Putování do pohoří Vilcan, Godeanu a Cerna - 3. - 14

Transkript

Putování do pohoří Vilcan, Godeanu a Cerna - 3. - 14. srpna 2003
Cesta tam a zase zpátky, aniž bychom potkali medděda a vrrky.
Psů ale bylo požehnaně.
K návratu do rumunských hor po patnácti letech, dokonce s podobnou skupinou lidí, mě pozvala Hanka na
nějakém večírku v práci. Cesty do Rumunska byly jedny z nejzajímavějších akcí, kterých jsem se zúčastnil. Celkem
jsem se do Rumunska dostal čtyřikrát:
1985 - pohoří Muntele Mare
1986 - pohoří Cibin, Lotru a Surean
1987 - pohoří Retezat od východu k severu
1988 - pohoří Retezat od jihu k severozápadu, protože se nám tam moc líbilo
Chystal jsem se i v roce 1989 do pohoří Rodna, ale bohužel mě začalo dost bolet koleno, takže jsem místo do
hor chodil na obstřiky. Tady se zřejmě projevilo to spaní v noci na zemi na igelitu. Karimatku jsem měl, tuším, až na
posledním Retezatu. Dovezl jsem si jí jako horkou novinku z koncertu (myslím, že to byli Genesis) v Budapešti.
Jakmile jsem přestal spávat na holé zemi, kolena přestaly bolet.
Můžu říct, že představa další cesty mě připadala až příliš neuvěřitelná, měl jsem docela strach, jak to zvládnu.
Koneckonců bych šel s lidma, kteří do hor jezdí každý rok, i víckrát, a já už chodím tak maximálně na jednodenní
výlety. Postupně se mi to rozleželo, a dostal jsem chuť přece jenom se do Rumunska ještě jednou podívat.
Definitivně jsem se rozhodl a účast potvrdil 11. července (to si nepamatuju, mám to napsaný v diáři). Původně nás
mělo být osm, ale potom se náš počet zvýšil o další skupinu a tak nás nakonec bylo čtrnáct. Znal jsem Dana,
Hanku, Janu (jejího manžela Petra jsem jednou potkal) a Zababu. Takže čtyři, zbylých devět jsem poznal až ve
vlaku.
Účastníci:
Dan (Brno)
Hana (Brno)
Jana (Brno - Praha)
Petr (Brno - Praha)
Tomáš (Brno)
já (Brno)
Katka (Bánská Bystrica - Brno)
Zababa (Brno - Česká Třebová)
Martin (Česká Třebová)
Ida (Česká Třebová)
Lucie (Česká Třebová)
Štěpán (Plzeň)
Marcela (Plzeň)
Ivana (Plzeň)
celkem 14 lidí
Rozdělení funkcí:
horský vůdce - Dan
vůdce, starost o oheň - Zababa
kuchař - Hana
lékař - Lucie
zdravotní sestra - Katka
Pak přišel informační mail, a tak jsem nakoupil něco tábornického vybavení, protože to staré už jsem neměl.
Koupil jsem si boty, batoh, větrovku, samonafukovací karimatku a spoustu dalších věcí.
1
Instrukce e-mailem:
Pas:
Zkontrolujte platnost pasu, měl by platit min. několik
měsíců po přechodu hranic (někdy to celníci
vyžadují); vízum není do Rumunska potřeba.
Pojištění:
Cestovní zdravotní pojištění je povinné, sjednejte si
je od 3.8 do 15.8 včetně (počítáme s jednodenní
reservou pro případ zdržení z libovolného důvodu).
Bez pojištění není možné jet (zcela vážně).
Oblečení:
Počítejte s možností sněhu a nočních mrazů (obojí
jsme zažili), hodí se lehčí čepice a rukavice, jinak
standardně jako do hor, raději více tenkých vrstev,
zásobní oděv pro případ totálního promoknutí,
pevnou obuv (skály, suťová pole), pláštěnku
(povinně), kravata není nutná, vhodná světlá
pokrývka hlavy jako ochrana před úžehem při
celodenním pohybu na slunci.
Směnný obchod:(pro obchodování s pastýři,
placení stopu atd.)
Každý si vezme: 100g čokolády (nejlépe dvě po 50g),
malou kávu (asi 75g), nějaké žvýkačky a balíček
lákavě vypadajících cigaret.
Železná zásoba:
Každý 100g čokolády (mimo směnného artiklu).
Slouží jako potravinová reserva pro krisové situace.
Voda:
Každý min. 3 litry (např. 2x PET 1, 5 l)
Stany:
Zajištěny
Dále:
Karimatku nebo adekvátní isolační podložku, teplý
spacák, osobní léky, náplasti atd., osobní hygienické
potřeby (kartáček na zuby bude brát Katka), prášek
proti psům, KPZ, zápalky, provázek (aspoň 2m),
baterku, nůž, ešus (nebo hrnek), lžíci
Doporučené:
Bibli (nebo aspoň NZ), opalovací krém s dobrým UV
filtrem, ledviňák, foťák s dostatkem filmů, pružné
obinadlo, tužku, papír (nejen toaletní), zásobní
igelitové pytlíky, kus igelitu (nebo originální futrál) na
batoh do deště, milovníci igelitu a spaní ve vysoké
trávě se silnou rosou si mohou vzít igelitovou plachtu
cca. 1x2m.
Balení:
Všechno oblečení nepromokavě do igelitů, spacák do
samostatného igelitového pytle (obojí je velice
důležité). Nechte si v báglu dostatek místa na
potraviny, kotlíky, stany atd. Hlídejte si váhu (batohu)
a neberte zbytečnosti.
Kontakt:
Veškeré dotazy nebo připomínky směrujte na: Daniel
Smutný, .... . Xlužbám bude rovněž Zababa.
VILCAN & Co. 2003
Kam:
Vîlcan + některé další přilehlé hory (podle počasí a
dalších okolností). Počítat s výškou 2300m a
vysokohorským terénem.
Odjezd:
Brno, Hlavní vlakové nádraží, neděle 3. srpna 2003,
02:50 (příjezd vlaku). Pannonia R375
Návrat:
Brno, Hlavní vlakové nádraží, čtvrtek 14. srpna 2003,
02:02 (příjezd vlaku). Pannonia R374. Nelze vyloučit
možnost návratu o den později v případě nějaké
(lehčí) nepředvídatelné situace.
Jízdenky:
Společná zpáteční jízdenka pro všechny (s vyjímkou
těch co mají režijku - nahlásit!) z Brna
Sraz:
Není. Stačí stihnout vlak.
Jídlo:
Vaříme společně (na ohni), potraviny, kotlíky atd.
zajištěny centrálně. První společné jídlo v pondělí
večer, do té doby se každý živí z vlastních zásob. Až
do pondělka ráno se budeme pohybovat v
civilisovaných oblastech (jídlo, co se nevleze do
batohu se dá tahat v igelitce).
Balení jídla:
Brňáci v pátek večer mezi 19:00 a 20:00 v CB,
ostatní v sobotu pozdě večer v CB, Kounicova 15
(domluvte se se Zababou, bude mít klíče). Pokud
někdo přijede přímo Pannonií (nahlásit!), vezmeme
mu jídlo do vlaku. V batohu si nechte dostatek místa
na potraviny, stany a další společný materiál.
Chleba:
Každý si sám koupí 2 bochníky chleba standardní
velikosti. Balit do prodyšného obalu (plátěný pytlík,
silonový promokavý obal na spacák atd.) jinak chleba
zplesniví a budeme hladovět. Rovněž je dobré
chleba koupit o den dříve a nechat ho trochu
vyschnout. Přibalit dostatečně velké igelitové pytlíky
na zabalení chleba pro případ deště. Do batohu
chleba balit tak, aby nebyl mechanicky namáhán
(jinak se postupně rozdrobí).
