Vývojová psychologie

Transkript

Tvorba elektronické studijní opory
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Úvod do vývojové psychologie
Úvod do vývojové psychologie
Mgr. Radka Kozáková
Studijní cíle:
- seznámit studenty s předmětem vývojové psychologie a jeho cíli
- vysvětlit základní pojmy vývojové psychologie
- mechanismy vývoje a změny
Vlastní opora:
1. VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE.
1. 1 Úvod do vývojové psychologie.
Předmětem vývojové psychologie je studium změn v chování a prožívání v čase.
Cíle vývojové psychologie.
Vývojová psychologie je základní psychologickou disciplínou usilující o popis vývojových
změn charakteristických pro určité vývojové stupně. Pro klinickou praxi potřebujeme znát
především psychický vývoj člověka a rozumět podmínkám, které jej příznivě ovlivňují ve
zdraví a nemoci. Proto se budeme zabývat především psychologií ontogenetickou, od početí
do smrti, a charakteristikou zvláštností jednotlivých věkových období. Cílem vývojové
psychologie je popsat vývojové změny. Je žádoucí odvodit ze získaných údajů určité
obecné zákonitosti týkající se psychických struktur v průběhu vývoje člověka s konečným
cílem vytvořit jednotnou teorii.
Mechanismy vývoje a změny.
Vývoj představuje řadu změn, které jsou výsledkem střetnutí biologického vývojového
programu (zrání a růst organismu) s faktory sociálního prostředí (výchova a učení).
V dětství a dospívání jsou to hlavně změny evoluční, změny od méně dokonalého
k dokonalejšímu. Dospělost považujeme spíše za období stability a ve stáří se pak více
projevují změny involuční, v jejichž důsledku dochází k úpadku některých schopností a
funkcí.
Někdy můžeme vymezit změny jako progresivní, k lepšímu, nebo změny regresivní,
k horšímu. Lze je též rozdělit do kategorie tělesných změn, týkající se např. tělesného růstu,
výměny mléčného chrupu za stálý, růst sekundárních pohlavních znaků apod., nebo do
kategorie psychických změn, kde dochází např. ke zdokonalování na úrovni poznávacích
procesů, dozrávání osobnosti, citového vývoje.
Základními mechanismy vývoje jsou procesy zrání a učení. Zrání je podmínkou dosažení
stavu určité vnitřní připravenosti k učení a tím k rozvoji psychických vlastností. Učení se
projevuje změnou psychických vlastností vlivem zkušenosti. Pro úspěšný vývoj je třeba, aby
procesy zrání a učení byly ve vzájemném souladu a časové shodě. Program zrání, který je dán
genetickým aparátem je stálý a neměnný. Proměnlivější je působení vnějšího prostředí. Učení
má převážně charakter zprostředkované obecné zkušenosti. Zrání, které je nevratné, může být
v různém směru ovlivňováno novými zkušenostmi.
Učení ovlivňuje zejména výchova v rodině, v rámci socializačního procesu probíhá po celý
život jedince. Ze sociálního hlediska můžeme sledovat tři podoby učení:
1. přímé posilování – učení vlivem odměny a trestu,
2. imitace – napodobování,
3. identifikace – ztotožnění;
Znaky psychického vývoje.
A. Vývoj je celistvý proces, somatická a psychická složka jsou ve vzájemné interakci.
B. Vývoj je plynulý, jednotlivá stádia na sebe navazují, nelze je měnit.
C. Vývoj neprobíhá rovnoměrně v čase, s postupujícím věkem se zpomaluje, střídají se
období rychlejšího a pomalejšího tempa.
D. Vývoj lze charakterizovat postupnou proměnou od méně dokonalého
k dokonalejšímu, rozvoj prostřednictvím diferenciace a specializace.
E. Vývojové zvláštnosti se projevují individuálním způsobem.
F. Vývoj je proces nezvratný, k regresi dochází pouze v patologických případech.
Vývoj oboru.
Vývojová psychologie jako obor se vyčlenila v druhé polovině 19. století. V té době se
omezila pouze na pozorování malých dětí od jejich narození po několik málo let. Období před
narozením, stejně tak období dospělosti a stáří zůstávalo dlouho mimo pozornost.
V druhé polovině minulého století díky několika autorům se zájem o problematiku
psychického vývoje člověka rozrostl. Z našich autorů to byl V. Příhoda (1963 – 1972). Od té
doby dochází ke kvantitativnímu i kvalitativnímu nárůstu studií z této oblasti. Pokrok byl
dosažen ve studiu dětství i stáří.
Shrnutí:
Vývojová psychologie je základní psychologickou disciplínou usilující o popis vývojových
změn charakteristických pro určité vývojové stupně.
Vývoj představuje řadu změn, které jsou výsledkem střetnutí biologického vývojového
programu (zrání a růst organismu) s faktory sociálního prostředí (výchova a učení).
Základními mechanismy vývoje jsou procesy zrání a učení.
Vývojová psychologie jako obor se vyčlenila v druhé polovině 19. století.
Kontrolní otázky:
1. Co je cílem vývojové psychologie?
2. Vysvětlete rozdíl mezi mechanismy vývoje?
3. Vyjmenujte změny, ke kterým v průběhu vývoje dochází. Uveďte příklady.
Klíčová slova:
ontogenetická psychologie, změny evoluční, změny involuční, zrání, učení, přímé posilování,
imitace, identifikace
Seznam literatury:
Hill, G. Moderní psychologie. 2004. Praha: Portál. ISBN 80-7178-641-1.
Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. 2006, 2. vydání. Praha: Grada. ISBN
978-80-247-1284-0.
Millová, K. Psychologie celoživotního vývoje. 2012. Brno: Host. ISBN 978-80-7294-699-0
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. 1999. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-803-4.
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Periodizace a pojetí vývojové psychologie
Periodizace a pojetí vývojové psychologie
Studijní cíle:
- vysvětlení periodizace a pojetí vývojové psychologie
- seznámit studenty s teoriemi lidského vývoje
Vlastní opora:
1. 2 Periodizace a pojetí vývojové psychologie.
Periodizace psychického vývoje.
Lepší pochopení vývoje psychiky umožní dělení vývoje na jednotlivá stádia, jedná se o tzv.
periodizaci psychického vývoje. Velmi známá je periodizace podle autora J. Kurice z roku
1986. Kuric chápe stádia jako různě dlouhá období ohraničená mezníky. Vývojový mezník
určuje rozhraní dvou vývojových fází.
1. Stádium prenatální (početí, narození).
2. Stádium novorozence (narození, 28 dní).
3. Stádium kojenecké (28 dní, 1 rok).
4. Stádium batolete (1 rok, 3 roky).
5. Stádium předškolního věku (3 roky, 6 let).
6. Stádium mladšího školního věku (6 let, 10 – 12 let).
7. Stádium pubescence (10 – 12 let, 15 let).
8. Stádium adolescence (15 let, 22 let).
9. Stádium rané dospělosti (22 let, 30 let).
10. Stádium plné dospělosti (30 let, 45 let).
11. Stádium staršího dospělého věku (45 let, 65 let).
12. Stádium počátečního stáří (65 let, 75 let).
13. Stádium stáří (75 let, smrt).
Každé období popisujeme podle vývojové změny. Vývojový mezník může být biologický,
který je daný zráním (např. schopnost lokomoce), může být psychický (daný vnitřními
dispozicemi) a sociální (např. nástupem do školy, v ČR – 6 let).
V obsahu jiných periodizacích se setkáváme s mírně odlišným rozdělením. Například stádium
rané dospělosti je nazýváno stádiem časné dospělosti, stádium plné dospělosti je stádiem
střední dospělosti, také plný dospělý věk můžeme označit jako pozdní dospělost. Stádium
stáří zpravidla začíná 65 rokem, od 75 let spojujeme stáří s oborem gerontopsychologie.
V období pubescence se setkáváme s pojmem sekulární akcelerace nebo-li urychlení vývoje
v průběhu staletí. Sekulární akcelelerace přinesla rychlejší začátek tělesného a duševního
dospívání, ale současně umožnila delší dobu pro dokončení plného rozvoje. V důsledku
sociálních změn, např. oddálení narození prvního potomka, oddálení nástupu do zaměstnání,
vzrůstající doba profesní přípravy, oddálení nástupu do důchodu, dochází a pravděpodobně i
bude docházet ke změnám charakteristik jednotlivých období zejména ze sociálního hlediska.
Psychoanalytické pojetí psychického vývoje.
Při studiu vývojové psychologie se velmi často setkáváme s různými teoriemi a názory na
psychický vývoj jedince. Jednou z významných teorií je známá teorie rakouského lékaře a
psychologa Sigmunda Freuda (1856 – 1939). Podle této teorie vycházíme z předpokladu, že
psychický vývoj závisí na uspokojování pudů, hlavně pudu sexuálního. Sexuální energie se
fixuje postupně na různé zóny.
1. Orální stádium – zhruba první rok dítěte, aktivity vázané na ústa, libost získaná ze sání a
později z kousání.
2. Anální stádium – druhý a třetí rok, uspokojování emočních potřeb je vázáno na oblast
vyměšování, libost získává vypuzováním a zadržováním výměšků.
3. Falické stádium – čtvrtý a pátý rok, dítě získává libost z genitálií, infantilní masturbace je
častá, dítě si je vědomo svého pohlaví a přesunuje lásku na rodiče opačného pohlaví.
4. Latentní stádium – do puberty, ústup citových a sexuálních zájmů, období rozumového
dozrávání.
5. Genitální stádium – od puberty, souvisí s pohlavní dozráváním, rozvoj sexuálního cítění.
(Řehulka, 1997, s. 32)
Koncepce psychického vývoje podle Jeana Piageta.
Významný švýcarský vědec Jean Piagete (1896 – 1980) zkoumal vývoj poznávání u dítěte a
vytvořil teorii, která nebyla všeobecně přijata, má své zastánce i odpůrce. Teorii rozdělil do
pěti stádií:
1. stádium senzomotorické (od narození do dvou let). Dochází k vytvoření pojetí
trvalého předmětu a k vytvoření specifického vztahu k matce (kolem 7. měsíce). Dítě
začíná hledat předmět, který zmizel z jeho zorného pole.
2. stádium symbolické (od dvou do čtyř let). Souvisí s nástupem řeči, slova obsahují
spíše přání dítěte než skutečná fakta.
3. stádium názorného myšlení (od čtyř do osmi let). Dítě vyvozuje závěry v názorné
rovině.
4. stádium konkrétních operací (od osmi do dvanácti let). Dítě si vytváří myšlenkové
kategorie, pojem třídy, počtu, řady.
5. stádium abstraktních operací (kolem 12 roku). Dítě si vytváří skutečnou logiku na
abstraktní úrovni, vytváří domněnky a ověřuje je, vyvozuje úsudky z obecných soudů.
Na základě nových výzkumů a poznávání stádií dospělosti a stáří, bychom mohli doplnit k
těmto stádiím ještě jedno významné stádium, které nespadá do dětského věku. Poukazuje na
skutečnost, že vývoj poznávání nekončí obdobím puberty, nýbrž pokračuje i v dospělém věku.
Toto období, které můžeme pojmenovat obdobím řešení praktických problémů, je spjato
s lidskou zkušeností, kterou člověk získává v průběhu života. Právě zkušenost může plnit
funkci kompenzační a může příznivě nahradit upadající psychické funkce a schopnosti ve
starším věku.
Psychoanalytická teorie lidského vývoje podle Eric H. Eriksona.
Eriksonovým základním východiskem je předpoklad, že vývoj člověka se děje po celý jeho
život. Kromě pěti stadií vývoje dítěte připojil ještě tři stadia vývoje dospělého člověka.
Důležitá je také jeho představa o oboustranném ovlivňování generací, které nazval
vzájemností (mutualitou). Nejen rodiče ovlivňují vývoj svého dítěte, ale i děti mají vliv na
životní cesty svých rodičů a prarodičů.
Nejznámější je Eriksonova teorie osmi věků člověka (Erikson 1950, 1963, Boeree, 2009). V
ní vymezil osm fází vývoje osobnosti; každá fáze je spojena s nějakým zásadním životním
úkolem, který v sobě nese určitý vnitřní konflikt (vývojovou krizi). Pokud je tento konflikt
vyřešen, přináší to pro ego člověka novou sílu a mohutnost. Pokud konflikt vyřešen není,
jedinec opouští fázi s pocitem méněcennosti a ten si nese do další životní etapy.
Osm věků člověka - osm stadií vývoje lidského života
(zdroj: Erikson, 1950, 1963; Boeree, 2006)
1. stadium - základní důvěra proti základní nedůvěře (od narození do 1 roku).
2. stadium - sebedůvěra, autonomie a vůle proti zahanbení, studu a pochybám (od 1 do 3 let).
3. stadium - iniciativa, ochota riskovat oproti pocitům viny, rozvíjí se svědomí (od 4 do 5
let).
4. stadium - poznávání světa, získávání kompetence, snaživost proti lhostejnosti a pocitu
méněcennosti (od 6 do 12 let).
5. stadium - nalezení identity a věrnosti, převzetí role svého pohlaví oproti difúznosti rolí při
zařazování do společnosti a strachu ze zavržení (od 12 do 18 let).
6. stadium - intimita, sblížení, láska proti izolaci, samotářství (mladší dospělost).
7. stadium - sociální zralost, plodnost, vyvrcholení života, produktivita a péče o druhé oproti
stagnaci, prázdnotě, chudosti vztahů (střední dospělost).
8. stadium - moudrost, sebeúcta, integrita „já“ proti zoufalství, zahořklosti, depresi (pozdní
dospělost, stáří). V osmé životní etapě je úkolem vyrovnat se s bilancí svého života, přijmout
život takový, jaký byl, i fakt smrti (Janečková, Vacková, 2010).
Shrnutí:
Lepší pochopení vývoje psychiky umožní dělení vývoje na jednotlivá stádia. Každé období
popisujeme podle vývojové změny.
Při studiu vývojové psychologie se velmi často setkáváme s různými teoriemi a názory na
psychický vývoj jedince. Jednou z významných teorií je známá teorie rakouského lékaře a
psychologa Sigmunda Freuda ( 1856 – 1939 ).
Významný švýcarský vědec Jean Piagete ( 1896 – 1980 ) zkoumal vývoj poznávání u dítěte.
Eriksonovým základním východiskem je předpoklad, že vývoj člověka se děje po celý jeho
život. Eriksonova teorie osmi věků člověka vymezuje osm fází vývoje osobnosti; každá fáze
je spojena s nějakým zásadním životním úkolem, který v sobě nese určitý vnitřní konflikt
(vývojovou krizi).
Kontrolní otázky:
1. Jmenujte vývojové mezníky jednotlivých vývojových stádií.
2. Co je to sekulární akcelerace?
3. Co je podstatou pojetí psychického vývoje S. Freuda?
4. Jmenujte stádia psychického vývoje J. Piageta. Uveďte příklady.
5. Jaký je základ teorie osmi věků člověka podle Eriksona?
Klíčová slova:
periodizace, mezník, akcelerace, psychoanalytické pojetí, vývoj poznávání, teorie osmi věků
člověka
Seznam literatury:
Janečková, H., Vacková, M. Reminiscence. 2010. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-581-3.
Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. 2006. 2. vydání. Praha: Grada. ISBN
978-80-247-1284-0
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. 1999. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-803-4
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Prenatální vývoj
Stádium prenatální
Studijní cíle:
- seznámit studenty s prenatálním vývojem jedince
- vysvětlit základních pojmy, fáze vývoje plodu
- ohrožení optimálního vývoje plodu
Vlastní opora:
1. 3 Stádium prenatální.
Mezníky prenatálního období jsou početí a porod. Od početí, tedy splynutí dvou zárodečných
buněk, spermie a vajíčka, pokračuje fáze výrazného růstu končící porodem plodu. Nejen geny
zděděné od otce a matky určují charakteristiky člověka, psychologie věnuje pozornost
zejména působení prostředí na vývoj jedince a utváření interakce mezi plodem a matkou.
Patologické změny v prenatálním období mohou negativně ovlivnit vývoj jedince v dalších
vývojových stádiích. Prenatální vývoj trvá 9 kalendářních nebo 10 lunárních měsíců po 28
dnech, období je nazýváno těhotenství matky.
Psychologie studuje život člověka již před jeho narozením, studuje vlastnosti otce a matky,
kvalitu jejich soužití, prostředí, do něhož se dítě narodí.
1. 3. 1 Proces vývoje
V porodnické praxi je zvykem členit těhotenství na trimestry (dle kalendářních měsíců):
- první trimestr – do 3. měsíce;
- druhý trimestr – do 6. měsíce;
- třetí trimestr – do 9. měsíce;
Fáze podle vývoje plodu:
1. germinační fáze – probíhá během prvních 14 dnů těhotenství. Spojením vajíčka a
spermie vzniká zygota, poté začíná buněčné dělení, vzniká blastocysta – masa buněk,
která se usadí na stěně dělohy (implantace).
2. embryonální fáze – probíhá do 12 týdne. Dalším dělením se vytváří specializované
buněčné vrstvy, z nichž se formují hlavní orgány a systémy – plíce, srdce, mozek.
Utváří se placenta, která plní čtyři základní funkce: A: vyživuje plod, B: odstraňuje
odpadní látky, které plod vytváří, C: filtruje škodlivé látky a viry (ne zcela), D: slouží
jako dočasný imunitní systém, poskytuje plodu protilátky, jaké si vytváří matka
(chrání dítě ještě šest měsíců po narození). Vytváří se pupeční šňůra, spojení mezi
plodem a matkou. Plod je vystaven všem látkám z matčina těla, které mohou i těžce
poškodit vyvíjející se orgány plodu.
3. fetální fáze – trvá do porodu. Období zrání a růstu. Přibývání na váze, pohyby dítěte
kolem 16. týdne, dozrávání oběhového a nervového systému, orgány se ujímají své
funkce.
Charakteristika plodu.
Plod má typické znaky a projevy, není pasivní, má schopnost přijímat informace.
A: Plod je aktivním organismem, reaguje na podněty – sluchové, změny polohy, hledá
vhodnou polohu.
B: Plod je schopen nejjednodušších forem učení, reaguje většinou pohybem na různé podněty,
také vrozenou schopností reagovat na nové podněty orientačně – pátracím reflexem, postupně
diferencovaně reaguje na různé zvuky, hlas matky.
C: Chování má své charakteristické rysy, které přetrvávají i po narození, např. typ
temperamentu.
První trimestr – 9. týden – registrace aktivity mozku na EEG.
Druhý trimestr – 3. měsíc – reakce na dotek v okolí úst, sací pohyby, pohyb hlavou, nohama,
trupem; 4. měsíc – reakce na dotek kdekoliv na těle, mění výraz tváře, otvírá a zavírá ústa,
vytváří se základní reflexy; 5. měsíc – rozlišuje chutě, čím více je plodová voda sladší, tím
více ji plod polyká, vnímá zvukové podněty, rozlišení spánkového a bdělého stavu; 6. měsíc –
reakce na podněty, diferencované pohyby, schopnost habituace plodu – přivykání, úbytek
reakce na stejný podnět.
Třetí trimestr - šance na přežití při předčasném narození, kompetence se diferencují,
přibývání na váze – 0, 23 kg každý týden.
Optimální vývoj plodu, způsob komunikace matky s dítětem.
Narození dítěte přináší určitý emoční a sociální zisk, na druhé straně ztrátu dosavadních rolí,
volnosti a větší zodpovědnost. Z hlediska vývoje je důležité zachovávat po celou dobu
těhotenství, i dobu před plánovaným těhotenstvím, zdravý životní styl.
Odborná prenatální péče a příprava na porod jsou velmi důležité. Lékař těhotenství vyloučí
nebo potvrdí, zváží rizika, pokud má žena potíže, doporučí, jak by se měla během těhotenství
chovat.
Doporučení se týkají zdravé výživy, správná výživa snižuje riziko předčasného narození
s nízkou porodní váhou. Lékař doporučí konzumaci bílkovin, vitamínů (před plánovaným
těhotenstvím i po dobu prvního trimestru se doporučuje kyselina listová jako prevence vzniku
vývojových vad), železo a vápník. Přibývání na váze by mělo být přiměřené, konzumace
bílého pečiva a sladkostí vede k vyššímu přibývání na váze.
Stres, napětí a únava mohou mít negativní dopad na plod. Žena by měla proto více
odpočívat a relaxovat. Důležité je zmírnit pracovní tempo, vyhýbat se těžké fyzické práci
nejen na počátku, ale i na konci těhotenství.
Optimálním věkem pro početí je věk mezi 20. a 30. rokem. Trend narození prvního dítěte po
30. roce, ne-li kolem 40. roku je patrný. Kvalita genetického materiálu, který obsahuje vajíčka
se s přibývajícím věkem zhoršuje. Zvyšuje se pravděpodobnost genetického poškození plodu,
např. Downův syndrom. Klesá i kvalita spermatu, zvyšuje se riziko poškození chromozomů.
yšetření v těhotenství.
Genetické vyšetření, ultrazvuková vyšetření, vyšetření vzorků z chorionu (jehlou se
odebere vzorek buněk ze zevního plodového obalu, 8. – 12. týden), amniocentéza
(jehlou se odebere vzorek plodové vody, zjištění Downova syndromu, rozštěpy rtu, patra,
páteře, 12 – 18 týden), krevní testy rozpoznají určité problémy.
V
Způsob komunikace matky s dítětem:
1. Fyziologický způsob komunikace zprostředkovává krev procházející placentou, v ní jsou
obsaženy různé látky, vznikají různé biochemické reakce např. na stres, které jsou přenášeny
na plod.
