06. - Airsoft team Kardaška

AIRSOFT
č a s o p i s
p r o
v š e c h n y
p ř í z n i v c e
a i r s o f t u
Kluby
Sayeret NAHAL
104 VDV
Recenze
AK 47
Glock 18C
L85A1
Akce
Operace Calderon
Novinky
Colt M1911
HK G3 SAS
ročník I.
číslo 6
leden/únor 2004
cena 50Kč/70Sk
I. Airsoftová prodejna
Bělehradská 24, Praha 2
Prodej Airsoftových zbraní, příslušenství a doplňků
(Tokyo Marui, KSC, KWC, HEAD 1950,
Classic Army, ICS, Maruzen)
Splátkový prodej, záruční a pozáruční servis
Otevřeno: Po - Pá, 12.00 - 18.00
Organizace Airsoftových akcí
Zajištění vhodných prostor a protivníků
Půjčovna elektrických Airsoftových zbraní
Pro jednotlivce, skupiny i firmy
Bližší informace na tel.: 224 94 13 52
email: [email protected]
obsah
ÚVOD
Redakce: MTJ, Riggs, Witus,
foto: Kosák, Riggs,
grafická úprava a DTP: Witus.
korektorka: Mgr. Helena Kučerová
Email: [email protected], [email protected], [email protected]
Kontaktní místo: I. Airsoftová prodejna, Melounová 2, Praha
2, 120 00, tel.: 224 94 13 52.
Časopis vydává společnost Anareus CZ, s.r.o., Feřtekova 541,
Praha 8, 181 00, IČ: 25779613, Krajský obchodní soud
v Praze oddíl C, vložka 69519, datum zápisu 13. 7. 1999.
Evidenční číslo : MK ČR E 14493.
Rozšiřují společnosti PNS, a.s.
Tak, a máme tady šesté číslo našeho časopisu.
Kdo by to byl před rokem tušil že se do něčeho takového opravdu pustíme, a že nám to tak dlouho vydrží... Doufám, že těch dvanáct předcházejících měsíců ukázalo, že Vám přinášíme skutečně aktuální
novinky, pokud možno kvalitní a nestranné recenze,
něco o tom, jak to ve skutečnosti chodí v opravdovém military světě, a snad i zajímavé reportáže
z uskutečněných akcí.
Možná by nebylo od věci si trošku zavzpomínat na
ten uplynulý rok a na akce, kterými jsme prošli.
Udělat si takovou menší bilanci toho co nás pobavilo
i naštvalo. Popřemýšlet o tom, co bychom rádi v dobrém zachovali a čeho bychom se měli pokud možno
pro příště vyvarovat. Udělat si takovou malou osobní
inventuru. Myslím, že před tou nadcházející airsoftovou sezónou by to nebylo od věci.
Každý z nás asi prožil nejedny povedené a skvělé manévry, na které bude vždycky rád vzpomínat. Ale určitě i ty horší, nebo vyloženě špatné, ze kterých si snad vezme ponaučení pro
příště. Za zmínku taky určitě stojí mnoho povedených „kulturních“ akcí, které se nedávno, ale
i dříve během roku, uskutečnily nejen v Praze, ale i jinde po republice.
Je fakt, že na tohle číslo jste si docela dlouho počkali a taky nám to dáváte hlasitě najevo,
ale všechno má svůj čas. A navíc, kdo si počká, ten se dočká. Doufám, že se Vám to čekání
vyplatilo a že jste za tu dobu na svůj oblíbený časopis nezanevřeli. Takže pokud možno zajímavé a přínosné čtení...
...Vám všem za celou redakci přeje Mamut. Totiž Witus....
OBSAH
Úvod
3
Obsah AIRSOFTu č.6
3
Kluby - Sayeret NAHAL (Praha)
4
Vzor - Izraelské speciální jednotky
6-7
Kluby - 104. VDV
8-9
Historie - Válka o Falklandy
12 - 15
Rozhovor - RAFák Andy
16 - 17
Recenze - AK 47, AK 47S
18 - 19
Recenze - Glock 18 (KSC)
20
Recenze - L85A1 (HFC)
21
Encyklopedie - DPM
20 - 23
Akce - Operace Calderon
24 - 25
Novinky
26
Konverze - HK G36 K
27
Film - SWAT
28
3
kluby
SAYERET NAHAL, PRAHA
Vznik naší jednotky se datuje někdy od jara 2001, kdy jsme se já a můj
kamarád doslechli o airsoftu, a našli tak způsob, jak dát průchod svým
(do té doby utlačovaným :-)
militaristickým choutkám.
Velmi nám imponovala země
Izrael, její dějiny a v neposlední řadě pak její skvělá armáda. Srdcem i duší bylo tedy
rozhodnuto, že naše jednotka
bude izraelská. Protože jsme
v té době začínali od nuly,
výstroj i výzbroj tomu odpovídala. Řekli jsme si proto, že si
nebudeme dávat název nějaké konkrétní izraelské jednotky, a začli si tedy říkat slovem,
kterým se v hebrejštině označují Special Forces: SAYERET. Tehdy jsme okusili, jak
těžké je dělat jednotku pořádně - s informacemi o izraelské
armádě se nestkáte na každém kroku; obnáší to hodiny strávené na
internetu, dopisování s nejrůznějšími lidmi, četbu knih, studium historie.
Ještě horší je to s výstrojí: kdybychom dělali US, BW, CZ, …, tak to
máme svým způsobem jednoduché. Základní výbavu (řekněme uniformu, batoh, nosný systém, helmu) s trochou námahy za pár týdnů seženeme, ale zkuste přijít do kteréhokoliv armyshopu, jestli nemají něco
izraelského. Povětšinou budou prodavači tento dotaz brát jen jako dobrý
vtip. Sem tam se objeví něco na burzách, sem tam něco v Annonci, ale
na to, aby se vybavil byť jen jediný člověk, to zcela nepochybně nestačí. V průběhu let 2001-2002 jsme se dokázali akorát sjednotit na olivových uniformách (pouze kopie) a do týmu se nakoupily první AEG.
V průběhu těchto let hodně lidí přicházelo a odcházelo (včetně mého
kamaráda, se kterým jsem jednotku založil), takže z úplně původní
sestavy jsme zbyli 3.
Zlomový se pro nás stal rok letošní, 2003. Podařilo se nám získat
v Izraeli spřátelenou duši, s jejíž pomocí brzy dorazila první zásilka tolik
vytoužených originálních uniforem. Následovala další výstroj: vesty,
insignie, psí známky… S hrdostí mohu říci, že všichni máme dnes téměř
100% stejnou výstroj, skoro vše originály. Chtělo to notný kus práce
a samozřejmě peněz, ale o to větší radost máme z každé získané drobnosti. Bohužel, třeba v případě přileb, kdy jeden kevlarový originál stál
300 USD (známý v Izraeli nám pouze zprostředkoval prodej), jsme byli
nuceni koupit jen jeden kus. Podle ní si pak zbytek týmu udělal vlastní
laminátové kopie. Na první pohled jsou ale k nerozeznání.
Ovšem rok 2003 nebyl zlomový jen co se vybavení týče, ale především
co do stylu naší jednotky a pojetí airsoftu vůbec. Po určitých „personálních“ změnách, které všemu předcházely, se náš počet ustálil na 7 členech. Dostali jsme takříkajíc nový dech a začali se ubírat novým, jistě lepším směrem. Stali jsme se o hodně víc vojenští. Zvolili jsme si konkrétní
jednotku, která nám nejvíce imponovala a sklízela náš obdiv a za kterou
teď „jezdíme“. Vybrali jsme si průzkumnou jednotku z Nahal Infantry
Brigade - Sayeret NAHAL (Palsar 374). Začali jsme klást důraz na tréninky a fyzickou přípravu. Navigace v terénu, průzkum, dlouhé pochody,
atd. Samozřejmě to muselo být na úkor „střílecích“ akcí, ale poté, co
jsme zakusili, jak skvělá dokáže být i akce bez jediného výstřelu, jaké je
to sáhnout si na dno svých fyzických sil, rozhodně nelitujeme. Jít si odpoledne zastřílet na plácek za Prahou a pokecat s kamarády ve zbrani může
být pěkné jako odreagování, ale není to důvod, proč jezdíme za Izrael.
Airsoft se nám stal vlastně jenom takovým doplňkem, i když důležitým.
U nás má každý pevně stanovenou funkci a tomu je přizpůsobena jeho
výstroj (především konfigurace vesty) i typ zbraně (v této chvíli máme
4
5 AEG, další jsou na cestě). Do naší základní bojové výstroje patří
kromě taktické vesty především helma, batoh, protistřepinová vesta,
protiplynová maska a taktické brýle. Často se setkáváme s tvrzením ostatních airs o f ť á k ů ,
že je zbytečnost „tahat“
s sebou tolik výstroje, ale
my jsme toho názoru, že
nosí-li to vojáci, my budeme
také (pro názornost: každý
z nás s sebou nosí v průměru přes 15Kg základní výstroje + zbraň). Další nošená
výbava se mění dle typu
mise.
V jednotce jsou po vzoru
izraelské armády přítomni
i medici (máme dva, jeden
je dokonce skutečný lékař).
Jejich výbava je rovněž
autentická a stoprocentní - najdete v ní všechno možné, včetně anesteziologických prostředků, infuzních vaků a nosítek. V rámci tréninků se
proto snažíme simulovat i situace s raněnými, včetně jejich evakuace
z „horké zóny“ a následného ošetření. V technikách první pomoci jsou
naším lékařem pravidelně školeni všichni členové jednotky.
Členové jednotky: CityShark, Mad Dog, Mike „Cowboy“, Lucy, Outer
Scar, Řepa, Xaint.
Text: CityShark + kolektiv, Foto: Riggs
výstroj
CO NOSÍME S SEBOU - SAYERET
Voják na obrázku je oblečen do standardní IDF bojové uniformy
(povšimněte si malé kapsy na levé nohavici, těsně nad kolenem - typická pro IDF). Obut je do kožených bot určených pro izraelskou pěchotu;
jsou i zavázány po stylu IDF včetně vynechání prostředních dvou dírek.
Na hlavě má voják kevlarovou přilbu, na ní je navlečen speciální potah,
tzv. Mitznefet. Jeho primární funkcí je rozostřovat pravidelnou konturu
přilby a zlepšovat tak maskovací vlastnosti vojáka. V tomto případě je
Mitznefet desertový; je však plně reverzibilní, takže po obrácení naruby
je na něm woodlandový vzor. Potah je vyroben ze speciální, plně ventilované látky, tudíž přispívá i k menšímu zahřívání hlavy/přilby v extrémních vedrech. V Izraelské armádě je pro tuto vlastnost natolik oblíben, že
se nosí na hlavě i samotný, jako klobouk. Voják má dále taktické brýle
ESS Tactical Goggles Profile NVG, jejichž skla vydrží i zásah z brokovnice na 9 metrů; tvar těchto brýlí navíc umožňuje použít přístroj pro
noční vidění bez nutnosti tyto brýle sejmout. Na těle má oblečenou protistřepinovou vestu olivové barvy a přes ní taktickou vestu. Na levém
rameni je nad hodnostními proužky vidět tzv. „visačka“ - značení příslušnosti k jednotce. Krátce k vestě: Vepředu v úrovni pasu jsou na vestě
čtyři kapsy na třicetiranné zásobníky do pušky M16. Každá kapsa pojme
3 tyto zásobníky. Po každé straně mají zásobníkové kapsy jednu etuji
(celkem 8). Do nich se vejdou např. kamuflážní barvy, zásobníky do
pistole, náboje do granátometu M203, chemická světla a podobně.
Vlevo na prsou jsou vidět dvě granátové kapsy, vpravo jsou dvě kapsy
určené pro munici do M203. Vedle těchto kapes je nůž, zasunutý za
zásobníkovou kapsu. Levá přední zásobníková kapsa má na sobě speciální výklopné pouzdro na ID kartu, mapy, poznámky atd. Na pravém
boku vesty (není vidět) jsou ještě dvě kapsy na slzné nebo dýmové granáty. Vedle nich je pověšeno krátké horolezecké lano s karabinou. Na
levém rameni je kapsa na kompas, v tomto případě je v ní vysílačka. Na
pravém stehně má voják upevněno pouzdro na záložní zbraň. U klasické pěchoty je standardní pistolí Sig Sauer P226, u SF pak bývá nahrazen kvalitnějším Glockem 17, jako je tomu i v tomto případě. Na levém
stehně je pak zřejmá taška na protiplynovou masku. Při pohledu zezadu
si povšimněte „batůžku“ na vestě, do kterého se dává náhradní dávka
nábojů, MRE, vysílačka, případně další potřebné věci. V tomto případě
je do něj upevněna i LAW. Přes batůžek je natažen gumový popruh ve
tvaru písmene A, který slouží k uchycení přilby při transportu v nebojových podmínkách. Pod batůžkem je další kapsa na velkou světlici,
vespod pak dvě kapsy na polní láhev a lékárna. Vedle levé ruky je patrná svítilna. Voják je vyzbrojen útočnou puškou Colt M4A1 s podvěšeným
granátometem Colt M203. K pažbě zbraně je připevněno přídavné pouzdro na zásobník - takto uchycený zásobník je výhodný, zejména pokud
voják střílí vleže a nemůže si sáhnout do vesty. Za zmínku ještě stojí taktický popruh na zbraň s rychlovypouštěčem, který umožňuje rychle
zkrátit nebo prodloužit popruh, vyžaduje-li to bojová situace.
Text: CityShark, Foto: Riggs
5
vzor
IZRAELSKÉ SPECIÁLNÍ JEDNOTKY
Speciální jednotky v období před vyhlášením státu Izrael
V letech 1920 - 1945, kdy bylo území Izraele pod britským mandátem,
docházelo k častým střetům mezi židovským a arabským obyvatelstvem.
Britové jednoznačně stranili Arabům - těm bylo mimo jiné dovoleno nosit
zbraně, zatímco Židé toto právo, a tím ani možnost účinné obrany před
útoky, neměli. V důsledku toho vzniká několik podzemních hnutí odporu
s cílem uchránit židovské osadníky před teroristickými nájezdy arabských tlup.
Největší a nejsilnější z těchto ozbrojených skupin byla „Hagana“
(„obrana“), která později položila základy pro vznik samostatné izraelské
armády (angl. IDF, hebr. ZAHAL). Z řad „HAGANA“ se vyčleňuje oddíl
„Palmach“ („úderné družstvo“), první izraelská speciální jednotka své
doby, zahrnující například „arabskou četu“- oddíl Židů, kteří, vydávajíc se
za Araby, zajišťovali přesuny zbraní a vojenského materiálu. Po roce
1948 tyto oddíly zanikají, potřeba infiltračních týmů vyvstává znovu až po
vypuknutí palestinského ozbrojeného povstání, intifády, v roce 1987.
V roce 1943 vznikají oddíly „PALYAM“ jako odpověď na potřebu obojživelných a podvodních demoličních týmů - tyto se vznikem IDF mění na
jednotku „SHAYETET 13“.
vzniká první izraelská pěší brigáda. Její součástí je i speciální průzkumná četa, schopná vykonávat kromě běžného průzkumu i komplexnější
mise, jako je demoliční nebo zpravodajská činnost (tato průzkumná četa
je de facto první oficiální izraelskou SF - dnes nese název „SAYERET
GOLANY“ a patří mezi nejelitnější útvary v IDF). Ve stejném roce je zalo-
Období 1948 - 1974
V roce 1948 se všechna podzemní hnutí odporu sdružují a vznikají tak
izraelské ozbrojené síly (Israel Defense Forces - Zava Hagana Leisrael).
V té době jsou položeny základy ke vzniku první oficiální izraelské speciální jednotky, z řad hnutí „HAGANA“, nesoucího název „GOLANY“,
žena výsadková jednotka „T'ZANHANIM“.
Počátkem padesátých let podnikají palestinští teroristé za podpory
arabských armád tisíce dělostřeleckých a minometných útoků, v drtivé
většině zaměřených proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu. Protože
odvetné akce nespadají do kompetencí konvenčních jednotek IDF, je za
tímto účelem v roce 1951 zřízena „Jednotka 30“, jejíž malé a dobře
vycvičené týmy nepozorovaně pronikají na území okolních států a spolehlivě likvidují tábory teroristů i vojenské základny. „Jednotka 30“ a část
„T'ZANHANIM“ jsou v roce 1953 sloučeny a vzniká tak nová „Jednotka
101“ (pod velením pozdějšího ministra a ministerského předsedy Ariela
Šarona), plnící i nadále komplexní mise hluboko na nepřátelském území.
Vznik „Jednotky 101“ je považován za jeden z hlavních milníků v historii
izraelských speciálních sil, neboť její taktika založená na činnosti malých
týmů je v IDF užívána dodnes a „Jednotka 101“ tak velkou měrou ovlivnila současné pojetí vedení nekonvenčního boje. Zároveň byla první jednotkou podřízenou přímo nejvyššímu velení izraelské armády.
„Jednotka 101“ existovala pouze pět měsíců, byla rozpuštěna po fiasku
během odvetné operace v Jordánsku, kdy bylo zabito několik arabských
civilistů omylem považovaných za teroristy. Poté byla přeznačena na
„Prapor 101“ a sloučena se zbytkem „T'ZANHANIM“, nově přeznačeným na „Prapor 869“.
Koncem padesátých let bylo patrné, že se jednotka „T'ZANHANIM“
pomalu proměnila spíše v jednotku pěchoty. IDF tak znovu řeší absenci
speciální jednotky, a tak vzniká po vzoru britských SAS a na základě
bojových zkušeností „Jednotky 101“ nový tým „SAYERET MATKAL“,
úzce spolupracující s též nově vzniklou první vrtulníkovou jednotkou.
Jako odpověď na vznik „SAYERET MATKAL“ a tím i jistou ztrátu prestiže
vytváří v roce 1958 brigáda „T`ZANHANIM“ svou vlastní speciální jednotku „SAYERET T`ZANHANIM“)
Koncem šedesátých let vznikají autonomní speciální jednotky podřízené oblastním velitelstvím „SAYERET SHAKED“ a „SAYERET SHOUALEY
SHIMSHON“ pro velitelství JIH, „SAYERET HAROUV“ pro velitelství
STŘED a „SAYERET EGOZ“ pro velitelství SEVER. Pro nákladnost jejich
fungování (bez schopnosti jejich vzájemné spolupráce) jsou záhy tyto
„divoké“ oblastní jednotky rozpuštěny.
