stáhnout PDF

KNIHOVNA NEJLEPŠÍGH SPISŮ PR6 MLÁDEŽ.
SVAZEK
VYCHÁZÍ KAŽDÝCH
14.
14 DNÍ.
OZEF KALDA:
OGAŘI
VESELÉ OBRÁZKY Z MORAVSKÉHO VALAŠSKA.
PRO
DĚTI. *
II.
VYDÁNÍ. * ZA
#
HAL.
1910.
NAKLADATEL
B.
KOČÍ V PRAZE,
FRANTIŠKOVO NÁBŘEŽÍ
14 N.
Knihovna
í
nejlepších spisů
mládež.
pro
Dosud vyšly
1.
2.
3.
4-
5.
6.
Babička.
následující svazky:
Napsala B. Němcová
Za 50
Napsal Jan
Za 60
hal.
za
50
hal.
za
30
hal.
Broučci a Broučkova pozůstalost.
Karafiat,
Srdce-
Napsal Edm. de Amiciš
Malý
Napsala H. Burnettová.
Kytice.
Z
:
lord.
(II.
vydání)
.
.
Erbena
básní Karla Jar.
Dětský koutek.
Kniha
první., Uspořádala B.
7.
Hlava.
8.
Koníček Krasavec.
.
-
Herbenová
.
.
.
io.
Dětský koutek.
Kniha druhá. Uspořádala B. Herbenová
Ogaři.
Napsal
třetí.
J.
Uspořádala B. Herbenová
Kalda.
(II.
V
11.
za
Velkoměstský
12.
O
13-
Ranní zvony.
Zajíčkovi.
Ve
50
hal.
.
za
24
hal.
za
80
hal.
Dětský koutek.
Kniha
14.
za 30 hal.
za 60 hal.
Napsal P. Mantegazza
Napsala A. Séwellová
g.
hal.
.
.
za
.
1
K.
za 50 hal.
vydání)
tisku:
uličník. Napsal
Dle ahgl. upravil
J.
Kristensen.
Pelcl.
(IV. vydání).
Napsal A. Schmittheuner.
vydávání dalších svazků
se pokračuje.
Nakladatelství B. Kočího V Praze, Františkovo
nábř. 14.
1
'
I
Knihovna nejlepších spisů pro mládež.
SVAZEK H.
f
OZEF KALDA:
OGAŘI.
VESFLE OBRÁZKY Z MORAVSKÉHO VALAŠSKÁ
PRO
II.
DĚTI.
VYDANÍ.
KNIH. F.BARTOŠE ZLIN
3
777002 445418
1910.
NAKLADATELSTVÍ
B.
KOČÍHO V PRAZE,
FRANTIŠKOVO NÁBŘEŽÍ
ČÍS.
14.
yUt
WWStí LIDOVÁ KNIÍHP*
eOTTWALQOV
102091
KNWHSKÁRNA
mx
JOS. B.
ZÁPOTOČNÝ, ROKYCANY.
Čím
čí,
se ogaři po celičký boží rok zaměstnávají?
Pot izimě několik dní slui^eči^ého jasu, led roztál, sníh slezl s úbo
ogaři (hoši) mohli vyběhnouti bosi. Ach, jaká rozkoš! Jak
my
všichni pochvalovali! Zbaveni něčeho těžkého, skornatělého, co naše nohy svíralo a jim veškeré pružnosti odnímalo!
jsme
si
—
—
Z po
kdo vymyslil boty, byl veliký nepřítel lidstva!
čátku ovšem jsme našlapovali jen zlehka a se nadnášeli, ale šlo
to. vždyť na jaře jest vše hebounké a měkké. A za týden třeba
přes nejostřejší kamení nebo strnisko. Ovšem neštěstí nechodívá
po horách, nýbrž po lidech, a tak někdy člověk „skopnul řepu",
Zajisté,
ani nevěděl jak.
Když třeba
nejprudším tryskem, pojednou
zavadil kotníkem o kámen, a už to bylo. Vyskočil jako střelený
jelen a změnil ihned běh. Několik skoků po jedné noze a druhá
jen opatrně patou se dotýká země. A nejbližší cestou k potok i.
Ve vodě hned se vine po proudě červená nitka krve z rány, ja o
kdybys na měkko vařenému vejci špičku usekl. Rána se vyrrr a.
přiložil se kamenem na drobno rozmělněný jitrocel, prst se ovä. al
kouskem podšívky z vesty a hajdy dále za cílem! Napřed ovšem je
nom pomalounku, polehoučku, až noha trochu otrnula. Ale za půl
hodinky již bylo vše zapomenuto.
Někdy zase člověk skočil na pcháč, že vypadalo chodidlo jako
kůže mladého ježka. Tu také! Jak běžel, tak si sedl a vybíral!
Kopřiv a podobných maličkostí si našinec ani nevšímal, naplil na
a dost. Když se stalo něco většího, také ne
ruku, potřel místo
bylo zle. V ogarovi koluje zbojnická krev, a nezapláče ti, kdybys
mu zuby nosem tahal. Skočil jsem kdysi s besídky na hřebík, že
prošel nohou. Než jsem jej vytáhl a doběhl potoka, ušlo krve, že
za mnou tekla járkem (stružkou), jak se živě vyjádřil Josef Fojtů,
letěl
—
svědek mého
—
neštěstí
a
doma
se o tom ani nedověděli.
4
Ozef KaJda:
Na nohou tedy jsme
nosili
jenom vlastní kůži; co na těle? Ubor,
který odpovídal požadavkům, aby byl jednoduchý, pevný a prak
tický. K tomu se hodilo výborně domácí režné plátno, tlusté na
prst a pevné k neroztrháni. Ušili nám z něho košili a krátké gatě
(kalhoty) po kolena. Hlavu kryl obyčejný klobouk. Skoro každý
během času dostal tvar známých plstěných homolí, jaké vídat na
hlavách šašků v cirkusech, a málokterý se obešel bez děr. Nebylo
divu! V kloboucích se nosila voda, hlína a štěrk na různé stavby,
nebo se ním házelo ,,do pozvýšky“ a ,,trefovalo se“ do něj ka
mením. Který materiál by něco podobného vydržel? Ale což o
pár ventilačních otvorů! Alespoň bylo kam zastrčit péro kohoutí
—
páví.
nebo
Na začátku
jara
nepase, o mladé husy
přečkati.
Ta však
prázdných
se ogaři nejvolnějšími, dobytek se ještě
„bibulky“ se starají děvčata. Jen školu musí
cítí
jim nepřipadá těžkou, poněvadž vybývá při ní
chvil dosti, by se mohly podniky umluviti, různé věci vy-
měniti a ledačehos důležitého se dověděti.
O
učení, čtení, psaní, po
ogara dbá asi tak, jako koza o pentle. Slyšel často doma:
,,A co je po všeckém, šak naši staříček, Bůh jim daj tam nebe,
hrubě také se nevyznali v písniě a byli tenkráte ludé múdřejší než
včil“, a uznal to hned v duchu za správné. Proto si hledí těch ně
kolik hodin kázně všemožně zpříjemnit!.
Josef Mikésků přinesl
do školy kuličku skleněnou, ale ne obyčejnou, byla uvnitř barevná,
takové proužky se z prostředka vinuly divně a jináče. Kulička ko
luje z ruky do ruky. Josef Mikésků stojí rozkročen jako generál
a pase se na našich udivených tvářích; takovou blaženou chvilku
čítání
—
už nezažil, ani nepamatuje! Napřed tedy neomezený podiv, potom
však vzmáhá se mocný pud člověka: touha po vlastnictví.
„Ty čuješ, daj mi to!“
co ty mi dáš?“
Oslovený se zamyslil a zvážněl. Chvilku ticho.
„Já včil nic nemám:, ale až budu mět, tož ti dám.“
Náš hrdina však o takovou nabídku nestojí. Vzal mlčky kupci
Tento obchod se ná
kuličku z ruky a otočil se k němu zády.
hodou nepodařil, za to podaří se na sta jiných. Některá zajímavější
věc dostane se po dlouhém putování pětkrát až šestkrát do těchže
za své vezme anebo ji uči
jako vše na světě
rukou, až buď
„A
—
—
tel
—
zabaví.
Kdysi našel u nás pistoli. Spravedlivou pistoli! Kus železné
roury byl zavrtán do „pažby" a připevněn dvěma dráty, nahoře
byla vypilována pánvička. A, bratře, kohoutek měla! Když se
stisknula spoušť, přiklonila se k pánvičce zapálená hubka. To byly
5
Ogaři.
sto
se
kroků
deset
Na
nikdy
střelbě!
ve
jsme
jistota
jaká
rány!
doly nechybili! Ještě dnes bych ta vrata našel, je v nich jistě plno
broků! Když se poprvé pistole objevila ve škole, vzbudila větší roz
ruch než taliánští medvědáři! Kdo choval co nejdražšího, obětoval,
Ač
z
do
Proto
mohl
ruky;
ní
se
s
ruky
putovala
potěšiti.
jen aby
A
na vážnosti, stála nicméně ve své ceně.
na
Mikéskového
Josefa
u
rechtor“
(učitel)
ji
tedy
Když
„pan
Bůh mu jeho (totiž Mikéskovu) nešikovnost odpusť, my dlou
šel
chtěl též vypátrati původ její,
ho mu toho nemohli zapomenout!
vlastně původce. Snad jej chtěl odměniti za dílo veleznamenité.
později ubylo
jí
—
—
Zahájil tudíž výslech.
,,Kdo pak ti nadělil takovou
„Ba ne!
„Zač?"
Já
ji
pěknou hračku? Snad tatínek?“
dostal od Mlčáka.“
„Přepustil jsem mu mladého ,micáka‘ (králíka).“
„Mlčáku, kde tys ji splašil?“
Ukázalo se, že Mlčák chybí ve škole, však Mikéska znal osu
dy drahocennosti a přiznává upřímně:
„Ten
Teď
koupil od Pepka."
se ostehla kuna v pasti!
ji
Ve mně
hrklo, jako
ve starých
hodinách, ale vstal jsem.
„Od koho tys ji zverboval?"
„Od Jana Fojtového."
„Zadarmo?“
Panečku! Raději bych se byl býval na světě neviděl. Co teď!
Až řeknu, že jsem v dřevníku ze starého klavíru vylomil pět koštěných klapek a kladívek! Na štěstí, však rechtor nečekal na
moji odpověď a vyptával se už Jana Fojtového.
Tak výslech se šinul dál, až za půl hodiny se octl rektor tam,
kde začal, totiž znova u Josefa Mikéskového, který teď podle prav
dy vyznal, že v tomto případě ji obdržel od Sláčíka. Ten zase ji
získal od toho, a ten od toho, až rektor uznal, že pravdy se nedopídí, dopálil se a našvihal nám všem.
Tato pistole byla nejdokonalejším výrobkem toho druhu. Oby
čejně jsme se zmohli jenom na klíče. Každý veliký dutý klíč se dal
proměnili ve strašnou zbraň. Stačilo nahoře propilovati pánvičku,
přivázat ke dřevu, a už se mohlo „hňácat". Ku střílení se táhla
vždy hrdinná mysl, když pak ne jináče, aspoň „kapslemi" buď na
kamenu anebo sirkami. Sirka se zabodla, na hlavičku se nastrčila
zápalka a druhou sirkou se podpálila.
Však vraťme se! Řekl jsem, že hoši jsou na jaře nejvolnější!
Tedy
se vlastně nezaměstnávají ničím?!
s
Ozef Kalda:
Chyba lávky!
