z roku 2009 - Dobrovolnické centrum FN v Motole

Dobrovolnické centrum Fakultní nemocnice v Motole
2. ročník
SBORNÍK Z ODBORNÉ KONFERENCE
22. KVĚTNA 2009
Program konference
ZOOTERAPIE VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH
FN v Motole, budova ředitelství 2. patro, kinosál
22. května 2009
10.00 Zahájení konference
Karolína Eckschlagerová, Dobrovolnické centrum FNM
Jana Nováková, náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FNM
10.15 LPPJ a jeho využití v komplexní psychiatrické péči se zaměřením na psychózy
Mašková Andrea, Kuchtová Monika, Škardová Magda
Pirueta Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod
10.55 Canisterapie a její využití v komplexní psychiatrické péči + praktická ukázka
Siebenburgerová Marcela
Pirueta Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod
11.15 Využití hiporehabilitace – LPPJ u závislostí
Vitmajerová Pavla
Psychiatrická léčebna Kosmonosy
11.40 Hiporahabilitace v ČR
Smíšková Šárka
o.s. caballinus
12.10 Zvyšování kvality života s pomocí felinoterapie: výběr vhodného zvířete pro
felinoterapii
Kadlecová Eva
Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, Katedra klinických oborů
12.35 – 13.15 Přestávka s občerstvením
13.15 Polohování pacienta po cévní mozkové příhodě – kazuistika
Fiedlerová Michaela
Dobrovolnické centrum Fakultní nemocnice Motol
13.30 Zoorehabilitace geriatrických pacientů kombinací morče a pes
Křemenová Eva
Dobrovolnické centrum Lékořice
13.50 Rozvoj projektu Nejen lidé pomáhají ve Fakultní nemocnici v Motole
Eckschlagerová Karolína
Dobrovolnické centrum Fakultní nemocnice Motol
14.15 Výběr psa pro praktické využití v zoorehabilitaci
Svobodová Ivona
Česká zemědělská univerzita v Praze
14.40 Dítě a pes, aneb prevence úrazů a rizikových situací při společném kontaktu.
Chlopčíková Marie
Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, Katedra supervize a odborné praxe
15.00 Zakončení konference
-1-
Několik slov úvodem
Vážení účastníci,
velmi mě těší, že se nám podařilo uspořádat druhý ročník konference „Zooterapie ve
zdravotnických zařízeních“. Na rozdíl od loňského roku jsou letošní příspěvky mnohem
pestřejší a dokonce už není převažujícím tématem canisterapie.
Mám pocit, že pejskům i dalším zvířatům se začínají dveře nemocnic i dalších
zdravotnických zařízení otvírat. Jsem ráda, že i díky Vašim příspěvkům a zájmu podělit se o
svou činnost s okolím pomáháte osvětě této problematiky.
Karolína Eckschlagerová
Koordinátorka projektu Nejen lidé pomáhají
Dobrovolnické centrum FN v Motole
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dovoluji si Vám předložit druhý sborník z konference „Zooterapie ve zdravotnických
zařízeních“ konané dne 22. 5. 2009 ve Fakultní nemocnici v Motole. Zooterapie získává
pomalu své místo ve spektru léčení a pomoci lidem. FN Motol oslaví v letošním roce 10 leté
výročí působení dobrovolnického programu. Canisterapie, která je jeho součástí , se úspěšné
rozvijí v nemocnici již od roku 2003. Uvědomujeme si, že canisterapie působí pozitivně na
psychický i fyzický stav pacientů. Kromě canisterapie se využívají v praxi ale i další metody
např. hiporehabilitace, zoorehabilitace a felinoterapie. Konference je vždy jednou z
příležitostí pro výměnu zkušeností z praxe a získání nových poznatků ze zooterapie.
Přeji hodně úspěchů při rozvíjení zooterapie ve zdravotnické praxi.
Mgr. Jana Nováková, MBA
Náměstkyně pro ošetřovatelskou péči
Fakultní nemocnice v Motole
(Příspěvky uvedené ve sborníku neprošly jazykovou ani textovou úpravou.)
-2-
LPPJ a jeho využití v komplexní psychiatrické péči se zaměřením na
psychózy
MUDr. Andrea Mašková, Monika Kuchtová, Bc. Magda Škardová
Pirueta Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod
Techniky, výběr koně a jeho příprava pro LPPJ
Bc. Magda Škardová
Techniky
- seznámení se stájí
- seznámení a kontaktování se všemi koňmi, přiřazení vybraného koně
- učení částí postrojů a základních informací o koních
- čištění, uždění a sedlání koně (bližší kontakt a komunikace s koněm)
- vedení koně na uzdečce
- jízda v sedle (kůň veden u hlavy)
- jednoduché cvičení na koni (uvolnění, stabilita, důvěra)
- jízda na lonži (prohlubování jezdeckých dovedností)
- hry (míče, kruhy, slalom, kavalety – kolektivní spolupráce)
- samostatné ježdění na jízdárně (základní vedení koně na pomůckách, orientace
v prostoru)
- práce ze země (přirozená komunikace s koněm)
Výběr koně
Výběru koně musí být věnována mimořádná pozornost. Hiporehabilitační kůň by měl
projít speciálními standardními zkouškami a získat licenci pro práci v LPPJ. Zároveň by měla
být zajištěna jeho ochrana proti přetěžování, zneužívání nebo týrání pomocí jednotných
pravidel a kontroly jejich dodržování. Hřebci a koně mladší 6 let pro práci v LPPJ nepatří,
stejně tak koně nemocní a opotřebovaní.
Co nás zajímá při výběru koně?
1) Charakter a ochota pracovat - nadřazujeme nad plemeno. Charakter je vrozený ale
zároveň ovlivnitelný člověkem. Zajímá nás, v jakých podmínkách kůň doposud žil.
2) Vlastnosti a schopnosti koně - potřebné jsou důvěra k lidem, psychická odolnost,
adaptace na rušivé vlivy, samostatnost, trpělivost, nelekavost, nelechtivost, lehká
ovladatelnost při vodění, adaptace na neadekvátní zátěž.
3) Zdravotní stav – předpokladem je 100% zdravý kůň. Zajímá nás například pevný a
pružný hřbet, zdravé končetiny, pevná kopyta, dobré osvalení.
4) Exteriér – předpoklad dobré mechaniky pohybu. Zajímá nás například souměrnost
jednotlivých partií těla, výška koně, šířka hřbetu, délka kroku a jeho měkkost a
plynulost.
Příprava koně - všeobecná
- stupeň přiježděnosti ZL-L, jednoduché skoky pro radost (spolehlivost na jízdárně)
- lonžování (reakce na slovní pokyny hipologa, spolehlivost ve všech chodech a
ruchách)
- práce ze země (správné reagování na jemné doteky hipologa, rovnováha důvěry a
respektu ve vztahu kůň-hipolog)
- vodění v terénu a obydlených zónách (spolehlivost na ruce)
- projížďky v členitém terénu (nenásilná forma posilování)
-3-
- dostatek pobytu v pastevním výběhu s ostatními koňmi (péče o stabilní psychiku)
Příprava koně - specifická
- nastupování jezdce z rampy
- práce na dvou lonžích (zkrácený a prodloužený krok, klus, překrok, obrat kolem zádě a
předku)
- desenzibilizace (rušivé elementy – zvuky, zvířata, pohyblivé a nepohyblivé věci,
létající předměty)
- důvěra v terapeuta – svého člověka ( náhlé změny v chování klienta, nejasná a tím i
zneklidňující komunikace klienta)
- práce na vyrovnaném temperamentu (klidné a rozvážné vyjížďky v terénu)
- zastavení při pádu jezdce
- aktivní péče o stabilní psychiku (minimalizace změn v každodenním životě)
Literatura
KLIK,J. Psychoterapeutické principy v průběhu hiporehabilitace. Rehabilitace a fyzikální
lékařství, č.4,1995,s.179-180.
KLIK,J. Použití hiporehabilitace u duševních poruch. Česká a Slovenská psychiatrie
93,2,1997, s.81-85.
SADOVSKÁ,J. Hippoterapia: Koň ako koterapeut v procese psychoterapie. Česká a
Slovenská psychiatrie, 96, 5, 2000, s.267-269.
HOLÝ, K., HORNÁČEK K. Hipoterapie. Montanex, a.s., 2005. ISBN 80-7225-190-2.
HERMANOVÁ, H. Hiporehabilitace. Praha 1995.
DURUTTYA, M. Velká etologie koní. HIPO-DUR Košice-Praha, 2005, ISBN 80-239-5088-6.
MÜLLER,O. Terapie ve speciální pedagogice. Univerzita Palackého v Olomouci, 2007.
ISBN 80-244-1075-3.
Kazuistika klienta s diagnózou schizofrenie a jeho zařazení do LPPJ v rámci
komplexní psychiatrické péče
Monika Kuchtová
RA: bez psychiatrické zátěže.
OA: 33 letý, svobodný, bezdětný muž, trvalý pobyt v bydlišti s otcem a mladším bratrem, ale
tam se nezdržoval, starší sestra vdaná, matka zemřela v jeho 20 letech. Raný vývoj bez
pozoruhodností, maturoval na gymnáziu s průměrným prospěchem, nepřijat na VŠ, pak
několik let cestoval (USA, Nepál, Čína, Indie), kromě krátkodobých brigád nikdy
nepracoval, vlastník ŘP. Nikdy vážněji nestonal, St.p.APE, St.p.oboustranné fraktuře
zápěstí. Abusus kanabinoidů, halucinogenů, 6 měsíců vyšetřovací vazba a po té
jednoletý podmínečný trest za přechovávání omamných látek.
NO: přijat pro podezření na akutní psychózu, přivezen rodinou po té, co napadl otce. Zlom
životní linie zřejmě již kolem 20 roku věku, výrazná změna chování dle rodiny asi ve 27
letech (meditace, filozofování o náboženství, konflikty s rodinou, odchod z domu,
toulavý samotářský život, bezdomovec, nedbal na zevnějšek a hygienu, málo jedl).
SPP při přijetí: vědomí lucidní, orientace správná, PM tempo v normě, spolupracuje, do
slovního projevu plynně vsouvá anglické výrazy, emotivita oploštělá, afektivita
nepřiléhavá, autistické prožívání, mírná tenze, v popředí intrapsychické a sluchové
-4-
imperativní halucinace, myšlení asociačně rozvolněné přechází až do inkoherence, četné
paralogie, magické a mystické obsahy, pseudofilozofování, perzekuční a religiózní
bludy, hypoprosexie, abulie, v chování impulzivní a heboidní projevy, sociální izolace,
maladaptabilita, postprocesuální defekt osobnosti, anosognosie, symptomatický abusus
psychoaktivních látek.
Pomocná vyš.: Interní vyš.:somatický stav odpovídá věku. Laboratoř v normě. EEG:
v mezích širší normy, ložisko ani epileptická aktivita nezachyceny.
Průběh hospitalizace a terapie
Příjmové odd. (5 týdnů) – medikován klasickým neuroleptikem Haloperidolem,
odeznívání pozitivních příznaků, polékový extrapyramidový syndrom. Doléčovací odd.(6
měsíců) – medikován antipsychotikem II.generace Risperdalem, zmírnění polékového
extrapyramidového syndromu, v popředí obraz postprocesuálního defektu osobnosti,
hypobulie, oploštělá emotivita. V rámci komplexní psychiatrické rehabilitační péče zařazen
do psychoterapeutických skupin, relaxací, tělové terapie, psychoedukace, ergoterapie,
hiporehabilitace. Compliance klienta při léčbě velmi dobrá. Zvládal volné vycházky,
propustky domů, absolvoval rehabilitační pobyt na táboře Bolechov. Trvání hospitalizace: 6
měsíců, přiznán plný invalidní důchod. Po propuštění ambulantní psychiatrická léčba trvající
dosud.
Průběh LPPJ
Do LPPJ zařazen po odeznění akutní pozitivní symptomatiky po 6 týdnech
hospitalizace. Ošetřující lékař doporučuje zaměřit se na emoční a sociální stažení, nízkou
sebedůvěru a mírný polékový extrapyramidový syndrom. Na první lekci si sedá sám na lavici
v rohu místnosti, nejvzdálenější místo od terapeuta. Probíhá prvotní seznamování ve skupině,
klient se do komunikace nezapojuje, pokud je vyzván, odpovídá jednoslovně na dotazy
terapeuta. Je uzavřený, chybí oční kontakt, zdá se, jakoby neposlouchal. Již při prvním
kontaktu s koňmi patrné oživení, usmívá se, komunikace spíše na rovině neverbální, v závěru
lekce mírné zlepšení verbální komunikace při skupinovém reflektování. Na druhou lekci
přichází klient s úsměvem, velmi se těšil, probíhá čištění koně, od počátku se snaží zapojit do
komunikace, informace získané v minulé lekci si celkem dobře vybavuje, čištění zvládá
dobře, spolupracuje s klientem ve dvojici. Intenzivnější kontakt s koněm vede ke zlepšení
soustředění pozornosti a vyžaduje aktivnější přístup ze strany klienta. Přestože na začátku
lekce seděl opět na nejvzdálenějším místě, na závěr při reflektování si sedá na lavici vedle
ostatních, spontánně hovoří o svém přiděleném koni jako o kamarádském a impozantním.