6
vzor
1974 - počátek formování protiteroristických jednotek a týmů na
záchranu rukojmí
Ještě počátkem sedmdesátých let mají izraelské speciální jednotky
pouze omezené možnosti boje proti terorismu a prakticky žádné zkušenosti se záchranou rukojmí. Přispívá k tomu jednak dosavadní pojetí
speciálních sil (ty jsou považovány za elitní průzkumné jednotky určené
především pro získávání zpravodajských informací a vedení bojové činnosti v poli), jednak nedostatek zkušeností a v neposlední řadě i omezení rozpočtu. Navíc v té době byla činnost policie zaměřená pouze na
potírání kriminality a stejně tak „MAGAV“ (pohraniční stráž) nevybočovala nad rámec ostrahy hranic.
Světu však svou brutální tvář odkrývá organizovaný terorismus, a přestože je v drtivé většině namířen proti izraelským cílům, charakterizuje
toto období celková nepřipravenost řešit podobné situace, jako bylo
například zajetí a následný masakr izraelské olympijské výpravy na OH
v Mnichově (1972), spáchaný palestinskou teroristickou organizací
Černé září (jedinou světlou výjimkou je operace „Isotop“, úspěšné osvobození rukojmí z letadla společnosti Sabena pod velením pozdějšího
ministerského předsedy Izraele Ehuda Baraka v roce 1972).
Poslední kapkou v příslovečném poháru byl známý masakr v Mahalot,
spáchaný v květnu 1974 třemi po zuby ozbrojenými palestinskými teroristy na zdejší střední škole. Pro záchranu rukojmí byl určen tým „SAYERET MATKAL“, jehož malé zkušenosti s bojem v budovách i nedostatečný výcvik odstřelovače ve střelbě na malou vzdálenost (vyzbrojeného
navíc zastaralou puškou Mauser 98) vedly k tragickému konci, kdy
těžce zraněný terorista střelbou a ručními granáty povraždil dvacet pět
rukojmí, z nichž většinu tvořily právě děti. Tato neúspěšná akce následně vedla velení izraelských ozbrojených sil (pod tlakem veřejného mínění) k třem zásadním rozhodnutím:
- k založení zcela nové civilní protiteroristické jednotky „YAMAN“ po
vzoru německé GSG 9,
- k intenzivnímu nácviku taktiky protiteroristického boje v drtivé většině
izraelských SF,
- k vyčlenění dvou týmů z řad „SAYERET MATKAL“ a „S` 13“, přímo
specializovaných na boj proti terorismu s možností využití nejmodernějších zbraní a nejlepších specialistů obou těchto mateřských jednotek (podobně jako u Developement Group v U.S. Navy Seals).
Byl tak zahájen intenzivní trénink protiteroristického boje pod vedením
instruktorů z SAS, Navy Seals a jednotky Delta za současného využití
vlastních poznatků, takže už v roce 1980 jsou "SAYERET MATKAL"
a "S` 13" schopny plnit nejsložitější úkoly v rámci boje proti terorismu.
V následujících letech dokonce izraelské jednotky určují směr (techniky
obsazení letadel, vyvinuté specialisty „SAYERET MATKAL“ a jednotky
„YAMAN“, jsou dodnes celosvětově používány). Při záchraně rukojmí
v kibucu Misga Vham jsou poprvé proti teroristům operačně nasazeni
cvičení psi (z jednotky „OKET`Z“). V roce 1985 je na základně Mitkar
Aadam založena škola odstřelovačů a škola protiteroristického boje (pod
vedením „Jednotky 707“), dochází ke sjednocení postupů a tréninkových metod, v roce 1990 je vypracován plán „T`ZVA ŠAMAYIM“
(Armáda nebe) přesně koordinující spolupráci jednotlivých protiteroristických jednotek a rozdělující rozsah jejich zaměření.
Současnost
V současné době je vojenská docházka povinná u každého občana Izraele
staršího 18-ti let; u mužů je délka služby 3 roky, u žen 1,5 - 1,75 roku.
V Izraelské armádě tedy ženy sice slouží, ale nároky na ně kladené jsou
samozřejmě daleko menší. Ženy fungují dokonce i u některých SF jednotek, ale jedná se většinou o nebojující SF, případně vojensko-policejní oddíly (jednotky se psy, airborne paramedics a podobně). Ženám
v IDF se budeme detailněji věnovat v nějakém z našich dalších článků.
U většiny armád světa bývá obvyklým postupem, že členové Special
Forces se rekrutují z řad profesionálních vojáků nebo policistů, obvykle
až od nějaké hodnosti a délce praktické služby, přičemž služba u SF je
dobrovolná. V IDF je situace zcela opačná. Jednotlivé SF jednotky si
„draftují“ své členy již v době jejich studia na školách před dovršením
jejich plnoletosti, přičemž již celý základní výcvik prodělávají u té SF,
která si rekruta zvolila. Kdokoliv může být odvelen k SF proti své vůli,
avšak je to pouze teorie, v praxi je o službu u SF takový zájem, že se toto
nestane.
Každý rekrut SF musí prodělat základní výběrový kurz, tzv GIBUSH.
Každá jednotka ho má jinak koncipovaný, jinak dlouhý (3 - 5 dní) a jinak
náročný; některé ho dokonce ani nemají. Na konci GIBUSHe bývají
i písemné testy a ústní pohovor s psychologem. Z několika set rekrutů
jich projde GIBUSHem 50 - 100, z nich si velení vybere 20 - 25. Ti se
stanou členy jednotky, ostatní putují k regulérní pěchotě, pohraničníkům
apod. Těchto 20 - 25 „vyvolených“ podstupuje v následujících 20 měsících speciální trénink, tzv. MASLUL. Ve světě je obvyklé, že noví členo-
vé Special Forces doplňují volná místa v již existujicích týmech. V IDFSF se týmy od začátku MASLULU až do konce celé operační služby
vůbec nemění. Do jednotky tedy přibude celý nový tým, jež je tedy
homogenní v mnoha ohledech: věk, zkušenosti, stejní instruktoři atd.
Protože skoro 2/3 základní služby zabírá u SF MASLUL, zbývá tedy
pouze jeden rok na bojové nasazení. Proto se u těch nejelitnějších SF
(u nichž je výcvik zpravidla velmi nákladný) podepisuje příslib dalších
2-3 let aktivní bojové služby. Po dobu této službu je už voják placen.
U policejních SF oddílů je situace podobná jako ve světě: pro členství
zde je nutná základní vojenská služba u SF, nebo být alespoň důstojník
u pěchoty.
572646232
Text: Mad Dog, CityShark
Zdroj: Martin Gilbert - Historie Státu Izrael,
www.isayeret.com (s laskavým svolením autora)
7
kluby
104. VDV
proto, že bychom chtěli ale proto, že nebylo možné sehnat více jak 2
komplety od jednoho druhu.
Dohromady se zaměřením na Sovětskou armádu začala sháňka po
odpovídajících zbraních, tedy AK-47, a po různých publikacích, jenž
nám měly pomoci proniknout více a hlouběji do současné problematiky
a také historie sovětských (resp.ruských) ozbrojených sil. Mě osobně se
výsadkové operace u Vjazmy či v Dukelském průsmyku a v bitvě u
Kursku (kde výsadkáři z nedostatku lidských zdrojů plnili roli pěchoty)
nesmazatelně vryly do paměti.
Jsme airsoftová jednotka zabývající se v současnosti moderní ruskou
(resp.sovětskou) armádou. Jako takoví používáme výstroj a výzbroj
daných ozbrojených sil. Jsme jedním ze zakládajících členů CASA a
účastníme se akcí po celé republice.
V tomto článků Vám přiblížím historii jednotky, její současnost i
budoucnost a možná řeknu něco málo i o jejích jednotlivcích.
Jak to vše začalo …
… asi jako u vetšiny z Vás. V 94. se kámoš vrátil z Itálie a přivezl si první
natahovačku. A tím to vlastně všechno začalo. Zahodili jsme vyřezávané
klacky i surová dřeva a vrhli se na shánění nečeho, co bylo schopno
dopravit střelu k cíli jinak než použitím úst a rychlého výdechu. Z bandy
teplákovců s klackama se stala banda teplákovců s natahovačkama. Ti
největší maséři se vzmohli i na nějaký ten hadřík od asijských spoluobčanů, prý zaručený originál.
Airsoft ?
… asi tak v 96., kdy jsme už byli "excelentně" vybaveni a vlastnili jsme
již nějaké plynovky a dlouhé natahovačky, jsme narazili v Benešovském
Armyshopu na inzerát od p. Šulce (tehdy 173rd ABN), že hledá nové
jednotky na vzájemné soupeření. Po telefonickém hovoru, při kterém
jsem byl ujištěn, ze elektriky (tehdy bylo toto slovo vyslovováno s modlitbou na rtech) nemají, jsme souhlasili s utkáním na domácí půdě. Co
nastalo pak si jistě dovedete všichni představit. Odpor jsme kladli tuhý
ale deště plastu byly mnohem tužší. Zakrátko - naše několik víkendů
budovaná - základna padla. Tehdy jsem se seznámil s MTJ (pro neznalé Martin "Tygrisko" Jirsa) a díky němu jsme se dostali do "velkého" airsoftu.
Také jsme se již začali profilovat z bandy sprasků na něco "víc", stali se
z nás teroristi. Většina výstroje se skládala z výstrojních součástek US
Army doplněné dle potřeby vším možným. Říkali jsme si MARS (možná
si vzpomenete spíš na tento název než na 104.VDV).
V roce 1997 jsme pořídili první AEG´s a také trochu vylepšili výstroj a
začali jsme se hojně zúčastňovat všemožných akcí (Plzeň, Doupov,
Turnov, Mokrovrata atd…..), kde jsme potkali spoustu skvělých lidi a
jednotek, s kterými udržujeme kontakty (čistě profesní J ) do dneška.
104.VDV, Sovětská armáda
Na přelomu roku 1998 a 1999 jsme našli zalíbení v ozbrojených silách
Sovětského Svazu. Jelikož vybavení je cenově na mnohem přijatelnější
úrovni (ne však novodobé vybavení, to je cenově úplně jinde) než vybavení západních armád, jeho pořízení bylo spíše otázkou času a dostupnosti. Pokud máte aspoň zevrubný přehled o ústrojové kázni (což je spíš
otázka mnoha druhů uniforem do určitých prostředí), mělo by Vám být
jasné, že i my máme skoro každý jinou uniformu (maskování i dobu). Ne
8
Současnost
Poslední dobou a hlavně v příštím roce se doufám úspěšně pokusíme
"překlopit" na novodobou Ruskou armádu, tzn. nové uniformy, taktické
vesty, batohy, sumky atd… Zatím to jde pomalu ale díky obchodní činnosti p. Chlíbka se daří čím dál více. Veškeré nové ruské vybavení je
velmi drahé, některé části se musí (resp. budou muset) dovézt z Kanady
či Anglie (kde jsou velkosklady vybavení od několika pro armádu vyrábějících ruských firem, např. firma Splav). Pevně věřím, že na ASS2004
(pokud budeme pozváni) se předvedeme již v novém kabátě.
Rok 2002 a 2003 pro nás znamenal jakýsi přelom, související s boomem airsoftu v ČR. Zúčastnili jsme se mnoha akcí a pitek, potkali jsme
spoustu nových lidí a navštívili nové lokace. Namátkou celoroční kampaň Iron Fist, ASS 2002 a 2003, Protektor, "MokréDišo", MilMog, nějaká MHD atd..
Airsoftový boom zasáhl i obce kolem nás a vznikla nová jednotka.
Bohužel (pro ně :o) )jsme byli první a nějakou dobu jediní, koho znali,
vzali si z nás příklad a rovnýma nohama skočili do Ukrajinských ozbrojených sil. Díky stejné lokalitě, podobnému zaměření a osobním shodám
s nimi úzce spolupracujeme a pořádáme společné tréninky zaměřené
na výcvik taktiky, boje a komunikace. Když už jsem narazil na komunikaci, tak komunikační prostředky jsme ujednotili na PMR v rámci jedno-
kluby
tlivců a RF-10 (přetaktovaná na civilní frekvenci) mezi družstvy. V tomto
směru též úzce spolupracujeme s 1.Průzkumnou skupinou Praha.
Také se trochu zmíním o současném vybavení:
- v minulosti jsme používali (a ještě používáme) širokou škálu uniforem,
nyní se snažíme přejít na uniformy BEKAS s maskováním "Les". K tomu
taktické vesty řady Pioneer a jako doplněk "opasek odstřelovače".
Na úplný závěr bych chtěl tímto popřát všem airsofťákům, obzvláště
173rd ABN, 1.PSP, 1st Recon USMC, 2nd Recon USMC, všechny
možný Seal Teamy (kdo se v nich má vyznat), KVH CMU Royal Marines,
URNA Pardubice, Riggsovým Němcům a spoustě dalších jednotek,
které se na mě určitě nebudou zlobit, že je nenapíšu, ale zaplácal bych
tím 2 stránky, co možná nejlepší letošní rok.
Budoucnost
Co říci o budoucnosti ? Nevím. Snad jen to, že v současné době změn
a nejistoty se nic o budoucnosti téměř říct nedá. Každopádně dál budeme koncipovat jednotku jako 104.VDV (i když bůh ví, avšak sovětům
zůstaneme věrni).
P.S. Na některých fotkách jsou vidět nášivky Morskaja Pekota.
Nenechte se tim zmást, mám jednu blůzu ošitou jimi.
Text: Igor
Foto: Igor, Riggs
historie
POVEDENÉ / NEPOVEDENÉ OPERACE
Datum
Místo
Nasazená jednotka
Protivníci
27.června 1976
Entebe, Uganda
výsadkáři izraelské armády
teroristická skupina Bader-Meinhoffová,
Lidová fronta organizace pro osvobození
Palestiny
27. června 1976 odstartovalo z Paříže letadlo Air France. Jednalo se
o let 139 a jeho cílovým letištěm byl Tel Aviv. Na palubě letadla bylo
258 cestujících různých národností, ale převážná část pasažérů byla
z Izraele. V letadle byly ale také členové teroristické skupiny BaderMeinhoffová a ti se okolo poledne zmocnili letadla. Po patnáctihodinovém letu přistál stroj v Ugandě na letišti v Entebe, kde je přivítal prezident Ugandy Idi Amin Dada. Uganda byla zemí podporující terorismus.
Pro prezidenta Idi Amin Dada to nebyli teroristé ale bojovníci za svobodu, tak proč by jim neposkytl pomoc. Teroristé přednesli další den ráno
své požadavky. Chteli propuštění 53 vězňů v Izraeli, Švýcarsku, Francii,
Německu a v Keni. Pokud by jejich požadavky nebyly splněny, začnou
střílet jedno rukojmí po druhém. Představitelé zemí, jejichž občané byli
na palubě, chtěli s teroristy vyjednávat. To se změnilo poté, co únosci
propustili všechny zajaté pasažéry, kteří nebyli Židé. V zajetí si ponechyli
pouze občany Izraele.
Izraelský generál Šomron připravil odvážnou akci na záchranu rukojmí,
kterou izraelská vláda odsouhlasila. Velitelem zásahu byl pověřen
Jonathan „Yoni“ Netanyahu, bratr pozdějšího premiéra. Z Izraele odstartovaly čtyři dopravní letadla C130 Hercules s výsadkáři na palubě.
Jeden ze strojů byl s nemocničním vybavením. Ve 23.01 hod dosedlo
na letiště v Entebe první izraelské letadlo. Bylo ale bez označení izraelského letectva. Výsadkáři osvětlili ranvej za pomoci přenosných reflektorů a druhá skupina mezitím obsadila řídící věž. Na ranveji přistál druhý
Hercules a z něho vyjeli vojáci ve vozidlech a v doprovodu černého mercedesu, který byl označen jako osobní vůz prezidenta Ugandy. Tento tah
měl zmást stráže. Tato skupina měla rychle dojet k místu, kde byli drženi rukojmí a osvobodit je. Při příjezdu ke kontrolní bráně jeden z ugandských stráží poznal, že jde o léčku a chtěl vozidlo zastavit. Velitel
Netanyahu muže okamžetě z projíždějícího mercedesu zastřelil.
Jednotka rychle vyčistila budovu,kde byli zajatci. Vedoucí teroristů se
nechtěl vzdát a několikrát na izraelské vojáky vystřelil. Byl okamžitě
zastřelen. Zajatci byli evakuováni do letadel. Velitel Yoni osobně evakuaci řídil a pomáhal lidem při nastupování do letadla. Právě to se mu stalo
osudné. Nějaký přeživší ugandský voják vypálil z nedaléké letištní budovy a jeho střela zasáhla Yoniho. Byla to jediná ztráta izraelské armády
během akce. Při střelbě bylo zabito 20 ugandských vojáku a asi stovka
jich byla zraněna. Všichni teroristé byli zastřeleni. Rukojmí byla zachráněna až na tři, kteří byli zabiti v Ugandě, při přestřelce v letištní budově.
Čtvrtý z cestujících zemřel později. Na počest padlého velitele této velmi
úspěšné akce stojí v Izraeli socha, která přopomíná hrdinství výsadkářů.
Zobrazuje Yoniho Netanyahu, jak s puškou v ruce odnáší malé děvčátko. Jeden z faktorů, který přispěl ke zdárnému konci mise bylo to, že
letištní komplex v Entebe pro Ugandskou vládu stavěla izraelská stavební firma a ta dala výsadkářům k dispozici přesné plány letiště.
Datum
Místo
Nasazená jednotka
Protivníci
24.dubna 1980
Teherán, Irán
US Army Rangers, Delta, USAF, US NAVY
iránská armáda
4. listopadu 1979 skupina iráců kteří se vydávali za studenty vnikla do
budovy americké ambasády v Teheránu a zajala 53 lidí, kteří se zde
nacházeli. Rukojmí drželi v zajetí 444 dní. Američtí představitelé začali jednání s únosci. Problém byl s komunikací a chaosem , který v Iránu vládl.
