zde - skutečnost

Wittgensteinova kniha faktů
Motto
Svět je všechno, co je faktem.
Upozornění:
Osoby a události popsané v této knize nejsou smyšlené. Jakákoli
jejich podobnostt se skutečnostíí je pouze náhodná, autor se snažil
zachytit holá fakta a čistou skutečnost. Pokud by se jednalo
o pouhou podobnost, nemá to v předkládané knize co dělat. Tato
kniha je výsledkem činnosti sdružení Skutečnost, jak se ostatně
každý může přesvědčit na stránkách www.skutecnost.cz.
0
Předehra
1
Rodina
2
Vídeň
3
Ložnice
4
Famílie
5
Dílo
6
Ludwig
7
Konečné řešení
Filozof se tváří, že celý život zkoumá pravdu a pak hned přijde
někdo jiný, který řekne, že ten či onen velikán pravdu neměl, ale že
ji už našel on sám nebo se k ní na rozdíl od všech ostatních filozofů
alespoň přiblížil nejblíž.
Ludwig Wittgenstein ve své knize vydané pod názvem Tractatus
logico-philosophicus napsal: Hranice mého jazyka jsou hranicemi
mého poznání. Dále často připomíná, že Filozofie je činnost
naprosto zbytečná. Dokonce to dovede do extrému: Mé věty
se ozřejmují tím, že ten, kdo jim opravdu rozumí, je rozpozná
jako nesmyslné. Nutno k tomu dodat, že tato šedesátistránková
publikace je navíc jedinou knihou, kterou publikoval za svého
života. Tedy pokud nepočítáme nepříliš používanou, ale ve své
době velmi praktickou, slovníkovou příručku pro žáky a učitele
dolnorakouských základních škol, obdobu našich Pravidel českého
pravopisu.
Ke konci života ještě připravil druhou publikaci, kterou už ale
nestihl vydat. Při její přípravě napsal nakladatelství cambridgské
univerzity, že by bylo dobré vydat v jednom svazku jeho první knihu
společně s tou druhou, která tu první vyvrací.
Proč se ale po zadání jeho jména do internetového vyhledávače
objeví i sto let od sepsání těchto publikací více než 7 120 000
různých odkazů? Pro srovnání, po zadání jména Václav Havel
se jich objeví zhruba 1 950 000 a komerčně nejúspěšnější český
sportovec Jaromír Jágr má 4 960 000 odkazů.
Řádný profesor filozofie na Vysokém učení Karlově a vědecký
pracovník Filozofického ústavu Akademie věd jménem Pavel
Kouba říká: Dějiny filosofie se posouvají vpřed dezinterpretacemi
předchozích myslitelů. To připomíná cambridgského profesora
A. N. Whiteheada: Veškerá filosofie jsou jen komentáře k Platónovi.
Autor předkládané knihy je jen nehodný zapisovatel krásného
příběhu, proto kompetentní informace o filozofovi, nedejbože
filozofické interpretace jeho filozofie hledejte jinde. Přesto si
dovolí poukázat na jednu krásnou vlastnost filozofie. Pokud
pracuje poctivě, může se filozof, na rozdíl třeba od konstruktéra
letadel nebo stavitele mostů, mýlit. Jeho následovníci „chybu“ vidí
a mohou na jeho činnost navázat.
0/
Známka rakouské pošty
k výročí 100 let od narození
filozofa Ludwiga
Wittgensteina.
0
Předehra
Ten, kdo mým větám opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné.
0.0.1
L. Wittgenstein:
Logicko-filozofická
příručka. Tractatus logickofilozofický.
>> Věnováno památce mého
přítele Davida H. Pinsenta.
>> Motto:
„...a vše, co člověk ví, /co
neslyšel pouze šumět a šelestit,/
třemi slovy dá se říci.“
Kürnberger.
Ferdinand Kürnberger /1821—1879/ byl rakouský novinář, básník a dramatik. Také
se zapojil do revoluce 1848. Již od 70. let 19. stol. je považován za prvního mezi
rakouskými fejetonisty.
0.0
Představte si, že váš žák v rozporu s tím, co mu na hodinách říkáte,
zkonstruuje vůbec první počítač. Představte si, že někdo musel být
první, kdo řekl, že počítač je hardware a software. Představte si, že
někdo musel být první, kdo řekl, že software budou nuly a jedničky,
zapnuto, vypnuto. Představte si, že ten samý žák je nejlepším
dešifrátorem všech dob a rozhodující mírou pomůže k britskému
vítězství nad Německem.
Představte si, že se studenti homosexuálního/bisexuálního
kroužku z vaší školy stanou nejúspěšnějšími špiony všech dob,
když úspěšně seženou plány atomové bomby a doručí je Stalinovi.
Představte si, že těsně před koncem studené války řídící důstojník
jejich buňky se stihne objevit na sovětské poštovní známce.
Představte si, že tito špioni pracovali se samotným autorem knih
o Jamesi Bondovi.
Představte si, že jste za celý život stihli vydat jen malou
šedesátistránkovou brožurku, ve které jste napsali, že jste v ní
vyřešili všechny problémy filozofie. Představte si, že tu knížečku za
zásadní práci považují dokonce i ostatní.
A představte si, že úvodní slova této knihy znějí: Svět je všechno,
co je faktem.
a/
b/
c/
0.1
a/ Hokejista Jaromír Jágr s Poldi
Wittgensteinovou na svém srdci.
b/ Rodná čtvrť ve Vídni (24. 9. 2004).
c/ Rodná ulice v den 125. výročí
filozofova narození.
0.1
Je známo, že na počátku bylo slovo. Tím slovem se zabýval filozof
a ten se jmenoval Ludwig. Rodiče, jejichž jméno nosil, se jmenovali
Karl a Leopoldine Wittgensteinovi. Mamince se doma říkalo Poldi.
Také je známo, že poblíž pražského letiště leží průmyslové město
jménem Kladno a že v tom městě byly a možná ještě jsou výrobny
ušlechtilé oceli, které se jmenují Poldi.
Méně už se ví, že tato Poldi, jejíž tvář znají minimálně všichni
fanoušci českého hokeje z hrudi božského Jaromíra Jágra, je tou
samou Poldi, jejíž syn se stal nejslavnějším profesorem filozofie
na cambridgeské univerzitě ve 20. století. Ještě méně se ví, že její
manžel a Ludwigův otec byl nejúspěšnější kapitalista Rakouska-Uherska, protože jako první pochopil rozdíl mezi monopolem
a konkurenčním prostředím a na tomto rozdílu ve správný čas a ve
správném oboru neuvěřitelně zbohatl.
Co se však prakticky neví, co se s tímto kapitálem stalo a jaký
byl vztah mezi těmito penězi a dějinami filozofie 20. století. Na
počátku tedy bylo slovo a náš příběh začne tím, že si řekneme, že
syn Ludwig se Karlovi a Poldi narodil v jejich domě na předměstí
Vídně s adresou Neuwaldegg, Hauptstrasse 40, dne 26. dubna 1889
v 8 hodin 30 minut večer.
a/
b/
>> 11 Svět je vše, co je zkrátka tak. (Petr Glombíček)
Svět je všechno, co je faktem (Jiří Pechar)
The World is all what is the Case. (Franka Ramsey)
>> 1 Desetinná čísla, řadící
jednotlivé věty, naznačují
logickou návaznost těchto
vět, důraz, jaký na ně ve
svém znázornění kladu…
>> 11 Die Welt ist alles,
was der Fall ist.
>> 1 Die Dezimalzahlen…
0.2
Strana jedna knihy Tractatus logicko-filozofický:
a/ česky
b/ německy
0.2
Je známo, že v tramvaji člověk vyslechne ledacos. Zpravidla se
jedná o věci, které slyšet nikdy nechtěl. Představte si, že v tramvaji
potkáte dva mladé lidi, kteří se spolu dohadují o kvalitě televizního
zpravodajství na různých stanicích. Ona říká, že: veřejnoprávní
televize je tak nudná! A on jí na to odsekne: Ale dostaneš tam
opravdová fakta! Ona mu odvětí, že fakta jsou všude stejná,
a s tímto konstatováním oba svorně opouštějí tramvaj. Vše by
v takovém světě bylo mnohem jednodušší.
Tato kniha se pokusí ukázat, že jsou fakta, fakty a zobrazovaná
skutečnost i spousta dalších věcí, a jen tím, že je poskládáme
vedle sebe, z nich lze uspořádat různé verze světa. V této knize
nás nebudou zajímat světy různých lidí, ani svět laskavého
čtenáře, ani svět vševědoucího autora. Autor se jenom na příkladu
faktů ze života jednoho filozofa pokusí poskládat jednu z verzí
Wittgensteinova světa a touto verzí pobavit sebe a v případě
úspěchu také svého čtenáře.
1
Rodina
O čem nelze hovořit, o tom se musí mlčet.
a/
b/
c/
<<<
1.0.0.
a/ Mapa hvězdné oblohy,
souhvězdí Kassiopea.
b/ Slovník antické kultury, heslo
Kassiopea.
c/ Hermann Wittgenstein, otec
průmyslníka Karla Wittgensteina
a dědeček filozofa Ludwiga
Wittgensteina.
1.0.0
Na světě jsou věci mezi nebem a zemí, které by měly zůstat skryté.
Jiné věci jsou zase každému na očích, ale trocha cudnosti, neřkuli
tajemství, by jim rozhodně neuškodila.
Také je známo, že na kladenském náměstí měl být roku 2013
vztyčen pomník Karlu Wittgensteinovi od architekta J. Červeného.
Pomník měl být zhotoven ze čtyřmetrové traverzy, do které by byly
vyglavírovány wittgensteinovské informace a samozřejmě i jméno
začínající na „W“.
Také je známo, že souhvězdí Kassiopea tvoří pět jasných hvězd.
Na rakouské, německé či anglické obloze je vidět po celou noc
a celý rok a prodloužení spojnice zadní nožičky písmene „W“
směřuje na hvězdu jménem Polárka a tím pádem je možné se podle
tohoto souhvězdí orientovat.
Wittgensteinův první životopisec, americký profesor Norman
Malcolm během vycházky svému cambridgskému učiteli řekl, že je
to „M“ jako Malcolm. Wittgenstein mu na to odpověděl, že je to W,
protože už za jeho dědečka v Lipsku před polovinou 19. století tomu
tak bylo.
Pomník ve tvaru traverzy vztyčen nebyl. Kladenští občané
ale wittgensteinovskou připomínku na otce zakladatele ve tvaru
dvojitého W naleznou za jasného počasí po celém Kladensku nad
svými hlavami každou noc.
…
a/
1
2
b/
1.4.1.
a/ Mapa:
1 – Klosterneuburg
2 – Vídeň
b/ Googleview:
Radniční náměstí
v Klosterneuburgu.
1.4.1
Je známo biblické podobenství o návratu ztraceného syna. Ale
než se syn navrátí a jeho otec jej přijme zpět, musí nezdárný syn
bohužel zazlobit, stát se rebelem a prchnout před rodinným útlakem
vyvádět alotria do světa.
Tak také budoucí otec slavného filozofa a velkokapitalista v jedné
osobě Karl Wittgenstein v závěru období nazývaného puberta
uskutečnil vzpouru proti systému, a protože mu „nebyla umožněna
hudební kariéra“, vyskočil z okna (není metafora) a utekl z domova.
Po dva týdny se ukrýval a pak od potřebného studenta zakoupil
pas k odcestování do zahraničí. Podobné existence měly v druhé
polovině 19. století volbu destinace jasnou: USA. To se však stalo
až v roce 1864, občanská válka tam byla na spadnutí…
Ještě předtím, koncem dětství, se dal na útěk z domova
jedenáctiletý Karl přímo po cestě z gymnázia. Došel pěšky do
Klosterneuburgu a při žádosti o nocleh ho ihned prokoukl místní
pan starosta. Karlovi bratři k tomu po návratu řekli: Ano, v čase
telegrafů není již tak lehké zmizet. V sedmnácti letech pak byl
vyloučen (consilium abeundi) ze všech gymnázií v Rakousku „za
písemnou práci, v níž popřel nesmrtelnost duše“.
Tolik bylo třeba předznamenat laskavému čtenáři před popisem
útěku přes Atlantický oceán.
…
a/
b/
1.4.1.1
a/ Karl Wittgenstein za mlada.
b/ Paměti Karla Wiitgensteina
K vydání připravili J. Kovařík a R Schmelzová
ve sborníku Ocelový král Karl Wittgenstein.
Mecenáš a sběratel, Arteum, o. s., Kladno 2010
1.4.1.1
Je známo, že černoši mají bílé zuby. Také se ví, že Číňané
nenazývají všechny Evropany podle barvy kůže, ale podle
poznávacího znamení bělochům říkají „lidé s velkými nosy“.
Vzpomeňme na případ, že pokud se chce do Bílého domu dostat
demokratický syn bílého otce s bílýma zubama, musí se vydávat za
černocha.
Mnoho se neví, že Ludwigův otec Karl Wittgenstein nedostudoval
gymnázium a utekl z domova. Opatřil si falešný pas vydaný na jiné
jméno, nalodil se v Hamburku a odjel do Ameriky. V Novém Yorku
a později ve Washingtonu se živil jako učitel jazyků, učitel hudby
a barový hráč na housle a violu. Jako houslista začal „podnikat“
– své první peníze vydělal, protože jako jediný byl v hostincích
schopen rozeznávat obličeje černochů jeden od druhého, a tím
pádem mohl hostinskému říct, kolik který vypil a kolik má zaplatit.
Po roce a půl se vrátil do Vídně, střední školu nedostudoval
a začal pracovat jako poslíček a pomocník technického kresliče.
V této funkci odešel do Teplických železáren a skončil nejen jako
ředitel této továrny, ale jako její vlastník. V důsledku americké
zkušenosti pochopil, jaký je rozdíl mezi monopolem a řadovou
firmou na trhu, a později ovládl celý průmysl v oblasti výroby
železa. Kladenské železárny vpodstatě dostal darem tím, že koupil
patent na Thomasovu ocel…
a/
b/
1.4.5
a/ Poldi Kalmusová-Wittgensteinová
v době před svatbou.
b/ Karl a Poldi Wittgensteinovi
v době narození syna Ludwiga.
1.4.5
Je známo, že krásná Poldi pocházela z muzikální rodiny. Rodina
její maminky se do Vídně přestěhovala z okolí lázeňského města
jménem Teplice. Prarodiče i s Poldinou maminkou byli další
podnikatelé ze severních Čech, kteří se v průběhu první poloviny
19. století – v době před výstavbou železnic – odstěhovali do centra
mocnářství.
Také se ví, že k tomu, aby byla svatba, je dobré, aby když on a ona
řeknou před oltářem ano. Nemusí to být vždycky láska, může se
jednat třeba o spojení majetků.
Jak se seznámili? Poprvé se viděli na svatbě příbuzných. Karlova
sestřenice si brala bratrance pozdějšího ředitele vítkovických
železáren Paula Kupelweisera. Poldi byla švagrovou důstojníka
ubytovaného ve wittgensteinovském rodinném sídle v Laxenburgu.
Nejdříve ji poznala Karlova matka a sestry. Ona hrála na piáno,
on hrál strunný doprovod. Láska je mocnější než všechny zbraně
světa. Karlovu otci se sňatek příliš nepozdával. Poldiny rodiče
konvertovali ke katolické víře a Christian Wittgenstein svým
synům a dcerám zřetelně sdělil, že žádné z jeho dětí se do rodiny
konvertovaných židů ženit ani vdávat nebude. Všichni toto přání
respektovali, až na Karla. Jaké to mělo důsledky? Karl se musel na
začátku své kariéry protloukat sám.
Svatba Karla a Poldi se tedy konala i přes odpor Karlova otce
a autor této knihy neříká, že to byl amerikánský důvod zavádění
nových tradic na starý kontinent, případně jestli se konala z čisté
lásky nebo spíše proto, aby se Karl mohl usadit. Přesto bych rád
čtenáře informoval, že se svatba konala 14. února, tedy na svátek
sv. Valentýna.
Karlovi bratři se jmenovali Paul a Ludwig. Po kom se jmenoval
budoucí filozof? Po strýčkovi.
1.5.1
Houslový virtuoz Josef
Joachim.
Bratranec Poldi KalmusovéWittgensteinové,
vychovávaný jako její
nevlastní bratr spolu s ní.
Premiéroval houslové
koncerty J. Brahmse nebo
A. Dvořáka.
1.5.1
Je známo, že nejvíce vtipů o orchestrálních hráčích se týká violistů.
Jaký je rozdíl mezi violistou a violou? Viola má duši. Jaký je rozdíl
mezi violou a rakví? Rakev má tu mrtvolu zevnitř …
Méně se ví, že v rodině Karlovy Poldi vyrůstal první sólový
hráč na violu – Joseph Joachim. To byl Poldin bratranec a rodiče
ho dali na výchovu k rodičům Poldi, protože mu mohli jako
majetnější poskytnout lepší vzdělání a podmínky pro rozvoj
jeho hudebního talentu. Joachim byl oblíbený virtuoz tehdejšího
německého skladatele č. 1 – Johannese Brahmse. A ten se pak stal
rodinným přítelem i Poldi a Karla a jeden jeho koncert se dokonce
premiéroval v provedení rodinného ansámblu. Takže umění č. 1
v rodině W. byla hudba. Jak píše největší ze srbských prozaiků
Milorad Pavić: Všichni velcí houslisté za posledních dvě stě let
s výjimkou Paganiniho byli židovského původu. Joseph Joachim
premiéroval Brahmsův První koncert pro housle a orchestr, o třicet
let později stejnému velkému Brahmsovi premiéroval vrcholný
houslový koncert. Odehrál též londýnskou premiéru koncertu
Antonína Dvořáka. Karl financoval Brahmse, Mahlera, Schoenberga,
R. Strausse…
Než se tedy i v této knize jedno z dětí Karla a Poldi zapíše do
dějin hudby, tak si povězme příběh…
1.5.2.0
Josef Joachim. Portrét
houslového virtuoza z knihy
Dějiny hraní na housle.
1.5.2
V knihách typu Dějiny hraní na violu, Dějiny hraní na strunné
nástroje apod. se pravidelně objevuje bez ohledu na autora stále
stejné slovní spojení: „Největší houslista moderní éry se jmenoval
Joseph Joachim.“ První sólový hráč na violu se jmenuje Joseph
Joachim. Jednalo se o bratrance krásné Poldi. Jeho rodiče byli
chudí a tak vyrůstal u příbuzných a dostalo se mu stejného
vychování, jako jeho sestřenici.
Také se ví o nadání některých hudebníků s poškozeným zrakem.
Ray Charles nebo Stevie Wonder prorazili i do světa globální
popmusic. Slepý klavírista a varhaník Joseph Labor byl nejlepším
přítelem Josefa Joachima. Působil jako varhaník v hradní kapli na
Hofburgu. Do rodiny svých přátel často docházel a Poldiny děti ho
oslovovaly: „Strýčku!“ Po zranění Ludwigova bratra Paula to byl
právě on, kdo pro něj složil první sólové skladby pouze pro levou
ruku.
Zanechme tedy vtipů o violistech a rozlučme se s tématem tím
z nejzprofanovanějších: Na zkoušce symfonického orchestru se
na sebe velice zlobí hobojista a koncertní violista, pořád po sobě
ošklivě pokukují a spílají si. O pauze si je k sobě pozve dirigent
a říká jim: "Pánové, to mi řekněte, co jste si udělali?" Hobojista
žaluje: "Když začínala zkouška, tak on šel kolem mého stojanu
a rozšlápl mi všechny plátky!" A violista:"To nic není, on mi potom
rozladil jednu strunu a nechce mi říct kterou!!!“
1.5.3
Pohřební vůz.
Pohlednice. Muzeum
Pohřebnictví, Vídeň.
1.5.3
Je známo, že Alleegasse ve Vídni se dnes jmenuje ulice
Argentinská. Na dolním konci stojí vídeňská Technická univerzita
a kostel sv. Karla, na horním konci stojí vídeňské Jižní nádraží.
V této ulici se například ve druhém domě po pravé ruce odspodu
nalézalo sídlo vídeňských Rothschildů, zkrátka tato ulice byla štace
pro nově zbohatnuvší.
Dnes zde ve druhé křižující ulici odspodu najdeme například
rakouský státní rozhlas a televizi a v příčné ulici na horním konci
Muzeum pohřbívání.
Server "Ubytování ve Vídni" o tomto muzeu říká: "Vídeň se nebojí
smrti, považuje ji za součást života, a proto ji nikam neschovává.
Navíc má pohřebnictví ve Vídni vybudovanou dlouholetou tradici
a prošlo velkým vývojem. Vídeňské Muzeum pohřebnictví funguje
od roku 1967 a nabízí průlom do historie pohřbívání."
1.5.4
Hudební salon
domu rodiny
Wittgensteinových
na Alleegasse/
Argentinerstrasse
ve Vídni.
< Klavír 1
< Klavír 2
1.5.4
Autor této publikace se zná s ladičem pian České filharmonie.
Ten má doma jedno křídlo pro cvičení na koncerty a v druhém
patře svého domu i malé pianino. Rovněž někteří učitelé hudby
či hudební skladatelé mají doma dvě pianina, jedno důsledně
udržované mají pro sebe a druhé slouží k výuce studentů
a k podobným věcem, souvisejícím s opotřebením a nutností
neustálého ladění. Představte si však, že máte doma čtyři piana…
Pokud si to dokážete představit a také víte, co to je hra čtyřruč,
máte zevrubnou představu, jak hudební salon rodiny Wittgensteinů
na Aleegasse 19 vypadal, protože oni čtyři piána ve svém domě
měli.
a/
b/
1.6.1
Pavilon Secese, Vídeň. Postaveno dle
návrhu architekta J. M. Olbricha.
a/ Googlemaps.
b/ Foto Radoslava Schmelzová, 2009.
1.6.1
Kdo má peníze, nechává si stavět. Kdo má peníze a vkus, nechává
si stavět od solidních architektů. A kdo chce podnikat, musí
podnikat v centru obchodu, například ve městě, kde sídlí burza
nebo úřady rozhodující o zakázkách. Abyste i svým obchodním
partnerům ukázali, stavíte svůj dům tam. Je známo, že do Vídně
jezdí spousta turistů prohlížet si památky. Jednou z nich je pavilon
Secese od opavského rodáka, architekta J. M. Olbricha.
Stalo se to takto. Malíř Gustav Klimt byl tak trochu rebel. Měl
namalovat pro vídeňskou univerzitu nástropní malbu. Konzervativní
malířské kruhy však výsledek práce mistra nového secesního stylu
odmítly. Ten si s tím však hlavu příliš nelámal. Mezi vídeňskými
podnikateli se procesem, kterému se dnes říká “brainstorming”,
přišlo s přijatelným řešením. Podnikatel Wittgenstein tuto alegorii
filozofie a dalších krásných umění za 2000 korun zaplatil. Dodejme,
že například nejlépe podporovaný básník německého jazyka dané
doby jménem R. M. Rilke s takovou částkou zvládl živit svou rodinu
a udržovat svůj vysoký životní standard v kruzích evropské šlechty
po dobu jednoho roku.
Tímto Wittgensteinovým nákupem však jeho podpora okruhu
malířů nového stylu kolem Gustava Klimta neskončila. Ujal se
také předsednictví v přípravném výboru výstavy Secese a bylo
to z jeho podnětu, že se nakonec místo provizorního dřevěného
pavilonu postavila dle projektu J. M. Olbricha dodnes obdivovaná,
stejnojmenná kamenná secesní budova.
Dále se ví, že Klimtovy portréty paniček z lepší společnosti
byly velmi drahé. Skandály však působila nikoliv vysoká cena od
nejdražšího portrétisty v celé Vídni, ale šuškanda týkající se poměru
portétisty s některou z portrétovaných. Laskavému čtenáři je asi
jasné, že o takových věcech hodlá autor této knihy mlčet.
Obzvláště když ví, že právě u Gustava Klimta si rodina objednala
svatební portrét Ludwigovy sestry Margarethe. Že je to portrét víc
než zdařilý, že je to přímo mistrovská Klimtova portrétní práce, se
může přesvědčit každý z návštěvníků mnichovské Pinakotéky.
1.6.2
Koleje na nádraží
stanice Przemyśl.
1.6.2
Je známo, že láska mizí jako pára nad hrncem. Také je známo,
že 19. století bylo století páry. Nejčastější užití parního stroje
a to, co nejvíc přispělo k průmyslové revoluci, byly parní
lokomotivy. Odnepaměti až do 19. století se pohyb po pevnině řídil
jednoduchým omezením: mohlo se jít pěšky nebo jet na koni či
v dostavníku a zrychlení přepravy se dalo realizovat jen štafetovým
přepřaháním koní či podobným způsobem.
Lokomotivy a vlaky potřebují koleje. A koleje se musely někde
vyrobit. V železárnách. A komu ty železárny patřily? Jistému Karlu
Wittgensteinovi.
1.6.3
Parní stroj.
1.6.3
Je známo, že již staří Řekové i Římané znali princip parního stroje.
Ale protože práce byla svěřena otrokům, nebyl žádný důvod
používat k práci stroje. Parní strojek tak sloužil toliko pro zábavu
v kabinetu kuriozit. Těžko uvěřit, že ještě v 1. polovině století páry
stál parní stroj stejně jako dům na náměstí. Po celou první polovinu
19. století tedy k jeho výraznějšímu rozšíření v Rakouském císařství
nedošlo, koně a lidé byli přece jen řádově levnější a trvalo by 20 či
50 let, než by se takový stroj se životností 10, 20 či 50 let zaplatil.
a/
b/
1.6.5
a/ Anglický inovátor ing. Thomas
na lucemburské známce z roku
1979. V tomto roce uplynulo
100 let od úspěšného zahájení
výroby Thomasovy oceli.
b/ Obrázky chemických vzorců
atomů železa, fosforu a 16 kladně
nabitých protonů atomu síry.
1.6.5
Je známo, že železo se vyrábí tavením železné rudy. Že je v železné
rudě kromě železa také něco jiného, je asi také jasné. Kupříkladu
v Anglii má železná ruda docela vysoký obsah síry. Německá nebo
česká železná ruda naopak obsahuje příměs fosforu.
Jistý anglický inženýr Thomas přišel v 19. století s patentem na
bezodpadovou technologii výroby oceli z fosfornaté železné rudy.
Odpad z tavení, tedy struska, se použije jako fosfornaté hnojivo
a to, co byl dříve odpad, najde nové uplatnění. Jediným problémem
ing. Thomase bylo, že – jak je výše uvedeno – v Anglii ruda
s patřičným podílem fosforu nebyla, a tak se musel anglický inženýr
vydat do Německa patent prodat. K jednání o prodeji patentu pozval
i producenty železa ze sousedního Rakouska-Uherska.
Takže si to shrňme: železná ruda + fosfor nebo síra. V Anglii
– síra. Thomas = Angličan. V Čechách – fosfor. Výhoda
– bezodpadová technologie – struska je fosfornaté hnojivo. Tomuto
hnojivu se říká Thomasova moučka.
Cena za monopol pro české země se rovnala dvojnásobku ceny
licence pro jednotlivou firmu. Výsledek: překvapivě všichni
– včetně minoritních akcionářů i koncových zákazníků – vydělali.
Vynálezce ing. Thomas se dožil 35 let a zemřel na tuberkulózu.
1.6.6
uhlí × koks
1.6.6
Jak známo, k výrobě železa je třeba uhlí. Již staří Keltové na našem
území tavili železo a používali k tomu uhlí dřevěné. V severních
Čechách v podhůří Krušných hor se nachází uhlí hnědé. To patřilo
větší část 19. století židovské drodině Gutmannů. Hnědé uhlí je
dobré například k topení v kamnech nebo jej mohou spalovat
elektrárny. Lepší výhřevnost má uhlí černé. Pokud však ze železa
chceme vyrobit ocel, je nutné mít koks a ten se dělá z uhlí černého
a to ještě ne z každého…
Důsledky pro konsolidaci hutního průmyslu v Čechách…
1.6.7
Karl Wittgenstein.
1.6.7
Je známo, jak vypadala privatizace českou cestou: zájemce
o vytipovaný podnik se domluvil s ředitelem na tom, že po
privatizaci ředitel zůstane ředitelem a zájemce s prázdnou kapsou si
tento podnik koupil za peníze tohoto podniku.
1.6.8.
Kladno 1921.
Pohlednice.
Nákladem Alžběty
Šulcové.
1.6.8
Je známo, že čísla větší než nula se nazývají kladná, že čísla menší
než nula se nazývají záporná. Názvem vlastnosti těchto čísel je
záporno. Také není neznámým faktem, že opakem záporna je
kladno. Ale pokud je Kladno psáno s velkým K na začátku, jedná
se o název ocelářského města nedaleko od letiště hlavního města
Prahy. A laskavý čtenář již jistě tuší, že právě tam se nacházejí
ocelárny pojmenované po mamince budoucího filozofa.
Kladenské doly vlastnila Pražská železářská společnost. Ta také
na středočeském Kladně provozovala Vojtěšskou huť, tedy to, co
známe pod jménem Koněv z úvodního záběru Skřivánků na niti,
neboli to, z čeho zůstalo torzo jako průmyslový skanzen.
Pražská železářská společnost neboli PŽS sice zakoupila
Thomasův konvertorový ocelářský pochod jako vůbec první firma
na území Čech, leč nijak s jeho zaváděním nespěchala.
a/
b/
1.6.9
Logo továrny Poldi.
a/ staré
b/ nové
1.6.9
Prvotní logo byla její přesná podoba, od roku cca 1909 pak podoba
stylizovaná s pěticípou hvězdou symbolizující 5 kontinentů, na
které byla ocel značky Poldi vyvážena.
Pro Rodinu Wittgensteinů byl kladenský obchod životním
obchodem, který Karla vynesl z pozice lokálního (sice mimořádně
úspěšného) podnikatele do první podnikatelské extraligy a skončil
jako člověk, který ovládal 100 % výroby železa v Rakousko-Uhersku.
Holding: nemusíte vlastnit vše, stačí vždy kontrolní balík.
a/
b/
1.6.9.9
a/ Vojtěch Lanna – hrobka,
Olšanské hřbitovy, Praha.
b/ Vzkazy pubertální mládeže.
Vojtěch Lanna starší byl stavitelem koněspřežné železnice
Z Českých Budějovic do rakouského Lince. Ve 40. letech
reagoval na nabídku a společně s pražským mlynářem
Novotným (ano, mlýny na Novotného lávce u Karlova
mostu měly právě tohoto majitele!) vložil kapitál a stal se
zakladatelem těžby uhlí na Kladensku.
Jeho uvědomělý syn téhož jména, Vojtěch/Adalbert Lanna
mladší byl národně uvědomělý český podporovatel umělců.
Rodina Lannova byla od konce 30. až do přelomu
50. a 60. let nejbohatší česky hovořící kapitalistickou
rodinou.
1.6.9.9.
Hutě se budovaly pouze tam, kde bylo k dispozici černé uhlí.
Na Kladensku došlo k objevu uhlí a nálezci se obrátili na někoho,
kdo vlastnil kapitál.
Vojtěch Lanna starší byl stavitelem koněspřežné železnice
z Českých Budějovic do rakouského Lince. Ve 40. letech reagoval
na nabídku a společně s pražským mlynářem Novotným /ano, mlýny
na Novotného lávce u Karlova mostu měly právě tohoto majitele!/
vložil kapitál a stal se zakladatelem těžby uhlí na Kladensku.
Jeho uvědomělý syn téhož jména, Vojtěch/ Adalbert Lanna mladší
byl národně uvědomělým českým podporovatelem umělců. Rodina
Lannova byla od konce 30. až do přelomu 50. a 60. let 19. století
nejbohatší česky hovořící kapitalistickou rodinou.
Jak dopadl Vojtěch Lanna? V rodinné hrobce si nechává vzkazy
pubertální mládež…
1.6.10
Pavilon Secese,
Vídeň.
1.6.10
Je známo, že secese se u zbohatlých průmyslníků na rozdíl od
tradic dbající šlechty těšila velké oblibě. Také je známo, že v reakci
na vynález fotografie a jeho rozšíření v polovině 19. století došlo
k malířské revoluci. A je známo, že z malířů reagujících na tuto
proměnu se jednoznačně nejznámějším nejen mezi japonskými či
blízkovýchodními sběrateli stal Claude Monet.
V rodinném sídle na Aleegasse visel první obraz Clauda Moneta
v Rakousku-Uhersku, byla zde umístněna i první socha od Augusta
Rodina v monarchii. Karl byl největším mecenášem vídeňské
secese, portrét dcery Margarety od Gustava Klimta je dodnes
jednou z ozdob mnichovské Pinakotéky. Z generace expresionistů
podporovali Oskara Kokoschku a Egona Schieleho. Kokoschka
(18 let), Schiele (19 let) – ale ještě předtím, než byli vůbec na
Akademii.
Také je bohužel známo, že světový aukční rekord, bratru za
dvě miliardy korun za jeden obraz, navíc opět za české peníze,
realizoval bývalý majitel TV Nova Lauder za peníze z arbitráže, tedy
peníze nás, daňových poplatníků, a také se ví, že se jednalo o obraz
od Gustava Klimta.
Karl Wittgenstein se například roku 1898, tedy poté, co opustil
všechny výkonné funkce ve svém průmyslovém holdingu, ujal
členství ve výboru pořádajícím výstavu Secese. Prosadil navýšení
rozpočtu na celých 100 000 tehdejších korun a místo dřevěného
pavilonu nechal od architekta Olbricha postavit mistrovskou
stavební práci v secesním stylu. Tu obdivují turisté a návštěvníci
výstav dodnes. Všechny obrazy se prodaly, výstava utržila rovný
milion a stala se komerčně nejúspěšnější výstavou zneuznaných
umělců všech dob.
1.7
Hudební skladatel
Arnold Schoenberg
jako lidový
muzikant se svým
violoncellem.
1.7
Právě díky těmto prakticky neomezeným finančním zdrojům mohl
Karl Wittgenstein štědře podporovat umělce tak rozmanitých
uměleckých směrů, společenského postavení i dobového
uměleckého významu. Jedna z nezodpovězených otázek tedy zní,
podle jakých kriterií se řídil výběr, na jehož základě rodina vydávala
tisíce a statisíce ve zlatě na umělce, které v dané době nespojovaly
žádné estetické ani sociální příbuznosti. Když se však podíváme na
to, co se dělo ve Vídni kolem roku 1900 na poli umění zajímavého,
z dnešního pohledu, na výplatní pásce od Wittgensteina nechybí
z hvězdného uměleckého týmu prakticky nikdo.
1.7.1
Ne vždy je osud jasný. Někdy se daří, někdy jsou chvíle, kde člověk
nese následky. Také se ví, že když má člověk rodinu, chová se jinak,
než když má na starosti jen sám sebe. Když tedy Karl a Poldi čekali
první dítě, které se opravdu 1. prosince 1874 narodilo, byl Karl toho
času bez pracovního místa.
Došlo k tomu takto: správní radě Teplických železáren se nelíbily
reformy ředitele Paula Kupelweisera. Dodejme, že Karl se po
krátkém čase do Teplic s Kupelweiserem vrátil a spolu se skupinou
podnikatelských přátel postupně železárny převzali. Z pomocného
kresliče se přes pozici inženýra, jehož některé patenty se dodnes ve
výrobě tažených trub používají, a přes pozici obchodního ředitele
po odchodu Kupelweisera k baronu Rothschildovi do Vítkovických
železáren stal v Teplicích generálním ředitelem.
a/
b/
1.7.2
a/ Edvard Munch: Portrét Stéphana
Mallarmého.
b/ Strana z knihy Un coup de dés jamais
n‘abolira le hasard/ Vrh kostek nikdy
nevyloučí náhodu,
1. vydání, 1914. Vydáno posmrtně
autorovým zetěm. Sám Stephane
Mallarmé, autor této průlomové básně,
zemřel již roku 1898.
Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu. / ...nikdy / byť i vržen
za věčných podmínek / z hloubi ztroskotání/ ...bylo to číslo
/ hvězdného původu/ byť i existovalo/ jinak .... znamenalo
by to... / náhodu/ ...nic/ ... NEBUDE SKUTEČNOSTÍ... / každá
myšlenka je vrhem kostek
1.7.2
My si jen na tomto místě připomeňme, že zemí s největším počtem
hracích automatů na počet obyvatel na světě je Česká republika.
Počet automatů na hlavu v herním distriktu Las Vegas nedosahuje
počtu automatů na hlavu ve středu Brna, a to se nebavíme o tom, že
v Las Vegas pracovníci hazardního průmyslu v centru nebydlí.
Česká republika je dále jediná země, kde z principu
nezkrachovatelná společnost, vlastnící státní monopol na veškerý
sázkový hazard, zkrachovala. A nejlíp vydělávající sportovec všech
dob z naší vlasti stanovil rekord nejvyšší prohrané částky během
jediného víkendu v mekce hazardu na východním americkém
pobřeží. V Atlantic City zvládl prohrát v automatech 10 milionů
dolarů za víkend. Dodejme, že se jednalo o onoho gladiátora,
který dříve nosil na hrudi logo s portrétem maminky Ludwiga
Wittgensteina.
Je známo, že rozdíl mezi gamblerem a profesionálním hráčem
tkví v tom, že profesionál vždy ví, že v nejlepším se musí přestat.
Tak i Karl odešel roku 1898 z aktivního působení v čele svého
holdingu.
Tou dobou byl nejbohatším kapitalistou v Rakousku-Uhersku.
Pro srovnání, jeho syn Ludwig dostával v roce 1913 roční rentu
zhruba ve stejné výši, jaká náležela následníku trůnu či manželce
rakouského císaře.
a/
Ha
< Hamburg
< Vídeň
V
< New York
< San
Francisco
< Havaj
2000 km
b/
< Vídeň
< Terst
Benátky
< Suez
< Honkong
< Reunion
< Singapur
< Mauritius
2000 km
1.7.9.8
Karla Wittgensteina Cesta kolem světa za
devadesát dní l. p. 1898
a/ Západní polokoule.
b/ Východní polokoule.
