T - Nové břehy

/josef kostohryz/ /rostislav herrmann/ /paříž/ /librex/
4/2008
kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko
rostislav
[HERRMANN] 6. 7. 1962 v opavě
studium
/1977–1981/
/1981–1986/
/1991–1992/
/1998–2000/
kontakt
mendelovo gymnázium, opava
přírodovědecká fakulta masarykovy univerzity v brně
soukromé studium u prof. pavla nešlehy, vysoká škola uměleckoprůmyslová v praze
pedagogická fakulta univerzity palackého v olomouci
tel.: 777 862 431
e-mail: [email protected]
členství ve výtvarných skupinách
/členem skupiny X od roku 2003/
/členem skupiny ITA od roku 2005 /
účast na sympoziích
plenér X03
mikroregionem matice slezské
plenér X04
780 let opavy
plenér 05
stará ves
plenér 06
kyjovice
plenér 07
malá morávka
plenér 08
dub nad moravou
mezinárodní malířský plenér
człopa 2008 /polsko/
dosud 16 samostatných výstav
/opava /7x/ /ostrava /2x/ /krnov /2x/ /brno/ /svinov/ /přerov/ /hlučín/ /háj ve slezsku/
od r. 2005
opava, gotická síň minoritského kláštera – výstava „krajiny světa a krajiny
srdce“, 2005
opava, galerie librex – výstava „ostrovy a moře“, 2006
krnov, městské informační a kulturní středisko – výstava „ostrovy a moře“, 2007
krnov, galerie v patře – café patriot, kresby, 2007
brno – divadlo bolka polívky – výstava „doteky a stopy“, 2008
opava – galerie librex – výstava „doteky“, 2008
účast na kolektivních výstavách
/opava/ /ostrava/ /praha/ /hradec králové/ /háj ve slezsku/ /hrabyně/ /mokré lazce/ /
čavisov/ /těškovice/ /stará ves/ /nový dvůr/ /kravaře/ /kyjovice/ /malá morávka/ /dub
nad moravou/ /linhartovy/ /krnov/ /slovenj gradec (slovinsko)/ /opole (polsko) – výstava
ART CZECHY 2008 – galeria sztuki wspołczesnej/
realizace
2005
2005
2007
2007
ilustrace sbírky poezie miroslava černého – krajina v samotách slova
ilustrace almanachu I – zrcadlení (mendelovo gymnázium, opava)
ilustrace almanachu II – zrcadlení (mendelovo gymnázium, opava)
ilustrace sbírky poezie miroslava černého – kámen kondora
obsah [01]
rex-38
prese-18
rmu-21
význam še
galerie lib
norské im
]
H
A
S
[ OB
život umělce /ROSTISLAV HERRMANN/
obsah /1
Blíží se Vánoce. Slaví je takřka všichni Evropané, pro každého ale mají trochu jiný
význam. Já si mimo jiné právě nyní nejsilněji uvědomuji dvojí čas, v němž žiji: čas
odchodu – zase nám uběhl jeden rok! – a čas návratu – zase jsou tu Vánoce! Cesta
překlad /M. J. LERMONTOVA/ 2
vpřed a opakování téhož je i osud časopisů, například rubriky se nemění nebo jen
osobnost /JOSEF KOSTOHRYZ/ 6
zřídka, jejich obsah je ale pokaždé jiný. To je reflektováno i označováním jednotli-
rozhovor /PAVEL VAVŘÍK/ 10
současná tvorba /JOSEF HRUBÝ/ 16
putování /NORSKÉ IMPRESE/ 18
vých vydání: neustále vpřed se ženoucí ročník a stále se opakující čísla.
Nové břehy ve svém prvním čísle přinesly překlad z polštiny, pak si dvakrát odskočily do germánských jazyků a nyní se vracejí ke slovanským. Přinášejí ukázky z díla
M. J. Lermontova, jak je přeložil Jakub Kostelník. Naopak rubrika Osobnost nejprve
sáhla mimo ostravsko-opavský region, pak dvakrát do něj a nyní opět mimo: sezná-
glosář /CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ/ 19
mí nás s Josefem Kostohryzem. Oproti tomu Rozhovor se vrací sem, u příležitosti
časopisová seznamka /TVAR/ 20
odhalení pamětní desky Zdeňku Vavříkovi v Libhošti v něm na svého otce vzpomíná
historie a umění /VÝZNAM ŠERMU/ 21
/1. MÁJ/ 24
přístav / 26
Pavel Vavřík. Současná tvorba se zatím zdejšímu regionu vzdaluje, tentokrát v ní
najdete verše Josefa Hrubého, naopak Život umělce představuje dalšího výtvarníka
z Opavska, Rostislava Herrmanna. Cizinu a vlast propojuje Studie, věnovaná Antonínu Brouskovi a tomu, jak důležitý byl pro něj mateřský jazyk v době emigrace.
V hudební části časopisu na sebe strhává pozornost článek o zapomenutém a znovu
studie /I ŘEČ ZNAMENÁ DOMOV.../ 28
objevovaném českém barokním skladateli Janu Dismasi Zelenkovi, jehož Missa voti-
filmové recenze /PAŘÍŽ/ 32
va letos zazněla na Svatováclavském hudebním festivalu. Jméno autora, jehož umění
recenze knih
/CO MAJÍ SPOLEČNÉHO VEČERY NA SLAMNÍKU A ŽELARY/ 34
hudba, recenze, skupiny /SMETANOVÍ TATA BOJS/ 35
uznával i Johann Sebastian Bach, by se rozhodně mělo vrátit do širšího povědomí:
takový návrat by byl zároveň cestou vpřed. V tomto čísle Nových břehů najdete
i další návraty do historie. Dozvíte se, jaké místo měl šerm ve středověké kultuře,
a seznámíte se s původem prvomájových slavností (dozvíte se navíc, jakou podobu
dnes mají v Rakousku).
/PORTRÉT ZMIZELÉHO SKLADATELE/ 36
Mladým začínajícím autorům tentokrát kromě možnosti publikovat v Přístavu nabí-
/SVATOVÁCLAVSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL/ 37
zíme informaci o literárních soutěžích. Pamatujte: není důležité vyhrát, ale pokusit
galerie /LIBREX/ 38
se o to! Samozřejmě zde najdete i další, již tradiční rubriky. Pohodlně se usaďte,
přejeme příjemnou četbu.
Zdeněk SMOLKA
[02]
V
O
T
ON
M
R
E
A
K
L
Í
.
N
J
L
TE
S
M.
O
K
UBA
PŘE
K
A
J
Y
KLAD
básníkova smrt//СМЕРТЬ ПОЭТА /1837
Byl zabit básník! Sloužil cti –
a padl při posměšcích davu
s olovem v hrudi, s žízní msty,
donucen sklonit hrdou hlavu.
Nesnesla duše básníkova
urážky nestydatých nul,
ve světském světě prázdná slova,
proti nim povstal... Zahynul!
Zahynul! K čemu jsou nám nářky,
vavříny pochval budou klást
schovaní za smích své přetvářky
a šířit lítostivý žvást.
Vy, jen vy jste jej každou chvíli
lstí bez ustání štvali dál
a pro záminku zveličili
slova a činy na skandál.
Jen veselte se spokojeni,
nesnesl déle bolest dní,
zhas jak jas pochodně a není
a zvadl věnec slavnostní.
Погиб Поэт! – невольник чести –
Пал. оклеветанный молвой,
С свинцом в груди и жаждой мести,
Поникнув гордой головой!..
Не вынесла душа Поэта
Позора мелочных обид,
Восстал он против мнений света
Один, как прежде... и убит!
Убит!., к чему теперь рыданья,
Пустых похвал ненужный хор
И жалкий лепет оправданья?
Судьбы свершился приговор!
Не вы ль сперва так злобно гнали
Его свободный, смелый дар
И для потехи раздували
Чуть затаившийся пожар?
Что ж? веселитесь... он мучений
Последних вынести не мог:
Угас, как светоч, дивный гений,
Увял торжественный венок.
překlad [03]
Smrt překvapila nečekaně
a osud to zlou vůlí chtěl
a vystřelil vrah ze své zbraně,
prst na spoušti se nezachvěl.
Zbaběle přitáhl k nám zběh,
podobně – jak on – stovky dalších.
Úlisnou přetvářkou a falší
získají místa v úřadech.
Pohrdal drze kýmkoli,
kdo nenesl mu moc a slávu,
a neznal nic ze zdejších mravů,
v krvavou chvíli nebyl v právu,
když na něj mířil pistolí.
Zahynul básník! Pohltil ho hrob,
jak neznámého hrdinu z dávných dob,
zvěčnil jej strhující silou.
Básníka zabil závistivý snob
bezcitnou rukou pošetilou.
Proč vyměnil cit, ušlechtilé kamarády
za zlý svět pokryteckých lichotek a zrady?
Plál plamen vášnivého srdce dál?
Proč potřásal si rukou s pomlouvači?
Proč věřil slovům nicotným až k pláči,
od mládí povahu těch lidí znal...
Его убийца хладнокровно
Навел удар... спасенья нет:
Пустое сердце бьется ровно,
В руке не дрогнул пистолет.
И что за диво?., издалека,
Подобный сотням беглецов,
На ловлю счастья и чинов
Заброшен к нам по воле рока;
Смеясь, он дерзко презирал
Земли чужой язык и нравы;
Не мог щадить он нашей славы;
Не мог понять в сей миг кровавый,
На что он руку поднимал!..
И он убит – и взят могилой,
Как тот певец, неведомый, но милый,
Добыча ревности глухой,
Воспетый им с такою чудной силой,
Сраженный, как и он, безжалостной рукой.
Зачем от мирных нег и дружбы простодушной
Вступил он в этот свет завистливый и душный
Для сердца вольного и пламенных страстей?
Зачем он руку дал клеветникам ничтожным,
Зачем поверил он словам и ласкам ложным,
Он, с юных лет постигнувший людей?..
И прежний сняв венок – они венец терновый,,
Zahynul! Sláva zůstává dál bez poskvrny
Увитый лаврами, надели на него:
a vavřínovým věncem vzdali mu čest přátelé
Но иглы тайные сурово
a jiní ukryli v něm trny,
surově zjizvili jej na čele.
Язвили славное чело;
Poslední chvíli pomluvami otrávili
Отравлены его последние мгновенья
a tupci s radostí se vysmějí.
Коварным шепотом насмешливых невежд,
Nadarmo žíznil pomstít se v tu chvíli,
И умер он – с напрасной жаждой мщенья,
[04]
s lítostí oklamaných nadějí.
Umlkly tóny krásných písní,
ticho je jejich prokletí.
V ponurém přístřeší se tísní
a krev mu ústa pečetí.
Vy, nadutí a zpupní potomkové,
již vaši otcové se proslavili podlostí.
Otrockou patou ničíte vše nové,
ničíte štěstí rodů krutou lstí.
Utichá genius a svoboda a sláva,
houf spiklenců u trůnu bude stát.
Před vámi zákon pravdy umlkává,
vás chrání panovníkův majestát.
Nastane poslední soud, kati!
A čeká na vás, důvěrníci nicoty!
A nikdo z vás ho zlatem neuplatí,
odsoudí vaše marné životy.
Budete štvát a pomlouvat a klít,
před věčností žvást zaniká.
Svou černou krví nemůžete smýt
bohabojnou krev básníka.
С досадой тайною обманутых надежд.
Замолкли звуки чудных песен,
Не раздаваться им опять:
Приют певца угрюм и тесен,
И на устах его печать.
А вы, надменные потомки
Известной подлостью прославленных отцов,
Пятою рабскою поправшие обломки
Игрою счастия обиженных родов!
Вы, жадною толпой стоящие у трона,
Свободы, Гения и Славы палачи!
Таитесь вы под сению закона,
Пред вами суд и правда – все молчи!..
Но есть и божий суд, наперсники разврата!
Есть грозный суд: он ждет;
Он не доступен звону злата,
И мысли и дела он знает наперед.
Тогда напрасно вы прибегнете к злословью:
Оно вам не поможет вновь,
И вы не смоете всей вашей черной кровью
Поэта праведную кровь!
[05]
***
***
Nemyté Rusko, dám ti sbohem,
tam zotročeným vládne pán.
Jsi zemí modrých uniforem,
tam je jim národ odevzdán.
Snad podaří se na Kavkaze
před jejich zraky zůstat skryt.
Tam před špicly se skryji snáze,
tam nemohou mě vyslídit.
Прощай, немытая Россия,
Страна рабов, страна господ,
И вы, мундиры голубые,
И ты, им преданный народ.
Быть может, за стеной Кавказа
Coкроюсь от твоих пашей,
От их всевидящего глаза,
От их всеслышащих ушей.
sen//СОН/1841
V poledním žáru v rokli Dagestánu
ležel jsem do hrudníku raněný,
střelný prach a kouř spekly černou ránu,
krev pomalu z ní tekla po zemi.
Okolo tísnily se skalní hroty
a slunce spalovalo vrcholy.
Pomalu usínal jsem do němoty,
žhlo na mne na písčině v údolí.
A o slavnostním bále v rodném domě
pak zdálo se mi v ohních zářících.
Vesele dívky bavily se o mně
a ověnčeny květy na límcích.
В полдневный жар в долине Дагестана
С свинцом в груди лежал недвижим я;
Глубокая еще дымилась рана,
По капле кровь точилася моя.
Лежал один я на песке долины;
Уступы скал теснилися кругом,
И солнце жгло их желтые вершины
И жгло меня – но спал я мертвым сном.
И снился мне сияющий огнями
Вечерний пир в родимой стороне.
Меж юных жен, увенчанных цветами,
Шел разговор веселый обо мне.
Jedna z nich do hovoru nevstoupila,
seděla smutně stranou ostatních.
Bůhvíkam její duše zabloudila,
když okolo ní rozléhal se smích.
Но в разговор веселый не вступая,
Сидела там задумчиво одна,
И в грустный сон душа ее младая
Бог знает чем была погружена;
Snad snila o údolí v Dagestánu,
známý zjev ležel pod výčnělky skal
a do hrudníku zčernalou měl ránu
a opuštěný v krvi umíral.
И снилась ей долина Дагестана;
Знакомый труп лежал в долине той;
В его груди, дымясь, чернела рана,
И кровь лилась хладеющей струей.
Z knihy Kříž na skále (výbor z básní). Nakladatelství
Olga Krylová, Praha 2008
[06]
josef
[KOSTOHRYZ]
Josef Kostohryz maturoval v roce 1927 na reálce
v Praze. Poté studoval filozofii, češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK. Byl spoluzakladatelem časopisu Řád a přispíval také do dalších listů
(Studentský časopis, Akord, Lumír, Listy). Svou první básnickou sbírku Prameny ústí vydal v roce 1934
v nakladatelství Řád. Poté se na deset let odmlčel.
Věnoval se překladům z moderní italské literatury.
V letech 1934–36 byl univerzitním lektorem bohemistiky v Římě a Neapoli, po návratu domů působil jako středoškolský profesor v Praze a v Českých
Budějovicích. Roku 1944 vyšla v nakladatelství Ladislava Kuncíře jeho druhá básnická sbírka Rekviem.
Po válce pracoval jako vedoucí Přehledu denního
tisku ze zahraničí na ministerstvu informací. V roce
1947 vydal sbírku Ať zkamení (Vyšehrad). V roce
1949 odešel do Národní galerie jako vedoucí administrativy. Byl autorem memoranda českých spisovatelů o stavu české kultury po únoru 1948, odeslaného papeži Piu XII., Churchillovi, Trumanovi
a De Gasperimu. Na jaře 1951 byl zatčen a v dubnu
1952 odsouzen na doživotí pro údajnou velezradu ve veřejném procesu s katolickými intelektuály
Zelená internacionála. S podlomeným zdravím byl
podmínečně propuštěn v roce 1963. V následujících
letech mu doma vycházejí pouze dvě sbírky. V roce
1969 Jednorožec mizí (Čs. spisovatel; cena nakladatelství). V roce 1970 Přísný obraz (Vyšehrad). V exilovém nakladatelství Poezie mimo domov (Mnichov)
vyšly dvě sbírky. V roce 1981 Eumenidy a v roce 1991
Melancholie. Rehabilitace v roce 1989 se básník už
nedožil. Zemřel v Praze roku 1987.
Z výboru Strmá nenaděj, MF, Praha 1994
osobnost [07]
DONQUIJOTSK Á MELANCHOLIE
Kdybychom shrnuli ,,sebrané veršové i prozaické spisy“ Josefa Kostohryze jako žeň z padesáti let básnické
práce, vyšel by nám svazek o cca 250
stranách, tj. skoro přesně polovina
toho, nač stačil Vrchlickému jediný
rok. Pro koho a co se tedy rozhodnout, když rozsah díla není žádným
hodnotovým měřítkem a když záleží
jen a jen na specifické váze životního jádra a koncentraci vidění, zkušenosti a poznání v ně zakletého; když
jeden básník potřebuje tolik a tolik
slok a veršů, po jejichž třeba i marně
popsaných stupních se pachtí posbírat
bohatství života, jak je spatřil a prožil,
zatímco druhý se vláčivou kontemplací prodírá dny, týdny, ba i měsíce, aby jejich obsah zachytil jediným
veršem? Ten druhý příklad je, zdá se,
případem Josefa Kostohryze, jehož
prvotina Prameny ústí, báseň o pouhých několika stránkách, pracovala
v podzemí nejméně čtyři léta, než
v roce 1934 vyšla na světlo denní.
Pořád s ní totiž autor nebyl spokojen,
ještě dva roky před vydáním nebyla
,,hotová“, a když se konečně objevila
na veřejném fóru, stalo se tak přesto
takřka v ústraní – nebyla pořád ještě ,,dokonalá“, jako nebývá v očích
autorů konečným slovem ani jediná
báseň, kdyžtě vlastně nikdy nevyjadřuje všechno a tak, jak to viděla
básnická touha, vždycky selhávající,
a je třeba začínat znova, odjinud,
a třeba i na jiném tématu zdolávat
sisyfovský sráz. Vnější podobou se
první opus Kostohryzův vyznačoval
nejdelším veršem, jaký podle našeho
skromného vědění se v české slovesnosti vyskytl – jakoby v závodu
s dvou- třířádkovým veršem Claudelových ód a dramatických poém,
o kterých mladý český autor tehdy
asi mnoho nevěděl, právě tak jako
Whitmanových civilizačních hymnech. Nepochybně však dobře znal
verš Březinův, který mu zase snad
připadal málo obsažný a příliš zpěvný
na to, jak se chtěl vyjádřit sám. Nicméně ani zde Kostohryzův verš nebyl
v prvé řadě případem vzorů a jejich
nápodoby; přes nápodobné souvislosti vnější byla patrně důsažnější
spřízněnost niterná, která se hodlala
zmocnit na dosah blízké vidiny světa
po svém, na vlastní riziko i případnou
prohru za cenu, že aspoň částečně
vysloví podstatu, žhavenou tou, a ne
jinou imaginací. Byl jednak vzdálen
Whitmanova panteistického vidění
světa, jednak a především byl na hony
vzdálen obdivu k moci civilizačních
úspěchů, promítajících se do vypjatě individualistického okouzlení nad
rozlohami a bohatstvím americké
země, a vstupoval spíš a ochotněji
do básnických stop Otokara Březiny
a jeho hymnické lyriky. Na této půdě
však odmítl ,,mystiku“, která u Březiny rozpouštěla věci do symbolistních podobenství a evolucionistických kosmických harmonií, a o to těsněji, „venkovštěji“ se přitiskl k zemi
a její hlíně, především však, jak se
ukáže později, k člověku vázanému
k ní svým údělem a zápasy, antinomiemi a proměnami, k jeho sepětí
s hmotou a k duchovnímu i fyzickému smyslu života.
