Universum 3 / 2012 - Česká křesťanská akademie

Universum 3 / 2012 - Česká křesťanská akademie

UNIVERSUM
REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 3/2012
Poslední rozhovor
kardinála Martiniho
Anketa: První přímá volba
prezidenta ČR
Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Miloslav Fiala OPraem,
Jiřina Šiklová, Marie Rút Křížková, Martin Holík
Co je Boží vůle? S biskupem Karlem Herbstem hovořil Josef Beránek
Zdroje sociálního napětí
v euroatlantické civilizaci
Petr Robejšek
Krize spirituality v Evropě
Petr Glogar OCD
Krize rodiny a její kořeny
Jan Sokol
V otázce náboženství a víry
si s čísly nevystačíme
Se Zdeňkem R. Nešporem hovořil Lukáš Jirsa
Róbert Bezák: Arcibiskup
s ľudskou tvárou
Josef Beránek
Jsme unavení Evropou?
Hans-Gert Pöttering
Nový, trochu zvláštní zájem
o církev
Petr Kolář SJ
František Štverák: Odpůrce
nacismu a komunismu
Anežka Stříbrná
ROČNÍK XXII, CENA 50 Kč
ZE ŽIVOTA ČKA
30. května 2012 se v benediktinském klášteru v Praze Emauzích konalo kolokvium
Rodina jako model zodpovědné politiky.
Úvodní slova přednesli prof. Stanislav
Komárek z Přírodovědecké fakulty UK,
P. ThLic. Petr Glogar OCD, provinční delegát řádu bosých karmelitánů v ČR a převor
kláštera Pražského Jezulátka, a dr. Jan Hartl, ředitel Střediska empirických výzkumů
(STEM)
Na zasedání v Emauzích 16. června 2012
Akademický výbor ČKA zhodnotil práci
akademie za předchozí půlrok a poté pohovořili o své činnosti zástupci místních
skupin a odborných sekcí.
27. června 2012 se v emauzském klášteru
uskutečnilo kolokvium Zdroje sociálního
napětí v euroatlantické civilizaci, kde úvodem promluvili dr. Petr Robejšek, nezávislý politolog, ekonom a publicista žijící
v Německu, a dr. Tomáš Sedláček, ekonom
a publicista z Fakulty sociálních věd UK.
1. července zaznělo v zahradách Senátu
PČR v Praze oratorium Nalěčo, kterým si
Lužičtí Srbové připomněli 100 let svého
krajanského sdružení Domovina. Koncertu se účastnil též P. Gerhard Werner,
šéfredaktor týdeníku Katolski Posol, který
na koncert pozval zástupce ČKA a projevil
zájem o další spolupráci.
Na Pavlátově louce u Nového Města nad
Metují proběhl ve dnech 27. července až
3. srpna 2012 již 22. ročník Akademických
týdnů, které pořádá stejnojmenné občanské sdružení ve spolupráci s několika
partnery, včetně České křesťanské akademie. Po úvodní mši svaté celebrované
královéhradeckým biskupem mons. Janem
Vokálem program zahájil viceprezident
ČKA dr. Jan Stříbrný přednáškou České
dvacáté století. V dalších dnech si na 250
účastníků mohlo vyslechnout přednášky
řady známých osobností – mj. prof. Jana
Sokola, prof. Jana Palouše, doc. Martina
C. Putny, doc. Jaroslava Meda, dr. Romana
Jocha, doc. Pavla Nováčka. Obohacením
byla hudební vystoupení Dagmar Voňkové
a skupiny Ritornello, výstava Brána naděje
fotografa Jindřicha Štreita a dokumentární
filmy bratrů Suchánkových o kardinálu
Špidlíkovi, Otakára Schmidta o Pražském
Jezulátku a Martina Hanzlíčka Krátká
dlouhá cesta o dramatech života Fedora
Gála.
Na 16. mezinárodním kongresu Renovabis ve Freisingu, letos s hlavním tématem
Objevovat víru dnes (Nové cesty evangelizace v Evropě), vystoupil 30. srpna 2012
prof. Tomáš Halík s přednáškou Trpělivost
s Bohem – trpělivost s lidmi.
3. září 2012 zemřel dlouholetý předseda
místní skupiny v Náchodě Ladislav Skovajsa. S vděčností na něho vzpomínáme. R.i.P.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE
je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice.
Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními
členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské
katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře
Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci,
Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně,
Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích,
Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem,
Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči,
Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném
Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde,
Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2.
Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 3, vychází 8. 10. 2012, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde:
Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční
rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav
Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa.
Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: Liber viaticus Jana ze Středy, stránka s miniaturou Zvěstování P. Marie, kol. roku 1360. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec.
Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].
2
U N I VE R S U M 3 / XXII
OBSAH
EDITORIAL
LETEM SVĚTEM
Aby všichni byli jedno...
/5
Kateřina Štěpánková
Vážený čtenáři,
Dvacet let setkávání nad Biblí a uměním
/6
Helena Faberová
/7
Poslední rozhovor kardinála Martiniho
ANKETA
v tomto čísle vystupuje dosti do popředí tzv. evropská
krize. Je to téma mnohovrstevné, proto se často jeví i poněkud rozostřeně, a rozhodně není snadno uchopitelné.
Mnohdy bývá ke škodě věci prezentováno v populistických polohách. Proto se pokusme nad ním zamyslet
principiálněji a poněkud nekonvenčním způsobem.
K základům soudobé evropské společnosti nepochybně patří tzv. evropský sociální stát. Nemůže být
sporu o tom, že u jeho zrodu stál princip křesťanské
solidarity silnějších se slabšími, bohatých s chudými,
zdravých s nemocnými apod. Princip, jehož zdrojovou
myšlenku krásně vystihl Saint-Exupéry ve Válečném pilotovi: „Každý člověk, i ten nejubožejší, má vůči druhému člověku, a to i tomu nejmocnějšímu a nejúspěšnějšímu, statut Božího posla.“ Bohužel však dnešní evropský
sociální stát převrací své křesťanské dědictví „z nohou
na hlavu“. Křesťanství vždy vychází z osobní odpovědnosti individuální lidské bytosti vůči Boží výzvě i vůči
všem ostatním lidským jedincům. Právě odtud se odvíjí
koncepce etických hodnot, a ta posléze logicky vzestupně směřuje od svých personálně pojatých východisek
k obecné sociální a politické odpovědnosti vztahující se
k celé společnosti. Tato odpovědnost je pak mj. naprosto
nutnou podmínkou fungování demokracie. Současný
evropský sociální stát však vnesl zmatek do vztahů mezi
personálním a institucionálním a dospěl k odosobnění
základních etických hodnot, jež se projevují ve starosti
a péči rodičů o děti, v péči o nemocné a jakkoli postižené a v každé eticky motivované sociální práci. Poskytl
tak občanovi lákavé zdání, že je vyvázán z osobní odpovědnosti a z povinností.
Převrácení křesťanských idejí je posléze dovršeno primitivní individualizací bytostně společenských
hodnot, témat, funkcí a zájmů, což stojí v naprosté
opozici vůči původnímu, křesťansky inspirovanému
chápání. Z politiky a ekonomie se tak ztratil mravní étos,
jejich cílem přestala být veřejná služba, zajišťování širších společenských nebo národních potřeb a stalo se jím
pouhé sobecké prosazování úzkých skupinových nebo
jen osobních zájmů.
Současný evropský sociální stát tak postupně a nenápadně vnesl záludný chaos do vztahů mezi personálním
a společenským (institucionálním). Zamysli se, vážený
čtenáři, nad tím, kde všude se takové zmatení hodnot
a myslí projevuje, a uvidíš, že to zdaleka není záležitost
jen všeobecně kritizovaných politiků, ale záležitost celé
společnosti, a tedy i záležitost Tvoje. Takovéto občanské
zamýšlení pak může být i východiskem snah o nápravu
všeho toho, co shrnujeme pod pojem evropská krize. Ta
je vážnou a nebezpečnou, ale věřme, že překonatelnou
deformací při uskutečňování evropské vize, jež – zakotvena ve svých křesťanských kořenech – historicky zřejmě nemá pozitivní alternativu.
Jan Bednář
První přímá volba prezidenta ČR
/9
Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Miloslav Fiala OPraem.,
Jiřina Šiklová, Marie Rút Křížková, Martin Holík
ROZHOVOR
Co je Boží vůle?
/ 12
S biskupem Karlem Herbstem hovořil Josef Beránek
TÉMA
/ 16
Zdroje sociálního napětí v euroatlantické civilizaci
Petr Robejšek
Krize spirituality v Evropě
/ 18
Petr Glogar OCD
Krize rodiny a její kořeny
/ 21
Jan Sokol
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
/ 22
V otázce náboženství a víry si s čísly nevystačíme
Se Zdeňkem R. Nešporem hovořil Lukáš Jirsa
Arcibiskup s ľudskou tvárou
/ 24
Josef Beránek
/ 27
Naše společná budoucnost v Evropě
Josef Beránek
Evropskému parlamentu
chybí zákonodárná iniciativa
/ 29
S Martinem Kastlerem hovořil Josef Beránek
Jsme unavení Evropou?
/ 30
Hans-Gert Pöttering
TRENDY
Nový, trochu zvláštní zájem o církev
/ 34
Petr Kolář SJ
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Jak to, že existuje něco spíše než nic?
/ 37
Ladislav Krlín
Jaká je role teologických fakult
na univerzitách? / 38
Prokop Brož, Dalibor Štys, Gabriela Ivana Vlková
HISTORIE
Odpůrce nacismu a komunismu
/ 39
Anežka Stříbrná
KULTURA
Druhý vatikánský koncil a české země
/ 44
Jan Stříbrný
Když festival slzám nevěří…
/ 45
Jaromír Blažejovský
RECENZE
Silnější než nenávist: Odkaz trapistů z Tibhirine
/ 46
Lukáš Jirsa
Komentáře
/ 50
U NIV ER S UM 3 /XXI I
3
LETEM SVĚTEM
Index
Inhalt
That they all may be one ... (Kateřina Štěpánková) / Twenty years
of meetings over the Bible and the Art (Helena Faberová) / The last
interview of Cardinal Martini / The first direct election of the President of the Czech Republic (Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Jiřina
Šiklová, Miloslav Fiala OPraem., Marie Rút Křížková, Martin Holík)
/ What is God‘s will? (Bishop Karel Herbst in interview with Josef
Beránek) / Sources of social tension in the Euro-Atlantic civilization
(Petr Robejšek) / The crisis of spirituality in Europe (Petr Glogar
OCD) / Family crisis and its roots (Jan Sokol) / On the issue of religion and faith the numbers can not be enough (Zdeněk R. Nešpor
in interview with Lukáš Jirsa) / Archbishop with a human face (Josef
Beránek) / Our common future in Europe (Josef Beránek) / European Parliament needs legislative initiative (Martin Kastler in interview
with Josef Beránek) / We are tired of Europe? (Hans-Gert Poettering)
/ New, a bit courious interest in Church (Petr Kolář SJ) / How is there
something rather than nothing? (Ladislav Krlín) / What is and what
should be the role of theological faculties at universities? (Prokop
Brož, Dalibor Štys, Gabriela Ivana Vlková) / Opponent of Nazism
and Communism (Anežka Stříbrná) / The Second Vatican Council
and the Czech lands (Jan Stříbrný) / When the festival tears do not
believe … (Jaromír Blažejovský) / Stronger than hate: Link Trappists
of Tibhirine (Lukáš Jirsa) / Comments
Dass sie alle eins seien ... (Kateřina Štěpánková) / Zwanzig Jahre
von Treffen über die Bibel und die Art (Helena Faberová) / Das
letzte Interview von Kardinal Martini / Die erste direkte Wahl des
Präsidenten der Tschechischen Republik (Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Jiřina Šiklová, Miloslav Fiala OPraem., Marie Rút Křížková, Martin Holík) / Was ist Gottes Wille? (Bischof Karel Herbst
im Gespräch mit Josef Beránek) / Quellen der sozialen Spannungen
in der euro-atlantischen Zivilisation (Petr Robejšek) / Die Krise der
Spiritualität in Europa (Peter Glogar OCD) / Familie Krise und ihre
Wurzeln (Jan Sokol) / In der Frage der Religion und des Glaubens
kann nicht genug mit den Zahlen (Zdeněk R. Nešpor im Gespräch
mit Lukáš Jirsa) / Erzbischof mit einem menschlichen Gesicht (Josef
Beránek) / Unsere gemeinsame Zukunft in Europa (Josef Beránek) /
Europäischen Parlament gesetzgeberische Initiative fehlen (Martin
Kastler im Gespräch mit Josef Beránek) / Wir sind Europas müde?
(Hans-Gert Pöttering) / Neue, spezielle wenig Interesse in der Kirche
(Petr Kolář SJ) / Wie kommt es, dass es etwas und nicht vielmehr
nichts? (Ladislav Krlín) / Was ist und was sollte die Rolle der theologischen Fakultäten an den Hochschulen? (Prokop Brož, Dalibor
Štys, Gabriela Ivana Vlková) / Gegner des Nationalsozialismus und
Kommunismus (Anežka Stříbrná) / Das Zweite Vatikanische Konzil
und die böhmischen Länder (Jan Stříbrný) / Wenn das Festival Tränen nicht glauben … (Jaromír Blažejovský) / Stärker als Hass: Link
Trappisten von Tibhirine (Lukáš Jirsa) / Kommentare
Negativní doprovodné jevy deregulace nájemného
Rada Iustitia et pax při České biskupské konferenci upozornila na průvodní jevy deregulace nájemného,
které veřejnost nemůže přehlížet. „Státní normativy dávek na bydlení byly nastaveny jen do konce regulace
nájemného. Není jasné, jak bude postupováno dále, “ upozorňuje dokument.
„V důsledku toho, že se v průběhu ekonomické transformace po roce 1989 reformátoři nedokázali včas shodnout na dostatečně svižném a přitom koncepčním postupu,
nemohly některé procesy ve společnosti
probíhat pozvolně patnáct či dvacet let
a postupně být vstřebávány,“ píše se v dokumentu podepsaném biskupem Václavem
Malým. „Řada domácností si tak na dlouholetou vládní pasivitu v oblasti deregulace
nájemného zvykla a nevytvářela si finanční
rezervy, které by jim umožňovaly rychle
rostoucí nájemné, zejména ve velkých městech, platit. Ekonomický útlum posledních
let situaci i těmto domácnostem ještě více
zkomplikoval. Odhady hovoří o několika
stech, možná až dvou tisících takových
domácností v Praze, kde je situace jednoznačně nejhorší, a o zhruba stejném počtu
ve zbytku republiky. Problém přitom stále
narůstá. Od počátku roku 2012 se nečekaně rychle zvyšuje počet pražských žadatelů
o sociální dávky na bydlení (v některých
4
U N I VE R S U M 3 / XXII
obvodech hlavního města je to až o 20 %).“
Situace nejtvrději dopadá na ovdovělé seniory, pro které je velmi nesnadné vzniklou
situaci řešit rychle, aby se nedostali do finančích potíží.
„Zdá se, že nejrozumnějším řešením by
bylo zavedení státního příspěvku na stabilizaci nájemního bydlení pro konkrétní
sociální skupiny. Pro stát by to bylo řešení
levné a zároveň jednoznačně zacílené.
Příspěvek na vyrovnání nájemného by byl
po přechodnou dobu poskytován každé
sociálně potřebné domácnosti, kde dochází
k vyrovnávání nájemného na tržní úroveň.
Příspěvek by byl vyplácen po dobu 3–5 let
a postupně by klesal, čímž by vznikal tlak,
aby domácnost svoji bytovou situaci aktivně řešila. V případě seniorů nad 70 let
věku a zdravotně postižených by bylo
poskytování příspěvku umožněno na delší
dobu, případně až do smrti beneficienta.
Objem tímto způsobem vyplácené podpory z veřejných prostředků by se pohyboval
v řádu několika desítek milionů korun ročně. Na jeho pokrytí by se měl podílet stát
spolu s obcemi, které díky příjmům z daní
profitují z vysoké koncentrace ekonomicky
aktivních obyvatel (která má pochopitelně
dopad na ceny bydlení v dané lokalitě).“
V závěru pak dokument apeluje na samostatnost a odpovědnost občanů, bez níž
by dočasná solidární podpora byla nejen
ekonomicky neúnostná a též morálně neobhajitelná. „Nedomníváme se, že stát je
povinen zajišťovat všem svým občanům
bez ohledu na jejich vlastní přičinění bydlení nebo zaměstnání. Rozumíme tomu, že
cena všech služeb, včetně nájemního bydlení, by měla jejich poskytovatelům pokrýt
vynaložené náklady a zajistit přiměřený
zisk. Chápeme obezřetnost při přezkoumávání oprávněnosti veřejných výdajů
v ekonomicky obtížném období.“ Ani tyto
pochopitelné souvislosti by však neměly
naše spoluobčany v nouzi vhánět do „bezvýchodné životní situace“.
Redakce
LETEM SVĚTEM
Aby všichni byli jedno...
V kostele Českobratrské církve evangelické – U Jákobova žebříku
v pražských Kobylisích nacházejí duchovní útočiště nejen čeští
a korejští protestanté, ale také křesťané japonského či mongolského
původu, nebo i Afričané.
K
aždou první neděli v měsíci se pravidelně scházejí ke společným bohoslužbám,
sjednoceni na poli duchovním, včetně
kulturní a jazykové výměny. „Korejská
kongregace v Kobylisích sdružuje korejské
křesťany z protestantských církví, kteří žijí
v České republice. Protože mezi protestanty existují rozličné náboženské tradice, je
i složení naší komunity pestré,“ představuje společenství vikář korejského sboru
Kwang-Hyun Ryu, který v Čechách působí
přes dva roky. „Členové komunity by se
dali rozdělit do dvou skupin. První skupina
představuje Korejce, kteří se usadili v Čechách dlouhodobě, druhou skupinu tvoří
Korejci žijící zde jenom krátkodobě. Důvody pro tento krátkodobý pobyt (v řádu
měsíců až let) jsou zpravidla pracovní,“
dodává Ryu. Korejci jsou do naší vlasti vysíláni, často s celými rodinami, aby zastupovali zájmy svých mateřských korejských
společností (např. Samsung, Kia apod.),
nebo pracují v konzulárních službách. Některé korejské rodiny přijely do Čech také
proto, aby poskytly svým dětem možnost
vystudovat některou z pražských univerzit,
což jim po návratu domů pomůže vylepšit
možnosti pracovního uplatnění.
„Na kobyliské komunitě se mi líbí, že
je mezinárodní a přesto lokálně zaměřená
na místní českou i zahraniční komunitu.
Snaží se poskytovat Korejcům duchovní
zázemí, protože život v cizí zemi může
být pro nově příchozí obtížný. To je moc
důležitá pomoc,“ shrnuje korejský student
Ji-Hoo Kim, který česko-korejské společenství pravidelně navštěvuje.
HISTORIE
Vzniku česko-korejského společenství U Jákobova žebříku v Praze předcházela misijní
dohoda mezi Presbyterní církví v Koreji
a Českobratrskou církví evangelickou, která byla uzavřena z usnesení synodů obou
církví roku 1996. Společenství vzniklo před
dvanácti lety, kdy se konala v kobyliském
kostele první česko-korejská bohoslužba.
„Počátek česko-korejské spolupráce je
spojen se jmény Jiří Štorek a Jong-Sil Lee,“
sdělil v rozhovoru pro rádio Proglas Miroslav Erdinger, farář farního sboru v Kobylisích. „Návrh realizací česko-korejských
bohoslužeb byl odhlasován staršovstvem
sboru Českobratrské církve evangelické
a 3. října 1999 se uskutečnila první česko-korejská ekumenická bohoslužba za účasti
asi čtyřiceti Korejců a byl vykonán křest
dvou českých dětí a jednoho korejského,“
dodal Erdinger. V současnosti má korejská
kongregace v Kobylisích přibližně sedmdesát registrovaných členů, z nichž pětadvacet
tvoří děti.
Za zmínku stojí také další součást života
česko-korejské komunity, jíž jsou jednotlivé, a dnes již tradiční aktivity, jejichž
cílem je nejenom vzájemné setkávání, ale
především společné svědectví evangelia.
Již od roku 2001 se každoročně koná například korejsko-český „bazar“ jídel, jehož
výtěžek je věnován na charitativní účely
(na podporu léčebny duševně chorých
v pražských Bohnicích). Od roku 2003 jsou
součástí soužití všech věřících také přípravy společných sportovních dní.
 KOREJSKÁ LITURGIE
Liší se nějak korejská liturgie? „Na prvním místě liturgie je zdůrazněna doba
slyšení Slova Božího,” říká vikář Kwang-Hyun Ryu. “Druhou charakteristikou je
ta skutečnost, že pokládáme citové spojení
s Bohem během bohoslužby za důležitější
než formální stránky liturgie. Korejští
protestantští křesťané chtějí být osloveni
Boží milostí prostřednictvím bohoslužby
a zejména se těšit na milost Slova. Toto jsou
společné vlastnosti korejských křesťanů
v Kobylisích.“ A pak dodává: „Současně
korejské společenství v Kobylisích usiluje
o praktikování několika zásadních prvků
od samého vzniku naší komunity. Prvním
prvkem je život ve víře spolu se sebereflexí
před Bohem. Druhým je čestný a přátelský život v komunitě společně se sousedy.
Třetím prvkem je služba. Výše zmíněné
představuje naše trvalé úsilí o naplnění
poskytnuté milosti prostřednictvím liturgie
v našich reálných životech.“
V rámci předem dohodnuté liturgie je
vždy nejprve přednesena česká verze kázání, po ní následuje korejská verze. Celá
úvodní řeč je dělena do kratších odstavců
především proto, že je nutno zachovat
úzké propojení slova a návazností tak, aby
nebylo na škodu časté střídání jazyků. Celý
průběh bohoslužby je simultánně tlumočen
z korejštiny do japonštiny, případně naopak (k čemuž se využívá technických zařízení v podobě bezdrátových sluchátek používaných na mezinárodních konferencích).
Souběžně s liturgií je ještě zajištěno kázání
pro malé děti, které je v jiných prostorách
kostela připraveno dvojjazyčně. Ke spojení
dvou proudů interkulturní bohoslužby,
tedy „dětského“ a „dospělého“, dochází při
přijímání. „Ve chvíli, kdy všichni členové
církve v Kobylisích, stojíce kolem svatého
stolu, přijímají společný chléb a krev a zakoušejí Boží království, jsou všechny odlišnosti dané rasou, národem, kulturou či
jazykem překonávány v přítomnosti Boha.“
Mgr. Kateřina Štěpánková,
doktorandka Katolické teologické fakulty
UK a redaktorka Radia Proglas.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
5
LETEM SVĚTEM
Dvacet let setkávání nad Biblí a uměním
ESBU, to jsou týdenní ekumenická setkávání naplněná přednáškami, panelovými diskusemi, výstavami
(malba, keramika, fotografie), večerními koncerty a filmovými představeními a obvykle též jednodenními
tematickými výlety. Nechybí ani ekumenické bohoslužby.
Účastníky ESBU jsou nejen čeští křesťané rozličných denominací, ale v některých
letech to byli i hosté z Německa, Anglie, Francie, Švýcarska a Izraele.
N
a letošním jubilejním setkání v Třebíči
byl – díky jedné z dlouhodobých účastnic – k dispozici přehled všech programů
uplynulých dvaceti let mimořádného setkávání. Dnešní Ekumenické setkání nad
Biblí a uměním (ESBU) mělo předchůdce
s názvem Ekumenický biblický kurs. Tato
krásná iniciativa se uskutečnila poprvé
v roce 1993 v Bechyni v rámci Společnosti
pro Jihočeský festival. U vzniku ESBU (tento název se ustálil v roce 1995) stáli jako
„spiritus movens“ klavírní virtuos Radoslav
Kvapil a paní Marie Kaplanová.
Je až neuvěřitelné, jak zajímavá, programově pestrá a vpravdě ekumenická tradice
tak vznikla. Dopolední program zahajuje vždy ranní zamyšlení nad biblickým
textem, provázené též zpěvem účastníků
setkání. Pak následují přednášky, panely a diskuse účastníků s přednášejícími.
Od roku 2005 se stalo pravidlem, že čtvrtek
je vždy koncipován jako DEN IZRAELE
– několikrát i za přítomnosti izraelského
velvyslance či jiných zástupců izraelské
ambasády a židovské náboženské obce,
např. pracovníků hospice HAGIBOR. Další
programovou konstantou je vždy závěrečná
Garden party, kterou se snaží naplnit zábavou s dávkou humoru a ironie z vlastní
„tvorby“ účastníci setkání. Pravidelně se –
zásluhou Věry Lukášové – také vždy nabí-
6
U N I VE R S U M 3 / XXII
zejí a prodávají výrobky z obchůdku „Jednoho světa“, které jsou přímou podporou
výrobců z rozvojových zemí (Fair trade).
 KULTURA
INSPIROVANÁ BIBLÍ
Dovolím si citovat názvy některých setkání,
naznačující programovou náplň: Podobenství v umění (1993), Vyvolte sobě život
(1996), Stůjte ve svobodě (1997), O spravedlnosti a dluhu (2000), Obraz a Bible
(2001), Duch v životě, v církvi a v umění
(2004), Křesťanské kořeny Evropy – paměť
a naděje (2005), Tolerance – možnosti
a meze (2006), Politika, občanská společnost a křesťan (2007), XX. století – čas našeho života (2008/9), Ještě v šedinách ovoce
přinesou aneb umění stárnout (2011),
O moci médií (2012).
Cíle výletů, vždy doprovázených výkladem, byly např. Tábor a okolí, jihočeské
selské baroko, zámek Kratochvíle, poutní
místo Lomec či Klokoty, Chelčice, Telč
a Slavonice, Český Krumlov, Pernštejn, Jimramov, Polička (Martinů), Tasov (Deml),
Polná (hilsneriáda), včetně letošního výletu
do Náměště nad Oslavou a Kralic s návštěvou výstavy o bratrské tiskárně a místního
katolického kostela, jehož krásný dřevěný
ambon má tvar tiskařského lisu a nabízí
text „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými…“
Mezi významné přednášející patří velmi
často prof. Jan Sokol a PhDr. Jiřina Šiklová.
Mnoho podnětného a moudrého zaznělo
též od MUDr. Zdeňka Susy, Dr. Kalvacha,
P. Benedikta Holoty, spisovatele Ivana
Klímy, ekonoma Tomáše Sedláčka, rabínů
Karola Sidona či J. Kollera, profesorů Karla
Skalického a Jakuba Trojana. Promluvil též
Jan Konzal a biskupka Jana Šilerová, P. Václav Vacek, Šimon Pánek, excelentní novináři Karel Hvížďala, Jefim Fištejn či Petra
Procházková a mnoho dalších zajímavých
osobností. Z hudebníků, kteří se o své umění s posluchači podíleli, to byl především
prof. Radoslav Kvapil, varhaník Jaroslav
Vodrážka, Jiří Stivín či Tomáš Najbrt a P. J.
Konečný (Musica da Chiesa) se souborem
starých nástrojů, které si posluchači mohli
zblízka prohlédnout. Židovské písně zazněly od pražské hudební skupiny Klezmeři.
 MEZINÁRODNÍ EKUMENA
Účastníky ESBU jsou nejen čeští křesťané
rozličných denominací, ale v některých
letech to byli i hosté z Německa, Anglie,
Francie, Švýcarska a Izraele. Věk účastníků
(kterých bývá tak do stovky) je převážně
seniorský, ale jak prohlásila Jiřina Šiklová
při hodnocení loňského ročníku s tématem
Umění stárnout, je to prý skupina „pozitivních deviantů“. Na vysvětlenou: „normální“ český senior sedí doma u televize
(nebo občas v hospodě), nudí se a neustále
nadává. Při akcích ESBU se však naslouchá
a diskutuje, zpívá a směje (i sobě samým).
Vytvářejí se zde osvěžující vztahy těch, kteří hledají především to, co je spojuje, a učí
se úctě k tomu, co prožili, vytvořili a čemu
věří jednotliví přednášející i účastníci
setkání. A to při samozřejmém zachování
vlastní náboženské identity.
Každoroční setkání pořádá občanské sdružení ESBU, předsedou výboru
ESBU je v současné době redaktor a farář
Michael Otřísal a produkční, odpovědná
za organizaci těchto setkání, je Eva Knappová.
Helena Faberová
LETEM SVĚTEM
Poslední rozhovor kardinála Martiniho
31. srpna 2012 zemřel jeden z výrazných mužů pokoncilní církve – jezuita a kardinál Carlo Maria Martini.
N
ěkdejší milánský arcibiskup, biblista,
duchovní vůdce a autor mnoha knih
s duchovní tématikou, bývalý rektor Papežského biblického institutu a Papežské
gregoriánské univerzity. Oslovoval věřící
i nevěřící, dovedl vést dialog se světem –
známé jsou jeho písemné diskuse s Umbertem Ecem i schopnost zůstat vždy přesvědčivým křesťanem.
Několik týdnů před svou smrtí kardinál
Martini autorizoval svůj poslední rozhovor,
který s ním uskutečnil rakouský jezuita
Georg Sporschill a publicistka Federica
Radiciová. Rozhovor vyšel den po jeho smrti
(1. 9. 2012) v italském deníku Corriere della
Sera a záhy obletěl svět pod provokativním
titulkem Církev zůstala pozadu o 200 let.
Jak vidíte stav církve?
V blahobytné Evropě a v Americe je církev
unavená. Naše kultura zestárla. Naše kostely jsou velké, naše řeholní domy prázdné
a církevní byrokratický aparát bobtná. Naše
obřady a roucha jsou pompézní. Vyjadřují
však tyto věci to, co jsme my dnes? Blahobyt tíží. Dnes jsme na tom stejně jako ten
bohatý mladík, který odešel, když ho Ježíš
povolal, aby se stal učedníkem. Vím, že
nemůžeme opustit všechno jen tak snadno. Přinejmenším však můžeme hledat
lidi svobodné, kteří jsou blízko druhým.
Takovými byli biskup Romero a jezuitští
mučedníci z El Salvadoru. Kde jsou u nás
hrdinové, jimiž bychom se mohli inspirovat? Za žádnou cenu je nesmíme omezit
pouty instituce.
Kdo může dnes pomoci církvi?
Otec Karl Rahner rád používal obraz řeřavých uhlíků pod popelem. V dnešní církvi
vidím tolik popela na řeřavých uhlících, že
mě často uchvacuje pocit bezmocnosti. Jak
osvobodit hořící uhlík, aby se plamen lásky
stal silnější? Nejprve musíme hledat tyto
řeřavé uhlíky. Kde jsou ti jednotlivci plní
velkodušnosti jako onen dobrý Samaritán?
Ti, kteří mají víru jako římský setník? Kteří
jsou nadšení jako Jan Křtitel? Kteří se odvažují nových věcí jako Pavel? Kteří jsou
věrní jako Marie z Magdaly? Papeži a biskupům doporučuji, aby dávali do vedoucích pozic tucet lidí „mimo daný standard“.
Lidi, kteří budou blíž chudým, kteří budou
obklopeni mladými a budou zkoušet nové
věci. Potřebujeme konfrontaci se zapálenými lidmi, aby se duch rozšířil všude.
Jaké prostředky proti únavě církve doporučujete?
Doporučuji tři velmi silné prostředky. Tím
prvním je obrácení: církev musí uznat
své chyby a musí projít radikální cestou
proměny, počínaje papežem a biskupy. Pedofilní skandály nás nutí k tomu, abychom
započali cestu obrácení. Otázky ohledně
sexuality a všech témat kolem těla jsou
toho příkladem. Tyto otázky jsou důležité
pro každého a občas jsou snad až příliš
důležité. Musíme se ptát sami sebe, zda lidé
poslouchají ještě rady církve v sexuální oblasti. Je církev v této oblasti ještě stále autoritou a východiskem, nebo jen karikaturou
přítomnou v médiích?
Tím druhým je Boží slovo. Druhý vatikánský koncil vrátil Bibli katolíkům. (…)
Jen ten, kdo ve svém srdci vnímá toto slovo,
může být součástí těch, kdo budou nápomocní v díle obnovy církve a budou odpovídat na osobní výzvy správným způsobem.
Boží slovo je prosté a hledá jako přítele srdce naslouchající. (...) Ani klérus, ani církevní právo nemohou nahradit nitro člověka.
Všechny vnější normy, zákony a dogmata
jsou nám dány k tomu, abychom jasněji
vnímali vnitřní hlas a rozlišovali duchy.
Pro koho jsou svátosti? Svátosti jsou
třetím nástrojem uzdravení. Svátosti nejsou
nástrojem k nastolení kázně, ale pomocí
člověku, který se nachází v určité etapě
na své životní cestě a prožívá svou slabost.
Přinášíme svátosti těm, kdo potřebují no-
vou sílu? Myslím na všechny ty rozvedené
a znovu sezdané, na ty „rozšířené rodiny“.
Tito všichni potřebují zvláštní ochranu.
Církev zastává nerozlučitelnost manželství.
Je to milost, když se manželství a rodina
„vydaří“... Postoj vůči „rozšířeným rodinám“ určí, zda se generace jejich dětí přiblíží k církvi. Dejme tomu, že určitá žena,
opuštěná manželem, našla nového přítele,
který se stará o ni a o její tři děti. Tato druhá láska vyjde. Pokud je tato rodina diskriminována, bude odříznuta nejen matka, ale
také její děti. Pokud se rodiče cítí vytlačeni
vně církve, ztratíme budoucí generaci. Před
přijímáním se modlíme: „Pane, nejsem hoden...“ My víme, že nejsme hodni. (…) Láska je milost. Láska je dar. Otázka, zda znovu
sezdaní mohou přistupovat k přijímání eucharistie, se má otočit. Jak má církev v síle
svátostí přijít na pomoc těm, kteří se nacházejí ve složitých manželských situacích?
Co budete dělat vy osobně?
Církev zůstala pozadu o 200 let. Proč
s ní nic nezatřáslo? Máme strach? Strach
místo odvahy? V každém případě víra je
základem církve. Víra, důvěra, odvaha. Já
jsem starý a nemocný, závislý na pomoci
druhých. Dobří lidé kolem mě mi dávají
pociťovat lásku. Tato láska je silnější než
pocit rezignace, který čas od času prožívám
vůči církvi v Evropě. Jen láska přemáhá
únavu. Bůh je Láska. Mám ale ještě otázku
pro tebe: Co můžeš dělat pro církev ty?
Text vychází z překladu P. Angela
Scarana a je převzat z webových stránek
P. Vojtěcha Kodeta OCarm.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
7
LETEM SVĚTEM
Dialog s agnostickou veřejností
Letní studentská akademie Josefa Zvěřiny 2012 o druhém zářijovém víkendu sdružila členy Akademické
farnosti Praha a České křesťanské akademie v diskusi nad několika tématy – „Fenomén Salvátor“ v kontextu
myšlenkových a spirituálních proudů dneška, Konzervativismus jako výzva, „Nádvoří pro pohany?“.
D
íky velkorysé podpoře Konrad-Adenauer-Stiftung se zájemci opět
sešli k intenzivnímu třídennímu setkání,
tentokrát v pohostinném prostředí kláštera sester benediktinek komunity Venio
na Bílé Hoře v Praze.
V rámci hledání a upřesňování vize
pastorace Akademické farnosti Praha byl
v diskusi rozebrán „fenomén Salvátor“ –
tedy dosah působení farnosti Nejsvětějšího
Salvátora v Praze – a jeho intelektuální
obsah. Ukázalo se, že tento prostor (ne-
Jedním z vrcholů studentské akademie bylo také setkání s kardinálem Dominikem
Dukou a rozhovor s ním na téma katolické církve v české společnosti a možností
rozvíjet pozitivní interakci.
8
U N I VE R S U M 3 / XXII
jen fyzický, ale především intelektuální)
a na něj navázaný způsob pastorace působí
jako širší fenomén v celé české společnosti
a není úzce spjat pouze s pražskou Akademickou farností a Českou křesťanskou
akademií. Díky působení členů akademické
farnosti ve veřejném prostoru prostřednictvím knih, článků v tištěných médiích, ale
i v rozhlase a na internetu má „fenomén
Salvátor“ svůj dosah skutečně k velké části
české společnosti.
Během tří dnů naplněných diskusemi
i neformálními výměnami názorů se účastníci letní akademie intenzivně zabývali
několika okruhy témat: Jednou z důležitých otázek bylo mj. tázání po kořenech
konzervativismu v české společnosti, který
v poslední době nabývá na síle, což se netýká pouze křesťanského prostředí, nicméně
právě to může těmto myšlenkovým proudům dodávat na síle a přesvědčivosti.
Dalším důležitým tématem byla výzva
papeže Benedikta XVI., který pokládá
za důležitý úkol současné církve utvořit
„nádvoří národů“, tedy prostor pro dialog
s agnostiky, s lidmi hledajícími a otevřenými. Právě v této oblasti může „fenomén
Salvátor“ a ČKA vyvíjet mnohé činnosti
prostřednictvím svých již probíhajících
i plánovaných aktivit, které byly navrženy
a dále promyšleny.
Jedním z vrcholů studentské akademie
bylo také setkání s kardinálem Dominikem
Dukou a rozhovor s ním na téma katolické
církve v české společnosti a možností rozvíjet pozitivní interakci. Znovu se ukázala
potřeba soustavně, aktivně a dlouhodobě
vstupovat do veřejného prostoru, a to
v rámci různých oblastí života společnosti
(veřejné debaty, umění, občanská angažovanost).
V závěru Letní studentské akademie
Josefa Zvěřiny 2012 byly naplánovány některé nové činnosti zaměřené zvláště na intenzivnější napojení „fenoménu Salvátor“
na požadavek otevření „nádvoří národů“ –
tedy jejich zamíření vně farnosti (a šířeji
za hranice katolické církve), k čemuž má
prostředí u Nejsvětějšího Salvátora zvláště
dobré předpoklady právě díky své otevřenosti a dialogičnosti.
Paula Jirsová Fassati
ANKETA
První přímá volba prezidenta ČR
Obyvatelé České republiky se připravují na svou historicky první přímou volbu
prezidenta. Volební kampaň se již rozjíždí, a tak je nasnadě otázka, jak si mezi
kandidáty na nejvyšší úřad státu vybrat.
JAN HARTL
sociolog
Volbami a politickou
analýzou se zabývám
dlouhou řadu let.
U volby prezidenta
v lednu příštího roku
budu kvůli přímému
charakteru volby vlastně poprvé přemýšlet
o tom, jak sám k této
bezprostřední volbě přistoupím. Zda to
nechat (hřejivým) emocím a dát hlas tomu
nejsympatičtějšímu a nejpříjemnějšímu.
Či vsadit na (chladnou) rozumovou volbu
toho, kdo bude nejlépe zvládat nároky
svého úřadu v daných společenských a politických souvislostech. Hodnotím-li si pro
sebe rysy současných kandidátů, nenacházím žádného jasného favorita. Nejde-li to
srdcem, zkusím to tedy rozumem a vyjdu
z toho, jaké nároky na prezidentskou roli
klade naše obyvatelstvo. V minulých letech
jsme prezidentské roli v našich výzkumech
věnovali velkou pozornost. Nároky na prezidentskou roli jsou mnohdy rozporné, ale
představují pevný a nedělitelný celek, se
kterým se osobně ztotožňuji.
Role prezidenta:
1. Je schopen strategicky myslet, zformulovat společenskou vizi a směrovat naši zemi
k dlouhodobým cílům. (VIZE)
2. Celkově dohlíží na dodržování pravidel
hry ve společnosti. Proto umí stát nad
politickými stranami a spravedlivě posuzovat jejich činnost. (PEVNÉ NORMY)
3. Dokáže usmiřovat spory politiků a hledat
východiska z konfliktů a krizí. Při běžné
politické agendě je zdrženlivý, při nesvárech energicky zasáhne. (VNITŘNÍ SÍLA)
4. Je dobrým příkladem čestného, pracovitého a poctivého člověka. Musí být pevnou
autoritou, a proto sám musí jít vzorem.
(VYVÁŽENÁ OSOBNOST)
5. Dokáže dobře reprezentovat republiku
v zahraničí a posilovat dobré jméno ČR
ve světě. Na domácí scéně ke schopnosti
reprezentovat patří péče o důstojnost prezidentského úřadu. (RENOMÉ)
6. Rozumí problémům naší země i praktické politice, protože umí naslouchat druhým. Dokáže tudíž přispívat k dobrému
chodu našeho státu, dbá na to, aby sliby
nezůstávaly jen na papíře. (SMYSL PRO
REALITU).
Na současné rozbředlé politické scéně nejvíce postrádám bod první, tedy schopnost
narýsovat úběžník dlouhodobého vývoje
a založit jej hodnotově, pokusit se vdechnout našemu konání hlubší smysl. Není totiž v současné době na politické scéně jiný
významný aktér, který by se tomu věnoval.
Pokud ale nikdo z prezidentských kandidátů o něco podobného usilovat nebude
a prezidentské zápolení bude jen pustou
honičkou za vysokými preferencemi, uchýlím se k bodování. V každém z uvedených
šesti hledisek si sám pro sebe jednotlivé
kandidáty oboduji a tomu jednookému
mezi slepými dám svůj hlas. Zkuste si to,
není to tak hloupé, jak to na první pohled
vypadá.
BENEDIKT MOHELNÍK OP
provinciál dominikánů
Jaká má být osobnost
prezidenta ČR? Pokusím se o shrnutí v několika bodech.
Osobnost morálně
integrální: Za dobu
dvou desetiletí svobodného života naší země
jsme zažili v úřadu
prezidenta pouze dvě osoby: Václava Havla
a Václava Klause. Oba byli zvoleni opakovaně. Ukazuje to na jistý rys, který naše
společnost od této funkce očekává, a tím
je záruka stability. Zárukou skutečné sta-
bility, kterou společnost opravdu naléhavě
potřebuje, není politická obratnost, ale morální integrita kandidáta. Ta se projevuje
především jasným postojem k základním
hodnotám. Díky Božímu zjevení jsou věřící
lidé ve výhodě, neboť právě na této rovině
mají jednoznačná měřítka. Respekt k lidské
osobě a jejímu životu, pojetí rodiny, politika jako služba společnému dobru, úcta
ke stvoření, vědomí odpovědnosti za naše
jednání vůči Bohu… Relativizace či dokonce popírání těchto hodnot by nutně vedlo
k pokračování už tak rozsáhlé koroze tzv.
západní civilizace. Prezident jako morální
autorita uvnitř společnosti a představitel
státu na mezinárodní úrovni zde hraje významnou úlohu. Je také nutné vzít v úvahu
politickou kariéru kandidáta. Všichni sice
prohlašují, že budou nadstraničtí a odpoutají se od své stranické příslušnosti, tomu
lze ovšem věřit jen těžko. Zvláště ti, kteří
ve svých stranách zastávali vysoké funkce,
se podíleli na konkrétní politice a osvojili
si způsoby myšlení i jednání. Máme tu politické strany a uskupení, které dostatečně
přesvědčily, že se neštítí používat lež a podvod, vyvolávat zášť a vzbuzovat v lidech
nízké pudy, účelově pokřivovat fakta a bez
ohledu na kohokoli a cokoli zajistit sebe
a své „přátele“.
Člověk nadhledu: Prezident republiky
nemá příliš velkou možnost zasahovat
do konkrétních řešení. Navíc situace
u nás se mi jeví jako vážně schizofrenní.
Na jedné straně jsme svazováni množstvím zákonů, které složitě řeší nejmenší
podrobnosti všeho možného a nedovolují
člověku svobodně o věcech přemýšlet,
natož pak o nich rozhodnout. Na druhé
straně tím víc je legislativa nejistá a rozmělněná, pokud jde o už zmíněné základní
hodnoty. Není na prezidentovi předkládat
zákony. Je však důležité, aby se nenechal
zatahovat do nekonečných sporů o detaily,
ale naopak vnášel do debaty ve společnosti zásadní témata. Je zbytečné zaobírat
U NIV ER S UM 3 /XXI I