Další problém představovala velká vzdálenost od amerických vojenských
10
základen v zámoří. Byl sestaven plán operace a realizací byl pověřen plukovník Beckwith a nová jednotka Delta, které velel. Plán byl složitý a akce
měla trvat dva dny. První noc měly z ománského letiště Masirah odstartovat tři letouny MC-130 se 139 muži na palubě . Jednalo se o příslušníky
Delty, průzkumníky, tlumočníky a řidiče. Letouny poletí na dopředu zvolené místo v íránské poušti Dasht-e Kavir mezi pobřežím a Teheránem, které
bylo pojmenováno Desert One . Jeden z letounů dorazí na místo s hodinovým předstihem, prozkoumá okolí systémem FLIR a pak vysadí průzkumníky a pracovní skupinu, která připraví přistávací zónu a uvede do
chodu radar taktické vzdušné navigace. Po příletu zbytku skupiny Delta se
dva z letounů vrátí zpět na základnu. Dalšími letadly, která přistanou na
provizorním letišti Desert One, budou tři stroje EC-130, od Velitelství taktického letectva a které pilotovaly posádky jednotek pro zvláštní operace.
Každý z letounů poveze dvě nádrže s palivem o objemu 13 500 litrů k
dotankování vrtulníků. Osm vrtulníků RH-53 odstartuje z letadlové lodi
Nimitz, která bude kotvit ve vodách Ománského zálivu osmdesát kilometrů od íránského pobřeží. Patnáct minut po příletu posledního EC-130 přistanou vrtulníky, které po natankování naloží Deltu a poletí na místo výsadku, 80 kilometrů od Teheránu. Agenti působící v Íránu pak povedou údernou jednotku do úkrytu, kde počká do dalšího večera. Vrtulníky poletí dalších osmdesát kilometrů na jiné místo, kde posádky stroje zamaskují a
počkají na signál skupiny Delta následující večer. Letoun MC-130 a tři
letouny EC-130 se vrátí na ománské letiště Masirah. Druhou noc opustí
stočlenná skupina Rangers na palubě čtyř letounů MC-130 letiště Wadi
Kena v Egyptě za doprovodu tří bojových letounů AC-130 Spectre .
Skupina
za
podpory
jedné
AC-130 přepadne a obsadí letiště Manzariyeh, na kterém pak přistanou
dva tryskové dopravní letouny C-141, které poletí ze Saudské Arábie
a později odvezou Deltu a rukojmími. Druhá AC-130 bude podporovat
útok na budovu velvyslanectví a třetí bude potírat případnou bojovou činnost na nedalekém letišti. V nákladních vozech které Delta získá na místě
se bude pokračovat až na velvyslanectví v Teheránu. Jedna skupina osvobodí rukojmí držená na Ministerstvu zahraničních věcí a druhá skupina
zaútočí na ambasádu. Akce bude trvat maximálně 45 minut. Po skončení
se vrtulníky spolu s útočnou skupinou a rukojmími přepraví na letiště
Manzariyeh, kde všichni nastoupí do letadel C-141 a budou dopraveni do
bezpečí. Toto byl plán akce, jehož příprava trvala pět měsíců. Dnes, když
už vrtulníky umí tankovat za letu, by plán byl značně jednodušší. Plán mise
byl připraven, ale celá akce se vyvíjela úplně jinak.
Vše začalo 24.dubna 1980 a už po dvou stech kilometrech letu začaly
problémy. I přesto, že podle předpovědi mělo být dobré počasí narazil
první z letounů na písečnou bouři. Pro posádky, které letěly za tmy
s pomocí zařízení pro noční vidění, to bylo to nejhorší co si mohly přát.
Piloti MC-130 se mohli slespoň orientovat pomocí radaru kopírující terén
. Bouře pokračovala a sílila. Viditelnost klesla na minimum.
Jako první přistál na Desert One letoun MC-130 a když se to dověděli
piloti vrtulníků pokračovali kromě jednoho na sever. Posádku porouchaného vrtulníku, která zjistila ,že nebude schopna dalšího letu naložil jiného
vrtulníku, který měl poruchu a pokračovaly na sever. Při letu se oddělil od
zbytku formace další vrtulník, který měl potíže s přístroji a proto se rozhodl vrátit se na letadlovou loď Nimitz, která kotvila v zálivu.
Počet helikoptér pro akci klesl na šest. První tři dorazily na Desert One
s hodinovým zpožděním a po patnácti minutách dorazil zbytek skupiny. Po
přistání na Desert One byla zjištěna porucha na další helikoptéře, a protože pro zdárné dokončení mise bylo třeba šest vrtulníků, velitelství akci na
záchranu rukojmí odvolalo. Při odletu z pouště jeden vrtulník v bouři narazil do tankovacího letadla a došlo k výbuchu. Zemřelo při něm pět vojáků
z 8. zvláštní operační perutě spolu s třemi členy jedné z vrtulníkových
posádek z řad námořní pěchoty. Zbývající letouny naložily jednotku Delta
spolu s posádkami vrtulníků a vrátily se zpátky do Egypta. Tak neslavně
skončila první akce Delty.
Text: Tom
historie
ODSTŘELOVAČ / SNIPER
III. část
V dnešním díle se probereme historií velice nedávnou a přítomností.
Minule jsme skončili v době obsazení Panamy. Rok po této operaci
vypukla velmi známá operace Pouštní štít a Pouštní bouře neboli strhla
se první válka v Perském zálivu (1990 - 1991). Poušť a rozlehlá
prostranství přímo vyžadovaly nasazení sniperů. Američané zde kromě
pušek nakupovaných v malých sériích (jako například M-25, kterou vyvinuli zbrojaři ve spolupráci s 10 SFGA a SEALs) a M-24 SWS používané
armádou poprvé nasadili pušky Barret M-82 A1. Dostala se nejdříve do
výzbroje USMC Scout-Sniper jednotek. Ihned se začaly šířit různé případy, kdy účinek této zbraně dokázal víc než trefit člověka. Dvojice sniperů od USMC zastavila celý konvoj. Když řidiči viděli účinek zásahu,
zastavili a začali utíkat od aut.
V této válce dosáhlo mnoho odstřelovačů dosti vysokého „skóre“:
Franck Griezi:15, Michael Hines:14, Jeffrey Tucker 13.
Angličané v této operaci používali vynikající pušky L96A1 a L42 - vcelku nové pušky vynikajících kvalit. Někteří odstřelovači preferovali staré
pušky Lee Enfield. Francouzi toho moc nezměnili a stále používali stejné pušky FR F2.
Dalším konfliktem byly konflikty na Balkáně (1992 - 2002).
Vzhledem k mixu národností a možnostem jednotlivých států je v podstatě nemožné udělat výčet všech zbraní používaných v tomto konfliktu.
Snipeři tu nepůsobili jako útočná síla, ale spíše jako strážní, a jako obrana proti sniperům povstalců. Ve výzbroji místních armád, tvořené povětšinou zbraněmi východní provenience se samozřejmě co se pušek týče
vyskytovala SVD Dragunov.
Ač celá balkánská krize bylo několik oddělených konfliktů, jedno měly,
co se týče vývoje sniperů, společné. Všeobecně docházelo k rychlé
modernizaci, přechodu na vyšší ráže a lehkým změnám v taktice.
Američané začali hojně používat pušky McMillan M-87, M-87R a M93,
stejně jako Francouzi, kteří tyto pušky používali v mezičase, kdy čekali
na vlastní pušku v ráži 12,7 mm. Výsledkem vývoje firmy PGM je puška
Hécate právě v této ráži. Byla zařazena ke všem jednotkám a nahradila
americké pušky. Jen u námořní pěchoty a GIGN pušky zůstaly ve službě. Speciální jednotky všech států samozřejmě neodolaly možnosti
vyzkoušet pušky nejnovější generace jako například PGM Commando II,
SR-25 nebo HK MSG90 a hledaly nejvhodnější pušku pro svoje operace. V dobách tohoto konfliktu se též uplatnily různé chytré hlavy, které
se zabývaly technikami pro odhalení sniperů. Zkoušelo se všechno radar, infrahledy, lasery, akustická detekce. Zkusilo se vše, aby se dalo
neutralizovat nebezpečí hrozící od odstřelovačů.
V Afghanistánu došlo samozřejmě vzhledem k terénu k velkému
nasazení odstřelovačů. Bohužel o této etapě se toho zatím moc neví,
jelikož mnoho údajů a fotek je stále předmětem utajení. Každopádně se
dá odhadnout i podle fotek jaké jsou používané zbraně a taktika. CO
stojí za zmínku je, že do výzbroje řadových jednotek se dostala zpět
puška M-14 neboli dnes nazývaná Springfield Armory M1A1. Již
v Afghanistánu jí byl vybaven vždy jeden muž na úrovni družstva nebo
čety s funkcí „designated marksman“ - tedy ostrostřelec.
V Afghanistánu byl též zlomen rekord ve vzdálenosti zásahu.
Odstřelovač od SF zasáhl na cca 2600 metrů.
Co se týče války v Iráku, tak se asi ještě dlouho nic moc nedozvíme
každopádně a hlavně oproti posledním konfliktům asi k nějak zásadnímu
posunu nedošlo.
Takže to je zatím ze seriálu o sniperech vše. Snad budu mít ještě někdy
tu čest do časopisu něco napsat.
Text: Vietnam
Foto: archiv autora
11
historie
VÁLKA O FALKLANDY
Falklandy mají rozlohu 11 960 km2 a skládají se z 200 menších a dvou
hlavních ostrovů, oddělených úžinou Falkland Sound; západní, West
Falkland měří 5278 km2 a východní, East Falkland 6682 km2. Leží asi
600 km od argentinských (patagonských) břehů a přes 13 000 km od
britských ostrovů. Ačkoli poloha Falkland odpovídá co do vzdálenosti od
rovníku zhruba zeměpisné šířce severnímu pobřeží Německa, je na nich
vlivem studeného oceánského proudu poměrně chladné podnebí
s průměrem pouhých 5,9 °C roční teploty. Pěstuje se zde oves, brambory a asi 680 000 ovcí. Lesy chybí. Počet obyvatel se pohybuje kolem
2000; jsou vesměs (až asi na 30) britského původu.
Argentinská vojenská junta generála Galtieriho se na počátku roku
1982 dostala do krize díky katastrofální hospodářské i vnitropolitické situaci - zahraniční dluh ve výši více než 36,5 miliardy amerických dolarů
a rozsáhlé porušování lidských práv. Argentinské generály nenapadlo nic
pošetilejšího než vojensky obsadit britskou korunní kolonii Falklandské
souostroví. Snad sehrál v kalkulaci Argentinců roli
mylný předpoklad, že Britové na Falklandy rezignují. Počínaje fiaskem v Suezu v roce 1956, totiž
britská zahraniční politika připomínala jeden dlouhý ústup. Británie začala být vnímána jako národ,
který nemá vůli a sílu bránit své zájmy v době míru,
natož pak za války. Zhruba v letech 1974 - 1976
nalezli prospektoři v pevninském šelfu rozprostírajícím se mezi argentinským pobřežím
a Falklandami několik bohatých ložisek ropy,
s předpokládanou těžbou až 2 miliony barelů ropy
denně po dobu deseti let, což by třeba umožnilo
Argentině zotavit její katastrofální stav ekonomiky.
Jádrem a rozbuškou konfliktu se na jaře 1982
stala událost v souostroví Jižní Georgie. Událost
připomínající spíše zinscenovanou provokaci,
která měla dát juntě záminku k zásahu.
Argentinský obchodník Davidoff projevil zájem
o koupi bývalých velrybářských faktorií na Jižní
Georgii. Uzavřel smlouvu o koupi a po určité
době se vyrazil na svůj majetek podívat.
Zapomněl ovšem požádat o povolení vstupu na
půdu britské koruny. Vylodil se asi se čtyřiceti
dělníky, a po krátké prohlídce faktorií následovalo vztyčení argentinské
státní vlajky doprovázené salvou z pušek. Proběhl i krátký střet se správními úředníky, kteří o všem informovali guvernéra. Následoval příjezd
„mariňáků“ z Falkland, kteří vetřelce vypudili.
Tento zásah RMC na Jižní Georgii měl v několika dnech další pokračování. K vyvrcholení došlo v ranních a dopoledních hodinách 2. dubna,
kdy došlo k vylodění prvních Argentinských vojáků. Na Falklandech sídlil oddíl Royal Marines (Naval Party 8901) čítající 67 mužů. Dalších
12 se nacházelo na Jižní Georgii. Guvernér vyhlásil mobilizaci místní
domobrany. Do kasáren v Moody Brook dorazil i bývalý desátník RM,
který se po ukončení služby na Falklandech usadil, a se slovy „neexistuje bývalý mariňák“ se dožadoval zbraně. To všechno však bylo zoufale
málo. Vojáci mohli dosáhnout jen dílčích úspěchů. Zajali oddíl, který měl
obsadit rezidenci guvernéra, ale proti přesile neměli šanci. Na Jižní
Georgii, při vyloďování Argentinců v Grytviken, dokázali skvěle zamaskovaní marines střelbou poškodit dva vrtulníky, které se poté rozbily při
nouzovém přistání. V této situaci vplula do zátoky fregata Guerrico, aby
podpořila vyloďování přímou palbou z děl. Po přiblížení ke břehu na ní
mariňáci zahájili palbu. Loď byla zasažena palbou z pancéřovek LAW
a Carl Gustav. Jeden granát prorazil trup nad vodní linií, exploze poškodila elektrické vedení, v důsledku čehož byla zablokována dělostřelecká
věž se 100mm dělem. Další granát zasáhl odpalovací zařízení protilodních raket Exocet. Obsluha 40mm rychlopalných kanónů byla z paluby
zahnána palbou kulometů a pušek. Poškozená loď byla nucena otočit
12
a opustit zátoku. Pak se ale museli vzdát i oni.
Zatímco v Buenos Aires a dalších velkých argentinských městech probíhaly nacionalistické oslavy, na druhé straně Atlantiku se schylovalo
k pořádné bouři. V řadě britských pozemních, leteckých i námořních
jednotek byl vyhlášen bojový poplach, který svědčil o tom, že vláda
Jejího Veličenstva Spojeného Království Velké Británie a Severního
Irska, královny Alžběty II. a její ministerské předsedkyně Margareth
Thatcherové, se rozhodla situaci řešit silou. Jedním z účastníků bojů se
měl stát i Lieutenant RN Andrew, vévoda z Yorku, královnin druhorozený
syn, který létal jako pilot vrtulníku Sea King. Byly zformovány dva taktické svazky na základě existujících lehkých brigád - 3. Brigády Námořní
Pěchoty a 5. Pěší Brigády.
V rámci mobilizačních opatření byly pronajaty nebo zabaveny lodě,
jako např. zaoceánské Queen Elisabeth II a Canberra na přepravu
vojsk, kontejnerové lodě pro přepravu letounů, cisternové, atp. V průběhu války v jižním Atlantiku převzala Royal Navy
po dobu jejího trvání více než 70 civilních plavidel. 5. dubna vyplouvá většina britské Task Force
317 z přístavu Portsmouth do jižního Atlantiku.
Velením je pověřen kontraadmirál Woodward a
cílem „Corporate“, jak byla tato operace nazvána,
je znovuobnovení britské svrchovanosti nad
Falklandami a Jižní Georgií. Tvoří ji 36 plavidel.
Byly to jednak bojové jednotky, a také pomocné
a servisní lodě. Těchto šestatřicet plavidel představovalo všechny námořní jednotky, které bylo
možno uvolnit bez nebezpečí oslabení závazků,
které mělo Spojené království vůči paktu NATO.
Jádro TF 317 tvořily dvě letadlové lodě, HMS
Hermes a HMS Invincible. Nejednalo se o velké
letadlové lodě jako má USA, ale o menší typ,
z jejichž palub operují letouny s kolmým startem a
přistáním Sea Harrier FRS 1, a vrtulníky Sea
King. První zastávkou po několikadenní plavbě se
stal ostrov Ascension ve středu Atlantiku. Zde se
Task Force 317 zastavila a několikadenní přestávka v plavbě byla využita k doplnění materiálu,
pohonných hmot, střeliva a také ke cvičným a
kondičním letům pilotů letounů Sea Harrier, neboť kvůli jejich nedostatku nastoupili i piloti, kteří ještě neměli dokončený výcvik. Na ostrov je
také letecky dodáváno množství potřebných zásob a posily.
Argentinci zahájili posilování vojsk na Falklandech. Během necelého
týdne přepravili letecky na ostrovy dalších 12 000 vojáků, četníků a civilních policistů. V Port Stanley tedy bylo umístěno asi kolem 8 000 vojáků. V Darwinu a Goose Green bylo asi 1 600 mužů. Na západním
Falklandu ve Fort Howard a Fox Bay dalších 1 600. Na ostrově Pebble
a na souostroví Jižní Georgie bylo soustředěno kolem 500 vojáků.
Argentinci vybudovali tři letecké základny: Malvinas v Port Stanley
(Puerto Argentino), Condor v Goose Green a Calderón na Ostrově
Pebble (Barbón).
8. dubna byla Británií vyhlášena námořní blokáda Falkland v pásmu
200 námořních mil. 2. května pak britská ponorka HMS Conqueror torpédovala argentinský křižník General Belgrano, podle hesla že účel
světí prostředky, protože se tvrdí, že tuto hranici nepřekročil.
Psychologický účinek se cíle neminul. Argentinské vojenské námořnictvo natrvalo zakotvilo na svých základnách z obav před britskými jadernými ponorkami.
Po přestávce na Ascensionu se TF 317 rozdělila na tři operační skupiny. Předvoj, Task Unit 319.7, hlavní údernou skupinu Task Group 317.8
s letadlovými loděmi, a Task Unit 319.9, jejímž cílem se stala argentinská posádka na Jižní Georgii.
Přípravy na znovuobnovení britské svrchovanosti nad Jižní Georgií
historie
začaly dlouho předtím. Fakticky představovala Jižní Georgie „zápolí“
operace Corporate, kdyby náhodou u Falkland něco „nevyšlo“.
