TOR DES GEANTS 2015

TOR DES GEANTS 2015
NE
13.9.2015
Courmayeur 10.00 START - mrholí, na sobě mám triko, nepromokavou bundu + pláštěnku, na nohou HOKY. Start proběhne suše, bez hudby a bez dojetí. Je potřeba
pomalu běžet nebo spíš jít. Uděláme okruh po Courmayeru, všude je spousta fanoušků až se dostanu k asi 15ti minutovýmu špuntu, co se
tady udělal při nástupu na úzkou cestičku. Stoupáme 1300 výškových metrů v pomalém hadu do sedla Col Arp (2.571 m). Pořád mrholí. Následuje
seběh do La Thuile, mnoho běžců neběží po serpentinové cestičce, ale střihají to hlava nehlava. V seběhu mám nepříjemný pocit z bot, tlačí mě
okraje bot pod kotníky. Na první malé občerstvovačce dávám slané sušenky a jsem na sebe hrdá, že jsem je zvládla sníst.
La Thuile
PO
14.9.2015
14.07 V La Thuile je velký stan s občerstvením - šunka, salámy, těstoviny, ve stanu velká tlačenice, ale něco se podařilo ukořistit. V ulicích jsou davy
nadšených fanoušků, soukám do sebe chleba se salámem a sýrem, tak občas sklidím nějakou vtipnou poznámku.
Teď nás čekají 2 kopce 2800 m (Passo Alto a Col Crosatie). 1. stoupání je v pohodě za světla, visím za Italem se zelenými podkolenkama, jde jako
jako stroj, já za ním a 1. vrchol v pohodě za mnou. Ve druhém stoupání pod vrcholem rozsvěcím čelovku a vzápětí jsem na ostrém hřebeni, ještě
kousek nahoru a je tu vrchol Col Crosatie. Potom následuje seběh s čelovkama v hadu běžců. Je to nebezpečné, ale nedokážu vystoupit. Občas se
zastavím, ustoupím na stranu, několik lidí jde přede mě, ale to nemá cenu, takže se zase zařazuji a snažím se držet tempo. Přes cestu jsou
odvodňovací strouhy lemované placatýma kameny nastojato. Vůbec nechápu, že jsem se o ně nepřerazila. Tohle už bych takto nechtěla
absolvovat. Je to můj 1. z pěti nejhorších okamžiků na trati (a to ještě nevím, že bude i hůř).
23:24
Valgrisenche -1:32 Přicházím před půlnocí, ukázněně si plánuji 1 hodinu spánku. Hned u vchodu křičí moje číslo a vzápětí mně je přinesen můj drop bag. Jsou tu
oddělené místnosti pro servis závodníkům, pro spaní a pro jídlo. Moc se tady neorientuji, ale nesu si těžký drop bag do přeplněné místnosti pro
servis. Není zde žádné místo na lavičce, tak se drze vmáčknu mezi italského důchodce s jeho přítelkyní (maže mu nohy a snáší mu modré z nebe) a
dalšího promoklého Itala. Převlíknu si triko, vyměním ponožky, doplním zásoby a jdu spát nahoru do patra. Organizátoři šeptají a naznačují ať
nedělám žádný hluk. V místnosti na spaní najdu prázdné lehátko, ale spát se tady nedá. Japonka vedle šustí igeliťákama a neustále zapíná a
rozepíná zipy. Ležím asi hodinu, usnout se ale nezadaří, takže se balím a potichu odcházím. Dávám si raději jídlo v další místnosti (vajíčko,
(těstoviny s tuňákem, kafe). Do camelbagu čepuji čaj z automatu, později zjistím, že je instantní a sladký. Ale kupodivu mě provází celou dobu a
nezpůsobuje mi žaludeční nevolnost, dokonce mi i chutná. Celková bilance této zastávky je 2hodinová přestávka a žádný spánek, ale dobré jídlo.