2. Smyslová komunikace. Plod reaguje na smyslové podněty, na masírování, mateřský hlas,
libost a nelibost vyjadřuje kopáním.
3. Působení emoční složky postoje k dítěti. Koncentrace pozornosti na plod, emoční složka
postoje k dítěti, součást relaxačních procedur.
1. 3. 2 Ohrožení optimálního vývoje plodu, vývoj předčasně narozených dětí.
Teratogeny jsou negativní faktory, které mají vliv na plod. Některé jsou nebezpečné
v prvních týdnech těhotenství, kdy se vyvíjí např. srdce, patro.
Mezi teratogeny patří: alkohol, kouření, návykové látky, chemické látky, radiace, některé
léky, infekční onemocnění. Činitelé, které mohou ovlivnit vývoj, např. pesticidy, vystavení
vysokým teplotám, elekromagnetická pole.
Alkohol může vážně poškodit plod, zvláště konzumace velkého množství alkoholu po celou
dobu těhotenství. Výsledkem je FAS – fetální alkoholový syndrom. Děti s FAS trpí
anomáliemi, omezeným růstem, mentální retardací, nepravidelností v obličeji, srdečním
poškozením i problémy s chováním a učením. Akutní intoxikace alkoholem v době porodu –
novorozenec má stejné množství alkoholu v krvi jako matka; je ohrožen na životě, neboť není
vybaven metabolizační funkcí. Novorozenec prožije první den života situaci podobnou
terminálnímu stádiu závislosti, v jeho buňce je nesmazatelně zapsán biochemický stav
terminální závislosti.
Kouření během těhotenství způsobuje vady plodu, zvláště nikotin a oxid uhelnatý mají vliv
na množství kyslíku, který je zárodku k dispozici. Děti kuřaček mají nízkou porodní váhu,
narodí se předčasně nebo jejich děti mohou mít problémy s chováním a učením.
Jiné chemické látky, některé léky a drogy mohou způsobit vážná poškození, deformace a
potrat.
Také vliv infekčního onemocnění jako jsou zarděnky (dnes jsou ženy očkovány) může
způsobit poškození. Sledují se i jiná onemocnění, vliv např. na vývoj srdce v prvním
trimestru.
Předčasně narozené děti.
Díky vyspělé zdravotnické péči přežívá stále větší procento těžce nedonošených dětí
s porodní váhou menší než 1000g. Jen malé procento těchto dětí, 2%, je postiženo těžce, ale
pravděpodobnost lehčích postižení a funkčních odchylek CNS je vyšší. Přibližně od 24. týdne
těhotenství lze plod zachránit, pro dozrávání plícní tkáně se podávají léky pro dozrávání 48
hodin před plánovaným porodem v tomto období. Plod váží ve 24. týdnu okolo 600 g.
Nedonošené děti jsou dráždivé, labilnější, méně reaktivní. V pozdějším věku mívají poruchy
soustředění, pozornosti, jsou úzkostní.
Snahy o zkvalitnění péče o předčasně narozené děti – zlepšení psychologické kvality života,
podmínky se přizpůsobují životu dítěte v děloze (málo světla, mírné zvuky, podložka
naplněná vodou). Prostředí je však obohacováno o nové podněty, např. haptické.
Reakce na bolest.
Plod reaguje na bolestivé podněty jinak než my. Nedonošené děti, které byly vystaveny po
porodu bolestivým zákrokům, byly později méně reaktivní než děti s méně bolestivými
zážitky. U plodu od 23. týdne těhotenství je možné zaznamenat reakce na bolest v obličeji
nebo v motorických projevech. Pokud jsou plody v 19. týdnu vystaveny bolestivé proceduře,
produkují jako odpověď stresové hormony. Podle některých zpráv při potratu mezi 21. a 23.
týdnem plody křičí tak, že je možné je slyšet. Předpokládá se, že plody od konce druhého
trimestru vnímají bolest víc než novorozenci.
P
orod.
Porod – vypuzení obsahu plodového vejce (plodu, placenty, plodových obalů, plodové
vody) z organismu rodičky.
Doby porodní:
1. doba porodní – postupné otevírání plodových cest, kontrakce po 5 minutách, délka
maximálně 12 hodin. Délka doby ovlivněna hmotností plodu, nízkým či vysokým věkem
rodičky, menšími rozměry plodových cest. Doporučují se změny polohy a prostředí rodičky
pro zmírnění bolesti – balon, vana.
2. doba porodní – úplné otevření porodních cest a narození dítěte, trvá od několika minut po
2 a více hodin.
3. doba porodní – porod placenty a plodových obalů, trvá několik minut, max. desítky minut.
4. doba porodní – první 2 hodiny po porodu, kontrola síly krvácení a celkového stavu
pacientky.
Císařský řez – provádí se vodorovný řez na břišní stěně v celkové nebo svodné anestezii.
Indikací pro provedení císařského řezu je: velký plod, ohrožení plodu v 1. době porodní a 2.
době porodní, poloha plodu příčná nebo koncem pánevním, zúžená pánev rodičky, dva
císařské řezy. Císařský řez je prováděn akutně nebo plánovaně v 10% případů.
Perinatální poškození plodu vzniká v důsledku problémů během porodu. Poškození bývá
způsobeno nedostatkem okysličování mozku při protrahovaném porodu, problémech s pupeční
šňůrou, vdechnutím plodové vody. Může jít o pohmoždění hlavy či vliv léků podaným matce
proti bolestem.
Dušení plodu z důvodu snížení příjmu kyslíku je jednou z nejčastějších příčin úmrtí nebo
těžkého poškození plodu. Nejmírnější stádium se nazývá hypoxémie, dále pak hypoxie,
nejtěžším stádiem je asfyxie. I po asfyktické příhodě může dojít k úplnému uzdravení, záleží na
rychlosti obnovy kyslíku. Hypoxie vzniká v 90% prenatálně, špatnou funkcí placenty, při
onemocnění matky, např. pokud má matka potíže s krevním tlakem, při předčasném
odlučování placenty. Příčinou asfyxie může být ze strany plodu např. selhání srdce, těžká
anemie či nezralost, sepse a další. Ze strany matky mezi příčiny řadíme špatný průtok
placenty, abnormální děložní kontrakce, komprese pupečníku, předčasné odloučení placenty a
další. Pomocí kardiotokogramu (KTG) lze odhalit hypoxii před i za porodu. Pomocí elektrod
je snímána srdeční činnost plodu a zároveň nitroděložní tlak matky.
Shrnutí:
Mezníky prenatálního období jsou početí a porod. Plod má typické znaky a projevy, není
pasivní, má schopnost přijímat informace. Fáze vývoje plodu jsou: germinační, embryonální a
fetální fáze. Způsob komunikace matky s dítětem: fyziologický způsob komunikace,
smyslová komunikace, působení emoční složky postoje k dítěti.
Porod – vypuzení obsahu plodového vejce (plodu, placenty, plodových obalů, plodové vody)
z organismu rodičky. Teratogeny jsou negativní faktory, které mají vliv na plod. Perinatální
poškození plodu vzniká v důsledku problémů během porodu.
Kontrolní otázky:
1. Popište fáze vývoje plodu.
2. Který orgán plní významnou roli v prenatálním vývoji? Jaké má funkce?
3. Uveďte teratogeny, které mohou způsobit těžké poškození plodu.
Klíčová slova:
germinační fáze, embryonální fáze, fetální fáze, trimestr, teratogeny, komunikace, FAS,
oxytocin, hypoxie, KTG
Seznam literatury:
Allen, K. A. Přehled vývoje dítěte. 2005. Praha: Academia. ISBN 807-367-0550.
Huther, G., Krens, I. Tajemství prvních devíti měsíců. 2010. Praha: Portál. ISBN 978-807367-763-3.
Matějček, Z. Prvních 6 let ve výchově a vývoji dítěte. 2005. Praha: Grada. ISBN 80-2470870-1
978-80-247-1284-0
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. 1999. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-803-4
Úkol: Popište vývoj plodu v průběhu těhotenství měsíc po měsíci. Do tabulky zaznamenejte
nejvýznamnější pokrok v každém měsíci. Údaje zjistěte z dostupných zdrojů (literatura,
internet atd.) a uveďte původ zdroje.
1.měsíc
2.měsíc
3.měsíc
4.měsíc
5.měsíc
6.měsíc
7.měsíc
8.měsíc
9.měsíc
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Studijní cíle:
-
Novorozenec
Stádium novorozenecké
seznámit studenty s novorozeneckým vývojem jedince
vysvětlení základních pojmů
chování novorozence, potřeby dítěte v novorozeneckém věku
péče o novorozence
Vlastní opora:
1. 4. Stádium novorozenecké.
Novorozenecké stádium trvá přibližně 1 měsíc, přesně 28 dní. Je to doba adaptace, během níž
se dítě přizpůsobuje novým podmínkám, které jsou odlišné od podmínek intrauterinního
života. Tělíčko novorozence přebírá zodpovědnost za dýchání, přijímání potravy, vylučování
a regulaci tělesné teploty. Tyto tělesné systémy nejsou zralé, dítě je zcela závislé na péči
rodičů.
1. 4. 1 Tělesný vývoj.
Průměrná váha dítěte při narození je od 3 do 4 kg, děvčata váží 3,2 kg a chlapci 3,4 kg. Délka
dítěte je v průměru kolem 50 cm. Hrudník je válcovitého tvaru, o něco větší než hlava. Dech
může být nepravidelný, dechová frekvence 30 – 50 nádechů a výdechů za minutu.
Končetiny jsou asymetricky rozložené, což je dáno nezralostí nervového systému, hlava je
otočená na stranu, většinou k ruce, která směřuje nahoru. Této pozici se říká „šermířská“.
Dochází ke spontánním pohybům horních a dolních končetin. Pohybový potenciál má reflexní
charakter.
Vrozené reflexy umožňují novorozenci adaptovat se na nové prostředí. Patří mezi ně reflex
polykací, sací, hledací. Moroův úlekový reflex se spustí při hluku, nečekaném doteku či
podtržení podložky pod dítětem, dítě rozhodí paže od těla, pak je rychle vrátí a pokrčí nohy.
Mizí kolem 3. měsíce, patologická je absence či nevymizení. Podobně je to i ostatních
reflexů. Úchopový reflex způsobuje, že dítě pevně sevře prsty kolem předmětu, který je mu
vložen do ruky. Reflex Babinského, zvednutí palce nohy a rozevření ostatních prstů při
kožním podráždění chodidla od paty k palci, do dvou let je normální. Můžeme zaznamenat
tzv. chůzový reflex, pokud dítě opatrně postavíme, můžeme sledovat jak zvedá nožičky jako
při chůzi.
nemocnění novorozenců.
Novorozenecká žloutenka je častým jevem u novorozených dětí, asi v 50% případů.
Krev proudící přes placentu obsahuje méně kyslíku než krev každého z nás, proto
O
plod pro lepší adaptaci na podmínky v děloze, si vytváří jiný typ červeného barviva, tzv.
fetální hemoglobin, který přenáší kyslík i v prostředí s menším obsahem kyslíku, za druhé má
plod červených krvinek mnohem více. Po porodu vzniká situace, že tělo je zásobované
kyslíkem z plic a vznikne nadbytek červených krvinek, proto se začnou rozpadat až do 2. a 3.
měsíce po porodu. Rozpadem erytrocytů se uvolňuje do krve hemoglobin, který je
metabolizován na žluté barvivo bilirubin, který je dále zpracováván játry. Vzhledem k tomu,
že u novorozence nejsou zralá, usazuje se v tkáních a projevuje se ve žlutém zbarvení kůže a
sliznic. Nejzávažnějším typem žloutenky je hemolytická nemoc, vzniká v důsledku neshody
krevního faktoru matky a dítěte. Hrozí ukládání bilirubinu do mozkové tkáně a hrozí nevratné
poškození mozku.
Prevencí je pravidelné kojení, čímž se zvýší množství vyprazdňované stolice a bilirubin
odchází. Při léčbě se dítě vystavuje na denní světlo, léčí se fototerapií, modrým světlem, které
rozkládá bilirubin, který je vylučován močí.
1. 4. 2 Percepčně – kognitivní vývoj.
Podnětový přísun je podmínkou pro rozvoj orientace a učení. Rozlišuje smyslové podněty.
Základem orientace v prostředí je zrak. Novorozenec dává přednost ostrým kontrastům,
lomeným liniím a křivkám. Přitažlivým objektem je lidský obličej. Zrakové ostrosti dosáhne
až kolem jednoho roku věku. Optimální vzdálenost pro zrakové vnímán je 20 až 30 cm. Už
v prvních dnes si dítě pamatuje obličej své matky. Má schopnost vizuálního rozlišování, což
je dokazováno pomocí tzv. habituačních pokusů, po chvíli pozorování pozornost k podnětu
klesá. V prvních dnes je vidění černo-bílé. Schopnost barevného odlišování se objevuje kolem
3. až 4. měsíce, tedy v období kojeneckém.
Sluchové rozlišování registrujeme v oblasti preference hlasu matky. Dovednost lokalizace
zdroje zvuku se objevuje v období novorozeneckém, později se ztrácí a osvojuje se až kolem
3. a 4. měsíce.
Dobře vyvinutý je i hmat, novorozenci mají rádi teplo a taktilní uklidňování, sání prstů je
pozorováno od 24. týdne těhotenství. Připomeňme si teorii Freuda, dítě do jednoho roku
prochází orálním stádiem, uvedeno v kapitole „Psychoanalytické pojetí psychického vývoje“.
Chuť a její rozlišování je prokázána už v prenatálním období. Dítě preferuje sladké.
Čich je dobře vyvinutý, uvádí se, že dítě pozná po čichu svou matku 45 hodin po narození.
Zralý novorozenec je schopen učit se, hlavně díky přijímání smyslových informací, hledá
souvislosti v podnětovém okolí a získává z nich zkušenosti.
1. 4. 3 Chování novorozence, podmínky a prostředí.
Brazelton (1987) rozlišuje 6 základních behaviorálních stavů novorozence:
1. Hluboký spánek. Dech je pravidelný, svalový tonus je nízký.
2. Lehký spánek (u malých dětí rozlišujeme fázi aktivního a pasivního spánku, REM fáze
spánku se objevují kolem 6 roku). Oči jsou pootevřené, sledujeme rychlé oční pohyby, dech je
nepravidelný, sledujeme změny mimického výrazu.
3. Dřímota je přechodný stav mezi spánkem a bděním, oči jsou kalné s neurčitým pohledem,
registrujeme mírné svalové napětí a záškuby.
4. Klidný bdělý stav. Oči jsou otevřené, dítě se dívá, naslouchá, aktivita nízká, střední
svalové napětí.
5. Aktivní bdělý stav je charakterizován značnou pohybovou aktivitou, krátkými hlasovými
projevy.
6. Pláč obvykle doprovází pohybová aktivita a nepravidelný dech.
Způsob reagování novorozence na vnější podněty je individuální.
Kromě spánku a stavu plné vigility rozlišujeme stavy přechodné - stav vzrušení projevovaný
křikem. Spánek, který trvá až kolem 20 hodin denně, je málo konsolidovaný.
K dalším projevům novorozence patří: novorozenecká imitace (jednoduché mimické výrazy –
vystrčení jazyka, otevření úst), jednoduchá vokalizace, jednoduché výrazy emocí. Dítě je
vybaveno vrozeným motivem komunikovat.
K naplnění schopnosti učit se, musí být splněny podmínky ze strany dospělého, musí citlivě
reagovat na změny chování, vytváří se žádoucí soulad pozornosti a emocí. K synchronii
aktivit dochází při krmení, koupání, přebalování, i ve spánku.
Občasná asynchronie se vyskytuje u všech párů, matka – dítě. Matka nereaguje přiměřeně na
rytmus dítěte, chybí ji empatie. Na druhé straně může být dítě zvýšeně dráždivé.
Někteří soudí, že kontakt matky s dítětem v prvních minutách je pro navození úspěšné
interakce důležitý. Důležitá je kvalita časných interakcí, souvisí se sociální obratností dítěte
v pozdějších sociálních kontaktech s druhými dětmi i dospělými. S kvalitou interakce souvisí
i vyladěnost v čase. Děti matek, které reagují na pláč dítěte s malou latencí, do 90 sekund,
jsou méně plačtivé a celkově spokojenější. Dobré podmínky vytváří systém rooming-in, kdy
je matka s novorozeným dítětem na stejném pokoji 24 hodin.
Mrlinová a Šulcová (1993) uvádějí na základě pozorování v našich porodnicích tyto
nepříznivé faktory: způsob vedení porodu – žena je v roli podřízeného pacienta; neosobní a
anonymní přístup; upřednostňování hygienických aspektů před psychologickými; separace
matky a dítěte; nedostatečné informace o kojení, nerespektování biorytmu dítěte; rutinní péče
sester.
V praxi mnohých porodnic dochází k výraznému posunu k nápravě těchto nedostatků. Neméně
důležitou roli při zkvalitňování péče a přístupu porodních asistentek k matkám hraje i
zvyšování kvalifikace porodních asistentek a podpora dalšího vzdělávání.
Významný je i důraz na podporu kojení. Příkladem je pražská skupina IBFAN (International
Baby Food Action Network), propagující mezinárodní program UNESCO – 10 kroků
k úspěšnému kojení.
ejpřirozenější výživa dítěte - kojení.
Už v graviditě dochází k vylučování mleziva – kolostra, které je také potravou
novorozence v prvních dnech. Od mateřského mléka se liší tím, že obsahuje vysoký
počet bílkovin, cukrů a minerálů vyšší energetické hodnoty. Drážděním bradavek při kojení
stoupá hladina prolaktinu, hormonu stimulujícího tvorbu mléka a také hladina oxytocinu,
který podporuje vylučování mateřského mléka z mléčné žlázy. Mateřské mléko obsahuje
obranné látky proti infekcím, obsahuje přiměřený poměr vitamínů, bílkovin, tuku a vody.
N
Prostředí.
Dítě je vybaveno vrozenými vzorci chování, je schopno se adaptovat na podmínky, v nichž po
narození žije. Rodina uspokojuje biologické potřeby, ale i základní psychické potřeby,
především potřebu bezpečí a citového vztahu. Rodina poskytuje dítěti vzorce chování,
působení na vytváření představ dítěte o sobě samém v procesu socializace.
Dle Mahlerové probíhá v tomto období proces socializace elementární, kdy v prvních šesti
měsících jde o socializaci pasivní, v dalších šesti se jedná a socializaci aktivní. Dále pak
mluví o rodinné a veřejné socializaci.
Okolnosti, za nichž došlo k početí a narození dítěte, ovlivňují vztah i chování rodičů k dítěti.
Fakt, že bylo dítě příčinou uzavření manželství, případně zda bylo dítě nechtěné, může být
příčinou vzniku zneužívání a týrání dítěte. Při psychickém strádání hovoříme o psychické
deprivaci dítěte, neuspokojování potřeby citového přijetí, lásky a bezpečí. Může vést
k deformacím rozvoje osobnosti.
Role otce.
Otázka, jak se otec podílí na výchově a péči o malé dítě, je dnes běžnou otázkou.
Sociologické výzkumy říkají, že v minulém století došlo k větším změnám ve funkci otce
v rodině než ve funkci matky, a to směrem k intimitě rodinného života. Tam, kde se otec o
dítě spontánně zajímá, nedochází při přechodných neshodách v manželském životě tak často
k rozvodům.
Jsou tu však i určitá nebezpečí:
A: Mladí muži se zastaralými názory na mužskou důstojnost, kteří
se nedovedou oprostit od kamarádů, sportu, party nebo původní
rodiny. Jsou opožděni ve vývoji své mužnosti. Jejich mužnost je
dysfunkční.
B: Dozrávají zatěžkávací zkoušky. Pokud se nenašel způsob, jak se
u dítěte vystřídat, může být matka přetížena. Otec z této nehostinné
atmosféry může unikat.
C: Tendence udělat z péče o dítě jen ženskou záležitost, jakési
ženské mystérium. Dítě si sobecky přivlastní a ostatní členy z péče
o ně vyřadí.
Pět duševních potřeb dítěte.
Co děti po duševní stránce nejvíce potřebují? Pět základních psychických potřeb, které by
měly být naplněny v pravý čas a v náležité míře, aby se dítě po duševní stránce vyvíjelo
dobře, zdravě, uspokojivě. Následkem nedostatku může vzniknout psychická deprivace.
1. dost podnětů – potřeba přiměřené stimulace čili přívodu
podnětů z vnějšího světa.
2. smysluplný svět – potřeba určitého řádu ve věcech a vtazích.
3. životní jistota – dárcem a činitelem životní jistota jsou dítěti
„jeho lidé“.
4. pozitivní identita – potřeba pozitivní identity neboli vlastního
„já“.
5. otevřená budoucnost – životní perspektiva, naděje, co „táhne“
život dopředu.
Shrnutí:
Novorozenecké stádium trvá přibližně 1 měsíc. Vrozené reflexy umožňují novorozenci
adaptovat se na nové prostředí.
Zralý novorozenec je schopen učit se, hlavně díky přijímání smyslových informací, hledá
souvislosti v podnětovém okolí a získává z nich zkušenosti.
Brazelton (1987) rozlišuje 6 základních behaviorálních stavů novorozence. Způsob reagování
novorozence na vnější podněty je individuální.