1.7.9.8
Spousta lidí si myslí, že když objedou svět, poznají cizí
země a stanou se lepšími lidmi. Nevím, jestli x přestupů na
mezinárodních letištích a dovolená, kde poznáte akorát x letušek,
je jen nákladnějším způsobem relaxace nebo i nějakou cestou za
poznáním – asi ne. Ale dřívějším cestám po způsobu verneovského
hrdiny Philease Fogga, kdy se člověk plaví lodí a dříve než za 80 dní
ani samotné cestování nestihne, nelze jisté kouzlo upřít.
Karl W. se na svou cestu kolem světa vydal směrem na západ,
nezažil tedy efekt překročení datové hranice, kde má cestovatel ve
svém životě jeden den k dobru tak jako onen Fogg. Naopak, jakožto
putující západním Tichomoří, při přechodu datové hranice o jeden
den přišel.
Každopádně, zatímco rekordní cesta hrdiny románu Julese
Verna trvala 80 dní, tedy 2 a 2/3 měsíce, Karl si roku 1898 střihnul
v doprovodu své dcery cestu kolem světa za měsíce 3, byl tedy
o celých 10 dnů pomalejší. Dodejme, že během oněch deseti dnů
pobýval v New Yorku, bydlel u rodiny jménem Guggenheim a setkal
se mimo jiné s pánem, co se jmenoval Carnegie.
1.8.1.1
Andrew Carnegie opouští
Pittsburg při své poslední
cestě do tohoto města
ocelářů dva roky před smrtí
v doprovodu své manželky.
Nejslavnější odchovanec
kladenských oceláren do
města přijede o 71 let později.
1.8.1.1
Je známo, že nejproslulejší koncertní síň města New York se
jmenuje Carnegie Hall. Také je známo, kdo to byl Andrew Carnegie.
Původně chudý chlapec z rodiny přistěhovalců, co se stal se
„nejbohatším mužem světa“. Když mu bylo třináct let, přestěhoval
se roku 1848 se svými rodiči ze skotské vesnice Dunfermline do
amerického Pittsburghu. Začínal jako poslíček, skončil jako majitel
největšího průmyslového holdingu světa.
Mohlo se to stát nejen díky jeho nesporné šikovnosti, ale i díky
dvěma faktorům: Spojené státy americké se tou dobou postupně
stávaly největším průmyslovým producentem světa. A zadruhé,
podnikal v oboru výroby železa právě v době, kdy tento obor
zvětšoval každých deset let svou produkci až desetinásobně, rostl
geometrickou řadou.
Podporoval mimo jiné vznik knihoven, ovšem tak, že dal městům
pouze část finančního příspěvku na postavení, zbytek musela
města doplatit ze svého a rovněž musela hradit provoz, aby se
cítila zavázána přičinit se svým dílem a pečovat o takový dar. Když
roku 1919 umíral, bylo už rozdáno z jeho fondů na dobročinnost
závratných 380 milionů dolarů.
Svůj životní obchod Karl Wittgenstein provedl až těsně před
smrtí. Převedl veškerou svou hotovost a směnil akciové podíly za
americké akcie a dluhopisy. Hlavní částí transakce byly akcie United
States Steel Corporation, tedy Carnegieho trust.
Prostý držitel investičních kuponů z české kuponové privatizace,
DIK, by se mohl ptát: Není tomu tak, že velkokapitál se v předvečer
první světové války přesunul tak, aby v případě jekéhokoli výsledku
války netratil? Milí držitelé investičních kuponů, co znamená
anglické slovo dick, víme a nebuďme v roce 1912 paranoidní.
Každopádně tato transakce zajistila Ludwigu Wittgensteinovi roční
důchod ve výši 300 000 korun, jak si všímá i Mc Cornish, s. 41.
1.8.1.2
Nekrolog Karla Wittgensteina
z kladenských novin Svoboda č. 7/1913,
strana 5. V letech před První světovou
válkou byl jejich šéfredaktorem Antonín
Zápotocký.
„Ještě dnes jsou zde tisíce dělníků, kteří jej proklínají a kteří podobný pozdrav posílají tomuto židovskému vydřiduchu do hrobu... ‚Uspořil‘ si 60 millionů jmění. Samá
dělnická krev!“
1.8.1.2
Ví se celkem dobře, že průmyslový magnát Karl Wittgenstein
zemřel 20. ledna 1913 na rakovinu hrtanu. Co se už ví méně, jaké
byly na toto úmrtí reakce. Ludwig se urychleně vrátil na pohřeb do
Vídně. Britské Timesy otiskly nekrolog oznamující smrt rakouského
Carnegieho.
A v radikálních novinách „Svoboda“ vycházejících na Kladně,
řízených budoucím československým prezidentem Antonínem
Zápotockým, se objevil redakční nepodepsaný nekrolog končící
slovy: Konečně zhynul ten, jenž z krve kladenských dělníků
‚uspořil‛ 60 milionů. Samá dělnická krev!
a/
b/
d/
c/
1.8.1.3
Karl a Poldi Wittgensteinovi
a/ Dům
b/ Hudební salon.
c/ Poldi Wittgensteinová na
skonku života.
d/ Hrob Karla a Poldi
Wittgensteinových ve Vídni.
1.8.1.3
Je známo, že v laciných románech se u lásky vyžaduje její důkaz.
V naší knize se na jednom místě píše, že nejvlivnější učitel filozofie
20. století se narodil jako plod lásky. Je na místě si položit otázku,
jaké důkazy pro tuto lásku autor má?
Než se podíváme na ideál šťastné smrti a než se budeme věnovat
odchodu dědiců průmyslového impéria ze světa, než si zopakujeme
konstatování, že výsledky práce zbývajícího univerzálního dědice
– pokud pomineme příručku pro dolnorakouské základní školy –
se za jeho života omezili jen na jednu 70-ti stránkovou filozofickou
příručku, kterou se navíc snažil po zbytek svého akademického
působení vyvrátit, a druhý spisek již za svého života vydat nestihl,
tedy předtím vším si ještě připomeňme poslední fázi života
ocelářského krále.
Karl celý život kouřil kubánské doutníky a nepřestal s tím
ani tehdy, když se choroba objevila. Smrtící choroba rychle
postupovala a celá rodina si byla vědoma jejích smrtících účinků.
Dejme slovo autorovi knihy The House of Wittgenstein. A Family
at War. Alexandru Vaughovi:
Poslední chirurgický zákrok se uskutečnil 8. listopadu 1912.
Doktor von Eiselberg ho (pacienta, pozn. LČ) varoval, že existuje
riziko úmrtí již v průběhu operace a vpředvečer, když si lékaři
již brousili své operační nástroje, Karl a jeho žena Leopoldine
uspořádali temnou rozlučku s Hudebním salonem. On si vzal své
housle, ona si sedla k piánu, a společně si zahráli některé ze svých
oblíbených skladeb Bacha, Beethovena a Brahmse v dlouhém
vzájemném loučení beze slov.
Následujícího rána …doktor von Eiselberg vyřízl nádor
z Karlových úst… Zákrok byl úspěšný… ale pro Karla –
skomírajícího, chyceného v důsledku druhotné infekce do pasti
bezeslovné němoty – to přišlo už příliš pozdě. Opustil kliniku zemřít
doma…Vánoce 1912 tedy trávil v kruhu rodiny…
Tolik tedy důkaz lásky.
a//
b/
1.8.2
a/ Medaile Nobelovy ceny.
b/ Bertrand Russell, vedoucí
katedry filozofie na cabridgeské
Trinity College v letech před
I. světovou válkou. Pacifista.
Nositel Nobelovy ceny za
literaturu.
c/ Hrobka rodiny Wittgensteinovy
ve Vídni na Centrálním hřbitově.
Postavena dle návrhu architekta
J. Hoffmanna.
Medaili Nobelovy ceny vytvořil Erik Lindberg. Ze zlata
zhotovená medaile zobrazuje „mladého muže sedícího pod
vavřínovým keřem“, který okouzleně poslouchá a zapisuje
píseň diktovanou Múzou. Nápis na inskriptu zní: Inventas
vitam juvat excoluisse per artes, což ve volném překladu
můžeme vyjádřit slovy: A ti, kteří zlepšili život na Zemi
nově nalezeným mistrovstvím. Překlad slovo od slova pak
je: Vynálezy zlepšují život, který je zdoben uměním. Tento
nápis vychází z Vergilovy Aeneady, 6. zpěvu, verše č. 663:
nebo kdo uměním svým, jež vymyslil, zušlechtil lidstvo.
Celá originální sloka /verše 660–666/ pak jako první v celém
6. zpěvu ukazuje místo v podsvětí, kde se lidem zde
nacházejícím daří radostně. Boj se smrtí tito zvládli jejím
překonáním. V překladu Otmara Vaňorného zní:
Tady je lid, jenž pro svou vlast byl ranami poset, kdo byli
bez hříchu z kněží, když bývali naživu ještě, kdo byli zbožní
pěvci a zpívali důstojně Foibu nebo kdo uměním svým, jež
vymyslil, zušlechtil lidstvo nebo kdo dobrým skutkem si
u jiných památku zjednal – skráň tam každému z nich je
věnčena bělostným vínkem.
V 6. zpěvu Aeneas odpluje ze Sicílie přes moře do
Itálie. Sestoupí spolu se Sibyllou kúmskou do podsvětí.
Projdou spolu všemi částmi podsvětí, což znamená, že
vyslechneme příběh o Mínataurovi a jeho aténských
pannách Daidalovi a jeho letu či o rituálním obětním
podříznutí mladého býka, drhnutí jeho chlupů a rytmu
vytékající krve. Mimo jiné právě v této části eposu zazní
slova předpovídající světlou budoucnost Říma a také nic
menšího než předpovězení jeho světovlády. A pokud se
čtenář bude chtít dozvědět i to, jak je možné, že jsme se to
od Aenea dozvěděli, tak cestu ven z podsvětí mu zajistila
větvička se zlatými listy. (viz plaketa)
c/
1.8.2
Docela se ví, že pro některé lidi existuje ideál šťastné smrti. Dnes
podobný přístup přetrvává jako společenský příkaz víceméně pouze
na indickém subkontinentu a zbytek tzv. rozvinutého světa odkládá
své nejbližší na lůžko do nemocnic. Tam lékaři předstírají, že se
o život bojuje až do posledního vydechnutí, ať to stojí, co to stojí, bez
ohledu na přání odcházejícího.
Méně znám je Ludwigův dopis na téma šťastná smrt budoucímu
nositeli Nobelovy ceny Betrandu Russellovi. Týká se posledních chvil
Karla Wittgensteina. Měl nejhezčí smrt, jakou si můžeme představit,
bez nejmenšího utrpení, ve spánku jako dítě. Necítil jsem během jeho
posledních hodin ani na okamžik smutek, ale byl jsem velmi šťastný
a pochopil jsem, že taková smrt má cenu celého života.
Česky vyšly Russelovy knihy Boj o štěstí (1931), kniha Manželství
a mravnost dokonce dvakrát (1931 a znovu 1947). První knižní výbor
z jeho vědecké tvorby stihl vyjít ještě za Russellova života. Více než
60 let od publikování Principií vyšlo česky pod názvem Logika, jazyk
a věda roku 1967 a čtenář v knihovnách nalezne v naší mateřštině od
roku 1975 také knihu Zkoumání o smyslu a pravdivosti.
Za 1. světové války byl krátce vězněn za pacifismus. V odůvodnění
Nobelovy ceny se píše: Aristokratický původ mu nebrání v radikálním
pohledu na světt a politický vývoj světa se pokoušel ovlivnit zejména
akcemi pro nukleární odzbrojení.
í Při prezentaci k udělení Nobelovy
ceny ve Stockholmu 10. 12. 1950 výbor k udělení ceny ještě dodává:
O Russellově filozofii je možno prohlásit, že v nejlepším slova smyslu
naplňuje právě ta přání a záměry, která měl na mysli Alfred Nobel,
když zřizoval svou cenu. Mezi jejich pohledy na život jsou do očí bijící
podobnosti. Oba jsou zároveň skeptikové a utopisté, oba se dívají
zasmušilým zrakem na soudobý svět, přesto se však oba přidržují víry
v možnost dosáhnout logických norem lidského chování.
Dalšími nositeli Nobelovy ceny za literaturu v dané době byli
Thomas Stearns Eliot (1948), William Faulkner (1949), Winston
Churchill (1953) a Ernest Hemingway (1954).
Poslední ředitel Muzea Poldi PhDr. J. Kovařík k pohřbu ocelářského
krále píše: Zesnulého kromě rodiny a přátel demonstrativně na
poslední cestě uctili všichni představitelé vídeňské secese. Mrtvého
uložili do rodinné hrobky, kterou navrhl opět Josef Hoffmann. Sochař
Kamil Wollek, Myslbekův žák, vytvořil pro Poldinu huť v témže roce na
věčnou paměť Wittgensteinovu nadživotní bronzovou sochu. Uplynulo
pět let a impérium, které Karl Wittgenstein budoval, se rozpadlo spolu
s monarchií. Nebýt světové proslulosti jeho syna Ludwiga, málokdo
by o něm věděl. Hic transit g
gloria mundii.
Kladenské Muzeum Poldi je v důsledku privatizace českou cestou
také již jen neexistující institucí.
2
Vídeň
Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.
a/
b/
c/
2.0.0
a/ Obraz E. Maneta z roku 1868 Poprava
císaře Maxmiliána Mexického/
Exécution de l’Empereur Maximilien
du Mexique je ke shlédnutí
v Kunsthalle v Mannheimu.
b/ Švýcarský pilník císařovny Sisi.
Posmrtný portrét.
c/ Arcivévoda Rudolf Habsburský.
2.0.0
Je známo, že ve Vídni vládl Fantišek Josef, toho jména první.
Také je známo, že se stal císařem během revolučního roku 1848
po odstoupení svého bezdětného strýce Ferdinanda Dobrotivého,
o jehož duševní svěžesti se zlé jazyky vyjadřovaly dosti nepěkně.
Ferdinand Dobrotivý byl vůbec poslední korunovaný český král.
V mládí přežil atentát. Vysloužilý voják jménem Redl propadl
alkoholismu a opakovaně požadoval navýšení své renty. Poté, co
navýšení shledal příliš nízkým, rozhodl se na budoucího císaře
spáchat atentát. Ferdinandův pobočník se statečně uchýlil do
příkopu, atentátník promarnil tři pokusy a pak byl odzbrojen
okolo pracujícím zahradníkem. Za Ferdinanda Dobrotivého byly
v Rakousku postaveny první železnice. První s odbočkou do Brna
vedla až do haličského Krakova přes město Ostrava s Vítkovickými
železárnami. Platil ji bankovní dům ve vídeňské Alleegasse
s vlastníkem jménem Rotschild. Druhá trať z Olomouce vedla do
Prahy a později pokračovala přes severní Čechy až do Drážďan.
Mladší bratr Františka Josefa I. je ctitelům výtvarného umění
znám z obrazu Eduarda Maneta Poprava mexického císaře
Maxmiliána. Maxmiliánova manželka zemřela v roce udělení
doktorského titulu Ludwigu Wittgensteinovi. Zemřela s diagnózou
schizofrenie u svých belgických příbuzných bez toho, aby
manželovo úmrtí ve své hlavě zaznamenala po celé půlstoletí,
o které popravence přežila.
Manželku Františka Josefa, po níž se dodnes jmenují karamelové
bonbony Sisi, zavraždil pilníkem italský anarchista při nástupu do
parníku na přístavním molu Ženevského jezera. Jejich syn Rudolf
spáchal se svou milenkou společnou sebevraždu.
Zemi nepřevzal ani František Ferdinand d'Este. Nestalo se
tak proto, že by děti Františka Fedinanda stejně na trůn nikdy
neusedly, protože si vzal sobě rodově neadekvátně narozenou
Žofii Chotkovou, ale proto, že zhynul v Sarajevu kulí z ruky Gavrila
Prinćipa, kvůli čemuž vypukla válka, poprvé zvaná světová. A otec
těch, kteří měli z vídeňského Hradu vládnout a řídit zemi, poslední
rakouský císař Karel před svržením mocnářství vládl pouze necelé
dva roky.
Tak jen tolik, co je známo o tom, jaké pořádky vládly, kdo a kdy
řídil a neřídil rodnou zemi autora Traktátu.
a/
b/
c/
c/
2.0.1
a/ Ultrazvuk těhotné.
b/ Ludwig s rodinou.
c/ Mladý Ludwig.
2.0.1
V éře špičkové lékařské diagnostiky se inteligence dá
měřit i u malých dětí a screeningové vyšetření odhalí Downův
syndrom dokonce hned na počátku těhotenství. Nebylo tomu tak
vždycky. Zpráva z Ludwigova dětství, která je určena rodičům, je
nadějná: Ten, který do světa filozofie přinesl precizaci oddělení
nevyslovitelného a řečeného, sponzor dvou nejvýznamnějších
německy psaných básnických sbírek 1. poloviny 20. století,
učitel tvůrce prvního počítače, cambridgeský profesor Ludwig
Wittgenstein, se naučil mluvit až ve čtyřech letech.
Monk, s. 452
a/
>>
>
Z.
K.
b/
2.0.2
a/ Králíkokachna,
Ludwig Wittgenstein,
Filozofická zkoumání.
b/ Králíkokachna,
ing. arch. Jan Albrecht,
masový koláč.
2.0.2
Ví se, že Wittgentein rád používal názorné příklady. Někdy během
výuky používal tak názorné příklady, že jejich absurdnost ho
samotného rozesmála. Ovšem studenti se jim smát nesměli,
protože se tak stávalo během vážné filozofické práce, kterou není
dobré zlehčovat a která vyžaduje plné soustředění.
Také je známo, že už svatý Augustin nebo Lemuel Gulliver
považují za nejnázornější pedagogický přístup danou věc prostě
ukázat, ideálně, aby si na ni mohl student sáhnout. Když to nejde,
poslouží alespoň obrázek.
Nejslavnějším obrázkem ve filozofické literatuře je příklad
Ludwiga Wittgensteina ve Filozofických zkoumáních (Díl 2, kapitola
XI.). Tam je přetištěn obrázek hlavy kachny, který může být po
otočení o 90 stupňů vyložen jako obrázek divokého anglického
králíka nebo českého ušatého zajíce.
Ve wittgensteinovské literatuře je zachycena vzpomínka na
obrázek kachny z Ludwigova dětství. V koupelně se nad vanou
vytvořil na stěně flek ve tvaru kachny.
Autor této knihy však vyjadřuje přesvědčení, že tato vzpomínka
naštěstí s kachnokrálíkem nemá nic společného.
Přesto si na tomto místě připomeňme tento obrázek receptem na
kachnokráličí masový koláč od arch. Jana Albrechta:
Posolenou kachnu dáme pomalu péct na kmíně, pomalu s ní také upečeme dobře podlévaného králíka
a až začne maso odpadávat od kosti, všechno ho
obereme. Z poobíraného masa vytvoříme základ pro
masový koláč s růžičkovou kapustou a strouhankou
a necháme v remosce zapéct. Recept vyžaduje cca 6
hodinovou přípravu, ale výsledná laskomina za to úsilí
rozhodně stojí a autor této publikace přeje laskavému
čtenáři dobrou wittgensteinovskou chuť!
2.0.3
Sloup Marka Aurelia.
Řím.
Kapitulace Kvádů
2.0.3
Je známo, že Vindobona, dnešní Vídeň, byla původně keltským
sídlem. Etymologie, neboli nauka o původu slov říká, že „vindo“
znamenalo „bílý“. Učebnice dějepisu říkají, že po připojení
provincie Noricum k římské říši zde bylo vojenské tábořiště,
z něhož se vyvinula tržní osada a pak v průběhu prvních dvou
století po Kristu rušné město s kotvícím dunajským loďstvem. Řeka
Dunaj byla sama důležitou dopravní tepnou navazující na staré
obchodní cesty, teče do Černého moře. A po dvou stoletích římské
nadvlády se Vídeň stala městem civilním.
Roku 180 zde zemřel morem císař Marcus Aurelius, poslední
z velkých stoiků. Pobýval zde na svém druhém tažení proti
Markomanům a Kvádům, tedy obyvatelům severně od Dunaje
ležících území dnešního Slovenska a Moravy. Profesor Karlovy
univerzity Stanislav Komárek říká, že Marcus Aurelius byl jediný
filozoficky myslící císař na římském trůnu, a i když je kvalita
univerzitních profesorů na českých vysokých školách poslední
dobou často pochybná, není sebemenší důvod s tímto profesorem
v tomto případě nesouhlasit.
Bílé město, Vídeň, na řece tekoucí do Černého moře, rodiště
Ludwiga Wittgensteina, tedy založil filozof, který zemřel na černou
smrt. Zanechme tedy černých myšlenek na smrt, ať už je barva
smrti jakákoli, a na bílý papír sdělme čtenáři něco málo z odkazu
tohoto císaře. My si zde jeho myšlenky ukážeme v tomto vydání:
Císař Markus Aurelius Antonius: Hovory
y k sobě samému.
Z řečtiny přeložil Rudolf Kuthan. II. vyd. Společnost přátel antické
kultury nákladem Jednoty českých matematiků, Praha 1941.
Kousek od Vídně po proudu Dunaje leží římské město Carnuntum.
Zde si císař zapsal následující:
… jak málo stačí si osvojit, aby lidský život plynul šťastně
a bohulibě: … budeš-li podnikat každé dílo tak, jako by bylo
poslední v tvém životě cílevědomě, vystříhaje se zarytého odporu
k příkazům rozumu, všeho pokrytectví, sobectví a nespokojenosti
s osudem ti určeným… Vždyť jen jeden život má každý!… Jednej,
j,
mluv a mysli
y p
pokaždé jjen tak,, jjako by
y ses už měl rozloučit se
životem! Jsou-li bohové,, p
pak zajisté
j
odchod z tohoto světa nemůže
být
ý ničím hrozným:
ý
neboť v žádné zlo tě jistě neuvrhnou; nejsouli však nebo nestarají-li se o záležitosti lidské, načpak dále žít ve
světě bez bohů a bez prozřetelnosti? Leč bohové jsou a také se
o záležitosti lidské starají a položili úplně v moc člověkovu, aby
neupadl v opravdové zlo; a kdyby cokoli jiného bylo zlem, byli by
se také v tomto případě postarali, aby bylo zase v moci člověkově
neupadnouti v ně. Nečiní-li však něco člověka ve vlastním slova
smyslu horším, jakž by mohlo totéž učinit horším člověkův
2.0.3
Nápis z Trenčína
CIL III, 13439
Laugaricio (dnes
Trenčín, Slovensko),
Najstarší text zaznamenaný na slovenském území:
VICTORIAE / AVGVSTORV(m) / EXERCITVS QVI LAV /
GARICIONE SEDIT MIL(ites) / L(egionis) II DCCCLV /
[(Marcus Valerius) MAXIMI]AN(u)S LEG(atus) LEG(ionis) II /
AD(iutricis) CVR(avit) F(aciendum)
Na vítězství císařů, / vojsko které přebývalo
v Laugaricionu, / 855 vojáků II. legie, / Marcus Valerius
Maximianus, legát II. legie Adiutrix nechal zhotovit
život?! (…) A p
právě život a smrt,, sláva a p
ponížení,, bolest a rozkoš,,
bohatství a chudoba – to všecko bývá
ý stejnou
j
měrou údělem
dobrých
ý jjako zlých
ý , poněvadž to není svou podstatou ani krásné
ani hanebné, tedy ani dobro ani zlo! (…) Co jje vlastně „„zemřít“?
Přihlédneme-li prostě k věci samé, vyloučíce z ní rozumovým
rozborem vše, co k ní přidala obraznost, pak zajisté nebudeme smrt
pokládat za nic jiného, leč za úkon přírody: bojí-li se však někdo
úkonu přírody, je dětina. Smrt je
j však nejen
j úkon p
přírody,
y, nýbrž
ý
úkon jjí dokonce p
prospěšný…
p
ý I kdybys měl být živ tři tisíce a třebas
i třicet tisíc let, nezapomínej, že každý ztrácí právě jen ten život,
kterým vskutku žije, a že nežije jiným životem leč tím, jejž ztrácí.
Podle toho život nejdelší vyjde za jedno s životem nejkratším, vždyť
přítomnost ještě cosi stejného, tudíž také to, co ztrácíme, je stejné,
a tak se tedy jeví to, čeho pozbýváme, vlastně jen – okamžikem.
Nikdo nemůže zajisté pozbývati ani minulosti, ani budoucnosti:
neboť jak by nás kdo mohl připravit o to, čeho nemáme?! Dlužno
tedy stále míti na paměti toto dvojí: předně, že všecky jevy jsou
od věčnosti „stejnotvářné“, ježto se v oběhu časovém stále a stále
dokola opakují, a že je tedy lhostejno, pozoruješ-li tytéž jevy sto
či dvě stě let nebo nekonečně dlouho; za druhé, že i nejdéle žijící
i předčasně umírající ztrácí vlastně stejně; neboť jenom okamžiku
přítomnosti můžeme pozbýti, ježto přece máme jenom ji, čeho pak
nemáme, toho také neztrácíme.
… Všecko je věcí pouhé představy… Trvání lidského života
je mžik, jeho podstata neustálé plynutí, smyslové vnímání je
kalné, osnova celého našeho těla náchylná k rozkladu, naše duše
je čarovný kruh, náš osud záhada, pověst o nás plod libovůle;
zkrátka a dobře: všecko vztahující se k tělu je proud změn, a vše
vztahující se k duši jest sen a dým; život je boj a putování cizinou
a posmrtná „sláva“, toť zapomínání… Co nás tedy
y může bezpečně
p
provést životem?
p
? Nic jiného, leč filozofie! A jejím požadavkem jest,
abychom božstvo ve svém nitru chránili před zneuctěním a úhonou,
dopomáhajíce mu k vítězství nad rozkoší i strastí, dále abychom
nic nečinili nazdařbůh, nic podvodně ani licoměrně a abychom
hleděli být nezávislí na činnosti (po případě nečinnosti) někoho
jiného; … a konec konců abychom očekávali smrt se srdcem
odevzdaným, jakožto přirozené rozloučení těch prvků, z nichž se
každý tvor skládá. Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom,
že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč bychom se měli
děsit přeměny a rozkladu jejich souhrnu?! Vždyť je to „ve shodě
s přírodou“, a jistě není zlo, cokoliv se děje ve shodě s ní!
Psáno v Karnuntu.
2.0.3
Císař Marcus Aurelius.
Grafika. Autor: Piranesi.
Představa, že nejstarší slova zaznamenaná v jakémkoli jazyce na
našem území zosobňují vrcholnou podobu záznamu rozkládající
se tělesné schránky a vyrovnání se se smrtí, navíc v jazyce
literárním, jazyce řeckém, a jistota, že tato slova byla zaznamenána
na severním břehu řeky Dunaje, někde v povodí Váhu a Moravy
a byla spolu s vítězně dožívající tělesnou schránkou jejich autora,
nejmocnějšího muže tehdejšího světa, přenesena do budoucího
rodiště Ludwiga Wittgensteina, takové myšlenky jsou příliš lákavé
na to, aby o nich autor předkládané publikace před čtenářem
pomlčel.
Pročež tedy jest už laskavému čtenáři jednou provždy známo,
že jediný filozof na římském trůnu v letech 179 a 180 po Kristu jako
první zaznamenal:
… Smrt, právě tak jako zrození, je tajemství přírody, sloučení prvků
rozloučení týchž. Není tedy naprosto ničím pod lidskou důstojnost;
neboť není v rozporu s přirozeností tvora rozumného ani se
způsobem jeho vybavení… Že lidé té či oné povahy jednají tak či
onak, jest přírodní nutností. Je-li s tím kdo nespokojen, ten jako by byl
nespokojen s tím, že fík mívá šťávu. Konečně si uvědom, že co nevidět
zemřete – ty i tvůj bližní a že zakrátko nezbude z vás ani jméno!
… Nekonejj žádného díla nazdařbůh a nikdy
y nejinak
j
než podle
p
zásad dokonalého umění… Nic nekonejj neochotně ani sobecky,
y,
nic nerozvážně,, ani s nechutí! Nehal svých
ý myšlenek
y
v cetky
y
krasořečnictví,, nebuď rozvláčný
ý ani všetečný!
ý … Lidé se rádi
uchylují v zátiší venkova nebo přímoří nebo hor; … Každé takové
přání je však svrchovaně zpozdilé: vždyť přece kdykoli se ti zachce,
můžeš se uchýlit – v sebe sama! Není zajisté ve světě klidnějšího
a nerušenějšího útulku pro člověka nežli jeho vlastní duše, zejména
má-li ve svém nitru takové statky, že bedlivější náhlé hnutí v ně
přivozuje ihned duševní pohodu… a proto …především se ničím
nerozptyluj
p y j a nerozčiluj,
j, nýbrž zcela nezávislý myšlením dívej se na
svět vnější jako muž, jako člověk, jako občan, jako smrtelný tvor.
Z těch pak zásad, k nimž musíš přihlížet, zvláště měj pohotově tyto
dvě: předně, že svět vnější nemůže zasahovat v tvou duši, jelikož
trvá mimo ni v nehybném klidu, a že tudíž jakýkoli tvůj nepokoj
vyvěrá jedině z představ v tobě samém; za druhé že všecko, co teď
kolem sebe vidíš, co nevidět se přemění a dále už nebude; a kolik
všelijakých přeměn už jsi sám zažil, měj stále a stále na mysli!
Vesmír, pouhá přeměna; život pouhá představa! …Příroda je nucena
jednat v zájmu vesmírného celku právě a jen tak a tak… Čas jest
něco jako řeka událostí a dravý proud: sotvaže co zahlédneme, už
to uchvátí a už zase přináší věc jinou, záhy však také tuto odplaví…
2.0.3
Císař Marcus Aurelius.
kapitolské náměstí.
Buď jako skalní útes, o nějž se tříští vlna za vlnou; útes však
nepovoluje a bouře vln kol něho usíná… „„Jaké neštěstí,, že se
mi tohle p
přihodilo!“ Nikoliv takto,, jjako spíše:
p
„„Jaké štěstí,, že
nepodléhám
p
zármutku,, ač se mi tohle p
přihodilo a že se nedávám
zdrtit p
přítomností ani p
poděsit budoucností! Vždyť
y každému p
přece
bylo
y by
y se mohlo p
přihodit p
právě totéž ale bez zármutku nebyl
y
by
y to snášel každý!
ý Proč bych
y tedy
y oné p
příhodě říkal „neštěstí“
„
a nemluvil ve svém případě
p p
raději
j o štěstí?! Lze vůbec nazývat
ý
lidským
ý „„neštěstím“,, co není překážkou
p
přirozenosti
p
lidské?
… A zdá se i snad překážkou lidské přirozenosti, co není proti
požadavkům této přirozenosti? Jaké jsou to však požadavky
víš dobře! Nuže brání ti snad ona tvá životní příhoda v skutcích
spravedlnosti, šlechetnosti, sebekázně, rozvážnosti, obezřelé
soudnosti, bezelstnosti, nezávislého myšlení a v ostatních
ctnostech, jichž úhrnem se dostává lidské přirozenosti její patřičné
ceny? Nezapomínej tudíž se řídit při všem, co tě navádí k zármutku,
tímto základním poznatkem: Ta či ona příhoda není neštěstí;
naopak, je štěstí, snášíš-li ji statečně.
…Stále si uvědomuj, kolik už zemřelo lékařů, kteří se nad
leckterým nemocným starostlivě chmuřili, kolik astrologů
g , kteří
s okázalou důležitostí předpověděli jiným smrt, kolik filozofů, kteří
stero názorů rozvinuli o smrti a nesmrtelnosti, kolik chrabrých
ý reků,
kteří spousty lidu pobili, kolik tyranů
y
, kteří s úžasnou zpupností
(jako by ani sami neměli zemřít) zneužili své moci nad životy
poddaných, kolik,
k abych tak řekl, „j
„jest mrtvo“ celých
ý městt, jako
Helike, Pompeje, Herkulaneum a nesčetná jiná! Pak prober řadu
svých známých, jednoho po druhém: ten doprovodil onoho, načež
sám „odešel“, jiný zase jiného a to vše tak záhy za sebou! Slovem,,
stále a stále si uvědomujj dočasnost a bezcennost všeho lidského:
včera ještě
j
zárodek,, a už zítra mrtvola nebo p
popel!
p ! A proto prožívej
onen mžik času ve shodě s přírodou a rozluč se se světem v dobré
vůli, asi jako zralý plod olivový, jenž odpadávaje blahořečí matce
přírodě a děkuje stromu, jenž ho zplodil!
… Neustále si uvědomuj výrok Hérakleitův, že jest „smrtí“ pro
zemi, změní-li se ve vodu, smrtí pro vodu, změní-li se ve vzduch,
smrtí pro vzduch, změní-li se v oheň, a také naopak. Dále si
uvědom, jak leckterý člověk dobře ani neví, kam si vlastně namířil,
jakož i to, jak často se lidé ocitají v rozporu s rozumem, s nímž jsou
v nepřetržitém styku, a jak se jim potom všechny příhody, denně je
potkávající, zdávají cizí; konečně měj na paměti, že nemáme jednat
a mluvit jako ve spaní, neboť také tehdy „se nám zdá“, že jednáme
a mluvíme, a rovněž tak jako děti, říkající: Zůstaneme při rozumu
rodičů.
2.0.3
Císař Marcus Aurelius.
Mramor. Britské muzeum.
… Kdyby ti kdo z bohů oznámil: „Zítra nebo nejdéle pozítří
zemřeš“, pak bys nepokládal za zvláštní výhodu zemřít spíše až
pozítří než zítra, leda že bys byl svrchovaný zbabělec: neboť jaký
tu časový rozdíl?! Stejně tedy nepokládej za žádnou výhodu zemřít
spíše až po mnoha letech než už zítra!
… Hippokrates vyléčil spoustu nemocí, sám však nakonec
onemocněl a zemřel. Chaldeové spoustě lidí předpověděli smrt,
sami však později také neušli souzenému osudu. Alexandr,
Pompeius a Gaius Caesar tolikrát vyvrátili z kořen celá města
a v bitevních řadách pobili myriady jezdců i pěších, sami však
se nakonec také rozloučili se světem. Herakleitos, když se tolik
nahloubal o zániku vesmíru ohněm, dostal vodnatelnost a zemřel
na celém těle natřen hnojem. Demokrita zahubil hmyz, Sokrata jiný
„hmyz“. Proč tohle uvádím? Vstoupil’s
p
na loď,, p
plul jjsi,, vystup!
y
p
a/
b/
2.0.4
a/ Googlemaps: Lokalita
průchodu bývalého
Bethovenova domu ve Vídni.
b/ Streetview: Lobkovický palác
na Pražském Hradě. Zde je
uchovávána kadeř Ludwiga
van Bethovena.
c/ Záběr z filmu Beethovenovy
vlasy. Beethovena ztvárnil
český herec Vladimír Hauser.
c/
„Vídeňský patolog Christian Reiter tvrdí, že to byl skladatelův lékař, který jej nechtěně předávkoval olovem... Soudní znalec Christian Reiter po několikaměsíční
usilovné práci s Beethovenovými vlasy za použití metody CSI (Carotid stenosis index) přináší nové objevy. Laserovým paprskem lze získat z jednoho milimetru okolo
50 detailních měření. Vlasy rostou v průměru 0,3 až 0,4 milimetry za den a jsou
vlastně biologickou časomírou. Ukládá se v nich mnoho látek, které jsou rozpuštěny v krvi. Při posledním výzkumu byly použity dva vlasy, – jeden dlouhý 4 a druhý
9,3 cm – které dokumentují přibližně 120 respektive 267 dní Beethovenova života.
Vědci podle analýzy publikované v Beethoven Journal zjistili, že se v posledních
111 dnech skladatelova života zvýšila koncentrace olova pokaždé, když byl ošetřen
svým lékařem Andreasem Wawruchem.“
Libor Nováček:Soudní znalec: Lékař zabil Beethovena.
Hospodářské noviny 30. 8. 2007.
2.0.4.1
I laskavému čtenáři je už tedy známo, že Vídeň byla na konci 19. století
zvláštní město. Samostatnou kapitolou pak byl v této době vztah
města a jeho obyvatel k hudbě. Předtím tady vznikl vídeňský valčík,
žil zde fenomenální Mozart, autor Uherských tanců Brahms nebo
revolucionářský inovátor Beethoven.
A pro všechny autory rychlých řešení není marné si připomenout,
že i úspory na nepravých místech mají dlouhou tradici. Bezdětný starý
mládenec, císař Josef II., například rozhodl, že dřevo se dá uspořit tím,
že se nebožtíci budou pohřbívat ve výklopných rakvích v plátěných
pytlech. A že kopat samostatné hroby je v osvícenské době nějaký
zastaralý katolický přežitek. Kde leží kosti skladatele jménem Vlkochod
Bohumilý se tedy bez analýzy DNA přesně neví, protože skladatel Mozart
byl uložen v hromadném hrobu v plátěném pytli zasypaném vápnem.
Naopak, kde zemřel a kam byl po smrti uložen tou dobou již zcela
hluchý Ludwig, skladatel jedné jediné, ne moc úspěšné opery, devíti
symfonií, z jedné z nichž byla převzata i hymna Evropské unie,
a klavírních kusů pro všechny úrovně mistrovství hráčů, tedy, kde
zemřel sám velký Beethoven, se ví docela dobře.
Do domu, kde zemřel velký Beethoven, jednoho dne roku 1904
přišel jistý Otto Weininger, čerstvý doktor Vídeňské univerzity.
Doktorát dostal za práci, v níž zkoumal vztah „mužského a ženského
rodu“ k „tvořivosti, genialitě a lidské sexualitě“. Kniha se jmenoval
Rod a charakter (Geschlecht und Charakter, 1904). Prohlásil, že
v knize vyjádřil své veškeré poznání a všechny názory. Kniha byla
dle něj nepochopena, tak šel do průjezdu tohoto domu a vlastní
rukou se sprovodil ze světa. Netřeba dodávat, jaký ohlas to asi
v měšťácké Vídni vyvolalo. Je však třeba zmínit, co jistý Adolf Hitler
na Weinigerovu adresu opakovaně ve 20. a 30. letech pronášel:
Weininger byl jediný Žid, který si zaslouží můj respekt a jeho příklad
je hodný následování.