Peníze:
Vybíráme 3000 Kč, pokud možno doručte co
nejdříve. V tom jsou zahrnuty veškeré náklady (jídlo
+ doprava + další předvidatelné náklady). Je celkem
šance, že to bude stačit; konečné vyúčtování bude
až se vrátíme.
Jako reservu pro nečekané situace si každý vezme
minimálně 50 Euro v menších bankovkách (balit na
různá místa pro případ krádeže).
Před odjezdem jsem byl zrovna na dovolené v Novém Městě, takže Lucii s Adamem jsem nechal s
Kallusovýma na podnikové chatě, a odjel v pátek odpoledne. Večer jsem se zastavil v kostele na Kounicově (jo,
tyhle lidi znám z kostela), a vyzvedl stan, asi tříkilový, a asi tři kila potravin (kolínka, rýži, ledové kaštany). Taky
jsem se seznámil s Tomášem.
V sobotu jsem ještě stihl svatbu kolegy Zdeňka a oběd s dalšími kolegy v restauraci Sherlock Holmes Pub.
Potom jsem se jel domů balit.
2
Doma už mám dva chleby (čtyři kila), a tři litry vody. Potraviny tedy deset kilo (to je nutnost, v horách se nedá
koupit vůbec nic) a stan další tři. Protože se chci vejít do devatenácti až dvaceti kilo, zbývá na všechno ostatní asi
šest až sedm kilo. Spacák a karimatka, železná zásoba a zboží na směnný obchod (v Rumunsku, teda aspoň v
horách, vždycky důležitější než peníze), mikiny, tepláky, bunda, no na spodní prádlo, ponožky a trika už moc místa
nezbývá, beru tři sady, to musí stačit. Na sebe si oblíkám staré triko, to bude z cesty vlakem pěkně zpocené a
špinavé, takže ho rovnou zahodím a vezmu si čisté. Batoh jsem musel dvakrát přeskládat, než se mi tam všechny
věci vešly. Teď už mám všechno nachystané, takže
zbývá jenom pár hodin nervozity, než vyrazím na
tramvaj.
Den první - neděle 3. srpna 2003
počasí: 30C jasno, horko
ráno: ve vlaku
jídlo - snídaně: z domu
jídlo - oběd: z domu
jídlo - svačinka: z domu
jídlo - večeře: z domu
noc: stadion v Simerii
Samozřejmě jsem nespal, jenom trochu
odpočíval. Ve tři čtvrtě na dvě odcházím na
tramvaj. Je krásná, teplá noc. Batoh je ale těžký a kvůli značné nervozitě si toho moc neužívám. Po druhé hodině
stojím v hale Hlavního nádraží. Ještě pořád se můžu vrátit, a zatím celkem bez problémů. Když nastoupím do
vlaku, už to bude horší :-) . Teď už se opravdu bojím, jak to bude v horách vypadat, patnáct let je dlouhá doba, a
navíc dřív ty cesty byly spíš pohodové, šlo se každý druhý den, dalo se odpočinout. Dneska to tak nebude.
Půjdeme deset dní bez přestávky, o počtu kilometrů raději nepřemýšlím. Zatím jsem sám, tak s sedám do koutku
haly a snažím se zhluboka dýchat.
O půl třetí přichází Hanka a Jana s Petrem. Chvilku po nich vedení výpravy, Dan a Zababa, a pak už všichni
ostatní. Vlak má už teď půlhodinové zpoždění (z Prahy!), tak se aspoň můžu seznámit. Dávám si ještě před cestou
na žízeň jeden plechovkový Gambrinus, na rumunské pivo jsem zvědavý. K mému překvapení se objevuje Bohuš
Kučera, Zababův tatínek. Bohuš byl naším horským vůdcem v osmdesátých letech, už tenkrát mu bylo k
šedesátce, ale byl pořád jedním z nejlepších. Stačil s náma chodit a ještě vybíhat na okolní kopce, aby mohl
malovat okolní krajinu.
O půl čtvrté odjíždíme Pannonií z Brna. Zabíráme dvě kupé do kterých máme místenky. Batohy pokládáme na
zem, vzniká jakási improvizovaná plošina, na které se dá trochu spát. Dan si jako vždycky vylezl na místo pro
zavazadla a spí asi nejpohodlněji. Tohle ale stejně není nic pro mě, já ve vlaku neusnu. Snažím se jenom v klidu
sedět, a občas se jdu protáhnout na chodbičku a koukám do noci. Brzo začíná svítat a o půl šesté zastavujeme v
Bratislavě. Přistupuje poslední účastník výpravy, Katka. Za další dvě hodiny jsme v Budapešti. Už cestou nastoupili
do vlaku prodavači různých map a průvodců, a poskytují turistům důležité informace, zajímavý nápad.
Za Budapeští jedeme hodinu za hodinou naprosto nezajímavou krajinou, o půl druhé překračujeme hranici s
Rumunskem v Curtici. Zbývá nám už asi jenom pět hodin. Cestu si snažíme zpříjemnit četbou časopisů, pokecem,
koukáním z oken. Je vedro, svítí sluníčko a cesta je dost úmorná.
Po šesté hodině vystupujeme z vlaku v
městečku Simeria.
Chvilku stojíme na nádraží. Hned vedle
odložených batohů je policejní stanice. Kolem
chodí policajt vyzbrojený samopalem. Kouká po
nás dost podezřívavě, ale to my po něm
koneckonců taky. Na zdi visí nástěnka s
obrázkama mrtvol určených k identifikaci, taky
docela síla.
Dan s Petrem jdou vyměnit nějaké peníze,
abychom měli na drobné nákupy. Každý
dostává sto tisíc, to zní dobře, ale je to asi
osmdesát korun. Před stánkem u nádraží si
dáváme pivo Hateg. Mám takovou žízeň, že
bych vypil cokoliv. Sedíme u plastových stolků a
ti, co mají hlad si dávají langoše. Já mám
žaludek sevřený nervozitou, nic k jídlu nechci.
Po vypitých dvou pivech nervozita trochu opadává. V místním Nonstopu si ještě kupuju tři deci koňaku, na něco
ostřejšího do hor jsem zapomněl.
Před sedmou se dělíme na skupiny, jedna zůstává u batohů. Spolu s Martinem, Idou a Luckou se jdeme
podívat do města. Přecházíme přes nádražní most na hlavní třídu. Teď se neubráním srovnání s Rumunskem
3
osmdesátých let. A změna je to doslova neuvěřitelná. Simeria je malé městečko, všude hodně zeleně. Je neděle,
ale dost obchodů je otevřených. Sem tam restaurace, kavárny (i internetové), to je ostrý kontrast k těm šedivým
městům, které si pamatuju. Hledáme místní botanickou zahradu, prý stojí za vidění, ale trvá nám to moc dlouho.
Když k ní dojdeme, je už čas se vrátit. Takže jdeme zpátky na nádraží. Ještě pořád mám šanci se vrátit, vlak do
Česka jede, peníze jsem si pro jistotu vzal, prostě není mě moc do smíchu.
Je osm hodin, druhá skupina (Tomáš, Katka, Štěpán, Marcela a Ivana) odchází do města. Dan, Hana, Jana,
Petr a Zababa odchází ke známým, jsme domluvení, že se sejdeme na místním stadionu, kde se pokusíme
přenocovat.
Asi za hodinu se vrací druhá skupina, večeříme nějaké zásoby z domova s čerstvě zakoupenými chleby. Za
zaznamenání stojí nádražní WC, něco tak otřesnýho jsem v životě neviděl, a doufám, že už neuvidím.
Čekáme až se setmí, chceme přenocovat na tribuně místního stadionu a nesmí nás nikdo vidět. Dojídáme
meloun (koupil asi Štěpán), docela na mě padá únava po dlouhé cestě, už jsem pěkných pár hodin nespal. A zase
ta nervozita, co bude dál, a kolem pořád chodí ten policajt se samopalem.
