Zde - Evangelický sbor ve Sloupnici

B. SMETÁNKA
__________
ÚZKOU CESTOU
NÁSTIN DĚJIN ČESKOBRATRSKÉHO
EVANGELICKÉHO SBORU
V DOLNÍ SLOUPNICI
__________
NÁKLADEM KOSTNICKÉ JEDNOTY V DOLNÍ SLOUPNICI
KNIHTISKÁRNA ŽALMÁNEK A SLOVÁČEK VE VSETÍNĚ
ČESKOBRATRSKÝ
EVANGELICKÝ SBOR
V DOLNÍ SLOUPNICI
(NÁSTIN DĚJIN)
NAPSAL
BOH. SMETÁNKA,
ČESKOBRATRSKÝ EVANGELICKÝ FARÁŘ
V DOLNÍ SLOUPNICI
K 150.VÝROČÍ TOLERANČNÍHO PATENTU
(1781-1931)
NÁKLADEM KOSTNICKÉ JEDNOTY V DOLNÍ SLOUPNICI
KNIHTISKÁRNA ŽALMÁNEK A SLOVÁČEK VE VSETÍNĚ
ÚVODEM.
„Historia magistra vitae“ t.j. historie učitelkou života, říkávali staří. Je tomu tak? Učíme se,
obracejíce stránky svých dějin národních i církevních? Anebo platí o nás, že jsme se ničemu
nenaučili? Své dějiny má lidstvo, národ, církev. Moře šumící a hlučící, bouře a úskalí, odpočinek na
ostrovech, ale také mnohá nebezpečí. Vlny, které se bouří a ženou se velikým oceánem, dorážejí až
k nám. Proto i dějiny sboru jsou ozvěnou toho, co se děje v národě a lidstvu. Podíváte-li se přes
vzdálenost 150 let a stanete-li třeba u tolerančního patentu, zpozorujete zvláštní zjev. Praskly ledy,
jaro počalo pučet. Ale nepučelo by v Čechách, kdyby v celém světě se jaro nehlásilo o svá práva.
Tak můžeme v kapce oceánu pozorovat, co se děje v moři celém.
Ale víc: můžeme pozorovat (máme-li otevřený zrak), jak Bůh v dějinách postupně odhaloval
svůj plán. Především bible je pro nás svědectvím toho mocného Božího působení. Dějiny
křesťanských církví nám píší další kapitolu. A malým oddílem v těchto dějinách je i historie
evangelického sboru Páně ve Sloupnici. Pamětníků starých, zašlých časů ubývá. Pramenů
písemných je poměrně málo. Ale sebrali jsme ty, které jsou po ruce a pokusili se o nástin dějin
našeho sboru. Je to práce kusá a má mnohé nedostatky. Ale předkládáme ji svým přátelům ve sboru
i seniorátě s přáním, aby i tak v ní nalezli stopy, kterými šli naši otcové. Mnozí najdou tu i zcela
určité zprávy o svých předcích „se strany těla“. Jak dalece jsme jim blízcí i v duchovním zápasu o
to, aby Bůh, skutečný, mocný, živý Bůh kraloval nad námi? Čteme s pohnutím o jejich oddanosti
evangeliu a církvi, která jim je zvěstovala. Je možno i dnes o nás říci, že jsme jejich potomky? Není
to spíš dokladem, že dějiny se neopakují, když dnes vidíme, jak mnozí všechno mají raději než svou
církev, tolika slzami, modlitbami a obětmi posvěcenou? Za jakých okolností pěstovali naši otcové
duchovní život! V nesvobodě, stísněni pod vládou cizí, katolické a evangeliu nepřející monarchie
Habsburků. A přece a právě proto slova Žalmu 84. byla jejich životním vyznáním: Jak jsou milí
příbytkové tvoji, Hospodine zástupů ! Žádostiva jest a velice touží duše má po síních
Hospodinových; srdce mé i tělo mé pleše k Bohu živému.
Dnes? Žalujeme na sebe Bohu. Žijeme ve svobodě, ale nejsme osvobozeni od pýchy, sobectví,
zaujatosti a mdloby. Máme všechny možnosti, ale „opustili Hospodina“, pohrdli svatým Israelským,
odvrátili se zpět. (Izaiáš 1, 4.) Než všeho do času a Bůh na věky! Ten, jenž stvořil končiny země,
neustává ani zemdlívá. Mocen je zase nás přitáhnouti k sobě. Potom budeme zas lidem Jeho a
nebudeme sloužit bohům cizím. Ti, kteří očekávají na Hospodina, nabývají nové síly.
Ve s topách všech, kdo k ř í ž svů j nesli,
ve s topách t ě ch, kdo v prach už klesli,
v zás tupu Bo žím dál a výš!
Probu ď s e t y, kdo dosud spíš!
K 150. jubileu tolerančního patentu:
1781
13
1931

B.S.
PRAMENY.
1. Listář náboženského hnutí poddaného lidu na panství litomyšlském v stol. XIII.
Sestavil Václav Schulz v Praze 1915.
2. Kronika čbr. ev. sboru v Dolní Sloupnici (ve far. archívu).
3. Zpráva staršovstva sboru sloupnického z r. 1849 (otištěna vzadu).
4. Hlasy ze Siona, různé ročníky, zvláště VI. (1866.)
5. Památník evang. ref. sborů z r. 1881.
6. Památník českobr. církve evang. Dr. F. Bednář, Praha 1924.
7. Pamětní kniha obce Dolní Sloupnice.
8. Památník hospodářského družstva okresu litomyšl., vydal B. Beniš 1922.
9. Různé prameny knižní i časopisecké.
10. Reformační sborník, sv. I. a II.
_________
Poznámka: Br. Lad. Morávek, rolník v Dolní Sloupnici č. 15, opatřil mi k této práci cenné
prameny a sám byl mi ve všech směrech při sestavování tohoto nástinu nápomocen. Vzdávám mu
zde upřímný dík.
_________
TRNITÁ CESTA.
(1781-1931.)
Svět se stápěl v mlhy husté –
duše lidské byly pusté,
nežli svitlo světlo s nebe –
než Kristus dal v oběť sebe;
ale svět dál neměl zdání,
že zří cestu ku pokání –
aniž by se po ní bral,
šířit chtěl tmu dál a dál.
Však hle, světlo zase nové,
jež se reformací zove,
v tmu proniká – světlem daří
vše co tma v svých spárech maří;
leč tma novou oběť žádá –
teď kol Husa sítě spřádá ...
Jak v tygřice dravý spár
uchopí jej – vrhne v žár.
Světlo ničit měl tak plamen, –
tmáři míní, s tím je amen,
ale plamen světlo šíří –
přímo k srdcím tmářů míří
a tito se v hrůze chvějí –
světlo zas hned tlumit spějí,
leč plamen tmě drápy zžal
a to světlo svítí v dál ...
jež je vede k světla městu.
Tak katani, při vší moci,
jsou bez rady, bez pomoci; –
vždyť ničí jen zraky těla,
víra jiný zrak svůj měla –
tož tu marným světla tlum,
marnýmť v Rýně popel, rum ...
Na zmar snah svých když teď patří,
s ďáblem, peklem hned se bratří
a v bezmoci vztekle vyjí
do řad českých bratrů bijí ...
Když na pláních Bílé hory
„kacířů“ těch četné sbory
tygřice ta kladla v hrob,
tryskal ji ples ze útrob:
„Prašivé tu ovce“ leží,
nuž, ať tma zas krajem běží; –
teď tu hrstku zbylých chámů
snadno do svých temných chrámů
zaženeme jako stádo –
to konečně bude rádo,
když tu smí tak němě žít
a do tmy jen tupě zřít ...
Šíří se v dál na vše strany,
srdcí otvírá si brány
a tu tmáři v hrůze patří
jak Husovi věrní bratři
katům svěří hrdla svoje;
tudíž marny jsou tu boje,
proti světlu marnýmť mrak –
když duchovní jejich zrak
osvěcuje jejich cestu
Zvedne-li kdo z prachu hlavu,
tož jí po vítěze právu –
přišlápneme jako zmiji,
ať se každý v mukách svíjí,
nebo ať jde do vyhnanství –
zkonfiskujem celá panství,
nastěhujem cizích rot –
svůj lid vrhnem do žebrot ...
Ano, ano, tak se stalo –
ale pomohlo to málo.
Přišelť Josef, císař – Němec,
strhl tmářům slávy věnec
a přerušil dílo zkázy.
Zkrotli kati, zkrotli vrazi –
zas se vztyčil víry duch –
slova pravdy zní zas v sluch.
v lesích, sklepích, skalní sluji –
teď k svým zpěvům v chrám putují
a to s chutí četné míle.
Doma čtou si každé chvíle
co schránili v tajný skryt –
aniž je kdos' při tom chyť ...
*
*
*
Zrovna tak též u nás bylo.
Tajných vyznavačů žilo
pod doškami v bolném žalu
víc než tmáři ze svých valů
sčísti mohli je a skláti; –
té krkavčí jejich máti
než panovník náhle – vráz
bestiální zlomil vaz.
Bohu buď však žalováno,
že nevzešlo jedno ráno,
aby při vnuceném plášti
nešířilo se dál záští.
Otcům našim klidně příště
zášť zřídila „mrchoviště“ –
tamo v dáli v pustý les
sbor náš svoje mrtvé nes'.
Zde je kladl v kalnou louži –
vždyť proud vody v hrobech krouží ...
(Než zdravotní opatření
smutný osud otců změní,
než úřady ze své moci
zažly světlo v temné noci –
devadesát devět těl
přec les ve svém lůně měl.)
Kladli je tam v němém tichu –
jakby mrvu na svou líchu,
ani zpěv ni slova svit
nesměl z bolných duší znít ...
Díky Bohu! řekli vděčně –
potom aspoň, že konečně
kladli mrtvé v polní lán –
jenž – při vsi – pak byl jim přán ...
Stádce věrných dřív jen pělo,
když bezpečný úkryt mělo
Kněží s kazatelem hřměli,
Nad rovy když „pastor“ mluvil
leckdos (cizí) smích tu tlumil –
neboť slova zkomolená,
(ze slovníků vyvolená)
vyzněla nevhodně – směšně –
naši nesmáli se spěšně,
nýbrž naráz kolem kol
nezměrný se šířil bol ...
Smát se? – což tak zde do noty
vyprávět chtěl anekdoty
ten – jenž k prosbě našich přišel,
maďarštinu dřív jen slyšel –
o češtině neměl zdání
a často, (vždy mimo přání),
než svůj jazyk oblomil
mnohé slovo zkomolil? ...
Třicetdva tak ušlo roků
nežli v přirozeném toku
plynula tu česká slova.
Zášti však dál – vždycky znova
píchlo slovy zlé nadávky –
jak „čertovy (prý) podávky“ –
Helvety nás kde kdo zval,
aniž Helvecii znal ...
Berany nás zvát též chtěli –
dokonce jsme rohy měli,
peklo čeká duši naši,
děti námi málem straší ...
Při křtech „helvet“ nesměl státi –
dítě jejich do ruk bráti;
almužnu však dáti směl,
když ji pozděj' křtěnec chtěl ...
„odpadlíky“ na rtech měli,
zakázali naléhavě
styky s nimi při zábavě,
ba, podáni i jen ruky
působilo jim zlé muky –
„špínu“ s nás snad setřenou,
smyli vodou svěcenou ...
Ovšem, ovšem, při tom cviku,
vešlo u nás též do zvyku,
že otcové – vždycky mužní –
nezůstávali též dlužni
a v důsledku obec celá
samou záští stále vřela; –
mír neznámý byl tu host –
kdože byl tu viny prost?
Děti školní když šly z domu
bezděčně vždy došly k tomu,
(to že zášť už podědily,)
v dvě tlupy se rozdělily
a hyzdily mladou duši
tím co doma lehlo v uši –
co záští je pramenem. –
Hodily i kamenem ...
Rok za rokem dále míjí,
zášť se jakž takž v křeči svíjí,
slábne, chabne poznenáhlu –
neboť došel rozkaz v náhlu:
Děti půjdou v jednu školu,
obě vyznání tam spolu
seskupí se v jeden šik –
to pro lepší vědy vznik! ...
Je to divné, věc však jistá,
útlých dětí srdce čistá
srostla tady v citů sklonu
a zášť mizí v tisíc honů.
„Helvet“ zní jen jako vtip –
co bys s ním jen marně štíp',
není to už nadávka
jak „čertova podávka“ ...
Jenže ale – Pán Bůh s námi!
Tak děl arcipastýř známý,
začíná být soulad znáti –
„S všemi lidmi pokoj mějte –
k bližním s láskou vstříc jít dbejte!
Ruku svou kdo na pluh klade –
to se ale nesmí státi!!!
sic ze stáda mnoho „volků“
zmizí snadno někde v spolku,
proto stádo pozor dej
a hned vlastní spolky měj!
Pastýřův plán hned se dařil,
snášenlivost v obcích mařil,
ale příliš zvršil míru,
nepodepřelť tím svou víru ...
Pokrok se tím brzdit nedá,
nevstaneť minulost šedá –
lidu není neznám svět
a nechce též v temno zpět ...
Mnozí zůstali sic v sedle,
dovolí však bližním vedle
po libosti volně žíti
a své přesvědčení míti.
Nechtí zkalit čisté vody,
aby národ nevzal škody,
řkouce: volným buď duch tvůj –
pro vlast svorně při mně stůj!
Pominul též nemrav kletý –
dle nějž chtěli bajonety
po rozkazu mocných zvůle
(a prý podle boží vůle)
donutiti kohos' věřit
rozumem co nelze změřit;
rozkaz ten už není znám; –
každý Boha hledá sám ...
Zdá se – volby vlny zčeří –
a úsvit se zase zšeří,
nevraživost triumf slaví –
strany proti sobě staví,
ale to jsou zájmy jiné –
z fanatismu málo plyne.
Minou volby – vzduch je čist –
věř si v co chceš, v tom jsi jist.
(nechť je kdo chce v říši mladé)
ať nestáčí zrak svůj na zad
a drží se těchže zásad!“
Tak zněl s Hradčan vlídný hlas –
uplatnil se v pravý čas ...
Exulanti zpět se vrací
(mnohé z nich sic vlast přec ztrácí),
přetrpěliť útrap míru,
neztratili řeč, ni víru –
toť dokument vhodný právě,
by potvrdil rčení hravě:
„Jazyk, víru nelze brát –
pokud o to sám chceš stát!“
Směšné je, když nové pluky
výstražné zas tropí hluky,
pokrok nevěru že šíří
a do srdcí přímo míří ...
Blázni byli – kordy měli –
tak to sami dříve chtěli
a přec marně tekla krev –
marnýť šelem byl tu řev ...
Farář Fleischer – znatel Flory
řek: „i vědců celé sbory
při výzkumech, že vždy zjistí –
jak z přírody možno čísti
zákon – tušit jeho dárce
rovněž ovšem chlebodárce,
neboť dávno – co je svět –
zákon svůj má i ten květ ...
Pověra teď ovšem mizí
i příměsky věry cizí –
za to pravda ve vší slávě,
upevní se vědou právě.“
Peklem nebudou už strašit,
(neračte se proto plašit);
svět se bude točit dál –
jak Koperník moudře prál ...
Trest za hříchy lehne v duši –
to i světák dobře tuší,
a ten stihne ho už tady –
ať je starý nebo mladý ...
Okolí jej o tom zpraví,
že nevede život pravý –
marný že je světa shon
a jak těžký bude skon ...
Chceš–li dojít k pravé víře,
buď poctivcem v plné míře –
posledního jak prvního
svého miluj vždy bližního,
boj se Boha, styď se lidí –
Bůh je všude, všecko vidí ! –
To už slabikář tak děl,
když's ho v útlých ručkách měl ...
Ty, – jenž ořeš, neklam sebe,
že žehnání přijde s nebe
když pak ruce složíš v klínu. –
Musíš také změlnit hlínu,
dobré zrno v lán svůj vsíti –
chceš–li odměnu svou vzíti ...
Jakou roli – duši svou,
chraň vždy před plevelí zlou!
Osivo máš v Krista slově,
jež se uplatní vždy nově
bez příměsků jiných rádců,
lichým slovem značných vládců,
jimž jich jazyk stále svědí
ač sami též dobře vědí,
že maj' pusto v duši jen
ať svítá, či zmírá den ...
(V.Š.Sloupnický.)
I.
NA ÚSVITĚ.
KACÍŘSTVÍ PŘED TOLERANČNÍM PATENTEM. PERSEKUCE. RÁZ DOBY.
VYDÁNÍ TOLERANČNÍHO PATENTU 13.ŘÍJNA 1781.
Dobou „Temna“ je případně charakterisováno období 1620-1781. Cesta od Bílé hory
k
13.říjnu 1781 je nám v mnohém ohledu nejasná. Byli zde ti, kteří za sebou pečlivě zahlazovali
stopy. Zvláštním řízením Božím jsou alespoň v určitých krajích české země přece jen určité stopy
zachovány. Východní Čechy mají před jinými kraji i tu výsadu, že registratura1) panství
litomyšlského byla zvláštním způsobem zachráněna2). Tím se nám dostává rozsáhlých pramenů z
první ruky.
Že ve východních Čechách mělo „kacířství“ tak nevyhladitelný vliv, nelze se divit.
V
3
Litomyšli měli Bratří velký a znamenitý sbor a zejména jeho biskup Jan Augusta jej proslavil ).
Místo, kde byl zajat, dosud se ukazuje. Brandýs nad Orlicí vykazuje četné památky na Jednotu
bratrskou. Zde sídlili Žerotínové, horliví obránci a zastánci učení a víry bratrské, zde Komenský
psal v letech 1622-25 svůj „Labyrint“. Nelze se tedy divit, že i po nešťastné bitvě bělohorské, třeba
žila tajně, přece zde docela nezanikla evangelická tradice. V lesích kol Brandýsa se nešťastní
vyhnanci skrývali. V Brandýse nad Orlicí nalezli 24 bratrští kněží své útočiště a nějaký čas se tam
skrývali4). Tak rostlo zde skryté sémě.
Sloupnice leží právě uprostřed dvou dříve jmenovaných bašt Jednoty bratrské. Katolický kostel
je uváděn již r. 1350 jako „filiálka k Litomyšli“5). Býval kostelem podobojí, což je patrno i dnes na
jeho stylu. Věž byla přistavena později. Teprve od r. 1711 je farním6), po Bílé hoře od r. 1669 patřili
katolíci sloupenští kostelem k Cerekvici. Patrno, že jen málo katolíků ve Sloupnici zůstalo. Ale
tajných evangelíků bylo stále mnoho. Svědčí o tom zprávy vikariátních a farních úřadů, které se
týkají kacířů a podezřelých z kacířství7). Zvláště v době úsvitu, těsně před vydáním tolerančního
patentu bylo zavedeno rozsáhlé vyšetřování po všech farnostech na rozkaz císařovny Marie Terezie
ze dne 6.února 1762. Na základě zpráv, které se o vyšetřování zachovaly, dovídáme se o hojných
kacířích na pomezí dnešního sboru českobr. evang. v Dolní Sloupnici. Ovšem, již dříve zde bylo
mnoho kacířů.
1
) „Listář náboženského hnutí poddaného lidu na panství litomyšlském“, stran 511, nákladem české akademie vydal
Václav Schulz v Praze 1915. Tam najde čtenář všechnu korespondenci, kterou vedli držitelé panství litomyšlského 17.19.století. Žel, že dopisy jsou prostému čtenáři nepřístupny, jsouce psány německy a latinsky.
2
) „Listář“ str. V.: Registratura byla prodána (!) obchodníkovi na metrické centy; p. V. Schulz se o tom dověděl a
registraturu od obchodníka koupil. Tak se nakládalo v červenci 1896 s drahými památkami!
3
) Z nařízení Ferdinanda I. r. 1547 v lese mezi Sloupnicí a Džbánovem lstivě jat a 16 let ve vězení na Křivoklátě byl
držen. Belletristicky zpracováno ve Svátkově románě „Vězeň na Křivoklátě“ a v knize „Vězňové v naději“. Augusta
zemřel 13.ledna 1572 v Mladé Boleslavi ve stáří 72 let.
4
) Dr. F. Bednář „Památník českobr. církve evangelické“ (vydán nákladem „Kalicha“ 1924) stran 360.
5
) „Soupis památek historických a uměleckých“ vydán v Praze 1908, napsali Dr. Boh. Matějka a Jos. Štěpánek. O
Sloupnici na str. 150.
6
) „Památník“ str.349. Kalich sňat teprve r. 1750.
7
) Uveřejnil je na základě pečlivého bádání archiválního prof. Dr. Ferd. Hrejsa v Reformačním sborníku sv. I. str. 80192.
Tak na př. Václav Litochleb, 55 letý krejčí z Morašic, byl vyslýchán na faře v Morašicích
místním farářem a farářem z Heřmanic 1.června 1745. Již po dvakráte před tím činil vyznání víry,
posledně před 12 lety. Od toho času co tu byl v Čechách Brandenburg, byl u Václava Litochleba
jeho bratr Kristian, emigrant, po třikráte. Poprvé přinesl Manuálník Komenského, pak Havla
Žalanského „O službě a služebnících sv. evangelium“, dále „Motlitby“ Veleslavínovy Václava
Vokála, impressora, potom postillu Spangerbergovu, po druhé dva zákonky, z nichž Václav prodal
jeden Františku Dostálovi z Dolní Sloupnice, ale pak jej vyplatil a dal Jiřímu Židkovi, krčmáři v
Oujezdě a „Modlitby roční“. A když to oboje krčmář musel odvésti svému faráři, Václav Litochleb
mu prodal druhý zákonek za 1 zl. Bratr Kristian mu přinesl bibli in folio a on ji prodal Mikuláši
Šplíchalovi z Horní Sloupnice. Bratr mu přinesl i Postillu čtvrtarchovní ve dvou dílech od Kapita.
Prodal ji Petrovi Veselému z Horní Sloupnice za 2 zl. 30 kr. Jinou knížku od téhož autora, již mu
bratr přinesl, prodal Václavu Olivovi z Dolní Sloupnice, který je teď na vojně, za 25 grošů.
Zákoníček za 14 českých
a nějaké kázáníčko za 14 krejcarů. Summář prodal Jakubu Zavřelovi
z Horní Sloupnice za 45 kr. a Modlitby Motěšického za 13 grošů Dorotě Pastýřové. Manuálník
prodal u kováře Matěje Veselého z Dolní Sloupnice Václavu Olivovi za 28 grošů, ale za rok si jej
vyplatil
a teď odevzdal. Havla Žalanského si vypůjčil od něj František Dostál o 30 krejcařích,
ale teď půl letem mu jej vrátil. Václav Litochleb nad to doznal, že bratr jeho Kristian přinášel psaní
kováři Matěji Veselému v Dolní Sloupnici, od jeho švagrů z Berlína, Václav psaní to odevzdal a pak
je nesl ke kovářovu tchánovi Václavu Kroulíkovi, jinak Víškovi v Horní Sloupnici. Kovář Matěj
Veselý mu pravil, že má také Manuálník. U Václava Kroulíka viděl minulou zimu Václav Litochleb
také Harfu, drobný zákonek a zpívací Žalmy. Ještě doznal, že bratr jeho Kristian mu pravil, že
prodal bibli Bečičkovi na Horky a rovněž bibli Mikuláši Bečičkovi do Chotěšin a jinou Petru
Veselému do Sloupnice.
Byli také tito Litochlebem udaní vyslýcháni. Co tu lidí ze Sloupnice! Dne 22.září 1747 oznamuje
král. apelace, že Petr a Matěj Veselý a Jan Zavřel, vězněni ex capite haereseos a odsouzeni k veřejné
práci, mají konati práci tu i na dále, že však Mikuláši Šplíchalovi, odsouzenému k službě vojenské,
má býti trest zmírněn v práci veřejnou v okovech na půl leta. S nimi byli usvědčeni z kacířství i
František Dostál, Jakub Zavřel a Jan Kroulík. Byli ze vsi Sloupnice. (V. Schulz, Listář 14, 15.)
Dne 27.března 1751 oznamuje apelační soud, že Václav Doubrava, Jiří Lipavský, Václav Zavřel,
Matouš Vašina a Matěj Jebousek mají být trestáni mečem. Ale má jim býti dán pokyn k žádosti o
milost. Rada města Litomyšle přimlouvá se za ně r. 1751. O Václavu Slezákovi z Vlčkova je
zpráva, že byl 94 týdnů vězněn v Litomyšli a odsouzen na rok k veřejné a vrchnostenské práci8).
Jiným dostalo se trestů těžších.
Tak vzali i Jana Mikuleckého, rolníka z čís. 227 do vyšetřování do Chrudimě, že písmo sv. vydati
nechtěl a tři léta jej ve vězení drželi, bili a trýznili; v košili zakrvácené navrátil se posléze domů, ale
nedovolil, aby mu ji prali, ale aby, až umře, do hrobu mu ji dali a ona volala jako krev Abelova.9)
Vystěhovalectví trvalo. V době kolem roku 1744 vystěhovali se z Heřmanic Mikuláš Jireček s
ženou Dorotou a Magdalena Jandíková. Ze Sloupnice Václav Janásek s ženou a dvěma syny, Jan
Vosina, Jan Sokol s ženou Mariannou.10)
8
) „Ortele český“ str. 19 a z r. 1751: Apelační soud odsuzuje 19.února r. 1751 Frant. Popeláře, vězněného
v
Litomyšli, k jednoročnímu panskému dílu v železe a okovech. Akta uvězněných v Litomyšli, Václava Kroulíka či
Víška a Václava Pospíšila předkládají se k nevyššímu rozhodnutí. Dne 27.března r. 1751 oznamuje apelační soud, že
Václav Kroulík, jinak Víšek, a Václav Pospíšil mají mečem trestáni býti, ale má jim býti dán pokyn žádati o milost.
9
) Další vyslýchání a tresty: Frant. Zavřel a Mikuláš Limberský odsouzeni k veřejné práci a Václav Doubrava, Jiří
Lipavský, Václav Zavřel, Matěj Vašina, Matěj Jebousek, Václav Groulík a Václav Pospíšil z Horní Sloupnice
uvězněni v Litomyšli. Listář str. 17.
10
) Z Heřmanic odsouzeno r. 1744 z kacířství 16 osob: Jakub Jandík, podruhé provinilý se synem Tobiášem, Karel
Jandík, podruhé provinilý s ženou Helenou a dcerou Dorotou, Jan Jireček, Jakub Čapek, podruhé provinilý, s ženou
Kateřinou, Matouš Frank s ženou Rozinou, Karel Němec s ženou Helenou, synem Václavem a dcerou Annou, Václav
Brýdl s dcerou Annou (Sborník str. 180).