Zanechme neúspěšné adepty o studium malířské akademie
Vídeňanům a řekněme si, co se stalo s kuriozní vídeňskou hudební
relikvií. Na úmrtním loži odstřihl Beethovenovi mladý hudebník
Ferdinand Hiller kadeř vlasů. Diváci snímku „Beethovenovy vlasy“,
který se stal vítězem filmového televizního festivalu Zlatá Praha 2005,
tak mohli být svědky nejen pohnuté historie beethovenovské relikvie,
ale i lékařských výzkumů, které odhalují příčinu Beethovenovy
choroby i smrti. Že jsou Beethovenovy vlasy na Pražském hradě
v Lobkovickém paláci spolu s rukopisnou partiturou jeho 5. symfonie
nebo Mozartovy Malé noční hudby, si ovšem rakouští turisté musejí
pracně zjišťovat.
Na závěr této kapitoly nechť si čtenář zodpoví následující zásadní
quizzovou otázku: Co dělal Beethoven po smrti, když přestal skládat?
Začal se rozkládat.
a/
b/
2.0.5.
a/ Aeiou, stříbrná rakouská mince, 1980
b/ Aeiou, kostel svatého Ruprechta, Vídeň.
2.0.5
Je známo, že předposlední rakouský císař František Josef I. vládl
dlouhých 68 let. Také se ví, že přípravy na 70. výročí oslav jeho
nástupu na trůn se staly základní dějovou linkou mistrovského
románu v Brně narozeného spisovatele Roberta Musila s názvem
Muž bez vlastností.
Laskavému čtenáři je také jasné, že to je právě tento vladař, kvůli
kterému Ludwig Wittgenstein i se svými bratry nasazoval svůj život
na bojištích I. světové války.
Připomeňme si, jak vypadaly poslední chvíle pobytu těla
Františka Josefa na našem světě před trvalým uložením do
Kapucínské krypty.
Ještě jeho otci, arcivévodovi Franzi Karlovi, který zemřel roku
1878, se dostalo cti mít trojnásobný pohřeb. Mezi lety 1637–1878
byly totiž tělo, vnitřnosti a srdce zesnulých Habsburků pohřbívány
odděleně na třech různých místech. Tělo bylo uloženo v Kapucínské
hrobce, srdce v kostele Augustiniánů a vnitřnosti v katedrálním
dómu svatého Štěpána, tedy nejdůležitějším kostele RakouskaUherska. Takové uspořádání má zcela prostý původ: každý ze
jmenovaných kostelů usiloval o to, aby byl místem posledního
odpočinku Habsburků.
Filozofie je činnost, která mění nejenom ducha, ale i tělo.
Podívejme se tedy na místo, kam bylo tělo Františka Josefa I.
uloženo, podrobněji. Rituál uložení těla do rodinné hrobky se
v průběhu staletí ustálil na následující podobě:
„Když došel pohřební průvod se zesnulým ke Kapucínské hrobce
a dorazil k bráně, muž v čele průvodu na ni zaklepal. Za bránou se
ozvalo:
„Kdo žádá o vstup?“
„Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo N. N., z Boží
vůle císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský,
dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský;
král jeruzalémský; arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský
a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štyrský, korutanský,
kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě
moravský; vévoda horno a dolnoslezský, modenský, parmský,
piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský,
furlanský, dubrovnický a zadarský; knížecí hrabě habsburský,
tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský
a brixenský; markrabě horno – a dolnolužický a istrijský; hrabě
hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský; pán terstský,
kotorský a na Slovinském Krajišti; velkovévoda srbský, František
Josef I.“
„Toho neznám,“ odpověděl mnich.
Muž poté zaklepal znovu a na stejnou otázku odpověděl
zkráceným titulem zesnulého.
„Císař římský, král uherský a vévoda rakouský František Josef I.“
„Toho neznám,“ odpověděl mnich a zabouchl.
Vůdce průvodu zaklepal potřetí a nyní na tutéž otázku odpověděl:
„František Josef Karel, kajícný hříšník.“
Na to mnich odvětil: „Toho znám,“ a vpustil průvod dovnitř.
Běžný návštěvník se tedy může za 4 eura vydat na prohlídku místa
posledního odpočinku Habsburských panovníků a všimne si
zajímavé dekorace: motivem výzdoby číslo jedna je opakující se
kombinace pěti krátkých samohlásek: aeiou. Pokud by se tak jako
autor této publikace laskavý čtenář rozhodl zeptat se průvodce, co
tento ornament znamená, dostalo by se mu odpovědi. Znamená to
Austria Erit In Orbe Ultima! Rakousko potrvá do skončení světa! Není
mnoho věcí, na kterých se národy monarchie shodly, ale samohlásky
„AEIOU“ jistě mezi ně patřily. My se také shodneme na tom, že válka
před sto lety byla opravdu hrozivá. A že za čtyři a půl století po
jeho vzniku se rozpadlo rakouské císařství i s habsburským rodem
a rakouská říše přestala být roku 1918 věčná.
Jak se tyto samohlásky do rakouského oficiálního sloganu dostaly?
V letech 1415–1493 žil vladař jménem Fridrich III. Habsburský.
Žil tedy v době, kdy Kolumbus poprvé připlul do Ameriky. Jeho
vláda trvala celkem 53 let. Už samo číslování jeho jména ukazuje
politické prostředí – jako rakouský vévoda má pořadové číslo V.,
jako korunovaný římský král má v pořadí IV., a jako císař Svaté říše
římské pořadí III. Historické publikace se shodují, že se mu protivilo
válečnické řemeslo i lov, oblíbené to zábavy přemnoha panovníků.
Zajímal se o astronomii, drahokamy, okultní vědy či zahradničení.
Jeho politika se nevyznačovala razancí, ale spíše trpělivostí
a vytvalostí. Někdy bývá za největší „zásluhu“ Fridricha III. označován
fakt, že dokázal přežít své politické protivníky i spojence, a je pravdou,
že jejich smrt pomohla vyřešit mnohé z císařových problémů. Ve Vídni
nepobýval rád, dával přednost Vídeňskému Novému Městu nebo
Linci, kde také ve věku 78 let zemřel. Krátce před smrtí byla císaři
amputována noha.
Nechme o tom promluvit autora klasické 300-stránkové
velkonákladové příručky boje proti katolickému tmářství pomocí
ateistické osvěty Radovana Krátkého, která se jmenuje TMA.
(Radovan Krátký: Tajuplnosti, mámidla a kejkle, SNKL, Praha 1964,
s. 270–272.):
Fridrich III. …měl rád kromě vládnutí také magii a astrologii.
Traduje se, že za ním jednou přišel na audienci chytrák, který si
položil otázku: Císař peníze má, já ne, co kdybych se pokusil s tím
něco udělat? Mnozí si již lámali hlavu, co značí samohlásky AEIOU,
řekl ten výlupek moudrosti. Všichni do jednoho se však mýlili.
Austria Erit In Orbe Ultima!
Rakousko potrvá do skončení světa! Později vznikl ještě jeden
výklad: Austriae Est Imperare Orbi Universo. Rakousku ještě
předurčeno poroučet celému světu. Celý habsburský císařský dům
ozdobil se těmito písmeny. Na věčnou paměť dal císař Fridrich
napsat významné AEIOU i do císařské hrobky ve Vídni a tím
proroctví dovršil.
Za čtyři a půl století po jeho vzniku se rozpadlo se však rakouské
císařství i s habsburským rodem a rakouská říše přestala být roku
1918 věčná. AEIOU…
Že se tato skupina samohlásek těšila obecné vážnosti, dokládají
i verše Johanna Gabriela Seidla ze čtvrté sloky tehdejší rakouské
hymny: Heil dem Kaiser, Heil dem Lande: Österreich wird ewig
steh’n!! (Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří / říš rakouská
nepomine
p
, sláva vlasti, císaři!) Autor naší wittgensteinovské
publikace může čtenáři dosvědčit, že shlédnul na televizní
obrazovce uložení těla císařovny Zity, za niž Ludwig Wittgenstein
během první světové války bojoval, do Kapucínské krypty l. p. 1989.
Posledními zde pohřbenými Habsburky jsou Otto von Habsburg
(1912–2011), syn posledního rakouského císaře a českého
krále Karla I., a jeho žena Regina (1925–2010). Když Otto roku
2011 zemřel, glosovali to během obřadu přítomní slovy, že zemřel
poslední ústavní představitel Rakouského císařství.
Latiník může dodat k originálnímu Österreich wird ewig sein také
Austria Erit In Orbe Ultima nebo Es ist Österreich bestimmt, die
Welt zu beherrschen Austriae Est Imperare Orbi Universo
Skromně připomeňme, že oficiální státní slogan rakouských císařů
má i další uplatnění: rakouská národní knihovna jej ve svém
katalogu používá jako Annotable Elektronic Interactive Oesterreich
Universal Information System. Absolventi amerických univerzit jej
znají jako Achieving Excellence in Our University. A že nejenom
autor této publikace o rodině autora Traktátu logicko-filozofického
odlehčuje jednu z věcí, na které se obyvatelé rakouské říše shodli,
na závěr si podívejme na humorné zneužívání interpretace:
Herec, spisovatel a kabaretiér Willy Lorenz je autorem Allen
Ernstes ist Österreich unersetzlich! (Ve vší vážnosti: Rakousko je
nenahraditelné!)
– Základní rakouská otázka tedy zněla: „In welcher
österreichischen Stadt kommen alle Vokale in ihrer richtigen
Reihenfolge vor?” Lösung: Leoben (steirisch: „La-e-i-o-ubn”) (vom
Verfasser aufgeschnappt). (Do kterého rakouského města přišly
všechny samohlásky v jejich správném pořadí nejdřív?) Řešení:
Do rakouského města poblíž semmeringského průsmyku jménem
Leoben, protože se toto jméno ve štýrském dialektu vyslovuje “Lae-i-o-ubn”. Bonmot z Vojenské akademie (1911): Aerarisches Essen
ist oft ungenießbar. (Erární jídlo je často nepoživatelné.)
2.1.
Společné foto Adolf
a Ludwig, detail.
zdroj:
Bundesstaatsarchiv
Bonn.
2.1
Byl Hitler blbý?
Je známo, že LW se narodil ve stejném měsíci a ve stejném roce
jako Adolf Hitler. Dokonce ve stejnou dobu chodili do stejné střední
školy v Linci.
Avšak do stejné třídy spolu nechodili. Tedy, není známo, zda
a kdy by to tak bylo. Rozdíl mezi nimi byl dokonce 2 ročníky, takže
každý z nich měl třídu na jiném patře.
A proč? Protože ačkoli byli stejně staří, Ludwig byl v páté třídě
a Adolf ve třetí. Hitler byl zaostalejší a propadnul, zatímco bystrý
žáček Ludwig jeden ročník přeskočil.
PS: Rozhodně však není možné tvrdit, že smrt LW 29. dubna 1951
byla připomínkou posvatebního odchodu ze světa vlastní rukou
Adolfa a Evy 29. dubna šest let předtím v berlínském bunkru.
Pro milovníky konspiračních teorií: Adolf chodil do této školy
v letech 1900–1904, jak je možné se přesvědčit v každé z jeho
biografií (McGuinness, s. 51 a dál, Monk, s. 31 a dál). Mohli se
potkat jen ve školním roce 1903/04 (errata Monk: má 1904/1905),
protože Hitler pak musel školu pro nedostatečný prospěch na
podzim roku 1905 opustit. Wittgenstein byl ve škole 3 roky
– v letech 1903–1906. Hitler nastoupil 17. září 1900 a v roce 1901 od
podzimu opakoval první ročník.
Zámek Duino, Vídeňská technická univerzita.
2.1.8
Dům
ům rodiny Wittgensteinů
2.1.7
Je známo, že co bylo, bylo a už není, a že sebevražda je vražda jako
každá jiná, někoho bere a ostatním kazí vzduch.
Také je známo, že ve Vídni se na přelomu 19. a 20. století
děly zajímavé věci nejenom na poli výzkumu sexuálních pudů
a progresivního umění, ale také rakouská věda doháněla své
francouzské, anglické a velkoněmecké vzory. Jméno Ernesta
Macha si jistě zapamatoval každý cestující nadzvukových letounů
Concorde či Tu-144.
Jiným vědeckým velikánem byl teoretický fyzik Ludwig
Boltzmann. Tento profesor Technické univerzity učil v budově
vídeňské techniky hned vedle kostela sv. Karla na rohu Argentinské
ulice. Té Argentinské ulice, kde bylo o pár domů dál sídlo
vídeňských Rothschildů a opodál na druhé straně ulice také dům
rodiny Wittgensteinů. Do přírodních věd Boltzmann vnesl postupy
z matematické statistiky. Ludwig jakožto absolvent linecké reálky
nemohl počítat s přijetím na Vídeňskou univerzitu, protože k tomu
by byla zapotřebí maturita z gymnázia všeobecného. Chystal se
tedy od září 1906 vstoupit přes ulici na Technickou univerzitu na
studia právě u Ludwiga Boltzmanna.
Ten však v létě onoho roku spáchal sebevraždu na břehu
Jaderského moře na útesech u obce a zámku jménem Duino.
Ludwigovy plány tím byly narušeny a nakonec ho tato událost
nepřímo dovedla na studia do Berlína – Charlottenburgu. Berlín
pro něj byla přestupní stanice, ale pro jeho staršího bratra Rudiho
znamenal v roce 1904 konečnou, jak si ukážeme v jiné části naší
knihy.
Rozlučme se tedy se smutným osudem profesora Boltzmanna
poznamenáním, že zatímco ve vědě se jeho statistické postupy
ujaly a jeho odkaz žije, v běžném lidském životě se postupy
statistiky omezují pohříchu na tvrzení typu:
Pravděpodobnost, že panty u domovních dveří budou skřípat, je
přímo úměrná tomu, jak pozdě přijdeš domů…
Nebo:
Je vědecky nemožné, aby pršelo, pokud jsme si sebou vzali
deštník.
2.1.8
Je známo, že přelkep je překlep a ve vytištěných knihách to nemá
co dělat, od toho je keroktor. Rychločtení, špatná typografická
úprava a podobné nešvary, o šlendriánu nemluvě, ničí čtenářské
zážitky těm z lidí, kteří jsou ještě ochotni strávit dlouhý čas tak
nezajímavou činností jako čtení slov samotářských cizích lidí.
Přesto si na tomto místě autor dovolí odbočit od hlavního tématu
naší knihy:
V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo,
že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby
blyy pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe
být totánlí sěms a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že
ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé,
že?
a/
2.1.9
Obálka prvního dne:
a/ Model atomu.
b/ Neils Bohr.
b/
2.1.9
Největší doposud nezodpovězenou otázkou k pseudodiskusím pro
dospělé osoby obou pohlaví je, zda na velikosti záleží či nezáleží.
Naopak, na požadavku nejnižší hmotnosti panuje na počátku
nového tisíciletí v takovýchto diskusích překvapivě shoda.
Je také známo, že Niels Bohr byl dánský fyzik, který přišel s teorií,
jakže to vlastně vypadá základní součástka hmoty, atom. Také
se ví, že již jako mladý dánský vědec byl odeslán na stipendium
do prestižní Cavendishovy laboratoře v Cambridge. Tam působil
sir Thomson, jeden z nejnadanějších učitelů fyziky moderní éry.
Celkem sedm jeho studentů obdrželo Nobelovu cenu za fyziku
a jeden z nich byl dokonce jeho vlastní syn.
Dále je známo, že N. Bohr na tomto prestižním pracovišti
vydržel tři měsíce a pak se přesunul do Manchesteru, protože na
tamní víceméně technické univerzitě, centru teorie evropského
strojírentví, působil jistý lord Rutherford, tedy ten, jenž model
atomu vynalezl. O Lordu Rutherfordovi například Encyclopæedia
Brittanica píše, že šlo o největšího experimentátora od dob
Faradaye. Nobelovu cenu za objev atomového jádra však nezískal.
Nobelovu cenu získal za objev, že se alfa (sic!) částice uvolňují
z atomu hélia. Jeho modelu atomu se říkalo planetární model,
protože Rutherford tvrdil, že kolem jádra obíhají elektrony podobně,
jako planety obíhají kolem našeho Slunce.
N. Bohr dal atomům atomové číslo (dnes říkáme protonové).
Tedy, že je nějaké atomové jádro s protonem a kolem něj jsou
„obíhající“ elektrony. Vlastnosti atomu jsou jednoduché, platí
kdekoli ve vesmíru, v Cavendishově laboratoři stejně tak jako ve
sportovní hale ve městě Kladno: má tolik záporných elektronů, kolik
dokáže kladně nabité jádro udržet. Chemické vlastnosti atomů tedy
neudává jejich hmotnost, ale jen a pouze velikost náboje kladného
jádra a počet záporně nabitých elektronů. Od té doby doplňujem
proslulou Mendělejevovu tabulku periodických prvků proto o jednu
další charakteristiku: počet jaderných nábojů se od jednoho
prvku k druhému zvětšuje vždy pouze o jeden. Z dalších myšlenek
připomeňme Bohrův objev, že radioaktivní rozpady alfa a beta,
při kterých se rodí nové prvky, řídí jádra atomů. Pro naši potřebu
si zapamatujeme, že u atomů na hmotnosti zas tolik nesejde a na
velikosti náboje záleží.
Během druhé světové války byl za dramatických okolností
převezen v bombovnici letadla britské tajné služby, přičemž málem
zahynul. Na straně spojenců se zapojil jako platný člen týmu
v Projektu Manhattan, vývoji atomové bomby. Také se jako první
pokusil u Roosvelta, Churchilla, Einsteina i světové veřejnosti
dosáhnout mezinárodní kontroly atomových zbraní.
Když Ludwig Wittgenstein o dva roky později odjížděl z Berlína
na studia do Manchesteru, fyzika zde tedy byla na nejvyšší světové
úrovni.
Jak se stal Ludwig filozofem? Co dělal syn majitele největší
evropské továrny na ocel do hřídelí pro letecké motory
v Manchesteru? Co dalšího vedlo budoucího filozofa k této volbě
a proč se v prvním destiletí 20. století věnoval matematické části
teorie konstrukce letadel? Nabízí se hypotéza, že pokud se strojírna
továrny na výrobu nástrojové ocele pojmenovaná ve městě jménem
Kladno stala v roce 1909 největším výrobcem leteckých hřídelí,
jablko nemuselo padnout daleko od stromu.
Další pohyb ve vzdělání našeho protagonisty směrem ze
strojírenského Manchestru do centra atomismu logického směrem
ke cambridgeskému pracovišti jiného lorda, Bertranda Russella,
necháme v tuto chvíli bez komentáře.
a/
b/
2.2
a/ Výbuch první sovětské atomové bomby.
b/ Cambridgská pětka: Kim Philby, Donald
Maclean, Anthony Blunt, Guy Burgess
a John Caimcross.
2.2
Je známo, že největším úspěchem sovětských špionů bylo obstarání
kompletních plánů na atomovou bombu. Méně známo už je, že
sovětští agenti, jako například popravení manželé Rosenbergovi, sice
dodávali přísně tajné a velmi důležité strategické informace, ale na
postavení atomové bomby to samo o sobě nestačilo.
Ještě v 90. letech se věřilo a v seriozních historických publikacích
uvádělo, že o rok či dva vývoj sovětské atomové bomby urychlily
informace dodané Klausem Fuchsem, krycí jméno Charles, fyzikem
německého původu s britským občanstvím. Jako přesvědčený
komunista již roku 1940 Sovětům nabídl spolupráci. Když se jej na
londýnské schůzce 27. září 1947 důstojník NKVD Alexander FeklisovEugene zeptal na otázky vypracované sovětskými vědci, odpověděl:
Ano, na všechny otázky znám odpovědi. Fuchs aka Charles pak
několik měsíců nosil stovky stran dokumentace a vypracoval
důkladné odpovědi.
Ano, Stalin však od jiné ze svých špionských buněk obdržel
kompletní projektovou dokumentaci na atomovou bombu a akademik
Kurčatov byl nucen přerušit konstruování bomby sovětské
provenience a smontovat a úspěšně odzkoušet bombu dle těchto
výkresů. Sovětští odborníci ji označovali krycím jménem Pěrvaja
molnija, tedy První blesk. Američtí analytici této bombě dokonce
familérně říkali podle Stalinova křestního jména Joe 1. Bohužel,
nejednalo se o Fuchsovu dokumentaci k bombě americké, ale
kompletní dokumentaci, kterou sestavili Britové pro bombu svou.
Fuchsovy zprávy, jež manželé Rosenbergovi zaplatili svými životy,
však alespoň výraznou měrou přispěly k počátku vývoje sovětské
bomby vodíkové.
Plány na první bombu Stalinovi odeslala jedna malá, ale vysoce
efektivní špionážní buňka. Český překladatel knihy Mitrochinův
archiv ji poněkud nepřesně označuje jako „Velká pětka“, The Great
Five, ale celý západní svět ji zná jako skupinu pěti cambridgských
absolventů, Cambridge Five, a to i přesto, že na Cambridge nějakou
dobu ve třicátých letech studovali pouze 4 z 5 členů buňky. Ano,
někteří si z Oxfordu pouze odskočili na stáž na Cambridge a pak
dostudovali na své alma mater. Pokud by si laskavý čtenář myslel, že
autor této knihy je poněkud paranoidní, tak historici mohou napočítat
cca 6000 kopií různých dokumentů, které tato špionážní skupina
dodala na téma výroba atomové bomby.
Dlouhá léta, prakticky až do konce studené války, panovalo
podezření, zda členem buňky nebyl i LW.
Je známo, že na oficiální poštovní známku se jen tak někdo
nedostane. O to víc to platilo o známkách sovětských. Pomineme-li
olizování známek…
2.2
Známka sovětské
pošty: Kim Philby.
Přesto se tam řídící důstojník Wittgensteinových studentů
se tam ocitl. Sice až za Gorbačova, ale ocitl. Jmenoval se Kim
Philby. Jak už to v komplikovaných příbězích bývá, zrovna
on Wittgensteinovým studentem nebyl a s Wittgensteinem se
pravděpodobně moc neznal. Narozdíl od zbývajících členů buňky…
Na Trinity College studoval od roku 1929 historii. Jméno Kim je
přezdívka, kterou mu v dětství dal jeho otec, průzkumník a britský
imperiální kolonista v Indii, podle hrdiny z knihy Rudyarda Kiplinga.
S Rudyardem se jeho otec samozřejmě osobně znal. Někteří ze
čtenářů jistě znají populární hru na trénink paměti nazývanou
Kimova hra. Jiní zase znají Kima z Knihy džunglí. Domácké jméno
tedy dostal budoucí špion podle tohoto Kima.
Tento dobrodruh, jehož osud si v ničem nezadá s osudy špionů
z románů Grahama Greena nebo Iana Flemminga, nakonec za
dramatických okolností počátkem 60. let přes rezidenturu na
Blízkém východě prchnul do SSSR. Netřeba k tomu dodávat, že se
s autorem Jamese Bonda Ianem Flemmingem pracovně setkával
v jedné kanceláři. Další z této buňky byl Donald McLean. Bydlel
v době svých studií na stejné chodbě, byl přímým sousedem
L. Wittgensteina a byl také členem univerzitního spolku Apoštolů.
Jako britský diplomat ve Washingtonu například organizoval první
schůzku Rooswelta s Churchillem, na níž se domluvila spolupráce
na koordinaci atomového výzkumu a projektu Manhattan.
Mlčení archivů tajných služeb je samozřejmě jasné. Důvodem,
proč bylo nutné připomenout si tento komplikovaný příběh plný
naprosto neuvěřitelných superlativů, je jiný: Po útěku Philbyho
a dalších do SSSR probíhala ve Velké Británii různá šetření a hledal
se chybějící „5. muž“ z cambridgské pětky. Až do předsednictví
Margharet Thatcherové parlamentní komisi pro vyšetřování byl –
a to i v britských médiích – podezřelým Ludwig Wittgenstein. Ten
byl již bezpečně čtvrtstoletí mrtvý a mrtví nemohou mluvit. Komise
pod vedením Železné lady však zamířila lepším směrem – směrem
k oficiálnímu kurátorovi uměleckých sbírek jeho Veličenstva
a později i Jejího Veličenstva Alžběty II. – a spolupráce Ludwiga
Wittgensteina s KGB tím byla konečně vyvrácena.
a/
b/
L.W.
2.3
a/ Adolf a Ludwig detail.
b/ Adolf a Ludwig – celek.
Zdroj fotografie:
Bundesstaatsarchiv Bonn.
A.H.
2.3
Je známo, že existují lidé, kterým není možné věřit ani pozdrav,
respektive nos mezi očima. Přesto se objevila tato famózní fotografie.
Je na ní vidět Adolf a Ludwig. Svého času světový popírač holocaustu
č. 2, Kimberley McCornish publikoval ve svém konspiračním
majstrštyku fotografii.
Kimberley McCornish není objevitelem této fotografie. Dokonce
i současná rakouská historička č. 1 Brigitte Hamannová se zaměřením na
Vídeň před 1. světovou válkou říká, že na fotografii je opravdu Adolf Hitler.
A autorka monografie Hitlerova Vídeň by měla být přece jen spolehlivější
zdroj než nějaký profesionální popírač holocaustu.
McCornish si dal práci a dohledal vše, co rodina LW podnikala na poli
politickém. Zjistil, že finanční policista Alois Hitler, neboli Adolfův otec,
odebíral noviny, do nichž přispíval svými názory otec L. Wittgensteina.
Že učitel na fotografii je opravdu ten samý nacionalista, který je
zmiňován v Mein Kampfu, apod. Na základě toho prohlásí, že se AH
a LW znali, poté začne konstruovat „brilantní“ vědeckou teorii:
1 > Roku 1812 se na porážce Napoleona během ruského tažení
podílel i kníže Wittgenstein, rozuměj kníže Zu Sayn Wittgenstein,
z jehož panství odešel i židovský pradědeček s prapradědečkem
L. Wittgensteina a na základě čehož si vybrali nebo jim bylo
přiděleno jméno jejich panstva. Wittgenstein se v roce 1935
ubytoval v Lenigradu/Petěrburgu ve stejném hotelu, jako 113
let předtím bydlel jeho poloviční jmenovec. Protižidovské
Norimberské rasové zákony zahrnují zpětně tři generace Židů
právě kvůli rodině Wittgensteinových, protože Hitlerův otec četl
noviny, kam přispíval i průmyslník Karl Wittgenstein.
2 > Skupina britských agentů známá jako „Cambridge Five“, Velká
pětka, byla naverbována v době cambridgského působení
Ludwiga Wittgensteina a jeden z jejích členů měl kolejní byt na
stejném patře koleje jako náš filozof.
3 > Homosexuál Alan Turing přístrojem „Bomba“, konstrukcí
počítače a prolomením kódovacího zařízení Enigma výrazně
přispěl k porážce nacistického Německa.
4 > Protože se i po prozrazení archivů stále průkazně nepodařilo
identifikovat „pátého“ člena buňky, navíc vše řídil agent KGB,
k tomu to musel být někdo plný důvtipu a inteligence, takže
agentem nebyl nikdo jiný než Ludwig Wittgenstein.
5 > Wittgensteinova koncepce jazykových her z období
Filozofických zkoumání je socialistická teorie vlastnictví jazyka.
Hamannová ve svém vyjádření nazvaném „Indiana Jones
z Lince“ jenom skromně dodává, že ten chlapec na fotografii je
sice Ludwigovi podobný, ale že LW v dané době do této školy
nechodil a fotografie pochází z dřívější doby, než McCornish
uvádí.
2.4
Univerzita v Kazani.
Jejím nejznámějším
studentem byl spisovatel
Lev Nikolajevič Tolstoj.
2.4
Jestliže už můžeme považovat za prokazatelné, že se mezi studenty
pohybovali úspěšní agenti KGB, nemůžeme mlčet o tom, že LW
v roce 1935 uvažoval o působení na sovětských vysokých školách.
Je známo, že „od roku 1929 až do konce života žil Wittgenstein
– s několika přestávkami – v Anglii“. Když se po „anšlusu“ musel
vzdát rakouského pasu a měl na výběr mezi německým a britským
občanstvím, stal se britským státním příslušníkem. Ale, obecně
řečeno, si na anglickém způsobu života nezakládal a nesnášel
akademické ovzduší v Cambridge. Když v roce 1935 vypršelo
jeho členství v Trinity College, měl v plánu usadit se v Sovětském
svazu. Spolu s jedním přítelem navštívil tuto krajinu a podle
všeho byl s touto návštěvou spokojen. Kvůli vyostření politických
poměrů v Rusku v polovině 30. let však z jeho plánů nebylo nic.
Wittgenstein tedy zůstal v Cambridge až do konce roku 1935/36.
Potom téměř rok strávil na své chatě v Norsku. Tehdy začal psát
svou druhou knihu Filozofická zkoumání. V roce 1937 se vrátil do
Cambridge, kde o dva roky později převzal po Moorovi katedru
filozofie.“
2.5
Představte si, že se studenti homosexuálního / bisexuálního
kroužku z vaší školy stanou nejúspěšnějšími špiony všech dob,
když úspěšně seženou plány atomové bomby a doručí je Stalinovi.
Představte si, že těsně před koncem studené války člen jejich
buňky stihne vyjít na sovětské poštovní známce. Představte si, že
tito špioni pracovali se samotným autorem knih o Jamesi Bondovi.
a/
b/
c/
2.5.9.9
a/ Cambridge trinity
b/ Trinity college
c/ Frank Ramsey
d/ Wren library
Trinity college
2.5.9.9
O filozofech se tvrdí, že promýšlejí zásadní problémy bytí, odtrženi
od skutečnosti za bezpečnou bariérou, nejlépe v absolutní chudobě
po vzoru Diogena a jeho sudu. Když se třeba někdo z honorace
stane filozofem, jako Lord Bertrand Russel, je to bráno jako
výstřelek, výjimka potvrzující pravidlo. U LW je dokonce, jako
výstřednost z nejbizarnějších, nejpřipomínanějším osobnostním
rysem uváděn jeho původ ze zámožné rodiny.
A co spolupřekladatel a ten, kdo přivedl Ludwiga zase zpět na
Cambridge, tedy Frank Plumpton Ramsey (22. 2. 1903–19. 1. 1930)?
Jako ozvěna odkazu Ludwigova otce se tento jeho de facto první
cambridgský žák stal zaklatelem matematické analýzy, jež se užívá
např. pro zdanění monopolů.
Ramsey pocházel ze zabezpečené rodiny význačného
cambridgského profesora chemie. Jako talentovaný student se
podílel na překladu Traktátu do angličtiny a jeho vydání. Můžeme
tak říci, že během této práce a po následném navázání kontaktu se
stal prvním cambridgeským žákem Ludwiga Wittgensteina. V roce
1923 Wittgensteina poprvé navštívil v malé vesnici Puchberg,
kde Wittgenstein učil na místní škole. O rok později se návštěva
opakovala. A když Wittgenstein poprvé od skončení války navštívil
své přátele v Anglii, rozhodující zásluhy na tom měl právě Ramsey.
Když bylo Ramseymu 25 let, oženil se. Ramsey trpěl chronickou
chorobou jater. Lékařská věda tehdy ještě zázraky neuměla, ani
operace nepomohla. Ramsey zemřel ve velkých bolestech na
následky žloutenky a rakoviny jater.
2.6.1
Wal Disney: Sněhurka
a sedm trpaslíků, 1937.
(screenshot)
2.6.1
Je známo, že Cambridge není špatná škola a vychovává studenty,
kteří jsou na tom ve výsledku lépe než jejich pedagogové. Ostatně
proto tam solventní otcové své potomstvo posílají.
Bohužel, to se nedá prohlásit o konci životního putování jistého
Wittgensteinova doktoranda jménem Alan Turing. Tento válečný
hrdina pro práci na dekódování německých šifer zkonstruoval
v utajení první počítač, ale protože to bylo utajeno, ještě 50 let po
jeho smrti se o jeho zásluhách o a obětech na oltář vlasti prakticky
nic nevědělo.
V počítačových kruzích si však jistý chlapec v kalifornském
Silicon Valley (tehdy spíše údolí silikonů) jménem Steve Jobs vybral
pro jméno své firmy Apple a její logo nakousnuté jablíčko. Toto
jablko pocházelo od samotného Disneyho z barevného filmu z roku
1939 Sněhurka a sedm trpaslíků. Sněhurka se otráví tím, že kousne
do otráveného jablka. A když se na Turinga provalilo, že si platí
mladé dělnické gay prostituty, což byl v tehdejší Británii závažný
zločin, napodobil Sněhurčino kousnutí, z čehož se na rozdíl od ní již
neprobral.
Steve Jobs pro ajťáky všeho světa jednou provždy toto jablíčko
vrátil do diskurzu, ať už jde o jablko pouze Sněhurčino, nebo
i Turingovo.
2.6.2.
Alan Turing hraje hokej na
kresbě z roku 1923, jeho
maminkou nazvané „Hokej aneb
pozorování růstu sedmikrásek“.
Dodejme, že „tlačit zespodu
sedmikrásky“ je anglické
vyjádření pro spočinutí
v hrobě. A k travnatému hřišti
a problematice překladu
z jednoho jazyka do druhého
si připomeňme, že německy
se daný idiom řekne „ins Gras
beißen“, čili česky doslova
„kousat do trávy“.
Zdroj: David Leavitt: Muž, který
věděl příliš mnoho. Přeložil
Ondřej Prcín, zakladatel
sdružení Skutečnost. Argo /
Dokořán, praha, 2007
Předobrazem počítání na nuly a jedničky, pro stroje tedy analogie zapnuto/vypnuto,
můžeme najít už ve staré Číně. Již v době filozofa Konfucia zde matematikům byla
známa dvojková soustava a matematické operace v ní.
Průkopnická studie Alana Turinga se jmenuje On Computing a byla napsána již
v roce 1936.
Spolupráce Alana Turinga s Johnem von Neumanem na stavbě prvního amerického
počítače dnešního typu byla v roce 1946.
2.6.2.
Je známo, že počítače se řídí jednoduchým principem nul
a jedniček, tedy číselným vyjádřením stavu zapnuto / vypnuto podle
toho, zda do „chlívku“ proudí elektřina.
Taky je známo, že počítače mají hardware a software a že při
převádění požadavku pro programování softwaru používají
programátoři cosi známé jako algoritmizace. Taky není marné si
zopakovat architekturu počítače, protože některý čtenář třeba čte
tuto knihu na monitoru či jiném výstupním zařízení atd.
Všechny nuly a jedničky, software oddělený od hardwaru přenesl
od matematiků k technikům nějaký Wittgensteinův doktorand
jménem Alan Turing. Jako nadhodnotu uveďme, že takové věci jako
oddělení hardwaru od softwaru, či například architektura počítače
s něčím jako vstup / klávesnice, výstup / monitor / tiskárna, pamětí,
řadičem apod. se někde poprvé objevit musely a že to, co si do
svých poznámek Turing zapsal a dodnes se používá, je jen náhoda.
Takže když si Turing zapíše do deníčku, že se jeho školitel mýlí,
víme, že školitel LW se mýlí a Turingovi se dá věřit…
a/
c/
2.6.3
a/ Německý šifrovací přístroj
Enigma. Bletchley Park.
b/ Alan Turing.
c/ Křížovka z Daily Telegraph
použita jako test pro nábor
nových kryptoanalytiku do
Bletchley Parku
b/
2.6.3
Docela se ví, že když je něco v režimu utajení, tak by se to nikdo
neměl dozvědět. Trvalo tedy docela dlouho, než se na veřejnost
dostaly informace o britském postupu v oblasti dešifrování během
II. světové války. Také se ví, že ve válce je pravda tak cenná, že
ji musí hlídat stráž, která je v tomto případě lež, jak je se ukázalo
třeba akcí předstírající britské vylodění v Řecku místo na Sicílii roku
1943.
Alan Turing během války pracoval jako vedoucí projektu Enigma.
Jeho úkolem bylo prolomit německé šifrovací zařízení. O Turingovi
se v Bletchley Parku tradovaly různé charakteristiky. Například že
o sebe nedbá a že si kalhoty přivazuje provazem místo řemenu.
Vedle takových jsou i pravdivé vzpomínky. Například jezdil na kole
každé ráno s nasazenou plynovou maskou. Vysvětlení ale bylo
jiné než strach z chemického útoku nebo z nehod během tajných
vojenských projektů. Turing pouze trpěl sennou rýmou a používal
řešení, které bylo funkční.
Je jasné, že na prolomení šifrovacího kódu vyráběného strojem
lidské síly jen tak nestačí. Proto začala příprava stroje, který
by usnadnil spočítání některých z nekonečně mnoha špatných
možností. Správné řešení je v takových případech jen jedno,
špatných řešení je limitně nekonečně mnoho. A úspěch závisel na
čase, který trvalo nalézt právě to jedno správné řešení. Navíc, pro
daný den se používal jeden kód pro námořnictvo, jeden pro letectvo
(zde pomohlo prolomení během akce Adler Tag – útoku na Londýn)
a jeden pro pozemní vojska (největší přínos pro prolomení byly
ledabyle kódované zprávy z Afriky). Vůbec nejlépe se dešifrátorům
dařilo s blahopřejnými telegramy na Hitlerovy narozeniny. Všechny
armádní vysílačky vysílaly v různých variantách víceméně samé, jen
se lišila míra oddannosti/servilnosti a slohová úroveň.
Až do konce války nikoho z německého velení nenapadlo, že by
jejich technicky dokonalé šifrovací kódy mohli Britové prolomit.
Šlo to proti jejich přesvědčení, říká ve svých vzpomínkách jeden
z britských matematiků, profesor Hinsley z Cambridge, aby
Untermensch / podčlověk rozluštil šifru německého Übermensche /
nadčlověka. Žádný z účastníků projektu Enigma, včetně Rijewského
či Turinga, ani dlouhá léta po válce nedostal žádné vyznamenání,
i když jejich práce zachránila stovky tisíc (sic!) životů a výrazně
zkrátila její průběh. Vyznamenání se dočkali až 40 let po válce
pouze stále žijící profesoři Sir Harry Hisley z Cambridge a Peter
Hilton z New Yorku.
?/
?/
?/
2.7.9.9
Přednášky se téměř pokaždé konaly v jeho vlastním bytě anebo
v bytě některého z jeho přátel. Neměl žádný rukopis ani poznámky.
Přemýšlel před žáky. Působil dojmem nesmírné soustředěnosti.
Výklad vedl obvykle k otázce, na kterou měli posluichači navrhnout
odpověď. Odpovědi se zase staly východiskem pro nové myšlenky,
které vedly k novým otázkám.