9
ANKETA

se jednotlivostmi, jestliže nemáme jasno
v principech. Od prezidenta očekávám, že
bude mít dostatečný nadhled, aby taková
témata uměl identifikovat a prosazovat.
Člověk s politickou zkušeností: Dělat
politiku není lehká věc. Dobré a nezištné
úmysly bohužel nelze u všech politických
spoluhráčů očekávat. Vrcholný politik musí
umět se v takovém prostředí pohybovat,
aniž by na straně jedné zradil své přesvědčení a na straně druhé aby dokázal správnou věc prosadit. Nic nepomůže, má-li
někdo mnoho krásných a správných myšlenek a přitom pro ně neumí získat ostatní.
Nic se v takovém případě nezmění.
MILOSLAV FIALA OPraem
kněz
Budu hledat především osobnost plně
respektující základní
principy svobody,
zákonů a důstojnosti
každého člena společnosti, osobnost, jež
si je dobře vědoma,
že systém pravé demokracie se může rozvíjet pouze v úctě
k mravním hodnotám a normám. Neboť
demokracie není jen diskuse, ale je postavena na vůdčích charakterních osobnostech, které si volíme většinou hlasů. Takové
pravé osobnosti jsou pak zárukou zdravého
vývoje a rozvoje společnosti, která má
za sebou několik desetiletí diktatury, křivení charakterů a bezohledného zneužívání
moci. Nemůžeme se naivně domnívat, že
v dobách svobody si vládne lid, neboť moc
drží v rukou přesně vyhraněná skupina lidí;
záleží na tom, abychom se mohli do značné
míry spolehnout na jejich mravní kvality,
a proto je nutná stálá kontrola těch, kdo
stojí v čele. Vyspělý systém nám má tuto
možnost kontroly umožnit a zabránit nežádoucí odtrženosti vládnoucích od ovládaných. Praktická politika nemá spočívat
na nezralé, korupční a egoistické mentalitě,
starající se jen o sebe a o svůj vlastní prospěch na úkor druhých. Má důsledně respektovat oprávněné požadavky jednotlivce
i společnosti, naslouchat jim a srozumitelně vysvětlovat chystaná opatření. Stálým
vzorem demokrata je T. G. Masaryk, který
podle ideálů humanity opravdu sám žil
a nabádal k jejich uskutečňování i občany.
Jde o jeden z jeho odkazů národu a přiznejme si, že jsme ne vždy dokázali tento
příklad přijmout jako návod k vlastnímu
jednání. Přes omezené pravomoci má hlava
státu jako uznávaná osobnost, pokud jí
opravdu je, nesporný vliv na stav poměrů
uvnitř společnosti nejen tím, že zdůrazňuje
základní prvky demokratického zřízení, ale
rovněž tím, že upozorňuje na chyby a nedostatky systému a vyzývá k nápravě.
Osoba prezidenta má samozřejmě
přesah i za hranice země, když má podle
ústavy reprezentovat vůči Evropě a světu to
nejlepší, co můžeme nabídnout. Nechceme
přece hrát jen roli statisty, který se navíc
povýšenecky přeceňuje. Měli bychom si být
vědomi, že rovnoprávné začlenění do společnosti evropských demokracií bytostně
potřebujeme, a toto vědomí se má promítat do politiky vnitřní i zahraniční. Svou
nezanedbatelnou roli hraje v tomto ohledu
osobnost prezidenta.
Zdůrazňuji termín osobnost, neboť
neosobností máme spíš nadbytek. Jak kdysi
poznamenal Alfred Fuchs, „najdeme je
ve všech oblastech života spiknuty proti
osobnostem…“. Jsou vřelými přívrženci
zákulisních pletek a kšeftů podle metody:
malý dar – velký přítel. Největším neštěstím
jsou tito lidé v čele společenských útvarů,
neboť jsou mravními nihilisty a bezohledně
uplatňují svou moc. A pokazí vše, nač přijdou, neboť jsou mistry korupce a intrik.
Osobnost v čele státu je jednou ze záruk,
že naše demokracie nedegraduje na pouhou technokracii vedenou bezohlednými
sobci, ale že bude pravou služebnicí občanům. O tom bychom měli při nadcházející
volbě uvažovat, dokud je ještě čas na nápravu. V tom je náš díl odpovědnosti za stav
věcí veřejných.
JIŘINA ŠIKLOVÁ
socioložka
Přímou volbu prezidenta považuji
za omyl. Nemáme
„prezidentský systém“,
ten je ve Spojených státech, poloprezidentský
pak ve Francii. Jinak
skoro ve všech dalších
evropských zemích je
rozhodující předseda vlády a parlament.
Občané, kteří si přáli přímou volbu prezidenta (osobně neznám jediného, ale takových bylo asi hodně), se nechali znechutit
www.kna.cz/prodejny
Časopis je též k doptání
ve všech knihkupectvích
Karmelitánského nakladatelství.
Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]
10
U N I VE R S U M 3 / XXII
ANKETA
posledním prezidentským kláním: Tehdy
se rozhodovalo mezi dvěma kandidáty,
Janem Švejnarem a Václavem Klausem,
a „jelo to“ asi na devět kol. Občané, ti, co
chtěli přímou volbu prezidenta, nevěděli,
jak jinak říci svým politikům, že si jich neváží. Proto asi chtěli přímou volbu a politici
jim „vyhověli“. Ale občané si nepřečetli
Ústavu a politici chtěli být „líbiví“, a tak návrh na změnu způsobu volby prosazovali.
Opakuji, že si u nás patrně jen nemnoho
lidí uvědomuje, že nemáme a nikdy jsme
neměli prezidentský systém. Ani TGM, ani
Havel neměli výraznou moc rozhodovací,
měli jen funkci reprezentativní. Klement
Gottwald sice moc měl, ale ta nebyla odvozena z jeho funkce prezidentské, ale z jeho
pozice prvního tajemníka KSČ. Pravomoce
prezidenta jsou dle naší ústavy minimální.
Může zdržovat, dělat obstrukce, ale pravomoci má i přes to všechno parlament. Proto byl taky Václav Klaus tak rozezlen, když
ho z ODS „odstranili“ na Hrad, a asi i proto
se rozešel se svou vlastní stranou.
Tato neznalost distribuce moci v ČR nás
bude stát nejméně jednu miliardu. 660 milionů korun je odhad ceny prvního kola.
K tomu předvolební kampaň, omezená
na výši 50 milionů na kandidáta či nebezpečí, že ve druhém kole voleb se k urnám
již dostaví tak málo lidí, že pak o našem
prezidentovi – prvním reprezentantovi
země v zahraničí – rozhodne pár tisíc lidí.
Samozřejmě, že nakonec půjdu k volbám:
budu se snažit volit „menší zlo“.
MARIE RÚT KŘÍŽKOVÁ
lierární historička
Rozhodla jsem se
vybrat z kandidátů
na prezidenta prezidentku – ženu.
Po svých mnohaletých
zkušenostech s kolegyněmi z Charty 77 neváhám ani na okamžik.
Málokdo si dnes uvědomí, že v roli tří mluvčích Charty působila (kromě dvou let) vždy aspoň jedna žena,
často to byly dvě, dvakrát dokonce ženy tři.
Proč se ženám v „zakázaném“ veřejném prostoru tak dařilo – a v demokracii
spravované politickými stranami pak už
ne? Nevím. Vidím ale jedinečnou možnost ke změně, protože při přímé volbě
prezidenta už nejsme odkázáni na vůli politických stran zastoupených v Poslanecké
sněmovně a Senátu ČR. Můžeme tedy volit
zodpovědně sami za sebe.
Já chci podpořit svým podpisem kandidaturu ženy, která k tomu, aby vůbec
mohla kandidovat, potřebuje padesát tisíc
podpisů nás, svých spoluobčanů. Rozhodla
se pominout volební kampaň od billboardu k billboardu a zvolila občanskou cestu
od úst k ústům, od počítače k počítači. Věří
totiž, že zájem lidí, jejich aktivita a tvořivost znamená víc než volební miliony.
Tou ženou je paní Táňa Fischerová. Je
to žena do nepohody, má výdrž, trpělivost,
nadhled a schopnost vcítění a solidarity
s těmi nejslabšími.
Navíc je to krásná a oduševnělá dáma,
která obstojí i v té nejvybranější společnosti. Dovedu si představit, že by si nezadala
ani u dvora anglické královny.
Osvědčila se i jako politička. V roce
2002 byla zvolena jako nezávislá kandidátka za Unii svobody velkým počtem preferenčních hlasů poslankyní. Ve Sněmovně
v letech 2002–2006 aktivně vystoupila
na 27 z 55 zasedání a chyběla pouze na jedné jednodenní schůzi. Její vystoupení měla
hlavu a patu, nikdy se neuchýlila k laciným
invektivám. Hledala vždy pozitivní řešení.
MARTIN HOLÍK
kněz a ředitel Radia Proglas
Přímou volbu prezidenta v naší zastupitelské demokracii
nepovažuji za něco,
čím bych mohl zásadněji ovlivnit politický
život v naší zemi, naši
reprezentaci. Možnost
podpořit kandidáta,
jehož náhledy na život
jednotlivce i společnosti sdílím a jehož způsob života je blízký
mému pořadí hodnot, je však milá. Kandidáty dělím do tří skupin:
Budou kandidáti, kteří budou usilovat
o zisk padesáti tisíc podpisů občanů pro
umožnění kandidatury na základě své pověsti, na základě toho, co v životě dokázali.
Pak budou ti, kteří budou „posláni“
patrně jako reprezentanti té které politické
strany dvaceti hlasy poslanců nebo deseti
hlasy senátorů.
Do třetí skupiny řadím ty, kteří mají
„moc, slávu, peníze“ a kteří si jednoduše
„koupí“ skrze média potřebný počet hlasů
a budou takzvaně úplně nezávislí.
Finanční strop nákladů na předvolební
kampaň (40 mil. Kč pro první a 10 mil. Kč
pro druhé kolo volby) je dle mého mínění
zbytečně vysoko. Kandidáti první skupiny
tak mohou být znevýhodněni. Kvituji povinnost doložit účetnictví.
Bylo by vhodné, aby zvítězil kandidát
nadstranický. Vzhledem k poměrně malým
pravomocem to však není nutné. Bylo by
dobré, kdyby se objevila jedna nebo více
opravdových a nezávislých osobností.
Z principu zcela jistě volit chci, a proto si
chci vybrat. Budu velmi rád, odváží-li se
kandidovat člověk s křesťanským pojetím
hodnot. Zde by byla jakási záruka, že bych
se za svého prezidenta nebo prezidentku
případně později nemusel stydět. Kdyby
se stala prezidentkou žena, mohlo by to
přinést mírné provzdušnění a rovnováhu
v této sféře. Když se do druhého kola dostanou dva kandidáti pro mne nepřijatelní,
budu volit odvrácení většího zla.
Anketu připravil Lukáš Jirsa
křesťanství
A SVĚT
historie
A SOUČASNOST
literatura
A VÝTVARNÉ UMĚNÍ
komentáře
A ANALÝZY
recenze
A ROZHOVORY
PERSPEKTIVY
PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU
www.katyd.cz
NOEMI
seznamka pro křesťany

pro věřící všech věkových skupin

kontakty včetně vzkazů a fotografií

pobyty pro nezadané
Podrobné informace:
Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice
telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
U NIV ER S UM 3 /XXI I
11
ROZHOVOR
Co je Boží vůle?
Lidé, kteří ho znají léta, o něm říkají, že patří k nemnoha mystikům, kteří žijí
nenápadně mezi námi. Jen stěží by šlo spočítat lidi, kteří se na něj obrátili
a obracejí s prosbou o radu, pomoc s rozhodnutím či prostě o duchovní
povzbuzení. Biskup Karel Herbst.
12
U N I VE R S U M 3 / XXII
ROZHOVOR
Jak vypadá tvůj běžný všední den?
Čemu věnuješ nejvíce času?
Těžko říct; jak to který den vyjde. Někdy
ráno sednu do auta a jedu na vikariátní
setkání nebo na vizitaci. Nebo sednu
k počítači a řeším e-maily, které dostávám
přímo nebo přes slečnu sekretářku.
být tak tvrdá. Že by něco měla usnadnit či
ujasnit... Ale konsensus v těch věcech není.
A proto je třeba s respektem sledovat pokyny Svatého otce a snažit se mu porozumět.
Nebyl bych si jist, že prosazováním změn
v církevní nauce podle vlastního uvážení
něčemu posloužíme. Zdá se, že lidé využívají kontakt, který
je vyvěšen na oficiálních webových stránkách arcibiskupství...
Ano. Většinou se hlásí lidé, kteří něco
potřebují, chtějí se svěřit, nebo se jen tak
setkat s biskupem. Některá setkání jsou
až – abych tak řekl – povrchní, jiná jsou
možná důležitá, nebo snad aspoň nejsou
zbytečná...
Přitom lidé, kteří navrhují možné
uvolnění pravidel, se odvolávají na slova
Písma v bezprostřední blízkosti tvého
biskupského hesla Milosrdenství chci
(Mt 9,10–13)…
Když s někým na toto téma mluvím, věnuji
mu čas, snažím se chápat jeho velikou
bolest. Směřuji rozhovor spíš k tomu, aby
přijal svou situaci a netrápil se nadmíru.
Aby porozuměl tomu, že ho Pán Ježíš nikdy
neopustí.
Kolikrát se to semele tak, že člověk
udělá nějaké nevratné kroky, o nichž je
přesvědčen, že je udělat musí. Tak žije
třeba deset let. Pak přijde chvíle – říká se
tomu někdy druhá konverze – a najednou
by chtěl Pána Ježíše, chtěl by eucharistii
a ponořit se zase plně do Boží nabídky.
A najednou vidí, že to nejde. Dosud mu to
nejspíš nevadilo, ale teď to bolí.
Domnívám se, že když si mohu s takovými lidmi povídat a hledat s nimi něco, co
by se dalo posunout, co by se dalo částečně
vyřešit, je to krůček k naději. Pro ně je podstatné, že se s nimi o těchto věcech biskup
baví a že je má rád. Snad se mi daří sdělovat, že pro Pána Ježíše nikdo není černá
ovce. O Jeho lásce opravdu nepochybuji.
Je úžasné, když si člověk povzdychne:
tohle jsem v životě zkazil, Pane Ježíši,
odpusť mi. A Ježíš ho přijme, odpustí mu.
Koho od sebe odehnal? Každý, kdo činí pokání, se k němu přibližuje. Rád cituji jeden
postřeh: „Když my uděláme k Ježíši jeden
krok, On jich udělá tisíc.“
S čím se na tebe lidé obracejí nejčastěji?
Většinou potřebují povzbudit, chtějí se poradit, mají starosti od těch existenčních až
po osobní. Většinou jde o opravdu osobní
záležitosti, poradit s rodinou, poradit s dětmi, poradit s manželem, někdo má taky
nějaký psychický problém.
Například otec rodiny musí vydělávat,
živit rodinu. Vezmi si tu šílenou situaci, když
někdo má děti a přijde o místo. Kolikrát je
z toho chlapovi na zbláznění! K tomu se
třeba přidá manželka, která mu vyčítá, že
je neschopný. I takové případy se stávají. Přitom by rád přispěl na nějaké dobré dílo, ale
sám obrací v ruce každou korunu. A třeba se
ještě pere s nějakou nemocí...
Lidé mají někdy opravdu těžký život.
Snažím se k nim přistupovat po špičkách,
s respektem. Mnozí z nich opravdu očekávají „u nás v kostele“ jinou útěchu, než jakou
jim mohou poskytnout přátelé nebo lékaři.
Obracejí se na tebe také lidé v konfliktních situacích, třeba když se v rozporu
s církevní naukou rozvedli a žijí v jiném
svazku?
Víš, často nejsou v rozporu s církevní naukou. Dokonce ji dobře znají a je to pro ně
obrovská tíže. Tíseň. Permanentní napětí.
Velice je to skličuje.
Jiní jsou opravdu v rozporu s katolickou
věroukou, až je to roztomilé. Někdo je katolík, chce být katolík a myslí si, že je dobrý
katolík, a pak najednou některým věcem
vůbec nevěří, lépe řečeno, nebere je vůbec
vážně. Stojí za to si s takovým člověkem
sednout a říct mu, že to takto není, že by
si měl doplnit znalosti, zvlášť když třeba
chce druhým něco říkat... Aspoň v hrubých
konturách by měl každý vědět, čemu věří.
Pokud se někdo rozvede a potom má
vztah s někým jiným... Pro ty lidi to je
strašně těžké. Samozřejmě vnímám podněty z různých stran, že by církev neměla
Lidé se hlásí jednoduše přes e-mailový
kontakt na webu arcibiskupství?
Jednoduše přes e-mail nebo textovou zprávu, přes slečnu sekretářku.
Svěřují se ti tedy lidé, když se potřebují
o něčem rozhodnout, když se rozhodují
v životě o něčem podstatném…
Takových případů samozřejmě není většina. Třebas někdo přijde a říká: Náš syn
se rozhodl pro kněžství, chce být knězem
a my máme velikou radost, a tak se jdeme
s tou radostí rozdělit, vy nám budete rozumět. Tak se zeptám: „Kolik je mu roků?“
A oni odpovědí, že třináct. „Ani to nikde
moc nerozhlašujte,“ brzdím je, „uvidíte
časem, co bude. A hlavně na něj nijak
netlačte. Dejte mu svobodu.“
Nakonec se knězem nestal. Dneska už
jsem trochu realista, život mě vyučil. Podobně je to s přípravou na manželství. Přijdou za mnou a oba se ptají, zda se k sobě
hodí... „No když vy to nevíte, tak kdo to
má vědět?“ ptám se opatrně. Přece nemohu
brát na sebe odpovědnost za někoho, protože je nerozhodný. To nejde. Snad mohu
pomoci v tom, aby byli nějakým způsobem
schopni se rozhodnout. To je celé.
Jak jim vlastně můžeš pomoci dospět
k takovému rozhodnutí?
To je správná otázka. V hovoru otevíráme, co je pro ně důležité a také co pro ně
znamená rozhodnout se, jak to prožívali
v jiných situacích. Téma hovoru tedy vychází z toho, s čím druhý přichází nebo co
zrovna prožívá... Těžko říci nějak detailně,
jak to probíhá. Někdy poznám záhy, že
vůbec nejsou zralí k tomu, aby se rozhodli
vstoupit do svátosti manželství nebo kněžství. A dokonce mi někdy v hlavě vytane
otázka: Bude tento člověk vůbec někdy zralý? Neznamená to však ani v nejmenším, že
je život takového člověka kvůli tomu špatný
nebo zbytečný. To v žádném případě.
Je to skoro jako terapie. Moc by mne
zajímalo, jak postupují terapeuti. Zkoušel
jsem, zda by mi neumožnili nějaký náslech.
Ale to prý dost dobře nejde. Terapie funguje na bázi důvěry, není možné, aby někdo
třetí seděl poblíž a poslouchal.
Ptají se tě lidé, co je Boží vůle?
Když se někdo v tomto smyslu ptá, zda se
má oženit, nebo být knězem. Snadno bych
při dnešním malém počtu kněží byl v pokušení říci: „Ty bys měl být knězem!“ Jenže
kde bych měl vzít jistotu? A i kdybych
si byl jist, nerozhodoval bych tak trochu
za něj? Proto raději na podobné otázky
odpovídám: „Kam tě táhne srdce?“ A když
mi odpoví, asi by bylo užitečné, abych
byl knězem, opáčím: „Nehleď na to, co je
užitečné, ale kam tě táhne srdce!“ Boží vůli
poznáme podle toho, na co se těšíme, co
nás naplňuje a povznáší.
Člověk nemůže za druhé rozhodovat,
spíš rozebrat jejich situaci, položit si otázky.
Pamatuji se na jednoho spolubratra, který
se mne kdysi také takto ptal a dodnes dává
k lepšímu při různých setkáních: on mi tu
odpověď nedal. Asi dvakrát v životě jsem se
nicméně nechal vyhecovat a je mi to líto.
Pod určitou představou starší generace,
že bychom měli chlapce v tomto směru
povzbuzovat, jsem si troufl osobně dvěma
chlapcům tuto možnost naznačit. Hned
jsem viděl, jak jsem je zklamal. Lépe řečeno: nepochodil jsem. Oni to slyšet vůbec
nepotřebovali. Byli natolik zbožní, že o tom
U NIV ER S UM 3 /XXI I