Vyrážím po půl druhé na Col de Fenetre (2854 m). Je to drsné, střídavě mrholí a prší. Cesty jsou podmáčené, takže chodím vedle cestiček po trávě,
občas uklouznu. Postupně cítím, že suchá místa na mém oblečení a obutí mizí… S přibývající výškou klesá teplota. Je fakt kosa. Klepu se. Mám
nepromokavou bundu s kapucí a plášťenku-pončo, ale jsem totálně durch. Ukrutně mě zebou ruce. Postupně se do mě dává zima a i při pohybu
se začínám klepat, zuby mám zaťatý, abych s nima necvakala. Přede mnou je světýlko, tam je snad chata! Paráda. Jdu dovnitř, nic nevidím, mám
zamlženo. Vevnitř není k hnutí. Hustota zmrzlých a mokrých závodníků dosáhla nejvyššího stupně. Nějaká Italka na mě volá, abych šla na
toaletu. Nevím, jak jí vysvětlit, že na žádnou toaletu nepotřebuju, že se potřebuju zahřát. Tak jí ignoruju. Ona to však zkouší nadále, asi jí hodně
překážím. Je mně to jedno. Svléknu si promočené oblečení z horní půlky těla a zabalím se do folie. Pak si zase všechno to mokrý na sebe obleču.
Přidám rukavice, děkuji v duchu Frantovi za půjčení. Ještě vypiju horký vývar a vyrážím dál. Chce to moc nepřemýšlet, protože to bych tu zůstala.
Tohle je 2. z 5 nejdrsnějších okamžiků mého putování. :-). Vyjít ven chce velkou dávku sebezapření, cesta vede po jakési náhorní planině, tečou
potoky, které se musí překonat. Už vůbec nejde o suchou nohu, tu už dávno nemám, ale o bezpečí, protože proud je často hodně silný. Ze strany
slyším kamenné laviny. Je to strašidelný. Po chvíli se mně ve světle čelovky zdá, že kapky deště jsou nějak velký, vypadá to na déšť se sněhem.
Později sníh začíná chroupat pod botama a regulerně padají "sedláci". Cesta se zvedá a stoupám ještě asi s 5 lidma na Col Pinter (2.776 m).
Nahoru to jde, jenom to občas klouzne. Přemýšlím, jak to půjde dolů, ale nikdo nic neříká a všichni zarytě stoupají, takže jdu s davem. Jenže…
Přichází 3. nejdrsnější okamžik, a sice dlouhý sestup. Po překonání sedla se cesta rychle stáčí do prudkých serpentin, kde to strašně klouže.
Nevidím moc na cestu, mám zasněžený brejle, navíc mně to hrozně klouže (já vím, že se opakuju). Cupitám a najednou pád na záda, i hlava si
zezadu bouchne o zem. Chce se mi brečet a taky si breknu, ale aby to ostatní neslyšeli. Po nohou to nejde, takže si sedám na zadek a 2/3 cesty
dolů sjíždím po zadnici. Jsem totálně mokrá, navíc občas musím brzdit tak, že si lehnu na bok, takže voda z rozbředlýho sněhu mně zalézá všude.
Brrrr. Ale přežila jsem. Sestup se zmírňuje, jsem přesvědčená, že na další občerstvovačce končím, protože všechno mám na sobě promočený a
v baťohu už nic není.
Rhemes
Notre Dame 6:48
Menší občerstvovačka. Jdu dovnitř, tady je totálně narváno, všude sedí a leží zničení běžci, jsou totálně namačkaní jeden na druhého. Cpu se mezi
nimi, ale nikde ani místečko na sednutí. Bloumám a nechápu. Najednou organizátor zvolá, že v 7.00 je opět závod otevřen. Takže ti rychlejší tu
čekali a odpočívali, zatímco já jsem bojovala o život. V 7 hodin se tedy prostory uvolňují. A co já budu dělat? Vždyť jsem úplně promočená, venku
je kosa a nemám nic suchýho??? Pavlíno, nepřemýšlej a vyraz!! To je jediná možnost, zahřeju se pohybem a oblečení doschne ve stoupání na Col
Entrelor (3.002 m). Ale musím jít rychle, protože je mně hrozná zima, úplně mě bolí sanice, jak zatínám zuby.