5. dubna odstartoval z Ascensionu letoun Hercules, na jehož palubě se
nacházelo dvanáct vojáků Special Boat Squadron (SBS, zvláštní jednotka Royal Navy pro průzkumné a diverzní operace v týlu protivníka - britská obdoba US Navy SEAL). Ti seskočili na místě, kde je očekávala
ponorka HMS Onyx. 20. dubna se vylodili na gumových člunech Gemini
poblíž osady Grytviken. Úkolem SBS bylo zjistit obranná postavení
a počet argentinských vojáků na Jižní Georgii. O den později přicházejí
na řadu jejich „soupeři“, muži z útvaru SAS (Special Air Service, jednotka k plnění úkolů speciálního určení, boj proti terorismu, sabotážní
a diverzní činnost, průzkum v týlu protivníka atp.). Tři vrtulníky Westland
Wessex HU.5 se pokusily o neúspěšný výsadek v oblasti zátoky Fortuna
Gletscher. Ve strašlivých meteorologických podmínkách, kdy souostroví Jižní Georgie dostálo svému přízvisku „ráj a peklo Antarktidy“, dva ze
tří vrtulníků havarovaly. Zbylý vzal trosečníky na palubu a vrátil se zpět.
Další pokus následujícího dne už byl
úspěšný. Ale i přesto se SAS dostali
do obrovských potíží. V noci z 21. na
22. dubna se rozpoutala prudká
sněhová bouře s rychlým poklesem
teploty a orkán o rychlosti přes
80 km/h rozerval všechny stany
výsadku. Muži SAS uvyklí čemukoliv
byli náhle v nebezpečí zmrznutí.
Naštěstí se jim podařilo zabivakovat
a následující ráno jim měli vyrazit na
pomoc „žabáci“ od SBS. Z pěti
člunů však dorazily jen tři. Jeden po
poruše motoru driftoval na volné
moře, kde ho našla po pár hodinách
loď, druhý zanesl proud do Zátoky
Bouří, kde se SBS vylodili. Po třech
dnech průzkumu je evakuoval jeden
z Wessexů. 22. dubna došlo k dalšímu pokusu z paluby lodi. Dvě skupiny SBS v člunech Gemini chtěly proniknout do fjordu Cumberland.
Proud však vrhl čluny na skály a muži
zůstali bez zásob. Také je zachránil
Wessex.
23. dubna zachytil odposlech hlášení argentinské ponorky Santa Fé.
Ta se v té době nacházela 100 mil od
Jižní Georgie. Plavidla Task Unit
319.9 byla okamžitě posílena. 25. 4.
bylo zjištěno, že ponorka je již ve fjordu Cumberland poblíž Grytvikenu. Z
palub TU 319.9 vzlétly vrtulníky k „lovu“. Ponorka se pokouší ukrýt pod
hladinou fjordu, ale na scéně se objevuje protiponorkový vrtulník Wessex
HAS.3 s kresbou myšáka na přídi a jménem „Humphrey“, který ponorku
poškodí hlubinými náložemi. Dílo dokonávají Sea Lynx HAS.2 a Waspy
HAS.1. Poškozená ponorka najíždí u Grytvikenu na břeh. Do fjordu vplouvají válečné lodě a zahajují ostřelování břehu. Vrtulníky Wessex HU.5 nejdříve vysazují třicítku příslušníků SAS a SBS, která provádí průzkum
bojem a vzápětí nato vrtulníky vysazují ve 14:45 celou rotu Royal Marine
Corps. Argentinci kladou spíše symbolický odpor a v 17:15 vyvěšují bílou
vlajku. Do zajetí se dostává 137 argentinských vojáků a 83 námořníků z
potopené ponorky. Admirál Woodward může odeslat britské panovnici
následující depeši - „S potěšením hlásím Vašemu Veličenstvu, že nad
Jižní Georgií znovu vlaje naše vlajka“.
Výstřely dozněly. Argentinci jsou letecky deportováni na jihoamerický
kontinent. Opuštěným Grytvikenem se ozývají pouze kroky patrolujících
výsadkářů jdoucích po namrzlém a vrzajícím sněhu. První dějství dramatu skončilo a opona druhého se pomalu zvedá. A jen tak na okraj - po
skončení války přibyl do sbírek muzea královského námořního letectva
v Yeoviltonu Wasp HAS.1 s číslem XS528 a pochopitelně i Wessex
HAS.3 XP142 „Humphrey“.
28. dubna, kdy se britské síly dostávají do oblasti Falkland, je změněna proklamace z 8. dubna na celkovou blokádu.
1. května je provedena operace „Black Buck - 1“, během které po
několikerém tankování ve vzduchu přilétá nad leteckou základnu
Malvinas strategický bombardér RAF Vulcan B.2, aby bombardoval její
1 250 metrů dlouhou vzletovou dráhu. Třicet vteřin předtím útočí devět
Sea Harrierů vyzbrojených kontejnerovými pumami na protiletecká
postavení, další trojice útočí na základnu Condór a jiná na Barbón.
V 04:46 místního času dopadá 21 tisíciliberních pum na letištní dráhu
a vyřazuje ji z provozu. Tento nálet má však ještě jeden účinek - psychologický. Argentinci si po této demonstraci síly uvědomují, že ani
Argentina není v bezpečí a musí proto udržovat část letectva v pohotovosti na kontinentu, místo aby
mohlo operovat nad ostrovy.
Před Argentinci vyvstal problém
„jak si poradit s Harriery“. Neměli
totiž žádné zkušenosti s letouny této
koncepce, s možností rychlé změny
trajektorie letu pomocí vektorování
tahu pohonnou jednotkou. Předpokládalo se, že si řízené střely
s Harriery poradí. Argentinští letci
však získali v boji se Sea Harriery
draze zaplacené bojové zkušenosti.
Skutečnost byla totiž úplně jiná.
Porovnáme-li si také početní stavy
leteckých složek TF 317 a toho co
mohli na bojiště v květnu 1982 vrhnout Argentinci, mohl by se vnucovat závěr, že Brity čeká u Falkland
krvavá lázeň. Opak však byl pravdou. Vojenské letecké síly
Argentinské republiky čítaly v květnu
1982 celkem 737 letadel a vrtulníků. Z toho bylo do bojových operací nasazeno zhruba 170 až 190
letadel. Většina výkoných letounů
však nemohla operovat z travnatých
letišť na Falklandách. Z obou letadlových lodí operovalo celkem 28
letounů Sea Harrier FRS.1.
Válka dorazila na Falklandy již 18.
dubna, kdy se první průzkumná
skupina SBS vylodila na Západním
Falklandu s úkolem zmapovat argentinská postavení. Tyto poznatky byly
nutné, vzhledem k tomu že na konec třetího květnového týdne se připravovalo vylodění britských jednotek v zátoce Ajax (San Carlos) v průlivu Falkland Sound. Ve stejné době došlo k prvnímu kontaktu mezi
argentinským vojenským letectvem a Harriery TF 317. Od 18. až do 26.
dubna se nad britským svazem pravidelně objevovaly letouny Boeing
707 provádějící průzkum. Tyto „vyhlídkové“ lety však 26. dubna skončily, když se TF přiblížila do dvousetmílového vyznačeného pásma. Tehdy
byl vydán rozkaz dvojici hlídkujících Sea Harrierů aby vetřelce vytlačila.
Vzduchem zahřměly dávky z kanónů Aden. Poté Argentinci pochopili, že
už jde do tuhého, Boeing rychle otočil a nad TF 317 se již neobjevil. Na
konci dubna byla vyhlášena pro piloty ostrá bojová pohotovost 8/8 - 8
hodin služby a 8 hodin odpočinku. Tento systém byl vyvolán nedostatkem pilotů Sea Harrierů.
Nálet Vulcanu 1. 5. byl pověstnou rozbuškou na sudu s prachem. Boje
o znovuobnovení britské suverenity nad Falklandami začaly. Lodě HMS
Hermes a Invincible se v té době pohybovaly severovýchodně od
Falkland ve vzdálenosti kolem 200 km. To umožňovalo pilotům Sea
Harrierů FRS.1 vést efektivně boje s argentinskými letouny, zatímco pro
13
historie
Argentince to bylo na samé hranici doletu. Nebezpečí představovala
pouze Argentinská letadlová loď ARA 25 de Mayo. Po potopení křižníku
„Belgrano“ (bývalý USS Phoenix) 2.5. však byla stažena.
V 07:45 startuje ze základny Rio Grande první dvojice Daggerů
(Izraelské Mirage 5) k letu nad ostrovy. V době, kdy tyto prolétají ve
velké výšce nad archipelangem, vzlétly z letadlové lodě HMS Hermes tři
vrtulníky Westland Sea King HC.4, aby vysadily muže speciálních průzkumných skupin na třech hlavních ostrovech - Soledad (Východní
Falkland), Grand Malvina (Západní Falkland) a Calderón (Pebble).
Nejsložitější úkol dostala speciální průzkumná skupina SAS, která byla
vysazena v oblasti zátoky Ajax (San Carlos). Toto komando mělo zjistit
pozice polního a protiletadlového dělostřelectva argentinské armády na
Východním Falklandu, prověřit hlídkové trasy, rozkrýt systém obrany polních letišť a ochrany centrálních skladišť. Speciální skupina SBS, vysazená ve stejné oblasti o něco později, měla za úkol zjistit podmínky pro
výsadek na plážích v zátoce Ajax, především zda podklad unese těžká obrněná vozidla.
Aktivita britských vrtulníků Argentincům neušla. Kolem 13:00 startují ze
základny Calderón tři cvičné Turbo
Mentory s podvěšenými kulomety
a neřízenými raketami k honu na vrtulníky. Nad prostorem však hlídkují Sea
Harriery, a ty vetřelce zahánějí. O pár
hodin později se však již začínají rozbíhat první vzdušné boje. Mirage II. EA
provádějí tento první den vzdušných
bojů celkem 12 operačních letů nad
Falklandy, a kolem 15:10 je Sea
Harriery jeden letoun sestřelen a druhý
poškozen, ale při pokusu o nouzové
přistání na ostrovech se stává cílem
vlastních dělostřelců. Poté jsou stíhačky Mirage staženy z bojových operací k
zabezpečení protivzdušné obrany
Buenos Aires a oblastí Patagonie. K bojovým akcím se vracejí až 21.
května, kdy doprovázejí bombardéry při náletech na britská postavení.
V odpoledních hodinách startují také argentinské Daggery. Britové
reagovali na velké množství argentinských letounů ve vzduchu vysláním
většího počtu hlídek Sea Harrierů. Došlo k lehkému poškození několika
britských lodí a sestřelu jednoho Daggeru a jednoho bombardéru
Canberra B.62.
2. května došlo k potopení křižníku „Belgrano“. Z posádky 1 091 mužů
se zachránilo 770 námořníků. Letecký průzkum TF 317 objevil také 180
mil severně od Falkland dva špionážní trawlery. Dva vrtulníky Sea Lynx
HAS.2 útočí protilodními raketami Sea Skua, jeden potápí a druhý
poškozený odplouvá. Bojové operace se tento den ve vzduchu pro špatné počasí neodehrávaly. Britové sice prováděli obvyklou hlídkovou činnost, ale ke kontaktu nedošlo. Hustá mlha znemožnila akce i následující den a byla příčinou havárie lehkého bitevníku Aermacchi MB-339A na
letišti v Puerto Argentino. Jeho pilot zahynul.
V noci ze 3. na 4. května byla uskutečněna operace „Black Buck - 2“.
Vulcan B.2 znovu bombardoval dráhu letiště v Port Stanley. Z výšky 4
877 metrů svrhl 21 tisíciliberních pum na dráhu a objekty letiště - bez
výraznějších efektů. V ranních hodinách 4. 5. pak zaútočila čtveřice Sea
Harrierů kontejnerovými pumami na letiště Condór (Goose Green).
Jeden letoun byl sestřelen a britský pilot zahynul. Tento den se i přes
špatné počasí dostali „k ráně“ i Argentinci a podařil se jim „revanš“ za
potopení Belgrana. Letecký průzkum Lockheed SP-2H Neptune ohlásil
dvě velká plavidla, která považoval za letadlové lodě. Ve skutečnosti
však šlo o předsunutá plavidla tvořící ochranu britského svazu, fregaty
HMS Sheffield a HMS Glasgow. V 09:35 odstartovaly tři letouny Super
Etendard. Po doplnění paliva dva pokračují v cestě. V 11:24 odpalují ze
vzdálenosti 23 mil (42,6 km) dvě protilodní střely AM-39 Exocet. Druhá
loď zahájila rušení, takže se jí střela vyhnula, ale Sheffield tolik štěstí
14
neměl. Raketa letící ve dvoumetrové výšce zasáhla rychlostí 1 100 km/h
levobok a explodovala. Zahynulo 20 námořníků, dalších 24 utrpělo
různá zranění. Loď zachvátil požár a po šestidenní agónii se potopila.
Další den je opět špatné počasí znemožňující bojové operace letounů.
6. května ráno startuje k hlídce dvojice Sea Harrierů z paluby Hermesu.
Nikdy se již nevrátí a ani nebyla nalezena těla či trosky. Dodnes se má
za to, že se letouny v husté mlze srazily.
5. května vysadily vrtulníky Sea King HC.4 z Chile tři skupiny průzkumníků SAS v oblasti leteckých základen Rio Gallegos, Rio Grande
a Comodoro Rivadavia. Výsledky průzkumu byly předány na velitelství
jednotek SAS, nacházející se na palubě Hermesu. V ranních hodinách
8. května je z paluby ponorky HMS Onyx vysazena velitelská skupina
SAS a speciální bojový oddíl. V noci z 8. na 9. 5. zaútočí na leteckou
základnu Rio Gallegos, kde pomocí trhavin poškodí vzletovou a přistávací dráhu a pět Super Etendardů. Po ukončení akce se beze ztrát opět
nalodí na Onyx. (Podle některých
nových zdrojů se zdá, že tato verze je
příkladem dezinformace prováděné
britskou stranou bezprostředně po
ukončení činnosti. Ve skutečnosti prý
17. května odstartoval vrtulník Sea King
z HMS Invincible, operující západně od
ostrovů, a na území Argentiny vysadil
osmičlenný tým SAS. Jejich úkolem
bylo hlásit starty Argentinských letounů.
SAS zůstali na kontinentu až do pádu
Stanley (?), kdy byli evakuováni ponorkou Onyx. Vrtulník přistál v Chile - byla
to jednosměrná cesta - kde ho posádka
vyhodila do povětří.) V době, kdy tato
ponorka evakuovala z jihoamerického
kontinentu údernou skupinu SAS, objevili piloti hlídkujících Sea Harrierů podezřelé plavidlo. Jednalo se o špionážní
trawler Narval. Letouny na loď zaútočily
a poté přivolaly pomoc. Na místo přilétají tři vrtulníky Sea King HC.4 s příslušníky SBS. Ti zneškodní argentinskou posádku a náložemi Narvala potopí.
Stejný den připlouvají do Atlantiku další plavidla, posilující TF 317,
a také dorážejí zásoby spolu s náhradními díly na letouny a vrtulníky.
I přes špatné počasí se argentinské letectvo pokouší o další útoky.
Výsledkem je ztráta dvou Skyhawků A-4P nad Západním Falklandem.
Podle Argentinců havarovaly, zatímco Britové tvrdí, že byly sestřeleny.
10. května se potápí vyhořelý Sheffield. I v následujících dnech počasí téměř znemožňuje bojové operace letectva. V pozdních večerních
hodinách 11. května vysadil vrtulník Sea King osmičlenný výsadek SBS
na severním pobřeží Západního Falklandu. Úžinu o šíři 800 metrů překonávají na člunech Gemini, ale díky nepříznivým meteorologickým podmínkám se akce nedaří a musí být opakována až o dva dny později.
12. května opět vyráží do útoku argentinské letectvo. Daggery cíle
nenajdou a s piloty Skyhawků to dopadne špatně. Jeden je sestřelen
vlastní protiletadlovou palbou a další tři zabíjí superfregata třídy „22“
HMS Broadsword. 13. května Britové odvolávají pro špatné počasí operaci „Black Buck - 3“.
V noci 13. 5. 1982 se podařilo průzkumníkům SBS konečně proniknout na ostrov Pebble do blízkost letiště Barbón. Muži SBS provedli průzkum a v noci 14. května vytýčili přistávací plochu pro vrtulníky Sea King.
Tři vrtulníky přistávají v pozdních hodinách 14. 5. a vykládají 45 plně
vyzbrojených příslušníků eskadry D SAS, kteří spolu s komandem SBS
zaútočí na letiště. Krátce po druhé hodině v noci připlouvá k pobřeží torpédoborec třídy County, HMS Glamorgan. V 02:30, kdy spojený výsadek SAS a SBS zaujímá výchozí čáru, zahajuje palbu. Výsadkáři vtrhnou
na letištní plochu a vyvolávají dojem daleko většího útoku. Speciální
komando rozmisťuje nálože na řadu argentinských bojových letadel
a výsledkem je zničení šesti bitevních IA-58A Pucará, jednoho dopravního Skyvanu 3M, a dvou Turbo Mentorů. Britský výsadek také vyhodí
historie
do vzduchu palivové nádrže, muniční sklad a radiolokační stanici. Po
tomto útoku již nebylo letiště používáno k bojovým akcím. S tichým souhlasem Britů zde pouze přistávaly sanitní vrtulníky argentinské armády
a mezi ostrovem a kontinentem pravidelně pendloval letoun DHC-6
Twin Otter.
Počínaje 14. květnem zahajují Britové útoky Sea Harrierů na pozemní
cíle v okolí Port Stanley, aby utvrdili Argentince v přesvědčení, že to je
skutečným cílem invaze.
18. květen byl ve znamení tří událostí. V době evakuace výsadku SAS
z oblasti letecké základny Rio Grande dochází k havárii vrtulníku Sea
King HC.4 u jihochilského letiště Tierra del Fuego. Záležitost se rychle
vinou tisku a televize provalí. V průběhu dne odstartovaly z paluby kontejnerové lodi Atlantic Conveyor letouny Sea Harrier FRS.1 a Harrier
GR.3, aby doplnily letecký kontingent na palubách Hermes a Invincible.