13
ROZHOVOR

přemýšleli, ale byli nasměrováni jinak. Vyškolilo mě to. Překročil jsem hranice svých
kompetencí, a to se nemá dělat.
Na stránkách víra.cz ti v on-line rozhovoru lidé kladli takové dotazy, že jsem
z nich měl dojem, že touží po duchovním
vedení a že se jim ho nedostává.
S určitým nadhledem nebo odstupem si
dnes myslím, že když je někdo dospělý
a v církvi vyrostl, tak už moc po duchovním vedení netouží. Vyrostl v něm,
orientuje se v problémech církve i ve svých
osobních problémech. Snad je to jiné
u konvertitů. Nastoupili do rozjetého vlaku
třeba nedávno a najednou jsou překvapeni,
že si to představovali trochu jinak. Představy jsou představy a realita je trochu jiná.
Vzájemně se musíme povzbuzovat s Písmem svatým v ruce a v osobním kontaktu
s naším Pánem.
V tom rozhovoru jsi často na prosbu
o radu odpovídal vlastní zkušeností, proč?
Ano, nebo jsem si třeba vzpomněl na nějakou zkušenost někoho druhého. To je
přece běžné. To je podobné, jako když jsem
na chaloupkách nebo v jakékoli katechezi
vycházel z příběhů, z literatury. V literatuře
je ohromné bohatství. Vhodné citáty či
odkazy si poznamenávám už od minulého
století (smích). Na zkušenosti stejně jako příběhu se dá ukázat velmi názorně, o co jde,
co je podstatné, co stojí za pozornost a úsilí. Díky tomu jsem z těch odpovědí měl
pocit, že se vztahuješ k vlastním zkušenostem, třeba s vírou, s Bohem.
To je pravda. To ani jinak nemůže být.
dobře, kdo se modlí, dělá daleko víc, a kdo
pro Boží království trpí, ten dělá nejvíce!“)
a pomyslel jsem si: Pane Ježíši, vždyť já
jsem vlastně pro Boží království dvakrát
moc netrpěl. To, co bylo za komunistů?
Škoda připomínat!
Pak jsem o dovolené slítnul v Alpách ze
skály, takovej příkrej svah to byl.
A už je to tady, pomyslel jsem si. Vždyť
jsem si o to tak trochu řekl… A je vymalováno, říkal jsem si bez výčitek (smích).
Najednou jsem ležel jako lazar. Ne že bych
se litoval, když jsem se nemohl postavit
na nohu. Čas najednou zpomalí a čekáš,
jakým směrem se to bude dál ubírat.
Ty týdny, kdy jsem byl upoutaný
na lůžku, mně otevřely oči pro všechny ty
lidi, kteří nemohou „na nohy“. Od té doby,
jak vidím někoho s francouzskými holemi
nebo jak kulhá, bleskne mi hlavou otázka,
jak k tomu asi přišel. Bolest hendikepovaných se mně najednou mnohem víc dotýká… stojí za to se s nimi zastavit, prohodit
pár slov. Jsou to kolikrát velcí hrdinové.
Někdo má tolik omezení a jak se s nimi statečně pere! Za jak cenný dar považují život,
že při všech hendikepech dokážou v životě
bojovat a uplatnit se.
Plní Pán Bůh naše přání?
Kdyby splnil každé naše přání, tak se dostaneme do neštěstí. Ale nějaké naše přání
KAREL HERBST
Narodil se 6. listopadu 1943 v Praze.
1960 se vyučil elektromechanikem
1967 maturoval na gymnáziu v Praze
A mezi jiným jsi řekl, že Bůh je pro
tebe láska.
Ani si nepamatuju, že by tam byla taková
otázka, ale je to tak. Poznal jsem Boha jako
Lásku. To bych, prosím pěkně, třikrát podtrhl a dal bych za to tři vykřičníky. Protože
je to zásadní a protože je to podmíněno
vírou. Jestli člověk má víru a uvěří v Něj,
trochu porozumí, kdo On je, a uvěří v Boží
lásku, potom ho nemůže vykolejit ani to, že
spadne ze skály a potluče se.
Jako se to stalo tobě…
Ani na chvilku mne nenapadlo, že bych si
povzdechl, že mne v tom Pán Bůh nechal.
Doma v předsíni mám takový velký kříž
s Ukřižovaným. Je z akátového dřeva. Už
je hodně oprýskaný. Mám ho už dlouho
a hodně pro mne znamená. Jak jsem chodil
okolo, vzpomněl jsem si kolikrát na ta
Tomáškova slova (ten s oblibou říkával: „
Kdo nějakým způsobem vyučuje lidi, dělá
14
U N I VE R S U M 3 / XXII
1973 byl vysvěcen na kněze
1975–1986 nemohl působit v oficiální
duchovní správě a pracoval jako
čistič výkladních skříní
11. září 1976 složil věčné sliby jako
salesián Dona Boska
1976–1986 pracoval s mládeží,
především formou „chaloupkového“ apoštolátu
1986 znovu se vrátil do farní pastorace
1990 jmenován ředitelem salesiánské
komunity v Praze-Kobylisích
1997–2000 byl spirituálem v pražském arcibiskupském semináři
2002 byl vysvěcen na pomocného
biskupa pražské arcidiecéze
Je autorem knížky O Božím vedení
a spoluautorem knižního rozhovoru
Karel Herbst (spolu s Karolínou
Peroutkovou). splní, našim snům a ideálům jistě požehná,
ale že by plnil všechna přání? Kdepak!
Občas někdo prostě směřuje do propasti
a Pán Bůh by ho v tom měl ještě podporovat!? To ne.
A tak je to se zdravím. Někdy je člověku
dobře, nebo aspoň líp. A někdy není. Jsme
jenom lidé. Smrtelní lidé. Nikdo tu nebude
věčně. Stárneme a postupně odcházíme.
Najednou se musíme obrátit o pomoc k lékařům. Někdy nám pomohou a jednoho
dne řeknou, tady už pomoci neumíme.
To všechno patří k životu.
Přijmout to však chce velkou dávku
důvěry.
To ano, ale znám řadu lidí, kteří se s takovou situací vyrovnávají, snad se i perou –
ale nezahrnují Boha výčitkami.
Jak bylo tobě, když ses probral pod
srázem a nemohl ses hnout? Zasáhlo to
tvou důvěru v Boha?
Ani trochu! Hned mi bylo jasné, že noha
je zlomená. Tu jsem cítil nejvíc. Povídám
kamarádovi, co se ke mně dostal: „A máme
doběháno.“ Po horách – rozumí se. A měl
jsem pravdu. Copak musí člověk běhat
po horách v sedmdesáti letech? Může, ale
nemusí… Letos jsme se opět do Alp podívali. Ale jen tak, že jsme se nechali vyvézt
lanovkou a kochali se nahoře výhledy, krásou hor. Už prostě nedokážeme vyběhnout
nahoru. Nedokážeme všechno. Mám svoje
omezení a to patří k životu.
Zažil jsi někdy chvíle, kdy sis říkal
s obavami, kam mě to ta důvěra v Boží
prozřetelnost přivedla?
Napadá mne strach o druhé lidi, o patnáctileté kluky, které kvůli mně za minulého
režimu estébáci zvali do Bartolomějské.
To nebyla legrace. Jak unesou tu drtivou
situaci konfliktu s mocí, s tvrdou mašinérií tehdejšího režimu? To mě velice
skličovalo. Kolikrát mne napadlo, že
kdybych nebyl knězem, kdybych se nechtěl
věnovat mládeži, paradoxně bych něco tak
svíravého neprožíval. Byly to konfliktní
situace. Kluci chodili na výslechy a já nic.
Když si mě nakonec zavolali, bylo zřejmé,
že se mnou mnoho nenadělají. Kluci se
v naprosté většině zachovali ohromně
statečně. Nebyli tak křehcí, jak by si člověk
mohl myslet.
Potom přišla svoboda s širokou nabídkou možností, kam se člověk může vydat,
a ty ses měl stát biskupem.
Tehdy jsem prožíval silné pochybnosti.
Vůbec jsem se v této roli neviděl. To je
pravda. Bylo mi řečeno: „Když někomu
ROZHOVOR
Svatý otec nabídne svou důvěru a chce ho
mít biskupem, to se nedělá, abys řekl, já to
nepřijímám.“ V tu chvíli jsem se domníval,
že se to nedělá.
Až dodatečně jsem zjistil, že se to dělá.
Že to je regulérní možnost. Ale v tu chvíli,
když se mnou mluvil pan nuncius a pan
arcibiskup, jsem neměl protiargumenty, ač
mi bylo všelijak. Bylo mi úzko, budil jsem
se každou noc ve dvě hodiny. Doufal jsem,
že si to rozmyslí. Ale nic se nedělo a datum
svěcení se blížilo…
Dobře dva roky mi pak trvalo, než jsem
se s novou rolí srovnal. Drtila mne odpovědnost, abych nešlápl vedle, abych neřekl
něco, co by v kontextu vyznělo nevhodně,
aby… Až po dvou letech mi to začalo být
tak trochu jedno. Zvykl jsem si na nové
životní prostředí. Ne že bych si to pochvaloval, ale jde to.
Pořád si tedy myslíš, že se člověk má
rozhodovat hlavně srdcem?
Tohle nebyla svobodná volba. Kdybych se
měl v tomto případě rozhodovat srdcem,
nikdy bych to nevzal. Být farářem v salesiánské farnosti, poznávat lidi, jejich osudy
a trampoty, otevřít faru všem, i dětem, to je
radostná práce. Osobní pastorace je nádherná věc! Od té je biskup do značné míry
odtržen. Pozvou si tě sem i tamhle. Přijdeš
a za tři roky nashledanou… Když to dobře
dopadne! (Smích)
Zatímco farnost je rodina. Do ní jako
do hodinového strojku patří jako jedno
z koleček farář. Určuje nějak směr, ale
zároveň má zpětnou vazbu. I třeba v tom,
že vnímá, že se za něho lidé modlí, čekají
na povzbuzení, žijí pro něho. Takhle se
přece žije v rodině. Biskup se takto s lidmi ve farnostech
nezná. Přijede na pastorační návštěvu. Stále
se setkává s novými a novými lidmi. Až
po dvou letech se mi farnosti začaly spojovat s konkrétními jmény a tvářemi. A dnes
jezdím do většiny farností jako domů,
velice rád. Už mi to dává smysl.
Karel Herbst: „Poznal jsem Boha jako Lásku. To bych, prosím pěkně, třikrát
podtrhl a dal bych za to tři vykřičníky.“
Přemýšlíš o tom, že tě jakožto biskupa
berou jako autoritu?
To pro mě není zase tak podstatné. I když
jedu na vizitu, tedy řeklo by se na kontrolu,
musím přicházet s takovou mírou lásky,
že to místní kněz pozná a pocítí. Nemůžeš
na nikoho dupat. Ani když nesedí účty.
Vždycky musí zaznít nejprve otázka: Proč
si počínáte takto? Máme nějaká pravidla,
proč je nerespektujete? Musíme od druhých očekávat odpovědnost.
Autorita by měla doprovázet druhé,
měla by být součástí služby v pravém
slova smyslu. Mně se mnohokrát v životě
osvědčilo těšit se z křesťanského usilování
druhých, z jejich úspěchů. Raduji se, když
se kněžím podaří zapadnout do farnosti
a rodí se nové nápady. Mě blízká autorita
spíš těší, podepírá, povzbuzuje v dobrém,
motivuje... Snad by bylo přirozenější říkat
tomu bratrství.
Mimochodem to tě vede i k přijímání slabostí druhých. Který člověk dostal
od Pána Boha všechny dary? Cestou křesťana je vzájemný respekt, pochopení, soucit.
A mám v tuto chvíli na mysli třeba i soucit
s kněžími. Nikdo to nemá lehké. Na druhé
straně by kněz nikdy neměl dávat najevo,
že je víc než ostatní. To není pravda – je
pověřen jinou službou. Zvolil si vznešené
povolání, ale copak není psáno: Co máš, co
bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se
tím chlubíš?
Kdo by nechtěl, aby mu druzí jeho pozici usnadnili tím, že ho budou brát vážně?
Osobní autoritu si však musí každý kousek
po kousku vytvářet sám. Říci: jsem kněz,
musíte mne poslouchat, to prostě nelze
vyslovit, aby to neznělo divně.
Josef Beránek, foto autor a Anna Herianová
U NIV ER S UM 3 /XXI I
15
TÉMA
Zdroje sociálního napětí
v euroatlantické civilizaci
Petr Robejšek
Mnohé nasvědčuje tomu, že západní ekonomiky mohou dosáhnout
výraznějšího ekonomického růstu pouze metodami, které rozkládají
společenskou soudržnost a ohrožují politickou stabilitu.
P
o druhé světové válce zaznamenala západoevropská ekonomika čtvrt století vysokého hospodářského růstu.
Odstraňování válečných škod a výdaje na studenou válku
vyvolaly výrazné investiční a inovační procesy. Růst ekonomiky a blahobytu se opíral také o technologický rozvoj,
zvyšování produktivity a levné potraviny. Pozitivní vliv měla i nízká
cena ropy a dalších surovin.
V sedmdesátých letech byly západní společnosti zralé na „přehození motivační výhybky“ od materiálních k postmateriálním hodnotám. Vznik a podpora „zeleného“ světonázoru v částech společnosti
byly náznakem připravenosti společnosti pro hodnotový posun.
Ve své klasické práci „The Silent Revolution“ se Ronald Inglehart
[1] pokusil tyto procesy vysvětlit a došel k závěru, že blahobytná materialistická společnost poskytuje svým členům takovou míru fyzické
a psychologické jistoty, že začínají vyhledávat nemateriální hodnoty,
jako je kupříkladu svoboda, štěstí, kultura a vzdělání. Inglehart tak
navázal na „nedostatkové“ pojetí motivace, které známe z modelu
Abrahama Maslowa [2], který za nejvyšší a nahoru otevřený stupeň
motivační škály považuje seberealizaci.
Z dnešního pohledu je zřejmé, že by jistě nebylo jednoduché
oslabit do té doby převládající materiální motivaci, a již se nikdy
nedozvíme, zdali by to bylo opravdu možné. Ani v hospodářské, ani
v politické sféře totiž k pokusům tímto směrem vůbec nedošlo.
Hospodářské kruhy měly zájem na udržení existující materiální
motivace, protože by opačná (převážně nemateriální) definice žádoucího zpochybňovala cíl ekonomického růstu a protiřečila tak
jejich zájmu maximalizovat zisk. Ani politici nebyli ochotni zpochybnit růstová a konzumní očekávání. Pro politické strany byly
sliby lepšího materiálního postavení občanů zaběhanou metodou
soupeření o hlasy voličů. Tuto formu konkurence v oblasti moci nehodlali politici měnit.
Definice žádoucích cílů, která se tehdy prosadila, či spíše udržela, podmiňovala motivaci členů společnosti blahobytu hromaděním
materiálních statků. Ekonomický růst tak zůstal podmínkou úspěšnosti a stability západních společností, jíž se nelze zříci.
16
U N I VE R S U M 3 / XXII
 VÍRA V EKONOMICKÝ RŮST
Již v polovině sedmdesátých let však byla budoucnost ekonomického růstu výrazně zpochybněna. Tehdy vyhlásily státy OPEC ropné
embargo a to byla definitivní tečka za poválečným ekonomickým
rozmachem a zároveň otazník ohledně udržitelnosti ekonomického
růstu vůbec.
Jako reakce na tehdejší hospodářskou stagnaci se prosadila politika inspirovaná neoklasickou ekonomickou teorií; reprezentovali
ji politici jako Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. Vedle víry
ve spolehlivost tržních automatismů k ní patřilo i trojspřeží liberalizace, privatizace a deregulace. To mělo být zárukou hospodářského
růstu.
Ambivalentní roli hrála v tehdejší době informační technologie.
Svou povahou vlastně otevírala možnosti vývoje hodnotové orientace směrem k postmaterialismu. Avšak tento její potenciál zůstal nevyužit. Místo toho převážil druhý, spíše komerčně využitelný rozměr
informační technologie. Odpovídající hardware se brzy dostal mezi
konzumní produkty s nejvyšším statutem. Zároveň byla informační
technologie masivně nasazena ve finančním průmyslu. Ten ji použil
k vytváření složitých finančních produktů a ke globálnímu propojení
a urychlení obchodních operací.
Ekonomický a politický vývoj západních států významně ovlivňovala také skutečnost, že v osmdesátých letech vstoupily na mezinárodní trhy země třetího světa. Svoji slabou pozici v mezinárodní
dělbě práce vyrovnávají tyto země dodnes zejména pomocí nízkých
mzdových nákladů. Možnost snížit výrobní náklady přenesením
produkce do rozvojových zemí vyhovovala zájmům západních výrobců, jejichž zisky od poloviny sedmdesátých let stagnovaly.
Jak komercializace informační technologie, tak i přesun výroby
do třetího světa byly urychleny zánikem Sovětského svazu. Rozpad
mocenské architektury z éry studené války umožnil skutečnou globalizaci ve smyslu globální konkurence investičního kapitálu a práce.
Dokud byl svět politicky rozdělen, zůstávaly investiční prostředky
a tím i pracovní příležitosti, stejně jako tomu odpovídající koupěschopná poptávka, převážně v západních zemích. Po pádu „železné opony“ již nic nebránilo přesunu investičního kapitálu ke globálně nejlevnější práci a k maximálnímu zúročení.
TÉMA
Mnohé nasvědčuje tomu, že západní
ekonomiky mohou dosáhnout
výraznějšího ekonomického růstu
pouze metodami, které rozkládají
společenskou soudržnost a ohrožují
politickou stabilitu.
Na pozadí těchto dvou vývojových tendencí přinesl zmíněný
neoklasický přístup k hospodářské politice nejprve zřetelné růstové impulzy. Avšak v posledních třech dekádách vede neoklasicky
koncipovaná hospodářská politika, spoléhající na samoregulaci trhu
a ekonomický růst díky liberalizaci, privatizaci a deregulaci, spíše
k urychlení nerovnovážného rozdělení společenského bohatství
uvnitř západních společností a méně k urychlení jejich hospodářského růstu.
Konec 20. a počátek 21. století stojí v rozvinutých západních zemích ve znamení nízkého ekonomického růstu, stagnující poptávky
a politické nestability.
 RŮST ZA CENU ROZPADU
V ekonomice dosahující maximalizace zisků díky snižování (pracovních) nákladů přibývá těch, kteří mají potíže udržet alespoň dosavadní životní úroveň. V západních společnostech totiž klesá počet
pracovních příležitostí pro „obyčejné“ lidi. Jejich práci vykonávají
lidé v rozvojových zemích. Důsledkem je, že ti obyvatelé západních
společností, kteří patří ke kvalifikačnímu a výkonnostnímu průměru, vydělávají reálně stále méně, musí pracovat do vyššího věku,
a přesto jim ve stáří hrozí chudoba. Rostoucí náklady na zdravotní
a sociální pojištění omezují jejich možnosti realizovat navyklý konzumně zaměřený životní styl.
Obecně lze konstatovat, že v západních zemích dochází k chudnutí středních a nižších vrstev a k soustřeďování bohatství v rukou
zmenšující se části společnosti. Bohatí však již svůj rostoucí kapitál nemohou zúročovat v reálné ekonomice; mimo jiné i proto,
že k tomu (z výše uvedených důvodů) chybí dostatečné množství
koupěschopných spotřebitelů. A tak příslušníci bohatnoucí menšiny
zúročují svůj kapitál stále častěji ve virtuální ekonomice. Ta však
generuje zisky pouze za cenu velkých rizik. Aktuální finanční krize
ukazuje, že hospodářský růst odkázaný stále zřetelněji na virtuální
ekonomiku s sebou nese existenciální ohrožení celé společnosti.
Mnohé nasvědčuje tomu, že západní ekonomiky mohou za výše
popsaných podmínek dosáhnout výraznějšího ekonomického růstu
pouze metodami, které rozkládají společenskou soudržnost a ohro-
žují politickou stabilitu: buď tím, že se práce pro obyčejné lidi přesouvá jinam, nebo tím, že zisky globalizace jsou zúročitelné pouze
způsoby, které ochuzují a mnohdy ohrožují celou společnost.
 REVIZE ILUZE
Zdá se, že konzumní vzorec životního stylu, který je předpokladem
jak pro fungování západního hospodářského, tak i pro stabilitu tamějšího politického systému, není v globalizované ekonomice udržitelný. V západním světě přibývá států, které nedokáží prodávat světu
tolik zboží, aby výnosy stačily na financování vysoké životní úrovně
obyčejných lidí a umožnily tak udržet vnitropolitickou stabilitu. Skutečně „globální“ globalizace, která vznikla po zániku železné opony,
tak fakticky podkopává stabilitu západních demokracií.
Labilita politického pořádku, opírajícího se téměř výlučně o materiální „jistoty“ konzumu, nutí západní vlády již po léta dorovnávat
„konzumní mezeru“. Důsledkem je růst státních (zejména sociálních)
výdajů. Proto je současná dluhová krize z velké části důsledkem politiky, která se po léta neodvážila zpochybnit udržitelnost konzumních
ideálů, tj. automatického očekávání vysoké a vyšší životní úrovně,
sdělit občanům, že ekonomický růst s největší pravděpodobností dále
neporoste. Z českého hlediska je ironií dějin, že vstupujeme do konzumní éry právě tehdy, když se zřejmě chýlí ke konci.
Od počátku sedmdesátých let se již neopakovala žádná srovnatelně příznivá příležitost ke změně hodnotového paradigmatu západní
společnosti. Avšak na rozdíl od sedmdesátých let dnes již neexistuje
pouhá možnost, nýbrž nutnost revidovat víru v to, že dosažitelný
hospodářský růst bude tak vysoký, aby mohl zaručit dosavadní
úroveň (převážně) materiálně definovaného životního stylu a uspokojit očekávaní jejího růstu. Změna hodnotových preferencí se tak
pravděpodobně prosadí pod vlivem síly faktického – jako z „nouze
ctnost“. Krize je prý někdy také šance.
Autor je ekonom a nezávislý konzultant, žije v Německu.
Literatura:
[1] Inglehart, R.: The Silent Revolution. Princeton, Princeton University Press, 1977.
[2] Maslow, A. H.: A Theory of Human Motivation. in: Psychological Review,
50, (1943). s. 370–396.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
17
TÉMA
Krize
spirituality
v Evropě
V posledních letech jsme svědky
tlaku na úspěšnost jedince
ve společnosti. Cítíme tlak na to,
jak lépe obstát, jak mít něčeho víc,
jak být dokonalejší. Každý takový
tlak vede k napětí, což samo o sobě
může být prospěšné a tvůrčí.
M
ohli bychom znázornit život jako osu, po níž se pohybujeme, a to nejen od minulosti do budoucnosti,
ale také jako pohyb od neúspěchu k úspěchu. Tedy
že se snažíme stále překonávat to, čeho jsme již v přítomnosti dosáhli, ale co nám paradoxně již právě teď
nestačí. Kdykoliv zůstaneme stát a neposouváme se na ose směrem
doprava, k dalšímu úspěchu, chápeme to již sami v sobě jako neúspěch. Rozbíjí se náš sebeobraz a to v nás téměř vždy vyvolává
krizi. Přitom víme všichni dobře, že nemůžeme být stále jen úspěšní
a úspěšnější…
Slovo krize v původním řeckém významu znamená odhalení, objevení toho, co nám umožňuje nahlédnout dovnitř a pomáhá dospět
k rozhodnutí. Takové situace mohou být upozorněním či pozvánkou
k novému pohledu na život, ale mohou také vést ke krizi smyslu,
ke krizi smyslu života.
 KRIZE SMYSLU
Naše kultura se pohybuje v logice „buď – anebo“. Buď jsi dobrý, nebo
špatný; černý, nebo bílý; dokonalý, nebo hříšník, úspěšný, nebo neúspěšný. V našem západním myšlení není jiná volba…
Vedle té horizontální osy směřující od neúspěchu k úspěchu,
musíme vzít v potaz druhou, vertikální linii, na které se pohybujeme od beznaděje k naplnění. Tato kolmá osa nás odkazuje k jedné
důležité věci: že totiž i negativní vývoj na ose úspěšnosti může směřovat k naplnění smyslu, který se v dané situaci podaří objevit. Paradoxně i neúspěch může mít smysl. A také naopak zakouším úspěch
a mohu být přitom v beznadějném postavení. Tento přístup, tedy
18
U N I VE R S U M 3 / XXII
pohyb na vertikální ose, je bližší biblickému myšlení. Mohli bychom
jej nazvat logikou „to i ono“. V Bibli nenajdeme mnoho dokonalé
bílé ani dokonalé černé, zato velké množství barev a jejich odstínů.
Toto je důležité právě v okamžiku, kdy se nám vytrácí smysl událostí, kdy se ptáme na smysl našeho života a kdy může být velmi
přínosné, pokud se dokážeme ptát jinak než dosud, jinak než buď,
anebo. Smysl nám totiž nemůže být dán, v kritických chvílích nestačí,
že nám někdo řekne: „To má smysl.“ Smysl, tedy určité nasměrování,
musíme nalézt sami.
Existují tři kroky, jak dát věcem a událostem smysl. První způsob
je začít něco dělat, tj. že něco tvoříme. Druhou možností je učit se
milovat věci, dávat i přijímat. Třetí způsob je uplatnitelný, i když už
není co podniknout: lze dávat smysl utrpení nebo jiné nemožnosti.
Kdosi popsal dnešní dobu jako dobu puberty lidstva. Puberta je
období, kdy klademe otázky. Chceme se tak dobrat pravdy, objevit,
co stojí za vnější fasádou věcí, hledáme hranice, pravidla. Vždy potřebujeme někoho, komu otázky klademe, nejlépe nějaké autoritě.
Je to legitimní období, kladení otázek. Koneckonců dobře položená
otázka je poloviční odpověď. Kdo nám však poskytne zbylou část odpovědi? Na jakou autoritu se obrátíme? V období dospívání to bude
nejspíš autorita – ať už doma rodiče, učitel, trenér, autorita církve či
představitelé společnosti. V tom období jistého vzdoru a vymezování
si ověřujeme, zda za tím, co autorita říká, také sama stojí. A i když
zpochybňujeme její rozhodování a postoje, jsme přece jen na názoru
a postoji autority závislí. A to v rovině úspěchu i naplnění…
Jednoho dne ale přijde postpubertální období. Už neočekáváme
odpověď od vnějšího světa, ale vydáme se hledat odpovědi sami. Postupně chápeme, že smysl věcí se nenachází venku, že nám je nemůže zprostředkovat vnější autorita, ale musíme jej nalézt uvnitř sebe
TÉMA
sama… A z toho budeme moci jednou čerpat, především ve chvílích,
když nám budou druzí lidé klást své otázky.
Nečekejme, že nám zvenčí někdo poskytne neprůstřelné argumenty, ale že je nalezneme uvnitř. Jedině my sami můžeme dát smysl
dění sobě samým a našemu životu s bližními. U tohoto odvážného
tvrzení je třeba se zastavit.
 BÝT SÁM SEBOU
Podobně jako nejprve ve fázi raného dospívání čekáme od okolí,
že nám řekne, čím jsme, co máme dělat, co je správné. Zda a kde
budeme úspěšní a co dává smysl a směr životu. V dospělosti jde
předně o převzetí odpovědnosti a s tím spojené vymezování a odmítání autorit, postupné ověřování a přimykání k nalezené autoritě
jako průvodci a samostatné vykročení na cestu...
To, co jsme hledali ve vnějším světě autority, posléze nacházíme
uvnitř sebe sama ve vlastním životě. Velmi úzce to souvisí s pojmem
spiritualita, jelikož toto nacházení sebe sama je spojeno s uvědomováním vztahu, který nás přesahuje. Byly doby, kdy toto objevování
vnitřních zdrojů bylo v křesťanském prostředí nazýváno spiritualitou. Dnes v multináboženské společnosti ovšem tento pojem obnáší
leccos.
Najdeme různé definice jako: spiritualita je životní síla, spiritualita je hledání posvátna, hledání toho slabého, odděleného, co je
hodno úcty. Pravděpodobně tam, kde se ztrácí posvátno, úcta k tajemství, kde vše je běžné, normální, tam se spiritualita vytrácí.
Karl Rahner říká, že jádrem každé spirituality je vztah. Sdílení
radosti i bolesti mezi lidmi, mezi člověkem a vyšší bytostí. Takový
vztah zahrnuje určitou intimitu související s prožitkem štěstí, se soucitem s druhým člověkem vedoucím k sebevydání a k celoživotnímu
nasměrování. Taková spiritualita také vede k tázání po smyslu života.
To, co původně vycházelo z křesťanského pojetí celistvosti člověka, jeho integrity, se postupně stává individuálním směřováním
člověka. V křesťanském pojetí jde o individuální hledání jedince,
které je ale neseno vztahem. Člověk v tomto pojetí nemůže žít jen
sám za sebe. Bez tohoto širšího významu a kontextu člověk totiž
pouze krouží kolem sebe sama. Nezřídka můžeme pozorovat, jak
lidé hledají zážitek, tedy vnější podněty…
Spiritualitu můžeme chápat jako příběh mého života vsazený
do komunity, z níž odvozuji svou identitu. Teprve když spiritualita
vede k porozumění kořenům, z nichž jsem vyšel, a také společenství,
v němž se pohybuji, když mne vede k otázkám po smyslu a směřování mého života, teprve potom může přispět k naplnění mého života.
Ono zmíněné očekávání smyslu zvnějšku totiž v sobě skrývá ještě
jednu záludnost. Jaksi podvědomě očekáváme, že někdo zvnějšku, ať
rodiče, biskup, političtí představitelé, společnost, stát či církev, zajistí,
že budeme šťastní, úspěšní, že budeme prožívat smysluplnost svého
počínání. Oni jsou odpovědni za to, jaký smysl bude život mít…
 VĚDOMÍ NEPATRNOSTI
Písmo říká: „Neboj se malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát
vám království.“(Lk 12,32) Ježíš mluví o malém stádci, o malé skupině. Bezprostředním kontextem je vyprávění o pošetilém boháči,
který naplnil stodoly a jehož v noci překvapila smrt. Ježíš v několika
podobenstvích říká: Nedělejte si starosti ani o svůj život, ani o své
U NIV ER S UM 3 /XXI I

19
TÉMA
SPIRITUALITA
Dříve křesťanský pojem dnes zahrnuje vše, co přesahuje
pragmatismus.
Spiritualita může být chápána jako zážitek:
– vede pouze k porovnávání, k soutěživosti
– tam, kde je vše dovoleno: vyprázdnění smyslu spirituality
– přestává odpovídat na otázky spojené se sebereflexí
Spiritualita jako vztah k Bohu:
– sahá za hranice života, hledání posvátna hodného úcty
– rozvíjí radostný vztah
– povzbuzuje k odvaze, vynalézavosti, přemýšlení,
k povědomí o Boží blízkosti
– zahrnuje společenský vztah
– příběh života v kontextu komunity, ve které žiji
– vede k dobrému, pokud se vztahuje k tomu, aby člověk
dosáhl naplnění
Pět podnětů:
– neboj se být malou skupinou
– neboj se být sám sebou
– neboj se být sám
– nedělej si ambice, že jednou vyrosteš a budeš úspěšný
– hledej naplnění
v Božím plánu. Bůh má zalíbení v malém stádci a postará se o něj.
Ve chvíli, kdy na to stádce zapomene, se dostává do krize.
Zdá se, že Lukáš si byl vědom, a to s velkou pravděpodobnosti, že
skupina početně nenaroste. Ježíšova výzva neboj se souvisejí velmi
úzce s tím, že Otec se rozhodl dát stádci království. Neříká, neboj
se, jednou vyrosteš, budeš velký a silný! Není tady důraz na počet,
na množství, ale skutečnost Božího zalíbení, že s malým stádcem se
počítá v Božím plánu. Jeho existence má smysl. Ten se však pozná
jedině ve chvíli, kdy si to malé stádce ověřuje. Život této malé skupiny či společenství je odpovědí na otázku po jeho smyslu.
Ježíš nás vybízí k odvaze, k oproštění od závislosti na okolí či
autoritě, ať už v tom smyslu, že se bude vůči ní vymezovat v pubertálním smyslu, anebo se o ni bude opírat a čekat, že jak ono, tak přiměřeně velký počet nám dá smysl a ukáže východisko z krize. Každý
sám si můžeme rozmyslet, jaké jsou kořeny našeho strachu… To
ujištění, o němž mluvíme, je skutečností. Není jistě cílem, aby křesťanů byla menšina, ale je to fakt, s nímž Boží plán počítá. Jako by nám
říkal, že nemáme hledat ve vnějším světě to, co dává smysl našemu
bytí – a když mluvíme o spiritualitě, nemůžeme pominout otázku
společenství církve, zda je skutečně autentická... Je-li však tato otázka
položena upřímně a s plnou vahou, nelze ji oddělit od otázky, zda
já jsem autentický, zda to, co žiji a na co spoléhám, odpovídá tomu,
čemu jsem uvěřil. Zda si neříkám, že budu autentický, ale až takovým bude okolí, až ti kolem budou dobří a slušní, budu slušný i já...
Nebo převezmeme mentalitu Ježíšovy menšiny sloužící ostatním.
 PŘIJMOUT KRIZI

20
tělo, ani o šaty, ani o zítřek. A do toho zaznívá: Neboj se malé stádce.
To neznamená: nestarej se, spolehni se, že se někdo jiný postará, že
se to samo nějak vyřeší.
Klíčem k pochopení je právě ona výzva: neboj se, nedělej si starosti. To, co nás nejvíc v životě brzdí, paralyzuje, je strach. Strach
je nejčastější příčinou, že se v našem životě nic nezmění. Takových
výzev neboj se je v Písmu 366, takže na každý den jedna. Ježíši Kristu
záleží na tom, abychom byli odvážní. Nemít strach znamená s odvahou se pouštět do nových věcí, jednat vynalézavě a tvořivě. Přemýšlet
nad tím, jak naložit s bohatstvím, které člověk dostal. Ten text staví
do kontrastu lidskou křehkost, snad i nevýznamnost s velikostí poslání.
Všichni máme zkušenost, že kolikrát stačí málo a vše se změní.
Stačí malá nepozornost na silnici a dojde ke srážce, která v okamžiku
změní plány všech kolem. Stačí maličkost a léta budovaný úspěch je
v mžiku v troskách a my se ptáme, jakou cenu mělo naše úsilí? Jaký
to mělo smysl?
Je to bod, kdy nám vytane na mysli otázka: „Směřuje to vše k nějakému naplnění?“ Textů v Písmu, které reagují na tento moment,
najdeme velké množství. Všechny směřují k jednomu: Vybral jsem
si vás nikoli proto, že jste početnější, silnější, že hodně dokážete, ale
protože jsem se k tomu rozhodl. A často právě lidská nepatrnost je
místem, které láká k uskutečnění velkých Božích věcí.
Strach můžeme odložit, protože věříme, protože se učíme důvěřovat, že patříme do Boží paměti, že Bůh na nás nezapomíná. To nás
posiluje k tomu, abychom šli a v nejširším slova smyslu podnikali.
Výraz malé stádce pak odkazuje na Janovo evangelium a text
o malém stádci a dobrém pastýři. Malé stádce neznamená něco
v tom smyslu, že je dětské a jednou zesílí a vyroste. Že bude jednou
veliké, ale že je jakousi trvalou podmínkou a stálou charakteristikou
každého společenství. V onom verši z Lukášova evangelia se malému
stádci otvírá království. Protože to tak Bůh zamýšlí. Je to zahrnuto
U N I VE R S U M 3 / XXII
Přijmout krizi může znamenat projít bolestí. Znamená dovolit transformaci a přijmout vlastní umírání. To předchází tomu, aby se něco
nového mohlo rozvinout. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země
a neodumře... Když budeme bolest a umírání odmítat nebo uměle
oddalovat v duchu představy většiny, že smyslem života je přece mít
se stále jen lépe a lépe, být šťastní a spokojení, tak budeme spolupracovat na tom, abychom znemožnili zrození nového.
Malé stádce naopak ví, že přijmout poslání včetně bolestné vnitřní proměny je jeho cestou. Že v tom je ukryto zalíbení, smysl vložený
Bohem, který povzbuzuje a dodává odvahu dát se do práce! Malé
stádce, potažmo člověk sám, pak vkládá důvěru a otevřenost v naději, která umožňuje malému semínku vyrůst. Vždy, když v dějinách
probíhaly nezadržitelné události směřující k rozpadu, zániku nebo
krize, našla se skupinka lidí, kteří primárně nechtěli za každou cenu
všemi silami udržet a uchovat tu svou původní kulturu ani nechtěli
vymyslet nějakou novou. Ale začala v nastalém dějinném chaosu
a zmatku hledat to podstatné a s odvahou brát vážně to nové, co
přicházelo. Přitom se vůbec nezatěžovali tím, zda to bude navenek
vidět, zda si toho jejich okolí nebo společnost všimne. Až zpětně
doceňujeme, co přineslo takové malé stádce církvi a světu. Jakou
proměnu tyto malé skupiny vnesly do společnosti. Paradoxně z krize
a chaosu.
Mgr. ThLic. P. Petr Glogar OCD je kněz,
představený Řádu bosých karmelitánů a rodinný terapeut.
Text článku vychází z přednášky pro setkání Krize jako nový
začátek, které proběhlo v květnu v Křižanově.
Literatura:
Brown E. Raymond, Giovanni, Commento al Vangelo spirituale, Cittadella
editrici, Assisi 1999
Benedikt XVI, Přednáška v Řezně a další projevy, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011
Lukasová Elisabeth, I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998
Martini M. Carlo, Seme il levito e il piccolo gregge, Libreria Coletti srl, Roma 1998
TÉMA
Krize rodiny a její kořeny
Rodina je jedním ze základních prvků lidské společnosti. Všichni jsme v nějakých
rodinách vyrostli a představujeme si, že to jinak ani být nemůže. Je tomu tak doopravdy?
Vždyť dnes se téměř každé druhé dítě rodí svobodným matkám…
T
ěmito slovy začal svoji přednášku před
více než stovkou mužů – křesťanů
profesor Jan Sokol na setkání v Křižanově
na konci května letošního roku. Následující
text shrnuje některé z jeho podnětů, které
v přednášce zazněly.
Z nedávného sčítání lidu vyplývá, že
40 % českých a moravských domácností se
skládá z jednoho člověka. Téměř polovina
lidí žije v domácnosti sama. To je přirozený
důsledek toho, že tento životní styl je jednoduchý, pohodlný, že poskytuje nejvariabilnější možnosti kariéry, osobního rozvoje
i pohodlí. Singles, jak jim říkají sociologové, mají větší možnosti, mobilitu, nemusí se
s nikým radit, nikdo na nich nezávisí a oni
nezávisí na nikom jiném.
To platí, dokud je člověk zdráv. Když zestárne a začnou bolesti stáří, je tomu jinak.
Asi všichni známe případy nešťastných,
osamělých, starých lidí, o které se nikdo
nestará, „o které se má starat stát“. Mnozí
z nich se snaží do posledních sil bojovat
s osudem sami, jiní přicházejí do domovů
důchodců, kterých je stále málo a které stát
pravděpodobně v téhle formě nebude moci
udržet.
Pro zemědělce byla rodina nezbytná
podmínka. Hospodář potřeboval hospodyni. Hospodyně potřebovala hospodáře
a oba dva potřebovali děti. Tohle všechno
je dneska pryč: Zemědělstvím se u nás dnes
živí přibližně 4 % obyvatel. A když se podíváme po okolních zemích, demografický
růst zaznamenávají právě zemědělsky orientované společnosti.
 RODINNÉ STATKY
Rodina, tak jak jsme ji znali a jak ji známe,
neprovází lidstvo od nepaměti. Pevná vazba
ženy, muže, dětí a nejbližšího okolí souvisí
s epochou, kdy lidé žili usedlým způsobem –
pastevectvím, zemědělstvím (tzv. neolitická
revoluce). Takováto soběstačná hospodářská
rodina vznikla někdy před deseti dvanácti
tisíci lety. Rodina tedy nevznikla ze vzájemné lásky, ale jako minimální soběstačná
jednotka, která na nikom dalším příliš nezávisela. S tímto obdobím souvisí mnoho
rysů naší kolektivní zkušenosti – představa
soukromí, kam nemůže zasahovat ani stát,
představa rozděleného majetku. Člověk
obdržel život v rodině, vyrůstal v ní a nejstarší syn se připravoval na to, že jednou
za ni převezme odpovědnost a bude se o ni
muset postarat. Člověk se takto naučil plánovat a myslet na to, že hospodářství jednou
předá nástupci. Dnes bychom řekli, že se naučil starat o vzdálenější budoucnost, investovat. I další schémata, která nám připadají
samozřejmá, pocházejí z této doby, např.
dědictví, odpovědnost mezi generacemi,
plánování až za smrt.
Ještě v devatenáctém století se nemluvilo tolik o rodinách jako o hospodářství.
Předpokládalo se, že počet těch hospodářských jednotek – statků bude navždy setrvalý. Navenek rodiny zastupoval hospodář.
Muž se nemůže od rodiny vzdálit, protože
by vlastně „opustil rodinný podnik“,
za který odpovídá a je povinen postarat
se o dědice. Toto uspořádání bývá mylně
považováno za útlak žen, ale možná šlo
o „trik“ stabilizující muže v domácnosti.
Také bývalo žádoucí, aby v rodině bylo více
dětí – jako pracovní síla.
 SOUČASNÁ RODINA
Dnešní rodiny jsou tzv. jádrové – zahrnují
pouze rodiče a děti. Patří k nim nepochybně výlučný vztah rodičů. Ale vnější situace
rodiny je zcela odlišná, všechny praktické
důvody vlastně mluví proti dlouhodobému
rodinnému svazku. Vlastně je přirozené,
že tam, kde se přechází na „zaměstnanecký
způsob“ obživy, klesá počet sňatků a funkčních manželství a rodin.
Zároveň víme, že není lepší prostředí
pro výchovu dětí než v tzv. úplné rodině.
Jak se dají dnešní rodiny stabilizovat? Jak
posílit soudržnost rodiny?
Nemáme jednoduchý jedinečný model
rodiny a role otce v ní. Podle psychologů je
role muže klíčová v tom, aby učinil šťastnou ženu, která pak dokáže toto rozpoložení přenést na celou rodinu. To se týká
všech rovin vztahu rodičů včetně sexuality,
která dnes má větší význam než dřív. Nemůžeme dnes rozumně hájit omezení sexuality jen na plození dětí. Lidská sexualita
je od počátku něco víc, je to součást vztahu
a vzájemné komunikace.
Moderní rodina je instituce, kdy se dva
lidé sobě navzájem svěří – a přitom k tomu
nemají žádný racionální důvod. V tom je
netušená velikost rodiny, která je zároveň
ideálním předobrazem všech lidských institucí. I v nich si bereme na odpovědnost
druhé lidi bez toho, aniž bychom věděli,
jaké to bude mít důsledky.
Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelné,
že mladé lidi zajímá především sexualita,
že věrnost chápou ve vztahu k tomu, koho
milují, a tedy jim nebrání partnera změnit.
Zároveň je zřejmé, že budoucnost naší společnosti souvisí s tím, kolik dětí se narodí
do láskyplného prostředí úplné rodiny a kolik do různých neutěšených situací. Kolik
dětí zažije prostředí, kde se o ně někdo bude
zajímat, starat a později jim dá svobodu.
 CO PŘEDAT DĚTEM?
Moderní společnost klade velký důraz
na seberealizaci, na svobodu jedince. To
nebylo dlouho ani v křesťanském prostředí
naplno pochopeno. Jsem přesvědčen, že
lidskou svobodu zakládá samo stvoření.
Člověk má být k obrazu Božímu. V čem se
mu můžeme podobat? V tom, že člověk je
svobodný a že je také tvůrcem – Bible říká,
že člověk byl vyzván Bohem, aby dal zvířatům jména. Ve třetí kapitole knihy Genesis
pak lidé jedí ovoce ze zakázaného stromu.
Neměli to dělat, ale mohli se tak rozhodnout – čili měli svobodu.
Úkolem moderní rodiny je nejen připravit novorozenému dítěti postýlku, ale
také je připravit na život v odpovědné
svobodě. Na život, který přináší stále více
možností, v nichž ale nemusí spočívat ani
štěstí, ani svoboda. Francouzský spisovatel
André Gide si v tomto smyslu kdysi poznamenal, že štěstí nepochází ze svobody, ale
z přijetí úkolu. Křesťanství máme chápat
jako neobyčejný dar, jako dar životního
úkolu a smyslu. Křesťan ví, že není na světě
proto, aby se mu dařilo dobře, ale proto, že
má nějaký úkol před Bohem a před druhými lidmi. A to je jeho cesta ke štěstí. Pokud
se nám toto podaří dětem předat, nedělal
bych si o ně příliš velké starosti, ať už jejich
životní cesta bude vypadat jakkoliv.
Jan Sokol
U NIV ER S UM 3 /XXI I
21
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
V otázce náboženství
a víry si s čísly nevystačíme
Loňské sčítání lidu, domů a bytů obsahovalo také dobrovolnou
otázku po náboženské víře. Sociologa náboženství Zdeňka
R. Nešpora ze Sociologického ústavu AV ČR jsme se zeptali:
Co sčítání prozradilo o víře či nevíře občanů České republiky?
Co lze o sčítání lidu v souvislosti s otázkou týkající se náboženské víry konstatovat?
Dosud sice ještě nemáme k dispozici kompletní výsledky sčítání, nicméně i tak mohu říci: Základní teze zní, že ze sčítání lidu, zvláště v té
podobě, jak se provádí v současnosti, se na víru nedá vůbec usuzovat.
A to bude platit i ve chvíli, kdy budou k dispozici celkové výsledky.
V situaci, kdy je otázka položena tak, jak je položena a neodpoví
na ni polovina dotázaných, máme zde sice na jednu stranu výzkum
poskytující informace o nejvíce obyvatelích, na druhé straně víme,
že tento výzkum je zcela určitě systematicky zkreslený.
K onomu systematickému zkreslení dochází na základě dobrovolnosti nebo na základě konkrétní formulace otázky týkající
se náboženského přesvědčení?
Problém spočívá v obou faktorech. Začněme dobrovolností: Skutečnost, že se lidé rozhodnou neodpovědět, je dána tím, že občané, kteří
mají určité náboženské či naopak nenáboženské či protináboženské
názory, nechtějí na takovou otázku reagovat. Důležité samozřejmě
je, co je to za lidi. Mohou to být ti, které náboženství vůbec nezajímá
a kteří považují za pochybné, že se na něco takového Český statistický úřad ptá, ale stejně tak to mohou být respondenti, kteří jsou
hluboce nábožensky angažovaní, ale mají za to, že do toho státu nic
není. To nedokážeme určit.
Co se týče kladení otázky: Zásadním problémem je specifikovat,
co znamená hlásit se k náboženskému vyznání. Znamená to, že jsem
pokřtěn? Znamená to, že je mi daná církev sympatická, nebo že jsem
aktivní věřící? A co to znamená být aktivní věřící? Různí lidé si tyto
pojmy mohou vykládat různě. Nebo snad svou odpovědí demonstruji svůj názor na církev ve veřejném prostoru? Nebo svůj názor
na církevní restituce? To vše a celá řada dalších skutečností se do té
odpovědi různou měrou promítá. A pokud se ptáme pouze jednou
otázkou, nemůžeme zjistit, co a do jaké míry respondenta k odpovědi vede. Motivace různých lidí k téže či naopak k jiné odpovědi
jsou diametrálně odlišné.
Můžeme tedy vůbec zjistit, co se skrývá za onou velkou skupinou lidí, která se rozhodla na otázku po svém vyznání neodpovědět?
Je pravděpodobné, že určité korelace v odpovězení či neodpovězení
skutečně najdeme. Budou tam patrně souvislosti se vzděláním re-
22
U N I VE R S U M 3 / XXII
spondenta, velikostí obce, ve které bydlí atd. Když si výsledky srovnáme s výběrovými šetřeními, která se prováděla na menším vzorku,
jenž je ale stále zobecnitelný na celou populaci, může se na základě srovnání ukázat, že nějaký typ lidí byl motivován k tomu, aby
neodpověděl. A srovnáním těch dat bude možné – ovšem v rovině
konstrukce – říci, nakolik jsou data ze sčítání mimo realitu, do jaké
míry jsou posunutá a jakým směrem.
Jsou v takovém případě zjištění o náboženskosti české populace
vyplývající ze sčítání lidu k něčemu využitelná?
Otázka postavená tak, jak tomu bylo v aktuálním sčítání, je skutečně
k ničemu. Dříve tomu tak ovšem nebylo. Původním záměrem bylo
zjistit počet příslušníků té které církve, což sloužilo jako vodítko
pro jejich financování. Tento princip byl ale opuštěn v souvislosti
s připravovanými restitucemi a s koncem financování církví státem
už nejspíš ztratí význam úplně.
Argumentovat počtem věřících může být nicméně užitečné pro
církve. Ty mohou ukázat, že poskytují tolika a tolika lidem určité typy služeb. A zároveň mohou být data užitečná i pro odpůrce
církví, především v aktuální situaci: „Podívejte, jak málo je tady
lidí, kteří se hlásí k církvím, a vy jim chcete něco platit.“ Na základě výsledků posledního sčítání je ale jakákoli argumentace ať už
v prospěch či neprospěch církví, byla-li by myšlena vážně, vlastně
nemožná.
Můžeme vůbec náboženskost a víru nějakým způsobem kvantifikovat?
Samozřejmě že čísly argumentovat lze i v oblasti náboženské příslušnosti, ovšem jen do určité míry. Musíme mít vždy na paměti, co ta
čísla říkají a co ne, co tedy ještě je v oprávněné interpretaci oněch
čísel, a co již nikoli.
Zároveň ovšem platí, že nejen čísly živ je člověk, z čehož není
vyňat ani sociolog a jeho bádání. Poznat, jak funguje náboženství
ve společnosti, samozřejmě nevychází pouze z číselných hodnot, ale
i z jiných typů zdrojů, které jsou ze své podstaty nevyčíslitelné. To si
naneštěstí neuvědomují ani představitelé církví, protože i oni nejraději argumentují pomocí čísel, ať už jde o počet věřících, o množství
peněz, které protečou charitou, o počet církevních škol. Taková argumentace je rozhodně možná, ale zároveň bychom si měli uvědomit,
že tím se působení církve ve společnosti nevyčerpává.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Církve působí na věřící, ale
i na nevěřící, a to ne vždy měřitelně.
Církve jsou garanty hodnot. Umožňují rozumět minulosti, rozumět jiným kulturám a do jisté míry i nevěřícím slouží jako morální vzory. Mým
oblíbeným příkladem je srovnání
církve a spolku zahrádkářů. Když
ukradnete varnou konvici ve spolku zahrádkářů, nikoho to nezajímá.
Když totéž uděláte v nějaké církevní
organizaci, je to dobrý titulek téměř
na první stranu novin a všichni si to
se zájmem přečtou. Co z toho vyplývá? Církve nejsou spolek zahrádkářů.
Nefungují pro společnost jako spolek
zahrádkářů, a to nejenom pro ty, kdo
jsou jejich členy, ale pro společnost
jako celek. Církve stále poskytují jakousi veřejnou službu, která
není měřitelná a projevuje se častěji
ve výjimečných situacích – když vám
umře babička, když je společenská
krize apod. Tuto službu čísly vyjádřit
nemůžeme.
znalosti o náboženství jsou mizivé,
se obtížně vysvětlují náboženské kategorie, protože k tomu prostě nemá
nutný pojmový aparát. Prvotní jsou
tedy zásadní problémy: jsou zde dvě
skupiny, které mají dosti odlišný
jazyk a obtížně nacházejí cestu už
jenom k tomu, aby spolu komunikovaly. A když už se komunikovat
začne, je tu otázka, zda se skutečně
na obou stranách hovoří o tomtéž
a je-li na obou stranách skutečná vůle
rozumět tomu druhému. Myslím si,
že v současné době jsou nedostatky
v komunikaci na obou stranách.
Vidíte v rámci poslední doby nějaké posuny v komunikaci církve se
společností?
Celkový trend si hodnotit netroufnu.
Samozřejmě, že se komunikace církve proměňuje. Ze strany společnosti
je o něco větší povědomí o tom, co
tvoří podstatu náboženství, než bylo
dřív. Říkám ale vědomě „o něco větší“,
protože to povědomí je stále špatné.
Je tedy pro sociologii nábožen- Církve poskytují veřejnou službu, která není měřiCírkve se vyvíjejí, takže si alespoň
ství přínosnější výzkum kvalitativní telná a projevuje se častěji ve výjimečných situacích.
někteří představitelé uvědomili, že
než kvantitativní?
musí přistoupit na způsob komuniJe zapotřebí obojího. Každý výzkum odpovídá na jiný typ otázek, kace většinové společnosti, pokud s ní chtějí vést skutečný dialog.
každý se zabývá jiným problémem. Když se ptáte na náboženskou Do roku 1989 jsme v tomto směru žili v ghettu. Velká část kněží,
příslušnost: o problémech sčítání lidu jsme se již bavili – ale i když která nespolupracovala s komunistickým režimem, zvolila jako sejdete do hlubších výzkumů, musíte nastavit určitou typologii, musíte bezáchovnou cestu poměrně konzervativní přístup k náboženství
předpokládat, že respondenti otázkám i odpovědím rozumějí stej- i ke světu, který byl komunikovatelný ještě s nejstarší generací sponým způsobem, jako tomu rozumíte vy, a vlastně jste velice omezen lečnosti, ale už ne s generacemi mladšími. Tak tomu bylo do roku
v tom, co můžete zjistit.
1989 a celé řadě církevních představitelů se naštěstí tento konzervatiKdyž se však s lidmi bavíte, po dvaceti minutách rozhovoru vismus podařilo opustit, takže jsou schopni komunikovat šíře. Nakoza předpokladu, že vám respondent nelže, zjistíte mnohem víc. lik je to efektivní, je věc druhá, nicméně ke změnám rozhodně došlo.
Po pěti hodinách pokud možno opakovaného rozhovoru zjistíte ještě
Musíme ovšem brát na vědomí, že pro většinu společnosti jsou
víc. Zjistíte to na velice malém vzorku lidí s řadou různých problé- stále působivé apriorní proticírkevní tendence: když se kněz natamů, ale budete už mít nějaký hlubší obrázek. Jako ideální se tedy huje po pytlíku s penězi, nemá to mnoho společného s realitou soujeví kombinace obou přístupů. A navíc bychom neměli zapomínat časnou ani historickou, ale i přesto je to stereotyp, který na většinu
ani na přístup historický. Stále se snažím zdůrazňovat, že současná společnosti funguje. A dokud tomu tak bude, komunikace mezi ní
náboženská situace společnosti není zdaleka ovlivněná pouze ko- a církvemi nemůže být na dobré úrovni.
munistickým režimem, ale i příčinami staršími. A pokud do svého
Měla by církev více pracovat na komunikaci se společností?
výzkumu nezahrnete také tuto dimenzi, budou vaše interpretace o to
chudší. To platí u jakéhokoli typu poznání a u sociologie náboženství Myslím si – což je můj osobní názor –, že katolická církev by se
obzvláště.
mohla snažit s tím něco udělat. Určitě by v tom ale neměla být sama.
Církev může zprostředkovávat takové typy religiozity, jaké sama
Na jedné straně máme porozumění společnosti církvím a ná- má. Jejím primárním úkolem je předávat víru, a ne vědění o náboženským společnostem, na straně druhé se nachází porozu- boženství, přesněji řečeno o náboženstvích v plurálu. To je úkolem
mění opačné, tedy porozumění církve současné společnosti. Co vzdělávacího systému a intelektuálů obecně. Zvyšování povědomí
si o tom vy jako sociolog náboženství myslíte?
o funkci náboženství ve společnosti samozřejmě nijak nesouvisí
Musíme odlišovat různé církve, jejichž způsob komunikace není s jejich vlastním náboženským přesvědčením, ale s tím, že v této
zdaleka shodný, měli bychom odlišovat i různé skupiny v rámci společnosti je míra povědomí o náboženství velice nízká, a v důsledpředevším větších církví, protože tam není jen jeden určitý typ ko- ku toho převládají ony negativní hodnotící stereotypy. Čtyřicet let
munikace.
se zde o náboženství neříkalo v rámci vzdělávacího systému vůbec
Církev římskokatolická jakožto církev u nás největší a nejvýraz- nic, případně pouze bludy, a tato situace se po revoluci v roce 1989
nější se samozřejmě snaží určitým způsobem se společností komu- příliš nezměnila. Podívejte se, jak se dnes vyučuje historie, zeměpis
nikovat. Řekněme si na rovinu, moc se to nedaří. Důvodů je více, či občanská nauka. Funkce církví a náboženství vůbec přece spadá
a to na obou stranách: Nelze komunikovat s někým, kdo se s vámi do obecného kulturního povědomí – a jaké má společnost povědomí
Lukáš Jirsa
nechce moc bavit. Na druhé straně ovšem platí, že společnosti, jejíž v této oblasti? Nulové či nule se limitně blížící.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
23
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Arcibiskup s ľudskou tvárou
Josef Beránek
„Církev vnímám jako prostor pro hledání pravdy,“ říká slovenský biskup
Róbert Bezák. Jeho mlčením obestavěné odvolání Vatikánem poukázalo
na mnohé roviny jeho vlastních slov...
Róbert Bezák: „Vyčítali mi, že jsem zcivilňoval evangelium,
že jsem rozšiřoval sakrální prostor na celý svět... Copak nebude
při posledním soudu podstatné, zda jsme někomu pomohli?
Tehdy – podle evangelia – nebude řeč o náboženských
úkonech...“
ný slovenských redemptoristů a předseda Konference vyšších řeholních představených vyjadřovat nechtěl. „Není v mých silách všechno
vysvětlovat. A nejsem ten, kdo prosazuje svou pravdu. Předal jsem
všechny podstatné doklady Vatikánu a byl bych rád, kdyby byly nezávisle prošetřené. To je také důvod, proč nechci novinářům předkládat nějaké vlastní dohady o důvodech odvolání,“ uvedl a dodal
optimisticky: „Věřím, že tak do tří let vyjde pravda najevo.“
Nepochopitelný vyhazov bere oblíbený slovenský biskup podle
svých slov „jako zvláštní pozvání, jako kříž, jemuž se nelze vyhnout...“ A vyhnout se nelze ani otázce, čeho jsme tu vlastně svědky.
 PRVNÍ ODVOLÁNÍ BISKUPA
V DĚJINÁCH SLOVENSKA
V
íce než měsíc po nečekaně rychlém odvolání se dnes už
bývalý trnavský arcibiskup Róbert Bezák opět objevil
v médiích. Videorozhovory uveřejnily na svých webech
časopis Týždeň a později Čas. Bezák působí trochu zaskočeně, nezastírá, že jím odvolání silně zamávalo, ale svou
sympatickou důvěru Božího dítěte neztratil. „Mnozí, kteří stáli při
mně, změnu ve vedení až příliš snadno vstřebali. Čekal jsem, že budou stát při mně blíž, ale brali to tak nějak profesionálně... Myslím, že
církev není organizace, která stojí na kolegialitě, přátelství, blízkosti...
Nenastoupil jsem na biskupský úřad, abych tak rychle skončil, ale
abych tam byl až do důchodového věku.“
Prozatím byl Bezák jmenován pomocným duchovním v Banskobystrické diecézi v Radvani, kde působil před vysvěcením na biskupa. Zároveň mu byl přiznán tzv. sabatický rok. O toto řešení požádal
viceprovinciál redemptoristů Václav Hypius. Původně se uvažovalo,
že Bezák bude muset opustit území Slovenska. „Mám rád teologii,
tak se trochu vrátím ke knihám. A také si dávám do pořádku zdraví.
Snad se dostane i na sport, hudbu, po několika letech mám víc času
na sebe.“ K opravdovým důvodům odvolání se dlouholetý představe-
24
U N I VE R S U M 3 / XXII
Podle vyjádření slovenské nunciatury byl Bezák odvolán z pastoračního vedení trnavské diecéze Svatým stolcem, když odmítl sám
odstoupit. Důvody odvolání měly vyplynout z apoštolské vizitace,
která proběhla na přelomu letošního ledna a února. Její závěry ovšem
Bezákovi nikdo neposkytl, a proto Bezák odmítl abdikaci a žádal
o setkání s hlavou kongregace pro biskupy. Namísto toho obdržel
rozhodnutí: „Vzhledem k tomu, že jste se odmítl vzdát předmětného
úřadu, vykonávám svoji povinnost a oznamuji Vám rozhodnutí Svatého stolce, který byl informován o vašem odmítnutí, a když Vaše Excelence trvá na svém rozhodnutí, jeho svatost vás zbavuje pastoračního řízení trnavské arcidiecéze,“ píše mu nuncius Mario Giordana.
Mlčenlivost církevních představených je v podobných případech
standardní. Odvolání ovšem většinou postihují křiklavé případy nepřijatelného jednání, které bývá obecně známo. V posledních letech
tak byli odvoláni biskupové, kteří zpronevěřili značnou část majetku
diecéze a podobně.
V případě Bezáka se o ničem podobném neví. O to víc je zarážející rychlost rozhodnutí a nedostatek písemné dokumentace. Róbert
Bezák totiž dodnes nedostal odvolání podepsané papežem. A není
to jediná podivná okolnost.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Štefan Hríb, šéfredaktor časopisu Týždeň: „Róbert Bezák má dar od Pána Boha zvěstovat evangelium tak, že mu rozumějí
i lidé, kteří jsou jinak vůči křesťanství uzavření. Myslel jsem si, že biskupy to těší. Že to chápete jako společný dar. Ale dnes
nevím. Těšilo Vás to vůbec? Byli jste rádi, když mluvil v Lampě na STV nebo na festivalu Pohoda o lásce a lidé tiše poslouchali?“
Pochybnosti slovenských katolíků shrmace. Sám vím, jak je nebezpečné, když se
R O B E R T M I N A Ř Í K , R E D A K TO R Č T
nul známý katolický disident František
jedná a posuzuje jen na základě předsudků
Mikloško: „Proč ještě před začátkem vizia naznačovaných indicií.“ tace biskup Baxant položil otázku mons.
Tondrovi, zda bude Slovensku vadit, když
bude Bezák odvolán?“ Podle Mikloška měl
 HLEDÁ SE DOSPĚLÁ
být Bezák odvolán během papežovy dovoPOSLUŠNOST
lené. Což se také stalo. Skutečnými důvoMožná právě uvážlivý tón pokorného
dy mohly být finanční operace jeho předa zároveň rozhodného Bezáka čelícího nechůdce arcibiskupa Sokola, v kterých Bezák
osobním vyjádřením nunciatury a mlčení
nechtěl pokračovat. S narážkou na Sokola
biskupské konference vyvolalo zájem médií
Mikloško dodává: „Ani ti, co vstoupili
a veřejnosti (určitou roli jistě sehráli bratři
do papežem zakázaného kolaborantského
Mikloškové a šéfredaktor Týždne a modesdružení Pacem in terris, nebyli takto odrátor Štefan Hríb). A svůj názor – namísto
voláni.“ Podle něj odvolání biskupa, který
evangelijním stylem oživil trnavskou diecézi, souvisí se vzájemnými biskupů jakožto morálních autorit – vyjádřili mnozí kněží i angažomocenskými boji ve vatikánských úřadech. Písemné zdroje jako dů- vaní laici. Za spolubratra se postavili i slovenští redemptoristé: „Nevody možného odvolání nabízejí pouze jedenáct otázek položených dokážeme si propojit obraz, který o něm máme, se zprávou o jeho
prefektem kongregace pro biskupy kardinálem Ouelletem. Otázky odvolání z trnavské diecéze. V duchu poslušnosti vůči Svatému otci
se týkají standardních témat sexuální etiky a ochrany života, ale také toto rozhodnutí přijímáme a doufáme, že důvody jeho překvapivéekonomického a personálního řízení diecéze a způsobu veřejného ho odvolání budou vysvětleny.“ A přidaly se i hlasy z Čech. Zprvu
vystupování arcibiskupa. Zde je patrné, že otázky musely vzniknout Václav Malý, jeho spolubesedující na rockovém festivalu Pohoda,
na Slovensku. Snad během vizitace, nebo šlo o stížnosti adresované a také Tomáš Halík. A ve prospěch Róberta Bezáka se ozvali i další:
přímo kongregaci. Teologové i církevní právníci se ale shodují, že P. Josef Hurt, P. Petr Nešpor, P. Václav Vacek, P. Pavel Kuneš a také
na jejich základě včetně odpovědí by těžko mohl být arcibiskup od- karmelitán Vojtěch Kodet. „Důvody odvolání oficiálně nejsou známy, pravděpodobně však souvisejí se způsobem reforem arcidiecéze,
volán. (Spíš se mnozí z nich pozastavili nad jejich úrovní.)
Další možný důvod nepřímo naznačuje vyjádření slovenské bis- včetně snahy o nastolení finanční transparentnosti. Právě toto vzbukupské konference. Bezákův zástupce okamžitě zastavil připravova- zuje podezření, že musel být odvolán dříve, než některé věci mohné svěcení osob s pravděpodobnou homosexuální orientací. Mělo ly vyjít na světlo – a to s nařízením mlčenlivosti (vlastně zákazem
jít o jednotlivce, jimž nebylo umožněno vysvěcení na kněze v jiné možnosti se jakkoli hájit). Všechny tyto skutečnosti mi připomínají
slovenské diecézi. Ani samo tiskové prohlášení však Bezákovu ak- praktiky doby nedávné, kdy jsme společně čelili totalitnímu režimu,
tivitu paušálně neodmítá. „Sám jsem v první řadě přijatý Bohem. a nepřipomínají mi ani vzdáleně nic z ducha evangelia a jednání apoNechtěl bych nikoho dopředu soudit,“ uvedl k tomu Róbert Bezák. štolů Kristových. Kdosi mi v této souvislosti připomněl známý výrok
„S lidmi, které mi vyčítají, jsem neměl žádnou negativní zkušenost, Martina L. Kinga, který řekl: ,Naše generace bude muset jednoho
kterou bych musel řešit. Ani jsem neměl relevantní negativní infor- dne litovat nejen zlých slov a skutků špatných lidí, ale také strašlivého
Ani mne to odvolání
vlastně nepřekvapilo.
Byl bych spíš překvapený,
kdyby náboženská
komunita někoho
takového uvnitř
respektovala, přijala...
U NIV ER S UM 3 /XXI I

