Občasník pro literárně-kulturní degustátory - Lžička v šuplíku

Transkript

0
l
1 / 2015
LŽIČKA
v šUplíku
poezie|přemysl krejčík|václav krejčík|tomáš kunát|natálie paterová|petr steindl
próza|kateřina foltánková|vojtěch mička|kristýna schuchová
napříč kulturou|životní pouť po vůni květin podpis všech věcí
britská hra imitace pro ty, jež „dávají pozor“ kód enigmy
desky „lesních múz“ bon iver / mount eerie
do muzea umění za op artem victor vasarely
zjevení z jeviště|„píšu vám, a už jen to samo je víc, než do slov mohu dát“ evžen oněgin
rozhovor|mnislav zelený atapana|olga vilímková
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
obsah
o
l
o
l
U
U
editorial
na světlo světa zveršovaná věta
přemysl krejčík|s prvními komáry líhnu se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2
natálie paterová|s živou vodou nepochodíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5
tomáš kunát|můj starý člověk žaluje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8
václav krejčík|s rosou v zádech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11
petr steindl|v průsečíku srnčích stop . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .14
„Zasaďme strom,
nebo na něj
alespoň vylezme. “
pět otázek pro...
mnislav zelený atapana|lákáme na něco, co nemáme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .17
zjevení z jeviště
evžen oněgin| píšu Vám, a už jen to samo je víc, než do slov mohu dát
(korespondenční rozhovor dramaturgyně a režiséra zlínské inscenace Evžena Oněgina) . . . . . . . . . . . . . . .19
z poličky do lžičky
životní pouť po vůni květin
(tip na knihu podpis všech věcí) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25
lžička filmofilka
britská hra imitace s poselstvím pro ty, jež „dávají pozor“
(recenze na film kód enigmy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27
gramozaika
desky „lesních múz“
(spojistosti mezi alby bon ivera a mount eerieho) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .29
lžičkultura
do muzea umění za op artem
(lákání na výstavu děl victora vasarelyho) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32
na kávě s…
olga vilímková|vnímat realitu duchovním způsobem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33
je to prozaické, přátelé
kateřina foltánková|odsouzenec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37
vojtěch mička|hemingwayova povídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41
kristýna schuchová|přízrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .46
příborník|redakce doporučuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48
Milí čtenáři,
Lžička se vydává do lesa. Nikoli z nějakých pseudoekologizujících pohnutek, ale čistě z pudu sebezáchovy.
Najde-li se pár volných chvil, udělejte totéž. Ukryjte
se na nějakou dobu v lese, pralese, v horách… Není to
lhostejnost k okolí, ale spíše snaha udržet se při životě
v hluku a šíleném tempu okolního světa, který už nám
nedovoluje poznávat vlastní podstatu věcí, který nás
dennodenně přemlouvá, abychom zavrhli ticho, klid,
námahu, obtížné cesty… Jedině usilování ovšem vede
k přetrvávání, což se dnes v oné všudypřítomné rychlosti,
zjednodušování, napočkání-ismu velice těžko chápe
a ještě hůř říká. A když už jsme u toho, Lžička o svou
budoucnost bojuje na více frontách: po čtyřech letech
končí grant, díky němuž mohla existovat. Budeme se
snažit ze všech sil zařídit nový přísun prostředků, protože
Lžička ještě nechce umřít a ráda by k vám přicházela
i nadále jako objekt, skutečná a hmatatelná, ne pouze ve
virtuální podobě, která je v případě literárních časopisů
bohužel často cestou ke stagnaci a postupnému zániku.
Věříme tedy, že nějaký směr se pro Lžičku najde, aby
mohla ještě dlouho nabírat a krmit. A my, lidské bytosti,
zkusme plněji využívat toho, že naši existenci nevyměřují evropské strukturální fondy. Zasaďme strom,
nebo na něj alespoň vylezme. Zastavme se na okamžik,
třeba jen kvůli sobě. Protože, jak píše Pablo Neruda,
„můžeme otrhat všechny květy, ale nezabráníme jaru
v jeho příchodu.“ Tak zeleněplné jaro vám všem!
Klára Goldstein
[email protected]
1
PŘEMYSL KREJČÍK|s prvními komáry líhnu se|1991, pochází z Nymburka, žije a studuje v Pardubicích. Ve volném čase je zástupcem šéfredaktora literárně-kulturního čtvrtletníku Partonyma a otcem
rodiny plyšových zvířátek. Jeho básně a povídky byly publikovány např. v bulletinu Kruh, almanachu
Tahy, časopisech Divoké Víno, Partonyma, Lžička v šuplíku, Weles. Je také zastoupen ve sborníku
Průzory. Mimo vlastní básnickou a prozaickou tvorbu se věnuje psaní recenzí pro časopis Partonyma
a webový server blog.kniha.cz. V současné době připravuje svou první básnickou sbírku Křehké:
Nepřenášet.
je jedno v jakým městě
když se Labe provoní až do parku
a smíchá s jehličím
zatímco před červánky to šedne
je po vymření
Býložravec
odkrajuji části svého posledního
textu
jako když řezník odhazuje kusy těla
psům
požírám zbytky, aby je nikdo nemohl najít
inkoust mi teče po
bradě
krev mé poezie
tisíce minut
nikdo nepromluvil
Barvíš si vlasy
parčík mezi činžáky
kapka rosy v soukolí
a na její hladině
s prvními komáry
líhnu se
vdechnu se ti do cibulek
povyrostu kolem uší
ustřihneš mě?
neustřihneš:
znám tvé barvy
do jedné
Ostych
poslední věta odkapává
mezi meditací
a spánkem
kdy paže budíku ještě šedesátkrát tikne
než falzetem vyruší monolog vyschlých rtů
a nakřáplého hlasu
který nemá sílu Sirén přivolat loď
naloženou slovy
co toužíš zašeptat
2
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 1/2015
Políbilas mě
na střeše obrazárny
největší umění
zahlédli holubi
přemysl krejčík
skládám si svůj vesmír z vláken
od kořínků po ramena
přebarvuješ oxid v kyslík
http://lzicka.wbs.cz/
3
NATÁLIE PATEROVÁ|s živou vodou nepochodíš|1991, narodila se v Hlučíně, nyní žije v Praze
a studuje Českou filologii na UP v Olomouci. Publikovala časopisecky (Weles, Protimluv, Tvar, Psí víno
aj.) V říjnu 2012 debutovala sbírkou Uvnitř kosti duha (Protimluv). Získala několik literárních ocenění
(Cena prof. A. Voráčka 2008, 2009; Cena Vladimíra Vokolka, Cena Františka Halase, Šumperský havran
aj.). Je zastoupena v básnické antologii Briketa (Větrné mlýny, 2014)
Sobota
chytám tě za ulnu
hlasitě se usmíváš
V pořádku
rozepínám si bundu
a myslím na zapínání
podprsenky
přesto mě držíš za ruku
Sousedka na dvorku
škrtí kuřata
a křižuje se
Do jara
poláme vaz
sama sobě
stín pater Pardubic se protáhl
přes zatažený závěs
když postel znovu
přijala
dvojpohlaví do lůna
usínám s hlavou na tvém
/Bude se říkat
nikdy to neměla
v hlavě v pořádku/
dívčí paže mě k němu
zlehka tiskne
Nutnost
číst svý básně lidem
je jako vystavit
pod reflektor
přirození a čekat
co na to řeknou
4
každý verš
slovo
i pauza
jsou tou nejintimnější
věcí na světě
přemysl krejčík | natálie paterová
Letěla střemhlav
jako pták za kořistí
a pak to prasklo
jako když rozlouskneš
poslední ořech
Nahá
Virginia Woolf
Stáhla ji ke dnu
hloubka jezera
Šla by
i bez kamenů v kapsách
[email protected]
5
*
Bez možnosti
Ta noc
kdy hlína hřeje
o nádech víc
než náruč
Tolik se bojím
že bůh není
tolik se bojím
že je
*
*
Vždyť ty mi neodpustíš ani
srůsty v jizvách
A tu se mi
všechna krev vylila z žil
a obarvila listí na stromech
a jiným přitom
vylizuješ rány
*
Spávám v kozelci
pod kopyty srn
nechávám se drtit
tichem
Krajina obřezala si krčky
Nemůže chodit
Spí
S živou vodou
nepochodíš
6
natálie paterová
*
7
TOMÁŠ KUNÁT|můj starý člověk žaluje|poezie je způsob jak vyjádřit to krásné na životě, krásné na
přírodě, jak svůj vlastní život obohatit slovy vybíranými odněkud z hloubky, ze studní duše.
My, Lodě
Přistaňte na mých plošinách, přijďte ke mně zabloudit
Od nebe vyrůstá k nám tišina, dna píší nám, nám, lodím
Zacelí se ranní moře, pohybuji se rozvahou nepodložen
Můj živle bez pleti, oddán tvému sepětí, ťat tvým nožem
Slova nesou se podmořinou, lidnaté, beztravnaté hlubiny
Ulicí zádumčivou, vdechujícími prázdnými znameními
Přijímaný chlad studené mořské bouře, namrzlá má záď
Vodstva má cukernatí, čirost se blátí a křehkost nenalézat
+++
Ulamuji si lehounké, libovonné povzdechy
Litující jít. Jít drolivý. V pásech nést své útěky
Usmívat se, ale opotřebovaný, zesláblý vnitřně
Nakrást se, sám sebe nevydržet, jen zimničně
Vycvičené naše dny, potažené slupkou cechovní
A mé hry již nehrají se.
Cokoli
Okolnosti teskné
8
tomáš kunát
Něco zaslechl jsem, pak se něco leskne
Ptáci přeletěli, kdekoli mohou, kamkoli chtějí
Spím ve své loďce.
Cokoli přitáhnu si, okusím, vesmírně na dlani zakmitá
Ve jménu života mě uprosí, ve jménu smrti, jež je spící plastika
A naříká. Nerozloučím se – toto slovní spojení je nadbytek
Je testamentem nepochopení a smrt nemá námitek
[email protected]
9
VÁCLAV KREJČÍK|s rosou v zádech|je úspěšným absolventem mateřské školky Větrník v Nymburce,
kde doposud i žije. Mezi svoje největší úspěchy řadí titul vicemistra pro rok 1997 v pouštění draka na
skautském táboře v oddílu Ponny Expres. Dále je hrdým držitelem rekordu v pití piva pod vodou.
+++
Narážím. Toto je chvíle nedožitá. Stoly umyty
rozpraskanou dlaní, z tváře lidí výkřiky
A kavárenské povídání ukonejší naše ledovce
Kletby rozohněné umlčeny cizím porotcem
Nepochopení. Láska není, není vysvětlení
Smělé bezdětnosti úzkých průhledů, ustáleni
Kde? Na čem? Potlačeni vlečeme se historií
Věčným hříchem pokřiveni, věčné póry mít
Sad
Chvilky prázdninové svobody
chutnají po třešních
z dědova sadu za domem
ležíme spolu ve stejných šatech
řekni mi, ale jak si chceš sáhnout
na dospělost v cizích poutech?
Středa
Pracné vnikání do kožichů
jak v časech našich dědů
rychle uhasíná žhnoucí oheň
plný přeskakujících jisker
zvídavý holý havran v pozoru
zlomil se v půli
– na bojišti mrtvo
Ty
Pokoušen k útěku do protilehlosti, skalnatosti útvarů
Zapomněl mě tvůj krve proud, zrcadlilo mě postaru
několik párů pochodní, tebou do širé šíře hozených
Snaživostí neplodný, říčkou časů vlídně prosněných
10
Lampy
Lampy naposled
vykřikly do záclon
ráno se choulíme k sobě
daleko do jara
jen co roztají nám úsměvy
poohlédnem se jinde
tomáš kunát | václav krejčík
Pohroužený do tvé čistoty, do jasu tvého zaklenutý
Odbíhání periodické odpouštěl ti, jen jediné nesnesu ti
V nádheře nevykoupen, vetchý. Neklidné mé virgule
ztišují se s novým příbojem, můj starý člověk žaluje
11
Nahá zima
Za nahé zimy
skrblíme dřevo do pece
hoříme v sobě
Rosa
V letní prodejně
veselých příběhů
nechci tě poznat víc
než na pár vykřiků
v dozrávajícím ránu
bosými údy rozjímáme
s rosou v zádech
Hlemýždím
Na chudém poli
vytrácejí se vrány
hlemýždím krokem
Parkování
Tři stupně pod nulou
vzájemně přepočítáváme
vrstvy oblečení
měsíc se natáhl na čelním skle
12
(Listopad v Krkonoších)
Vlaky funí mlhou
přes města cizích holek
někdy vysedám
václav krejčík
Vlaky
[email protected]
13
PETR STEINDL|v průsečíku srnčích stop|Brňák s hanáckými kořeny. V hořkosti usrkává kávu
a počítá perseidy. Jednadvacátou zimu nahrazuje barvoslepost vnímáním tvarových struktur. Miluje
sněhové vločky, asymetrii a toulání po horách. Přes den se baví studiem fyziky a zesměšňováním sama
sebe, o nocích mlčí.