Ze studie Bedřicha Fučíka, která vznikla jako
příspěvek do sborníku k 75. narozeninám Josefa Kostohryze
P R A Ž Á D N Ý
O D K A Z
Básník Josef Kostohryz se narodil
25. prosince 1907 v Křenovicích. Zde
žil do čtrnácti let u své babičky. Marně jsem však hledal jakýkoli odkaz
o básníkově rodišti na internetu. Našel jsem pouze tyto tři věty: „Křenovice je obec ležící 16 km severovýchodně od Písku. První písemná
zmínka pochází z roku 1379. Vesnicí
probíhá silnice I/29, spojující města
Písek a Tábor.“ Pouze tolik informací
o rodišti významného českého básníka lze tedy na internetu najít. Smutné
a vulgární jsou tyto časy, ve kterých
ztrácíme sílu a schopnost postarat se
o důstojný odkaz našich významných
předků. A nabízí se otázka: Co tady
zůstane jednou po nás? Jací budou
naši potomci? Budou tak schopní
jako my? Anebo se vzpamatují a najdou konečně zájem o odkaz našich
předků? Věřím, že ano. Věřím, že
všechny „pražádné odkazy“ jednou
vezme čert i s hlupáky a pokrytci
někam hluboko pod zem!
David BÁTOR
[08]
ZAŠLÝ
OBRAZ
Na ne
z výsost bi širém třetí o
bla
in
utkvěl t ikam náhlý an k strnul,
děl
am
A než se sám a nelítostn nejde,
ěč
zar
a šípem
střed m dí, ocelí se ble istý.
ůj najde
s
: nespi, kne
s
lzo!
Po
kudy jse d lesem úzká c
esta úv
m cho
zaniklo dil včera s mys ozová,
v
l
Tam dál čera jako hlasy í šerou:
je
v
kapradí
, leknín líná řeka zapome snu.
, strach
a stíny b nění,
ludné.
Stříbrná
struna m
oh
ale
Jen ješt je prasklá, nav la by to říci,
ě je
žd
nad vra řáb v koutě za y utišená.
ty na
zahr
v javore
ch šepo zdi zelenavý n adou,
t chimé
r neodb etřesk,
ytných.
Ještě že
n
ě
kdy
když z k
eřů vyjd zapomenu, ne
vím,
e plavý
na chv
v průhle íli na mém srd jednorožec,
ce zas
du ve
zachvěn
ím sirým lkých panoram taví se,
a
kraj svů
j zase po t mizí:
znám!
Z KTE
RÉHO
ŽALMU
Odněku
d náhle
na hrsti
drásavý
n
a potom eklidu utkví, n tón,
e
Žalostný zmlkne, vyčkáv klidný více,
j
vyčkává ako ve strachu á.
m
z bolest
Strnule také.
i nové
zamhlen
opět se
ý
d
álkou a
o
cizí
Potom u zve.
ž
z
vedne
opře se
do okna se vítr v haluz
Malach
í
it! Mala silou a v skulin ch stromů,
chit! Ma
Pustiny
ách sviš
d
tí:
A zase š uše! Nedohled lachit!
u
Lépe je pina rybí a tem temný.
do větru
né, zele
Odejít j
né oko.
p
u
s
t
i
t
v
inam. K
do by se čera i zítra.
nebál!
U
ů,
[09]
ZLOST
NÁ
SLOVA
Tak vidí
š, v
jen kývn šechno se můž
e
o
Vždyť v ut docela hloup stát zvykem,
ěrn
ě
kteří by í a blázniví mu – a mlčet. Ane
bo?
ži
zu
nejsou u ření lásky láma už nejsou,
li
ž
nevinné rytíři bludní a n šeredné hory,
e
šv
j
kteří by adlenky nejso sou větrné mlý
u a nejs
nedbali
ou už ch ny,
o třicet
u
stříbrný
ch peně dí,
Básník!
z
.
te
chlubí s n černý, prašivý
e morov
ou rano námel,
za něž s
u
e dříve
i posled a hovoří spros
A zítra p
tými slo
ní trhan
ot
vy,
dovedl
i tu mdl ulní lháři ti záv
s
t
ydět.
ou šlápo
idět bud
ou
tu všedn
a půjdo
í
u v báb
elu zášt , o které nevíš,
i žalova
t. Klidně
Věru po
!
znal jsem
také ta n
města, p
e
o
byl jsem šťastná místa hr nichž jsem tou
di
žil
ta
která je m také. A utre nských dějů a s ,
jch
ku
ho
kam asp rší než pohoří em omyju hoř tků,
kost,
černého
oň dosá
h
h
Tady je
prázdno ne anděl okem říchu,
. A nebe
i ohnivý
m meče
sa?
m.
Nebesa
nejsou.
Je
jež drží
každého n smradlavých
starostí
u
A není t
ho
o orlova země hlavou,
a pevně ufy,
chytrost
to strašn
.
a
é
za každo hemžení hmyz smělý skluz had
í, v něm
u
ž hledám í,
díváš se cenu. Ty, Bože
e
,
otcovsk
ým oke odněkud díváš únik
m?
se na to
,
[10]
vzpomínání na
Z D E Ň K A
/VAVŘÍKA/
S potěšením sleduji, jak se v poslední době
do naší krajiny a míst, kde žijeme, navrací paměť.
S poznáním těchto otisků času totiž ubývá netečnosti vůči prostoru, který jsme snad pro únavu z každodennosti přestali vnímat se zájmem.
Takové místo, nalezená stopa ztraceného času,
nám naše okolí – a nás v něm – pomáhá znovu objasňovat. A mám radost, že takové místo
vzniklo 19. září 2008 i ve vesnici Libhošť u Nového Jičína. Instalovaná pamětní deska tam připomíná narození spisovatele Zdeňka Vavříka.
Slavnostního aktu odhalení pamětní desky
a literárního pásma z tvorby Zdeňka Vavříka se zúčastnili jeho synové Michal a Ondřej.
Nejstarší ze synů, pan Pavel Vavřík, Libhošť
ze zdravotních důvodů navštívit nemohl. Osobně jsem dospěl k názoru, že nejlepším způsobem,
jak čtenáře Nových břehů seznámit s osobností
jeho otce, významného regionálního spisovatele
a kulturního pracovníka, je publikovat výňatky
z rozhovoru, který jsem s panem Pavlem Vavříkem vedl v září roku 2004. Ze slov Pavla Vavříka totiž vyzařovala hluboká vzdělanost, interpretační cit, důvtip i snaha objektivně zhodnotit
životní osudy svého otce. (Nicméně k základnímu, faktografickému seznámení se jménem Zdeněk Vavřík dobře poslouží slovníkové heslo ve
Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 nebo
životopisný text na www.libhost.cz.) Při rekonstrukci rozhovoru budu chronologicky sledovat Vavříkovu životní cestu, prostřednictvím
svědectví jeho syna zdůrazním stěžejní momenty
jeho biografie a v neposlední řadě se zastavím
u detailů, které mohou přispět k plastičtějšímu
poznání jeho osobnosti a doby. Tedy:
? V roce 1910, a to byly Zdeňku Vavříkovi čtyři roky, se celá
rodina přestěhovala z Libhoště do Moravské Ostravy. První literární krůčky zde váš otec
učinil na Matičním gymnáziu
pod vlivem svého učitele, spisovatele Vojtěcha Martínka.
Dokázal byste charakterizovat
vztah Zdeňka Vavříka k městu, kde prožil své mládí i dobu
první republiky?
> Já si myslím, že náš vztah k Ostravě
byl podobný. Já mám Ostravu hrozně rád, přestože jsem tam nikdy trvale nežil, pouze jsem se tam narodil
a jezdíval k příbuzným. Když jsem
tam byl s tátou, tak jsem měl pocit, že
mi město rád ukazuje. Ostrava dneska vypadá úplně jinak, než vypadala
před těmi padesáti nebo šedesáti
lety. Ostrava byla šílená, děsivá, ale
měla atmosféru. Když se ze Slezské Ostravy díváte na Ostravu, tak
to město vidíte. A když člověk stál
v noci a díval se na město a otevřela
se koksárenská pec, která byla v centru města, a obloha se najednou
rozzářila, na haldy vylévali strusku.
A i ty staré haldy žily. Otec mi vyprávěl o brenpartiji. Znáte Olbrachtovo Zamřížované zrcadlo? Tam na to
Olbracht naráží, byl zavřený tady
na Hladnově ve vězení. V takové
brenpartiji byli prostě bezdomovci,
kteří si vyžebrávali na láhev denaturovaného lihu. Takže koupili láhev
lihu a cukr, ten líh si osladili a vypili.
Ale po nějakém čase metylakohol,
který v lihu býval, způsobil, že oslepli. A policie je někde našla v parku
na lavičce slepé, nemohoucí… Zavezli
je do vězení, kde je zavřeli, a oni tam
museli nuceně abstinovat. Dostávali standardně šest týdnů, mezitím
nabyli znovu zraku a šli do toho
rozhovor [11]
znovu. A ve dne těch barevných
plynů a par… Ostrava byla nesmírně
výtvarná, byla lákadlem pro výtvarné
tvůrce, vybízela ke zpracování.
denně projížděl na koni s pochodující jednotkou kolem našeho domu,
aby mu maminka mohla z balkonu
kynout na pozdrav…
? V Praze studoval Vavřík nejprve práva, pak češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK. Do oficiální literatury
vstoupil svou první básnickou
sbírkou Elegie. Po návratu
do Ostravy inicioval vytvoření
Klubu přátel moderní kultury.
Byl také divadelním kritikem.
Jaký byl vztah Zdeňka Vavříka
k divadlu?
? Podívejme se na rok 1938.
Podle mého názoru to byl nejtragičtější rok Vavříkova života.
Úmrtí matky. Neklidná národnostní situace, zejména v pohraniční Opavě. Mnichovská
zrada, na níž se podílela jím
tolik milovaná Francie. Jak
tuto dobu prožíval?
> Otec napsal několik divadelních her,
dělal dramaturga Východočeského
divadla v Pardubicích a k divadlu měl
velice důvěrný vztah. Nevynechal
jedinou premiéru, v divadle trávil
spoustu času. Zajímal se o divadlo
velice intenzivně jak v Pardubicích,
tak i v Ostravě. Myslím si, že se cítil
být do značné míry divadelníkem
nebo dramatikem.
? V letech 1934–1936 absolvoval vojenskou prezenční službu. Dosáhl poměrně vysoké
vojenské hodnosti, nemýlím-li
se, byl poručíkem…
> On byl později poručíkem. Byl pový-
šen, když odcházel z vojny. Ovšem
ta vojna byla trošku legrační, protože oni mu umožňovali, aby vykonával prezenční vojenskou službu
a současně řídil knihovnu v Opavě.
[Zdeněk Vavřík byl prvním knihovníkem opavské české menšiny, pozn.
P. H.] Třeba si z vyprávění pamatuji,
že otec jezdil jako vojenský důstojník na koni. Tehdy to byla taková
zvyklost. My jsme v té době bydleli
v Opavě ve vile v Kylešovicích a otec
> Prožíval ji velice osobně. On byl jako
většina jeho kamarádů český vlastenec. Vykládal si to jako osobní útok,
útok na vlast, na sama sebe. Něco,
čemu věřil, co byl ochoten hájit,
poněvadž oni byli vskutku odhodláni hájit až do krve republiku. Tohle
všechno bral jako osobní prohru,
osobní tragédii. A také to podle toho
prožíval.
? Myslíte si, že toto zklamání
mělo nějaký vliv na jeho poválečný vývoj, příklon k idejím
komunismu?
> Určitě. To mělo vliv na celou tu gene-
raci, všechno se začalo obracet úplně
jiným směrem. Protože oni si nechali
vnutit myšlenku, že západní spojenci
nás zradili, zatímco východní spojenec byl ochoten nás hájit. Něco, co
není pravda, je to falešné, ale věřili
tomu.
? Po ukončení mobilizace se vaše
rodina přestěhovala do Pardubic. Váš otec se stal tamním
knihovníkem, pracoval v mnoha kulturních oblastech. Jak
byste charakterizoval spolu-
práci Zdeňka Vavříka s Východočeským divadlem?
> S místním divadlem začal táta spolu-
pracovat velice rychle, napsal za války taky dvě divadelní hry [Casanova
a Turandot, pozn. P. H.]. K jedné
z nich se víže taková kuriózní příhoda. Za premiéru hry Casanova dostal
vavřínový věnec, který měl pověšený
i se stuhami v pokoji na zdi… A za války byly problémy s kořením, takže
když se v rodině dělala svíčková nebo
jiné jídlo, k jehož přípravě bylo zapotřebí bobkového listu, tak si musela
matka nebo služebná vzpomenout
včas, když táta nebyl doma, nebo
ho nějakým způsobem odlákat, aby
mu z toho vavřínového věnce utrhly
dva bobkové listy do svíčkové nebo
rajské omáčky, kam ten bobkový list
patřil. Takže ten vavřínový věnec mu
postupně během války oškubávaly.
? V čem spočívalo další působení Zdeňka Vavříka v Pardubicích?
> Táta začal v Pardubicích dělat jednu
věc, kterou pokládal za velice důležitou. Začal tam zvát lidi ze svého
okruhu známých k besedám. Protože jaksi cítil, že je potřeba posilovat
v těchto časech českou myšlenku,
zejména českou literaturu. Zval české umělce, kteří si povídali s lidmi,
předčítali ze svých věcí, a mělo to
pravidelně obrovský úspěch. Hosté se nám zapisovali do památníku
[památník bratří Vavříků předložen
k nahlédnutí].
? Tady vidím zápis od Františka
Halase, od Jaromíra Johna…
> Jaromír John v oněch časech učil
na gymnáziu v Chrudimi, takže to
[12]
bylo kousíček. To je skoro na dohled.
Já Jaromíra Johna dobře pamatuji,
pobýval u nás dost často, s tátou byli
velcí přátelé. Jaromír John mně posílal srandovní korespondenční lístky,
někdy psal roztřeseným písmem,
někdy měnil rukopisy…
? Jaromír John plnil úlohu literárního rádce při tvorbě Vavříkovy knihy Dobrodružství Marka Pola, mimo jiné…
> Ve věci převyprávění cestopisu Mar-
ka Pola šlo o to, aby se zachovalo
alespoň pro děti takové to jádro světové literatury, čili táta udělal Dobrodružství Marka Pola a Jaromír John
udělal Příběhy Dona Quijota. Táta
za protektorátu napsal i svou nejlepší
prózu, to Dobrodružství Marka Pola
je rozhodně nejlepší kniha, kterou
napsal. A pověsti z Pardubicka, Kolovrat, to je rovněž moc dobrá knížka.
Potom už nic tak dobrého nenapsal.
? Zdeněk Vavřík se tedy začíná věnovat tvorbě literatury
pro děti. Myslíte si, že své
dětské knihy psal také trošku
pro vás?
> Určitě.
? Byli jste s bratrem takovými
jeho prvními literárními kritiky?
> My jsme jeho knihy první četli, zčásti
ještě v rukopisu, v prvním vydání je
vždycky věnování.
? Vraťme se ještě k literárnímu životu Pardubic. Kdo vás
například během války navštěvoval?
> U nás se to střídalo, v oněch časech
u nás bylo velice živo, protože lidé
do těch Pardubic rádi jezdili, poněvadž jednak to bylo za větrem a měli
zde pocit většího bezpečí, jednak
u nás nebyly tak velké problémy
se zásobováním, a pak, a to není
nepodstatné, u nás vždycky bylo co
pít. Ono to zní možná legračně, ale
ten alkohol byl za války dosti vzácný. A teď se to u nás tímhle způsobem střídalo, ten pohyb byl opravdu značný, co chvíli u nás někdo
byl, přestože to mělo i své háčky.
Za heydrichiády se v Pardubicích
schovával jeden z těch výsadkářů
– Valčík? Jméno mi vypadlo. Ale byl
zaměstnán jako číšník v baru u pana
hoteliéra Košťála. Schoval se tam.
A v určité vrstvě lidí v Pardubicích se
o tom všeobecně vědělo a táta mezi
tu skupinu lidí patřil. A stalo se, že
měl v Pardubicích na jedné z besed
Jana Drdu, který vždycky inklinoval k tomu, aby se něčeho napil. Pil
s chutí a rád a s potěšením a uměl
to. Takže po té besedě vzal Jana
Drdu dolů do vinárny hotelu Veselka, který patřil panu Košťálovi. Šli na
skleničku, ale tam se Drdy chopili
místní občané, nadšení z jeho besedy. Začalo se nalévat, nalévat, a když
se začalo nalévat a popíjet, tak Jan
Drda byl k neudržení, byl problém
ho dostat odtamtud domů na pozdní
večeři a ulehnutí. A táta tam postával
u barového pultu trochu nervózní, protože se to vyvíjelo jinak, než
předpokládal, a do toho za ním přišel
jeden člověk, o kterém věděl, že je to
příslušník Gestapa, a řekl mu: „Pane
knihovníku, vy byste měl jít domů.
Tady pro vás není zdravé ovzduší.“
A táta věděl, že v tom baru pracuje
ten výsadkář. Takže druhý den volal
lidem z jeho okruhu, kteří jej schová-
vali a zásobovali. Rozumíte, ta prostá
naivita těch Čechů v oněch časech,
kteří si o takových věcech telefonují,
aniž by si uvědomovali, že telefony
mohou být odposlouchávány. Oni
všichni vyrostli ve starém mocnářství
a za první republiky, kdy odposlouchávat cizí telefony nebo otvírat cizí
dopisy bylo něco, co se nedělá. Co je
nepochopitelné. Co prostě neexistuje! Takže volal těm, myslím si, Žváčkům a oni mu říkali: „Toho gestapáka si nevšímej, Zdeňku. To je Hans,
toho my platíme, díky němu jsme
už zachránili spoustu lidí, protože je
mělo Gestapo zatknout, a on nám
řekl nebo zavolal a my jsme je včas
schovali. To je v pořádku.“ A za pár
dnů nato tenhleten Hans velel
komandu, které všechny ty lidi posbíralo a všichni byli na zámečku v Pardubicích postříleni. Všichni ti lidi prostě přišli o život. A táta z toho vyvázl,
aniž by ho Gestapo příliš obtěžovalo.
Ale ta skupina lidí kolem heydrichiády patřila do našeho okruhu, znali
jsme je téměř všechny osobně.
? Měl váš otec i jiné zkušenosti
či konflikty s tehdejšími orgány moci?