Patrné výrazné zlepšení sebehodnocení a spokojenost.
V dalších lekcích, kdy probíhá ježdění, se klient bez větších problémů zapojuje do
skupinové komunikace, ve stáji a v kontaktu s koněm se pohybuje jistě a důvěrně, ke koni si
vytvořil velmi dobrý vztah, díky kterému se prohlubuje další spolupráce a vzájemná
komunikace mezi klientem a terapeutem, spontánně hovoří o svých zkušenostech s koňmi při
cestách do Anglie, při ježdění působí velmi jistě, uvolněně, usmívá se, vtipkuje, jen při
cvičení horší koordinace pohybů. Navazuje kamarádský vztah s ostatními klienty ve skupině,
který se rozvíjí i mimo lekce hiporehabilitace na doléčovacím oddělení.
V závěru klient zcela přiměřeně komunikuje se všemi zúčastněnými, lepší se koordinace
pohybů při cvičení, aktivity s koněm zvládá velmi dobře. Záměrně dochází k výměně koně
pro prohloubení jezdeckých dovedností.a získání ještě lepšího sebehodnocení a zdravého
sebevědomí. Klient jezdí na koni, který na něj klade vyšší nároky, zkouší jízdu v klusu, sklízí
obdiv a potlesk ostatních klientů. Hiporehabilitace měla celkem 6 lekcí (časový úsek 6 týdnů).
-5-
Hodnocení LPPJ klientem
Měl jste strach a v jakých situacích? „Malý, při poznávání nového“, Co Vás nejvíce
bavilo? „Péče o koně a spolupráce s dalšími lidmi (opravdu jste mi zvedly náladu)“, Co se
Vám nelíbilo? „Nevím“, V čem Vám hiporehabilitace pomáhala? „Ve zlepšení soustředění a
celkového pohybu“, S čím jste měl potíže? „Zapamatování částí uzdečky“, Co se Vám dařilo?
„Klus, čištění koně“. Na závěr na volné místo na listu papíru uvádí: „Děkuji, bylo mi zde
příjemně“.
Kontakt:
MUDr.Andrea Mašková
Nadační fond pro hipoterapii
v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod
tel.: 605788109
-6-
Canisterapie v psychiatrii
Marcela Siebenburgerová
Pirueta Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod
„Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému
bychom více důvěřovali…Léčebné účinky života se psem nejsou objevem moderní
psychologie, lidé je znají již tisíce let.“
Dr. Nicholas J. Saunders
Jasným důkazem je nález 12 000 let starého paleolitického hrobu na území severního
Izraele, kde byly nalezeny kosterní pozůstatky člověka a psa pohřbeného společně. Paže
člověka byla obtočena kolem krku psa a ruka spočívala na jeho rameni, jako kdyby i po smrti
chtěla zdůraznit sílu vazby, která mezi nimi existovala za života.
Název canisterapie (dále CT) se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá
pozitivního působení psa na zdraví člověka. Jinak lze CT definovat jako zvířecí asistenční
aktivitu a zvířecí asistenční léčbu prováděnou s jedním konkrétním živočišným druhem.CT
klade důraz především na řešení problémů psychologických, citových a sociálně –
integračních a působení na fyzické zdraví člověka je u ní druhotné a zahrnuje spíše složku
motivace k rehabilitaci a povzbuzení imunity prostřednictvím psychiky.Uplatňuje se zejména
jako pomocná (podpůrná) psychoterapeutická metoda.
V PL HB provádíme pedagogicko-psychologickou CT na psycho-geriiatrickém
oddělení, psychiatrickém rehabilitačním odd.pro dospělé a dokonce i na akutním přijímacím
odd. s pudly. Trpasličí pudl skýtá hned několik výhod:jedná se o váhově lehké psíky,
neagresivní a nezanedbatelným přínosem je nelínavost těchto psíků a jejich časté koupání.
Pacienty jsme rozdělili do tří skupin
1. skupina není skupinou v pravém slova smyslu. Jedná se o pacienty s hlubokou
demencí, depresí v počáteční těžké fázi, mnohdy imobilní a téměř nekomunikující. K nim
přichází terapeut obvykle s jedním psem. Průběh terapie je právě tou základní CT, trvající pár
minut. Pacientovi pes vyskočí do klína nebo ho terapeut zvedne a opatrně uloží. Zde je
výhodou drobný, lehký a klidný pes. Málokterý z pacientů reaguje na procházející zvíře, ale
psík, který sedí, leží v klíně a jeho ruka se dotýká teplého těla (norm. teplota – 39°C) a hebké
jemné příze (měkká struktura pudlí nelínavé srsti) dokáže probrat k reakci, či dokonce slovu i
dlouhodobě mlčící a nereagující pacienty. Často není třeba slov a mezi zvířetem a člověkem
se objevuje cosi nehmatatelného a velmi dojemného. Vidět úsměv nebo i dojetí ve tváři, která
se jevila zcela prázdnou, zaznamenat pohyb či reakci je úspěch a cíl tohoto typu terapie.
2. skupina jsou pacienti – senioři s dg. Demence lehkého a středního stupně a pacienti se
schizofrenií a depresí v rehabilitační fázi léčby. Pracujeme obvykle s 10 člennou skupinou.
Terapii provádí 2 - 4 psi a 1 canisterapeut + 1 terapeut. Doba terapie je 30 minut. Důležitý je
pravidelný termín terapie. Terapie probíhá v místnostech určených pro Paprsek - terapeutické
centrum . Účastníci terapie jsou posazeni na židlích nebo křeslech sestavených tak, aby seděli
těsně vedle sebe a tvořily půlkruh kolem terapeuta. Po úvodním pozdravu a uvítání
(zmiňujeme datum, den, hodinu – význam pravidelnosti – orientace v čase, cvičení paměti) si
zopakujeme jména psů a terapeutů. Následuje představení pacientů. Pak vyskočí fenky na klín
krajních pacientů, ty si je pomazlí a pohladí. Terapeuti je povzbuzují a otázkami je motivují k
opakování jmen pejska na klíně. Po chvíli následuje otázka: „Kdo sedí vedle Vás? Jak se
pan(í) jmenuje? Zeptáte se jí, jestli si chce pochovat Vašeho pejska?“ Již druhou, třetí hodinu
nebyl pro účastníky problém oslovit souseda, přendat si psíka z klína do klína. Závěrem lekce
pacienti odmění pudlíky kousky piškotů. Význam všech těchto činností pro uvědomování si
-7-
sebe sama, zlepšování komunikace, procvičování kognitivních funkcí atd. je zřejmý.Jako
velká výhoda se ukázalo, že terapii provozuje terapeutka, která na Paprsku pracuje a pacienty
dobře zná.
3. skupina – účastní se 10 až 12 pacientů s psychiatrickými diagnózami. Probíhá na
odd.6 a 6A – doléčovací na klubovnách – po dobu terapie uzavřených. Zde se jedná o určitou
formu komunity, spojenou se skupinovým vedením. Pacienti sedí klasicky v kruhu a po
úvodním přivítání a pomazlení se psy, pudlíci ulehnou doprostřed kruhu na své polštáře ,
které jim pacienti ušili v PT. Skupinu u vede canisterapeut. Jeho úkolem je snažit se
prostřednictvím psů pomáhat pacienty uvolnit, zbavit napětí, uzavřenosti, obav z projevu nebo
naopak tlumit jejich příliš rušivý projev (odpoutání pozornosti, pohledy ke zvířatům). Díky
účasti psů se daří zapojit do práce skupiny i dosud velmi špatně zvládnutelní pacienti.
Skupiny se těší oblibě a pacienti je vyhledávají s velkým zájmem.
Kontakt:
Marcela Siebenburgerová
http://hipoterapie.crespo.cz
-8-
Využití hiporehabilitace – OPOJ v léčbě závislostí
Pavla Vitmajerová
Psychiatrická léčebna Kosmonosy
Abstrakt
Cílem práce je seznámení s působením LPPJ na klienty se závislostí. Prezentace
zkušeností z propojení práce na oddělení léčby závislostí v rámci skupinové psychoterapie a
práce s klienty tohoto oddělení v Hipocentru PL Kosmonosy . Autorka představuje cíle,
metodiku a výsledný souhrn z práce s těmito klienty za období 2.5 roku.
Hipocentrum Psychiatrické léčebny Kosmonosy bylo založeno před 5 lety a klienti z
oddělení léčby závislostí jej využívají 2.5 roku. Tuto terapii si volí dobrovolně.
Autorka při své práci volně navazuje na metodiku vypracovanou PhDr. Petrou
Rynešovou-Černou v její doktorandské práci (2008), dále využívá svých bohatých zkušeností
práce psychoterapeuta na oddělení dobrovolné léčby závislostí.
Cíle a oblasti zaměření
1. Stimulace prožívání :
a) emoční aktivace (čtení vlastních emocí je pro závislé důležité pro rozpoznání
ohrožujících duševních stavů v souvislosti s hrozbou recidivy)
b) relaxace (učení se uvolňování stresu, napětí aj. negativních pocitů v rámci duševní
hygieny)
c) příjemné senzorické a motorické podněty (navození dobré nálady a spokojenosti)
d) odpoutání pozornosti (zaměření se na „tady a teď” – toto je důležité i pro
skupinovou PST na oddělení, soustředění se na léčbu a odpoutání se od venkovních, mnohdy
zatěžujících, vlivů)
2. Stimulace tělesná :
a) svalová stimulace a relaxace (uvolnění napětí jak duševního tak tělesného)
b) stimulace dechu
c) stimulace správného držení těla a vnitřních orgánů („otevření se” a uklidnění)
d) pozitivní vliv na správnou biochemickou regulaci organismu
e) trénink koordinace pohybů
f) trénink rovnováhy
3. Stimulace kognitivních funkcí:
a) stimulace paměti (především zlepšení výbavnosti)
b) stimulace pozornosti (u gamblerů)
c) stimulace exekutivních funkcí
d) stimulace orientace v prostoru
4. Stimulace sociální :
a) podpora zdravého sebevědomí a správného sebehodnocení
b) sebereflexe a zpětná vazba
c) stimulace vůle, motivace a zájmů
d) formování interpersonálních vztahů ve skupině
e) pozitivní sociální učení
f) stimulace kreativity
-9-
Struktura jednotlivých lekcí
Na začátku a konci každé lekce je terapeutické sezení na zmapování aktuální nálady a
pocitů, vztahů ve skupině. Před lekcí jsou klienti seznámeni s programem a mají možnost se k
němu vyjádřit, projevit své přání a kreativitu v programové náplni, program vždy řídí terapeut
s jasným cílem. Na závěrečném sezení dochází k hodnocení lekce, mapování chování klientů
v souvislosti s léčbou za intervencí terapeuta a zpětným vazbám. Zpětné vazby poté klienti
píší i do deníků,které si vedou v rámci léčby na oddělení.
V průběhu úvodních hodin je důraz kladen na seznámení s prostředím, koňmi a jejich
chováním ať už teoreticky tak následně i prakticky, a vybudování důvěry mezi klientem koněm a terapeutem. Využíváme metodu relaxace podobnou autogennímu tréninku a práce s
koněm ze země.
V následných lekcích prohlubujeme teoretické znalosti a v praktické části se učí
samostatnému ježdění, voltižním cvikům, spolupráci ve skupině, zapojujeme různé hry a
soutěže a nedílnou součástí každé lekce je i krátké protahovací cvičení.
Souhrn
Již příchod na první lekci je doprovázen emocemi, a to ambivalentního charakteru.
Klienti se těší, ale zároveň toto těšení doprovází nejistota „jak to zvládnu”, tréma z neznámé
činnosti a v neposlední řadě strach. Tyto ambivalentní pocity vyplývají již ze samotné
představy koně jako velkého zvířete, většina klientů neví jak se kůň bude k nim chovat, jak se
oni mají chovat ke koni, projevuje se snížená sebedůvěra a sebehodnocení.
Během úvodních lekcí dochází ke zmírnění až odstranění těchto pocitů, a naopak právě
úvodní lekce bývají silným emočním zážitkem převážně pozitivních emocí. Dochází k
vytvoření důvěry ke koni, k sobě samému a k terapeutovi.
„...no prostě mne překvapilo,že se mi to líbí a že tomu koni můžu věřit....”
„...na páteční komunitě jsem vyzdvihl zážitek týdne, a to koníčka Dona, že jsem se
odhodlal a dokázal ho podlézt...”
„...vůbec jsem nevěděl, že mají v tlamce kovovou tyčku, kterou se koník řídí. Když
zatáhneš doleva, jede doleva a obráceně, dozadu stojí, dopředu jde. Myslel jsem, že se řídí
slovně...”
Při relaxaci se klienti zklidní, uvolní a odreagují jak psychicky, tak duševně. Velmi
přínosný je trojrozměrný pohyb koňského hřbetu, který je při zavřených očích vnímán jako
houpání. K reálnému pocitu tepla napomáhá kůň svou tělesnou teplotou, která je o 1°C větší
než teplota lidského těla. Prospěšné je pravidelné a zpočátku prohloubené dýchání, rytmika
koňského kroku příznivě působí na rytmicky pracující orgány v těle klienta, především na
srdce a jeho klidný a pravidelný tep. Pocit chladného čela opět pomáhá navodit pohyb koně,
odporem vzduchu při chůzi klient cítí lehký vánek. Při imaginaci např. krásné krajiny dochází
k výbavě a zafixování pozitivních emocí.