Dítě je vybaveno vrozeným motivem komunikovat. K naplnění schopnosti učit se, musí být
splněny podmínky ze strany dospělého, musí citlivě reagovat na změny chování. Okolnosti, za
nichž došlo k početí a narození dítěte, ovlivňují vztah i chování k němu.
Otázka, jak se otec podílí na výchově a péči o malé dítě, je dnes běžnou otázkou. Matějček
definoval pět základních psychických potřeb, které by měly být naplněny v pravý čas a
v náležité míře.
Kontrolní otázky:
1. Které vrozené reflexy můžeme u novorozence sledovat? Jaký je rozdíl
nepodmíněným a podmíněným reflexem?
mezi
2. Na jaké podněty je novorozenec schopen reagovat?
3. Vyjmenujte pět duševních potřeb dítěte dle Zdeňka Matějčka. Co může vzniknout
v důsledku jejich neuspokojení?
Klíčová slova:
reflex, smyslové podněty, behaviorální stavy, asynchronie, kojení, prolaktin, otec, potřeby,
deprivace
Seznam literatury:
978-80-247-1284-0.
Matějček, Z. Prvních 6 let ve výchově a vývoji dítěte. 2005. Praha: Grada. ISBN 80-2470870-1.
Millová, K. Psychologie celoživotního vývoje. 2012. Brno: Host. ISBN 978-80-7294-699-0.
Řehulka, E. Úvod do studia psychologie. 1997. Brno: Paido. ISBN 80-85931-46-X.
Úkol: Zjistěte a zaznamenejte do tabulky údaje o průběhu porodu, termínu porodu
(týden), míře, váze a chování (spánek, kojení, atd.) v období novorozeneckém, týkající se
Vaší osoby či někoho blízkého (Vaše dítě, sourozenec atd.).
míra, váha
průběh porodu, termín
chování
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Studijní cíle:
-
Kojenec.
Stádium kojenecké.
seznámit studenty s vývojem dítěte v kojeneckém věku
vysvětlit chování kojence, podnětnost prostředí
příčiny a následky separace dítěte od matky v kojeneckém věku
baby shaken syndrom, syndrom náhlého úmrtí kojence
Vlastní opora:
1. 5. Stádium kojenecké.
Na konci tohoto období, v prvním roce věku dítěte, je schopno lokomoce ve vzpřímeném
postoji, manipulace s předměty, rozvíjí svou inteligenci a je připraveno pro zahájení
řečové komunikace.
1. 5. 1 Tělesný vývoj kojence.
Psychický vývoj je z velké části určován tělesným růstem a zráním centrální nervové
soustavy.
Profesor Gesell formuloval zákonitosti vývoje kojenecké motoriky:
1. Princip vývojového směru. Postup kefalokaudální – ovládání těla a somatický růst –
od hlavy k patě; postup proximodistální – od centra těla k periferii – aktivita od
ramenních a kyčelních kloubů k prstům; postup ulnoradiální – postup od malíkové
strany dlaně k palcové při aktivním úchopu kolem 9. měsíce.
2. Princip střídavého proplétání neuromotických funkcí. Dítě dosáhne určitého
stupně dokonalosti a pak se vrací k dřívějšímu způsobu, aby mohlo překonat
dosavadní výkon a postoupit na vyšší úroveň.
3. Princip funkční asymetrie (tonický šíjový reflex). Ustupuje kolem 3 měsíců a je
nahrazován symetrickým rozložením končetin. Poté následují pokusy o úchop
předmětu oběma rukama, poté opět úchop jednou rukou blíže k předmětu. Úchopy se
střídají, bez dominance jedné ruky.
4. Princip individualizace. Zákonitá sekvence vývoje je obecná, každé dítě je jedinečné
individuum.
5. Princip autoregulace. K pokrokům nedochází hladce a vyrovnaně, pozorujeme
výkyvy v podobě prodlužování intervalů mezi dávkami jídla, prodlužuje se bdění,
zvyšuje se množství přijímané potravy.
Vnější vzhled.
Proporce se vyrovnávají, dlouhý trup, krátké končetiny, chrupavčitá kostra, jemná tenká kůže,
nepravidelný rytmus srdce, nezralost trávící soustavy.
Kojenecké období je obdobím receptivity – otevřenosti k okolnímu světu. Významná je
potřeba stimulace a s ní související potřeba učení. Stimulace působí ve smyslu aktivace
organismu, je udržována přiměřeným přívodem podnětů. Stimulace je podmínkou rozvoje
individuálních dispozic dítěte, především prostřednictvím smyslových orgánů. Stimulace je
také základem kontaktu s prostředím, ve kterém se dítě postupně orientuje a nabývá jistoty.
Záleží jakým způsobem a v jaké frekvenci jsou dítěti podněty prezentovány.
Přístup ke stimulaci prostřednictvím hraček: umožnit dítěti manipulaci s jednou hračkou,
ukázat, co se s ní má dělat. Umožnit dítěti manipulovat s hračkou, nikoliv pouze pasivně.
Umožnit dítěti spontánní manipulaci s hračkou. Rodiče by měli také podporovat vlastní
aktivitu dítěte s hračkou.
Pokroky ve vývoji.
3. měsíc – po položení na bříško se dítě opírá o předloktí s hlavou šikmo nad podložku,
symetrické rozložení končetin.
6. měsíc – přitahuje se do sedu, zvládá uchopování předmětů, kolem 4. měsíce – úchop oběma
rukama, kolem 6. měsíce jednou rukou, koordinace očí a rukou.
8. a 9. měsíc – sedí pevně a vzpřímeně, začíná užívat kolen – leze, úchop – klíšťkový (zájem
o detaily a drobné předměty).
12. měsíců – stoj bez přidržování, samostatná chůze většinou o měsíc později.
Zrak je nejvýznamnější prostředek orientace, zrakové vnímání:
- upření zraku na konkrétní předmět – fixace, sleduje pohybující se předmět,
- sbíhavost – konvergence,
- akomodace – zaostřování, na blízko i na dálku, kolem 4. a 5. měsíce.
Ve 4. měsíci barevně odlišuje, dává přednost barevným hračkám.
Sluchové vnímání.
Reakce už v prenatálním období. Kolem 2. měsíce se zaposlouchá a soustředí se na zvukové
hračky. Od 3. měsíce lokalizuje zvuk a otáčí hlavu. Od 6. měsíce dítě poslouchá rádo
rytmické říkanky.
Hmat a chuť.
Stále vše dává do úst (orální stádium dle Freuda). Dítě má své oblíbené chutě.
1. 5. 2 Psychický vývoj kojence.
Fáze senzomotorické inteligence trvá přibližně 18 měsíců. Piaget ji člení na subfáze,
charakteristické specifickým způsobem chování, např. opakovat určitou aktivitu.
1. Fáze primární kruhové reakce (od 1 do 4 měsíců). Koncentrace dítěte na vlastní tělo a
jeho projevy. Poznávání má charakter příjemnosti či nepříjemnosti. Pokud ho tato
činnost zaujme, např. cucá si palec a je mu příjemná, stále ji opakuje, proto kruhová
reakce.
2. Fáze sekundární kruhové reakce (od 4 do 8 měsíců). Dítě má větší zájem o své okolí
(má k tomu lepší předpoklady). Koordinace zraku a pohybu, sleduje předmět na větší
vzdálenost. Určitý projev, např. mávání, přestává být cílem a stává se prostředkem
(např. dítě mává rukama a uhodí do hraček, hračky vydávají zvuk, to se dítěti líbí a
činnost opakuje). Dítě objevuje záměrné jednání. Dítě má prozatím nepřesné vědomí
trvalosti objektu. Osmiměsíční dítě však ví, že věci a lidé existují, i když je právě
nevidí. V tomto období, tedy kolem 8 a 9 měsíce, reaguje nelibě, pokud se objekt
ztratí.
3. Fáze kombinované sekundární kruhové reakce (od 8 do 12 měsíců). Dítě si stanoví cíl
a hledá prostředek k jeho dosažení. Dítě např. stáhne ubrus, aby získalo hračku. Dítě
začíná chápat vztahy mezi příčinou a následkem. Projevem myšlení je tzv. účelová
reakce.
Rozvoj řeči.
Dítě preferuje od narození zvuk lidského hlasu před jinými sluchovými podněty. Sluchové
vnímání je předpokladem rozvoje řeči.
Komunikačním prostředkem kolem 3. měsíce je pláč. Křik je diferencovaný, dospělý může
poznat proč dítě brečí, jestli má hlad, něco ho bolí. V tomto období zaznamenáváme také
naopak hlasitý smích.
Dítě má vrozenou dispozici produkovat zvuky mezi 4. a 6. měsícem, jde o broukání, které je
reflexní. U neslyšících dětí není v rámci kruhové reakce posilováno, proto mizí.
Mezi 6. a 8. měsícem začíná dítě žvatlat. Tato dovednost je výsledkem interakce vrozených
dispozic a učení. Jedná se o slabiky a hlásky, které naplňují potřebu udržení kontaktu.
V prvním roce děti začínají používat první slova, která už nějaký význam mají, některým
výrazům rozumějí i dříve, kolem 8 měsíců. Rozvoj řeči je závislý na stimulaci, možnosti
slyšet v dostatečné míře mluvený projev. Způsob užití řeči, (pomalá a zřetelná mluva matky
k dítěti), je účinným modelem, protože snáze udrží dětskou pozornost.
1. 5. 3 Chování kojence, podmínky a prostředí.
Ve styku s lidmi je dítě více aktivováno, projevuje se živěji. Jak jsme zmínili v minulé
kapitole, dítě výrazněji reaguje na lidskou tvář prostřednictvím zrakového vnímání a
intenzivněji vnímá lidský hlas.
Dítě svými projevy stimuluje chování druhých lidí. Komunikuje prostřednictvím mimických
projevů, které jsou vrozené. Úsměv je další vrozenou aktivitou, kterou se dítě naučí používat
v sociálním kontaktu. Kolem 3. měsíce se dítě naučí pomocí úsměvu dobře komunikovat,
úsměv není náhodným projevem, ale není ani projevem individuální preference. Dítě se
usmívá na každého, kdo se chová očekávaným způsobem. Mezi 3. a 6. měsícem se v interakci
mezi dítětem a dospělým začínají objevovat jednoduché sociální hry. Dítě je pasivnějším
účastníkem, opakování hry zvyšuje uspokojení.
Kolem půl roku se objevuje specifický mechanismus sociálního učení. Matka funguje
v kontaktu s dítětem jako zrcadlo, poskytuje mu zpětnou vazbu, která je pro dítě srozumitelná.
Princip vztahu příčiny a následku v sociální oblasti se projevuje tím, že dítě iniciuje
nejrůznější aktivity, až vyprovokuje žádoucí reakci dospělého.
Sociální pouto, citová vazba jsou relativně stabilní aspekty interakčního procesu.
René Spitz zaměřil svůj výzkum na vývoj dětí, které vyrůstaly v ústavech a neměly příležitost
vytvořit si vztah k jedné osobě. Jeho zkoumání lze shrnout do konstatování, že dítě v prvním
roce třemi odlišnými stádii:
1. Stádium preobjektální (do 3 měsíců). Dítě nemá rozlišený vztah k objektům okolního
světa.
2. Stádium předběžného objektu (do šesti až osmi měsíců). Spatření každé tváře vyvolává
v dítěti reakci, reaguje úsměvem. Vytváří se trvalejší vztah k lidské tváři, počíná se
komunikace.
3. Stádium objektu (mezi šestým a osmým měsícem). Dítě rozlišuje mezi známou a cizí
tváří, začíná projevovat úzkost při odloučení známé osoby (anaklitická deprese – deprese
založená na ztrátě pouta k osobě, která dosud uspokojovala sebezáchovné potřeby dítěte).
Znakem udávající nástup etapy specifického pouta, jsou negativní emoce úzkosti a strachu.
Kromě separační úzkosti, se projevuje ještě strach z neznámých osob.
Mahlerová studovala postupné utváření vztahu mezi matkou a dítětem do 3 let v domácím
prostředí:
1. normální autismus (první měsíc), převažují spánkové stavy dítěte.
2. normální symbióza (2. – 4. měsíc). Dítě tvoří s matkou ohraničený systém, neodlišuje
sebe, ale okolí.
3. separace – individuace (od 4 měsíců do dvou let). Dělí se na fáze: diferenciace (4. 10. měsíc), odlišení své matky, počátky strachu z cizích osob; procvičování (10 – 16.
měsíc), krátké separace, návrat zpět, upevnění vztahu; znovusblížení (16. – 25.
měsíc), navazování sociálních kontaktů, dítě si uvědomuje fyzická omezení a
bezmocnost vůči světu, vyžaduje matčinu přítomnost a zároveň hostilní pocity k ní;
individuace (25. – 36. měsíc), dítě začíná fungovat samostatně, je schopno dlouhé
separace.
Podmínkou správného vývoje je dostatečná podnětnost prostředí, ale i stabilita v osobě, která
zajišťuje láskyplnou a citlivou péči. Bezpečí v tomto období je zárukou zdravého duševního
vývoje i v dalších letech. Ne příliš vhodné je umístění dítěte do jeslí, dítě si nemůže vytvořit
vztah k druhým dětem. Jeslová péče může být doplňkem rodinné péče v krátkém časovém
prostoru. Vhodná je tehdy, pokud se matka nachází v obtížné sociální situaci nebo pro její
osobnostní limity.
Při nezbytné hospitalizaci je dnes matkám umožněno pobývat s dítětem v nemocnici.
H
ry v kojeneckém věku.
1. Funkční hry – kojenec zkouší funkce svého těla (hra s vlastním tělem).
2. Manipulační hry – kolem 10. měsíce ví, jak si hrát s hračkou, co předmět umožňuje
(pískání, staví kostky, vyhazuje míček, pokouší se najíst lžičkou).
3. Napodobivé hry – napodobuje dospělého, předvádí zvuky, pohyby, hříčky (paci – paci,
pápá).
3. Sociální hry – v interakci s dospělým i dítětem (na schovávanou).
Do šestého měsíce by měly být dítěti předkládány pouze měkké a lehké hračky (chrastítka,
zvířátka do vody). Do jednoho roku hračky pevné, bez oddělitelných částí. V období do tří let
vzniká riziko vdechnutí malých částí hraček, na což většinou výrobci na obalech hraček
upozorňují.
B
aby shaken syndrom – syndrom třeseného dítěte.
Syndrom třeseného dítěte - souhrn zdravotních obtíží způsobených prudkým třesením
a cloumáním dítěte.
Diagnostika je obtížná, rodiče často uvádějí, že dítě upadlo, zvrací, přiznají, že s dítětem
zatřásli. Nejvíce ohroženou skupinou jsou kojenci do šesti měsíců. Pro děti postižené
syndromem jsou charakteristické některé příznaky: skelný pohled, křeče, zvracení, dušení,
krvácení na sítnici oka, natočení hlavy na jednu stranu, otoky hlavy.
Peychl uvádí charakteristickou triádu příznaků: subdurální a retinální krvácení, poškození
mozku. Dalším příznakem může být zranění míchy nebo zlomená žebra po hrubém
uchopení dítěte.
Výskyt syndromu třeseného dítěte v ČR není znám. Zahraniční údaje hovoří o výskytu zhruba
25 případů na 100 000 dětí do jednoho roku. Z těchto dětí přibližně jedna třetina zemře, u
druhé třetiny dojde k vážnému poškození mozku, třetí třetina přežije s minimálními následky.
Nešetrné třesení může mít u dítěte za následek poruchy sání a polykání, zhoršení nebo ztrátu
sluchu či zraku, záchvatová onemocnění, mentální retardaci, poruchy řeči nebo učení,
autismus, kognitivní poruchy a poruchy chování, paralýzu nebo dokonce smrt.
Příčinou nešetrného třesení bývá frustrace pečující osoby z nepřestávajícího pláče dítěte,
vývojové opoždění nebo chronická onemocnění dítěte. Z hlediska rodiny může být příčinou
nižší vzdělání a horší ekonomická a sociální situace rodičů.
Pečující osoby, které dítětem zatřesou, mu většinou nechtějí ublížit. Důležité je rozeznat
rizikové faktory s včasnou prevencí a snažit je eliminovat nebo odstranit. Také poskytnutí
informace matce o možnosti vzniku tohoto problému, jak sestrou, porodní asistentkou či
lékařem, je nezbytná.
S
IDS – Syndrom náhlého úmrtí kojence.
Sudden infant death syndrome – náhlá neočekávaná smrt kojence, u které se nepodaří
ani při pitvě nalézt příčinu smrti. V ČR postihuje kolem 25 dětí ročně, častěji chlapce.
Příčina onemocnění není známá, uváděny jsou rizikové faktory, jejichž přítomnost zvyšuje
pravděpodobnost SIDS:
A: rizika na straně matky – intrauterinní hypoxie, infekce močopohlavního systému, anémie,
kuřačka, drogová závislost, nedostatečná výživa matky, nízký věk matky, nedostatečná
prenatální péče, neúplná rodina, krátký odstup od předchozího těhotenství.
B: rizika na straně plodu – nízká porodní hmotnost, asfyxie, přenášené těhotenství.
C: rizika vzniklá po porodu – mužské pohlaví, věk (2. a 4. měsíc věku), umělá výživa,
přehřívání dítěte, příliš měkký povrch pro spánek, přetápěné místnosti, spánek s rodiči,
horečnaté onemocnění v posledních dvou týdnech, pasivní kouření, poloha na břiše.
Shrnutí:
Dítě v kojeneckém období je schopno lokomoce ve vzpřímeném postoji, manipulace
s předměty, rozvíjí svou inteligenci a je připraveno pro zahájení řečové komunikace.
Profesor Arnold Gesell formuloval zákonitosti vývoje kojenecké motoriky: princip
vývojového směru, princip střídavého proplétání neuromotorických funkcí, princip funkční
asymetrie, princip individualizace a princip autoregulace.
Fáze senzomotorické inteligence trvá přibližně 18 měsíců. Piaget ji člení na subfáze,
charakteristické specifickým způsobem chování: fáze primární kruhové reakce, fáze
sekundární kruhové reakce, fáze kombinované sekundární kruhové reakce.
Dítě preferuje od narození zvuk lidského hlasu před jinými sluchovými podněty. Sluchové
vnímání je předpokladem rozvoje řeči.
Dítě svými projevy stimuluje chování druhých lidí. Komunikuje prostřednictvím mimických
projevů, které jsou vrozené. Podmínkou správného vývoje je dostatečná podnětnost prostředí,
ale i stabilita v osobě, která zajišťuje láskyplnou a citlivou péči.
Syndrom třeseného dítěte je charakterizovaný souhrnem zdravotních obtíží způsobených
prudkým třesením a cloumáním dítěte.
Sudden infant death syndrome je náhlá neočekávaná smrt kojence.
Hry v kojeneckém věku: funkční, manipulační, napodobivé a sociální.
Kontrolní otázky:
1. Popište zákonitosti vývoje kojenecké motoriky.
2. Jaké jsou komunikační prostředky kojence?
3. Jaký je závěr výzkumu Reného Spitze?
4. Vyjmenujte příznaky syndromu třeseného dítěte.
5. Jaká jsou rizika SIDS?
Klíčová slova:
vývojový směr, funkční asymetrie, individualizace, autoregulace, kruhová reakce, broukání,
žvatlání, anaklitická deprese, syndrom třeseného dítěte, syndrom náhlého úmrtí kojence, hry
Seznam literatury:
978-80-247-1284-0.
Úkol: Z dostupných zdrojů zjistěte, v kolika měsících věku kojence dochází k rozvoji
procesů a funkcí uvedených v tabulce - zjistěte jaký je neuropsychický vývoj dítěte v prvním
roce života. ( zjistěte tyto údaje také o své osobě či blízkém člověku a doplňte do tabulky ).
Uveďte zdroje.
měsíc - norma
funkce
převaluje se na bok a na
bříško
posadí se bez pomoci na
rovné ploše
stojí okamžik samo
chodí samo
leze
překládá předmět z ruky do
ruky
tluče hračkou o podložku
odkryje „schovanou“ hračku
dělá „paci-paci“ na výzvu
úsměv
kontaktu
při
sociálním
spolupracuje při oblékání
měsíc – vaše údaje
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Batole.
Stádium batolete
Studijní cíle:
- seznámit studenty s vývojem dítěte v batolecím věku
- objasnit pojem negativismus
- charakterizovat chování dítěte a jeho potřeby
Vlastní opora:
1. 6 Stádium batolete.
Pro počátek tohoto období je charakteristická vzpřímená chůze a počátky řeči dítěte.
Důsledkem je postupné uvolňování z různých vazeb a expanze do širšího světa. Stádium
končí obdobím sebeuvědomování dítěte.
1. 6. 1 Tělesný vývoj, rozvoj hrubé a jemné motoriky.
Expanze, t. j. pronikání do prostředí, je umožněno pohybem. Motorický vývoj souvisí
s potřebou aktivity, která se realizuje především pohybem. V takové činnosti je obsažena i
poznávací složka. Dítě potřebuje přiměřený přísun podnětů, aby naplňovaly stránku kvality,
kvantity a variability. Určení této míry je i pro matku někdy obtížné. Dítě spoluurčuje jak
charakter, tak i míru podnětů. Lokomoce má i sociální význam, je symbolem úspěšného
vývoje, zvyšuje sociální status dítěte a stimuluje změnu chování rodičů.
Tempo růstu se zpomaluje, ročně povyroste o 5 – 7,5 cm, v jednom roce má přibližně
trojnásobek porodní váhy. Zuby se rychle prořezávají, objeví se šest až deset nových.
