Vzpomínky na ruské zajetí, legie a návrat do Vídně

Vzpomínky na ruské zajetí, legie a návrat do Vídně

Sibiř
(vzpomínky na ruské zajetí, legie a návrat do Vídně, František Tomek, krejčovský mistr,
nar. Škrovád u Chrudimy 5.12.1881 - Vídeň 26.5.1937)
Vážení přátelé, milé sestry a bratři / sokolové /!
Byl jsem požádán, bych vám něco vyprávěl z mého pobytu v Sibiři a z cesty kolem světa.
Činím to milerád v naději, že vám vaše fantasie doplní to, na co snad nedostačí moje slova.
Není to sice žádná novinka, brzy tomu bude 19 let od té doby, co začala válka, avšak ta rána,
kterou utrpělo lidstvo ještě není zahojena.
Bylo to 30. července 1914, odcházím z domu, bych prý bojoval za císaře a za vlast. Byly to
dva pojmy, které se v mojí hlavě nikterak nemohly srovnat. Voják prý nesmí filosofovat, on
musí jen poslouchat, se nám vždy říkalo a proto jdu jako tisíce jiných, bych se hlásil u mé
vojenské části. Byl to c.k. pěší pluk č. 21 v Čáslavi.
Podařilo se mi jít na ruskou frontu a ne na srbskou, kam jsem byl vlastně povolán. Nebudu
líčit útrapy válečné, předsevzal jsem si nevzpomínat zlého. Již 3. listopadu jsem se dostal
šťastně do zajetí. První Čerkes, kterého jsem uviděl byl sice strašný a chtěl mě zabít, ale
druhý Kozák, co přijel hned za ním, byl přívětivý a dobrý, zachránil mě a odvedl na první
zajateckou stanici, kde nás bylo celkem asi sto. Vedl nás za bitevní čáru ku štábu. Generál
nám laskavě kynul rukou a volal „Čechy, Čechy!“, hudba zahrála český pochod a my jsme
mu provolali slávu. Několik dní jsme chodili po Haliči, než nás odvezli do Kyjeva. Dvacátý
první den přijeli jsme do Novo-Nikolajevska na střední Sibiři, na řece Obu, zde prý zůstanem.
Opustili jsme náš vůz, na nějž jeden ferina napsal křídou (bychom prý věděli kam patříme)
„Sněmovna lordů“ a těšili jsme se, že dostaneme nějaké lepší obydlí. Byla noc, vedli nás skrz
město do lesa na kopec as tři čtvrtě hodiny. Tam bylo vojenské městečko „vojennoj gorodok“.
Sněhu bylo již asi na jeden metr a ještě pořád padal. Celí zkřehlí v našich vojenských pláštích
čekali jsme as půl hodiny než bylo vše předáno a naše jediná útěcha byla, že potom snad
budeme ubytováni v těch domněle prázdných kasárnách. Však, jaké zklamání! Vpravo v bok
a šlo se zase druhou branou ven do nízkého lesa. Nedaleko bylo několik stejných stejně
daleko od sebe vzdálených hrází, které připomínaly vojenské zákopy. Před tou první jsme
zůstali stát nevědouce co to má znamenat. Pojednou je vidět jakýsi dým jež se valí z otvoru as
4 až 5 metrů pod námi, kamž vedly jakési schody. Byla to pára a ne dým.
Hajdy doloj, zněl povel ruského opolčence (starého vojáka), který nás vedl. To byla naše
ubikace, zemljanka. Byla to jáma as 5 m hloubky, 8 až 9 m šířky, stěny byly obložené prkny,
střecha byla nízká, také prkenná, která se zvedala jen něco málo, as půl metru nad zemi, kde
byla umístěna maličká okénka, která skoro nebylo ani vidět, poněvadž vše pokrývaly spousty
sněhu. Podlahy tam nebylo a my jsme se bořili do rozmočené půdy; vzduch byl tak špatný, že
hrozil zadušením. Já jsem prostě nemohl dýchat, u vchodu visela malá petrolejová lampička.
Když jsem se rozhlédl, viděl jsem po obou stranách jakési lešení, byly to pryčny, které se
rozkládaly dvojitě třikrát nad sebou, takže ve 12 řadách jeden vedle druhého leželi zajatci
v této zemljance. Středem vedla chodba poměrně úzká, že se mohli sotva dva muži vedle sebe
protlačit, když se potkali. Naše patnáctá rota musela nahoru na třetí pryčnu až pod střechu,
bychom se tam dostali, bylo nutno dělat tělocvik.
Na jednotlivých trámech byly přibity kusy dřeva, které nám umožňovaly šplhání nahoru a
dolu. Nahoře byl zápach ještě horší a holá zablácená prkna byla naše lůžka. Ze stropu
(střechy) spadla občas kapka tajícího sněhu.
Byl jsem zklamán, nešťasten, řekl jsem si: To bude tvůj hrob. Lehl jsem si do toho marastu,
jako ostatní. Bych ušetřil aspoň hlavu, položil jsem svoji vojenskou čepici jako se klade
polštář a přemýšlel, co mám dělat. Bylo tam již vše plno, i jedna rota Čechů tam byla, z nichž
jeden k nám přišel a vyprávěl leccos. Například, že je nás v té zemljance tři tisíce, Češi,
Němci, Turci, Maďaři, Bosňáci, Chorvati atd. rozděleni podle národnosti. Všichni ve stavu
velmi zuboženém, v hadrech, špíně a nemocní – beznadějný stav.
Na moji otázku, jestli není možné utéct řekl: „Utéct by bylo možno, ale horší je kam.“ To mně
dalo novou naději. Utéct, myslel jsem si, jest zde jediná spása před smrtí. Kam? To bude věc
druhá, která se vyjasní sama sebou; však jsem byl již mezi různými lidmi a neztratil jsem se.
Dobře jsem se přeptal na podrobnosti, bych věděl, jak se to může provést a po úplně probdělé
noci jsem v pět hodin ráno utekl.
Byla ještě úplná tma, když z vedlejší zemljanky, kde byla kuchyně, se jelo pro vodu do řeky,
nenápadně jsem uklouznul vojákovi, který zahalen v kůžích obcházel u východu ze zemljanky
a připojil jsem se k družině, která tlačila saně s velkým sudem. Když cesta zahýbala ve
vysokém lese, zastavil jsem se, když několik kroků odjeli, skočil jsem ze svahu dolů do lesa.
Dopadl jsem dost daleko a zabořil se hluboko do sněhu, chvíli jsem čekal, když bylo všude
ticho, brodil jsem se s kopce dolů, neboť tam jsem tušil východisko z lesa k městu. Bázeň, že
bych se mohl sejít s vlkem neb medvědem, kterých je v Sibiři dosti, byla překonána touhou po
sebezachování. Šťastně jsem se dostal z lesa ven a již jsem také viděl světlo města.
Nepozorován jsem se přiblížil k prvním dřevěným domkům, až jsem stanul před jedním
z nich, skrze jehož okenice pronikalo světlo. Začínalo již svítat a tu jsem viděl nad vraty,
které vedly do dvora, prkno a na něm primitivním způsobem černou barvou namalované velké
nůžky; tu jsem si ovšem hned myslel, že tu nejsou policajti ani četníci, ale nejspíš nějaký
brusič, či krejčí nebo někdo podobný. Zabouchal jsem na vrata. Stál jsem však jako
přimražený, když se vrata otevřela a přede mnou stál ruský voják. Nečekal až něco řeknu a
pravil: „Austic, zachodí, zamjors?“ (pojď dále, je ti zima?).
Kdyby byl on nepromluvil, nevím, jestli bych byl ve stavu to učinit já, jak mě jeho zjev
zarazil. Zavedl mě do světnice, na stole stál lesklý, šumící samovar, na talíři byl nakrájený
pšeničný chléb, jako naše české buchty a na skleněné misce byly brusinky. Zase řekl „sadis,
popij čajku a pogrejsa“. Když jsem viděl, že to není nepřítel, nýbrž přítel, tak jsem také začal
hovořit, ovšem polsky, malorusky, serbochorvatsky a česky a nějaké slovo rusky, co jsem se
po cestě naučil, vše dohromady. On mě však rozuměl a to stačilo. Byl krejčím, ovšem také
mobilizován a chodil domů spát, dal mě nějaké rady a já jsem šel zase dále.
