09.03.2011 Zpravodaj 2011/03

KULTURA, ZAJÍMAVOSTI A VOLNÝ ČAS
Reakce na článek pana místostarosty Stáry o úložišti radioaktivních odpadů
Na začátku bych chtěl panu Stárovi poděkovat za podané informace o jednání se zástupci
Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Jen mě mrzí, že na jednání se zastupiteli
nenavazovala žádná možnost diskuse pro občany. Jak správně pan Stára píše, je třeba vést
diskusi a zde mám pocit, že jsme o jednu zajímavou příležitost jako občané přišli. De facto
ze strany města zatím nebyla zorganizována žádná beseda, diskuse s občany, kde by se
sešla ta tolik potřebná „tripartita“ (občané, představitelé města, zástupci SÚRAO či ČEZ).
Jen jako místní sdružení ODS v Deštné jsme se o to pokusili, mnozí z čtenářů to mají jistě
v blahé paměti, a beseda byla úspěšná, vytknout se jí dá snad jen to, že nedorazilo více
deštenských občanů a představitelů města (tuším, že na besedu tehdy bohužel dorazili jen
dva zastupitelé a to za ODS). I starosta Pluhova Žďáru si čas udělal a dorazil…
Lokalita Čihadlo se jeví, dle slov zástupců SÚRAO z inkriminované besedy v Deštné,
jako vůbec nejvhodnější z několika důvodů. Za prvé, nejbezpečnějším místem pro uložení
vyhořelých palivových článků je kvalitní žula pro svou schopnost dokonalé izolace a
vlastnosti pohlcování případného záření. A jak známo, lokalita „Čihadlo“ si hrdě ustýlá na
jednom z nejkvalitnějších žulových masívů ve střední Evropě – masívu mrákotínském. Za
druhé, jak píše pan Stára, hloubkový potenciál masívu zaručuje nižší náklady na výstavbu
a především vyšší bezpečnost.
Než se vyhořelý článek z reaktoru uloží do kontejneru, předchází tomu proces
„utlumení“ případných rizik záření metodami velmi sofistikovanými, propracovanými. Ve
chvíli, kdy je článek uložen v několikavrstvé izolaci (například do širokého měděného
pláště – měď dokáže nejlépe izolovat a pohlcovat radioaktivní záření, ještě lépe než žula),
je riziko ohrožení zdraví takřka nulové (záření je téměř nulové), přidá-li se pak zabalení do
onoho kontejneru a uložení do hlubin žulového masívu, jakákoli rizika jsou natolik
minimalizována, že v případě případné instalace úložiště v „naší“ lokalitě, pro nás
z bezpečnostního hlediska bude stále mnohem nebezpečnější do 100 km vzdálená
temelínská jaderná elektrárna než úložiště „za humny“.
Není pravdou, co psal pan Stára, že finanční prostředky na řešení problematiky
skladování vyhořelého jaderného paliva včetně kompenzací pro obce dané lokality nejsou.
ČEZ má zákonem nařízené příspěvky do fondu, jehož jediným účelem je financovat vše se
skladováním spojené (výstavba úložiště, kompenzace, provoz, prevence). Pravdou je, že
zatím nejsou zcela konkrétní návrhy kompenzace pro příslušné samosprávy, jenomže ony
ani logicky zatím býti nemohou – o lokalitě není rozhodnuto a tudíž nebylo se
samosprávami v této věci jednáno. A je samozřejmé, že tato kompenzace pro dotyčné obce
bude otázkou vyjednávání a bude záležet jen na daných samosprávách, jaké podmínky si
pro sebe vyboxují (vzhledem k atraktivitě „Čihadla“ by byla vyjednávací pozice Deštné a
okolních obcí jistě velmi silná). To samé platí o možnosti zaměstnání místních, vždyť
přece i o tomto se bude jednat a není žádný důvod, který by měl vést k tomu, aby část
pracovních míst nebyla určena exkluzivně pro místní obyvatele, to vše lze přece ukotvit do
smlouvy. Určitě sice nelze očekávat, kterak se v Deštné do té doby vyrojí 50 inženýrů
jaderné fyziky nebo jinak tak vysoce kvalifikovaných lidí, nicméně jistě se i pár vysoce
Zpravodaj Deštenska
kvalifikovaných místních najde, a u těch méně kvalifikovaných pracovních míst budou mít
všichni místní šanci. Každé nové pracovní místo vytvořené v okolí Deštné znamená
zajištění budoucnosti a rozvoje města.