V jednom roce by mělo dítě navštívit zubního lékaře, a poté pravidelně každého půl roku
chodit na preventivní prohlídky. Správný přístup zubního lékaře může v pozitivním smyslu
ovlivnit vztah dítěte ke stomatologické péči i v dalších obdobích.
Vývoj hrubé motoriky.
Dítě mezi 13. a 15. měsícem začíná samostatně chodit. Chůze je zprvu nejistá, od 15 měsíce
padá zřídka, začíná utíkat. Kolem dvou let poskočí snožmo na místě, před třetím rokem
zvládne dovednost jízdy na tříkolce.
Vývoj jemné motoriky.
Pohyby rukou, prstů při uchopování a manipulování se rychle zdokonaluje. Akt pouštění
předmětu je jemnější a lépe načasovaný. Dítě nejprve staví dvě kostky na sebe, v 18. měsících
již dovede postavit věž z několika kostek, ve dvou letech řadí kostky svisle a vodorovně.
Tříleté dítě zvládne navlékání větších korálků. Pokroky v jemné motorice dokumentujeme i
v pokusech o čmárání. Na začátku jsou pokusy nahodilé, na konci batolecího období již
dovede napodobit kruh.
1. 6. 2 Psychický vývoj, vývoj řeči.
Podle Jeana Piageta, švýcarského vědce, který zkoumal vývoj poznávání u dítěte, je ve dvou
letech ukončen vývoj senzomotorické inteligence a začíná se nová etapa symbolického,
předpojmového myšlení. Dítě si dokáže představit činnost a její výsledky, aniž by je skutečně
realizovalo. Symbolem skutečného světa je představa, lze ji chápat jako subjektivně
typickým způsobem zpracovanou zkušenost. Dítě si dovede představit nějakou činnost a její
výsledky, aniž by je muselo skutečně provádět. Symbol lze chápat jako označení něčeho
prostřednictvím něčeho jiného např. představy, obrázku, gesta, např. kamínek se stává ve hře
bonbónem, krmí panenku – kostička symbolizuje bonbón.
V symbolickém myšlení má význam i odložená nápodoba, dítě napodobuje chování později,
co takový projev u někoho vidělo či slyšelo.
Dítě užívá slov jako předpojmů, které jsou pomíjivé, založené na nepodstatných vlastnostech.
Slova vyjadřují spíše přání dítěte.
V oblasti řeči dochází k velkému pokroku. Na konci prvého roku jsou to první slůvka, dítě
reaguje na výzvu – „paci – paci“, na zákaz, rozumí i některým slovům a vyhledává je. Batole
zpočátku používá dětský žargon – hantýrku, napodobení zvuků, slov, kterému rozumí
většinou blízké okolí. Žargon kolem jednoho roku má charakter dlouhých promluv, kde sotva
zachytíme slovo, ale patrný je rytmus a melodie řeči.
Dítě se také učí komunikovat prostřednictvím gest, a to už v kojeneckém věku.
Velký pokrok ve vývoji řeči nastává od dvou a půl let. Rozšiřuje se slovní zásoba (v
1 roce užívá asi 6 slov, v 18 měsících 20 až 30 slov, ve dvou letech 200 až 300 slov), zvyšuje
se počet aktivně užívaných slov. Slůvka začíná spojovat, později skloňovat. Typická otázka
pro období kolem roku a půl – „Co to je?“.
Rozdíly v řeči jsou závislé nejen na individuálním tempu vývoje, ale i na komunikačním stylu
matky. Rozlišován je styl vyznačující (podstatná jména) a styl expresivní (komentář ke
společným činnostem, sdílení emocí). Většina matek užívá oba styly střídavě.
Od třetího roku dítě o sobě začíná hovořit v první osobě – „já“, souvisí to s nástupem
sebeuvědomování, do té doby používá třetí osobu „on“, „ona“.
Řeč je nástrojem sociálního přizpůsobení, rozvoj řeči je jedním z významných předpokladů
pro komplexnější rozvoj poznávacích procesů.
Pokroky v motorických dovednostech a ve schopnosti dohovořit se, umožňuje pokroky
v sociální oblasti. Dítě pokročí ve své sebeobsluze, kolem jednoho roku začíná aktivně
pomáhat při oblékání, v patnácti měsících jí samo lžičkou.
Kolem druhého roku se učí aktivnímu udržování tělesné čistoty. Aktivní spolupráce je možná
teprve tehdy, až si začíná uvědomovat potřebu močení a je schopno aktivně ji slovy sdělovat a
vůlí kontrolovat svěrače. V jednom roce ještě nehlásí svou potřebu, úspěchy jsou závislé na
matce, jak matka vystihne potřebu dítěte.
Dítě se naučí udržovat čistotu tehdy, když je schopné ovládat obě funkce svěračů, retenci a
eliminaci. Pokud se této dovednosti učí v době, kdy je adekvátně zralé, přináší mu to
uspokojení (fáze anální, dle Freuda). Dítě se těší z možnosti ovládat svoje tělo a opakovaně si
tento pocit vyvolává. Pokud je dítě nuceno k návyku předčasně, nedostatečně zafixované
dovednosti mohou být zdrojem neurotizace. Na druhé straně je to forma autoregulace
vlastního chování.
Dítě se samo hlásí již ke konci druhého roku, i když občasné nehody se mohou vyskytnout i
později.
1. 6. 3 Emoční vývoj, socializace.
Dítě je stále silně závislé na matce, odloučení vyvolává prudké separační reakce. Robertson a
Bowlby (1952, 1957) popsali separační reakce dětí ve věku 18 až 24 měsíců, které byly
poprvé ve svém životě odloučeny od svých matek a umístěny v nemocnici (Langmeier,
Krejčířová, 2006, s. 80).
1. Fáze protestu – dítě křičí a volá matku, na základě zkušeností čeká, že přijde.
2. Fáze zoufalství – dítě ztrácí naději, křičí méně, odmítá pomoc druhého i hračku.
3. Fáze odpoutání od matky – potlačí city k matce a připoutá se k jinému dospělému
nebo ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše k věci.
Chování po návratu domů může být rozličné, dítě může projevovat zvýšenou závislost na
matce, pokud při návratu bylo ve fázi aktivního protestu. Nebo v opačném případě dítě hůře
navazuje citový vztah k matce. Jestliže je dítě samo aktivní, separační chování je doprovázeno
spíše zvědavostí. V případě pasivity se projevuje úzkost z bezmoci a beznaděje. Význam
v této situaci má hra. Dítě zaujme a odvede jeho pozornost. Je-li na úrovni symbolického
myšlení, může nabývat dojmu, že situaci samo kontroluje (píchá panence injekci). Pokud trvá
odloučení od rodiny déle, dítě se často vrací na nižší úroveň návyků, přestává dodržovat
čistotu.
Kolem dvou let začíná navazovat vztahy k druhým dětem stejného věku, jedná se o krátké
výměny pozornosti, výměny hračky. Děti si hrají paralelně – vedle sebe. Teprve ve třetím
roce života má hra ráz spolupráce a soupeřivosti.
H
ry v batolecím věku.
1. Předmětně – manipulační činnost. Ve vývoji hry se odráží duševní vývoj.
Podmínkou hry batolete je hračka.
2. Hry pohybového charakteru – dítě si zkouší své dovednosti (hry nemají pravidla,
rytmizovaný pohyb – vhodný se zpěvem (kolo, kolo mlýnské), vhodné hračky na kolečkách,
malé koloběžky, tříkolky, gumové hračky, míče.
3. Hry manipulační – rozvoj jemné motoriky (plastelína, navlékání korálek), experimenty s
předměty (dítě rozloží hračku, utrhne panence nožičku).
4. Hry napodobivé – starší batolata často napodobují jeden akt.
5. Hry námětové – pokouší se rozvíjet námět (na maminku, na tatínka).
6. Hry konstruktivní (stavebnice, písek, bábovky).
Kromě hračky jsou podmínkami pro hru prostor a dostatek času. Potřeba aktivity je také
ovlivněna stavem dítěte nebo nepříznivým působením okolí. Útlum aktivity nastává v době,
kdy je dítě závažněji nemocné nebo pokud je vývojově opožděno v rámci mentální retardace.
Také neuspokojená potřeba, tj. nečinnost vyvolává napětí, na které děti reagují často
nepřiměřenou aktivitou. Objevují se automatismy, např. kývání, mačkání očí, kousání prstů
apod.
Závažná deprivace může tlumit aktivitu dítěte, dítě vývojově stagnuje. Násilné omezování
aktivity může fungovat jako neurotizační faktor. Nucený klid zvyšuje vnitřní tenzi, na kterou
dítě může reagovat nepřiměřeně (kousání nehtů, záchvaty vteku apod.). Smyslem je uvolnění
tenze.
V oblasti citů se začínají rozvíjet city vyšší. Díky socializaci se v batolecím období začíná
formovat prosociální chování (altruistické – s ochotou pomoci druhým), které zařazujeme do
oblasti vyšších citů. Hlavní roli hraje kvalita vztahu dítěte s matkou, pokud není matka
dostatečně citlivá ke všem pocitům dítěte, může být narušen rozvoj empatie. Dále se z vyšších
citů rozvíjí zvídavost, zahanbení, cit „mám tě ráda“.
City vznikají spontánně a převažují nad rozumem. Mají vliv na uspokojování potřeb, pokud
jsou potřeby uspokojeny, dítě má dobrou náladu a naopak. Projevovaným citem je strach,
většinou z ohrožení, zvířat, náhlých podnětů, později je to naučený strach, např. z lékaře,
osob, které mu ublížili. Dítě se nebojí reálných nebezpečí, které ještě neprožilo (občas se
vyskytnou pády z okna v tomto období, časté jsou i jiné úrazy). Výrazný je i projev zlosti.
Dítě je zlostné, pokud mu bráníme v činnosti, nerozumíme mu nebo se mu něco nedaří. Ve
fázi vzdoru se může objevit i afekt zlosti, dítě dupe, škrábe, lehá si na zem. Naopak radost
souvisí s úspěchy dítěte, z přítomnosti druhých osob.
Mezi základní znaky citů v tomto patří: krátkodobost – z nálady do nálady, výrazovost –
v mimice, řeči a sugestibilita – ovlivnitelnost.
Ke konci období separací od matky dítě proniká do sociálního světa. Kromě socializace
v rodině se začíná projevovat socializace veřejná, a to zejména vstupem dítěte do
předškolního zařízení. Rozvíjí se dovednost sociální interakce, schopnost cokoliv vyjádřit,
sdělit někom jinému. Dítě je rovněž schopno přijímat informace od někoho jiného. Starší
batolata se velmi často ptají „Proč?“.
1. 6. 4 Fáze negativismu.
V rámci rozvoje pojmu trvalosti objektu se fixuje i vědomí trvalosti vlastní identity, pro pojetí
vlastní identity je charakteristické:
1. Vědomí sebe sama jako samostatné bytosti.
2. Vědomí trvalosti vlastní existence.
3. Vědomí její proměnlivosti.
Osobní identita závisí na sociálních vlivech, na působení rodiny. Rozvoj identity se projeví
také i v nějakém samostatném jednání, které je pro dítě důkazem vlastních schopností a
možností. Dítě si začíná uvědomovat, že může věci uchopit nebo zahodit, že může k někomu
přijít nebo od něho utéci. Ale touha po pohybu a vlastnictví může být překažena zásahy
mocnějších, např. rodičů. Toto poznání vede k reakcím násilného vymáhání „ já chci“ nebo
odmítání. Celé období je označováno jako fáze vzdoru nebo fáze negativismu, touze po větší
samostatnosti, uvědomění si sebe sama jako autonomního jedince.
Negativismus se objevuje mezi druhým a třetím rokem a trvá zhruba rok. Vzdorovitost je
přirozeným vývojovým jevem a významným vývojovým mezníkem. I když je vzdor
nadměrný, příliš dlouho trvající nebo výchovně nezvladatelný, nesouvisí s patologií.
Síla vzdoru závisí na osobnosti dítěte, na jeho temperamentu. Cholerický typ vzdoruje více
než flegmatik. Melancholik více pláče. Záleží také na typu sociálního prostředí (jaká je
atmosféra v jeslích, v MŠ), na typu výchovy v rodině. Příliš autoritativní výchova posiluje
vzdorovitost, v liberálním prostředí si dítě diktuje samo podmínky, je mu vše povoleno.
Klidný, chápající, tolerantní, ale důsledný výchovný přístup pomáhá dítěti překonat rozpory a
později dosáhnout nové rovnováhy. Také jednota výchovného působení přispívá k dosažení
vyššího stupně chování.
Přivykání si novému prostředí a cizím autoritám (MŠ), dítěti pomáhá překonat hračka, kterou
si přináší z domova, známé dítě nebo sourozenec ve stejné skupině.
1. 6. 5 Sociální učení, potřeby dítěte.
Pro socializační vývoj je významná možnost verbální komunikace. Požadované normy
chování bývají interpretovány verbálním způsobem. Prostřednictvím přímého posilování, tedy
na základě odměny či trestu, rodič vysvětluje, co dítě smí a nesmí. Eventuelně je sdělení
vázáno na konkrétní situaci, např. neber papírek do ruky, je špinavý. Děti si postupně
uvědomují vztah norem k vlastnímu chování i k chování jiných lidí. Mají samy potřebu vědět,
co je žádoucí a naopak. Pravidla děti omezují v žádoucích aktivitách, ale na druhé straně
pravidla přinášejí jistotu, potvrzují předvídatelnost situací. V batolecím věku by si mělo dítě
osvojit normy chování, aby chápalo, proč je dospělí kárají a za svůj prohřešek by se stydělo.
Dobrovolná (vnitřně souhlasící) poslušnost, je považována za první známku zvnitřňování
(internalizace) morálních norem. Situační poslušnost je podmíněna zvnějšku. Dítě poslechne
tehdy, když rodiče na plnění úkolu dohlížejí, tento typ poslušnosti nemá vztah k zvnitřnění
morálních norem.
Nápodoba je opakování nějakého pozorovaného projevu, vychází z tendence, instinktu se
podobat jiným lidem. V batolecím věku jsou často napodobováni rodiče, nápodoba umožňuje
adaptaci na prostředí. Počátek napodobivého chování spadá do fáze symbolického myšlení,
dítě si vytvoří představu takového chování. Učení nápodobou umožňuje přijmout hotový
vzorec chování, dítě přijímá řešení od někoho jiného.
Další variantou sociálního učení je identifikace. To znamená ztotožnění s někým a z toho
vyplývající potřeba chovat se jako tato osoba, souvisí s potřebou malého dítěte neztratit vazbu
s citově významnou bytostí.
Potřeby dítěte dle Zdeňka Matějčka a Zdeňka Dytrycha.
Pět vitálních potřeb v batolecím období pro rozvoj psychicky zdravé a zdatné osobnosti,
shrnutí:
1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů.
2. Potřeba stálosti řádu a smyslu v podnětech.
3. Potřeba emocionálních a sociálních vztahů.
4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, vychází z uvědomění si
vlastního „Já“.
5. Potřeba „otevřené budoucnosti“.
Shrnutí:
Pro počátek tohoto období je charakteristická vzpřímená chůze a počátky řeči dítěte.
Dítě mezi 13. a 15. měsícem začíná samostatně chodit. Pohyby rukou, prstů při uchopování a
manipulování se rychle zdokonaluje.
Podle JeanaPiageta je dvou letech ukončen vývoj senzomotorické inteligence a začíná se nová
etapa symbolického, předpojmového myšlení.
Pokroky v motorických dovednostech a ve schopnosti dohovořit se, umožňuje pokroky
v sociální oblasti.
V oblasti citů se začínají rozvíjet city vyšší. Díky socializaci se v batolecím období začíná
formovat prosociální chování. Mezi základní znaky citů v tomto patří: krátkodobost –
z nálady do nálady, výrazovost – v mimice, řeči a sugestibilita – ovlivnitelnost.
Negativismus se objevuje mezi druhým a třetím rokem a trvá zhruba rok. Vzdorovitost je
přirozeným vývojovým jevem a významným vývojovým mezníkem.
Pro socializační vývoj je významná možnost verbální komunikace. Nápodoba je opakování
nějakého pozorovaného projevu, vychází z tendence, instinktu se podobat jiným lidem. Další
variantou sociálního učení je identifikace.
Kromě hračky jsou podmínkami pro hru prostor a dostatek času. Potřeba aktivity je také
ovlivněna stavem dítěte nebo nepříznivým působením okolí.
Kontrolní otázky:
1.Uveďte znaky vývoje hrubé a jemné motoriky.
2.Jaký je rozdíl mezi stádiem senzomotorickým a symbolickým podle Jeana Piageta?
3.Kdy je dítě schopné aktivně udržovat tělesnou čistotu?
4. Jaké city se začínají formovat v batolecím věku? Jaké jsou znaky citů?
5.Čím je charakteristická fáze negativismu?
6. Uveďte příklady her batolecího věku.
Klíčová slova:
hrubá motorika, jemná motorika, představa, odložená nápodoba, styl vyznačující, styl
expresivní, funkce svěračů, neurotizace, separační reakce, prosociální chování, negativismus,
nápodoba, identifikace, hra
Seznam literatury:
978-80-247-1284-0.
Úkol: Vyhledejte v dostupných zdrojích, jaké jsou typické projevy vzdorovitého chování
v batolecím věku a napište je do tabulky. Pokud máte ve svém okolí možnost sledovat projevy
negativismu tohoto období, napište je do druhého sloupce tabulky. Charakterizujte styl
rodičovské výchovy u tohoto dítěte, případně typ temperamentu dítěte.
projevy vzdorovitého chování
projevy vzdoru, styl výchovy, temperament
dítěte (vlastní pozorování)
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Předškolní věk.
Stádium předškolního věku.
Studijní cíle:
- seznámit studenty s vývojem dítěte v předškolním období
- význam socializace v předškolním věku
- charakterizovat nemocné dítě
Vlastní opora:
1. 7 Stádium předškolního věku.
Předškolní věk je obdobím iniciativy, hlavní potřebou je aktivita a sebeprosazení.
Základním úkolem je rozvíjení účelné aktivity, která musí být nějakým způsobem regulována.
Období končí nástupem do školy.
Proporce těla se vyrovnávají, krk je protáhlejší, velikost hlavy je vůči tělu úměrnější, postoj je
vzpřímenější. Dítě váží v průměru 15 kg a měří okolo 100 cm.
Motorický vývoj, stálé zdokonalování, zlepšování pohybové koordinace. Dítě leze po žebříku,
hopsá, umí házet míč. Cvičí svou zručnost v mnohých hrách s pískem, s kostkami i při kresbě.
Mezi třetím a čtvrtým rokem je to typická kresba „hlavonožec“, kolem čtvrtého roku kresba
neodpovídá představě. Kresba pětiletého dítěte je mnohem detailnější (hlava, trup, nohy, ruce,
ústa, oči, nos). Kresba dítěte zralého pro školu je mnohem vyspělejší, jsou patrné proporce i
více detailů. Začíná se projevovat dominance ruky.
1. 7. 2 Kognitivní vývoj, řeč.
Kolem čtyř let se dítě dostává z úrovně symbolického myšlení na úroveň názorného myšlení.
Usuzování je vázáno na vnímané, zaměřuje se na to, co vidí či vidělo. Dítě umí vyvozovat
závěry, ale závislé na názoru a vizuálním tvaru. Vázanost myšlení na vlastní činnost dítěte
určuje jeho nelogičnost, znaky egocentrismu, antropomorfismu – vše polidšťuje a
magičnosti – mění fakta dle vlastního přání. Chápe však, že imaginativní věci mají jiné
vlastnosti než reálné.
Řeč se během předškolního období zdokonalí. Mnohé hlásky dítě vyslovuje nepřesně. Dětská
dyslálie je fyziologická, u většiny dětí se výslovnost upraví do začátku školního věku, i když
drobné nedostatky mohou přetrvávat i na začátku školního věku. Pokud vývoj řeči není
plynulý a nedostatky ve výslovnosti přetrvávají, je nutné vyhledat mezi čtvrtým a pátým
rokem logopeda, aby byla zajištěna včasná náprava před vstupem do školy. Příčinou
patlavosti může být nezralost v oblasti motoriky mluvidel, může jít také o nezralost v oblasti
sluchové diferenciace. Důvodem může být i nedostatečná jazyková zkušenost a chybění
korekce chyb ze strany dospělých.
Pokroky v řeči jsou patrné i ve větné stavbě, roste zájem o mluvenou řeč. Děti mají rády
říkanky, písničky, objevují se ale individuální rozdíly. Vývoj řeči dovoluje růst poznatků o
sobě samém a okolním světě. Osvojuje si základy počítání. Dítě účinně využívá řeči
k regulaci svého chování, nahlas si opakuje slovní instrukce, později od čtyř let také „vnitřní
řečí“.
1. 7. 3 Socializace.
V předškolním věku pokračuje emancipace z vazby na rodinu, dítě začíná navštěvovat
předškolní zařízení. Dítě je schopné navazovat kontakty s vrstevníky. Zralost se projeví
potřebou sociálního kontaktu s dětmi obdobného věku. Kontakt s vrstevníky je navíc
předpokladem správného vývoje dítěte. Projevuje se značný egocentrismus a tendence
k výběru „dvojníka“. Některé děti si osvojují i role odlišné od ostatních, role nemocného nebo
postiženého dítěte. Soubor očekávaných odlišností vychází ze stereotypu, souhrnu projevů,
které jsou postiženým připisovány na základě jejich příslušnosti k takové skupině.