V deset už to nemůžeme vydržet, tak odcházíme na stadion. Je to jenom kousek, snažíme se být potichu.
Vybalujeme karimatky a spacáky a snažíme se usnout. O půl jedenácté samozřejmě přišel hlídač, nikdo z nás
neumí rumunsky, ale přesto se nám podaří ho přesvědčit, že jsme jen neškodní turisti a že ráno zmizíme, tak nás
nechává přespat. Nic příjemného to teda není, hrozné horko, neuvěřitelné množství komárů, tvrdé lavice se
šrouby, už aby bylo ráno. V jedenáct se vrací Dan, Hana, Jana, Petr a Zababa, no tak jsem aspoň trochu klidnější.
Moc jsem toho zase nenaspal, probudil jsem se snad dvacetkrát, při každém pohybu, poštípaný od komárů.
Den druhý - pondělí 4. srpna 2003
počasí: 26C jasno, teplo, vítr
ráno: stadion v Simerii
jídlo - snídaně: z domu
jídlo - oběd: z domu
jídlo - svačinka: z domu
jídlo - večeře: kolínka s
mákem a borůvkami
noc: pod Vf.Straia
trasa: 15km - Livezeni,
nádraží - Livezeni, rozcestí - pod
Vf.Cindelu - Vf.Dragoiu - Pasul
Vilcan - sedlo pod Vf.Cartiagu sedlo pod Vf.Straia
Vstáváme ještě za tmy ve
čtyři. Rychle balíme věci a
odcházíme na vlak. Odjíždí ve tři
čtvrtě na pět. Pomalu se
přisunujeme k horám. V sedm
svítá a to už vlak stoupá do
kopců. Vynořují se z mlhy
zatraceně blízko a vypadají
docela strmě. Sakra sakra.
Převlékám se, starý věci vyhazuju a o
půl osmé jsme v Livezeni. To je
pravděpodobně
předměstí
města
Petrosani, kde jsem byl už dvakrát.
Končil tady vandr po horách Surean a
začínal
pochod
na
Retezat.
Vystupujeme z vlaku, snídáme zbytky
jídla z domova a doplňujeme vodu.
Kolem už se začínají shromažďovat
první psi. Tak to bude zřejmě vypadat
celých deset dní.
O půl deváté se vydáváme na
cestu. procházíme kolem starých
opuštěných továren, vypadá to docela
apokalypticky. Naštěstí se ale zvedá
mlha, tak snad bude lepší počasí.
Docházíme pod kopce, na cestu, kterou
zřejmě používají dřevaři na svážení
vytěženého dřeva. Převlékáme se do
4
kraťasů a triček, všichni
předpokládají, že teď se
zapotíme. Musíme se
vyhrabat do takových
patnácti set metrů, takže
asi šest sedm set. Kolem
cesty rostou zatím ještě
normální stromy, většinou
břízy. Zatím stále jdeme
po poměrně pohodlné
cestě.
Potom
však
odbočujeme na louku. Ta
je teda dost strmá a
tenhle
kousek
cesty
jdeme
asi
hodinu.
Uprostřed cesty už jsem na umření, když vidím na louce železný kříž, mám pocit,
že vedle bude stát můj.
Nahoru na louku se dohrabu samozřejmě
poslední. Říkám si, že mám poslední šanci se vrátit. Padesát euro na jízdenku mám
připravených. No nic,
sedám
si
a
odpočívám.
Je
poledne, tak ještě
dojídám
poslední
zbytky potravin z
Brna. Rozhlížím se po
okolí, je vidět město
Petrosani v údolí, a
jak ležím v trávě a
popadám
dech,
trochu se mi zlepšuje nálada. Jo, půjdu dál. Cesta dál vede lesem, docela
neprostupným, asi jsme nenašli tu správnou cestu.
Zastavujeme se k odpočinku pod krásnou skálou, a zjišťujeme, že jsme ztratili
Janu a Petra. Zababa je jde hledat, ale oni se vzápětí objeví z opačné strany. Tak
zase čekáme na Zababu. To je fajn, aspoň si trochu odpočinu. Pokračujeme dál a
nacházíme lepší cestu, obcházíme vrchol Vf.Cindelu a na druhé straně
odpočíváme. Asi devět
nebo deset lidí se vydává
bez batohů na vrchol, já
teda určitě ne. Dokonce i
Jana, která s Danem před
patnácti rokama běhala z
kopce na kopec, zůstala
dole. Asi jí ty dvě děti taky
dávají zabrat... Z tohoto
místa je krásný výhled na
Retezat, to jsou přece
jenom onačejší hory, spíš
podobné třeba Tatrám. Tady jsme jenom na takovém
pohodovém pohoří. Zajímavější to bude až v Godeanu.
Za hodinu se zvedáme a jdeme teď už jen do mírného
5
kopce po hřebeni. Stromy jsou jen v údolí, tady nahoře byly vykáceny kvůli pastvinám pro ovce a krávy. Po další
hodince jsme na dnešním druhém nejvyšším kopci,
Vf.Dragoiu (1590m). Pak byla ještě jedna bezejmenná
(1633m). Pokračujeme dál po hřebeni a trochu se
stáčíme z hlavního hřebene na vedlejší. Scházíme do
sedla pod Vf.Cartiagu. Tady je dneska poslední
odpočinek. Už zbývá jenom traverz Vf.Cartiagu a jsme
pod Vf.Straia v cíli dnešní cesty. Sbíráme borůvky na
večeři.
Čekáme, až Dan a Zababa najdou vodu a potom už
víme, že tady můžeme zůstat. Stavíme tábor, začal
foukat silný vítr a tak všichni staví vždycky jeden stan,
aby nám neuletěl. Nikomu se nechce hledat stany v
údolí. Máme pět stanů, dělíme se po dvou (Zababa +
Dan, já + Martin), po třech (Tomáš + Petr + Štěpán,
Ivana + Ida + Marcela) a po čtyřech (Hana + Jana +
Katka + Lucka). Sbíráme nějaké dřevo v místní kleči a
sedíme v závětří mezi kameny. Zababa vaří večeři. Teď
už je mi hej. Dneska už to mám za sebou, před sebou
noc na spánek. Akorát mě bolí oči od sluníčka. Jdu si lehnout a po dvou nocích, kdy jsme prakticky nespal si
musím pořádně odpočinout.
6
Den třetí - úterý 5. srpna 2003
počasí: 26C skoro jasno, teplo,
vítr
ráno: pod Vf.Straia
jídlo - snídaně: chleba a 2 sýry
trojúhelníčky
jídlo - oběd: chleba s čokoládou
na vaření
jídlo - svačinka: Tatranka
jídlo - večeře: rýže, fazole, čočka
noc: sedlo Saua Muncilolui
trasa: 12km - sedlo pod Vf.Straia
- Vf.Straia - Vf.Mului - traverz
Vf.Verde - Vf.Gura Plaiului - Saua
Serideiu - Vf.Lui Frate - Saua
Muncilolui
Asi v devět vstáváme, pomalu
připravujeme snídani, a postupně
balíme stany. Všechno pěkně v
7
pomalém rytmu. Přece jenom po včerejším výstupu a spaní na tvrdé
zemi
se
nesmí nic
uspěchat.
Je krásné
počasí,
modrá obloha, trochu fouká vítr, ale jinak fajn.
Dojídáme snídani a po jedenácté začínáme s dalším
výstupem asi čtyři sta metrů na horu Vf.Straia (1858m).
Vycházím mezi prvními a na kopec se dohrabu se ztrátou
jasně poslední. Mám pocit, že pokud nezahodím batoh,
tak umřu. A už vůbec nepochybuju, že jsem se měl na
všechny rumunské hory vykašlat a zůstat doma. (Tady
můžu napsat, že to byla poslední krize. Od teď
následovala několik dní relativně klidná hřebenovka s
nepříliš vysokými výstupy, takže jsem se pěkně rozešel a
pak už jsem neměl vážnější problémy. Obtížnější
8
přechod
byl
až
přesun z
hor Vilcan
do
Godeanu
při
obcházeni
pohoříčka
Oslea, ale
to už jsem
byl
v
pohodě.)