2.8.1
Titulní strana Filozofického
slovníku.
2.8.1
Je známo, že v době předinternetové se ten, kdo něco neznal, musel
podívat do slovníku.
A protože je velký rozdíl, něco opravdu znát v souvislostech, nebo
se naučit nazpaměť instantní moudro, mezi různými filuty se celé
poznání smrsklo na nastudované slovníkové heslo. V době vzdělání
nakloněné, v době politického tání, dva roky před opětovným
příchodem Rudé armády, vydalo nakladatelství Svoboda (nomen
omen!) Filozofický slovník a vytiskla jej tiskárna – opět nomen
omen – Rudé právo. Tento slovník však nebyl dostatečně ideově
čistý, a tak bylo posléze jeho 50 300 výtisků čtenářům víceméně
zapovězeno. Podíleli se na něm:
1 > Nevlastní otec svého času prvního českého pilostopadového
velkokapitalisty a nositele světových rekordů v kategoriích
nejdražší láhev vína v restauraci, v bonusové kategorii
nejdražší láhev posléze věnovaná k dopití personálu, dále
největší spropitné za večeři a nejdražší nákup městského
domu. Ano, nevlastní otec Viktora Koženého a ten, kdo ho
poslal studovat bakaláře na Harvard, se jmenuje Květoslav
Chvatík.
2 > Skupina filozofů a filozofujících pedagogů filozofických škol
v letech stalinských i postalinských. Členové týmu byli různí:
Ten, jenž o sobě tvrdil, že je nejlepším kamarádem spisovatele
Bohumila Hrabala a vydal o tom knihu. Dále učitel marxismu,
který se dopracoval k výrokům typu, že prvním marxistou byl
Ježíš Kristus. Nebo třeba bývalý advokát, který hájil u soudů
komunisty a pak si střihnul ještě filozofii, aby mohl řídit
i jinou než právnickou fakultu, tedy prof. PhDr. et JuDr. Josef
Macháček. Tento děkan Filozofické fakulty UJEP Brno (dnes
se škola jmenuje po autorovi první evropské sociologické
monografie o sebevraždách, zkratku používá MU) v letech
1962–1964 je autorem hesla Ludwig Wittgenstein v tomto
Filozofickém slovníku.
Na 70 řádcích je tam Wittgenstein představen jako autor rozsahem
nevelké, ve formě číslovaných aforismů psané práce, tedy Tractatu
logico-philosophického. Nová „antimetafyzická“ filozofie se přitom
neliší od „tradiční“ filozofie jen jazykem; … není vůbec systémem
výpovědí – není vědou (naukou), nýbrž „činností“. O skutečnosti
nevypovídá ani logika; její výroky jsou tautologické*, a proto „prázdné“.
* tautologie = definice kruhem, například: „Modré je všechno, co
má modrou barvu. Příklad modré květiny: Modré jsou všechny
květiny, jestliže mají modrou barvu.
Z obou těchto závěrů lze však podle Josefa Macháčka
vyvodit ještě jeden závěr: Je-li filosofie logická činnost, a nikoliv
věda a nepřináší-li ani logická činnost žádný nový poznatek
o skutečnosti, pak je filosofie „činnost“ naprosto zbytečná.
To prý přiznává i Wittgenstein, když prohlašuje: Moje
j věty
y se
ozřejmují
j
j tím,, že ten,, kdo jim
j rozumí,, je
j rozpozná
p
jako
j
nesmyslné.
y
… Subjektivně-idealistický charakter jeho učení se nejjasněji
projevuje právě v tom, co sám hodnotí jako nesmysl, tj. v přeměně
filosofie na soustavu logickoanalytických aktů, což ovšem není
odmetafyzičtění, nýbrž popření filosofie. Dodejme, že z kontextu
nevytržený citát obsahuje ještě slovo „opravdu“ a pro jistotu si ho
zopakujme ještě jednou: Mé věty se ozřejmují tím, že ten, kdo jim
opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné. Jestliže vystoupil
skrze ně, na ně a nad ně, musí … odhodit žebřík, po němž vystoupil.
a/
2.8.2
a/ Obálka knihy Dějiny filozofie.
b/ Citace z Dějin filozofie.
Kolektiv sovětských autorů: DĚJINY
FILOZOFIE. Vytištěno v SSSR. 4. vydání.
Náklad 59600 výtisků. Vydalo nakl.
Svoboda, Praha 1976.
689:
b/ Str.
Novopozitivismus („logický atomismus“, „logický empirismus“, „logická analýza“ atd.) se od samého počátku vytvořil jako mezinárodní filosofický směr.
Rozhodující podíl na jeho vzniku měl anglický logik, matematik a filosof B. Russell a rakouský filosof L. Wittgenstein. Logický pozitivismus měl svoji kolébku
v tzv. „Vídeňském kruhu“, který byl založen na počátku dvacátého století…
Str. 690 – 691:
…/Novopozitivisté/ Prohlásili,, že základní p
problémy
y a vůbec p
problémy,
y, jjež byly
yy
kdysi
y p
považovány
y za p
problémy
y filosofické,, jsou
j
jen
j domnělými
ý problémy
p
y neboli p
pseudoproblémy,
p
y, které se řešit nemusí,, které je
j možno odhodit,, neboť žádné
z těchto p
problémů nemají
j p
pro vědu smysl…
y
Filosofie podle
p
nich nemůže říci
o světě vůbec nic nového kromě toho,, co se doví od ostatních vědeckých
ý disciplín,, nemůže nám p
p
poskytnout
y
obraz světa. Její úloha spočívá v tom, že logicky
analyzuje a objasňuje ty poučky vědy a běžného vědění, v nichž se vyjadřuje
naše znalost o světě. Za to, že byla filosofie redukována na logickou analýzu,
„vděčí“ novopozitivismus v prvé řadě B. Russellovi…
Str. 691
…Russell prohlásil, že logika je podstatou filosofie. Russellův žák Wittgenstein
tuto myšlenku zpřesnil a prohlásil ve svém Logicko-filosofickém pojednání
(1921), že „filosofie není teorie, ale činnost“ (4. 112), která spočívá v kritice
jazyka, v jeho logické analýze… Logická analýza jazyka, zvláště jazyka vědy, je
nepochybně nejen oprávněná, ale i nutná. Avšak logická analýza je jen jedním
z úkolů filosofie, je podřízena podstatnějším úkolům, které mají světonázorový
charakter. Filosofie není a ani nemůže být pouze logikou vědy, je především
učením o světě z hlediska vzájemného vztahu hmoty a vědomí.
Ačkoli se filosofické poznání světa opírá o údaje konkrétních věd, přináší i něco
nového ve srovnání s nimi. Vědecká,, marxistická filosofie studuje nejobecnější
zákony pohybu a vývoje veškerého materiálního a duchovního světa, čímž se
nezabývá žádná jjiná věda. Filosofie dnes, stejně jako v průběhu svého dějinného vývoje, zahrnuje i problematiku člověka, i problémy estetické a etické.
Avšak tím, že novopozitivisté ztotožňují veškerou filosofii s logickou analýzou
jazyka, snaží se vyloučit ze sféry filosofie téměř veškerou filosofickou problematiku, a tím fakticky
y likvidovat filosofii.
Str. 692:
Tuto destruktivní operaci uskutečňují pozitivisté ve jménu „překonání metafyziky“. Jeden z hlavních úkolů logické analýzy spatřují v tom, aby oddělila
věty, které jsou „smysluplné“, od těch, které z vědeckého hlediska jsou smyslu
zbaveny, aby „očistila“ vědu od vět „nesmysluplných“… stejně jako Wittgenstein tvrdí, že existují dva druhy navzájem od sebe odlišných druhů vědeckého
poznání: faktické a formální…
>>
2.8.2
Je známo, že každý abslovent vysoké školy v Československé
socialistické republice musel skládat státní zkoušku z marxismuleninismu. Pokud jste nebyli například budoucím farářem, který
se z důvodů poznání ideologie svých odpůrců s marxismem
i leninismem ke zděšení svých zkoušejících opravdu seznámil,
sfoukla se zkouška jednou jedinou narychlo prolítnutou knihou.
V 70. letech se jmenovala DĚJINY FILOZOFIE a sepsal ji kolektiv
sovětských autorů. Knihu vydala SVOBODA (Praha, 1976) a bylo
to vytištěno v SSSR. Náklad například tohoto 4. vydání byl 59 600
výtisků. Stručně by se dalo říct, že celá kniha je udělaná podle
jednoduchého schématu: Německý filozof Hegel prý řekl, že
„dějiny mají vývoj“. Na vrcholu tohoto vývoje stojí komunismus
a veliké učení marxismu-leninismu popisuje a vysvětluje pro tuto
společnost na vědeckém základu skoro všechny problémy světa.
Dějiny lidstva tedy dialektika materialismu interpretuje jako vývoj
bojů s nepřítelem, na jehož konci jednoho dne bude ideální lidská
společnost, komunismus.
Například, pokud by někdo hledal, proč je kybernetika buržaozní
pavěda, nalezne odpověď i na toto ve výroku Vladimíra Iljiče
Lenina: Hmota mizí, zůstávají jen rovnice!
Vývoj dějin se tedy uzavírá bojem s fašisty a se závažným
pozemským nepřítelem, bludaři z Vatikánu, jen je předtím třeba
zúčtovat s nepřáteli kapitalistickými. A který filozof by se mohl do
pozice nepřítele hodit lépe než syn rakouského velkokapitalisty č. 1?
Nepřítelem č. 1 všech materialistů je tedy filozof Ludwig
Wittgenstein a jeho kniha Tractatus logico-philosophicus. V ní jde
o věci jako faktická likvidace filozofie a Wittgensteinova koncepce
tedy neznamená jen rozklad filosofie, etiky a estetiky, ale rozklad
samotné vědy!! (s. 692)
Považovat Wittgensteina za takového ničitele a nepřítele by však
byl zjednodušující omyl. V další kapitole se o 9 stran dál objevují
ještě větší nepřátelé.
V jejich filozofii se totiž slova, která nevyjadřují jednotlivý fakt,
jako kapitalismus, fašismus, nezaměstnanost, kapitál, třídní boj,
vykořisťování,
í příčina válek, ve světě vyskytují toliko pouze jako
jazykové hry. Zločinci této odrůdy si říkají sémantikové. Lidé prý
používají mnoho slov, u nichž se smysl dávno vytratil, píše o nich
tato sovětská kniha. Příčina válek, politických bojů a třídních
zápasů prý spočívá v nesprávném používání slov. Z toho se pak
odvozuje požadavek kapitalistů na to vyloučit taková nebezpečná
slova, neboli zavedení cenzury, a navíc taková filozofie pak
slouží k dodání argumentace pro reakční politické štváče a je
předpokladem pro reakční politické závěry.
>>
Str. 697:
Novopozitivismus tedy neznamená jen rozklad filosofie, etiky a estetiky, ale
rozklad samotné vědy
y, ve jménu které se prý začalo používat logické analýzy.
Přes svůj nihilistický ráz se novopozivismus značně rozšířil a získal podporu
nejen u profesionálních filosofů, ale i ze strany vědců kapitalistických zemí
v různých odvětvích vědy… vědecká teorie předpokládá nejen zjištění faktů,
ale i jejich zevšeobecnění, výklad pozorovaných faktů, filosofické objasnění.
Jakmile vědec,, který
ý žije
j v buržoazní společnosti
p
i, vstoupí do oblasti filosofie,
okamžitě se octne v atmosféře, která je hluboce nepřátelská materialismu. Jak
zdůraznil již V. I. Lenin, celá situace, v níž probíhá život a činnost buržoazních
vědců, vrhá je do objetí státem požadované idealistické filosofie… Str. 699:
Nastává tu přibližně stejná situace, o níž hovořil již V. I. Lenin: Hmota mizí,,
zůstávají
j jen
j rovnice.
Str. 700
Představitelé této školy /=lingvistické filosofie, pozn. LČ/ se inspirovali pozdním Wittgensteinem
g
, který od roku 1929 přednášel v Cambridge
g . Wittgenstein
g
se zřekl idejí ideálního jazyka, jež hájil ve svém raném období, ale na druhé
straně ještě zesílil své odmítavé stanovisko vůči „metafyzice“. Prohlásil za jediný správný úkol filosofie zkoumání obyčejného hovorového jazyka, forem
a způsobů užívání slov a výrazů, jež jsou tomuto jazyku vlastní…
Wittgenstein
g
, který stejně jako dříve soudil, že filosofické problémy (ve starém
smyslu slova) vznikají výhradně v důsledku nesprávného používání jazyka, tvrdil, že cílem činnosti filosofa je „pomoci mouše, aby se dostala ven z mucholapky“, tj. rozmotávat jazyková nedorozumění, a tím odstraňovat filosofické
problémy…Všichni lingvističtí filosofové… však soudí, že „filosofie má v podstatě lingvistický charakter“, že filosofické problémy mohou být redukovány na
lingvistické… je třeba místo odvěké otázky „co je pravda“ zabývat se otázkou,
jaké je použití slova „pravdivě“, „jak se setkáváme s výrazem ‚je pravdivé‘ ve
výpovědích (sentence*) v angličtině“.2
2 J. L. Austin, Truth. In „Truth“, New Jersey, 1964, str. 19.
*/poznámka LČ: Zde by měl u překladu lingvista i filosof zbystřit: angl. „sentence“ je „věta“, zatímco pro „výpověď“ se v angličtině užívá termín „utterance“.
Na vydání této knihy musel dokonce reagovat i český lingvista K. Horálek a ve
vědeckém časopise „Slovo a slovesnost“ založeném pražskými strukturalisty
musel vydat sebezpytnou revizionistickou obhajobu tohoto marxistického překladatelského omylu. K. Horálek: Věta a výpověď. In Slovo a slovesnost, ročník
37 (1976), číslo 2, str. 81-85./
Str. 701:
Sémantikové této odrůdy… prohlašovali, že význam mají jen ta slova, u nichž
může být nalezen odpovídající „ekvivalent“, čili jedinečný smyslový akt označovaný daným slovem. A z toho pak činí závěr, že taková slova jako „kapitalisp
mus“, „fašismus“, „nezaměstnanost“, a mnoho podobných slov, která nevyjadřují jednotlivý fakt, ale něco obecného, nemají
j prý
p ý smysl
y … Lidé prý používají
mnoho slov, u nichž se smysl dávno vytratil. Jsou to například slova „kapitál
p “,
„třídní bojj“, „vykořisťování
y
“. Lidé se však nadále domnívají, že tato slova mají
reálnou existenci, a tím si vytvářejí zdroj neustálého neklidu, rozporů, slovních sporů atd. Příčina válek,, politických
p
ý
bojů
j a třídních zápasů
p
prý spočívá
v nesprávném
p
používání
p
slov
v. A z toho plyne podle názorů sémantiků závěr,
že musíme reformovat jazyk a vyloučit z něho všechna „nebezpečná“ slova.
Vulgárně apologetický charakter podobných úvah je zřejmý.
Ačkoli by bylo nesprávné ztotožňovat novopozitivismus jakožto filosofický
směr s podobnými výroky „populární“ sémantiky, nesmíme zapomínat, že to
byla právě filosofie novopozitivismu, která dodala těmto sémantikům argumentaci, jíž pak využili k apologetickým cílům. Tak se tedy stala idealistická
filosofie i v tomto případě předpokladem p
pro reakční p
politické závěry.
y
Netřeba k tomu bystrému čtenáři dodávat, že tímto nepřítelem
mezi všemi nepřáteli není nikdo jiný než autor knihy Filozofická
zkoumání, nějaký Ludwig Wittgenstein.
3
Ložnice
Substance je to, co existuje nezávisle na tom, že je faktem.
3.0.1
Je známo, že strkat nos do cizího pelechu, to se věru nedělá.
Případné zájemce autor této knihy odkazuje do jiných publikací.
Tam se dočte například toto: Ve středověku byly ženy považovány
za pohlaví, které víc inklinuje k prostopášnosti. I když není žena
vystavena většímu chtíči jako muž, je morálně slabší a snadněji mu
podléhá.
Dozví se to a spostu jiných faktů. Ale autor této publikace musí
bohužel konstatovat, že podobné věci má čtenář hledat jinde.
4
Famílie
Konfigurace předmětů tvoří stav věcí.
4.0.0.0
Gustav Klimt, Margarethe
Stornborough-Wittgenstein.
Svatební portrét.
4.0.0.0
Lidová moudrost praví: Jaká matka, taká Katka. Převzala tedy
některá z dcer něco z Poldiných charakteristických vlastností?
Nejstarší sestra se nikdy neprovdala a starala se celý život
o chod domácnosti svých nejbližších. Další sestra zemřela hned
po porodu. Třetí sestra se jmenovala Margarethe. Začala studovat
chemii, což pro ženu na začátku 20. století byla jedna z velmi mála
možností, jak studovat na vysoké škole. Později také studovala
ten rok poprvé otevřený nový obor, který se nikdy a nikde předtím
samostně neučil. Jmenuje se to psychologie. A také příležitostně
vyslechla přednášky a semináře jistého experimentujícího
psychiatra jménem Sigmund Freud.
Margarethe si vzala za muže člena norsko-britské průmyslnické
rodiny jménem Stornbourough. Ludwig pak pro ni ve Vídni postavil
se svým přítelem z olomouckých válečných let, architektem Paulem
Engelmannem (pokud by se příjmení překládala, architekt by se
jmenoval Anděločlověk). V tomto domě pak Ludwigův švagr ve
vypjaté atmosféře roku 1938 po příchodu nacistů zvolil dobrovolný
odchod ze života. Byl již s ní sice rozvedený, přesto však žili ve
společném domě s dětmi. Jejich potomci žijí v Británii a USA
dodnes a právě u nich se nalézala většina rodinných dokumentů.
Jedním z nich byly i deníky Margarethe Wittgensteinové, kde se
v sekci zápisy snů objevují dost bizarní sexuální fantazie, mimo jiné
na téma oidipovský incest.
Dle rodinné tradice se domácky odehrávala také divadelní
představení. Nejvíce vzpomínek se týká pravidelného inscenování
hry největšího rakouského vážného dramatika vysokého stylu
jménem Franz Grillparzer.
r Hra se jmenuje Pramátii a odehrává se na
hradě Borotín nedaleko středočeského Benešova.
Franz Grillparzer (1791–1872) (typicky rakouský básník) se
ve svém životě a díle pohyboval a trpěl mezi horečnatou fantazií
a chladným rozumem (…) pokoušel se ve svých dramatech (…)
pochopit problémy své (procesem kapitalizace, pozn. aut.) určované
doby a zobrazit je na symbolicky pojatých antických a historických
látkách. Ocitl se tak v izolovaném postavení vůči své společnosti
a cítil se neustále ponižován cenzurním šikanováním… V duchu
lidové pohádky začal v roce 1823 Grillparzer psát operní libreto pro
Ludwiga van Beethovena – svou Meluzínu (Melusine). Beethoven
nakonec toto libreto nezhudebnil. Po jeho smrti vytvořil na ně operu
Conradin Kreutzer. Premiéra se konala v roce 1833 v Berlíně, píše
v monografii Vídeňské lidové divadlo Josef Balvín.
Aby autora naší knihy nemohl nikdo podezřívat z manipulace,
necháme i děj Pramáti převyprávět otce jednoho ministra kultury,
překladatele Josefa Balvína:
Pramáti, cizoložnice, kterou jednou její manžel přistihl
v objetí milence, se zjevuje svým potomkům pokaždé, když jim
hrozí nebezpečí. Její vina bude spočívat jako kletba na dalších
generacích tak dlouho, dokud bude naživu jediný člen rodu. Hrabě
Zdenko z Borotína, žijící na zámku se svou dcerou Bertou jako
poslední mužský potomek, je přesvědčen, že se před kletbou
zachrání – zasnoubil totiž dceru s mladým Jaromírem, který Bertu
vyrval z rukou loupežníků. Ale vojáci, pátrající v okolí zámku po
loupežnících, odhalí v Jaromírovi vůdce bandy. Jaromír na útěku
zraní hraběte, který vojákům pomáhá. A zajatý loupežník – domnělý
Jaromírův otec – vyzradí, že Jaromír není jeho synem, nýbrž synem
hraběte; byl jako tříletý unesen a od té doby považován v rodině
za mrtvého. Smrtelně raněný hrabě po tomto odhalení umírá,
zdrcená Berta spáchá sebevraždu, a sám Jaromír, jemuž otčím
prozradil jeho skutečný původ, naposled vydechne v strašlivém
objetí Pramáti. Ta nyní – když prokletý rod dožil – najde konečně
klid. Děj, který se odehrává během několika hodin od večera do
půlnoci, nezadržitelně spěje k předurčenému tragickému konci.
Vyjadřuje barokně katolické pojetí lidského osudu: člověk je vydán
napospas nepochopitelným silám, nemůže se od nich osvobodit
ani svobodným rozhodnutím, ani silou víry. Pramáti je zde strážný
duch, který může varovat, ale nemá sílu pomoci.
Lidová moudrost praví: Jaká matka, taká Katka. Převzala tedy
některá z dcer něco z Poldiných charakteristických vlastností?
Naštěstí se nemusíme obávat podobných zjednodušení a můžeme
prostě konstatovat, že nevíme.
4.0.0.1
Je známo, že přes den je světlo a v noci tma. Temná jsou zákoutí
lidské duše…
a/
b/
4.0.4
a/ Hermine Wittgensteinová.
b/ Poldi s dcerou.
4.0.1
Je známo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a že peníze
nejsou všechno. Přesvědčila se o tom i rodina exkladenských
ocelářů. Ludwig měl jak známo hodně bratrů a všichni byli starší.
Přesto se stal dědicem impéria. Došlo k tomu takto: Tři ze starších
bratrů přišli o život (vlastní rukou), Ludwig nikoliv. Čvrtému bratrovi
byla po smrti nejstaršího bratra umožněna kariéra koncertního
pianisty, virtuoza. Avšak během I. světové války přišel o ruku a stal
se tedy prvním světovým jednorukým virtuózem, který nebyl brán
jako přírodovědná kuriozita. Navíc, jak jsme již napsali jinde, manžel
starší Ludwigovy sestry – tedy ti dva, pro které postavil Ludwig
onen zajímavý vídeňský dům – v roce 1939 skoncoval se svým
pozemským žitím vlastní rukou rovněž.
a/
b/
c/
4.0.2
a/ Masaryk. 5000 Kč. Česká Národní banka
1993.
b/ T. G. Masaryk: Sebevražda jako masový
sociální jev současnosti. Roku 1879
obhájená habilitační práce u vídeňského
filozofa Franze Brentana. Sám Brentano
o několik let později způsobil skandál,
když se jako katolický kněz rozhodl oženit.
Valnou část své zbývající pedagogické
a filozofické dráhy byl pak nucen strávit
v zahraničí. Masarykova práce tiskem vyšla
roku 1881.
c/ T. G. Masaryk: O hypnotismu, magnetismu
zvířecím. První tištěná práce budoucího
prezidenta, 1880.
4.0.2
Je známo, že nejlepší sebevražda je vzít si provaz, uvázat si
smyčku, spolknout cyankáli a jít se s bytelným kamenem v podpaží
zastřelit do rybníka.
Také je známo, že ten pán na pětitisícikorunové bankovce je
Tomáš Garrigue Masaryk. Méně už se ví, na čem postavil svou
vědeckou kariéru, ostatně na bankovce není coby profesor
bojující proti falešným Rukopisům či praktický myslitel vymezující
politický prostor rusizujících a ruských panslavistů, ale jako
politický představitel a vítězný ničitel Habsburské říše. Je škoda,
že jeho vědecký odkaz je vytěsněn za hranici běžné známosti
i mezi vzdělanou částí české populace. Jako čerstvý doktor
filozofie se ve své habilitační práci u vlivného vídeňského filozofa
Franze Brentana habilitoval roku 1879 prací Sebevražda jako
masový sociální jev současnosti, a to o mnoho let dříve než se
na stejné téma vrhnul jeden ze zakladatelů moderní sociologie
Émile Durkheim (Le suicide, 1897). Průkopnická Masarykova
habilitační práce vyšla tiskem již roce 1881, což ale nic nemění na
tom, že prvním tištěným spisem našeho prvního prezidenta byla
rok předtím vydaná studie s fantastickým názvem, ale seriozním
obsahem O hypnotismu, magnetismu zvířecím, 1880.
Z pohledu minimálně rakouské vědy se Masarykovi podařilo
prolomit závažné tabu. Zjišťuje, že vědomý a úmyslný akt ukončení
vlastního života je v době míru nejčastější příčinou nepřirozeného
úmrtí. Bohužel, i přes pokrok lékařské vědy, trvale se snižující trend
a všechny hrozivé autonehody i v 21. století toto konstatování
stále platí. Sebevraždu Masaryk spojuje s obecnou krizí moderního
člověka.
4.0.2.1
Je známo, že Oidipús byl nešťastný řecký král, který omylem zabil
svého otce a měl děti se svou vlastní matkou. Také je známo, že
tento extrémně morbidní příběh se v řecké společnosti na rozdíl od
té dnešní tradoval jen a pouze proto, že se Oidipús před branami
Théb setkal s otázkou Sfingy. Znal totiž správnou odpověď a Sfinga,
monstrum s podobou lvice s ženskou hrudí a tváří, se po odhalení
odpovědi na svou otázku vrhla ze skály v sebevražedném skoku.
„Kdo ráno chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?“
bylo znění této hádanky. A Oidipús, „Ten, který celý život chodil
s bolavými kotníky“, odhalil, že odpovědí na otázku Sfingy je
batole, dospělý i stařec o holi, tedy člověk. Úděl toho, který má
u Wittgensteinů převzít rodinné podnikatelské království, připadal
na nejstaršího syna – tedy Hanse. V rodině se tradovala anekdota,
že jeho první slovo bylo „Oidipús“. Nevím jak komu, ale autorovi
této knihy to moc legrační nepřipadá.
Ray Monk k tomu na s. 27 své monografie píše: Kdyby byl Hans
našel povzbuzení a podporu, mohl se z něj stát (…) přinejmenším
úspěšný sólista. Dokonce i v této velice muzikální rodině platil za
vysoce nadaného – za zázračné dítě s mozartovským talentem.
Už v útlém věku hrál na housle a klavír a ve čtyřech letech začal
komponovat.
Když otec trval na tom, že nejstarší syn musí svůj život věnovat
průmyslu, uprchl – podobně jako kdysi jeho otec – do Ameriky,
kde hodlal žít jako hudebník. V roce 1903 se rodina doslechla, že
v Chesapeake Bay zmizel z lodi a od té doby ho už nikdo neviděl.
Nabízel se závěr, že spáchal sebevraždu.“
a/
d/
4.0.3
a/ Továrník Krupp.
b/ Via Krupp, ostrov Capri.
c/ Krupp – Krankenhaus
b/
4.0.3
Ví se, že pech je pech. Ale ví někdo z laskavých čtenářů, jak
se řekne nevěstinec, ve kterém se nabízejí jen hoši a hošánci?
Je známo, že sloveso essen znamená jíst a taky že kroupy se
určitě řeknou německy nějak. Také se ví, že „Jezte kroupy!“ sice
není dokonalý překlad nápisů na produkci essenské Kruppovy
zbrojovky, ale fór je to výtečný.
Rodina Kruppových je pro německý průmysl něco jako papež
pro Vatikán, rodina Fordova pro Američany nebo jméno Škoda pro
průmysl v Čechách. Ve druhé polovině 19. století postupně starý
Krupp přetvořil svůj podnik ze slibné manufaktury na kontinuální
sedmidenní nonstop provoz a jeho syn na něj navázal. A v době
tohoto rozmachu se synovi nejstaršího Kruppa nejstaršího syna
narodil roku 1852 následník jménem Friedrich Alfred Krupp,
kde jinde než v Essenu. V roce 1882 se oženil s Margarethou,
rozenou Freiin von Ende, přeloženo do češtiny by to mohlo
znamenat něco jako Svobodná paní Od Konce, Svobodná paní
Konečná, se kterou měli společně dvě dcery, Berthu a Barbaru.
V letech 1893–1898 zastupoval jako poslanec město Essen
v Reichstagu ve frakci Svobodných konzervativců. V letech 1899 až
1902 trávil zimní měsíce ve své vile na ostrově Capri, ostatně jeho
oblíbený, do skály vyražený chodník se dodnes jmenuje Via Krupp.
15. a 20. října ho italské noviny s příznačným názvem
„Propaganda“ označily s odkazem na podivné aktivity s mladickými
návštěvníky jako pederasta. 15. listopadu 1902 ho úvodník
německých sociálnědemokratických novin Vorwärts (česky
Kupředu) označil za homosexuála. Krátce poté, 22. listopadu zemřel
ve Ville Hügel (česky Vila Kopec / Kupa) v Essenu. Některé noviny
přišly s označením úmrtí jako jasná sebevražda. Oficiálně však byla
jako příčina úmrtí ještě dlouhá léta uváděna mozková příhoda.
Co se dělo v berlínských hampejzech, na stránkách této
publikace probírat nebudeme. Bohužel to však krutě poznamenalo
dalšího z Ludwigových bratrů.
4.0.4
Hudební skladatel Thomas
Koschat, autor úpravy
korutanské písně Tak ztracen
jsem já.
4.0.4
Je známo, že pokud má vaše rodina dojem, že váš vývoj je
pomalejší, starší bratři bývají často dáváni za vzor. V rodině
Wittgensteinů tomu však takto doufejme nebylo. Další ze starších
bratrů Rudolf, v rodině zvaný Rudi, inklinoval k divadlu a hrál na
violoncello. Ne moc dobře. Odešel do Berlína.
Ray Monk na s. 28 uvádí:
I (Rudolf) se vzepřel otcovým přáním a v roce 1903 žil v Berlíně,
kde se chtěl uchytit u divadla. O jeho sebevraždě přinesl
v květnu 1904 zprávu jeden místní list. Rudolf podle ní přišel za
květnového večera do jednoho berlínského lokálu a objednal
dvě piva. Později dal jedno z nich pianistovi a požádal ho, aby
zahrál jeho oblíbenou píseň „Verlassen bin ich“* Při jejích tónech
spolkl cyankáli a vzápěti se zhroutil. V dopise, který zanechal
rodině na rozloučenou, napsal, že důvodem, proč se zabil, byla
smrt jeho přítele. V jiném dopise ale zdůvodnil svůj čin obavami,
že je sexuálně úchylný. Krátce před smrtí hledal pomoc u jisté
organizace, která se zasazovala o emancipaci homosexuálů, ale jak
stojí v její ročence: „Nedokázali jsme ho odvrátit od cesty vedoucí
k sebezáhubě.
Jiné zdroje uvádějí rozmanitější verze, jedna z nich je natolik
bizarní, že ji zde uvedeme. Rudolf se těžce vyrovnával se svou
sexuální orientací. Setkal se však s podobně orientovanou
skupinkou přátel z vyšších kruhů. Dobové novinové zprávy pak
uvádějí případ, že policie odhalila jeden takový podnik pro pány
z vyšších kruhů. Majitel pohostinství s ubytováním, ve kterém se
tato setkání konala, před možností vypovídat na policii raději zvolil
možnost nic neprozradit a vlastní rukou se sprovodil ze světa.
Mezi potenciálně vyšetřované patřil i Rudi a nabízí se hypotéza, že
motivací mohlo být i chránit své přátele před zapletením do tohoto
skandálu.
* V originále: Verlassen bin ich. Česky: Ztracen jsem já – Ztracen
jsem, ztracen jsem/ ztracen jsem já / jako ten kamínek na ulici/
tak ztracen jsem já. // Tatínka, maminky, / miláčka nemám
žádného / teď vidím opravdu / jak ztracen jsem já. // A teď jdu já /
ke hřbitovu / na hřbitov jdu, / znova už nepůjdu tam / a nevyjdu
odtamtud ven. // Miláčku, ach miláčku, / co jsem ti udělal / ty tam
jdeš přede mnou / a mě nepustíš ven?
Klavírní úprava: Thomas Koschat /1845–1914/
4.0.4.2
Vlevo Kurt Wittgenstein, vpravo
Ludwig Wittgenstein.
4.0.5
Je známo, že pořádek musí bejt a na vojně zvláště. Třetí
z Ludwigových starších bratrů zůstal pracovat v rodinné firmě.
Jmenoval se Kurt.
Kurt, jenž měl podle mínění všech nejméně nadání; podvolil
se otcovu přání a stal se postupem času ředitelem firmy. Jeho
sebevražda, na rozdíl od sebevraždy jeho bratrů, nebyla reakcí na
silný otcovský tlak. Zastřelil se až mnohem později, ke konci první
světové války, když mu jeho jednotky odepřely poslušnost.
Dále se ví, že První světové válce se začalo říkat zpětně "první"
až teprve během světové války druhé v pořadí.
Také je známo, že rakousko-uherská vláda podepsala
příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy
v severní Itálii. Jednání začala 1. listopadu 1918, k podpisu příměří
došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny
následujícího dne. Méně známým faktem je, že 40 % rakouských
vojáků zajatých během konce války se propuštění a návratu ze
zajateckých táborů zpět domů nedožilo.
Kurt zemřel vlastní rukou 30. října 1918. Rodinná tradice říká, že se
zastřelil, než by se nechal zajmout. Po dezerci vlastní jednotky však
obvykle následoval ihned polní soud. Rozsudek pro velitele býval
předem jasný a býval vykonán zpravidla ihned. Ať to bylo, jak bylo,
ani zmiňovaná statistika přežití zajatých by mu také neskýtala nějakou
velkou naději.
11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal pod silným nátlakem
prohlášení, že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli
abdikaci). Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve
Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.
Ludwig strávil rok 1919 v zajateckém táboře v městečku Monte
Cassino, pár set metrů pod klášterem založeným sv. Benediktem.
Přichystal zde k finální publikaci svou první knihu.
4.0.6
Na světě žijí různí lidé, někteří kupříkladu tvrdí, že lehkost bytí je
velice těžce snesitelná, ba dokonce vnucují ostatním, že je naprosto
nesnesitelná.
Také je známo, že pokud se přiženíte do zámožné rodiny, můžete
být sebebohatějšího původu, ale vždy se z širokého příbuzenstva
najde někdo, kdo se na vás bude dívat skrz prsty. A co teprve když
se rozvedete?
>>
>
<<
4.0.7
Hudební partitura a text z knihy:
Ludwig Wittgenstein: Rozličné
poznámky. Výbor z pozůstalosti.
vydal Goerg Henrik von Wright
ve spolupráci s Heikki Nymanem.
Do češtiny přeložil Marek Nekula.
Mladá fronta, Praha 1993.
4.0.7
Laskavému čtenáři je tedy známo, jak vypadal bohatý hudební život
v rodině největšího rakouského houslisty, jeho nevlastní sestry
s hudebně disponovaným bohatým manželem a jejich božsky
hudebně nadaných dětí.
Než se tedy přesuneme v naší knize dál, bylo by dobré zmínit,
že Ludwig Wittgenstein si od zahájení filozofické práce pečlivě
uschovával své poznámky. Dokonce na to měl v Cambridge i sejf,
aby se jeho rukopisům nic nestalo. Dokonce ani nepřikázal jejich
zničení v případě, že by se s ním něco stalo.
Dle těchto Wittgensteinových metod tedy postupoval
i vykonavatel závěti jménem von Wright. A svazek uspořádaný
z takovýchto poznámek vydal ve svazku Rozličné poznámky.
A právě zde je zaznamenána i jedna píseň. Zapsal si její noty i text:
I destroy, I destroy, I destroy. Já ničím, já ničím, já ničím.
Tak nějak končí téma, které už nevím. Napadlo mě, když jsem
dnes přemýšlel o své filozofické práci a přitom jsem deklamoval: Já
ničím, já ničím, já ničím–.
(Ludwig
g Wittgenstein:
g
Rozličné poznámky.
p
y Výbor z pozůstalosti
vydal Goerg Henrik von Wright ve spolupráci s Heikki Nymanem. Do
češtiny přeložil Marek Nekula. Mladá fronta, Praha 1993. Ukázka je
ze s. 38.)
Poznámka:
Jedná se o první Wittgensteinovu knihu běžně dostupnou českému
čtenáři v naší mateřštině. Wittgensteinovy závažné filozofické
práce sice byly do češtiny přeloženy dříve – pro samizdat a potřeby
odborné komunity – ale řádně vyšly až po vydání této marginálie.
Překladatel byl kvůli práci na tomto překladu propuštěn z řad
vědeckých pracovníků katedry germanistiky Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy. Posléze se se svou novou vědeckou specializací
na češtinu a obecnou lingvistiku stal nejmladším poválečným
řádným profesorem lingvistky na německých vysokých školách.
4.1.2
Paul Wittgenstein.
4.1.2
Karl s Poldi měli osm dětí. Nejmladší syn Ludwig se stal
nejvlivnějším učitelem filozofie 20. století. Dcera Margarethe
studovala jako jedna z prvních žen na univerzitě psychologii, byla
žačkou (pacientkou Sigmunda Freuda) a rodina platila Freudův
odjezd z Vídně, odkud utíkal před Hitlerem. Ostatně Ludwig chodil
v Linzi do stejné školy jako Adolf, ne však do stejné třídy, ačkoli byli
stejně staří. Ludwig byl chytrý, a tak jednu třídu přeskočil, a Adolf
zase propadl.
Z dalších dětí – tak Paul byl pianista, koncertní virtuoz, v první
světové válce přišel o pravou ruku, ale pak i přesto pokračoval
v koncertní dráze a dnes díky němu máme repertoár pro levou ruku,
ostatně skladba, kterou pro něj napsal Maurice Ravel, se hrála i na
Pražském jaru. Tři nejstarší synové, kteří měli převzít průmyslové
impérium, postupně spáchali sebevraždu, každý z jiného důvodu.
Impérium neměl kdo převzít a tím pádem zaniklo.
4.1.9
Pokud se něčemu věnujete dostatečně dlouho, dostanete se do
stádia, že se dozvíte i podrobnosti, které vědět je naprosto zbytečné.
Například, že se s Wittgensteinem znal člověk, kterého jste osobně
znali, protože to byl váš soused… Takže žarošický občan Václav
Broukal ze sousedního domu v rodišti autora této publikace sloužil
v Itálii roku 1918 na .. bojišti u stejné jednotky…
4.2.0
Je známo, že peníze si s sebou do hrobu nikdo nevezme, ale že
hrobka opravdu bohatého člověka se svým mramorem přece jenom
může lišit od hrobu mého nebo vášeho.
