havlíčkův brod - Zmizelí sousedé

HAVLÍČKŮV BROD
„Naše skupina se skládá z devíti děvčat a paní
učitelky. Do projektu Zmizelí sousedé jsme se zapojily v srpnu 2006, ale už několik týdnů předtím jsme
se událostmi druhé světové války zabývaly a dávaly
jsme dohromady smutný příběh jedné židovské
rodiny. Ptáte se, proč jsme to dělaly? Vlastně to celé
vzniklo díky setkání s člověkem, který se holocaustem již několik let zabývá a který nás dokázal svým
vyprávěním zaujmout. Napomohla tomu i naše paní
učitelka, která nás vzala na místo spojené s utrpením tisíců lidí.
Věděly jsme, že ještě hodně toho není v této
oblasti zpracováno a že lze asi mnoho příběhů
objevit, ale zrovna téma Štoky a Židé je již několik let zpracované. Ze Štoků je to však jen dvanáct
kilometrů do Havlíčkova Brodu.
Stále jsme netušily, kde začít hledat. Naštěstí si
paní učitelka vzpomněla na rodinu Pachnerovu,
na kterou zcela náhodou narazila v havlíčkobrodském archivu při studiích na vysoké škole. Měly
jsme tak alespoň nějaký výchozí bod, a proto jsme
si pro svou práci vybraly právě tuto rodinu. Netušily
jsme, kolik informací dáme dohromady, ale věřily
jsme, že něco se nám určitě podaří objevit.
Všechno jednou začíná a končí. Projekt Havlíčkobrodští zmizelí sousedé začal s malým ústřižkem
papíru a po dvou letech skončil výstavou, webem
a vydáním čtyřicetistránkového sborníku. Pár řádků,
které jsme na tomto papírku měly napsané
od paní učitelky při první schůzce ve studovně
Krajské knihovny v Havlíčkově Brodě, se postupem
času díky několika šťastným okolnostem změnilo
v nečekané množství informací a fotograí.“
Autoři projektu:
Kateřina Boumová
Eva Dušáková
Denisa Jelínková
Lenka Klinčúchová
Eliška Konupková
Lucie Křížová
Monika Křížová
Gabriela Kubátová
Kateřina Rýpalová
Pedagogické vedení:
Mgr. Barbora Voldřichová
Základní škola a mateřská škola Štoky, Štoky 220, 582 53
HAVLÍČKŮV BROD
„Naše první kroky vedly do studovny Krajské knihovny v Havlíčkově Brodě. Byl začátek července,
prázdniny. Naši spolužáci si je v klidu užívali a my se probíraly knihami, sborníky a almanachy. Našly jsme
nějaké inzeráty na rmu a obchod, který Pachnerovi vlastnili, pak také článek o jejich domě. V almanachu
gymnázia jsme nalezly hned několik studentů se jménem Pachner.
Na další schůzce jsme se vydaly do havlíčkobrodského archivu. Šlo nás čtrnáct,
zaplnily jsme celou badatelnu. Naštěstí pracovníci archivu pro nás měli velké
pochopení a pomáhali nám vyhledat všechny možné zdroje informací. Kartony,
které nám donesli, jsme probíraly s velkým očekáváním. Začaly jsme v arších se
sčítáním obyvatel z konce 19. a počátku 20. století. Konečně se nám tak podařilo
dát dohromady všechny členy rodiny, jejich celá jména, data a místa narození.
Začaly jsme získané údaje porovnávat s Terezínskou pamětní knihou a objevily
jsme první jména obětí holocaustu z této rodiny. Procházely jsme dobový tisk,
často plný zlých a nesmyslných protižidovských článků. Strašné také bylo číst
válečné vyhlášky namířené proti Židům – příkaz nosit správně přišitou hvězdu,
zákazy navštěvovat knihovny a půjčovat si knihy, chodit do kina, vycházet z domu
po 20. hodině… Bylo jich mnoho.
