V.Kodet - Manželství a celibát

MANŽELSTVÍ A CELIBÁT
z knihy Marta a Marie trochu jinak, Jak žít s Bohem v bezbožném světě. Vojtěch Kodet. Str. 51-61
___________________________________________________________________
Výklad Lukášovy perikopy o Martě a Marii, jak jsme již zmínili, vedl v církvi k
postojům nadřazenosti jedněch nad druhými. Momentální postoje Marty a Marie se vžily jako
ztělesnění dvou podob křesťanského života: mnišského a laického. A protože modlitba byla
považována za hodnotnější než jakákoli jiná činnost, řeholní stav byl vnímán jako dokonalejší
než stav laický. Podobně jako jsme mohli pozorovat důsledky nedocenění Marty a jejího
údělu, došlo i k odmítání pozemských skutečností nebo alespoň K jejich nedocenění
(přinejmenším k nezájmu o ně), což mělo za následek i znevážení života těch, kteří žili ve
světě.
Tento rozpor se pak rozšířil do všech oblasti lidského života. Manželství nebylo
chápáno jako místo pro zakoušení lásky Boží skrze lásku lidskou, ani jako prostor pro
spolupráci s Bohem při zrození nového života. Lidská práce byla vnímána jen jako způsob
pokání, ne-li jako Boží trest (ve světle Gn 3), a nikoliv jako účast na Hospodinově
stvořitelském díle, jako nástroj proměny světa a společnosti nebo jako prostředek k
seberealizaci člověka. Mentalita útěku ze světa znemožňovala přijetí zodpovědnosti za svět
nebo setkání s Bohem v každodennosti, mimo výslovně duchovní aktivity.
Nedocenění lidského tělo a manželství
Z mnišského prostředí pronikl postoj „útěku ze světa“ do celé církve a stal se typicky
křesťanským postojem, který měl různé podoby, jako např. umrtvování veškerých tělesných
potěšení a potřeb včetně jídla a odpočinku, opuštění rodinných vztahů, zřeknutí se vlastní
vůle, dokonce i odložení civilního vzdělání jakožto pouhé světské moudrosti. Křesťan, který
žil ve světě, byl postupně stále víc pokládán za slabocha, který si vyvolil kompromis a
prostřednost, spokojil se s tím, že žil „s rozděleným srdcem“.
Tím vznikl uprostřed křesťanství protipól asketických a neasketických křesťanů,
mnichů v klášteře a laiků žijících ve světě a v manželství. Tak již Eusebius z Cesareje (t 339)
píše: „Pán dal církvi dvě životní cesty. Jedna je nadpřirozená a vymyká se běžnému lidskému
životu. Tato cesta nepřipouští manželství, plození dětí, majetek ani bohatství.“ Ve středověku
Gracián mluvil o dvou druzích křesťanů (duo genera christianorum): o duchovních na jedné
straně, a o laicích na straně druhé. Jedním z nevyhnutelných důsledků zmíněných postojů pak
byl určitý komplex nadřazenosti těch, kdo si zvolili „lepší úděl“, a s ním spojený komplex
méněcennosti ostatních, hlavně laiků žijících ve světě. kteří byli považováni za křesťany
druhé kategorie. Ještě před koncilem napsal kriticky Yves Congar, že laici byli jen „oprávněni
se ženit, obdělávat půdu, rozsuzovat spory, hájit svou věc, skládat dary na oltář a platit
desátky“ .
Už bylo řečeno, že s průnikem platonismu a gnóze do křesťanství souvisel nejen
negativní pohled na hmotný svět, ale i na lidské tělo a na vše, co s tělesnosti souvisí.
Nejvýznamněji bylo v tomto směru křesťanské myšlení ovlivněno filozofií. V pojetí
neoplatonismu je lidská duše uzavřená ve vězení těla, které je pro ni hrobem či bahnem, v
němž se utápí. Už platonismus je prostoupen dualismem mezi pomíjivou hmotou a
nepomíjivým světem idejí, mezi tělem a duší. Duše vůbec nenáleží tomuto světu a její
skutečnou vlastí je nepomíjivý svět idejí. Proto jejím největším a nejdůležitějším úsilím má
být oproštění se od tohoto světa. Každý filozof té doby se co nejméně zabýval světskými
starostmi, jen aby se mohl zahledět do své ho nitra a lépe vnímat svět idejí, který jediný
považoval za skutečný a hodný zájmu. S životem filozofa pak nutně souvisel také útěk z
tohoto světa a nepřátelství vůči tělu. Sám Platón byl starý mládenec a manželství uznával jen
kvůli jeho funkci plození potomstva.