***
panenské ráno
mlha vykrádá hroby
vítr obírá pocestné
sněhové jazyky
řvou do polí
tam v průsečíku srnčích stop
najdeš zklamání
***
krystalky soli prorůstají světlo
cos nestihl protrhat
přežije zimu
***
***
senosečí podťatá kolena
spřádají babí léto
jež užírá drak
z papíru
čápi a havrani
počali
let o zimu
v rybníce zrcadlení chyb
s kamenem ze srdce
lze se jen utopit
14
místo lihu panák rtuti
náhle ztěžknul svět
asfalt počal tlít
konopí práchnivět
ocelové nebe taje
prší železo
***
rozechvělými prsty
tě nahmatávám
písmeno po písmenu
***
v souhvězdí krve
hledáš planetu –
místo kde jsi doma
petr steindl
***
15
Pět otázek pro...
Mnislava Zeleného Atapanu
***
Lákáme na něco, co nemáme...
tvůj jazyk hořkne
s každičkou lží
nesvlečenou na kost
zatrpkle mlčíš
Ing. Mnislav Zelený|etnolog, cestovatel, spisovatel, publicista, v letech 1996–2001 velvyslanec ČR
v Kolumbii a Ekvádoru, spoluzakladatel (1991) a po
několik let prezident Latinskoamerické společnosti,
v roce 2003 stál u zrodu nadace Gran Amazonia
(http://www.granamazonia.cz), která si klade za cíl
ochranu amazonských pralesů a zde žijících etnik.
U kmene Yawalapiti, jímž byl adoptován, přijal jméno
Atapana (Zelený list palmy). Z knih např.: Prérijní
a pralesní indiáni (1985), Indiánská encyklopedie.
Indiáni tří Amerik (1994), Duch s rozkvetlým penisem (2004), Malá encyklopedie šamanismu (2007),
Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky
(2009), Na cestě za snem (2013).
Nepokoj hodin
na úpatí dne
tiché dozvuky
noci
to stíny zjizvené
mlčí v srdci
foto|archiv Mnislava Zeleného
stromy stárnou sněhem
na útržcích slov
jiskří JÍNÍ
hrnečky v kuchyni
by rády naslouchaly
však zuráželi jsme jim uši
16
Jste zřejmě jediným Čechem, kterého adoptoval kmen v Amazonii. Jaká privilegia a jaké
povinnosti zahrnuje členství v takovém společenství?
Privilegia nejsou žádná, povinnosti nejsou žádné. Takto vnímané hodnoty patří naší
civilizaci, ne jejich. Tam je každý člen absolutně svobodný, tedy i já, když tam jsem.
Nic ani nikdo mne nenutí do nějakých povinností a logicky ani nemám žádná privilegia, snad jedině to, že tam jsem vnímán jako člen kmene. Z toho přirozeně vyplývá,
že se podílím na jejich aktivitách, rybolovu, stavbě domu, obřadech, ale také nemusím
a nikomu to nevadí, protože tak to u amazonských indiánů je.
Nakolik a v čem nejvíce se promění Váš život, když přijedete ke svému kmeni? Má západní civilizace se svým způsobem nazírání na „hodnoty“ šanci přežít?
Když tam jsem, mění se vše. Mění se pohyb času, protože ten se tam nepočítá. Mění
se snaha něco vydělávat, abych v naší civilizaci uspěl, protože tam mne živí příroda.
Přijde tam na mne obrovský klid a pohoda, kdy si prožívám každý den od rána do noci
a nezajímá mne zítřek. My „žijeme“ zítřkem a plány, plány, jak být schopný a schopnější,
jak být chytrý a chytřejší, jak být bohatý a bohatší, jak být lepší než ten druhý, což nás
[email protected]
pět otázek pro...
Němá zima
17
žene do sporů na ostří nože, jak vydělat na druhém, jak ho potopit, jak ho zlikvidovat.
Moudro a duchovno se u nás rychle vytrácí, takže rovnováha držící náš svět se povážlivě
kymácí. Jsme totiž sebedestruktivní, indiáni ne, a proto mají šanci nás přežít… jestli je
ovšem nezničíme.
Jste znám svým odmítavým postojem k západnímu trendu využívat, lépe řečeno zneužívat psychotropní a halucinogenní přírodní látky, sloužící běžně indiánským šamanům,
i pokorou vůči jejich znalostem v oblasti drog. Jste ve svých názorech na tuto věc osamocen, nebo máte mezi západními etnology, antropology, amerikanisty… nějaké spojence?
Já nehledám žádné spojence. Ani indián si nehledá žádné spojence. Žiji si svůj osamělý
život se svými názory, které jsem získal od indiánů, a jsem přesvědčen, že jsou přirozenější než ty naše, protože vycházejí z přírody, z které jsme vzešli i my, ale protivíme se jí
čím dál tím víc, kráčíme někam vpřed a výš.
Evžen Oněgin
Korespondenční rozhovor dramaturgyně a režiséra
zlínské inscenace Evžena Oněgina
„Píšu Vám, a už jen to samo je víc,
než do slov mohu dát.“
18
Lze se domnívat, že indiáni jsou ochuzeni ve svých emocích, když se nelíbají?
Prosím vás, oni ochuzeni v lidských emocích a vztazích? Směšné! To my jsme ochuzeni
o to, co mají místo takzvaného našeho líbání. Oni přece prožívají něco mnohem přirozenějšího. Oni se místo toho očichávají, zda si voní nebo ne. My jsme přirozenou vůni
z našich vztahů vyloučili a nahradili ji výrobky parfumérie, která na nás chrlí hektolitry
vůní, abychom zakryli tu svou přirozenou vůni. Jenže právě ta má být přece součástí
sexuálních vzruchů, a ne nějaká chemie. Takhle lákáme na něco, co nemáme. Je to svým
způsobem podvod! Pak, když se milující pár dostane na pravou tělesnou vůni, na lidské
pižmo, pak mohou být často nemile překvapeni, že jim nevoní, ba naopak, a je po všem.
Děkujeme, že jste si našel čas na naše otázky
Pro velké jeviště Městského divadla Zlín připravili loni na podzim novou úpravu velkého díla dva mladí divadelníci. Podzim to byl brzký (premiéra 11. října 2014), dílo
opravdu z největších (Puškinův Evžen Oněgin) a divadelníci začínající – dramaturgyně
Kateřina Menclerová a režisér Juraj Augustín právě dokončují Janáčkovu akademii
múzických umění v Brně. Teď si pro Lžičku v šuplíku vyměnili pár e-mailů, ve kterých
se za inscenací ohlédli. Rozhovor, ve kterém jsou někdy otázky zároveň odpověďmi a ve
kterém se tázající ani dotazovaný raději ani nesnaží o komplexnost, protože by zcela jistě
zklamali. Navíc jsou si – stejně jako Taťána citovaná v nadpisu – bolestně vědomi toho,
že slova se našim záměrům občas vzpírají. Taťána ale měla oproti těmto píšícím velkou
výhodu – pomáhal jí Puškin.
Kateřina: Před rokem jsme se spolu pustili do jedné z největších a nejzbožňovanějších
klasik světové literatury a pro účely divadelní inscenace jsme Evžena Oněgina výrazně
upravili. Evžen Oněgin patří mezi díla, o nichž si spousta lidí myslí, že je zná − ať už četli
celý Puškinův román (před rokem či dvaceti lety) nebo jen slyšeli Taťánin dopis na recitační přehlídce v páté třídě. Tím to ale vůbec nechci shazovat, o Puškinovu Oněginovi zkrátka
zjevení z jeviště | kateřina menclerová
klára goldstein s mnislavem zeleným atapanou
Máte Vy sám nějakou osobní zkušenost s drogami v pralese?
Ne. I když při posledním pobytu u Kofánů v ekvádorské Amazonii po čtyřiceti letech
jsem nemohl odmítnout pozvání na posvátné noční pití yagé. Nechtěl jsem však svojí
nečistou duší zaplevelit jejich duchovní svět, a tak jsem vypil jen jednu dávku, abych
neurazil.
19
20
Juraj: Si typom dramaturga, ktorý vždy veľmi intenzívne dbá o jasne vyčlenené téma inscenácie. U dramatizovaní Evžena Onegina
som mal pocit, že sa Ťa téma dotýka výnimočne osobne, čo bolo možno spôsobené
vopred stanoveným cieľom o generačnú výpoveď diela. Ako sa ti v takýchto situáciách
pracuje s režisérom, ktorý nie vždy vedie dielo (inscenáciu) tak, ako by si si to sama
predstavovala?
Kateřina: To je krásná otázka, Juro, taková skoro sebezpytná :) Já mám velkou výhodu,
že jsem nikdy nechtěla být režisérkou, nemám zkrátka režijní ambice. A zároveň jsem si
vědoma zjevného faktu – v dnešním divadle je prostě tím, kdo celou inscenaci zaštiťuje,
režisér. S tím nemám problém a to si taky připomínám, když mě takový režisér začne
štvát :) A tím se dostávám k méně smířlivé stránce věci: vždy mi velmi záleží na tom,
aby byla inscenace sdělná, divácky srozumitelná. A také: každá inscenace je interpretací
textu, nikdy nemůže být nezaujatým přetavením předlohy na jeviště. (Každá vyškrtnutá
pasáž, každá herecká intonace nebo použitá kulisa už jsou zkrátka intepretací.) A mně je
nejvlastnější si přiznat, že nemohu nic než interpretovat, a přiznat to i divákovi. Výklad
(interpretace) textu je pro mne nejsmysluplnější právě skrze téma – podle mě by mělo
být vždy aktuální, aby mohl divák znovu nahlédnout na svůj život, sám na sebe či na své
okolí. Tak, a abych se konečně vrátila k té „nesmířlivosti“ – když o tohle všechno usiluji,
samozřejmě pak trpím, pokud se zkoušení od těchto záměrů odvrací. Chodím s tím
svým trápením za režisérem a snažím se zvrátit ty části procesu, které by podle mého
názoru výsledku inscenaci uškodily. Klíčový je ale obrat „podle mého názoru“ – je totiž
děsivé, jak často se „můj názor“ nerovná „správný názor“. Všechno je to zkrátka příliš
subjektivní a záleží na schopnosti argumentovat. Zatím jsem měla to štěstí pracovat
spíše s režiséry, kteří mé argumenty poslouchali a většinou z mých nejzásadnějších připomínek se řídili. Samozřejmě už se mi ale stalo, že jsem byla přesvědčena o něčem, co
by inscenaci podle mého názoru prospělo, ale z různých důvodů se pro to režisér nerozhodl. To jsem pak pociťovala velkou bezmoc. Když se potom při premiéře či reprízách
mé podezření potvrdilo, bezmoc ještě narostla. Divadlo je zkrátka kolektivní záležitost.
Občas to asi každého zúčastněného trochu štve, mě taky, ale většinou z toho mám prostě radost a těší mě, že do toho vstupuje imaginace spousty lidí s režisérem na prvním
místě. Nejhorší je, když
režisér
neposlouchá
nebo není schopen či
ochoten zkusit i jiné
řešení.
Nejbezmocnější si připadám, když
se zkrátka zůstane
u nějaké varianty jen
proto, že režisér jinou
hledat odmítne.
Co se týče mého
osobního zaujetí tématem „našeho“ Oněgina
– máš pravdu, skutečně
se mě dost dotýkalo
a myslím, že je to dobře. Domnívám se, že nějaké osobní ručitelství je na místě. Jak se
my mladí rozhodujeme v lásce, čeho se bojíme a jak si přehnaným očekáváním občas
házíme klacky pod nohy – to je pro mě téma blízké a tuším, že v tom nejsem sama.
Kateřina: Od premiéry zlínské inscenace Evžen Oněgin uplynulo už téměř pět měsíců.
Jak moc se zajímáš o reakce publika a kritiky? A jak s těmito reakcemi nakládáš? Mimochodem, přivedla tě někdy nějaká reakce k tomu, aby ses zásadně zamyslel nad svou
režijní koncepcí?
Juraj: Som veľmi vďačný za akúkoľvek spätnú väzbu či už z divadelných kruhov,
kolegov zo školy alebo od tzv. bežného diváka. Osobne som najvďačnejší za komentáre od ľudí, ktorý o sebe tvrdia, že sa do divadla nerozumejú, pretože títo diváci
predstavenie vnímajú často omnoho úprimnejšie, priamejšie a citlivejšie. Neanalyzujú, jednoducho pomenujú to, čo im prekážalo alebo čo sa im páčilo. A to je vždy
najcennejšie.
U Onegina nevzniklo toľko recenzií, aby som ich nestíhal čítať, a tak si myslím, že
mám prehľad o všetkých. S recenziami je to pre mňa veľmi ťažké. Ak by človek [email protected]
kateřina menclerová
někdy slyšel téměř každý. Každopádně má spousta potenciálních diváků nějakou představu
o tom, jak by Oněgin měl na jevišti vypadat. A pokud se jim naše zpracování nelíbí, štve
je o to víc, že jsme nenaplnili jejich představu. Co si o tomto kontextu, ze kterého se naše
inscenace nemůže vymanit, myslíš? Měl jsi ho při přípravě na paměti, nebo jsi to zcela
vytěsnil?