> Vyprávěl, jak si ho pozvali na Gesta-
po v Pardubicích k výslechu. Říkal, že
jeho nejtěžší zážitek, který v životě
měl, byla návštěva úřadovny Gestapa. Šel tam a nikdo tam nebyl, jen
prázdná chodba, zamřížovaná, mříž
s dálkovým ovládáním. Mříž se před
ním otevřela, on prošel a za ním ta
mříž zajela a zaklapla. Říkal, že v tom
okamžiku měl co dělat, aby se nepodělal. Táta se pak dostal do problémů
s Gestapem ještě jednou, protože
nějak večer přišel do knihovny a zjistil, že jedna z úřednic tam na psacím
[13]
stroji píše protiněmecké letáky, takže
ji s tím vyhodil, protože už si uvědomoval, že není problém podle druhu
písma najít psací stroj, na kterém se
to dělalo.
? Ale to už se blížil konec války…
> Ten konec války byl zvláštní, na jednu
stranu to začínalo vřít, začaly se vyvěšovat československé vlajky, ve všech
domech se z těch trikolór protektorátní vlajky šily ty vlajky československé, a pak stačilo, aby tedy prošly
ulicemi německé hlídky, dodneška je
vidím v maskovacích kombinézách,
v družstvu po jedné straně ulice těsně podél domů šly, nemusely dělat
vůbec nic a všechny vlajky zmizely,
na ulici nebyla najednou ani noha.
Udělali jenom to, že prošli ulicemi.
A pak to najednou prasklo, sesypalo
se to, Třetí říše se zhroutila z hodiny
na hodinu. A ten útěk! Viděli jsme,
jak ti Němci utíkali a někde u Sezemic
došlo k ozbrojenému střetu, začali
po nich střílet. Raněným, kteří běželi
ulicemi, se odmotávaly obvazy. Kluci
Hitlerjugend převlečení do uniforem Wehrmachtu, malí smradi…!
Bylo to hrozný. Tohleto dneska člověk bere jako tragédii. Na druhou
stranu, když Němci vypálili Ležáky,
tak lidi z Ležáků zavřeli v Pardubicích
v rozřazovací pracovně a pak je vezli
na popravu na zámeček přes město,
ulicemi. Němci nařídili, že nikdo nesmí být venku, nikdo se nesmí dívat,
a lidi stáli za záclonami a oni na otevřených nákladních autech vezli ty
lidi na zámeček na popravu. Viděli
jsme je.
A přišel teda pětačtyřicátý rok a zdálo
se, že všechno bude jinak, že všechno bude lepší. Pamatuji si, že když
vypadalo, že přijedou Rusové, tak
táta dělal transparent, který visel nad
naší ulicí, už tam byly girlandy, které
lidi udělali z chvojí. Táta dělal transparent, velkou bílou čtvrtku AO,
a tam bylo napsáno: Da zdravstvujet
Krasnaja armija!
? V červnu 1945 vstoupil Zdeněk
Vavřík do KSČ. Jak jste říkal,
přivedlo ho k tomu rozčarování z historického vývoje, sociální cítění, vlastenectví. Věřil
Zdeněk Vavřík idejím komunismu až do své smrti v roce
1964?
> Ne, určitě ne, on se prostě zdráhal
si říct, že ne, že to byl jeho omyl.
Tomu podlehla spousta lidí. V roce
1949, neklame-li mě paměť, byly
první volby po Únoru. Tehdy byla
ještě určitá možnost volby, byla už
jednotná kandidátka Národní fronty a druhý byl bílý lístek, tím člověk
měl možnost projevit svůj nesouhlas.
A tehdy došlo k tomu, že Vokolkovi
[známá pardubická umělecká rodina,
viz Nové břehy 1/1 a článek Osamělý chodec Vladimír Vokolek, pozn.
P. H.] udělali takovou dlouhou kartičku, kde stálo: „Na bílém lístku hlasuje druh K. H. Franka“, a byla tam
taková karikatura oběšeného K. H.
Franka. A Vokolkovým autem nebo
autem některého jiného živnostníka
před volbami jezdili po pardubických
ulicích a tyhlety lístečky rozhazovali.
Rozumíte, Vokolkovi byli živnostníci, katolíci. A ti Vokolkovi si ještě
neuvědomovali v té době, rok po
Únoru, kam se to celé ubírá. Takže
ještě ve devětačtyřicátém roce měli
Vokolkovi pocit, že oni dál budou mít
svoji tiskárnu, dál budou dělat svoje
krásné tisky, dál budou podporovat
české básníky tím, že u nich vyjde
nádherná knížka, že všechno bude
jako normálně, budou vyšší ohledy
k sociálně slabým…
? Takto podobně smýšlel i váš
otec?
> Přesně tak. Přesně tak. Ještě na těch
radnicích nebo úřadech zůstávali
lidé, kteří tam byli z časů dřívějších,
nebo lidé, sice členové komunistické
strany, ale tací, kteří byli inteligentní,
vzdělaní a představovali si to následně: Ano, my teď tady uděláme socialismus, půjdeme jinudy. S nimi se
dalo komunikovat, ale postupně to
překvašovalo, měnilo se, tihle lidé
mizeli. Objevili se noví lidé. A teprve teď začala ta tvrdá likvidace, kdy
k Vokolkům přišli pobouření dělníci,
kladivy rozbili tiskařské stroje, zničili
sazby, které tam měli nahromaděné
za generace… Třeba jiní živnostníci,
Viktorovi, byli pletaři, velice kultivovaná rodina, pan Karel Viktora s bratrem překládali z latiny barokní poezii. A teď najednou ten chudák Karel
Viktora seděl ve výkladní skříni spolu
s dalšími živnostníky, před ním byla
hromádka pletací vlny, kterou zatajil
před dělnickou třídou. Při prohlídce
odhalili, že si nechal hromádečku.
A on seděl na židli vystavený posměchu, na pranýři, kolem něj řada dalších lidí. Najednou to bylo někde
jinde.
? V poválečných letech se tvorba
vašeho otce pohybuje v intencích socialistického realismu
a leckdy vychází vstříc dobové
společenské objednávce. Máte
pocit, že v této době utrpěla
umělecká hodnota jeho děl?
[14]
> Nevím, ale myslím si, že jaksi jedinou
špatnou knihou, kterou otec napsal,
je Čtení o Janu Želivském [vydané
roku 1953, pozn. P. H.]. To byla čistá chlebařina. Tam nešlo v podstatě
o literaturu, tam šlo o to, že my jsme
potřebovali peníze. Touto dobou
táta jako spisovatel určitě utrpěl. Sháněl věci, které byly okamžité. Snažil
se vydělat si peníze co nejrychleji.
Nebyl čas na to, aby v klidu někde
seděl a rok dva roky psal knížku.
A zase se musel snažit psát něco, co
mu vydají, co bude otištěno, co má
smysl, aby dělal. On nebyl typem
člověka, který by dokázal psát knihu
s tím, že možná jednou jeho potomkové dosáhnou toho, že bude vydána.
? V té době se Zdeněk Vavřík
přestává hlásit k některým epizodám vlastního životopisu,
především k historii tvorby časopisu Poesie, v němž hájil zásady takzvané čisté poezie, tedy mimo jiné ideově neangažovaného umění. (Umělecká revue Poesie vycházela v Ostravě v letech 1931–1933.) Jakoby zapomíná na svá přátelství, například s duchovním Janem Strakošem. Říká vám něco
toto jméno?
> Ne, nevzpomínám si.
? Jan Strakoš, šéfredaktor revue
Poesie, byl Vavříkův oddávající a dlouholetý přítel…
> A teď otázka: Nakolik to byl problém
poezie a nakolik atmosféry ve společnosti. Lidé začali mít strach se vzájemně stýkat, najednou bylo o strach říct,
že se znám z minulosti s tím či oním.
Vraťme se třeba k Václavu Renčovi.
Renč byl v té době ve vězení. A říkat:
Václav Renč byl můj kamarád a mám
v knihovně celou řadu jeho knížek
s věnováním… No, byl to přece jenom vlastizrádce, agent západních
imperialistů, usvědčený agent několika západních špionážních rozvědek.
Těžko se do toho vcítit, ale to bylo
skutečně období vzájemné nedůvěry a strachu.
Byli vyakčněni četní naši známí, kteří
už byli takoví lepší podnikatelé, lepší
živnostníci. Četní další tehdejší podnikatelé pracovali ve sběrných surovinách. A do těch sběrných surovin jim
vozili celé kamiony knihoven, klášterních, státních, podnikatelských…
Kamion to prostě vyklopil do bahna.
A tihleti někdejší podnikatelé, protože to byli většinou civilizovaní lidé,
z toho kradli vzácné tisky a rukopisy.
Kradli, kdyby je byl někdo nachytal,
byli by obviněni z rozkrádání socialistického vlastnictví a těžce by to
odnesli. A na dvoukoláčku je vozili
tátovi do knihovny. Zachraňovali
vzácné tisky.
? Knihovník Zdeněk Vavřík se
snažil zachraňovat knihy určené k likvidaci?
> On se snažil zachránit, co se zachránit
dalo. S nařízeními na vyřazování knih
z knihovnických fondů nesouhlasil,
vždyť se v mnoha případech týkaly
jeho kamarádů nebo lidí, které znal
nebo uznával. Pokud vím, tak on se
snažil tyto věci sice vyřadit z fondu,
ale pokud byl prostor, tak je někde
nechat. A vedl předem prohraný
boj.
Před pár lety jsem byl na sraze
někdejších absolventů, mluvil jsem
tam se svými bývalými vyučujícími
a ti tátu znali. Říkali mně: „Já si pama-
tuju, jak pardubický krajský tajemník
lítal a hulákal: ,Já toho Vavříka zničím! Já toho Vavříka zlikviduju!!‘“
V Pardubicích by tátu čekal špatný
konec. On tušil, že už tam po něm
tihleti chlapci jdou a bude to mít
opravdu špatné závěry. Také proto
se rozhodl pro odchod do Prahy, do
redakce Literárních novin.
? Ano, 22. dubna 1955 odchází
Zdeněk Vavřík náhle z vedení Krajské lidové knihovny
v Pardubicích. Stěhovali jste
se do Prahy, kam nastoupil na
místo redaktora Literárních
novin. Byl spokojen s náplní
své práce?
> Táta o tu redakční práci dlouho stál.
O ní se mluvilo ještě předtím, než
do těch „Literárek“ šel. Oni o něj stáli,
protože tam přispíval už v minulosti.
Literární noviny byly nesmírně prestižní. Ale z hlediska oné doby to byl
jediný osvícený týdeník, který tady
vycházel. To byl prostě týdeník české
inteligence a nonkonformní neboli
svobodomyslné části české veřejnosti. Literárním novinám museli
neustále regulovat náklad, bylo by
se prodalo několik tisíc výtisků více,
než bylo k dispozici, ale oni uměle
drželi na nízké úrovni příděl papíru,
aby jich nemohlo vycházet víc, než
jich vycházelo. To byly noviny, které
se mezi lidmi půjčovaly. Vždyť sám
víte, kdo v těch „Literárkách“ byl:
A. J. Liehm, Sergej Machonin, Milan
Šulc, Putík, Klíma, Vaculík později.
Navíc se opakovaly útoky proti „Literárkám“! Jakmile měl nějaký tajemník pocit, že se situace nevyvíjí, jak
by se měla vyvíjet, že už zas nejsou
hřebíky, maso a kdovíco… no kdo
za to může? Literární noviny! Já si
dělám legraci, ale ono to dřív tak
bylo. Všechno by bylo v pořádku
[15]
a bezvadné, kdyby několik špatných
příslušníků pracující inteligence neustále nepodráželo nohy pracovnímu
úsilí našeho lidu.
Já jsem se například na vojně vzbouřil. Když se mě velitel pluku ptal, čím
je můj otec, tak jsem řekl: „Redaktor Literárních novin.“ A on na to:
„Samozřejmě! Syn vlastizrádce!“ Tu
pověst ty noviny v oněch časech
měly. To bylo velice dobré a prestižní
zaměstnání.
? Zdeněk Vavřík vykonával funkci redaktora Literárních novin
až do roku 1964. Mohl byste
nám prozradit něco o redakční
práci „Literárek“?
> Dělali ta čísla velice kouzelným způ-
sobem. Já jsem tam párkrát měl možnost být při tom. Byl to týdeník, který
vycházel v pátek. Takže od pondělka
do čtvrtka se dělalo číslo. Ve čtvrtek
ráno muselo být číslo hotové. Tehdy
ještě nebyly počítače, takže se všechno dělalo v ruce. Číslo šlo do tiskárny a z tiskárny chodily do redakce
obtahy a každý z redaktorů, který
měl na starosti svou část čísla, dělal
korektury. Ale to už byl takový rozlítaný den, takže se vždycky nakoupilo
větší množství sudového vína, něco
k jídlu, kilo sardinek nebo salám,
kousek šunky. Sedělo se, popíjelo se,
tlachalo se a mezitím se dělaly korektury. A to byly naprosto fantastické
tlachárny. Přál bych každému, kdo
se o tyto věci zajímá, alespoň jednou
v životě to zažít.
? Váš otec si během svého života získal pověst tvrdého
a nesmlouvavého literárního
kritika…
> Nevím, nakolik byl tvrdý či objektiv-
ní, ale pokud se kvůli něčemu táta
zachoval naprosto nekompromisně,
tak to je dodneška vzpomínaný spor
s Jaroslavem Foglarem. Táta totiž
v letech padesátých vedl kampaň
proti pokleslé literatuře, kam řadil
rodokapsy a z takových těch nerodokapsových věcí Jaroslava Foglara. Foglar se v té době měl ještě
možnost hájit, potom Foglara zakázali a nesměl vycházet. A Foglar to
do značné míry přičítal tomu tátovu
zásahu.
? Takže Jaroslav Foglar poukazoval na přímý podíl Zdeňka
Vavříka na své likvidaci jako
spisovatele?
> Ano. On tátu pokládal za svého
osobního nepřítele a ještě v letech,
kdy začal znovu vycházet, po převratu, vzpomínal na odsouzeníhodnou
kampaň, kterou proti němu vedl
Zdeněk Vavřík a další jemu podobní
bídáci, kteří ho chtěli vyloučit z literatury.
? Zdeněk Vavřík měl v Literárních novinách na starost
přehled aktualit z kulturního života Polska a Francie.
Vztah k Francii získal během
svých studií, ale co ho poutalo
k Polsku?
> To je pochopitelné, žil přece ve Slez-
sku a tam si vztah k Polsku utvořit
musel. A uvědomte si navíc jednu
věc: Polsko bylo více živé, oproti Československu. Poláci si díky tomu, že
mají velké polské menšiny ve Francii, v USA, i v letech socialistických
udrželi vztahy se Západem. Vypadalo
to, že v Polsku je kulturní život daleko živější. A proto referovat o pol-
ských kulturních událostech bylo
i pro nás inspirující, protože tím jako
by se říkalo: Koukněte se, takovýhle
výtvarník v Polsku může vystavovat, a u nás se obdobná tvář objevit
nemůže. To bylo takové nenápadné
dloubání. Nikdo to neřekl oficiálně,
otevřeně. Čili to Polsko nebylo tak
úplně od věci.
? Děkuji za rozhovor, pane Vavříku.
Zdeněk Vavřík byl nesporně
člověkem své doby. Nebyla to doba jednoduchá, a tak
se z dnešního pohledu může
zdát, že snad někdy chyboval. Archiválie, vzpomínky jeho syna a nakonec i samy jeho knihy podávají svědectví
o spisovateli Zdeňku Vavříkovi jako o člověku, jehož individuální osud byl pozměňován i „převracen“ proměnami
i převraty moderních českých
dějin. Bylo by báječné, kdyby
se s pamětní deskou do míst
jeho rodiště, Libhošti u Nového Jičína, navracel i kus paměti
na paradoxy oněch „velkých“
dějin. Dějin, které tak věrně
zrcadlí životní příběh Zdeňka
Vavříka.
Ptal se Petr HORÁK
[16]
J.O.S.E.F. H.R .U .B .Ý
Dopis
Píšeš ob řádku
Opisuješ recept n
a fašírku
Popisuješ přátele
Odepisuješ až po
večeři
D opisuješ ještě p
ár hříchů
Koncipuješ dopis
o veselce
Nadepisuješ stať
o ještěrkách
Zapisuješ prsten
D okola
Josef Hrubý se narodil 10. května 1932 v Černěticích
u Volyně (okres Strakonice). Od roku 1956 žije trvale
v Plzni. Absolvoval Obchodní školu ve Vimperku. Pracoval jako úředník, novinář a knihovník ve Strakonicích a v Sušici, v letech 1959–1970 působil jako ředitel Krajské lidové knihovny v Plzni. Po roce 1968 byl
z knihovny vyhozen. V letech 1969–1987 nesměl publikovat a nevyšly mu čtyři knihy připravené už do tisku:
Černé jezero, Lepty, Na ostrově prince Patrika a Klíče.
V těchto letech pracoval v Krajském středisku státní
památkové péče v Plzni.
Vydal sbírky veršů Hudba nechce spát (1960), Letokruhy (1962), Listy důvěrné (1962), Topoly (1968),
Ve jménu lásky, lodí a ryb (1988), Básně básně (1991),
Za pět peněz klíč (1992), Zrzavé údolí (1993), Yorick
(1995), Ištar (1997), Znamení býka (1999), Pálení básní (2000), Básně na pohlednici (2002), Osoby
(2004), Krážem (2005), Volyně a jiné krátké řádky
(2007) a Miláček Arcimboldo (2007). Hrubého básnické texty vyšly také bibliofilsky. Jsou to: Vzpomínka
(1978), Rozhovor (1980), Devět básní o Praze (1981),
Housle (1982), Tichá Eurydiké (1984), Dvanáct sluncí
(1987), Obrazy (1988), Jarní housle (1989), Ars amatoria (1990), Pět klíčů (1991), Oči oči (1991), Noční básně (1991), Město nebes (1992), Salve (1994),
Numerale (1994), Nokturna (1995), Sítě (1997).
Za své básnické sbírky získal několikrát Cenu Bohumila
Polana. V roce 2000 byla oceněna sbírka Pálení básní,
v roce 2005 sbírka Osoby, v roce 2006 sbírka Krážem
a v roce 2008 sbírky Miláček Arcimboldo a Volyně a jiné krátké řádky. Tuto literární soutěž vyhlašuje
od roku 2000 Středisko západočeských spisovatelů,
které vzniklo v roce 1990 a v jehož čele zpočátku sám
stál.
Je členem Obce spisovatelů, Českého centra PEN klubu, evropského sdružení spisovatelů KOGGE v Mindenu a sdružení spisovatelů RSGI v Regensburgu. Působí
také v redakční radě regionálního literárního měsíčníku Plž (název je zkratkou sousloví „plzeňský literární
život“; časopis vychází od roku 2003).