Důležité práce
pořád až po krk a kdyby den trval osma
čtyřicet hodin, ještě by věru nestačil.
Věděli jsme, že lenost je poduškou hříchu. Proto jsme se jí
střehli, jako nejjedovatějšího hada. U nás jevila se vždy neúnavná
u dospělých bezděky vzbuzovala podiv a uznání,
činnost, která
i
obyčejně projevovali slovy, že námi ,,čerti šijí“.
To se ví, že když člověk horlivě pracuje, že též potřebuje sil
nější a obsáhlejší výživy! Smutně by to však s našincem dopa
jež
co mu poskytne stůl otcovský.
Třikráte, nanejvýše čtyřikráte denně. Člověk si sice naloží na ta
líř, vlastně do žaludku, provázen shovívavými pohledy dospělých
(jen matka si dovolí někdy povzdech: kam to, hochu, dáváš?), až
pot na čele vystupuje, ale co plátno, když za půl hodiny „pryč
a pryč je všecko?“ Proto zplna srdce lituji dnes malé ubožáčky,
kteří v „dobrých“ rodinách při stole o každý „žvanec“ (abych tak
řekl) zvláště prošiti a děkovati musí. „Prosíš" ještě o kousek amoletky? Hoch by snědl ještě dvě, protože však už „prosil“, stydí
se a řekne raději děkuji. Takové dítě nezví také na příklad do nej
delší smrti, že mastné prsty se mohou jednoduše otřít o kalhoty,
a nejdůležitější schránkou na potraviny že je klobouk anebo zádalo,
kdyby byl odkázán
jen
na
to,
nadří.
Když tedy
jaro nastane, tu, třebas
by
se ještě ani lístek nikde
přece vynajde. Pod lipami, které alejí
neukázal, hoch lahůdku si
táhnou se kolem kostela, tam
který příroda svým milým posky
tuje. Malé kuličky zvící větší špendlíkové hlavičky, plody mohut
ných lip, přečkaly zimu a skýtají pochoutku, ted jedinou v pří
rodě. Jakmile se zazelená luh, již jest hochovi lépe. Roste „kozica". Stvol horní dá se vytáhnout! jako z „futrálu“ a chutná, pokud
nezdřevnatěl, nasládle. Rostlina vyměšuje bílou šfávu, na vzduchu
žloutnoucí. V ten čas jsme běhali světem, obzvláště když ještě k to
mu
člověk choval
stůl,
po kapsách červenou
malovaní
stehlíci. Též štív (šťovík) roste. Patří podobně mezi výborné po
chutiny, každému mohu doporučiti. A čím dále, tím více příroda
se o nás starala. Byli jsme jako vrabci. Na začátku shánějí, kde
co jen trochu k snědku, a pak si vybírají. Tam zobnou do třešně,
tam opět do žírného klasu. Tak my.
hlinku
jako
i
faráře naléval rybíz a angrešt. Bůh ví, proč pěstoval
toto ovoce; že ho nikdy neokusil, jest jisto. Za to dával rok od roku
plot spravovali. Jak vlastně zralý angrešt chutná, poznal jsem až
v dospělejším věku, v městě.
jej vždy snědli za zelena. V očích
U pana
My
7
Ogaři.
stály
mnohdy
slzy, jak
nám
svíral
navzájem jeho lahodu.
A
Pak začaly červenali
třešně.
Pan
jazykem,
my
ale
si
chválili
farář pěstoval ranné druhy.
od něho! Takhle nás zpříma svádět
k hříchu! Pečlivě smluvené výpravy byly podnikány do jeho za
hrad. Stráže číhaly u dveří fary, a jak se co podezřelého ukázalo,
a chytej nás! Rovnýma nohama přes plot
ozvaly se signály
jsme se kmitali, jako kdyby se člověku mžitky před očima dělaly.
A pak nastaly ,,trudy". Na stromě švestkovém vyvinou se zrád
nosti krouceného tvaru, chuti zatrpklé a kyselé. A na konec se
nestačil člověk ani ohledat! Kamkoli zaměřil zrakem, tam zrálo
něco výborného, v záhumení šustěly lusky, plazily sa po zemi ohar
ky (okurky), turkyňové (kukuřicové) klasy praštěly v horku, ovoce
vonělo ze všech stromů a všechno pro nás. Byly to, pane, pěk
né časy!
to byla veliká svévolnost
—
*
„Tož, ogaři, co budeme včilkaj dělat?“
,,Co bysme dělali? Zahrajme si!"
„No móže, ale na co?"
„Na co? Třebas na kyčkrle."
„No móže!"
Ozef Rafajíků drží už křivák *) v hrsti a hledí po stráni jako
jestřáb „Gdeby sa ukázal kúšček dřeva na kyčkrle". Našel, sko
čil po něm a už špihle. Tupý nůž se viklá, tvrdé dřevo
vzdoruje.
Ogar si však vždycky dovede vypomoci. Uchopí kámen a „budeš-i řezat nebo nebudeš", tluče na krňu, až se mu kořenem vy
vrátila. Křivák tedy vyhrál, nezbývá než vypoščat si jiného od
Jury Mikéskového a špihlat dále.
„Tož, kyčkrle bych byl svedl, ešče palestru; gdo ví o nějakéj
schovanéj palestře ?"
„Eh, šak si spravme novů; strýc Fojtů složili na dvoře šindela do boha!"
po dme pro šindel."
Palestra je za chvilku hotova, hra začíná. Ogaři lítají jako pápěrky peří, chytají kyčkrle do ruky, do klobouku, tváře bojem a
během se rozpalují, vzduch je plný výkřiků, povzbuzování a ji
ných citoslovců, jimiž vznětlivá povaha valašská překypuje.
„Oh, Francku, na mú milovánuci dušu, chytaj, chytaj, stakra.
ej střela do tebe, jaký nešika, okolo samé
chytaj včil, včil, no
„Tož
huby mu
*)
si
—
letí."
Jednoduchý zavěrák za 4
h.
8
Ozef Kalda:
„Oh, šak sem chytil“, brání se napadený.
držal, a dyž mi tak problklo mezi prsty.“
„Dyž
..už
sem kyčkrle
—
chytil
nemjaf!“*)
problklo, tož jak si
Ale Jura v kole už zase odpaluje, ogaré zanechali hádky a je
nom hledí do vzduchu chytiti kyčkrle, odčiniti hanbu. Slabý třesk,
ti
a vzduchem letí kyčkrle dvě, jedno krátké, druhé dlouhé: polo
vička odštípnuté palestry. Je na chvíli po liře.
„Šak sem vám
povídal, nerobte ze šindela palestry, taková sa
hnedkaj rozštípí, dyť je z měkkého dřeva.“
„Vidíš ho, včil je múdrý, jako hanákovy gatě! Tož, dyž tak
umíš hýbati rozumem, dopomož nám k pěknější.“
„A co by ne! Tomeš Mozolíků včera podbíjal plot odkorky,
zamlúval sa mi tam jeden takový krátký, na palestru jako stvo
řený!“
„Bratři, to je pravda, a gde ale sehnat sekerku?“
„Věru, malá starost! Tu přinesu sám.“
„Tož móže, ale honem.“
A druhý den Tomeš Mozolíků hřeší (nadává), až sa svět třase,
že ti zatr
ogařiska ničemu nedajú pokoj. Ale že keréhosik chy
tit, že by si na něm postihl, až by na to pamatoval do nejdalší
.
.
smrti.“
Ogaři však se na kopci jen po tichu „vyškéřajú“; šak poznat,
kerý to udělal, nepozná, a sami na sebe neřeknú. Všeci bijú do
Dnes se rozhodli pro jinou práci, biblickou; jako židé v
zajetí egyptském pracují v hlíně. Ozef Raíajíků a Jan Mlčáků gatě
k rozkroku vyhrnuty, šlapou svědomitě v dolíku, až hmota vzdy
chá a vypryskuie mezi prsty. Tamhle čtyři pomocníci vlekou ještě
na prkně veliký kus slinu (jílu), urýpený křiváky, a od potoka hore
kopcem letí Francek Ondrů; nese v klobouku vodu. Voda ubíhá
děrami, a Francek utíká seč může, by aspoň krapku donesl. Na
před tvoří ogaré ze slinu kanóny. Vykrouží nízký hrnec, obrátí
vzhůru dnem, pozvednou oběma rukama a mrští ním o plochý ká-r
men. Stlačený vzduch prorazí dnem a spůsobí ohlušující ránu, jako
spravedlivé dělo. Ogaři střílí horlivě, hlína stříká na všechny stra
ny; do obličeje, do vlasů, za krk. Na světě však všechno omrzí.
kule.**)
„Budeme
radši fikat kuličkami!“
Jednohlasé:
mlází.
Každý
Na
si
a přátelkové se rozbíhají s křiváky do
ušmikl pružný prut, oklestil a nová zábava krátí
„móže“
konec nastrkují kuličky ze
a kuličky vznášejí se vysoko ve vzduchu.
chvíli.
tenčí
=
Nemjaf
**) Táhnou
*)
slinu,
proutkem švihají
nemluv nesmysl, mjatenka (zdrchaná sláma).
za jedno brdo.
9
Ogaři.
Za
však spracovaná hlína rozmetána do všech úhlů
světa a pruty, jako ručnice bez nábojů, nehodí se k ničemu, leda
zahoditi. ,,Co včil?" Oči všech pátravě bloudí po zemi
v tom
spočinul bystrý zrak Rafajíkův na zamazané kamenné desce, o kte
rou se kyprá hlína rozstřikovala, chápe se jí a pouští s kopce.
Deska letí. odráží se, provádí skoky a ogaři beze slova chápou
se ostatních
zase nová zábava! A co kdyby kámen někoho dole
zasáhl ? ,,Eh, šak ve žlebě nikoho nevidět a kdyby na krásně
proč neuskočil?“
Když už všechny veliké šlechty (desky) své krkolomné skoky
provedly a odpočívají někde dole udýchané po neobvyklém běhu,
přichází ku cti ostatní drobnaf menšího břaku. Kamení je na světě
vůbec jenom na házečku. To už tak milý pánbů pro ogary zařídil.
Jenom se musí věděti, na co se který kámen hodí. Tvrdé, pokud
možno pravidelné kostky jsou na „trefování“, poněvadž letí pra
videlně. Plochými deštičkami (šlechtami, šlechétkami) se hází jen
chvíli jest
—
—
.
.
.
tak pro okrasu. Šlechta sé vznáší táhlou vlnou, otáčí se, zase
vzlétá, klesá, opět provádí několik křivek, jako postřelená ko
roptev.
Sláčík se tluče do prsou: „Bratrové, to jsem já dokázal!“
„Máš sa čím chválit, bratři, hleďte, kerak ho přetrumfnu.“
Ozef Mikésků a Mlčák holdují vedle jinému způsobu. Hledají
delší úlomky o nepatrné tlouštce, tvaru asi, jako kdybys rohlík na
rovnal, berou je plně do ruky a prudce vrhají blízko u země. Ká
men
v
Pojednou skočil Rafajík,
kde stranou ležely pohozené biče. Ostatní pak vlivem naprostého
souhlasu duší a myšlenek vrhají se na zbylé. Nejpěkněji létají přece
jenom kamínky, když se jednoduchým uzlem zaklesnou do biče
a pak se silně švihne. Tu kamének vylétne do pozvýšky, že ho není
ani vidět a krátí si dlouhou cestu zpěvem. Ogaři postavili se do
se
letu třese a vrní jako
citera.