Nahoře naštěstí následuje dost dlouhý odpočinek, Zababa vytahuje
oblíbenou knihu oblíbeného autora - Miloslav Nevrlý - Karpatské hry. Snad
každý, kdo se rád vracel do rumunských hor, vlastní aspoň jeden výtisk této
krásné knihy. Já sám mám dva, jeden ještě jakési polosamizdatové vydání z
půlky osmdesátých let. (Doufám, že víte co je samizdat, i když je to už tak
dávno). Tak posloucháme kapitolu o horách Vilcan, hřejeme se na sluníčku
a je nám fajn (ještě dneska to cítím i z těch fotek). Krásný rozhled, na jih
Vilcan s listnatými lesy, na sever úchvatný Retezat, nedá nám to
nevzpomínat. Někteří tam byli i víckrát než já. Přichází skupina asi osmi
Rumunů, kteří se na vrcholu fotí. To už ale zase zvedáme batohy a
pokračujeme poměrně příjemnou cestou dál. Kolem druhé hodiny zastavujeme na oběd.
9
Potkáváme pasoucí se krávy, chce to trošku odvahy projít přímo kolem nich. To je ale docela výjimka, většinou
potkáváme ovce. Cesta ubíhá v klidu, zastavujeme na svačinu.
Při jednom z odpočinků se dozvídám, že velké A,
které nosil Klub alpinistů v horách Lotru 1986 bylo
nalezeno o deset let později na vrcholu Steflesti, kde bylo
Klubem pietně ponecháno. (Klub alpinistů byla skupinka
lidí, kteří používali k natírání (nikoliv mazání) bolavých
svalů známý Francův nápoj, kdysi jsme pod nejvyšším
vrcholem pohoří Lotru Steflesti ze tří klacků provázkem
svázali písmeno A a to jsme vynesli nahoru, no jo, byli
jsme mladí a měli jsme čas a sílu na blbosti.)
Opět odbočujeme na vedlejší hřeben a do sedla
za posledním kopcem, tady bude druhé tábořiště,
přicházíme jako první s Katkou. Štěpán, nejrychlejší
chodec, a většinou si vybíral i obtížnější trasy, totiž
zapadl do bláta a chvilku mu trvalo, než se očistil.
Je po šesté, Dan se Zababou hledají vodu a když
ji najdou, tak už víme, že jsme dneska na místě.
Stavíme druhý tábor. Zababa dělá ohniště, Hanka
připravuje večeři, ostatní jsou na dřevo. Musí se kousek z
kopce, tady nahoře žádné není. Po večeři šijí Zababa s
Janou botu, Jana je po Danovi už druhá, které se bota
rozpadla. U Dana to vyřešil provázek. Pak už se stmívá,
tak jdeme spát.
10
Den čtvrtý - středa 6. srpna 2003
počasí: 26C skoro jasno, teplo, vítr
ráno: sedlo Saua Muncilolui
jídlo - snídaně: chleba se sádlem
jídlo - oběd: chleba s paštikou
jídlo - svačinka: ?
jídlo - večeře: vločky
noc: polana Stevioara (nad salaší)
trasa: 12km - Saua Muncilolui traverz Vf.Muncil - Poiana Stefului Pietrele Implintate - skalisko La
Murminti na La Table - traverz
Vf.Sigleu Mare - Palarie - sedlo Vf.Macrisului - polana Stevioara
Vstávám jako první, tvrdá země
mým
stárnoucím
kostem
nějak
neprospívá. Koukám na svítání nad
horama. Vydávám se k lesu, bosky po
vlhké trávě, na sluníčku je příjemně.
Najednou slyším z protější stráně divoký štěkot psů. Až
po chvilce jsem si všiml, že se ženou ke mně! Okamžitě
jsem vystartoval do kopce do tábora. Nejspíš to byl můj
rekord na krátkou vzdálenost. Stihl jsem to tak tak,
popadl nejbližší klacek a dál už si psi netroufli. Akorát
chodili kolem stanů ještě asi hodinu. To už vstávali i
ostatní, tak raději zmizeli. Následuje příprava snídaně a
balení. Za zpěvu budovatelských písní (je s podivem
kolik těch Písní práce, Internacionál, Skal a stepí si
pamatujeme, teda my starší ročníci, mladí už tohle
neznají, a koukají na nás s údivem) skládáme stany a
jdeme dál. Vyrážíme traverzem Vf.Muncil, míjíme stádo
ovcí a přicházíme k lesu.
Cesta ve stínu lesa je příjemná, potkáváme i stádo
11
koní. Na konci lesa je dřevěná ohrada s bránou. V bráně
stojí kráva a kouká trochu nedůvěřivě. Opatrně ji
obcházíme, abychom ji moc nedráždili a vcházíme do
zřejmě nejkrásnějšího úseku hor - Poiana Stefului,
podle Zababy Krakonošova zahrádka. Planina končí
výstupem na Pietrele Implintate (1599m). Cestou sbíráme borůvky, a
sem
nahoru
dojde jen 6
lidí (Dan,
Zababa,
Štěpán,
Martin,
Katka a já),
kteří
se
dělí
o
Zababovy
buchty.
Skalisko
nahoře
vypadá s
klečí
jako
japonská
zahrada s
bonsajemi.
Nádhera. Je
odsud také
krásný
výhled zpět
i na cestu dopředu. Ostatní tenhle krásný kousek skal
vynechali a jdou dál planinou La Table ke skalisku La
Murminti. Tady doháníme zbytek výpravy. Je asi půl
třetí, tak sníme oběd. Sluníčko pálí a tak se všichni
mažeme (natíráme).
Pokračujeme dál k hoře Vf.Sigleu Mare, při jednom
odpočinku se odděluje Zababa (maluje, tak jako kdysi
Bohuš). Vf.Sigleu Mare obcházíme traverzem poměrně
nepříjemně zarostlou loukou. Většinou je porostlá
nějakými škrábavými keříky. Dneska ještě musíme sejít
do sedla a zase se na druhé straně vyhrabat nahoru.
12
Obcházíme salaše La Palarie, vesnice se tomu říkat
nedá. Pár dřevěných chatrčí, převážně pro dobytek.
Ptáme se místních na cestu. Stejně jsme ale správnou
cestu nenašli a sestup do sedla přehnali. Naštěstí jsme
aspoň nabrali vodu, cestou vzhůru se ale Marcela
napíchla lýtkem na větev a Petra popíchaly vosy.
Za soumraku jsme se dostali do sedla, po Zababovi
ani památky. Teď nevíme, jestli je pořád za námi, nebo
jestli šel správně a podařilo se mu nás předehnat.
Pokračuje tedy poměrně ostrým výstupem zase
nahoru. Teď se mi jde ale docela dobře. Nahoře na
prvním hřebenu se snažíme odhadnout, kam se vlastně
musíme dostat, ale nic nelze poznat. Ještě je vidět, ale
do úplné tmy nezbývá mnoho času. Lesní cesta už
není tak prudká a jde se mi tak dobře, že kupodivu
skoro všechny předbíhám. Je už deset hodin, tma,
panuje už trochu nervozita, zvlášť mezi mladšími. Nevíme přesně kam jdeme, ale je to ta úroveň dobrodružství,
která mi vyhovuje. Koneckonců, můžeme být rádi, že neprší. Naopak, obloha je plná hvězd a je příjemně teplo.
Docházíme na polanu Stevioara. Tady už čeká
Zababa, sláva. Stačil se seznámit s bačou a jeho
rodinou, která má salaš pod kopcem. Ti potom přišli na chvilku i k ohni, s nějakou pálenkou (cujkou). Ještě, že není
vidět, jak je ta petka špinavá. Po večeři jdeme spát. Já první, ostatní ještě chvilku zpívají s kytarou u ohně.