Veronika MELECKÁ
současná tvorba [17]
Ý
M oze k
Uhoříš
Nádech Výdech
Půlnoční krajiny
Ornamenty fialo
vých stromů
Keře s hmyzem
za nemocnicí Prim
aved
Starý muž se odšo
ural k oknu
vidí sněžnou stěn
u
tak hustou
jak z peří z husí
které nadraly žen
ské
v zapadlé vsi
Někde Scarlatti ro
zsypán
Obrosteš kamením
křovím a křovinam
i
Napadnou tě sršň
Zkameníš
Budeš jíst peří
kosti z ryb
Ztlučou tě důtkam
i
a holemi
Nahý mozek si sv
ítil lucernou
tabletkami
Nejdřív hořely ko
sti
Potom přání
***
Uhoříš
na ledovci
mezi polárními vl
ky
neusneš ani po sm
rti
Proč ho opouštíš
Oněmíš
když si s ním neb
yla
Proč mu pokaždé
píšeš: Sbohem
S vodopádem
padáš kostmi obrá
ceně:
vzhůru
Proč v tvém víně
sněží
Nevzbouzej ho To
nesmíš
U záhonů
lampa tě modelu
je
a ukazuje tě Úhla
vě:
Pohleďte ona
Nemlčí!
Klid
však se dočtete
že také on z něko
ho
se změnil v nic
ové a vosy
[18] putování
[ norské imprese ]
V koláži mraků a poledního slunce
stoupám již poněkolikáté k vrcholkům
zasněžených hor, abych znovu nalezl
klid a byť jen v myšlenkách zastavil
čas, jenž tam dole tak neúprosně
běží. Konečně oproštěn od všech
starostí každodenní reality si tady
nahoře stojím a bičován norským
větrem podléhám impresi nekonečných bílých plání a moře. Zavřená
víčka předávají sluchu pomyslnou
štafetu vjemů. Zaposlouchám se tedy. Co však slyším...? Nic..., nebo spíš
ticho? Teprve tady na polárním kruhu
si uvědomuji, že ticho je dar, kterého se mi dostává možná poprvé. Je
těžké se odtrhnout od výjimečnosti
tohoto okamžiku.
Možná jste překvapeni, stejně jako
já, ojedinělostí tohoto prožitku. Možná jste se stejně jako já občas cestou
domů zastavili pod hvězdnou oblohou, zavřeli oči a bláhově se napájeli falešným pocitem ticha. Je však
vůbec možné nalézt skutečné ticho
v dnešním civilizovaném světě?
Pomalu otevírám oči, aby mohly přivyknout ostrému svitu, jejž odráží
stříbřitě bílá tabule sněhu, na kterou jen občas vykreslí sobi trajektorii
svých stop, jež po chvíli mizí stejně
tajemně, jako se před chvílí vynořily.
Opět si uvědomuji nevšednost tohoto zážitku, když mi na mysli vyvstává otázka: „Jak často, pokud vůbec,
máme možnost dotknout se alespoň
takto neposkvrněného sněhu?“
Než se vydám zpět, spočinu pohledem na těch několika malebných ty-
picky dřevěných domcích, tyčících
se dole jako malý ostrůvek civilizace v nekonečné pustině, jež se staly na pár měsíců mým domovem.
Nemohu se ve své mysli vyhnout
otázce, proč právě kultura zdejších
lidí vepsala tak hluboké šrámy do mé
duše. Odpověď na zdánlivě těžkou
otázku však nalézám velmi rychle.
Zdejší lidé se ještě umí zastavit, nalézt
si čas sami pro sebe. Zdejší lidé ještě
nezapomněli, co je skutečným smyslem života, na rozdíl od nás, kteří si
v honbě za hmotnými statky, penězi
a kariérou mnohdy ani nemáme čas
tuto základní otázku položit.
A tak konečně scházím dolů a odnáším si s sebou svůj poklad, kterým je
klid, a nezbývá než doufat, že se mi
jej podaří přivézt až k nám a třeba se
o něj s vámi podělit.
Jindřich SCHWARZ
::
glosář [19]
: : CHVÁLA
::: Mladá
BLÁZNOVSTVÍ: : : : : : : : : :
literatura má různé podoby a samozřejmě zaujímá
místo i v současném literárním životě. Proto bychom o těchto mladých autorech měli přinejmenším vědět. Publikování
na internetu si zejména u mladší generace vydobylo specifické postavení. Možnosti, kde mohou mladí autoři uveřejňovat
své texty, jsou díky tomuto neomezenému (sic!) médiu téměř
nekonečné. Za účelem nabídnout své stránky začínajícím básníkům a prozaikům vznikly desítky literárních webových serverů (např. Písmák, Totem, EPIKA, SASPI aj.). Ty nabízejí svůj
„nekonečný“ prostor každému, kdo zvládne základní obsluhu
počítače, a proto pokud chceme být upřímní, musíme říct, že
kvalita textů je na těchto serverech většinou méně než průměrná (ovšemže existují i řídké výjimky). Příčina podprůměrnosti
je zcela jasná. Stačí se jednoduše zaregistrovat, a milý uživatel
může daný literární server zahltit svými texty, které snad až na
drobné korektury neprocházejí žádným dalším hodnocením.
Pokud chce kterýkoliv čtenář přidat svůj komentář, může, ale
případů, kdy by bylo slovo k textu erudovanou hodnotící konstantou, je velice málo. Jak tedy zjistit, zda básník či prozaik
určité kvality má, či nikoliv? Možností bychom našli několik,
ale pokud zůstaneme u elektronické podoby mladé poezie
a prózy, zužují se nám na ostrůvek, který bychom mohli nazvat
literární soutěže.
::: Literárních soutěží je na internetu relativně dost, a tak se autorům nabízí možnost srovnání vlastních kvalit s početnou konkurencí. Porota se v některých případech skládá z lidí, kteří mají
s literaturou a jazykem odborné zkušenosti a jejichž hodnocení není snůškou subjektivních výlevů (jako např. namátkou
vybrané hodnocení básně z jednoho literárního serveru: „...je
to krátké, ale miloučké...“; nebo jiný příklad: „...no už mi to nejni tak cizí, ale furt žádnej pocit, sr...., holt ne moje gusto:/...“).
Díky bohu za odborníky-blázny, kteří věnují svůj drahocenný
čas, energii a mnohdy i finanční podporu právě této činnosti.
Veliký dík a uznání patří lidem, kteří toto břemeno sisyfovské
práce berou dobrovolně na svá bedra a díky nimž může kterýkoli odvážlivec přinést svou kůži na trh a zkusit ji v literárních
soutěžích „prodat“.
::: Zásluhou příjemné zkušenosti mohu doporučit Literární soutěž Klementa Bochořáka pro mladou poezii. Porota je složena
z lidí, kteří se zabývají literaturou a jazykem (Jiří Červenka, Ivo
Krobot, Ivan Němec), a pokud budete vybráni mezi finalisty,
pořadatel vám zajistí několikadenní ubytování ve Vranově
nad Dyjí. Večery jsou samozřejmě spjaty s „odbornými diskuzemi“ a celá soutěž vrcholí v prostorách Státního zámku Vranov nad Dyjí, kde je slavnostně vyhlášen vítěz. Každému z osmi
finalistů je pak umožněno publikovat v almanachu Vranovský
výběr.
Důležitým faktem, který by si měl každý přispěvatel do literárních soutěží uvědomit a dobře zapamatovat, je termín uzávěrky. Jsou zde některé soutěže, které mají uzávěrky do ledna
2009, ale myslím, že není od věci uvést i ty, které už proběhly,
abyste se mohli důkladně připravit na další ročník:
18. ročník O spár Zlatého draka – uzávěrka 31. prosince 2008;
20. ročník O stříbřitělesklý halmochron – uzávěrka 31. března
2009; 28. ročník Ceny Karla Čapka – uzávěrka 30. listopadu
2009; 5. ročník Rokle šeré smrti – uzávěrka 4. ledna 2009; Cena
Alfréda Radoka – uzávěrka 8. 12. 2009; Cena Havrana – uzávěrka 30. ledna 2009; Kouzelný klíč – uzávěrka 15. prosince
2009; literární a fotografická soutěž Jiné světy u nás doma / In
einer anderen Welt zu Hause – uzávěrka 15. listopadu 2009;
Literární cena Knižního klubu – uzávěrka 31. prosince 2009;
Literární cena Vladimíra Vokolka – uzávěrka 15. října 2009;
Literární soutěž Horalfest – uzávěrka 15. října 2009; Literární
soutěž Klubu Hanoi – uzávěrka 15. října 2009; Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka – uzávěrka 15. ledna 2009; Povídka
roku – soutěž trvá celý rok; O nejpůsobivější báseň roku 2009
– uzávěrka na konci ledna 2009; Poezie ze šuplíku – uzávěrka
5. listopadu 2009; Psaní pod Černou věží – uzávěrka 30. ledna 2009; Rožnovský fejeton – uzávěrka 20. října 2009; soutěž
festivalu Literární Vysočina – uzávěrka 31. října 2009; Loterie
života – uzávěrka na konci července 2009; Soutěž nakladatelství Mezera – uzávěrka časově neomezená; Hořovice Václava
Hraběte – uzávěrka 29. února 2009; scénáristická soutěž Společnosti AniFest – uzávěrka 31. října 2009; Vavřínová koruna
– uzávěrka 30. ledna 2009; Vlny modrého delfína – uzávěrka
30. listopadu 2009; Žena 2009 – uzávěrka 31. října 2009; Literární soutěž Klementa Bochořáka pro mladou poezii – uzávěrka
na konci srpna 2009.
Milan BLAŽEK
[20] časopisová seznamka
......TVAR................
j a k ý t o m á v l a s t n ě Tv a r t v a r ?
. V minulém čísle jsme se v rubrice
Časopisová seznamka mohli seznámit s celorepublikovým měsíčníkem Host. V tomto čísle se podíváme pod pokličku literárnímu
obtýdeníku s názvem Tvar, který
vychází díky permanentnímu zájmu
a činnosti Klubu přátel Tvaru a díky
podpoře Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. V příštím roce se Tvar
dožije dvacátých narozenin, a to je
na časopis tohoto formátu obdivuhodný věk.
. Co je důležité říci na začátku: nepá-
trejte po formátu A4, křídovém
papíru, tvrdších deskách a barevných fotografiích. Tvar svým tvarem
kopíruje novinová periodika – černobílé fotografie, novinový papír.
Nic z toho mu ale neubírá na hodnotě.
. Tvar je tím druhem literárního časo-
pisu, do něhož píší články literární
publicisté, kritici i vysokoškolští učitelé. Jako každý literární časopis
nabízí průřez novou tvorbou českých autorů; v poslední době je
však čím dál více polemický a vedou
se v něm spory a osobní tahanice,
jimž běžný čtenář asi jen tak rychle
neporozumí. Přesto je jim věnována samostatná rubrika polemika.
Jedna její část skutečně pojednává
o dvou rozdílných názorech na jednu knihu, druhá se stává ringem
pro zhrzené autory starších článků
nebo výroků. Podobně vyhlíží rubrika zasláno, v níž dostávají prostor
běžní čtenáři. Pozitivum je, že místo
k vyjádření dostávají jak odborníci,
tak i čtenáři z neodborných kruhů. Množství polemických článků
bych nebrala jako negativum, jelikož si člověk má možnost udělat
přehled o názorech ostatních, ale
občas to vypadá, že Tvar je něco
mezi e-mailem, telefonem a dopisem: jeho prostřednictvím můžete
komunikovat s ostatními.
. Tvar není jen polemickým periodi-
kem. Velmi přitažlivými rubrikami
jsou esej a čtenář poezie. První
z nich se většinou zabývá hlubšími
problémy týkajícími se současné
české literatury a snaží se ukázat
možná východiska. V této rubrice
se můžete dočíst o sporech, které
se vedou o směřování české literatury, o stavu české poezie aj.
Druhá rubrika je zajímavá tím, že
Božena Správcová dává různým
osobnostem zabývajícím se českou
literaturou nebo ji tvořícím číst texty, aniž vědí, kdo je napsal. Jejich
úkolem je, aby vyjádřili své pocity
z textu a určili autora.
. Poněkud odlehčenější rubrikou je
kulturní historie, v níž se čtenář ponoří do dávno minulých dob a seznámí se s místy, v nichž se psaly některé party české literatury.
Na návštěvu jste zváni do literárních salónů, kaváren, ale i nakladatelství apod. Přece je dobré znát
i zákulisí vzniku slavných děl, ne?
Trochu z jiného soudku, ale také
v lehčím duchu je rubrika ejhle slovo, která vypadá spíše jako jazyková
pátrací jednotka po neotřepaných
a česky neznějících slovech a slov-
ních spojeních. Přestože tematicky by ejhle slovo patřilo spíše do
jazykovědného periodika, ve Tvaru
nachází své místo už tím, že si bere
na paškál právě kritiky, recenzenty aj. Ve stejně humorném tónu
je psán fejeton Václava Bidla. Své
místo mají i zahraniční literatury;
na rozdíl od Hostu nás Tvar seznamuje ani ne tak s novými knihami,
jako spíše s kulturním děním.
. Na konec jsem si nechala předsta-
vení obligátních rubrik rozhovor
a recenze. Obě jsou velmi podobné těm, které se vyskytují v Hostu.
Rubrika rozhovor celé „noviny“
na první straně zahajuje a pokračuje o pár stránek dál. Výběr
osobností je velmi pestrý a nejsou
to pouze čeští, nýbrž i zahraniční spisovatelé nebo překladatelé.
Rubrika recenze naopak Tvar uzavírá a předkládá průřez novými
knihami. Odborností se recenzím
v Hostu vyrovná.
Alena MIKULÍKOVÁ
historie a umění [21]
>> VÝZNAM ŠERMU <<
>> v e s t ř e d o v ě k é k u l t u ř e
V dnešním světě je historické
válečnictví nanejvýš zprofanováno.
V médiích je nám předkládáno ve
světle romantizujících představ, které s realitou mají jen málo společného. V tomto článku se pokusíme
nahlédnout do historické skutečnosti.
V okamžiku, kdy začne uživatel
militárních médií myslet utilitárně
(cílevědomě), odstartuje se umělý
utilitární proces evoluce militárních
médií, ve kterém jsou kauzálním
činitelem samotné druhy militárních médií. Vývoj jednoho média
ovlivňuje ostatní dva druhy.
Válečnictví, přesněji řečeno militární média, se táhnou dějinami
lidské kultury jako Ariadnina nit.
Provází lidstvo od nepaměti až
do dnešních dnů. My se zaměříme
na období středověku, konkrétně
na šerm a kulturní prostředí, které
kolem něj vzniklo. Ale aby byl náš
výklad úplný, je nutné objasnit si
některé zákonitosti vývoje militárních médií.
Přestanou-li utilitární evoluci dostačovat přirozené prostředky, je
jejich uživatel nucen vyvinout účinnější umělá militární média. Vzniku
jednoho druhu umělého militárního média se bezpodmínečně musí přizpůsobit ostatní dva druhy.
Z ofenzivních médií se stanou zbraně, z defenzivních zbroj a brnění
a z techniky šerm a střelba.
Na počátku všech násilných aktivit je pud nebo vůle iniciátora, ať
už má jakékoli příčiny. Pro jejich
naplnění jsou zvoleny maximálně efektivní prostředky. Tím tedy
definujeme pojem militární média.
Militární média můžeme rozdělit
na tři základní druhy, na defenzivní
a ofenzivní prostředky a techniku
jejich použití. Darwinova evoluční teorie nám
nabízí model, ve kterém člověk
vzniká z primátů, svých předků, kteří
nejsou člověkem, ale zvířetem. Tito
předkové jsou vybaveni všemi druhy militárních médií, jsou jim přirozené a způsob jejich použití má
uživatel zafixován pudově. Evoluce
přirozených militárních médií není
ovlivněna kauzálním myšlením, ale
přírodním procesem.
Vycházíme z předpokladu, že
od počátku středověku byl boj
otázkou, výsadou a povinností společenského stavu válečníků. Tito
„bellatores“, v průběhu středověku
označovaní jako rytíři, tvořili izolovanou třídu společnosti. Její příslušník se rodil v šlechtickém stavu
a nastupoval službu pážecí a potom
panošskou tak, aby v ideálním případě v jednadvaceti letech dosáhl
titulu rytíře. Do rytířského stavu
mohl být pasován pouze rytířem,
zpravidla tím, u kterého čtrnáctiletou službu vykonal. V průběhu
panošské služby byl vzděláván také
v boji s mečem, a to buď samotným
rytířem, anebo kolektivem panošů
pod ním sloužících.
Z toho plyne, že znalosti o šermu byly předávány ústně, sepsání
těchto znalostí nebylo pro jejich
předávání nutné. Mimo to nebylo zvykem, aby „bellatores“ uměli
číst. Vzhledem k tomu, že každý
rytíř interpretoval šerm s většími či
menšími odchylkami, bylo nepravděpodobné, aby vznikla jednotná
škola šermu. Odchylky v interpretaci vycházely z vlastní zkušenosti
jednotlivých válečníků. Můžeme
tedy hovořit o šermu opírajícím se
o zkušenosti, o empirickém šermu.
Empirický šerm dosáhl vrcholné
fáze v průběhu třináctého století.
Naproti tomu odlišná situace nastala ve století čtrnáctém, s nástupem
intelektuálnějšího pojetí dvorského života, které se šířilo společně
s francouzskou mravností a dvorským životním slohem. S rozmachem měšťanstva a možná také s příchodem italského trecenta dochází
ke snahám intelektuálně pojmout
také šerm. Mistři, kteří dokonale
ovládali zacházení s mečem, se stávali učiteli tohoto umění. Za vlády
Filipa Sličného se ve Francii ustanovuje Sdružení šermířských mistrů,
působící v Paříži. O tomto sdružení
máme první písemné zprávy z roku
1292. Podobné sdružení vzniklo
také v Itálii pod názvem Compagnia della morte a ve Flandrech pod
názvem Schermschool. Na dvoře
českého krále Karla IV. je v seznamu řemeslníků a umělců uveden
„dimicator“ (šermíř). Nejlépe organizováno bylo Bratrstvo sv. Marka
z Löwenberku ve Frankfurtu nad
Mohanem. Privilegia této organizace pocházejí z roku 1487. Podobnou organizací byl Cech sv. Víta
[22]
: stylizované vyobrazení mistra Lichtenauera
v seminárské učebnici z 15. stol. :
: ukázka ze seminárské knihy Hanse Talhoffera :
v Praze. Mluvíme tedy o systému
individualistů. Samostatně působící
mistři byli zaměstnáni na dvorech
knížat a bohatých šlechticů.
apůlručního meče. Tím se dovršila fáze empirického šermu, vznikl
požadavek šerm exaktně poznat
a zpracovat.
Popisovaný proces byl po technické stránce silně provázán s nástupem jedenapůlručního meče. Geneze jedenapůlručního meče byla
živelně započata někdy v první polovině čtrnáctého století a vyústila
ve vznik zbraně, se kterou německá škola šermu pracuje s největším
zájmem. Jedenapůlruční meč totiž
umožňuje šermíři natolik dostatečnou ovladatelnost, aby si mohl
dovolit vyvíjet a vzájemně kombinovat velkou škálu rozličných
akcí. Uživatel zbraně tohoto typu
zároveň provádí její další modifikace tak, aby zefektivnil práci s ní.
Je tedy možné předpokládat, že
rozvíjení technického pojetí šermu
podmínilo vznik a vyvinutí jeden-
Tato skutečnost podstatně souvisí s prudkým zdokonalováním
výstroje. K jejímu překonání již
přestaly stačit fyzické možnosti lidského těla, začalo být potřebné mít
technické znalosti v oblasti ovládání zbraně a překonávání zbroje.
