Verze pro tisk

Transkript

Verze pro tisk

Osobnosti ekovýchovy
Texty shromáždila a uspořádala Marcela Křížová
Fotografie: Zuzana a Josef Havlínovi, archiv Hany Korvasové, Aleše Máchala,
Jarmily Čeřovské, Lenky Kopáčové a dalších autorů textů
Grafické zpracování: Hana Lehmannová (hanja.eu)
© 2011 Ministerstvo životního prostředí České republiky
3
Obsah
4
6
10
14
17
21
24
27
31
33
37
40
42
45
48
51
54
56
60
64
66
Slovo úvodem
Mgr. Michal Bartoš, Ph.D.
Akad. arch. Aleš Brotánek
Mgr. Lenka Broukalová
Ing. Jiří Bureš
Mgr. Květoslava Burešová
RNDr. Jana Čermáková
RNDr. Jan Čeřovský, CSc.
PhDr. Jan Činčera, Ph.D.
RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D.
RNDr. Jarmila Dupejová
RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc.
RNDr. Jan Hollan, Ph.D.
Mgr. Miroslav Janík
RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D.
Ing. Aleš Kočí
Prof. Erazim Kohák, Ph.D.
Mgr. Hana Korvasová
RNDr. Jiří Kulich
PHDr. et RNDr. Danuše Kvasničková, CSc.
Ing. Petr Laštůvka
69
72
75
80
83
86
88
90
95
99
101
104
106
108
110
113
116
Prof. RNDr. Hana Librová, CSc.
RNDr. Eva Lišková, CSc.
Ing. Aleš Máchal
Mgr. et Mgr. Michal Medek
Bohuslav Nauš
Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc.
Mgr. Helena Nováčková
PhDr. Ivan Rynda
Mgr. Emilie Strejčková
Mgr. Veronika Svobodová
Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc.
RNDr. Mojmír Vlašín
Mgr. Zbyněk Zavadil
MVDr. PharmDr. Radmila Zavadilová, CSc.
Aleš Záveský
RNDr. Jozef Zetěk
RNDr. Dáša Zouharová
119
Další osobnosti
4
Slovo úvodem
Před několika lety jsme s kolegy z CENIA, české informační agentury životního prostředí, začali
připravovat publikaci o stavu a vývoji životního prostředí v České republice od roku 1989. Mělo
to dva důvody – jednak jsme chtěli na jedno místo shromáždit základní údaje o životním prostředí
za jednotlivé roky po celé sledované období, jednak jsme se chtěli poučit z historie, abychom
na základě analýzy toho, co se již stalo, mohli předpokládat budoucí vývoj.
Tehdy jsem poprvé narazila na to, že se o řadě věcí mluví, všichni přece vědí, jak to je a předpokládají,
že informace naleznou v běžně dostupných publikacích. Ve chvíli, kdy to, co všichni „pocitově“
vědí, máte prokázat fakty a napsat na papír, se najednou ukáže, že přesné informace nejsou snadno
dostupné, každý si pamatuje něco, vzpomínky jsou založeny na osobních zážitcích, prožitcích
a zkušenostech. A jak jednotliví pamětníci odcházejí, buď z jednoho oboru do jiného, nebo věkem,
ztrácí se historie, znalost toho, co bylo, jak se co událo… Práce pro budoucnost je obtížná,
neznáme-li minulost. Potřebujeme znát minulost. To není fráze, ale racionální (ekonomická) úvaha.
Buď máme kořeny a víme, co z nich roste, máme základy domu a můžeme stavět patra a střechu,
nebo stále znova sejeme a lesa nevidět, stále máme rozestavěno a bydlet není kde.
I když technická ochrana životního prostředí před sametovou revolucí nepatřila k prioritám, ekologická
výchova má u nás dlouhou historii. Nepodporována režimem, ale založena na schopnostech
a jasnozřivosti pedagogů a práci nevládních organizací poskytovala prostor pro přírodě přátelské
5
aktivity a vzdělání celým generacím obyvatel České republiky. Desetitisíce mladých lidí, kteří prošli
environmentální výchovou, jistě rádi vzpomínají na ty, jenž je vzdělávali, vedli, jejichž vědecká,
filozofická a pedagogická díla mohli číst. Také v současnosti je zájem o ekologickou výchovu
velmi intenzivní. Zejména ochranu přírody a ekologicky příznivé spotřebitelské chování považují
za důležitou součást výuky a výchovy nejen pedagogové ve školách. A tady platí to samé, co je
uvedeno výše – ti, kteří se o kvalitní ekologickou výchovu zasloužili, ti, kteří konají kvalitní práci
na školách a v ekologických střediscích jsou přece známi, všichni vědí, kdo to je…
Jistě tomu tak je, ale lepší bude mít informace o těch nejvýznamnějších pohromadě, na jednom místě.
To byla výchozí úvaha této publikace. Jsou zde shromážděna hlavní data významných pracovnic
a pracovníků EVVO, údaje o jejich práci a jejích výsledcích. Výčet osobností EVVO není úplný.
Metoda, která byla zvolena pro zařazení významných osobností do této publikace, byla velmi
demokratická – hlasováním na webu, kam mohl kdokoli navrhnout své kandidáty a jejich zařazení
do publikace záviselo na tom, zda podobný názor má dostatečně velký počet hlasujících.
Ten, kdo zná „prostor ekologické výchovy v ČR“, jistě potvrdí, že zde není nikdo, kdo by nebyl všeobecně
znám a o jeho nebo jejích zásluhách by byly pochybnosti.
Mezi zde uvedenými osobnostmi také asi není nikdo, kdo by řekl, že měl a má s ekologickou výchovou
snadný život. Veřejná správa na ni nedává mnoho peněz, a tak jsou často její aktéři vedle výchovy
a vzdělávání zdatnými spisovateli projektů a žadateli o granty. Pokud by se měřila vynaložená
práce a její kvalita finančním efektem, patří tato práce k nejefektivnějším pro společnost –
za poměrně málo peněz dostává společnost opravdu hodně „muziky“. Kdekdo, třeba lékaři vázaní
Hippokratovou přísahou, se dnes ve společnosti dožaduje náležitého ocenění. Komunita lidí, kteří
investovali své schopnosti, vzdělání a úsilí do výchovy a vzdělávání k ochraně životního prostředí,
se nijak razantně neozývá. Přestože „netrpí“ přebytkem a ochrana životního prostředí je pro zdraví
obyvatel stejně významná jako prevence a léčba nemocí.
A tak by tato publikace měla být zdrojem informací pro ty, kteří chtějí znát významné osobnosti
ekologické výchovy u nás a zároveň je vyjádřením úcty k těm, jejichž data jsou zde uvedena. Ti,
kteří problematiku EVVO znají, hlasováním řekli, že si jich váží a uznávají je. Měla by je mít v úctě
celá společnost.
Nezbývá, než v dobrém vzpomínat na ty, kteří už nejsou mezi námi a poděkovat těm, kteří a které
pracují pro nás a naše děti.
Rut Bízková
6
Michal Bartoš
Rok narození: 1964
Místo narození: Olomouc
Mgr. Michal Bartoš, Ph.D.
ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov
Michal Bartoš
Vzdělání a odborné stáže
1982–1987 Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor Ochrana
přírodního prostředí
1992
Vztahy úřadů a veřejnosti – měsíční stáž v Dánsku
1993
Střediska ekologické výchovy v Nizozemí – 14 denní pobyt
1997
Doplňkové pedagogické vzdělání zakončené písemnou odbornou prací
a zkouškou – uděleno oprávnění k provádění pedagogické praxe
1999
Projekt environmentálního vzdělávání ALPHA UNESCO v Egyptě
2001–2008 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, obor Humanitní
environmentalistika – udělen titul Ph.D., téma disertační práce „Proměny
environmentální ideologie ve veřejném prostoru“
2009
USA: International visitor leadership program 2009. 3 týdny
k energetické efektivnosti a environmentálnímu vzdělávání díky spolupráci
s velvyslanectvím USA v ČR.
Specializace
• Environmentální vzdělávání, ekologie, humanitní environmentalistika
Zaměstnání
1987–1989
1989
1989–1993
1993–2007
2007–
Agrochemický podnik Litovel – podnikový ekolog
Výzkumný ústav rostlinné výroby Olomouc
Odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouc – úředník
Odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouc – vedoucí oddělení
ekologické výchovy
Ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov
(smysluplné povolání)
7
Praxe v oblasti EVVO
Od roku 1982 člen environmentálních hnutí, od roku 1994 se věnuje EVVO na plný úvazek.
• autor záměru stavby nízkoenergetického domu – sídla terénního informačního centra
CHKO Litovelské Pomoraví a pobytového centra environmentálního vzdělávání
v Horce nad Moravou, v okolí realizováno vzdělávací biocentrum
• autor a lektor ekologických výukových programů pro MŠ, ZŠ a SŠ
• externí vyučující na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci
• lektor seminářů pro učitele
• spoluautor Koncepce EVVO v Olomouckém kraji
• hlavní organizátor festivalu Ekologické dny Olomouc (od roku 1990) a cyklu
Ekologických večerů pro veřejnost (od roku 1993)
Publikační činnost
• Editor a spoluautor dvou sborníků: Krajinou pochybností (O.P.S., 2007) a Vodní
cesta Dunaj-Odra-Labe, historie, ekologie, krajina (Univerzita Palackého
v Olomouci, 2004).
• Autor mnoha článků v médiích, např. Listy – časopis pro politickou kulturu a dialog,
Životné prostredie – revue pre teóriu a tvorbu životného prostredia, Envigogika,
Sedmá generace, Architekt, Communio – mezinárodní katolická revue, Gymnasion
– časopis pro zážitkovou pedagogiku, Střední Morava – vlastivědná revue, Bedrník,
Salvo a další.
Mimopracovní aktivity a zájmy
• Cykloturistika, volejbal, tenis, hra na kytaru pro sebe, umění, kultura, literatura
(knihy v jakémkoliv množství), fotografie… a z toho všeho vyplývající kavárenské
povalečství.
• V přírodě se rád toulá skutečně i duševně, občas, také rád, zabloudí. Vztah k přírodě
je intimní a vyvěrá z přesvědčení, že „příroda si bez člověka vystačí.“.
• Ženatý, otec dvou dětí.
Ocenění
Všechna ocenění patří těm, kteří byli kolem, když trousil své chaotické ideje.
8
Michal Bartoš
Střípky ze životaběhu
Čím déle jsem na světě, sílí ve mně přesvědčení, že mám k některým věcem intimní vztah,
který je starší než já. Dospěl jsem k tomu, že už jsem pobýval na světě minimálně
ve dvou podobách. Jako řecká cikáda a arabská duna. V opačném pořadí, protože jsem
byl hodný a mravný, vždy podle tehdy přijímaných pravidel. Nechci umřít, protože
mám obavy, co budu příště. Nemyslím tím nirvánu či cokoliv podobného.
Náhodou jsem se stal při pubertální touze po partě členem ekologického hnutí. V něm
jsem zůstal v podstatě dodnes. V té partě jsem poznal svou Lenku. Máme spolu dvě
děti. Bolestné problémy nás spíše sblížily, než rozdělily.
Až do svých dvaceti let jsem si myslel, že jsem jako dítě vyrůstal ve šťastné a harmonické
rodině. Pak jsem se dozvěděl, že když jsem se narodil, naši se rozešli. Pak se zase sešli,
prý kvůli mně. Když jsem se s tím vyrovnal, začal jsem si znovu myslet, že jsem žil
ve šťastné a harmonické rodině.
Dětství jsem díky rozvodu prožil u tet a babiček v Rohli, vesnici v krajině, které táta
říkal líbezná. Tam jsem trávil i mládí. Měl první kamarády a zamiloval se do Jitky
„ze mlejna“. Když se jednou přišla podívat na fotbal, hrál jsem za vesničany proti
prázdninovým „cizincům“ a podal jsem svůj nejlepší životní výkon. Dodnes nevím, jestli
to Jitka vůbec zachytila. Od cikánů jsem se naučil první akordy na kytaru. Pak jsme
na „Zajíčkově“ hráli Hlupák váhá od Katapultů v záři reflektorů ze řvoucích mopedů.
U Telarů ve stodole jsme skákali do sena a když jsem dopadl na ježka, napichovali jsme
mu jablka na bodliny, protože to tak má být. Vyráželi jsme na výpravy za třešněmi,
hráškem, švestkami a lesními jahodami. Byly to daleké výpravy, protože všechno co
bylo blízko, sklidila ještě zelené početná rodina Šafářů. A za eskymo jsem hlídal stádo
krav. Mezi nimi byla nejoblíbenější bezrohá kráva, které se říkalo Velbloud.
Studium ekologie bylo mou první vzpourou proti tátově autoritě. Chtěl, aby byl ze mě
historik jako on. V počátcích rozvoje ekologie, na Univerzitě Palackého v Olomouci,
nás biologové učili biologii, statistikové statistiku, geografové geografii, chemikové
chemii. Všichni s tím, že jsme ti ekologové, kteří ty jejich odbornosti vlastně až tak
umět nemusejí, protože na ně nejsou echt specialisté.
Zejména chemie byla pro mne úskalím. Paradoxně jsem se stal ekologem v Agrochemickém
podniku v Litovli, kde mě z podstaty funkce nikdo nadšeně nevítal. Tak jsem skončil jako
pomocník v milované chemické laboratoři. Dávil jsem se astmatickými záchvaty při vykládání
pytlů s hnojivem a při mletí rostlinných vzorků. Nezměrným úsilím jsem se propracoval
k měření obsahu chemických prvků v obilninách, řepě a jiných plodinách na polarografu.
V 
krátkém pobytu na 
olomoucké pobočce Výzkumného ústavu rostlinné výroby
v přelomovém roce 1989 jsem snil o výzkumu negativního dopadu imisí z přerovských
továren na okolní výnosy z hanáckých polností. Nebyly však finance na konkrétní
dojíždění autem na výzkumné plochy do Prosenic, tak jsem jezdil na konzultace
do Prahy a Bratislavy.
Po společenských změnách jsem nastoupil na nový odbor životního prostředí na magistrátu
v Olomouci. Nejprve jsem tam dělal do všeho, pak si všímal vodního hospodářství
a svobodně skončil spokojený v oblasti environmentálního vzdělávání, které mi narostlo
pod rukama tak, až muselo být odpojeno od úředních zvyků a pokračovat dodnes
jako Sluňákov, centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s. Při tom proběhl
dvacetkrát festival Ekologické dny Olomouc, mnoho veřejných debat pro veřejnost
(Ekologické večery) a v Horce nad Moravou vyrostl nízkoenergetický dům, kde
Sluňákov sídlí. Po celou dobu jsem měl mimořádné štěstí na lidi, kteří mě obklopovali.
Doplnil jsem si pedagogické vzdělání v Olomouci a mou zálibu ve společenských vědách se
povedlo dotlačit k doktorátu profesorce Haně Librové z Masarykovy univerzity v Brně.
Nejzásadnější postavy pro prožívání mého života přišly vždy nečekaně a kupodivu v pravý
čas. K tomu, abych mohl dělat, co mě baví, mi pomohli zejména Jaroslav Kadula a Jan
Večeř. Proměnu mého přemýšlení o světě způsobili Zdeněk Neubauer a Karel Kosík.
Přes Zdeňka Neubauera jsem se postupně setkával s úvahami jeho kolegů na Katedře
filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Podobně jsem si uspořádával svůj vztah k lidem, kteří spolu zabydlují svět, při hovorech
s Václavem Bělohradským. S těmito lidmi jsem se cítil svobodnější. Příroda pro mě
přestala být „fungujícím ekosystémem“, tak jak jsem se to učil na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Přestože jsem psal o přírodě s láskou, odpad třídím s mírou, letěl jsem na různá místa světa
letadlem, jím maso, …a mám spoustu dalších „ekologii“ se příčících zlozvyků. Někteří
kamarádi, když jsou na mě naštvaní, říkávají, že nejsem „ekolog“. Nevím, jestli se mám zlobit
nebo radovat, ale navzdory všem řečem to dál o sobě tvrdím do nejrůznějších dotazníků.
I má žena říká, že jednou uspořádá ekologický večer o mně, vím, že se mám čeho bát.
Michal Bartoš
9
Kontakt pro veřejnost
•
•
•
•
•
telefon: 585 152 005
e-mail: [email protected]
[email protected]
www.slunakov.cz/download/michal.pdf
skype: michal.slunakov
10
Aleš Brotánek
Rok narození: 1957
Místo narození: Praha
Akad. arch. Aleš Brotánek
architekt zaměřený na navrhování nízkoenergetických
a pasivních domů nejraději i z přírodních materiálů
Aleš Brotánek
Vzdělání
1977
1982
Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze, obor Navrhování a konstrukce
nábytku a interiéru
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, obor Architektura
Specializace (odbornost)
• Architektura šetrnější k lidem i životnímu prostředí, tedy se sníženou ekologickou
stopou
Zaměstnání
• Od roku 1986 svobodné povolání architekta
V roce 1980 jsem si s mojí ženou procestoval krajinu severních Čech, zdevastovanou
a odumírající od těžby a spalování sirnatého uhlí. Zanechalo to ve mně natolik
depresivní pocit, že se dostavila neodbytná otázka, „je opravdu nezbytné za sebou
zanechávat takovou krajinu i životní podmínky?“. Proto jsem jako student architektury
hned začal zkoumat, jak je na tom můj obor a zdali nemohu něco dělat jinak. Odpověď
jsem hledal v diplomové práci nazvané „Znovuobjevení venkovského života“. Řešil
jsem v ní skryté a možné nevyužívané potenciály života na venkově od urbanistické
revitalizace osídlení, návrhu bydlení v nízkoenergetickém a generačně přizpůsobivém
rodinném domě, dopracovaném až do ekodesignu nábytku. Zde započala i moje
osudová spolupráce se sociálním ekologem Mgr. Bohuslavem Blažkem.
Krátce jsem byl zaměstnán v projekci OPS Příbram, kde jsem navrhl pro Východočeské
dřevařské závody studii montovaného, energeticky úsporného RD, který se nerealizoval
zde, jen později, soukromým investorem na  Dobříši, a  stal se prvním pokusem i  zkušeností
v této oblasti a ještě dlouho takové domy nikoho nezajímaly. Proto již od roku 1986 jsem
raději využil možnosti absolventa VŠUP registrovaného ve Svazu výtvarných umělců
vykonávat svobodné povolání architekta. Kromě jiného jsem tak mohl, ve spolupráci
s Mgr. B. Blažkem, navrhovat a vyrábět terapeutické hračky a dvě dětská hřiště.
Naši rodinu trochu překvapil Listopad 1989, protože jsme se rozhodli pro zdravější
prostředí pro naše už tři děti i pro zvýšení soběstačnosti (a tím i svobody a nezávislosti
11
na totalitě) přesídlit na venkov, kde jsme na chalupě rodičů upravovali půdu na bydlení.
V tomto dění nešlo stát mimo, a proto na několik měsíců jsem se účastnil z Prahy
osvětového plakátování republiky z  Mánesa pro Občanské fórum. Později toto dění
grafik Filip Blažek zdokumentoval v knize „PLAKÁTY SAMETOVÉ REVOLUCE“.
Uklidnil jsem se teprve po prvních volbách a opět se vrátit ke své profesi.
V roce 1990 vznikl ve spolupráci s Mgr. Blažkem projekt Penzion – Domov důchodců
v Mníšku pod Brdy (realizováno 1994) – sociálně ekologický projekt s některými
prvky snížení energetické náročnosti stavby, kde se bydlení pro seniory podařilo plně
integrovat do života města v jeho centru.
Práce na územním plánu sídelního útvaru Libčeves mne dovedla k nové aktivitě –
lektorování v rámci činnosti Školy obnovy venkova, která zde vznikla jako klíčová
rozvojová aktivita obce. Zde jsem mohl začít s předáváním informací o možnostech
energetických úspor v provozu i ve výstavbě budov.
Mezi tím se mi podařilo realizovat pro soukromého investora první opravdu nízkoenergetický
rodinný dům v České republice, kde byla vyřešena řízená výměna vzduchu s rekuperací,
a tak kromě energetických úspor vyřešit i kvalitu vnitřního prostředí. Získal jsem
ocenění Ekologický projekt roku (roku 1992 za urbanistickou studii ekofarmy Country
Life v Nenačovicích, roku 1997 za dostavbu gymnázia v Dobříši a řešení vstupního
předprostoru školy vymyšleného participací se studenty).
Po 
deseti letech od 
Sametové revoluce jsem se již mohl plně věnovat pouze
nízkoenergetickému designu stavění, přestože přetrvával celospolečenský stav, kdy
plýtvání energiemi zůstávalo výhodné.
Poprvé jsem se věnoval návrhu domu také s ohledem na ekologickou stopu (tedy při
výstavbě, provozu i likvidaci) pro společnost Country Life. V této souvislosti jsme
s investorem navštívili v USA Colorado, abychom v Boulderu od architekta Grega
Franty získali místní poznatky o ekologickém stavění. Seznámili jsme se zde i se
stavěním ze slámových balíků v kombinaci s hliněnými technologiemi. Tyto stavby
mají nízkou energetickou náročnost a schopnost podílet se na příznivém vnitřním
prostředí a mají malou ekologickou stopu v celém cyklu života stavby. Po roce 1998
jsem publikoval podrobnější informace o stavění ze slámy v sérii článků v časopise
Architekt i v časopisech pro veřejnost. Tyto články vygenerovaly zájemce o takové
12
Aleš Brotánek
stavění, a s podporou Školy pro obnovu venkova v Libčevsi byly uspořádány první
kurzy stavění ze slámy, které pokračují dodnes a blíží se již ke dvaceti. Z tohoto okruhu
studentů, architektů, techniků i laiků – účastníků kurzů – vzniklo občanské sdružení
Ekodům, jehož jsem zatím předsedou, a které má za cíl podporovat a šířit informace
o „přírodě a člověku přátelském stavění“. V rámci činnosti tohoto občanského sdružení
jsem přispěl k realizaci putovní výstavy Harmonie, ekologie a ekonomika v bydlení,
která spolu s přednáškami expertů putovala napříč městy téměř přes celou Českou
republiku. Významné pro toto sdružení byla spolupráce s rakouským sdružením Global
2000, v rámci kterého byl realizován výzkumný úkol zateplení stávajících objektů
za pomoci balíků slámy (na stavbách Horní mlýn ve Křtinách a RD v Mnichovicích
u Prahy). Tento projekt prokázal, že balíky slámy mají široký potenciál dalšího užití,
nejen pro nové domy.
v soutěži Energetický projekt roku 2006. Jeho realizace se bohužel zastavila, neboť se
stala součástí politického boje mezi starým a novým vedením Pardubického kraje.
V roce 2005 jsem se stal zakládajícím členem Centra pasivního domu – občanského
sdružení, které podporuje a propaguje standard pasivního domu, šíří informace
o pasivním stavění a vytváří prostor pro setkávání odborníků i laiků – zájemců o tuto
praxi. Již po čtvrté jsem byl zvolen předsedou Rady sdružení.
V  rámci Sítě center pasivního domu jsem ve dvouletém projektu přednášel jako lektor
o principech pasivního domu a poskytoval konzultace potenciálním stavebníkům.
Po jeho ukončení jsem absolvoval odborný kurz, který vedli odborníci z německého
Passivhaus Institutu a dále působím jako lektor vzdělávání odborníků – stavitelů
a projektantů pasivních domů.
O 
nízkoenergetickém, pasivním i 
k 
přírodě šetrném stavění publikuji v 
odborných
časopisech i v periodikách pro veřejnost, přednáším na řadě seminářů a konferencích,
zejména Pasivní domy a Zdravém bydlení, vystupuji v médiích.
A co nyní?
Od roku 2003 jsem přednášel pro ekologickou sekci České křesťanské akademie v Praze
a pobočky v Sušici, Letohradě, Zábřehu, Příbrami, Rožmitále a na desítkách míst
ve spolupráci s různými neziskovými organizacemi, například ČSOP Veronika –
Hostětín. Od roku 2004 jsem externě přednášel na ČVUT v Praze, v Brně na Katedře
environmentálních studií a pravidelně na Katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty
humanitních studií UK v Praze pro PhDr. Ivana Ryndu.
Po řadě realizací nízkoenergetických rodinných domů vznikl i projekt rekonstrukce
nízkoenergetické ubytovny pro studenty ve Vysokém Mýtě, který získal odměnu
Vedu AB ateliér, kde se ve spolupráci s Ing. arch. Janem Praislerem a Ing. Jiřím Čechem
zaměřujeme pouze na pasivní rodinné i bytové domy a pasivní stavby pro veřejné účely.
V tomto ateliéru mimo jiné vznikl první realizovaný projekt rekonstrukce podle zásad
pasivního domu v ČR financovaný z veřejného rozpočtu – rekonstrukce ZŠ ve Slivenci,
který v inovované soutěži Český energetický a ekologický projekt roku 2009 získal
pro AB ateliér Hlavní cenu za stavbu (snížení energetické náročnosti o 89 % oproti
původnímu stavu, ale i zajištění optimálního přísunu čerstvého vzduchu). Zároveň
jsme ještě v této soutěži obdrželi cenu Ministerstva životního prostředí za návrh
projektu pasivní MŠ ve Slivenci a Cenu České komory architektů za první projekt
pasivního bytového domu v ČR v Praze-Strašnicích. Oba tyto projekty jsou průlomové
a ukazují, že jako PD lze navrhovat i občanské stavby. Oba projekty jsou ve výstavbě
a mají být dokončeny v roce 2012.
V roce 2010 jsem se podílel pro Českou komoru architektů na tvorbě Manuálu energeticky
úsporné architektury podpořeného SFŽP ČR z programu Zelená úsporám a kde jsem
garantem kapitoly pro „Panelové domy“ (www.opzp.cz/soubor-ke-stazeni/37/11265zu_manual_web.pdf).
Aleš Brotánek
13
V 
letošním roce 2011 se završila spolupráce s 
Katedrou konstrukcí pozemních
staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze, která realizovala požární zkoušky v rámci
projektu 122 142 0507: „VYBRANÉ VLASTNOSTI PŘÍRODNÍCH A DALŠÍCH
STAVEBNÍCH MATERIÁLŮ, STAVEBNÍCH PRVKŮ A BUDOV“ z programu
Efekt MPO ČR, kde se náš ateliér podílel zejména na zkouškách skladeb pro PD
s použitím slámy. V požární zkušebně PAVUS ve Veselí nad Lužnicí byla zkoušená
konstrukční stěna z nosné slámy (bez jakékoli další podpůrné konstrukce) omítnutá ze
strany interiéru hliněnou a vně vápennou omítkou. Zkouška pod statickým zatížením
byla ukončena až po 146 minutách a získala tedy atest F120. Tímto se otevírají zcela
nové možnosti v oblasti výstavby pasivních domů s minimalizovanou ekologickou
stopou při výstavbě. Výhodou této konstrukční technologie je zjednodušení a zlevnění
stavby (tzv. Low-tech a Low-cost), její vhodnost i pro svépomocnou výstavbu
s využitím zemědělského odpadu v místě stavby, tedy s minimem nároků spotřeby
energie na dopravu. Vynikající tepelně izolační vlastnosti slámy jsou výhodné především
pro pasivní domy a balíky slámy prokázaly, že jsou jako jediný materiál schopny splnit
kromě tepelně technických vlastností i nároky na statiku v požáru dosahujícím teplot
blízko 1200°C. Protože zkouška proběhla již podle „společné evropské legislativy“,
bude možné její výsledky využívat ve všech zemích EU. Zkušební protokoly jsou
k dispozici na webových stránkách řešitele projektu (http://kps.fsv.cvut.cz/index.
php?lmut=cz&part=vyzkum&sub=30).
• e-mail: [email protected]
• www.pasivnidomy.cz
• www.ekodum.ecn.cz
14
Lenka Broukalová
Rok narození: 1974
Místo narození: Vlašim
Mgr. Lenka Broukalová
programová vedoucí Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina
Lenka Broukalová
15
Publikační a editorská činnost
• Environmentální vzdělávání, pedagogika
• Škola pro život; Příručka k realizaci školních programů ekologického/
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a výchovy k udržitelnému
způsobu života. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2004.
• Žijeme spolu aneb Jak na téma ochrany zvířat; Praktická příručka pro pedagogy
2. stupně základních škol a pedagogy středních škol. Praha: Sdružení středisek
ekologické výchovy Pavučina, 2006.
• Škola pro život II; Jak na ekologickou/environmentální výchovu po zavedení
rámcových vzdělávacích programů. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy
Pavučina, 2009.
Zaměstnání
1999
2001
2005
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Pedagogika (zaměření
na didaktiku a pedagogicko-psychologickou diagnostiku)
Pedagogická fakulta UK v Praze, dvousemestrální kurz Environmentální
výchova na základní a střední škole – teorie a praxe
Agnes, o.s., dvousemestrální kurz Řízení neziskových organizací
1994
úřednice na majetkovém odboru Městského úřadu Vlašim
1999–2004 pracovnice pro ekologickou výchovu v Českém svazu ochránců přírody
Vlašim
2002–2011 ředitelka Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina
2011–
programová vedoucí Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina
Odborná praxe v oblasti EVVO
• Křesťanský přístup k problematice životního prostředí a ekologické/environmentální
výchově.
• Apoštolská církev (Církev bez hranic) Praha (členka) a Křesťanský sbor Praha Jižní
město (spolupráce) – práce se seniory, spolupořádání evangelizačních aktivit, práce
s dětmi a mládeží (letní tábory), křesťanská hudba, semináře.
• Český svaz ochránců přírody Vlašim (členka od roku 1990) – členka výboru ZO
ČSOP Vlašim, podporovatelka, environmentální výchova.
• Další zájmy – hra na kytaru (jen tak pro sebe), výlety/turistika.
Od roku 1999 se EVVO věnuji na plný úvazek.
1999–2004 lektorka ekologických výukových programů pro děti a mládež (MŠ, ZŠ
a SŠ)
1999–
lektorka vzdělávacích akcí pro pedagogické pracovníky a pracovníky
středisek ekologické výchovy
1999–
řízení projektů zaměřených na EVVO
2002–2003 členka pracovního týmu pro tvorbu Koncepce EVVO Středočeského kraje
na léta 2003–2010
2006–
práce na problematice kvality služeb poskytovaných středisky ekologické
výchovy
2006–2009 členka poradního sboru Krajské rady EVVO Středočeského kraje
2010
členka pracovního týmu pro tvorbu Koncepce EVVO Středočeského kraje
na léta 2010–2020
Ocenění
Není osobní, ale v červnu 2007 získalo SSEV Pavučina Cenu ministra životního prostředí.
16
Lenka Broukalová
Už jako malá holka jsem měla ráda, když se kolem něco dělo, a když to navíc mělo nějaký
konkrétní smysl a dopad, bylo to opravdu neodolatelné lákadlo. Při studiu na gymnáziu
jsme se začala zapojovat do dění v regionu – činnosti místního vlastivědného
klubu, redakční rady Zpravodaje (místního periodika) apod. Svou nemalou roli sehrálo
to, že se od dětských let známe (jako sousedé z chaty u Sázavy) s Ing. Pavlem Pešoutem
(v současné době nepřehlédnutelnou osobou v oblasti ochrany přírody), který se
zajímal o celou řadu regionálních problémů životního prostředí a který podnítil v roce
1990 vznik základní organizace ČSOP ve Vlašimi a ke spolupráci motivoval i mého
tatínka. Stala jsem se zakládající členkou a tady jsem se postupně zapojila do práce
s dětmi a mládeží. Když jsem šla v roce 1994 studovat pedagogiku na FF UK v Praze,
bylo mým cílem získat dostatečné odborné zázemí právě pro ekologickou výchovu.
Po studiu na vysoké škole se otevřela možnost práce v ekocentru ve Vlašimi na plný
pracovní úvazek, právě se tam rozjížděla profesionální ekologická výchova (od roku
1990 do roku 1999 byla činnost zaměřena na praktickou ochranu přírody a volnočasové
aktivity, od roku 1999 začalo fungovat také středisko ekologické výchovy), kde jsem
se věnovala ekologickým výukovým programům a posléze převážně práci s pedagogy,
zastupovala jsem ekocentrum v SSEV Pavučina. Odtud přišla v roce 2002 nabídka,
abych se stala prvním zaměstnancem, oslovila mě tehdy Hana Korvasová, a protože
jsem uvažovala o přesunu do Prahy, nabídku jsem přijala. Do konce roku 2004 jsem
byla částečně ještě zaměstnaná ve Vlašimi, částečně už v Praze, od počátku roku 2005
jsem se už plně věnovala práci v Pavučině. Ta se postupně rozrostla v organizaci se
stabilním obsazením, rozjela se realizace projektů a další práce.
Velká změna v mém životě nastala počátkem roku 2007, kdy jsem uvěřila v Boha a stala
se křesťankou. Život najednou dostal nový rozměr a mnohem hlubší smysl než do té
doby. A protože jsem nezanedbatelnou část svého života věnovala ekologické výchově
a ochraně životního prostředí, začala jsem se zajímat, jak na tuto problematiku nahlíží
křesťanství, kterému bývá někdy připisována mj. odpovědnost za současný neutěšený
stav životního prostředí. Domnívám se, že je to velká chyba, ale to by bylo už na jiný
příběh. Určitě se chci ale touto otázkou zabývat i nadále.