Dokonce se rozhodně nemusíme bát negativního vlivu na cestovní ruch, spíše naopak,
součástí úložiště by mělo být i informační středisko společně s interaktivním muzeem, což
naopak nové turisty přiláká. Na Temelín se jezdí dívat jak žáci v rámci výuky, tak
odborníci z celého světa nebo jen zkrátka lidé, které to zajímá. Stejné to bude i
s úložištěm. A spolu s turisty přijde i kapitál, protože turista se musí někde najíst, a když
už tady bude, možná navštíví jedno z deštenských muzeí, Červenou Lhotu, možná bude
chtít i někde přenocovat. Zkrátka netřeba asi kladné přínosy cestovního ruchu dále
rozvádět.
Tvrzení o zhoršení prodejnosti nemovitostí je přinejmenším zavádějící, jelikož 250
zaměstnanců úložiště bude muset někde bydlet. Jen těžko si lze představit každodenní
dojíždění například z Prahy. Protiargument může být – vždyť si oni pracovníci nemusí
kupovat nebo pronajímat nemovitost v bezprostředním okolí, ale třeba v J. Hradci. Ano,
vše je možné, někteří budou chtít třeba bydlet jinde, někteří však možná právě v blízkosti
svého pracoviště. Rozhodně bych si ale nedovolil predikovat vývoj poptávky po
nemovitostech v roce 2065 v našem okolí, a tudíž panem Stárou uvedenou „nevýhodu“
považuji za irelevantní.
Závěrečné konstatování pana Stáry ohledně proběhnuvšího referenda z roku 2004 je
sice dobrým oživením paměti, nicméně nereflektuje okolnosti, podmínky, za kterých bylo
hlasováno. Pro občany nebyl zajištěn objektivní přísun informací, neproběhla žádná série
besed, na kterých by občané mohli nasbírat informace a následně se rozhodnout. Navíc vše
bylo umocněno zcela jasně odmítavým stanoviskem tehdejšího vedení města, které bylo
přirozeně přenášeno na občany. Tehdy jsem nebyl ani plnoletý, ale cítil jsem v obci
atmosféru poněkud povrchního zatracení všeho, co je spojeno s „jádrem“. Dovolím si
směle vyslovit názor, že většina z občanů hlasujících v referendu, neměla žádnou
konkrétní představu o tom, co vlastně takové úložiště znamená, v jaké formě a fázi
rozpadu se (z chemického hlediska) budou vyhořelé palivové články ukládat, jak bude
zajištěna logistika, kolik by úložiště přineslo pracovních míst, kolik finančních prostředků
by přiteklo do „kasy“ obce atd.
Jsem přesvědčen, že Deštná by měla umožnit provést všechna přípravná měření,
zkoumání a v momentě, kdy by verdikt zněl „ANO, je to nejvhodnější lokalita“, pak by se
město mělo zaměřit na prosazení vlastních podmínek do smluv tak, aby byly reflektovány
nejen všechny faktory, o kterých jsem výše psal. Mezitím by se měly pořádat besedy a
diskuse pro občany tak, aby byli OBJEKTIVNĚ informováni o všech detailech projektu.
Teprve po zanesení podmínek města do smluv a proběhnuvší osvětě, by měli občané
hlasovat v referendu. Nejde totiž z logiky věci hlasovat o něčem, co nemá absolutně žádné
konkrétní rysy a je pro občany neuchopitelné. Jen těžko lze zrealizovat referendum
například o povolení výstavby supermarketu ve městě, když nikdo z občanů neuvidí
projekt, nebude mít informace o ceně pronájmu pozemku, nebude ani vědět, kolik
pracovních míst supermarket přinese a zda budou mít místní šanci, jaká bude otevírací
doba či jak bude zajištěna bezpečnost provozu (zkrátka nebude vlastně vědět, co to městu
přinese a co mu to naopak vezme). My neřešíme supermarket, ale principiálně jde o totéž,
než se k něčemu vyjádřím, musím vědět přesně k čemu!
-2-
Zpravodaj Deštenska
Pokud by bylo vyhověno požadavkům města od pracovních míst po finanční
kompenzaci a řadu dalších věcí, pak se domnívám, že by byla pro Deštnou škoda se
takové příležitosti zříci. Též bude nefér, nebudou-li občané řádně informováni a nebudouli se moci vyjádřit v referendu již ke zcela konkrétnímu projektu potažmo návrhu, nikoli
k něčemu abstraktnímu jako při referendu v roce 2004. Úložiště se může stát impulsem
rozvoje naší venkovské oblasti, která to bude mít v konkurenčním boji s městským
osídlení stále těžší a těžší.
A tak výroky pana Stáry na samém konci jeho článku, kdy píše o „jednoznačně
vyjádřeném postoji obyvatel v roce 2004“ a o tom, že se „objevují návrhy přesvědčit lidi a
provést nové referendum“, považuji spíše z jeho strany za výzvu k nastartování konečně
objektivní a dlouhodobé diskusi nebo osvěty. Nikoli za demagogický pokus přesvědčit
čtenáře dvěma větami o tom, že celá záležitost je vlastně skoro uzavřena a postoj občanů
je přeci daný, byť to onou demagogií trochu zavání.