Nerespektují se však individuální rozdíly. Tlak může ovlivňovat i budoucí role dítěte.
Kolem čtyř let se objevuje soupeřivost mezi dětmi. Na druhé straně stoupá schopnost
porozumět prožívání druhých, je závislá na dosavadních zkušenostech s druhými dětmi a
s dospělými. Týrané a zanedbávané děti vykazují v tomto směru obtíže ve schopnosti
emočního porozumění.
Nejvýznamnější pokrok v osvojování rolí vidíme v diferenciaci role mužské a ženské. Od
narození začíná působit stereotypní očekávání vzhledem k pohlaví dítěte. Dívky jsou
popisovány jako jemnější, hezčí, menší; chlapci jako silnější a zdatnější. Dítě v předškolním
věku výrazněji přejímá postoje převládající v mužském a ženském chování.
V současné době se objevují častěji problémy v oblasti chování dítěte. Některé děti se
projevující příliš hlučně, příliš aktivně a nepřiměřené vůči běžným podnětům zvnějšku.
Příčinou může být jednak vliv dnešního konzumního způsobu života a s tím souvisejících změn
v oblasti priorit ve výchově jedince, zejména upřednostnění materiálních hodnot, špatné pojetí
vývoje emoční a sociální inteligence u dětí a nevhodný vzor rodičů.. Děti na různé nedostatky
ve výchově mohou reagovat nevyrovnaně, což se právě může projevit ve zmíněném
nepřirozeně aktivním a hlučném způsobu chování. Tyto projevy často rodiče přisuzují
příznakům ADHD – syndromu deficitu pozornosti s hyperaktivitou nebo lehké mozkové
dysfunkci, které nelze také vyloučit. Proto je nutné příčinu těchto projevů posoudit pediatrem
či dětským psychologem.
Hra a její význam v předškolním období
O celém období mluvíme jako o období hry, která je hlavní činností dítěte. Hra je činnost,
která přináší dítěti uspokojení sama o sobě, bez vnějšího uloženého cíle, ať je tato činnost
obtížná nebo nenáročná. Hra předškolního dítěte je zaměřena na vytvoření něčeho nového.
Hry předškolního dítěte můžeme rozdělit na funkční, činnostní, konstruktivní, realistické,
úkolové.
Hra napomáhá rozumnému a účelnému životu, vede k osvojení dovedností, napomáhá
obnovení sil, k zotavení a uvolnění.
Hra má smysl sama o sobě, souvisí se svobodou člověka, s jeho tvůrčí, fantazijní a uměleckou
schopností.
Psychoanalýza zdůraznila význam hry jako prostředek k vyrovnání se s emočními konflikty,
k rozvoji psychoterapie hrou. Význam hry pro nemocné, hospitalizované děti je nesporný.
Pomáhá dítěti překonat události, které neumí pochopit rozumem. Pokud se ze hry nemá
vytratit podstata, má zůstat spontánní, objevná a tvořivá, pak musí být učení a výchova hře
podřízeny. Hru nelze nařídit, ale lze ji podporovat a rozvíjet, hrajeme si s dítětem jako
společníci, ponecháme mu iniciativu a volnost. To je cesta k porozumění vnitřnímu světu
dítěte, jeho starostí, konfliktů i radostí.
Kolem třetího roku ještě převládá hra paralelní, děti mají rády společnost druhých, ale hrají si
pouze vedle sebe. Po třetím roce se dítě dostává do fáze společensky vyšší, začíná při hře
spolupracovat, sdílí společný prostor, čas a mají společný tvůrčí záměr.
Pro orientační posouzení vývoje dětí předškolního věku užívá psychologie různých aktivit.
Patří k nim stavění z kostek: dvouleté dítě staví věž, tříleté staví most, čtyřleté staví bránu,
pětileté staví schody.
Dále vývoj můžeme posoudit podle kresby geometrických tvarů podle předlohy, tříleté dítě
kreslí kruh, čtyřleté křížek, pětileté čtverec, šestileté trojúhelník, sedmileté kosočtverec.
Kresba „pána“ je součástí orientačního testu školní zralosti, nicméně vývoj kresby začíná od
tří let. Nejprve dítě kreslí neurčité obrazce, většinou kruhové čmáranice, ve čtyřech letech se
objevuje typická kresba pro toto období – hlavonožec, pětileté dítě připojuje trup a šestileté
dítě se zaměřuje na postavě na různé detaily – uši, knoflíky, klobouk, atd.
R
elaxační hry v dětském věku.
Významné je užití relaxačních her k celkovému uvolnění organismu, a to už u dětí od
čtyř let. Jelikož relaxace umožňují snížit napětí a obnovují rovnováhu a pohodu,
nalézají své využití u dětí nejen neklidných. Relaxace přispívá k tomu, že děti jsou pozornější,
lépe se zapojují do hry. Po více či méně intenzivních aktivitách umožňují relaxace dosáhnout
pohody, harmonického soustředění pro příští činnost. Relaxace zvyšuje sportovní výkonnost,
pomáhá překonat nesmělost, zlepšuje schopnost učení zejména ve školním věku a v pubertě.
Přispívá i k vyléčení stavů úzkosti, pozitivně ovlivňuje rozvoj osobnosti, sebedůvěru a
vyrovnanost. Ze zdravotního hlediska zajišťuje lepší spánek, zlepšuje krevní oběh, pomáhá při
odstraňování koktavosti.
Relaxační hry rozhodně nepředkládáme povinně, zařazujeme je zpravidla po ukončení hlavní
činnosti, tak, aby si na ně děti pomalu zvykly. Dáváme možnost výběru hry. Návyk na
relaxační hry už v dětském věku, dává předpoklad k zařazení této významné činnosti do života
i v dalších obdobích, kde může relaxace najít uplatnění především jako činnost
psychoprofylaktická, psychodiagnostická i terapeutická zejména v oblasti stresu a zvýšených
nároků současného světa.
emocné dítě.
Znalost vývojových stádií je nezbytná pro úspěšnou komunikaci s dítětem v období
nemoci. Správná komunikace může pomoci v navázání vztahu a dosažení úspěšné
spolupráce. Při kontaktu s dítětem uplatňuje zdravotník své dovednosti z oblasti verbální a
neméně podstatné neverbální komunikace. Důležitý je trpělivý přístup a sdělení
s přihlédnutím ke zralosti dítěte.
N
V kojeneckém věku dítě komunikuje prostřednictvím vokálních a neverbálních signálů.
Z neverbálních projevů setra uplatňuje haptiku (doteky), pohlazení, podržení za ruku, nošení
v náručí. Sestra navozuje atmosféru pohody, dítě zabaví jednoduchými hrami (paci – paci,
vařila myšička kašičku).
V batolecím věku už dítě rozumí nenáročným slovům a větám, ale málo mluví. Je nutné
hovořit zřetelně, nenapodobovat řeč a nepoužívat zdrobněliny.
Pro předškolní věk jsou charakteristické otázky, na které by měla být sestra připravená
odpovídat. Neměla by ignorovat tyto otázky. Typická pro toto období je dětská lež, která by
měla ustoupit na začátku školního období.
Ve školním věku je řeč bezchybná, gramaticky a stylisticky správná.
U neverbálních projevů si všímáme postojů (proxemika), je vhodné zvolit stejnou výšku na
úrovni dítěte, přidřepnou si. Všímáme si gest dítěte, někdy je vhodné zrcadlení – reflexe.
V oblasti mimiky je důležitý oční kontakt a úsměv. Pokud je to možné, nahradíme bílou
uniformu za vhodnější oděv, případně upravíme prostředí dítěte.
Zásady komunikace: dítěti nelžeme, trpělivě vysvětlujeme, klademe otázky, používáme
jednoduché věty, připravujeme na bolest a především chválíme jakékoliv úsilí.
Pokud je to možno, aktivně spolupracujeme s rodiči a zapojujeme je do celého procesu.
Shrnutí:
Předškolní věk je obdobím iniciativy, hlavní potřebou je aktivita a sebeprosazení. Základním
úkolem je rozvíjení účelné aktivity, která musí být nějakým způsobem regulována.
V motorickém vývoji dochází ke zdokonalování, zlepšování pohybové koordinace.
Kolem čtyř let se dítě dostává z úrovně symbolického myšlení na úroveň názorného myšlení.
Usuzování je vázáno na vnímané, zaměřuje se na to, co vidí či vidělo.
Pokroky v řeči jsou patrné i ve větné stavbě, roste zájem o mluvenou řeč. Děti mají rády
říkanky, písničky, objevují se ale individuální rozdíly.
V předškolním věku pokračuje emancipace z vazby na rodinu, dítě začíná navštěvovat
předškolní zařízení. Projevuje se značný egocentrismus a tendence k výběru „dvojníka“.
Hra je činnost, která přináší dítěti uspokojení sama o sobě, bez vnějšího uloženého cíle. Hra
napomáhá rozumnému a účelnému životu, vede k osvojení dovedností, napomáhá obnovení
sil, k zotavení a uvolnění.
Znalost vývojových stádií je nezbytná pro úspěšnou komunikaci s dítětem v období nemoci.
Kontrolní otázky:
1. Popište stádium názorného myšlení předškolního dítěte.
2. Jaké jsou komunikační schopnosti dítěte v předškolním věku.
3. Význam hry v tomto období.
Klíčová slova:
„hlavonožec“, egocentrismus, antropomorfismus, magičnost, dětská dyslálie, soupeřivost,
paralelní hra, psychoterapie hrou, zásady komunikace, nemocné dítě
Seznam literatury:
Hill, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.
Kristová, J. Komunikácia v ošetrovatelstve. 2009. Martin: Osveta. ISBN 80-8063-160-3.
978-80-247-1284-0.
Naderu, M. Relaxační hry s dětmi. 2011. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-896-8.
Venglářová, M., Mahrová, G. Komunikace pro zdravotní sestry. 2006. Praha: Grada.
ISBN 80-247-1262-8.
Úkol:
Zjistěte, jaká kritéria vývoje dítěte posuzuje pediatr při zjišťování školní zralosti. Napište je
do tabulky.
kritéria školní zralosti
posuzovaná pediatrem
Zjistěte, jaká jsou nejčastější onemocnění dětí v období předškolního věku. Uveďte zdroj.
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Školní věk.
Stádium školního věku.
Studijní cíle:
- seznámit studenty s vývojem dítěte ve školním věku
- význam socializace ve školním věku
- vysvětlit emoční vývoj, vliv rodiny na vývoj dítěte
Vlastní opora:
1. 8. Stádium školního věku.
1. 8. 1 Vstup do školy.
Nástup do školy je důležitým sociálním mezníkem v životě dítěte. Je spojen se získáním nové
role, role školáka. Role je limitována dosažením věku a jemu odpovídající vývojové úrovně,
znamená potvrzení normality dítěte.
Když se dítě stane školákem, rodiče musí této skutečnosti přizpůsobit i svou roli. Doba
nástupu do školy nebyla stanovena náhodně. Ve věku šesti a sedmi let dochází k vývojovým
změnám, které jsou podmíněny zráním a učením.
Školní zralost:
1. Zrání organismu dítěte, především jeho CNS. Projevuje se v celkové reaktivitě,
stabilitě a odolnosti vůči zátěži. Nezralost se projevuje větší dráždivostí, snadnější
unavitelností.
2. Zráním CNS je podmíněna lateralizace ruky Dochází ke zlepšení veškeré motorické a
senzorické koordinace i manuální zručnosti. Mimika se stává uměřenější a
kontrolovanější.
3. Zrání CNS je předpokladem k rozvoji v oblasti vnímání, jako součástí poznávacích
procesů: Zrakové vnímání – rozvoj schopnosti snadnějšího vidění na blízkou
vzdálenost; rozvoj v oblasti vizuální diferenciace – rozlišování detailů na obrázku.
Zralost očních pohybů – systematické a pravidelné oční pohyby. Koordinace vidění
s pohyby – dívat se určitým směrem a koordinovat stejným směrem další pohyb.
Sluchové vnímání – dítě rozlišuje zvuky mluvené řeči jeho rodného jazyka, percepční
neobratnost – děti nerozlišují zvuk podobně znějících hlásek Pro úspěšnost ve škole je
nutná spolupráce obou hemisfér. Při počáteční výuce psaní a čtení vnímá písmena jako
obrázky – pravá hemisféra. Jakmile začne chápat smysl čteného textu – vnímá levou
hemisférou.
4. Rozvoj poznávacích procesů závisí i na adekvátní stimulaci. Důležitý je přechod
z názorného myšlení do stádia konkrétních operací (teorie J. Piageta).
5. Úspěšnost závisí také na motivaci dítěte ke školní práci a emoční zralosti. Dítě by
mělo být schopné respektovat obecně významnější motiv, tj. povinnost.
Při nástupu do školy musí dítě dosáhnout určité socializační úrovně v oblasti rozlišování a
zvládání různých rolí, v oblasti verbální komunikace a v systému běžných norem chování.
V socializačním procesu hraje nejdůležitější roli rodina.
Dítě by mělo být méně závislé na rodině, mělo by být schopné podřídit se cizí autoritě. Také
přijetí dítěte ve skupině koreluje se sociální obratností dítěte a s rozvojem sociálního
porozumění.
V ČR je stanovena povinná školní docházka pro děti, které dovršily prvního září šest let. Na
přání rodičů lze zařadit do první třídy i děti narozené mezi 1. zářím a 31. prosincem, dnes
musí být taková žádost doložena odborným psychologickým vyšetřením. Vzhledem ke
zvýšení nároků na děti se však objevuje opačná tendence, a to žádost o odklad povinné školní
docházky. Kernův-Jiráskův test může být vhodný ve sporných případech, ale konečné
rozhodnutí by mělo dát psychologické vyšetření.
Školní věk je účelné členit na:
a/ raný školní věk – první dva roky
b/ střední školní věk – trvá další tři roky, příprava na dospívání
c/ starší školní věk – puberta
Zdeněk Matějček (1986) považuje mladší školní věk za typické přechodné období mezi
předškolním věkem a starším školním věkem. Děti v mladším školním věku hravé, jsou
schopny se soustředit na jednu věc jen asi 10 minut. Starší školní věk je stabilnější, většina
dětí se na školu adaptovala (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 119).
1. 8. 2 Raný, mladší školní věk.
Dle Freuda je toto období pojímáno jako období „latence“, období rozumového růstu. Je to
věk střízlivého realismu – dítě se ptá „ co je“ a „jak to je“. Zpočátku je realismus naivní, řídí
se autoritami. Později se stává kritickým, to už se ohlašuje blízkost dospívání.
Tělesný vývoj.
Růst je plynulý, na začátku a na konci se objevuje mírné zrychlení, zlepšuje se jemná a hrubá
motorika – pohyby jsou rychlejší, roste zájem o pohybové hry, zlepšený výkon pozorujeme u
psaní a kreslení.
Řeč.
Řeč dovoluje další kvalitativní rozvoj v oblasti chování a prožívání, napomáhá pamatování.
Růst slovní zásoby závisí na vnějších podmínkách, významný je pokrok v artikulaci.
Patlavost, která přetrvává u 50 % dětí do začátku školní docházky, postupně vymizí. Slovní
zásoba sedmiletého dítěte je kolem 18 000 slov, jedenáctiletého dítěte kolem 26 000 slov.
Existují značné individuální rozdíly ve slovní zásobě, skladbě a v preferenci určitých typů
slov.
Rychlý rozvoj řeči podporuje rozvoj paměti. Krátkodobá a dlouhodobá paměť jsou stabilnější,
dítě dovede lépe reprodukovat naučenou látku. V oblasti učení si dítě osvojuje obecnější
strategie (postupy), jak se učit. To má pro následující pokrok ve školním vzdělávání
rozhodující význam, zvlášť v současné době přemíry různých informací, kdy si dítě musí najít
svůj systém, co vybírat a jak se učit.
Kognitivní vývoj.
Pro první polovinu školního věku je typická úroveň konkrétních logických operací. Dítě je
schopno decentrace, dovede posuzovat skutečnost dle více hledisek najednou. Dítě pochopí
podstatu určité skutečnosti, rozezná její totožnost za různých okolností. Konkrétní logické
operace jsou charakteristické chápáním proměnlivosti jako základní vlastnosti reality.
Významným znakem logického myšlení je jeho reverzibilita, vratnost logických operací.
Změna není definitivní, opačná operace by znamenala návrat do původního stavu.
Příklad konkrétní logické operace: Máme dvě odlišné sklenice naplněné stejným počtem
korálků. V předchozím období se dítě domnívalo, že v užší sklenici je korálek více, nyní dítě
chápe, že v každé sklenici je stejný počet korálek, že se přesypáním může množství měnit a
opět vracet do původního stavu.
Děti mají tendenci přičítat veškerému dění jednoznačnou příčinu, uplatní se především
konvergentní myšlení. Realistický přístup mladšího školáka vede k tomu, že dítě akceptuje
skutečnost jako danou.
Dítě je schopno pochopit zahrnutí prvků do třídy. Školák také chápe příčinné vztahy (žárovka
svítí, protože jsme otočili vypínačem). Výkony dětí jsou závislé na motivaci. V praxi se pro
dosaženou úroveň obecné schopnosti myšlení užívají běžné inteligenční testy. Inteligence je
chápána jako schopnost přizpůsobovat se novým situacím na podkladě pochopení
komplexních vztahů.
Šestileté dítě chápe jednoduché pojmy související s kategorií času – včera, dnes a zítra, pozná
čtyři roční období, ví která ruka je pravá a levá. Věří různým pověrám, nadpřirozeným jevům,
získává povědomí o smrti a umírání.
Socializace.
Chápání mravních norem závisí na vývoji kognitivním. Morálka u většiny dětí v tomto věku
je heteronomní – je určována příkazy druhých, zejména rodičů, později učitelů. Mravní
hodnocení je závislé na autoritě dospělého. Kolem 7 a 8 let se stává morálka autonomní,
v oblasti mravního hodnocení a jednání je nezávislejší. Dítě si vytváří snáze autonomní
morálku na základě autentického způsobu komunikace mezi členy rodiny, při sdělování
pocitů a přání bez zábran. Podporu mravního vývoje můžeme podporovat schopností vcítit se
do potřeb a emocí jiných lidí.
V rámci socializačního procesu dochází k osvojování sociálních rolí, t. j. očekávaných vzorců
chování. Dítě si osvojuje roli žáka, spolužáka. Významné pro život je upevnění sexuálních
rolí, od muže se očekává jiné chování než od ženy. Dnes se rozdíly stírají tím, jak se změnilo
postavení ženy ve společnosti.
Stereotyp týkající se vnějšího vzhledu se upevňuje ve školním věku. Mezi 8. a 10. rokem
vrcholí socializace směrem k přejímání ženských a mužských dovedností, dívky inklinují
k domácím pracím, chlapci se zaměřují na činnosti vykonávané mimo interiér.
Sebehodnocení je proměnlivé, součástí je hodnocení školní úspěšnosti, opírá se o srovnání
s druhými. Kladné sebehodnocení je velmi významné, posílí jistotu o hodnotě vlastního já.
Rodiče působí na sebehodnocení zrcadlovou teorií, ukazují dítěti v zrcadle jeho vlastní
hodnotu nebo vytváří teorii modelu. Rodiče jsou vzorem chování.
Nejdůležitější činností pro poznávání světa je práce, schopnost vykonávat úkoly, které
nevyplývají z okamžitých potřeb a jsou zaměřeny na cíl. Od začátku školní docházky by
mělo dítě mít vymezený čas na práci, mělo by soustředit pozornost a vynaložit úsilí bez
hravého odbíhání. Projevy školáka při hře jsou bohatší, vzniká snaha po dosažení úspěchu při
společenských hrách.
Emoční vývoj.
Emoční reaktivita je do jisté míry založena geneticky – temperamentově, je ovlivněna
dozráváním organismu. S věkem jsou emoce stabilnější. Ve školním věku je dítě schopno
emoční reakce ovládat, koriguje průběh a intenzitu vnitřního prožitku.
Narůstá odolnost dítěte vůči zátěži. Lépe rozumí svým vlastním pocitům a jsou schopny své
pocity kontrolovat. Kolem desátého roku si dítě uvědomuje možnost současné přítomnosti i
několika protikladných emocí.
Rodina.
Rodina je součástí identity školáka, slouží jako model určité role, rodiče jsou zdrojem jistoty a
bezpečí. Role žáka je pro rodinu profesní rolí dětského věku. Posiluje se tendence
k identifikaci s rodičem stejného pohlaví. Interakce mezi otcem a matkou slouží dětem jako
model vzájemného vztahu mužské a ženské role. Pokud děti žijí jen s matkou, chybí v rodině
model mužské role. Model chování může sloužit i starší sourozenec stejného pohlaví. Může
dojít i k jeho odmítání, k tzv. sourozenecké deidentifikaci. Specifickou životní rolí je role
jedináčka, může být snadněji v extrémní pozici.
Vliv médií.
Děti preferují vizuální média, která jsou zdrojem pasivní zábavy. Televize bývá označována
jako prostředek omezující dětskou aktivitu a tvořivost. Avšak televizní pořady mohou být
navzdory tomu i zdrojem určité zkušenosti, dítě se z nich může něčemu naučit. Mediální
příběhy mohou být různými dětmi různě interpretovány. Násilí může fungovat jako podnět
k podobnému chování. Násilnými tématy jsou nejvíce ohroženy děti do dvanácti let, spíše
chlapci než dívky.
Čtení je aktivní způsob přejímání určité informace, příběh si lze vlastní úvahou dotvářet,
může se zde uplatnit dětská fantazie a tvořivost.