Už Tertuliáni (< cca 220) pod vlivem montanismu vyzdvihuje panenství nad
manželství. Především vlivem gnóze začal být už ve 3. stol. celibát srovnáván s manželstvím,
většinou v neprospěch nebo dokonce přímo proti manželství, až se postupně stalo
bezmanželství ideálem křesťanského života jako takového. Tomu napomáhala i situace v
prvotních církevních obcích, kde bylo od počátku více žen než mužů, a cesta celibátu „pro
Boží království“ jim nabízela i jisté církevně-společenské uznání.
Tím, kdo poprvé použil termín asketa pro křesťany, kteří žili přísným životem v
celibátu, byl pravděpodobně Origenes. Křesťanské manželství sice chápal jako obraz vztahu
Krista a církve, ale s platónskou logikou tvrdil, že panenství je mu nadřazeno, protože je
uskutečněním, a nejen obrazem mystického sňatku duše s Bohem. Svatý Cyprián (t 258)
dokonce prohlásil přikázání dané člověku při stvoření, „ploďte a množte se“ (Gn 1,28), za
překonané a nahrazené novým přikázáním Krista, napomínajícím ke zdrženlivosti. Svatý
Jeroným (t420) často zdůrazňoval hodnotu celibátu v neprospěch manželství. Dokonce tvrdil,
že je téměř nucen obhajovat sňatek, ovšem jen proto, že plodí panny. Z manželství udělal
skutečnost světa a z panenství ráje, protože manželství končí smrtí, kdežto panenství obdrží
po smrti korunu slávy. Svatý Augustin sice hájí manželství před útoky manichejců, ale celibát
prohlašuje za lepší stav.
Všechny tyto vlivy přispěly také k exkluzivní mu pojetí křesťanské dokonalosti, které
bylo možno podle tehdejšího mínění dosáhnout pouze v zasvěceném životě. Svatý Bernard
(+1153) se například domníval, že mnišsky život je ideálním životem pro křesťana a útěk ze
světa jedinou bezpečnou cestou ke spáse. Univerzitním studentům v Paříži kázal: „Utečte z
Babylóna a zachraňte své duše, spěchejte do útočišť (klášterů), kde můžete konat pokání za
minulost, obdržet milost v přítomnosti a obnovit naději na budoucí slávu.“
Po této linii se dostaneme přes středověk a scholastiku až k teologii evangelních rad
pro vyvolené a k absolutnímu upřednostňování celibátu. I sv. Tomáš Akvinský prohlašuje, že
„panenství má být bez diskuse dávána přednost před manželským životem“ . Tento názor
převažoval ještě do poloviny 20. století. Teprve Druhý vatikánsky koncil při nesl
přehodnocení i tohoto pohledu, jak uvidíme dále.
Rehabilitace manželství o života ve světě
Tendence směřující k chápání celibátu jako nadřazeného nad manželstvím byly v
církvi, jak jsme viděli, téměř od začátku, ale našli se i Otcové, kteří s tím nesouhlasili a
bojovali proti tomu. Např. Klement Alexandrijský nikdy nepřijal nadřazené postavení celibátu
nad manželstvím, jak to vidíme u mnoha pozdějších autorů. Ve svém nejdůležitějším spise
Stromata zasáhl na obhajobu manželství proti některým celibátníkům, kteří se vychloubali, že
svým celibátem a nevlastněním majetku následují Pána lépe než ostatní, že lépe pochopili a
uskutečnili evangelium. Podle Klementa je zdrženlivost ctnostná pouze tehdy, je-li
inspirována láskou k Bohu.
Tertulián v první fázi svého teologického vývoje, než odpadl k montanismu, píše ve
svém díle Ad uxorem velmi krásně o manželství:
Jak bych měl vykreslit štěstí manželství, které spojuje církev, které posvěcuje oběť,
které konsekruje požehnání, které registrují andělé a které potvrzuje Otec?... Jak
něžné je jho, které spojuje dva věřící v jedné naději v jednom zákoně, v jedné službě!
Oba jsou děti jednoho Otce, slouží témuž Pánu, není mezi nimi nelad těla ani duše.
Jsou skutečně dva v jednom těle, a kde je jedno tělo, tam je jeden duch. Spolu se
modlí, spolu klečí, spolu se postí, poučují, povzbuzují a vzájemně podpírají. Jsou spolu
v Boží církvi, při Božích službách, sdílejí spolu i trápení, pronásledování, ale i útěchy.