Další zásobovací plavba, tentokrát s vrtulníky na palubě, se stane pro
Atlantic Conveyor osudná. A konečně v noci z 18. na 19. 5. došlo ve
vzdálenosti 200 mil od průlivu Falkland Sound k přesunu výsadkových
invazních jednotek z dopravních plavidel na vyloďovací.
20. května Argentinci věděli, že vylodění je na spadnutí - ale kdy
a kde? V noci z 20. na 21. 5. byly provedeny další diverzní akce. Po ostrovech se pohybovaly malé jednotky SAS, které Argentince značně znepokojovaly. Pozdě večer vysadily dva vrtulníky Sea King asi šest kilometrů jižně od Goose Green 40 SAS s plnou polní. Ti ostrým pochodem
v ledovém dešti dosáhli cíle v průběhu jedné hodiny a zaútočili na leteckou základnu Condór. Vytvořili dojem útoku mnohem větší jednotky a na
ústupu zničili sklady munice a paliva. Zhruba ve stejnou dobu provedlo
komando SBS průzkum přistávacích ploch v zátoce Ajax (San Carlos).
Mimo to vyhodilo do povětří radiolokační stanici střežící plavební koridor
do zátoky. Argentinská obrana oslepla.
Mezitím vplula invazní flotila do průlivu z jihu. V době kdy vyletěla radiolokační stanice do vzduchu, nacházela se asi 45 mil od zátoky Ajax,
kam měla dorazit kolem druhé hodiny ranní 21. 5. Podmínky nebyly nejlepší, ale po krátké poradě se velení rozhodlo vylodění zahájit. Přistání
zajišťovali v cílovém prostoru muži SAS a SBS. Pod ochranou děl fregaty Yarmouth se vylodili příslušníci 2. Para, následováni o pár minut
později 40. praporem RM. 3. Para naráží po vylodění na lehký odpor
Argentinců v síle asi půl roty. Ti se však urychleně stahují. Do rozednění se vylodilo více jak dva tisíce britských vojáků. Ženisté rychle vybudovali výjezdové komunikace a na kopcích kolem zátoky byly rozmístěny baterie PLŘS Rapier.
Ráno lokalizoval místo vylodění argentinský průzkumný letoun. Z Port
Stanley odstartovala čtveřice bitevních letounů Pucará. Jeden byl
sestřelen PLŘS FIM-92M Stinger a druhý padl za oběť hlídkujícímu Sea
Harrieru. Poplach je vyhlášen také na kontinentálních základnách.
V 10:25 útočí na lodě v zátoce trojice letounů Dagger. Superfregata
Broadsword inkasuje několik zásahů 30 mm kanónem a jeden Dagger
je zásahem PLŘS Sea Wolf rozmetán na kusy. Následuje útok tří
Skyhawků A-4Q doprovázených dvěma Aermacchi MB-339. Zasahují
fregatu Argonaut. Trojice Daggerů poškozuje torpédoborec Antrim.
V 10:51 přilétá trojice Daggerů která palbou 30mm kanónů zasahuje
superfregatu Brillant. Další vlna náletů následuje po poledni. Skyhawky
a Daggery podnikají tři vlny náletů. Ve vzduchu jsou ale na hlídce Sea
Harriery. Pět Skyhawků je zničeno a jeden přiznán jako „pravděpodobný sestřel“. Masakr argentinských pilotů ale pokračuje. Ve 13:50 startuje z Rio Grande další vlna. Jeden Dagger je sestřelen hlídkujícími
letouny asi dvacet km západně od Port Howard. Ostatní letouny nalézají v průlivu Grantham Sound osamocené plavidlo - fregatu Ardent. Ta je
několikrát těžce zasažena.
Další letouny útočí na superfregatu Brillant. Ta inkasuje několik zásahů
30mm střelami. Na místo doráží hlídka Sea Harrierů, která zachycuje
další trojici Daggerů a likviduje ji. V dalších bojích jsou sestřeleny ještě
čtyři Skyhawky, jejichž piloti zahynuli. Během útoku na postavení
Argentinců v Port Howard je také sestřelen Harrier GR.3 RAF, jehož
pilot, poručík Glover, se stal jediným britským válečným zajatcem
Argentinců v průběhu bojů o Falklandy. Jeho kolegové mají větší štěstí,
když večer ničí tři argentinské vrtulníky vykládající zásoby - jeden
Chinook a dvě Pumy. Další Pumu zasahují námořní piloti. Nejrušnější
den bojů končí. Mezi Argentinskými piloty zavládl smutek nad ztrátou
kamarádů. Přesto je jejich morálka plně na výši. O několik dní později
může tento fakt potvrdit Pierre H. Clostermann - francouzské eso z II.
světové války, který navštívil Argentinu. Clostermann označil argentinské
letce „za kamarády ve zbrani, které je nutno v jejich úsilí podpořit“. Toto
prohlášení mu v Británii, kde působil za války v RAF, mnoho sympatií
nepřineslo. V Argentině byl dojednávat dodávky nových raket a letounů
Super Etendard a Mirage III.E.
Druhý den nad zátokou Ajax proběhl klidněji. O útok se pokusily pouze
dva stroje Skyhawk, ale bez úspěchu. Následující den se kolem 15:00
objevují nad Falklandami dva Daggery, ale po útoku na plavidla jsou
zachyceny hlídkou Sea Harrierů a jeden je sestřelen. Námořní piloti
sestřelují také jeden Chinook a jednu Pumu. Ve 14:05 osamocený
Skyhawk zasahuje fregatu Antelope. Letoun je sestřelen, ale zasažená
fregata jde nakonec ke dnu. Ve stejnou dobu útočí trojice Skyhawků na
Glamorgan. Dva jsou sestřeleny a třetí pilot umírá v troskách letounu při
přistání. Znovu je zasažen Antrim, fregata Brillant a poškozeny výsadková plavidla Sir Galahad a Sir Lancelot.
24. května při startu hlídky z paluby Hermesu havaruje Sea Harrier
a pilot umírá. V bojích jsou sestřeleny tři Daggery a jeden Skyhawk. Dva
piloti se zachraňují katapultáží. 25. 5. je Argentinský státní svátek a piloti se snaží přinést své zemi dárek v podobě potopených lodí. Při útoku
na superfregatu Coventry jsou sice sestřeleny tři Skyhawky, ale osud
HMS Coventry se naplnil. Další těžkou ztrátou britského námořnictva je
zasažení kontejnerové lodi Atlantic Conveyor. Na její palubě shoří deset
vrtulníků a loď sama se po pětidenní agonii pohrouží do vln. Tímto dnem
končí další fáze, nazývaná „Bitvou o San Carlos“. Britské jednotky se již
kompletně vylodily a vyrážejí několika směry na další postup.
85 % letounů ztracených v průběhu konfliktu ztrácí argentinské letectvo
v průběhu těchto pětidenních bojů.
26. května vyráží 3. Para a 45. prapor RM po levém křídle směrem na
Douglas a Teal Inlet, středem postupuje 42. prapor RM, a na pravém
křídle směrem na Goose Green a Darwin 2. Para. Argentinské letectvo
přenáší aktivitu na pobřežní cíle. 27. 5. zasahují Harriery GR.3 od RAF
a na zemi je zničena jedna Puma. Jeden GR.3 je sestřelen. Jednotky
2. Para zahajují 28. května v 02:00 útok na Goose Green. Narážejí však
na silný odpor. Obránci jsou dobře zakopáni a mají asi dvojnásobnou
převahu. V 09:30 se velitel 2. Para podplukovník Jones rozhoduje, že
osobně povede další útok. Pár minut nato je smrtelně raněn dávkou
z kulometu. Za pomoci raket LAW však začínají parašutisté pomalu získávat převahu. Nad San Carlos je sestřelen jeden Dagger a u Goose
Green jeden Aermacchi. Oba piloti zahynuli. Téhož dne dosahují
Argentinci jediného vzdušného vítězství v celé válce. Bitevní Pucará
sestřeluje v 10:30 vrtulník Westland Scout AH-1, který údajně převážel
raněné. Červeným křížem však označen nebyl. Zahynul pouze pilot.
Argentinec se však dlouho neradoval. V 16:30 provádí čtveřice Pucará
útok na britská postavení u Goose Green. Jeden letoun je sestřelen
pozemními jednotkami, a „úspěšný“ letoun padá za oběť kanónům
Harrieru Gr.3. V průběhu dne pak ztrácí Argentinci ještě dva Skyhawky.
29. dubna po těžkých bojích obsazují britští výsadkáři z 2. Para Goose
Green a vyčišťují terén od min. První osvobození obyvatelé osad Goose
Green a Darwin vítají vojáky horkým čajem a zákusky. Jak pro civilisty tak
pro parašutisty to je vzrušující chvíle. Zahynulo asi 150 Argentinců, 140
bylo zraněno. Asi 1 050 putuje do zajetí. 2. Para má 18 mrtvých (z toho
čtyři důstojníci a osm poddůstojníků, což nejlépe svědčí o tom jak osobní příklad určuje výsledky boje) a 35 raněných. Jones je posmrtně
vyznamenán nejvyšším Britským vyznamenáním - Viktoriiným Křížem.
Parašutistům padl do rukou mírně poškozený bitevník IA-58A Pucará,
a další dva letuschopné ukořistili britští vojáci v Port Darwin. V Goose
Green nalezli Britové téměř 34 000 litrů napalmu. Na letiště v Goose
Green se z paluby HMS Hermes přesunují „pozemní“ letouny Harrier GR.3.
pokračování příště...
Text: Hřebík
Foto: Archiv redakce
15
rozhovor
NĚKOLIK OTÁZEK PRO...
Cestou na jednu velmi
vyvedenou víkendovou
akci jsem měl možnost
zhlédnout jednu velmi
zajímavou sbírku. Je nás
mnoho, co v mládí slepovalo modýlky spitfirů a
četlo Fajtlovy knížky, ale
to, co jsem viděl v bytě
Andyho - jinak též airsofťáka
příslušníka
Regimentu - mě vyrazilo
dech. Mě i ostatní sbírka
nadchla natolik, že jsme
se u ní při zpáteční cestě
zastavili ještě jednou kvůli
fotkám. Bylo téměř povinností majitele vyzpovídat a já měl tu čest tak učinit.
Andy, co vlastně sbíráš?
Sbírám a obecně pátrám a zajímám se o všechno, co souvisí s našimi
letci za 2.sv. války na západní frontě. Ať jsou to dokumenty, fotografie,
uniformy, vyznamenání, výstrojní součástky, navigační pomůcky, palubní přístroje či jakékoli jiné části letadel atd.
Jak dlouho už se tomuhle koníčku věnuješ a co Tě k němu přivedlo?
Začal jsem v roce 1988, to mi bylo šestnáct, sbírám tedy už šestnáctý
rok čili vlastně polovinu života. Původně jsem stavěl plastikové modely a
četl tehdy dostupnou literaturu, postupem času jsem se začal víc a víc
zajímat o tyto lidi, kteří byli mezi námi, ale moc se o nich nemluvilo.
O osudy těch, o kterých jsem četl v knížkách.
Co jsou Tvoje zdroje, kde všude sháníš?
Exponáty do sbírky sháním v armyshopech, na burzách, na internetu (Ebay apod.), část věcí jsem získal od samotných letců či z pozůstalosti od
jejich rodinných příslušníků. Kolik to stálo a stojí času a peněz ani nemá
cenu počítat :)))
16
Čeho si ve své sbírce vážíš nejvíc, co má pro Tebe největší cenu?
Nejvíce si cením věcí, které jsem získal přímo po konkrétních letcích,
např. po S/Ldr O. Kučerovi DFC, F/Lt. A. Macenauerovi, F/Lt. K.
Vykoukalovi, F/O S. Huňáčkovi a dalších.
rozhovor
RAFÁKA ANDYHO
riky, kluby vojenské historie. Oni mi pomáhají v pátrání a shánění, a já na
oplátku pomáhám jim při organizování různých akcí. Pořádal či spolupořádal jsem několik výstav, první v roce 1994 v Technickém muzeu v Brně
k 50. výročí vylodění Spojenců v Normandii. Teď pracuji na přípravě
výstavy na vsetínském zámku, a na vytvoření síně tradic v obci
Hošťálková u Vsetína.
Jak se na Tebe tváří lidé, na které se obracíš - příbuzní či pozůstalí
pilotů a mechaniků?
Navazování kontaktů a shánění informací skutečně není jednoduché,
někdy si příbuzní už téměř nic nepamatují, jindy si pamatují ale nechtějí
hovořit. Nemají dobré vzpomínky na dobu, kdy se jim strana mstila za to,
že člen jejich rodiny byl hrdinou. Jindy jsou ale naopak překvapeni a
rádi, že se o to někdo z dnešní generace vůbec zajímá.
Nějaká perlička ze shánění? Jistě se dobrodružnými historkami
jenom hemžíš…
No to jsme jednou dostali takovej úkol….Ne, vážně. Jednou se mi podařilo získat část pozůstalosti po pilotovi z 311. bomb. perutě jen díky
malinkatému inzerátu v novinách. Kdybych si ho nevšiml…
Největší úspěch a zklamání?
Úspěchem je, že si tenhle náročný koníček pořád ještě můžu časově i
finančně dovolit. Velkým zklamáním bylo, že jsem se nedostal do
Tmavomodrého světa. Bylo to pro mě i kamarády předjednané, ale spolehli jsme se asi na špatného člověka…
Andy, díky za rozhovor a hodně úspěchů při rozšiřování sbírky.
Andyho sbírání a shánění samozřejmě pokračuje, proto si dovoluje
požádat touto cestou, pokud má kdokoli z čtenářů cokoli na prodej či
výměnu, či jakékoli informace či kontakty na československé letce
působící v Anglii či na jejich příbuzné či známé, ať se Andymu ozve na
tel. +420 728 260 972
Spolupracuješ s někým při svém úsilí?
Snažím se naše letce prezentovat na veřejnosti co nejvíce, proto spolupracuji s řadou organizací. Jsem členem Českého svazu bojovníků za
svobodu a Svazu letců ČR, spolupracuji s řadou muzeí, s archivy, histo-
Ptal se a článek smolil LCpl. Dráp, 22nd SAS Reg. A Sqdn
Odpovídal SSgt. Andy, 22nd SAS Reg. B Sqdn.
Foto: Riggs
17
recenze
RUSKÁ LEGENDA
V létě loňského roku se mi konečně povedlo dát dohromady alespoň
nějaký vietnamový obleček, a abych mohl vyrazit z vietnamákama na
manévry, musel jsem se ještě rozhodnout pro zbraň. Přeci jen si myslím, že by někteří namaři mohli mít proti mojí krásné G36 určité námitky.
Musel jsem tedy vybrat něco jiného. Jelikož můj obleček má nejblíže
závěru atd. Její největší předností je však mimořádná spolehlivost v drsných přírodních podmínkách, levná a jednoduchá výroba, snadná obsluha. V současné době nepředstavuje AK 47 zbrojní špičku, ale vyrobených více než 30 milionů kusů různých variant AK hovoří za své… Je
to prostě legenda.
(1) První sériově vyrobenou útočnou puškou na zkrácené puškové
náboje je „druhoválečný“ německý MP 43 (Sturmgewehr 44).
Podle některých odborníků byla právě tato zbraň předlohou pro
AK 47.
(2) V současnosti používá modernější AK 74 střelivo ráže
5,45x39 mm.
k speciálním jednotkám, rozhodl jsem se pro kalacha s pádlem. A rozhodně jsem neprohloupil. Takže tohle je moje cesta ke kalachu. Ale teď
již k samotné zbrani.
Práce sovětských zbrojířů (1) na zdokonalení samopalů byla hlavním
základem, z něhož vznikla časem možnost vytvořit novou zbraň, odpovídající všem současným požadavkům. Byla to především snaha o zvýšení účinnosti samopalů, tj. o zvětšení dostřelu a zlepšení seskupení střelby. Náboj, který byl pro novou zbraň vybrán, vznikl zkrácením a překonstruováním standardního sovětského puškového náboje 7,62x54 mm.
Nové střelivo vzor 1943 mělo tak ráži 7,62x39 mm (2) a vyplnilo mezeru mezi pistolovými a puškovými náboji. První zbraň pro novou ráži
sestrojil již v roce 1944 konstruktér A. I. Sudajev. Brzy se však ukázalo,
že tato zbraň nevyhovuje novým požadavkům a tak byla v roce 1946
vybrána konstrukce M.T. Kalašnikova, tehdy mladého a obzvláště talentovaného zbrojíře. Jeho systém byl do výzbroje přijat již v příštím roce
a sériová výroba začala v Iževsku 20. února 1947. Nová puška dostala
název AK 47 - Avtomat Kalašnikova obrazca 47 goda.
AK 47 je asi neslavnější útočnou puškou současnosti a používají ji
armády, partyzánská hnutí a teroristické organizace více než jakoukoliv
jinou zbraň. Na první pohled vypadá AK 47 jako sotva průměrná zbraň.
Nijak zvlášť přesná, dost těžká (4,3 kg), účinná jen na střední vzdálenost, náboj o sníženém výkonu a jen hrubě opracovaná. Má však silné
stránky jako např. chromovaný vývrt hlavně, precizně obrobenou hlavu
18
Klasického kalašnikova jsou v současné době k dispozici dvě airsoftové verze. S pevnou pažbou (AK 47) a se sklopnou pažbou (AK 47S).
Kalachy jsou dodávány ve standardní polystyrenových krabicích
a naleznete v ní kromě samotné zbraně i tlačný zásobník na 70 kulí, čištění zbraně, ládovačku, červenou záslepku hlavně, klíč na seřizování
mířidel, 200 kuliček 0,25 g, katalog Marui a český a japonský manuál
(s báječně senilním sovětským námořníkem na titulní straně).
Pušku tedy vyndáme z krabice a první co nás určitě zaujme je výborné
zpracování zbraně. Především díly, které jsou z imitace dřeva vypadají
opravdu realisticky. Kovová vnější hlaveň, sklopná pažba u „S“ verze,
mířidla (plně funkční) a další kovové části realističnost dokreslují.