1. 8. 3 Střední školní věk.
Dítě středního věku je realista. Dítě je extrovertované, obrácené ke světu. Role žáka se mění,
jak se dítě adaptuje na školu. Dítě získává v sebehodnocení určitou autonomii.
Zkušenost s různými kamarádskými vztahy je nezbytná pro pozdější rozvoj intimních vztahů.
Dětská skupina, školní třída, se stává důležitým sociálním teritoriem, ke kterému se dítě
vnitřně přičleňuje. Identifikace s vrstevnickou skupinou je jedním z mezníků v socializaci.
Dítě potřebuje být akceptováno skupinou, pro rozvoj sebehodnocení je důležitý úspěch mezi
dětmi.
V tomto věku se objevují projevy rodičovského chování, dispozice je vrozená, avšak
potřebuje specifickou stimulaci.
Kontakt se zvířetem v tomto věku uspokojuje potřeby dítěte a nahrazuje to, co mu neposkytli
lidé. Rozvíjí schopnost neverbální komunikace a empatie, stimuluje rozvoj pečovatelského
chování.
Rozvíjí se vědomí stability vlastní identity, mění se představa sebe sama, a to s rozvojem
logických operací. Sebehodnocení se vztahuje pouze na zjevné vlastnosti. Na konci tohoto
období se sebepojetí stává složitější, na základě zkušeností si děti vytvářejí ideál identity,
který je motivuje k žádoucí aktivitě.
Shrnutí:
Nástup do školy je důležitým sociálním mezníkem v životě dítěte. Je spojen se získáním nové
role, role školáka.
Školní věk je účelné členit na raný školní věk – první dva roky, střední školní věk – trvá další
tři roky, příprava na dospívání a starší školní věk – puberta.
Pro první polovinu školního věku je typická úroveň konkrétních logických operací. Dítě je
schopno decentrace, dovede posuzovat skutečnost dle více hledisek najednou.
Děti mají tendenci přičítat veškerému dění jednoznačnou příčinu, uplatní se především
konvergentní myšlení.
Chápání mravních norem závisí na vývoji kognitivním. Morálka u většiny dětí v tomto věku
je heteronomní – je určována příkazy druhých. Kolem 7 a 8 let se stává morálka autonomní,
v oblasti mravního hodnocení a jednání je nezávislejší.
Sebehodnocení je proměnlivé, součástí je hodnocení školní úspěšnosti, opírá se o srovnání
s druhými.
Emoční reaktivita je do jisté míry založena geneticky – temperamentově, je ovlivněna
dozráváním organismu, s věkem jsou emoce stabilnější.
Rodina je součástí identity školáka, slouží jako model určité role, rodiče jsou zdrojem jistoty a
bezpečí.
Dítě středního školního věku je realista. Dítě je extrovertované, obrácené ke světu. Role žáka
se mění, jak se dítě adaptuje na školu. Identifikace s vrstevnickou skupinou je jedním
z mezníků v socializaci. Rozvíjí se vědomí stability vlastní identity, mění se představa sebe
sama, a to s rozvojem logických operací.
Kontrolní otázky:
1. V jakých oblastech můžeme sledovat školní zralost?
2. Popište kognitivní vývoj raného školního věku.
3. Jaký je význam sebehodnocení raného školního věku a čeho se týká?
4. Význam vrstevnické skupiny ve středním školním věku.
Klíčová slova:
role školáka, školní zralost, Kernův-Jiráskův test, latence, konkrétní logické operace,
konvergentní myšlení, morálka heteronomní, morálka autonomní, sebehodnocení, emoční
reaktivita, sourozenecká deidentifikace, vrstevnická skupina, pečovatelské chování, ideál
identity
Seznam literatury:
978-80-247-1284-0.
Úkol: Zaznamenejte do tabulky, jaké jsou podle Vašeho názoru negativní a pozitivní
důsledky vlivu médií (počítač, televize) na tělesnou a psychickou stránku dětí školního věku.
média/důsledky
počítač
televize
negativní
důsledky
na pozitivní důsledky na tělesnou a
tělesnou a duševní stránku duševní stránku jedince školního
jedince školního věku
věku
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Pubescence.
Stádium pubescence.
Studijní cíle:
- seznámit studenty s vývojem jedince v pubertě
- význam socializace a vývoj sebepojetí v pubertě
- charakteristika adolescence
Vlastní opora:
1. 9 Stádium pubescence.
Období dospívání je zmíněno jako poslední období školního věku, ale většinou jako
samostatné období trvající od 11 do 15 let věku. Je obvykle rozděleno na fázi prepuberty,
vyznačující se objevem prvních sekundárních pohlavních znaků. U dívek je první známkou
začátku období objevení menarche a u chlapců první emise semene. Většinou toto období trvá
do 13 let, u chlapců probíhá fyzický vývoj o 1 – 2 roky později. Další fází je fáze vlastní
puberty, která trvá do dosažení reprodukční schopnosti.
Do tohoto stádia většinou řadíme i fázi adolescence, trvající do 22 let, kdy je dokončován
tělesný růst a mění se postavení jedince ve společnosti. Tato věková skupina bývá označována
jako mladiství, teenagers.
Dívky obecně dospívají dříve než chlapci. Tělesné změny jsou odlišné:
1. U chlapců nejsou sekundární pohlavní znaky na první pohled nápadné. Výška u
chlapce je sociálně akceptovatelná i dospělými a nabízí šanci na lepší sociální status.
Zpomalení tělesného dospívání bývá větším problémem u chlapců. Méně vyspělý
chlapec bývá častěji objektem šikanování nebo jiných agresivních reakcí svých
silnějších vrstevníků.
2. Sekundární pohlavní znaky jsou v případě děvčat nápadnější a jsou dospělými
chápány jako signál zásadnější změny. Bývají posuzovány jako kvalitativní, narozdíl
od chlapců, kde jsou změny viděna spíše jako kvantitativní.
Subjektivní význam zevnějšku v pubertě vzrůstá. Projevuje se pozorností k vlastnímu tělu,
rysům obličeje, ale i k oblečení, které se stává součástí identity. Tělesná atraktivita má svou
sociální hodnotu. Pocitem nespokojenosti se svým zevnějškem trpí více dívky.
S biologickým zráním probíhají změny psychické, charakterizované uspokojováním nových
pudových tendencí, emoční labilitou. Na úrovni sociální se mění pojetí role jedince a nové
sebepojetí.
Změny tělesné, psychické a sociální probíhají do jisté míry závisle, u většiny dospívajících
však existuje diskrepance mezi změnami tělesnými, psychickými a sociálními. U některých
dětí nastupují tělesné změny dříve než psychické a naopak. Vedle této intraindividuální
variability existuje variabilita interindividuální, projevující se rozdílným nástupem puberty.
Sekulární akcelerace.
Za posledních sto let se ve všech rozvinutých evropských a amerických zemích urychlil
nástup dospívání. Urychlil se např. nástup menarche u dívek, urychlil se růst do výšky
(urychlení činí asi 0,6cm v době mezi 1875 – 1935). Akcelerace bývá nalézána i v oblasti
emoční, projevem negativismu a vzdorovitosti v nižším věku. Otázka duševní akcelerace
nebývá zodpovídána jednoznačně, některá stanoviska hovoří o opoždění psychického vývoje
při somatické akceleraci. Většina stanovisek dokládá paralelnost obou procesů.
Vcelku sekulární akcelerace přinesla rychlejší začátek tělesného a duševního dospívání, ale
umožnila též delší dobu dokončení plného rozvoje všech potencí. Zkracuje se doba dětství a
oddaluje nástup plné dospělosti.
1. 9. 2 Kognitivní vývoj, vývoj schopností, dovedností a zájmů.
Vývoj motoriky je výraznější, dospívající získávají dovednosti vyžadující sílu, hbitost,
jemnou koordinaci, zvyšuje se zájem o sportovní aktivity.
Vnímání souvisí s abstraktním myšlením, představy jsou méně zřetelné, klesá eidetičnost.
Pokračuje vývoj řeči, roste slovní zásoba i složitost větné skladby, u nadaných jedinců se
rozvíjí talent literárního vyjádření.
Roste schopnost osvojování si na základě logických souvislostí.
Zvyšuje se zájem o historická, společenská témata, milostné romány, o science – fiction, o
poezii.
Vývoj inteligence dosahuje kvantitativního vrcholu, mění se radikálně celý způsob myšlení,
kvalita myšlenkových operací. Kolem jedenáctého a dvanáctého roku dítě vyvozuje logické
závěry, ale selhává tam, co si nelze přímo představit. Objevuje se systém formálních operací.
Pubescenti vyvozují soudy o soudech, zvyšuje se počet myšlenkových kombinací.
A: Dospívající je schopen pracovat s pojmy, které jsou abstraktnější. Chápe pojmy jako
spravedlnost, pravda, právo.
B: Co se týká řešení problému, dospívající se nespokojí s jediným řešením, ale uvažuje o
možných alternativních řešeních.
C: Dospívající je schopen vytvářet i domněnky, které nejsou opřeny o reálnou skutečnost.
D: Dokáže aplikovat logické operace nezávisle na obsahu soudů.
E: Dospívající dokáže myslet o myšlení, vytvářet soudy o soudech.
1. 9. 3 Emoční vývoj, socializace a volba povolání.
Puberta je označována jako období emoční lability, časté jsou nápadné změny nálad, zejména
směrem k negativním rozladám, impulzivita jednání, nestálost a nepředvídatelnost reakcí.
Obtíže při koncentraci pozornosti ztěžují učení, nezřídka dochází k výkyvům ve školním
prospěchu. Objevuje se i zvýšená unavitelnost, střídají se fáze apatie s fázemi vystupňované
aktivity. Setkáváme se s neurovegetativními poruchami v tomto období, zhoršení spánku nebo
poruchy chuti k jídlu. Zvláštnosti psychiky dospívajícího vychází z biologických, sociálních a
psychických podmínek a snahou dospívajícího o přizpůsobení se těmto podmínkám.
Dospívající se uvolňují z přílišné závislosti na rodičích, na druhé straně je významnější
navazování vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví. Období dospívání je klíčové pro
uspokojivé převzetí pozdějších základních rolí manželských a rodičovských.
Rodina poskytuje dítěti základní citovou jistotu, bezpečí, útočiště, k němuž se může uchýlit
v situacích ohrožení a bolesti. Každé dítě si hledá svůj způsob, jak dosáhnout potřebné
samostatnosti, aniž by ztrácelo pozitivní vztah ke svým rodičům.
Přemístění citových vztahů bývá doprovázeno hledáním rozdílů v chování, názorech,
v hodnotách rodičů. Na jedné straně kritizují rodiče, vytýkají jim přílišnou kontrolu, na druhé
straně přijímají nekriticky nové názory. Tam, kde se nepodaří uvolnit z přílišné závislosti na
rodině, může se láska obrátit v nepochopitelnou nenávist. Jiní dospívající odmítají nové
vztahy, bojí se ztráty rodičovské lásky a regredují na dřívější stupeň infantilní závislosti.
Někteří se uzavírají do svého nitra, do denního snění. Další odmítají životní styl svých
vrstevníků. U predisponovaných jedinců může určitý způsob obrany proti pocitům úzkosti
vést ke vzniku otevřené patologie s neurotickou symptomatologií, vegetativních poruch (např.
mentální anorexie).
Mění se vnější způsoby chování, ale ponechávají si základní hodnoty přejaté z rodiny.
Konflikty vznikají kolem zákazů a příkazů, které jsou pro dospívajícího příliš omezující.
Skupina vrstevníků je zpevňovatelem morálních hodnot vyvinutých v rodině.
Nové vztahy s vrstevníky dávají pubertálnímu jedinci jistotu a připravují ho pro trvalé vztahy
v dospělosti.
Stupně rozvoje vztahů k vrstevníkům, mohou se navzájem překrývat a sekvence se mohou
měnit.
A: skupinová izosexuální fáze. Děti vytváří skupiny složené z jedinců stejného pohlaví. Děti
mají potřebu sdružovat se s možností napodobovat a rozvíjet společné zájmy.
B: individuální izosexuální fáze vzniká z potřeby intimního párového přátelství. Přátelství
chlapců je spíše založeno na společných zájmech, přátelství dívek na hlubší emoční
náklonnosti. Někdy tato přátelství přetrvávají hodně dlouho.
C: přechodná etapa. Ohlašuje se zájem o druhé pohlaví, zájem o druhé pohlaví se projevuje
na dálku. Jedinci ve skupině vtipkují a pokřikují, čímž oslabují strach a nejistotu.
D: heterosexuální fáze polygamní („první lásky“). První zkušenosti s důvěrným stykem,
flirt, sexuální fantazie i přímé sexuální aktivity přinášejí intenzivní zážitky.
E: etapa zamilovanosti. Hlubší porozumění a oddanost k jedinci opačného pohlaví.
Volba povolání.
Volba povolání je do začátku pubescence předmětem fantazie. Kolem 11 let si dítě začíná
srovnávat svá přání se skutečností, se svými schopnostmi, prospěchem. Sladit individuální a
společenské zájmy by měly být cílem volby dospívajících. Pouze však malá část jedinců má
vyhraněné zájmy, že si vynutí povolání bez ohledu na vnější podmínky.
Tři typy volby povolání:
Typ A – volba dle rozhodnutí rodičů bez zřetele na vlastní zájmy.
Typ B – jedinec má představy o svém povolání, ale nejasné, volba pod vlivem okolí.
Typ C – volba na základě vlastních promyšlených cílů.
Nejčastěji je zastoupen typ B, a to v 50 %. Nejistota při volbě povolání, falešné představy a
málo informací by měly být rozptýleny včasnou pomocí k ujasňování si vlastních
předpokladů ( kolem 10. roku ).
1. 9. 4 Sexualita v období dospívání, vývoj sebepojetí
Sexuální aktivita v primitivní formě začíná už dávno před tímto obdobím. Nyní narůstá
frekvence aktivit a diferenciace. Autoerotické praktiky jsou obecně rozšířeny. První
zkušenosti s heterosexuálními styky získává většina dospívajících mezi 14. a 16. rokem.
Nejčastější věk prvního pohlavního styku v našich podmínkách je 17-18 let. Motivací prvního
koitu je zvědavost, zřídka hlubší emoční vztah. Emoční reakce na koitus je u 72 % chlapců
pozitivní, dívky uvádějí pozitivní prožitky jen v 36 %, často prožívají úzkost, strach
z těhotenství a chorob.
Časné zahájení sexuálního života souvisí s kouřením, abúzem alkoholu a s účastí
dospívajícího na rizikových aktivitách.
Vývoj sebepojetí.
Toto období je hledáním odpovědi na otázky – jaký jsem, kam patřím, kam směřuji. Znamená
to poznat své možnosti, své meze, přijmout svoji jedinečnost i s některými nedostatky.
Velmi důležité je hodnocení vlastního vzhledu, dítě nachází odchylky a drobné vady a trápí se
pro ně. S poruchou vnímání vlastního já je v extrémních případech spojeno patologické
odmítání potravy a záměrné hubnutí.
sychická onemocnění.
Mentální anorexie a mentální bulimie.
Problémy spojenými s jídlem, hmotností trpí asi deset procent mladých žen, z toho u
poloviny můžeme hovořit o výskytu klinických příznaků poruchy. Zvyšující se počet
onemocnění je dán do souvislosti se sociokulturními faktory, jako je relativní nadbytek
potravy, posun ideálu krásného lidského těla ve směru k větší štíhlosti. Může se objevit u dětí i
u mužů.
P
Mentální anorexie
Vyskytuje se častěji u dívek mladších patnácti roků.
Kritéria poruchy:
1. Tělesná hmotnost je udržována nejméně pod 15 % pod předpokládanou hmotností nebo tzv.
Queteletův index hmoty těla (BMI) je 17,5 nebo méně. Obvyklý růst není doprovázen
vzestupem hmotnosti, případně dojde k zabrzdění růstu.
2. Snížení hmotnosti si pacient způsobuje sám, vyhýbá se jídlům, vyprovokuje si zvracení,
užívá anorektik, diuretik, nadměrně cvičí.
3. Je přítomna specifická psychopatologie, přetrvává strach z tloušťky, představa o vlastním
těle je zkreslená.
4. Je přítomna endokrinní porucha, u žen projevující se ztrátou menstruace (amenoreou).
5. Pokud se onemocnění objeví před pubertou, jsou pubertální projevy opožděny nebo
dokonce zastaveny (u dívek se nevyvíjejí prsa, dochází k primární amoneroi, u hochů zůstávají
dětské genitálie)
Nápadné bývá zejména zaujetí energetickým příjmem, nemocní se stávají experty na potraviny
a jejich energetickou hodnotu.
Mentální bulimie
Typickým věkem bulimie je 17-18 let, vyskytuje se často po epizodě mentální anorexie.
Kritéria poruchy:
1. Neustálé se zabývání jídlem, touha po jídle a přejídání se velkými dávkami jídla během
krátké doby.
2. Snaha potlačit výživný účinek jídla různými způsoby, např. zvracením, zneužíváním laxativ,
střídavými obdobími hladovění, užíváním anorektik a diuretik.
3. Je přítomný strach z tloušťky.
Rizikové faktory:
Biologické – u rodin s výskytem depresivních poruch, závislostí, obezity, hruškovitá distribuce
uložení tuku v těle.
Psychologické – anorektičky mívají rysy úzkostnosti, jsou perfekcionistické, oproti tomu
bulimičky bývají impulzivní, s projevy emocionální lability, s tendencí k depresi.
Rodinné – problematická rodinná interakce, zaměření na jídlo, diety, anorexie u matky.
Sociokulturní – zvyšující s poruchy příjmu potravy v západních zemích, ohrožení tzv.
rizikových skupin – gymnastky, modelky.
Kromě těchto faktorů můžeme zjistit individuální vyvolávající příčiny, nevhodné poznámky o
postavě ze strany blízkých osob. Příčinou může být i zátěžový faktor, např. ve formě rozvodu
rodičů, úmrtí blízké osoby a dalších traumatických vlivů.
Jelikož mají rodiče strach o tělesné zdraví dítěte, navštíví lékaře. Pediatři by měli být dobře
informováni o specifikách poruch příjmu potravy, protože na počátku poruchy nebývají
dospívající pro léčbu motivováni, mohou popírat a racionalizovat vlastní chování. Lékař by
měl mít k dispozici psychologické vyšetření dítěte. Pokud ambulantní léčba nefunguje, je třeba
uvažovat o hospitalizaci dítěte, a to v případě výrazného poklesu hmotnosti, přítomností
depresivního syndromu, nebo jiných psychiatrických poruch s nebezpečím sebevražedného
chování. Terapie musí být multimodální, zahrnující přístupy psychologické i
farmakoterapeutické, zejména v případě přítomnosti depresivního syndromu. Důležitou
součástí léčby je obnova výživy. Psychoterapie je individuální, skupinová a rodinná.
V případě dobré spolupráce rodiny je možná ambulantní léčba.
Hodnoty BMI
BMI méně než 17,5 – výrazná porucha svědčící pro poruchy příjmu potravy
BMI méně než 19 – podváha
BMI 19 – 25 – přiměřená tělesná hmotnost
BMI 25 – 30 – nadváha
BMI více než 30 – obezita
BMI 40 a více – těžká obezita
BMI – Body Mass Index vyjadřuje hodnotu, kterou vypočítáme, když hmotnost v kilogramech
vydělíme výškou v metrech umocněnou dvěma ( Státní zdravotní ústav, Praha, 2004 ).
Úspěšná individuace znamená dosažení psychické diferenciace, schopnosti vnímat sebe
samého jako psychicky odlišného od svých rodičů i od vrstevníků a v psychické nezávislosti,
schopnost vnímat sebe sama jako jednajícího nezávisle na druhých bez nepřiměřených pocitů
viny a úzkosti. Hledání identity je aktivním procesem být sám sebou, blížit se svému ideálu.
Co se týká norem a principů, dospívající vědomě přijímá, co je či není správné a dobré.
Morální normy podle něj platí pro všechny, bez jakýchkoliv omezení. Dospívající vnímá svět
černobíle, v přijetí kompromisu vidí projev zbabělosti. Jedinci odsuzují lži, zdůrazňují
absolutní upřímnost. Absolutismus morálky je častým zdrojem konfliktů s okolím.
Hledání identity je hledáním budoucí praktické, ale i hodnotové a duchovní orientace.
1. 9. 5 Adolescence.
Období adolescence trvá od 15 do 20 let. Poskytuje jedinci čas a možnost stát se dospělým ve
všech oblastech. Prvním sociálním mezníkem tohoto období je ukončení povinné školní
docházky a druhým mezníkem je dovršení přípravného profesního období.
Jedinec pokračuje ve vytváření vlastní identity.
1. Adolescenti preferují intenzivní prožitky (hlučná hudba, rychlá jízda, adrenalinové
sporty).
2. Adolescenti usilují o absolutní řešení v citovém vztahu i morálním hodnocení
(přehnané aktivity hájící ideu).
3. Adolescenti mají potřebu neodkladného uspokojení. Tendence zkrátit dobu
k dosažení cíle (rychlé známosti, překotný sňatek).
Tělové schéma může být i nejdůležitější součást vlastní identity. Identifikace s pozitivně
akceptovaným vzorem přináší jistotu. Idealizované vzory se stávají modelem pro napodobení
a modifikaci vlastního zevnějšku spíše a počátku adolescence. Vědomí tělesné zdatnosti
posiluje sebevědomí jedince, zejména není-li úspěšný jinak.