Ze Sloupnice: Mik. Šplíchal, Matěj Veselý s ženou Mariannou; roku 1746 z Heřmanic a Horek i Sloupnice odsouzeno
34 osob „z kacířství luterského“: Anna, manželka Matouše Faltz, Jan Janásek (jinak Janoušek), podruhé provinilý, s
ženou s ženou Mariannou a synem Mikulášem a Janem a jeho manželkou Annou, vdova Marianna Nespěchalová,
V téže době vystěhovali se do ciziny Jakub Proksa, sedlák, se ženou a čtyřmi dětmi, Jakub
Proksa a Jiří Proksa se ženou, všech devět z Vlčkova; Václav Radiměřský, sedlák, se ženou a čtyřmi
dětmi z Horní Sloupnice, Jan Kodídek, podruh z Dolní Sloupnice, se ženou a dvěma dětmi, Helena,
vdova po Jakubu Malochovi s dcerou, Matěj Maloch a František Roubínek, vesměs z Dolní
Sloupnice, v celku 25 osob. Dosud je možno, jak soudí duchovní správa, že ve farnosti jsou
jednotlivci, ježto se vyhýbají biřmování.
Tak o vyznavačích čistého evangelia referují vikariáty; nelze nevidět, jak slabě ovládali katoličtí
faráři své „věřící“, když tolik měli kacířů a to uprostřed svých farností! Násilím musili tito kacíři
býti donucováni, aby knihy vydávali. Našli se někteří, kteří po příkladu traditorů (zrádců) prvotní
církve své svaté knihy vydávali, 12 pytlů prý jich sebrali a do Prahy konsistoři zavezli. Jest jich pět,
podruhé provinilá, Matěj Jireček, Jan Jireček s ženou Annou a syny Jakubem a Janem, František Matějka, Matěj Frank,
Martin Kazda, Matěj Jireček, Marianna Kafková, Kateřina Kafková, Anna Nespěchalová a její sestra Magdaléna,
Rozina Švábová, Alžběta Proksová, Jakub Frank z Heřmanic, podruhé provinilý, Magdaléna Jarolímová, Kateřina
Krejčí, Václav Remeš, Mikuláš Bečička a žena Anna, Mikuláš Šípek, Václ. Šípek a žena Kateřina. R. 1747 byli
odsouzeni z Borové: Helena Doležalová, Jan Doležal se synem Janem a dcerou Annou, z Chotěšin: Jiří Málek, Matěj
Hudeček, ze Sloupnice: Kateřina Vítová, Mikuláš Kroulík, podruhé znovuprovinilý, Václ. Kroulík, po třetí
znovuprovinilý, s ženou Rozinou, Jan Přívratský s ženou Annou, Matěj Veselý, Fr. Dostál, Jan Kroulík, František Dostál
s ženou Dorotou, Dorota Váňová, Jan Kodídek s ženou Dorotou a synem Janem.
Roku 1749 ze Sloupnice 13 osob: Jakub Kabrhel, Anna Kroulíková se syny Janem a Mikulášem, Jan Vosina, Jakub
Mikulecký, Václav Havlík, Václav Jireček s ženou Annou, Václav Kroulík, Mikuláš Havlík s ženou Magdalenou a
Mikuláš Kodídek.
Roku 1750 ze Sloupnice dalších 11 osob: Mikuláš Šplíchal, Jakub Popelář, Jan Zachař, Helena Keříková, Vojtěch
Peterka, Václav Pospíšil, Matěj Nejedlý, Mikuláš Mečíř, Mikuláš Kroulík, po třetí znovuprovinilý, František Dostál a
Jiří Horák.
Dle zprávy katolického farního úřadu bylo kacířství nejvíce rozšířeno v letech 1741-61. (Zpráva z 23. III. 1746). Bylo
odsouzeno 16 osob: Václav Pospíšil, mlynář z Horní Sloupnice, Jakub Proksa, sedlák z Vlčkova, Václav Doubrava,
sedlák, Matěj Jebousek, domkář, František Zavřel, sedlák a konšel, Václav Zavřel, domkář, Václav Jeništa, domkář,
Matěj Vašina, domkář, Mikuláš Limberský, domkář, Jiří Lipavský, sedlák, Jan Kodídek, podruh, vesměs z Horní
Sloupnice, Václav Slezák, sedlák z Vlčkova, Václav Groulík, jinak Víšek, podruh
a Jakub Popelář, podruh,
oba z Dolní Sloupnice, Jan Rambousek, jinak Groulík, domkář z Vlčkova a Václav Radiměřský, domkář a rychtář z
Dolní Sloupnice. Všech 16, samí muži, byli vesměs odevzdáni světskému rameni k soudu apelačnímu. Dále bylo
dalších 62 osob odsouzeno a odpřísáhše kacířství, byli rozhřešeni a znova přijati do církve: ze Sloupnice 56 osob, z
Vlčkova pak 6. Byliť rozhřešeni: Anna, dcera Matěje Radiměřského
z Horní Sloupnice, 28.V.1744, Václav
Groulík, jinak Víšek, podruh v Dolní Sloupnici, 20.III.1748, Jan Kodídek, podruh v Horní Sloupnici r.1747, jeho
bratr Mikuláš Kodídek z Dolní Sloupnice (1747), Ludmila, žena Václava Radiměřského z Dolní Sloupnice 1748,
dále z Horní Sloupnice Dorota Řehňová 13.prosince 1748, Jakub Jeništa 13.prosince 1748, Jiří Lipavský, sedlák,
13.prosince 1748, František Škeřík, domkář, r.1748, Václav Doubrava, sedlák, 26.prosince 1748, Václav
Radiměřský, sedlák, 26.prosince 1748 a dcera jeho Kateřina 1749, Matěj Limberský, jinak Bohuněk, sedlák, 1.ledna
1750, Václav Pospíšil, mlynář, 1750, žena Matěje Limberského, 1.ledna 1750, Kateřina, vdova Františka
Limberského, 1.ledna 1750, dále z Dolní Sloupnice Jan Zachař, sedlák, jeho žena Anna, dcera Anna, vesměs
19.března 1750, Rozina, žena Václava Slezáka, sedláka z Vlčkova, 19.března 1750, dále z Horní Sloupnice
Kateřina, žena Václava Doubravy, sedláka, Kateřina, dcera Matěje Jebouska, domkáře, Anna, žena Václava Zavřela,
domkáře, Rozina, žena Václava Jeništy, domkáře, Mikuláš Eliáš, rychtář a sedlák, Anna, žena Mikuláše
Limberského, domkáře, Anna, dcera Matěje Jebouska a dcera jejich Anna a Kateřina, Matěj Lipavský a žena jeho
Magdalena, Judita, manželka Václava Pospíšila, mlynáře a dcera jeho Ludmila a Magdalena, vdova po Rozlílkovi,
vesměs 5.července 1750; Václav Jeništa, domkář z Horní Sloupnice, 20.prosince r.1750, Matěj Škeřík, domkář v
Dolní Sloupnici, 15.listopadu 1750; dále z Horní Sloupnice Josef, syn Mikuláše Limberského, domkáře, Václav
Šváb, domkář a žena jeho Magdalena a Jan, syn Mikuláše Havlíka, domkáře, jakož i z Dolní Sloupnice Vojtěch, syn
Jana Dočkala, domkáře, vesměs 30.dubna 1750. Dále z Horní Sloupnice Matěj Jebousek, domkář, Václav Doubrava
sedlák, František Zavřel, sedlák
a konšel, Václav Zavřel, domkář, Matěj Vašina, domkář, Mikuláš Limberský,
domkář, Matěj Groulík, sedlák
a konšel, Jakub Popelář, domkář, Dorota, manželka Václava Štěpána, domkáře,
Veronika, žena Matěje Štěpána, domkáře a Jakub Škeřík, sedlák, vesměs v r. 1750; dále z Vlčkova Václav Slezák,
sedlák, Jan Proksa, sedlák, Jan Rambousek, jinak Broulík, domkář, Václav Radiměřský, domkář, vesměs v r. 1750,
jeho dcera Anna, 3.prosince 1748. Dále Václav Černohorský, domkář z Horní Sloupnice a jeho žena Helena,
17.května 1751; Matěj Škeřík, domkář z Dolní Sloupnice, 15.listopadu 1751; Mikuláš Vašina, domkář z Horní
Sloupnice a jeho žena Kateřina, oba 29.července 1761.
oněch slavných mužů, jakýsi Limberský, Moták, Fuxa, Krýda a jméno pátého neznámo11). Ale jako
keř, jenž hořel a přece neshořel, taková byla víra našich otců. Posilována návštěvami exulantů a
knihami jimi donesenými vydržela všechna pronásledování.
A do této tmy konečně padl paprsek světla. Císař Josef II. vydává toleranční patent s datem
13.října 1781. Do Prahy došel 26.října. Zemské gubernium uvedlo jej ve všeobecnou známost
okružníkem ze dne 30.října. Ten do chrudimského kraje byl dodán se značným zpožděním, takže
mohl býti teprve 1.prosince úředně vyhlášen a to jen německy. 12) I tu činili překážky jednotliví
rychtáři. Tak na př. v Chotěšinách rychtář sice patent toleranční prohlásil, ale připojil k němu
vysvětlivku: „Došel mne patent Jeho Milosti císaře pána Josefa II., který vám musím veřejně
prohlásiti, avšak pravím vám, že jest to patent zlořečený a ten, který byste se k němu hlásil, také
zlořečeným zůstaniž.“13) První schůzi konali nekatolíci v Českých Heřmanicích dne 3.prosince
večer. (O ní viz přílohu vzadu této knihy: Zpráva rychtáře
z Heřmanic řediteli panství
litomyšlského.) Ve Sloupnici se přihlášky množily hlavně přičiněním Mikuláše Bohuňka z č. 227 a
Jakuba Hlávky z č. 272, takže již 4.prosince donesl na magistrát Frant. Dlouhý ze Sloupnice seznam
těch, kteří helvetskou víru žádají. Bylo jich 609.14) První bohoslužby se konaly 9.prosince u
Chlebounů v Horní Sloupnici č. 26. Zřejmo, že napětí mezi evangelíky a katolíky dostoupilo
vrcholu. Až do zřízení sboru měli se evangelíci v případech pohřbů, oddavek, křtin atd. uchylovati
ke kněžím katolickým. Nastaly zmatky. Jednak nestačily dosavadní předpisy, protože evangelíci
neuznávali katolických svátostí a farářům nechtěli odváděti určené dávky. Proto pražská konsistoř
sděluje faráři
v Čes. Heřmanicích prozatímní pravidla pro styk s nekatolíky: předně napomínati
a k církvi znova přitáhnouti vystoupivší kacíře, 2. děti dle katolického ritu křtíti, kdyby rodiče si
nepřáli určitých při tom ceremonií, tedy s opominutím těchto, 3. kopulaci v případě, že ženich
i nevěsta jsou nekatolíci, bez štoly a bez kropení svěcenou vodou, 4. pohřbívati kacíře na místech
odlehlých bez zvonění, bez zpěvu, bez kropení, 5. od požehnávání domův upustiti, 6. šestinedělek
do chrámu neuváděti, 7. dávky všechny (desátky, letníky, koledu, slepice, vejce a tak dále)
požadovati.15)
Nejasno bylo v hlavách i v srdcích. Lidé neměli jasného povědomí o tom, co je evangelická
církev. Chtěli „víru beránkovu“ a jen po vysvětlení, že není dovolena jiná, než kalvínská a luterská,
přijímali některou z nich. Z každé téměř odpovědi vyslýchaného „odpadlíka“ slyšeli na úřadě: já
chci tu pravou víru Beránkovu. Výslechy jsou po nejedné stránce poučné.16) Jak katolíci přijímali
tuto duchovní revoluci, o tom svědčí píseň, která u Antonína Machaty z Novejch Hradů r. 1781
„byla vypsána“.17) Zde jsou jen některé sloky:
„Zarmuťte se berani, že jste všudy sepsaní, ve vesnicích a v městečkách budete bráni;
chodili jste študýrovat, teď musíte tak nechat, protektor váš bude biřic neb některý kat.
Přijdou na vás zlý časy, budou vám smrdět vlasy, budou pálit na hranici všechny ty
časy; tu bude naříkání, od beranů vzdychání, co vám budu dále zpívat, slyšte, berani.
11
) Dle Čížka „Hlasy ze Siona“.
) Ředitel panství litomyšlského si na to stěžuje, Listář č. 37.: Krajský úřad odpověděl, že českých exemplářů
tolerančního patentu nemá.
13
) Bednář „Památník“ str. 16
14
) 4.prosince 1781 bylo přihlášeno na magistrátě celkem 1238 nekatolíků a to: ze Sloupnice 609, z Voděrad 256, z
Jehnědí 191, ze Džbánova 122, z Hrádku 60. "Listář" str. XI. Dle čísel: Dolní Sloupnice 54 čísel a 287 duší, Horní
Sloupnice 76 čísel (222 duší), úhrnem 130 čísel a 609 duší.
15
) Dopis konsistoře ze dne 17.prosince 1781 Erasmus Krieger, biskup, Stöber, cancellarius, Josephus de Bredfeld,
vicecancellarius.
16
) Ostatně věroučný zmatek je patrný i z listu „bratří obce Sloupenské“ z r. 1781 (Listář str. 47).
Milost boží, bratři s vámi a pokoj vám! Naslejcháme, že byste vy, bratři milí, k Řekům starovírcům a k jejich
náboženství se byli připojili a že věřit máte, že Duch svatý nejní Bohu Otci rovný Bůh, ale že je mejnší a toliko od
Otce pocházející. Bratři milí! Nevíme, nevíme, abyste nebloudili neboť praví a svěčí Jan v 5.kapitole: Tři jsou, kteří
svědectví vydávaj v nebesích, Otec, Slovo i Duch svatý a ti tři jedno jsou ... Bratři obce Sloupenský.
17
) Praes. Schloss Leitomischl d. 29. Decembris 1781.
12
Ste všichni bohaprázdní, beranové nevážní, nyní duchovní otcové jsou vaše strážní a
chtěj vás převíst na cestu, to k nebeskému místu, neznali jste, kudy jdete, zmátli jste
cestu.
Chcete bejt učenější, nežli kněži moudřejší, místo moudrosti máte v hlavě hnid a
mnoho vší; jedni druhým kážete a jistě všechno lžete, že to brzo dočkáte, že vás brzo
čert do pekla smete. Amen“
Nuže, proroctví této „básně“ se nesplnilo. Čím více úsměšků, čím dál více útoků, tím pevnější
bylo odhodlání stát v pravdě Boží. Kněží odmítali křtít po evangelicku, vlastních duchovních zatím
nebylo - i křtili si mnozí sami a při pohřbu zpívali sami.18)
18
) Jako v Heřmanicích při pohřbu matky Václava Matějky, která dle zprávy faráře ze dne 29.ledna 1782 za účasti víc
než tisíce lidu na zahradě Jiřího Čapka pohřbena jest. Listář XII.
II.
ZAČÁTKY.
NOVÉ ZÁPISY. PRVNÍ DUCHOVNÍ. NESAMOSTATNOST EVANGELICKÉ
CÍRKVE I DUCHOVNÍHO VZTAHU K ŘÍMSKO-KATOLICKÉ CÍRKVI.
ČESKOBRATRSKÁ, BERÁNKOVA CÍRKEV. DEISTÉ. STAVBA KOSTELA
VE DŽBÁNOVĚ 1784, VE SLOUPNICI 1795. OBDOBÍ MAĎARSKÝCH
DUCHOVNÍCH SPRÁVCŮ - DO R. 1815.
Dvorským dekretem ze dne 2.ledna 1782 byla ustanovena pravidla, dle kterých se upravují styky
katolíků s nekatolíky. Krajský úřad chrudimský tento dekret prohlásil veřejně okružníkem ze dne
15.ledna 1782. Hned v prvním článku bylo nařízeno, aby každý, kdo se jiného, než katolického
náboženství přidržeti chce, to buď na magistrátě, nebo na vrchnostenském úřadě písemně ohlásil.
Tento krajský okružník byl na panství litomyšlském uveden ve všeobecnou známost 19.ledna
1782. Vrchnostenský úřad přijímal tedy přihlášky. Pokud se týká našeho sboru, jen z obcí Borové,
Heřmanic a Netřebí. Ze Sloupnice byly podány přihlášky na magistrátě19), neboť deset vesnic
(Budislav, Desná, Džbánov, Hrádek, Jarošov, Jehnědí, Končiny, Mladočov, Sloupnice a Voděrady)
patřilo městskému panství.
Nejčastěji v přihláškách je toto znění: „Vyznávám víru, která hned v ráji byla vštípená a skrze
Ježíše Krista na svět přinešená a jeho kšaftem stvrzená a skrze svatý apoštole kázaná, při svátosti
Večeře Páně posvátného chleba lámání a kalichu páně přijímání jakž byla za časů svatých apoštolů
pravých stála, beze všeho přídavku a bez ujmutí.“20)
Obsáhlé poučení uvedl krajský úřad ve všeobecnou známost 14.února 1782. Obsahovalo toto
nařízení:
1. aby se od nekatolíků nepřijímaly žádné jiné přihlášky, než k trpěným náboženstvím,
2. kdyby někteří přece se k pošetilým náboženstvím přihlašovali, aby jim bylo vyloženo, že se
tolerančním patentem nepřipouštějí,
3. přihlásí-li se k trpěnému náboženskému vyznání 100 rodin nebo 500 osob, má jim pod jistými
podmínkami být povolena modlitebnice s pastorem,
4. dokud nebudou míti své pastory a učitele, musí posílati své děti do katolických škol a na
náboženská cvičení,
5. veškeré platy musí nadále katolickým farářům odváděti,
6. vůči katolíkům nic na příkoř nečiniti.
Ačkoliv toto jednání ve východních Čechách i jinde mělo za účel zastaviti evangelické hnutí,
nesetkalo se s žádoucím výsledkem. Proto byl dvorním dekretem ze dne 15.dubna 1782 ustanoven
biskup královéhradecký Jan Leopold z Haye c.k. komisařem ve věcech náboženských pro celé
východní Čechy, aby návštěvou a osobním zakročením dalšímu šíření kacířství zabránil. Dne
9.
května 1782 dostal k tomu plnou moc a v sobotu 18.května, před svatodušními svátky, přijel do
Litomyšle. Tam se dostavili ve středu 22.května duchovní z města i panství a biskup Haye jim
vyložil v pastýřském kázání, jak si má kněžstvo v těchto dobách bouřlivých a nebezpečných
počínati. Zároveňˇpřijal zprávy z jednotlivých farností. Ve čtvrtek potom přišli zástupci
jednotlivých obcí, katolíci i evangelíci, a byvše napomenuti k svornosti a snášenlivosti, předložili
19
) Antonín Tomíček v časopise musea království Českého 1899, roč. 73 na str. 445-456 pojednal o těchto přihláškách.
) Na př. „Výslech ze vsi Borový“ (Listář str. 109): Matěj Nespěchal, Dorota, manželka:
1. Jakého jste náboženství? „Oba víry beránkové.“
2. Odkud to jméno? „Podle lámání chleba a kalichu pití.“
3. Od kdy jste této víry? „Já muž jsem při té víře od maličkosti. Já jeho žena ale od prošlých patentů.“
4. Kterou z tolerovaných církví si zvolíte? „My nechceme ani při luteránské neb augsburské, ani helvetské, nýbrž při
beránkové státi.“
20
i oni své stížnosti.21) Zvláště na faráře z Čes. Heřmanic, P.Matěje Střelského, stěžovali si katolíci i
nekatolíci, že osadníky při štole přetahoval a v úředním podání vyjmenovali sumy, které odvést
musili. Z toho všeho vysvítá, že tento kněz, tak hrozný nepřítel evangelíků, byl veliký lakomec.
Ostatně sám biskup jej takto charakterisuje ve své zprávě o visitaci ze dne 9.srpna 1782.22)
Následovalo potom vyšetřování, nařízené dvorským dekretem ze dne 26.července 1782.
Ustanovený krajský komisař Josef Braun ve dnech 8.-9.ledna 1783 vyslýchal obě strany: jeden
den poddané, druhý den faráře: P. Tomáše Arazima z Dol. Újezda, P. Václava Mentzla z Morašic
a P. Antonína Dlabala z Cerekvice; farář Střelský se omluvil - nemocí. Zastupoval jej kaplan
P.
Ignác Řešátko.
Byl to asi na obou stranách trpký život! Evangelíci podali 1.června 1782 „podání o tom, co panu
farářoj Heřmanskýmu platit mušeli a jak on je přes taxu přetáhl“.23)
Naproti tomu neopominul P. Střelský žalovat na evangelíky, zvláště z Heřmanic a Horek,
kdykoliv se naskytla příležitost. Tak čteme v listě ze dne 19.března 1782 tuto stížnost:24)
„Podivná věc, že po tak mnohých přísných důtklivých prostředkách za příčinou nekatolických
pohřbův dasaváde vinšovaného pořádku a pokoje užíti nemůžeme. Dnes, 19. Martii (března) Jiří
Dostál, šenkéř, dítěti svému pohřeb vypravoval, jemuž dne včerejšího v přítomnosti P. kaplana
kterak od veřejného zpěvu po vesnici dle nejvyššího poučení by se pozdržeti měli, jemu zřetedlně
jsem opakoval a on slíbil všecko. Zatím dnes, kdy dítě z domu jeho se vynášelo a mužský sice
uprostřed vesnice tiše se zachovali, řeznice Hermanská (bývalá Hynková) Kateřina, manželka Jana
Dostála, řezníka Hermanskýho eště s jednou, Žofií Jandíkovou, vdovou, vejměnic u vdovy
Lichtenbergovy v Hermanicích schválně a navzdory (sic!) co hrdla měla, zpívati začala
a
nepřestala, až konec vesnice všichni jednohlasitě potom spívati začali. Čehož svědkové jsou: Jakub
Janásek, kostelník a Václav Janásek, pořádník a jiný dva k tomu. Nejni pochybnosti, že to
nekatolíků oskočný nálezek býti musí, kteří, když nesměli sami, tuto opovážlivou ženu nastrčili,
aby in fraudem legis jako vrchnostenskému nařízení, tak konsistořské zápovědi a posledně i mně a
všechněm katolíkům bezbožně trucovati mohli. Tu je vidět, kterak ti tvrdošíjní lidé i samých cís.
královských occasione regial. conscriptionis včera teprv skrze tit. p. hejtmana Schultze tak důtklivě
) Stížnost, kterou podali katolíci a jež v Listáři v celém znění je uvedena na str. 175, č.85, začíná: Vysoce důstojný
a vysoce učený, milostivý pane, pane! Tak jakož nám nejmilostivějc povoleno jest naše stížnosti proti našemu farářoj
Hermanskému védsti, v čemkoliv bych me praegravírovaní byli, pročež v nejhlubší pokoře tajiti nemáme:
21
1. Kterak roku 1780 on pan farář na místě kázání aneb exhortací a hlásání slova Božího nám řízení kancalářské
ohlašoval a pod smrtedlným hříchem nás zavazoval, jestli nebudeme robotovat tak, jak nám milostivá vrchnost nařizuje.
2. Předstírá, že normální Jejich císaře Milosti nařízení jest, školy stavět; on pan farář ale ve vsi v Hermanicích na ten
spůsob ne školu, ale hrad vystavět a spůsobiti chce, abychom my kollaturníci na náš náklad takovou školu stavili; ano
všechno, co při farním domě, kostele a škole zapotřeba jest, na nás kollaturníci uvrhnout chce. Co vybejvati my v stavu
nejsme, poněvadž mnozí od naše víře jsou odpadli, kteří nám k pomoci nebudou, a tím samým nás malá hrstka jest.
3. Kdyby některá osoba malý dítě sebou do kostela vzala a ono tam plakalo, co kolikráte státi se musí, on p. farář
takovou z kazatedlnice aneb od oltáře ven z kostela vypoví a když ona hned vyjíti nemůže, veřejně ji vypeskuje. Item,
kdyby na jednoho třebas od veliké práci upachtovaného aneb z lidské křechkosti dřímota přišla, veřejně skrze bližního
vzbudit dává a tudy veliký pohoršení spůsobí.
4. Následuje dlouhý výčet „přetahování“ a na konec podpisy (katolíků!).
) „Je peněz lačný a proto tvrdý. Katolíci i evangelíci si naň stěžovali a proto jsem mu zakázal, aby zejména na
protestantech pohřebních poplatků nepožadoval, poněvadž na vlastním hřbitově pohřbíváni jsou. (Beniš, Památník
hospodářského družstva str 90.)
23
) Listář str. 185-189. Z Dolní Sloupnice na této stížnosti jsou podepsáni: Franc Kroulík, Jan Mikulecký, Jiří Sokol,
Václav Sokol, Jiří Soukup, Jan Mikulecký, Václav Škeřík, Václav Dostál, Matěj Mikulecký, Jan Zahálka, Václav
Zahálka, Jan Holásek, Matěj Šváb, Marin Dočkal, vdova Brýdlova, Jan Kroulík, Mikuláš Chaloupka, Jakub Říha,
item Mikuláš Šplíchal z Dolní Sloupnice.
24
) Listář str. 89. V témž dopise je zpráva o pokání Mikuláše Bednáře z Horek, jenž se tu nazývá famosus s. Joannis
Nepomucensis blasphaemator, t.j. pověstný rouhač a posměvač S. Jana Nepomuckého.
22
jim představených nařízení a zápovědí málo neb nic sobě váží.“
Když evangelíci, jichž bylo celkem 375 rodin, prohlásili, že jsou ochotni k příspěvkům na faráře,
žádal vrchní krajského hejtmana, aby jim takového opatřil. Krajský úřad 6.září 1782 oznámil, že
zemské gubernium vyzvalo superintendenty v Uhrách a Sedmihradech, aby jim takového muže,
pokud možno české řeči znalého, poslali. Zatím však již Sloupenští 4 velmi horliví bratří vypravili
se do Uher a dorazivše do Prešpurku u tamějšího superintendenta svou žádost přednesli, od něho
teprve sami byli z náboženství zkoušeni, načež on jim slíbil co nejdříve duchovního pastýře jim
poslati. Konečně v červnu 1783 přišel dv. pan Jan Breznay, rozený Maďar (narozen v Rimavské
Sobotě), ale o jeho rodu a rodišti se nic dalšího neví. S jakou radostí byl vítán od lačnících
a
žíznících! Jak dychtivě čekal celý sbor! Matriky sboru založil farář Breznay dne 12.srpna 1783. Byl
ubytován v Horní Sloupnici č. 56 u Mikuláše Mikuleckého. Zdá se, že tento horlivý člen církve byl
jedním z těch, kdo se do Bratislavy (dříve Prešpurku) se žádostí o duchovního vypravili.
V
domě č. 56 v Horní Sloupnici25) pak dp. Jan Breznay po 2 roky přebýval. Byly to začátky skrovné,
ale bylo tu mnoho víry, která přenášela hory! Po dvou letech koupil nově utvořený sbor chalupu,
která se přeměnila ve farní příbytek. Stála 128 zl. a byla na tom místě, kde je dnes farská zahrada.