Dalším velkým zdrojem informací pro nás v počátcích byly dopisy, které před
válkou i za války psali členové rodiny Pachnerovy. Dopisy jsou uloženy v archivu
v pozůstalosti místního spisovatele Josefa Jahody (1872–1946). Jahoda a Pachnerovi byli blízcí přátelé. Zpočátku jsme ani nedoufaly, že budeme mít nějaké
fotograe. Situace se změnila, když se nám podařilo nalézt potomka této rodiny
a spojit se s ním. Ale ani to nebylo lehké. Naše cesta vedla přes internet.
Do vyhledávače jsme zadaly jméno Pachner a po chvíli se nám objevilo několik
odkazů. Nejčastěji to bylo přesměrování na ‚Petrovy rumové stránky‘, a to dokonce v několika jazycích. Díky těmto stránkám jsme získaly první obrázek – etiketu
od rumu, který Josef Pachner vyráběl. Měly jsme z ní obrovskou radost a často
jsme si ji prohlížely.“
„Stále to ale nebylo to, co jsme od hledání čekaly. Nevěděly jsme, jak ti lidé vypadali, jaké měli radosti
a starosti. Jedné z nás to ale nakonec nedalo a na všechny e-mailové adresy, které k tomuto jménu našla
na internetu, napsala zdvořilý e-mail o tom, kdo jsme a co děláme. Po několika odpovědích, které nám
nemohly pomoct, napsal jeden pán a jeho e-mail nám všem udělal velkou radost. Stálo v něm totiž, že
tento pán je potomkem Pachnerových a že s námi bude rád spolupracovat. Součástí práce na projektu
bylo i povídání s pamětníky. Každá
schůzka s nimi byla velmi zajímavá
a často i dost dojemná. Tito lidé
nám ne vždy povídali zrovna o tom,
co jsme potřebovaly, ale my jsme
byly za každou informaci rády.
Při zahájení výstavy na židovském
hřbitově v Jihlavě jsme poznaly velice milou starší paní. Ta při
prohlížení naší práce poznala svou
vzdálenou příbuznou, která se
přivdala do rodiny Pachnerovy. Její
zásluhou jsme pak navázaly kontakt
s dalším členem rodiny a dozvěděly
jsme se některé detaily, které by
jinak byly navždy zapomenuty.“
HAVLÍČKŮV BROD
Eliška Konupková:
„Je nás devět, každá jsme jiná, ale všechny jsme
měly stejný cíl – vypátrat osudy rodiny Pachnerovy
z Havlíčkova Brodu. Chceme lidem ukázat, že i dějiny
20. století, moderní doby, mohou skrývat taková zvěrstva, týrání a ponižování páchaná na lidech. Mám
na mysli druhou světovou válku a tzv. holocaust.
Největším problémem celého projektu je asi čas.
Žádná z nás nepředpokládala, že by tato práce mohla
trvat tak dlouho a mít tolik různých výstupů.“
Monika Křížová:
„Dnešní doba bohužel dává prostor zapomenout
na to, co se dělo v minulosti. Rozmáhá se trend, že to,
co bylo v historii, se nás netýká, a já jen doufám, že
ten, kdo tento sborník přečte, pochopí, že z historie
se toho můžeme mnoho naučit a že zapomenout
na to, co se událo, je ta největší chyba, které se
můžeme dopustit.“
Denisa Jelínková:
„Čas, čas a zase čas. To je ta věc, která omezuje
celý svět a také nás. Je to jediná věc, která je záporem
tohoto projektu. Toho času, jejž jsem na projektu strávila, však nikdy nebudu litovat, stojí to za to. A projekt
mi hlavně dal. Nejde jen o to, podepsat se pod nějaký
text, ale také se do situace rodiny vžít. Čím víc se toho
o nich dozvídáte, tím víc chcete vědět...