25
ČLOVĚK A SPOLEČNOST

TO M Á Š
mlčení dobrých.‘ Proto bych rád povzbudil všechny lidi dobré vůle, abychom se společně ptali po pravdě
a spravedlnosti v této kauze, a tak podpořili arcibiskupa odvolaného podivným způsobem. Zdá se mi, že mlčení
v těchto souvislostech, a to i schované
za poslušnost Svatému otci, by bylo jen
zbabělostí a spoluúčastí na páchaném
bezpráví,“ podtrhl P. Kodet v závěru
prohlášení uveřejněného na jeho webových stránkách.
Tato – v církevním prostředí odvážná – vyjádření značně oslabila přirozené polarizační tendence, která podobná
vatikánská rozhodnutí vyvolávají. Autoři podpořili žádosti o zveřejnění důvodů, na nichž se odvolání zakládá, a vedle tradiční poslušnosti vyzdvihli i spoluodpovědnost za církev. Porozumět důvodům
odvolání znamená porozumět tomu, co je v daném společenství
považováno za dobré, a co za špatné. „Kdo vyžaduje důvěru pod
pouhou poslušností, ztrácí hodnověrnost,“ zamýšlí se Václav Vacek.
„Žádná instituce, ani církevní, nemá právo na bezpodmínečnou důvěru. Kdo vyzývá k nekritické poslušnosti, mrzačí svědomí druhého
(třeba vlastního dítěte) a může přispívat k násilí.“
V tomto směru si zaslouží pozornost webové stránky http://
www.robertbezak.eu, které mapují různá svědectví životního úsilí
Róberta Bezáka. A také facebookový profil http://www.facebook.
com/events/402258183144778/. Jak už to bývá, ne všichni věřící jsou
jeho obdivovatelé.
HALÍK
vlastní identitu pramenící z víry, pak
neobstojí, ale naopak budou ochotni
přijímat a podporovat jakékoli nepravosti. Příkladem toho je v současnosti Memorandum teologů v Německu
a Výzva k neposlušnosti v Rakousku,
což jsou velice smutné jevy.“ Kritických
ohlasů se pochopitelně dočkali i ti,
kdo se Bezáka zastali. „Jedním ze slovenských biskupů jsem byl požádán,“
napsal na svých stránkách Vojtěch Kodet, „abych své stanovisko stáhl, protože údajně burcuji věřící k rebelii proti
Benediktu XVI. a k odporu proti církvi. Působím prý v církvi na Slovensku
svou kritikou rozkol, přičemž bych měl hlavně poslouchat autoritu
a modlit se.“ S tímto postojem se ale Kodet odmítl smířit: „Pokud
jde o to, zastat se někoho, čteme v Písmu sv.: ‚Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených... zastaň se utištěného‘ (Př 31,8).
Dokonce i v případě, že nejedná správně představený církve, je nejen
možné, ale i nutné na to upozornit.“
Ten dotazník ukazuje,
že církevní vedení zaspalo.
Představení podcenili fakt,
že s postupující demokratizací
ve společnosti hraje čím dál
větší – a dnes už převažující –
roli neformální autorita.
 JDE K JÁDRU VĚCI?
Rozhodně se mi zdá, píše například redaktorka Monitoru Michaela
Freiová, že není správné označovat otázky kardinála Ouelleta za malichernosti nebo hlouposti. „Katolíci věrní Římu by se nad nimi
měli poctivě zamyslet.“ Róbert Bezák podle ní klouzal po povrchu,
nabízel „dětskou stravu“.
Výstižně to ve svém dopise vyjádřil jeden ze slovenských kněží
Štefan Mordel:
„Na jedné straně může být velice sympatické, když populární arcibiskup zviditelňuje církev a přitahuje masy, ale právě tam na něho
může čekat nebezpečí, že se dopustí přešlapu a kvůli falešným
ohledům neřekne pravdu celou, anebo ji dokonce neřekne vůbec.
Myslím, že pan arcibiskup v tomto ohledu nebyl úplně obezřetný.“
P. Mordel jako příklad uvádí besedu s Bezákem a Malým na největším slovenském rockovém festivalu Pohoda. „Hovořil jste o zduchovňování, o ,anonymních křesťanech‘, že i ti, kteří se nemodlí,
nepoklekají, mohou být duchovní lidé. Že i když se neumějí modlit
Otčenáš, neznamená to, že žijí jen živočišně... Dokonce jste řekl, že
to už není jen prostor kostela, ale je to celý prostor našeho života,
který je také náboženským prostorem. Ba co víc, tvrdil jste, že Kristovo poselství není na prvním místě liturgické, nejde primárně o to,
abychom se uměli přežehnat, kleknout si, aby byl pěkně oblečený
farář a okolo něj ministranti. Pro mě je to zarážející a nepochopitelné. Přece si nemůžeme v takových debatách vybírat z evangelia jen
to, co nám právě vyhovuje!“ Právě biskupové, soudí Mordel, musí
stát pevně na svých stanoviscích a nebojácně se stavět proti bludům
dneška, o nichž hovoří papež a které hrozí rozvrátit a pohltit církev.
„Diktatura relativismu, nekřesťanského individualismu, ale i subjektivismu a indiferentismu, v náboženské oblasti pak synkretismu
jsou pro katolické křesťany vážným ohrožením. Pokud si neuchovají
26
U N I VE R S U M 3 / XXII
 VATIKÁNSKÝ EMISAR NA SLOVENSKU
Koncem srpna Slovensko navštívil prefekt tribunálu Apoštolské signatury Raymond Leo Burke. Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury
je vlivný vatikánský úřad, do jehož kompetence patří mj. dozor nad
výkonem spravedlnosti v cirkvi. Hlavním cílem jeho návštěvy má
být vystoupení na konferenci o církevním právu na Spišské kapitule.
Na programu měl ale též setkání s biskupy a jistě přišla řeč na Róberta Bezáka.
Těžko říct, nakolik tato krátká návštěva vlivného muže přispěje k vyjasnění situace. Podobně by bylo zjednodušující říci, že se
zastáncům starých pořádků hodilo, že Bezák je příliš progresivní. Podle všeho tento mnohaletý představený kongregace a také
předseda Konference vyšších řeholních představených, který vyučoval na univerzitě morální teologii, nijak nevybočuje z hlavního
proudu katolické teologie. To, čím se snad liší, je snaha vnímat vyřčené i nevyřčené otázky okolí a taktéž snaha na ně adekvátně reagovat.
A na rozdíl od jiných reprezentantů církve je odvolanému biskupovi
vlastní také břitká výmluvnost.
Otázkou, která stojí na pozadí Bezákova odvolání, tedy nejsou
jeho názory a postoje ve věcech víry a mravů, ale způsob vybírání
a jmenování biskupů. „Říkal jsem nunciovi: před třemi roky jste mi
přece sdělili, že jste mne důkladně prozkoumali a teď mne odvoláváte! Najednou je všechno jinak? Co se v mém životě stalo, že to, co
platilo před třemi roky, dnes již neplatí?“ vzpomíná Bezák. Nunciovy odpovědi se nedočkal. Nezměnil-li se arcibiskup, co se změnilo?
Ti, kdo ho vybírali, neodhadli dobře rozpoložení diecéze, které měl
sloužit, a tedy nemohl být doopravdy autoritou, pastýřem všech?
Nebo ho snad, jak se stává v politice, opustili vlivní přátelé? Nebo
jeho jmenování i odvolání bylo ovlivněno řadou náhod a rozdrobenou odpovědností, jak tomu bývá u velkých organizací?
Je spíš méně pravděpodobné, že by se v příštích měsících „Bezákova kauza“ vyjasnila. A i kdyby se ukázalo, že byl „odejit“ neprávem,
těžko se vrátí k započatému dílu v trnavské diecézi. Už proto by mělo
být společným zájmem těch, kteří litují jeho odchodu, i těch, kteří se
obávají německého či rakouského scénáře, aby se napříště biskupové
jmenovali a odvolávali transparentním způsobem. Alespoň tímto
způsobem by se mohl uplatnit názor Josefa Zvěřiny, že to, co se týká
všech, má být také se všemi projednáno.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Naše společná budoucnost v Evropě
Josef Beránek
Chceme vytvářet společnou Evropu, ale to neznamená, že souhlasíme se vším,
co dnes Evropská unie přináší. Tak by se dala shrnout atmosféra na výroční
konferenci Ackermann-Gemeinde v Budyšíně.
D
ůležitou zprávou je, že v minulosti byly horší časy.
Zažili jsme krize daleko větší. A ještě důležitější je,
že z mnoha krizí, válek a pohrom se našim předkům
podařilo vždycky dostat. Jsme velmi šťastní dědici.
Zdědili jsme něco překrásného, nádherného.“ Těmito
slovy nasměroval filozof Jan Sokol pozornost účastníků konference
nazvané Evropa: Naše odpovědnost. „Evropan je ten, který přijímá
toto dědictví s údivem, obdivem, ale také s výčitkami. Kdo cítí odpovědnost za to, co jsme zdědili.“
A tento úběžník rozvinul i Jaromír Talíř, když si položil řečnickou
otázku: „Není vůbec jednoduché stanovit příčiny zejména ekonomických, ale i dalších současných potíží. Ano, dá se říci, že za část
může americká krize finančního sektoru, ale je to jenom tento důvod? Není to také tím, že řada členských států Evropské unie hodlá
řešit své problémy na úkor druhých?“ „
 SETKÁNÍ NA POMEZÍ
Na čtyři sta Němců, často původem českých Němců ze Sudet, Čechů,
Slováků a Poláků se na přelomu prázdnin sešlo v Budyšíně, poblíž
česko-německo-polských hranic. Diskutovali o tématu víc než aktuálním: Evropská krize a východiska z ní. Co znamená solidarita
v dnešní dluhové krizi? Jaký je vztah mezi solidaritou a odpovědností jednotlivých států? Má Evropa nějaké společné evropské hodnoty? Jak mohou občané kontinentu spolurozhodovat o budoucnosti
Unie? Tyto a další neméně závažné otázky si kladli účastníci spolu
s pozvanými debatéry, mezi kterými byl filozof Jan Sokol, státní
tajemník pro evropské záležitosti Vojtěch Belling, saský státní tajemník Johannes Beermann, bývalý český premiér a eurokomisař
Vladimír Špidla, europoslanec Martin Kastler, politik Jaromír Talíř a další. Předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde J. Talíř hned
v úvodu konference poznamenal, že solidarita nemůže být pláštíkem
pro bezostyšný život jedněch na úkor druhých (v narážce na Řecko).
Od běžných diskusí se debatování v Budyšíně v řadě rysů lišilo.
Předně většina řečníků i posluchačů fandila postupné integraci Evropy, přestože si uvědomovali, že integrace není možná bez solidarity
a ta znamená ochotu finančně podporovat chudší regiony. Přirozeně tak debata směřovala nejen k aktuálním finančním otázkám, ale
i k jejich úběžníku – k evropským vizím a souvisejícím hodnotám.
Zároveň navzdory velkému počtu účastníků v sále vládla otevřenost a důvěra, politikové se cítili mezi svými a ostatní diskutující
vnímali zaujetí posluchačů.
Důležitá byla i možnost bezprostředně předávat řečníkům dotazy
z pléna a vhodný doprovodný program. Účastníci mohli navštívit
česko-německé poutní místo, sociální pastorační projekt mezi Romy
ve Šluknově či mezi neonacisty v Pirně, smutně proslulé prvními
pokusy nacistů s vyhlazováním duševně nemocných Židů a zajatců
v plynových komorách. Mohli se zaposlouchat do životních příběhů pamětníků válečných i poválečných událostí. Mohli zhlédnout
výstavu fotografií lidí angažujících se v rozvíjení dobrých česko-německých vztahů.
U NIV ER S UM 3 /XXI I