„... na jízdárně jsme pomalu, ale jistě jezdili na koni a jak nám Pavla pozvolna, ale
účinně ukázala, jak se odreagovat od věcí a starostí všedního dne. Krásně jsem cítil teplo
přicházející z koně přes moje nohy a prodloužená záda a jak jde přímo do mě. K tomu ještě
příjemný slovní doprovod a já se krásně odreagoval a při tom spojil svoje pocity s koněm a
potažmo s přírodou...”
V následných lekcích, které jsou postupně náročnější jak psychicky, tak fyzicky,
pomáhá kůň a účelně mířené intervence terapeuta k důležitému sebemonitorování vlastního
chování a rozlišování chování nežádoucího a žádoucího. Toto je dále využíváno na oddělení
při KB terapii. Dochází k nárůstu zdravého sebevědomí a sebehodnocení a naopak nereálné
sebevědomí se usměrňuje do žádoucích hranic. Taktéž je patrný rozvoj sociálních dovedností,
výsledky tréninku kognitivních funkcí, zjištění stavu fyzické kondice a její posílení, posílení
- 10 -
volních vlastností, motivace, odpovědnosti, odpoutání pozornosti od problémů a tím k
relaxaci a v některých případech i získání nové volnočasové aktivity.
Rozdílnost v působení pozoruji u závislých na alkoholu, u závislých na nealkoholových
drogách a u gamblerů.
alkoholik : „…při terapeutickém ježdění si člověk sám sobě dokazuje, jak umí být
soustředěný a citlivý v době abstinence... závislému člověku v tu chvíli stoupne sebevědomí,
protože cítí, že on je pánem nad zvířetem, které je několikrát větší a přesto ho poslouchá...”
gambler: „….moje vlastnost gamblera, že chce vše hned, na mne měla také vliv a
nejradši bych ho už prohnal v klusu, je to hora svalů a neměl se mnou žádnou práci což mne
překvapilo...”
nealko-drogy: „…úplně poprvé jsem měl stejný zážitek, jako když jsem si píchal perník,
a to když jsem si lehl u koňské ohrady, byly tam ty koně, sluníčko svítilo a já se cítil jako v
rauši… ani bych neřek, že takový pocit jde zažít bez drog…”
Kazuistika
klient R.M., 29 let, seřizovač strojů, svobodný, odvykací léčba patologického hráčství
Stav při zahájení terapie: reaktivní depresivní syndrom při patologickém hraní, klient při
práci na oddělení v psychoterapii bez náhledu, málo aktivní, spíše ve vzdoru vůči terapeutovi.
LPPJ zaměřeno na navázání vztahu klient x terapeut prostřednictvím koně, sebepoznání,
zkoncentrování pozornosti, uvolnění a rozkrytí obran.
Průběh terapie: klient během úvodních hodin neschopný se soustředit a udržet
pozornost, projevy nedisciplinovanosti. Z počátku vyjadřuje nejistotu, s koni nikdy nepřišel
do styku a ani ho to nenapadlo. Po 1.lekci vyjadřuje nadšení a rodící se vztah k těmto
zvířatům. Postupem terapií mu kůň jasně dává najevo nevhodnost jeho chování,zejména jeho
psychomotorického neklidu, nepozornosti. Klient s pomocí terapeuta si své chování
uvědomuje,je tím zaskočen,ale ochoten na změně pracovat. Při závěrečné lekci patrná změna
chování,klient je mnohem klidnější, pozornější, a výsledky jeho práce s koněm jsou znatelně
lepší.Jinak reaguje i kůň,který klienta poslouchá a toto je pro klienta největší odměna.
Sám přiznává, že nevěřil lidem okolo sebe,kteří ho upozorňovali na jeho
nesoustředěnost, uvěřil až koni a uvědomil si chování typické pro gamblery. V jezdeckém
sportu chce pokračovat i po ukončení léčby.
V tomto případě byl kůň ten hlavní terapeut a podařilo se mu to, co se nepodařilo
erudovanému terapeutovi na oddělení.
Závěr
Využití LPPJ při léčbě závislostí považuji za velmi přínosné jako podpůrnou léčebnou
metodu a koně jako nezastupitelného koterapeuta.
Použitá literatura
RUBEŠOVÁ-ČERNÁ, PhDr., Doktorandská práce (2008)
KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie
HOLÝ K., HORNÁČEK K. Hipoterapie – léčba pomocí koně
HELLER J., PECINOVSKÁ O. Závislost známá neznámá
Kontakt:
Pavla Vitmajerová
oddělení léčby závislostí, Hipocentrum PL Kosmonosy
[email protected]
- 11 -
Hiporehabilitace v ČR
Mgr. Šárka Smíšková
Caballinus o.s.
Souhrn
Hiporehabilitace je metoda animoterapie, při které se setkává kůň a člověk. Zahrnuje
hipoterapii, léčebně pedagogické a psychologické ježdění a parajezdectví. Provozovatelé a
příznivci hiporehabilitace mají v ČR možnost členství v České hiporehabilitační společnosti
(ČHS), založené v roce 1991. Aktuálně řeší ČHS otázku názvosloví, tvorbu standardů péče a
vytváří systém garance středisek, provozujících hiporehabilitaci. Cílem je uznání metody
hiporehabilitace jako léčebné metody, která je plnohodnotnou součástí komplexní péče o
klienty se zdravotním znevýhodněním a specifickými potřebami.
Vlastní text
Hiporehabilitace je metodou animoterapie. K terapeutickému působení na klienta
využívá koně. Kůň má mezi ostatními zvířaty, vhodnými k animoterapii, poněkud specifické
postavení. Ke všem aspektům, působícím kladně na klienta, můžeme totiž přidat ještě jeden
velmi podstatný fakt. Na koni se dá jezdit. Při jízdě je nutno přizpůsobit polohu jezdce a jeho
pohybovou odpověď pohybu koně. Děje se tak naprosto nenápadně, neboť jezdec je po
začátku pohybu mimovolně nucen k reflexní odpovědi a reakci pohybového systému na
změnu polohy.
Citát o pohledu na svět z koňského hřbetu je znám dostatečně. Spojíme-li pozitivní
emoční ladění klienta-jezdce s pohybovým působením kráčejícího koně, získáváme
terapeutickou metodu, která nám dává možnost komplexně ovlivnit psychosomatiku člověka.
Proto je hiporehabilitaci možno zařadit jako součást komplexní léčby mnoha rozličných
potíží.
Právě široká cílová skupina klientů vedla k rozdělení hiporehabilitace na jednotlivé
obory. Ty jsou specifikovány podle toho, v které oblasti požadujeme klientovu odpověď.
Na oblast pohybu a koordinace je zaměřena hipoterapie. Při ní se terapeut přednostně
soustředí na správný přenos pohybu kráčejícího koně na klienta. Cílem je stimulace
centrálního nervového systému k fyziologické odpovědi na pohybové podněty. Na základě
podobnosti biomechaniky pohybu koňské zádi s biomechanikou lidské chůze předpokládáme
reakci jezdce ve smyslu kvalitního pohybu, který je za normálních podmínek klientovi
odepřen pro porušenou pohybovou a koordinační funkci centrálního nervového systému.
Důvodem je například diagnóza dětské mozkové obrny, stav po úrazu páteře, stav po
amputaci končetin, degenerativní onemocnění nervového systému, mající za následek
zhoršení řízení pohybu a další choroby, spojené s poruchou pohyblivosti a koordinace.
Realizace terapie je individuální, vždy pod vedením fyzioterapeuta se specializací pro
hiporehabilitaci.
Kladného působení interakce koně s člověkem využívá léčebné pedagogické a
psychologické ježdění. Do popředí vystupuje komunikační terapeutická složka. Klient
prostřednictvím koně může snáze vytvořit, obnovit či korigovat komunikační schopnosti se
zvířetem, terapeutem a následně dalšími jedinci. Jízda na koni není cílem terapie, ale jejím
vyvrcholením. Důvěra klienta v jeho partnera je na dostatečné úrovni, aby překonal
přirozenou psychickou bariéru a využil ochoty a možnosti koně poskytnout pohybový a
emoční zážitek. Terapie může být realizována individuálně, nebo ve skupině. Skupinová
práce dává klientům rozmanitější prostředí k realizaci komunikačních aktivit. Tento typ
terapie by měl vést pedagog či psycholog, specialista pro hiporehabilitaci.
- 12 -
Oba druhy terapeutických aktivit mohou vyústit do třetří složky hiporehabilitace, kterou
je parajezdectví. Terapie klienta je úspěšná, zvládl spolupráci s koněm a lze mu tedy
nabídnout modifikaci jezdeckého sportu, vhodnou pro jeho typ znevýhodnění. Speciální
sportovní aktivita se děje za spolupráce terapeuta a sportovního trenéra. V ideálním případě
má terapeut zároveň kvalifikaci trenéra. Stav klientova znevýhodnění je odborně posouzen
klasifikátorem handicapu a poté je zařazen do skupiny, ve které bude posuzován se stejně
klasifikovanými soupeři. Soutěžit lze v disciplínách paradrezura, parajezdectví,
paravozatajství, parawestern, paraparkur.
Všechny tři složky hiporehabilitace se vzájemně prolínají a mohou volně přecházet
jedna v druhou. Výchozím bodem pro stanovení terapeutického postupu je vždy klient, jeho
možnosti a potřeby. Hiporehabilitace není metodou volby a nikdy by neměla nahrazovat
ostatní terapeutické metody, vhodné pro daný problém. Vždy má být plnohodnotnou součástí
komplexní péče, jejímž cílem je kvalitativní i kvantitativní rozvoj oslabených schopností
klienta, jeho rehabilitace.
V ČR, ale i ve světě, panuje v oboru hiporehabilitace poněkud chaotická situace v
názvosloví. Předchozí odstavec nabízí logické zdůvodnění odpovědi na často diskutovanou
otázku u nás, zda je termín hiporehabilitace nadřazen termínu hipoterapie či obráceně. V
tomto ohledu panuje rozpor i mezi našimi nejbližšími sousedy na Slovensku, neboť autoři K.
Hollý a K. Hornáček nazvali svou publikaci o léčbě pomocí koně „Hipoterapie“, přičemž v
Čechách je toto označení užíváno pro obor hiporehabilitace, využívající terapeuticky
přirozenou mechaniku pohybu koně v kroku a pohybových impulzů při něm vznikajících.
Pojem Hiporehabilitace je u nás chápán jako zastřešující a nadřazený název pro všechny
aktivity a terapie v oblastech, kde se setkává kůň a člověk se zdravotním oslabením a
specifickými potřebami.
Dalším terminologickým oříškem je název Léčebně pedagogické a psychologické
ježdění, jehož změna je aktuálně řešena právě v těchto dnech. Cílem je sjednocení naší
terminologie se zahraničím, nalezení odpovídajících cizojazyčných ekvivalentů a v
neposlední řadě i přesnější vymezení části pedagogické a psychologické, které podle všeho
potřebují díky specifickým přístupům vlastní prostor v rámci samostatné podskupiny
hiporehabilitačních aktivit.
Pracovníci a příznivci hiporehabilitace mají v ČR možnost členství v České
hiporehabilitační společnosti (ČHS). Tato společnost si klade za cíl rozvoj, propagaci a
zkvalitňování metodiky hiporehabilitace, tedy všech aktivit a terapií s pomocí koní pro osoby
se zdravotním znevýhodněním a specifickými potřebami. ČHS vznikla v roce 1991. V
současnosti prožívá období změn a postupné realizace dlouhodobých plánů. Mezi ty patří
zejména akreditace vzdělávání pod hlavičkou společnosti, tvorba klinických zájmových
skupin pro vytvoření standardů péče, vytvoření systému garancí pro jednotlivé provozovatele
hiporehabilitace, komunikace s odbornou veřejností a mnoho dalších dílčích plánů,
směřujících k zařazení hiporehabilitace mezi uznávané léčebné metody. Čeká nás dlouhá
cesta přesvědčování a dokazování toho, co dávno všichni víme. Hiporehabilitace je při
správné a odborné aplikaci efektivním doplňkem komplexní léčby, je žádána širokým
spektrem klientů a její komplexní působení nabízí možnosti, jak pracovat s klientem
zajímavě, radostně a zároveň cíleně vzhledem k jeho specifickým potřebám.
Kontakt:
Mgr. Šárka Smíšková
e-mail: [email protected]
http://www.chs.web2001.cz
(www.caballinus.cz)
- 13 -
Zvyšování kvality života s pomocí felinoterapie: výběr vhodného zvířete pro
felinoterapii
Mgr. Eva Kadlecová
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, Katedra klinických
oborů
Abstrakt
Příspěvek se zabývá problematikou terapie s kočkou. Na rozdíl od zahraničí, kde již
častěji proniká do nemocnic, zařízení denní i paliativní péče, speciálních škol nebo domovů
pro seniory, je u nás felinoterapie stále v začátcích. Provádí ji jen několik málo lidí ve formě
návštěvní služby v domovech pro seniory, školách nebo v nemocnici.
Náš výzkum se zabývá zvyšováním kvality života seniorů pomocí terapie s kočkou.