A člověk, který má to štěstí a zúčastní se tohoto
projektu, nebude mít čeho litovat. Naučíte se spolupracovat, jednat s lidmi a získat svůj názor. Lidé, co
na projektu pracují, nikdy nepropadnou věcem, jako
je neonacismus apod.“
Lenka Klinčúchová:
„Každopádně byl pro mě projekt velká životní zkušenost. A co mi vzal? No, určitě čas. Ale poznala jsem
za ten rok spoustu nových lidí, míst atd. Naučila jsem
se díky němu i komunikovat s lidmi a dělat každou
práci pečlivě.“
Gabriela Kubátová:
„Když se řeklo o archivu, hned jsem si uvědomila,
že jsem tam nikdy nebyla a asi bych se tam ani jinak
nedostala. Nikdy by mě nenapadlo, že se do něčeho
takového zapojím, ale můžu říct – nelituji toho.“
HAVLÍČKŮV BROD
Havlíčkův Brod / Německý Brod
Nezjištěný počet židovských rodin je v Německém Brodě, ač velice kusými informacemi, dokládán
již od středověku. Od poloviny 15. století byl Židům pobyt ve městě zakázán. Znovu se zde židovské
rodiny směly usazovat až v polovině 19. století. V roce 1900 v Německém Brodě žilo 247 osob hlásících se k židovskému náboženství, o třicet let později to již bylo pouze 146. Obec vydržovala soukromou jednotřídní židovskou školu. Vyučovacím jazykem byla němčina.
V Německém Brodě nikdy nebyla, zřejmě kvůli poměrně malému počtu rodin hlásících se k židovskému náboženství, synagoga. Ta byla po celou dobu existence německobrodské náboženské obce
nahrazována modlitebnou. Poslední modlitebna před
válkou se nacházela v Dlouhé ulici v domě čp. 157
– u Korefů. Zřízena byla koncem 19. století. Bohoslužby
se konaly jednou týdně, vždy v sobotu, a scházelo se
k nim kolem padesáti lidí. O modlitebnu i bohoslužby
se staral majitel domu Alois Koref, který byl později
deportován do Terezína, kde 12. října 1942 zemřel
ve věku 78 let.
Je nutno zmínit, že modlitebna byla až v patře domu,
v přízemí se nacházel obchod. Podle pamětníků se
v místnosti nacházely tmavě vínové závěsy a velké, zřejmě zlaté slunce. Po deportaci židovských obyvatel pak
Dům č. p. 157, který patřil rodině Korefových.
modlitebna
sloužila jako skladiště zabaveného majetku
V prvním patře domu byly byty, ordinace a židovská
z jejich bytů.
modlitebna. V přízemí byl obchod, byt a sklady.
Po válce již německobrodská židovská obec nebyla
obnovena. Prostory modlitebny využívala ke svým bohoslužbám Českobratrská církev evangelická.
Dnes se v tomto prostoru nacházejí obchody a o existenci bývalé modlitebny ví jen velmi málo lidí.
V roce 1945 byl Německý Brod přejmenován
na Havlíčkův Brod
Otázky:
– Jaký vztah k náboženství měli havlíčkobrodští Židé před válkou?
– Čím se rodina Pachnerova zabývala?
– Jaká byla jejich povolání a jakým dalším činnostem se věnovali?
– Jaké byly osudy sourozenců Pachnerových a jejich dětí během války?
– Pokud se někdo zachránil, jak se mu to povedlo?
HAVLÍČKŮV BROD
Příběh rodiny Pachnerovy
Ačkoliv jsme si nevšimli žádné odlišnosti rodiny Pachnerovy od ostatních,
podle norimberských zákonů jsou jiní. Jsou Židé…
Josef a Barbora Pachnerovi vlastnili od roku 1879 dům čp. 104
v Dolní ulici v Německém Brodě. Otec Františka zde měl obchod
s vínem a výrobnu likérů. Vyhlášený byl obzvláště Jezuitský likér.
Františkův otec byl činný v Sokole, byl několik let v městském
zastupitelstvu a také byl členem německobrodské židovské obce.
