Dobrý den drahá církev v Arše! Děti jsme už uložily a tak mám

Dobrý den drahá církev v Arše! Děti jsme už uložily a tak mám

Dobrý den drahá církev v Arše!
Děti jsme už uložily a tak mám možnost Vám napsat zprávy o našem domově. Velmi mnoho věcí se událo a
4,5 měsíce od našeho přestěhování ve Lvov velice rychle proletělo, zdá se, jako bychom přejeli včera.
Pokusím se podělit s tím hlavním. To nejhlavnější pro nás je, že Mariupol nedobyla ruská armáda.
V Mariupolu roste národní identita obyvatel. To už není Mariupol, kde na mítinky za podporu Ukrajiny
přicházela tisícovka lidí, dnes jsou to už tisíce. Na videích z mítinků vidím obličeje příbuzných i lidí z naší církve.
https://www.youtube.com/watch?v=weWH_jQApJ8&feature=youtu.be
Lidé kopají zákopy, dělají zátarasy pro ukrajinské
vojáky. Na fotce je pastor Genadij Machněnko
s dětmi ze svého dětského domova a právě zpevňují
zátarasy a kontrolní stanoviště. Už se méně stydím
být Ukrajinkou z Mariupolu!
V našem městě nezůstal ani jeden památník Lenina.
V těchto měsících jeden za druhým byly strženy.
Na jeho místě jsou vztyčeny kříže a každý den v 18,00
hodin se pod nimi schází věřící různých denominací,
aby se modlili za mír v tomto městě a celé Ukrajině.
Už se nám velmi stýská po našem dětském domě
v Mariupolu!
V areálu našeho domova „Obnovlenie“ nyní žijí
uprchlíci
z míst
Krásnovo
Luča,
Doněcka,
Krásnogorovky. Někteří uprchlíci se už vrátili v ta
města, která osvobodila ukrajinská armáda. A někteří
se nemají kam vrátit, protože jejich města mají stále
pod kontrolou separatisté a vzbouřenci. V jídelně
našeho domova „Obnovlenie“ lidé z naší církve
a jejich přátelé
z druhých církví
organizují
zhotovování jídla pro naše ukrajinské vojáky. Naše
armáda říká, že našeho města se nevzdá.
Nedávná silná vichřice způsobila v našem městě
velké škody, také byly rozbity některé zátarasy
a zázemí armády. Zvláště byly poničené stany a polní
kuchyně. Nyní tedy všichni společně pomáhají vše
toto obnovit. S pomocí dobrovolníků se vojáci
připravují na zimu, mnozí lidé jim posílají teplé
oblečení, spacáky, povlečení, peřiny … také by se nám
také chtělo být přítomni a pomoci.
No nyní je velmi podivný klid. Vyhlášené příměří,
a přesto skoro každý den ve východních regionech
jsou slyšet zvuky od střel, výbuchů.
Z tisku: „Strany se dohodly, že nárazníková linie se
vytvoří v souladu s pozicemi, na kterých byla fronta
k 19. září. Na základě minských dohod se mezi
okupovanými a svobodnými regiony Donbasu může
vytvořit nárazníková zóna, které se stane buď bojištěm
nebo oblastí bezpečnosti, a která se také stává
dočasnou faktickou hranicí mezi Ukrajinou a nelegální
enklávou, kontrolovanou ruskými silami.“
Náš Mariupol se nachází na hranici nárazníkové zóny.
Jsou důkazy, že Rusko má snahu a směřuje svoje
vojska naším směrem. Zvláště potřebují východ
směrem na Krym, po Mariupolu na této trase už není
žádné velké město v cestě. Nevím, kdy se vše vyjasní.
Co bude s územím obsazeným bojovníky? Budou tato
území jako území Podněstří nebo Abcházie nebo zajde
Rusko ještě dále?
Moje maminka dlouho nechtěla odjet z Mariupolu, ale
když z jejich oken bylo vidět blesky od střelby a začala
se třást skla oken od výstřelů, když bylo slyšet
výbuchy a zničení ukrajinských zátaras, která jsou 2-3
km od jejího domu, tak moje maminka zalepila okna
izolepou napříč (jako při válce) a přejela k nám do
Lvova. Můj syn se nyní vrátil do Mariupolu.
Děti se ptají mé
maminky: „ Vy
budete jakou
profesí zde u
nás? A ona
odpovídá: „ já
budu profesí
vaše babička!“
Děti
jsou
nadšené.
Maminka přinesla takovou domácnější atmosféru. Zašívá díry
na oděvech, žehlí, čistí zeleninu a ovoce a dělá další drobnosti, na
které nezbývá rukou nebo času.