Obešel jsem opatrně nejbližší okolí, až jsem se zastavil u jednoho domku, kde bylo také vidět,
že jsou vzhůru, na němž jsem poznal, že tam zůstává kožešník, protože tam byl namalován
muž se ženou ve velkých kožichách. Teď jsem již byl smělejší. Zabouchal jsem na vrata,
která se hned na to otevřela a jakýs muž mě mlčky kynul, bych jej následoval. Vedl mě přes
dvůr do světnice, tam byl ještě jeden muž a dvě ženy. Obklopili mě, prohlíželi si mě a
vyptávání nebralo konce, takže mě moje výmluvnost nestačila. Opět čaj pít. Konečně jsme se
domluvili, že tam mohu zůstat a pracovat. Musím vám je představit. Ten muž, co mě vpustil
byl Boris kočí, ten druhý Ivan dělník, žena chozjajka (paní) druhá žena Anastasia kuchařka
(soldatka), muž byl ve válce. Sám chozajn byl také narukován, občas přišel domů . Večer mě
vedli do báně (koupele), bez které se Rus ani jeden týden neobejde, neboť viděli, že to mám
nutně zapotřebí.
Jak jsem byl šťasten opět jako člověk mezi lidmi. Lůžko jsem si ustlal z ovčích kožešin a spal
jsem báječně. Mého vojenského odění jsem se zbavil velmi brzo a obstaral jsem si pravý
ruský, tak, že jsem sám sebe ani nepoznával. Potom teprve jsem šel na „bazár“ (trh). Měl jsem
sám ze sebe radost, jak pěkně vypadám, když tu najednou vidím patrolu, tři muži v plné
zbroji, která přímo ke mně kráčí jako by mě chtěla zatknout; neměl jsem ponětí, co se má
nyní stát, vtom se již zastaví a velitel přistupuje ke mně blíže. Stojíc očekávám, co bude, když
tu on spustí: „Ďádinka skaží požalosta gdě magacín Samorodnova?“ Prosím strejčínku, řekni
nám, kde je obchod Samorodnova. Byl jsem tak překvapen, že jsem se na okamžik zarazil, ale
hned zase pochopiv situaci, odpovídám již správně rusky: „Něznaju bratci“ (nevím bratři).
Poděkoval „spasiba těbja“. Patrola se obrátila a šla pryč. Já zůstal ještě několik minut stát
s radostí nad mým úspěchem, že vypadám již skutečně jako Rus a díval jsem se za nimi.
Rusové jsou celkem národ velice dobrý, pohostinský, jsou nábožní i pověrčiví. Měl jsem dosti
příležitostí přijít do různých rodin, rychle jsem se seznamoval a přátelil.
Byly Vánoce (rožděstvo)! Budu vám vyprávět, jak jsem prožíval ruské prazniky (svátky).
Jeden Rus mě pozval, abych s ním šel v „gosti“ (na návštěvu), což jsem ovšem rád učinil.
V předsíni nás uvítala mladá chozjajka přívětivým zdrastvujtě a uvedla nás do světnice
k velikému stolu, na kterém bylo mnoho různých jídel. Celý pečený vepřík, uzená kýta, husa,
různé ryby, sýry a mnoho jiných věcí, vše je připraveno na svátky, které trvají celý týden.
Nutila nás, bychom jedli. To bylo něco nezvyklého pro mě, z takových velkých kusů krájet,
proto jsem požádal mého kolegu, který to uměl, aby to udělal za mě. Když jsme se najedli,
pak jsme si sesedli mezi druhé hosty k čaji. Byla již půl noc pryč, někteří, co bydleli blízko,
šli domů, ti co bydleli dále, zůstanou prý tady spát, nás také nutí bychom tam zůstali. Ptám se
přítele a mají tady tolik místa, myslel jsem postele neb pohovky, on povídá, o to se nestarej,
místa mnoho, zůstat zde můžeme.
Za chvíli jsem se přesvědčil, že místa mnoho, na podlahu se prostřely různé kožichy, něco
pod hlavu. Každý svým kožichem se přikryl a leželi jsme jako v peřinkách. Na druhý den se
to opakuje nebo se jde zase jinam, až se to všude sní a vypije. Měli jsme hezké svátky, a
slavili je celý týden.
Maslenica (masopust) byly obzvláště veselé svátky, tak veselé, že si Rusové počínali někdy
až rozpustile. (Vaří opojný nápoj „pivo“.) Když mysleli, že by bylo lépe, aby je nikdo neviděl,
totiž když chtěli být, jak se říká sami, obraceli „boga“ obličejem ke stěně, by se na ně nedíval
a neviděl, co tropí. Po Maslenici následoval velký půst, postili se velmi přísně až do
Velkonoc. Po celý čas nejedli maso ani máslo a mléko, mastili jen olejem.
Přes Páschu – Velkonoce jsem byl zase u jiné dobře situované rodiny. Na první svátek ráno,
když jsme zasedali k čaji, přišel chozjajn, podal mě ruku a řekl „christos voskres“ (Kristus
vstal z mrtvých) a políbil mě třikráte, za ním chozjajka to samé. Dvě dcery, mladá hezká
děvčata se u stolu také navzájem celovala, tož když jsem byl již v tom líbání, musil jsem se i
s nimi líbat. S každou třikrát, jiné východisko prostě tady nebylo. Ještě tu však byla také
babička, sedmdesátiletá, ta se také se všemi líbala, samozřejmě i já přišel na řadu. „Kristos
voskres“ babuško! Povídám a políbím jednou, myslíc tím je věc odbyta, ona však: nět tri ráza
náda (ne, třikrát se musí) povídá s celou vážností jejího náboženského přesvědčení.
Bylo léto, 7 měsíců o mně nikdo nevěděl, žilo se mně dobře a nepřál jsem si lepšího zajetí.
Když tu jednoho dne bylo v novinách oznámeno, že všichni zajatci, kteří žijí ve městě, se
musí pod trestem hlásit u vojenského náčelníka a půjdou na polní práci. Rozhodl jsem se, že
se budu hlásit. Vymlouvali mně to, bych to nedělal, že se to tak tragicky nemusí brát, já však
měl starost, abych nezavinil nějaké nepříjemnosti těm dobrým lidem a za druhé jsem si
myslel, že mně to nemůže škodit, jestliže prožiju léto jiným způsobem a hlásil jsem se. Dostal
jsem se k jednomu sedláku na samotu v lese. Byl to dosti inteligentní člověk, sloužil jako
četař u vojska v Petrohradě.
Před desíti lety prý přišel, vypálil les, postavil chatu. Tenkráte měl jednu krávu, dva koně, dvě
ovce. Nyní měl 45 kusů hovězího, 28 koní, 60 ovcí a moderní stroje a i hospodu. Když jsme
stáli na dvoře, ptal se, co umíme. Umíš jezdit s koňma? Né. Žnout kosou? Neumím. Kácet
stromy v lese? Ne. Co jsi tedy za mužika, všecko né!! No a krávy pást dovedeš? Tu jsem se
již neodvážil říci né. Ano! Povídám. Stal jsem se pastýřem 60 ovcí, 45 krav s telaty a býky
dohromady.
Ráno ve 4 hodiny až do poledne, odpoledne ve 2 hodiny až do tmy. Vyzbrojen bičem a
klackem šel jsem za stádem krav, ovce obyčejně chodily za mnou, krávy se rozběhly po lese,
že je nebylo ani vidět, moje starost byla, aby nešly do pole, které bylo leckde v lese , což bylo
ovšem dosti těžké. Ovce jsem měl velmi rád, ale s tím hovězím dobytkem bylo trápení,
představte si, takový býk a taková kráva jdou docela samostatně kam chtějí, o zvonky a
pastýře se nestarají vůbec, a tu jsem se musel starat já o ně. Ovce zůstaly vždycky pěkně
pohromadě.
Byly žně; posečené obilí se mělo svážet aby nezapadalo sněhem, což se často stávalo.
Všechny vozy byly připravené k zapřažení. Večer mi řekl chozjain: zítra zůstaneš doma,
krávy budou v ohradě, pomůžeš nám pracovat. Dopoledne se všelicos připravovalo, potom
bylo do všech vozů zapřaženo. Chozjajn každého slavnostně jmenoval, který potah mu patří,
nejstaršího čeledína samo sebou určil k prvnímu potahu. Byly to samé menší ploché vozy,
jaké znají v Polsku, jen ten poslední byl velký žebřiňák, větší než mají v Čechách. V něm byl
zapřažen největší a nejsilnější kůň, kterého jsme měli, Šiml.