Adolescent umí využívat formálně logických operací. Není zatížen zkušeností, proto
uvažuje až příliš radikálně.
Absolvování školy nepřinese adolescentovi bezprostřední zisk, proto často chybí motivace ke
školní práci. Umí však pracovat a dovede se pro nějakou činnost nadchnout. V této obě má
téměř neomezenou možnost seberealizace dotvářejí se strategie chování ve vztahu k výkonu i
vlastí sociální pozici.
Základem identity je sebepoznání, které má zdroj v reakcích okolí a hodnocení určitých
projevů chování. Identifikační skupina je definována pozitivně, zbytek světa je méně
významný nebo negativní. Znaky identity se projeví v zájmech a hodnotách. Mění se vztah
k existenciálním otázkám, k prožitku.
Adolescent je čím dál více akceptován jako dospělý a vyžaduje se od něho chování
odpovídající dospělému (způsob oslovení). Individuální přesvědčení má větší váhu než
společenský tlak.
Rodiče ztrácejí nadřazené postavení dospělé autority. Často však emocionálně cítí, že mají
právo rozhodovat a řídit život potomka. Rodiče představují pro adolescenta model určitého
způsobu života, který ba je měl čekat v dospělosti. Adolescenti kritizují názory a styl života
rodičů. Odmítají kompromisy a neberou v úvahu, že potřeby rodičů mohou být jiné. Separace
od rodiny většinou nebývá popřením rodinných hodnot, ale jejich transformací. Dospívající
potřebuje najít jejich subjektivní smysl.
Vrstevníci pomáhají uspokojovat různé psychické potřeby, jde o sdílení účasti na různých
aktivitách, vzájemné poskytování emoční opory. Sexuální styk je jedním ze symbolů
přechodu k dospělosti. Z toho vyplývá riziko předčasného rodičovství, po němž většina
adolescentů netouží. Současné statistiky naštěstí ukazují, že tendence k plánovanému
rodičovství stoupá.
Dospívající, kteří nepokračují ve studiu, většinou nastupují do zaměstnání. Nejenže se v této
době krize potýkají s obtížemi při hledání pracovního místa, zaměstnání bývá často prožíváno
jako nutné zlo. I v následujícím období časné dospělosti stále přetrvává touha po atraktivních
pracovních pozicích.
Shrnutí:
Období dospívání je zmíněno jako poslední období školního věku, ale většinou jako
samostatné období trvající od 11 do 15 let věku. Je obvykle rozděleno na fázi prepuberty, fázi
vlastní puberty a fázi adolescence.
Za posledních sto let se ve všech rozvinutých evropských a amerických zemích urychlil
nástup dospívání. Zkracuje se doba dětství a oddaluje nástup plné dospělosti.
Vývoj motoriky je výraznější, dospívající získávají dovednosti vyžadující sílu, hbitost,
jemnou koordinaci, zvyšuje se zájem o sportovní aktivity.
Vývoj inteligence dosahuje kvantitativního vrcholu, mění se radikálně celý způsob myšlení,
kvalita myšlenkových operací.
Puberta je označována jako období emoční lability, časté jsou nápadné změny nálad, zejména
směrem k negativním rozladám, impulzivita jednání, nestálost a nepředvídatelnost reakcí.
Toto období je hledáním odpovědi na otázky – jaký jsem, kam patřím, kam směřuji.
Dospívající se uvolňují z přílišné závislosti na rodičích, na druhé straně je významnější
navazování vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví.
Sexuální aktivita v primitivní formě začíná už dávno před tímto obdobím. Nyní narůstá
frekvence aktivit a diferenciace.
Hledání identity je hledáním budoucí praktické, ale i hodnotové a duchovní orientace.
Období adolescence trvá od 15 do 20 let. Poskytuje jedinci čas a možnost stát se dospělým ve
všech oblastech.
Vědomí tělesné zdatnosti posiluje sebevědomí jedince. Adolescent umí využívat formálně
logických operací. Není zatížen zkušeností, proto uvažuje až příliš radikálně. Adolescent je
čím dál více akceptován jako dospělý.
Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete pojem sekulární akcelerace.
2. Jaký je pokrok v oblasti vývoje inteligence?
3. Uveďte charakteristické znaky emocí v pubertálním věku.
4. Jaké vztahy má pubescent k rodičům a vrstevníkům?
5. Vývoj sebepojetí, důsledky negativního hodnocení vlastního já.
6. Jak se rozvíjí identita v adolescenci?
Klíčová slova:
prepuberta, puberta, adolescence, sekulární akcelerace, abstraktní myšlení, vývoj inteligence,
alternativní řešení, domněnky, logické operace, soudy o soudech, emoční labilita, nezávislost,
vrstevnická skupina, volba povolání, autoerotické praktiky, koitus, jedinečnost, formálně
logické operace, sebepoznání
Seznam literatury:
Helus, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. 2007. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 97880-247-1168-3.
978-80-247-1284-0.
Úkol: Období puberty je nazýváno obdobím druhého vzdoru. Charakterizujte projevy
vzdorovitosti v pubertě a negativní důsledky těchto projevů. Doplňte do tabulky.
projevy vzdoru v pubertě
negativní důsledky
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Dospělost.
Stádium dospělosti.
Studijní cíle:
- seznámit studenty s vývojem jedince v dospělosti
- charakterizovat etapy dospělosti
- vysvětlit změny v dospělém věku
Vlastní opora
1. 10. Stádium dospělosti.
Psychologie dospělého věku je dnes mnohem méně rozvinuta než období dětství a dospívání.
Změny psychiky jedince od narození do stáří bývají členěny nejčastěji do tří etap. V první
etapě, během dětství a dospívání vedou k rychlým změnám ke stále vyšší úrovni. V druhé
etapě, v průběhu časné a střední dospělosti, zůstávají psychické funkce přibližně na stejné
úrovni, ani nestoupají, ani neklesají. V poslední etapě převažují změny, které vedou
k pozvolnému poklesu funkcí.
Vrchol vývoje není stejný pro všechny psychické funkce. Různě se vyvíjí tělesné orgány, i
vývoj psychomotorických funkcí je rozdílný. Ani u intelektové funkce není vrcholu dosaženo
v dospělosti, jak se v minulosti tvrdilo, jednotlivé složky inteligence se vyvíjí ještě dlouho
v dospělosti.
Pokles psychických funkcí nezačíná u všech jedinců stejně ani neprobíhá stejnou rychlostí.
Některé funkce zůstávají zachovány do velmi pozdního věku, u jiných je pokles časný (např.
v percepční rychlosti). Pokles funkcí je podmíněn současně biologickými, psychologickými a
sociálními determinantami. Například ve stáří nepříznivé biologické změny mohou být
vykompenzovány psychologickými činiteli (nahromaděná zkušenost, vyšší motivace) i
sociálními okolnostmi.
Věk dospělosti budeme rozdělovat do tří etap:
1. Časná dospělost (od 20 do 30 let) je přechodným obdobím mezi adolescencí a plnou
dospělostí.
2. Střední dospělost (od 30 zhruba do 45 let) je obdobím plné výkonnosti a relativní
stability.
3. Pozdní dospělost (od 45 let do 65 let) je obdobím počínajícího poklesu funkcí.
Obecná charakteristika dospělosti.
Zaujmutí sociální pozice a přijetí sociální role dospělého. Z hlediska osobnostního dozrávání
dochází k celkové harmonizaci osobnosti v oblasti citové, světonázorové, morální,
charakterové, poznávací i v oblasti hodnotové orientace.
Kritéria zralosti:
- schopnost vykonat přiměřené množství práce každý den bez nadměrné únavy,
- schopnost změnit práci v odpočinek, hru nebo jinou oddechovou činnost,
- umění oprostit se od nežádoucího napětí při vykonávání denních povinností i
při překonávání překážek (zásady duševní hygieny),
- schopnost udržovat dlouhotrvající přátelství,
- zdravá sebedůvěra bez pocitu nadměrné nerozhodnosti a přehnaných výčitek
svědomí,
- schopnost jednat s každým s náležitými ohledy a bez předsudků,
- zájem o blaho lidí ve stále širším okruhu,
- schopnost sexuálního styku bez pocitů viny, dovednost dávat i přijímat lásku a
něhu,
- spolehlivost, úsilí o sebezdokonalování, dosažení moudrosti,
- zájem o předávání nabytých zkušeností, vědomostí mladším.
Žádný člověk nesplňuje v plné míře všechna kritéria. Základním znakem zralosti je
překonávání rozporů mezi dětstvím a dospíváním:
- nezávislost na rodičích, ale kladný vztah k nim.
- autentičnost – být svůj, pravdivý, ne takový, jakého ho chtějí mít druzí.
S. Freud: „ Zralý člověk má umět milovat a být milován“.
1. 10. 1 Časná dospělost.
Po stránce tělesné se jedinec nachází na vrcholu fyzických a psychických sil. Většinou je
plný síly, vitality a zdraví. Pracovní a tělesná zdatnost spolu s psychickou zralostí výrazně
posilují sebevědomí jedince na rozdíl od předchozího období.
Člověk je zpravidla pokládán za zralého, když po dokončení dospívání přejímá plnou osobní a
občanskou odpovědnost, začíná být ekonomicky nezávislý, legalizuje vztah k životnímu
partnerovi, přijímá výchovné úkoly vůči svým potomkům.
V současné době dochází k prodlužování této životní fáze. Prodlužuje se délka studia,
oddaluje se věk vstupu do manželství a rození dětí. Některé děti zůstávají v rodině déle, jiní se
po kratším období samostatného období vracejí zpět – „bumerangová generace“. Lidé
navazují dlouhodobé partnerské vztahy, které nemusí vyústit v uzavření manželství. Narůstá
tolerance pro individuální vývojové cesty.
Význam těchto vývojových změn ponechává mladým lidem více času na převzetí všech
dospělých rolí. Na druhou stranu ve vyšším věku narůstají biologická rizika těhotenství a
možnost vzniku vývojových vad u dítěte. Starší rodiče mívají také méně fyzických sil a
v období dospívání se nemohou tak intenzivně věnovat s dětmi různým zájmovým aktivitám.
Společnost stále preferuje instituci manželství, i když jsou dnes svobodné matky více
tolerovány. Úplná rodina je pro zdravý vývoj dítěte nenahraditelná.
Nesezdaná soužití kvitují lepší sociální zabezpečení poskytované státem. Pozitivně nazírají i
na stránku emoční. Volné soužití pro některé znamená udržení si svobody.
Volba partnera převážně probíhá na základě principu volby podle podobnosti nebo principu
doplňující volby.
Objevují se nové city související s přijetím nových rolí, city manželské, mateřské, přátelské,
citové vztahy na pracovišti.
Zájmy slouží k seberealizaci.
Existují velké rozdíly v zájmech mužů a žen, zvlášť pokud se žena stává matkou. Obě pohlaví
se většinou zajímají o sport, hudbu, společenský život, četbu. V současné době se pozitivně u
některých projevuje zájem o zdravý životní styl. Negativně, převážně u mužů, může působit
oddálení vstupu do manželství, případně pozdní převzetí role otce zvyšujícím se zájmem o
alkohol a promiskuitní život.
1. 10. 2 Střední dospělost.
Toto období je vrcholem produktivity, plné odpovědnosti v roli dospělého, při výchově dětí.
Je to také období nejbohatší tvořivé činnosti.
Jak již bylo řečeno dříve, nemusí zákonitě docházet k poklesu některých funkcí. Jednak záleží
jak jsou psychické funkce využívány (četba, povolání, nové požadavky). Rozhodující roli
hraje také zkušenost a její využití v praktickém životě. Zkušenost může překrýt úpadek
některých funkcí, může přispět k posílení zvládání situací z praktického života. V řešení
prakticky založených problémů jsou jednoznačně nejúspěšnější lidé mezi 40. – 60. rokem.
V počátcích budování pracovní kariéry bývají lidé svou prací méně zaujati, častěji mění
zaměstnání. Starší zaměstnanci, po 40. roce jsou obecně spokojenější.
Při výběru pracovní činnosti se objevují čtyři motivace:
1. Motivace získat hmotný prospěch.
2. Motivace pomáhat lidem.
3. Motivace uskutečnit v povolání své osobní dispozice.
4. Motivace najít přátelské kontakty.
Volba trávení volného času je buď aktivní nebo pasivní. Závisí více na osobních vlastnostech,
starší lidé dávají přednost pasivnější zábavě (televize).
Uspokojivý rodinný život přispívají rozhodující měrou k osobnímu štěstí. Vzniklé svazky
přispívají k uspokojení dvou hluboce zakotvených potřeb: potřeby intimního emočního soužití
a touhy mít děti a prožívat s nimi radost z jejich vývoje.
Základní funkce rodiny jsou:
A: reprodukční – plození nové generace.
B: hospodářská – spotřební jednotka.
C: emocionální – emoční uspokojení všem členům.
D: socializační – učí dítě základním způsobům lidského chování formou sociálního učení:
přímé posilování, imitace (napodobení) a identifikace (ztotožnění).
E: funkce sociálně-podpůrná – v případě psychosociálních problémů či onemocnění.
Dle plnění jednotlivých funkcí se můžeme v praxi setkat s rodinou:
- funkční – ideál
- s přechodnými problémy – většina rodin
problémovou – potíže v rodině nezatěžující dítě
dysfunkční – klima v rodině narušuje socializaci dítěte (např. alkohol v rodině,
rozvod)
- afunkční – prvky vystupující proti dítěti (např. zanedbávání, zneužívání, týrání
dítěte).
V praxi se setkáváme s pojmem úplná a neúplná rodina. Neúplná je podmíněna absencí
jednoho z dospělých (svobodná matka, úmrtí rodiče, rozvod).
-
1.10.3 Pozdní dospělost.
Období trvající zhruba do 65 let bývá hodnoceno různě. Dle některých autorů bývá označován
začátek tohoto období jako „krize středního věku“, plynoucí z uvědomění si příchodu stáří,
osobního omezení. Jinými autory je tento věk popisován jako „zlaté období“, kdy po odchodu
dětí z domova je lidem dopřáno více volného času a méně starostí.
Pozdní dospělost je obdobím bilancování. Člověk hledá odpověď na otázky, zda to, čeho
dosáhl, odpovídá očekávání, hodnotí správná řešení i omyly ve výběru partnera, při výchově
dětí. Pozdní dospělost kriticky zkoumá, zda celý vývoj životních cílů byl správný nebo ne.
Mechanismy vyrovnávání se s realitou:
- popíráním – přepínání sil, vášnivá pracovní a zájmová činnost;
- kompenzací – v jiných aktivitách, např. navazování kontaktů s mladšími
partnery;
- dekompenzací – úzkost z nemoci a stárnutí, deprese;
Základní dilema pozdní dospělosti: smířit se se skutečností, růst k moudrosti stáří, předávat
zkušenosti mladým.
Tělesné změny.
Objevují se první známky poklesu výkonnosti (10 % úbytku svalové síly). Záleží na
fyzických aktivitách, které člověk vykonává. U pohybově aktivních lidí je pokles pohybových
schopností sotva znatelný.
Dochází ke zpomalení reakcí, zhoršuje se citlivost většiny smyslů, především zraku (čočka
ztrácí pružnost, dochází ke zhoršení akomodační schopnosti oka hlavně na malou vzdálenost
– presbyopie). Úbytek citlivosti bývá zaznamenán i u sluchu (presbyakuze) a chuti. Začínají
se hromadit příznaky některých nemocí, zejména kardiovaskulárních onemocnění.
Na vnějším vzhledu člověka můžeme pozorovat změny v oblasti kůže, která ztrácí pružnost a
objevují se vrásky, vlasy šedivějí a řídnou. Ztráta sexuální atraktivity přichází současně se
ztrátou reprodukční schopnosti. Přijetí nového vzhledu bývá někdy velmi obtížné a vede
k boji s přírodou (plastické operace).
Klimakterium – ukončení reprodukčního období ženy (menopauza), se nejčastěji dostavuje
kolem 50. roku života. V důsledku nepříznivých hormonálních výkyvů může být doprovázena
nepříjemnými vegetativními příznaky – návaly horka, pocení, bušení srdce, nespavost.
Ačkoliv reprodukční schopnost u mužů je zachována, dostavují se podobné projevy nazývané
souhrnně andropauza. Mohou se objevovat potíže s erekcí, klesá produkce sexuálních
hormonů.
Kognitivní změny.
První známky stárnutí jsou nenápadné, myšlení je méně pružné, více se spoléhá na zkušenosti.
Učení novému může být obtížnější. Na druhou stranu je člověk rozvážnější, vyvaruje se
unáhlených řešení. U lidí, kteří nadále zůstávají činní, vzdělávají se, pracují, učí se novému,
můžeme i v pozdní dospělosti zaznamenat nárůst intelektových schopností. Právě sociální
inteligence se s věkem nadále rozvíjí a může kompenzovat úbytek schopnosti myšlení.
Sociální změny.
Objevuje se pocit prázdného hnízda v souvislosti s odchodem dětí z domova, což může být
trpké zejména pro ty rodiče, kteří postrádají jiné cíle života. Odchod dětí může být i příčinou
rozchodu manželů, a to z důvodu problémů s komunikací a neschopnosti přizpůsobit se po
dlouhých letech změnám, které nastaly.
V zaměstnání pozorujeme odlišné pohledy. Část lidí je na vrcholu kariéry, má vysoké
postavení a prožívají radost. Část lidí vnímá práci jako rutinu bez většího uspokojení. Velká
skupina lidí se rozhoduje pro změnu zaměstnání, přehodnocuje své cíle, ženám odchod dětí
umožňuje přejít na náročnější pracovní místo.
Nespokojenost s prací pramení například z neuspokojivých vztahů na pracovišti, z vysoké
míry zátěže. Důvodem odchodu ze zaměstnání může být i tzv. burnout syndrom, syndrom
vyhoření, většinou postihující lidi v pomáhajících profesích. Vyhoření se projevuje ztrátou
zájmu o práci a radosti z ní, celkovou podrážděností, zhoršením mezilidských vztahů i
somatickými příznaky, které vyústí ve změnu profesní dráhy. Důležité je dbát na dostatečnou
relaxaci.
Faktory, které napomáhají pracovnímu přizpůsobení starších lidí:
1. Starší pracovník dosahuje lepších výsledků, pracuje stálým tempem.
2. Rezervy starších jsou menší, ale podávají dobrý výkon tam, kde jsou motivováni
k využití svých schopností.
3. U starších lidí mají vnější okolnosti větší význam, záleží jak je práce organizovaná a
jaké jsou ostatní podmínky na pracovišti.
Na konci období odchází většina žen i mužů do důchodu. To je výrazná změna sociálního
zařazení, která s sebou přináší změnu denního rozvrhu, okruh sociálních kontaktů, někdy i
úrovně dosavadního standardu.
Manželství.
Manželství lidí středního věku lze rozdělit do třech kategorií:
A: navyklé, neutrální soužití dvou lidí.
B: soužití poznamenané konfliktem vzdoru proti známkám stárnutí.
C: manželství založené na toleranci, překonává denní všednost a omrzelost, pozitivní vývoj
podmiňuje sdílená zkušenost – stálé vzájemné porovnávání a přibližování osobních
zkušeností ze všech oblastí života.
Sexuální soužití není hlavním předpokladem manželského štěstí, je výsledkem spokojenosti
z citového pouta. Sexuální spokojenost není ovlivněna věkem, ale kvalitou partnerského
vztahu.
Významnou rolí v pozdním věku je role prarodiče. Tato role by měla být jasně oddělena,
prarodiče by neměli přejímat roli rodičů, pokud to není nutné. Mezi nezastupitelné a kladné
vlivy prarodičů patří: rozšíření kruhu společenského styku, děti respektují potřeby starších
lidí, prarodiče doplňují citové a intelektuální podněty pro zdravý vývoj dítěte, prarodiče
mohou významně pomáhat s běžnými úkoly, prarodiče mohou vést k lepšímu pochopení
požadavků.
Záporně může působit sklon k rozmazlování dětí, narušení autority rodičů ze strany prarodičů.
Přátelské vztahy bývají méně intenzivní, ale hlubší a zůstávají zdrojem sociální a emoční
opory ke sdílení společných obtíží středního věku.
Shrnutí:
Psychologie dospělého věku je dnes mnohem méně rozvinuta než období dětství a dospívání.
Pokles psychických funkcí nezačíná u všech jedinců stejně ani neprobíhá stejnou rychlostí.
Některé funkce zůstávají zachovány do velmi pozdního věku.
Věk dospělosti budeme rozdělovat do tří etap: časná dospělost, střední dospělost a pozdní
dospělost.
Z hlediska osobnostního dozrávání dochází k celkové harmonizaci osobnosti v oblasti citové,
světonázorové, morální, charakterové, poznávací i v oblasti hodnotové orientace.
V období časné dospělosti se jedinec nachází na vrcholu fyzických a psychických sil.
Objevují se nové city související s přijetím nových rolí, city manželské, mateřské, přátelské,
citové vztahy na pracovišti.
Období střední dospělosti je vrcholem produktivity, plné odpovědnosti v roli dospělého, při
výchově dětí. Je to také období nejbohatší tvořivé činnosti.
Uspokojivý rodinný život přispívají rozhodující měrou k osobnímu štěstí.