Eaux Rousse 12:26 Po překonání Col Entreloru jsem opět v údolí, je tu stan s jídlem a stan na spaní. Dávám trochu těstovin a jdu si lehnout na trávu za spací stan. Je
to lepší, alespoň tu nikdo nechrápe. Vyřídím SMSky domů a povzbuzujícím přátelům (zlatá Magda, Pavla, Fanda a Martina) a asi hodinu ležím a asi
jsem i usnula. Je krásný slunečný den a tak se tedy vydávám vstříc nejvyššímu vrcholu Col Loson (3296 m). Stoupání je to dlouhé, téměř po
vrstevnici, chvilku nahoru a chvilku i dolů. Vrchol je pekelně daleko. Neustále zastavuji a buď se přioblékám nebo naopak odstrojuji nebo mažu
nohy nebo jím atd. Je mi nějak nekomfortně, asi to bude tou výškou. Jdu jak šnek. Konečně vrchol a sestup.
ÚT 15.9.
2015
Cogne
23:20
-1:37 2. base vita - 23 km za 11 hodin, to není nic k dlouhodobě udržitelnému vývoji. Celou cestu sem plánuji, že si tady vůbec nelehnu. Ale, když vidím
tu továrnu na spánek, nechám se zlákat. Chyba - tady se spát nedá. Je tady asi sto chrápajících, šustících, svítících, šeptajících, mluvících lidí. To ani
špunty nezvládají. Asi hodinu tu ležím a nic. Tak se vydávám na další pouť. Tor jsou závodem dvou pólů - v údolích krásné hřejivé zázemí, lidi, jídlo,
a v horách totální osamění, pochyby, ale i krása a volnost. Psychika je celou dobu vyšponovaná na 100%, žádný oddych. Cítím, že to je tak dobře.
Nicméně cestou z Cogne jsem trochu zabloudila, takže ono to soustředění zase tak stoprocentní není. Trasa pokračuje údolím podél potoka,
čeká mě pozvolné a dlouhé stoupání na Fenêtre di Champorcher. Ideální na noc. Trochu usínám, tempo je pomalé. Nad ránem dorážím na super
chatu Rif.Sogno di Berdzé (2534 m). Mají tady měkkou pohovku, kde okamžitě vsedě asi na 1/4 hodiny usínám. Po probuzení se cítím OK a
jdu se najíst. Zase vývar. Přidávám do něj sýr a šunku, vytáhnu rozpis s plánovaným tempem. Jím a čtu. Najednou se mi vývar vrátí vrchem, honem
lítnu na blízký záchod, vše držím v puse. Ouvej, dámský je obsazený. Zachraňuje mě pánský, kde si ulevím a mám velké starosti. Copak to je
konec? Takže teď budu zvracet a to už to bude jako vždycky? Končím? Jenže, mně je docela dobře, tak si zase přikazuji nepřemýšlet a vyrazit. Jo,
a ono to jde. Stoupám na Fenêtre di Champorcher, uzobávám zázvor, klobásky a sýr a je mně krásně. Nahoře akorát vychází slunce. Něco ofotím a
šup dolů. I sestup má být dlouhý, těším se, že si v něm odpočinu a naberu snadné kilometry.
Chardonney 10:24 Sestup je dlouhý ale rozhodně ne snadný. Ale jsou tu úžasní lidi. Je tu paní a má mísu sušeného a proslazeného ovoce. Každému běžci nabízí.
To je oběť, zajímalo by mě, jak dlouho tady chodí a povzbuzuje. Teď mě čeká necelých 20 km do Donnasu. Jenže ouha, sestup se překlopí do
vrstevnicové cesty v údolí. Je to protivné, pořád nahoru a dolů a kilometry tedy rozhodně snadno nenaskakují. Cestou proti jdou nebo běží
povzbující lidi, je to moc milé. Nekonečná cesta do Donnasu končí u kolmé skály, kde číhají fotografové. Tak tady odtud jsou ty krásný snímky.
Ve skutečnosti je to tu docela nehezký, vedle vede silnice, ale je to fotogenický.
Donnas
Sassa
ST 16.9.
2015
15:15
16:42 Nekonečná cesta civilizací je odměněna další oázou. Takže, vyměnit baterie v čelovkách, namazat nohy, převlíknout ponožky, vyměnit boty. Nad
botama jsem spekulovala dlouhou dobu. Hoky mě nějak tlačí okolo kotníků, cítím otlaky. Takže vyměnuji za Inov. Cítím se skvěle, a vyrážím.