Přepínač střelby je umístěn na pravé straně zbraně a má tři polohy: zajištěno (bez popisku), poloautomat - střelba po jedné ráně (popisek
v azbuce „AD“, čili „adin“ neboli rusky „jedna“) a automat (popisek
v azbuce „AB“, čili „avtamat“). Pokud se rozhodneme natáhnout závěr
recenze
AK 47 / AK 47S
zbraně, objevíme seřizování hop-up systému. Dle mého názoru je seřizování hop-up u kalachů vyřešeno mnohem lépe než u ostatních zbraní.
Nemůže se stát, že by došlo k rozštelování hopu omylem při manipulaci
se zbraní, a také se nestává, že by se hop rozšteloval sám. Díky posuvné páčce na seřízení hopu je seřizování navíc velice přesné.
A co se týká vnitřností? Mechabox je použit verze 3, motorek je Marui
EG700.
Dále baterie. Do AK 47 se používá baterie typu „L“. Použít můžete
baterii od 7,2 V do 8,4 V bez jakýchkoli úprav. Pokud se rozhodnete pro
upgrade a budete potřebovat silnější baterii, můžete po drobných úpravách připojit i 9,6 V. Kapacita baterií se pohybuje v rozmezí 1300 až
3300 mAh. Baterie se umisťuje do pevné pažby. Do AK 47S se používá
baterie typu „AK“ neboli „tužka“. V současné době jsou na trhu dostupné baterie 7,2 V a 8,4 V s kapacitou 600 a 1000 mAh. Po drobné úpravě můžete použít i 9,6 V se stejnou kapacitou jako předešlé baterie.
Baterie se umisťuje do horní části těla zbraně. Ani baterie
9,6 V/1000 mAh nebude na silnější upgrady stačit (nad pružinu 110),
a pokud se pro takový upgrade rozhodnete, budete muset baterii přichytit ke zbrani zvenku. Pokud tedy lačníte po silně up-gradované zbrani doporučuji sáhnout spíš po verzi s pádlem.
A teď se podíváme na příslušenství. Zásobníky se kromě tlačáku na
70 ran dají použít velkokapacitní točáky na 250 a 600 ran. Kratší
250 ranný zásobník využijete především při střelbě vleže, kdy dlouhý 70
či 600 ranný zásobník trochu vadí. Pro spojení dvou zásobníků k sobě
můžete použít sponu na zásobníky. Ne úplně standardní je elektrický
točný zásobník značky DTP na 1000 ran, který vypadá jako dva dlouhé
zásobníky spojené sponou. Jeho cena je však oproti jiným zásobníkům
velmi vysoká. Dalším oblíbeným příslušenstvím jsou tlumiče. Při jejich
výběru je však dávat pozor, neboť závit pro montáž tlumiče je 14 mm -.
Mínus znamená, že je závit levotočivý, a proto nemůžete použít stejné
tlumiče, jako například na Colty. Pokud chcete použít optiku, pravděpodobně nejrealističtěji bude vypadat montáž optiky, která se připevňuje
pomocí šroubů na spodní část těla zbraně.
Pokud budete chtít svého kalacha odlišit od ostatních, máte na výběr
z celé řady kitů, setů či kovových těl. Kovových těl se vyrábí několik
a jejich cena je poměrně příznivá. Jmenujme například HM Make
(pouze pro AK 47, 2.600 Kč) nebo DTP (3.500 - 3.700 Kč). Pokud
někomu nebude imitace dřeva dost dobrá, může sáhnout po dřevěném
setu značky Guarder (AK 47 - 5.000 Kč, AK 47S - 4.000 Kč). Z konverzních setů jmenujme alespoň konverzi na odstřelovací pušku - SVD
Dragunov a na lehký kulomet - RPK. Obě tyto konverze vyrábějí Guarder
a AC. Jejich cena začínáná téměř na 10.000 Kč a stoupá výš. Tyto konverzní sety se montují na sklopku. Pod RPK by se určitě hodil bubnový
zásobník, bohužel žádná firma takový zásobník nevyrábí. Jste-li však
zruční a máte-li potřebné nástroje, můžete si jej vyrobit. Stačí mít tlačák
do AK a bubnový zásobník od TOPu pro M16.
Takže co říci závěrem? Kalachy bezesporu patří mezi jedny z nejlepších zbraní, které Marui vyrábí. Jsou bytelné, spolehlivé, výborně vypadají. Takže pokud zaměření vaší jednotky použití kalachů nevylučuje,
nebo nemáte k těmto zbraním vrozený odpor, nemůžete jejím výběrem
v žádném případě udělat chybu.
Text: Riggs, MTJ
Foto: Kosák, Riggs
délka
hmotnost
délka hlavně
kapacita zásobníku
náboje
úsťová rychlost střely
kadence
Airsoftová AK 47
870 mm
2.900 g
455 mm
70 nábojů
6mm kuličky
90 m/sec.
750 až 850 ran/min.
SkutečnáAK 47
870 mm
3.900 g
416 mm
30 nábojů
7,62 x 39 mm
710 m/sec.
600 ran/min.
délka
hmotnost
délka hlavně
kapacita zásobníku
náboje
úsťová rychlost střely
kadence
Airsoftová AK 47S
642/880 mm
2.800 g
455 mm
70 nábojů
6mm kuličky
90 m/sec.
750 až 850 ran/min.
SkutečnáAK 47S
842/880 mm
3.850 g
417 mm
30 nábojů
7,62 x 39 mm
710 m/sec.
600 ran/min.
19
recenze
GLOCK 18C (KSC)
Jednou z prvních plynovek od taiwanské firmy KSC, která se mi dostala do rukou, byl Glock 18C. Učaroval mi hned na první pohled. Tedy ne
na pohled, ale na střelbu. Ale popořádku.
Glock 18 a 18C jsou automatické pistole kalibru 9x19mm Luger, které
byla vyvinuty rakouskou firmou Glock pro potřeby rakouské zásahové
policejní jednotky Kobra. Tyto dva typy Glocků samozřejmě nejsou prodejné v běžné obchodní síti. Označení "C" znamená, že zbraň je vybavena kompenzátorem zdvihu. V horní části závěru a hlavně jsou vyfrézovány podélné drážky, kterými uniká plyn po výstřelu směrem nahoru.
Tím pádem tlačí pistoli dolů. Při střelbě
dávkou tak nedochází ke zdvihu zbraně a
střelba je přesnější.
V airsoftovém provedení značky KSC se
vyrábí pouze verze 18C. Zatím všechny
Glocky, které jsou vyráběny ve verzi "C",
jsou plně automatické. Po rozbalení krabice provedení nalezneme v
krabici kromě zbraně jeden kus zásobníku, páčku na seřizování systému hop-up, trychtýř na plnění zásobníku kuličkami a manuál v češtině a
také v čínštině.
Pistole je téměř celá z tvrdého ABS plastu. V zadní části závěru, na
jeho levé straně, je umístěn přepínač střelby. Má tři polohy: střelba dávkou (nahoře), zajištěno (uprostřed) a střelba po jedné ráně (dole). Druhá
pojistka je umístěna na spoušti. Zbraň má stejně jako většina ostatních
plynovek od KSC blow back a seřizovatelný hop-up. Obě tyto vlastnosti
spolu velmi úzce souvisí. Aby jsme se dostali k seřízení hop-up, musíme
natáhnout závěr do zadní polohy a nechat ho natažený. Okénkem, kterým u ostré zbraně vylétávají při střelbě nábojnice se dostaneme k seřizovacímu mechanismu. Pomocí páčky, kterou jsme dostali v krabici,
hop-up pohodlně seřídíme. Na spodní straně vnější hlavně je umístěna
drážka pro instalaci laserového zaměřovače nebo světla. Světelné
zaměřovače je však v ČR bohužel na zbraních zakázáno používat.
Rozborka je téměř stejná jako u ostré zbraně. Je potřeba vyndat
zásobník a přidržet pojistku v dolní poloze. Píšu sice pojistku, ale funkci pojistky má tento výstupek pouze u ostré verze pistole. U airsoftové
verze je výstupek vhodný pouze pro rozborku. Držíme tedy pojistku v
dolní poloze, natáhneme závěr do zadní polohy a směrem dopředu
závěr vysuneme. Při pohledu do závěru můžete vidět pružinu. Dá se
sehnat jiná pružina, s jejímž použití Glock kope ještě o něco více a střelba je tedy více realistická.
Standardní zásobníky jsou na 23 nábojů, lze však použít i dlouhý 50
ranný zásobník. Ten je však poměrně nešikovný na nošené v pouzdře a
proto jej doporučuji použít jako druhý a do zbraně zasunout až po vystřílení prvního zásobníku. Plnění zásobníku kuličkami je velmi pohodlné.
Nejdříve musíte stáhnout dolů pružinu, která tlačí kuličky do zbraně, a
pružinka se zablokuje. Nyní naplníme zásobník kuličkami. Můžeme sice
použít speciální trychtýřku, ale já jsem jej použil pouze párkrát. Plnění
zásobníku s ním mi nepřišlo jako nějaká obrovská výhoda. Po naplnění
zásobníku kuličkami uvolníme zablokovanou pružinku. Nyní stačí do
zásobníku napumpovat plyn a zásobník je připravený ke střelbě Oba
20
typy zásobníků mají na své spodní straně krytku, která zakrývá ventilek
pro plnění zásobníku plynem. Zásobníky proto vypadají velmi realisticky.
Když naplníte zásobník plynem na maximum, vystřílíte z něj přibližně dva
zásobníky kuliček. Jako u všech ostatních plynovek je množství vystřílených kuliček závislé na teplotě.
A teď střelba. Zbraň střílí opravdu skvostně. Doporučuji používat střelivo 0,25 g, protože je znatelně přesnější. S touto gramáží kuliček se dá
dosáhnout slušné přesnosti přibližně na 20 až 25m. Pro venkovní použití tedy není zrovna ideální, ale v budovách si ji dozajista nebudete moct
vynachválit.
Kadence je
vyšší než u
elektrik,
takže
při
střelbě si
člověk musí
d á v a t
pozor na
d é l k u
dávky. Není
p r o b l é m
vyprázdnit celý
zásobník během
pár vteřin. Je to
fakt "nářez".
Pokud budete
chtít zvýšit realističnost
s v é h o
Glocku,
můžete
vyměnit plas t o v ý
závěr
za
ko v o v ý.
Součástí kovového závěru je i
kovová hlaveň.
Jeho cena je oproti ceně zbraně
poměrně
vysoká,
2500 Kč. Musíte navíc
počítat s tím, že kovový
závěr zvýší množství plynu
potřebného pro jeho pohyb, a tím pádem nastřílíte na jedno naplnění
plynem menší množství kuliček.
Zbraň mohu doporučit buď jako ideální sekundární zbraň, případně i
jako slušnou primární. Nevýhod moc nemá, jedná se především problém většiny plynovek, a to o unikání plynu ze zásobníku. Jestli hledáte
do své výzbroje plynovku, máte šanci dostat slušnou zbraň, která navíc
střílí dávkou. A cena 4.400 Kč. To jde, ne?
Technické parametry:
Délka: 202 mm
Výška: 137 mm
Váha: 665 g
Délka hlavně: 98 mm
Text: Riggs
Foto: Kosák
recenze
L85A1 (HFC)
Na začátku sedmdesátých let minulého století začalo velení britských
ozbrojených sil hledat náhradu za dosavadní standardní útočnou pušku
L1A1 (jedna z variant belgické FN,vyráběné ve Velké Británii) ráže 7,62
mm NATO. Po zkušenostech Američanů s M16 ve vietnamské válce, se
rozhodlo přejít na menší ráži. Jak je však pro ostrovní království typické,
začala se vyvíjet úplně nová zbraň. První zhotovené prototypy z roku
1976 jsou sestrojeny podle schématu "bull pup" a mají ráži 4,85 mm
(náboj 4,85x49). V průběhu zkoušek se u této ráže projevily některé
nedostatky, a proto bylo rozhodnuto přijmout do výzbroje zbraň na standardní ráži (v zemích NATO) .223 tzn. 5,56 mm. Vznikl tak komplet SA80,který byl do výzbroje britských ozbrojených sil zaveden v roce 1987.
Je znám také pod názvem Zbraňový systém firmy Enfield a tvoří jej dva
základní typy: IW-individuální zbraň (útočná puška) L85A1 (známá i jako
Endeavour) a LSW-větší lehká podpůrná zbraň L86A1 Engager (lehký,
nebo spíše ruční kulomet).
Útočná puška L85A1 má zásobník a závěrový mechanismus přesunutý až za pistolovou rukověť se spouští (tzv. koncepce "bullpup"). Proto je
zbraň ve srovnání s klasickými typy kratší, kompaktnější a snadněji ovladatelná. Je opatřena optickým zaměřovačem (kolimátorem) SUSAT.
Verze, které nejsou určeny pro pěchotní jednotky, mají klasická otevřená mířidla s hledím v držadle nad pouzdrem závěru. Jak IW, tak i LSW
využívají pro zajištění automatické funkce principu odběru prachových
plynů. Celý systém SA-80 vyrábí firma Royal Ordnance v Nottinghamu
(Velká Británie).
kého množství kovových částí. Asi nejvíce mne potěšila kovová hlaveň i
s tlumičem ohně, neboť právě s tlumičem ohně jsem měl u mé staré
M16 docela potíže, když jsem ho v zápalu boje ulomil o strom. Zbraň
dále obsahuje i jiné kovové prvky jako např. spoušť, úchyty na popruh,
držák na základní mířidla a pojistka na zásobník. Zbytek je vyroben z
matného zeleného a černého plastu, který vypadá docela pevně a realisticky.
To by bylo něco ke vzhledu, teď se mrkneme na střelecké vlastnosti.
Já jsem vlastníkem verze s optikou. Optika je jedním z mála slabých
článků zbraně. Je vyrobena z ne moc kvalitního plastu a jelikož jsou
čočky z plexiskla, tak nemá žádné vlastnosti reálné optiky. Nejlepší by
asi bylo optiku odmontovat a zbraň osadit kolminátorem nebo nějakou
kvalitní optikou. Zkrátka jednoduše řečeno se základní optikou se budete trefovat docela těžce, ale dá se na to časem zvyknout. Zbraň sama o
sobě střílí zhruba stejně jako Vz.61 Škorpión nebo Mp5 A3 od Marui.
Já používám střelivo 0,25 g a střílí to asi kolem 40 metrů a na 25 - 30
metrů je přesnost velice slušná. Střelivo o váze 0.20 g bych raději
nepoužíval, není to tak přesné. Ze začátku zbraň vydává poměrně velký
hluk a dostřel je o něco menší, ale když se zbraň zachodí, tak je to v
pohodě. Jelikož se zbraň nezvykle natahuje pravou rukou, tak nedosáhnete tak velké kadence. Ale to vám ani nemusí vadit vzhledem k tomu,
že zásobník pojme pouhých 26 BBček. Zásobník je vůbec zajímavý,
neboť se láduje odlišně, než jak je zvykem. Pružinu musíte stáhnout
pomocí tyčinky, která je umístěna v zásobníku. Tyčinku musíte nejprve
vytáhnout a strčit do komory zásobníku, čímž stáhnete pružinu, která se
dole zasekne. Nyní už můžete nabíjet kuličky - jak jednoduché :-) .
Z detailů mě potěšilo, že se na zbrani neobjevují žádné vyražené značky HFC a MADE IN THAIWAN. Naopak tam můžeme nalézt různá technická data jako u reálné zbraně. Trochu zamrzí nefunkční reálná pojistka, která je nahrazena jinou umístěnou nad spouští.
Celkově bych řekl, že tato zbraň není tak špatnou volbou i přes nějaké
ty netypicky řešené věci jako např. zásobník. Dostřelově se sice nevyrovná M16 od Marui, ale v jedné věci HFC firmu Marui určitě překonalo,
a tou je počet kovových částí a vůbec celkovou pevností zbraně.
Technická data AS verze:
Technické parametry L85A1
Původ:
Ráže:
Délka:
Hmotnost
Rychlost střelby:
Účinný dostřel:
Velká Británie
5,56 mm
705 mm (délka hlavně 518 mm)
4,98 kg
(teoretická) 650-800 ran/min.
do 400 metrů
Použité materiály:
- PERSKÝ ZÁLIV - Zbraně a Technika 1998 nakladatelství Jan Vašut
- A.B.Žuk - Pušky a samopaly (Naše vojsko) 1992
- Manuál k obsluze L85A1 (1988)
Délka:
Délka hlavně:
Hmotnost:
Kapacita zásobníku:
Režim střelby:
Provedení:
780 mm
450 mm
2,00 kg
26 BB
jednotlivě
manuál
Text: Xyxao
Foto: archiv autora a redakce
Text: MTJ
První dlouhý manuál od HFC, který jsem viděl byla UZI. Moc mě
nenadchlo její plastové zpracování, ale dostřel nebyl tak špatný a za tu
cenu ... Ale kromě UZI vyrábí firma HFC i jiné dlouhé manuální zbraně,
které nedělají ostatní firmy. K těmto zbraním patří i britská útočná puška
L85A1. Tato zbraň se mi zalíbila a proto jsem se rozhodl, že si ji koupím.
S koupí jsem ještě chvilku váhal, neboť jsem neznal nikoho kdo by s ní
měl nějaké zkušenosti. Ale moje zvědavost byla silnější a jednoho krásného podzimního dne jsem ji objednal. Když mi zbraň došla byl jsem
docela mile překvapen. Na první pohled si u ní jistě všimnete docela vel-
21
encyklopedie
BOJOVÉ UNIFORMY
Podobně jako jiné, má i britská armáda rozličné uniformy a vybavení
pro celou škálu úloh. Například výstroj a oblečení příslušníků SAS pro
městský boj se velmi liší od vybavení vojáků MAW (horské a arktické válčení) v horách Norska. Nicméně mezníkem pro vzhled většiny britských
vojáků bylo zavedení Disruptive Pattern Material (látky s rušivým vzorem)
kamufláže DPM v roce 1969.
Do 60-tých let byla hlavní uniformou britských vojáků obyčejná khaki
(vzor 1950/1960) bojová uniforma. Právě uniforma vzor 1960 byla také
prvně vyrobena s kamuflážním potiskem DPM s černou, hnědou, zelenou a khaki. Od roku 1969 se fasuje společně s khaki protějškem jako
standard. Koncem 70-tých let má již každý voják
DPM výstroj a tak se toto maskování stává
vizuální signaturou britských vojáků.