Zahraniční autoři se na základě svých výzkumů shodují na řadě pozitivních vlivů kočky na
staršího člověka (získání pocitu zodpovědnosti, kompenzace mizejících sociálních kontaktů,
navýšení aktivity, možnost zapomenout na vlastní problémy a bolesti).
Prvním předpokladem provádění felinoterapie je výběr vhodné kočky. Nejprve musíme
poznat kočičí vzorce chování a způsoby komunikace a naučit se je číst, proto je nutno znát
etologii kočky, kterou zde však z časových důvodů vynecháváme a odkazujeme na článek ing.
Mahelky. Největší pozornost věnujeme výběru vhodné kočky pro felinoterapii, kterou dále
rozdělujeme na institucionální (návštěvní služba) a individuální (umístění zvířete u klienta), a
to z hlediska věku, pohlaví a plemenné příslušnosti kočky.
Docházíme k závěru, že pro umístění je vhodná kočka dospělá, neboť má ustálené
vzorce chování, hygienické návyky, péče o ni nesahá do tak dalekého časového horizontu a
nevyžaduje tolik pozornosti a aktivity jako kotě.
Co do pohlaví doporučujeme kastráta, na základě vlastních zkušeností spíše kocourka.
Zjišťovali jsme také zkušenosti řady chovatelů s jednotlivými plemeny koček a
vhodnost daných plemen pro terapii. Shodli jsme se, že je vždy nutno vycházet z povahy
konkrétního jedince, i když některá plemena jsou pro terapii obzvláště vhodná.
Na rozdíl od terapie se psem a koněm jsou asistenční aktivity za pomoci kočky u nás
dosud nerozvinuté. V zahraničí, např. v Kanadě a USA, začíná pronikat do zařízení denní i
paliativní péče, domovů pro seniory, škol pro děti se speciálními potřebami nebo do
psychiatrických i dalších oddělení nemocnic. U nás pro ni dosud chybí jak teoretické
podklady, tak dostatek praktických zkušeností.
V České republice provádí felinoterapii nejsystematičtěji Nezávislý chovatelský klub,
hlavně díky paní Daniele Hypšové. Zde, ve středních Čechách, se provádí návštěvní služba
s kočkami a vznikly tu také jediné standardy pro asistenční aktivity s kočkou u nás. Návštěvní
služba s kočkou nemá u nás dosud samostatný legislativní podklad.
Dále provádí felinoterapii např. MUDr. J. Suská v nemocnici v Hustopečích u Brna,
Mgr. L. Hilbertová v dětském domově v Havířově, PaedDr. J. Stěničková v dětské nemocnici
v Brně a někteří laičtí nadšenci v podobných zařízeních po celé ČR.
Význam kočky pro cílovou skupinu
Náš výzkum spočívá v provádění felinoterapie u seniorů. Zahraniční autoři se shodnou
na řadě pozitivních vlivů kontaktu s kočkou na staršího člověka. Kočka předává člověku
chybějící pocit zodpovědnosti, činí z příjemce péče jejího poskytovatele; může kompenzovat
zužující se sociální kontakty seniorů; osvědčila se jako emoční podpora a sociální katalyzátor
(McColgan, Schofield, 2007). V zařízeních dlouhodobé péče redukuje kočka pocit osamělosti,
zvyšuje aktivitu lidí a pomáhá navazovat nové kontakty s lidmi (Banks, Banks, 2005).
Přítomnost kočky usnadňuje příchod novému klientovi, zvyšuje četnost sociálních interakcí
mezi klienty a pomáhá zapomínat na vlastní bolesti a problémy (Prosser, Staiger, 2008).
- 14 -
Kočka může také snižovat apatii a zlepšovat náladu lidí trpících demencí (Motomura, Yagi,
Ohyama, 2004).
Etologie kočky
Abychom mohli kočku používat k asistenčním aktivitám, musíme znát její vzorce
chování a způsoby komunikace. Ty jsou zcela odlišné od těch, jaké používá pes, mohou mít
dokonce i opačný význam (mrskání ocasem).
Kočky jsou tvorové dosti společenští. Vytvářejí si řadu teritoriálních, partnerských a
hierarchických vztahů, včetně vztahu k člověku. Jejich komunikace, podobně jako u jiných
savců, sestává z komponenty zrakové – optické, sluchové – akustické a čichové –
olfaktorické. Zde odkazujeme na výborný článek o etologii kočky od ing. B. Mahelky
(Etologie kočky, in VELEMÍNSKÝ, M. (ed.). Zooterapie ve světle objektivních poznatků.
České Budějovice : DONA, 2007. ISBN 978-80-7322-109-6. S. 259–262.).
Výběr vhodné kočky pro felinoterapii
Felinoterapii, kterou chceme provádět, můžeme rozdělit na dvě různé činnosti: návštěvní
služba s kočkou v institucích (domovy seniorů) a umístění kočky u klienta doma. Pro každou
z těchto možností budeme uvažovat o trochu jiném zvířeti.
Zvíře by vždy mělo být mírné, vyrovnané povahy, přátelské k lidem a vyhledávající
kontakt s nimi; musí být zdravé, očkované, odčervené a prohlédnuté veterinářem. Kočka musí
být také čistotná a navyklá používat kočičí toaletu.
Koťata jsou prodávána okolo tří měsíců věku. Pro nás je velmi důležité, aby již v této
době bylo kotě plně socializované, tj. zvyklé na lidi. Uvádí se klíčové období mezi 3. a 8.
týdnem života kotěte – když se v této době kotě pravidelně stýká s člověkem a má s ním
pozitivní zkušenosti, bude i v dospělosti přátelské k lidem a otevřené ke kontaktu s nimi.
Je vhodné používat kotě? Několik důvodů hovoří proti tomu. Kočka žijící v bytě se
běžně dožívá věku okolo patnácti let; u cílové skupiny nad 65 let by umístění kotěte nebylo
zodpovědné.
Kotě je také známé svou živostí, zvědavostí a vysokou úrovní aktivity. Vyžaduje
pozornost, chce si stále hrát, nemá ještě ustálené hygienické návyky apod. Je fyzicky
neobratné, může rozbíjet věci, stávají se mu hygienické „nehody“ atd., což může být pro
staršího člověka nepříjemné nejen samo o sobě, ale také z ekonomického hlediska.
Zde propojme otázky věku a pohlaví. Kočka pohlavně dospívá okolo půl roku věku,
kocour zhruba v jednom roce. Reprodukční schopnosti kocoura doprovází pachové
značkování teritoria, agresivita a souboje, utíkání. Pro klidné soužití s kočkou v bytě proto
považujeme za vhodné i humánní podrobit zvíře odborně provedené kastraci. Řada chovatelů
má tu zkušenost, že vykastrovaný kocour je ze všech „kočičích“ možností tou nejpříjemnější.
Není to pravidlem, ale kastrací se často poněkud mění povaha zvířete, takže zvíře, které
klientovi zcela vyhovovalo, se může povahově výrazně změnit. I z tohoto důvodu preferujeme
umístění koček dospělých, jejichž povaha je známá a nepředpokládáme, že se ještě bude
měnit.
Ačkoli množství typicky „kočičích“ vlastností mají kromě koček domácích i všechna
šlechtěná kočičí plemena, přesto má každé z nich trochu jiný temperament a jiné hospodaření
s energií. Protože některé vlastnosti jsou významné pro praktické provádění felinoterapie,
podívejme se na některá častá a oblíbená plemena koček v ČR.
Britská krátkosrstá kočka má přátelskou, vyrovnanou a klidnou povahu. Je milá a
laskavá k lidem, ale ne dotěrná. V jednom až dvou letech věku se zmírňuje její aktivita, ráda
se mazlí a spí a často má sklon k tloustnutí. Je inteligentní, tichá a péče o ni není nijak
náročná.
- 15 -
Ačkoli je britská krátkosrstá, především v modré barvě, jednou z nejoblíbenějších a
nejrozšířenějších koček, u nás ji dosud k felinoterapii nikdo neužívá. Její vlastnosti mluví pro,
chybí však praktické zkušenosti.
Mainská mývalí kočka je přátelské, dobrácké, společenské plemeno. Dovede být hravá a
aktivní i klidná a mazlivá. Její srst nevyžaduje mnoho péče. Zvláště kocouři jsou značně velcí
a těžcí. Veškeré „kočičí“ vybavení domácnosti (záchod, škrábací kůl, přepravka) by proto
mělo být poněkud větších rozměrů.
Co do povahy je mainská mývalí kočka vhodná pro využití v rámci zooterapie. Při
návštěvní službě např. u ležících klientů nebo dětí může být klientům nepříjemná její velikost
a hmotnost. Při umístění u klienta je velikost kočky spojena s vyšší spotřebou krmení a
nutností dostatku místa v bytě.
Perská dlouhosrstá kočka je klidná, mírná a jemná, vyrovnaná, až flegmatická. Je
dobrosrdečná, společenská a mazlivá, velice tolerantní. Je poměrně tichá a obvykle jí
vyhovuje život v bytě.
Nevýhodou je značná péče, kterou toto plemeno vyžaduje. Bohatá, hustá a jemná srst se
snadno zacuchá a není-li denně kartáčována, brzy plstnatí. Při hlazení potícíma se rukama
mohou zůstávat na klientovi dlouhé chlupy a srst se může zacuchat. Často perské kočce také
výrazně slzí oči a tmavé slzné stopy na obličeji je třeba čistit, pokud možno denně.
Svou povahou je však perská kočka pro felinoterapii mimořádně vhodná. Používá-li se k
návštěvní službě a má zodpovědného majitele, je vše v pořádku. Navíc perská kočka skvěle
splňuje předpoklady kladné afinity Lorenzova dětského schématu.
Umístění perské kočky u klienta nelze doporučovat, protože toto plemeno vyžaduje
každodenní péči. Zde by mohla pomoci kočka exotická krátkosrstá, která je v podstatě
krátkosrstou obdobou peršanky. Má podobnou příjemnou povahu, nevyžaduje však tolik péče.
Ragdoll (doslova „hadrová panenka“) je jedním z nejmilejších a nejdobromyslnějších
plemen koček. Je výjimečně ovladatelná, laskavá, klidná a důvěřivá. Ráda si hraje a
nevyžaduje příliš mnoho péče. Má snížený svalový tonus (odtud její název), takže je pro
použití k felinoterapii zvláště vhodná. U nás je také k tomuto účelu používána ze všech
plemen nejvíce. Velkou zásluhu na tom má již zmiňovaná D. Hypšová (návštěvní služba
v domovech seniorů), ale také L. Hilbertová, která s tímto plemenem pracuje v dětském
domově v Havířově. Ragdollové se podle jejich zkušeností rády nechávají hladit, často si
dobře navykají na chůzi na vodítku, dobře se adaptují na změny. Jsou proto pro návštěvní
službu velmi vhodné.
Rexové jsou plemeno zvláštní svou zvlněnou srstí (většinou pouze podsada bez pesíků).
Sphynx je zcela bezsrsté plemeno. Ačkoliv povaha těchto koček je příjemná a jejich chovatelé
na ně nedají dopustit, pro felinoterapii je nelze doporučit. Tyto kočky totiž mají značně
neobvyklý vzhled a některé lidi mohou odpuzovat. Odlišný je i dotykový vjem z nich a sama
absence chlupů je pro nás problémem. Lidé mají na kočkách rádi právě jejich hebkou,
měkkou srst, příjemnou na dotek. Její absence může být mnoha lidem nepříjemná.
Siamská kočka, původem z Dálného východu, má štíhlou stavbu těla a ovlivnila i vznik
dalších plemen. Je světoznámá svým nezaměnitelným charakterem a hojným používáním
svého pronikavého hlasu. Vyžaduje pozornost a společnost, je zvědavá a chce dělat vše se
svým majitelem. Vyžaduje sice málo péče, nicméně – díky svým vlastnostem – to není kočka,
kterou bychom k felinoterapii doporučili. Přesto je u nás k tomuto účelu využívána, a sice
PaedDr. Stěničkovou v MŠ při dětské nemocnici v Brně.
Sibiřská kočka, původně „obyčejná“ ruská kočka domácí, je důstojná, klidná a přítulná.
Bývá bystrá ráda se učí různé kousky. Ne každá sibiřská kočka se chce mazlit s cizími lidmi.
Přesto je i ona u nás aktivně a úspěšně využívána k terapii. Co do péče není sibiřka příliš
náročná, i když v některých obdobích roku by se měla denně česat.
- 16 -
Sibiřské kočky využívá k felinoterapii MUDr. Jitka Suská, vedoucí lékařka oddělení
ošetřovatelské péče v nemocnici v Hustopečích u Brna. S pomocí sibiřských koček již několik
let úspěšně zlepšuje život pacientům, vesměs seniorům, na oddělení. Během služeb si MUDr.
Suská často bere kočky s sebou a obchází s nimi oddělení. Lidé si je mohou pohladit, vzít
k sobě do postele, povídat si s nimi.
Tato zkušenost MUDr. Suské je pro nás nesmírně cenná: dokazuje totiž, že při náležité
veterinární péči a hygienické ostražitosti nehrozí žádnými zdravotními riziky ani použití
kočky v nemocnici. I zpětná vazba již uzdravených pacientů je velmi příznivá. Sibiřky lidem
v nemocnici pomáhají překonat samotu, smutek a úzkost, prohřát ruce a procvičit jemnou
motoriku, někdy (po mozkové příhodě) dokonce začít znovu mluvit. Jsou poutem k domovu,
přivolávají příjemné vzpomínky.