Pozdní dospělost je obdobím bilancování. Základní dilema pozdní dospělosti: smířit se se
skutečností, růst k moudrosti stáří, předávat zkušenosti mladým. Objevují se první známky
poklesu výkonnosti. Záleží na fyzických aktivitách, které člověk vykonává. Dochází ke
zpomalení reakcí, zhoršuje se citlivost většiny smyslů. Klimakterium – ukončení
reprodukčního období ženy.
Myšlení je méně pružné, více se spoléhá na zkušenosti. Sociální inteligence se s věkem nadále
rozvíjí a může kompenzovat úbytek schopnosti myšlení.
Objevuje se pocit prázdného hnízda v souvislosti s odchodem dětí z domova. V zaměstnání
pozorujeme odlišné pohledy. Významnou rolí v pozdním věku je role prarodiče.
Kontrolní otázky:
1. Charakterizujte dospělý věk, uveďte etapy dospělosti.
2. Jaká je motivace k pracovní činnosti ve středním věku?
3. Jaké jsou nejvýraznější tělesné a kognitivní změny ve stáří?
4. Jaké pozitivní a negativní způsoby chování v rodině v sobě zahrnuje role prarodiče?
Klíčová slova:
pokles funkcí, harmonizace osobnosti, vrchol fyzických a psychických sil, manželství, vrchol
produktivity, funkce rodiny, „krize středního věku“, „zlaté období“, popírání, kompenzace,
dekompenzace, zpomalení reakcí, menopauza, andropauza, sociální inteligence, prázdné
hnízdo, vrchol kariéry, role prarodiče
Seznam literatury:
Faleide, A., O. Vliv psychiky na zdraví. 2010. Praha: Portál. ISBN 978-80-247-2864-3.
Janáčková, L., Weiss, P. Komunikace ve zdravotnické péči. 2008. Praha: Portál. ISBN 97880-7367-477-9.
Kristová, J. Komunikácia v ošetrovatelstve. 2009. Martin: Osveta. ISBN 80-8063-160-3.
978-80-247-1284-0.
Venglářová, M., Mahrová, G. 2006. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha: Grada.
ISBN 80-247-1262-8.
Úkol: Z níže uvedených charakteristik současné rodiny vyberte alespoň dvě a pokuste se je
blíže popsat. Vyhledejte statistiky z různých zdrojů, případně využijte vlastních zkušeností při
posuzování vybrané charakteristiky nebo příkladů ze svého okolí.
Charakteristika rodiny v současnosti: např. rodina ztrácí ritualizovanou podobu, snižuje se
stabilita, mění se struktura, prodlužuje se délka života, mění se organizace rodinného cyklu,
zvyšují se nároky na čas strávený v práci, aj.
Záhlaví:
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Studijní cíle:
-
Stáří.
Stáří.
seznámit studenty s vývojem jedince ve stáří
charakteristika strategií vyrovnávání se se stářím
emoční změny ve stáří, význam rodiny
popsat změny ve stáří
objasnit význam zdravotnické péče ve stáří
Vlastní opora:
1.11 Stáří.
Stárnutím rozumíme souhrn ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho
zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti.
Toto období začíná zhruba od 65 let. Zájem dnešní gerontologie se spíše soustřeďuje na věk
75 let a výše.
erontologie je souhrn poznatků o stárnutí a stáří.
Gerontologie experimentální, zabývá se otázkami, proč a jak organismy stárnou.
Gerontologie sociální, studuje sociální vztahy starého člověka.
Gerontologie klinická, neboli geriatrie, zabývá se zdravotním a funkčním stavem ve stáří,
kvalitou života starých lidí v souvislosti s daným onemocněním, zvláštnostmi chorob, jejich
diagnostikováním a léčením ve stáří.
G
Stárnutí je pro každý druh geneticky zakódováno, existuje maximální hranice délky života, u
člověka bývá za toto hranici pokládán věk 125 let. Nepřirozenost smrti je často způsobena
méně účinnou odpovědí na infekční onemocnění nebo ztíženým hojením po úrazech.
Medicínské pokroky jsou však velmi významné a úroveň léčby různých, i velmi závažných
onemocnění, se zvyšuje. O tom svědčí i zvyšující se průměrný věk úmrtí jedince. U žen je
průměrná délka života v současné době více než 80 let a u mužů necelých 75 let. Nejvíce lidé
umírají na nemoci oběhové soustavy, nádorová onemocnění, na třetím místě jsou to vnější
příčiny úmrtnosti – poranění a otravy, převážně u mužů, na čtvrtém místě jsou to nemoci
dýchací soustavy.
1.11. 1 Biologické znaky stárnutí.
Je snížena odolnost vůči infekcím, zvyšuje se sklon k nádorovým onemocněním, zpomaluje
se hojení ran, sklerotizují cévy. Biologické stárnutí lze pozorovat ve všech tkáních a buňkách,
nejzávažnější jsou v nervové a endokrinní soustavě. Popisován bývá i pokles základního
metabolismu. Zejména u žen se projevuje zvýšená lomivost kostí v souvislosti
s hormonálními změnami v klimakteriu.
K urychlení procesu stárnutí přispívá nesprávná výživa, kouření, konzumace alkoholu a zátěž.
1.11.2 Kognitivní změny.
Zhoršuje se smyslové vnímání (u 90% je zhoršen zrak, u 30% se zhoršuje sluch). Následkem
těchto změn klesá výkon v činnostech pracovních i odpočinkových. Ztěžuje se komunikace
s druhými, což je doprovázeno podezíravostí, nejistotou a hněvivostí. Zhoršení vnímání
znamená i vyšší riziko úrazů. Zlepšení percepce brýlemi a sluchadly znamená velkou pomoc
ve společenském zařazení i osobním přizpůsobení.
Zhoršuje se paměť, zejména pro nové události, zatímco minulé jsou dobře uchovány.
Vzpomínky bývají obsahově a emočně zkresleny.
Klesá inteligence, zatímco krystalická inteligence (výsledek vloh a zkušeností) stoupá až do
stáří, fluidní inteligence, projevující se ve schopnosti učit se novým věcem, klesá rychle už
od 30. roku. Sociální inteligence i schopnost morálního usuzování zůstávají až do vysokého
věku často zachovány.
Tvořivost klesá už od střední dospělosti, vrcholu lidé dosahují mezi 25. a 40. rokem. Ve
skutečnosti neexistuje hranice tvořivosti, svědčí o tom některé výkony slavných lidí
v pozdním věku. Spíše než o věk jde o motivaci a vytrvalost.
1.11.3 Emoční změny, sociální zařazení starého člověka.
Ve stáří se snižuje intenzita emocí, ale dokáže hodnotit racionálněji. Klesá „neuroticismus“,
člověk se stává stabilnější, ale na druhou stranu také lhostejnější. Záleží na přehodnocení
dosavadního života a porozumění smyslu svých činů.
Na začátku období bývá ještě silná potřeba seberealizace, potřeba být užitečný pro druhé,
později je člověk soustředěnější na svoje problémy a sám na sebe.
Život v domovech důchodců ukazuje na rozdíl mezi reálnou izolací, která je dána
nedostatkem sociálních kontaktů, a psychologickou dezolací, která představuje subjektivní
pocit opuštěnosti.
Osobnost starého člověka se stává introvertovanější, původní struktura osobnosti se však u
většinou nemění.
Podle studie (S. Reichová, 1962) lze vyčlenit pět typů strategií vyrovnávání se s vlastním
stářím:
1. Konstruktivní strategie: Člověk se vyrovnává úspěšně s realitou vyššího věku,
nepřestává mít radost ze života, akceptuje i eventualitu smrti. Nepostrádá humor,
nachází potěšení v práci i rekreaci.
2. Strategie závislosti: Jedinec má sklon k pasivitě a závislosti na druhých. Raději
přenechávají odpovědnost a povinnosti mladším. Strategie je méně příznivá, ale
sociálně přijatelná.
3. Strategie obranná: Lidé zahání starosti na vlastní obtíže méně příznivou přehnanou
aktivitou, nadměrně se emočně kontrolují, jednají podle zvyků.
4. Strategie hostility (nepřátelství): Lidé dávají vinu druhým lidem za své nezdary. Jsou
agresivní, podezřívaví, často si stěžují.
5. Strategie sebenenávisti: Lidé obracejí agresivitu vůči sobě, jsou nadměrně kritičtí,
vidí svůj život jako selhání. Smrt vidí jako vysvobození, inklinují k sebevraždě.
Uvedené klasifikace jsou značným zjednodušením, ve skutečnosti existuje větší variabilita
strategií vyrovnávání se se stářím. Způsob zvládání změn je vždy individuální.
Síla vztahů k blízkým lidem se nemění, význam rodiny však stoupá. Starý člověk zastává
v rodině roli prarodiče, která může být výuková, prarodiče doprovázejí děti při hře, povídají o
historii rodiny. Působení prarodičů může být pozitivní i negativní, ale v každém případě
poskytují jedinečnou zkušenost dítěti, rozšiřují variabilitu stimulace, ukazují dítěti model
stáří. Aktivní zapojení prarodičů v nukleární rodině, zejména v rodinách sociálně rizikových,
je považováno za velmi úspěšné. I v rodinách s postiženým dítětem mohou prarodiče
poskytovat emoční oporu i fyzickou pomoc.
Problematika stárnutí populace se stává celospolečenským problémem. Vlivem prodlužování
délky života, dochází k nárůstu procentuálního zastoupení seniorů v populaci. Současné
celospolečenské programy kladou důraz nikoliv na další prodlužování života, nýbrž na
podporu kvality života ve stáří. Zdůrazňovány jsou principy nezávislosti, participace,
seberealizace a důstojnosti. Prosazována je koncepce „úspěšného stárnutí“, nárůst starší
populace nemusí nutně znamenat zvýšení počtu závislých a nemocných. Úspěšné stárnutí
spočívá v tom, že člověk dobrovolně přijímá sociální neangažovanost a postupně se vzdává
dřívějších náročných úkolů. Může současně přijímat i úkoly méně náročné, a tím si zachovat
aktivitu. Důležité je zachovat si šíři zájmů, udržet se v aktivitě a zůstat stále otevřen novým
poznatkům. Základem je udržovat pozitivní přátelské vztahy, navazovat nové vztahy, pomáhat
při výchově dětí, mít radost z dobrých věcí. Důraz je kladen na udržení aktivity, nečinnost je
patogenní (atrofují svaly z nečinnosti). Důsledkem nečinnosti je i emoční deprivace, která
vede k urychlení involučních změn.
Aktivizační programy jsou rozvíjeny na úrovni preventivní, které se zaměřují na zdravou
populaci. Programy léčebné ve formě vlastní terapie – kognitivní rehabilitace po mozkových
příhodách, nebo ve formě sekundární prevence (např. u lidí s počínající demencí s cílem
zpomalit postup choroby).
Mezi preventivní programy můžeme zařadit kurzy tréninku paměti a kurzy kreativního
myšlení, pořádané různými organizacemi, určené nejen pro seniory. Prostor pro rozvoj a
vzdělávání také poskytují Univerzity třetího věku, které existují dnes již při většině vysokých
škol.
V praxi se setkáváme však s opačnými případy, s nedostatečnou příležitostí k aktivitě či
podnětovou deprivací.
Nejsou výjimečné ani případy tělesného a duševního týrání a zanedbávání. V Evropě se jedná
o 3 – 6 % starých lidí. Nejde jen o skutečné týrání, ale o záměrné vystavování rizikům a
úrazů, vyhrožování umístěním do ústavního zařízení nebo jde o finanční zneužívání. Kde se
špatného zacházení dopouštějí členové rodiny, není ochotný starý člověk o tom hovořit a
upadá do apatie a nečinnosti. Zejména okolí, ale i zdravotní pracovníci by měli být pozorní
k pacientům s depresivními reakcemi a k pacientům s náhlými změnami zdravotního stavu
(zranění, dehydratace, nedostatečná hygiena).
Staří lidé jsou i poškozováni negativním kulturním stereotypem stáří, který je označován jako
ageismus. Obsahuje řadu dílčích předsudků ke starým lidem jako k lidem obecně ošklivým,
neužitečným, tělesně a duševně nemocným. Důsledkem toho je neadekvátní zacházení se
starými lidmi v dopravních prostředcích, na ulici, ve zdravotnických zařízeních.
R
elaxační techniky v boji se stresem.
Přijetí životní etapy stáří s jejími výhodami a nevýhodami je základem již zmíněné
konstruktivní strategie. Lékem proti stárnutí je aktivní duševní a tělesná činnost.
Pokud starý člověk není schopen přijmout tuto životní etapu, mohou se dříve či později u
takového člověka objevit příznaky podobné stresu a následně i deprese. Proto je nutné, nejen
pro člověka samotného, ale i pro jeho okolí, rodinu, ošetřující pracovníky, umět tuto
skutečnost včas rozpoznat.
Stres vzniká důsledkem zátěže, která narušuje rovnováhu organismu a prostředí. Uvádí
organismus do napětí. Existuje však i stres pozitivní, který „otužuje“ organismus a je nazýván
eustres. Naopak tím negativním stresem, který je rizikový a může vést k nemocem i celkovému
selhání organismu, pokud je častý a dlouhodobý, je distres.
Mezi fyziologické příznaky stresu patří: palpilace, nepravidelná činnost srdce, svírání hrudní
kosti, nechutenství, plynatost, průjmy, časté močení, bolesti hlavy, migrény, křečovité bolesti
břicha, svalové napětí v okolí páteře, pocit vysušenosti v krku, snížení sexuální touhy, vyrážka
v obličeji, dvojité vidění, nadměrné pocení, tiky a třesy.
Mezi emocionální příznaky stresu patří: změny nálad, trápení se, neschopnost projevit
emocionální náklonnost, sympatii, omezení komunikace, kontaktu, nadměrná únava, obtížné
soustředění, zvýšená podrážděnost, impulsivní chování, zvýšená úzkostnost, pocity bezmoci,
noční můry.
Mezi behaviorální příznaky stresu patří: absence v práci, zvýšená nemocnost, nerozhodnost,
nepozornost, zhoršená kvalita a efektivita práce, zvýšená konzumace alkoholu, tabáku a drog,
problémy s usínáním, pozdní vstávání, řečové obtíže, hypermobilita, hyperkineze.
Komplexní projekt zvládání stresu zahrnuje jednak rozpoznání příznaků stresu. V prvé řadě je
nejúčinnější vyhnout se stresu, právě vlastní schopností vyrovnat se se stářím a přístupem
k životu. Důležitým faktorem k realizaci tohoto pozitivního přístupu je sociální opora
především ze strany rodiny a radost ze života.
Následkem dlouhotrvajícího stresu se mohou objevit příznaky deprese. Deprese je závažná
protrahovaná změna nálady, myšlení a chování, doprovázená somatickými a vegetativními
projevy, trvající týdny až měsíce. Je doprovázena stavem sklíčenosti, ztrátou pocitu radosti,
nespavosti nebo hypersomnie, únavou, pocitem méněcennosti, pocity viny, nerozhodností.
Mohou se objevit střevní potíže, závratě a bolesti. U starších nemocných se deprese vyskytuje
10x častěji než u mladých lidí.
Faktory podporující depresi: zhoršení zdraví, ztráta člena rodiny, ekonomické problémy,
ztráta zodpovědnosti za rodinu po odchodu dětí z domova, odchod do důchodu, rozvod nebo
ovdovění. Příznaky deprese by měly být objeveny především lidmi z okolí, rodinou. Pokud
starý člověk navštěvuje pravidelně lékaře, třeba i s jiným onemocněním, měli by lékař i sestra
věnovat také pozornost nápadné skleslosti i somatickým příznakům. Pro léčbu deprese
existuje řada účinných antidepresiv. Je vhodné tedy depresi nejen rozpoznat, ale i účelně
vysvětlit, že se toto onemocnění dá léčit.
Pokud pociťujete příznaky deprese:
vyhledejte odbornou pomoc
nikdy to nevzdávejte
vyhojte staré rány
pracujte na sobě
pořiďte si domácího mazlíčka
srovnávejte
poznejte sami sebe
maličkosti znamenají hodně
pomáhejte druhým
mluvte se sebou
svěřte se příteli
dělejte něco
měření pokroku
odložte starosti
dobře vypadejte
jděte do sebe
Kromě depresí mohou starého člověka postihnout úzkostné stavy. Postihují pětinu lidí.
Projevují se pocitem ohrožení, pesimistického očekávání, který je často doprovázený
pocením, návaly, neklidem a napětím. Úzkost doprovází některé choroby, jde o sekundární
úzkostné stavy, úzkost součástí onemocnění. Léčba anxiolytiky a psychofarmaky je účinná,
užívají se pouze v nutných případech.
Významným oporou při léčbě, ale i prevenci stresových onemocnění, depresí i úzkostných
stavů jsou relaxace. Existuje řada relaxačních metod podporujících zachování duševního i
fyzického zdraví. Od jednoduchých technik - aromaterapie, muzikoterapie, canisterapie,
hipoterapie a jiných, díky kterým můžeme jednoduše odstraňovat pocity napětí. Můžeme
přistoupit i k technikám vyžadujícím nácvik, případně přítomnost učitele. Velmi příjemné jsou
relaxace na bázi dechových cvičení, dále relaxačně – koncentrační metody – Jacobsonova
progresivní relaxace, Schulzův autogenní trénink, meditace, nebo relaxačně – imaginativní
metody – tvůrčí představivost, Silvova metody ovládání vědomí, Simontova metoda. – návrat
ke zdraví.
ak přistupovat k umírajícím lidem.
Existuje určitý souhlas s poznáním potřeby lidí blížících se konci života: všichni si přejí
nebýt zcela opuštěni. Neznamená to, že by někdo musel neustále s nimi hovořit. Spíše
jde o pacientovu potřebu jistoty, že v místnosti, kde se nachází, není sám. Že v případě
potřeby je mu nablízku někdo, na koho by se mohl obrátit.
J
Shrnutí:
Stárnutím rozumíme souhrn ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho
zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti. Stárnutí je pro každý druh geneticky
zakódováno, existuje maximální hranice délky života, u člověka bývá za toto hranici pokládán
věk 125 let.
Biologické stárnutí lze pozorovat ve všech tkáních a buňkách, nejzávažnější jsou v nervové a
endokrinní soustavě.
Zhoršuje se smyslové vnímání, ztěžuje se komunikace s druhými, zhoršuje se paměť, klesá
inteligence. Sociální inteligence i schopnost morálního usuzování zůstávají až do vysokého
věku často zachovány.
Ve stáří se snižuje intenzita emocí, ale dokáže hodnotit racionálněji.
Lze vyčlenit pět typů strategií vyrovnávání se s vlastním stářím: konstruktivní strategie,
strategie závislosti, strategie obranná,strategie hostility (nepřátelství), strategie sebenenávisti.
Vlivem prodlužování délky života, dochází k nárůstu procentuálního zastoupení seniorů
v populaci.
Úspěšné stárnutí spočívá v tom, že člověk dobrovolně přijímá sociální neangažovanost a
postupně se vzdává dřívějších náročných úkolů.
Aktivizační programy jsou rozvíjeny na úrovni preventivní, které se zaměřují na zdravou
populaci. Programy léčebné ve formě vlastní terapie.
Nejsou výjimečné případy tělesného a duševního týrání a zanedbávání starých lidí.
Pokud starý člověk není schopen přijmout životní etapu stáří, mohou se dříve či později u
takového člověka objevit příznaky podobné stresu a následně i deprese. Pro léčbu deprese
existuje řada účinných antidepresiv.
Kontrolní otázky:
1. Charakterizujte kognitivní změny ve stáří u mužů a žen.
Uveďte důsledky těchto změn.
2. Popište strategie vyrovnávání se se stářím.
3. Co zahrnuje koncepce „úspěšného stárnutí“?
4. Co je to ageismus? Uveďte příklady tělesného a duševního
týrání a zanedbávání starých lidí.
Klíčová slova:
gerontologie, nádorová onemocnění, lomivost kostí, klimakterium, smyslové vnímání,
krystalická inteligence, fluidní inteligence, „neuroticismus“, reálná izolace, psychická
dezolace, konstruktivní strategie, strategie obranná, strategie nepřátelství, strategie
sebenenávisti, strategie závislosti, kvalita života, aktivita, emoční deprivace, preventivní
programy, léčebné programy, týrání, zanedbávání, ageismus, eustres, distres, příznaky,
zvládání, deprese, úzkost, relaxační metody
Seznam literatury:
Drotárová, E., Drotárová, L. Relaxační metody. 2003. Praha: Epocha. ISBN 80-86328-12-0.
Faleide, A., O. Vliv psychiky na zdraví. 2010. Praha: Portál. ISBN 978-80-247-2864-3.
Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. 2006. 2. vydání. Praha: Grada. ISBN
978-80-247-1284-0.
Rybolt, R. Jak porazit depresi. 2009. Praha: Práh. ISBN 978-80-7252-250-7.
Řezáč, J. Sociální psychologie. 1998. Brno: Paido. ISBN 80-85931-48-6.
Úkol: Vyhledejte v dostupných zdrojích různé aktivizační programy pro seniory na úrovni
preventivní a léčebné. Alespoň dva blíže popište.
aktivizační preventivní programy pro aktivizační
seniory
seniory
léčebné
programy
pro

Vývojová psychologie

Transkript

Podobné dokumenty

příručka pacienta - Všechno je jinak

HUM_VSK01_Obecna psychologie - Courseware

Budoucnost svobody

KOMIX NOVINY 2010/2011

Dnešní otec - Spravedlnost dětem

Navod CTC EcoZenith i250

Pedagogicko-psychologické aspekty dětských pojetí

časopis mensa duben 2014