DPM maskované bojové uniformy rozlišujeme (podle publikace Ministerstva
obrany
Material
Regulations for
the Army) na tyto:
Number 8 Dress:
Temperate Combat
Uniform, dobře
známý
DPM
bojový
oděv
určený
do
oblastí s mírným
klimatem. Je jich
několik vzorů, ale i
speciální blůza pro parašutisty,
SAS nebo nepromokavá DPM
bunda a kalhoty.
Number 9 Dress: Tropical
Combat Uniform, DPM tropický bojový oděv tvořený
kloboukem, halenou a
kalhotami. Tři soupravy
jsou fasovány na muže k
nošení v poli v oblastech s
teplým podnebím.
Number 9 Dress „Desert
Combats“: pouštní DPM varianta, která se objevuje na
konci 80-tých let. Existují
dvě různě zbarvené verze,
lišící se (krom zbarvení)
jen nepatrnými rozdíly.
V polovině 90-tých let
byla uniforma DPM
úplně modernizována
jako součást nového
bojového
vybavení
Combat Soldier 1995.
Toto má lehčí bojovou
výstroj a podle podmínek je možno zvolit
tropickou či impregnovanou
úpravu.
Součást uniformy CS
95 je tričko, lehká
bojová halenka, svetr,
22
Tropická blůza vzor 95
kamuflovaná vlněná bunda, nepromokavá bojová bunda a svrchní
nepromokavá Gore-texová bunda. Hlavním rozlišovacím znakem jsou
knoflíky přišité tkalounem.
Pěchotní blůza model 90
Výstroj v bitvě o Falklandy
Spěch, se kterým britské síly zahájily kampaň v Jižním Atlantiku, vedl
k použití rozmanitých bojových oděvů. Nehledě na osobně získané civilní položky, překvapivě často spatřené na fotografiích z kampaně, bylo
hlavní vybavení následující:
1. Windproof suits (Úbor odolný větru). Vyvinutý z druhoválečné blůzy
a převlečných kalhot zpopularizovaných u SAS, tento úbor nosili
muži RM 3rd, Cdo.Bde., 2 a 3 Para, a pravděpodobně i oddíly SAS
a SBS. Rozpoznatelný podle „pytlovitých“ kapes u blůzy, pevně přišité kapuce a chybějících nárameníků. Má dva vzory: RM vzor
s kapucí vystuženou drátem a s epoletami k navlečení hodnostního
označení na prsou a na zádech; a to co můžeme nazývat „SAS
vzor“, bez návlečných pruhů na hodnosti a nevyztuženou kapucí.
encyklopedie
Oba mají zapínání na suchý zip na manžetách a kotnících. Oficiální
označení zní „Arctic windproof combat smock and trousers“.
Zbarveny v obvyklé britské DPM kamufláži v kombinaci světle zelená, žlutá, světle červenohnědá a černá.
2. Cold Weather (CW, chladné počasí) úbor složený z parky a převlečných kalhot, obojí s prošívanou vložkou, občas nošenou
navrch, tmavě zelená vesta s rukávy a kalhoty. Tento se používal
u 5th Inf.Bde., a je občas ke spatření na parašutistech.
Rozpoznatelný podle výložek, vyztužené kapuce, zašitých kapes na
prsou, pytlovitých kapes na suknici a propínacího popruhu na
parce. Též v DPM. Oba úbory, windproof i CW, mají velké knoflíky
a pytlovité kapsy na stehnech obou nohavic.
Oděv do špatného počasí, základní, tenký a nepromokavý, se objevil
Klobouk a potah na střepinovou vestu v pouštní kamufláži
nejméně ve třech variantách: DPM nepromokavá blůza a kalhoty,
obdobná olivově zelená varianta a zvláštní olivově zelená nepromokavá
blůza s bílou vnitřní vložkou, snad oboustrannou, ke spatření na obou
Commandos a Para praporech. Čas od času byly ke spatření ponča,
což je v britské armádě většinou neobvyklý pohled.
Pokrývky hlavy zahrnovaly nejméně pět variant přileb, většinou s potahem s pytloviny, síťoviny. Nová parašutistická laminátová, stará parašutistická ocelová, ocelová 1943, ocelová RAC používaná u RN a některým personálem RM, a laminátová posádek AFV. CW beranice v DPM
kamufláži byla velmi rozšířená, stejně jako vojskové barety, polní čepice
DPM, „sešitý rukávec“ atd. Pokud byly použity kovové odznaky, tak
v matné verzi.
Obuv zahrnovala standartní boty DMS, tzv. severoIrské a ohromnou
sbírku civilních kožených bot roztroušenou mezi fasovanou Arktickou
obuv u Marines. Ve velkém množství byly použity gumové galoše nebo
přezůvky, ale ke spatření byly také rozmanité vodovzdorné civilní legíny.
Fotografie ukazují, že většina jednotek, které provedly dlouhý pochod
napříč East Falkland, tento dokončila ve standartních botách DMS a kotníkových ovinovačkách.
Výstroj tvořil základní fasovaný vzor 1958 ve všech jeho variacích, ale
s přídavkem různých batohů. Významně byl zastoupen olivový nylonový
GS, fasovaný SAS a parašutisty, vybavení Bergen a různé civilní ruksa-
Bunda do deště - převlekáč
ky, zřejmě zakoupené v síti dodavatelství sportovních a pracovních
pomůcek, některé mnohdy nevojenské barvy! Na závěr, v této kampani
nebyly příliš ke spatření „věnce“ z muničních pásů GPMG, většinou byly
přenášeny v brašnách nebo v bandalírech.
Text: Hřebík, MTJ
Foto: Riggs
23
akce
OPERACE CALDERON - RAID
Prostor: polní letiště na ostrově Pebble, Falklandy,
reálně bývalé vojenské letiště Hradčany u Mimoně a jeho okolí
Datum akce: 14. 5. 1982, reálně 31. 10. - 1. 11. 2003.
Účast: cca 90 lidí
Za Brity:
22nd SAS Regiment: A Company Praha (5), B Company Teplice (1),
B Company Brno (3), D Company Hradec Králové (4). Dále 23rd SAS
Regiment (TA) Žilina (4), 45th Royal Marine Commando Praha (4), K.V.H.
CMU RMC (7), SBS M Squadron (3), RGJ - Royal Green Jackets (3),
6. skupina speciálních sil Kralupy n/Vlt. (3), Green Devils Žatec (2),
a dále nezařazení jednotlivci bojující za královnu (1). Čili přesně 40.
Za Argentince:
1. Fallschirmjäger regiment (cca 10), 173rd Airborne + 101st Airborne
(cca 20), Němci a Rakušané mjr. Píšťalky (cca 15), Sokolov + Karlovy
vary (4). Čili celkem cca 50.
Akce začala v pátek 31.10. u muničních skladů na letišti srazem většiny
účastníků. Oheň hořel, buřty se pekly, skotská a irská whisky „tekla
proudem“ stejně jako argentinský tuzemák, moravská slivovice a jiné
ušlechtilé nápoje. Ráno však byli všichni střízliví.
Kolem 22:30 se Britové odebrali vozy a pěškobusem na svou základnu,
kde se nafukovaly lodě a konala se válečná porada. Za celonoční hlídkování u raftů patří dík skupině RGJ.
První scénář - Vylodění. Úkol pro Brity zněl: držet po skončení časového limitu invazní pláž a mít na ní všechny muže živé. Argentinci jim v tom
měli zabránit. Argentinci měli jeden život, Britové se reloadovali návratem na svůj břeh. I tak to vůbec neměli lehké.
V 04:00 se začala připravovat předsunutá skupina složená z 22nd SAS
B Company Brno a SBS M Sqdn. Přesun k vodě nočním lesem s raftem
nad hlavou a poté nekonečně dlouhé, naprosto tiché nervy drásající
pádlování k nepřátelskému břehu, to vše bude určitě navždy nesmazatelně zapsáno do paměti všech zúčastněných. Ačkoli jsme při přepravě
SAS z chování Argentinců měli pocit, že jsme prozrazeni a jdeme vstříc
okamžité smrti, byli SAS vysazeni bez kontaktu s nepřítelem a první
dávky padly až v okamžiku, kdy byl již člun napůl cesty pro druhou skupinu. Bohužel výsadek SBS proměnila jediná dobře mířená dávka ze
24
břehu v jatka. Zato SAS pronikli do týlu a dokud nebyli jeden po druhém
odhaleni a zlikvidování, podávali cenné zprávy o nepříteli.
Tak to můžu jedině potvrdit. Doteď nemůžu pochopit jak mohli klukům z Mnichova proklouznout a vylodit se v jejich sektoru pláže.
Úplný začátek akce byl dost hustej. Poslouchali jsme každej šplouchanec, dobrý psycho.
V 05:00 vstal zbytek Britů a v 05:45 už skoro za plného denního světla
začalo vyloďování hlavních sil. Překvapivě snadno bylo vytvořeno předmostí, které cca dvě hodiny vázalo značné argentinské síly, a umožnilo
tak nadvakrát nenápadně vysadit malou skupinu (22nd SAS B Company
Brno a D Company HK) opodál, ty poté pronikly do vnitrozemí a z týlu
způsobovaly překvapeným obráncům těžké ztráty.
To se nedivím, že se předmostí podařilo zajistit snadno. Když bylo
domluvený, že vás necháme vystoupit z lodí a dáme vám ještě pár
vteřin :o)
Z předmostí byl pod dýmem podniknut neúspěšný pokus o postup do
vnitrozemí, proto bylo založeno druhé dál po břehu, a z něj se již podařilo Argentince tlačit od břehu pryč. První předmostí bylo postupně
opouštěno, jeho zbývající obránci vázali na sebe Argentince co to šlo až
do posledního muže a padli jako hrdinové. Čest jejich památce.
Bitva zde svedená měla vysokou úroveň. Nejvíc si zabojovali kluci
z KSK a Sokolováci. Většina pokusů o průlom byla právě přes jejich
pozice.
Těsně před vypršením limitu (08:30) patřilo již celé invazní pobřeží britským jednotkám.
Následovala pauza pro sbalení člunů a přesun do prostor konání další-
akce
D ON PEBBLE ISLAND 2003
ho scénáře.
V něm měli Britové za úkol v prostoru kolem 12 hangárů najít a zničit většinu z 8 argentinských letadel (kartonové krabice s výsostnými znaky
Fuerza Aerea Argentina) a dobýt řídící věž. Refresh měla každá strana
na svém parkovišti (tak se dosáhlo téměř stálého hlídkování u aut,
o která měla řada účastníků celkem oprávněné obavy.)
V 10:15 vyrazily 4 skupiny Britů (Andy, Belfast, Dublin a Stanley) po
cca 10 lidech. Do časového limitu (13:00) se jim sice podařilo ovládnout cca polovinu prostoru, ale pouze na povrchu. Proniknout do dobře
bráněných skoro zavřených hangárů, odkud obránci stříleli jen malými
štěrbinami, bylo téměř nemožné, takže celkové skóre obnášelo 2 zničená letadla, a to na vítězství Britů ve scénáři nestačilo.
U tohoto scénáře musím poděkovat všem zúčastněným „argentiským“ týmům za výbornou spolupráci. Myslím si, že pokud by se
Britové nerozdělili a zaútočili jako jeden celek, mohli dobýt velitelství
a řekl bych, že i minimálně 4 letadla.
Před posledním scénářem se konalo krátké společné fotografování
všech účastníků a potom se již šlo na závěrečný boj o bývalé sídlo
argentinského guvernéra, kde se na začátku Falklandské války zuřivě
bránily zbytky britské posádky. Začalo se cca v 14:30.
Argentinci měli za úkol v časovém limitu (16:30) získat sadu dokumentů
uloženou v sejfu v jedné z místností. Arties měli jeden refresh v 15:30,
Britové žádný. Arties se povedlo splnit svůj úkol zejména díky originálnímu (avšak pravidlům nijak neodporujícímu) vstupu do budovy horním
patrem pomocí žebříku. Dobytí zbytku velmi členité budovy bylo potom
vlastně již nepovinným, dobrovolným pokračováním a díky kleštím sevřeným z tohoto směru a z přízemí to bylo jen otázkou času.
Při dobíjení rezidence měli útočící argentinské jednotky jednu recyklaci v pevně stanovený čas. Pokusili jsme se o hromadný útok těsně
před časovým limitem pro recyklaci. Útok skončil poměrně nekompromisním masakrem našich jednotek. Na druhý pokus přišli kluci ze
Sokolova s nápadem použít žebřík, který jsme minuli při cestě k rezidenci. KSK společně s nimi při útoku vylezli na žebřík a podařilo se
jim zajistit část patra. Z druhé strany objektu se povedlo probít
Vietnamákům a tlačili na obránce v patře, takže dokumenty mohly
být v klidu odneseny.
Cca v 16:30 přestal lehký déšť, přes celou oblohu na západě se roztáhl moc pěkný západ slunce, a to byl signál k oficiálnímu ukončení této
velkolepé akce. Neoficiálně se zakončovalo do pozdních večerních hodin
v předem zamluvené restauraci v Doksech, kam postupně dorazilo téměř
osmdesát účastníků. Pod britskou vlajkou na zdi se pil nejen čaj…
Za pořadatele musím vyslovit zejména spokojenost s chováním a dodržováním pravidel všech účastníků. Nebyl snad jediný problém, který by
se musel řešit. Naopak bylo často (alespon na straně Britů) vidět vzájemné půjčování baterek, zásobníků i celých zbraní, a to i přesto, že se
jednalo o lidi, kteří se viděli poprvé v životě. Rovněž důraz kladený na
jednotnost uniforem (DPM x khaki ) splnil účel, a tak nebyly snad žádné
problémy s identifikací friend x foe. A navíc to vypadalo fakt moc pěkně.
Díky všem!
Za nás taky díky všem! A hlavně organizátorům! Byla to naprosto
super akce. Nápad uspořádat takovou akci byl výbornej. Až jsme
začali uvažovat, že by jsme udělali něco podobného pro německé
týmy. Tak uvidíme…
Zda a jak akce splnila svůj cíl - seznámit se s dalšími lidmi
„dělajícími“moderní britskou armádu, rozšířit svoje znalosti o výstroji
a možnostech jejího získání atd., a dobře si zahrát, to musí posoudit její
účastníci, nikoli pořadatelé. Snad se to povedlo…
Za pořadatele pvt. Dráp, 22nd SAS regiment A Company Praha Mobility
Troop A Team.
Text: Riggs
Foto: Riggs, Alena, IQ
25
novinky
Tokyo Marui HK G3 SAS
Těsně před koncem roku 2003 uvedla Marui na trh jako další novinku
zatím nejkratší verzi pušky HK G3. Oproti jiným „gétrojkám“ má však ve
svých útrobách motor EG1000 a mechabox verze III. Jako jediná G3 má
též na předpažbí připravenou taktickou lyžinu. Navíc je puška v základu
dodávána s velkokapacitním zásobníkem na 500 ran. V ČR bude
k dostání začátkem roku 2004.
Cena: 11.245 Kč
Eagle. M1911 je s blowbackem, ale bohužel nemá hop up. Ten je
naštěstí poměrně jednoduchou úpravou zbraně dodělat.
Cena: 3.200 Kč
KSC H&K USP Compact
Je další zajímavou plynovkou,
která byla trh uvedena v prosinci.
Nutno říci, že USP v nabídce KSC
určitě chybělo. Blow back a štelovatelný hop up jsou u plynovek KSC
naprostou samozřejmostí, zásobník
je na 21 nábojů. Zbraň váží 710 g
a je dlouhá 173 mm.
Cena: 4.300 Kč
Tokyo Marui VSR-10
A aby nebylo novinek od Maruiky málo, připravili pro nás Japonci dvě
verze manuální odstřelovací pušky VSR-10. Jedná se o první počiny
Marui v této kategorii airsoftových zbraní. Jedno provedení je v policejní
verzi a má černou barvu - Sniper Version. Druhé je v provedení imitace
dřeva - Real Shock Version. Zásobník dodávaný ke zbrani má kapacitu
30 nábojů. Puška váží 1923 g, je dlouhá 1075 mm a délka hlavně je
430 mm (u obou verzí). A zbraň je navíc za slušnou cenu. Společně se
zbraní se na trhu objevil samostatný zásobník, montáž optiky, montáž
pro popruh a adaptér pro montáž tlumiče.
Cena VSR-10 Sniper version: 8.400 Kč
Cena VSR-10 Real Shock version: 8.400 Kč
Cena zásobníku: 500 Kč
Cena montáže optiky: 700 Kč
Cena adaptéru pro tlumič: 550 Kč
Cena montáže pro popruh: 550 Kč
ICS Colt M4A1
Na začátek roku 2004 je plánován nástup nové řady AEG od ICS.
Jako první budou na trh uvedeny dva typy pušek Colt M4A1. Jedná se
o Colt M4A1 Carbine (výsuvná pažba) a Colt M4A1 Rifle (pevná pažba).
Jako u ostatních zbraní ICS bude samozřejmostí kovové tělo a velkokapacitní zásobník. U Coltů to bude zásobník na 400BB. Zbraň bude mít
v základu stovkovou pružinu a také bude osazena slibovaným revolučním mechaboxem.
Předpokládaná cena: 11.000 až 12.000 Kč
Tokyo Marui M14
A nakonec Vás ještě nechám trošku
„namlsat“… Na rok 2004 Marui připravila vydání legendární M14. Zbraň
bude samozřejmě elektrická. Pokud
bude její provedení alespoň na takové
úrovni jako AK47 či Thompson, máme
se opravdu na co těšit. Doposud se
dala sehnat jen plynová, nebo elektrická verze, která je však cenově
podstatně náročnější a také velmi
těžko sehnatelná. Bohužel informace,
které Marui zatím uvolnila jsou velmi
kusé, takže nám nezbývá než čekat.
Cena: ????