řady, švihají a kamínky zpívají; naprostá spokojenost září z tváří
všech, vše jest zapomenuto, rodiče, domov, svět. Jen jediná my
šlenka všechny ovládá: jeden druhého překonat. Však co to? Ze
vzdáli asi šesti set kroků, směrem, kde s kopce bílý kostel štíhlou
věží dívá se vesele do světa, zavznělo nepatrné: „cyrnk"! Jen
mimochodem, nechtě, ba s jakýmsi studem. Docela ne
patrné „cvrnk" ale postačilo, by ogaři na okamžik zkameněli.
Však jen na okamžik. Pojednou nestačíš rozeznávat! v chumele
nici, jako kdyby se ti byl zkalil zrak, a než si jej protřeš, stojíš
sám. A ten kopec s čerstvou ranou na čele a do žlutá pomazanou
tak jakoby
i
do nebe: „Já nic nevím, nic
ogaři? Proletěli mlázím, kudy který
zelení hledí tak nevinně, připitoměle
jsem neviděl.“
Kam
se ztratili
10
Ozef Ivalda:
cestu našel, dole u potoka se zase sběhli, a nenuceně, že bys pří
sahal, že už tam tak očumují aspoň hodinu, rozkládají o něčem
docela lhostejném. O nešťastné příhodě u kostela ani muk. Také
nač? Oni tam nebyli, a o ničem nevědí. Jenom Ozef Rafajíků ja
kousi náhodou pohledl na své nahé, až na stehnách zamazané hnáty
a rovnou skočil do potoka a za ním stejnou myšlenkou veden Jan
Mlčáků. Horlivě smývají zrádné známky a mydlí opálené nohy
,,kačením mýdlem“.*)
Po mělčině průhlednou třesavou stužkou proudící voda budí
v mladé mysli nové touhy.
,,Bratři! Víte co? Postavme tady stav a od něho povedeme
toťkaj kříkopu, uděláme mlýnské kolo aj se splávkem po straně,
jak to vidět u horního mlýna.“
,,Ale, už jsme sa dneska ve hlíně dost nababrali. Chytajme
ryby.“
radši
..Ryby, ryby, ale gde vzít koš?"
,,Šak Rafajíků, zdá sa mi, že sem u vás zahledl na náspě
ja
kýsi.“
beze dna.“
..Tož, Mlčáku, skoč ty dóm.“
..Ani za nevím co! Už jsem jednťic pro koš vydržal.“**)
..A co sa budeme domlúvat: chytajme raky.“ Ogaři vyhrnuli
si gatě', poskákali do vody a táhnou proti proudu jako dravé štiky.
Každý kámen obrátí, kurážnější sahají do děr a vytahují opancé
řované korýše ze skrýší. Ne každý se dá lehce přemoci, hájí draze
svého života, opře se pevnými klepety a že prý nepůjde ven. Tu
nezbývá než se obětovali, strčiti do díry ukazováček a drážditi
raka na prsou, až se dopálí a nůžkami sevře prst. Ty se přidrží
palcem a pak musí pústevník volky nevolky na světlo. Co tomu
však praví ubohý prst!? Za to že užije na chvilku huba dobroty,
musí se dáli rozmačkat, až to v něm škube celý den! Ogaři táh
nou potokem již asi hodinu. Potok za vesnicí zakrývají s obou
stran vysoké olše a křivé vrby, prostory mezi jednotlivými kmeny
vyplnily drobné křoviny a vysoké trávy. Voda teče klidně, jako
by sama pro sebe v zeleném tunelu, tu po mělčině vystlané jem
ným pískem jen asi dva prsty vysoko, že poplašené rybičky musí
si vypomáhali pružnými skoky, tu zase tvoří zátočinku asi po
kolena hlubokou. Vodní máta voní pronikavě, slunéčko kreslí stro
movím na hladinu zlatá kola, vážky suchým šelestem slétají s li
stů, tkví jako by zázrakem na jednom místě v teplém vzduchu a
zase bleskurychle se přenášejí na druhou stranu. Kouzlo přírody
,,.Ia,
*)
ale
Měkké kaménky ve
**) Dostal
bití.
vodě.
Ogaři.
11
působí i na ogary, ztišili se a dorozumívají se jen šeptem, nanejvýš
polohlasem. Zelená clona stromů kryje je úplně, jenom lehké kro
ky prozrazuje z klidu vyrušená voda. Teď však zašplouchalo ně
prudkých skoků, zavzněl polohlasitý výkřik, vrboví se roz
hrnulo, Rafajík vyrazil na louku! Ostatní ogaři zmateně vyska
kují také a zvědavě pohlížejí na soudruha, jenž provozuje pitvorné
skoky, a hlava se mu hnusem kroutí se strany na stranu.
„Co je? Co je?"
.! Vjedu ruku do dury, a tam vám
„Pfi, stakra, bratři, br
čučí žabsko bachraté jako kráva
hu, až mi tak mráz po zádoch
kolik
.
.
—
proběhl.“
nám
již
Žába,
odvěký
toť
Nevím
vlastně proč; nikdy
však vždy nenávistí proti ni naplněni. To
tak v krvi. Snad tomu též napomáhá pověra, že může člo
neublížila,
je
my
nepřítel ogarů.
byli
věka „ofúknút".
Na žábu
se snesl déšť kamení, že by byl stačil ukamenovat]
sv. Štěpána. Je po lovu, nikomu se již nechce do vody. Vynašli
si skryté místo a rozběhli se pro dříví. Rafajík sebral trochu su
chého listí a suchých větviček, škrtnul sirkou a podpaluje hra
ničku. Přidal několik větších šťaklíků a fofruje kloboukem. Oheň
se rozhořel, ogaři přivlekli, co který našel, a přisedávají kruhem.
Nastává důkladná prohlídka kořisti, která haraší v klobouku a roz
lézá se stále všemi směry, že nestačí jejich strážce je vraceti do
vězení. O každém kousku jest co povídati. Kde seděl, jak se brá
mu
na kobylku. Ozef Mlčáků vytáhl největšího a
Tomšovi Janíčkovém, nejmladšímu členu družiny, kte
rý teprve nedávno byl přijat mezi ogary: ,,že neumíš rakem orat?"
„Orat, a jak?"
„No, chyť ho za fůsy a táhni, a já budu držat a tlačit; tak sa
jak se
obrací se k
nil,
šlo
1
.
přece oře."
Tomeš
koně za udidlo a táhl.
Ozef potláčal, potláčal a pojednou postrčil rychle ku předu. Rak
má na hlavě dva špičaté růžky a když Tomeš je ucítil na své ruce,
lekl se a pustil. Ogaři se smějí a Tomeš nucené také. Hledí však
si
dal
říci,
chytil šestinohého
porážku rychle zahladit:
,,A ty, že nezabiješ
Chudák však
přišel
pod lístkem brablence?"
na nepravého. Ozef pohrdlivě pohodil
ru
kou:
tak chytrý, jak já su hlúpý. Že prý brablence
Z
z
trn
tam
zatím
takových
ostružiny.
a
nastražil
by
pod lístkem,
hlupot sme už dávno pozvyrostali. že bratrové?"
A ogaři útrpně hledí na malého Tomše a v očích můžeš čisti
„To
víš!
Ty
si
nevýslovený posudek: „Bože, z toho Tomše nebude nigdá ogar."
Ozef Kalda:
12
Oheň
ztrávil již troje náručí dříví, žíznivé uhlí probleskuje bí
hledí
vzdor
hroznou
jim
srdnatě
smrt,
nastupují
Raci
popelem.
lým
z vyvalených očí a kde mohou, hledí se ještě odvděčit! skřípnutím.
Za chvíli ogaři již zkouší „už-i sú“ a vytahují křiváky ze záňadří, by z krunýře mohli vydobývali chutné maso z klepet a ,,kr
ku". Každé zvíře totiž má hlavu, krk a tělo. U raka však tělo
začíná bezprostředně za hlavou, tedy další vybývající část za tě
krk. Mimo to hledají ještě ve vnitř „rakůvky"
lem musí býti
a pečlivě schovávají. Když něco spadne do oka, není nad rakůvku!
Ogaři skončili již hostinu. Udupali oheň, aby se nestalo ne
štěstí a tryskem utíkají domů. Mohla by moucha sednouti na zbyt
ky a potom ,,uštípiť‘ člověka, a člověk by dostal ,,raka“ do těla.
—
Proto honem pryč z nebezpečného místa.
Pravda! Jaro bylo nejkrásnější, léto nejveselejší, podzimek
chová však také své půvaby. Úroda byla svezena do stodol, otava
jest též uschována, nemůže tedy dobytek „vlézti do škody". V ten
čas pasou ogaři nej raději. Za vesnicí prostírají se do široka louky.
Nejsou ohraničeny ploty, jen mezník nebo vrba označuje jednotlivé
díly. Veškeren dobytek pase se, kde chce a ogaři mají „vůli". Sešlo
přeskakují šibeničky. Při tom
provádějí ještě jiné kousky. Přeskakují se navzájem, „dělajů lámanku",*) ,,stavjajú suchu vrbu" anebo „válajú kotrlce". Konečně
se jich
asi
patnáct
dohromady
a
udýchaní sedají k ohni, by si odpočinuli. Mlčák vytáhl z kapsy
vrbovou fajfku s ,,chebzovú tréskú" (bezový troubel), nacpal ,,zemlákovej natě", zapálil „hlavénkú" (oharkem) a pokuřuje vážně,
jak doma viděl od starých. Ostatní sledují žádostivě každý baf a
po chvíli koluje dýmka při ohni jako někde v Americe mezi Indiány.
A jak takovou dýmku ogaři „robí"? Silnější vrbová odnož s po
stranní větvičkou se patřičně zařízne, moří se nad vlhkým ohněm
a pak se dřevina vykroutí.
Kromě dýmek Kouřívají ogaři ci
gára: „palach" (rákoska). Nic nevadí, že po kouření se osype ja
zyk jako drobnou krupicí: „Přece to bylo dobré".
„Tož co? Už sú?" pronesl Gerža odhodlaně otázku, která již
dávno všem tkví na jazyku. „Snáť", odpovídá vrchní kuchař Ra
fá jík a cituje oblíbenou průpovídku:
—
—
')
Zády k sobě
a lokty zaklesnuti zdvihají se navzájem.
13
Ogaři.
„Když jsem
stavil
šel
do nebe,
jsem se v pekle,
tam erteple.
Já jsem mu povídal, aby mi jeden dal,
a on mi povídal, abych si vykutal.“
ten starý luciper pekl
Rychlým pohybem
rozhrábl popel, zmocnil se jakéhosi opále
ného kulovatého předmětu, přehazoval jej z ruky do ruky, jak pá
lil; spálený povrch otřel o gatě (maminky: hrůza!), položil na ko
leno, udeřil křepče pěstí, předmět se rozskočil a
vůně, vůně roz
košná se rozšiřuje. Ach zemáky, v žhavém popelu pečené zemáky!
Co vám se může vůní vyrovnat! ?! Když prý takový zemák se
strčí mrtvému pod nos
tu prý nadzvedne hlavu a zaprosí: „Dajte
mi ešče aspoň kúšček“!
—
—
Zatím co ogaři jsou zabráni do své lahůdky, ztrácí se pomalu
slunce za skupinu oblaků a barví do ruda obludovité okraje. Od
řeky vystupuje bílá mlha a zachycuje a tlumí veškeren ohlas. Se
tmělo se náhle a pojednou zní vše přitlumeně, tiše;
ten zvuk,
který způsobuje dobytek, trhající chvatem již rosou svlaženou trá
vu, zní jakoby z dálky. Ogaři sami podléhají kouzlu, sedí tiše u
ohně,
rozprávka odpovídá náladě. Začali o věcech tajemných a
nadpřirozených. O hastrmanovi. Šiša vypravuje:
i
i
,,Počůvajte, ogaři, co sa našém staříčkovi připonatreíilo. Šli
slovem: zatměli.
oni z tarmaku (trh na dobytek) a kdesi cosi
.