Jan Zedník
____________________________________________________________________________________
ROK RŮŽE
Rožmberkové si vybudovali svoje první sídlo na skalnatém ostrohu nad horní
Vltavou. Byl to hrad na Růžové hoře, podle tehdejšího zvyku jmenován Rosenberg –
odtud rodové jméno Rožmberků. Na počátku 14. století přenesli Rožmberkové své
bydlení a správní centrum do Českého Krumlova (až do r. 1602). Praotec Vítkovců
Vítek z Prčic (1169-1194), obdržel za své zásluhy od českého knížete Bedřicha
rozlehlé území v lesnatém jihočeském pohraničí. Rozdělil je mezi své čtyři syny a
podle pověsti obdaroval každého jiným znakem růže. Rožmberkové, kteří jsou
středem naší pozornosti, získali červenou pětilistou růži na stříbrném štítu.
Podle heraldiků je 19 obcí a měst s erbem růže a téměř 40, kde mají v děleném
znaku růži. Do první skupiny měst, s jednoduchým, ale
krásným erbem červené růže, patří i naše Deštná, a chlubí se
jím dodnes. Kdy tento znak získala, není upřesněno, ale už
v roce 1418 má deštenský purkmistr právo pečetit své listy
pečetí s pětilistou růží, zatím s hodnostně nejnižším pečetním
voskem černé barvy.
Sigillum commune opidonorum de Desstny – volný překlad:
Společná pečeť městečka Deštný.
F.K.
____________________________________________________________________________________
Vážení čtenáři,
ráda bych oznámila všem spolužákům a pamětníkům, že 1.2.2011 zemřela ve věku 67 let
paní Helenka Rojtová rozená Kadlecová, dcera hostinského, patriota a mecenáše sportu
v Deštné, Josefa Kadlece z čp. 21 – dnes restaurace „U Mocnáře“. Při té příležitosti bych
ráda napsala něco z historie této rodiny. Když se začátkem 19. století pan František Kadlec
-3-
Zpravodaj Deštenska
– stavitel ze Světců oženil s jednou z krásných dcer hostinského Laciny z Deštné,
pokračovala historie rodu Lacinů a Kadleců v čp. 21 na téměř 200 let. Syn Františka,
Vojtěch Kadlec (viz tabule v restauraci U Mocnáře), byl na hospodě nejdéle a byl v Deštné
velmi činný ve všech tehdejších aktivitách města. Měl 8 žijících dětí, z nichž předposlední
byl syn Josef, který restauraci „U Kadleců“ zdědil. Pokračoval také v Deštné ve stopách
svého otce. Před válkou Josef se svým bratrem
Karlem restauraci rozsáhle opravili a dá se říci,
že celý vzhled objektu, zejména průčelí se
podstatně změnil.
Dříve byl hostinec „U Kadleců“ hostincem
zájezdním, tj. bylo zde poskytováno ubytování
v pokojích náhodným příchozím, ale hlavně
v létě letním hostům, kteří v Deštné trávili
dovolenou. Děti hostinského, které v pokojích
přes zimu bydlely, se musely na léto vždy
přestěhovat do stodoly na seno, aby měli hosté pohodlí. V hostinci se konalo mnoho akcí
významných pro obec, např. zvěřinové hody, maškarní oslavy, zabijačkové hody, v létě
račí a rybí hostiny a další, na které přijížděli i hosté zdaleka. Speciality byly vždy velmi
chutné a tak se sem hosté rádi vraceli. Josef Kadlec propůjčil deštenským sportovcům
velkou místnost s okny na náměstí – takzvanou klubovnu. Také s ostatními mecenáši,
kterými byli hrabě Wratislav z Dírné, hrabě Schőnburg z Červené Lhoty a hrabě Geiműller
z Kamenice nad Lipou – (dodavatel piva), přispívali na sportovní a klubové aktivity
v Deštné.
Do restaurace „U Kadleců“ chodili rádi nejen starší strýci a pamětníci, ale i mládež,
zejména studenti, kteří zde diskutovali a hráli na hudební nástroje i plánovali různé akce
na zvelebení města Deštná.
Josef Kadlec se oženil s mladou slečnou
Helenou, pocházející z Písecka a narodila se
jim dvě děvčata – Helena a Věra. Josef
Kadlec zdědil po otci i polnosti, na kterých
pracoval se svou ovdovělou sestrou Marií
Reisnerovou. Při kolektivizaci zemědělství
v Deštné jim byly vyměněny pole u Lázní za
pole v kopcích u Strážky, které byly méně
hodnotné a kam s kravkami s velkými obtížemi
dojížděli. Později i z důvodu nemoci nemohli
pracovat na polích a došlo i na hospodu, kde
nějaký čas ještě pracoval jiný hostinský a
posléze fungovala jako školní jídelna.