Juraj: Myslím, že problém pomenovávaš veľmi presne. Bohužiaľ pri klasických tituloch je veľkým a bežným rizikom to, že divák si nesie do divadla svoju vlastnú predstavu
a už od zhasnutia v sále ju podvedome porovnáva s tým, na čo sa pozerá. Asi s tým súvisí
to, že v súčasnosti sa do divadiel ešte stále chodí na text autorov, a nie pozerať sa na to,
o čom chce tá či tamtá skupina tvorcov vypovedať. Akoby divadlo stále nebolo samostatným umením, ale len ilustrátorom vopred
napísaných textov. U Puškinovho Onegina
premiéra|11. října 2014
to platí dvojnásobne, akoby si „všetci“ zo
režie|Juraj Augustín
svojich študentských čias pamätali Evžena
překlad|Milan Dvořák
Onegina ako romantické dielo o láske
úprava, dramaturgie|Kateřina Menclea túžbe, plné romantickej hudby, krásnych
rová
obrazov a nočných románikov. Ale kto si
scéna|Svatopluk Sládeček
prečítal Puškina v poslednom čase, vie, že
kostýmy|Markéta Oslzlá Sládečková
tomu tak vôbec nie je, je to text od mlahudba|Jiří Najvar
dého autora plný energie, vtipu, výsmechu,
hrají| Vojtěch Johaník, Markéta Kaludobových narážok a najrôznejších odbožíková, Marie Vančurová, Tomáš David,
čiek. Osobne si myslím, že je len otázkou
Helena Čermáková, Eva Daňková,
času kedy sa do divadiel bude chodiť na
Romana Julinová, Rostislav Marek,
súčasných tvorcov, a nie na názvy titulov.
Luděk Randár, Gustav Řezníček
21
Juraj: Ako vyzerá v tvojich očiach „ideálny“ divák zlínskej inscenácii Evžen Onegin? Kto
to je? O čom premýšľa? Ako sa pozerá na svet okolo seba? Má konkrétny vek, pohlavie,
či sociálne zázemie?
Kateřina: Řekla bych to jednoduše, ale asi bude potřeba to trochu vysvětlit – „ideální“
divák zlínského Oněgina je podle mého ten, který chce. Chce přistoupit na to, jakým
jazykem inscenaci vyprávíme, chce mu rozumět. Že pak i přes toto první chtění naši
inscenaci nepochopí nebo mu není blízká nebo prostě neodpovídá jeho vkusu nebo
ji odmítne z jakéhokoliv jiného důvodu, to ho z kolonky „ideální“ divák nevyšoupne.
Naopak, budu chtít vědět, proč se to u něj stalo. (Ale samozřejmě se netvářím, že není
lepší, když vše proběhne hladce a divák z inscenace odchází spokojen. To je ostatně
mým cílem.) Vzpomínám si, jak jsem kdysi četla v jedné ze statí Umberta Eca jeho
teorii modelového čtenáře, kterou jistě nebudu parafrázovat přesně – psal, že modelový čtenář textu je ten, který přistoupí na pravidla autorovy hry a chce ji s ním hrát.
Nezarazí se například na začátku na tom, že příběh vypráví kůň, když kůň přece mluvit
neumí. Modelový čtenář naopak vezme tuto okolnost jako fakt daného díla a ochotně
vstoupí do autorova světa. Pokud se bude čtenář celou dobu trápit nebo rozčilovat nad
tím mluvícím koněm, nemůže si dílo užít a celé mu to bude připadat jako pitomost.
Žádné jiné představy o divákovi Oněgina nemám – inscenace potěšila i zklamala diváky
všech možných věkových i jiných kategorií. Rozhodně ale nechci, aby to vyznělo tak, že
ten, kdo jazyk a svět naší inscenace nepřijme, by byl nějak intelektuálně nevybaven, to
vůbec ne, proboha! A taky to neznamená, že bych se přestala zamýšlet nad tím, kdo je
náš divák, co řeší a co by mohlo být nejpřínosnější mu na divadle „ukazovat“. Tím se
zabývám poměrně hodně často. Jen se mi teď u Oněgina ukázalo, že mě reálný divák
vždycky dovede pořádně překvapit – inscenace potěšila ty, u kterých bych to nečekala,
a zklamala ty, u nichž jsem doufala v opak. Zatím se mi nepodařilo unést stoprocentní
vzorek diváků a dát si ho pod mikroskop :) Nejspíš by k dokonalému poznání nepomohlo ani to. Divácká odezva je prostě většinou celkem slušná alchymie.
22
Kateřina: A co vlastně ty jako divák svých vlastních počinů? Když sedíš na čtvrté, osmé
či (když bůh dá) patnácté repríze, nemáš někdy chuť „skočit na jeviště“ a něco předělat?
Já to mám asi tak, že od premiéry přemýšlím, co jsem mohla ještě zkusit udělat jinak.
Ačkoliv jsem coby dramaturg jakýmsi prvním divákem inscenace, vždycky je můj pohled
trochu jiný, jakmile si vedle mě sednou do hlediště reální diváci. Jak to máš ty?
Juraj: Ja mám na to dramaturga :) Vždy sa snažím mať odstup, ale je to až príliš ťažké.
Ak chce človek tvoriť, byť v tvorivom procese účastný natoľko, aby mohol improvizovať
a sám seba prekvapovať, nemôže si odstup udržať, myslím že sa to viac menej vzájomne
vylučuje. Tak ako maliar, hudobník či herec, tak aj režisér sa dostáva do akéhosi tvorivého stavu, kde sa prepadáva do diela a jeho odstup sa stráca. Tento stav je dôležitý, aby
boli skúšky tvorivé, aby sa v istom zmysle stratila hranica medzi hercom a režisérom, ale
bola len skupina ľudí pracujúcich na rovnakom materiály, v rovnakom čase a s rovnakým cieľom. Samozrejme po skúške (a aj v priebehu nich), po večeroch vždy nastupuje
analýza, rozbor vykonanej práce a neustávajúce spochybňovanie. Ale v procese práce by
to len zdržovalo a bránilo improvizácii. Aj kvôli tomu je na skúškach potrebný dramaturg a práve kvôli tomu to nemôže byť ktokoľvek. Musí to byť človek, ktorému režisér
dôveruje, minimálne tak ako sám sebe, pretože on tam sedí miesto neho. Režisér a dramaturg sú dve spriaznené
duše. Vždy sa jeden pustí
hľadať, blúdi, improvizuje,
stráca sa a ten druhý ho pri
tom pozoruje. Neskôr sa
stretnú a dramaturg referuje,
čo videl, v týchto chvíľach
musí byť dôvera taká veľká,
aby predčila režisérovo ego
a on bez predsudkov vnímal, čo sa dramaturg snaží
povedať.
Juraj: Bola si postavená pred neľahkú úlohu zdramatizovať rozsiahly veršovaný román.
Ešte pred samotnou dramatizáciou sme si stanovili téma, ktorému sa podriaďovala celá
ďalšia práca, či už to bol výber postáv, situácií či konkrétnych textov. V takomto procese
je vždy nutné odhadzovať materiál, ktorý nie je možné použiť. Za ktorým z vynechaných
pôvodných materiálov je ti najviac smutno? V čom ti učarovala pôvodná predloha, ale
nemohla si to v pretavovaní na inscenáciu použiť?
Kateřina: Velmi palčivá otázka, která mě v začátcích práce na scénáři trápila opravdu
hodně. Uvědomuji si ale, že v určité fázi práce odpadla, protože bych se jinak zkrátka
nedobrala výsledku. Texty, které bych z románu chtěla použít, jsem si přepisovala do
počítače – a nakonec jsem měla na přeskáčku přepsaný téměř celý román. Pak jsem
ale vzala do ruky skalpel a nekompromisně ho zařízla – nejednou i do své vlastní kůže.
Všechno bylo o to bolestnější, že jsme vycházeli z překladu Milana Dvořáka, který je
zkrátka okouzlující a je v něm ještě nespočet překrásných formulací, jež se do inscenace
nedostaly. To je tedy první věc, které lituji – všech těch průzračných básnických obratů,
které se Milanu Dvořákovi podařilo tak svěže přeložit. Souvisí to s druhou charakteristikou románu, kterou jsme spolu, Jurko, tolikrát obdivovali a jež se někdy tolik příčí
převodu na jeviště – a tou je vyprávění. Ptáš-li se, čím mi předloha učarovala, musím
zmínit právě vypravěče, o kterém už ses taky zmínil. Toho, který tak vtipně, ironicky,
citlivě i bez skrupulí, suverénně a živě vypráví o Taťáně a Oněginovi. Nikdo neznáme
kateřina menclerová
val všetky dobre mienené rady, inscenácia by sa rozpadla, pretože by zrazu mala veľké
množstvo režisérov (aj keď možno geniálnych) a to nikdy nie je dobre. Preto sa snažím veľmi starostlivo počúvať, ale ešte starostlivejšie vstupné informácie prehodnocovať
a stále si na to neviem nájsť ten správny kľúč.
Najzásadnejšia bola pre mňa posledná repríza, ktorá sa hrala asi po jednom a pol
mesiaci, keď som po prvý krát videl našu prácu aspoň s jemným odstupom.
23
zjevení z jeviště | kateřina menclerová
24
Kateřina: Jak už tady padlo, spousta diváků jde na naši inscenaci Evžena Oněgina se
svou představou. A je jasné, že očekávání se případ od případu liší. My jsme šli cestou
generační výpovědi − snažili jsme se Oněginův příběh vyložit na významové rovině,
která je nám blízká a kterou považujeme za aktuální pro dnešní mladou generaci. Ale
bezpochyby se jedná o román, který má významových vrstev mnohem víc. U takových
děl často přemýšlím, jak se mi budou jevit za pár let či pár desítek let. Budu v nich vidět
jako dominantní právě to téma, které jsme si pro inscenaci vybrali? Nebo se uplatní
úplně jiný úhel pohledu? Domnívám se, že skutečně geniální díla dělají to druhé − s přibývajícím věkem a životními zkušenostmi se pohled na ně může i dost zásadně proměnit.
Umíš si představit, že bys dělal Evžena Oněgina v budoucnu znova? Myslíš, že se režisér
při inscenování jednoho textu vyčerpá hned u první inscenace a druhý pokus by byl už
jen opakováním toho prvního?
Juraj: Kedysi som razil presvedčenie, kde som sa odmietal vrátiť k už raz spracovávanému titulu. Dnes sa môj pohľad radikálne zmenil. Ak má človek v sebe téma a pretaví
ho cez nejaký titul, je samozrejmé, že sa tento titul musí cez koeficient tvorcov pretvoriť
do úplne svojbytného diela. Téma určuje, čo je v diele dôležité, kde sú akcenty a čo
naopak z diela vypadne, čo sa potlačí, prepíše, či vyškrtá.
Téma je súkromným vlastníctvom každého tvorcu, toto téma sa po celý život nemusí
zmeniť, ale osobne si myslím, že sa poväčšine minimálne vyvíja, prípadne úplne premieňa. Ak sa človeku premení téma, nie je jediný dôvod, aby sa nevrátil aj k spracovávaným dielam, pretože jeho pohľad na ne a to, čo nimi chce rozprávať, sa diametrálne
zmenil a v jeho očiach sa už o rovnaké dielo nejedná. Hovorí sa, že veľké diela v sebe
skrývajú veľa rôznych tém a interpretácií, história to potvrdzuje, tak to možno bude
aj pravda. A preto: áno, dokážem si veľmi reálne predstaviť, že keď si založím rodinu,
budem mať deti, tak sa veľmi rád s Evženom Oneginom a s Puškinom opäť stretnem (tu
je dokonca pravdepodobnosť omnoho väčšia, pretože sa nejedná už o divadelný text,
ale „len“ o predlohu, román, takže možností, ako ho pretaviť do divadla, je ešte viac).
Filip Dobiás|Yogjakarta, Jáva, 2014
Taťánu ani Oněgina bez onoho vypravěče. Když jsem některé vypravěčovy bonmoty
ponechávala mezi texty, které jsme do scénáře nevyužili, docela to bolelo. Utěšovalo
mě ale, že kvůli mně ze světa nemizí, že nadále zůstanou v tom nedostižném románu
přesně tak, jak je autor − a pak i překladatel − zamýšlel. A to platí i pro vše další, co se
do inscenace nevešlo.
Filip Dobiás|Merapi, Jáva, 2014
Elizabeth Gilbertová|Podpis všech věcí
ENS
EC
E
RECE
R
R
O
Životní pouť po
vůni květin
D
NSOR
Lžičk
ED
Filip Dobiás|Bali, 2014
[email protected]
z poličky do lžičky | petra plevová
a
plíku pohled
Román Podpis všech věcí nav šuprvní
naprosto nesplňuje kritéria pro výběr knihy,
která by mě mohla zaujmout. Je o botanice, jež mě vůbec nezajímá. Je objemná,
což neodpovídá minimu volného času, jímž
disponuji. A napsala ji autorka knihy Jíst,
meditovat, milovat, jejíž filmové zpracování
mě uspalo po pár úvodních scénách. Přesto
tomu náhoda chtěla, abych si román přečetla.