Také je známo, že ve zvláštních chvílích, jakých nebývá zase
tolik, váše peníze vaši cestu na hřbitov přece jenom prodloužit
mohou.
Jako třeba ve Vídni roku 1938.
4.2.1
Je známo, že Ludwig Wittgenstein byl opravdu bohatý. Že
však jednou poslal jednu a čtvrt tuny zlata jako úplatek je i na
velkoboržaozní kruhy příliš silná káva.
Stalo se to takto:
Ludwig ze své cambridgeské garsonky telegrafoval svému
jednorukému bratrovi do 2+kk v New Yorku a druhý den byl ze
švýcarského Curychu vypraven speciální vlak do Vídně. Přivezl
tam tunu a čtvrt zlata, kterou rakouští nacisté, oslavující Ludwigova
hloupějšího skorospolužáka z finančácké rodinky a zhrzeného
neúspěšného malíře jménem Adolf, vděčně přijali.
Z Vídně tedy mohlo díky tomuto úplatku do exilu vycestovat
více jak 1000 Židů, včetně bývalého učitele Ludwigovy starší
(redundantní přívlastek) sestry, psychoanalytika Sigmunda Freuda.
Jestli si vzal s sebou do exilu příbor, není známo, každopádně
umíral již tou dobou na stejnou chorobu jako Ludwigův otec.
Rakovina hrtanu je prevít.
4.3
Je známo, že i židovský šumař v populárním muzikálu za zpěvu
na střeše jako příklad extrémního boháče uvádí: Kdybych tak byl
Rothschild…
Taky se ví, že Argentinská ulice (Argentinierstrasse, dříve
Alleegasse) ve Vídni byl takový bulvárek s výstavnějšími paláci
kapitalistické smetánky, svůj palác tam měla třeba vídeňská
sekce Rothschildů, a vedle od kostela sv. Karla k Jižnímu nádraží.
Rothschildům patřily vítkovické železárny, ve kterých dodnes
vzpomínají na manžela sestřenice starého Wittgensteina, Paula
Kuppelweisera, který ve Vítkovicích rozjel linkovou výrobu a tím
jim dal moderní fazónu. Byl to on, kdo Vítkovice modernizoval
a připravil je na 20. století. Taky to byl on, kdo byl na svatbě jiné
Karlovy sestřenice u seznámení Ludwigových rodičů Poldi a Karla.
Jako varování všem neúspěšným adeptům malířských akademií,
kteří se hodlají zaprodat reklamnímu průmyslu, nechť poslouží
tento příběh: jeden jejich kolega stvořil nejpůsobovější grafický
symbol 20. století, sytě červenou vlajku s bílým středem a sytě
černým hákovým křížem. Když tedy do Vítkovic přijel 16. března
1939 tento Wittgensteinův skorospolužák ze střední školy, jistý
Adolf H., aby mohl arizovat z chamtivých židovských bankéřských
rukou jeden z nejvýznamnějších průmyslových podniků v den před
tím zabrané zemi, již tam na něj čekal nový prokurista. Ten milému
Vůdci oznámil, že 14. března byly všechny akcie z držení rodiny
Rotschildovy převedeny na jednu londýnskou banku. Vzteklý Hitler
tuto transkaci odmítl uznat, ale jen do chvíle, kdy z vedlejších dveří
decentně přistoupil zástupce této banky a připomenul, že právě u ní
má Německo největší část svého dluhu.
5
Ludwig
Obraz zobrazuje skutečnost tím, že reprezentuje možnost existence
a neexistence stavů věcí.
a/
b/
5.1
a/ Marta Algerichová
a Alexandr Rabinovič hrají
Brahmsovy Haydnovské
variace v úpravě pro
čtyřruční klavír. Obal CD.
b/ Noty Brahmsovy Variace
na haydnovské téma.
5.1
Je známo, že Ludwig Wittgenstein si rád hvízdal. A také je známo,
že byl s to pískat celé věty ze symfonií, dokonce v různých hlasech.
A také je známa jedna jeho vlastnost: když si někdo pískal,
a pískal nepřesně nebo dokonce falešně, zastavil ho ve hvízdání
a ukázal mu, jak to má být správně. Co na to asi tak museli dotyční
říkat a jak se museli tvářit, ponechme nedořečené. Každopádně
Ludwigovou nejoblíbenější písničkou ke hvízdání byly Brahmsovy
Variace na Haydnovo téma.
5.2
Pangea.
Čechy na rovníku
5.2
Také Čechy měly moře. Nejednalo se však o moře ze
Shakespearovy divadelní hry Zimní pohádka. Veliký Alžbětinec
v této hře chybně umistňuje České království na břeh moře.
Čechy také již dnes neleží na rovníku, ačkoli tomu tak kdysi
bylo. Geologové říkají, že před 300 miliony let existoval na Zemi
jeden obří velký kontinent. Říkají mu Pangea. V té době se tvořilo
černé uhlí, kapradiny a přesličky rostly do výšky dvaceti metrů
a padaly do močálů, kde se z nich tvořilo uhlí. Podkrušnohorské
močály v okolí Bíliny a Teplic byly slatiny na mořském břehu.
A dnešní území Čech se nacházelo v tropech, poblíž rovníku, a tak
i kapradiny či plavuně mohly růst.
Je dále známo, že rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová do
takových rozměrů ve Věčném městě předčasně odešla ze světa za
tragických okolností. Méně známá je její báseň Čechy leží u moře
(Böhmen liegt am Meer).
r V této básni se popisuje idylická česká
krajina jako zemský ráj to napohled a název vychází z onoho verše
W. Shakespeara ze hry Zimní pohádka, kde je české království
situováno na břeh moře. Co se ale neví prakticky vůbec, že to byla
právě I. Bachmannová, která napsala po druhé světové válce do
rakouských novin vůbec první článek o Ludwigu Wittgensteinovi.
Bohužel se jednalo o jeho nekrolog.
5.3
Charles Darwin.
5.3
Jak už jsme napsali jinde, označením vlastnosti čísel větších než
nula, tedy čísel kladných, je kladno, a pokud toto slovo napíšeme
s velkým K, jedná se o název průmyslového města nedaleko
pražského letiště.
V 19. století došlo k radikální proměně místa člověka ani ne tak
ve společnosti, ale přímo ve vesmíru. Jedním z těch, kteří se na této
změně podíleli, byl vzděláním teolog, profesí přírodovědec, jménem
Charles Darwin. Ten si během své plavby kolem světa ověřil, že
přírodní druhy se v čase vyvíjejí a že některé druhy živočichů či
rostlin pravděpodobně měly společného vývojového předka. Do své
evoluční teorie zahrnul i člověka, čímž způsobil něco jako zásadní
proměnu chápání postavení člověka ve vesmíru. Samozřejmě si
jeho kritikové z celé evoluční teorie vybrali právě případ lidského
druhu a dodnes se najde nemálo učenců, kteří jsou skálopevně
přesvědčeni, že oni teda svůj původ z opice opravdu neodvozují.
Dodejme, že již v 80. letech 19. století mohl nastat počátek vulgarizujícího procesu Engelsovým spisem „Podíl práce na polidštění
opice“.
Následující řádky se nepíší lehce, ale v 21. století vulgarizace
pokračovala do extrémní podoby. A protože mrtví se nemohou
bránit, při každoročním udělování ceny pojmenované po tomto
přírodovědci cynický výbor sídlící ve stejných místech, kam John
Harvard odkázal svůj majetek na rozvoj vzdělání, uděluje Darwinovu
cenu Za vyřazení se z procesu evoluce.
Roku 2007 zamířila tato cena na Kladno. Skupina místních
sběračů kovů rozebírala staré železo do výkupny v tovární hale
v bývalých hutích Poldi. Začala tím, co bylo nejlépe dosažitelné,
tedy nosnými sloupy. Střecha však nebyla ochotna respektovat
jejich přání porušující fyzikální zákony a neodolala náporu
gravitace. Pohřbila tři sběrače, z nichž si dva ponesou doživotní
následky a třetí se z procesu evoluce vyřadil natrvalo.
5.4
Být u vytržení z něčeho nebo z někoho? V běžném jazyce se to
stává často. Autor je u vytržení z následujících citátů:
Profesor Norman Malcolm na str. 38 své vzpomínky uvádí:
Za zmínku stojí Wittgensteinova poznámka, že by se dalo napsat
seriozní a dobré filozofické dílo, které by se skládalo jenom ze
samých vtipů (a nebylo by nemístně žertovné). Jindy zase říkal,
že filozofické pojednání by mohlo obsahovat jenom otázky (bez
odpovědí). Ve svých vlastních pracech obě věci hojně používal.
Například: Proč pes nedokáže předstírat bolest? Je příliš čestný?
(Filosofická zkoumání, § 250.)
A na straně 37 píše:
Nesčetněkrát jsem byl svědkem jedné zvláštnosti. Když
Wittgenstein uvedl v průběhu přednášky nějaký příklad na ilustraci,
samotného ho rozesmála absurdnost jeho představy. Ale jestliže
bylo do smíchu někomu z přítomných, začal se tvářit přísně
a vyčítavě zvolal: 'Ne, ne, myslím to vážně!' Události a okolnosti,
které vymýšlel, byly tak neobvyklé a vzdálené od reálných
možností, že ho samotného nemohly nerozesmát. Příklady však
byli vážně myšleny. Wittgenstein nedokázal na svých přednáškách
vystát vtipkování, tak typické pro filozofické debaty důvtipných lidí,
kterým chybí předsevzetí vážnosti.
5.5
Je známo, že učitelé si neustále na něco stěžují. Někdy nejsou
spokojeni s výší platu, jindy se stále klesající úrovní znalostí
studentů a regresí úrovně společenského chování. Vedle
podobných banalit však existuje jedna věc, se kterou se učitel
nesmíří a nevyrovná nikdy. Je to předčasný odchod ze života
některého ze studentů.
Jeden z nich se jmenoval Francis Skinner. Ray Monk to líčí takto:
V den pohřbu se při smutečním obřadu“ podle Skinnerovy sestry
choval jako vyděšené divoké zvíře… Francisova matka s ním při
pohřbu nepromluvila ani slova… Když obřad skončil, odmítl jít
s ostatními do domu a později byl spatřen, jak se s Dr. Burnabym
toulá v okolí Letchworthu; pořád prý ještě vypadal velmi divoce.”
Slovy samotného Wittgensteina se událo následující:
Můj milý Rowlande,
musím Ti sdělit něco strašlivého. Francis před čtyřmi
dny onemocněl poliomyelitidou a včera ráno zemřel.
Zemřel bez jakékoli bolesti nebo zápasu a úplně pokojně. Byl jsem u něho. Myslím, že měl jeden z nejšťastnějších životů, jaké jsem kdy poznal, a také tu
nejpokojnější smrt.
Přeji Ti laskavé myšlenky,
jako vždy
Ludwig
a/
b/
c/
5.6
a/ E = mc2, kostelní výzdoba,
Žarošice, okres Hodonín.
b/ Trinity College, Wrenova
knihovna.
c/ Trinity College, Cambridge.
5.6
Člověk nemusí být zrovna zběhlý latiník, aby věděl, že „annus
mirabilis“ znamená „rok zázraků“ nebo „zázračný rok“.
Pro fotbalové fanoušky je to třeba rok 2009, kdy Barcelona
vyhrála všechny národní i mezinárodní klubové soutěže, ve kterých
bojovala, nebo rok 1972, kdy se totéž povedlo Ajaxu Amsterdam.
A nejeden čtenář má ve svém okolí i někoho, kdo si o zhroucení
východoevropských režimů v Polsku, Maďarsku, Východním
Německu, Československu, Rumunsku a Bulharsku a následném
pádu železné opony léta Páně 1989 pomyslí totéž…
Fyzikové mají jasno, že takovýto rok nastal léta Páně 1905,
kdy se zadařilo a Albertu Einsteinovi konečně na třetí pokus
30. dubna v Curychu přijali dizertační práci Nové určení rozměrů
molekul. A tento úředník bernského patentového úřadu v témže
roce také publikoval hned čtyři své články v německém prestižním
časopise Annalen der Physik. Netřeba říkat, že kromě článku
o atomech, fotonech a molekulách byl 30. června přijat také článek
K elektrodynamice pohybujících se těles, ve kterém se objevil základ
speciální teorie relativity. A pro nás, kteří fyzice moc nerozumíme,
postačí, když si k tomuto roku přiřadíme: E = mc2
Nětkeří lidé považují za „annus mirabilis“ rok 1543, rok vědecké
revoluce. Mikuláš Koperník v Norimberku publikoval své převratné
dílo O revoluci sfér nebeských a tím naždy změnil podobu
astronomie i lidského myšlení. A osmadvacetiletý lékař Andreas
Vesalius vydal v Bazileji svůj sedmidílný anatomický spisek
O továrně těla lidského, čili první ilustrovanou anatomickou učebnici,
po jejímž vydání umění léčitelské konečně přestalo být založeno
na zastaralých poznatcích antiky a středověku, nýbrž na názorných
ilustrovaných příkladech získaných během pitev skutečných těl
nebožtíků.
Španělé říkají „annus mirabilis“ roku 1492, protože pod něj spadá
dobytí Granady, objevení Ameriky a byla pod názvem Gramatika
kastilštiny vydána první gramatika španělského jazyka. Tím byl
úspěšně položen základ pro vznik na takřka tři staletí největší říše
světa.
Angličané považují za rok zázraků rok 1666. Není tomu tak proto,
že klasický vzdělanec vidí zápis tohoto letopočtu pomocí římských
číslic jako čistou sestupku MDCLXVI. Není tomu tak ani proto, že
číslo 666 může být pro nepřátele víry číslo magické. Toho roku
vyhořel Londýn, v němž pak architekt Christopher Wren postavil nové
dominanty jako například katedrálu sv. Pavla. Že to nebyl špatný
architekt, svědčí mimo jiné i to, že Wrenova knihovna na Trinity
College v Cambridge dodnes nepotřebovala žádná dramatičtější
stavební úpravy a její studovna svému účelu pro studenty a profesory
slouží dodnes.
5.6
Katedrála svatého
Patrika v Dublinu.
Foto: Šimon Daníček.
Wikipedie píše: Nejslavnějším děkanem
katedrály byl Jonathan Swift, autor
knihy Gulliverovy cesty.
Básník John Dryden spatřil jako dobré znamení, že přes všechnu
hrůzu se v roce 666 Bůh rozhodl Anglii ničím dalším netrestat a ta si
na moři vydobyla na Holandsku cenné vítězství a budoucí námořní
nadvládu.
Budoucí zakladatel fyzikální laboratoře na univerzitě v Cambridge,
jistý Isaac Newton, se uchýlil v obavě před londýnskými epidemiemi
na venkov, možná pod jabloň. Tam v ústraní přišel s teorií univerzální
gravitace. A pro jistotu k tomu v tomtéž roce ještě zformuloval
základy optiky a zrevidoval matematický výzkum na nejbližších 150 let
dopředu.
Pro milovníky literatury je rokem zázraků nepochybně rok 1922.
Budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, americký básník
oxfordského vzdělání Thomas Stearns Eliot vydal pod názvem Pustá
země své básnické zpracování moderního putování zemí svatého
grálu. James Joyce vyslal pod názvem Ulysses jednoho občana
ctyřiadvacet hodin putovat vesmírem ulic irského Dublinu. A třeba
Wittgensteinova spolustolovnice Gertrude Steinová dokončila svou
první opravdu modernistickou prózu Pokoj Jákobův. Byť v tomto roce
sice vydala „jenom“ jednu knihu Geography and Plays, dostalo se jí
právě touto knihou konečně nezpochybnitelného přijetí u kritiky.
Není se proto co divit, že i Ludwig Wittgenstein po dvojjazyčném
vydání svého díla právě roku 1922 na základních školách v alpském
podhůří zázračný rok musel reflektovat.
Několikrát vybuchl přímo na své žáky a použil exemplární fyzické
tresty. V září roku zázraků, roku, kdy konečně vyšla jediná jeho
kniha vydaná v průběhu autorova života, se přestěhoval z jedné
dolnorakouské vesnice do druhé, konkrétně z Trattenbachu do
Hassbachu. Z této malé obce se stěhoval v listopadu znovu do
dalšího působiště. To se jmenovalo Puchberg a leží pod svahem
vrcholu známého vídeňským lyžařům, neboť svahy Schneebergu jsou
nejbližšími autem dostupnými svahy alpského vrcholu z hlavního
města. Již v době působení L. Wittgensteina se v této vesnici začal
rozvíjet turismus, jezdila a stále sem jezdí vysokohorská železnice.
Již od roku 1909 byla tato vesnice elektrifikována. Obci patřící vodní
elektrárna až do roku 1962 let dodávala elektřinu i do detašované
pobočky oceláren Schoeller-Bleckmann z nedalekého města Ternitz.
Nic to však nezměnilo na tom, že v antologiích anglické literatury
se začal jeho Tractatus logico-philosophicus objevovat jako příklad
mistrovského stylu vědeckého pojednání a non-fiction literatury po
boku textů Eliotových nebo Joyceových. Jako první tak učinil básník
Herbert Read, autor knih jako Art and Industry (Umění a průmysl, 1934),
Education Through Art (Vzdělávání uměním, 1954), ve své vlivné knize
English Prose Style již v prvním vydání z roku 1928.
a/
5.7
a/ J. N. Nestroy jako kancléř
Metternich ve své hře: Svoboda
v Kocourkově. 1848.
Repliku: Pokrok se vůbec
vyznačuje tím, že vypadá
mnohem větší, než skutečně je.
použil Wittgenstein jako motto
k Filozofickým zkoumáním.
Svoboda v Kocourkově/ Die
Frieheit in Krähwinkel 1848,
Rommel a Bruckner, 5. svazek
sebraných děl.
b/ Balvín, Josef: Vídeňské lidové
divadlo. Odeon, Praha 1990.
b/
s. 387
„Tříaktový děj sleduje jednotlivé fáze revoluce. První
část /nazvaná také revoluce/ líčí dozrávání situace
k nevyhnutelnému povstání. Tuto situaci charakterizuje
i Ultrův kuplet... s. 390 Tato část končí scénou, v níž Ultra
vyhlašuje občanské svobody. Druhá část, nazvaná Reakce
/třetí akt/ líčí starostův pokus obnovit pořádek, nezdar
tohoto pokusu a vítězství revoluce... Většina postav má
charakteristická jména: tajný městský sekretář se jmenuje
Reakzerl Edler von Zopfen, tedy asi Reakčníček svobodný
pán z Copánova, hrdina, student a revolucionář má
jméno Ultra... Rafinovaně koncipovaná zápletka spočívá
na převlecích a Ultra v nich vystupuje jako mnich..., jako
ruský kníže – „oblečen jako diplomat s bílou parukou
a orlím nosem, v prostém plášti, pod nímž má však bohatě
vyšívanou uniformu státního úředníka.“ A Nestroy hrál
tohoto „diplomata“ v masce kancléře Metternicha!...
Spojení revoluční a milostné linie /v ústřední postavě
Ultry/ se jim /=některým kritikům/ nezdá přiměřené
politickému obsahu hry. V ní je totiž Ultrovo revoluční
jednání těsně, příčinně svázáno s jeho láskou k vdově
Frankefreyové, paní ze Svobodovských, jak ji nazývá český
překlad... malost Nestroy vystihuje – typicky rakouskými
zdrobnělinami /s koncovkou – erl/ dobových politických
hesel: „Máme absolutní tyranstvíčko, máme nezodpovědné
ministerstvíčko, byrokratičku, cenzurku, státní dloužky,
které vysoko převyšují naše silečky, a tak musíme mít
taky revolucičku a přes revoluční ústavičku nakonec
i svobodičku.“
Motiv Kocourkova žije ovšem v německé literatuře už od
Německých maloměšťáků /Die deutschen Kleinstädter/
jejichž autor August von Kotzebue /1761-1819/, výrobce
jímavých her a později špicl reakční ruské vlády, použil
pro svůj obraz maloměstských poměrů v Německu
francouzské předlohy Picardovy. Do Vídně lokalizoval
Kotzebuovu osnovu Bäuerle... Ztratila v nich ovšem svůj
satirický základ. /Pozn. LČ: A. v. Kotzebue byl placený
agent ruského cara, byl zavražděn německými revolučními
studenty, ti byli popraveni.../
s. 417
/jiná/ Nestroyova ...fraška... inspirovala amerického
dramatika Thorntona Wildera ze znamenité komedii
Dohazovačka /The Matchmaker, 1954/. Wilderova komedie
je pak podstatným zdrojem muzikálu Hello, Dollly!, který
slaví úspěchy na jevištích celého světa...
5.7
Je známo, že za Wittgensteinova života z jeho díla vyšla jen
malá drobná šedesátistránková publikace obsahující Tractatus.
Wittgensteinovi se nelíbila ani předmluva k jeho knize od budoucího
nositele Nobelovy ceny za literaturu, a co říkal k překladu do
angličtiny, to se snad ani na papír nedá napsat. Ale i autoru motta
k Filozofickým zkoumáním, rakouského dramatika Johanna
Nepomuka Nestroye, za jeho života vyšlo tiskem všeho všudy
dvanáct z jeho osmi desítek dramatických prací.
Motto k Filozofickým zkoumáním zní: Pokrok se vůbec vyznačuje
tím, že vypadá mnohem větší, než skutečně je.
5.8
Je známo, že za války člověku přijdou na mysl rozmanité věci. Co
se však honilo hlavou za II. světové války během pobytu v Británii
Ludwigu Wittgensteinovi? Kupříkladu během jeho působení na
pozici laboranta v nemocnici běžela jednání s vydavatelstvím
cambridgeské univerzity o vydání jeho prací – uveřejnit Tractatus
v jednom svazku společně s textem, který jej vyvrací,
í tedy s první
částí Filozofických zkoumání.
Britské občanství uděleno dne 2. června 1939.
5. 9. 1
Lannova huť
Blansko 2014.
5.9.1
Je známo, jak dopadla revoluce v roce 1848. Jedním z radikálů
křičících barikád byl mladý právník jménem Alexander Bach, ten,
kterého známe, že si máme na někoho dát bacha. Když revoluce
skončila, stal se ministrem vnitra a posléze proplul do dalších
vysokých funkcí. Doba 50. let 19. století je tedy v Rakousku
známa historikům jako doba Bachova absolutismu. Katolictví
bylo oficiálním náboženským kultem. Pokud se člověk nepletl do
věcí veřejných a svůj názor si šetřil pro sebe, mohl vést poklidný
a spokojený život. Rozvoji podnikání nebylo nijak extra bráněno,
politická svoboda i větší svoboda v podnikání však vypadají jinak.
V době revoluce samotné byly největšími rakouskými továrnami
kartounky, neboli továrny na průmyslovou výrobu a hlavně barvení
a potištění látek a plátna. Taková továrna mohla mít až tisíc
zaměstnanců.
V 50. letech se ovšem již zárodky velkopodnikání začaly ubírat
jiným směrem. Základy budoucího hutnictví a mechanizovaného
strojírenství byly položeny právě v této době. A jaká byla tedy
největší továrna katolického Rakouského císařství v době dětství
budoucího velkopodnikatele Karla Wittgensteina? Jednalo se
o moravské železárny na výrobu a zpracování litiny v katastru
města Blansko, Klammovu huť.
A protože litina měla ve srovnání s ocelí jenom omezené
využití – známe litinová zábradlí – největšího rozvoje dosáhlo
zpracování litiny uměleckým způsobem. Na světových výstavách
byly výrobky blanenských i adamovských sléváren opakovaně
oceňovány zlatými medailemi. Ano, budiž laskavému čtenáři od
této chvíle známo, že největší továrna, největší průmyslový podnik
Rakouského císařství v době Bachova absolutismu byly s 1500
zaměstnanci Blanenské slévárny, není to klam, světová jednička ve
výrobě krucifixů!
Wikipedie dále píše:
“Josef Paul Labor (29. června 1842, Hořovice –
26. dubna 1924, Vídeň) byl český klavírista, varhaník,
hudební skladatel a pedagog.
Pocházel z hudební rodiny. Otec byl nadšeným
amatérským muzikantem a jeho domácnost byla centrem
hudebního dění Hořovic a okolí. Do této společnosti patřil
i slavný český houslista Josef Slavík. Ve třech letech
následkem neštovic oslepl. Rodina se odstěhovala do
Vídně a chlapec tam navštěvoval c. k. Slepecký výchovný
ústav Matthiase Schlechtera. Kromě toho studoval hru na
klavír a kompozici na Konservatorium der Gesellschaft
der Musikfreunde (Konzervatoř společnosti přátel hudby).
V roce1863 poprvé veřejně vystoupil jako klavírista i jako
skladatel.
V letech 1863–1866 absolvoval sérii velmi úspěšných
koncertů v hlavních evropských městech. Na svých
cestách se spřátelil s hannoverským králem Jiřím V.
Hannoverským, který byl rovněž slepý. Jmenoval ho
Královským komorním klavíristou a svěřil mu výuku
své dcery. V roce 1866 se Labor usadil ve Vídni. Stal se
učitelem hudby a sám studoval hru na varhany, v níž
zanedlouho dosáhl rovněž vynikajících výsledků. V roce
1904 obdržel titul Císařský a královský dvorní varhaník
a jeho varhanní skladby dodnes patří mezi nejhranější.
V roce 1891 se stal členem nově založené Společnosti
pro podporu německé vědy, literatury a umění v Čechách.
Účastnil se redakce edic Deutsche Tonkunst in Österreich
a spolupracoval i na vydávání skladeb rakouských císařů
Ferdinanda II., Leopolda I. a Josefa I. (tzv. Kaiserwerke).
Labor měl hluboký zájem o starou hudbu. Mimo jiné
vypracoval generální bas k houslovým sonátám Heinricha
Ignáce Bibera a k opeře Pomo d’oro Antonia Cesti. Slavil
i velké úspěchy jako hudební pedagog. Byl učitelem mnoha
významných osobností jako např. Almy Mahlerové, Paula
Wittgensteina, či Arnolda Schoenberga. Alma Mahlerová ve
svých denících zaznamenala mnoho důležitých informací
o svém oblíbeném učiteli. Vyvinul notové písmo pro slepce,
jeho rozšíření se však nedočkal.
Velmi se spřátelil rovněž s rodinou Paula Wittgensteina.
Při hudebních večírcích, které se Wittgenstein pořádal
se seznámil s mnoha předními vídeňskými hudebníky
(Johannes Brahms, Clara Schumann, Gustav Mahler,
Bruno Walter a Richard Strauss. Když Wittgenstein přišel
v 1. světové válce o pravou ruku, byl Labor první, kdo
pro něj zkomponoval skladby pouze pro levou ruku.
Bratr Paula Wittgensteina, filosof Ludwig Wittgenstein,
řadil Labora mezi šest skutečně velkých skladatelů vedle
Mozarta, Haydna, Beethovena, Schuberta a Brahmse. Rok
před skladatelovou smrtí byl v Rakousku založen Svaz
Josefa Labora (Josef-Labor-Bund) s cílem propagovat
skladatelova dílo.
Napsal přes 80 skladeb. Komponoval především skladby
pro varhany a komorní hudbu. Řada děl vznikla na
objednávku Společnosti pro podporu německé vědy,
literatury a umění v Čechách nebo byla s její podporou
vydána. Většina pozůstalosti je uložena ve Wienbibliothek
im Rathaus.“
5.9.2
Josef Labor.
5.9.2
V první kapitole jsme zmínili, že slepý klavírista, varhaník a skladatel
Josef Labor (1842 – 1924) byl dobrým rodinným přítelem. Podle
B. McGuinnesse (Wittgensteins Frühe jahre, Suhrkamp, Frankfurt am
Main 1988, s. 206) prý byla jeho komorní hudba jedinou současnou
hudbou, které si Wittgenstein cenil.
Český čtenář ocení, že se narodil městečku Hořovice severně od
Plzně.
a/
5.9.3
a/ Kazaňská univerzita.
Zde studoval Lev
Nikolajevič Tolstoj.
b/ Tolstoj, Lev
Nikolajevič: Hadži
Murat. Přeložila
Anna Nováková.
Paseka, Praha 1996.
5
b/ s.Vracel
jsem se domů cestou mezi poli. Bylo to přesně
uprostřed léta. Louky už byly sklizeny a blížily se žně.
Touto roční dobou roste plno krásného kvítí: nadýchanný
vonný jetel, červený, bílý a růžový, neodbytné semdikrásky,
bělostné kopretiny s jasně žlutým středem, jež vydávají tak
ostrý kořenný pach, žlutá řepka vonící po medu, vysoké
fialové a bílé zvonky jako tulipány, popínavá vikev, úhledné
žlutavé, červené, rlůžové a světlounce fialové hlaváčky,
nenápadně vonící jitrocel s kvítky růžově ochmýřenými,
chrpy svítící ve slunci a zamlada sytou modří, kvečeru
a ve stáří blednoucí do světle modra a do červena, i něžné
kvítky svlačce, které voní po mandlích a rychle vadnou.
Natrhal jsem si velkou kytici všelijakého kvítí a zamířil
k domovu, když vtom jsem ve škarpě zahlédl nádherný,
malinově červený bodlák v plném květu, onen druh, jemuž
se u nás říká tatar a ženci ho pečlivě obsekávají, a pokud
ho někdy náhodou utnou, vyhazují ho ze sena, aby se
o něj nepopíchali. Napadlo mě, že si ten bodlák utrhnu
a dám doporostřed kytice. Slezl jsem do příkopu, odehnal
chlupatého čmeláka, který si zalezl doprostřed květu
a klidně si tam sladce podřimoval, a jal jsem se květ trhat.
Nebylo to však snadné: stonek nejenže ze všech stran
píchal, dokonce přes něj i kapesník, jímž jsem si ovázal
ruku, ale byl tak strašně pevný, že jsem s ním zápasil
dobrých pět minut, než jsem ho vlákno po vláknu roztřepil.
Když jsem konečně květ utrhl, byl stonek celý…
s. 6
… rozedraný, ba ani květ už nevypadal čerstvě a krásně.
Krom toho byl příliš hrubý a robustní, k něžnému kvítí
v kytici se nehodil. S lítostí, že jsem zbytečně utrhl květ,
jenž byl na svém místě tak pěkný, jsem ho zahodil. Ten má
ale životní energii a sílu! Říkal jsem si v duchu, když jsem
vzpomínal, s jakou námahou jsem ho trhal. Jak urputně se
bránil a jak draze svůj život vzdal!
Cesta k domovu vedla čerstvě zoraným úhorem
černozemě. Stoupal jsem mírně do kopce po prašné
pěšině. Zoraný lán patřil statkáři a byl tak velký, že po obou
stranách cesty i nahoru do kopce nebylo vidět nic než
rovné brázdy černého, dosud nevláčeného pole. Obděláno
bylo dobře a nikde na něm nebylo vidět jedinou rostlinku,
jedinou travičku – všechno bylo černé. Jaký ničivý a krutý
tvor je člověk, kolik už vyhubil všelijakých živých stvoření
a rostlin, aby si zachoval vlastní život, uvažoval jsem
a bezděky přitom hledal něco živého uprostřed mrtvého
černého pole. Přede mnou, napravo od cesty, bylo vidět
5.9.3
Je známo, že hranice mezi evropským Východem a Západem leží
v prostoru mezi Dunajem a Vislou, někdy dokonce mezi Dunajem
a Dněprem.
Na slovensko-polském pomezí dokonce pramení řeka, která se
na počest toho, že neteče do Dunaje, ale z hlavního evropského
rozvodí míří směrem do Baltského moře, jmenuje Dunajec. Jedná
se o největší z jižních přítoků Visly. Pramení na svahu nejvyšší
hory Polska jménem Rysy (2499 m.n.m.). Vrchol tvoří státní hranici
mezi Slovenskem, tehdy Horními Uhrami, a Polskem. Jedná se
o nejoblíbenější turistický cíl pozdějšího papeže Jana Pavla
II. Půlstoletí předtím V. I. Lenin svým zdoláním tohoto vrcholu
zachránil vysokohorskou turistiku ve dvou státech: v Polsku
i Československu si žádný komunistický funkcionář nedovolil
zdolávání totohoto vrcholu zpochybnit, ačkoli by vysokohorská
turistika jinak splňovala označení sport buržaozních imperialistů.
Wittgenstein během své služby na říčním dělovém člunu Goplana
vplul i do ústí Dunajce. V místě, kde končí hranice splavnosti této
řeky, se nachází malé polské podhorské město jménem Tarnov.
Přes toto město vede od poloviny 19. století hlavní haličská
železnice spojující Krakov s Kyjevem, Lvovem a Přemyslem. Jak
už to v malých městech bývá, na náměstí je radnice a na půl cesty
mezi radnicí a kostelem obyvatelé chodí uspokojovat kulturní
potřeby do místního knihkupectví. I kroky Ludwiga Wittgensteina
směřovaly do této jediné výspy kultury na nejvzdálenější baště
rakouského mocnářství.
Blízkost fronty a statisíce vojáků na ni putující měly za následek,
že jediný potištěný papír v celém knihkupectví byly pohlednice
zobrazující malebnost tohoto haličského městečka a bližšího
i vzdálenějšího okolí. Všechny knihy byly vyprodány. Až na jednu:
knihu klasika ruské literatury – Vojnu a mír.
Tolstoj zemřel čtyři roky předtím ve věku 82 let za – na tu dobu –
hodně nezvyklé situace:Opustil svou rodinu a rozhodl se žít
obyčejným životem jako prostý rolník v souladu s ideály svého
učení. Již během cesty vlakem však onemocněl, rolníkem se
nikdy nestal a posledních 10 dnů svého života strávil na nádraží
v malé obci Astapovo. O bizarních okolnostech jeho smrti, souboji
budoucí vdovy o kontrolu nad odkazem jejího chotě, šlechticových
milenkách i poměrech v předrevolučním Rusku vydal svědectví
mnohaletý sekretář a pořadatel jeho literární pozůstalosti Vladimir
Čertkov v knize O posledních dnech Lva Nikolajeviče Tolstého.
Ludwig Wittgenstein, který měsíc předtím poskytl 10 kg zlata
na vznik toho nejlepšího z německy psané poezie 20. století, tedy
dorazil do knihkupectví, kde měli jedinou knihu, navíc od pacifisty
a klasika nepřátel číslo jedna.
jakýsi keřík. Když jsem došel blíž, zjistil jsem, že je to
stejný tatar, jehož květ jsem prve zbytečně utrhl a zahodil.
Keřík tvořili tři větévky. Jedna byla ulomená a její zbytek
trčel jako pahýl uťaté ruky. Na druhých dvou bylo po
jednom květu. Původně byly červené, teď však byly černé.
Jeden stonek byl zlámaný a zlomená půlka se zabláceným
květem na konci visela dolů, druhý byl sice také umazaný
blátem, ale stále ještě trčel vzhůru. Bylo vidět, že celý ten
keřík přejelo kolo, on se mezitím zvedl a stál teď nakřivo,
ale přece jen stál. Jako by mu urvali kus těla, vytrhli
vnitřnosti, usekli ruku, vypíchli oko. On však pořád stojí
a nevzdává se člověku, který už vyhubil všechny jeho
spolubratry kolem dokola.
Ten má ale kořínek! Pomyslel jsem si. Člověk už sprovodil
ze světa kdeco, zničil milóny rostlin, ale on se pořád
nevzdává.
A vzpomněl jsem si na jeden dávný kavkazský příběh,
jehož část jsem zažil, část slyšel vyprávět od očitých
svědků a zbytek si domyslel. Ten příběh, jak se mi vybavil
ve vzpomínkách a představách, vám teď budu vyprávět.
s. 7
Bylo to koncem roku 1851.
Za chladného listopadového večera vjížděl Hadži Murat do
odbojného čečenského aulu zvaného Machket, nad nímž
stoupal příjemně vonící kouř ze sušeného trusu...
s. 145
...Slavíci, kteří za střelby umlkli, se nyní ozvali znovu,
nejdřív jeden poblíž, a potom ostatní na druhém konci
remízku.
***
Tuto smrt mi tedy připomněl onen rozdrcený bodlák na
zoraném poli.
Z šifrovaně psaných deníků, které si při práci na Traktátu
vedl, víme, že ve vojenském prostředí vulgarit a oplzlosti se cítil
naprosto nesvůj, a tak mu nezbylo, než si tuto knihu koupit. Jak Ray
Monk, tak i McGuinness věnují větší prostor zkoumání vlivu jedné
Tolstého knihy na Wittgensteinovu filozofii než kterékoli ze všech
filozofických knih, které Wittgenstein kdy četl. Kniha se jmenuje
Evangelium ve stručnosti (1881–1883).
Dodejme, že prozaik Tolstoj systematickým studiem filozofie
nikdy neprošel a tříleté studium orientálních jazyků a práva také
řádně nedokončil.
Když německá armáda ustupovala, Tolstého působiště v Jasné
Poljaně i místo jeho posledního spočinutí byly drasticky vypleněny.
O dvacet let později se stejní nepřátelé, Velkoněmci vedení
skorospolužákem Hitlerem, vydali proti Rusům a svou barbarskou
krutost předvedli. V zámku v Jasné Poljaně byl zřízen vojenský
lazaret a mrtví vojáci byly pohřbívání na pietní místo kolem hrobu
Tolstého. Po 45 dnech při ústupu Němců zámek podpálili. Jak
dopadly ostatky německých vojáků, je myslím také jasné. Mrtví se
nemohou bránit.
6
Dílo
Souhrnná skutečnost je svět.
6.1.1
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Deníky
y 1914–1916.
2. 9. 14
Každou noc s výjimkou včerejška při světlometu. Přes
den spím. Tato služba je mi příjemná do té míry, nakolik
se s ní vyhnu zlobě druhů. Včera jsme se tady doslechli
o ohromné bitvě, která už prý trvá 5 dnů. Kéžby už to bylo
rozhodnutí! Včera jsem onanoval poprvé po 3 týdnech.