Paní Helena Kadlecová pracovala pak jako
dělnice v sodovkárně v Deštné do doby, než ji
postihla těžká nemoc, které ve věku 45 let
-4-
Zpravodaj Deštenska
podlehla. Josef Kadlec pracoval při těžbě kamene v kamenolomu v Deštné, kde tehdy bylo
velmi málo mechanizace. Později pod tíhou všech těžkých okolností a nemoci brzy též
zemřel. Jeho starší sestra Marie až do své smrti v domě čp. 21 bydlela. Všichni jsou
pochováni na deštenském hřbitově. Dcera Helena se provdala do Písku, kde s manželem
Josefem měli tři dcery. Pracovala celý život jako zdravotní sestra. Dcera Věra žije
v Jindřichově Hradci, je vdovou, má dceru Marii, jejíž synové Vítek a Ondřej jsou členy
hudebního souboru sv. Jana Křtitele v Deštné a účinkují na většině vystoupeních souboru
v Deštné v kostelíčku v Lázních i na benefičních koncertech v Jindřichově Hradci.
Helence Kadlecové – Rojtové, která v Deštné vyrostla a měla ji ráda a byla dne 9.2.2011
v Písku pochována, přejeme lehké odpočinutí a její rodině útěchu a soustrast.
V kostelíčku sv. Jana Křtitele jsme za ni zapálili světýlko.
Za všechny Eva Kadlecová – sestřenice
P.S. Oznamujeme, že dne 25.4.2011 – velikonoční pondělí se bude konat v 15. hod.
krátký Velikonoční koncert v kostelíčku sv. Jana Křtitele v Lázních v Deštné, který
bude opět velikonočně vyzdoben. Vystoupí členové souboru sv. Jana Křtitele a nově
zpěvačka v moravském kroji. Těšíme se na Vaši účast.
Hudební soubor sv. Jana Křtitele v Deštné
Vzpomínání
Do „Zpravodaje“, píši skoro celých dvacet let. Na každý článek někdo reaguje – někdo
ústně, telefonicky a nebo písemně. Pokud jsem adresátem přímo já, je odezva vždy
příjemná a mnohdy se dozvím i další nové skutečnosti. Je to přesně obrácené přísloví,
známé mnoho let: „Jste-li spokojeni, řekněte to svým známým, nejste-li řekněte to nám“.
Já v tomto případě platím za ty známé. Má to i své výhody. Psané odezvy pečlivě
schovávám a napadlo mne, že se se čtenáři o jednu podělím. Myslím, že to bude občany
z Deštné a okolí zajímat, protože dopis mi poslal můj bývalý učitel František Kameník.
Bydlel v Deštné pomalu dvacet let. V roce 1964 se odstěhoval s rodinou do Kamenice nad
Lipou. V Deštné byl velmi oblíben a vážen i proto, že byl srdcem i duší každého
kulturního programu. Byl organizátorem přednášek, filmů, koncertů, divadel, estrád i
operet, pořádal zájezdy a byl tím, kdo do Deštné pozval ing. Pavla Pavla, když se vrátil
z Velikonočního ostrova (čtenářům doporučuji knihu „Rapa Nui“, která je v naší knihovně
a tajemství ostrova a soch Moai, všem přiblíží).
Podrobný výčet práce pana učitele Kameníka by zaplnil plno stránek papíru. Jeho
charakteristiku doplním alespoň ještě jednou větou. Všichni jeho žáci ho měli rádi a
dodnes na něj vzpomínají s láskou a úctou. Vzpomínají i ti, kterým to ve škole příliš
nevycházelo.
-5-
Zpravodaj Deštenska
Dopisem, který mi pan učitel Kameník poslal, reagoval na tento článek s názvem „Teskně
hučí Niagara“, který jsem v červenci roku 2002 napsala do Zpravodaje.
„Teskně hučí Niagara“
Je doba prázdnin a dovolených, teplých letních večerů, kdy se tak hezky sedí u ohníčku.
Aby pohoda a romantika byla úplná zpívají se táborové písně. Repertoár je různý, ale
„Niagara“ chybí málokdy. Až si tuhle melodickou písničku budete zpívat, vězte, že zní
v Čechách celých sedmdesát let. Poprvé zazněla v operetní revui „Trampské milování“
v roce 1932. Jejím autorem je hudební skladatel Eduard Ingriš. Napsal přes 60 operet,
z nichž nejúspěšnější „Rozmarné zrcadlo“ se hrálo v 1600 reprízách celých pět let. Řadu
jeho písní nahrál a nazpíval na gramofonové desky R. A. Dvorský.