Možná ona náhoda věděla, že přestože
foto|Jota.cz
kniha opravdu je o botanice (a hodně dopodrobna), bude mě zajímat až do samotného konce, ani jedinkrát mě popisem mechů
či orchidejí nezačne nudit. Kupodivu. Možná věděla, že se mi bude tak dobře číst, až
zapomenu na to, jakou bichli držím v ruce a kolik mi ještě zbývá přečíst. A zcela jistě
věděla, že u ní neusnu.
Příběhem Almy Whittakerové, dědičky bohatého panství, vzdělané vědkyně a intelektuálky, osamělé ženy s touhou milovat a být milována, jsem se nechala poměrně
snadno pohltit. Život neobyčejné ženy, jež by se mohla s trochou štěstí zařadit po bok
vědců-velikánů své doby, sledujeme v kulisách napříč devatenáctým stoletím i zeměpisnými šířkami. Objevitelské cesty do exotických destinací a lov vzácných rostlin
stojí v kontrastu s rezervovaností a etiketou bohatých evropských i amerických rodin.
Na jedné straně touha vzdělávat se, bádat, dát světu na odiv nové poznatky, na straně
druhé genderová diskriminace, nucená odpovědnost vůči rodině a společnosti.
Alma Whittakerová je jako jediné dítě zbohatlého objevitele a chytré, avšak příliš
rezervované Holanďanky vychovávána v přepychu a dobré společnosti. V průběhu častých večírků pořádaných vlivným otcem se seznamuje se společenskou a vědeckou elitou, pod dohledem soukromého učitele i rodičů studuje nad rámec vzdělání, jež se od
dívky jejího postavení očekává. Jako by si všichni byli už od jejího útlého dětství jistí, že
její život nebude mít podobu spokojené matky a hlavy rodiny, jež stojí vzorně po boku
25
Morten Tyldum|Kód Enigmy
Britská hra imitace s poselstvím
pro ty, jež „dávají pozor“
USA, 2014, 166 min
E
NSOR
D
ED
Režisér Morten
Tyldum, známý též svými předchozími adaptacemi děl Jo Nesbøa,
Lžičk
a v šdivákům ruku skrze Turingův (Benedict Cumberbatch) monolog,
podává od začátku
uplík
u
v němž upozorňuje na to, že pokud nebudeme dávat pozor, uniknou nám informace
nutné k pochopení celku. Zdánlivě osamocená věta, směřující v ději k detektivovi
u výslechu, svým poselstvím přesahuje hranici stříbrného plátna a upozorňuje, že nás
nečeká klasická hollywoodská honba za efekty, ale něco zasutějšího, co si musí najít
každý sám. Až dále za slupkou příběhu.
Syžetové uchopení vyprávění tvoří tři linie, z nichž se postupně krystalizuje Turingovo já a pro něj typické charakterové vlastnosti – i v těch oblastech, kde by se to pro
samotný příběh nemuselo zdát nutné. Takto povrchové vidění by ale byl omyl, protože
Tyldum se nesnaží vytvořit hrdinu na podstavci, ale ze střípků a útržků života poskládat
mozaiku unikátní pro Turinga, včetně jistých neduhů a chyb, kterým se nevyhnul.
V trojlístku dějových linek sledujeme nejen dobu světové války a práci na rozluštění nacistického kódu, ale i útržky z Turingova dětství, zejména ze školních let, spolu
s dobou po válce, kdy matematik trpěl kvůli hormonální „léčbě“ homosexuality. Zdánlivě vzdálené extrémní body Turingova života se postupně přibližují a začínají dávat
uchopitelný celek až v druhé polovině filmu, kdy se prostřednictvím jeho činů dozvídáme, jakou mohl mít asi povahu, vlastnosti apod.
z poličky do lžiřčky | petra plevová
26
foto|CSFD.cz
lžička filmofilka | petr sliž
RECE
R
režie|Morten Tyldum
scénář|Graham Moore
podle knihy Andrew
Hodgese
kamera|Óscar Faura
hudba|Alexandre Desplat
hrají|Benedict Cumberbatch, Keira Knightley,
Matthew Goode, Mark
ENS
Strong, Charles Dance,
EC
R
Allen Leech a další
O
manžela a plní veškeré své povinnosti tak, jak od ní společnost očekává. Jako by jí její
inteligence i nevalný vzhled měly určit životní cestu, na kterou se spíš nedobrovolně, než
z vlastního přesvědčení vydala.
Toliko stručně k uvedení do děje, který je košatý, poměrně rozvleklý, až zdlouhavý.
Román totiž postrádá jakési vyvrcholení, k němuž vše směřuje. Křivka napětí a čtenářské pozornosti by spíš namísto postupného stoupání a prudkého poklesnutí na konci
vedla nahoru dolů, jako by autorka čtenáře
nutila zdolávat jednotlivé vrcholy a následně
Elizabeth Gilbertová|Podpis všech věcí
je nechala klesnout do údolí. Tento autorJota, 2014
ský prohřešek vůči čtenáři, jehož touha po
480 s.
zvratu je vždy rozprouděna, nikoliv však
z anglického originálu The Signature
ukojena, dejme na vinu snaze popsat životní
of All Things přeložila Věra Petrášová
cestu hlavní hrdinky přirozeně, směrem,
kterým vedla. Absence hlavní zápletky se
tak stává hlavní vadou na kráse jinak velice dobrého románu. Románu, jenž má v sobě
vše, co má dobrý „příběh o lásce, dobrodružství, botanice, zámořských plavbách a nekonečné touze“ (jak se píše v anotaci knihy) mít. Doporučuji k přečtení všem, kdo rádi
sáhnou po historickém románu s propracovanou a uvěřitelnou hlavní postavou, jenž je
(navíc a především) velice dobře napsaný. O nádherné obálce a ilustracích uvnitř knihy
ani nemluvě.
27
a v š
ED
uplík
u
foto|Exclaim.ca
Bon Iver a Mount Eerie. Justin Vernon a Phil Elverum. Dva američtí hudebníci, kteří
se nikdy nepotkali, a přesto jsou si v určitém ohledu blíže, než možná sami tuší. Justin
Vernon aka Bon Iver je jednou z nejvlivnějších postav současné nezávislé scény, držitel
Grammy, miláček hudebních kritiků, nepřehlédnutelná tvář indie folku. Phil Elverum
aka Mount Eerie pak zapomenutý génius ze zapadlého městečka Anacortes, nejvýraznější postava současného lo-fi, mistr písničkářského experimentu, zarytý ctitel DIY přístupů a člověk, který propadl myšlenkám zen-buddhismu. Kde se tedy může nacházet
ona naznačovaná spojnice? V čem se osudy dvou takto odlišných mužů protkávají? Oba
dva dospěli před lety do silných osobních krizí a rozhodli se je vyřešit stejným způsobem. Utekli od celého světa, zavřeli se do opuštěných chatek uprostřed hlubokých lesů
a v nich se jali vypořádávat se svými démony, hledat ztracený klid v duši. A oba u toho,
ačkoliv to ani jeden neměl původně v plánu, natočili desku. Niterné zpovědi, nepřehlédnutelné části jejich diskografií.
Vernona dohnalo k tříměsíčnímu pobytu ve sněhem zapadaných wisconsinských
lesích zlomené srdce. Rozchod s přítelkyní pro něj byl bolestivější, než čekal, a tak doufal, že přečkání zimy 2007 na samotce jeho duši zahojí. Elverum, věčný to introvert
a samotář, pak utíkal před obrovskou vlnou zájmu a pozornosti, která se kolem něj
strhla s vydáním jeho opusu magnum The Glow pt. 2. Byla zima 2002 a Elverum právě
zakončoval své evropské turné v norském Bodø. Dohrál poslední koncert, na baru se
[email protected]
gramozaika | tomáš franta
lžička filmofilka | petr sliž
Lžičk
NSOR
D
Desky „lesních múz“
E
RECE
R
C ENS
E
R Dawn
Bon Iver; Phil Elverum|For Emma, Forever Ago;
O
28
Trochu nešťastným se zdá být český název filmu, který sice jednoznačně marketingově vyhovuje a přiláká do kin mnoho lidí, ale neobsahuje v sobě zhola nic z původně
zamýšleného smyslu v angličtině, tedy imitation game. Anglický název totiž naprosto
vystihuje jednu z hlavních myšlenek filmu, a tedy že nic není, jak se zdá. Vše je jenom
hra, v níž jsme odsouzeni vidět za primární smysl slov a činů a uhadovat skutečný smysl
a obsah světa.
V momentě, kdy divák přistoupí na tuto hru, na niž (viz výše) upozorňuje již první
monolog hrdiny, dostává se do džungle slov a činů, v němž pomyslně bloudí, dokud
neposkládá skutečný význam. Vznikají tak velmi kontrastní situace, kdy Turing něco
říká, ale ve skutečnosti má úplně opačný postoj a pocit (hlavně v osobní rovině a rovině
vztahů), vše takto vyslovené se stává funkčním nástrojem, jehož je nezbytné za dané
výjimečné válečné situace užít co nejlépe, aby mluvčí dosáhl cíle.
Pokud jde o prostředí, které
hrdiny obklopuje, je skutečně
„Někdy jsou to lidé, které nikdo nezná,
britské, jakož i celá nálada filmu,
kteří dokážou věci, jež si ostatní
což může být jedním z důvodů,
nedokážou ani představit.“
proč Kód Enigmy nebyl až tak
úspěšný na Oscarech. Kulturní odlišnost od USA je patrná a podtržená postavou Joan
Clarke (Keira Knightley), jež jako svobodná pětadvacetiletá žena nemůže kvůli svým
rodičům pracovat v ryze mužském kolektivu mladých vědců.
Herecké výkony všech působí klidně a uvěřitelně, bez zbytečných přehrávání nebo
nesmyslných dialogů apod. Zdánlivá neakčnost záběrů a děje je jen imitací, protože
skutečné napětí a akce proplouvají pod záběry na v sedě a zdánlivě v klidu pracující
vědce. Hudba neruší a nepřehlušuje vizuální složku filmu a jen jemně usměrňuje jednotlivé scény tak, jako by napovídala při hře na schovávanou, kudy se má v nitru divák
vydat.
V neposlední řadě je namístě všímat si i skutečných reálií Turingova života, respektive jeho smrti, s nimiž Tyldum pracuje; hned v úvodní scéně se sehnutý Turing snaží
opatrně smést rozsypaný kyanid, přibližně uprostřed filmu zase přinese kolegům jablka.
Obojí má svůj význam, protože Turing se otrávil jablkem, které napustil kyanidem.
V celku vzato je Kód Enigmy velmi příjemným překvapením a filmem, který určitě
stojí za to vidět. Kromě určitého vybočení z tradičního hollywoodského uchopení
a výborného hereckého obsazení nabízí především celek, jenž drží velmi dobře dohromady a svírá téma kolem postavy geniálního britského matematika. Pracuje s motivy
a dialogy, které diváka jen nevedou za ruku, aby mohl v klidu jíst popcorn, ale vyžaduje
alespoň elementární spoluúčast a pozornost, za což nabízí bezmála dvě hodiny zábavy
a poučení. Otevírá ještě nedávno poměrně tabuizovaná témata a připomíná morální
otázky, jimiž se zabývali již spisovatelé kalibru Dostojevského. Režisér Tyldum staví
diváky do pozice „malých turingů“ a nechává je luštit, co se skrývá pod povrchem filmového kódu.
29
padě, že zaujme, dodá skladbám patřičné aranže. Nakonec však na poslední chvíli názor
změnil a desku se rozhodl vypustit v syrové neučesané podobě a prakticky ihned po
návratu zpět do civilizace počátkem roku 2008. Vylisoval celkem 500 kopií a doufal, že
se všechny rozeberou. Rozebralo se jich stonásobně více. For Emma, Forever Ago totiž
způsobila v blogosféře poprask, brzy se jí chytil vlivný nezávislý server Pitchfork a odtud
už byl jen krůček k celosvětové senzaci. Nakonec se „Emmy“ prodalo několik desítek
tisíc kopií.
Phil Elverum, i vzhledem k absenci elektřiny v „jeho“ norské chatce, skladby v odloučení nenahrál a na papíře a v hlavě si je přivezl s sebou zpět do Anacortes. O jejich
vydání dlouho neměl zájem, materiál to pro něj byl totiž natolik osobní, že si nebyl
jist, zdali jej chce sdílet s ostatními. Nakonec, pět let po návratu, se však uvolil. Všech
devatenáct skladeb nahrál bez přípravy a najednou tak, aby atmosférou a zvukově nedokonalou melancholií co nejvíce přibližovaly norskou samotku, přidal zápisky z deníku,
který si v severských lesích poctivě psal, a celý komplet vypustil bez většího proma jako
unikátní literárně-hudební počin Dawn, ve stejném roce, kdy album vydal i Vernon.
