Jak to začalo? V Pze 22.3. na Delta Machine Release

Jak to začalo? V Pze 22.3. na Delta Machine Release

Jak to začalo? V Pze 22.3. na Delta Machine Release Party. Album vyšlo oficiálně až
v pondělí 25. Sice bylo týden předem k mání na iTunes, no já naznal, že mezi svými a
poprvé.. to bude jako poprvé Singl Heaven dával cosi tušit i když hádanka byla stále na
světě.
Jaký bylo moje rozladění, když půlka Hard Rock Café pubu byla plná turistů, obsluha
mluvila anglicky. Hospoda pěkná, taneční plac žádnej, ozvučení chabé, pivo za 70.. Co dodat,
po třetí písní jsem se sebral, lístky do tomboly o zájezd na Vídeňskou „release“ party věnoval
souvěrcům a dezertoval. No byl sem z toho moc špatnej popravdě, moc.
Další fatální rozhodnutí bylo počkat na květnový koncert a tam si to dát poprvé – děsná
hovadina. V pondělí jsem nevydržel a díky ruským soudruhům stáhl první krek. ˇUterý večer,
stále odolávám, ale nevydržím. Je mi jasný, že potichu to nepůjde bo je po desátý. Vytahuju
starý sluchátka a stále váhám, nakonec mačkám PLAY…
Poslouchám přemýšlím, čím víc poslouchám, tím víc přemýšlím… Těšil jsem se strašně, i
když jsem tušil, že napoprvé to může být jako SOTU, tedy pro mě hůře stravitelné, nutno
naposlouchat. No ale toto?! Zastřený hlas, udušený basy.. začínám být hodně zklamaný,
hlavně vlastní nedočkavostí. Dojedu poslední píseň a přemítám co se to stalo.. Vytahuju
sluchátka a pouštím ještě jednou tentokrát z beden a …. The history is over, the future
begins.. NOW! Otvírám oči, pusu, nastavuju uši, rozšiřujou se mi póry, srdce stojí, nebo bije
jako o závod, fakt nevím. Krystalicky čistý, hutný, elektronický… jsem šťastnej jako kdysi
v dětství. Nedobíjím baterie, recykluju energii, celej organismus… je to tam, DM!
Co řekli jiní?
Až ti přijde Delta, pouštěj si to po kouskách. Nebo tě to rozseká!
Hodina při poslechu tohodle alba zdá se být nějaká kratší…
Co to není? Rozhodně to není pop, už vůbec ne taneční muzika, i když pár úderných kusů je
k mání.
Co to je? Určitě zčásti Hillierovské pokračování předchozích dvou alb, v žádným případě
ale cokoli podobnýho. Syrový jak maso od řezníka, elektrický jak prsty v zásuvce a pro mě i
tak nějak čistší výrazem a formou. Jednoznačně skvělé koncertní pecky – na živo to bude
masakr!!
Co je škoda? ..že ubohý český rádia opět nepochopí, že je tady „něco“! Deska ze který není
potřeba hrát jen singl. Doufejme že DJs to napraví, no ti znojemští to při mým štěstí bohužel
nebudou..
Takže! Je tu Delta Machine - stáhněte basy, stáhněte výšky, nebo vám to zboří barák.
Volume však min na 50%, je potřeba rozvibrovat-nastartovat každou buňku v těle. Tak hutný
a vyladěný album tu dlouho nebylo. Nejsou silnější a slabší songy, nýbrž dobré a ještě lepší.
Ta sinusoida je skvěle poskládaná, všechno krásně navazuje. Končí poslední tón písně, už
člověk vyhlíží začátek nové…
Takže lidi, směle do toho. Výše a níže uvedené je moje stručné shrnutí po čtyřech otočeních
alba. Počítám, že spokojenej začnu být na čísle 44, 444 už asi začnu střídat s něčím jiným.
třeba to někoho přesvědčí, aby dal šanci nejlepší kapele na světě … i když poslouchá třeba
Hanu Hegerovou
1) Welcome To My World – vítej ve světě kde tóny jsou jedničky a nuly. Vše je zastřené, ale
určitě ne černé, byť Black Party to určitě je. Jednoznačná pozvánka do světa lehké deprese,
ztracených snů a ideí, zlomených srdcí.. Na začátek solidní navštívenka. Jaký jsou první tóny,
takový je celý album.