.
.
Dostaňa sa k záhumení od říky (řeky), mohlo už byt
denáctej.
draha
A
—“
ale (asi)
k
je-
přídě jim tak pohledět k lávce, jak sa přes ňu ide na
„Šak víme"
— protestují ogaři proti každé odbočce ve vypra
vování, „co dál?"
„Co dál? Vidíja tam sedět na lávce jakési pachole."
,,A jak ho viděli, dyž byla noc?“
„Ty chamulo plánková! Jak ho neviděli, dyž svítil měsíček?
I pomyslili si staříček: co aby to bylo nějaké ogarče z dědiny a
nemože trefit dóm?' Přikročíja teda blížej a v tej ráně poznali
hastrmana.“
„A jak ho poznali?“
„No! Byl celý zelený!“
„Měl fúsa?“*) ptá se Mikéska.
do
koření
kříb
a
Jako
(keř)
pustí
dyž
jaké!
bratře,
„To víš,
vody. A potom mu pořád z lévej kapsy kapala voda.“
„A co bylo dál?“
*)
„Fúsa“ jsou znakem „panským“. Valaši nenosí ani vousu ani kníru.
14
Ozef Kald
,,No tož, ten milý hastrman seděl a
si
tom:
při
svit,
at
mi
měsíčku,
šil
boty.
A
prozpěvoval
svit,
drží nit!
Jeden bot už visel na súčku udělaný. A tu, pane, staříček sa při
kradli a ten bot mu polehúčku vyfúkli a pěkně s ním dóm. A potej nihda nemohli ho dotrhat, dycky si dávali šit enom jeden, ten
druhý byl pořád dobrý."
„A
„A
aj
pravda?“
co by nebylo? Sak se
je to
pasovali, šak Balúsek“
optaj jiných, co sa
s
hastrmanem
,,Kerý? Záříkový nebo Menšíkový?“
,,Ani Záříkový, ani Menšíkový, ale Dráhový.
*)
,,A kerý ešče?"
,,Qerža Sklepový, potom aj tetka **) Šišova, co pravíja u Buřičů, všeci ho viděli".
Od řeky zazněl jakýsi praskot a ozval se řezavý skřek.
1
'
—
„Ogaři, co to?"
„A
jakýsi pták. Nejspíš křáštal, ten sa drží u vody."
,,Také to mohl zaškřahotit aj vyškerák, ten dovede ledacos
napodobit, třebas jak sa kosa kuje, nebo jak nenamazané kolo
vrzúká, aj zná sa po každém ptákovi vyškéřat."
nebyl výhlav?"
si ho viděl?"
,.Bratři, esli to
,,Výhlav? Už
,,Ne, ale čul
,,A co
si
sem
o
něm."
čul?"
pů ptáka a pů hada, šak má aj v hubě žídlo (ži
hadlo) a može uščípit jako had. Dyby negdo našel, gde hnízdí
a zatlkl mu ďúru klínkama, tož by mohl
dycky hlboko ve stromě
přijít k štěstí. Výhlav přiletí a nemože k vajcom, odbrkne do lesa
a přinese si v zobáku travinu a dyž ji přiloží k pňu, tož hnedka]
všechny klínky z důry vyskákajú. Výhlav potom travinu upustí a
kdo si ju zdvihne, može ňú všecky zámky a truhly odmykat, aj
všechny poklady v zemi sa mu otevřu."
,,Stakra, ogaři, najít takhle takové hnízdo, hned bych to udě
lal. A šel bych rovnu na Janovu Horu, tam sú zakopané peníze a
nabral bych si jich ale ze dva měchy (pytle)."
,,A co bys s nima podniknul?"
,,
Výhlav
—
je
—
*)
Rozumějž: který bydlí za řekou, na Menšíku (jméno
(pastvisko), na sklepě.
**)
Vdaným ženám
se říká
pole),
všeobecně „tetka“, podobně ženatým
na
mužům
drahách
„strýc“.
"
15
Ogaři.
„Co? Vypravil bych
sa do Vyzovic k baronovi a optal bych
sa ho, zač je Těchlovský dvůr. A dal bych mu, kolej by chtěl.
Kupil bych si ze dvě nebo ze tři sta bažek (ovcí), pěkného psa,
co už je vyučený, pásl bych gde bych chtěl, psovi bych enom porúčal a ten by obracal."
se snuje hovor dále o všem možném a nemožném. O šot
kovi, který se vylíhne z vejce, když je člověk nosí pod paždí a
nemyje se a nemodlí. O strašidlech, o kerchovu thřbitov), o
Tak
mrtvých
*
Ogaři vypravují a poslouchají, oči se jim zvětšují,
hlas se tiší, nohy stahují pod sebe, s jedné strany oheň hřeje, s dru
hé zaléhá studený vítr, tělo se zimničně zachvívá.
Soumrak se zúplna rozestřel, ogaři se zdvihli, ženou domů.
Tím však není historkám .konec. Po sušírňách se suší ovoce, ogaři
pak, sotva po večeři, hajdy do některé smluvené. V sušírni sálá
pec příjemným teplem, ovoce rozšiřuje sladkou vůni. Otevřené
dvéře ukazují jako ve velikém rámu obrys usínající přírody, oheň
z pece vyšlehuje, osvětluje se strany sedící skupinu. Co dovede
vyvážiti krásu takových večerů?
Slovo vedou hlavně dospělí, při sušení ovoce zaměstnaní. Oga
ři jenom poslouchají. Vědí, že jsou tam jen vlastně trpěni, jako
škodná, neboť zápečky (na polovic usušené švestky) se povážlivě
sesýchají. Když pak konečně zazní neúprosný povel ,,táhněte spat,
oh, to se nechce, to se nechce
ogaři!“
atd.
—
.
.
.
Ta ovšem omezí
přišoulá zima.
jej nevábí, drží se, zrovna jako
v blízkosti domácích střech. „Vo
Tak skoro nepozorovaně se
činnost ogarovu. Mrtvá příroda
—
—
vrabec
okřídlený vzor
zíčku“ (klouzačku) má hned „na dědině“ (na návsi), sníh ku hrudobos. Kopců pak na sáň
vání také. Vyběhne si na chvilku, třeba
kování je okolo dědiny, ba v dědině samé také dost. Toť hlavní
sport, při kterém uteče odpoledne, že sa člověk „ani nenaděje“.
A jako na širých rovinách ruských ovládá křepký kozák svého
koně, tak ovládá na příkrých stráních valašských ogar své sáňce.
S nejdivočejších kopců jede vesele hlava nehlava „šak sa nemože
i
i
nic stát“.
Jako jednúc. Také sa ogaři sáňkovali. Dyž už sa dost nabažili,
šak hádám najspěš na Juru Šišového, ten je
napadlo kerémusi
na takové darebniny podobný
aby vyfúkli strýcovi Lomicovém
pěšáry (velké sáně) a vozili sa na pěšároch. A vytáhňa je na ko
—
pec za faru, posedali
si
—
všeci — bylo
jich ale z
osm
lebo z devět
16
—
Ozeí Kalda:
až sa sněh zdvihal. Francek Rafajíků, jako najkurážnější, redigoval. A šak aj bylo věru na pováženu! Ve žlebě moselo sa vymíňat (vyhýbati) studnám a zavadit tak o ohlobeň (rou
bení), byli by sa válali ve sněhu všeci. A tu fárské dívky (děve
a už
fičali,
pro vodu,
hřešit (hubovati), že
vozit, a jak že ony
Ale ogare sa jim jen
čky),
icfa
kerak ogaré sa vozíja žlebem a začnu
od saní chodník oklzne, že sa jim budu nohy
budu vodu nosit? Aby toho hnedkaj nechali!
vidíja,
smíli a jezdili dál.
Tož milé roby (ženské) hy-
na faru a žalovaly. A pan farář sa tu minutu vybrali,
že ogarom vozíčku přetrhnú. A přiďa ke studni, ogaři už
zas na kopci sedali na pěšáry. Tož jim začali hrozit a volat, aby
toho hned nechali, lebo že vydržíja. Ale ogaři, jak už byli rozkubaj zpátky
ráženi, řekli si: „Šak co“, a posedaja si, jeli. A pan falář důle
hrozí ruku a ogaré jedů, čím dál tím prudčejc jako čert a zrovna
na faláře. Chudák už viděli, že je zle, utéct už nemohli a tož, dyž
saně byly už před nima, tož hupky ve strachu na pěšáry a chytili
sa ogarů. A tož ten, co redigoval, neviděl, protože mu falář zacláňal a milé sáně skákaly přes studně a přese všecko, až sa kdesi
důle všeci vyškrobrtli a svalili do kuče (na hromadu) a byli rádi,
že to tak dopadlo. A tu ten, co redigoval, vybrchaja sa ze sněhu,
povídá: ,,Tož, pane falář, napřed jste nám hřešili a včilejc sa sami
vozíte s
náma?!“
Radost však netrvá dlouho. Brzo slunce zapadne, tma se roz
loží, ogaři ,,mosíja dóm". Dlouhé večery nastávají, ale mohly by
bytí ještě delší, ogara by věru nelitoval. Pěkně se sedí nebo leží
za velikou hřející pecí, vyloženou kožichy a peřinami. Nový život
pohádkový kvete. O královnách, zakletých princeznách, o zbojníkoch a švercoch (pašeráci), obrajtoch (pohraniční finanční stráž),
o jejich příhodách, půtkách a ta mladá citlivá chasa dlouho se je
ště zmítá pod novými dojmy, než ji zdravý spánek pojme ve svoji
náruč.
*
Já ráno vstávám
—
krávy vyháňám.
Uzef Mu rtů leží na hůře (na půdě) na seně a spí. Vlastně spal,
poněvač pojednúc cítí, že ním negdo casnuje, jako když sa ze
máky do měcha natřásajú:
,,Ozefe, čuješ, stávaj!“
Ale gde sa zdá Ozefovi o stávánu, skrucuje sa enom do ko
lečka jako jež (ježek), a dělá, jako dyby o světě nevěděl.
„Ozefe, stáváj, ogaři už ženu; že ostaneš záprtkem!“*)
Oj, stakra! To pomohlo! Ozef si zíryška sedl a protřa oči,
hledí proti světlu. Oh, stakryš, slnečko už vysoko, a venku bučí
dobytek a ogaři róchajú. Ozef vyletěl z loža střelná ránu, skočil
do gatí a škrkňa sebú důle s hůry po schodě, hybaj do jizby, ušvacil si krajíc chleba, skočil do chléva, odvázal krávy a už je s nima
na dědině. Ohlédl sa a oddychl si. Není záprtkem. U Sišú vedle
prám (právě) vystrčila malena hlavu ze vrat a bučí zhlboka nabíraja dech a u Mozoííkii takéj teprv Tomeš vyváďa svoje dvě
kravky ze chléva.
Ozef žene spokojeně na pašu a róchá, jako dyby šnora byla za
není
darmo. Nemodlil sa, nemyl sa, nesnídal, ale čest zachránil
záprtkem.
—
—
*
*
*
Na
pastvě.
Tomeš
kročmo
Šišů a Ozef Buřičů pasů husy. Sedíja proti sobě ob
na mezi a cosi moc závažného mezi sebú vyjednávajú.