Na vysoké škole se moje cesta trochu přesměrovala (přišla zajímavá příležitost) a začala
jsem se věnovat problematice prevence sociálně patologických jevů, to trvalo celých pět
let. Součástí této práce bylo i vedení tříhodinových programů pro děti druhého stupně
základních škol (systematická práce s dětmi od 6. do 9. třídy), to mi hodně pomohlo
zorientovat se v lektorské práci a načerpala jsem zkušenosti pro přípravu a realizaci
ekologických výukových programů i pro spolupráci s učiteli.
• telefon: 234 621 386
Jiří Bureš
Rok narození: 1964
Místo narození: Pardubice
Ing. Jiří Bureš
ředitel Ekocentra PALETA v Pardubicích
17
18
Jiří Bureš
Vysoká škola ekonomická, Praha
Univerzita Karlova Praha, fakulta pedagogiky, dálkové doplňující studium
pro pedagogy odborných předmětů
1989–1990 ekologická setkání Ekotopia (1989 – Köln, SRN; 1990 – Bugacpuzsta,
Maďarsko)
1992
organizace prvního setkání středisek ekologické výchovy ČR a SR, Banská
Štiavnica, Slovensko
1993
konference o NGO ve střední Evropě, Hankensbüttell, SRN
konference o ekoporadenství, Lucemburk, Lucembursko
1994
studijní cesta po ekovýchovných centrech v Nizozemí
1994–1997 spolupráce a tvorba společných ekovýchovných projektů s Nizozemím
(1994–1995 – Apeldoorn; 1997 – Baarn)
1996
studijní cesta do Nizozemí v rámci přípravy osvěty v oblasti odpadů pro
město Pardubice
1999
konference Ekologická výchova ve střední Evropě, Vídeň, Rakousko
2000
studijní cesta do USA – péče o životní prostředí v odvětví chemie,
ekologická centra Washington, Buffalo, New York
2001
seminář Sociální partnerství v odpadech, Nižnij Novgorod, Rusko
konference CEMC Brusel o sociálních problémech, trvale udržitelném
životě a odpadech, Londýn, Velká Británie
konference o trvale udržitelném rozvoji, Malmö, Švédsko
2003
studijní cesta do partnerského střediska ekologické výchovy, Doetinchem,
Nizozemí
2004
studijní cesta Environmentální výchova a vzdělávací systém, Huelva,
Španělsko
2010
studijní cesta Environmentální výchova a sport, Francie
Zaměstnání
1986–1989 vedoucí programátor v Závodech těžkého strojírenství Třemošnice
1990–
ředitel Ekocentra PALETA, Pardubice
1995–1996 referent řízení ekologické výchovy na Magistrátu města Pardubic
(částečný úvazek)
1996–1999 ředitel Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, Praha (částečný
úvazek)
1999–2001 projektový manažer realizace sběrných dvorů odpadu a ekologické osvěty
obyvatel pro východní Čechy v Ecotechniek s.r.o., Brno (částečný úvazek)
• 25 let řízení (personálního, finančního i manažerského) neziskové organizace se
zaměřením na environmentální výchovu
• tvorba a realizace projektů, spoluautor programů ekologické výchovy, lektor
odborných environmentálních seminářů, ekoporadenství, nízkoenergetické stavby
s ekovýchovným zaměřením
• téměř 20 let člen (předseda, místopředseda) komise životního prostředí města
Pardubic
• 10 let příprav a realizace krajských konferencí EVVO Pardubického kraje
• člen různých koncepčních a rozvojových skupin, výborů a projektů v oblasti životního
prostředí a environmentální výchovy MŽP a Pardubického kraje
1998–2002 člen rady obce Čeperka, předseda finanční komise, člen komise pro životní
prostředí
2000–2006 člen komise životního prostředí Svazu měst a obcí
2004–2008 člen výboru pro životní prostředí Pardubického kraje
2008
autor Koncepce EVVO Pardubického kraje
Autor, spoluautor a realizátor projektů ekologické výchovy a osvěty:
• Ekonomika a řízení, automatizované systémy řízení
•
•
•
•
•
kampaň na separaci a recyklaci odpadů
sledování znečištění ovzduší v Nizozemí a ČR
areál ekologické výchovy PALETA
Národní síť středisek ekologické výchovy ČR
tvorba a realizace ekologické výchovy a osvěty v oblasti odpadů pro město Pardubice
Jiří Bureš
• od září 1995 realizátor Strategie ekologické výchovy v Pardubicích na Magistrátu
města Pardubic
• nízkoenergetické stavby a areál Ekocentra PALETA v Pardubicích, pobytové
ekocentrum Pardubického kraje v Oucmanicích, ekovýchovná zahrada v Chrudimi
a další.
Ocenění
1994
1996
vítěz fotografické soutěže Ekofoto
cena Rady města Pardubic
Ale stejně s nějakým tím rokem navíc si nejvíc vážím toho, že kolegové v práci o mně mluví
s uznáním.
• Desítky instruktážních letáků, her a publikací – v oboru EVVO zejména o odpadech
(ale z jiných oborů i vegetariánská kuchařka a knihy o historii). K nejžádanějším
patřila metodická publikace Ekologická výchova v mateřských a základních školách
(Ekocentrum Paleta, 2004) a mezinárodní projekt Společná oblaka: Vzdělávací
projekt pro sledování znečištění ovzduší a spotřeby energie v oblasti východních
Čech a středního Nizozemí.
• kompletní vydávání zpravodaje PAnika (Pardubická nika) v letech 1992 až 1996
(články i sazba)
• publikace 10 let programu Národní síť environmentální výchovy, vzdělávání
a osvěty 1999–2008 (Ministerstvo životního prostředí, 2008)
• autor publikací Rádce, kam se obrátit s problémy životního prostředí pro města
Pardubice, Hradec Králové a mnoho dalších
• Historie, genealogie, rekonstrukce zřícenin, ekologické stavitelství, fotografování,
cestování, vaření a dobré víno.
19
20
Jiří Bureš
I když naše rodina bydlela na sídlišti v paneláku, každý víkend jsme trávili na chatě a tam
jsem se nejlépe cítil v lese a na dlouhých dobrodružných výpravách do dalekého
okolí Železných hor (dnes by rodiče asi zesinali strachy). Počátkem mého pozdějšího
vědomého zájmu o přírodu byla romantika – nejdřív dálkové pochody, potom tramping
a nakonec Hnutí Brontosaurus, které se pro mě stalo mj. prostředkem, jak zachránit
nádhernou, ale zdevastovanou zříceninu hradu Lichnice. Proto jsem si našel i první
zaměstnání přímo pod hradem ve vesnici Třemošnice, kam jsem dojížděl do výpočetního
střediska závodu DAKO, ale odkud jsem po poznání reality socialistického podniku při
první příležitosti odešel. Shodou okolností to bylo k 1. prosinci 1989 (stihl jsem ještě
zorganizovat generální stávku), kdy se uvolnilo místo ředitele Klubu vědeckotechnické
činnosti mládeže v Pardubicích. Změny ve společnosti byly rychlé, a tak se mi podařilo
přeměnit činnost klubu postupně na ekocentrum – což jsem cítil jako mnohem
užitečnější a zajímavější. Začátky byly velmi krušné, peněz bylo velmi poskrovnu, zato
nadšení bylo velké. V podstatě až do vzniku krajů v roce 2000 jsme finančně přežívali,
i když činnost byla poměrně bohatá. Poté se podařilo založit pobočky v Chrudimi,
vybudovat pobytové centrum v Oucmanicích a etablovat se jako jedno z největších
center ekologické výchovy.
I když nevím, jestli bych dnes šel stejnou životní cestou (a asi by to ani nešlo), stále stejně
silně vnímám procházku krajinou Vysočiny či Železných hor – zejména na podzim, se
svojí tichou melancholií a nezapomenutelným pohledem do Lovětínské rokle. To mě
nikdy neomrzí a kvůli čemu vím, že to stálo za to.
•
•
•
•
telefon: 466 614 352
e-mail: [email protected]
www.ekovychova.cz
skype: ekopaleta
Květoslava Burešová
21
Rok narození: 1933
Místo narození: Nepomuky
Rok úmrtí: 2008
Místo úmrtí: Třebíč
Mgr. Květoslava Burešová
učitelka základní devítileté školy, programová vedoucí Chaloupky o.p.s.
22
Vzdělání
1960–1963 Pedagogický institut Jihlava – promovaná učitelka
• Učitelka přírodopisu, tělesné výchovy, pěstitelských prací
Zaměstnání
1953–1956
1957–1960
1961–1994
1991–2008
učitelka na odborném učilišti v Trutnově
metodička tělesné výchovy
učitelka na ZDŠ/ZŠ Kněžice
programová ředitelka Chaloupky o.p.s., metodička ekologické výchovy
Odborná práce v oblasti EVVO
• Při ZDŠ Kněžice založila v roce 1973 přírodovědný oddíl Mladých ochránců přírody
a později se svým manželem Ing. Vladislavem Burešem Stanici mladých přírodovědců
při Lesní správě Jihlava. Oddílem ochránců přírody prošly za dvě generace stovky
dětí. Zaměření činnosti ochranářského oddílu a hlavně formy práce s dětmi daly
základ tradici ekologické výchovy nejen na Chaloupkách. Činnost byla úzce propojena
s ochranou přírody – oddíl získal v roce 1985 do péče Urbánkův palouk jako
laboratoř v přírodě.
• V roce 1988 byla založena místní základní organizace Českého svazu ochránců
přírody v Kněžicích, jejíž byla dlouholetou předsedkyní (www.csopknezice.cz).
Hlavní činnost
• Jejím mottem při výchově a výuce dětí a při předávání zkušeností dospělým bylo
„Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a budu si pamatovat, nech mě udělat a budu si
pamatovat na celý život.“.
• Stála u vzniku střediska Chaloupky u Třebíče (www.chaloupky.cz). V roce 1991
přesvědčila Školský úřad v Třebíči, aby věnoval částečný úvazek na ověření
„ekologických výukových programů“ pro školy.
• Propojenost se školstvím vedla v roce 1995 k zařazení střediska Chaloupky do sítě
škol a školských zařízení MŠMT. Byla programovou vedoucí střediska. Připravovala
a lektorovala výukové programy pro školy a vedla kolektiv programových pracovníků.
• Postupně se její činnost stále více přenášela do oblasti metodické a konzultační,
která zahrnovala další vzdělávání pedagogických pracovníků, lektorskou činnost
a poradenství pro školy a neziskové organizace.
Školní zahrady
• Již od své pedagogické praxe na ZŠ Kněžice byla propagátorkou využití školních
zahrad pro ekologickou výchovu a pro všechny vyučovací předměty.
• V roce 1995 uspořádala na Chaloupkách první celorepublikový seminář na toto téma,
později zavedla tradici tzv. „Toulavých autobusů“ po školních zahradách nejen v České
republice, ale také v zahraničí. Její snaha o podporu, zachování a využití školních
zahrad pro výuku na školách byla završena rozsáhlou publikací Učíme se v zahradě.
• Byla autorkou či vedoucí autorského kolektivu dvou desítek publikací zaměřených
na praktické náměty a návody na realizaci ekologické výchovy, např. Odpady
– problém každého z nás (Chaloupky, 1993), Nápady pro mrňata a škvrňata
(Rezekvítek, 1993) či sérii Hurá z lavic do přírody 1, 2, 3 (Chaloupky, 1992–2003).
• Nejvýznamnější publikací je shrnutí celoživotních zkušeností autorky do manuálu
pro školní zahrady Učíme se v zahradě (Chaloupky, 2007). Publikace na pěti stech
stranách nejen upozorňuje na palčivou skutečnost odcizování dětí přírodě, ale
především přináší spoustu praktických rad, jak zahradu – přírodní učebnu – založit,
udržovat a jak ji s dětmi využívat ke vzdělávání a výchově. Manuál ukazuje, že školní
zahrada má v dnešní době své důležité místo pro vzdělávání.
Ocenění
1997
1999
2004
Nestor ekologické výchovy, cena Rezekvítku za celoživotní přínos
ekologické výchově
Cena ministra školství, mládeže a tělovýchovy
Cena ministra životního prostředí
23
• Jejími celoživotními zájmy byly sport (zejména lyžování a plavání) a péče o zahradu.
Méně známá je její účast na životě farního sboru Českobratrské církve evangelické
v Třebíči.
Střípky vzpomínek na Květu Burešovou
Vidím ji rozesmátou stát na kamenné kostce po příjezdu do vytouženého Londýna v srpnu
1994. Nebo dávno před Listopadem 1989, jak se zápalem režíruje ochranářské divadlo
na schodech kněžické školy, připravuje svůj ochranářský oddíl na soutěž O zlatý list,
raduje se z velkého úspěchu na tehdejší dobu velkoryse pojaté výstavy léčivých rostlin.
O mnoho let později díky jejímu neodolatelnému hecování běháme bosky po sněhu před
Rýchorskou boudou a radujeme se jako malé děti. Slyším mohutný aplaus uzavírající
každou její přednášku o renesanci školních zahrad – naposledy ještě před pár týdny.
Stratifikovat kaštany, měřit erozní rýhy, ale i rozeznávat rostlinné čeledě nebo probírat
druhy obilí nemusí být s paní učitelkou Burešovou žádná nuda, stejně jako zjišťovat,
že šetřit potravinami není staromódní a nekouřit je normální. Ona to prostě umí jako
nikdo. Pamatujete? „Hádejte, děti, za kolik let bude kmínek lípy tlustý jako můj prst!?“
S nakažlivým nadšením provází bylinkovou sekcí chaloupecké zahrady, léčivek jsou zde
desítky, možná stovka.
Aleš Máchal, SEV Lipka, 2008
Od útlého školního věku jsem byla členkou Mladých ochránců přírody v Kněžicích. Náš
oddíl pod vedením paní Burešové měl za úkol pečovat nejen o zeleň v okolí školy,
ale také o živáčky, kteří tam žili. V rámci oddílové činnosti jsme tak pěstovali stromy
a keře, léčivky, trvalky, vyráběli ptačí budky, zakládali na školní zahradě ještěrkovníky.
Pro rodiče jsme připravovali výstavy o léčivých rostlinách, přinášeli si domů vlastní
výpěstky a ještě jsme u toho zažili spoustu legrace. Co se nestihlo na zahradě a v okolí
školy udělat během vyučování, to se dodělávalo v oddíle. Ale bylo to i naopak – oddíl
vymyslel a připravil činnost, která se pak děla během vyučování.
Třebaže jako děti jsme to tak nechápali, častokrát se nám do ničeho nechtělo a říkali jsme
si, proč máme trávit tolik času na zahradě, když je přeci tolik zábavnějších a méně
namáhavých činností, dnes to, že jsme si na vše mohli sáhnout a dívat se, jak se dílo
daří, cítím jako největší dík svým oddílovým vedoucím. Zachováním školních zahrad
dáme tuto šanci i dalším generacím dětí.
Iveta Machátová (roz. Vorlíčková) z Kněžic
Myslím, že mezi evangelíky nebyla tolik známa. Ekologové, učitelé a žáci zase často
netušili, že byla evangelickou křesťankou. Pocházela z širokého „klanu Šilarů“ od Horní
Čermné, ke kterým se ráda hlásila. Možná i to patří k „evangelickému stříbru“, o kterém
v poslední době čítáváme. Že v určité oblasti nadaní a odhodlaní lidé se pustí se vší
vervou do svého poslání. Ač berou sílu a odvahu z víry, jsou vděční za společenství
křesťanů, kteří budují sbor v jejich blízkosti, sami do sboru chodí především čerpat, aby
mohli dávat jinde. Nejvíce a nejdéle „dávala“ Květa v Kněžicích na Třebíčsku, kde se
svým manželem Vladislavem, lesníkem, původně bydleli. Tam také založili možná první
středisko ekologické výchovy, Chaloupky. Chaloupky byly a stále ještě jsou místem,
které funguje trochu jako ekologický sbor. V otevřenosti, přátelskosti, vzájemné
podpoře a ve vědomí, že lidem tam opravdu o něco zásadního jde. Společně poznávají
přírodu a radují se z ní (jako ve sboru křesťanském z Pána Boha) a to je také spojuje.
Chaloupkami za dobu svého působení prošly zástupy lidí, kteří nyní budují bylinkové
zahrádky, žijí šetrně, zodpovědně (a vlastně přirozeně) a ve vděčnosti vůči přírodě
a často i Stvořiteli. Učí děti, zakládají jiná ekologická střediska. Kdo v této oblasti nebyl
jejím žákem?
David Šorm, farář Českobratrské církve evangelické, Horní Krupá
24
Jana Čermáková
Rok narození: 1965
Místo narození: Jablonec nad Nisou
RNDr. Jana Čermáková
odborná referentka Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
Jana Čermáková
Vzdělání
1987
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Učitelství
všeobecně vzdělávacích předmětů chemie – fyzika
Přírodovědecká fakulta UK v Praze, státní rigorózní zkouška z předmětu
Didaktika všeobecně vzdělávacího předmětu chemie – udělen titul RNDr.
• Učitelka chemie a fyziky
25
V letech 1989 až 1990 jsem pracovala jako odborná pracovnice chemické kontroly
polymerů ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv. Po roce práce jsem nastoupila
radostnou část své „odborné“ praxe, a to sedmiletou mateřskou dovolenou, ve které
jsem věnovala veškerý svůj čas mým třem postupně se rodícím dětem. Měla jsem tu
báječnou možnost s nimi trávit většinu roku na chalupě v prostředí Jizerských hor. Zde
jsem si vyzkoušela, jaké je to vychovávat děti v přímém kontaktu s přírodou. Nikdy jsem
o tomto způsobu výchovy předtím nepřemýšlela, přišlo to samo a zcela samozřejmě.
Plody svého působení již nyní sklízím, mám tři úžasné, zdravé, chytré a bezproblémové
děti.
Zaměstnání
Po ukončení mateřské jsem nastoupila jako učitelka fyziky, přírodovědy, anglického jazyka
a tělesné a rodinné výchovy na základní školu Na Smetance. Svoji profesi učitelky jsem
měla moc ráda, cítila jsem, že nejdůležitější je děti naučit mít rád daný předmět a umět
si ho spojit s běžným životem. Organizovala jsem lyžařské výcvikové kurzy a sama jsem
byla též instruktorkou školního lyžování. Vždy jsem upřednostňovala aktivní pobyt
v přírodě. Svoje působení na škole jsem ukončila třídenním polosoukromým výletem se
svými deváťáky, ke kterým se připojilo pár dětí z vedlejší třídy, a to k ukončení školního
roku. Pro školu byla tato akce vyhodnocena jako riziko, ale protože jsem své děti znala,
dovolila jsem si toto riziko podstoupit. Sice jsem tři noci raději nespala, ale pozorovat
pražské děti v přírodě bylo opravdovým zážitkem.
Odborná praxe v oblasti EVVO
V rozmezí let 2004 až 2007 se mi naskytla příležitost se přiblížit k výchově z jiného úhlu.
V těchto letech jsem pracovala jako vedoucí oddělení environmentálního vzdělávání,
výchovy a osvěty a místní Agendy 21 v České informační agentuře životního prostředí
(zkr. CENIA). Zde jsem svoje pedagogické zkušenosti obohatila o odborné přístupy
v oblasti EVVO, zvláště prostřednictvím činností nestátních neziskových organizací
(zkr. NNO). Poprvé jsem se setkala s řízením obcí v souladu s principy udržitelného
rozvoje. Podařilo se mi uspět jako předkladatel svého prvého projektu v rámci JPD3,
multimediální ročenky životního prostředí „Vítejte na zemi“. Zde patří díky za pomoc
při zpracovávání formálních náležitostí Karlu Jechovi.
1989–1990 Státní ústav pro kontrolu léčiv – odborná pracovnice chemické kontroly
polymerů
1997–2004 ZŠ Na Smetance – učitelka fyziky, přírodovědy, anglického jazyka
a tělesné a rodinné výchovy
2004–2007 CENIA, Česká informační agentura životního prostředí – vedoucí oddělení
EVVO a místní Agendy 21
2005–2010 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – odborná referentka státní
správy
• Zkušenosti s tvorbou projektů (Multimediální ročenka životního prostředí),
administrace rozvojových a dotačních projektů MŠMT, organizační schopnosti
(tajemnice Poradního sboru ministra (nyní náměstka) pro EVVO, pracovní skupiny
pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj Rady vlády pro udržitelný rozvoj a dalších
poradních a koncepčních skupin na MŠMT).
• Ráda cestuji, sportuji, pozoruji, vnímám, poslouchám a směju se.
V roce 2007 mne oslovila Emilka Strejčková, zda bych se nechtěla vrhnout do práce
na MŠMT. V té době byla velmi příznivá doba pro realizaci EVVO, jen MŠMT mělo
pověst dosti zatuchlého úřadu. Chvilku jsem váhala, ale ti, kteří Emilku měli čest poznat,
chápou, že odmítnout nešlo. A tak jsem přijala post koordinátora EVVO a VUR. V této
době jsem se mohla podílet na práci Poradního sboru ministra pro EVVO, poprvé
26
Jana Čermáková
byly vyhlášeny rozvojové programy MŠMT na podporu EVVO. Ve větším rozsahu
byl vyhlášen program podpory NNO v oblasti EVVO. Množství žádostí zaskočilo
všechny. S radostí jsem se prokousávala hromadami papíru s vědomím, že tyto aktivity
pomáhají na mnoha místech naší země. Realizovala se společná dohoda mezi MŠMT
a MŽP ke spolupráci v oblasti EVVO, a to konkrétně připojením MŠMT k vyhlašování
společné veřejné zakázky, Národní sítě EVVO. Bojovali jsme za Strategii vzdělávání
pro udržitelný rozvoj, zde jsme byli s lidmi z praxe úspěšní, bohužel u jeho akčního
plánu jsme zůstali zřejmě před vrcholem. V době, kdy píšu tyto řádky, opět není EVVO
a VUR na MŠMT vítáno, ale věřím, že jen díky tomu lidé nepřestanou být aktivní.
Jan Čeřovský
27
Rok narození: 1930
RNDr. Jan Čeřovský, CSc.
konzultant v oboru ochrany přírody pro různé české,
zahraniční a mezinárodní organizace
28
Jan Čeřovský
Vzdělání
1949–1953 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor biologie –
botanika
1953–1956 Přírodovědecká fakulta UK v Praze, interní vědecká aspirantura, obor
geobotanika – ochrana přírody
1961
udělen titul CSc.
1967
udělen titul RNDr.
Zaměstnání
1956–1959 vedoucí (zakládající) redaktor časopisu „ABC mladých techniků
a přírodovědců“, nakladatelství Mladá fronta, Praha
1959–2002 odborný a vědecký pracovník (v 70. a 80. letech vedoucí vědeckovýzkumného oddělení) odboru ochrany přírody Státního ústavu
památkové péče a ochrany přírody v Praze, později Českého ústavu
ochrany přírody a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky
1969–1973 uvolněn pro práci vedoucího úseku výchovy a vzdělávání (Executive
Education Officer) v ústředním sekretariátu IUCN (International Union
for Conservation of Nature) – Mezinárodního svazu pro ochranu přírody
v Morges, Švýcarsko
1969
hostující profesor, Institute for Ocean and Mountain Studies, Carson City,
Nevada, USA
2002
odchod do důchodu
2002–
konzultant v oboru ochrany přírody pro různé české, zahraniční
a mezinárodní organizace
Od roku 1947 dobrovolně, později profesionálně angažován v ochraně přírody.
Věnoval se především ochraně druhové a územní, zvláště pak výchově k ochraně
přírody a k péči o životní prostředí. Po celou dobu, zvláště intenzivně v letech
1966 až 1975 a  od  roku 1988 dodnes, se účastnil a  účastní mezinárodní spolupráce
v oboru.
Koordinátor úkolů státního plánu výzkumu péče o chráněná území v intenzivně využívané
kulturní krajině a ochrana ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů. Řídil
zpracování národní strategie ochrany genofondu, inicioval a koordinoval vznik pětidílné
řady československých/českých a slovenských červených knih a byl hlavním autorem
pátého dílu „Vyšší rostliny“ (Príroda, 1999). Intenzivně se věnoval problematice
přeshraničních chráněných území.
Mezinárodně je považován za 
jednoho ze zakladatelů environmentální výchovy.
V Československu/Česku inicioval a koordinoval systém naučných stezek, teoreticky
i prakticky se zabýval kulturně-výchovným využíváním chráněných území. Věnuje se
popularizační činnosti. Již v době vysokoškolských studií v letech 1950 až 1953 pro
Státní pedagogické nakladatelství externě řídil časopis pro studenty středních škol
o přírodě a její ochraně „Člověk a příroda“. Zpracoval řadu programů pro rozhlasový
pořad „Meteor“, Planetárium hl.m. Prahy, domy dětí a mládeže a jiné kulturněvýchovné instituce. Inicioval celostátní soutěžní přehlídku diafonů „Na obranu
přírody“ a je spoluzakladatelem slovenského mezinárodního trienale „Ekoplagát“.
Od roku 1966 spolupracuje s IUCN – Mezinárodním svazem pro ochranu přírody –
s menší či větší intenzitou, která závisela na politické situaci a s ní spojené částečné
persekuci v 70. a 80. letech. Podílel se na řadě programů a projektů (založení
Východoevropského komitétu Komise IUCN pro výchovu v roce 1967 a jeho následná
činnost; vytváření Východoevropského programu IUCN od roku 1988; zpracování
a realizace evropského akčního programu „Parky pro život“ v roce 1993 atd.).
Spolupracoval také s organizacemi UNESCO, UNEP a řadou dalších mezinárodních
organizací (IYF, Federace EUROPARC, ECNC). V roce 1994 spoluzakládal evropské
mezinárodní sdružení Planta Europa, které do roku 2001 řídil, poté v něm působil
jako poradce. Dlouhá léta je členem tří odborných komisí IUCN. Zúčastnil se více
než 100 mezinárodních konferencí a kongresů a jiných pracovních zasedání ve více
než 50 zemích světa, většiny z nich aktivně (přednášky, řízení práce), některé přímo
organizoval.
Externě působil na 
univerzitách v 
Brně, Olomouci a 
Praze, v 
zahraničí přednášel
na univerzitách v Athens a Atlantě (Georgia, USA), Cambridge (UK), Lublani
(Slovinsko) a na dvou akademiích ochrany přírody v SRN.
Uveřejnil kolem 400 vědeckých a odborných pojednání a asi 1000 krátkých sdělení
a zpráv. Je autorem, spoluautorem nebo editorem 15 knižních publikací. Některé jeho
práce vyšly v cizích jazycích. Překládá odborné publikace a texty z angličtiny, němčiny
a ruštiny.
V současné době se zabývá studiem a zpracováním témat z historie české i mezinárodní
ochrany přírody.
Jan Čeřovský
29
Členství a funkce v národních organizacích
1947–
1980–1991
1988–2000
1991–1996
1992–1998
1998–2000
2000–2003
2000–
2002–2005
Československá, nyní Česká botanická společnost (v 60. letech člen
výboru, v 70. letech předseda sekce pro práci s mládeží)
člen komise pro ochranu přírody Českého svazu turistiky
koordinátor českého národního komitétu pro IUCN
člen českého národního výboru pro program UNESCO Man and
Biosphere
předseda správní rady české a slovenské Nadace ECOPOINT
předseda Poradního sboru CHKO Labské pískovce
předseda Rady Národního parku České Švýcarsko
člen výboru ekologické sekce České křesťanské akademie
konzultant českého národního týmu projektu IPA (Important Plant
Areas) – Botanicky významná území
Členství a funkce v mezinárodních organizacích a iniciativách
1957–1960 zástupce Československa v IYF (International Youth Federation for
Environmental Studies and Conservation)
1966–1969 místopředseda Komise IUCN pro výchovu
1968
čs. vládní expert na mezinárodní Konferenci o biosféře (UNESCO, Paříž),
člen řídícího výboru a předseda sekce pro výchovu a vzdělávání
1973–
člen Komise IUCN pro výchovu a komunikaci
1975–
expert UNESCO/UNEP pro IEEP (International Environmental
Education Programme)
1982–1988 tajemník Východoevropského komitétu IUCN pro výchovu
1984–
člen pracovní skupiny pro program IUCN, posuzovatel její činnosti
na úseku výchovy
1988–1994 člen (po určité období předseda) PAG – poradní skupiny pro
Východoevropský program IUCN
člen Rady IUCN
1988
člen Světové komise IUCN pro chráněná území
člen Komise IUCN pro přežití druhů
1990–1994 viceprezident IUCN
1991–2002 vedoucí redaktor bulletinu IUCN pro střední a východní Evropu (IUCN
Newsletter Central and Eastern Europe)
1992, 1999 člen (v roce 1994 předseda) hlavní poroty mezinárodního festivalu filmů
o národních parcích a chráněných územích v Sondriu, Itálie
1992–
1994–1996
1995–
1996–2001
2000–2001
2001–2006
člen pracovní skupiny FNNPE (Federation of Nature and National Parks
of Europe) – EUROPARC pro turismus v chráněných územích
zástupce IUCN ve správní radě ECNC (European Centre for Nature
Conservation)
předseda řídícího výboru mezinárodního sdružení Planta Europa
předseda panelu pro analytický průzkum a posouzení Evropského
programu IUCN
prezident mezinárodního sdružení Planta Europa
předseda (v roce 2002 člen) mezinárodní poroty filmové přehlídky
Environfilm, Banská Bystrica, Slovensko
poradce řídícího výboru Planta Europa
30
Ocenění
2000
2008
2009
Jan Čeřovský
veřejné uznání s medailí „za mimořádně prospěšnou činnost pro Klub
českých turistů a českou turistiku“
bronzová medaile za zásluhy o Univerzitu Palackého
Zahraniční ocenění
1994
Conwentzova medaile „za 40 let úsilí o německo-českou spolupráci v ochraně
přírody“ (uděluje ABN – Sdružení pracovníků ochrany přírody SRN)
Mezinárodní ocenění
1993
zlatá medaile Peter Joseph Lenné za zásluhy v ochraně přírody (uděluje
Nadace J. W. von Goetha, Basilej, Švýcarsko)
1996
čestné členství v IUCN
2001
Cena Jean-Paul Galland „za vynikající zásluhy o ochranu evropské flóry“
(uděluje sdružení Planta Europa)
2007
Medaile Alfreda Toepfera „za úsilí o rozvoj mezinárodních vztahů
v ochraně přírody a za vzornou práci pro evropská chráněná území“
(uděluje Federace EUROPARC)
• Četba, studium cizích jazyků, turistika, cestování
Publikační činnost (výběr)
Rok mladého přírodopisce ochranáře. Praha: Mladá fronta, 1950.
Výprava na jezero Plagesee. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1955.
Ráj zvířat, ráj rostlin. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960.
Chráníme přírodu naší vlasti. Praha: Orbis, 1962.
Gilsenbach R., Čeřovský J. Proč chráníme přírodu. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1972.
• Učebny pod širým nebem: Stručný průvodce po naučných stezkách státní ochrany
přírody. Praha: Mladá fronta, 1982.
• Háková I., Kulich J., Čeřovský J. Ekologická výchova a práce s veřejností
v národních parcích a chráněných krajinných oblastech. Vrchlabí: Správa KRNAP,
1994.
• Čeřovský et al. Botanicky významná území České republiky. Praha: Agentura
ochrany přírody a krajiny, 2007.
•
•
•
•
•
Jan Činčera
31
Rok narození: 1973
PhDr. Jan Činčera, Ph.D.
vysokoškolský pedagog, odborný asistent s vědeckou hodností
32
Jan Činčera
Vzdělání
1991–1996 Ústav informačních studií a knihovnictví, Filosofická fakulta Univerzity
Karlovy v Praze
1993–1994 Pedagogická kvalifikace na FF UK
1997–2001 Ústav informačních studií a knihovnictví, FF UK v Praze, obor Informační
věda, téma disertační práce „Společenské a environmentální dopady
rozšiřování globálních počítačových sítí“
Zaměstnání
obsahový redaktor pro oblast životního prostředí na serveru Econnect
redaktor časopisu Ekolist
1995–2000 Brontosaurus Praha 7 – koordinátor ekologické výchovy, vedoucí projektu
Ecomonitor
2002–
Katedra pedagogiky a psychologie Fakulty pedagogické Technické
univerzity v Liberci – výuka kurzů environmentální výchovy, globální
výchovy a prožitkové pedagogiky; založení bakalářského oboru Pedagogika
volného času
• Teorie a metodika environmentální výchovy, tvorba programů, lektorská činnost,
výuka. Formativní a sumativní evaluace programů environmentální výchovy, expertní
analýza programů, teambuilding, rozvoj skupiny.
• Výzkumné, evaluační a další projekty se sdružením BEZK, Kanceláří SSEV Pavučina,
Sdružením TEREZA, SEV Jizerka, Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim, SEVER
a dalšími.
• Spolupráce se SEV Český Ráj na přípravě české verze programu Strážci Země
(Earthkeepers) výchovy o Zemi.
• Spolupráce s Výzkumným ústavem pedagogickým na přípravě Doporučených
očekávaných výstupů k průřezovému tématu Environmentální výchova Rámcového
vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Spolupráce s MŠMT a MŽP
na přípravě Akčního plánu Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj.