Jak na Vernona, tak na Elveruma měly tyto „lesní desky“ roku 2008 zásadní vliv
a dopad. Vernon si pod pseudonymem Bon Iver konečně splnil sen a díky For Emma,
Forever Ago se stal skloňovaným hudebníkem, který mohl začít křižovat svět a v každém koutu čekat plný sál. Elverum, v době vydání Dawn už hudebník dávno zavedený a respektovaný, pak došel k životní i umělecké proměně a díky norské zkušenosti
a nahrávce Dawn konečně našel svou úpěnlivě hledanou životní filozofii.
tomáš franta
gramozaika
30
neznámému muži svěřil, že by se rád někam „schoval“, a o pár hodin později už seděl
v malé dřevěné chatrči bez elektřiny, několik hodin a tisíce stromů od nejbližší civilizace.
Navzdory značnému geografickému i časovému rozestupu oba své odloučení prožívali stejně. Mlčky trávili hodiny a hodiny sbíráním a sekáním dřeva, hibernováním
před praskajícím krbem, splýváním s ševelící, spící přírodou, se stále víc a víc zarůstajícími tvářemi stále víc a víc nacházeli poztrácenou životní rovnováhu. A jednoho dne se
probudili s pocitem, že aby mohli celou svou poustevnickou anabázi uzavřít, musejí se „vyzpívat“. Vzali do ruky
zaprášené rozladěné kytary, již s čistou myslí se začali
ohlížet na období „před chatou“ a hrábli do strun. Vernon složil devět skladeb, Elverum devatenáct, přičemž
si k tomu psal i podrobný deník a kreslil vjemy skandinávského ticha, jež ho obklopovaly, a autoportréty, které
„obkresloval“ z odrazů ve špinavých oknech.
Nedokonalý zvuk plný praskání a šumů, vrzání nenaladěných kytarových strun, nezamaskované chyby ve
zpěvu i akordech, tiše našlapující vybrnkávání a zasmuPhil Elverum|Dawn
šilý, zastřený zpěv, všudypřítomná syrová autenticita,
2008
vyznávání bez příkras, mrazivé překonávání kolizí
P. W. Elverum & Sun
a peripetií, trnitá cesta ke katarzi. To mají obě „lesní
41:47
desky“ společné. Liší se jen v tematickém uchopení,
v kontrastu prozaičnosti a poetična. Vernon rozvíjí srdcebolnou lovestory, v níž se happy end nekoná. Vrací se
k zážitkům, které roztrhly pouto jeho a jeho milé vedví,
v zavedených a jasně rozluštitelných symbolech ospravedlňuje své rozhodnutí a snaží se hledat cesty, jak smazat
vinu a odpustit. Myšlenkami ani hloubkou nepřináší nic
objevného, ve spojení s utrápeným falzetem je však zcela
neodolatelný. Elverumovy texty jsou transcendentálnější,
a jakkoli slovy mnohem přímočařejší a bez větších jinotajů, oproti Vernonovi působí umělečtěji. Elverum prochází vnitřní metamorfózou, odvrací se od davů a pře se
Bon Iver|For Emma,
s nimi, myšlenkami se vznáší ve vesmíru a tváří v tvář
Forever Ago
jeho nekonečnosti si pokorně začíná uvědomovat svou
2008
titěrnost a nepatrnost. Nalézá v sobě bytostnou spjatost
Jagjaguwar/4AD
s němou přírodou, hvězdnou oblohou a snaží se poodha37:19
lit způsoby, jak potlačit svou tělesnou schránku a zůstat
pouze neuchopitelnou psyché, jak difúzně splynout s okolním vzduchem navěky.
Skladby, které vznikaly s přísným vyloučením veřejnosti, se k veřejnosti nakonec
dostaly, byť dosti rozdílnými způsoby. Vernon svou kolekci devíti písní nazval For
Emma, Forever Ago a nahrál ji přímo v chatce, na skromné a provizorní nahrávací zařízení. Vše zamýšlel jako demo nahrávku, kterou následně rozešle vydavatelstvím a v pří-
31
ult
K
č
Lži
lžičkultura | petr sliž
Olomoucké muzeum umění nabízí svým
návštěvníkům tradičně zajímavé výstavy a nejinak je tomu i v případě výstavy děl malíře,
sochaře a grafika Victora Vasarelyho. Původem
maďarský umělec, jenž od svých čtyřiadvaceti
let působil v Paříži, kde také v roce 1997 zemřel,
foto|Olmuart.cz
byl jedním z nejvýznamnějších představitelů
uměleckého stylu op art (optical art – optické umění). Op artoví umělci pracují, jak
již název stylu napovídá, s perspektivou a iluzemi, jež mozek vytváří při vjemu obrazu
(sochy, grafiky). Samotný styl vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Vedle již zmíněného Vasarelyho sem lze zařadit například britskou malířku
Bridget Riley, sochaře a malíře Jésuse Rafaela Sota z Venezuely a další.
Výstava v olomouckém muzeu umění probíhá od 29. ledna do 17. května a představuje průřez Vasarelyho tvorbou. Od začátku padesátých let, přes šedesátá až do konce
let sedmdesátých. Typickým je přitom pro umělce čtvercový formát děl, kdy pracuje
především s motivem tohoto geometrického útvaru a buď jej dává do kontrastu s kruhy,
jako tomu je například v jeho dílech z let šedesátých (např. Tapisérie Harmas 1966),
nebo pracuje s optickým zakřivením, to především v pozdějších letech – na přelomu
šedesátých a sedmdesátých let, zvláště pak sedmdesátých (např. TEKE 1978).
Obecně lze v průběhu času spatřovat v dílech Vasarelyho tendenci k větší hloubce
obrazu a plastičnosti. Od práce s plochou a kontrastem tvarů se postupně jeho pozornost přesouvá ke kontrastu optické blízkosti a vzdálenosti, od celku k detailu.
Výše zmíněnou Tapisérii a také Terek (1951) se podařilo do sbírky zařadit až nedávno.
Velmi k tomu přispěli potomci Vasarelyho, díky nimž tato díla můžeme v Olomouci do
května vidět. Tapisérie je vedle kompozice barev a tvarů navíc poměrně unikátní i svými
rozměry (260×244 cm), protože Vasarely častěji tvořil na daleko menších formátech
(zpravidla okolo 70×70 cm). Celou výstavu doplňují grafické listy, zapůjčené z Fondation Vasarely v Aix-en-Provence ve Francii.
32
Na kávě s...
Olgou Vilímkovou
Vnímat realitu duchovním způsobem
PhDr. Olga Vilímková|působí na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze, zakladatelka
Nadačního fondu Inka, zaměřujícího se ve svých
projektech na podporu studentů v Peru a zlepšování životních a pracovních podmínek indiánů
nejen v oblasti And. Je autorkou knih Učitelkou
v Peru (2003, 2010), Peru – Děti Inků (2007),
Peruánské mýty a tradice (2012), Mayové –
Guatemala: Transformace indiánské společnosti
od 60. let 20. stol. do současnosti (2014) ad.
foto|Jakub Stadler
Paní doktorko, procestovala jste celou Latinskou Ameriku, své zážitky a zkušenosti
popsala v knihách, v roce 2002 jste založila Nadační fond Inka. Co bylo vlastně
zásadním impulsem pro tuto Vaši činnost?
A za jakých okolností jste se ocitla poprvé
v Peru?
Indiáni mě zajímali odmalička. Už jako
malé děti jsme si hrávali na Vinnetoua.
Četla jsem mnoho knih, dobrodružných
i dokumentů. Poprvé jsem byla v Peru
v roce 1994 s horolezci. Vidět zblízka prostředí, kde žijí indiáni, a setkávat se s nimi
pro mě bylo velmi působivé.
Vlivem činnosti křesťanských misionářů
se na mnoha místech Latinské Ameriky
jedinečným způsobem propojily prvky
křesťanství a původních místních náboženských projevů. Je tato tendence viditelná
dodnes?
Ano. Pro většinu indiánů se křesťanství
stalo součástí jejich tradic. Některými
komunitami v horách je stále vnímáno
jako import filozofie dobyvatele. Ale na
většině území lze zaznamenat synkretismus. Lidé se modlí i ke křesťanským bytostem, je časté, že nosí obětiny k sochám svatých do kostela (pokud je kněz tolerantní)
a naopak křesťanské svaté postavy, hlavně
Panna Maria (pod různými jmény), jsou
přítomné v indiánských obřadech. Na
[email protected]
na kávě s...
Do muzea umění
za op artem ura
33
Jak v dnešní době může vypadat taková
oběť Pachamamě? A jak to dnes mají indiáni s duchy?
Obětiny se Matce zemi nabízejí často
v drobných obřadech a samozřejmě při
významných událostech a výročních svátcích. Mezi obětiny patří plodiny země,
listy koky, sladkosti, květiny, mušle, části
zvířat – vlna, tuk, vysušené embryo (lamy
i ovce často potratí). Při obřadu ten,
kdo mluví s duchy, obětiny poskládá na
posvátný ubrus (papír), pak se spálí na
ohni. Duchovní nemá na sobě speciální
oděv, nepoužívá žádné hudební nástroje
ani drogy. V obřadu jde o přímé spojení mezi mužem a mystickými subjekty
(duchy hor). Indiáni uctívají duchy hor
a obracejí se k nim během obřadů, v případě tísně, potřeby rady a pokaždé, když
procházejí místem síly nebo přes sedlo, ze
kterého je příslušná hora dobře vidět.
na kávě s...
Existují ještě oblasti, v nichž si Kečuové
udržují svůj jazyk, svá původní jména?
Ano. Mezi oblíbená jména patří např.
Chaska – Jitřenka, Urpi – Holubice, Ima
Sumaq – Krásná, Qollur – Hvězda. Chlapecké jméno Ollanta připomíná legendárního hrdinu z minulosti.
34
A obdržela jste v Peru nějaké nové jméno
či přízvisko Vy sama?
Přátelé z vesnic, kde mě znají, mi říkají
profesorita Olga nebo doctorita Olga.
Byli na mě tak hodní, že mi v několika
vesnicích udělili čestné občanství, dostala
jsem i titul incké princezny a symbolické
„žezlo“ kasika (inckého šlechtice, správce
oblasti).
Život dětí na mnoha místech Latinské
Ameriky se v něčem ani po desetiletích
nezměnil. Jedny boty pro několik členů rodiny, nedostatek výživy, možností vzdělání
či lékařské pomoci. Zdá se mi to, nebo si
v ČR v souvislosti s humanitární pomocí
a podpůrnými projekty pořád představujeme zejména Afriku? Mám totiž pocit, že
je u nás Latinská Amerika bohužel v tomto
směru obecně přehlížena…
V Peru se situace v posledních letech
výrazně změnila. Ekonomický růst země
se nyní projevuje i v horách. Stát tam
hodně investuje do dopravní infrastruktury, lidé mají pracovní příležitosti na
stavbách silnic a budov ve městech i stře-
foto|archiv Olgy Vilímkové
diskových obcích. Rozrostl se počet škol
a na venkově vznikají i zdravotní střediska. Nikoli ovšem všude. Ve vysokých
polohách jsou stále vesnice, kam tento
rozvoj nedosahuje, a proto mladí odcházejí za prací „do údolí“, do střediskových
obcí nebo okresních měst, kde mají děti
možnost navštěvovat školu. Lidem obecně
hodně záleží na „kvalitním“ vzdělání pro
děti, ve kterém vidí předpoklad pro zlepšení života celé rodiny v budoucnosti.
ních), my zapůjčíme stroje a platíme mzdu
mistrů v kurzech.
Co všechno se podařilo NF Inka od jeho
založení a co je v dohledné době v plánu?
Naše aktivity v Peru začaly skromně
Na NF Inka je možno přispívat finančními v roce 2002, postupem času se velice rozdary. Co by mohl udělat třeba student, kte- rostly. Podporovali jsme různé činnosti
rý by se chtěl zapojit do vašich projektů?
ve více než 60 vysokohorských vesnicích
Studenti nám pomáhali s překlady dopisů, v Andách. Bylo to hodně práce a nyní je
které kolovaly mezi českými rodinami příjemné vidět výsledky. Z našich bývaa peruánskými studenty. Dnes většina lých stipendistů mají mnozí dobrou
donátorů komunikuje španělsky nebo zná práci. Pomohli své rodině zlepšit bydlení
a stravu, platí studia svým
mladším
sourozencům.
„Máme“ tři lékaře (lékařku
a zubaře, hygieničku),
několik učitelů, pracovníky
okresních úřadů – realizují
rozvojové projekty (státní),
podnikatele a podnikatelky v různých oblastech.
Mnohé ženy, absolventky
našich kurzů šití a pletení
oblékly děti nejen své, ale
i příbuzných, za což nám
foto|archiv Olgy Vilímkové děkují v dojemných chvíněkoho, kdo jim překládá dopisy přímo. lích – že jejich dětem díky České republice
Je také pravda, že předáváme méně dopisů není zima. Některé si dokonce otevřely
než dříve, prospěchovými stipendii pod- své mikro-firmy a jsou schopné se užiporujeme nyní méně studentů (v sou- vit. V některých vesnicích vznikly – po
vislosti s rozvojem Peru). Celkem jsme vyučení obyvatel na našich šicích strojích
podpořili přes 1300 studentů, dnes má – vesnické výrobní dílny. V námi vybatalentové stipendium cca 220 studentů. vených vesnických knihovnách probíhají
Přes 50 našich stipendistů studuje na různé vzdělávací kurzy pro mladé.
vysokých školách v Peru. Aktivity v Peru
Do budoucnosti plánujeme postupné
organizují a realizují indiáni. Projekt pro- ukončení
podpory
středoškoláků,
spěchových stipendií a kurzů v „našich“ budeme se soustředit na pomoc vysoknihovnách koordinují naši bývalí sti- koškolským studentům a na vzdělávací
pendisté, dílny šití a pletení zabezpečují kurzy pro větší počet zájemců (v knihovmístní obyvatelé na vesnicích. Oni si staví nách pro středoškoláky a dospělé, tzv.
budovy na svých pozemcích (komunál- akademie – přípravné kurzy pro přijímací
klára goldstein s olgou vilímkovou
venkově působí velmi mnoho misionářů
různých církví, často spolu soupeří o přízeň obyvatel (např. zakládáním školek).