Farář Breznay byl zvolen seniorem chrudimského seniorátu.26) Muž ten byl velmi obětavý a učil se
českému jazyku rychle. Sloupenští byli s ním spokojeni. Než byl chrám Páně vystavěn, konaly se
služby Boží střídavě po domích horlivých údů. Za jednoho „k vzdělání drahou krví Jezu Krista
vykoupení, nyní pak podle helvetské konfesse obnovené Boží církve v shromáždění držaného v
Dolní Sloupnici u Martina Mikuleckého v čís. 233 hlasem celého sboru jsou vyvolení, též skrze
Jana Breznaye, služebníka Slova Božího i svatých svátostí Kristových přísahou potvrzeni dne
17.srpna léta Páně 1783.
Z Horní Sloupnice: Mikuláš Mikulecký č. 56, Antonín Rejman čís. 33.
Z Dolní Sloupnice: Martin Mikulecký č. 233, Jiří Sokol č. 237.
Ze Džbánova: Mikuláš Kroulík, Vojtěch Janoušek
Z Jehnědí: Jan Škeřík, Jan Poláček.
Z Voděrad: Vojtěch Jeništa a Matěj Jeništa.
Z Hrádku: Lukáš Horák, Mezi poddanými choceňskými v Horní i Dolní Sloupnici Václav Jeništa
č. 269.
Mezi bratřími na choceňském panství přebývajícími a ke sboru sloupnickému dobrovolně se
přivtělivšími, též od vrchnosti toho panství, dokudž by sami správce církevního míti a vydržovati
mohli, zvoleni jsou ve Džbánově starší: Z Nasavrk Theofil Valach, ze Skorenic František Jiřinec, z
Prochod Jan Vojtíšek.
Nyní nastala sboru povinnost pečovati o chrám Páně. Nemohli se však údové hornoa dolnosloupenští shodnouti o místo, kde by chrám Páně státi měl; jedni jej chtěli mít v Horní, druzí
v Dolní Sloupnici. Konečně se o místo dorozuměli, vyhlédli si místo, jakž takž uprostřed obou částí
obce ležící, na neštěstí však to bylo zádušní pole.27)
Když proto komise od magistrátu města Litomyšle na vyšetření místa pro chrám Páně do
Sloupnice přijela a na otázku, zda údové sboru o žádném jiném místě, mimo to zádušní pole, pro
svůj chrám Páně nevědí, tito se vyslovili, že nevědí, odpověděla komise: „Když vy nevíte, my
o
jiném místě víme“ - sedli na kočár a jeli do Džbánova, zde uprostřed vsi místo pro chrám Páně
vyměřili. Roku 1784 byl tento chrám (jenž později vyhořel) vystavěn z obětí členů. Roku 1786
byla založena ve Džbánově škola pro evangelické osadníky obce Džbánova, Voděrad, Jehnědí
a
Hrádku. Chrám Páně církve sloupnické stál tedy ve Džbánově, duchovní však bydlil ve Sloupnici,
dojížděje každou neděli do Džbánova na služby Boží. Jaká to obtížná situace, lehce pochopíme.
Sloupničtí, kteří přece duchovního sami povolali a jichž bylo víc, než polovina celého sboru, nemile
25
26
27
) Rod Mikuleckých dodnes tuto usedlost drží, dnešním majitelem je pan Václav Mikulecký.
) Bednář, Památník str. 30.
) Krajský hejtman nařídil 1.dubna 1784 vrchnímu panství litomyšlského, aby společně s městským magistrátem
vyhledal ve Sloupnici vhodné místo pro helvetskou modlitebnu. Listář cituje celé toto nařízení (německé) na str.
413.
nesli, že ke službám Božím do Džbánova musili choditi. Proto tím horlivěji počali žádati
o
povolení ke stavbě chrámu Páně ve Sloupnici. Tu ovšem narazili na tvrdý odpor ze strany katolické.
Jak p. farář Střelský z Č. Heřmanic, tak i sloupenský farář podávali časté zprávy o helvetech.
Farář Breznay dlouho se Střelskému nepředstavil. Proto se zadostiučiněním sděluje Střelský, že
12.ledna 1784 „konečně se dostavil do mého příbytku a po celou hodinu jsme o záležitostech
různých rozprávěli.“28) Kdo nadále chtěl k církvi evangelické přestoupiti, musil se podrobiti
šestinedělnímu cvičení. Že se obyčejně nesetkalo s výsledkem, toho jsou četné doklady. 29) Tak
cílevědomí byli „helveti“! Ani poplatky, které musili odvádět při všech církevních funkcích
římským farářům, neodradily je od přestupů. Tak se šířila „víra Beránkova“ v letech 1781-1790.
Ovšem, nastaly i zmatky jiné.
Deismus30) ve vzmáhal. Deismus byla víra jen v Boha Stvořitele, protože „jináče všecko lidské
výmysly jsou“. Bylo to náboženské otupění, nedostatek jakéhokoliv učení a tak bloudění bez konce.
Terezie Janásková z Č. Heřmanic jménem svým i jménem svých dcer prohlásila faráři Střelskému:
„Já pokrytec býti nechci, však jste kázal naproti pokrytcům; ale já upřímně řeknu: Já žádného
náboženství nejsem; a víc nic nevěřím, já věřím jen v tu věčnou moudrost; a ona je ve mně a já v
ní.“31)
Nastalo přísné vyšetřování, ježto deisté nebyli trpěni. Krajský soud nařídil 11.ledna 1783
vrchnímu, aby v přítomnosti duchovního, jenž se v učení té sekty vyzná, je napomenul, že žádným
způsobem trpěni nebudou, ale že jako deisté z panství pardubického do Banátu budou zavezeni.
Byli předvoláni, a když na domluvu ani vrchního, ani P. Arazima, znalce deismu, nechtěli od svého
bludu upustit, byli individuelně vyslýcháni. Nejvíce výslechů z panství litomyšlského bylo ze vsí
Poříčí, Morašic a Lažan. Ale výsledek byl zdrcující. Žádný z deistů neodvolal, všichni trvali na
svém tvrzení, že věří jen v Boží moc a že nejsou židé, ježto obřezání býti nechtějí. A zatím
29.března 1783 dostal vrchní novou instrukci: Deisté mají být zavoláni na vrchnostenskou kancelář,
tam jim má býti přečten kabinetní rozkaz ze dne 9.února 1783, že na žádný způsob trpěni nebudou a
konečně má jim být dána osmidenní lhůta, načež každý má být znovu vyslechnut. Většina
přistouplých k deismu byla z náboženství „helvetského“, menšina přímo z církve katolické.
Dne 14.dubna 1783 konal se výslech 10 deistů z Dolní Sloupnice. Byli to: Jakub Říha, Dorota
Říhová, Alžběta Brýdlová, Jan Brýdl, Matěj Brýdl, Josef Brýdl, Matěj Šváb, Kateřina Švábová,
Josef Soukup, Václav Soukup. Vypovídají, zřejmě po vzájemné poradě, souhlasně na otázky:
1. Jakýho náboženství byli vaši rodičové a v jakým ste vychováni? Rodiče byli katolíci pak sem
se dal do helvetskýho. (Všichni!)
2. Jakýho náboženství sobě nyní volíte? Víru Boží.
3. V čem spočívá ta víra Boží? V plnění přikázání Božích.
4. Kdo vás k takovému náboženství navedl? Žádnej; mám to z vnuknutí Božího.
5. Chcete-li se k vašemu předešlému náboženství navrátiti? Nenavrátím.
Ale jejich počet ještě vzrostl. 28.dubna 1783 oznamuje městská rada krajskému úřadu, že z Dolní
Sloupnice k dosavadním deistům ještě přibyli: Václav Škeřík (č. 25) a jeho žena Kateřina, Václav
Dostál (č. 27) a jeho žena Anna i dcera Anna, Jan Kroulík (čís. 48) a žena jeho Salomena. Celkem
tedy 17 deistů, vesměs z „helvetů“. Tyto poslední (7) však vrchní Svoboda odvrátil od „jejich
bludů“. Ale deset před tím přihlášených tvrdošíjně zůstalo ve své nové víře. (Protokol komise ze
dne 1.května 1783.) Byly znovu položeny otázky.
28
29
30
31
) Listář str. 407: quod d. Breznay, pastor h. Sloupeniensis occasione provisorum quorundam suorum infirmorum
tandem stiterit domi meae mihique ultro dexteram porigens ... per horam integram consueta inter hospitalitatis
officia, de rebus nostris quam amicissime collocuti sumus ...
) Střelský 5.dubna 1786 v Čes. Heřmanicích: S největší bolestí pastýřskýho srdce mého sl. vrchnořiditelskému
ouřadu panství Litomyšle správu dávám a dosvědčuji, že Anna, manželka Matěje Jirečka z Heřmanic, která dle
nejvyš. cís. král. nařízení sestinedělnímu katolickému vyučování mně řádně odevzdána byla, když již nyní (s tím
samosvývolně až do dnešního dne prodlívajíc) 42 x téhož naučení jest slyšela, nic pak méně přece svýmu úmyslu od
pravé samospasitelné víry odstoupiti zatvrzelá až do posavade pozůstává. Dáno v domě farním v Heřmanicích dne 5.
Aprilis 1786.
) Poučení o „dětech čistého živého“ najde čtenář ve spise Terezy Novákové „Děti čistého živého“. Nejvíce deistů
bylo v Desné, Mladočově, Budislavi, Přílukách.
) Listář str. 449.
„Zdaliž ještě posud deistem býti, to jest víru Boží vyznávati a v tom bludu dalejc zůstati aneb ke
katolickému náboženství neb k jednomu o onich trpěných náboženství se navrátiti chcete, když jste
již z oného nejvyššího nařízení pod datem ve Vídni 9.února t.r., které se Vám dvakráte od slova k
slovu dobře a pochopitelně přečetlo, vyrozuměli, kterak nejvyšší pán země to tak zvané náboženství
víry Boží dokonce nejenom trpěti nechce, nóbrž taky takové docela vykořeněné míti nařizuje?“
Jakub Říha: „Já jsem vyřkl, já vostávám ve víře Boží. Stran trestu odevzdávám se vůli Boží a co
císař pán na mě složí. Dorota, manželka: Ve víře Boží zůstávám a trestu se poddávám do vůle Boží.
Alžběta Brýdlová: Já přece vyznávám víru Boží; a stran trestu odevzdávám se vůli Boží. Jan, syn:
Stojím v tom ve víře Boží. Stran trestu i milerád přijmu. Matěj, syn: Já jinou žádnou nechci, krom
víru Boží a stran trestu, kam je se dít? Josef, syn: Já zůstávám při víře Boží. A stranu trestu dej mně
Pán Bůh trpělivost. Matěj Šváb: Já vostávám ve víře Boží, stranu trestu Pán Bůh všude se mnou
bude. Kateřina, manželka: Jak jsem se prve přiznala, ve víře Boží zůstávám. Stranu trestu, co bych
se bála? Bůh bude se mnou. Josef Soukup: já zůstávám ve víře Boží. Stran trestu, co císař pán na
mě uvalí, to musím trpět. Václav Soukup: Já zůstávám předce ve víře Boží a trestu se nebojím.
Přirozeně, že odmítli deisté choditi i na náboženská šestinedělní cvičení, jak žaluje P. M. Střelský
na deisty v Tisové a Heřmanicích. Konečně v noci 17.prosince 1783 byli náčelníci deistů za
přítomnosti krajského hejtmana J. Ducheta a komisaře Verniera schytáni. Po zatčení svých vůdců
všichni ostatní deisté na panství prchli do lesů, spojili se s deisty z okolních obcí a v počtu 300
mužů utábořili se v lesích panství novohradského a rychenburského. Ozbrojivše se hospodářským
náčiním, doufali, že přibráním dalších souvěrců sesílí tak, že budou moci i vojsku postaviti se na
odpor. Ze strachu před nimi odvezl ředitel panství novohradského vrchnostenskou pokladnu na
Potštejn. Potom však vrchní pozval je na kancelář ne jako představený své poddané, ale jako bližní
své bližní. Přátelské domluvy jeho částečně působily. Někteří se dokonce vrátili do lůna svaté
církve římské. Konečně už přešla jejich doba a deisté se chovali pokojně. Roku 1792 se už hlásí, že
se víc o francouzské revoluci než o deistech v kraji hovoří.
Hle, malé okénko, kterým můžeme nahlédnout, abychom poznali ráz doby. Tu ovšem měl
Breznay ve Sloupnici mnoho práce. K tomu stálé žaloby: 20.února 1784 podává opět Střelský
zprávu, že Breznay „ad magistratum litteras dedit ... qua probam evidentem, quomodo vix iste (ad
pacem utique in plebe sua firmandum huc evocatus) ea quae pacis sunt, cogitare minime videatur,
t.j. že si stěžoval u magistrátu, z čehož Střelský poznává, že tento muž, sem k vůli pokoji povolaný,
nikterak se nezdá přemýšleti o tom, co směřuje k pokoji.
Věru, trpký to byl chléb, který Breznay jedl. Nesamostatnost, podřízení katolickému faráři, lid
neuvědomělý; a příjmy velmi malé. Byla to veliká oběť, vydržel-li za takových okolností leta
1783-1788 ve sboru!
21.února 1786 městská rada oznamuje vrchnostenskému úřadu, že nekatolíci ve Sloupnici
nechtějí platit příspěvek na kaplana. Přirozeně, že evangelíci se často vzpírali takové poplatky
odvádět.32) Jak jejich žádost byla vyřízena, nevíme.
Roku 1788 odchází farář Breznay do Velimě. Položil ve Sloupnici dobré základy.
Nástupcem Breznayovým stal se Ondřej Akoš. Přišel do Čech k květnu 1783, byl v Čáslavi do
roku 1788, v Semtěši 1789, ve Sloupnici 1789-1802, v Černilově 1802-1815, v Borové 1815-1832.
Byl to dle svědectví zápisů (Černilov, Borová) tichý a velice ryzí muž, jenž pracoval všude pro
) Listář str. 431: Jak příspěvek ten vznikl, dosvědčují žijící dosud toho pamětníci: S poníženou žádostí známost činíme
panu vrchnímu strany začátku placení na kaplana. Již okolo 33 let za času faráře Františka Broučka on sobě vzal
kaplana a tu povolal rychtáře, aby oznámil sousedům, aby na něj platili, že budou mívat ranní mši. Sousedstvo se
nechtělo svolit z obávání se, aby takový placení nezůstalo. Pročež on nikoho nepustil, ale když ranní mši sloužíval,
kostel býval zavřený. Lidé, kteří na ni šli, museli zůstat na krchově. A on, vejš jmenovaný farář na kazatelnici
s
vyhrožováním pekla, též s odjetím Božího požehnání a s jinýma rozličnýma pohrůžkama lidi skormucoval, pokud se
svolit nechtěli. Načež k němu byli po třikrát sousedi vysláni a on jim přislíbil, že jen dokud on farářem bude, neb již byl
starý. Když se mladý farář dostane, že ho nebude potřebovat. Tak ale z těch velikých pohrůžek a na tu jeho přípověď
lidé se svolili z jedné osoby po 1 krejcaru, kteříž by k zpovědi šli, dát. A tak mu dali na rok po 12 zl. však ale to svolení
dlouho netrvalo.
Potom k věčímu platu ještě přinucoval, až na 20 zl. došlo, což až dosavad trvá. Toho jsou pametníci, i kteří s tím
farářem o to jednali, tito: Matěj Kroulík, Jan Mikulecký z Dolní Sloupnice, Jan Rozlívka, Vojtěch Mikulecký, Matej
Rejman, též Jan Rozlívka.
32
vybudování bohoslužebných středisk.
Za něho konečně došlo ke stavbě chrámu. Magistrát města Litomyšle udával krajskému úřadu, že
ve Sloupnici již evangelíci kostel mají, druhého tedy že nepotřebují. Kostel džbánovský byl ovšem
kostelem církve sloupenské, ale byla to čirá lež, že stál ve Sloupnici. Krajský úřad na tato udání,
která tehdejší rychtář Jan Zavřel podpisoval, evangelíkům sloupenským v jejich žádosti
o
povolení ke stavbě kostela nevyhověl a dodal, že majíce již jednoho chrámu Páně dost, druhého
nepotřebují. Když pak evangelíci krajský úřad přesvědčili, že chrám, který se za sloupenský
vydává, stojí ve Džbánově, tu zase rychtář a magistrát udali, že ve Sloupnici jsou evangelíci jen
samí chudobní lidé, nemající prostředků k tomu, aby chrámovou stavbu mohli podniknouti. Jeden je
výměnkář v Dolní Sloupnici, mající dvě kravičky, má prý „capartek peněz“, ale ostatní jsou lidé
mají, chudobní, drobní, naskrz prodlužení. (Ten výměnkář byl Matěj Mikulecký, tehdejší kurátor
sboru.) Evangelíci byli opět odmrštěni. Až konečně sám tehdejší rychtář Jan Zavřel, jehož buď
svědomí hnětlo proto, že podpisoval lži, nebo strašila bázeň před tím větším trestem, čím déle by
byla pravda zatajena, a krajský úřad podváděn, soukromě jim poradil, aby sebrali asi 200 zlatých,
došli na krajský úřad a tam se těmi penězi vykázali s poukazem, že již tolik mají na stavbu chrámu
sebráno. A když tak učinili a u krajského úřadu věc náležitě objasnili, a pravý stav věcí ústně
vypověděli, byl na to ihned do Sloupnice poslán krajský komisař na vyšetření. Tu již evangelíci
nebyli v rozepři o tom, kde má kostel stát, pamětlivi jsouce nezdaru, který je stihl při stavbě prvního
kostela sloupenské církve. Svorně si zvolili místo ležící na obci nad farou. Tím větší byl opět odpor
katolických občanů, zvláště těch, kdo měli s novým chrámem sousediti. Že magistrát města
Litomyšle sám všecky páky nasadil, aby stavbu kostela ve Sloupnici zamezil, je dostatečně známo.
Ale všem těm intrikám učinil konec krajský komisař chrudimský, J. Půlpán, jenž dostaviv se
osobně do Sloupnice a poměry vyšetřiv, velmi rázně zakročil. Obořil se energicky na starostu obce
Sloupnice i konečně na magistrátního úředníka s ním přítomného. Nechal na obecním pozemku nad
farou vyměřiti místo a zavedl protokol, ve kterém schválil všecko dosavadní jednání o postavení
kostela, vyjádřil se příznivě o platebních schopnostech evangelíků ve Sloupnici
a obšírně
odůvodnil nutnost stavby. Tu již pan rychtář i páni radní nápadně obměkčeni podepsali protokol a v
krátkém čase přišlo i úřední povolení ke stavbě. Podrobnosti nejsou jinak známy. Ale stačí ta
skutečnost, že roku 1795 chrám byl vystavěn a 28.listopadu 1795 velice důstojnou slavností s
modlitbami a díkučiněním svému účelu odevzdán. Ondřej Akoš byl farářem podnikavým a měl již
určité zkušenosti, protože již déle v Čechách působil.
Také jeho postavení bylo mnohdy těžké. Přicházel často do konfliktu s pověstným páterem
Střelským. Máme opět listinné doklady o tom, že Akoš si u krajského úřadu v Chrudimi na faráře
Střelského trpce stěžoval. Vrchní totiž píše 20.listopadu 1793 faráři Střelskému: „Dle všeho33) si
opět helvetský pastor stěžoval proti vašnostem v rozličných věcech. Proto nařizuje krajský úřad,
aby všechna nedorozumění byla odstraněna“. Věru, hořká pilulka pro P. Střelského.
Zároveň za neurovnaných poměrů v bučinském sboru byl Ondřej Akoš ustanoven správcem
(administrátorem).34) Tím jeho práce byla velmi ztížena. Rozsah ohromný, kázat na třech místech a
při tom obtíže se strany vrchnostenského úřadu - jaký div, že „obtížen tak rozsáhlou prací, jež
všecky síly i prostředky vyčerpávala“, vzdává se místa ve Sloupnici a odchází r. 1802 do Černilova.
Po něm přichází (jako třetí maďarského původu) Štěpán Vasarhely, kazatel „méně výmluvný, ale
dostatečně českého jazyka mocný“. Přišel na Moravu r. 1784 a působil před tím v Hor.
Vilémovicích (1784-1792), ve Veselí (1792 až 1797), ve Svratouchu (1797-1798) a Dvakačovicích
(1799-1802). Ve Sloupnici se usadil v srpnu 1802 a zde působil až do své smrti (9.ledna 1815).
Zemřel ve věku 54 let a odpočívá na hřbitově sloupenském. To byl první duchovní, jež ve sboru
zůstal až od své smrti.
Dokud měla církev sloupenská toliko ve Džbánově chrám Páně, byly v něm každé neděle
duchovním sloupnickým služby Boží vykonávány. Po vystavení chrámu ve Sloupnici usnesli se
33
34
) Listář 465.
) Krajský úřad sdělil to vrchnostenskému úřadu v Litomyšli 13.listopadu 1793: Helvetský pastor ze Sloupnice
vykázal se výnosem superintendence, že mu byla svěřena správa helvetské obce v Bučině, ale zároveň si stěžoval, že
mu vrchnostenský úřad nepopřává sluchu v jeho stížnostech ....
sloupničtí s t. zv. „džbánovskou stranou“, t.j. s bratřími ve Džbánově a v obcích blíže Džbánova
ležících na tom, aby služby Boží střídavě jednu neděli ve Sloupnici, druhou ve Džbánově se konaly.
Od počátku pečovali členové sboru o vlastní hřbitov. Pro odpor katolíků (na katolický hřbitov
helveta vzít nechtěli) zůstalo dokonce 11 dnů první po vydání tolerančního patentu zemřelé dítě dvě
léta staré nepohřbeno. Potom byl evangelíkům vykázán hřbitov za Horní Sloupnicí (Vesničkou) v
t. zv. Černohorském koutě, na místě půldruhé hodiny od kostela vzdáleném, mokrém
a
močálovitém. Tehdy vešlo v platnost nařízení císaře Josefa o pohřbívání v plátně bez rakve.
Z
hrobů pak nestačili vylévat vodu, takže často byl zemřelý pohřben do vody. Protože však právě tam
prýští potok t. zv. Bílá labuť, který protéká celou vsí, vznikla obava, aby se všecka voda nezkazila.
Hlavně na zakročení tehdejšího katolického faráře byl hřbitov přeložen na t. zv. Dolní draha roku
1786. Na hřbitově v Černohorském koutě bylo celkem pohřbeno 99 osob. Hřbitov na Dolních
drahách byl umístěn „na druhé hony vzadu za voděradským stezníkem“. Tam pohřbívali v letech
1786-1810 a bylo pohřbeno v tomto údobí asi 900 osob. Protože však i toto místo bylo vlhké, žádali
tentokráte evangelíci sami o místo sušší, které jim po dlouhém průtahu konečně roku 1810
magistrátní komise vykázala tam, kde se nalézá hřbitov do dnešního dne. Místo leželo pod
obecním špýcharem, jenž později sbořen. Účelu svému dodnes plně vyhovuje. První pohřeb na
dnešní hřbitov sloupenského sboru konal se 26.dubna 1810. V rozsahu tehdejšího sboru ležely
tenkrát ještě hřbitovy ve Džbánově, ve Voděradech, Nasavrcích, Prochodech, potom společný
hřbitov (se sborem bučinským) v Heřmanicích, se sborem lozickým v Jelení. Mimo to měli
evangelíci své oddělení na hřbitově v Chlenech.
V roce 1800 se chatrná, nuzně z chalupy upravená fara přestavěla; protože však sbor si na tu pro
faru koupenou chalupu opomněl vzíti zápis, počali si dřívější majitelé oné chalupy, kteří ji sboru
prodali, tři bratři Braunerové z Litomyšle faru přivlastňovati a tak vznikl soud. Církev jsouc ve
svém právu, nemohla nikterak připustit, aby fara přímo pod chrámem Páně ležící jí byla odcizena.
Soud trval šest let a vydání sboru obnášelo 1000 zlatých; suma na tehdejší poměry značná.
Litomyšlský magistrát byl oněm Braunerům nápomocen a pře se velmi těžce vybojovala. Přece
však s pomocí Boží (praví Čížek v Hlasech ze Siona) církev práva dosáhla a faru obhájila.
Nebylo snad kroku, který by nepřinesl obtíže a nehody. Stavění kostela, hřbitov, fara. A nejhůře,
když se stavěla církevní škola.
Duchovní maďarští v letech 1783-1815:
1. Jan Breznay, narozen v Rimavské Sobotě v Uhrách (nyní Slovensko), nastoupil úřad dne
16.června 1783; zvolen byl také prvním seniorem východočeských evangelických sborů. Za jeho
působení vystavěn chrám ve Džbánově r. 1784, škola pak tamtéž r. 1786. Téhož r. 1786 zřízen
druhý hřbitov (za Voděradským stezníkem), když se ukázalo, že první v Černohorském koutě
nedostačuje. Trval do r. 1810 a pohřbeno tam 900 lidí. Breznay odešel v listopadu 1788, odebral se
do Velimě, kde r. 1800 zemřel.
Původně obýval v Horní Sloupnici č. 56 u Mikuláše Mikuleckého, r. 1785 koupil sbor za 182 zl.
chalupu č. 285, jež byla upravena ve faru. K službám Božím dojížděl tedy duchovní do Džbánova.
Breznay byl člověk vznětlivý, ale neobyčejně horlivý ve službách církve. Dle zpráv far. Střelského
bylo jeho chování k odpůrcům ušlechtilé, skoro aristokratické.
2. Ondřej Akoss, původně v Čáslavi a Močovicích (1783-7), v Semtěši (1787-9), nastoupil úřad
ve Sloupnici dne 3.února 1789, avšak odešel již r. 1802 do Černilova. Proti nepřízni magistrátu
litomyšlského dovedl se hájit zákroky u krajského úřadu v Chrudimi a dosáhl skutečných úspěchů
(Listář). Za něho vystavěn ve Sloupnici chrám Páně r. 1795.
Z Černilova povolán do Borové, kdež zemřel r. 1832. Byl to muž tiché povahy, ale i velmi
energický.
3. Štěpán Vassarhely působil v Horních Vilímovicích (1784 až 1792), ve Veselí (1792-1797), ve
Svratouchu (1797-1798), v Dvakačovicích (1799-1802), ve Sloupnici (1802-1815). Zemřel ve
Sloupnici 9.ledna 1815 ve věku 54 let. Za něho zřízen třetí (nynější) hřbitov v Horní Sloupnici
r.
1810.
Po těchto duchovních přišli již duchovní čeští. Ať soudíme o maďarských farářích tolerančních
jakkoliv, musíme přiznati, že přišli do poměrů neurovnaných a že jim bylo zápasiti s mnohými
těžkostmi (útisky, nepřátelství katolíků, jazykové obtíže, nedostatek nábožensko-církevního
vzdělání údů). A že jejich hmotné postavení bylo ubohé, jest dosti dokladů.