S manželkou Barborou měli sedm dětí – šest synů a dceru. Jejich
přístup k náboženství byl spíše vlažný, děti se ve škole náboženství
učily, v dospělosti se však k němu nehlásily.
Barbora byla z rodu Taussigů. Pravděpodobně právě odtud
pochází Františkovo, Arturovo a Arnoštovo nadání k medicíně, ale
i ke sběratelství a spisovatelství. Františkovými bratranci a blízkými
příbuznými byli Jiří a František Langerovi a Arnošt Kolman.
Josef a Barbora Pachnerovi
Děti Josefa a Barbory - zleva Oskar, Arnošt, Alma, František,
Artur, Pavel (klečící) a Hugo, asi rok 1882
Josef Pachner s dětmi, 1918
Nahoře zleva: František, Oskar, Pavel, Arnošt
Dole zleva: Alma, Josef Pachner, Artur
Josef Pachner s vnoučaty
Zleva nahoře: Pavel, Milada, Anna, Marie, Zdeňka, Jiří
Zleva dole: Hanna, Hugo, Josef Pachner, Věra, Petr, Alžběta
HAVLÍČKŮV BROD
MUDr. Arnošt Pachner
Arnošt Pachner
26. 11. 1872 –
19. 10. 1942
Německý Brod
Treblinka
a
Elsa Pachnerová, rozená Reichová
29. 7. 1879 –
19. 10. 1942
Všestary u Hradce Králové
Treblinka
Arnošt s manželkou Elsou a dcerami
Annou, Marií a Alžbětou; kolem r. 1912
Arnošt Pachner – nejstarší z dětí, se stal lékařem. Měl
ordinaci v Německém Brodě a kromě všeobecné měl
i zubní specializaci. Léčil mimo jiné Jana Zrzavého, Alfréda
Justitze a Jaroslava Haška. Nemajetné léčil zdarma. Miloval
přírodní vědy, jako chlapec měl s bratrem Arturem velkou
sbírku mušlí a škeblí. Podporoval začínající umělce, ze zlata
a stříbra vyráběl šperky, natáčel kamerou celou rodinu
a Německý Brod. Na gymnáziu úmyslně propadl, aby mohl
s bratrem Arturem chodit do jedné třídy a pak spolu studovat v Praze medicínu. Oženil se a měl tři dcery – Annu,
Marii a Alžbětu.
V roce 1939 musel Arnošt s manželkou Elsou opustit
Německý Brod. Odešli do Prahy.
V květnu 1942 byli deportováni
z Prahy do Terezína a v říjnu 1942
do Polska, do Treblinky. Ještě před
odjezdem do Polska napsal Arnošt
v dopise propašovaném příbuzným
z Terezína, že Polsko je také země
a že i tam se dá žít... Oba zahynuli
v den příjezdu v plynové komoře.
Dcera Anna zemřela velmi mladá,
Marie a Alžběta prošly Terezínem,
kde se dožily osvobození.
Poslední večeře před transportem do Terezína, květen 1942
Zleva vnučka Anna, Arnošt, Elsa, dcera Marie
HAVLÍČKŮV BROD
MUDr. Artur Pachner
Artur se stal, stejně jako jeho starší bratr, zubním lékařem.
Prováděl pokusy se stříbrem a jeho hojivými účinky, publikoval
odborné články, dokonce byl v roce 1937 uveden v Ottově
slovníku naučném. Byl velký vlastenec a také velký milovník
zvířat. Doma choval aligátora, kterého daroval do ZOO, když
moc přerostl.