„Bratře, nepřeju
lo), já
sem
ti,
co sem zkusil!
zděrigal (utíkal)
ti
.
.
To
tenkráte ryčalo (prše
ti
.“
Šak já vím ešče lepší než ty! Byl sem
prám na Vrhoňovoch/*) já sem zkusil
„Bratře, co ty si mohl zkusit ? Daj si pokoj! Ale počúvaj, co
,,,,Bratře, nepovídají
.
.
—“
nepřestávaja
tobě pravím. Hrom bil
,, „Bratře, co si ty myslíš, že
“
na dva kroky udeřilo?“
já
sem
já
ho nečul,
diyž vedle
mne
.“
„Bratře, já sem ti zmokl jako plusk
„ „Bratře, já sem doma pro vodu ani gatí nemohl zut, jak sa
“
.
.
na tělo!“
„Bratře, mosíš ale povážit, taková dálku z domova!“
“
,, „Bratře, a co Vrhoňova? Ty stí negde tady za dědinu?“
.“
„Bratře
lepily
.
*)
**)
—
.
Zkažené vejce
Vrhoňova
(jídek).
Tak se smějú tomu, který poslední žene na pastvu
název pole.
18
Ozef Kalda:
myslím, sbratřím oba dva, vy táhna z plota ha
luzu“, křičí na ně tetka Dupal o va. „Nevidíte, že máte husy v ječ
„Šak
já vás,
menu?“
*
Za ranní rosy.
Je ráno, skoro (časně) ráno, prám po východě since. Na každéj
travince a na každém kvítečku, hojká sa (houpá) pode větrem ro
sička, a jako skélka na oltáři všeckýma barvarna zahrává. Jak ten
krát ten pán, co píše do novin, šel sa dívat na rosu, ale byl dobře
obutý a táhlo už ale k osmej hodině, povídal, že ta rosa ponúká
sa divit prý „kráse přírody“, a Ozef Ueržů, čuja to, chudák, stál
bosky v rose při kravách, už ale od pátej hodiny, povídá: „Ba ďá■—
cha! Ponúká stát na jednej noze a druhů si rukama zhřívat!“
A tož zasej stojí Ozef u svých kravek, přestupuje z nohy na nohu
a čeká, až tráva oschne. Za tím si ukracuje chvílu ledajak. Zprvku
helekal:
Hele, hele, křepelice,
mně
je
teskno převelice,
po jakovém
po takovém
po Jurovi Rafajovém.
ten kerého menoval, odpovídal mu zase: hele, hele ... ale už
toho nechali.
Potom pokúšal kukačku. Dyž kukačka volala „ku
A
—
Ozef také „kuku" a tak kukali na sebe. až kukačka ve
zlosti přiletěla a sedla si na hrušku. A pořád listím nasísala (zvě
davě nahlížela), kde tá druhá sedí, že prý by ju ze svého revíru
vykvartírovala. Lebo kukačky sú nespřející: na jednom panství ne
strpí se navzájem;. Ale nahledaja sa a naseda sa na hrušce, zase
kli“, tož
odbrkla.
Po
téj si
zašel Ozef ke kopenci, podívat sa na brabence a dlho
pozoroval jejich prácu.
Hledá na ně, vzpoměl si na říkání, co jich ledajakých ogaré
znávajú na kopy, a odříkaja si ho nahlas, sám sa mu zasmíl.
19
Ogaři.
Oče
bili
náš, jenž
sa Němci
si
na svátém kopenci.
Jeden běžal pro palicu,
roztrhl
nohavicu,
druhý běžal pro kolek,
roztrhl si rozporek.
U
si
suchý prútek, Ozef si ho zdvihl, olúpal z kůry, poslinil a pichl do kopenca. Hoj! Jak sa v ňom pojednúc začernalo! Ja
ko dyž před búřkú na nebi mraky a túmavy sa honíja. Jedni brabenci schovávali honem vajíčka a druzí létali (běhali) s fúsama hoře,
enom někoho zubama kmasit, do by sa opovážil na ně dotírat. Byl
to ale poplach na piano. Ozef jim nemínil ubližovat; byli to velicí
černí brabenci a mezi nima a mezi ogary panuje mír. To červené
šebestky, je jiná svízel. Hnízdo si udělajú třebas pod kameněm, a
jak si k nim člověk sedne, už jich má plné záňadří, a pane, ti umíja
kúsat! A tož takoví sa mosija, jak sa na ně přídě, kartit!
Ozef
postál si chvilku nad nima, vytáhl si haluzku, oklepal z ní brabence,
kopenca
ležel
—
co sa na ní ešče držali, a s chufú ju oblizal.
Brabenci mu na ňu pustili kyselinu, a to je veliká dobrota. O do
nezná, ať sám zkusí, kopenců nalezne všude dost! Dyž si pochutnal,
brabencům na odvděčenu pár odrobinek z kapsy, utrhl si
několik truskavců (jahod) na mezi, začal si pohvizdovat
a na
jednúc přestal, jak dyby uťal. Co to? Ozefe!? Stakra! Tamhle ja
ko dyby sa zem hýbala! A na ozajst (do opravdy)! Hýbe sa! To
krtica vyhazuje kopenec. Ozef stojí a čeká, co sa bude dál dět.
A v hlavě mu blkajú nápady a každý začíná: ,,Dybych měl mo
dybych
dybych měl aspoň kolek z hráze, lebo
tyku, lebo
šak já bych
mě! aspoň nejakú třísku, anebo enom tak neco
ťa
., ale s holýma rukama?! Ale byly mu aj holé ruky dobré!
Krtica (bylo po déšti, anebo kdož to ví, proč sa jí zachtělo) vy
lezla pěkně ven a batolila sa v mokréj trávě že po procházce, a
hodil
—
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
milý Ozef jako ostříž po ní. Krtica už badala, že je zle a začala
sa vší mocú dobývat do země, že sa vočihleďa propadávala, ale
Ozef byl ešče rychlejší. Kmás po ní, a už ju držal v hrsti. Tož
chvilu si ju prohlížel; malúčké očka jako trnky, pod kožú scho
vané. zuby ostřejší než jehly, a přední nožky, učiněné lopatky, a
při tom zase nepřimířaja jako lidské ruky, a kožúšek vám pěkný
sametový. A tož nahleďa sa do omrzení, co včil? Smyslél si donést
ju dóm a ukázat ogarom; zavázal pěkně do šatky, co v ní přinesl
snídaňu a schoval si pod chrást (keř) a ešče klobúk přes ňu, by ju
Ale na mú hříšná! O dyž už sa stín na koochránil od slnečka.
—
20
Ozef Kalda:
od veže krátil a Ozef chtěl hnat dóm a došel si pro kořist,
zdvihňa klobúk: krtica v dýmě! A v šatce důra jako čtyrák a do
země také. A neptajte sa, co vyváďala stará Geržena, až Ozef při
nesl šatku dóm; dala mu dva trbosy do zad, až v něm tak géglo.
Ale Ozef potéj ogarom pravil, že co s tú krticú nového zažil, že to
stele
za ty dva trbosy stálo.
*
*
*
O
,,Gde (kam)
,,K
letíte
dudkovi.
ogaři?“
Pepkovi Rektorovém! Balusek z těchlovských pasek
cosik přinesl!“
,,Ojaj to sa
mu
—
mosím také podívat."
U Pepka Rektorového v zadní světnici tlačíja sa ogaři kolem
stolu, po kerém si mezi mískama vykračuje dudek.
„Tož to je ten hlavál? Oh, na mú —, pořád je ho slyšet v lese
s tým jeho věčným „dududu“, a ešče sem ho nihdá nepřistihl.“
— Ja takéj ne. —
— Oh,
■—
bral.
—A
já
už sem
jich viděl, aj
mladé v hnízdě sem kdysi vy
pravda, že si své vlastní hnízdo zaneřádí?
Je! Proto také tak smrdí.
A tož proto sa praví, voníš jako
To sa ví, že proto.
A jak si nosí chocholku ?
je to
—
.
.
—
.
—
A jak ju umí rozčepýřit! —
A jaký dlhý, tenký zobák! —
Rafajík byl poslaný pro hlísty (žížaly) a včil sa s nirna vracá,
hlíst drží plnú hrst, ty gde jakú ďúrku mezi prstama sa mu vydírajú a Rafajík má co dělat, aby jich cestu nepoztrácal.
Naložili je hostovi do misky a čekajú, co sa bude dět. No, co
by sa dělo? Dudek úhledná potravu, hned si jednu vytáhl a vy-
táhňa, vyhodil do pozvýšky, otevřel zobák a čekal, až mu hlísta
spadla hlboko do zobáka a hned ju sesúkal do volaté.
Ogaři ne
stačili sa vynahledět; to jim připadalo tisíckrát pěknější, než dyby
—
byl přišel nějaký
smil sa a řehonil a
měnka
vaříja
—
komediant.
Najvěc sa to
lúbilo
Mikéščíkovi,
rukama si na kolena chlópal. Prý: ,,dneska mapupáky (švestkové knedlíky), a já je budu také tak
21
Ogaři.
A vy táhna
trnku ze záňadří, vyhodil do pozvýšky, ote
vřel hubu a trnka místo do papuly, brink ho po nose a zakutálala
sa pod lavicu. Všeci ogaři pustili sa do smíchu. ,,Si ty šikovný, si,
ale takhle u štola šišky (knedlíky) jezt.“
jezt (jisti).
*
O
telegrafu.
bylo pro ogary něco nového
jednom konci sa telegrafuje a na druhém, třeba ti
Přes dědinu stavjali telegraf,
to
a divného. „Na
síc mil, už sa to ví."
„Jak
je to
enom možné,
to
bych rád věděl",
krútívali
hlavama
ogaři a se zatajeným dechem, ucho na slpě (sloupě), posluchávali,
kerak to zní. „Čuješ, Francku, včil telegrafujú?"
„Čuju, enom že
tom nerozumím!"
—
—
Ale za pár dní začali na telegraf hřešit. Trúbelíkovi najpěknější
a mrtvý spadl důle.
holub, jak k večeru letěl, zavadil o drát
Janíček našel zabitého kosa. Mrtvu vlašťovičku co chvíla negdo
zdvihl ze zákopy. Tož ogaři sa usnesli, že sa proti tomu mosí vystúpit. Súd držali na kopci; dlho vážně rokovali, usnesli sa, že tak
to dál jít nemože, že ten telegraf mosí pryč. Na radu Ozefa Fojtového bylo přijaté, by sa hleděla napřed ta věc po dobrém zkoncovat, a až by s dobrotu sa nic nespravilo, tož teprve po tom aby
sa do toho bez milosti udeřilo. Tož sa vypravili k najbližšímu sípu,
že budu sami telegrafovat do Vídňa. Šiša udeřil třikrát kameněm
do dřeva a křičal do skuliny, co v tom slpě byla: „Vy tam, jacísi
mudrlanti, počúvajte, co vám povídáme! My vám povídáme, aby
ste si přišli ty slpy pozvytáhat, a ten drát poschovávat, protože
po tej vaší darebnici nic není, protože naši ptáčkové od toho zdychajú. A lešti nás neposlechnete, tož my vám ty slpy rozházáme
a drát rozřežeme, že sa ani s kúskem neshledáte!"
—
A
zase třikrát hlobl kameněm do telegrafu. Po téj dlho čekali
na odpověď. Ale než přišla, ptáci si za tím zvyknuli
a ogaři ta
ké j.
—
—
*
*
*
22
Ozef Kald
Valašská nátura.