Čest prvním průkopníkům!
III.
CÍRKEVNÍ ŠKOLA.
CESTA K SAMOSTATNOSTI. ČEŠTÍ DUCHOVNÍ. CÍRKEVNÍ ŠKOLA.
BOJE O ROVNOPRÁVNOST. DUBNOVÝ PATENT Z 8. IV. 1861.
Je nám dnes sotva pochopitelné, proč sloupenský sbor neusiloval hned od počátku o vlastní školu.
Jistě, že to vyžadovalo především finančních obětí; ale když dovedli tolik vynaložiti, jistě by i na
školu naši otcové nelitovali peněz. Byla tu od počátku nepřízeň magistrátu města Litomyšle. Ať tak
či onak, chyba ta se ukazovala stále zřejměji.
V roce 1834 byly postaveny ve chrámu Páně varhany; stavitel těch varhan byl jistý p. Strniště,
učitel ze Svratky. Stály s opravou kruchty 360 zl. A když v chrámu Páně byly varhany, hledal se
někdo, kdo by vedl pravidelný , pořádný kostelní zpěv. Tu teprve viděl sbor, jak by bylo třeba
učitele; mimo to s nelibostí byla přijata zpráva, že náboženské cvičení evangelických dětí
v
katolické škole se nepřipouští.
Byly to asi hlavně ty dva důvody, proč sbor zakročil v r. 1836 o povolení k zřízení evangelické
školy ve Sloupnici. Katolíci znova vypověděli této snaze boj. Udávali, že se bude na horním konci
obce, tam, kde téměř jedině evangelíci bydlí, nad tak zvanými horními drahy, stavěti filiální škola
katolická. Evangelíci tam bydlící byli přemlouváni, aby „počkali na tu filiálku“, která prý je nic státi
nebude a bude blízko. Evangelická škola bude prý příliš nákladná a vzdálená. Někteří členové
sboru, zejména z nejvzdálenějších od kostela, daly se na tyto sliby nalákat. Guberniálním dekretem
dne 9.září 1837 byla žádost o povolení k zřízení evangelické školy zamítnuta. Když pak byla
podána žádost nová, sešla se krajská komise v kanceláři v Litomyšli 7.října 1837, ku které jak
evangelíci, tak i katolíci byli povoláni. Komisař byl evangelíkům přízniv a ujistil je při zavedení
protokolů, že bude jejich žádost podporovat. Byli dotázáni o mínění ve věci školy děkan
litomyšlský a sloupenský farář. Ti odpověděli, že v Dolní Sloupnici škola již je, ale v Horní
Sloupnici že je školy potřebí. Guberniální dekret zamítl tedy žádost sloupenských znova 17.června
1738. Příčiny zamítnutí byly dosti důležité. Část žadatelů chtěla míti školu při chrámu Páně, ostatní,
zejména vzdálenější, tomu odporovali. Odtud neblahé spory v „lůně církve samé“. Sbor potom po
zamítnutí ze dne 17.června 1838 zadal věc c. k. evang. konsistoři ve Vídni s prosbou, aby se jich
ujala a školu jim vymohla, byť i ne právě při kostele. Byla vyslovena i žádost, aby škola byla
umístěna uprostřed obce. V žádosti bylo uvedeno, kolik v obci Dolní a Horní Sloupnici jest
obyvatelů a kolik dítek školou povinných. Bylo zde 36 sedláků, 20 zahradníků, 26 rolních
chalupníků, 74 domkaři, celkem 156 evangelických rodin, čítajících 889 duší a majících 85 dítek ke
škole schopných.
Následkem této žádosti přijel krajský komisař s litomyšlským měšťanostou do Sloupnice dne
26.června 1843 ke komisi, starší církve byli svoláni a zkoumalo se, zda jest jejich udání ohledně
počtu duší a dítek školou povinných správné. Když to bylo shledáno, určen školní plat, ke kterému
evangelíci se zavázali a prohlédnuto místo, které evangelíci pro školu vykázali, a jež se nalézalo
pod statkem kurátora sboru, Václava Jeništy. Dne 5.října 1843 přijel krajský inženýr prohlédnouti to
místo, je-li postačitelné, a protože je shledal příliš vlhkým, zavázal se kurátor Jeništa, že za ono
vlhké místo postoupí ku své zahrady. Nato přišlo guberniální povolení dekretem z 30.října 1844
přesto, že litomyšlské školní dozorství, (t. j. pan vikář) a královehradecká konsistoř namítaly, že
příjem katolického učitele následkem oddělení evagelíků bude příliš ztenčen a že by vůbec
„katolické straně ze sloupnických obyvatelů zaopatřování své školy v tom případě za těžké
přicházeti muselo“.
Byl zhotoven plán k stavení školnímu a „přehled outrat“ při stavbě té, sepsalo se pojištění
školního platu a listina zřizovací od dvou katolických svědků a ode všech školu žádajících údů
podepsána, poněvadž „zdejší katolíci a vikář litomyšlský ustavičně udávali úřadům, že jen několik
evangelíků školu sobě žádá“. Když pak ty listiny k potvrzení guberniu byly zaslány, útoky katolíků
nabyly znova neobvyklé prudkosti. Dle zavedeného pořádku platil sedlák dvojnásobný školní plat,
než chalupník. Protože pak evangelíci, dokud svou vlastní školu nevystavěli, musili dítky své
posílati do katolické školy, počal učitel najednou vybírati ode všech stejný plat bez rozdílu
majetkového „dle císařského patentu“. Při označení, kdo by mohl školní plat odváděti a kdo
nemůže, chtěla katolická strana všecky evangelické domkaře prohlásiti za chudé, školní plat
zapravovati neschopné v tom zlém úmyslu, aby se pak mohli vykázati, že plat od evangelíků
nikterak pro učitele nepostačí. Evangelíci však prohlédli úskok a žádali, aby jen ti byli za chudé
uznáni, kdo i minulého roku platiti nemohli. Když ale učitel potom ode všech stejně začal vybírati,
začali se bouřiti zvláště ti, které katolíci za chudé chtěli uznat.V pravdě jezuitsky byl učiněn nesvár
mezi evangelíky samými. Když pak se katolíci dotazovali po příčině zvýšení jejich platů,
poukazoval učitel na viníky: kurátor Václav Jeništa a starší Matěj Mikulecký z Horní Sloupnice.
Pobouření vyhrožovali bitím a vytřískáním oken. Obžalovaný učitel pak vše popřel, magistrát
svědky vyslýchati nechtěl, učitel byl ovšem opatrnější a lid se upokojil.
Nedlouho potom byla žádána komisí magistrátu litomyšlského výměna té vlhké obce a vyměření
místa pro školu; měšťanosta teprve nedávno v Litomyšli usazený a těch školních věcí neznalý,
přijel nejprve na katolickou faru, kdež ho ovšem farář náležitě „poučil“. Při komisi pak pohádal se
měšťanosta s kurátorem Jeništou. Vlastně on sám Jeništovi zle vyčinil, řka, že je helvetský biskup
a rebelant, všech nepokojů nynějších příčina. Přítomní katolíci byli tím velice posilněni a proto
nechtěli pak o vyměření té vlhké obce ani slyšet. Starší sboru velice těžce nesli, že katolíci nyní se
vyjadřovali, že „kdyby Jeništa nebyl dal místo pro školu, evangelíci by jiného místa uprostřed obce
sotva dostali“. Aby dokázali opak, požádali souseda Jeništova, Jana Černohorského, o postoupení
místa pro školu na své zahradě. Jan Černohorský jim místo ihned a velice levně postoupil. Když se
pak starší sboru dověděli, že stavební plán je již potvrzen, musili znovu žádati magistrát
o prohlédnutí a vyměření místa pro školu. Měšťanosta dal předvolati všecky evangelické sousedy,
aby se přesvědčil, „že všichni školy si žádají“. Zejména pak předbojník katolický, Jan Maloch,
podával magistrátu klamné zprávy, že si školu přejí jen někteří z evangelíků. A poněvadž
měšťanosta shledal, že všichni bez rozdílu si školu mít přejí, dal vyměřiti dle plánu místo a sepsal
protokol.
Katolíci potom na pokyn z vyšších církevních úřadů najali v Horní Sloupnici chalupu č. 172 jako
prozatímní školu, dokud by se nevystavěla nová. Rychle byla vysvěcena a zatímco evangelíci
o
školu vyjednávali, v katolické škole v Horní Sloupnici se již vyučovalo. Proto bylo mnoho horlivé
agitace zvláště mezi evangelíky v Horní Sloupnici, aby tito své dítky posílali do tamější školy; ale
protože bylo seznáno, že počet dítek pro tuto školu nedostačuje, byla škola zrušena. Zejména
pobuřovalo evangelíky, že katolíci naléhali na evangelické domkaře v Horní Sloupnici, aby k
ničemu nesvolovali a do útrat se nedávali, „že v horní škole i pro ně dost místa bude“. Zámožnější
evangelíci (kontribuenti) vzali tedy na se všechny výlohy stavební a chalupníky nechali při tom,
„kdo by co chtěl z lásky dáti, neb ruční prací nápomocen býti.“
Na jaře r. 1847 se počaly konati přípravy ke stavbě 35) a práce se dařila, když tu katolíci opět
přispěchali se žalobou, že to není to místo, jak o ně žádali evangelíci a na nějž povolení mají;
i
přijel opět krajský komisař a závady neshledav, povolení obnovil. Tu vidouce, že boj je prohraný,
žádali, aby katolickému učiteli evangelíci všechny dávky, jako: koláče, vejce, novoroční groš
a
t. zv. klekanské obilí byly odváděny. Posléze evangelíci pro dobrou vůli usnesli se dávky ty
odváděti. Ale přišel rok 1848 a evangelíci se pokládali za zbaveny zbytečného břemena; katolický
učitel však zažaloval liknavé občany a okresní úřad ochotně vyhověl. Rozkazem ze dne 18.prosince
1850 nařizoval, aby to učiteli odváděli; evangelíci se však obrátili ke krajskému úřadu, načež od
c.k. místodržitelství v Praze výnosem ze dne 10.října 1851 přišlo rozhodnutí, že evangelíci,
posílající své dítky do vlastní své školy dle minister. nařízení ze dne 26.prosince 1848, katolickému
učiteli podobné dávky odváděti přidržovány býti nemohou.
Přes úklady a nepřátelství byl 10.května 1847 položen základní kámen ke škole. V témž roce
35
) Čížek: Rychtář Jan Maloch se nejdříve potutelně usmíval, řka, že ono tam svežené kamení se výborně hodí na
hromádky na silnici a dokládal, že snáze bude on tam viseti na lípě, než evangelická škola tam bude státi. - A tak si
musí nyní Maloch zástěru na oči klásti, kdykoliv vyjde na svou zahradu, aby neviděl tu prožluklou evangelickou
školu, neb mu stojí naproti.
pokročila stavba tak, že byla přivedena pod střechu; roku 1848 se pro utužení základů a vyschnutí
zdí nepracovalo, až v r. 1849 na podzim zcela byla dostavěna a 2.prosince 1849 (v první neděli
adventní) byla slovem Božím a modlitbou posvěcena.
Tak trvalo 8 let, než sbor dostal povolení a 3 roky, než školu vystavěl. Ale katolická agitace
neustávala a jednalo se o 35 dětí evangelických, které měly být pro tuto katolickou „filiálku“
získány. Roku 1856 žádost krajskému úřadu podaná neměla výsledku. Komise, která vyšetřovala
podmínky pro školu, shledala, že „rodičové oněch 35 dítek na své, t. j. evangelické, škole (která
zatím zbudována) trvají a od ní odstoupiti nemíní“. Evangelíci pak zpravili o situaci konsistoř
vídeňskou a žádali o zastání. Ve 4 nedělích přišla druhá krajská komise do Litomyšle a k ní
povoláni oba duchovní sloupničtí, celé představenstvo i s výbory a někteří starší evagelické církve.
Následkem vyšetřování této komise přišel výnos c.k. ministerstva kultu ze dne 4.března 1857, dle
něhož „se mají evangelíci sloupenští na jejich škole ponechati a ne více k novému spojení školnímu
s katolíky vybízeti, nebo nutiti, tím spíše, že vyšetřeno jest, že největší vzdálenost obytných stavení
od školy obnáší nic více než tři čtvrtě hodiny“.
Při této druhé komisi došla řeč i na obecní pozemky, jimiž by se nahradilo chybujících 62 zl.
k
platu nového učitele. Katolický učitel užíval totiž 12 měřic obecního pole, které nebylo přiděleno
škole, ale zůstávalo majetkem obce. Jakmile však evangelíci začali jednati o vlastní školu, počali
katolíci usilovati o to, aby pole připadlo katolické škole. Evangelíci nyní, majíce svého vlastního
učitele, žádali, aby jim bylo přiděleno 6 měřic obecního pole. C.k. místodržitelství jim vyhovělo.
Ale katolíci podali proti tomuto výnosu rekurs a tak těch 6 měřic role bylo evangelické škole
odebráno proto, že žádost o ně nebyla podána celým obecním výborem. Na připomenutí, nedal-li by
se učiteli plat jeho doplniti výnosem z obecních pozemků, katolíci ihned byli ochotni dáti 6 měřic
pole té nové škole. To však přičiněním kurátora a člena obecního výboru Václava Jeništy bylo
zamítnuto s poukazem, že nelze měřiti různě ...
Zdá se, že kolem roku 1850 bylo třenic nejvíce. Ve farním archivu zachoval se dopis magistrátu
města Litomyšle ze dne 10.listopadu 1847 čís. 4355, jímž se následkem oznámení vikariátu
litomyšlského ze dne 6.listopadu 1847, „že se sloupenští nekatolíci neřídí dle nejvyšších předpisů“,
přikazuje duchovnímu správci a starším církve, aby pod vlastní zodpovědností to veřejně v chrámě
v známost uvedli, že:
1. Při pochování evangelíků ani na cestě ke hřbitovu, ani na evangelickém hřbitově se zpívati
nesmí a nemá se ani pohřební řeč držeti.
2. Není povoleno katolíkům pod odpovědností duchovního a starších církve navštěvovati
evangelický chrám.
3. Evangelíci se mají v hospodách a při schůzkách s katolíky zdržeti všeliké řeči o náboženských
věcech.
Když si sbor zařídil školu, povolal učitele: prvním byl František Havla (1849-1854). Druhým
Fabián Chalupa (1854-1875). Vstoupil r. 1875 na školu obecnou. Že neměli církevní učitelé na
růžích ustláno, pochopíme snadno. Plat malý a třída jediná, v níž se tísnilo až 100 žáků. Pan učitel
ovšem si přivydělával a držel hospodářství, při čemž ovšem také musil časem zanedbat školu.
Učitel Chalupa zemřel v červnu r. 1879 ve věku 67 let. (Před tím učil 17 let na škole v Telecím; ve
Sloupnici 22 let na škole evangelické, 3 roky na škole obecné.
Roku 1855 přikročeno k opravě a rozšíření kostela. Pro tak značné shromáždění, jaké neděli co
neděli bývalo, byl kostel malý a tak kostel se o 4 sáhy a 4 střevíce přistavil na délku, vybílil,
opravil, nově přikryl a všecka okna u něho se zvětšila a zkulatila, neboť původně byla čtyřhranná,
jako u všech našich tolerančních kostelů. Na podzim roku 1855 byl kostel modlitbou a slovem
Božím posvěcen36). Pokud oprava chrámu trvala, konaly se služby Boží dopolední ve Džbánově,
nešpory a j. v církevní škole sloupenské. Zuřilať právě toho času cholera, takže po žních v několika
nedělích přes 300 obětí uchvátila.
Gabriel Molnár povolán z Nového Města na Moravě, rodem z Krouné, nastoupil svůj úřad
3.dubna 1816, zemřel ve Sloupnici dne 21.února 1843 ve věku 53 let. Za něho byly značným
36
Čížek, Hlasy ze Siona r. 1866.
nákladem do kostela opatřeny varhany. Farář dobrý, zejména v pastorační činnosti.
Josef Fischer, rodem z Dlouhé Třebové, zastával ihned po smrti svého předchůdce duchovní
správu, úřad samostatně převzal v září 1843 a zemřel ve Sloupnici dne 30.května 1857 ve věku 48
let. Za jeho působení byl kostel podstatně rozšířen a opraven a vystavěna církevní škola (1849).
25.března 1858 povolán byl za faráře Jiří Čížek, povolaný z pražského klimentského sboru, kde
r. 1854-58 působil, rodem z Chodče u Mělníka (nar. 13.května 1826). Byl to muž vynikající, kazatel
výborný37), znatel církevního zřízení a práva, dobrý organisátor, žel, že zdraví nevalného. Jeho
působení však již spadá do doby šťastnější.
Dne 8. dubna 1861 byl vydán protestantský patent, jenž zaručuje provždy evangelíkům rovnost
před zákonem a úplnou rovnoprávnost s ostatními konfessemi státem uznanými. Určuje se budoucí
církevní zřízení, jímž je církvi zaručena samospráva.
Církev se dělí na sbory farní, senioráty a superintendence. Sbor spravuje presbyterstvo
a
zastupitelstvo, seniorát senior a zastupitelstvo seniorátní, superintendenci řídí superintendent
a
zastupitelstvo, celou církev c.k. evangelická vrchní církevní rada a obecná synoda. Církev se může
k zachování svých usnesení, jež byla vládou potvrzena, dovolávati ochrany státních úřadů.
Tím bylo dokončeno dílo Josefa II. a z církve tolerované, trpěné, stává se církev rovnoprávná.
Jaké možnosti se tu otevřely, jaké ohromné pole působnosti pro evangelíky! Ovšem, vůdcové církve
věděli, že to není ještě vše. Jejich ideálem byla církev svobodná a - národní, bez vnucené církevní
rady.
Jako doklad k zápasu o církevní školu citujeme doslovně Zprávu staršovstva sboru sloupenského
z r. 1849:
V čísle 100. Česk. Br. Hlasatele mohlo se vážené čtenářstvo seznámiti s oným pověstným z Novin: „ H l a s j e d n o t y
k a t o l i c k é v B r n ě 1 6 . Z á ř í 1 8 4 9 , c o p ř í l o h a k Č . 3 7 . vyňatým a pod slovem „ S l a v n o s t i v
S l a u p n i c i “ (v Čechách) obíhajícím lístkem, kterýžto jezuitskými šmeydy, nepravým utrháním přeplněn, v okolí
tomto již již zhaubné následky plodí, srdce katolického lidu proti evanjelickým občanům nenávistí a zlostí plní. A my
jakkoli jsme se od dávných časů naučili při mnohém nám utrhání trpělivi býti, jakkoli bychom dle slov velikého
Apoštola v listě k Řím. 12, 17-21 sobě počínati, a se všemi lidmi, pokudž na nás jest, pokoj míti chtěli: předce
nemůžeme na ona, v zmíněném lístku nahrnutá utrhání mlčeti; nýbrž nuceni býti se vidíme, naše spravedlivé se-ozvání ku kterémuž sme v Čísle 100 našeho hlasatele vyzváni byli, u veřejnosti podati. Poněvadž pak onen urážlivý lístek
popisováním slavnosti v Slaupnici začíná; proto chceme i my naši evanjelickou slavnost k hlasu obrany naší předběžně
připojiti, a ji ne z peychy a nádhernosti, nýbrž z vděčnosti a upřímnosti srdce váženému čtenářstvu oznámiti.
V Slaupnici, kde, jak spisovatel nadzmíněného lístku praví, tak mnoho aušklebků musí každý věrný katolík pro výru
svau Božskau snášeti od rauhavých helvetů, kdež prý taková vlažnost panovala, že 112 míchaných manželství bylo, a
která prý pro veyžvyky náboženské stran nekatolíků u všech ve vůkolí byla v opovržení, a která tedy snad jedině
aučinkováním nynějšího katol. kaplana v náboženském ohledu vyvýšena a oslavena býti má - v té Slaupnici měli sme
také my Evangelíci d n e 2 . p r o s i n c e b . r. j a k o ž t o n a 1 . n e d ě l i A d v e n t n í nábožnau slavnost, která
k
důležitým vážným cílům konána byla. My sme totiž zasvěcovali naši novau, s pomocí Boží a naším vlastním přičiněním
dostavenau školu, která nám naneyveyš potřebna byla, a o jejížto zaražení sme přes 12 roků s mnohým namáháním
pracovati museli. Nebo když dítky naše, v katolické škole jako maceše zanedbávány, za odpadlé, opovržené ratolesti
považovány, skrze náboženství utržky všeliké ustavičně slyšeti, a ze školy s pláčem začasté se navracovati musili; když
naše drahá církev nedostatek vlastní školy v mnohém ohledu bolestně cítila a po potřebné štěpnici skrze drahný čas
smutně se ohlížela: tuť jsme nemeškali u vyšších míst o zaražení vlastní školy naší žádali. Ale jaké těžkosti, jak mnohé
překážky se nám v cestu kladly, jak s mnohými nesnázemi sme zápasiti musili, o tom slov šířiti nyní již nechceme;
nýbrž voláme, což i na příbytku školním napsáno stojí: A ž p o t u d p o m á h a l n á m H o s p o d i n . Ovšem Hospodin
nám pomáhal návaly rad nepřátelských rušit, a nám žádaucí školu dostavěti nechal, abychom v pokoře srdce tato slova
sobě opakovati mohli: B ů h j e s t n a š e ú t o č i š t ě i s í l a , v e v š e l i k é m s a u ž e n í p o m o c v ž d y c k y
hotová - protož ne nám Hospodine, ne nám, ale jménu svému dey čest, pro milosrdenství
a p r o p r a v d u s v a u . Ž. 46, 115. Ano za svatou uznali jsme to povinnost, abychom to šťastně dokonané dílo, ten
dům školní pro čest a chválu Boží, pro vzdělání a probuzení církve, pro požehnanou památku, v duchu evanjelické
nábožnosti zasvětiti dali.
K tomu aučelu byl okresní školní dozorce důstojný pan senior Antonín Košuth spolu s bližšími duchovními
správcemi, tak i pan přednosta spolu s p. radami Litomyšlského Magistrátu pozván. Když však pro zlé počasí žádný z
pozvaných duch. správců slavnau tu příležitost přítomností svau poctíti nemohl, musel náš duch. správce, když do
poslední chvíle na darmo očekával, celé nábožné konání to na se vzíti, kdežto po přiměřeném v chrámu Páně na základě
slov Ž. 122, 6-9. držaném kázání, z chrámu Páně spolu s povolaným a od cís. král. krajského auřadu potvrzeným p.
37
Některá jeho kázání zachována jsou v rukopisech u br. Jos. Macka v Borové (po otci, jemuž je far. Čížek daroval).
učitelem za dítkami v pořádku ku škole šedšími, při nábožném od círk. Starších vedeném a vážnau hudbau sprovázeném
zpěvu, v přítomnosti pana tajemníka, a jiných několika vzácných pánů se ubíral. Před vchodem do školního domu,
vystaupila 10letá dcerka Jana Šmeydíře círk. star. z Horní Slaupnice, vyjevujíc nevinným hlasem v krátké řeči radost a
plesání, že před školau novau dítky, rodiče i představení stojí. Nato se vešlo do dvorce stavení školního, kdežto družička
klíč od dveří domu školního na talíři ve věnci držící, duch. správci podala, kterýžto poslednější se slovem posvěcujícím
a s vyjeveným přáním zvolenému školnímu dohlížiteli hodnověrnému muži Janu Motákovi klíč ten k otevření hlavních
dveří odevzdal, a ten samý při slzích, při srdečných slovích dvéře ty otvíral. Načež se do učební světnice vstaupilo, a po
pronikavé od jedné družičky držané řeči, konání to svaté nábožným od pana učitele zavedeným zpěvem se začalo,
kdežto místní duchovní pastýř v krátké své řeči důležitost dne a konání toho ukázav, s modlitbau a požehnávající
formulí dům ten školní posvětil, načež školnímu učiteli cís. kr. krajsko-auřední dekret do rukau s přáním srdečným
podával, přáním své oním zaslíbením skončujíce: T i , k t e ř í j i n é v y u č u j í , s k v í t i s e b u d o u j a k o b l e s k
o b l o h y, a k t e ř í k s p r a v e d l n o s t i p ř i v o z u j í m n o h é , j a k o h v ě z d y n a v ě č n é v ě k y. Dan. 12, 3.
Nato promluvil místní duch. správce potřebná probuzující slova k círk. Starším, žádav je, aby na potvrzení toho, že slov
a žádosti jeho šetřiti budau, zvolenému školnímu učiteli rukou svých podali; po kterémžto jednání pan učitel slova
pronikající - maje dekret v rukau - mluvil, načež církevní Starší, Jan Šmeydíř z Horní-Slaupnice, k p. učiteli několik
vážných slov promluvil, jemu u prostřed viditelného pohnutí všech přítomných věrnost a lásku jménem všech sliboval i
zaručoval. Po této řeči nastalo okamžení vážné - pan přednosta
z Litomyšle, jakožto asistent místního duchovního
správce, jal se jadrně a důrazně mluviti k lidu, zvláště k rodičům strany dítek, napomínav jich k tomu, aby dítky své
pilně do školy posílati, jim dobrý příklad dávati, učitele ve vážnosti míti, jemu těžko zaslauženau mzdu věrně a ochotně
dávati neobmeškali. Řeč ta nalezla u všech přítomných velikého oblíbení, a zůstane pro pana přednostu v požehnané
památce, an nestranně a spravedlivě mluvil.
Po skončení toho ozval se opět hlas nábožného zpěvu, načež místní duchovní pastýř v krátkých slovech díkčinění
zakladatelům, dobrodincům i všem přítomným vzácným hostům vzdával - načež opět jedna dcerka vystaupila a krátkau
veršovanau řečí slavnost tu dokončovala. Po nábožném zpěvu ubírali sme se do chrámu Páně, kdež horlivá modlitba
jakožto díkčinění za dobrodiní Božská, jakožto prosba za milostivého krále a jiné vrchnosti vykonána, a tak slavnost ta
dokonána byla.
Sprostě sme i my vypsali slavnost zasvěcení nové evang. školy, a domníváme se, ano tu silnau naději k Bohu jedině
všemohaucímu máme, že škola ta požehnanější užitky přinášeti bude, nežli „ d o o p u š t ě n é h o c h r á m u k a t o l . “
(tím tupí spisovatel všech předešlých katol. duchovních - on sám jen zázračně aučinkuje) přinesená figura sv. Filumeny.