Nejsem vůbec smyslný. Zatímco dřív jsem si představoval
rozhovory s nějakým přítelem, teď se to neděje téměř
nikdy. Denně trošinku pracuji. Jsem však velmi unavený
a rozptýlený. Včera jsem si začal číst v Tolstého Výkladech
k evangeliím.16 Nádherné dílo. Ještě mi však není tím, co
jsem od něj očekával.17
3. 9. 14
Včera jsem pracoval ne úplně neúspěšně. Četl jsem si
v Tolstém a velmi jsem získal.18
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
16 (str. 135) … skutečný německý titul je: Kurze Darlegung
des Evangelium !Krátký výklad evangelia). V dopise
von Fickerovi z 24. 7. 1915 nazývá Wittgenstein tuto
knihu „…“ a píše o ní: „tato kniha mě svého času přímo
udržovala při životě.“ (Briefwechsel, s. 72–73). Není
nezajímavé, jak se k ní Wittgenstein vlastně dostal.
Dozvídáme se o tom z Russellova dopisu lady Ottoline
Morrrellové z 20. 12. 1919. Napsal ho poté, co v Haagu
s Wittgensteinem strávil týden diskutováním o Traktátu,
když se tito dva setkali poprvé po víc než 6 letech (jejich
poslední písemný kontakt byl Wittgensteinův dopis
Russellovi z 22. října 1915; písemný kontakt znovu navázali
Wittgensteinovým dopisem z 9. února 1919). „/…/ během
války se událo cosi pozoruhodného. Jel služebně do
městečka Tarnov v Haliči a náhodou narazil na obchod
s knihami, ve kterém však zdánlivě nebylo nic jiného než
pohlednice. Přece jenom vešel dovnitř a zjistil, že tam byla
jenom jedna kniha, a to Tolstého spis o evangeliích. Tuto
knihu si však koupil jenom proto, že tam nebyla žádná
jiná.“ (Briefwechsel, str. 11) Přečetl ji jednou a potom
znovu a od té doby ji nosil stále při sobě. (pozn. slov.
překladatele)
17 (str. 135) Tady začíná 2. zápis „filozofických“ Deníků
1914–1916 v normálním písmu. (pozn. Baum)
18 (str. 135)
Tady začíná 3. zápis „filozofických“ Deníků 1914–1916
v normálním písmu. Od tohoto místa je „filozofický“ text
v normálním písmu vždy na pravé straně a text v tajném
písmu na levé straně deníku. (pozn. Baum)
6.1.1
Je známo, že pokud má nějaké přídavné jméno nebo příslovce na
začátku písmena „nej“, jazykovědci tomu říkají superlativ. Také je
známo, že jestliže ke slovu „bohatý“ přidáme jinou koncovku, tak
vznikne slovo „bohatší“, ze slova „velký“ vznikne slovo „větší“,
a že jazykovědci tomu říkají komparativ. Také je nám známo, že
různé zkrácené a tudíž … se nám snaží podsunout, že motivací
lidského jednání je dost často závist, že jeden je bohatší než druhý,
a ten a ten majetek je větší než jiný.
Klišé, slova začínající písmeny „nej“, místo přesné formulace
se použije spojení slov „jeden z…“ a poskládáním několika
polovičatých faktů vedle sebe bez toho, aby spolu vnitřně souvisely,
pouze k dosažení skandalizujícího efektu, jsou jedny nejčastějších
technických prostředků našich médiích. Laskavý čtenář si jistě
všiml, že také autor této knihy je užívá více než často.
Nyní se tedy spokojíme s následujícím konstatováním: Traklova
báseň Grodek, tedy to poslední, co Trakl kdy napsal a co výslovně
adresoval svému velkorysému sponzorovi, se týká bitvy z haličské
ofenzivy v září roku 1914.
Šestnáctitisícové městečko německy nazývané Grodeck je ruský
Gorodek, ukrajinský Horodok a polsky Gródek Jagielloński. Leží
na půl cesty mezi městy Lvov a Przemyśl na ukrajinské straně
současné státní hranice. Vede tudy hlavní cesta i železnice a při
cestě Haličí z Krakova do Kyjeva prakticky nemůžete jet jinudy.
Český překlad by asi byl Městečko či Hrádeček. Poláci mu říkají
dvěma slovy na paměť toho, že na tomto místě zemřel polskolitevský král Vladislav Jagellonský.
Vladislav Jagellonský je zakladatel jagellonské dynastie,
zakladatel krakovské univerzity, ale také vítěz v bitvě u Grünwaldu.
Svou neúčastí přispěl k definitivní porážce Tatarů na Kulikovském
poli. Polský kronikář Jan Długosz říká, že se jedná o jednu
z nejpoetičtějších vladařských smrtí v dějinách. Král se nachladil,
když poslouchal zpěv slavíků na břehu řeky San při přechodu této
řeky na dnešní polsko-ukrajinské hranici. Též pro Wittgensteina
bude mít na palubě dělového člunu Goplana přechod řeky San
osudové následky.
V minulosti se Grodek jako městečko na hlavní cestě
stal dějištěm polsko-ruských bitev, 1648 kozáků Bohdana
Chmielnického a roku 1655 bitva vojáků Stanisława Rewerę
Potockého.
6.1.2
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Deníky
y 1914–1916.
18. 8. 14
V jednu v noci mě náhle budí. Ptá se na mě nadporučík
a říká, že musím jít okamžitě k světlometu. „Neoblékat
se.“ Běžel jsem téměř nahý na velitelský můstek. Mrazivý
vzduch, déšť. Byl jsem si jistý, že teď zemřu. Zapínám
světlomet a zpět se obléct. Bylo to /…/ všech. Byl jsem
strašně rozrušený a hlasitě jsem stonal. Pocítil jsem hrůzy
války. Teď (večer) jsem už tu hrůzu zase překonal. Budeme
se všemi silami usilovat zachovat si život, pokud si to
nerozmyslím.
6.1.2
Je známo, že bolest v podbříšku je hodně nepříjemná věc. Také
je známo, že kdo zkušenost s konkrétním druhem bolesti nemá
vlastní, může si učinit představu pouze přibližnou. A do třetice
čtenáři připomeňme, že bolest v podbříšku může vystřelovat
od žaludku až po konečky orgánů sloužících mužům k množení
i vyměšování.
Ve II. světové válce působil Wittgenstein jako asistent ve
špičkové lékařské laboratoři. Největší část svého technického umu
v této době věnoval stavbě přistrojů sloužících výzkumu působení
pocitu bolesti na zdraví léčeného vojáka.
Dále se uvádí, že Ludwig Wittgenstein během I. světové války
sloužil na různých pozicích u různých druhů vojska a že začínal
a po dva roky byl de iure zařazen jako prostý vojín. Důvodem, proč
mu nebyla při odvodu umožněna důstojnická dráha, byla kýla.
6.2.0
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
Poznámka 43, str. 149:
V roce 1988 bylo ve Vídni objeveno kolem 500 dopisů
adresovaných Wittgensteinovi. Mezi nimi se m.j. nacházeli
Fregeho listy Wittgensteinovi a také tento Traklův dopis:
Velevážený pane!
Zavázal byste si mě velkým vděkem, pokud byste mě
poctil svou návštěvou. Jsme už přibližně 14 dnů v místním
posádkové nemocnici na pátém oddělení pro duševně
a nervově nemocné. Možná budu moci nemocnici
v nejbližších dnech opustit, abych se znovu vrátil do
bitevního pole. Předtím, než o tom padne rozhodnutí, bych
si od srdce rád chtěl s Vámi popovídat.
S vřelými pozdravy Vás oddaný
Georg Trakl
6.2.0
Je známo, že fantazie nemá hranic a že představit si lze naprosto
cokoli. Přesto jsou věci, které si lze byť jen představit ztěží, nebo
jsou naprosto nepředstavitelné. Sami byste asi ani neuvěřili, že
taková představa může vůbec existovat. Nevím, jak vy a vaše
představivost, ale moje představivost taková omezení má.
Kupříkladu následující příběh je pro mě naprosto nepředstavitelný:
Jistý Ludwig W. ve svém dopise naprosto cizímu člověkovi,
kterého nikdy předtím neviděl, nějakému redaktůrkovi z krajského
města pod Alpami, jistému Ludwigu von Fickerovi, píše
14. července 1914 bizarní dopis nabízející 100 tisíc korun (tedy
ekvivalent 10 kg zlata):
Velevážený pane!
Promiňte, že Vás obtěžuji jednou velkou prosbou.
Chtěl bych Vám poskytnout sumu 100 tisíc korun
a poprosit Vás, abyste ji rozdělil nemajetným rakouským umělcům dle svého uvážení. Jdu s touto věcí za
Vámi, všiml jsem si, že mnoho našich nejlepších talentů znáte a víte, kteří z nich jsou k přijetí podpory od
vás nejpotřebnější. Mohl-li byste mi tuto moji prosbu
splnit, tak Vás prosím, napište mi na výše uvedenou
adresu, v každém případě ale tuto věc až do dalšího
podržte v tajnosti.
Ve velké úctě
Vám velmi oddaný
Ludwig Wittgenstein jun.
Do čtrnácti dnů již nejenom von Ficker zmíněnou astronomickou
sumou disponoval, ale také byla první světová válka.
Dodejme, že anonymní dárce byl plně demaskován ve svých
dopisech až roku 1988 a že za těch 100 tisíc byla například
vytvořena nejvýznamnější německy psaná sbírka poezie 20. století
jménem Elegie z Duina z pera pražského rodáka R. M. Rilkeho
a nejproklatější z proklatých německých autorů G. Trakl jmenovitě
adresoval tomuto svému dobrodinci své poslední a současně
nejznámější básně Grodek, Žal nebo Píseň Kašpara Hausera. Ta
poslední… je o dítěti kterému byla odepřena výchova a lidská řeč.
Žal a utrpení ponechme jiným, také hranice naší fantazie
posunujme vědomě jiným směrem. A ještě jednou si zopakujme, že
k nejefektivnějšímu kroku z hlediska podpory literatury ve 20. století
se nevedly žádné složité řeči. Ty tři dopisy byly napsány extrémně
kostrbatým jazykem. Dalších 74 let se o jejich existenci vůbec
nevědělo. Celé to trvalo pouhých 14 dnů. A čin, nikoliv ta slova,
naplnil obdarovávajícího do konce života šťastným.
6.2.1
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
pozn. 23, str. 139
Ludwig von Ficker byl vydavatelem literárního časopisu
Der Brenner. Wittgenstein mu pár týdnů před vypuknutím
První světové války poskytnul (ze svého obrovského
dědictví po otci) 100 000 korun (dnes – tj. roku 2004 - by to
odpovídalo asi 150000 euro*) s tím, aby je „rozdělil mezi
nemajetné rakouské umělce.“ (Dopis z 19. 7. 1914); Vybral
si ho „na základě slov, které o Vás a Vašem časopise
napsal Kraus v Die Fackel; a na základě slov, které jste
Vy napsal o Krausovi.“ (dopis z 19. 7. 1914; oba in:
Briefwechsel, s. 59).
Georg Trakl a Rainer Maria Rilke dostali z této sumy
po 20 000 korunách, přičemž Trakl jako se jediný
z podpořených seznámil (přes Fickera) s identitou dárce
– Wittgenstein chtěl totiž jako dárce zůstat v anonymitě. /
pozn. slov. překl./
pozn. 24, str. 139
Adele Jollesová, manželka Stanislause Jollese
(1857 - 1942), který byl vletech 1906 – 1908
Wittgensteinovým učitelem na Technické univerzitě
v Berlíně – Charlottenburgu. Wittgenstein u nich během
studia bydlel a Jolles ho velmi podporoval. Oba byli
s Wittgensteinem v písemném styku až do roku 1939.
(pozn. Baum)
* pozn. LČ:
Pokud budeme 100 000 korun převádět podle kurzu roku
2004 ke slovenské koruně v paritě kupní síly, dostaneme se
opravdu na „pouhých“ 150 000 eur. Ovšem pokud budeme
vycházet z přepočtu rakouské koruny na cenu zlata,
dostaneme se v přepočtu 100 000 tehdejších rakouských
korun na 10 kg zlata, tedy cca 10 mil. Kč či 300 000 eur.
6.2.1
Nelze pomlčet o tom, že anonymitu svého ušlechtilého dárce
Ludwig von Ficker hájil až do konce Wittgensteinových dnů. Poprvé
se na dané téma Ficker stručně vyjádřil až v článku Neznámý
podporovatel Rainera Marie Rilkeho, který publikoval v časopise
Der Brenner roku 1954.
a/
b/
6.3.1
a/ Psychiatrické oddělení Vojenské
nemocnice.
b/ Pokoj, ve kterém Trakl strávil poslední
chvíle života.
Dnes stacionář psychiatrické kliniky
Vojenská nemocnice (ul. Wrocławska).
Foto: Jakub Ekier, listopad 2009.
6.3.1
Je známo, že básník Georg Trakl v Krakově 3. 11. 1914 odešel ze
světa vlastní rukou. Také je známo, že pro tento odchod zvolil méně
běžný způsob: obstaral si extrémně velkou dávku populární drogy
vyšších příjmových skupin zvané kokain a jako zkušený lékárník
desetinásobkem smrtelné dávky nenechal nic na náhodě.
O motivacích a důvodech dobrovolných odchodů existují
miliony naprosto zcestných úvah a omluvou pro takové plané
odůvodňování alespoň v některých výjimečných případech buďtež
psychické potřeby pozůstalých. Stejná bulvarizující teatrálnost
postihla i zpracování odchodu Traklova. Co však všem těm
umělecky přesvědčivým i naprosto blábolivým popisům chybí,
je uvedení zdroje finančních prostředků pro nákup této drogy
v takovém množství. A čtenář již jistě tuší, že lékárník ve vojenském
lazaretu měl sice jistý přístup i k takovým věcem, jako je kokain,
leč chudý básník trpící finanční nouzí a zotavující se tou dobou na
lůžku ve vojenské nemocnici musel v tomto případě disponovat
dost značnou sumou. A bystrý čtenář již tuší, že smrtící bílé
návykové zlo bylo zakoupeno z prostředků, které proklatci zaslal
jistý syn rakouského průmyslníka.
Takže: Básník Georg Trakl v Krakově 3. 11. 1914 odešel ze světa
vlastní rukou. O dva dny zde později mělo dojít k setkání s L.
Wittgensteinem. Profesor Methlagel z brennerského archivu k tomu
uvádí:
V červenci a v srpnu 1914 obdrželi Georg Trakl a Rainer Maria
Rilke po 20 000 korunách (od L. Wittgensteina, Trakl v srpnu částku
opravdu obdržel, prostředky pro Rilkeho Wittgenstein a von Ficker
řešili v průběhu měsíců září a října, pozn. LČ), což byla suma dosti
značná, která mohla oba autory na delší dobu zbavit vnějších
starostí… Trakl poděkoval za dar v dopise Wittgensteinovi; dopis
se našel až v roce 1988. Podle dosavadnícho šetření je třeba tento
dopis řadit do prvních srpnových dnů roku 1914. Trakl píše:
‘Po letech, kdy jsem byl vydán napospas všem náhodám života,
to pro mne znamená nerušeně kráčet za vlastním klidem. Kéž by se
něco z toho proměnilo v báseň hodnou ušlechtilého člověka, jemuž
zůstávám tolik dlužen.’
3. listopadu (1914) zemřel v Krakově Georg Trakl, což – vzhledem
k nejisté strategické situaci, v níž se město tehdy nacházelo –
zapříčinilo, proč Ficker váhal postoupit dopis Wittgensteinovi. Před
tím mu poslal ještě několik separátů s Traklovými básněmi.
‘Nerozumím jim, ale jejich tón mne obšťastňuje,’ odpověděl
Wittgenstein 28. 11. 1914. Do svého deníku si o dva dny později zapsal:
‘Ficker mi dnes poslal básně chudáka Trakla, které považuji za geniální,
ale nerozumím jim. Vyvolaly ve mně dobrý pocit. Bůh se mnou!’
6.3.1
Traklův zazděný pokoj.
Foto: Jakub Ekier, listopad 2009.
Nominálně se jednalo o zadní trakt pokoje č. 112 v prvním
patře, avšak v 70. letech 20. stol. byla tato místnost
zazděna, vykachličkována a část pokoje se vstupem
z chodby je od té doby využívána jako skladiště pro
úklidové prostředky. Do té části pokoje, ve které Trakl
pobýval /tehdy oddělené od přední části místnosti skříní/
se tedy vstupuje místností č. 113. V ní je nutné odstranit
bednění a teprve pak je možno vstoupit do „zazděné“ části
pokoje č. 112.
… Dlouho panovala nejasnost… Od roku 1988 však víme, že šlo
o psaní Ludwigu von Fickerovi z 18. října 1914.
Rilkův dopis z 18. října však jistou dobu zůstal ležet na Fickerově
psacím stole. To vedlo k tomu, že asi kolem 30. října vznikla ještě
jiná písemnost, která dnes patří na základě připojených textů
k nejcennějším literárním dokumentům tohoto století: Traklův dopis
ze sálu krakovské posádkové nemocnice ze 27. října se záznamy
básní Klage (Žaloba) a Grodek.
Tato písemnost tedy ležela vedle Rilkova dopisu – ale nejen vedle
něho: spočívala i vedle přílohy k Rilkovu dopisu, a také v tomto
případě lze od roku 1988 určit, vedle které přílohy: byl to speciálně
pro Wittgensteina vyhotovený čistopis Elegií z Duina. Tento čistopis
dosud nebyl zpřístupněn veřejnosti, avšak lze říci: existuje a mohu
ho zde v krátkosti popsat…”
Tolik napsal Walter Methlagel na stranách 113 a 114 v příspěvku
Rilke a časopis Der Brenner, který přeložil Jiří Veselý pro sborník
z mezinárodní konference nazvané Rainer Maria Rilke. Evropský
básník z Prahy a který uspořádala Alena Bláhová pro nakladatelství
H a H v Praze roku 1996.
Ludwig Wittgenstein ve svém Deníku z roku 1914 k tomu píše:
5. 11. 14
Ráno (pokračuji v cestě, pozn. LČ) dále do Krakova, kam mám
přijet pozdě večer. Jsem velmi napjatý, jestli se setkám s Traklem.
Velmi v to doufám. Příliš mi chybí člověk, se kterým bych si mohl
popovídat. Bude to muset jít i bez takového člověka. No, velmi by
mě to posilnilo. Celý den trochu unavený a náchylný k depresi.
Příliš mnoho jsem nepracoval. V Krakově. Je už příliš pozdě, abych
ještě dnes navštívil Trakla. – – – Kéž mi duch dá sílu. – – –
6. 11. 14
Ráno do města k posádkové nemocnici. Dozvěděl jsem se tam, že
Trakl před několika dny zemřel. To mě silně zasáhlo. Jak smutné,
jak smutné!!! Okamžitě jsem o tom napsal Fickerovi. Nakupoval
jsem a potom kolem 6. hodiny jsem přišel na loď. Nepracoval jsem.
Ubohý Trakl. – – – Staň se vůle Tvá. – – –
A pro ucelený pohled ještě doplňme z těch samých dnů dopis
Ludwiga Wittgensteina určený Ludwigu von Fickerovi:
“Milý pane v. Ficker!
Přijel jsem sem včera v noci a dnes ráno jsem v posádkové
nemocnici dostal zprávu o Traklově smrti. Jsem otřesen; i když
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
pozn. 38 na str. 148
Wittgenstein Fickerovi odpověděl:
Velevážený pane von Ficker!
Vřelé díky za Váš milý lístek a p
přiložený
ý Rilkeho dopis.
p
Píše,, že válka lidi vytrhává
y
z jjejich
j
p
práce – a představte
p
si,, jjá p
právě v p
posledních 6 týdnech
ý
p
pracuju
j tak dobře jjako
zřídkakdy!
y! Kéžby se mnohým dařilo tak jako mně! I já se
těším na, doufejme brzké, opětovné setkání.
Váš upřímně oddaný
Ludwig Wittgenstein
(Briefwechsel, s. 63.) (pozn. překl.)
pozn. 44 (str. 150)
Ve dnech 24. a 25. 10. 1914 navštívil Ficker Krakov.
Kromě návštěvy Trakla, který se zhroutil po dojmy z bitvy
u Grodeck a ležel v posádkové nemocnici, chtěl se setkat
i s Wittgensteinem. To však nebylo možné, protože se
Wittgenstein v tom čase plavil na Goplana. Ficker mu
tedy napsal dopis, ve kterém ho seznámil s Traklovým
ý
neradostným
ý stavem. Wittgenstein mu (=Fickerovi)
odpověděl:
Milý pane von Ficker!
Vřelé díky za Váš lístek. Zároveň přišel list od poručíka
Molého, který mi napsal, že jste se na mě u něj ptal. Jaká
škoda, že jsme se spolu nesetkali!!! Ubohého Trakla velmi
lituji, snad ho přece jen ještě uvidím, až znovu přijedu
do Krakova. Nejsrdečnější pozdrav posílá Váš Ludwig
Wittgenstein.
(Briefwechsel, s. 63)
Vzpomínaný poručík Molé nejenom, že Fickera informoval
o Wittgensteinově plavbě na lodi Goplana, ale také
nezapomenul vzpomenout, jakou krásnou letní noc strávil
jednou, krátce po začátku války, na palubě lodi /Goplana/
v podnětném filozofickém rozhovoru s Wittgensteinem,
zatímco byl tento zaměstnán škrábáním brambor pro lodní
kuchyni.“
(Zpráva Ludwiga von Fickera v časopise Brenner, číslo 18,
s. 237, k tomu srovnej zápis z 15. 9. 14.) (pozn. slovenského
překl.)
jsem se s ním neznal! Kéž by mi bylo dopřáno přece jen Vás tady
ještě jednou uvidět! Váš oddaný Ludwig Wittgenstein.”
(Briefwechsel Wittgenstein – v. Ficker, s. 64)
V pokoji, ve kterém Trakl strávil poslední chvíle života, se dnes
nachází denní oddělení psychiatrické kliniky Vojenské nemocnice
(ul. Wrocławska).
Nominálně se jednalo o zadní trakt pokoje č. 112 v prvním
patře, avšak v 70. letech 20. stol. byla tato místnost zazděna,
vykachličkována a část pokoje se vstupem z chodby je od té doby
využívána jako skladiště pro úklidové prostředky. Do té části pokoje,
ve které Trakl pobýval (tehdy oddělené od přední části místnosti
skříní) se tedy vstupuje místností č. 113. V ní je nutné odstranit
bednění a teprve pak je možno vstoupit do „zazděné” části pokoje
č. 112.
Někteří lidé věří na místa s temnou energií. Některá náboženství mají
pro místa úmrtí různé očišťovací praktiky a například se židovskými
hřbitovy si nedovolili hýbat ani nacisté, jen východevropským
komunistům podobná místa jako hřbitov nebránila ve stavbách typu
silničního obchvatu či nadjezdu, jako se to stalo v případě zrušení
hřbitova s hrobem babičky básníka Paula Celana v jihomoravském
Kyjově nebo s židovským hřbitovem v rodném městě T. G. Masaryka,
autora vůbec první sociologické studie o sebevraždách.
I přesto jsou některá místa, kde spáchal někdo sebevraždu, něčím jiná.
V překladech Ludvíka Kundery se nyní může čtenář podívat i do
příloh zmiňovaných dopisů. Úvod básně Nářek obsahuje slova:
Spánek a smrt, pochmurní orlové / po celou noc šumí kolem mé
hlavy…“ a poslední verše: „…hle, úzkostný člun se potápí / pod
hvězdami, / pod mlčící tváří noci.
A čtenář, který již byl nucen si přečíst poetizovaný popis smrti
velkého polského krále ve městě Horodok / Grodeck / Grodek, si
nyní jistě již spojí místo krvavé bitevní řeže s verši Georga Trakla
nazvanými dle dějiště této bitvy Grodek: Vpodvečer znějí smrtícími
zbraněmi / podzimní lesy, zlaté roviny / a modrá jezera, nad nimi
chmurněji / se kutálí slunce; noc obestírá / umírající válečníky, divoký
nářek / jejich roztříštěných úst …všechny cesty vedou k černému
zániku / … sestřin stín se potácí mlčícím hájem, / aby pozdravil duchy
hrdinů, zkrvavené hlavy; / a v rákosí tiše znějí hluboké flétny podzimu.
/ Ó hrdější smutku! Vy kovové oltáře, / mohutná bolest živí dnes horký
plamen ducha, / nenarozené vnuky.
Trakl k věčnému odpočinku po své smrti nespočinul v krakovské
půdě, z von Fickerova podnětu byly jeho ostatky deset let po smrti
vyzvednuty z krakovského hrobu a přeneseny do Mühlau u Innsbrucku.
6.3.2
Dne 9. prosince 1914
Ludwig Wittgenstein začal
pracovat v tomto krakovském
domku na břehu řeky
Visly v dělostřeleckých
opravárenských závodech
a sem mu Ficker doručil
Rilkův dopis obsahující první
verzi rukopisu Elegií z Duina.
Foto: autor, 6. prosince 2009.
Počátkem prosince 1914 nastoupil Wittgenstein službu
v dělostřeleckých opravárenských závodech na břehu řeky
Visly v krakovské čtvrti Podgorzie.
Dílna se nacházela hned v sousedství elektrárny na
výrobu stejnosměrného proudu postavené dle projektu
českého inženýra Františka Křižíka. Stejnosměrný proud
neumožňuje vedení na větší vzdálenosti a proto musejí být
všechni odběratelé takového proudu v těsném sousedství
výrobce.
Dle údajů ve Wittgensteinově Deníku zde začal působit 9.
prosince 1914.
Dne 10. prosince 1914 se přestěhoval do podkroví malého
zahradního domku z druhé strany elektrárny, cca 100 metrů
od svého pracoviště.
V roce 2010 byla dílna zbourána. Dochází zde ke stavbě
kulturního centra Krikoteka III, centra stejnojmenného
divadla a institutu polského režiséra Tadeusze Kantora.
Elektrárna je technickou kulturní památkou. Dílna, ve které
Wittgenstein pracoval, byla zborřena roku 2010. Divadlo
nemohlo zbořit technickou památku a tak má tedy tvar
mostu nad nefungující elektrárnou.
Wittgenstein pracoval hlavně v kanceláři. O přeřazení se
pokoušel jednak v důsledku kritické vojneské a i kritické
osobní psychické situace, jednak v důsledku nemoci či
zranění nohy během listopadu 1914.
Pro dějiny logiky budiž zaznamenáno, že v listopadu
1914 Wittgenstein vytvořil základ své obrazové teorie
významu a do svého Traktátu začlenil uvažování o negaci
a tautologiích.
V listopadu na loď mu také Ficker doručil Traklovy básně
s věnováním dobrodinci.
Na lodi kotvící v Krakově si v listopadu 1914 Wittgenstein
zapsal traktátovské myšlenky: Nestarej se o to, co jsi už
kdysi napsal! Přemýšlet začínej vždy odznovu, jakoby se
neudálo ještě vůbec nic! 15. 11. 1914 a Na tomto místě se
opět pokusím vyjádřit něco, co se vyjádřit nedá. 22. 11. 1914
Po nastěhování do nového bytu si píše:
Tautologie neříkají nic! 12. 12. 1914
4 a Nevyčerpává
podstatu negace to, že je operací, která ruší sebe sama?
... A neukazuje schopnost zmizet, která je těmto operacím
vlastní, že jsou logické? 13. 12. 1914
6.3.2
Je známo, že největší z lyrických básníků narozených v Praze
je Rainer Maria Rilke a že se narodil sto metrů od hlavní pošty
v Jindřišské ulici. Také je známo, že psal německy a že je to
završitel oné klasické linie německé poezie vrcholící Goethem
a Schillerem. A v neposlední řadě si laskavý čtenář může
vzpomenout, že jedno lyrické dílo, na kterém pracoval takřka
patnáct let, se jmenuje Elegie z Duina. Elegie je klasická forma
oplakávající jednou provždy ztracené. Duino je malý hrad na
skalnatém ostrohu nedaleko tehdy rakouského přístavu Terst. Dnes
by se mohlo říct, že tam Rilke pobýval na „tvůrčích rezidencích“
u své krajanky, kněžny Marie von Thurn-Taxisové. A čtenáři je
též známo, že právě sem se přijel zprovodit ze světa na počátku
prázdnin roku 1906, profesor Ludwig Boltzmann.
Jak jsme již uvedli, Rilke byl porušením Wittgensteinova
pravidla, aby se v Innsbrucku rozhodlo dle libosti, kdo z básníků
potřebný je a komu se peněžní podpory dostane. Rilke byl první,
koho si Wittgenstein vymínil do podpory zahrnout.
Dejme slovo vedoucímu Brennerskému archivu Innsbrucké
univerzity profesoru Walteru Methlagelovi: O Wittgensteinovi, tomto
„neznámém příteli“, napsal Rilke hned, jak vešel dar ve známost:
„Jsem dojat, že moje knihy mi v tichosti získávají takové přátele.“
Rilke poslal Wittgensteinovi 1., 2., 3., 6. a 10. elegii.
Již v úvodních verších té první můžeme číst (v naší mateřštině
v překladu Pavla Eisnera):
Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mne jen z kůrů / andělských?
A byť i snad některý vzal mne / na srdce náhle pak své: já zhynul
bych jeho / silnějším bytím. Neb krása, to není / než jen počátek
hrůzy, jejž právě že snesem. / A náš podiv je proto, že se jí, poklidné
/ nechce / zahubit nás…
Uprostřed pak následuje pasáž týkající se konce pozemského
pobytu tělesné schránky:
Ovšem je divno, na zemi nebydlit dále, / zvyků, jimž sotva žes
přivyk, zbýti se navždy, / růžím a jiným příslibným věcem / nedávat
dál už významu lidského příští.
A v závěru se verše dostávají ke slovům „prázdnota“, „zprahlá
strnulost“, „blažený pokrok“ a „častý smutek“. Jedno z řešení,
které v konfrontaci se zprahlou strnulostí lyrický subjekt zastupující
autora čtenářům nabízí, je, že tuto strnulost a prázdnotu může
proniknout hudba:
Posléz nás netřeba jim už, odňatým záhy, / něžně odvykneš zemi
ne jinak, než prsům, / matčiným odrosteš mírně. My však, jimž je
tak velkých / tajemství třeba, jimž smutkem tak často / blažený
vytryskne pokrok – : zda můžeme bez nich snad být? / Je-li snad
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
23. 11. 14
Vytrvalé dunění. Právě slyším, že přišel telegram: „Říční
transport zastaven.“ Musí se tedy co nejdřív rozhodnout,
co z nás bude. --- Svůjj den teď trávím čtením a trochu
prací,, přičemž
p
p
přirozeně sedím u sebe v kajutě
p
j ; každý
4-tý a 5-tý den strážní služba; sem tam škrábání brambor,
nosit uhlí a podobně. Vyjma strážní služby nemám
žádnou určitou práci (Světlomet se už 1 a ½ měsíce téměř
nepoužívá). Cítím se p
proto mezi těmito lidmi jjako lenoch,
a ani ve svém hojném volném čase nenalézám pokoj,
protože cítím, bych měl pracovat pro loď, no nevím, co.
Tím nejlepším
j p
p
pro mě by
y byla
y p
pravidelná p
práce,, kterou
bych
y uměl vykonávat
y
lehce a jjistě. Protože p
práce,, na
kterou člověk nestačí,, je
j tím nejhorším.
j
Budu dnes usilovat
o rozhovor s našim velitelem o eventuálním přeložení. To
se stalo a mohu doufat, že mě odtud přeloží. Dost jsem
pracoval, ale ještě stále bez úspěchu. Večer v koupeli. ---
naplano pověst, že kdysi, když o Lina lkali, / první zkoumajíc, hudba
pronikla strnulost zprahlou, / že v zděšeném prostoru teprv, když
z něho polobůh jinoch / náhle navěky vystoup, prázdnota chvěti se
jala / chvěním, jež strhuje teď a pomoc a útěchu dá.
Profesor Walter Methlagel ve svém příspěvku Rilke a časopis
Der Brenner. Přel. Jiří Veselý. In Bláhová, Alena (ed.): Rainer Maria
Rilke. Evropský básník z Prahy. Sborník z mezinárodní konference.
H a H, Praha 1996. na stranách 113 a 114 uvádí:
Trakl poděkoval za dar v dopise Wittgensteinovi; dopis se našel až
v roce 1988. (Pozn. LČ: upozorněme, že v roce 1989 se ve Vídni konala
bilanční výstava ke sto letům od narození jistého filozofa) Koncem
srpna se rozpoutal mezi Fickerem a Wittgensteinem spor o podporu
Rilkovi, na níž Wittgenstein trval. Ficker, který se staral o rozdělování
peněz, si opatřil rešerše a 22. září 1914 doporučil Wittgenteinovi již
z Krakova uvolnit pro Rilka částku 20 000 korun. Již dlouho je známo
Wittgensteinovo vyjádření Fickerovi z 13. února 1914:
‚Rilkův dopis adresovaný Vám mne dojal a hluboce potěšil.
Náklonnost každého ušlechtilého člověka je oporou v labilní
rovnováze mého života. Jsem docela nehoden onoho nádherného
daru, který jako znak a výraz této náklonnosti nosím v srdci.‛
Dlouho panovala nejasnost, pokud jde o Rilkův dopis a pokud jde
o nádherný dar. Od roku 1988 však víme, že šlo o psaní Ludwigu
von Fickerovi z 18. října 1914.
Dodejme, že jednak 22. září 1914 byl Wittgenstein už měsíc zařazen
jako obsluha světlometu na říčním člunu jménem Goplana a plavil
se po řece Visle. A že jedinou knihou, se kterou měl po zbytek
prvního válečného roku kontakt, byl zářijový nákup jediné knihy
na pultu knihkupectví v podbeskydském Tarnově. A zopakujme
laskavému čtenáři i faktickou poznámku:
Rilkův dopis z 18. října však jistou dobu zůstal ležet na Fickerově
psacím stole. To vedlo k tomu, že asi kolem 30. října vznikla ještě
jiná písemnost, která dnes patří na základě připojených textů
k nejcennějším literárním dokumentům tohoto století: Traklův dopis
ze sálu krakovské posádkové nemocnice ze 27. října se záznamy
básní Klage (Žaloba) a Grodek.
Tato písemnost tedy ležela vedle Rilkova dopisu – ale nejen vedle
něho: spočívala i vedle přílohy k Rilkovu dopisu, a také v tomto
případě lze od roku 1988 určit, vedle které přílohy: byl to speciálně
pro Wittgensteina vyhotovený čistopis Elegií z Duina. Tento čistopis
dosud nebyl zpřístupněn veřejnosti, avšak lze říci: existuje a mohu ho
zde v krátkosti popsat…”
22. 8. 14
Už tři dny stojíme na mělčině. Pracuji často s mnohými
přerušeními a doteď zcela neúspěšně. Ještě stále nemůžu
přijít na nic pevného. Všechno se rozplývá jako dým. Jen
do toho!!! /pozn. 13/
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
pozn. 13, str. 133:
Tady
y začíná p
první zápis
p ze dne 22. 8. 1914 normálním
p
písmem
, kterým správcové Wittgensteinovy pozůstalosti
začínají svoji edici „filozofické části“ deníků (Tagebücher
1914 – 1916, in: Wittgenstein, L.: Werkausgabe, sv. 1,
Suhrkamp, Frankfurt am Main 1990 (dál jen Deníky),
s. 89 – 187). Předkládaná edice se omezuje jenom na
Tajné Deníky v tajném písmu, které je třeba číst paralelně
s editovanými „filozofickými částmi“ vydání Suhrkamp.
(pozn. Baum
Dále konferenční příspěvek pokračuje s. 115:
Vcelku lze považovat za jisté, že sice rozhodně nemáme
před sebou úplně neznámou verzi Elegií, nýbrž přece jen velmi
samostatný vývojový stupeň, který spolu s pozdějším zněním
ozřejmuje dynamiku vzniku lépe, než šlo zjistit dříve. V naší
souvislosti je důležité, že Rilke z tehdy existujících záznamů
sestavil exemplář, který postoupil osobně neznámému adresátovi.
Jak je dnes třeba pohlížet na tuto konstelaci? Jako na nakupení
slavných jmen na nejužším prostoru, jako na setkání básníků,
spisovatelů a jednoho filozofa, kde šlo především o peníze
a výměnu děkovných formalit? To také, ale to zřejmě nestačí. Jako
na sraz, na svolanou schůzku duchů pod dojmem rozpoutané
války? Pomysleme jen na Traklův lístek Wittgensteinovi (snad
z 26. října 1914), v němž pisatel adresáta naléhavě prosí o návštěvu.
To také, ale ani to zřejmě nestačí.
A na straně s. 116 pokračuje:
Jedna okolnost poukazuje v této konstelaci skutečně na jistou
konvergenci: moment mlčení, který se stále více prosazuje vůči
zveřejněné řeči: U Trakla je pro jeho pozdní lyriku až ke Grodku
konstitutivní, že se střed věty láme, což má naznačit, že báseň
pokračuje v jiné rovině. Onu konstitutivnost nepoznal a nevyslovil
nikdo jiný dříve a jasněji než Rilke, když 8. února řekl o Helianovi:
‚Každý zdvih a pokles v této krásné básni je nevýslovně sladký,
docela mne to uchvátilo svými vnitřními odstupy, ta báseň je takřka
vybudována na pauzách, jako několik ohrad kolem neohraničené
absence slov: tak tu vystupují verše. Jako ploty v rovině, nad nimiž
se nestále spojuje to, co je oploceno, do veliké roviny nepatřící
nikomu.‛
‚Kdyby tíha nespočívala na minimálním sdělení a výroku, pak
bych nemohl napsat ani slovo bez neúměrné námahy,‛ odpovídá
v témž dopise na Fickerovu otázku po příspěvku pro časopis
Brenner a ponechává bez rozhodnutí, zdali snad „nevzniká báseň,
nová, současná, – i kdyby to nebylo více než šelest, s nímž se
oddrolí kus mlčení z velké masy němoty ve mně.“ Právě takovou
báseň naznačující hranice jazykově nevyslovitelného by považoval
za vhodnou pro časopis Brenner, jehož zvláštnost instinktivně cítí.
Jako „výraz zmlknutí“ Ficker dodatečně chápal Jahrbuch 1915, kde
se objevily (ovšem nikoli docela nové) Rilkovy Verse (Verše).
‚Každé hlasité slovo, které slyším, mne bolí,‛ zaznamenává si
Wittgenstein 14. listopadu 1914 do svého deníku. A pár dní nato:
‚Dost jsem pracoval. Ale ještě nedokážu vyslovit ono spásné slovo.