Všechny vozy byly obsazeny, jen poslední žebřiňák ještě nebyl, já stál vedle chozjajna a
program jsem měl již skoro hotový, totiž na žebřiňák chozjajn a já. V tom se chozjajn otočil
ke mně a povídá. Tak tam nahoru, což jako poslušný služebník svého pána ihned vykonávám,
on mě dal opratě do ruky, přičemž jsem ještě jednou mu ohlásil, by nepřišlo k nějakému
nedorozumění, že já jezdit neumím, on cosi zabručel, což jsem si vykládal, že on pojede se
mnou. V tom klade dva prsty na rty a hvízdne. To bylo znamení k odjezdu a ten první již
v plném trysku pádí po té přírodní kamenité cestě k lesu a jako na povel všechny ostatní za
ním, já v rozpacích nevěda co by bylo lepší udělat, jestli snad skočit dolu aneb se držet, bych
ne spad, volám na chozjajina ještě jednou, že jezdit neumím. On směje se mávl rukou a
odpověděl: Šiml umí! Šiml uháněl jak zběsilý, já jsem se jen držel, ani jsem nevěděl kam
jedu, on jel sám za těmi druhými až na pole, tam se teprve zastavil. Chozjajin tam byl již také,
jel totiž na koni jinou cestou a hned se mě ptal, tak co? Umíš jezdit? Neříkal jsem nic, naložili
mě vrchovatý žebřiňák a já z opatrnosti jsem se uvolil, že se nechci vézt, poněvadž Šiml to
má tak dost těžké, že ho povedu u huby. Chozjajin se však rozkřikl: „Žádný u huby, nahoru!“
Nezbylo nic jiného než vylézt nahoru, vyhodil mě tam opratě a ponaučil mě, bych je nechal
úplně volné, Šiml dovede to druhé prý všecko sám.
Bylo to podivné zvíře, ten Šiml. Díval jsem se naň, jak opatrně šel, z kopce dolu zadržoval
vůz bez brzdy, jak se vyhýbal dolíkům, pařezům a kamenům, zkrátka, Šiml to uměl velmi
dobře. Starat jsem se o něj nemusel docela nic. Zato jsem měl ale jiné starosti a sice po té
hrbolaté půdě se vůz nahýbal hodně na tu neb onu stranu a já nahoře jsem vždy myslel, že se
to všechno i se mnou převrátí, a tu jsem se často stěhoval z jedné strany na druhou, kde jsem
to považoval za jistější. Ovšem to bylo jen ze začátku a Šiml mě za několik dnů tak naučil
jezdit, že jsem později jezdil přímo krkolomnými cestami s jinými koňmi a vozy, kde druzí
kolegové se báli jezdit. Užíval jsem vždy zkušeností nabytých se Šimlem. Stal jsem se
přítelem koní, chytal jsem je v ohradě, kde běhali bez uzdy, jezdil jsem na nich a měl jsem je
opravdu rád.
Čas utíkal, byla opět zima, stěhovali jsme se do města. Válka byla pořád v plném proudu, na
návrat domů ani pomyšlení. V Nova Nikolajevsku jsem byl znám, bylo to pro mě již snadné
žít mimo zajatecký tábor.
Seznámil jsem s s kapitánem a se strojníkem jedné parní obchodní lodi, která plula vysoko na
sever po proudu řeky, dovážela tam různé potřeby, a nazpět přivážela ryby, kůže a jiné věci.
Řeka zamrzla i byli nuceni přezimovat v malém zálivu na blízkém ostrově. Zavezli mě tam na
saních. V útulné jejich zemlance se mě to dobře líbilo. Bylo to obydlí na rychlo postavené,
rovněž vykopáno do jakéhosi svahu tak, že vchod byl velmi pohodlný i dvě okna sice
neveliká, ale dostatečná v nichž bylo vše v pořádku čistě vylepeno papírem. Předsíň, kuchyň a
světnice. Bylo mně nápadné, že v rohu nevisela ikona s lampičkou ani baťuška car nebyl na
stěně, zato nad psacím stolkem visel obraz Lva Nikolajeviče Tolstoje. Byli to pokrokáři,
revolucionáři. S nimi jsem prožíval pěkné chvíle, měli jsme dosti času, vyprávěli mně své
zkušenosti a své názory a všelicos se vyptávali a nechali si vyprávět, sedíce u kamen a
popíjejíce čaj bez kterého dobrý Rus nemůže být šťasten.
Nedaleko měli zemljanku dělníci pracující na lodi a Kyrgizi svou chatu. Občas k nám
přicházeli. Zajímavé bylo pozorovat ženu jednoho dělníka, kdykoliv k nám přišla, vždy
hledala očima po všech stěnách Boga – ikonu, chtíce se asi dvacetkrát pokřižovat, až jí oči
utkvěly na Tolstém, hluboce se uklonila a počala se mnohokrát křižovat, pak si vzpomněla, že
prý zase zapomněla, že to není Bog, ale že on baťuška vypadá jako svjatoj – světec a proto
prý zapomíná. A to se opakovalo pokaždé, když k nám zavítala. Marně ji ponaučovala
strojníkova žena, nemělo to žádný účinek, vždycky v Tolstém viděla Boha, anebo aspoň
světce.
Prošla zima, bylo 25. dubna, ruský kalendář byl o 13 dní později, tedy podle našeho 8. května,
a bylo ještě 20 pod nulou Celsia. Na řece se pohnul led, který byl přes 2 metry tlustý, za 3 dny
byla řeka volná a Irtyš, tak se jmenovala naše loď plula proti proudu. Chtěli mě vzíti s sebou,
ale já jsem zůstal. S udivením jsem pozoroval postup teploty. Pod nulou – tuhá zima, 15 pod
nulou druhý den, 10 třetí, 5 pod nulou čtvrtý den a nula pátý den. Šestý den plus 5, sedmý
plus 10, osmý den 15 a osmý den plus 20 stupňů Celsia. Sibiřan odloží kožíšek a zůstane
v rubášce (košili), je horké léto.
Rozloučiv se s hostiteli, vystoupil jsem na břeh a odebral se k mým starým známým, kde jsem
byl laskavě přijat. Nebudu se déle zdržovat podrobnostmi, které jsem v tom létě zažíval.
Povím vám jeden příběh, jak jsme byli na malinách.
Byl čas malin as 12 žen a děvčat se umluvily, že půjdou na maliny. Muselo se do lesa přes
řeku, která byla mnohem větší než Dunaj. Jeden mladý Rus a já jsme šli s nimi jako ocráci,
ovšem bez pušek, jen hole jsme měli. Syn převozníka dvanáctiletý chlapec nás převezl a
slíbil, že v určitý čas pro nás opět přijede. Zašli jsme do lesa, malin bylo velmi mnoho a pilně
se sbíralo, když tu jedno mladé děvče celé ustrašené přiběhne a volá, medvěd, je tady medvěd
a ukazuje na místo v maliní, kde skutečně huňáč přešlapoval a pochutnával si na malinách.
Můj kolega tu právě nebyl a já jsem nevěděl, co mám dělat, v takové situaci jsem přece ještě
jakživ nebyl a k tomu beze zbraně, ačkoliv by mně byla mnoho nepomohla, poněvadž kdo se
chce potýkat s medvědem, ten to musí umět a to mě rozhodně chybělo. Byl jsem však náhle
vyrušen křikem nedaleko stojící jedné starší ženy, která kusem dřeva bušila do plecháče a
křičela z plna hrdla. Hned na to všechny ostatní spustily takový rámus, já stál a díval se na
medvěda, on se ohlédl na nás a snažil se velmi rychle utéci z tak nepříjemné společnosti.
Museli jsme se potom všichni smát, jak utíkal.
K večeru jsme šli zpět k řece, náš převozník nás již čekal. Vrtěl svou malou hlavou, když
viděl spoustu malin, to neunese člun, musí se dvakrát, povídá. Mezi ženami počal spor,
všecky chtěly být první, poněvadž se blížila bouře, některé byly již ve člunu, zvedl se vítr, a já
jsem viděl, že by bylo lehkomyslné a nebezpečné sednout do tak chatrného člunu, který je tak
zatížen k tomu ještě se bouře blížila velmi rychle. Řekl jsem tedy, že rozhodně do člunu
nesednu, nezbylo jim nic jiného, než vystoupit, poněvadž člun měl dvě vesla, u kterých jsme
seděli my muži a bez nás to nešlo. V tom již začalo také pršet a silný vítr rozvlnil hladinu
říční nad míru, k tomu hromobití a blesky. Byli jsme rádi, že nejsme na vodě. Zmokli jsme,
bouře se utišila, hladina říční byla opět klidná.
