publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Komentáře

Transkript

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy
V. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ
Sborník vystoupení na studentské konferenci uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy a věnované senátorovi Jiřímu Dienstbierovi, jejíž V. ročník se
konal 23. května 2011 v Senátu Parlamentu České Republiky.
OBSAH
A) Anotace předložených prací
B) Práce předložené písemně a prezentované na konferenci
Karel Höfer
Politický systém Republiky Bosna a Hercegovina a aplikace
Lijphartovy teorie konsociační demokracie
Andrea Fialková
Bosna a Hercegovina – volby 2010
Ekatarina Batueva
The migration issue in Greece
Marie Stojanovová
Humanitární intervence, případ Kosova
Martin Šmejc
Hranice DFJ, resp. FLRJ, jako určující determinant pro další vývoj
západního Balkánu po druhé světové válce
Martin Pantlík
Role a úkoly Evropské unie v Kosovu po vyhlášení nezávislosti
Mathieu Savary
Albania from isolation to application to the EU
Hasan Zahirovic
Meziválečný jugoslávský repertoár v Národním divadle v Brně
© Rada pro mezinárodní vztahy / 2011
ISBN 978-80-904755-1-9
C) Práce předložené pouze písemně
Petr Fojtík
Kvazinezávislý stát Kosovo a jeho aktuální pozice
v mezinárodních vztazích
D) Nesoutěžní prezentace
Josef Oriško
Slovinsko mezi Bruselem, Moskvou, Prahou a Prištinou
Členové hodnotící komise:
Jiřina Dienstbierová, ředitelka RMV
J. E. Maja Mitrović, velvyslankyně Republiky Srbsko v ČR
Ivana Hlavsová, ředitelka odboru jižní a jihovýchodní Evropy, MZV ČR
Petr Fleischmann, Senát PČR
Zdeněk Matějka, VŠE Praha
Michal Hrušík, autor vítězné práce v roce 2010
Komise vyhlásila vítěznou práci v roce 2011
Martin Šmejc, „Hranice DFJ, resp. FLRJ, jako určující determinant pro
další vývoj západního Balkánu po druhé světové válce“
A) Anotace předložených prací
Ekatarina Batueva
Karel Höfer
Historically, the Greek territory has been considered as a hub of migration flows from
East to West regarding this place like a gate to transfer, place to work, place to settle.
Till the last century Greece was being recognized like a desirable place due to the hospitality and tolerance of local people, and attractive conditions for living (climate, assimilation and integration processes).
From the beginning of the 21th century, along with the rise of nationalistic movements
all over the Europe, the migration issue, and particularly the attitude to migrants,
became tough and sharp issue within the Greek society. Here should be mentioned
the big influence on the Greek “Migration issue” that was made by the collapse of the
Central and East Europe regimes in 80’s and 90’s, influencing Albanians, Bulgarians,
Poles, etc. Another important point to mention is the geopolitical position of the Greek
territory which serves like a gate for migrants coming from the East and Africa who
are trying to penetrate the boarders by sea, mountains and land.
The paper brings a brief historical overview of the migration issue till nowadays, stressing the attention on the latest migration trends, in the perspective of the integration
and assimilation processes. Moreover, main migration flows are mentioned along with
the explanation of their possible causes. Instead of conclusion, main achievements till
now are reviewed and the ways to improve the existing situation are recommended by
the author. While working on this article mainly recent publications were used, as well
as reports of the Migrants’ Rights NGO’s, and interviews with the experts.
Where “the traditional Greek hospitality” has gone? – The migration issue in Greece
Politický systém Republiky Bosna a Hercegovina a aplikace Lijphartovy teorie konsociační demokracie
Příspěvek se zabývá možnostmi a vhodností aplikace teorie konsociační demokracie
na současný politický systém Republiky Bosna a Hercegovina. Teorie konsociační demokracie se stala jedním z nejdiskutovanějších teoretických konceptů politické vědy
ve 2. polovině 20. století. Pozornost si získala především postihnutím logiky fungování politických systémů demokratických zemí, které jsou vnitřně rozdělené. Nejznámějším představitelem a průkopníkem teorie konsociační demokracie je světoznámý
politolog Arend Lijphart, z jehož díla primárně tento článek v teoretické rovině vychází. Právě netradiční politický systém postdaytonské Bosny a Hercegoviny bývá často
označován jako konsociační demokracie, přestože je jasné, že se v mnohých ohledech
tomuto konceptu vzdaluje. Hlavním cílem článku proto je postihnout logiku fungování politického systému Republiky Bosna a Hercegovina a zhodnotit vhodnost označení tamějšího politického systému za konsociační demokracii.
Andrea Fialková
Bosna a Hercegovina – analýza voleb 2010
Práce představuje stručnou analýzu parlamentních voleb a voleb do Předsednictva
v Bosně a Hercegovině, které se uskutečnily v říjnu 2010. V úvodu je věnována pozornost základním faktografickým informacím, na které navazuje rozbor situace na
úrovni obou entit země: Republiky srbské a Muslimsko-Chorvatské federace Bosny
a Hercegoviny. Text postupuje od volby chorvatského zástupce do Předsednictva,
přes volbu bošnjackého zástupce, k zástupci srbskému. U prvního představitele není
opomenut fakt spornosti samotné volby, související s vysokým podílem muslimských
hlasů při jeho volbě. Pozornost je zaměřena zejména na vztah kandidátů k využívání
nacionalistické rétoriky v kontrastu se státotvorným přístupem. Obdobně je tomu i
v případě hodnocení kandidujících, resp. zvítězivších, subjektů v parlamentních volbách.
Závěr se soustřeďuje na úvahy o následném vývoji země, přičemž nejsou předpokládány pozitivní implikace daných voleb. Naopak, sílící prvek zejména srbského nacionalismu je považován za aktuální hrozbu skutečně samostatné existence země.
8
Marie Stojanovová
Humanitární intervence, případ Kosova
Práce se zabývá fenoménem a problematickým vymezením tzv. „humanitární války“,
na konkrétním příkladě války v Kosovu, která byla spoluutvářená rozdílným chápáním identity a národa. Kosovo, jako území obývané Albánci, ale považované za centrum Srbského státu, se, především v druhé polovině 90. let, stalo jablkem sváru a
dalším z nebezpečně výbušných míst na Balkáně. Intervencionalismus a jeho ospravedlnění, zdůvodňované možnou humanitární krizí, s odvoláváním se na předcházející negativní zkušenosti s nezasahováním do konfliktů, byly hlavními důvody pro
vojenskou akci NATO. Nebyla ale zodpovězena základní otázka, zda mají státy nebo
mezinárodní organizace právo zasahovat do vnitřních záležitostí států. Cílem práce
je, mimo jiné, také ukázat jak významnou roli v konfliktu hrála právě rozdílná rétorika jednotlivých aktérů a jejich chápání stěžejního pojmu „humanitární intervence“.
Práce je koncipována jak z pohledu NATO, případně jednotlivých států v problému se
angažujících, tak z pohledu Srbska, snažícího se udržet pro sebe (ze svého pohledu)
integrální část území.
9
Martin Šmejc
Hranice DFJ, resp. FLRJ, jako určující determinant pro další vývoj západního Balkánu po druhé světové válce
Územní nároky Titových komunistických partyzánů měly zásadní význam nejen pro
podobu hranic a tím i polohu poválečné Jugoslávie (můžeme s nadsázkou říci, že určovaly i budoucí severní a severozápadní hranici samotného Balkánu), ale rovněž pro
budoucí vývoj celého regionu západního Balkánu v éře počínající studené války. Snaha Josipha Tita prosadit své představy o budoucnosti regionu takřka za každou cenu
ostře kontrastovala s představami západních spojenců, především Britů, ohledně
vývoje ve východním Středomoří. Jugoslávské iniciativy, i když produkované komunisty vedeným státem, však nezapadaly ani do poválečného scénáře Kremlu. Podoba
státních hranic, jež se stala nosným tématem jugoslávské zahraniční politiky prvních
poválečných let, tak do budoucna měla mít mnohem širší následky než jen optickou
změnu mapy západního Balkánu...
Martin Pantlík
Role a úkoly Evropské unie v Kosovu po vyhlášení nezávislosti
V roce 2007 jsem byl vyslán jako policista do mírové mise OSN v Kosovu-UNMIK
a mohl jsem tak na vlastní oči sledovat vytváření mise EU v Kosovu-EULEX. Dostalo
se mi také možnosti pracovat v ochranném týmu pro Mezinárodního civilního představitele (MCP)-International Civilian Representative, který byl v té době i Zvláštním
představitelem EU (ZPEU)-European Union Special Representative pro Kosovo.
MCP byl jmenován Mezinárodní řídící skupinou (International Steering Group –
ISG), složenou z nejvýznamnějších mezinárodních investorů. MCP vykonává svou
funkci prostřednictvím Mezinárodního civilního úřadu (MCÚ - International Civilian
Office), jehož je vedoucím. Tímto jsem se stal součástí mise MCÚ a ZPEU a mohl se
tak přímo účastnit jednání a sledovat výkon funkcí tohoto úřadu.
Ve své práci bych rád osvětlil důležitou roli MCÚ a ZPEU, jehož rozhodnutí a doporučení mají klíčový vliv jak na budoucí směřování Kosova jako státu, na jeho uspořádání
v rámci vnitřního administrativního členění, tak na život a budoucnost obyvatel Kosova. Zaměřil jsem se na tři z klíčových úkolů mise MCÚ a ZPEU a to: ochrana práv
menšin a jejích členů, ochrana kulturního a náboženského dědictví a decentralizace.
Jako první hypotézu jsem zvolil tvrzení, že MCÚ a ZPEU je v současnosti nejvýznamnějším politickým hráčem, který se přímo a výrazně podílí na zavádění původního, ale
neschváleného Ahtisaariho plánu.
Druhou hypotézou je tvrzení, že role MCÚ a ZPEU je velmi omezená v severních částech Kosova (na Srby kontrolovaných územích na sever od řeky Ibar).
Třetí hypotézou je, že MCÚ a ZPEU jsou velmi úspěšné v realizaci principů Ahtisaariho plánu.
10
Položil jsem si několik otázek, odpovědi na které mi pomáhaly při ověřování mých hypotéz:
a)
b)
c)
d)
e)
f)
Které státy podporují MCÚ a ZPEU a z jakých částí se úřad skládá?
Jaké jsou role a úkoly těchto částí?
Které části úřadu se přímo podílí na zavádění Ahtisaariho plánu do praxe?
Jaké si vytýčily cíle?
Jak se jim daří těchto cílů dosahovat? Jsou úspěšné?
Kam se bude dále ubírat působení MCÚ a ZPEU a jaká je jeho budoucnost?
Mathieu Savary
Albania from isolation to application to the EU
The application of Albania for the EU membership drew my attention as I knew it
was badly locked for 50 years, with a communist president claiming the autarky of the
country, while proving instability in his diplomatic relationships. Secondly, the country was about to sink in a civil war after the 1997 events and therefore it did not predict
the eventuality of a rapprochement with Europe within such a short period. On the
other side, Europe‘s involvement in the Balkans is a long and complex story.
This paper is based on the postulate that a comprehension of the situation of Albania
would give some clues about the questions still at stake within the Balkans, and overall, about the possibilities to reach stability in this area, notably because Albania is
at the heart of numerous regional conflicts. It has notably a central role to play in the
resolution of one of the biggest issue in Europe: the Kosovo crisis.
I focused my attetion on the stand the EU adopts and the rude causes of such an enlargement rather than on the current situation within Albania as far as the fulfilment of
the criteria to enter the EU are concerned. Her I set aside considerations of the current
technical feasibility of such an application.
My point is much more about dealing with the move launched by the EU, the offensive
in the region.
Hasan Zahirovic
Meziválečný jugoslávský repertoár v Národním divadle v Brně
Práce si klade za cíl prezentovat komplexní pohled na jihoslovanské činoherní inscenace, zvláště B. Nušiće, provedené na jevišti Národního divadla v Brně v meziválečném období. Současně jsme se snažili tento významný repertoár a jihoslovanské
drama představit jako šiřitele vzájemných česko-jihoslovanských vztahů. Osobnosti
většiny dramatiků dalece přesáhly hranice samotné Jugoslávie. Jejich hry měly úspěch
nejenom v Evropě, ale dokonce také na americkém kontinentu. Tyto hry se začaly hrát
11
už v období předcházejícím vzniku první Československé republiky, ale svého vrcholu
dosáhly zejména v meziválečném období. Nejčastěji to byla díla Vojnovićova, Begovićova, Nušićova, Krležova, Cankarova, atd. Pozadu nezůstala ani opera a balet, zejména díky znalcům jugoslávské hudby, dirigentu Antonínu Balatkovi, Branku Gavellovi a Máši Cvejićové.
Soupis jihoslovanských inscenací krátkého meziválečného období je opravdu rozsáhlý. Jednalo se o třiadvacet dramat, šest oper, jednu operetu a dva balety.
Petr Fojtík
Kvazinezávislý stát Kosovo a jeho aktuální pozice v mezinárodních vztazích
První dekáda nového tisíciletí by se z hlediska vzniku nových států dala charakterizovat jako období relativně nízké angažovanosti národů ve vztahu k vlastnímu sebeurčení a následnému vyhlášení nezávislosti. Nicméně postbipolární období přineslo
výrazný nárůst tzv. kvazistátních jednotek na politické mapě světa. Samotný pojem
kvazistát představuje politickou jednotku, která ve své podstatě splňuje základní atributy státu: Disponuje vlastním územím, obyvatelstvem a prostřednictvím státní moci
je udržován nezbytný chod země. Kvazistátu ovšem k definitivnímu etablování chybí
důležitý aspekt z hlediska mezinárodního práva - mezinárodní uznání. Od konce studené války můžeme rozpoznat několik takových států, které v zásadě splňují základní
požadavky pro vznik, nicméně mezinárodní (ne)uznání jim nedovoluje vstoupit např.
do OSN a tak představovat zcela suverénní a nezávislou jednotku.
Mezi kvazistáty můžeme zařadit i oblast Kosova, poněvadž podle Pål Kolstøeho je minimální časová hranice tohoto útvaru stanovena na dva roky. Již v dobách socialistické Jugoslávie volala tato jedna z nejchudších oblastí Balkánu po statutu nezávislého
státu či alespoň federativní republiky v rámci SFRJ. Tento, v zásadě neudržitelný stav,
trvá dodnes a to i přesto, že Kosovo vyhlásilo jednostrannou nezávislost na Srbsku 17.
únoru 2008. Od té doby byl tento nejmladší stát světa uznán 75 státy. Proto, aby mohl
být tento stát považován za skutečně samostatný z hlediska mezinárodního uznání, potřebuje, mimo jiné, uznání 128 členských států OSN, nutných pro potenciální
vstup do této organizace.
Nicméně, jak si skutečně stojí Kosovo v mezinárodním měřítku, jaké jsou charakteristiky jeho počínání ve světové politice a jaké trendy můžeme spatřit v procesu mezinárodního etablování Kosova? Článek si všímá uvedené problematiky především
z hlediska její regionální dimenze, evropské a mezinárodní dimenze.
12
Josef Oriško
Slovinsko mezi Bruselem, Moskvou, Prahou a Prištinou
Nesoutěžní prezentace
Mírně nekonvenční a místy zdravě provokativní úvaha pracuje s citlivou tématikou
percepce Balkánu a evropského Východu slovinskou společností. Autor, který často
pracovně pobývá v zemích bývalé Jugoslávie, využívá šance vidět jemné nuance vztahů mezi jihoslovanskými národy očima nezávislého kulturního antropologa. Procházejíc se po Lublani pozoruje skrytá pravidla zdejšího „jugo-melting potu“ a zamýšlí se
nad důsledky rozpadu tří zaniklých federací evropského Východu. Svou úvahu autor
končí hádankou: „Jestlipak víte, co mají společného Rus, Makedonec a Slovák? No
přece to, co již nemají.“
13
B) Práce předložené písemně a prezentované na konferenci
Karel Höfer1
Ústav politologie FF UK a Institut politologických studií FSV UK
Politický systém Republiky Bosna a Hercegovina a aplikace Lijphartovy teorie
konsociační demokracie
Úvod
V roce 1995 vstoupila Bosna a Hercegovina do zatím poslední fáze svého politického
vývoje. Toho roku byla podepsána tzv. Daytonská dohoda, která ukončila nejhrůznější
evropskou válku od konce druhé světové války. Proti sobě v této občanské válce stály
národnostně definované skupiny Bosňáků, Srbů a Chorvatů, tedy etnik, která dlouhodobě obývají území dnešní Bosny a Hercegoviny. Přestože tyto národy spolu žily
prakticky bez větších problémů po většinu trvání socialistické Jugoslávie, od počátku
80. let, kdy zemřel její doživotní vládce Josip Broz Tito, začalo docházet k bojům mezi
režimními elitami o uchvácení moci. Elity v rámci jugoslávských republik, ale i na centrální úrovni, neváhaly ke svému posílení akcentovat dřímající nacionální tendence.
Naplno se to projevilo na počátku 90. let, kdy ve východní Evropě došlo k pádu socialistických režimů a demokratizaci společnosti. V Socialistické federativní republice
Jugoslávii byl tento proces doprovázen rozpadem společného státu na základě teritoriálního ale i národnostního principu. Logicky tak nastal problém i v rámci multietnické Bosny a Hercegoviny. Rozpory mezi národy vedly až k občanské válce. Daytonská
dohoda neukončila pouze občanskou válku, ale zároveň položila základy politického
systému Republiky Bosna a Hercegovina, tedy státu, který na území Bosny a Hercegoviny existuje dnes.
Tento článek se věnuje právě politickému systému Republiky Bosna a Hercegovina.
Politický systém je zkoumán a analyzován z hlediska koncepce konsociační demokracie, která je často v souvislosti s politickým uspořádáním Bosny a Hercegoviny
zmiňována, a to na odborné i laické úrovni. Teorii konsociační demokracie se věnovala řada autorů, z nichž nejznámějším je americký politolog nizozemského původu
Arend Lijphart, který celý koncept konsociační demokracie podrobně rozpracoval
a zpropagoval. Konsociační demokracie bývá považována za jedno z možných řešení uspořádání politických systémů v hluboce rozdělených společnostech, mezi které
lze bezesporu zařadit i obyvatelstvo v Bosně a Hercegovině. Hlavním cílem tohoto
článku je zjistit na základě charakteristik Lijphartova konceptu konsociační demokracie a konstituční i reálné podoby politického systému Republiky Bosna a Her1
Bc. Karel Höfer je studentem navazujících magisterských oborů Politické teorie a současné dějiny na Ústavu politologie FF UK a Politologie na Institutu politologických studií FSV UK. Oblastí
jeho specializace je komparativní politologie a především volební systémy, decentralizace, ústavní
inženýrství a metodologie sociálních věd, teritoriálně pak oblast bývalé Jugoslávie, zejména Slovin
ska. Kontakt: [email protected]
14
cegovina, zda lze uvedený koncept konsociační demokracie v tomto případě uplatnit. K problematice je přistupováno na základě kvalitativní metodologie doplněné
o základní statistické údaje a geografická vyobrazení. Zdroji této práce jsou politologické a historické monografie a odborné články. Samotný článek je kromě úvodu
a závěru členěn na části věnující se konsociační demokracii, politickému systému Republiky Bosna a Hercegovina a průniku těchto dvou oblastí.
1. Lijphartův koncept konsociační demokracie
Konsociační demokracie označuje specifický typ demokratického politického systému, který je založený na segmentované společnosti a kooperaci politických elit. Mezi
zakladatele, stoupence a nejznámější teoretiky konceptu konsociační demokracie
(consociational democracy)2 patří Arend Lijphart.3 Koncept konsociační demokracie4
Lijphart poprvé prezentoval v roce 1968 ve své práci Politics of Accomodation, následně o rok později v článku Consociational Democracy a v editovaném díle Politics
in Europe a v roce 1977 pak ve své knize Democracy in Plural Societies.5 Vycházel přitom především ze studia politického systému Nizozemska, ale také Švýcarska, Belgie,
Rakouska a Libanonu, jež pokládal za příklady konsociačních demokracií. Jednalo se
o státy, na které politologie zaměřila svoji pozornost v 60. letech, poté co se prokázalo,
že fungování politických systémů těchto zemí je založeno na jiné logice, než do té doby
zkoumaných systémů velkých, v mezinárodní politice dominujících, zemí.6
Teorie konsociační demokracie vychází z fungování politických systému v zemích,
které jsou vnitřně rozděleny na základě náboženských, jazykových, kulturních, sociálních, etnických, regionálních či jiných štěpení (která se mohou, ale nemusí překrývat), ale přesto v nich funguje demokracie. Pojetí konsociace jako segmentace společnosti je tak založeno na konceptu štěpení (cleavages) Steina Rokkana a Seymoura
Martina Lipseta. Tito autoři ve své slavné práci Party Systems and Voter Alignments
z roku 1967 identifikovali čtyři základní štěpení, která byla odrazem průniku dvou
revolucí a dvou dimenzí, na jejichž základě se segmentovaly, či tzv. pilířovaly, společnosti v západní Evropě.7
Postupem času se vytvořily tři různé proudy pojetí konsociace, které se ale vzájemně
prolínají a doplňují. První je spojován se segmentací sociální struktury společnosti,
druhý se zabývá chováním elit, které je v těchto případech zaměřeno na regulaci kon2
3
4
5
6
7
K rozdílné terminologii např. viz Říchová 2000: 198–200.
Arend Lijphart (*1936) je světoznámý (komparativní) politolog nizozemského původu působící ve
Spojených státech amerických. Kromě konceptu konsociační demokracie je znám především pro rozdělení
demokracií na konsensuální a majoritní. Jeho nejznámější prací je kniha Patterns of Democracy z roku 1999.
Demokracií Lijphart myslí systémy, které Robert Dahl označuje jako polyarchie (Lijphart 1977: 4).
Na tomto místě je vhodné upozornit na rozdíly mezi konsociačním a konsensuálním typem demokracie,
který Lijphart v Patterns of Democracy (1999) staví do protikladu k většinovému typu demokracie a vytváří
tak novou, dalo by se říci univerzalistickou, typologii demokracií (srov. Novák 2002: 46-50).
Základy zájmu o politické systémy menších evropských zemí přitom položil již Gabriel Almond, podle
kterého se nehodily ani do kategorie angloamerických ani kontinentálních systémů a jednalo se o specifický
mezityp na pomezí obou skupin (Lijphart 1969: 209).
Jde o protnutí národní a průmyslové revoluce s teritoriální a funkcionální dimenzi, v rámci kterých vznikla
štěpení: centrum – periferie, město – venkov, církev – stát, vlastníci – pracující.
15
fliktů a třetí proud vychází z historické perspektivy. Z autorů věnujících se konsociační demokracii, nebo jejím ekvivalentům, lze kromě samotného Lijpharta zmínit např.
G. Lehmburcha, H. Daaldera, V. R. Lorwina nebo K. Steinera. (Říchová 2000: 203,
222-223)
Arend Lijphart se řadí mezi autory, kteří svůj přístup vystavěli především na způsobu chování elit. Podle něj jsou jednotlivé subkultury v rámci konsociace relativně samostatné
a oddělené a jejich masy mezi sebou navzájem nespolupracují ani nekomunikují.
Ústředním motivem Lijphartovy teorie konsociační demokracie je naopak právě ustálená komunikace mezi elitami zastupující jednotlivé subkultury (Lijphart 1969: 211).8
Tato komunikace podle něj zabraňuje erozním tendencím takových segmentovaných
společností. Elity mezi sebou kooperují takovým způsobem, že jsou ochotny činit
kompromisy, nikoliv tak, že nutně mezi nimi musí dojít ke konsensu.
Mezi zásadní prvky Lijphartovy teorie konsociační demokracie patří (1.) existence
široké koalice; (2.) přítomnost menšinového veta; (3.) proporcionalita systému a alokace zdrojů; (4.) autonomie jednotlivých subkultur. Široké koalice jsou založeny na
koaliční spolupráci elit jednotlivých subkultur. Menšinové veto je poslední zábranou
proti prosazení většinového rozhodnutí neberoucího v potaz postoje všech subkultur.
Proporcionalita systému a alokace zdrojů vyzdvihuje především poměrný volební systém, ale zahrnuje také proporcionalitu všech vstupů a výstupů politického systému.
Autonomie subkultur je založena na decentralizaci systému směrem k vertikálně nižším úrovním. (Lijphart 1977: 25-52)
Z hlediska jednání elit považuje Lijphart za podstatné pro fungování konsociační demokracie to, že si elity (1.) musí být vědomy nebezpečí, které s sebou nese fragmentace společnosti; (2.) musí chtít uchovat systém a snažit se jej stabilizovat a posílit;
(3.) musí být ochotny vzájemně mezi sebou spolupracovat bez ohledu na subkultury,
které zastupují; (4.) musí navrhovat taková řešení problémů, která budou přijatelná
pro všechny subkultury; (5.) musí snižovat napětí mezi subkulturami; (6.) musí formulovat zájmy své subkultury tak, aby byly přijatelné i pro ostatní členy společnosti
(Říchová 2000: 204-205).
Role elit je posilována (1.) vnějším ohrožením systému (nejčastěji v podobě ozbrojeného konfliktu); (2.) dlouhodobou rovnováhou mezi subkulturami (ani jedna subkultura výrazně nepřevažuje; pokud by měla pocit, že může dominovat, ohrozí to kooperaci); (3.) nevytvářením příliš velkého tlaku na jejich konkrétní rozhodnutí. Jednotlivé
subkultury by měly být vnitřně co nejvíce soudržné a loajální ke svým elitám a naopak
interakce mezi masami subkultur by měly být v rámci zachování nekonfliktnosti udržovány na minimální úrovni. (Lijphart 1969: 217-222)
Lijphartem uvedené podmínky byly mnoha autory modifikovány či doplňovány. Např.
Barša (in Barša, Strmiska 1999: 152) vidí podstatný element odlišující konsociaci od
8 Stálost komunikace mezi elitami a stálost oddělení mas jednotlivých subkultur se stalo nejvíce kri
tizovaným problémem teorie konsociační demokracie, protože tyto dva faktory, ale především
poslední uvedený, se ukazují jako značně nestálé poté, co dojde ke kooperaci elit (Říchová 2000: 205).
16
federalismu v její dostředivostí (důrazu na sdílení moci). McGarry a O’Leary (podle
ibid. 153) jako podmínky konsociace vidí to, (1.) že subkultury nesmí mít vědomí
vyžadující vytvoření vlastního státu; (2.) že se elity musí bát etnické války; (3.) že
vůdcové musí mít pevné postavení v rámci svých subkultur. Konsocialismus podle
nich může fungovat jen ve společnostech, ve kterých se nestaly konflikty základem
oddělených národních identit. Proto je realizovatelný jen v mírně rozdělených společnostech. Konsocialismus tak předpokládá společné sdílení moci a v důsledku také
upozadění subkulturní identity ve prospěch politické identity společného celku. 9 Jako
Lijphartem nevyslovenou podmínku fungování konsociační demokracie uvádí Koubek (2007: 4) navíc i shodu elit na smyslu existence státního útvaru. Dle Sartoriho
teorie stranických systémů by v konsociačních demokraciích měl fungovat umírněný
a symetrický multipartismus a stranický systém by měl být strukturovaný, tzn. strany
by měly být jednoznačnými zástupci jednotlivých subkultur.
2. Politický systém Republiky Bosna a Hercegovina
Současný politický systém Bosny a Hercegoviny má své institucionální zakotvení
v Daytonské dohodě (General Framework Agreement for Peace in Bosnia and Herzegovina)10, která byla podepsána 14. prosince 1995 v Paříži.11 Daytonskou dohodou
byla ukončena déle jak tři roky trvající válka v Bosně a Hercegovině, která si vyžádala
více jak sto tisíc obětí a přesídlení více jak dvou milionů lidí (Kasum in Šmíd, Vaďura
et al. 2007: 105). Ve válce v Bosně a Hercegovině proti sobě stály tři největší skupiny
obyvatel stejnojmenného státu, tedy Bosňáci (neboli Muslimové), Chorvati a Srbové.
Daytonskou smlouvou byly položeny základy k vybudování demokratického uspořádání Bosny a Hercegoviny12 a potvrzena státnost v mezinárodně uznaných hranicích.13 (Lovrenović 2000: 197) Na dodržování Daytonské smlouvy dohlíží úřad Vysokého komisaře pro Bosnu a Hercegovinu, který má pravomoc zasahovat do tamějšího
politického života. Jedná se tak o typ mezinárodně kontrolovaného státu.
Z Daytonské smlouvy vychází v současné době i politické uspořádání Republiky Bosna a Hercegovina (dále BiH), včetně platné Ústavy, která je přímo čtvrtou přílohou
9
Je ovšem otázkou, zda upozadění subkulturní identity nepostačuje na to, aby byl koncept konsociační
demokracie narušen už ve svých základech.
10 Více o Daytonské dohodě viz Hladký 1996: 186-187. Navzdory všem kritikám Daytonská smlouva
oddělila bojující strany, zastavila boje, zahájila kontrolu zbrojení a přinesla základ uspořádání BiH.
11 Daytonskou dohodu podepsali za Srby Slobodan Milošević, za Chorvaty Franjo Tuđman, za Bosňáky
Alja Izetbegović a také zástupci Spojených států amerických, Velké Británie, Německa, Francie,
Evropské unie, Ruska a Španělska. V případě Miloševiće a Tuđmana šlo o národní vůdce, kteří dostali
mandát jednat za Srby a Chorvaty v BiH. Tím bylo uznáno, že aktivity Srbů a Chorvatů v BiH zaštiťo
vali jejich národní (a sousedící) státy (Lovrenović 2000: 197).
12 BiH lze podle Democracy Index 2010 týdeníku The Economist označit za hybridní režim (94. země
na světě podle míry demokracie). Jako největší problém se ukazuje nedostatečné fungování vlády
a slabá politická participace. (Economist Intelligence Unit 2010) Organizace Freedom House BiH
v roce 2010 označuje za částečně svobodnou s částečnou ochranou politických práv a občanských
svobod, tedy jako stále ještě nekonsolidovanou demokracii (Country Report - Bosnia-Herzegovina
(2010) [online]).
13 Bosensko-hercegovinská státnost má poměrně slabou tradici a rozhodně není kontinuální (Hladký
2005: 325).
17
Daytonské smlouvy. BiH je vnitřně uspořádána a samosprávně rozčleněna na několik vertikálních i horizontálních úrovní. Mezinárodní status (vnější suverenita) je ale
přiznán pouze BiH. Dvěma ústavními entitami federativní BiH jsou Federace Bosna
a Hercegovina (dále FBiH) zaujímající 51% rozlohy BiH a Republika srbská (dále
RS), která zaujímá 49% plochy (Hladký in Šesták et al. 2009: 642).14 Obyvatelé uvedených entit jsou zároveň obyvateli BiH. FBiH se člení na deset kantonů,15 které se dále
dělí na 79 municipalit. RS se přímo dělí na 63 municipalit.16 Zvláštní status má v rámci
BiH od roku 1999 federální distrikt Brčko, který formálně patří oběma entitám, ale
nespadá přímo pod správu žádné z nich.
Do kompetence centrálních institucí BiH spadá zahraniční politika a obchod, měnová politika, imigrace, uprchlictví a azylová politika, doprava a letectví, regulace vztahů mezi entitami v oblasti policie, trestního práva a pohybu přes hranice (Kasapović
2005: 4). Vše ostatní je v kompetenci jednotlivých entit.17 Vzhledem k předmětu práce
a jejímu omezenému rozsahu bude další pozornost věnována politickému systému na
úrovni BiH.18
Politická moc je v rámci BiH standardně dělena na legislativní, exekutivní a soudní.
Zákonodárná moc náleží Parlamentnímu shromáždění, které je dvoukomorové, přičemž jeho obě komory jsou voleny na čtyřleté volební období a zasedají v Sarajevu.
Mezi pravomoci Parlamentního shromáždění patří schvalování zákonů, implementace rozhodnutí Prezidia a schvalování rozpočtu. Dolní komorou je Sněmovna reprezentantů, která se skládá ze 42 poslanců. Z toho je 28 poslanců (2/3) voleno ve FBiH
a 14 poslanců v RS (1/3). Poslanci jsou voleni přímo v uvedených entitách prostřednictvím poměrného volebního systému na základě spravedlivých, soutěživých, tajných
a přímých voleb.19 Horní komorou je Sněmovna lidu, která se skládá z 15 poslanců volených nepřímo prostřednictvím parlamentů jednotlivých entit (Hladký 2005: 300).
FBiH vysílá 2/3 delegátů, přičemž pět z nich jsou Chorvati a pět Bosňáci. RS vysílá
1/3 delegátů, tedy pět Srbů. Všechny zákony musí být schváleny oběma komorami
nadpoloviční většinou jejich členů, přičemž většina každé z komor musí obsahovat
14
15
16
17
18
19
20
Členění BiH tak není založeno na etnickém principu, ale na principu entit (Kasapović 2005: 26).
Kantony jsou: Unsko-sanski, Posavski, Tuzlanski, Zeničko-dobojski, Bosansko-podrinjski, Srednj
obosanski, Hercegovačko-neretvanski, Zapadnohercegovački, Sarajevo, Kanton 10.
Tyto municipality jsou neformálně sdružovány do sedmi regionů (Banja Luka, Doboj, Bijeljina,
Vlasenica, Sarajevo-Romanija, Foča, Trebinje).
Entity tak mají z hlediska objemu pravomocí silnější pozici (Kasum in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 103).
Politický systém na úrovni FBiH, RS a distriktu Brčko popisuje např. Hricová in Cabada et al.
2008: 288-295.
V letech 1995-1998 nebyla stanovena žádná umělá volební klauzule a mandáty byly přidělovány na
základě Haareovy kvóty s metodou nejvyššího zbytku. Entity tvořily vždy jeden volební obvod.
V roce 1998 byla zavedena metoda přepočtu pomocí dělitele Saint-Laguë. V roce 2000 byly území
obou entit rozděleny na volební obvody. Ve FBiH se volilo v pěti obvodech 3-6 poslanců (celkem 21)
a v RS ve třech obvodech tři poslanci (celkem devět). Zbylé mandáty (sedm a pět) byly vyčleněny
jako kompenzační pro celostátní úroveň. Na obou úrovních zůstal zachován volební dělitel Saint
-Laguë. V roce 2006 byla zavedena 3% klauzule na úrovni entity pro strany, které se účastní dělení
kompenzačních mandátů. (Šedo: 2007: 62-63)
Pokud zákon nezíská potřebnou většinu ve Sněmovně lidu, tak je jejím předsedou svolána tříčlenná
komise složená z Bosňáka, Chorvata a Srba, která připraví kompromisní návrh. Pokud se tak
nestane, tak je zákon podstoupen Ústavnímu soudu.
18
hlasy nejméně třetiny zastupitelů každého konstitutivního národa.20 Ústavu lze měnit
na základě 2/3 hlasů členů Sněmovny reprezentantů.
Výkonná moc náleží Předsednictvu a Radě ministrů. Předsednictvo je kolektivní tříčlennou hlavou BiH. Skládá se vždy z jednoho Bosňáka, Chorvata a Srba, kteří jsou
voleni přímou volbou na území své entity na čtyřleté funkční období. Jeden člen předsednictva vždy vystupuje jako jeho předseda, přičemž je v této funkci uplatňován princip rotace po osmi měsících. Předsednictvo se rozhoduje na základě konsenzu nebo
2/3 většinou. Při tomto typu rozhodnutí, ale může člen Předsednictva, který je proti,
požádat o prověření rozhodnutí 2/3 většinou parlamentu entity, kterou zastupuje. Pokud rozhodnutí parlament entity neschválí, rozhodnutí nevstupuje v platnost. Rada
ministrů je kolektivním vládním orgánem odpovědným Parlamentnímu shromáždění. Jejího předsedu jmenuje na návrh Předsednictva Sněmovna reprezentantů. Se
složením Rady ministrů vyjadřuje pak souhlas Sněmovna reprezentantů. Minimálně
1/3 ministrů musí pocházet z RS, tedy z FBiH nesmí pocházet více jak 2/3 ministrů
(Kasapović 2005: 5). Případnou nedůvěru vyjadřuje Radě ministrů Parlamentní shromáždění.
Soudní moc náleží na centrální úrovni pouze Ústavnímu soudu, který se skládá z devíti soudců volených na pět let. Čtyři soudce vybírá Sněmovna reprezentantů FBiH
a dva Shromáždění RS. Tři členy, kteří nesmí být občany BiH ani sousedícího státu,
vybírá předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultaci s Předsednictvem.
(Hricová in Cabada et al. 2008: 282-288)
BiH lze charakterizovat jako vnitřně politicky složitě konstruovaný mnohonárodnostní stát.21 V rámci BiH se vyskytují tři velké skupiny obyvatelstva, které lze souběžně vymezit z několika hledisek – národnostně či etnicky22, jazykově23, nábožensky24 či podle
civilizačních okruhů, ke kterým se hlásí. Tato hlediska se vzájemně v jednotlivých skupinách překrývají. Hlavní roli při tvorbě skupinové identity přitom hrála právě konfese
a příslušnost k určité kulturní tradici (Hladký 2005: 327). Lze tak identifikovat subkulturu Bosňáků (48%, dříve označováni za Muslimy), kteří hovoří bosensky25, vyznávají islám a odkazují se na dědictví osmanského (islámského) civilizačního okruhu.
Další subkulturou jsou Srbové (37%), kteří ve vzájemné komunikaci používají srbštinu, jsou ortodoxního vyznání a hlásí se k východnímu (pravoslavnému) civilizačnímu
okruhu. Třetí subkulturou jsou Chorvati (14%), kteří se dorozumívají chorvatsky, jsou
římsko-katolické konfese a náleží k západnímu (katolickému) civilizačnímu okruhu.
Problémem je, že uvedené subkultury žily v rámci BiH dlouhodobě na nekompaktních
územích, které byly navíc subkulturně heterogenní (Kasapović 205: 8). Společnost
v BiH lze tak charakterizovat jako hluboce rozdělenou na tři hlavní subkultury (99%)
21
22
23
24
25
Srov. Hladký 2005: 342-343.
Viz obr. 3 a 5.
Viz obr. 4 – Jazyková mapa.
Viz obr. 3 – Etnická mapa.
Na tomto místě je nutné podotknout, že všechny tři jazyky – bosenština (psaná jak latinkou, tak
i cyrilicí), srbština (psaná cyrilicí) a chorvatština (psaná latinkou) jsou si velice podobné, všechny
na území BiH spadají do štokavského dialektu, a jejich odlišnosti spočívají nejčastěji v pouhé změně
hlásek. Srov. Hladký 2005: 325.
19
Obyvatelstvo podle národnosti
Skupina
%
∑
Obyvatelstvo podle náboženství
Skupina
%
∑
Volby 1996
Strana
% hlasů
% mandátů
∑ mandátů
Bosňáci
Chorvati
Srbové
ostatní
Celkem
Muslimové
Katolíci
Pravoslavní
ostatní
Celkem
SDA
SDS
HDZ BiH
ZL (SDP BiH)
NSSM (SNSD, SDP)
SBiH
Ostatní 30 Celkem
37,92%
24,11%
14,10%
5,68%
5,67%
3,91%
8,61%
100,00%
45,24%
21,43%
19,85%
4,76%
4,76%
4,76%
7,14%
100,00%
19
9
8
2
2
2
0
42
48%
14,30%
37,10%
0,60%
100%
2 218 367
660 889
1 714 613
27 729
4 621 598
40%
15%
31%
14%
100%
1 848 639
693 240
1 432 695
647 024
4 621 598
a další nepočetné menšiny (1%).
Počátky současného stranického systému BiH lze nalézt před volbami v roce 1990,
kdy vznikly nejvlivnější politické strany, které fungují dodnes. Stranický systém BiH
lze charakterizovat jako multipartistický s tím, že strany jsou v podstatě Ústavou ale
i výsledky voleb nuceny vytvářet multietnické složení všech orgánů.26 Každé etnikum
má dlouhodobě svoji silnou politickou stranu, jejíž profil lze označit jako nacionalistický či minimálně nacionální – Bosňáci SDA, Chorvati HDZ BiH a Srbové SDS
a SNSD. (Hricová in Cabada et al. 2008: 296) Okruh politických stran v BiH je poměrně stabilní, přičemž lze pozorovat jen pozvolné změny v síle jednotlivých stran.
Stranický systém BiH je fragmentovaný podle národnostního klíče na bosňácký, chorvatský a srbský.27 Jedinou výraznou nadetnickou celostátní stranou je SDP BiH. Stranický systém je díky nastaveným volebním pravidlům velmi proporční, přičemž zvýhodňuje použitím dělitele Saint-Laguë, 3% klauzulí a přidělováním kompenzačních
mandátů malé strany, což vede k tomu, že je zastoupeno mnoho stran, které získají
pouze jeden či dva mandáty.
V prvních poválečných volbách v roce 199628 zvítězily stejně jasně jako v roce 1990 tři
největší nacionalistické strany. Válka etnické smýšlení obyvatel nijak neoslabila. Trojice největších nacionalistických stran – SDA, SDS a HDZ BiH získala ve volbách 36
mandátů ze 42. Tyto strany ještě společně se SBiH sestavily společnou vládu, která
26
27
28
39
Vlády byly v období 1990-2006 vesměs koaliční, přičemž často podporované širším okruhem stran,
než bylo nutné (Šedo 2007: 227).
Strany v rámci druhé entity buď vůbec nekandidují, nebo nezískávají téměř žádné mandáty.
Viz obr. 6.
Funkční období parlamentu bylo kvůli nestabilitě zkráceno na dva roky, stejně tak jako v roce 1998
(Hricová in Cabada et al. 2008: 284).
20
disponovala 38 mandáty.29
Ve druhých volbách31, které se uskutečnily v roce 1998, se na prvních třech místech
opět umístily tři velké nacionalistické strany, které získaly 27 mandátů ze 42. Jejich
pozice se tak mírně oslabila. Došlo totiž k určitému přeskupení sil. SDA kandidovala
v koalici KCD s menšími stranami včetně SBiH. Více hlasů, ale čtyři mandáty stejně jako SDS získala i koalice Sloga složená ze srbských stran SNSD a PDP. Výraznější úspěch také poprvé zaznamenaly nenacionálně orientované strany SDP BiH
Volby 1998
Strana
% hlasů
% mandátů
∑ mandátů
KCD (SDA, SBiH)
HDZ BiH
Sloga (SNSD, PDP)
SDS
SDP BiH
SRS
SD
Ostatní
Celkem
33,83%
11,59%
12,44%
9,73%
9,26%
6,87%
3,37%
12,91%
100,00%
40,48%
16,29%
9,52%
9,52%
9,52%
4,76%
4,76%
7,14%
100,00%
17
6
4
4
4
2
2
3
42
a SD. Koalici po volbách sestavily bosňácké SDA a SBiH (KCD), chorvatská HDZ BiH
a dvě menší srbské strany.
Ve třetích volbách, které se uskutečnily v roce 2000, zaznamenala vítězství nadnárodní SDP BiH, která získala devět mandátů. SDP BiH těžila především z podpory městských voličů. Až na dalších místech se umístily nacionalistické strany SDA, SDS, HDZ
BiH s celkovým ziskem 19 mandátů následované SBiH s pěti mandáty. Koalice poprvé
vznikla jako multietnická, jejími členy byla nadnárodní SDP, bosňácká SBiH, menší
30
31
Do kategorie Ostatní jsou zahrnuty strany, které získaly pouze jeden mandát nebo žádný.
Viz obr. 7.
21
Volby 2000
Strana
% hlasů
% mandátů
∑ mandátů
SDP BiH
SDA
SDS
HDZ BiH
SBiH
PDP
Ostatní
Celkem
18,00%
18,76%
16,68%
11,39%
11,34%
6,39%
17,44%
100,00 %
21,43%
19,05%
16,29%
11,90%
11,90%
4,76%
16,67%
100,00 %
9
8
6
5
5
2
7
42
chorvatská strana. Koalice získala podporu i od srbské PDP a jedné menší strany.
Čtvrté volby, uskutečněné v roce 200232,33, proběhly ve znamení posílení pozic národně orientovaných stran. SDP BiH naopak utrpěla drtivou porážku, když získala jen
čtyři mandáty. Volby vyhrála SDA následována SBiH, SDS a HDZ BiH. Tyto strany
obdržely celkem 26 mandátů. Koalici sestavily bosňácká SDA, SBiH, chorvatská
Volby 2002
Strana
% hlasů
% mandátů
∑ mandátů
SDA
SBiH
SDS
HDZ BiH
SDP BiH
SNSD
PDP
Ostatní
Celkem
16,89%
15,54%
19,08%
10,15%
7,69%
4,91%
3,69%
22,05%
100,00%
23,81%
16,29%
11,90%
11,90%
9,52%
7,14%
4,76%
16,67%
100,00%
10
6
5
5
4
3
2
7
42
vil odklon od HDZ BiH a v případě Srbů příklon od SDS k SNSD. (Hricová in Cabada
et al. 2008: 285). Vládu sestavila srbská SNSD společně s bosňáckou SDA a SBiH,
chorvatskými HDZ BiH, HZ (HDZ 1990) a dvěma menšími stranami. Koalice tak disVolby 2006
Strana
% hlasů
% mandátů
∑ mandátů
SDA
SBiH
SNSD
SDP BiH
SDS
HDZ BiH
HZ (HDZ 1990)
Ostatní
Celkem
16,89%
15,54%
19,08%
10,15%
7,69%
4,91%
3,69%
22,08%
100,00%
21,43%
19,05%
16,67%
11,90%
7,14%
7,14%
4,76%
11,90%
100,00%
9
8
7
5
3
3
2
5
42
ponovala 32 hlasy v parlamentu. (New Prime Minister and ruling coalition for Bosnia
Herzegovina [online])
Šesté volby, které proběhly v roce 2010, skončily vítězstvím SDP BiH, která získala
osm mandátů stejně jako SNSD. Tyto strany byly následovány SDA se sedmi mandáty, SDS a SBB BiH se čtyřmi a HDZ BiH se dvěma mandáty. (Verified Results of the
2010 General Elections [online]) SDP BiH se těmito volbami vrátila na čelní pozice,
naopak HDZ BiH zůstala opět upozaděna. Koaliční vyjednávání nebyla během tvorby
HDZ BiH, srbská SDS a PDP. Vláda se tak mohla opřít o 28 hlasů v parlamentu.
(Hladký 2005: 317-322)
Páté volby, které proběhly v roce 200634, byly prvními, které se uskutečnily po řádném čtyřletém funkčním období parlamentu. Vítězem se stala opět SDA následovaná
SBiH, které celkem získaly 16 mandátů. SDS v pozici nejsilnější srbské strany vystřídala SNSD se sedmi mandáty. Na čtvrtém místě skončila SDP BiH s pěti mandáty.
SDS stejně jako HDZ BiH získala pouhé tři mandáty. V případě Chorvatů se tak obje32
33
34
Šlo o předčasné volby, které proběhly v důsledku nepopulárních ekonomických opatření předchozí
vlády (Hricová in Cabada et al. 2008: 285).
Viz obr. 9.
Viz obr. 10.
22
23
8
8
7
4
4
3
2
2
1
1
1
1
42
19,05%
19,05%
16,67%
9,52%
9,52%
7,14%
4,76%
4,76%
2,38%
2,38%
2,38%
2,38%
100,00%
20,00%
19,50%
15,10%
9,70%
9,20%
8,00%
6,10%
3,50%
3,00%
2,80%
2,10%
1,00%
100,00%
0
8
0
4
0
0
0
0
X
1
1
X
14
0,00%
57,14%
0,00%
28,57%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
7,14%
7,14%
0,00%
100,00%
8
0
7
X
4
3
2
2
1
X
0
1
28
28,57%
0,00%
25,00%
0,00%
14,29%
10,71%
7,14%
7,14%
3,57%
0,00%
0,00%
3,57%
100,00%
SDP BiH
SNSD
SDA
SDS
SBB BiH
HDZ BiH
SBiH
HDZ 1990-HSP BiH
NSRB
PDP
DNS
DNZ
Celkem
∑mandátů
Celkem
% mandátů
Volby 2010
FBiH
RS
Strana
% mandátů
∑mandátů % mandátů
∑mandátů
% hlasů
této práce uzavřena
Všechny relevantní strany až na SDP BiH a částečně i SBiH mají v BiH etnický charakter. Jednotlivé strany mají jasně národnostně vymezené voličstvo, a tak politická
soutěž probíhá prakticky pouze v rámci stranických systémů jednotlivých subkultur.
Stálou pozici mají v rámci svých subkultur bosňácké strany SDA, SBiH, srbské SNSD
a SDS a chorvatské HDZ BiH.35 SDS i HDZ BiH byly přitom přímo napojeny na stejnojmenné strany v Srbsku a Chorvatsku. Subkulturní strany jsou ke spolupráci motivovány především ekonomickými důvody (Hladký 2005.322). Pro systém je také charakteristické, že poměrně mnoho mandátů téměř v každých volbách připadá stranám,
které získají jeden nebo dva mandáty. V rámci BiH tak fakticky existují tři politické
systémy – BiH, FBiH a RS, ale zároveň v postatě také tři stranické systémy – bosňácký, srbský a chorvatský. Tento stranický systém je nestabilní, nedotvořený a roztříštěný. Přesto je ale pravděpodobně asi jediným, který umožňuje existenci jednotné BiH
(Šedo in Fiala et al 2002: 78-79).
3. Republika Bosna a Hercegovina jako konsociační demokracie?
Politický systém BiH bývá většinou autorů charakterizován jako příklad konsociační demokracie. Kasapović (2005: 3) BiH označuje jako speciální typ konsociačního
státu. Podle Hladkého (2005: 301) se jedná o tzv. konsociační model, jehož cílem je
funkční vládnutí ve státě, který je hluboce etnicky rozdělen. Fungování tohoto systému je podle něj velice těžkopádné, protože je založené na přísném dodržování principu
parity a názorového konsenzu. Dosažení názorového konsenzu je ale podle Hladkého
v BiH jen velmi obtížné. Tři hlavní subkultury mezi sebou totiž stále soupeří a politické
struktury jsou stranicky velmi roztříštěné a nepevné. Také podle Šeda (in Fiala et al
2002: 66, 78-79) v BiH funguje specifický model konsociačního systému, který ovlivňuje stranický systém tak, že podporuje jeho fragmentaci, ale zároveň umožňuje zajištění alespoň jeho minimální stability. I Hricová (in Cabada et al. 2008: 285) shledává,
že politický systém BiH založený na Daytonské smlouvě kopíruje model konsociační
demokracie. Tato kapitola se zaměřuje právě na to, zda lze BiH charakterizovat jako
konsociační typ demokracie (především v Lijphartově pojetí).
Obyvatelstvo BiH je vnitřně rozděleno na základě kumulovaného náboženského,
jazykového, kulturního a etnického štěpení na tři hlavní subkultury Bosňáků, Srbů
a Chorvatů. Jde tedy o příklad hluboce rozdělené společnosti (deeply devided societies). Dokonce se podle mnohých autorů jedná o nejvíce rozdělený stát v Evropě
(Reilly 2001 dle Kasapović 2005: 7). Společenská struktura BiH je tak minimálně z
tohoto hlediska vhodná k aplikaci konceptu konsociační demokracie. Splňuje ale BiH
všechny charakteristiky a podmínky, aby ji bylo možné považovat za konsociační de-
35 O profilaci stran viz Manning: 2004, Hricová in Cabada et al. 2008: 296-298, Šedo in Fiala et al 2002:
69-78.
25
mokracii? Neboli funguje politický systém BiH v rámci své logiky tak, jak předpokládá
teorie konsociační demokracie?
Mezi základní charakteristiky Lijphartova modelu konsociační demokracie patří široké koalice; menšinové veto; proporcionalita systému; autonomie subkultur. (1.) V
rámci konstitučního uspořádání BiH musí skutečně docházet k vytváření koalic, které
zahrnují reprezentanty všech subkultur. Jinak není možné vlády ustavit. (2.) Fakticky
dochází i k uplatňování menšinového veta, které se ukazuje jako účinný prostředek,
který zabraňuje opomíjení jednotlivých subkultur. (3.) Proporcionalita systému se neprojevuje jen v rámci poměrného systému, ale obecně v podobě vstupů i výstupů celého politického systému. (4.) Autonomie subkultur je zaručena nejen federalizací BiH
na dvě entity, ale celkově vysokým stupněm decentralizace systému. BiH tedy splňuje
všechny čtyři základní elementy konsociačních demokracií.
Lijphartův koncept konsociační demokracie je v první řadě založen na chování elit,
které jsou základním předpokladem pro úspěšné fungování konsociační demokracie.