Děti velmi cítí s Ukrajinou, všichni kluci chtějí rychleji vyrůst a bránit
svoji zemi. Postupně si přivykají v nové lvovské škole. Mají obtíže plně
se adaptovat na ukrajinský jazyk, ale všichni učitelé jsou k nim velmi
dobrosrdeční a proto věřím,
že brzy se jim uleví. Zde
v misii „Dobrý samaritán“ kde
se nacházíme, už žije okolo
90-ti lidí a z toho okolo 45
dětí. Mnozí odjeli ze svých
domů navždy, mnozí mají tak
domy rozbořeny, že se nemají kam vrátit. Skoro všichni si již našli práci a tak dnem je dům pustý, ale večer je
zde přeplněno. Děti připravily písně na koncert, nakreslily obrázky a plánujeme s nimi zajet do lvovské
vojenské nemocnice za raněnými vojáky. Děti pro ně sbírají i bonbóny. Dobří lidé přicházejí a darují nám často
a spousty sladkostí. Jediné co se nám nedaří, je zbavit se všech nemocí u dětí ... nejdříve u nás prošla
epidemie planých neštovic, všechny děti byly zapudrované a probíhalo to velmi dlouho, než všechny tím
prošly, některé dokonce propásli 1. září a nástup do školy.
Velmi se také modlíme za našeho chlapce Míšu (6 let), který
utrpěl vážný úraz hlavy. Za týden bude potřeba znovu udělat
tomografické vyšetření a bude jasněji , co se děje s hematomem.
Byl v nemocnici 3 týdny, s ním v nemocnici byla jedna z našich
vychovatelek Ilona a velmi se spřátelili. Míša se nyní cítí dobře,
ale doktoři upozorňují, že pokud hematom zůstane, může se
projevit všelijakými negativními projevy v budoucnosti. Modlíme
se tedy dále a prosíme za modlitby za tohoto chlapce.
Nyní nastává čas podzimních zavařování na zimu. Dobří lidé misii přinášejí spousty zeleniny a my už máme
skoro malou firmu na zavařování pro zimní měsíce. 
Velmi se snažíme být užitečnými a obohatit misii
nebo zdejší teritorium. Vytvořili jsme také náš
mariupolský záhon.
Náš chlapec Saša se velmi změnil! S obavami jsem očekávala pro něj na
1. září, jak bude fungovat ve třídě, zda bude poslouchat učitele. Díky Bohu
vše se jeví dobře. Sašovi se sice ve škole příliš nelíbí, ale pokorně to přijal,
dělá domácí úkoly a nemá špatné výsledky (snad i z důvodu, že jsme ho
celý rok individuálně připravovaly). Samozřejmě na počátku má otrávený
obličej, ale postupně se nechá přimět k práci. Jeho školní uniforma –
zvláště kalhoty jsou po měsíci na kolenách už rozedrané a potřebují
výměnu. Šestého října mu bude 8 let. Připravujeme pro něho pěknou oslavu.
Jakmile školní děti odejdou do škol, začínáme pracovat s malými, máme jich pět. Hodně mě povzbudil úspěch
u Saši a tak s malými dětmi každý den provozujeme nějaký aktivní program na výuku, čteme, kreslíme, lepíme.
Věřím, že za rok budou dobrými prvňáčky.
Náš zdejší ředitel misie a kazatel zdejší církve si velmi zamiloval naše děti.
A jeho starostlivost je všude kolem nás, na veškeré naše prosby a potřeby
vždy odpoví – není problém, zařídím. A naše děti, jak můžete vidět na
fotografii, ho nadšeně vždy vítají, když k nám zajede do areálu.
Samozřejmě také často myslíme a vzpomínáme na našeho
mariupolského kazatele Sergeje Petroviče, který byl zastřelen v létě
v Mariupolu ruskými separatisty. Po něm zůstaly 4 děti,
nejmladšímu je 6 let. Prosím, modlete se spolu s námi za jeho ženu nyní vdovu, prožívá silný zármutek a stesk po muži ... doposud žijí
v Mariupolu.
Prosím za vaše modlitby za 9. listopadu. Věřím, že budeme mluvit
zde v církvi o naší službě a prosím o modlitby za sirotky východní
Ukrajiny, kde sirotků přibylo…. a vojna toto téma sirotků na
Donbasse přebyla a dochází k opomíjení této situace
Jsem Vám všem velmi vděčna za modlitby a podporu. Děkuji týmu z Vašeho sboru, který k nám přijel v létě
a velmi-velmi nám pomohl! Sláva Bohu za každého z Vás, drazí bratři a sestry v Kristu. Nechť Vám Bůh
každému žehná!
Irina Klimova, Lvov 4. 10. 2014