Indiáni v horách je nazývají evangelistas,
těmi, kdo šíří evangelium. Nechávají je
vykonávat jejich činnost a své obřady provádějí v ústraní.
35
Abychom nezůstávali jen u Peru, NF Inka
má svůj projekt také v Guatemale…
Ano, v Guatemale podporujeme od roku
2006 vzdělávací aktivity některých mayských organizací, v současnosti spolupracujeme s mayskou organizací Uk´ux B´e.
V Guatemale je situace indiánů složitá.
ns kávě s... | klára goldstein s olgou vilímkovou
Je toho spousta, čemu bychom se mohli
a měli od současných potomků dávných
vznešených kultur učit. Co byste v tom
všem vyzdvihla?
36
Vztah indiánů k přírodě a vnímání reality
duchovním způsobem.
Co Vás na životě indiánů přitahuje nejvíce?
Velmi si cením důvěry, kterou mi indiánští
přátelé projevují. Jsem ráda, že jsme mohli
pomoci realizovat naděje aktivním a bystrým mladým, kteří posouvají podmínky
mnohých k důstojnému životu. Děkuji
za přátelství a důvěru také těm, kdo se
zabývají duchovními záležitostmi, např.
peruánskému šamanovi nebo mayskému
duchovnímu učiteli – strážci kalendáře.
Musím ale říci, že je pro mě působivé už
samotné pobytí mezi vysokými horami
a jejich drsnými lidmi se srdcem na dlani.
Děkujeme za rozhovor.
Nadační fond Inka působí v Peru a ČR od roku 2002.
Jedním z programů NF Inka je podpora konkrétních talentovaných studentů z prostředí chudoby poskytováním prospěchových stipendií na školách v Peru – Projekt Sonkoča. Od počátku činnosti nadace využilo stipendií
přes 1200 studentů. Cílem podpory je vychovat vzdělanou nebo zručnou generaci, která zlepší život indiánů ve
vysokohorských oblastech.
Podporuje děti ve vysokohorských školičkách ve „vzdálených“ oblastech. Přes ekonomický rozkvět Peru
v posledních letech do „ztracených vísek“ příležitosti nedosahují.
Hlavním projektem NF Inka je v posledních letech provozování praktických dílen s kursy šití a pletení.
Podporuje indiánskou identitu. Ve všech jeho aktivitách jsou respektovány indiánské tradice včetně přírodního náboženství. Také přispívá k přátelství mezi obyvateli ČR a Peru a k multikulturní výchově dětí v ČR.
V Peru nepůsobí žádný český manažer ani dobrovolníci. Aktivity v Peru organizují vzdělaní a zkušení
indiánští koordinátoři a na venkově je realizují místní obyvatelé. Záměrem NF Inka je, aby si indiáni sami řídili
své záležitosti dle svých potřeb a v souladu se svými kulturními hodnotami. Ostatně – jen tak je rozvojová
pomoc opravdu efektivní.
V ČR pořádá NF Inka četné výstavy, přednášky a besedy o životě indiánů. V letech 2002 – 2012 jich bylo více
než 500. Některé peruánské a české školy si dopisují.
Ve spolupráci s nadací p. Romana (projekt Čtení pomáhá) a dalšími dárci poskytuje NF Inka podporu programům mayských organizací ve prospěch Mayů v Guatemale. Projekty realizují týmy mayských organizací
a tamní lékaři.
Více informací na www.inkaperu.cz
č.dárcovského účtu: 51- 0104700247/0100 (Komerční banka)
NF Inka
Velflíkova 12, 160 00 Praha 6 – Dejvice
e-mail: [email protected]
Kateřina Foltánková
Odsouzenec
Poušť oněměla, když ji před mnoha a mnoha lety opustila všechna zvířata. Prokletí je
vyhnalo. Až pomine, tak se sem vrátí a nastanou znovu dobré časy. Časy, kdy člověk
člověku přestane být vlkem.
Na nebi září Velký vůz a měsíc zakrývají mraky. Ve všudypřítomném tichu už z dálky
slyším jejich kroky. Vedou ho dva hlídači. Jsou zadýchaní, jak stoupali z údolí, a nohy se
jim boří do písku. „Tady ho máš, Hrobnice,“ oznamuje mi muž, který drží za paži vězně
s přeraženým nosem a křivými zuby. Nevím, co udělal. Ale už od pohledu je to lotr.
Strážní nervózně přešlapují. Ohlížejí se. Nevědí, ale tuší. Vytáhnu z pouzdra velký
revolver. Na takovou vzdálenost se s ním nejde netrefit. Každému to naštěstí rychle
dojde a nedělá hlouposti. „Můžete odejít. A neotáčejte se.“ Hned poslechnou, jsou rádi,
že se můžou vrátit zpět ke svým dolů.
„Nenechávejte mě tady, já jsem nevinný. Zabil je někdo jiný!“ Oni jsou však k jeho
škemrání hluší a já jeho lži ani na okamžik nevěřím.
Zatímco pomalu utichá ozvěna jejich kroků, odsouzený se rozhlíží kolem. Nerozumí
tomu. Vidí jen můj dřevěný domek, písek, skály a pár kaktusů. Nechápe, kde má Hrobnice svůj hřbitov. Schází mu náhrobky.
„Máš na vybranou. Buď tě střelím do hlavy, nebo půjdeš trestnou uličkou. Když projdeš, nechám tě být.“
Klepou se mu nohy a kouše se do rtu. „Pusť mě, mám schované peníze. Dobře ti
zaplatím.“
„Za těch pět let, co tady jsem, mi už nabízeli hory doly. Žádný z nich mě nepřesvědčil
a ty to taky nebudeš.“ Odhrnu si pramen šedivých vlasů, který mi spadl do očí. Je mi
sotva čtyřicet, ale pohled na některé věci se těžko snáší. Chci to mít co nejrychleji za
sebou.
„Doma na mě čeká žena a syn…“
To je možné. Ale nejspíš jim bude líp bez tebe, pomyslím si. Teď má strach. Ale jindy
nejde pro ránu daleko. Zvlášť, když je ten silnější. Znám tyhle typy, otec byl stejný.
Ale přece jen mi ho je trochu líto. „Nemůžeš odsud odejít. Ani já ne. Taková jsou
pravidla.“ Víc už neřeknu. Naděje umírá poslední. Tak se to říká, ne?
Stále hledí do hlavně a mlčí. Už toho mám dost. „Rychlou smrt, nebo uličku?“
Neodpovídá.
[email protected]
zkoušky na VŠ). Budeme nadále podporovat „mobilní“ dílny šití a pletení. Působí
v jednotlivých vesnicích vždy půl roku,
pořadí vesnic se losuje při oblastních
shromážděních.
37
Nedůvěřivě se rozhlíží. Ale stále nevidí nic než kameny a okolní poušť. „Co je tam?“
„Neptej se a běž!“ Mířím na něj zbraní a výhružně natáhnu kohoutek. Krok za krokem
pomalu couvá po stezce. „Tak se otoč a jdi jako normální člověk. Takhle tam nebudeš
ani do rána!“
„No, to určitě. Hned bys mi to našila do zad.“
„Ne.“ Svěsím ruku s koltem, abych ho přesvědčila. Je to marné, stále ještě couvá. Otočí
se až za hranicí dostřelu.
***
38
Žena sleduje, jak odsouzenec začíná doufat ve svobodu a přidává. Jeho kroky duní po
kamenné stezce. Pak je uvidí. Leží po obou stranách v řadě. Nejsou pohřbení hluboko,
vypadají jen jako zpola zavátí pískem. Do nebe hledí prázdnými očními důlky. Přes
lebku mají někteří stále ještě nataženou vysušenou kůži. Občas z písku kouká i žebro
nebo kostnatá paže. Odpočívají tam vedle sebe. Jak odsouzení, tak Hrobníci. Ta samá
pakáž.
Muž nepřestává jít, ale stále vyděšeně civí na hroby. Vzadu kousek za ním se ozve
trhavý pohyb a sypání písku. Odsouzenec se otočí. Jedna z mrtvol už sedí. Opírá se
o ruce a trochu dezorientovaně se rozhlíží. Když ho uvidí, rázem zbystří. Rychle vyhrabává spodní část těla. Ten pohled už muž nevydrží a dává se do běhu. Jeho nohy hlasitě
dupou po kamenech. Neměl to dělat. Kostlivci slyší dobře. Celý hřbitov se probouzí.
Prchající se ohlíží a vyděsí se ještě víc. Nejsou to obyčejné kostry. Jsou nestvůrné.
Napůl kostlivci, napůl hadi. Místo pánve a nohou mají silný plazí ocas. Mrtvoly za ním
spěchají přes hroby těch, kteří se ještě neprobudili. Plazí se jako pouštní hadi a natahují
po něm ruce. Jsou zatraceně rychlí.
Odsouzenému zbývá už jen dvě stě metrů. Začíná cítit slabou naději. Tu rychle zadusí
ruka, která sevře jeho kotník. Muž se zapotácí a otočí. Vybělená lebka k němu vzhlíží
z písku. Nestvůra otevře čelisti a vězeň instinktivně vykopne druhou nohou. „Táhni do
pekel, mě nedostaneš!“ Úder zasáhne kostlivce do čela a jeho prsty uvolní sevření. Toho
muž využije a překonává poslední metry ke skalám.
Poušť slabým světlem ozařují hvězdy a nikde není slyšet ani nočního ptáka. Pronásledovaný vbíhá do soutěsky a jako šílený se žene dál. Sotva popadá dech, ale zastavit se
nemůže. Existuje jen cesta vpřed.
Vidí, jak se před ním chodba rozšiřuje. Skoro se mu ulevilo. On to dokáže! Napíná
poslední síly a běží dál.
Průrva náhle skončila. Muž dobíhá až k zadní stěně a vyčerpaně se o ni opírá. Je
hladká, nedá se po ní vylézt nahoru. Tiché šustění a klapot kostí je slyšet blíž a blíž.
Otočí se, aby čelil osudu.
Nestvůry vidí, že nemá kam utéct. Přestávají spěchat a pomalu ho obkličují. Vztyčují
se na ocasech a tvoří neprostupnou hradbu. Natahují po něm kostnaté pracky. Ta mrcha
mi lhala! Tak jako tak mě zabijí! Odsouzenec zavírá oči. Nechce vidět, jak mu trhají
kusy masa.
Ale místo toho se před ním kostlivci sklání. „Hrobníku,“ slyší v mysli jejich chrčivé hlasy. „Utekl jsi nám, a proto tě zatím necháme žít.“ Potom se jako na povel otočí
a rychle se odplazí pryč.
Muž se sesouvá na zem a zhluboka oddychuje. Nechápe, co se stalo, ale ví jedno.
Musí rychle pryč. Jde soutěskou zpět a hledá únikovou cestu. Zpod mraku zazáří
měsíc a odsouzený vidí to, co mu hvězdy předtím neukázaly. Kousek pouště všude
okolo svírají vysoké skalní stěny. Je v pasti, není kudy utéct. Musí projít kolem domku
Hrobnice.
***
Čekám. Vidím, jak se vrací. Nikdo jim neunikne. Skoro. Nasycení si lehnou do mělkých hrobů a já je zítra zase zasypu pískem.
Něco nehraje. Už minuli první jámy a nikdo z nich se tam neuložil. Plazí se dál
k domku! Chápu. Stále žije. Strach z toho, že ho zastřelím, mu zachránil život. Kdyby se
rozběhl hned na začátku, uslyšeli by ho dřív. Nezískal by náskok a oni by ho roztrhali.
kateřina foltánková
„Dělej!“ Revolver mu přitisknu k čelu.
„Uličku,“ zachrčí a já cítím ostrý pach jeho potu. Bylo mi to jasné. Každý se snaží smrt
oddálit, byť jen o chvilku. Vím, o čem mluvím.
Odvedu ho k velkému kaktusu. Tam trestná ulička začíná. „Půjdeš po té kamenné
stezce, až přijdeš ke skalám,“ ukazuju dopředu. „Je tam soutěska. Když jí projdeš, zůstaneš naživu.“
39
Stojím a pod nohama cítím vychládající písek. Vím, co přijde, a vím, že nemám šanci.
Boudu by roztrhali, jako by byla z papíru.
Už rozpoznávám jejich tváře. Prázdné lebky na mě zírají. „Až uplyne tolik dní, kolik
slz kvůli tvým činům lidé vyplakali, tvá duše splatí dluh a služba skončí,“ slyším v hlavě.