Artur s manželkou Gabrielou byli na začátku prosince 1942
převezeni z Pardubic do Terezína. V Terezíně Artur
i přes hrozbu velkých trestů psal deník a studii o Židech. Český
četník vše propašoval ven. Za rok pokračovali na východ. Oba
zahynuli v Osvětimi-Březince v tzv. terezínském rodinném
táboře. Artur zřejmě vyčerpáním na konci ledna 1944 a jeho
žena Gabriela v červenci téhož roku v plynové komoře. Dcera
Milada měla být na přání babičky, která zažila hilsneriádu,
pokřtěna, což se nakonec nestalo. Přežila díky smíšenému
manželství a nebyla deportována do Terezína. Milada posílala
potravinové balíčky mamince a tatínkovi do Terezína i Osvětimi. Její syn si pamatuje, že posílání balíčků byl každodenní
obřad. Šance, že by balíčky došly do správných rukou, byla
mizivá… Na konci války pomocí známých získala potvrzení,
že je roznašečka bacilů, a v bytě to páchlo dezinfekcí, kdykoli hrozila návštěva gestapa. Němci se začali bát, byli méně
důslední v provádění příkazů, a Milada jim tak unikla. Po smrti
manžela v roce 1966 odešla i s dětmi do ciziny.
Gabriela Pachnerová,
roz. Schillerová
13. 3. 1881
Polná u Jihlavy –
červenec 1944
Osvětim-Březinka
Artur Pachner
24. 3. 1874
Německý Brod –
leden 1944
Osvětim-Březinka
Milada s dětmi Martinem a Lucií
Artur a Gabriela Pachnerovi
s dcerou Miladou
„Je lehké psát záznamy, máme-li plnicí pero, psací stůl, papír
a světlo. A máme-li kousek soukromí. Nemám, než malý kousek tužky, vylovený na smetišti „altmateriálu“, kus pomačkaného
balicího papíru z balíčku z domova, pelech 70 cm široký a 1 m
80 cm dlouhý v tmavém koutě na půdě, vydlážděné měkkými cihlami, jejichž rudý prach třísní lůžko, šatstvo, boty i tělo. Jen malým
vikýřem vniká sem trochu denního světla. Svítíme dnem i nocí dvacetisvíčkovou žárovkou, abychom ustavičně neklopýtali přes trámoví. Honosně nazývají tuto lidskou posadu „ubikací“. Na několika
čtverečních metrech je nás uskladněno třicet. Muži i ženy pohromadě. Žijeme, jíme, spíme a umíráme na svých slamnících, stěsnaných vedle sebe bez uliček. Lucus a non lucendo, nejsou plněny
slámou, nýbrž hrubou zchumlanou dřevitou vlnou, prosáklé močí
i výkaly a zavšivené. Dědictví po mém předchůdci, kterého včera
shltlo krematorium. Byla doba – je neuvěřitelně dávná – kdy jsem
měl všechno, co teď tak bolestně postrádám. Těch několik tisíc slov,
se kterými se po týdny mořím, byl bych za jediný den hodil
na papír. Vždyť jsem měl i psací stroj, Underwood č. 5.“*
*Pachner,A., Terezín učí..., in: Sociologická revué, ročník XIII, č. 4, 1947, s. 205-206
HAVLÍČKŮV BROD
Pavel Pachner
Pavel Pachner
20. 2. 1876 –
Německý Brod
květen 1942
Sobibor
Pavel Pachner, třetí syn Josefa a Barbory,
po otci převzal drogerii „U černého psa“.
Provozoval zde rovněž fotograckou laboratoř, benzínovou pumpu a po smrti bratra
Oskara také obchod s likéry. Sám byl ale
abstinent.
S manželkou Idou měl dvě dcery. Rád
rozmazloval vnoučata a rozdával jim bonbony z velkých sklenic, které měl v obchodě. Pavel s Idou odešli už v roce 1939
z Německého brodu do Prahy a odtud
v květnu 1942 do Terezína.
Dcery Hanna a Zdenka se za války se
svými nežidovskými manžely rozvedly, aby
zachránily své děti. Obě byly 10. ledna
1944 transportovány do Terezína. S rodiči
se tu však nesetkaly. Ti hned po příjezdu
pokračovali transportem do vyhlazovacího
tábora Sobibor, kde zahynuli.
V Terezíně se obě sestry dočkaly osvobození. Hanna byla se svou dcerou Milenou
celých čtrnáct měsíců v čilém písemném
kontaktu.