• Člen redakční rady časopisu Envigogika, poradních výborů a pracovních skupin
souvisejících s environmentální výchovou a vzděláváním pro udržitelný rozvoj
v rámci MŽP, MŠMT, SSEV Pavučina a dalších organizací. Recenzent pro časopis
Envigogika a Earth Education Research.
• Činčera, Jan; Mašková, Veronika. GLOBE in the Czech Republic: a program
evaluation. Environmental Education Research. Roč. 17, 2011, n. 4, s. 499–517.
• Metodika evaluace programů environmentální výchovy. Envigogika. Praha:
Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Roč. 5, 2010, č. 3.
Dostupné z www.czp.cuni.cz/envigogika. ISSN 1802–3061.
• Environmentální výchova: Od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007.
• Práce s hrou: Pro profesionály. Praha: Grada, 2007.
• Více než třicet článků v recenzovaných a jiných časopisech a sbornících (Envigogika,
Green Teacher a další). Metodické publikace zaměřené na environmentální výchovu.
• Moji synové Jan a Josef, turistika, hra na kytaru
• telefon: 485 354 295
Jana Dlouhá
33
Rok narození: 1959
RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D.
výzkumná pracovnice Centra pro otázky životního prostředí
Univerzity Karlovy
34
Jana Dlouhá
Vzdělání
1979–1984 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Ochrana
1985
Přírodovědecká fakulta UK v Praze, obor Ochrana přírodního prostředí –
udělen titul RNDr.
2008
Pedagogická fakulta UK, obor Filosofie výchovy se zaměřením
na holistické koncepty ve vědě i vzdělání – udělen titul Ph.D.
• Environmentální vzdělávání, filosofie výchovy se zaměřením na holistické koncepty
ve vědě i vzdělání, vysokoškolská pedagogika a role vědy v udržitelném rozvoji
Mezinárodní aktivity
1991
členka organizačního výboru první mezinárodní konference ministrů
životního prostředí Environment for Europe konané v červnu v Dobříši
1998–2010 členka pracovní skupiny UNESCO pro vzdělání Reorienting Teacher
Education to Address Sustainability
2005–2011 členka pracovní skupiny pro Národní strategii vzdělávání k udržitelnému
rozvoji
2007–2009 členka pracovní skupiny EHK OSN pro Strategii vzdělání pro udržitelný
rozvoj (odborná skupina pro tvorbu indikátorů)
• Lze nalézt na www.czp.cuni.cz
Zaměstnání
1984–1990 Ústřední ústav geologický, Praha
1990–1993 Federální výbor pro životní prostředí (odbor mezinárodních styků, odbor
sociálních souvislostí), Praha
1993–
Centrum pro otázky životního prostředí UK, Praha
Prosazování EVVO na vysokoškolské úrovni – podpora interdisciplinárních metod studia:
1993
koordinace Dohody pražských vysokých škol o spolupráci na zavedení
a zajišťování studia udržitelného rozvoje a životního prostředí
1995
koordinace Fóra vysokoškolských učitelů
2004
založení interaktivní encyklopedie pro environmentální vzdělávání Enviwiki
(www.enviwiki.cz), která v současnosti funguje jako prostředí pro výuku
odborného psaní
2006
založení odborného recenzovaného časopisu Envigogika
(http://envigogika.cuni.cz) – odpovědná redaktorka
• Moje rodina, literatura, příroda, cyklistika
Jana Dlouhá
35
V rámci vysokoškolských studií jsem nastoupila na nově vzniklý obor, který byl na konci
70. let založen na Přírodovědecké fakultě UK. Pro generaci vyrůstající v období
normalizace byla oblast životního prostředí jednou z mála reálných možností, jak
uskutečnit jakési ideály a být prospěšný přírodě i společnosti, často v opozici vůči
tehdejšímu režimu. Pod vedením osvíceného zakladatele oboru, prof. Číhalíka (jenž byl
bohužel záhy nahrazen prověřenými kádry), jsem obhájila diplomovou práci a v roce
1984 přijala místo v Ústředním ústavu geologickém (po roce jsem však odešla na dvojí
mateřskou dovolenou; pracovní povinnosti byly na čas znovu přerušeny v souvislosti
s narozením mého třetího dítěte v roce 1994).
Skutečná práce začala v roce 1989, kdy jsem byla na základě předchozího zapojení
do ekologických nevládních organizací přijata na Federální výbor pro životní prostředí.
Spolu s jeho tehdejším předsedou, ministrem Josefem Vavrouškem (a manželem Jirkou)
jsem se ve službách tohoto ministerstva podílela na přípravě první konference ministrů
životního prostředí v Dobříši v roce 1991, která zahájila proces pravidelného setkávání
ministrů Environment for Europe. Krátce na to bylo po rozpadu federace federální
ministerstvo zrušeno. V té době vzniklo Centrum pro otázky životního prostředí UK;
s manželem jsme se pak stali (vedle Ivana Ryndy a později Tomáše Háka) jeho prvními
zaměstnanci ‑ od té doby pracujeme společně a máme rovný podíl na dosažených
výsledcích. V takto omezené sestavě jsme pomáhali rozvoji pracoviště prakticky
do roku 2000, kdy se Centrum přestěhovalo do větších prostor a počet zaměstnanců
se tak mohl zvýšit. Vavrouškův odkaz jsem rozvíjela v rámci Rady Zeleného kruhu
(1993–1994) a ve Společnosti pro trvale udržitelný život (jejímž je nyní manžel Jiří
předsedou).
Při práci v Centru jsem od počátku utvářela oddělení environmentálního vzdělávání, které
pak vyvíjelo poměrně bohatou činnost: aktivně se zapojilo do projektu spolupráce
vysokých škol, tzv. Pražské univerzity životního prostředí (později Dohody pražských
vysokých škol o spolupráci na zavedení a zajišťování studia udržitelného rozvoje
a životního prostředí), zajišťovalo činnost tzv. Fóra vysokoškolských učitelů. Pro
podporu interdisciplinárního dialogu byly vydávány společné přehledy přednášek
o životním prostředí, a to ve dvou podobách: „Bílá kniha“ zahrnovala přednášky konané
v rámci ČVUT, VŠCHT, VŠZ (dnes ČZU) a VŠE, „Žlutá kniha“ pak představovala
výběr v rámci Univerzity Karlovy, kde „ekologicky“ zaměřených přednášek bylo
pochopitelně nejvíce. Na poli mezinárodním pak byly připraveny četné konference
(např. Education and Public Awareness for Sustainable Development roku 1995,
které se účastnilo mnoho významných představitelů oboru jak z EU, tak z OSN;
konference Mezinárodní asociace univerzit v Praze v září 2003 s názvem Education
for a Sustainable Future aj.).
Posláním Centra bylo od počátku pomáhat prosazení myšlenek udržitelného rozvoje
pokud možno v celé vzdělávací soustavě, a podporovat co nejvíce také jiná pracoviště
v uplatnění tohoto konceptu. K tomu byly realizovány projekty typu PHARE, v jehož
rámci vzniklo 45 titulů odborné literatury, které byly posléze distribuovány zdarma všem
vysokým školám v ČR. Pracovalo se tvrdě a dnes by se řeklo „aktivisticky“ – v začátcích
Centra byl fax nejlepší dostupnou komunikační technologií, všechny kontakty včetně
například shromažďování informací pro Pražskou univerzitu životního prostředí byly
vyřizovány normálně poštou, a tak lepení obálek bylo jednou z běžných a při velkém
množství „respondentů“ i vydatnou náplní práce. COŽP UK tehdy zprostředkovalo
grantové příležitosti a pomoc např. Pedagogické fakultě UK; tato „altruistická“ forma
práce ovšem v době vzrůstající konkurence pracovišť a jejich hodnocení vzala za své.
Vzniklé zkušenosti a kontakty však byly využity v dalším projektu – projektu UNDP
„K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek“, v rámci kterého
bylo vytvořeno pět svazků komplexně mapujících různé oblasti životního prostředí
(zahrnovaly i Svazek IV: Vzdělávání, informace, indikátory).
V novodobé historii Centra po r. 2000 jsem spoluzakládala síť spolupráce evropských
univerzit fungující a rozšiřující se nadále i bez grantových prostředků (Virtual Campus
36
Jana Dlouhá
jsem zasvětila oboru filosofie výchovy se zaměřením na holistické koncepty ve vědě
i vzdělání pod vedením doc. Zdeňka Kratochvíla; editorsky jsem připravila knihu
Vědění a participace, která vyšla v roce 2009 v nakladatelství Karolinum. V současné
době se zabývám filosofií Emanuela Rádla (v rámci monografie o etice vědy připravené
pod editorským vedením Wendy Drozenové).
Environmentální vzdělávání je úžasný obor, do kterého se koncentruje vědecké poznání
a snahy o nápravu současného světa, a v tomto rozvrhu se vynořují nové myšlenkové
proudy a paradigmata. Je příležitostí potkat skromné a zapálené lidi, a být součástí
společenství, kde jde o „to pravé“.
for Sustainable Europe, Lifelong Learning Network for Sustainable Development),
rozvíjela metody výuky formou e-learningu využívající wiki prostředí k samostatné
tvůrčí práci studentů (v české verzi viz www.enviwiki.cz; anglická mutace využívaná
ve výuce byla zařazena do evropských databází dobré praxe v této oblasti), vytvářela
jsem výukové materiály pro kurz Globalizace organizovaný každoročně pro studenty
všech pražských vysokých škol, podílela se na projektu spolupráce evropských
Regionálních center expertizy; publikovala jsem další relevantní texty a  studie. Rozvíjela
jsem směry výzkumu směřující k tvorbě otevřeného vzdělávacího prostředí a uplatnění
participativních metod a strategií např. v rámci regionální spolupráce různých subjektů.
V roce 2006 jsem založila a od té doby mám hlavní podíl na tvorbě recenzovaného
elektronického časopisu pro mezioborovou spolupráci v environmentálním vzdělávání
– Envigogika.
Kromě práce v COŽP UK jsem byla členkou pracovní skupiny UNESCO pro vzdělání
Reorienting Teacher Education to Address Sustainability; pracovala v mezinárodní
pracovní skupině EHK OSN: Expert Group on Environmental Education Indicators;
a v rámci ČR se podílela na přípravě Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR
i jejího Akčního plánu. Odborně se zajímám o teoretické problémy: svá doktorská studia
• telefon: 585 152 005
• www.czp.cuni.cz
Jarmila Dupejová
37
Rok narození: 1958
Místo narození: Uherské Hradiště
RNDr. Jarmila Dupejová
odborná referentka Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor životního
prostředí a zemědělství
38
Vzdělání
1987
Jarmila Dupejová
Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor Ochrana
• 20 let práce s dětmi v ochranářských a skautských oddílech, 6 let práce v kultuře
(osvěta a vzdělávání k ochraně přírody), 20 let práce ve veřejné správě – EVVO
na okresním úřadě v Uherském Hradišti a od r. 2003 na Krajském úřadě Zlínského
kraje.
• Koordinační, organizační, metodická a koncepční činnost pro EVVO, tvorba a řízení
projektů, hodnotitel projektů, řízení grantových programů, rozvoj regionálních
a místních systémů EVVO, konzultační činnost, příprava a realizace akcí EVVO.
Ocenění
2010
2005
Cena EVVO – cena za přínos k rozvoji a stabilizaci EVVO ve Zlínském
kraji v kategorii osobnost EVVO
Cena EVVO – cena za přínos k rozvoji a stabilizaci EVVO ve Zlínském
kraji v kategorii pracovník veřejné správy
Doplňující informace k EVVO
• Svou práci dělám ráda pro její rozmanitost, možnost setkávání se zajímavými lidmi,
a protože je to dobrá příležitost spojovat lidi a hledat společné roviny pro porozumění
sobě navzájem i přírodě.
• Literatura, umění, historie
Myslím, že to byla shoda náhod v životě i vývoj společnosti v průběhu času: k pobytu
v přírodě a k uvědomování si vztahu k přírodě jsem se dostala jako dítě přes
skauting od roku 1968, od roku 1972 pak při práci s dětmi v Severní hvězdě,
ochranářském oddíle vzniklém ve Veselí nad Moravou ze zrušeného oddílu
místních skautek.
V letech 1974 až 1977 jsem byla členkou TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny,
který byl později zakázán. V rámci TISu existovala jihomoravská Sekce ochranářského
dorostu, kterou vedl Aleš Máchal. Scházeli jsme se v Brně, Letovicích a jinde a učili
jsme se, jak pracovat s dětmi v ochraně přírody. Byly to vlastně už tehdy semináře
k metodice, výměna zkušeností a terénní ochranářská práce. Pokoušeli jsme se
zpracovávat první vlastní metodické materiály pro výchovu k ochraně přírody a pro
mnohé z nás to bylo nasměrování na práci pro celý život.
V té době jsem taky byla v hnutí Brontosaurus, které se právě zakládalo a jehož jedna
skupina vznikla v Uherském Hradišti. Dělali jsme převážně terénní práce, víkendové
brigády v přírodě, brontosauří letní tábory, některé z nich jsme i vedli. Do Hradiště
jezdil Josef Velek, redaktor Mladého světa a jeden ze zakladatelů Hnutí Brontosaurus.
V roce 1978, kdy jsem končila gymnázium, se poprvé v historii v Olomouci na univerzitě
otevíral nový obor ochrana přírodního prostředí, a tak se zdálo úplně logické, že tam
půjdu a o jiné možnosti jsem ani neuvažovala. Při studiu jsem si uvědomila, že víc než
čistá biologie nebo klasická ochrana přírody mě zajímá práce s lidmi a hledala jsem
možnost, jak propojit zájem o přírodu a práci s lidmi.
Zase shodou náhod, v roce, kdy jsem skončila školu, vzniklo na Okresním kulturním
středisku v Uherském Hradišti pracovní místo pro osvětu v ochraně přírody (neboť
v té době mělo Uherské Hradiště už tradici této činnosti, ale pouze na dobrovolné,
neprofesionální úrovni). Toto místo jsem dostala, začala jsem pracovat u prázdného
stolu, od nuly, a postupně jsem si začala zaplňovat nový prostor, který se nabízel. Moje
práce byla „osvěta v oblasti ochrany přírody a životního prostředí“ v okrese Uherské
Hradiště – vlastně už ekologická výchova – a zahrnovala pořádání přednášek,
výstav a osvětových akcí. Setkávali jsme se s lidmi z jiných kulturních středisek, byly
i celostátní akce s výměnou zkušeností a ukázkami z této osvěty. Vydali jsme první
malé publikace o ochraně přírody, které by dnes už budily úsměv. Dodnes je mám
na památku.
Jarmila Dupejová
39
Po listopadu 1989 se otevřely nové možnosti, později vznikl „odborný termín“ EVVO
a EVVO jako oficiálně uznávaný obor, rovnocenný s jinými činnostmi v ochraně
přírody, toto však bylo nutné znovu a znovu prosazovat a obhajovat.
Brzy se ukázalo, že nestačí jen dobře pracovat s dětmi a dělat osvětu, ale že je potřeba,
aby environmentální výchova byla nějakým způsobem zařazena do veřejné správy
a do veřejných rozpočtů, že jsou potřeba peníze, materiální zázemí, systém, organizační
struktura a další věci. Vznik referátů životního prostředí na okresních úřadech, to byla
pro mě nová výzva i nová motivace, vnímala jsem to tak, jako když jde vývoj po spirále
nahoru a zase se otevírá něco nového…
V letech 1991 až 2002 jsem pracovala na referátu životního prostředí Okresního úřadu
v Uherském Hradišti jako odborný pracovník pro EVVO. Byla to příležitost vytvořit
první malý regionální systém EVVO v okrese Uherské Hradiště, předchůdce dnešních
krajských a podobných systémů. Vznikla tradice okresních konferencí EVVO a mnoho
dalších akcí v okrese, videotéka a knihovna, vybudovali jsme rozsáhlou spolupráci
po celé ČR, SR a taky zahraniční kontakty, následovaly zahraniční stáže, první projekty
a především vznikla velká síť přátelských lidských kontaktů se skvělými, zajímavými
lidmi.
Podílela jsem se na tvorbě resortní koncepce EV (MŽP), byla jsem v pracovní skupině pro
tvorbu Státního programu EV a v jiných podobných pracovních skupinách.
Od roku 2003 pracuji na odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu
Zlínského kraje. K mým úkolům patří metodická, koordinační a organizační činnost
v oblasti EVVO, řízení grantového programu (malých grantů), řízení – odborná
realizace projektů EU (OPRLZ, přeshraniční česko-slovenský projekt atd.), rozvoj
krajského systému EVVO, tvorba koncepčních materiálů pro Zlínský kraj, kontakt
s NNO i jednotlivci, odborníky, pedagogy v celém kraji… je to práce v jiné rovině než
dřív, ale tak to přinesl vývoj a vím, že svým způsobem i toto je součástí rozvoje a další
perspektivy EVVO.
V roce 1989 jsem se vrátila ke skautingu, měla jsem svůj oddíl nejdřív v Luhačovicích
a potom v Uherském Brodě. Přednášela jsem také na Lesních školách a Lesních
kurzech pro rádce skautských družin a pro vedoucí skautských oddílů.
Dlouhé roky mojí práce jsou spojeny s mezinárodním festivalem filmů o životním prostředí
„Týká se to také tebe“ v Uherském Hradišti, jehož 35. ročník probíhá letos. TSTTT
vznikl jako malý festival amatérských filmů, založili jej členové Studia amatérského
filmu v Uherském Hradišti. Po několika ročnících se k promítání filmů postupně
přidávaly odborné přednášky, setkávání Brontosaurů, besedy o ochraně přírody,
výstavy, fotografická soutěž, dětská výtvarná soutěž a my, jako dobrovolní ochránci
přírody, jsme pomáhali s drobnou organizační prací. Od roku 1991 převzal částečnou
garanci nad odbornými programy Okresní úřad a příprava odborných programů
a dětských programů a soutěží se stala součástí mojí práce. Na festivalu se podílím
dodnes.
• telefon: 577 043 365, 737 582 683
40
Yvonna Gaillyová
Rok narození: 1955
Místo narození: Brno
RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc.
ředitelka Ekologického institutu Veronica
(profesionální pracoviště ZO ČSOP Veronica)
Yvonna Gaillyová
Vzdělání
1980
1989
Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy
Univerzity) v Brně, obor fyzika pevných látek
Přírodovědecká fakulta UJEP v Brně, kandidát fyzikálně-matematických věd
Dodnes žije v Brně se svou rodinou. Vystudovala odbornou fyziku na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (nyní Masarykovy univerzity) v Brně.
Tamtéž obhájila titul CSc. v oboru optické vlastnosti tenkých vrstev. V roce 1983 se
vdala za RNDr. Jana Hollana (1984 syn Matěj, 1988 syn Tadeáš). V roce 1991 začala
po návratu z mateřské dovolené profesionálně spolupracovat se základní organizací
ČSOP Veronica, a to založením první ekologické poradny v Československu, Ekologické
poradny Veronica (www.veronica.cz/?id=10).
Už na podzim roku 1991 stála ve Vídni u zrodu Evropské asociace ekologických poraden.
Na rozvoji environmentálního poradenství se podílí dodnes: první fáze vyvrcholila
v roce 1997 založením Sítě ekologických poraden (zkr. STEP) (www.ekoporadna.cz),
pro ekologické poradce připravila ve spolupráci s Filozofickou fakultou MU první
vzdělávací dvouletý kurz, přivedla ze zahraničí řadu zkušených lektorů a metodicky
prosazovala systémové poradenství. Doposud je předsedkyní výkonného výboru STEP,
pracuje v Radě pro environmentální poradenství na MŽP.
Díky spolupráci s evropskými poradci a rovněž díky kombinaci přírodovědného vzdělání,
znalosti několika jazyků a postupného získávání zkušeností s prací v neziskovém
sektoru se prosadila i jako člověk přinášející do Česka celou řadu ekologicky příznivých
inovací i důležitých kontaktů.
Z  témat, kterými se v  ekoporadenství zabývala v  90. letech, je nejznámější boj proti fosfátům
v pracích prostředcích a projekt svépomocných instalací solárních systémů v Bílých
Karpatech. Posléze se zaměřila na udržitelnou spotřebu, a to jak v domácnostech,
tak ve veřejné správě. Spolu s kolegyněmi a kolegy STEP přispěla k rozvoji konceptu
„zeleného úřadování“, působila v Radě pro ekologicky šetrné výrobky.
Dalším tématem, s nímž jsou Yvonna a Veronica spjaty, jsou pasivní domy a Centrum
modelových ekologických projektů pro venkov (Centrum Veronica) v Hostětíně. Právě
Yvonna je jedním z jeho zakladatelů a hybatelů, zejména té části, která se zabývá
41
obnovitelnými zdroji energie a úsporami, a která slouží ochraně klimatu. Realizovala
velký investiční projekt podpořený ze strukturálních fondů EU – stavbu Centra
v Hostětíně, které je první českou veřejnou budovou postavenou v pasivním standardu.
V současné době věnuje velkou pozornost přenášení zkušeností z Hostětína do dalších
míst v České republice, ale i za hranice. Vlakem cestovala spolu s dalšími lektory
po venkovských oblastech Ukrajiny, kde pořádá semináře a organizuje studijní návštěvy
ukrajinských starostů a pracovníků venkovských nevládních organizací k nám.
Od roku 1997 je ředitelkou profesionálního pracoviště ZO ČSOP Veronica – Ekologického
institutu Veronica (www.veronica.cz/?id=7). Řídí nevládní, výhradně projektově financované
pracoviště se zhruba patnácti zaměstnanci a obratem asi 7 milionů ročně. Pod jejím vedením
získala Veronica řadu významných cen a vyznamenání: Cenu ministra životního prostředí,
Cenu nadace Ford Motor Company, Energy Globe Award pro Českou republiku atd.
Externě vyučuje na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU,
kde vede kurz „Environmentální aspekty využívání energie“. Studentům vede či
oponuje diplomové práce. Společně s kolegy také připravuje mezioborové studentské
konference, které slouží kultivaci tolik u nás chybějící interdisciplinární debaty.
Hodně pozornosti věnuje jak síťování nevládních organizací – kromě STEP a ČSOP (je
členkou předsednictva Ústřední výkonné rady) se podílí i na práci české Klimatické
koalice a Zeleného kruhu, tak i rozvoji samotného neziskového sektoru: pracovala
např. ve Výboru pro regiony Rady vlády pro neziskové organizace. V roce 2010
představovala energetické projekty princi Charlesovi při jeho návštěvě v Hostětíně.
Ocenění
1998
2006
Cena ministra životního prostředí pro ZO ČSOP Veronica
Cena Josefa Vavrouška
• telefon: 542 422 758, 777 323 792
• www.veronica.cz
42
Jan Hollan
Rok narození: 1955
RNDr. Jan Hollan, Ph.D.
fyzik, astronom, klimatolog, ekoporadce
Jan Hollan
Vzdělání
1980
1983
2009
Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masarykova
Univerzity) v Brně, obor Fyzika
Přírodovědecká fakulta UJEP v Brně, obor Fyzika plazmatu – udělen titul
RNDr.
Fakulta stavební Vysokého učení technického v Brně, obor Fyzikální
a stavebně materiálové inženýrství – udělen titul Ph.D., téma disertační
práce „Pasivní domy a zářivé toky energie“
V roce 1983 jsem se oženil s Dr. Yvonnou Gaillyovou, v letech 1984 a 1988 se nám narodili
synové Matěj a Tadeáš. Od podzimu 2002 jsem členem zastupitelstva městské části
Brno-střed.
43
Narodil jsem se v roce 1955 v Brně v rodině stavebních inženýrů. Do školy jsem začal
chodit na Hroznové ulici, od šesté třídy jsem jezdil do školy na tř. kpt. Jaroše, tamtéž
pak na obnovené gymnázium. V roce 1980 jsem absolvoval fyziku na Přírodovědecké
fakultě brněnské univerzity (tehdy jediné, zvané J. E. Purkyně, dnes Masarykově,
dále MU). Rigorózní zkoušku jsem vykonal tamtéž v oboru fyzika plazmatu r. 1983.
Disertační práci na téma Pasivní domy a zářivé toky energie jsem obhájil v oboru
Fyzikální a stavebně materiálové inženýrství na Fakultě stavební VUT v Brně (2009,
viz http://amper.ped.muni.cz/pasiv/windows/JH_disertace/ – tam je i seznam mých
publikací v tomto oboru).
Od roku 1970 jsem pracoval amatérsky a následně v období 1980 až 2010 profesionálně
na Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně (jen v letech 1980/1981 jsem působil
jako vojenský meteorolog na letišti ve Kbelích). Od roku 2010 pracuji v Centru
44
Jan Hollan
doku
mentů IPCC a pak i rostoucí řadu dalších překladů zásadních dokumentů
týkajících ze změny klimatu (viz http://amper.ped.muni.cz/gw – tam jsou i některé
mé vlastní články). Během českého předsednictví EU jsem byl poradcem ministra
životního prostředí.
K tématům, o nichž přednáším, jsem záhy po rozšíření www zpřístupnil své texty, odkazy
na vybrané adresáře viz stať Občanská fyzika, http://amper.ped.muni.cz/jenik/fyzika/
obcfyz.htm.
Od 
začátku sedmdesátých let používám počítače pro výpočty a 
zpracování dat,
od devadesátých let i pro počítačovou sazbu. Mluvím a rozumím anglicky, německy,
chorvatsky a rusky; anglicky i poměrně dobře píšu.
výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.. Jsem členem ZO ČSOP Veronica. Od roku
1990 ve své práci propojuji astrono
mická témata s environ
mentálními: zabývám
se osvětou v oboru ochrany klimatu, toků energie v budovách a ochrany nočního
prostředí (proti uměle produkovanému a špatně používanému světlu). V posledních
dvou oborech působím též badatelsky: jsem expertem na technologie pro pasivní domy,
zabývám se i měřením slabého světla (viz grant a zprávy na http://amper.ped.muni.cz/
noc a monitoring osvětlení na http://amper.ped.muni.cz/weather), a výzkumem vlivů
světla na zdraví. Za svou průkopnickou práci v oblasti světelného znečištění, zejména
za prosazení ochrany nočního prostředí do české legislativy, jsem dostal dvě ocenění
International Dark Sky Association, jejímž jsem doživotním členem. V letech 1992
až 2002 jsem přednášel astronomii na Pedagogické fakultě MU v Brně, od r. 2005
vyučuji předmět Environmentální aspekty využí
vání energie na Fakultě sociálních
studií MU, od r. 2008 předmět Preventivní lékařství (jako doktorand na Lékařské
fakultě MU). Oponoval a vedl jsem či vedu vícero bakalářských a diplomových prací.
Vykonávám různé expertní činnosti pro Ekologický institut Veronica (poradenství,
konzultace a návrh technologií pro realizaci pilotních projektů, přednášky, recenze
odborných textů).
Od března 2007 jsem redigoval a zveřejnil oficiální překlady Shrnutí pro veřejné činitele
Čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) a dalších
• telefon: 543 239 096
Miroslav Janík
45
Rok narození: 1948
Místo narození: Nový Jičín
Mgr. Miroslav Janík
předseda ZO ČSOP KOSENKA Valašské Klobouky, vedoucí pozemkového
spolku a ekologické poradny KOSENKA
46
Miroslav Janík
1967–1970 Fakulta technologická Vysokého učení technického Brno v Gottwaldově
1970–1974 Pedagogická fakulta v Ostravě, obor matematika – výtvarná výchova
1989–
řada vzdělávacích kurzů řízení a rozvoje NNO, pozemkových spolků,
environmentálního poradenství a EVVO včetně zahraničních stáží (USA,
Německo, Velká Britanie, Francie)
• Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta, ochrana přírody a krajiny,
environmentální poradenství, sociální ekologie, vzdělávání k udržitelnému rozvoji
Zaměstnání
1967–1991 vychovatel a učitel odborných předmětů na Středním odborném učilišti
zemědělském Valašské Klobouky, 7 let vedoucí oddělení přírodovědy
a estetiky Domu dětí a mládeže Valašské Klobouky
1991–1993 odborný pracovník pro ekologickou výchovu při správě CHKO Bílé Karpaty
1993–
předseda ZO ČSOP KOSENKA, vedoucí pozemkového spolku
a ekoporadny KOSENKA
1975–1980 člen a předseda Základní skupiny TISu – Svazu pro ochranu přírody
a krajiny ve Valašských Kloboukách
1993–
předseda ZO ČSOP KOSENKA, vedoucí pozemkového spolku
a ekoporadny KOSENKA
1996–
člen mezinárodní asociace úspěšných sociálních inovátorů ASHOKA
na základě sociálně-ekologické orientace na udržitelný rozvoj
mikroregionu Jižní Valašsko a euroregionu Bílé-Biele Karpaty
•
•
•
•
po tři volební období člen Ústřední výkonné rady ČSOP
5 let člen řídícího výboru Stálé oborové konference EVVO Zlínského kraje
zakládající člen STEP – Sítě ekologických poraden
zakládající člen Lísky – sdružení pro EVVO Zlínského kraje, nástupnické organizace
Stálé oborové konference EVVO Zlínského kraje
• člen Rady národního pozemkového spolku
Ocenění
1998
2000
2003
2008
Cena Jana Šmardy RS ČSOP Brno za vybudování střediska KOSENKA
a za ochranu přírody a krajiny jižního Valašska a péči o karpatské louky
Celosvazové vyznamenání Českého svazu ochránců přírody – Příroda děkuje
Cena ministra životního prostředí ČR
• Valašské hory, příroda, tramping, kultura, občanská společnost, muzika, výtvarná
činnost, vzdělávací, výchovné a rozvojové programy, spolupráce NNO
• Ženatý, 4 děti
Mé kořeny jsou na Valašsku, rodiče pocházejí z Velkých Karlovic a Horní Bečvy. Co jsem
tam prožil a naučil se v dětství a mládí, mne trvale a stále víc utvrzuje v tom, čím dále
žiji a jak velký význam přikládám přírodě a životnímu prostředí v životě člověka vůbec.
Po vysokoškolském studiu na Pedagogické fakultě v Ostravě jsem pracoval ve funkci
vychovatele a učitele odborných předmětů na Středním odborném učilišti zemědělském
ve Valašských Kloboukách, dále také ve funkci vedoucího oddělení přírodovědy
a estetiky Domu dětí a mládeže Valašské Klobouky. Významným obdobím pro mou
orientaci byla trvalá aktivní účast v trampském hnutí, z něhož později vyrostla i naše
ochranářská organizace ve Valašských Kloboukách. Už tehdy jsem usiloval všemi
svými schopnostmi vtahovat děti a mládež i své přátele k práci pro ochranu přírody
a pro životní prostředí.
V letech 1975 až 1980 jsem byl členem a předsedou Základní skupiny TISu – Svazu
pro ochranu přírody a krajiny ve Valašských Kloboukách. Škoda, že tehdejší
politika tuto organizaci donutila k ukončení činnosti. A tak jsme založili a od roku
1980 jsem se stal i 
předsedou ZO ČSOP KOSENKA Valašské Klobouky
(www.kosenka.cz). Po revoluci či převratu v roce 1989 jsem byl dva roky odborným
pracovníkem pro ekologickou výchovu při správě CHKO Bílé Karpaty. Ale brzy
bylo zřejmé, že je potřeba pracovat přímo pro občanskou společnost a dali jsme
dohromady profesionální pracoviště ZO ČSOP ve 
Valašských Kloboukách.
Rekonstruovali jsme památkovou valašskou dřevěnici a postupně vybudovali základnu
Miroslav Janík
47
pro všestrannou činnost ČSOP. Od roku 1993 jsem zde i vedoucím ekologické poradny
(www.kosenka.cz/ekoporadna.php). Jsem také vedoucím Pozemkového spolku
KOSENKA pro přírodu, krajinu a památky Valašskoklobucka.
Mám radost z toho, co se nám v ochraně přírody a památek, v environmentální výchově
a vzdělávání a pro udržitelný regionální rozvoj i na národní úrovni podařilo udělat.
Naše tradiční péče o chráněná území Bílých Karpat s třicetiletou historií sečení
kosou, Valašské mikulášské jarmeky ve Valašských Kloboukách, účast na vzniku Sítě
ekologických poraden STEP a desetiletá praxe v environmentálním poradenství,
účast na vzniku a rozvoji pozemkových spolků, vznik první nestátní lesní rezervace
Ščúrnica s podporou veřejnosti a dárců, spojení rezervací Javorůvky a přírodní
památky Dobšena vytvořením lesní rezervace Stráž, řada výchovných a vzdělávacích
akcí, např. Ekologická olympiáda středoškoláků. Všechny tyto aktivity mají nejen
ve Zlínském kraji zvuk a řada z nich i na národní úrovni jsou trvalými hodnotami,
trvalými vklady do budoucnosti člověka v přírodě i přírody v člověku.
• www.kosenka.cz
• www.zachranles.cz
48
Naďa Johanisová
Rok narození: 1956
RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D.
odborná asistentka na Katedře environmentálních studií
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
Naďa Johanisová
1975–1980 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Biologie
1982
Přírodovědecká fakulta UK v Praze, rigorózní zkouška – udělen titul
RNDr.
1993
Schumacher College, Velká Británie
2003
Centre for Human Ecology, Edinburgh, roční postgraduální kurz Human
Ecology
2007
Katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy
Univerzity v Brně, disertační práce – udělen titul Ph.D.