Po podepsání mírové Daytonské smlouvy dochází ke spolupráci elit jednotlivých subkultur, nicméně tato spolupráce je spíše vynucená než dobrovolná a často funguje jen
s velkými obtížemi (Kasapović 2005: 20). Naproti tomu masy subkultur spolu vzájemně téměř vůbec nekomunikují a ani spolu příliš nespolupracují. (1.) Elity v BiH si jsou
sice vnitřně vědomy nebezpečí, které s sebou nese fragmentace společnosti, přesto ji v
rámci politického boje neváhají využívat. (2.) Časté a silné válečné a poválečné snahy
elit o rozdělení či etnickou homogenizaci BiH se stále snižují, přesto jsou ale patrné
tendence směrem ke změně konstitučního systému, který by zvýhodnil jejich vlastní
subkulturu. (3.) Spolupráce na úrovni elit se ve většině případů odehrává na základě
vymezení příslušnosti k jednotlivým subkulturám a jejich politickým stranám. Složitými cestami dochází mezi elitami k určité kooperaci motivované především ekonomicky (Bojkov 2003: 60). (4.) Elity skutečně musí kvůli konstitučnímu a procedurálnímu
nastavení navrhovat široce přijatelná řešení. V případě majoritárního postupu nemají
totiž návrhy šanci na schválení resp. na vstoupení v platnost. (5.) Napětí mezi subkulturami elity často nesnižují, ale naopak vyhrocují, aby posílily svoji pozici uvnitř
subkultury. (6.) Zájmy své subkultury elity často neformulují tak, aby byly přijatelné
pro ostatní subkultury. K formulaci přijatelných stanovisek dochází až v rámci procesu vyjednávání či schvalování.
Přestože se mezinárodní zásahy do politiky BiH (např. Vysokým komisařem pro BiH)
dají považovat za (1.) vnější ohrožení systému (potenciálně i ve smyslu silové intervence), tak to nevede k posílení role elit, ale naopak k jejich institucionálnímu oslabení. (Belloni 2004: 350) Role elit je naopak posilována (2.) dlouhodobou konstituční
vyrovnaností pozic jednotlivých subkultur, která vyvažuje početní nevyrovnanost.
Elity jsou ale nadále vystavovány tlakům (3.) na své konkrétní rozhodování. Zároveň
se oslabuje loajalita mas k elitám svých subkultur vyjadřovaná slábnoucí podporou
hlavních politických stran.
Shoda elit na existenci státního útvaru BiH se prohlubuje, ale mezi elitami stále převažují proudy, které se neshodnou na podobě politického a ústavního systému BiH, ale
i vůbec na existenci BiH jako celku (Kasapović 2005: 12). Stranický systém, přestože
je multipartistický, není zároveň symetrický, umírněný a strukturovaný. Navíc jsou
patrné tendence aktérů spíše k odstředivosti, než k dostředivosti. Subkultury, až na
Bosňáky, mají vytvořené vědomí vlastního státu, který navíc v jejich bezprostřední
blízkosti existuje. Naopak, nejen elity, ale i masy stále pociťují strach z etnické války. Postavení vůdčích osobností jednotlivých subkultur resp. národních stran bylo
odchodem vůdců z počátku 90. let oslabeno. Konflikt z let 1992-1995 se v BiH sice
nestal základem oddělených národních identit, ale rozdílnost národních identit posílil
tak, že se BiH stala ještě více rozdělenou zemí. Do dnešní doby nedošlo k upozadění
subkulturní identity a vytvoření politické identity tzv. bosenství, které by vycházelo z
příslušnosti k BiH jako státu.
Při konstrukci politického systému BiH byla patrná snaha mezinárodních aktérů o
implementaci prvků konsociační demokracie, která ale v BiH selhává. Politický systém BiH tak nelze označit za konsociační demokracii. Úspěchem současného systému
je nicméně to, že přestože nefunguje tak, jak se předpokládalo, přestaly po uzavření
Daytonské smlouvy všechny strany válečného konfliktu využívat ve velké míře násilí
jako prostředek politického boje. V současné době lze o politickém systému BiH stěží
mluvit jako o konsociační demokracii, nicméně jsou patrné určité aspekty, které by se
daly označit jako konsociační tendence.
26
27
5. Závěr
Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny je značně segmentované do tří hlavních subkultur Bosňáků, Srbů a Chorvatů na základě kumulovaného náboženského, kulturního, jazykového a etnického štěpení. Vnitřně heterogenní společnost je základním
předpokladem pro teoretické uplatnění modelu konsociační demokracie. Ve většině
podmínek resp. charakteristik pro konsociační demokracie ovšem BiH selhává. Politický systém BiH splňuje podmínky konsociační demokracie pouze v následujících
ohledech: díky systému jsou schvalována konsensuální rozhodnutí; jednotlivé subkultury mají dlouhodobě vyrovnanou pozici; vytvářejí se široké, všechny subkultury
zahrnující koalice; systém produkuje proporční výsledky a alokace zdrojů; fakticky je
uplatňováno menšinové veto.
Naopak ve většině aspektů politický systém podmínky nesplňuje. Konkrétně jde o to,
že: spolupráce elit je obtížná a vynucená; elity deklarují snahu o změnu politického
systému; při rozhodování elity vychází v prvé řadě z příslušnosti ke svým subkulturám;
elity často vyhrocují napětí mezi subkulturami; elity neformulují zájmy své subkultury
tak, aby byly přijatelné i pro ostatní subkultury; pozice elit je ohrožena zásahy mezinárodního společenství; tlaky mas subkultur na jejich elity jsou vysoké; mezi elitami
jednotlivých subkultur nepanuje naprostá shoda na existenci současného uspořádání
a státního útvaru; stranický systém není symetrický, umírněný a strukturovaný a jsou
patrné tendence jeho aktérů k odstředivé soutěži; subkultury mají vytvořené vědomí
vlastního státu, který navíc ve dvou případech již v bezprostředním sousedství existuje; není pravděpodobné, že dojde k vytvoření jednotné politické identity bosenství.
V práci bylo dokázáno, že na základě Lijphartem vymezené teorie konsociační demokracie a na základě konstitutivního nastavení a reálného fungování politického systému BiH lze jen s velkými obtížemi tento politický systém označit jako konsociační
demokracii, přestože tak činí mnoho autorů. Institucionálním nastavením sice politický systém BiH konsociační demokracii zdánlivě připomíná, ale z hlediska své vnitřní
logiky jako konsociační demokracie nefunguje, a to i přesto, že došlo ke skutečnému
využití konsociačního stylu v několika oblastech. Potvrdil se tak jeden z předpokladů,
že konsociační demokracii nelze uměle implementovat do společností, kde k tomu nejsou předpoklady. Je ovšem nutné poznamenat, že politický systém BiH není stabilní
a dají se předpokládat ještě jeho další změny, které mohou systém tak či onak vychýlit.
Přese všechny nedostatky současného systému je ale nutné v jeho prospěch konstatovat, že dokázal vytvořit a udržet mír mezi válčícími stranami a je pravděpodobně asi
jediným myslitelným systémem, který je alespoň částečně funkční a umožňuje existenci společného státu.
Použité zkratky
BiH
Republika Bosna a Hercegovina
DNS
Demokratický národní svaz
FBiH Federace Bosna a Hercegovina
HDZ 1990
Chorvatské demokratické společenství 1990
HDZ BiH
Chorvatské demokratické společenství Bosna a Hercegovina
HZ
Chorvatské sjednocení
KCD
Koalice za jednotnou a demokratickou Bosnu a Hercegovinu
NSRB Národní strana Prací za zlepšení
PDP
Strana demokratického pokroku Republiky srbské
RS
Republika srbská
SBiH Strana za Bosnu a Hercegovinu
SD
Sociální demokraté Bosny a Hercegoviny
SDA
Strana demokratické akce
SDP BiHSociálnědemokratická strana Bosny a Hercegoviny
SDS
Srbská demokratická strana
SNSD Svaz nezávislých sociálních demokratů
SRS
Srbská radikální strana Republiky srbské
ZL
Společná kandidátka Bosny a Hercegoviny
978-80-245-1388-1.
Economist Intelligence Unit. Democracy Index 2010 : Democracy in retreat.
London : Economist Intelligence Unit, 2010. 45 s.
FIALA, Petr, et al. Politické strany ve střední a východní Evropě : Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Vydání
první. Brno : Masarykova univerzita - Mezinárodní politologický ústav, 2002. 476 s.
ISBN 80-210-3036-4.
HLADKÝ, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno : Masarykova
univerzita - Mezinárodní politologický ústav, 2005. 392 s. ISBN 80-210-3674-5.
HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina : Historie nešťastné země. Brno :
Doplněk, 1996. 218 s. ISBN 80-85765-61-6.
LIJPHART, Arend. The Politics of Accommodation : Pluralism and Democracy in the Netherlands. Berkley and Los Angeles : University of California Press,
1968. 222 s.
LIJPHART, Arend, et al. Politics in Europe : Comparisons and Interpretations. Englewood Cliffs : Prentice-Hall, 1969. 336 s. ISBN 13-685743-4.
LIJPHART, Arend. Democracy in Plural Societies : A Comparative Exploration. New Haven and London : Yale University Press, 1977. 252 s. ISBN 0-30002494-0.
LOVRENOVIĆ, Ivan. Bosna a Hercegovina : Krátký přehled kulturní historie. Přeložil Jeroným Březina. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku,
2000. 252 s. ISBN 80-86130-05-3.
NOVÁK, Miroslav. Jakou demokracii pro nové demokracie? : Konsensuální
model, efektivita a kulturně homogenní země. Brno : Masarykova univerzita - Mezinárodní politologický ústav, 2002. 90 s. ISBN 80-210-2742-8.
ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. Vydání první.
Praha : Portál, 2000. 304 s. ISBN 80-7178-461-3.
ŠEDO, Jakub. Volební systémy post. Vydání první. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. 420 s. ISBN 978-80-7325-137-6.
ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny jihoslovanských zemí. Vydání druhé. Praha
: Lidové noviny, 2009. 766 s. ISBN 978-80-7106-375-9.
ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém
prostoru. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. 280 s. ISBN 97880-7325-126-0.
Zdroje
Knihy
BARŠA, Pavel; STRMISKA, Maxmilián. Národní stát a etnický konflikt :
Politologická perspektiva. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.
332 s. ISBN 80-85959-52-6.
CABADA, Ladislav, et al. Komparace politických systémů – Nové demokracie střední a východní Evropy. Vydání první. Praha : Oeconomica, 2008. 434 s. ISBN
Články
BELLONI, Roberto. Peacebuilding and Consociational Electoral Engineering in Bosnia and Herzegovina. International Peacekeeping. 2004, Vol. 11, No. 2, s.
334-353. ISSN 1353-3312/1743-906.
BOJKOV, Victor D. Democracy in Bosnia and Herzegovina: Post-1995 Political
System and its Functioning.Southeast European Politics. 2003, Vol.4, No.1, s. 41-67.
KASAPOVIĆ, Mirjana. Bosnia and Herzegovina: Consociational or Liberal
28
29
Democracy?. Politička misao. 2005, Vol.42, No.5, s. 3-30.
KOUBEK, Jiří. Konsociační demokracie v současné perspektivě : Švýcarsko
jako případová studie. Člověk. 2007, č. 5, s. 1-27. ISSN 1801-8785.
LIJPHART, Arend. Consociational Democracy : Types of Western Democratic Systems. World Politics. 1969, Vol. 21, No. 2, s. 207-225.
MANNING, Carrie. Elections and Political Change in Post-War Bosnia and
Herzegovina. Democratization. 2004, Vol.11, No.2, s. 60-86.
Internet
Central Election Commission of Bosnia and Herzegovina. Verified Results
of the 2010 General Elections [online]. 2010 [cit. 2010-12-14]. Dostupné z WWW:
<http://www.izbori.ba/Finalni2010/Finalni/ParlamentBIH/Default.aspx>.
Central Intelligence Agency. The World Factbook [online]. 2010 [cit. 201012-14]. Bosnia and Herzegovina. Dostupné z WWW: <https://www.cia.gov/library/
publications/the-world-factbook/geos/bk.html>.
European Forum for Democracy and Solidarity. European Forum for Democracy and Solidarity [online]. 2007 [cit. 2010-12-14]. New Prime Minister and ruling
coalition for Bosnia Herzegovina. Dostupné z WWW: <http://www.europeanforum.
net/news/287/new_prime_minister_and_ruling_coalition_for_bosnia_herzegovina>
Freedom House. Freedom House [online]. 2010 [cit. 2010-12-15]. Country
Report - Bosnia-Herzegovina (2010). Dostupné z WWW: <http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2010&country=7786>.
Andrea Fialková
Institut politologických studií FSV UK, Praha
Bosna a Hercegovina – volby 2010
V neděli 3. října 2010 proběhly na území Bosny a Hercegoviny v pořadí již sedmé parlamentní volby. Jejich datum je dle volebního zákona země pevně stanoveno: volby se
konají vždy první neděli v říjnu, pokud tento den nekoliduje s žádným náboženským
svátkem některého ze tří konstitutivních národů. Za konstitutivní národ jsou považováni Bosňáci, Srbové a Chorvati. Uvedená klasifikace platí od tzv. Sarajevských
dohod z roku 2002 na území celé Bosny a Hercegoviny, a to bez ohledu na entitní charakter země, tedy členění na Muslimsko-Chorvatskou Federaci Bosna a Hercegovina
a Republiku srbskou, jejichž územní rozdělení bylo stanoveno v poměru 51:49 %. Pod
správu obou entit dále spadá tzv. distrikt Brčko, jehož obyvatelé si během voleb musejí
určit, zda chtějí volit jako obyvatelé Federace nebo Republiky srbské.
Bosenský volební komplex
Kromě parlamentních voleb proběhl tento rok na celostátní úrovni také výběr představitelů nejvyššího výkonného orgánu země – tříčlenného Předsednictva. Na úrovni Federace se dále jednalo o volby do Sněmovny reprezentantů Federace a do deseti
kantonálních shromáždění. Obyvatelé Republiky srbské volili hlavního reprezentanta
entity – Prezidenta Republiky srbské a členy jejich Národního shromáždění.
O přízeň voličů bojovalo dohromady 63 politických uskupení, přičemž 39 bylo politických stran, 11 koalic a 13 nezávislých kandidátů. V celkově 5 276 volebních místnostech mohlo vyjádřit své preference 3 126 599 voličů, avšak svého práva využilo jen
cca 56,28%
Z politologického hlediska a z hlediska budoucího vývoje Bosny a Hercegoviny jako
jednotného státu jsou stěžejní zejména celostátní parlamentní volby, kterých se účastní dohromady celé bosensko-hercegovské obyvatelstvo, a volby do instituce kolektivní
hlavy státu - Předsednictva země, kdy si obyvatelé vybírají svého stěžejního zástupce,
jenž je následně reprezentuje na nejvyšší úrovni. Kromě výsledků těchto dvou voleb
však zmíním také výsledky voleb Prezidenta Republiky srbské, čímž chci ukázat na
názorovou propojenost srbské voličské základny ve volbách do centrálních a lokálních
institucí.
Skutečná volba etnických reprezentantů jednotlivými etniky?
Obdobně jako u jiných státních orgánů i v případě volby členů Předsednictva je nutné
dodržet paritní způsob obsazování. Obyvatelé Republiky srbské volí přímo jednoho
srbského představitele, zatímco bosňácký a chorvatský představitel jsou na území Federace přímo voleni společně. Na voličích Federace tedy je, aby si vybrali, zda chtějí
vyjádřit podporu chorvatskému kandidátovi nebo bosňáckému. Na tomto opatření by
nebylo nic špatného, pokud bychom ho nedali do kontextu rozdělení bosensko-hercegovského obyvatelstva. Zhruba 4,6 milionovou populaci země tvoří ze 48% Bosňá-
30
31
ci, ze 37,1% Srbové a ze 14,3% Chorvaté. Výrazný rozdíl mezi zastoupením Bosňáků
a Chorvatů je patrný na první pohled. A právě kvůli této početní převaze se objevuje riziko, že budou Chorvaté, ačkoli volili svého chorvatského představitele, přehlasováni
bosňáckými voliči, kteří se rozhodli hlasovat pro chorvatského kandidáta. Toto strategické hlasování Bosňáků, kdy jich značná část raději prosadí umírněného chorvatského kandidáta, není výjimkou. Bosňáci si uvědomují, že je pro ně důležitější ovlivnit
volbu chorvatského kandidáta ve „svůj“ prospěch, než se podílet na volbě bosňáckého, kdy je pro ně v podstatě každý kandidát přijatelný.
Volba chorvatského zástupce bosňáckými hlasy
Ke kritice výše popsaného opatření došlo i během letošních voleb, ve kterých obhájil
svůj post umíněn chorvatský kandidát a sociální demokrat Zeljko Komšić, jenž dosáhl
vítězství díky 60, 61% hlasů. Podle členů a voličů hlavního chorvatského nacionalistického subjektu, Chorvatského demokratického společenství (HDZ), by však chorvatským reprezentantem v Předsednictvu neměl být někdo pravděpodobně zvolený zejména bosňáckými hlasy, ale osoba, která má většinovou podporu méně zastoupeného
chorvatského obyvatelstva. Vedení HDZ má v této souvislosti na mysli svého kandidáta na uvedený post, Borjana Krista, který skončil s méně než třetinovým výsledkem
na druhém místě (19,74%). Podle HDZ, včetně Krista, je výsledek voleb jen dalším
důvodem pro vytvoření vlastní třetí chorvatské entity v rámci Bosny a Hercegoviny.
I z důvodu tohoto neklesajícího chorvatského nacionalismu je jasné, že Bosňáci využívají jakékoli příležitosti, aby minimalizovali chorvatské nacionalistické politiky
v přístupu k moci, a tak lze předpokládat, že jejich taktika upřednostnění volby umírněného chorvatského kandidáta bude i nadále pokračovat.
Odkaz Alji Izetbegoviće ve volbě bosňáckého člena Předsednictva
Jistý odklon od preferencí nacionalistických předáků byl v případě Bosňáků zaznamenán také při volbě jejich vlastního kandidáta. Na první místo se probojoval Bakir
Izetbegović, syn zakladatele a dlouholetého představitele hlavního bosňáckého subjektu Strany demokratické akce (SDA). Bakir Izetbegović obsadil celkem 34, 87%
hlasů voličů, které přesvědčil zejména nenacionalisticky orientovanou rétorikou během volební kampaně, proevropským přístupem a důrazem na hledání kompromisních řešení mezi jednotlivými konstitutivními národy na cestě k dosažení dalších pro
zemi nezbytných reforem. Popsanou taktikou dokázal porazit dosavadního bosňáckého reprezentanta a očekávaného vítěze, Harise Silajdžiće, člena Strany za Bosnu
a Hercegovinu (SBiH), který na rozdíl od Izetbegoviće ml. volil strategii prosazování
centralizace moci i přes značný odpor zejména Srbů, ale i Chorvatů.
Tento razantně uplatňovaný názor Silajdžićovi stačil pouze na třetí místo s 25,1%
hlasů. Se 30,49% hlasů jej překonal dosud v politickém světě méně známý Fahrudin
Radončić, člen mladého subjektu na bosensko-hercegovské politické scéně – Aliance
pro lepší budoucnost. I přes krátké působení v politice je Radonćić v Bosně a Hercegovině mediálně velice známou osobou. Upozornil na sebe nejdříve skrze noviny Boš-
32
njacky Avaz a posléze jako vydavatel novin Dnevni Avaz, které jsou řazeny společně
s jejich konkurentem, novinami Oslobodjenje, mezi nejúspěšnější v zemi. Radončić
se prezentuje jako umírněný politik, zdůrazňující podobně jako Izetbegović ml. rovné
zastoupení národů v institucích a cestu kompromisu v řešení otázek budoucího vývoje
Bosny a Hercegoviny. Co ho však nejvíce odlišovalo v předvolební kampani, byl jeho
razantní boj proti korupci a důraz na ekonomické reformy. Budoucí zlepšení ekonomické situace včetně snížení nezaměstnanosti pro něj představuje pojítko pro všechny
národy země.
Bosňácký elektorát při volbě svého člena Předsednictva upřednostnil na prvních pozicích umírněné kandidáty, pro které je ekonomická prosperita doprovázená politickým
kompromisem zásadní. Umírněnost tedy zvítězila a to i přesto, že post získal představitel hlavního nacionalistického subjektu Bosňáků a to člen SDA. Na druhém místě
skončil zástupce strany s celobosenským charakterem a až na třetím kandidát prosazující se radikálnější rétorikou. V těchto výsledcích lze spatřovat velký posun a hodnotit je jako částečný odklon bosňáckého obyvatelstva od nacionalistických tendencí.
Skutečně dominantní nacionalismus?
Naprosto odlišná situace panovala na území Republiky srbské, kde se ze všech entit
nejvýrazněji prosazuje politický pluralismus. Srbská demokratická strana (SDS) již
není jediným silným subjektem, jenž by hájil zájmy srbského národa, ba naopak, v poslední době má na politické scéně hned několik politických konkurentů. Jako první je
nutné uvést Stranu nezávislých sociálních demokratů (SNDS), jejichž kandidát, Nebojsa Radmanović, se se 48, 92% propracoval na první pozici. Porazil tak kandidáta
Strany demokratického pokroku, Mladena Ivanića, jenž s 47,31% skončil na druhém
místě.
Řada mezinárodních i domácích analýz se však v této souvislosti nesoustředí pouze na
vítězného kandidáta, ale upozorňuje na rozdíly v dosažených procentech mezi hlavními dvěma kandidáty. Pokud porovnáme jejich výsledky, zjistíme, že vzájemný rozdíl
činí necelá 2 %. Z uvedených výsledků lze vyvodit, že pozice SNDS není neotřesitelná
a nezanedbatelná část srbského obyvatelstva preferuje umírněnějšího reprezentanta.
Nacionalismus v Republice srbské vítězí
Na rozdíl od relativně těsného vítězství SNSD při obsazování postu srbského zástupce v Předsednictvu, se této straně podařilo získat křeslo Prezidenta Republiky srbské
s naprostým předstihem. Jejich kandidát, Milorad Dodik, se stal vítězem s celkově
50,52 % hlasů. Porazil tím Tadiće Ognjena, reprezentanta Koalice Společně pro Srbsko, který obdržel pouze 35,92%, o téměř 15%.
Dodikovo vítězství znamená z hlediska dlouhodobého vývoje pokračující trend převažující podpory nacionalismu v srbské společnosti na území Bosny a Hercegoviny.
Nejenom SNSD jako celek, ale zejména sama osoba Dodika je typická svým odporem
k centrálním institucím země, jejichž pravomoci by měly být co nejslabší ve srovnání
s pravomocemi institucí entit. Ba co více, Dodik přímo prosazuje myšlenku samostat-
33
né Republiky srbské, k čemuž využívá nedávné vyhlášení nezávislého Kosova a zejména apeluje na mezinárodní podporu, kterou tato odtrhnuvší autonomní oblast získala.
Kosovo je pro Dodika vzor, budoucnost, kde by rád viděl Republiku srbskou.
Volby do celostátního Parlamentu aneb střet odlišných vizí budoucnosti
Obdobný úspěch, k jakému se nezávislí demokraté Milorada Dodika dopracovali při
volbě Prezidenta Republiky srbské, se opakoval také při vyjadřování preferenci obyvatel Republiky srbské při jejich volbě do celostátního Parlamentu, resp. Sněmovny reprezentantů. Do této dolní komory je z Republiky srbské přímo volbou voleno
14 poslanců a obyvateli z území Federace poslanců 28. SNSD vyhrála s celkem 43,
3%. Následovala ji Srbská demokratická strana, jež byla poražena o více než 20%
a druhé místo obsadila se ziskem 22,19%. První dvě pozice byly tedy obsazeny ryze
prosrbskými politickými subjekty ve smyslu prosazování co největší autonomie entity.
Vzhledem k výsledkům voleb Prezidenta či zástupce do Předsednictva není tento výsledek výrazně překvapující. S ohledem na zájmy Bosny a Hercegoviny jako celku jej
nelze hodnotit pozitivně, protože opět poukazuje na přetrvávající podporu nacionalistickým subjektům, jejichž rétorika odporuje myšlence jednotného státu a staví se do
protikladu vůči myšlence integrity všech konstitutivních národů.
V porovnání s Republikou srbskou lze výsledky voleb do Sněmovny reprezentantů
celobosenského Parlamentu z území Federace hodnotit pozitivně hned z několika důvodů. Tím prvním je samotné vítězství Sociálně demokratické strany (SPD), subjektu
s celobosenským zaměřením, kterému voliči věnovali 26,07% svých hlasů. Sociální
demokrati porazili hlavní subjekt bosňáckého segmentu, Stranu demokratické akce
(SDA), která skončila na druhém místě s 19, 4%.
Celkově s 12,16% hlasů se za SDP a SDA zařadil již zmiňovaný Fahrudin Radončić
a jeho Strana za lepší budoucnost Bosny a Hercegoviny. Osoba vyvyšující nutnost ekonomických reforem nad fakt příslušnosti k tomu či onomu národu, mediálně známá
svým proevropským postojem či bojem proti korupci se dokázala umístit na třetím
místě a porazit tak hlavní nacionalistický subjekt bosenských Chorvatů, Stranu demokratického společenství (HDZ), která díky voličské podpoře 10, 99% stačila jen na
čtvrté místo. Pozitiva tedy spočívají zejména ve vítězství subjektů, jejichž hlavní zájmy jsou orientovány na fungování Bosny a Hercegoviny jako celku, subjekty, jejichž
snahou je soustředit politiku na odstranění stěžejních aktuálních problémů, vysoké
nezaměstnanosti a korupce, které brání úspěšnému vývoji země.
úrovni voleb do dolní komory Parlamentu, ale také při volbě bosňáckého a chorvatského reprezentanta v Předsednictvu. I přes svou méně jistou pozici v SDA dokázal Bakir
Izetbegović překonat své protivníky (včetně spolustraníků). Nacionalistická rétorika
bude podobně minimalizována i ze strany chorvatského kandidáta Zejlka Komšiće,
který bude po svém znovuzvolení ve funkci pokračovat.
Oproti těmto relativním úspěchům se však staví do protikladu výsledky v Republice
srbské. Jak v případě voleb do Předsednictva či Sněmovny reprezentantů Parlamentu
Bosny a Hercegoviny, tak u voleb Prezidenta Republiky srbské, byly vždy nejvyšší pozice obsazeny SNSD. Původně dominantní SDS definitivně ztratila své výsadní postavení a nezbývá jí nic než se smířit se svým hlavním konkurentem v rámci srbské entity.
Otázkou však je, jak mohou výše zmíněné strany spolupracovat. Pro Bosnu a Hercegovinu je stěžejní cesta kompromisu, kdy by se žádná ze stran necítila poškozena
či dokonce ohrožena ostatními. Politika kompromisů je však obecně komplikovaná,
natož s nacionálně radikálním politickým subjektem, jakým SNSD jednoznačně je.
V souvislosti s jí preferovaným vývojem Republiky srbské do pozice vysoce autonomního až nezávislého subjektu nelze kooperaci SNSD s dalšími stranami vidět příliš
optimisticky. Neustálá pozornost či případné zásahy mezinárodního společenství na
politické úrovni budou tak i nadále součástí reálně politiky státu.
Šance na samostatnou budoucnost?
Říjnové volby 2010 jsou pro následný vývoj v Bosně a Hercegovině v mnohém určující. Zatím de jure jednotný stát pokračuje ve fungování pod neopomenutelným vlivem mezinárodního společenství s tím, že výsledky voleb nenaznačují, že by došlo
v následujících letech k výrazné změně k lepšímu ve smyslu samostatného efektivního
vládnutí. Na území Federace zvítězil subjekt, pro který je myšlenka jednotné Bosny
a Hercegoviny stěžejní. Odklon od nacionalistických tendencí se projevil nejenom na
34
35
Ekaterina Batueva
University of Economics, Prague
Where “the traditional Greek hospitality” has gone? – The migration issue in Greece
Historically Greek territory has been considered like a hub of migration flows from
East to West regarding this place like a transfer place to work, place to settle. Till the
last century Greece is being recognized like a desirable place due to hospitality and
tolerance of local people, and attractive conditions of living (climate, assimilation and
integration processes).
From the beginning of the 20th century along with the rise of the nationalistic movements all over Europe, the migration issue and particularly the attitude to migrants
became tough and sharp issue within the Greek society. Here should be mentioned
that big influence on the Greek Migration issue was made by the collapse of the Central and European Europe regimes in 80’s and 90’s, bringing Albanians, Bulgarians,
Poles, etc. Another important point to mention is the geopolitical position of the Greek
territory which serves like a gate for migrants from East and Africa, who are trying to
penetrate the boarders by sea, mountains and land.
Even though author sees border control and transiting migration “East-West” as an
important issue, that paper will not touch this question. Therefore, will be reviewed
the particularities of the Greek migration, existing legal framework, national structure in the time perspective, integration processes and at the end – the level of tolerance in the society. While working on this article were used mainly recent publications, reports of the NGOs and interviews with experts.
Introduction
Historically, the Greek territory has been considered like a hub of migration flows
from East to West imagining this place like a transfer place to work, place to live. Since
ancient times migration like a process played a highly important and sometimes even
vital role in developing of cities (Thessaloniki for example) and country in general.
The interesting moment about Greece is that in different periods of time it was sending and hosting country, therefore, generally it should possess capacities to manage
migration and should understand the “hardships” of immigrants while hosting them.
In reality, the situation is far away from that. Both emigration (till the 1970s) and immigration (from 1990s) didn’t bring expectable positive results, but changed the society in different ways.
The paper will observe the process of change from emigration to immigration country; main immigration trends from the 90s; structure of immigrants in regards to nationalities, occupations; immigration policies (if there are any); and as a conclusion
– attitudes of Greeks to the migrants.
Moving from Emigration to Immigration
It is a quite interesting fact that from the end of the 19th century till 1970s Greece was
36
the sending country, providing all the five continents with Greek migrants. It was such
a statement, made by a popular Greek at that time: “Whichever rock unearths you will
find a Greek underneath it”.1
Such a situation could be explained by the two World Wars and following period of
unemployment in Greece, affecting greatly domestic labour market. Approximately
12 percent of population in the period between the 1951 and 1981 emigrated in different directions: Europe (France, Belgium, and Germany) and United States of America
and Australia like traditional migration destinations at that time (attracting migrants
from over the World).
Mainly Greeks like all migrants from Southern Europe of that time were invited like
guest workers2 with temporary work contracts. For both sides – hosting and sending
countries – migration was seen as a short-term solution. For Greece it was a way to
fight unemployment; and to raise economy from the migrants’ remittances, sent from
abroad. For hosting countries – Greeks were the cheaper workforce for the (re)construction and development of cities, countries in general.
Even though Greek immigrants were mainly employed on jobs with no need of skills
and qualifications, they had managed in general to move from the “guest worker” status to the small entrepreneurs (even if the business was a small kiosk with newspapers). It should be pointed out that Greeks didn’t have any integration problems in the
hosting societies; they handled the adaptation processes quite easily without having
any tensions with “locals”.
As a matter of fact they did manage to educate their children often to the university
level, what made possible for the second generation of immigrants to have normal
jobs in services and public sectors of local economies.
On account of the large population waves towards third countries since the late 19th
century, it is often said (with a measure of exaggeration) that the population residing
in Greece equals the number of Greeks (including their descendents) living abroad.3
Following the international oil crisis and seven years of dictatorship in Greece stopped
emigration and as the other guest workers, Greeks started to came back home. However, a significant part of them decided to stay abroad, what was one of the reasons
to start the immigration call – to import labour from Africa for the agricultural and
industrial works.
Experts state that such a switch from emigration to immigration is not something
unique; indeed the whole Mediterranean Basin experienced the common thing. But
in regards to other Mediterranean countries - historical backgrounds (colonial past)
as well as geographical proximity played important roles in the migrants’ origin. Talking about Spain, we should mention Latin American migrants, in regards to Italy –
1 Migration Law in Greece, Kluwer Law International, 2011;
2 From the gasterbeiter, original German word, used for all immigrants in Germany
3 Migration Law in Greece, 2011;
37
Albania and Ethiopia, while Portugal is “responsible” for Angola, Mozambique, Cape
Verde and Guinea, etc).4
Among events, influencing migrant flows should be mentioned political ties and
events in neighbouring countries. Like an example we can mention revolutions in Tunisia5, Egypt6 and Libya7 in 2011, which had aroused big flows of migrants mainly to
Spain and Italy. And in connection with Greece – migration flows after the collapse of
Yugoslavia.
Nationality Albanian Bulgarian Romanian Pakistani
Ukrainian
Polish
Greek immigration policies
It should me mentioned that till 1991 the immigration was not so “important” issue for
the Greek State, even though at that time there were migrants from EU countries and
ethnic Greeks. At 1991 the collapse of the Albanian communist government brought
to Greece flows of migrants: people were crossing borders on foot, by sea and through
mountains due to the fact that the unemployment rate had reached 60 percents.
This led to the change of the old 1929 Alien Law with the new law of 1991, which
stated in the introduction already:
“Suddenly, Greece started to be flooded with aliens, who, entering, staying and working
illegally, create enormous social problems for the state, while they inevitably try to solve
their own problems by engaging in criminality (drugs, robberies, thefts, etc.).”8
Even from such a small quotation, it can be understandable the attitude of the public
and government towards migrants, depicting them like “potentially dangerous elements of the society”. New law justified the administrative deportation (without legal
permits on the territory of Greece), which no other European country used so extensively at that time (from 90 000 people in 1991, to 270 000 people – in 19929 ).
From 1998 the Greek state decided to introduce white and green cards for migrants,
where white cards were granted for 6 months and green ones – for 1-3 years. Even
though, theoretically both cards should not be a real problem, in fact slightly possible
demands were put on migrants in order to achieve them (medical insurance, judicial
information, financial matters, etc.). The percentage of applications’ acceptance was
54 percents at 1998. The structure of migrants in regards to the nationalities is presented on the table 1.
Table 1. Nationalities of migrants in Greece, 1998 10
4
5
6
7
8
9
Fakiolas, R. “Migration and Unregistered labour in the Greek Economy”, London, 2000;
The Tunisian revolution is an intensive campaign of civil resistance, including a series of street
demon strations taking place in Tunisia. The events began in December 2010 and led to the ousting
of longtime President Zine El Abidine Ben Ali in January 2011;
The 2011 Egyptian revolution took place following a popular uprising that began on 25 January
2011. The uprising was mainly a campaign of non-violence civil resistance, which featured a series of
demonstrations, marches, acts of civil disobedience, and labour strikes;
The 2011 Libyan civil war is an ongoing armed conflict in the North African state of Libya being
fought between those seeking to depose Muammar Gaddafi and hold democratic elections, and
pro-Gaddafi forces;
Minutes of the parliament session, 10th of October 1991, “Social and legal issues concerning migra
tion in Greece”, 1998;
Greek ministry of public order;
38
Percents in total
65
6,76
4,55
2,92
2,64
2,32
In 2001 there were estimated 800 000 migrants, and 650 000 of them were not from
EU and First World countries (Tab 2.)
Nationality Albanian Bulgarian Georgian
American
Cypriot
Russian
British
German
Ukrainian
Polish
Others
Percents in total
55,6
4,7
2,9
2,8
2,4
2,3
1,9
1,9
1,8
1,7
22
Table 2. Nationalities of migrants in Greece, 2001;
11
Report of Cavounidi J., Hadjaki L., “Alien applicants for residence and Work permits”, National
institute of labour, 2000;
39
The situation in 2008 didn’t change a lot in regards to the main nationalities (Tab. 3):
Nationality Albanian Bulgarian Georgian
American
Cypriot
Russian
British
German
Ukrainian
Polish
Others
Percents in total
68,47
4,47
1,91
n/a
0,83
1,57
1,0
0,61
2,6
1,16
17,38
Table 3. Nationalities of migrants in Greece, 200811;
In 2010, Greece created the Action Plan12, which should deal with migration in the
country; now, EU has to review it and give its considerations about it, providing funds
and human capacities for that project. The implementation of the project will take
three years and include modernization of statistical system, providing training and
know-how in integration policies, obviously funds, and supervision of the activities
afterwards.
What are the occupations of immigrants in Greece?
The biggest problem while dealing with the immigration issue in Greece is the absence of data, what can be explained by the large informal economy (around 30-45
percents) and no intention and will of the government to collect data and to conduct
research on that topic.
In regards to the nationalities of migrants mentioned in the previous part, the author
would like to present the available data on the occupations of that people. According
to the existing sources on female migrants, Albanians are mainly involved in housework, cleaning, agriculture and tourism, Bulgarians – in agriculture, housework and
cleaning, Romanians – in tourism, agriculture and industry, and Ukrainians as well as
Moldavians – in housework and cleaning.
11
12
National statistical service of Greece, 2008;
More can be found http://www.minocp.gov.gr/index.php?option=ozo_content&lang=&perform=
view&id=3246&Itemid=443?option=ozo_search&lang=EN;
40
In accordance with Fakiolas13, male migrants from Albania are mainly employed in
construction, agriculture, industry and tourism, Pakistani and Bangladesh – in industry, Polish and Georgians – in construction, and Bulgarians and Indian – agriculture.
In summary, male migrants are employed in dangerous and heavy manual jobs and
females – in housekeeping. In metropolitan areas (like Athens) males are employed
mainly in construction and females in housekeeping, cleaning and sex-industry.
Furthermore, attention should be pointed out to the seasonal agricultural work,
which constitutes 65 percents of migration job and demands a bunch of labour force.
The analysis of the Greek labour market shows that immigrants are not competing
with Greeks due to the fact that the local population is not willing to go into “seasonal,
badly paid, temporary, or dirty heavy factory work”14. For that reason, the empty places are filled with migrants, and moreover, without them a lot of Greek businesses and
even sectors of economics (like agriculture) will not be sustainable anymore.
Integration in practice
Unlike the Western Europe, which has to integrate mainly migrants from highly different in cultural and mentality sense countries (Africa, Middle East), Greece has
to integrate mainly the “Balkan” nations, which in the author’s point of view is not
“mission impossible”. However, there is a great lack of the integration mechanisms
in Greece, which leads to the “hostility” from the locals’ side, and “defence” from the
migrants’ side.
As far as the Greek society is not able to integrate migrants, they have to find a way to
survive and they form “ghettos” in the poorest districts with all the possible bad consequences like drugs, prostitution, absence of infrastructure, etc.
Stereotypes in regards to migrants are “well-circulated” around the public and country, which make it easy to use such an attitude for business among the “good businessmen”, who afterwards make a good profit, increasing flat rent, and asking migrants
to pay it 3 months in advance, etc. Such an attitude leads afterwards to organizing the
“common societies” by migrants, living together with friends, relatives of the same
nationalities, feeling at least protected from the hostile society outside. This “artificially constructed environment” becomes the source of friends and support in emergency cases, and everyday life of migrant, being in Greece. Like that Poles, Albanians,
Filipinos, Pakistanis are living in Athens for example.
Lack of tolerance arouses high levels of xenophobia in the society, which is cultivated by media and government afterwards, and can lead to dangerous consequences.
“Greek purity” or Greekness is generally speaking the set of nationalistic ideas, which
is hold nowadays by the Greek Society and Greek government.
13
14
Fakiolas, 2000;
Baldwin-Edwards, 1999;
41
Nevertheless, history of the Greek territory proves the opposite – hospitality of those
lands and those people that were living hand in hand through centuries – Greeks,
Turks, Bulgarians, and Romanians. The collapse of the Ottoman Empire brought
with itself the need to revive the national identity, and the first tools to work with were
language and religion. From that time “compact” Greek nation is guarding itself and
its territories from any “further interventions” and “aliens”.
In such a way the country with a great history of migration practice, well known for
its hospitality, has born “hostility” in hearts and minds to all kind of “strangers”. The
author would like to point out two examples, where it can be seen such an attitude –
deportation and intolerance towards other religions.
The case of the Greek island Chios, when the local communities sent out living there
legal communities of Albanians by their common will. It is an example showing the
violation of the freedom of place right of people. After a fight in a local bar and injuring
one of the local Greeks, the whole legal minority was expelled from the island.
As for the religion intolerance, migrants living in Greece say that in that way “it’s better to be Ukrainian or Russian than Pakistani or Albanian here”. These examples let
us know that such sentiments exist not only on public level, but on the government
level as well in terms of anti-migrant mottos, organization of nationalistic parties.
Particularities of immigration to Greece
Once more, summarizing from the previous parts of article, the main particularities of
immigration to Greece are:
•
Over 50 percents of migrants are from one country (Albania);
•
Mostly illegal migration or overstaying;
•
High levels of intolerance in the hosting society;
•
Immigrants are mainly employed in the informal economy (around 65 percents);
•
Low social position of migrants in the society;
•
Absence of trade unions of migrants;
•
Mainly female migration.
Due to their low social status, majority of migrants do not use their social benefits
like schooling and medical insurance even though the Greek state has to provide them
with those. On the other hand, they consume local goods (food, clothes), pay flat rent,
enriching local Greek economy.
When talking about European countries problems of acceptance versus tolerance can
be addressed, talking about Greek example – only tolerance versus hostility. High levels of intolerance, xenophobia and nationalistic sentiments are cultivated in media,
by government with the stereotypes use. Until there will be a change in that direction
and positive image of immigration would be created and shown for the publicity, the
author doesn’t see good perspectives for both – locals and migrants.
The Greek state has to work seriously with the immigration policies, working with
migrant groups, and promoting dialogue among “local” and migrant communities.
Greeks like a nation have to look back and reveal forgotten hospitality, and to wake up
from the “pure Greece dream”.
Bibliography
Baldwin-Edwards, M., “Immigration and Unemployment in Greece: Perceptions and Realities”, South European Society and Politics, 1999;
Black, B., Godfried E., Okolski, M., “A Continent moving West”, 2010;
Caruso, C., Pleinen, J., Raphael L., “Post-War Mediterranean Migration to
Western Europe”, Frankfurt, 2008;
Fakiolas, R., “Migration and Unregistered labour in the Greek Economy”,
London, 2000;
Fakiolas, R., “Emigration, Return, Immigration: A Review and Evaluation
of Greece’s Post-War Experience of International Migration”, International Journal
of Population Geography, 1996;
Lazaridis, G., “Immigration to Greece: a Critical Evaluation of Greek Policy”, New community, 1996;
Magliveras, “Migration Law in Greece”, Kluwer Law International, Netherlands, 2011;
OECD, “International Migration Outlook”, 2010;
Triandafyllidou, A., “Irregular Migration in Europe: Myths and Realities”,
UK, 2010;
http://www.iom.int;
http://www.statistics.gr;
http://www.minocp.gov.gr;
http://www.imepo.gr/
Instead of conclusion
By this paper author wanted just to give a quick look on the migration issue in Greece,
presenting main facts, trends and particularities of the migration flows to Greece. Migration issue nowadays is connected both with the illegal migration through border with
Turkey, using Greece like transit country to go forward to Europe, and migration issue
in the connection with migrants, who are residing in Greece and choose Greece like
a desirable destination. Even though author does think that both of the problems are important, the object of the article is the migrants, residing or wishing to settle in Greece.
42
43
Marie Stojanovová
???
Humanitární intervence: Případ Kosova
I.) Úvod
Vyhlášení nezávislosti Kosova, deklarované 17. února 2008 bylo jen jednou z řady
událostí, které mají svůj počátek v konfliktu mezi dvěma etniky, národy, rozdílným
nazíráním na věc. Pro Srby srdeční záležitost, pro kosovské Albánce argumentace
právem na „sebeurčení“. Pro obě strany neslučitelné postoje, které byly od počátku
odsouzeny k tomu, aby se spolu utkaly v konfliktu. Vojenský zásah NATO, který měl
zabránit eskalaci násilí, a který se zaštiťoval nutností ochránit civilní obyvatelstvo, pak
jednu stranu připravil o její území a druhé toto území umožnil nazývat novým státem.
Ve své práci se pokusím objasnit okolnosti, které k vypuknutí konfliktu na území Kosova vedly, jejich průběh a důsledky. Zaměřím se na pojem humanitární intervence a
jeho aplikaci provedenou vojenským zásahem NATO. V neposlední řadě se pokusím
alespoň na pár konkrétních zástupcích tří aktérů ( Kosovští Albánci, Srbové, představitelé západních států) představit hlavní argumentační linie k tomuto problému.
II.) Historie konfliktu
1.) Počátky autonomizace a Kosovo pod Srbskem v 1. pol. 90. let
Už v roce 1945 došlo k vyhlášení první autonomie Kosovsko-Metohijské oblasti, nejednalo se však o autonomii příliš rozsáhlou, neboť Srbové nepovažovali Albánce za
zrovna spolehlivé spoluobčany. V roce 1966 byla míra autonomie o něco více rozšířena
a začaly se tak čím dál tím více ozývat srbské hlasy s názorem, že je jejich vliv v Kosovu příliš omezován. Na druhé straně většinoví Albánci se ve svých požadavcích také
necítili uspokojeni, neboť jejich cílem byla samostatná republika v rámci Jugoslávie.
K nárůstu napětí docházelo přímo úměrně tomu, jak rostl počet obyvatel albánského
etnika, způsobený na jedné straně vysokou natalitou, na druhé odlivem Srbů do centrálnějších částí Srbska za prací a lepšími životními podmínkami.
Pod přímou vládou Srbska se Kosovo ocitlo opět v roce 1990, ale už v roce předcházejícím bylo na jeho území pociťováno napětí, gradující vyhlášením výjimečného stavu.
Proti opětovnému podřízení Srbsku se výrazně vymezila nově vzniklá Demokratická
liga Kosova, vedená Ibrahimem Rugovou, jejímž cílem bylo opětovné nastolení autonomie a její rozšíření. Během roku 1991 pak přestalo vysílání televize i rozhlasu v albánštině a zastaveno bylo i vydávání listu Rilindja, nejčtenějších albánských novin. „Dne 2.
července 1990 se sešli albánští poslanci kosovské skupštiny před zavřeným parlamentem
a vyhlásili Republiku Kosovo.“1 V září 1991 pak proběhlo referendum, v němž se voliči
1
PELIKÁN Jan, HAVLÍKOVÁ Lubomíra, CHROBÁK Tomáš, RYCHLÍK Jan, TEJCHMAN Miroslav,
VOJTĚCHOVSKÝ Ondřej, Dějiny Srbska, NLN, Praha, 2005, první vyd., 670 s, ISBN 80-7106-6710, str. 533