My sme ale v popisování slavnosti naší netupili katolíky, jak to učinil spisovatel onoho pro církev naši na neyveyš
urážlivého lístku, když nepravé, lživé řeči udává. Myť víme, jak nám nadávali katolíci, když jsme z chrámu našeho ku
škole kráčeli - toť sau ty berani - volali - čím pak tu školu asi světit budau - však kropáče nemají. - Slovo Boží a
modlitba vraucná snad větší má cenu nežli kropáč. Že pak zpěv náš hudba zprovázela, v tom ohledu známo budiž, že
někteří hudebníci katolického náboženství sami z lásky se nabídli, aby hudbu tu provozovati, a nám při této příležitosti
službu proukázati mohli. Myť víme, že nám katolíci záviděli, že pan přednosta nás svau veleváženau přítomností poctil,
ano i řeč oblíbení hodnau držel. Vímeť, že jste mu za to láli, jej kacéřovali. Ale tím ani jemu, ani nám neuškodíte, a
styděti se musíte, že přání, zaklínání, slibování vaše beze všeho aučinku zůstalo, a vy nyní zahanbení jste. Zdaž neřekl
jeden z vás, ó vy farizeové a pokrytci, „že dříve slunce musí vycházet přestati, nežli aby helveti školu svau měli?“ - Aj
hle slunce vychází, a i tobě nepravý posměvači svítí a škola helvetská stojí - slavně stojí a dítky v ní jináče nežli ve vaší
vyučovány musejí býti. Nyní při této příležitosti sobě povíme, nyní se ozveme, neb čas příhodný jestiť.
Vydeyte počet, katoličtí bratři, co jste činili od dávných let s námi, my před každým saudcem vydati jej můžeme. Kdy
jsme vám křivdu činili, kdy Vám v podnikání nějakého potřebného díla, jako vy nám překáželi? Kdy se
v
chrámích našich zlostí, nenávistí koukol rozsíval, tak jak se to ve vašem chrámu v Slaupnici stává. Vy chcete
Kristovými, pravými křesťany slauti - ale to povážiti nechcete, co Spasitel praví: Potomť poznají všickni, že jste moji
učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým. J a n 1 3 , 3 5 . Ach nelze ani z předešlých let vypočítati to
pronásledování, to utiskování, kterýmž jsme od vás svíráni byli, když jste sobě při každé dané příležitosti na helvety kteří spolurodáci vaši - spolu Češi - občané, jednoho otce dítky, jednoho mocnáře podaní jsau, zlomyslně vyjížděli, jich,
jejich duchovní, jejich chrámy tupili, nevědauce, co v takových svatých místech se děje, jaká pocta se tam Hospodinu
vzdává. Myť víme, co jste činili, jak jste se Duchu sv. a pravdě Božské vždycky protivili. A kdo nám to upříti může, že
Jan Maloch skrze rozsívání nepokoje svržený rychtář po domích nechodil a nechodí, aby na helvety srdce lidská štval?
Kdo nám to zapříti může, že on se zákonem svatým neházel, a evanjelické náboženství neproklínal, duch. správce
nepotupoval, ano i lid evanjelický na cestě nechytal a do fary mocně nevodil, když sobě na cestě venkovní píseň v
zpěvníku našem vytištěnou zpíval. Jak se může muž ten honositi svým náboženstvím, když takto říkati má obyčej: o by
Bůh dal, aby ti chudí lidé pochcípali, a nás neobtěžovali. Ó zastyď se, ošemetný člověče, a dey pokoj těm, kteří s tebau
mluviti nechtějí, aby od tebe pokaženi nebyli. Neb dříve jsi tupil, naneyveyš hanobil náboženství katolické, nyní na oko
se lichotíš - v srdci pak tvém jináč jest, tak že se každý věrný chránit musí před tebau! Co pak chcete vy katoličtí bratři
k tomu říci, když v chrámě našem lid Boží ku pokoji, k pokoře, k snášenlivosti probuzován, v vašem pak ke mstě,
zlosti, manžel proti manželce, jak toho příklady jsau, popuzován bývá? Srovnávali se to s učením a duchem Kristovým,
kteréhož i vy za vůdce míti chcete? Aneb chcete více věřiti duchu jezuitskému, umění ďábelskému, nežli Kristu, synu
Božímu? Suďte a na saud nás veďte, my jsme hotovi, abychom dokazovali hanebné lži toho, jenž nás v lístku z jednoty
katolické Č. 37 očernil, a tím neyvíce urazil.
Abychom pak na jednotlivé hanění dle urážlivého lístku odpovídali, jen v krátkosti se obmezíme, a hlas obrany své
vyjevíme, který, ač spravedlivý, předce ještě mírný, pokorný a od každého citedlného člověka, ať on katolík neb
evanjelík, laskavě přijat býti musí.
Žeby lidem těm, jenž sobě evanjelické jméno dávají, i neyhanebnější prostředky vítány byli, aby utlačili katolické,
a zvelebovali svoje náboženství, toť již první urážka, první lež, proti kteréž se ozvati musíme. Neb jak bychom my byli
mohli kdy pomysliti na to, abychom utlačili katolické náboženství, byvše a jsauce až potud rádi, kdybychom od
katolíků pokoje míti mohli, a při každé příležitosti ohavné utrhání, nadávání slyšeti, ano i to s bolestí srdce zkušovati
nemuseli, že ani náš duchovní pastýř při pokoji k nemocným lidem do Horní Slaupnice jít nemůže, že zuřivci katoličtí
ze dveří hlavu vystrkují a jemu ohavně nadávají. Kdopak se ještě z evanjelických občanů opovážil, knězi katolickému
veřejně nadávati? Kdo může dokázati, že by některý evanjelík byl náboženství katolické veřejně tupil, tak jak se naopak
od strany katolické děje. Ne jedno, ale více svědectví můžeme dáti, jak se naše náboženství v Slaupnici utlačuje, jak
sám nynější kaplan proti němu káže, nedovolených, zákony zemskými zapovězených prostředků se chápá, naše předky,
naše chrámy, naše obřady a svátosti Kristem ustanovené proklíná. Jestli pak to náměstek Kristu aneb čí jiný? My však
víme, že kdo ducha Kristova nemá, tenť není jeho. Řím. 8, 9. Lid náš evanjelický není ještě tak zkažen, aby mu hanebné
prostředky k utlačování jiného náboženství byly vítány, tak jako byli lidu katolickému, jenž se podvodu, lži, ukrutnosti,
meče a všeho bezpráví chápal, a posavade by se toho chápati chtěl, kdyby spravedlivější ustanovení a práva nebránila
tomu. Protož pokrytče, vyvrz prvé břevno z oka svého a prohlédni, abys vyňal mrvu, kteráž jest v oku bratra tvého. Luk.
6, 42. Co se pak nadávání modlářů, a chasy podotknuté týče, v tom ohledu jest známo, že mezi samým katolickým
lidem divné pověsti o té jim až posavade neznámé, jedině od Slaupnického kaplana uvedené Filuméně kolovaly, a že
nad rozdávanými škapulířemi - o kterých Slaupenští katolíci nic nevěděli, ausměšky od samých katolíků slyšeny byly. Z
tebe zkáza o Izraeli - ! nemíchey duchu jezuitský chasu evanjelickau od toho kaukole, který jsi rozsál ! - Nemysli dále,
že se lží tvau svět celý oklamat a popudit nechá. Neboť víme, jak ohavná, hanebná lež v tom udání spočívá, že by v
pondělí po slavnosti vaší helvetská žena na svého katolického muže byla jako saň vyletěla, jej
v obličeji
zkrvácela a hlavu baulemi naplnila; a že by jeden helvet s sekerau naň byl přiběhl - a sám muž té ženy vyznává, jak
katoličtí sausedé řádili, jej k tomu majíce, aby ženu zabil, děti do bláta zašlapal, veřejně křičevše, že helveti jsou
pohané, kacíři, neznabohové a kostel jejich že jest chlév, atd. Nuž ten vyznává a čtyři svědkové to stvrzují, že to lež,
což tu udáno, že naopak od katolíků spurně, zuřivě jednáno bylo. - To samé tvrditi se může z strany události v
Džbánově, an spurná na neyveyš nepokojná žena Dostálka, skrze utrhání našemu náboženství k rychtáři obeslána
a
mírně jen napomínána byla, tři pak tam přítomní katolíci, jeden konšel, tak zuřivě sebě počínali, že zkázau a vraždau
všem helvetům vyhrožovali, ano jako satanové na stůl rychtáře tlauci se neštítili. A to vše ovoce, kteréž aučinkování
jezuitské přináší, toť ten duch, jenž v rauše ovčím přichází, vnitř jsa vlk hltavý!
Kdo může to dokázati, žebychom my Marii Pannu, jako čistau, od Boha vyvolenau nectili. Nebo ačkoli ji Božskou
čest, kteráž jen tomu samému patří, neprokazujeme, předceť o ní to samé vyznání, jako katolíci ve článcích víry
všeobecné činíme. Jak se opováží duch bludný v pokrytství lež mluvící před světem takové hany na nás kydati, nás
hanebníky, zuřivce a t. d. nazývati? Kde jest ta helvetská nezbednost? Kdy kdo zkrvácel, škrtil, zabíjel katolických
bližních, tak jak to z vás jeden otec s dvěma syny na jednom tichém občanu z bratrů našich zpáchal? A zdaž neví
urážlivý a krutý spisovatel onoho hanebného lístku, že jej před saud pohnati, jej k dokázání těch věcí nutiti, a mezi vším
tím tu osadu , tu církev litovati musíme, do níž se takový opovážlivý duch vlaudil, jemuž každá lež k vyvedení zámyslu
jeho vítána jestiť. K politování hodná ta slavnost, při níž se veřejně v kázání hlásá, že katolický kněz více jest než
Kristus, a že kdyby sám Spasitel na světě byl, předceť by prospěšněji bylo, ku knězi nežli k němu k zpovědi jíti!
Helveti (dle našeho pravého jména Evanjelíci, an se pravého evanjelium Ježíšova a ne vymyšlených ustanovení
držíme) dostavěli svau vlastní školu a filiální školce v Horní-Sloupnici učiněn ovšem skrze to konec. Žeby ale nevěře
(tak nazývá spisovatel náboženství naše, jakybychom nevěřící byli) neyprospěšnější se bylo zdálo, bývalého
katolického učitele Vítka k odpadnutí vábiti, jemu sto zlatých vypočítati atd. v tom ohledu my starší v Horní-Sloupnici
veřejně se ozýváme, udavatele toho za hanebného lháře prohlašujeme, a tímto osvědčujeme, že onen bývalý učitel Vítek
sám nám za učitele se nabízel; nýbrž i v aumyslu měl 100 zl. na to obětovati, by službu tu dosáhnauti mohl. Aj jaký i tu
podvod, jaká tu ohavná lež! My nechceme - jak se v lístku to píše, špatné katolíky za peníze kupovati, tak jako kupují
jezuité i nedospělé děti, dávajíce jim dvacetníky, aby je tím spíše k sobě přilákati mohli. - My o špatné katolíky
nestojíme, žádného nelákáme, a nic neslibujeme; kdo k nám z pravého přesvědčení, z lásky ku pravdě Kristově přichází,
tohoť ven vyvrhnauti nebyloť by slušno, zvláště když od vyšších míst k tomu jedenkaždý oprávněn jest. - Jestli pak
některý z těch, jenž k nám přistaupili, někomu z nás dokázati může, žebychom jej byli penězmi neb lahodnými řečmi o
víru okradli, tak takové důkazy před saudem slyšeti chceme. Ano i to dokázati můžeme, že onen nešťastný, jehožto
jméno nezatajujeme, Josef Oliva, zahradník v Horní-Slaupnici Č. 14., žádný potupující list dceři své psáti nevelel, ani
rouhavá slova proti katolickým pautníkům slyšeti nenechal; nýbrž že to byl muž tichý, na audy těla svého schuravělý, a
že poplašený kůň pod vůz jej strhl, v následku čehož pobožně a oddaně umřel. - I proč se udavatel toho nestydí a nebojí
do nespitatedlných rad Všemohaucího sahati, cesty nevystižitedlné sauditi? Proč chce divutvorkyni Filumeně takovau
moc, takovau ukrutnau mstu připisovati, a opuštěnau rodinu onoho nebožtíka nemilosrdně rmautiti, vdově a sirotkům
bolesti přidávati? Zdaliž to duch lásky a milosrdenství? Zdaliž to duch maudrosti a bázně Hospodinovy? Nevíšli, o
člověče, že tím, když jiného saudíš, sám sebe odsuzuješ? Pakli máš hořkau závist a dráždění v srdci svém, nechlub se a
neklamey proti pravdě, neníť to maudrost shůry sstupující, ale jest zemská, hovadná a ďábelská. Řím. 2, 1. Jak. 3, 14.
15.
Maudrost jest ovšem ďábelská, když někdo, jak onen lid modlářský, Maud. 15, 12. z každého zlého, které se stane,
pro své zkažené ohledy zisky hledati, a i toho, kterému hovádko zhyne, sauditi, a nezaslauženau vinu připisovati chce,
an ten samý pokoje žádostivý člověk svědkami dokázati může, že žádné utrhavé slovo proti katolickým pautníkům
nepronesl; a když hovádko jeho dávno churavé v čase zhynulo, škodu svau trpělivě nesl. - A což pak katolíkovi žádný
kůň nepošel? Což pak nebyl zvláštní ctitel Filumeny při lámání kamení zasypán? Což pak nebyla ženská od blesku
zachvácena? Jeden pak muž od koňů zašlapán? Měliby snad Evanjelíci jako Vy, opovážlivý udavateli, sauditi? Nikoli,
oni se chtějí pokořiti pod mocnau ruku Boží, aby je Pán povýšil časem svým. Že pak sobě spisovatel ku konci stěžovati
chce, že za předešlého pana pastora helveti (snad Evanjelíci an helvetů ze Šveycar v Slaupnici není) pokojnější byli, a
že před tím nebylo takových rozepří: na to snadno lze nám zkrátka odpověděti, že za předešlého p. pastora nebylo zde
jezuitů - liguriánů, kteřížby símě nenávisti, zlosti a nepokoje mezi lid rozsívali, bližního proti bližnímu, manžele proti
manželkám atd. popuzovali. Pan farář byl vždy pokoje milovný pán, a proto sám Jan Maloch proti němu povstal, jej s
několika zuřivými katolíky žaloval, a různice stropil. Na to přišel nynější jezuitským duchem naplněný kaplan, který
všech helvetů za tři leta obrátiti sobě umínil, na našich vlastních hřbitovech zpěv a řeč zakázati chtěl, kmotry
evanjelické od křtu dítek katolických odháněti, náboženství naše při každé příležitosti tupiti a srdce lidské rozhořčovati
sobě předsevzal, čehož škodlivé následky jsau již viditelny, an 15. t. m. tři zuřivci katoličtí jednoho dobrého muže
z
Voděrad na cestě z Litomyšle blíže Slaupnice, lotrovským způsobem obstaupili, jemu a všem evanjelíkům zlodějů
nadávali, na to, že to v novinách katolických stojí, že helveti katolíky okrádají, se odvolávajíce, jemu ubitím
vyhrožujíce, takže ten samý muž nazpět se obrátiti, a těm lotrovským rukám ujíti musel.
Neníli to, o křesťané! věc smutná, když se tak lid popuzuje a zavádí? Neníli politování hodna ta církev, jenž takových
vůdců v lůnu svém chová, a nemusíli každý lidumil třikráte zvolati: Běda tomu, z něhož přichází pohoršení! Lid
katolický, neyvíce pak sám kaplan chtěl by se v koži ovčí oblékati, vinu svau na jiného svalovati, ale ani samých
maudřejších katolíků neoklame, a my před celým světem tímto osvědčujeme, ano i před saudem osvědčíme, kdo
takových nepokojů, různic jest původem. Protož ku konci občanům, bratřím katolickým v Slaupnici a Džbánově více
maudrosti, více lásky a svornosti, hojnějšího ducha snášenlivosti přejíce, slovem obrany naší tímto hlasem zavíráme:
O kdybyste poznali a to zvláště v takovýto čas, kteréby věci ku pokoji vám byly!
V Slaupnici dne 22. prosince 1849.
Coram me:
Josef Fišer,
ev. duch. správce
Jan Šmeydíř, starší,
Matěj Mykulecký, starší,
Václav Jeništa, starší,
Jan Moták, školní dohlížitel,
Jan Mykulecký,
Jan Janecký,
Jan Šplychal,
Jan Sokol.
Jan Holasek,
Jiří Jeništa,
Jan Černohorský,
Václav Rozlílek,
Václav Sokol.
IV.
DOBA ROVNOPRÁVNOSTI.
1861-1918.
STAVBA FARY. ZŘÍZENÍ CHOCEŇSKÉHO SBORU. POVOLÁNÍ FARÁŘE
BOHUMILA FLEISCHERA, JEHO PŮSOBENÍ, ÚMRTÍ. POVOLÁNÍ FAR.
BEJAMINA
FLEISCHERA. SVĚTOVÁ VÁLKA. 28.ŘÍJEN 1918.
Církev od r. 1861 se chápe svých úkolů s novou odvahou. Je to patrno i v životě sborovém.
Církev není již trpěnou popelkou, ale rovnoprávnou sestrou mezi ostatními. Ale jak těžko tuto
rovnoprávnost uplatňovat tam, kde zaujetí, nepřátelství, odpor!
Po mnohá leta se pomýšlí (kol. r. 1860) na opravu fary. Bývalá fara velmi sešla a také její poloha
- ve stráni, kde je nyní farská zahrada - nevyhovovala. Ke konci roku 1858 se staršovstvo usneslo
na energickém postupu „neb již není možno s věcí otáleti“. Místo pro novu faru bylo vyhlédnuto v
těsném sousedství chrámu, „obecní pustá půda“, v naději, že obec mileráda postoupí neušlechtění
místo k ušlechtění. Nabízelo pak staršovstvo buď koupi, nebo výměnu za kus farní zahrady. Bylo
toho 116 čtver. sáhů. Ale katoličtí členové obecního výboru odepřeli, uvádějíce všelijaké důvody,
jako že příjezd ke statku nad farou bude znesnadněn a že obecní cesta, nad zahradou farní vedoucí,
bude tím poškozena. Evangelíci zakročili u politického úřadu v Litomyšli, načež pan okresní sám se
stavitelem přijel věc tu vyšetřiti. Shledal místo to nejvhodnějším a přes námitky svrchu uvedené
přešel se slovy: „Ta věc se ještě dobře vyšetří.“ Odejel bez určitého výroku a po 14 dnech přijel
opět se stavitelem a okresním inženýrem. Ten vše vyměřil a všichni uznali, že místo ono je
nejvhodnější. Soused ještě činil nějaké námitky, ale byl odbyt. Tak se zavedl a podepsal protokol,
který byl spolu s nástinem a výpočtem nákladu stavebního odeslán c.k. místodržitelství do Prahy.
Povolení přišlo a tak 23.června 1859 byl položen základní kámen. Téhož roku byla stavba
přivedena pod střechu a roku 1860 byla úplně hotova. Je to stavení pěkné, o jednom poschodí, kryté
břidlicí. Cesta byla zřízena lépe než před tím.
Zvláštní „přízeň“ sloupnickému sboru byla osvědčena kuriosním příběhem. Dne 24.února 1863
byl ve Sloupnici konvent seniorátu chrudimského a tu konventuálové byli překvapeni návštěvou
pana okresního komisaře, jenž přišel na udání, že se ve Sloupnici děje něco nezákonného. Takové
cti, poznamenává Čížek, se dostalo jistě málokterému konventu.
Ke sboru sloupnickému patřilo několik rodin bratří bydlících za Chocní a Brandýsem nad Orlicí
již od vydání tolerančního patentu. Přílišná vzdálenost od chrámu Páně působila jim mnohé obtíže.
Pokud trvaly toleranční zákony, nebylo lze pomýšleti na založení vlastního sboru. Kolem roku 1860
zesílil počtem i majetkem tak, že s velikou radostí uvítali výklad dubnového patentu (1861), který
jim dával možnost uskutečnění vlastního sboru. Bylo jich dle Čížkových zápisů 55 rodin, t. j. 222
duší. Konali nejprve četné vzájemné porady, až konečně se rozhodli, zejména Jan a Frant.
Čermákové z Mostku, Jeništa z Brandýsa
a Vavroušek z Běstovic, že budou usilovati o
samostatný sbor v Chocni. Choceň zvolena proto, že leží při železnici a jest přirozeným
střediskem. Obtížné bylo zajištění služného duchovnímu. Ale již 1.dubna 1862 bylo 44 členy
upsáno na dotační fond 9980 zlatých. To svědčí o neobyčejné, tehdy velmi vzácné obětavosti.
Církev sloupnická je potom s nejsrdečnějším přáním Božího požehnání propustila ze sborového
svazku a oni podali 11.března 1862 žádost vrchní církevní radě o povolení
k utvoření sboru.
Žádost byla kladně vyřízena výnosem vrchní církevní rady ze dne 13.října 1862 čís. 1108. Matriky
založeny 1.ledna 1863. Zatím zůstával farářem i pro tento nově utvořený sbor duchovní sloupnický.
Roku 1862 zadali choceňští bratří za příčinou stavby chrámu i fary k ministerstvu o povolení
všeobecné církevní sbírky, která jim byla povolena výnosem ze dne 26.září 1862 č. 10211/509 CM
a tak r. 1869 po překonání mnohých obtíží vystavěli si jednopatrový dům, jehož polovice „od města
položená“ sloužila za byt duchovního, druhá polovice pak upravena v pěkný chrám Páně.
Farář Čížek zemřel 11.ledna 1879 a pohřben 14.dubna za účasti mnoha duchovních
a
velkého množství lidu. (Viz. zápis z rodinné kroniky Šplíchalovy rok 1879, vzadu
v
„Dokladech“ citovaný.)
Farářem byl zvolen 21.září 1879 dp. Bohumil Fleischer, dosavadní katecheta ve Vídni38). Narodil
se 7.července 1847 co syn věhlasného seniora Benjamina Fleischera v Rovečíně. Sborem byl uvítán
1.ledna 1880. Působil ve Sloupnici až do své smrti, t. j. 28.listopadu 1913, tedy plných 33 let. Se
sborem srostl a jeho památka je zachována v srdcích tak mnohých jeho žáků dodnes. Byl to
především milovník přírody a zejména Flory; jeden z největších českých botaniků, ale nad to muž
zlatého srdce, lidumil a zejména přítel mládeže, výborný katecheta. Navštěvoval rád své přátele a tu
oplýval jadrným humorem. Při svých botanických vycházkách stýkal se s členy sboru prostě,
nenuceně a bratrsky. Zejména rád zpíval; měl krásný, plný hlas. I ve svých kázáních užíval
přirovnání z přírody a své posluchače udivoval líčením krás švýcarských Alp.
Roku 1880 oddělil se filiální sbor džbánovský od sboru sloupnického a utvořil samostatný
sbor. Za faráře povolán Bohumil Mareš, muž velmi učený, překladatel Lechlerova spisu o Husovi.
(Odešel r. 1887 do Přelouče a jeho nástupcem stal se nynější duchovní, farář Bedřich Horký.)
Roku 1897 založil farář Fleischer v Litomyšli kazatelskou stanici, kde občas konal služby Boží.
Roku 1905 byl v Litomyšli na Lánech zakoupen domek, v němž zřízena skromná modlitebna. Bylo
tam tehdy asi 150 duší.
13.října 1881 se konala slavnost století tolerančního patentu.
Nejdůležitější oprava chrámu byla podniknuta roku 1895 ku stoletému jubileu založení
(vystavění) chrámu. Okna byla značně prohloubena, dveře zvýšeny, zdi zevně i uvnitř omítnuty a
obíleny, kruchta opravena, nové lavice opatřeny, kazatelna umístěna v čele a celý chrám vkusně
vymalován. Celá oprava pak zakončena slavností na paměť století chrámu.
Dvacáté století našlo sbor sloupnický již všelijak ochablý. Bohatší počali důvěřovati více svým
penězům, hospodářské síle a po případě politickým stranám, než církvi a náboženství. Církevnictví,
t. j. příslušenství ke sboru není ještě docela oslabeno; ale je patrno, že ideály národní, osvětové a t.
zv. pokrokové naplňují zcela mysli velké části členstva. A pouhá účast při bohoslužbách neznamená
přece opravdovou zbožnost. Farář Fleischer, trpělivě snášel rostoucí sesvětštění sboru a útěchu
nalézal u svých květinek, jimž se velice věnoval - jsou doklady ve farním archivu o zvláštním
zarážejícím úpadku mravního a rodinného života v té době. Ovšem, celý ráz doby byla slepá víra v
38
) Slavnému presb yterstvu
evanj. reformovaného sboru v Sloupnici!
Jakož dříve zprávu o svém zvolení za duchovního správce dvojct. panem administrátorem mi podanou, tak
i přímý
dopis sl. presbyterstva s přiloženou listinou povolací ze dne 21.září 1879 přijal jsem s upřímnou radostí.
Milí bratři v Pánu! Jakožto zástupcům reformovaného sboru Sloupnického vyslovuji Vám především upřímné díky
za projevenou mi důvěru, zároveň však i slibuji, že povinnosti duchovního správce, v povolační listině naznačené, dle
sil svých svědomitě konati chci. A jakož tento slib svůj vkládám do rukou Vašich, tak očekávám v pevné naději i od
Vás, že mne při konání povinností mých, slovem i skutkem, radou i pomocí ochotně podporovati budete.
Bůh sám račiž v milosti své žehnati přicházení mému do středu Vašeho, račiž vésti mne i Vás cestou lásky
a
vzájemné důvěry, abychom v bratrské shodě konati mohli dílo Jeho.
U vysoké c. k. církevní rady neopomenu přimluviti se o rychlé potvrzení volby, jelikož i mně na tom záleží, abych
dříve než nastane čas zimní, s rodinou svou do středu Vašeho přesídliti mohl.
Že se zástupcové vznikajícího sboru Džbánovského nedostavili k přátelské poradě, ku které jste jich byli pozvali,
vykládám si v ten smysl, že vzdor neštěstí, které je požárem stihlo, jsou odhodláni pracovati dále
k samostatnosti
své. Litoval bych ale, kdyby to byla známka nevole neb nedůvěry - ať by již platila Vám aneb mně. Co se týče Vás, tak
jsem se v rozmluvách s údy církve Vaší přesvědčil, že panuje u Vás ku snahám sboru Džbánovského veskrz bratrské
smýšlení a velmi chvalitebná nepředpojatost. Co se týče mé osoby, také přeji Džbánovským bratrům vše dobré, ať již
hledají duchovní a hmotný prospěch svůj buďto v samostatnosti, neb ve spojení s církví mateřskou.
V té naději, že toto vyjádření moje laskavě a důvěrně od Vás přijato bude, poroučím sebe i Vás do vůle
a
ochrany Boží.
Zůstávám v Pánu Vám oddaný
BOHUMIL FLEISCHER.
Vídeň, dne 29. září 1879.
mechanický pokrok. A vlastní duchovní zdroje zasychaly... Zde je koření krise, jež přišla po
světové válce.