Nějak jsem se nedojedla, tak každou chvíli zastavuji a tlačím do hlavy. Navíc výměna bot je hodně diskutabilní, tlačí mě. Tak zase zastavuji a
vyměňuji slabší ponožky. Moc to nepomáhá, asi mám nateklé nohy, nějak se do botek nevejdou. To není dobré. Zase se objevují pochybnosti když ne žaludek, tak mě vyřadí boty? Neeee!!! Musím sehnat nůžky nebo nůž a obstřihnout si ortopedické vložky. Pak bude víc místa na nožky.
Jenže kde vzít nůžky či nůž a nekrást? Jak se to řekne anglicky? Stydím se za mojí jazykovou nedostatečnost. Stydím se tady psát, jak jsem
nemožná. Takže , když mě předchází 2 Italové, tak je prosím o "Messer". Koukají nechápavě. Když ale svůj jazykový projev doplním patřičnými gesty,
jeden z nich vyndává zavírací nožík s nůžkama! Jásajíc obstřihávám ortopedické vložky a cesta dál je hned veselejší. Akorát se stydím až do morku
kostí. Ital mě ještě poučí, že nůž je knife (jo, to já přece vím, akorát se to nevynořilo :-() Au, to to bolí!
22:01 Cesta dál se stává úmornou, stmívá se (zase). Stoupáme po nekonečných schodech. Jedny schody končí a další začínají a tak pořád dokola. Je to
hodně uspávající. Takže, když se dohrabu do Sassy, na nic jiného nemyslím, než kde si lehnout. Kamarád Franta mně psal, že jsem očekávaná
v Sasse 22:22, dorazila jsem ve 22.01. Nechápu, jak tady můžu být o 20 minut dřív, když jsem cestou pospávala. Organizátor mě odvádí do velkého
kupolovitého stanu. Uvnitř je 5 obsazených lehátek vedle sebe a za nimi je ještě jedno lehátko podél volné. To je moje. Přelezu tedy spáče a
těším se, že taky spočinu. Jenže kromě toho, že je mi zima, chrápání v několika tóninách mně stejně nedovolí zabrat. Tak se tady necelou hodinu
snažím, ale potom raději vylézám. Tohle ulehnutí byla chyba, tady se fakt spát nedalo. Musím pokračovat. Po asi 10 minutách si uvědomuji, že
jsem nechala ve stanu svoji krásnou kšiltovku, která je v dešti nezbytná, aby mně úplně nezapršely brýle. Vracím se pro ni. Jenže moje lehátko
je už obsazené a já se k čepici nedostanu. No, dobrá byla, navíc jsem ji vyhrála v tombole na ŠUTRu, a teď nevím, jak to bez ní bude dál. Žaludek
mě (zatím) nezastavil, ani tlačící boty, tak teď tedy zapršené brejle? No, bude to ještě zajímavý.
Už bych se pomalu mohla začít těšit na půlení trasy, jenom kdyby pořád nepršelo a nestoupalo se po totálně podmáčených loukách! Fakt ty
zapršené brejle jsou velká potíž. Jednu chvíli dokonce ztratím značení, nevidím nic ani před sebou ani za sebou. Tma, déšť a nikde nikdo. Tak se
tam motám dokolečka a začínám si téměř zoufat. Naštěstí, jsem vlaječku nakonec našla, ale byl to 4. z mých 5 nejhorších okamžiků na trati.
po
Rifugio Coda 2:00
asi v
Lago Vargno 7:00
Tak PŮLKA, to je super! Jsem totálně mrtvá, mokrá a hned si zajišťuji kavalec na spaní. Jsou tu místnosti asi po 5 lidech. Do jedné z nich mě
organizátor ukládá. Nějaký člověk tady strašně chrápe, svítí tu světlo. Jenomže já fakt už nemůžu. Takže špunty do uší, buff na oči a upadám do
2hodinového tvrdého spánku. Když mě po 2 hodinách někdo drsně zatřepe ramenem (na chatách důsledně hlídají, aby někdo nespal více než
2 hodiny), tak vůbec nechápu, kde jsem. Ale nádherně jsem si schrupla. Ještě něco trochu pojím a razím do deště k sestupu do Lago Vargno.
Celkem jsem se tady zdržela přes 3 hodiny, ale cítím se krásně. Jenom kdyby nepršelo a já viděla.
Útulná chatka na břehu přehrady, úžasní lidé. Dávám si těstoviny (zase). Je tady krásně teplo, ale jsem k sobě tvrdá a vyrážím co nejdříve dál.