Chodím dokola a jsem mu hodně blízko, ale ještě jsem ho sám
nedokázal uchopit.‛ (21. 11. 1914)
zopakujme si:
Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914 – 1916.
3. 9. 14
Včera jsem pracoval ne úplně neúspěšně. Četl jsem si
v Tolstoj a velmi jsem získal. /pozn. 18/
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
pozn. 18 (str. 135)
Tady začíná 3. zápis „filozofických“ Deníků 1914–1916
v normálním písmu. Od tohoto místa je „filozofický“ text
v normálním p
písmu vždy
y na p
pravé straně a text v tajném
j
písmu na levé straně deníku. (pozn. Baum)
p
Strana 117:
Rilke píše – abychom pokračovali v příslušných dokladech –
v dopise, který doprovází Elegie z Duina (18. 10. 1914):
‚(…) myslím si, že se nemýlím, když předpokládám, že právě
tyto básně, i za oněch výlučných okolností, venku v poli, neztrácejí
docela svůj hlas, a má to natolik smysl, učinit je zvláštním
způsobem přístupnými, že pravděpodobně každé zveřejnění Elegií
podstatně odložím.‛
Vypadá to tedy tak, jako by Ficker a Wittgenstein – vedle
kněžny Marie von Thurn-Taxisové, za jejíž „majetek“ Rilke dílo
považuje – byli prvními aktuálními čtenáři Elegií, jako by je Rilke
docela uvědoměle – tak, jak to odpovídá jeho charakteru – svěřil
neveřejnému čtenářskému prostředí, v němž ono vyslovené
i zamlčené má týž podíl…
Strana 118:
…Později, v Tractatu, vyslovil Wittgenstein formulaci: ‚Etika
i estetika jedno jsou.‛ Nemohu se ubránit dojmu, že Trakl i Rilke
– svým věnováním básní a zasláním právě takto formulovaného
dopisu – předběžně portrétovali adresáta, který byl pro ně
anonymní, v nejdůležitějších rysech jeho duchovní fyziognomie.
Přesto je příznačné, že v rukopise zaslaném Wittgensteinovi
nemůžeme číst zakončení 4. elegie z Duina, byť již tehdy v jedné
variantě existovalo:
‚…Ach, do vrahů / tak snadno vidět. Ale to zde: smrt, / tu celou
smrt, než počals ještě žít, / mít něžně v sobě, zloby necítit, / je
nevýslovné.‛
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
Pozn. 27 (s. 217)
V červnu 1918 se Wittgenstein zúčastnil jako průzkumník
rakouského dělostřeleckého útoku v horách v okolí
Tridentu. Svým působením v boji si vysloužil vyznamenání
za statečnost. Po ústupu – v červenci – dostal dovolenou
až do konce září. A právě během této dovolené, když byl
Wittgenstein u svého strýce Paula v Halleinu u Salcburku,
nabylo jeho Logicko-filozofické pojednání konečnou
podobu. Jak píše v dopise Russellovi ze 13. března 1919,
dokončil ho v srpnu.
Pozn. 30, s. 217:
… Konečné zhroucení /fronty/ nastalo koncem října 1918
po těžké porážce Rakušanů u Vittoria Veneta (30. října),
která znamenala rozhodující průlom Spojenců.
/pozn. LČ – viz na jiném místě naší knihy smrt bratra Kurta
vlastní rukou 30. října 1918!!!/
Pozn. 32, s. 217:
Po ukončení dovolené se Wittgenstein koncem září 1918
vrátil na italskou frontu a s sebou měl i strojopis svého
Traktátu. 3. listopadu (den před podepsáním příměří) padl
spolu s dalšími 500 000 muži do italského zajetí. Nejdříve
byl internovaný v zajateckém táboře v Comě, v lednu 1919
byl – s Traktátem v batohu – přesunut do zajateckého
tábora v Monte Cassinu. V létě toho samého roku dostali
exemplář Logicko-filozofického pojednání tři lidé: Frege,
Russell a Engelmann – lidé, u kterých Wittgenstein
očekával pochopení nejspíš a na jejichž mínění mu nejvíc
záleželo.
Pozn. 35, s. 218:
21. srpna 1919 byl Wittgenstein propuštěn ze zajetí, 25.
srpna se vrací do Vídně.
Pozn. 36, s. 218:
Wittgenstein, který se vrátil z války, byl jiným člověkem
než ten, který se jí rozhodl dobrovolně zúčastnit. Přál si
ve společnosti smrti shlédnout světlo života a díky této
všudypřítomné neúplatné rádkyni mu to i bylo dopřáno.
Wittgenstein si byl vědom hodnoty svého nahlédnutí
a nehodlal ho zahodit za hlavu tím, že by se vrátil k životu
v pohodlí pod záštitou rodinného bohatství. Našel smysl
svého života a to, že se do měsíce po svém návratu z války
vzdal ve prospěch svých sourozenců celého (obrovského)
zděděného majetku, bylo pro něj nevyhnutelným krokem
na nově nastoupené cestě životem.
Korespondence s G. Fregem:
23. XII. 14
Milý pane Wittgensteine! Srdečné díky za Vaše pohlednice!
Tohoto roku není vánoční nálada taková radostná jako
jindy. Z mých příbuzných padl jeden jako ženista při
dobývání Antverp, druhého zranili… Těší mě, že v této
těžké době máte ještě stále čas a sílu na vědeckou práci;
mně se to příliš nedaří… Srdečné pozdravy Vám zasílá Váš
G. Frege
9. dubna 1918
Milý pane Wittgensteine! …To, co jste z našeho styku
získal, posune, doufám, lidstvo o kousek vpřed na cestě,
která je mu určená… S přátelským pozdravem Váš G. Frege
16. září 1919
Milý pane Wittgensteine!
Ještě jsem neodpověděl na Váš poslední dopis z Cassina
a hned od Vás už zase dostávám dopis. Srdečné díky
za oba. Gratuluji Vám ke šťastnému návratu ze zajetí. /
pozn. 35/ Kéžbyste co nejdříve překonal následky všeho
toho, co jste musel podstoupit. To, že si chcete najít
zaměstnání, je pro mě potěšitelné a srdečně Vám přeji,
aby se Vám naděje, které s tím spojujete, plnily. Vyhlídku,
že si ve filozofické oblasti ještě porozumíme, nepokládám
za tak nepatrnou, za jakou ji, zdá se, pokládáte Vy. Spojuji
s tím naději, že se jednou zastanete toho, co jsem, jak
se domnívám, poznal v oblasti logiky /=já/... V dlouhých
rozhovorech s Vámi jsem poznal muže, který stejně jako
já hledal pravdu, částečně na jiných cestách. Ale právě to
ve mně probouzí naději, že u Vás najdu cosi, co může to,
co jsem našel já, doplnit a snad ještě opravit. Jestliže se
pokouším učit Vás vidět mýma očima, tak očekávám, že se
sám naučíte vidět Vašima očima. Nadějí na to, že si s Vámi
porozumím, se jen tak nevzdávám...
To, co mi píšete o účelu Vaší knihy /pozn. 37/, je pro mě
zarážející. Podle toho je ho možné dosáhnout pouze tehdy,
pokud jiní o myšlenkách, které jsou v ní vyjádřeny, už
přemýšleli. Radost při čtení Vaší knihy tedy už nemůže
vzbudit obsah, který je už známý, ale jen forma, ve které
se odráží řekněme svéráznost autora. Tím se kniha stává
spíše uměleckým než vědeckým dílem; to, co se v ní říká,
ustupuje za to, jak se to říká. Při mých poznámkách jsem
vycházel z předpokladu, že jste chtěl předložit nový obsah.
A potom by, samozřejmě, největší zřetelnost byla největší
krásou. Nebo snad patřím k těm, kteří budou Vaší knize
rozumět? ...Teď však musím počkat, co na to řeknete Vy.
Do té doby si buďte jistý přátelstvím Vašeho oddaného G.
Fregeho
6.3.3
Čtenář již tedy byl dostatečně seznámen s okolnostmi, které
předcházely dokončení textu Logicko-filozofické příručky. Na tomto
místě tedy již autor nebude dodávat žádná zbytečná slova a poskytne
prostor přímo vydavatelům Wittgensteinových Deníků. Slovenský
překladatel Peter Balko v doslovu uvádí na straně 247 až 249:
…obrátil se na dalšího vydavatele názorově spřízněného autora
– na Braumüllera, který vydával Weiningera. Tento mu však navrhl
podmínky, které (Wittgenstein) pokládal za neslušné a které nemohl
přijmout (sám si měl zaplatit papír a tisk).
Dopis Russellovi ze 27. 11. 1919, in Briefwechsel, s. 100:
To, že nemohl najít vydavatele pro svou knihu, bylo ironií osudu
a Wittgenstein si to sám dobře uvědomoval. ‚Pamatuješ si ještě,‛
napsal Russellovi, ‚jak jsi mě stále vybízel, abych něco zveřejnil:
a teď, když bych to chtěl, nejde to. Ať to vezme čert!‛
Wittgenstein odmítl publikovat svou knihu spolu s Russellovým
Úvodem, v důsledku čehož ji Reclam odmítl vydat. Wittgenstein
upadl do hluboké deprese a neustále myslel na sebevraždu. Ve věci
zveřejnění své knihy se přestal angažovat, ale Russellovi napsal
(7. července 1920), že když má chuť ji vydat, ‚tak Ti je úplně
k dispozici a můžeš si s ní dělat, co chceš. (Jenom pokud něco
změníš na textu, uveď, že tato změna pochází od Tebe.)‛ Tento
dopis napsal Russellovi ve stejný den, kdy dostal vysvědčení
z učitelského ústavu. Historie Wittgensteinova úsilí o zveřejnění
jeho životního díla je plná zklamání, zoufalství, hněvu – a končí
úplnou rezignací. Na další osudy své knihy na cestě ke zveřejnění
měl Wittgenstein už jenom minimální vliv. Nastoupil na místo
v obecní škole v malé vesničce Trattenbach, ležící v horách, několik
hodin cesty od Vídně, a plně se věnovalsvému novému povolání.
Na podzim roku 1920 Russell odcestoval na roční pobyt do
Číny a zveřejnění Wittgensteinovy knihy přenechal na starosti
své přítelkyni Dorothy Wrinch. Ta ji nejprve nabídla vydavatelství
Cambridge University Press, které ji odmítlo. Poté se obrátila na
tři německé vydavatele, ze kterých pouze Wilhelm Oswald poslal
pozitivní odpověď. Wittgensteinovu knihu byl ale ve svých Annalen
der Naturphilosophie ochotný publikovat pouza za podmínky,
že vyjde spolu s Russellovým Úvodem. Takto se koncem roku
1921 objevilo první vydání Wittgensteinova Logicko-filozofického
pojednání. Bylo však plné chyb a Wittgenstein byl z něho zděšený.
Pokládal ho za „pirátské vydání“, a proto svůj rukopis pokládal za
zveřejněný až po jeho vydání v Anglii v roce 1922.
O vydání u Kegana Paula se postaral Russellův přítel C. K. Ogden.
Německý text (podle Oswaldova vydání) do angličtiny přeložil
Frank Ramsey, tehdy osmnáctiletý mimořádně nadaný student
matemaiky. Wittgenstein dostal tento překlad koncem března 1922
Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914 – 1916.
5. 10. 14
Dnes jsem dostal dopis od Keynese, který přišel přes
Norsko na místní velitelství pluku. Píše jenom proto, aby se
mě zeptal, jak to bude po válce s Johnsonovými27 penězi.
Ten list se mě dotkl, protože bolí, když člověk dostane
obchodní dopis od někoho, s kým člověk předtím dobře
vycházel – a ještě v této době ---- Právě jsem dostal
lístek od mamá, z prvního t. m. Všechno dobře. Tak teda!
---- V posledních dnech jsem často myslel na Russella.
Myslí ještě on na mě? Bylo to přece pozoruhodné setkání!
V časech, když se nám navenek dobře daří, nemyslíme na
bezmocnost těla; jestli však člověk myslí na dobu nouze,
potom si ji uvědomí. A obrátí se k duchu. --Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko /Tagebücher/.
Z angl. originálů přel. Róbert Maco /Ramsey atd./
a Tomáš Čana /Russell/. Kalligram, Bratislava 2005.
27 W. E. Johnson (1858 – 1931), profesor logiky
v Cambridge. Wittgenstein mu poskytoval stipendium
ve výši 200 liber ročně. „Jenom, co válka skončí, budou
peníze poukázány na registraturu,“ (Briefwechsel, s. 66
resp. 249, odpověděl Wittgenstein Keynesovi. (pozn. překl)
spolu se seznamem otázek a problémů, se kterými si Ramsey ani
Ogden nevěděli poradit. Ve vztahu k názvu pro anglický překlad
se Wittgenstein přiklonil k Moorovu návrhu Tractatus Logicophilosophicus, který sice nepokládal za ideální, ale byl lepší než
Russellem navrhovaná Filozofická logika.
V říjnu 1923 vyšla recenze Wittgensteinova Traktátu, jejímž
autorem byl Ramsey. V recepci Wittgensteinova raného díla splnila
důležitou úlohu; jednak uvádí na pravou míru některé dezinterpretace
z Russellova Úvodu, který přispěl k tomu, že Mauritz Schlick a jiní
autoři logického pozitivismu pokádali Wittgensteina za jednoho
ze zakladatelů tohoto filozofického směru. Tímto čtením jim unikla
podstata Traktátu. Wittgenstein vytyčil hranici mezi tím, o čem je
možné hovořit, a tím, o čem je třeba mlčet. Podle pozitivistů tímto
mlčením nic podstatného nezamlčíme; důležité je jenom to, o čem je
možné hovořit. Ale pro Wittgensteina bylo to, o čem je třeba mlčet,
tím nejdůležitějším v lidském životě. Jemu nešlo o určení pobřežní
čáry ostrůvku vyslovitelného/vypověditelného, ale o úzkostlivě
přesné určení hranice oceánu nevyslovitelného/nevypověditelného.
(viz Engelmann, poznámka 52) Ramseyho recenze zároveň nadhazuje
některé vnitřní problémy traktátovského řešení, které později
přinutily samotného Wittgensteina revidovat své názory.
Wittgenstein byl přesvědčený, že Traktát je ve filozofii jeho
posledním slovem. Ve vztahu k možnému pokračování ve vědecké
práci napsal 4. července 1924 Keynesovi: ‚v této záležitosti se nedá
nic dělat sám ji totiž nemám žádnou silnou hnací sílu k takovéto
činnosti. Všechno, co jsem skutečně musel říct, jsem řekl, a tím
pramen vyschl.‛ (pozn. 53) jak se však později ukázalo, Traktát
zdaleka nezůstal Wittgensteinovým posledním slovem ve filozofii;
ale to už je jiný příběh.
Ludwig
g Wittgenstein:
g
Denníky
y 1914 – 1916.
Z něm. originálu přel. Peter Balko (Tagebücher).
r
Z angl. originálů přel. Róbert Maco (Ramsey atd.)
a Tomáš Čana (Russell). Kalligram, Bratislava 2005.
a/
b/
c/
6.3.4
a/ Haus Wittgenstein-Stornborough,
Vídeň. Barák.
b/ Obchodní dům Goldmann und
Salatsch. Michalské náměstí. Vídeň.
c/ Hrob Adolfa Loose. Ústřední hřbitov.
Vídeň.
6.3.4
Je známo, že součástí lehkého čtiva je kromě příběhů z ložnic,
světa velkého byznysu a trochy patosu spjatého s nevyhnutelným
koncem lidského života také nějaký ten emocionálně vypjatý příběh
o zvířátkách.
Nesnesitelnost, a to dokonce těžká, spojená s užitím zdrobnělin
a emocí, laskavému čtenáři naznačuje, že právě tato kapitola
je jedním ze dvou míst naší knihy, kde se příběhu o zvířátkách
a emocem s nimi spjatými autor knihy rozhodl věnovat.
Je známo, že Ludwig Wittgenstein během svých irských pobytů
rád rozmlouval se zpěvným ptactvem, chodil pravidelně do dublinské
botanické i zoologické zahrady i to, že to v závěru nedopadlo nejlíp.
Tomu se ostatně budeme věnovat na jiném místě této knihy.
Také je známa Wittgensteinova záliba v architektuře, i to,
že vídeňský dům, který pro svou sestru postavil společně
s olomouckým architektem Paulem Engelmannem, je zapsán na
seznamu vídeňských památek.
S Engelmannem Wittgensteina seznámilo doporučení
vídeňského architekta Adolfa Loose. Ano, je to ten ten architekt,
který se proslavil esejem „Ornament je zločin“.
Na Michalském náměstí přímo proti komnatám císaře Františka
Josefa I. postavil obchodní dům Goldman a Salatsch přesně
v duchu těchto zásad. Pozorný návštěvník si všimne, že bez
jakékoli výzdoby a ornamentů se stavba obejde až od prvního
patra, od chvíle, kde takovou výzdobu zrak navštěvníka obchodního
domu může považovat za nadbytečnou. Jenom jeden extrémně
konzervativní postarší soused z onoho obrovského protějšího
domu, než by se ze svých komnat na takovou výzdobyprostou
stavbu musel dívat, raději se přestěhoval do jiného křídla svého
rozlehlého sídla. O developerské aroganci však raději pomlčme
a věnujme se samotnému architektu Loosovi. Architekt byl třikrát
ženat. Důvod, proč o tom autor této publikace mluví, není ten, že by
chtěl uvést, že jeho třetí žena byla dcerou jeho klienta a byla o dvě
generace mladší, ale to, že napsala vzpomínky na onu část svého
života strávenou po boku slavného architekta.
Laskavý čtenář již jistě ví, že jestli se příjemci Wittgensteinova
literárního stipendia jmenovali Trakl a Rilke a jestli měl redaktor
a vydavatel v jedné osobě plné dispoziční právo na sumu 100 tisíc
korun, tak se dříve nebo později musel objevit zádrhel. Ano, objevil
se a přišel záhy. Jmenoval se Adolf Loos. Wittgenstein sice nechal
zcela jednoznačně na uvážení redaktora brennerskoinnsbruckého
časopisu Hořák, jak s částkou naloží, pokud do výčtu zahrne i 20
tisíc korun pro Rilkeho, ale hned ve druhém dopise se rozmyslel
a změnil podmínku své ušlechtilosti. Wittggenstein na seznam
dopsal ještě jednoho člověka a čtenář jistě tuší, že oním tolik
potřebným „literátem“ nebyl nikdo jiný než architekt Adolf Loos.
A ony paměti jeho třetí manželky jsou pro náš příběh důležité ze tří
důvodů: Zaprvé se v těchto pamětech čtenář dočte, jaké povahy byl
architekt Loos. Paměti obsahují drobné charakteristiky Loosova
architektonického myšlení typu: Proletář si po sobě neuklízí a má
v bytě nepořádek, protože se domnívá, že přijde služebnictvo
a uklidí to. Aristokrat si své věci uklidí, protože nechce, aby se
mu v jeho věcech hrabaly cizí ruce. Za druhé se zde čtenář může
seznámit – a to je pro náš příběh ještě podstatně důležitější než
Loosovo myšlení o architektuře – s jeho vztahem k penězům.
Adolf Loos kupříkladu nikdy neměl účet v bance, používal pouze
hotovost. Podobně jako ptactvo nebeské spoléhal na přízeň
těch, co v něj věří. Stávalo se prý, že když peníze došly manželka
z toho byla na pokraji zhroucení, Loos s anglickým klidem došel
za některým ze svých bývalých klientů a ten potřebnou částku
architektovi věnovali. Loos k tomu dodával, že to je z peněz, které
svým klientům ušetřil dobrým návrhem domu, a je pravda, že klienti
si jeho stavby nemuseli každých pět či deset let přestavovat.
Třetí věc, kterou se čtenář ze vzpomínek Loosovy třetí ženy může
dozvědět, možná historici architektury vůbec neocení. I čtenáře této
publikace by možná více zajímaly jiné věci. Například, jak Loos
Wittgensteina seznámil se svým olomouckým žákem Engelmannem.
Či jestli jako jediný z příjemců daru, který se s Wittgensteinem znal
osobně, věděl, komu by měl být vděčný za tak velkorysou finanční
podporu.
Autor naší publikace se pokusí jeden rys vzpomínek zmínit.
Paměti na Loose byly sepsány, aby výtěžek z jejich prodeje pomohl
zaplatit architektův náhrobek dle jeho návrhu na vídeňském Ústředním
hřbitově. V těchto vzpomínkách se čtenář dočte, že Loos si jednou
marodil ve špitále. Měl smrt na krku i v očích. Jeho o tolik let mladší
žena, tehdy snad dokonce již bývalá, za ním do nemocnice přišla,
aby ho potěšila. Loos si vyžádal tužku a papír. Namaloval tam skicu
svého náhrobku se slovy, že po smrti mu Vídeňáci, co do něj celý život
kopali, postaví pomník. Ženuška ho chtěla poškádlit, a tak k návrhu
přimalovala ještě kolem stojící čtyři menší mohyly. Pro každou
z Loosových žen. Loos se strašně rozčílil, že ani po smrti nebude mít
pokoj. Papír roztrhal a připravil další návrh, i se všemi pokyny pro
realizaci. A druhý den se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil. Dodejme,
že dnes už má Loos i pomník v českých zemích: před pavilonem H
dnešní Technické univerzity v Liberci, kam Loos chodil na střední
školu, stavební průmyslovku, a kterou nedokončil, protože ho z ní
vyhodili. Tedy svérázný přístup nemá ke svým klasikům jenom Vídeň.
Zmínili jsme v úvodu této kapitoly zvířátka a čtenář se jistě
ptá: kam se představitelé fauny poděli? Tedy, kapitolu uzavřeme
Loosovým příběhem. Choval doma pár opic. Po úmrtí samičky samec
celých čtrnáct dnů truchlil a odmítal pozřít jakoukoli potravu. Poté
nastalo antické drama: Opičák vylezl na střechu a vrhnul se z ní
střemhlav na dlažbu. Adolf Loos si z této situace odnesl poznatek: až
do té doby si nikdy nemyslel, že i zvířata mohou spáchat sebevraždu.
Autora naší publikace by tedy ani tak nezajímalo, proč zrovna tento
příběh architektova bývalá žena včlenila do svých vzpomínek, ale zda
se vídeňské kavárenské debaty Adolfa Loose, například s mladým
studentem cambridgeské univerzity, zabývaly takovýmito otázkami.
Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914–1916.
23. 9. 14
Trochu jsem pracoval.
24. 9. 14
Celkem hodně jsem pracoval, ale dost beznadějně. Po
obědě ve městě.
25. 9. 14
Celkem hodně jsme pracoval, ale bez skutečné pevné
důvěry: ještě stále mi chybí přehled, a tím se problém jeví
neproniknutelným.
27. 9. 14
Včera jsem dost pracoval , ale bez velkého úspěchu.
V posledních dnech znovu trochu smyslný. Včera jsem
telegrafoval domů a prosil o zprávu.
28. 9. 14
Trochu jsem pracoval. Očekává se obléhání Krakova.
Pokud k němu dojde, tak jsou před námi těžké časy. Kéž mi
duch dá sílu!
6.4.1
Ludwig Wittgenstein příliš často svá rozhodnutí zpětně nekorigoval.
Přesto však ve dvou případech do von Fickerova rozpočtu
zasahoval. Tím druhým případem je člověk, o jehož přístupu
k penězům se čtenář dozví na jiném místě této publikace a u nějž
se již přes sto let mylně traduje, že ve svém eseji Ornament a zločin
říká, že ornament je zločin. Ano, čtenáři je jistě známo, že řeč je
o v Brně narozeném architektovi jménem Adolf Loos. Velikost
příspěvku byla slušných 2000 korun.
Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914–1916.
19. 11. 14
Sněží. Jak teď často ráno v stísněné náladě…
22. 11. 14
Hrozná zima. Na Visle p
plave led. Ustavičně duní děla.
Nedostal jsem žádný pořádný nápad a byl jsem velmi
unavený, proto jsem pracoval málo. Spásné slovo jsem
nevyřkl. Včera jsem ho už měl téměř na jazyku. Potom však
opět sklouzlo zpět. --- mám průměrnou náladu. Chci jít spát
brzy. --24. 11. 14
Hrozná zima! Visla jje úplně
p
p
pokryta
y p
plavajícím
j
ledem.
Dnes vplujeme do přístavu. Kéž bych
y už byl
y odtud p
pryč…
y
Hodně jsem pracoval. Chybějící poznatek mám neustále na
jazyku. To je dobré. Ficker mi dnes poslal básně ubohého
Trakla, které pokládám za geiální bez toho, že bych jim
rozuměl. Udělali mi dobře. Bůh se mnou! ---
6.5.1
A protože je laskavému čtenáři již známo, že středobodem
vídeňských kavárenských debat byl aforista, kritik a esejista,
jičínský rodák židovského původu Karl Kraus, a protože již čtenář
zná rozdíl mezi Pochodní a Hořákem, uveďme na tomto místě jeden
malý detail. Po svém osamostatnění jakožto jediný přispěvatel své
revue učinil jednou jedinkrát výjimku v pravidelném publikování
přispěvatelům jiným.
Během první světové války zde tiskl antologie a výstřižky
z denního tisku. Na tomto místě je nutné, aby autorská neobratnost
zkrátila oslí můstek důvtipnému čtenáři na mimimum. Uveďme
autora těchto vytržených citátů, koláží a antologií demaskujících
válečnou situaci konvenčním slovním popisem: tento jediný
pravidelný přispěvatel, tento tvůrce koláží a antologií se jmenoval
vojín Ludwig Wittgenstein.
Dodejme, že žádná z bibliografií po zbytek Wittgensteinova života
neuvádí žádný jiný případ publikování v periodickém tisku určenému
širšímu čtenářskému okruhu.
a/
b/
6.5.2
a/ GE Money bank Olomouc
b/ pohled ze dvora
6.5.2
Kroužek Wittgensteinových přátel se scházel v olomouckém bytě
v prvním patře na Mořickém náměstí, dnešní Opletalově ulici.
Jedná se o rohový dům na hlavním náměstí přímo naproti radnici.
V přízemí sídlí banka a také v prvním patře se nachází její prostory.
Pokoj otočený do dvora, ve kterém se seance odehrávaly, slouží
dle zlých jazyků jako trezorová místnost. Autor této publikace se
pokoušel do této místnosti dostat, a ačkoli je dokonce klientem této
banky, přístup mu byl odepřen.
Ludwig Wittgenstein: Deníky 1914–1916.
28. 11. 14
… obzvlášť dnes jjsem se cítil hodně nešťastný.
ý Povzbuzuji
své přeložení všemi prostředky. Myslím, že v prostředí
těchto surových a hrubiánských lidí, které nezkrotilo žádné
nebezpečí, MUSÍM bídně zahynout, pokud se mi nestane
nějaký zázrak, který mi dá o hodně více síly a moudrostí,
než mám teď! Ano, musel by se mi přihodit nějaký zázrak,
jestli to mám přežít! Mám strach ze své budoucnosti.
Pracoval jsem málo. Nějaký zázrak! Nějaký zázrak! ---
6.6.0
Je známo, že Giuseppe Ungaretti byl největší z básníků na druhé
straně fronty. To on zformuloval za všechny ostatní to, co literární
historik zná už z Goethovy Poutníkovy noční písně a Verlainovy
Podzimní písně.
Ungaretti před velkou válkou publikoval jenom malou sbírku
básní, která vyšla v nákladu 100 výtisků. Najdeme zde slušné verše
na klasická témata, jako například:
Věčnost // To nevýslovné nic / nežli květ utrhneš a květ daruješ
nebo
Můj Domov // Překvapený/po takové době / láskou // Myslel jsem,
že jsem ji roztratil po světě.
Také je zde možné najít epickou báseň věnovanou autorovu
příteli, jenž zvolil odchod ze světa vlastní rukou:
Šerosvit // I hroby zmizely // Černý nekonečný prostor spuštěný
/ z mého balkónu / až na hřbitov // Přišel mě navštívit / arabský
kamarád/ který se zabil předevčírem // Znova se dní // Hroby se
vracejí / přikrčeny v chmurně zeleném / posledním šeru / v kalně
zeleném / prvním přísvitu.
Po vypuknutí války byl Ungaretti odveden do armády, ale přesto
pokračoval v psaní. Z veršů z této doby později vytvořil sbírku
Pohřbený přístav.
Ta se vrací k některým závažným tématům znovu a motivace
dobrovolné smrti Ungarettiho arabského kamaráda mezi taková
témata rozhodně patří. Všimněme si také, že ke ztvárnění příběhu
došlo v podstatně lepších a v závěru dokonce mistrovských verších:
In memoriam // Jmenoval / se Mohamed Šeab // Potomek /
kočovných emírů / sebevrah / protože už neměl / vlast // a nedovedl
už / žít… // A nedovedl / vyrazit / píseň / své opuštěnosti //
Doprovodil jsem ho s majitelkou hotýlku / kde jsme bydleli / v Paříži
/ v rue des Carmes číslo 5 / povadlé uličce na svahu // Odpočívá /
na hřbitově v Ivry / předměstí kde to vypadá / pořád / jako když / se
jarmark rozchází // A možná už jen já / ještě vím / že žil //
Locvizza, 30. září 1916
Z datace této básně vidíme, že tou dobou už byl Ungaretti druhý rok
na frontě a že navzdory tomuto prostředí tvoří. Zlom v jeho tvorbě
však nastal již před vánocemi 1915, kdy se mu podařilo vytvořit
první z jeho vrcholných básní:
Vigilie // Celou dlouhou noc / povalen poblíž / rozstříleného
kamaráda / s těmi jeho / cenícími se ústy / vyvrácenými / k plnému
měsíci / s tou křečí / jeho rukou / zaťatou / do mého ticha / jsem psal
/ dopisy plné lásky // Nikdy jsem nebyl / tak / přimknut k životu //
Kóta č. 4, 23. prosince 1915
Než se tedy podíváme na jeho slova, která více než cokoli jiného
vyjadřují pocity tehdejšího frontového vojáka, podívejme se na
tomto místě do literární historie. Nejstarší zaznamenaná evropská
báseň se jmenuje Íllias a popisuje bratrovražedné boje řeckých
hrdinů a zánik města Trója. Již v této básni se objevují motivy
a témata, které evropská kultura po následujících 2700 let prakticky
neopustí. Jedním z nich je přirovnání konce pozemského pobytu
člověka s padajícím listem na podzim. Stejný motiv ostatně používá
i Goethe ve své Poutníkově noční písni či Verlaine ve své vrcholné
básni – Podzimní písni.
V důsledku Velké říjnové socialistické revoluce došlo v roce 1918
k zastavení bojů na ruské frontě a uvolnění jednotek, které zde až do té
doby byly vázány. Wittgenstein byl přesunut na italské bojiště. V létě
dokonce měl dvouměsíční dovolenou, kterou trávil v Solnohradsku
u svého strýce právníka Paula Wittgensteina. Mimochodem, je to
tento Paul Wittgenstein, který byl otcem dalšího Paula Wittgensteina,
přírodovědce a prvního profesionálního vědeckého pracovníka v celé
rozvětvené rodině, a ten byl otcem ještě dalšího Paula Wittgensteina,
matematika, přítele jistého dramatika ze solnohradského alpského
podhůři, jenž se jménoval Thomas Bernhard. Bernhard se
zmiňovaným matematikem trávil kavárenská odpoledne a také svého
přítele doprovodil na předávání rakouského státního vyznamenání, jak
to zachycuje kniha Wittgensteinův synovec. Dodejme, že motiv rodiny
Wittgensteinů zužitkoval Bernhard ještě ve vrcholné hře rakouské
dramatiky druhé poloviny 20. století, která pod názvem Ritter, Dene,
Voss
s sklízela četná ocenění i ve ztvárnění na českém jevišti.
Pro Wittgensteina byla dovolená na Solnohradsku závažná
ze dvou důvodů: jednak zde svému strýci a bratranci sdělil své
hrůzné zážitky z nasazení na frontě a pocity člověka dotýkajícího
se z bezprostřední blízkosti konce života. Ostatně míra prázdnoty,
jež ho naplňovala, právě v tuto dobu došla svého maxima
a v rodině se tradovalo, že právě zde byl Wittgenstein nejblíže
dobrovolnému odchodu ze světa vlastní rukou. A jednak zde došlo
k nejzávažnějšímu činu z pohledu dnešních badatelů zkoumajících
život syna rakouských kapitalistů před sto lety: během těchto dvou
měsíců zde Ludwig Wittgenstein dokončil a poprvé do výsledné
podoby uspořádal svou Logicko-filozofickou příručku, tedy to, co
bude později známo jako Tractatus logico-philosophicus. Badatelé
znají tuto verzi, jež byla vyhotovena ve třech exemplářích, z nichž
jeden či dva putovali k Wittgensteinovým přátelům do moravského
města jménem Olomouc, pod názvem Prototractatus.
Po skončení bojů na ruské frontě tedy německá armáda
přesunula uvolněné jednotky k finálnímu útoku z Remeše na
Paříž. Aby byla německá ofenziva úspěšně odražena, přišly –
jako podpora spojenců – na pomoc i italské jednotky. V průběhu
července 1918 proběhla uprostřed courtonského lesa nedaleko
Remeše také jedna krvavá bitva, v níž byla použita těžká děla, s nimi
i bojové plyny a nasazeny zbraně budoucích válek – tanky. Vojáci na
obou stranách v této děsivé scenérii předváděli tváří v tvář zvrhle
všemocným průmyslovým vynálezům „šílené hrdinství“. Jedním
z těchto řadových vojáků byl i Ungaretti. Rozlučme se s kapitolou
věnovanou exkurzu do dějin literatury překladem mistrovských
veršů, v naší mateřštině z pera doktora filozofie s nepoetickým
jménem Ladislav Bambásek, kterého literární historie zná a bude
znát pouze z pseudonymu Jan Vladislav:
Vojáci // Jsme jako / na podzim / na stromech / listí.
6;6.1
Ludwig jako učitel
6.6.1
Je známo, že první horská železnice světa vedla z Vídně do Štýrska
přes průsmyk rakouských Alp, který se jmenuje Semmering.
Z druhé strany průsmyku leží Štýrsko nebo třeba město s bizarním
a ještě bizarněji místním dialektem vyslovovaným jménem Loeben,
jak jsme již ostatně v této knize ukázali v kapitole věnované
rakouským samohláskám.
Také je známo, že je to nejbližší lyžařské středisko nejen pro
Vídeňany, ale i pro obyvatele západního Maďarska, západního
Slovenska i jižní Moravy. Z Vídně je to po dálnici 45 minut jízdy.
Právě zde působil Ludwig Wittgenstein za svého učitelování.
Milovník přírody si dnes již neuvědomuje, že právě zde, v okolí
tohoto průsmyku, byla až do poloviny 20. století kolébka a centrum
rakouského hutnictví.
Semmering.
Sem, do tohoto kraje, se tedy Wittgenstein uchýlil po návratu ze
zajetí v Monte Cassinu. Zde bil žáky, nad kterými ztrácel nervy. Zde
sepsal rakouskou variantu pravidel německého pravopisu. Sem za
ním přijížděli cambridgeští přátelé a jeho první student.
6.7.0
Řeka Liffey v Dublinu.
Foto: Šimon Daníček.
6.7.0
To, co jsou Picasso s Duchampem oba dohromady pro výtvarníky,
Einstein s Newtonem pro fyziky, Pacioli pro účetní, to udělal pro
moderní prózu i drama dublinský rodák jménem Samuel Beckett.
Tento autor – jehož nejznámější díla, jako je Čekání na Godota, byla
napsána v pro něj cizím jazyce, ve francouzštině – se stal nositelem
Nobelovy ceny za literaturu v bouřlivém roce 1968.
Jméno, ne, nic není pojmenovatelné, ne, nic nemůže být řečeno,
co tedy, já nevím, nemohl bych začít… říká Beckett doslovně
přeloženo ve svých Novelách a textech pro nic. Ve svém románu
pojmenovaném po tázacím zájmenu Tso má dokonce oddíl nazvaný
Dodatky, kam vložil i tato slova (překlad Tomáš Míka): Kdo smí se
dát do vyprávění / příběhu starého muže? / zvážit co na miskách
vah není? / změřit co chybí kdo může? spočíst kolik je tu / na světě
běd? / polapit nicotu / do slov a vět?
Snem autora naší publikace je, aby si čtenář dokázal představit
ledacos, protože fantazie nemá hranic. Představme si tedy dva
hutníky u kladenské vysoké pece, jeden z nich je filozof, druhý
z nich je překladatel z angličtiny a francouzštiny a oba se v politicky
neklidné době odebrali za výdělkem do profese manuálních
pracovníků obsluhujících kelímkové pece na výrobu oceli ve
městě Kladno. Slévači, kteří lejí do kelímkových forem roztavenou
nástrojovou ocel nejvyšších kvalit. Oba jsou seznámeni s dílem
Ludwiga Wittgensteina, protože pracují v továrně pojmenované po
jeho mamince. Oba také znají soudobou tvorbu Samuela Becketta,
jeho prózu o kastrolovitosti kastrolu a harmoniích kvákání žab
i texty vyslovující nevyslovitelné nic. Tudíž je pro laskavého čtenáře
tím pádem představitelný i následující dialog:
Hutník 2
Nevýslovné – to, co se mi zdá tajemné, a co nejsem s to
vyslovit – možná tvoří pozadí, na kterém dostává smysl
to, co jsem vyslovit dovedl.
Hutník 1
Řešením problému, který vidíš v životě, je právě způsob
života, díky němuž problematičnost mizí.
Hutník 2
Že život je problematický, znamená, že se tvůj život
nehodí do formy, jakou život má.
Hutník 1
Musíš tedy svůj život změnit, a bude-li se do té formy
hodit, zmizí, co bylo problematické.
Hutník 2
Nemáme však pocit, že ten, kdo v tom nevidí žádný
problém, je slepý k něčemu významnému, či dokonce
nejvýznamnějšímu.
Hutník 1 A neřekl bych dokonce, že právě on slepě živoří.
Hutník 2
Slepě jako krtek, a i kdyby to mohl vidět, viděl by v tom
problém?
Hutník 1
Nebo bych měl raději říci, že ten, kdo žije správně,
nepociťuje problém jako smutek, že ho tedy vlastně
necítí jako problém, nýbrž jako radost; tedy téměř jako
zářivý éter kolem svého života, nikoli jako nejisté pozadí.