Skupina koček domácích je zdaleka nejrozmanitější. Zahrnuje zvířata všech povah,
velikostí, barev i typů srsti. Proto nelze ani o povaze napsat nic specifického, protože každá
domácí kočka je jiná a charakteristiky rodičů většinou vůbec neznáme.
Kočka domácí byla, je a bude nejrozšířenějším druhem kočky. Zkušenosti říkají, že
vyniká pevným zdravím, obyčejně je divoká a nedůvěřivá, ale najde-li si pána, má k němu
přátelský a trvalý vztah. Chce být svobodná, ale umí být i vděčná a věrná. Mívá fungující
mechanismy přežití a většinou nevyžaduje téměř žádnou péči. Lze ji bez problémů sehnat
zadarmo.
Je-li tato kočka pravidelně očkována, odčervována a kontrolována veterinářem, má-li
klidnou a přátelskou povahu a je-li k tomu ochotná, nelze proti jejímu použití ve felinoterapii
nic namítnout.
Závěr
Všichni z navštívených profesionálních chovatelů výše uvedených plemen jsou
přesvědčeni o tom, že univerzálně vhodné plemeno ušlechtilé kočky pro felinoterapii
neexistuje. V každém vrhu laskavé a společenské kočky se může objevit kotě s láskou ke
svobodě, nezávislosti a se strachem z lidí. Proto je při výběru vhodné kočky nutné posuzovat
každého jedince zvlášť. U některých plemen (zvláště známe-li povahu rodičů) je
pravděpodobnost nalezení vhodného zvířete vyšší, nikdy však není stoprocentní. U každého
plemene ušlechtilých koček i u kočky domácí však můžeme nalézt vynikajícího kočičího
terapeuta.
Při felinoterapii budeme preferovat dospělou kočku před kotětem. Nezbytné je, aby
kočka vybraná pro návštěvní službu byla dobře socializovaná.
Pro individuální práci doporučujeme umístit u klienta raději kocoura, pokud možno
kastrovaného. Kvůli menší potřebě péče preferujeme zvířata krátkosrstá. Můžeme doporučit
kočku britskou, exotickou i jakoukoliv domácí, vyhovuje-li klientovi její povaha. Vhodná je
také kočka mainská mývalí, ragdoll nebo kočka sibiřská.
Pro návštěvní službu můžeme používat i jiné kočky, tvoří-li dobrý tým s dobrovolníkem
návštěvní služby, jsou-li zdravé, socializované, přizpůsobivé, klidné a přátelské k lidem.
Obecně vhodnější je kocour, preferujeme dospělý věk pro ustálené zdraví, pohybové a
hygienické návyky, povahu a snášenlivost. Vhodné jsou kočky britské, perské nebo exotické,
kočky sibiřské a kočky domácí. Zvláště se osvědčil ragdoll. Otázka péče o kočku zde závisí
na dobrovolníkovi, proto je vhodná i kočka perská.
Pro provádění felinoterapie nepovažujeme za vhodné použití rexů a sphynxů kvůli
neobvyklému vzhledu, potřebě péče a určité choulostivosti a kvůli absenci srsti, která je u
kočky jedním z významných pozitivních faktorů, jenž činí fyzický styk s ní příjemným.
- 17 -
Použitá literatura
- ALDERTON, D. Vaše kočka a koťátko. 2. vyd. Praha : Slovart, 1999. ISBN
80-7209-172-7.
-
ALLEN, M. Purr therapy. Cats Magazine, 1998, roč. 54, č. 9, s. 32. ISSN 0008-8544.
-
BANKS, M. R., BANKS, W. A. The effects of group and individual animal-assisted
therapy on loneliness in residents of long-term care facilities. Anthrozoos, 2005, roč. 18, č.
4, s. 396-408. ISSN 0892-7936.
-
Benefits of pet ownership on seniors explored in detail. DVM: The Newsmagazine of
Veterinary Medicine, 2004, roč. 35, č. 4, s. 38. ISSN 00127337.
-
BROSIUS, S. G. Matching pets and senior citizens. The Patriot, 26. 12. 1995, s. 1. ISSN
1041-4029.
-
DAVIS, C. Moje kočka. Praha : Ottovo nakladatelství, 2005. ISBN 80-7360-211-3.
-
FOGLE, B. Kočka: Hravá společnice. Praha : Knižní klub, 2006. ISBN 80-242-1539-X.
-
HYPŠOVÁ, D. Normy Praxe Návštěvní služby s ušlechtilými kočkami. Informační
věstník zooterapie, 2005, roč. 3, č. 4.
-
LEUGNER, S., WINKELMAYER, R., SIMON, R. Mensch und Tier – Eine harmonische
Beziehung. Klosterneuburg: Norka Verlag, 2002. ISBN 3-85050-502-2.
-
MAHELKA, B. Jak kočky komunikují. Naše kočky, 2008, roč. 10, č. 7, s. 16–19.
-
MAHELKA, B. Není jenom canisterapie. In Mezinárodní seminář o zooterapiích 27. 6. –
1. 7. 2003 v Brně : sborník příspěvků. Brno : Sdružení Filia, 2003.
-
MCCOLGAN, G., SCHOFIELD, I. The importance of companion animal relationships in
the lives of older people. Nursing Older People, 2007, roč. 19, č. 1, s. 21-23. ISSN
1472-0795.
-
MOJŽÍŠOVÁ, A.; VÁPENÍKOVÁ, D. (eds.). Pravda o zooterapii. Sborník příspěvků
z celostátní konference pořádané dne 5. 12. 2000 v Hluboké nad Vltavou. České
Budějovice : ZSF JU, 2001. ISBN 80-7040-486-8.
-
MOTOMURA, N., YAGI, T., OHYAMA, H. Animal assisted therapy for people with
dementia. Psychogeriatrics, 2004, roč. 4, č. 2, s. 40-42. ISSN 1346-3500.
-
Naše kočky, 2005–2009, roč. 9-CZ – 12-CZ, č. 1/2006 – 3/2009. ISSN 1211-6270.
-
ODENDAAL, J. Zvířata a naše mentální zdraví – Proč, co a jak. Praha: Nakladatelství
Brázda, 2007.
-
OLBRICH, E. Význam zvířat (společníků) pro zdraví a kvalitu života seniorů. Informační
věstník zooterapie, 2004, roč. 2, č. 3.
-
OLBRICH, E.; OTTERSTEDT, C. Menschen brauchen Tiere. Stuttgart : Kosmos, 2003.
ISBN 3-440-09474-X.
-
PROSSER, L., STAIGER, P. Older people's relationships with companion animals: a pilot
study. Nursing Older People, 2008, roč. 20, č. 3, s. 29-32. ISSN 14720795.
-
PROULX, D. Animal-assisted therapy. Critical Care Nurse, 1998, roč. 18, č. 2, s. 80-84.
-
REISAUS, E. Kočka jako terapeut. In Mezinárodní seminář o zooterapiích 27. 6. – 1. 7.
2003 v Brně : sborník příspěvků. Brno : Sdružení Filia, 2003.
- 18 -
-
RIXON, A. Ilustrovaná encyklopedie koček. Praha : Svojtka & Co., 2008. ISBN
978-80-7352-955-0.
-
Tiere als Therapie. 1. Jahrgang, Heft 1, 2004. ISSN 1812-6006. Herausgeber – Verein
„Tiere als Therapie“, Veterinärmedizinische Universität Wien, Veterinärplatz 1, A-1210
Wien
-
VELEMÍNSKÝ, M. (ed.). Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice :
DONA, 2007. ISBN 978-80-7322-109-6.
-
VERHOEF-VERHALLEN, E. Velká encyklopedie koček. Dobřejovice : Rebo, 2004.
ISBN 80-7234-300-9.
-
VESELOVSKÝ, Z. Etologie. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1331-8.
-
Zvířata v domovech důchodců jako symbol kvality života. Informační věstník zooterapie,
2003, roč. 1, č. 4.
Kontakt:
Mgr. Eva Kadlecová
e-mail: [email protected]
- 19 -
Polohování pacienta po cévní mozkové příhodě v LDN FN Motol
Michaela Fiedlerová
Dobrovolnické centrum FN Motol
Od listopadu 2008 do března 2009 probíhalo u nás v Léčebně dlouhodobě nemocných
polohování pacienta po těžkém iktu s levostrannou hemiparézou a afázií. Pan J. byl před první
návštěvou
psích
terapeutů
nespolupracující
a
pasivní.
Jeho
rehabilitace byla do té doby zaměřena
především na udržení pohyblivosti
v kloubech horní a dolní končetiny a na
snahu o aktivizaci pacienta. Zatímco
psychický stav pacienta nebyl dobrý,
rehabilitace byla, alespoň v rámci
možností, úspěšnější.
Protože pan J. má kladný vztah ke
psům, byla u něj jako podpůrná terapie
zvolena canisterapie, s důrazem na
polohování horní končetiny. Cílem bylo
dosáhnout lepší pohyblivosti jak horní
končetiny, tak celého trupu, přimět pacienta k vetší aktivitě a v neposlední řadě i zlepšit
psychický stav.
Za panem J. docházeli dva- až
třikrát týdně canisterapeutičtí psi, Barnei
se svou majitelkou Karolínou Prejsovou
a Angie se svou majitelkou Michaelou
Fiedlerovou, kteří ve spolupráci
s fyzioterapeutem Petrem Šilhánem
rehabilitovali
pacientovu
horní
končetinu. Každou návštěvu psi zahájili
přivítáním se s pacientem, na němž bylo
hned
patrné
zlepšení
nálady.
Následovalo 20 minut prohřívání horní
končetiny, kterou pacient pohodlně objal
psa a terapeut ji obložil přikrývkou, aby se ruka prohřívala rovnoměrně a teplo nijak
neunikalo.
Po prohřátí ruky a uvolnění spazmu byla horní končetina pasivně cvičena (protahovací
cviky za účelem zabránění kontraktur a zachování
pohyblivosti v kloubech), což bez použití polohování bylo
časově náročnější a bolestivější. Pan J. se také během
polohování snažil na psa dosáhnout a hladit ho pravou,
zdravou rukou, a musel tak nadzdvihnout trup nad
podložku, čímž procvičoval rotaci trupu na postiženou
stranu. Vedlejším efektem polohování bylo také zlepšení
řeči, protože se pan J. snažil komunikovat s psovody a
vyprávěl například, jaké zkušenosti se psy má.
- 20 -
Výsledkem 4měsíční terapie u pana
J. bylo zlepšení pohyblivosti v kloubech
horní končetiny a zlepšení jejího
klidového držení. Ze stavu, kdy byl
pacient zcela neschopen nadzvednout
pravé rameno nad podložku, se během
terapie
pan
J.
dopracoval
až
k nadzdvihnutí lopatky 10 centimetrů nad
podložku.
Pacient
se
stal
komunikativnějším a bylo patrné i
zlepšení jeho psychického stavu.
Kontakt:
Michaela Fiedlerová, Dobrovolnické centrum FN Motol
[email protected]
www.dcmotol.cz
- 21 -
Využití morčete v zoorehabilitaci, případné využití kombinace morče – pes
Křemenová Eva
Lékořice – dobrovolná pomoc a psychosociální podpora pacientům v Thomayerově
nemocnici (oddělení geriatrie, oddělení dětské neurologie)
Působím jako dobrovolník ve sdružení Lékořice od května roku 2008 a to ihned po
absolvování SVOPAP – rekvalifikačního kurzu Canisinstruktor pro oblast rozvoje osobnosti,
který je akreditovaný MŠMT ČR. Nastoupila jsem jako canisterapeut s roční fenkou
jorkšírského teriéra, která rovněž skládala u této společnosti zkoušku a získala CERTIFIKÁT
o vhodnosti psa využívaného k rozvoji osobnosti .
Nastoupila jsem na oddělení sociálních lůžek, kde jsou klienti zhruba sedmdesát a více
let staří s diagnózou převážně demence (Alzheimer, Parkinson, stařecká demence), dále pak
klienti po CMP.
Dlouho jsem přemýšlela jak zpestřit klientům své návštěvy dalším zvířátkem. Jednalo se
hlavně o klienty, kteří byli po CMP a v důsledku této diagnózy měli omezeně hybné až
nehybné končetiny.
Vzhledem k případné kombinaci se psem, jsem volila mezi zakrslým králíkem a
morčetem. Zakrslé králíky jsem několik let chovala doma a odchovala i několik vrhů. Rovněž
jsem několik let vlastnila chovnou stanici ušlechtilých morčat, které jsem nejen odchovávala,
ale i vystavovala.
Volba padla na morče a to z mnoha důvodů:
- k přednostem morčete patří jednak dobrá přizpůsobivost k životu v bezprostřední blízkosti
člověka, jednak velká rozmanitost textury a barevnosti srsti (včetně morčat bezsrstých)
- k jeho přednostem dále patří malá tělesná velikost, nenáročnost chovu i výživy a velká
snášenlivost vůči člověku a příslušníkům vlastního druhu i k jiným zvířatům
- morče je sociálně žijícím druhem s denní aktivitou, takže je jako společenské zvíře velmi
vhodné
- je velmi trpělivé, nesnaží se utéci ani kousnout a nechává si líbit i neobratnou manipulaci
dětí nebo pohybově handicapovaných pacientů či seniorů
- rychle si zvyká na braní do ruky, přičemž mláďata lze brát do ruky ihned, jakmile je
samice vybaví z plodových obalů. Zajímavostí je, že mláďata ještě v děloze samice
vymění mléčný chrup za stálý, osrstí se a otevřou oči, jsou rovněž schopni přijímat
několik hodin po porodu obvyklou potravu dospělých morčat.