E. Ingriš nebyl jen hudebním skladatelem, ale i cestovatelem a dobrodruhem. Po nástupu
komunistů k moci odjel v roce 1947 z České republiky s 50 dolary v kapse, které obdržel
od Národní banky, přesto, že tam měl milionové konto. Projel napříč Jižní Amerikou,
překročil Andy a usadil se v Peru. Založil v Limě fotostudio, kde si nechali vyvolat
negativy i J. Hanzelka a M. Zikmund. Dokonce s nimi v roce 1949 absolvoval výpravu na
ostrovy Las Chinchas. V Limě byl jmenován dirigentem symfonického orchestru a jako
poděkování zemi, která ho uznala jako umělce, natočil na gramodesku vlastní symfonii
„Pod peruánským nebem“.
V Čechách byl označen za autora pokleslé kultury nehodné pracujícího člověka.
Od dirigentského pultu si dvakrát odskočil přeplavat Pacifik na vlastnoručně postaveném
balzovém voru, který pojmenoval po bájné květině Inků Kantuta. Poprvé to bylo v roce
1955, podruhé v roce 1959. Touto plavbou chtěl podpořit svého přítele Tora Heyerdahla
proti pochybovačům, kteří tvrdili, že úspěch voru Kon-tiky v roce 1947 byla náhoda.
Eduard Ingriš byl také vynikající fotograf a vyhrál řadu fotografických soutěží. Uskutečnil
i mnoho výprav do povodí Amazonky a dokonce pracoval jako kameraman pro
Hollywood. Spřátelil se i s Johnem Waynem a Ernestem Hemingwayem.
Z Peru odešel do Spojených států, usadil se v Kalifornii, kde se v devětapadesáti letech
poprvé oženil. Jeho filmová hudba byla navržena na Oskara, i když cenu nakonec
nedostal. Natočil vlastní celovečerní filmy: „Nezkrocená Amazonka, Tři tváře Peru,
Plachtění po jižních mořích a Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta“.
Léta se připravoval k napsání knihy, ale nikdy k tomu nedošlo. V knize „Život snů a
skutečností“ vzpomíná Miroslav Zikmund na Ingriše, na dobu, kdy ho znal jako herce a
dirigenta v Alhambře ještě za protektorátu. Také píše, že Ingriš zval oba cestovatele do
Kalifornie, ale komunistický režim nedal svolení. Dlouhá léta si dopisovali. Dopisy tvoří
tři objemné fascikly včetně hudebních nahrávek.
V roce 1991 Eduard Ingriš v Kalifornii zemřel. Po jeho smrti oslovil M. Zikmund různé
instituce o možnosti převézt archiv z Kalifornie, ale nikdo nejevil zájem. Navázal proto
písemný kontakt s jeho ženou Ninou. Dnes už jsou tyto cennosti v majetku Muzea
Jihovýchodní Moravy ve Zlíně a staly se součástí archivu Hanzelky a Zikmunda.
Pokud jste, vážení čtenáři, vydrželi číst až k těmto řádkům, věřím, že si při písni „Niagara“
vzpomenete na autora i na jeho bohatý a dobrodružný život naplněný prací, odvahou i
romantikou. A možná navštívíte někdy i muzeum ve Zlíně.
-6-
Zpravodaj Deštenska
Dopis pana učitele Kameníka v plném znění.
Milá Růžo,
dnes mi předal se zpožděním Karel Kliků červencové číslo Zpravodaje, kde mne zaujal
Tvůj článek Teskně hučí Niagara. Moc Ti za něj děkuji. Osobnost Edy Ingriše mě zajímá
už dlouho a získal jsem o něm celou řadu informací. Hodně věcí z Tvého článku už jsem
znal, ale napsalas i řadu informací, které jsem neznal. Je zajímavé, že právě v sobotu jsem
si dojednal s Ivou, že mě doveze do Zlonic, kde se Eda narodil. Tu cestu jsem plánoval už
několik let, ale je tam mizerné spojení a tak jsem ji stále odkládal. Na rodném domě má
pamětní desku, kterou mu tam dal zhotovit Edy přítel a letec na začátku devadesátých let
m. st. Ale o tom si snad někdy spolu popovídáme až se sejdeme. O Ingrišovi jsem hovořil i
s J. Hanzelkou. Jednou předčítal v televizi M. Zikmund zápis z pamětní knihy o setkání
s Ingrišem. Přemlouvám spisovatelku Helenu Longinovou, aby o životě Edy Ingriše
napsala povídku. Jeho dobrodružný život za to stojí.