27
ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Přirozenou součástí konferencí jsou i ranní bohoslužby, během
nichž se kolem oltáře sešly dvě desítky kněží a stovky účastníků.
„Bože dej, abychom si uvědomili, že budoucnost naše a naší Evropy
je v našich rukou,“ zaznělo mj. v přímluvách.
 EVROPSKÉ DĚDICTVÍ
„To, co naši předkové objevili a co nám zanechali,“ vyzdvihl Jan Sokol, „je speciální způsob a technika organizace společenského života:
aby to na jedné straně fungovalo a aby na druhé straně lidé žili ve svobodě a míru. Jde tu o mezilidské chování. Je to jedinečný způsob evropské výchovy. Celá správa, řízení naší společnosti, včetně finanční
soustavy a daňové správy, to jsou všechno velmi důležité a velké objevy, které jsme převzali jako samozřejmost, aniž bychom si lámali hlavu tím, jak je budeme dále rozvíjet. A nejen to, důležitá je i zkušenost
s hledáním rovnováhy mezi tím, co je centrální, a tím, co je svobodné
a rovnoprávné. Na mnoha konferencích jsem viděl, že spousta lidí
má obrovský zájem o evropský model. V Latinské Americe i v Asii
se lidé zajímali o to, jak vytvořit větší politický celek takovým způsobem, aby nedošlo k uniformizaci jednotlivých částí, aby se zachovala charakteristika jednotlivých částí.“ Máme v rukou neuvěřitelné
dědictví, zdůraznil Sokol, kterému připadá směšné, že to všechno
zpochybňujeme kvůli ekonomickým a bankovním problémům.
Podobně jako Jan Sokol i Vladimír Špidla, druhý hlavní řečník,
chápe integraci jako přirozené směřování. „Středoevropská kultura
se vyvíjela pospolu víc než tisíc let. Jsa původním povoláním archeolog, vím, jak se během těch let jednotlivé skupiny promísily.
Je zřejmé, že celá koncepce samostatných národů je velmi pozdní,
vrchní slupka.“ Podle Špidly není ekonomická integrace myslitelná
bez integrace politické. „A ta není možná bez univerzalistického pojetí vycházejícího z křesťanství,“ konstatuje bývalý evropský komisař
pro sociální otázky.
Vladimír Špidla jako jednu z klíčových evropských hodnot vyzdvihl solidaritu jakožto politický koncept. A svůj postoj doplnil
zážitky z Číny, kde jeho tým pomáhal zavádět koncepci důchodového systému. (Evropský přístup se Číňanům jevil vhodnější než
např. americký.)
Zároveň tento bývalý vrcholný bruselský úředník hájil centrální administrativu. Ve srovnání s českou je podle něj efektivnější,
schopná formulovat, realizovat a vyhodnocovat konkrétní politiky.
Na hlavy nerozhodných a neakceschopných politiků na národní
úrovni pak podle něj padá vina za „společnost úzkosti“, jakou se
Evropa stává. Nemusíme se dnes obávat války, hladu ani moru, ale
přesto máme obavy z budoucnosti. Evropě chybí vize a na její místo
se prosadily tisíce změn. „Namísto prosazování koncepce slunce svítí
pro všechny se snažíme každý sám uhájit své místo na slunci.“ Už
proto není formulování společné evropské vize triviální. A klíčovou
otázkou je, jak skloubit legitimitu a efektivitu Unie.
 EVROPSKÉ VIZE
Jan Sokol ve svém příspěvku poukázal na past blahobytu a prosperity.
„Myslíme si, že máme právo, aby se žilo stále lépe a lépe, aby se vyrábělo více a více. Jsme do určité míry rozmazlení. A politikové slibují,
že hospodářství bude růst a růst. A přece každý rozumný člověk ví, že
v tomto světě nemůže něco pořád růst. Dochází k soutěživosti, která
nevede nikam, a tlačí nás to dělat věci, které nemají žádný smysl.“
Hospodářská krize vlastně napomohla otevření debaty o záležitostech, které byly jakoby natolik zřejmé, že o nich nebylo třeba vést
diskusi. Krize v očích mnohých zpochybnila nejen integraci na základě univerzalistických hodnot, ale i mnohé principy volného trhu,
zastupitelské demokracie atd.
„Svobodu i kulturu můžeme ztratit a nepomůžeme věci, když budeme jenom kritizovat,“ řekl Jan Sokol. Evropu chápe jako kulturní
statek, o který je nutné se starat. Šéf nadace BMW Markus Hipp připomněl, že v Řecku je minimum občanských sdružení a vůbec občanských aktivit. Bohatí nejsou zvyklí na podobné činnosti přispívat.
„Jak může taková společnost fungovat?“ ptal se Hipp. „Skutečné jsou
jen ty hodnoty, pro které jsme ochotni něco obětovat.“ A to se odrazí
dříve či později v podobě politiky: „Bez odvahy je politika nemorální.“
Dnes je zřejmé, zopakoval saský státní sekretář Johannes Beermann, že měnová unie bez té hospodářské není mezi tak heterogenními partnery, jako jsou např. členové eurozóny, dlouhodobě udržitelná.
Jak lze v takové situaci skloubit legitimitu a efektivitu? Johannes
Beermann ve své řeči věnované vizi Evropy uvedl: „Myslím, že cesta
evropské integrace bude pokračovat. Nevidím rozumnou alternativu
k ještě silnější integraci v rámci Evropy. Řešením nemůže být krok
zpět, a to ani v případě společné měny, ale naopak ,více Evropy’. Německý Ústavní soud ostatně připustil ústavnost tohoto postupu, který
umožňuje členství Německa ve ,Spojených státech Evropy‘. Z pohledu práva se tedy vize evropského federálního státu jeví jako reálná.“
„Nicméně si nemyslím, že všechny současné členské státy takový
krok chtějí a mohou provést současně. Představme si například Velkou Británii jako člena federace států! V roce 1946 Winston Churchill ve svém slavném projevu k akademické mládeži v Curychu volal
na jedné straně po Spojených státech Evropy, na druhé straně ale
předpokládal, že Spojené království bude jen přítelem a zastáncem
této nové Evropy. Podobně mnozí ve střední a východní Evropě mají
strach ze ztráty nově nalezené svobody po pádu komunismu v nitru
silného evropského společenství.“
Vize politického sjednocení je podle Beermanna prakticky možná, ale jen v případě, že většina obyvatel bude souhlasit. „V současné
době většina Němců představu evropského federálního státu odmítá.“ Otázkou je, jaké mají k tomuto postoji lidé v Německu i v jiných
evropských zemích důvody. „I když jsme se dostali tak daleko, je
stále ještě mnoho témat, o nichž je třeba vést debatu,“ uzavřel saský
státní tajemník. „Evropský projekt je natolik vážná věc,“ podotkl pak
Jan Sokol, „že jej nemůžeme ponechat jen v rukou politiků.“
Stavět mosty, překonávat hranice, předsudky, nedorozumění, to je smyslem Ackermann- Gemeinde, přičemž začít je potřeba
kritickým pohledem na vlastní minulost a sebe sama. To je základ, na kterém lze vybudovat společnou budoucnost.
28
U N I VE R S U M 3 / XXII
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Evropskému
parlamentu chybí
zákonodárná iniciativa
S europoslancem Martinem Kastlerem
o krizi důvěry a legitimity evropských institucí
Jak reaguje Evropský parlament
na hospodářskou krizi a především
na krizi eurozóny?
To je složitá otázka, samozřejmě sledujeme celkové dění, Evropský parlament je
skutečný parlament a tak trochu soupeří
s parlamenty členských zemí. Je politováníhodné, že nejsme v co největší míře vtaženi
do diskusí na úrovni členských zemí. Ty
nejdůležitější záležitosti se řeší na mezivládní úrovni, v Evropské radě a na Komisi
a my se o nich dozvídáme tak trochu oklikou. Věřím, že se nám do budoucna podaří
vytvořit pružnější prostředí, v němž bude
parlament přirozeně a účelně zapojen.
Řešila se například v Evropském
parlamentu otázka, kde je hranice mezistátní solidarity v unii a kde už je pole
pro individuální odpovědnost jednotlivých států?
Myslím, že současná úroveň solidarity, a to
nejen v ekonomické oblasti, je vysoká. A je
třeba říci, že solidarita může být prospěšná
pouze v případě, že bude zahrnovat subjekty, které lze charakterizovat určitou solidností a respektem k uzavřeným dohodám.
Věřím, že i do budoucna budeme schopni
hledat řešení a uzavírat smlouvy, které budou zahrnovat solidární aspekt a zároveň
budou nejen podepsány, ale i dodržovány.
Rozumím-li dobře, směřujete tou otázkou k Řecku. Bohužel se čím dál víc ukazuje, že Řecko bude chtít víc času na dosažení
přislíbených úspor a strukturálních změn.
A zároveň zatím nejsou vidět téměř žádné
kroky, potřebné důsledné změny v přístupu
ze strany státních úřadů, které bojují nedostatečně proti zadlužování, proti svému
vlastnímu zadlužování. A důsledkem je obrovsky poničená důvěryhodnost země.
Stále tedy považujete solidaritu za jednu z fundamentálních společných
evropských hodnot?
Martin Kastler (*1974) vystudoval
historii a politologii, je členem
německé CSU, za kterou byl zvolen
poslancem Evropského parlamentu.
Věnuje se sociálním otázkám,
konkrétně bioetice, biodiverzitě,
rozvoji venkova. Je aktivně činný
v několika katolických spolcích.
Samozřejmě, solidarita je jedním z pilířů
Evropy vedle svobody, demokratického
uspořádání, jednotného volného trhu a sociálního rámce.
Největším problémem dneška je chybějící důvěra ke společné měně a co hůř:
chybějící důvěra ve společné evropské
instituce. To je problém, který nám musí
otevřít oči, abychom se vydali správným
směrem. Je třeba přemýšlet o lepším fungování evropských institucí a možná musíme
přemýšlet o zcela jiných... určitě je třeba
revidovat kooperaci Komise a parlamentu.
Možná je hlavní otázkou právě důvěra
a legitimita evropských institucí...
Ano, to je naprosto principiální věc, tu musíme mít všichni na zřeteli.
Co by tedy mělo být nejbližším
krokem k posílení legitimity evropských
institucí?
V dnešní situaci na tuto otázku neznám
jednoduchou odpověď. Máme nějaké představy, jak řešit finanční situaci a stabilizovat
eurozónu. Dále musíme upravit unijní
smlouvy tak, aby bylo možné dočasně euroklub opustit a dát si do pořádku domácí
finance, restartovat vlastní ekonomiku.
Všechny problémy nelze vyřešit měsíčním
či čtvrtletním posíláním dalších a dalších
půjček. Potřebné změny může prosadit jen
domácí vláda a nejsem si jist, zda je v dost
silné pozici, když je pod tlakem evropských
závazků a očekávání vlastních obyvatel.
Jakou roli může sehrát Evropský
parlament?
Domnívám se, že je třeba diskutovat o části
Lisabonské smlouvy, kde je řečeno, že zákonodárnou iniciativu má Komise. Přitom
zákonodárná iniciativa je od nepaměti
rolí přímo volených parlamentů. Současný
stav, kdy schvalujeme evropský rozpočet či
předložené návrhy zákonů, vnímám jako
přechodný. Myslím, že toto je jeden z bodů,
proč se Evropané ztrácejí v rolích evropských institucí, a pak jim pochopitelně
nedůvěřují a je nasnadě otázka legitimity
těchto institucí i dalšího integračního procesu. Přitom není nic jednoduššího než
připodobnit roli evropského parlamentu
parlamentům národním – svěřit přímo voleným zástupcům zákonodárnou iniciativu,
kontrolu společného rozpočtu a transparentní vliv na složení Komise. To je otázka
prohloubení legitimity.
Fakt je ten, že role parlamentu se vyvíjí
už nějakých třicet let, europoslancům se
už leccos podařilo prosadit, teď je vhodná
chvíle zaměřit se na to, o čem jsme právě
hovořili.
Jak si představujete Evropskou unii
za deset dvacet let?
Představuji si Evropu s novými institucemi,
kterou vytváříme pro naše děti. Je potřeba
ještě mnoho udělat pro posílení důvěry a legitimity. A byla by zajímavá otázka, které země
budou součástí této nové Evropské unie...
Můžete být konkrétnější? Třeba ohledně toho, kde asi bude hranice té Evropy?
Unie může být podobná rozsahem té
dnešní, nebo může být odlišná. Také je
možné, že bude část unifikovanější a část
bude volněji přidružená... Já budu usilovat
o to, aby to byla Evropa svobodná, stabilní,
ekonomicky samostatná... Jaká bude nová
podoba samotných institucí, ukáže čas.
Josef Beránek
U NIV ER S UM 3 /XXI I
29
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Jsme unavení Evropou?
Hans-Gert Pöttering
V roce 2014 budeme po osmé přímou volbou rozhodovat
o složení Evropského parlamentu. Jaká je to vlastně instituce?
V
žádné jiné části světa neexistuje podobný, přímou volbou
sestavený nadnárodní parlament s kompetencemi podobajícími se těm, které definuje od roku 2009 Lisabonská
smlouva odsouhlasená jedinečným společenstvím národních států Evropské unie. Jeho kompetence se týkají
takřka všech relevantních politických oblastí. Provázel jsem a osobně
spoluvytvářel Evropský parlament od jeho ustavení přímou volbou
v roce 1979. Při pohledu na více než třicet let jeho existence se člověka může zmocnit závrať z rychlosti, jakou tato instituce urovnávala
Evropské unii její další cestu. Nikdo z nás si nedovedl v době jeho
ustavení představit, že by mohl v průběhu pouhé jedné generace
dosáhnout významu, jaký dnes má.
 OD EHS K EU
V průběhu posledních třiceti let prošla evropská integrace významným vývojem: Přímá volba poslanců Evropského parlamentu navázala na projekt společného trhu; Evropě se tak podařilo vyhnout
depresi, jež následovala po hospodářské krizi, a překonat všeobecně
rozšířené nářky nad „eurosklerózou“, která jako by zpochybňovala
sbližování evropských národů. Francouzsko-německý tandem, který
zosobňovali německý kancléř Helmut Kohl a francouzský prezident
François Mitterrand v období důrazného předsednictví Evropské
komise (Jacques Delors), vsadil na hospodářské společenství členů EU, jehož vyvrcholením bylo zavedení společné evropské měny.
Maastrichtská smlouva (podepsaná v roce 1991 a právně platná
od roku 1993) pro ni vytvořila příslušný právní rámec. Tím byla
otevřena cesta k posilování politické unie, třebaže ještě nedostatečně urovnaná v důsledku nových, nečekaných problémů, způsobených rozpadem Jugoslávie a válkou mezi následnickými státními
útvary. Maastrichtská smlouva vedla i ke změně názvu evropského projektu: z Evropského hospodářského společenství se stala
Evropská unie.
Ta se zároveň připravovala na své doposud největší rozšíření. Zatím co se bývalá NDR stala sjednocením Německa členem EU ihned,
museli ostatní kandidáti na svůj úplný „návrat do Evropy“ čekat více
než deset let – tak se tehdy v západní Evropě chápala jejich snaha
překonat následky nedávné komunistické minulosti. V letech 2004
až 2007 bylo dosaženo „zázraku“ pokojného sjednocení Evropy: Deset někdejších komunistických zemí se spolu s Maltou a Kyprem připojilo k Evropské unii. Tato bezprecedentní změna, spojená v nově
přijatých zemích s hlubokými reformami, si vyžádala vypracování
nového ústavního základu pro další kroky směrem k politickému
30
U N I VE R S U M 3 / XXII
projektu EU. První návrh z roku 2005 bohužel odmítli Francouzi
a Holanďané, ale v roce 2009 byla taková dohoda uzavřena (Lisabonská smlouva); představovala v podstatě přijetí těchto ústavních
změn a od té doby stojí politický projekt EU na pevném základě,
s prohloubenými demokratickými nástroji, větší transparentností
a posílenou účinností.
Ve veřejném mínění významné části evropské společnosti nicméně převládají negativní pocity. O Evropském parlamentu se
ve srovnání s národními parlamenty mluví málo; veřejná debata se
vede hlavně o národních exekutivách a případné břemeno plynoucí z těchto debat bývá přenášeno na evropskou úroveň: Takzvané
EU-summity budí větší mediální pozornost než debaty v Evropském parlamentu, a to i v případě jeho důležitých debat týkajících se evropského zákonodárství, v poslední době např. regulace
finančního trhu.
 POLITIKA NÁRODNÍCH STÁTŮ,
POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
Evropská integrace prochází často kritickými momenty: Mnozí
pociťují její vývoj jako příliš rychlý, i když naproti tomu jeho aktérům připadal a nadále připadá spíše vleklý, s namáhavým hledáním
shody, potřebné k vlastnímu rozhodování. Nejpozději od zavedení
společné měny ale EU vstoupila do každodenního života občanů
Unie; tím se do evropské debaty ovšem snáze vkrádají emoce, které
mohou podrývat stabilitu eura. Národní média vytvářejí často dojem, že doposud stále ještě vlády jednotlivých států zařizují svým
občanům pozitivní věci a složité bruselské struktury že tu jsou hlavně
pro řadu nadbytečností, ohrožujících a omezujících národní suverenitu. Ve skutečnosti jednají národní a evropské instituce vždy ruku
v ruce a celá tato konstrukce je trvalým oboustranným „má dáti“
a „má dostat“. Populistické zpravodajství líčí Evropskou unii jako
cosi nestabilního, nevypočitatelného či dokonce nezákonného. Je nepopiratelné, že posilování evropského integračního mechanismu je
doprovázeno jistým omezením národní suverenity a samostatného
rozhodování. Nepřekvapuje, že se v posledních letech spolu s rostoucím vlivem EU na společenský život ve všech členských státech
začaly ozývat kritické hlasy, často zřetelně populistické, ne-li přímo
nacionalistické. Dnes v Evropském parlamentu zasedají i poslanci,
kteří by celou EU nejraději zlikvidovali.
Zmíněný vzájemný vztah mezi národní a evropskou politikou
je občas opravdu nedosti průhledný a bude tomu nevyhnutelně
i v budoucnosti podobně. Tím je ale důležitější trvale vysvětlovat
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Žádný odpovědně prováděný průzkum veřejného mínění by neměl opomenout, do jaké míry je život občanů EU dnes
každodenní záležitostí, kterou by v praktickém životě už nikdo nechtěl postrádat.
a probírat to, oč se v tomto charakteristickém evropském procesu
jedná. Skeptikové komentují stále stejnou, již obehranou písničkou,
kterou je klesající účast voličů na volbách do Evropského parlamentu. Tvrdí, že není jasné, v čem spočívá jeho význam, a dokonce že
celá EU je neužitečná. Podle jejich názoru to je důvod, proč se lidé
nezajímají o další průběh evropské integrace. S tímto názorem velmi
rozhodně nesouhlasím. Připomínám znovu hlavní myšlenku snah
o sjednocování Evropy: jde o akt solidarity mezi státy a národy, které
se dobrovolně připojily k tomuto největšímu mírotvornému projektu
evropských dějin. EU se zavazuje podporovat a chránit důstojnost
každého v EU žijícího člověka a všude ve světě, kde se k tomu naskytne příležitost, přispívat k vytváření lepších vzájemných vztahů.
 NEMANIPULUJÍ POLITIKOVÉ VŮLÍ LIDU?
Ke stále se opakujícím výtkám na adresu EU patří tvrzení, že procedury, projednávaná témata a vztahy uvnitř EU jsou nedemokratické,
protože neexistuje žádný „evropský národ“, a že bez tohoto národa
není na evropské úrovni žádná demokracie vůbec možná. Tento provokující závěr se vydává za nezvratitelný a logicky ústící do konstatování, že pokračování evropské integrace je politickou manipulací.
Aktérům integrace se klade za vinu záměrné vytváření subversivních
byrokratických struktur, vedoucích k likvidaci národní suverenity
a demokratických svobod.
Tato argumentace zcela pomíjí skutečnost, že žijeme v době zásadně nových reálií, vůči kterým naše dosavadní, tradiční instituce
mnohdy už nedovedou reagovat přiměřeným způsobem. Feudální
stát byl nahrazen státem moderním s jeho úplnou svrchovaností
nad daným územím. Ten postupně vytvořil právní systém s jeho
demokratickou strukturou, v průběhu industrializace se pak dále
upevňovala jeho kompetence a výkonná moc. V období globalizace se ale vývoj zvrátil: Globalizace znamená překonání někdejších
technologických postupů dnešními, takřka okamžitými způsoby komunikace (včetně obrovských finančních transakcí), výrazně oslabujícími schopnost místních politických institucí reagovat přiměřeně
(rychle) na události a trendy. Suverénní stát „děraví“ také na jiných
„místech“ – nedovede na svém území např. zabránit vlivu klimatických katastrof nebo mohutných migračních vln.
Znechucení politikou je nejen – ale zároveň také – důsledkem tohoto vývoje, ve kterém se sice národní stát nerozplývá do nicoty, roste ale nejistota týkající se jeho akceschopnosti ve zmíněných nových
souvislostech. Donedávna běžné hledání občanského souhlasu při
řešení společenských problémů v duchu demokracie a sociální spravedlnosti viditelně ztrácí půdu pod nohama. Potřebné, šíře pojaté,
globalizaci přiměřené struktury zatím ale existují jen ve stavu zrodu.
 PŘEDJÍMAVÁ GLOBALIZACE JEDNOHO
SVĚTOVÉHO NÁBOŽENSTVÍ
Evropská unie je jedním z příspěvků k hledání odpovědí na zmíněný vývoj, a to v návaznosti na jedno světové náboženství. EU už
dosti dávno přešla od projektu k jeho realizaci a je stabilní politickou skutečností. Nepotřebuje si už razit cestu neustálým pobízením
k „evropskému nadšení“, na druhé straně ale ani neztroskotá pod
U NIV ER S UM 3 /XXI I

31
ČLOVĚK A SPOLEČNOST

vlivem nějaké „evropské únavy“. Je každodenní realitou s jejími
radostmi i strastmi a svými kompetencemi, postupy a institucemi
navazuje na předjímavou globalizaci zmíněného náboženství. Dosažený stav není dokonalý ani prostý
HANS-GERT
rozporů a musí být na základě nově
získaných zkušeností průběžně korigován, promýšlen a veden podobně,
jak jsme to v nedávném krizovém
období zažili při utváření společného
evropského postupu v hospodářských
záležitostech. Stabilita EU souvisí přímo s její demokratickou legitimitou.
Občanům Unie se zřejmě nebude líbit
každé politické rozhodnutí učiněné jak
na evropské, tak i na národní úrovni
jednotlivých států, ani nebudou spontánně souhlasit s partikulárními preferencemi všech 27 členských zemí.
Ale stylizování každého jednotlivého
opatření do existenční ústavní otázky by se míjelo se smyslem a významem evropských institucí, které slouží právě setkávání všech se
všemi, s jejich historickými zkušenostmi a přístupy k problémům.
Unie je také místem, kde se projevuje míra ochoty dodržovat při
řešení problémů společně dohodnutá pravidla a kritéria.
časnost adekvátně popsat a ještě méně nasměrovat do budoucnosti.
Dílčí prvky národní suverenity a politických kompetencí členských
států byly v celém průběhu platně uzavíraných dohod převáděny
z národní úrovně na úroveň Unie.
P ÖT T E R I N G
Ve snahách o hospodářsko-politickou
regulaci se v žádném okamžiku nepostupovalo a nepostupuje konspirativně nebo nedemokraticky. Všechna
jednání byla nepřetržitě podrobována
transparentní demokratické kontrole
souhry národních a celoevropských
zájmů. Výsledky potvrzují demokratickou oprávněnost EU a jejich acquis
communautaires. Žádný odpovědně
prováděný průzkum veřejného mínění by neměl opomenout, do jaké míry
je život občanů EU dnes každodenní
záležitostí, kterou by v praktickém životě už nikdo nechtěl postrádat.
Jednou z častých polemických výhrad v diskusi o EU je tvrzení, že
evropskou měnovou a hospodářskou unii doprovázejí nepřijatelné
konstrukční vady. Zvláště v současné diskusi okolo enormních dluhů některých členských států se tato námitka obrací jako bumerang
proti celé evropské konstrukci. Maastrichtská dohoda z roku 1991
zavedla hospodářskou a měnovou unii; politicky však uvízla ve váhavých prohlášeních, která byla v průběhu ratifikace jako taková
do smlouvy demokratickou cestou včleněna. Brzy se ukázalo, že věcná logika vývoje si vyžádá hlubší politickou unii. Vyžaduje si to jak
koordinace a doladění společného hospodářského postupu, tak další
rozvoj evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. V obou případech se nejedná o odbourání svéprávnosti zúčastněných, ale o součást politického vývoje, v souladu se světovými výzvami, na které
musíme v souladu s demokratickými hodnotami evropské tradice
společně reagovat.
Evropská unie je ve své dnešní podobě politickým společenstvím,
které průběžně hledá rovnováhu zájmů jednotlivých členských
států na půdě unijních institucí. Ty vyšly z demokratických voleb
politickým procesem; to platí jak pro Evropský parlament, tak pro
Evropskou radu. Ve snaze zlepšit fungování obou institucí a napojit je pevněji na národní povědomí občanů Unie byla Lisabonskou
smlouvou posílena součinnost národních parlamentů. Činnost Evropského parlamentu při ustavování takřka veškerého národního
zákonodárství – bohužel až na daňový systém – je dnes normativní. Lisabonská smlouva platná od roku 2009 vytvořila zcela novou
kvalitu společného hospodaření na úrovni národní i celoevropské.
Přesto se dále tradují mytické stereotypy o nedemokratické podvýživě EU, o „odzbrojování“ národních států a o údajném napadání
národních zájmů a národnostních politických aktivit nedemokraticko-autokratickými intervencemi unijní byrokracie. Horizontální
a vertikální provázanost v celé Unii je normálním stavem tak, jak je
tomu v každé opravdové federaci silných členských států a obdobně
silných společných orgánů.
Je pravda, že prozatím EU nemá společný ústavní zákon, to ale
není důvod k omílání přežitých stereotypních odkazů na demokratický národní právní řád jako jedinou ochranu proti evropské
byrokracii a její „umlčovací manipulaci“. Jedno je jisté: Návrat
k národně-státní suverenitě je možný jen za cenu snížení životní
úrovně, ohrožení evropského společného života v míru a rezignace
na současné postavení Evropy ve světě. Zatím co se v EU vedou
často obskurní debaty o zásadách unijní jednoty a jejich nasměrování, jsou v jiných světových oblastech přijímány evropské integrační
snahy jako vzor úsilí o mír a blahobyt. Vývoj EU jistě není snadný
Připomínám znovu hlavní
myšlenku snah o sjednocování
Evropy: jde o akt solidarity
mezi státy a národy, které se
dobrovolně připojily k tomuto
největšímu mírotvornému
projektu evropských dějin.
 KRIZE EURA – SELHÁNÍ NÁRODNÍCH
POLITICKÝCH POSTUPŮ
Takto nutno pohlížet na reakci jednotlivých aktérů v okamžiku fiskálně politické krize, o které se často neprávem mluví jako o krizi
eura. Euro ve skutečnosti zůstává stabilní, silnou světovou měnou.
Podstatou celé krize je nadměrné zadlužení některých členských států spolu s jejich malou schopností obstát v konkurenci. Unie musí
na tuto situaci reagovat společnými dohodami a pořádkovými opatřeními. Podstatou problému je ale chybný postup některých členů
Unie a ne Unie samé – právě naopak! Důležitým krokem k nápravě
bude proto hlubší, účinnější integrace, které ale nelze dosáhnout bez
vzájemné solidarity členských států tak, že to, co doposud považují
za národně samozřejmé, se přitom stává nezbytností pro celou Unii.
V globalizovaném světě, ve kterém žijeme, budou jinak potrestáni
všichni.
EU je společenstvím občanů a zároveň společenstvím států.
Za této situace ji nelze dost dobře srovnávat s jednotlivými členskými státy – a také se o to nikdy nikdo vážně nepokoušel, jak dokládají
doposud uzavřené unijní dohody. To nesnižuje její legitimitu ani
dnes, po pěti dekádách státoprávního, demokratického vývoje. EU
je právní společenství států a je intelektuálně nedbalé i nepoctivé
poměřovat ji fiktivním vzorem ideální přímé národní demokracie
výlučně na národní úrovni.
 NAPĚTÍ MEZI SOLIDARITOU
A PARTIKULÁRNÍMI ZÁJMY ČLENŮ
Evropská unie je (jistě) nedokonalý, nicméně dynamický federální systém, v němž spolupracují a také soupeří národní a evropské
instituce i orgány na právně-státním základě, prostřednictvím demokratických postupů. Političtí aktéři, intelektuálové a média by se
měli ujmout úkolu vysvětlovat komplexní spolupráci evropského
politického společenství. Představami demokracie na úrovni národního státu, vycházejícími z institucí 19. století, už nelze unijní sou-
32
U N I VE R S U M 3 / XXII
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
ani automatický; má ovšem svou cenu a ta se projevuje pro všechny členy nejdříve nutností dodržovat sjednaná pravidla a směřovat
k dojednaným cílům. Důležitá je ale také snaha chovat se skutečně
solidárně ke všem členům Unie, ať
HANS-GERT
už je jejich vnitřní společenské uspořádání jakékoliv. EU sama pak musí
trvale usilovat o své uznání hodnověrným rozhodováním a úspěšnými
aktivitami za účasti občanů EU.
Jedním z nástrojů uskutečňování tohoto náročného programu je
evropské referendum, garantované
článkem 11 Lisabonské smlouvy.
Je na čase, aby evropské politické
strany vstoupily s jasně formulovanými programovými alternativami
do předvolební kampaně k volbám
do Evropského parlamentu – včetně
kontroverzních otázek, týkajících se
evropské hospodářské politiky, imigračních zákonů a dalších témat,
která hýbou evropským veřejným míněním. Právě to jsou totiž záležitosti, které lze nejúčinněji řešit společnou regulací. Také média
tu mají lepší možnosti rozšiřovat horizont a zprostředkovat autentické celoevropské mínění na rozdíl od momentálních národních
kontroverzních debat. Také společenské humanitní vědecké obory
a především církve by měly spolupracovat na evropském společenském modelu a vycházet přitom z existující podoby EU, a nikoli
z předsudků, někdy prosazovaných a posuzovaných v souvislosti
s dřívějšími suverénními politickými systémy. Musíme řešit současné úkoly ve světě a přestat se příliš ohlížet na ty, které byly aktuální
jinde a jindy.
dovednosti. Mnozí, zvláště mladší generace, jsou vůči nim skeptičtí.
I oni ale hledají způsob života a základ pro hledání vlastního místa
v dnešním světě; i oni chtějí dozrát k výraznému profilu skutečných
osobností, schopných nést odpoP ÖT T E R I N G
vědnost, bez které dnešní ani zítřejší
Evropa nebude schopná řešit úkoly,
s nimiž je konfrontována.
Generace zakladatelů EHS jednala s přesvědčením, že musí překonat
nacionalismus, který uvrhl Evropu
do nejhlubší krize jejích dějin. Konrád
Adenauer, Robert Schuman a Alcide
De Gasperi nebyli jen katolíci. Pocházeli z příhraničních oblastí států, o které se stále vedly války, jejichž důsledkem byly změny vlastníků. Rozhodli
se proměnit v životaschopný politický
koncept nadnárodní jednotné Evropy
předem dané základní, nadnárodní
hodnoty, které jim dala do vínku jejich katolická víra. Následně pak
katolík Helmut Kohl a francouský socialista François Mitterrand,
kterého podporoval francouzský socialista Jacques Delors, zahájili
další etapu projektu sjednocené Evropy dohodou o měnové unii. Byl
to další krok ve snahách přeměnit hodnoty v konkrétní skutečnost.
Generace Evropanů, která setřásla jho komunistické totality a nastoupila cestu zpět k jednotné Evropě občanských práv a svobod,
nabídla Evropě nový pohled na účinnost zmíněných hodnot. Václav
Havel mluvil o „životě v pravdě“; Lech Walęsa nám všem názorně
předvedl, jakými horami dovede pohnout solidarita; papež Jan Pavel
II. mluvil o evropském „dýchání oběma polovinami plic – východní
i západní“ v trvalé, nezlomné naději.
Zatím co se v EU vedou
často obskurní debaty
o zásadách unijní jednoty a jejich
nasměrování, jsou v jiných
světových oblastech přijímány
evropské integrační snahy jako
vzor úsilí o mír a blahobyt.
 EU – HODNOTY, NA KTERÝCH SPOČÍVÁ,
PŘÍNOS CÍRKVÍ
Model řízení, který je v EU postupně uváděn do života, je jedinečnou
politickou inovací. Při pohledu na historický vývoj politického myšlení lze bez nadsázky říci, že je jediným novým modelem uspořádání svrchovaných státních útvarů od počátku novověku. Tento útvar
bude natolik legitimně státoprávním uspořádáním vztahů mezi členskými státy a jejich národy, nakolik budou jeho občané vnímat jeho
přidanou hodnotu ve srovnání s dřívějším stavem.
To nebude jen věcí odpovědných politických orgánů a kritického
pohledu médií na jejich činnost. Všechny společenské formace –
jmenovitě například církve – by si měly klást otázku, jak přispívají
k upevňování evropské identity a k identifikaci občanů s EU. V nadcházejícím období bude velmi záležet na promýšlení a uplatňování
solidarity v souladu s evropskými hodnotami. Lisabonská smlouva
zahájila dialog mezi orgány EU, církvemi a dalšími náboženskými
společnostmi. Náboženství tu není pouze soukromou záležitostí jednotlivců, i když to tvrdí ti, kdo odmítají vliv církví na veřejné dění
ve společnosti. Členské státy EU jsou spojeny hodnotami a vůlí těch
občanů, kteří na nich vědomě založili svůj osobní život. Spektrum
těchto hodnot, tvořících současnou moderní společnost, je pluralitní a široké. Rozhodujícím momentem pro členství v EU je ovšem
základní přístup k evropskému projektu: Má být cílem jen krátkodobě výhodný hospodářský koncept, nebo jsou jeho ambice větší?
Má EU usilovat o svobodu, rovnost a solidaritu s vědomím svých
křesťanských kořenů a příslušného nasměrování do budoucnosti,
které z nich vyplývá? Tyto zásadní otázky mohou vypadat jako stereotypní zaklínadla, tvořící součást slavnostních projevů a řečnické
 RŮZNÍ A PŘECE JEDNOTNÍ
Mladá generace, narozená po roce 1989, už dospívala do normální
svobodné Evropy a do jejího pokojného, samozřejmého blahobytu.
Berlínská zeď padla, euro a cestování bez pasových kontrol jako by
sem patřily odjakživa. V diskusích v nedávných krizových letech se
objevily obavy z možné ztráty toho všeho; ve skutečnosti ale dosavadní krize vždy posunuly Evropu dále na cestě evropské integrace.
Tak tomu je i tentokrát: Před našima očima se tu rýsuje fiskální
unie a tím jasněji zároveň EU politicky integrovaná tak jako nikdy
doposud, s nevyhnutelnou vzájemnou závislostí jedněch na druhých
a zvýšenou mírou vzájemné odpovědnosti. Skeptikové tuto nutnou
pospolitost odmítají. Úlohou dnešní mladé generace spojené Evropy
proto zřejmě bude prohloubení toho, co je vlastní nadhodnotou EU,
totiž vzájemná solidarita uvnitř pestré evropské společnosti, ale také
ve vztahu k národům a kulturám světa. Všude, kde se v konkrétním
životě projevuje takto na hodnotách založená tvář Evropy, ustupuje
„evropská únava“ do pozadí jako pouhý přechodný fenomén.
Naším cílem je jednota v různosti. V Berlínském prohlášení
z roku 2007, které charakterizuje úcta k Římským dohodám z roku
1957 a jež podepsali tehdejší předsedkyně Evropské rady Angela
Merkelová a předseda Evropské komise José Manuel Barroso spolu
se mnou, tehdy předsedou Evropského parlamentu, můžeme číst
i následující hezkou větu: „Jsme spojeni ke svému štěstí.“ V 21. století
zůstává naší úlohou toto štěstí zachovat.
Autor je předsedou Konrad-Adenauer-Stiftung a v letech 2007–
2009 byl předsedou Evropského parlamentu. Z časopisu Stimmen
der Zeit (Juni 2012) připravil Petr Kolář SJ.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
33
TRENDY
Nový, trochu
zvláštní
zájem o církev
Petr Kolář SJ
Stojíme na Václavském náměstí
v Praze, u sochy sv. Václava, a klademe
lidem jednoduchou otázku: Víte, kdo
to je tady na tom koni nad námi?
O
dpovědi jsou váhavé, někdy možná trochu ironické.
V průběhu nějakých dvaceti minut máme nahranou
jen jednu správnou odpověď. Datace je i tady nepřesná,
ale jen o sto let. Tu a tam se také ptáme žen, které mají
na krku řetízek s křížkem: „Jste věřící?“
Odpovědi jsou udivené: „Proč se ptáte?“
My: „Že máte na krku ten křížek.“
Ona: „Ale to přece spolu nesouvisí, to je jen (!) hezký šperk!“
Křížek jako hezký šperk, růženec na zpětném zrcátku auta, plaketa se sv. Kryštofem na palubní desce – jako co vlastně? Mohly by
to být náboženské symboly, ale zřejmě pro mnoho lidí už nejsou.
 NÁBOŽENSTVÍ JAKO ESTETICKÉ RETRO
Na cestě do Compostely
34
U N I VE R S U M 3 / XXII
Už v 80. letech minulého století se začal mimo církev objevovat překvapivý nárůst zájmu o některé prvky katolické tradice: vysokoškoláci ve Francii obnovili pěší pouť z Paříže ke katedrále v Chartres,
začaly růst počty poutníků na cestách ke sv. Jakubovi do Compostely.
Mnozí z nich se ovšem ani cestou, ani u cíle nemodlí růženec nebo
žalmy, netráví čas rozjímáním. Podobně je tomu v prostředí vzdělanců, umělců a v médiích. Nadšení z krásy katedrály v Chartres je
veliké, natáčejí se tam televizní pořady, ale z působivé katecheze zachovaných středověkých vitráží televizní odborníci vnímají viditelně
jen jejich uměleckou krásu.
Roste zájem o esteticky působivou církevní minulost, ovšem bez
vztahu k evangeliu, ze kterého ta krása vyrostla. Bůh je jistě nejen
unum, verum, bonum, ale také pulchrum. Ale jen pulchrum…? Prvně jsem se s tímto fenoménem setkal v 80. letech jako duchovní správce českého katolického společenství v Paříži: Na české
bohoslužby začal chodit člověk, který neuměl česky. Po mši svaté
často jen krátce a francouzsky pozdravil přítomné a poté, ještě před
TRENDY
tradičním setkáním, odešel. Zjistil jsem brzy, že je to otec dvou dětí
z pěveckého sboru při kostele sv. Ignáce, se kterým jsem spolupracoval. Od nich jsem se dozvěděl, že „tatínek chodí na českou mši,
protože tam ničemu nerozumí“ (!).
Ukázalo se, že je to potomek velké francouzské šlechtické rodiny,
který se nedokázal smířit s liturgickou reformou druhého vatikánského koncilu, a protože nikde poblíž tehdy nebyla k nalezení nedělní latinská mše svatá, chodil aspoň na tu nesrozumitelně českou …
Podobně reagovali i čeští urození pánové v exilu, kterým jsem
jednou umožnil setkání v jezuitském Centre Sèvres v Paříži. Pasovali
přitom na rytíře nové členy kteréhosi ze starobylých rytířských řádů
a chtěli, abych přitom pro ně sloužil latinskou mši svatou. Neměl
jsem z této prosby žádnou radost, bylo to ještě před dnes platným
povolením tridentské liturgie, ale – co člověk neudělá pro pokoj
v domě!? Vyhověl jsem jim tedy, a tak jsem se mohl na vlastní uši
a oči přesvědčit, že jim jde o cosi úplně jiného, než je mše svatá. Ačkoliv tak vehementně žadonili o latinskou bohoslužbu, až na jednu
výjimku nikdo z nich nedovedl odpovědět ani na ono banalizované
Dominus vobiscum …
Uvnitř katolické církve se s podobným postojem můžeme setkat
nejen u laiků, ale také u rostoucího počtu mladších kleriků. I oni nacházejí zálibu v krásných nebo aspoň líbivých prvcích předkoncilní
církevní tradice; bylo by zajímavé zkoumat, kolik z těch, kteří se odívají opět do klerik, milují pluviály, rochety, kadidlo nebo paraliturgické slavnosti, kolik z nich ví například, jak, proč a kdy vzniklo třeba
tohle kněžské odívání a jak souvisí nebo spíše nesouvisí se vztahem
ke Kristu oslavenému. Obávám se, že by někteří dokonce pokládali
i církevní reformu z 16. století za pouhé potvrzení odedávna, odjakživa existující podoby liturgie. Ve skutečnosti jsou svým odmítáním
Druhého vatikánského koncilu jen o jednu velkou reformu pozadu.
 JEN PŘEKONAT TEN KONCIL…
Odmítavým přístupem k poslednímu koncilu spojeným s estetickou zálibou v předkoncilních formách liturgie a zbožnosti se zabývá
řada religionistů a sociologů. Konstatují, že tato záliba vychází jednak z touhy po přesahu, transcendenci banální žité reality, jednak
z nábožensky zabarveného romantismu.[1] Církev, zvláště církev
předkoncilní, přichází z úplně jiného světa, než je ten, se kterým
dnes urputně zápasíme,[2] a tato její odtažitost, byť velmi nepřesně
chápaná, přitahuje prostě svou odlišností. Pozoruhodná je přitom
v řadách obdivovatelů „estetického křesťanství“ přítomnost konvertitů nebo navrátilců ke křesťanství po období odcizení.
Zvláště v našem, koncilem nepříliš osloveném katolicismu, se často objevuje názor, že tento romantický, estetický retro-pohled na církevní tradici je naší velkou šancí nebo dokonce počátkem nového
rozkvětu našeho chřadnoucího křesťanství: „Vidíte – oni se ti rozdovádění západoevropští katolíci nakonec ještě rádi vrátí ke starému
a dobrému – jen ještě chvíli počkejme…!“ Stačí opravdu jen nikam
nespěchat a počkat, až nás ti zpozdilí koncilní fantasté dohoní!?
Zvláště umělci a intelektuálové někdy docházejí ke konverzi
ke katolicismu vycházející ze setkání se starou katolickou liturgií.
V takovém případě se ovšem jedná logicky o konverzi ke katolicismu před Druhým vatikánským koncilem. Předkoncilní liturgie se tu
často jeví jako cosi neprávem opomíjeného, zcela jiného, cizího, ale
současně také elitářského, takřka zasvěceneckého, mystagogického.
V románu Häresie der Formlosigkeit popisuje M. Mosebach
nečekanou konverzi svého knižního hrdiny, účastnícího se bohoslužby, při níž slyší jen nezřetelné šeptání kněze, který je k němu
v průběhu slavení mše svaté obrácen zády. Za této situace dochází
náhle ke zmíněné konverzi v okamžiku pozvednutí hostie a zvuku
ministrantova zvonku: „…(kněz) vyňal hostii z dřevěného pouzdra
a položil ji na zlatý talířek na kalichu. Ludvík ale tento kotouček
v oblaku kadidla skoro neviděl, a tak mu vůbec nepřipadal jako něco
materiálního, hmotného, ale na okamžik spíš jako cosi něžného, jako
zhmotnělé světlo. Pak kněžské ruce zase poklesly a Ludvík slyšel zase
jen šeptající slova čteného textu…“[3]
Prožitek Proměňování se tu jeví jako krásný (něžné, zhmotnělé
světlo) a tím zároveň Pravdivý, zakládající bezprostřední, autentickou zkušenost; podle autora má přitom pozorovaná realita zcela
jinou, jednoznačně větší váhu, jestliže ji hrdina nechápe. Nová, pokoncilní liturgie je nehezká, tajemství zbavená, a proto nepravdivá.
Náboženská retro-estetika se pojí nejen s tajuplností, vázanou
z nějakého důvodu hlavně na latinu, mrtvý jazyk, ale vytváří navíc dojem jakýchsi blíže neurčených magických sil. Jejich vyznavači
často vedle křesťanské retro-estetiky bez zábran současně holdují
astrologii, animismu nebo asijské spiritualitě.
 ŠANCE PRO NAŠE UNAVENÉ KŘESŤASTVÍ?
Cesty Páně jsou jistě nevyzpytatelné a Pán Bůh píše rovně i našimi
křivými čarami. Ale také topící se křesťan je v pokušení chytat se
stébla. V estetickém retro-křesťanství se málo mluví o všeobjímající
Boží lásce, o péči o bratry ve víře a o křesťanském společenství. Někteří badatelé tu mluví o blahobytně-spotřebitelském nebo, v lepším
případě, kulturním křesťanství. Opravdová křesťanská témata v něm
nehrají významnou úlohu, důležitý je vjem, pocit při pohledu na liturgii, pojatou vlastně trochu jako show.
Někteří křesťané v něm někdy přesto vidí počátek návratu náboženství do evropské společnosti. Ve skutečnosti se jedná spíše o další,
už postmoderní etapu evropské sekularizace. Křesťanská víra je v ní
jednou z možností vyvěrajících ze seberealizace postmoderního individua, dobře se snášející se zážitkovou tendencí postmoderní konzumní společnosti[4] s její výzvou „realizuj se vlastním rozhodnutím“. Znovu objevované části křesťanské tradice a některých z jejích
symbolů jsou v této společnosti přijímány už bez ohledu na jejích
původní smysl a obsah.
Individuální synkretismus tu reaguje na prohlubující se rozpad
tradičních hodnot v postmoderní společnosti a náboženství tím přebírá úlohu zajímavé zvláštnosti, jež ve společnosti ovládané jinak
tvrdými tržně účelovými zákonitostmi podléhá výlučně svobodné
osobní volbě. Nepřímo vytváří i jistou protiváhu k rozmáhající se
bezvýznamnosti předmětů a aktivit v transcendentně bezdomoveckém a bezútěšném světě.[5] Činí tak ovšem do značné míry
v souladu s tržním sloganem „Užívejte si!“. Taková možnost volby
je iluzorní až groteskní svým omezením na pouhou časoprostorovou přestávku, rychle opět zaplavovanou drtivou vlnou šedivé
každodennosti.
Křesťanství, zakořeněné v evangeliu, nabízí náročnější reakci
na stav našeho světa. Je skutečnou pomocí postmoderním bezdomovcům. Spočívá v pečlivé volbě nového a starého (nova et vetera);
reaguje na novou situaci bez staromilství, ale nepodléhá ani prchavé
módnosti. Té podléhá právě nábožensko-estetické retro přesto, že
z módnosti obviňuje reformní snahy Druhého vatikánského koncilu, jehož hodnota se nejlépe projevuje a k následování zve životem
křesťanů čerpajících z koncilního nasměrování.
Literatura:
[1] Srov. G. Seibt in: Literaturen 12, 2005.
[2] Berliner Zeitung 19. 5. 2010 u příležitosti návštěvy Benedikta XVI. v NSR.
[3] M. Mosebach, Häresie der Formlosigkeit, München 2007. [4] G. Schulze, Die Erlebnisgesellschaft, Frankfurt 2005.
[5] C. Stockinger, Feuilletonkatholizismus, Stimmen der Zeit, August 2012.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
35
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Zmatek v hlavě i v srdcích
Takový je výsledek argumentování politiků.
Ti, kteří se tvorbou zákona o majetkovém
vyrovnání s církvemi odpovědně zabývají již
řadu let, bezmocně vyzývají k tomu, aby si
lidé přečetli holá fakta, a nabízejí celou škálou poctivých informací, například na webu
odboru církví ministerstva kultury.
Marně. Levicování dnes vypadá politicky perspektivně, a tak se politici nebojí
vytahovat z paměti slogany a hrozby minulého režimu, který náhle už tak minulý
není. Levicové strany by sice vyrovnání
udělaly, ale tak, aby se majetek znovu jaksi
deponoval a byl vydáván podle uvážení
kohosi třetího, anebo rovnou nesouhlasí
s tím, aby stát „daroval“ 134 miliard. Ale
darovat mohu to, co mi patří, a ne to, co
bylo ukradeno a co již dvacet let nehodlám
vrátit. Majetek církví je zablokován. Vrátí
se majiteli, nebo bude znárodněn? Poručníkování nad církvemi bez klíčů od peněz
prostě nebude možné, to lze pochopit.
Burácivá slova paní spisovatelky Procházkové už tak pochopitelná nejsou.
Marné bylo její disidentství, když vidí rudě,
argumentuje rudě a agituje rudě. Doufám,
že svým slovům sama nevěří.
Řadový kněz v kostele se k věci cudně
nevyjadřuje. Věřící mají v hlavě i v srdci
zmatek barvy neurčité – seriózně zpracované texty v křesťanských časopisech zřejmě
nečtou.
Ozývají se také věřící volající po chudobě,
jejich argumentace se však nese v mírně
naivním a lehce tendenčním duchu. Démonizace majetku není výrazem hluboké víry,
ale strachu. Majetek přece není cílem, může
a musí být nástrojem a nezbytným prostředkem ke konání díla, k němuž jsou církve
zvláště povolány. Přepadají snad tyto věřící –
stejně jako neinformované nevěřící – noční
děsy, jak charita přestává být charitou, hospice se zavírají, adopce na dálku končí, farnosti
vyhánějí z polí rolníky na nich hospodařící,
kácejí se a neobnovují lesy, padají kostely
a umělecká díla se prodávají do ciziny?
Jsem praktikující katolík a také já se bojím selhání církevních subjektů na ekono-
mickém poli. Jsme imunní vůči tunelům?
Budou se ti, kteří rozhodují, radit s odborníky nebo s lobbisty? To je zásadní otázka
společenské odpovědnosti církve.
Jako občan přitom vyzývám hlasující
politiky: dokončete částečné majetkové
vyrovnání s církvemi, udělejte podstatnou
tečku za nespravedlnostmi české minulosti.
Každé jiné řešení je semenem zloby pro
další generace.
Zbývá velká naděje plynoucí z překvapivé skutečnosti: naplno se projevilo, že velká
část naší společnosti o náboženství a o věřících skoro nic neví. Je potom logické, že
věří nejrůznějším překrouceným pravdám
a lžím. Půjdete-li se podívat na katolickou mši, uvidíte, jak věřící každou neděli
automaticky přispívá na záchranu kostela
a na charitu. Uslyšíte, jak je vyzýván, aby
platil daně, dodržoval dopravní předpisy
a vůbec se choval slušně. K dovršení všeho
se pak sborově modlí za všechny politiky,
aby byli moudří – asi se modlíme málo.
Nina Nováková
Křesťané proti zákonu o církevním majetku!?
V srpnu tohoto roku uveřejnila skupina
osobností z křesťanského prostředí Prohlášení křesťanské iniciativy proti navrhované
podobě zákona o narovnání vztahu mezi
státem a církvemi, které podepsalo na 500
křesťanů, nevyjímajíce výrazné osobnosti
jako Martin C. Putna a další.
„Jako křesťané různých církví, katolíci
i protestanti, kterým leží na srdci osud našich církví a jejich dobré jméno, vyslovujeme
zásadní nesouhlas s navrhovanou podobou
zákona o tzv. církevních restitucích,“ píše
se v prohlášení, které jako důvody svého
odmítavého postoje uvádí mj. že spojení tzv.
restitucí s otázkou financování církví a tlak
na navracení majetku zatemňuje pravou
podstatu evangelia a je v rozporu s posláním
církve. „Církve, namísto aby hledaly nejprve
Boží království s nadějí, že vše ostatní jim
bude přidáno, začínají od majetku, od snahy
zajistit se v tomto světě.“
„Jako občané České republiky ctíme její
nábožensky neutrální charakter,“ píše se
v dokumentu dále. „Nesouhlasíme s tím, že
církve by se provedením navrácení majetku
ve spojení s odškodněním podle vládního
návrhu dostaly do privilegovaného postavení oproti jiným právnickým osobám. To
36
U N I VE R S U M 3 / XXII
podle nás odporuje samotnému smyslu
církví a staví na hlavu Kristovo učení. Jako
následovníci Ježíše Krista máme nést kříž,
třeba snášet i křivdu, a ne se domáhat starých privilegií. (...) Provedením majetkového vyrovnání podle současného návrhu
by se přitom římskokatolická církev dostala
do pozice nejsilnějšího ekonomického
subjektu v České republice, protože její
majetek by, po více než dvou stech letech,
nepodléhal žádným omezením veřejnoprávního charakteru. Všechny církve by
se staly korporacemi, soukromými společnostmi, pohybujícími se v tržním prostředí
a vedenými logikou zisku, a vystavily by
tak své vlastní poslání neúměrnému riziku,
což odporuje jejich vlastnímu a nezaměnitelnému poslání. (...) Zatímco v oblasti
praktikování víry a platů duchovních jsme
přesvědčeni, že mají být postupně financovány z peněz věřících a sympatizantů, ať
už přímo nebo formou daňových asignací,
naopak v péči o sociální sféru a kulturní
památky by měla být finanční účast státu
posilována, neboť se jedná o obecné statky,
obecné kulturní a duchovní dědictví.“
Jakkoliv lze s jednotlivými podněty
prohlášení souhlasit, jako celek jsou spíš
dokladem zdravé plurality v křesťanském
prostředí, než prorockým hlasem. Tyto
úvahy nejsou v cirkevním prostředí nové,
nicméně se jim dnes dostává větší pozornosti než v minulých letech. Dost možná
proto, že v posledku se málokomu chce
do změny současného stavu.
Podstatnější je, že signatáři podporovaný postoj odezírá od jedné věci: Nežijeme
dnes v atmosféře devadesátých let minulého století, ale v době, kdy nález Ústavního
soudu říká, že není možné nadále „neřešit“
zablokovaný církevní majetek. Ať chceme
či ne, jde-li nám jako křesťanům a občanům o rozvíjení společného dobra, jde
nám o prohloubení právního státu. Dnes
stojíme před jedinečnou možností nechat
promluvit zákonodárce, prakticky podpořit „respekt k zákonu padni komu padni“
a výsledky jejich úsilí uplatnit pro dobro
potřebných. Otevře-li se nyní další kolo vyjednávání, naděje na jeho dokončení je tak
mizivá, že rozumní právníci, ať už budou
zastupovat obce, kraje či církev začnou podávat určovací žaloby. Dost možná takové
řešení bude trvat déle a bude stát společnou kasu mnohem víc, nemluvě o zahlcených soudech všech úrovní. Josef Beránek
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Jak to, že existuje něco spíše než nic?
Je jistým paradoxem, že osvícenství, které znamenalo v dějinách zlom a kodifikovalo
vyhraněný názor určité vlivné skupiny na Boha, vycházelo i z vědeckých poznatků jedné
z největších postav vědy – Isaaca Newtona, věřícího anglikána.
Newtonovy pohybové rovnice jsou počátkem determinismu, který ovládl přírodní
vědy i dějiny náboženství. Osvícenství
Boha neodstranilo, přiznalo mu však pouze
roli Velkého hodináře. Koncem 19. století
pak někteří příslušníci společenské elity
začali opouštět i tuto okleštěnou roli Boha
a stávali se stoupenci důsledného ateismu.
Koncem 20. století, které pro vědu
znamenalo důležitý zlom – jmenujme zde
aspoň rozvoj kosmologie a fyziky elementárních částic –, se opět začíná mezi vědci
o Bohu hovořit. (Předtím se tyto úvahy
považovaly za nevhodné.) Důležitou roli
– opět paradoxně – zde hrají fyzikové a astronomové.
Tyto úvahy však nejsou černobílé. Řada
vědců setrvává na pozici ateismu nebo spíše agnosticismu. Někteří cítí jakousi nostalgii po náboženství, ale nemohou jinak
než setrvat v ateismu. Příkladem může být
Steven Weinberg, nositel Nobelovy ceny.
V knize „Snění o finální teorii“, vydané
poprvé v roce 1992, uvádí citaci z románového rozhovoru: „Tam nahoře je nějaká
bariéra, která nás chrání před tím, co je
za ní… A co je za ní? … Nejspíš nic. Jen
tma. Absolutní noc.“
Tuto chmurnou vizi komentuje rozhovor Bédy Ctihodného a northumbrijského
krále Edwina, který se udál kolem roku
760. Edwinovi pomáhá Béda Ctihodný
hledat pro jeho království vhodné náboženství. Uvádí příměr jednoho z králových
rádců, který porovnává krátkost lidského
života s průletem ptáka hodovní síní,
ve které společnost právě sedí. Před hodovní síní a za ní se pták ztrácí ve tmě. Béda
vyznává jako křesťan, že mimo hodovní
síň, tedy mimo náš krátký pobyt na světě,
něco musí setrvat. A Weinberg končí svou
knihu slovy: „Je téměř neodolatelné pokušení uvěřit spolu s Bédou a Edwinem,
že něco mimo hodovní sál musí existovat.
Čest, získaná tím, že tomuto pokušení odoláme, je jenom slabou náhradou za útěchu
náboženství, ale jisté uspokojení přece jenom poskytuje.“
Jsme přesvědčeni, že tato rovnice ale má
ještě druhé, optimistické řešení. K němu
může vést pověstná Leibnizova věta: „Jak
to, že existuje něco spíše než nic?“, tedy
problém existence samé. Toto řešení v podstatě spočívá v tradici a vývoji myšlení
Evropy, jež prošly křesťanstvím i osvícenstvím a jsou ovlivněné kulturou a vědou.
I při usilovné snaze porozumět všemu stále
L A D I S L AV K R L Í N
Pokrok vědy odhaluje
až nepochopitelnou
složitost všeho, s čím
se setkáváme...
zjišťujeme, že na některé otázky nenalézáme odpověď. A nejen to. Jsme nuceni nad
existencí všeho kolem nás žasnout.
Úžas stejně jako radost není jistě logickou kategorií, ale čímsi hluboce lidským.
Pokrok vědy odhaluje až nepochopitelnou
složitost všeho, s čím se setkáváme – od nepředstavitelné hloubky a složitosti vesmíru,
proti které je planetární soustava dětskou
hračkou, přes stejnou hloubku při pronikání do nitra hmoty až po zázrak života. Nad
tím vším tušíme nekonečnou inteligenci,
nebo – jak věříme – Boha. Tento úžas nad
stvořeným a víra nám zároveň dávají smysl
naší existence. Nechceme, aby náš život
byl oním hamletovským příběhem, který
vypráví idiot, věříme, že každý lidský život
je zázrakem sám o sobě. Zároveň si s úžasem uvědomujeme, co člověk jako koruna
stvoření vytvořil. Od tajuplných pyramid
přes nádheru středověkých katedrál, krásu
Bachových fug a hloubky Beethovenovy
Ódy na radost až po půvab da Vinciho
či Raffaelových madon... A nejen v umění, ale i ve vědě. Vždyť Newtonův zákon
všeobecné gravitace a jeho rovnice, souhrn Maxwellových rovnic pro elektrické
a magnetické pole, Schrödingerova rovnice
a Einsteinova teorie relativity jsou zázraky
a budou geniální dnes i po staletích.
A v této době začínají vystupovat vědci,
kteří se opět zajímají o to, zda existuje něco
mimo nás. Paralelně se Stevenem Weinbergem jmenujme aspoň některé významné
vědce, kteří jsou buď křesťané, nebo deisté
a kteří jsou shodou okolností všichni no-
siteli Templetonovy ceny. Například John
Polkinghorne, významný odborník v oblasti kvantové teorie pole. Ten opustil svou
specializaci a stal se anglikánským duchovním. Je autorem řady knih o vztahu vědy
a náboženství. Další z nich, John Barrow, je
uznávaný kosmolog a je znám především
pracemi o antropickém principu. V řadě
svých knih (některé byly přeloženy a u nás
vydány) se zmiňuje o Bohu jako o něčem
samozřejmém. Je členem deistické církve
při univerzitě v Cambridge. Allan Sandage,
americký kosmolog, se stal křesťanem
až v pozdějším věku. Proslul tím, že jako
první odhadl stáří vesmíru. Charles Hard
Townes, nositel Nobelovy ceny za fyziku
za práce v oblasti kvantové elektroniky, je
členem jedné z denominací protestantské
církve. Napsal několik knih o konvergenci
vědy a náboženství. Domnívá se, že věda
a náboženství jsou zcela paralelní oblasti
a sobě blízké více, než si lidé myslí.
Společným jmenovatelem jejich názorů
je přesvědčení, že není rozpor mezi vírou
a vědou za předpokladu, že ani víra, ani
věda nevystoupí z oborů, které reprezentují.
Věda i náboženství by si neměly odporovat,
protože odpovídají na dvě rozdílné otázky
– věda odpovídá na otázku jak (jak vysvětlit
přírodní zákony), náboženství odpovídá
na otázku proč (proč vše vůbec existuje).
Rozpětí jejich názorů na Boha je široké
– od Boha filosofů až po Boha křesťanů.
Pro nás to však není jen akademická diskuse. Víra by měla být hlavní direktivou
našich životů.
Scéna se tedy po více než dvou stoletích
začíná měnit, ale stále cítíme, že konflikt
není ukončen. Z naší strany čekáme na Tomáše Akvinského 21. století. Stejně jako
on postavil vedle sebe křesťanskou tradici
a dílo klasických Řeků a Arabů, tak my potřebujeme aggiornamento mezi současným
vědeckým poznáním a náboženskou vírou.
Nemůžeme se domnívat, že náboženství
získá stejnou pozici, jakou mělo ve středověku. Spíše bude diskuse mezi věřícími
a ateismem jakousi stálicí. Ale víra by měla
být majákem ve stále turbulentnější společnosti, která se sama sobě ztratila.
Ladislav Krlín
Autor je fyzik.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
37
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Jaká je role teologických fakult na univerzitách?
Touto otázkou bylo motivováno téma minulého UNIVERSA v návaznosti na obhajobu svébytné role teologie
mezi univerzitními vědami, jak ji nastínil Vojtěch Novotný z KTF UK. Ten ve své přednášce došel k závěru, že
současné postavení teologie mezi vědami charakterizuje slovo lhostejnost. Přinášíme další podněty a reakce.
38
PROKOP BROŽ
DALIBOR ŠTYS
GABRIELA IVANA VLKOVÁ
děkan KTF UK
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
děkanka CMTF UPOL
Obecně platí, že na univerzitě má místo takový obor, který v sobě obsahuje témata a otázky uchovávající základní stavební kameny
kultury a vzdělanosti. Musí to být obor nosný
pro tzv. základní výzkum. V případě teologie
zde vznikla v době osvícenství pochybnost,
je-li vůbec vědou (tzv. Streit der Fakultäten),
a dále musela bojovat za své přežití tehdy,
když byla veřejností označena za neužitečnou
(např. komunistickou ideologií). 1. Nejprve
k vědeckosti teologie. Dnes víme, že vědění
disponuje celou řadou racionalit a velikost
univerzity spočívá právě v tom, že zastřešuje pluralitní přístup v poznávání, a tudíž
umožňuje vzdělání, které není totalitně
jednorozměrné. Teologie má svůj specifický
typ poznání, který bychom ve zkratce mohli
nazvat intelligentia fidei. Spolu s ostatními
humanitními a společenskovědními obory
tematizuje základní bytostné otázky lidského
žití, a proto si v lecčems velmi dobře rozumí
s historickými a společenskými vědami,
nemluvě o široké škále oborů vycházejících
z filosofie. Je-li teologie vědou o Bohu, pak
to neznamená, že bude především vědou
náboženskou; ráda jistě tento statut přizná,
ale typickým rysem teologie je, že vychází
z Božího zjevení, chápaného podle učení II.
vatikánského koncilu jako dějinné sebesdělení Boží. Zde je třeba hledat východisko
a základ teologie. 2. K užitečnosti teologie je
třeba uvést, že se odvíjí od kvality prostředí, v němž působí: mám na mysli církev
a kulturní společenské prostředí. Pokud
by církev, resp. nějaká její část, považovala
teologii za neužitečnou, hrozilo by jí, že se její
identita zabarví do fideismu, opačné strany
racionalismu. Společnost může v teologii nalézt velmi dobrý nástroj pro uchopení členité,
nezideologizované kulturní tradice.
Ještě je třeba dodat, že teologie jako obor
na univerzitě je též místem, kde se studenti
připravují na své budoucí povolání. Není to
tedy jen místo bádání, ale slouží též k přípravě profesní dráhy. Zde je třeba přiznat
v současnosti jistou svízel, která se týká vize
praxe, pro niž jsou studenti na teologické
fakultě připravováni. Nicméně to není úkol
jen teologické fakulty, nýbrž vize života církve v současné společnosti je úkol celé církve,
jejíž jednou ze součástí teologická fakulta je.
Dnes, troufám si říci na všech fakultách
a ve všech oborech, a přírodovědných
zvláště, stojíme před neustálými požadavky
na využívání našich výsledků v praxi. Je to
ovšem planá naděje, že by univerzity jednou mohly konkurovat firemním výzkumným zařízením nebo že by mohly být místy
školení ke konkrétním pracovním pozicím.
Takové snahy plodí jen řetezec zklamání,
který se umocňuje tím, jak narůstá složitost
jednotlivých přístrojů a software, které je
ovládají. Firmy si zákonitě mnohé detaily
nechávají pro sebe a univerzita, aby vůbec
byla schopna vzdělávat, se neustále pohybuje daleko za posledními využitými detaily. Takže kde je role nejen teologických fakult, ale veškeré univerzity? Neměla by spíš
vůči výzkumné obci plnit právě kritickou
funkci, a to tím, že bude „nezištně usilovat
o poznání“?
Pokud bych měl vyzdvihnout možnou
roli teologických fakult na moderních
univerzitách, pak bych vybral právě tuto
roli metodickou. Každý přírodovědný
a zhusta i technický obor má svá paradigmata, základní zákony, z nichž vychází.
Výzkum pak samozřejmě probíhá i na hranicích těchto paradigmat. Aniž bych chtěl
snižovat význam víry v Boha, mají takováto
paradigmata v podání učitelů v sobě mnohé
rysy víry. Bylo by nadmíru užitečné, kdyby
nám přírodvědcům teologické fakulty častěji
ukazovaly: podívejte, my jsme celá staletí
pracovali na rozšíření poznání v rámci
jednoho paradigmatu. A v jeho rámci jsme
se dopracovali mimo jiné i pravidel odborného diskursu. Přírodní vědy jistě v 18., 19.
a 20. století přispěly ke zpochybnění mnoha
paradigmat a k nastolení nových. Položte
si ale, milí přírodovědci, otázku, zda právě
vy jste povoláni k dalšímu boření hranic.
Není to tak, že se spíše pohybujete v rámci
určitého myšlenkového schématu?
Věda je nejprospěšnější, pokud plní vůči
obci, čímž myslím též obec odbornou, kritickou funkci. Poznání této role by prospělo
mnohému. Zejména otevřenosti univerzit
a kolegiální atmosféře na nich a – vposledku
– i národnímu hospodářství.
Vojtěch Novotný označil převládající postoj
vůči přítomnosti teologie (potažmo teologických fakult) na našich univerzitách jako
lhostejnost (viz UNI 2/XXII). Ze zkušenosti však vím, že do spektra dosud existujících postojů patří i další, které zmínil:
svornost, spor, agrese. Cesta k opětovnému
zesílení kteréhokoliv z nich je přitom otevřená, záleží na celé řadě faktorů, jež hýbou
kulturou a společností (nepodceňuji ani
zvyšující se agresi vůči tomu, co má vztah
k církvím). Nejvíc však záleží na projevech
teologů samých, na hodnověrnosti jejich
erudice a charakteru.
Nechci zde uvažovat o roli teologických
fakult obecně, spíš bych si chtěla všimnout
toho, že na pozadí položené otázky, nakolik
si ji kladou teologové, se často skrývá otázka
konkrétnější a také přízemnější: Udrží se
naše fakulty v tlaku dravé doby? Po roce
1989 se vrátily na univerzity spíš vlivem
„šťastných okolností“. Domnění, že konečně
bude možné rozvíjet teologii v podmínkách
klidu a času na dostatečnou reflexi a zrání
myšlenek, se ukázalo jako naivní. Celý univerzitní sektor (včetně teologie) podlehl masovosti, je deptán hektičností a povrchností.
Stav je neudržitelný, patrně dojde k tříbení,
a to se dotkne zvlášť humanitně zaměřených
institucí. Obstojí jen některé. Rozhodne kvalita, síla osobností? Či spíše image, lobby?
Ať tak či onak, otázka ohledně role teologie
mezi ostatními obory se bude vracet.
Každá z pěti fakult v České republice
zažívá své dílčí úspěchy či neúspěchy, tu
přijetí, tu obstrukce. To, co bych považovala
za základ skutečného úspěchu, však záleží
víc než na postojích vnějšího akademického
světa na našem vlastním postoji ke kvalitě
soudobé teologické práce, na schopnosti
i ochotě rozlišovat, jakým výstupům dáváme
prostor a zelenou. Jsem si vědoma provokativnosti toho, co tu poznamenám: Při
veškeré diplomacii potřebujeme víc odvahy
ke konstruktivní kritice, k jejímu poskytování (ne lhostejnost) i k jejímu přijímání (tedy
nejen spor či agrese). Svornost v úsilí o hodnověrnost teologie jakožto vědního oboru.
Obstojí mezi ostatními obory na univerzitách? Jista si být nemohu, doufat smím.
U N I VE R S U M 3 / XXII
HISTORIE
Odpůrce nacismu a komunismu
Anežka Stříbrná
Katolický kněz a vlastenec František Štverák je výraznou, dnes málem
zapomenutou osobností z řad svědků víry 20. století. V jeho životním osudu
se odrážejí nejhorší etapy dějin minulého století, ale současně z něho vyzařuje
výsostné svědectví o lidské statečnosti a síle konkrétní lásky k člověku, která
vyvěrá z víry v Krista.
F
rantišku Štverákovi bylo určeno, aby vrchovatou měrou zakusil dvě nejhorší období v dějinách 20. století a nakonec za ně
zaplatil svým životem. Oba totalitní režimy
minulého století, ač samy sebe chápaly jako
protikladné, spojoval jeden ideologický a mocenský
cíl – zcela si podřídit člověka, donutit ho, aby se vzdal
své individuality a změnil své přesvědčení. Pro dosažení tohoto cíle volily podobné násilné prostředky. Je
těžko uvěřitelné, čím vším musel pater Štverák projít,
kolikrát se dotýkal smrti. V jeho povaze se však snoubilo hned několik cenných vlastností, které z něho
činí až prototyp člověka pro přežití ve výjimečných
a extrémních podmínkách. Byl to muž mimořádně
odolný a vytrvalý a přitom praktický a schopný okamžitě zareagovat na nečekanou situaci, v níž se navíc nebál riskovat.
Život mu určitě ulehčoval smysl pro humor a osobní nadhled – svému příjmení dělal skutečně čest. Především však žil opravdově podle
toho, čemu věřil, a nehodlal ze svého přesvědčení a zásad za žádnou
cenu slevit nebo je dokonce zradit.
 NA KNĚZE SE NEHODÍ
František Štverák se narodil 5. března 1909 v Hrádku u Vlašimi,
známém mariánském poutním místě, jako druhý syn venkovského učitele Antonína Štveráka a jeho ženy Pavlíny, rodem Veselé,
z nedaleké obce Libež. Otec učil od roku 1905 na obecných školách
na Vlašimsku, nejprve ve Všechlapech u Divišova, poté v Načeradci (zde se narodil první syn Antonín) a počátkem školního roku
1908/1909 přišel jako definitivní učitel I. třídy do Hrádku, kde mu
byl přidělen skromný byt přímo ve škole, nevelké budově stojící hned
vedle fary. Brzy si však nalezl bydlení v sousední Ctiboři, protože
poměry ve školním bytě byly pro rozrůstající se rodinu hodně stísněné. Ve Ctiboři se mladým manželům narodily další dvě děti, dcera
Marie a syn Jaroslav. Na jaře roku 1913 se Štverákovi přestěhovali
do Okrouhlice u Benešova, kam Antonín Štverák nastoupil na své
další učitelské místo.
Po vypuknutí první světové války musel Antonín Štverák narukovat. Jeho žena se čtyřmi malými dětmi zůstala téměř bez prostředků,
proto se uchýlila do rodné Libže ke svým rodičům,
kteří měli na Blanici mlýn, a zde ve skrovných podmínkách válku přežili.
Po skončení války se Antonín Štverák s celou rodinou vrátil do Okrouhlice, kde František dokončil
obecnou školu. O Františkových dětských letech
mnoho nevíme, ale jedna drobná vzpomínka výmluvně ilustruje jeho povahu i praktické založení.
Jako školák prý ze svých učebnic vytrhával stránky
s učební látkou, kterou ten den ve škole probírali,
s odůvodněním, že je přece zbytečné nosit celé učebnice. U svého otce-učitele se s velkým pochopením
nesetkal a ke slovu přišla rákoska.
Od září 1920 začal studovat na Státním reálném
gymnáziu v Benešově, které zakončil v roce 1928
maturitou. Poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Praze-Dejvicích. Jeho rodiče, ač silně věřící, zpočátku nechtěli, aby studoval
bohosloví. Báli se, že jako příliš temperamentní mladík se pro kněžské povolání nehodí, a měli za to, že jde spíš o jakýsi jeho rozmar a že
studia nedokončí. František však teologická studia úspěšně zvládl
a 29. června 1933 byl vysvěcen na kněze. Svou primiční mši svatou sloužil 2. července 1933 v Třeboradicích, na severovýchodním
okraji Prahy, kam se rodiče mezitím přestěhovali do dalšího otcova
učitelského místa. V letech 1933–1934 ještě absolvoval zkrácenou
vojenskou službu u 4. pěšího pluku v Hradci Králové (roku 1938 byl
jmenován podporučíkem v záloze a roku 1947 kapitánem).
Své první kaplanské místo nastoupil v Kostelci nad Labem, odkud
delší čas excurrendo spravoval také sousední farnost Kozly. V červnu
1936 přišel na Rokycansko jako správce farnosti ve Strašicích a konečně 1. července 1937 byl ustanoven administrátorem ve Chvalech
u Prahy, dnes součásti Horních Počernic. Ve chvalské farnosti se
od 1. března 1938 stal farářem; ale působil zde teprve několik měsíců,
když do jeho života zasáhly překotné události let 1938 a 1939.
 V ODBOJI
Díky své přímé povaze i hrdosti vlastence a bojovníka se František
Štverák odmítl smířit s nastalou situací. Proto hned po začátku německé okupace vstoupil do ilegálního hnutí záložních důstojníků,
U NIV ER S UM 3 /XXI I