Zaměstnání
1980–1982 bioložka ve Středočeském muzeu, Roztoky u Prahy
1982–1989 samostatná odborná pracovnice v Hydrobiologické laboratoři při Ústavu
krajinné ekologie ČSAV, Praha a následně České Budějovice
1989
samostatná odborná pracovnice Správy CHKO Třeboňsko
1990–1996 spoluzakladatelka a ředitelka Informačního centra ČSOP, České
Budějovice, od r. 1991 nadace Rosa (nyní Rosa – Jihočeská společnost pro
ekologické informace a aktivity, o.p.s.)
1998–2007 odborná asistentka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích (vedení kurzů ekologické výchovy, sociální ekologie,
ekologické ekonomie, kritického myšlení a dalších)
2005–
odborná asistentka na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních
studií Masarykovy Univerzity v Brně
Praxe v oblasti EVVO
1994–2001 spoluzakladatelka, spoluúčast na vedení neformální sítě Venkovská idyla
2005
spoluzakladatelka Trastu pro ekonomiku a společnost, o. s. – vedoucí
programu Lokální, etické, demokratické ekonomiky
49
• Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem: Výpravy za ekonomikou přátelskou
přírodě a člověku. Volary: Stehlík, 2008.
• Living in the Cracks: A Look at Rural Social Enterprises in Britain and the Czech
Republic. Dublin: FEASTA, 2005.
• Do češtiny přeložila např. Schumacherovu knihu Small is Beautiful: Economics As
If People Mattered (Malé je milé aneb Ekonomie, která by počítala i s člověkem),
Brno: Doplněk, 2000).
Ocenění
1989
pamětní medaile ČSOP
Narodila jsem se v roce 1956 v Praze, a jako dítě jsem pobývala s rodiči v zahraničí (USA,
Chile). V roce 1972 jsem vstoupila do TISu – Svazu pro ochranu přírody, krajiny
a lidí, resp. do jeho první základní skupiny Stopaři, kterou vedl Otakar Leiský. Záhy
jsem se stala také členkou Hucul Clubu, který při TISu vznikl a pečoval o huculské
koně, ohrožené vyhynutím. Tato zkušenost mne celoživotně ovlivnila a nasměrovala
k environmentální problematice. Po zrušení TISu jsem se dále angažovala v pražské
organizaci Českého svazu ochránců přírody, kde jsem spolupořádala ochranářské akce
a tábory pro mládež, a také publikovala v časopise Nika.
Po 
studiích na 
Přírodovědecké fakultě UK, obor biologie, a 
po 
krátkém pobytu
ve Středočeském muzeu, jsem nastoupila roku 1982 (kdy jsem též vykonala rigorózní
zkoušku) na studijní pobyt do tehdejší Hydrobiologické laboratoře při Ústavu krajinné
ekologie ČSAV, s níž jsem se v roce 1986 přesunula do Českých Budějovic. Zde jsem
se v letech 1987 až 1989 angažovala ve snahách o záchranu části říčky Stropnice
před regulací (za to jsem pak v roce 1989 obdržela pamětní medaili ČSOP). Na jaře
1989 jsem byla z Ústavu krajinné ekologie vyhozena a po krátkém pobytu na Správě
CHKO Třeboňsko jsem začala od roku 1990 pracovat jako ředitelka nově vzniklého
Informačního centra ČSOP v Českých Budějovicích, od roku 1991 přejmenovaného
na nadaci Rosa (dnes Rosa – Jihočeská společnost pro ekologické informace a aktivity,
o.p.s.). Rosa se angažovala v místních environmentálních kauzách, organizovala
osvětové akce, kurzy a besedy, vydávala čtvrtletník Rosa (později Bulletin přátel Rosy),
založila knihovnu a videotéku pro veřejnost atd. Důležitou cílovou skupinou Rosy byli
učitelé, pro které pořádala řadu seminářů zaměřených na environmentální výchovu.
50
Naďa Johanisová
Mezi lety 1987 a 1994 jsem vedla dětský tábornický a ochranářský oddíl Stopaři, který
jsem založila s manželem a přáteli v Českých Budějovicích. Významnou událostí v mém
životě bylo v roce 1994 přestěhování se do malé obce Ostrolovský Újezd v podhůří
Novohradských hor, které mi poskytlo řadu nových perspektiv a podnětů k přemýšlení.
V té době jsem se v rámci Rosy podílela na založení a vedení neformální sítě Venkovská
idyla (1994 až 2001), která sdružovala ty, kdo chtěli žít environmentálně citlivým
způsobem na venkově.
Další klíčovou událostí byl můj pobyt v anglické Schumacher College v roce 1993.
Vypravila jsem se tam později ještě několikrát. Zde jsem se seznámila s oblastí, kterou
pro nedostatek lepšího názvu nazývám ekologickou ekonomií: jde o přemýšlení nad
ekonomickými kořeny environmentální krize i možnými řešeními. Tato sféra se v dalších
letech stala osou mého profesního snažení.
Od roku 1998 jsem spolupracovala s Katedrou environmentálních studií Fakulty sociálních
studií Masarykovy Univerzity. V letech 2001 až 2002 jsem ve skotském Edinburghu
pracovala na výzkumu praktických ekonomických alternativ. Tento výzkum jsem pak
zpracovala jako disertační práci, obhájenou na MU v roce 2007. Svou spolupráci
s Katedrou environmentálních studií FSS MU jsem postupně rozšiřovala a od roku
2008, kdy jsem se přestěhovala do Brna, jsem zde odbornou asistentkou na plný
úvazek. Pro studenty bakalářského a magisterského programu Environmentální studia
vyučuji několik kurzů, zaměřených na kritickou analýzu současného ekonomického
diskursu a na hledání ekonomických alternativ, příznivějších lidem a přírodě. Zajímám
se také o historii družstevního hnutí u nás, které podle mne může k takové ekonomice
sloužit jako inspirace. V roce 2005 jsem patřila k zakladatelům Trastu pro ekonomiku
a společnost, občanského sdružení, zaměřeného na podporu diskuze o ekonomických
alternativách, v rámci něhož v roce 2011 spolupořádám již pátý čtyřdenní diskuzní
seminář pro veřejnost typu „otevřený prostor“.
V první polovině devadesátých let jsem článkem Listování ekonomickou biblí (4/1993)
zahájila spolupráci s časopisem Hnutí Duha Sedmá (dříve Poslední) generace. V dalších
letech mi v Sedmé generaci otiskli mj. i čtyři seriály: Návrat Indiánů (lichá čísla r. 1998),
Zkratky (sudá čísla r. 1999), Ze skotského deníku (2001–2) a Z ekonomického kapsáře
(2005–7), který v roce 2008 vyšel jako knížka (Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv
pánem: Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku, Stehlík, 2008).
V současné době v Sedmé generaci vychází můj seriál o ekonomických disidentech.
Věnovala jsem se také překladům knížek do češtiny – E. F. Schumacher: Malé je milé
aneb Ekonomie, která by počítala i s člověkem (Doplněk, 2000) a Ladislav Feierabend:
Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 (Stehlík, 2007), podílela
jsem se také na vydání knížek Helena Norberg-Hodge: Dávné budoucnosti (Hnutí
Duha, 1996) a Anne Cameronová: Dcery měděné ženy (Stehlík, 2003).
Od poloviny devadesátých let se těžiště mého zájmu přesouvalo do sféry vysokoškolské
výuky. Svůj úvazek v Rose jsem ukončila v roce 1996 a v letech 1998 až 2008
byla na částečný úvazek zaměstnána na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích, kde jsem postupně rozšiřovala spektrum svých kurzů. Patřily
k nim Ekologická výchova, Sociální ekologie, Ekologická ekonomie, Kritické myšlení
a další. Ve svých kurzech jsem se vždy snažila o interaktivní přístup a o vyvážení teorie
s praktickými aktivitami. Zúročila jsem zde své zkušenosti z dětského oddílu i z kurzů
ekologické a globální výchovy, inspirací mi bylo i několik absolvovaných kurzů výukové
metody Čtením a psaním ke kritickému myšlení.
• telefon: 549 493 005
Aleš Kočí
51
Rok narození: 1968
Místo narození: Liberec
Ing. Aleš Kočí
vedoucí Městského střediska ekologické výchovy při ZOO Liberec – DIVIZNA
52
Aleš Kočí
Zaměstnání
1987
veterinární technik a ošetřovatel v Severočeské ZOO Liberec
1993–1994 odborný referent na odboru životního prostředí městského úřadu Liberec
1994–2000 předseda organizace, hlavní lektor ekologických výukových programů
a seminářů pro pedagogy v rámci dalšího vzdělávání pedagogických
pracovníků v Základním článku Hnutí Brontosaurus Botič, koordinátor
vzdělávacích aktivit Střediska ekologické výchovy Toulcův dvůr v Praze
2000–2006 specialista na environmentální výchovu na oddělení zeleně, odpadů
a ekologické výchovy technického odboru statutárního města Liberec
2006–
vedoucí Městského střediska ekologické výchovy DIVIZNA při ZOO
Liberec
Praxe v oblasti EVVO
1989–1993 Česká zemědělská univerzita v Praze, obor zootechnický
1991
Večerní škola Hnutí Brontosaurus
1997–1999 Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Environmentální
výchova (doplňující pedagogické studium)
1997
Etologie člověka
2000
Vedení neziskových organizací
2003
Školení školitelů (akreditace MŠMT)
2003
Člověk a prostředí (akreditace MŠMT)
a další různá školení a vzdělávací akce (semináře, workshopy,…)
k metodice EVVO a práci v NNO.
• Environmentální výchova, zootechnika, nevládní neziskové organizace, znalosti
legislativy školství, státní správy a samosprávy (ochrana přírody a krajiny, odpady,
místní Agenda 21 a udržitelný rozvoj).
1986–2000 člen Hnutí Brontosaurus
1989–1993 dobrovolník v nevládní neziskové organizaci SPODEK, organizování
letních biologických táborů a klubových večerů s ekologickou tématikou
1994
zakládající člen Zájmového sdružení Toulcův dvůr, od roku 2000 člen
Správní rady
1994–2000 tvorba výukových programů a seminářů pro pedagogické pracovníky pro
Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr
1999–
člen Výkonného výboru Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina
2000–2006 člen Meziresortní pracovní skupiny EVVO při MŽP
2000–
člen Sekce ochrany přírody Jizersko-ještědského horského spolku
2006–
vedoucí Městského střediska ekologické výchovy DIVIZNA –
příprava a koordinace činnosti, strategické plánování, metodická
pomoc pedagogům a lektorování akcí pro pedagogy, spolupořádání
Specializačních kurzů pro koordinátory EVVO, příprava a realizace
vzdělávacích akcí včetně získávání akreditací, vedení kolektivu
• podíl na tvorbě strategických dokumentů krajského i celostátního významu (Krajská
koncepce EVVO, připomínkování Státního programu EVVO v ČR a jeho Akčních
plánů)
• v letech 1993, 1994, 1995 a 1996 mezinárodní ekologické expedice do jihovýchodní
Sibiře k jezeru Bajkal a Národních parků v okolních pohořích (Zabajkalský, Daurský
a Sajanský národní park)
Aleš Kočí
• Rodina (ženatý, tři děti – Antonín 2003, Žofie 2005 a Alois 2008), udržitelný rozvoj,
příroda, cestování a turistika, kaktusy, čtení, kultura
53
•
54
Erazim Kohák
Rok narození: 1933
Prof. Erazim Kohák, Ph.D.
emeritní profesor Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze a Boston University, Boston, Massachusetts,
USA; od roku 2006 vědecký pracovník Filozofické fakulty UK
Erazim Kohák
Ač rodina pochází z Krkonoš, narodil se roku 1933 v Praze. Rodiče, za války vězněni
Gestapem, po válce pracovali na obnově československé demokracie. Po roce 1948
uprchli přes Šumavu a dostali se až do USA, kde pracovali jako zemědělská pracovní
síla. Erazim Kohák pracoval v dělnických profesích, postupně vystudoval filosofii
a religionistiku, později také teologii. Učil na Boston University na katedře filosofie.
Oženil se s Američankou, se kterou má tři dcery, koncem sedmdesátých let se
rozvedl. Dcery jsou Američanky jako matka, ale jsou s otcem ve stálém kontaktu, také
navštívily Českou republiku, některé i opakovaně.
V roce 1970 se stal na Boston University docentem, v roce 1977 byl jmenován profesorem.
Vydal řadu článků a knih, včetně jedné s ekologickým zaměřením – The Embers and
the Stars: Philosophical Inquiry into the Moral Sense of Nature (University of
Chicago Press, 1982), která vznikla z bezprostředního střetu s přírodou. Po rozpadu
manželství v roce 1977 postavil dřevěný domek na lesní samotě, kam nevedla elektřina
ani dlážděná cesta (nebyl to „srub“ – sám o tom říká, že není takový amatér, aby stavěl
roubenku ve smíšeném náletu). Tam začal uvažovat o morálním smyslu přírody. Tak
vznikla jeho kniha (ukázka v češtině, viz Kopí dona Quijota, (Ježek, 2010): 213–243)
a také filosofický zájem o místo člověka v přírodě.
55
Vydal také několik popularizačních textů s ekologickou tematikou, viz Post scriptum:
Psové (EVA, 1993).
Mimo pedagogickou a badatelskou činnost působil a působí jako spisovatel a publicista
v tištěných i elektronických mediích.
V průběhu let se jeho ekologické myšlení vyvíjelo od romantiky odcizení a návratu
k systémovému uvědomění, že problémem je životní styl nikoli jedinců, nýbrž celé spotřební
civilizace, a že k environmentální degradaci dochází nevyhnutelně pod tlakem lidské
početnosti a náročnosti. Dnes považuje environmentální problém za civilizační: „Přírodu
ničíme, ale nezničíme. Zničíme však předpoklady kultivovaného soužití v míru a v dobré
vůli. Dnešním environmentálním úkolem je civilizační obměna. Přežít může jen civilizace
bez majetkové polarizace, bez násilných řešení, bez přelidňování a bez iluzí o růstu“.
S rostoucím věkem vlastním i manželčiným musel omezit náročné víkendové výjezdy.
Soustřeďuje se na svou práci vědeckého pracovníka Filosofického ústavu AV ČR.
Výstup, který považuje za nejcennější, kniha Domov a dálava: Kulturní totožnost
a obecné lidství v českém myšlení (Filosofia. 2009), která vyšla již v druhém vydání,
se zabývá otázkou české totožnosti na pozadí české filosofie a českých dějin.
Dál učil na Boston University. Jeho hlavním zájmem zůstala fenomenologie, avšak postupně
si začal uvědomovat podmíněnost všeho lidského konání schopností omezit své nároky
podle možností světa veškerého života. Něco z jeho filosofického putování zachycuje
pozdější kniha Šantory a Zajíce, Erazim Kohák, Poutník po hvězdách (Portál, 2001).
Účast na věcech veřejných považuje za nedílnou část svého filosofického poslání. Je
členem Husserl Circle a American Metaphysical Society, redakční rady Filosofického
časopisu, zasedal v redakční radě Literárních novin a Radě České televize. Je členem
Českobratrské církve evangelické.
Po celou dobu svého pobytu v zahraničí, ač persona non grata v tehdejší ČSSR, vydával
knihy v češtině i anglické knihy s českou tematikou (Jan Patočka, His Thought and
Writings, University of Chicago Press, 1989, později též česky).
Ocenění
Když mu pád komunistického režimu umožnil návrat, ukončil své působení na Boston
University a vrátil se v letním semestru roku 1990 do Prahy. Na jeho cestách mezi Amerikou
a Čechami ho doprovázela rozesmátá a přátelská Dorothy, kterou si později vzal.
Od svého nástupu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze přednášel také
o vztahu člověka a přírody, viz Zelená svatozář (SLON, 2001). Psal do ekologicky
zaměřených časopisů, spolupracoval s Hnutím Duha a Dětmi země, o víkendech
přednášel na základě pozvání po celé republice, většinou o ekologické problematice.
1997
1998
56
Hana Korvasová
Rok narození: 1960
Místo narození: Boskovice
Mgr. Hana Korvasová
ředitelka Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání
Hana Korvasová
1979–1984 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy
univerzity) v Brně, obor matematika – biologie, specializace učitelství
všeobecně vzdělávacích předmětů matematika – biologie
1994
dvoutýdenní stáž ve Velké Británii u Field Studies Council, podpořená
British Council
1996
týdenní studijní pobyt v Nizozemí v organizaci School in Bos en Landschap
1997–1998 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Nadace rozvoje občanské
společnosti, Praha – dvousemestrové studium Řízení neziskových
organizací
2005–2006 Národní institut dalšího vzdělávání, Praha – studium pro ředitele škol
a školských zařízení
2007–2008 Národní institut dětí a mládeže, Praha – kurz Úspěšný ředitel 2007
Zaměstnání
1984–1987 vedoucí oddělení přírodních věd v Domě dětí a mládeže Brno-Starý
Lískovec
(1987–1991 mateřská dovolená)
1991–2001 pedagogická pracovnice v Domě ekologické výchovy Lipka, Brno
1996–2001 ředitelka Rezekvítku – sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu
přírody, Brno
2001–
ředitelka Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání, Brno
• Vedení přírodovědných oddílů, kroužků a klubů, táborů, organizace seminářů,
veletrhů, specializačních studií, exkurzí, toulavých autobusů, přehlídek námětů,
řízení neziskových organizací, zkušenosti s projekty podpořenými z evropských
fondů, hodnotitelka projektů EVVO MŽP a projektů v grantovém schématu
Síť environmentálních a poradenských center MŽP, za Radu vlády pro NNO
členka hodnotitelské komise MŠMT Operačního programu Vzdělávání pro
konkurenceschopnost.
57
1996
vedoucí projektu Toulavý autobus – centra ekologické výchovy v Anglii
(Nadace rozvoje občanské společnosti)
1998
vedoucí projektu Toulavý autobus – centra ekologické výchovy v Anglii
(Know How Fund)
2000–
členka Výkonného výboru Sdružení středisek ekologické výchovy (zkr.
SSEV) Pavučina
2000–2001 členka Republikového výboru pro děti, mládež a rodinu při Úřadu vlády
2002–2007 členka Rady občanského sdružení Rezekvítek
2005–2010 členka Správní rady Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty,
o.p.s.
2008–
předsedkyně SSEV Pavučina
• koordinátorka tvorby a realizace Koncepce EVVO Jihomoravského kraje
• poradenství v oblasti řízení školských zařízení a neziskových organizací
• Hrajeme si na přírodu: soubor her s ekologickou tematikou. Praha: Institut dětí
a mládeže, 1991 (společně a Alešem Máchalem).
• Nápady pro mrňata a škvrňata. Brno: EkoCentrum a Chaloupky, 1993 (společně
s Květoslavou Burešovou).
Ocenění
2002
• Lenošení, cestování po severských zemích, kde není možno nikoho potkat, chov
kocoura Macka
58
Hana Korvasová
Moje práce se jmenuje ředitelka Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání.
Trvale usiluji o vytváření co nejpříznivějších podmínek pro kvalitní práci zaměstnanců
Lipky.
Masarykovy univerzity (kde jsem se stala zapálenou botaničkou). Cesta pokračovala
vedením oddělení přírodních věd v brněnském Domě dětí a mládeže. Z něho jsem
odešla na mateřskou dovolenou a při výchově dcer Anny a Pavlíny jsem si našla
spoustu času na vybudování zcela nového pracoviště s názvem Lipka, a přemluvila
kolegu Aleše Máchala, aby se ujal jejího vedení. Ve stejné době vymyslel Aleš Máchal
občanské sdružení Rezekvítek a přemluvil mne, abych ho naopak řídila já.
V mé cestě k ekologické výchově byla zcela zlomovým a zásadním momentem moje účast
na Jarním instruktorském kurzu, který v roce 1977 pořádal Aleš Máchal a jeho přátelé
z TISu. Tenkrát jsem poprvé slyšela pojem ekologie a už se ho nepustila. Aleše a jeho
přátel také ne. Výčet všeho, co jsme společně od roku našeho seznámení vytvořili, by
byl asi docela dlouhý. Napíši jen to, co mne napadne během 60 vteřin: Letní školy pro
vedoucí kroužků, Instruktorské kurzy, Rezekvítek, Lipka, Veletrhy výukových programů,
přehlídku nejlepších námětů pro ekovýchovu s názvem Špizza pro festival Týká se to také
tebe v Uherském Hradišti, ekologické výukové programy pro školy, ekohry, specializační
studia pro učitele, Zelený list a Rezeakce pro dětské oddíly, ekopedagogický klub TILIA
pro učitele, výuka ekologických předmětů pro brněnské univerzity…
Kromě řízení Lipky se poslední tři roky věnuji také Síti středisek ekologické výchovy
Pavučina jako předsedkyně Výkonného výboru.
To všechno bych nezvládla bez podpory mého vždy pozitivně naladěného manžela Jiřího
a veselých dcer (Anna –1987, Pavlína –1989).
Přiznávám, že tuto práci dělám ráda, i když si vůbec nemyslím, že ji dělám nějak obzvlášť
dobře. Baví mne hlavně proto, že jsem součástí padesátičlenného kolektivu lipkových
zaměstnanců a desítek (možná i stovek?) dalších lektorů, vedoucích kroužků, dobrovolníků
a pomocníků, kteří práci na Lipce dělají s úsměvem a pospolu. Snažím se každému z nich
vytvořit prostor, aby se uplatnila jeho tvořivost a nechat ho dělat právě to, co umí nejlépe.
Je to poněkud ošidné, protože lidé na Lipce jsou nejen tvořiví, ale i nápadití, a proto Lipka
stále rozšiřuje svůj záběr. Nejen o nová pracoviště, ale i o nové činnosti.
Na otázku, zda byl výběr mého povolání moje volba, odpovídám ano. K tomuto rozhodnutí
však vedla cesta od zahrady mého tatínka v Letovicích (kde jsem se jako malá schovávala
před celým světem) přes vedení přírodovědných oddílů, kroužků a klubů (kterých jsem
vedla postupně osm a strávila s nimi na schůzkách, výpravách a táborech velký kus
života), a také přes studium matematiky a biologie na Přírodovědecké fakultě brněnské
Co se povídá…
Co si pamatuji, vždy tvořili s Alešem Máchalem tvůrčí a harmonickou dvojici. I když první
podnět ke vzniku vlastní Lipky dala asi Hančina nespokojenost s vedením někdejšího
předrevolučního Domu dětí a mládeže, kde také pracovala. Po „sametu“ pak již
myšlenku vzniku domu ekologické výchovy rozvíjeli společně. Ačkoliv Aleš působí
mírně až submisivně, dokáže si jít za svým velmi cílevědomě, pokud je o správnosti
a potřebnosti myšlenky přesvědčen. Hana má vrozeno „politické myšlení“ a jsem
přesvědčena, že je to především její zásluha, že je Lipka v současnosti tam, kde je.
Hana je velmi silnou osobností, která se hned tak něčeho nelekne. Mate některé z partnerů
při různých jednáních svojí křehkostí, ale ti pak bývají velmi překvapeni, když „narazí“
Hana Korvasová
59
na její promyšlené postupy a cílevědomost. Mimochodem, kdysi mi s pobavením
vyprávěla, že se ji snažil jistý léčitel harmonizovat a – zkolaboval. Nechal se poté slyšet,
že je Hana příliš „silnou“.
polystyrenovou desku, aby ho „nestudily tlapičky“, Hanka jí tenkrát řekla: „Škoda, že
tak nepečuješ i o Pavlínku (mladší sestra).“ Druhý den ráno měla Pavlínka svůj talířek
na prostřeném nedělním stole podložený kusem polystyrenu.
Hanka má velký smysl pro humor a humoristy má ve velké oblibě. Vzpomínám ráda
na dobu, kdy společně s Alešem vedli dětský kroužek. Měla talent pro vymýšlení
vtipných aktivit, při nichž se děti (a nejenom ty) vždy pobavily. Ráda vzpomínám
na společnou výpravu do Bílých Karpat, kde Hana vymyslela, že budeme hrát pohádku
O červené Karkulce jako pantomimu. Dodnes nevím, jak dokázala vše vysvětlit našemu
anglickému kolegovi, který byl u nás na stáži. Sama anglicky nemluví. Pravda, chybička
se vloudila… Angličan, který představoval vlka, lezl po čtyřech ze křoví, na hlavě
měl kostkovanou kšiltovku a skuhral: „Good morning!“ Všichni jsme se tenkrát váleli
smíchem.
Myslím, že má Hana schopnost stmelovat nejen vlastní rodinu (dospělé dcery stále jezdí
dobrovolně na dovolenou se svými rodiči), ale i lidi na Lipce. Nesmírně oceňuji projev
její důvěry, když například nechává zcela volnou ruku vedoucím jednotlivých pracovišť
v tom, jaké specifikace pro svá pracoviště vymyslí a jaké aktivity budou dělat. Myslím,
že je to pro zaměstnance velmi motivační.
Dana Kellnerová, pedagog Lipky
Nás zaměstnance zkoušela po vzdělávací lekci o ekologických termínech velmi netradičně.
Vymyslela a napsala pohádku o tom „Jak se Ježíškovi ztratilo na Vánoce sobátko“,
přičemž do děje zařadila všechny předtím zmíněné vědecké ekologické termíny. Měli
jsme je v ději najít a potvrdit jejich pravdivost. Takový způsob zkoušení znalostí byl
námi zaměstnanci nejen oceněn, ale byl pro nás i skvělou inspirací.
Nezapomenutelné jsou i letní školy pro vedoucí dětských oddílů a pro učitele. Nejen
proto, že byla zpravidla pro pobyt vybrána krásná místa, ale program byl do detailu
vypilován a byl plný právě takových originálních aktivit. Jednou za mnou přišla s tím, že
by ráda rozdmýchala diskuzi o významu zoologických zahrad. Napadlo ji, že spolu jako
úvodní motivaci sehrajeme vášnivou výměnu názorů – až hádku, v níž jedna z nás bude
pro ZOO a druhá proti. Krásně jsme se pohádaly. Na závěr jsme musely účastníkům
vysvětlit, že hádka byla připravená a sehraná – nechtěli nám to věřit.
I v současnosti dokáže ocenit humor v situacích, v nichž by ho jiní ředitelé považovali
přinejmenším za nevhodný. Všichni jsme byli smíchem mrtví, když naši kolegové
z jednoho našeho pracoviště referovali na pedagogické poradě na konci školního roku
o své celoroční činnosti tak, že pustili detektivku s Perry Masonem, přičemž postavě
do úst vložili nadabovaný text popisující činnost jejich pracoviště.
S potěšením Hana vypráví také humorné historky o jejich domácím miláčkovi – kocourovi,
přičemž předehrává, jak zrovna kocour seděl a jak se „tvářil“. Její humor převzaly určitě
i její dcery. Vyprávěla, že když jedna z dcer vložila kocourovi pod misku s krmením
• www.lipka.cz
60
Jiří Kulich
Rok narození: 1961
Místo narození: Sušice
RNDr. Jiří Kulich
ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER,
biolog a pedagog
Jiří Kulich
Vzdělání
1980
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor systematická
biologie
Zaměstnání
1980–1990
1990
1990–1994
1994–
Ocenění
2005
2005
Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, Praha
Ministerstvo životní prostředí, Praha
České středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory
Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Horní Maršov
Cena Josefa Vavrouška (společně s manželkou)
Narodil se v roce 1961 a první dvě destiletí strávil v rodném Pootaví (narozen v Sušici,
domovem v Horažďovicích, gymnázium absolvoval ve Strakonicích), v Praze pak
vystudoval systematickou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
a pracoval na Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody a na Ministerstvu
životní prostředí. Od roku 1990 žije s manželkou Hanou v Krkonoších – nejprve
na Rýchorské boudě (zde pracoval v tehdejším Českém středisku ekologické výchovy
Rýchory), posléze v Horním Maršově. Se svou ženou, která je právnička, má dvě dcery
– Kateřinu (1992) a Barboru (1994). Od roku 1994 vede Středisko ekologické výchovy
a etiky Rýchory – SEVER (www.sever.ekologickavychova.cz), jednu z nejznámějších
českých organizací v oboru EVVO. Ve své práci se po celou dobu (a předtím řadu let
dobrovolně) věnuje ekologické výchově, zejména vzdělávání učitelů, studentů a žáků,
je autorem několika studií, publikací, programů a her, mj. s manželkou a dalšími
kolegy vytvořil a sepsal program vzdělávání pro udržitelný rozvoj „Člověk a prostředí“.
Dobrovolně pracuje v několika dalších neziskových organizacích – např. Zelený kruh,
Společnost pro trvale udržitelný život, Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina
a Síť ekologických poraden STEP. Opakovaně byl členem obecního zastupitelstva
v Horním Maršově, pracoval či pracuje v poradních orgánech Královéhradeckého kraje
(Výbor pro životní prostředí a zemědělství, Poradní sbor pro ekologickou výchovu),
v Radě KRNAP a na celostátní úrovni (např. Rada vlády pro neziskové organizace,
61
Poradní sbor pro ekologickou výchovu MŠMT a Pracovní skupina pro vzdělávání
pro udržitelný rozvoj MŠMT, Meziresortní pracovní skupina pro environmentální
vzdělávání, výchovu a osvětu při MŽP). Byl členem Komise pro výchovu IUCN –
Mezinárodního svazu ochrany přírody. V těchto orgánech se zasloužil o vznik a přijetí
řady státních i krajských dokumentů v oblasti ekologické výchovy – např. Státního
programu EVVO, Metodického pokynu MŠMT k EVVO či krajských koncepcí EVVO
v Královéhradeckém a Ústeckém kraji. V roce 2005 byl společně s manželkou oceněn
Cenou Josefa Vavrouška a ve stejném roce získal i Cenu ministra životního prostředí.
Ocenění za příspěvek k ochraně životního prostředí – Fordovu cenu a cenu Sasakawa
Peace Foundation – získalo i jím vedené středisko. Každoročně do střediska ekologické
výchovy přijíždějí desítky škol a za stovkami jiných pracovníci střediska s programy
vyjíždí. Jiří Kulich se také prakticky věnuje spolkovému a kulturnímu životu v regionu
a zapojování veřejnosti do plánování rozvoje obcí a měst (např. Vize Krkonoš, Místní
akční skupina Krkonoše).
Jiří Kulich o své cestě ekologickou výchovou říká:
„Někde na počátku v dětství to určitě byl častý kontakt se zvířaty a s přírodou vůbec –
v rodině, v pestré krajině jihozápadních Čech a také v dodnes fungující Stanici mladých
přírodovědců v  Horažďovicích, později pak třeba na  skvělé středoškolské soutěži Natura
semper viva. Vliv mělo nepochybně i naštvání z toho, jak mizí krásná místa za humny,
kde jsem ještě před rokem nacházel vzácné obojživelníky, a šok z prvních setkání se
zničenými krajinami a bezútěšnými sídly severních Čech a z roku na rok mizejícími
obrovskými plochami jizerskohorských lesů. Zaměření na přírodu a životní prostředí
tím vším bylo tedy dáno poměrně brzy. Zlomovým momentem pro výběr výchovy
a nikoli vědy byly pak zážitky ze studijního tábora Hnutí Brontosaurus ve Zvířeticích.
V době svázaných školometských praktik a formálních akcí se tady otvíral úplně jiný
svět – jako by se do nás přelil přátelský duch, elán, tvořivost a erudice řady osobností,
které tábory pořádaly či které zde lektorovaly (za všechny vzpomenu alespoň hlavního
tahouna Václava Petříčka). Z účastníků táborů vyrostla pospolitost a zároveň
řada osobností činných v ochraně životního prostředí. Něco podobného mi proto
připadalo užitečné dělat i nadále. Následovalo tak pořádání Prázdnin s Brontosaurem,
víkendovek, besed, vzdělávacích a 
kulturních pořadů – dobrovolná činnost
v ekologické výchově dělaná zcela jinak než bylo tehdejší formální vzdělávání. Tohle
nasměrování otevřelo cestu k setkání s dalšími osobnostmi, třeba s Janem Čeřovským
nebo s Josefem Vavrouškem. K českým kontaktům přibyla zejména na sklonku 80. let
62
Jiří Kulich
TOUCH 1989 a tajemství chatky č. 5
Tak jak se střádaly naše zkušenosti i kontakty v ekologické výchově, v roce 1989 jsme
se s mojí ženou a Milanem Cahou rozhodli uspořádat v tehdejším Československu
mezinárodní konferenci. Chtěli jsme, aby se více otevřel kontakt se světem a aby se
k nám dostaly osobnosti a směry spjaté s ekologickou výchovou v zahraničí.
Na sklonku října 1989 se nám tak ve školicím středisku na Seči podařilo shromáždit velmi
vydařenou sestavu účastníků – opravdový výkvět české i světové ekopedagogiky. Tak
vznikla mezinárodní konference o ekologické výchově prožitkem TOUCH, která dala
vznik tradici několika následných konferencí pokračujících až do roku 1997 v různých
evropských zemích.
i příležitostná nakouknutí za „železnou oponu“. Vše do sebe zapadalo – přístupy,
které jsme v Československu šířili dobrovolnicky a „na koleně“, jsme za hranicemi
nacházeli v hlavním proudu vzdělávání. Další zlom tak přineslo setkání „TOUCH
– DOTEKY“, které jsme uspořádali v říjnu 1989. Na základě nasbíraných kontaktů
jsme se na velmi atypické mezinárodní konferenci, kde se v souladu s podtitulem
„ekologická výchova zkušeností“ neřečnilo, ale předváděly ukázky programů, pokusili
promíchat české ekopedagogy se zahraničními. Ingrerdience byly stejné jako dříve
na brontosauřích táborech: tvořivost, atmosféra, společenství lidí, osobnosti… jen
tentokrát v mezinárodním měřítku. Česká ekopedagogika reprezentovaná zde mj.