Další kapitola ze života Ingriše je filmování. K. Čáslavský v pořadu Ztracený čas vysílal
jeho záběry z bombardování Prahy v r. 1945.
Tehdy si filmováním zachránil život, jeho dům totiž zasáhla bomba. V životě Edy Ingriše
je celá řada událostí, které mě přitahují. V Deštné se za války hrála jeho opereta
U panského dvora. Rád bych tuto operetu uvedl i u nás, ale těžko budu shánět notový i
textový materiál. Mám jasnou představu, jak tuto operetu pro nás upravit. Jak vidíš, mám
ještě plno plánů, ale potřeboval bych, aby mi bylo tak padesát. Je mi jasné, že už asi na vše
plánované nebudu mít sílu.
Ještě jednou díky za Tvé články ve Zpravodaji Deštenska.
Tebe i manžela zdraví Fr. Kameník
Růžena Fialová
ÚNOR V LETECKÉM MUZEU DEŠTNÁ OČIMA
KHL
Nový rok se v leteckém muzeu (dále LMD) rozběhl na plné
obrátky hned. Od počátku ledna kolegové započali
s výraznou přeměnou Pietní místnosti, ve které po celý
únor pokračovali především Michael a Hana Šafránkovi, František Šindler, Miroslav
Homola a Slávka Poslušná. Kdo z vás muzeum a tuto místnost navštívil v minulých letech,
dozajista pozná všechny technické i architektonické změny, které přispějí ke ztmavení
prostory a nasvícení nejvýznamnějších pasáží expozice bodovými světly. Proměny dozná
také podlaha, kde bude položeno nové linoleum v podobě kamenných kvádrů, které by
měly umocnit podobu mírně ponuré, důstojné a nanejvýše pietní prostory s prstěmi
z hrobů čs. válečných letců z let 1939-1945, převezené naším Klubem historie letectví
J. Hradec (dále Klub) ze svých zahraničních expedic. Za proměnu této části expozice patří
poděkování nejen výše uvedeným kolegům a spolupracovníkům našeho Klubu, ale také
vedení města Deštná. Každý z návštěvníků LMD pozná i řadu dalších změn a nalezne
-7-
Zpravodaj Deštenska
několik nových jistě zajímavých exponátů. Již nyní na stropě prvé místnosti visí přídavná
nádrž z Messerschmittu Bf-109, dále jsou zde vystaveny fragmenty z řady nejrůznějších
německých letounů či kovový přepravní válečný kontejner Afrika Corps. Bezesporu za
největší lákadlo pro návštěvníky považujeme zhruba 6 m dlouhý a 80 cm široký plášť
z atomové bomby, kterou nám na květen až říjen 2011 ze svých sbírek zapůjčuje Vyšší
policejní škola v Pardubicích, s garancí kolegy z Klubu kpt. v. z. Karla Ludvíka,
profesionálního pyrotechnika s nejvyšším stupněm kvalifikace v České republice. Měsíc
únor však přinesl i řadu dalších novinek. Do archivu Klubu jsme získali několik kopií
zajímavých dobových válečných a poválečných vojenských fotografií, ať už z Vojenského
archivu v Praze či od Plk. Ing. Ladislava Vejvody z Třeboně, se kterým jsme 18. února
uspořádali v J. Hradci velice zajímavou přednášku. Další akce pro veřejnost jsou
připravovány na následující měsíc. Konkrétně na 3. března, kdy ve spolupráci s Obecní
knihovnou v Jarošově nad Nežárkou připravujeme netradiční povídání o naší loňské
„Expedici Bari 2010“, a na 25. března přednášku Mgr. Libora Svobody, PhD. „Agenti,
chodci a převaděči na Třeboňsku v letech 1948-1955“. Na obě akce vás srdečně zveme!
Nemalou radost máme také z prodeje naší knihy „Za hroby se lvy“. Během uplynulých
dvou měsíců na ní vyšla řada pozitivních literárních kritik, zájem o její prodej se rozšířil
do dalších míst České republiky. Publikace bude prodávána i v LMD. Zato zpráva o
vládním návrhu zvýšení DPH z 10 na 20% již od 1. října 2011 nám dělá vrásky na čele. Při
800 ks výtisků 2. dílu a předpokládané ceně 270 000 Kč za celý náklad je pro nás navýšení
o 10 % skutečně hodně. Znamená to jediné. Dokončit a vydat knihu do 30. září 2011.
Osobně však zatím nepropadám panice. Vždyť jistě všichni znáte přísloví: „Nač stahovat
kalhoty, když brod je ještě daleko!“ Hezký březen a sluníčkovaté jaro Vám všem!