Ujednáno, že se nasedne a to všichni, převozníček také mokrý, sice trochu odporoval,
konečně řekl, zkusíme to kus proti proudu. Šlo to, tedy přes řeku, statečně jsme veslovali, byli
jsme již skoro vprostřed, když tu za mnou děvčata plačtivým hlasem oznamují, voda teče do
člunu, starší ženy radí rychle ucpávat místa, kudy teče voda a pobízejí rychle vylévat vodu ze
člunu a nás prosí rychle veslovat, což jsme sami již věděli. Nervozita byla veliká.
S napětím všech sil jsme přepluli nejnebezpečnější místo, nejsilnější proud byl již za námi.
Voda se rychle vylévala a nová nenatékala, byli jsme zachráněni.
Často jsem prožil podobné příhody mezi Rusy. Zdálo se mi, že si lehkomyslně pohrávají se
životem. Například řeka zamrzne a třetí den se pustí přes ní i s koňmi, někdy se stává, že se
led prolomí a kočí i s koňmi utone a jiné podobné věci se stávají.
Nebudu se dále pozastavovat v Novo Nikolajevsku, chci říci, že jsem brzy na to byl odvezen
do uhelných dolů na práci. Přišly doby horší, mnohem horší. Přišla revoluce, vstoupil jsem do
Legií, následovala občanská válka.
Vážení přátelé, milé sestry a bratři, posledně jsem vám vyprávěl z mého šestiletého pobytu na
Sibiři a s odjezdem z Novo Nikolajevska jsem řekl „ Přišly doby horší a mnohem horší, byl
jsem odvezen do uhelných dolů na práci, následovala revoluce a vstoupil jsem do Legie.“ Tím
jsem naznačil druhé období mého pobytu v Sibiři.
Ocitnul jsem se v jiném světě, bývalé místo sibiřských trestanců, nyní státní doly. Carem a
Bohem byl policejní úředník a jeho trabanti. Nemohu vylíčit málo slovy všecku jeho moc a
sílu ani všecku tu bídu tamějšího lidu. Běda tomu, kdo ho na sebe nějakým způsobem
upozornil, úplně lhostejné, jestli to byl jenom nepříjemný pohled muže, neb snad příjemný
pohled mladé ženy, vždy věděl, co má dělat.
Jak to mezi lidem vypadalo, chci uvést jen jeden příklad. V domku, kde jsem z protekce
bydlel s jedním svobodným ruským tesařem, bylo pět rodin a jedna společná kuchyně. Ve
vedlejší světnici bydlel horník Alexej se ženou a osmi dětmi od dvou do dvanácti roků. Bylo
to v zimě, děti seděly na peci pouze v košilkách, které byly bílé jen asi hodinu po oblečení
jiného oděvu a obuvi neměli. Když musely jít ven, natáhly matčin starý kožich a její bačkory.
Jednou jsem se přímo zhrozil, když jsem viděl jak vyběhly ven tak košilaté a bosé, prohnaly
se sněhem za divého křiku a smíchu a zase domů na pec a i tam se ještě řehtaly. Osm měsíců
odsouzené na pec.
Se zajatci tam pracujícími to ovšem bylo ještě horší, bez kopějky a na sobě jen to, v čem
chodili do práce. Já jsem byl na tom sice lépe, poněvadž jsem byl oblečen.
Telegram: „Car se vzdal trůnu“ přinesl radost, jásot, svobodu a život. Cítil jsem s tím lidem,
když strádal a radoval jsem se s ním, když měl radost. Znali mě a vážili si mě.
Nebudu obšírně líčit, co vše se stalo, řeknu jen krátce, prýstov (titul?) byl vyzván vrchním
ingenirem, aby odevzdal zbraně a na rychlo zvolený revoluční výbor se postaral o to, by
dřívější všemocný pán byl schován tam, kam on dříve zavíral jiné. Celý den až do noci stály
ženy u katalašky (arestu) a lály mu, plivaly skrz okno a on ležel schoulen na pryčně jako
mrtvý. Bylo po slávě, po hanebném násilí.
Druhým skutkem revoluce bylo, že zástupcové dělnictva prohlásili zajatcům, že mají volnost.
Ne policie, ani snad určený c. k. poddůstojník, nýbrž jimi samými zvolený důvěrník
zodpovídá za pořádek. Češi, kterých byla jen asi desetina všech zajatců, byli nejschopnější
využít situaci a svolali první schůzi zajateckou a stanoven nový pořádek. Čtyři stovky zajatců
různé národnosti se měly spojit v jedno. To se pak pod vlivem Rusů stalo. Byli tam různí lidé,
kteří uměli rusky, také několik židů, kteří mezi zajatci hráli jakousi roli, ale nám zůstaly
hlavní funkce dva jednatelé a předseda. Já jsem se stal posledním.
Na Sibiři se objevily první vlaky legionářů. Jestli mám mluvit o legiích, jest nutno aspoň něco
říci o jejím začátku, který jsem neprožíval osobně. Jest mi však dostatečně znám.
O legiích
Československý živel na Rusi skládal se podstatně ze dvou odlišných prvků. První živel: Češi
a Slováci (kolonisté), kterým se poměrně dobře vedlo a proto jim bylo carské Rusko ideálem.
Tito agitovali pro baťušku cára a pravoslavnou církev mezi zajatými Čechy a Slováky, neboť
si představovali osvobozenou vlast jen když svatováclavská koruna bude v lesku carské
koruny a český národ pod žezlem Romanovců. Těmto kruhům děkují první naše dva pluky za
svá původní pojmenování – I. pluk svatého Václava a II. pluk svatých Cyrila a Metoděje, i za
plukovní ikony (obrazy).
Druhým živlem byli Češi a Slováci, kteří se těsně před válkou aneb jako zajatci za války ocitli
v Rusku, kteří vedle své panslavistické výchovy neztráceli vnitřní spojitost s přirozeným
demokratismem porobeného, vykořisťovaného nepanského národa. Proto tato část
českoslovanského živlu a hlavně jejich studované vrstvy klonily se k Rusku konstitučnímu,
k ideálu národní svobody profesora Miljukova.
Dva živly, dvě strany do roku 1917 vedly boj o prvenství. Po březnové revoluci pokrokový
živel vítězí, staví revoluční odboj na lidových demokratických základech, v přirozeném duchu
národa, jež jedině mohl dát široký rozmach a rozvoj organizaci armády a konečné vítězství
národního odboje.
Zevně vyjadřuje se změna tím, že vedoucím orgánem zahraniční revoluce stává se od té doby
Československá Národní Rada v Paříži (ČSNR) s profesorem Masarykem v čele, kterou
zastupuje na Rusi její odbočka (OČSNR). Březnová revoluce ruská posílila naši revoluci
poskytujíc jí novou mízu zvláště v květnu 1917. Po příjezdu prof. Masaryka československé
veřejnosti nastává epocha rychlého vzrůstu armády.
Ruské legie vyrostly z touhy po právu samostatného národního života, vzklíčily z čistého
nacionalismu, zplozeného a vychovaného ve světě národního tisku. Byl to element
s nádechem idealismu, schopný se nadchnout pro dobro i krásno, schopný sebeobětování, lidé
s lehko zapáleným srdcem romantika. Doba a výchova v Rakousku postavila jím na nejvyšší
místo ideál národní svobody. Pojem svobody nacionální byl pro ně ideálem, jako pojem
svobody úplné a veškeré.
Československé /dobrovolecké/ legie vytvářely se a žily za zcela výjimečných poměrů.
Zárodky jejich vrůstaly sice v starou ruskou carskou armádu, avšak ruská revoluce je uvolnila
jako cizí těleso, plod vyrostlý z jiných dob. Ony rodily se, žily, vyvíjely se i trpěly, měly své
vlastní dějiny, svůj politický život. Jejich život byl těžkou školou a jinými vyšly z dílny veliké
doby a nechápavě hledělo okolí na legionáře, v jichž nadšených srdcích obětujících se za
ideál, žila představa ideálního národa, ideální vlasti, světa lásky a bratrství. Vlastní víra a
vlastní láska dala snům rysy reálnosti.