- morčata mezi sebou i ve vztahu k lidem komunikují prostřednictvím různých hlasových a
pachových signálů a také postojem těla. Celou škálou pískavých a kvičivých zvuků
například vyjadřují žádost o to, aby se jim někdo věnoval, žádost o potravu nebo leknutí,
ale i obecně libé či nelibé pocity z rozmanitých vnějších podnětů
- při leknutím nebrání kousnutím, ale strnutím celého těla
citace z literatury – Zooterapie ve světě objektivních poznatků – kolektiv autorů (Halanová,
Kršková, Frick-Tanner, Otterstedt, Zieger, Claus a Skoupá)
Morčata jsou pro svoji velikost, mírnost a odolnost nejčastěji součástí aktivačních a
terapeutických programů pro děti, a to pro děti v raném předškolním věku. Mají uklidňující
vliv, odvádí pozornost od bolesti a náročných vyšetření, jsou psychickou oporou při
dlouhodobé hospitalizaci, při stresových situacích, účastní se psychoterapie citově
deprivovaných a zneužívaných dětí, jsou vděčným námětem rozhovorů.
- 22 -
Využívají se k prolomení komunikačních bariér u dětských pacientů s autismem,
elektivního mutismu. Pozitivní roli morčat při postupném zlepšování vážných až kritických
zdravotních postižení, pacientů v kómatu, a to i po nejtěžších mozkových příhodách. V této
souvislosti se rovněž oceňuje dobrá možnost bezproblémově pokládat morčata na lůžka
pacientů, nebo pacientům na invalidní vozíky.
CMP cévní mozková příhoda
- postižení určitého okrsku mozkové tkáně na podkladě poruchy cév (srov.
Cerebrovaskulární nemocí), tj. její neprůchodností s následnou nedokrevností (ischemií –
mozkový infarkt) nebo poruchy celistvosti cévní stěny („roztržení“) s následným
krvácením do mozkové tkáně (mozkové krvácení). Projevy kromě bolesti hlavy sahají od
dočasných poruch hybnosti a řeči až po bezvědomí, ochrnutí a smrt. Kromě přímého
poškození se na příznacích podílí edémy. Vzniklý otok mozku se zvýšeným nitrolebním
tlakem.
- Nejčastější a nejvýznamnější příčinou je „ateroskleróza mozkových tepen často v
kombinaci s vysokým krevním tlakem, krevní sraženinou (trombóza), či vmetek
(embolie). Příčinou může být i výduť (aneurysma) některé mozkové tepny
Eletivní mutismus- psychotická porucha
funkční útlum řeči – může mluvit, ale nechce
nemluví buď výběrově s určitou osobou nebo v určitém prostředí¨
při nástupu dítěte do kolektivního zařízení
Autismus
1.
nadměrné a chorobné zaměření ke své vlastní osobě se ztrátou kontaktu s realitou
2.
Kannerův infantilní a. těžká psychická porucha v raném dětství, při níž je vážně
narušeno navazování kontaktu dítěte s okolím, vytváření jeho citových a společenských
vztahů
Citováno: Praktický slovník medicíny – Martin Vokurka, Jan Hugo
Nyní bych ráda citovala tři případy, kdy bylo morčete v zoorehabilitaci využito
1.
V únoru roku 2009 jsem uváděla novou canisinstruktorku i s jejím psem na
první návštěvu klientů oddělení sociálních lůžek, aby vše proběhlo hladce a canisterapeutka
nebyla při své první návštěvě ničím zbytečně rušena, svého psa jsem na oddělení
nevzala.Měla jsem však jedinečnou příležitost zkusit zda a jak klienti přijmou morče.
Po odchodu canisterapeutky z pokoje klientů, zatímco pokračoval na pokoj druhý,
ukázala jsem nejprve klientům morče na své ruce, když jsem stála vedle lůžka, jaké bylo moje
překvapení, když morče bylo velmi dobře přijato, takřka v 90% si chtěl klient morče pohladit,
popřípadě vložit na lůžko, zbylí klienti chtěli morče alespoň vidět na mé ruce, popřípadě si o
něm jen povídat
Největší úspěch jsem zaznamenala u pána ročník 1930, po CMP, který je převážně na
lůžku. Pouze po přeložení s pomocí na vozík, je schopen určitou dobu na vozíku sedět. Jeho
ruce mají omezenou hybnost. Velmi dobře vnímá mluvené i čtené slovo, on sám však
odpovídá většinou jedním nebo dvěma slovy a to velice pomalu.
Měl však velkou radost, když uviděl morče (musím podotknout, že i psa vítá vždy velmi
radostně). Projevil přání mít morče na lůžku. Morče leželo klidně a pán si na jeho tělíčko dal s
dopomocí ruku. Byl velmi spokojený, usmíval se. Zároveň jsem vedla rozhovor s jeho
manželkou, která je u pána každodenně přítomná, a která se v přítomnosti morčete necítila
moc jistě, pozorovali jsme při tom pána, který se blaženě usmíval a po zhruba deseti minutách
- 23 -
s rukou na morčeti usnul. Nechali jsme ho takto odpočívat zhruba dalších deset minut a pak
jsem opatrně morče zpoza jeho ruky odejmula.
I když se již další návštěvy s morčetem na tomto oddělení neopakovaly, klienti se vždy
na morče ptali.
2.
Další návštěva s morčetem se uskutečnila individuálně u 13leté dívenky, která
byla hospitalizována delší dobu na dětském oddělení s neinfekčním plicní chorobou.
Morče bylo indikováno z důvodu, že vzhledem k náboženskému vyznání dívky,by byl
pes brán jako nečisté zvíře.
Dívka pocházela ze Somálska, ale již delší dobu pobývala v České republice, kde
chodila i do školy.
Dívenka byla plně mobilní a morče přijala velmi nadšeně. Aktivně se účastnila
rozhovoru o morčeti, chovala si jej, česala.
Velkou radost také měla, když se na morče přišel podívat někdo z personálu oddělení.
Morče bylo přítomno při našem povídání, občas si ho vzala do postele a ležela s ním.
Při našem posledním setkání před jejím propuštění z nemocnice, si morče vyfotila a
požádala mne aby byla vyfocena také s morčetem ona sama.
3.
Jako poslední příklad bych chtěla uvést paní, ročník narození 1947, ležící na
oddělení geriatrie po CMP.
Morče jí bylo indikováno přímo jejím ošetřujícím lékařem.
Na oddělení byla přijata z jednotky intenzivní péče. Je ležící, pouze omezeně hýbe levou
rukou, nemluví, ale zdá se, že mluvenému slovu rozumí a dle mimiky v tváři i pozorně
naslouchá.
Při první návštěvě byla paní velmi apatická, měla studené ruce. Na pokyn
fyzioterapeutky, která jí levou ruku procvičovala, jí bylo morče vloženo na lůžko a byla na
jeho tělíčko položena její levá ruka. Paní nedala najevo nelibost, po několika minutách se levá
ruka prostřídala s rukou pravou. Vzhledem k tomu, že byla při mé první návštěvě u paní
přítomna i fenka, byla po domluvě s personálem vložena na lůžko rovněž. Fena se aktivně
zajímala o její obličej. Fenku jsme posléze z lůžka vyndali, morče však bylo na lůžku
ponecháno. Po zhruba deseti minutách, pani s rukou na těle morčete usnula.
Při další návštěvě již paní morče sama levou rukou vyhledávala a hladila. Začíná
pohybovat rty.
V návštěvách se bude i nadále pokračovat a to jednou týdně na dobu zhruba půl hodiny.
Závěrem
Zhruba měsíc docházím na oddělení dětské neurologie, kde přítomnost malého psa,
kterého je možno umístit do lůžka dětí, které se nemohou volně pohybovat (v důsledku své
diagnózy), velmi vítána.
Po domluvě s personálem tohoto oddělení by byla do našich návštěv zahrnuta i návštěva
s morčetem.
Vzhledem k věku a diagnózám dětských pacientů na tomto oddělení, rozhodla jsem se
pro využití morčete krátkosrstého, než doposud využívaného morčete dlouhosrstého.
Citovaná literatura
Zooterapie ve světle objektivních poznatků – kolektiv autorů
Praktický slovník medicíny – Martin Vokurka, Jan Hugo
- 24 -
Obrazová příloha
Kontakt:
Křemenová Eva, Lékořice
e-mail: [email protected]
- 25 -
Rozvoj Projektu Nejen lidé pomáhají ve FN v Motole
Karolína Eckschlagerová
Dobrovolnické centrum FN Motol
Projekt Nejen lidé pomáhají probíhá ve Fakultní nemocnici od roku 2004. Až do konce
2008 byla hlavní a jedinou náplní canisterapie. Dobrovolníci se psy docházeli za pacienty na
tři dětské a jednu dospělou kliniku a pravidelně jsme pořádali Psí odpoledne jak pro dětské,
tak pro dospělé pacienty.
Tyto aktivity probíhají pod záštitou dobrovolnického centra stále a dokonce se nám
podařilo rozšířit dobrovolnickou základnu. Navíc jsme začali na Léčebně dlouhodobě
nemocných provádět polohování (viz příspěvek Michaely Fiedlerové).
V roce 2008 se do programu zapojila nová klinika – Dětská neurologie. Pro tyto
pacienty je canisterapie milým zpestřením jejich pobytu. Probíhá formou aktivit s pejskem
(labradorem Bartem). Nejoblíbenější jsou pohybové hry, kdy děti Bartovi schovávají míček a
pak ho navádí, aby ho nalezl. Přestože by se na této klinice rozhodně nalezli pacienti vhodní
pro terapii se psem a personál by byl ochotný se do těchto činností zapojit, dohodli jsme se, že
prozatím má pro děti větší prospěch „obyčejné“ hraní a odreagování od každodenního
stereotypu oddělení.
Začátkem roku 2009 jsme obohatili program o další zooterapie. Canisterapie je u
pacientů velmi oblíbená, bohužel je však náročné připravit tým (dobrovolníka se psem) a
týmů není pro velké množství pacientů FN v Motole dostatek. Aktivity s pejsky jsme se proto
rozhodli obohatit o činnosti s dalšími zvířátky a kontakt s nimi obohatit o ekologickou
výchovu.
Za další zvířátka jsme zvolili raky mramorové, šneky oblovky a strašilky. Výběr byl dán
tím, že nemají chlupy a jejich chov je nenáročný. U raků je pak možné sledovat velmi výrazné
sociální chování. Tato zvířata jsou v dobrovolnickém centru a dobrovolníci s nimi dochází na
jednotlivá oddělení.
Pravidelný program probíhá zatím pouze na Klinice dětské neurologie. Na tuto kliniku
dochází dobrovolnice se zvířátky a doprovodnými hrami. Děti se učí poznávat zvířátka, podle
obrázku určovat další příbuzná zvířátka a povídat si o nich (strašilka je příbuzná mravence,
mravenec si staví mraveniště...). Povídají si o krmení a predátorech. Program je připraven
zvláště pro děti předškolního a mladšího školního věku. Raci se pozorují a děti odpovídají na
otázky zda chodí dopředu či dozadu. Kdy chodí dozadu?
Význam návštěv na dětské neurologii vidíme nejen v tom, že děti přijdou na jiné
myšlenky, ale také by se měly něčemu novému přiučit.
Zvířat dále využívají dobrovolníci, kteří na Léčebně dlouhodobě nemocných vedou
trénování paměti. Dobrovolníci připravují pro seniory jednou týdně hodinový program s
kvízy, hádankami a zajímavostmi.
- 26 -
Obrazová příloha:
1) Pes na dětské neurologii
2) Pozorování pohybu raků
Kontakt:
Karolína Eckschlagerová, Dobrovolnické centrum FN Motol
[email protected]
www.dcmotol.cz
- 27 -
Výběr psa pro praktické využití v zoorehabilitaci
Ing. Ivona Svobodová1, Ph.D., Bc. Vladimíra Tichá2, Doc. Ing. Lukáš Jebavý, CSc.1
1
Katedra obecné zootechniky a etologie Fakulty Agrobiologie, potravinových a přírodních
zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze
2
SVOPAP s.r.o., Praha
Zoorehabilitace – využívání zvířat k rozvoji osobnosti
„Zoorehabilitace“ je činnost, při které je ve prospěch fyzického i psychického zdraví člověka
využíváno zvíře.
Zvířata v terapii před rokem 1960
Předpokládá se, že zvířata byla k podobným účelům využívána již dlouho před vznikem
nového oboru humánně-animálních interakcí.
9. st. – Belgie (Geel) - založen program občanské péče hendikepovaným osobám s využitím
zvířat jako therapie naturelle.
Konec 18.st. – Anglie – založena sociální, terapeutická instituce dohled nad špatným
zacházením s pacienty v psychiatrických nemocnicích. Místo násilných metod a medikamentů
ve větší míře využíváno laskavého zacházení, porozumění a projevů důvěry. Součástí tohoto
přístupu byl také kontakt se zvířaty např. s králíky a drůbeží.