13
Den pátý - čtvrtek 7. srpna 2003
počasí: 26C polojasno teplo
ráno: polana Stevioara (nad salaší)
jídlo - snídaně: chleba se sýrem Eidam
jídlo - oběd: chleba se salámem Paprikáš
jídlo - večeře: špagety
noc: polana u Stina Arcanu (u pramene)
trasa: 11km - polana Stevioara - polana
Rotunda - polana Macrisului - Vf.Gura
Plaiulei - traverz Vf.Arcanu - polana u Stina
Arcanu
Ráno vstávám asi o půl osmé, zase
první. To není tím, že bych byl kdovíjaké
ranní ptáče, spíš už jsem po noci na zemi tak
rozlámaný, že nemůžu spát. Sluníčko už vyšlo, a tak
čekám, až vstanou i ostatní. Poslouchám vítr a křik
bačů z protější stráně, je to naprosto úžasné. Kolem
tábora se potulují psi a nechtějí se nechat zahnat.
Odběhnou až na volání bačů a ženou ovce na pastvu. O
půl deváté snídáme, balíme stany a následuje krátká
rozprava o historické pravdě a zamyšlení nad Biblí.
Zvedáme batohy na záda a scházíme do sedla k
salaši. Salaš je dřevěná bouda s térovou střechou a
otevřeným stáním pro zvířectvo. Nejvíc mají asi ovcí, ale
k vidění jsou i kozy a koně, a samozřejmě psi. Místní,
bača s dvěma syny a pravděpodobně rodiči, nás zvou na
terasu. Ještě si zajdeme ke studánce pro vodu a potom
asi hodinu sedíme na terase. Dan tlumočí, zpíváme
písničky, pijeme slivovici a jakési místní víno (nějaká
zkvašená šťáva, docela chutná). Koukáme na místní
rodeo, bača předvádí své umění na koni.
14
Už je asi půl druhé, když se zvedáme a
pokračujeme dál. Dneska toho teda moc neujdeme.
Míříme přes les na polanu Rotunda a polanu Macrisului.
Tady nás čeká oběd. Čekáme na Dana, který začíná mít problémy s podrážkami bot, a musí je přivazovat lankem.
Zababa předvádí, jak se pořádně natřít jako ochranu
před sluncem. Vzhledem k tomu, že zasypával na
tábořišti oheň a ruce má ještě částečně od popela, jeho
15
tvář nabírá barvu slušně odleželé zombie. Za značného smíchu tedy
vyrážíme
na
další
cestu.
Cesta
vede
kolem salaše se
stádem
ovcí,
prudce měníme
směr jdeme z
planin zase do
kopců.
V
úvalech
se
pasou
koně,
celý kraj vypadá
neuvěřitelně
romanticky,
prostě
divoký
východ. Celou
dobu to vypadá
na déšť, ale
kličkujeme po
hřebeni tak, že
nás
všechny
mraky minou.
Přicházíme k prameni, nabíráme vodu a odbočujeme na
planinu u salaše Arcanu. Stavíme stany a zájemci se
odchází k prameni trochu opláchnout. Čekáme jestli
bude pršet, ale nakonec se to obejde bez deště. Ještě
koukáme na západ slunce a pak jdeme spát. Po tmě
stačím ztratit baterku, ale je tak malá (a drahá), že už ji
nenajdu. Ani ráno.
Den šestý - pátek 8. srpna 2003
počasí: 22C polojasno chladněji
ráno: polana u Stina Arcanu (u pramene)
jídlo - snídaně: chleba s povidlím
jídlo - večeře: bramborová kaše se sojovým
masem
noc: kemp Casa de vanatoare
trasa: 19km - polana u Stina Arcanu Prisloapela Mare - Prisloapela Mic - Saua
Nedeilor - pod M.Oslea - sedlo v M.Oslea traverz M.Oslea - Sarba - kemp Casa de
vanatoare
Dnešní ranní budíček obstarávají místo psů koně,
kteří prochází naším improvizovaným tábořištěm. Musím říct, že jsem se docela leknul, když mě probudilo frknutí
16
jednoho z nich přímo u stanu. Ale kůň není medvěd,
a tak v
klidu
vylézám
ze
stanu.
Chvilku
bezvýsle
dně
hledám
baterku,
postupn
ě
vstávají i
ostatní,
snídáme
, balíme
a jdeme
zpět
k
prameni
nabrat
vodu.
Dneska
sebou
musíme
trochu hodit a dohnat včerejší ztrátu. Ráno svítilo
sluníčko, postupně se ale zatahuje, a za chvilku už
jdeme v mracích. Je vlhko, ale neprší. Kvůli mírně
plesnivému chlebu, který holky zabalily do igelitu (to
není dobré) si vylepšujeme stravu brusinkama.
Přicházíme pod masiv Oslea. Obědváme, a
zjišťujeme, že i plesnivý chleba se dá s větším
množstvím česneku jíst. Zvlášť, když je hlad. Pohoří
Vilcan necháváme za sebou, vystupujeme do sedla
pod Piatra Roala a traverzem obcházíme hory Oslea
z jihu po trávě i po suti. Cesta suťovým polem je
obtížná, ale krásná. Odpočíváme v nepoužívané
17
salaši pod Vf.Oslea (nahoru se fakt nikomu nechce), Zababa čte o
horách
Oslea
z
Karpatskýc
h her.
Traver
zujeme
dál,
tady
už začínají
trochu
hory,
traverz
začíná být
dlouhý
a
nepříjemný
. Katka se
sklouzne a odře, všichni už toho máme dost ("nejsme "už", dokonce
ani "teprv",
jsme ještě
daleko
před
"teprv").
POZN
2010
Pokud se týká toho "už" a "teprv", tak to jsme seděli
docela vyčerpaní z balancování po suťovém poli nad
mapou, někdo podle mapy určil místo, totiž že "už" jsme
tady, pak ale po novém zkoumání někdo jiný dospěl k
jinému místu, totiž že jsme "teprv" tady, no a pak mapu
vzal třetí (tuším Martin) a ukázal na další místo a řekl,
že k tomu "teprv" nám pořád ještě kus cesty chybí, z
toho jsem dal dohromady tu větu (viz výše), prostě jsme
se smáli, i když nám moc do smíchu nebylo. Oslea
nám vzala víc sil, než jsme čekali).
Nakonec ale Oslea končí a scházíme do sedla
mezi Vilcanem a Godeanu, tady je kemp (jeden
přístřešek s lavicí a jinak nikde nic a nikdo, na
mapě je ovšem označen značkou tábořiště).
Stavíme stany, Hanka vaří večeři, bramborovou
kaši se sojovým masem. Musím říct, že takovou
dobrotu jsem dlouho nejedl. Teda v Brně bych to
samozřejmě nevzal do pusy :-) .
Využíváme lavice a toho, že si zase na chvíli
můžeme sednout trochu civilizovaněji. A tak sedím
a povídám si se Zababou. Po setmění ještě přijíždí
na kolech dva Rumuni a staví stan za loučce za
cestou. Tak přece je to tábořiště.
Den sedmý - sobota 9. srpna 2003
počasí: 22C polojasno, vítr, bouřka
ráno: kemp Casa de vanatoare
jídlo - snídaně: chleba se sádlem, polévka
jídlo - oběd: chleba s čokoládou
jídlo - svačinka: tyčinka Margot velká
jídlo - večeře: kolínka s houbovou omáčkou
noc: horské tábořiště pod Vf.Galbena
trasa: 9km + 8km - kemp Casa de vanatoare Saua Paltina - (Piatra Iorgovanului) - pod
Vf.Galbena
Ráno nás zase budí psi, přichází bačové s osly
a ovcemi. Někteří se fotí, jiní vyměňují adresy.