Alešem Máchalem, Emílií Strejčkovou, Květoslavou Burešovou či Alešem Záveským
se tu poprvé živě setkala třeba s globální výchovou v podání Davida Selbyho či s „Earth
Education“ (výchovou o Zemi). Poté, co se tři týdny po skončení této konference
svět shodou okolností nečekaně díky „sametové revolucí“ otevřel, následovala další
inspirativní setkání, od pozvání Josepha Cornella po Dennise Meadowse. To vše se
stalo základem programů pro žáky, studenty i učitele, které od té doby pořádáme
s mojí ženou Hanou – nejprve jen ve dvojici, dnes už v širokém týmu pracovníků
SEVERu. A Hančiny nápady, zkušenost i organizační schopnosti jsou dalším klíčovým
momentem na mé cestě ekologickou výchovou – to, že se můžeme podílet na stejném
poslání takto společně, považuji za výjimečné a vážím si toho. Shrnu-li, klíčovou roli
na cestě k ekologické výchově (a myslím, že nejen u mne) tedy hraje kontakt s přírodou
v raném dětství, konfrontace se zlem páchaným na životním prostředí a vliv osobností
a pospolitosti sdílející podobné hodnoty.“
Všichni v našem tříčlenném českém organizačním minitýmu jsme byli lidé odchovaní
Hnutím Brontosaurus. A tak není divu, že i naše pojetí konference vycházelo ze
zkušeností z akcí Hnutí Brontosaurus. Především to měla být „trochu jiná“ konference
než ty, které jsme kolem ekologické výchovy zatím zažili – měla být bez nudných
proslovů, ale zato s praktickými ukázkami, které si navzájem účastníci vyzkoušejí
„na vlastní kůži“ – svou formou bližší tomu, oč podle nás šlo v ekologické výchově.
Prostě „výchova prožitkem, výchova zkušeností“, jak bylo i v podtitulu konference.
Ukázalo se, že to bylo šťastné rozhodnutí – konference byla průlomem nejen pro
nás, ale i pro mnohé zahraniční účastníky. Mezi zásadami, které jsme z akcí Hnutí
Brontosaurus převzali, byla však i zásada, že na „brontosauřích“ akcích se nepije
alkohol. Účastníkům jsme napsali do pozvánky nejen, že jejich ukázky mají být
opravdu praktické, ale i upozornění na tuto konferenční „prohibici“ – tak jako se to
dělalo na brontosauřích táborech.
Konference se rozběhla a vše dobře klapalo. Společně jsme absolvovali ukázky simulačních
her z globální výchovy, procházku po Zemi z „Výchovy o Zemi“ („Earth Education“),
zážitkové programy z anglického Low Bank Ground Outdoor Education Centre
či z rakouského Forum Umwelterziehung a terénní programy z Národního parku
Bavorský les, Květoslavy Burešové či Aleše Záveského. Atmosféra byla bezvadná
a program byl intenzivní od rána do pozdního večera. Přesto od Angličanů občas
na sklonku programu nebo v nedlouhých pauzách mezi programy zaznělo ještě tu
a tam pro někoho z účastníků pozvání: „Stavte se v chatce č. 5“. Frekvence takovýchto
pozvání se postupně zvyšovala a po čase se schůzky v chatce č. 5 staly nenápadným,
ale všemi vnímaným fenoménem celé konference. Zároveň jsme si jako organizátoři
povšimli, že pozvánky byly doprovázeny zasvěcenými úsměvy Angličanů i těch, kdo už
Jiří Kulich
v chatce č. 5 někdy byli, a také, že pozvání se zatím vyhýbá nám, organizátorům. Zdálo
se, že z chatky číslo 5 se Angličanům podařilo během pár dnů vytvořit stejně tajemný
fenomén, jakými jsou tak trochu po „foglarovsku“ provázeny právě programy „Výchovy
o Zemi“. Že by Angličané nachystali překvapivý a jen postupně odkrývaný příspěvek
do programu konference? Vše odpovídalo přesně popisům, že „Výchova o Zemi“
využívá aktivity, které jsou koncipované jako vzdělávací dobrodružství – vytvářejí
tajemnou kouzelnou atmosféru, která účastníky vtáhne do učení.
V druhé polovině konference, když už byly všechny ledy prolomeny, pozvání do chatky
č. 5 konečně přišlo i pro nás – organizátory. Nevím už, zda jsme se jej domohli svou
projevenou zvědavostí, nebo zda Angličané usoudili, že už nazrál ten pravý čas „zasvětit“
nás do tajemství. Po skončení kteréhosi večerního programu jsme do pověstné chatky
dorazili. Nebyli jsme zde však konfrontováni se záhadnou postavou E. M. z programu
Earthkeepers, ani jsme se neocitli v kosmické výzkumné stanici jako v programu
Sunship Earth a nečekaly na nás ani dopisy od „Rangers of the Earth“ – tajemných
strážců Země. Očekávali nás tu s trochu omluvnými a trochu potutelnými výrazy
ve tvářích Geoff Cooper, David Selby a Mike Pasternak a jejich příruční bar s několika
druhy vybrané whisky a ginu. Pozvání se nedalo odolat a i my jsem v této „svobodné
zóně“ pravidlo převzaté z Prázdnin s Brontosaurem porušili (a na dalších akcích
již raději nezaváděli). V povídání nad sklenkou se s námi pak podělili o své zmatení
z našich pozvánek a podivného pravidla: jak je pojetí konference od první pozvánky
zaujalo, jak jim to vše bylo blízké, jen se nemohli vyrovnat s tím podivným omezením
striktní prohibice – nerozuměli, proč vlastně, zda je tato kurióznost dána nějakým
omezením v totalitním Československu, nebo nějakým náboženským či ideologickým
zaměřením organizátorů, nebo čím. A tak jsme se zase my pokoušeli vysvětlovat, že jsme
se snažili konferenci udělat jako příklad toho, jak funguje vzdělávací akce „Prázdniny
s Brontosaurem“ se vším všudy. A že na těchto akcích se alkohol nikdy nepil spíš jako
výraz toho, že dobrou náladu a atmosféru lze mezi mladými lidmi vytvořit i jinak.
Záhady chatky č. 5 pro nás a konferenční prohibice pro účastníky tak byly prolomeny.
Kousek tajemství však přece jen zůstal: záhadou pro nás zůstalo, jak mohli takové
množství alkoholu vůbec do Československa tehdy dopravit, zvláště při představě, že
ve dnech před tím, než došlo i na naše pozvání do chatky č. 5, už jistě nemálo whisky
a ginu ubylo.
Dlouho se pak při společných následných setkáních říkalo, když jsme šli po programu
někam posedět na skleničku, že „jdeme do chatky č. 5“.
63
Příběh s Jirkou Kulichem
V životě jsou setkání, která Vám určují směřování Vašeho života, a třeba si to ani v ten
moment neuvědomíte. Až později Vám to zaklapne do skládačky událostí, které tvoří
Váš život. Jedno takové setkání si vybavuji docela přesně. V roce 1990 jsem navštěvoval
večerní školu Hnutí Brontosaurus. Jeden učební blok probíhal na Rýchorské boudě,
kde jsem se setkal poprvé s manželi Kulichovými. Ráno jsem si čistil zuby v místní
umývárně a přemýšlel u toho, co nás dneska čeká. Když najednou se za mnou objevili
Kulichovi a beze slov mi zavřeli tekoucí kohoutek od vodovodu. Nic neřekli, nijak mne
nekárali, jen zavřeli kohoutek a zase odešli. A mne to tehdy došlo. Od té doby si nejen
čistím zuby při zavřeném kohoutku, ale začal jsem se zajímat více o životní prostředí
a později o environmentální výchovu. A dnes mohu říci, že Jirka se svou ženou Hankou
jsou pro mne jedni z největších příkladů, které mne v životě pozitivně ovlivnily. Nyní se
s nimi potkávám poměrně často, pracovně i soukromně, a mám upřímnou radost, že
tomu tak je.
Aleš Kočí
Kontakty pro veřejnost
• telefon: 739 203 200
• www.sever.ekologickavychova.cz
64
Danuše Kvasničková
Rok narození: 1935
Místo narození: Mladá Boleslav
PhDr. et RNDr. 
Danuše Kvasničková, CSc.
učitelka, nositelka ocenění Global 500 (UNEP), zakladatelka Prvního
pražského ekogymnázia a předsedkyně Klubu ekologické výchovy
Danuše Kvasničková
65
Vzdělání
Ocenění
• diplomu KRNAP v 70. letech, kdy jsem byla velice kádrově „na tapetě“, manžel Vašek
byl vyhozen z práce a pak onemocněl rakovinou a zemřel,
• ocenění Global 500 UNEP, udělené v roce 1996 u příležitosti oslav mezinárodního
Dne životního prostředí (v tom roce v Turecku). Při jeho přebírání jsem slíbila, že
budu činit, co bude v mých silách, takže to, co ještě dělám, je vlastně moje povinnost.
1963–1967 Přírodovědecká fakulta Vysoké školy pedagogické – tj. nyní Univerzity
Karlovy v Praze, obor učitelství
• Ekologie, výchova k ochraně přírody, ekologická výchova, vzdělávání k udržitelnému
rozvoji
Zaměstnání
Z několika ocenění si vážím hlavně dvou:
• V roce 1996 získala Danuše Kvasničková také Cenu ministra životního prostředí.
1958–1967 učitelka na SZŠ a gymnáziu v Mladé Boleslavi
1967
Výzkumný ústav odborného školství (nyní Národní ústav vzdělání)
1968
Výzkumný ústav pedagogický
1982
Ústav aplikované ekologie a ekotechniky Vysoké školy zemědělské,
Kostelec nad Černými lesy
1992
Ministerstvo zemědělství, zástupce vedoucího odboru ekologie
1994–1998 první ředitelka pražského Ekogymnázia
1968
zakladatelka Přírodovědné soutěže (Natura semper viva, později
Středoškolská odborná činnost)
1975–1990 rezortní úkol školství k EV, řešitelka řady projektů UNESCO
1995
zakladatelka Klubu ekologické výchovy (zkr. KEV)
1995–2009 předsedkyně KEV, řešitelka řady projektů k EV ve školství a pro UNESCO
• Je autorkou řady metodických příruček, učebnic a pracovních sešitů pro základní
školy a střední školy a vysokoškolských skript. Vedle publikování odborných článků
vystupovala také v rozhlase a televizi.
66
Petr Laštůvka
Rok narození: 1977
Ing. Petr Laštůvka
ředitel kanceláře občanského sdružení Rezekvítek v Brně
Petr Laštůvka
1995–2000 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, obor Lesní inženýrství
– ukončeno státní zkouškou
2000–2002 Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství
občanské a výtvarné výchovy (dokončeny 2 roky)
2001
instruktorský kurz, Lipka – školské zařízení pro environmentální
vzdělávání
2003
kurz hlavního vedoucího, Pionýr
2004
seminář Ekologické výukové programy, Lipka – školské zařízení pro
environmentální vzdělávání (akreditace MŠMT)
2005
kurz Praktická ekologická výchova, Chaloupky (akreditace MŠMT)
2005
seminář agentury CENIA o ekoznačení „Co je doma, to se počítá“
Zaměstnání
1996–
středisko ekologické výchovy Rezekvítek – dobrovolník, organizátor akcí,
v letech 2002 až 2005 předseda, od roku 2005 ředitel kanceláře
2003–2006 Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání – pedagog
• Zahradník, lesní inženýr, učitel
1994–
vedoucí přírodovědně-turistického oddílu Jestřábník
1996–
organizace akcí EVVO středisek ekologické výchovy Lipka a Rezekvítek
2003–2006 budování pobočky střediska ekologické výchovy Lipka – Lesní školy
Jezírko, tvorba a realizace konceptu činnosti, tvorba a lektorování
programů
2005–
řízení neziskové organizace, zajišťování financování EVVO, tvorba
a realizace vzdělávacích programů, tvorba publikací a výukových pomůcek
pro EVVO
• spolupráce při tvorbě Krajské koncepce EVVO v Jihomoravském kraji, kapitola
o mimoškolní EVVO
67
Profesní dovednosti
• Tvorba, lektorování a hodnocení výukových vzdělávacích programů; řízení malé
organizace; organizace malých i velkých akcí; fundraising – psaní a koordinace
projektů; kresba, malba, grafika; tvorba plánů péče pro chráněná území; realizace
péče o chráněná území.
• Jak na ekologické zemědělství: Metodický materiál pro učitele. Brno: Rezekvítek,
2008.
• Klíč k určování stromů v zimním stavu. Brno: Rezekvítek, 2010.
• Fotografování, kresba a grafika, geocaching, tramping, dendrologie a geologie, vaření,
vedení oddílu Jestřábník
Od roku 2006 je členem zastupitelstva městské části Brno-Bystrc za Stranu zelených.
Narodil jsem se léta páně 1977 v Brně. Jsem tak trochu směs pohodáře nad věcí po tátovi
a zodpovědného pracanta po mámě. Vyrostl jsem na brněnském sídlišti Starý Lískovec
a v paneláku žiji dodnes, i když v jiné části Brna – v Bystrci.
Už v dětství jsem měl ohromné štěstí, že jsem se dostal do přírodovědného kroužku
založeného Hankou Korvasovou a  následně vedeného Blankou Juříčkovou-Ponížilovou.
Tenkrát to ještě byl DDM Kyjevská pod pionýrskou skupinou prof. A. Zlatníka.
Ekologičtí nadšenci z této skupiny v čele s Hankou Korvasovou a Alešem Máchalem
mne získali pro přírodu, a hlavně mne naučili, že je potřeba také přidat ruku k dílu.
A tak jsem u přírody a ekovýchovy zůstal.
Z kroužku během času vznikl oddíl Jestřábník a já jsem v něm vyrostl a dodnes v něm
působím. V roce 1991 jsme se přesunuli do vznikajícího Domu ekologické výchovy
Lipka, zde také sídlilo občanské sdružení Rezekvítek. Obě organizace se mi staly
druhým domovem a životním osudem.
68
Petr Laštůvka
Láska k přírodě se odrazila i v mém studiu. Střední školu jsem si vybral zahradnickou
a počítal jsem, že u pěstění kytek zůstanu, zatímco volný čas věnuji dětem v oddílu
a vandrům do divoké přírody. Vysoká škola mě pak směrovala do lesů přímo –
vystudoval jsem lesní inženýrství na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě. Už
během studií jsem ale tíhl ke vzdělávání jiných, a tak jsem se s titulem inženýrským
přihlásil následně na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity a studoval učitelství
občanské a výtvarné výchovy. V té době už jsem začal pracovat na Lipce jako pedagog
a studia jsem nedokončil. Přesto mi ty tři roky humanitních a výtvarných disciplín
myslím velmi prospěly a rozšířily původně biologické a technické vzdělání.
A teď k práci a ekologické výchově – na Lipce jsem vedl přírodovědný kroužek (další
generaci oddílu Jestřábník), pomáhal s 
organizací akcí a 
po 
ukončení lesního
inženýrství několik let pracoval jako pedagog na Lesní škole Jezírko. Zároveň jsme
Jezírko budovali a vybavovali, vymýšleli nové programy a rozjížděli výuku. Byla to
radostná budovatelská léta.
Členem Rezekvítku jsem od roku 1996, v letech 2002–2005 jsem byl jeho předsedou.
Když bylo potřeba najít nového ředitele, opustil jsem pedagogické místo na milovaném
Jezírku a vrhl se do nejistých vod řízení neziskové organizace a shánění prostředků
na její činnost – další krok, jak ještě více a intenzivněji přiložit ruku k dílu pro rozvoj
ekologické výchovy a ochrany přírody.
Od února roku 2005 jsem tedy zaměstnán na Rezekvítku. Kromě řízení organizace,
projektů a fundraisingu se zabývám také vzděláváním a metodickou podporou učitelů,
tvorbou publikací a výukových pomůcek či optimalizací a formalizací některých
postupů (například smlouvy a autorské právo mě opravdu baví).
Rezekvítek žije dál a roste, vydává spousty pěkných publikací pro ekologickou výchovu,
pečuje o desítky lokalit chráněné a cenné přírody v Brně a okolí, vzdělává děti, učitele
i širokou veřejnost a v letech 2009–2011 koordinoval Síť ekologických poraden
v Jihomoravském kraji.
A co mě baví, co dělám ve volném čase? Rád fotím, kreslím a utíkám do lesa. Musím
poznat každý strom a kytku a zdolat všechny vrcholy, které se na cestě vyskytnou. Jsem
vášnivý houbař, geolog a geokešer. Vyrábím si nábytek a pěstuji jen ty nejodolnější
kytky. Každý okamžik života zkrátka musí něco zajímavého či užitečného přinést.
• telefon: 775 580 203
• www.rezekvitek.cz
Hana Librová
69
Rok narození: 1943
Prof. RNDr. Hana Librová, CSc.
profesorka Katedry environmentálních studií
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
70
Vzdělání
1967
1968
1984
1993
1997
Hana Librová
Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy
univerzity) v Brně, obor biologie
Přírodovědecká fakulta UJEP v Brně – udělen titul RNDr.
Filozofická fakulta Univerzity Komenského – udělen titul CSc. v oboru
sociologie, disertační práce „Sociální percepce krajiny“
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně – udělen titul doc.,
habilitační spis „Ekologicky příznivé změny způsobu života“
Filozofická fakulta MU v Brně – jmenována profesorkou
Specializace
• Environmentální souvislosti životního způsobu, zvláště ekologicky příznivé varianty
Zaměstnání
1968
1968
technik v Algologické laboratoři Mikrobiologického ústavu ČSAV, Třeboň
asistentka v Laboratoři sociologického výzkumu, Katedra sociologie,
Filozofická fakulta UJEP (nyní MU) v Brně
1970–1993 odborná asistentka, Katedra sociologie, Filozofická fakulta UJEP v Brně
1993–1997 docentka v oboru sociologie, Katedra sociologie, Filozofická fakulta MU
v Brně
1997
profesorka, Katedra sociologie, Filozofická fakulta (později Fakulta
sociálních studií) MU v Brně
1998
zakladatelka studijního oboru Humanitní environmentalistika na FF
(po rozdělení obor přešel pod Fakultu sociálních studií) MU v Brně
1999
zakladatelka (a do r. 2003 vedoucí) Katedry environmentálních studií
FSS MU v Brně
Pedagogická činnost
•
•
•
•
•
Metody a techniky sociologického výzkumu (v letech 1970–1990)
Demografie (v letech 1978–1993)
Úvod do humanitní environmentalistiky
Hodnotová řešení ekologických problémů
Životní způsob a environmentální problémy
Samostatné knižní monografie
• Sociální potřeba a hodnota krajiny. Brno: Univerzita J. E. Purkyně Brno, 1987.
• Láska ke krajině? Brno: Blok, 1988.
• Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: Veronica, 1994.
• Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. Brno: Doplněk, 2003.
a četné publikace v odborných časopisech
Kompletní přehled publikační činnosti viz http://is.muni.cz/osoba/630#publikace.
Ocenění
1999
2004
2009
Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně
Hana Librová
71
Tak, jak to bývá, pod vlivem přírodymilovné maminky jsem se zajímala o přírodu od dětství,
pak o zahradničení, výlety po krajině. Z toho vyplynula volba školy. Studovala jsem
biologii a později sociologii. Velmi mne ovlivnila Milena Rychnovská.
Byla jsem zapojena do Ekologické sekce Biologické společnosti, v níž se formovala ideová
environmentalistická opozice. Tam jsem poznala Bedřicha Moldana, Josefa Vavrouška,
Emila Hadače, Václava Mezřického, Igora Míchala a další zajímavé lidi, kteří si uměli
zajistit přísun environmentálních informací ze zahraničí, takže je rok 1989 nezastihl
nepřipravené.
Vizi budoucího vývoje lidských hodnot nemám. Není pochyb o tom, že se už leccos mění,
například v oblasti environmentální etiky. Lidé si dnes jsou více než kdykoliv dříve
vědomi významu a hodnoty přírody. Ale na jejich chování to mění jen málo.
K názoru, že existuje ekologická krize, se stačí člověku pozorně dívat kolem. Stačí několik
týdnů, či jen dnů, aby místo louky vzniklo odstavné parkoviště kamionů, neuvěřitelnou
rychlostí se stupňuje automobilový provoz. Člověk mého věku, který má k vytváření
názoru na stav přírody k dispozici delší časový úsek, pozoruje i méně nápadné
změny. Pozoruje, jak už téměř zmizely tůňky a potoky s obojživelníky a žábami. Jak
se proměnila zemědělská krajina; ptáci, kteří na ni byli vázáni po tisíciletí, v mnoha
oblastech zmizeli během deseti let – skřivani, čejky, konipasi. Za největší problém
považuji úbytek biologických druhů na Zemi.
• telefon: 549 494 789
72
Eva Lišková
Rok narození: 1934
RNDr. Eva Lišková, CSc.
vedoucí Centra ekologického vzdělávání a výchovy Pedagogické fakulty UK
Eva Lišková
Vzdělání
1952–1957 Vysoká škola pedagogická, obor biologie – chemie
1968
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Hydrobiologie –
udělen titul CSc., následně RNDr.
• Vysokoškolský pedagog, hydrobioložka
Zaměstnání
1957–1982 Katedra biologie Pedagogické fakulty UK v Praze – přednášky a vedení
laboratorních cvičení a exkurzí ze zoologie bezobratlých živočichů, později
i biologická školní technika
1982–1990 Ústřední knihovna Pedagogické fakulty UK v Praze – anotování výběrové
bibliografie s názvem Výchova k péči životní prostředí
1990–2007 Katedra biologie Pedagogické fakulty UK v Praze – od roku 1991 vedoucí
Kabinetu ekologické výchovy (nyní Centra ekologického vzdělávání
a výchovy)
2006–
spolupráce s PedF UK v Praze
• Několik učebnic, skript, didaktické články zaměřené na ekologickou výchovu
(především různé manuály pro interní a externí studenty). Více než 25 let
spolupracuji na výběrové bibliografii nyní nazývané Environmentální vzdělávání,
výchova a osvěta – teorie a praxe.
• Největší radost mám z úspěšné práce studentů v seminářích a při prezentacích
seminárních a soutěžních prací, a práce v laboratoři i v terénu.
Ocenění
1998
ekologické výchově. Velmi si tohoto ocenění vážím.
73
Narodila jsem se v Praze, kde žiji celý svůj život. Po maturitě jsem vystudovala
Vysokou školu pedagogickou, obor biologie a chemie. Při studiu jsem se zaměřila
především na biologii, s větším zájmem o hydrobiologii. Po několika létech jsem se
na Přírodovědecké fakultě UK věnovala studiu hydrobiologie, kterou jsem zakončila
obhájením kandidátské práce, získala titul CSc. a následně RNDr.
Celý profesionální život jsem prožívala na Pedagogické fakultě UK v Praze (její názvy
se několikrát měnily, ale vždy se jednalo o vzdělávání budoucích učitelů). Po stránce
pedagogické jsem přednášela a vedla laboratorní cvičení a exkurze ze zoologie
bezobratlých živočichů. Později, po získání určitých zkušeností, jsem se věnovala
i biologické školní technice.
V roce 1982 jsem musela za určitých okolností opustit mateřskou Katedru biologie a byla
jsem převedena do Ústřední knihovny PedF UK, kde jsem pracovala osm let. Pracovní
náplní byla příprava a koncepce anotování výběrové bibliografie s názvem Výchova
k péči o životní prostředí. Bylo to období náročné na zpracování anotací časopisů
českých, slovenských i různých evropských států, včetně tehdejšího Sovětského svazu
a USA.
Aby byla umožněna účinná informovanost naší pedagogické veřejnosti o problematice
životního prostředí, byla v roce 1983 Oborovému informačnímu středisku při Ústřední
knihovně PedF UK přidělena celostátní gesce ke zpracování výběrové bibliografie
Výchova k péči o životní prostředí. Zmíněný text byl určen nejen pro předškolní, školní
i mimoškolní výchovu (včetně vysokých škol), ale i pro postgraduální studia a pro
výchovu dospělých. Tato práce mi poskytla informace, které byly využitelné v další
pedagogické praxi.
Po 
společenské změně v 
roce 1990 mne vyzval děkan Pedagogické fakulty
prof. PaedDr. Jiří Kotásek, abych se vrátila na mateřskou katedru, u které ustavil
Kabinet ekologické výchovy, a 1. března 1991 mne ustanovil vedoucí kabinetu.
První kroky směřovaly k přípravě tohoto pracoviště. Připravit koncepci a koordinaci
ekologického a environmentálního vzdělávání a výchovy ve všech směrech studia.
Byl vytvořen organizační řád a poradní sbor ze zástupců jednotlivých kateder. Mou
prvořadou snahou bylo oslovení všech studentů prezenčního a kombinovaného
studia a zařazení kurzu Základy ekologie a problematiky životního prostředí jako
povinné součásti univerzitního základu. Některé studijní obory mají kurz Ekologie
74
Eva Lišková
člověka (např. Speciální pedagogika), v bakalářském studiu učitelství pro mateřské
školy je kurz Ekologická výchova. Podle jednotlivých oborů se poněkud liší obsahová
náplň.
Studenti v jednotlivých kurzech vypracovávali seminární práci, v některých kurzech
zpracovali týmovou práci v podobě velkých posterů a v každém případě práci
obhajovali. Závěr prezentace končil využitím tématu v pedagogické praxi.
Mnohé práce měly mimořádnou úroveň. Ocenění byla finanční a knižní dary. V současné
době se připravuje už 20. ročník soutěže.
Podařilo se navázat spolupráci Centra ekologického vzdělávání a výchovy (dříve Kabinetu
ekologické výchovy) s různými subjekty a demonstrovat aktivity s tím spojené. Byla to
především centra (střediska) ekologické výchovy v ČR. Někteří pracovníci ekologických
center vstupovali především do výuky učitelů v rámci celoživotního vzdělávání. Řada
studentů naopak využila Centra při pedagogických pracích a jiných aktivitách.
Krátce po zahájení výuky na zasedání pracovní skupiny centra vznikla myšlenka, která
směřovala k posílení zájmu studentů jak o otázky životního prostředí, tak o ekologickou
výchovu. Na začátku roku 1992 byla vyhlášena Soutěž o cenu děkana za práci
v oboru ekologie, problematiky životního prostředí a ekologické výchově, a to ve třech
kategoriích:
• seminární a závěrečné práce,
• magisterské a bakalářské práce,
• volné téma.
• telefon: 241 494 389
Aleš Máchal
75
Rok narození: 1952
Místo narození: Bílovice nad Svitavou
Ing. Aleš Máchal
spoluzakladatel a první ředitel Lipky – školského zařízení pro
environmentální vzdělávání
76
Aleš Máchal
Vzdělání
1970–1975 Provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské v Brně (nyní PEF
MZLU), inženýr oboru provoz a ekonomika zemědělství;
1984–1986 postgraduální studium „Ochrana a tvorba životního prostředí“
na Agronomické fakultě VŠZ v Brně;
1990–1992 doplňující pedagogické studium na PEF VŠZ – aprobace pro vyučování
odborných předmětů a biologie na středních školách.
Zaměstnání, pedagogická a organizační praxe
1975–1987 ekonomické profese v zemědělském stavebnictví (Zemědělské stavby,
n. p., Generální ředitelství VHJ Zemědělské stavby), souběžně praxe
v dobrovolné ochraně přírody a ve výchově dětí k ochraně přírody;
1987–1991 státní ochrana přírody – Krajské středisko státní památkové péče
a ochrany přírody v Brně (KS SPPOP) ve funkci vedoucího oddělení
speciální ochrany přírody s působností pro Jihomoravský kraj,
po Listopadu 1989 na tomtéž pracovišti zvolen do funkce náměstka
ředitele KS SPPOP pro ochranu přírody;
1991–2002 spoluzakladatel (s Mgr. Hanou Korvasovou) a první ředitel Lipky – Domu
ekologické výchovy v Brně;
2002–dosud zástupce ředitelky Lipky, pedagogický pracovník, lektor DVPP v oblasti
EVVO (od roku 2009 na novém pracovišti Kamenná – ve Vzdělávacím
centru Aleše Záveského)
1991–1999 koordinátor, lektor a organizátor vzdělávacích akcí Lipky pro učitele
v rámci DVPP
2002–2006 společně s RNDr. Mojmírem Vlašínem moderátorem a odborným
poradcem televizního cyklu pro děti „Hra na zelenou“;
1991–
externí učitel Pedagogické fakulty MU v Brně (povinné i volitelné
předměty týkající se environmentálního vzdělávání a výchovy),
Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci (předměty Základy didaktiky péče
o životní prostředí, Základy didaktiky environmentální výchovy, Praktikum
environmentální výchovy) a Mendelovy univerzity v Brně (Úvod
do environmentální výchovy), vedoucí, konzultant a oponent diplomových
a bakalářských prací z oblasti EVVO na různých VŠ.
Výběr z publikační činnosti
• Horká, H., Kulich, J., Lišková, E. a Máchal, A. Ekologické/environmentální
minimum pro studenty
• oboru učitelství (návrh). In: Lišková, E. (ed.): Minimální všeobecný základ znalostí
a dovedností studentů učitelství o životním prostředí, udržitelném rozvoji
a environmentální výchově. Sborník prací katedry biologie a ekologické výchovy
Pedagogické fakulty UK. Praha: Univerzita Karlova, 2003, s. 9–13. ISBN 80-7290123-0.
• Kolektiv autorů. Hrajeme si na přírodu: soubor her s ekologickou tematikou. Brno:
Lipka, 2008. ISBN 978-80-254-2327-1
• Máchal, A.: Špetka dobromysli (Kapitoly z praktické ekologické výchovy). Brno:
EkoCentrum, 1996. ISBN 80-901668-6-5.
• Máchal, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno: Rezekvítek, 2007.
ISBN 80-902954-0-1
• Máchal, A., Husták, J. a Slámová, G. Malý ekologický a environmentální slovníček.
Brno: Rezekvítek, 2006. ISBN 80-902954-1-X
• Máchal, A., Vlašín, M. a Smolíková, D. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek,
2002. ISBN 80-86626-01-6
• Vlašín, M., Ledvina, P., Máchal, A. Desatero domácí ekologie. Brno: Síť
ekologických poraden, 2009. ISBN 978-80-904520-0-8
Ocenění
2001
2002
Aleš Máchal
77
Jsem učitelské dítě, které mělo s mladší sestrou Olgou to štěstí, že se sice narodilo
v nechvalně známých padesátých letech, ale rozum bralo až v těch zlatých šedesátých:
tehdy se v Brně konaly jedinečné podzimní strojírenské veletrhy, výhradně jen při
slavnostních příležitostech bývala nádherně osvětlená Stará radnice, na kterou jsme
viděli přímo z okna, do vesmíru vyletěl náš tehdejší oblíbenec Jurij Gagarin, nedaleko
našeho domu se stavěl skvost české architektury bruselského stylu – hotel International.
Se sestrou a kamarády jsme si založili Turistickou rozvědku (jak příšerně asi musí tohle
sousloví znít dnešním mladým…), což byl čtenářský klub časopisu Pionýr, a sami
jsme si objevovali kouzlo dětského toulání ve volné krajině, jsouce vydatně inspirováni
Foglarovou knížkou Kronika ztracené stopy, Dobrodružnou stezkou F. A. Elstnera či
Vosátkovým Táborníkovým rokem v přírodě.
dělo v pionýrské skupině, která hodně vybočovala z tehdejšího průměru mj. tím, že
nepůsobila při základní škole, a že jsme si pro ni prosadili pojmenování po zakladateli
české geobiocenologické školy panu profesorovi Aloisu Zlatníkovi. Ta léta jsme se
s dětmi věnovali především ochraně přírody a účasti v ochranářské soutěži Zlatý list.
Posledním oddílem, který jsme s Hankou společně vedli, byli Krtci, ti už jsou spojeni
s ranou historií Lipky (viz dále). S přibývajícími pracovními povinnostmi jsme už
bohužel nezvládali vést Krtky podle našich představ, ale ještě několik let jsme se naplno
věnovali přípravám a vedení každoročních Letních škol ochrany přírody určených pro
mírně pokročilé zájemce o práci s dětmi v ekologické výchově, která se později zdvojila
– větev pro mladé vedoucí zajišťoval Rezekvítek, my jsme měli na starost letní školy pro
učitele z praxe.