39
HISTORIE
Na svobodu se P. František Štverák dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954. Dva roky nato zemřel.

40
které se utvořilo v Praze a bylo vedeno podplukovníkem Janem
Lexou. Již od počátku plně nasadil své síly do aktivní odbojové
činnosti. V červenci roku 1939 ve spolupráci s nadporučíkem Vojtěchem Trupovským a dr. Václavem Cacákem vyvezl svým autem
z úkrytu v Univerzitní knihovně v Praze zbraně a ukryl je ve farní stodole ve Chvalech. Zde je dr. Cacák zakonzervoval a v noci je
pak rozváželi po Horních Počernicích a jejich okolí. Před nacisty se
jim podařilo zachránit těžký kulomet a František Štverák na vlastní náklady dokonce koupil dva lehké kulomety a dočasně je ukryl
v kostele sv. Ludmily ve Chvalech. S dr. Cacákem při cestách z Kostelce nad Labem do Brandýsa nad Labem na několika místech opakovaně přestřihávali kabely telefonického vedení, aby tak narušili
spojení do vojenského prostoru Milovice, jež využívaly k výcviku
jednotky SS.
Pater Štverák 29. září 1939 nerespektoval úřední nařízení zvonit
na oslavu pádu Varšavy. Na urgenci místního Němce sám při kázání zdůraznil: „Žádný rozkaz jsem z Říma nedostal a zdejší rozkazy
nerespektuji.“[1] Ještě téhož dne byl zatčen gestapem a celou noc
vyslýchán v jeho pražském ústředí v Petschkově paláci. Tentokrát to
skončilo pouze pokutou 10 000 korun, kterou také zaplatil.
Podílel se rovněž na kolportáži časopisu V boj, který pravidelně
dostával od nadporučíka Trupovského. V březnu 1940 napomáhal
při přestěhování rozmnožovacího přístroje a tiskařského materiálu
z Prahy do své farnosti na samotu Sychrov, východně od Horních
Počernic. Zde se časopis V boj tajně tiskl a odsud se ve velkém rozšiřoval. Postoj patera Štveráka k okupačnímu režimu jasně dokládá
jeho přístup ke složení protektorátního slibu v dubnu 1940. Úřední
text z velké části přeškrtal a podepsal se pouze pod jedinou uprave-
U N I VE R S U M 3 / XXII
nou větu: „Slibuji, že budu své kněžské a české povinnosti svědomitě
zastávati.“ Na závěr vepsal rukou: „Jinak podepsati nemohu.“[2] Neopatrností nadporučíka Trupovského gestapo 22. května 1940
zachytilo „podezřelý“ telefonní rozhovor a hned ve večerních hodinách toho dne zatkli i patera Štveráka. Bezprostředně po příjezdu
do Petschkova paláce byl podroben výslechu. Od počátku však zapíral, protože věděl, že jakékoliv přiznání by znamenalo jistou smrt.
Domníval se, že pokud nic nepřizná, budou ho muset nakonec pustit
na svobodu. František Štverák, vězněný na Pankráci od 22. května do 22. července 1940, byl podroben celkem šestnácti brutálním
výslechům – opakovaně byl surově zbit obuškem či na několik dní
zavírán nahý a bez jídla do temnice. Z otázek kladených při výsleších
poznal, že gestapo proti němu usvědčující materiály mělo a že vědělo
o jeho zapojení v odboji. Zároveň však důkazy proti němu nebyly
dostatečné, aby mohl být postaven před soud. Navíc chyběl klíčový
bod – jeho přiznání viny. Přesto nebyl propuštěn na svobodu. Naopak je pravděpodobné, že právě pro jeho statečný odpor se gestapo
nakonec rozhodlo uvalit na něho ochrannou vazbu (tzv. Schutzhaft)
a v koncentračním táboře ho zlikvidovat.
 V NACISTICKÝCH KONCENTRAČNÍCH
TÁBORECH
Přes Malou pevnost Terezín a věznici v Drážďanech byl František
Štverák 22. srpna 1940 přivezen nejdříve do koncentračního tábora
Dachau. Tam byl zařazen do tzv. trestné roty (Strafkompanie), hovorově štráfky, která představovala něco jako zpřísněnou táborovou
HISTORIE
vazbu. Panovaly zde mnohem krutější podmínky než
v ostatním táborových komandech a vězni, především
kněží, byli trestáni mnohem přísněji. Byl to přízračný,
uzavřený svět s vlastními pravidly. Právě zde esesáci
i další příslušníci strážních oddílů sami sebe stavěli do role pánů nad životem a smrtí vězňů. Krutým
a zdlouhavým mučením ničili vězně nejen fyzicky, ale
degradovali jejich základní lidskou důstojnost na pouhý
zvířecí pud sebezáchovy. Přesto se i v takovéto situaci
lidé dokázali vzepřít. K nim patřil pater Štverák, nepřestal myslet na druhé a soucítit s nimi.
Při jedné půlhodinové přestávce na oběd měl být
před celou nastoupenou štráfkou na prostranství před
blokem potrestán starý polský kněz pětadvaceti ranami býkovcem jenom proto, že měl údajně špatně vyčištěnou misku na jídlo. František Štverák viděl, že by
výprask nepřežil, a proto se dobrovolně nabídl, že trest
podstoupí místo něho: „Když jsem viděl stařečka Šošina,
kterak ho vlekou k výplatě, bylo mi ho strašně líto. Vím,
že živ již nesejde. Vybíhám z řady a volám, že miska je
moje a že já mám dostat 25, nikoliv Šošin. Velitel světnice
protestuje, ale já se znovu ohražuji a žádám, abych dostal
25 já. »Tak sem tedy pojď, ty milosrdný bratře«, zaznělo
z úst Es-mana, a tak jsem dostal poprvé výplatu, na kterou do smrti nezapomenu. Bůh mi dal tolik síly, že jsem
při ní ani nekvikl, ačkoliv při výplatě chlapi jako hory
řvali jako děti. Zadnici mám rozsekanou, jak se česky
říká, na nudle. Krev z ní teče, bolest je strašná, než musím
vydržet.“[3]
Po tomto strašném utrpení musel bez jídla odpoledne znovu do práce. A co hůř, svým postojem na sebe
poutal pozornost kápů a doháněl je k zuřivosti. Nakonec byl ale přes svůj zubožený stav překvapivě vybrán
do transportu do koncentračního tábora Sachsenhausen.
 „NEJTĚŽŠÍ KOMANDO ŽIVOTA“
Vězni z Dachau doufali, že se jim tady povede přece
jen trochu lépe, bohužel je čekalo ještě větší, sotva
představitelné utrpení. Pater Štverák byl opět zařazen
do štráfky, kde měl být pomalu a krutě umučen k smrti, například vyčerpávajícím a nesmyslným cvičením,
či stejně tak nesmyslnou a zbytečnou prací. V jednom
takovém pracovním komandu se projevila Štverákova mimořádná statečnost i Boží ochrana. V listopadu
1940 byl vybrán spolu s dalšími šedesáti vězni ze štráfky
na práci s železnými vozíky na kolejnicích v kamenolomu. Ke každému vozíku byli přiřazeni čtyři vězni, museli ho naložit a v rychlém tempu ujet trať dlouhou 1200
metrů, za celý den asi čtrnáctkrát. Přitom těžké vozíky
často vykolejily, sami kápové na ně skákali a přitom vězně neustále bili klacky a býkovci. Vyčerpané, polomrtvé
vězně, kteří omdleli, házeli do louže k hromadě písku.
Když se vzpamatovali a pokoušeli se vylézt ven, sráželi je
zpátky a k večeru je zastřelili zezadu ranou do plic, což
pak bylo důstojníkovi z politického oddělení hlášeno
jako pokus o útěk. Každý den z tohoto komanda zemřela desítka vězňů, kteří byli stále doplňováni novými.
Po deseti dnech byl pater Štverák už zcela vyčerpaný,
vyhladovělý a navíc sužovaný vysokou horečkou. Proto
Postoj patera Štveráka k okupačnímu režimu jasně dokládá jeho přístup
ke složení protektorátního slibu v dubnu 1940.
FRANTIŠEK ŠTVERÁK
5. března 1909 se narodil v Hrádku u Vlašimi
1928 maturoval na Státním reálném gymnáziu v Benešově
1933 vysvěcen na kněze
1938 stal se farářem ve Chvalech u Prahy
1940–1945 vězněn gestapem na Pankráci, později převezen
do koncentračního tábora v Dachau a v Sachsenhausenu
1945–1949 působil opět ve Chvalech
1949 zatčen StB, vyslýchán opakovaně v Praze Ruzyni
1951 odsouzen v inscenovaném procesu na 20 měsíců,
následně držen v internačních táborech pro kněze a řeholníky
1954 s podlomeným zdravím propuštěn na svobodu
20. srpna 1956 zemřel po třetím infarktu
U NIV ER S UM 3 /XXI I
41
HISTORIE