1867 – Německo - založen domov původně pro epileptiky – využívající ptáky, kočky, psy,
koně, hospodářská zvířata a v parku zvěř. Jedním z cílů bylo poskytnout pacientům
příležitost, naučit se sebekontrole pomocí péče o zvířata.
Psychoterapie za pomoci zvířat v letech 1960 – 1979
Boris Levinson († 1984) – psychiatr – New York, považován za průkopníka oboru
psychoterapie za asistence zvířat. Psa považoval za pomocníka při terapeutických postupech
aplikovaných na dětech s poruchami komunikace (publikace ve vědeckých časopisech – 1.
práce v tomto oboru – „The dog as co-therapist.“, 1962)
Psychoterapie za pomoci zvířat v letech 1980 – 1989
Aaron Katcher, Mc Culloch, Beck, Seraydarian a Hunter a řada dalších lékařů – většinou
v oboru psychiatrie.
Hlavním cílem postupů bylo:
• Navodit bezpečný kontakt mezi člověkem a zvířetem ještě před začátkem terapie.
• Umožnit zvířeti aby sehrálo úlohu překlenovacího objektu (prostředníka) mezi narušenou
komunikací a komunikací normální.
• Využití zvířat k překonání určitých psychických bariér.
• Zaměstnávání lidí takovým způsobem, že zůstávají aktivní a nepodléhají pohodlnosti.
• Použití zvířat jako spřízněných bytostí, kterých je možno se dotýkat, které je možno
hýčkat a prožívat s nimi pocit jistoty a bezpečí atd.
S velkým množstvím publikací přichází varování před lavinou příspěvků plných entuziasmu
nad hodnotou zoorehabilitací a otázka pro vědce – o co se vlastně jedná a jak zkoumat účinky
a vyhodnotit efekt celého procesu?
Psychoterapie za pomoci zvířat od roku 1990
Draper a kol. (1990) Defining the role of pet animals in psychotherapy - shledali rovněž
terminologii jako matoucí. Odborné či vědecké literatury popisující použití zvířat v zooterapii
je od 90. let poměrně málo. Důvodem je zřejmě především nedostatek řádných teoretických
zdůvodnění pro terapii a krátkodobé účinky jednoho programu, kdy pacienti v dalším
programu vykazovali pouze nepatrné zlepšení.
- 28 -
Několik důležitých otázek k zamyšlení. Jestliže vše nasvědčuje tomu, že zvířata zlepšují naše
zdraví – snažíme se rovněž porozumět dostatečně interakcím mezi zvířaty a lidmi? Pokud
bude zajištěn přístup zvířat do nemocnic, domovů pro seniory a dalších institucí – kdo ponese
odpovědnost za celý proces? Pokud bude uznána zoorehabilitace jako prostředek terapeutické
intervence zvířat a budeme produkovat taková zvířata – kdo zaručí, že nebude narušena jejich
fyzická a psychická pohoda – čili jejich vlastní welfare?
Obecné podmínky „canisterapie“ (CT) v ČR
Současná situace v oblasti terapií a aktivit, ve kterých se setkávají zvířata a lidé se speciálními
potřebami, je v ČR stále poněkud roztříštěná a nejasná. Pokud se jedná přímo o „canisterapii
(výraz složen ze dvou slov – canis, latinsky pes a terapie, řecky léčba), na zásadní problém
narážíme už jen užíváním tohoto pojmu i když se v ČR značně rozšířil a pronikl do povědomí
jak laické, tak odborné veřejnosti. Pojem „canisterapie“ je právem napadán, jelikož pro
použití ve zdravotnických službách
• nejsou zatím žádné právní předpisy, vyhlášky
• není právní podklad pro léčbu se zvířaty
• není uznávanou terapeutickou metodou atd.
Praktické využití psa při zoorehabilitaci
Obsáhne v podstatě všechny věkové kategorie lidské populace od malých dětí přes
pubescenty, lidi středního věku až po seniory.
Konkrétní využití psa musí odpovídat potřebám klientů a využívá se např. tam, kde je třeba
pomoci v oblasti:
• jemné motoriky (pamlsek, který klient vezme do prstů a podá psovi)
• hrubé motoriky (hozený míček)
• řeč (je třeba psa oslovit nebo mu dát povel)
• rozvíjení smyslů (klient navléká psovi obojky různé barvy)
• pohybu (např. člověk po mrtvici se díky psovi odváží k prvním samostatným krokům)
• prohřívání postižených částí těla (tak zvané polohování, kdy teplo psího těla působí na
postiženou část člověka)
• psychických problémů (týrané dítě řekne psovi věci, které by dospělému terapeutovi
nikdy neřeklo)
• učení (hyperaktivní děti jsou schopné po hodině prožité se psem absolvovat bez větších
problémů výuku)
• sociální (návštěvní činnost v domovech pro seniory – často je pes a jeho pán jedinou
pravidelnou návštěvou)
Uvedené příklady jsou jen drobnou ukázkou toho, kde pes může pomoci.
Je nutno si uvědomit, že i v tomto oboru je naprosto nezbytné dodržovat určité zásady a
pravidla. Stejně jako ve všech oblastech zoorehabilitace i v případě psů platí, že péče o klienta
by měla být cílená, měla by být provozována pod odborným dohledem a o průběhu i výsledku
by se měla vést přesná evidence. Obecně by se dalo říci, že v CT pracuje tým. Ten je tvořen
terapeutem, psovodem a psem. V řadě případů je tým pouze dvoučlenný, protože psovod je
zároveň i terapeutem.
Pořízení vhodného psa není záležitost jednoduchá a mělo by platit, že správný přístup je
cílený výběr, nikoliv náhoda. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí je i v tomto případě volba
správného plemene. Prvotní dojem, že jakýkoliv pes je vhodný pro využití při rozvoji
osobnosti, je zcela mylný. Víme, že vliv plemene je prioritní ve výběru vlastního psa. Z
velkého množství plemen, která jsou k dispozici, se zatím v CT uplatňují nejvíce plemena
- 29 -
retrívrů (nejoblíbenější je zatím zlatý retrívr nebo labradorský retrívr), ale vhodné vlastnosti
má z malých plemen i bruselský grifonek. Naopak za méně vhodné lze označit např. plemeno
neapolský mastin nebo šarpej.
Také je třeba vycházet ze zásady, že CT je postavena na povaze a výchově psa. Z tohoto
důvodu se dnes používají různé testovací metody a zkušební řády testování psů, připravené
občanskými sdruženími či jinými organizacemi, které psy pro CT připravují, nebo je i sami
využívají. Jak již bylo popsáno, jsou plemena obecně pro tuto činnost vhodná s nevhodnými
jedinci a naopak plemena pro CT nevhodná s výskytem jedinců vhodných.
Dostáváme se k otázce výběru konkrétního psa. Důležité je období socializace, kdy
prožitek může ovlivnit budoucí vlastnosti štěněte. Řada lidí by ale ráda předem věděla, jak
potomstvo z určitého spojení, tedy štěně se známými předky, bude po stránce povahové
vypadat. V chovu psů se dostáváme k celé řadě otázek, na které není jednoduchá odpověď,
protože svou významnou roli zde nesehrává pouze dědictví po předcích, ale i schopnost
daného cvičitele psa na určitou zkoušku připravit, čili vliv vnějšího prostředí. Rozumný
psovod se snaží ověřit povahové vlastnosti svého psa v nezvyklých situacích. Samozřejmě by
měl hledat i doklad o tom, že pes je pro danou práci vhodný. Řeč je tedy o výše zmíněném
testování psů.
Někteří pracovníci zdravotních a sociálních zařízení se obávají, že pes přenese na jejich
pacienty některou ze „zákeřných“ chorob, ale pes, o kterého je na slušné úrovni pečováno a
který je pravidelně podrobován veterinární kontrole a v předepsaných termínech i očkován,
není z pohledu zoonóz tvorem pro člověka nijak nebezpečným.
Zatím se hovořilo o psovi jako o prostředku sloužícímu ku prospěchu lidí. Nutno
zdůraznit, že celá oblast má i pohled z druhé strany, tedy pohled psí. Odborný termín
„welfare“, volně přeloženo z anglického jazyka vyjadřuje fyzickou a psychickou pohodu
zvířat. Dodržovány musí být i v této oblasti platné zákony a to zejména Zákon č. 246/1992
Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a Zákon č.166/1999 Sb., o
veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů, a také celá řada prováděcích vyhlášek.
Ať už nazveme využití psa v oblasti rozvoje osobnosti jakkoliv, jedná se o obor
důležitý, zajímavý a také velmi rychle se vyvíjející. Na co bychom ale neměli nikdy
zapomínat, je to, že jakékoliv zvíře, pes nebo králík, velké či malé, huňaté nebo krátkosrsté, je
především živý tvor, který dokáže lidem, bez ohledu na věk, příjmy a společenské postavení,
být láskyplným společníkem. Co říci na závěr? Snad jen „vlastnit zvíře znamená nebýt sám“.
Použitá a doporučená literatura
BUTLER, K., (2004), Therapy Dogs Today. Their Gifts, Our Obligation, Norman: Funpuddle
Publishing Associates, 88 s., ISBN 0.9747793-0-X
DRAPER A KOL., (1990), Defining the role of pet animals in psychotherapy. Psychiatric
Journal of the University of Ottawa, 15(3),169-172.
FINE A.H., (2006), Animal – Assisted Therapy, Theoretical foundations and guidelines for
practice. California State Polytechnic University, 532 s.
NEDVĚDOVÁ, M., (2008), Canisterapie v ČR s ohledem na odbornou průpravu a
kynologickou erudici terapeuta, diplomová práce, ZSF Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích, 110.
ODENDAAL, J.S.J., (2007) Zvířata a naše mentální zdraví, 1. vydání. Praha: Brázda, 176. s.
ISBN 978-80-209-0356-3
SVOBODOVÁ, I., (2003), Testování a výběr psů vhodných pro canisterapii s ohledem na
dostupné zkušební řády využívané v ČR. In Mezinárodní seminář o zooterapiích:sborník
příspěvků z mezinárodního semináře konaného 27. 6. - 1. 7. v Brně. 1. vydání. Brno: Filia.
- 30 -
SVOBODOVÁ, I., TICHÁ, VL., (2005), Zákony v „zoorehabilitační“ praxi v podmínkách
ČR. In Mezinárodní seminář o zooterapiích, Tvorba norem praxe: sborník příspěvků z
mezinárodního semináře konaného 1. – 3. 7. v Brně. 1. vydání. Brno: Filia,. ISBN 80-2395863-1.
SVOBODOVÁ ET AL., (2007), Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti –
pracovní sešit pro pilotní semestr, ČZU v Praze, s 62.
Terapie a asistenční aktivity lidí za pomoci zvířat, (2008), sborník z konference pořádané
na ČZU v Praze, ISBN 978-80-213-1773-4.
WEBSTER, J., (1999). Welfare, životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji, Nadace na
ochranu zvířat, 264 s.
Kontakt:
Ing. Ivona Svobodová
Katedra obecné zootechniky a etologie Fakulty Agrobiologie, potravinových a přírodních
zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol,
e-mail: [email protected]
- 31 -
Dítě a pes aneb prevence úrazů a rizikových situací při vzájemném
kontaktu
Mgr. Marie Chlopčíková
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta,
Katedra supervize a odborné praxe, Ústav sociální práce – Centrum Canisterapie.
Současný stav
Dítě a pes. Dva kamarádi. Přesto však rizikový kontakt? Již z názvu příspěvku lze
vnímat jisté napětí a rozpolcenost, která by za jistých okolností, nemusela vůbec existovat.
Jak předcházet vzájemným konfliktům a bolestivým následkům mezi nejmladšími členy
našich rodin a nejoblíbenějšími zvířecími společníky? Tuto otázku si kladou vědci na celém
světě. Nejedná se nikterak o banální záležitost. Zranění způsobená psem vymezují v dnešní
hektické a stresující společnosti nový varovný impuls. Oběťmi pokousání se stanou ročně
miliony lidí, přičemž největší procento prezentují právě děti. I když Česká republika zatím
nedisponuje důslednými statistikami úrazů způsobených psy, stáváme se stále častěji čtenáři
palcových titulků o těchto smutných událostech, které média ještě s radostí přibarví
v neprospěch zvířete. Do jaké míry lze těmto situacím předcházet? A lze jim vůbec předejít?
Děti a psi tvoří nerozlučnou dvojici i v současném světě technických kouzel a lákadel.
Snad právě proto, že živý tvor přeci jen oplývá daleko bohatším repertoárem zajímavějších
charakterových vlastností, než neživá figurka v počítačové hře nebo mluvící hračka na
baterky. Nicméně i přes ona privilegia, která psi u dětí mají se čím dál častěji objevují
vzájemné neshody nezřídka končící úrazem. I když všeobecné znalosti dětí a jejich celková
informovanost rok od roku rostou, povědomí o základních pravidlech odpovědného a
ohleduplného soužití se zvířaty, a zejména pak se psy, jakoby se začal vytrácet. Média nás
striktně nutí nahlížet na situaci pouze jedním směrem! Pes v okamžiku ztrácí roli
nejoblíbenějšího lidského společníka a získává punc krvelačné nepřátelské šelmy. V tento
moment již nikoho ze čtenářů nenapadne litovat zvíře, kterému bylo ublíženo, které bylo
zahnáno do kouta, nebo které předem vyslalo varovné signály své nelibosti. Pes zkrátka
v očích mnohých z nás, musí vydržet vše.