Aby bylo možno znalosti aplikovat
v praxi, musely se pro ně uzpůsobit
fyzické schopnosti, a to precizním
metodickým výcvikem. Šerm přestal být pouze otázkou zkušenosti
a fyziky, stal se také věcí taktických
znalostí a technické zručnosti. Začala být potřebná metodika výuky
šermu umožňující dokonalý výcvik,
neboť na něm závisel život. Z toho
vyplývá, že ústní forma předávání
zkušeností začala být nedostačující
a skončila empirická fáze vývoje
šermu. Z nové potřeby začalo být
žádoucí sepisovat již existující techniky šermu, a k tomu také docházelo. Skládaly se zevšedňující poučky,
a co je podstatné, byly sepisovány
první šermířské učebnice.
Právě v této době se začínají objevovat snahy měšťanského
a selského stavu proniknout do šermířského umění. Mohli bychom
tuto skutečnost přiřadit k prudké
emancipaci měst a k jejich snaze
vyrovnat se šlechtickému stavu.
Víme, že měšťanstvu nebylo obvykle dovoleno v míru nosit zbraň. Své
předurčení však měšťané obcházeli, například zakládáním zpěvokol
a tanečních sdružení, ve kterých
pod záminkou nacvičování módních
mečových tanců vznikaly první šermířské organizace. Městským šermířským organizacím se v němec-
[23]
: ukázka ze seminárské knihy Hanse Talhoffera (1459),
vpravo mistr Talhoffer :
kých zemích po čase dostalo i jakési
legitimity, nesměly se ovšem stát
živností a jejich členové měli povinně civilní zaměstnání.
náři, sedláři, rukavičkáři, jircháři…).
Různá města měla různé šermířské
spolky, nejčastěji nazývané podle
jmen světců.
Takový vývoj připravil prostředí
pro organický růst sítě nezávislých
mistrů šermu, ctících a rozvíjejících
tradici jedné školy. Každý mistr byl
představeným oikos (základní sociální jednotky tradiční společnosti)
šermířské organizace, stejně jako
byl rytíř představený oikos svého kolektivu či jednoho panoše.
Do oikos rytíře se jeho příslušník
rodil ze stavu, tudíž růst a množení
rytířských oikos byly zpravidla
rodově podmíněny. To však neplatí u oikos městského šermu, jeho
příslušníkem se mohl stát kdokoli,
kdo měl dost prostředků. Největší procento členů bylo z oborů,
ve kterých se zacházelo z ostrými
nástroji (mečíři, nožíři, kožaři, braš-
Na počátku čtrnáctého století stojí tři mistři, Jörg, Otto a Lew,
kteří působili na dvoře německých císařů a založili školu rytířských zdatností. Jejich žákem byl
mistr Jan Lichtenauer, považovaný
za otce německé školy šermu. Lichtenauer zveršoval šermířské poučky
a tím zajistil, aby časem nedocházelo k jejich deformování ústním
podáním. Lichtenauerovým žákem
byl také Hanko Doebringer, který
svou nedokončenou učebnicí šermu založil lichtenaurovskou tradici
a o mistrově umění nám zachoval
mnoho autentických materiálů.
Můžeme říci, že před sebou máme masivní systém zabývající se
rozvíjením a pedagogikou šermu
: ukázka ze seminárské knihy
z archívu Solothurn ve Švýcarsku (1423) :
a organizovaný na meziměstské
a v některých případech i mezinárodní úrovni. Mistři tohoto umění
putovali mezi městy, kde se učili
od jiných mistrů, aby jednou sepsali
svou vlastní učebnici šermu. Tento
celek byl od počátku provázán se
zámožným prostředím aristokracie
a později také měšťanstva, neboť
právě pro ně byla výuka určena
a oni sami byli jejími objednavateli.
Mnozí mohou tvrdit, že boj je
projevem barbarství člověka, ale
nebylo tomu tak vždy a středověké
umění šermu se svou bohatou kulturou je toho důkazem.
Roman RYCHLÝ
[24]
1 . M
Á
J
HISTORIE PRVOMÁJOVÝCH SLAVNOSTÍ
Prvomájové slavnosti jsou poprvé doloženy u Keltů. První
květnový den byl zasvěcen svátku Beltene, svátku ohně
a očisty. Slavnosti se dotýkaly oslavy poloboha jménem
Belenus. Druidové zapalovali virtuální ohně, v kterých byla
spálena koňská hlava a vše prvorozené ze zvířat. Koňská hlava se uchovávala od slavnosti Samhain. Samhain byl oslavou
konce léta, připadal na 1. listopad. Kromě prasat, která byla
snězena, se v den Samhain obětoval i bílý kůň. Tělo bylo
rovněž snědeno a hlava schována až do 1. května. Keltové
na svátek Beltene prosili boha o požehnání plodnosti, jak
na poli, tak v sexu. Zajímavé je, že Keltové museli povinně
slavit svátek Beltene i Samhain.
Starověký Řím spojil prvomájové oslavy s bohyní květin
Florou, pořádali slavnosti Florálie. V dalších částech Evropy se oslavy tohoto dne konaly nejspíše jinak, ale nejsou
doloženy. Víme, že noc před prvním květnem se slavilo
(a slaví) tzv. pálení čarodějnic, jinak se tento den nazývá,
zvláště v germánských zemích, Valpuržina noc nebo Filipojakubská noc. Noc z posledního dubnového dne na první
květnový den byla vnímána, dle tradice Keltů, jako magická.
Lidé začali věřit tomu, že v tento den se ke svým oslavám
slétají čarodějnice a že se otevírají jeskyně a podzemní sluje
plné pokladů. Proto zapalovali ohně, aby mohli čarodějnice
upálit.
Postupně vznikla tzv. májka. Chlapci stavěli k domu dívky,
kterou milovali, břízku. Později se strom vztyčoval co nejvýše na veřejném prostranství a dekoroval se ozdobnými
kruhy a pentlemi. Májka je poprvé doložena roku 1224
v Cáchách a roku 1230 ve Vídni. K této události se také váže
několik tradic. Jsou to krádeže májky, strom museli obyvatelé obce hlídat, aby nebyl uloupen a tím nedošlo k ponížení
obce. V Bavorsku se dokonce uloupená májka dala vykoupit
pivem. Z 15. století je doloženo tancování kolem vztyčeného stromu. V neposlední řadě je třeba jmenovat různé hry,
z nichž nejrozšířenější bylo šplhání na májku, na níž byly
zavěšeny různé uzeniny a preclíky. V některých oblastech
(např. ve Švýcarsku) chlapci první květnovou noc kradli vše,
co bylo mezi zahradní brankou a lavičkou před domem. Lup
dávali na veřejné místo, kde si jej okradení obyvatelé mohli
druhého dne opět vyzvednout. Ve Skotsku byly prvomájové
slavnosti dokonce zakázány (1555), stejně tak jako v Anglii
(1644).
K velké změně prvomájových oslav dochází až v novověku. Prvního května 1886 vypukla v Chicagu stávka dělníků,
na jejíž paměť byl tento den na návrh francouzských socialistů v roce 1889 vyhlášen dělnickým svátkem. V našich zemích
se poprvé slavil v Praze roku 1890 (na Střeleckém ostrově).
Postupně se tento svátek rozšiřoval, přijali jej i nacisté. V roce
1955 papež Pius XII. zasvětil tento den sv. Josefu Dělníkovi.
V socialistických zemích se po druhé světové válce slavil
povinně pro všechny obyvatele. Pořádaly se prvomájové
průvody, v nichž se objevovaly politicky agitační transparenty, alegorické vozy, mávátka či lampióny. V Česku jsou
po Sametové revoluci prvomájové slavnosti pořád doménou komunistů a jejich sympatizantů. První vlna odporu se
zvedla až v roce 2006, kdy se poprvé konala i jiná akce
– Konfederace politických vězňů pořádala První máj bez
komunistů. Komunisté se museli se svými slavnostmi přesunout z Letenské pláně ke Křižíkově fontáně. Toho roku
také vznikají nepokoje mezi komunisty, anarchistickými antifašisty a aktivisty Národního odporu. Prvomájové slavnosti
v České republice mají stále silně politický charakter.
STŘÍPKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ ANEB PRVNÍ MÁJOVÝ DEN Z RAKOUSKÝCH A TROCHU
ČESKÝCH ZEMÍ
První máj v Česku je plný rozpaků, trapných vzpomínek,
nejasné existence i kdovíjaké budoucnosti. Jestliže nám
někdo položí otázku, zda tomu tak bylo vždy, víme, nebo
alespoň podvědomě tušíme, že nikoliv. Nabízíme vám prvomájový den malého, takřka provinčního městečka, jež se
nachází u dvou z největších evropských řek, Ennsu a Dunaje, jinak také v předhůří Alp či pár minut vlakem od Linze (Oberösterreich), Mauthausenu (Niederösterreich) či
od stejně neblaze proslulého Amstettenu (Niederösterreich).
V letošní prvomájový den se také slavil církevní svátek
Nanebevstoupení Páně, takže celé Rakousko ráno pospíchalo do kostela. Po těchto slavnostech jsme se i my vypravili do „centra“ městečka St. Valentin (Niederösterreich).
Centrum tady de facto není, městečko vzniklo spojením tří
obcí – St. Valentin, Langenhart a Herzograd. St. Valentin
a Langenhart mají svůj kostel a Herzograd víceméně lne
k části Langenhart. Žádná náměstíčka bychom tu nenašli, ale
kolem kostela je místa dost, a tak je tento prostor odjakživa
vnímán jako centrum. Kolem kostela jsou postaveny stánky. Najdeme v nich spoustu dobrot, od domácího cukroví – perníků (Lebkuchen), marcipánových dobrot, obřích
[25]
sněhových trubiček (Schaumrolle) – přes výborné pečivo
(hlavně preclíky, tzv. Brezen) až po sýry z hor (Bergkäse)
a famózní uzeniny od zdejších sedláků. Mezi tyto poklady
Rakouska jsou rozprostřeny i stánky s teplým občerstvením
– hlavně různými druhy speciálních uzenin (Bratwurst) se
zelím či tzv. Leberkäse v housce. Že se pije pivo, to je celkem jasné. Nicméně byznys moderní doby pronikl až sem
a nacházíme i zde poměrně dost stánků s – jak Rakušané
říkají – G’lumpert, tedy se všemi těmi nesmysly, které najdeme v českých vietnamských stáncích, ale s tím rozdílem, že
zde jsou provozovány Indy. Velmi nepříjemným jsme letos
shledali zvláště tancující autíčko, které zpívalo třítaktový
moderní diskotékový rytmus a vesele přitom otvíralo vrátka a kufr. Naštěstí musíme konstatovat, že Rakušany byste
spíše našli u stánků s jídlem než s G’lumpert, o čemž svědčil
i více než vtíravý zájem indických prodejců.
Prvomájové oslavy mají samozřejmě základ jinde než
ve vynikajícím jídle, pití a G’lumpert. Je to především setkání
lidí, kteří mají radost z jara, nové zemědělské sezóny, mají
radost, že se zase vidí, a potažmo i ze života. Zastavují se,
zdraví se, povídají si o všem možném, zajdou si na Bratwurst nebo na pivo, na kávu a na některý z koláčů (Kuchen).
Letošní atmosféra však byla poněkud zastřena chladnějším,
podmračeným počasím a hlavně tragédií v sousedním
Amstettenu. O veselejší tón se zasloužily také dvě kapely,
Stadtkapelle St. Valentin a Blasorchester St. Valentin CNH.
Nejprve hrála Stadtkapelle St. Valentin, kterou doprovázely
dámy v zdejších krojích se soudkem kořalky, jíž častovaly
náhodné kolemjdoucí; muzikanti se ke svým pochodovým
tónům občerstvovali spíše několika doušky piva.
Pokud jste nabyli dojmu, že rakouské májové slavnosti mají
apolitický ráz, není to až tak úplně pravda. Na rozdíl od českých demonstrujících levicově orientovaných stran a revoltujících pravicových stoupenců je zde však v tuto chvíli úplně jedno, ke které straně patříte. Všichni se znají a také se
dnes rádi vidí. V St. Valentinu se na druhé straně kostela
seřadil malinký průvod levicově orientované strany SPÖ
– Sozialistische Partei Österreichs –, ale vězte, že slova levicový a pravicový mají v Rakousku zcela odlišný náboj než
v České republice; ale o tom možná jindy. Tento průvod se
vydal za doprovodu pochodových písní kapely Blasorchester St. Valentin CNH od kostela v St. Valentinu ke kostelu
v Langenhartu, ačkoliv vlastně ještě kousek dál, až na prostranství sousední základní školy. My se také přesouváme,
chceme vidět, jak vysoko bude stát letošní langenhartská
májka (Maibaum). Cestou si všímáme rakouské státní vlajky,
jež visí na mnohých domech.
Nejprve vnímáme to, že zdejší stánky se omezily jen na jídlo
a pití, Bratwurst, pečené ryby, pivo, nealko, koláče a kávu.
Žádní Indové a G’lumpert, je tu spíše vesnická atmosféra.
Nejprve si lidé povídají a dopřávají si z místních dobrot.
(Opět jsme vše ochutnali. Vynikající...) Za dobrou hodinku
kapela Blasorchester St. Valentin CNH znovu nastoupí, muži
se zvednou a jdou k májce. Zvedají ji pomocí dřevěných
podpěr a několika doušků piva dobrých pětatřicet minut.
Mezitím jedno dítě poskakovalo tak zaníceně, že byla přivolána rychlá lékařská pomoc. Maibaum stojí. Místní sedlák
Karl Schmierl, jemuž vlastně májka „patří“, neboť se každý
rok stará o její přípravu, říká, že má dvaadvacet metrů. Muži
májku ještě zabezpečují, aby nespadla, protože by to mohlo někomu ublížit, a navíc – ta ostuda!!! Májka je symbol
cti i pýchy každého města a vesnice. V dřívějších dobách
dokonce chlapci chodili do sousedních obcí a snažili se cizí
májku ukrást.
Ještě chvíli sedíme a povídáme si. Přemýšlíme, čím se zdejší oslavy Prvního máje liší od těch českých. Je to hlavně
atmosférou. Lidé se tu mají nějak víc rádi. Mají své politické
rozepře a hovory, ale neútočí na sebe. Těžko bychom tu
hledali demonstrující proud X proti oponujícímu proudu Y,
žádní zasahující policisté, ba dokonce žádní opilci (no ne že
by se tu nepilo…). Svůj poslední český První máj jsme strávili v Brně asi před dvěma lety. Z krásného modrého nebe
a teplého dne nám zůstal jen jakýsi pocit úzkosti. Nad hlavou nám létal celý den vrtulník a v podstatě jsme nemohli
ani vyjít ven, neboť v okolí našeho domu se pohybovali demonstranti a házeli po sobě kamením a vlastně vším
možným. Mezi nimi se motali policisté na koních a my se
ptali sami sebe, zda vypukla třetí světová válka. Ještě další,
snad větší, šok jsme zažili večer, kdy jsme konečně vyrazili
z našeho „vězení“ na procházku a poté do místního restauračního zařízení, kde jsme měli možnost zeptat se jednoho
zúčastněného „pravičáka“, co že se to dělo a hlavně proč?
Vlastně nevěděl, jen si skvěle zařádil a splašil policejního
koně. A ještě řekl, že jsou to svině. Ale nepochopili jsme,
kdo že…
Hudba hraje, lidé se baví, Maibaum se s rakouskou vlajkou
kymácí ve větru a je už dost zima. Jdeme domů. A je nám
fajně...
Marie Terezie WINTERSBERGER
[26] přístav
:::::::Petra KOSTRUHOVÁ::::::::::::::::::::::::: tenkrát :::::: :::::::::::::::::::: ::::::
Píše poezii velmi osobní. Je určena adresátovi, kterého neznáme a kterého z básně Tenkrát ani nemůžeme
poznat (nejprve se dotýká po dlouhé plavbě země, poté
žehná přivřenými víčky – motiv takříkajíc mesiášský!),
nakonec je řeč o vzletu a pádu (což by také konotovalo
příběh Ježíšův). Drobné pravdy bez důkazů mne v závěru
pouze utvrzují, že jde o jakýsi křesťanský dialog. Zaumná
víra v někoho či v něco je ctností tehdy, dokážeme-li tyto
ctnosti rozeznat. Pokud se mé odhady mýlí, což je možné, jeví se mi pak báseň jako intimní vyznání, jež se však
tříští absurditou poznání, že onen muž žehná své ženě
po vzletu i pádu a ona mu ještě vrací drobné jeho pravd.
Druhá báseň A zase... je pro mladou poezii typická. Bude
totiž zrát hodně dlouho a určitě nebude sklízena v sadech
letos. Verš závěje horkého léta je nepůvodní, do nekonečna variovaný, a báseň mi krom hnětení hlíny, která
ztuhne – což je fakt, který mne neučiní znalejším světa
ani poezie – nic neříká.
Třetí báseň Petry Kostruhové je z jejích nejsubjektivnějších. Už první verš Má nahota voní po broskvích je velmi osobní a rozechvívá paletu smyslových vjemů (hmat,
čich, zrak či chuť). Další verš v této myšlence ještě pokračuje. Třetí verš Moře se vlní v rozpacích se ubírá poněkud
jiným směrem než první dva. Chápu, že se autorka snaží
o rým, ale rozbito je vše senzitivní, intimní a erotické. Co
bylo rozehráno, nad tím se už jen „čeká“.
Moře utichlo
Ty se po dlouhé plavbě
se sklopeným zrakem
dotýkáš země
Žehnáš mi oponou přivřených víček
– tvůj vzlet i pád –
Já ti vracím drobné
bezdůkazných pravd
::::::::Taťána NOVÁKOVÁ:::::::: :::::: : :
Vilnius, jak každý průměrně vzdělaný občan ví, je hlavní
město Litvy. Z básně se dozvídám poměrně slušnou sumu
informací (na tak malou plochu!). Je to momentka, zazáří
jen na chvíli a zejména v první strofě, ale ani v druhé není
nestydatě subjektivní. Spíše baží po introspekci.
Talin je hlavní město Estonska (průměrně vzdělaný čtenář
se opět zatetelí blahem) a kdysi mocný přístav. Ocitáme
se v úplně jiném světě. To se mi líbí. Nováková nezaznamenává jen obraz a dojem. Má smysl pro gradaci i pro
kontrast (v závrati z výšky × zatímco dole). Není jí lhostejná sociální situace. To je v dnešní „já-poezii“ vzácné.
Konečně Riga je hlavní město Lotyšska. Městem, v němž
se snoubí různé umělecké prvky jak v architektuře, tak
v jiných oblastech umění. Nováková prokazuje umění
zkratky (mimo jiné) a schopnost bez obtíží lavírovat v čase
básně. S časem se zde totiž pracuje nejvíce. Vše ostatní je vedlejší. Čas na chvíli ustrnul a pak možná půjde
zase dál. Novákové patří za tyto tři básně dík; nám čtenářům mohou být výzvou k návštěvě těchto tří nevšedních
měst.