18
Protože se chystáme zase do kopců, tentokrát už
vyšších, k snídani máme extra polévku. A pak už máme
sbaleno a jdeme kousek po cestě a pak kus hustým
lesem, kterým se musíme obtížně prodírat. To už jsou
první kroky na Godeanu. První cíl je dostat se do sedla
pod horu Paltina (2145m), převýšení je asi osm set
metrů. Vystupujeme z lesa a odpočíváme pod stromem.
Už zase svítí sluníčko, počasí tedy máme opravdu
přepychové. Koukáme zpět na Vilcan, o kousek výš
však už zase dopředu, a hlavně na jižní část pohoří
Retezat - Malý Retezat s horou Piatra Iorgovanului, o
další kousek výš je už vidět Retezat celý. Myslím, že
Retezat byly vůbec nejhezčí hory, které jsem navštívil.
Tentokrát tam ale nejdeme, nahoru na Paltinu nám trvá
výstup asi dvě až tři hodiny. Je to docela náročné, ale
už v podstatě nemám problémy. Sice nedojdu první, ale
ani zdaleka poslední.
Nahoře v sedle odpočíváme, pak se dělíme na dvě
skupinky. Ti, co toho nemají dost (6 lidí - Dan, Tomáš,
Štěpán, Martin, Hana, Marcela), jdou na Piatra
Iorgovanului. Zbytek (8 lidí - Zababa, Lucie, Ida, Petr,
Ivana, Jana, Katka a já) volí odpočinek. Já raději taky,
přece jenom nevím, co nás dneska ještě čeká. (POZN.:
19
Nebylo tak hrozné, klidně jsem mohl jít.) Přichází jediná
bouřka a jediný déšť za celý týden. Schováváme batohy
pod igelit a stavíme malý stan, raději kousek pod
vrcholem, kvůli bleskům. Všech osm se nás vejde
dovnitř. Prší asi půl hodiny, jenom menší přeháňka s
velkýma kapkama. Po bouřce ale dost ochladí začne
foukat vítr. Druhá skupinka se vrací, a tak po snězení
dlouho očekávané svačinky spěcháme dál do prvního
opravdu horského tábořiště s bačovskou ohradou z
kamení.
Večer je dost zima, žádné naboso v trávě. Je cítit,
že jsme vylezli z Krakonošovy zahrádky do hor. Tak ke slovu přijdou tlusté mikiny i vlastní slivovice. Spíme asi tak
v osmnácti stech metrech.
Den osmý - neděle 10. srpna 2003
počasí: 20C polojasno, silný vítr
ráno: horské tábořiště pod Vf.Galbena
jídlo - snídaně: vločky se skořicí a hrozinkami
jídlo - oběd: chleba se salámem Poličan
jídlo - svačinka: Ledové kaštany
jídlo - večeře: chleba se sýrem Eidam
noc: pod Vf.Godeanu
trasa: 15km - pod Vf.Galbena - traverz Vf.Micusa jezero Scarisoara - sedlo pod Vf.Scarisoara - traverz k
Vf.Godeanu - Vf.Godeanu - pod Vf.Godeanu
Po ránu je docela zima, sice nemrzne (ale i to už
jsme v rumunských horách zažili), ale začal foukat silný
vítr. A není ten v horách běžný - katabatický vítr (aspoň
myslím, že tak tomu Dan říkal, stoupavý a klesavý vítr zapříčiněný výměnou různě teplého vzduchu). Fouká rovně
20
a většinou
přímo
do
ksichtu. A
nepřestane
až do konce
pochodu.
Rychle
se balíme a
vycházíme
přímo
do
kopce,
takže i přes
vítr
se
rychle
zahřejeme.
Nahoře na kopci je nádherný výhled na okolní kopce, Vf.Borascu a
planinu Borascu a fantastické pohledy do
údolí. Je polojasno, víceméně pořád svítí sluníčko a je výborná
viditelnost. Téměř bez dechu (i díky silnému větru, opravdu se špatně
dýchá) procházíme asi nejkrásnější část trasy ve výšce těsně pod
dvěma tisíci metry.
Obědváme
pod
horou
Vf.Micusa.
Čekáme na Dana, který
spravuje boty. Sedíme v
závětří,
takže
na
sluníčku je naprostá
pohoda, koukáme na
oslíky v údolí a mám
pocit dokonalého klidu.
Takováhle chvíle kdyby
se dala konzervovat!
Scházíme
do údolí a
kolem
jezera
Scarisoara
se
zase
šplháme
do kopce.
Štěpán,
Tomáš a
Zababa se
odběhnou
vykoupat,
ale
do
sedla mezi
21
Vf.Scarisoara a Vf.Bulzului přichází stejně jako já.
Hmmm.
Zase
odpočíváme,
tentokrát se
čtením
z
Karpatských
her. Sedíme
kvůli
větru
mírně
pod
vrškem
a
nevíme kam
dřív koukat.
Na
strmé
štíty
a
hluboké údolí na jedné straně nebo na skalnaté "varhany" na protějším
kopci.
Pokračujeme
v
cestě
směrem k Vf.Godeanu do
krátkého kamenitého sedla s
dalším odpočinkem a krátkým
exkursem
do
historie
sborového dorostu. Nahoře už
vidíme
předpokládaný
cíl
dnešní cesty, Vf.Godeanu, a
traverzem
přicházíme
přímo
pod
horu. Chvilku
měla problém
Ida
a
nemohla
popadnout
dech, ale za
chvilku je v
pořádku.
Dáváme delší
odpočinek s
pochodovou
svačinkou a
večerním
shromážděním (je neděle) s kazatelem Zababou. Asi za hodinu se
zvedáme a následuje nepříliš obtížný výstup na Vf.Godeanu (2230m)
s vrcholovým fotem. Připíjíme si slivovicí s máčeným jalovcem, darem
rumunských hor.
Scházíme kousek pod vrchol a protože slunce rychle zapadá, už
nemáme sílu hledat lepší místo na přespání. Bivakujeme bez ohně a
22
se zbytkem vody za mírným valem, který ale před větrem stejně moc nechrání. Spíme asi ve výšce dva tisíce sto
metrů. A tak se chystáme ke spánku, zatímco na jedné straně
zapadá
rudé
slunce
do
tmavých
mraků a
na
opačné
straně
vychází
bledý
Měsíc. Další z neuvěřitelných okamžiků. Byl to namáhavý,
ale určitě nejkrásnější úsek cesty. Horská jezera, skalnaté
štíty, hluboká údolí, prostě nádhera.
Den devátý - pondělí 11. srpna 2003
počasí: 18C jasno, silný vítr
ráno: pod Vf.Godeanu
jídlo - snídaně: chleba s povidlím
jídlo - svačinka: Deli oříšková
jídlo - večeře: mamaliga (kukuřičná kaše)
noc: u lesa v horách Cernei
trasa: 15km - pod Vf.Godeanu - les v horách
Cernei
Ráno je studené a fouká hodně silný vítr, zatím
asi nejsilnější. Raději s Martinem balíme náš malý
stan, aby nám neuletěl. Zatím ale neodcházíme, tak
mě Hanka zve k nim do stanu na snídani a pokec.
23
Foukat
nepřestává,
a tak Dan
dává povel
vyrazit.
Scházíme z
hor
Godeanu,
obcházíme
stádo koní,
a míříme do
hor Cernei.
Teď už je
jasné,
že
foukat
nepřestane,
vítr je tak
silný,
že
občas mám
problém se
pořádně
nadýchnout.