Text: Vladislav Burian, KHL
Foto: Miroslav Homola, KHL
Více informací na: www.khl-jhradec.cz/
Foto: Součástí přípravy nové sezony v leteckém muzeu je i rozsáhlá rekonstrukce pietní
místnosti. O tu se nejvíce zasadili Michael Šafránek a František Šindler, mj. profesionální
elektrikář a revizní technik.
-8-
Zpravodaj Deštenska
AKCE V KD DEŠTNÁ
05.03.2011
Masopust
19.03.2011
Tradiční myslivecký večírek při svíčkách
24.04.2011
Velikonoční zábava
SLOUPEK DEŠTENSKÉ KNIHOVNY
Sloupek deštenské knihovny
Připomeňme si narození vybraných spisovatelů v březnu:
1.3.1932 – MILOŠ SMETANA, český scénárista a dramaturg,...
Vrah má čisté ruce, Vraždy v zákulisí.
1939 - IVAN KRAUS, herec, prozaik, scénárista.
2.3.1955 – VÁCLAV KOUBEK, písničkář a harmonikář, máme Vesnické povídky,
Hospodské povídky, Karí povídky, Trpké povídky.
1942 – JOHN IRVING, americký spisovatel, držitel Oscara, máme Svět podle Garpa,
Manželství do 158 liber, Rok vdovou.
3.3.1888 – FRANTIŠEK LANGER, český spisovatel a vojenský lékař, máme Zázrak
v rodině, Btratrstvo bílého klíče, Filatelistické povídky, Snílci a vrahové.
1906 - ARTUR LUNDKVIST, švédský básník, prozaik a literární historik – 105.
výročí narození - máme Válečníkova píseň.
4.3.1965 – KHALED HOSSEINII, americký spisovatel, máme Lovec draků, Tisíce
planoucích sluncí.
6.3.1928 – GABRIEL GARCIA MÁRQUEZ, kolumbijský spisovatel, nositel Nobelovy
ceny za literaturu, máme Láska za časů cholery, Zlá hodina.
7.3.1799 – FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ, český básník a překladatel
máme Mudrosloví národu slovanského v příslovcích, Ohlas písní českých a ruských.
1850 – TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK, pedagog, politik a filosof, první
československý prezident.
9.3.1811 – MARIE ČACKÁ, vl. jm. Františka Božislava Pichlová, roz. Svobodová, česká
vlastenecká básnířka, spisovatelka a překladatelka.
10.3.1845 – VOJTĚCH MAYERHOFER, český novinář a redaktor Ottova slovníku
naučného.
1920 – BORIS VIAN, pseudonym Vernon Sullivan, francouzský spisovatel a
hudebník. Máme Pěna dní
11.3.1911- ALBA DE CÉSPEDES, italská prozaička - máme Výčitka – 100. výročí nar.
13.3.1913 - SERGEJ VLADIMIROVIČ MICHALKOV, ruský dramatik, spisovatel,
autor knih pro děti a autor textu ruské hymny.
17.3.1948 – WILLIAM GIBSON, americký spisovatel, máme Vypálit Chrom.
18.3.1932 – JOHN UPDIKE, americký spisovatel, máme Králík je bohatý.
-9-
Zpravodaj Deštenska
20.3.43 př. n. l. – PUBLIUS OVIDIUS NASO, římský básník máme Listy heroin, Umění
milovati.
1828 – HENRIK IBSEN, norský dramatik.
21.3.1955 – HALINA PAWLOWSKÁ, česká publicistka, máme 9 titulů jejích knih.
22.3.1892 – KAREL POLÁČEK, spisovatel, máme 8 titulů jeho knih .
1920 – LUDVÍK KUNDERA, spisovatel, bratranec Milana Kundery.
23.3.1862 – GABRIELA PREISSOVÁ, česká spisovatelka máme Její pastorkyňa .
1887 – JOSEF ČAPEK, český malíř a spisovatel, máme Devatero pohádek a ještě..,
Povídání i pejskovi a kočičce.
1959 – ZUZANA BRABCOVÁ, česká spisovatelka. (Daleko od stromu, Zlodějina,
Rok perel). Je držitelkou ceny Jiřího Ortena.
1881 – ROGER MARTIN DU GARD, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy
ceny za literaturu.
1952 – KIM STANLEY ROBINSON, americký spisovatel sci-fi – (trilogie o Marsu
– Rudý, Zelený, Modrý).
25.3.1921 – JAN KOZÁK, český spisovatel, máme Mariana Radvaková a jiné osudy,
Bílý hřebec, Černý sobol, hnědý medvěd, Akordy života, Adam a Eva...
1958 – EMIL HAKL, český novinář a spisovatel (O rodičích a dětech, Pravidla
směšného chování...).
26.3.1911 nar. TENNESSEE WILLIAMS, americký prozaik a dramatik – 100. výr. nar.
1936 nar. JAN BENEŠ, prozaik a publicista – 75. výročí narození.