2) Angel, dle mě hodně podobná John the revelator ze SOTU, je Daveovým hlasově
výživným koktejlem podtrženým řádně hutnými klávesami. Až kontrastně vyznívá melodická
linie refrénu, která se v závěru rozplyne do ztracena.
3) Heaven … co říct. Archaicky znějicí piáno jako hlavní nosný prvek, do toho tentokrát
velmi kultivovaný pěvecký projev. Martin zde poprvé na albu uplatnil svou kytaru, zataženou
hodně hluboko. Výborný jsou pak jeho vokály, který jsou pro mě asi v tomto songu nejlepší.
Píseň je relativně „akustická“ i když nějaké ty elektronické fígle se zde samo najdou a je to asi
první píseň, kde trošku vyčnívají „vrzavé“ zvuky producenta Bena Hilliera.
4) Secret To The End – pro mě asi nejslabší začátek i když po chvilce se píseň docela
zajímavě rozvine. Celkově konzistentní, nikam nevybočuje rytmem ani nástroji… bude
potřeba naposlouchat…
5) My Little Universe – kdo čekal lehce stravitelnou muziku, nikoli elektronickou
nakládačku, potom je na tomto místě zřejmě zklamán, nebo překvapen. Každopádně, MLU ho
dorazí. Pokud hledám podobnost v historii pak jsou snad nejblíž hrátky z ranných 80tek kdy
fungoval v DM ještě Vince Clarke. No popravdě, srovnání je zde asi zcestné – nemožné.
Každopádně srdce milovníka synthpopu jásá. Není potřeba hledat do pozadí zasunuté tóny a
melodie, vše je průzračně čisté na první poslech, což neznamená, že není k mání pár
zajímavých detajlů. Závěr je pak jednoznačná přehlídka synťáků Martina – skvěle!
6) Slow = blues. Všichni víme, že Dave chtěl být spíš rocker a Martinova láska ke kytaře….
Hned na začátku mě dostala melodie Daveova zpěvu, kde sem si chvíli nebyl jist jestli mu to
neujelo Sklouzává do psychedelické temnoty kterou podtrhuje Martin kytarovým rifem,
opět pomalu vyplouvá… řekl bych nic pro lidi s prášky na tlak, to asi ne…
7) Broken – Elvisovsky zastřený hlas a stravitelná melodie musí potěšit i matky na mateřské.
Opět trošku „překáží“ přidané pazvuky, v refrénu je ale zazdí decentní Martinova kytara a
v podstatě libozvučný D+M dvojhlas. Celkově je skladba relativně poklidná, ale refrén
chytne, tedy mě..
8) The Child Inside – bylo by zvláštní, kdyby ani jeden song nezpíval sám Martin. Toto
album není divné, je to TCI. Pokud maminy před chvíli chrochtaly, směle mohou zavolat i
děti. Řekl bych typické Martinovo vyznání – ukolébavka pro dospělé. Nijak zvlášť sladký,
v žádným případě tvrdý, stále však melancholicky hravý. Opravdu mě baví…
9) Soft Touch/Raw Nerve – začátek mi připomíná nějaký filmový úvod, samo k pořádnýmu
sci-fi akčňáku. Zařadit píseň někam do roku 83/84, nikdo by se nedivil, zapadla by skvěle.
Syrový, jednoduchý, chytlavý? Řekl bych že pár klubů obletí, mezi fans pak bude vyvoválat
komické trhavé pohyby, zaťaté pěsti a křeč v obličeji … tedy extázi.