Nevydržím to. Kulky tříští kosti a zakusují se do masitých ocasů. Je jich ale moc a jeden
revolver je nedokáže zastavit.
Nechci, aby mě roztrhali. Hlaveň si přikládám ke spánku. Nejsem si jistá, jestli mi
ještě zbývá náboj. Naděje přece umírá poslední. Stisknu spoušť a doufám.
Vojtěch Mička
Hemingwayova povídka
Hlasitý výstřel zaduní pouští. Žena se zhroutí k zemi a tam se na ni vrhnou nestvůry.
Muž potichu našlapuje a snaží se dostat k cestě do údolí. Zbývá mu už jen pár desítek
metrů. V tom se kostlivci přestanou zabývat kořistí a otočí se. Nemá se kam schovat, vidí
ho. „Hrobníku, Hrobníku,“ syčí směrem k němu.
„Zítra nás přihrneš pískem,“ poroučí hlasy v jeho hlavě. „A nezapomeň, krok toho,
kdo prošel uličkou, poznáme i mezi tisíci jinými! Sebetišší jeho ozvěna nás dokáže probudit i za pravého poledne. Nikde se před námi neschováš,“ varují hadí kostlivci.
Pak je nový Hrobník přestal zajímat. Orvané bezvládné tělo odtáhli a položili na
konec řady.
Ještě před několika okamžiky si muž nemyslel, že se dožije dalšího východu slunce.
Setřel si pot z čela, zvedl kolt a vešel do domku. Uvnitř byla jen postel, stůl a židle.
Malým oknem viděl, jak se nestvůry ukládají ke spánku. Stále mu ale něco chybělo. Pak
ji uviděl. Lopata stála opřená v rohu.
40
KATEŘINA FOLTÁNKOVÁ|1990, pracuje jako novinářka v Brně a dokončuje studia žurnalistiky na
Masarykově univerzitě. Uspěla v několika literárních soutěžích. Ráda čte, málo mluví a ve volejbalu
nepřehodí síť. Kvůli tomu byla na gymnáziu docela outsider, kterému chyběly spřízněné duše. Proto
začala loni pořádat kurzy tvůrčího psaní pro mládež, které poskytují azyl mladým psavcům. Na blogu
www.literarnialchymie.cz píše o tvůrčím psaní.
Na horizontu je svět zakřiven jako duha. Můžeš duhu nenávidět, tím ale její existenci
nepopřeš. Tvůj svět nevisí v prázdnu. Obklopují ho démanty.
Vidíš letět černého ptáka po zdi oblohy. A pak najednou rachejtle odpálené směrem
k zemi, obrácené kužely sopek, které chrlí lávu. Vesmírný muž přichází v oceli, bortí
modrou stěnu. Nechceš ho, měl se objevit až v noci, jedné noci za padesát let, noci, kdy
budeš umírat, abys ho nikdy nespatřil, a neztratil tak snění. Neboť tajemství je všechno.
Jako dívka v kalhotkách a podprsence. Ta záhada tě vzrušuje, toužíš ji roztřeseným dotekem odhalit, ale zároveň tušíš, že jestli to skutečně uděláš, bude tam na tebe čekat strach,
o něco později nuda a nakonec prázdnota.
Nejlepší je mít pouze obrázek v hlavě, iluzi, která se dá kdykoliv zapomenout a přeměnit, když tě zklame. Skutečná dívka tě totiž donutí svléknout ji. A tak se ideálem stává
čirá abstrakce, a ne živé maso, které se kazí. Představa dívky ve světě bez duhy.
Tenkrát v naší třídě došlo k pubertálnímu splynutí duší. Za všeobecného šahání na
zadek jsme se probojovávali ke konci základní školy. Jistě, v pozdějších fázích života šlo
o společensky naprosto nevhodné chování, zato ve vrcholných ročnících základky se
těšilo významného postavení na poli mezilidské komunikace.
Suchaři a stydlíni se poprvé mohli projevit. A vůbec nezaostávali. S pomocí svojí ruky
dokázali řečnit jako ti největší světoví diktátoři. Ze dne na den oplývali vším potřebným:
mistrně zvládnutým mrsknutím ruky, čtveráckým úsměvem, nenucenou ležérností,
schopností odhadnout publikum a podle toho upravit délku svého projevu, popřípadě
ho odložit na dobu, kdy bude posluchačstvo v lepší náladě.
Neboť šahání na zadek zničilo vypolstrované stěny rozumu, bylo projevem bezmyšlenkovité zvířeckosti, ukázalo se jako nezatížené umělou rituálností, dvacetisvazkovým kodexem etikety, přesně vypočítaným procesem seznamování. Tohle všechno jsme přeskočili, přešli jsme rovnou k fyzickému kontaktu, který v té době však stále ještě byl značně
nevinný, tím chci říct, že jsme to nedělali účelově, abychom kontakt změnili ve styk.
Šahání na zadek totiž nesvazovalo. Nikdo samotné poplácání nevnímal jako vyznání
lásky, jako signál toho, že se z těch dvou stanou partneři. Šlo o jakési udržování vztahů
ve skupině. Ujišťovali jsme se, jestli k sobě stále patříme. Později se o šahání na zadek
dokonce dalo suše konstatovat, že jde pouze o obyčejný pozdrav, jednoduše se časem
dostalo do sféry rutinních činností.
[email protected]
kateřina foltánková | vojtěch mička
***
41
začátku zábavy zbývaly ještě minimálně dvě hodiny, navíc se nad lesem objevily černé
mraky a ozývalo se hřmění.
Pršelo a nebe roztínaly obrovské fialové blesky. Schovaní pod stříškou boudy jsme
střízlivěli. Zábava byla každopádně zkažená. A všechna zapomenutá slova, která si vodníci nastrkali do dýmek, najednou přehlušila ta osudová věta kamarádova: „Víš, jakej
je tvůj problém s holkama? Ty se moc stydíš!“ Potom určitě burácivě zahřmělo, aby se
dokonale podkreslila atmosféra té chvíle.
Byl jsem ochromený, přitiskl jsem obličej k deskám boudy a chabě na ně zabušil pěstí. Tím, že to kamarád vyslovil nahlas, mě navždycky a nezměnitelně přiřknul
onu vlastnost. Jako obrovi, jehož otec chtěl, aby zničil boha Indru. Při pojmenovacím
obřadu měl dostat jméno Ten, který poráží Indru, jenže Indra se to dozvěděl a zasáhl,
rozptýlil bráhmana… a ten při vyslovování jména přesunul přízvuk. Nešťastný obr
se z ničeho nic jmenoval Ten, který je Indrou porážen. A vskutku, Indra ho později
rozmáznul svým hromoklínem. Šlo o posvátný rituál, jednou vyřčená slova zkrátka
nešla vzít zpět.
Pod střechou boudy je mně zrovna šestnáct let, nikdy jsem nechodil s žádnou holkou,
nikdy jsem žádnou nepolíbil. Na břehu rybníka o sobě samozřejmě vím, že se stydím,
ale můj kamarád mě nutí se s tím konfrontovat, hází mi to na obličej v podobě brýlí,
které začnu zakrátko nosit, takže to budu mít stále před očima.
V odpověď jsem mu nejspíš jen něco zamumlal. Šlápl do samého jádra mojí osobnosti, zafilozofoval, vyvolal hluboké přemítání o životě, původním plánem večera přitom bylo se nevinně opít a pak se snažit u šenku překřičet amatérskou kapelu.
Poslední vtip. Zavolala mi sestřenice, asi se ptala, kde jsem, a já jí to asi řekl, neboť za
pár minut přišla k boudě ve společnosti několika dalších holek. Pronášeli jsme zapomenutá slova a jedna z těch holek mě najednou přitiskla ke stěně a strčila mi jazyk do pusy.
A to byl můj vůbec první romantický polibek s dívkou.
Ve stejný večer, kdy mi bylo sděleno, že budu už navěky žít v asketismu, se náhle
objeví dívka, aby mi poskytla poslední rozkoš, skrze ni jsem se měl rozloučit s částí
světa, která mi poté bude do konce dní zapovězena. Téhle noci mi měla zůstat po boku,
aby mně pomohla snést tu nesmírnou bolest a smutek. Tak jsem si to vysvětloval.
Jenže sotva mě přestala svým něžným způsobem líbat, odešla se sestřenicí a ostatními
zpátky na zábavu, která se přece jenom konala. Za chvíli jsme se tam s kamarádem taky
odebrali. Všude bylo mokro, na tanečním parketu se kývalo pár lidí. Dlouho jsem hledal
svoji dívku, až jsem ji někde uviděl stát se sestřenicí. Usmál jsem se na ni… a ona se na
mě podívala tak divně, jako by mě vůbec neznala, jako by zapomněla na svůj důležitý
úkol hned v momentě, kdy z ní vyprchalo alkoholové opojení. Neřekla ani slovo a její
pohled se měnil, začínala se na mě dívat jako na něco odporného. Potom opět rychle
zmizela.
Ještě dlouho jsem tam otupěle postával ve čvachtavé trávě a šel jsem spát k babičce.
Sám, ale přesně definovaný.
Nyní rozjímáš v hluboké modři. Zdá se ti, že svět je beze smyslu. Jenomže svět je jako
Hemingwayova povídka. Stejně jako ta je natolik objektivní, že do ní může každý pro-
vojtěch mička
42
Toto zjištění bylo pro mnohé obrovským zklamáním. Zvlášť pro stydlíny a suchary.
I když zažívali nejšťastnější chvíle svého dospívání, začínali si uvědomovat, že šahání
na zadek jim nepomůže esenci dívky, která se pohybuje volně v prostoru, vtělit do konkrétní bytosti, udělit jí bytí, aby jí posléze mohli nazývat svojí dívkou.
Ze školy se domů vraceli s úsměvem, ale ten postupně z jejich tváří mizel, jak zamlkle
seděli ve svých pokojích u otevřeného okna a sledovali nachovou barvu horizontu po
západu slunce. Představovali si svoje extrovertnější kamarády, kteří to všechno prožívali někde venku, skutečně na svojí pokožce cítili poslední paprsky světla, slyšeli
praskání stromů spalovaných obrovským žárem. Stáli někde na kopci, drželi se za
ruce s dívkami, které pozvali na rande, a sdíleli s nimi ten zážitek, dokud se úplně
nesetmělo.
A já mezi ně patřil. To já sedával smutně u otevřeného okna jak patnáctiletý stařec.
Čichal jsem zvláštní aroma větru, který mi zlehka ovíval špičku nosu, a cítil jsem
touhu vyběhnout ven a něco zažít, jenže pak jsem si řekl, že tam na mě stejně nic
nečeká. Spokojil jsem se tedy pouze s oním čirým pocitem touhy a už jsem se ho
nepokoušel podepřít opravdovou zkušeností. Ano, jsem mladý, s těmito vznešenými
slovy plnými naděje, uskutečnitelných snů a energie jsem zasedal k počítači a pouštěl
si nějakou hru.
Z neznáma přišel Vesmírný muž, aby našel Pravdu. Vzal na sebe tvoji podobu, okopíroval tvoji mysl. Se zavřenýma očima před tebou stál, byl jsi to ty, a hledal odpověď.
Obličej se mu křivil zoufalstvím, zdálo se, že nic nenachází. Otevřel oči a žádostivě na
tebe pohlédl, třeba se mu nepovedlo vžít se do tebe zcela. Chytil tě za ramena a třásl
tebou, otvíral ústa a hovořil, ale ničemu jsi nerozuměl, jeho hlas zněl jako zpívání velryby, osamělé a sklíčené. Vystrašeně jsi kroutil hlavou, že nechápeš. A Vesmírný muž se
poraženě zhroutil do trávy, zarýval do drnu prsty, otřásal se vzlyky.
Chtěl jsi ho utěšit, on ale tvoji nataženou ruku odmítl a prudce vstal. Nevěděl jsi, že
můžeš vypadat tak strašlivě. Náhle k tobě pocítil nenávist, neboť jsi neznal odpověď.
Vážil sem cestu úplně zbytečně. Vylil si na tobě svoji zlost a frustraci. Zničil tě a unaveně
opět pohlédl k nebi.
Vesmírný muž z tebe udělal pouhou vzpomínku, ukryl tě hluboko v mysli. A tys byl
přitom věčný, v těch minulých dnech jsi byl věčný a jediný.
Tenkrát mě kamarád definoval, jasně určil moje hranice. Koupili jsme si flašku sedmnáctiprocentního alkoholu, neboť jsme s pitím teprve začínali, a zakotvili jsme na břehu
rybníka, kde jsme se chtěli trochu načít, abychom se připravili na zábavu, která se měla
konat hned tady blízko ve vesnici.
Kamarád podchytil moji podstatu. Z toho večera si nepamatuju žádnou jinou větu
než tu, kterou pronesl právě on, aby se zapsala do slovníku k mému jménu. Poněvadž
neznám kontext, nevím ani, proč to vlastně řekl. Ale hádám, že náš rozhovor musel být
útržkovitý, melancholický, dokonce možná existenciální.