Hutník 1
Za komunismu máme jenom tři možnosti.
Hutník 2 Ale nepovídej?
Hutník 1
Za prvé: hodit si mašli, za druhé: uchlastat se, za třetí:
skončit v blázinci.
Hutník 2
No to je trochu husté… něco z jiného soudku: Víš, jaká
byla poslední Majakovského slova před sebevraždou? …
Hutník 1
“Soudruzi, nestřílejte!” To je staré.
Hutník 2
Staré, ale dobré.
Hutník 1
Na mé potřebě sémantické útěchy to však nic nemění..
Hutník 2 A ta je pro tebe tak silná jako touha ženy zkoušet si
klobouky, šperky nebo spodní prádlo.
Hutník 1
Netoužím být informován. Mám jediné toužení, toužení po
slovech, která by mohla sloužit osobně mně ale i ničemu.
Hutník 2
Ničemu tvého formátu těžko pohledat! Ničemu,
Nietschemu, nebo NIČEMU?
Hutník 1
Ničemu i NIČEMU.
Hutník 2
(vezme kladivo) Co je toto?
Hutník 1
(kladivo) Symbol dělnické třídy. Věci musejí neochotně
svolit, aby byly pojmenovány. Protože o těch, u kterých
to nejde, se musí mlčet.
Hutník 2
Takže kladivo, nebo KLADIVO?
Hutník 1
Kladivo i KLADIVO. Ostatně jsem na Kladně.
Hutník 2
Pro tebe je marné přemýšlet, jestli je to kladivo, nebo
KLADIVO. Na sto procent ti to připomíná kladivo, mohl
bys o tom říci kladivo nebo KLADIVO. Vykonává to
všechny povinnosti, které by kladivo mělo plnit. Mohl
bys říci, KLADIVO, kladivo. Ale pro tebe je to dočista
marné, čím víc se na to kladivo díváš, tím víc nad tím
dumáš a tím víc jseš si jistý, že pro tebe to vůbec není TO
KLADIVO.Mohl bys jim říct kladivo KLADIVO a mít pokoj.
Tobě je úplně jedno, že to s bezvadnou přiměřeností
plní všechny funkce kladiva a vykonává všechny
povinnosti, které by mělo kladivo vykonávat. Pro tebe to
kladivo není. A je to právě tato o vlas se lišící odchylka
od povahy kladiva, symbolu dělnické třídy, která tě
tolik mučí. Vykonává to všechny funkce, dokonce ještě
některé navíc. Kladivovitost tohoto nástroje je nanejvýš
zřejmá, a to i pro tebe. Ale pro tebe to kladivo pořád není
a just není!
Hutník 1
Mučí mě to tím víc, čím si kladivovitost uvědomuju,
to mi věř.
Hutník 2
Stačí přijmout pravidla hry, jejich slova tak jak jsou,
ztotožnit se s nimi samými.
Hutník 1 Ale to může znamenat, že se staneme součástí
propletence ideologického vyprávění, které samo sebe
interpretuje a zároveň reinterpretuje tuto interpretaci
někde na pomezí schizofrenie a očistného humoru!
Hutník 2
Nemůžu přijmout prosté hry, které čas hraje s prostorem,
jednou s těmito hračkami a jindy s těmito, jednou se
srpem, jednou s kladivem. Jsem nucen se tázat, co
zanemenají, ach nikoliv, co skutečně znamenají, moje
povaha není zas až tak svérázná, ale spíše, jaký význam
by se z nich mohl odvodit, za pomoci trochy trpělivosti,
trochy důvtipu.
Hutník 1
Co znamená tato honba za významem, při této
lhostejnosti k významu všude tady kolem? A k čemu to
směřuje?
Hutník 2
To jsou ošemetné otázky. Ale ostatně proč ne?
Hutník 1
Všechno je tak překrouceno, že je třeba vyjímečného
rozumu, aby se to dalo zvládnout. Neboť už nestačí umět
hru dobře hrát, nýbrž stále znovu se klade otázka: ‚Má se
tato hra vůbec hrát? A která hra je ta pravá?‛
Hutník 2
Slyšels o tom, co bylo včera po té jejich schůzi? Franta
se trochu společensky unavil, mával rudou vlajkou
a řval: ‚Ať žije menstruace.‛ Předseda byl podroušený
trochu víc, ale začal ječet: ‚Co blázníš? Snad ať žije
revoluce, ne?‛ A Franta na to: ‚Mně to je jedno, hlavně
když teče krev.‛
6.8.0
Univerzita Trinity College
v Dublinu.
Foto: Šimon Daníček.
Česká Wikipedie píše – cituji:
Trinity College – nejstarší irská univerzita, založená
Alžbětou I. v roce 1591. Komplex historických budov na
pravém břehu Liffey, s významnou knihovnou, ve které
je uložen originál Knihy z Kellsu. Studoval zde také Bram
Stoker,
r autor hororového románu Dracula…
6.8.0
Wittgensteinovy pobyty v Irsku jsou dostatečně zmapovány
a popsány jinde. Zmínili jsme, že již v Irsku narozený anglicky píšící
klasik Jonathan Swift si prostřednictvím svého Lemuela Gullivera
v jedné z jeho příhod vyrovnává učty s filozofickou analýzou
založenou na rozdílu komunikace mezi přímým ukazováním
a „pouhou“ slovní referencí.
Bystrý čtenář si jistě již také povšiml, že kromě Lva Nikolajeviče
Tolstého se Ludwig Wittgenstein opakovaně vracel již jen
k jednomu literárnímu klasikovi, a to opět irskému anglicky píšícímu
autorovi jménem Lawrence Sterne a jeho Tristramu Shandymu.
Tento román, který se skládá z pouhých odboček od hlavního
děje, k jehož vylíčení se však autor nikdy nedostane, začíná
scénou samotného zplození hlavního hrdiny. Akt zplození matka
přeruší památným metafyzickým prohlášením: „Proboha, já jsem
zapomněla natáhnout pendlovky!“
V roce 1936 Wittgenstein trávil dovolenou ve společnosti
Francise Skinnera. Během prohlídky pamětihodností Dublinu
navštívili též tamní Trinity College, kde studoval např. Výše zmíněný
Samuel Beckett. Univerzitní budova je postavena v monumentálním
pozdně barokním či monumentálně klasicizujícím stylu.
Z této prohlídky se zachovalo jedno z mála Wittgensteinových
hodnocení architektury: „Nyní již rozumím, co se myslelo slovy
„protestant ascendancy“. Budovy vypadají, jako by to byla pevnost.
Ale zámek obývají cikáni.“
a/
b/
6.8.1
a/ Wittgensteinův dům v Norsku.
b/ Technische Hochschule
Charlottenburg.
6.8.1
Je známo, že temná jsou zákoutí lidská duše a že na této Zemi jsou
i některá místa temnější než všechna ostatní. Také je známo, že
fjord je hluboké údolí, do kterého se zařízl ledovec a kde se mořská
zátoka zakusuje hluboku do pevniny. Stěny takové zátoky jsou
prudké natolik, že pokud z náhorní plošiny nad mořským zálivem
teče nějaká voda, často se své pouti musí vydat kolmo dolů, čímž
vytvoří k nemalé radosti turistů vodopád. Autor této publikace
shlédl temně hučící Niagarské vodopády a vplul do jejích valící
se tříště, koupal se v laguně i topil se v peřejích pod nejvyšším
vodopádem světa Salto Ángel ve slunné Venezuele, tak by mu
laskavý čtenář mohl uvěřit, že vodopády norských fjordů mají na
fotografiích kromě své nadpozemské krásy také částečně temnou
povahu. Čtenář již jistě tuší, že se nejedná o nějakou metafyzickou
záhadu. Prosté a jednoduché vysvětlení nabízí geometrie a zeměpis
na úrovni čtvrté třídy základní školy.
Severní stěny norských ledovců vytvářejí tak hluboce zaříznutá
údolí, že zachytit vodopád v záři svítícího slunce je možné pouze po
malou část roku a pouze několik hodin v těchto dnech. Větší část
roku je totiž naprosto vyloučeno, aby do takového místa slunce
vůbec zasvítilo, i kdyby obloha byla sebejasnější. A předranní či
pozdněvečerní nízce položené slunce pak vytvoří ono fotografy tak
milované boční světlo.
Nejdelší norský fjord je dlouhý prakticky 200 kilometrů, jmenuje
se Sognefjord a ve světě je znám jako nejdelší nezamrzající fjord
světa. A v nejvzdálenější zátoce v poslední vesnici tohoto fjordu si
protagonista naší knihy vystavěl svůj domek.
Nevybral si však temnou severní stranu, ani se neusadil na
břehu moře. Domek stojí opodál nad jezerem za touto vesnicí na
nejslunnějším místě tohoto jinak absolutně temného koutu světa.
Dokonce, aby měl klid na práci, vybral si na pozemku dispozici,
aby na jednu z největších atrakcí celého regionu, 35 metrů vysoký
vodopád Vassbakken, nebylo vidět.
Jinak, je to překvapující, ale toto odlehlé místo v nezamrzající
zátoce je vždy přes půl roku jedno z nejteplejších míst v celém
Norsku. Dokazuje to i fakt, že zde dokonce roste několik hlav vinné
révy!
6.9.1
David Pinsent.
6.9.1
Je známo, že mít nejlepšího přítele je dar z nebes.
Wittgensteinovým nejlepším přítelem se stal David Pinsent.
Cestovali spolu na Island i spolu strávili dobu před I. světovou
válkou v Norsku.
Nevím, jestli si čtenář dokáže představit fungování klasické
pošty v době před příchodem telefonu a internetu. Za I. světové
války fungovalo soukromé spojení v rámci Rakouska pro civilisty
stejně dobře jako v časech civilních, pro komunikaci vojáků
s jejich příbuznými můžeme říct, že dokonce lépe než v časech
mírových. Vedení státu usoudilo, že voják komunikující s rodinou
je spokojenější a klidnější a podává lepší výkony na bojišti.
Zprávy z domova a pocit zodpovědnosti sloužily také jako nejlepší
prevence vzpour a vyvolávaly dojem sounáležitosti.
Kapacitu se podařilo naplnit za cenu zpomalení a zdražení
korespondence a zásilek obchodních. Styk se zahraničím také
fungoval normálně, se zeměmi spojeneckými i se zeměmi
neutrálními nebylo vidět větší rozdíl proti době mírové. Cenzura
pošty se většinou řešila striktní autocenzurou a všichni vojáci
byly nuceni válečná pravidla dodržovat. Jediný zákaz se týkal
komunikace s nepřátelskými zeměmi. A angličtí přátelé při
komunikaci s rakouským vojákem nasazeným na frontě přesně
do takové kategorie spadali. Dokonce se objevovala i některá
nedorozumění, např. je-li Norsko země neutrální nebo ve válce.
Vojáci ze zajetí měli nakonec možnost komunikovat se svými
nejbližšími prostřednictvím Červeného kříže, což mimo jiné
pomohlo Ludwigova zraněného bratra Paula dostat ze zajetí
zpět domů již roku 1915. Soukromá korespondence s občany
nepřátelských států se tak řešila přeposíláním přes společné známé
nebo příbuzné v neutrálních zemích. Takovou zemí bylo Švýcarsko
nebo, dokud také nevyhlásila válku, i Itálie.
Že se takový dopis dostával k adresátovi poměrně dlouho a ne
vždy se to povedlo, svědčí i komunikace Wittgensteina s nejlepším
přítelem Davidem Pinsentem.
Od srpna do prosince 1914 o něm neměl žádné zprávy. Teprve
21. prosince 1914 si do svého Deníku v Krakově zapsal následující:
21. 12. 1914
Dopis od Davida!! Políbil jsem ho. Hned jsem mu odpověděl. Trochu
jsem pracoval.
‚Dopis z 1. prosince 1914. „Můj drahý Ludwigu – Byl jsem strašně
rád, že jsem dostal Tvůj dopis, posílaný také přes Švýcarsko.
Od začátku války jsem od Tebe dostal tři dopisy včetně tohoto.
Přibližně od 1. září jsem Ti poslal dva dopisy – oba dva přes
jednoho mého bratrance, který žije v Itálii. Vím, že z Itálie byly
odeslány dál, takže doufám, že je dostaneš. Asi před měsícem jsem
byl na dvě noci v Cambridge a setkal jsem se s Russellem a také
s Hardym – oba se mě na Tebe ptali. Řekl jsem jim, co o Tobě vím,
že jsi vstoupil do armády jako dobrovolník.
Pokusil jsem se tady vstoupit do armády, no nesplňuji lékařské
normy na vojáka (jsem příliš hubený), nemohl jsem být povýšen na
důstojníka. Takže pokračuji jako obyčejně jako civil, studuji práva.
Velmi často na Tebe myslím a pevně doufám, že jsi v pořádku. Až
tato válka skončí, setkáme se. Doufejme, že to bude co nevidět!
Toto Ti posílám přes Švýcarsko. Au Revoir a Bůh Ti žehnej!
Se srdečným pozdravem G. Dave
Jsem velmi rád, že jsi v poslední době pracoval na matematice. Kéž
bys tady byl a mohli jsme rozprávět o Logice! Myslím si, že to bylo
od Tebe úžasné, že ses dobrovolně přihlásil do armády – přestože je
velmi tragické, že to bylo nevyhnutelné.“‛
(Citováno dle Baum (1991), s. 91 – 92.) (poznámka slovenského
překladatele Petra Baľka) Text jsme i poznámky autor převzal ze
slovenského vydání:
Ludwig Wittgenstein: Denníky 1914–1916. Z něm. originálu
přel. Peter Balko (Tagebücher). Z angl. originálů přel. Róbert Maco
(Ramsey atd.) a Tomáš Čana (Russell). Kalligram, Bratislava 2005.
Právě Pinsentovy dopisy a myšlenky na něj byly pro
Wittgensteina během I. světové války ostrovy radosti v šedivé
a bezútěšné realitě, které mu v tomto vypjatém období dodávaly
sílu a schopnost pracovat, říká poznámka slovenského překladatele
Petera Baľka.
Z tohoto vydání již bez jakýchkoli zásahů předkládáme také
Poznámku číslo 4 na straně 130 obsahující i dopis o Pinsentově
smrti:
David Pinsent (1891–1918) studoval matematiku, později práva na
univerzitě v Cambridge; s Wittgensteinem se seznámil na počátku
léta roku 1912. Jejich vztah se vyvinul ve velmi těsné přátelství.
Hloubku jejich přátelství nám dokumentuje Wittgensteinův dopis,
který napsal Pinsentově matce poté, co se dozvěděl z jejího
dopisu ze 6. července 1918, že David Pinsent v rámci výzkumu
aerodynamiky zahynul měsíc předtím (8. května) při zkušebním letu.
‚Velevážená, drahá, milostivá paní, dnes jsem dostal Váš laskavý
dopis se smutnou zprávou o Davidově smrti. David byl můj první
a jediný přítel. Přirozeně, že jsem poznal mnoho mladých lidí v mém
věku a s některými z nich jsem dobře vycházel, ale jenom v něm
3. 10. 14
… Z domova jjsem dnes dostal bedýnku,
ý
, ve které byla
y
teplé
p ložní p
prádlo,, čaj,
j, suchary
y a čokoláda,, teda jako
j
by
y
jji p
posílala milá mamá;; ale ŽÁDNÁ zpráva!
p
Je snad mamá
mrtvá? Téměř jsem
j
nepracoval.
p
4. 10. 14
Včera večer jsem ještě trochu pracoval. Dnes jsem
j
dostal lístek,, který
ý mi napsala
p
mamá 9. minulého měsíce.
Neobsahuje nic důležitého. Moje práce po krátkém
vzestupu dnes znovu uvízla. Celkem hodně jsem pracoval,
ale bez naděje. V nejbližších dnech se znovu máme vrátit
do Ruska. Náš nový velitel, nějaký nadporučík, se mi příliš
nelíbí, ačkoli jsem ho viděl jenom letmo.
pozn LČ:
Z věty: Je snad mamá mrtvá?
? si čtenář může udělat
představu, jak Ludwig Wittgenstein Poldi Wittgensteinové
doma říkal.
jsem našel skutečného přítele, hodiny, které jsem s ním trávil, byly
nejlepšími v mém životě, byl mi bratrem i přítelem. Denně jsem
na něj myslel a toužil jsem se s ním opět setkat. Bůh mu žehnej.
Jestliže se dožiju konce války, přijedu Vás navštívit a promluvíme si
o Davidovi.
Ještě jedna věc. Právě jsem dokončil filozofickou práci, na které
jsem pracoval už v Cambridge. Vždy jsem doufal, mu ji budu moci
ukázat, a v mé mysli bude navždy spojena s ním. Věnuji ji Davidově
památce, protože se o ni vždy zajímal, a je to on, kterému vděčím
za větší část těch šťastných nálad, které mi umožnily pracovat.
Řekněte, prosím, panu Pinsentovi a slečně Hester, jak hluboce
s nimi soucítím. Dokud budu žít, nikdy nezapomenu na našeho
drahého, ani na Vás, kteří jste mu byli nejbližší.
Váš věrný a vděčný L. W.‛
(In Nedo M., Rachetti M. (ed.): Wittgenstein. Sein Leben in Bildern
und Teten, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1983, s. 139.)
O Hloubce jejich vztahu svědčí také tyto pasáže z dopisů
Bertrandu Russelovi:
Už nejsem schopný získat nové přátele a staré ztrácím. To
je hrozně smutné. Téměř denně myslím na ubohého Pinsenta.
(Wittgenstein, L.: Briefwechsel, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1980
(dále jen Briefwechsel),
l s. 109, dopis z 19. března 1920):
Denně myslím na Pinsenta. Vzal si s sebou polovinu mého
života. Tu druhou si vezme ďábel.
(Briefwechsel, s. 115, dopis ze 6. srpna 1920.)
28. 10. 14
Dopoledne a odpoledne pracovat pro velkou únavu téměř
neschopen. V noci jsem téměř vůbec nespal. Většina
posádky byla ožralá, takže moje stráž byla nepříjemná.
Ráno jsme vyplavali na Sandomierz. Cestou se zlomilo
jedno lopatka lodního kola. Do Krakova nás musí táhnout
jiná loď. Na cestě do Krakova. Dostal jjsem dnes hodně
pošty,
p
y, m.j.
j smutnou zprávu,
p
, že Paul jje těžce zraněný
ý
a v ruském zajetí
j – díky
y Bohu v dobré p
péči. Ubohá,, ubohá
mamá!!!--- ---.--i od Fickera a Jollesové milé zpráva. Konečně list
z Norska…
Stále znovu musím myslet
y
na ubohého Paula,, který
ý tak
najednou
j
p
přišel o své p
povolání! Jak strašné! Jakou filozofii
by
y si to asi žádalo,, aby
y to p
překonal! Jak se to vůbec dá
překonat jjinak než sebevraždou!!! --- nebyl
p
y jjsem schopný
p ý
hodně pracovat;
p
; pracuju
p
j však s pevnou
p
důvěrou. ---Staň
se vůle Tvá.---
6.9.2
Je známo, že kromě Bertranda Russella byl Wittgenstein ve styku
také s německým logikem číslo jedna – Gottlobem Fregem. To
je ten pán, který přišel s příkladem rozdílu mezi tím, co pojem
znamená a k čemu odkazuje. Obě slova, „Jitřenka“ i „Večernice“
označují třetí planetu Sluneční soustavy, tedy Venuši, ale přece jen
každý vidí ten rozdíl minimálně v časovém údaji. Během I. světové
války odeslal Wittgensteinovi celkem 21 dopisů, ve kterých psal
o politické i životní situaci.
Na konci války se pak z jednoho dopisu dozvídáme, že
Wittgenstein věnoval Fregemu pěknou sumu na pořízení domu na
břehu jezera v severoněmeckých lázních nedaleko Fregeho rodiště.
Jestli se jednalo opět o zlato počítané na kilogramy nebo o trochu
menší sumu, autor této publikace bohužel nebyl schopen dohledat.
Jisté je, že Frege se na penzi v tom domě i s celou svou rodinou
usadil.
Druhým významným momentem pro naši knihu je, že se z této
korespondence můžeme dozvědět korespondenční adresy vojáka
jménem Ludwig Wittgenstein a dále také, jak se měnila jeho
hodnost a zařazení u jednotek.
Další dopis (č. 10, polní korespondenční lístek) je až ze 26. 4. 1917.
praporčíku Wittgensteinovi
C. a k. Husarský pluk č. 16
Střelecká eskadra
Rakouská armáda
Brunshaupten, 26. IV. 17
Milý pane Wittgensteine!
Vřelé díky za Vaše pohlednice. Obdivuji Vaši schopnost přizpůsobit se změnám: V pevnosti Krakov, na
Visle se světlomety, u polních děl, u polních houfnic
a teď u husarů. A přitom si ještě najdete čas na vědeckou práci! Zdá se mi, že se Vám to daří lépe než
mně. Runy na Vaší pohlednici, které udávají Vaši adresu, se těžko luští. Doufejme, že se tato pohlednice
všem překážkám navzdory dostane do Vašich rukou.
Že by se tato dlouhá válka konečně schylovala ke
konci? Některé skutečnosti tomu nasvědčují, rozklad
v Rusku, úspěchy ponorkové války, nepovedený průlom Angličanů a Francouzů na západě. Doufejme v to
nejlepší! A k tomu bude patřit i to, že budeme moci
pokračovat v naší výměně myšlenek.
S vřelými pozdravy
Váš G. Frege
7
Konečné řešení
Řešení problému života zpozorujeme v tom, že tento problém
zmizí.
7.1
Je známo, že o čem nelze hovořit, o tom by se mohlo mlčet. Na
tomto místě této knihy už však i laskavý čtenář správně tuší,
že potřeba vyprávět je někdy silnější než nemožnost sdělit
nevypověditelné. A taky se ví, že v naší současné společnosti je
z denních rozhovorů naprosto vytěsněna i tak nedílná součást
života, jako je smrt. Tedy když se představitelé dvou pohřebních
služeb porvou přímo nad rakví o nebožku, protože ten první už
zkasíroval honorář od příbuzných a ten druhý zase již vyplatil
provizi ošetřujícímu lékaři, se samozřejmě na titulní straně
nejčtenějšího bulvárního deníku v zemi objeví, ale jak vypadá smrt
a umírání našich nejbližších, netuší prakticky nikdo.
Je známo, že fascinace smrtí může mít různé podoby.
Například zvoneček z rakve sloužil v případě pohřbu živého
k přivolání pomoci, čemuž ovšem příbuzní humánně předcházeli
propícháváním srdce. Ekorakve, rozptyl popela na zahrádce či
v přírodě, kostnice v Sedlci u Kutné Hory, kremace, eutanazie
a ostatní jsou jen dalšími z řady důkazů této fascinace.
Dokonce i deník Hospodářské noviny píše: „O fascinaci Vídně
smrtí existuje obsáhlá literatura. Píšou o ní Joseph Roth nebo
Arthur Schnitzler. Egon Bahr se domnívá, že Vídeňáka poznáš podle
jeho pohřbu. Vídeňská smrt je okázalá a nostalgická.“
Ve Vídni se k fascinaci smrtí postavili čelem: zřídili si tam
dokonce Muzeum pohřbívání (Bestattungsmuseum). Adresa je
Goldeggasse 19 a webová stránka je k nalezení na adrese
http://www.bestattungsmuseum.at/
p
g
7.4.1.1
Je známo, že smrt si přijde pro každého a že i Elina Makropoulos
elixír věčného života ve výsledku odmítla. Také se ví, že
u význačných tvůrců se všichni z okolí snaží zachytit jejich
poslední chvíle. Vyčerpaný autor pobuřující divadelní hry o otci Ubu
a stvořitel patafyziky Alfred Jarry například projevil na smrtelném
lůžku své poslední přání. „Párátko.“ To mu přinesli, Jarrymu se
radostí zaleskly oči a spokojeně zemřel.
A kupříkladu u portugalského básníka Fernanda Pessoy víme, že
si těsně před svou smrtí roku 1935 poznamenal už težce čitelným
rukopisem anglická slova „I know not, what tommorrow will
bring.“* A prý, protože byl krátkozraký, tak jeho poslední slova před
smrtí byla: „Podejte mi brýle.“ Jsou popsány celé stohy papíru,
které líčí, jak nechtěl na onen svět odejít krátkozraký.
Wittgensteinova poslední léta života zaznamenal ve svých
vzpomínkách jeho americký žák Norman Malcolm a editor jeho díla
von Wright. Dočteme se tam věci jako „dva dny před smrtí si zapsal
myšlenky, které se vyrovnají tomu nejlepšímu, co vytvořil“ nebo
„v posledních dvou měsících nebyl na lůžku a podle všeho měl
dobrou náladu“.
*
Já vím nic, co zítřek přinese.
7.4.1.3
Je známo, že poslední dny a slova Antona Pavloviče Čechova
zachytil v knize Můj život v umění ruský režisér režírující pod polsky
znějícím pseudonymem Stanislavskij.
Každý český čtenář rozumí tomu, co znamená jméno Čechov, ale
málokdo z nich si to při čtení či návštěvě divadla i uvědomí. Je to
jako s životem, o jeho kráse a vznešenosti Vám, můj milý čtenáři,
prakticky za života nikdo nic kloudného neřekne, zato kolem smrti
se vedou ledasjaké řeči.
Tak klasik ruské povídky a kodifikátor kauzality na divadlením
jevišti sdělil následující „poselství“ 15. července 1904 v hotelu
s příznačným názvem Hotel Sommer (Léto) v malých německých
lázních nedaleko řeky Rýn a švýcarských hranic jménem
Badenweiler. Aby byla německá slovíčka komplet, Baden znamená
německy lázně, koupele nebo koupat se a weiler znamená něco
jako víska, osada nebo dokonce samota. A. P. Čechov se sem do
samoty uklidil v obavách o divadelní osud Stanislavským právě
zkoušených Tří sester. Průkopník kauzality v dramatických textech
zanechal tedy tato poslední slova: „Šampaňskoje, pažálsta. Ich
sterbe.“*
Stanislavskij k tomu dodává: „Jeho smrt byla krásná, klidná
a vznešená. Nebyla však pochopena její podstata.“
Editor Wittgensteinova díla von Wright o Wittgensteinově
podzimu života také vydal svědectví: „V letním semestru roku
1947 měl své poslední přednášky na Cambridge. Na podzim odjel
na dovolenou a od konce roku přestal být profesorem. Chtěl
všechny své zbývající síly věnovat vědecké práci. Odešel, tak
jako mnohokrát předtím ve svém životě, aby žil o samotě. V zimě
roku 1948 se usadil na farmě na irském venkově. Potom žil úplně
sám v domku u oceánu na západoirském pobřeží v Galway. Jeho
sousedy byli prostí rybáři. Povídá se, že Wittgenstein se stal
mezi svými sousedy pověstný tím, že zkrotil – ochočil mnoho
ptáků; zvykli si každodenně k němu chodit, aby je nakrmil. Život
v Galway ho však začal příliš fyzicky vyčerpávat a na podzim roku
1948 se přestěhoval do hotelu v Dublinu. Odtehdy až do začátku
následujícího jara se mu pracovně mimořádně dařilo. V tomto
období dokončil druhou část Filozofických zkoumání. Na podzim
roku 1949 se zjistilo, že trpí rakovinou…“
*
„Šampaňské, prosím. Umírám.“
7.4.9
Ludwig na smrtelné
posteli.
7.4.9
„Učení velikánů se často vyznačuje jednoduchostí a přirozeností,
které vyvolávají dojem, že je možné ho lehce pochopit.“ To neříká
autor této knihy, ale první editor Wittgensteinova díla von Wright
a je to známo i laskavému čtenáři. Čtenáři asi bude méně známo,
čím by von Wright mohl pokračovat a také tak činí: „Historický
význam takovýchto lidí se nemanifestuje v jejich žácích, ale
prostřednictvím méně přímého, jemnějšího vlivu, který má často
nečekanou povahu. Nejtypičtějšími Wittgensteinovými vlastnostmi
byly jeho hluboká a dokonalá vážnost a obrovská inteligence.“
A když je něco dokonalé, není třeba k tomu už nic dodávat.
Inteligence k manipulaci s citátem nemusí být velká a vážně to
myslet můžeme, ale nemusíme, a to i tehdy, když se smysl citátu
vytrženého z kontextu vůbec nezmění.
Z Wittgensteinových obav von Wright vyzdvihuje jedinou:
„Hrozilo, že jeho myšlenky upadnou na úroveň žargonu.“
7.5.8
Moře v Irsku.
Foto: Šimon Daníček.
7.5.8
Je známo, že lidé se ko sobě chovají jako zvěř. Také je známo, že
naopak ke zvířátkům se různí frustrovaní, osamělí, nebo elánem,
časem či penězi překypující lidé naopak často chovají lépe než
k jiným lidem. Také v naší knize jsme slíbili, že se zvířátkům budeme
věnovat minimálně dvakrát. Co by to bylo za knihu, kdybychom živé
tvory opomenuli? Čtenář již zaznamenal králíka, kachnu, a dokonce
dvě opičky a nyní se podíváme na ptactvo.
Je známo, že bohatí lidé, kteří se o majetek nezasloužili svou
vlastní tvrdou prací a odříkáním, často nevědí, co s penězi. Také
je známo, že když někdo vidí někoho, kdo peníze rozdává, aniž by
si zcela uvědomoval jejich hodnotu, není pak pozorovateli hloupé
překonat počáteční morální zábrany a slova jako „stud“, „slib“,
případně „morálka“ a „závazek“ přestávají hrát svoji tradiční roli.
Už jsme si ukazovali, že Ludwig Wittgenstein se v posledních
letech svého pozemského života se zalíbením a vytrvalostí sobě
vlastní věnoval péči o zpěvné ptactvo.
Když se pak filozof potřeboval vzdálit na dobu dvou týdnů ze
západoirského venkovského azylu v Rosroe poblíž města Galway
přes celou zemi až do irského hlavního města Dublinu, místním
vesničanům nesdělil důvod svého odjezdu a ani po návratu neřekl,
že mu lékaři v Nemocnici svatého Patrika diagnostikovali smrtelnou
chorobu a vyčlenili poslední rok pozemského života.
Na dobu nepřítomnosti však požádal svého souseda, aby
pečoval o jeho ptáčky. Dal mu za účelem krmení sumu 200 liber.
Soused dar glosoval slovy, že neví, jestli 200 liber potřebují ti
ptáčci, on že však ekvivalent svého ročního příjmu určitě upotřebí.
Závazek vůči Wittgensteinovi však necítil, jak dosvědčuje
i báseň irského básníka Richarda Murphyho. Tento autor není
nejvýznamnější z irských autorů 2. poloviny 20. století, navíc – na
rozdíl od několika svých kolegů – ani nedostal Nobelovu cenu.
Přesto díky srozumitelnosti svých básní má své místo v irských
čítankách. Školní mládež se tak například musí v čítankách
seznámit s básní Filozof a ptáci.
Richard Murphy dva roky po skončení Wittgensteinova pobytu
přebýval ve stejné chaloupce Rosroe poblíž města Galway.
A vyslechl zde vesnické příběhy týkající se pobytu cambridgeského
filozofa na irském venkově. Vesničany podivný profesor filozofie
jazyka zaujal nejvíce tím, jak rozmlouval se svými ptáčky a úspěšně
je učil mluvit. Murphy ve zmiňované básni slovy zachytil dobu
jara 1951, zhruba kdy filozof v daleké Cambridge ležel na smrtelné
posteli.
Profesor, který místní ptactvo naučil během svého pobytu mluvit
a který zanechal na péči o jejich krmivo ekvivalent všech výdajů
místní rodiny na dobu jednoho roku, se v posledních chvílích svého
života již nestihl dozvědět, co se irská mládež musí v čítankách učit
zpaměti, že:
„V Rosroe hordy vesnických koček / zmasakrovaly filozofovy
ptáčky“
Pro laskavého čtenáře z toho plyne jasné ponaučení: Aťsi je
kapitalista sebebohatší, aťsi zanechá libovolnou částku na jakýkoli
sebelibější účel, pokud ho má někdo možnost beztrestně oškubat,
neodolá pokušení učinit tak i na smrtelné posteli.
Na zabezpečení toho, co nebo koho měl člověk v životě nejraději,
je každá suma nedostačující.
7.5.9
Je známo, že nejhezčí sestřičky jsou americké sestřičky na
odděleních urologie. Také není žádným tajemstvím, že si vydělají
nejvíc peněz ze všech sester. Není tomu tak po vzoru kolegyň
z jiných koutů světa, že by měly třeba mimoslužební poměr s panem
primářem či s lékaři na oddělení. Je to proto, že muži v beznadějné
situaci, a navíc pokud jim jde o jejich přirození, penězi rozhodně
nešetří a věnují maximální možné částky nejen na své léčení, ale
i všem, kdo je v těchto chvílích opečovávají.
Proč si o něčem takovém v naší knize vůbec povídáme? Čtenář
jistě chápe, že rakovina prostaty je prevít. Právě tímto bolestivým
onemocněním, touto noční můrou všech mužů Ludwig Wittgenstein
v posledních letech svého pozemského života prošel…
7.6
Hrob Ludwiga
Wittgensteina,
Cambridge.
7.6
Nevím, zda je to známo i laskavému čtenáři, ale na světě je ještě
něco zvrhlejšího než smrt samotná. Je to je fetišismus vtělený do
místa posledního odpočinku zesnulého hrdiny.*
Ve Wittgensteinově případě je jeho prostý cambridgský hrobeček
doplněn malým břečťanem. Do toho břečťanu někdo vložil 25 cm
dlouhý žebřík a čas od času i kominíčka pro štěstí.
Kdo nevěří, najde v naší knize foto.
Tak má asi vypadat Wittgensteinovo podobentsví, že poznání
je žebřík, po kterém vystoupáme a pak jej odhodíme. Židovskokřesťanská tradice má však nejen pro učitele filozofie i jiná
podobenství, např. Kazatelovo: Marnost nad marnost, všechno je
marnost.
*
Lze to pochopit u revolucionářů, diktátorů či národních vůdců,
takže se v mauzoleu můžete – musíte ostatkům velikána při
politickém rituálu poklonit. Na Rudém náměstí či Náměstí
Nebeského klidu dokonce uvidíte nabalzamované tělo učitele
a vůdce. A turisté u egyptských pyramid by také asi mohli
o ledasčem vyprávět.
7.6.1
Moebiova páska.
7.6.1
Jednou z nejlepších, ne-li přímo nejlepší vlastností nekonečna je, že
nemá konec. Bohužel, lidský život konec má.
Je docela zjevné, že před smrtí člověku není nejlíp. Dejme tedy
ještě jednou místo tomu, co von Wright říká o posledních letech
života Ludwiga Wittgensteina: „Ještě i v posledních letech svého
života dokázal strávit celý den se svými milovanými parními stroji
v muzeu v South Kensingtonu…“
Jak napovídá již označení „nekonečno“, jsou věci, které
nekonečné jsou, ale ani sebenudnější kniha či příběh naštěstí
nekonečné nikdy nejsou. Naše kniha se tedy také blíží k závěru.
7.7
Wittgenstein. Známka
rakouské pošty.
7.7
Existuje perverzní představa, že v poslední hodince před smrtí se
s člověkem stane něco zásadního a člověk s vědomím blížící se
smrti sdělí lidstvu během jediné věty výsledek svého celoživotního
úsilí a poznání.
Tak například u Johanna Wolfganga von Goethe se z jeho „Mehr
Licht!“* vyvozuje, že osvícenec i na smrtelné posteli usiloval
o světlo lidstva, aniž by v temné místnosti na smrtelné posteli
požadoval například otevření okenic nebo zažehnutí dalšího lustru.
Přesto je výmluvné, že poslední Wittgensteinova slova dle
tradice zní: „Řekněte jim, že jsem měl šťastný život.“
Nezbývá, než tento výrok sdělit i laskavému čtenáři.
*
„Více světla!“
O čem nelze hovořit, o tom se musí mlčet.
Poznámka
Tato kniha nemá nic společného s filozofií Ludwiga Wittgensteina,
přináší toliko pohled autora na fakta o jeho životě, lásce a smrti.
Autor doufá, že nejpozději od této věty je to opravdu každému
čtenáři známo, a pokud se tak nestalo dříve, tímto se omlouvá.
O všem ostatním, jistě pro někoho také důležitém, musí autor této
knihy mlčet.
Představte si, že navštěvujete základní školu Hutník. Představte
si, že ta škola leží uprostřed tradiční zemědělské oblasti na sídlišti
pro děti zaměstnanců místních železáren. Představte si, že tyto
malé moravské železárny byly založeny jako dceřinná pobočka
železáren z opačného konce republiky. Představte si, že mateřský
koncernový podnik – chomutovské železárny – by nevznikly bez
působení Karla Wittgensteina severních Čechách. A představte
si, že právě během vašeho prvního vystoupení v kladenských
prostorách, dříve patřících rodině Wittgensteinově, se ochranná
známka Poldi administrativně přestěhuje z Kladna do tohoto
malého moravského města. A aby humoru nebylo málo, to malé
město se základní školou Hutník se jmenuje Veselí.
Nyní je již tedy možné čtenáři sdělit, že právě proto, že autor
zrovna dočtené knihy se naučil číst a psát na oné škole jménem
Hutník, že si něco podobného rozhodně nikdy představit nedovedl,
a právě proto napsal o rodině Wittgensteinovic tuto knihu.
Poděkování
Viktor Debnár, Eva Žáková, Renata Serednicka, Vitta Decius,
Zdeněk Vašíček (†), Jiří Fiala (†), Ondřej Prcín, Michal Cáb,
Rudolf Jakubík (†), Jan Vincenec, Jan Zikmund, Dagmar Šubrtová,
Radoslava Schmelzová, Michal Hartl, Šárka Havlíčková,
Milena Fabiánová, Jiří Holub, Zuzana Horvátovičová, Jan Lopatka,
Jakub Daníček, Renata Slámková, Anežka a Ladislav Čumbovi.
Tiráž
Wittgensteinova kniha faktů
Ladislav Čumba
Úprava Františka Lachmanová
a Jan Čumlivski
První vydání. Třetí edice.
Soukromý tisk.
Vydalo o. s. Skutečnost
www.skutecnost.cz
Výtisk číslo:
2014