Stejný cíl, stejný život, stejné utrpení a stejný osud pojil je těsně k sobě v upřímné bratrství.
Nebyla to obyčejná soldateska, byl to ozbrojený revoluční národ z dob husitských. Byli to
hoši ze všech politických stran a přece byli dobrými bratry.
Legie odjely z Ukrajiny za velmi neutěšených poměrů, když se ruská fronta rozpadla.
Nyní stály jednotlivé legionářské vlaky na různých stanicích sibiřské dráhy (což je jediná
dráha z Petrohradu do Vladivostoku) s heslem do Francie. Mnoho se mluvilo, mnoho se
psalo, mnoho konferencí bylo svoláno za tím účelem. Političtí plnomocníci vysílali nové a
nové depeše. Lodě nebyly ani ve Vladivostoku ani v Achandělsku, agitace ze všech stran
dělala chaos ještě větší. (Tři armády, Legie, Dürychova – monarchisté a rudá). Nervozita
rostla a občanská válka se zdála být již velmi blízká. Byly různé názory, buď zůstat v Rusku a
nebo hledět se dostat co nejdříve pryč. Každý měl volnost dělat to, co uzná za dobré. Někteří
legionáři se zatím oženili, samo sebou se rozumí, že se rozloučili s bratry a zůstali u ženy
doma. Zajatci se také ženili a ti všichni chtěli zůstat na Sibiři. Mnozí však, a těch byla většina,
šli do legie s vírou, že spojenci nějakým způsobem pomohou revolučnímu českému vojsku.
Byl jsem již také v Legii, tedy také jedním, kterého v c. k. rakouské armádě nic jiného
neočekávalo než snad provaz na oběšení. Nemyslel jsem na to jako ti druzí, leda v žertu.
Někteří se toho však přece tolik báli, že zůstali raději jako občané u pracovního praporu a do
legie nešli. Jiní zase říkali, a což přísaha? Ta se přece nesmí zrušit, je to přec jen velký hřích;
a když zůstanu jen občanem, tak mě odvezou také do té republiky, jestli nějaká bude a bude
dobře, jestli to Německo vyhraje, tak bude také dobře, žádná šibenice, žádné tresty, a jako
pořádný voják přijdu z vojny domů. Dokud patříme pod Rakousko, je to těžká věc, až pod
Rakousko nebudeme patřit, potom to bude něco jiného, pak se bude vojákovat za republiku,
na to zatím není ani pomyšlení.
O našem vystoupení v Sibiři nutno říci, že Gajda byl jeho hrdinou. Obhajovat neb kritizovat
nepovažuji za svou úlohu, přenechám to historikům, kteří jsou k tomu nejvíce oprávněni.
Koncem 1919 roku byla anabase skončena a udržoval se jen klid v týlu. Již celý rok žádný
pohyb, naše vlaky stály pořád na trati na magistrále. Doma jsme měli již rok republiku.
Sibiřský diktátor Kolčak propustil i Gajdu ze svých služeb, který se potom ještě jednou
pokusil ve Vladivostoku zřídit svoje císařství, tentokrát to však slavně neskončilo a bylo po
Gajdovčině, jak jsme tomu říkali, a odjel nebo byl odvezen pryč z Vladivostoku. Devatenáctý
rok se chýlil ke konci. Na Kolčakově frontě se jim vedlo zle, Češi nechtěli nadarmo umírat a
proto nás monarchisté nenáviděli a i červení nás neměli rádi a poctiví dobří lidé se ptali, proč
již nejedem. Bylo těžko na to odpovědět.
Konečně se vlaky hnuly a i my v Tomsku jsme se chystali na cestu. Tu si náš nejstarší bratr
vzal do hlavy, že se ožení ještě než odjedem. Co dělat, když se někdo chce ženit, musíme ho
nechat, však má rozum, je mu již přes padesát, je šikovatelem a je starodružiňák. Nevěstu měl
mladou, as dvaceti pětiletou. Mě a Vaška Koláře od Tábora si vzal za svědky,
Musím vám to vypravovat, jak to bylo na té svatbě.
V pravoslavném kostele stáli svatebčané, v jedné řadě dívky, v druhé řadě muži, uprostřed
těch svatebčanů se měly odbývat oddavky. Napřed kráčel pop v slavnostním úboru, za ním šel
ženich s nevěstou, ženich v novém stejnokroji s Křížem sv. Jiřího (vyznamenání od Zborova).
Nevěsta byla celá bílá, uprostřed se zastavili. Kostelník přinesl na malém stolku dvě zlaté
koruny s mnohými drahokamy jako císařské a postavil je před popa. Vašek se na mě podíval,
jako by se chtěl něco ptát, dal jsem mu přísný pokyn, by se kousnul do rtů, což ihned udělal.
Já jsem to již znal, by jsem totiž na dvou pravoslaných svatbách, když jsem byl
v Novonikolajevsku.
Pop vzal jednu korunu a posadil ji Adamovi na hlavu (tak se jmenoval náš ženich). Seděla na
jeho velké hlavě jako pro něj dělaná, potom nevěstě a podal jim cíp svého roucha. Vodil je
několikrát dokola ve středu našich řad a hlubokým hlasem zpíval. Ženich se tvářil velmi
vážně, ani se neohlédnul. Na Vaškovi jsem viděl, jak se přemáhá, by udržel klid, když jeden
z našich kluků za námi povídá, podívej se na Adama, on je jako císař pán. Ženich to zaslechl
a ohlédnul se v tu stranu, což zvýšilo Vaškovo napětí, byl však pamětliv mého pokynu a držel
rty semknuté by zadržel smích, který se však již nenechal zadržet a vyrazil nosem, kde nebyla
žádná pojistka. Musel se ztratit z řady.
V říjnu 1919 odjíždíme z Tomska, střední Sibiře přes Bajkal, Mandžusko do Vladivostoku…
Přišly doby horší, mnohem horší. Přišla revoluce, vstoupil jsem do Legie, následovala
občanská válka. A nyní nastává skutečná cesta kolem světa. V říjnu 1919 odjíždíme ze střední
Sibiře přes Bajkal, Mandžusko do Vladivostoku v polovici března, tedy za šest měsíců tuhé
zimy někdy až přes 50° pod nulou v dobytčáku za stálého nebezpečí ze všech stran jsme se
dostali na břeh moře. Dráha dále nešla a pěšky se také dál jít nemohlo. Museli jsme se
zastavit. Slíbili nám loď, žádná tu nebyla. Denně jsme ji s velkou netrpělivostí vyhlíželi,
přestali jsme věřit. Když tu za měsíc jeden z našich hochů uviděl na obzoru velikou loď, utíká
k nám a aby to všichni slyšeli: loď je tady, naše loď! To byl jásot, to byla radost! Pojedem
přes Ameriku, kolem světa, řekl velitel. Ať je kamkoliv, jen když pojedem, volali všichni.
Výjezd z Vladivostoku dne 13. dubna 1920. Kotvy byly vytaženy, siréna otřásla vzduchem a
Mont Vernon se vzdalovala od nejvýchodnějšího břehu ruského. Jak rád jsem odjížděl, přece
se mi drala v hruď jakási tíseň. Bylo mi líto toho bratrského národa ruského líto s jeho dobrou
poctivou slovanskou duší, který tak mnoho vytrpěl za poslední dobu mého pobytu v Sibiři.
Znenáhla zmizel poslední bod ruského břehu z mých očí.
„Mont Vernon“
Jak jsem vám již posledně řekl, bylo nás 3 200 na americké lodi, která nás měla dopravit do
naší osvobozené vlasti. Domů k rodině, k rodičům, k dětem, k ženě. K milence. Byly to
střídavé pocity, které nám plnily hruď a mnohému otužilému vojáku zvlhlo oko. Byla to
radost, že pro nás nastal skutečný mír. Pušky byly zavinuty hadry a obtočené motouzem, jako
by se z nich již nikdy více nemělo střílet. Kolem nás americká civilizace, nový svět, nový
život.
Žádné nebezpečí, žádná nástraha, žádné převraty sibiřského rázu, kterých jsme zažili celkem
šest.