Hanna Dymešová píše dceři Mileně z Terezína
Milá Mileno,
jsem zdravá a společně s děvčaty. Strýček
Josef se má starat o ZdeNku. O mě nemusíš
mít žádné starosti.
Všichni známí nás hned vyhledali a jsou velmi milí. A Těším se, že mně hodně brzy napíšeš.
Dopisy zde dostáváme velmi brzy.
Buď hodná, poslušná a zdravá!
Zdraví a líbá Tě
máma
Dcera Milena píše mamince do Terezína
Moje milá mámo,
jsem ráda, že jsi zdravá.
Já jsem zcela zdravá a chodím zase
do školy.
Doma je všechno v pořádku,
nemusíš mít žádné starosti.
Myslím na Tebe. Líbám
Milena
Na obrázku v pozadí dcery Zdenka a Hanna
Ida Pachnerová,
roz. Morgensternová
27. 6. 1878 – květen 1942
Praha
Sobibor
HAVLÍČKŮV BROD
Alma Rotterová, roz. Pachnerová
Alma zemřela ještě před válkou,
v roce 1938. Almin manžel Alois byl
obchodníkem a před válkou vlastnil
v Jihlavě menší továrnu na pletené
zboží. Rád vyprávěl anekdoty a měl
velký smysl pro humor. S Almou měli
dva syny, dvojčata Jiřího a Pavla.
Po příchodu Němců byl Aloisovi
zabaven majetek a musel se z Jihlavy
vystěhovat. Odjel do Prahy, odkud byl
12. září 1942 deportován do Terezína,
a odtud pokračoval 22. září 1942
do Malého Trostince, kde zemřel zřejmě ihned po příjezdu.
Alma Rotterová,
roz. Pachnerová
14. 6. 1877 –
Německý Brod
19. 7. 1938
Brno
Pavel a Marta Rotterovi
Bedřiška a Jiří Rotterovi
s dcerkou Věruškou, foto 1942
Alois Rotter
16. 3. 1878 – září 1942
Čejč u Hodonína Malý Trostinec
Pavel Rotter se stal právníkem. Před válkou působil v Polné
u Jihlavy. V srpnu 1942 byl odvezen s manželkou a sedmiletým synem
Petrem do Terezína a měsíc poté transportem do Malého Trostince.
Zahynuli všichni okamžitě po příjezdu, zřejmě šlo o smrt zastřelením
do hromadného hrobu.
Jiří Rotter stejně jako jeho otec obchodoval s textilem. Uměl dobře
německy a anglicky, hrál na housle. Oženil se a v lednu 1942 se mu
narodila dcera Věruška. V té době již žili v Praze. I přes velké nebezpečí byl činný v protinacistickém odboji. Celá rodina byla v říjnu 1942
poslána do Terezína a odtud na podzim 1944 do Osvětimi. Jiří přežil
pochod smrti, osvobození se dožil v táboře Buchenwald. Manželka
i dcera zahynuly v Osvětimi-Březince. Věruška Rotterová byla nejmladší obětí holocaustu z rodiny Pachnerovy, byly jí dva roky a deset
měsíců.
HAVLÍČKŮV BROD
Oskar Pachner
Oskar Pachner převzal po otci obchod
s lihovinami. Zemřel na jaře 1937
v Německém Brodě. Obchod po jeho smrti
převzal bratr Pavel. Oskarova manželka
Marta byla příbuzná skladatele Gustava
Mahlera. Po smrti manžela žila v Praze,
odkud byla 6. července 1942 odvezena
transportem AAq do Terezína a odtud
do Malého Trostince, kde zřejmě zahynula
ihned po příjezdu.
Oskar Pachner,
29. 1. 1880 –
Německý Brod
13. 3. 1937
Německý Brod
Syn Hugo se neoženil a lékařskou praxi
provozoval zřejmě v Praze. V listopadu
1942 byl z Prahy deportován do Terezína
a po několika týdnech skončil v OsvětimiBřezince. Konce války se nedožil.