Bájná šedesátá léta vrcholila jarem 1968, kdy se mi splnilo tajné přání, v jehož naplnění
jsem ani nedoufal: ve svých 16 letech jsem se stal členem a vzápětí i činovníkem 15.
junáckého oddílu ve středisku Moravští junáci v Černých Polích, kde jsem využil
vzácné možnosti prožít naplno tři roky skautování včetně dvou nezapomenutelných
stálých táborů a jednoho puťáku. Chodil jsem sice na SVVŠ (obdoba dnešního
čtyřletého gymnázia), ale vedení družiny Ostřížů bylo tehdy mnohem zásadnější
náplní mého života – i místo maturitního večírku jsem byl raději s oddílem na třídenní
výpravě. Jak rychle toto krásné období začalo, tak rychle i skončilo, v r. 1971 byl Junák
znovu zrušen, a tak jsme s oddílovými kamarády založili trampskou osadu Modrý
bison a delší víkendy (opravdu, tehdy byla volná jen každá druhá sobota!) jsme trávili
většinou u zaslíbené řeky Oslavy. Někteří z nás se zároveň stali členy jediné tehdy
ještě svobodné organizace, kterou byl TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny.
Díky píli, statečnosti a vůli vůdčích osobností – Evy Olšanské a Oty Ralfa Leiského
– měl TIS ještě několik let po zrušení Junáka svou sekci ochranářského dorostu, jejíž
jihomoravskou odnož jsem měl na starosti. Tato okolnost mně mimo jiné umožnila
spřátelit se mnoha báječnými osobnostmi, z nichž mě snad nejvíc ovlivnil jen o málo
starší valašskoklobucký ochranář a učitel Mirek Budulínek Janík.
Ochrana přírody byla mým celoživotním zájmem a na pár let i profesionálním osudem.
Vystudoval jsem provoz a ekonomiku zemědělství, na Vysoké škole zemědělské
v Brně jsem absolvoval i postgraduální studium Ochrana a tvorba krajiny, kde jsem
poprvé zažil inspirativní první setkání s paní profesorkou Rychnovskou, která nás
učila odbornou ekologii. Velkým impulsem k dalšímu samostudiu pro mne bylo také
setkání s profesorkou Hanou Librovou a jejím konceptem dobrovolné skromnosti,
který ona sama dokonale naplňuje i celým svým životem. Po deseti letech působení
v zemědělském stavebnictví na úseku ekonomiky práce jsem v roce 1987 nastoupil
do služeb státní ochrany přírody, kde jsem dostal na starosti oddělení speciální
ochrany přírody a s ním péči o maloplošná chráněná území v Jihomoravském kraji.
V profesionální ochraně přírody jsem se setkal s řadou vzácných ochranářských
osobností, z nichž pro mne nejdůležitější je můj úhlavní přítel Mojmír Vlašín, který je
nejen živou legendou praktické ochrany přírody, ale i dlouhodobým příkladem slušné
a pravdomluvné zelené politiky.
Pod hlavičkou TISu jsme s kamarádem Lubošem Liptákem založili dětský KMOP – Klub
mladých ochránců přírody, ze kterého se po několika letech přituhující tzv. normalizace
– chtěl-li přežít – musel stát pionýrský oddíl. Vyvzdorovali jsme si v Brně (a postupně
i pro celý tehdejší Jihomoravský kraj) neformální status POMOPů – pionýrských
oddílů mladých ochránců přírody. Postupně jsem měl to potěšení vést POMOP Orion
(s Danou Lindou Vrtalovou) a POMOP Mintaka (s Hankou Korvasovou), což už se
Po listopadovém převratu jsme s Hankou založili Lipku – otevírali jsme ji v roce 1991 jako
první Dům ekologické výchovy v ČSFR s pěti pracovníky, z nichž dodnes k největším
oporám patří Dana Kellnerová, Dana Křivánková, Lenka Appelová a Tončo Jovanovski,
z nejvěrnějších externích spolupracovníků pak Jana Papírníková – Ištvanová. Oba
s Hankou dodnes v Lipce rádi pracujeme – Hanka jako ředitelka, já jako její pedagogický
zástupce, a s námi dalších 50 nadšených báječných převážně mladých lidí, s nimiž
je radost Lipku dál budovat a provozovat, především jako útočiště a oporu pro děti,
mladé lidi, učitele i všechny další zájemce, které spojuje nelhostejnost ke stavu přírody
a životního prostředí. Jsem vděčen osudu, že jsem směl tolik let s Hankou Korvasovou
78
Aleš Máchal
české ekologické výchovy pana Dr. Jana Čeřovského, a také skvělého nekonformního
učitele Ivana Štěpku. Z brněnských osobností mě těší a obohacuje letité kamarádství
s Dr. Hanou Horkou z Pedagogické fakulty MU, zatím jedinou docentkou ekologické
výchovy v ČR, se zelenou ekonomkou Naďou Johanisovou, t.č. zástupkyní vedoucího
Katedry environmentálních studií na FSS MU, s latiníkem a environmentalistou
Luborem Kysučanem, z mimobrněnských kamarádů mě spojuje dlouholeté přátelství
např. s manželi Dášou a Fanou Zouharovými, Helenkou a Pavlem Nováčkovými,
Hankou a Jirkou Kulichovými, s Michalem Bartošem, s manželi Jitkou a Mirkem
Dvorskými, ale i s mnoha, mnoha dalšími lidmi.
Po celou dobu existence časopisu Sedmá generace jsem jeho propagátorem a členem
redakční rady, jakož i věrným fandou NESEHNUTÍ a Hnutí DUHA, s brněnským
Ekologickým institutem Veronica mě mimo jiné spojuje členství ve správní radě Nadace
Veronica – ve všech těchto mně milých organizacích se mám tu čest potkávat s mnoha
obdivuhodnými mladičkými i mnohé pamatujícími lidmi, jichž si vysoce vážím.
Jsem šťastným (nikoliv však vzorným) tátou dvou milovaných dcer Dáši a Dany, které už
jsou obě maminkami, a dopřály mi tři nejkrásnější dary, kterých se mi v životě dostalo:
vnoučátka Verunku, Ráďulku a Marečka.
každodenně spolupracovat, neboť bez její podpory, vůle, invence a neuvěřitelného
nasazení by Lipka určitě nebyla tam kde nyní je. Naším společným dítkem je
i Rezekvítek – sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody, který se s Lipkou
po léta doplňoval a spolupůsobení obou organizací dalo vzniknout řadě dalších aktivit
ochranářských, ekopedagogických i osvětových, ale i novým pracovním místům. Nechť
je mi prosím odpuštěno, že z obětavých lipkových a rezekvítkových spolupracovnic,
odchovanců, přátel a kamarádů nebudu nikoho jmenovat, poněvadž jejich seznam
by byl velice dlouhý, a stejně bych riskoval, že nezmíním právě někoho z těch, které
mám nejraději. Uvést však chci alespoň ty vzácné osobnosti, se kterými jsem se mohl
setkávat a učit se od nich, proč a jak na sobě dál pracovat: zejména zakladatel české
ekopedagogiky pan učitel Aleš Záveský z Prachatic, Květoslava Burešová z Chaloupek,
Emilka Strejčková z Toulcova dvora patří k těm, které dodnes (ač už bohužel nejsou
mezi námi) obdivuju a vážím si jejich celoživotního díla i neokázale projevované
lidskosti. Z pražských osobností a současně přátel nelze nevzpomenout především paní
RNDr. Evu Liškovou, zakladatelku Kabinetu ekologické výchovy na Katedře biologie
Pedagogické fakulty UK, ochranářku a úřednici v tom nejlepším slova smyslu Marcelu
Křížovou, dokumentaristku Majku Šandovou, ochranáře a jednoho ze zakladatelů
Rovněž tak jsem spokojeným člověkem proto, že celá ta dlouhá léta smím působit
mezi opravdovými nadšenci a dobrými lidmi nejen u nás na Lipce, ale i v Pavučině
a v jejích členských střediscích po celé republice, a na několika vysokých školách,
kde mohu externě vykonávat práci, v kterou věřím a přes mnohá protivenství ji mám
pořád rád: podílím se na ekopedagogické přípravě budoucích učitelů a pomáhám
v 
environmentálním vzdělávání pedagogů základních a 
středních škol včetně
specializačního studia pro školní koordinátory EVVO. Také díky téhle opravdové
učitelské elitě a mnoha mým studentům a diplomantům mám pocit, že stárnu pomaleji.
Ale jak by řekla naše společná dávná kamarádka Jitka Vejslíková: „Aleš, to si jenom
namlouváš!“.
Aleš Máchal
Co se povídá…
Myslím, že nejtrefněji Aleše vystihla paní Květa Burešová, když o něm prohlásila: „Aleš
Máchal je první svatý ekologické výchovy“.
Alešovu pracovitost, sebekázeň a tvrdost k sobě samému vystihuje heslo, které míval nad
svým kancelářským stolem – Nezoufej a makej! Je až neskutečně pracovitý, nestěžuje
si, je vzorem skromnosti a uctivosti k jiným. Je neokázale štědrý k těm, kteří se dostali
do nouze. Byl iniciátorem několika popovodňových brigád a přispíval také finančně.
Když jsem mu kdysi navrhla, abychom se jako Lipka zařadili do „adopcí na dálku“
a adoptovali nějaké černošské či jiné dítě, plaše se zmínil o tom, že už dávno nějaké dítě
tímto způsobem podporuje. Kdyby o tématu nebyla řeč, nezmínil by se.
Ve své funkci ředitele nemusel být nikdy direktivní – lidi plnili své úkoly už jen proto, aby
ho nezklamali. Vždy kolem sebe šířil pohodu, protože většinou chválil a děkoval. Nikdy
jsem nebyla svědkem toho, že by někomu vyčinil nebo vynadal. To asi ani neumí. Pokud
se výtka objevila, tak ji postižený musel číst pozorně „mezi řádky“. Myslím, že mnohým
z nás plní také funkci „vrby“ – dokáže diskrétně vyslechnout a nikdy žádné soukromé
informace nevynáší. Být jeho podřízeným a spolupracovníkem byla a je radost.
Ano, tahle položeno na papír to vypadá až frázovitě a nepravdivě… Ale Aleš takový
skutečně je.
Svoji přepracovanost jednou nepřímo a roztomile charakterizoval drobnou historkou.
Vyprávěla jsem mu vtip, který ho nadchl. Říká: „To si musím zapamatovat!“. Ale
po chvíli mlčení dodal: „Ne, to vám nemohu slíbit, že si to zapamatuju.“ A vtip si zapsal.
Má i výborné herecké schopnosti, které ale dokáže úžasně rozvinout jen v kruhu
nejlepších kamarádů. Má zábrany se „předvádět na veřejnosti“. V našich pravidelných
amatérských divadelních představeních (realizovaných 1x ročně) sice hrál, ale necítí se
přitom ve své kůži. S požitkem si zazpívá – lidovky, trampské – a to i vícehlasně.
Aleše si dokážu připomenout v souvislosti s několika příjemnými večery u ohně. Hodně
jsme zpívali, má smysl pro humor a sebeironii. Když jsme jeden z nových výukových
programů na Lipce nazvali „Co vyprávěl starý pařez“, zeptal se mě: „To není doufám
o mně?“.
Dana Kellnerová, kolegyně, Lipka
79
Aleš je nepochybně pokorný člověk. Snaží se na sebe dívat objektivně a poctivě uznává,
že je nedokonalý. Navíc si uvědomuje, že ostatní jej v lecčem převyšují a ze silných
stránek druhých má dokonce radost. V politických věcech je tak naivní, že jsem ho
musel jmenovat profesorem imaginární Katedry naivní politologie. To bylo poté, co
poslouchal diskusi komunálních politiků o ekologické výchově. Nemohl pochopit, že
lež je pro většinu politiků něco jak pro sedláka motyka. A pravil: „Jak to můžou říkat,
vždyť oni ví, že to není pravda“.
Při putovním táboře s dětmi potkali v Bílých Karpatech paní, která hnala stádo. K údivu
dětí bezelstně zahlaholil: „Dobrý den, paní, vy máte ale krásné kozy.“.
Je spoluautorem divadelní hry Labyrint ekologické výchovy aneb Recyklovaný Komenský.
Šlo o netradiční seznámení s ekologickou výchovou nahlédnutím pod pokličku
ministerstva školství.
Při konferenci v Krkonoších jsme se vydali v osm večer hledat Mumlavské vodopády.
Protože jsem vybral špatnou cestu, tak jsme nic nenašli a vrátili se až ve čtyři ráno.
Přesto se to ale Alešovi líbilo.
Pokud je úspěch, snaží se to Aleš svalit na někoho jiného, pokud je průser, snaží se to vzít
na sebe. Tomu se říká „Alešná skromnost“.
Mojmír Vlašín, kamarád, Ekologický institut Veronica
• telefon: 543 420 824
• www.lipka.cz
80
Michal Medek
Rok narození: 1973
Mgr. et Mgr. Michal Medek
vysokoškolský pedagog, projektový manažer EVVO projektů
Michal Medek
81
1992–1997 Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství pro
střední školy, kombinace biologie a geologie – zeměpis
1999–2004 Fakulta sociálních studií MU v Brně, obor Humanitní environmentalistika
2008–
University of Highlands and Islands, Perth, Spojené království, obor
Interpretation: Management and Practice
• Ekovýchova středoškoláků, dobrovolnictví, projektová výuka, ekologicky šetrný
provoz, projektové řízení, budování ekovýchovných institucí
Zaměstnání
1997–1999 Lipka – dům ekologické výchovy – externí učitel
Rezekvítek, sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody
– civilní služba
1999–2009 Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání – pedagog
Rezekvítek, sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody –
vedoucí střediska ekologické výchovy Rychta Krásensko
2002–2009 SEV Rychta Krásensko – vedoucí pobočky, projektový manažer a pedagog
pro vysokoškolskou výuku
2006–
externí pedagog Masarykovy univerzity – 3 jednosemestrální kurzy pro
Fakultu sociálních studií a Filozofickou fakultu
2009
zástupce ředitelky Lipky – školského zařízení pro environmentální
vzdělávání
2009–
osoba samostatně výdělečně činná – konzultační, organizační
a poradenská činnost v oblasti projektového řízení ekologické výchovy
a interpretace přírodního dědictví
2010–
práce na projektu Středisko ekologické výchovy Kaprálův mlýn (Junák,
Brno-město)
V současnosti se kromě výuky na Masarykově univerzitě věnuji především dvěma
projektům: projektu vybudování skautského pobytového střediska ekologické výchovy
Kaprálův mlýn a dále projektu budování návštěvnických středisek v CHKO (tzv. domy
přírody) v rovině metodické podpory.
Nic co by stálo za cenný prostor v této knize, ale na dvou publikacích momentálně pracuji.
Ocenění
• Projekt Síť EVVO v Jihomoravském kraji byl zveřejněn organizací UNESCO jako
příklad dobré praxe. Oceněním je mi především vysoké skóre kurzů a pozitivní zpětná
vazba u studentů Masarykovy univerzity a samozřejmě kladné ohlasy všech, kterým
jsem měl to štěstí něco předat.
• 3 děti, studium interpretace, hory a dnes už je mimopracovní i celá oblast
dobrovolnických akcí a vedení ekoklubu
82
Michal Medek
Ekologické výchově v užším slova smyslu se věnuji od roku 1994, toto téma mne hlouběji
oslovilo na konferenci International Geographical Union, která se toho roku konala
v Praze, a kde jsem působil coby pomocná studentská síla.
V roce 1995 jsme s dalšími kamarády vydali speciální číslo ekumenického časopisu
Dialog-m s názvem Křesťanství a ekologie. Od roku 1995 organizuji ochranářské
tábory a od roku 1999 vedu Ekoklub Kvíčala. Za 12 let činnosti ekoklubu se nám spolu
s dalšími kolegy a členy podařilo realizovat řadu zajímavých projektů, pečovat o několik
kousků přírody a poznávat její krásy v různých koutech ČR i zahraničí.
Základním momentem profesního zájmu bylo nastoupení do občanského sdružení
Rezekvítek v roli civilní služby, Rezekvítek v té době vedla Hana Korvasová a byl úzce
propojen personálně i svým sídlem s Lipkou. Dvanáct let jsem pracoval na Lipce,
Rezekvítku případně paralelně v obou organizacích. Od roku 1998 jsme zahájili
práce na zřízení pobytového střediska ekologické výchovy. Velké úsilí mnoha lidí bylo
korunováno úspěchem – slavnostním otevřením SEV Rychta Krásensko v roce 2002.
S týmem skvělých kolegů jsme během několika let rozvinuli činnost tohoto pracoviště
Lipky do značné šíře: výukové programy, projekty pro školy (Ceníme si energie),
dobrovolnické brigády v obci, letní dobrovolnické tábory, čtyři kroužky dětí a mládeže,
aktivita v mikroregionu. V letech 2005 až 2008 byl z Rychty řízen projekt Síť EVVO
v Jihomoravském kraji. Měl jsem štěstí spolupracovat s řadou skvělých lidí na Lipce
i Rezekvítku, na jejichž jmenování zde bohužel není prostor. Od začátku roku 2009
do odchodu z Lipky na podzim téhož roku jsem působil jako zástupce ředitelky.
• www.michalmedek.cz
Bohuslav Nauš
83
Rok narození: 1929
Místo narození: Žár u Prachatic
Bohuslav Nauš
činovník ochrany přírody a péče o životní prostředí v okrese Prachatice
84
Vzdělání
1944
1948
Bohuslav Nauš
Lidová škola zemědělská, Vacov
učeň u soukromého stavitele ve Čkyni, učňovská škola stavební
ve Strakonicích a Volyni
Střední průmyslová škola stavební ve Volyni
• Vlastní pílí botanik, ornitolog, mineralog a geolog
Zaměstnání
1950–1952 základní vojenská služba
1952–1971 práce ve stavebnictví
1971–1989 profesionální pracovník, později inspektor státní ochrany přírody ONV
Prachatice
1989
odchod do důchodu, pokračuje ale v dobrovolné spolupráci s centrem
ekologické výchovy Dřípatka v Prachaticích
Praxe v oblasti EVVO
1969–1989 člen aktivu dobrovolných pracovníků státní ochrany přírody při ONV
v Prachaticích,
1969–
spolupráce se Stanicí mladých ochránců přírody při ZŠ Vodňanská
v Prachaticích
1971–1992 dobrovolný strážce CHKO Šumava
1991–1992 člen aktivu pro zeleň při městském úřadu Prachatice
2000–
člen komise životního prostředí městského úřadu Prachatice
V současné době je aktivním členem spolku „Zelené srdce Evropy“ pro rozvoj oblasti
Dunaj – Vltava (Grünes Herz Europas).
• Nerostné bohatství Prachaticka, 1970.
• Chráněné přírodní výtvory v okrese Prachatice: Stromy chráněné státem:
Metodický materiál pro výchovu k péči a ochraně zeleně. Prachatice: Odbor školství
a kultury ONV Prachatice, 1980.
• Průvodce mineralogicko-geologickou sbírkou v CEV Dřípatka, 1996.
Ocenění
• Počátkem roku 1996 převzal „Cenu naděje a porozumění“ od okresního sdružení
Strany zelených, bavorských Zelených a Ökologisch-Demokratische Partei
za celoživotní zásluhy o rozvoj ekologické výchovy a ochranu životního prostředí.
• Příroda, ochrana přírody, botanika, ornitologie, mineralogie a geologie
Narodil se ve vesničce Žár na severozápadním okraji okresu Prachatice. Dvoutřídní
smíšenou obecní školu začal navštěvovat v roce 1935 v sousední vesnici Onšovice,
hlavní školu (měšťanskou) ve Vacově a Lidovou školu zemědělskou tamtéž. V roce
1944 šel do učení k soukromému staviteli do Čkyně a navštěvoval učňovskou školu
stavební ve Strakonicích a Volyni. V roce 1948 maturoval na Střední průmyslové škole
stavební ve Volyni. Po vojenské službě pracoval mnoho let ve stavebnictví. Protože
vztah k přírodě získal už v dětství, přihlásil se do aktivu dobrovolných pracovníků
státní ochrany přírody při ONV v Prachaticích a stal se dobrovolným strážcem CHKO
Šumava. Strážní službu vykonával v povodí Blanice.
Od roku 1971 pracoval jako profesionální pracovník, později jako inspektor státní ochrany
přírody. Jeho činnost byla všestranná a věnoval jí všechen svůj volný čas. Podílel
na organizaci (včetně vlastní práce) značení a vybavení maloplošných chráněných
území v CHKO Šumava. Výrazně přispěl k záchraně vzácných a chráněných druhů
rostlin před jejich úplným vyhubením. Hodnota zachráněných rostlin jde do několika
milionů Kč. Zásadní podíl má také na záchraně a ochraně perlorodky říční.
Bohuslav Nauš
Podílel se na 
terénním soupisu, měření a 
vyhlášení chráněných stromů, skupin
a stromořadí chráněných státem na území okresu, pomáhal organizovat a podílel
se na 
přírodovědných průzkumech v 
navrhované oblasti Javornická hornatina,
na inventarizaci a kategorizaci dřevin rostoucích na nelesní půdě a na přírodovědném
průzkumu lesních porostů.
85
Během své práce pro státní ochranu přírody zpracoval návrhy na vyhlášení řady chráněných
území. Je také spoluautorem návrhů a výstavby naučných stezek okresu.
spolupráce byla oboustranná. Pomáhal při budování Stanice mladých ochránců přírody
a dalších zařízení, při zakládání genofondových ploch pro rostliny v areálu stanice,
spolupracoval při pořádání aktivit letní ochrany přírody pro členy stanice (včetně
prázdninových expedic do velkoplošných chráněných území), při výstavbě naučných
stezek a naučných tras ve stanici i kolem ní, přednáškách pro děti i pro veřejnost,
pořádání výstavek (např. výstavy minerálů a hornin, výstavy k výročí vzniku školní
přírodní rezervace v roce 1992, výstavy k CHKO Šumava aj.). Metodicky pomáhal při
praktické ochraně ptactva např. při výrobě ptačích budek a krmítek a při dalších akcích.
V roce 1967 doplnil expozici o neživé přírodě v muzeu Šumavy v Kašperských Horách
o exponáty z prachatického okresu. V roce 1991 předal muzeu v Prachaticích 68
kusů vzorků, které se staly základem pro později instalovanou expozici „Minerály
prachaticka“. Výstava trvala od roku 1996 do roku 2001, a proto ji průběžně doplňoval
o nové exponáty z Prachatic.
Rád přijímal pomoc dětí Aleše Záveského při strážní službě v chráněných územích, při péči
o chráněná území a území zvláštního zájmu ochrany přírody nebo při péči o památné
stromy, při terénních průzkumech ohledně výskytu chráněných rostlin a živočichů,
při záchraně genofondu aj. Pro výuku přírodopisu na základních školách okresu bylo
zhotoveno 17 souborů minerálů a hornin.
Pomohl s určováním minerálů a hornin ve sbírkách Gymnázia v Prachaticích (1991),
mnohé vzorky hornin Šumavy předal Správě NP Šumava ve Vimperku (1995). 
Po téměř dvaceti letech práce ve státní ochraně přírody odešel koncem roku 1989
do důchodu, avšak pokračuje ve spolupráci s centrem ekologické výchovy Dřípatka.
V roce 1996 sestavil výukový program pro 8. ročník ZŠ „Mineralogie a geologie
Prachaticka“, který pak ověřoval s pomocí učitelů při výuce v ZŠ Vodňanská
v Prachaticích., ZŠ Vlachovo Březí a ZŠ Vimperk.
Spolupráci se Stanicí mladých ochránců přírody při ZŠ Vodňanská navázal již v roce
1969. Stanici vedl pan učitel Aleš Záveský, který se stal jeho osobním přítelem. Jejich
86
Pavel Nováček
Rok narození: 1961
Místo narození: Velké Meziříčí
Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc.
vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci
Pavel Nováček
Vzdělání a studijní pobyty
1980–1985 Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor Ochrana
1986
Přírodovědecká fakulta UP v Olomouci, obor Ochrana přírodního
prostředí – udělen titul RNDr.
1992
Ústav krajinnej ekológie SAV, Bratislava, obor Biologie – udělen titul
CSc., disertační práce na téma „Prognostické aspekty v krajinné ekologii“
Eisenhower Exchange Fellowships, USA (9 týdnů)
1994
Salzburg Seminar (Environment and Diplomacy), Rakousko (1 týden)
1996
Fulbright Scholarship, USA (4 měsíce)
2005
Prírodovedecká fakulta Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře, obor
Environmentalistika – udělen titul doc., habilitační práce na téma
„Partnerství pro rozvoj jako globální environmentální výzva“
87
• Ohrožená planeta na prahu 21. století. Olomouc: Vydavatelství Univerzity
Palackého, 1998 (s kolektivem autorů).
• Křižovatky budoucnosti: Směřování k udržitelnému rozvoji a globálnímu řízení.
Praha: GplusG, 1999.
• Third Transition: Towards Sustainable Development and Global Governance.
Olomouc: Palacky University Press, 2001.
• Rozhovory od Bakerova jezera – na hranici reality, metareality a fikce. Luhačovice:
Atelier IM, 2002 (společně s J. Svobodou).
• Udržitelný rozvoj. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2010.
• Příroda, kultura, rodina (ženatý, tři děti)
Zaměstnání
• odborný pracovník v Ústavu krajinnej ekológie SAV, Bratislava
• odborný asistent na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého
v Olomouci
• ředitel Centra interdisciplinárních studií UP v Olomouci
1998–
2002–
člen Řídícího výboru Millennium Project, Washington, D.C.
člen (ředitel) Komise Nadace Charty 77 pro udělování Ceny Josefa
Vavrouška
2004–2010 předseda Správní rady Agentury rozvojové a humanitární pomoci
Olomouckého kraje, o.p.s.
docent na Katedře geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci
2007–
vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci
2008 –
předseda České asociace Římského klubu
2009–
člen Správní rady Fulbrightovy komise
• Rozvojová studia, globální environmentální problémy, udržitelný rozvoj
88
Helena Nováčková
Rok narození: 1966
Místo narození: Vyškov
Mgr. Helena Nováčková
lektorka, vedoucí metodické sekce vzdělávání pedagogů v oblasti EVVO
v Centru ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov
Helena Nováčková
1979–1984 Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, obor biologie –
pedagogika
2004–2006 dvouletý kurz pro vedoucí pracovníky středisek ekologické výchovy, Vsetín
Specializace
• Pedagogika, biologie
89
• Turistika, lyžování, rodina
K ekologické výchově jsem se dostala v roce 1982 na první Letní škole ochrany přírody,
vedené Alešem Máchalem a Hanou Korvasovou, kteří dnes vedou Lipku v Brně. Tato
Letní škola mě ovlivnila natolik, že jsem začala vést svůj první oddíl ochránců přírody
a tato aktivita provázela prvních deset let mého působení v ekovýchově.
Zaměstnání
Když Michal Bartoš v roce 1992 zakládal Sluňákov, obrátil se na mě, zda bych se nechtěla
zapojit. Vedli jsme spolu nejprve oddíl Mravenci, později jsem se stala jedním z prvních
zaměstnanců Sluňákova a pracuji zde dodnes.
2005–
Moje práce v ekovýchově se stále proměňuje a to mě na ní velmi baví. Zpočátku jsem
pracovala na výukových programech s malými dětmi a jak i moje vlastní děti rostly,
měnila se i cílová skupina, kterou jsem měla na starosti. Nyní se nejvíce věnuji výuce
vysokoškoláků a vzdělávání pedagogů.
1994–
2010–
Centrum ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov – tvorba
a realizace ekologických výukových programů a seminářů pro učitele,
popularizace vědeckých poznatků ve výuce, publikační činnost
Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci – externí lektor
dvousemestrálního kurzu Ekologická a globální výchova
Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina – koordinátor
specializačního studia pro školní koordinátory EVVO
• Vedoucí výukové sekce v Centru ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov,
příprava a realizace výukových programů, seminářů pro učitele, výukových materiálů
a projektů, hlavní koordinátorka krajských konferencí EVVO pro Olomoucký kraj,
koordinátorka projektu Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy. Autorka
řady popularizačních publikací s tematikou globální výchovy a udržitelného rozvoje,
podíl na projektech týkajících se popularizace ekologické výchovy a udržitelného
rozvoje.
• příspěvky do publikace nakladatelství Raabe Svět průřezových témat s názvy Je jen
jedna země (2006), Otvírání studánek (2007) a Bludištěm vztahů (2008)
• metodické publikace pro učitele Sedm barev duhy (Sluňákov – Centrum
ekologických aktivit města Olomouce, 2008) a Zelený ostrov (Sluňákov – Centrum
ekologických aktivit města Olomouce, 2009)
[email protected]
90
Ivan Rynda
Rok narození: 1953
PhDr. Ivan Rynda
vedoucí Katedry sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií
Univerzity Karlovy v Praze
Ivan Rynda
91
Studoval filosofii a češtinu na Filosofické fakultě UK v Praze (v roce 1985 mu byl
udělen titul PhDr.). Od roku 1975, kdy byl po polovině studia vyloučen, se živil jako
sanitář, montér, myč oken a knihovník, v letech 1978 až 1990 pak jako programátor
a systémový analytik. Filosofie, literární věda, zájem o politiku, věci veřejné a globální
problémy civilizace jej dovedly k problematice životního prostředí.
národní parky a členem rady Národního certifikačního střediska pro certifikaci dřeva,
v letech 2000 až 2011 byl členem Vědecké sekce Rady Národního parku Šumava,
od roku 2004 je členem Rady Krkonošského národního parku. Od roku 2001 pracoval
jako člen Českého národního komitétu programu UNESCO Člověk a biosféra, roku
2008 se stal jeho předsedou.
V letech 1990 až 1992 byl předsedou výboru pro životní prostředí Federálního shromáždění
ČSFR, v letech 1992 až 1994 poradcem ministra zemědělství, v letech 1994 až 1998
zastupitelem městské části Praha 10, v roce 1998 členem zastupitelstva hlavního
města Prahy.
Od roku 1998 je členem Meziresortní pracovní skupiny EVVO Ministerstva životního
prostředí, od roku 2000 členem Rady pro trvale udržitelný rozvoj Ministerstva
životního prostředí. V roce 2003 spoluzakládal Radu vlády pro udržitelný rozvoj, kde
byl v letech 2003 až 2006 místopředsedou Výboru pro komunikaci, a jejímž členem je
dosud. Od roku 2002 je také členem České asociace Římského klubu. Zakládající člen
České společnosti pro ekologii (2008–), do 2011 člen výboru. Člen České komise pro
UNESCO (2011–).
Od roku 1992 do roku 2008 působil na Karlově univerzitě jako člen a zástupce ředitele
Centra pro otázky životního prostředí, od roku 2000 současně jako vedoucí Katedry
sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií, kterou ve stejném roce
pomáhal zakládat jako vyústění tehdejšího Institutu základů vzdělanosti UK.
Přednáší problematiku společenskovědních souvislostí životního prostředí a 
trvale
udržitelného rozvoje, sociální a kulturní ekologii. V letech 1993 až 2000 přednášel
na Institutu základů vzdělanosti UK (od roku 2000 Fakultě humanitních studií
UK), v letech 1994 až 2001 na Fakultě sociálních věd UK. V roce 1994 hostoval
na universitě v Cambridge. V letech 1996 až 2001 byl členem akademického senátu
UK a jeho pedagogické komise, v letech 1995 až 1999 byl členem Grantové agentury
UK (v letech 1997 až 1999 byl místopředsedou oborové sekce společenských věd).
Je autorem řady kratších studií v oboru sociální ekologie a příbuzných oblastech,
a 
zpracovatelem řady výzkumných a 
pedagogických projektů. Je činný také
ve 
sdělovacích prostředcích (řada odborných i 
popularizačních článků,
rozhlasová a televizní popularizační publicistika), v letech 2000–2004 byl stálým
spolupracovníkem Českého rozhlasu s pravidelným pořadem.
V roce 1992 spoluzakládal Společnost pro trvale udržitelný život (v roce 1999 až 2003
byl jejím místopředsedou), v roce 1994 Národní lesnický komitét, v roce 1998 při
Akademii věd ČR spoluzakládal Český komitét IAIA (International Association of
Impact Assessment) pro hodnocení vlivů na prostředí.
V letech 1998 až 2002 byl členem Vědecké rady Ústavu ekologie krajiny Akademie věd
ČR, od roku 1999 byl členem odborného grémia ministra životního prostředí pro
V roce 1992 byl delegátem Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de
Janeiro, o deset let později delegátem Světového summitu OSN o udržitelném rozvoji
v Johannesburgu.
V letech 2001 až 2005 působil jako člen odborné poroty soutěže Ekofilm.
Je ženatý, má dceru a syna. Mezi jeho zájmy patří filosofie, umění a sport.
Ocenění
2002
92
Ivan Rynda
Kterak jsem se dostal k ekovýchově
a jak ekovýchova dostala mě
Motto:
A zatím kolem běžel čas
a mně unikly souvislosti.