Milan BÁTOR
:::
:::
::
[27]
:::
::
:::
::
::
::::::::: :::::: :::::::
a zase… ::::::::::::: :::::: :::::::: : :
A zase hnětu hlínu
vlhkou hlínu svého světa
vyždímat z ní tu špínu
dokud neztuhne
uprostřed závěje
horkého léta
:::::: : :
:
:::
:::
:: :
:::
:::
:::
::
Vilnius : : : : : :
:
::::
:::
:::
:::
Má nahota voní po broskvích
je sametově hebká
Moře se vlní v rozpacích
svádí mě
a čeká
:::::Talin:::::::::::: : : : :
:
:
:
:
(15. 5. 2007)
:::
(14. 5. 2007)
Zvlněné moře kostelů
se zelenými ostrovy parků
kde rychle se zvyká
na přítulnost kavek a vran
Rozeznít tak všechna srdce zvonů
ve všech věžích v čase poledním
a vyhlásit tak světu
svátek svátků
na dosah
: ::
:::::
Volánky oranžových sukní střech
roztančené těžkými a lehkými kroky věží
Uličky pomalu paličkuje čas
a očima malířů je vystavuje ve skicácích
Dvě stě padesát schodů do poločasu dne
v závrati z výšky Svatého Olafa
zatímco dole
tichounce žebrají bábušky…
: : : : Riga
(19. 5. 2007)
Zlaté korouhve
hrozí do hedvábí nebe
slunce postupně stéká
vráskami secese
zákoutí ležérně oblečená
do not muzikantů
Vysoké poledne –
vůně soljanky
putuje uličkami
chvíli se zastaví
a čeká…
[28]
V...
O
M
O
D
Á
N
E
I ŘEČ ZNAM
mateřština a vztah k ní jako část osobní identity antonína brouska
Emigrace je mi právě u spisovatele, člověka tak trapně odkázaného
na jazyk, spíše krokem, který budí úlek; bezmála sebevražedným
skokem do prázdna, k němuž může vést snad nanejvýš opravdu
jedinečné, ne-li osudové konfliktní střetnutí[…]. Octne-li se ovšem
dnes v cizině český spisovatel, bude cítit, jak má nohy svázané, jak
se mu třesou[…]. Předpokládám totiž, že jestliže někdo odešel, že
to nejspíše učinil z pohnutek až nesdělitelně vnitřních. Že mu ze
všeho nejméně šlo o to, vyvázat se z čehosi nepříjemného, nýbrž
o to, zavázat se ještě pevněji, že tedy sám sebe uvrhl do nikterak
záviděníhodné samovazby.1
několik slov k tématu emigrace
Nucené opuštění vlasti (a tím i nejintimnějšího prostoru domova)
je velký zásah do života člověka, do jeho osobnosti. Už od dob
antiky (vzpomeňme na notoricky známý případ pěvce Ovidia) je
doloženo užívání trestu vyhnanství jako jedné z nejtěžších forem
trestu vůbec, komunistická zlovůle ho pak ve dvacátém století
dovedla k zlomyslné dokonalosti, když vyhnaným znemožňovala
i samotný, jakkoliv zprostředkovaný kontakt s domovinou a blízkými. A jen na území bývalého Československa se to týkalo tisíců
osob. Stejně tak již od dob prvních potrestaných záleží na každém
jedinci zvlášť, jak se dokáže s nuceným odchodem vyrovnat; a to
jak ve smyslu fyzické, tak i ve smyslu psychické existence.
Emigrace naruší jeden nebo několik opěrných bodů člověka.
Záleží na zbytku opěrných bodů, do jaké situace se emigrant psychicky dostane. Někdy najde stabilitu na jiné úrovni, […] jindy
nenajde novou, dostatečně stabilní situaci, někdy se zhroutí[…].2
Odchodem do exilu člověk mnoho ztratí – přátele, rodinu, práci,
důvěrně známá místa, osobní rituály a zvyky; ale i věci, které jsou
mu vlastní, ačkoliv si je neuvědomuje: řeč, přináležitost k celku,
kulturu. Pevné vymezení své identity, tak samozřejmé v dospělosti,
se zhroutí. Řešením je brzká integrace do nového prostředí, která
mu umožní vybudovat si identitu novou.
1
Pozastavme se nyní spolu s Ivanem Pfaffem u otázky, zda je (byla)
vůbec integrace exulantů, v tomto případě těch, kteří z Československa odešli po roce 1968, v hostitelské zemi žádoucí. Německý
historik českého původu staví snahu po udržení vlastní identity,
která vedla k odchodu ze země, kde bylo její zachování ohroženo,
a proces integrace do protikladu, neboť integraci vidí jako dobrovolné sebe-umrtvení, stejné, jaké by bylo přišlo doma. Namísto
integrace, která by popřela samotný důvod odchodu, staví před
intelektuála v exilu nutnost konfrontace s novou kulturou jakožto
aktivní přístup, který jedině může jeho i okolní „hostitelskou“ zemi
obohatit. V té souvislosti pak připomíná, že exulanti po roce 1968
s sebou do Evropy přinášeli jedinečnou – zažitou – zkušenost
„varu“ šedesátých let3.
V závislosti na osobnostních rysech každého jedince, na konstelaci
oněch „opěrných bodů“, o kterých mluví Kabela, před odchodem
a po odchodu ze země, se tak exulantům otevírala dvojí možnost – pokusit se integrovat do nového prostředí (a tedy projít
oněmi třemi fázemi, jak je definuje Jiří Diamant4), nebo vytvořit
jakousi pevnost okolo svého (byť snad nadosobního) já. Museli
volit s nejistotou, zda je to rozhodnutí definitivní, zda se nejedná
o přechodný stav, neboť nikdo nevěděl, jestli bude, nebo nebude
možné se vrátit – a jak dlouho to bude trvat.
Někteří z emigrantů tak zůstali z různých důvodů někde v půli
cesty mezi těmito dvěma póly.
šedesátá léta, řeč jako literární nástroj
Antonín Brousek se jako básník v šedesátých letech proslavil poezií, na které upoutávala – vedle neotřelých metafor a hlubokého
kriticko-intelektuálního pozadí – čistá forma vyjádření. Právě z té
totiž plynula ona svěží obraznost. Brousek těžil z jazyka maximum (např. Zátiší se lžičkou. Zátiší s malou lží. / Zátiší s váháním.
Zobáčky. Závaží.5), aniž se uchyloval k novotvarům nebo jazykovým experimentům, střed jeho výrazu spočíval v široké škále
jazykových hříček a pečlivém ohledávání možností jazyka. Jeho
jazyková tvořivost je jenom zdánlivě lehká a hravá, hra se zvukovou a hláskovou podobností slova a s disparátností jejich významů
směřuje vždy k pojmenování.6 Brouskova poezie tak nikdy nebyla
BROUSEK, 1970, cit. podle PFAFF, 1997.
KABELA, 2001, s. 49.
3
PFAFF, 1997, s. 147.
4
Tři fáze adaptace v novém prostředí – fáze orientace, srovnávání, začlenění (DIAMANT, 1995, s. 164).
5
BROUSEK, 1966.
6
KARFÍK, 1969, s. 256.
2
studie [29]
pouhou hrou prýštících obrazů, ať už temných nebo plných světla.
Snažil se skrze skuliny vyjádření proniknout k hlubší úrovni smyslu, nahlédnout a ukázat věc z jiné strany. Je lhostejné, pracujeli proto s obrazem (Tak nejspíš bude při posledním soudu: / až
andělové odtroubí / skály se na útěk dají nebo Dotěrná bílá vůni7)
nebo zvukem (do stěn poplašně bije jak okov / kovový krápot
ke dnu nebo Zelené zvony zvoní / měděnka jedovatá / jak mech
jak mech jak mech8). Už ve své první sbírce stojí Brousek v pozici
vzdělaného a v jazyce sběhlého mluvčího – bohatá slovní zásoba
(a velká míra rozličných adjektiv) svědčí o urputné snaze přesného pojmenování. Již v debutu je však […] básnický svět Brouskův
[…] spíše zachmuřen, vyskytují-li se nejčastěji slova s významem
dosti nepříjemných pocitů, jako je chlad, vlhkost, staroba, smutek,
čerň; rovněž představa tichosti, mělkosti, prázdnoty a tíže nepatří
k jevům vzbuzujícím optimistické naladění.9 I tato „zachmuřenost“
zůstane v básníkově poetice už provždy přítomna. Brousek ovšem
svět a život v něm nezatracuje, jen odmítá zjednodušující vidění,
které usnadňuje orientaci mezi dobrým a zlým.
Do německého exilu odešel Antonín Brousek stejně jako mnoho jiných v roce 1969. Stejně jako většina emigrantů té vlny se
v Německu poměrně rychle existenčně uchytil, jeho začátky jsou
spojeny se stipendiem Hölderlinovy společnosti, později působil
na německých univerzitách (naposledy v devadesátých letech
v Hamburku jako docent české literatury). Po dobu svého pobytu
v Německu psal kritiky do německých médií, např. pro FrankfurterAllgemeine Zeitung. Ačkoliv němčinu dokonale ovládl „slovem
i písmem“ krátce po příchodu, své básně psal nadále výhradně
česky. Čeština tak zůstala výlučným jazykem jeho niterných zpovědí.
řeč jako způsob intimní zpovědi
První sbírka, která v exilu vznikla, toho čtenáři o průběhu Brouskovy adaptace v Německu řekne poměrně mnoho. Kontraband
(1975, po roce 1989 vyšel znovu spolu se Zimním spánkem pod
názvem Zapomnětlivost) je plný vzpomínek, autor tematizuje
zážitky z dětství, příbuzné, Prahu i samotné přivykání nové zemi.
Z emocionálně vypjatého výrazu je patrný pocit ohrožení, osamění
a právě řeč, mateřština, spolu s dalšími aspekty domova vymezuje
intimní prostor blízkých, rozepjatý mezi tady (básnický subjekt ve
chvíli promluvy) a tam (místa, kde zrovna v odloučení pobývají
nejbližší rodinní příslušníci): […] dítěte, / které se po tobě čím dál
častěji ptá / sluchátko s mladým hlasem tvé stárnoucí matky […]10
Čeština však zároveň zastupuje identifikační prvek, o který se básnický subjekt opírá. Řeč, kterou sám nazývá nepoužitelnou11, si
s sebou přesto nese, neodkládá ji, nezatracuje. Vzniká tak napětí
mezi uvědomováním si sebe samého, vlastní identitou, jak ji řeč
definuje, a pocitem osamění, stesku po ztraceném: Řeči, v níž
vzpomínám, / tu nikdo nerozumí. / V řeči, jíž hovořím, / není nač
vzpomínat12. Hradbu jazyka, který ho obklopuje a vyděluje v jeho
jinakosti, si autor uvědomuje i ve chvílích méně citově zatížených,
např. během práce v archivu: Obezděn kůží knih, / jež mlčí zdejší
řeč, / šelestíš papírem, / jak bys byl pouhý vzduch. // Ze všech stran
po mně štěkají / titulky novin. / Asi že jsem tu cizí13. V Kontrabandu se také vedle motivu mateřštiny objevují mnohé další motivy
spjaté s intimním prostorem domova; již jsem zmiňovala nejbližší
příbuzné (otec, matka, žena, dítě, bratranec Jirka ad.), Prahu jakožto básníkovo rodiště a bydliště (autor k ní měl silný vztah, viz např.
verše ve Spodních vodách, zde je jí věnována celá báseň Stověžatá), motivy odloučení, strádání (I já teď držím půst, / už kolikátý
den, / bůh však ví, zdalipak mu předcházelo / bezuzdné veselí14);
kromě mateřštiny jsou však zpracovány způsobem typickým pro
Brouska-ironika. Citlivý básník tak bojuje s novou realitou i sám se
sebou a svými vzpomínkami, jak nejlépe umí, opírá se o řeč, která
je mu vlastní a v jejímž prostoru si je jist, kriticky probírá vlastní
stesk a vzpomínky na vzdálenou zemi a stejně tak kriticky, byť opatrně, zaujatě a se zájmem sleduje své nové okolí i to, jak se odráží
v něm samém (I všechny ty větve za oknem / jako bych odněkud
znal15 nebo Je tady všechno na dosah: / hrozny, hrušky i slaměnky,
/ i první jinovatka…16). Díky této kritičnosti a ironii, s nimiž nahlíží
sebe samého i okolní svět, nesklouzává Brousek k plytkému sentimentu; i tam, kde si jeho senzitivní osobnost stýská, zůstává bdělý
intelekt, který drží střízlivou a čistou formu. Básně z těžkého období autorova života tak čtenáři nabízejí prostor pro identifikaci s jeho
prožíváním, ale zároveň dosahují nesporné umělecké kvality.
Petr Král si v souvislosti s básněmi z cest v moderní české poezii
všímá17, že teprve exilová tvorba druhé poloviny dvacátého století dokázala prolomit tradici „ochranné linie domova“ a „malého
českého prostoru“, jakkoliv nazíraného zdálky (vždyť i Konstantin
Biebl zakončí svoje verše z Jávy vzpomínkou na českou realitu,
ukotvenou výrazem „u nás“), a teprve exiloví autoři se konečně
otevírají vnějšímu světu, vydávajíce se mu napospas ve své existenční nahotě; třebaže přitom primárně vycházejí ze stejného
sepětí s domovem jako jejich předchůdci na počátku století. Zároveň poukazuje na […] rozdíl, který odlišuje exilové básníky od prozaiků: kde ti – aspoň převážně – mluví o emigrační zkušenosti
z hlediska svého češství a střetnutí s mravy a kulturou adoptivní
země, básníci touž zkušenost spontánně transponují do filosofické,
universální roviny.18 Stejně tak se Brouskova bolestná exilová zkušenost a její tematizace v autorově díle, bezprostředně na situaci
reagujícím, nabízí čtenáři jako místo k ohledání pocitu zpochybnění identity a osobních hodnot ve všech podobách. (Tak je čtenáři
předkládán například pocit absolutní nahoty, se kterou se básnický
subjekt v nové situaci potýká a která svou tíhou leží právě na očekávané promluvě: Máš strach, / že budeš muset vysvětlit, / co vše
u sebe nemáš19.)
7
14
8
15
Střelba v lomu, Něžné stromy (BROUSEK, 1963).
Daliborka, Výlov u Sudoměře (BROUSEK, 1963).
9
URBANEC, 2002, s. 7.
10
Celní prohlášení (BROUSEK, 1975, s. 48).
11
Tamtéž.
12
Nová bydliště, Zuffenhausen (BROUSEK, 1975, s. 58).
13
Hölderlinův archiv, Bebenhausen (BROUSEK, 1975, s. 54).
Masopust (BROUSEK, 1975, s. 51).
Nová bydliště, Zuffenhausen (BROUSEK, 1975, s. 58).
16
Tübingen, Zuffenhausen (BROUSEK, 1975, s. 56).
17
KRÁL, 2001, s. 69.
18
KRÁL, 2001, s. 69.
19
Celní prohlášení (BROUSEK, 1975, s. 48).
[30]
řeč „všudyvždypřítomná“
V Zimním spánku, který poprvé vyšel v roce 1980, je už prvotní
úzkost z nového prostředí překonána, a tak i mateřština přebírá
v básníkově vztahu ke skutečnosti novou roli. Její „nepatřičnost“
je sice stále tematizována, ale zároveň je prezentována klidněji,
bez nervózního chvění, přestává být kopím a štítem, kterými se
ohrožený brání, a stává se pouhým faktem: Avšak buď kliden,
vyplázni / svůj jazyk, / beztak mu tady nikdo nerozumí20. I samotné užití, respektive nemožnost užívat češtinu v její primární komunikační funkci, se v básních Zimního spánku objevuje jako neemotivní konstatování: Únor. Dát inkoust do zásuvky. / Navždycky
zapomenout psát21.
Neznamená to ovšem, že by básník na svou řeč rezignoval,
naopak, vrací se k češtině jako instrumentu, pohrává si znova
s obrazností, kterou mu bohatá mateřština svými nuancemi nabízí.
(Lazare, vstaň, / a buď zdráv, / ty starej simulante. / Vem nohy na
ramena, / chop se svý protézy…22 nebo: Talíř se v tom dusnu zase
špatně vyspal. / Špagety má celé rozcuchané23.) Básník je usazen
v novém prostředí, přijímá ho, znova a znova rekapituluje svůj
odchod, snaží se ho pochopit, vyrovnat se s ním. Setkáváme se tak
znovu s Brouskem, který vidí ve všednosti zářící obrazy: Z goblénu
podzimu se třepí zlaté nitky. / V houštinách troubí krvelačná auta.
/ Stěrače podtínají kličkující kmeny24, ale zůstává přítomen i Brousek-kritik, ironik: Pralidé, zdravící se kyji. / Bezohledný uprchlík Lot.
/ Všichni přežili havárii. / Šlo všem doslova o život?25 nebo […] kde
dýchání i tlukot / každého z nás / vyvolány budou / zkomoleným
jménem26. V poslední ukázce je opět přítomna řeč v podobě (již)
klidného vědomí odlišné vlastní identity.
„pevný bod“
Další posun ve vnímání a zacházení s jazykem se objevuje ve třetí exilové sbírce s názvem Vteřinové smrti (1987). Celá sbírka je
opět velmi emotivní, můžeme soudit, že vznikala během básníkova dalšího zápasu s démonem (ať už jakýmkoli). Brilantní forma
vyjádření a nevšedně bohatá obraznost přinesla sbírce v roce 1995
Cenu Jaroslava Seiferta. Řeč zde však navíc opět nabývá na význa-
20
Sčítání lidu (BROUSEK, 1980, s. 85).
Na motiv z Pasternaka (BROUSEK, 1980, s. 79).
22
Lázeňská taxa (BROUSEK, 1980, s. 82).
23
Řím (BROUSEK, 1980, s. 100).
24
Hon, (BROUSEK, 1980, s. 102).
25
Berlin, Alexanderplatz (BROUSEK, 1980, s. 102).
26
Povinné snímkování (BROUSEK, 1980, s. 83).
27
Po znenadálém poslechu „Mé vlasti“ (BROUSEK, 1987, s. 47).
28
Hřbitovní kvítí kosmické (BROUSEK, 1987, s. 49).
29
Severní moře (BROUSEK, 1987, s. 52).
30
Znovushledání s první deskou Karla Kryla (BROUSEK, 1987, s. 40).
31
Střepy (BROUSEK, 1987, s. 63).