44
jasně vyslovili pro samostatnost Kosova. Nově vzniklý stát však nebyl uznán a Albánci
zvolili postup pasivní rezistence, což v jejich provedení znamenalo téměř naprostou ignoraci srbských úřadů a postupný vznik vlastních struktur, jako byly školy nebo zdravotnická péče. Tato pasivní rezistence vyvrcholila upořádáním vlastních parlamentních
a prezidentských voleb. Ilegální Republika Kosovo fungovala jako stát ve státě, což
byla situace dlouhodobě neudržitelná po obě strany sporu.
2.) Kosovo ve 2. pol. 90. let
Kosovo na sebe znovu začalo výrazně upozorňovat od roku 1996, kdy se albánští povstalci pouštěli do bojůvek s bezpečnostními složkami stále častěji. Násilnosti vyvrcholily několika vraždami Srbů, k nimž se přihlásila skupina „Kosovské osvobozenecké armády“ (UČK). Mezi kosovskými Srby tak narůstal pochopitelný strach a pocit
ohrožení, který našel odraz v mohutném volání po jejich ochraně ze Srbska. Srbské
vládě pak už jen stačilo počkat na vhodný okamžik k provedení odvetné akce, která byla
ospravedlňována útokem povstalců na srbskou policejní hlídku. Odplatou se stal koordinovaný útok, kterého se účastnilo dělostřelectvo i vrtulníky, mířil na několik vesnic
a stál život velitele UČK Adema Jašaru. Ani poměrně razantní zásah nedokázal situaci
uklidnit a spíše naopak přispěl k dalšímu vyzbrojování a nárůstu nespokojenosti mezi
kosovskými Albánci.
3.)Západní státy se začínají angažovat
Západní státy v čele s USA poměrně dlouho přehlížely vyhrocující se situaci a svoje naděje vkládaly do Miloševičovy snahy tlumit nárůst separatistických tendencí. S
rostoucím napětím však bylo brzy jasné, že současný stav je dlouhodobě neudržitelný
a západ tak podle předcházejícího vzoru z občanských válek v Chorvatsku a BiH označil za rozdmychávače napětí Bělehrad. Tlak na Srbsko pak USA ještě vystupňovaly,
když Miloševičově vládě ultimativně nařídily, aby stáhl srbské jednotky z Kosova a zahájil jednání s jeho „samozvanými“ vůdci. Rada OSN pak na druhé straně vyvinula
alespoň minimální snahu přivést k jednání kosovskou stranu a upozornila kosovské
Albánce, že jejich cíl není dosažitelný skrz teroristické praktiky.
Během roku 1998 UČK získávala na síle a postupně se jí podařilo převzít na sebe většinu politické moci, což způsobilo ztrátu vlivu lidí okolo Ibrahima Rugovi. Její vojenská
nevyzrálost se ale projevila v sérii porážek, které jí uštědřily srbské síly, jež začaly boje
koordinovat na bázi policie – armáda. Konflikty vyvrcholily exodem asi 40 000 kosovských Albánců do okolních států a posunem zhruba 50 000 lidí do méně přístupných
horských oblastí. „Albánci prohrávali jednu bitvu za druhou a v polovině září 1998 bylo
více jak 700 mrtvých a více než 265 000 lidí bez domova.“2 Nárůst násilí samozřejmě
znepokojoval západní státy, které svoje síly prezentovaly vzdušnými manévry nad Makedonií a Albánií.
2
RAMET P. Sabrina, Balkan Babel, the United States of America, Wesview Press, 2002, 4th edition,
425 s, ISBN 0-8133-3905-7, str.319
45
Návrhy na řešení vyvstalé krize se objevily již v srpnu 1998, kdy bylo navrženo, aby
Kosovu byla udělena autonomie. Tento návrh byl však zamítnut z obou znesvářených
táborů. Toto rozhodnutí přinutilo 25. září OSN k přijetí rezoluce, která „varovala před
hrozící humanitární katastrofou“ a „ ve stejné době NATO zmocnilo vrchního velitele
Wesley Clarka k případným leteckým útokům v Kosovu“3. Na další vývoj vztahu západu
a Kosova měla vliv měnící se doktrína americké politiky vedené Billem Clintonem,
která se projevila raketovými útoky na islámské teroristy a jistým ignorováním reakce mezinárodní veřejnosti. Názor na balkánskou politiku, a Kosovo konkrétně, byl
formulován především na podkladech zprávy Richarda Holbrooka z konce července
1998.
UČK naprosto vyčerpaná boji vyzvala na podzim svoje lidi, aby se stáhli do hor a ten
samý den ruský ministr Ivanov upozornil své kolegy z Rady bezpečnosti, že jakýkoli
zásah NATA bude Rusko vetovat, což vedlo k tomu, že USA předložily srbské vládě
ultimativní požadavky, které nakonec byly přijaty a zahrnovaly především snížení vojenského stavu na území Kosova, akceptaci vyslání mezinárodních pozorovatelů, povolení návratu uprchlíků atd. Bělehrad požadavky splnil a téměř okamžitě po stažení
jednotek se tak na svá stanoviště vrátili bojovníci UČK, kteří vzápětí zahájili novou
sérii bojů.
Nové boje, které se rozhořely, nabyly na intenzitě nejspíše i díky tomu, že UČK si
vstřícnost západu vyložila jako souhlas se svým bojem. Jako zásadní pro další průběh
války se ukázalo lednové odhalení hrobu 45 mužů, kteří byli bez prodlení šéfem pozorovatelské mise Williamem Walkerem označeni za albánské civilisty. Srbové pociťovali křivdu za to, že u informace, vypuštěné do světových médií, nikdo nezkoumal její
pravdivost a obvinili Walkera ze lži. Mnozí se domnívají, že tento masakr byl uměle
připravenou manipulací, která měla ospravedlnit intervenci NATO do Jugoslávie.
4.) Snaha jednáním zabránit válce
Jednání znepřátelených stran se západními mocnostmi se uskutečnila na francouzském zámku Rambouillet, ale co se týče uklidnění situace nepřinesla očekávané ovoce, neboť zástupci jugoslávské a albánské strany se spolu odmítali sejít na společném
jednání. Návrh dohody, za níž stáli Američané, byl pro Srbsko z pochopitelných důvodů nepřijatelný, neboť nejenže vyžadoval obsazení Kosova jednotkami NATO, ale
dokonce si nárokoval neomezený přístup aliančních jednotek na celé území Jugoslávie, včetně teritoriálních vod a vzdušného prostoru. Tento návrh naprosto pošlapával
suverenitu Srbska a obyvateli byl navíc ze zcela pochopitelného důvodu vnímán jako
příliš podobný tomu, který již jednou dostali, a to rakousko-uherskému ultimátu z r.
1914. Vuk Draskovic okomentoval tuto křivdu slovy: „Když nám Rakousko-Uhersko
poslalo ultimátum v r. 1914, věděli jsme, že do války s námi půjde ruské impérium a taky
Francie a Británie budou na naší straně. Ani v r. 1941 jsme nebyli sami. Dnes jsme sami,
sami víc, než kdy předtím.„4 Po nátlaku americké ministryně zahraničí Madelaine
Albrightové nakonec dohodu podepsala alespoň albánská strana.
Po březnovém odchodu pozorovatelů z Kosova následoval rychlý útok srbských jednotek, v důsledku čehož bylo ze svých domovů vyhnáno na 20 000 lidí, kteří hromadně
prchali do hor, kde však neměli co jíst. To přimělo amerického vyslance R. Holbrooka
ke zvýšenému nátlaku na Miloševiće, který si ovšem z vnitropolitických důvodů nemohl dovolit dohodu o Kosovu podepsat. Neúspěch jednání byl tak posledním hřebíčkem
do rakve možnosti o mírové řešení nacionálního konfliktu v Kosovu. Humanitární válka, nezákonná intervence, morálně zdůvodnitelný vojenský zásah a útok na suverenitu státu, to vše bylo v jednom okamžiku uvedeno do pohybu.
III.) „Humanitární intervence“:
1.) Vymezení pojmu
Mezi základní prvky, které vymezují humanitární intervenci, patří bezesporu užití násilí. Jedná se tedy o vojenskou akci provedenou pod zdůvodněním humanitární potřeby. Pod pláštíkem „nutné“ humanitární intervence se ovšem může skrývat mnoho
jiných aspektů, které na první pohled nemusí být zcela zřejmé. To, že se státy zaštiťují lidskými právy, nutností zakročit, když je někde pácháno zlo, ještě neznamená,
že na intervenovaném území nemají své zájmy. Druhým důležitým bodem je fakt, že
humanitární intervence jsou prováděny na území státu, který je neodsouhlasil, právě
naopak, ostře se proti nim vymezil. Třetím důvodem, pro nějž intervenci klasifikujeme jako humanitární, je snaha zabránění porušování základních lidských práv, které
probíhá v masovém měřítku.
Můžeme tedy tvrdit, že humanitární intervence je regulární válkou, kde obě strany využívají armády a bojové techniky, anebo jde o její alespoň částečný protiklad, protože
proti sobě nestojí v konfliktu původně znesvářené strany a minimálně jedné ze zúčastněných stran nejde o udržení vlastní moci nebo její znásobení na úkor nepřítele? Nejedná se v případě humanitární vojenské intervence jen o mezinárodní démonizaci určité politiky, která není v souladu se západním chápáním demokracie a lidských práv?
Jde opravdu o čistou snahu pomoci lidem, kteří neprávem trpí?
2.) Problém lidských práv
Lidská práva by měla být hodnotou, na níž se shodnou všichni bez rozdílu. Co je ovšem horší odsouhlasit, je jejich vymahatelnost. S pojmem „právo“, a „lidská práva“
souvisí, jak už tomu tak bývá, mnoho různých interpretací, nezřídka jdoucích ve své
argumentaci zcela odlišnými směry. Mezi lidská práva však zcela neodmyslitelně patří
3
PELIKÁN Jan, HAVLÍKOVÁ Lubomíra, CHROBÁK Tomáš, RYCHLÍK Jan, TEJCHMAN Miroslav,
VOJTĚCHOVSKÝ Ondřej, Dějiny Srbska, NLN, Praha, 2005, první vyd., 670 s, ISBN 80-7106-671-0,
str. 544
46
4
BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans
Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str.203
47
právo na život. Porušováním tohoto základního kamene lidských práv se v průběhu
celého konfliktu dopouštěly bezesporu také obě dvě strany a rozhodnout, která z nich
byla v právu, tak není jednoduché a nemůže být zcela jednoznačné. Důvod použití násilí je však zcela jednoznačný. Vedlo k němu rozdmýchání nacionalistických vášní jak
na srbské, tak albánské straně. Transkulturní lidská práva, která si dluží všichni na
této planetě bez výjimky, alespoň podle těch, kteří se na ně odvolávají, jsou založena
na třech pilířích. Prvním pilířem a zároveň samozřejmě tím nejdůležitějším, je právo nebýt zabit, druhým nebýt zotročen a třetím nebýt vyhnán z místa svého bydliště.
Velmi podobně tato práva vnímají dva přední teoretici Waltzer s Rawlsem. Přičemž
Rawls za základní považuje i svobodu svědomí. Tato práva, jako univerzalistická, by
měla být zaručována každým státem coby držitelem moci a/nebo monopolu násilí. V
případě, že stát tato práva lidem zaručit nemůže nebo nechce, vyvstává tedy morálním povinnost ostatních lidí, tedy jim nadřazených subjektů mezinárodního dění –
státům, zasáhnout tak, aby tato práva nebyla dále porušována. Stát je představitelem
společnosti, a jestliže je něco morální povinností lidí, pak je to morální povinností státu jako vykonavatele.
Otázka, která vyvstává do popředí v otázce konfliktu, jež se odehrál v Kosovu, se týká
i práva na suverenitu. Měl-li nově se etablující stát Kosovo právo na uznání nově nabývané suverenity, stejně tak jej mělo Srbsko, které suverenitou zaštiťovalo své právo
o svém historickém území samo rozhodovat a samo s ním dle svého uvážení nakládat.
3.) Zdůvodňování zásahu
Postoj západu byl na začátku konfliktu poměrně zdrženlivý, ale s rostoucí hrozbou
přerůstání konfliktu za hranice zúčastněných států rostl i strach z toho, že by se dozvuky bojů mohly přenést i na jiná ostře sledovaná místa na Balkáně. Co navíc přimělo
západní státy uvažovat o intervenci, to byla i negativní zkušenost z Rwandy a konečně
i myšlenka, že jsou morálně povinny dodržování lidských práv bránit nejen na svém,
ale i cizím území, bude-li to nutné. Bomby svrhnuté na Jugoslávii byly vyústěním tohoto intervencionistického konsenzu. Jak uvádí P. Barša a O. Císař ve své knize“ Anarchie a řád ve světové politice“ obnažil tento spor normativní problematiku shrnutou
do dvou otázek : „ Existuje morální důvod, o nějž mohou státy nebo jejich mezinárodní
organizace opřít donucující intervenci do vnitřních záležitostí jiného státu? A pokud
ano, existují nějaká kritéria, která nám mohou pomoci odlišit humanitární intervenci
od imperiálního výboje, jenž se kryje morální maskou?“5
Autoři si na první otázku odpovídají, že jediným důvodem k zásahu na suverénním
území jiného státu je masové porušování lidských práv, neboť ta si dlužíme všichni
bez rozdílu, jakožto obyvatelé této planety. Každá otázka vyvolává otázku a nejinak je
tomu i v tomto případě. Jak přesně definovat ono „masové“ porušování lidských práv?
4.) Nedokonalá humanitární pomoc
Tzv. nedokonalá humanitární pomoc je popisována jako situace, kdy „právo se neodvolává na jediného a jasně stanoveného adresáta, ale na neurčitou množinu takových
adresátů, do níž patří ostatní státy (či jejich koalice nebo organizace), které jsou si vědomy daných zločinů a mají náležitou schopnost zasáhnout.“6 Tato definice představuje
určitá úskalí. Předně, pokud je tato povinnost zasáhnout nedokonalá, znamená to, že
mohou být nalezeny adekvátní a zdůvodnitelné důvody pro to, aby ve prospěch postižených zasaženo nebylo. Ať už z důvodů praktických, a tedy do jisté míry lakonických,
nebo prostě proto, že by zásah nakonec přinesl více škody než užitku. Druhým problémem této definice humanitárních zásahů jako takových je, že ti, kteří se pomoci dovolávají, tak činí jakoby do prostoru. Tzn. že povětšinou neznají přímého adresáta svých
stížností. Obrací se na všechny a doufají, že je někdo vyslyší, což se ovšem může ukázat čekáním na Godota. Jediným, kdo by byl schopen zajistit vymahatelnost lidských
práv a vždy by měl povinnost viníka potrestat by byl světový stát, který je ovšem jednou
velkou utopií a platí tak, že respekt k lidským právům prostě není vymahatelný. Co
víc, pokud jeden stát vymáhá vojensky jejich dodržování na jiném státu, pak fakticky
porušuje jeden ze základů mezinárodního systému vztahů mezi státy, tedy suverenitu.
Podle charty OSN je suverenitu státu možné porušit pouze v tom případě, že jde o sebeobranu či o akci povolenou Radou bezpečnosti, a to za účelem udržení či obnovení
„mezinárodního míru a bezpečnosti“ (Čl. 39 a Čl. 42).
Máme tedy chápat porušování lidských práv byť v masové podobě za hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti? Tato otázka je jednou ze stěžejních v celém diskutabilním případě zásahu NATO v Jugoslávii. Porušování lidských práv, tedy vraždy, mučení a obrovský exodus uprchlíků byly odsouzeníhodné, ale zcela jistě nešlo o ohrožení
mezinárodního míru a bezpečnosti. Přes krutost konfliktu šlo stále spíše o lokální
záležitost, na jejímž výsledku ale záleželo mnoha aktérům. Tím, co ospravedlňovalo
zásah proti Srbsku, bylo morální oprávnění.
5.) Multilaterální politika jako cesta k ospravedlnění
„Humanitární intervence… se nemohou opřít o mezinárodní právo a jsou tudíž nezákonné (nelegální). Tím, že opírají svou legitimitu pouze o morální nebo bezpečnostní
důvody, vnášejí do jednání států arbitrárnost a nepředvídatelnost.“7 Jak tento rozpor
vyřešit? Dle Wighta je jediným možným řešením najít kompromis mezi právem a morálkou, který vidí v multilaterální politice. Multilaterální politika by pak také mohla být
odpovědí na to, jak odlišit imperialistické výboje, vydávající se za humanitární intervence a samotné humanitární intervence. Jde tedy o dohadování se s přihlédnutím jak
k legalismu, tak moralismu. Správnost konečného rozhodnutí, zda zasáhnout nebo
6
5 BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej, Anarchie a řád ve světové politice, Nakladatelství Portál, Praha 2008,
první vyd., 560s, ISBN 978-80-7367-094-8 str. 502
48
7
BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej, Anarchie a řád ve světové politice, Nakladatelství Portál, Praha 2008,
první vyd., 560s, ISBN 978-80-7367-094-8, str.508
BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej, Anarchie a řád ve světové politice, Nakladatelství Portál, Praha
2008, první vyd., 560s, ISBN 978-80-7367-094-8 str. 511
49
ne, je posuzována multilaterální deliberací, která zohledňuje složení aktérů na debatě
se podílejících (tedy nejen státy jako takové, ale např. i veřejné mínění, které jejich
chování výrazně formuje), jejich vzájemné postavení a konečně vznášené argumenty.
Dalšími prvky, které činí intervenci legitimní jsou: „výjimečná naléhavost, vyčerpání
všech ostatních prostředků, pozitivní převis blahodárných důsledků nad škodlivými
a nezáměrnost škodlivých účinků dopadajících na nevinné.“8
IV.) Tři úhly pohledu na humanitární intervenci v Kosovu
Albánci považují Kosovo za svou zemi. Bez diskuzí. Bez připuštění jakýchkoli námitek. Srbové považují Kosovo za svou zemi. Bez diskuzí. Bez připuštění jakýchkoli námitek. Západní státy v tom, komu Kosovo vlastně náleží, už tak jasno nemají.
1.) Albánský pohled
Hashim Thaqi, kosovský Albánec, popisuje cestu za nezávislostí Kosova jako nevyhnutelné vyústění příkoří, kterého se Srbové po dlouhá léta na Albáncích dopouštěli.
Přítomnost Srbů v Kosovu viděl jednoznačně jako okupaci a po neúspěchu mírových
jednání a snahy o diplomatické vyřešení problému podle něj nezbylo nic jiného než
zahájit ozbrojený boj za svobodu. Thaqi ovšem nepřipouští argument, že UČK byla
teroristickou organizací. Naopak, v jeho očích jde o seskupení, které mělo pouze naplnit zcela mírové požadavky kosovských Albánců a posbírat „ovoce mírového vyjednávání“9. Thaqi dále uvádí, že UČK není politickým křídlem, že není ideologicky zaměřená a že jedinou věcí, která jí snad s politikou jako takovou spojuje, je potřeba jisté
politické základny, tedy něčeho, co jí zajistí výchozí platformu, na níž by mohla dále
stavět. Jediným cílem UČK podle Tahqiho bylo vyhnání Srbů z území, jež jim nepatří
a jež neprávem okupují, tedy Kosova, a zajištění míru pro všechny obyvatele Kosova.
V tomto ohledu tedy vidím jasný rozpor, neboť někteří Srbové na území Kosova žili
skutečně tak dlouho, že je za nic jiného než právoplatné obyvatele této země nelze považovat. Thaqui bohužel jako obyvatelstvo, občany, míní zcela selektivně pouze ty, jež
jsou albánské národnosti, a tedy islámské víry. Celkově jeho hodnocení tedy vyznívá
jako jednoznačná a až přeháněná obhajoba kroků, jež Albánci na cestě za nezávislost
Kosova učinili a zcela se ve svém komentáři vyhýbá jakýmkoli nezákonným operacím
UČK, názorům druhé strany a zvěrstvům, jež byla páchána UČK jak na Srbech, tak
Albáncích, kteří s ní nechtěli spolupracovat. Jeho vidění konfliktu je jednoznačně černobílé, jak je ovšem předpokládatelné a jaké koneckonců bylo i na druhé straně konfliktu.
2.)Pohled západních států
„Budu upřímný, v Kosovu NATO nebude stát naprázdno někde opodál. Nedopustíme,
aby se opakovala situace z Bosny v r. 1991.“10(Javier Solana)
Michael Waltzer viděl vojenskou intervenci v Kosovu jako ospravedlnitelnou, a dokonce povinnou. Co mu však jako politickému komentátorovi připadalo diskutabilní,
bylo její provedení. “Vojáci se zbraněmi chodící od domu k domu v horských vesničkách
nemohou být zastaveni bombami. Ti mohou být zastaveni zase jedině vojáky se zbraněmi.“11 Co přimělo Západ použít pokud možno pouze vzdušnou techniku? Podle Waltzera to je jednoznačně menší nutnost zdůvodňování války, neboť při použití letadlových náletů nehrozí tolik mrtvých vojáků, jejichž oběti by bylo nutno vysvětlovat. Pak
se ale nutně musí vynořit další otázka: „ Jsou vůbec země, jejichž armády nechtějí nasadit své vojáky do riskantních operací, morálně nebo politicky kvalifikovány k tomu, aby
intervenci provedly“?12 NATO si v tomto ohledu mohlo vypomoci příslovím, že účel
světí prostředky. Zásah byl podle většiny západních států nutný a morální povinnosti
muselo být učiněno zadost.
Poměrně důležitým se spor o tom, zda v Kosovu zasáhnout, ukázal na britských ostrovech, kde se debata mezi jeho zastánci a odpůrci vedla i skrze média. Jak informoval
internetový portál „Britské listy“, konzervativci si intervencí sil NATO a přímým zásahem do dění v suverénním státu nebyli příliš jisti a jejich pochybnosti se snažil vyvrátit
např. Robin Cook, který řekl, že:”Nikde na světě to není příliš daleko, aby to tam nebylo důležité pro naše bezpečnostní zájmy.” Cook společně s britským ministrem obrany
obhajoval tuto intervenční politiku i v rozhovoru pro list Observer, kde argumentoval,
že Kosovo je klasickým případem, kde je zapotřebí tohoto druhu intervence: “Miloševič představuje velmi zhoubný způsob politiky, která je založená na etnické nenávisti.
Ústředním bodem této politiky je prosazování srbské totožnosti, která je vyjadřována nenávistí ostatních národních totožností, i když tyto národnosti žijí v témže státě. Miloševičův režim se nyní vrací k etnickému očišťování a ke genocidě. Lidé jsou vražděni prostě
pro svůj etnický původ. Levice nemůže než pociťovat vůči tomuto odpor a musí proti tomu
bojovat. Je povrchní říci, že je možno vyřešit tento problém dialogem.”13
V Cookově podání došlo k zásadnímu spojení diplomacie a vojenské akce, což je pro
humanitární intervence typické. Zároveň toto spojení vyvolalo otázku, zda se má Británie stát jakýmsi hlídačem lidských práv na celém světě. Tato důležitá připomínka
se však netýká pouze ostrovního státu. Humanitární intervence v Kosovu ji nastolila
jako ústřední problém všech budoucích rozhodnutí všech zúčastněných států. Její aktuálnost vyvstává obzvlášť v dnešní době, kdy světem otřásá vlna tzv. Arabského jara.
10
8 BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej, Anarchie a řád ve světové politice, Nakladatelství Portál, Praha 2008,
první vyd., 560s, ISBN 978-80-7367-094-8 str. 516
9 BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans
Publishing, The United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8
50
RAMET P. Sabrina, Balkan Babel, the United States of America, Wesview Press, 2002, 4th edition,
425 s, ISBN 0-8133-3905-7, str.319
BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans
Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str.333
12
http://www.blisty.cz/files/isarc/9903/19990329i.html
13
http://www.blisty.cz/files/isarc/9903/19990329i.html
11
51
Dalším faktorem, který měl vliv na rozhodování vlád o útoku, byla podpora veřejnosti
a veřejné mínění jako takové. Například v Británii panoval mezi vládní stranou názor,
že pokud by intervenci nepodpořila, ztratila by podporu svých voličů.
Na českém písečku se debata o Kosovu samozřejmě také vedla, ovšem jak u nás bývá
zvykem, vymezování se vůči oběma stranám sporu nebylo tak úplně jasné a vypadalo
spíše jako nervózní přešlapávání na jednom místě. Český prezident Václav Havel humanitární intervenci schvaloval: „ NATO bojuje, bojuje ve jménu lidského zájmu o osud
jiných lidí.“14. Lidé podle něj nemohou sledovat státem řízené masakry. Co však vidím
jako poměrně důležité je Havlovo vyjadřování se o intervenci v Kosovu jako o válce,
která sice nadřadila lidská práva právům státu (tedy suverenitě), ale válkou zůstává.
Jugoslávie byla napadena bez mandátu OSN, a přesto podle českého prezidenta nejednalo NATO protizákonně nebo agresivně, neboť se domnívá, že je důležitější nadřadit soucítění s těmi, jež trpí nad zákon o ochraně suverenity. Havel jako humanista
ani nemohl zastávat jiný názor. Tento pohled na svět je mu bytostně dán a vždy ho
prosazoval. Lidská práva, lidské svobody a důstojnost jako jasné a dostačující důvody
pro intervenci.
3.)Srbský pohled
„Všechny pohyby a tahy šachovými figurkami slouží jen jedné jediné věci. Vyhrát hru.
Stejně tak v otázce Kosova musí všechny pohyby, stranické programy, ideologické pozice
a všechny lidské marnosti a závisti našich lídrů být podřízeny vítězství v boji o Kosovo.“15
„Neexistuje žádné Kosovo bez Srbska a žádné Srbsko a Srbové bez Kosova.“16
Pro Srby je otázka nyní suverénního státu Kosovo naprosto určující pro budoucí politiku státu. Kosovo je představováno jako symbol všeho, co Srby činí Srby a křesťany.
Kosovo je symbol a na symboly se nezapomíná. Podle Vuka Draškoviće je naprosto
nezpochybnitelné, že tato část země právoplatně patří Srbům a současný stav vidí jako
vyústění narušené stability ve světě. Jediným důležitým hráčem na mezinárodní politické scéně jsou dle jeho názoru USA a NATO, které je ale Spojenými státy naprosto
ovládáno a výrazně pak zasahuje i do jednání OSN. Srbsko podle Draškoviće v posledních letech postavilo mezi sebe a „západní blok“ zeď, kterou je nutné zbořit. Kosovo
nelze získat zpět bojem, ale jedině dialogem. Prohraná válka o něj nabádá Srby, aby si
vytvořili nová přátelství, ne nepřátelství. A ten dialog musí být silný, věcný a vedoucí
ke změně pohledu západu na Srbsko a jeho národní otázku. „Nemůžeme bránit Kosovo, pokud jsme v konfliktu s těmito mocnostmi.“17 Důležitý je tedy podle Draškoviće co
nejrychlejší vstup jeho země do EU, což je poměrně zásadní otázka. Tento krok zdůrazňuje nutností proměnit vnímání západní Evropy ohledně Srbska. Evropské reformy by Srbsko posunuly dopředu v boji o Kosovo a navíc by „albánským teroristům
a separatistům vzaly jejich tvrzení, že jsou povinni bojovat pro nezávislost, protože Kosovo v Srbsku by se nikdy nestalo součástí demokratické a bohaté Evropy.“18
Srbové celkově vidí postoj západních států jako křivdu na svém národu. „Když albánští teroristé vraždili naše děti a lidi na Kosovu, mocný západ ukázal prstem na nás.“19
V.) Humanitární intervence útočí
Na stole ležely tři plány. Srbský - usiloval o co nejlimitovanější samosprávu Kosova
uvnitř Srbska. Albánský – volající po pouze přechodném období pod správou Srbska,
které by vyvrcholilo plnou nezávislostí Kosova. „Americký“ plán, navrhnutý Christopherem Hillem, který usiloval o nalezení kompromisu mezi srbským a albánským
modelem.
19. března prezident Clinton vykreslil jasné řešení…“Pokud my a naši spojenci nebudeme mít vůli k zásahu, masakry budou pokračovat. V jednání s balkánským agresorem
je váhání svolením k zabíjení, ale zásah a řešení mohou zastavit armády a zachránit
životy.“20
První bomby začaly na území Srbska a Černé Hory dopadat večer 24. března 1999
a pokračovaly dalších 78 dní. Humanitární intervence v přímém přenosu začala.
Oficiálně uváděná zdůvodnění Západu zněla, že je nutné zabránit kosovskému holocaustu a srbská strana naopak tvrdila, že se jedná o „barbarskou agresi a zločiny páchané na jugoslávském lidu“. 21 Den po zahájení útoku ukončila jugoslávská vláda diplomatické styky s Německem, Velkou Británií, Francií a samozřejmě s USA. Zároveň
s útokem sil NATO se do boje opět pustily i jednotky albánských povstalců a Kosovská
osvobozenecká armáda, což vyvolalo rychlou reakci srbských sborů, které se začaly
mstít na civilním obyvatelstvu, jež hromadně prchalo do okolních zemí. Mezi srbským
obyvatelstvem jasně převažoval názor, že jde o nezákonnou akci a odpor k intervenci
byl podporován i skrze média.
Druhá fáze bombardování se zaměřila i na civilní cíle jako infrastrukturu nebo vládní
budovy a vzhledem k tomu, že Srbsko nezměnilo svoji politiku, nakonec došlo k dalšímu zostření, když bomby začaly dopadat i za dne a navíc se jejich cílem stávaly stále
častěji i továrny a další zařízení. To lze ovšem fakticky považovat za porušení původně
deklarované snahy co nejméně škodit civilnímu obyvatelstvu. „Nedopatřením“ spadla
18
BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans
Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str. 204
BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans
Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str. 204
20
RAMET P. Sabrina, Balkan Babel, the United States of America, Wesview Press, 2002, 4th edition,
425 s, ISBN 0-8133-3905-7 , str. 327
21
PELIKÁN Jan, HAVLÍKOVÁ Lubomíra, CHROBÁK Tomáš, RYCHLÍK Jan, TEJCHMAN Miroslav,
VOJTĚCHOVSKÝ Ondřej, Dějiny Srbska, NLN, Praha, 2005, první vyd., 670 s, ISBN 80-7106671-0, str.546
19
15 BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eed
mans Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str. 204
16 BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans
Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str. 206
17 BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eed
mans Publishing, the United States of America 2000, 528 s, ISBN 0-8028-3889-8, str. 203
52
53
bomba na budovu státní televize v Bělehradě. „Nešťastnou náhodou“ se stala smrt 55
civilistů při bombardování železniční tratě Bělehrad – Skopje. Podobných incidentů
přibývalo a jejich cílem měla být nejspíše demoralizace civilního obyvatelstva.
Kosovští Albánci byli terorizováni ze dvou stran, neboť pokud nechtěli spolupracovat
s UČK, pak byli považování za zrádce a zabíjeni vlastními lidmi, z druhé strany byli
terorizováni jednotkami jugoslávské armády, která zahájila odvetné akce v zápětí po
začátku leteckých útoků NATO.
Snaha o znovunastolení mezinárodních jednání probíhala souběžně s bombardováním a hlavními zprostředkovatelskými aktéry byli Rusko a finský prezident Martti
Ahtisaari. Srbsko po více jak dvou měsících bombardování pochopilo marnost svého
boje proti přesile a přistoupilo na dohodu, která byla schválena srbským parlamentem
3. června a vycházela z původně předložené smlouvy z Rambouillet, ale obsahovala
alespoň částečně mírnější požadavky ohledně pohybu vojenských sil NATO a dočasné
správy Kosova, kterou měly převzít jednotky OSN.
Letecké útoky byly zastaveny 10. června a Rada bezpečnosti dodatečně přijala rezoluci
legitimizující zásah NATO.
telství Portál, Praha 2008, první vyd., 560s, ISBN 978-80-7367-094-8
RAMET P. Sabrina, Balkan Babel, Wesview Press, the United States of
America 2002, 4th edition, 425 s, ISBN 0-8133-3905-7
BUCKLEY, William Joseph, Kosovo Contending Voices on Balkan Intrerventions, Wm.B. Eedmans Publishing, the United States of America 2000, 528 s,
ISBN 0-8028-3889-8
POPOV, Nebojša, The Road to War in Serbia, CEU PRESS,Budapest, year
2000, 711 s, ISBN 963-9116-56-4
PELIKÁN Jan, HAVLÍKOVÁ Lubomíra, CHROBÁK Tomáš, RYCHLÍK
Jan, TEJCHMAN Miroslav, VOJTĚCHOVSKÝ Ondřej, Dějiny Srbska, NLN, Praha,
2005, první vyd., 670 s, ISBN 80-7106-671-0
VI.) Závěr
V případě humanitární intervence v Kosovu je nutné si uvědomit, že stejně jako svět
není černobílý, ani postoje jednotlivých stran nejsou nikdy zcela všeobjímající a obě
tyto poznámky platí o to více, že se jedná o konflikt na Balkáně. Nedomnívám se, že
„sud balkánského prachu“ bouchl jen tak, z ničeho nic. To, co stojí za eskalujícím vývojem v Kosovu, jsou dlouhé roky vzájemné ignorance, nevraživosti a rozdmychávaných
vášní. Neschopnost naslouchat problémům a přáním druhých obě strany dovedla k
válečnému konfliktu, nehumánnímu chování, k vraždění, znásilňování. Rozhodující
zásah NATO přinesl křehký mír, který je prověřován příliš často. Srbové stále doufají,
že srdce své země získají zpět. Kosovští Albánci si přejí, aby jejich novou domovinu
uznalo co nejvíce států.
Humanitární intervence byla projevem lidskosti a soucitu s trpícími. Zároveň byla porušením suverenity státu. Co je důležitější?
„Pokud je stát lidským výtvorem, pak lidskost je výtvorem Boha.“ (Václav Havel)
„Nemůžeš zabít, aniž bys byl připraven zemřít.“ (Michael Waltzer)
Zkratky
UČK…………… Kosovská osvobozenecká armáda
NATO………….. Severoatlantická aliance
OSN…………… Organizace spojených národů
Literatura
MALCOLM, Noel, Kosovo a Short History, Pan Books, London 2002, 492 s,
ISBN 0-330-41224-8
BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej, Anarchie a řád ve světové politice, Naklada-
54
55
Martin Šmejc
Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií UK Praha
Otázka mezinárodního postavení Jugoslávie a jejích hranic na sklonku druhé světové
války a v prvních poválečných letech.
Za rozšířením hranice
5. března 1945 byla ze 6 členů dosavadní londýnské exilové vlády krále Petra II.
a 22 zástupců AVNOJ sestavená prozatímní vláda v čele s Josipem Titem. Tato vláda
s jasnou dominancí komunistických sil byla základním kamenem legitimity pozdější
Federativní lidové republiky Jugoslávie. Skutečností, že v ní byli zastoupení členové
předválečných stran, do té doby působící v královském exilu, získala vláda uznání
všech spojeneckých zemí, a tedy i pravomoc oficiálně rozhodovat jménem jugoslávských národů. Pro téma, kterým se budu zabývat, má tato vláda velký význam. Asi
nejlépe tento význam vystihuje následující citát: „Ve svém programovém prohlášení
vláda zdůraznila potřebu dokončit osvobozování území, obývaných Jihoslovany, včetně území, která před válkou k Jugoslávii nepatřila: Istrie, Rijeka, Zadar, Kvarnerské
a některé dalmatské ostrovy…“ 1
1.Terst
Získání přístavu Terst se pro Jugoslávce stalo jedním z hlavních cílů ještě v průběhu
války. Na druhém zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) na konci listopadu 1943 bylo Usnesením č. 9. rozhodnuto, že po válce budou k
Jugoslávii připojeny oblasti Benešského Slovinska, Istrie, chorvatské ostrovy v Jadranském moři, ale také Slovinské přímoří, kam Terst nepochybně patřil.2 Ve městě žila
početná jihoslovanská menšina, která Titovi poskytla hlavní argument při formulování svých nároků na toto město. Maršál si však byl dobře vědom, že jeho nároky budou
mít výrazně větší váhu, podaří-li se jeho jednotkám město vojensky obsadit. Tomuto
uvažování velmi nahrávala vojenská situace na konci války.
V roce 1945 již na Balkáně byli posledními bojujícími protivníky Němci a jejich quislingovští spojenci. Ti všichni v posledních dnech války překotně vyklízeli své pozice
a ustupovali na západ, aby se vzdali angloamerickým jednotkám a vyhnuli se jugoslávské pomstě za válečná utrpení. Na sklonku dubna 1945 se IV. jugoslávská armáda pod
velením generálporučíka Petara Drapšina velkou rychlostí přemisťovala do oblasti severní Istrie a k přístavu Terst, aby jej co nejdříve obsadila a Jugoslávcům tak zajistila
výhodnější pozici pro poválečná jednání.3
1 VYKOUKAL, Jiří et. al. Východ, str. 211.
2 Arhiv Jugoslavije, fond AVNOJ, fascikl 1943/52, dokument 11/43.
3 Tito údajně Drapšina instruoval, aby Terstu dosáhl dříve než kdokoliv jiný, a to i za cenu těžkých
ztrát. Toto prohlášení je v ostrém kontrastu s maršálovou pověstí velitele, který vždy dbal na co
nejmenší lidské ztráty.
56
Problematiku Terstu měl Tito na paměti již od léta předešlého roku. Při své cestě do
Itálie se totiž v Neapoli ve dnech 12. a 13. srpna 1944 osobně sešel s Winstonem Churchillem. Na tomto setkání byla vedle projednávání úmluvy, jež později vešla ve známost jako dohoda Tito-Šubašić, zmíněna také otázka Terstu. Jak ve své knize uvádí
Jasper Ridley, Tito Churchillovi řekl, že si myslí, že by Jugoslávie měla dostat po válce
Terst. Na to britský premiér odpověděl, že něco takového není možné, protože Italové
nyní bojují na straně spojenců, a neměli by tudíž být o Terst připraveni.4 Toho času
byla pro partyzány stále velmi důležitá spojenecká materiální podpora, a tak si maršál
nepřál zbytečně vstupovat do konfrontace se Západem, i přestože měl na osud Terstu
zcela jiný názor.
Závod o přístav
Churchill si s blížícím se koncem války také uvědomoval, že partyzáni jsou přese
všechny vojenské zásluhy stále komunisté a dohoda s nimi bude čím dál těžší. Premiérovo rozpoložení je velmi dobře patrné z jeho osobní korespondence britskému
ministru zahraničí Antony Edenovi, kde mu v březnu 1945 doslova napsal: „S mojí
přízní Jugoslávii je konec!“ 5
S velkou nelibostí tak sledoval, jak jugoslávská armáda mílovými kroky postupuje
na Terst a, i když tu stále byla jistá možnost, že Novozélanďané pod velením generála
Bernarda C. Freyberga postupující z italského vnitrozemí města dosáhnou dříve, britský premiér se raději pojistil. 27. dubna 1945 zaslal novému americkému prezidentovi Harry Trumanovi telegram s návrhem, aby přístavy Terst a Pulu dostaly nezávisle
na tom, kým budou osvobozeny, do správy spojenecké jednotky. Americký prezident
zpočátku váhal, jelikož neměl žádný zájem na tom, aby se Spojené státy zapletly do
balkánské politiky.6 Pod tíhou dojmů, které na Trumana udělal rychlý postup Rudé
armády do střední Evropy, dal Churchillovu návrhu o tři dny později zelenou a velitel
spojeneckých sil ve Středomoří, polní maršál Alexander, dostal rozkaz, aby obsadil
Terst, Tržič a Goricu a aby zabránil vstupu jugoslávské armády do slovinské Julské
krajiny. Britský premiér Alexandrovi doslova řekl: „Myslím, že Italům více záleží na
Terstu a Istrii, než na nějakém komunismu… Dost pochybuji, že Tito by Vám, pokud se
tam dostane, dovolil, abyste ho odtamtud vystrnadili.“ 7
4 RIDLEY, Jasper. Tito – životopis otce Jugoslávie, str. 211.
5 “Moje naklonjenosti do Jugoslavije je konec.” Citováno dle: PIRJEVEC, Jože. Trst je naš!: boj
Slovencev za morje (1848-1954), str. 309.
6 Truman původně zastával názor, aby spojenecké jednotky obsadily celou Julskou krajinu až do
Rijeky – de facto, aby Itálii zajistily její hranice v předválečné podobě. Churchillovi také otevřeně
řekl, že nechce svoje jednotky upotřebit proti Jugoslávcům. Americký prezident totiž musel brát
v potaz angažovanost USA ve válce v Pacifiku, ale především nálady v americké společnosti, která
volala po brzkém vítězství a následné demobilizaci.
7 “Mislim da je Italijanima više stalo do Trsta i Istre nego do navodnog komunizma... Jako sumnjam da
bi Tito, kad bi došao tamo, dozvolio da ga izbacite.” Citováno dle: BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJE
VIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954, str. 11.
57
Churchill nicméně svůj závod o Terst prohrál. Partyzáni do města dorazili v časných
ranních hodinách 1. května – o 8 hodin dříve než Freybergovy jednotky. Drapšinova
IV. partyzánská armáda tak alespoň zčásti splnila úkol, kvůli němuž byla o dva měsíce
dříve zformována. Maršál Alexander 2. května vydal komuniké, ve kterém, navzdory
skutečnosti, stálo, že Terst osvobodila 2. novozélandská divize. Jak píše Dušan Plenča, v odpověď na toto nepravdivé prohlášení se následující den generální štáb jugoslávské armády vyjádřil ve smyslu, že Terst, Tržič a Goricu nemohla obsadit uvedená
novozélandská divize, protože i přes těžké a krvavé boje města osvobodila jugoslávská
armáda.8 V danou chvíli ve městě reálně hrozily vojenské srážky, protože Jugoslávci trvali na svém stanovisku, že město je jejich.9 Když ztroskotaly pokusy o nalezení
konsenzu na úrovni velitelů vojenských jednotek v samotném Terstu, řešení svízelné
situace se nadále měli pokusit nalézt dialogem maršálové Tito a Alexander. Britský
premiér, maje na paměti početnost jugoslávské armády v oblasti a celkově projugoslávské nálady v oblasti, prozatím nemohl prosazovat jakékoliv silové řešení. Veliteli
Středozemí tak před rozhovory s Titem dal následující instrukce: „Nepřipadá do úvahy, abyste s ním dojednával jakoukoliv smlouvu o připojení Istrie, nebo kterékoliv části
předválečné Itálie k jeho ‚Nové Jugoslávii‘. O osudu této části světa se rozhodne za stolem na mírové konferenci a Vy mu to na každý pád dejte najevo.“10
Role SSSR v Terstské otázce
Západní velmoci měly samozřejmě zájem, aby Terst zůstal co nejdéle pod jejich správou a jakmile to bude možné, aby byl připojen k Itálii. Tím by se vyloučila všechna rizika, že přístav kdy připadne Jugoslávcům. Na stažení Jugoslávců však nejvehementněji
trvala Velká Británie a to ze strachu, že jejich požadavek na Terst je sovětským pokusem o vybudování námořní základny v teplých vodách.11 Tato možnost jistě měla své
logické odůvodnění, protože pod jugoslávskou patronací by Sověti poprvé v historii
měli otevřený přístup k teplým mořím, k nimž se snažilo dostat již carské Rusko, aniž
by se museli potýkat s překonáváním Bosporu a Dardanel. Ve své neústupnosti Tito
zůstával částečně také proto, že se spoléhal na podporu Kremlu. Stalin sice počítal
s postupným vymezením SSSR vůči západním spojencům, ale na sklonku války stále
ještě přemýšlel v rovině poválečné spolupráce a z ní pro Sovětský svaz plynoucích ekonomických a strategických výhod. Co se Terstu týkalo, nebyl sovětský diktátor úplně
bez zájmu, ale dobře věděl, že Churchill je v otázce Terstu osobně zainteresován.12 Jak
8
9
PLENČA, Dušan. Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svejtskog rata, str. 400.
Situaci určitě neprospívala ani skutečnost, že ve městě a jeho okolí začala s příchodem partyzánů
úřadovat jugoslávská tajná služba OZNA, která pod velením Rankoviće hledala uprchnuvší kola
boranty a ustašovce. Její praktiky v žádném případě nemohly získat podporu u terstského obyvatel
stva, mezi kterým tak postupem času začaly opadat původní projugoslávské nálady.
10 Citováno dle: BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJEVIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954, str.13.
11 GLENNY, Misha. Balkán 1804-1999, str. 412.
12 Sověti si v této situaci rovněž museli uvědomit, že Britové mají plnou podporu USA, ze kterých se
doslova přes noc stala jaderná velmoc.
58
moc se jugoslávský vůdce Tito spoléhal na podporu Moskvy, nejvýstižněji vystihuje
následující úryvek, který si dovolím odcitovat z knihy profesora Pirjevce: „Když v květnu roku 1945 polní maršál Alexander vydal jménem angloamerických sil ultimátum,
aby se jednotky Jugoslávské armády stáhly z Terstu, telefonoval Tito Stalinovi. Chtěl vědět, jestli Moskva Jugoslávii podpoří při odmítnutí hrubého ultimáta západních sil. (…)
Stalin moc dobře věděl, o co jde, a očividně s Titem nechtěl mluvit. Tehdy Titovi konečně
došlo, že Sovětský svaz Jugoslávii vůbec neplánuje podpořit. Proti ostrému ultimátu Velké Británie a USA zůstala Jugoslávie úplně sama.“13
Stalin tak Jugoslávcům nejenže nevyjádřil jasnou podporu, ale zároveň zkoušel, jak
daleko jsou západní spojenci v této otázce ochotni zajít. Když se přesvědčil, že Západ
ze svých pozic neustoupí, telefonicky Titovi vzkázal: „... musíte stáhnout svoje jednotky
z Terstu. Nechci kvůli tomu začít třetí světovou válku.“14
Rozdělení na „zónu A“ a „zónu B“
Rozhovory o budoucím uspořádání sporných území vedli od 25. května v Bělehradě
za jugoslávskou armádu generál Arso Jovanović a jako představitel angloamerického velení byl přítomen náčelník štábu polního maršála Alexandera – generál William
D. Morgan.15 9. června 1945 byla následně podepsána dohoda, jejíž první bod stanovoval, že ta část Julské krajiny, která zahrnovala Terst, železniční tratě a pozemní
přístupové cesty do Rakouska16, Pulu a ostatní přístavy na západním břehu Istrie,
připadne pod kontrolu spojeneckého vrchního velitele v oblasti – maršála Alexandra.
Druhým bodem dokumentu bylo přikázáno stažení drtivé většiny jugoslávských vojsk
ze samotného Terstu a jejich počet byl omezen na regulární oddíl o maximálním počtu 2000 mužů, který v podstatě plnil funkci jugoslávské vojenské mise. Dohoda jako
taková nicméně neřešila, komu daná území přináleží. To mělo být rozhodnuto až na
mírové konferenci a upraveno mírovou smlouvou s Itálií. Poté, co se 12. června 1945
z Terstu stáhla velká část příslušníků jugoslávské armády, bylo i město a jeho okolí
rozděleno na 2 části podle tzv. Morganovy linie. Spojenecké jednotky pod britským
a americkým velením obsadily vlastní město a přístav – tzv. „zónu A“. Jugoslávci měli
pod svojí kontrolou území okolo přístavu obývané Slovany – tzv. „zónu B“, přičemž
v obou částech rozdělené Julské krajiny byly vytvořeny vojenské správy, které byly zodpovědné za dění v oblasti.
13 “Ko je maja 1945. leta feldmaršal Alexander v imenu anglo-ameriških sil dal ultimat, da se enote
Jugoslovanske armade morajo takoj umakniti iz Trsta, je Tito telefoniral Stalinu. Hotel je vedeti,
ali bo Moskva podprla Jugoslavijo v odbijanju grobega ultimata zahodnih zavezniških sil. (...) Stalin
je vedel za kaj gre in očitno ni hotel govoriti s Titom. Tedaj je Titu postalo docela jasno, da Sovjetska
zveza ne namerava podpreti Jugoslavije. Ob grobem ultimatumu Velike Britanije in ZDA se je
Jugoslavija znašla popolnoma sama.” Citováno dle: PIRJEVEC, Jože. Trst je naš! : boj Slovencev za
morje (1848-1954), str. 315.
14 Citováno dle: PIRJEVEC, Jože. Jugoslavija 1918-1992, str. 174.
15 PIRJEVEC, Jože. Trst je naš! : boj Slovencev za morje (1848-1954). Str. 315.
16 Jednalo se zejména o tratě vedoucí přes oblasti Goriče a Kobaridy na západě Slovinska. Na získání
kontroly nad těmito železničními tratěmi měl eminentní zájem sám polní maršál Alexander. Jako
hlavní argument předání jejich správy do rukou Britům velitel Středozemí uváděl nutnou potřebu
zajištění spojení mezi britskými jednotkami v jižním Rakousku a těmi v Julské krajině
59
Představitelé DFJ se ještě před začátkem mírové konference v Paříži snažili mezinárodnímu společenství ukázat svoji přívětivější tvář a případně si tak zajistit podporu
pro budoucí jednání o Terstu. Místopředseda vlády Edvard Kardelj tak na počátku
mimo jiné řekl: „… vláda Demokratické Federativní Jugoslávie přiznává skutečnost, že
Terst je především město s většinovým italským obyvatelstvem, a až poté veliký přístav,
ve kterém mají své zájmy i druhé země. Vzhledem k tomu zaujala naše vláda stanovisko, aby se Terstu v rámci Jugoslávie přiznal federativní status, a poté tam byl za účasti
všech zainteresovaných stran vytvořen svobodný přístav.“17
Sestřelení amerického letadla
V atmosféře, kdy byla čím dál více očividná počínající studená válka, se vztahy mezi
Bělehradem a Londýnem stávaly čím dál více napjatými. Titova Jugoslávie byla britskému premiérovi trnem v oku od konce války hned na dvou frontách – v severovýchodní Itálii a neoficiálně i v Řecku. Britové si tak často hledali záminky a snažili se
Bělehrad provokovat, očekávajíce nějakou neadekvátní reakci jugoslávské armády.
Vhodnou formou takovýchto provokací bylo narušování jugoslávského vzdušného
prostoru, obzvláště pak v oblasti severozápadního Slovinska. Letadla angloamerických vzdušných sil, s odůvodněním odklonu od kurzu kvůli špatnému počasí, velmi
často přelétávala blízko jugoslávských vojenských základen, nebo také přímo nad Titovou rezidencí na ostrovech Brioni. Nejprve proti takovýmto incidentům protestovalo diplomatickou cestou jugoslávské Ministerstvo zahraničních věcí, avšak s nulovým
výsledkem. Když nepovolené přelety pokračovaly, uchýlilo se jugoslávské letectvo ke
krajnímu řešení a 19. září 1946 nad Slovinskem sestřelilo americký letoun typu C-47
Dakota, přičemž všech pět členů posádky zahynulo.18
Po tomto incidentu se vztahy mezi Spojenými státy, a potažmo i Velkou Británií, a Jugoslávií dostaly málem na bod mrazu. Po nějaké době se Tito s americkým velvyslancem v Bělehradě Petersonem sice dohodl na výplatě odškodného rodinám zemřelých
letců, avšak nepovolené přelety jugoslávského území pokračovaly až do počátku 50.
let, kdy se vztahy Tita se Západem začaly zlepšovat. S uvážením dobových reálií, obzvláště pak z Balkánu, souhlasím s názorem, podle kterého posádku sestřelené Dakoty lze považovat za první oběti studené války.
Pařížská mírová konference
Ještě než začala vlastní mírová konference se v Paříži konalo několik setkání ministrů
zahraničních věcí 4 mocností. I když na pořadu jejich jednání nebyla pouze otázka jugoslávsko-italského rozhraničení, Jože Pirjevec ve své knize píše, že jednání se změnilo v nerovný boj mezi sovětským ministrem zahraničí V.M. Molotovem, který zastával
jugoslávské řešení problému, a jeho západními protějšky. Vzhledem k tomu, že jedná17 PETRANOVIĆ, Branko. ZEČEVIĆ Momčilo. Jugoslavija 1918/1988 (tematska zbirka dokume
nata), str. 805.
18 BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJEVIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954, str. 32. Během pařížské
mírové konference sovětský ministr zahraničí Molotov k tomuto počinu dokonce neoficiálně
pogratuloval svému jugoslávskému protějšku Edvardu Kardeljovi.
60
ní se pro neshody často zastavovala na mrtvém bodě, se nakonec kompromisní řešení
pokusil najít francouzský ministr zahraničí Georges Bidault. Ten nejprve navrhoval
přístav Terst internacionalizovat po vzoru polského Gdaňsku v meziválečném období.