KWC Colt Government M1911
Dobrá zpráva pro všechny vietnamáře. Konečně je k dostání „plynovej
gavroš“. Na našem trhu se od KWC zatím objevil především Desert
26
Text: Riggs
Foto: Riggs, Kosák, TM
konverze
H&K G36 K - PUŠKA NA VETŘELCE
Zbraň G36 nahradila ve výzbroji Bundeswehru pušku G3. G36 je
zbraňový systém s několika modifikacemi, jedná se o útočnou pušku,
útočnou pušku s granátometem, kulomet, karabinu a nejkratší verzi
commando. Airsoftové provedení je poslední zmiňovaná verze commando a vyrábí ji Tokyo Marui. Když se mi poprvé dostala do ruky, bylo
mi jasné, že moje MP5 půjde z domu a nahradí ji tato její mladší a výkonnější sestřička. Zbraň se mi už od začátku moc líbila, ale ihned mě
napadlo, že by to chtělo trochu upravit. Přemýšlel jsem, jak začít,
a napadlo mě, udělat z verze commando karabinu. Jsem přeci fallschirmjäger, a ti mají karabiny. Rozdíl mezi karabinou a commandem je
v počtu chladicích otvorů v předpažbí. Commando má na každé straně
dva otvory vedle sebe, karabina čtyři. Pár lidí z naší jednotky si koupilo
větší předpažbí na velké baterie, ale to se mi moc nelíbilo. Problém byl
v tom, že toto předpažbí je stejně dlouhé, vlastně krátké, jako to původní, akorát je širší a vyšší. Ještě bych rád podotknul, že v době, když jsem
zbraň předělával, nebyl ještě k dostání konverzní kit na G36 K, ale to
nevadilo. Řešení jsem našel v tom, že spojím dohromady dvě
původní předpažbí. Sehnal jsem druhý kousek od spolubojovníka, který se stal šťastným majitelem výše zmiňovaného velkého předpažbí, a původní mu již bylo k ničemu. Odříznul jsem
zadní část tak, že mi zůstal jen kus s dvěma chladicími
otvory. Pak už jenom stačí lepidlo, modelářský kyt
a brusný papír a několikrát kytovat a brousit a znovu
kytovat a brousit. Po prodloužení původního
předpažbí už jen zbývalo vše stříknout černým matným sprejem a bylo hotovo.
Další věcí, kterou je potřeba
upravit, je hlaveň, jejíž ústí po prodloužení předpažbí zůstalo schované uvnitř. Nechal jsem si z duralu
vytočit nástavec, v podstatě se
jedná o trubku, která se
našroubuje na ústí hlavně,
a na její druhý
k o n e c s e
našroubuje
tlumič
výšlehu.
D a l š í
úpravou
byla
instalace granátometu
M203. Vždy se mi
líbily šestnáctky s granátometem,
tak proč si neudělat radost a nenamontovat dvěstětrojku pod
G36? Vždyť výrobce ostré
verze granátometu uvádí,
že jeho výrobek lze zamontovat v podstatě pod každou
standardní útočnou pušku. Viděl
jsem M203 pod kalašnikovem,
pod Steyer Aug, pod Gallilem nebo i pod G3, tak proč to nezkusit? Líbil
by se mi plynový granátomet, ale to je trochu mimo moje finanční možnosti. Naskytl se mi však ke koupi manuální M203 od Marui, a to za
solidní cenu, ale plyn stejně časem přijde. Samotný granátomet, jak jistě
víte, tvoří trubka, která je na jakési nosné liště. Lišta je v místě nad spouští ohnutá nahoru, aby se granátomet dal upevnit pod M16/M4. Tuto
ohnutou část stačilo odříznout bruskou. Tím vznikla rovná lišta, pod kterou je přišroubována 40 mm hlaveň. Granátomet jsem zkusmo přiložil
pod předpažbí a zjistil jsem, že pod G36 sedí úplně perfektně. Velkou
výhodou předpažbí G36 bylo, že má v sobě otvory s vyříznutými závity
k uchycení montážních lišt R.I.S. Stačilo proto jen odměřit vzdálenost
děr a vyvrtat díry do nosné lišty granátometu a oba díly k sobě sešroubovat dohromady. Granátomet pod G36 drží výborně i díky tomu, že na
spodní straně předpažbí je rovná ploška, na kterou si přesně sedne
nosná lišta granátometu. Nad předpažbí jsem přišrouboval mířidla pro
granátomet a bylo hotovo.
Zbraň vypadala opravdu monstrózně, ale ještě to něco chtělo. To
něco byl kolimátor. Ten se usadil na nosné liště, která zůstala původní.
Jedná se o kolimátor s průměrem 40 mm a s regulovatelným svitem
záměrného bodu. K němu jsem si ještě dopředu koupil žlutou krytku
optiky jako ochranu proti kuličkám.
Na boční lištu R.I.S. jsem chtěl připevnit ještě svítilnu. Nejprve jsem
uvažoval o Mag Lite, ale nakonec mě napadlo, použít svítilnu z pistole
MK 23 Socom, kterou používám jako sekundární zbraň. Kamarádovi
jsem popsal, jak by měla montáž vypadat, ten udělal výkres a pak už
jenom zbývalo, aby celou věc vyrobil šikovný soustružník, kterého bohudík známe. No a když už jsem měl v ruce Socoma, napadlo mě zkusit
namontovat na G36 i jeho tlumič, ale ouha,
tlumič pistole má jiný závit než puška. Zanadával
jsem na Japonce, a spěchal k panu Červenkovi, to
je ten náš soustružník šikula, a ten mi vyrobil redukci, se
správným závitem. Montážní lišta na svítilnu z Mk. 23 se
opravdu povedla, a G36 teď i výborně svítí a s tlumičem ze
Socoma je i daleko tišší.
Když byla zbraň poskládaná, stále jsem přemýšlel nad nosnou rukojetí, jaká je na karabině. V té době se na trhu objevil konverzní kit. Jeho
plastová rukojeť mě ale nijak neuspokojila, a tak opět po řádném odměření a obkreslení putoval její výkres do dílny pana Červenky, kde už se
v současné době pracuje na její duralové verzi, která bude ještě trochu
upravená. Úprava spočívá v tom, že v horní části nosné lišty je drážka,
která bude oproti originálu o několik mm širší, takže do ní půjde přišroubovat lišta R.I.S. Druhé místo pro namontování R.I.S. bude na zadní
snížené čísti nosné lišty. Sem na tuto R.I.S. se přestěhuje kolimátor.
Úpravy zaznamenaly i vnitřnosti zbraně. Pružina je M110, výměny
se dočkala i ložiska. Baterie je uvnitř předpažbí, jedná se o 1500 mAh.
Předpažbí je pro tuto baterii třeba trošku zvětšit vyštípáním několika vnitřních plastových zbytečností. V případě potřeby lze přidělat jakoukoliv
velkou baterii, po vytažení kabelů otvorem v předpažbí, nad montážní
lištu svítilny. Puška váží asi 4,5 Kg a je dlouhá 90 cm - bez tlumiče
Úpravou si prošel i zásobník. Moc se mi líbí, že v tlačáku jsou vidět
náboje .223 Rem. Rozebral jsem zásobník, atrapu nábojů jsem prohnal
scanerem a po úpravě vytiskl na barevné tiskárně. Pak už jen stačilo
obrázek vystřihnout a vlepit na vnitřní strany točáku.
Za G 36 K s M203 by se nemuseli stydět ani vesmírní mariňáci
nebo hvězdná pěchota, je to zkrátka „allienobijka“ - puška na vetřelce.
Tex: Tom
Foto: Riggs
27
film
SWAT
Někdy v létě se ke mně dostal první zpráva o chystaném filmu SWAT.
Zpráv bylo poskromnu a já jsem se začal pomalu těšit. O nějaký ten
pátek později se začali v metru objevovat první plakáty a na internetu
jsem si stáhnul první trailer k filmu. Ukázky vypadaly opravdu dobře.
Těšil jsem se o něco víc. A jakmile se mi podařilo zjistit datum premiéry,
nesměl jsem u toho samozřejmě chybět.
Posbíral jsem většinu naší jednotky a vyrazili
jsme společně do kina.
Takže film má na svědomí u nás nepříliš
známý režisér Clark Johnson, který se doposud věnoval především seriálům z prostředí
policie. V hlavních rolích uvidíme Samuel
L. Jacksona (Dan „Hondo“ Harrelson)
a Colina Farrella (Jim Street).
A teď k samotnému filmu. Hned na začátku
jsme vrženi přímo do akce. Při přepadu
banky dojde k obklíčení zločinců, kteří
zajmou několik rukojmí. Na místo je přivolána jednotka SWAT (Specialist Weapons And
Tactics). Proti zločincům, kteří drží rukojmí,
zasáhnou policisté Street a Gamble. Útok
však podniknou přes výslovný zákaz velícího.
Zbytek zločinců je zlikvidován druhým týmem
před bankou. Jedna z rukojmí je zraněna.
Street a Gamble jsou hnáni k odpovědnosti.
Gamble od policie odchází, Street přijímá
podřadnou práci ve skladu zbraní a čeká na
další šanci.
Po čase se k jednotce SWAT vrací důstojník „Hondo“ Harrelson. Začne dávat dohromady nový tým. A ač nás to určitě všechny
překvapí, vybere si mimojiné i degradovaného Streeta. Začíná náročný
výcvik.
Hlavní dějová linie začíná náhodným zatčením drogového bosse Alexe
Montela. Ten stačí před svým převozem do federální věznice oznámit
28
přes televizi, že tomu, kdo jej dostane z vězení vyplatí 100 milionů dolarů. To samozřejmě přiláká hromadu zájemců o přilepšení svého životního standardu. A jednu ze skupin, která se pokusí Montela z vězení
dostat, vede dokonce bývalý člen jednotky Gamble. Show může začít …
O ději by to myslím stačilo, nemůžu vám přeci prozradit všechno. Teď
něco k záběrům na zásahovou jednotku.
Nejlepší scénou z celého filmu pro mne
zůstává úvodní přestřelka v bance. Zajímavé
jsou také některé záběry z výcviku po vytvoření jednotky. Za zmínku stojí určitě i závěrečné cvičení před nasazením do akce.
Realisticky také působí zmaření prvního
útěku Montela z vězeňského autobusu, ke
kterému se jednotka připlete. Jakmile se
však Montelovi podaří uprchnout, můžeme
se zajímavými záběry rozloučit. Od tohoto
okamžiku je film již naprosto akční záležitostí. Sice hodně vydařenou (ne zas tak jako
Bad Boys 2), ale "pouze" akční podívanou.
Ohledně výstroje a výzbroje si tvůrci film
dali záležet. Měli také k dispozici technického poradce Randyho Walkera, který v týmu
SWAT působil po dobu 16 let. Pro ulehčení
herců byli použity vesty s pěnovou výplní
namísto kevlarové, která váží okolo 15kg. To
jim ale určitě odpustíme. Jednou z mála
výtek, které bych k výstrojovému vybavení
měl, je nepoužívání kukel a v některých scénách dokonce i helem. Kazí to zbytečně celkový dojem.
Sečteno a podtrženo, SWAT je dobrý akční
film, s několika světlými "taktickými" momenty. Myslím si, že se téma
SWAT dalo využít podstatně zajímavěji a nápaditěji.
Text: Riggs
Foto: Falcon
komiks
SEZNAM AS JEDNOTEK
1. mechanizovaná brigáda
1. taktická rota - Olomouc
1st Avn. brigade
1st Bn. 10th SFGA
1. průzkumná takt. jednotka
1st Ranger Bn. Army club
1st Recon Bn. USMC
10. divize Berserker
11. zpravodajská brigáda
104. VDV CCCP
173rd Abn. Bde. U.S.Army
2. prapor Rangers
22nd SAS Reg./ A Comp.
22nd SAS Reg./ B Comp.
22nd SAS Reg./ B Comp.
25th Inf. Div. „Nam Ghosts“
25th Tropic Lightning Club
2nd Ranger Bn.
4. brigáda rychlého nasazení
4th Infantry Division
4. průzkumný prapor
4th PSYOPS Group
43. mechanizovaný prapor
43. výsadková jednotka
45. Commando Royal Marines
45th Royal Marines Commando
5. DOČR
5th SFG
5. SS Panzerdivision „Wiking“
6. spec. brig. „gen. Moravce“
61st Infantry Troop: Team BETA
75th Ranger Reg. 2nd Bn.
82nd Abn. Avalanch WW II.
82nd Abn. Div.
9th Infantry Division „Wild Ones“
96th Special Operation Force
Aliance ČR
Alpha Team, 5th SFG
B Comp. 1st Bn. 12th SFGA
Bigoši
Black Hunters
Blesk
CAMU - formation of KSK
C Comp. 1/75 Ranger Reg.
CLAT Vipers
DDT
Milovice
Olomouc, Šternberk
Praha
Praha
Jaroměř
Jablonec n N.
Praha, Kolín, HK
Most
Střední Čechy
Bystřice u Benešova
Praha
Praha
Praha
Teplice
Brno
Praha
Praha
Trutnov
Praha
Olomouc
Brno
Praha
Mladá Boleslav
Olomouc
Praha
Karviná
Brno
Sokolov
Praha 4
Frýdek-Místek
České Budějovice
Loket nad Ohří
Praha
Brno
Unhošť
Liberec
Praha
Roudnice n/L
Olomouc
Černilov
Opava
Holice
Praha
Česká Lípa
Kralupy n/Vltavou
604 71 57 24
605 74 66 95
602 64 24 61
777 34 87 54
607 13 84 31
603 57 59 47
777 23 65 13
603 14 02 38
605 17 99 40
724 00 37 90
777 67 62 12
723 38 10 03
606 34 02 79
606 91 47 73
728 26 09 72
603 88 62 26
777 94 29 74
603 84 31 27
723 53 02 42
605 42 99 95
728 05 41 96
608 23 71 11
728 76 99 79
736 70 94 30
737 36 95 62
723 26 86 00
732 72 78 22
604 20 29 96
732 87 44 35
724 22 27 24
728 12 98 89
604 64 89 74
776 38 53 69
728 58 47 12
732 68 07 76
723 61 63 46
736 53 95 34
608 05 41 09
724 08 45 24
776 20 62 00
605 86 64 79
607 57 51 64
721 90 75 37
737 44 20 32
737 83 28 99
777 72 80 66
Delta force
Detachment Disposal Terorist
Devil’s Brigade
Divoké husy
Dragon Force
Eagle Team
Fallschirmjäger div. „Red Devils“
Fox digomon attack patrol
FUS Force
Ghost Recon
GIGN
GSG 9/1 Fallschirmjäger reg.
Headhunters
Hraničáři 1938
Chameleon 1
JPP (Jednotka průzkumu Plzeň)
Klub Vojenské Historie C.M.U.
KSK
Legie Slezsko
MACV/SOG CCC RT Maryland
Navy Seals Velké Hamry
Navy Seals CZ
OMON Poděbrady
Panzergrenadier div. Nibelungen
Predator
Rudé barety Praha (AČR)
S.K.O.R.P.I.O Team
S.O.T. -Alpha
S.T.A.R.S.
Sayeret NAHAL
S.E.A.L. team 3
SEAL team 4
SEAL TEAM 6
Shadow commando
Shadows of trees
Sharpshooters
Spec Ops
SPECNAZ
Special Forces
Specnaz SSSR
Tango Force Piranha
T.E.T.(Taktický eliminační tým)
T.N.T. (Taktický neutralizační tým)
USMC Recon Vietnam
Warriors
Zásahová jednotka
Frýdek-Místek
Kralupy
Praha
České Budějovice
Žamberk
České Budějovice
Brno
Kladno
Brno
Praha
Praha
Ostrava
Blažim/Bn
Plzeň
Praha
Praha
Ostrava
Praha
Velké Hamry, okr. Jabl. n. N.
Praha
Poděbrady, Nymburk
Pardubice, Přelouč
BUDWEIS
Praha
Mariánské Lázně
Brno
Aš
Praha
Praha
Praha
Praha 4
Slaný
Praha 4 - Kunratice
Roudnice nad Labem
Varnsdorf
Praha 4
Ml. Boleslav
Praha
Havířov
Kladno
Sokolov
Chomutov, Jirkov
České Budějovice
605 55 45 43
607 57 96 69
603 82 74 61
603 92 82 25
606 63 67 60
728 91 45 72
604 26 13 60
732 43 47 58
723 05 65 52
777 89 88 78
728 91 45 72
608 47 40 01
606 51 17 96
604 15 95 51
604 71 50 55
606 15 36 25
723 87 88 04
607 70 16 01
604 16 30 59
603 58 33 05
776 59 09 17
604 11 20 99
603 21 86 44
603 79 88 47
776 20 34 40
603 27 00 01
606 28 70 66
603 30 06 95
607 66 26 02
605 54 32 75
728 10 69 83
776 26 03 99
737 53 34 71
605 52 34 35
607 75 40 24
602 95 25 29
606 13 84 77
602 86 14 45
732 56 62 12
605 90 20 71
776 69 94 84
605 48 10 24
737 70 43 56
603 58 29 94
607 73 64 76
607 25 86 72
Pokud máte zájem o zveřejnění názvu a kontaktu na Vaší AS jednotku, kontaktujte naší redakci na tel.: 777 67 62 12
Zdroj: Internet
29
příště...
V PŘÍŠTÍM ČÍSLE NAJDETE...
Kluby: 4th PSYOPS Group
Historie: Bitva o Takur Ghar (Afganistán)
Recenze: HK G3 SAS (Tokyo Marui)
Recence: Beretta M92 HW (KSC)
Recenze: Colt M4A1 (ICS)
Film: Bonusové DVD Blackhawk Down
ROČNÍ PŘEDPLATNÉ ČASOPISU AIRSOFT
Pokud si předplatíte časopis Airsoft, budete jej pravidelně dostávat poštou zdarma.
Vyplněný formulář zašlete na adresu Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00.
Platba poštovní poukázkou (složenkou): částka 300kč (6 čísel), jako příjemce vyplňte Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00.
Platba bankovním převodem: částka 300kč (6 čísel), číslo účtu 579716103 / 0300 ČSOB, variabilní symbol rodné číslo / IČO
Jméno, příjmení
Firma
RODNÉ ČÍSLO / IČO (var. symbol při platbě bankovním převodem)
DIČ
Ulice
Město, PSČ
Telefon:
od čísla:
1
2
3
4
(označte, od kterého čísla chcete časopis předplatit)
30
5
6