„Věřte“, povídala tetka Persúnova, „mi to tak připadá, jako
dyby ti naši ogařiska byli z jinačí krve než jinde. Šak sem po
chodila světa dost, až do Přešpurku a do jiných měst sem sa doa tož co tam? Ty děcka takové nedovařené, nedope
škrábala
čené, jako z tvaroha ušůlané, takoví habáni do pozvýšky vyrostlí,
a držíja sa do patnáctého roku aj deléj máminej sukně. A podívajte
sa, toťkaj kúsek na silnicu, vidíte ho? Jurka Kuťú! Střela do ogary,
kolej dní mu plyne přes dva roky, šak ešče ani moc jazykem ne
vládá, trúfal on si takový kus cesty do krámu, kupit si za
krejcar ořechů. Ty ogarče! Z tebie vyroste, myslím, také jednúc
—
kostelník
.
.
.
A v
dědině co sa zas nestalo u Vrlů! Tam si zapeřili hůru na
dva díly, přední na seno a zadní zabili odkorkama, přivěsili zámek
a tož tam si schraňujú tak co lepšího. Šak víte: žingle (truhly)
s múkú, obilé, suché trnky, hrušky, a krajanky (křížaly), kotloviny
táhne mu ale
(povidla), nějaké to ovoce, a ledacos. A tož Ozef
na desátý rok '— si vám tým senem provrtal takový tunél jako
krtica a při jednom odkorku pozvytáhal hřebíky, co bylo potřeba,
a lozil si na hůru, kdy chtěl. Až mu tata na to kápli. Šak ho znáte,
ešče z těch starých Zachovalých rodin, šak už by jich tu moc ne-
—
A
Ozefem po dobrém. Proč, prý si to spá
chal? Takovú darebnicu! A dyž si něco chtěl, třebas to ovoce pro
sebe, alebo obilé pro holuby, čem si mi neřekl? Což bych ti to ne
dal? Což bych před vlastním synem schovával?
napočítal.
tož napřed s
—
A
Dyž
co prý on sa bude pořád kohosi doprošovat jako žebrák.
chce, tož ide a vezme si. Prosit že nebude!
naučím moresům, esli budeš prosit leb o ne", pohně
val sa starý a odepňa řemen, začal ho strúhat, statkryš, aj kůň by
„Šak
ja fa
toho byl míval dost. A myslíte, že to ogařisko zaplakalo? Zaťaté
zuby a pěstě a drží a slovíčka ne z něho dostat a starý nechtěja
ho dotlct, rnosel ho nechat.
í
v
*
Lepší schová; sa
U
— než-li neboj
sa.
Šišú odešli v nedělu odpoledňa staří preč a ostali doma enom
Ozef a Jan. Po chvíli přidružil sa od sůsedů Francek, po téj při
běhl ešče ten a onen a už sa ogarama chmýří plná jizba. Posedali,
23
Ogaři.
kde kerý mohl a dívajú
Ozef Šišú, Francek Ventrčú a Pe
pík Ondrů hrajú o fasole. Ondrovi sa přistěhovali na Valachy teprv
nedávno odkáďsi z Čech, a všeci sa jim smíli, jak divně řečnujú.
Aj ten ogara mosel přestát všelijakých šklábů, gdyž mu Ondrovi
pravili Pepiku a na Valachoch tak nepravíja, nýbrž Ozef, a tož
sotvy sa negde ukázal, hned každý na něho volal: ,,Pepiku, Pe
ideš do hajzlíku!“
Tož abych nezapomněl řeči! Dyž ti
piku
tré o ty fasole hráli, a Pepik .pořád vyhrával a Ozef prohrával, tož
dal Pepíkovi po hubě,
sa milý Ozef rozkohútil, a z ničeho nic
až tom tak zuby o sebe zacvakaly. No Ozef byl ze všech ogarů
najsilnější, na toho si nigdo netrúfal a tož Ondra enom posmrkl
a picíma výhru do kapsy, mínil sa pobírat dóm. V téj ráně ale vy
skočil Francek Ventrčů, a udeřil pěsfú o stůl jako hrubý (dorostlý)
chlap (muž); pro taková nespravedlnost, keréj se Ozef dopustil,
sa v iíom vzbúřila lútost. ,,Není fa hanba ho bit, když je slabší,
—
sa, jak
—
—
stakra, ogaři, to bych já nigdá neudělal.“
máš pohledávat, ty habáňu“ ", rozkřikl sa ve
,, ,,A co ty tu
zlosti Ozef aj na Francka, ,, „táhni takej dóm, ať už ta tady ne
“
vidím.“
Ale ani hrubě nedořekl, Francek skočil po něm, krchíía-
čkú (levou rukou) ho kmasil pod krk a pravičkú řiňk! mezi oči, až
sa Ozef zapotácal, a pozdvilma si ho, škobrtnul ním na pohřádku
(postel) a připřel si ho kolenem. Ale už sa Ozef začíná zbrchávat
a vzpříká sa, drapil Francka za vlasy a tlče mu hlavu o pohrádku.
Ostatní ogaré pozvytrácali sa z jizby a v očekávaná stojíja na ná
ten hrozný boj sa skončí. V jizbě zatím sa
podařilo Ozefovi sa zbrcliat z lůžka a včil casnujú sebá po svět
nici. Ozefova větší síla začíná sa ukazovat, ramena jeho jako kle
spě, až
jakým pádem
Francka a ten sa mosí vykrucovat, aby sa mu vydřel.
Včil sa sehnul a chytil Ozefa za nohy, že ho přeškobrtne, a Ozef
zase shůry obemknul ho za hlavu, a tak sa držíja na jednom místě.
Konečně síla začíná oba opúšťat a přichodíja k rozumu. Ozef od
skočil od Francka, zdvihl pansky ruku a řekl zkrátka: ,,di dóm“
a Francek zdvilma si pod lavkú zakutálaný klobúk, odešel, nic neště svíraju
—
pravja.
Ale za čtyry dni po téj potkal Francek Ventrčú Ondru na sil
nici. Ondra hnal husy, držal v hrsti trnčák (povidlový koláč) a pa
pulu měl plnu, ani řečííovat nemohl. Franckovi hledá na trnčák, zabáhlo (zachtělo se). ,,Čuješ, daj mi kůsek!“
,,Až budu hlúpý"
odřekl Ondra a hnal husy dalej. Franckovi udělalo sa hořko na ja
zyku a pomalu by mu byly slzy do očí vstúpily. „Tož pro tako
vého oplana sem sa já bil?“ pomyslil si. A ti dva spolem už snad
—
nikdá neřečňovali.
*
—
24
Ozef Kalda:
O
Na výpustu *)
cigánoch.
divní hosté! Otrhaní, do černá očadlí, brebencujú divoko mezi sebú.
Hoj, jak sa ogarská obec zbúřila!
Lebo mezi ogary a cigány panuje veliká nenávist. To už sa aj ve
—
přijeli
slově patrní. Rect o někom, že je cigán, nebo že cigání, to platí
za veliká potupu.
Qdyž
sú
ho
sa
sa
teda ta branže přileze a rozloží sa u říky táborem, tož
v celéj dědině psi a ogaři hore. A jak sa negde cigán zjaví, už
vyprovázajú od chalupy k chalupě psi aj ogaři. Psi štěkájú, až
strhat možú, ogaři zasej z dálky obhlédajú a dávajú pozor, aby
nic neztratilo. Při tom cigány všelijak pokúšajú.
Prám
mezi sebú po ci
kánsky. „Cigy rigy, čigy rigy, žaba za krkem“, nápodobíja po
směšně ogaři tuto divnú řeč.
Starý po nich pohledl zpozabučka,**) tak sa mu bílé bělmo hore
obrátilo a zatřásl řetázkania, co jich nesl pár na krku na prodaj.
Šak ogaři nečekajú, platíja patama, enom prach sa po silnici zdvihá.
Ne snáí že by cítili strach, to žádný o nich nemože řect, ale
opatrnosti přecaj nezbývá. Dyby si takový cigán na nekerém po
ide jedna rodina po silnici a řečňujú
—
stihl
a odnesl
si
ho.
„A
hněval, hnedkaj bych
sti)
majú
co, dělat:
s
šak co", povídal Rafajík, ,,já bych sa ne
nima šel. Sú pořád pěkně venku, jezt (ji
—
nic nedělajú
ti
sa pane nemajú zle."
*
*
*
Ve
škole.
školy chodívali ogaři s cérkama dohromady. Na levo la
vice, na právo lavice, na levo cérky, na právo ogaři a prostřed
kem ulica, kady sa chodilo k tabuli. A nebylo pamětníka, že by
sa bylo bývalo negdy co nepěkného stalo. At by třebas enom slo
vem, slovíčkem. Spíše naopak. Dyž ogaři neco nevěděli, pan rech
Do
na cérky, třebas na Rozinku Šišovu. Rozinka,
hodná (hezká) cérečka o modrých očkách o lněných vláskoch, sko-
ter ukázal palaškú
*) Pusté místo za vesnicí.
**)
Z po
za bučka (jako zbojník skrytý za bukem).
25
Ogaři.
kurážně na nohy a hned odříkala, co pan rechter chtěl. A pan
rechtor nic neřekli, jen tak po ogaroch hodili očima a ogaři čer
veni jako raci hleděli do země jako zařezaní.
čila
Při náboženství.
I.
Pan
farář vstúpil do třídy. Děti vstaly, daly pozdravení a se
škrabotem si zasej sedajú. Pan farář stojíja u tabule, čistíja si brýle
a pohlédajú po škole. „I, hleďme, Kolaja! Co pak, že tě také jed
nou vidíme ve škole,
komína černou kří
dou! Poslouchej! Co?
A pověz nám něco z dějepravy!“ (Pan
farář pocházel z Čech a mluvil česky.) Kolaja, veliký silný habán
vstal a nepřirozeným tenkým hlasem odpovídá: ,,Pane faláři, já
sem nebyl naposledy ve škole a tož sem ani nevěděl, co ste uložili
to
abychom
—
si
zapsali do
a tož sem sa naučil tofkaj ze stránky dvanáctej.“
„Dobře, dobře, tedy pověz nám, čemu jsi se naučil!“
A Kolaja začal odříkávati pomalu těžkým jazykem, čemu se
naučil. Přestupoval z nohy na nohu, pomáhal si rukama a celým
tělem a v zapocené tváři bylo vidět takové úsilé a takové namá
hání, že pan farář pojali lútost nad Kolajú a začali vypomáhat a
nadříkávat, a dyž byli s tím hotovi, utřeli si čelo oba dva. Při
tom zápalu a při téj lútosti pan falář ani nedbali, že ta pohádka
z dějepravy sa počíce akorát na pů pátého řádka i s biblickým
vršíčkem na konci. A tak sa pan falář vžili do Kolajovéj duše, že
porozuměli a pochopili, co těch pět řádečků pro Kolaju zname
nalo, než sa jim naučil a tak byli s udoláním toho hrubého (veli
kého) úkolu spokojeni, že dyž Kolaja si sedl, že hnedkaj ho ve
řejně pochválili. Že je to pěkné a chvalitebné, že řekňa, ač tedy
nebyl ve škole aniž věděl, co je uloženo, že pře ca nezahálal, ně
čemu sa naučil, a tak aby to dělali všeci. A Kolaja seděl po tichučku v lavici, jak dyby sa ho věc ani netýkala
enom břuch
Druhu hodinu v týdni
sa mu chvílama tajnú rozkošú natřásal.
hleďme sa ho
Kolaja zaseje seděl ve škole, a pan falář, dyž ho
uviděli, mile sa na něho usmíli a hlavu jim proletěla myšlenka o
ovečce zblúdilé, do ovčinca sa navracející. „S lásku a shovíváním,
oj člověk věcej dokáže, než metlu“, myslili si a usmívali sa na celú
třídu, až sa jim brýle jaksi orosily, a moseli je čistit.