Farář Bohumil Fleischer zesnul po trapné nemoci 28.listopadu 1913 a pohřben 1.prosince
téhož roku za účasti mnoha duchovních a oplakáván celým sborem, jenž si jej opravdu zamiloval
pro dobrotu srdce a bodrý humor.
Jeho skon zároveň je pro sbor mezníkem. Po šesti měsících vypukla světová válka, aby
otřásla všemi základy, jež dosud se považovaly za neotřesitelné.
V.
OBDOBÍ SVĚTOVÉ VÁLKY.
1914-1918.
VOLBA FARÁŘE BENJAMINA FLEISCHERA. VLIV VÁLKY NA ŽIVOT
SBOROVÝ. ROK HUSŮV 1915. ZALOŽENÍ KAZAT. STANICE V ČESKÉ
TŘEBOVÉ. HNUTÍ ZA ČESKOU NÁRODNÍ CÍRKEV. OKRSKOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ V CHOCNI, ČERMNÉ, BUČINĚ, SLOUPNICI A DŽBÁNOVĚ.
28.ŘÍJEN 1918.39)
Administrátorem sboru po úmrtí faráře Boh. Fleischera se stal farář Rudolf Medek z Bučiny. V
době uprázdnění kázali ve Sloupnici: far. Toul z Krouné, far. Řepa z Čermné (nyní ve
Dvakačovicích), Šť. Pavlinec z Valteřic (nyní v Černilově), Vl. Martínek z Opolan (třikrát), Lad.
Funda, vikář v Černilově, (nyní farář na Kladně), Vl. Čech, farář t. č. v Borové, far. Horký ze
Džbánova, J. Martínek, vikář z Kolína, far. Benj. Fleischer z Loun.
5.dubna 1914 byl zvolen farářem Benj. Fleischer s výsledkem, který potěšil svou
jednomyslností. Obtíže však a průtah nastaly, když vrchní církevní rada vrátila vokační listinu,
žádajíc za velmi značné zvýšení fixního platu a odpírajíc budoucímu faráři příspěvek ze státního
paušálu. Tento požadavek mnohé překvapil, jiné i rozhořčil. Zastupitelstvo nalezlo východisko v
tom smyslu, že zvýšilo služné o polovic požadované sumy, totiž o 400 K a spolu požádalo, aby
vrchní církevní rada neodpírala příspěvku ze státního paušálu. Farář Fleischer, byv potom potvrzen,
nastoupil úřad 15.července 1914 a v neděli 27.září byl seniorem chrudimského seniorátu, farářem
Jos. Nešporem, za veliké účasti v úřad uveden. Hned v době letních prázdnin konalo se cvičení
konfirmantů obou posledních ročníků; 13.září bylo 38 dětí přijato do svazku dospělých členů
církve.
Počátkem nového školního roku (1914) byla obnovena nedělní škola, rozčleněná ve 4 skupiny, z
nichž 3 našly umístění v Horní Sloupnici. Rovněž počátkem září vešlo v život sdružení dospívající
mládeže. Schůze jeho se konaly na faře a byly s počátku navštěvovány až 140 účastníky. Vánoční
nadílka - sbírka - vynesla 132 Kč a na štědrý večer bylo 51 chudých dětí poděleno částmi oděvu.
To je průběh církevního roku 1914, zajisté velmi rušný. Ale jaký rámec tomuto pěknému životu
sboru, jenž s takovou chutí se začal restaurovat po době uprázdnění, listopad 1913 až červenec
1914! Vypukla světová válka a velká část bratří odešla k plukům. Tesknost se rozhostila po domech,
málo rodin zůstalo nedotčeno. V roce 1914 přišla již o dvou členech sboru zpráva, že ve válce
zemřeli.
Válka měla ovšem i neblahý vliv na vlastní, osobní náboženský život. Ovšem u některých
působila jako oheň pročišťující. Z utrpení zrodila se tím větší víra v Hospodina zástupů.
Sbor byl nucen vzpomínati i při bohoslužbách důležitých „úspěchů“ rakouské armády. Tak
27.června 1915 vzpomíná dobytí Lvova, 15.srpna Nejvyšších narozenin a 3.října Nejvyšších
jmenin. Jistě že nikoliv z přesvědčení! Z fondového jmění bylo upsáno 1000 K na III. válečnou
půjčku.
Válečná doba nedovolila oslavit jubileum Husovy smrti tak, jak bylo původně v programu celé
církve i sboru. Na jaře zasadila mládež v blízkosti kostela dvě Husovy lípy, mezi nimi pak umístěn
a 18.července odhalen balvan ze žulových kamenů s nadpisem. Vlastní jubilejní slavnost se konala
4.července 1915. (Dopoledne slavnostní služby Boží, odpoledne přednáška o „duchovním životě
Husově“.) Sbírkou se sešlo na jubilejní dar Husův 757 K. V létě byl opraven a znovu vymalován
chrámový sloup v presbyteriu.
Dne 21.listopadu 1916 zemřel František Josef. Deputace presbyterstva dostavila se dne
23.listopadu 1916 na c. k. okresní hejtmanství, kde vyslovila projev soustrasti sboru. V neděli
26.listopadu konaly se v chrámě smuteční bohoslužby, rovněž 30.listopadu a 2.prosince
39
Dle pamětní knihy sborové léta 1914-1918.
„shromáždění z podnětu pohřbu Jeho Veličenstva“.
Komu čest, tomu čest. František Josef svým dubnovým patentem si zavázal evangelíky k jisté
vděčnosti. Netřeba však podotýkat, že všechny projevy oddanosti byly vynucené.
V roce 1916 sbor upsal IV. válečnou půjčku z fondu salárního 5000 K. Jubileum smrti
Jeronymovy oslavil slav. bohoslužbami a přednáškou 21.května. Tak se proplétají obě složky:
vědomě česká, upřímná - a rakouská, jež byla nutná v těchto letech.
Roku 1916 byla založena kazatelská stanice v České Třebové. 8.prosince konala se tam porada
místních činitelů s konseniorem Horkým a farářem sloupenským. Při té příležitosti oba faráři
navštívili starostu města, který slíbil propůjčit místnost pro bohoslužby. Od té doby se pak střídali
při vykonávání služeb Božích farář sloupenský, džbánovský a choceňský. Roku 1917 se vykonala
ve Sloupnici sbírka pro Českou Třebovou, jež vynesla 232.20 K.
Toho roku (1917) byly na vyzvání úřadů odevzdány dvě cínové konvice a dvě mísy, jakož i oba
kalichy, zapůjčené stanici litomyšlské, vojenské správě.
5. března 1917 přednášel v chrámu Páně misionař Chleboun o své práci mezi Hotentoty a Kafry,
se světelnými obrazy.
17.června 1917 vykonal ve sboru visitaci senior Josef Nešpor z Chrudimě. - V neděli 8.července
1917 konala se oslava památky Husovy smrti. Dopoledne byly slavnostní služby Boží, odpoledne
vykonali presbyteři obchůzkou po domech sbírku ve prospěch Husova jubilejního fondu a
některých ohrožených sborů. Večer v 7 hodin konalo se v chrámu Páně slavnostní shromáždění,
jehož programem bylo: 1. Přednáška faráře Fleischera: Husův odkaz - české náboženství. 2. Jednání
o podnětu církevního helvetského a augsburského vyznání o myšlence české samostatné jednotné
národní církve evangelické. Po čilém rozhovoru usnesena jednomyslně tato resoluce:
„Evangelický reformovaný sbor Páně sloupnický, shromážděný ve svém chrámu Páně dne
8.července 1917, jednomyslně prohlašuje souhlas s memorandem, jež obsahuje požadavky českých
evangelických církví.
Majíce v dobré paměti církevní historii kraje litomyšlského a ctíce náboženskou tradici mezi
sebou zachovanou, hlásíme se, stejně jako činili naši otcové v době toleranční, k víře Beránkově a
žádáme si, aby toto naše náboženské přesvědčení našlo výraz a uplatnilo se také ve jméně církve a
jejím zřízení“.
Ve Sloupnici u Litomyšle, 8.července 1917.
Za celé shromáždění podepsali:
Benjamin Fleischer,
farář
Jan Mikulecký,
presbyter
Jiří Beneš,
presbyter
Václav Kroulík,
zastupitel
Josef Bečička,
zastupitel
Jan Kroulík,
kurátor
Jan Váně,
zastupitel
Marie Šilerová
Anna Mikulecká
Anna Coufalová
Anna Bačová
Marie Benešová
Anna Valsová
Miloslava Lochmanová
Žofie Chlebounová
Anna Janecká
Žofie Rozlívková
Josef Prušek,
zastupitel
Jan Janecký,
presbyter
Josef Morávek,
presbyter
Václav Čapek,
presbyter
Matěj Mikulecký,
presbyter
Václav Sokol,
presbyter
V neděli 30.září 1917 konalo se v chrámu Páně sloupnickém odpoledne ve 4 hodiny shromáždění
členstva sboru za hojné účasti mužů i žen, dospělých i mládeže. Farář Fleischer promluvil o otázce
„poměru církve ke státu“, tlumočil některé stesky do stavu přítomného
i požadavky hnutí za
církev samostatnou. - Byl čten přípis finančního odboru církevního komitétu augsburského a
helvetského vyznání, radící k zaplacení církevních dluhů. Byl usnesen souhlas s osamostatněním
české pomocné jednoty (dotud Gustav-Adolfské). Pro český spolek pomocný vykoná se každoročně
ve Sloupnici domovní sbírka.
Co tu pučícího života! Rakousko se hroutí a čeští evangelíci si jasně uvědomují, že nadchází
dějinná chvíle. Proto touha po novém způsobu shromažďování. Okrsková shromáždění apelují na
větší příchylnost k české reformaci i prohloubení náboženského života ve sborech.
Ve čtvrtek 1.listopadu konalo se v chrámu Páně v Chocni společné shromáždění evangelíků ze
sborů Choceň, Čermná, Džbánov, Bučina a Sloupnice. Podnět k němu byl vydán ze Sloupnice,
odkudž 34 bratří a sester do Chocně se dostavilo. Kázání vykonal sloupenský farář Fleischer na text
Pavlův: „Jestliže vás Kristus vysvobodí, právě svobodni budete“. Potom vykonal přednášku prof.
dr. Boháč z Prahy: „O cílech hnutí za českou církev“. Za sloupenský sbor učinil projev presbyter
Jiří Beneš. V poradě přítomných presbyterů usneseno podobná shromáždění pořádat také v
ostatních sborech a přijato pozvání čermenských na 8.prosinec.
V neděli 25.listopadu odpoledne o půl 5. v chrámu Páně shromáždění přátel hnutí za obrození
církve. Farář Fleischer promluvil o tom „jak navážeme na reformační minulost“. Čilá debata.
V pátek 7.prosince večer vypravilo se 32 bratří a sester na slavnost čermenskou. V Ústí nad Orl.
setkali se s poselstvem choceňským a džbánovským, s nimiž společně vlakem dorazili do
Verněřovic, odkud povozy dojeli do Čermné. Přátelsky a pohostinně přijati, účastnili se večera
čermenského sdružení mládeže, jenž měl velmi povznášející průběh. Druhý den, 8.prosince, konalo
se v chrámu Páně slavnostní shromáždění, kázáním slova Božího posloužil farář Novotný z
Chocně a přednáškou učitel Berger ze Žižkova. Potom byla porada presbyterů a církevníků ve
škole, jež jednala hlavně o otázkách hospodářských a usnesla se na zájezdu do Chocně na 2.února
příštího roku.
V roce 1918: V sobotu 5.ledna přibylo do Sloupnice 8 dětí ze strádajících rodin žižkovských.
Vypravilo je „České srdce“ a byly přijaty do rolnických rodin. Za prudké sněhové bouře přijeli na
saních z Chocně, kam jim jely vstříc 3 paní ze sboru našeho, provázené učitelem Ed. Táborským z
Prahy-Nuslí. Ujali se jich: Beneš Jiří 229, Šplíchal Jan 231, Mikulecký Matěj 2333, Kroulík Jan
234, Veselý Josef 240, Váně Jan 256, Sokol Josef 259 a rodina Sokola Jana 260.
Dne 2.února 1918 konalo se v Bučině okrskové shromáždění, věnované myšlence samostatné
jednotné církve české. Kázání vykonal zdejší farář Fleischer. Shromáždění zúčastnilo se mnoho
církevníků sloupenských.
7.února byla provedena vojenská rekvisice píšťal z chrámových varhan. Provedl ji varhanář
Karel Čápek z Poličky. Odebral celkem 32 píšťaly prospektní ve váze 19 a půl kg cínu.
V pondělí 25.března okrskové shromáždění v chrámu Páně sloupnickém. Příprav ujalo se
horlivě jak presbyterstvo, tak i sdružení mládeže, jež především vzalo si na starost ubytování hostů.
Nebyla to starost malá. Již v neděli večer přibylo více než 100 účastníků z Čermné; přijeli na
žebřinových vozech z Ústí n. Orlicí. V neděli večer v 8 hodin pořádalo sdružení mládeže v chrámu
Páně uvítací večer. Prostora chrámová byla účastníky přeplněna. Po vyčerpání programu, jejž
obstarali členové sdružení, promluvili přítomní hosté: super. nám. Hrejsa z Hradce Králové, senior
Nešpor z Chrudimě, farář Mikuláštík z Podštýna, inž. Chyba z Pardubic a j. Vlastní slavnost se
konala v pondělí dopoledne, začala o půl 11. hodině. Kázání vykonal far. Řepa z Čermné, pak byla
přednáška sup. nám. Hrejsy a proslov sen. Nešpora. Potom v pracovní schůzi, jež bezprostředně
následovala, referát far. Medka
z Bučiny s debatou. Prostorný chrám náš byl do posledního
místa naplněn jak domácími, tak hosty. Celé presbyterium zastaveno lavicemi, židlemi a obsazeno,
velké množství účastníků muselo stát. Průběh byl slavnostní a povznášející.
Ve čtvrtek 16.května na katolický svátek, bylo okrskové shromáždění ve Džbánově za hojné
účasti ze Sloupnice. Přednášel ředitel Kavka z Prahy.
2.července se konala presbyterní konference chrudimského seniorátu v Proseči. 6.červenec
1918 (sobota) z usnesení presbyterstva oslaven důstojným způsobem. Slavnost se konala přímo
6.července dopoledne přes to, že byl den všední. Po příkladu předků ustali členové sborů ve všední
práci. Slavnost byla v rámci bohoslužeb. Čtena Mladenovicova zpráva
o upálení Husově,
přednášku vykonal farář. Zpívány: Otčenáš z doby Husovy, Kdož jste Boží bojovníci a Kde domov
můj. Odpoledne vykonali presbyteři podomní sbírku na Husův jubilejní fond, jež vynesla 881 K.
V září vypukla chřipková epidemie v Čechách i okolních zemích, všeobecně zvaná španělská
chřipka, dle smrtelných následků také „plicní mor“. V mnohých případech se totiž k chorobě
průdušek připojil zápal a zánět plic, někdy i zápal pohrudnice a nastala smrt. Také ve Sloupnici zle
se rozmohla, ve škole se tři neděle nevyučovalo. První její obětí se stal mladý presbyter sboru,
horlivý evangelík a neúnavný pracovník ve sboru i obci, Jiří Beneš, rolník v Dolní Sloupnici
č.229. Zemřel po týdenní chorobě 12.října 1918 (narozen 2. XII. 1880). Zanechal mladou vdovu a 5
nedospělých dítek. Při jeho pohřbu poprve (proti zvyku) rakev nebyla nesena do chrámu Páně.
Brzy po těchto smutných zprávách však nadešly dny radosti a plesání, neboť proroctví
J.A.Komenského se vyplnilo a vláda věcí našich se navrátila k rukám českým. 28.říjen byl dnem
dvojí radosti. Radost nad tím, že národ je svoboden a také radost, že církev může ve svobodném
státě nastoupit nové cesty. Splní se naděje v jednu a to lidovou, národní, demokratickou církev bez
vnucené byrokratické církevní rady? Končí se období 1861-1918. Jdeme vstříc době skutečně nové?
VI.
PO SVĚTOVÉ VÁLCE.
ÚMRTÍ DUŠKOVO. REVOLUČNÍ SNĚM ČESKÝCH EVANGELICKÝCH
CÍRKVÍ. ZALOŽENÍ ODBORU KOSTNICKÉ JEDNOTY VE SLOUPNICI. PŘESTUPOVÉ
HNUTÍ NA LITOMYŠLSKU (LITOMYŠL, KOZLOV, SVINNÁ,
PAZUCHA). PŘIFAŘENÍ NETŘEBÍ A HEŘMANIC. ZŘÍZENÍ SAMOSTATNÉHO SBORU V LITOMYŠLI. ODCHOD FARÁŘE BENJ. FLEISCHERA
DO ROUDNICE (15. V. 1924). ZA UPRÁZDNĚNÍ. NASTOUPENÍ VIKÁŘE
BOH. SMETÁNKY. SDRUŽENÍ MLÁDEŽE, PŘESTAVBA MÍSTNOSTÍ, ZAVEDENÍ VYTÁPĚNÍ. PŘED JUBILEEM TOLERANČNÍHO PATENTU.
Ze všech front vrací se členové sboru, aby po letech odloučení zase se shledali se svými drahými.
Mnozí však zůstali na bojištích, nikdy už neuviděli rodné země a nedočkali se její svobody. Čest
jejich památce! Válka zanechala hluboké stopy v životě jednotlivců
i společnosti. Vrátili
se lidé, kteří viděli a prožili hrůzy vraždění a proto jejich duše nese stopy toho podnes. Mnozí,
zavrhujíce církev pro její slučování zájmů duchovních se zájmy světskými, zavrhli náboženství
vůbec. Únava, snaha rozptýlit se, rychle pobavit a příliš nemyslet - to je reakce na válečnou hrůzu,
ze které se mnozí nezotavili dodnes. Odtud rapidní vzrůst zábavních podniků a úpadek zájmu o
skutečné duchovní hodnoty.
I za těchto okolností sbor sloupnický si zachovává svou linii. V listopadu 1918 zrušeno nošení
zemřelých ku pohřebním pobožnostem do kostela. Téhož roku ještě sdružení mládeže zakoupilo
harmonium za 1100 K, pořízeny nové varhany za 10.500 K od fy Petr, Žižkov.
23.listopadu 1918 zemřel superintendent evangelické reformované církve v Čechách, Dr. Čeněk
Dušek, farář v Kolíně. (Narozen 1843 v Semtěši, okres Čáslav.) Byl to muž jedinečných darů,
gentleman a vůdce, nedostižný učitel a přítel studentů, znatel církevní
i světské historie,
jakých církev má málo. Dožil se chvíle, kdy mohl se Simeonem zvolati: „Nyní propouštíš, Pane,
služebníka svého v pokoji“, neboť byl velikým nepřítelem Vídně
i Říma.
Na den 17. a 18. prosince 1918 byl svolán do Prahy generální sněm, jenž po nadšených
proslovech a projevech se usnesl na sloučení církve reformované a luterské. Pro památku uvádíme
zde aspoň část svolání tohoto sjezdu:
„Superintendenti a senioři českých evangelických církví aug. a helvetského vyznání
v
Čechách a na Moravě spolu s Ústředním výborem českých evangelíků v Praze svolávají generální
sněm (synod) českých evangelických církví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do Prahy na den
17. a 18. prosince 1918.
První schůze koná se v Smetanově sále Obecního domu pražského v úterý 17.prosince. Začátek v
9. hodin ráno.
Úkolem generálního sněmu tohoto jest učiniti potřebná usnesení o základních, jakož
i
přechodných ustanoveních, jež změněné poměry církve a potřeby její vyžadují.
Na sněmu tomto jednati a hlasovati jsou oprávněni:
1. všichni čeští evangeličtí faráři řádně ustanovení,
2. všichni diasp. kazatelé a vikáři, vykonávající samostatnou správu duchovní,
3. z každého sboru farního tolik starších, kolik na sboru tom je farářů,
4. z filiálních sborů po jednom starším.
Program:
1. Zahájení službami Božími a úvodním slovem.
2. Volba předsednictva a zapisovatelů.
3. Prohlášení:
a) Projev radosti nad zřízením československé republiky.
b) Potřeba náboženství a církve.
c) Náš náboženský program.
d) Obnovení české církve na základě české reformace.
e) Název nové církve.
f) Poměr k ostatním evang. církvím českým a evang. církvím slovenským.
g) Úkoly hospodářské.
h) Svoboda církve.
i) Fakulta bohoslovecká.
k) Výzva k evang. lidu.
l) Výzva k národu.
4. Návrhy na přechodní ustanovení zákonná.
5. Návrhy dalšího programu pracovního.
6. Volby.
7. Volné návrhy (které do 13. prosince napřed oznámeny budou ústřednímu výboru,
Praha II., Klimentská 18).
8. Zakončení.
Staršovstva sborů českých se vybízejí, aby neprodleně vykonaly volby svých poslanců
a
určitě tyto poslance, opatřené legitimací, vyslaly na tento důležitý a památný sněm. Poslanci se
vyzývají, aby zaujali místa vpředu. Zároveň zvou se vřele všichni čeští evangelíci i jejich přátelé k
účastenství na tomto shromáždění, jež má býti velkou manifestací českého evang. lidu.
Žádáme, aby v chrámích bylo oznámeno konání tohoto sněmu a aby na motlitbách jeho
vzpomenuto bylo. Kéž Bůh řídí jeho porady, tak aby učiněna byla usnesení moudrá
a
jednomyslná, aby sněm tento přispěl k obnovení církve, k rozhojnění horlivosti, bratrské lásky a k
utvrzení řádu dobrého.
Dr. Ferd. Císař,
Dr. Ferd. Hrejsa,
ref. superintendent moravský
český superintendent a. v.
Josef Nešpor,
Vikt. Szalatnay,
Josef Dobeš,
senior chrudimského obvodu
senior čáslavského obv.
senior záp. obv. morav.
Josef Souček,
Josef Šára,
Gust. Jelínek,
senior pražského obvodu
senior poděbradského obv.
senior vých. obv. morav.
Gustav Winkler,
senior suchdolského obv.
Za ústřední v ýb or:
Dr. Ant. Boháč.
Dr. Jar. O. Hruška.“
Tím byl dán ráz příštího vývoje celé církvi a tak se vzchopily i jednotlivé sbory k čilejšímu životu
...
Roku 1920 založen ve Sloupnici odbor Kostnické Jednoty. Na konci r. 1920 zahájena
evangelisační práce v okolí Litomyšle s neobyčejným výsledkem: na 500 duší z Litomyšle,
Pazuchy, Svinné a Kozlova se připojilo k naší církvi. Byly to zvláště přednášky a duchovní
proslovy dr. faráře Benjamina Fleischera, jež působily pro toto rozhodnutí.
Od 1.ledna 1921 přefařeno Netřebí od sboru Bučinského ke Sloupnici. V červnu r. 1923 ustavil se
a byl schválen českobratrský evangelický sbor v Litomyšli. Husova kaple
v Litomyšli byla
přestavěna a obnovena za pomoci sloupnických bratří, kteří poskytli povozy pro dovoz materiálu. V
červenci 1923 zemřel, podlehnuv zápalu plic, br. kurátor Jan Šplíchal, což byla a jest citelná ztráta
pro sbor. Od 1.července 1924 České Heřmanice přefařeny od sboru bučinského ke Sloupnici.
Mezitím však 15.května 1924 odešel ze sboru sloupnického do Roudnice farář Benjamin
Fleischer, jež působil ve sboru 10 let. Jeho práce měla výsledky a sbor jej velmi nerad ztrácel.
Po odchodu faráře Fleischera administroval sbor farář Bedřich Horký ze Džbánova, jenž podle
možností konal služby Boží každou třetí neděli. Sbor byl pak uprázdněn až do září 1926. Mezitím
kázali mimo administrátora faráři Šebesta, Samek, Caha, Novotný, Pokorný, Šoltesz, Hladký, Šedý.
V září 1926 byl povolán ThC. Bohumil Smetánka, jenž v březnu 1927 byl ordinován na vikáře a po
volbě instalován farářem Horkým za přítomnosti Dra V. Losy
z Pittsburgu, Spojené státy,
17.července 1927. Bylo založeno sdružení mládeže, jež zdárně prospívalo, i nedělní škola.
22.května 1927 otevřena síň J.A.Komenského na faře pro účely menších shromáždění. V srpnu
1928 byl vikář Smetánka zvolen farářem a instalován 2.června 1929. V témž roce zavedeno
vytápění kostela nákladem 17.000 Kč. V létech 1929 a 1930 sbor vydal ročenky o své práci.
Tak nás nalézá rok 1931 všelijak nedostatečně vyzbrojené a nehotové, mdlé a kolísající
a
přece jsme tu a žijeme z vůle Boží a pro čest jména Hospodinova.
13. října 1931, dá-li Bůh, oslavíme 150tiletí tolerančního patentu. Budou to vzpomínky, jimž má
tato knížka poskytnout rámec. Ale nejde jen o historii jako zálibu a vědění. Jde o to, abychom
všichni my, jimž Bůh dal dočkati se tohoto roku, šli tou cestou, jež nám je naznačena. A to je možné
jen tehdy, budeme-li mít tutéž lásku ke své církvi, jakou měli ti nejlepší z našich otců. Církev
milovat a v ní pracovat, s ní se modlit a s ní plakat i radovat se ne pro církev samu, ale pro to, že
máme poklad i v nádobách hliněných. Je to Boží slovo, Jeho svatý zákon, víra, jež přenáší hory a
jež je nadějných věcí podstata a důvod neviditelných.
DOKLADY.
„LISTÁŘ NÁBOŽENSKÉHO HNUTÍ PODDANÉHO LIDU
NA PANSTVÍ LITOMYŠLSKÉM“, VYDANÝ ROKU 1915
VÁCLAVEM SCHULZEM.
Referuje se o schůzkách faráře Breznaye s farářem Střelským (strana 407). Byl spor
o
poplatky. Farář katolický v Heřmanicích je nemilosrdně i na nekatolících vymáhal. Ostatně o
povaze a jednání tohoto muže svědčí nejlépe posudek biskupa Haye, který 2.srpna 1782 navštívil
fary královehradeckého biskupství a takto ve své zprávě (dle Památníku, str. 90.) o Střelském
píše:
... jeho mravy jsou bez úhony, jednu chybu má, která mne vždy zarmucuje, když ji u
pastýře naleznu: jest peněz lačný a proto tvrdý. Dále uvádí, že katoličtí
i evangeličtí
kolaturníci naň žalovali pro přetahování štolových poplatků, což písemným výtahem
doložili, a on že nařídil, aby přiměřených poplatků u žádné příležitosti nepřetahoval.
Jmenovitě, že mu zakázal, aby od protestantů pohřebních poplatků nepožadoval, poněvadž
na vlastním hřbitově pohřbíváni jsou ...