Nemusejí nic jeden před druhým skrývat, ničemu se jeden před druhým vyhýbat,
vzájemně se netrápí ... Spolu zpívají žalmy a hymny. Tak je co nejlépe chválen jejich
Pán. Kristus se raduje, když vidí takový pořádek, a dává jim svůj mír. Tam, kde jsou
oni, je on, a kde je on, tam nemůže vstoupit zlý.
Ani sv. Jan Zlatoústý se nenechal ovlivnit v té době již hodně rozšířeným pohledem,
který snižoval hodnotu manželství. Považuje sice panenství za vynikající skutečnost, rozlišuje
však přikázání evangelia a evangelní rady. Neustále přitom zdůrazňuje, že všichni, ať žijí v
celibátu nebo v manželství, jsou povoláni k dokonalosti. Celibát, který je v jistém kontextu
veliká věc, sám o sobě nic neznamená. Musí být spojen s láskou a službou v místní církvi. Jan
Zlatoústý tvrdí, že mezi manželstvím a panenstvím není rozpor, a proto se vyhýbá srovnávání
obou stavů. Znevážení manželství by podle něj nakonec znamenalo také očernění celibátu.
Spiritualita laiků všeobecně byla po staletí jen jakýmsi odvarem spirituality řeholní.
Bylo totiž málo těch, kteří by podobně jako Sv. František Saleský (t1622) vědomě hledali
zvláštní principy spirituality laiků a vůbec lidí žijících své křesťanství „uprostřed světa“. Sám
sv. František napsal hned na začátku svého nejznámějšího díla Úvod do zbožného života
(Filotea):
Téměř všichni, kdo pojednávali o zbožnosti, měli na zřeteli poučení osob velmi
vzdálených styku se světem, nebo alespoň vyučovali takové zbožnosti, Jež k tomuto
naprostému ústraní vede. Mým úmyslem je poučit lidi, kteří ž ve městech, v
domácnostech, u dvora a svým postavením jsou nuceni navenek vést společenský život.
Svým dílem Sv. František odstartoval novou etapu v přístupu ke spiritualitě lidí
žijících ve světě, která po něm ještě staletí hledala svoji cestu.
Současný pohled
Současné křesťanství již naštěstí opustilo kul turu zavánějící manicheismem a znovu
vnímá hodnotu všeho stvoření. Především vidí v samotném středu křesťanského poselství
nerozdělitelnou lásku k Bohu a K bližnímu. Dnes se naštěstí navracíme k výkladu manželství
v krásném a hlubokém pojetí Nového zákona. Stav manželský i Bohu zasvěcený jsou svázány
jeden s druhým, protože jeden druhý vysvětluje a vzájemně si dávají hodnotu, ale nelze je
srovnávat. Jsou to dvě odlišná charismata, daná Božímu lidu k dosažení svatosti, k níž jsou
ovšem povoláni všichni, nejen elita zasvěcených osob.
Teologická antropologie zdůrazňuje, že Bůh ne ní soupeřem ani konkurentem člověka.
Kladný vztah k pozemským skutečnostem a lidská láska nejen že nejsou proti lásce k Bohu,
ale jsou pro středkem ke sjednocení s ním. Z toho plyne, že lásku k Bohu a ke stvoření nelze
chápat rivalsky, v tom smyslu, že nárůst jedné lásky nutně umenšuje lásku druhou. Láska k
Bohu má oduševňovat, pročišťovat a prohlubovat každý lidský projev opravdové lásky; spíše
než mu bránit, má jej posilovat. Láska k člověku a ke světu brání lásce k Bohu pouze tehdy,
je-li vlastnická a sebestředná, je-li modlářská. V tom případě ale vlastně nejde o projev
nezištné, sebedávající lásky, nýbrž ohledá ní sebe sama, o sebelásku, která je pravým opakem
skutečné lásky.
Základ k současnému pohledu na manželství a celibát položil Druhý vatikánsky
koncil, který se manželů zastal a vrátil manželství tu důstojnost, kterou mělo od počátku v
plánu Božím. V pastorální konstituci se píše, že lidská láska manželů je pozdvižena k účasti
na božské lásce a manželé sami jsou „jakoby svěceni k povinnostem a důstojnosti svého stavu
zvláštní svátostí; její silou plní svůj úkol v manželství a v rodině a prodchnuti Kristovým
Duchem, jenž naplňuje celý jejich život vírou, nadějí a láskou, spějí stále více k vlastní
dokonalosti a k vzájemnému posvěcení, a tím i ke společné oslavě Boha“ (GS 48). Vše, co
tedy man želé v lásce k sobě navzájem prožívají, je současně otevírá lásce Boží. Manželství je
plnohodnotnou cestou ke svatosti a manželé jsou k této cestě posvěceni a posvěcováni, což je
staví naroveň těm, kteří se zasvětili Bohu svými sliby. Zmínka konstituce o důstojnosti
manželského stavu nás pak opravňuje nepovažovat za „důstojné“ jen kněze, jak jsme byli
zvyklí, ale všechny ty, kteří na své vlastní cestě a podle svého povolání věrně následují Krista.