Žádné starosti o palivo pro lokomotivu, o vodu do kotle, by se mohlo jet dále. Žádné starosti o
brigádu zřízenců, která by nás chtěla dále doprovázet. Žádný strach bychom nevyjeli z kolejí
aneb, že by se mohl utrhnout několik vagónů a pojedem v prudkém tempu zpět, jak se nám
stalo. Nebo, že zajedem do stanice a všechny koleje budou zatopené vodou a všecko pevně
zamrzlé a tak vpředu úplně uzavřeni budeme nuceni bojovat s některým oddílem povstavších
Sibiřanů.
Druhé city byly vzpomínky dobrého, příjemného a krásného, co jsme navždy zanechali v té
pohádkové zemi dlouhých zim mezi tím prostým lidem s jeho vlastní výchovou, kulturou a
životem. Šest let mladého života zůstalo nám tam mezi nimi. A nyní starší, zvážnělí, zkušení,
absolventi velmi těžké školy, pohlížíme jinak na tu americkou civilizaci.
Mont Vernon byla velká rychloloď, délka 235 m, šířka 24 m, ponor 14 m. Na lodi jsme se
museli vpravit do nového pořádku. Předně cestujeme prý jako obyčejní civilní cestující a kdo
se nebude řídit podle lodních pravidel, bude na nejbližším břehu vysazen a nikdo mu
nepomůže. Lůžka jsme měli tři těsně nad sebou, takže jsme museli být velmi snášenliví. Se
všemi okolnostmi bylo nutno se seznamovat, a tak nám čas rychle ubíhal.
Dne 13. dubna v 6 hodin večer jsme vypluli do japonského moře a devatenáctého jsme přistáli
v Muroranu v Japonsku. Pobřeží japonských ostrovů bylo pro nás něco nového, viděli jsme
zblízka posvátnou japonskou modrou horu Fudžijamu 3 750 metrů vysokou. Podivovali jsme
se medúzám, které jako krásné veliké květy na vodě plavaly a velice se nám líbily. Zakotveno
bylo před přístavem, nabíralo se uhlí. Byla to podívaná na ty Japončíky, jak pracovali. Na
jakýchsi prámovitých lodicích přivezeno mnoho pytlů uhlí. K otvoru do skladiště položena
prkna. Každému položen široký pytel s uhlím na rameno a on s ním utíkal a při tom do taktu
notoval jakousi písničku. Tak běhali v řadě, jeden za druhým, jako druh velikých mravenců,
které jsem viděl v Panamě, když snášeli lupení ze stromu do díry v zemi.
V poledne usedli, každý vzal na kolena hrnec s rýží nebo dvě rybky a chutnalo jim výborně.
Odpoledne pokračovali stejným způsobem i tři následující dni, stejná práce, samá písnička do
běhu a k obědu zase jen rýže.
Dne 19. dubna jsme vypluli z Muroranu směrem severovýchod do Tichého oceánu. Zde jsme
teprve počali chápat velikost a kulatost naší planety. Ty ohromné spousty vody, tu hloubku,
na které se nacházíme. I naše veliká loď zdála se být příliš malá. Za 14 dnů naší plavby do
San Francisca jsme neuviděli ani kousíček pevniny, jen vodu a vodu.
Jako všichni kluci, tak i já jsem míval velkou touhu po moři a dobrodružství. Trochu se to u
mě sice zpozdilo, byl jsem nyní již dosti starým chlapcem, přece mě však zajímalo vše, jako
malého kluka a neušlo mně skoro nic. Dvaadvacátého jsme zažili první bouři, poměrně
malou, ale pro zábavu postačila úplně. Nechtěli zůstat uvnitř, houpání se jim líbilo, když se
valila velká vlna, nechali se postříkat a měli zábavu. Malý Filipíňan obcházel jak každodenně
a odměřeně bubnoval pěstí do obrovského plechového talíře, zval k obědu.
Všecko se hrnulo jako obyčejně do jídelny. Američtí kuchaři se jaksi udiveně dívali na ty
bujné Čechoslováky a dávali všem poměrně malé porce. Stížnost ke kapitánovi! Kapitán
vyslechnuv stížnost udiven pohlíží na hochy, kteří neztratili dobrou chuť k jídlu ani za
prvních dnů plavby ani se jich nezmocnila mořská nemoc při první bouři a praví: „Jsou to
zvláštní národ ti Čechoslováci, jiní cestující jsou nemocní za takových okolností a do jídelny
vůbec nejdou, takže se jídlo vylívá do moře a oni mají málo, jste vzorní chlapci!“ A nařídil,
by se nevařilo jako pro nemocné, nýbrž jako pro zdravé.
Den 25. duben nám přinesl překvapení, totiž zítra prý bude zase 25. To bylo rozumování a
vtipů celý den. Druhý den, když kalendář skutečně ukázal zase 25., se to opakovalo, až
konečně jsme přepluli ten kritický 180. poledník.
Vše se utišilo a konečně bylo slyšet i chválu, byla velebena prozřetelnost, která položila 180.
poledník do Tichého oceánu a ne někam do Čech nebo na Moravu, co bychom si tam s ním
také počali, kdyby muselo být věčně pětadvacátého?
Humor nepřipouštěl mořskou nemoc a udržoval nadále dobrou chuť k jídlu. Pluli jsme stále
směrem severovýchodním, bylo nám již dosti zima, ale velrybu jsme samozřejmě neviděli ani
jednu, ačkoliv jeden bratr tvrdil, že prý viděl fontánu, přece se tomu nevěřilo. Občas
vystřikovala voda jako z ruční stříkačky a dopadala v malém oblouku zpět. Byl to snad nějaký
malý druh, který žije v oněch vodách.
Tichý oceán byl skutečně tichým až do San Francisca. Dne 2. května jsme se blížili k San
Franciscu. Pobřeží tak zvané Zlaté brány jste viděli již na plátně. Tuleni, kteří jsou chráněni
zákonem, přibližovali se až k lodi a byli velmi milí. Dříve, než jsme přistáli ku břehu přijel
k nám naproti jeden pán s červenobílou páskou na rukávě a řekl to, co nám říkali všichni
strýčkové z Imky v Sibiři, totiž, že nás má Amerika ráda. Věřili jsme mu. Ve 12 hodin jsme
přistáli. Po sanitární prohlídce navštívil loď zástupce velitele přístavu, který nám přinesl
nepříjemnou pro nás zprávu, že se nám nedovoluje vycházku na břeh. Řekl, že prý naše vláda
si to nepřeje. Ještě jiní hodnostářové ujišťovali nás, že budou jednat v našem prospěchu. Na
palubu vystoupilo několik krajanů, zástupců zdejšího spolku.
Velitel transportu poslal telegram do Washingtonu plukovníkovi Hurbanovi, našemu
vojenskému atašé, aby byla dovolena prohlídka města. Žádost podporoval velitel přístavu
plukovník Hilson a všichni krajané ze San Francisca. K druhé hodině navštívil nás zástupce
starosty města, sestry amerického Červeného kříže, zástupci Sokola v sokolských národních
krojích s plnými náručemi červených a bílých karafiátů a mnoho jiných krajanů. Teď teprve
nám bylo veseleji. Sestry od Červeného kříže nám každému připíchly stužku na prsa a řekly
několik slov anglicky a zasmály se, když viděly, že nerozumíme.
Noviny o nás psaly křiklavým americkým způsobem, že prý jsme slavní válečníci ze
sibiřských pralesů, kteří se tam živili jen hady a žábami a podobné nesmysly. To jsou
americké noviny. Následek toho, že druhý den se valil dav lidu k lodi a vojáci museli
natáhnout lano, aby zadrželi ten zvědavý lid. Na loď měl přístup jen ten, kdo si obstaral
zvláštní povolení. Pozoroval jsem, že se bral ohled na to, jaký měl kdo kabát. Všichni hledali
známé. Oslovila mě jedna dáma, nevím, proč právě mě, snad, že viděla bílý pásek a hned se
představila, že je milionářkou. Přistěhovali se sem před 40 lety ze Srného u Hlinska, kde jsem
také náhodou jednou byl a vyprávěla, jak se jim dobře vede. Velmi prý ji mrzí to, že prý mají
pořád ještě „sucho“, totiž zákaz alkoholických nápojů. Ona prý má sice několik sudů dobrého
vína ve sklepě, musí s ním však velmi šetřit. Vyslechl jsem ji a bych jí dal najevo, že s ní
cítím, řekl jsem, že ji velmi lituji. Když odcházela tak mi dala jeden bílý karafiát na dlouhé
stopce z kytice, kterou držela v ruce a blahosklonně se usmála řkouce: Přijměte na památku.