,,'Tak, Kolajo, co pak dnes umíš?“
,,Pane falář. já sem nevěděl, co je uloženo, tož sem sa naučil
ze stránky dvanáctej."
—
—
—
—
26
Ozef Kalda:
„Tedy povídej!“
Milý Kolaja začal ze sebe súkat zase start) pětiřádkoví! histo
ric a pan farář zase moseli vypomáhat a zatláčat, enom že už sa
neusmívali a Kolaju nepochválili. A tak sa tato příhoda mezi nima
za zimu opakovala ale šestkrát až na konec jednúc pan falář vážně
před Kolaju si stúpili, brýle z nosu na čelo povystrčili a lutosťú a
hněvem třaslavým hlasem povídali: „Ty, slyšíš, Kolajo, jest-li mně
ještě jednou s tímto příběhem přijdeš, tak tě postavím tamhle před
tabuli"
to byl najvěčí trest, kterého pan falář užívali.
Dyž po téj zas přišli na náboženství a pohlédli po třídě
Kolaje ve škole nebylo. Pan falář dvakráte, třikráte kývnuli hlavu,
rozhodili si po tichu rukama
a začali vyučovat.
Šedesátiletý
—
—
—
—
zkušenost bohatší.
staříček byli zasej o jednu
—
1
II.
Pan
ve škole a ukládá úkol. Při tom pozoruje v zad
ních lavicách rozruch, který sa nesrovnává se školskými paragrafy.
Aby jej zarazil, vyvolává největšího nezbedu. „Čti nám, Šfaglíku,
z dějepravy. Co nám přečteš, tomu se potom na budoucí hodinu na
učíme." Šfaglík, rudý v Obličeji, vyskakuje zaraženě, chápe se
učebnice a násilně sa přemáhaje, koktá dušeným hlasem: „Saul pak
mordu
ještě dychtě po po ... po po .. pohrůžkách a po po po
proti učedlníkům Páně, šel k biskupovi ..."
„Počkej, počkej!"
volá pan farář, „Janíčku, Háčíku, Mikésko, Sišo! Ven z lavice a
tam k tabuli na místo hanby
no bude to, honem
tak, to jste
falář je
—
.
.
.
.
—
—
mně
pěkní hoši, nestydíte se, sedíte v poslední lavici jako nejstarší,
Ja
máte sloužit celé třídě příkladem, a tropíte zatím neplechu!
—
—
—
—
—
—
„Proč jsi
níčku, čemu jsi se smál?"
„Já jsem se nesmál!"
se smál, ty, Háčíku?"
„A co ty,
„Já jsem se také nesmál."
Mikésko?"
„A ty, Sišo, jsi se také nesmál?"
„Já také ne."
—' „Ale kde pak!"
„Tak je dobře, postojíte si tedy, to vám ne
uškodí."
Asi za 4 minuty zdvihá Šiša dva prsty. „Pane falář!
Pane falář!"
„Já to na sebe povím, ti ostatní
„No, co pak?"
za nic nemožú!"
„Co se tedy stalo?"
„No, co pak ste si ne
všiml, jak čtnul Šfaglík v dějepravě, že prý Saul dychtil po...
po ... po hruškách?"
Celá třída se směje a pan falář také. Držíja si obúma rukama
brýle, aby jim nespadly a zlatý řetízek od hodinek jim skáče na
—
—
—
—
—
—
1
1
.
bíléj vestě.
—
.
.
—
27
Ogaři.
Komu
se nelení,
tomu se
zelení.
Na vršku pod kostelem, pod lipkú sedíja tré: Ozef, Tomeš a
Jura. Nohy přidržajú rukama k tělu a ke bradě přitažené a vážně
a přece s radosťú hledíja na svú prácu, kerú vykonali; na veliký
sklep. Na před sa mosela do stráně vydrabat dura a po téj sa
mosela ze strany a ode tla (od stropu) vyzdit.
všecko to doká
zali, aj malty při tom nadělali, šak ji má každý ešče z funt (asi
A
na sobě, na gafách, na košuli, ve vlasoch. „Ja, všecko pěk
né", povídá Ozef, „enom dybysme měli do toho sklepa co dat.“
„Ba, rači z něho co vzít", opravil Tomeš, a Jura, ten pomenuje
nejrači hnedkaj všecko svým ménem, dokládá: „aspoň pár ja
blek."
„Ba, na mú milovanáci dušu, šak už sem hrubě ani jablka
neviděl. Baží sa mi po něm."
„Šak vaši ešče mosija kdesi mět!"
„Tož sa jich di optat, šak ti ukážu
chyba řemeněm. Málo
sem sa já nazglýňal, deby mohly trčat schované, truhly s obilém
sem proňúral, do komory sem sa dostal, na hůře sem všecko zpřeházal, stakrahoví, hde by mohly vězet!?"
„Ja, včil po zimě su jablka vzácné."
„To si nám pověděl múdrost, pichni hlavu do sklepa a křič:
—
libru)
—
—
su
múdrý, su múdrý."
ticho.
Ogaři sa odmlčali
„Falář ten má, myslím, ešče jablek!"
„Oh, stakryš, ani za týden bys jich nezedl."
„A dobré!"
ten
„Dybys rači nezpomínal! To víš, že
je nemá od myší pokúsané."
„Šak bysme to mohli zase zkusit s
„Može! Ale hned sa seberme!"
dobré.
Ten
tú břidlú
.
si je
.
opatraje,
.?!"
„Tož, ogaři, hu!"*)
A
U
ogaři utěkajú hu.
farských vrat sa zastavili.
Pod vraty
vidět malú dolinku,
pes vydrabal, aby mohl ven ze dvora, a Jura prám do ní pichá hlavu; ten je jako kočka, kde prostrčí hlavu, tož tam projde aj
celým tělem. Jura sa skulinu protáhl jako had a už podává ogarům
z kúta kusy břidlice, co tam ležíja pohozené. Pro každého ale pět
kúsků, pro sebe také, prostrčil sa zase na druhů stranu a už letíja
ogaré, břidlu pod ramenem, do fary, ale z horního konca. Tam
pěkně zazvonili, klobůky už' napřed smekli a čekajú, až sa jim
dveře otevřů.
co
si
*)
„hu“ značí běh.
28
Ozef Kalda:
Šak
s
jim otevřeli
,,Pane falář,
kostela.“
,,A,
sám pan
my
farář, a co prý, hoši,
mně
nesete?
jsme zasej sesbírali břidlu, co větr sházal
dobře, dobře, malí hospodáři, složte
ji
tam na dvoře v
koutě.“
Ogaři letí dlhú síňú, potom přes kuchyňu, přes pavláčku a po
schodoch na dvůr, hážú břidlu do lcúta, kde ju před chvilku vzali,
a klusajú zase tú samú cestu kalupem nazpátek. Pan falář už držíja
kluče v hrsti a vedu ogary do komory. Ohiž! Jura jedným pohle
dem shltnul, co tam všecko dobrého leželo, visalo a stálo, a lútostivě sa podíval na okno, ve kterém trčala mříž na tři prsty ztlšča:
„Sem sa tak moct jednúc dostat! Pane! Těch jablek, a toho medu
ve plástoch, aj tak v hrncoch, a potem ledačehos ve sklénkách s ta
kovým širokým hrdlem, enom papírem zavázaných, oharky nalo
žené, polty slaniny, klobásy, kusy uzeného masa, a pohledná ke
tlu, ani očím nedovířal, na provázku sa hojkaly ešče čerstvé hroz
ny, v kůtě stála bečička s vínem, koštýř podepřený u ní. Jurovi
připadla na mysl pěsnička, co ju rád zpívával:
Dobře je vám, pane farář, na fáře,
dokaď sa vám reverenda nepáře.
—
Pan
farář podělili ogary jablky, pohladili ešče každého po hlavě
a zavřeli za nima dveři. A šedna si ke stolu, pustili sa do čténí,
kde
Ani jim, chudákovi, nepřipadlo, že by tej břidly mĚli
mít ve dvoře narovnáno už ale za čtyry vozy a že by ten Boží
kostelíček měl stát už celý odraný, jako Zubál, co chodí po ptaňú
přestali.
—
Takový dobrý člověk to byli.
(po žebrotě).
*
Jak sa do lesa
—
volá
tak sa z něho ozývá.
do školy zase Kolaja. A šak s tým ogaři moc
nekamarádili. Kolaja letával celý deň po zdrapách, výmoloch, po
horách (lesích); co tam dělal, žádném neřekl, šak dobrého málo
Tož Kolaja, přijda, povídá: „Ogaři, něco vám ukážu, ale
asi co.
Jednúc
přišel
—
nesmíte žádném ani muk!“, a vytáhl ze záňadří chrústa, a ten
29
Ogaři.
chrust měl jednu nožičku do poly utrhnutu, v ní zapchnutý trn, a
ten trn sa točil v takovém dřevíčku. A dyž chrust rozepjal křídla,
chtě ja ubrknút, tož létal jenom do kolečka, protože byl za tu nožku
vrr.“
zachycený, a jak tak brkal, tož to pořád vrňalo: ,,vrr
.
V
.
.
raně z nenadání vkročili pan rechtor do třídy, a uhledňa
rozkatili sa. „A tož ty tak, ty
to
Kolaja nestačil už schovat
Boží zvířátka trápit!? A tož, abys věděl, jaké to je, já ti to také
tak provedu“, a skók po Kolajovi, že prý mu zlomija rovněž ho
leň. A chyťa ho za nohu, dali si ju přes koleno a jako dyby mu ju
chtěli lámat. A dyž jim to jaksi nešlo, volali oknem na dívku, co
rubala prám na dvoře četinu (chvojí), prý, Marino, dones sem ho
—
—
tej
pantok (sekeru na dlouhém topůrku), potřebuju je. Tož
Kolaja vida, že kudel tlá do opravdy, dal sa do prosíka, aby mto
to odpustili. „Nic“, povídá pan rektor, „ten chrust také prosil a
naříkal, abys mu toho nedělal a tys ho nevyslyšel, včilkaj to samé
mosíš vytrpět ty. Žádné milosrdenství!“ A chyťa pilku, nasadili
mu ju na kožu! A Kolaja jal sa vyt a že pro živého Boha, aby mu
toho nedělali, aby mu to odpustili, že už nigdá, nigdá takového sa
nem
pilu a
nedopustí.
„Opravdu, nigdá?“
„Opravdu, opravdu. A lešti bych to ešče jednúc udělal, tož
mne potom možete aj rozpárat a celého na kúsky rozřezat.“
—
Tož, dyž tak sliboval, tož ho pan rektor
*
*
Na
pustili.
věži.
Žúrek byl kostelník a pro ogary třetí osoba v dědině. První
pan farář, druhá pan rechtor, třetí on, lebo choval kluče od ko
stela, a koho chtěl, pustil na vežu, a koho nechtěl, nepustil. A kerý
z ogarů nechtěl na vežu!?
schodoch na pavlače. Po téj na
staly užší až ke klenutí. Tam už sa nigdy nezamětalo, a ležalo na
dva prsty prachu, až do nosa čpěl. Dalejc vedly už jenom žebříky
hrubé jako u sedláka na senník a po těch sa moselo vyšplhat, gde
visely zvony. Byly tam tři hrubé a jeden malučký, ale na ten sa
nezvonilo. Napřed poledňák, na ten sa zvonilo poledně, potem umí-
Napřed sa
lezlo po širokých
30
Ozef Kalda:
ráček, a na ten najvětší sa zvonilo,
enom dyž
sa zvonilo ve trojici.