Jinak
ale
svítí
sluníčko a
je tepleji. Hory jsou trochu nižší a ne tak prudké, jdeme
po docela dlouhé planině a tak se snažím udržet v čele s
Danem, Hanou a Štěpánem. Docela se mi to daří, a
cesta najednou rychle ubíhá. Zastavujeme pod
skaliskem a čekáme na ostatní s obědem. Po odpočinku
vyrážíme zase do kopce. Koukáme na havrany, jak se v
prudkém větru vznáší na místě, a vypadá to, že se
dobře baví. Cestou nahoru míjíme další stádo koní. Pod
vrcholem prohnali Štěpána psi, a za kopcem, protože šel
sám jinou cestou, ho dokonce jeden kousl do lýtka.
Snažíme se obcházet hory po závětrné straně, abychom
24
si trochu odpočinuli od větru. Pak už hledáme nějaké místo na spaní. Protože všichni toužíme aspoň na chvíli se
zbavit větru a po nějakých šestatřiceti hodinách dostat
něco teplého do žaludku, aspoň čaj, scházíme asi o tři
sta metrů níž na hranici lesa a do závětří. Cestu nám
ovšem znepříjemňuje asi deset psů z blízké salaše. Vyzbrojení jsme stanovými tyčkami, před těmi mají přece jen
trochu respektu. Stejně je to ale "velkej adráč" (Martinova formulace). Psi v horách Cernei jsou opravdu divocí.
Večer v závětří je opravdu příjemný. Po těch dlouhých hodinách ve větru už mě buší v hlavě a hučí v uších.
Větší zdravotní problémy ovšem potkaly Katku, má horečku. Nějak si rozebereme její věci, ale dojít musí sama.
Den desátý - úterý 12. srpna 2003
počasí: 20C jasno, silný vítr
ráno: u lesa v horách Cernei
jídlo - snídaně: chleba se sádlem
jídlo - oběd: chleba se salámem Poličan
jídlo - svačinka: Miňonky
jídlo - večeře: železná zásoba (Bebe)
noc: nádraží Baile Herculaneum
trasa: 25km - les v horách Cernei - Baile
Herculaneum
Ráno zase svítí sluníčko, a doufáme, že nebude tak
foukat. Balíme se a stoupáme na kopec, z kterého jsme
včera slezli. A nahoře už čeká náš věrný průvodce vítr,
foukat tedy nepřestalo. Rozdáváme si stanové tyčky a
procházíme četnými stády ovcí a hlídacích psů provizorně
ozbrojeni.
Nahoře vidíme celý hřeben Cernei a o posledním
viditelném se optimisticky domníváme, že je poslední. Teď
už jdeme třetí bez mapy, takže další cestu Dan jenom
odhaduje. Pak zase sestoupíme trochu níž, abychom
nešli přímo ve větru. Potkáváme jediného baču, který
má vychované psy. Dostal aspoň pět cigaret. O
kousek dál Dan vytahuje sáček sušených meruněk
("ouška japonských princezen", dle Nevrlého), a líčí
historku z obchodu, jak hledal sáček se čtrnácti
meruňkama.
Na oběd se zastavujeme pod skalnatým převisem a úžasným výhledem na M.Mehedinti, krásné vápencové
hory s vysokými skálami. Katka vyprazdňuje batoh, zbytek jejích věcí vezmou kluci. Dělíme se na dvě skupiny,
první vyrazí pomalejší a o chvíli později rychlejší. Za chvíli se to ovšem promíchá a poslední jdou zase pomalejší
holky. Vystupujeme na ten "poslední" hřeben a před námi se kupodivu objevují další hory. Zjevně nejsme ještě ani
25
v polovině. Představa chlazeného atraktivního nápoje v osm večer v Baile Herculaneum se poněkud vzdaluje, tím
spíš, že se objevují nové a nové hřebeny, které musíme přejít. No tak jdeme, nikdo nás tam neodnese. Teprve při
západu slunce vcházíme do lesa, kolem ostružin za malou vesnicí. Nalézáme žlutou značku s cílem za dvě hodiny.
Před setměním se občerstvujeme u pramene vody ze
železných zásob. Teď jdu poslední já, protože se holky
bojí. Potmě se střídáme s Danem. A tak za tmy a
občasného svitu baterek scházíme lesem k silnici a řece
Cerna. V úplné tmě se držíme jeden druhého a klopýtáme
lesem k silnici, v pauze se s Idou dělíme o poslední
tyčinku Twiggy. Cesta opravdu trvá asi dvě hodiny a o
půl dvanácté jsme na silnici. Tady už vítr nefouká,
oteplilo se tak o deset supňů a po silnici se jde docela
příjemně. Navíc jsme plní odhodlání, že se vykoupeme
v Baile Herculaneum. Asi o půl jedné zjišťujeme, že Baile
Herculaneum je ještě deset kilometrů daleko, to znamená
asi dvě a půl hodiny chůze. Vlak jede ve tři, tak ten
nestihneme, další v šest ráno. Slabší povahy umdlévají, já
se Zababou, Štěpánem, Hanou a Janou (to je vidět ta
Bohušova turistická škola) jsme rozhodnutí se
vykoupat a tak jdeme docela rychle dopředu. Dan s
holkama zůstává vzadu a snaží se stopovat. V jednu
se Danovi podaří chytit stopa a tak odjíždí s Katkou a
Ivanou v kabině náklaďáku. Za deset minut další stop,
dodávkou s rozbitýma dveřma teď odjíždí Martin, Petr,
Ida, Hana, Jana, Lucka a Marcela. Takže zbýváme čtyři
kluci, já, Zababa, Štěpán a Tomáš a mažeme pěšky dál.
Cestou dojídáme zbytky chleba a za čtvrt hodiny chytáme
třetího (!!!) stopa (v tuhle hodinu!). A toho nejlepšího,
prázdnou korbu náklaďáku. Řidič si řekne o prachy,
dostane moje Marlbora a kafe, a už se jede. Absolutně
vrcholný zážitek, horká noc, vítr ve vlasech, Měsíc v
úplňku svítí na vápencové skály kolem, prostě scéna
jak z filmu, popsat se to nedá. A navíc za další čtvrt
hodiny se setkáváme s ostatními v Baile Herculaneum
a jdeme se vykoupat do termálního pramene. Voda teče do jakési betonové kádě, která je přes pokročilou dobu
26
poměrně plná. Jsou dvě hodiny. Protože jsem ušetřil sadu spodního prádla, odjíždím čistý. Skvělý závěr
neuvěřitelného dne. Opravdu jsme se ráno probudil uprostřed hor? Je půl třetí a čekáme, jestli nám ještě někdo
zastaví, ale teď už opravdu nic nejezdí. Na nádraží zbývá ještě šest kilometrů a tak pomalu vyrážíme. Ve tři čtvrtě
na čtyři zastavujeme MaxiTaxi, asi dvacetimístnou dodávku. Ta
nás doveze zbytek cesty na nádraží. Ve čtvrt na pět sedíme v
čekárně, Katka uléhá na zem ve spacáku, ostatní poklimbávají na
lavicích. Já v sedě neusnu a tak se procházím kolem nádraží.
Den jedenáctý - středa 13. srpna 2003
počasí: 25C jasno
ráno: nádraží Baile Herculaneum
jídlo - snídaně: chleba suchý (Bebe)
jídlo - oběd: (pizza, pivo, taštička McD)
jídlo - svačinka: (oplatky)
jídlo - večeře: (oplatky)
noc: vlak
V šest přijíždí náš vlak, Baile Herculaneum - Timisoara, a tak
nastupujeme. V devět jsme v Timisoaře a hned na nádraží si
kupuju colu, jsme v civilizaci. O půl desáté odjíždíme trolejbusem
MHD do středu města. Procházíme se po náměstí a jdeme ke
kostelu, kde začala rumunská revoluce. S Hankou měníme každý
deset euro, dostaneme asi 330 000 lei. S Petrem, Janou a Hanou
jdeme do pizzerie na oběd. Pizza, k tomu dvě piva Tuborg a je mi
fajn. Svítí sluníčko, je teplo, NEFOUKÁ VÍTR!, prostě pohoda.