Mluvil jsem tam ještě s mnohým návštěvníkem, ale jen jedna osoba mně zůstala ještě
v paměti. Byla to prostá služka, kuchařka. Chodila okolo nás samotná, jeden náš hoch ji
oslovil, hledá-li někoho. Nikoli, nehledám, odpovídá, jdu se na vás hoši podívat a dala se
s námi do řeči a zůstala u nás až do večera a po celý čas, co jsme byli ve Frisku nás
navštěvovala. Poslední den, když odcházela, vyňala z tašky dosti velký sáček a začala
rozdávat stříbrné dolary a pravila: Hoši, vezměte si na památku. Já jsem se zdráhal a děkoval,
že takový dárek nemohu přijmout a odstoupil jsem dále. Musíte vzít. Nezbylo mně nic jiného
než ho vzít, bych neurazil tu prostou duši. Myslím, že jich rozdala asi 30. Karafiát od
milionářky a stříbrný dolar od kuchařky, obé jsem uschoval a mám schováno do dneška.
Jsem také jedním z těch, kterým se podařilo jít z lodě do města. Ještě před padesáti lety bylo
nepatrným městečkem a dnes je městem milionovým. Větší část města byla zničena roku
1906 zemětřesením a požárem, ale brzy na to vyrostlo z trosek město nové, mnohem
výstavnější a krásnější. Na člověka, který přijel přímo ze sibiřských pralesů učinil život ve
městě zvláštní dojem, jakoby veškeré bohatství světa, všecka vymoženost kapitalismu a
techniky zde byly soustředěny. Město samo je rozloženo na návrších i v údolích a právě proto
je naň krásný pohled. Ve městě je několik okresů, v nichž bydlí odděleně Italové, Rusové,
Číňané, Japonci atd. Naši kolonisté jsou roztroušeni po městě a je jich zde poměrně málo.
Mají zde svou sokolovnu a jiné spolkové místnosti. Chování obecenstva je uhlazené,
prohlíželi si nás, ale nebyl to pohled drzý ani vyzývavý – je v něm něco přirozeného, co
nikoho nemůže urazit.
Zašli jsme do „Golden Gatten parku“, který je největší zajímavostí San Francisca. Rostou tu
zcela volně vysoké palmy a jiné tropické rostliny, celý rok kvetou růže a fialky. Sněhu prý
zde vůbec nebývá. Na volném hříšti je každému dovoleno hrát. Houpačky a kolotoč jsou
k volnému použití. Náš pobyt v San Franciscu byl u konce, byli jsme zde již dvanáct dnů.
Dovolení jít na pevninu jsme nedostali, jeden se vymlouval na druhého a pravdu nám neřekl
nikdo. V celém transportě byla velká nespokojenost i krajané se velmi horšili, že nás nemohli
vzít s sebou do města. Konečně se to svedlo na nedorozumění mezi jednotlivými úřady. Dne
14. května v 11 hodin dopoledne byly vytaženy kotvy a Mont Vernon plul opět v Tichém
oceánu směrem jižním. Teploty nám přibývalo, jestliže do San Francisca teploměr stoupnul za
5 dní ze tří stupňů tak na deset, teď za tři dny ze 14 na 30. Dne 17. května jsme přepluli
Obratník raka, byli jsme v tropech. Moře zde bylo mnohem zajímavější. Večer bylo vidět ve
vodě miliony světélek, jako naše svatojánské mušky. Ve dne létací ryby a tak zvané mořské
myši, které jakoby přebíhaly po vodě letí přímo nad samou vodou i barvou podobné polním
myším. Delfíni nám zůstali věrní celou cestu a ani zde nás neopustili. Žraloci byli zde také
vždy na blízku lodě, takže jsme je mohli z paluby dobře pozorovat.
Neviděl jsem dříve nikdy živého žraloka a proto jsem využil této příležitosti a pozoroval jsem
je. Obzvláště, když bylo moře úplně tiché a slunce hřálo, tu na několik vteřin se vynořil a
jakoby se vyhříval, ležel úplně klidně, někdy i v nepatrné vzdálenosti. Byla to obrovská tělesa
a někdy bylo vidět v jejich pohybech i zuřivost. Vzpomínám si, jak jednou při pohřbu taková
obluda se prudce vynořila a bylo slyšet příšerné zvuky a zase se prudce ponořila. Bylo to
právě v okamžiku, když byla mrtvola spuštěna do moře. Následoval výkřik a matka
zemřelého děcka omdlela a všichni přítomní zbledli a já jsem cítil, že mě naskočila husí kůže
na těle.
Dne 19. května o třetí odpoledne obloha se příšerně zatměla, moře se nápadně utišilo. Byli
jsme vzdáleni několik mil od skalnatého mexického břehu. V dálce bylo pozorovat, jakoby se
hnal pluk jízdy v plném trysku směrem od břehu k lodi, as na míli od lodě se vůdcové zahnuli
doleva. Teď bylo jasně vidět, co se děje. Množství velkých ryb jakoby následovalo zkušeného
vůdce jak utíká od břehu dál do moře a sice takovým způsobem, že se vymrští a dopadá
v oblouku kus do předu, vymrští se znovu a zase dopadne kus do předu a to se opakuje a za
několik minut zmizí z obzoru, jako odjíždějící vlak.
Byli to prý delfíni, kteří tuší bouři a táhnou dál do moře, by nebyli ubiti o skalnatý břeh. I
Mont Vernon vzal také kurs na moře. Netrvalo to dlouho, zvedl se vítr, moře se vzedmulo,
představilo se nám v celé síle a majestátnosti. Vlny dosahovaly ohromné výše a rozlévaly se
až po horní palubě. Mont Vernon se sice statečně prodíral skrz vlny, ale byl zmítán jak
ořechová skořápka, což ovšem tvořilo optický klam a vlny se zdály ještě mnohem větší
v našich očích. Jevily se nám jako hory aneb jako hluboké propasti. Přišel rozkaz všechno
dovnitř, přes okna a dveře spuštěny železné záklopky, které byly dobře připevněny; cítili jsme
jen nárazy vln a kymácení lodě, bylo nám nesnesitelné vedro a k tomu ještě se dostavovala
mořská nemoc, které tentokrát podlehli snad všichni.
Náš lékař se svou paní leželi jako mrtví, to byla naše jediná útěcha v tom zoufalém stavu, že
to stihlo i doktora. Ve dvanáct v noci se bouře utišila a nám se značně ulehčilo. Druhý den
ráno byl opět pěkný den, mořská nemoc však ještě nepřestala. Já jsem si ulehčoval koňakem,
který jsem propašoval na loď, bylo totiž přísně zakázáno vzít na loď alkoholické nápoje.
Koupil jsem tři láhve dobrého francouzského koňaku v Charbině. Byl sice drahý, zato ale
dělal výtečné služby mně i jiným. Jiného léku nebylo. Za dva dni bylo zase dobře.
Čím dále k jihu, tím rozmanitější byl život v moři, obzvláště poblíž břehu. Želvy různých
velikostí, barevní hadi, ryby různých tvarů a barev. Voda byla průhledná a obdivování nebralo
konce. Dne 24. května časně ráno jsme se blížili k Panamě. Stojíc na palubě kochali jsme se
pohledem na tropický břeh, když tu jeden bratr upozornil na jakousi čáru na vodě. Tu jsme
k našemu překvapení zjistili, že jsou to dvě vody, které tvoří tak přesnou hranici, jedna
namodralá, jedna nazelenalá.
V pět ráno jsme přistáli v Balbou. Příští den v jedenáct hodin dopoledne vjíždíme do
Panamského kanálu. Mohlo by se o něm mnoho vyprávět, já se omezím jen na jeho stručné
popsání. Panamský průplav je 100 km dlouhý a má šest zdymadel. Jsou to ohromné stavby ze
železobetonu, každá z nich 330 metrů dlouhá s úžasnými stroji k uzavírání vrat a čerpání vody
pomocí jichž se spouštějí lodě na nižší hladinu moře nebo naopak.