„Jakmile bylo jasno, kdo je podle zákona
židem, stupňoval se rychle útisk. Nesměli jsme
opustit obvod města a ve 20 hodin jsme museli
býti vždy doma. Byli jsme vyloučeni ze všech
veřejných korporací, dokonce i z krematoria.
Také nákupní doba byla omezena od 15 do 17
hodin, kdy už zásoby byly většinou rozebrány.“
„10. srpna 1939 nařídili všem židům v Havlíčkově Brodě odstěhovati se do Prahy. Brod
musilo opustit asi deset starousedlých rodin.
V Brodě zbylo pak asi sto dvacet vyděděnců.
Stále nás něčím strašili a obtěžovali, prodělali
jsme několik tzv. registrací, lékařských prohlídek, o kterých jsme nikdy nevěděli k čemu jsou,
stěhovali jsme se stále do menších a horších příbytků. R. 1941 bylo nařízeno označení židů žlutou hvězdou. Toto označení mělo být ocielní
potupou, ale bylo hlavně hrůzou. Neměli jsme
příčiny se stydět, ale právem se bát... Označeným nearijcům byly prohlíženy kabelky i aktovky. Běda, bylo-li nalezeno něco závadného,
a závadné bylo skoro všechno. Noviny, které
židé nesměli odbírat, ohryzek z jablka, na které
neměli nároku, nedopalek cigarety. Za takové
provinění číhal koncentrační tábor a bídná, člověka nedůstojná smrt.“*
Marta Pachnerová,
roz. Mahlerová
3. 8. 1886 –
červenec 1942
Vídeň
Malý Trostinec
Dcera Věra se stala učitelkou. Vzala si
učitele Aloise Pokorného, na kterého se
nevztahovaly norimberské zákony, a ona
díky němu přežila válku. Alois byl
od podzimu 1944 vězněn v Postoloprtech u Loun a v Čakovicích u Prahy. Tyto
tábory byly určeny pro židovské míšence
a pro manžele / manželky Židů. Podobným táborem na Hagiboru v Praze prošla
i Věra. Odtamtud pokračovala do Terezína, kde se dožila osvobození.
Po válce byla jediná z celé rodiny
Pachnerových, kdo žil v Havlíčkově
Brodě. Své vzpomínky na léta německé
okupace vydala hned po válce.
Marta Pachnerová s dětmi a vychovatelkou
*Pokorná, V., Persekuce z rasových důvodů, in: Havlíčkobrodsko v národním odboji, Havlíčkův Brod 1946, s. 180-182
HAVLÍČKŮV BROD
MUDr. František Pachner
Nejmladší z rodiny byl František. Stal se
primářem gynekologicko-porodnického
oddělení v nemocnici v Ostravě. Věnoval
se výuce porodních asistentek a založil
v Ostravě kojenecký ústav. Stejně jako
bratr Artur byl uveden v roce 1937
v Ottově slovníku naučném. Oženil se
s Boženou, rozenou Sovadinovou, která
nebyla židovského původu. Měli spolu dvě
děti – Petra a Evu.
Ihned po příchodu Němců byl František
jako neárijec zbaven primariátu, přišel o
majetek a odešel i s rodinou z Ostravy
do Valašského Meziříčí. Poté si na jméno
manželky postavili domek ve Zlíně, kde
také přečkali válku. Příteli Josefu Jahodovi
v září 1945 napsal:
František Pachner
21. 1. 1882
–
Německý Brod
27. 7. 1964
Zlín
Božena Pachnerová,
roz. Sovadinová
2. 4. 1886
– 29. 6. 1964
Brno-Judrov
Zlín
„V říjnu jsem se už nemohl ubránit a musel jsem do koncentráku Hagibor (pro židy ze smíšených
manželství). Ale po 12 dnech mne pro bídný zdravot. stav propustili. Je to neuvěřitelné, ale tamní SS nade
mnou zakroutil hlavou a pustil mne. V prosinci mne tam tahali znovu, ale neposlechl jsem a dobře jsem
udělal. Všechny odtáhli do Terezína a pochybuji, že bych se byl vrátil...