Důstojnost člověka nesouvisí s jeho stavem a funkcemi, ale je dílem Božím v člověku. Vždyť
Bůh sám nás v Kristu vrátil k důstojnosti Božích dětí.
Myšlenky koncilu ohledně tajemství manželské lásky důkladně rozvinul Jan Pavel II.
ve svých katechezích, které nazval Teologie těla. Věnoval se v nich tématu Božího plánu s
člověkem od stvoře ní, který je zvláštním způsobem ukryt právě v povolání k manželství a ve
spojení manželů v jednu bytost. Zdůrazňuje v nich snubní charakter lidské existence. Snubní
vztah muže a ženy je výpovědí o podstatě naší existence, a to nezávisle na konkrétním
životním povolání, poněvadž je obrazem snubního vztahu Krista a církve (srov. Ef 5,32) a
zviditelněním věčného Božího plánu zasnoubit se navěky s každým z nás.
Jan Pavel II. ve svých katechezích říká, že manželství nemá menší hodnotu než
celibát. Křesťanskou dokonalost totiž nelze poměřovat stupněm zdrženlivosti, ale mírou
lásky. Kristova slova nám neposkytují žádný důvod k tomu, abychom hájili nadřazenost
panenství a celibátu nad manželstvím. Podle jeho učení neexistuje žádný podklad pro takové
pojetí, podle něhož by celibátníci jen z důvodů své zdrženlivosti tvořili třídu dokonalejších, a
osoby žijící v manželství naopak tvořily třídu méně dokonalých. Manželství a zdrženlivost
nestojí proti sobě, ve vzájemném protikladu, ani ne rozdělují lidské a křesťanské společenství
na dva protikladné tábory.
Ve stejném duchu píše i Benedikt XVI. ve své encyklice o křesťanské lásce:
„Manželství založené na výlučné a definitivní lásce se stává ikonou vztahu Boha a jeho lidu.
Člověk stvořený k obrazu Božímu je tím samým stvořen ke společenství osob, jež se
jedinečným způsobem naplňuje právě v manželství. Žena a muž si vzájemně pomáhají
dosáhnout plného lidství skrze schopnost plně se jeden druhému darovat. Toto darování seje
obra zem darování se Boha člověku a člověka Bohu s celou svojí bytostí. Toto odevzdání seje
v manželství vyjádřeno i řečí těla, a proto i skrze tělesnou lásku je možné v manželství
zviditelňovat a zakoušet lásku Boží. Už samo lidské tělo, stvořené jako tělo muže a ženy,
vypovídá o důležitosti vztahu, bez kterého by uspořádání lidského těla nemělo smysl.
Také Katechismus katolické církve vrátil lidské tělesnosti její původní důstojnost,
když píše: „Tělo je stěžejním bodem spásy. Věříme v Boha, který je stvořitelem těla; věříme
ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření
a vykoupení těla“ (Čl. 1015). Každý člověk je povolán, aby svým tělem oslavoval Boha (srov.
1 Kor 6,12). Duchovní život je životem celé naší bytosti a je možné ho žít jen v našem
skutečném lidském těle, které je chrámem Ducha (srov. 1 Kor 6,19).
Podle učení koncilu se křesťanská svatost, ke které jsou povoláni všichni (srov. LG
40), uskutečňuje různými způsoby, které odpovídají rozličným podmínkám a životnímu stavu
každého jednotlivce. Táž svatost se může uskutečnit různým způsobem, podle toho, kolik je
specifických povolání, kterými Bůh obohatil a ustavičně obohacuje církev a lidstvo (srov. LG
41). Podstatné není jen to, zda se člověk věnuje modlitbě nebo nějaké jiné činnosti, ale také
otázka, proč to dělá, čím je k tomu motivován. Vše má být prožíváno v hlubokém vztahu ke
Kristu. Bůh dává různá povolání, která jsou si navzájem rovná. Není jedno důstojnější než
druhé, jak píše konstituce o církvi v dnešním světě: „Dary Ducha jsou však různé: jedny volá
k tomu, aby podali viditelné svědectví touhy po nebeském domově a uchovávali ji, aby byla v
lidském společenství živá, jiné vyzývá, aby se věnovali pozemské službě člověku a touto
službou vytvářeli předpoklady pro nebeské království“ (GS 38).