27.3.1871 nar. HEINRICH MANN, německý prozaik, dramatik a publicista – 140. výročí
narození máme Profesor Neřád, neboli, Konec tyrana, Mládí Krále Jindřicha IV, Zrání
krále Jindřicha IV.
1849 – FRANTIŠEK ADOLF ŠUBERT, český dramatik, první ředitel Národního
divadla po jeho otevření, (divadelní hry Petr Vok z Rožmberka, Probuzenci,
Velkostatkář..), divadelní historik.
28.3.1592 – JAN AMOS KOMENSKÝ, pedagog a filozof, Labyrint světa a ráj srdce.
1899 – KAREL KONRÁD, český spisovatel, máme Postele bez nebes, Rozchod
1914 – BOHUMIL HRABAL, český prozaik, máme 12 titulů jeho knih. Svatby
v domě, Dívčí románek, Poupata, Život bez smokingu....
28.3.1936 - ZDENĚK SVĚRÁK, herec, dramatik, scenárista, divadelní režisér, textař,
autor knih pro děti, máme Když se zamiluje kůň, Mám v hlavě myš Lenku, Povídky,
Filmové komedie, Tmavomodrý svět – 75. výročí narození.
1868 – MAXIM GORKIJ, ruský spisovatel, revoluvionář, máme Život zbytečného
člověka,Trilogie, Život Klima Samgina...
29.3.1900 – JIŘÍ WOLKER, básník, jenž miloval svět, máme Básně, Zasvěcování srdce,
Host do domu, Slunce je veliký básník...
31.3.1926 - JOHN FOWLES, anglický prozaik, máme Sběratel – 85. výročí narození.
Vážení čtenáři, jistě ani na jaře, které se nezadržitelně blíží, nepřestanete číst a
navštěvovat naši knihovnu. Máme pro Vás připraveny stále nějaké nové knihy.
Možná jste ještě nečetli: Juie Anne Longová – Vévoda na útěku, Gregory Phili –
Královský slib, Krentz Jayne - Iluse jistoty, Ehrman Kit – Dotek mrtvého muže,
Hammel F. Královna temnot, Křesťan R. – Výlov mého rybníka, Suchomel – Mámivá
- 10 -
Zpravodaj Deštenska
noc, Sacher Richard – Dýchla na mně smrt, Ian Westwell – První světová válka den po
dni, Bankl Hans – Patologie na stopě zločinců, Terril Hart, M. Einzing - Domácí lékař
pro rodiče a mnoho dalších. Těšíme se na Vaši návštěvu.
Fisch.
RADY A RECEPTY
MASOVÉ KOULE S LEČEM
Suroviny: 50 dkg mletého masa, 1 vejce, 3 stroužky česneku, strouhanka, sůl, pepř,
sterilované lečo, kečup
Postup: mleté maso smícháme s vejcem, česnekem, solí, pepřem a zahustíme strouhankou.
Vytvoříme menší koule, vložíme do vymaštěného pekáčku, pokapeme kečupem , zalijeme
sterilovaným lečem a upečeme v troubě. Podáváme se špagetami, sypeme strouhaným
sýrem.
ČOKOLÁDOVÉ MUFFINY
Suroviny: 28 dkg polohrubé
mouky, 10 dkg mléčné
čokolády nebo čokolády na
vaření, 125 dkg másla, 10 dkg
moučkového cukru, 1 lžíce
kakaa, 300 ml podmáslí, 1/2
lžičky jedlé sody, 2 lžičky
prášku do pečiva, 1 vejce.
Postup: v míse smícháme
mouku, rozsekanou čokoládu,
jedlou sodu, kakao a prášek
do pečiva. V druhé míse
smícháme
vejce
s moučkovým
cukrem,
změklým
máslem
a
podmáslím. Sypkou mísu přidáme k tekuté míse a vyšleháme. Těsto plníme do
vymazaných a vysypaných formiček do 2/3. Pečeme na 180 st. C. asi 15-20 minut.
Můžeme po upečení ozdobit čokoládovou polevou a posypat zdobením.
ZELNÝ SALÁT
Suroviny: 60 dkg hlávkového zelí, 2 jarní cibulky, 20 dkg mrkve, 15 dkg zakysané
smetany, 15 dkg majonézy, 1 lžička dijónské hořčice, 2 lžíce bílého vinného octa, 2 lžíce
cukru, sůl, pepř
Postup: mrkev a zelí nastrouháme na nudličky, cibulku nakrájíme nadrobno a zalijeme
dresingem, který se připraví smícháním zakysané smetany, majonézy, hořčice, octa, cukru.
Dle vlastní chuti osolíme, opepříme. Důkladně promícháme a necháme odležet do druhého
dne v lednici.
- 11 -