Rozcházíme se a jdu se mrknout po městě.
Kupuju Adamovi dárek, stavební stroje. Taky
kupuju oplatky na cestu zpátky. Před
dvanáctou máme sraz u McDonalda, dávám
si taštičku s višněma, vynikající taštičku s
višněma!. Odjíždíme zase trolejbusem na
nádraží, kupuju ještě colu do vlaku a za
zbytek drobných zmrzlinu. To všechno za
deset euro. O půl jedné odjíždíme vlakem do
Aradu. Sedím v kupé s Tomášem, Martinem a
Idou. Za dvě hodiny jsme na místě.
Doplňujeme vodu a Dan kupuje místenky na
Pannonii. Před čtvrtou odjíždíme vlakem do
Brna. Jsem v kupé s Danem, Petrem, Janou,
Hanou, Luckou a Katkou
Den dvanáctý a poslední - čtvrtek 14. srpna 2003
ráno: Brno
jídlo - snídaně: (buchty na nádraží v Brně)
Ve dvě hodiny ráno přijíždíme do Brna. Někteří pokračují vlakem dál. Sedíme u nádraží, pojídáme buchty z
pekárny a čekáme na MHD. Před třetí se loučím s Tomášem, Petrem, Janou a Hanou a autobusem jedu domů. Ve
čtvrt na čtyři už spím doma.
Délka tras vzdušnou cestou
Délky tras jsem spočítal naskenováním map a jejich podložením v AutoCADu. Jsou samozřejmě přibližné,
měřené zhruba po hřebenech, tak jak jsme šli. Nejspíš jsme toho nachodili o něco víc, ale myslím, že ne víc jak o
deset procent. Ale je to jenom odhad.
27
1. den pochodu - 15km
2. den pochodu - 12km / 27km
6. den pochodu - 9km + 8km / 78km + 8km
7. den pochodu - 15km / 93km + 8km
Trasy
Livezeni, nádraží - Livezeni, rozcestí - pod
Vf.Cindelu - Vf.Dragoiu - Pasul Vilcan - sedlo pod Vf.Cartiagu - sedlo pod Vf.Straia
sedlo pod Vf.Straia - Vf.Straia
- Vf.Mului - traverz Vf.Verde Vf.Gura Plaiului - Saua Serideiu Vf.Lui Frate - Saua Muncilolui
Saua Muncilolui - traverz
Vf.Muncil - Poiana Stefului Pietrele Implintate - skalisko La
Murminti na La Table - traverz
Vf.Sigleu Mare - Palarie - sedlo Vf.Macrisului - polana Stevioara
polana Stevioara - polana
Rotunda - polana Macrisului Vf.Gura
Plaiulei
traverz
Vf.Arcanu - polana u Stina
Arcanu
polana u Stina Arcanu - Prisloapela Mare - Prisloapela Mic - Saua Nedeilor - pod M.Oslea - sedlo v M.Oslea traverz M.Oslea - Sarba - kemp Casa de vanatoare
6. den pochodu - 9km + 8km
kemp Casa de vanatoare - Saua
Paltina - (Piatra Iorgovanului) - pod
Vf.Galbena
pod Vf.Galbena - traverz Vf.Micusa jezero
Scarisoara
sedlo
pod
Vf.Scarisoara - traverz k Vf.Godeanu Vf.Godeanu - pod Vf.Godeanu
pod Vf.Godeanu - les v horách
Cernei
les v horách Cernei
Herculaneum
-
Baile
28
Po dokončení vzpomínek a jejich uveřejnění na blogu mi přišel mail od Zababy.
Ahoj Dane,
tak jsi mě potěšil. Je to super otevřít něco po sedmi letech. I já jsem si
napsal pár poznámek, nikde jsem je zatím nepublikoval, nikomu jsem je
nedával číst.
Takže jeho vzpomínku uveřejňuju aspoň v této kronice.
RUMUNSKO 2003
VILCAN, GODEAN, CERNEI
B
B
ylo to zase nově překvapivé putování. Vždyť mě snad už nemůže nic v horách překvapit a přesto zase a
znovu. Překvapilo přicházející stáří nás všech, překvapil neoblomitelný přítel Dan, překvapily čisté hory.
ylo to putování starců. Po neskutečných dvaceti letech jsme se setkali jako stará parta. Dan, Jana
Sturmová, Hana Sturmová, Daniel Kuba a já. Bylo to na nás znát. Po horách jsme už zdaleka neběželi
tak, jako kdysi. Zpěv nezněl nocí, ale po desáté jsme všichni usínali. Hlavou se honily starosti a témata
rozhovorů byla o dětech, zaměstnáních, domovech, širších rodinách. Hodně se mluvilo o jídle. Až moc.
Tlačenky, oblíbené restaurace, čokolády, vína a kávy. Jednou jsem už od takového tématu utekl. Posezení u
piva a langošů v Simerii bylo také fotrovské, ale krásné. Ano, nebyli tam jen starci a stařeny. Přišly mladší
posily z Plzně, z Třebové.
B
ylo to putování hadí. První pohled na mapu mi ukázal, že cesta, která nás čeká není tak dlouhá.
Vzdušnou čarou to vypadalo na nějakých šedesát kilometrů. Pohoda. Podrobnější pohled na mapu a
zvláště na terén před námi, ukázal že cesta bude namáhavě zdlouhavá, přes mnoho vršků, vršíků, sedel. Bude
se táhnout jako dlouhý různě stočený had. Na závěr cesta vedla po ostrých hřebenech. Výhledy na bájné
planiny pohoří Mehedinti byly fantastické.
B
ylo to putování větrné. Mnoho větru. Příjemné bylo, že jsme se moc nepotili. Nepříjemné bylo večerní
stavění stanů, rozdělávání ohníčků, vaření, rozhovory a značná večerní zima. Mnoho větru. Větrné sedla,
větrné vrcholy, větrné rozhovory, větrná kázání. Poslední den jsme šli, nad námi obloha nahoře bez, slunce
pálilo, a my navlečení do všeho co jsme měli na sobě. A bylo nám fajn.
B
ylo to putování na hranicích lesa. První putování na Vulkánu. Pastviny byly méně kamenité a ostrouhané
větry. Listnatý bukový les byl vždy na dosah. Dřeva a vody bylo dost. Kleč jsme neviděli. Místo ní
pokroucené buky, jaké v Čechách nenajdeš. Teprve na Godeanu jsme byli ve skutečných horách – skály, mezi
šutry drobná a tuhá tráva, kleč, alpínské louky.
B
ylo to putování rychlé a dlouhé s tradičním koncem. Marně jsem přemlouval přítele Dana, aby zvolnil.
Nasadil krok a zmizel za nejbližším hřebenem. Lid chřadl, kolena se lámala. Nic nepomohlo domlouvání.
Chvílemi jsem vnitřně zuřil. Závěr cesty byl fenomenální. Po dlouhé cestě ostrým hřebenem hor Cernei jsme
sestupovali na krásnou terasu, s domy, kupkami sena, s ostružinami. Mysleli jsme, že už jsme u cíle. Netušili
jsme, že před námi je ještě dlouhý sestup a dlouhá cesta údolím. Jak jsme byli vděční za půlnoční stop.
Koupel v Herkulových lázních náladu příliš nezvýšila. Úleva přišla až ve vznešené Timišuáře.
Zase jedna pohlednice do mozaiky cest. Přes všechny potíže na toto putování budu rád vzpomínat. Soli Deo
Gloria.
V Třebové ve finiši příprav na tábor červen 2004 (Měsíc před dalším putováním. )
29

Putování do pohoří Vilcan, Godeanu a Cerna - 3. - 14

Transkript

Podobné dokumenty

7_Automatizační komponenty a pracoviště

CZ-manual-op…

Katalog zájezdů 2009

Saxons in Romania

Stránka č. 1 z 6 7.6.2012 about:blank