I přes milující zájem a pozornost dětí ke psům, je nezbytné si uvědomit nejen jejich
nedostatky ve znalostech bezpečného kontaktu, ale především u menších dětí vůbec schopnost
odhadnout, co je a co není správné. Vždyť právě ony vnímají svého chlupatého kamaráda
ještě stále jako plyšovou hračku. Zde zcela zůstává zodpovědnost na nás dospělých. Nikoli na
zvířeti!
Úrazy způsobené psem v číslech
Úrazy nejsou náhodné události. Vzniknout sice během okamžiku, ale předchází jim řada
příčin, které mohou sehrát stěžejní roli v cílené prevenci.
Poranění vzniklá z pokousání psem představují nemalé zdravotní riziko. Nejedná se
pouze o aktuální poškození fyzického a psychického zdraví, ale i o potenciální nebezpečí
dlouhodobých či trvalých následků. Fatální dopad konfliktu končící smrtí dítěte v poslední
době významně narůstá nejen v zahraničí, ale i u nás. (Janoušek, Zvadová, Kodl. 2003)
Traumata způsobená psy u dětí jsou z hlediska procentuálního zastoupení narušení
povrchu těla zahrnuta v celkových 24% všech poranění tohoto typu.( Šebková, 2003) Nelze
opomenout ani výzkumnou studii, kterou provedl Státní zdravotní ústav na vybraných
pražských školách v roce 2003. Ve zmíněném výzkumu uvedlo více než 40% dotázaných
žáků zkušenost s pokousáním či napadením psem minimálně jedenkrát do svých 12 let.
Nejčastěji se jednalo o vlastní nebo známé zvíře. (Janoušek, Zvadová, Kodl. 2003)
Vzhledem k dlouhodobému sběru dat a množství kvalitních výzkumů, lze v současné
době vyčíst ze zahraničních studií daleko alarmující data.
- 32 -
Jedna z amerických právnických společností uvádí ve svých statistických výzkumech
číslo 4,7 milionu amerických občanů, kteří jsou ročně vystaveni napadení psem s různými
následky. Nejedná se pouze o lehká zranění. Téměř 1000 Američanů vyhledá denně po střetu
se psem lékařskou pomoc (Dog bite law, 2009). British Medical Journal uvádí pro rok 2007
téměř čtvrt milionu osob, jako oběti útoku způsobeného psem.Celou polovinu reprezentují
děti. (British Medical Journal, 2007)
Z hlediska věku představují nejčetnější skupinu napadených - děti od 5-9 let, přičemž
chlapci díky své zvídavosti, sníženému pocitu sebezáchovy a riskantnějším aktivitám předčí
své dívčí protějšky. (Dog bite law, 2009)
Následkům zranění způsobených psem podlehlo za rok 2007 v USA 33 osob.
Nadpoloviční většinu tvořily děti. (Dog bite law, 2009) Dle Ústavu zdravotnických informací
a statistiky ČR zemřelo za rok 2006 v ČR na následky napadení psem 8 lidí. Více než
polovinou se jednalo o malé děti.(ÚZIS, 2008) Další statistiky o úrazech dětí způsobených
psem nyní v České republice bohužel neexistují. Ministerstvo zdravotnictví usiluje
v návaznosti na Národní akční plán prevence dětských úrazů pro roky 2007–2017 o zavedení
tzv. Národního registru dětských úrazů, který bude zaznamenávat nejen úraz samotný, ale i
příčinu vzniku, charakter poranění, postup léčení a případné následky. Díky registru se
zkvalitní nejen celková přehlednost incidence různých typů úrazů, ale především cílená
prevence v rizikových oblastech u dětské populace.
Charakteristika rizikových situací
Oběti útoků si zpravidla neuvědomují samotné příčiny napadení zvířetem. Až při
důkladném rozboru traumatizující situace, lze vypozorovat alarmující chování zvířete, nebo
nepřiměřené a neadekvátní chování dítěte. Jak zdůrazňuje Delastrait ve své studii, celých 65
% pokousaných dětí shodně vypovědělo o situaci, v níž se napadení odehrálo, že proběhla
zcela bez přítomnosti dospělé nebo starší osoby. (Delastrait, Collard, 2004) Belgičtí
odborníci navíc upozorňují na skutečnost, že převážná většina (87 %) incidentů vzniká
v rodinném prostředí během standardních denních činností (Keuster, Lamoro, Bauche,
Odberg, 2004). Podobné výsledky předkládá i americká studie uvádějící rodinné zázemí
v 61% všech případů napadení. U dětí mladších 4 let byl ve 47% případů napadení aktérem
útoku rodinný pes. (Dog bite law, 2008)
Lokalizace úrazu
Za nejfrekventovanější partie dětského těla, které přijdou do kontaktu se psími zuby a
mohou obzvláště u malých dětí znamenat fatální následky jsou – hlava, krk a obličej. Celých
77 % poranění směřuje právě do obličejových partií. Nejčastěji poraněnými okrsky obličeje
jsou rty, nos a tváře. (Melichárková, 2005, Dog bite law, 2009) Jak uvádí ve svém článku
Americká akademie otolaryngologů u 84 případů pokousání psem, zaznamenali zdravotničtí
pracovníci 34% poranění tváří, 21% roztržení rtů a v 8% poranění uší a nosu. Přičemž 64%
obětí mělo vícečetná poranění. (American Academy of Otolaryngology, 2009) U dětí do 4 let
prezentují poranění hlavy a krku 2/3 všech úrazů. (Janoušek, Zvadová, Kodl, 2003) U větších
dětí jsou vzhledem ke konstituci a proporcionalitě těla postiženy distálnější partie – končetiny
a hýždě. (Duteille, 2002).
Nejčastější spoluviníci úrazu dle psích plemen
Americký chirurg Bertman popisuje ve svých výstupech z praxe za nejčastější aktéry
napadení z hlediska psích plemen - pitbullteriéry, rotwailery, německé ovčáky, severská
plemena, dobrmany a čau-čau. (Bertman, 2009)
Melichárková (2005) ve svém příspěvku uvádí na prvním místě křížence větších plemen
psů a z hlediska čistokrevných zástupců psího rodu především německé ovčáky. Za
- 33 -
potenciálně nejnebezpečnější psí plemeno pro kontakt s člověkem popsal německého ovčáka i
Gershman ve své studii z roku 1994. Druhé místo obsadili zástupci plemene Čau
čau.(Gershman, 2009)
Prevence ve vzájemném kontaktu mezi dítětem a psem
Co znamená slovo prevence v této problematice? Lze účinně předcházet rizikovým
situacím mezi dětmi a psy? Je snazší cíleně děti vést již od útlého věku k vědomí, jak se
zodpovědně a ohleduplně chovat ke zvířatům, než je ponechat v nevědomí a posléze řešit
bolestivé a traumatizující zážitky? Uvědomíme – li si tyto prvotní a zásadní impulsy, a
přestaneme – li svalovat vinu pouze na čtyřnohé psí členy naší společnosti, teprve tehdy se
nám otevře cesta řešení.
Jak uvádí ve svém programu Americká veterinární asociace - klíčem ke snížení
incidence pokousání psem je včasná výchova k zodpovědnému a bezpečnému kontaktu.
(American Veterinary Medical Association, 2009)
Za prvotní příčinu vzniku konfliktu mezi dítětem a psem je považován příliš aktivní až
vynucující kontakt ze strany dětí ke psům. Snaha získat, upoutat či vynutit si pozornost,
nemusí nijak souviset s úmyslným týráním zvířete, nicméně i některé vstřícné pohyby a lidská
gesta, mohou ve zvířeti vyvolat nelibé pocity jsou-li prováděna nevhodným způsobem.
(Janoušek, Zvadová, Kodl, 2003)
Nezbytným faktem zůstává uvědomit si komunikační odlišnosti mezi oběma jedinci.
Právě ony neverbální bariery a nízká úroveň znalostí dětí o chování, řeči těla a signálech,
které k nám psi vysílají, nastiňují další potenciální rizika pro vznik neshod. I v diplomové
práci, která nese název : „Povědomí dětí o zacházení se psy.“ se podařilo na výzkumném
souboru 200 respondentů ve věku 8-12 let potvrdit výše zmíněné nedostatky ve znalostech.
Jako součást nestandardizovaného dotazníku byly použity obrazové figury se psy v různých
kladných i záporných pozicích, na nichž měly děti rozpoznat aktuální psychické rozpoložení
psa a tudíž potenciální riziko nebezpečí. (Chlopčíková, 2008)
Dva stěžejní obrázky znázorňovaly nejrizikovější projevy psa v chování – útočnou
hrozbu a obrannou hrozbu. Psa v rozhodném postoji s vysoce neseným ocasem, vztyčenýma
ušima a krčícím čumákem odhalujícím zuby, označilo jako útočícího pouhých 13 % (26)
žáků. Poznat obrannou hrozbu psa nebylo pro děti nikterak snazší (14,5 %, 29). (Chlopčíková,
2008)
I na základně vlastních zkušeností, které získávám při vzájemném kontaktu s dětmi a
vlastním psem v rámci preventivního programu na základních školách v Jihočeském kraji,
který se nám podařilo vytvořit ve spolupráci s Výcvikovým canisterapeutickým sdružením
Hafík, stávám se téměř každý týden přímým svědkem současné varovné situace ve znalostech
žáků základních škol o zodpovědném a bezpečném přístupu ke psům.
Nenaučíme – li děti základním pravidlům slušného chování i k jiným než lidským
bytostem, nemůžeme očekávat změnu současné situace. Ba naopak bychom se měli připravit
na její intenzivní prohloubení.
Použitá literatura
AMERICAN ACADEMY OF OTOLAGYNGOLOGY: Dog bites a particular treat to young
children, especially as temperatures rise. In: Head and neck surgery.(2009) [online]
http://www.sciencedaily.com /releases/2009/03/090301094244.html(2009-04-27).
AMERICAN VETERINARY MEDICAL ASSOCIATION – TASK FORCE ON CANINE
AGGRESSION AND HUMAN-CANINE INTERACTIONS: A community approach to dog
bite prevention. In: Journal of American veterinary medical association. (2001) vol. 218, no.
11, p. 1732-49 [online] http://www.avma.org/public_health/dogbite/dogbite.pdf (2009-04-28)
- 34 -
BRITISH MEDICAL JOURNAL: Children should not be left unsepervised with dogs. (2007)
[online] http://www.sciencedaily.com /releases/2007/02/070223143559.htm (2009-04-28).
BERMANT, M.: Dog bite prevention. Bermant plastic surgery.
[online] http://www.plasticsurgery4u.com/procedure_folder/dog_bite.htm(2009-03-18).
DELESTRAIT, M., COLLARD, S.: Child and dog, from security to complicity. In: People
and Animals: A timeless Relationship: 10th International conference on Human-Animal
interactions IAHAIO 6th-9th October 2004, Glasgow, p. 113.
DOG BITE LAW: Dog bites statistics.
[online] http://www.dogbitelaw.com/PAGES/statistics.html (2008-10-13).
DUTEILLE, F., HADJUKOWICZ, J., PASQUIER, P., DAUTEL, G.: Tragic case of a dog
bite in a young stands trial. Annals of plastic surgery, 2002. Vol. 48, no. 2, p. 184–187.
GERSHMAN, K.A., SACKS, J.J, WRIGHT, J.C. : Which dogs bite? A case-control study of
risk factors. In: Pediatrics, June 1994, vol. 93,
no. 6, p. 913-917. [online]
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/8190576 (2009-04-28)
CHLOPČÍKOVÁ, M.: Povědomí dětí o zacházení se psy. České Budějovice, 2008. 137s.
Diplomová práce na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity na katedře sociální práce
a supervize. Vedoucí diplomové: Doc. PhDr. Adéla Mojžíšová PhD.
JANOUŠEK, S., ZVADOVÁ, Z., KODL, M.: Aby pes nekousal. 1. vyd., Praha: Statní
zdravotnický ústav, 2003. p. 19
KEUSTER, D. T., LAMORO, D., BAUCHE, P., ODBERG, O. F.: Interactive computer
animation to teach principles of dog bite prevention to three to six year old children – A
multidisciplinary project. In: People and Animals: A timeless Relationship: 10th International
conference on Human-Animal interactions IAHAIO 6th-9th October 2004, Glasgow, p. 99.
MELICHÁRKOVÁ, A.: Pes, který štěká může i kousnout. Pes přítel člověka, 2006. Vol. 6,
no. 50, p. 72–73.
Vývoj dětské úrazovosti do roku 2006. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR.
[online] http ://www.uzis.cz/download_file.php?file=338 (2007-05-06).
ŠEBKOVÁ, S.: Úrazy dětí. (1.díl)
[online] http://www.medicina.cz/verejne/clanek.dss?s_id=5922&s (2003-12-12)
Kontakt:
Mgr. Marie Chlopčíková
Nemocnice České Budějovice, pavilon H
Tel.: 385787846
e-mail: [email protected]
- 35 -