ho ráno při odchodu písař už rovnou odepsal z počtu vězňů vychá-  VĚRNÝ BERANOVI
zejících na práci, tedy jako mrtvého. Jakmile došli do lomu, jeden
esesák srazil Štveráka ranou obuškem do hlavy a ten se probral až Po pěti letech se pater František Štverák vrátil do Chval u Prahy, kde
po chvíli v kaluži u hromady písku. Snažil se z ní vylézt a položit ho jeho farníci s velkou slávou uvítali, a s elánem se pustil do přese k mrtvolám ležícím opodál, ale znovu byl sražen do kaluže. To rušené pastorační práce. Jako jeden z důležitých svědků byl rovněž
se za dopoledne opakovalo sedmkrát.
přizván k procesu s nacistickými zloFRANTIŠEK ŠT VERÁK
Naposledy se naprosto vyčerpaný Štverák
činci z bývalého koncentračního tábora
probral v kaluži, když mu na prsou stál
Dachau, který se konal přímo v tomto
esesák, ale s vypětím posledních sil se mu
táboře v listopadu 1945. Dostal na staho podařilo shodit. Jiný esesák mu však
rost navrácení odvlečených zvonů, které
zvedl levou ruku, aby ho druhý mohl střeještě zůstaly v Praze na Maninách nebo
lit zezadu do plic. Ani v tomto okamžiku
v Hamburku, a jejich předání původním
se však polomrtvý Štverák nepřestal brámajitelům. Angažoval se v kněžské odnit. Podařilo se mu hlaveň zachytit a odbočce Svazu osvobozených politických
strčit, takže dva první výstřely šly těsně
vězňů. Ale především se věnoval své farmimo něj. Pak ho ale jeden z nich kopl
nosti a od roku 1946 byl jako vikář nádo obličeje a Štverák pušku pustil. Znovu
pomocen kněžím líbeznického vikariátu.
ho jeden chytil za ruku a Štverák se z poObdobí relativní svobody však nesledních sil opět vrhl po pušce, ale tentotrvalo dlouho a pateru Štverákovi bylo
krát to již nestihl. Jedna rána mu ustřelila
znovu znemožněno, aby se věnoval svépravý palec, druhá prostřelila bok a třetí
mu kněžskému poslání. V únoru 1948 se
zasáhla hrudník, těsně vedle srdce. Štverák tiše ležel a předstíral smrt vlády definitivně ujali komunisté a situace církve se od základů radia příslušníci SS si mysleli, že je skutečně mrtvý. Bylo to neuvěřitelné, kálně změnila. Stejně jako za nacistického režimu ani nyní František
ale pater Štverák stále žil. Po hodině ho našla komise s důstojníkem Štverák nezůstal k nastalé situaci lhostejný, jeho povaha a založení
z politického oddělení, na kterého tak zapůsobila Štverákova mi- by mu to ani nedovolily. Plně se postavil za stanoviska arcibiskupa
mořádná statečnost a odvaha, že ho nechal ošetřit a pater Štverák Berana a nekompromisně hájil práva a zájmy církve. Následek jeho
navíc dosáhl i toho, že se podmínky ve štráfce aspoň trochu zlepšily. statečného postoje byl zcela logický – už 15. června 1949 byl zatčen
V Sachsenhausenu zůstal až do června 1942. Kolik utrpení, poni- Státní bezpečností a odvezen do vyšetřovací vazby na Pankráci. Pater
žování a hrůzy musel prožít, je téměř neuvěřitelné. Ještě několikrát Štverák se tak ocitl na stejných místech a ve stejném postavení jako
doslova přežil vlastní smrt, a to díky své hluboké víře v Boha, nebý- před devíti lety.
valé odvaze a statečnosti, ale i neuvěřitelnému štěstí.
Prošel nejtvrdšími komunistickými věznicemi, jako byly ValdiDne 12. června 1942 byl převezen zpět do Dachau. Zde ho za- ce u Jičína a Praha-Ruzyně, kde se zacházení s vězni příliš nelišilo
řadili na kněžský blok do normálního vězeňského tábora, kde byly od nacistických praktik. Ve Valdicích strávil přes půl roku na samotpodmínky v rámci možností přece jen snesitelnější. Navíc se Dachau ce a byl podrobován nejrůznější šikaně. Aby ho vyšetřovatelé zlood roku 1943 stalo hlavním táborem, kam byli sváženi věznění kněží mili a donutili k patřičnému přiznání, byl např. na devět dní zavřen
z celého okupovaného území. Na kněžském bloku se setkal s mno- do studené betonové temnice s minimálními příděly jídla, kde se mu
ha českými kněžími, mimo jiné vzpomíná např. na jezuitu Adolfa navíc zhoršila jeho zranění z koncentráků. Ale ani poté se František
Kajpra, budoucího biskupa a kardinála Štěpána Trochtu, či pozdě- Štverák nevzdal a nátlaku se nepodvolil. V prosinci 1950 byl proto
ji nechvalně proslulého Josefa Plojhara. Počátkem září roku 1942 převezen do vězení v pražské Ruzyni, kde se ho vyšetřovatelé brupak přišel do Dachau také rektor arcibiskupského semináře a jeho tálními metodami snažili přece jen zlomit.
profesor pastorální teologie na teologické fakultě v Praze dr. Josef
Cela byla vybavena slamníkem se dvěma přikrývkami, stolem
Beran. Vzniklo mezi nimi vřelé přátelství a pevné pouto solidarity, a židlí. Když si však pater Štverák sedl, okamžitě byl stráží napomesám pater Štverák ve svých vzpomínkách přiznává, že Beran se pro nut, že sedět nemá povoleno, a až do večera musel chodit. V deset
něho stal otcem i vzorem kněze. Nikdo mu neřekl jinak než Josífku hodin byla večerka, před kterou se musel kvůli prohlídce svléknout
nebo přezdívkou Beránku. Při jejich prvním setkání na kněžském donaha. V noci sice nebyl rušen, ale od šesti hodin ráno až do vebloku měl Josef Beran roztrženou pravou nohavici kalhot od stehna čerky musel stále chodit, vestoje musel také jíst, stejně tak konal
až po koleno; František Štverák mu ji zašil se slovy: „Josefe, z tebe i svou potřebu. Tak to šlo den za dnem. Podlaha byla prkenná a pater
udělám pořádného kriminálníka.“ [4] A svůj slib dodržel, po celou Štverák měl na nohou dřevěné pantofle bez podpatku, takže do nodobu Beranova pobytu v Dachau ho jako praktický člověk chránil hou dostával křeče a měl odřená chodidla, hned druhý den se mu
a v každé situaci mu pomáhal.
v kotníku udělal výron. Při krajním vyčerpání a trvalé bolesti, kdy
V dubnu roku 1945 se jako jedni z posledních dočkali osvobo- už nemohl udělat ani krok, se ho strážný ptal, zda nechce k výslechu.
zení i vězni z Dachau. „Byla to opravdu krásná noc 29. dubna 1945,“ V tu chvíli se však pater Štverák zatvrdil a odmítl to se slovy, že nemá
zapsal si Štverák, „nespali jsme, pouze leželi na zádech a vzpomínali, nic, co by řekl, a tak chodil dál ještě plných čtrnáct dní.
děkujíce Pánu Bohu, že ukončil naše trápení, že ukončil naše vraždění
a vyhnanství. A na druhé straně prolétala hlavou úvaha za úvahou. …
Nebe jest plno zlověstných mraků. To, co nazývá občanský svět mírem,  MONSTRPROCES
jest jenom dočasný klid zbraní. Pravý mír je zapotřebí založiti v srdcích národů. Pravý mír může zjednati jenom víra a úcta k evangeliu Postupně si však uvědomil, že jediným východiskem, jak uniknout
Kristovu. … Tak asi jsem rozvažoval já – kněz Kristův a pevně jsem si z tohoto zoufalého a bezprávného postavení, je dostat se před soud,
umiňoval, že pro toto království chci ještě více pracovat, pokud moje kde doufal, že bude mít šanci se obhájit. Rozhodl se přiznat pouze
k tomu, že spolupracoval s arcibiskupem Beranem a že rozšiřoval
síly budou stačit.“ [5]
jeho úřední dokumenty. Na takovéto činnosti nebylo nic tajného ani
Jedna rána mu ustřelila
pravý palec, druhá prostřelila
bok a třetí zasáhla hrudník,
těsně vedle srdce. Štverák
tiše ležel a předstíral smrt
a příslušníci SS si mysleli, že
je skutečně mrtvý.
42
U N I VE R S U M 3 / XXII
HISTORIE
trestného, nicméně komunistická moc se na to dívala jinou optikou
a považovala to za nebezpečnou protistátní činnost.
Soudní přelíčení proběhlo 23.–25. ledna 1951 před Státním soudem v Praze, kde spolu s Františkem Štverákem bylo souzeno dalších devět osob. Šlo o typicky inscenovaný proces, protože případy
obviněných spolu většinou nesouvisely a někteří se viděli poprvé až
u soudu. Všichni dostali vysoké tresty, trest neminul ani Františka
Štveráka. Soudní přelíčení se konalo s vyloučením veřejnosti a obžalovaní měli možnost se hájit, jak chtěli, ale zároveň jim bylo sděleno,
že přiznání je polehčující okolností. Pater Štverák na otázky předsedy
soudu odpovídal velmi neohroženě, takže několikrát vyvedl porotce
i soudce z míry:
Kostel sv. Ludmily ve Chvalech
Předseda: „Cítíte se vinen?“
Štverák: „Necítím.“
Předseda: „Vinen se necítí. Jak to bylo s pastýřskými listy?“
Štverák: „Prohlašuji, že jsem byl zatčen 15. 6. 1949, kdy žádné
pastýřské listy nebyly.“[6]
Předseda se zarazí, chvilku hledá ve spisech, pak udeří do stolu
a přímo zařve:
„Jak jste to tedy mohl podepsat?“
Štverák: „Prohlašuji, že kdyby mi bývalo bylo dáno podepsat, že
jsem opice, musel bych podepsat, že jsem opice. Kdybych byl mohl
volit konc. tábor z r. 1940 nebo českosl. vězení z r. 1950, volil jsem
koncentr. tábor.“
Předseda: „To se Vám tam asi dobře dařilo, co?“
Štverák: „Vrátil jsem se jako 50% invalida a byl jsem svědkem
v Dachau a Norimberku. Dostal jsem pochvalu ministra vnitra.
Snažil jsem se mluvit věcně a krátce. V soudní síni bylo ticho.“[7]
Přestože mu ani zde nemohli nic dokázat, komunistická justice byla
pružnější než nacistická; aby byla pokryta jeho vyšetřovací vazba,
byl odsouzen alespoň na dvacet měsíců za zločin sdružování proti
státu podle § 2/3 zák. č. 231/48 Sb.
Po odpykání trestu však místo propuštění strávil ještě tři a půl
roku v internačních klášterech v Želivu a Hájku u Kladna, spolu
s mnoha dalšími knězi a řeholníky. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954. Uchýlil se k rodině své sestry Marie do Pokratic u Litoměřic, kde se shledal se svým otcem krátce
před jeho smrtí. Otce však syn dlouho nepřežil. Život P. Františka
Štveráka se uzavřel 20. srpna 1956 v nemocnici v Městci Králové
po těžkém, již třetím srdečním infarktu, a to v pouhých 47 letech.
Podle svého přání byl pohřben v Kostelci nad Labem, kde v polovině
třicátých let působil jako kaplan.
Autorka Bc. Anežka Stříbrná je studentkou magisterského studia
historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Poznámky:
[1] Štverák, František: My a smrt, s. 3. Nevydaný rukopis vzpomínek na dobu
věznění v nacistických věznicích a koncentračních táborech, které napsal
v letech 1945–1946. Po propuštění z internace k němu připojil jako
druhou část neúplné a nedokončené svědectví o letech strávených v komunistickém vězení a internaci. In: Archiv České křesťanské akademie,
fond Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století.
[2] Slib podle § 2, odst. 1 dekretu státního prezidenta ze dne 8. března 1940,
č. 83 SB. In: Soukromý archiv ing. Pavlíny Thonatové (neteř P. Štveráka).
[3] Štverák, F.: My a smrt, s. 17.
[4] Tamtéž, s. 79.
[5] Tamtéž, s. 110 – zkráceno.
[6] Zde má nejspíš na mysli pastýřský list biskupů s názvem „Hlas biskupů
a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, který měl být čten ve všech
kostelech v neděli 19. června 1949 na přenesenou slavnost Božího těla.
In: Vaško, V.: Dům na skále 1, s. 145–147.
[7] Štverák, F.: My a smrt, druhá část, s. 115.
U NIV ER S UM 3 /XXI I
43
KULTURA
Druhý vatikánský koncil a české země
V roce 50. výročí zahájení posledního koncilu vychází publikace reflektující odraz této události
20. století v českých zemích.
Z
ákladní předností knihy Letnice dvacátého století (CDK 2012) s podtitulem
Druhý vatikánský koncil a české země je
snaha ukázat téma recepce koncilu v české
církvi v celé komplexnosti a složitosti. Autoři (J. Hanuš, S. Balík, P. Hradilek, K. Rechlík) přitom museli překonávat mnohé
obtíže vyplývající jednak z torzovitosti
pramenů a stavu dosavadního zpracování
a poznání, jednak z komplikované reality
místní katolické církve, která byla nucena
žít v rozptýlení: exil a domov, a doma byla
v sevření komunistického režimu rozdělena
do několika víceméně izolovaných segmentů (církev perzekvovaná, veřejně působící,
kolaborující a skrytá/podzemní).
 OSOBY A OBSAZENÍ
Jiří Hanuš zasadil koncilní dění, jeho reflexi
a velmi omezenou aplikaci v českém církevním prostředí do širšího kontextu sociálních a kulturních proměn šedesátých let.
Vztah ke koncilu posílil vnitřní diferenciaci
v místní katolické církvi a především aktivní
kněží, řeholníci a laici, z nichž mnozí prošli
vězením, ho přivítali jako znamení nového
počátku církevního života a byli pak v roce
1968 iniciátory vzniku Díla koncilové obnovy. Za reprezentanty koncilně orientovaných
osobností jsou zde označeni Josef Zvěřina,
Jan Evangelista Urban a Jiří Němec. Důležitou roli sehráli čeští teologové v exilu, zvláště v Římě (zejména Vladimír Boublík, Karel
Vrána a Karel Skalický), kteří zažívali koncil
z blízka, mohli svobodně reflektovat projednávaná teologická témata a zprostředkovat
koncilní dokumenty i domovu. S koncilním
otevřením církve světu v Československu
navíc souvisel i zahájený dialog s ekumenou
a s kruhem reformních marxistů.
Stanislav Balík se na koncilní dění podíval optikou komunistické moci, která
chtěla ukázat vstřícnou tvář, ale současně
mít československé účastníky koncilu zcela
pod kontrolou. Tomu odpovídal i výběr
členů delegace, kde kromě čtyř biskupů
(z českých jen František Tomášek) zpočátku výrazně převažovali členové doprovodu,
vesměs kolaboranti s režimem. Na základě
pramenů je předvedena taktika části biskupů (zejména Františka Tomáška) a expertů
44
U N I VE R S U M 3 / XXII
(Jan Merell) nalézt mimo tuto kontrolu
svobodný prostor pro kontakty s koncilními otci, exilovými teology i vatikánskou
kurií. Přínosné jsou věcné a zcela otevřené
profily jednotlivých účastníků, včetně intelektuálních i morálních deficitů přímých
agentů (mj. Eduard Oliva, Jan Dočekal,
František Jedlička, Antonín Veselý). Pro
důkladné a diferencované poznání jejich
role bude však nutné vedle využití fondů
Národního archivu provést systematický
výzkum i v Archivu bezpečnostních složek.
 OBNOVA
A ARCHITEKTURA
Liturgickou obnovou v naší katolické církvi, v praxi jediným výrazným výsledkem
koncilních reforem, se s velkou erudicí
a osobním zaujetím zabývá Pavel Hradilek.
Jádrem jeho textu je popsání činnosti České
liturgické komise a profily osobností, které
se o liturgickou obnovu zasloužily jako organizátoři (František Tomášek, Jan Matějka),
praktikové (Jiří Reinsberg, Pavel Kuneš)
a odborníci-překladatelé (Bonaventura Bouše, Miloslav Máša, Václav Konzal). Je třeba
ocenit i kritický, ale spravedlivý portrét sekretáře ČLK P. Jana Matějky, který veškerou
práci organizoval, zasadil se o vydání liturgických knih a navíc kryl práci výše uvedené
překladatelské skupiny. Škoda, že Oto Mádr,
který se po vykázání na Chebsko v sedmdesátých letech významně věnoval překládání
koncilních dokumentů, je zmíněn pouze
epizodně ve sporu s Václavem Konzalem
o pojetí překladu liturgických textů. Velmi podnětný je text Karla Rechlíka
zaměřený na architektonické a výtvarné
řešení chrámů a jejich interiérů v duchu
koncilového aggiornamenta. Po ohlédnutí
na východiska a předchůdce v evropském
i českém kontextu se koncentruje na novou
chrámovou architekturu, úpravu presbytářů
a výtvarné umění především v moravském
prostředí (Jedovnice, Senetářov, Zakřany).
Při kritickém náhledu na kvalitu sakrálních
staveb a církevního umění, vědom si existujících deficitů, apeluje na vnímání budoucnosti jako výzvy a šance. Za vážný nedostatek považuji opomenutí Karla Stádníka,
který se významně podílel na úpravě řady
chrámových presbytářů především v Praze.
Přes pečlivou práci badatelskou a autorskou se v textu kromě korektorských
přehlédnutí objevuje několik věcných
nepřesností. Sekretariát pro věci církevní
vznikl v roce 1968 při ministerstvu kultury,
nikoliv při MŠMT (s. 12); Jiří Němec se
zabýval mj. dílem filozofa Ladislava Klímy,
nikoliv Ivana Klímy (s. 14); rektorem litoměřického semináře koncem šedesátých
let nebyl mons. Paul, ale mons. Josef Poul
(s. 147); emauzský benediktin Marian
Schaller byl v listopadu 1953 pro špatný
zdravotní stav propuštěn z internace v Želivu a zemřel v březnu 1955 (výraz umučen
v komunistickém žaláři je přehnaný, s.
154). Závažnější chyba se vloudila do pasáže využívající vzpomínek pamětníků,
v polovině šedesátých let mladých mužů,
nyní nositelů úřadu v české církvi (s. 147).
Došlo k záměně biskupa Václava Malého
a nynějšího kardinála Dominika Duky,
neboť v době konání koncilu byl na vojně
v Trnavě dnešní kardinál Duka a jeho závěr
prožíval jako seminarista v Litoměřicích
(V. Malému bylo tehdy přibližně 15 let).
Tato publikace představuje podstatný
příspěvek k poznání reality katolické církve
v době konání Druhého vatikánského koncilu, kdy komunistický režim zásadně omezoval možnosti české církve se na jeho jednání
aktivně podílet a poté koncilní závěry doma
aplikovat. Pro historiky církve je důležitým
východiskem a výzvou k dalšímu cílenému
bádání v archivech centrálních (zejména
fondy Archivu bezpečnostních složek) i regionálních, resp. diecézních, a pro ostatní
zájemce podnětnou četbou.
Jan Stříbrný
KULTURA
Když festival slzám nevěří…
O pravidelné ohlédnutí za 47. Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary jsme poprosili brněnského
pedagoga a filmového teoretika Jaromíra Blažejovského, autora knihy Spiritualita ve filmu.
Více než jindy se letos v Karlových Varech
projevil známý paradox: akce, jež navenek
svítí úspěchem a luxusem, prezentuje filmy
o outsiderství a bídě. A domácí novináři
opět projevili okázalou nechuť se takovými díly vážně zabývat. Mirka Spáčilová si
postěžovala na „výběr vesměs depresivních
témat“, Ondřej Štindl se pochválil odchodem z japonského debutu a ošklíbl se nad
„afektovanou a citově vyděračskou sociálkou o kurdském chlapečkovi“.
K podobnému názoru asi dospěla i porota, když Křišťálovým glóbem a hereckou cenou obšťastnila nevýrazný norský
snímek Martina Lunda Henrik (Mer eller
mindre man čili Víceméně muž). Sledujeme
několik dní třicátníka, jenž se infantilními
výstřelky snaží zaplašit úzkost z nadcházejícího otcovství. Močení na nevhodných
místech či účast na homofilním kočkování
lze objasnit jeho regresivní touhou po návratu do dětské role: chlapík podvědomě
žárlí na očekávané mimino, chce zůstat zlobivým chlapečkem nejen v očích své matky,
ale i před svou partnerkou.
 ŠTĚPÁN A KONEC SVĚTA
Bez ceny odešel zmíněný japonský snímek
Obchod na konci světa, který byl z celé soutěže nejlepší a spolu s polským získal nejvíc
bodů v novinářské anketě. Nad mořem strmí útes, odkud skáčou zoufalci. Dole na konečné autobusu provozuje smíšené zboží
stará paní Čijó (jméno je spojeno s významy
opadávání, mizení, rozptylu, ale i šlechetné
smrti), jejíž tatínek tady také kdysi skočil.
Každý sebevrah vystoupí z busu, koupí si
u ní mléko, čerstvé pečivo a kráčí na horu.
Paní je poslední osobou, se kterou mluví,
a to jí dává jistou moc: může nešťastníka nechat být, nebo se ho pokusí od pádu odvrátit. Jednoho dne přijedou dvě rozjívené holčiny, které si o krámku přečetly na internetu.
Zaslouží si potrestání: Čijó jim namluví, že
je jídlo otrávené, ale stejně si přály umřít,
nebo ne? Pomalým tempem vtahuje režisér
Tacuja Jamamoto diváka do úvah, které
někdy napadnou každého: zda je sebevražda
projevem svobody, nebo neštěstím, které
se bližnímu přihodilo, a kdy a jak je možné
do suicidního odhodlání zasáhnout.
Ukamenování svatého Štěpána: „Jako
by se ho ujímala Boží milost, jako by se
zvolna stával zářivou bytostí.“
Druhým poraženým bylo Ukamenování
svatého Štěpána, jak je natočil katalánský
režisér Pere Vilà i Barceló. Legendární rebel
z debutu Marca Bellocchia Pěsti v kapsách
Lou Castel zde ve svých osmašedesáti
letech hraje churavého restaurátora, jenž
se provinil tím, že se vzpomínkově upnul
na zesnulou dceru, zatímco jej druhá, nyní
těhotná dcera nenávidí. Rodinná historie se
odkrývá v dialozích, podobně jako v americkém psychologickém dramatu. Porotám
mohl snímek připadat málo „filmový“, jeho
úspornost je ale stylotvorná. Castel spíše
jen odříkává roli, což může být atributem
spirituálního filmu. Obklopen sochami
světců a rentgenovými snímky nebohé
dcery, se Štěpán s bílými vlasy a chátrajícím
tělem koupe ve světle, které obkresluje jeho
siluetu. Jako by se ho ujímala Boží milost,
jako by se zvolna stával zářivou bytostí.
Příslušnost do rodiny duchovních filmů
podporuje hudba a závěr, který lze chápat
jako nanebevstoupení.
 RŮZNÉ PODOBY
FRUSTRACE…
Porotcům se více líbil střídmější kanadský
Kamion Rafaëla Quelleta, oceněný jak cenou za režii, tak cenou ekumenické poroty.
Začíná smrtelnou autonehodou, ale jako
studie o rodinné soudržnosti pracujících
lidí vyzní optimisticky.
Polský tvůrce Jan Jakub Kolski si kdysi
vybudoval image svérázného mudrce se
sklonem k magickému realismu. Novější
jeho filmy jsou vykalkulované. Thriller
Zabít bobra (cena pro herce Eryka Lubose)
proniká do choré mysli válečného veterána.
Krutost a vyhrocená sexualita odpovídají
nynějšímu obratu polských filmařů k estetice brutality. Komplikovanou formu předvedl i íránský tvůrce Ali Mosaffa v dramatu
Poslední krok se svou slavnou manželkou
Leilou Hatamiovou a sebou samým v hlavních rolích. Intelektuální hříčka řeší vztahy
mezi filmovou fikcí a několika verzemi
smrti. V kontextu íránské kinematografie
jde zřejmě o vyčkávácí dílo přechodné
doby. Řecký debutant Ektoras Lygizos chtěl
ve snímku Chlapec pojídající ptačí zob
šokovat. Postavy frustrovaných mladíků,
bloudících městy a snímaných zezadu roztřesenou ruční kamerou, jsme však viděli
v mnoha filmech včetně postsocialistické
sekce Na východ od Západu. Poroty se
nenechaly dojmout rakouským debutem
Hüseyina Tabaka Tvoje krása nemá cenu…,
který upřímně, ale začátečnicky exponuje
konflikt uvnitř kurdsko-turecké rodiny
v exilu. O česko-polském šprýmu Polski
film, za nímž stojí tým Marka Najbrta, se
mluvilo jako o ztrátě času. Lokální žertíky
jsou k cizímu publiku nepřenosné.
 …A HLAD PO LÁSCE
Maja Milošová podala v debutu Klip (sekce
Jiný pohled) portrét pokolení, které neumí
dát najevo své city jinak než sexuálním
aktem nebo násilím. Šestnáctiletá Jasna
se fotografuje nahá mobilním telefonem,
podbízí se a podřizuje svému chlapci.
Pochlubí se, že je prý podobná zpěvačce
Cece. Přirovnání k turbofolkové celebritě,
vdově po válečném zločinci Arkanovi,
ironicky ukáže úlohu agresivní imaginace,
v jejímž zajetí srbská mládež tančí a pořádá
mejdany. Až po dvou třetinách filmu se
dozvíme, že se Jasna připravuje na povolání
pečovatelky o postižené děti. Fakticky není
zkažená, jenom ji deptá úzkost, absence
něhy, mačismus, konzumní kultura, odcizení vůči rodičovské generaci, obecná
neschopnost komunikovat. Žádnému filmu
se letos nepodařilo tak suverénně propojit
intimitu se sociální analýzou a ukázat hlad
po lásce.
Jaromír Blažejovský
U NIV ER S UM 3 /XXI I
45
RECENZE
Silnější než
nenávist:
Odkaz trapistů
z Tibhirine
Příběh mnichů z alžírského
pohoří Atlas, kteří byli v roce 1996
brutálně zavražděni, připomínají
hned dvě knižní novinky.
Klášter v Tibhirine v severní části Alžírska
byl pro obyvatele okolních usedlostí místem klidu a pokoje. Skupina křesťanských
mnichů uprostřed muslimské země pro
ty, kteří je znali osobně, nepůsobila nijak
nevhodně či výstředně. Naopak, v jistém
smyslu byl jejich klášter pevným bodem
jistoty: nejen jistoty tiché a neustálé modlitby ale také jistoty nezištné lékařské péče,
kterou poskytoval jeden z obyvatel kláštera
– bratr Luc (viz rozhovor v rámečku).
Klášter v Tibhirine žil svým zasvěceným
životem, který ovšem nikdy nepostrádal určité vnitřní – dějinnými proudy podmíněné
– napětí. Počet křesťanů se v Alžíru během
druhé poloviny 20. století prudce snižoval,
a tak ani existence tohoto kláštera nebyla
zdaleka zaručena. Zvláště poté, co v roce
1992 došlo k vojenskému převratu (a zároveň ke společenské i bezpečnostní destabilizaci země, kdy se stupňovaly jasné hrozby
O bozích a lidech, režie X. Beauvois, 2010
namířené vůči křesťanům i lidem s nimi
sympatizujícím), byla otázka přesunu obyvatel kláštera v Tibhirine do bezpečí, tedy
mimo Alžír, nanejvýš aktuální a možná.
I přes postupné zvyšování nebezpečí, které
se takřka hmatatelně k bratřím trapistům
blížilo, dospěli k jasnému a nezvratnému
rozhodnutí: zůstat. Zůstat, protože se cítili
povoláni oživovat svou přítomností právě
toto místo. Svým rozhodnutím nanejvýš
věrně ilustrovali myšlenku Thomase Mertona (také trapistického mnicha): „Mniši jsou
jako stromy, které tiše existují v temnotě
a svou přítomností pročišťují vzduch.“
Kniha Silnější než nenávist: Sedm životů
pro Boha a pro Alžírsko (Paulínky 2012) je
souborem textů samotných mnichů z Tibhirine a dalších dokumentů týkajících se jejich života. Jednotlivé texty (dopisy, kázání,
oběžníky, vzpomínky) ukazují, jak hluboce
byli tito muži zakořeněni v muslimském
prostředí, ve kterém byli neustále nuceni
prohlubovat dialog s islámem: „Pomáhá
nám, že jsme konfrontováni s všudypří-
tomností muslimské výpovědi. Jak ji budeme respektovat, aniž bychom ji a priori vyloučili a aniž bychom ji nenáležitě přijali?“
(bratr Christian) Z předložených myšlenek
vystupuje živý a plastický obraz hlubokého
vnímání víry i snahy skutečně žít mezináboženský dialog, který není přerušen ani
ve chvíli, kdy byli v Alžíru zavražděni první
křesťané: „Mnohem více než ohrožení nás
jejich smrt sbližuje s myšlenkou na smrt
naši. A můžeme s jasnější myslí zakoušet
povzbudivou chuť života.“
Vhodným doplněním duchovní cesty
zavražděných mnichů je publikace Trapisté
z Tibhirine: Novodobí mučedníci z Alžírska
(Karmelitánské nakladatelsví 2012) z pera
Isa Baumera, církevního historika a religionisty. Ten veskrze stručně (a zároveň jasně
a přehledně) seznamuje čtenáře s historickým a sociologickým pozadím zavraždění
sedmi trapistických mnichů, přičemž faktografické údaje jsou doplněny krátkými
meditacemi a modlitbami otce Christopha,
jednoho ze zavražděných.
Lukáš Jirsa
BRATR LUC – LÉKAŘ TĚLA I DUŠE MUSLIMSKÝCH BLIŽNÍCH
46
Pohnutý příběh trapistických mnichů z Tibhirine vešel v celosvětovou známost díky francouzskému filmu O bozích a lidech (2010) režiséra
Xaviera Beauvoise. Film vyhrál Velkou cenu
poroty na filmovém festivalu v Cannes a sklidil
kritický i divácký úspěch po celém světě.
U nás byl uveden pouze na MFF Karlovy Vary
a také na Festivalu ve znamení ryby. (V říjnu
2012 bude uveden v rámci cyklu Spiritualita
a film v Městské knihovně v Praze.)
Obětavého bratra Luca ve filmu ztvárnil
proslulý francouzský herec Michael Lonsdale
(nar. 1931), který za svůj výkon získal francouzského Césara.
do cizí země a zcela se oddali službě místnímu obyvatelstvu. A právě mezi nimi byl
i bratr Luc, který byl lékařem a po dlouhá léta
léčil místní obyvatelstvo, aniž by za to cokoli
žádal. Lidé za ním chodili i pro radu, stal se
vlastně místním mudrcem. Mezi mnichy
a místními muslimy vzniklo velice přátelské
pouto. A i teď, několik let po násilné smrti
bratří trapistů, přicházejí lidé plakat k jejich
hrobům, protože s nimi ztratili velké a opravdové přátele.
Příběh mnichů z pohoří Atlas je příkladem
dokonalého křesťanského života. Není větší
lásky než obětovat svůj vlastní život.
Kým byl bratr Luc, kterého představujete
ve filmu O bozích a lidech?
Film vypráví o životě mnichů, kteří odjeli
Co vám dala role bratra Luca?
Především se mne velice dotkl jeho osud.
Pro mě je to skutečný příklad života pro
U N I VE R S U M 3 / XXII
druhé. Nikdy se nestal knězem. Staral se
o zahradu, pracoval v kuchyni i v klášteře. Po dvaceti letech služby mohl
být na kněze vysvěcen, ale on odmítl.
V mnišském životě je totiž předepsaných
pět i více hodin modlitby denně. A pro něj
byli přednější nemocní lidé, kterým chtěl
být k dispozici skutečně bez přestání.
Někdy za ním během dne přicházelo až
150 lidí ať už kvůli zdraví tělesnému nebo
duševnímu. Bratr Luc byl člověkem velice
skromným a plným lásky k alžírským vesničanům – pro něj to byli bratři a sestry.
Luc znal Korán, z nějž jim k jejich údivu
občas citoval. Možnost hrát člověka takových kvalit pro mě byla velkým štěstím.
Rozhovor byl natočen televizí Noe
v listopadu 2011.
RECENZE
Tomáš Petráček
Bible a moderní kritika: Česká
a světová exegeze ve víru (anti-)
modernistické krize
Roman Vido
Konec velkého vyprávění?
Sekularizace v sociologické
perspektivě
Vyšehrad 2011
CDK 2011
Kniha Tomáše Petráčka líčí, jakým
způsobem se katolická
církev postupně vyrovnávala s nároky,
které moderní doba
klade na exegezi.
Po nastínění základních problémů, před
které byla tradiční
biblická exegeze postavena v devatenáctém
století v souvislosti s řadou nových objevů, které zásadním způsobem proměnily
pohled na historii a povahu biblických
textů, se autor podrobně věnuje tomu, jak
na tyto výzvy reagovali katoličtí biblisté
i církevní hierarchie. Hlavní osu knihy
tvoří spor, v němž na jedné straně stojí
exegeze progresivní, tedy ta, která využívá
moderní způsoby výkladu (například historickokritickou metodu) a je ochotna vzít
vážně i některé nové poznatky o biblickém
textu (například pochybnosti o tom, zda
jednotlivé biblické knihy skutečně napsali ti
autoři, kterým jsou tradičně připisovány).
Proti tomuto progresivnímu přístupu stáli
zastánci integristické exegeze, kteří zdůrazňovali, že k Bibli není možné přistupovat
jen jako k jednomu z mnoha starověkých
textů, a z toho vyvozovali, že užívání metod
moderní exegeze a historické kritiky v biblistice je nesprávné, bezbožné a nebezpečné.
Celá desetiletí dvacátého století bylo církevní magisterium více či méně na straně
integristické exegeze a progresivní metody
odmítalo a zakazovalo. Velmi pomalu a velmi nesnadno došlo ale k obratu a učitelský
úřad církve dal nakonec základním principům progresivní exegeze za pravdu, což je
dobře vidět v dokumentu Papežské biblické
komise Výklad Bible v církvi z roku 1993,
v němž je za základ vědecké církevní exegeze označena historickokritická metoda,
považovaná ještě na počátku dvacátého století za dostatečný důvod k obvinění z modernismu a tím k disciplinárním postihům.
Tomáš Petráček, pro něhož je přijetí progresivní exegeze jednoznačně pozitivním
krokem, podává dějiny postupného a velmi
nesnadného procesu jejich uznání jako
dobrodružný příběh s dobrým koncem.
Spolu s autorovým vypravěčským talentem
to knize dodává napínavost detektivky.
Zároveň nám autor historické okolnosti období (anti-)modernistické krize,
kterému se věnuje již delší dobu, předsta-
vuje v obdivuhodné šíři i hloubce. Bible
a moderní kritika seznamuje čtenáře nejen
s klíčovými otázkami z oblasti biblistiky,
které tvořily jádro sporu (především problematika biblické inspirace, úlohy lidských
autorů Písma svatého, historické podmíněnosti Bible a její pravdivosti), a zprostředkovává nám – formou krátkých referátů
– celou řadu odborných publikací katolických učenců i různá vyjádření učitelského
úřadu, která sehrála v polemice o metodologii biblické interpretace hlavní roli,
ale nemenší pozornost je věnována také
osudům jednotlivých protagonistů sporu,
nelehkým rozhodnutím, před kterými stáli,
a různým způsobům, jakými se s nastalou
situací vyrovnávali.
Čtenáře, kterého spíše než konkrétní
historické otázky zajímají obecnější úvahy,
které z nich vyplývají, zaujmou asi především autorova zamyšlení nad vztahem církve
a dějin a teologickou oprávněností či neoprávněností určitého typu tradicionalismu
spojeného se strachem z čehokoli nového.