Zdymadla pracují následovně. Loď vjede do zdymadla, vrata se uzavřou, nažene se tam tolik
vody, že loď stoupne do jisté výše, u následujícího zdymadla se vrata otevrou, loď tam vjede
a opět se uzavrou. Loď tam vjede a opět se uzavrou a zase znova množství vody přibývá a loď
stoupá do výše. To samé ve třetím zdymadle, potom je plavba průplavem volná. Na druhém
břehu jsou ostatní zdymadla z kterých jsme v deset hodin večer vepluli do Atlantického
oceánu. Panamský průplav je veliké světové dílo, na němž pracovalo několik pokolení. Již
roku 1517 se pomýšlelo na prokopání průplavu. Různé společnosti několikrát začaly a pro
nedostatek kapitálu se nemohlo pokračovat. Po marných pokusech, které končily vždy
bankrotem, dala se do práce Amerika. Konečné práce byly dokončeny a průplav spojující dva
oceány předán svému účelu. Projíždějí tudy všecky veliké lodě. Při stavbě kanálu zahynul
různými nemocemi, které v této krajině řádily, prý až jeden milion Číňanů, kteří byli
naverbováni na práci.
Byli jsme ve vodách Atlantického oceánu. Druhý den, 26. v jednu hodinu odpoledne jsme jeli
vlakem do skladu č. 6, poněvadž pro silné vedro nebylo možno zůstat na lodi. Ve skladu č. 6
se nám velmi líbilo. Ohromná betonová budova pojmula 320 postelí a nebyla do poloviny
naplněna. Přes celou délku budovy na břehu postaveny sprchy, pohybovat jsme se mohli
úplně volně po městě Kolonu Christobalu a okolí. Obdivovali jsme přírodu, sbírali mušle a
dívali se na papoušky. Jedli jsme laciné banány. Christobalské dámy nám přivezly zmrzlinu a
chtěly vidět, jak se o ni budeme prát, chtějí vše po amerikánsku, ale nás nenachytaly. Každý si
slušně pro ni došel, poděkoval a žádné praní ani strkání, jako to dělají američtí „boys“; až si
dokonce stěžovaly, že snad o to nestojíme a náš lékař musel vysvětlovat, že takové věci
neděláme nikdy, ani když nám na lodi jeden pán házel papírové dolary. Amerikáni se chtějí
bavit. Vyslovily nám však přece pochvalu.
Obyvatelstvo jsou většinou černoši, na blízku v černošských osadách si každý může koupit
malého černouška, jsou na prodej za tři dolary.
Dne 5. června v půl desáté večer jsme odpluli z Christobalu; již jsme počítali, za kolik dní
budeme doma, vždyť jsme ve vodách, které obklopují evropské břehy! Nálada byla velmi
dobrá. Dlouhou chvíli jsme zaháněli hrou v karty, ovšem bez peněz, o peníze se nikdy
nehrálo.
Bylo to 6. července v pět hodin odpoledne, když jsme z hry byli vyrušeni prudkým otřesem a
následoval pocit, jako by se loď dřela po nějaké skále. Nechavše hry, hleděli jsme jeden na
druhého, něco se stalo! Ale co? Loď se pohybuje kupředu. Již jsme mysleli, že je vše
v pořádku, když tu vidíme, že se loď jaksi podivně točí a nepravidelně pracují šrouby. Hru
jsme sice dohráli, ale nechali jsme toho. V dálce se objevila jakási loď a zůstávala od nás ve
stejné vzdálenosti. Žádný signál, žádné znamení, žádná odpověď na signály naší lodi.
Podezřelá loď, která se nechce prozradit. Hádanka! A co je s naší lodí? Inu, pracuje prý jen
jeden šroub, ten druhý spadl do moře. A neplujeme prý do Hamburku, nýbrž do největšího
amerického přístavu „Newport News“, Mount Vernon musí do suchého doku a asi rok bude
trvat jeho oprava. To pro nás radostné nebylo, ale co dělat? Druhý den ze zoufalství jsme se
dali zase do karbanu, bychom přišli na jiné myšlenky. Sedávali jsme na první palubě, hned u
naší ubikace, která se nacházela přímo nad strojírnou.
Záhadná loď plula stále s námi ve stejné vzdálenosti jako minulý den, aniž by se dosud
vědělo, jaká je to loď. Jinak se nic nezměnilo, očekávalo nás však zase nové překvapení.
Těsně pod námi ze strojírny se vyvalily spousty páry, což se před tím nikdy nestávalo.
Udiveni odhodili jsme karty a hleděli, co se děle, nebylo nic vidět, až asi za půl hodiny nosili
kolem nás pod dozorem lodní stráže na nosítkách zakryté muže. Nosili je z horní paluby a
odnášeli je na nejnižší místo v lodi. Byli spoutáni v železech a nespatřili jsme je dříve až
v Norfolku, když je odnášeli již ne tak přikryté, do trestaneckého vozu. Byli to zločinci, kteří
chtěli způsobit katastrofu.
Stalo se to následovně. V kritický okamžik, když ničeho netušíc, klidně jsme hráli karty nad
strojírnou, vešel službu mající inženýr do kotelny a viděl, že mimo nejhloupějšího černocha,
který jen zametal, tu nikdo není. Netuše nic dobrého ocitnul se jedním skokem u kotlů a viděl,
že jest přetopíno na nejvyšší stupeň a každým okamžikem následuje exploze. Trhnul prudce
pákou, vypustil páru a zachránil loď i nás všecky. My s našima kartama bychom byli vyletěli
nejvýše . Spiklenci zatím připravovali motorové čluny, by se mohli zachránit a při tom byli
zatknuti. Do strojírny přišli naši bratři strojníci a topiči. Záhadná loď zmizela z obzoru.
Mnoho se mluvilo o těch případech, jaká je jejich příčina. Těžko tomu bylo porozumět.
Na lodi bylo 700 říšských Němců, na ně padlo nejdříve podezření, kdo ho vyslovil, nevím,
avšak nikdo tomu nevěřil. Druhá „kachna“, jak jsme tomu říkali, byla: anarchisti ze San
Francisca se na nás chtěli pomstít. Konečně velmi záhadnou osobou byl kapitán lodi sám.
Americká dolarová nenasytnost, která vzdor známého cítění náboženského stojí na předním
místě v americkém životě a záhadná loď, která po nezdařených plánech zmizela, jelikož
neměla koho zachraňovat, to vše nás svádělo k různým úvahám.
Loď patřila Němcům a byla ve špatném stavu a oprava stojí také dolary. Pojištěna byla také
dobře. To vše snad hrálo jakousi roli. Konečně se nám také přezdívalo, že jsme prý bolševici.
Jakáž pomoc, byl to náš osud. Dne 9. června večer jsme se potkali s eskadrou válečného
loďstva. A 12. června ve dvě hodiny odpoledne jsme už byli v Newport News. Je to veliký
přístav pro válečné lodě, kterých tam bylo velmi mnoho a různých typů.
V pobřežním městě Norfolku jmse byli ubytováni ve vojenském prázdném táboře, který byl
obehnán vysokým železným plotem. Malé jednopatrové dřevěné domky, to bylo naše obydlí;
v každém asi 30 mužů. Měli jsme to tu velmi pohodlné. Travnatá místa kolem domků, hojnost
sprch jen několik kroků vzdálených, společné klubovny a různé zábavy, které jsou zařízeny
pro americké vojsko měly zpříjemňovat náš pobyt na americké půdě. YMCA a „strýček“ se
starali o náš další blahobyt. Hudba, gramofony, kino v přírodě, různá představení a dámy se
zmrzlinou, to vše bylo hezké, ale my jsme přece mysleli jen na domov. Po zažitých
událostech na lodi jsme žili v jakési nejistotě a netrpělivě jsme čekali jinou loď; nervozita
denně rostla.
A 4. července nás navštívil pan Jan Masaryk, syn pana prezidenta a plukovník Hurban a
ujišťovali nás, že loď jistě bude brzy zde. Při této příležitosti byla uspořádána ukázka
sokolských cvičení s koncertem. Starosta města se vyslovil o Čechoslovácích velmi
pochvalně. I noviny napsaly o nás mnoho pochvalného. Často po americku přehnaně. A
konečně přišla i toužebně očekávaná zpráva, že loď je tady a za šest neděl zase stojíme u lodě
k nalodění. Amerika se jmenuje tato naše nová loď, je to ohromné těleso, největší loď, která
projela Panamským a Suezským kanálem a největší loď v každém přístavu, ve kterém se
zastavila po svém výjezdu z New Yorku.
Dne 23. července 1920 jsme vypluli na moře, ne však do Hamburku, nýbrž do Terstu byl náš
kurs……