21
mu, stává se symbolem (devastace): Ona zem nejkrásnější, z níž
nazdařbůh jsme vyšli, / zůstává obydlena už jen mrtvými hlasy27,
zůstává dokonce jako řeč „vnitřního hlasu“, posvátného, pradávného – byť u ironika Brouska: Zas oslepuje tě tvé zpětné zrcátko,
/ slzivá šňůra jantarových perel. / Zas přežil jsi svou smrt. / Měl
ji tak nakrátko, / neposlechl jsi hlas, který ti shůry velel // v tvé
dávné řeči, jež se náhle rozbujela / na pahýlu života jak býlí na
kompostu28; když dojde na jazyk, promění palčivá metafora i běžné povídání s oceánem: Kéž neshnije ani můj jazyk, kéž dojde
věčné spásy, / co tady vlna za vlnou se sebou povídá si, / bláboly
pomatenců na trosečnickém voru29. Řeč a její absence má dokonce charakter rituálu zasvěcení: Z nás nikdo nesdíral jak z této krajiny / bílé řemeny zbezcitnělé kůže, / a odseděli jsme si nanejvýš
hodiny / v samotce slov, která dělají muže30. A nejen to. V prostoru
ironických, téměř nenávistných, jedovatých vzpomínek obsahuje
proces řeči blahodárnou sílu vykoupení, odpuštění – vzpomínky
na Františka Hrubína zněžní ve chvíli, kdy se dotknou zahradního
vzpomínání, obřadu promluvy, ve kterém Hrubín odkrýval básníkovi utajovanou historii literatury; v tu chvíli zvolní nejen rytmus
básně, ale i kulisy děje získají vlídné obrysy, celá promluva zjemní a její intimita je ještě zvýrazněna oslovením: Když jsme, staletí
později, leželi v Lešanech / v odkvetlých travách ráje a obrůstal
nás mech, / balvany v kalné Sázavě, z níž mihotala sklíčka, / koláž
Tvých vzpomínek, Františku, na Jana Zahradníčka, / dolévals už jen
nám […]31. Jaký je to rozdíl proti obrazu v básni předcházejícímu,
obrazu Hrubína jako opilce, předsedy soudružské básnické poroty
s rudým nosem!
znova na počátku
Vrátím se závěrem k úvodní citaci. Je zřejmé, že v ní Brousek mluví sám o sobě, o své situaci. Mohla to být svého druhu obhajoba (ještě dnes jsou slyšet hlasy, které obviňují emigranty z cesty
za pohodlím), mohlo jít o snahu sdělit něco z vnitřní nejistoty, která Brouskova první léta v Německu provázela. Ať tak či onak, hodí
se toto prohlášení na Antonína Brouska stoprocentně – odešel
z pohnutek až nesdělitelně vnitřních a tento odchod ho zavázal
[31]
ještě pevněji, natolik, že sám sebe uvrhl do nikterak záviděníhodné samovazby. V té samovazbě žil (jako mnoho jiných) přes dvacet
let a tato samovazba – jakkoliv imaginární – se také významně
podepsala na jeho zdravotním stavu. Jak se lze domýšlet z jeho
díla, nikdy se mu nepodařilo zcela se začlenit do nového domova,
ačkoliv splnil všechny podmínky úspěšné integrace. Zvládl nový
jazyk, sehnal práci odpovídající jeho potřebám i kvalifikaci, naučil se využívat možnosti, které mu Německo nabízelo (mj. teprve
v exilu dostudoval), udržoval přátelské vztahy… Přes to všechno
však zůstal niterně pevně spjat s Československem, nedokázal se
zbavit vzpomínek – ani se s nimi vyrovnat. A jedním z důkazů
tohoto pevného propojení po celá ta léta budiž i neustále přítomná, znova a znova akcentovaná mateřština.
Lucie NOVÁKOVÁ
BROUSEK, ANTONÍN. Spodní
vody. Praha: Československý spiso
vatel, 1963. ISBN neuvedeno.
BROUSEK, ANTONÍN. Netrpěliv
ost. Praha: Československý spisovate
l,
1966. ISBN neuvedeno.
BROUSEK, ANTONÍN. Kontraba
nd. Toronto: Sixty-Eight Publisher
s, 1975. ISBN neuvedeno.
BROUSEK, ANTONÍN. Zimní spán
ek. Toro
nto: Sixty-Eight Publishers, 1980.
ISBN 0-88781-083-7.
luvy, 1987. ISBN 0 946352 47 X.
BROUSEK, ANTONÍN. Vteřinov
é smrti. Londýn: Rozm
DIAMANT, J. Jiří. Psychologické
problémy emigrace. Olomouc: Mat
ice cyrilometodějská, 1995. ISBN
KABELA, Miroslav. Vliv emigrace
neuvedeno.
na psychické problémy a choroby
českých emigrantů v Nizozemí. In:
o českém vystěhovalectví, exulantst
Emigrace a exil jako způsob život
ví a vztazích zahraničních Čechů
a. II. sympozium
k domovu. Eds.: BROUČEK, Stan
Karolinum ve spolupráci s Etnologic
islav–HRUBÝ, Karel–MĚŠŤAN,
kým ústavem AV ČR, 2001, s. 32–5
Antonín. Praha:
0. ISBN 80-246-0351-9.
KARFÍK, Vladimír. Z mladší poez
ie. In: Jak číst poezii. 2. vyd., Prah
a: Československý spisovatel, 1969
KRÁL, Petr. Exil v moderní česk
, s. 221–261. ISBN neuvedeno.
é poezii. In: Emigrace a exil jako způs
ob života. II. sympozium o českém
Čechů k domovu. Eds.: BROUČE
vystěhovalectví, exulantství a vztaz
K, Stanislav–HRUBÝ, Karel–MĚŠŤA
ích zahraničních
N, Antonín. Praha: Karolinum ve
s. 65–75. ISBN 80-246-0351-9.
spolupráci s Etnologickým ústavem
AV ČR, 2001.
PFAFF, Ivan. Identita – či integ
race? In: Literatura, vězení, exil /
Literature, prison, exile. Praha: Nad
ního PEN klubu, 1997, s. 145–150.
ace Readers International, České
centrum MezinárodISBN 80-901813-3-3.
URBANEC, Jiří. Epiteton v debu
tu Antonína Brouska Spodní vody
. Sborník prací Filozoficko-přírodo
literárněvědná, A 4, ročník 2002
vědecké fakulty Slezské univerzit
(str. 92–99). ISBN 80-7248-161-4
y v Opavě, řada
, ISSN 1211-9164. Dostupný z http:
//ubk.fpf.slu.cz/pracovnici/urbanec/d
oc.
[32]
S
I
R
A
P
/
Ž
Í
Ř
A
P
ancie, 2008
sch, Fr
Cédric Klapi
>>> Soucitná, flámující, pějící, pro-
cítěná, pracující, cestující Paříž. Nóbl,
bídná, sešlá Paříž. Paříž, máš tisíc
tváří. Paříži, kdo jsi? A kdo jsou lidé,
kteří putují tvými ulicemi? Skvostnými, zatuchlými, zalidněnými, opuštěnými cestičkami…? Lidé hledající
štěstí, porozumění, společnost, ticho,
klid, radost. Lidé hledající sami sebe
v zástupu dalších… dalších, kteří jsou
na tom úplně stejně. Tápají bezmyšlenkovitě světem a narážejí sami
na sebe, na svůj odraz v zrcadle,
pohlížejí do tisíceré tváře, která jim
někoho připomíná… možná někoho blízkého, někoho, koho ztratili,
na koho jejich zaneprázdněná mysl
zapomněla, někoho, s kým se jen
letmo potkali a jehož výraz se zaryl
hluboko do těla, možná jim připomíná sebe samé.
>>>
Také profesionální tanečník
Pierre denně potkává tytéž bytosti,
ale míjí je bez povšimnutí. Tedy až
do chvíle, kdy mu lékaři oznámí, že
potřebuje transplantaci srdce, která
však nezaručí úspěch. Tváří v tvář
smrti změní pohled na svůj dosavadní
život a také na lidi kolem sebe. Na ty
bezejmenné tváře, které se střetávají s jeho pohledem a o kterých nic
neví. Pozoruje je a procítěně se noří
do jejich životů, které jsou jiné, jedinečné, pomíjivé. Životy, které on sám
nežije.
>>> Mistr evropského filmu Cédric
Klapisch, který je českým divákům
znám zejména jako autor „multikulturní“ komedie Erasmus a spol.
/ L’Auberge espagnole (2002), vytvořil citlivou mozaiku lidských příběhů,
které se protínají v pulzující Paříži. Jak
řekl sám tvůrce: „Paříž vypadá na plánu metra jako síť křižovatek... Aby
bylo možné udělat portrét Paříže,
musí se na to jít všemi směry, nestačí
jedna linie.“ A tak se na 43. ročníku MFF Karlovy Vary objevil tento
propletenec roztodivných událostí,
charakterů a sociálních tříd, jehož
ústředním motivem je jedinečnost
a prchavost lidské existence. A samozřejmě: Paříž. Osobitý vztah tvůrce
k rodnému městu je cítit z každého
záběru – dominantou snímku není
jen prolínání několika osudů, ale také
vztah postav k Paříži, a tedy k životu, protože „milovat Paříž znamená
milovat život“.
>>> Zakomponovat do jedné dějo-
vé linie několik postav není úkol
lehký, nicméně režisér a scenárista
Klapisch se o to pokusil zajímavým
způsobem – hlavními postavami jsou
Romain Duris a Juliette Binochová
alias nemocný Pierre a jeho sestra
Elise. Pierre získá po vyřčení diagnózy odlišný pohled na lidi, které denně
potkává. Je to on, kdo stojí na balkóně svého bytu naproti hřbitovu PèreLachaise, a je to on, kdo si uvědomuje, že je to možná naposledy, co se
na něj dívá. Je to on, kdo pohlédne
na svou sestru Elise, sociální pracovnici v „nejlepších letech“ a matku tří
dětí, kterou opustil manžel, a vidí,
jak se straní společenského života, jak jí vyhasl úsměv na tváři a jak
stále někam pospíchá. Je to on, kdo
oknem pozoruje krásnou studentku
Leatitii, jež si užívá svého mládí. Je
to on, kdo zahlédne ilegálního přistěhovalce z Kamerunu, který posílá
pohled svému bratrovi, aby jej přišel
filmové recenze [33]
navštívit do proslulé Paříže. Je to on,
kdo se v pekárně afektované madam
zahledí do mladé emigrantky Khadiji.
A je to on, kdo se směje malichernostem všedního života a kdo pláče steskem po nich. Oporou je mu právě
Elise, která skrze bratra nahlíží sebe
samu a rozhodne se vylézt ze své
škatulky, škatulky takzvaně obranné.
Její zatrpklost se v průběhu filmu
proměňuje v sebevědomí a z ženy,
která jen přežívá, se stane žena, která
našla sílu skutečně žít.
>>> Vedle této dvojice, ztělesňují-
cí vzájemnou solidaritu a pochopení, vykreslil autor také další postavy
a epizody z jejich běžného života:
stárnoucího historika specializovaného na Paříž Ronalda, který se děsí
vidiny sebe samého zavaleného knihami, než najde nový impuls ve spanilé Leatitii; jeho bratra architekta,
který očekává rodinu a je zmatený
z Ronaldových depresí; zelináře Frankyho, který koketuje s Elise, ačkoliv ta
má zájem spíše o zdrženlivějšího Jeana, který i rok po rozchodu s Caroline těžce snáší její flirtování s muži…
a další obyvatele Paříže.
>>> Zdá se vám toho hodně? Ano,
dějová linie neplyne přímým směrem, má několik odboček, které
spolu zdánlivě nesouvisí. Zelináři,
pekaři, tanečníci, sociální pracovnice, imigranti, architekti, bezdomovci, profesoři, studenti, modelky… ti
všichni se nad Seinou střetávají, ti
všichni putují uličkami svých životů.
Nejsou nijak výjimeční ani výstřední,
jsou však – jako každý – jedineční.
A každý z nich má své starosti a své
radosti, které mohou být pro druhého bezvýznamné, pro ně jsou
však nejdůležitější. A právě o to tady
jde… Do jejich soukromí divák nahlíží
s vědomím existence Pierra, který
citlivě vnímá, že to, co sleduje, sleduje možná naposledy. Pierra, který
symbolizuje prchavost a neopakovatelnost každého okamžiku. Cédric
Klapisch nevytvořil snímek, který by
měl napínavou atmosféru, akční děj,
zdrcující rozuzlení – s kameramanem
Christopherem Beaucarnem vyšel do
ulic a „namaloval“ pohlednici Paříže,
v níž na sebe naráží různé existence.
A ačkoliv se navzájem odlišují, všechny mají „to své“ a hledají totéž: lásku, štěstí, oporu, sebe samé.
příběhů je totiž na jednu stranu Klapischovou ctností, na druhou stranu
však nejslabším článkem filmu, jelikož při sledování tolika osudů shrnutých do pouhých dvou hodin se
nelze ponořit do niterných pochodů
postav. Tuto disproporci však vyvažují herecké výkony: zejména Juliette
Binochová přesvědčivě ztvárnila obraz obyčejné ženy, jež se zapomněla
smát. Kolega Romain Duris, který
s Klapischem spolupracuje již po šesté, se vymanil z pozice „zábavného
studentíka z Erasmu“ a předvádí zde
vskutku reálný zjev muže, který se
ptá, zda umře. Za pozornost stojí rovněž výkon Fabrice Luchiniho – jako
poblázněný profesor historie zažívající druhou mízu předvedl excelentní
výkon.
>>>
města“ mě zaujal svou jednoduchostí, svou působivostí, svou lidskostí. A také svou krásou… Ti, kdo byli
v Paříži, ucítí vůni bagety a uslyší šeptání Seiny. Ti, kdo tam nebyli, po tom
mohou zatoužit. Atmosféra je zde
téměř hmatatelná a vizuální stránka
vyrovnává absenci dějových zvratů.
Tady vskutku nejde o expozici, kolizi,
krizi, peripetii či katastrofu, ale čistě
jen o požitek. Tahle Paříž je poezií
okamžiku: prostě jen tak být, bezstarostně být v Paříži. A vnímat to.
Jednotlivé scény zachycující
ony banální situace každodennosti,
které společně vytvářejí osud, jsou
prostoupeny obrazy „města milenců“, a nutno podotknout, že je jich
hojně. Ano, v hlavní roli je vskutku
Paříž. Nikoliv jako jakési hlavní město
Francie, ale jako postmoderní symbol
pulzujícího živlu. Pomalé záběry ulic
střídají dynamické střihy a společně
s hudbou Roberta Burkeho a Loïca
Duryho vytvářejí tu pravou atmosféru – atmosféru velmi křehkou: snad
by se dalo říct, že atmosféru pro
vnímavého diváka. Protože pokud
se před zhlédnutím snímku nepřipravíte na „pouť Paříží“, mimořádný
zážitek neočekávejte. Ona mozaika
>>> Tento „mizící obraz věčného
Karin JAMNITZKÁ
[34] recenze knih
co mají společného
V-E-Č-E-R-Y N-A S-L-A-M-N-Í-K-U a Ž-E-L-A-R-Y
martin pilař: podoby českého povídkového cyklu ve xx. století. ostravská univerzita v ostravě, ostrava 2008
Kdy a jak se pouhý soubor povídek mění ve vyšší jednotku, povídkový cyklus? A není povídkový
cyklus vlastně už románem? Takové a podobné
otázky si klade Martin Pilař ve své nové knize.
Navazuje v ní na svůj již čtrnáct let starý Pokus
o žánrové vymezení povídky (Filozofická fakulta
Ostravské univerzity, Ostrava 1994), a to ve dvou
směrech.
V minulosti se zabýval povídkou, pokoušel se ji
charakterizovat a revidovat některá její chybná
pojetí; dnes se věnuje povídkovému cyklu, tedy
žánru, který spojuje několik povídek do jednoho celku, v němž si povídky uchovávají relativní
samostatnost, jejich plný sémantický potenciál se
však objeví až v rámci celého díla. Omezuje se
přitom tentokrát na třicet pět pouze českých textů, publikovaných v letech 1920–2001, od Večerů
na slamníku po Želary.
Druhá návaznost na starší knihu spočívá v použité
metodě, k níž se autor vrací po několika více esejistických knihách. Můžeme ji charakterizovat jako
empirickou. Pilař prozkoumá reflexi zkoumaného
žánru a na jejím základě určí jeho předpokládané
vlastnosti, tedy v nové knize ty vlastnosti, které
mohou z pouhého souboru povídek učinit cyklus.
Vychází přitom z českého neakademického diskursu, z tendencí, které se při používání sousloví
povídkový cyklus objevují v českých odborných
textech – přitom zjišťuje, že „žánrové označení
,povídkový cyklus‘ není plně terminologizováno“
(s. 16) – a také z anglicky psané literární vědy, která
tuto problematiku zkoumá už dlouhou dobu, byť
samozřejmě na materiálu té „své“ literatury. Pak
vybere množinu textů, které bývají tradičně pokládány za příslušníky zkoumaného žánru, a na nich
experimentálně za pomoci statistických metod
ověří, zda dané rysy obsahují a v jaké míře.
Pilař si je vědom, že tímto způsobem nemůže
dosáhnout zcela exaktních výsledků, ví, že „jisté
míře spekulativnosti se v podobném typu práce
zřejmě nelze vyhnout“ (s. 47), jde mu však o provedení první sondy do dané problematiky způsobem, „jenž bude jasně argumentovaný a snadno
sledovatelný“ (tamtéž). V tomto svém záměru je
plně úspěšný. Za použití Popperových kritérií delimitace vědeckého zkoumání můžeme říci, že Pilař
stanovil první hypotézu, kterou nyní čekají pokusy o falzifikaci. Možností se nabízí několik, zvláště
použít jiný vzorek děl nebo vyzkoušet jiný soubor
hypoteticky jednotících rysů.
A k jakým závěrům Pilař dospívá? Kdo to chce
vědět, nechť otevře knihu a čte.
Zdeněk SMOLKA
Y
hudba, recenze, skupiny [35]
S /M /E /T /A /N /O /V/Í
T/A/T/A/B/O/J/S
Jako letitý fanoušek skupiny Tata Bojs
jsem s nadšením přijala zprávu, že dlouho avizovaný projekt s korejským Ahn
Triem konečně došel svého naplnění.
O Tata Bojs se snad nemusím příliš rozepisovat, ve stručnosti sdělím jen to, že
nedávno oslavili dvacáté výročí svého
vzniku a jejich tvorba prošla výrazným
vývojem, protínajícím hned několik
hudebních žánrů – zaexperimentovali
si s elektronickými mixy, prošli rockovou
i bigbítovou fází, posléze pro mnohé
zkomerčněli a přiblížili se popu.
S čím tu ale ještě nebyli, to je klasická
hudba. A právě tento nápad jim pomohlo realizovat Ahn Trio, tvořené třemi
sestrami – Luciou, Angellou a Mariou.
Ačkoliv se narodily v Soulu, žily pak
(a nyní i tvoří) v USA a už celé desetiletí koncertují po celém světě. Poprvé se
obě skupiny společně představily na předávání Andělů v roce 2006, kdy zazněla
v jejich kooperaci píseň Attention aux
hommes. Výsledkem spolupráce, která
se jim evidentně zalíbila, je jejich společné dítko – album smetana (ano, psáno
s malým s).
Kluci se rozhodli vydat „bestofko“, dokonce je podezřívám z toho, že to udělali s vědomím, že už „profláknuté“ šlágry v akustickém hávu budou pro jejich
posluchače snáze stravitelným soustem
než něco úplně nového, co by vymysleli
s Ahn Triem. Když už nic jiného, tak si
fanoušci aspoň budou moci pobrukovat
známý text. Deska spatřila světlo světa 3. 11. 2008 a o dva dny dříve začala
sedmidílná koncertní šňůra, jejíž ostravské části jsem byla svědkem. Přiznávám,
že někde uvnitř ve mně hlodala obava,
ono je přeci jen složité „skousnout“,
že písně, které vám třeba tak jako mně
kolují v krvi, vám jsou najednou servírovány v úplně jiné podobě. Navíc jsem
si říkala – Tata Bojs v Domě kultury,
nepředstavitelné! Ještě když jsem usedala do hebké sedačky tamějšího hlediště, nemohla jsem uvěřit, že se za chvíli
objeví na pódiu ti rozpustilí hoši. Scéna na první pohled zaujala, Milan Cais
v sobě nezapřel magistra umění a stylizoval ji do podoby útulného obýváčku,
kde nechyběly romantické retrolampičky
ani polštáře na zemi. Dominantu tvořila
fontána se skutečnou smetanou, která
posloužila jako křtitelnice desky.