Cesta teď stoupá asi 700 výškových metru na technický hřeben. Je mlha, střídavě mrholí a prší. Musím být hodně opatrná, protože to moc klouže.
Cestou jsem si zapnula mobil, přichází mně SMSky. Hodně jich je od přátel a to je tak milé, jak mě povzbuzují. Hned se mi jde lehčeji. Taky mně
píše Pavel, že s mojí mamkou, která se nedopatřením dostala místo na rehabilitaci do LDN, to nevypadá po psychické stránce dobře. Moc na ní
myslím. Na další občerstvovačce jí proto volám a mám toho plnou hlavu. Přichází nádherný úsek, kde je cesta vydlážděná ohromnými kamennými
Niel
Gressoney
kvádry. Ty tvoří veliký půlkruh po úbočí okolních kopců. Uprostřed toho prudce teče říčka a často jsou vidět vodopády. Po cestě s kamennými
kvádry, se docela dobře běží. Navíc je to trochu z kopce. Prostě mám pocit, že nemusím dávat takový pozor. Vytahuji tedy znovu telefon a chci
ještě jednou zavolat mamce, abych jí povzbudila. Pořád lehce klušu a najednou mně levá noha podklouzla a já padám po boku a potom i po hlavě
dolu z té cesty do suťového pole, které se prudce svažuje k horské říčce. Stačím si pomyslet, že to je konec a očekávám, kdy se hlavou bouchnu
o nějaký kámen. Ale všichni andělé mě museli ochraňovat, zůstanu zaklíněná o zadek a žebra ve škvíře a hlava taky nebřinkla o žádný kámen. Telefon pořád držím v ruce. Hůlky jsem zahodila. Takže seberu hůlky i sebe a vyškrábu se zpátky na cestu. Asi 1/2 hodiny se klepu. Tak se mi klepou
nohy, že nemůžu vůbec jít. Vydýchávám 5. nejhorší zážitek z trati a vypadá to, že budou jenom modřiny. Mám naražený žebra, a to docela dost.
Ale ani žaludek, ani malý boty, ani zapršený brejle mě nezastavily, tak snad ne bolavý žebra! Je fakt, že se mi špatně nadechuje (z kopce to jde)
nemůžu se opírat levou rukou o hůlku, ale JÁ CHCI dál!
15:41 Cesta do Nielu je nekonečná, navíc jsem zlomila hůlku. Mám náhradní, ale až v Gressoney a to je jště asi 16 km. To musím zvládnout. Stejně se
levou rukou nemůžu opírat, tak se to třeba zatím zlepší. Na občerstvovačce v Nielu mně moc nechutná, dám si chleba s mojí pomazánkou, kterou
si nesu. V hlavě mně běží neodbytná myšlenka, že do Gressoney to je 14 kilometrů a na příchozí limit mně zbývá asi 7 hodin. Připadá mi to v mým
stavu dost hraniční, takže vyrážím co nejrychleji a celý úsek se hodně snažím. Nahoře na Col Losoney potkávám osly, ale asi se mi to nezdálo.
20:05 Výsledkem mého vzepjetí je, že jsem do Gressoney došla v 20:05, tzn. něco přes 4 hodiny. Plánuji, že tady rozhodně spát nebudu. Jenom se dám
dohromady a potom si lehnu až Rif. Alpenzu, kde by to mohlo být klidnější. Jenže chyby lávky!!! Asi za 1/2 hodiny po mém příchodu organizátoři
vyhlašují pozastavení závodu. Moc nevím, co si pod tím představit, ale doufám, že to zase brzo pustí (vlastně se to už stalo v Rhemes Notre Dame).
Jdu si tedy přece jenom lehnout do ohromné spací místnosti a nařizuji budíka na 23:00, potom na 1:00 a potom na 3:00. To se už dovídám, že
závod pustí až v 7:00. Nařizuji tedy budíka na 6:00 a ráno se jdu připravit a nasnídat. Jenže se pořád nic neděje, ani v 7:00 ani v 8:00… Až po půl
devátý tam někdo zařval : FINITO!!!!! Celkem to asi všichni čekali, ale já se cítím, jakoby mně někdo hodil všechny hračky do kanálu…..
Tak mě nakonec zastavili organizátoři….