Nesmírně podnětné jsou kromě toho
také obecnější úvahy o nelehkém rozhodování katolických teologů (zpravidla kněží,
nezřídka též řeholníků), kteří se ocitnou
v situaci, kdy je poslušnost zavazuje hájit
stanoviska, která jsou z hlediska jejich
rozumu a poznání neudržitelná. Tomáš
Petráček se přitom snaží vyhýbat různým
zjednodušením a snadným odsudkům, ať
už vůči zastáncům integristických pozic,
nebo naopak vůči těm, jež jejich progresivní názory a především hořkost nad nepochopením a odsudky ze strany nadřízených
zavedly nakonec úplně mimo církev. Zato
velmi vyzdvihuje zásluhy těch, kteří byli
ochotni i přes často ponižující podmínky
a řadu nespravedlivých ústrků vytrvat, uhájit alespoň to, co bylo možné, připravovat
půdu pro své následovníky a trpělivě očekávat zlepšení situace, ačkoli to přišlo nakonec až po jejich smrti. Autor se s velkým
porozuměním věnuje jejich osudům a objasňuje i příkoří a těžké zkušenosti, kterým
byli vystavováni, aniž by ovšem sklouzával
k laciné kritice konkrétních „viníků“ nebo
k obecnému odsudku pravidel a zvyklostí
charakteristických pro katolickou církev.
Nepřichází s žádným snadným řešením, ale
způsob, jakým o celé problematice uvažuje,
může být velkou inspirací pro vyrovnávání
se s odvrácenou tváří církevního života.
Markéta Bendová
Sekularizace. O co
častěji se tento pojem
používá, o to těžší
bývá jej jednoduše
uchopit. Vido sekularizaci tematizuje
pomocí velkých postav
sociologie, na nichž
ukazuje historický vývoj tohoto konceptu či
sekularizačního paradigmatu. Autor vychází
primárně z prací Oliviera Tschannena, Karla Dobblera a Jamese Beckforda, nicméně
čtenáře seznamuje s hlavními sekularizačními tezemi všech velkých postav sociologie
náboženství od Maxe Webera po současníky, zmiňme alespoň Parsonse, Wilsona, Bergera, Luckmanna, Ingleharta. Je příznačné,
že je výstižnější jmenovat výrazné autory,
než vývoj uvažování o sekularizaci. Tou je
míněno leccos, od úpadku či vytěsnění náboženství v moderních společnostech, přes
přebírání institucionálních náboženských
rolí státem a racionální vědou až po popis
individualizace náboženských postojů, jejich
zvnitřnění a ústup z veřejného prostředí.
Shodně přijímaným pojítkem se tak jeví
pouze sepětí modernity s individualizací
jedinců. Jednotlivé teorie nezapřou „sociální
zakotvenost a narativní aspekt zkoumání“.
Sami sociologové náboženství se „účastní
celospolečenské konverzace o náboženství,
kterou pomáhají utvářet, ale kterou jsou
také sami utvářeni“. Odpovědi, jichž se nám
dostane, uzavírá Vido, do značné míry závisí na tom, jaké otázky budeme pokládat.
Narativní charakter sociálních věd, jak upozorňuje autor, se nutně promítá do samotné
definice náboženství. Úkolem sociálních
a humanitních věd je „porozumět způsobu,
jakým je konstruován a proměňován pocit
objektivní reality – ideálně včetně sebereflexe oboru samotného“. Nic víc, nic míň.
Rozsáhlá studie brněnského sociologa náboženství je výborným průvodcem
po dějinách sekularizačních konceptů.
Ovšem nejen to, usnadňuje pochopení
nepřiznané společenské poptávky po výstupech sociologie náboženství, od níž se neoprávněně očekává jakýsi vědecky zdůvodněný rozbor náboženství a jeho významu.
Sekularizační teorie nejsou s to dohlédnout
do nitra spletitých vztahů mezi osobní
vírou a tradicí, které se navenek odrážejí
v náboženských postojích. O neznatelných
posunech ve společenosti však říkají víc,
než by se chtělo věřit.
Josef Beránek
U NIV ER S UM 3 /XXI I
47
48
U N I VE R S U M 3 / XXII
SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, e-mail: [email protected]
roční předplatné (4 čísla) činí 200 Kč, objednávejte na:
Dárek, který zaujme: předplatné Universa
RECENZE
Hans Küng
V co věřím
Vyšehrad 2012
Ve velmi osobní knize
světoznámý teolog
představuje v deseti
hutných kapitolách
svůj pohled na svět.
Z výšin své mimořádné erudice a životních
zkušeností klade sobě
i čtenářům řadu zcela
základních otázek, mj.
jaký má život smysl, jak svůj život dobře
žít, co je v něm podstatného, co k dobrému životu potřebujeme, v co máme věřit
a doufat, jak se vyrovnat se zlem, utrpením
a smrtí, zda smrtí vše končí. Úsilí řešit tyto
a podobně obtížné problémy pokládá autor
za vzrušující „horskou túru“, na niž čtenáře
zve. Nejprve zdůrazňuje, co je v lidském
životě důležité a čím musí být člověk utvářen již odmalička: důvěru jako klíčový přístup ke světu a radost z úžasného stvoření.
Zabývá se dále hledáním správného směru
v životě, který je nám v prvé řadě darován, lidskostí jako základním měřítkem
jeho kvality, nutností nalézt a realizovat
uskutečňováním pravých hodnot skutečný
smysl života. Uvažuje o budoucnosti náboženské víry v dnešním světě vědy, o argumentech pro a proti náboženství, jež chápe
hlavně jako životní cestu. Přemýšlí o Bohu
a bozích, o monoteismu a polyteismu,
Boha monoteistických náboženství pojímá
jako dynamickou duchovní životodárnou
skutečnost, křesťanského Ducha svatého
pak jako úchvatnou a neuchopitelnou Boží
moc. Zajímá ho původ světa, jeho přirozená evoluce, kterou lze beze zbytku objasnit
bez berličky zázraků, v něž až na Ježíšova
zázračná uzdravování nevěří. Stručně
charakterizuje hlavní náboženství světa,
přičemž se zejména věnuje křesťanství a nikam nezařaditelnému, zcela jedinečnému
Ježíši Kristu, kterého přímo ztotožňuje
s křesťanstvím. Ježíš je pro něho nositelem
radostné a očistné duchovnosti nenásilí,
spravedlnosti, milosrdenství a míru, zosobněným modelem křesťanského života, který
po smrti nekončí; postoj autora ke Kristovu
zmrtvýchvstání je však nejasný, evangelní líčení událostí po jeho vzkříšení mají
podle něho ráz spíše legendární. Záhadou
pro Künga zůstává problém zla a utrpení:
neví si rady s přítomností zla ve světě,
s Boží bezmocí mu zabránit či s Božím
připouštěním jeho existence, a to vzhledem
k hrůzám 20. století: holocaustu, gulagům,
Hirošimě; zpochybňuje argumenty leibni-
zovské teodiceje. Medituje o kříži a utrpení
Kristově, jež se staly hlavním křesťanským
námětem až v pozdní gotice, vůči krucifixu
jakožto hlavnímu křesťanskému symbolu
je zdrženlivý podobně jako první křesťané.
Kniha končí nadějeplnými vizemi budoucnosti a charakteristikou světového étosu,
Küngova dítěte: na základě křesťanského
étosu a v souladu s hlavními světovými
náboženstvími nás vyzývá, abychom usilovali o mír i za cenu toho, že se vzdáme
svého práva; mocenského vlivu užívali
ve prospěch druhých; s mírou se oddávali
konzumu a výchovu chápali jako proces
založený na vzájemné úctě. Zdůrazňuje
zlaté pravidlo vzájemnosti: čeho se nechceš
sám dočkat, to nečiň jiným a z tohoto
hlediska pléduje za kulturu nenásilí, úcty
k veškerému životu, solidarity, tolerance,
za rovnoprávnost muže a ženy, spravedlivý
ekonomický řád a život v pravdě.
Küng se projevuje jako racionální náboženský myslitel, jehož křesťanství se během
času rozmělnilo ve světovém étosu jako
společném etickém jmenovateli hlavních
náboženství. Vůbec nezazní kritický tón
na adresu některých aspektů pravoslaví či
nekřesťanských náboženství, autor však
o to více kritizuje svého úhlavního nepřítele – římské papežství: ono a vůbec celá
římskokatolická církev jsou podle něho
v zoufalé situaci (odchody z církve, pedofilní skandály, anachronický přístup k řadě
problémů dnešního světa), a také křesťanský (nikoli např. islámský) fundamentalismus. Výrazně shovívavěji se staví k současnému militantnímu ateismu Dawkinsova
střihu, ač jej považuje za naivní a nepoučený. Politicky se projevuje silně levicově
a selektivně: oč vehementněji kritizuje
třeba Izrael ve vztahu k Palestincům a americký vpád do Afghánistánu a Iráku, tím
méně se zmiňuje o situaci v řadě zemí, kde
jsou bezohledně pošlapávána lidská práva
a která by si zasluhovala ostrý odsudek
(země komunistické, diktatury v arabském
světě, Írán, Rusko). Kniha tak působí v řadě
ohledů nevyváženě a tomu, kdo Künga
nezná, podává mnohdy zkreslený obraz
skutečného stavu věcí. Kdo ho naopak zná,
nahlíží, jak autora silně zasáhlo, že mu byla
roku 1979 odebrána missio canonica.
Kniha však především obsahuje mnoho
velmi nesnadných a nadmíru zajímavých
otázek a to je její velká přednost.
Vladimír Petkevič
RECENZE
Archaion
Kallos
Jean-Jacques Antier
CARL GUSTAV JUNG –
ANEB ZKUŠENOST S BOŽSTVÍM
mezinárodní
festival
pravoslavné
hudby
Emitos 2012
Knihu lze považovat
za významný ediční
čin, který poskytne
nejen životopisné informace o osobnosti
a díle Carla Gustava
Junga, ale především
poskytuje klíč k pochopení významu jeho
díla pro naše století.
Neboť není nadsázkou říci o C. G. Jungovi,
že je psychologem 21. století.
Ve své biografické dimenzi přináší kniha zprávu o Jungově formaci lidské i vědecké. Zároveň na plastickém a strhujícím
obrazu jeho životního příběhu můžeme
pochopit mnohé z toho, co hraje rozhodující roli v utváření osobnosti člověka
obecně, tedy i každého z nás. Ve své dimenzi odborné kniha poskytuje zasvěcené
a často originální informace o tom, jak se
rodila hlubinná čili analytická psychologie.
Pro kritického čtenáře je inspirativní, že je
možno k poznání nevědomí a jeho struktury i funkcí dospět jinou cestou, než jsou
postupy S. Freuda – řekli bychom cestou
bez zjednodušování sexistickou interpretací nebo jen na základě propracování pojmů
vytěsnění, popření, potlačení či přenos
a protipřenos. Výklad úlohy kolektivního
nevědomí, symbolů, archetypů, amplifikace
ve výkladu snů a další nám ukazují obrovský potenciál popisu a výkladu duševního
a duchovního vesmíru v nás.
Antier velmi instruktivně ukazuje, jak
Jung dokázal pracovat se sny a s denním
sněním. Zpřesněním významů pojmů
‚lucidní snění‘ a ‚aktivní imaginace‘
inspiroval Jung vznik psychoterapeutických
škol, které své léčebné postupy na těchto
skutečnostech duševního života staví.
Kniha o životě a díle C. G. Junga není
dílem o psychologii náboženství – jak by
bylo možno soudit ze slov uvedených v názvu. Celou knihou nicméně prolínají informace o tom, jak náboženská zkušenost
ovlivňuje naše uvažování a interpretaci
událostí, jak nám pomáhá k získání osobnostní integrity a duševního zdraví a jak
se nelze bez náboženské zkušenosti obejít,
chceme-li rozumět duši a její funkci v lidském životě. Hlubší zamyšlení a promýšlení
vyžaduje důraz na víru jako na zážitek, ne
jako na rozhodnutí. J. J. Antier připomíná,
že Jung postřehl nebezpečí racionalistického pojetí duchovního života a převahy materialistického chápání vědy a že už v první
polovině 20. století zdůrazňoval to, k čemu
současná věda o náboženství i teologie
docházejí, že totiž cesta k poznání úlohy
Boha a duchovní sféry v našem životě musí
být založena na prožitku a ne pouze na racionálních analýzách a interpretacích či
dokonce jen na dogmatických tvrzeních.
Jungovo dílo je často nepochopeno,
stejně jako autor sám. Považovat Junga jen
za Freudova někdejšího spojence a později
odpadlíka je jedním z rozšířených omylů.
Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat
s ideálem materialistické přírodovědné
filozofie 19. století s její pozitivistickou
metodologií, Jung navazuje na gnostické
a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je – vypracováním postupů
enantiodromické amplifikační analýzy
a syntézy – k noetickým vrcholům.
Životopis potvrzuje, že způsob, jakým
Jung píše o životní dráze člověka, o cestě
k sobě samému, jak analyzuje integraci
a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost
nelze vystihnout zvenčí změřením jejích
sebelépe definovaných vlastností. Jung
objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit
zevnitř. Jungova analýza symbolu a jeho
proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce jako pro
psychology. V oblasti psychopatologie Jung
zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické.
Recenzovaná Jungova biografie může
být i úvodem do Jungovy analytické psychologie, a to i pro ty, kteří přijímají Jungova tvrzení jako směrnice. Ze způsobu,
jakým autor Jungovy názory prezentuje,
vyplývá, že i když některé Jungovy myšlenky jsou příliš odvážné, měli bychom je brát
jako výzvy, s nimiž nemusíme souhlasit, ale
neměli bychom je jen tak odbýt.
Biografie C. G. Junga z pera francouzského spisovatele životopisů je dílem
hluboce fundovaným, bohatě dokumentovaným a lze stručně jednou větou říci, že
přesvědčivě ukazuje, že Carl Gustav Jung
je jedním z největších myslitelů 20. století
a zároveň jedním z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka.
Studium tohoto díla obohatí každého,
kdo pracuje s lidmi – nejen psychoterapeuty různých zaměření a psychiatry, ale
i lékaře somatické medicíny, personalisty,
učitele a kněze.
Vladimír Smékal
8.–18. října 2012
chrám sv. Cyrila a Metoděje
Resslova 9a, Praha 2
S
družení Filokallia zve i letos do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje
v Praze na hluboké duchovní a hudební
zážitky v rámci mezinárodního festivalu
pravoslavné hudby Archaion Kallos 2012.
Řecký výraz Archaion kallos znamená doslova „starobylá krása“, ovšem v pojmosloví
svatých otců východní křesťanské církve
Archaion kallos znamená „archetypální“
neboli „původní krásu“, tedy krásu, kterou
spatřil člověk v ráji a kterou sám po stvoření měl. Sdružení Filokallia (jehož název
pocházející z řečtiny znamená „milovat
krásu“) nazvalo takto první a jediný festival
pravoslavné hudby v Praze, protože vnímá
každý „počin“ v duchovní hudbě, ať už
komponování nebo interpretaci, jako jakési
hledání, vědomé či nevědomé, této původní
„prakrásy“ (Archaion kallos).
Festival se koná pod záštitou starostky
Prahy 2 Mgr. Jany Černochové, velvyslance
Řecké republiky Georgiose Paizise a ředitele
Polského institutu v Praze Piotra Drobniaka
a s požehnáním a finanční podporou Jeho
Blaženosti vladyky Kryštofa, arcibiskupa
pražského a metropolity českých zemí
a Slovenska, a dalších sponzorů. Festivalu
se zúčastní pěvecké sbory z České republiky i ze zahraničí. Zazní široké a rozmanité
spektrum pravoslavné hudby od byzantského chorálu (v podání špičkových řeckých,
polských a rumunských interpretů), přes
romantismus (S. Rachmaninov, N. Kedrov
ad.), až po kompozice skladatelů 20. a 21.
stol. (K. Penderecki, I. Stravinskij). Letošní
ročník festivalu je také výjimečný tím, že
součástí dramaturgie jsou i světové premiéry
předních žijících českých autorů (J. Vičar,
S. Hořínka).
Těšíme se na Vás a věříme, že také letošní
ročník našeho festivalu bude dalším krokem,
jenž nás společně přiblíží k Archaion kallos.
www.philokallia.com
U NIV ER S UM 3 /XXI I
49
KOMENTÁŘE
Mediář Josefa Beránka
N
ení to tak dávno, co
Universum psalo, že
nadšení pro nanovlákna
má svá rizika. Teď zpravodajská stanice BBC
upozornila na článek
v odborném časopisu
Toxicology Sciences.
Vdechnutí drobounkých vláken produkovaných nanotechnologickým průmyslem
skutečně může vyvolat podobné zdravotní
problémy jako azbest. Dosavadní pokusy
byly prováděny na myších, a proto jsou
zatím odborníci se závěry opatrní. „Plíce
lidí a myší se liší, avšak vědci i tak věří, že
jejich závěry pomohou k navržení lidem
bezpečnějších nanovláken. Ta se nacházejí
v řadě produktů, od křídel letadel po tenisové rakety,“ uvedlo BBC. Ken Donaldson
z Edinburgské univerzity připustil, že
odborníci věděli, že delší vlákna mohou
způsobovat tumory, avšak až dosud neznali
přesnější velikost takovýchto „problémových“ vláken. „To, že známe délku, nad níž
mohou malá vlákna způsobovat nemoci,
je významné pro zajištění toho, že se v budoucnu budou vyrábět bezpečná vlákna,“
podotkl. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva
je, že byznys opět předběhl politiky a proklamovaný princip předběžné opatrnosti
zůstal jen na papíru.
D
uka přirovnává „punkovou modlitbu“ Pussy Riot v chrámu sv. Spasitele
na Rudém náměstí v Moskvě k sovětskému
zničení tohoto chrámu Stalinem. Takto
okomentovali na IHNED pravidelnou
glosu českého primase na Radiožurnálu,
v níž se kardinál Duka zastal citu a tradic
pravoslavných. „Celá záležitost není tak
jednoduchá, aby se odbyla jen poukazem
na svobodu projevu, nemilovaného prezidenta a politická práva vyjádřit k němu odpor.“ Chybou podle něj je zjednodušování
ze strany médií. Na tom jistě něco bude, ale
copak nepatří zjednodušování k jádru novinářského řemesla? Není to důvod k tomu,
aby média mohla být masová, aby je sledovalo víc lidí, než jen zasvěcená komunita?
Díky tomu si pak můžeme tříbit názory
na to, co je umělecká výpověď a co už je
za hranicí společenského étosu. Podle někoho (včetně mne) Pussy Riot přestřelili už
skupinovou souloží v přítmí regionálního
muzea. Podle někoho přestřelili „punkovou
modlitbou“, jíž se dotkli náboženského citu
věřících. Nicméně seriózní média nehájila
bezduše svobodu projevu a právo kritizovat
vládu, ale jak upozorňovaly Lidové noviny,
žaloba původně šermovala se sedmiletým
trestem za urážku náboženských citů, což
nemá žádnou oporu v ruském právním
řádu. A takový „hon na čarodejnice“ uráží
můj cit pro právo a spravedlnost.
N
edostatek informací. To je prý hlavní
problém vládní důchodové reformy.
Zhruba šedesát procent Čechů tvrdí, že
o změně příliš neví a netuší ani, jak si
na penzi nejvýhodněji spořit. Vyplývá to
alespoň z průzkumu agentury Median pro
Český rozhlas. Informací zřejmě nemají
dost ani poslanci, a proto návrh zákona
nepodepsal prezident Václav Klaus. A pořádné informace nemají ani ekonomičtí
analytici. Tak například Markéta Šichtařová
opakovaně (např. na České pozici.cz či
v Metru) upozorňuje, že podle dostupných
informací bude druhý pilíř výhodný jen
pro dobře vydělávající část mladé generace.
Ta ovšem umí své prostředky lépe zhodnotit jinými způsoby, než jsou nepřehledně
regulované penzijní fondy tzv. druhého
pilíře. Chybou penzijní reformy není nedostatek informací, ale spíš překombinování
parametrů a pravidel.
Na rozdíl od nepochopitelného odmítnutí zákona o náhradní rodinné péči, je
prezidentova kritika důchodové reformy
srozumitelnější. Bez ohledu na další osud
důchodové reformy a jejích parametrů
můžeme počítat s pozdějším „odchodem“
do důchodu, se zvyšováním odvodů a nižšími důchody.
ėBTPQJT$FOUSBQSPTUVEJVN
EFNPLSBDJFBLVMUVSZ$%,
,POUFYUZ
Ř B T P Q J T P L V M U V ż F B T Q P M F Ř O P T U J
ėBTPQJTOBWB[VKFOB
ŘBTPQJTZ1SPHMBTB3FWVF
1PMJUJLB
7ZDIÈ[ÓYSPŘOŞSP[TBI
TUS
$FOBŘÓTMB,ŘSPŘOÓ
QżFEQMBUOÏ,Ř
1SPQżFEQMBUJUFMF
TMFWBOBWÝFDIOZLOJIZ
WZEBOÏ$%,
6LÈ[LPWÏŘÓTMP[EBSNB
Salvátorský filmový klub
O bozích a lidech
Des hommes et des dieux
Francie 2010, Xavier Beauvois,
francouzsky, české titulky, 120 min.
Film natočený na základě života cisterciáckých mnichů v alžírském Tibhirine, kteří byli
v roce 1996 zavražděni islamistickými radikály. Snímek získal Velkou cenu poroty v
Cannes, cenu ekumenické poroty i cenu César za nejlepší francouzský film roku 2010.
Úvod, projekce a přednáška s diskusí ve středu 10. 10. od 19 hod.
Uvádí Petr Vacík, SJ a Mgr. Lukáš Jirsa, Ph.D.
Velký sál Městské knihovny v Praze,
Mariánské nám. 1, Praha 1
vstupné 70 Kč, informace tel.: 257 532 908, 257 532 013
pokladna (po–pá od 14 do 20 hod.), tel.: 222 113 425, 222 113 377
on-line rezervace: www.mlp.cz, www.farnostsalvator.cz
50
U N I VE R S U M 3 / XXII
AKADEMICKÁ
F A R N O S T
P
R
A
H
A
;PCTBIVƦÓTMB,POUFYUZ
4#ñüįû+)ñþąő3FGPSNZWFTUÓOVSFWPMUZ
*Ćñþñ3ĉĠüÿĆĖ,ƻJLLPMFN5JDIÏIP%POV
1õĄõĂ#õĂ÷õĂ6DUÓWBKÓUƻJBCSBIÈNPWTLÈ
OÈCPäFOTUWÓTUFKOÏIP#PIB
"CZTF[F[MBOFTUBMTQPMFƦFOTLâÞ[VTo
SP[IPWPST1ñćĻõý-ùăùóûŞý
1õĄĂ,ĂĖü#ÈTOÓDJƦUPVCÈTOÓLZ
0Ąñ'ùüùĀ5ƻJÝLBSFEÏTUƻFEZoo
'ĂñþĄùőõû.ùûő(FPSHF(SPT[EBEB
BCPMÝFWJDLÈSFWPMVDF
0CKFEOÈWLZ
$%,7FOIVEPWB#SOP
UFMFNBJMPCKFEOBWLZ!DELD[
7ÓDFJOGPSNBDÓOBXXXDELD[
www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
www.portal.cz
Thomas Moore
Guy Gilbert
Duše sexu
Srdce v ohni
Péēe o život jako o akt lásky
Podle autora je právĢ sexualita jednou
z nejdƽležitĢjších oblasơ lidského života,
snad druhou v poƎadí vedle náboženství.
Své myšlenky o duši sexu Moore ilustruje
bohatými pƎíklady z mytologie, ĮlozoĮe,
umĢní i pƎíklady ze souēasného života a vybízí k péēi o vlastní život jako o akt lásky.
Život knĢze uprostƎed souēasného svĢta
Gilbert tento svazek zasvĢƟl svému povolání a úvahám o svém vztahu k církvi, hierarchii,
souēasným problémƽm církve, jako jsou pedoĮlní skandály, otázky celibátu knĢží, vĢnuje se
i možnostem uplatnĢní žen v knĢžské službĢ,
svému vztahu k vývoji moderní spoleēnosƟ,
knĢžské osamocenosƟ apod.
brož., 344 s., 429 Kč
brož., 296 s., 345 Kč
Karel Hvížěala (ed.)
Bruno Ferrero
Knížecí rozhovory
s Karlem Schwarzenbergem
(1990–2012)
Ptaēí zpĢv pro duši
Laskavé pƎíbĢhy a podobenství známého italského sbĢratele moudrosơ nás znovu uvádĢjí do
svĢta nenadálých setkání, pƎekvapivých životních situací a každodenních zázrakƽ, které mohou být pro vnímavého ēlovĢka smĢrovkami na
cestĢ víry a nadĢje. Knihu otvírá pƎíbĢh o skƎivanovi a želvách, znovu se setkáme s pƎíbĢhy o lidech, kteƎí našli v životĢ poklad a udĢlali vše pro
to, aby ho získali.
Zaơmco v knize Knížecí život pƎedstavil
Karel Hvížěala knížete Schwarzenberga
v rozhovoru, který se odehrál pƎevážnĢ
v roce 1989, Knížecí rozhovory mapují vývoj jeho osobnosƟ a poliƟckého pƽsobení
v novém ēeském státĢ krok za krokem oēima rƽzných tazatelƽ a Karel Hvížěala zƽstává v pozadí jako editor, který rozhovory
uspoƎádal a obēas i pƎeložil.
brož., 80 s., 139 Kč
váz., 304 s., 369 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected]
Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno
Novinky z Karmelitánského nakladatelství
w w w. i k a r m e l . c z
Salcia Landmannová
Iso Baumer
Wolfgang Beinert
Rebe, že se nestyděj
Trapisté z Tibhirine
K dobrému
humoru patří
dar vidět nedokonalý svět
i jeho obyvatele
s laskavým nadhledem, schopnost nadlehčit
tíživé stránky
života smyslem
pro paradox a situační komiku.
Sbírka Salcie Landmannové tato kritéria splňuje. Je však ještě něčím víc než
jen knihou pro zasmání: odkazuje na celou jednu vymizelou evropskou kulturu.
V doslovu autorka ukazuje židovský vtip
jako důležitou součást kultury a životního stylu židovských komunit. Přitom
většina sebraných vtipů pochází ze
zemí východní Evropy, jejichž židovské
obyvatelstvo bylo za druhé světové
války téměř vyhlazeno. První svazek
dvoudílné publikace přináší výběr z více
než tří tisíc židovských vtipů. Sbírka
je opatřena přílohou, která obsahuje
slovník použitých výrazů jazyka jidiš,
jakož i jmenný seznam zmiňovaných
židovských osobností.
Osud mnichů
z Tibhirine
se dostal
do pozornosti
širší veřejnosti
poté, co o nich
francouzský
režisér Xavier
Beauvois natočil film O bozích
a lidech (Velká cena poroty filmového festivalu v Cannes 2010). Příběh
se odehrál v trapistickém klášteře
v Alžírsku v polovině devadesátých
let minulého století. Komunita zde
pokojně žila uprostřed muslimské
většiny. Kdo byli tito mužové? Jaké
životní zkušenosti měli za sebou a co
si plánovali do budoucna? Kdo a proč
je v březnu 1996 unesl a brutálně zavraždil? Podle oficiální verze byli mniši
uneseni a popraveni islamistickými
teroristy. Závěry soudního vyšetřování
ani další pátrání novinářů však tuto
možnost jednoznačně nepotvrzují.
Malé dějiny křesťanského myšlení ria Rosaria Del Genio, Nicolo Suffi (eds.
Kniha prezenSlovník
tuje všechna
křesťanských
hlavní témata
mystiků
vázaná, 311 s., 299 Kč
brožovaná, 103 s., 129 Kč
křesťanství:
jeho zrození,
rozvoj a rozšíření církve,
významné
teologické
osobnosti, klíčové rysy křesťanského myšlení, originální přínos křesťanské kultury i hlavní
teologické a etické koncepty. Autor je
pro české čtenáře více než povolaným
průvodcem. V historicky zaměřených
kapitolách vyzvedá to nejpodstatnější z dvaceti staletí křesťanské éry,
zatímco v úvahových pasážích nabízí
podněty pro ty, kdo si chtějí udělat
vlastní obrázek o křesťanské nauce, zásadách i bohatství křesťanské kultury.
Odpovědi, které nabízí, jsou poctivé,
výborně strukturované a jazykově
neotřelé.
vázaná, 348 s., 389 Kč
Luigi Borriello, Edmondo Caruana, Ma-
Rozsáhlá a ucelená encyklopedie osobností
křesťanské spirituality a mystiky. Zachyceno
je tu nejen
zrození křesťanské mystiky v biblické
a patristické epoše, středověké a raně
novověké vrcholy západní mystiky, ale
také pozoruhodné osudy a učení osobností posledních dvou staletích
– 252 biografických hesel
– nejvýznamnější osobnosti
křesťanské mystiky a spirituality
– úvod do fenoménu mystiky
– přehledové kulturně-geografické
statě
– školy spirituality a teologická
reflexe mystiky
– chronologický klíč k četbě hesel
– obsáhlá česká bibliografie
vázaná, 767 s., 690 Kč
Knihy seženete ve všech prodejnách KNA , které jsou zároveň odběrnými místy obchodu www.ikarmel.cz
Praha/Plzeň/České Budějovice/Litoměříce/Kostelní Vydří/Liberec/Jičín/Hradec Olomouc/Velehrad/Karviná/Uherské Hradiště/Zlín
Zásilková služba KNA Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice / Velkoobchodníkům nabízíme registraci v B2B obchodě: f.kna.cz
1$./$'$7(/679«
9<j( + 5$'
632/652
Chalíl Džibrán
JEŽÍŠ SYN ČLOVĚKA
Ch. Džibrán, autor nesmrtelného Proroka, svým
poeticko-mystickým
rukopisem oživuje osobnost Ježíše Nazaretského.
Vyprávějí o něm učedníci,
následovníci, ženy, aristokraté, učenci, kupci, ale
i oponenti a nepřátelé
a vydávají svá nejrůznější
svědectví o jeho životě.
Vyprávění jednotlivých
postav se však Džibránovi
stávají především prostorem pro vlastní úvahy,
v nichž se nejen vyznává
z niterného vztahu k Synu
člověka, ale také rozjímá
o mnoha věčných tématech
lidského života.
Váz., 200 s., 198 Kč
KRISTIÁNOVA
Á
LEGENDA
Život a umučení
svatého Václava
a jeho báby svaté Ludmily
Legendu z počátků českých
dějin napsal mnich Kristián
z rodu Slavníkovců a věnuje ji
svému synovci, druhému pražskému biskupu Vojtěchovi.
To znamená, že ji napsal koncem 10. století a že je to tedy
nejstarší historický spis českého autora, psaný ovšem latinsky. Vypráví o pokřtění Moravy
Řekem Cyrilem, o jeho obraně
slovanské bohoslužby před
papežem v Římě, o působení
biskupa Metoděje na dvoře
Svatoplukově a posléze o svaté
Ludmile a svatém Václavu.
Toto vydání obsahuje paralelně latinský text i český překlad.
Váz., 176 s., 248 Kč
Jarmila Bednaříková
Henri Nouven
ATTILA
Hunové, Řím a Evropa
Příchodem Hunů do Evropy
ve 2. polovině 4. st. po Kr. vyvrcholilo tzv. velké stěhování
národů. Kniha hledá odpovědi
na otázky, odkud Hunové přišli, jaká byla jejich původní
společnost a kultura v Asii
i proč v Evropě zapůsobili tak
apokalyptickým dojmem.
Sleduje ničivé hunské vpády
na území římského Východu
a dlouhodobou spolupráci
Západořímanů s Huny, ukončenou největší bitvou té doby.
Soustřeďuje se na velké osobnosti 5. století, zejména
na postavu krále Attily a jeho
přítele a pozdějšího soupeře,
„posledního Římana“ Aëtia.
Váz., 344 s., 358 Kč
DUCHOVNÍ ŽIVOT
JAKO CESTA
Vlivný autor duchovní literatury, Henri Nouwen, spojující
osobní zkušenosti s nejhlubšími myšlenkami křesťanství
i jiných spirituálních a náboženských tradic, v této knize
ukazuje tři fáze pohybu člověka k dosažení zralého lidství,
zdravých vztahů s druhými
lidmi a osobního vztahu
s Bohem v modlitbě. Tato cesta růstu vede od zraňující osamělosti k plodné a duchovně
plné samotě, od nepřátelství
a agresivity k otevřené pohostinnosti, od iluzí a sentimentality ve vztahu k Bohu až
k nalezení osvobozující
otevřenosti v modlitbě.
Váz., 168 s., 198 Kč
:ĂŵĞƐƌŽĚƌŝĐŬͮ
:ĞnjƵŝƚĂWĞƚƌ<ĂŶŝƐŝƵƐ;ϭϱϮϭʹϭϱϵϳͿ
.ʼntçNRYVNpKR
2ORPRXF
WHOID[
PRELO
UHIXJLXP#UHIXJLXPF]
sŬŽŶƚĞdžƚƵĞǀƌŽƉƐŬljĐŚ͕ŶĞũĞŶƌĞŐŝŽŶĄůŶşĐŚ
ĚĢũŝŶĂŶŐůŝĐŬljĂƵƚŽƌŽĚŬƌljǀĄƐŵĢƐŝĐŝƷĚĂũƽ
ŽƐůŽǎŝƚljĐŚŶĄďŽǎĞŶƐŬljĐŚĚĢũŝŶĄĐŚϭϲ͘ƐƚŽůĞơ͕
ǀŶŝĐŚǎĐĞŶƚƌĄůŶşƉŽƐƚĂǀĂWĞƚƌĂ<ĂŶŝƐŝĂ͕njĂŬůĂͲ
ĚĂƚĞůĞĞƐŬĠƉƌŽǀŝŶĐŝĞũĞnjƵŝƚƽ͕ŚƌĄůĂŶĞnjĂƐƚƵͲ
ƉŝƚĞůŶŽƵƌŽůŝ͘ůŝǎƓşƉƌŽnjŬŽƵŵĄŶşƌŽĚƌŝĐŬŽǀĂ
ƚĞdžƚƵƵŬĄǎĞ͕ǎĞĚŽŬĄnjĂůƐƉŽũŝƚƉĞēůŝǀŽƵŵƌĂͲ
ǀĞŶēşĂƌĐŚŝǀŶşƉƌĄĐŝƐǀƟƉŶŽƵƐůŽǀŶşŝŶƚĞƌƉƌĞƚĂĐş͘
sĄnjĂŶĄ͕ϴϵϲƐƚƌĂŶ͕ϲϮϬ<ē͘
James Brodrick
Jezuita Petr Kanisius
(1521–1597)
6RXĀDVQpRWi]N\
6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt
3UDPHQ\VSLULWXDOLW\
6RFLHWDV
6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL
ÿHåWtMH]XLWp
1iNXSSʼnHVLQWHUQHW
ZZZUHIXJLXPF]
²VOHYD
ůŽŝƐ<ƌŽĞƐƐͮ'ĞƐĐŚŝĐŚƚĞĚĞƌƂŚŵŝƐĐŚĞŶ
WƌŽǀŝŶnjĚĞƌ'ĞƐĞůůƐĐŚĂŌ:ĞƐƵ///͘
dĞŶƚŽŶĢŵĞĐŬLJƉƐĂŶljƚĞdžƚǀLJĐŚĄnjşǀşĐĞŶĞǎ
ƐƚŽůĞƚƉŽǀLJĚĄŶşϭ͘ĚşůƵ;ϭϵϭϬͿ͘WŽ<ƌŽĞƐƐŽǀĢ
Ɛŵƌƚŝ;ϭϵϮϴͿƐĞēĞƓƚşũĞnjƵŝƚĠƐŶĂǎŝůŝĚŽŬŽŶēŝƚ
ĞĚŝĐŝ ƚĢĐŚƚŽ ĚŽĚŶĞƐ ũĞĚŝŶljĐŚ ƐŽƵŚƌŶŶljĐŚ
ĚĢũŝŶũĞnjƵŝƚƐŬĠŚŽƉƽƐŽďĞŶşǀēĞƐŬljĐŚnjĞŵşĐŚ
ĚŽƌŽŬƵϭϳϳϯ͘<ƌŽĞƐƐŽǀLJƌƵŬŽƉŝƐŶĠƉŽnjƽͲ
ƐƚĂůŽƐƚŝƐĞƉŽĚĂƎŝůŽƐĞƐƚĂǀŝƚƉŽƚƎĞďŶljƐŽƵǀŝƐůlj
ƚĞdžƚ͕ŬƚĞƌljďLJůƉŽƉĄĚƵŬŽŵƵŶŝƐŵƵƓƛĂƐƚŶĢŶĂůĞnjĞŶ͘dĞŶũƐŵĞ
ƉƎŝƉƌĂǀŝůŝĚŽƚŝƐŬƵ͘
sĄnjĂŶĄ͕ϭϯϵϮƐƚƌĂŶ͕ϭϮϱϬ<ē͘
,ĞƌŵĂŶŶ,ŽīŵĂŶŶͮ
^ǀĂƚĄ,ĞĚǀŝŬĂ^ůĞnjƐŬĄ;ϭϭϳϲʹϭϮϰϯͿ
ŶĢŵēŝŶLJƉƎĞůŽǎĞŶljǎŝǀŽƚŽƉŝƐƐǀĂƚĠ,ĞĚǀŝŬLJ
^ůĞnjƐŬĠ;ϭϭϳϲʹϭϮϰϯͿ͕ƚĂŬďůşnjŬĠŶĂƓşŶĞǎĐĞ
ĞƐŬĠ͕ ƉƎĞĚƐƚĂǀƵũĞ ũĞĚŝŶĞēŶŽƵ ŽƐŽďŶŽƐƚ
ƐƉŽũƵũşĐşŬƵůƚƵƌƵŶĢŬŽůŝŬĂnjĞŵş͗ĞĐŚ͕WŽůƐŬĂ
Ă EĢŵĞĐŬĂ͘ :Ğũş ƉŽnjŽƌƵŚŽĚŶlj ǎŝǀŽƚ ƌŽǀŶĢǎ
ƵŬĂnjƵũĞ ƉƌŽƉŽũĞŶş ĐŚĂƌŝƐŵĂƚƵ ŵĂŶǎĞůƐƚǀş
ƐŝŵƉƵůnjLJnjƎĞŚŽůŶşŚŽǎŝǀŽƚĂ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϳϮƐƚƌĂŶ͕ϴϬ<ē͘
dŽŵĄƓaƉŝĚůşŬͮWƌĂŵĞŶLJƐǀĢƚůĂ
WĄƚĠǀLJĚĄŶşŽďůşďĞŶĠŚŽƚŝƚƵůƵ͘
ƵĐŚŽǀŶş ǎŝǀŽƚ ũĞ ƉƎşƚŽŵŶŽƐƚş Žǎş ŽƐŽďLJ
ǀŽƐŽďĢůŝĚƐŬĠ͘dĂƚŽũĞĚŶŽĚƵĐŚĄƉƌĂǀĚĂũĞ
njĄŬůĂĚŶşŵ ŵŽƚŝǀĞŵ ƉƎşƌƵēŬLJ ŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠ
ĚŽŬŽŶĂůŽƐƚŝ ŶĂƉƐĂŶĠ ǀLJŶŝŬĂũşĐşŵ njŶĂůĐĞŵ
ŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠƐƉŝƌŝƚƵĂůŝƚLJ͕ŬĂƌĚŝŶĄůĞŵdŽŵĄƓĞŵ
aƉŝĚůşŬĞŵ͘^ƵǎŝƚŬĞŵƐŝũŝŵƽǎĞēşƐƚnjĂēĄƚĞēŶşŬ
ŝƉŽŬƌŽēŝůlj͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϰϳϮƐƚƌĂŶ͕ϮϵϬ<ē͘
+ODV9HOHKUDGX
6ORYRDREUD]
8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ
UMNCFjVøTDQJQNUM½
|2TCJC|
VGNHCZ
GOCKN
FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\
2įK|P½MWRW|
X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW
UNGXC
PCYYYKX[UGJTCFE\
UNGXC|
dĞŽůŽŐŶĂĚĢũĞ͕ŬĂůĄďƌŝũƐŬljŵŶŝĐŚ͕ũĞŶǎďƵĚĞ
ďƌnjLJďůĂŚŽƎĞēĞŶ͕ũĞĚŶĞƐũŝǎƌĞŚĂďŝůŝƚŽǀĂŶlj
ĚşŬLJƉĞēůŝǀĠŵƵǀĢĚĞĐŬĠŵƵnjŬŽƵŵĄŶşũĞŚŽ
ƐŬƵƚĞēŶljĐŚƐƉŝƐƽ͘KƉĢǀŽǀĂŶljĂŶƚĞŵũĂŬŽ
ŵŽƵĚƌljŵƵǎ͕ŶĞƐƉƌĄǀŶĢŚŽĚŶŽĐĞŶljŶĢŬƚĞͲ
ƌljŵŝĮůŽƐŽĨLJĐŽďLJͣƵƚŽƉŝĐŬljnjŶĂůĞĐƉƎşĐŚŽĚƵ
ŶƟŬƌŝƐƚĂ͖͞ŵLJƐůŝƚĞů͕ũĞŶǎĐŚƚĢůŚŽǀŽƎŝƚŽƐŽƵͲ
ǀŝƐůŽƐƚĞĐŚŵĞnjŝƐŵLJƐůĞŵůŝĚƐŬljĐŚĚĢũŝŶĂĐŚǀĄůŽƵnjĂŽǎşĚŽďͲ
ƌŽĚŝŶş͕ũĞƉƎĞĚƐƚĂǀĞŶŝƚĂůƐŬljŵƐƉĞĐŝĂůŝƐƚŽƵ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϴϴƐƚƌĂŶ͕ϵϱ<ē͘
Jáchym z Fiore
6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND
1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7
:ĞƌnjLJDŽƌĂǁƐŬŝͮ
dĞŽƌŝĞŚƵĚďLJǀĞƐƚƎĞĚŽǀĢŬƵ
WƌĄĐĞDŽƌĂǁƐŬĠŚŽƉůŶşnjĂƉŽŵŽĐŝƐŚƌŽŵĄǎͲ
ĚĢŶĠŚŽĂƐLJƐƚĞŵĂƚŝnjŽǀĂŶĠŚŽŵĂƚĞƌŝĄůƵ͕njƉƽͲ
ƐŽďĞŵnjƉƌĂĐŽǀĄŶşĂƉŽĚĄŶşŵ͕ũĂŬŽŝĂƚŽƵ
ĚŽŬƵŵĞŶƚĂĐşƐƚƵĚŽǀĂŶĠƉƌŽďůĞŵĂƚŝŬLJƉƌŽͲ
ƐƚƎĞĚŶŝĐƚǀşŵƚĞdžƚƽƐƚƎĞĚŽǀĢŬljĐŚŚƵĚĞďŶşĐŚ
ƚƌĂŬƚĄƚƽ͕ũĂŬĨƵŶŬĐŝƐŬƌŝƉƚƵƌēĞŶljĐŚƐƚƵĚĞŶͲ
ƚƽŵŵƵnjŝŬŽůŽŐŝĞ͕ƚĂŬĨƵŶŬĐŝƵēĞďŶşƉƎşƌƵēŬLJ
ĚŽƉůŸƵũşĐşƐƵŵĄƎƉŽǀŝŶŶljĐŚǀĢĚŽŵŽƐƚşŽĚĢũŝŶĄĐŚŚƵĚĞďŶş
ŬƵůƚƵƌLJƐƚƎĞĚŽǀĢŬƵ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϲϰƐƚƌĂŶ͕ϭϴϬ<ē͘
Fabio Troncarelli
(cca 1135–1202)
Život, názory a dílo
(GLĀQtʼnDG\
8ÉVC0GLGFNÅJQ
2TCJC
VGNHCZ
GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\
YYYKX[UGJTCFE\
Hermann Hoffmann
Svatá Hedvika Slezská
(1176–1243)
&ĂďŝŽdƌŽŶĐĂƌĞůůŝͮ:ĄĐŚLJŵnj&ŝŽƌĞ
;ĐĐĂϭϭϯϱʹϭϮϬϮͿŝǀŽƚ͕ŶĄnjŽƌLJĂĚşůŽ
Jerzy Morawski
Teorie hudby
ve středověku
6 78',-1Ì 7(;7< & (175$ $ /(77,