10) Should Be Higher – klidně může začínat další Bondovku. Tajemná, sexy, pomalu graduje,
nikam ale nespěchá. To co přijde v refrénu mi vhání slzy štěstí do očí. Dave expoduje,
vyzpívá výšky u něj nepoznané. Odborník se diví, lajk žasne, fanda omdlévá… Tady není co
dodat. Nenásilné synťáky vše úžasně dokreslují, skladba je hutná, celistvá. V podstatě úplně
obyčejná, určitě ne nová, dost možná však nejsilnější song… dost možná určitě nejsilnější
DAVE..
11) Alone – tohle bude podle mě první zremixovaný taneční song. A bude dobrej, bo má
náležitej základ. Zavřít oči, strčit hlavu do krabice a poslouchat - vidím duhu, vidím lávu,
vidím nebe, vidím peklo.... Skladba se točí v jakýsi spirále, nedokážu ji jednoznačně uchopit,
prostě výživná.. Řekl bych nejvycizelovanější zvuk, není tam místečko kde by nástroje byly
hluchý, nezajímavý..
12) Soothe My Soul – na disko a hned! I 16ky bystří, co že to, kdo že to?? Dave přitlačí na
pilu a… A v refrénu to prostě nakopne!! Stydlivky odchází, uvolněné mravy odhazují první
svršky a zábrany. Prostě to vidím, jak se kolem mě kroutí sexy buchty. Tohle bude klubová
pecka. Nevím proč, ale tahla skladba ani není DM, není to Hillier, žádné SOTU ani Playing
The Angel. Jestli právě zde zaúřadoval pan Berg je těžké říct, každopádně The Knife by se za
podobné melodie určitě nezlobili. Pure electro, pure rhythm… Další remix, další pecka.
13) Goodbye – 33let v provozu, 13tý album, 13tá píseň… upřímně doufám že Goodbye není
epický závěr. Bílej barák někde v New Orleans, Martin na houpačce se stříbřitě plechovou
kytarou, upocený Dave někde v prachu letního poledne, Andy s cigaretou podpaluje starou
benzínku… tak to vidím. Cítím velmi silné vibrace, skrytý potenciál… energie songu je
trošku přidušená líným tempem, ale je to tam, je to nálož!! Závěr mi trochu připomíná
monumentální závěry Coldplay, úlet.
Bonus Tracks
1) Long Time Lie – žádná B strana, ale skutečný bonus song. Hoďte šroubovák do ždímající
pračky, nahrejte následné zvuky, trochu to namixujte a jste doma. Překvapivě to může být i
dobrý! Refrén má zajímavý feeling, Martin se opět vyznamenal. Celkově je skladba poklidná,
i když jí Dave svým frázováním dává lehce provokativní nádech…
2) Happens All The Time – Pro mě side A, pro fans myslím klidně singl! Should Be Higher?
Tyhle songy, pravá DM temnota, vyčítavost Martinova vokálu…. Dave to vyšroubuje
v refrénu melancholickým popěvkem, elektro dohra zatluče poslední hřebík do rakve depkou
zdeptanýho občana. Zůstávám v úžasu…
3) Always – Counterfight? Kdo zná Martinovy sólo projekty ví o čem mluvím. Ty synťáky
jsou tak kovový, tak holý, tak neosobní až se vlastně slijou v melodii kterou si začínám
broukat. A samo, nemůže chybět Martinův vysoký vokál, refrén který v kontrastu s předešlým
chaosem vše pročistí a povznese jako by se motýl na kopretině za letního dne usadil….  To
že se za chvíli zatáhne a vichr s ním mrští vo strom, napřed mu potrhá křídla, pak zláme
nožičky…. to je vedlejší, ale je to tam.. Ne vážně. Podle me v podstatě velice pozitivní
song…
4) All That’s Mine – další stínová skladba k A side Sooth My Soule? Možná. Troufám si
tvrdit, že byť zpočátku ne tak chytlavá a úderná, mnohem víc rafinovaná. Úžasnej vrchol
elektro zážitku, opět extrémně syrový, přitom ale nevtíravý, pořád na hraně temnýho napětí…