O bratřích, jejich ženách a velké většině svých příbuzných mám jen zlé a nejhorší zprávy. Bratři a jejich
ženy zahynuli patrně všichni. Zmizeli v Polsku všichni a mimo Artura, o jehož smrti máme určitou zprávu,
nevíme o nikom nic. O ostatních příbuzných, bratrancích a sestřenicích Ti ani nepíšu, pochybuji, že je
znáš. Zahynuli takřka všichni. Zatím se nemohu ještě dopočítat, ale už teď jsem zjistil, že je v nejbližší naší
rodině asi 27 mrtvých.“
Po válce učil na Lékařské fakultě v Brně, publikoval, zakládal kojenecké ústavy. Zemřel měsíc po své
manželce v létě 1964.
Petr Pachner s manželkou Marií
Eva Pachnerová
Syn Petr i dcera Eva vystudovali medicínu. Petr ke konci války prošel
táborem v Postoloprtech. 4. dubna 1945 z něj utekl a do konce války se
skrýval u rodičů ve Zlíně. Na počest Petra se již více než třicet let pořádají
české kongresy „Pachnerovy dny pracovního lékařství“.
Eva se před koncentračním táborem zachránila. Onemocněla záškrtem
a za pomoci známých lékařů zůstala jako přenašečka této nemoci doma.
V roce 1968 se vystěhovala do Švýcarska.
Petr a Eva Pachnerovi
válku přežili, nebyli vězněni
za války vězněni v koncentračních táborech, přežili
zahynuli v koncentračních táborech
zemřeli před 2. světovou válkou
11. 3. 1909 – 18. 11. 1973
Alžběta
24. 5. 1902 – 5. 8. 1995
Pavel Pachner
Alois Rotter
12. 2. 1908 – 19. 9. 1989
13. 3. 1904 – 7. 7. 1978
3. 1. 1942 – říjen 1944
26. 6. 1935 – září 1942
Hanna
Věra
Bedřiška
roz. Konsteinová
28. 4. 1904 – říjen 1944
25. 12. 1902 – 25. 11. 1975
Petr
Marta
roz. Schnirdreherová
30. 8. 1906 – září 1942
25. 12. 1902 – září 1942
Jiří Rotter
16. 3. 1878 – září 1942
Oskar Pachner
Hugo
František Pachner
Petr
Věra
11. 10. 1911 – 6. 10. 1990
18. 11. 1917
Eva
Božena
roz. Sovadinová
2. 4. 1886 – 29. 6. 1964
21. 1. 1882 – 27. 7. 1964
12. 4. 1913 – 26. 10. 1978
Marta
roz. Mahlerová
3. 8. 1886 – červenec 1942
29. 1. 1880 – 13. 3. 1937
3. 3. 1906 – únor 1943
18. 10. 1878 – 3. 11. 1906
Hugo Pachner
Barbora
roz. Taussigová
16. 1. 1841 – 15. 3. 1909
Alma
provd. Rotterová
14. 6. 1877 – 19. 7. 1938
Pavel Rotter
Ida
roz. Morgensternová
27. 6. 1878 – květen 1942
20. 2. 1876 – květen 1942
Zdenka
21. 11. 1904 – 28. 3. 1997
31. 1. 1901 – 8. 3. 1925
Marie
Milada
Gabriela
roz. Schillerová
13. 3. 1881 – červenec 1944
Elsa
roz. Reichová
29. 7. 1879 – říjen 1942
Anna
Artur Pachner
24. 3. 1874 – leden 1944
Arnošt Pachner
26. 11. 1872 – říjen 1942
19. 3. 1848 – 3. 3. 1922
Josef Pachner
Rod Pachnerů
HAVLÍČKŮV BROD