Vedoucí jihoslovanské delegace Edvard Kardelj však takovouto předlohu rezolutně
odmítl s odvoláním na neblahé zkušenosti mezinárodního společenství právě v případě baltického přístavu. Po neúspěchu prvního návrhu se později Bidault zasazoval
o rozdělení sporného teritoria podle etnických hranic tak, aby v každé zóně zůstalo co
nejméně příslušníků druhého národa. Na konci května 1946 už nicméně bylo jasné, že
Jugoslávie Terst nezíská. Na konci měsíce se během Titovy návštěvy Moskvy ve stejném duchu otevřeně vyjádřil i Josif Stalin.19
Mírová smlouva s Itálií byla podepsána v Paříži 10. února 1947 a Jugoslávie jejím
podpisem od Itálie získala přes 7 000 km2 nového území s cca 470 tisíci obyvateli.
Konkrétně se jednalo o značnou část Istrie a Julské krajiny, přístavy Zadar a Rijeka,
ostrovy Cres, Lošinj, Lastovo, Palagruža a řadu dalších menších ostrovů v severním
Jadranu. Itálii na základě mírové smlouvy zůstaly tyto Slovinci osídlené oblasti: Kanálská dolina, Benšské Slovinsko a města Gorila a Tržič.20 Jugoslávie, ačkoliv měla
značné územní zisky, nikdy nepřestala zdůrazňovat, že aktem podpisu mírové smlouvy nezříká svých práv na nepřipojená území. Vlastní Svobodné území Terstu (SÚT)
bylo v souladu s článkem 21 pařížské mírové smlouvy ustanoveno 16. února 194721
a spadalo pod kontrolu OSN.22 Rozdělení sporného území zůstalo stejné, jak jej definovala bělehradská dohoda z června 1945, přičemž do konečné vojenské úpravy došlo
až v pozdním létě 1947. Vojenské oddíly jugoslávské armády se tak do oblasti slovinského přímoří - „zóny B“ přesunuly v noci z 15. na 16. září 1947.23
Svobodné území Terstu
Velmi brzy poté, co ratifikací v obou parlamentech vešla mírová smlouva v platnost, se
však objevily zásadní potíže spojené s hledáním vhodného guvernéra pro SÚT.24 I když
mělo být město de facto zbaveno úzkých vazeb jak na Itálii, tak na Jugoslávii, uzavřela
angloamerická vojenská správa Terstu s Italy již 9. března 194825 hospodářské finanční smlouvy, kterými se mezi přístavem a vlastní Itálií vytvořila monetární a celní unie.
Tímto a dalšími podobnými kroky připravovali západní spojenci půdu k postupnému
zapojování Terstu do hospodářských struktur Itálie. Označení „Svobodné území“ tak
postupem času ztrácelo svůj původní význam. Situaci dále vyostřovala deklarace tří
okupačních mocností ze dne 20. března 1948,26 ve které se Spojené státy, Velká Británie a Francie vyjádřily ve smyslu revize mírové smlouvy s Itálií – v podstatě tedy daly
19
20
21
22
23
24
25
26
PIRJEVEC, Jože. Trst je naš!: boj Slovencev za morje (1848-1954), str. 336
STRUGAR, Vlado. Jugoslavija 1941 – 1945, str 347.
BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJEVIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954, str. 36.
VYKOUKAL, Jiří et. al. Východ, str. 216.
BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJEVIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954, str. 36.
Guvernér Svobodného území Terstu totiž nesměl být národností, či občanstvím ani Jugoslávec, ani Ital.
KARDELJ, Edvard. Zahraniční politika Jugoslávie, str. 20.
BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJEVIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954, str. 41-42.
61
najevo možné budoucí připojení SÚT k samotné Itálii. I když deklarace byla pouhým
příslibem, jehož splnění bylo do budoucna odloženo na neurčito, pro Jugoslávce znamenala v době narůstajícího sporu se Sovětským svazem vážnou hrozbu. Tím spíše, že
v „zóně A“ velmi brzy začalo ekonomické sbližování a postupná integrace do italského
hospodářství.27
I přes všechny zmíněné počiny, které svým způsobem měly testovat Titovu trpělivost,
město ještě několik dalších let státoprávně nezaznamenalo žádnou změnu. Až teprve
v létě roku 1953 Britové a Američané oznámili, že hodlají předat správu „zóny A“ do
rukou Italům. V danou chvíli Tito proti tomuto záměru ostře vystoupil a manifestačně
vydal rozkazy, aby byly armádní jednotky operující v okolí Terstu připraveny vstoupit do „zóny A“, pokud dojde k jejímu předání Italům. Ani jedna strana neměla zájem
riskovat ozbrojený konflikt, a tak bylo bezprostřední předání „zóny A“ odloženo na
neurčito. Na konferenci v Londýně v říjnu 1954 bylo dohodnuto, že Itálii s konečnou
platností připadne „zóna A“ a Jugoslávii „zóna B“. Součástí této dohody bylo také
ustanovení, v němž se obě smluvní strany zavázaly dodržovat práva zbývajících národnostních menšin. Z oblastí, jež byly před válkou ve velké míře obývány italskou
menšinou, se ale v období od konce války do začátku 50. let velká většina obyvatelstva
neslovanského původu dobrovolně vystěhovala. Jednalo se především o okolí pobřežních letovisek Rijeka a Zadar.
Itálie, Francie a jejich ohlasy
Iniciativa zejména Winstona Churchilla, aby Terst nepřipadl Jugoslávcům a tím i východnímu bloku, je v jistém úhlu pohledu pochopitelná. Britský premiér si totiž správně
dokázal spočítat, že ztrátou Terstu by zmizela v podstatě jediná bariéra, která zadržovala
komunistickou ideologii v jihovýchodní Evropě a ruské námořnictvo mimo teplá moře.
I když Jugoslávie po skončení druhé světové války disponovala mnoha velkými přístavy, žádný z nich nebyl v roce 1945 vybaven takovým zázemím, jaké měl Terst. Města
jako Split, Zadar, Rijeka či Dubrovník na svůj ekonomický boom spojený s rozšířením
přístavních kapacit teprve čekala a istrijský přístav Pula, známý jako největší námořní
základna někdejší rakousko-uherské flotily, byl bezprostředně po válce do značné míry
zničen spojeneckými nálety. Ani jeden ze zmíněných přístavů, na rozdíl od Terstu, po
druhé světové válce se zbytkem Jugoslávie stále neměl železniční spojení, které by odpovídalo potřebám moderní námořní základny.
Je třeba si uvědomit, že v době, kdy byl boj o Terst v plném proudu, se Britové s velkým
vypětím sil potýkali s komunistickým živlem během občanské války v Řecku. Churchill
se rovněž musel smířit s faktem, že navzdory procentové dohodě byl Balkán, s výjimkou
Turecka a zmiňovaného Řecka, de facto pod vlivem Sovětského svazu, a kdy zde proběhne sovětizace, bylo v jednotlivých zemích jen otázkou času.
27 „V reakci na ekonomické pronikání Itálie do zóny A byl v červenci 1949 v zóně B jako plnohodnotná
měna zaveden jugoslávský dinár. V březnu následujícího roku byla zóna B integrována do jugo
slávské ekonomiky a v březnu 1950 zde proběhly první volby. Tak se hranice mezi dvěma okupační
mi oblastmi de facto stala hranicí státní.“ (Citováno dle: Ibidem.)
62
Za jeden z nejdůležitějších stimulů můžeme, dle mého názoru, označit komunistický
vliv v Itálii a Francii. V obou zemích se v průběhu války vyvinulo velmi silné, komunisty ovládané odbojové hnutí28. V Itálii na sklonku války komunističtí partyzáni ovládali takřka celou Pádskou nížinu a, jak ve své knize píše Jože Pirjevec, v případě, že by
v Terstu zakotvily Titovy jednotky, působilo by to jako magnet na veškerou italskou levici.29
I když komunistické hnutí mělo po skončení války jak v Paříži, tak v Římě velký vliv,
jejich pohledy na řešení otázky Terstu se zásadně lišily.
Například Generální tajemník francouzské komunistické strany Maurice Thorez
v osobním rozhovoru s jugoslávským velvyslancem Ristićem prohlásil, že francouzští komunisté budou i nadále rozhodně bránit jugoslávské stanovisko. Takovýto stav
francouzské komunistické strany jasně vyplývá z telegramu, který jugoslávská ambasáda v Paříži zaslala v únoru 1946 na bělehradské Ministerstvo zahraničních věcí.30
Italové, ačkoli byli s Thorezem i Jugoslávci politicky stejně orientováni, však neměli
ani nejmenší chuť odstupovat Terst a odhodlaně to dávali najevo i navzdory faktu, že
jejich země byla brána jako poražená.
Generální tajemník italské socialistické strany a 1. místopředseda vlády Pietro Nenni
k problematice Julské krajiny mimo jiné doslova řekl: „Názor naší strany na otázku východních hranic je naprosto jasný. Myslíme si, že Wilsonova31 linie vytváří základ, díky
němuž s Jugoslávií můžeme diskutovat otázku hranic.“32
Alcide De Gasperi, předseda italské vlády dal najevo své rozhořčení z možných územních ztrát ještě hlasitěji. 8. února 1946 otiskly římské noviny interview, které De
Gasperi poskytl pro „New York Times“. Italský premiér ve zmiňovaném rozhovoru
zdůraznil, že Itálie nepřizná ani jugoslávské nároky na Terst, ani ty rakouské na Jižní
Tyrolsko, a jménem italské vlády taktéž odmítl možnost na řešení zmíněných územních otázek plebiscitem tamního obyvatelstva. Jako možnou výchozí pozici pro vyjednávání o hranicích s Jugoslávií, stejně jako Pietro Nenni, označil Wilsonovu linii.
Na závěr rozhovoru rovněž neopomněl vyzdvihnout, jakou oběť Itálie přináší, když se
zříká Rijeky a Zadaru – měst, která jsou „nesporně italská“.28
Profesor Pirjevec ve své knize zmiňuje, že vůdce italských konunistů Palmiro Togliatti
mezi únorem a květnem 1945 do Moskvy poslal minimálně tři dopisy, ve kterých prosil, aby Jugoslávci zmenšili svoje územní nároky na italské teritorium.34
28 V obou zemích byla komunistická strana mezi lety 1945 a 1947 součástí tamních vlád; ve Francii se
komunista Maurice Thorez dokonce stal místopředsedou vlády.
29 PIRJEVEC, Jože. Jugoslavija 1918-1992, str. 173.
30 Diplomatski Arhiv Ministarstva Inostranih Poslova Republike Srbije (dále jen DAMIP), Politički
Arhiv (dále jen PA) 1946, fascikl 37, dok. XXXVII/306.
31 I když se demarkační čára, která později vytyčovala Svobodné území Terstu, nazývala „Morgano
vou linií“, v oficiálních dokumentech nalezených v DAMIP-u se hovoří o „Wilsonově linii“
– v ávaznosti na předlohy, které po první světové válce vzešly z pera prezidenta Woodrowa Wilsona.
32 „Stav naše stranke po pitanju istočnih granica vrlo je jasan. Mi smatramo da Wilsonova linija
sačinjava osnovu na kojoj možemo raspraviti s Jugoslavijom pitanje granica.” (DAMIP, PA 1946,
fascikl 37, dok. XXXVII/2.)
33 DAMIP, PA 1946, fascikl 37, dok. XXXVII/284.
34 PIRJEVEC, Jože. Trst je naš!: boj Slovencev za morje (1848-1954), Str. 297
63
Jak v Itálii, tak ve Francii sice komunisté v prvních poválečných letech sice hráli významnou roli, ale z výše uvedených faktů jednoznačně vyplývá, že o vytvoření jednotné
názorové fronty v otázce připojení Terstu k Jugoslávii nemohla být ani řeč. Nic to však
nemění na faktu, že Winstonu Churchillovi se díky jeho zatvrzelostí a do jisté míry
i díky příznivým okolnostem podařilo oddělit komunistické partyzány na Balkáně a
v západní Evropě, jejichž spojení by mohlo mít zásadní význam pro další poválečný
vývoj zejména v Itálii a Francii.
2. Korutany
Problematika rakouských Korutan a tamního slovanského obyvatelstva byla stále v
živé paměti z období po první světové válce. V říjnu 1920 se tehdy ve Slovinci obývaných částech Korutan konalo referendum, které dopadlo ve prospěch Rakouska.
Během druhé světové války se však situace změnila a silné jugoslávské komunistické
hnutí v čele s Josipem Titem nepokrytě dávalo najevo svůj zájem o daná území. Konkrétně v září roku 1944 Tito, při příležitosti výročí založení První dalmatské brigády
partyzánské armády, ve svém projevu zmínil oblasti severně od předválečných hranic
Slovinska a opět tak připomněl, že po válce počítá s územními změnami ve prospěch
Jugoslávie. Doslova řekl: „…naši bratři na Istrii, ve Slovinském přímoří, v Korutanech
musí být osvobozeni a svobodně žít ve své vlasti se svými bratry. Nechceme žádná cizí
území, ale nehodláme se vzdát toho, co je naše.“ 35
Jugoslávská armáda v Rakousku
Zhruba ve stejnou dobu, kdy Tito promlouval ke svým vojákům na Visu, se v Korutanech tajně sešel Edvard Kardelj s generálním tajemníkem komunistické strany Rakouska Franzem Honerem. Při tomto setkání Honer přiznal odpovědnost rakouského
národa vůči Jugoslávii a vyslovil také myšlenku, že Slovinci v Korutanech si svým bojem zasloužili připojení k Jugoslávii a tento jejich boj v podstatě i představuje národní
plebiscit.36
Po svém obsazení bylo Rakousko, stejně jako později Německo, rozděleno na 4 okupační pásma. S odvoláním na početnou slovanskou menšinu předložila vláda Demokratické Federativní Jugoslávie 2. dubna 194537 spojeneckým vládám oficiální žádost,
aby byla Jugoslávii v Rakousku rovněž přidělena okupační zóna.38 Zhruba o měsíc
35 PLENČA, Dušan. Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svejtskog rata, str. 342.
36 Ibidem, str. 361
37 PETRANOVIĆ, Branko. ZEČEVIĆ Momčilo. Jugoslavija 1918/1988 (tematska zbirka dokumena
ta), str. 826.
38 Zajímavá je skutečnost, že za přidělení okupační zóny Jugoslávcům, se touto dobou – tedy
v dubnu 1945, kdy stále ještě nebylo jasné, kdo dříve obsadí Terst - stále ještě přimlouval i Sovětský
svaz. V případě, že by DFJ získala pod svoji kontrolu přístav Terst, který měl ještě z dob rakousko
-uherské monarchie ideální železniční spojení s Lublaní a Vídní, byly by jižní Korutany vítanou
spojnicí mezi jadranským pobřežím a východní Evropou.
64
později do jižního Rakouska se Stalinovým výslovným souhlasem39 vstoupila partyzánská armáda a zaujala pozice v Klagenfurtské kotlině v povodí řeky Drávy.40
7. května 194541 podala dočasná vláda DFJ oficiální žádost vládám Spojených států,
Velké Británie a Sovětského svazu, aby ty části rakouských Korutan, které jsou obývány převážně Slovinci, byly připojeny ke Slovinské republice. Konkrétně se mělo jednat
o území, na kterém se nacházelo cca 68 obcí, z nichž mělo 53 dvojjazyčnou školu a v 15
z nich se vyučovalo pouze ve slovinštině.42 Na opakované nároky ze strany jugoslávské vlády však západní spojenci odpovídali odvoláváním se na Moskevskou deklaraci
z 1. listopadu 1943, která po válce počítala s obnovením svobodného a nezávislého
Rakouska v hranicích před březnovým Anšlusem.43 Oproti tomu se Jugoslávci ve
svých nárocích na Korutany vždy odvolávali jednak na skutečnost, že útok na Jugoslávii z dubna 1941 byl veden z rakouského území, ale především také na spojenci proklamované heslo, že po skončení války budou mít osvobozené národy právo na sebeurčení
a svobodný výběr formy vlády. Takovéto garance vyplývaly z obsahu Atlantické charty,
kterou 14. srpna roku 1941 v Kanadských výsostných vodách podepsali americký prezident Franklin Delano Roosevelt a premiér Velké Británie Winston Spencer Churchill. 44
Do narůstajícího sporu o Korutany zasáhla skutečnost, že do Rakouska v posledních
dnech války uteklo velké množství jugoslávských quislingů a proněmeckých kolaborantů. Anglo-americkým vojskům byli tito uprchlíci jen na obtíž, a když Titův režim
o navrácení těchto uprchlíků projevil zájem, spojenci je velmi ochotně vydali zpět do
Jugoslávie. Výměnou za vydání zhruba 23 tisíc příslušníků ustašovců, četniků a Ljotićových fašistů zpět do Jugoslávie, kde na ně čekala zasloužená odplata za válečné
zločiny, měli partyzáni stáhnout svá vojska z Korutan a Terstu. Z prvně jmenovaného
území byla pod tlakem Britů partyzánská armáda skutečně brzy nucena stáhnout se
zpět do oblastí dnešního severního Slovinska, nicméně Terst jak známo neopustila.
Mocnosti a otázka jižních Korutan
Stažení armády z „horké rakouské půdy“ však pro Bělehrad neznamenalo také ukončení oficiálních teritoriálních požadavků. Vláda Demokratické Federativní Jugoslávie
a později i FLRJ si samozřejmě pro budoucí mírovou konferenci ponechala právo nárokovat si připojení části rakouských Korutan. Nebezpečí ztráty části území na jihu
země tu tak pro Vídeň, a zejména pak pro samotný Klagenfurt, stále bylo. To nejlépe
ilustruje komuniké Korutanské zemské vlády ze 13. prosince roku 1946, ve kterém
doslova stojí: „Opakované zprávy ze strany spojenců pevně garantovaly vytvoření svo39 PIRJEVEC, Jože. Jugoslavija 1918-1992, str. 175.
40 Již 13. května Tito napsal dopis adresovaný siru Georgi Stevensonovi, britskému vyslanci v
Bělehradě, v němž si stěžoval, že na svoji žádost o okupační pásmo v Rakousku dostal odpověď
pouze od Sovětského svazu. V této době se začaly ve větší míře objevovat náznaky, že vztahy se
SSSR nebudou po válce tak spořádané a Britové tak měli pramalý zájem dávat Stalinovým soudru
hům nějaká území, či výhody.
41 STRUGAR, Vlado. Jugoslavija 1941 – 1945, str 345.
42 PLENČA, Dušan. Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svejtskog rata, str. 362.
43 PETRANOVIĆ, Branko. Istorija Jugoslávie 1918-1978, str. 455.
44 STRUGAR, Vlado. Jugoslavija 1941 – 1945, str 62.
65
bodného Rakouska s hranicemi v podobě ke stavu z roku 1937. Není tu důvod se znepokojovat.“45
Jugoslávci samozřejmě i v této otázce čekali zastání od SSSR, ale Stalin se k takto
ožehavému a pro SSSR prakticky bezpředmětnému požadavku stavěl skepticky a odmítavě. Přesto je zajímavé, že v oficiálním prohlášení jugoslávské vlády z roku 1948,
tlumočeném ministrem zahraničních věcí Edvardem Kardeljem, stojí, že na všech dosavadních jednáních čtyř velmocí o Rakousku se Jugoslávci vždy setkávali s plným pochopením a podporou Sovětského svazu.46 Událostí, která však Kardeljovo prohlášení
staví do absurdní roviny, je obsah zprávy člena spojenecké komise v Rakousku France
Hočevara z března 1946. V ní se mimo jiné píše, že v rakouském parlamentu byl
3. března 1946 zmíněn dopis Josifa Stalina rakouskému prezidentu Karlu Rennerovi,
kde ve vztahu ke spornému území Korutan sovětský diktátor Rakousku garantuje jeho
hranice z roku 1938.47
Dnes již tak je, ve světle např. i výše zmíněných skutečností, prokázáno, že Stalin ve
skutečnosti nikdy neměl v úmyslu Tita v jeho požadavcích na jižní Korutany podpořit. Toto území samo o sobě nemělo nijak veliký geografický význam. To samé lze říct
i o jeho ekonomické důležitosti, kdy se na jihokorutanském území nenachází žádný
významnější zdroj nerostných surovin. Kremlu by tak aktivita vynaložená ve prospěch
připojení tohoto území k Jugoslávii de facto nepřinesla žádné ovoce. Korutany a na
jejich získání vyvinuté diplomatické úsilí, v lepším případě korunované „pouze“ saturováním části rakouských Slovinců a soudruha Tita, v horším případě následované
zbytečným konfliktem s Brity a Američany, tak dozajista nepatřily na seznam sovětských zahraničněpolitických priorit.
3. Jižní hranice
Druhá světová válka na mnoha místech drastickým způsobem změnila mapu Evropy.
O království Jugoslávie toto tvrzení platí beze zbytku. Velká část severního Slovinska
byla anektována říší, až na pár ostrovů spadlo celé chorvatské pobřeží a část Černé
Hory do náruče Itálii, oblast Kosova byla připojena k Albánii, Bulhaři inkorporovali
Makedonii a na zbylém území byly vytvořeny loutkové režimy pod vedením Paveliće
a Nediće. Z předválečné Jugoslávie nezůstal, s nadsázkou řečeno, takřka kámen na
kameni a když moc v zemi přebírali Titovi partyzáni, tak před nimi stál složitý úkol
– zkonsolidovat jižní hranice pro poválečnou federativní republiku a vydobýt jejich
uznání na mezinárodním poli.
Bulharsko poprvé: Makedonie
Zvláštní kapitolou v určování jižních jugoslávských hranic byla Makedonie. Toto historické území bylo definitivně rozděleno po balkánských válkách z počátku 20. století
45
46
47
DAMIP, PA 1946, fascikl 10, dok. 15097 X/206.
KARDELJ, Edvard. Zahraniční politika Jugoslávie, str. 23.
DAMIP, PA 1946, fascikl 10, dokument X/154.
66
a od té doby trvale zatěžovalo vztahy mezi Řeckem, Jugoslávií a Bulharskem. Řekové
považovali v rámci své koncepce „Megali idea“ Makedonii za své historické území, ale
stejně tak Bulhaři v uvažování „Velkého Bulharska“.
Bulhaři již od Berlínského kongresu toužili po Makedonii a odůvodňovali to tvrzením,
že makedonština je nářečím bulharštiny. Tato touha stála Bulharsko za dobu jeho existence mnoho, ale ani bulharští komunisté v průběhu druhé světové války neopustili
myšlenku inkorporování Makedonie. Teprve po Titově osobní intervenci u Georgi Dimitrova změnili Bulhaři počátkem roku 1945 svoji rétoriku. V roce 1946 byla mezinárodní situace pro vyřešení této otázky více než příznivá – v Bulharsku získal moc
Georgi Dimitrov a v Řecku byla stále naděje, že v občanské válce zvítězí komunisté.
Jak moc zapůsobila Titova intervence u Dimitrova, je patrné z výsledků X. rozšířeného
pléna ÚV bulharských komunistů, které se konalo počátkem srpna 1946. Bulharská
dělnická strana (komunistů), jak zněl oficiální název strany, zde vyjádřila přesvědčení,
že podstatná část makedonského národa se již sjednotila v rámci Federativní lidové
republiky Jugoslávie. Sjednocení zbylých Makedonců, s ohledem především na tu část
národa, která žila v Blagoevgradské oblasti, mělo proběhnout v rámci připravované
federace mezi Bulharskem a FLRJ.48
Federace nebo konfederace
Maršál Tito nejdříve navrhoval, aby se k Vardarské Makedonii připojila bulharská část
rozděleného regionu – tzv. Pirinská Makedonie. Bulharsko se následně mělo připojit
jako další svazová republika. To se však příliš nezamlouvalo Bulharům a premiér Dimitrov dával přednost zachování bulharské státní identity a státnosti a uvažoval spíše
v měřítku konfederace, kde by Jugoslávie jako celek měla stejná práva jako Bulharsko. Svérázný názor na toto uspořádání vyjádřil Stalin - argumentoval, že jugoslávský
návrh řešení by zbytku světa, obzvláště pak Londýnu a Washingtonu, mohl připadat,
že je Bulharsko pohlceno Jugoslávií, a místo toho navrhoval dualistické uspořádání
po vzoru Rakouska-Uherska.49 Z praktického hlediska by toto řešení jistě mělo svá
pozitiva, nicméně se absolutně nehodilo do jugoslávských vizí o budoucím státním
spojení. Velmi trefně to komentoval místopředseda jugoslávského parlamentu Moša
Pijade: „Kdyby mělo Bulharsko dostat vyšší status než Chorvatsko, či Bosna-Hercegovina, podvrátilo by to nové federativní uspořádání Jugoslávie.“ 50
Existují záznamy, že bulharsko-jugoslávské spojení do jednoho státního celku měli Jugoslávci v úmyslu provést v prvních měsících roku 1945 – tedy ještě před ukončením
války.51 Pomineme-li praktické potíže spojené s touto ukvapenou variantou, zůstává tu
stále problém válečné minulosti Bulharska. I když jej konec války zastihl mimo tábor
mocností Osy, spojenci bylo rozhodnuto, že s ním má být nakládáno jako s poraženou
48
49
50
51
PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 180-181
Ibidem, str. 130.
Citováno dle: DURMAN, Karel. Popely ještě žhavé. Díl I., str. 248.
PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 121.
67
zemí. A jako takoví byli Bulhaři de facto pod spojeneckou okupační správou a nesměli
až do podpisu mírové smlouvy52 provádět jakékoliv státoprávní změny, mezi které by
federace s FLRJ určitě patřila. V roce 1947 již Tito s Dimitrovem měli volné ruce, a tak
byl 1. srpna oběma podepsán tzv. „Bledský protokol“ o přátelství, pomoci a vzájemné spolupráci na 20 let, (…), ulehčeném překračování společné hranice, omezení cel
a přípravě na vytvoření celní unie.53 Po této schůzce dokonce z obou stran zněly výroky
o tak silné spolupráci, že vedle ní bude federace vypadat jako pouhá formalita.
I když se vyhlídky na vytvoření společného státního celku mezi Bulharskem a Jugoslávií zpočátku zdály být velmi slibné, mezinárodní situace a sled událostí v roce 1948
však vzniku veliké federace všech jižních Slovanů nebyly příznivě nakloněny a „Bledský protokol“ zůstal pouze bezcenným dokumentem.54
Bulharsko podruhé: Západní území
V souladu s mírovou smlouvou z Neuilly získalo po první světové válce nově vzniklé
Království SHS od Bulharska území okolo měst Caribrod, Bosilegrad a Strumica55,
která se vedle Makedonie stala druhou třecí plochou mezi balkánskými sousedy. Přestože v těchto oblastech byli buď přímo většinovým, nebo přinejmenším nezanedbatelným etnikem Bulhaři, meziválečný režim krále Alexandra I. je vehementně přehlížel
a nedovoloval jim jakékoliv kulturní či náboženské projevy. Po rozbití Jugoslávie mocnostmi Osy v dubnu 1941 byla tato území opětovně připojena k Bulharsku a po dobu
války Bulhaři Srbům opláceli stejnou mincí jako kdysi oni jim. Na konci září 1944,
kdy Bulharsko již stálo mimo tábor států Osy, byla tato území na krátký čas obsazena
bulharskými vojsky pod vedením komunistů. Ti se obrátili na samotného Dimitrova
a jeho prostřednictvím čekali podporu svých nároků i od Sovětského svazu. Jak Dimitrov, tak Stalin tuto žádost smetli ze stolu, protože museli vzít na vědomí oprávněné
námitky Jugoslávců, že se de facto jedná o okupaci jugoslávského území. Města tak
následně obsadila partyzánská armáda a byla začleněna nazpět do Jugoslávie. Problematika těchto oblastí, jež jsou v Bulharsku dodnes označovány jako „Zapadni balgarski pokraynini“ (Západní bulharská území), měla být stejně jako otázka Makedonie
vyřešena v rámci připravované federace.56
Vydání rezoluce Informbyra z června 194857 poznamenalo i bulharsko-jugoslávské
vztahy. Poté, co se Bulhaři připojili ke stanovisku SSSR, byly z jejich strany během
roku 1949 pod tlakem SSSR jednostranně vypovězeny veškeré smlouvy, ať už politic-
52
Mírová smlouva s Bulharskem byla podepsána 10. února 1947 v Paříži, ale národním parlamen
tem byla ratifikována až 15. září téhož roku.
KAČAVENDA, Petar et. al. Balkan posle drugog svetskog rata, str.37.
VYKOUKAL, Jiří et. al. Východ, str. 217
První dvě jmenovaná města se dnes nacházejí v Srbsku a město Strumica v Makedonii. Caribrod
byl po druhé světové válce na počest Georgi Dimitrova přejmenován na Dimitrovgrad a toto jméno
nese dodnes.
56 PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 180-181.
57 Vydáním této rezoluce všechny ostatní komunistické strany, které byly členy Informbyra, odsou
dily Jugoslávskou komunistickou stranu z nacionální úchylky a snahy o vlastní cestu ke komunis
mu a v podstatě KPJ exkomunikovaly z „rodiny komunistických stran“.
53
54
55
68
kého či ekonomického rázu včetně těch, které byly uzavřeny na Bledu. Bulharští komunisté rovněž opětovně otevřeli otázku Makedonie a Západních území. Jugoslávci si
tato území podrželi a nadále odmítali jakékoliv debaty o jejich budoucnosti. Nicméně,
aby ministr zahraničí Kardelj předešel nařčení z utiskování Bulharů na zmíněných
územích, neopomněl nikdy ve svých projevech k tomuto tématu zdůraznit, že v Jugoslávii byla dána práva umožňující nerušený nacionální vývoj a rozvoj jazyka a národní
kultury všem národnostním menšinám – a tedy i Bulharům z Caribrodu, Bosilevgradu
a východní Makedonie.
Albánie
Vztahy mezi FLRJ a jihozápadním sousedem – Albánií – rovněž zatěžoval spor o území. Albánci si vždy činili nárok na oblast Kosova a Metohije (Kosmet) na jihu Srbska
s nezanedbatelnou albánskou menšinou. Netřeba zdůrazňovat, že meziválečný režim
kosovské Albánce nebral v potaz natož, aby jim udělil autonomii. I když komunisté za
války proklamovali rovnost jugoslávských národů, tak ani oni se nechystali Šiptarům,
jak byli kosovští Albánci nazýváni, udělit autonomii, či z Kosova udělat svazovou republiku. Na druhém zasedání AVNOJe v listopadu 1943 tak otázka Kosmetu nebyla
vůbec zmiňována. Podle profesora Petranoviće problém očividně nebyl zralý na řešení
během války – vedení KSJ si sice stálo za svým prohlášením, že každý národ má právo
na sebeurčení, ale Šiptaři byli bráni jako národnostní menšina.58
S vyhlídkou, že v poválečné Jugoslávii opět nebudou saturovány ani jejich požadavky na přiznání statusu národa, ani nebude vyhověno jejich přání o připojení Kosmetu k vlastní Albánii, se tak v prosinci 1944 kosovští Albánci vzbouřili proti místním
jugoslávským orgánům civilní správy. V únoru 1945 tak nejvyšší velitel jugoslávské
armády nařídil na Kosovu a Metohiji zavést přísně vojenský režim s cílem vzpouru co
nejdříve potlačit.59
Tito si byl vědom napětí, které z této oblasti vždy vycházelo a tuto tendenci by jistě mělo i do budoucna. Řešení se nabízelo v podobě připojení Kosova k Albánii. To
ovšem za předpokladu, že se poté Albánie stane další svazovou republikou. Je ironií
velmocenské politiky, že k otázce „pohlcení Bulharska Jugoslávií“ se v obavě jednak
z reakce Západu, ale také především ze strachu z narůstající moci maršála Tita, Stalin
stavěl odmítavě. Ke stejnému procesu v případě Albánie už však takové výhrady neměl. Tento malý stát pro něj v danou chvíli neměl takřka žádnou cenu a otevřeně to řekl
i Milovanu Đilasovi při jeho návštěvě v Moskvě 17. ledna 1948: „…nemáme v Albánii
zvláštních zájmů, souhlasíme, aby Jugoslávie Albánii spolkla, ale je třeba vyčkat vhodného okamžiku a také zbavit obyvatelstvo dojmu, že je čeká nové zotročení.“60
Podobně jako Bulharsko i Albánie radikálně změnila svůj postoj k Titově Jugoslávii po
vydání rezoluce Informbyra v létě 1948. Plánované spojení republik tak ztroskotalo
i zde a Kosovo ještě nějaký čas nadále zůstalo částí Srbska.
58
59
60
PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 85.
Ibidem. str. 115.
DURMAN, Karel. Popely ještě žhavé. Díl I.., str. 251.
69
Řecko
Otázku Makedonie si Tito přál jednou provždy vyřešit společně nejen s Bulhary, ale
i s Řeky. Problém s Egejskou Makedonií byl naneštěstí o to delikátnější, že se v Řecku
přímo střetávaly britské a později i americké zahraničněpolitické záměry se snahou
Bělehradu sjednotit pod svými křídly všechny Makedonce.
Jednání mezi Aténami a Bělehradem měla začít, jakmile skončí řecká občanská válka
mezi komunisty vedenou EAM/ELAS a oficiální řeckou vládou, jež měla vojenskou
podporu Britů a Američanů. Jugoslávie vzhledem k různým zahraničním stimulům,
a tváří v tvář těžké ekonomické situaci, měla zájem na brzkém vyřešení této svízelné
otázky. Ve snaze zajistit řecké levici konečnou převahu jí proto Jihoslované poskytovali
zázemí a ve značné míře i materiální podporu. To se však stalo dalším bolavým místem
nejen pro vztahy mezi Titem a Winstonem Churchillem, ale také zhoršilo postavení
Bělehradu v Moskvě. Stalin totiž Churchillovi v rámci tzv. „procentové dohody“61 slíbil, výměnou za britskou zdrženlivost v Bulharsku a Rumunsku, svoji neangažovanost
v řecké otázce. Vzhledem k neustálému ujišťování o věrnosti a přátelství mezi Jugoslávií a SSSR se tak Západu Titova podpora řeckým partyzánům logicky mohla zdát jako
nepřímá intervence Kremlu.
De facto již od podepsání míru ve Varkíze v únoru 1945 to byla především Velká Británie, kdo se znepokojením hleděl na otevřené přípravy ke vzniku Balkánské federace
za účelem postupného sjednocení makedonského národa. Churchill si velmi správně
dokázal spočítat, že nově vzniklý státní útvar, bez nejmenších pochybností pod nadvládou komunistů, by s výjimkou Turecka byl jediným sousedem Řecka. Jeho absorbování do federace či konfederace by tak zůstávalo jen otázkou času. Jakékoliv hlasy
volající po sjednocení Makedonců tak v interpretaci Londýna znamenaly pro Řecko
hrozbu v podobě „panslavismu ze severu“.62
Pohraniční incidenty
Úměrně tomu, jak občanská válka v Řecku nabírala na intenzitě, se počínaje koncem
druhé světové války podél řecko-jugoslávské hranice několikanásobně zvýšily pohraniční incidenty. Většinou šlo o případy, kdy měly z řeckého území na teritorium Národní republiky Makedonie pronikat loupeživé bandy a drancovat tamní makedonská
sela. Podle výpovědí jugoslávských pohraničníků to byly jednotky náležející k vládním
oddílům řecké armády, jež byla později intervenujícími Brity podporována už před podepsáním míru ve Varkíze.63 Bělehrad si však nemohl dovolit Londýn z podpory těchto
jednotek veřejně obvinit, a tak Brity žádal pouze cestou diplomatických nót o prošetření těchto incidentů, z nichž se valná většina odehrávala v oblastech nedaleko poho-
61 O existenci této dohody neměly vůdčí osobnosti na Balkáně ještě dlouho ani ponětí. Tito i vůdce
řeckých komunistů Nikos Zachariadis se tak oprávněně divili postoji Sovětského svazu, který
nejdříve zastavil veškerou svoji podporu EAM/ELAS a poté dal Bělehradu najevo, že riskovat pod
poru Řekům je na jeho uvážení. Dle: PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 193.
62 Petranović, Branko. Balkanska federacija 1943-1948,. str. 115.
63 DAMIP, PA 1946.
70
ří Grammos. Více než zajímavou shodou náhod vypukla již výše zmiňovaná vzpoura
kosovských Albánců v prosinci 1944 – tedy právě v době, kdy v Aténách probíhaly
nejtvrdší boje mezi komunistickou ELAS a ozbrojenými jednotkami konzervativní
a monarchisticky orientované řecké politické reprezentace. Reálným předpokladem
je, že vypuknutí oné kosovské vzpoury mohlo být inspirováno a načasováno tak, aby
se mezinárodní pozornost nezaměřovala pouze na dění v Řecku a, na straně druhé,
Národněosvobozenecká fronta v Jugoslávii během hašení nepokojů v tak citlivé oblasti, jakou je Kosmet, zaručeně neměla čas se soustředit na přímou podporu jednotek
ELAS.
Nutno však podotknout, že stejně jako se řeckým komunistickým partyzánům stávalo
útočištěm jugoslávské území, odbojní Šiptaři z Kosova a Metohije se před i po skončení jejich vzpoury před svými protivníky vždy mohli beztrestně uchýlit do severozápadního Řecka.
Řešení řecké otázky před OSN
Angažovanost Jugoslávie, ale i Albánie a Bulharska, v řecké občanské válce byla projednávána i v OSN. I když se Sovětský svaz v řecké občanské válce formálně neangažoval, byla to delegace SSR Ukrajiny, která před Radou bezpečnosti na jaře 1946, de
facto jako první z východního bloku, vznesla požadavek na prozkoumání situace na
severu Řecka, kde měli být pronásledováni egejští Makedonci a slovanské obyvatelstvo všeobecně.64
Situace na severních hranicích Řecka se však v průběhu času ještě více vyostřila
a v oblastech ovládaných řeckou vládou byla Jugoslávie a její oficální představitelé
představováni, mírně řečeno, ve špatném světle. V srpnu 1946 dokonce jugoslávský
velvyslanec v Řecku opustil Atény poté, co mu bylo znemožněno, aby, jak píše ve své
knize B. Petranović, standardně vykonával svoje diplomatické poslání. Izidor Cankar
se 26. srpna před svým odjezdem z Řecka pro deník “Elefteria” doslova vyjádřil, že
v Řecku se vede “systematická kampaň lží, pomluv a urážek vůči Jugoslávii”.65 Přes toto
všechno to ale nakonec nebyl Bělehrad, ale Tsaldarisova aténská vláda, kdo v prosinci
1946 problém s řeckou severní hranicí předložil k vyřešení OSN. Rada bezpečnosti
byla požádána, aby přezkoumala situaci, která nastala v souvislosti se „zhoršenými
vztahy“ na severu země. V žádosti byla ze strany Řeků za vzniklou situaci samozřejmě obviněna Jugoslávie. Ta měla údajně vyvíjet protiřeckou propagandu, jejímž cílem
mělo být připojení Egejské Makedonie k Lidové republice Makedonii.66
64
65
66
“sistematska kampanja laži, kleveta i grupnih uvreda protiv Jugoslavije” Citováno dle: PETRANOVIĆ,
Branko. Jugoslavija na razmeđu: (1945-1950), str. 507. Existují zde také domněnky, že ono ukrajinské
předložení řecké otázky RB OSN, mělo být pomyslnou odvetou vůči Západu a snahou odvést pozornost
od projednávání sovětské přítomnosti v severním Íránu – rovněž před Radou bezpečnosti.
Citováno dle: PETRANOVIĆ, Branko. Jugoslavija na razmeđu: (1945-1950), str. 506.
Ibidem, str. 508.
71
Zajímavostí, která při hlubším zamyšlení nabízí celou řadu dalších spekulací, je fakt,
že v průběhu mírové konference, která probíhala mezi 29. červencem a 15. říjnem
1946 v Paříži67, se jugoslávská delegace otázku své jižní hranice s Řeckem ani nepokoušela předkládat k vyřešení. Do jaké míry byl v tomto případě Bělehrad ovlivňován
postojem Sovětského svazu s jeho přísnou zdrženlivostí vůči řecké občanské válce,
dnes můžeme pouze odhadovat. Lze však předpokládat, že namísto trpění zneklidňujících pohraničních incidentů v jižní Makedonii, by Titovi mnohem více přišlo vhod,
kdyby se situace na jižní hranici vyřešila diplomatickou cestou na mírové konferenci.
I když Josip Broz Tito už 17. října 1946 zmínil možnost projednávání svízelné situace,
zatěžkávající jugoslávsko-řecké vztahy, před Radou bezpečnosti OSN, byli to nicméně Řekové, kdo se k tomuto kroku uchýlil jako první.68 S jistou dávkou nadsázky lze
i v tomto hledat další znamení možného ovlivňování Bělehradu ze strany Moskvy.
Soudobé vládní zdroje a prohlášení uvádějí, že jugoslávští diplomaté při Organizaci
spojených národů vyvinuli v roce 1948 iniciativu, aby byla zahájena oficiální jednání
mezi Řeckem na jedné straně a FLRJ, Albánií a Bulharskem na straně druhé. Mediátoři tohoto jednání v čele s tehdejším předsedou Valného shromáždění OSN, Australanem Herbertem Evattem, předložili deklaraci, jejímž podpisem by všechny smluvní
strany potvrdily současné hranice Řecka jako definitivní a neměnné.69 Jugoslávský
ministr zahraničních věcí Edvard Kardelj se k danému tématu doslova vyjádřil: „…
vyjednávání bylo přerušeno, aniž by došlo k dohodě. Příčinou toho byl postoj řeckého delegáta... (…) My jsme, solidárně s Albánií a Bulharskem, odmítli podepsati oddělenou
deklaraci v přesvědčení, že vztahy Řecka se severními sousedy představují jeden celek a
že se mohou i řešiti jedině jako celek.“ 70
Dimitrovův výrok
Do dalšího vývoje v otázce řecké občanské války nepřímo, ovšem s o to většími následky, neblaze zasáhla vůdčí osobnost bulharských komunistů Georgi Dimitrov. 17.
ledna 1948, při návratu ze služební cesty z Bukurešti, ve svém osobním vlaku poskytl interview, ve kterém jako možného člena připravované balkánské federace označil
také „budoucí socialistické Řecko“. Takovým výrokem, který de facto zpochybňoval
poválečné rozložení sil na Balkáně, Dimitrov jinými slovy vyjádřil možnost šíření revoluce do sféry vlivu Západu.71 Výrok takovéhoto typu musel, vzhledem k mezinárodní situaci, nutně vyvolat nějakou reakci. Dříve než ze Západu, odkud by se dala spíše
očekávat, však přišla intervence z Kremlu. Stalin prostřednictvím novin „Pravda“ kri-
67
Arhiv Jugoslavije, fond 15, fascikl 15, dokument „Pismo Prezdiu Narodne Skupštine FNRJ“
neočíslován.
PETRANOVIĆ, Branko. ZEČEVIĆ Momčilo. Jugoslavija 1918/1988 (tematska zbirka dokume
nata), str. 825.
69 Jugoslávská delegace navrhovala do deklarace začlenit paragraf, jenž by signatářům ukládal povin
nost dohlížet na dodržování mezinárodního práva v pohraničních pásmech a vyvarovat se jakých
koliv incidentů.
70 KARDELJ, Edvard. Zahraniční politika Jugoslávie, str. 19.
71 PIRJEVEC, Jože. Jugoslavija 1918-1992, str. 180.
68
72
tizoval Dimitrova, jeho výrok a v podstatě i celé pojetí připravované federace. Podle
názoru Branka Petranoviće bylo Dimitrovovo prohlášení začátkem otevřeného sporu
mezi VKS(b) a Komunistickou stranou Jugoslávie, resp. Titem.72
Rezoluce Informbyra a konec jugoslávské podpory řeckým partyzánům
Následná sovětsko-jugoslávská roztržka se pochopitelně musela odrazit také i do řecké občanské války. Ačkoliv generální tajemník KP Řecka Zachariades byl ještě v únoru
1948 v Bělehradě na návštěvě u maršála Tita, kterému referoval o situaci v severním
Řecku, během následujících měsíců, obzvláště pak po vydání rezoluce Informbyra, se
vztahy mezi řeckou a jugoslávskou komunistickou stranou viditelně zhoršily.
V lednu 1949 byl odvolán generál Markos Vafiadis a ve velení DSE73 vystřídán samotným Nikosem Zachariadisem, který Markose74, jak je tento známý partyzánský velitel
často zkráceně zmiňován, označil za „Titoistu“ a vůči KSJ zaujal postoj přísně podle
vzoru Sovětského svazu. Tato personální změna, spojená s řeckým akceptováním rezoluce Informbyra, znamenala pro jugoslávského vůdce definitivní ukončení pomoci
řeckým partyzánům. Tuto skutečnost velmi trefně vystihl Jasper Ridley: „Nemohl odmítnout poskytnout azyl Řekům, kteří utekli přes hranice do Jugoslávie, nehodlal je však
již nadále pouštět zpátky do Řecka, aby tam pokračovali v boji. (…) Již 10. července však
Tito na vojenské akademii v Pule v Istrii oznámil, že hranice s Řeckem byla uzavřena.“75
Ukončení podpory řeckým komunistům znamenalo definitivní konec nadějí na vyřešení otázky makedonských hranic ve prospěch Jugoslávie.76 Možnost vytvoření federace, v níž by pospolu byly Jugoslávie i Řecko, vzhledem k politickému rozložení
sil nepřipadala v úvahu ani bezprostředně po skončení druhé světové války, natož po
vypuknutí sovětsko-jugoslávské roztržky. Tito tak již 22. dubna 1950 mohl novému
ministerskému předsedovi Řecka generálu Plastirasovi navrhnout obnovení diplomatických styků mezi oběma zeměmi, což prakticky znamenalo stabilizaci řecko-jugoslávských hranic v oblasti Makedonie až do dnešní podoby.
S časovým odstupem, který máme k dispozici, je jasné, že vytvoření jihoslovanské
federace stála v cestě, navzdory předchozí podpoře, především Moskva. Josif Stalin
se oprávněně obával, že avizovaná federace v jihovýchodní Evropě by svojí velikostí,
počtem obyvatel, ale také vůdci mohla reálně ohrozit jeho moc. Takovýto státní útvar
by se jistě dříve nebo později začal hlásit o svoji pozici na mezinárodní scéně a mohl
72 PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 195.
73 Řecká demokratická armáda; v prosinci 1946 byly tímto názvem označeny guerillové jednotky, které
předtím sloužily v rámci národněosvobozenecké armády ELAS.
74 Generál Markos Vafiadis byl ve vedení DSE od jejího založení v říjnu 1946. V srpnu následujícího roku
prohlásil monarchii za svrženou, sestavil a stal se premiérem dočasné Demokratické vlády Řecka. Jugo
slávie, která tou dobou byla vystavena velikému tlaku ze strany Západu kvůli Terstské otázce, a nechtěla
si tak ztěžovat svoje mezinárodní postavení, tuto Vafiadisovu vládu nikdy neuznala. V osobnostech Tita a
Vafiadise se dozajista dá najít mnoho společných znaků, ale označení „Titoista“ je pro řeckého partyzána
asi přeci jen přehnané. Zacharidisovo obvinění a následné praktiky pak náramně připomínají sovětskou praxi.
75 RIDLEY, Jasper. Tito – životopis otce Jugoslávie, str. 267.
76 Konec Titovy podpory DSE byla také hlavní podmínka Západu pro zahájení ekonomické podpory
Jugoslávii v době, kdy byla hospodářsky ostrakizována z východního bloku.
73
dokonce ohrozit i autoritu samotného Sovětského svazu. Svoji váhu by jistě měla
skutečnost, že federace by byla řízena osobnostmi typu Tita a Dimitrova, tedy vůdce
největší partyzánské armády v dějinách a muže, jenž dokázal vzdorovat nacistickým
obviněním v Lipském procesu… Sovětský svaz si ale v roce 1948 stále nikdo veřejně
netroufl obvinit. O vině Kremlu tak v Kardeljově exposé z prosince téhož roku nepadlo
ani slovo. Naopak zde bylo jasným, nicméně diplomatickým způsobem naznačeno, že
za krach plánované federace jsou odpovědni Bulhaři. Jednak svým kladným postojem
k rezoluci Informbyra z června 1948 a, pokud jde o Makedonii, také svým velkobulharským šovinismem.77
Závěr
Při bližším zkoumání problematiky hranic nejprve Demokratické Federativní Jugoslávie a poté i Federativní lidové republiky Jugoslávie v kontextu druhé poloviny čtyřicátých let se dá říci, že jugoslávské požadavky na revizi státních hranic měly logické
opodstatnění a stály na reálném základě.
Nicméně, nesmí se opomenout na jedné straně stojící fakt, že vůdci Jugoslávie byli
komunisté, kteří svojí ideologií a vymezením se oproti západním spojencům vnášeli
do poválečné Evropy neklid. Stalin byl pro tyto lidi takřka adorovaným vůdcem a do
značné míry se ve svých aktivitách na sklonku války a v období po ní řídili jeho mocenskou politikou a zájmy. Na druhé straně tu však je skutečnost, že jugoslávské národy si
svoji zemi vybojovaly nazpět díky svojí jednotě, za kterou vděčily právě komunistům.
Proto Jugoslávci i včetně těch, kteří žili vně předválečných jugoslávských hranic, měli
nezpochybnitelné právo rozhodovat o svém osudu bez ohledu na kohokoliv jiného.
A tak zatímco pro západní svět vyznívaly jugoslávské nároky na změnu severních hranic země, a s nimi spojené odmítavé stanovisko SSSR, jako dobře sehrané divadlo,
kde Josif Stalin hraje roli rozumného mírotvorce a roli nenasytného komunisty tu pro
změnu převzal Josip Tito, pro Jugoslávii i Sověty to mělo opačné vyznění. Jihoslovanská horlivost ohledně Korutan a Terstu Stalinovi přidělávala starosti a rozhodně nezapadala do jeho plánů na poválečnou spolupráci se Západem. Maršál Tito se na druhé
straně oprávněně ohradil proti apatii a neochotě Sovětského svazu podpořit svého
spojence z řad zemí „lidové demokracie“ v – do jisté míry oprávněných – územních
nárocích.
Jugoslávci sice v prvních poválečných letech stále Sovětský svaz chovali v nebývalé
úctě a, kdykoliv to jen bylo možné, se k němu obraceli s prosbou o pomoc či zastání.
Tito však po zkušenostech z meziválečné doby a období národněosvobozeneckého
boje dospěl k názoru, že Jugoslávie se musí stát zemí zcela soběstačnou a na ostatních
mocnostech co nejvíce nezávislou.78 Toto se týkalo i Sovětského svazu a názorně to
77
78
PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948, str. 200-201.
Tento názor je možné odůvodnit fakty, že před druhou světovou válkou se země pod vedením
Stojadinovićovy vlády postupem času stala pouhým hospodářským přívěškem tehdejších moc
ností, a za války bylo následně partyzánské hnutí dlouhou dobu odkázáno jen samo na sebe, bez
ohledu na svůj komunistický ráz a relativní blízkost SSSR.
74
ilustruje maršálův projev přednesený v Lublani 27. května 1945: „Nechceme platit cizí
účty, nechceme sloužit jako drobná mince v něčí směnárně, nechceme, aby nás zapletli
do nějaké politiky zájmových sfér.“ 79
S nadsázkou a historickým nadhledem lze říci, že konečnou podobu jugoslávských
hranic po druhé světové válce svorně, a zároveň nezávisle na sobě, narýsovali Josif
Stalin a Winston Churchill.
Sovětského diktátora nechal částečně oprávněný požadavek Jihoslovanů na jižní Korutany zcela chladným. Přístavní město Terst by pro něj jistě bylo velkým lákadlem, ale
tváří v tvář hrozbě konfrontace se západními spojenci, raději ustoupil. Řecko se pro
sovětského vůdce stalo pouhým pěšákem na poválečné šachovnici ještě dříve, než válka stačila skončit, a na Albánii nahlížel jako na jugoslávské dominium. Spojení Bulharska a Jugoslávie se mu ještě na konci války zdálo jako dobrý nápad. Následná iniciativa balkánských vůdců vyvíjená bez jeho svolení však byla příliš velkým políčkem
jeho samolibosti. Po vydání vykonstruované rezoluce Informbyra v červnu 1948, za
kterou se, navzdory rozšířeným projugoslávským náladám, oficiálně postavili albánští, bulharští i řečtí komunisté, Tito definitivně odmítl jakýkoliv projekt jihoslovanské
federace. Tím momentem se Jugoslávie osvobodila od pout, která by jí začlenění do
sovětského orbitu přineslo, a mohla se vydat na svoji pouť šedou zónou mezi dvěma
mocenskými bloky.
Britský premiér si oproti tomu velmi brzy uvědomil, že komunistům v poválečné
Evropě nesmí přenechat ani píď země, kterou měl v danou chvíli ještě šanci uhájit.
V Churchillovi se zkrátka probudil ten zarputilý antikomunista, kterého v sobě účelově dusil od roku 1941. Prvním příkladem toho byla britská intervence do Řecka ve
snaze podpořit konzervativní monarchistický režim. Řecko, jakožto stát na samém
jihu Balkánského poloostrova, mělo vzhledem ke své blízkosti k černomořským úžinám, Suezskému průplavu a v neposlední řadě i k blízkovýchodním naftovým polím
strategickou polohu. Londýnem byl tento stát stále vnímán jako jeho chráněnec, a tak
se Churchill neváhal pustit do riskantního dobrodružství ve snaze nadobro z Řecka
vykořenit komunismus.
Ať už ona známá procentová dohoda z Moskvy vzešla z moskevského jednání mezi
Churchillem a Stalinem jakkoliv neformálním způsobem, pokud si zachováme patřičný odstup, vhled do dobových reálií, ale i špetku fantazie, můžeme v jejím uzavření
v říjnu 1944 vidět faktický počátek studené války.
Resume
On closer examination the issue of borders, first of the Democratic Federal Yugoslavia, and then the Federal People’s Republic of Yugoslavia in the context of the second
half of the forties, we can say, that the Yugoslav demands for revision of their national
borders were a logical cause and were on a real basis.
79
Citováno dle: PETRANOVIĆ, Branko. Istorija Jugoslávie 1918-1978, str. 454.
75
However, on the one hand we shouldn’t forget the fact, that the leaders of Yugoslavia
were Communists, who had their ideology and determination, which brought unrest
in post-war Europe. Stalin was for these people, almost semi-divine and their activities after the war were largely influenced by Stalin’s power politics and interests. On
the other hand, there is the fact that the Yugoslav people fought back their country
thanks to its unity, for which they were thankful to the Communists. Therefore, the
Yugoslavs, including those who lived outside the borders of pre-war Yugoslavia, have
unquestionable right to decide their fate, regardless of anyone else.
In the early post-war years the Soviet Union still acted in an unprecedented respect for
the Yugoslavs and, whenever it has only been possible they turned to him for help and
advocacy. However, after the experience of the interwar period and the period of national liberation fight, Belgrade came to the conclusion that Yugoslavia must become
fully self-sufficient country and as much independent on the other Powers as possible.
This included the Soviet Union as well and it is vividly illustrated in the Marshal Tito’s
speech delivered in Ljubljana on the 27th May 1945: “We do not want to pay foreign
bills; we do not want to serve as a bit of one’s exchange, we do not want us getting
involved in some policy spheres of interest.”
It can be said, that the final version of Yugoslavia’s borders after World War II charted
Joseph Stalin and Winston Churchill. In relation to Yugoslav demands in southern
Carinthia Soviet dictator stayed totally cool. The port city of Trieste would be certainly
a great attraction for him, but in the face of the threat of confrontation with the Western Allies, he rather retreated. Greece became for Stalin a pawn on the post-war chessboard before the war could end, and Albania he did regard as a Yugoslav dominion.
Conjunction of Bulgaria and Yugoslavia seemed like a good idea to him yet at the end
of WWII. Following initiative of the Balkan leaders Tito and Dimitrov developed without his permission, however, was too big slap in Stalin’s vanity. Tito finally refused
any project of Balkan federation after the release of artificial Cominform’s resolution
in June 1948. This moment freed Yugoslavia from the bondage, which would have an
integration into the Soviet orbit brought, and started Yugoslav way to the grey zone
between the two power blocs.
British prime minister realized very soon that the Communists in post-war Europe
must not be allowed even an inch of land, which at the time the Western Allies still had
a chance to defend. The first example was the British intervention in Greece in order
to promote a conservative monarchist regime. Greece, as a state in the very south of
the Balkan Peninsula, had given its strategic location in a proximity to the Black Sea
Straits, the Suez Canal and, finally, also from Middle East oil fields. In London’s perspective Greece was still seen as his protégé. So, Churchill did not hesitate to embark
on a risky adventure in a good effort to eradicate communism from Greece.
However, Churchill’s meeting with Stalin in Moscow was informal and there wasn’t
signed any document, they have made the famous percentage agreement. As we maintain proper distance, insight into contemporary reality, but also a bit of imagination,
in its closure in October 1944 we can see de facto the beginning of the Cold War.
Seznam použitých pramenů a literatury
Primární zdroje
Arhiv Jugoslavije
fond 15 „Prezidium Narodne Skupštine FNRJ“
fond 50 „Predsedništvo Vlade FNRJ“
fond AVNOJ
Diplomatski arhiv Ministarstva inostranih poslova Republike Srbije
Politički Arhiv 1945
Politički Arhiv 1946
Odborná literatura
BOGETIĆ, Dragan. DIMITRIJEVIĆ, Bojan. Tršćanska kriza 1945 – 1954.
Institut za savremenu istoriju, Beograd 2009.
DARBY, H.C. et. al. A Short History of Yugoslavia. Cambridge University
Press, Cambridge 1966.
DURMAN, Karel. Popely ještě žhavé. Díl I. Karolinum, Praha 2004.
GLENNY, Misha. Balkán 1804-1999. BB art, Praha 2003.
KAČAVENDA, Petar et. al. Balkan posle drugog svetskog rata. Institut za
savremenu istoriju, Beograd 1996.
KARDELJ, Edvard. Zahraniční politika Jugoslávie. Jugoslovenska knjiga,
Bělehrad 1949.
PELIKÁN, Jan. TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslavie 1918-1991. Karolinum, Praha 1994.
PETRANOVIĆ, Branko. ZEČEVIĆ, Momčilo. Jugoslavija 1918 – 1984
(zbirka dokumenata). Izdavačka radna oraganizacija „RAD“, Beograd 1985.
PETRANOVIĆ, Branko. AVNOJ revolucionarna smena vlasti 1942-1945.
Nolit, Beograd 1976.
PETRANOVIĆ, Branko. Balkanska federacija 1943-1948. Zaslon, Beograd
1991.
PETRANOVIĆ, Branko. Jugoslavija na razmeđu: (1945-1950). Crnogorska
akademija nauka i umjetnosti, Podgorica 1998.
PETRANOVIĆ, Branko. Istorija Jugoslávie 1918-1978. Nolit, Beograd
1981.
PIRJEVEC, Jože. Jugoslavija 1918-1992. Založba Lipa, Koper 1995.
PIRJEVEC, Jože. Trst je naš! : boj Slovencev za morje (1848-1954). Nova
revija, Ljubljana 2007.
PLENČA, Dušan. Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svejtskog
rata. Institut društvenih nauka, Beograd 1962.
RIDLEY, Jasper. Tito – životopis otce Jugoslávie. Dialog, Liberec 1995.
STRUGAR, Vlado. Jugoslavija 1941-1945. Vojnoizdavački závod, Beograd
1970.
VELJANOVSKI, Novica. Makedonija vo jugoslovensko-bugarskite odnosi.
Institut za nacionalna istoria, Skopje 1998.
VYKOUKAL, Jiří et. al. Východ. Libri, Praha 2000.
76
77
Martin Pantlík
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů o.p.s.
Role a úkoly evropské unie v Kosovu po vyhlášení nezávislosti
Dobrý den dámy a pánové, vážení hosté. Rád bych vás seznámil s krátkým shrnutím
své diplomové práce, jejíž téma jsem si zvolil s ohledem na skutečnost, že jsem byl
v roce 2007 vyslán jako policista do mírové mise OSN v Kosovu-UNMIK a mohl jsem
také později na vlastní oči sledovat vytvoření mise EU v Kosovu-EULEX. Dostalo se
mně také možnosti pracovat v ochranném týmu pro Mezinárodního civilního představitele (MCP)-International Civilian Representative, který byl v té době i Zvláštním představitelem EU (ZPEU)-European Union Special Representative pro Kosovo. MCP byl jmenován Mezinárodní řídící skupinou (International Steering Group
– ISG), složenou z nejvýznamnějších mezinárodních investorů. MCP vykonává svou
funkci prostřednictvím Mezinárodního civilního úřadu (MCÚ, anglicky-International
Civilian Office), jehož je vedoucím. Tímto jsem se stal součástí mise MCÚ a ZPEU
a mohl se tak přímo zúčastňovat jednání a sledovat výkon funkcí tohoto úřadu.
Ve své práci bych rád osvětlil velmi důležitou roli MCÚ a ZPEU, jehož rozhodnutí
a doporučení mají klíčový vliv jak na budoucí směřování Kosova jako státu, na jeho
uspořádání v rámci vnitřního administrativního členění, tak i na život a budoucnost
obyvatel Kosova. Zaměřil jsem se na tři z klíčových úkolů mise MCÚ a ZPEU a to
jsou ochrana práv menšin a jejích členů, ochrana kulturního a náboženského dědictví
a decentralizace.
V objasnění role a analýze úspěchů i neúspěchů MCÚ a ZPEU v oblasti ochrany práv
menšin a jejích členů, ochrany kulturního a náboženského dědictví a decentralizace
spatřuji největší akademický přínos své práce, vzhledem k jejich přímému dopadu na
život obyvatel Kosova. Pomocí metody komparace jsem zjišťoval, zda a jak se daří naplňovat vytýčené cíle MCÚ a ZPEU v zájmových oblastech, z tohoto zjištění odvodil
závěr, zda je mise MCÚ a ZPEU úspěšná nebo neúspěšná a odhadl další vývoj a perspektivu.
Přes veškerou snahu o objektivitu i má práce podléhá různým problémům sociálně-vědného zkoumání a také je ovlivněna mým dlouhodobějším pobytem v Kosovu
a prací pro různé organizace. Přesto jsem se snažil zůstat maximálně objektivní.
Vzhledem k tomu, že prostor v mé práci je omezen a neposkytuje dostatečný prostor
pro srovnání působení všech mezinárodních organizací, které nyní v Kosovu pracují,
a také pro můj zájem o velmi málo zmapovanou roli MCÚ a ZPEU, zaměřil jsem se
pouze na jeho roli v nejdůležitějších oblastech.
Jako první hypotézu jsem si zvolil tvrzení, že MCÚ a ZPEU je v současnosti nejvýznamnějším politickým hráčem, který se přímo a výrazně podílí na zavádění původního, ale neschváleného Ahtisaariho plánu.
Druhou hypotézou je pak tvrzení, že role MCÚ a ZPEU je velmi omezená v severních
částech Kosova (na Srby kontrolovanými územími na sever od řeky Ibar) i když se ji
snaží prohlubovat.
78
Třetí hypotéza je, že MCÚ a ZPEU je velmi úspěšný v zavádění principů Ahtisaariho
plánu.
Položil jsem si několik otázek, jejichž odpovědi mě pomohou potvrdit a nebo vyvrátit
moje hypotézy:
•
•
•
•
•
•
Které státy podporují MCÚ a ZPEU a z jakých částí se úřad skládá?
Jaké jsou role a úkoly těchto částí?
Která části úřadu se přímo podílí na zavádění Ahtisaariho plánu v praxi?
Jaké si vytýčily cíle?
Jak se jim daří vytýčených cílů dosahovat? Jsou úspěšné?
Kam se bude dále ubírat působení MCÚ a ZPEU a jaká je jeho budoucnost?
Provádění zadaných úkolů a výkon mandátu MCÚ je založen na vnitřním časovém
plánu zvaném Matrix. V tomto plánu jsou stanoveny úkoly a také to, kdo je zodpovědný za jejich plnění. Analýzou a komparací vytýčených cílů s dosaženými výsledky lze
zjistit jak moc a nebo málo byla činnost MCÚ úspěšná.
Již od svého založení se MCÚ velmi výrazně podílel na vytváření podmínek pro implementaci Ahtisaariho plánu a tím také přímo přispěl k vyhlášení nezávislosti Kosova.
Zejména svou výraznou podporou kosovských institucí v jejich snahách o vytvoření
samostatných struktur, které se jevily jako plně funkční a tím v nich vyvolal dojem, že
již nepotřebují mezinárodní dozor a dohled. Na základě těchto dojmů vyhlásili političtí lídři Kosova nezávislost. Tato nezávislost ovšem neměla být vyhlášena nezávisle,
bez doporučení a souhlasu mezinárodního společenství, neboť pouze to je povoláno
posoudit připravenost všech struktur na samostatný výkon pravomocí. Další kapitolou je naprostá ekonomická závislost Kosova na mezinárodní pomoci a dotacích.
Samotná činnost MCÚ se projevila již v samotném začátku po vyhlášení nezávislosti
Kosova, kdy úkolem některých oddělení byla pomoc kosovským institucím s přípravou Ústavy, právním výkladem Ahtisaariho plánu, zajišťováním souladu rozhodnutí
s Ahtisaariho plánem a jeho implementací. Přesně podle požadavku v Ahtisaariho plánu MCÚ v březnu 2008 potvrdil, že Ústava republiky Kosovo je v souladu s požadavky
Ahtisaariho plánu a nic nebrání jejímu zavedení. Již zde se jedná o naprosto klíčové
rozhodnutí o nejdůležitějším dokumentu nového státu. Zde můžeme vidět obrovskou
pravomoc tohoto úřadu. V průběhu roku 2008 potvrdil soulad dalších více než 50 zákonů s Ahtisaariho plánem. Dále schválil a podpořil rozhodnutí prezidenta Kosova
z ledna 2009 v pokračování v činnosti tehdejšího Parlamentu před předčasnými volbami. Tyto momenty ilustrují rozsah působnosti a pravomocí MCÚ. Mezinárodní řídící
skupina vynakládá prostřednictvím MCÚ nemalé prostředky, jak finanční tak lidské,
do budoucnosti Kosova. Co víc, Mezinárodní řídící skupina a MCÚ sdílejí vizi rychlé
a kompletní implementace Ahtisaariho plánu v Kosovu. Právě v duchu Ahtisaariho
plánu byl mandát MCÚ po dvou letech v roce 2010 zrevidován se závěrem, že by se
další budoucnost měla ubírat cestou „omezování oblasti vlivu a četnosti intervencí“
Toto usnesení Mezinárodní řídící skupiny naznačuje spokojenost s činností MCÚ ve
79
svém úsilí o implementaci Ahtisaariho plánu. Zároveň ale také naznačuje, že je zde
ještě spousta úkolů vzhledem k prodloužení mandátu do konce dubna 2011.
Dne 17. února 2008 se lídři Kosova rozhodli vyhlásit jej jako nezávislý a suverénní
stát, který je rozhodnut bez výhrad implementovat Ahtisaariho plán. Toto stvrdili
v samotném Vyhlášení nezávislosti. Dle jejich prohlášení takto se odrazila vůle obyvatel Kosova. Ale to není až tak úplně pravda. Ne všichni členové parlamentu hlasovali
pro nezávislost Kosova. Zástupci menšin, o které se tady především jedná, rozhodně
s tímto krokem nesouhlasili a moc dobře si uvědomovali, že dříve nebo později, vliv
většiny bude sílit a nebude možno se dost dobře dovolávat svých práv a svobod. Nicméně velmi vlivné státy světa, především státy, které jsou členy Mezinárodní řídící
skupiny a tedy zároveň ty, které podporují nezávislost Kosova, začali s uznáváním
nezávislosti. I přes odmítnutí Ahtisaariho plánu Radou bezpečnosti OSN se tento
dokument stal jakýmsi vodítkem pro další uspořádání Kosova, i když s ním naprosto
nesouhlasili zástupci Srbska, o jejichž část území se dle rezoluce Rady bezpečnosti
OSN č. 1244 stále jedná. Srbský prezident Tadic prohlásil, že Srbsko tento plán nikdy
nepřijme a jako důvod uvedl názor, že tento plán otevírá odštěpenecké provincii cestu
k suverenitě. V tomto se, jak můžeme s odstupem času vidět, nespletl. Zde spatřuji největší kontroverzi v činnosti MCÚ. Je jasné, že ne všechny věci v Ahtisaariho plánu jsou
špatné, právě naopak. Myšlenky jako ochrana menšin, kulturního a náboženského
dědictví a decentralizace svůj velký smysl mají, ale jedná se o to, že je to jakýsi základ,
se kterým nesouhlasily obě strany sporu a vlastně menšinám, nejvíce konfliktem postižené srbské menšině, které zůstali na území dnešního Kosova, nic jiného než přijetí
Ahtisaariho plánu nezbývá. Pokud chtějí rozhodovat o své budoucnosti alespoň na lokální úrovni a mít určitý vliv, musí přistoupit na podmínky, které jsou jim Ahtisaariho
plánem nabídnuty a snažit se z nich vytěžit co nejvíce. Je ale více než sporné jak budou
v praxi vypadat idealistické myšlenky Ahtisaariho plánu implementované obyvateli
Kosova byť pod mezinárodním, časově omezeným, dohledem.
Ústava republiky Kosovo byla odsouhlasena Parlamentem 9. dubna 2008 a vstoupila
v platnost dne 15. června 2008 spolu s dalšími 41 zákony vyhlášenými prezidentem
Kosova. Mezi těmito zákony lze nalézt také akty decentralizace vlády na kosovské municipality, budování vládní kapacity Kosova v oblasti ochrany práv a svobod menšin
a také ochranu kulturního a náboženského dědictví.
Mezi prvními zákony zavedenými na základě Ahtisaariho plánu byly ty spojeny s decentralizací. V souladu s plánem byla s pomocí MCÚ ustavena Vládní meziresortní
pracovní skupina pro decentralizaci a Ministerstvo pro lokální samosprávu vedlo celostátní kampaň o výhodách decentralizace. Součástí těchto zákonů byl zákon O lokální samosprávě, O hranicích municipalit, O financování lokální samosprávy, lokálním
vzdělávání a zdravotní péči ke stanovení základů pro zřízení nových municipalit pro
lepší podporu menšin. Jak můžeme vidět z úkolů věcně příslušných oddělní MCÚ, na
přípravě většiny těchto zákonů se tato oddělení podílela a dohlížela na jejich soulad
s Ahtisaariho plánem. Společná spolupráce se také projevila v ustanovení Přípravných týmu pro nové municipality, jejichž úkolem bylo vybudování samosprávných
struktur v nových municipalitách. První přenesení kompetencí proběhlo v lednu
2009. Zde můžeme spatřovat formální úspěch ve splnění vytýčených cílů MCÚ v oblasti decentralizace. Od té doby byly zřízeny všechny nové municipality, jak předpokládá Ahtisaariho plán, s výjimkou Mitrovica North, která je nejvíce sporná, jelikož
se nachází na sever od řeky Ibar, na kosovskými Srby ovládaném území, kde jak Vláda
Kosova, tak MCÚ není schopno žádným způsobem vybudovat cokoliv spojeného s
nezávislým Kosovem. Prištinou ustavené instituce Srbové na severu Kosova ignorují.
Stejně tak se stavějí k volbám vyhlášeným Vládou Kosova nebo sčítání lidu.
Pomoc, spolupráce a kontrola činnosti kosovských orgánů v oblasti budování státních institucí bezpečnostního charakteru bylo a je úkolem Poradně bezpečnostního
oddělení MCÚ. V souladu s Ahtisaariho plánem se podařilo v Parlamentu předložit
a odhlasovat několik dalších klíčových zákonů z bezpečnostní oblasti. Stejné oddělení se velmi výrazně podílelo na práci Společné technické komise (JTC), která byla
ustanovena ze zástupců reprezentujících Kosovo a Makedonii k dohodě o přesném
vytýčení vzájemné hranice. Komise se po mnoha setkáních a jednáních moderovaných MCÚ nakonec dohodla a hraniční kameny mohly být umístěny a vyřešena tak
tato sporná otázka.
Velmi významným milníkem majícím vliv na fungování Kosova bylo zavedení mise
EULEX, na kterém se MCÚ také podílel vzhledem k tomu, že jeho vedoucí je zároveň
ZPEU a tím dle Ahtisaariho plánu i dle rozhodnutí Rady EU také politickým poradcem
vedoucímu mise EULEX. Je v podstatě nejvyšším představitelem EU v Kosovu. Zde
hrála úloha MCÚ/ZPEU velmi významnou roli, i když z praktického hlediska nelze
dobře nalézt hranici mezi výkonem jedné nebo druhé vedoucí funkce u stejné vedoucí
osoby. Jedná se o velmi schizofrenní situaci a je zde proto již od vyhlášení nezávislosti
Kosova zřejmý rozpor mezi těmito dvěma funkcemi, který je patrný i z jednotlivých
rozhodnutí Rady EU o prodlužování spojeného mandátu MCÚ/ZPEU. V posledních rozhodnutích již můžeme nalézt snahy o oddělení těchto dvou funkcí vzhledem
k nejednotnosti EU v otázce uznání nezávislosti Kosova a zájmům Mezinárodní řídící
skupiny velmi podporující jeho nezávislost. Dle mých posledních informací již došlo
k oddělení těchto dvou funkcí s platností k 1. květnu 2011.
V oblasti utváření právního základu Kosova se MCÚ také podílel na přípravě ústavních zákonů a zákonů v oblasti soudní.
Ekonomické a finanční oddělení MCÚ se podílelo na přípravě celé řady ekonomických zákonů nutných pro založení ekonomických institucí předpokládaných v Ústavě a Ahtisaariho plánu. Dále MCP jmenoval klíčové osoby v ekonomické oblasti předpokládané Ahtisaariho plánem: Hlavního auditora Kosova, členy Kosovské správy
sociálního a důchodového zabezpečení a členy správní rady Privatizační agentury
Kosova.
Oblast ochrany práv menšin a náboženského a kulturního dědictví je jádrem a
ústřední myšlenkou Ahtisaariho plánu a také náplň poslání MCÚ. Mezi prvními zákony přijatými Parlamentem Kosova byl zákon O ochraně a podpoře práv menšin a
jejích členů a zákon O zřízení zvláštních ochranných zón.
80
81
První ze zákonů založil právní rámec pro práva menšin zahrnující oblast vzdělání,
identity a oficiálních jazyků. Založena byla také Konzultační rada pro menšiny, jejíž
náplní práce je ochrana práv a svobod menšin zakotvená v Ústavě. Její první zasedání
proběhlo v prosinci roku 2008.
Druhý zákon O zřízení speciálních ochranných zón nastavil mechanismy k ochraně
bohatého náboženského a kulturního dědictví Kosova, zahrnující památky patřící
Srbské pravoslavné církvi, ale ne pouze je. Tyto mechanismy mají zabránit nakládání
s pozemky, která by mohla zapříčinit změnu krajinného rázu, vzhled památek nebo
narušit řeholní život duchovenstva. Zatímco zákon O zřízení speciálních ochranných
zónách má ochraňovat zejména památky patřící Srbské pravoslavné církvi, odpovědné orgány Kosova podnikly praktické kroky k fyzické ochraně památek a ekonomické
stabilitě Pravoslavné církve. Vláda Kosova, prostřednictvím Ministerstva pro kulturu,
mládeže a sport, najala soukromé bezpečnostní agentury k neustálé ochraně nejvíce
ohrožených památek Pravoslavné církve. V únoru 2009 byly tyto smlouvy vypovězeny a Policie Kosova převzala odpovědnost za nepřetržitou ochranu těchto památek.
V této oblasti, za spolupráce a pod dozorem MCÚ, vznikl Operační plán Policie Kosova na ochranu posvátných míst Srbské pravoslavné církve, ve kterém je předpoklad
stažení mezinárodních jednotek doposud ochraňujících některá nejvíce ohrožená
místa Srbské pravoslavné církve a jejich převzetí pod ochranu Policie Kosova.
Zde se právě můžeme setkat s obtížemi typu, že je velkým problémem pro kosovské
orgány uznat Srbskou pravoslavnou církev jako nedílnou součást v jejím plném názvu
se sídlem v Bělehradě a často bývá označována pouze jako Pravoslavná církev. Také
není naplňována myšlenka propagace Srbské pravoslavné církve s výjimkou kláštera
Visoki Decani a Pec / Peja Patriarchate, která jsou velmi turisticky atraktivní.
Dle zákona o Celních předpisech Kosova, který zahrnuje myšlenky Ahtisaariho plánu,
jsou některé z produktů Srbské pravoslavné církve osvobozeny od daňového zatížení
k umožnění trvale udržitelného rozvoje církve. Zde se MCÚ/ZPEU aktivně angažuje,
jelikož celní procedura je zdlouhavá a obtížná, dochází k obstrukcím ze strany Celní
služby Kosova z důvodů národnostních a náboženských, ale i zde je možno vidět přispění MCÚ / ZPEU ke zdárnému řešení těchto problémů.
Také při samotné fyzické ochraně památek se můžeme setkat s problémy. Policie
Kosova převzala na základě Operačního plánu pod svou ochranu všechny chráněné
památky s výjimkou 4 z nich, které stále chrání mezinárodní jednotky KFOR. Došlo
i k případům, kdy i přes 24 hodinovou ochranu památek kosovskou policií, byly památky znesvěceny nebo okradeny. Také dochází k případům, že příslušníci Policie
albánské národnosti tvrdí, že nemluví a nerozumí srbsky a nemohou tak komunikovat s mnichy, řádovými sestrami a kněžími v srbském jazyce. Zde je patrná vzájemná
nevraživost obou etnik, ba co víc, nevraživost Albánců vůči Srbské pravoslavné církvi,
která z jejich strany ztělesněním srbské nadvlády. Tvrzení o neznalosti srbského jazyka
by mohla být pravdou, kdyby byli příslušníci Policie mladší dvaceti let. Tato mladší
generace už nemá za povinnost se učit srbsky ani k tomu není motivována. U starší
generace není možno, aby nebyla schopna se domluvit srbsky. Zde je dlužno pozna-
menat, že Srbská pravoslavná církev je velmi úzce spjata s politickou mocí v Srbsku
a má obrovský vliv na mínění jak kosovských Srbů, tak obyvatel Srbska pravoslavného
vyznání. Je zde také patrný nedostatek v zákoně O zřízení zvláštních ochranných zón,
neboť na srbské pravoslavné hřbitovy se zákon nevztahuje, navzdory tomu, že pro pravoslavné Srby jsou jejich hřbitovy posvátné a velmi často dochází k jejich znesvěcení.
V samotném budování zvláštních ochranných zón není větší problém, téměř všechny naplánované zóny dle Ahtisaariho plánu byly začleněny do plánů místního rozvoje
jednotlivých municipalit s výjimkou zákona O historickém centru Prizrenu a zákona
O Velika Hoca (jedná se o unikátní historické památky hodné zvláštního zřetele). Je
ovšem problematický proces v případě porušení zákazu výstavby nebo změn uvnitř
speciálních ochranných zón. Srbská pravoslavná církev vzhledem ke svému postoji
k Vládě Kosova a vyhlášení jeho nezávislosti, nechce podávat stížnosti v psané formě
kosovským autoritám, které neuznává. Zatím se tak děje v ústní formě prostřednictvím MCÚ / ZPEU nebo Facilitátora pro ochranu Srbských pravoslavných památek
v Kosovu. V oblasti návratu památek odvezených z kosovských muzeí v době 19981999 se nepodařilo dosáhnout žádného pokroku, vzhledem k tomu, že srbská strana
tvrdí, že původ většiny z nich je v Srbsku a také, že jejich odvozem byly uchráněny
před zničením. Jedná se vcelku o logický argument, jelikož ať už během konfliktu 1998
-1999 nebo při pogromech proti nealbánskému obyvatelstvu v 2004 byla velká řada
vzácných a starých památek zničena nebo poškozena.
V oblasti dialogu mezi menšinami v jednotlivých oblastech a municipalitách se daří
dosahovat úspěchu, kdy MCP respektive ZPEU organizuje zasedání u kulatého stolu mezi zástupci klíčových ministerstev a reprezentanty menšin. A nejedná se pouze
o srbskou menšinu, ale také tureckou, goranskou a další. Cílem těchto jednání je zajistit efektivní implementaci Ahtisaariho plánu v souladu s prospěchem menšin.
V oblasti mezinárodních vztahů se podařilo dosáhnout úspěchu v tom, že tři ze čtyř
sousedících států uznali nezávislost Kosova. Občanům Kosova začali být vydávány
identifikační dokumenty včetně cestovních pasů. V březnu 2008 Parlament schválil
zákon O ministerstvu zahraničních věcí a zákon O diplomatické službě, na kterých
proběhla spolupráce s MCÚ / ZPEU. Byl také jmenován první Ministr zahraničních
věcí Kosova, který byl pověřen vybudováním Diplomatického sboru Kosova k jeho zahraniční reprezentaci.
MCÚ se podílel na budování Ministerstva zahraničních věcí Kosova ustanovením Pracovní skupiny pro zahraniční vztahy, ve které byli zastoupeni přestavitelé Ministerstva
a Mezinárodní řídící skupiny.
V ekonomické oblasti byly v červenci 2008 za plné podpory MCÚ podány oficiální žádosti Kosova o členství v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance. Byla také
ustavena Komise pro členství v Mezinárodním světovém fondu. Kosovo je členem Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky od 29. června 2009.
I přes nesporné úspěchy v dosahování vytýčených cílů MCÚ / ZPEU a spolupráci
s kosovskými institucemi v implementaci Ahtisaariho plánu, ne všechny úkoly byly
splněny na 100% a některé se nepodařilo zatím splnit vůbec. Tyto leží jako výzvy před
82
83
MCÚ / ZPEU v budoucí době. Nachází se zejména v oblasti dohlížení na samotnou
faktickou implementaci Ahtisaariho plánu v praxi a v dodržování jím vytýčených ideálů a cílů.
Mezi tyto výzvy a zároveň strategické cíle MCÚ / ZPEU do budoucna patří:
•
pomoc v úspěšném dokončení reforem bezpečnostního sektoru
•
zaměření se na úspěšné dokončení decentralizace
•
posílení právního řádu ve spolupráci s EULEX
•
dohled nad dobrým vládnutím a ekonomickými reformami
V oblasti bezpečnostních složek je stále postupováno kupředu k dokončení úkolů v jejich budování dle Annex VIII Ahtisaariho plánu a Chapter XI Ústavy republiky Kosovo. Některé ze složek jsou však pouze v začátcích své činnosti a další nejsou kompletní
v personálním naplnění.
V oblasti decentralizace se daří stále více spolupráce MCÚ s Vládou Kosova a to jak
v budování 5 municipalit dle Ahtisaariho plánu tak také v převodu kompetencí z centrálních institucí na místní samosprávy. Úspěchy decentralizačního procesu by měly
umožnit všem menšinám a komunitám přesně určit jejich vlastní potřeby na lokální
a municipální úrovni a stát se tak klíčovými pro trvalý rozvoj v Kosovu. Další snahy
o posílení dobrého vládnutí a právního řádu jsou nezbytné. MCÚ / ZPEU bude pokračovat v těsné spolupráci s EULEX v této oblasti.
Další z úkolů, na kterém je třeba pracovat je umožnění výkonu pravomocí Celního
úřadu Kosovo na celém jeho území. V současné době není možné pro kosovské celní
úředníky vykonávat jejich činnost na severních územích kontrolovaných kosovskými
Srby. Zde vykonávají svou činnost na hraničních přechodech pouze mezinárodní celní úředníci EULEX. Zde je názorně vidět jak malý vliv má Vláda Kosova, stejně jako
MCÚ / ZPEU na těchto územích.
Budoucnost dalšího směřování a angažovanosti MCÚ / ZPEU ať již jako dále spojeného jednou osobou nebo jako dva oddělené mezinárodní subjekty, bych spatřoval
v oblasti zavedení Celních předpisů na celém území Kosovo ve společném úsilí s EULEX a Styčnou kanceláři EK, ve vybudování fungujícího, nestranného a kvalifikovaného soudního systému, ve vybudování kvalifikovaného policejního multietnického
sboru na celém území Kosova, dokončení decentralizace ve všech plánovaných oblastech, zrychlení ekonomické reformy, ve které by se mělo MCÚ/ZPEU angažovat svojí
podporou v oblasti fiskální odpovědnosti Vlády Kosova, především pomocí zvýšené
udržitelnosti a kvality rozpočtu, privatizací státem vlastněného majetku pomocí průhledného systému stejně jako zlepšit standardy pro vedení dosud státem vlastněných
podniků a připravit je na privatizační proces.
Na všech těchto procesech by měl MCÚ / ZPEU velmi těsně spolupracovat s kosovskými institucemi a trvat na transparentním a objektivním procesu výběrových řízení
správních rad, komisí a klíčových pozic, které předpokládá Ahtisaariho plán. MCÚ
/ ZPEU by měl podporovat také reformu v energetickém sektoru k udržení ekonomického rozvoje Kosova. Také bude zvláště potřeba angažovanost v oblasti boje proti korupci, která je v Kosovu tradičně na vysoké úrovni.
Do budoucna bude muset MCÚ / ZPEU a mezinárodní společenství nabídnout stabilní podporu vznikajícím klíčovým institucím v jejich roli pro rozvoj společnosti. Budou
zde také další potřeby nových finančních zdrojů. Zde můžeme vidět jako jeden z úkolů
MCÚ / ZPEU organizování dárcovských konferencí.
Kosovo, tato malá země s 2 miliony obyvatel, je velmi závislá na evropských finančních a personálních zdrojích-v období mezi 1999 a 2011 zde EU utratila 3 miliardy
EUR a zaměstnala 3300 pracovníků.
Činnost EU v Kosovu byla vždy mnohostranná. Evropská komise prostřednictvím své
Styčné kanceláře EK poskytuje dlouhodobou podporu pro rekonstrukci a pracuje na
projektových otázkách, EULEX provádí technickou asistenci stejně jako omezený výkon v oblasti právního řádu svou pomocí policii a soudům a MCÚ / ZPEU poskytuje
polickou podporu a dohled ve vztahu k Vládě Kosova s cílem implementovat Ahtisaariho plán pro „kontrolovanou nezávislost“ a evropskou budoucnost Kosova.
Vedoucí MCÚ je současně také ZPEU v Kosovu. ZPEU v Kosovu je model pro novou strategii vnější služby EU, jelikož vykonává roli koordinátora mezi krátkodobou
strategií mise Evropské bezpečnostní a obranné politiky a dlouhodobými horizonty
Evropské komise a také v tom, že jeho mandát není pouze jako politického poradce na
vládní úrovni, ale také přispívaní k rozvoji a upevňování respektu k lidským právům
a základním svobodám v Kosovu.
I přes zjednodušení, že tito tři zástupci-ZPEU, EULEX a Styčná kancelář EK, představují úspěšné nahrazení předchozích 6 úřadů reprezentujících EU, se můžeme stále
setkat s problémy v paralelním chodu misí, s trojím stálým zastoupením a problémy
v rozdělení úkolů. Mezi Evropskou komisí a MCÚ, který podléhá jiné struktuře vedení,
neexistuje hierarchická vazba. Mezi těmito třemi zástupci je také rozdíl ve vztahu ke
kosovským institucím: EULEX má oficiálně status neutrality v zájmu usmíření Srbska a sdružuje i státy, které neuznaly nezávislost Kosova, Evropská komise spolupracuje s kosovskou Vládou, ale nevydala oficiální stanovisko tzn. jeví se jako „méně než
neutrální“ a role MCÚ je něco jako „opatrovník a pěstoun“ kosovské Vlády a Ústavy.
Pro zástupce a úředníky v Bruselu může být rozdělení funkcí zástupcům EU v Kosovu
jasné, ale pro jeho obyvatele už ne. Velká přítomnost EU v Kosovu zvedá očekávání
v souvislosti s eventuálním členstvím Kosova v EU, zvláště jeden z cílů MCÚ-podpora Kosova v evropské integraci, ale vidina členství je méně reálná pro Brusel než pro
Prištinu. Politici v Prištině jsou stále posedlí otázkami uznání nezávislosti a orgány
EU, které byly také vtaženy do této debaty, tak mají problém v nalezení alternativního
pohledu na řešení z vnějšku a určení priorit řešení pro zlepšení životních podmínek
bez ohledu na mezinárodní politický status Kosova. Zatímco EU je schopna vykonávat tradiční funkce velvyslanectví prostřednictvím Styčné kanceláře nebo ZPEU
v Kosovu, v praxi dochází k naprosté neshodě mezi schopností zajistit fyzickou přítomnost pracovníků mise a výkonem hlavního poslání zahrnující demokratické reformy a ochranu lidských práv. Jeden z příkladů je právo na svobodu pohybu včetně možnosti cestování mimo hranice státu. Během trvání UNMIK bylo toto právo občanů
omezeno obtížemi v získání cestovního pasu, ale cestování bylo možné. Od vyhlášení
84
85
nezávislosti zůstalo Kosovo vyloučeno ze Stabilizační a Asociační dohody, která zahrnuje bezvízový styk se státy EU pro ostatní státy západního Balkánu.
EULEX hraje velmi důležitou úlohu ve zlepšování ochrany politických a soudních
práv a pro svůj oficiálně neutrální postoj tak může operovat i v kosovskými Srby ovládaných oblastech. Bude velmi zajímavé, jak se vypořádá se situací etnického rozdělení. Styčná kancelář EK v Kosovu, hlavní sponzor a dárce na projekty rekonstrukcí,
nemá žádné experty vyčleněny na otázky související s lidskými právy a rovnými příležitostmi. Pomoc v oblasti mobility pracovní síly a zlepšení dopravy mezi srbskými
oblastmi a zbytkem Kosova by mohla přinést prospěch v každodenním životě, ale této
oblasti se EK nevěnuje.
Opravdovou změnu by přinesla změna zastoupení EU v Kosovu a změna přístupu.
12 let mezinárodní správy zanechalo v obyvatelích Kosova pocit odporu k vnější asistenci. Mohou lehce obvinit mezinárodní společenství z neúspěchů v zajištění všeobecného blaha obyvatel, což už se ostatně děje. Dlouhodobá mezinárodní správa
vypěstovala falešný pocit možnosti řízení vlastního státu se všemi jeho potřebami
a povinnostmi. Úkolem EU je změnit v obyvatelích Kosova jejich smysl pro zodpovědnost za jejich vlastní záležitosti a chod vlastního státu, který byl narušen správou
OSN, a naučit je prosazovat změny využitím jejich základního práva, kterým je možnost svobodně volit. A to jak na celonárodní tak lokální úrovni. Tímto mohou dosáhnout politické změny k vlastnímu prospěchu.
Z tohoto důvodu je důležitější spolupráce zástupců EU s kosovskými komunitami
takříkajíc „v terénu“ než v Prištině, aby došlo k přiblížení myšlenek mezinárodních
organizací, které se snaží o změnu. Tímto je zaručena lepší informovanost obyvatel.
Zde můžeme spatřit velký význam decentralizace.
Z důvodu lepší komunikace na lokální úrovni vybudoval MCÚ detašovaná pracoviště
mimo Prištinu, malé týmy složené z mezinárodních i místních pracovníků, které komunikují se starosty a veřejností a stávají se tak součástí propagace práce MCÚ. Díky
tomuto postupu je už možno sledovat vůli ke spolupráci, a to dokonce i v některých,
kosovskými Srby kontrolovaných, regionech. MCÚ buduje týmy o 10 lidech, kteří jsou
speciálně vyškoleni. Nejsou vytrženi z různých mezinárodních organizací bez bližších
znalostí dané problematiky. Účelem je lepší získávání informací a snížení počtu nedorozumění a nepochopení na lokální úrovni stejně jako splnění očekávání od role EU
a podpora zapojení do samosprávy a rekonstrukce. Subsidiarita je klíčovou otázkou
a prostředkem dosažení cílů a také možností jak obejít dlouhodobě zablokovanou
otázku statusu Kosova v EU.
Komunikace v mnoha formách je klíčem k zapojení se EU v Kosovu. EU již je informačním zdrojem pro občanskou společnost Kosova a také zlepšuje komunikaci mezi
vládními ministerstvy. Touto její pozicí by mohlo dojít k povzbuzení veřejné debaty
a zodpovědnosti administrativy a samosprávných struktur, které se těší stále velké nedůvěře. Odkaz vysoké korupce, vytrvalosti paralelních srbských struktur fungujících
v oblastech jako zpravodajské zdroje a neznalost možností veřejných služeb a projektů vytváří nedostatek důvěryhodnosti, který neočerňuje pouze Vládu Kosova, ale
také vlastní snahy mezinárodních organizací včetně zástupců EU. Podrobný dialog
s veřejností by měl být částí nového přístupu v komunikaci, pomocí něhož by mohla
veřejnost přispívat k formulaci politiky a také poskytovat EU zpětnou vazbu o vhodnosti jejích kroků a dalších potřebách.
Na základě hypotéz, které jsem si vytýčil v úvodu své práce, jsem si stanovil několik
otázek, jejichž zodpovězení mě pomohlo v jejich potvrzení.
Odpovědi na tyto výzkumné otázky mě přivedly k těmto závěrům:
– hypotézu č. 1, že MCÚ / ZPEU je v současnosti nejvýznamnějším politickým hráčem, který se přímo a výrazně podílí na zavádění původního, ale neschváleného Ahtisaariho plánu považuji za potvrzenou
– hypotézu č. 2, že role MCÚ / ZPEU je velmi omezená v severních částech Kosova
(na Srby kontrolovanými územími na sever od řeky Ibar) i když se ji snaží prohlubovat,
také považuji za potvrzenou
– hypotézu č. 3, že MCÚ / ZPEU je velmi úspěšný v zavádění principů Ahtisaariho
plánu také považuji za potvrzenou i když se v jeho činnosti stále nacházejí slabá místa
zejména v dodržování principů a idejí po zavedení Ahtisaariho plánu
86
87
Mathieu Savary
Exchange student in MUP Master Program
Albania: from isolation to application to the EU.
“We have made our Berlin wall fall. Now we are advancing rapidly towards the dream of
Albanian integration with Europe.” 1
Sali Berisha, Albania’s prime minister, put forward the hope Albania’s official application to the EU created within the country in April 2009 through the entering into
force of the Stabilization and Association Agreement. When one analyzes the situation in the Balkans from the end of the Cold War to nowadays he is, to say the least,
stricken by the trajectory of Albania. In spite of an auspicious geographic configuration, the situation in 1991 did not predict the eventuality of such a rapprochement
with Europe, especially with Western Europe. While it was located on the west side of
the Iron curtain, the very orthodox communist leader Enver Hoxha ruled the country
with an iron hand for forty years, as if Albania was just one more Soviet satellite. The
end of the Cold war has signed the possibility of a rebirth for Albania, even if it started
in the mid 1980’s to pick up the thread of dialogue with neighboring countries such
as Greece. On the other side, Europe’s involvement in the Balkans is a long story. The
Balkans configuration as we know is largely the result of European decisions (such as
the congress of Vienna in 1814-1815) whose impacts are still topical.
This paper is based on the postulate that a comprehension of the situation of Albania
would give some clues about the questions still at stake within the Balkans, and overall about the possibilities to reach stability in this area, notably because Albania is at
the heart of numerous regional conflicts. It has notably a central role to play in the
resolution of one of the biggest issue in Europe: the Kosovo crisis. For the time being,
Albania is still torn between its nationalistic aspirations and its comprehension of the
necessity of regional cooperation.
One of the major purposes of this paper is to demonstrate that European integration
can, and must, play a pivotal role in Albania’s revival through the promotion of this
cooperation. However, beyond this European discourse about the benefits for Albania
the entry in the EU would result in, some pragmatic considerations are to be highlighted. The behavior of the EU in the Balkans might be apprehended as one of a power following realist logic. Consequently, the issue is double for EU’s credibility. On the
one hand the reality of its capabilities to solve conflicts as a normative actor (besides
in its “own fief”) is at stake. More fundamentally, perhaps, are the questions about
the real intentions of the EU: aren’t European officials backing more geostrategic elements than “noble causes”? The impacts on European diplomacy and functioning are
relevant: how teaching a lesson to offensive hard powers when it behaves precisely as
one of them within European borders.
1 Excerpt of Sali Berisha ‚s speech in December 2009 in the occasion of the celebration of the student
marches of December 8, 1990, which protested against communist rule and led to the creation of the
first opposition party of the country.
88
How does the acceptance of Albania’s application mark post-cold war EU’s shift
from a normative approach to a geopolitical behavior?
The first part of my presentation will focus on Albania’s application considered as
the final stage of a twenty year process of democratization and redeployment of the
nation-state.(I) Then, I will demonstrate to what extent the Albania’s application is
a clear part of the European strategy consisting in the control of a crucial region. (II)
Content
I – Albania’s entry would be the step next-in-line on the way of its democratization.
A – The reward for the progress of transition from communism to democracy.
B – The coherent project of a normative actor.
II – Albania: a strategic position for a pragmatic regional actor.
A/ The regulation of a genuine turntable: a European security issue.
B/ A pragmatic move to strengthen the grip of NATO in the Balkans in the
context of a war of influence.
I – Albania’s entry would be the step next-in-line on the way of its democratization.
A – The reward for the progress of transition from communism to democracy.
As one of the poorest countries in Europe, Albania is aware of the fact that its lot depends on its future within the EU. As the result of Albania’s foreign policy which has
been leading for 40 years, Albania was completely isolated in the beginning of the
1990’s. Hoxha broke the alliance with Tito, disapproved Khroutchev’s so-called “destalinisation” then got closer to Mao before denouncing “Chinese opportunism”. In
other terms, one must keep in mind Albania is a very young democracy in addition
to the fact that it’s located in an area constantly split in regional conflicts. It has had
a democratic culture for only 20 years, hence the disputes over the procedure and the
results following the last elections and the very small margin victory of center-right
party. It helps to explain the phenomenon of the “Lottery uprising” of 1997, resulting
from a Ponzi’s scheme2, which suspended temporarily the negotiations for Albania’s
European integration. It witnessed the fact that its evolution towards democracy is
still a process under way. The economic and social context of post Cold war Albania
is yet to be reminded. As an example, the electrification has not been achieved before
the beginning of the 1970’s and alimentary self-sufficiency not obtained before 1976.3
The Albanians knew the opening of the country to the rest of the world was salutary
and the EU did encourage them to go on this way. As Aurora Nora emphasizes it in her
2
3
A Ponzi scheme is a fraud based on the promise made to investors it would generate profit thanks to the
future investments of next investors. It‘s actually a basic form of speculation bubble.
La question albanaise, Rexhep Qosja, Fayard (1995).
89
thesis, Europe did not want this region to “become the ghetto of Europe”. At the end
of the 1980’s, a turn in Albania’s diplomacy is to be identified: it starts to break with
anti-Serbian and anti-Greek rhetoric. From then, the Albanians have considered the
European integration as an opportunity to build a more “positive” identity turned to
the outside world and no longer funded on the rejection of the other (especially built
on the hatred against its neighbors). The EU incarnates the cradle of individual and
political liberties, the success of democracy and economic prosperity. Above all, the
EU can provide what Albania (and the Balkans) is craving for: an international recognition of a fully-fledged identity. The first trade agreement Albania signed was precisely with the EU in 1992 (Trade and Cooperation Agreement). This agreement took
the shape of the recognition of Europe of a change within Albania. Then more and
more summits took place where representatives of the European institutions and the
Heads of State of candidate states gathered to claim their common acceptance of the
EU’s values such as the one in Thessaloniki on June, 21st in 20034.
From the beginning, the ultimate goal for Albania is the entry in the European Union
yet it knows it has to follow a step by step process.
B – The coherent project of a normative actor.
A normative power can be defined in its constant attempt to institutionalize, to implement relations between states based on negotiations, consultations, agreements. It
holds a whole conception of International Relations.
This approach is not exceptional for the European Union; it has been one of the main
strategies of the EU expansion. Indeed, it has embodied the guiding thread for changes towards “modernization” within the societies of candidate states. The European
integration was one major motivation for Gonzales and Soares governments preceding the entry of Spain and Portugal in 1986. It must be so as the EU’s legitimacy lies
in the acceptance of common values, expressed through the fulfillment of certain
criteria. European integration represents an attractive opportunity for Albania’s
economy which recently opened to the rest of the world. In fact, beyond the economic
attractiveness the EU represents, its entry would represent the symbolic recognition
of Albania’s belonging to Europe.5 Hence the fact that the European Union can play
on the “carrot” the integration embodies to obtain concessions and reforms from
within. This incentive is in the heart of the functioning of the EU as a normative actor
as opposed to hard powers who intervene abroad and settle an order they consider
as “good”. Actually, the European strategy has proved its efficiency: one of the main
matters of concerns of Albania’s political sphere today is transparency. As a matter
of fact, Albania accepted last year an investigation on its territory to bring the light
4 “We all share the values of democracy, the rule of law, respect for human and minority rights, solida
rity and a market economy”, http://ec.europa.eu/enlargement/enlargement_process/accession_
process/how_does_a_country_join_the_eu/sap/thessaloniki_summit_en.htm
Les Européens face à l‘élargissement, Perceptions, acteurs, enjeux, Jacques Rupnik (direction),
Presses de Sciences Po (2004)
90
on traffic in human organs whose victims would have been Serbs prisoners during
Kosovo war6. Moreover, Serbian and Albanian governments have started to meet each
other to discuss and fix the Kosovo issue7. The EU’s behavior consists in determining
deadlines to fulfill obligations and offering interesting perspective (such as visa-free
agreements) should the case arise. If it considers the candidate state has not brought
together all the necessary conditions, it does not go further in the negotiations. That is
precisely what happened at the beginning of the last decade: the EU considered it was
not time yet for the signature of the Stabilization and Association Agreement with Albania even if it was at the origin of the negotiations about it. After showing evidence of
Albania’s progress in economic and political reforms, the “reward” was the signature
of the Stabilization and Association Agreement in June 2006.
As mentioned in the introduction, Europe largely contributes to the outline of the current Balkans’ map. Among others, the Conference of London in 1912-13 ended up
with a split of former Ottoman Empire’s lands where Albanians lived after the Ottoman defeat in the first “Balkan war”. One of the direct consequences of these territorial re-drawings was the emergence of minorities living out of their original countries.
It notably resulted in Albanian Diaspora throughout bordering regions such as Macedonia and Kosovo. As a consequence, the EU knows it has its share of responsibility in
what is happening in the Balkans, and the best way to fix the conflicts is to see things
in a more global perspective than at the scale of each nation-state.
II – Albania: a strategic position for a pragmatic regional actor.
A/ The regulation of a genuine turntable: a European security issue.
At the first sight, one might consider the EU plays the card of regional cooperation to
“pay off” its debt, as it were, since it is historically partly responsible for the Balkans’
border conflicts. That would be why the approach the EU has been adopting since the
end of the war in Bosnia and the Dayton Agreement consists in enhancing the common interests of the countries in the region. The EU no longer apprehends the Balkans
as a mosaic of countries but more as a whole in which national actors have interests in
cooperation. Obviously, such regional cooperation serves directly the EU’s interests.
It has to be reminded that the political upheavals at the end of the Cold war and the ensuing migrations have considerably had an impact fraught with consequences on Europe. This is all the more true for Albania’s communist regime.8 Beyond the interests
national actors would share, the EU is defending matters regarding its own security.
That’s why the EU has been fighting against the resurgence of nationalist aspirations
still lurking with the dreams of “Great Albania” or “Great Serbia”. And as for the Sta6
Traffic d‘organes: l‘Albanie est prête pour une enquête, http://tempsreel.nouvelobs.com/actualite/mon
de/20100312.OBS9630/trafic-d-organes-l-albanie-prete-pour-une-enquete.html
7 „Albanian deputy minister PM expected in Belgrade“, http://www.b92.net/eng/news/politics-article.
php?yyyy=2010&mm=03&dd=10&nav_id=65718
8 L‘immigration en Europe, Catherine Wihtol de Wenden, “Réfugiés et demandeurs d‘asile”, p 65.
91
bilization and Association Agreement, Albania and the EU signed, it was once again
part of a more global strategy. The collapse of the USSR after 40 years of Cold War
and of ecstatic arms race has deeply affected the European security.9 As neighboring
countries of Moldavia and Ukraine among others, the Balkans needs to be controlled
in order to stop the proliferation and the expansion of illegal traffic of arms. That’s
precisely why Western countries such as the Netherlands, Finland and France make
no headway in the entry of Romania and Bulgaria in Schengen space.10 Europe aims
at controlling the Balkans, nevertheless, is still reticent to let these Balkan countries
having the same rights as it doesn’t consider the area as entirely safe. Albania is still
both a fertile ground and a genuine turntable in all kinds of traffic. In fact, the acceptance of the application might be for the EU a way to maintain, and even increase, its
control over the Balkans while it can always delay the entry of Albania and other Balkan countries using the argument the improvements are not sufficient yet as an eternal excuse since the EU members are those who arbitrarily set the rules of integration.
B/ Its entry in the EU is likely to strengthen the grip of NATO in the Balkans in the
context of a war of influence.
Albania’s application obeys above all to geostrategic laws. Its position is auspicious
for NATO, that’s why Albania became an official member of this organization in April
2009. To understand the full implications of this involvement, Russia has to be taken
into account. Since the beginning of the war in Kosovo, Russia has defended the position of Serbia. In 1999, its position has been ignored while it opposed the decision of
NATO to bomb Serbia for 78 days. At first sight, this support can appear as being part
of “Pan-slavism” solidarity11.
In fact, the Russian reaction towards Kosovo’s declaration of independence is orientated by internal concerns: the unity of the Federation of Russia itself.12 Kosovo’s
declaration of independence was not without reminding South Ossetia, Abkhazia,
Transdniestria and Nagorno-Karabakh wars of secession in the 1990’s (and Moscow
has not had recognized their independence yet). From then, Kosovo has embodied
a sort of distant battlefield on which both of these regional actors “flexed their mus-
9
A part of the fiction Lord of war by Andrew Niccol (2005) pays a particular attention to the huge
quantity of weapons military authorities had in their position when the USSR collapsed while the
former Union was facing a vacuum of power... and its consequences all over the world.
10 „France asks to delay Schengen accession for Bulgaria and Romania“,
http://eudo-citizenship.eu/citizenship-news/409-france-asks-to-delay-schengen-accession-for
-bulgaria-and-romania-for-qthe-distribution-of-romanian-passports-outside-their-borderq and
http://eudo-citizenship.eu/citizenship-news/409-france-asks-to-delay-schengen-accession-for
-bulgaria-and-romania-for-qthe-distribution-of-romanian-passports-outside-their-borderq.
11 Moscow has been defending the idea according to which Serbia and Russia have common Ortho
dox Slav roots. This argument is used to enhance the “belief in a common historical fate”. See
Russian Foreign Policy toward the Balkans: A situation Assessment by Linda Popova.
12 As Nadezhda Arbatova, head of European studies at the official Institute of World Economy and
International Relations in Moscow, said in June 2007: „Russia is asking the West to stop and think
about the precedent they are setting. Kosovan independence might make life a little simpler for
Europe, but they are opening Pandora‘s box for the rest of us.“
92
cles” and put their diplomatic capabilities to the test. We are in reality facing in the
Balkans a pitched battle between NATO and Russia, revealing a war of influence
which has lasted for at least 200 years and is still topical. In this perspective, the EU’s
role in Albania and in the Balkans would be reduced to that of an intermediary, at
best a representative of the “Occidental world”. The EU’s integration process in the
Balkans would not be regarded as more than a means to ensure the grip of NATO on
a strategic position. Not only would the EU’s credibility be terribly affected since it
would be but a puppet of NATO (and the United States), its very identity as a normative power would be dented, to say the least.
Moreover, it has to be said that Albania has been a traditional supporter of the United
States. As Paul Hollander analyzes it in his article “Albanian Phoenix”, some elements
in Albania’s history are relevant to explain this pro-Americanism. President Wilson
supported the creation of an independent Albania in 1919 then during the WWII
the Marines were fighting against the occupier of Albania (Italy). At last, the United
States has defended the independence of Kosovo since 1999.13 This pro-Americanism
can be seen in the support of Albanian government when Washington decided to invade Iraq.* This pro-Americanism can also be explained by a “missing” Europe in
time of crisis. During the war of Bosnia, where was the supposed main regional actor?
During the Kosovo war, it was not the EU which intervened but NATO.
Conclusion
By favoring a process of transition instead of sharp upheavals which would come out
onto deeper inequalities and social frustration, the EU has proved the coherence of
the policy it has followed in the Balkans for now 15 years. Nonetheless the EU is torn
between the message it intends to convey on the international stage and its strategic
stand. Now, the EU has not interest in perpetually prolonging the application process of Albania. Sali Berisha has deliberately put its credibility (and majority) in the
balance if he does not reach results soon, which would open the way to nationalist
and potentially non-European parties. The EU knows the resurgence of nationalist
aspirations could have effects hardly remediable the stability of the region. A piece of
evidence is the effects the EU’s behavior towards Turkey and Croatia; the progress of
conservative tendencies, prone to advocate a national withdrawal, is not a good omen
for the promotion of Europe.
The last polls which have been leaded in the Balkans show that whatever the direction
the EU takes, the Balkan countries consider the entry in the EU as the only acceptable
future. Yet, it would not be more than a solution by default. Indeed, one of the main
societal phenomena within the Balkans since the end of the Cold war is the lack of
trust in national politicians, the vision of an omnipotent corrupted sphere in which
the law of pork barreling reigns. Hence a rather paradoxical phenomenon is occurring
13
“Albanian Phoenix”, Paul Hollander, The American interest Vol VI, NO 2. November/December 2010.
93
since the beginning of the 1990’s: a majority of Balkan people are prone to delegate
their sovereignty (already confiscated for them) to supranational institutions, even after having suffered from 50 years of oppression... In other terms, Europe is neither as
attractive thanks to the social model nor the values it conveys as the legal framework
it guarantees.
In reality, the credibility of the EU as a normative actor promoting values as Human
Rights is problematic. A more credible stand the EU could take would be the clear assumption of the EU’s intentions and an argument in favor of the common advantages
of Albania’s entry in the EU. However, beyond lays the iron arm between Russia and
NATO whereas a regional cooperation is necessary to contain the propagation of illegal traffic and fight against common terrorist threat, among others. Yet, by using
different assets, Russia and the EU could be complementary actors in the Balkans.
The European Commission calls for this kind of entente: “Lasting solutions to conflict
must bind together all regional players with a common stake in peace”14. Unfortunately, this ad hoc alliance, all the more crucial to fix the Kosovo crisis, does not seem
plausible, at least for the next few years.
Another issue is the fact that the EU’s policy in the Balkans seems still orientated,
if not masterminded, by Washington and its influence in the region, which could be
decisive in the transit of hydrocarbon in the near future. This idea is at the origin of
pessimistic perspectives regarding the credibility of the EU on the international stage.
The future accessions (or not) of the Balkan candidate states, notably of Serbia and
Albania, will enable us to know how the involvement of the EU in the Balkans turns
out.
References:
Politics, power, and the struggle for democracy in South-East Europe. Karen Dawisha and Bruce Parrott « The process of democratisation in Albania », Cambridge University Press (1997).
“Albanian Phoenix”, Paul Hollander, The American interest Vol VI, NO 2.
November/December 2010.
“Thousands in Albania rally for EU membership”, EU Business, December
2009, http://www.eubusiness.com/news-eu/albania-demo.1uf/
“EU visa-free travel in sight for Albanians and Bosnian”, BBC News, October 2010, http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11504123
“Albania country profile”, BBC News, March 2011, http://news.bbc.
co.uk/2/hi/europe/country_profiles/1004234.stm
“Albania signs Stabilization and Association Agreement”, SouthEast European Times Erlis Selimaj, June 2006, http://www.setimes.com/cocoon/setimes/
14 Report on the Implementation of the European Security Strategy – Providing Security in a Chan
ging World, December, 11th 2008, http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/
pressdata/EN/reports/104630.pdf
94
xhtml/en_GB/features/setimes/features/2006/06/13/feature-02
EU-Western Balkans summit – Declaration, European Commission, June
2003, http://ec.europa.eu/enlargement/enlargement_process/accession_process/
how_does_a_country_join_the_eu/sap/thessaloniki_summit_en.htm
“Albanian
deputy
minister
PM
expected
in
Belgrade”,
BE92,
March
2010,
http://www.b92.net/eng/news/politics-article.
php?yyyy=2010&mm=03&dd=10&nav_id=65718
French-language sources:
Les Balkans. Le retour de la guerre en Europe, Hans Stark, Dunod, collections Ramses, Chapitre 2: La montée des républiques et des régions. “Les conflits nationaux”, “Le Kosovo : la poudrière albanaise” (1993).
* L’Europe Balkanique de 1945 à nos jours, Bernard Lory, éditions Ellipses
(1996)
Passions Albanaises, de Berisha au Kosovo, Pierre et Bruno Cabanes, éditions Odile Jacob (1999).
L’Albanie d’Enver Hoxha (1944-1985). Gabriel Jandot, L’Harmattan
(1994)
La question albanaise,Rexhep Qosja, Fayard. (1995)
L’immigration en Europe, Catherine Wihtol de Wenden,Vivre En Europe,
International Institute of Public Administration. (1999)
“Entre Pristina et Tirana: l’autoroute de la “Grande Albanie”, J.A. Derens and L. Geslin, May 2009, http://www.monde-diplomatique.fr/2009/05/DERENS/17115
“Trafic d´organes. L’Albanie prête pour une enquête”, Le Nouvel Observateur, March 2010, http://tempsreel.nouvelobs.com/actualite/monde/20100312.
OBS9630/trafic-d-organes-l-albanie-prete-pour-une-enquete.html
“Candidature albanaise : Le feu vert des 27 ouvre la voie aux Balkans occidentaux”, C. Bargain, November 2009, http://www.euractiv.fr/typo3-section-notfound/2010/02/08/candidature-albanaise-feu-vert-des-27-ouvre-voie-aux-balkansocci
“Les premiers pas de l’Albanie vers l’Union européenne : l’accord de stabilisation et d’association”, O. Kumbaro, July 2002, http://www.robert-schuman.eu/
question_europe.php?num=sy-55
“La Macédoine face à l’irrédentisme albanais”, Kosovo je Srbija (“Kosovo is
Serbia”), June 2008, http://www.kosovojesrbija.fr/fr/les-enjeux-analyses/la-macedoine-face-a-lirredentisme-albanais.html
“Coopération régionale et intégration européenne”, J. A. Derens, November
2008, http://www.fondation-res-publica.org/Cooperation-regionale-et-integrationeuropeenne_a363.html
“Interminables fiançailles entre Bruxelles et les Balkans”, J.A Derens, November 2009, http://www.monde-diplomatique.fr/2009/11/DERENS/18376
95
Hasan Zahirović
AMU (DAMU), Univerzita Karlova, Praha
Meziválečný jugoslávský repertoár v Národním divadle v Brně (1918-1938)
(Československo-jugoslávské meziválečné divadelní styky)
Dramaturgie brněnského českého Národního divadla uvedla v meziválečném období
(1918-1938) na scénu řadu nejvýznamnějších jugoslávských dramatiků. Pronikání
jihoslovanské dramatické tvorby na česko-slovenská a především na brněnská jeviště
bylo „počtem přeložených a uvedených her nejplodnějším obdobím v celé historii česko-slovensko-jihoslovanských styků“1.
Nejčastěji to byla díla Vojnovićova, Begovićova, Nušićova, Krležova, Cankarova, atd.
Pozadu nezůstala ani opera a balet, díky znalci jugoslávské hudby dirigentu Antonínu
Balatkovi2, Branku Gavellovi3 a Máši Cvejićové4.
Mnohé hry této dramaturgie v době první republiky slavily v Brně své první uvedení
na půdě Československa a vykonaly nejúspěšnější propagaci své vlasti. Nejlepším příkladem je inscenace opery Morana, Jakova Gotovce, její rozhlasové vysílání bylo jistě
potěšujícím pozdravem z Brna do Záhřebu a vyvolalo nadšenou odezvu v záhřebském
tisku. Jugoslávci vůbec netušili, že budou v rádiu poslouchat operu svého známého
skladatele, která se dožila svého prvního provedení v cizině.5
1
Dorovský, I. Dramatické umění jižních Slovanů, I .čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v
Brně, 1995, s.129
Antonín Balatka (* 1895 – † 1958) český dirigent, skladatel a publicista. V letech 1914 – 19 studoval
na konzervatoři (skladbu u V. Nováka) v Praze. sám působil deset let v Lublani (od 1919 do 1929),
kde znamenitě propagoval českou hudbu (provedl cyklus Smetanových oper, Janáčkovu Její pastor
kyni, Foersterovu Evu a řídil také koncerty, kde zazněla díla Smetanova, Dvořákova, Novákova aj.).
V Brně se zase věnoval propagaci jihoslovanské hudby.
3 Branko Gavella (* 28. července 1885 v Záhřebu (Chorvatsko) – † 8. dubna 1962 v Záhřebu),
jihoslovanský činoherní a operní režisér, divadelní kritik a teoretik, teatrolog, esejista a překladatel,
působící v mnoha evropských divadlech. Člen Zemského divadla v Brně v letech 1931–1940. Uvá
dějí-li jugoslávské divadelní prameny, že Gavellův celoživotní režisérský opus (od roku 1914 do
roku 1961 – s přerušením několika let válečných) obsahuje 263 inscenací, činoherních i operních,
připadá na brněnské působení (včetně spolupráce s dalšími divadly – v Praze, Bratislavě a Ostravě)
téměř stovka. Třebaže počtem převažují. Jako režisér operního souboru nastoupí Gavella v době
ředitelování Václava Jiřikovského. Do Československa se pak znovu vrátil po válečném intermezzu,
nikoli však už Brna, ale do Bratislavy a Ostravy. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště III.
1884 – 1994, Národní divadlo v Brně, 1990 – 1994, s.330.
4 Cvejićová, Máša (* 10. prosince 1901 v Praze - † 26. března 1977 v Brně) Pravé jméno Marie Svo
bodová, byla tanečnice, baletní mistryně, choreografka. Tato žačka Augustina Bergra se již ve
třinácti letech stala členkou Národního divadla v Brně (1914–20). Ve dvacátých letech působila jako
sólistka a choreografka v divadlech v Lublani, Záhřebu a Bělehradě (1920–29). V roce 1930 dostal
její manžel, pěvec Nikola Cvejić, nabídku angažmá od ředitele brněnského ND, souhlasil však jen s
podmínkou, že bude přijata i jeho žena jako choreografka. Oto Zítek podmínku splnil, manžele
Cvejićovi angažoval. Zajímavým akcentem v její dramaturgii byl zájem o hudební díla jihoslovanské
ho původu. Po odchodu I. V. Psoty do zahraničí ji nový ředitel Václav Jiříkovský pověřil vedením
baletu. Po odchodu I. V. Psoty do zahraničí ji nový ředitel Václav Jiříkovský pověřil vedením baletu.
Od 1928. do 1970. byla jugoslávskou občankou. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště III.
1884 – 1994, Národní divadlo v Brně,1990 – 1994, s.569.
5 Divadelní list, Ředitelství Národního divadla Brně, ročník VI, číslo 12, 31. ledna 1931, 1930, s. 121.
2
96
Česko-slovenská scéna byla inspirací i pro jugoslávské spisovatele, kteří věnovali svá
dramata České republice či schválně psali pro české jeviště. Příkladem toho je například známá Maškaráda v podkroví věnována Praze, jejíž autor Ivo Vojnović navštěvoval Čechy v době, kdy zde, stejně jako v chorvatském prostředí, vrcholí boj o dosažení
státní a národní suverenity. Pro Vojnoviće byla Praha, a její tehdejší kulturní a společenská atmosféra, do jisté míry inspirací a motivací, stejně jako byly Vojnovićovy hry
přínosem pro pražské publikum, konkrétně např. hra Smrt matky Jugovićů, která byla
jednak vysoce umělecky hodnocena a která zároveň byla schopna podpořit aktuální
dobovou politickou myšlenku sjednocení jižních Slovanů.
Jihoslovanský repertoár se dostal do Brna také díky Jiřímu Mahenovi a jeho lásce k Jugoslávií6 a Václavu Jiříkovskému (ředitel tehdejšího Národního divadla v Brně 19181920 a 1931–1942) a jeho úsilí o slovanský repertoár. Jiřikovský chtěl, aby repertoár
byl původní a nezávislý na pražském divadle: „Běžné schéma, podle něhož býval utvářen repertoár v provinciálních divadlech, snažil se paradoxně převrátit: uváděním jinde
nehraných novinek chtěl vycházet vstříc touze diváků po nových duchovních senzacích
a zároveň donutit ostatní, zejména pražská divadla, aby opisovala z jeho vlastních repertoárů.“7
Ředitel Jiřikovský obdržel dopis od bosensko-charvátského dramatika Ahmeda
Muradbegoviće, který po brněnské inscenaci jeho hry „Boži cestou“ vřele kvitoval
slovanskou dramaturgii brněnské scény: „Vaše láska k jihoslovanskému dramatickému umění, jakož i Vaše zásluhy, že toto umění našlo cestu k srdci a duši bratrského československého obecenstva – učinily mi dávno Vaši osobnost sympatickou jako
výjimečného kulturního pracovníka drahého nám Československa. Osobní setkání
s Vámi ještě více upevnilo a prohloubilo tento můj názor, díky Vaší srdečnosti a upřímné
slovanské pohostinnosti, s jakou jste mě přijal.“8
Milan Begović sám ocenil brněnskou iniciativu po úspěšném provedení své hry Člověk je slabé stvoření v roce 1934 prohlášením, že brněnské divadlo je na prvním místě
v uvádění jeho her. Říká, že Praha nebyla tak pokroková, přesto že jeho Dobrodruh před
branou měl silný úspěch na Vinohradech ve skvělém provedení s paní Sedláčkovou
v čele. “Nevím, zda je u pražských divadel nějaký předsudek proti jugoslávské dramatice.
Ale kdyby tomu tak nebylo, nedalo by se vysvětliti, proč nebyl uveden dosud tak vynikající
dramatik, jakým je Miroslav Krleža… Zlobím se vždycky, když čtu na repertoáru velkých
pražských divadel bezvýznamné autory evropské dramatické produkce a když vidím, jak
je Jugoslávie opomíjena. Jen o našem národním svátku se vždy něco vytáhne z povinnosti
a bratrské kurtoasie, což chutná spíše po kulturním bagatelizování.” 9
6
7
8
9
Ze zralé básnické tvorby vyniká epická skladba Scirocco (1923) a lyrická sbírka Rozloučení s jihem
(1924), obojí inspirované pobytem na jugoslávském Jadranu. Potom cestopis Hercegovina (1924).
Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s. 293.
Divadelní list, Zemské divadlo Brno, R XIII, Č 5, 23. října 1937, 1937, s. 112.
Převzato, Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis
Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno) , s. 115.
97
Vedle zvláště milého a vítaného dramatu slovanského jihu, byla v meziválečném brněnském repertoáru hodně uváděna ruská, polská a bulharská dramata. Přátelské
styky s jižními Slovany měly v Československu v kulturním světě vůbec, a zejména ve
světě divadelním, již dlouholetou tradici. Ani Brno nezůstalo v tomto směru pozadu;
řada brněnských herců a režisérů působila v jugoslávských divadlech v Lublani, Záhřebu aj. Tamní umělci hostovali zase téměř každý rok v brněnském divadle, mnozí
našli v Brně i trvalé působiště. Jak píše Telcová (1958: 115), na brněnské scéně hostovali např.: Zlata Gjungjenac (primadona královské lublaňské opery, nyní členka
charvátského Národního divadla v Záhřebu, kde v roce 1946 s úspěchem vytvořila
Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni). Zinka Kuncová (sólistka záhřebské opery, první
zahraniční představitelka Libuše, v níž hostovala v Brně 1. prosince 1934; proslula
později na předních operních světových scénách), režisér Boris Krivecký ze záhřebských a lublaňských divadel aj. Delší dobu v Brně působili: barytonista Nikola Cvejić (jeho manželka Máša Cvejičová, po dlouhá leta choreografka brněnského baletu,
potom šéfka baletu zpěvohry Státního divadla), tenorista Juraj Hančević, operní
a činoherní režisér Branko Gavella - režisér záhřebského divadla, profesor Dramatické záhřebské akademie a divadelní teoretik, jak se psalo, jehož umělecká činnost byla
pro Brno zvláště významná.
Doklady dramaturgie brněnského divadla mezi dvěma válkami uváděním jihoslovanské dramatiky bohatě doplňují jeho slovanskou orientaci. Soupis jihoslovanských
inscenací v krátkém meziválečném období je opravdu obrovský. Jednalo se o třiadvacet (23) dramat, šest (6) oper, jednu (1) operetu a dva (2) balety. Některá z těchto
inscenací měla větší úspěch, zatímco jiná neměla žádný. K několika plánovaným hrám
nedošlo (Vojnovićova hra Lazarovo vzkříšení v sezoně 1919/1920; Beranovićovo dílo
Střiženo, košeno v sezoně 1930/1931; Krležův Halič v roce 1932/1933; 27. listopadu
1935 hra Ivana Cankara Pacholci, a v sezoně 1941/1942 Držićův Dundo Maroje a Baranovićův Nosáček.) Divadlo plní svůj smysl jen tehdy, dovede-li reagovat na životní
složky své doby, dovede-li své jeviště zapojovat do jejich hybných sil. To je základní
funkce divadla a dramaturgie musí být jejím neúplatným strážcem. Dramaturgie musí
neustále klást divadlo do duchovnícího ohniska přítomnosti, musí divadlo umocňovat
k jedné z duchovních složek dneška. Dramaturgie bdí nad tím, aby v divadle nezavládl neproduktivní, dosaženými výsledky spokojený klid; dramaturgie vyhání z divadla
strnulost, přejímající pasivně, nevýbojně reprodukční projev předchozích generací;
úhrnem: dramaturgie se musí starat o živou aktualitu divadla. Aktuální hodnota se v
divadle pozná ihned podle účinku: vzruší, uvede diváka do citového i myšlenkového
víru, dá divadelnímu představení mocnou duchovní náplň. Brněnské meziválečné divadlo splnilo svůj úkol. Reagovalo časově, bojovalo. Také jihoslovanská dramaturgie
se stala obrovským pokladem dějin českého, především brněnského divadla i když se
dalo předpokládat, že jihoslovanské inscenace budou primárně uváděny v Praze, tak
tomu však jak vidíme nebylo.
Nesmíme zapomenout, že kulturní, a zvláštní divadelní vztahy mezi tehdejším Československem a Jugoslávií byly, na rozdíl od těch současných, velmi zajímavé a na
98
záviděníhodné úrovni. Mnohem více se překládalo, vyměňovalo, napodobovalo,
navštěvovalo. Československo-jugoslávské vztahy se v meziválečném období, jak se
dovnímáme, odehrávaly na několika úrovních: politické, hospodářské a kulturní. Navenek se mělo zdát, že jsou tyto vztahy ideální, při bližším zkoumání je však patrné, že
kromě kulturní oblasti tyto vztahy rozhodně dokonale nefungovaly. Pro českou společnost tohoto období bylo typické, že nadšeně přijímala všechno jihoslovanské, ať už
se jednalo o literaturu, divadelní inscenace nebo zájezdy na Jadran. Jana Hrabcová ve
své práci Československo-chorvatské vztahy v období 1918–193810, píše, že Jihoslované byli pro Čechy bratrským spojeneckým národem a celá řada nadšenců a přátel
Jihoslovanů pracovala na rozvíjení vzájemných vztahů a vazeb. Meziválečné československo-jugoslávské vztahy nebyly vůbec jednoduché. Zatímco se kulturní kontakty
a turismus intenzivně rozvíjely, politické vztahy komplikoval především zcela rozdílný
názor na charakter a uspořádání jugoslávského státu.
AHMED MURADBEGOVIĆ
Poslední jihoslovanskou premiérou na brněnské scéně krátce před fašistickou okupací byla hra mladého bosenskeého dramatika Ahmeda Muradbegoviće (1898-1971)
Boží cestou; Text přeložil Rajmund Habřina. Premiéra se odehrála 11. října 1937
v režii Branka Gavelli, který si pozval do Brna svého záhřebského spolupracovníka,
výtvarníka Ljuba Babiće. Jak píše Telcová, inscenace poskytla jiný pohled na prostředí
slovanského jihu, zastoupené v brněnské dramaturgii posledních let většinou dramatickými příběhy ze současného života. Muradbegovićova hra si však vybrala za dějiště
muslimskou Bosnu, prostředí, dýchající pro českého diváka zcela osobitým půvabem.
Také téma samo, boj Omer-Bega za udržení starého řádu, jeho zápas za duševní čistotu pozemského života, který je jakýmsi předstupněm života posmrtného, vybočovalo
z repertoárové obvyklosti. Režisér měl při rozhodování obavu, má-li být hra vůbec nastudována, protože se „projevily pochybnosti, bude-li srozumitelná pro našeho diváka,
splnila nicméně svůj úkol, byla dobře přijata“.
Gavella o tom napsal celý článek, jak dlouho přemýšlel, jestli má Muradbegoviće v
Čechach inscenovat. „Ačkoliv jsem radou a různými pokyny pomáhal svému mladému
příteli a bývalému žáku Muradbegovićovi při konečné, definitivně scénické redakci jeho
díla – ačkoliv jsem sám toto dílo uvedl a inscenoval v Záhřebu – velmi jsem rozmýšlel,
mám-li je předložit k provádění za hranicemi naší vlasti.“ Gavella vysvětloval, že to nebylo proto, že by je považoval za méně hodnotné než jiná díla jihoslovanského původu,
která do té doby prošla českým scénami. Tvrdil, že naopak považoval Muradbegovićovu hru s ohledem na její literární upřímnost a poctivost za schopnou čestně, ba vítězně
soupeřit s mnohými jinými jihoslovanskými díly, jejichž autoři mnohem snadněji získávají půdu na československých scénách. Gavella se rozmýšlel ze zcela jiných důvodů: obával se, že dramatické problémy hry, které jsou tak úzce svázány s jejím dějištěm
10
Hrabcová, J. Československo-chorvatské vztahy v období 1918–1938, (Bak. diplomová práce), Masary
kova univerzita, Brno, 2006
99
– s muslimskou Bosnou – budou těžko pochopitelné zahraničnímu obecenstvu, stojícímu daleko mimo tento okruh zájmů a myšlení. Téma zápasu mezi patriarchálností
a novými myšlenkami jistě není omezeno jen na Bosnu, má své paralely i na západě,
ale v daném případě svou průhledností by mohlo v divákovi vzbudit dojem primitivnosti. Konečně tento bosenský mohamedánský svět není cizí jen diváku západnímu,
totéž platí i pro Chorvaty, jak tvrdil Gavella.
Starý beg, hlavní osoba hry, nebojuje za starý řád proto, že by jeho zrušení uráželo jeho
sociální, patriarchální city a příslušnost – zápasí za duši, za čistotu života – protože pro
něho znamená pozemský život jen přípravu pro onen druhý, lepší, vyšší a definitivní život. Toto stavění kontrastů mezi „tímto“ a „oním“ světem odpovídá úplně „bogumilské“
tradici. Argumentace starého bega je přes všecku rozhodnost a tvrdost jaksi lyrická, ve vyjádření poetická, malebná, i když se projevuje prostřednictvím velkých duševních otřesů.
Právě v takových výjevech se Muradbegović ukázal být „šťastným tlumočníkem tohoto
zvláštního světa krásným stmelením poezie a života, které tak charakterizuje nejčistší národní chorvatskou poesii, jak ji nalézáme právě v Bosně, a která se svou vysokou hodnotou
zdvihá nad ostatní národní projevy svou individualistickou prožilostí.“
Osoby dramatu zápasí s problémy, které jsou na západě dávno vyřešené. Hovoří řečí,
kterou už v obyčejném životě nezaslechneme, ale činí to s největší upřímností, v zápase
za naplnění osudu. „A hledáme-li most porozumění k těmto nám vzdáleným životním formám, najdeme ho v onom mystickém slovanském přesvědčení, že existuje jistě někde naplnění lidské touhy za štěstím – at už na tomto nebo onom světě.“
Autor po brněnské inscenaci vřele přivítal slovanskou linii v dramaturgii brněnské scény,
což vyjádřil v dopise, který od něho dostal ředitel Jiřikovský.
„Vaše láska k jihoslovanskému dramatickému umění, jakož i Vaše zásluhy, že toto umění
našlo cestu k srdci a duši bratrského československého obecenstva – učinily mi dávno Vaši
osobnost sympatickou jako výjimečného kulturního pracovníka drahého nám Československa. Osobní setkání s Vámi ještě více upevnilo a prohloubilo tento můj názor, díky Vaší srdečnosti a upřímné slovanské pohostinnosti, s jakou jste mě přijal. Pojměte za to mé vřelé
diky! Děkuji Vám za Váš zájem o moje literární dílo… Zároveň Vás prosím, abyste tlumočil
moji velkou vděčnost všem umělcům, účastným provedení mé hry »Boží cestou«. Jejich harmonická, hluboká, do nejjemnějších detailů duševních sahající, prožitá interpretace způsobila, že moje hra, jejíž základy, skryté ve vnitřní povaze díla, jsou z počátku těžko přístupné
a srozumitelné – našla vzdor tomu vzácné a srdečné pochopení a přijetí jak u brněnského
obecenstva, tak u kritiky. Nejsrdečněji díky za to! Vážnost a hluboká umělecká zodpovědnost, s jakou chápou své poslání českoslovenští herci, je nám vzorem a staví je do jedné řady
s ruskými hudožestveniky. To je jediná pravá cesta slovanské kultury. S výrazy hluboké úcty
zůstávám Váš Ahmed Muradbegović, profesor.”
V brněnské inscenaci účinkovali následující herci: bohatého muslima Omer-Bega hrál
Jaroslav Lokša, jeho ženu Arifu Jarmila Urbánková, dceru – Lejlu Vlasta Fabianová,
Lafeta – Kamil Blahovec, Ismeta – Oldřich Lukeš, Zuhru – Jarmila Lázničková, Minu
– Marie Secová, Ćamil-bega – Karel Höger, Esmu – Helena Krtičková, Nalju – Božena
Žáková, Hasana – Karel Hospodský.
Ahmed Muradbegović napsal rovněž libreto k opeře Morana (Jakov Gotovac), která
byla v Brně v meziváleční období také inscenována.
100
101
Místo závěru
Tato práce se zabývá málo reflektovanou otázku uplatnění jihoslovanské dramatické
tvorby na českých scénách. Zdá se, že tento okruh zaznamenal největší oblibu mezi
českými divadelníky zejména v meziválečném období. Ze zmíněných zdrojů se nam
podařilo vytěžit nosný základ práce, která se soustřeďuje zejména na tvorbu autorů
(včetně obecně známého Nušiče), jemuž je věnováná samostatná kapitola. V ni je pak
dále pojednáno o těch titulech, které byly uváděny na českých scénách, přičemž saháme i k dobovým kritikám a recenzím, příp. jiným ohlasům, abychom doložiil tehdejší
pohled na jednotlivé texty uváděné na českých scénách.
Při psaní práce jsme se opírali o jedinou rozsáhlejší studii věnovanou této problematice, o studii Jiřiny Telcové Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938. Při
tom však původní poznatky dále rozvíjíme, rozšiřujeme povědomí o dalších dílčích
problémech, doplňujeme další data a opravujeme některé nesrovnalosti, na něž jsme
při našem výzkumu narazili.
103
Branislav Nušić
Žijeme dál
11. listopadu 1939 Na VeveříAntonín Klimeš
Slavko Batušić
Komorní trio
26. března 1941
Na Veveří, česká premiéra
Jiří Jahn
Jaroslav Vogl námět Mičun Pavičević
Jovana - opera
1.dubna 1941
Na VeveříMiloš Wasserbauer
Marin Držić
Dundo Maroje
Sezona 1941 – 1942Zemské divadlo Dramaturgický plán divadla
Krešimir Baranović Nosáček – balet
Sezona 1941 – 1942Zemské divadlo Dramaturgický plán divadla
Na hradbách Na Veveří
Na Veveří Na Veveří
Arnošt Luděk
František Šlégr
Josef Skřivan
Branko Gavella
28. listopadu 1936
31.prosince 1936
6. května 1937
11. října 1937
Jakov Gotovac
Milan Begović
Ženich z onoho světa Branislav Nušić
Dr.
Milan Begović
Lela dostane klobouček
Ahmed Muradbegović
Boží cestou
Rudolf Walter
Karel Urbánek
Rudolf Walter
Rudolf Walter
Otto Čermák
Jaroslav Auerswald
Rudolf Walter
Otto Čermák
Jindřich Honzl
Oldřich Nový
Ota Zítek
Jozef Bezdíček
Ch Máša Cvejičová
Branko Gavella
Branko Gavella
Branko Gavella
Branko Gavella
Branko Gavella
Branko Gavella
Karel Urbánek
Ch a R Máša Cvejičová
Branko Gavella
Režisér
Karel Komarov
Václav Jiřikovský
Václav Jiřikovský
Spisovatel
Název hry
Premiéra
Divadlo
Ivan Zajc
Mikuláš Zrinský – opera
22. září 1918
Na Veveří
Ivo Vojnović
Dáma se slunečnici
5. října 1918
Na Veveří
Milan Ogrizović Hasanaginica
4. února 1919
Na Veveří
Ivo Vojnović
Fr. Neumann
Ekvinokce
23. leden 1920
Na Veveří
Branislav Nušić
Lidé
8. listopadu 1920
Reduta
Ivo Vojnović
Dubrovnická triologie
26. února 1921
Na Veveří
Ante Tresić-Pavičić Vyhnanství Ciceronovo
24. září 1921
Městské d. na hradbách
Ivo Vojnović
Ekvinokce
16. dubna 1924
Na Veveří
Milan Begović
Boží člověk
2 5. listopadu 1925
Na Veveří
Ivo Vojnović
Maškaráda v podkroví
12. března 1926
Městské d. Na hradbách
Milan Begović
Dobrodruh před branou
27. srpna 1927
Městské d. na hradbách
Milan Begović
Americká jachta ve Splitu
22. května 1930
Na Veveří
I.Tijardović
Pierot Ilo – opereta
29. srpna 1930
Na Veveří
Jakov Gotovac
Morana – opera
29. listopadu 1930
Městské d. na hradbách, P.Petrović
Liják
7.června 1931
Městské d. na hradbách
Krešimir Baranović Perníkové srdce – balet
25. června 1931
Městské d. na hradbách
Miroslav Krleža
Páni Glembajové
4. prosince 1931
Městské d. na hradbách
Milan Begović
Bez třetího
17. února 1932
Na Veveří
Petar Konjović
Koštana – opera
29. září 1932
Městské d. na hradbách
Ivo Vojnović
Smrt Matky Jugovićů
1. prosince 1933
Městské d. na hradbách
Milan Begović
Člověk je slabé stvoření
11. dubna 1934
Na VeveříCtibor Sonevend
Ivan Cankar
Pohoršení v údolí
30. června 1934
Městské d. Na hradbách
Miroslav Krleža
V agonii
10. října 1934
Na Veveří Branislav Nušić
Paní ministrová
17. října 1934
Na Veveří
Krešimir Baranović Perníkové srdce - balet
30. listopadu 1935
Na hradbách
Jugoslávské drama, opera a balet v Národním divadle v Brně v meziválečném období (1918–1938)
Seznam použité literatury
ALMANACH II –Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974,
Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi; Přehled repertoáru v období 1960 – 1974, Eugenie Dufková), Brno, 1974
BUNDÁLEK, Karel: Kapitoly z brněnské dramaturgie, Státní pedagogické
nakladatelství, Brno-Praha 1967
DOROVSKÝ, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, 1. část (1918 –
1941), 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, Brno, 1995
KOLEKTIV AUTORŮ; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní
divadlo v Brně, 1979
KOLEKTIV AUTORŮ; Postavy brněnského jeviště II. 1884 – 1989, Národní divadlo v Brně, 1985 – 1989
KOLEKTIV AUTORŮ; Postavy brněnského jeviště III. 1884 – 1994, Národní divadlo v Brně, 1990 – 1994
KOLEKTIV AUTORŮ; Slovník spisovatelů Jugoslávie, 1. vyd. Praha: Odeon, 1979
KUDĚLKA, Viktor; Slovník slovinských spisovatelů, Státní pedagogické
nakladatelství, Praha, 1967
TELCOVÁ-JURENKOVÁ, Jiřina; Brněnské divadelní výtvarnictví v letech
1929 – 31, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1956/XLI
TELCOVÁ, Jiřina; Brněnská scénografie let dvacátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1978/LXIII
TELCOVÁ, Jiřina; Brněnská scénografie v letech 1937 – 1945, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1982/LXVII
TELCOVÁ, Jiřina; K vlivům umělecké avantgardy na formaci brněnské scénografie let dvacátých a třicátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1989/LXXIV
TELCOVÁ, Jiřina; Podíl scénografické složky při tvorbě moderního divadla
v Brně na počátku let dvacátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae,
Brno, 1973/II
TELCOVÁ, Jiřina; Pokrokové znaky brněnské scénografie v letech 1930 –
1937, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1979/LXIV
Telcová, Jiřina; Brněnská scénografie v letech 1937 – 1945, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1982/LXVII
TELCOVÁ, Jiřina; Paleta a maska. Scénografie brněnského divadla v letech
1884 – 1944, Moravské muzeum, Brno, 1988
TELCOVÁ-JURENKOVÁ, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech
1918 – 1938, Časopis Moravského muzea, Brno, 1958/XLIII
WOLLMAN, Frank: Dramatika slovanského jihu, Slovanský ústav v Praze,
Praha,1930
WOLLMAN, Frank: Slovenska dramatika, Slovenski gledališki muzej,
Ljubljana, 2004
WOLLMAN, Frank; Srbochorvatské drama, Přehled vývoje do války, Filozofická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1924
104
105
Prameny
Fotografie her a návrhy kostýmů a scénografie (Archiv Divadelního oddělení
Moravského zemského muzea v Brně)
Programy her (Archiv Národního divadla v Brně)
Dobové novinové a časopisné články
Československé divadlo, Matice divadelní (meziváleční)
Divadelní list Národního divadla v Brně, 1925/26 – 1939/40
Divadelní šepty Národního divadla v Brně 1917/18 – 1924/25
Lidové noviny (meziválečné)
Národní noviny, 8. 5. 1937
Národní osvobození (meziválečné)
Salon (meziválečné)
Srpski književni glasnik, č. 8, 1932 Elektronické zdroje
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/307540-nusic , květen 2011
Soupis jugoslávských her meziválečného repertoáru Národního divadla v Brně podle
dramaturgů
Begović, Milan Boží člověk, p.25. listopadu 1925, r.Jaroslav Auerswald Dobrodruh
před branou, p.27. srpna 1927, r.Otto Čermák Americká jachta ve Splitu, p.22. května
1930, r.Jindřich Honzl Bez třetího, p.17. února 1932, r.Branko Gavella Člověk je slabé
stvoření, p.11. dubna 1934, r.Ctibor Sonevend Lela dostane klobouček, p.6. května
1937, r.Josef Skřivan Vojnović, Ivo Dáma se slunečnici, p.5. října 1918, r.Václav Jiřikovský Dubrovnická triologie, p. 26. února 1921,r.Rudolf Walter Ekvinokce, p.16.
dubna 1924, r.Otto Čermák Maškaráda v podkroví, p.12. března 1926, r.Rudolf Walter Smrt Matky Jugovićů, p.1. prosince 1933, r.Branko Gavella Nušić, Branislav Lidé,
p.8. listopadu 1920, r.Karel Urbánek Paní ministrová, p.17. října 1934, r.Karel Urbánek Dr., p.31. prosince 1936, r.Františka Šlégr Žijeme dál, p.11. listopadu 1939, r.Antonín Klimeš Ogrizović, Milan Hasanaginica, p.4. února 1919, r.Václav Jiřikovský,
Tresić-Pavičić, Ante Vyhnanství Ciceronovo, p.24. září 1921, r.Rudolf Walter Petrović
Pecija, Petar Liják, p.7.června 1931, r.J.Bezdíček Krleža, Miroslav Páni Glembajové,
p. 4. prosince 1931, r.Branko Gavella V agonii, p.10. října 1934, r.Branko Gavella
Cankar, Ivan Pohoršení v údolí, p. 30. června 1934, r.Branko Gavella Ahmed Muradbegović Boží cestou, p.11. října 1937, r.Branko Gavella Slavko Batušić Komorní trio,
26. března 1941, r.Jiří Jahn
Soupis jugoslávských her meziválečného repertoáru Národního divadla v Brně podle
režisérů
Soupis jugoslávských dramaturgů meziválečného repertoáru Národního divadla
v Brně podle země původu
Bosna a Hercegovina Ahmed Muradbegović Chorvatsko Begović, Milan Krleža, Miroslav Ogrizović, Milan Petrović Pecija, Petar Slavko Batušić Tresić-Pavičić, Ante Vojnović, Ivo Slovinsko Cankar, Ivan
Srbsko Nušić, Branislav
106
Název hry
Ekvinokce
Dubrovnická maškaráda
Aretheios
Dundo Maroje
Než kohout zazpívá
Dundo Maroje
Premiéra
21. listopadu 1956
24. června 1958
4. prosince 1964
7. prosince 1968
30. října 1970
3.listopadu 1989
Miro Gavran
Lásky George Washingtona
24. září 2005
Malá scéna Mahenova divadla, česká premiéra
http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/.
Narozena ve znamení vah (Tango
d´amour)7. prosince 1994
Malá scéna Mahenova divadla, česká premiéra
http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/.
Spisovatel
Ivo Vojnović
autor 16. sto.
Miroslav Krleža
Marin Držić
Ivan Bukovčan
Marin Držić
Režisér
PřBedřich Peška d Antonin Kott
Př Emanuel Zungel d František Jílek
r František Syřínek
Karel Lapil
Antoš J. Frýda
Karel Jičinský
Alois Urban
Divadlo Režisér
Mahenovo divadlo František Šlégr Neznámý dubrovnický
Mahenovo divadlo Marko Fotez, j.h. z (Dubrovník)
Mahenovo dovadlo.Alois Hajda
Mahenovo divadlo Na hradbách
Rudolf Jurda
Mahenovo divadlo Na hradbách
Rudolf Krátký
Mahenovo divadlo R a úpr Ivica Kunćević Rade Pavelkić
Soupis jugoslávského repertoáru Národního divadla v Brně v letech 1942 – 2008
Spisovatel
Název hry
Premiéra
Divadlo Ivan Zajc
Hadačka z Boissy- opera
25. prosince 1886 Na Veveří
Ivan Zajc
Únos Sabinek - opera
29. září 1891
Na Veveří
Ivo Vojnović
Ekvinokce
20. října + 1898
Na Veveří
Branislav Nušić Pustina
23. října1907
Na Veveří
Branislav Nušić Pustina
30. ledna 1913 Na Veveří
Ivan Cankar
Pro blaho národa
25. dubna 1914. Na Veveří
PŘÍLOHA
Soupis jugoslávského repertoáru Národního divadla v Brně v letech 1884 - 1918
Bezdíček, Jozef Petar Pecija Petrović, Liják, 7.června 1931 Čermák, Otto Milan Begović, Dobrodruh před branou, 27. srpna 1927
Gavella, Branko
Miroslav Krleža, Páni Glembajové, 4. prosince 1931 Milan Begović, Bez třetího, 17.
února 1932 Ivo Vojnović, Smrt Matky Jugovićů, 1. prosince 1933 Ivan Cankar, Pohoršení v údolí, 30. června 1934 Miroslav Krleža, V agonii, 10. října 1934 Ahmed Muradbegović, Boží cestou, 11. října 1937 Honzl, Jindřich Milan Begović, Americká jachta
ve Splitu, 22. května 1930
Jahn, Jiří Slavko Batušić, Komorní trio, 26. března 1941
Jiřikovský, Václav Ivo Vojnović, Dáma se slunečnici, 5. října 1918 Milan Ogrizović,
Hasanaginica, 4. února 1919 Klimeš, Antonín Branislav Nušić, Žijeme dál,11. listopadu 1939 Skřivan, Josef Milan Begović, Lela dostane klobouček,6. května 1937 Sonevend, Ctibor Milan Begović, Člověk je slabé stvoření, 11. dubna 1934 Šlégr, František Branislav Nušić, Dr., 31.prosince 1936 Urbánek, Karel Branislav Nušić, Lidé,
8. listopadu 1920 Branislav Nušić, Paní ministrová, 17. října 1934 Walter, Rudolf Ivo
Vojnović, Dubrovnická triologie, 26. února 1921 Ante Tresić-Pavičić, Vyhnanství Ciceronovo, 24. září 1921 Ivo Vojnović, Maškaráda v podkroví, 12. března 1926
C) Práce předložené pouze písemně
Petr Fojtík 1
FF a FSV UK Praha
Kvazinezávislý stát Kosovo a jeho aktuální pozice v mezinárodních vztazích
Obsah
Úvod
1. Regionální dimenze
1.1. Regionální vnímání statusu Kosova
1.2. Regionální integrace
1.3. Budoucnost vztahů se Srbskem
2. Evropská dimenze
3. Mezinárodní dimenze
3.1. Kosovo vs. Afghánistán
3.2. Další aspekty mezinárodního uznání
4. Shrnutí
5. Seznam zdrojů
Úvod
První dekáda nového tisíciletí by se z hlediska vzniku nových států dala charakterizovat jako období relativně nízké angažovanosti národů ve vztahu k vlastnímu sebeurčení a následnému vyhlášení nezávislosti. Tento trend je v zásadě pochopitelný,
poněvadž vlna nacionalismu a separatismu byla často aplikována bezprostředně po
skončení studené války. Rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie, Československa, nepovedená iredenta na Kavkaze či secese v oblasti Afrického rohu jsou toho dokladem.
V souvislosti s tím, přinesla divoká devadesátá léta mnoho krvavých konfliktů, které
stále nesou následky do dnešních dní. Následující období 21. století přináší (mírné)
snížení regionálních a etnických konfliktů či občanských válek, což je také důsledek
toho, že tato etapa novodobých dějin nepřinesla zásadní rozšíření seznamu nově ustanovených států. Vyjma již etablovaných států, které v tomto období vstoupily do OSN
(Tuvalu – 2000, Srbsko – 2000, tehdejší Svazová republika Jugoslávie a Švýcarsko
– 2002), vznikly pouze dva, mezinárodním společenstvím uznané státy (Východní Timor – 2002 a Černá Hora – 2006). A to je skutečně ve srovnání s dekolonizací či právě
devadesátými léty 20. století marginální počet.
Nicméně postbipolární období přineslo výrazný nárůst tzv. kvazistátních jednotek na
politické mapě světa. Tomuto pojmu, který se v oblasti mezinárodních vztahů poprvé
objevil již v 60. letech, se dostalo najednou daleko větší pozornosti v odborné i po1 Katedra politologie a evropských studií, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Křížkovského 12,
Olomouc, 77180, [email protected]
108
litické sféře, méně už mezi laickou veřejností. Samotný pojem kvazistát představuje
politickou jednotku, která ve své podstatě splňuje základní atributy státu. Disponuje
vlastním územím, obyvatelstvem a prostřednictvím státní moci je udržován nezbytný
chod země. Kvazistátu ovšem k definitivnímu etablování chybí, z hlediska mezinárodního práva důležitý aspekt: mezinárodní uznání. Od konce studené války můžeme rozpoznat několik takových států, které v zásadě splňují základní požadavky pro
vznik, nicméně mezinárodní (ne)uznání jim nedovoluje vstoupit např. do OSN a tak
představovat zcela suverénní a nezávislou jednotku. Mezi notorický známé kvazistáty
můžeme zařadit např. Podněsterskou republiku, ve které má domovská Moldávie naprosto minimální vliv, dále Somaliland, jenž se de facto odtrhnul od tzv. „failed state“2
Somálska či Jižní Súdán, jemuž se s největší pravděpodobností v nejbližších letech
mezinárodního uznání dostane.
Mezi kvazistáty můžeme zařadit právě i oblast Kosova, poněvadž podle Pål Kolstøeho
je minimální časová hranice tohoto útvaru stanovena na dva roky.3 Již v dobách socialistické Jugoslávie volala tato jedna z nejchudších oblastí Balkánu po statutu nezávislého státu či alespoň federativní republiky v rámci SFRJ. Tehdejší národností a etnická politika Jugoslávie byla ovšem významným způsobem rezistentní vůči jakýmkoli
projevům emancipace či nacionalismu. Tehdejší ideologie, prosazována slovinským
teoretikem marxismu Edvardem Kardeljem, odmítala vznik svazové republiky těm
národům, které již měly svůj vlastní stát vně Jugoslávie, což byl příklad kosovských
Albánců (a také Maďarů žijící ve Vojvodině). Tento útlak, který měl prvky latentního
konfliktu již v osmdesátých letech, naplno propukl na konci devadesátých let, během
kterých propukla občanská válka mezi Srbskem a Albánci žijícími na Kosovu. Tento
konflikt přinesl vedle citelných ztrát na životech především obrovskou vlnu uprchlíků
a prohloubení vzájemné nesnášenlivosti mezi Srby a Albánci. V následujícím období
zde mezinárodní společenství prosazuje civilní správu UNMIK pod patronací OSN,
která zde působí dodnes. Následně dochází k celé řadě projevům nacionalismu, které
mají jasný cíl – vyhlášení kosovské nezávislosti na Srbsku. I přes politickou a diplomatickou snahu mocností nedochází ke kompromisnímu řešení, které by bylo přijato
vedle Prištiny také Bělehradem.
Tento, v zásadě neudržitelný stav, trvá dodnes a to i přesto, že Kosovo vyhlásilo jednostrannou nezávislost na Srbsku 17. února 2008. Od té doby byl tento nejmladší
stát světa uznán 75 státy.4 Proto, aby mohl být považován za skutečně samostatný
z hlediska mezinárodního uznání, potřebuje (mimo jiné) především uznání 128 člen-
2
Pojmy failed state, failing state, collapsed state aj. jsou mnohdy spojovány právě s pojmem kvazistát
(quasi state), nicméně tyto termíny představují poněkud odlišný význam v oblasti výzkumu meziná
rodních vztahů. Failed state je takový stát, který disponuje mezinárodním uznáním, ovšem zdejší vláda
není schopna zabezpečit fungování základních státních činností a tudíž dochází k ochromení místní eko
nomiky, politického a sociálního života apod.. Mnohdy je tato neschopnost doprovázena i občanskou
válkou. Např. Somálsko, Čad, Afghánistán, Laos apod.
3 KOLSTI 2006
2 Stav k 4.2.2011
109
ských států OSN, nutných pro potenciální vstup do této organizace. Na základě uvedených charakteristik Kosovo splňuje princip tzv. kvazinezávislého státu. Nicméně,
jak si skutečně stojí Kosovo v mezinárodním měřítku, jaké jsou charakteristiky jeho
počínání ve světové politice a jaké trendy můžeme spatřit v procesu mezinárodního
etablování Kosova?
1. Regionální dimenze
Z regionálního pohledu je aktuální status Kosova ožehavou otázkou a do jisté míry
velmi problematickým faktem. Ze zcela pochopitelných důvodů jsou největším problémem vzájemné vztahy se Srbskem, jenž považuje Kosovo stále za svou integrální část. Tento stav má ovšem daleko hlubší a negativní konsekvence v rámci celého
regionu západního Balkánu.5 Země západního Balkánu jsou v podstatě poslední postkomunistickou enklávou uvnitř Evropské unie, a tudíž na základě této skutečnosti
byly všechny země regionu, včetně Kosova pod hlavičkou Rezoluce RB OSN č. 1244,
zařazeny do tzv. Stabilizačního a asociačního procesu, který má jednotlivé země postupně připravit na vstup do rodiny evropských států. Tento proces, který započal svou
činnost již v roce 2000 je zároveň nástrojem politiky rozšíření Evropské unie, která již
několikrát přislíbila zúčastněným zemím právoplatné členství. V souladu s tímto obnoveným konsensem ohledně budoucího rozšíření EU jsou pravidelně Evropskou komisí vydávány souhrnné strategické balíčky hodnotící vývoj jednotlivých zemí zařazených do Procesu stabilizace a přidružení. Zmíněný konsensus je založen na zásadách
konsolidace závazků, spravedlivém a přísném uplatňování příslušných kritérií a lepší
komunikaci s veřejností, přičemž je nutné vycházet také ze schopnosti EU integrovat
nové členy.6 Zmíněná kritéria jsou Evropskou komisí členěna na politická a hospodářská a v neposlední řadě je potřeba naplnění tzv. evropských norem. V kategorii politických kritérií je zařazena i podmínka regionální spolupráce. Tato oblast se postupně
stává naprosto klíčovou pro pokrok v procesu přidružení a je důsledně vyžadována ze
strany EU. V případě balkánské reality se požadování tohoto principu jeví za naprosto
ospravedlnitelné a pochopitelné, poněvadž překonání (stále přítomné) vzájemné nedůvěry je důležité pro naplňování všech ostatních kritérií.
1.1 Regionální vnímání statusu Kosova
Bezprostředně po vyhlášení kosovské nezávislosti uznala mezi prvními tento stát Albánie. Albánie dlouhodobě podporovala snahy kosovských Albánců o separaci a byla
také jedinou zemí, která uznala kosovské referendum v devadesátých letech, ve kterém se 99 % voličů vyjádřilo pro samostatnost Kosova. Toto počínání se však zdaleka
5
6
Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Kosovo, Makedonie a Srbsko. Z geogra
fického hlediska nejde o přesné vymezení, ale spíše o produkt sociální konstrukce, což jej může
postavit do politicky napadnutelné pozice, nicméně nejpřesněji vyhovuje svému účelu. Více: STO
JAROVÁ, V. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Brno: CDK, 2007
EC.EUROPA 2008 (Sdělení Komise parlamentu: strategie rozšíření a hlavní výzvy 2007-2008)
110
nesetkalo s mezinárodním pochopením, popřípadě následným uznáním. Vzájemné
vztahy Kosova a Albánie jsou považovány za nadstandardní. Probíhá zde čilá ekonomická výměna a koneckonců Albánie představuje jednu z mála zemí, do níž mohou
kosovští občané cestovat, aniž by potřebovali cestovní víza. Pokud existují nějaké
disparity, tak jsou spíše jakýmsi konstruktem mezinárodních pozorovatelů, odborníků či intelektuálů, kteří spatřují potenciální nebezpečí v podobě vytvoření tzv. velké
Albánie. Na základě případné integrace všech albánsky osídlených území do jednoho
celku, by teoreticky mohlo dojít k disproporci názorů z hlediska vnímání skutečného
hlavního města Albánců. Z historické perspektivy je tím opravdovým centrem albánské identity spíše kosovská Priština (resp. Prizren či dokonce Pecs) a nikoli současné
hlavní město Albánců – Tirana. Každopádně jsou tato tvrzení spíše nepravděpodobné
úvahy, poněvadž všeobecná náklonnost Albánců, k ustanovení takovéhoto umělého
celku, je překvapivě poměrně nízká.
Další zemí, která vyjádřila loajalitu kosovským občanům bylo Chorvatsko, jenž tak učinilo přibližně měsíc po samotném vyhlášení nezávislosti. Toto počínání lze charakterizovat jako jakýsi projev vlastního pragmatismu. Chorvatsko představuje ze všech zemí
tohoto regionu zemi, která má v současné době naprosto reálné šance na vstup do Evropské unie. Již v dubnu 2004 byly s touto zemí zahájeny přístupové rozhovory, jakožto
jedna z finálních etap celého přístupového procesu. O sedm let později, v dubnu 2011,
byla uzavřena již 30. kapitola z celkového počtu 35. Všeobecně se očekává, že všechny
kapitoly by měly být dojednány do konce roku 2011, přičemž v krátkodobém termínu
by se Chorvatsko mohlo stát 28. členem Evropské unie. A právě rychlé uznání Kosova
bylo vyjádřením podpory dobrých regionálních a sousedských vztahů, jenž napomohlo
k pozitivnímu pokroku ve vybraných kapitolách (regionální spolupráce, mezinárodní
závazky či migrační politika) a také jasným a vstřícným gestem směrem k EU.
Daleko problematičtější se předpokládalo uznání ze strany Černé Hory a Makedonie. Černá Hora představuje stát, který až do roku 2006 byl součástí federace právě
se Srbskem. Uznání Kosova potenciálně mohlo ohrozit dobré ekonomické vztahy
a vzájemnou provázanost v dalších oblastech. Podobně, i když ne úplně, se jevila pozice Makedonců. Makedonie dlouhodobě vede spor o podobu názvu s Řeckem, jenž
důrazně odmítá požadavky svého severního souseda a naopak trvá na svých podmínkách. A právě Srbsko bylo v minulosti významným politickým partnerem, který částečné podporoval pozici Makedonců. V dobách řeckého obchodního embarga v devadesátých letech bylo Srbsko významným ekonomickým partnerem, jímž je dodnes. Je
tudíž pochopitelné, že oba tyto státy otálely se svou pozicí vůči statusu Kosova, avšak,
dle vyjádření politických představitelů, zvítězil princip práva národa na sebeurčení
a tak ve stejný den (9.10.2008) došlo k uznání Kosova i ze strany Černé Hory a Makedonie. Skutečnost, že obě země tak učinily ve stejném datu dokumentuje citlivost vzájemných vztahů všech zúčastněných a zároveň představuje jakousi možnost vzájemné
sebeobhajoby, jak Černohorců, tak Makedonců. Srbsku se tomuto kroku, i přes silný
odpor jejich diplomacie, nepodařilo zabránit. Demonstrativní protestní akt nabyl podoby vyhoštění velvyslanců obou zemí z Bělehradu.
111
Pozice Srbska ve vztahu ke Kosovu má dlouhodobě setrvalý stav. Logicky naprosto
striktně odmítá jakékoli uznání, pro které vyvíjí také diplomatické aktivity v zahraničí. Dá se tudíž očekávat, že tento trend bude bez větších změn probíhat i nadále a to
i přes zahájené vzájemné rozhovory mezi Prištinou a Bělehradem, které začaly v březnu roku 2011. Bosna a Hercegovina představuje, kromě Srbska, jediný stát regionu
neuznávající Kosovo jako samostatný stát. I přes zjevný nátlak Evropské unie a USA
brání tomuto aktu pozice bosenských Srbů v politických kruzích. Podobně je tomuto
stavu nakloněna i srbská populace žijící v Bosně. Není lehké odhadovat vývoj tohoto
nevyřešeného statusu a to především s ohledem na složitost, nepřehlednost a koneckonců i neakceschopnost zdejšího politického systému. Každopádně obrat směrem
k uznání Kosova nelze v krátkodobém horizontu s největší pravděpodobností očekávat.
Albánie
18.2.2008
Chorvatsko
19.3.2008
Černá Hora
9.10.2008
Makedonie
9.10.2008
Bosna a Hercegovina
?
Srbsko
?
Tab. č. 1.: Seznam států západního Balkánu (ne)uznávajících nezávislost Kosova (duben 2011).
1.2. Regionální integrace
V souvislosti s integrací západobalkánských zemí do EU bylo ustanoveno několik
regionálních iniciativ, které mají zvýšit efektivitu prováděných reforem na bázi regionální spolupráce. Pozice Kosova v těchto organizacích je ovšem omezená, poněvadž v průběhu jejich vzniku zde bylo Kosovo zastoupeno již zmiňovanou správou
OSN UNMIK. Tento stav trvá u většiny těchto regionálních struktur dodnes.
Jedna z nejvýznamnějších regionálních iniciativ Rada pro regionální spolupráci
(Regional Cooperation Council – RCC) vznikla transformací tzv. Paktu stability,
jenž byl svého času významným partnerem a zároveň nástrojem Evropské unie
v naplňování cílů v oblasti regionální spolupráce. RCC naplňuje mnoho ze svých
cílů, např. oblast příhraniční spolupráce, bezpečnostní sféra apod. I přesto stojí i
nadále před řadou překážek, které je potřeba překonávat, např. kooperace v oblasti
soudnictví či policie. Kosovo je zde, jak již bylo řečeno, zastoupeno misí UNMIK,
což do jisté míry omezuje pokrok v mezinárodním uznání a brání kosovským představitelům ve větší sebeprezentaci. Podobně je na tom Kosovo i s členstvím v dalších
iniciativách, namátkově např. Proces spolupráce v jihovýchodní Evropě (South East
European Cooperation Process – SEECP), Iniciativa spolupráce v Jihovýchodní Evropě (South East Cooperation Initiative – SECI) nebo CEFTA (Central European
Free Trade Agreement). Byť je Kosovo zastupováno mezinárodní misí, je důležité, že
našlo své místo i v těchto regionálních organizacích, které nabývají na významnosti.
112
Pozitivní jev může být např. také fakt, že Kosovo je v současné době (rok 2011) předsedající zemí iniciativy CEFTA.7
Na druhou stranu Kosovo stojí odděleně od Srbska v těchto iniciativách, což přináší řadu problémů. Vzhledem k tomu, že je tato otázka velmi citlivou a závažnou pro
všechny strany (především pro Srbsko), dochází tak v mnoha případech ke snížení
akceschopnosti těchto organizací. Jakékoli zpomalování regionálních aktivit je v
očích EU vnímáno velmi negativně a zcela jednoznačně nepřispívá integračnímu úsilí
všech přistupujících zemí do EU. Zde bohužel zprostředkovaně doplácejí na tento nevyřešený problém všechny země regionu. Jeden příklad za všechny, jenž zkomplikoval
vzájemnou spolupráci Srbska s ostatními státy v poslední době lze dokumentovat na
průběhu závěrečného setkání bulharského předsednictví v květnu 2008. To se konalo
při příležitosti schvalování Strategického programu Rady pro regionální spolupráci
pro období 2008-2009, během něhož došlo k menšímu skandálu. Přesto, že důležitý dokument byl nakonec schválen, srbská delegace opustila zasedání dříve z důvodu
vystoupení Skendera Hiseniho, který se představil jako ministr zahraničních věcí Kosova.8 Tento incident předznamenal, že budoucí spolupráce mezi zapadobalkánskými
zeměmi bude narážet na nový, zato zásadní problém.
1.3. Budoucnost vztahů se Srbskem
Jak již bylo výše naznačeno, Srbsko dlouhodobě odmítá jakoukoli jinou podobu Kosova v rámci mezinárodního společenství, než tu, která ponechává Kosovo pod vládou
Bělehradu. Na druhou stranu si Srbové moc dobře uvědomují neudržitelnost tohoto
stavu. K jistému oteplení vztahů došlo po negativním vyjádření mezinárodního soudního dvora na otázku, jejž vzneslo Srbsko, zda bylo vyhlášení kosovské nezávislosti
v rozporu s mezinárodním právem. Na základě vydaného judikátu se neměnný srbský postoj ocitl ve slepé uličce.9 Ve sledu těchto událostí se Srbsko rozhodlo v září
2010 přistoupit, prostřednictvím Valného shromáždění OSN, k jednacímu stolu
s kosovskými představiteli. Tento historický obrat byl významným způsobem ovlivněn
politickou krizí na Kosovu v průběhu podzimu/zimy 2010, která vyvrcholila vypsáním předčasných voleb (část těchto voleb musela být dokonce opakována). Přestože
nejsou současné vztahy mezi Kosovem a Srbskem zdaleka normalizované, tak můžeme říct, že jsou na podstatně vyšší úrovni než kdykoli předtím, ať už to před válkou či
v průběhu správy OSN UNMIK. Toto tvrzení potvrzuje zahájení již zmíněných rozhovorů, které byly započaty 8. března tohoto roku. Nejen Evropská unie, ale i Washington významným způsobem očekává posun neukončeného statusu s přihlédnutím na
integrační snahy obou stran do Euro-atlantických struktur.
Podle vysoce postavených úředníků Evropské komise budou následující rozhovory rozděleny do tří oblastí: právního řádu, svobody pohybu a regionální spolupráce.
7
8
9
CEFTA 2011
NOVINITE 2008
IHNED.CZ 2010
113
Záměrně je řešení statusu budoucnosti Kosova odsunuto na pozdější období, a to
především z toho důvodu, aby nedošlo k podkopání, již tak omezené, vzájemné důvěry.10 Rozhovory se zaměří na vyřešení problémů kosovských občanů, které pramení
právě z nevyřešeného mezinárodního statusu této bývalé jugoslávské provincie. Jedny z prvních záležitostí, které by se měly v následujících týdnech řešit, jsou spojeny
s telekomunikacemi, katastrální mapou a leteckou dopravou. Zcela jistě dojde i na
problematiku kosovských celních razítek, které Srbsko neuznává.11 Očekávat délku
a především úspěšnost těchto rozhovorů není jednoduché. Nicméně předpovídat
rychlé a efektivní vyjednávání je zcela nemožné a i slova srbského vyjednavače Stefanoviče: „rozhovory poběží tak dlouho, jak to bude potřeba“, jen potvrzují, že jednání
nebudou vůbec jednoduchá. Na druhou stranu skutečnost, že obě strany již zasedly k
vyjednávacímu stolu, můžeme brát za úspěch, jenž by měl přinést uklidnění situace
a přiblížit všechny obyvatele k prosperující budoucnosti.
2. Evropská dimenze
Válečný rozpad bývalé Jugoslávie, který se naplno rozhořel na počátku devadesátých
let a s přestávkami pokračoval 10 let až do nového tisíciletí, kdy na prahu občanské
války stály znesvářená etnika v Makedonii – Albánci a Makedonci, přinesl jedno zásadní selhání. Evropská unie se prezentovala jako naprosto neakceschopná organizace, která nebyla schopna řešit zásadní problém v blízkém zahraničí. Válečné konflikty
v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině a Kosovu muselo vždy, s nadsázkou řečeno, zachraňovat NATO pod silným vlivem USA. Sebereflexe po skončení válečného utrpení
v Bosně nebyla dostatečná a tudíž nástroje, se kterými EU k regionu bývalé Jugoslávie
přistupovala, selhaly i v průběhu války v Kosovu. Až po této tragédii došlo k zásadnímu politickému přehodnocení, jehož výsledkem byla rámcová politika pod názvem
Stabilizační a asociační proces, který byl formálně uveden v platnost na summitu EU
v Záhřebu v listopadu 2000. Poněkud konstruktivnější postup ze strany Bruselu se
přenesl i na právě vzpomenutou krizi v Makedonii v roce 2001, kdy za významného
přispění EU došlo k podepsání kompromisní smlouvy, která do historie vstoupila pod
názvem Ochridská dohoda.
Mise OSN UNMIK v Kosovu se aktivně účastnili i vojáci a civilní experti z členských
států Evropské unie. Unie se v následujících letech snažila hrát důležitého mediátora
v procesu řešení budoucího statusu Kosova, nicméně neodhadla vývoj, který nastal ve
chvíli, kdy Kosovo vyhlásilo nezávislost. Přestože se dal očekávat negativní postoj některých států proti tomuto jednostrannému aktu, tak dlouhodobé odmítání ze strany
Kypru, Rumunska, Řecka, Slovensko a Španělska staví Evropskou unii jako celek do
nezáviděníhodné situace. Zmíněné státy odmítají nezávislé Kosovo především z důvodů potenciálního přenesení tohoto problému, jako precedentu, na svá území. Ve všech
10 EUROACTIV 2011
11 tamtéž
114
zmíněných zemích žijí, někde více, jinde méně, nacionalisticky aktivní národnostní
menšiny. Snad nejvíce tomu tak je v případě Španělska či Slovenska.
V posledním období jsme mohli zaznamenat prosakující informace z některých zemí,
že by mohlo dojít k uvolnění stávající situace. V tomto případě bylo poměrně často
skloňováno právě Slovensko. Nicméně mediální spekulace jsou jedna věc, daleko důležitější je ve skutečnosti poodkrytí karet Evropské unie.
Evropský parlament představuje spíše poradní institucí v procesu rozšíření EU, kde
hlavní iniciační roli přebírá Komise a Rada. Z tohoto důvodu Evropský parlament
vydává vcelku sporadická a nic neříkající stanoviska typu „Evropský parlament by
uvítal uznání nezávislého Kosova všemi členskými státy EU“ z léta 2010. Není ovšem toto vyjádření v podmiňovacím způsobu poněkud málo? Kosovo v takové podobě, jak se dnes samo prezentuje, uznává k dnešnímu datu 75 zemí, z nichž pouze
22 je právoplatnými členy EU. Pokud by Kosovo (a koneckonců i Srbsko) mělo být
jednou členem evropské rodiny, musí dojít zcela jednoznačně k uznání nezávislosti
Kosova nejen všemi státy EU, ale také k uznání ze strany Srbska. Z tohoto důvodu
se domnívám, že prohlášení Evropského parlamentu je poměrně chabé a v podstatě nic neříkající. Ovšem, na druhou stranu, je potřeba si uvědomit, že vyřešení této
patové situace nebude vůbec jednoduchou záležitosti, i přestože byl návrh rakouské
europoslankyně ze strany zelených Ulrike Lunacek, vyzývající k uznání Kosova všemi členy EU, přijat přesvědčivou většinou 455 hlasů. Zaměříme-li se na hlasování
europoslanců ze zemí neuznávající nezávislé Kosovo, dojdeme k důvodu, proč je
závěrečné znění tohoto stanoviska o Kosovu tolik opatrné. 41 španělských poslanců ze 46 hlasovalo proti, dále 20/33 rumunských, 18/22 řeckých, 5/13 slovenských
a všech 6 kyperských poslanců se rovněž vyjádřilo negativně k této věci. Z tohoto
důvodu je opatrné vyjádření Evropského parlamentu zcela legitimní a má svým způsobem i logiku.
Z těchto důvodů lze v nejbližším období jen stěží očekávat posun v otázce uznání
samotné nezávislosti těmito státy. Bohužel lze zřejmě očekávat scénář, před kterým
varovala právě europoslankyně Lunaceková, poněvadž nezávislost Kosova je de facto realitou, proto nemá smysl se stále vracet do minulosti a znovu a znovu diskutovat
o této realitě. O této realitě, ať už chceme či nikoli, se bude diskutovat ještě dlouho.
Teď je otázka, jak moc dlouho a za jaké situace v samotném Kosovu.
Kosovo je poslední zemí západního Balkánu, jejíž občané jsou povinni mít vízum
pro vstup do EU. V minulých letech postupně tato povinnost všem zemím regionu
odpadla, přičemž poslední naplnění liberalizace víz proběhla na konci roku 2010,
kdy se na tento vytoužený seznam dostala Bosna a Hercegovina společně s Albánií.
Problém ovšem vězí v tom, že EU doposavad nevytvořila ani tzv. cestovní mapu pro
Kosovo, jak chronologicky postupovat v odbourání vízové povinnosti. EU do jisté
míry podkopává svojí autoritu v už tak izolovaném státě, jakým Kosovo bezesporu
je. Na jednu stranu jsou obavy ze strany Bruselu pochopitelné. Kosovští občané v
relativním hodnocení představují entitu s nejvyšším počtem žádostí o azyl v rámci
EU 27. Na sto tisíc obyvatel se jedná o 713 žadatelů, což je několikanásobně více
115
než v případě Gruzie (233/100 tis.), Somálska (211/100 tis.) nebo Afghánistánu
(71/100 tis.).12 Ovšem na stranu druhou by právě odbourání vízové povinnosti mohlo
tyto negativní hodnoty eliminovat a přispět ke snížení migračního proudu z oblasti jižního Balkánu. Koneckonců zahájení vyjednávání o liberalizaci víz s Ruskem (2007),
Ukrajinou (2008) nebo Moldávií (2010), nutí přemýšlet, proč Kosovo v této otázce
zůstává i nadále opomíjeno.
3. Mezinárodní dimenze
I přes nepopiratelný význam regionálních a potažmo evropských vztahů, je pro budoucnost Kosovo zcela zásadní dosažení celosvětového uznání. Jako zcela zásadní cíl,
který by s největší pravděpodobností uznal definitivně legitimitu kosovské nezávislosti, se předpokládá vstup tohoto státu do OSN. Proto, aby mohl jakýkoli stát vstoupit
do této univerzální organizace je potřeba souhlasu 2/3 členů Valného shromáždění
OSN a souhlas Rady bezpečnosti, což se v nejbližším období jeví jako nerealizovatelné, poněvadž Kosovo, jak již bylo řečeno, je uznáváno prozatím 75 státy OSN. Nicméně proto, aby mohlo dojít k postupnému navyšování tohoto seznamu je nesmírně
důležité také další aktivní počínání kosovské diplomacie v zahraničí, která má za cíl
dílčí cíle a kroky, jako je právě vstup do dalších organizací, zakládání zastupitelských
úřadů či odbourání vízové povinnosti apod.
Nejprve je pro úplnost potřeba přiblížit vývoj za poslední tři roky z hlediska počtu
států uznávající samostatnost Kosova, tedy od doby vyhlášení samostatnosti. Z níže
uvedeného grafu lze vystopovat, že k největšímu rozmachu došlo v prvním roce existence tohoto státu, kdy loajalitu vyjádřilo 53 zemí. Hlavní kosovští představitelé, ale i
mnozí odborníci ze zahraničí glosovali optimistickou budoucnost Kosovo z hlediska
mezinárodního uznání. Mezi první země patřili především spojenci z dob kosovské
války (příslušníci operace NATO Allied Force) – USA, Francie, Německo, Itálie, Belgie, Kanada, Norsko a další členové NATO či EU. Největší spojenci z islámského světa Albánie a Turecko byli rovněž mezi prvními státy, jež vyjádřily novému státu svou
podporu. Mezi další země můžeme zařadit např. Japonsko, Peru, Afghánistán, Jižní
Koreu, SAE, další státy EU a také již zmiňované země západního Balkánu. Zajímavostí je, že posledním státem EU uznávající Kosovo bylo Portugalsko v říjnu 2008. Od
tohoto data zbývají pouze Kypr, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Španělsko. Následující období 2009-2011 nepřináší pro kosovskou diplomacii příliš velký úspěch. I přestože pomalu přibývá počet států, tak tato uznání např. ze strany Vanuatu, Svazijska
nebo selhávajícího Somálska lze hodnotit do jisté míry za omezené, vzhledem k tomu
že jejich makroregionální přesah v oblasti mezinárodních vztahů je zcela marginální.
Naopak srbská diplomacie pochopitelně vyvíjí neustálý tlak na země, které se závěrečným stanoviskem váhají. Vždyť hlavní představitel srbské diplomacie, srbský ministr
zahraničí Vuk Jeremič, navštívil v letech 2008-2009 přes 90 zemí světa a nalétal přes
700 hodin během jednoho roku.13 Saudská Arábie představuje poslední významnou
zemi, která uznala Kosovo v dubnu 2009. Poněkud překvapivě přistupují k této věci
ostatní muslimské státy. I přes vysoký počet, jenž vyjádřil podporu, je zde však několik
důležitých států, které s rozhodnutím stále otálejí. Do jisté míry lze pochopit pozici
šíitských států jako Írán, Ázerbájdžán nebo Irák popřípadě země pod vlivem mocností
důrazně odmítající secesi Kosova, např. Kazachstán (pod vlivem Ruska i Číny) apod.
Nicméně nad pozicí muslimských států v Africe stále visí otazník, stejně jako nad státy Latinské Ameriky, kde pouze dva státy (Peru a Kolumbie) z celkových 12 uznalo
Kosovo. I přes vysoký počet států z oblasti Oceánie podporujících Kosovo (díky koloniálnímu vlivu Francie a Velké Británie) lze říci, že kosovský radar je ve vzdálenějších
regionech světa stále omezený.
Kosovští představitelé očekávali významný posun z hlediska nárůstu států uznávajících Kosovo po oznámení rozsudku mezinárodního soudního dvora, jenž posuzoval
legitimitu tohoto aktu. I přes, pro Kosovo v zásadě pozitivní výsledek, nedošlo k rapidnímu nárůstu tohoto počtu, což jen podpořilo frustraci předních politiků, ale i obyčejných občanů. V poslední době jsme mohli zaznamenat informace ze strany turecké
diplomacie, která se bude snažit lobovat v zemích, kde má pochopitelně větší vliv než
kvazistátní útvar Kosovo. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan údajně přislíbil kosovské vládě vyjednávání v zemích středního východu a Afriky.14
3.1. Kosovo vs. Afghánistán
Jak již bylo výše podotknuto, tak Evropská unie doposavad nezařadila Kosovo do programu liberalizace vízové povinnosti (cestovní mapy). Nicméně případ Kosova, resp.
povinnosti tamních občanů, vlastnit víza při cestování do zahraničí je neporovnatelný
s žádnou jinou zemí na světě. Kosovští občané mohou cestovat bez víz pouze do pěti
států světa: Albánie, Turecka, Makedonie, Černé Hory a Haiti. Dokonce Afghánistán,
z hlediska vízové restrikce jeden z nejproblematičtějších států světa, má daleko přívětivější pozici. 22 států umožňuje Afgháncům vycestovat bez víz.15
Stát
Dánsko
Finsko
Srbsko, Černá Hora
Somálsko Afghánistán
Kosovo
Tab. č.2.: Vybraný přehled států s počtem bezvízových styků, údaje z roku 2008. (zdroj: European Stability Initiative).
13
14
15
12 ESIWEB 2011
116
Počet bezvízových zemí
157
156
50
25
22
5
NYTIMES 2010
KOSOVOONLINE 2011
ESIWEB 2011
117
Další problém pro kosovské občany v případě touhy získat vízové dokumenty spočívá
v ceně samotných víz. Podle údajů místní nevládní organizace stojí jeho obstarání 124
Euro, což v případě průměrného příjmu (240 Euro) tvoří skutečně nemalý finanční
výdaj.16 I přes skutečnost, že byly v této problematice částečně zvýhodnění kosovští
Srbové (přes 7000 občanů), kteří v roce 2008 získali srbský biometrický pas (od prosince 2009 opravňující ke vstupu do schengenského prostoru), tak od roku 2009 je
daleko obtížnější získat tento srbský pas, vzhledem k přísnému nařízení ze strany Evropské Komise.17
3. 2. Další aspekty mezinárodního uznání
Vedle počtu států, které definitivně vyjádřily sympatie Kosovu, je také důležité nahlížet
na tuto problematiku i z širší mezinárodní perspektivy. Kromě 75 států OSN uznal Kosovo i další neuznaný stát - Taiwan. Kosovo je dále právoplatným členem Mezinárodního měnového fondu a Světové Banky. Na základě těchto okolností může vstoupit do
Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO), což by Kosovu v budoucnu umožnilo
získat vlastní státní kódy nebo internetovou koncovku. Vždyť dokonce i Palestinská území mají svou vlastní internetovou doménu. Z tohoto důvodu je Kosovo nuceno používat
různé zkratky Republiky Kosovo před vlastní internetovou doménou. Není tajemstvím,
že kosovské cestovní pasy uznává více států než samotné Kosovo. Kosovští celníci rovněž vydávají hraniční razítka, nicméně když se s těmito razítky octnete v Srbsku, dochází k jejich znehodnocení, poněvadž srbská strana tuto formu nezávislého fungování
hraniční policie pochopitelně neuznává. Kosovo se dále stalo členem Mezinárodní unie
cestovního provozu a etabluje se i v nejrůznějších sportovních mezinárodních uniích,
organizacích či federacích (házená, softbal aj.). Poměrně ožehavým tématem byla vůle
vstoupit do zřejmě nejvlivnějších sportovních federací - fotbalových UEFA a FIFA.
S postupem času se zdálo, že by mohlo dojít k udělení statusu plnohodnotného členství,
nicméně nakonec došlo k vydání stanoviska, které vyjádřilo souhlas se vstupem do těchto federací až ve chvíli, kdy Kosovo bude členem OSN. Dále uznává Kosovo 24 z 28 států
Severoatlantické Aliance. Vyjma Kypru se jedná o tytéž země jako v případě EU. Bylo již
naznačeno v předchozích řádcích, že Kosovo doposavad neuznává mnoho islámských
států. Tento trend se projevuje i ve vyjádření států Organizace islámské konference, kdy
pouze 20 z 57 států vyjádřilo Kosovu sympatie. Podobně je na tom i Liga arabských států
(10/22).
Kosovo se potýká i s problémy nabývající zcela obyčejného charakteru. Vedle internetové domény nemá Kosovo stále telefonní kód a je nuceno užívat srbský, popřípadě slovinský kód. I z tohoto důvodu zuřila v minulých měsících mezi Prištinou a Bělehradem tzv.
„telekomunikační válka“, která je doprovázena bojem místních operátorů v této oblasti.
Kosovští policisté několikrát „odstřihli“ srbské mobilní operátory s odůvodněním, že
nemají ke své činnosti patřičné oprávnění a licence. Tento problém nabývá na tragičnosti
ve chvíli, kdy si obyčejní lidé nemohou zavolat např. zdravotnickou pomoc.18 V případě
skutečného zájmu o udělení telefonního kódu musí být podána žádost u Mezinárodní
telefonní unie (podobně je tomu v případě internetové domény, o kterých rozhoduje Internetové korporace udělující domény a čísla). Tyto organizace se většinou poohlížejí
na pozici OSN a jejich postoj vůči podobným případům jako je Kosovo. Z tohoto důvodu je zde problém, před kterým stojí vedle politických elit i obyčejní lidé Kosova. Je
tudíž logické, že další mezinárodní uznání ze strany dalších států OSN je pro budoucnost Kosova naprosto klíčové.
4. Shrnutí
Kosovo představuje typický příklad kvazistátního politického útvaru, ovšem většina
současných kvazistátů nevykazuje takovou pozornost jako právě tento útvar. Snad
jen Palestinská území se mohou „chlubit“ podobným zájmem světových médií, nicméně i přes vysoký počet států uznávající Palestinskou autonomii (přesný počet je
sporný, poněvadž nedošlo v některých případech k jasnému stanovisku. Počet států
podporující Palestinská území přesahuje 110), je velmi sporné nakolik je tamější moc
schopna zabezpečit efektivní fungování státu a tudíž i splňovat podmínky pro definici
kvazistátu. Byť je tohle občas zpochybňováno i v případě Kosova, tak za pomocí mezinárodního společenství (zejména EU) je tato podmínka alespoň částečně naplněna.
Ostatní podobné politické jednotky se netěší takovému zájmu a tudíž pokud skutečně
můžeme odhadovat vývoj těchto subjektů na politické mapě světa, tak právě Kosovo
jako jedno z mála má, byť omezené, šance na ustanovení suverénního a legálního státu
v Evropě. Tyto snahy mají podpořit i nově ustanovená velvyslanectví Kosova v zahraničí, či založení různých zastupitelských úřadů v Kosovu. Kosovo založilo již přes dvacet ambasád v zahraničí, především v Evropě, USA a dále v Turecku, Saudské Arábii
a např. i v Japonsku. Naopak v Kosovu, zejména v Prištině nalezlo své zastupitelské
úřady nejrůznějších forem přibližně 40 států světa.
Nesmírně důležité pro budoucnost Kosova budou právě zahájené rozhovory mezi
Srbskem a Kosovem, jež budou velmi významné pro následnou kooperaci obou zemí.
Srbsko, v případě, že opravdu chce do Evropské unie (a ono skutečně chce) bude muset najít nějaký modus vivendi, který těmto evropským snahám nezabrání. Dosavadní
vztahy mezi těmito státy nejenže nesplňují konkrétní požadavky ohledně regionální
spolupráce, ale především zcela vylučují, aby se v budoucnu Srbsko společně s Kosovem (v dnešní podobě uznání/neuznání EU resp. Srbskem) stalo plnohodnotnými
členy Evropské unie. EU bude tudíž muset k tomuto problému přistoupit tak, aby
bylo její rozhodnutí akceptovatelné i pro Srbsko. Bude muset dojít k řešení, které napomůže k navázání standardních politicko-ekonomických vztahů mezi oběma státy.
S největší pravděpodobností zřejmě dojde k uznání Kosova v jakési podobě „de facto“
a nikoli „de iure“. Tohle uznání bude pro Srbsko nevyhnutelné v případě, že počet států uznávající Kosovo dosáhne „bájné“ hranice 128 států. Možnost, že k tomuto scénáři skutečně dojde, existuje (za přispění podpory USA, EU a důležitých muslimských
států), otázkou však zůstává, jak dlouho tento proces bude probíhat.
18 IDNES.CZ 2010
118
119
5. Seznam zdrojů
BIŠČEVIĆ, H. Jihovýchodní Evropa na rozcestí: společně vstříc budoucím
výzvám. Mezinárodní politika, 2009, roč. XXXIII, č. 5, s. 23-25. ISSN 0543-7962
DEBARDELEBEN, J. The Boundaries of EU Enlargement. 1. vyd., Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2008. 283 s. ISBN 78-0-230-52124-7
DIENTSBIER, J. Stabilita Balkánu a Evropská unie – příspěvek České
republiky. 1. vyd., Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006. 171 s. ISBN 80-2398060-2
FOJTÍK, P. Kosovský šachmat? Nikoli, Srbsko je stále na tahu. [online]
©2010, [cit. 2011-24-04]. Dostupné z: <http://amo.blog.ihned.cz/?article[comment]
[ukaz_vsechny]=1&article[comment][art_id]=45388830&p=Y10000_d&article[id]=45388830#comm>
HAYOZ, N. - JESIEN, L. Enlarged EU - enlarged neighborhood. 1. vyd.,
Bern: P.Lang, 2005. 392 s. ISBN 3-03910-624-4
Isolation Confirmed. How the EU is undermining its interests in Kosovo.
European Stability Initiative. [online] ©2011, [cit. 2011-24-04]. Dostupné z: <http://
www.esiweb.org/pdf/esi_document_id_111.pdf>
KOLST, P. The Sustainability and Future of Unrecognized QuasiStates.
Journal of Peace Research, 2006 43, 6, 723-740.
Kosovo vyhlásilo telekomunikační válku. Odstřihlo Srby od světa. Mobil.
idnes.cz. [online] ©2010, [cit. 2011-24-04]. Dostupné z: <http://mobil.idnes.cz/
kosovo-vyhlasilo-telekomunikacni-valku-odstrihlo-srby-od-sveta-pxu-/mob_tech.
asp?c=A100512_150040_mob_tech_hro>
Priorities of the Serbian Chairmanship of the CEFTA 2006. Ministry of
Economy and Regional Development [online] ©2009, [cit. 2011-23-04]. Dostupné
z: <http://www.cefta2006.com/sites/default/files/Chair%20in%20Office%20%20
Priorities%20for%20%202010.pdf>
Recasting Serbia’s Image, Starting With a Fresh Face. The New York
Times. [online] ©2010, [cit. 2011-24-04]. Dostupné z: <http://www.nytimes.
com/2010/01/16/world/europe/16jeremic.html>
Sdělení Komise parlamentu: strategie rozšíření a hlavní výzvy 2007-2008.
Komise Evropských společenství [online] ©2008, [cit.2011-24-04]. Dostupné z:
<http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/press_corner/key-documents/reports_
nov_2008/strategy_paper_incl_country_conclu_cs.pdf>
SEECP Declaration Approved by All Participants despite Scandal with
Serbia. Novince.com [online] ©2008, [cit. 2011-24-04]. Dostupné z: <http://www.
novinite.com/view_news.php?id=93368>
Srbsko-kosovské rozhovory odstartují pod drobnohledem baronky Anton.
Euroactiv. [online] ©2011, [cit.2011-24-04]. Dostupné z: <http://www.euractiv.cz/
rozsirovani-eu/clanek/srbsko-kosovske-rozhovory-odstartuji-pod-drobnohledem-baronky-ashton-008547>
Turecko lobuje za uznání Kosova. Kosovoonline.cz. [online] ©2011, [cit.
2011-24-04]. Dostupné z: <http://kosovoonline.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=729%3Aturecko-lobuje-za-uznani-kosova&catid=55%3Aaktualne&Itemid=137&lang=cs>
120
121
D) Nesoutěžní prezentace
Josef Oriško
Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum, FF MU Brno
Slovinsko mezi Bruselem, Moskvou, Prahou a Prištinou
…je nejen geopoliticky laděný název této úvahy, ale zároveň také její nosná myšlenka. Čtenář nebo posluchač, který není schopen mírně sarkastického nadhledu na dění
v současné „recesí zmítané“ Evropě, nechť se tohoto textu vystříhá. Všem ostatním
přeji mnoho smyslu pro český a také slovinský humor.
Poslední dobou se často procházím ulicemi Lublaně a tiše nasávám atmosféru hlavního města „Evropy v malém“ na pověstné křižovatce Východu a Západu, Severu a Jihu.
Slovinsko je zemí několika tváří – na území o málo menším než Morava se zde schází
a prolíná pět různých evropských kulturních okruhů. Ve středoevropské Lublani si
podávají ruce Alpy s Balkánem a nejvzdálenější slovinské výspy se hlásí na jihozápadě
ke středozemní a na severovýchodě k panonské kultuře. Slovinsko-rakousko-italské
trojmezí je jediný bod na světě, kde se stýkají tři největší evropská plemena – Slované, Germáni a Románi, respektive kde se stýká stát slovanský se státem germánského
a románského charakteru. Jedině Slovinsko tedy nabízí možnost vychutnat si pravou
balkánskou pleskavici v alpské horské boudě a pak, řečeno s trochou nadsázky, sjet
na lyžích přímo na jadranskou pláž a skočit si do moře. Takovým bohatstvím se Slovinsku nemůže rovnat žádná jiná evropská země. Tato kulturně-geografická pestrost
a zároveň přednost je však Evropany, ale hlavně samotnými Slovinci bohužel dosti
přehlížena.
Kdo je čefur?
Zde nemohu než začít tak, jak začínají mnozí, kteří se čefurskému tématu věnují,
a kteří jsou schopni výše zmiňovaného sarkastického nadhledu:
Kdo je čefur? Čefur je oseba, ki živi na ozemlju določene države, vendar ni pripadnik
tamkajšnje nacionalne večine. V našem primeru so to ljudje, ki prihajajo iz krajev južno
ali vzhodno od reke Kolpe. Med čefurje v večini primerov štejemo tudi njihove potomce.
Po svoji fiziognomiji se od pripadnikov večinskega dela populacije razlikujejo po nizkem
čelu, skupaj raščenih obrveh, poudarjenih ličnicah in močnejši spodnji čeljusti. Njihove
osnovne vedenjske značilnosti so: ljubijo lagodno življenje, preklinjajo, radi imajo alkohol, nežnejši spol, nogomet. Obožujejo kič in zlat nakit. Pri srcu so jim borilne veščine
in so nemalokrat agresivni tudi povsem brez pravega razloga. Njihova aklimatizacijska
doba je v večini primerov zelo dolga.
[Kdo je Čefur? Čefur je osoba, která žije na území té které země, avšak není zástupcem
zdejší národnostní menšiny. V našem případě jsou to lidé, kteří přicházejí z krajů na
jih nebo východ od řeky Kolpy (slovinsko-chorvatská hranice, pozn. aut.). Za Čefury považujeme ve většině případů také jejich potomky. Fyzionomicky se od většinové
populace liší nízkým čelem, srostlým obočím, propadlými lícními kostmi a silnější
122
spodní čelistí. Jejich povaha vykazuje tyto rysy: milují bezstarostný život, nadávají,
mají rádi alkohol, něžné pohlaví, fotbal. Zbožňují kýč a zlato. Jsou zapálení bojovníci
a častokrát jsou agresivní také třeba úplně bezdůvodně. Jejich doba aklimatizace (přizpůsobení se většinové společnosti, pozn. aut.) je ve většině případů velice dlouhá.]
(Robert Magnifico Pešut, z písně Čefur)
čefúrji (iz srb. čifut), slabš. poimenovanje za potomce priseljencev iz republik nekdanje Jugosl., razširjeno predvsem med mladostniki. Č. kažejo pripadnost svoji skupini
z značilnim načinom izražanja, oblačilnim videzom, pričesko, hojo. Istovetnost utrjujejo
z druženjem v vrstniške bande in včasih nasilniškim vedênjem. Pripadnost čefurski subkulturi izražajo tudi drugi uporniški mladostniki, ki ne izvirajo iz priseljenskih skupin
preb.; č. pogosto naklonjeno obravnavajo kritiki nestrpnega nacionalizma.
[čefuři (ze srbského čifut), hanlivé pojmenování potomků přistěhovalců z republik bývalé Jugoslávie, rozšířené především mezi mládeží. Čefuři poukazují na sounáležitost
se svojí komunitou zvláštním způsobem vyjadřování a oblékání, účesem a chůzí. Svoji
identitu si upevňují sdružováním vrstevníků do part a občas také násilnickým chováním. K čefurské subkultuře se často hlásí rovněž rebelující mládež, která nepochází
z přistěhovaleckých kruhů; negativní kritiku akceptují čefuři často spíše s hrdostí (ale
možný překlad také: čefuři často fandí kritikům netolerantního nacionalizmu).]
(Slovenski etnološki leksikon)
Situace neslovinských Jihoslovanů v „zemi na jižní straně Alp“ se v devadesátých
letech v mnohém podobala stavu rusky mluvících „Sovětů“ v některých bývalých
sovětských republikách. Tento stav přežívá ve Slovinsku v dosti podivné podobě
dodnes. Není přeci nic neobvyklého zavrhovat staré a obdivovat nové. Malé národy
ležící mezi Německem a Ruskem jsou v této činnosti dosti zběhlé. Tento dynamický
proces je důsledkem přirozené interakce dvou, většinou sousedních (v tomto případě
etnosociálních) entit. Ve sféře mezietnických vztahů dochází po určité době prudkého
ochlazení k revizi a opětovnému oteplení, což se v reálu projevuje například ve střídání
válečných a mírových period nebo třeba druhotně v periodických změnách místních
módních proudů. Po nešťastném a dnes stále častěji sebekriticky vnímaném rozpadu Jugoslávie se tento bývalý „projekt jihoslovanské federace“ stal terčem posměchu
v Lublani, Záhřebu, ale i Bělehradu, a dříve téměř všemi milovaný nebohý Josip Broz
démonem a ničitelem všech Jihoslovanů, o Albáncích nemluvě.
Takzvaní „Čefurji“ však dnes nejsou pouhými chudými příbuznými přicházejícími „iz
krajev južno ali vzhodno od reke Kolpe“, ale rovněž chlapáckými „Balkánci“, kdy je
nutno poznamenat, že balkánská entita se dnes v západní a střední Evropě (tedy svým
způsobem také ve Slovinsku) stává dobrým prodejním artiklem a osvědčeným logem.
Nálepka Čefura je tedy mocnou dvojsečnou zbraní, která přináší posměch, ale také
jakýsi respekt.
Východoevropská zaprděnost
My Slované jsme ale … . Jako správný Slezan neumím lépe charakterizovat své vlastní,
permanentně rozhádané plemeno. Vyrostl jsem na česko-slovensko-polském trojme-
123
zí, vychován jako každý pořádný Ostravak slovensko-maďarskym tatu a moravsko-slovensku mamu. Moje žena je rusky mluvící Ukrajinka s bulharskými předky a severočeskými příbuznými. Přesto všechno jsem zcela normální „ostravsky cyp“ a jsem
tomu rád. Svůj vztah k bývalé zemi „od Vardara pa do Triglava“ si pěstuji již dobrých
patnáct let a mezi Jesenicemi a Bitolou se cítím jako doma. Moje forma „jugonostalgie“ má co do činění s nostalgií po Československu nebo po Sovětském svazu, ovšem
bez jakýchkoli politických konotací. Právě tyto tři bývalé federace se mi staly osudem,
radostí i strastí. O to více mne bolí krvavé rány Bosny, Kosova, Podněsteří nebo Kavkazu, zcela nesmyslných a nepotřebných konfliktů na půdě evropského Východu.
Tento náš prokletý Východ nám však leckdo ve světě závidí. Světa jsem za svůj krátký
život procestoval docela kus, a věřte nebo ne, nejeden Amík by rázem vyměnil svůj
byt dva plus jedna v San Franciscu za podobný byt dva plus jedna v Kišiněvě. Jasně,
připouštím, že s našetřenými dolary by se stal na nějaký čas králem kišiněvských diskoték, ale myslím si, že pokud by to byl normální borec, určitě by se cítil fajn i s platem
průměrného kišiněvského Američana. Několik takových jich osobně znám.
Otevřenost světu má však tady na Východě dosti svéráznou podobu. Není dávno, co
jsme v Česku obdivovali mnohdy nevycválané strejčky v károvaných košilích, kteří
k nám coby „native speakeři“ přijížděli z amerických a britských pracáků hledat štěstí
v podobě kariéry váženého lektora anglického jazyka. Naopak mnozí skutečně vzdělaní lidé přicházející z oblasti na východ od Užhorodu uplatnit v Česku své znalosti
jaderné fyziky nebo kosmonautiky při výkopových pracích byli a dodnes jsou spíše terčem posměchu a opovržení. Podobně zaprděný vztah k cizincům lze vysledovat také ve
Slovinsku. Tolerováni, ale často spíše trpěni jsou bývalí spoluobčané z jihovýchodu a
ostatní Evropané jsou poměřováni podle mnohdy dosti subjektivních etnosociálních
kritérií.
Podivně ambivalentní přístup Slovinců k cizincům ubírá na kráse zdejšímu na první
pohled harmonickému prostředí. Postjugoslávská společnost je zatížena mnohými dilematy geopolitického a etnosociálního charakteru. Citlivými tématy dodnes zůstávají
Balkán, národnost a jazyk, zaměstnání nebo politická orientace. Skrytý kvas těchto
„polotabu“ často dokáže detekovat jen protřelý nezávislý pozorovatel, který zná Balkán jako své boty.
Objednej si kávu, a já Ti řeknu, kdo jsi!
Existují v podstatě čtyři způsoby, jak si v lublaňské kavárně objednat espreso. První,
nejjednodušší a neutrální je anglické: „Can I have a coffee?“. V tomto případě jste zařazen do široké a dosti nevymezené skupiny cizinců (internationals) a tím jste mimo
hru neboli „on the safe side“. Někteří cizinci mohou v kavárnách komunikovat také
německy nebo italsky – tehdy jsou vnímáni dosti neutrálně jako turisté ze sousedního Rakouska nebo Itálie, popřípadě rusky či francouzsky – zde jsou reakce kavárníků
dosti různorodé.
Pokud to trochu zjednoduším, tak zbylé tři varianty oslovení číšníka se vztahují k různým formám magického slova „káva“, respektive k mírně neomalené a zároveň chla-
pácké frázi mnohých místních týpků: „dej mi kávu“. Pokud řeknete „daj mi kavo“,
jste zařazeni mezi slovinské chlápky a splýváte s místním davem. Fráze „daj mi kavu“
z vás dělá Chorvaty a „daj mi kafu“ Srby nebo ostatní bývalé Jugoslávce. V posledních
dvou případech jste zařazeni mezi „južnjake“ neboli volně přeloženo „jižňáky“, což
je lingvisticky přirovnatelné ke slovenským „vychodňárům“. Vaše konečné odhalení
kavárenským personálem pak závisí na vašich jazykových schopnostech a přízvuku.
Podobné patálie se vám mohou přihodit i v mnoha jiných situacích každodenního života s různými výrazy v různých jazykových variantách.
Východoevropská vřelost
Již řadu let se zabývám otázkou lesku a bídy Slovanstva a v širších souvislostech celého evropského Východu. Záhada zdejšího dlouhodobého ekonomického úpadku se
však pomalu ale jistě stává tématem minulosti – mnohé esenciální chyby byly popsány
a některé dokonce odstraněny. Konflikty utichly nebo jsou alespoň zamrazeny. A onen
pikantní Východní svéráz, který prostě k této části světa patří, již není jen naší ostudou, ale i předností. Ekonomicky méně zdatný evropský Východ tak paradoxně nabízí
environmentálně méně závadné životní prostředí postavené na stále živých tradičních
společenských vazbách, které jsou řízené selským rozumem schopným přirozené improvizace. Neopovrhujme proto tímto kusem světa a vlastně svojí domovinou, nakolik
nám ji, často k naší nevoli, připisují sousedé na západ od linie Terst – Štětín, respektive
Terst – Rostok na Baltu.
Evropský Východ byl posledních dvacet let mediálně dosti démonizovaný. Nejvíce to
schytal, částečně vlastní zásluhou, právě Balkán. Zatímco se ve vídeňské ZOO rodila
bílá lvíčata, v ulicích Tirany nebo Bělehradu se rabovalo. Ale bílá lvíčata se zde rodila také. I v dobách zla se zde strojily svatby, pořádaly fotbalové turnaje nebo rockové
koncerty. Mnozí západní turisté-dobrodruzi dodnes přijíždějí ze svých cest opojeni
kouzlem východoevropské bídné a často zkorumpované, ale lidsky teplé aury. Kritizujme tedy své vlastní nešvary, ale buďme zároveň hrdi na to, co máme, a ne na to, co
nemáme.
Když něco máš a potom to nemáš, tak je to Jugoslávie
Dnes je trendem prohlašovat, že vztah Slovinců k Balkánu je jednoznačně odmítavý
a odtažitý. Není to úplně pravda, stejně jako není jednoznačně negativní vztah Čechů
a Slováků k post-sovětskému prostoru. Většina soudných lidí dokáže rozlišovat mezi
lidskostí a lidskou hloupostí a ti zbývající se prostě neumějí vyrovnat s některými nešvary rozpadající se postsocialistické části Evropy, což je ale neomlouvá.
Je dosti těžké správně vystihnout relaci Slovinci – Balkán, aniž by nedošlo ke generalizaci nebo ke zkreslování. Nemyslím si, že dnešní slovinský Janez prvoplánově
opovrhuje chorvatským Hrvojem nebo srbským Jovanem; spíše bych řekl, že všichni
tři mají plné zuby posledních dvaceti let přepolitizovaného a přebyrokratizovaného
života a ve strachu ze sebe samých dají raději přednost dovolené v egyptské Hurgadě
než společnému rožnění na břehu řeky Sávy. Podobně ale smýšlejí lidé i leckde jinde
na světě. Nemalá část Američanů „se utíká“ do Evropy, jen málokterý Bělorus by jel
na prázdniny do Moldávie atd. Holt každý chce to, co nemá. My Češi nejsme jiní. Proto
je slovinský útěk z Balkánu spíše jen útěkem ze systému, stejně jako mnozí, zejména
mladí Češi a Slováci se utíkají ze svých systémů, často paradoxně na jimi zromantizovaný a zidealizovaný Balkán.
Nakonec této úvahy si dovolím položit vám jednu otázku. Jestlipak víte, co má společného Rus, Makedonec a Slovák? No přece to, co již nemají.
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci
Programu zahraniční rozvojové spolupráce.
Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová
Redakce textu: Stanislav Stach
Příprava materiálů: Hana Suchardová
Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová
Tisk: Amos
ISBN 978-80-904755-1-9
Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2
Praha 2011
www.rmv.cz
vydání první

Podobné dokumenty

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy IV. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ Sborník vystoupení přednesených na studentské konferenci uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy, pod záštitou předsedy zahraničního výboru senátu Jiřího ...

Více

celý text

celý text začátek 10. let, přes big bandovský swing z 30. a 40. let, bebop ze středních 40. let, rozmanitosti Latin-jazzu a jeho kombinací, například Afro-Cuban a Brazilian jazz z 50. a 60. let, jazz-rock fu...

Více

Font: Verdana

Font: Verdana žádná náhradní práce. Výjimku je možné udělit pouze studentům, kteří jsou v průběhu semestru dlouhodobě nemocní, na zahraničním pobytu – pro ně pak platí stejné podmínky jako pro studenty s upraven...

Více

AIO 3/2015 - Acta Iuridica Olomucensia

AIO 3/2015 - Acta Iuridica Olomucensia autopoiesis unijního právního systému.4 Vzhledem k  široce vymezené působ­ nosti (Listina ZPEU dopadá na jednání orgánů Evropské unie i členských států) pak otevírá diskuse o prohlubování federaliz...

Více

Otázky k bakalářské zkoušce z Politické teorie \(část filozofická\)

Otázky k bakalářské zkoušce z Politické teorie \(část filozofická\) Student dostane jednu otázku ze starší historie a jednu z novější historie. Ze starší historie si student vybere okruh, k němuž bude mít nastudovánu kromě uvedené základní literatury ještě alespoň ...

Více

KAP/JVE Region Jihovýchodní Evropa

KAP/JVE Region Jihovýchodní Evropa Kurz je věnován problematice politických procesů na Balkáně, resp. v regionu jihovýchodní Evropy jako specifickém evropském regionu. Cílem kurzu je prezentovat studentům státní, regionální a lokáln...

Více