1.prosince 1784 stěžuje si Střelský, že Breznay má nepořádky v matrikách a že proti němu
vystupuje. Na to krajský hejtman vyzývá vrchního panství litomyšlského, aby faráře přísně
napomenul. (Listář str. 419 a 420.) Před tím, 23.ledna 1784 sděloval, že Breznay sám jej navštívil a
že spolu hodinu přátelsky rozmlouvali a že on Střelský shledav, jak Breznay je málo obeznámen se
zdejšími zákony, požádal magistrátní úřad, aby Breznayovi opatřil výtah ze všech dřívějších
ustanovení! (Listář str. 408.) Patrno, že se strany evangelické byla dobrá vůle.
Nástupce Breznayův, farář Akoss (1788-1802), stěžoval si, že ačkoliv si v Litomyšli stěžoval na
různá příkoří se strany heřmanského faráře, nedošel sluchu. Proto poslal stížnost krajskému soudu v
Chrudimi. Ten nařizuje (13.listopadu 1793), aby byl příslušný farář
v Heřmanicích
napomenut. To se stalo přípisem vrchního 20.listopadu 1793. Tak úřad musil poučovat katolického
faráře o křesťanského lásce.
Také ze Sloupnice přichází stížnost. Farář Jan N. Hradecký žádá 31.března 1785 městský úřad v
Litomyšli, aby nekatolíci byli donuceni k placení příspěvku na kaplana. V příloze se praví:
Jak příspěvek ten vznikl, dosvědčují žijící dosud tohoto pamětníci:
S
poníženou žádostí známost činíme panu vrchnímu strany začátku placení na kaplana. Již
okolo 33 let za času faráře Františka Broučka on sobě vzal kaplana a tu povolal rychtáře,
aby oznámil sousedům, že na něj platiti budou a že budou mívat ranní mši. Sousedstvo se
nechtělo svolit z obávání se, aby takové placení nezůstalo. Pročež on ho nepustil, ale když
ranní mši sloužíval, kostel býval zavřený. Lidé, kteří na ni šli, museli zůstat na krchově. A
on vejš jmenovaný farář na kazatelnici
s vyhrožováním pekla, též s odjetím Božího
požehnání a s jinýma rozličnýma pohrůžkama lid zkormucoval, pokud se svolit nechtěli.
Načež k němu byli po třikrát sousedi posláni a on jim přislíbil, že jen dokud on farářem
bude, neb již byl starý. Když se mladý farář dostane, že ho nebude potřebovat. Tak ale z těch
velikých pohrůžek a na tu jeho přípověď lidé se svolili z jedné osoby po jednom krejcaru,
kteříž by k zpovědi šli, dát. A tak mu dali za rok po 12 fl. Však ale to svolení dlouho
netrvalo. Potom k většímu ještě platu přinucoval, až na 20 fl. došlo, což až dosavad trvá.
Toho jsou pamětníci i kteří s tím farářem o to jednali, tito: Matěj Kroulík, Jan Mikulecký z
Dolní Sloupnice, Jan Rozlívka, Vojtěch Mikulecký, Matěj Rejman, též Jan Rozlívka.
Nekatolíci měli zaplatit, co katolíci nemohli. Městská rada postoupila žádost faráře Hradeckého
vrchnostenskému úřadu, který jistě zakročil, ale s jakým výsledkem, o tom nemáme zpráv.
Pochybujeme, že s velkým. Co utrpení prožili naši otcové, než se dostali od tollerance k
rovnoprávnosti.
______
NEDÁVNÁ UTRPENÍ.
ČASOPISECKÉ ZPRÁVY O SBORU
Leží přede mnou začernalá knížka z roku 1850, nesoucí nadpis „Slavnost evangelická ve
Sloupnici“, hlas obrany proti jezuitským šmejdům. Bylo by potřeba dnešním členům našeho sboru
dát číst celou tu knížku, aby viděli, co stálo vybudování evangelického sboru. Neboť nám se ani
nesní o těch všech překážkách. Jméno evangelík bylo pro širší veřejnost něco strašného: byly tu
představy o lidech, kteří se nemodlí; farář nemohl ani do Horní Sloupnice pokojně dojít. „Zuřivci
katoličtí ze dveří hlavu vystrkují a jemu ohavně nadávají“.
Na katolickou faru se dostal kol r. 1848 nový kaplan, jenž zahájil horlivou činnost. Kázal proti
evangelíkům, tupil reformátory, proklínal svátosti, které prý nejsou Kristem ustanovené, vysmíval
se prostým evangelickým obřadům. Na druhé straně zavedl nový kult uctívání sv. Filomeny,
rozdával škapulíře, o kterých kolovaly různé zprávy. A lid, který dříve se pokojně snášel, začal
následovat svého duchovního vůdce. Čteme v Obraně: „Spurná a nanejvejš nepokojná žena
Dostálka skrze utrhání evanj. náboženství k rychtáři obeslána a mírně jen napomínána byla, tři pak
tam přítomní katolíci, jeden konšel, tak zuřivě sobě počínali, že zkázou a vraždou všem helvetům
vyhrožovali, ano na stůl rychtáře tlouci se neštítili.“
Když si evangelíci postavili r. 1849 svou školu, musili zakusit nová příkoří. Průvod bral se z
evangelického chrámu a na cestě vybíhali jim katolíci vstříc, volajíce: „To jsou ti berani. Čím pak tu
školu budou světit, když kropáče nemají. Dříve slunce musí přestat vycházet, než tu helvetskou
školu budou mít.“ S hořkostí, ale i bolestnými slovy je líčeno všechno to pusté štvaní. Katolický
páter potom ještě vydal zvláštní soupis sloupenských slavností, kde naprosto zvráceně líčil misijní
práci evangelických farářů a učitelů; popis ten pod jménem „Slavnost ve Sloupnici“ koloval jako
zvláštní otisk z „Hlasu“ Jednoty Katolické v Brně, 16. IX. 1849, co příloha k čís. 37., a jsa „šmejdy,
nepravým utrháním přeplněn, v okolí tomto již již zhoubné následky plodí, srdce katolického lidu
proti evangelickým občanům nenávistí a zlostí plní“.
Evangelíci jsou pro spisovatele nevěrci. Hlásají jen osvětu a revoluci. (!) Nejvíc se rozčiloval pan
kaplan na to, že poslední dobou „opuštěný chrám katolický“ nemá pro ovečky sloupenské žádné
přitažlivosti. Dály se dosti četné přestupy, jak nám i dosvědčuje matrika našeho sboru. A tu pan
páter si vymýšlel roztodivné důvody. Že prý evangelíci platí za přestupy. Presbyterstvo evang. sboru
se rázně a pádnými důvody proti té lži ohražuje. Dokládá, že všechny přestupy se děly z vlastního
rozhodnutí přestupujících.
A proti čemu se musili naši otcové bránit! Kdo se prý divotvorné Filoméně usměje, bude stížen
jistým trestem. Doklady měl pan páter po ruce. Nějaký Josef Oliva, zahradník v Horní Sloupnici
prý se vyjádřil neslušně o svaté Filoméně a za to trest jej stihl vzápětí: byl stržen koněm pod vůz.
Ale ve skutečnosti se ukázalo, že Josef Oliva byl muž tichý, „na oudy svého těla ochuravělý a že jen
následkem své dlouhé choroby zemřel tiše a oddaně.“ Dcera jeho dokazovala, že žádných
urážlivých výroků od něho neslyšela. Následkem štvaní toho vydařeného faráře 15. prosince 1849
tři zuřivci katoličtí jednoho dobrého muže z Voděrad na cestě z Litomyšle blíže Sloupnice
obstoupili, jemu a všem evangelíkům spílajíce ubitím vyhrožovali, takže ten samý muž nazpět se
obrátiti a těm lotrovským rukám ujíti musel ...
Jan Maloch, skrze rozsívání nepokoje svržený rychtář po domích chodil, aby na helvety srdce
lidské štval. Lid evangelický na cestě chytal a do fary mocně vodil, když sobě na cestě venkovní
píseň v zpěvníku evanj. vytištěnou zpíval. Nadto měl v obyčeji takto říkati: „O by Bůh dal, aby ti
chudí lidé pochcípali a nás neobtěžovali.“
Hle, několik jen momentek z tehdejšího života obou církví. Evangelíci nebyli výbojní; byli to tiší
lidé, kteří cele očekávali Boží spravedlnosti. Ale když takové násilné zjevy rostly, musili i oni se
ozvat. Ne jako katolíci, nevěcně a sprostě. Sebrali doklady a uveřejnili je v té malé černé knížce.
Takový drobný doklad je kousek historie, neboť v malém i ve velkém byl stejný duch nenávisti a
jezuitství na katolické straně. Kde měli ti lidé Kristovo evangelium? Dnes se ptáme, jak to bylo
možné. Katolicismus na soudu dějin nikdy neobstojí. Takové doklady budou vždy jasně mluvit.
Změnila se římsko-katolická církev? Snad přece se něčemu naučila. Vidí, že touto cestou by se
sama zničila. Ale ještě dnes se najdou fanatici, kteří majíce v srdci chlad a neznajíce naprosto
evangelia, dovedou pustě štvát. Taková misie, která přijde občas do obce, zanechává za sebou černý
stín. Ještě dnes žena, která přijde z takového oživujícího misionářského kázání, zuří na stařičkou
matku svého muže ... Někde v pozadí zůstává v katolické duši pořád ten sklon k násilnictví.
Ale my nesmíme a nebudeme chodit po jejich cestách. Vidíme, jak nakonec pravda vítězí přes
všechny zlosti lidské. Všeho do času a Bůh na věky.
B.S.
_______
PAMÁTNÍK HOSPODÁŘSKÉHO DRUŽSTVA OKRESU
LITOMYŠLSKÉHO, VYDAL BERNARD BENIŠ 1922. STR. 116.:
„Roku 1856 zemřel ve Sloupnici farář. Tehdy sběhla se věc neobyčejná. Nebo úmrtí to přineslo
následky, které rozrušily okres a jmenovitě město. Po smrti sloupnického faráře děkan řekl svým
kaplanům, aby o to místo nežádali, že pan biskup chce tamnějšímu kaplanovi Dremlovi, co tam
kaplanem byl a misionářem byl, ho dát. Proto naň děkan s biskupem drželi. Byl kazatel jako jiní,
jenže hodně křičel a zdvihal ruce k nebi, jakoby tam chtěl už lízt, a začal nové růžence, poněvadž
staré růžence byly z mody a terciárky dávaly. Žádost ale také zadal pan Tobolář, pan páter z
Heřmanic, proti vůli děkanově a magistrát jako patron dal mu dekret na Sloupnici, byl městský
synek. Jel do Hradce k přísaze, ale nebyl připuštěn, že prej není dostatečný a bylo vzhůru. Šlo to k
ministerstvu a r. 1857 přišlo, že je magistrát odmrštěný
a Dreml farářem. „P. Tobolář aby se
vyhnul šikanování představených, šel do pense a za nedlouho umřel. Za předchůdce Dremlova byly
ve Sloupnici již jen 4 rodiny katolické.“ Připsáno tužkou do pamětní knihy od některého čtenáře.
Farář Dreml však svému zaměstnání rozuměl. Je-li pravda, že ve Sloupnici tehdy jen
4
rodiny katolické byly, pak výsledky jeho práce jsou pozoruhodné a musili bychom přiznati, že
Sloupnici jak se říká obrátil vzhůru nohama či postavil ji na nohy, jak se komu to které úsloví líbí.
Že podnikl generální útok proti tamějším nekatolíkům je jisto, také nesporno je, že mnohé duše pro
svoji stranu získal, avšak také nepopíratelno je, že občany v místě a okolí rozeštval a sotva jakž takž
obstojné spolužití evangelíků s katolíky a opačně násilně rozvázal a na dlouhá léta znemožnil. Aby
farář Dreml úspěchy své ve Sloupnici zabezpečil, postaral se o čistě katolickou dívčí výchovu tím,
že přičinil se o založení klášterní školy dívčí, do níž byla převedena děvčata katolického vyznání z
tamější obecné školy a vyučování v ní svěřeno jeptiškám. Pro tuto školu byla zřízena rozsáhlá
budova, kterou lid jmenuje prostě „klášter“
a v ní zřízen byl též internát pro dívky přespolní.
Farář Dreml za svého dlouholetého působení missionářského správně rozpoznal, že ženy jsou
neocenitelnými spolupracovnicemi v díle jeho, že vlivem jejich na muže byla mu práce v
obracování nekatolíků velice usnadněna, ano že mnohdy o zdaru jeho díla rozhodly ony samy. Proto
měl velikou starost o výchovu dívek katolických, aby hnedle z mládí byly připravovány za
ochránkyně a šiřitelky víry katolické. Školu tu působením farářů každoročně navštěvovalo i mnoho
dívek z bližších i vzdálenějších obcí okolních, zpravidla po vychození domácí školy, ba i dívky z
evangelických rodin ji navštěvovaly. Byla ona zajisté až do nedávné doby jedinou školou pro
odrostlejší dívky, kam majetnější posílali je, aby konečného vzdělání pro život nabyly. O škole té
Stříteský poznamenal: „Dne 15.listopadu r. 1868 světil se ve Sloupnici klášter, neb škola znovu
postavená. Budou tam jeptišky učit holky štrikovat, číst a všechno ostatní. Měla ta škola koštovat
20.000 f. Z Prahy šly peníze na to. Od školy holky odpadnou a kantoroj od školy 200 taky odpadne
a to všecko farář dělá.“
________
OPIS Z „PAMĚTNÍ KNIHY OBCE SLOUPNICE“.
(SESTAVIL J.HOLÁSEK)
PRESBYTERSTVO EVANGELICKÉHO-REFORMOVANÉHO SBORU PÁNĚ
V SLOUPNICI.
Tolerančním patentem roku 1781 uděleno církvím evangelickým néjen svobodného vyznání
náboženství ale i samosprávy v ohledech náboženských, pokud se týká zřizování sboru církevních
opatřování a výživa duchovních, stavby chrámu a škol.
Ku obstarávání a řízení těch a podobných záležitostí volen od příslušníku církve sbor církevních
starších čili presbyterstvo s předsedou „kurátorem“ zvaným v čele. Ve Sloupnici zvoleno první
presbyterstvo od celé církve jednohlasně v shromáždění konaném ve statku Martina Mikuleckého č.
233 dne 17.srpna 1783., sestávající z následujících členů:
1. Mikuláš Mikulecký č. 56. z Horní Sloupnice
2. Antonín Rejman č. 33
„
„
3. Martin Mikulecký č. 233 z Dolní „
4. Jiří Sokol č. 237
„
„
5. Vojtěch Jeništa č. 269 za Sloupenské Choceňsko
6. Mikuláš Kroulík ze Džbánova
7. Vojtěch Janoušek „
8. Jan Škeřík z Jehnědí
9. Jan Poláček „
10. Vojtěch a Matěj Jeništové z Voděrad
11. Lukáš Horák z Hrádku
12. Theofil Valach z Nasavrk
13. František Jiřinec „
14. Jan Vojtíšek z Prochod.
Za kurátora stvrzen Martin Mikulecký č. 233 z Dolní Sloupnice. Způsob volby, povinnosti a
práva presbyterstva potrvaly nezměněný po celých 80 roků. Teprv císařským patentem ze dne
8.dubna 1861 upravily se správní poměry církví evang. na širší podklad samosprávný, kterýžto
způsob jest doposud v platnosti.
________
TEREZA NOVÁKOVÁ
PÍŠE V KNIZE „DVĚ STAŘENKY“ (VYŠLA 1909) O BABIČCE ŠPLÍCHALOVÉ. DNES JE POVÍDKA OBSAŽENA NA STRANĚ 159-210 V KNIZE
„ŽELEZNÝ KŘÍŽ“ (VYŠLA ROKU 1926 U J.R. VILÍMKA) POD NÁZVEM
„BABIČKA DIVIŠOVA“
Hospodyně Divišova dočetla se v listech, které u Divišův odbírali, že v Anglicku a také leckde v
Němcích zřizují evangelické paní a slečny nedělní školy, aby zlepšily vzdělání dětí menších i
povyrostlých, a naváděly je j ctnostnému a zbožnému životu. Vyrozuměla, že jsou takové školy
velikým dobrodiním, zvláště pro děti chudé. Hned si umínila, že ona také takovou školu u nich
zařídí! Dar Ducha má, to jí říkají všichni, předčítati umí, hlas má silný, knížek a novin jest u nich
dost, pro děti by nějaké noviny ještě přibrala. Kdyby hospodář nesvolil, aby vyučovala děti ve
veliké sednici, a vymlouval se snad, že tam za ním - jakožto k starostovi - chodí lidé s podpisem,
dá ji do výměnkářské světnice, která je také prostranná dost a hezky se vytápí. Jest po dědečkovi již
na kolikátý rok prázdna. „Lajc“ jest tam kolem stolu i kamen, nějaký ten lenoušek ještě přinese - a
bude pro všecky děti kam sednouti!
Ani na chvilenku nepochybovala, že děti přijdou - jak by nepřišly! Budou s ní seděti
u
nohou Ježíšových, choditi s ní po cestách pravých k božímu světlu! Všecka se zabrala do svých
plánů, jak co zařídí, šťastně se usmívala a práci svou konala rychleji a radostněji než jindy, jen aby
již opět mohla se oddati rozjímání v nedělní škole.
Proti nadání Diviš svolil. Když mu hospodyně vše rozložila, jaký že to bude dobrý skutek, jak se
dětmi třemešnickými rozmnoží sláva Hospodinova, jak rodu Divišovu bude to Pánem připsáno k
dobru a jistě přinese požehnání - když vypočítávala, že celkem nic je to státi nebude, místa že mají
dosti - nevykrucoval se, ani nesmál, nýbrž zcela přívětivě řekl, že by to mohlo býti snad dobré,
jenom aby děti taky přišly. Hospodyně vidouc, že se muž nemračí, ba ani nebrání, hned dodala,
jakou že by měla přeukrutnou radost - takového něco vykonati že si od malička přála ---! Její v
slzách plovoucí oči, její krásné zardělé tváře a polootevřená ústa, jemně a rozpačitě se usmívající,
působily na hospodáře - zdálo se mu, že jest to ještě ona Anička Čapková, kterou si před více než
dvaceti lety z Heřmanic odvedl - nezestárla skorem.
„Dyž si tu zbytečnou starost chceš bráť, panímámo - já protivá tomu nebu, jenomej abys
nelitovala“, pravil odcházeje, položil ji ruku na šíji a mimoděk ji pohladil.
Hospodyně u Divišů věděla, že dopadne to dobře, že nebude litovati - a vskutku nelitovala, byla
ve své škole šťastna!
Dětí přišlo první neděli maloučko, pět, šest, ale pak vždy více; až třicet se jich sešlo - když byl
venku mráz nebo plískanice, plničká jich byla výměnkářská sednice, kde před lety dědeček dělal
představeného.
Panímáma s počátku vedla si nesměle, nevěděla hned, jak do toho, zkoušela, čím by malé svoje
posluchače nejlépe upoutala, pobavila; ponenáhlu, již na konci první zimy, šlo vše jako na šňůrce,
mělo svůj určitý pořádek. Nejdříve jako věrná vyznavačka evangelia se s dětmi pomodlila, pak se
čtlo z Písma, z Přítele dítek, z knížek a z Hlasů ze Siona, co se pro děti hodilo; četla buď sama aneb
dávala od některého čiperného dítěte předčítati a přidala k tomu výklad. Vybízela mladé posluchače
vždy, aby se zeptali, neporozuměli-li čemu, sama se jich vyptávala, jak by tu neb onu větu
vysvětlili: „Chci, abyste neslyšeli jenomej planá slova, ale abyste všemu taky dobře porozuměli“,
upozorňovala je.
Často jim po četbě potom volně vypravovala; a to slyšely děti nejraději a „panímáma Divišova“
nejlépe se jim při tom zamlouvala. Líbila se jim sice také, když svým zvučným, silným hlasem
modlitbu jim předříkávala, ruce nadšené zdvíhala, když jí veliké a stále ještě výrazné modré oči
plály, rády ji slyšely předčítati kapitoly z bible aneb jiné příběhy, ale když začala vypravovati, tu
jakoby viděly onu událost před sebou se odehrávati, uměla všecko výrazným posunkem doložiti,
hlas zvyšovala neb snižovala až k šeptu hrůzy či dojetí, starší děti, které byly již přijaty a do kostela
chodily, tvrdily, že ani dvojctihodný pán tak živě nekáže!
Nejraději, připínajíc svoje vypravování k příběhům starého zákona o pronásledování národa
Hospodinem vyvoleného, sdělovala jim kroniku jejich rodné vsi, dědin okolních, bližších na panství
i vzdálených v horách. Dlouho a často prodlévala při Heřmanicích a svém vlastním rodě, Čapkově.
Děti zvěděly o Růžovém paloučku za Oujezdcem, na němž nešťastní předkové, loučíce se, krvavé
slzy ronili, z nichž nyní každoročně jako krev červené růžičky rostou; o biskupu Augustovi, jak byl
zajat náhončími pana Šejnohy v lesích půl druhé hodiny za Sloupnicí; o skalách Perničkách na
moravských hranicích, hluboko v lesích, kde se vyznavači evangelia skrývali; zvěděly o oddavkách
její báby na hřbitově a s hrůzou si představovaly, jak seděla prateta panímámina v kládě.
„A to jenomej proto, dětičky moje, protože v úctě chovala takový knížky, který teďkejc vaši
rodiče čtou třá každičký den a který, abyste hodně pilně a často čítaly, každej vám radí, kdo dobře s
váma smejšlí! Však jich mám tady na polici všecky, vyprosila jsem si jich od pantáty svýho na
památku a outěchu - a dyž si řeknete, s radostí vám jich půjčím.“ Vyšvihla se
s mladistvou
obratností na „lajc“ kolem velikého stolu upravený, ssendávala starobylé v kůži vázané, mosazí
pobité a dlouhými sponami uzavřené knihy, z nichž některé se podobaly špalíčkům, jiné opět veliké
a vysoké byly jako cihly a podávala dospělejším dětem, aby se na ně podívaly a si z nich vybraly.
„Ale musíte jich mět v uctivosti a dobře opatrovat, jsou vzácný, a krev mučednická za ně a nad
nima byla prolita!“
Posluchačstvo bývalo zaraženo a jako u vidění: tak rázně a vášnivě o utrpení předkův ani pan
farář ani ve škole pan učitel k nim nepromlouval - panímáma Divišova si vedla jako nějaký prorok
ze starého zákona, Eliáš nebo Daniel!
Evangelíci sloupničtí se až divili, jak rády děti do nedělní školy k Divišovům chodí a jak se jejich
počet množí, místo co by, jak bezpečně očekávali, po vyprchání novoty se zmenšoval. Soudili zcela
přirozeně, že „děcka ta škola dne všedního dost vomrzí, a ty, co školu vychodily, že rády se jí zbaví
- toho zpívání, modlení a předčítání z bible mají přecej doma, ve škole a v „domu Páně“ víc než
dost!“
Ale děti dobře věděly a cítily, že toho, čeho dostává se jim u Divišů, jinde nemají: nezpívají,
nečtou, nemodlí se jen - po celý týden a často déle na mysli jim utkvívá panímámino vypravování a
dlouho vždy vzpomínají výletů s ní vykonaných do lesů, kde se biskup Augusta skrýval, do Klopot,
kde biskup Komenský Labyrint světa a ráj srdce sepisoval, do Heřmanic, na Růžový palouček a do
církvičky bučinské, kde byla panímáma „přijímána“.
Tak nastalo jaro, kdy hospodyně svou školu rozpustila. Na podzim v třetí neděli říjnovou se
zdvojnásobenou chutí dostavila se mládež k Divišovům do vejminku a panímáma, která po celé léto
o tom přemýšlela, jak svou školu zlepší, co vše v ní nového a dobrého zavede, na usměvavých a
dychtivých tvářích rozpoznávala, že jdou k ní děti rády, a že zase budou pilně přicházeti po celou
zimu.
_______
ZÁPIS V RODINNÉ KRONICE JANA ŠPLÍCHALA Z DOLNÍ
SLOUPNICE Č. 231. SEPSAL VÁCLAV ŠPLÍCHAL, ROLNÍK
NA ODPOČINKU V DOLNÍ SLOUPNICI Č. 231 (ST.) 6 (N.).
Týká se vykázaného od katolíků místa pro zemřelé evangelíky, krchov. - My ale jsme přece
vždycky na tom stáli, že my chceme podle téhož konfesí helvetského, to jest pod znamením chleba
a kalicha Páně žíti tak, jakž nás zákon Boží učí, zůstávat až do smrti - a o tom katolickém
náboženství že ani slyšet nechceme.
Oni když nás nemohli k sobě přitáhnout nijak, tak nás od krchova odmrštili a vyměřili nám místo
nade vsí u lesa, kdež chalupníci měli obecní palouky; my ale jsme to nechtěli přijmout.
Tak zemřelo Františkoj Škeříkoj děvčátko, tři leta staré, an ho tam na katolický krchov přijmouti
nechtěli, ucházel se k magistrátu Litomyšli dvakrát a tak nemohl to obdržet, aby ho kněz na krchov
přijal; leželo až do 11. dne nepochované - a přece ho tam musel pochovat. A tam bylo tak mokro,
když hrob kopali, že museli vodu pořád vylévat a když byl chvíli vykopán, tak z něj tekla voda.
Potom z Dolní Sloupnice zesnula v Pánu Barbora Nespěchalka, tak ji tam museli také pochovat,
potom zemřelo dítě po ní, bylo 6 dnů staré, i to tam museli pochovat. Potom dne 17.dubna 1782
zesnulo děvčátko Václava Zachaře z Dolní Sloupnice, a to už zase kněží nechtěli dovolit tam
pochovat, ale chtěli ho mocně na katolický krchov. - My ale byli jsme sešlí lidé z 10 obcí a nechtěli
jsme jim to zas k vůli udělat, tak nás šlo 6 sousedů na faru;
z důli Josef Morávek, z hůry Jiří
Chleboun, z Bohňovic Josef Hnát, z Voděrad Jeništa,
z Jehnědí Doležal a z Hrádku Jan
Hanus. - Tak jsme se dlouho s knězi hádali a oni nás zas chtěli na krchov přitáhnout a my jsme již
nechtěli s nimi se dojednotit, ale vzali jsme to mrtvé tělo a nesli se zpěvem až do „kouta
černohorskýho“, kde krchov vyměřen byl, a když jsme přes draha u Markových přešli, „páni“ z
Litomyšle jeli a byli by rádi farářoj pomohli a když jsme jim již cestu přešli, tak nás již nechali a
my jsme ho už spokojeně pochovali - a „páni“ odjeli zas pryč.
V roce 1783 pochovávali půl léta bez truhel - jen v plátně. Ten krchov tam trval tři leta
a dva
měsíce a bylo tam pochováno 99 lidí.