Ale to si mosel člověk zacpat uši, jak to bláňalo, to sa zdálo, že
sa hlava rozskočí. Na poledňák sa takej zvonilo při ohni, ale to
tlklo srdce enom na jednu stranu.
„Já sem toho zažil enom jedenkráte“, povídal Rafajík, „ale
už bych po druhé nechtěl, ani za nevím co. Spím vám na hůře a
bim
a zas bim
ale mi to ve snu ani tak ne
najednúc bim
připadalo, že by sa zvonilo, povídám si sám u sebe, stakra, to sviští
ale venku větr, myslím sa kdosi oběsil, a zaseje čuju bim
bim,
a tož sa vám ze spánku přece proberu a pohledná proti svislám
živý oheň mne oblél! A tož sa neptajte, jak sem šustnul z húry.
Ale byl to enom celkem planý poplach, enom sušírna hořela.
Ale
nedopůščaj, Bože, pokerúsik do opravdy!“
Okenicema sa rozkládal výhled na všechny strany, až sa člo
věku radosfú zaplakat chtělo. Z dědiny pravda enom tu a tam ko
mín, kúšček doškové střechy prohledalo stromovím, ale v tom
tkvěl prám půvab, že to známé, blízké sa jaksi poschovávalo a
naprotiva tom že sa dálka javila, otvírajíc sa. A vše kol kolem
hrálo do zelena a o takových odstínoch, že člověk nevida to, ani
by si pomysliti nedovedl. Od stříbrnéj bílej, jak sa listoví na hrušňách v Nivách ligotalo, až po černúcí černú, gde dúbravy na samém dohledě ve stíně sa kúpaly. Ode potůček sa krátil pádolinú,
tam olše sa tmavily hnědým pněm a kostrbaté vrby jako staříci
Mezi
lúkama
hlavama
sobě
sa
směšno
vyvracaly.
proti
s_hrubýma
a na drahách dlhé hráze z živého plota, kerý růstl jak Pán Bůh
chtěl, pentlema sa plazily mezi žltavými lány obilé a z nich prola
movaly sa ku nebesům místy křivé plánky, místy slabé důbce. Po
úbočách bily do očí jako laty (záplaty) na žebrákovéj haleně re
mízky malúčké, jen je pichnút do kapsy, mezi nima sa odlišovaly
skalky léskovým ořeším, ostružinami a na kraji rozkvetlý šípek
sa odděloval bílú barvú. V dálce drobúnké korunky lemovaly sil
—
1
—
—
—
—
—
1
jako bonťbíky (kulaté knoflíky) kamizolu. A nejzáže, jako
dyby modrů mlhu spúščal, značily sa bez konca hrubé hory (le
sy). A hledá na ty hory, ogaři sa přestávali popichovat, a ostával
ni cu
v myšlenkách každý sám pro sebe. Tam žili
tam gdesi ešče dalej táhly sa divné země,
proslavení zbojníci,
stály krásné zámlky,
ti
Dyž v tom zaraz udeřil
čekaly nešťastné princezny zakleté
zvon, tak sa každý otřásl, vracaja sa z jiného světa.
co
a
k
enom
z
desek
tlo
nad
maléj
důře,
zvony
bylo
Vyšej
sa sotva člověk protáhl, vedl slabúčký žebřík. Tam sa už zřídka
málokterý ogara odvážil a pravíval, že vyšej už nic není, leda
trámy až po vršíček a že tam visí důle hlavu plno netopýrů, aj ko.
.
.
—
31
Ogaři.
likrát
nekerého
přinesl.
A
ogaři, obstúpja ho, dívali sa na divné
zvířa, co je pů ptáka a pů myši.
Ale jednúc sa cosi stalo a po tem ogaři dlho nesměli na vežu.
Smyslili si, že budu sami zvonit, a tož Žúrek dostaňa od nich ledakdy kúsek cigárka, lebo aj paklu tabáku jich nechával, at sa
ponatáhajú za provaz. A jednúc takej zvonil Slačala. Takový škut
malý
to byl, jako za krejcar bělka (houska), ale silisko
A
měl
vám
ten zvon rozkornbélal, tož zvon rozkmobelaja
sa: „poď, milý Slačalo“ a vidíš ho! pozdvihl si ho od země a
zvoník vyletěl do pozvýšky a ven okenicú, co sú ve věži po dvú na
hrozné.
jak on
si
každéj straně, ale provaza sa nepustil, držal sa ho jako piják (klí
ště), a zase sa pěkně okenicú vrátil. A Žúrek skok! po něm a smýk!
za lano a tak toho Slačalu osvobodil a po téj najďa kdesi v kůtě
laťový odlomek, hnal ogary hlava nehlava důle po schodoch, a
dlho mu nesměli přijít na oči.
Po
dvacíti rokoch.
Jako malý ogarec opustil sem svoju domovinu a teprve po dva
ceti letech dopřáno osudem zase sa vrátit na chvilku dóm. Oh, moc
a moc sa změnilo. Podle říky běží včil železnica, a kde býval najvěčí zblk (hlubina), tam stojí stanica. Istě, že hastrman. sa odtamtaď nadobro vystěhoval! Ode pak! Takový miluje ticho a pokoj.
Nová jednopatrová škola stojí na dědině, řadil hrubých oken chladně
a cuze na mne hledí. Nezná mne! Našu starú školu na kopečku
prám búrajú, holé trámy a krovy trčíja teskno do vzduchu, až sa
zdá, že ta škola chuděrka svýma dlhýma rukama nad hlavu lomí.
Téj najpěknější lipky u školy takéj není, větr ju vyvrátil. Starý pan
rechtor už kolikátý rok dřímajú pod drnem, dobrý pan farář v
ústraňú na odpočinku dožívají! svá bohatá léta. Všechno, všechno
sa změnilo. A moji ogaři, gde ste? Ženatí, cérky zase povdávané;
jiné starosti vám včil do hlavy nasedly a enom při chvilce oddechu,
zda zpomínáte? ,,Oh, vzpomínáme, na všecko vzpomínáme: ten
kráte nám bývalo lépe.“
—
1
—
Ozef Kalda:
32
Ogaři.
Hele, tamhle iacísi ogaři natírajú kyčkrle! Tož ogaři přece nekaokolo
světa!
až
do
skonání
Kruh
budu
sú
a
vymírajú!? Byli,
meňa zrovna
tak křivo okršlili jako my, a počítajú na „koně“, jako
počítali. Zahleděl sem sa na ně a světa zapomněl, pořád mi
připadalo divným, že nekerý z nich mi nepřipomene: ,,A co ty,
my
Pepku, enom
A
s
jako slp u cesty a nechytáš ? Hybaj sa, hybaj!“
chutí byl bych si zapálkoval!
Ale ogaři
A
tož v
stojíš
si
mne
nevšímajú, cele sú zabraní do hry.
tom vzduchu vznikly tyhle vzpomínky.
Konec.
MStí LIDOVÁ KNIHOVHÍ
eOTTWALDOV
—
HW V
lejsi
ázky.
řka táto přinášet! ti lide knihy cenné a pokrokové ze všech lite
ratur a Ušiti se bude od ostatních sbírek tím, že každý svazeček o 64
stranách přinese SO—32 obrázků, většinou celostranných, od vynikajíIcích malířů našich i cizích. Při tom budou svazečky úžasně levné. 1 jsme
(přesvědčeni, že, knížky tyto těšit se budou oblibě co nej větší.
.
i
Právě vyšel
1.
P.
2.
H.
3.
(r.
4.
5.
.T.
1.
až
5.
svazek, a to:
Stahl: Příhody
Tomáše Palečka.
Ch Andersen: Nehezké káče
a jiné povídky.
Chaucer: Povídky z pouti do Canterbury.
W. Scott: iPanna jezerní. Pán ostrovní.
H. Schwaiger: O hastrmanovi.
Další svazky, jež budou vycházet! ve lhůtAch čtrnáctidenních, bu
dou obsahovat!:
D. Defoe: Robinson I.
7. D. Defoe:
Robinson II.
S. J. Swift:
Cesty Gulliwerovy do
3. J. Swift: Gulllwer mezi obry.
6.
10.
Liliputu.
Bürger: Baron Prášil.
Lze koupit: u každého knihkupce
'
'
v
i
v každé prodejně novin.
1
;
.
1
NAKLADATELSTVÍ
.
B.
KOČÍHO V PRAZE,
\
Františkovo nábřeží 14
n.
;
Z velice zajímavých a poucných
o
r
vydali
dosud následujících
jspie
40 svazků po 50 h.
Tajemný
ostrov. Jinde za 6
K
SO
li,
u nás re
Dvacet tisíc mil pod mořem. Jinde za
po 50. hal.
Děti kapitána Granta. Jinde za 7
K
5
K
3
20
svazcích po 50
u nás ve
li,
Hvězda
jihu.
Jinde za 1
svazcích
2
30 h, u nás ve 3 svazcích po 50
Zelený paprsek. Jinde za 3 K, u nás za pouhých 50 h.
Pět neděl v baloně. Jinde za 3 IC, u nás za pouhých 50
Kolem měsíce. Jinde za 1 IC
Se země na měsíc. Jinde za
h.
li.
li.
u nás za pouhých 50 h.
80, u nás za pouhých 50 h.
50 h,
1
K
IC 90 h,
u nás za pouhých 50
h.
César Cascabel. (Okeánem na kře ledové.) Jinde za 3
2 svazcích po 50 h.
Chancellor. Jinde za 1 K 50 h, u nás za pouhých 50
Los číslo 9672. Jißde zá 1 K 20 h, u nás za pouhých 50
K
90
u nás ve
li,
.
Matyáš Sandorf, Jinde za 5, IC 20 h, u nás ve
Cesta kolem světa za 80 dní. Jinde za 2 K 40
Dobrodružství kapitána Hatterasa. Jinde za
4
50 hal.
3
h,
h.
h.
svazcích po 50
h.
u nás za pouhých 50 h.
K, u nás ve
Robur Dobyvatel. (Vzducholodí kolem světa.) Jinde
pouhých 50 h.
2
K
2
40
svazcích po
li,
u nás za
K, u nás za pouhých 50 h.
Patnáctiletý kapitán. Jinde za 4 K 50 h, u nás ve 2 svazcích po 50
Škola Robinsonů. Jinde za 1 K 90 ti, u nás za pouhých 50 h.
Plovoucí město. Jinde za
2
Závěť výstřednjkova. Jinde za
Plující ostrov. Jinde za 4
K
4
K
65 h, u
nás ve
2
svazcích po 50
li.
40 h, u nás ve 2 svazcích po 50 h.
Clovis Dardentor. Nebylo jinde vydáno, jen u nás za pouhých 50
Dobrodružství mistra Antifera. Jinde za
po 50
h.
3
K
40 h,
u nás ve
2
h.
svazcích
h.
Cesta do středu země. Jinde za 3.K, u nás za 50
h.
Hrad v Karpatech. Jinde za 1 K 50 h, u nás za 50 ti.
Dva roky prázdnin. Jinde za 4 K 80 h, u nás ve 2 svazcích po 50
Klaudius Bombarnak. Jinde za 2 K, u nás za 50 h.
NAKLADATELSTVÍ
B.
KOČÍHO V PRAZE,
ti.
Františkovo nábřeží 14
Knihtiskárna Jos. B. Zápotočný v Rokycanech.
n,