Šestičlenné česko-korejsko-americké seskupení se uvedlo příjemnou C.V.A.N.,
která rozptýlila jakékoli rozpaky a zahrála
všem přítomným na poetickou strunu.
Ahn Trio dodalo klukům ženský prvek,
který jim už možná po odchodu Kláry
Nemravové chyběl. V první polovině
koncertu se dokonce mohlo zdát, že Tata
Bojs tímto spojením poněkud zněžněli,
aniž jim to nějak uškodilo. Party pro děvčata napsal bývalý člen Tata Bojs Marek
Doubrava a nutno uznat, že některé
skladby mu přímo rozkvetly pod rukama a zvláště smyčcový detail jim moc
slušel. Zajímavě prokoukly Milanovy bicí
a místy se staly až dominantním prvkem.
Jakýmsi předělem byla hyperkomorní
vsuvka, která sestávala z písně Informační (tu jsme mohli slyšet živě úplně
poprvé) a Elišce, interpretované pouze
dvěma kytarami a zpěvem, pokud tedy
za nástroj nepočítáme Milanovo rytmické plácání do kolen. Následoval křest ve
fontáně – a pak nám smetana poněkud
zdrsněla na jazyku: Tata Bojs předvedli, že i při poslechu akustické verze to
s námi může pěkně šít, takže jsme se
jak my, tak i trpící Mardoša vrtěli na žid-
lích, podupávali, tleskali, pozpěvovali si.
Závěr byl jaksepatří excelentní, za což si
účinkující vysloužili dvojitou děkovačku
a potlesk vestoje.
Pokud bych měla celý koncert nějak
komplexněji shrnout, došla bych bohužel
k závěru, že jedno slovo použít nelze.
Některé songy na mě působily dojmem
„do počtu“, mírně ploše a nezanechaly
hlubší dojem – obzvláště do Tanečnice
jsem vkládala velké naděje, ale nebyly naplněny; podobně na mě působila
i úvodní C.V.A.N., ale na druhou stranu
dobře zafungovala jako „zahřívací“. Jiné
ve mně zase spustily hotovou explozi
extatických pocitů (za špičky považuji zejména Pěšáky a Skovku, neméně
podařená je také Šťastnější a Attention
aux hommes), a vyloženě mě zklamala
Kudu Aditsuh, která jako by si snad trošku dělala legraci sama ze sebe a stala se
přitom rozjuchanou estrádní písní.
Předpokládám, že touto deskou si Tata
Bojs kvanta nových fanoušků nezískají,
ale pro nás, které už pomalu přestávaly
bavit jejich koncerty podobající se jeden
druhému jako vejce vejci, byla smetana
tour velmi vítanou změnou a neváhám
říct, že i darem, který jsme si nesli domů
s moc příjemnými pocity.
Utekla vám tato vážná hudba s nevážnou tváří? Nezoufejte a ochutnejte aspoň cédéčko nebo se nechte překvapit,
jestli Tata Bojs dodrží spolupráci s Ahn
Triem i na festivalech, jak slíbili.
Barbora NOVÁKOVÁ
[32]
[36]
p>o>r>t>r>é>t>z>m>i>z>e>l>é>h>o>s>k>l>a>d>a>t>e>l>e
Jan Dismas Zelenka patří k nejpozoruhodnějším českým skladatelům. Velká část jeho života je dosud zahalena
tajemstvím. Víme, že se narodil 16. října
1679 v Louňovicích pod Blaníkem jako
Jan Lukáš Zelenka. Zde získal od svého
otce základy hudebního vzdělání. Víme
také, že byl studentem jezuitského gymnázia v Praze, ale pak na řadu let jeho
stopy mizí. Když se jako třicetiletý znovu
objevuje na scéně pražského hudebního
života, podepisuje se už důsledně jako
Jan Dismas. To je zajímavé. Skutečnost,
že jméno evangelistovo zaměnil za jméno polepšeného lotra ukřižovaného
po Kristově pravici – netřeba zdůrazňovat, jak vážně se v Čechách na přelomu
17. a 18. století brala biblická symbolika –, vedla některé badatele k domněnce o nějakém poklesku či vině mladého
hudebníka. Jakékoliv pramenné svědectví k vysvětlení této záhady nám ale
chybí. Lze však soudit, že hluboký zážitek z mládí – ať už se přihodilo cokoliv
– zapůsobil na skladatelovo nitro trvale
a měl vliv i na citovou opravdovost jeho
tvorby.
Když se Zelenka vynořuje z mlhy dějin
znovu, je už velmi úspěšný hudebník.
Roku 1709 působil v Praze jako kontrabasista kapely hraběte Hartiga. O rok
později ho nacházíme v Drážďanech:
jako kontrabasista byl přijat do služeb
v královské kapele u zdejšího dvora. Už
zde se neomezuje jen na hraní a komponuje první chrámové skladby pro
drážďanské katolické obřady. Jako skladatel si zřejmě získal během několika let
velkou oblibu, protože byl na podzim
1716 spolu s několika dalšími hudebníky vybrán, aby doprovázel korunního
prince na cestě do Itálie. Do Itálie však
nedojel; zůstal dva roky ve Vídni, kde
studoval skladbu u věhlasného pedagoga a kontrapunktika Johanna Josefa Fuxe. Tady se naučil všemu, k čemu
dospěla soudobá kompoziční technika
i v nejkomplikovanějším útvaru hudby
baroka – ve fuze. Na Fuxovo doporučení pak král Zelenkovi umožnil ještě roční
studijní pobyt v Itálii. Náš skladatel tak
získal zkušenosti obrovské ceny: naučil
se dokonale pracovat s polyfonií, s chro-
matikou, s neobvyklými akordickými postupy. Jeho hudba získala na dramatičnosti a působivosti. Z Itálie si zřejmě přivezl
i svěží melodiku a poznal tam bohatství
instrumentálního slohu, který v té době
právě vrcholil v dílech Arcangela Corelliho, Antonia Vivaldiho a dalších mistrů.
Je nasnadě, že po návratu na drážďanský hudební dvůr se těšil oblibě a úctě.
V této době (20. léta 18. století) mu byla
příznivě nakloněna i historie. Když se
začátkem podzimu 1723 konala v Praze
korunovace habsburského císaře Karla
VI. na českého krále, byli pozváni i okolní panovníci se svými dvory. Polský a saský král August Silný toto pozvání přijal
a vybavil svůj doprovod tak, aby jej skutečně důstojně reprezentoval. Věděl, že
jeho síla je v umění a zejména ve vynikajícím orchestru. Proto jeho dvůr do
Prahy doprovázela i kapela, v jejímž repertoáru hrály důležitou roli nové skladby Jana Dismase Zelenky, v Praze známého a oceňovaného. Právě pro Prahu
vznikla řada vynikajících děl: Suita F dur,
Koncertantní symfonie a moll, ouvertura
Ipocondria a další. U Zelenky si však při
této příležitosti objednal hudbu nejen
jeho zaměstnavatel. Také čeští stavové
mu zadali velký úkol: komponoval pro
ně hudbu k velké alegorické slavnostní
hře o svatém Václavovi. Jmenovala se
Sub olea pacis et palma virtutis – Pod olivou míru a palmou statečnosti – a měla
podtitul Melodrama de Sancto Wenceslao.
Další léta skladatelova života již tak šťastná nebyla. V únoru 1724 mu zemřel otec
a skladatel při této příležitosti napsal citově hluboké De profundis (Z hlubin). Když
zemřel dvorní kapelník Heinichen, převzal Zelenka řízení dvorní kapely. Vedl
ji pět sezón, aniž byl fakticky jmenován
kapelníkem, i jeho plat zůstal takřka
nezměněn. Toto provizorium bylo ukončeno v roce 1734. Tehdy byl jmenován
kapelníkem mladý německý skladatel
Johann Adolf Hasse, odchovanec italské
neapolské opery. Ten do Drážďan přinesl zcela jiné slohové proudění. Místo
barokní velkoleposti a přísnosti, jakou
reprezentovalo v Drážďanech umění
Zelenkovo stejně jako v nedalekém Lip-
sku tvorba Johanna Sebastiana Bacha,
přišel Hasse s prostší melodikou i stavbou. A své líbivé, nenáročné skladbičky si
dokázal prosadit. Jistý podíl na tom měla
i jeho žena Faustina Bordoniová, pěvkyně evropské pověsti, slavná v celé tehdejší Evropě. Zelenka se vrátil ke kontrabasovému pultu a později byl jmenován
chrámovým skladatelem. Zvláštní výhody
z toho postavení neplynuly, král de facto
odsunul Zelenkovo umění do kostela.
Osamocený skladatel experimentoval na
konci třicátých let s oživováním zvláštních
technik a nápadů protagonisty raného
italského baroku Girolama Frescobaldiho. Z jeho pozdních děl, zejména šesti
mší, vyzařuje vedle virtuózní kompoziční
techniky a citové vroucnosti zvláštní smutek a melancholie, nikoliv však patos. Tak
osamoceně, nenápadně, bez povšimnutí
těch, kdo kdysi byli nadšeni jeho tvorbou, zemřel tiše v noci na 23. prosince
a byl ráno na Štědrý den 1745 pochován
v Drážďanech.
Jan Dismas Zelenka byl o šest let starší
než jeho vrstevníci Johann Sebastian
Bach a Georg Friedrich Händel. Podobně jako Bachovy skladby nebylo dlouho po jeho smrti prováděno či hráno
ani jeho dílo. Zůstal v zapomnění až
do poloviny 19. století, kdy Bedřich Smetana na jednom z koncertů Umělecké
besedy provedl Zelenkovu Ouverturu
F dur. (Krásnou paralelou je provedení Bachových Pašijí Felixem Mendelssohnem Bartholdym o několik desetiletí
dříve, jímž začalo Bachovo „znovunalezení“.) Postupná renesance našeho skladatele, v jehož pozůstalosti se zachovalo
21 mší, 7 Kyrie, 4 Gloria, 2 Credo, 6 Sanctus, 7 Agnus, 4 offertoria, 3 requiem,
2 Te Deum, 108 žalmů, litanie, antifony,
moteta, 3 oratoria, 3 kantáty, melodramata aj., začala až ve 20. století.
Jan Dismas Zelenka díky kompozičnímu
mistrovství, výsostné myšlenkové hloubce a svrchované harmonické, rytmické
i melodické originalitě patří právem mezi
největší skladatele světového baroka
a celých dějin hudby.
Milan BÁTOR
e
[37]
S-V-A-T-O-V-Á-C-L-A-V-S-K-ÝHUDEBNÍ FESTIVAL
Náš kraj, byť se pyšní největší rozlohou a největším
počtem obyvatel (jářku, po Praze), je skromný. Ano,
skromný. Naštěstí ne co se týče zážitků kulturních. Navštívili jsme několikrát hudební festival věnovaný svatému Václavu. A co jsme vyposlouchali?
První zážitek: opavský kostel svatého Václava, Missa votiva skladatele Jana Dismase Zelenky. Uhrančivý prostor
nejstaršího opavského kostela. Zelenka, jak čteme v programu, je osobností pro dějiny hudby poněkud záhadnou a neví se o něm do určitého věku, podobně jako
o Ježíšovi od dvanácti do třiceti let, zhola nic. Tušíme
však, že se nevyučil tesařem a hudbě se věnoval od útlého mládí. Jinak se nedá vysvětlit, že v dalších letech jeho
sláva „k nebesům sahá“ a Zelenkovo skladatelské a kompoziční umění oceňují Georg Philipp Telemann a Johann
Sebastian Bach! Pan Zelenka komponoval v Drážďanech
na dvoře saského kurfiřta. Vzdělával se v Itállii i jinde.
Studoval kontrapunkt, harmonii, hru na kontrabas... Inu,
uslyšíme, co naštudýroval.
Kostel svatého Václava je magické místo. Dnes je nasvícen jen řadou svící, které halí fresky do mírného, mlžného
oparu. To už však na scénu kráčí Collegium 1704 spolu
s dirigentem Václavem Luksem. Impozantní pán. Třicítka
mu lehce klepe na dveře a on toho dokázal stihnout jako
pravověrný či „pravodobý“ barokní člověk! Prostírá se
ticho. Kyrie mne nenechává na pochybách. Je to génius!
Harmonie a rytmika předehry a celá část Kyrie jsou tak
vynalézavé a originální, že jsme málem šokováni. Akustika kostela je mimořádná. Je slyšet každý detail, nástroj
i hlas. Opájíme se zvukovým bohatstvím a myšlenkovou
hloubkou této největší Zelenkovy mše... Souhra orchestru s pěveckým sborem je též velmi dobrá. Sanctus,
Benedictus, Agnus Dei, části plynou v rychlém sledu, až
příliš rychlém! Jediná nota není zbytečná. Odcházíme
po bouřlivém desetiminutovém aplausu vstoje nadšeni
a s „cédéčkem“ Missa votiva v ruce...
Druhý zážitek: katedrála Božského Spasitele v Ostravě.
Závěrečný koncert festivalu ozdobí Německé requiem
Johannesa Brahmse. Kolosální skladba, nabitá emocemi po smrti skladatelovy matky, dokonalé kompoziční
řemeslo, i když někde, tu a tam, nedostatek lyrické invence. (Ne nadarmo si Brahms jednou povzdechl, že by
z Dvořákových vedlejších motivů klidně vystavěl hlavní
témata!) Není tak plno jako v Opavě, ale to nám přece
nezkalí očekávání. Jenomže ecce! Při koupi programu za
symbolických deset korun zjišťujeme, že nikde ani zmínka
o Německém requiem ani o Johannesu Brahmsovi. Stále jen tytéž obligátní informace o pěvcích, dirigentech,
Janáčkově filharmonii et cetera... Každý rok stejné tváře a znovu a znovu opisované. Proč to? Odcházíme se
zeptat, zač vlastně těch deset korun platíme? Dostává se
nám odpovědi: „Bohužel, koupili jste program…“ No nic,
ale je to přece Brahms! Skladatel, na kterého nerezignoval ani Schönberg! Přihlásila se k němu jedna skladatelská
generace 20. století!
První tóny requiem, zpívaného v německém jazyce, jsou
nádherné. Kompozice to je ušlechtilá. Vinou absence
textu však máme problém v tak rozlehlé skladbě se orientovat. Jsme mírně řečeno zmateni, a nejsme jediní.
Nevíme, kolik má requiem částí (Brahms ho komponoval opravdu po svém a nedodržel klasické schéma), a tak
ani nevíme, kdy tleskat. Zbytek koncertu, jelikož Brahms
byl génius a pořadatelé festivalu jsou věru smrtelníci, což
záhy poznáváme, se nám smrštil do očekávání konce, ať
probůh nezačneme tleskat příliš brzy, nebo příliš pozdě.
Není to škoda? Podobný exces jsme zažili již loni: stejně
významná událost, závěr festivalu v podání Janáčkovy filharmonie. Čekala nás tehdy „pohanská“ Glagolská mše.
A stejný scénář: nikde ani náznak programu. Jen pár informací, které jsem později našel na internetu, na nějaké
děsivé, bezejmenné stránce. Ano, děsivé pro muzikologa. Informace byly prostě překopírované. Připadá mi, že
tím Svatováclavský hudební festival zcela zbytečně ztrácí
body. A jsou to body u člověka, který kráčí za uměním
a nechce tápat v tmách, velmi důležité.
Milan BÁTOR
[38]
GALERIE
/librex/
: radek tošenovský :
galerie [39]
>> Galerie Librex vznikla v rámci knihkupectví
na Ostrožné ulici v Opavě roku 2005. Iniciátorem
vzniku galerie byl majitel knihkupectví Librex Petr
Becher, který tak chtěl navázat na styl svého knihkupectví v Ostravě. <<
Opavská galerie, která funguje v rámci knihkupectví, se
může za svou čtyřletou existenci pochlubit řadou zajímavých
a podnětných výstav. Prvním z dlouhé řady vystavujících
umělců byl Tomáš Bím, který zde vystavoval grafiky. Tento grafik a ilustrátor, narozený v Praze, se ve svém dětství
osobně setkal s Jiřím Trnkou. Dalším z vystavujících byla studentka Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity Zuzana
Čadová. Vystavila na čtyři desítky grafik, obrazů a plastik.
„Asi ze všeho nejraději tvořím sochy,“ přiznala mladá opavská rodačka v regionálním tisku. Asi málokdo ví, že také
spolupracuje s opavským loutkovým divadlem. Z dalších
autorů, kteří zde představili svou tvorbu, nelze opomenout
sochaře Mariuse Kotrbu, který zde vystavoval svoje malby,
dále člena opavské Skupiny X Radka Tošenovského, Irenu
Stanislavovou, Miroslavu Rychtářovou, Petra Bulavu, Dušana Chládka a Rostislava Herrmanna. Posledně jmenovaný
v Librexu vystavoval už dvakrát. Své fotografie zde představili Emanuel Křenek („Setkávaní s Jaroslavem Seifertem“)
a Jan Langer („Fotbal v Nairobi“). Galerie pořádá pravidelné
výstavy nadaným studentům a studentkám Střední uměleckoprůmyslové školy v Opavě. Spolupracuje také s panem
Dušanem Urbaníkem, který zde představil zajímavé umělce
ze zahraničí. Nejprve to byl Lanfranco Lanari z Itálie (grafika, ex libris) a letos v rámci Bezručovy Opavy běloruská
malířka Olga Ivanovna Bělskaja (kresba).
Galerie Librex se nemůže chlubit velikými prostory. Její krása
spočívá v téměř podkrovním miniprostoru, kterým lze přes
okno zahlédnout kouzlo opavských střech a zahrad.
David BÁTOR
[40]
: radovan tošenovský :
: zaf 05 – výstava studentů SUPŠ opava :
: design – výstava studentů SUPŠ opava:
: marius kotrba :
: z vernisáže rostislava herrmanna :
: barbora fardová :
: zdeňka pavlíčková :
: dagmar jurečková :
>>NOVÉ BŘEHY, kulturní čtvrtletník, ročník I, číslo 4, vychází 15. prosince 2008 v Ostravě
Vydává Obratník starého Magdona, o. s., Zadní 44, Branka u Opavy, 747 41
šéfredaktor: Milan Bátor
redakce: /Zdeněk Smolka//David Bátor//Milan Blažek//Roman Rychlý//Roman Polách/
grafická úprava: /Marta Zechová/
jazyková spolupráce: /Vít Slíva/
manažer: /Veronika Melecká/
http://www.novebrehy.wz.cz/
kontakt: /Veronika Melecká/ tel.: 776 / 153427, e-mail: [email protected]
vychází s laskavou finanční podporou:
/Ministerstva kultury České republiky/ /Statutárního města Opava/
/Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě/
/Města Hradec nad Moravicí/
registrováno: Ministerstvem kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 18373
ISSN 1803-5434