Roku 1786 byl krchov z „Černohorskýho kouta vyzdvižen a na „Dolní draha“ - druhé honečky k
zadu, za voděradským stežníkem, vykázán a ten trval 24 roků a bylo tam pochováno okolo 900
evangelického lidu.
(Kronika rodu Šplíchalova, uspořádal Václav Šplíchal,
str. 36-37.)
V roce tom (1849) stavěna byla evangelická škola, - o kterou se přes 12 roků žádalo, že jsme
nemohli povolení dosáhnouti a na kterou já jsem musel dát 90 zl. a koštovala celá stavba přes 5000
zl. (pravím pět tisíc šajnů) mimo dříví, to se dalo, každý dal něco, jak měl velký v lese ...
(Kronika rodu Šplíchalova, str. 59.)
VÝNOS, CITOVANÝ V RODINNÉ KRONICE ŠPLÍCHALOVĚ:
Čís. 13.394.
Představenstvo obce Sloupnice!
Obyvatelstvo obce sloupnické, k evangelické helvetské víře se přiznávající, zadalo odvolání
do veleslavné cís. král. krajské vlády, proti zdejšímu rozkazu od 18.prosince 1850, čís. 11.154,
ohledně odvádění naturálních dávek, jak v obilí, v chlebě, vejcích
a koláčích, tak také v
penězích, sloupenskému katolickému učiteli povinnovaných, načež výnosem vysokého c.k.
místodržitelstva v Praze od 10.října 1851, čís. 1345/LSB takové rozhodnutí sem sděleno bylo,
že ony evangelické rodiče, kteří své děti neposílají do katolické školy, nýbrž do jejich vlastní
evangelické školy, dle poukazu vysokého ministeriálního uzavření od 26. prosince 1848, o
odvedení naturálních dávek katolickému učiteli tenkráte přidržány býti nemohou, když své děti
platně, totiž dle připuštění zákonitých předpisů do evangelické školy posílají.
Co se však naproti tomu týká dětí takových evangelických rodičů, kteří toho času, jak rodiče k
evangelické víře přestouply, potřebné stáří k přestoupení nedosáhly, pak děti, že pomíšených
manželství uzavřeno bylo, tak jsou ty samy dle dekretu dvorní školní komise od 6.února 1827
čís. 635 a ministeriálního dekretu od 19.září 1851 č. 3016 zavázány katolické školy navštěvovati
a rodiče takových dětí, skrze to, že vlastní evangelickou školu pro své děti držejí, nemohou
osvobození od dávek pro katolického učitele požadovati, nýbrž ony jsou povinny naturální
dávky školnímu katolickému učiteli odvésti, protože jejich děti, dle pozůstávajících zákonných
předpisů, katolické školy navštěvovati zavázány jsou.
Takovým způsobem zdejší výnos od 2.listopadu 1850 čís. 8631, pak 31.prosince 1850 čís.
9695 s tím naduvedeným ministerním dekretem od 19.září b. r. 3016 stvrzené,
a žádost,
již evangeličtí občané sloupničtí, voděradští a džbánovští u toho samého ministerstva pod 29tým
říjnem 1850 čís. 3076, zadali, rozhodnuto jest.
Představenstvo obce se o tomto rozhodnutí k svému vlastnímu zachování v úřadování
povinnému, pak ale a zvláště pro další uvědomění tamějších evangelických obyvatelů
a pana
učitele katolického, s tím doložením vyrozumívá, aby se přes ohlášení tohoto vyrozumění
protokol zavedl a od evangelických občanů, kterých se to týká, podepsán, do vyjití 8mi dnů sem
dodalo, při čemž představenstvo všem v takovém pádu se vynacházejícím občanům naříditi, aby
jejich zadržalosti takových naturálních dávek, jakož také na sobotalesu, čili školním platu, do 8
dnů pod uvarováním vojenské asistence zaplatili.
Kdyby však někteří z těch rodičů evangelických své zadržalosti na dávkách a školním platu v
určitém čase panu učiteli neodvedli, tak ať ho pan učitel bez odkladu zde oznámí a jmenovitý
výkaz těch dlužníků s přisazenou částkou dluhu, pro každou obec zvlášť, přiloží.
V Litomyšli, ode dne 2.listopadu 1851.
Cís. král. okresní přednosta
Štěpán
R. 1855. V roce tomto se opravoval náš evangelický kostel a také se na 4 sáhy při výchozí straně
to celé kolo přistavělo a všecky okna a strop na rákos a kazatelna a něco stolic a ta jedna stolice, co
je v tom kole, ta kulatá, koštovala asi 300 z., což se na ni vešlo asi 50 prken, tak celá ta oprava
koštovala asi 1200 z. stříbra, co jen musela sama Sloupnice na to vynaložit. Každý evangelík dal 4
letý solarium na repartici a potom co kdo chtěl a já jsem na to musel dát 40 z. podle repartice a
jeden trám na vazbu a dobrovolně jsem dal 100 z. Stavba ta trvala celý léto a při zemským
posvícení byl zase kostel vysvěcený.
(Kronika rodu Šplíchalova str. 76.)
OD CÍS. KRÁL. PODRAJSKÉHO ÚŘADU V LITOMYŠLI.
Čís. 7035.
Představenstvo obce Sloupnické!
Vysoké c.k. místodržitelství výnosem od 21. května 1855 č. 14375, povoliti ráčilo, aby
sloupnickému evangelickému učiteli, dle žádosti obecního výboru, spolu s církevními staršími
evangelického náboženství ve Sloupnici, od 4.února 1855, na místě zvýšení školního platu 6
měřic obecního pozemku k bezplatnému užívání se ponechalo; - o čemž se představenstvo obce
tímto vyrozumívá.
V Litomyšli, dne 27.října 1855.
C.k. okresní přednosta:
Štěpán
(Žádost byla podána 4/2 1855 č. 1665.)
Ale tato žádost byla podána jen od evangelických výborů a toho času jsem byl představeným
obce i starším církevním. Když ale se mělo obecní pole pachtovat, dle obyčeje na 6 let, tak jsem
nechal celý výbor Dolní Sloupnice předvolat a jim oznámení učinil, že budeme žádat pro našeho
učitele asi 3 míry pozemků od dolní obce, aby nám byli nápomocni, aby se také s námi podepsali,
ale oni odepřeli, že toho neučiněj, ale, abysme si to sami dobyli bez nich, ale když se pole najalo,
tak se pachtovalo ve škole 5 měřic pole a katolická strana hned zadala žádost, by se tato licitace
zrušila, na podkrajský úřad dne 4.února t.r. a jeden pán nám byl tuze napomocný a dobře tu žádost
sprovodil na místodržitelství - a na to přišlo povolení výšepsané.
Kronika, str. 77.
Dne 14.února t.r. o pohřbu mé matky byl ponejprve potřebován nový příkrov, který jsem já, Jan
Šplíchal, zapisovatel té knihy, na své útraty pořídil a pro spoluvěřící v obci sloupnické
i
heřmanické, k bezúplatnému používání v čase příhodném při pohřbech každého chudého,
i
bohatého, daroval. - Na pořízení téhož příkrovu se vydalo pospolu asi 40 fl. vid. č., neb 100 zlatých
šajnů, což ale bylo 7 loket sukna po 7 f. vid. a 44 loktů portů a 17 loktů třísní a 17 loktů futra a na
vyšívání dracouny, v každém rohu kvítek a ty porty byly trojmo
a v prostředku
pozlacený kalich a okolo něj malá tabulka (čtverec) ze stříbrných portů 2 1/4 lokte, jeden loket za 5
f. vid. a těmi dracouny byla nad tím kalichem vyšita slova: „Žádost mám umříti a býti s Kristem“.
Obecní výboři a sousedé katolického vyznání, jsouce nespokojeni s tím povolením přenechání
šesti měřic pole obecního k evangelické škole, zadali rekurs k témuž povolení a že jsou evangelíci
vždy utlačení, také se nyní stalo, že bylo pole to zas odebráno pod následujícím dopisem:
Čís. 5791.
Na představenstvo obce Sloupnice.
Když komisionelní vyšetření dne 17.ledna b.r. dokázalo, že žádost představenstva
a
několika výborů o povolení k přenechání 6 mír polností akatolickému učiteli na místo zvýšení
sobotalesu; ačkoliv na základ usnesení obce, dle obecního zákona se nezanesla, tak vysoké
místodržitelství, rozkazem od 2.května běž. r. čís. 17.156, tamní výnos od 3.května 1855 čís.
14.375, kterým přenechání obecního podzemku pro akatolického učitela v Sloupnici, potvrzeno
jest, bylo zrušiti a rekursu katolických občanů obce Sloupnické, místo dáti ráčilo.
V Litomyšli, dne 16.července 1856.
C.k. adjunkt:
Königsthal.
Na to ale zas v témž roce žádali občané katolického vyznání o vystavění nové školy - filiální - v
Horní Sloupnici, ale když se jim nedostávalo ani dítek, ani školního platu, tak chtěli 33 dítek
odtrhnout od evangelické školy, ale my jsme témuž při c.k. podkrajské komisi dovolit nechtěli, tak
potom zas žádali 6 mír obecního pole k té filiálce, ale my jsme též odepřeli, když se nám též
odebralo a tím pádem, že na to nepřistoupíme, což se i do protokolů tak napsalo a od každé strany
zvlášť podepsalo. Na to ale zas přišel rozsudek následujícího znění.
Čís. 5850.
Představenstvo obce Horní a Dolní Sloupnice!
K zřízení zákonitého pořádku v škole ve Sloupnici, uzavřelo vysoceslavné cís. král.
ministerstvo v záležitostech duchovních a vyučování s vysokým rozkazem od 4.března 1857 č.
2687/221 následující naříditi:
1. Poněvadž vyučování četných katolických dětí, které tamní katolickou farní školu
navštěvovati povinni jsou, mezi nynějšími stísněnými okolnostmi v jedné školní světnici a od
jednoho učitele dle žádaného výsledku obstarávaná býti nemůže, tak se mají bez průtahů
potřebné přípravy činiti, by mládež na této farní škole ve dvou světnicích pravidelně vyučována
byla.
K tomu účelu musí se ještě jedna druhá školní světnice, v potřebném pádu
s
přistavěním té samé, na útraty přiškolených obcí a školního patrona zříditi, taky též na ty samé
útraty o dříví pro druhou školní - jestli pro tu samou již dostatečně obstaráno není - a o byt
druhého školního podučitela starati. Mzda toho ustanoveného podučitela se ze školních příjmů
zapraví a tak zařídí, že učitel povinem bude podučitela patřičně stravovati a jemu mimo toho za
přináležející vypomáhání na kruchtě přiměřený peněžitý plat dáti. - By se ale dokonale vyučený
muž na to podučitelské místo ustanoviti mohl, měla by se jeho mzda od 25 zlatých ročně, která
již dříve pro pomocnýho při tamní škole vyjednána byla, zlepšiti.
2. Evangelíci helvetského vyznání se mají při jejich škole ponechati a ne více
k
novému školnímu spojení vybízeti nebo nutiti. Ono by se mělo ale na to bdíti, by všechny k
evangelické helvetské škole přidělené děti tu samou patřičně navštěvovaly, což žádná nemožná
věc není a v potřebném pádu s donucovacími prostředky provedena býti má, an vyšetřeno jest,
že největší vzdálenost bytedlných stavení od školy nic více než tři čtvrtě hodiny obnáší.
Pro ony katolické školní děti z Horní Sloupnice, které vzdálenou katolickou farní školu
navštěvovati nemohou, tak jako pro ony ku škole schopné katolické děti, přiškolené z Vlčkova,
má se na nejpohodlnějším místě v Horní Sloupnici obzvláště katolická škola zříditi, an to déle
trpěno býti nemůže, by tak velký počet katolických dětí, podle náboženského vyznání v
míchané obci, bez cvičení náboženského školního vyrostl. Ve Vlčkově, který půl hodiny od
Horní Sloupnice vzdálený jest, nemá se nic jiného zařizovati, jen pouze naříditi, by děti též
zimního času novou zřízenou školu v Horní Sloupnici patřičně navštěvovaly.
Ukončení katolické školy v Horní Sloupnici, k čemuž, jak již svrchu řečeno, evangelíci proti
jejich vůli přetaženi býti nemají, a po rozvážení, že pozůstávání této školy pro celou katolickou
obec i s bývalou vrchností k prospěchu slouží, nepodléhá žádným tak velkým nepřemožitelným
těžkostem, a jestli by se potřebný náklad v dobré cestě vyjednati nemohl, tak by muselo v úřední
cestě přes to rozhodnuto býti. Jenom má být stavební náklad při požádané opravě předloženého
stavebního návrhu co možná snížený.
O čemž se představenstvo v následku rozkazu vysoce slavného c.k. krajského stavebního
úřadu od 10.června 1857 č. 4560 s tím doložením opovědomuje, že dle sem
s dodatným
nařízením vysoceslavného místodržitelství od 15.května 1857 čís. 19.180 došlých poukazů,
další provedení nadřečených vysokých nařízení co nejdříve předsevzalo a čas, kdy se to stane,
představenstvu oznámeno bude.
K tomuto projednávání má představenstvo výtah z obecních oučtů pro rok 1856, pak výtah z
parcelního protokolu přes všechny k obci Sloupnici přináležející podzemky
do 8 dnů sem
předložiti.
C.k. okresní politický úřad v Litomyšli,
dne 17.června 1857.
C.k. okresní přednosta
Štěpán.
(Kronika Šplíchalova str. 79-81.)
V tomtéž roce 1857 před „Svatým duchem“ zemřel náš pan farář, Jozef Fišer (v sobotu)
av
úterý po „Svatém duše“ byl pohřben. Při pohřbu se súčastnilo mnoho lidu a z pp. duchovních se
súčastnili: p. Janata z Bučiny, p. Janata z Chleb, p. Opočenský z Dvakačovic, p. Molnár z Lysé a p.
Molnár z Veselí a za administrátora byl ustanoven p. Janata bučinský. Za tu administraci pak bylo
dáno bučinskému 125 z. stříbra za pět měsíců.
Dne 25. března se přistěhoval pan farář Jiří Čížek, co duchovní správce z Prahy, v stáří 32 roků a
zastával kazatelský úřad zde po 21 roků a seniorský úřad po 13 roků. Při jeho churavosti s velikou
oblibou u lidu i úřadů. Povolací listina mu byla vystavena dne 8.listopadu 1857 a potvrzena dne
24.prosince 1857; bylo mu upsáno na roční salár 320 zl. stříbra a naturalu 20 korců sypaného obilí,
a to 5 korců pšenice, 10 korců žita, 5 korců ječmena a 20 korců bramborů a salár byl rozvržen na
každý zlatý daně 6 krejcarů i s naturálem a z každého čísla domu se platilo 50 kr.
(Kronika Šplíchalova str. 85.)
Představenstvo obce Sloupnice!
Žádost starších evangelické církve v Sloupnici o povolení k vystavění nového farního domu
na jejich vlastní náklad a o schválení přenechání obecního pozemku na stavební místo byla i s
projednávacími spisy od vysokého cís. král. místodržitelství výnosem od 25ho října t.r. pod čís.
53635 c.k. okres. úřadu s tím podotknutím vrácena, že přenechání výměry per 116 čtver. sáhů co
stavební místo na pustém obecním pozemku čís. parcely 99, pak 16 čtver. sáhů od staré vozové
cesty, proti těmi usnešenými výminkami, že společnost církve evangelické novou vozovou
cestu, jenž se přes stavební místo starého farního domu a přes farskou zahradu povede i s tarasní
zdí na své vlastní útraty vystavěti a budoucně v dobrém stavu vydržovati povinni budou, žádné
pochybnosti nepodléhá a že i také v technickém ohledu proti provedení ponavrhnuté stavby
farního domu žádné námitky k připomenutí nejsou, jen ohledně vnitřního spořádání
prostrannosti farního domu, musí se podotknouti, že se z příčiny krásy, zapotřebí býti uznává,
aby okna na jedny, jakož i na celých stranách tak, jak pláně modrou barvou vyznačeno jest,
náležitěji rozděleny a stejně široko vyvedeny byly, jakož také, aby se mezi jízdárnou a
přijímacím pokojem, pak vedlejším pozadním pokojem spojovací dveře přiďály.
O tom se představenstvo obce i společnost evangelické církve v Sloupnici ... vyrozumívá.
C.k. okres. úřad v Litomyšli
dne 19.listopadu 1859.
C.k. okresní přednosta
Štěpán.
Dne 14.května 1862 po službách Božích usneslo se širší zastupitelstvo, že bude odvádět
faráři ročně i s naturálem 565 zl. stř. a odváděla každá obec:
saláru
Dolní Sloupnice
Horní Sloupnice
Džbánov
Voděrady
Jehnědí
dříve
71.92
105.00
21.00
64.92
45.85
nyní
185.27
157.69
29.16
103.17
79.09
p.
Hrádek
4.20
10.66
Kronika rodu Šplíchalova, strana 94.
ROK 1879.
Dne 11.ledna t.r. zemřel ve Sloupnici evangelický farář a senior toho času, Jiří Čížek, otec třech
dítek, dvou synů a jedné dcery. Nejmladší syn byl v stáří 16 roků a co se týkalo jejich majetnosti,
byli snad v bídnějším stavu, tedy byla církev ochotna a převzala jejich pohřební výlohy. Rakev
stála, koupená v Litomyšli, 40 zl. a na odění mrtvoly 7 zl. 63 kr. a na sklenutí a vyzdění hrobu za
cihly 6 zl. 90 kr. a pak za přípravu na vyčastování duchovních při pohřbu za maso a biřtle, 18 zl. 20
kr., pívo a víno 13 zl. 50 kr., mouka a chleba 16 zl. 46 kr., máslo 6 zl. 74 kr. a ještě jiné maličkosti a
v celku se vydalo pohřebních výloh 133 zl. 39. kr. a na to dali z Dolní Sloupnice evangelíci 44 zl.
46 kr. a též tolik z Horní Sloupnice a ze Džbánovské filiálky.
Co se týkalo duchovních při pohřbu, bylo jich 13 pánů, těm se neplatilo ničehož, ani cestovní
výlohy, ale pak nastalo jiné. Hned po pohřbu se počalo jednat mezi duchovníma
o odtržení
filiálky strany Džbánovský na samostatnou církev Džbánovskou a při tom byl ustanoven
administrátor pro celou církev sloupnickou a džbánovskou, pan Jan Veselý, farář bučinský dne
2.února t.r. a placeno za jeho příležitost po každé z Bučiny 3 zl. r. m. a pak bylo prubovní kázání
konané.
Nejprvnější se přihlásil přijmout zas místo za faráře v Sloupnici pan Vilém Košut, farář
z
Velenice, seniorátu poděbradského a kázal ve Džbánově dne 23.ho ledna t.r. a dne 9.března t.r. i
nešporní služby Boží držel ve Sloupnici a dáno mu za cestovní výlohu 10 zl. - ale ten se nezalíbil
církvi.
Pak v Sloupnici ďál prubovní kázání pan Václav Čech, katechet na učitelském semináři
v
Čáslavi, dne 16. února t.r. a dáno mu na cestovních výlohách 10 zl. - a ten byl schválen od církve.
Dne 11., 13. a 14ho dubna t.r. o velikonoci kázal a vysluhoval Večeři Páně pan Bohumil Fleischer,
katechet na evangelických školách ve Vídni a dáno mu na cestovní výlohy 30 zl. a ten se z většího
dílu všem líbil v kázání.
Dne 27.ho dubna t.r. držel prubovní kázání pan Bohumil Mareš, vikář ve Vanovicích,
v
chrámu Páně ve Džbánově a nešpor ve Sloupnici - a cestovné vylohý 8 zl. - a ještě se tak líbil.
Dne 11.května t.r. kázal ve Sloupnici pan Dušek, farář z Kolína, ale neďál prubovní kázání, neboť
chtěl jen sám kázat v Sloupnici z lásky k církvi a dáno mu výlohy na železnici - ale ten se líbil
církvi.
Dne 25ho května t.r. ďál prubovní kázání pan Jan Pelíšek z Velké Lhoty na Moravě a čítal za
cestovní výlohy 25 zl. - Měl slabý hlas.
Dne 2ho června t.r. kázal pan administrátor z Bučiny ve Sloupnici a po službách Božích byla
konána volba pana faráře ve Sloupnici, kdež byl zvolen pan Bohumil Flaišer za faráře ve Sloupnici
a byla mu vystavena povolací listina dne 21.září t.r. a žádá se na něm, aby vykonával a hlásal slovo
Boží... Dne 23.prosince t.r. se nový farář, p. Bohumil Fleischer do našeho sboru přistěhoval. Z
Vídně byly jeho nábytky odeslány do Ústí a ze Sloupnice se jelo proti němu a pro ně s kočárem a
ostatně byly pro nábytky 9 saní a všech dohromady 27 saní a také byli proti němu ze strany
katolické 4 saně.
Při vysluhování Večeře Páně po žních vykonal služby Boží bučinský pan administrátor a za
příležitost 3 zl. a též druhou neděli zase ve Džbánově též 3 zl. dali.
Dne 12ho října t.r. vykonal služby Boží ve Sloupnici důstojný pan senior z Dvakačovic a po
službách Božích vyjednával se zástupci církve o pensi pro paní vdovu Čížkovou a uvolili se pro ni
dáti 200 zl. r.m. (dali dolní dne 2.června 1880 100 zl. a z horní obce též 100 zl.)
Dne 12ho listopadu t.r. konal služby Boží pan administrátor bučinský. - Dáno za příležitost 3 zl. a
za administraci dáno bučinskému 100 zl. a výlohy instalace platila církev 110 zl.
a častování
duchovních při prubovních kázáních dáno paní Čížkové 30 zl. 84 kr.
ROK 1880.
V roce tom stala se filiální džbánovská strana samostatnou církví, ale byli také stiženi neštěstím,
že jim roku 1879 shořel kostel a devět obydlí džbánovských občanů. Tehdy byl administrátorem pro
církev džbánovskou náš pan farář, Bohumil Fleischer, a drželi služby Boží ve džbánovské škole
střídavě třetí nebo čtvrtou neděli, až vykonali volbu svého faráře
a zvolili si pana Bohumila
Mareše, vikáře ve Vanovicích, kterýžto se jim dne 18.února 1881 přistěhoval, což mu také jeli do
Ústí s velkou slávou naproti a prozatím bude bydlet ve škole i tam držet služby Boží nežli vystavěj
nový kostel a slíbili mu dávat ročního saláru 600 zl. r. m.
Při stavbě evangelické fary v Sloupnici projednali a protokolem zavázali zástupcové církve
sloupnické a džbánovské, kdyby se stalo, že Džbánov se někdy oddělí od církve sloupnické a stal
se církví samostatnou, tak ten náklad, co džbánovská strana dá na tu stavbu fary sloupnické, zas jim
musí církev sloupnická navrátit a také při protokole se oddělení od sloupnické církve vyjednalo, zas
onu částku 1800 zl. navrátit k jejich dalšímu upotřebení. - Na celou stavbu fary bylo vydáno 5634
zl. 39 kr. a to samé se stalo i pro církev choceňskou, co dali na stavbu fary (zdejší) 355 zl. 35 kr. se
jim při oddělení se od církve sloupnické navrátilo ku podpoře stavby jejich v Chocni.
(Zde končí zápisy rodinné kroniky Šplíchalovy
ve věcech církevních.)
________
OBSAH:
Strana
ÚVODEM. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
PRAMENY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
TRNITÁ CESTA (1781-1931) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
I. NA ÚSVITĚ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
5
7
11
Kacířství před tolerančním patentem. Persekuce. Ráz doby. Vydání
tolerančního patentu 13.října 1781.
II. ZAČÁTKY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Nové zápisy. První duchovní. Nesamostatnost evangelické církve
i duchovního vztahu k římsko-katolické církvi. Českobratrská,
beránkova církev. Deisté. Stavba kostela ve Džbánově 1784, ve Sloupnici 1795. Období maďarských duchovních správců - do r. 1815.
III. CÍRKEVNÍ ŠKOLA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Cesta k samostatnosti. Čeští duchovní. Církevní škola. Boje o rovnoprávnost. Dubnový patent z 8. IV. 1861.
IV. DOBA ROVNOPRÁVNOSTI. 1861-1918. . . . . . . . . . . . . . . 50
Stavba fary. Zřízení Choceňského sboru. Povolání faráře Bohumila
Fleischera, jeho působení, úmrtí. Povolání far. Benjamina Fleischera.
Světová válka. 28.říjen 1918.
V. OBDOBÍ SVĚTOVÉ VÁLKY. 1914-1918. . . . . . . . . . . . . . .
56
Volba faráře Benjamina Fleischera. Vliv války na život sborový. Rok
Husův 1915. Založení kazat. stanice v České Třebové. Hnutí za českou
národní církev. Okrsková shromáždění v Chocni, Čermné, Bučině,
Sloupnici a Džbánově. 28.říjen 1918.
VI. PO SVĚTOVÉ VÁLCE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
62
Úmrtí Duškovo. Revoluční sněm českých evangelických církví. Založení odboru Kostnické jednoty ve Sloupnici. Přestupové hnutí na
Litomyšlsku (Litomyšl, Kozlov, Svinná, Pazucha). Přifaření Netřebí
a Heřmanic. Zřízení samostatného sboru v Litomyšli. Odchod faráře
Benj. Fleischera do Roudnice (15. V. 1924). Za uprázdnění. Nastoupení vikáře Boh. Smetánky. Sdružení mládeže, přestavba místností,
zavedení vytápění. Před jubileem tolerančního patentu.
Strana:
DOKLADY:
Zpráva staršovstva sboru sloupenského z r. 1849. . . . . . . . . . . . . . . . .
Listář náboženského hnutí poddaného lidu na panství litomyšlském. . . . . . . .
Nedávná utrpení (časopisecké zprávy o sboru). . . . . . . . . . . . . . . . . .
Památník hospodářského družstva okresu litomyšlského. . . . . . . . . . . . .
Opis z „Pamětní knihy obce Sloupnice“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tereza Nováková: Železný kříž: „Babička Divišova“ . . . . . . . . . . . . . .
Zápis v rodinné kronice Jana Šplíchala z Dolní Sloupnice č. 231. . . . . . . . .
43
71
72
74
75
76
78
VYOBRAZENÍ:
Vnitřek chrámu Páně v Dolní Sloupnici
Chrám a fara českobratrského evangelického sboru v Dolní Sloupnici. . . . . . .
31
Prví hřbitov čsbr. ev. sboru sloupnického v tzv. Černohorském koutě. . . . . . .
Nynější hřbitov českobr. evang. sboru sloupnického. . . . . . . . . . . . . . .
Bývalá církevní škola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Farář Bohumil Fleischer. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Farář a senior Jiří Čížek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Farář Benjamin Fleischer. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
___________
35
41
51
55
66
67