Stáli jsme před jakousi boudou na nářadí, dívali se na lesklou hladinu rybníka, na
jehož zkrášlení přišly peníze ze samotné EU, jak hlásala skromná cedule u cestičky,
a toho zlatého lepidla ubývalo. Špatně jsme odhadli čas, přišli jsme příliš brzo, do
43
K čemu ty roky přátelství byly? Adam zmizel. Eliška zmizela. Teď už je na mě pravděpodobně příliš krásná, příliš dospělá, já jsem pořád děcko, a nejspíš příliš zadaná.
K čemu to teda bylo?
Nenávidím duhu, nenávidím duhu, šeptáš si. Nic není mimo tento svět. Žádný Vesmírný muž, který by tě mohl zničit. Tajemství je všechno. Krásné snění zůstane. Nic není
mimo tento svět. Nic není mimo mě, namlouváš si.
VOJTĚCH MIČKA|1992, pochází z Vysočiny. Studuje na FF MU obecnou jazykovědu. Debutová
povídka mu vyšla v časopise Tvar.
vojtěch mička
44
niknout subjektivně, vžít se do ní s vlastními podobnými zážitky nebo sny, tak svět je
natolik otevřený a široký, že si do něj můžeš promítnout svůj soukromý smysl.
Neexistuje tady žádná křičící pointa. Nenajdeš ji. A když na ní budeš nezdravě lpět,
dočkáš se akorát zklamání. Co to má být? Budeš se pochechtávat. Co to je za blbost?
Vždyť to o ničem není! Kvůli posledním odstavcům zapomeneš na zbytek textu. Neuvědomíš si, že význam leží v celku, plave pod povrchem. Nestojí na chytráckém rozuzlení,
bez kterého se všechna předešlá slova hroutí pod tíhou prázdnoty.
Svět je jako Hemingwayova povídka. Vnímej důležitost v každém pohybu, každém
počitku, každém pocitu. Nenechej se odradit vnějším cynismem a holostí.
Rozjímáš nad tím v hluboké modři… Hemingway tě vždycky nudil.
Tenkrát jsme byli malí. Žili jsme venku. Chtěli jsme vysát morek ze života. Sami
jsme si ho dochucovali. Neřídili jsme se radami dospělých. Pohybovali jsme se v jiné
dimenzi.
Ven s námi chodila Eliška. Byla to moje nejlepší dětská kamarádka. Znali jsme
se od malička. Jakýmsi nezralým způsobem jsem ji určitě miloval. Nikdy mi nepřipadalo divné, že se s námi, samými kluky, potuluje holka. Díky ní jsem holky
nikdy nepovažoval za směšné, za nehodné klučičí společnosti, za pouhé sběratelky
panenek.
Bývali jsme většinu času spolu. Pak se Eliška i se svým bratrem Adamem odstěhovali.
Pořád sem ale často jezdili, jelikož zde měli prarodiče. Pokračovali jsme tedy v budování našich bunkrů na zarostlých stráních, kam jsme se mohli schovat, když nám venkovní volný prostor občas připadal příliš neosobní a nelítostný. V zimě jsme sáňkovali
na slavných Křibech, prudkém svahu nad potokem, kde dřív dováděli už i naši rodiče,
dodržovali jsme tradici, silně jsme cítili minulost toho místa. V létě jsme se koupali ve
slavném Holiňáku, kam v sezóně přijížděli lidé ze širokého okolí, aby se rozvalili na
pohodlné travnaté pláži plné klíšťat a pak si zaplavali v zakalené vodě s kapry a pijavicemi. Nikomu nevadilo, že se člověk celý osype a na nehtech u nohou mu vyroste plíseň,
pokud nejpozději do pěti hodin po vylezení z vody neprojde dekontaminační sprchou,
tak moc ten náš Holiňák lidi milovali!
Tak to trvalo několik let. Načež jsme jednoho pozdního letního podvečera seděli na
hřišti v domku se skluzavkou a hráli flašku. Eliška s Adamem už museli jít, normálně
jsme si řekli „ahoj“, jako bychom se měli zas někdy v nejbližší době potkat, taky neexistoval žádný důvod, proč by tomu tak být nemělo. Zkrátka jsme se jen tak obyčejně
rozloučili… a pak už jsme se neviděli.
Zničehonic byli prostě pryč, všechno se utnulo, nenadálý konec. Nevím, co se stalo.
Stále sem jezdili, ale najednou jsme se přestali navštěvovat, vůbec jsme se nepotkávali,
jako by se naše společná dimenze roztrhala nějakou neznámou silou na kusy.
A já to nechápal. Pořád jsem si pokládal jednu otázku, připadala mi sprostá, kacířská,
ale nemohl jsem se jí zbavit. K čemu to bylo? K čemu to, sakra, všechno bylo? Kam se
podělo to velké finále, to velkolepé odhalení, abych se mohl v úžasu chytit za hlavu
a říct: „To je něco!“ Zažíval jsem jen pocit zklamání a nenaplněnosti, lacinosti a uspěchanosti, někdo si už nevěděl rady, a tak to fušersky odbyl.
[email protected]
45
Přízrak
V opuštěném domě žil stín. Padlý stín, který byl roztrhán na několik kusů. Plazí se po
domě a hledá úkryt před sebou samým. V pokoji kde nejsou dveře, ale jen dvě okenice
– zde musí přežívat. Tisíceré oči na něj mrkají z ulity. U postele se krčí rozplizlý přízrak. Jeho ruce jsou dlouhé větve hledající svou oporu. Krátké a tlusté nohy pochodují
po místnosti sem a tam. Na
posteli leží nebohá panenka,
jejíž němá ústa křičí agonií. Už tolikrát ji znásilnil
a ona nemůže utéct. Nožičky
ji utrhl a strčil do svého
chřtánu. Šatičky jsou pošpiněné oplzlými činy. Vlásky
má rozcuchané a plné slin.
Stín nahlíží z okna. Před
domem stojí stará lípa a na
jedné z větví je jeho pohupující se tělo. Ta větev tam už
tři roky není. Prach s vodou
tvoří celek. Slunce s rosou si
nerozumějí. Ani ptáci nerozumí všednímu dni. Stín
také odmítá. Dřevěná podlaha je samý roztoč a mšice.
Přízrak se prochází po
pokoji. O boty se mu zachytávají vlasy. Je jich tu tolik,
že sotva lze spatřit začátek
a konec pokoje. Pavučina
se před měsíčním světlem
stydí. V místnosti se objevují slova na zdech. Stín je čte nahlas, aby zmizela. Z úst vychází azbestový zápach.
Míchá se s pšenicí a jablkem. Žel těm, kdo se nadechnou. Jaká zvěrstva činí na svých
dětech! Jejich paže schované pod hromadou vlasů. Oči a boty křičí z propadliště pod
postýlkou. Hysterie a smích se smíchávají a vzniká lahodně kyselý nápoj. A přízrak se
46
z něj vždycky rád napije. Nabízí stínu, ale ten odmítá a místo toho si trhá svou kůži. Tu
pak strká mezi trámy a škodolibě se směje. Dvě díry místo očí jsou temnější a ústa jsou
sladší. Chutnají po medu a jahodách. Stín to ví a líbá zdi. Líbá přízrak a upadá do slasti.
Být ve velkém světě je nebezpečné, avšak nebezpečnější je mít svůj vlastní sen v jednom
domě. Jsem tu už několik dní, čas tu těžce kulhá přede mnou a nesčetněkrát se otočí
zpět. Malá a zašedlá hmota se na mě šklebí. Dlouhé prsty s hranatými klouby, krátké
nohy a místo tváře ponožka. Zmáčená od podzimních dnů, děravá od letního bodláčí,
sešlá mrazivou cestou a stárnoucí s jarní rovnodenností. Je v nepoměru se svým časem
a jak se čas rozvíjí a mladicky křičí na okolní svět, je v nitru křehká. Je pitomá jako dívka,
která češe hřívu lva. Zde je svět bílý. Má svůj vlastní řád i čas. Zde se vše k sobě pojí,
a odlučuje, zde naděje sublimuje v prázdnotu. Na tomto místě, právě v tento okamžik
se rodí nová jiskra, zatímco na jiném místě uhasíná. Zde se vidíme ve své přirozené
nahotě. Kam se poděla přitažlivost a stud? Tisíce lidí, tisíce těl a žádné ohavné. Jsme
maso, kost a trocha citu. Poleptání, znechucení, zhanobeni, znásilněni a přesto milováni
ve své jednoduchosti.
KRISTÝNA SCHUCHOVÁ|jmenuji se Kristýna a jsem ctižádostivá studentka, která si o volném čase
libuje v psaní.
kristýna schuchová
Kristýna Schuchová
47
LITERATURA
E. Lockhartová – Ostrov lhářů|Revoluce. Nehoda. Tajemství. Lži a další lži.
Juli Zeh – Pod vodou|když se z pravdy stane lež a z útočníků jsou náhle oběti.
Matěj Hořava – Pálenka. Prózy z Banátu|debut na pomezí prózy a poezie, vypravěčovy lyrizované
vzpomínky linoucí se na povrch během pobytu v rumunském Banátu
Mnislav Zelený Atapana – Na cestě za snem. Vandry Latinskou Amerikou
HUDBA
Nikola Mucha|slovem nekompromisní punková feministická písničkářka z Brna, jako Mucha vydala
dvě desky – Slovácká epopej a Josefene.
Pacino|jsou pohrobky Orlové, v garáži tkají sychravý a špinavý virvál, v němž se mísí odkaz 90. let
a který v ostrých riffech zachumlává stroze osekané texty, z nichž se line všudypřítomná deziluze
a bezvýchodnost.
The Chopin Project|projekt islandského post-klasika Ólafura Arnaldse a pianistky Alice Sary Ott;
moderní uchopení a netradiční interpretace díla výrazného polského skladatele a virtuosa.
Vlado Urlich|peruánský multiinstrumentalista, virtuoz na quenu, od r. 2009 žijící v Praze, kde se
podílí na hudebních projektech s předními českými hudebníky (Vivaldianno) a s několika kapelami.
ZAZ|francouzská šansoniérka vydala na podzim své třetí album Paris věnované francouzské metropoli.
DIVADLO
Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku|evropské dějiny dvacátého století jinak; Divadlo Tramtárie zpracovává slavnou mystifikační literární předlohu Patrika Ouředníka.
VÝSTAVY
Lesmír|digitální design, hyperrealistická abstrakce, malba či video art v podání mladé olomoucké
umělecké skupiny, Vědeckotechnickém parku UP.
Jaromír 99 – Kill-Time|zpěvák Priessnitz či Umakartu, autor Aloise Nebela i komiksového zpracování Kafkova Zámku představí v Olomouci další dimenzi své tvroby – portréty a figurální práce
vystříhané z papíru; v Muzeu moderného umění od 5. 5. do 16. 6. 2015.
48
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
první číslo|pátý ročník 2015
šéfredaktorka|klára goldstein
zástupkyně šéfredaktorky|petra plevová
redakce|vendula drozdová|tomáš franta|pavel očenášek|petr sliž
externí redaktoka|kateřina menclerová
korektury|klára goldstein|petra plevová|vendula drozdová
obálka|filip dobiás
ilustrace|lenka požárová
výtvarná příloha|filip dobiás
sazba a typografie|tomáš franta
na světlo světa zveršovaná věta klára goldstein
pět otázek pro… klára goldstein
zjevení z jeviště kateřina menclerová
z poličky do lžičky petra plevová
lžička filmofilka petr sliž
gramozaika tomáš franta
lžičkultura petr sliž
na kávě s… klára goldstein
je to prozaické, přátelé vendula drozdová, klára goldstein, petra plevová
příborník redakce
telefon|723 911 975
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, konvikt)
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m, jazz fresh café
čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka, čajovna sofie
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
speciální místa|transfuzní oddělení fakultní nemocnice olomouc
v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce, ve valašském meziříčí v schlattauerově kavárně
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vyšlo v květnu 2015 v nákladu 250 ks
časopis je neprodejný
o
l
příborník
redakce doporučuje
FILM
Apocalypto|2006, soumrak jedné civilizace očima Mela Gibsona.
Every Breaking Wave|2015, 13minutový vizuální esej stejnojmenné písně kapely
U2 odehrávající se v bouřlivém období vnitřního konfliktu v Severním Irsku.
Piknik|2014, TV film Hynka Bočana, který je filmovým zpracováním Smočkovy
hry a je o zmatku v lidech a o tom, jak se staví k nastalým situacím.
The Mission / Misie|1986, R. de Niro, J. Irons a základní lidské otázky ve španělských a portugalských koloniích Jižní Ameriky.
Wild / Divočina|2014, hledání duševní katarze a poztrácené životní rovnováhy
při překonávání sebe sama i nejdelší vysokohorské túry na světě, kopírující celé
západní pobřeží USA.
Wojaczek|1999, básník Krzysztof Siwczyk v roli jiného básníka, jehož největším
démonem byla sama vlastní existence.
tiráž
U
Časopis vzniká v rámci projektu Inovace bohemistiky v mezioborových kontextech.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.

Občasník pro literárně-kulturní degustátory - Lžička v šuplíku

Transkript

Podobné dokumenty

Foto: Martin Novák

Test kunnskapene dine 11.