No nedivte se, prosím vás –
v takový krásný společnosti…
(Jiří Suchý)
koncem léta sinicemi, vykládal jako odvěké, přirozené a náležité, liboval jsem si nad
početným stádem kolchozních krav JZD, které tak krásně stráně pohnojí. Ve škole
jsem poslouchal výklady o tom, jak býval dřív les vyčištěný, protože v něm Maryčka
vysbírala do klína i poslední kousek drva, zatímco dnes v lese uklízí šťastný státní lesník
a lidé si pohodlně topí uhlím. „Z komína se kouří, slunko oči mhouří. Mhuř si oči, mhuř:
kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř!“ – pravilo dobové paradigma Čítanky a já
jsem netušil ani zbla o umělých hnojivech, fosfátech, dusíku, fosforu, eutrofizaci,
úloze dřevní hmoty ponechané v lese a rumištních rostlinách na pojizerských lukách
a o mnohém dalším. „Mastné fleky“ na loukách Bílých Karpat vzniklé vnosem
dusíku příliš početného stáda mi vysvětlili až o třicet let později. Slepá důvěra v moc
techniky, která umožní člověku zařídit se v přírodě co nejpohodlněji, zůstala řadě mých
vrstevníků dokonce dodnes. A právě příslušníci dvou nejdůležitějších rozhodovacích
sfér, politikové a ekonomové, dodnes většinově hlásají přesvědčení, že příroda, krajina
a svět jsou tu jen a jen pro nás, pro lidi, a člověk je měrou všech věcí… Nemůžeme-li
je konzumovat, ať už těžbou, lyžováním nebo jen pohledem, protože i do první zóny
národního parku bychom přece měli mít samozřejmé právo vstupu, nemají samy o sobě
žádnou hodnotu a dokonce ani smysl.
Trvalo dlouho, než jsem pochopil, jak velkou měla maminka pravdu, když vzpomínala
na přírodu svého dětství, a trvalo ještě déle, než jsem začal aspoň trošku rozumět
přírodním zákonitostem a dějům, ale cesta k porozumění byla hodně klikatá.
Moje maminka prožila dětství v Ráji, zatímco já jsem se narodil v činžáku oprýskaného
Smíchova, jehož parky jsme znali do posledního koutku. Prázdniny jsme s mými dvěma
mladšími bratry trávívali na starém statku u nemladé maminčiny sestřenice, které se
hlukové znečištění provázející tři malé kluky přestalo zamlouvat už po prvním vítacím
dni. Vycházeli jsme proto s maminkou brzy ráno do skal, lesíků a vesniček Českého ráje
a vracívali jsme se až před setměním lukami z Dolánek vzhůru podle Jizery na Loužek.
„Tady bývalo tolik květin!“, stýskala si maminka nad kopřivami a plevelem a jmenovala
ty, které jsme našli, „všechno to po válce to družstvo zničilo!“ – „To je jen vzpomínkový
optimismus, mami!“, odpovídal jsem s převahou přemoudřelého městského dítěte,
„přírodu přece nejde pokazit!“. Podobně jsem si i zelené hladiny, ohavně zarostlé
Na gymnáziu jsem takticky zvolil přírodovědnou větev, protože jsem měl jasno o volbě
češtiny, literatury a filozofie na vysoké škole a chtěl jsem si naposledy ve škole užít
biologie, ale i matematiky. Když mne po pátém semestru vyloučili ze studia veškerých
vysokých škol Varšavské smlouvy a RVHP, vrátil jsem se pozorovat Český ráj,
tentokrát jako montér z výšky a nadhledu stožárů vysokého napětí, protože kromě mytí
oken jsem jinou práci dělat nesměl. Trvalo to, než jsem v systému kádrování objevil
skulinu: v úřadech masově přibývalo počítačů, ale školy neprodukovaly programátory.
Assembler, Cobol a jiné programovací jazyky jsou koneckonců taky jazyky, jako ta
čeština; naučil jsem se je s chutí, ale nikdy jsem neprogramoval ani zdaleka tak rychle
jako moji kolegové, vysokoškolští matematici.
A tehdy se znovu projevilo dědictví po mamince, tedy spíše ob generaci po jejím
tatínkovi. Byl řídícím učitelem na základních školách; a jsem si jistý, že neodbytný
a neodstranitelný sklon vykládat, vysvětlovat, poučovat, učit, kázat a jinak obtěžovat
okolí jsem zdědil po něm. Stal jsem se analytikem – a školitelem; protože ze všeho, co
Ivan Rynda
93
bylo třeba u počítačů konat, mi vykládání a školení toho, co jsem sám dokázal „objevit“,
pochopit a uchopit, šlo daleko nejlíp.
Kazatelský pud se hodil i v lavicích Federálního shromáždění, do kterých jsem najednou
po listopadu 89 směl. Do výboru pro životní prostředí se kupodivu nikdo z poslanců
příliš nehrnul. V kontextu privatizací, restitucí, ale třeba i pečlivě připravovaných
angažmá v zahraničí se nezdál příliš zajímavý; a tak jsem se jako jeho předseda jen učil
a učil, mnohdy i věci základní. Naštěstí jsem měl dobré učitele ve všech přírodovědcích,
ochranářích a legislativcích, kteří připravovali například zákon o ochraně přírody
a krajiny; ale hlavně na federálních zákonech o životním prostředí, později na zákonu
o lesích a řadě dalších jsem se už dokázal výrazně podílet i sám. Bylo by správné napsat
i o tom, protože i zákon má vychovávat, ale tady zmíním alespoň Josefa Vavrouška,
Ivana Dejmala a Jana Květa.
Po volbách, ve kterých životní prostředí tak trochu prohrálo, Bedřich Moldan pochopil, že
mluvení a učení je má silná stránka a přizval mne k založení Centra pro otázky životního
prostředí na Karlově univerzitě. Od té doby už hlavně učím a přednáším, ve škole, ale
i pro Místní agendy 21, Zdravá města, politiky, kolegy učitele, nevládní organizace,
státní správu ochrany přírody, veřejnost – a pro každého, kdo si řekne.
Ale učím se pořád. A děkuju pořád. Protože mne tak osud zavál k ekologické
a environmentální výchově, ale také, myslím, mezi lidi většinou neproblémové
a nejpřátelštější. Kdykoli jdeme krajinou s kolegy a přáteli ze správ chráněných
krajinných oblastí nebo národních parků, kam jezdíme se studenty na letní školy
a terénní praxe, znovu si uvědomuji, jak pohodoví a obětaví jsou to lidé; a jsem si jistý,
že i studující slečny a pánové z naší katedry sociální a kulturní ekologie na Fakultě
humanitních studií UK mají trochu jiné uspořádání hodnot, než pragmatičtí adepti
práv nebo ekonomie. Rád bych si přičetl za to zásluhu; jenže oni často už takoví
ke mně přicházejí, protože láska a úcta k přírodě, myslím, dělá lidi lepšími. I o tom
byla na můj podnět napsána pěkná diplomka: o lidech, kteří po výkonu státního
úředníka v ochraně přírody nemají nic lepšího na práci než založit si nevládku a věnovat
se v ní – znovu přírodě, ale taky životnímu prostředí a učení o nich: ekologické
a environmentální výchově.
Když jsme zakládali Českou společnost pro ekologii, byl jsem přizván hájit jaksi šíři té
vědy a jejího pojetí oproti úzkému scientistnímu ponoru jednotlivých oborů, třeba
botaniky nebo zoologie. Přeli jsme se o obsah ekologie dlouho, až jeden z botaniků řekl
moudře: je to vo interakcích! Ano, opravdu si myslím, že ekologie pojednává hlavně
o souvislostech. Učíme-li pak hlavně mladé lidi souvislostem „jen“ v přírodě, mluvíme
o ekologické výchově, ale ani tady nesmí chybět étos a naslouchání tomu, co nám příroda
jako celek chce sdělit, a ne jen kvantitativní pokusnictví a „vymáhavý nárok“ toho, co si
přeji slyšet. Hledáme-li a učíme souvislosti širší, předivo vztahů mezi lidskou osobností,
společností, kulturou, krajinou a přírodou, nazýváme to environmentální výchovou.
Je, myslím, hloupost se domnívat, že kultura stojí vždycky a zásadně proti přírodě; ale
stejnou hloupostí je nedostatek úcty k životu ve všech jeho formách i k přírodě neživé
a, řekl bych, nedostatek dychtivé a lačné poznávací pokory před přírodou jako celkem.
Znalosti, jak ví každý učitel, se dají dnes nalézt na internetu na tři – pět kliknutí. Je to
nebezpečné: dětem to vštěpuje dojem, že celý svět je tak trochu k mání na tři kliknutí.
Dovednosti je už nutné předvádět: takhle se k tomu postav!; a postoje si člověk
osvojuje prožitkem, třeba skrze vůni květiny a drsnost kůry. Ale ani učitel tady nemusí
přijít zkrátka, jenže postoje už nepředvede, ty z něho musejí prostě vyzařovat; to už
snadno neošidí. A to je snad ten patočkovský život v pravdě, v pravdě člověka a přírody,
a poznávání pak může být oním platónským spolubytím, v němž pravdu nazřeme.
94
Ivan Rynda
Ve všech těch velkých slovech si přitom často připadám jen jako starý transformátor.
Poslouchám příklady a ukázky přírodních zákonitostí, dávám si ukazovat, čeho bych
si sám na louce nebo v rybníce nevšiml, po léta buduji systém svých přírodovědných
znalostí, uvažuji o lidech a kultuře… a přetvářím to všechno do vztahů, korelací,
závislostí, souvislostí a 
příběhů. David Bordwell vtipně poznamenal: „…ty
nejzajímavější a nejvýznamnější otázky procházejí explicitně napříč akademickou
dělbou práce;“ a Ulrich Beck píše dokonce o specializaci na souvislosti. Zmíněný
internet, doufám, ztěžuje práci dobrému učiteli jen zdánlivě. Vzdělání už se neměří
znalostmi, které si dnes může najít ihned kdokoli, učitel i žák, a taky to oba dělají. Právě
proto nabývá na významu porozumění celkům, souvislostem, příběhům, rozhodující
je interpretace a konstrukce. Jedna z mých studentek, nadaná zvýšeným prahem
sebehodnocení, si po jakémsi semináři ulevila: co mi bude vykládat nějakej češtinář!
Inu, i krajinu lze interpretovat jako text a kouzelný palimpsest, jak známo. Tu školu jsem
ostatně po mnoha letech s výtečným prospěchem dostudoval – v časech tak zlých a při
úrovni Filozofické fakulty tak nízké, že bych se právem musel považovat za samouka,
kdyby nebylo třeba Milana Sobotky, Jaroslavy Peškové, Karla Hausenblase a bytových
seminářů.
Neplačte, sami jste si to zavinili! Totiž dlouholetá kolegyně „z branže“ Marcela Křížová,
když mne požádala, abych konečně vysvětlil, jak jsem se dostal k ekologické
a environmentální výchově. Tedy právě tak, jak jsem to popsal – bylo to klopotné
a dlouhé putování a ještě neskončilo. Z kdekteré vlastní přednášky a odezvy publika
se zas něco přiučím; a skoro z každé diplomky, byť ji třeba sám vedu. A nejen proto
jsem ekologické výchově vděčný. Člověk přece pokračuje dál ve svých dětech
a v odpovědnosti vůči nim. A když mu dospějí, pořizují si sobecky někteří z nás
každoročně děti nové a nové, kolik jich přijímací zkoušky nabídnou.
Myslím, že ekologická výchova je přece jen o maličko víc podobna vědě. Mluvíme-li však
o výchově environmentální, o výchově k uvědomělé skromnosti a výběrové náročnosti,
o porozumění celku a souvislostem v prostoru a v čase, pak mne k ní vedlo a vychovalo
všechno, co jsem kdy v životě dělal.
• telefon: 251 080 354, 251 080 270
251 080 202, 774 530 206
Emilie Strejčková
95
Rok narození: 1939
Místo narození: Domažlice
Rok úmrtí: 2009
Místo úmrtí: Praha
Mgr. Emilie Strejčková
zakladatelka a první ředitelka Ekologického centra
hlavního města Prahy v Toulcově dvoře
96
Vzdělání
1978
Emilie Strejčková
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor matematika
a výtvarná výchova, defektologie a národní školy
Přírodovědecká fakulta UK v Praze, obor ochrana přírody – postgraduální
studium
Specializace
Ocenění
1997
1997
1999
2009
ekologické výchově
cena Henry Forda za projekt Ekologického a informačního centra
Velká stříbrná medaile ministra školství „in memoriam“, ale ještě za života
o tom věděla – dohoda o návštěvě a osobním předání se měla uskutečnit
dva dny po její smrti. Medaili převzal od ministra Lišky manžel.
• Učitelka přírodopisu, tělesné výchovy, pěstitelských prací, environmentální výchovy
Zaměstnání
1968
1969–1975
1977–1993
1993–1994
fotooddělení ČTK.
učitelka na školách v Praze 10
inspektorka kultury, Odbor školství a kultury ONV v Praze 10
Český ekologický ústav
• Napsala mnoho článků a vydala několik publikací. Nejznámější jsou publikace
Děti pro pětihory (Zájmové sdružení Toulcův dvůr, 1998) a Děti, aby byly a žily
(MŽP ČR, 2005). Mezi závažné články patří článek Potřeba vědeckého základu
k výchově přírodou (in: Akademický bulletin, 9/1999) nebo filmový dokument Abys
zůstala živá, Praho (2002, se spolupracovníky). K její publikační činnosti patřilo
i vystupování v televizi a rozhlasu.
• V dalších letech se v rámci výzkumného úkolu i v publikační práci věnovala tématu
odcizování člověka přírodě, odcizování dětí přírodnímu prostředí. Hlavním mottem jí
byla asijská moudrost: „Řekni mi, zapomenu, ukaž mi, budu si pamatovat a nech mně
udělat, porozumím“.
• Bohatá knihovna Emilky a dokumentace k ochraně přírody a ekologické výchově
za období 1990–2008 je uložena v Národním archivu, č. fondu 1782 jako osobní fond
Emilie Strejčkové, a má délku 10 metrů.
• V létě roku 2010 byla v Toulcově dvoře na západním štítě umístěna pamětní deska
na počest Emilie Strejčkové – zakládající ředitelky Ekologického centra.
Narodila se v Domažlicích jako jedna ze dvou dcer. V 15 letech vstoupila do ČSM, kde
čtyři roky vedla děti v Pionýru, pak vedla turistický a keramický kroužek při Domě
pionýrů v Plzni – a to se jí stalo osudným. Na základě udání, že turistický kroužek vede
v duchu Junáka, byla těsně před maturitou vyslýchána policií a následně vyloučena ze
Střední pedagogické školy v Plzni.
Byla nucena pracovat jako dělnice v družstvu Znak, dále jako zdravotnice u Západočeských
lázní a jako aranžérka u Propagačního podniku v Plzni až do roku 1962. V tomtéž roce
ale externě odmaturovala na Střední škole pro pracující v Plzni.
V roce 1960 se provdala za Jiřího Forejta, redaktora ČTK. Po narození synů Martina
(1962) a Tomáše (1963) byla v domácnosti. Současně studovala na Pedagogické
fakultě UK obor matematika a výtvarná výchova, defektologie a národní školy (včetně
logopedie). Toto studium ukončila až v roce 1978, protože v letech 1965 až 1968
doprovázela manžela na dlouhodobé služební cestě do Alžíru a Keni. Po návratu byla
zaměstnána ve fotooddělení ČTK. V dalších letech učila na školách v Praze 10. V roce
1976 se s Jiřím Forejtem rozvedla.
Od září 1977 pracovala jako inspektorka kultury (pro památky a přírodu) na Odboru
školství a kultury ONV v Praze 10. V rámci této funkce se seznámila se zakladatelem
a vedoucím Útvaru ochrany přírody, tehdy náměstkem ředitele Pražského střediska
památkové péče a ochrany přírody, RNDr. Jaromírem Strejčkem, za kterého se v roce
1985 provdala.
Emilie Strejčková
V té době působil v Praze 10 aktiv profesně kvalitních ochránců přírody, které z titulu
své funkce zaštitovala. Pod jejím vedením byl vytvořen systém regionální ekologické
výchovy pro žáky základních škol v Praze 10.
97
slavnostně otevřen pro veřejnost. Definitivní smlouva mezi Zájmovým sdružením
Toulcův dvůr (složeného z organizací působících na Toulcově dvoře) a Magistrátem
hlavního města Prahy o správě a užívání areálu pro ekologickou výchovu byla uzavřena
4. ledna 1996 na 50 let.
V roce 1990 založila základní organizaci Českého svazu ochránců přírody (zkr. ZO ČSOP)
Botič-Rokytka, jejíž se stala vedoucí. Napomáhala biologické rehabilitaci údolí Botiče
a budování naučné stezky jeho povodím. Iniciovala doplnění informačního okruhu
životního prostředí Prahy a ekologické vyhodnocování parcel. S několika dalšími
spolupracovníky prosadila vyhlášení prvních přírodních parků v Praze, původně
nazývaných oblastmi klidu.
Současně intenzivně pracovala na přípravě vybudování ekologického centra. Původně
měla v úmyslu prosadit samostatnou budovu s maximálně ekologickým režimem
provozu a umístit ji v blízkosti Toulcova dvora, který byl ještě v té době historickým
majetkem Purkrabství Pražského hradu, ale na doporučení svého manžela se o tento
areál ucházela. Toulcův dvůr byl mezitím zapsán do seznamu objektů určených
k privatizaci.
Emilka byla velice pracovitá a důsledná. Totéž vyžadovala od svých spolupracovníků. Jejím
základním heslem bylo: „Když něco nejde, tak to jít musí“.
S podporou ZO ČSOP Botič – Rokytka usilovala o získání Toulcova dvora, zařazeného
již v roce 1964 do seznamu nemovitých kulturních památek na území Prahy.
V parlamentu docílila, že byl Toulcův dvůr z privatizace vyčleněn, v roce 1992 předán
do majetku Hlavnímu městu Praha a vyjmut z restitucí. Nejprve měla zájem jen
o jeho nejstarší část – původní tvrz, přebudovanou na sýpku. Magistrát si však dal
podmínku – všechno, nebo nic. Emilka výzvu přijala. Musela magistrátu složit dost
velkou bezúročnou finanční hotovost (vádium – kauci), na kterou se rodina složila.
Tato částka byla teprve po úspěšném zahájení činnosti ekocentra vrácena. Jednání
s Magistrátem byla i nadále zdlouhavá.
V roce 1993 přešla do Českého ekologického ústavu, kde se věnovala ekologické výchově,
zpracovala Analýzu ekologické výchovy v ČR a vytvořila první variantu návrhu
Národního programu ekologické výchovy.
Na podzim v roce 1994 mohli dobrovolníci (zejména z Hnutí Brontosaurus) zahájit
v areálu úklidové práce a v září 1995 byl areál za přítomnosti představitelů magistrátu
Bez ohledu na zdlouhavá jednání již od začátku roku 1995 založila Odbornou radu
Ekologického centra, jejímiž členy byli Ing. Josef Vavroušek, CSc. a MUDr. František
Koukolík, DrSc. Vždy prosazovala, že rozhodující pro celoživotní chování člověka
je období imprintingu (vtištění, vtiskování) radikální forma vnímání a učení, tj.
období prvních dvou až tří let. Proto byl při ekologickém centru založen Klub
matek Mateřídouška, který prozatím působil v provizorních podmínkách. Rovněž
ve stísněných podmínkách probíhaly semináře a výukové programy. Byly zahájeny
akce pro veřejnost, založena knihovna a kronika, později také zahrádka i malá farma
domácích zvířat.
Postupně pokračovaly velké rekonstrukce inženýrských sítí a budov areálu. Od roku
1997 přesídlilo do Toulcova dvora z Holandska ústředí organizace zastřešující
environmentální mládežnická sdružení z celé Evropy Youth and Environment Europe.
V září 1998 byl slavnostně otevřen víceúčelový sál z bývalých dvoulodních klenutých
barokních stájí. Získání větších prostor výrazným způsobem ovlivnilo možnosti
ekocentra nejen pro vlastní výukovou činnost, byly tím vytvořeny podmínky pro různá
setkávání a výstavy. V roce 2000 byla dokončena ubytovna pro 35 lidí.
98
Emilie Strejčková
V rámci projektu Praha – Evropské město kultury proběhla setkání Praga 2000 Natura
Megapolis. Emilka byla členkou organizačního výboru a součástí programu byla i sekce
ekologické výchovy.
Zpracovala texty k naučné stezce areálem Toulcova dvora nazvané Stezka k živé
budoucnosti (otevřena roku 2000 v délce 1,2 km na počest 5. výročí zahájení činnosti
centra). V tomtéž roce vyšla pod názvem Toulcův dvůr i barevná brožura s kopiemi
jednotlivých tabulí.
Koncem srpna 2004 byla slavnostně otevřena dvoutřídní ekologická mateřská školka
Semínko pro 40 dětí, jejíž se stala zakládající ředitelkou. Podíl na vzniku školky má
i spolupráce s Německem v roce 2003. Vzniklo partnerství MŠ Semínko a ekologické
MŠ Wackelzahn v Hamburku. Mezinárodní spolupráce pokračovala i v roce 2008
dalšími semináři na téma Skleníkové děti – nová výzva pro ekologickou výchovu
a Dobrá praxe ekoškolek, které iniciovala a připravovala, ale v důsledku zdravotních
problémů se ho zúčastnila jen prostředním videokazety.
V roce 2004 ukončila funkci ředitelky Ekologického centra, které bylo přejmenováno
na Středisko ekologické výchovy (zkr. SEV). Zaměřila se na chod školky a organizovala
kolektiv specialistů, kteří se věnovali výzkumu odcizování dětí přírodě. Po skončení
projektu pokračovala v přípravách na zavedení lesních školek v ČR.
Vznik Ekologického centra Hlavního města Prahy Toulcův dvůr a podíl na rozvoji
environmentální výchovy byly výsledkem její neobyčejné vitality a houževnatosti.
Zásluhou její neúnavné iniciativy a schopnosti týmové práce přerostl pod jejím řízením
význam i výsledky činnosti Ekologického centra během krátké doby nejen rámec Prahy,
ale i území České republiky.
Během intenzivní činnosti na projektech environmentální výchovy často doprovázela
svého manžela RNDr. Jaromíra Strejčka na jeho entomologických průzkumech v ČR,
na Slovensku i zahraničí (Středomoří, Alžírsko, Střední Asie, Arménie), ale velmi
intenzivně a zasvěceně sama sbírala hlavně fytofágní brouky (rámcově se učila je
rozeznávat). Podařilo se jí v cizině najít druhy úplně nové, dosud nepopsané, které byly
po ní příslušnými specialisty pojmenovány jako „emilie“ (např. Cantharis Emilie Švihla
z Uzbekistánu).
Netradiční vzpomínka na Emilku
Většina lidí, kteří měli možnost se s Emilkou setkat, ji asi zažila na odborné úrovni jako
nesmírně charismatickou, osobitou, cílevědomou a pracovitou ženu, která pracuje
na naplnění svých vizí. Já jsem měl ale možnost poznat ji z jiné, poněkud méně tradiční
stránky.
Na Toulcův dvůr jsem nastoupil jako civilkář, a tak si Emilku pamatuji nejvíc jako mou
šéfovou. Začátek civilky pro mne, čerstvého absolventa vysoké školy, byla těžká srážka
s realitou běžného života v neziskové organizaci. A také poměrně zajímavé období
potýkání se se silnou osobností, jakou Emilka bezesporu byla.
Od ostatních civilkářů jsem se ale velmi rychle naučil několik základních pravidel, jak se
vyhnout Emilčiným vrtochům. Základním pravidlem bylo, že pokud se Emilka někde
znenadání zjevila a blížila se k nám, hloučku civilkářů, každý z nás se musel ihned
rozprchnout za nějakou důležitou prací do všech směrů. Pokud přece jen Emilka někoho
z nás odlovila, následovala druhá fáze „Nevím, neumím, neznám, nemám čas a zkuste
se zeptat někoho jiného“. Někdy to byly opravdu hodně úsměvné situace. Emilka si
mne hned první den zavolala na „školení“. Od ostatních civilkářů už jsem věděl, co mne
čeká: začalo to vědomostním testem – „Co myslíš, ovlivňují chování člověka víc geny
nebo výchova?“. S láskou jsem si vzpomněl na své rodiče a naivně odpověděl, že přece
výchova. Následovalo hodinové školení o tom, že ve vývoji člověka je nejdůležitější
jeho genetika, že malé děti díky genům vědí, jak se chovat k přírodě a výchova to jen
kazí, o imprintingu, genu, memu a podobně. A na konci téhle dvouhodinové přednášky
plynule přešla do běžných věcí. Poslala mne, abych u protějšího paneláku domluvil se
stavbyvedoucím, aby nám nechali stará okna, co tam zbyla po rekonstrukci.
To jsem ještě nevěděl, že celá moje civilka se bude dělit na dvě poloviny, péči o zvířata a areál
Toulcova dvora, a na přenášení starých oken, dlaždiček, pisoárů, toalet, van, oken, dřev,
židlí, knížek a milionu dalších věcí, které se „ještě někdy budou hodit“ z místa na místo…
Valná většina z těch věcí nakonec, po paterém přenesení, skončila v kontejneru, ale
Emilka prostě patřila k tomu druhu lidí, kteří se snaží i staré věci využít. A i mě osobně to
přece jen k něčemu bylo – stal jsem se přeborníkem ve stěhování. Poslední den své civilky
jsem strávil, společně s dalším civilkářem, stěhováním kanceláří sdružení Pavučina. Stihli
jsme to za polovinu předpokládané doby. Na překvapené otázky kolegyň z Pavučiny nám
nezbylo než odpovědět – „My to na Toulcáku děláme denně“.
Ing. Jan Chvátal,
předseda Základního článku Hnutí Brontosaurus Botič z Toulcova dvora
Veronika Svobodová
99
Rok narození: 1973
Místo narození: Trutnov
Rok úmrtí: 2010
Mgr. Veronika Svobodová
vedoucí Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER v Litoměřicích
100
Veronika Svobodová
Svůj profesní život zahájila jako učitelka na 1. stupni na ZŠ Komenského v Trutnově.
Současně začala lektorsky vést semináře a kurzy pro studenty a pedagogické pracovníky
na Českém středisku ekologické výchovy na Rýchorské boudě v Krkonoších.
Po založení Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory SEVER v Horním Maršově
v roce 1994 se stává jednou z jeho prvních zaměstnankyň a získává praxi po boku
zakladatelů SEVERu – manželů Kulichových a svého pracovního partnera Topího
Piguly. Tento tým lidí postupně vytváří a naplňuje koncepci v té době druhého
pobytového střediska ekologické výchovy v ČR. Veronika se specializuje na vedení
seminářů pro studenty a pedagogické pracovníky, připravuje projekty a mezinárodní
semináře. Byly to roky plné bezbřehého nadšení a maximálního nasazení, kdy
ekologická výchova byla na počátku svého dynamického rozvoje. Právě to pozitivně
ovlivnilo další kariéru Veroniky. Díky její osobní odvaze, profesním předpokladům,
velkému odhodlání a tak trochu i zamícháním „karet osudu“, se stěhuje v roce 1997
do Litoměřic a zakládá zde další pracoviště SEVERu.
Vzdělání
1991–1994 Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
Zaměstnání
1994
1995
1997
učitelka na 1. stupni ZŠ Komenského v Trutnově
Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory SEVER v Horním Maršově
Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory SEVER v Litoměřicích
• Hudba, knihy, cykloturistika, lyžování
V 
roce 1991 maturovala na 
trutnovském gymnáziu s 
přírodovědným zaměřením.
Svou pedagogickou kvalifikaci jako učitelka pro speciální školy a 1. stupeň získala
absolvováním Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad
Labem.
Od roku 1997 až do své smrti byla vedoucí SEVERu v Litoměřicích. První z významných
projektů, které koordinovala, byl mezinárodní projekt mezi provincií Jižní Holandsko
a Severními Čechami s názvem „Pilotní projekt rozvoje ekologické výchovy v severní
části Čech“. Další, navazující projekt, který realizovala, byl česko-německý projekt
zaměřený na podporu ekologické výchovy podporovaný Německou nadací pro životní
prostředí DBU. Na SEVERu v Litoměřicích prostřednictvím ekologické výchovy
působila na různé věkové skupiny obyvatel. Byla lektorkou výukových programů pro
děti, seminářů pro pedagogické pracovníky, zajišťovala osvětové akce a kampaně
k významným dnům, koordinovala činnost Dětského zastupitelstva.
Před rokem 2004 se aktivně podílela na 
vzniku Krajské koncepce ekologické
(environmentální) výchovy v Ústeckém kraji. Současně se stala hlavní iniciátorkou
setkávání členů krajského Poradního sboru EVVO, kde byla později zvolena jeho
předsedkyní. Na krajské úrovni zastávala i pozici člena v komisi pro strategický plán
udržitelného rozvoje kraje.
Na komunální úrovni byly její aktivity neméně významné. Byla aktivní členkou komise
„Zdravá města“. Organizačně a moderováním zajišťovala tzv. „kulaté stoly“ – setkávání
obyvatel s politiky a odborníky k určitému tématu. Díky těmto akcím byla učiněna
mnohá opatření ke zvýšení kvality života v Litoměřicích.
Josef Vavroušek
101
Rok narození: 1944
Rok úmrtí: 1995
Místo úmrtí: Parichvost, Slovenská republika
Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc.
ministr vlády ČSFR, předseda Federálního výboru
pro životní prostředí, ekolog
102
Josef Vavroušek
Vzdělání
1962–1967 Strojní fakulta ČVUT v Praze, specializace ekonomická, zaměření
matematické
1975
obhajoba dizertační „Systém řízení průmyslového podniku“ – udělen titul
CSc.
Zaměstnání
1968–1969 Vojenský výzkumný ústav – základní prezenční služba
1969–1970 Výzkumný ústav ekonomiky průmyslu a stavebnictví při Vysoké škole
ekonomické
1970–1974 Institut poradenství
1975–1990 Ústav pro ekonomiku a řízení vědeckotechnického rozvoje (později
Výzkumný ústav vědeckotechnického rozvoje) – specializace kybernetika
a teorie systémů, později péče o životní prostředí
1990
náměstek Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj odpovědný za péči
o životní prostředí
1990–1992 ministr vlády ČSFR, předseda Federálního výboru pro životní prostředí
1992
Institut aplikované ekologie při Vysoké škole zemědělské Praha –
výzkumný a vývojový pracovník v oblasti trvale udržitelného hospodaření
ve venkovské krajině
1993
oddělení veřejné a sociální politiky, Institut sociálních studií Fakulty
sociálních věd UK v Praze; člen vědecké rady FSV UK a proděkan pro
rozvoj a styk s veřejností
Další aktivity
1968
1988
1988
1989
1991
1992
1992
1994
expedice Lambarené (Gabon)
externí vyučující na Strojní fakultě ČVUT v Praze – kurz péče o životní
prostředí
spoluzakladatel Kruhu nezávislé inteligence
spoluzakladatel Občanského fóra
organizace první celoevropské konference ministrů životního prostředí
(Dobříš)
vedoucí československé delegace na Konferenci OSN o životním prostředí
a rozvoji (Rio de Janeiro)
zakladatel a předseda Společnosti pro trvale udržitelný život
22 přednášek na universitách, vědeckých ústavech a státních institucích
v USA
• Publikoval pět knih, 40 studií a cca 150 odborných článků, zejména z oblasti
kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí.
Hlavní ocenění in memoriam
• Medaile prezidenta republiky Za zásluhy o Českou republiku I. stupně
• Cena Františka Kriegla za občanskou statečnost projevovanou bez ohledu na osobní
prospěch a možná rizika, udělovaná Nadací Charty 77
• Cena ministra životního prostředí ČR za celoživotní práci pro životní prostředí
• Rodina (manželka Ing. Eva Vavroušková, dcery Kateřina a Petra), turistika,
horolezectví, lyžování, příroda, technika, životní prostředí
Josef Vavroušek
V Praze navštěvoval v období 1950 až 1958 základní školu a v letech 1958 až 1962 Střední
průmyslovou školu v Preslově ulici. V letech 1962 až 1967 studoval na Strojní fakultě
ČVUT v Praze, kde se zejména jako šéfredaktor časopisu Buchar podílel na studentské
opoziční činnosti.
Od 1. ledna do 13. září 1968 se zúčastnil expedice do nemocnice Alberta Schweitzera
v Lambarené v Gabonu. Cílem expedice, která navštívila čtrnáct afrických zemí,
byla jednak materiální pomoc nemocnici, jednak podpora Schweitzerových ideálů
humanismu a úcty k životu. Po okupaci Československa byl zvolen místopředsedou
organizace SOS sdružující mladé československé občany na území Paříže. Po návratu
z Afriky strávil rok na základní prezenční službě ve Vojenském výzkumném ústavu, kde
pracoval jako matematik a naučil se programovat.
V letech 1969 až 1970 působil jako odborný pracovník ve Výzkumném ústavu ekonomiky
průmyslu a stavebnictví při Vysoké škole ekonomické, následně v letech 1970 až 1974
jako poradce v Institutu poradenství.
103
Od října 1992 pracoval v Institutu aplikované ekologie při Vysoké škole zemědělské
v Praze jako výzkumný a vývojový pracovník v oblasti trvale udržitelného hospodaření
ve venkovské krajině, také na VŠZ přednášel. V září 1992 inicioval založení Společnosti
pro trvale udržitelný život, kde byl zvolen předsedou. V letním semestru 1992 a 1993
externě přednášel ekologii člověka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy
v Praze. Od září 1993 byl pracovníkem oddělení veřejné a sociální politiky Institutu
sociálních studií FSV UK. V akademickém roce 1993–1994 vedl kurz Ekologie člověka
a podílel se na přednáškách v kurzu Veřejná politika. V akademickém roce 1994–1995
přednášel kurzy Základy ekologie člověka (pro bakaláře) a Trvale udržitelný způsob
života (pro magistry), podílel se na kurzu Veřejná politika. Byl členem vědecké rady
FSV UK a proděkanem pro rozvoj a styk s veřejností.
Přednášel také na řadě jiných vysokých škol v České republice i na Slovensku, dále pak také
Velké Británii (Cambridge) a USA, kde na jaře 1994 přednesl celkem 22 přednášek
na universitách, vědeckých ústavech a státních institucích.
18. 3. 1995 zahynul ve věku 50 let pod lavinou spolu s dvacetiletou dcerou Petrou.
Od roku 1975 pracoval v Ústavu pro ekonomiku a řízení vědeckotechnického rozvoje
(později Výzkumného ústavu vědeckotechnického rozvoje) v oblasti kybernetiky
a teorie systémů, později péče o životní prostředí. Zároveň přednášel na řadě
konferencí a kurzů. V roce 1988 jeden semestr externě vyučoval na Strojní fakultě
ČVUT v postgraduálním studiu (kurz péče o životní prostředí). Aktivně se účastnil
činnosti nevládního ekologického hnutí, zejména Ekologické sekce Československé
biologické společnosti při ČSAV. Podílel se na vzniku a činnosti Kruhu nezávislé
inteligence (1988) a Občanského fóra (1989).
V březnu 1990 byl jmenován náměstkem Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj
odpovědným za péči o životní prostředí, v červnu téhož roku ministrem vlády ČSFR,
předsedou Federálního výboru pro životní prostředí, a to do konce volebního období
v červnu 1992.
V červnu 1991 zorganizoval první celoevropskou konferenci ministrů životního prostředí,
která se konala v Dobříši. V červnu 1992 byl vedoucím československé delegace
na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro.
104
Mojmír Vlašín
Rok narození: 1954
RNDr. Mojmír Vlašín
zoolog, manažer projektů v oblasti ochrany přírody, zastupitel
Mojmír Vlašín
105
Vzdělání
1976–1980 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykovy
univerzity) v Brně, obor Biologie
Zaměstnání
1997–1998 Česká televize – odborný redaktor na vedlejší pracovní poměr
1980–1981 Akademie věd, Ústav pro výzkum obratlovců
1980–1992 Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, později Český
ustav ochrany přírody – zoolog
1992–1996 Český ústav ochrany přírody – náměstek ředitele, ředitel brněnské
pobočky
1996–
ZO ČSOP Veronica – Ekologický institut
1999–
Ekonomická univerzita ve Vídni – externista, kurz Ochrana životního
prostředí
2000–
Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně – externista, kurz
Ochrana biodiverzity
• Zoolog, manažer projektů v oblasti ochrany přírody, soudní znalec v oboru ochrana
přírody, specializace zoologie (licence MŽP pro posuzovaní vlivů na životní prostředí)
Zastupitelské aktivity
1990–1994
2002–
2002–2006
2004–2008
zastupitel města Brna, místopředseda komise životního prostředí
zastupitel města Brna, předseda komise životního prostředí
zastupitel a místostarosta městské části Brno-Ořešín
zastupitel Jihomoravského kraje, člen výboru pro vzdělávání a výchovu
a komise životního prostředí
Členství v nevládních a vědeckých organizacích
• Český svaz ochránců přírody, Herpetologická společnost, Česká společnost
ornitologická, Česká společnost pro ochranu netopýrů, Unie pro řeku Moravu.
•
•
•
•
•
•
Desatero domácí ekologie. Brno: EkoCentrum, 1993 (společně s Alešem Máchalem).
Ochrana plazů. Praha: MŽP ČR, 1995 (s kolektivem autorů).
Ochrana obojživelníků. Brno: EkoCentrum, 2002 (společně s B. Mikátovou).
Obojživelníci a doprava. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2004 (společně s B. Mikátovou).
Ochrana netopýrů. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2004 (společně s I. Málkovou).
Klíč k určování obojživelníků a plazů. Brno: Rezekvítek, 2007.
• Rodina (ženatý, dvě děti), ochrana přírody, turistika, kultura, divadlo, literatura
• telefon: 542 422 755
• www.vlasin.cz
106
Zbyněk Zavadil
Rok narození: 1965
Mgr. Zbyněk Zavadil
ředitel EkoCentra Brno
Zbyněk Zavadil
Vzdělání
• Pedagogická fakulta – učitelství pro 2. stupeň, specializace na dětskou literaturu
• Filozofická fakulta – mimořádné studium českého jazyka
• Učitelství českého jazyka a občanské výchovy, environmentální výchova a osvěta,
prezentace NNO, komunikace s médii, publikační činnost a propagace ekologicky
šetrného životního stylu
1974–
1992–
člen, instruktor a člen vedení přírodovědného dětského oddílu Vlčí stopa
ředitel EkoCentra Brno
107
Můj volný čas a koníčky byly od dětství spojeny s činností v oddílu mladých ochránců
přírody Vlčí stopa. V roce 1983 jsem se stal šéfredaktorem neoficiálního časopisu pro
mládež Zvonek, zaměřeného na volný čas a ochranu přírody, a věnoval se editorské
a organizační spolupráci na prosazení díla tabuizovaného spisovatele Jaroslava Foglara.
Po dobu studií jsem se účastnil programů a akcí zaměřených na ekovýchovu, například
nezapomenutelné Letní školy ochrany přírody a Týká se to také tebe v Uherském
Hradišti. Tím se mezi mé vzory a inspirátory vedle J. Foglara a vedoucích Vlčí stopy
Radmily a Marie Zavadilových zařadil také Aleš Máchal. Po odmítnutí vojenské služby
jsem nastoupil na EkoCentrum Brno jako pracovník v civilní službě. Tady jsem zakládal
ediční centrum, působil jako redaktor a jazykový korektor. Tou hlavní výzvou pro mě
bylo (a stále je) úspěšné oslovení těch, kdo se teprve seznamují s ekologickými tématy,
ať už jde o dospělé nebo děti. A moje jednoduché krédo zní: „Pozitivně motivovat
a inspirovat, nikoli strašit nebo přikazovat“.
• autor ekovýchovné publikace Dobrodružství s Vlčí stopou (EkoCentrum Brno,
1994)
• spoluautor a editor desítek publikací z oblasti ekologie a ochrany přírody – Větrné
motory na Moravě: 110 let vývoje (EkoCentrum Brno, 1993), Šance pro vítr
(EkoCentrum, 1996), Klíč k určování ryb a mihulí (EkoCentrum, 1997), Ochrana
dravců a sov v zemědělsky využívané krajině (EkoCentrum Brno, 1999), Ochrana
obojživelníků (EkoCentrum, 2002)
• tvůrce a redaktor ediční řady Dobrá rada – inspirace pro ekologicky šetrný životní styl
• návrh a realizace projektu první Stezky zdraví v Jihomoravském kraji
• autor zatím ojedinělé soutěže pro děti a mládež Moje Veličenstvo kniha
• Literární tvorba (fejetony, povídky, reportáže, verše pro dospělé i dětské adresáty),
česká literatura a knižní tvorba, restaurátorství, fotografie, grafika a design,
sběratelství, zahrada, vytrvalecký běh, degustace vín, zejména jihomoravských
• telefon: 545 246 403
108
Radmila Zavadilová
Rok narození: 1956
MVDr. PharmDr. 
Radmila Zavadilová, CSc.
zástupce přednosty Ústavu farmakologie Veterinární a farmaceutické
univerzity v Brně, vedoucí brontosauřího dětského oddílu Vlčí stopa
Radmila Zavadilová
109
Vzdělání
1974–1979 Vysoká škola veterinární v Brně, obor Všeobecná veterinární medicína
1980–1985 Farmaceutická fakulta Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Zaměstnání
1985
Ústav farmakologie VFU Brno – odborný asistent
• 36 let vedení brontosauřího dětského oddílu (BRĎO) Vlčí stopa v Brně
Jsem absolventkou Vysoké školy veterinární v Brně, obor všeobecná veterinární medicína
a Farmaceutické fakulty Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. Mojí specializací
je farmakologie. Jsem zaměstnaná na VFU Brno, na Ústavu farmakologie jako odborný
asistent. Jsem zástupcem přednosty ústavu. Věnuji se především výuce studentů, dále
pak výzkumu a provozním záležitostem ústavu.
Oblast, za niž jsem k mému překvapení byla zařazena mezi osobnosti ekovýchovy, tedy
patří k mým mimopracovním aktivitám. Vztah k přírodě jsem získávala již od dětství
díky rodičům, především díky mamince, která mne pak podporovala při činnosti Hlídky
přírody časopisu ABC, kterou jsem s kamarády založila, i při činnosti oddílu ochránců
přírody. Ten jsme spolu založily a dodnes vedeme. To, čemu tedy věnuji nejvíce svého
času, je vedení brontosauřího dětského oddílu Vlčí stopa Brno. Mou odbornou praxí
v oblasti EVVO je především 36 let v čele oddílu, získání potřebné kvalifikace k této
činnosti, členství v organizátorském týmu několika ročníků Letní školy ochrany přírody,
krajských kol Zlatého listu i v BRĎO sekci v rámci Hnutí Brontosaurus, jehož je náš
oddíl v současné době členem.
Největším oceněním mé práce vždy byli nadšení členové oddílu, kteří si do svého dalšího
života odnášeli nejen zážitky a mnohá přátelství, ale i vztah k přírodě a její ochraně
a rovněž zodpovědnost k životnímu prostředí. Jen mne mrzí, že v posledních letech je
mezi dětmi zájemců o tuto činnost poměrně málo. Oceněna jsem – kromě oddílových
vyznamenání – byla Stříbrnou a Zlatou cenou Brontosaura, pátým, karmínovým
stupněm Březového lístku a především množstvím hlasů, které jsem získala v této
anketě a za které bych chtěla opravdu moc poděkovat.
Vzhledem k časově náročnému povolání i neméně časově náročné práci vedoucí oddílu
mi na další mé zájmy, jako je zahrada, botanika, mineralogie, kutilství, myslivost,
kynologie, filatelie, fotografování nebo třeba hra na kytaru bohužel zbývá minimum
času, a tak se je alespoň snažím propojit s oddílovou činností.
Má publikační činnost se v oblasti EVVO realizovala povětšinou v rámci materiálů pro
oddílovou činnost a její propagaci v místním tisku, sbornících z některých akcí apod.
Jsem autorkou osobního ekovýchovného systému pro děti „Zelený život“.
110
Aleš Záveský
Rok narození: 1926
Místo narození: Mošovce (ČSR, nyní Slovenská republika)
Rok úmrtí: 1995
Místo úmrtí: Prachatice
Aleš Záveský
učitel, konzervátor Státní ochrany přírody, ochránce přírody
Aleš Záveský
Vzdělání
1958
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor biologie, zeměpis,
chemie a pěstitelské práce
Specializace
Ocenění
1996
111
Nestor ekologické výchovy (in memoriam, spolu s Bohuslavem Naušem),
cena Rezekvítku za celoživotní přínos ekologické výchově
Obdržel také řadu ocenění na okresní i celostátní úrovni, mimo jiné také titul „Vzorný učitel“.
• Učitel biologie, zeměpisu, chemie, pěstitelských prácí, environmentální výchovy
Zaměstnání
19XX–1958 ředitel školy v přírodě při ÚNV Hlavního města Prahy
1958–1991 učitel biologie, zeměpisu, chemie a pěstitelských prací na ZŠ Vodňanská
v Prachaticích
1967–1991 člen aktivu dobrovolných pracovníků a signalizátor ochrany přírody
v Prachaticích
90. léta
odborný poradce pro ekologickou výchovu v Centru ekologické výchovy
Dřípatka
30 let působil na školách prachatického okresu a Jihočeského kraje jako okresní metodik
přírodopisu a biologie.
Aleš Záveský je autorem i spoluautorem mnoha příspěvků s ekologickou tématikou pro
regionální i celostátní tisk, filmů a pořadů pro Československou televizi i rozhlas. Z jeho
činnosti vznikla i řada metodických materiálů s přírodovědnou a výchovnou tématikou,
také se podílel na vzniku průvodců po naučných stezkách okresu, např.:
• Průvodce naučnou stezkou Sudslavický okruh. Prachatice: Odbor kultury ONV
Prachatice, 1977 (společně s Bohuslavem Naušem).
• Naučné stezky prachatického okresu. Prachatice: Stanice mladých ochránců přírody
Prachatice, 1992 (společně s Bohuslavem Naušem).
• Průvodce naučnou trasou v areálu Stanice mladých ochránců přírody u Zdenic.
Vimperk: Tina, 1993 (společně s Bohuslavem Naušem).
• Mezi nejznámější a nejvyužívanější publikace patří jeho společné dílo s Dr. Čeřovským
– Stezky k přírodě (SPN, 1989).
Aleš Záveský patří mezi výjimečné osobnosti prachatického regionu nejen jako pedagog
a průkopník ekologické výchovy v Čechách, ale také jako charismatický člověk,
který svou láskou k přírodě a širokou škálou vědomostí dokázal zapůsobit na několik
generací svých žáků a následovníků a zapsat se do paměti veřejnosti města Prachatic
a jeho okolí.
Narodil se v Mošovcích na Slovensku, odkud se později s rodiči přestěhoval do středních
Čech na Berounsko. Po studiích na gymnáziu v Rakovníku absolvoval Pedagogickou
fakultu Univerzity Karlovy v Praze, poté působil jako ředitel školy v přírodě při ÚNV
Hlavního města Prahy.
Krajinou, ve které zakotvil, a které věnoval i největší díl své práce, se ale nakonec stala
Šumava a Pošumaví. V roce 1958 se přestěhoval do Prachatic, kde nastoupil
112
Aleš Záveský
na Základní školu Vodňanská a vyučoval předměty své aprobace (biologie, zeměpis,
chemie a pěstitelské práce) až do roku 1991. Za své učitelské praxe se vždy snažil
o zvýšení efektivity výchovně vzdělávacího procesu, po třicet let pracoval jako okresní
metodik přírodopisu a biologie na školách prachatického okresu a Jihočeského kraje
a podařilo se mu vytvořit nejmodernější učebnu přírodopisu v regionu. Část svého
působení na žáky přesunul přímo do přírody – nejdokonalejší učebny.
Rozvíjel zájmovou činnost dětí základní školy (praktická cvičení z přírodopisu, řízení
a vedení hlídek ochrany přírody), později založil oddíl Mladých ochránců přírody.
Mezi úspěchy Aleše Záveského v oblasti pedagogiky patří také vybudování Školní přírodní
rezervace Pod Vyhlídkou, tehdy prvního zařízení tohoto typu v Evropě (v metodické
spolupráci s RNDr. Janem Čeřovským, 1968) a zřízení Stanice Mladých ochránců
přírody (zkr. SMOP) jako samostatného právního a hospodářského subjektu,
přičleněného k ZŠ Vodňanská, kterou jako metodické centrum pro výchovu k ochraně
přírody a životního prostředí vedl od roku 1972. Slavnostní otevření stanice proběhlo
v roce 1973. Ve spolupráci s Odborem kultury ONV zřídil v roce 1976 funkci
signalizátor Státní ochrany přírody pro okres Prachatice. Byla to funkce určená dětem
jako „čekatelské stádium“ zpravodaje Státní ochrany přírody.
ploch“, jehož se zúčastnili odborníci z deseti států a tří mezinárodních organizací:
UNESCO, UNEP a IUCN. Na závěr byla vydána „Rezoluce Volary ‚87“.
Množství aktivit Aleše Záveského a jeho záběr byly neuvěřitelné. Vedle už zmíněného stihl
organizovat také prázdninové pracovní týdny, zaměřené na péči o chráněná území,
expedice do chráněných území celé republiky, letní školy ochrany přírody, a navíc, jako
jeden z prvních, zakládal geofondové plochy rostlin a přispěl tedy k záchraně mnoha
vzácných a chráněných druhů. Patřil také mezi zakládající členy Rady ekologické
výchovy a Nadace EVA.
Ke konci svého života, po odchodu do důchodu v roce 1991, pracoval v Centru ekologické
výchovy Dřípatka v Prachaticích (www.dripatka.cz; vzniklo postupně z původní
Stanice mladých ochránců přírody) jako odborný poradce pro ekologickou výchovu.
Dlouholetá činnost Aleše Záveského v ochraně přírody, ekologické výchově a jeho práce
s dětmi se završila v Centru ekologické výchovy.
Veškerý svůj volný čas věnoval práci s dětmi a jeho činnost v ekologické výchově byla
s veřejným uznáním prezentována i na mezinárodních seminářích a kongresech, takže
kromě svých žáků mohl inspirovat i účastníky těchto akcí, a díky nim se jeho pojetí
environmentalistiky dále šířilo.
Kromě pedagogiky a ekologické teorie se s láskou a s velkým nasazením věnoval i praktické
ochraně přírody. Od počátku šedesátých let působil jako zpravodaj okresního aktivu
Státní ochrany přírody v Prachaticích. Podílel se na organizaci tehdy vyhlašovaných
maloplošných chráněných území v Chráněné krajinné oblasti Šumava, práci při značení
hranic CHKO apod. Pracoval jako aktivní dobrovolný strážce a pomáhal při zřizování
dalších maloplošných chráněných území a péči o ně, i při budování naučných stezek
a tras (od podání návrhu na zřízení, přes zpracování tištěných průvodců až po pomoc
při realizaci projektu). Do této práce co nejvíce zapojoval i děti, které byly členy jeho
Mladých ochránců přírody.
V roce 1987 inicioval s Dr. Čeřovským seminář „Volary 1987“ (k 20. výročí zřízení školní
přírodní rezervace) s tématem „Zřizování a využívání účelových a ekopedagogických
Více o Aleši Záveském na adrese
Centra ekologické výchovy Dřípatka
www.dripatka.cz/aleszavesky.htm
Jozef Zetěk
Rok narození: 1963
Místo narození: Bratislava-Rača
Státní příslušnost: česká
RNDr. Jozef Zetěk
ředitel Chaloupky o.p.s.
113
114
Jozef Zetěk
1982–1987 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy
univerzity) v Brně, obor Fyzikální chemie
1992–1993 Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, pedagogická
způsobilost k výchovně vzdělávací činnosti na školách a školských
zařízeních
1993
státní zkouška pro práci s jedy a žíravinami
1994–1995 Johns Hopkins University, Baltimore, Third Sector Project, Training-oftrainers, 6 týdenní studijní pobyt a dvouleté dálkové studium zaměřené
na řízení neziskových organizací
1996–1997 The Foundation for a Civil Society, Praha, Capacity building workshop
series, cyklus pěti dvoudenních seminářů
1997–1998 Nadace rozvoje občanské společnosti a Filozofická fakulta Univerzity
Karlovy v Praze, dvousemestrové studium Řízení neziskových organizací
2006–2007 Národní institut pro další vzdělávání, studium pro ředitele škol a školských
zařízení
Zaměstnání
1987–1989 asistent v Ústavu systematické a ekologické biologie ČSAV Brno,
pracoviště Studenec
1990–1994 odborný asistent na Vysoké škole zemědělské v Brně, pracoviště Jihlava
1994–
ředitel Chaloupky o.p.s.
• Řízení neziskových organizací: První český rádce pro pracovníky v občanských
sdruženích, nadacích, obecně prospěšných společnostech, školách, církvích
a zdravotnických zařízeních. Praha: Nadace Lotos, 1996 (společně s Jiřím
Plamínkem).
• Dobrovolnická práce pro přírodu, přemýšlení.
Někdy v roce 1983 na počátku vysokoškolského studia jsem začal jezdit kosit chráněné
louky u Kněžic a zároveň přírodovědně zaměřené studium mi ukazovalo propojenost
světa na molekulární úrovni. Oxid uhličitý, který vydechneme, se může objevit za pár
let úplně jinde na zeměkouli. A možná je v našem těle uhlík z doby dinosaurů či našich
předků. Jsme tak (nejen takto) propojeni s naší minulostí i budoucností.
Tak jsem postupně přešel z vědecké a akademické oblasti do neziskového sektoru
a vzdělávání, protože mi to připadlo jako nejlepší cesta, jak lidem tuto propojenost
ukazovat.
Od roku 1984 jsem se podílel na dobrovolnické pomoci při údržbě přírodně cenných území
v rámci tehdejšího Hnutí Brontosaurus a později Českého svazu ochránců přírody, kde
jsem byl v roce 1988 u založení základní organizace v Kněžicích.
Velký vliv na mne měly po roce 1989 studijní cesty a stáže v zahraničí. V roce 1993
jsem vedl studijní cestu pro 40 zástupců nevládních organizací „Ekologická výchova
v Nizozemí“, v roce 1994 jsem byl na dvoutýdenní stáži ve Velké Británii u Field
Studies Council (podpořené British Council), v roce 1996 na týdenním studijním
pobytu v Nizozemí v organizaci School in Bos en Landschap, v roce 1996 jsem byl
vedoucím projektu Toulavý autobus – centra ekologické výchovy v Anglii (Nadace
rozvoje občanské společnosti).
Od počátku 90. let jsem se zapojil do spolupráce a koordinace činnosti středisek ekologické
výchovy. V letech 1991 až 1995 jsem byl zvolen místopředsedou a poté předsedou
správní rady Nadace ekologické výchovy EVA. Po ukončení její činnosti jsem se
podílel na jejím přerodu na Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, které nyní
zahrnuje většinu významných realizátorů environmentálního vzdělávání a výchovy
v České republice. Díky volbě zástupců členských organizací jsem měl tu čest v letech
1998 až 2007 vykonávat funkci předsedy SSEV Pavučina.
Na počátku 90. let jsem se také zapojil do příprav vzdělávacích dokumentů: v roce 1993
jako člen řešitelského kolektivu resortního výzkumu MŠMT „Integrace středisek
ekologické výchovy do výchovně-vzdělávacího systému“ a také jako spoluautor Studie
stavu a vývoje ekologické výchovy na okrese Třebíč pro Okresní úřad Třebíč.
Jozef Zetěk
115
Od roku 1991 jsem působil jako dobrovolník pro vznikající středisko ekologické výchovy
Chaloupky. S Květoslavou Burešovou jsme vytvořili vedení, kdy ona měla na starosti
zejména programové záležitosti a 
já záležitosti projektové, finanční, právní,
personální a podobně. Toto zaměření mám jako ředitel Chaloupky o.p.s. doposud
(www.chaloupky.cz).
Chaloupky o.p.s. se postupně staly od roku 1995 školským zařízením zařazeným
do rejstříku MŠMT jako nestátní školské zařízení, založily v roce 2002 pracoviště
Ostrůvek ve Velkém Meziříčí a postupně se staly významným vzdělávacím zařízením
v kraji Vysočina.
• telefon: 567 216 881
116
Dáša Zouharová
Rok narození: 1960
Místo narození: Prostějov
RNDr. Dáša Zouharová
učitelka ZŠ a MŠ, koordinátorka EVVO
Dáša Zouharová
117
Vzdělání
1979–1984 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, obor Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů matematika – biologie – udělen titul RNDr.
• Učitelka matematiky a biologie, pedagog EVVO
Zaměstnání
1984–1994
1994–2006
1994–
2004–
2006–
2006–
ZŠ a MŠ Podomí – učitelka
ZŠ a MŠ Podomí – zástupkyně ředitele
ZŠ a MŠ Podomí – koordinátorka EVVO
ZŠ a MŠ Podomí – koordinátorka tvorby ŠVP
ZŠ a MŠ Podomí – učitelka na částečný úvazek
Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání – pedagog,
metodik pro vzdělávání
• Křetínský, E., a kol. Drahanskou vrchovinou. Podomí: OS Barvínek, 1998.
• Medek, M., a kol. Environmentální strategie rozvoje mikroregionu Drahanská
vrchovina: Bohatství našeho kraje. Krásensko: Rezekvítek, Středisko ekologické
výchovy Rychta Krásensko, 2003.
• Zouharová, M., a kol. Zachování a obnova přírodního dědictví mikroregionu
Drahanská vrchovina: Mapování studánek, mokřadů a zaniklých rybníků,
Mapování starých odrůd jabloní. Podomí: OS Barvínek, 2004.
Vlastní metodické materiály byly uveřejněny v publikacích:
• Daňková, L. Škola pro život: Příručka k realizaci školních programů ekologického/
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a výchovy k udržitelnému
způsobu života. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2004.
• Daňková, L., Kulich, J., Toušková B. Škola pro život II: Jak na ekologickou/
environmentální výchovu po zavedení rámcových vzdělávacích programů. Praha:
Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2009.
• Sborník námětů pro projektovou výuku absolventů Specializačního studia k výkonu
specializovaných činností v oblasti environmentální výchovy. Brno: Lipka, 2008.
Environmentální výchovu považuji po celou dobu pedagogické praxe (tj. od roku
1984 doposud) za samozřejmou součást výchovy a vzdělávání, zejména vzdělávání
v základních školách. Citlivý vztah žáků, občanů, k přírodě a krajině, vztah k rodnému
kraji, pocit osobní zodpovědnosti, dovednost vnímat problémy a řešit je, formulovat
postoje a hájit hodnoty udržitelného rozvoje vesnice, regionu nebo Země není přeci nic
nepatřičného, tedy nic, o čem by měl a mohl pedagog pochybovat.
V ZŠ Podomí jsem environmentální výchovu zařazovala do výuky nejprve jen z vlastní
iniciativy. V celé škole jsem ji koordinovala dobrovolně, zvolna, s nutnou a nemalou
dávkou trpělivosti a nadhledu. Ředitelem školy jsem byla koordinací EVVO pověřena
v roce 2002, hned po vydání Metodického pokynu k environmentálnímu vzdělávání,
výchově a osvětě ve školách a školských zařízeních MŠMT.
Před více než 15 lety jsem prosadila předmět Environmentální praktikum. Jak název
napovídá, obsah předmětu je zaměřen na praktické poznávání přírody, na zkoumání
okolí školy a hledání souvislostí. Brzy po vydání Metodického pokynu jsem v podomské
škole koordinovala zpracování první koncepce EVVO, která byla pro inspiraci nových,
začínajících koordinátorů EVVO zveřejněna v příručce Škola pro život I, vydané
Sdružením středisek ekologické výchovy Pavučina v rámci projektu M.R.K.E.V. Při
118
Dáša Zouharová
tvorbě školního vzdělávacího programu, v letech 2005 až 2007, nám téměř dvacetiletá
tradice environmentální výchovy usnadnila doladění koncepce EVVO ve smysluplný
a provázaný systém rozmanitých aktivit, projektů, došlo též k posílení hodinové dotace
některých přírodovědných předmětů o tzv. disponibilní hodiny. Environmentální
výchova dnes patří v podomské škole k prioritám a Školní program EVVO je přílohou
Školního vzdělávacího programu.
Jako metodik pro vzdělávání a pedagog brněnské Lipky se od roku 2006 dělím o zkušenosti
v oblasti environmentální výchovy s pedagogy jiných škol, občas i se studenty
pedagogických oborů. Odborně garantuji akce dalšího vzdělávání pedagogů, poskytuji
metodické poradenství a konzultace školám při zavádění průřezového tématu
Environmentální výchova do výuky a při tvorbě Školního programu EVVO. Organizuji
a odborně garantuji Lipkou připravované Studium ke splnění dalších kvalifikačních
předpokladů – studium k výkonu specializovaných činností v oblasti environmentální
výchovy.
Již druhým rokem koordinuji spolupráci čtyř sousedních základních škol při naplňování
projektu Regionální přírodovědné portfolio, který se zabývá spoluprací školy s více
školami v oblasti EVVO, výměnou zkušeností a realizací společných projektů.
V letech 2007–2008 jsem metodicky vedla přípravu regionálních učebnic dvou
základních škol. Iniciovala jsem založení sbírky regionálních učebnic. Ve spolupráci
s pedagogy základních i středních škol připravuji manuál tvorby regionálních učebnic
– výuky v návaznosti na přírodu a krajinu v okolí školy.
V roce 1997 jsem v místě bydliště, v Podomí, iniciovala založení občanského sdružení
Barvínek, jehož posláním je výchova a vzdělávání dětí, mládeže i dospělých (včetně
environmentální oblasti), ochrana přírody a krajiny. V mikroregionu Drahanská
vrchovina jsem v letech 2005–2008 koordinovala místní Agendu 21.
V letech 2000–2006 jsem metodicky radila, jak s EVVO skupině středoškoláků při vedení
Přírodovědného klubu Mraveniště. Jeho členy byli žáci 2. stupně základních škol
a studenti nižších gymnázií. Metodika Projekt Mraveniště – nabídka alternativních
výchovně vzdělávacích aktivit zejména pro volnočasovou spolupráci studentů,
žáků a odborníků, zpracovaná pod mým vedením studentkou gymnázia v rámci
Středoškolské odborné činnosti, Obor: 12. Tvorba učebních pomůcek, didaktická
technologie obsadila ve školním roce 2002/2003 první místo v celostátním kole SOČ.
119
Další osobnosti , které se zasloužily o rozvoj
a šíření ekologické výchovy, vzdělávání a osvěty v ČR
Bauerová - Reitschmiedová Alena (dříve CENIA)
Braniš Martin (PřF UK Praha)
Bratrych Václav (Agentura Koniklec)
Broukal Václav (SSEV Pavučina)
Černá Marta (dříve MŽP)
Danihelková Kamila (STEP)
Daniš Petr (TEREZA)
Dvorská Jitka (ČSOP ValMez)
Dvorský Mirek (ČSOP ValMez)
Eichler Jan (Tilia)
Gbelcová Alena (Veronica)
Hlinský Jaroslav (Alcedo Vsetín)
Hodek Tomáš (Ekodomov)
Honzáková Renata (KÚ Olomouckého kraje)
Horká Hana (PdF MU Brno)
Hradil Tomáš (Hnutí Brontosaurus)
Hrajnohová - Gillarová Hana (KÚ Karlovarského kraje)
Hudec Karel (Veronica)
Hykyšová Soňa (ekocentrum Most)
Chalupská Hana (Veronica/NESEHNUTÍ)
Jančaříková Kateřina (PedF UK Praha)
Janiš Michal (MK)
Jeřábek Pavel (HB)
Ježková Marcela (dříve úřad vlády, nyní MV)
Jongepier Jan W. (VIS BK)
Jongepierová Ivana (CHKO BK)
Jozková Libuše (KÚ Jihočeského kraje)
Klimešová Helena (Dřípatka)
Klos Čestmír (novinář)
Kolářová Hana (Bedrník, Praha)
Komrzý Tomáš (Liberec)
Kos Václav (ČSOP Mravenec)
Kössl Roman (ZOO Ohrada)
Kouřil Vít (Sedmá generace)
Koutná Iva (Líska)
Krušková Ludmila (KEV)
Křivánková Dana (Lipka)
Křížová Marcela (MŽP)
Kuběnová Dagmar (SOŠ Vsetín)
Kubíková Eliška (ZOO Jihlava)
Kulichová Hana (SEVER)
Kulík Michal (Sdružení MOP Praha)
Kurfurst Jiří (časopis Ochrana ovzduší)
Kynčl František (ZŠ v Jičíně)
Ledvina Petr (Veronica)
Ledvinová Jana (Praha)
Lejský Otakar (TIS)
Lichtag Steve (režisér)
Lupač Miroslav (Agentura Koniklec)
Maděra Petr (Veronica)
Machů Hana (Veronica)
Machů Radim (MÚ Hostětín)
Makásek Ivan (Nika)
Nováková Eliška (TIS)
Nováková Eva (KRNAP)
Olšanská Eva (TIS, Ostrava)
Orálek Milan (ČSOP ValMez)
Orel Petr (ČSOP Bartošovice)
Peřinová Hana (KÚ Plzeňského kraje)
Petrů Eva (dříve MV)
Pivoňka Josef (KRNAP)
Pondělíček Michael (KZT)
Rákosník Roman (SEV Český ráj)
Řezník Pavel (Dřípatka)
Sedláčková Milica (Rezekvítek)
Slunečko Martin (režisér)
Sommerová Olga (režisérka)
Stibralová Jana (Sdružení MOP Praha)
Světlík Pavel (česká organizace A Rocha)
Šandová Marie (dokumentaristka, Praha)
Škrdlant Tomáš (režisér)
Štefanec Milan (Nesehnutí)
Štěpka Ivan (ZŠ Pertoldova, Praha)
Študent Jiří ml. (portál www.tretiruka.cz)
Švecová Milada (PřF UK Praha)
Tesařová Jana (Veronica)
Toman Dalimil (Hnutí Brontosaurus)
Tomek Karel (NIDV)
Uhříčková Alena (Lipka)
Vašků Václav (novinář)
Vavroušková Eva (STUŽ)
Vlašínová Helena (Veronica)
Votruba Martin (ZOO Plzeň)
Vrtiška Jan (ZŠ Vrané nad Vltavou)
Žlebek Pavel (STUŽ Karlovy Vary)
a celá řada dalších…
Texty shromáždila a uspořádala Marcela Křížová
Fotografie: Zuzana a Josef Havlínovi, archiv Hany Korvasové, Aleše Máchala,
Jarmily Čeřovské, Lenky Kopáčové a dalších autorů textů
Grafické zpracování: Hana Lehmannová (hanja.eu)
© 2011 Ministerstvo životního prostředí České republiky

Verze pro tisk

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení