čtení o jarosla vu seiferto vi čtení o jaroslavu seifertovi

čtení o jarosla vu seiferto vi čtení o jaroslavu seifertovi

s
j
jiří flaišman ed.
antologie*
čtení
o jaroslavu seifertovi
Hledání proměn autorovy poetiky
jiří flaišman ed.
čtení
o jaroslavu
seifertovi
Hledání proměn autorovy poetiky
foto Hana Hamplová, 1978
antologie*
Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR
a Nadace Český literární fond
Na grafické úpravě a předtiskovém zpracování antologie se podíleli
studenti Střední průmyslové školy grafické v Praze v rámci projektu
CZ.2.17/3.1.00/34166 (OPPA)
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry
za poskytnutí písma Republic
Recenzovala PhDr. Marie Jirásková
© Institut pro studium literatury, 2014
Texty a ilustrace © autoři / dědicové, 2014
ISBN 978-80-87899-12-0
Úvod
jiří flaišman
V jednom z textů, jež lze najít v této antologii, čteme postesknutí:
Jak je možné, že v případě tak významné osobnosti, jakou je pro
českou literaturu dvacátého století básník Jaroslav Seifert, není
k dispozici komplexní odborná monografická práce? Autor opráv­
něnou výtku formuloval jen několik měsíců před tím, než u nás
v roce 1991 vyšla první souhrnná knižní monografie z pera dlou­
holetého seifertovského badatele Zdeňka Pešata nazvaná pro­
stě Jaroslav Seifert. Přes respekt, který Pešatův portrét básníka
stále vzbuzuje, bychom se po uplynulém takřka čtvrtstoletí mohli
ke stejné figuře uchýlit i my.
Přítomná literárněvědná obec vskutku „dluží“ svým čtenářům
nový ucelený pohled na Seiferta. Literárním historikům lze však
vytknout máloco jiného: vždyť v posledních dvou desetiletích byla
zveřejněna řada významných studií pojednávajících dílčí témata
Seifertovy tvorby, uspořádány byly výstavní expozice (z nich nej­
významnější se uskutečnila ke stému výročí básníkova narození
v Památníku národního písemnictví v Praze), jednotlivé Seifertovy
knihy byly hojně reeditovány, vyšlo několik výborů z jeho díla, od­
startovaly práce na sestavení kompletní primární a ohlasové bi­
bliografie J. Seiferta, ale zejména bylo v roce 2001 započato pod
vedením Jiřího Brabce vydávání rozsáhlého souborného kriticky
připraveného Díla Jaroslava Seiferta, které poprvé představí Seifer­
tovy práce básnické, překladatelské, publicistické a memoárové
v úplnosti a poskytne čtenářské obci vyčerpávající ediční aparát
včetně zachycení textových variant (dosud bylo nakladatelstvím
Akropolis vydáno dvanáct svazků).
Seifertovo dílo nestojí stranou ani zájmu našich publicistů,
v relativně hojné míře se setkáme se vzpomínkovými texty o Ja­
roslavu Seifertovi, postupně je vydávána autorova korespondence
atd. Jedna z nejvýznamnějších literárních cen udílených v České
republice nese již od 80. let Seifertovo jméno a těší se značné pres­
tiži. Vypadá to tedy, že Seifertovi je dnes věnována odpovídající
5
pozornost, již si náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu za­
slouží.
Do takto širokého kontextu vstupuje tedy náš výbor Čtení o Jaroslavu Seifertovi; antologie textů, v jejichž centru stojí osobnost
a dílo Jaroslava Seiferta, nemůže a ani nechce nahradit kýženou
novou monografii. Usiluje o to zprostředkovat dnešním čtenářům
relevantní pohledy na Seifertovu tvorbu z celého období její re­
cepce, tedy od prvních zmínek a recenzí objevivších se v tisku
po vstupu Jaroslava Seiferta do literatury na konci druhé dekády
20. století až do dnešních dnů. Takto vymezený úkol předsta­
vuje při rozsahu naší edice zadání až neřešitelné, neboť Seifert se
od vydání své první knížky veršů Město v slzách (1921) těšil a těší
i dnes, tedy více jak devadesát let, víceméně soustavnému zájmu
dobové literární kritiky a vědy nejen u nás, ale též v zahraničí —
a při výběru z jeho bibliografie, čítající snad i pár tisíc položek,
bylo nutné se omezit na několik málo textů.
Čtení o Jaroslavu Seifertovi soustředí pozornost k textům bilan­
čního, přehledového charakteru, jež sledují proměny autorovy
poe­tiky, upozorňují na neuralgické body jeho básnického vývoje
či nahlížejí jeho dílo ze širší perspektivy a pokoušejí se o jeho syn­
tetičtější uchopení. V pomyslném druhém plánu se výbor pokouší
akcentovat nejdůležitější texty od autorů, kteří sledovali Seifer­
tovo dílo v delším časovém úseku a systematicky (mj. A. M. Píša,
F. Götz, B. Polan či J. Brabec). Vesměs jde o texty, které mají z na­
šeho pohledu potenciál oslovit dnešního čtenáře a iniciovat u něho
zájem o detailnější studium díla J. Seiferta.
I s ohledem na to, že Čtení o Jaroslavu Seifertovi neusiluje o to
stát se pomůckou úzkému okruhu odborníků, ale klade si za cíl
zejména oslovit širší čtenářské vrstvy, mimo jiné též středoškol­
ské a vysokoškolské studenty, vyhýbá se speciálním literárně­
vědným studiím či analýzám dílčích aspektů Seifertovy tvorby.
V žádném případě pak antologie nemá ambici suplovat soubor
reprezentující dějiny recepce Seifertova díla, s ohledem na svůj
nevelký rozsah nemůže ukázat všechny fasety ohlasů v průběhu
času (z žánru novinové, časopisecké recenze na jednotlivé auto­
rovy knihy proto také čerpá jen výjimečně). Podobně pomíjí texty
6
mající tzv. vzpomínkový ráz a texty primárně sledující Seifertovu
biografii (na některé z nich upozorňujeme v bibliografii).
Jestliže chceme prostřednictvím této čítanky vidět básníka v jeho
proměnách, Seiferta neustále se vyvíjejícího, nikoliv statického
a tedy nikoliv Seiferta jednoho okamžiku, nýbrž mít možnost sto­
povat jeho dynamický básnický vývoj, mohli bychom sáhnout již
po článcích otištěných na samém počátku autorovy kariéry. Začá­
tek dvacátých let 20. století, vnímaný jako snad nikdy předtím jako
doba přechodná, připravil pro mladé lyriky publikující svoje první
sbírky zvláštní situaci: Vše se rychle měnilo, nic nebylo stabilní,
natož v oblasti lyriky, jež má schopnost reagovat na kulturně-spo­
lečenské výkyvy nejpružněji. Kritické ohlasy na první básně mla­
dých autorů neříkaly ani tak, jaké samy o sobě jsou, ale spíš kam
směřují či jaké by v budoucnu mohly či dokonce měly být. Dobová
recepce v daném okamžiku projektovala budoucí poezii. A proto
i v textech komentujících Seifertovy první knížky veršů nalezneme
hlavně ono hledání vývojové perspektivy, navíc umocněné potře­
bou kritiky vypořádat se s autorovým společensko-politickým po­
stojem. Seifertovo manifestované přihlášení se k myšlence ko­
munismu a otevření básnického textu výrazně levicovým ideám
vzbudily na straně jedné značně negativní ohlasy, jinde ovšem
spíše vybídly k zvažování možností dalšího básnického růstu.
První Seifertovy sbírky — a následně potom každá další — uká­
zaly, že jejich autor nepatří k těm, jejichž dílo vzniká postupným
a povlovným opracováváním jedné poetiky, jejíž jádro má podobu
jakéhosi monolitu a je v čase neměnné. Tato proměnlivost — mohli
bychom mluvit o básnickém objevování — se stala pro Seiferta ty­
pickou, takže se z dnešního pohledu můžeme pozastavit nad údi­
vem, který dávali někteří recenzenti najevo nad změnou poetiky
v některé z nově přicházejících Seifertových knih. Přesto ovšem
v Seifertově díle můžeme pozorovat několik opakovaně se obje­
vujících konstant, které vytvářejí dojem návratů k dřívějším již
probojovaným a opuštěným poetikám a jež utvářejí představu ko­
herence autorova díla, dojmu něčeho typicky „seifertovského“.
Za všechny tyto rysy mohli bychom jmenovat například sklon
7
k idyličnosti, návraty k tématu dětství, výraznou teritoriální ohra­
ničenost (Praha), a nakonec to, co skvěle pojmenoval již F. X. Šalda
v recenzi Jablka z klína slovy, že Seifertova poezie o zázraku života
i o smrti mluví „nejklidnějším tónem, jako by vypravovala rozho­
vor dvou lidí ze zápraží“.
Seifertova schopnost zdánlivě se odstřihávat od zdolaných etap,
obrozovat se, přirozeně vedla jeho interprety a zvláště pak por­
trétisty k co nejvýraznějšímu členění jeho básnického díla. Toto
naveskrz pomocné schematizování — užitečný nástroj pro pocho­
pení autorova díla — mělo a má řadu podob, vždy ovšem sleduje
stejné cíle, to jest rozkrýt logiku básnického vývoje s přihlédnu­
tím k dobovému literárnímu kontextu a individuálním vlastnos­
tem Seifertova naturelu, nalezení spojnic a švů mezi jednotlivými
etapami a pojmenování všech proměnných v jeho poetice. Naše
čtení jednotlivých Seifertových básní či sbírek je pak obohaceno
o další, podstatnou dimenzi, o vnímání diachronních přesahů re­
cipovaných textů.
Jedno z nejzřetelnějších členění Seifertova básnického díla
přísně sleduje chronologii jeho vývoje a dělí jej do čtyř tvůr­
čích období (reprezentativně jej nalezneme již v práci Zdeňka
Pešata z 60. let v souboru Jak číst poezii). Prvním byla vlastně
velmi krátká perioda proletářské poezie následovaná obdobím
poetismu, třicátými lety počíná dlouhé období tzv. melodické,
které se až v 60. le­tech láme v poslední úsek tzv. reflexivní poe­
zie. Toto striktně chronologické členění již na první pohled vyka­
zuje značné zjednodušení — takto bychom mohli například rozdě­
lit Seifertovu tvorbu podle jednotlivých dekád, podobně pak by
bylo lze Seiferta „rozparcelovat“ na základě tematicko-formálního
klíče a sledovat ho v jeho období písňovém, vyčlenit tvorbu sati­
rickou, velkou skupinu básní příležitostných či dedikačních, jeho
pragensie, Seiferta volného verše atd.
I Jaroslav Seifert byl pochopitelně odmítán — kritické hlasy proti
jeho poezii se objevily jak v jeho tvůrčích začátcích, tak i poz­
ději. Mohli bychom připomenout distancovaný postoj recenzentů
konzervativních listů (např. Moderní revue) k Seifertově rané
tvorbě či pozdější vyjádření literárního kritika katolické orientace
Jana Strakoše, který Seiferta označil za nic více než „básnického
8
rutinéra“, nebo frontální útok proti jeho tvorbě a osobě na po­
čátku 50. let (např. Ivan Skála, Michal Sedloň), jenž byl motivo­
ván výhradně ideo­logicky. Ze zahraničí napadli Seiferta po udělení
Nobelovy ceny Karel Brušák, Robert B. Pynsent a David Short; je­
jich útok svědčí o nedocenění básníkova díla i významu udělení
pocty vzhledem k poměrům, za nichž v socialistickém Českoslo­
vensku vznikal návrh na její udělení. (K této „kauze“ se podrobně
vrací Josef Škvorecký v pojednání, které tvoří jeden z příspěvků an­
tologie.)
Kritický postoj zaujímá již autor prvního z námi zveřejněných
textů, jedna z osobností pro Seiferta v jeho uměleckých počátcích
určující, básník Stanislav Kostka Neumann. V jeho analýze
druhé Seifertovy sbírky Samá láska (1923) zaznívají varovná slova
nad mladým, z jeho úhlu pohledu velice slibným proletářským
básníkem, který se (podle Neumanna zjevně pod „neblahým“ vli­
vem Karla Teiga) začal svojí druhou sbírkou vzdalovat prvotnímu
programu. Neumann vyjadřuje obavy ze ztráty schopnosti bás­
níka být přirozeným mluvčím davu a mluvit k němu (a za něj) pro­
stým básnickým jazykem a nelibost nad jeho odklonem k poezii
deformované programovými formulkami — navíc, jak se Neumann
domníval, zcela nevlastními Seifertovu naturelu —, které zavánějí
umělostí a literátštinou a jež vzdalují básníka od jeho „správného“
vývoje započatého v první sbírce veršů (mj. věnované právě Neu­
mannovi).
V pořadí třetí vydaná Seifertova sbírka Na vlnách TSF podnítila
v roce 1925 generačního kritika Františka Götze, aby na půdo­
rysu svých recenzí předchozích vydaných sbírek sestavil ucelený
portrét začínajícího básníka. Götz přistupoval v počátcích k Sei­
fertovu dílu s nedůvěrou, často komparoval jeho verše s poezií
Wolkerovou; v námi zveřejněném textu věnuje značné úsilí vyrov­
nání se s druhou Seifertovou sbírkou, v níž spatřuje pokus o syn­
tézu vidění světa z perspektivy proletáře se světem smyslových
rozkoší tak, jak se naplno projevily ve třetí sbírce. Právě objevení
této dvojjedinosti v Samé lásce, zjištění, že básník se zmocňuje
rozdílných jevů na základě identického principu, je největším pří­
nosem Götzovy interpretace.
Ve stejné době si nenechal ujít příležitost Ferdinand Peroutka
k pokračování v kritických výpadech proti umělecké tvorbě celé
9
Seifertovy generace, stejně jako ke kritice jejích politických po­
stojů. Peroutkovu analýzu Na vlnách TSF tak musíme číst v kon­
textu jeho textů, které sledovaly — značně rezervovaně — vývoj ge­
nerační tvorby od proletářské poezie po poetismus. Těmato očima
ostatně Peroutka pozoruje i proměny samotné Seifertovy poetiky.
Kritik nezpochybňuje ani v nejmenším Seifertův básnický talent
(velmi přesně si všímá blízkosti Seifertovy lyriky tvorbě Karla To­
mana), jeho novou sbírku však — dnes považovanou za jeden z pi­
lířů poetismu — vnímá jako básnickou romantizující ekvilibristiku,
varuje před prosakováním formulkovitosti programů do básníko­
vých veršů i před vyumělkovanou „složitostí“ nových básní.
Proslulý text přednášky o nové české poezii z pera F. X. Šaldy
by mohl být označen za základní kámen naší čítanky: Seifertovi
se v Šaldově řeči dostalo pochopení a vstřícnosti, jaké bychom
těžko hledali jinde. Šalda s obdivem shlížel k Seifertovu ryzímu,
nevykalkulovanému proletářství, k jeho přirozenosti (primitiv­
nosti), měl pochopení pro verbalismus Samé lásky, slova uznání
pro básně Na vlnách TSF, jejichž verše rozbíjely dobové básnické
konvence, a bystře odmítl v dané době opakovaný názor, že sbír­
kou Slavík zpívá špatně (1926) se básník vrátil k proletářské poe­
zii, když přesně formuloval směr, jakým se Seifert ubírá po sbírce
Na vlnách TSF. Šalda s podobným respektem sledoval i následující
básníkovy sbírky a kladně zhodnotil ve své poslední seifertovské
recenzi i jeho tvorbu satirickou (Zpíváno do rotačky).
Jako autora úvodního slova k prvnímu z dlouhé řady pozdějších
výborů ze svého díla si básník v roce 1929 vybral literárního kri­
tika a historika Bedřicha Václavka, který krátce před vydáním
výboru do své knihy Od umění k tvorbě zařadil studii Elementární
poezie. Na ni pak navázal ve své předmluvě, když připojil přehled
Seifertova vývoje v prvních čtyřech básnických sbírkách, obdivuje
zejména básníkovu obraznost, polyfoničnost, volnost asociací, jak
ji reprezentuje sbírka Na vlnách TSF, v níž „Seifert zkoumá poetic­
kou nosnost představ, pokusně je skládá, jako by zkoumal, kolik
poezie unesou“.
Ze seifertovských textů Antonína Matěje Píši, básníkova
dlouholetého přítele, jenž pilně sledoval a komentoval jeho bás­
nické dílo téměř půl století, by bylo zcela jistě možné sestavit
10
samostatnou knihu. Neumožnila by to jen kontinuální řada re­
cenzí od Města v slzách po Koncert na ostrově, ale zejména Píšovy
rozsáhlé syntetizující rozbory tvořící závěrečná slova v Díle Jaro­
slava Seiferta, které spolu s básníkem v padesátých letech při­
pravoval k vydání. Jeho doslovy v pěti svazcích tohoto souboru
vlastně tvoří malou monografii, sedmý svazek — vydaný již po Pí­
šově smrti — přinesl jako doslov jednu z jeho posledních zveřejně­
ných recenzí s názvem Básnický čin, obsáhlý komentář ke sbírce
Koncert na ostrově (1965), s nímž se nyní může seznámit čtenář
naší antologie. Jak již napovídá název textu, jeho leitmotivem je
vyjádření obdivu nad schopností básníkovy obrody, demonstro­
vané odklonem od líbivého, pravidelného rýmovaného verše, nad
novým uchopením témat zautomatizovaných v předchozí tvorbě
(dětství, válka, Praha apod.). Paralelně však Píšova reflexe přináší
pozoruhodné pojmenování nové poetiky, jíž dominuje ohlédnutí
se zpět, až jakési zúčtování s prožitým, které buduje pevnou zá­
kladnu pro mluvčího básně. Píša mimo jiné upozorňuje na spo­
jitosti některých motivů z Koncertu na ostrově (neodvratitelnost
plynutí času) s básněmi sbírky Poštovní holub (1929). Právě v této
sbírce, domnívá se Píša v prvním z námi zveřejněných textů z roku
1930, Seifert „dospívá jak vnitřní, tak umělecké zralosti“. V tomto
bilančním portrétu z týdeníku Čin Píša zhodnotil básníkův vý­
voj ve dvacátých letech, načrtl jeho cestu od verbalismu proletář­
ského i poetistického k melodičnosti a zdůraznil, že nová etapa
Seifertovy poezie neznamená již opisování krás světa, nýbrž že
sama báseň se stává jednou z jeho krás.
Seifertovo dílo sledoval a v různých etapách jeho vývoje ko­
mentoval také básník, kritik a literární historik Bohumil Polan. Z řady jeho textů věnovaných Seifertovi chceme upozornit
zejména na jeho ohlasy na dvě vydání sbírky Jaro, sbohem (1937
a 1942). Kritik ve verších této sbírky rozpoznal a přesně pojmeno­
val začátek nové etapy Seifertova básnického vývoje a komento­
val básníkovu schopnost zmocnit se ve své poezii tradičních bás­
nických forem (romance, pantum).
Zdálo by se na první pohled paradoxní, že přísný literární kri­
tik Václav Černý v portrétu Jaroslava Seiferta bude konstatovat,
že odborná literární kritika při hodnocení Seiferta (míněna jsou
11
30. léta) selhala a že pravdu měla kdejaká středoškolačka, obdivně
se vzhlížející v Seifertových sladkých, nekonfliktních a klidných
verších. Černého práce ovšem byla vydána v roce 1954, v době do­
znívajícíh útoků proti Seifertovi ze strany stranického tisku, kdy
bylo zapotřebí zdůraznit étos Seifertovy básnické tvorby podobně
jako sílu básníkova občanského postoje, a tedy zdůraznit občan­
sko-mravní ráz jeho díla. Bylo by možné říci, že Černého stať pak
tímto předjala interpretaci Seifertova díla ve složitých politických
podmínkách po roce 1968.
Osmdesátá léta v naší čítance reprezentují dva texty autorů pí­
šících v exilu (neznamená to, že by doma nevznikly zajímavé texty
— srov. J. Brabec, P. Pešta). Rozsáhlá esej Josefa Škvoreckého
reago­vala na diskuse rozpoutané udělením Nobelovy ceny Jaro­
slavu Seifertovi a je tak do značné míry příspěvkem polemickým,
ovšem současně textem, v němž najdeme originální syntézu Sei­
fertova uměleckého vývoje, výjimečné čtení řady jeho básní, to
vše podané bryskním stylem s trochou konfese. Zejména však by­
chom velmi obtížně hledali další text, v němž by byla lépe pojme­
nována pozice, jakou zaujímal básník v očích široké veřejnosti vůči
normalizačnímu režimu. Také studie básníka Antonína Brouska
zmiňuje analogicky ke Škvoreckému Nobelovu cenu (do polemiky
o udělení pocty Seifertovi se Brousek zapojil v jiném svém textu),
jejím hlavním cílem je však podat ucelený portrét autora zahranič­
nímu (německy čtoucímu) publiku. Toto určení Brousek proměnil
v jednoznačnou výhodu, tak výraznou, že i pro současného čes­
kého čtenáře znamená jeho syntetizující studie, podávající kom­
paktní obraz básníkova vývoje, značný zisk.
Brouskova studie zveřejněná v roce 1990 pomyslně otevírá
další fázi recepce Seifertova díla; devadesátá léta vydala množ­
ství seifertovských článků a prací (i knižně publikovaných — např.
A. Stich), zejména odborných studií pojednávajících specializo­
vaná témata. Jednou z pozoruhodných je stať literárního histo­
rika a editora (mimo jiné jednoho z velmi zdařilých výborů ze Sei­
fertova díla) Jiřího Opelíka o motivu andělů v Seifertově tvorbě.
V medailonu ke svému výboru ze Seiferta, jejž nabízíme našemu
čtenáři, problematizoval Opelík výše zmíněné členění básníkova
vývoje do čtyř období; přistoupil k Seifertově tvorbě s jemnějším,
12
nuancovaným čtením, využívajícím jakýchsi hloubkových sond
do díla, jež Opelíkovi ve výsledku umožní jedinečně charakteri­
zovat Seiferta jako typ básníka antikosmického (nikoliv však pří­
zemního, jednoduchého).
Naši antologii uzavíráme studií Jiřího Brabce, v přítomnosti
předního znalce rozsáhlého Seifertova odkazu a hlavního redak­
tora vydávaného souborného Díla Jaroslava Seiferta; autor v ní na­
črtl komplexní básníkův portrét, když se soustředil na sledování
proměn básnické autostylizace v jednotlivých tvůrčích obdobích
či samostatných sbírkách. Protože raná verze stati nebyla, po­
dobně jako studie Brouskova, určena domácímu publiku, klade
i zde autor důraz na zasazení jednotlivých fází Seifertova bás­
nického vývoje do proměňujícího se literárního kontextu. Také
v tomto textu nalezneme kritický pohled na Seifertovu tvorbu
z 50. let (sbírky Maminka, Chlapec a hvězdy), znamenající zauz­
lení poetiky opakováním témat a formální monotóností, jejímž od­
mítnutím Brabec odstartoval mnohaleté sledování Seifertova díla.
Svým zaměřením na vývojové proměny Seifertovy tvorby a sna­
hou o postižení jeho básnického díla jako celku se nám Brabcova
stať jeví jako nejvhodnější tečka za texty naší čítanky, která si
klade podobné cíle.
13
O proletářském básníku
Jaroslavu Seifertovi
stanislav kostka neumann
Většina omylů a nedorozumění, jež jsme v předchozích kapito­
lách považovali za nutné potírati, zrcadlí se velmi karakteristicky
v poe­zii Jaroslava Seiferta. Autor Města v slzách a Samé lásky je
nejen měkký a málo intelektuální básník, který nejvíce ze všech
adeptů nového třídního umění podlehl ideologickým kozelcům
soudruha Teiga, ale jest zároveň ze všech jádra nejvíce proletář­
ského. Ironií osudu on, který našel mnohdy opravdu novou, ne­
hledanou, samorostlou řeč básnickou, jako dělanou pro pozorný
sluch vnímavého proletáře, dal přednost tomu, že šel do „cizích
služeb“ vyteoretizovaného programu, který tolik čpí kavárenským
a sektářským ovzduším inteligentské kasty literární.
Nechceme tím jistě říci, že ideálem proletářského básníka je
nám člověk nemyslící o svém poslání, umělecky a literárně ne­
gramotný, nedbající uvědomělého ideového i tvárného úsilí a bá­
dání, jež v moderní době osvětluje kořeny a předpoklady každého
dobrého umění. Naopak spoléhá-li se umělec pouze na své „inge­
nium“, nesnaží-li se růsti ideově, nepěstuje-li vědomě a odborně
řemeslné stránky svého umění, nevystačí dlouho se svým „božím
darem“.
Ale lze si vysvětliti jen vlivem městského života a jeho literár­
ních zákoutí, podlehne-li básník rodu Seifertova pasivně kastov­
ním hříčkám intelektuálním, jichž mu nebylo třeba a které jen
ohrožují přirozenou linii jeho básnického vývoje a panensky čistý
dech jeho poezie.
Ve skutečné potenci Seifertově je nejméně literatury. V nej­
lepších jeho básních plyne řeč z nejčistšího zřídla proletářského
srdce, očištěného tvůrčími hodinami, a plyne prostě a bublavě
jako luční potok. Naivnost nezkaženého srdce a nezkažené mysli
svítí tu vyhraněna do veršů, na nichž nezdá se býti zhola nic umě­
lého. Monolog bezrukého vojáka, tak oblíbený na dělnických veče­
rech, je toho důkaz nejpopulárnější již. Čistota této básnické řeči
14
a naivní prostota myšlenek, obrazů a vzdechů těchto básní zna­
menaly první úspěch naší proletářské poezie, ale tento úspěch je
v druhé knížce Seifertově rozhodně ohrožen a z kouzla naivnosti
samorostlého poety proletářského stává se programový nástroj.
V Samé lásce jest lyrické potence Seifertovy zneužíváno cizíma
rukama k naplňování programu, jehož jádro je obsaženo v do­
slovu ke knize, chlapecky nehorázném, který je podepsán Devět­
silem, ale za nímž stojí opravdu sotva kdo z tohoto sdružení. Pro­
letářský básník prostného srdce nikdy sám ze sebe nepřišel by
na takové scestí nevkusu a ideové zvrácenosti, jaké představují
některé básně této knihy vyloženy tímto doslovem: bez něho byly
by někdy snad jen nedovoleně naivní, z jeho hlediska jsou políč­
kem nerozvážně zasazeným myšlence proletářského umění.
V první knize Seifertově, v Městě v slzách, byl lyrický karak­
ter básníkův ještě v úplné shodě s programovou tendencí. Protest
proti městu a civilizaci byl sice u něho, velmi dobrovolného a nad­
šeného zajatce obou — jak se později ukáže —, jistě více progra­
mový než upřímný, ale básník dovedl proň najíti často výraz tak
přesvědčivý, pravdivý, vroucí, že jedna stránka jeho bytosti byla tu
jistě plně zúčastněna.
Čtenáři dobrý, jenž pročítáš ty řádky,
zasni se na chvíli a věz to,
že hranatý obraz utrpení před tvýma očima
je město;
vždyť člověk cítí jako květina,
nelámej, netrhej, nešlap.
(Báseň úvodní)
Nebo:
...pro dva spravedlivé nezahubí města svého
a nedodržet slova bylo těžko bohu;
dva milenci šli totiž jarním sadem,
zhluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.
(Hříšné město)
15
A když básník ve svém spravedlivém hněvu, měkkém ostatně jako
celá jeho bytost, někdy přestřelil, když to, „čeho chudí lidé potře­
bují ke svému štěstí“, viděl někdy příliš naivně a málo socialis­
ticky, odpustilo se mu to snadno, neboť lyrik není teoretik a báseň
nemá býti zveršovaný program.
Ale v druhé sbírce Seifertově jsou již věci, přes něž nelze se již
přenésti se shovívavým úsměvem jako přes lyrickou licenci.
Teoretický omyl, ztotožňující lid s proletariátem, o němž jsme již
pojednali, vede tu k nechutnostem, které podle doslovu ke knize
jsou považovány za novou smělost, která „ničí vylhané iluze o děl­
níkovi. Strhává bědný, mučednicko-patetický nimbus, jaký mu při­
soudili měšťáci a falešní poeti socialističtí. Staví ho do pravého
světla.“
V tomto „pravém světle“ Jan Trnka, krejčí v Jičíně, umírá na ši­
benici, protože se zamiloval do krásné slečny, dcery mydlářovy,
a zabil svou ženu. V tomto „pravém světle“ my občané volní, svo­
bodní „také chceme mít k obědu vepřovou se zelím, k večeři te­
lecí s nádivkou anebo na paprice..., my také chceme píti láhve bur­
gundského vína a jísti marinované úhoře..., i my si chceme vybírat
ty nejchutnější uzené lososy, salámy a bečky kaviáru..., v autech
vozit (se) my i naše děti...“ A v tomto „pravém světle“ má prole­
tářský básník touhy naivního smrtelníka obecného: kožíšek pro
milenku, Paříž s Ivanem Gollem a Charliem Chaplinem, kome­
diantství a exotiku a jako nádavek přidává nadšení z kolektivity
(ve skutečnosti jen z davu v interesantním postoji) a odhodlanost
umříti na barikádách revoluce.
Tedy proletář, toť člověk, který pro krásnou slečnu vraždí ženu,
který chce povaliti pány, aby měl kaviár a auto, který sedí nejra­
ději v kinu nebo ve varieté, čte zamilované romány a exotické po­
vídky, blouzní o kožíšku pro svou milenku nebo ženu a — dekla­
muje o barikádách. Vedle toho už nic.
Ale k tomu nebylo věru třeba proletářského básníka, aby nám
to řekl; o tom nás přesvědčují denně měšťáčtí žurnalisté. K tomu
nebylo třeba také pražádné nové smělosti, ale zato velká dávka je­
šitnosti, panovačnosti, nevíry a frivolnosti soudruha Teiga, který
za touto knihou stojí jako zloduch.
16
Komu neznamenal by proletář nic více, než co mu přisuzuje
Samá láska, neměl by práva mluviti o proletářském umění. Nepo­
chybujeme však, že soudruh Seifert, když básnil své verše, nevi­
děl tak křivě, jak mu to doslov přisuzuje; dal se však zavésti na­
šeptanými představami a názory, a to tím snáze, že jeho naivní
pohled libuje si ve svůdných povrchnostech a jeho mladé srdce
poloproletáře a polobohéma v „dráždění měšťáka“. Ovšem dráž­
dění měšťáka mění se pomalu v dráždění socialistického malo­
měšťáka nebo proletáře. Ale to znamená, že trvá i mezi proletář­
skými umělci typ bohémský, citově mezitřídní, kastovní, dosud
neschopný splynouti s novou třídou a její úlohou.
Povšimneme si nyní blíže jednotlivých básní sbírky Samá láska.
Nikoli ovšem proto, že tato sbírka je pozoruhodnější umělecky než
Seifertova knížka první nebo než jiné nové knížky básníků nám
blízkých, nýbrž že jest, jak jsme již řekli, zrcadlem omylů, které
mohly by zhatiti vývoj k poezii opravdu proletářské. A že tyto
omyly mají tu formu velmi dráždivou a svůdnou pro mladé lidi.
Máme-li na své straně vynikající talenty, nemáme jich tolik, aby
nám bylo lhostejno, sejdou-li na povážlivé scestí.
Již úvodní báseň Elektrická lyra, formálně jistě pěkně a pevně
stavěná, je příznačná pro základní omyl Seifertův tím, nač redu­
kuje moderní ulici dneška. Básník, jehož mládí — jak praví — „ni­
kdy neznalo kouzlo lesního ticha s oblohou modravou“, chce vy­
zpívat vše, „čím zmítána je bytost lidská“, „svatý chorál dneška“,
představovaný krásou vrtule, železem stroje, silou zástupu, pla­
menem lásky, ale v moderní ulici vidí a slyší především kino, cir­
kus, stadion, mrakodrap. A je mu proskribována nikoli pro své
mnohostranné hroty urážející a zneklidňující buržoazii a živly
aristokratické a individualistické, jako spíše proto, že její cirku­
sové plakáty pohoršují starosvětské estéty. Od básníka prole­
tářského a komunisty čekali bychom však, že mnohem rychleji
přenese se přes lechtivé podívané velkoměsta k hlubinám jeho
horečné práce a třídního zápasu a že od vrtulí, inženýrů, cirků
a kin, od té předválečné poezie civilizační, tak odsouzené sou­
druhem Teigem, pokročí dále a hlouběji k třídnímu vidění věcí
a v chorálu dneš­ka uslyší nejen volání „Circenses!“ (což by dnešní
17
mladá mluva řekla po česku „Chceme míti psinu!“), ale také poža­
davek „Panem! (Chléb!)“ s jeho revolučními důsledky. Seifert sice
ve „smělém“ říkání o Slavném dni zná i tento požadavek, ale v nej­
primitivnější a nejnaivnější podobě, a dovede si jej rozšířiti toliko
směrem vulgárně požitkářským.
Neprogramová, jako z Latinské čtvrti přinesená Jarní, seifer­
tovsky půvabná, připomíná jistě spíše bohéma než proletáře. Zato
následující Sloky milostné směšují naivně nabubřelou erotiku s re­
volucí, jako se to děje i na jiných místech sbírky, a touto revo­
lucí jsou básníku stále jen budoucí barikády, jakýsi zázračný den
z nebe spadlý, jak jej chápe dětinská mysl mladých poetů nebo ne­
zkušených dělníků. Pro soudobého proletáře uvědomělého jest re­
voluce však přece již něčím jiným, složitějším a obtížnějším, ze­
jména pak dnes, něčím, co jest již a se vyvíjí, k čemu se denně
pracuje v těžkých zápasech, plných všedností i heroismů. V tomto
smyslu není na poezii Seifertově revolučního prozatím zhola nic
kromě slov, která dekorují bohémskou nebo maloměšťáckou ero­
tiku nebo jiné věci a city, velmi idylické i ve svém pestrém rámci
civilizačním.
Velmi tradiční orientaci bohémskou a literátskou mají verše
Paříž, patřící k několika básním knihy, které svou hrubou, na odiv
stavěnou naivností až urážejí. U jakých podivných zdrojů prole­
tářské a komunistické moudrosti naslouchá básník, má-li dosud
takový ideál, který dal se vysvětliti někdy v devadesátých letech,
ale o němž již tehdá stokrát proletářštější verše napsal František
Gellner (V Paříži), když na svém těle chudého bohéma a raciona­
listy poznal skutečnou Paříž.
Kdo peníze má, vše koupit si může,
vína se napije, nají se masa,
jsou na prodej písně, jsou na prodej růže,
jsou na prodej polibky, láska i krása.
Viděl jsem kraje bohaté, chudé,
leckde jsem v světě se potuloval.
Tuhletu pitomou pravdu jsem všude
zrovna jak v Paříži konstatoval.
18
Nikoli z proletářského, ale z estétského cítění udržuje se tato le­
genda o Paříži, odkud „je aspoň o krok k nebi blíže“, i mezi umělci,
kteří se hlásí ke komunismu. Ale komunism má jen jednu na to
odpověď, a volá-li se z kaváren „Paříž!“, může se z naší strany
ozvati jen „Moskva!“ Brutálně a bezpodmínečně.
Hodina míru a Ukolébavka jsou dobré a vroucné básně, nejlepší
z knihy, jejichž citová náplň je podstatným prvkem básnické po­
vahy Seifertovy. K nim můžeme přiřaditi popěvek Píseň o dívkách,
převzatý z básně předchozí sbírky, a Prstýnek, milé verše obvyk­
lého rázu, jež nemají nic co činiti ani s programem, ani s proletář­
ským uměním. Těmi jest však téměř vyčerpána nikoli proletářská,
ale světlá stránka sbírky z hlediska uměleckého.
Báseň k Novému roku, která jest dobrým příkladem neúměr­
nosti mezi obsahem, jejž by mnohem lépe mohla podati krátká
písnička, a rozsáhlým slovním aparátem, v němž stejně zbytečně
funguje Stinnes jako proletariát, vyslovuje pretenciézně básní­
kovu touhu, aby mohl koupiti milence „vzácné kožešiny, šedivý
kožíšek, bíle kropenatý“, touhu, která je sice zcela pochopitelná
u proletářského básníka z roku 1923, ale sotva bude pochopena
skutečným proletářem, který má trochu jiné starosti a sotva mohl
by „celý měsíc nepřemýšleti o ničem jiném“.
Slavnému dni, který touhy prostého lidu vyjadřuje tak jedno­
stranně a touhy uvědomělého proletariátu přímo karikuje, věno­
vali jsme již dříve pozornost. Považuje-li doslov ke knize patrně
především tuto báseň za „novou smělost“, která „ničí vylhané
iluze o dělníkovi, strhává bědný, mučednicko-patetický nimbus,
jaký mu přisoudili měšťáci a falešní poeti socialističtí, staví jej
do pravého světla“, může běžeti jen o nevycválanost, o které v zá­
jmu mladých lidí, jimž se prozatím asi velmi líbí, lépe bude poml­
četi, třebaže v mezích našeho hnutí nebude možno ji trpěti.
Verše o lásce, vraždě a šibenici, poněkud mnohomluvné, ale
měkké, hudební a tvárně pečlivé, obsahující mnohé z nejvlast­
nějšího umění Seifertova, nejsou samy o sobě jistě nesympatické,
třebaže nepodařilo se básníkovi zcela přesvědčivě smířiti po­
jem lásky s trapnou „zvůlí osudů“ a přes vleklé úsilí a citové za­
ujetí zbaviti příběh maloměstské nechutnosti. Kdybychom však
měli, jak si asi doslov přeje, také tuto báseň vykládati si v duchu
19
doslovu, znamenala by jen pokračování frivolnosti zahájené Slavným dnem.
Verše na památku revoluce, optimisticky vyznívající, ale poně­
kud suše zasněné, liší se svou opravdovostí výhodně od oněch
míst v jednotlivých básních této sbírky, kde revoluce hraje úlohu
fráze jaksi jen z povinnosti přivěsené na věci, které bez ní jsou
všude na světě. Tato báseň jest jediná v celé sbírce, která o revo­
lučním názoru básníkově říká něco hutného a přiměřeného.
Pak jsou zde ještě básně Námořník a Černoch, z nichž první je
sympaticky originelní a jaksi souvislá s obdobným syžetem na­
šeho moderního malířského umění civilního, a druhá, poněkud
polemická a programová, je spíše hříčkou než básní. Obě úmyslně
asi mají rozmnožiti podle programu inventář nové poezie.
Knížka zakončena je básní Všecky krásy světa povahy tak jed­
nostranně a výlučně civilizační, že je opravdu s podivem, kterak
básník rostoucí ve skupině, která civilizační poezii vypověděla
boj, a prohlašující se za básníka proletářského mohl takto do kraj­
nosti vyhnati a zahrotiti směr ideově jistě odbytý.
A tak zahledíme-li se nyní na celek knihy a pomineme-li její
omyly, mladické provokace a její ošklivý, nabubřelý doslov, znovu
bude se nám podiviti, kterak básník, jenž chtěl vyzpívati všecko,
čím zmítána je bytost lidská, a jenž se domnívá, že ukázal nám
všecky krásy světa a veškeru jeho lásku, zredukoval si jak v celku
své sbírky, tak v jednotlivých básních tyto veliké věci na dvě tři
stránky života a ukázal, jak jednostranný jest jeho „všechen svět“.
A podivíme se tomu jen tím více, uvědomíme-li si, že běží o bás­
níka proletářského. Neboť nejpodstatnější chybí tomuto světu:
ona jeho stránka, která jest boj a práce, a ona stránka proletariátu,
která rodí jeho hrdiny a statisíce tichých a obětavých pracovníků,
z jejichž úsilí vzejde teprve vyvrcholení revoluce po stránce nega­
tivní a kteří jsou zároveň zárukou, že revoluce zvítězí i po stránce
pozitivní a dá nám jednou opravdu nový svět.
Jaroslav Seifert musí se mnohem hlouběji a vážněji zadívati
do světa i do proletariátu, bez brýlí mámení programového, aby
nám jednou mohl skutečně vyzpívati všechen svět po proletářsku.
Proletkult 2, sv. 3, 1923—1924, č. 14, 2. 5. 1923, s. 220—221 a č. 15, 9. 5. 1923,
s. 236—238, podepsáno Jos. Votoček → in S. K. Neumann, O umění (edd. J. Brabec
a E. Macek, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 199—205) → in S. K. Neu­
mann, Stati a projevy VI (Spisy S. K. Neumanna, sv. 11, ed. M. Chlíbcová, Praha:
Odeon, 1976, s. 147—155) ● třetí část na pokračování zveřejňované polemické
stati K otázce umění třídního a proletářského
s. k. Neumann (1875—1947), básník, prozaik, publicista a překladatel, autor roz­
sáhlého veršovaného díla, jež zásadně ovlivnilo básníky Seifertovy generace,
ve dvacátých letech mj. redaktor časopisů Červen, Kmen a Proletkult, kde Sei­
fert publikoval jedny ze svých prvních literárních prací. V roce 1928 Seifert spolu
s Josefem Horou vydali výbor z Neumannovy poezie pojmenovaný Básně, o rok
později Seifert s Neumannem a dalšími pěti spisovateli vystoupili proti novému
Gottwaldovu vedení komunistické strany a byli z ní vyloučeni; J. Seifert se k Neu­
mannovu dílu vrátil v roce 1955 vydáním dalšího výboru z díla (Básně).
1923
20
21
Jaroslav Seifert
františek götz
1
Prvá Seifertova lyrická knížka Město v slzách — byla vystavěna
na třech základních představách, jež básník ve vrcholných bás­
ních vyjadřoval velmi srostitě a s naléhavou určitostí, s čerstvou
názorovostí a sugestivností, ve většině čísel však jen s neoby­
čejnou výmluvností, jež hraničila leckde s verbalismem: před­
stava ohavnosti civilizace, zotročivší člověka, znehodnotivší jej
na pouhý ubohý stroj, jehož život je strašná a nesmyslná prázd­
nota práce pro cizí radost a štěstí, sloučila se u něho s předsta­
vou sociální revoluce, jež rozmetá nespravedlivý svět a stvoří svět
dobra, lásky, spravedlnosti a lidství a obě tyto představy byly po­
depřeny představou ohromné, přímo mystické síly proleta­riátu,
jenž sdružen v davy má v rukou budoucnost světa. Z těchto tří
představ, jež utvořily zvláštní komplex (Hendrik de Man by jej na­
zval vulgárním komunistickým komplexem), vytvořil Seifert celou
svou knížku. Při vší chudosti a primitivnosti této světové vize tvo­
řil Seifert básně silné a krásné. Zárodečné představy byly tak živé
a tak hluboko mu vžité, že je vyjadřoval s krajní prostotou, ale
také s čistou konkrétností a prolínavou názorovostí, jež strhovaly.
Promluvila tu Seifertova duše a Seifertův osud řečí opravdu ma­
teřskou. Kdysi později zpíval básník Města v slzách „...pro tebe,
lide pokořený, pro tebe, ty můj proletariáte, mé srdce horoucně
bije, pro tebe budu vždycky v první řadě stát, když zazní k útoku
troubení rázné, z tebe jsem vyrost a mám tě doopravdy rád...“ Svým
proletářským původem měl Seifert jisté plus nad Wolkerem. Kde
básník Těžké hodiny, jenž se nezrodil z proletariátu, teprve po­
stupně objevoval bídu, nemoc, zlý osud proletáře, jenž se mu je­
vil ve světle tragickém, tam Seifert nazíral chudobu a pustý nera­
dostný život proletáře jako prostý, všední, skoro dnes samozřejmý
fakt společenské mechaniky, jenž ovšem musí být odstraněn v zá­
jmu lidskosti. Wolkerovo poznávání proletářského světa bylo
22
spojeno s ohromným napětím vůle, jež vedlo k novému, těžkému
patosu a k nové tragičnosti. Seifert vnímal, vlastně dýchal prole­
tářskou realitu jako dýcháme vzduch. Odtud ta samozřejmá jistota
a určitost jeho postřehů. Jemu stačí konstatovat tam, kde Wolker
se bouří. Seifert vůbec tu mnoho konstatuje : „...ne, život nikdy
zadarmo pranic nedá, v hluboký bol se každá má maličká radost
změní...“ „Uprostřed života a přece jen uprostřed smrti jdeš, my­
sle si třeba na veliké činy, opojen myšlenkou, jež spasí svět, však
než se naděješ, válíš se v krvi pod koly elektrik...“ A stejně kon­
statuje, že proletářský dav má obrovskou sílu: „Kdybychom chtěli
a plivli na slunce, zhasne,“ a že revoluce prostupuje celý svět, že
se železným krokem přibližuje, a že nebudou-li ji dělat lidi, udělají
to za ně — voskové figury z výkladních skříní. Ale i tam, kde se do­
stává do extáze, konstatuje vroucně, jaký má sen o tom budoucím
světě (Stvoření světa). Mluví tu zkrátka proletář-básník (jemuž se
ovšem dostalo neproletářsky velkého podílu na statcích kultur­
ních) o proletářském světě, zpívá tu elementární vzněty proletář­
ského srdce a dosahuje zvláštní čisté bezprostřednosti, jež má
v sobě cosi z barbarské jistoty o tomto světě a této realitě. Seifert
není problematik.
Druhá Seifertova knížka Samá láska je do jisté míry pokračová­
ním Města v slzách. Má tu třeba Sloky milostné, vyprávějící o jeho
těžkých trampotách milostných, které však ho nezbavují vůle dě­
lat revoluci: „na ty barikády, na ty barikády, až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“ — ale, zdá se, že ten zárodečný kom­
plex vulgárního komunismu ztratil svou průbojnost a sílu. Vzpo­
menete mimoděk na to, jak naši obrozenští básníci křížili a mísili
erotiku s vlastenectvím — a vidíte v této básni dost věrnou ob­
dobu, jež ovšem jen zeslabuje původní potenci názorovou a cito­
vou. Nebo tu má krásnou Ukolébavku, v níž je víra v revoluci konej­
šícím prostředkem pro zoufalé srdce proletářské matky. Oslavuje
1. květen a ruskou revoluci, předzvěst revoluce naší, ale pořád tu
určitě cítíte, že tyto básně už vyrostly z chladnoucího představo­
vého a citového žáru. Svět — široký a krásný, na všech stranách
přesahující a okouzlující, a hlavně mnohý, rozrůzněný a rozma­
nitý — vemlouvá se vždy víc do Seifertova srdce a překonává re­
voluční názor o jednotnosti světového procesu. Silný proletariát,
23
jenž je jeho základní vírou a oporou budoucnosti, objevuje se vždy
určitěji jen jednou složkou velkého a mocného světa. Seifert cítí,
že jenom ve světových dimenzích pozná se plně jeho síla. Žízeň
po světě, po dálkách, po Paříži — svůdnici, jíž člověk neodolá, ží­
zeň po exotech a po zmocněném, kondenzovaném životě velko­
městském s jeho elektrickými zázraky, kiny, cirkusy, bary a kavár­
nami stává se nejsilnějším motorem jeho obrazovosti. Lákají ho
světové senzace, světové vůně, světové dálky.
Seifert hledá namáhavě syntézu svého názorového proleta­
riani­smu a svého citového panglobismu. Nemaje té prudké etické
vášně Wolkerovy, nežije ovšem tento proces s tou krvavou muči­
vostí jako básník Těžké hodiny, jemuž i možnost vlastního štěstí
v trpícím světě je odpornou nemravností. Seifert chce sloučit dvě
neslučitelné věci. A dělá to ovšem velmi lehkomyslně, s epikurej­
skou lehkostí a chtivostí: proletariát i svět jsou mu pramenem ci­
tových a smyslových rozkoší. Z této emotivní stránky na to jde,
pomíjeje úplně etické složky tohoto zápasu. Je to spíš eklektická
směs než organická, v žáru osudového boje vypracovaná syntéza.
Spíš pohodlné východisko — jedno z mnohých — než jediná možná
osudová cesta. Odtud ten rozpačitý, nejistý, rozkolísaný základní
charakter Samé lásky: jeho proletarianismus nepřesvědčuje —
a jeho exotická touha nežhne. Jeden požírá, omezuje a komolí dru­
hého. Věří dosud v sílu proletariátu, ale má silnější víru v krásu
světa — tohoto — proletariátem ještě nedobytého a nepřehněte­
ného.
A tato víra převládá úplně ve sbírce Na vlnách TSF, jež je plná
moderního exotického a civilizačního lyrismu: svět byl telefonem,
telegrafem a rádiem sblížen, je to dnes nepatrný skok z Paříže
do New Yorku a odtud do Moskvy či Tokia. Parníky a transkonti­
nentální rychlíky jsou samy o sobě ohromné básně — stejně jako
exotická města a aeroplány, přístavy a moře — hlavně to moře.
Neboť exotismus — to je v prvé řadě láska k moři a hlad po něm.
A současně s tímto zvýšením lásky k exotům roste Seifertova
láska k modernímu životu velkoměstskému s kavárnami, bary,
v nichž třeští světla a jazz-band, s cirkusy a večerními promená­
dami za rachotu tramvají a automobilů...
24
2
Na prvý pohled se tedy zdá, že Seifertova lyrika Na vlnách TSF je
v diametrálním rozporu s jeho proletářským Městem v slzách. Při
pozornějším rozboru se však objeví jednotící vztahy mezi těmito
vývojovými periodami.
V Jaroslavu Seifertovi je od počátku prudká žízeň života. Není
sentimentálním sociálním básníkem, jenž si libuje v depresivních
stavech bídy a zoufalství proletářského. Do obrazu nejtěžší bídy
a zkázy vkládá tyto verše: „...jak je víno sladké, když se pije, tak
je trpký život, když se žije, a přece jen že je to krásná věc, že je
to sladkostí plná dlaň, krajina po dešti, touha po štěstí, že je to
slunce, které krvácí jak postřelená laň, kámen moudrosti, studna
radosti, pastýřská píseň na šalmaj, že jsou to oči hezkého děvčete,
do nichž se člověk zadívá a srdce zazpívá: jen jednou kvete v roce
máj, jen jednou v žití láska.“ Uprostřed největší bídy je básník pře­
padán pocitem nesmírné krásy života. A tento pocit je tak silný,
že jej básník musí vyslovovat celými shluky paralelních obrazů —
a pořád se mu ještě zdá, že je dosti určitě nevyzpíval.
Seifertův socialismus a jeho revoluční nálada rostou z před­
stavy nesmírné krásy a velkosti světa a života, jež jsou plny smy­
slových senzací a plny požitků — bez těchto senzací a bez těchto
požitků není života — a jestliže jsou odepřeny dělníku, proletáři, je
jeho život vlastně postupné odumírání, jemuž je nutno se brániti
revolucí. Revoluce uvede proletáře — a tudíž i samého básníka —
v plnost života, to jest v plnost požitku. Seifert to odhaluje se vzác­
nou upřímností a věcností: „...věřím, že přijde jednou den, kdy i já
budu spokojen, věřím, že i já budu jednou pánem a vysoko, vysoko
nad Prahou poletím aeroplánem.“
Seifert byl revolucionářem z hladu po životě a požitku. To je jeho
prvý, pudový, nejsilnější a nejživotnější důvod. Vyjádřil to nejjas­
něji ve známé básni Slavný den, která nadělala zbytečně mnoho
hluku. Zde interpretuje Seifert dělníkovu touhu sociální jako
touhu po blahobytném životě, jenž si dopřeje vepřovou se zelím,
lahví burgundského vína, marinovaných úhořů, ementálského
sýra, uzených lososů a i likérů.
25
Samá láska, 1923, na obálce
koláž Otakara Mrkvičky
Seifert je básník nedramatický samým kořenem. Má silné
sklony k idyle. Revolucí je nadšen jen proto, že je cestou k idyle.
A idyla je prostě možná jen tam, kde není hladu — kde je hojnost
požitků — idyla je důsledek hmotného blahobytu. Proto co nejdřív
odbýt tu krvavou lázeň, aby už pak konečně zavládla idylická po­
hoda života bez bolesti a bídy. Seifertovo Stvoření světa to doku­
mentuje dokonale: revoluce rozboří tento svět v sutiny; po ní však
se zrodí nové silné slunce, a vítězný proletariát sám nově rozdělí
vody od moře, utká jediný prapor pro celý svět, meče a děla pře­
kuje v pluhy, rozboří pevnosti a zbuduje svět jako chrám čisté a ra­
dostné práce, jejímž květem bude láska: „V den sedmý sedmibarvá
duha nad světem se sklene, milostí konvalinek naplní se hruď, po­
čavší milenky novostí věcí unavené si odpočinou. Den sedmý svát­
kem buď. Nechť zmlkne stroj, nechť mlčí kladiva, nechť všecky
housle zní a nechť se ozývá i fléten píseň měkká...“ Zkrátka idyla.
Seifertova heroičnost, jeho touha bít se na barikádách jsou odhod­
láním rozeného idylika vydobýti si podmínky pro idylický život,
zlomit všecko to, co v něm překáží.
26
Seifertova revolučnost rostla z fyzického hladu a fyzické žízně
po požitcích.
Seifertův exotismus a jeho panglobismus rostou z hladu po světě,
exotech, po senzacích světových velkoměst. Je to jen jiná forma jeho
původní touhy. Seifert má skoro fyzickou touhu po mnohohlasém
životě a nesmírně rozmanitém světě. Trpí jednostranností života
v Praze, kde mu už ani kalná voda Vltavy nic nepovídá, kde ho už
nebaví blouditi po stejných ulicích, v nichž se nic neděje: „...všecko
je u nás tak tak smutné, i věci, jež se dějí, život se nikdy ze své
dráhy nevykolejí, a když se něco stane, nějaké povstání, stávka
či vražda, všecko zas nápadně zchladne. Viď, moje milá, u nás je
hloupá věc každá, pro nás tady není potěšení žádné.“ Proto Paříž
(kterou tehdy ještě neznal) mu připadá zemským rájem — bulváry,
auta, kavárny, restaurace, moderní bary, slavní malíři, básníci, vrazi
a apači, krásné herečky a slavní detektivové, nahé tanečnice a Ei­
felka, jaká krása! „A vůbec, v Paříži je aspoň o krok k nebi blíže, po­
jeď, moje milá, pojeď do Paříže.“
Tento hlad po světě, jak jej symbolizuje v závěrečných básních
Samé lásky — zvláště v Námořníkovi a Černochovi — je u Seiferta
tak silný, že jej vede k lyrickému pluralismu — to jest ku přesvěd­
čení, že svět je mnohý, mnohostranný, že je to polyfonie sil, věcí
a dějů. A tento lyrický pluralismus jej pak mechanicky odvádí
od monistické koncepce lyriky revoluční, jež viděla celý svět jako
jednotný proces zrání k sociální revoluci. Život se mu nyní jeví
jako nekonečný proud singulárních senzací, jež nemají hlubšího
smyslu. Je hlupák, kdo pátrá po nějaké hluboké souvislosti dějů
a věcí. Život je hlad a ukájení tohoto hladu. Proces zažívání sen­
zací — to je pravý život. A lyrika je prostým zobrazením tohoto za­
žívacího procesu. Moderní život ve své nekonečné mnohosti sen­
zací je sám nekonečný proud jedinečných básní. Seifertova nová
estetika, jak ji vyslovil v závěrečné básni Samé lásky, příznačně
nazvané Všecky krásy světa, škrtá ze světa básníka, jenž miloval
hvězdy a květiny, „vždyť letadla, která se prudce až k hvězdám řítí,
za tebe zpívají píseň železných tónů a krásné jsou jako je krásnější
to pestré elektrické kvítí na domech ulice, než kvítí na záhonu...“,
proto, „zmlkněte housle a zněte trubky automobilové...“ „Zpívejte
27
aeroplány večerní píseň jako slavíci...“ „Umění je mrtvo, svět žije
bez něho. Vždyť větší pravdu má i tento motýl malý, jenž z kukly,
která knihu básní hlodala, se k slunci zvedá, než básníkovy verše,
jež jsou v knize psány. A to je fakt, který se popřít nedá.“
Zde však nastává další stupeň vývojového procesu Seifertova.
Aeroplány, stroje, parníky, expresní rychlovlaky zpívají moderní
píseň, jež strhuje svou rychlostí a svěžestí, svou věcností, a skýtá
bezprostřední senzace smyslů, pudů, těla. Poezie, jež zpívá o vněj­
ších věcech, opisuje vnější senzace, ať jsou to sociální kolektivní
dějstva nebo civilizační zázraky, ztratila své raison ďêtre. Má-li
poe­zie nabýti místa v moderním světě, nesmí býti druhotná — musí
býti sama buditelem senzací, bezprostředních vzruchů smyslových
a pudových, musí býti kreací a ne reprezentací. Nesmí básniti o vě­
cech. Spíš básniti věci. Autonomnost básnického dějství spočívá
v tom, že básník bez ohledu na hotové formy světa a života z ma­
teriálu slov vyvolává přímo tytéž senzace jako je to ono civilizační
dějství, ten onen předmět.
Seifert byl revolucionářem z hladu fyzického. Byl posedlý exo­
tismem z hladu po světě. A tento hlad po světě a životě přetváří
se nyní ve vědomí, že nic nepomáhá opisovati vnější senzace, že
básník musí prostě množiti bohatství života bezprostředními du­
chovními vzruchy, silnými lyrickými senzacemi, autonomním pře­
divem poetických vibrací. To je ovšem organické dovršení dosavadního vývoje tohoto zajímavého lyrika.
Toto vyvrcholení nastává v jeho poslední sbírce Na vlnách TSF.
Seifert se zbavil vší problematiky, byla-li v něm jaká, a ukázal se tu
jako prostý, veselý, rozdováděný člověk, rozpustilé lidské mládě,
jež žije s bohorovnou samozřejmostí, a chce dáti také ve své po­
ezii tolik samozřejmého rozžitého veselí, jež by strhovalo, har­
monizovalo a snad i těšilo. Má tu třeba báseň o svatební cestě
— a není v ní žádného popisu a žádné situační náladovosti; pro­
stě z materiálu slov vyvolává proud senzací svatební cesty: „Ná­
dražních zvonků věčný strach ach Wagons lits vagony svatební
to štěstí manželské je jako křehké sklo medový měsíc se naklání.
Má drahá vidíš v oknech hory Alp otevřme okno vůním dokořán
hle cukr sněženek lilijí vláčný sníh za Wagons lits je Wagon re­
staurant...“ Studujete-li tuto metodu, vidíte, jak tu básník vrství
28
určité osamostatnělé smyslové a citové singulární vzruchy, jež
mají dáti výslední dojem silné smyslové a citové senzace: svatební
cesty. Jednotlivé vibrace se mají sdružiti v silnou výslednici. Nebo
vezměte třeba Koncertní kavárnu, jednu z nejlepších básní v celé
sbírce: manévrující dreadnought potkává na vlnách housle — smy­
čec, poháněn teplými proudy, je zanesen k ostrovům — palmy z pa­
píru — lastury prázdných ulic na dně večerů — černošský král se
smyčcem v ruce trůní uprostřed ostrova — hlavy poddaného ná­
roda = černé tečky čtvrttónových not tančí kolem něho — v křiv­
kách houslového klíče se vymršťují z trávy hadi: „Jen zněte housle
ale jenom tiše Evropě chce se spát chce se spát a vrhne hvězdy.“
Je to tedy lyrika, jíž jde o naprostou autonomnost; chce sama
množit senzace — zintenzivňovat život — tvořit proudy bohatých
vibrací, jež donutí duši k lyrickému souznění a vyvolá bohatý
vzruch všech nervů.
3
Tento vnitřní vývoj je doprovázen souběžným vývojem formálním, jenž je neméně zajímavý a příznačný. Město v slzách usilovalo
programově o proletářskou lyriku, a tudíž o lyrický primitivismus,
obecnou všeplatnost a srozumitelnost. Vyjadřovalo nejobecnější
a nejtypičtější vzruchy proletáře — a vyjadřovalo je prostou, jed­
noduchou lyrickou formou, jež se vyhýbala každé obrazové smě­
losti a baroknosti. Poněvadž ovšem ta kolektivistická inspirace
byla v blízkém vztahu k typickým náboženským formám projevu,
objevily se tu často biblické analogie a symboly, modlitby a prvky
jiných náboženských obřadů, jež působily někdy velmi dekora­
tivně a podvracely čerstvost básnické emoce. Svět ohyzdné a vraž­
dící civilizace, bídy člověka, žhavé touhy proletariátu po vykou­
pení, připravující se revoluce vyjadřoval básník vznosnou, často
patetickou improvizací, jež popisovala, analogizovala, obrazově
vystihovala a symbolizovala — tedy užívala starých formálních
prostředků. Popisu tu bylo zvláště mnoho: vnějšího i psychologic­
kého. Seifert zpívá o přejetém psíku: „Tělo měl chudák třikrát pře­
říznuté, hlavu koly úplně rozmačkanou a já zaplakal; bylo mi jako
29
dítěti, když stojí nad rozbitou pannou, ba jako hříšník jsem se kál
a v prsa bil, když z jeho horkého masa stoupala pára k nebi...“
Jen málokdy se Seifertovi podařilo vystihnouti bezprostředně věci
a děje. „Jsme dav, jsme plaménky, vyšlehlé z kráteru země, které se
slily v ohromný požár nadšení a síly, jsme mrak, s výkřiků blesky
hromem dunící temně, jsme petarda hněvu, jež v rozhodný oka­
mžik praskne, jsme dav“ — při vší této svěžesti pořád tu cítíte Neu­
mannovu metodu, jež místo aby se snažila o přímé a okamžité po­
stižení věci, hromadí jen různé pohledy na věc, nedávajíc jednotné
perspektivy, nýbrž jen jednotnou citovou atmosféru. Nejčistší, nej­
prostší a také nejbezprostřednější a výrazově nejkompaktnější
jest Monolog bezrukého vojáka, poněvadž v něm Seifert nelije no­
vou látku do staré formy, ale razí si tu nový tvar o silné sugestiv­
nosti a citové kapacitě.
Ani Samá láska nepřinesla nových citových principů. Seifert
nedovede ještě stavět a nechápe, co to je hledat pro představy tva­
rové ekvivalenty. Nicméně se tu Seifert přec jen oprostil od těch
biblických analogií a vzdálených symbolů a dospěl k umělejší formaci obrazové, třeba ještě nepřerušil úplně vztahu své představi­
vosti k jevové reálnosti: „...ulice je má lyra elektrická, jdu jejím
středem, jak struny jsou nade mnou dráty, železnou píseň chci
kamennému městu pět, ať je to píseň moderní a dneška chorál
svatý...“ Ovšem Seifertova báseň je pořád ještě improvizací, jež je
někdy patetická, někdy rozmáchle verbalistická, jež málokde zná
kouzlo zkratky a krásu opravdového lyrického formování. Seifert
v závěrečné básni Samé lásky prohlásil, že právě tento duch lyriky
je mrtev. Snad právě proto si ještě naposledy zaimprovizoval, aby
naposledy užil té krásné svobody, kdy ti báseň teče, plyne, proudí
bez omezení — v bohatém a svobodném rozběhu...
K opravdové lyrické formaci dospěl Seifert až ve své třetí sbírce
Na vlnách TSF. Neboť sama koncepce autonomního lyrismu vynu­
covala si nový formální princip, novou metodu tvárnou. Zde padly
poslední zbytky lyrické popisnosti, neboť básník chce básniti
věci a ne o věcech. Rozložil tedy úplně komplexivní představy, jež
kdysi po povrchu opisoval, v singulární prvky, vybírá z nich zdán­
livě nesouvislé členy, pro něž hledá sugestivní obraz, lépe, jakousi
30
smyslovou vibraci, jež sugeruje představu, spíš než ji vystihne.
Jeho Marseille je proud singulárních nespojitých obrazů a věcí, jež
teprve v úhrnu skládají senzaci přístavního velkoměsta. Ale tato
vůle k lyrické autonomnosti jde ještě dál. Seifert má tu třeba Horečku a je to jen horoucí zmatek představ, iluzí a halucinací a žha­
vých citových reflexí: „Na kokosovém koberci si stíny hrají změřte
teplotu Afriky ďáblové v pekle zimnicí umírají ledovce mají ho­
rečku...“ Nebo má tu Dým cigarety, na němž se lze přesvědčit, co
to znamená básniti věci — a ne je opisovati: „uštknutí zmije — jedo­
vatá bledost měsíc — poezie — nemoc černochů a opic — a tato ne­
moc — měkká poduška nudy — ledové obkladky na noc — když zlé
horečky budí — dým cigarety — stoupá — turista v Alpách slunce
a hloubka — nad sráznou strží — vrcholek Montblank — akroba­
cie růží — z oblak — stoupá až k hvězdám — které pije — poduška
nudy — poezie —“ Vizuelními obrazy, jež podloží dynamicky, cito­
vými stavy, analogiemi a fyziologickými pocity dá Seifert až mu­
čivě srostitou představu kouře, jenž vystupuje z cigarety.
Při této nespojitosti představové, při tomto rozvratu konvenč­
ních představových tlumů je ovšem nutno, aby ty osamocené před­
stavy, vyňaté ze souvislostí, jiskřily, světélkovaly, měly schopnost
fosforescence a fluorescence a schopnost smělé sugestivnosti. Je­
nom tak lze zabrániti chaotičnosti: „Běda vám hvězdy stříbrné
mince otvírající nebe — již stoupá pirátská loď měsíc na obloze
— stoleček v kavárně stojí vedle tebe — jako když plameňák spí
stoje na jedné noze —“ „Šumivá limonáda hvězd přetéká na zem —
a slovo jako zlatý peníz zazvoní —“.
Seifert má při této diskontinuitě představové, již má společnou
s moderními lyriky, které všechny křtil Rimbaud, jistý pojivý pro­
středek, totiž humornou antitezu. Všechny jeho „anekdoty“ mají
antitetickou stavbu. Jeho „Filozofie“ zní takto: „Vzpomeňte moud­
rých filozofů — život není nic než okamžik a přece když čekávali
jsme na své milenky — byla to věčnost“ — Ale i jeho velké básně
mají antitetickou vazbu odpojených představ. A vůbec: Seifert vy­
bavuje představy kontrastně.
Ovšem tam, kde Seifert neměl dosti lyrických zdrojů, nabývá
jeho báseň formy šarády nebo hádanky, kterou těžko rozluštíte
31
— a i když rozluštíte — nejste si jisti výsledkem. Je třeba vzpomněti
si na konec symbolismu, aby bylo jasno, že tento lyrický postup vy­
žaduje opravdu žhavé inspirace, nemá-li býti jeho následkem mlhovina.
Cesta generace od revoluce
k leknínům
ferdinand peroutka
1925
Host 4, 1924/25, č. 6, březen 1925, s. 161—165 s názvem Vývoj Jaroslava Seiferta →
in F. Götz, Jasnící se horizont (Praha: V. Petr, 1926, s. 207—217)
František Götz (1894—1974), literární a divadelní kritik, dramatik, vysokoškol­
ský pedagog, vůdčí osobnost brněnské Literární skupiny, ve 20. letech redaktor
časopisu Host, dramaturg Národního divadla, v letech 1947—1948 šéf jeho činohry.
Ve svém rozsáhlém kritickém díle, jehož značná část byla publikována na strán­
kách deníku Národní osvobození, se soustavně věnoval dílu J. Seiferta až do druhé
poloviny 40. let; zde publikovanou přehledovou stať předcházely recenze Seifer­
tovy prvotiny Město v slzách a druhé sbírky básní Samá láska (obě v Hostu 1922
a 1923) i sbírky Na vlnách TSF, k níž se vyslovil hned ve dvou textech zveřejněných
v Národním osvobození (1925).
32
Potřebuje motto ke své nové knížce veršů Na vlnách TSF, dovolil
si pan Seifert obrátiti citát z Máchy naruby a napsal si jako heslo:
„Na tváři lehký žal — hluboký v srdci smích.“ Jsem rád, že jsme se
konečně dohodli. Měli jsme jakési spory s tou částí mladé gene­
race, kterou představuje pan Seifert, a sice proto, že jsme se zdrá­
hali uvěřit jejímu žalu a její na odiv stavěné vážnosti. Prosili jsme
ji, aby se nepřetvařovala. Nevěřili jsme jejím zaťatým pěstem, je­
jímu marxismu a proletářství, neboť jsme pozorovali, jak se jí nohy
škubou touhou po shimmy. Postřehli jsme, že s větší upřímností
a skutečnější zálibou mluví o baru a o cirkusu než o dělníku; že re­
volučnost je v tomto případě jen šminka na tvářích hluboké bez­
starostnosti mládí; že vrásky na čele byly před vstupem na jeviště
rychle namalovány uhlíkem. Myslím, že pan Seifert svým mottem
charakterizoval velmi dobře svou knížku. Jest v ní lehký žal mládí
a hluboký smích mládí.
Je obecně známo, s jakým programem zahajoval Devětsil svou
dráhu. Byl to program marxismu, sociálnosti, kolektivnosti, ten­
denčního a proletářského umění. Hoši, kteří právě překročili dva­
cátý rok, představovali si, že vloží svou měkoučkou ruku do mo­
zolné dlaně dělníkovy. Psali básně, v nichž se v různých obměnách
opakovala myšlenka: „Komunistický manifest, ten se mně velmi
líbí“. Ohlašovali příchod úplně nového světa, starší generaci ve­
skrze prohlásili za prohnilou a měšťáckou a vyslovili dokonce tvr­
dou větu: kdo nám nerozumí, má čas zemřít.
Málokdy byl literární program uveden s tak velikým hlukem
a málokdy, jak nyní vidíme, byl program v tak krátké době tak
úplně opuštěn. Dnes věru Alois Jirásek více vyhovuje ideám sta­
rého programu Devětsilu než Seifert. Figurky dělníků a dělnic byly
sebrány a zavřeny do krabice, domečky z periferie a tovární ko­
míny byly uklizeny, tovární dým, jehož pach básníci Devětsilu s ob­
libou a programově rozšiřovali, byl zahnán vůní Eau de Cologne,
33
barikády byly rozebrány a mladí básníci z nich odnesli své pohovky
zase domů. Členové Devětsilu, krátce řečeno, uchýlili se do háje
hrát na šalmaj. Pan Seifert ve své nové knize není už o nic více mar­
xistický než fialka, nevyjadřuje více sociálních hodnot než kytara
a není více revoluční než zamilovaný novomanžel. Kde dříve poska­
kovalo devět sil, tam nyní devět hvězd září nad devíti vzdechy. So­
ciální ideje ustoupily lyrice nejsubjektivnější, figurky dělníků byly
nahrazeny figurkami tanečnic a láska dělníkova láskou básníko­
vou. Obyčejně se musíme přestrojit, chceme-li chodit jako harle­
kýni. Tito mladí lidé však musí se zbavit přestrojení, setřít šminku,
chtějí-li se objevit jako harlekýni; neboť jsou jimi ve skutečnosti
a nejraději zpívají písničku u nohou kolombíny. Seifert nyní praví:
Což mohu vyprávět dívkám o hrůzách a světové válce
Ať sama historie maluje obraz.
To znamená, že svěřili staré úkoly Devětsilu historii a sami obrá­
tili oči jinam:
ale poezie
medový měsíc kape sladké šťávy
do kalichů květin.
Ať děje se cokoliv, oni obracejí se k poezii. Jest to odvrat od občan­
ství k básnictví. Ve starém programu Devětsilu položil politický
agitátor patu na šíji básníkovu. V novém programu Devětsilu se
naopak zdá, že bylo až příliš dovoleno, aby křehoučký básník vy­
hodil občana s jeho starostmi ze dveří. Sotva se dohodneme úplně.
Nový směr básníků z Devětsilu má svou teorii, které se zatím
říká poetismus. Vlastní podstatu poetismu, zdá se mi, vyjádřil
pan Seifert v této knize jedinou větou: „Všechny věci jsou na světě
krásné.“ Poetismus je vidění světa přetékajícího poetickými šťá­
vami.
Nevadí, že pojem poetismu byl sem přivezen z Francie. Je to
básnický způsob, který dovede velmi dobře vyjádřiti závidění­
hodný duševní stav mladých lidí v kterékoli zemi. Tento přetéka­
jící lyrismus, v němž i smutek je medový a sametový, je přirozenou
34
mateřštinou všech mladých lidí se svěžími a neomrzelými smysly,
které chtivě se vrhají na dojmy. Co psal pan Seifert dříve, to byla
většinou maska, něco, čemu se naučil nebo co si vymyslil. Jeho
nová knížka je však pravá, nevyvratitelná poezie mládí. Odhodlal
se býti tím, čím jest. Nehodlám překážeti žádnému druhu upřím­
nosti. Co píše Seifert nyní, je poezie hlubokého štěstí mládí, štěstí
druhu převahou smyslového. V mládí mohou nás živé dojmy utě­
šiti nade vším, a je-li nám kolem dvaceti, dovede v nás i měsíc,
stoupající po nebi, vzbuditi pocit osobního štěstí. Seifert je zatím
šťasten jako novomanžel, neboť je, jako každý mladý člověk, novo­
manželem v poměru k světu a prožívá právě líbánky. Ne nadarmo
nazval část své knihy Svatební cesta.
První báseň v knížce je věnována Apollinairovi, jakožto otci to­
hoto básnického směru. Ale tento básnický směr má i svého děda.
Čteme-li některé stránky Seifertovy, říkáme si: drahý Petře Alten­
bergu, hle, tvoji vnukové! Všechny podstatné vlastnosti poetismu
byly již obsaženy v krátkých básních v próze tohoto šedivého ví­
deňského bohéma. Totéž okouzlení světem a drobnými fakty.
Krátké „lyrické anekdoty“, které s takovou oblibou píše Seifert,
jsou vynálezem Altenbergovým. Říkával tomu, že podává „vola
v tyglíku“, že v několika řádcích podává výtažky velkých věcí.
Básníci druhu páně Seifertova musí pamatovati na zadní ko­
lečka: na to, co bude, až je opustí mládí, které je dnes jejich největ­
ším půvabem. Zatím se pan Seifert oddává nezastřeně svým chu­
tím, které často bývají chlapecké. Je to poněkud cukrářská poe­zie,
a mnoho metafor je vybráno z cukrářského a lahůdkářského
krámu. Jeho básně jsou plny ananasů (někdy pro zvýšení delikát­
nosti zmrzlých), banánů, větrových bonbonů a „cukrář Láska dělá
z vanilky zmrzlinu“, místo sněhu je na střechách domů „sladká
zmrzlina“. Zdá se, že pan Seifert rád jí. Když dříve psal o dělní­
cích, prohlásil, že podniknou revoluci, aby také mohli jísti vepřo­
vou a ementálský sýr. Nepovažuji tu báseň za tak špatnou a ostud­
nou, za jakou byla vyhlášena. Odpovídá to celkem historickému
materialismu. Nyní se chuti páně Seifertovy, o nichž je v knížce
dáno na srozuměnou daleko více než o ideách, zjemnily a obra­
cejí k mlsům. Někdy jeho chuť nabývá náruživosti, která není bez
básnické síly:
35
umírám žízní slečno Muguet
a vy mně nepovíte
jak chutnávalo asi víno v Kartagině.
Mládí odevždy říká věci spíše intenzivně než jasně, a není věru
ctižádostí této poezie vyjadřovati myšlenky přesně. Blíží se spíše
hudbě.
Kam odplul ten prapor na stožáru červené lodi
a proč je kotva znakem naděje když mně tak smutno je tu
a mrtvou tanečnici ta píseň neprobudí?
V tom, civilně měřeno, není mnoho zřejmého smyslu, ač jinak tato
změť neurčitých pocitů a neurčité touhy je velmi příznačná pro
biologický stav mládí. „Šumivá limonáda hvězd přetéká na zem“:
to je asi charakteristika této poezie. Čteme-li ji, vzpomínáme
na chvíle usínání: jako v polospánku řadí se tu k sobě věci poně­
kud nesouvislé. Nedostatek interpunkce k tomu přispívá. Velmi
chladně se dívám na tu válku, kterou pan Seifert po způsobu ji­
ných vyhlásil čárkám a tečkám a velkým písmenům. Nerozumím
dosti dobře cílům této války. Výhody interpunkce pro srozumitel­
nost nelze podceňovati. Ale, není-liž pravda, až si odbudeme tuto
periodu, vrátíme se zase k tečkám a čárkám, když poznáme, že
tím neutrpí naše poetická síla? Byla by to malá poezie, kdyby se
musila bát, že zakopne o tečku nebo čárku.
Zakládám si na tom, že jsem pochopil problém německých re­
parací, což je snad nejobtížnější a nejzmotanější problém posled­
ních desíti let. Musím se však přiznati, že v Seifertových básních
nechápu vždy úplně, jak jedna věta patří k druhé, proč je tu pojed­
nou ten obraz a ne nějaký jiný, proč zčistajasna se objeví jakási
baletka, která v železných větvích hraje na kytaru. Jsou to patrně
pozůstatky symbolismu, slova, která nechtějí býti brána doslova.
Moře, město, skála znamenají tu bůhvíco. Doufám, že příští Seifer­
tův vývoj se bude bráti směrem k větší jasnosti. Máme-li co říci,
tedy to řekněme pořádně. Všude, kde Seifert hodlá dnes něco po­
psati, vylíčiti, třeba Paříž nebo Marseille, je to nejasné a rozplizlé.
Škoda, neboť není bez daru názornosti, když praví: „už k oknu při­
šla bledá hvězda“, nebo když líčí podzim v parku:
36
Hle Archimedes kreslí kruhy v písku
lehký déšť padá na proud vodotrysku.
Pan Seifert se také ještě zcela nezbavil zlozvyků z romantické
doby básnictví a je puzen vyhledávati věci lkající. Zdá se, že se jed­
nou díval přes plot na partii tenisu. Nedovede však o ní říci nic ji­
ného, než zmínku o „lkajících strunách raket“. U starších básníků
lkaly struny pian, Seifert se už za to stydí, poněvadž však myslí,
že k řádné poezii za všech okolností patří lkaní, dává zalkat aspoň
raketám. Kdyby sám hrál tenis, pochopil by, že v té hře je zcela
něco jiného podstatné než lkající struny raket. Tak Seifert leckdy
spojuje nový svět se starými básnickými zvyky: do lodního šroubu
vždy se u něho zamotají lekníny. Slučuje starou dobu s novou: má
sice lodní šroub, jako futuristé, ale i lekníny, jako nejstarší roman­
tičtí básníci. To se podobá chytrému kompromisu.
Nechci skončiti, aniž bych dal výraz svému přesvědčení, že Sei­
fert je skutečný básník. Svatební cesta v této sbírce je báseň po­
divuhodného kouzla a lyričnosti, asi nejryzejší z toho, co se dnes
píše. Z české literatury je Seifert nejblíže Karlu Tomanovi. To zna­
mená, že by měl býti pamětliv mezí svého nadání, jako je jich pa­
mětliv právě Karel Toman, a nevykračovati si v přestrojení a nenu­
titi se do úloh, jež mu musí býti cizí. To nikdy neslouží básníkovi
k dobrému.
1925
Přítomnost 2, 1925, č. 13, 9. 4., s. 193—195 → in F. Peroutka, Osobnost, chaos a zlozvyky (Praha: Fr. Borový, 1939, s. 60—66) → in F. Peroutka, Sluší-li se býti realistou
(ed. P. Fidelius, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 28—33)
Ferdinand Peroutka (1895—1978), literární a výtvarný kritik, politický publici­
sta, prozaik a dramatik, šéfredaktor týdeníků Přítomnost a Dnešek a deníku Svo­
bodné noviny, autor rozsáhlého (nedokončeného) díla o politické scéně prvních
let poválečného Československa Budování státu (1932—1938). Svoji publicistickou
tvorbu shrnul v několika knižních výborech, Seifertovo dílo sledoval zvl. v polo­
vině 20. let, kdy došlo k polemické konfrontaci mezi tzv. čapkovskou generací
a autory vstupujícími po první světové válce do literatury.
37
Z přednášky O nejmladší
poezii české
františek xaver šalda
Pět básníků — Seifert, Nezval, Biebl, Závada, Halas — sedí na druhé
kárce a k popravišti vezu je zase já. Všimli jste si snad jednoho
v mé první přednášce. Že Horu jest velmi těžko zařadit: má básně,
v nichž se dotýká již mezí tzv. čisté poezie funkční nebo auto­
nomní, a jiné, které byste spíše zařadili do poezie proletářské.
A stejně tak jest tomu u Seiferta: obojí proud prostupuje jeho poe­
zii a neruší se, nýbrž se vzájemně doplňuje; a ovšem i u Biebla.
A do třetice: Nezval platí za básníka povýtce poetistického, ano
přímo za reprezentanta poetismu, přichází nadto k němu od sym­
bolismu nebo, jak se říká, dekadence. A přece i jeho prameny poe­
zie ryze obrazné tryskají z půdy revoluční: i Nezval je básník re­
volučně proletářský, a sice uvědoměle proletářský. Povšimněte si
jen místa z jeho Menší růžové zahrady: „Odevzdal jsem svůj lístek
ve znamení revoluce, / neboť jsem ten, jenž cítí osudnou nutnost
štěstí. / Proti všem, kdož necitelnými mozky hromadí víc, / nežli je
možno vyčerpati jedním životem. / Vyvlastnit jejich moc / a přinu­
titi vojska, aby byla ve střehu / nad každým, kdo chce shromaž­
ďovati / ...Proto jsem odevzdal svůj lístek ve znamení revoluce. /
Mám právo jej prožít.“ Proletářství, revolučnost, to nejsou slova
jednosmyslná. Co bylo u Wolkera blízko boji a ještě více dílu a práci,
jest nyní bližší štěstí a radosti. Tak by se asi dalo vystihnout toto
přehodnocení revolučnosti u druhé vrstvy nejmladších básníků,
zahrnovaných pod různé nálepky, jako jsou čistá poezie, nebo poe­
zie svéprávná, nebo panglobism, nebo simultaneism. To znamená:
výklad u nás stále běžný a k nevypletí zasetý do mozků lžikritic­
kých, jako by byl mezi vrstvou první a druhou přelom, neodpovídá
pravdě: není přelomu, je jen zcela přirozený vývoj a pokračování.
Proto také toto rozdělení ve dvě přednášky, ve dvě kapitoly, k ně­
muž jsem byl přinucen okolnostmi, pokládám za vnějškové a konvenční. Takovéhle trhání nejmladší tvorby ve dva tábory, které se
kladou proti sobě, není zdůvodněno věcí.
38
Seifert jest básník velmi naivní, který dovede následovat nej­
jemnějších pokynů svého ingénia; proto na něm zvlášť přesvěd­
čivě je možno ukázat, jak oba proudy na sebe narážely, aby se
na sobě vzájemně oplodňovaly a obrozovaly. První kniha Seifer­
tova, Město v slzách, jest kniha skoro naturistická: kniha srdce,
kniha patosu, kniha romantická. Seifert Města v slzách je hoch,
který by chtěl žíti v přírodě, někde na lukách nebo horách, ale
osud vnutil mu velkoměsto; je naturista, který se děsí civilizace
a všeho, co s ní souvisí: zmechanizování života. Kdyby mohl, vy­
hnul by se civilizaci, která zabíjí; ale nemůže, boj s ní je mu přímo
vnucen jeho něžným srdcem, které nesnáší, aby někdo zotročoval
a zabíjel člověka. Naštěstí je tu ještě proletariát, jehož síla je v Sei­
fertově představě nezměrná — on je autorem verše spíš siláckého
než silného: „Kdybychom chtěli a plivli na slunce, zhasne“ — a ten
rozdupe strůjkyni lidského neštěstí. Nebýt tyto představy tak bás­
nicky živné, byla by jejich naivnost snad až komická. Spíše než
plivání na slunce zcela určitě marné mohli bychom žádat od pro­
letariátu, aby nám dokázal svou sílu například tím, že si vynutí
zrušení mzdy a zavede účast dělníkovu na zisku továrny nebo ji­
ného podniku. Je v těchto široce rozvlátých, ale většinou řídce tka­
ných verších první knížky Seifertovy cosi buditelského: jako když
učitelský pomocník na úsvitě národního obrození sedl v neděli
ke stolku, vzav si předtím čerstvou košili a oholiv se, a namočil br­
kové péro a švabachem psal nějaký veršovaný pozdrav vlasti. Jako
starší básníci básnili pro Vlast a pro Ni, tak Seifert básní pro Re­
voluci a pro Ni: a Revoluce je srdci jeho stejně blízka jako milenka;
studená panna ideologická v jeho pojetí zjihla v krev a mléko jako
panna z masa a kostí.
Jsou jisté obdoby mezi Wolkerem a Seifertem první knihy:
u obou jest v té době poezie především vzpoura srdce. Ale Seifert
jest syrovější, reálnější, věcnější; je proletářem již svým zrodem;
proletář a básník splývají v něm v jedno. Je to žižkovský proletář,
v jádře dobrotisko, který se však umí rozčilit, je-li podrážděn —
pražští policajti mají o tom své zkušenosti. Zato minus Seifertovo
před Wolkerem vidím v tom, že nemá toho, čemu říkám u Wol­
kera monumentalita: Seifert je sentimentální tam, kde Wolker je
mytický. Vím, že je to slovo, které není dnes u nejmladší kritiky
39
oblíbené, ale nemohu si pomoci: z toho komplexu, který označuji
tímto poněkud nepřesným termínem, rodí se styl, rodí se staveb­
nost poezie, a pokud se neopouští všecka kompozice v básni, té je
především třeba k básnické velkosti.
Obyčejně se líčívá další vývoj Seifertův tak, že prý již v Samé
lásce toto revolucionářství srdce ztrácí intenzity a ustupuje lásce
k modernímu světu technickému, k civilismu. Jakoby krásná,
svůdná žena — kouzelný, divoký svět, plný omamných možností
požitku — svedla našeho venkovského buditele a vytáhla ho z jeho
podkrovní světničky do svých heren, barů, plesů, divadel, cirkusů,
na své pláže a velkoměstské ulice, vsadila jej do svých lodních ka­
bin nebo do svých automobilů! To by byla pak historie dost ba­
nální a musila by být nazvána dezertérstvím od praporu. Naštěstí
tomu tak není. Seifert neučinil nic, než že odstranil ideo­lo­gické
lešení své první knihy. Odmítl ideologii, která se u něho stavěla
mezi srdce a skutečnost: šťastně pochopil, že mu jí není třeba.
Revoluce není mu nyní soubor idejí, revoluce je mu nyní — hlad
zdravého žaludku po štěstí, po požitku, po radosti. To je nová věc­
nost Seifertova; a jako každý přínos upřímnosti do poezie, zna­
mená i ona zisk pro ni. Takto vzniká Slavný den, tato báseň mnoho
vysmívaná; řekla nahlas, co si miliony lidí, ať měšťáků, ať dělníků,
říkají šeptem nebo myslí: proto vzbudila pohoršení. „My občané
volní, svobodní, k vám, pánům zbabělým, / dnes do uší hřmíme:
my chceme vše, my chceme více, / my také chceme mít k obědu
vepřovou se zelím, / k večeři telecí s nádivkou anebo na paprice;
/ demonstrujeme a pravíme důrazně: nechť nezapomíná / nikdo
z vás pánů tam nahoře, / my také chceme píti láhve burgundského
vína / a jísti marinované úhoře“ atd... Křik hladu po radostech ži­
vota vyhrazených boháčům, ukradených chuďasům a k tomu se
pojící výkřik nenávisti k dnešní společnosti, taková je nyní nota
většiny básní Seifertových. Básník by rád letěl aeroplánem ně­
kam do Afriky za černochy a černoškami, ale nemá k tomu pe­
něz. „Co jsou mi platny aeroplány, tito kovoví ptáci, / když v nich
letěti nemohu, / a ony se v mracích nade mnou v dálku ztrácí.
// Ó, master John, / je nutno předem vyhodit Evropu pod mraky,
/ neb do té doby jsou na tři zámky zamčeny / všecka ta kouzla
a zázraky; / snad potom, až kapitán za přátelské stisknutí ruky /
40
převeze melancholického básníka / do Afriky, přes oceán, prud­
kými vlnami vzdutý, / v krajiny tropů, tisíc mil vzdálené, / ...ó, mas­
ter John, / možná, možná, že ještě jednou se pak sejdeme / na po­
břeží Slonové kosti.“ To není nijaký eklektism. To je věc úžasně
prostá a zatraceně vážná: ta ti jde ostře za nehty. Je ti dvacet let,
máš zdravý žaludek a chuť na všecky rozkoše a radosti a jsi od­
souzen k věčnému apetýtu. To je jako být odsouzen k několika ro­
kům vězení, nevinně, aniž jsi co jiného spáchal, než že jsi se naro­
dil chudým. To, co zde Seifert vyslovuje, tu elektrickou jiskru, jež
probíhá přímo mezi hladem po radosti a požitku a nenávistí třídní,
je to, čemu se říká v logice „Kurzschluss“ (nevím honem, jak bych
to řekl česky): a ten je vždycky správný jako blesk. Zde se nedá nic
padělat. Jde-li nyní Seifert tak daleko, že popírá až poezii, v závě­
rečné básni Všecky krásy světa, je to možno pochopit, aniž se nad
tím pohoršíš. „Umění je mrtvo, svět žije bez něho. // Vždyť větší
pravdu má i tento motýl malý, / jenž z kukly, která knihu básní
hlodala, se k slunci zvedá, / než básníkovy verše, jež jsou v knize
psány.“ Vedle toho hladu po krásné skutečnosti zdá se býti bás­
níku všecko neskutečností a největší neskutečností poezie, která
mu jí nenahradí. Je to ovšem omyl, ale omyl pochopitelný. My­
slí básník, že by cítil krásu moderního světa, kdyby byl přikován
18 hodin denně k volantu jako šofér? Nebo jako kapitán na lodi?
Nebo pilot k aeroplánu? A ani to ne: jen kdyby musil parníkem
přejet deset- dvacetkrát za sebou z Ameriky do Evropy a nazpět?
To by mu zašla chuť psáti poezii civilizační, obdivovati se technic­
kým vymoženostem doby. S moderním průmyslem je tomu jako
s válkou: jsou velmi krásné z dálky, velmi odporné zblízka. Jen po­
kud se na ně díváš z dálky, a z velké dálky — a to je vždycky pozice
romantika —, jsou poetické; neboť jen dotud mohou ti být před­
mětem touhy. Žiješ-li je, seznámíš-li se s nimi zblízka, pocit roz­
koše zmizí: neboť místo něho nastoupilo poznání; a to je vždycky
nepoe­
tické. Básníci civilismu propadají témuž bludu jako bás­
níci historismu, například Flaubert. Flaubert si řekl: Dnešek jest
ošklivý, střízlivý, měšťácký; nudím se v něm strašně. Utecme se
do starého Kartága, do staré Thebaidy; tam se žila ještě poezie...
Ale zapomněl na to, že ani před branami Ilia Achilles a Agamem­
non nežili pravděpodobně život poetický, nýbrž robotu, když se
41
musili tak dlouhá léta rvát a prát s těmi špinavými Trojany. Znali
je jistě již zpaměti, všecky ty smradlavé pastuchy a kolohnáty
a všecky jejich triky, tiky, směšnosti a odpornosti a byli jim již pro­
tivní jako tomu Francouzi ta koroptvička servírovaná celý měsíc
k obědu. A ovšem Trojanům byli asi stejně odporní Řekové; pře­
jedli se jedni druhými za těch deset let asi dokonale. A tak myslím
nebylo nikdy větší nudy na světě než ta válka řecko-trojská, která
přece médiem poezie Homérovy zdá se býti již několika tisíciletím
vrcholem poetičnosti. Je to tedy poezie, která dělá poetičnost, a ne
naopak; ona má pravdu a více pravdy než věci jevové a skutečné.
Proto také civilism je mně romantický, jakýsi doplněk a jakási ob­
doba právě tak k historismu jako k naturismu. „Solange der Held
noch Illusionen hat, ist er romantisch,“ píše Goethe. V civilismu je
tím rekem, který má iluze, sám lyrický básník.
Seifert je primitiv a zůstane primitivem; je v poezii tak trochu
tím, kým byl v malbě celník Rousseau. Píše opravdu jen v neděli:
akt básnický je mu aktem svátečním. Je to jaksi jeho nedělní boho­
služba — stále mám ten dojem z jeho veršů. A je to také do značné
míry poezie lidová, je třeba to říci, přes to, že je dnes to slovo tak
zepsuto. Seifert píše svou píseň, jako se děvče v 18. století, v době,
kdy lid ještě zpíval, zbavovalo své tísně pozdravem milému: zastu­
povala jí její písnička náš dnešní dopis. Odvracíte se s úsměvem?
Ale vězte, že jinak nebásní ani mladý Goethe své první písně...
Básnický svět Seifertův v Samé lásce neliší se v ničem podstat­
ném od prostého světa nějakého pražského úředníčka: film, sport,
inženýrství, touha po Paříži, o níž má představy, jaké může mít
každá předměstská švadlenka. Hlavní nepříjemnost v Praze je, že
si strážníci svítí v parcích lampičkou na milence; a hlavní příjem­
nost v Paříži, že „na nebi točí se pomalu Veliké kolo, / a když se na­
večer už Paříž stíny šerá, / milenci jdou spolu na procházku kolem
Trocadera, / a jestliže prach země střevíce jejich tíží, / aby také
okusili nadpozemskou krásu, / k hvězdám na Eifelku letí elektric­
kou zdviží, / držíce se spolu něžně kolem pasu“. Seifert má odvahu,
větší, než by se zdálo: nebojí se barvotisku...
Proletář není tvor historický, není zatížen včerejškem. Proletář
je zdravý žaludek a hlad po věcech, a věcech právě nejnovějších.
Proč? Poněvadž ho udivují nejvíce, poněvadž jsou nejvtíravější
42
a poněvadž je v jakémsi smyslu dítě. Proletář je citlivý k ruchu
a kvapu moderního inženýrského světa; neucpává si před ním uší,
není neurastenik. Třetí kniha Seifertova, Na vlnách TSF: zde vzdal
se Seifert zcela svému hladu po světě, po lásce k dálkám, po exo­
tismu rozšířené koule zemské, která jako by se byla teprve dnes
rozstoupila do celé své šířky: včera byla ještě úzká, neboť člověk
znal z ní mnohem, mnohem míň než dnes. Ale poměr jeho k těmto
skutečninám nového, rozšířeného světa se změnil. Zpíval-li ještě
v Krásách věci jako uzavřené celky, jako předměty naivního ná­
zoru, podává je nyní v jejich metodě bytí, tvoří je jaksi znova, do­
bývá z nich nový princip stylovosti básnické. Píše to, čemu se říká
poezie simultánní, poezie současná. Zpočátku, možno-li tak říci,
opěval Seifert věci, nyní je zpívá z jejich nitra, vytváří je znova,
když je byl rozložil v jejich složky. Báseň je tu objektivní útvar
rovnocenný a rovnomocný životu: žije svým vlastním vnitřním ži­
votem, zhuštěnějším ovšem, než je život jevový, větší intenzity.
Z básníka stává se vynálezce; umocňuje skutečnost: z prvků rea­
lity skládá útvar vyšší roviny poznávací. Je surrealistou ve smy­
slu Apollinairově; místo druhé nohy vytváří kolo. Odpoutává se
od věcí, jež naivně předmětně miloval — a někdy přímo starosvět­
sky miloval —, a zavírá jejich podstatné znaky: šílený kvap, výbuš­
nost, nosnost, útočnost, které zjistil posloupně, do současnosti,
do souběžnosti. Starší báseň jest sukcesivná, následná, histo­
rická: sleduje souvislý, plynulý tok času; má lyrický děj, poněvadž
jest nepřetržené pásmo, poněvadž jest logická. Ale všecko logické
je konvenční: logika do krajnosti život zjednodušuje.
Nyní chce básník viděti souběžně: všecko v jednom čase, co
jest odděleno od sebe časem nebo lépe: časy. (Poněvadž není jed­
notného času, nýbrž množství jich.) Chce vidět a v básni své dát
vidět, co se děje nyní zároveň v Asii, v Americe, v Africe; zároveň
na severu i na jihu Montblanku. Jak jest to možné? Jen tak, že po­
tlačím prostor, který je mezi nimi; jen tak, že kladu vedle sebe, co
je od sebe odděleno prostorem i časem; že kladu vedle sebe výbu­
chy a víry, které jsou podstatou nebo, jak říká Bergson, esencí věcí.
Moderní filozofie poučuje tě, že není ani času, ani prostoru — obojí
jest logická konvence vytvořená pro přehlednost různých orien­
tací v životě. Co žijeme však vpravdě, jest jakýsi stále obnovovaný
43
Dílo Jaroslava Seiferta, sv. 1,
2001, přebal Luboš Drtina
závratně malý zlomek nebo kmit obojího, jakýsi propastný vír,
který si skládáme později rozumovou analýzou čistě historicky
v čas a v prostor.
Nuže, nová báseň může vzniknout jen tak, že básník vytváří
nový časoprostor, cosi jako výbušný vír sil, do něhož umisťuje svůj
přetavený svět: jako vyšší skutečnost. Tvořit nový časoprostor
tím, že jej zalidníš co nejvíce vířivě výbušným životem, hle, toť
úkol poezie tzv. autonomní. Příkladem buď nám v malbě Cézanne.
Cézanne nemaloval nekonečného jevového prostoru jako divadla
optického dění světelného — to dělali impresionisté —, nýbrž po­
jímal prostor jako konečný a uzavřený a zabydloval jej konečnými
uzavřenými tvary, krystaly věcí; tvořil tak před Einsteinem ob­
dobu k jeho pojetí vesmíru.
Konkrétně to vypadá ve Vlnách TSF tak, že Seifert vytváří velmi
zrychlenou, rozkmitanou poezii světa, něco obdobného filmu.
Cestovatelskou poezii, v níž se pohyb nepodává jako statické
schéma, ani nepopisuje jako předmět, nýbrž skutečně vybavuje
před čtenářem řadou přerušovaných výbuchů, kterou skutečně
jest. V tom jest básnická hodnota takových básní, jako jest Odjezd
44
lodi, Marseille, Moře, Hôtel Côte ďAzur, Má Itálie. Všude tu jest
škrtnuta předmětnost věcí, to, co je logicisticky přilepeno na po­
vrch věcí, aby se dostalo ke slovu jejich výbušně lyrické iracio­
nálné jádro. Bergson klade kdesi proti sobě „racionální svět forem
a svět esencí“: nuže, vybít, vyrazit z věcí esenci, ne popsat nebo
opsat jejich formu, o to jde nyní této poezii. Ne popisovat, nýbrž
vytvářet nebo vynalézat: báseň budiž jakousi nabitou leydenskou
lahví: přiblížíš se a jiskra přeskočí do tebe; nebo elektrickou ba­
terií, z níž můžeš kdy chceš vyvinout proud a převést jej do sebe.
Z hmot slovných přímo se tu dobývá celý svět senzací, jako se z ur­
čitých hmot světa jevového dobývá elektrické napětí. To znamená:
poe­zie se pojímá jako něco svéprávného, jako objektivný útvar ob­
dobný ostatním hmotám, nositelkám určitých energií.
Na vlnách TSF projevuje se Seifert jako čirý snivec, lhostejný
k rozumovému seřetězení světa. Jako snivec nebo chlapecký hu­
morista se záblesky rozmaru a s malinkou dávkou zlomyslnosti,
jedva naznačené. „To štěstí manželské je jako křehké sklo“, trhne
mu to jednou koutkem rtů v básni o svatební cestě. Seifert jest
zde často objevitelem poezie ve věcech nepatrných a přehlíže­
ných: je to jakási křížová výprava, kde se obracejí na víru poetis­
tickou i nejlhostejnější diváci světa a života. „Stoleček v kavárně
stojí vedle tebe / jako když plameňák spí stoje na jedné noze.“ Jeho
metoda vytvářecí nebo přetvářecí je úžasně prostá, ale ne bez zá­
konnosti: sdružuje a spojuje vzdálené, rozbíjí a rozpojuje, co zvyk,
konvence, historism spojuje. Neutíkaje se ani k rozumu, ani k mo­
rálce, ani k historismu, skládá, rozkládá, překládá svět: je vítr,
který vjíždí rozpustile a svévolně do výkladu zboží na jarmarce ži­
vota a obrací je naruby. A sám jeho exotism působí na mne ve své
naivnosti dojmem bezelstné a báchorkové exotičnosti různých re­
kvizit venkovských poutí, které se ukazují za zvýšené vstupné.
Proto se musí také rozbíjet stará větná skladba, která je logi­
cistická, a tedy konvenční. Nová poezie jest po stránce grama­
tické věčný anakolut — věčný výšin z vazby. Je to stále pokračující
uvolňování gramaticko-logických pout řeči. Pak vznikají tako­
véhle básně: „Dým cigarety / stoupá / turista v Alpách / slunce
a hloubka // nad sráznou strží / vrcholek Montblank / akrobacie
růží / z oblak // stoupá až k hvězdám / které pije / poduška nudy
45
/ poezie.“ Básně, které si musí starý čtenář, vychovaný v staré, ré­
torickologické poezii, překládat nazpět do jazyka všedního dne,
do prostého jazyka dorozumívacího, a které si musí dobásnit i čte­
nář mladý, neboť jde tu o skicu nebo o náběh k básni — náběh,
který chce právě probudit a navodit spolupracovnicky básnickou
vlohu čtoucího. Nebo v básni Horečka tančí před tebou vír před­
stav smetených z různých pólů a po zákonu protikladu — zase zá­
kon ryze romantický! — znova složených. „Na kokosovém koberci
si stíny hrají / změřte teplotu Afriky / ďáblové v pekle zimnicí umí­
rají / ledovce mají horečku.“ Jest v tom mnoho naivně milého, ale
je tu také nebezpečí nudy, když jsi prohlédl metodu, jíž je to bás­
něno. Nebo nebezpečí, že místo obraznosti, kterou chce v tobě
básník vybouřiti a rozvláti, zaměstná více než slušno tvůj vtip
a důvtip: neboť některé básně tohoto rázu blíží se pro můj vkus
příliš křížovkám.
O poslední knize Seifertově Slavík zpívá špatně bylo hovořeno
jako o knize návratu k poezii proletářské, tedy jako o knize reakce
na Vlny TSF. To by bylo nazírání nedovoleně pohodlné a mělké.
Myslím, že je čtvrtá kniha jen doplňkem třetí: cit, který byl úplně
vypuzen z knihy třetí a nahrazen přílivem pocitů, hrou barevných
jisker a světel, vrací se do poezie Seifertovy jaksi zadními vrátky.
Seifert prožívá v Slavíku návrat z exotických dálav světových
do vlasti a s tím i jakési lehké vystřízlivění, jakýsi stesk z prázdna,
který v něm ty dálavy zůstavily. „Býti sám, / mimo pláč žen a mimo
jejich smích, / být doma, samoten, / když známá píseň zní mi
ve větvích. // Pro marnou krásu pošetilých žen / je škoda jablka.“ /
„Jen usnout, usnout jako usne had / a najednou se doma probudit,
// když je jaro!“ Oklikou přes Moskvu vrací se Seifert k svému vý­
chodisku: k poezii proletářsky revoluční. Ale to, co básní nyní jako
poezii proletářsky revoluční, jest něco celým svým duchem rozdíl­
ného od jeho prvotní noty: opravdu celý obeplutý svět leží mezi
těmi body zdánlivě těsně se stýkajícími. Je to vidět hned z prvního
letmého pohledu na tyto nové básně revoluční: kdežto v Městě na­
lézáš často verše velmi syrové a málo vykvašené, verše často ne­
horázně experimentující, nyní máš před sebou slovné křišťály:
sama hrana, ale i samo zmrzlé světlo. „Falešné zoubky tvých bání
/ lesknou se v sněhové dásni. / Fabriky bání / v širokém kruhu.“
46
„Město na Něvě. Metropol básníků. / Na tvých zdech psala šavle
rudé verše. / Místo slov lásky duněla tu děla. / Byla to revoluce.
/ Toť vše.“ „Obrácen tváří tam, kde žhnou / zrcadla Montblanku,
/ spatřil tvář světa, vidí Evropu / a zápas tříd.“ Ale ten cit, který
nyní vedle obraznosti vládne u Seiferta, jak ten je nyní diskrétní!
Jak utkán neviditelnou nití! Jak psán mezi řádky! Není tu velikých
gest, ne, není tu žádných gest. Je tu jen občas zámlka, která je vy­
pila; a když vzdech, tož takhle ztlumený: „Davy se hnuly. / Kráčejte
potichu. / Spár bolesti se zatne. // Pro smutek světa, / můj drahý
básníku, / slavíci zpívají špatně.“
Nejcennější nález Seifertův bude tuším tenhleten: nalezl
věci; po slovech věci. Rozhovořil věci z nitra a zapsal spolehlivě
a věrně, čím promluvily. Jeho polyfonie není rozlehlá, ale při své
poměrné úzkosti čistá a přesná. Je to někdy prosté, ale nikdy ne
chudé. Věci jsou rozhovořeny dotykem jeho jemného melancho­
lického smyčce básnického a zní svým vlastním hlasem: svými vý­
bušnými nebo sálavými obsahy, vyzařujícími básnivý děj světový.
A básník ustupuje pak stranou, aby ani bezděky neporušil čis­
tého skladu téhle písně.
1925
Nová svoboda 2, 1925, č. 16, 23. 4., s. 256—259 s názvem Dva představitelé poeti­
smu spolu s výkladem o dílu Vítězslava Nezvala → in F. X. Šalda, O nejmladší poezii české. Dvě přednášky a dvě stati (Praha: O. Girgal, 1928, s. 47—60) → in F. X.
Šalda, Studie z české literatury (Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 8, ed. R. Havel, Praha:
Československý spisovatel, 1961, s. 158—168)
F. X. Šalda (1867—1937), literární, divadelní a výtvarný kritik, básník, prozaik
a dramatik, literární historik, překladatel, vysokoškolský pedagog, od roku 1928
do své smrti vytvářel autorský časopis Šaldův zápisník. Stať Dva představitelé
poe­tismu je prvním Šaldovým textem věnujícím se Seifertově tvorbě, ve svém Zá­
pisníku Šalda později referoval o Seifertových sbírkách Poštovní holub (1929),
Jablko z klína (1933) a Zpíváno do rotačky (1936); současně pozitivně reagoval
na Seifertovo vystoupení v pražském rozhlase 3. 5. 1931, které vzbudilo (např.
u Julia Fučíka) polemický ohlas (v glose Jaroslav Seifert u mikrofonu /ŠZ 1931/).
47
Především poezie
bedřich václavek
Čtyři knihy Jaroslava Seiferta jsou čtyři teze básnické práce, čtyři
celky se všemi jednostrannostmi uzavřeného, dokonaného činu.
Doba byla chaotická a mnohoznačná, vyrovnati se s ní bylo možná
jen určitým činem, dílem, vykrystalizovaným kolem určitého jádra.
Seifert se nevyhnul této povinnosti dobrého básníka. Stavěl si úkol
vždy jinak, vynalézal. Doba žádala aktuální a opravdové tvorby no­
vých věcí, a Seifert se za tímto úkolem vypravil se vší naiv­ností sni­
vého proletáře z předměstí i se vší pozorností básníka.
Nejprve bylo vysloviti patos revoluce a vyrovnati se s ní, chys­
tati se každý okamžik k boji. V tomto světovém chaosu stál chla­
pec, snivý a pokorný, jenž teprve dorůstal v muže. Takové je Město
v slzách. Ale zde bylo mnoho teoretičnosti, literárnosti. Svět pro­
letářův ve svých pozemských radostech a hmotném snu byl jiný.
Seifert se nebál jej vysloviti ve vší jeho prostotě v Samé lásce, tře­
bas se mu estéti vysmáli pro jeho, či spíše proletářův primitivism.
Pak bylo chvíli potřebí se věnovati dobře a poctivě básnickému ře­
meslu a odložiti vše, co zatím bylo těžko básnicky zmoci. A Seifert
napsal Na vlnách TSF, knihu, jež zdánlivě popírala jeho minulost,
ale ve skutečnosti byla logickou součástí jeho vývoje. Ale sociální
neklid doby nepřestal býti středem, kolem něhož kroužila bás­
nická inteligence Seifertova, i vrací se v knize Slavík zpívá špatně
k němu, jinak vyzbrojen, zcivilizován, propracovav se k svéprávné
poezii. Čtyři knihy, vždy nový postoj ke světu, vždy nově vytčený
cíl, jiný pohled a jiný půvab. To byla dialektika Seifertova vývoje.
Především však to byl zápas o poezii a čtyři knihy byly čtyři
stupně na cestě k svéprávné, svobodné poetické tvorbě. Tuto Sei­
fertovu cestu chceme sledovati zde úvodem k výboru z jeho ži­
vého a vyvíjejícího se díla.
V Městě v slzách bojuje mladý hoch o poměr k životu, ujasňuje
si, formuluje, vyznává. Mladý žižkovský proletář byl dalek poetické
kultury, ale jeho přímě vyslovované zaujetí svárem doby a prole­
tářským osudem nebylo suché a nepoetické, protože bylo zastřeno
rouškou oné prosté a kouzelné poetizační schopnosti, jakou mívají
48
obrazy nebo písničky lidových primitivů. Tyto básně nebojovaly
stroze a přísně, třeba se opětovně končily ostrou pointou, volním
vzmachem, nýbrž tesknily nad krutostí světa. Ještě se tu nikde ne­
rozlévala poezie širokým a ničím nestaveným proudem. Bylo těžko
na ni spolehnouti, když tolik volal život, když byla blízka možnost
činu a stále bylo nutno se k němu připravovati. Chlapec se dlouho
připravuje a odhodlává k životu, jejž muž prostě žije. Chlapec Sei­
fert se rozmáchne častěji, než to snese poezie, a když život prudce
volá, odloží to veršování, o němž beztoho nemá valného mínění.
A život zasahuje často, příliš často do toku jeho snění a přetrhuje
jej. Jak žíti poezii, když tě každou chvíli přitiskne život buď svou
bídou nebo lačností dvaceti let? Silná je pak vláda věcí v životě
proletářově a mladý hoch se před ní často sklání, třebas s protes­
tem. Nikde jí však nepodléhá zcela. Zbraň má ve své fantazii. Jeho
nyvá snivost obetkává drsný život křehkou něhou, předělává svět
k obrazu jeho snů, konstruuje obrazy touženého světa a vytou­
žené chvíle, kdy na svět vstoupí velká změna všech věcí. Disparátní
prvky spíná tato snivá fantazie (předchůdkyně pozdější čistě poe­
tické zkušenosti). Jaký obraz zanechává v jeho verších třebas bouř­
livý prosinec 1920? Není to revoluční fanfára, ani stroze věcný ob­
raz dějů, nýbrž čistá a nyvá vzpomínka na jeden z nejsmutnějších
osudů této smutné doby, na Kuldu, hocha, jenž „sestoupil z nebe
jak květ květiny, přišel jak vůně na ulici“. Ne že by se Seifertovi roz­
plývala realita v duchovou abstrakci — vnímá naopak velmi hmot­
natě — ale jeho snivost ji vždy přetváří. Třebas scéna v nemocnici
v jeho Dětech z předměstí: Je podána velmi názorně, předvádí živě
prostředí, ale báseň vyznívá přece jen v podstatě snivým dokto­
rovým přebíráním na strunách prohlížených těl — i přes tu jejich
revoluční pointu. Ale opětovně je přerušován tok snění naturali­
stickou představou, tak třebas poetizace osudu Kuldova drsným
uvědoměním, „že přítel mrtev jest a že už zapáchá“.
V tomto chlapci budí se poezie, ale životem prudce prožívaným
a probojovávaným je stále rušena. Poetický proud vyzní jednou
aktem poznání, podruhé je zastaven vzepětím vůle, přejde v pa­
tos. A často přehlušuje poezii vodopád citu, jímž se vyžívá mladé
srdce, týrané světem. V tomto boji o poezii zdá se někdy dokonce
čestné podlehnouti a Seifert často se v něm dobrovolně vzdává.
Jen tam, kde protikladné síly životní jsou na chvíli vyváženy,
49
vzniká rovnovážný stav, chvilička ticha, v níž je místo pro či­
rou poe­zii. Ta nikdy není u Seiferta ozdobnictvím vyspekulova­
ných krás, ani prudkou deformací jevů. Jen chlapeckým pohráním
s nimi. Je čistě pozorné toto zasnění, nezabírá širokých rozloh, ný­
brž sleduje jednu nejurčitější linii.
Zde ještě není třeba jiné poetické techniky, než jaká leží
nasnadě primitivovi a jakou znají i staré básně. Jedna je linie, po­
dle níž se rozvíjí báseň, představy navazují jedna na druhou podle
toho, jak je spíná doba i místo, skutečný sled událostí, tak třeba
v Monologu bezrukého vojáka. Zkoncentrovány kolem tématu,
ústředního zážitku, jdou jediným směrem, spjaty logickým myšle­
ním, jež antitezou stupňuje báseň. Obyčejná, naturalistická tvář­
nost věcí i sled prožívání ponechává ještě veliké mezery v poetic­
kém proudu, ještě jsou tyto básně řídké (třebas nikde neproběhne
básníkovýma přetvářejícíma rukama struska skutečnosti zcela
nestrávené poetickou inteligencí). Jen někdy rychlým přechodem
od přítomnosti k minulosti, od ní k budoucnosti a zase zpět do pří­
tomnosti, přechodem tématu, děje, myšlenkového pásma, po­
stupu básně jako by předjímal nutnost zrušiti hranice věcí, sku­
tečnosti, hranice mezi oddělenými úseky časovými a prostory,
vytvořiti jediný celek nový, časoprostor, vnímaný a podávaný si­
multánně s prudkou intenzitou.
Básnil-li Seifert v první knížce ze srdce sebe, chlapce-prole­
táře, ustupuje v Samé lásce jeho osoba do pozadí. I když ještě mluví
o sobě, má záměr objektivní: Básniti, jak by básnil dnešní proletář.
Znamená to, že jeho poezie je ještě primitivnější, ještě křiklavěji
nekulturní, ale sílí tím také naivní básnivost primitivova. Tu, kde
básní z poetických zřídel a radostí dnešního proletáře, ještě více
naň naléhá skutečnost, že by pro ni zcela opustil poezii, neboť je
věcí, jež se zdá, ale silný je tlak věcí, které jsou. Proto „umlkni, lyro,
nástroji básnický: dětátko v peřinkách pláče“. Ale na druhé straně
sílí i sen: básníkův o větším, bohatějším, rušnějším životě, sen dívky
u psacího stroje o lásce, sen matčin o životě dítěte nad jeho koléb­
kou, sen o volném toulání po světě. Chvilička ticha (= poe­zie) častěji
se dostavuje, není už prudkých rozporů, ale často se objevuje milý
humor, šibalský a nevinný, lehce ironický, jenž projevuje rostoucí
převahu mužovu nad světem. To už není rozpolcený hoch, nýbrž
vyrovnaný muž. V těchto úmyslně střízlivě vyslovovaných básních
50
vyrážejí spodní prameny úžasné básnivosti: „A když usínám a v ok­
nech noc se stmívá, zdá se mi, jak na Père Lachaise slavík v thu­
jích zpívá“. Poznenáhlu rozšiřují se jeho básně místně i časově, celý
svět do nich vstupuje, skutečnost i sen, rovnoprávný, počíná se vy­
tváření nového vlastního, samostatného časoprostoru. Ale i zde
zůstává podstatou Seifertovy poezie: získati chviličku ticha, změ­
niti svět v tiché a krásné roztoužení, zrušit lidskou samotu, neboť
proletář ví, že „chvilička ticha je velikým kusem štěstí“. Líbezná
dobrosrdečnost, naivní básnivost prostého člověka, to je nejpoetič­
tější na Samé lásce. A tak se těžisko veršů Seifertových přesunuje
z ideologie, z citovosti, z vyvažování jevů a zážitků skutečného ži­
vota, z volního okruhu vždy důrazněji do fantazie. Seifert proniká
v samu poezii, propracovávaje se k její čisté funkci. Není zde ještě
metodického úsilí tvárného, to leželo zcela mimo pracovní tezi Sei­
fertovu, který chtěl tento proletářský primitivism a eklektism, jaký
projevují často dojímavě „umělecké“ výrobky dělnických samouků,
jest tu jen podvědomý přechod od pasivní, subjektivní básnivosti
k objektivnímu zbásňování. Ještě jsou jeho básně sukcesivní, jen
tempo jejich je vždy ostřejší:
Večer, když na nebi vzplanou tam stříbrné hvězdy,
po bulvárech chodí mnoho lidí a četná auta jezdí,
jsou tam kavárny, bia, restaurace a moderní bary,
život je tam veselý, kypí, víří a unáší,
jsou tam slavní malíři, básníci, vrazi a apači,
dějí se tam věci nezvyklé a nové,
jsou tam krásné herečky a slavní detektivové,
nahé tanečnice tančí v předměstském varieté,
a vůně jejich krajek ti rozum láskou plete,
neboť Paříž je svůdná a člověk neodolá.
Výčet se tu mění viditelně v simultánní postřehování mnoho­
tvárné skutečnosti, třebas je zde dával a požadoval zatím předmět
svou povahou. S intenzivním předmětem, stupňováním zážitko­
vého tempa napíná se posléze stará forma básně až k prasknutí,
stále výlučnějším spolehnutím na fantazii stává se nepotřebnou,
prudké tempo rozbíjí starou a poklidnou formu, vše se posléze
mění v pohyb, víří, syčí, žije autonomně v obrazivosti básníkově.
51
Jaroslav Seifert, 1929, portrét od
Rudolfa Kremličky
Někde mezi Samou láskou a Na vlnách TSF probojoval si Sei­
fert poslední ujasnění a předstupuje hned první básní, věnovanou
G. Apollinairovi, muži, jenž je „magnus parens“ moderní poezie,
širokým proudem svobodné poezie. Dostalo se mu, čeho potře­
buje nový básník a o čem Seifert dosud jen snil: života prudkého
tempa, jakým žije moderní člověk, pohybující se rychle po širém
světě, až se rozsáhlé prostory země zhustí v jeden celek ve vě­
domí jediného člověka. To rozproudilo jeho fantazii, že objala rá­
zem celý svět a zůstala aktivní i tehdy, když tohoto bezprostřed­
ního zážitku již není. Tím zmizela i věta, celek, jímž sdělujeme
svou empirii, dorozumíváme se, a objevil se proud představ, „poe­
zie, věčný vodopád“, jímž sníme. Řeč tu není již artikulována v lo­
gické celky vět (není proto ani interpunkce), slova i věty se spínají
ve větší a svéprávné celky veršů. Seifert se oddal zcela a vášnivě
svému básnickému řemeslu, zapomenuv spojů, hranic a členění
skutečného světa. Ztratily se věci, co se týče skutečné význam­
nosti, kterou mají v praktickém životě, žijí jen, pokud jsou no­
siteli poetického okouzlení, ztratily svou empirickou tvář a exis­
tují jen svou podstatou. A tak prodělává Seifert v knize, jež se
tematicky odcizila proletářskému světu, revoluci, k níž se prole­
tář-primitiv propracovává pozdě, v níž však přece záleží podstata
estetické revoluce na přechodu od světa měšťanského k světu
budoucí society: Přemáhá vládu věcí, kterou do umění uvedl
52
měšťan-individualista, jenž ve svém fetišismu, abstrahujícím
od lidského jejich původu a zapříčinění, věřil v jejich moc a po­
čal je uctívati v umění s posvátnou úctou před jejich záhadnou,
nevypočitatelnou mocí. Seifert rozbil vládu věcí, jevů omezených
empirickými hranicemi. Jsou zase nuceny podřizovati se člověku,
existují jen pro člověka, lidsky, v umění jsouce materiálem, ne cí­
lem a pánem. Co by ho bylo kdysi z hloubi duše lidsky vzrušilo,
že by byl psal bouřlivácké básně, to ztrácí v tomto dimenzionál­
ním čirém nazírání svůj etický smysl. Etika ztrácí v poe­zii půdu.
A i když řekne Seifert prostě konstatující verš: „a pan Blaise Cen­
drars ztratil ve válce ruku“, cítíš, že ho zaujala a žije tu jen poe­
tická stránka věci, její smutek. Obrátil svět vzhůru nohama, vidí
jen jeho jádro, podstatu, lhostejná je mu však jeho imanentní lo­
gika — „posvátní ptáci na tenkých nohou jako stíny kolébají osu­
dem světů“ — můžeš jej chápat právě tak naopak jako od příčin
k následkům, protože o to tu nejde, jde o poezii. Zmizela minulost,
přítomnost i budoucnost, zmizely vzdálenosti země, je jen jediný,
jednolitý, poetický proud v čase i prostoru. Skutečný svět zemřel,
živa je jen poezie. (Kde jsme tu od Samé lásky: „Umění je mrtvo,
svět žije bez něho!“)
Nuže, je tu ohromně intenzivní vnímání, i když si často nasa­
zuje lehce rokokovou masku — a co by člověk neudělal pro poe­
zii, aby se vymkl staré, nám vychováním a životem vtlučené
zkušenosti, otřelé a již bolící. „Nádražních zvonků věčný smích“ —
zrovna se nám obnažují nervy, senzibilita. Promlouvá podvědomí,
vynořují se dávno zapadlé dojmy dětství. Slova se stávají jen nosi­
teli poetických představ, každá představa v sobě nese zásobu poe­
tických asociací:
KOTVA na konec ještě krásnou naději
mrtvá ústřice stoupá ke korábu vzhůru
LODNÍ ŠROUB když všichni již odešli tancovat
z hlubiny vypluly na povrch lekníny
JEŘÁBY a groteskní žirafy šli v dlouhých řadách spát
palmami neznámé pevniny
A když se už zdá, že jsi je všecky vyslovil, vynoří se ještě tři před­
stavy, jež s mateřskou tajemně souvisí:
53
Měsíc havran a růže
(Večerní světla)
Vždy znova se objevují tato podzemní spojení:
S polootevřenýma očima
propadávaje se v měkkost snů a peřin
nemocný usíná
sníh pavouk růže
Ošetřovatelka přichází potmě
zavírá okno letního večera
a měsíc žlutý krab leze v okně
krev rtuť a vůně
(Horečka)
Podobá se to přechodným stavům, když se blíží spánek a v po­
slední chvíli podnikneme lehkou a podivuhodně fantastickou vý­
pravu do světa imaginace. Chceš-li tohle subtilní snění vysloviti,
odlož řeč dne a mluv, jako promlouváš, nevěda o tom, ze sna:
Sníh navždy bílý a ty ji navždy musíš milovati
když bílé květiny mlhy padaly na nábřeží
podoben pierotu půl tváře světlo půl tmy chce se mi spáti
láska železné kruhy v kamenech na nábřeží
Některá představa má v sobě bolestnou naléhavost, ale lze ji neu­
tra­li­zovati jinou: „Sníh navždy bílý a ty ji navždy musíš milovati.“
Ale vrací se úporně i v tomto novém oděvu: „Vždyť ty ji navždy na­
vždy musíš milovati sníh navždy bílý.“ Výdechem je tu chlapecké
pohrání, kde ti to představy dovolí, a vtip s lehkým nádechem
smutku: „U znamenitých pramenů ‚Eau de Cologne‘“. Jedna rozčeří
hladinu daleko široko, až její vlnění jiná aforisticky ukončí:
Noc rozpjatá havraní křídla buben tmy
na visuté hrazdě sedí Miss Gada-Nigi
a dole v písku usíná clown jako pták sníh jeho snů padá
54
Tak žije osvobozená poezie, nic jiného od ní nečekejte, prosím.
Vášnivý kuřák zná poezii závitnic kouře, když z jedné se jich vyvíjí
řada a není nic než jejich vždy nové propletení. Lze zvrátiti přirov­
nání a postaviti je na hlavu tím, že přirovnáme ne, jak by přirovná­
val člověk úvahou, ale naopak:
Tam hlavy národa poddaného
jak černé tečky čtvrttónových not
v širokém kruhu tančí kolem něho
(Koncertní kavárna)
Poetické je to stejně. (Moholy-Nagy: „Obraz mohl by státi např.
i na hlavě a přece dáti dostatečnou bázi pro posouzení své malíř­
ské ceny.“) Hle, jak zmizela vůle v oparu poezie:
Býti rybářem na Sahaře
a kapitánem lodi která nemá dna
hle to je vše co nám zbývá
ale o to se nejedná
To zde není již ovšem romantická bolest z vůle, volního rozhodo­
vání, nýbrž jen vykrystalizované rozloučení lidských funkcí a čisté
budování poezie. Látka Seifertových básní je tu podivuhodně zčiš­
těna, je z jediné hmoty poetické zkušenosti, je oproštěna ode
všech příměsků a druhotných částic. Tato elementárnost1 bás­
nické látky je neposlední krása Seifertových básní. Najdeme ji
i v jeho práci skladebné. Básně zde nejsou osnovány kolem jed­
noho jádra, zážitku, nýbrž na několik osnov, polyfonicky. Kde ještě
je báseň zdánlivě spjata tématem (Přístav), je téma rozloženo v ně­
kolik představ (kotva — kormidelník — loď — noc — lodní šroub),
jež se zase spínají se stem jiných. A to je celá stavba básně (asociační). Seifert usiluje o exaktní stavbu, o exaktní metodu skla­
debnou. Jako moderní malíř zná přesně fyziologicko-psychickou
platnost barev a těmito hodnotami pracuje, tak Seifert zkoumá
1 Elementárnost zde ve smyslu, jak toho slova užívá nová estetika. Elementární
tvorba (též abstraktní, exaktní) je ta, jež užívá výlučně prostředků vlastních tomu
kterému umění a to podle jejich vlastních zákonů, zákonů materiálu, zde slova.
55
poetickou nosnost představ, pokusně je skládá, jako by zkoumal,
kolik poezie unesou. Spojuje je jen poetickými asociacemi:
dým cigarety
stoupá
turista v Alpách
slunce a hloubka
nad sráznou strží
vrcholek Montblank
akrobacie růží
z oblak
Tak jako všecko nové tvoření umělecké je jen utvářením vztahu
prvků ve vyvážený celek (Moholy-Nagy), vyrovnáním pozitivního
a negativního v exaktně harmonickou jednotu (Doesburg), tak
je i Seifertova poezie statický bod klidu, jenž vyplyne z vyvážení
a vzájemného upoutání dynamických představ moderního světa.
U této čisté, osvobozené poezie zůstává Seifert i v knize Slavík zpívá spatně, jen omezuje jednostrannost své pracovní teze,
a když byl vyvážil poezii tam, kde je nasnadě, vrací se, aby znovu
zabral i rozlohy jiné, s něž dříve nebyl, vrací se cestou kolem světa
a přes Moskvu k poezii života doma. Na spirále svého vývoje sta­
nul nyní vysoko nad místem, kudy šel kdysi. Kdesi hluboko dole
je světová válka a přešlá revoluce. Seifert nekřičí již patetickým
protestem, neteskní již s bezrukým vojákem, nevybuchuje revo­
luční výzvou, nýbrž vyvažuje jejich záblesky v krystal poezie. Bás­
ník, jenž tak živě vždy vyslovoval dobu jako Seifert, cítí i tíži ži­
vota, po revolučním vzmachu znovu spoutávaného, kdy jen „pod
kremelskou zdí přechází stráž a děsí Evropu a děsí celý svět“. Je
doba restaurace starého řádu, v níž „slavíci zpívají špatně“, kdy
je třeba „klidně dovést žít v moudrosti hluboké a hořké“. Chceš-li
v tomto střízlivém prostředí, na něž si kdysi Seifert naříkal, míti
stejně živý život fantazijní, musíš se pohřížiti hluboko do nitra.
Přináší to silné zduchovění poezie, jejíž široký proud se úží. Ale
také je tu krása jaksi méně marná, živnější. Není to již jen bílá
pěna okamžiku, jež svítila v knize Na vlnách TSF. Je to jas krystalu,
56
jejž vytváří sestupem do hloubek ponorná řeka, v němž se zlámal
obraz širého světa, a jenž jej nyní tajemně vyzařuje bleskným zá­
řením. Zamyšlením a lehkým pohnutím citu je omezen poněkud
svobodný život představ, jenž se vyžíval v předešlé knize, a před­
stavy se zase více soustřeďují kolem jednoho jádra. Ale veliká zku­
šenost z ní Seifertovi zůstala a brání mu vrátiti se k naivnímu roz­
přádání „tématu“, i tam, kde jej sebevíce upoutalo. I zde zůstala
elementární práce básnická, i zde organizuje Seifert elementární
poetickou zkušenost v suverénní celky, jež nikdy neztrácejí svou
objektivní funkci: saturovati lidskou emotivnost. Zůtala svobodná
tvorba nových krás. Netřeba míti obav o další osud básníka, jenž
se k ní tak statečně probojoval, tak hluboce se jí oddal, jenž do­
vede tak ukázněně pracovati, spínaje do kratičkých veršů oscilaci
života a světa.
Není konečně beze smyslu, že Seifert shrnuje tímto výbo­
rem svou dosavadní cestu. Kdo by se neohlédl, uzavřev jedno ob­
dobí svého vývoje? Snad způsobí tato kniha, aby jej doprovázelo
na další cestě více pozorných a chápajících inteligencí, které po­
chopily, že jíti s živým dílem, když se vyvíjí, je krásnější než pit­
vati mrtvá díla, i když jsou méně zneklidňující, protože usmířená
i zkrásnělá velikým vyrovnáním smrti.
1929
In J. Seifert, Básně (Praha: Družstevní práce, 1929, s. 7—19)
Bedřich Václavek (1897—1943), literární a divadelní kritik, literární historik,
etnograf, editor a překladatel, redaktor časopisů Pásmo, Index a Sociologická re­
vue ad. Seifertovu tvorbu sledoval v kritikách systematicky po celá 20. a 30. léta,
kdy komentoval naprostou většinu Seifertem vydaných knih, a to počínaje recenzí
prvotiny Město v slzách (Československé noviny 1922) a konče článkem Tradice
a tvorba o Halasově a Seifertově poezii inspirované osobností B. Němcové (Lidové
noviny 1940). Seifertovská studie s názvem Elementární poezie byla zařazena
do Václavkovy první knižně vydané práce Od umění k tvorbě (1928). Básníkovu
dílu se Václavek věnoval dále v České literatuře 20. století (1935) a pojednáno je
i v jeho posmrtně vydané knize Deset týdnů (1946).
57
Jaroslav Seifert
antonín matěj píša
Není tak snadné podati v několika minutách vyčerpávající profil
Jaroslava Seiferta, třebas byl dosud mlád a měl za sebou pouhých
pět knížek básní. Neboť v každé té sbírce zdá se na pohled jinde
a jiný a v celku dává obraz vývoje značně proměnlivého. Vzpo­
meňte na jeho první sbírku Město v slzách, jež vznikla v době pová­
lečného sociálně revolučního chiliasmu; v době kdy jiní druhové
Seifertovi usilovali vžíti se do životního údělu a ovzduší dělníkova,
kdežto Seifert na podkladě svého původu čerpal svou inspiraci
přímo ze středu názorového a citového světa proletářova, stejně
primitivního, jako elementárního; a jen rozkošná naivita těch prv­
ních Seifertových veršů je zachraňuje, aby z tohoto primitivismu
neupadly místy do banality. Seifert představuje se v nich jako mla­
distvě romantický bouřlivák a snílek, jenž proklíná velkoměst­
skou civilizaci, črtá jímavý proletářský žánr, opájí se všemocnou
silou proletariátu, znovu a znovu nadšeně vzývá vidinu sociálního
převratu. Jeho půvab je mimo jiné v tom, že ničeho nepředstírá
ani nezastírá. Revoluce je mu především citovou a smyslovou sen­
zací, jakousi nevídanou slavností, již si už předem libuje „ta pa­
nečku bude“; je mu cestou k harmonické pohodě zlatého věku,
ale také prostředkem k zcela konkrétnímu štěstí osobnímu. Ne­
boť Seifert má od počátku proletářsky samozřejmý a zdravě reál­ný
hlad po životě a po světě, jenž stejně jako jeho tradičně vznosný
postoj bojovníka na barikádách ocitá se nejednou v rozporu se
sklonem k milostně idylickému roztoužení; jedno ostatně koření
mu chuť druhého. Vedle veršů řečnicky hluchých má tu Seifert
čísla, v nichž nelíčenou prostností citu a svěží plností názoru do­
bývá kouzla lidské všednodennosti.
Ale již ve druhé sbírce Samá láska zdá se jiný než v předchozí.
Vzněcuje se již netoliko vidinou vítězné revoluce, nýbrž také pros­
tomyslnou představou Paříže a kolportážními obrázky o ráji v exo­
tech, jež mu bijí do očí s šedých stěn domova. Vzdává se roman­
tických postojů i bolestínských rozporů: mateřská ukolébavka
58
slučuje se mu s revolučním pochodem; jeho proletář otevřeně pro­
klamuje svůj nejvlastnější revoluční cíl, jímž jest panská tabule;
prostosrdečný humor sousedí tu s autentickým bombastem úvod­
níků a meetingů; a především: místo dřívějšího odporu k civilizaci
chce se tu Seifert přímo programově naopak opájet jejími vymože­
nostmi a divy. Při tom projevuje zvýšenou snahu ztotožniti se cele
s životním světem proletáře, s jeho syrovým obsahem i výrazem,
známým z důvěrné zkušenosti; a není vinou Seifertovou, ale zato
přímo historickým dokumentem, že tento svět má mnohdy malo­
měšťáckou duši i tvář. Měl-li již dříve Seifertův citový patos ne­
jednou sentimentální příchuť a upadala-li jeho rétorická sdílnost
až do popisného verbalismu, zde lidová intonace jeho veršů vy­
úsťuje až do familiérní improvizace; rozmarná primitivnost stup­
ňuje se v důsledný a povážlivý kult neumělosti; exotické sny berou
na se úmyslně podobu křiklavého barvotisku a nad příběhem o ji­
čínském krejčíkovi vznáší se Múza jarmarečních balad. Ale na ně­
kolika místech se tu obraznost Seifertova znatelně elektrizuje...
Docela už jiný zdá se Seifert v své třetí sbírce Na vlnách TSF, ač
již v Samé lásce lze nalézti náznaky jeho příští psychologie a poe­
tiky. Již tam se ukazovalo, že je-li svět se všemi krásami prole­
tářovi nedostupný, neznamená to ještě, že jest nad nimi vynésti
anatéma a že se jimi nelze radostně okouzliti. Ale zde jde Seifert
ovšem ještě dále: odhazuje proletářsko-revoluční distinkci a libuje
si v luxusním prostředí a rafinovaných senzacích; odvrhuje všecky
ideové a morální výhrady, všecky věci jsou mu krásné, krásné jako
zdroj poetického kouzla, i tragická skutečnost může dát bezbo­
lestné vzrušení smyslů a obraznosti, jež je zde počátkem a kon­
cem všeho; hází přes palubu i přítěž citového obsahu a svět je pro
něho nyní jen přeplněným bazarem smyslových rozkoší a nervo­
vých dráždidel, zábavným Lunaparkem exotické, panglobické fan­
tazie. A rovněž umělecká metoda, jíž zde Seifert používá, poslu­
šen poetistické teorie, byla již napověděna poslední básní Samé
lásky, kde Seifert rozhodně orteloval dosavadní poezii, protože
svou emotivností nemůže soutěžit s emotivností samé skuteč­
nosti, nechť přírodní nechť civilizační. Nuže, závěr byl nasnadě:
báseň nemá příště jen opisovat všecky krásy světa, nýbrž má se
jim rovnocenně, svébytně postavit po bok. Stát se sama takovou
59
krásnou věcí. Nereferovat, nýbrž opojení bezprostředně navazo­
vat v čtenářově senzibilitě. Nebýt utříděným relikviářem, nýbrž
jakýmsi senzacemi nabitým akumulátorem. A tak Seifertova bá­
seň nepodává nyní výslednici dojmového vzrušení a básníkovu re­
akci na ně, nýbrž rekonstruuje jeho vlastní proces, složitý a ma­
toucí: nejrůznorodější pocity a nejvzdálenější představy vstupují
současně do básníkovy bytosti, ruší se kategorie času i prostoru
a báseň pozbývá jednotné osy i logicky upředené osnovy. Promě­
ňuje se v mnohotvárnou hru svobodné obraznosti, překypující
nejdivnějšími a nejdivějšími asociacemi; duhový vír smyslových
a nervových vibrací; v iracionální alchymii nespojitých prvků, z je­
jichž neočekávaného doteku má vzniknout lyrický výboj. Má to
chvílemi nakažlivý účin čerstvého dojmového kvasu, chvílemi pů­
vab křehké a rozmarné hříčky a místy přízračné kouzlo polosnu,
odhalujícího horečné dílo podvědomí. Jindy však, chybí-li básni
sugestivní jednota vodivého ovzduší, proměňuje se tato tajno­
snubnost představ a pocitů v studený hlavolam a dává pouze de­
korativní arabesku.
Celý tento vývoj, jenž vedl Seiferta od naivních vznětů a primi­
tivních zpěvů ke graciézním veršům rozkošnické senzibility, rafi­
nované obraznosti a ironického rozmaru, tento vývoj přes všecky
výkyvy zjevuje nicméně jednotu jeho lidského i básnického cha­
rakteru, reagujícího citlivěji než ostatní na proměny dobového
ovzduší s jeho sociálně-revolučním přílivem i — odlivem. A tato
okolnost uvádí nás namnoze k samým základům jeho nátury. Vy­
značuje se jednak snadnou citovou vznětlivostí, jednak dychtivým
a důvěrným vztahem ke skutečnosti, k civilní skutečnosti tohoto
světa. Smyslové zkušenosti dostává se u Seiferta vždy citové re­
zonance, aspoň všude tam, kde jest sám sobě nejblíže. Jeho místo
mezi oběma čelnými protichůdci mladé poezie dá se charakteri­
zovati tak, že v jeho lyrice není ani ideové a mravní problematiky
Wolkerovy ani podvědomé posedlosti a halucinovanosti Nezva­
lovy. Je duchem nekomplikovaným, jeho smyslům je cizí sveřepá
dravost, jeho srdci rozkladná vášnivost. A v jeho opojně lehké ob­
raznosti nenaleznete stopy ani po volní křeči nebo intelektuální
konstruovanosti: až na řídké výjimky prožíváte nad Seifertovou
lyrikou pocit svěží spontánnosti.
60
Zesiluje se opět v posledních dvou sbírkách Slavík zpívá špatně
a Poštovní holub, kde Seifert po období tendenční poezie prole­
tářské a poetistickém školení své imaginace a formy dospívá jak
vnitřní, tak umělecké zralosti. Odvrhuje řečnický verbalismus
prvních dvou sbírek i metaforický verbalismus své sbírky poeti­
stické a učí se melodické zkratce. Jeho verše nejsou už ani revo­
lučním manifestem ani pouhým zaklínadlem hravé obraznosti, ný­
brž diskrétním výrazem básníkovy lidské zkušenosti. Skutečnost
světa probouzí v něm opět vnitřní neklid a okoušel-li ji dříve Sei­
fert jen rozkošnickými smysly, prožívá ji teď opět srdcem. Musil
objeti celý svět, aby se vrátil k moudrosti srdce „hluboké a hořké“,
k jeho hlasu, jenž se však neprojadřuje emfatickými výlevy jako
kdysi, nýbrž zpívá tlumeně, zajíkavě, nejednou maskován ironií.
Ironií, která je obranou citu, raněného skepsí, neboť někdejší
opojení věrou i požitkem, revolucí a světem bylo vystřídáno po­
znáním, na jehož dně číhá stín marnosti, pomíjejícnosti, smrti...
Dřívější vzletné nebo rozkošnické gesto básníkovo nabývá nyní
zasněné roztržitosti a úměrně s tím plní se jeho lyrický hlas lid­
skou vroucností a jeho pohled pableskuje duchovní perspektivou.
Z nitra vyvěrající stesk rozechvívá jeho smysly do senzitivní křeh­
kosti a melodizuje jeho obraznost, v níž prolínají se nyní představy
důvěrněji a prostěji.
Ta melancholická melodie, plná jakési tragické něhy a plaché
úzkosti, která se ozývala již ve sbírce Slavík zpívá špatně, ve ver­
ších inspirovaných bolestně bezbolestnou vzpomínkou na hrůzy
bojišť i elegickým majestátem porevoluční Moskvy a stínem, už
jen stínem odcházejícího Lenina — ta melodie zaznívá ještě na­
léhavěji v přemítavém zasnění sbírky poslední. Stesk marných
a marnivých vzpomínek na lehkomyslná předjaří a jara; mrtvá
krása historie, na jejíž trůn usedá jeho veličenstvo prach; ironicky
rozprchlé kouzlo lásky, jež zanechává pachuť zoufalství, a na dně
toho všeho vytrvalá úzkost z bezútěšně odplývajícího času, jenž
neodvratně nás přibližuje smrti... to vše vyúsťuje v spodní tón
marnosti, bezbrannosti a rezignace. Seifert nezná ani drásavé
a mučivé siroby Závadovy, ani flagelantského nihilismu Halasova;
nemá také jejich vzpurnosti, brutality a metafyzické hrůzy, je tišší,
tvoří pod menším tlakem a v slabším žáru; pohybuje-li se však
61
blíže a uprostřed denní skutečnosti, zní jeho hlas mnohdy tím roz­
díravěji. Je prost nebezpečí siláckosti, přijde u něho spíše na od­
stín a jeho verš má mnohdy čirý tón rozezvučeného skla.
Rozčarován civilizací a revolučním snem vyslovuje dnes Seifert
ve svých verších nejen svůj vlastní stesk, nýbrž depresivní stav
celé generace, smutek celé doby, která zbavena jistoty a víry, není
zbavena palčivé touhy po ní. Vzpomeneme-li zároveň na stále ni­
ternější emotivnost a hudební kouzlo jeho posledních veršů, je to,
myslím, dostatečný důvod, abychom tohoto básníka milovali.
1930
Čin 2, 1930—1931, č. 2, 6. 11. 1930, s. 29—34
Antonín Matěj Píša (1902—1966), literární kritik, historik, editor a básník,
od mládí přítel Jaroslava Seiferta, jeho dlouholetý spolupracovník v redakcích so­
ciálnědemokratického tisku, editor šesti ze sedmi svazků Seifertova Díla vydáva­
ného v Československém spisovateli v letech 1953—1964 a dvou výborů z jeho díla
(1954, 1955). Počínaje Městem v slzách (Proletkult 1922) Píša sledoval Seifertův vý­
voj systematicky až do Koncertu na ostrově (zde na s. 79—87), poslední Seifertovy
sbírky vydané za Píšova života. Hlavní kritické ohlasy na Seifetovy sbírky byly
otištěny v Píšových souborech Stopami poezie (1962), Dvacátá léta (1969), Třicátá
léta (1971) a K vývoji české lyriky (1982). V roce 1967 vyšel pod názvem Verše vý­
bor z Píšova básnického díla, který uspořádal J. Seifert.
62
Seifertovo loučení s jarem
bohumil polan
Zrovna tohoto Seiferta bylo už v nové české poezii také potřebí
jako soli. Máme dost básníků odbornicky uzavřených, kteří so­
pečně chrlí těžké obrazy. (St. K. Neumann se o tom vyjadřuje ne­
zdvořileji.) Najisto jsou mezi nimi i umělci vysokého řádu. Proti
radikálnímu zintelektualizování literární tvorby se ovšem nedá
mnoho namítat. Jaképak nářky a protesty, víme-li, že přece jde
o neodvratné plnění životných předpokladů, a nechceme-li blá­
hově přezírat i skvělé výsledky přirozeného vývojového procesu.
Ale co platno, v tom technicky a intelektuálně přezrávajícím or­
chestru naší moderní poezie musila najít místo osobnost Seifer­
tova typu, jak se začala formovat počínajíc sbírkou Jablko z klína.
Bylo zapotřebí Seifertova návratu z bezhraničného kosmopoliti­
smu a z dálkové exotické fantastiky domů, k pramenům české řeči
a tím i k základům českého cítění a vnímání, aby se úplně ne­
zvrátila organická rovnováha v celku národního básnictví, k jehož
mnohotvárné charakterové plnosti hodně dosud chybí.
A tak teď Jaroslav Seifert vykonává v poezii asi tentýž úkol jako
Karel Čapek v próze. Oba vymýtili ze svého vyjadřování umělko­
vaný formalismus úzce literární, oba se v písemném výraze přiblí­
žili lidovému způsobu hovorovému, oba se tvořivě přimkli k lid­
skosti pokud možno co nejkonkrétnější. Kdybychom v básnickém
rodokmenu uzrálého Seiferta chtěli zjišťovat nejvýznačnější
předky, nejspíše bychom se zastavili až u jména Havlíčkova, po­
tom nadlouho u Nerudy a možná že i u Sládka. Tenčí příbuzen­
ské souvislosti by nás odtud vedly k Františku Gellnerovi, jenž zda­
leka nebyl tak špatný básník, jak by si kdo o něm dělal představu
pod vlivem Šaldovy kritiky. Seifert sám se sice v jedné básni žákov­
sky přihlašuje k mistru Vrchlickému, avšak tato posloupnost obou
básnických osudů se týká jen společného vitálního vztahu k světu,
v obojím případě vroucně milostného a smyslově kladného.
Seifertova knížka Jaro, s Bohem obsahuje podle autorova ozna­
čení v podtitulu „básně, verše a říkánky“. Ano, do této sbírky je
s roztomilou lehkovážností překypujícího srdce naskládáno,
63
co přinášela inspirace živená všednodenním stykem s životem.
V tomto životě, kromě vydatné účasti na literárním a politickém
ruchu a zároveň s intenzivním prožíváním současného dramatu
dělnické třídy vždycky ještě zbývalo dost času k rozpřádání lehce
dobrodružné hry se srdcem lidsky, ba přelidsky rozechvělým.
Z obyčejné žurnalistické praxe vzešla řada příležitostných básní.
Jsou to zejména posmrtné a jubilejní vzpomínky a pozdravy, a bu­
diž hned podotčeno, že Seifert slavně ospravedlňuje tento znevá­
žený druh veršovnického díla. Je totiž takřka donaha vysvlečen
z rétorického flancu i z artistní pýchy, kterými se šatívají básníci
jednak velmi špatní, jednak i nezdrženliví prominenti. Celá styli­
stická ctižádost Seifertova záleží v tom, aby si mohl se čtenářem
pohovořit, jak se mluvívá mezi dobrými kmotry a sousedy. Tu pak
ani kousek plechové fráze nevnikne do zveršovaného nekrologu
anebo do písně oslavující šedesát let básníkova života, ale samé
zlatisté zrno zvonivého slova tvoří látkovou bytelnost tohoto ver­
šování.
Na doklad lyrické ryzosti Seifertova příležitostného básnění
bylo by hojně citovat z toho, co připsal k narozeninám Tomanovi,
Šrámkovi, Palivcovi, co položil na hrob herce Ferdinanda Harta,
F. X. Šaldy a Josefa Pekaře. Jedna z ukázek by musila posloužit
za všecky. Je to závěr básně Návrat s motivem dějepiscova pohřbu:
„Však ještě dnes ho nutno uvítati, / dnes naposled a dřív než pů­
jde spáti / pod stromy milené a v poklid vesnický, / neb právě slí­
bil lidem rukoudáním / i svému kraji, lesům, hradům, stráním, / že
tentokrát zůstane navždycky.“ Není z toho slyšet Smetanu a Dvo­
řáka? A možno s chladným srdcem přečíst v básni Z bláta a krve
rozkošné verše, připomínající provensálského Francise Jammesa:
„V teplé stáji / ať zpívá býček jako někdo z nás. // A třeba jako já.
Mít sílu jeho rohů, / svět chtěl bych pozvednout / z bláta a krve
k nebesům a k Bohu“...? Podobá se malému divu básnického za­
svěcení (ale je přiměřené mluvit o malém divu?) Seifertova schop­
nost naladit průsvitné čtyři sloky jubilejního pozdravení na tón sr­
dečné důvěrnosti, jaká ještě žije v chudém venkovském lidu: „Jsou
knihy veršů / pěkně vyvázané / ...ty nejsou jeho, / ba ne! ba ne!“
Rozumějme, knihy Šrámkových veršů.
Čeho je si na Seifertově vývojové proměně bez výhrad vážit,
je úplná nepřítomnost jakéhokoli demagogického záludu, z něhož
64
Jablko z klína, 1933
by jindy bylo možno i podezřívat konverzi toho rázu. On si zjed­
nodušením svých způsobů v řeči a tedy i v myšlení nikoho ne­
podplácí. Nestaví se prostomyslným primitivem, kterým nikterak
není. I do nejprůzračnějších slok písňového rytmu vždy Seifertovi
zbývá nezkrácené metaforické bohatství verše ve všem nesporně
českého, na němž pracovaly generace od dob Máchových. Dnešní
Seifert bere pouze tekutou nebo plynnou esenci z materiálně kon­
krétní nádhery rozkvetlého slova a ve stavu destilační čistoty ji
slučuje s prvky toho výrazově charakterového v mluvě lidu. Osvo­
bodil se od někdejšího sklonu k citové a myšlenkové apartnosti,
nacházeje vše, oč se básnická tvorba přede vším ostatním opírá,
v úžasně křehkém ději milostného cítění s jeho plachým okouz­
lením, s lehkou příměsí strachu, úzkosti, smutku k obrozujícímu
zážitku zářivé krásy tohoto životního zázraku. Táž intenzita pra­
menité lyričnosti zušlechťuje i to mnohé v Seifertově práci, čím
se v ní s publicistickou dochvilností reaguje na krajně důležitou
skutečnost obecně předmětnou. Do básníkových dnů silně za­
léhá ohlas bestiálního fašistického řádění ve Španělsku a v Ně­
mecku. Hrozivé echo nabývá v jeho verších důtklivě žalobného
a výstražného zvuku. „Na vašich vinicích se vraždí! Na mostech
madridských se vraždí! Ve školních lavicích se vraždí! V Španěl­
sku, v Španělsku se vraždí!“ To je prudce vyrážený poplašný hlas
čtverého refrénu v básni esteticky čistě uměřené.
65
Když je sám se svým sněním a lehce sentimentálním zamyšle­
ním, rozpomíná se básník na chvíli, kdy vyrýval srdce do kmene
břízy, a ryje tam symbolický obrys znova. Prožívá něžné fantas­
tické vytržení ruku v ruce s ženou na schodech Lorety, z výšky
Bezdězu vidí přízrak Máchův a v souvislosti se vzpomínanou
školskou básní Svatopluka Čecha i své chlapectví. Při pohledu
na střídání hradní stráže v něm ožívá pocit klukovského oslnění
vojenskou parádou. Takové motivy stačí Seifertovi k rozehrání
melodické hudby veršové. Není sladší tvůrčí milosti, než když se
poeta může spokojit tím, že zbásní (ale opravdu zbásní) vzdech,
úsměv, kanoucí slzu, závan milostného štěstí nebo smutku. Popří­
padě i vtip, rozmarný nápad. To se musí zvlášť dobře umět.
Chybí vám přitom vůle k velikosti, chtěli byste raději perspek­
tivu větší výšky a šíře? Nu třeba, ano. Ale vždyť taková seifertov­
ská čistota zlatě svítícího a přelibě melodického lidství v malých
formách také nahradí větší rozměry, v nichž si duch staví nebo as­
poň vyměřuje své chrámy a hrady. Jsem cele při básníkovi, když
s tklivou prostotou jarně zjihlého srdce přiznává, že má radši
„místo orchidejí, / ...kvítky tam nejdoleji / v blátivém pangejtě.“
A nepotřebuji v tu chvíli víc než pár těchto namátkou vybraných
veršů, chci-li se dát proniknout pocitem hlubinného vědomí o ne­
bezpečí nejvábivějšího niterného dobrodružství: „Když oči spatří /
vše, co chtěly by, / hned spadne závoj / přes obličej krásy.“ Anebo
tohle z Kohoutího sonetu: „...ty se mi podobáš, jak zdá se mi, / zpí­
váme oba, mávajíce křídly, / a oba zůstáváme na zemi. // Tvůj ob­
raz z plechu na hřebenu střechy / jako já podle větru se otáčí. /
Jdu, jdou naše sny a skáčou naše blechy...“ Umělecky jedinečný vý­
raz člověčí upřímnosti tak naze otevřené, že by dojala k zaslzení.
K zaslzení skrz úsměvnou clonu měkce chápavého účastenství.
*
Roku 1942 vyšla sbírka podruhé. Ne už s názvem prvního vydání
Jaro, s Bohem. Ten teď poněkud zcivilněl na Jaro, sbohem. Důkladně
se knížka ve svém celku změnila pronikavou rekonstrukcí, v níž
na rozsáhlou přístavbu připadl největší podíl. Z dřívějších tři­
ceti pěti básní zbylo jich do tohoto svazku dvacet pět a o čtyři­
cet tři nově vzrostl jejich počet. Nouzovou adaptací jako by byla
čerstvě vznikla mile nepořádná snůška intimní a příležitostné ly­
riky, okouzlující hebce uhozenými akordy ironicky rozrušované
66
milostné hudby a přepůvabnými partiemi a detaily obrazové kresby, do jejíž prostoty uzrála záviděníhodná plnost jemně kultivova­
ného umu slovesně výtvarného. Početný úbytek prvního vydání
byl na různý způsob vyvážen. Tak v čelo svazku postaveným cyk­
lem čtrnácti písní o básníkově dětství. Neobjevují se zde v kniž­
ním tisku poprvé. Josef Trojan jimi proložil své pohádkové vyprá­
vění v knize pro děti Létal jsem s anděly, z čehož lze usuzovat, že je
měl za způsobilé sloužit za dětskou četbu. Vskutku v nich Seifert
krajně svou mluvu oprostil. Jasnou syntaktickou členitostí a ja­
koby samozřejmou názorností obrazu ji ideálně přizpůsobil stavu
jednoduše chápavé mysli. A přece se i tato literárně naprosto ne­
strojená řeč stále spíš obrací k zralejšímu citu a vědomí. Neboť
i zde si musil Seifert zůstat věrný jakožto důmyslný strůjce křeh­
kých vztahů a spojů, ať souladných anebo zvratných, mezi člo­
věkem a světem, mezi životem a vnitřní představou o něm, tedy
pravý básník. Taková Píseň o námořnických snech například velice
živě vyjadřuje myšlenku organické celistvosti, jak v ní splývá dvojí
živel niterného bytí lidského, zdánlivě protikladný: touha po ne­
známých dálkách a potřeba pevného bodu v domovském bezpečí.
Jenže kouzlo pavučinové vazby pojmové, v níž je Seifert mistr, stěží
by asi dosáhlo do smyslového vědomí v dětské bytosti: „Praha je
jako zrnko máku / a Čechy jen jako drobný hrách, / tak malé, že
měl chlapec strach / a rychle vzhlédl do oblaku.“ (Totiž nad ma­
pou zeměpisného atlasu.) Těžko říci, bylo-li by seifertovské umění
plaše napovídavého gesta slovného, dosazené i do veršů takto sty­
listicky zprůsvitnělých, dostatečně vnímáno též mezi dětmi. Prav­
děpodobně sotva. Dospělí je rádi ocení, jako že vůbec k nim Seifert
na mnoha zvlášť zdařilých místech prostince zformovaného cyklu
ze srdce promluví hřejivě domluvnou řečí svých vzpomínek na klu­
kovská léta, prožitá venku, ve škole a doma. Tady zejména.
Spojit sametovou něhu senzitivního vnímání s nejtenčím os­
třím poznatkové ironie a to obojí vlít do slovného tvaru rosné krů­
pěje, toť umělecký úkol, s nímž si Seifert pohrál v souboru Dvanácti pantoumů o lásce. Říkám pohrál, protože jistě bylo potřebí
dát se s ohněm čistě hravého uměleckého vznětu do práce, aby
vznikl líbezný věnec tříslokových básniček s veršem přeskakují­
cím ze sloky do sloky jako v nejmelodičtější písni anebo v naivním
lidovém skládání. Seifertovy pantoumy, přetištěné sem z prvního
67
knižního vydání pro malý počet bibliofilů, poukazují k principu
tvořivé umělecké hry nejen osnovným uděláním rytmickým, ale
i jakostí lyrického obsahu. Seifert není z básníků, které osudně
vábí temné existenční hlubiny a přitahují nadsmyslné výšky kos­
mické. Ví o nich, zná je. Ale nerad se vědomím tak tíživým dává
vytrhovat ze slastného zažívání světlých stránek dokonale po­
zemského člověčího údělu. To je stav přiměřený k jeho smyslně
snivé povaze, k jeho temperamentu měkce očarovaného, ale ni­
kdy ne vpravdě tragicky upoutaného milence ženy (hlavně v je­
jím dívčím rozkvětu) a nestárnoucí země. Ve Dvanácti pantoumech
vyplývá tenince nastíněný děj prchavého milování z nejkřehčí ná­
znakové souhry citových dotyků, vzbuzujících ne víc než skoro
neslyšné čeření a vlnění ve svrchovaně závažných životních fak­
tech. Jako by sám sebou, jako by zcela bez technického prostřed­
nictví se do pantoumové stínohry přelil pronikavě vědoucí, skep­
ticky touživý, reálně neúkojný duch Seifertova erotismu. Co vzešlo
z této zdánlivé automatiky tvůrčího procesu, je filigránský výtvor
nejlehkomyslnějšího artistního mistrovství.
Seifertova šťastná lehkomyslnost věru umí jít do důsledků. On
se teď takřka bezděky ocitá v opozici k celé ostatní naší poezii
a nic si z toho nedělá, že mezi současníky mladšími i staršími osa­
motňuje nejen svým smyslovým pozitivismem, ale i svou náklon­
ností tradičnickou, pokud jde o kořen a kmen slovesného tvaru.
V jedné ze dvou nerudovsky laděných veršovánek, v Malé romanci
(o knížeti Oldřichovi a jeho Boženě) se čtou vtipně humorné verše,
znějící jako polemika proti metafyzickému tíhnutí soudobého poe­
tického myšlení: „Je lépe kousnout potají / si třeba jen do padav­
čete, / než sníti ve tmě o ráji, / o stromě, který vprostřed kvete.“
Tato polemická vyzývavost usměvavého fejetonisty (zřejmě Neru­
dova škola) nabývá ještě citelnějšího důrazu v narážkách, kterými
básník nerealizované erotické touhy ironizuje sebe sama jako
otce v papučích, s pícháním v boku, jako někoho, kdo musí v ci­
zích očích vypadat „lehký příliš“. Když se člověk — a básník, umě­
lec především — dostane tak daleko cestou za sebepoznáním, že
svou nejlepší, protože nezaměnitelnou čest najde v odevzdaném
rozhodnutí být sám sebou, pak se už nemusí příliš nutit do lhostej­
nosti k ctižádostem jiného druhu, třeba i honosnějším. Jaroslav
68
Seifert je nyní přibližně v postavení Jana Nerudy z období Prostých motivů. Metafyzické tajemno ho netíží a vysokomyslná frázo­
vitost se mu nezdá být vhodnou mužskou ozdobou. To mu umož­
ňuje, aby psal skutečnou poezii i na témata v nejužším smyslu
příležitostná, jak už o nich byla řeč. Zase o něco vzrostl původní
sběr jubilejních a nekrologických básní. Tentokráte o pozdravné
verše k padesátinám Josefa Hory a na počest sedmdesátiletého Al­
berta Pražáka. Patří k nim i smuteční Podzimní zpěv. Seifert s Ho­
rou a Nezvalem jsou teď naši nejlepší básníci příležitostní. Sňali
z povšechně méněcenného druhu spisovatelské práce kletbu řeč­
nické manýrovitosti a ulopoceného mudrování a vrátili jej, opět
o poznání líp než Viktor Dyk, také kromobyčejně věcný a nešablo­
novitý veršovec pro potřebu chvíle, do řádu tvorby nesporně umě­
lecké. Ověřme si toto tvrzení třeba četbou Podzimního zpěvu, kde
Seifert do průhledného krystalického hranění písňové sloky vta­
vil náznak toho silně podstatného z osobní charakteristiky a z ži­
votního dramatu dvou spříbuzněných osobností, malíře a básníka,
kteří od roku 1940 odpočívají v jednom hrobě. „Ruce kol krku, /
jak milenci v máji, / jdou spolu nocí, / žádný nemá spěch. / Tváří
v tvář hvězdám / lehce vrávorají, / zpívajíce si, / pokud stačí dech.“
O takhle lyricky pročištěné a hudebním rytmem naskrze prolnuté
formě příležitostného básnění se dříve v české poezii sotva snilo.
1937, 1942
Seifertovy jarní vzpomínky, in Literární noviny 10, 1937/1938, č. 3, 6. 11. 1937,
s. 3; Jaroslav Seifert, Jaro, sbohem, in Kritický měsíčník 5, 1942, č. 3, s. 88—90
→ in B. Polan: Život a slovo (ed. J. Brabec, Praha: Československý spisovatel, 1964,
s. 138—145) ● úvodní dva texty bloku Polanových recenzí sbírek J. Seiferta sesta­
veného editorem pod názvem Kus cesty s Jaroslavem Seifertem
Bohumil Polan (1887—1971), vlastním jménem Bohumil Čuřín, literární, diva­
delní a výtvarný kritik, básník, editor, jenž spojil významnou část svého profes­
ního života s kulturním děním ve svém rodném městě Plzni a v západočeském
kraji, autor mj. knižních portrétů S. K. Neumanna, F. Šrámka či K. Tomana. Přes­
tože Polan sledoval básníky Seifertovy generace již od počátku jejich vstupu do li­
teratury, Seifertově tvorbě ve svých článcích dával prostor až od druhé poloviny
30. let, soustavně sledoval básníkovu tvorbu za války (recenze sbírek Světlem
oděná /Kritický měsíčník, 1941/, Kamenný most /Nová doba, 1944/), po válce zve­
řejnil kritiku Přilby hlíny (Kritický měcíčník, 1945), delší rozbor věnoval později
v roce 1953 v Novém životě sbírce Šel malíř chudě do světa.
69
Jaroslav Seifert
Náčrt k portrétu
václav černý
Budiž nám prominuto, jestliže v této seifertovské rozprávce ne­
padne ani slovo informací o jeho vývoji, ani jediný titul knihy, ani
jediné datum. K čemu také? Vždyť básník dávno dozrál krásné
chvíle, kdy je možno zapomenout na všechny vnější okolnosti ži­
vota i tvorby a ponechat je příručkám a učebnicím, — neboť bás­
ník se zatím už stal dovršenou a celistvou osobností dokonané po­
doby a platnosti, a má právo slyšet o sobě především jako o živé
jednotě obecných mravních kvalit, které přinesl nebo ztěles­
ňuje, jako o trvalé a nadčasové národní hodnotě nad okolnostmi
a jež je přetrvá, jako — zkrátka — o kousku věčnosti, který spadl
do tříště proměnlivých a prchavých dnů a bude v nich i po nich
dlouze působit. A tím směrem, a alespoň k některým jeho hlav­
ním kvalitám, chceme zaměřit svoji řeč. Co na tom potom záleží
a k čemu zvlášť vzpomínat, že se od roku 1921, kdy v nejkrásnější
době svého mládí poprvé vystoupil knihou, účastnil všech hnutí
naší poezie? A že pokaždé stanul mezi prvními? Byl-li v každém ze
směrů mezi předními, v žádném z nich nebyl sám a jediný, a proto
se u těch etap a jeho úlohy v nich nezdržíme. Nezajímá nás, s kým
kdy poutník chodil a kudy vandroval, ale jaký se vrátil a co přinesl. Při pouti, říká Suarès, záleží nejvíc na poutníkovi! Co je nám
do jeho dobrodružství! Chceme jeho poslední jistoty. Aťsi kohoko­
liv cestou potkal a kohokoliv miloval, a aťsi kdokoliv miloval jeho,
chceme vědět ne co si myslí o milovaných, ale o lásce! Nuže tedy
— o těch láskyplných Seifertových jistotách...
Běda, právě já nemohu opravdu načít tuto kapitolu o konstituč­
ních základech seifertovské osobnosti, aniž mne bodne vlastní svě­
domí. Každá řeč o Seifertovi poskytuje mně především příležitost
k malému osobnímu pokání. Neboť také já — a možná že právě já,
to si rozhodni sám básník — jsem se zastavovával někdy nad jeho
sbírkami a divil jsem se pohoršeně šťastnému klidu, který z těch
70
veršů linul. Neboť my — a já — jsme si kdysi nevážili leč neklidu,
hledání, zápasu, nectili jsme leč úzkost a přísahali jsme jen na tra­
gický pocit života. Byly ostatně zajisté i v Seifertovi, ale kdo je hle­
dal za něžnou, hladkou, plynulou melodií jeho veršů, kde se zdán­
livě nic nedálo, jen ty sladké housličky zpívaly! A tak byl básník
týrán všelijakými otázkami, naštěstí na ně moc nedal: Proč jsi pro­
boha tak klidný, to máš tak klidné svědomí, člověče? Proč tě nic ne­
vzruší, nepodráždí, neznepokojí, to jsi už opravdu rozřešil všechny
svoje i naše trampoty, nesnáze, nesváry, konflikty? Jak se opovažu­
ješ milovat tak najisto, tvé lásce — jako každé lásce — by jistě slu­
šelo trochu víc horečky! Je u tebe všechno pokoj a mír, místo sváru
jen jakési stříbrné vlnění modré hladiny, nic pro tě není otázkou,
není tu traplivého hledání, vše je vláda hotového řádu a půvabné
formy, normy a laskavého souhlasu, a ten souhlas s životem, bez­
pečně chráněný před jakýmkoliv překvapením, ti ten život nako­
nec zestereotypizuje, zmineralizuje, promění v strnulé a sedavé ti­
cho, úplně blokované v sladce prožívaném okamžiku bez výhledu
dál a dál, k nekonečnu budoucnosti, plné bojů. A v myslích kri­
tiky zobecňovalo provždy hotové označení celého básníkova světa:
„sladký Seifert!“ A v té sladkosti bylo pro nás něco jakoby podři­
mlého, příliš ukonejšeného, a vzpomínám si, že jsem jednou musil
klidného Seiferta přece jen vyvést trochu z klidu, když jsem mu
v kritice citoval zlomyslně dva tisíce let starou zlomyslnost Hora­
tiovu vůči Homérovi: „Quandoque bonus dormitat Homerus“ — Ob­
čas si i dobrý Homér schrupne! A divili jsme se, že si přese všechno
český čtenář nedá Seiferta vzít. Dnes tomu rozumím lépe a jsem
také jen českým čtenářem. A mezi všemi čtenáři byli to předeším
mladí lidé, ti Seiferta z ruky nedali. Prostě — zase jednou, nikoliv
poprvé a nikoliv naposled v dějinách poezie — měla nadšená septi­
mánka, která na svého Seiferta dopustit nedala, pravdu proti těžce
opancéřované kritice, a tím lépe!
A protože se ta okřídlená bytost ukázala být tak dobrým pro­
rokem, není důvodů, abychom při svém výkladu Seifertovy bás­
nické osobnosti nevyšli právě z jejího nadšeného soudu! A činíce
tak, řekneme zajisté, že Seifertem té milé dívčiny je pravděpo­
dobně právě ten „Seifert sladký“, o němž byla řeč. Básníků slad­
kých měla naše hořká země již řadu, a všimněte si, jaká naprosto
71
česká a veliká jména jsou mezi nimi: Čelakovský, Hálek, dobrý kus
Nerudy, Vrchlický. A čím je Seifert básníkem sladkým? Tím, že
jeho básnický svět, nejobecněji definován, je světem lásky. Které
lásky? Každé lásky, a tedy také a především té první ze všech,
která spojuje ženu a muže, milovanou a milovaného nebo ales­
poň milujícího. A kdybychom měli více času, zrovna zde — na Sei­
fertovy verše milostné — bychom nejvhodněji navázali rozbor for­
mální, analýzu Seifertova básnického tvaru. A ukázali bychom,
jak utkává celý svůj poetický svět jakoby z lehounkých doteků,
vánků dechu, stěží polibků, náznaků něhy, ustrnulých úžasů, tuši­
vých a nevyslovených mrazení touhy:
Když se jen dotkneš ruky mé
a dlaň tvá lehce padne do mé,
struny, o kterých nevíme,
ozvou se tiše, povědomé...
Ty čtyři nelíčené, ale okřídlené veršíky stačí udat ráz celého toho
světa a způsobu, jímž v něm básník dějstvuje, jímž jej staví, zůstá­
vaje vytrvale a schválně na pokraji milostného činu, tam kde je
láska spíš ještě jen pokoušením, které si odpírá skutek, ba škád­
lením a žertem, roztomilostí prostého půvabu a jakýmsi trvalým
očarováním, jen kouzelnou závratí; a řekl bych dokonce — spíš vírou v lásku než láskou samou. Vírou v lásku, tedy něčím, co se mý­
lit nemůže, i když se láska sama zmýlí a zklame stokrát! A zde by
zase bylo vhodné ukázat, jak se takovýhle pocit života zcela přiro­
zeně mění a ústí v zpěv, hudbu, melodičnost — a Seifert je jedním
z nejmelodičtějších a nejzpěvnějších českých básníků. Ale mu­
síme si odepřít tuto kapitolu formového rozboru, ač by bylo lákavé
nesmírně obdivovat tuto Seifertovu lehkost, plnou přece dalekých
doletů citu, tuto jeho niternou důsažnost splňovanou úmyslně ne­
smírně prostými a průzračnými prostředky, tak říkajíc hovorovou
řečí a s tváří, jako by vlastně o nic nešlo, o žert, a že ostatně bás­
ník je jen pěkný kus naivního zpěváčka, poblázněného první jarní
růží! A musíme si dokonce odepřít i setrvávat dále u té seifertov­
ské lásky první a základní: proto, že to je poloha, kde je Seifer­
tova poezie koneckonců obecně srozumitelna, ba mnoho čtenářů
72
vidí, velkým omylem, jen tuto polohu; a proto, že se znovu bojíme,
že v této poloze cit a pochopení oné příslovečné septimánky opět
nečeká na rady a vysvětlení moudré kritiky! Ale nerozloučíme se
s touto básnickou končinou přece, aniž bychom alespoň řekli, že
— jakožto básník lásky — Seifert není ještě menším tvůrcem než
kdokoliv druhý! V poezii platí především umění a vnitřní opravdo­
vost. Revoluce přicházejí a odcházejí, a milující se lidé zůstávají,
a dokonce revoluce sama má hodnotu jen obsahem lásky k člo­
věku, kterou přináší a dovoluje rozvinout. Jakožto trvalá a obecná
lidská hodnota, má láska stejnou tvůrčí cenu jako cokoliv jiného,
co se poezii nabízí opěvat a z čeho zpívá. Za to nám ručí Dante
jako Goethe, oba svědkové převratů a přece básníci milostní,
a právě jako takoví na vrcholu poezie vůbec. Ale bojíme se, že i to­
hle je ještě pořád samozřejmost.
A my chceme dále, i když pořád ještě v oblasti lásky, Seifertova
arcitématu: tam, kam obyčejně zamilovaná jeho čtenářka nedo­
chází a nedomýšlí, a kde budeme tedy snad noví. Tam nepřestává
Seifert dosavadní, a přece se zdvojuje básníkem velmi hlubokého
pohledu na život, předním mezi žijícími českými umělci slova, nic­
méně od svého čtenáře, i nejnadšenějšího, ne dost vnímaným. Je
to tam, kde se mu jeho láska rozvinuje z opojení smyslů a šťastné
sladkosti srdcí na veliký zákonodárný a takřka metafyzický prin­
cip všeho života a především ztotožňuje s poznáním. Ve své první
a základní formulaci zdá se ten princip prostý a zněl by, jednoduše
vyjádřen, asi takto: Nemiluješ-li, nepoznáš! nebo: Jen co miluješ,
to i pochopíš! Anebo bychom to mohli formulovat i polemicky
vzhledem k známému úsloví a vyslovit takto: který to hlupák řekl,
že láska je slepá? Láska je přece nejjasnozřivější ze všech vidou­
cích. A potvrdí vám to každý milující, v jehož očích se milovaný
nepodobá žádnému druhému na světě, je jediný mezi všemi, poně­
vadž právě milující oko v něm objevuje rysy a vlastnosti, které uni­
kají povrchnímu pohledu zraků, které nemilují jako ono. A potvrdí
to každá matka, jež odpustí i tomu nejnehodnějšímu a nejzločin­
nějšímu dítěti, neboť její milující postřeh rozeznal v něm od mládí
každou, i nejnepatrnější možnost dobrého sklonu, jenž se pak,
udušen, nerozvine a nestane skutkem, ale mohl se jím stát, a pře­
svědčuje matku, jak málo chybělo, — jen trochu štěstí a dobrých
73
okolností —, aby se její mazlíček byl stal, i když se tomu nevěří,
dobrým člověkem. A potvrdí vám to i starý pan Goethe, jenž říká:
„Můžeme poznat jen co milujeme, a poznání naše bude tím obsaž­
nější a hlubší, čím láska bude mocnější a živoucnější.“ To proto,
dodáváme my, že láska nás přenáší přímo dovnitř milované osoby
nebo skutečnosti, splýváme s ní a poznáváme ji z jejího vlastního
nitra, ztotožněním, stávajíce se jí samou a zapomínajíce na sebe:
zvláštní dobyvatelství, jež záleží v sebe-zapomenutí! Tak před­
stavuje láska, v této rovině, úvod k poznání světa a člověka. Je
jím u Seiferta vždy a všude. A nám tím ze Seifertovy poezie svítá
mnohé: — jak u něho láska může být šťastná nebo nešťastná, ra­
dostná, melancholická a bůhvíjaká, ale nikdy ne slepá, nanejvýš
zaslepená a oslepená, což je něco podstatně jiného, neboť osle­
pen, oslněn jsem nikoli nedostatkem jasu, ale jeho přemírou,
tak jako polední letní slunce mne zbaví zraku ne temnotami, ný­
brž právě přílišností svého světla; — proč je Seifert, jakoby něja­
kou němou dohodou nebo tajemným příbuzenstvím, věčně spo­
jen s věkem jinošství a jinošstvím adoptován, protože jinošství,
to je právě věk první lásky, procitnutí osobních citových bohat­
ství, ale také osobního talentu poznávacího, kdy mladý člověk, ja­
koby obdařen novými smysly, poprvé vskutku vidí, odkrývá sám
sebe i svět a dává mu jeho rozměry, zakládaje celý svět na lásce,
ale svou lásku na ničem, ta si stačí; — a proč Seifert a jeho poe­
zie neznají takřka samoty, totiž té zlé samoty, kdy se člověk, se
sebou i světem znesvářený, hořce zavírá všemu a oddává jaké­
musi usínání všech vztahů k druhému, živořivé malátnosti, po­
malému škrcení. Existoval-li kdy důkaz o krachu mravní autarkie
člověka, protest proti uzavřenému duševnímu a citovému hospo­
dářství, pak je to poezie Seifertova z nejvlastnější své podstaty.
Jestliže kdy poezie byla popřením myšlenky emigrační a uprch­
lické, jestliže kdy poezie říkala svým nejhlubším smyslem: Zde
jsem a zde zůstanu, stojíc na tomto kusu země, který miluji, a dá­
vajíc bez výhrady těmto lidem, jež mám ráda, ať dobré či zlé, pak
je to zase poezie Seifertova. A přáli bychom jí jen, aby odmítnuvši
definitivně samotu zlou, zlobnou a prázdnou, dovedla si zamilo­
vat samotu dobrou a plnou, kam člověk odchází ne proto, že ne­
miluje, ale proto, aby miloval více a lépe, kam s člověkem, třebas
74
samojediným, odchází myšlenka na všechny lidi, úzkostnou sa­
motu větší lásky, ústup do sebe, abych tam nalezl všechny, sa­
motu, která je snad bez styků, ale plna účasti.
Úhrnem: láska není tedy u Seiferta pouze vztahem ode mne
k určitému jednotlivému člověku či předmětu nebo předmětům;
nýbrž způsobem, jímž se zmocňuje pravdy, poznává pravdu života:
způsobu, pod níž jej — život — přijímá; rytmem, jejž uvaluje na ply­
noucí čas, aby proudil podle jejího tepotu a byl vlastně jen vývojem
osobních milostných vroucností; stylem života prostě, anebo ještě
lépe — samým vlastním prostorem lidské existence, vzduchem, jejž
v něm dýchá, i obzorem, jejž v něm oko obhlédne, ale i způsobem,
jímž se to oko dívá, ba i tím okem samým. A teď pochopíte, proč se
tento básník musil mezi všemi stát básníkem vlasti, ale zase tak
zvláštně a přece prostě, že má málo rovných:
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
chudé jako jaro v čerstvém lomu.
Všimli jste si někdy zblízka veršů, jimiž Seifert vyjadřuje svoji čes­
kost? A jak málo v nich je velkých slov a kázání a hřímání a výzev,
apelů, obecného hromobití a slibů, jež k ničemu nezavazují? A ko­
lik naopak prožitého detailu životního, kolik drahé a srdci blízké
drobnosti lásky? Neboť právě, miluji-li opravdu kraj, poznávám
ho a zmocňuji se ho v jeho detailu nejintimnějším, uhaduji jej —
zrovna tak jako milovanou bytost — v tom, co je v něm nejskrytěj­
šího a cizímu oku nejneznámějšího. To pak spíš než cokoliv jiného
vidím — a vidím jako nikdo jiný — tu drobnou stezičku vinoucí se
kolem lesa, to kroužení havranů nad brázdou, ten barevný odstín
mikulášských věží podle počasí a denní hodiny, ten obrázek Al­
šova slabikáře pro české dítě. Vlast pro Seiferta, to není něco z no­
vin; něco z dějin; něco z práva, politiky, kazatelské morálky; je to
něco intimně a vnitřně spojeného s představou otců, několika dra­
hých hrobů, mládí, nezapomenutelných zážitků s lidmi, přírodou
a uměním, je to prostě místo, kde jsme milovali a milujeme — je
75
to zároveň jeviště, svědek a ručitel i předmět našich lásek. Seifert
by jistě souhlasil s půvabnou větou Jules Renarda: „Vlast, to jsou
všechny procházky, které mohu pěšky vykonat okolo naší ves­
nice.“ A proto právě v jeho poezii krásy a chvály české země vlast
není nikdy pojmem, abstrakcí; je — a toť jeho zvláštnost a síla —
konkrétní plností života.
Říci, že veškerá osobnostní struktura Seifertova a celá budova
jeho díla je vybudována z psychologie lásky, je nicméně teprve za­
čátek. Tvůrčí osobnost znamená vždy nesmírně složitý kontext ži­
votně-mravních sil, a definovat ji jako rostlou z lásky značí uvá­
dět pouze základní Stimmung, prvopočáteční orientaci a zaměření
tohoto kontextu. Doufejme, že nám bude jednou možno vyčerpat
jej celý; ale již dnes chceme alespoň naznačit, jaký bohatý, členitý
a složitý vnitřní svět z této orientace vyplývá, ačkoliv zase Seifert
platí šmahem za básníka jednoduchého. Kvalita lásky se u Seiferta
přirozeným rozvojem svého obsahu — u Seiferta je vše vždy zcela
přirozené, plynulé, organické, prostě živé bez násilí — mění v kva­
litu věrnosti. A mohli bychom věnovat pojmu věrnosti u Seiferta
celou kapitolu, rozebrat jej a demonstrovat, jak slib věrnosti zahr­
nuje, že si troufáme ručit za budoucnost, totiž alespoň za to z bu­
doucnosti, co závisí na nás: je to předpověď o nás v budoucnosti;
a jak tedy daná osobnost nalézá ve věrnosti sílu sebe-ustavující,
sílu svobodné sebe-konstituce; jak věrnost zahrnuje požadavek
jednoty, jednoty sebe, jednoty světa; jak lidé věrní, a to dokonce
i když to nezamýšlejí, jsou solí této planety, neboť se z nich line
jistota, že svět zůstane navždy tím, čím byl stvořen, tj. světem lid­
ským, světem pro člověka, a že zvlášť člověk moderní, jenž na všech
stranách nemůže stačit situacím, událostem a vynálezům, které
sám rozpoutal, člověk, na nějž se mezi všemi lidskými typy dějin
hodí označení „Ten, jenž to nechtěl“, nestane se svojí vlastní obětí
a nebude složen a vyhnán ze svého dědictví lidskosti.
A po hodnotě věrnosti, pořád v rámci jednotlivých stránek
pojmu lásky a v rámci přehledu jednotlivých složek Seifertova ni­
terného světa, hodnota čirosti nebo čistoty. Ta čistota je jakoby
subjektivní a dovnitř obrácenou tváří oné věrnosti. Je sama slo­
žena z prostoty a nelíčenosti, přímosti a vyrovnaného přijetí lidské
povahy. Chraň mne Bůh tedy, abych Seifertovu poezii přirovnával
76
k odtažitému snu, neposkvrněnému, nedotknutelnému; to by zna­
menalo popírati svět a konkrétní život — hřích, jehož se právě Sei­
fert nikdy nedopustil. Jeho svět nemá nic společného s abstrakt­
ním platonismem, tím méně se podobá snadnému ráji starých
panen. Jeho svět je mužnější než tato čistota, neboť jeho čistota je
prostě stavem člověka, v jehož srdci a v jehož díle není klamu: jenž
tudíž nepodvádí ani jiné ani sebe, a přijímá sebe i jiné takové, jací
jsou, v jejich diverzitě a s jejich slabostí a schopností hřešit, po­
skvrňovat se, padat, ale zase vstávat a usilovat, bojovat dál. Neboť
on ví, že v životě prohraná bitva neznamená prohranou válku. Jeho
čistota není prostě nic negativního, složeného ze zápovědí a prohi­
bic, nezáleží v tom říkat Ne, nýbrž Ano. Člověk klopýtá, klesá, mýlí
se poctivě a některé jeho hříchy nesou stopy větší šlechetnosti než
mnohé ctnosti, jsou alespoň bolestné a jsou zárukou budoucnosti,
kdy se hříšník opět pozvedne a bude o sebe zápasit dál, o svůj
smysl, o své poslání, o jednotu svého života, o smír se sebou a kus
pořádného světa kolem sebe. Seifertovská čistota, jež vychází —
jako vše u něho — z přijímání konkrétní lidské přírody a není ni­
čím jiným než úsilím o mravní integritu lidskou stále ohrožovanou
a stále obnovovanou, podává tomuto člověku laskavou ruku a je
jakoby milostným úsměvem tohoto boje jednotlivců o nadosobní
hodnoty. Pro Seiferta člověk upřímný, pravdivý zůstává vždycky
člověkem spasitelným. A všichni cítíme, tady že by znovu mohla
začít nová kapitola: třebas o Seifertovi filozofovi života, o seifer­
tovských intuicích takřka náboženských.
Ale nemůžeme skončit naši letmou návštěvu u Seiferta, aniž
závěrem zdůrazníme mravně-kulturní bohatost jeho básnického
světa a jeho ráz kulturního aktivismu. Ano, aktivismu a právě akti­
vismu, budiž to opakováno o básníkovi, jemuž byla vytvořena po­
věst pasivnosti a jakéhosi holubičího separátního míru, uzavíra­
ného se světem! Kdo nekáže, neburcuje křikem, není proto ještě
pasivní a slabý, ba naopak může být velikou kulturní a kulturně
kladnou silou — a Seifert je jí v našem životě dozajista. A zvlášť
se jí podobný tvůrce stává, když je třeba držet člověku v pa­
měti a srdci kvalitami, na nichž poezie mlčky, ale působivě spo­
čívá, základní a obecně platné lidské mravní hodnoty, jako jsou
právě láska, vlast, domov, věrnost, čistota, bez nichž není kultury
77
ani lidskosti vůbec. Zde je Seifert právě veliký, zde leží jeho pod­
stata a nejvlastnější force, a zde zůstane jeho jméno trvale ve­
psáno v čelo významného okamžiku národních dějin, jímž je naše
doba. Do té míry je pravda, že velikost kulturního díla se měří jeho
mravní hodnotou a že charakterizovat tvůrcův vnitřní svět slož­
kami lásky, věrnosti, čistoty a účinnosti je to nejlepší, co lze říci
i o básníkovi!
1954
Publikováno jako samostatný tisk (Kladno: Josef Cipra, 1954, 22 s.) → (Köln
/Německo/, Index 1984, 22 s. [reprint 1. vydání]) → in V. Černý, Tvorba a osob­
nost I (ed. J. Šulc a J. Kabíček, Praha: Odeon, 1992, s. 810—815) ● původně jako
úvodní proslov na večeru věnovaném dílu Jaroslava Seiferta 10. 5. 1954
Václav Černý (1905—1987), literární kritik, historik a teoretik, překladatel, uni­
verzitní pedagog, autor několika desítek knižně publikovaných odborných prací
a čtyřdílných Pamětí (1970—1983). V druhé polovině 30. let recenzoval Seifertovy
sbírky Zpíváno do rotačky (Lidové noviny 1936) a Jaro, sbohem (Lidové noviny
1937), v jím redigovaném Kritickém měsíčníku byla zveřejněna recenze na Vějíř
Boženy Němcové (1940), první medailon Jaroslava Seiferta zveřejnil v Lidových
novinách v roce 1936.
78
Básnický čin
antonín matěj píša
Nové verše Jaroslava Seiferta, jeho lyrická skladba Koncert na ostrově, značí překvapení po nejedné stránce. Především nedaly bo­
hudík za pravdu obavám, že několikaletá sužující nemoc — a jak
zde nevzpomenout obdobného posléze údělu tolika českých bás­
níků — mu natrvalo vyrazila pero z ruky. A nadto: bylo by ne­
snadné pochopit, kdyby byl, vraceje se po drahné odmlce do poe­
zie, nadále rozvíjel svou dosavadní notu, kterou tak jistě vládl
a široce podmaňoval? Nejeden z jeho čtenářů, který si v něm po­
sléze zvykl spatřovat a milovat povýtce lyrika přímo zpěvné me­
lodie, cítí se zmaten nad těmito jeho verši, dokonce je v pokušení
— jak autor Koncertu na ostrově nedávno sám prozradil — mu vy­
čítat, že teď onu strunu opustil. Básník zároveň arci vindikoval
své právo na jinou, novou cestu, ostatně zdůvodněné samým vý­
sledkem, nicméně co bezpochyby podněcuje k údivu i obdivu, je
sama odvaha a svěží síla k ní u lyrika letos pětašedesátiletého, je­
hož návrat k poezii je neklamně souznačný s tvůrčím renouveau.
Po předchozích Seifertových sbírkách veršů nebo poémách vězí
novum jeho skladby už na první pohled v tom, že v ní odkládá
pravidelný útvar metrický i strofický, že ji píše volným, namnoze
vlastně — přesněji řečeno — jen uvolněným veršem, jenž místy
přec prozradí půdorys pravidelného rozměru, a zároveň bez rýmu,
ostatně nyní takřka devalvovaného textaři a jen výjimkou se teď,
jakoby kradí, vloudivšího do Seifertových slok. A spolu s tím se od­
vrací od melodického lyrismu, a to — podle jeho vlastního výměru,
jejž arci dlužno brát cum grano salis — až k jakési „polopróze“:
vskutku nelze nevidět, jak tu a tam přímo potlačí rým užuž se té­
měř nabízející, přetrhne nebo utne melodii užuž se rozeznívající.
Do jaké míry přitom běží o přímý umělecký záměr, výslovně do­
kládá v Seifertově skladbě lyrikův výkřik: „...pryč s tou básnickou
veteší metafor a rýmů.“ Ač co se prvního z obou pojmů tkne, ne­
lze ani toto předsevzetí brát doslova, nicméně zní jako bezděčná
ozvěna obdobného a obdobně z hlubších pohnutek vyvěrajícího
79
vyznání českého verslibristy před půlstoletím, jenž přímo s po­
směchem dával výhost „nakadeřené sloce s kytarou rýmů v lok­
tech“, sonetům a rondó, třebaže Seifert sám ještě ve sbírce Praha,
v mottu k jejímu znělkovému věnci, odporoval tomu Theerovu roz­
horlení ironickým „A proč ne?“
Klade-li se otázka po pohnutkách nynějšího Seifertova umělec­
kého postupu, není to ovšem poprvé, kdy si v druhé půli své dráhy
uvědomil nebo pocítil úskalí své lyrické metody a noty, úskalí melo­
die už téměř navykle se nabízející a poněkud setrvačné, nebezpečí
její virtuozity, jejího bel canta, jež mu někdy již překážely zmocnit
se s plnou svěžestí a intenzitou skutečnosti, která mu byla popu­
dem. A ač takové nebezpečí opětovně překonával a začasté překo­
nal, nikdy to neučinil tou měrou jako v této skladbě. Bezpochyby
se v ní k oné pohnutce přidružila intence v podstatě neméně cha­
rakteristická pro tohoto básníka, intence obnoveného i obnovují­
cího kontaktu se soudobým rázem poezie ať domácí, ať světové,
hloub vyplynulým jak z vývojové zákonitosti žánru, tak ze samé
atmosféry a povahy doby; ale váha, přímo příklad tkví v tom, jak
tu intenci Seifert uskutečnil, způsobem právě sobě vlastním, v ja­
kém se nově integrují osobité prvky a rysy jeho naturelu. A přede­
vším tedy sourodě koresponduje jeho nynější umělecký postup se
samým vnitřním laděním této skladby, podstatně poznamenaným
básníkovou prožitou, protrpěnou zkušeností. Znovu se tu vlastně
shledáme s motivy v jádře již od let povědomými ze Seifertovy poe­
zie: s utkvělými vzpomínkami na dětství a mládí, na jeho hry a sny,
dojmy a tužby, na jeho schopnost důvěřivého úžasu a nelomeného
okouzlení i na zmatek jeho „procitnutí jara“; s polaritou domova
a světa, s vyznáním lásky k rodnému městu, s Prahou hudby i hud­
bou Prahy, s Prahou dějinnou i s Prahou dělnického předměstí,
jeho scenerií i atmosférou; s lyrikem křehkého dívčího půvabu
i uhrančivého ženského kouzla, samého milostného rozechvění
a vzrušení; se zpovědí básníkova citu pro výtvarné umění i s ele­
giemi za mrtvými nebo utracenými druhy a přáteli; s nezapomenu­
telnými reminiscencemi na pohnuté výjevy z dělnického revoluč­
ního hnutí a na zážitky a výjevy z okupace, z krvavého tance smrti
a obludné apokalypsy těch let, poté z hrdinských dnů Pražského
povstání spolu s důvěrnou vzpomínkou na sovětské osvoboditele.
80
Zato poprvé zde tentokrát zazní v Seifertových slokách motiv teh­
dejšího židovského údělu, ať rozdíravě vtěleného v konkrétní by­
tůstku dívčí Hendele, nebo úhrnně vysloveného vizionářskou no­
tou žalmistova žalozpěvu. A shledáme-li se v Koncertu na ostrově
i v jednotlivostech s příznačnými představami Seifertovy obraz­
nosti, tím spíš arci bije do očí, kterak se tu ony lyrikovy motivy
rozeznívají nově, s odlišným předznamenáním, pod jiným úhlem.
Znaje si vzpomínkovou obrazností názorně zpřítomnit prožité
chvíle a výjevy, bezprostředně navodit jejich ovzduší, básník Koncertu na ostrově jako by se tentokrát nejen poohlížel na svou ži­
votní dráhu, na její zkušenost, ale přímo ji sumoval, utkvívaje při­
tom na okamžicích tak onak intenzivního pocitu životního: jako
by ho podněcovalo vědomí vlastního životního navečera — ne na­
darmo představy stmívání a šera od začátku intonují tuto Seifer­
tovu skladbu, ne nadarmo se jeho obraznost vyznačuje opětovným
clair-obscur. A nejenže při takovém pohledu nazpět zakouší lyrik
až k matoucí závrati nebývalý pocit přímo diskontinuity vlastního
já v proudu času, ale i tentokrát palčivý stesk nad jeho míjením
a uplýváním, které neodvratně přibližuje vše k zmaru a činí z lid­
ské existence rostoucí čekání na smrt, jedinou přesnou. Zastou­
peno jak pocitem vlastního životního podzimu, tak vzpomínkou
na druhy již odešlé, tak pohledem na rez věcí, stupňuje se v jeho
slokách vědomí takové sudby, oznívající pachutí „marnosti všech
věcí na světě“, až k oxymóru „o příští minulosti“ a vyznívá zpovědí,
že teprve teď „počínám chápat závrať časnosti“. Důraz bezpochyby
leží na slově chápat, neboť ať tato Seifertova skladba působí jakkoli
nebývale, není u něho ani co do noty, až do toho volného verše, ani
co do svého ústředního popudu bez předstupňů. Vždyť už kdysi,
jmenovitě ve sbírce Poštovní holub, měly Seifertovy sloky vůdčím
motivem mučivě i vzpurně prožívané hoře časnosti, jistotu zmaru,
zpečeťující marnost lidského dychtění, úsilí, bytí, a náleželo pak
k charakteristickým popudům a rysům Seifertova lyrismu, jak ča­
romocí obraznosti přemáhal tu kletbu času, zpřítomňuje si kouzlo
prchlých chvil; ostatně sotva hned tak komu druhému jako to­
muto lyrikovi, pražskému samým naturelem, bývá i dějinná minu­
lost důvěrně živoucí součástí přítomnosti. Ale kdežto kdysi, v oné
sbírce, byla mu vyhlídka zmaru jen představou, nyní, v dlouhých
81
letech choroby, jež ho namnoze odsuzovala takřka k Jobovu losu,
se mu — dykovsky pověděno — „zkonkretizovala“ přímo s fyziolo­
gickou naléhavostí v okamžicích, kdy už vskutku hledíval tváří
v tvář smrti, kdy „si již naslinila prst, aby zhasila červený plamínek
krve“. Tato situace, ne nadarmo hned úvodem prudce vyslovená
(„Tolikrát jsem si hrával se slovy, když psal jsem o smrti ...teď ji
mám za dveřmi“), značí v této skladbě základní jeho zážitek, z ně­
hož se v ní v rozmanité souvislosti a na různý způsob zpovídá. A je
ovšem právě pro něho příznačný ostych, jejž pociťuje za zpověď
nejvlastnější zkušenosti, přímo se omlouvaje, pročže má „o sobě
hovořit jediné stéblo, když je tráva“: jako by se u něho i tentokrát,
a dokonce stupňovanou měrou, nerozumělo, kolik v jeho důvěr­
ných zpovědích je zároveň předmětného cítění a vidění, jak jeho
životní historie nedílně bývá zároveň kusem dějin jeho lidu, jak
jeho sloky vyjadřují obapolně básníka ve světě i svět v něm.
Řekl-li kdysi ruský myslitel, že smrt je múzou filozofie, do jisté
míry by ji obdobně bylo lze označit i za múzu této Seifertovy poe­
zie, v jejíchž slokách se ostatně ne náhodou co chvíli ozve nota
rozjímavého zamyšlení, nejednou přímo aforisticky vysloveného.
Začátek oné výchozí situace tak poznamenal lyrikův pohled a ob­
raznost, že život se mu tu opětovně jevívá na pomezí nebo ve stínu
smrti, evokované a znázorňované v nejrozmanitějších podobách,
nebývale už ve vzpomínce na otřesný okamžik z dětství, kdy se
mu zjevila v podobě mrtvé ženy na předměstské dlažbě. „Co už si
lidé všechno vysnili, jen aby mohli přesáhnout svou smrt“ — ly­
rik těchto veršů nejenže si nezakrývá oči před losem zmaru, sou­
zeným všemu živoucímu, nýbrž dokonce pointuje svou zkušenost
gnómou oznívající mnohoznačným smyslem: že je-li „štěstí žít,
... snad také není ani bez užitku sáhnout si na svou smrt“. Neboť
je podstatným rysem této Seifertovy skladby, že pohled zblízka
na smrt je v ní souznačný s nemilosrdně pravdivým pohledem
na život a svět, na lidský úděl. Leckdo z milovníků Seifertovy poe­
zie pohřeší tedy v těchto jejích slokách nejen hudbu zpěvné melo­
die a rýmového souzvuku, nýbrž samo kouzlo jasu a harmonie, pro
něž se jejímu lyrikovi leckdy dostalo přívlastku „sladkosti“, třebaže
vždy znal hranici mezi citovým dojetím a sentimentalitou, mezi pů­
vabem a líbivostí. Čím tato Seifertova poéma může zmást o svém
82
autorovi představy posléze navyklé a přitom ovšem zjednodušu­
jící, jsou právě tóny a akcenty hořkého, namnoze přímo tragického
životního pocitu, jež se v ní co chvíli ozvou: neboť „život je někdy
až mrazivě holý“, zní příznačně dovětek onoho verše, jímž básník
Koncertu na ostrově odhazuje „veteš metafor a rýmů“. Ne že by bý­
val už dřív nevěděl o záludných, temných, tragických hlubinách
bytí, vždyť nejednou to dokázal, nicméně i tam, kde do nich hloub
pohlédl, bývalo takové poznání zpravidla jakoby vylehčeno právě
melodickou sugescí jeho noty. Kdežto nyní co chvíli svým veršem
přiměje „mráz, aby vám přeběhl po zádech, když svléká pravdu“,
nešetrně holou pravdu prožitého poznání o člověku, životě, světě:
nejen podle citovaného už lyrika o „smrti svlečené z romantiky“,
ale o veškeré jejich skutečnosti takto svlečené se dá mluvit nad
touto Seifertovou poémou, v níž se s nebývalou měrou i intenzitou
zaněcuje znepokojivými otázkami lidské existence a sudby.
„I vlk je zlý, natož člověk,“ hořce tu zazní jako ozvěnou z Písně
o Viktorce, té vášnivé žaloby na zlo v člověku, v lidských vztazích.
Jindy skeptickou otázkou: „Kdopak je vlastně šťastný na světě,“
a hůř poznáním, že každý osudně sám „musí okusit své vlastní
neštěstí“, anebo jak ze Seifertovy prvotiny nevzpomenout vidin
o příštím věku věčného míru nad nynějšími lyrikovými verši o ne­
přestajném válečném krveprolévání tak „starém jako hlad a milo­
vání“! Ano, básník této skladby je bez iluzí, ale nikoli deziluzovaný
v obvyklém toho slova smyslu, neznaje zoufalství ani nepodlé­
haje pokušení odvety. Místo okouzlení jako by se v jeho slokách
ujalo vlády trpké poznání, vyslovené s přídechem teď spíš pohrda­
vým než vzpurným, jež neříká ani se zadostučiněním, ani snadno,
a ironicky rozmarný úsměv ustoupil ironii hned sarkastické, hned
přímo tragické. A přec to není tak jednoduché: Seifertovou sklad­
bou jako by probíhal střídavý proud — tak se v ní obojí prostupuje
a přímo střetá, okouzlení s poznáním, závrať zasnění až přelud­
ného s nahou, nemilosrdně obnaženou skutečností, jejímž stro­
hým postřehem lyrik nejednou zakřikne tužbu, naději, iluzi, užuž
klíčící, zjevně odpíraje jakémukoli klamu nebo sebeklamu. Za­
kládá-li se účin Seifertovy poezie v neposlední míře na její upřím­
nosti (nechť zní ten pojem v takové spojitosti seberelativněji), ten­
tokrát je víc než kdy souznačná s vůlí k pravdivému poznání, jehož
83
součástí je však i vědomí o dvouznačnosti jevů, o jejich rubu a líci,
o dvojjedinosti světla a stínu, samého života a zmaru, opětovně tu
konfrontovaných, jako by se jedno navzájem měřilo druhým. Pro­
zradí se to vědomí i v horoucích apostrofách milostného citu, vě­
domí jeho kouzla a štěstí, ale i hoře a tragiky až k slokám o smrti
z marné lásky — i takový úděl jako by však byl básníkovi tragicky
paradoxním důkazem o svrchovanosti nejlidštějšího z lidských
citů. A takové poznání o něm dovršuje ten, jenž kdysi vyznal, že
by „zemřel, nemít k smrti rád“, nyní zpovědí zkušenosti bezmála
zakusené: že „snad je možno i bez lásky žít; ale umírat bez ní, to
je zoufalství“.
Bývá-li v této Seifertově skladbě život, jeho smysl, jakoby
podrobován své nejzazší zkoušce tváří v tvář nebytí, tedy i sám
smysl láskyplného citu: v elegii za sochařem Wagnerem značí je­
jímu lyrikovi samo umění po své podstatě tvůrčí akt lásky, usku­
tečňovaný o závod s lidským údělem zmaru, lásky obapolně spo­
jené s krásou jakožto nejvlastnějších hodnot lidského života, nad
smrt mocnějších. A v tom tkví, domnívám se, nejvlastnější smysl
a spolu novum této Seifertovy poémy: jak přese vše, přes trpké po­
znání o životě, člověku, světě, přes vědomí časnosti a pachuť mar­
nosti, ano přes pohled zblízka v tvář smrti, kterou ani nevzývá, ani
se jí neděsí, nechťsi přelidsky žadonil ještě o chvíli, zaznívá z jeho
slok mužně stoický amor fati. Jak pohlížeje na něj bez iluzí, bez zá­
vojů a příkras, ale i bez malodušnosti, a vědom si jeho líce i rubu,
právě pro tu — zas oxymóricky cítěnou — „strašnou krásu, které
se říká život“, quand même přitakává lidskému údělu, přímo poin­
tuje svou skladbu vyznáním už takřka příslovečně citovaným: že
„pod tím rozstříleným praporem je krásy dost“. A rozumí se, že ta­
kové přiznání k lidské sudbě splývá u tohoto básníka s niterným
patosem lidskosti.
Seifertův Koncert na ostrově je učleněn do jedenácti oddílů,
z nichž každý je uveden „písní“, která se však tentokrát rovněž
odklání od obvyklé seifertovské formy nejen uvolněným, nerý­
movaným veršem, ale nejednou i charakteristickým užitím en­
jambement. A jak v celku, tak i v jednotlivých jeho oddílech se
tato Seifertova skladba méně než kdy vyznačuje ať pevnou, ucele­
nou kompoziční linií, ať jednotou tónu i tvaru. Je to přerušované,
84
Koncert na ostrově, 1965, obálka
Lucie Weisbergrová
útržkovité pásmo rozličně laděných zpovědí a záběrů, vzpomínek
a výjevů, jakoby jen nahodile se vynořujících a přiřazovaných, na­
pohled téměř různorodá tříšť motivů i tónů, jenže bližší pohled
ukáže, jak je tato mnohotvárnost záměrná i ústrojná, jak s pohnu­
tostí a šerosvitem lyrikova vidění a cítění je ve shodě složité la­
dění celku, jak při zdánlivé nahodilosti je prokomponován a pro­
zrazuje hlubší jednotu. Seifertova skladba má cosi z mozaiky nebo
ještě spíš z hudební symfonie, jak nejen je protkána návratnou
představou „šmouh“, vždy znovu obměňovanou, ale jak se v ní
nadto v nové souvislosti, v nové podobě a poloze vracejí i ty ony
příznačné motivy a jak je přímo založena na kontrapunktu mo­
tivů i tónů. A zejména: právě že lyrik jako by se tu vzdával oka­
mžitým a přeletným popudům obraznosti, působí jeho poéma jako
jedno jediné její dobrodružství, jež není bez takřka dramatické su­
gesce neklidu, napětí, překvapení, vyvěrajícího z nenadálé aso­
ciace představ, jejich prudkého prolínání i střetání, z náhlých
zvratů obraznosti i noty, z opětovné proměny samého rytmického
tempa. Mutatis mutandis to namnoze platí i o jednotlivých čís­
lech Seifertovy skladby, v níž se — ve shodě se samým jejím zalo­
žením — rovněž charakteristicky rozmáhá spolu s vypravěčskou
intonací nota reflexivní, přímo gnómicky zhušťující nebo pointu­
jící lyrikovo životní poznání, jeho zkušenosti — bez nadsázky lze
říci — moudrost.
85
Nechťsi hlasitě zatratil „veteš metafor“, neznamená to arci, že
by tu jeho lyrismus byl bez imaginace, svěží a bohaté, a opouští­
-li svou dosavadní poetiku, že by v jeho verších nebylo imanentní
hudebnosti tak mu vlastní a spolu neméně osobité — ne náhodou
lze Seifertovu sloku už dávno neklamně poznat mezi všemi jinými.
Nicméně tentokrát jako by víc než kdy kladl váhu spíš na reliéf­
nost představy a slova než na jejich hudební kouzlo. Není s tím
bez souvislosti jisté oproštění výrazu a spolu jeho stupňovaná
bezprostřednost: Seifertův volný verš, jemuž nic nehrozí méně
než nebezpečí amorfnosti, tu co chvíli zazní otázkou nebo exkla­
mací, nejednou přímo oslovuje čtenáře — ne, není to jen stylová
atituda u tohoto lyrika, kterému i v době, kdy nemálo jiných zá­
libně podléhá esoteričnosti, ačli ji nepózuje, a zhlíží se v domnělé
distinkci výlučnosti, nadále je i v poezii přímo lidsky zapotřebí
styku a dialogu a jenž se přitom nad jiné zná v tajemství složité
prostoty, ať už mám na mysli například jeho cit pro alchymii před­
stav nebo rafinovaný smysl pro příznačný detail. Odvracejíce se
od splývavé melodičnosti, působívají tu Seifertova nota, sám jeho
verš rovněž jakoby přerývaně pod přetlakem prudce kontrast­
ných popudů, zmocňujících se naráz, téměř bez přechodu, básní­
kovy bytosti, a spolu tónů obdobně kontrastně trysklých. Téměř
nadechlé pianissimo zasněné a zastesklé něhy a citu i smyslů a zá­
roveň vášnivě výbušný akcent, dravý i drásavý; důvěrně tichý tón
a na druhé straně patos rapsodické noty nebo přízračné vidiny; ly­
rismus obraznosti až zásvětně extatické a přitom záměrně syrové
prozaismy, kdy obnažená skutečnost je projadřována rovněž ob­
naženým slovem, takřka mluvou faktografického údaje; hned zá­
van sdílnosti, hned jen dotek a nápověď, verš užuž rozezpívaný
a vzápětí úsečnost výrazu tvrdě raženého nebo sevřenými rty pro­
cezeného — takové a podobné bývají akordy složitě instrumento­
vané skladby, přímo jednotlivých jejích čísel.
Netvrdím, že každé z nich působí se stejnou intenzitou nebo je
zplna stylově odváženo. Ale ať už tak či onak: ono de profundis,
s jakým se zde tento lyrik, pohrdaje jak líbivostí, tak samolibou
strojeností, přelidsky a spolu mužně zpovídá z protrpěné zkuše­
nosti života, světa, lidského údělu, dovoluje označit jeho skladbu
za básnický čin, jenž nejen značí — samou uměleckou metodou
86
— novou peripetii v Seifertově vývoji, ale není ani bez podnětného
dosahu pro naši soudobou poezii. A přitom paradox této zpovědi
životního podzimu: jak právě podává, sovovsky, důkaz nového —
„básníkova jara“.
1966
Impuls 1, 1966, č. 4, 12. 4., s. 266—270 → in J. Seifert, Dílo VII. 1965—1968
(ed. R. Havel, Praha: Československý spisovatel, 1970, s. 271—279) → in A. M.
Píša, K vývoji české lyriky (edd. M. Píšová a R. Skřeček, Praha: Československý
spisovatel, 1982, s. 169—177)
A. M. Píša (1902—1966), viz s. 62.
87
Básník Jaroslav Seifert,
v parlandu pražských
papalášů Případ Seifert
josef škvorecký
„Zase nějaký obskurní Východoevropan,“ rozhořčovali se snobi
na newyorských cocktail parties a narůžovělí doni z Cam­bridge­
ské a Londýnské univerzity odsoudili dopisem redakci, uveřej­
něným 20. října 1984 v londýnských Timesech, rozhodnutí Švéd­
ské akademie. Je, podle nich, jen dalším důkazem, že „Nobelova
cena se víc a víc stává odměnou za [...] opatrnickou průměrnost“.
První český laureát té ceny, soudí pánové Brušák, Short a Pynsent,
píše „verše plné nechutné sebelítosti“ a je mistrem „sentimentál­
ních žvástů, jaké se očekávají od básníků neschopných věnovat
se traktoristkám“. Zmínka o traktoristkách je snad neochotné
uznání básníkovy odvahy, s níž po celý život odmítal psát na stá­
tem schválená témata a státem vynucovaným stylem; je to ovšem
narážka dosti nejasná, která, doufám, není výsledkem stylistické
neobratnosti pánů profesorů. Mohu je ujistit, že Jaroslav Seifert,
i ve svém sebelítostivém vysokém věku, je velice dobře schopen
věnovat se traktoristkám, zejména mladým a hezkým. Důkaz té
schopnosti podal zcela nedávno fotoreportér novin Svenska Dag­
bladet, jenž vyfotografoval Mistra v jeho nemocničním pokoji
v živé zábavě s pohlednou blondýnkou. Na rubu fotografie byla ta
žena identifikována jako básníkova „choť“. Já však znám paní Sei­
fertovou, a pokud se nedávno nepodrobila plastické operaci, není
rozhodně tou ženskou na snímku. Podle mě je Seifertova návštěv­
nice jednou z velmi početných českých žen, které odjakživa Mi­
stra a jeho poezii obdivovaly a využívaly Mistrova sklonu dávat
přednost ženské společnosti před mužskou. Abych se vyjádřil bez
obalu: Mistr, i ve svém velmi vysokém, téměř velebném věku, stále
ještě pěstuje Frauendienst.
...volnými dlaněmi,
které mi držela sestra na klíně
88
až u mé hlavy,
sevřel jsem pevně její stehno
...jako potápěč štíhlou amfóru...
Tyto verše, plné — chcete-li — „nechutné sebelítosti“, jsou z básně
napsané kolem roku 1977, kdy autorovi bylo sedmdesát šest. Cha­
rakterizovat je jako „sentimentální žvást“ není snad zcela přesné.
Spíše bych řekl, že jsou to verše odvážně erotické, neboť, kromě ji­
ného, sexualita pacienta na operačním stole je zřejmě silnější než
anestezie. Báseň mi připadá jako pozoruhodné vyjádření poe­tické
síly sexu, stejně pozoruhodné jako následující verše, napsané
o půl století dřív:
Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.
*
Od roku 1969 je autor svrchu citovaných veršů obklopen para­
doxy. Ve fejetonu napsaném u příležitosti udělení Nobelovy ceny
vypráví Ludvík Vaculík následující příhodu: v roce 1981 se octl
ve vězení ve společnosti dvou jiných zločinců: jeden byl „starší in­
stalatér, jenž tu neholen a zachmuřen už druhý den vrtěl hlavou
nad tím, že i přidržení vlastní manželky počítá se za znásilnění“.
Druhý byl „temperamentní mladík“, jenž v opilosti vykradl trafiku.
Když byli spisovateli sdělili své smutné příběhy, instalatér se ho
zeptal: „‚Vy jste tu proč?‘ — ‚Podepsal jsem návrh, aby Jaroslav Sei­
fert dostal Nobelovu cenu.‘ Ticho — pak instalatér zvedl těžkou
hlavu: ‚Seifert, ten básník?‘ Kývl jsem. Mládenec pomalým krokem
[...] přešel celou, zastavil se a řekl: ‚Tatínek kouřil z dýmky, / vždy
večer, než šel spát. / Vidím ho z měchuřinky / do dýmky tabák
cpát ...tenhle Seifert?‘“
Řekl bych, že tohle se mnoha básníkům nestává.
*
Dopis Švédské akademii, o němž se Vaculík zmiňuje, má svou
vlastní historii. Spiklenci kolem Vaculíka jej hodlali odeslat
do Švédska po dvou francouzských kurýrech, panu Thononovi
a slečně Anisové, ale cestou do Československa zadržela kurýry
89
pohraniční stráž a jejich auto důkladně prohledala. Bylo to spe­
ciální vozidlo s tajnou schránkou, v níž se do Československa do­
pravovaly různé zločinné materiály, jako knihy a dopisy přátelům.
Strážní šli najisto: dostali tip od agenta jménem Hodic, jenž získal
důvěru několika exilových organizací a výnosné místo v jednom
z institutů rakouské socialistické vlády a který se krátce před in­
cidentem na hranicích zdekoval do Prahy. Oba Francouzi a ně­
jakých třicet Čechů se octli v base. Po intenzivních výsleších se
policii podařilo objevit v garáži Jiřiny Šiklové zločinné ma­te­riály
připravené k odeslání, tj. dopis Švédské akademii a Seifertovy
knihy, většinou ve vydáních Edice Petlice. Jiřina Šiklová putovala
rovněž do basy, kde ji vyslýchal poručík Miroslav Uhlíř. Připustila,
že knihy a dopisy byly určeny Švédské akademii jakožto materiál,
který měl podpořit kandidaturu Jaroslava Seiferta při rokování po­
roty Nobelovy ceny. Soudruh poručík zřejmě v životě neslyšel ani
o Jaroslavu Seifertovi, ani o Nobelově ceně. Odešel z místnosti,
a poradiv se s učenějšími kolegy, vrátil se k zadržené, aby ji in­
formoval, že „i kdyby Seifert dostal tři ty ceny [...] to nic nemění
na skutkové podstatě trestného činu“.
Zapamatujme si to: navrhnout Jaroslava Seiferta na Nobelovu
cenu bylo v Československu v roce 1981 činností naplňující „skut­
kovou podstatu trestného činu“. Jiřina Šiklová byla proto, zcela
v souladu s platnými zákony, obžalována „z pokusu vypašovat ze
země texty protistátního charakteru“ (tj. dopis Akademii a Seifer­
tovy sbírky). K soudu, pokud vím, nedošlo, ale dodnes — rovněž
pokud vím — nebyla obžaloba zrušena. Doporučovat laureáta No­
belovy ceny na Nobelovu cenu a šířit jeho knihy může v Českoslo­
vensku de iure pořád ještě být trestným činem.
V roce 1977 to trestný čin byl i de facto: nebožtík Jiří Lederer
dostal tři roky mezi jiným za to, že vypašoval ze země paměti Pro­
kopa Drtiny a rukopisnou sbírku Jaroslava Seiferta.
Čs. spisovatel, provázen dvěma pány. Ukázalo se, že pánové jsou
vysocí policejní důstojníci, a výsledkem přátelské návštěvy byl
Seifertův první srdeční záchvat. O tři roky později, v říjnu 1984,
přišel týž s. Pilař opět na návštěvu — tentokráte bez doprovodu —, aby jménem svazu spisovatelů (jehož Seifert není členem)
básníkovi oznámil, že dostal Nobelovu cenu. Prakticky v téže době
zabavovala policie při domovních prohlídkách zcela běžně samiz­
datová a exilová vydání Seifertových děl a materiály zabavené
v garáži Jiřiny Šiklové drželo ministerstvo vnitra stále jako usvěd­
čující corpus delicti. A zatímco fízlové pilně shromažďovali Seifer­
tovy knihy jako průkazný materiál pro případné obžaloby osob po­
dezřelých z protistátní a protisocialistické činnosti, na trhu byla
k dostání tři oficiální vydání básníkových děl. Všechna s cenzur­
ními zásahy; všechna — bez cenzurních zásahů — vydaná leta před­
tím v Edici Petlice a v exilových nakladatelstvích. Paměti Všecky
krásy světa vydalo například společně Sixty-Eight Publishers v To­
rontu a Index v Kolíně nad Rýnem více než rok před tím, než kniha
vyšla v Praze, poznamenána všemožnými „redakčními“ úpravami.
Vše naznačuje tomu, že četná exilová vydání Seifertových nových,
„závadných“ knih (v Praze se až do té doby občas vydávala stará,
„nezávadná“ díla), pašovaná do země a dychtivě přijímaná čte­
náři, uváděla establishment do tak trapných rozpaků, že chtě ne­
chtě povolil tisk několika málo titulů. Básníka tím establishment
rovněž uvedl do trapných rozpaků: „Poslyšte,“ svěřil se Ludvíku
Vaculíkovi, „chtějí mi vydat Deštník z Piccadilly! Není to blbý?“
Zřejmě se necítil dobře, že měl být povýšen do společnosti stá­
tem schválených, zatímco většina jeho přátel je zakázána; že se
měl objevit v nakladatelských katalozích po boku vládních psáčů,
kteří na rozkaz shora, ale s výraznou vlastní iniciativou vyloučili
ze společenství českých spisovatelů Havla, Klímu, Kunderu, Vacu­
líka a několik set dalších.
*
Brzo po zadržení Jiřiny Šiklové, Ludvíka Vaculíka a jiných navští­
vil básníka v jeho bytě s. Jan Pilař,†1šéfredaktor nakladatelství
*
Švédská akademie postavila už dvakrát předtím vládce sovětského
impéria před trapné dilema: když dala cenu Pasternakovi a Solže­
nicynovi. Sovětská vláda vyřešila problém jednoduše: švédské roz­
hodnutí prohlásila za politickou provokaci, oba laureáty odsou­
dila jako nepřátele lidu (a s příslovečně leninskou logikou zároveň
†1 Koho zajímá protektorátní i jiná minulost tohoto soudruha, přečti si 11. podka­
pitolu páté kapitoly (Hyde Park) mého románu Mirákl.
90
91
také jako zrádce lidu), prvnímu zakázala opustit zemi a druhého
ze země deportovala. Pěkné, rázné, stalinské řešení. Taky dost
nudné. Československá vláda vybruslila z průšvihu mnohem zá­
bavněji.
Když po vlnách Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, BBC, Deutsche
Welle a jiných svobodných stanic dopadla bomba Nobelovy ceny
na Prahu, ouřady nevěděly, co dělat. Několik dní se zřejmě na nej­
vyšších místech horečně schůzovalo, zatímco noviny přinášely
stejně formulovaná několikařádková faktická oznámení o ceně,
bez jakýchkoliv komentářů. Není divu: jak komentovat úspěch sig­
natáře Charty 77? Jakýsi knihkupec nečekal na rozhodnutí strano­
vlády a dal do výkladní skříně Seifertovu fotografii. Policajti ji ze
skříně promptně odstranili. Nakonec, po dlouhém čekání, se pa­
palášstvo rozhodlo vzít tu zatracenou cenu na vědomí a v Rudém
právu se 13. října objevil opatrný komentář, podle něhož Seifert,
jako básník i jako občan, „není snadný, je dokonce kontroverzní,
ale význam jeho práce pro naši poezii je nesporný“. Aby skryli kou­
řovou clonou způsob, jakým s básníkem v uplynulém desetiletí za­
cházeli, Rudé právo přešlo potom k útoku. 19. října otisklo dopis
čs. velvyslance v Paříži nadepsaný Manipulátoři s Nobelovou cenou, v němž tento papaláš, rozezlený tím, jak francouzský tisk psal
o událostech, k nimž došlo v souvislosti s udělením ceny v Praze,
obvinil francouzské novináře z „pokusu [...] zneužít jméno našeho
básníka k pomlouvačným útokům na naši zem a učinit jeho jméno
součástí psychologické války proti zemím socialismu“. Není prý
pravda, že by Jaroslav Seifert byl ve svém domově nějak šikanován,
naopak je oceňován a před třemi lety mu dokonce k osmdesátinám
blahopřál i prezident republiky Gustáv Husák.
*
A to je pravda. Jenomže ne celá pravda a nic než pravda. Když bylo
Seifertovi osmdesát, dostal stovky dopisů od čtenářů z celého Čes­
koslovenska. Mezi nimi také dvě stručné oficiální gratulace — je
koneckonců národní umělec —, podepsané prezidentem a předse­
dou vlády. Protože gratulací přišlo tolik, básník nemohl odpoví­
dat každému zvlášť a rozhodl se tedy, že v kulturních rubrikách
denního tisku uveřejní tištěné poděkování. Ukázalo se však, že
žádný časopis neměl na takový text místo. Básník se tedy pokusil
92
uveřejnit poděkování jako placený inzerát; i inzerátové rubriky
byly však přeplněné. Seifert se ale nepřestával pokoušet, zaschů­
zovalo se a po čtrnácti dnech porad bylo konečně uděleno po­
volení k otištění. Brzy nato, bez ohlášení, navštívili básníka dva
plukovníci tajné policie a snažili se ho přemluvit, aby navíc k otiš­
těnému poděkování otiskl ještě jedno, kde by vyjádřil dík jmeno­
vitě prezidentovi. Nemusí se prý ani namáhat formulováním tako­
vého díku; text mají s sebou, stačí podpis. Seifert argumentoval,
že prezident je obsažen v otištěném poděkování, jež bylo adreso­
váno všem gratulantům. Komunismus však nikdy nebyl egalitář­
ský a plukovníci trvali na extra díkuvzdání nejrovnějšímu mezi
rovnými. Rozvinula se debata, v jejímž průběhu zatvrzelec zko­
laboval a nakonec podepsal cosi, nač si později nemohl vzpome­
nout. Nato se mu prudce zhoršil zdravotní stav a musel jít do ne­
mocnice s dalším srdečním záchvatem.
O těchto detailech ani velvyslanec ani Rudé právo nepsali.
*
V průběhu dalších dnů po rozhodnutí vzít cenu, kterou jim byl
čert dlužen, na vědomí, vláda se velmi namáhala prezentovat bás­
níka jak svým poddaným, tak Západu jako svého člověka. Muž,
jehož si zvolili, aby jejich jménem promluvil, byl tzv. básník Ivan
Skála. Bojovným tónem ohlásil v pražské televizi, že „Seiferta si
vzít nedáme!“ Třicet let předtím týž Ivan Skála v článku v partaj­
ním kulturním týdeníku Tvorba bojovným tónem proklel jedno ze
Seifertových mistrovských děl, Píseň o Viktorce, a prohlásil, že au­
tor tohoto paskvilu „nemá právo užívat čestného titulu básník“.
V přibližně téže době tento halasný morální soudce komentoval
také hromadnou popravu obžalovaných ze Slánského procesu
slovy „psům psí smrt“. Patnáct let poté vetoval vydání mého ro­
mánu Lvíče, když byl dosazen na místo šéfredaktora Mladé fronty
za vyhozeného Karla Šiktance, jenž román schválil k vydání. Uply­
nulo dalších patnáct let a Skála, krátce předtím, než reklamo­
val Seiferta pro svou koterii, vydal svůj překlad Whitmanových
Stébel trávy. Whitmana by jistě potěšilo, že má překladatele ta­
kového verzatilního všeumělce. A nyní, když se v Praze hladina
rozbouřená dopadem Nobelovy ceny uklidnila, rozhodla se stra­
novláda vydat sebrané spisy národního umělce Jaroslava Seiferta
93
Deštník z Piccadilly, 1979,
samizdatové vydání, z knihovny herce
Josefa Kemra
v redakci — hádejte koho? Můžete dvakrát. Bude to buď Jan Pilař,
nebo Ivan Skála.
Ó, kráso dialektiky!
*
Sotva Jan Pilař opustil nemocniční pokoj, v němž oficiálně pogra­
tuloval básníkovi k ceně, usadili se před dveře pokoje dva fízlové
v bílých lékařských pláštích a legitimovali čtenáře, kteří přichá­
zeli za podobným účelem jako Pilař, ovšem nevysláni stranovlá­
dou. Ve Stockholmu začátkem prosince uspořádalo švédské na­
kladatelství Askelin & Hägglund, Seifertův švédský vydavatel,
večírek v české restauraci Moldau na počest Seifertových dětí
Jany a Jaroslava, kteří přijeli převzít cenu za nemocného otce. Měli
se tam při té příležitosti setkat s představiteli švédského tisku.
Novináři však čekali marně. Ani Jana, ani Jaroslav se neobjevili.
V restauraci se totiž schází česká společnost a ta se v hojném
počtu, včetně mě, na večírek rovněž dostavila. Vyšlo najevo, že
čs. vel­vyslanec Seifertovy děti varoval, že půjdou-li na večírek, bu­
dou se muset „zodpovídat v Praze“.
*
Samozřejmě, tyhle a jiné kotrmelce se daly čekat. Jaroslav Seifert se
totiž už dávno stal protikladem všeho, co komunistická mytologie
94
pokládá za svaté, ale jeho nesmírná popularita mezi českými čte­
náři a nakonec i kmetský věk a neústupná odvaha z něho udě­
laly téměř nedotknutelného národního světce. Z velkých komu­
nistických básníků narozených kolem počátku století, jako byli
S. K. Neumann, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan,
František Halas a Josef Hora, byl on jediný skutečný proletář;
ostatní byli buržoazní narůžovělci a salónní bolševici. V střídavém
pominutí smyslů, jaké se mnoha idealistů zmocnilo po Říjnové re­
voluci, se všichni připojili k frakci sociálně demokratické strany,
z níž se stala komunistická strana, a všichni, v různém množství,
pilně produkovali „proletářskou poezii“; někdy s výsledky, jaké lze
od takové činnosti očekávat, někdy s takovým zdarem, že vytvo­
řili básně plné krásy, upřímnosti a trvalé ceny. Jenomže na roz­
díl od vedoucí osobnosti skupiny S. K. Neumanna, jehož metoda
poznávání Sovětského svazu byla ryze deduktivní a jenž po le­
tech zcela rozhořčeně odsoudil knihu André Gida jako nepravdi­
vou, aniž se kdy namáhal jet do Sajuzu a přesvědčit se o věcech
na vlastní oči, Jaroslav Seifert zvolil metodu induktivní, založe­
nou na pozorování faktů, a už v roce 1925 cestoval do Sovětského
svazu. Aby nabyl naprosté jistoty, že ho zrak neklamal, navštívil
Svaz ještě jednou. Pak dospěl k závěrům, jež nikdy nezměnil; nemusel je změnit, neboť události příštího půlstoletí jeho dlouhého
života je jenom potvrdily.
V roce 1929 se moci nad Stranou zmocnil Stalinův agent Kle­
ment Gottwald a „zbolševizoval“ ji, tj. proměnil ji z relativně nezá­
vislé marxistické organizace v totálně podřízenou filiálku Kremlu.
Několik komunistických spisovatelů — říká se, že ze Seifertovy
iniciativy — vydalo prohlášení proti té zlověstné proměně. Pět
z nich se brzo nato dalo rovněž zbolševizovat, tj. odvolali a spo­
činuli v smrtícím objetí Gottwaldově. Čtvrt století nato přestalo
to smrtící objetí být pouhou metaforou, když Gottwald, tehdy už
prezident, poslal na šibenici jedenáct svých celoživotních přátel
a soudruhů a následoval je k čertu ani ne rok nato, když, pouhých
devět dní po Stalinovi, zesnul na „moskevskou chřipku“.
Dva signatáři manifestu z roku 1929 však neodvolali, a byli
proto po zásluze ze Strany vyloučeni: Josef Hora a Jaroslav Sei­
fert. Oba vstoupili do jiných socialistických stran, Hora se stal
95
národním socialistou a Seifert sociálním demokratem. Ideolo­
gicky byli „závadnější“ národní socialisti, jenže Hora nebyl prole­
tář, kdežto Seifert byl. Stranou schválený osobní vývoj proletáře
vedl člověka z myšlenkového zmatku sociáldemokratismu k osví­
cení komunismem. Že by vývoj proletáře mohl jít opačným smě­
rem, bylo neslýchané. Takže Seifert se stal chodící sbírkou nejtěž­
ších hříchů: místo aby uvěřil zjevenému náboženství o sovětském
Rusku a jeho revoluci, šel tam a podoben nevěřícímu Tomášovi vlo­
žil prst do boku bolševické společnosti. Mnozí jiní to ovšem udě­
lali taky, ale sotva se vrátili domů, přistoupili na hru o císařových
nových šatech, což Seifert odmítl udělat. Místo toho, aby se omezil
na diskuse o stranických záležitostech za zavřenými dveřmi, svedl
šest soudruhů k veřejné diskusi; místo aby odvolal a obdržel roz­
hřešení, trval na svém bludu. Nakonec vůbec přestal být komu­
nistou, připojil se ke staré straně svého dělnického otce, spřátelil
se s mnoha nekomunisty včetně katolíků a přidal se k obdivovate­
lům Tomáše Garrigua Masaryka, jiného proletářského odpadlíka,
jenž ani nebyl socialistou, napsal Otázku sociální, jednu z vůbec
prvních kritických analýz marxismu, myšlenku Československé
republiky koncipoval pod vlivem dvou amerických profesorů his­
torie ve Washingtonu, poslal české legie v Rusku do boje proti bol­
ševikům a oženil se s Charlottou Garriguovou z New Yorku, která
byla Američanka!
Hrůza!
Kdyby se byl Seifert v průběhu příštích dvaceti let nestal milo­
vaným knížetem českých básníků, jeho starý nepřítel Kléma Gott­
wald by ho byl možná přidal ke stovkám nešťastníků, jež po roce
1948 předal přepracovanému katovi. Jenže, abych užil klišé, které
situaci dobře vystihuje, láska lidu básníka zaštítila, a řečeno pro­
zaičtěji, Seifert měl dobré konexe v kulturní hierarchii partaje.
Mezi jeho ochránci byli jeho staří kamarádi — František Halas
a zejména Vítězslav Nezval. Tenhle poživačný a skvělý básník,
který měl zřejmě na Gottwalda vliv, byl ochoten prostituovat se
jako básník neuvěřitelným způsobem: dokázal třeba napsat pa­
ján na boubelatou a přitroublou prezidentovu manželku, jako by
byla kombinací Marilyn Monroe a madame Curie. Ale staré přá­
tele zřejmě nikdy nezradil. A tak Seifert přežil smrtonosná léta
96
konce Stalinova života, stejně jako přežil snad ještě smrtonos­
nější roky nacismu.
A právě za téhle první okupace získal nejen popularitu, ale také
lásku svých čtenářů. Kniha za knihou, plné lingvistických krás,
přinášely zakódovaná poselství — zřejmá českému čtenáři, skrytá
nacistické cenzuře. Básník v nich pozdvihoval na mysli publikum
a plnil jeho srdce možná poněkud sentimentální, ale v těch do­
bách tak potřebnou láskou k zemi a k jejímu starobylému a ma­
lebnému hlavnímu městu Praze. Krom toho se dopouštěl takových
věcí, jako že pod vlastním jménem vydal knihu židovského přítele
a pomáhal rodinám zatčených.
Tenhle „opatrnický a průměrný“ básník byl prostě charakter.
*
Skálův útok na Píseň o Viktorce (1950) umlčel Seiferta bohudíky
jen nakrátko. V roce 1953 natáhl bačkory Stalin, poslušně násle­
dován agentem Gottwaldem. Protože Sovětský svaz byl jejich vzor,
Strana nařídila Gottwalda vycpat a vystavit. Jenže čeští pohřeb­
níci neměli zkušenosti s vycpáváním lidí, zakázku zvorali, mrtvola
se zkazila, nejdřív ji nahradili paňácou v životní velikosti a později
výstavu zavřeli. Po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského
svazu zavanuly sladké vánky hereze i do Prahy, a tak na kongresu
Svazu čs. spisovatelů v roce 1956 Seifert mohl přerušit vynucené
mlčení. Učinil to, jak nejhlasitěji mohl. Obvinil kolegy mezi vlád­
ními pisálky, že dobrovolně drželi hubu, když policie zatýkala ti­
síce nevinných lidí, mezi nimi četné spisovatele. „Jestliže o pravdě
mlčí obyčejný člověk, je to možná taktický manévr. Ale když mlčí
básník, pak lže...“ Poté žádal, aby se zakázaní spisovatelé pozvali
zpět do spisovatelské obce, aby případy básníků ve vězeních byly
přezkoumány, a jestliže se shledá, že básníci byli nevinní, aby byli
propuštěni na svobodu. Ačkoliv obecná nálada na kongresu byla
velmi kritická, Seifertova řeč způsobila, že kalich stranické tr­
pělivosti přetekl a básníka napadl sám prezident, jenž nastoupil
po mumii, Antonín Zápotocký. Jenže byly-li Seifertovy smělé po­
žadavky předčasné, Zápotockého argumenty byly zastaralé. Časy
se změnily. Nějakou dobu se nestalo nic: básníci zůstali v koncen­
tráku, ale Seiferta tam neposlali, a třebaže kyvadlo stranické li­
nie létalo ještě nějaký čas sem a tam, nakonec básníky (a většinu
97
politických vězňů) pustili na svobodu a Seiferta jmenovali národ­
ním umělcem. Jestliže slovo „národní“ v tomto stalinském titulu
znamená „národu obecně známý a národem milovaný“, pak je,
mezi několika tucty žijících nositelů tohoto titulu, Seifert jediný
nefalšovaný artikl.
*
Poměry se lepšily a vyvrcholily v krátké epizodě Dubčekovy uto­
pie. Bohužel, v Seifertově soukromém životě se všechno zhoršo­
valo. Brzo po roce 1960 vážně onemocněl; byl možná obětí, kromě
jiných věcí, také špatné diagnózy a zbytečné operace — alespoň
zesnulý newyorský profesor a přítel mnoha českých umělců,
MUDr. Brumlík, si to myslel. Sotva chodil a na přísný befél svých
lékařů musel omezit spotřebu červeného vína. Přesto, kdykoliv
jsem k němu přišel, ten starý hříšník dokázal ignorovat doktorské
rozkazy a vždycky se naplnil „mlékem starců“, jak říkal svému ob­
líbenému nektaru. Nezdálo se, že by mu to škodilo; koneckonců,
diagnóza byla asi mylná. Ale to alkoholické mléko probouzelo ně­
kdy absurdní nápady. Jednou jsme ho navštívili se Zdeňkem Mah­
lerem, dramatikem a filmovým scenáristou (jeho jméno najdete
např. i mezi kredity Formanova Amadea), tehdy kacířským čle­
nem Strany, a naslouchali jsme Mistrovu vzpomínání na přátele
a známé, z nichž některé partaj dala popravit — jako Záviše Ka­
landru —, jiné poslala na dlouhá léta do koncentráku — jako Jana
Zahradníčka nebo Josefa Palivce — a jiné dohnala k sebevraždě
— jako Konstantina Biebla. Náhle stařec obrátil krásnou tvář
k Mah­lerovi a hlas se mu zlomil: „Pane Mahler!“ pravil zoufale.
„Jak my si to zodpovíme, že jsme byli komunisti!“ Bylo to samo­
zřejmě směšné, neboť Seifert byl členem Strany v dobách svého
zeleného mládí, kdy se navíc dost obecně věřilo, že Leninovy ma­
sové vraždy jsou výmysl kapitalistické propagandy. Ale zároveň to
bylo pro básníka charakteristické. Na rozdíl od mnohých měl svě­
domí a bral je vážně, i když to přeháněl.
*
Vždycky jsem měl dojem, že sovětský přepad naší vlasti měl as­
poň jeden dobrý následek: invalidního básníka doslova postavil
na nohy. Urážka vojenské intervence zasáhla citlivé srdce básní­
kovo příliš hluboce. Zavolal taxíka, o holích vylezl po schodech,
po nichž ho jednoho památného večera, tak výstižně zachyceného
98
v Kunderově Knize smíchu a zapomnění, naplněného mlékem
starců, museli snést přátelé-básníci, a dal se zvolit předsedou
svazu spisovatelů po Eduardu Goldstückerovi, jenž pod nárazem
zuřivě antisemitských útoků ze země odjel. Příštích devět, nebo
kolik měsíců zbývalo té organizaci, pevně čelil jak útokům, tak po­
kusům o získání ke kolaboraci ze strany Husákova režimu. Nako­
nec ovšem papaláši ztratili trpělivost a nařídili básníkovi, aby jmé­
nem členstva prohlásil, že Svaz podporuje oficiálně přijatou verzi
sovětského přepadu („bratrská pomoc“). To Seifert odmítl a vy­
světloval, že Svaz, na rozdíl od Strany, je demokratická organizace
a on nemůže nic prohlašovat jejím jménem, pokud se to nepřed­
loží členstvu ke schválení. Pak dal o věci hlasovat. Svaz téměř jed­
nomyslně odmítl orwelliánskou charakteristiku mezinárodního
zločinu a vzápětí jej papaláši rozpustili.
Seifert se stal plnoprávným členem podzemí. V roce 1977 pode­
psal Chartu 77, manifest, jejž strana proklela výkřiky plnými stře­
dověkého diabolismu a proti jehož signatářům rozpoutala hon
na čarodějnice. A opět láska čtenářů, a teď už také velebný věk,
zachránily Seiferta před následky horšími než občasné obtěžo­
vání policií a Pilaři.
*
To také umožnilo Straně, když se definitivně rozhodla Seiferta si
přivlastnit, přejít do útoku. Zatím vyvrcholil článkem v Rudém
právu ze 14. prosince 1984, nazvaným farizejsky A co fakta, pánové? Podle něho „nejeden nepoctivý novinář utrousil porci pe­
lyňku, jen aby slavnostní akt ve Stockholmu nevyzněl pro Česko­
slovensko moc příznivě“. Poté následuje výčet — redaktor Rudého
práva se zřejmě domnívá, že bohatý, já bych řekl, že na národního
umělce a nejpopulárnějšího žijícího básníka chudičký — Seiferto­
vých básnických knih od „bratrské pomoci“: Polibek na cestu (1972
— 5000 výtisků), Maminka (1975 — 5000 výtisků), Vějíř Boženy
Němcové (1976 — 5000 výtisků), Deštník z Piccadilly (1979 — 5000
výtisků a druhé vydání ve stejném nákladu v roce 1981), Morový
sloup (1981 — 10 000 výtisků). Nezasvěcencům, jež článek oslo­
vuje, se to může zdát hodně, ale stačí údaje porovnat třeba s tím,
kolik sbírek za stejnou dobu vyšlo establishmentovým poskokům,
jako jsou třeba Miroslav Florian, jemuž zesnulý Jan Zábrana z dob­
rých důvodů říkával „bílý vepř“ (dle údajů knihy 175 autorů vydal
99
jenom v Čs. spisovateli — a to vydával on i dále jmenovaní i v ně­
kolika jiných nakladatelstvích — v letech 1971—1980 devět sbírek),
dále gumoví muži Jan Pilař (jen v Čs. spisovateli pět sbírek) a Ivan
Skála (jen v Čs. spisovateli sedm sbírek) nebo nestor kam-vítr-tam­
-pláštíků Josef Rybák (sedm knih); básníci o to vydávanější, čím ne­
čtenější, a o to dekorovanější tituly a cenami, čím bezvýznamnější.
Pak se nám těch pět knížek (z toho tři re­edice starých „nezávad­
ných“ titulů) za šestnáct let objeví v novém světle a pro Českoslo­
vensko to skutečně „nevyzní moc příznivě“. A vezmete-li náklady?
Pražských 5000 výtisků odpovídá zhruba exilovým 50 výtiskům,
poměříme-li náklady počtem potenciálních čtenářů v Čechách
a na Moravě a v exilu. V tak mrňavém nákladu se v exilu tisknou
leda soukromě vydávané bibliofilie, které autor rozdává přátelům
jako novoročenku. Ukázalo se, že náklad knihy Ruce Venušiny (Sixty-Eight Publishers, Corp. 1984) — 1500 výtisků — byl odhadnut pří­
liš nízko a exiloví čtenáři jej rozebrali do dvou měsíců po vydání.
V Praze by ten náklad odpovídal 150 tisícům výtisků.
Takto hypotetické statistiky nejsou samozřejmě zcela přesné.
Jenomže článek v Rudém právu zamlčuje ještě něco. Morový sloup,
jedna ze Seifertových sbírek, které napsal po sovětském přepadu,
vyšla v pražském samizdatu k Vánocům 1972, tedy devět let před
oficiálním vydáním v Čs. spisovateli. Následovalo několik vydání
v exilu, která všechna předcházejí oficiální vydání v Praze. Vydání
pamětí Všecky krásy světa, nabídnutých Čs. spisovateli, narazilo
tam na rozhodný odpor jak Ivana Skály, tak Jana Pilaře a bylo za­
mítnuto. Nato dal Seifert knihu k dispozici přátelům z Charty a ti
ji vydali v edici Česká expedice, dokonce s fotografiemi a krásným
frontispicem. Chtěli ji věnovat básníkovi k osmdesátinám, ale
sklad vyšťárali policajti a většinu výtisků zabavili. Kniha pak vy­
šla v exilu a teprve za víc než rok po tom, zcenzurovaná, v Čs. spi­
sovateli. Vlasta Chramostová vybrala z rukopisu pamětí několik
pasáží a předčítala je v soukromých bytech. Policie tyhle literární
večírky označila za „nedovolené shromažďování“, přepadala lidi
v bytech, zjišťovala přítomné a oznamovala je referentům — niko­
liv kulturním, ale kádrovým — jejich podniků.
Mohl bych pokračovat, ale jistě to stačí. Tak zacházel Husákův
režim s dílem prvního českého laureáta nejvýznamnější světové
100
literární ceny. Tahle fakta ovšem autor článku A co fakta, pánové?
v Rudém právu neuvedl. Jeho článek je typická polopravda a po­
lopravda je vždycky horší než lež. Lež je průhledná; polopravda
může nezasvěcené zmást.
Nás ovšem nezmate.
*
No dobrá. Tohle všechno dokazuje, že Seifert je básník výjimečně
odvážný, politicky jasnozřivý, morálně bezúhonný, který komunis­
tický režim dráždí víc než jiní básníci. Ale je to tak velký umělec,
že si zasloužil udělení té velké ceny? Tak velký jako například jiný
laureát, Pablo Neruda, člověk, který ukradl poctivé české jméno,
salónní bolševik a obdivovatel hlavního Gruzíncova kata Andreje
Vyšinského (viz jeho paměti)?
Na Západě o tom někteří nezasvěcenci pochybují; pro mne
o tom pochyb není. Naneštěstí konečný důkaz je Seifertova poe­
zie. Mnozí, a já mezi nimi, se však domnívají, že lyrickou poezii, ze­
jména křišťálově průzračnou a zvukomalebnou, jakou Seifert vět­
šinou psal, je možno skutečně a plně ocenit, jen pokud je napsána
kritikovou mateřštinou. Je-li pravda, že i překlad prózy, třebas po­
řízený vynikajícím a citlivým tlumočníkem, je vždy zkreslením ori­
ginálu, co může být potom překlad subtilně rýmované, hudebně
lyrické poezie?
I relativně jednoduché věci jsou téměř nerozlousknutelný oří­
šek. Vezměme si třeba veleznámé dvojverší z jedné Seifertovy
rané básně:
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Je to dvojverší bohaté na afrikáty a sykavky, které evokují zvuk
lehkých kroků na jemné tkanině. Pokusil jsem se kdysi o překlad,
za nějž se hluboce omlouvám:
I hear sounds that others do not hear,
Bare feet on plush tiptoeing near.
101
Zbyl jen dost ordinérní rým, zcela jistě zkreslenina elegantního
rýmování v originále, a — náhodná — ozvěna Andrewa Marvella;
četl jsem tenkrát totiž Hemingwaye. Přirozeně, lepší překladatel
by to udělal líp, ale byl by s to být naprosto po právu i tomuhle jed­
noduchému popěvku? Bůhví. Je-li překlad subtilní lyrické poezie
vůbec možný, musí překladatel užít metody psaní nové básně v ci­
zím jazyku na téma vypůjčené z originálu; musí parafrázovat ori­
ginál tak věrně, jak jen možno, aniž zkreslí texturu, idiomatiku,
krásu toho druhého jazyka. Něco na způsob překladu Čtyřverší
(Rubá’í) Omara Chajjáma od Edwarda FitzGeralda nebo Mathesi­
ových převodů staré čínské poezie.
Lidé, kteří se zabývají překladatelským řemeslem, vědí, že
zkreslení originálu překladem může někdy originál vylepšit. Tvr­
dívá se, že Poe je lepší ve francouzském znění než v angličtině.
Bohužel, Seifert svého Baudelaira zatím nenašel. A postačil by
možná FitzGerald. Ale ani ten není na obzoru.
*
Jiná, nikoli lingvistická, ale psychologická potíž je v tom, že mnohá
hlavní Seifertova témata — Praha, česká historie a literatura —
jsou napojena obrovským, avšak esoterickým bohatstvím asocia­
tivních významů, jež pro cizího čtenáře prostě neexistují. Vezměte
si třeba Píseň o Viktorce. To je především hold památce nejmilo­
vanější a také nejzajímavější české spisovatelky devatenáctého
století Boženy (Betty, jak jí říkali přátelé) Němcové; té odvážné fe­
ministky v době, kdy to slovo v Čechách ještě neexistovalo, hrdé
milenky několika mužů v dobách, kdy mít milence byla pro vdanou
ženu v puritánské atmosféře vlastenecké Prahy sebevražda, a last
but not least, proslulé krasavice, jež — a to by ocenil Poe — zemřela
na tuberkulózu ve dvaačtyřiceti letech. Většina vzdělaných Če­
chů, mužů i žen, chová vřelé, téměř milostné pocity k líbezné, hlu­
boce erotické osobnosti té ženy, která, sama mezi mnoha „přáteli“,
měla kuráž veřejně se přihlásit ke Karlu Havlíčkovi, když se vrá­
til z Brixenu — další sebevražda v hustě profízlované Praze první,
bachovské normalizace. Několik moderních básníků napsalo celé
knihy věnované památce Betty Němcové; Seifert dvě. Hrdinka té
druhé, Viktorka, je klasický „romantický rebel“ z Babičky. Svedena
a opuštěna vojákem, Viktorka se zblázní, žije v divoké svobodě lesa
102
a nakonec ji zabije blesk. Romantický nesmysl, ale, můj Bože, jaká
je to mytopoetická postava! Seifert odvyprávěl ten příběh v nalé­
havých, baladických, nepřeložitelných čtyřverších, která zvučí kři­
žujícími se českými asociacemi, spojujícími krajinu s literaturou
devatenáctého století, historii s legendou, současné tragédie s tra­
gédiemi minulými, líbezný obraz šílené dívky s líbezným obrazem
její stvořitelky. Asociativní řetězce jsou nekonečné. Jenomže, větši­
nou, pouze pro českého čtenáře.
To všechno platí i pro Kamenný most, pro Světlem oděná, pro ty
lyrické políčky do tváře nacismu, plné historických ozvěn a zakó­
dovaných významů. Jenže člověk musí znát české dějiny, aby sly­
šel ty ozvěny. Nejen znát; musí ho dojímat. A aby ho česká historie
dojímala, člověk asi musí být Čech.
*
Ale i přes všechny tyhle překážky hodně z poetické síly těch básní
přežije i v překladu. Následující verše jsou charakteristikou Sei­
fertova přítele Vladimíra Holana z básně napsané u příležitosti
básníkovy smrti:
V té zpropadené voliéře Čech
rozhazoval své básně s pohrdáním
jako kusy krvavého masa.
To napsal v letech sedmdesátých. V letech dvacátých, ovlivněn
volně asociujícím surrealismem Apollinairovým, napsal:
Akrobacie růží
z oblak
stoupá až k hvězdám
které pije
poduška nudy
poezie.
V padesátých letech tyhle verše plné „opatrnické sebelítosti“:
Jestliže tyran nepadne,
— i to se dědí,
103
je básník odsouzen k mlčení
a hranatá dlaň mříže
zacpe mu drápy zpívající ústa.
Ale on křičí své verše mřížemi,
zatímco trhači knih
mají se rychle k dílu.
V šedesátých letech z Písně o Hendele, věnované památce dívky,
jež zemřela v Osvětimi:
Maličká Hendele
někdy mi vypráví,
čemu se naučila ve školce:
Kukačko, kukačko, zakukej,
jak budu dlouho živa?
[...]
Hrdličko, zmlkni a už necukruj,
na těchto místech neosladíš nic
a křídlem bezbranným tluč na kámen,
ať rabí vstává.
Už tak dlouho spí.
A ještě jedna, z annus mirabilis 1968:
...chci již uvěřit, že přišel čas,
kdy bude možno říci vraždě do tváře:
Jsi vražda.
Ničemnost, třeba s vavřínem,
zas bude ničemností,
lež opět lží, jak bývala.
A pistole v ruce už neotevře
nevinné dveře.
*
A další potíž. Něco ve většině Seifertových básní rozeznívá strunu,
kterou má intelektuál společnou s člověkem z ulice. Obávám se,
že to něco většinou zmizelo ze západní poezie. Existují výjimky:
104
možná Allen Ginsberg. Ale ten je produktem velice odlišné tradice,
zpěvákem v tónině vzdálené tónině Seifertově — třebaže Kvílení je
možná dobrým příkladem poezie, jež překladem ztrácí mnoho, pro­
tože je plná asociativních spojů, které cizí čtenář prostě nemůže
mít. Ale většina poezie psané dnes v Americe — a nemýlím-li se,
i jinde na Západě — zůstává, myslím, nečtena širokou čtenářskou
obcí, s výjimkou univerzitních campusů. Nečtená poezie má ten­
denci vytvářet kódy, které jen málokteří dokážou zlomit; permu­
tuje v předmět, jejž umí ocenit pouze kabala zasvěcenců. Často je
to velká a silná poezie; její síla však se sotva dokáže zmocnit ima­
ginace muže z Main Street. Její zašifrovanost, spolu s tónem, který
se zpravidla vyhýbá otevřené emocionálnosti, stává se v očích je­
jích několika málo čtenářů a poněkud většího počtu kritiků jedi­
nou známkou velikosti. Umělec, jenž by — podobně jako Chaplin
ve filmu — ve své poezii působil jak na intelektuály, tak na prosté
čtenáře, se v dnešní Americe zdá být holou nemožností, s výjim­
kou okrajového žánru humorné poezie nonsensu.
Jenže Seifert je právě ten typ básníka, a profesor Lars Gyllen­
sten ze Švédské akademie měl pravdu, když v projevu uvádějícím
Seifertovo dílo při ceremonii odevzdávání cen řekl, že Seifert zná
„tajemství, jak oslovit ty, kteří mají literární vzdělání, tak ty, kteří
přistupují k jeho dílu bez přílišného školení“. Tato „chaplinovská“
estetika není přitom náhoda, ale program. V eseji, kterou Seifert
napsal na samém počátku své literární dráhy v roce 1922, nazvané
Nové umění proletářské, dožadoval se v souhlase s kánony literár­
ního hnutí, k němuž se tehdy hlásil, poetismu, aby se zničily pře­
děly mezi vysokým a nízkým uměním.
Jenomže čeští literárně vzdělaní čtenáři se poněkud liší
od svých amerických protějšků. Historie, zkušenost, politické
klima, tradice, všechny tyhle mocné faktory daly jejich sofistikaci
jinou podobu. Seifertův půvab pro vzdělané i prosté české čte­
náře je možná u amerického obecenstva ztracen; sama přístup­
nost jeho básní se může stát překážkou, aby je dnešní americké
čtenářstvo přijalo.
Ale na druhé straně, ne všechna Seifertova poezie je „snadno
přístupná“, a jestliže najde svého FitzGeralda, ztratí i jeho quasi-
105
písňové verše příchuť otevřené emocionality, tak cizí anglicky
mluvícímu západnímu člověku. V rukou takového překladatele
zazáří možná krása Viktorky skrze tlusté vrstvy nepřístupných
asociací a vžene slzy slovanské citovosti do očí amerických stu­
dentů, aspoň v soukromí jejich campusových dormitoří.
1985
Západ (Ottawa) 7, 1985, č. 3, červen, s. 3—9 → in J. Škvorecký, Franz Kafka, jazz
a jiné marginálie (Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1988, s. 116—139) → in J. Škvo­
recký, Ráda zpívám z not a jiné eseje (Spisy J. Škvoreckého, sv. 22, ed. M. Špirit,
Praha: Ivo Železný, 2004, s. 7—28) ● původně anglicky s názvem Czech Mate.
Introducing Jaroslav Seifert, Nobel Laureate v americkém časopise The New
Republic (18. 2. 1985)
Josef Škvorecký (1924—2012), prozaik, esejista, překladatel, scénárista, vysoko­
školský pedagog a nakladatel, redaktor SNKLU a časopisu Světová literatura, spo­
lumajitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers, předání Nobelovy ceny
Jaroslavu Seifertovi komentoval ve článcích Laureát Nobelovy ceny Jaroslav Sei­
fert (Západ /Ottawa/ 1894) a V dějinách novodobé české poezie... (Zpravodaj [Če­
chů a Slováků, Curych], 1985).
Jaroslav Seifert
antonín brousek
Ještě si živě pamatujeme všeobecné rozpaky a nekompetentnost,
s níž většina západního tisku a masmédií přijala na podzim roku
1984 udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Ovšem žádný
div, že lidé tehdy Výboru Nobelovy ceny podsouvali především po­
litické důvody, které ho k udělení vedly, a u Seiferta, signatáře
Charty 77, dokázali ocenit spíše kritické protirežimní angažmá
než uměleckou velikost a jedinečnost: Na Západě neexistovaly té­
měř žádné reprezentativní překlady Seifertova díla a i dnes, kdy
máme k dispozici celou řadu — většinou málo povedených — pře­
kladů,1 zůstává básník mimo svou vlast velkou neznámou. Důvod
je prostý, zároveň však závažný: básně Jaroslava Seiferta, lyrika
par excellence, jsou příliš zakořeněné v češtině, než aby se bez po­
vážlivých ztrát daly převést do jazykově i mentálně jinak uzpůso­
beného prostředí. Suverénní, a přitom zcela spontánní cizelérská
práce se slovy, jejímž cílem je znovu rozzářit, a tím téměř zhmot­
nit dávno vybledlé významové rozdíly každodenního jazyka — tato
patrně nejznamenitější vlastnost Seifertovy lyriky nesmírně ztě­
žuje práci i těm nejpovolanějším překladatelům. Totéž platí o mi­
mořádné formální virtuozitě a značné veršové kultuře Seifertovy
lyriky. Další těžkosti přináší skutečnost, že Seifert — v mládí drzý
avantgardista se zálibou v experimentech — už od třicátých let
kráčel po cestách neoklasicismu, jenž vyrůstal z vysloveně tradi­
cionalistického pojetí lyriky: lyriku chápal především jako zpěv
a poezii jako elementární sílu bezprostředně spjatou s láskou, krá­
sou žen, krajiny a umění — a v neposlední řadě i se (zdánlivě ne­
porovnatelnou) krásou „mateřského jazyka“, tj. češtiny. Řadu dů­
kazů takového pojetí lyriky můžeme najít dokonce i u pozdního,
radikálně antipoetického Seiferta. Psaní básní se v nich explicitně
1 Viz překlady Seifertových knih Gewitter der Welt (přel. H. Buchner, Karls­
ruhe 1984); Der Regenschirm vom Piccadilly — Die Pestsäule (přel. F. P. Künzel, Mün­
chen 1985); Erdlast (přel. R. Kunze, Hauzenberg 1985); Was einmal Liebe war (přel.
O. Komenda-Soentgerath, Hanau 1985); Alle Schönheit dieser Welt — Ein Himmel
voller Raben (přel. H. Gaertner, München 1985). — Srov. k tomu: P. Drews: J. Seifert
in deutscher Übersetzung, in Sudetenland (München) 28, 1986, č. 3, s. 239—243.
106
107
ztotožňuje s „hledáním slov“.2 Seifert například píše: „Poezie jde
s námi od počátků. / Jako milování, / jako hlad, jako mor, jako vál­
ka.“3 Nebo: „I havran patří k řádu pěvců / a to mi dodává odvahy.“4
Nebo: „Říkáte-li veršům také zpěv / [...] / zpíval jsem celý svůj ži­
vot“5 atd.
Literárním vědcům, kteří se Seifertem zabývají, ztěžuje práci
ještě to, že kvantitativně jistě pozoruhodná sekundární litera­
tura vykazuje po stránce kvalitativní velké nedostatky. Jedno­
značně v ní převažují literárněkritické stati; literárněvědné práce
se v podstatě nedostaly dál než k jednotlivým studiím o dílčích
aspektech Seifertova díla.6 Dodnes nemáme k dispozici jedinou
seifertovskou monografii. Monografické studie A. M. Píši, V. Čer­
ného, Z. Pešata nebo J. Brabce7 — i přes to, že zpracovávají pod­
statné věci — totiž můžeme považovat jen za záslužné přípravné
práce. Teprve v poslední době jako by se tu ohlašoval potěšitelný
obrat: Nemám na mysli jen seifertovskou esej Jiřího Brabce ko­
lující v pražském samizdatu,8 ale především drobnou monografii
Pavla Pešty, oficiálně povoleného literárního historika, která patří
k (několika) parádním kouskům monograficky pojatého Lexikonu
současné literatury ČSSR, který nedávno vyšel, ale pouze v NDR.9
Peštovu malou monografii můžeme vskutku označit za průkop­
nickou. Nejen proto, že po letech poprvé představuje a hodnotí
2 „Věřím, že hledat krásná slova / je lepší / než zabíjet a vraždit“ — závěrečné
verše básně A sbohem, in Morový sloup (Köln, Index 1977, s. 85).
3 Ze stejné básně, s. 84.
4 Začátek básně V prázdném pokoji, tamtéž, s. 80.
5 Báseň (bez názvu) ze sbírky Odlévání zvonů (Praha, ČS 1967, s. 38).
6 Srov. V. Dostál: J. Seifert a proletářská poezie, in Var 2, 1949, s. 571—584;
M. Kozlíková: Úloha oblasti všedního v lyrice J. Seiferta, in Česká literatura 14,
1966, s. 273—293.
7 A. M. Píša: Jaroslav Seifert, in A. M. P.: Stopami poezie (Praha, ČS 1962,
s. 251—295). Také Píšovy doslovy k 3., 4., 5., 6. a 7. svazku Díla Jaroslava Seiferta
(Praha, ČS 1958, 1959, 1957, 1964 a 1970) vlastně společně tvoří monografii o Sei­
fertovi. — V. Černý: Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (Kladno 1954, 2. vyd. Köln,
Index 1984). — Z. Pešat: Seifert, in J. Opelík (ed.): Jak číst poezii (Praha, ČS 1969,
s. 114—130); Čtyři básníkovy poetiky, in Z. P.: Dialogy s poezií (Praha, ČS 1985,
s. 101—119). — J. Brabec: Jaroslav Seifert, in Nový život, 1957, s. 251—266; Pásmo
o životě a díle, in Jaroslav Seifert: Ještě jednou jaro (Praha, ČS 1961).
Seiferta takříkajíc oficiálně a zároveň zcela nepolemicky, ale
i proto, že se filologicky exaktnímu a ideologicky imunnímu Pe­
štovi jako nikomu předtím podařilo velice přesně periodizovat
rozporuplný, pět desetiletí trvající Seifertův vývoj, uchopit ho při­
jatelnými a srozumitelnými pojmy a zároveň ani na okamžik ne­
ztratit z očí literární zvláštnosti Seifertovy lyriky.
K nim patří v neposlední řadě i skutečnost, že Seifert — na roz­
díl od tolika básníků moderny — nikdy nepovažoval za nutné svou
básnickou tvorbu — současně nebo dodatečně — komentovat ja­
kýmikoli poetologickými sebereflexemi, či dokonce estetickými
programovými prohlášeními a konfesemi. Dlouhou dobu svého ži­
vota — přesně: do konce roku 1948 — sice pracoval jako kulturní
redaktor denního tisku, ale — na rozdíl od Hory, Halase, Nezvala
a mnoha dalších moderních českých básníků — skoro nikdy ne­
psal ani recenze, natož programatické esteticko-ideologické ma­
nifesty. Jako mladičký debutant sice na počátku dvacátých let vy­
stoupil s několika programovými přednáškami v Devětsilu, šlo
však přitom vesměs o díla neúnavného vůdčího ducha české me­
ziválečné avantgardy a Seifertova tehdejšího důvěrného přítele,
Karla Teigeho.10 Teprve když získal Nobelovu cenu, dostala se
do Stockholmu Seifertova filozoficky fundovaná, hlubokomyslná
děkovná řeč, která však — jak už dnes víme11 — byla jen dobře mí­
něným výrobkem ambiciózního ghostwritera, jejž Seifert autori­
zoval.
Tím ovšem rozhodně nechci přitakat seifertovskému klišé roz­
šířenému v Československu, podle nějž Seifert představuje pa­
rádní příklad bohem nadaného miláčka múz, takříkajíc vzácného
ptáčka zpěváčka, jehož intelekt zakrněl kvůli nadměrně rozvinu­
tým hlasivkám. Takových argumentů se proti Seifertovi používalo
často, příznačně zvlášť ve stalinistických padesátých letech,12 kdy
10Seifert tak například na několika literárních večerech zjara 1922 vystou­
pil s Teigovým programovým prohlášením Nové umění proletářské, které pak
na podzim téhož roku vyšlo (bez udání autora) v Revolučním sborníku Devětsil. Viz
K. Teige: Svět stavby a básně. Praha, ČS 1966 (Výbor z díla; 1), s. 33—63, komen­
táře k tomu s. 514—524.
8 J. Brabec: Jaroslav Seifert, in Ročenka Kritického sborníku 1984xx, s. 2—25.
11 Tato řeč vyšla česky poprvé v Listech (Řím) 15, 1985, č. 1. Srov. k tomu A. Brou­
sek: Národní... rukojmí?, in Rozmluvy (Londýn) 7, 1987, s. 151—161.
9 P. Pešta: Jaroslav Seifert, in Literatur der ČSSR 1945—1980. Einzeldarstellungen.
Berlin (Ost) 1985, s. 200—216.
12 Srov. I. Skála: Cizí hlas, in Tvorba 19, 1950, s. 285; M. Sedloň: Básník a víra v člo­
věka, tamtéž, s. 330—331; L. Štoll: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii ▸
108
109
se ukázalo, že zdánlivě naivní, ne-intelektuální Seifert se nikdy
nenechá pohltit ideologií a doktrínou socialistického realismu.
Z té doby pochází ona vysoká morální autorita, které Seifert až
do své smrti požíval u českých čtenářů (v padesátých letech byl
opravdu jedním z mála těch, kteří nebyli ochotni k žádnému kom­
promisu s komunistickou státní mocí). Seifertovo příkladné od­
pírání se však tehdy (ale i později) chápalo většinou špatně — to­
tiž jako organická neschopnost přirozeného talentu zapojit se
do každodenní politiky, nikoli jako zcela vědomé, intelektuálně
arci reflektované odmítnutí toho, aby se literatura účelově pou­
žívala, ba dokonce znásilňovala ve službách politicko-ideologic­
kého boje. I masová popularita jeho lyriky — Seifertovo jméno to­
tiž v širokých čtenářských kruzích platilo a platí za synonymum
poezie — se v zásadě zakládá na nedorozumění, totiž na tom, že se
bere v úvahu jen zlomek básníkova rozsáhlého a mnohovrstevna­
tého díla. Jsou to formálně virtuózní, melodicky sugestivní a jazy­
kově pěstěné básně, v nichž Seifert — doslova — opěvuje rodnou
Prahu, přírodní krásy své vlasti a jejího jazyka, přičemž vždy smě­
řuje k „věčným tématům“, jako je pomíjivost času, láska a smrt,
krása krajiny, žen a uměleckých děl. Právě díky takovým básním
Seifert po roce 1945, tedy jako pětačtyřicátník, povýšil na „čítan­
kového klasika“ a u literárních kritiků na „klasika moderny“. Nej­
důležitější a směrodatné inovační impulsy, za něž moderní česká
lyrika vděčí Seifertovi, se však prokazatelně soustřeďují přede­
vším v jeho raném a pozdním díle, jemuž čtenáři věnují mnohem
méně pozornosti.
Ale i ve své populární mélické lyrice čtyřicátých a padesátých
let zůstává Seifert stále básníkem intelektuální sebereflexe a poe­
tologické sebekontroly, třebaže ji nevyjadřuje v nějakých metodo­
logických komentářích, ale vždy jen primárně, verši. Seifertova
neobyčejná formální virtuozita, s níž dokáže v současné lyrice vy­
užít například tradičních veršových a strofických forem, jako je
sonet, rondo, kancóna, pantoum, balada, romance a další, totiž
nevyplývá z ničeho jiného než z rozsáhlého literárního vzdělání,
z důvěrné znalosti historických poetik a dějin literatury. V této
souvislosti je třeba vyzdvihnout celou jednu — obvykle poměrně
opomíjenou — oblast Seifertovy lyriky, totiž jeho publicistické
verše „zpívané do rotačky“,13 jeho — v kästnerovském smyslu —
„užitnou lyriku“, jíž od jara 1932 do podzimu 1938 týden co týden
komentoval v sociálnědemokratickém Právu lidu a v Pondělních
Ranních novinách aktuální, české i zahraniční politické a kulturní
dění.14 Tyto satiricky břitké komentáře ve verších dosvědčují ob­
zvlášť názorně nejen Seifertův ostrý zrak a smysl pro realitu, ale
především jeho kritický intelekt.
Seifertův literární debut je velmi těsně spjatý s programem,
který formuloval Karel Teige a který můžeme shrnout do pojmu
„nové proletářské umění“, na něž v roce 1920 přísahali téměř
všichni významní čeští mladí literáti, umělci, divadelníci i archi­
tekti. Spojili se tehdy v avantgardním Spolku revolučních umělců
Devětsil, který ovšem co do programu či umělecké praxe neměl
nic společného s německým Svazem proletářských umělců (Bund
proletarischer Schriftsteller) nebo se sovětským Proletkultem.15
Členové Devětsilu, z nichž mnozí jsou — z dnešního hlediska —
představiteli moderní české kultury, byli sice nadšeni pro ruskou
revoluci a sami sebe chápali jako marxisty (někteří — například
i Seifert — byli členy KSČ), ale k jejich vzorům — zjednodušeně ře­
čeno — nepatřil ani Marx, ani Engels nebo Lenin, ani Kropotkin
nebo Bakunin, ale z pochopitelných důvodů Rimbaud, Apollinaire,
Cendrars, Cocteau, Picasso, Le Corbusier či Chaplin a také ruští
futuristé, o nichž měli ovšem jen kusé znalosti.
Jimi proklamované, kolektivně a mezinárodně koncipované
„umění budoucnosti“ mělo být především „nové“, přiměřené dy­
namice a simultaneitě „věku techniky“, tedy nové ve výrazových
prostředcích a tvarech. Seifertovu první básnickou sbírku, Město
v slzách (1921), tehdy veřejnost přijala jako jakýsi manifest to­
hoto „nového proletářského umění“. (Údajně) skutečný syn prole­
táře v něm totiž pozvedl svůj (zdánlivě) neškolený hlas, aby — s po­
rušením veškerých formálních pravidel a s přímočarou naivitou
▸ (Praha, Orbis 1950, s. 46—50) s proslaveným verdiktem: „Je příznačné, že ani Hora,
ani Seifert, ani Halas už nenašli slova verše pro Stalina“ (s. 83).
15 K Devětsilu srov. P. Drews: Devětsil und Poetismus, in Slavistische Beiträge
(München) 89, 1975, zvl. s. 41—95 a 292—303.
110
13 Viz název jeho sbírky Zpíváno do rotačky (Praha 1936, 2., rozš. vyd. 1937).
14 Seifertova básnická publicistika je obsažena v 5. svazku Díla Jaroslava Seiferta
(Praha, ČS 1957).
111
spojenou ovšem s velkoměstskou mazaností vsadiv na hovorovou
frazeologii — vyjádřil své světské každodenní sny o okolním světě
a „velké revoluci“, která přinese štěstí. Už druhá sbírka, Samá
láska (1923), ovšem spolehlivě ukázala, že za Seifertovým nápadně
bezproblémovým, spontánním výrazem se skrývá pořádná porce
vědomé literární sebestylizace: Seifert tu rafinovaně smíchal nej­
různější jazykové roviny — rázný předměstský žargon, bombastic­
kou rétoriku politiků, ornamentální květomluvu symbolistů i žur­
nalistická klišé. Ve svých verších využil prvků pouličního folklóru
(odrhovačky, morytáty), verbalizoval triviální exotiku obrazů „cel­
níka“ a svátečního malíře Rousseaua i plakátovou expresivitu lido­
vých barevných ilustrovaných tisků. Čeští přívrženci sovětského
Proletkultu i futurista S. K. Neumann, příznivec mladého Seiferta,
ostatně tuto vědomou literární stylizaci rychle rozpoznali a odsou­
dili ji jako „formalismus“ a „ideologickou koketerii“.16
Nejradikálněji (a nejtrvaleji) přispěl Seifert k rozšíření výrazo­
vých možností české lyriky svou třetí sbírkou z roku 1925, nazva­
nou Na vlnách TSF. Upustil od veškerých obsahových i formálních
kánonů a pln radosti z experimentování vychrlil duchaplné asocia­
tivní skrývačky, pointované metaforické paradoxy, slovní hříčky
a typografické útvary — to všechno ovšem v době, kdy se generační
program už z „nového proletářského umění“ změnil v „poetismus“.
Teoretický základ tohoto patrně jediného autochtonního českého
-ismu17 poskytl opět Seifertův přítel, Karel Teige, tentokrát ve spo­
lupráci s Vítězslavem Nezvalem. V prvním manifestu z roku 1924,
nazvaném Poetismus, i v dalších následujících programových ná­
stinech šlo — stručně řečeno — především o to, prožívat skutečnost
takovým způsobem, že se quasiautomaticky, rozhodně však ničím
nevázaně a spontánně stane poezií a zároveň pramenem života­
dárného pocitu štěstí, o něž přichází každý, kdo čelí šedivému kaž­
dodennímu životu v „kapitalistické společnosti“ založené na kon­
kurenčním boji a honu za ziskem. V této řekněme ideologické
rovině nepředstavoval program poetismu jistě nic jiného než va­
riantu četných utopií směřujících k rajské budoucnosti. V rovině
16S. K. Neumann: O proletářském básníku Jaroslavu Seifertovi, in S. K. N.:
O umění (Praha, ČS 1958, s. 199—205, původně in Proletkult 2, 1923).
17 M. Brousek: Der Poetismus. Die Lehrjahre der tschechischen Avantgarde und
ihrer marxistischen Kritiker (München 1975).
112
esteticko-programové zvěstoval radikální obrat od stávajících po­
jetí umění, zříkal se „nápodoby skutečnosti“, „tendenčních, ideolo­
gických veršů s ‚obsahem a dějem‘“, neboť: „Nová básnická řeč je
heraldikou: řečí znaků.“ V neposlední řadě vyhlásil „odpor proti ro­
mantickému estetismu a tradicionalismu. [...] Možnosti, které nám
neposkytovaly obrazy a básně, jali jsme se hledati ve filmu, v cirku,
sportu, turistice a v životě samotném.“18 Tento poměrně eklektický
program se ovšem v konkrétní literární, výtvarné i divadelní praxi
projevil jako velmi podnětný: v první řadě totiž vyzýval ke spon­
tánní kreativitě, k odvaze umělecky experimentovat a osvobodit se
od konvencí. Takovým postulátům Seifertova lyrika poloviny dva­
cátých let — podobně jako lyrika Nezvalova či Bieblova — odpoví­
dala téměř příkladně, takže se mohla stát vývěsním štítem onoho
zbrusu nového -ismu, poetismu.
V dodnes půvabné knize Na vlnách TSF 19 můžeme sice vysto­
povat prvky skutečných zážitků (totiž svatební cesty do Francie),
ale rozhodující role zde jednoznačně patří radostné hře nespou­
tané fantazie bourající veškeré skutečné hranice času a prostoru,
fantazie, která se neinspiruje realitou, ale spíš jazykem samým
a která zkoumá možnosti jeho proměn. Z tohoto hlediska název
Na vlnách TSF zdaleka neznamená jen, že se básník programově
přihlásil k „věku techniky“ s jeho novými komunikačními mož­
nostmi, které dokáží v jednom okamžiku pojmout celou země­
kouli (přičemž TSF = télégraphie sans fils znamená navíc i vysí­
lač na pařížské Eiffelově věži a manifestuje programovou kulturní
orientaci na Francii), ale znamená především šťastnou metaforu
vlastní metody: o okamžitém stavu tvůrčího já a jeho okolí nás
informují jen telegraficky stručné, stenograficky omezené psy­
chogramatické zprávy — jakoby vysílané rádiem, bezdrátově,
bez „vůdčí myšlenky“, bez předem stanovené koncepce. Zbývá
otázka konkrétního příjemce — každý, kdo tyto signály, tyto zkrat­
kové znaky zachytí a dokáže si s nimi nějak poradit, je má po­
dle svých možností rozluštit a interpretovat. Libovůle je přitom
18 K. Teige: Poetismus (1924), in K. T.: Svět stavby a básně. Praha, ČS 1966 (Výbor
z díla; 1), s. 124, 125 a 128.
19 V původní grafické podobě (autorem je Karel Teige) vyšla sbírka i německy,
v překladu Friedricha Achleitnera, H. C. Artmanna, Jana Faktora, Gerharda Rühma
a Petera Weibela a s poučeným doslovem E. H. Plattnera (Vídeň, Nußdorf 1985).
113
však vyloučena, protože se jedná o uzavřený a komplexní systém
znaků, který podléhá vlastním zákonům.
Takový základní noetický i estetický postoj zachoval Seifert
i v následující sbírce Slavík zpívá špatně (1926), v níž se však rýsuje
patrně nejvýznamnější a nejzásadnější obrat v Seifertově vývoji,
totiž téměř nepostřehnutelný, ale důsledný odklon od verbalistic­
kého životního optimismu a nevázané hry fantazie k melancho­
lické meditaci tváří v tvář osobně vnímané každodenní realitě,
poznamenané ovšem realitou společensko-politickou. Z formál­
ního hlediska to znamená, že namísto kouzel se slovy, metaforami
a zvukem nastupuje stringentní, vyváženě proporční, téměř neo­
klasicistní způsob vyjadřování. Ani tato sbírka nepostrádá zcela
konkrétní zážitek, z něhož vyrůstá. Znovu je jím cesta do zaslí­
bené země, jenže tentokrát se jmenuje SSSR a autor své dojmy vy­
jadřuje mnohem bezprostředněji a jasněji. Seifert se totiž jako re­
daktor pražského Komunistického nakladatelství jel v roce 1925
spolu s delegací českých levicových intelektuálů do Sovětského
svazu na vlastní oči podívat na bájné výdobytky socialismu. Dů­
sledkem této rozsáhlé cesty bylo, že ideologicky nezaslepitelný, za­
rytý realista Seifert (podobně jako jiní účastníci) zcela vystřízlivěl
ze snu o blízkosti „lepšího světa“. „Byla to revoluce. / Toť vše,“ píše
s příznačnou, ironicky zabarvenou lakonií v refrénu jedné z klíčo­
vých básní Město Leninovo, v níž scenerii města na Něvě20 evokuje
důraznými optickými metaforami jako těžkou noční můru. Další
klíčová báseň, U Matky Boží iverské, líčí křiklavý nepoměr mezi
mýtem „velké revoluce“ a postrevoluční každodenní skutečností
způsobem téměř reportážním, groteskně-komickými moment­
kami z blešího trhu, kvetoucího ve stínu starobylého moskev­
ského chrámu, z jakési směsice téměř surrealistických „objektů“,
kde vedle poškozeného nábytku z vyplundrovaných šlechtických
a měšťanských domů, vedle „hromady starých knih / [...] / Zoufal­
ství Dostojevského je v nich, / chladne v nich vášeň Puškinova“21
a hedvábných podprsenek (které Seifertovi připomínají brnění Jo­
hanky z Arcu) můžete za babku koupit také odznáčky Lenina.
20„Město na Něvě. Metropol básníků. / Na tvých zdech psala šavle rudé verše“
(cit. podle Jaroslav Seifert: Dílo 1. Praha, ČS 1953, s. 168).
21 Tamtéž, s. 167.
114
Seifertův odstup od vlastních mladistvých snů o revoluci při­
nášející štěstí, který se v této sbírce nepochybně oznamuje, měl
mít — v roce 1929 — jasné politické důsledky: Seifert tehdy spolu
s šesti dalšími známými spisovateli spektakulárně vystoupil z ko­
munistické strany,22 která se čím dál tím víc podrobovala moskev­
ským směrnicím. Tento krok však rozhodně neznamenal „zradu“,
jak mu stalinisté předhazovali už ve třicátých a ještě víc v pa­
desátých (znovu pak ještě v sedmdesátých) letech. Seifert totiž
politicky i nadále zastával — dnes bychom řekli — levicově libe­
rální názory, jeho politická angažovanost se jen z lyriky přesu­
nula do (již zmíněné) publicistiky ve verších. Mimoliterární po­
litické angažmá bylo Seifertovi beztak cizí. I jeho výrazná řeč na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu „desta­
linizujícího“ roku 1956, byť kulturně-politicky jakkoli průkop­
nická, nepřekročila rámec literatury a kulturního života o nic víc
než jeho angažmá předsedy Komise pro rehabilitaci spisovatelů
při pražském svazu spisovatelů během „pražského jara“, případně
předsedy Svazu českých spisovatelů od června 1969 až do jeho
rozpuštění na podzim 1970.
To, že se Seifert v roce 1929 rozešel s komunistickou stranou
a zároveň se veřejně ironicky distancoval od svého mladistvého
obrazoboreckého nadšení dvacátých let, nemělo ani tak politicko­
-ideologické důvody;23 spíš to byl důsledek změněného pohledu
na svět, který se jasně začal rýsovat už v roce 1926 ve sbírce Slavík
zpívá špatně. Melancholicko-ironické ohlédnutí za vlastní, osobní
minulostí i za historickými událostmi se tu poprvé stalo základ­
ním principem básní, které až dosud žily výhradně intenzivním
záznamem a jemně odstíněným zachycením daného okamžiku,
případně — v obou prvních knihách — i hypotetickou vizí budouc­
nosti. Pro to je charakteristický nejen zpětný pohled na ruskou
22 Spolu s S. K. Neumannem, Vladislavem Vančurou, Ivanem Olbrachtem, Hele­
nou Malířovou, Josefem Horou a Marií Majerovou. Neumann, Olbracht a Majerová
se koncem třicátých let do Strany vrátili.
23 Tak např. v rozhlasovém projevu z 1. 5. 1931, o němž hovoří F. X. Šalda v Šaldově zápisníku (roč. 3, 1930/31 č. 13—14, červen 1931, s. 441n.), ale už i mnohem
dříve, totiž ve své první próze, vzpomínkových fejetonech Hvězdy nad Rajskou zahradou, psaných v letech 1927—1928 a vydaných r. 1929, próze, která tónem a zá­
kladním vypravěčským postojem nápadně předjímá Seifertovy vzpomínky Všecky
krásy světa, vzniklé o padesát let později.
115
Morový sloup, 1979, samizdatové vydání,
obálka Jana Bucharová
Říjnovou revoluci jako na něco, co bylo, co se rozplynulo v minu­
lost, ale ještě víc básně typu Staré bojiště či Balada ze Champagne
připomínající první světovou válku. Tato zpětná perspektiva pak
— počínaje Poštovním holubem z roku 1929 — proniká stále hlou­
běji do minulosti, v Poštovním holubovi například v básni Praha,
ve které nejen že v alchymistické „kouzelné zahradě svých kři­
vulí“ odchází „pošetilý císař“ Rudolf II., ale kde také „gotický kak­
tus rozkvétá královskými lebkami“ a nakonec „jeho Veličenstvo
prach / usedá zlehka na opuštěný trůn“.24 Současně s tím, jak se
rozšiřuje a prohlubuje historická perspektiva, se zde u Seiferta
poprvé otevírá i perspektiva přesahující tento svět, perspek­
tiva kosmická, zvlášť působivě ve verších „Dalekohledy osleply
z hrůzy vesmíru / a fantastické oči hvězdopravců / vypila smrt.“25
Transcendentální pohledy a motiv smrti zde takříkajíc vymezují
nejzazší hranici pohledu do historie a dějin kultury a pro Seifer­
tovu příští lyriku, která jinak skoro postrádá jakýkoli filozoficko­
-metafyzický rozměr — na rozdíl od tvorby Holanovy, Halasovy či
Zahradníčkovy —, se stanou téměř neodmyslitelnými.
24 Cit. podle Jaroslav Seifert: Dílo 2 (Praha, ČS 1954, s. 26).
25 Tamtéž, s. 26.
116
Vztahování se k minulosti se v Seifertových sbírkách třicátých
a čtyřicátých let26 množí a vytváří jemnou síť utkanou suverénní
veršovou technikou, v níž se vnější a vnitřní realita, okamžité zá­
žitky a vzpomínky, smyslové vjemy a reflexe splétají v organický
celek, jehož skutečným pojítkem se pak stávají pružné, nezřídka
novátorské rýmy a cyklicky obměňované strofické formy. Cyklická
výstavba básní a sbírek zůstává příznačná dokonce i pro pozdního
Seiferta, který se rýmů a všech básnických ozdob radikálně zřekl.27
Mimořádná formální virtuozita, která se tak působivě projevo­
vala v Seifertových sbírkách ze třicátých a čtyřicátých let, však
leckdy ukazovala i svou odvrácenou tvář: příležitostné sklouzá­
vání do líbivě konvenční poezie, ne-li dokonce do kýče, i nebez­
pečí stále se opakujícího volnoběhu čisté formy. Na druhé straně
umění artificiálně zaobalit látku básně přišlo Seifertovi velmi
vhod, zejména v době německé okupace. Jeho sbírky z let 1939—
194528 se jen hemží odvážnými narážkami na současnou politic­
kou situaci a vlasteneckými historickými reminiscencemi, skry­
tými ovšem — zvláště očím německých cenzorů — v kultivovaných,
občas přebujele ornamentálních verších na „věčná témata“. Čeští
čtenáři se ovšem brzy naučili číst mezi řádky a za slovy, a Seifer­
tovy, stejně jako Holanovy, Halasovy nebo Palivcovy knihy, které
tehdy velmi dobře chápali jako jakási tajná kryptografická posel­
ství, doslova hltali po deseti- až dvacetitisícových nákladech.29
Z tohoto hlediska se čeští čtenáři poezie velmi dobře připra­
vili na padesátá léta, éru stalinismu, jen s tím rozdílem, že tehdy
— na rozdíl od válečných let — skončily na „černé listině“, nebo
26 Sbírky z třicátých let: Jablko z klína (Praha 1933), Ruce Venušiny (Praha 1936),
Jaro, sbohem (Praha 1937), Osm dní (Praha 1937), Zhasněte světla (Praha 1938).
27 Morový sloup tak tvoří cykly Křik strašidel, Poutní místo, Kanálská zahrada,
Morový sloup a Epilogy, přičemž vnitřní výstavba každého cyklu je rovněž cyk­
lická. Totéž platí i pro Koncert na ostrově z roku 1965 a pro další sbírky.
28 Zhasněte světla (2., rozš. vyd. září 1939), Vějíř Boženy Němcové (Praha 1940),
Světlem oděná (Praha 1940), Ruka a plamen (Praha 1943) a Kamenný most (Praha
1944).
29Někdejší obchodní ředitel nakladatelství Fr. Borový, Jaroslav Pilz, udává
ve svých vzpomínkách Národní 9 (Praha, ČS 1969) následující čísla: Zatímco před
válkou se od básnické sbírky prodalo 500 až 1000 výtisků, Seifertovy sbírky Zhasněte světla se v letech 1939—1945 prodalo 26 000 kusů. První vydání Vějíře Boženy
Němcové (1940) čítalo 10 000 kusů. Stejně vysoké náklady měly i nové sbírky Ha­
lasovy, Holanovy, Nezvalovy a Horovy.
117
dokonce ve vězení a nadále nesměly publikovat už ani řádku
hned celé desítky významných básníků a prozaiků.30 Seifert k nim
zpočátku také patřil, ale poměrně brzy, koncem roku 1953, se
mu podařilo prorazit, a sice básněmi, které nedělaly sebemenší
ideo­logické ústupky, avšak byly — dle oficiálních požadavků —
„rea­listické“ a „lidové“. Byly to ukázky ze sbírky Maminka, vydané
v roce 1954. Ta se stala nejen skutečným bestsellerem, ale o rok
později přinesla Seifertovi i „imunizující“ státní cenu za literaturu.
Po roce 1956, navzdory očividnému uvolňování kulturně-poli­
tického ovzduší, se básník Seifert odmlčel. Jeho mlčení se už ne­
přikládalo politickým, nýbrž osobním, především zdravotním dů­
vodům, zvláště když se vědělo, že se Seifert několikrát musel
podrobit těžkým operacím plotýnek. O to více básník překvapil
v roce 1965 sbírkou Koncert na ostrově: v ní se čtenáři najednou
setkali s jakoby novým, dosud neznámým Seifertem, totiž s básní­
kem zříkajícím se své veškeré formální virtuozity, veškerého poe­
tizujícího přetváření skutečnosti jen proto, aby verši místy okleš­
těnými až na jednoduché hovorové prozaické zlomky podal co
nejpravdivější, střízlivou bilanci vlastního života. Na tuto sbírku,
v níž převládají ostře broušené konkrétní úlomky vzpomínek, po­
stupně se skládající do mozaikovitého panoramatu, organicky na­
vázaly knížky Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967)
a v sedmdesátých letech pak Morový sloup a Deštník z Piccadilly,
které musela vydat nejprve exilová nakladatelství, protože Sei­
ferta — odměnou za jeho angažovanost v letech 1968—1969 a bez
ohledu na jeho zvláštní postavení, sotva odmyslitelné z dějin mo­
derní české literatury — postihl publikační zákaz.31
V sedmdesátých letech vznikala vedle básní i Seifertova ne­
polemická, patrně vědomě autocenzurovaná kniha vzpomínek
Všecky krásy světa. Také ona vyšla nejprve v zahraničí32 a posléze
— zkrácená o čtyřicet textových stran33 — i v Praze. V těchto vzpo­
mínkách, skládaných podobně jako Seifertova pozdní lyrika mo­
zaikově, se znovu objevují — tentokrát ve stylisticky vybroušené
próze, jejíž žánrové rozpětí sahá od „řádného vyprávění“ přes fe­
jetonistickou causerii až po stručnou báseň v próze — nesčetné
motivy a obrazné prvky známé už z jeho (i ranější) lyriky. Bylo by
jistě záhodno, abychom podrobně srovnali všechny paralely mezi
touto Seifertovou prózou a jeho lyrikou, ale takový úkol nemů­
žeme v rámci našeho článku provést ani jen v náznacích.
30 K situaci české lyriky v stalinské době srov. A. Brousek: O poezii českého sta­
linismu bez pověr a iluzí, in A. Brousek (ed.): Podivuhodní kouzelníci. Čítanka čes­
kého stalinismu v řeči vázané (Purley, Rozmluvy 1987, s. 227—262).
32 I Seifertovy vzpomínky tvoří čtyři cykly: 1. Co všechno zavál sníh, 2. Éós, bo­
hyně ranních červánků, 3. Noc na Uhelném trhu, 4. Obloha plná havranů. Samiz­
datově vyšly v roce 1979, v exilu společným nákladem kolínského Indexu a to­
rontského Sixty-Eight Publishers 1981 a v Praze — cenzurovány — nákladem
50 000 kusů v roce 1982. Až do března 1983 byl jejich prodej pozastaven.
31 Morový sloup koloval od r. 1973 v samizdatu, poprvé vyšel (v konečné podobě
z roku 1977) v exilovém nakladatelství Index (Köln am Rhein 1977), v Praze až
v roce 1981. Deštník z Piccadilly vyšel samizdatově v r. 1978, první (neúplné) knižní
vydání v nakladatelství Poezie mimo domov (München 1979), ve stejném roce
i v Praze, ovšem bez jedné básně, která neprošla cenzurou. Na tyto knihy orga­
nicky navazuje i Seifertova poslední sbírka Býti básníkem (Praha, ČS 1983, náklad
20 000 kusů, 2. vyd. 1984, 50 000 kusů).
118
1990
Publikováno ve sborníku Zur tschechischen Literatur 1945—1985 (ed. Wolfgang
Kasack, Berlin: Berlin-Verl. Spitz, 1990, s. 63—80) → in A. Brousek, Podřezávání
větve (ed. M. Špirit, Praha: Torst, 1999, s. 539—552, přel. Veronika Dudková)
Antonín BROUSEK (1941—2013), básník, překladatel, kritik, vysokoškolský peda­
gog a editor, spolupracovník časopisů Host do domu, Literární noviny či Tvář, au­
tor řady básnických sbírek, mj. laureát Ceny Jaroslava Seiferta (1995). Z jeho lite­
rárněkritického díla byl vydán obsáhlý výbor Podřezávání větve (1999). V článku
Národní... rukojmí? (Rozmluvy 1987) komentoval projev při předání Nobelovy
ceny, jenž byl vydáván za Seifertův.
33Srov. kSk: Seifertovy Všecky krásy světa, poznámky a různočtení, in Obsah
1984xx, prosinec, s. 81—92. V oficiálním vydání (nakl. Československý spisovatel)
podle stati chybí devět kapitol a jednotlivé odstavce a věty. 32 osob zcela zmizelo
nebo vystupují beze jmen. Z osobního rejstříku bylo odstraněno 83 jmen, z nichž
ovšem 51 zůstalo v textu.
119
Doslov k výboru Třeba vám
nesu růže
jiří opelík
Přímému účastníkovi Seifertova pohřbu bylo záhy zjevné, co mu
připomíná: pohřby velkých populárních českých básníků 19. sto­
letí, Jana Nerudy, Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického. Ty
také byly davovým projevem čtenářské úcty a lásky, ale zároveň
manifestací určité politické vůle; shromážděním osiřelých cti­
telů, ale také srazem oponentů vůči politickému statu quo. Ten­
krát, na rozhraní 19. a 20. století, se lidem do velkých mrtvých
vtěloval sám génius národa toužícího po rovnosti a svobodě; teď,
na konci 20. století, se zástupy identifikovaly se Seifertovým vzdo­
rem vůči totalitní moci, o to věrohodnějším, že také — jako u „oby­
čejných“ lidí — vykupovaným porážkami nebo ústupy. Pohřeb sám
se stal tichým měřením konkrétních sil: partajního panstva a jeho
svazových slouhů v sále Rudolfina a lidu shromážděného venku
na náměstí a v ulicích kolem něho, potom v břevnovském kostele
sv. Mar­kéty a na prostranství před jeho zdmi a nakonec na kra­
lupském hřbitově, kde všude se sice moc také účastnila, ale toliko
prostřednictvím fízlů. A že jí lid svého básníka nenechal, symboli­
zovala v Kralupech smuteční řeč Jana Skácela, trpěného básníka
nedávno ještě zakázaného, a viditelná přítomnost disidenta Vác­
lava Havla.
Paralelu mezi pohřby nebylo by však možno vést, kdyby se sobě
nepodobali i pohřbívaní: také Seifert byl — jako druhdy Neruda,
Čech a Vrchlický — pokládán za klasika. Klasik jistě není veličina
posvátná, nedotknutelná, je však veličina hodnotově nesporná:
a to nikoli jednotlivostmi, nýbrž celkem svého díla. Klasikovo dílo
vyslovuje, přesvědčivěji, intenzivněji a osobitěji nežli práce ostat­
ních, člověka své doby spolu s jejími zjevnými i skrytými hybateli,
a není antikvováno ani smrtí svého původce, ani příchodem nové
epochy. Objevuje svému oboru — zde literatuře — netušené mož­
nosti a dává krystalizovat možnostem stávajícím; slouží v něm ne
snad jako vzor, nýbrž jako měřítko, svým vlivem však jeho hranice
120
přesahuje. Je prostě úcty hodné. Seifert spěl ke klasickým metám,
jak to dnes ze zpětného pohledu vypadá, jakoby přímočaře a bez­
pečně. Od počátku považován za miláčka Múz, stal se také od po­
čátku miláčkem publika — lyrik vždy je v iracionální výhodě, ne­
boť je mezi literáty někým jako tenor mezi pěvci a zároveň tím,
jehož výtvory k životu potřebujeme, zatímco plody třebas prozai­
kovými spíše ukájíme svou zvědavost. Seifertovi bylo pětadvacet,
když ho čelní kritikové jmenovali v řadě těch, kteří budou určovat
další vývoj české poezie. A bylo mu třicet, když narazil na svůj ty­
pický a nezaměnitelný styl. Dotvořil se ho poezií, v níž je pravým
pánem Eros, v níž milostný hold jakožto základní obsah postupně
anektuje širší a širší oblasti reality. Paralelní návrat k odvěkým ná­
mětům, k domácím motivům a k starým mistrům jako by Seiferta
zároveň přivedl k tradiční výstavbě básní, dědictví svých předcho­
zích avantgardních let však přitom básník nezapřel. Experimen­
toval nyní v rámci tradičních prostředků, pokoušeje se napínat
je po krajní mez: zvyšoval omamnost veršové melodie, plýtvavě
opakoval a obměňoval rozmanité prvky veršové výstavby, rafino­
vaně strukturoval vztahy uvnitř jednotlivých slok i básní a spínal
je ve vyšší jednotu — až dosáhl udivující virtuozity, která sama se
stala jedním z autonomních významů jeho poe­zie. Většina čtenářů
zbudovala si představu Seiferta jako obdivovaného klasika právě
na tomto stylu básníkova středního období.
Mladý klasik se však jako klasik nechoval. Byl pravým opakem
velekněží umění z předchozí generace devadesátých let, chou­
lostivých na každou čárku, kterou napsali; neabsolutizoval nic
z toho, co jednou otiskl, nerozpakoval se zlehčovat to, co překo­
nal nebo co se mu podle jeho představy nepovedlo. Jeho lidový
původ, škola poetismu (s hlásáním konce umění a s vyzvedáním
konstrukční složky textů, jež je zaměřena na obecnou obrodu ad­
resátovy vnímavosti) a novinářské zaměstnání přivedly ho do nej­
těsnější blízkosti čtenářovy; jeho poezie třicátých až padesátých
let potvrzovala řadou způsobů, že mu čtenářská rezonance není
lhostejná. Ostatně jen snobové jí opovrhují. Seifert chtěl být čten
a také toho, aniž by slevil ze své úrovně, dosáhl. Popřel škodolibý
bonmot, že klasik je ten, kdo je dvojnásob mrtev: fyzicky i ztrátou
jakékoli odezvy.
121
I klasikovi však škodí, když je redukován na jedinou tóninu,
byť by to byla tónina zakládající jeho slávu. Je přirozené, že se Sei­
fertova poezie s postupem času proměňovala, vždyť mezi vydáním
prvotiny a poslední autorovy knihy uplynulo dvaašedesát let. Byly
to někdy proměny překvapivě podstatné, které před ní na dlouho
otevíraly nové obzory, zároveň však takové, které nerozrušily její
celistvost. Teprve úhrn těchto metamorfóz a pevné bytnosti zje­
vuje nám pravou tvář Seiferta klasika a činí jeho poezii jako ce­
lek tak vzrušující.
*
Současná literární historie nalézá vývoj Seifertovy poezie rozfázo­
ván na čtyři období: proletářské, poetistické, melodické (písňové)
a reflexivní (meditativní). Jsou nestejně dlouhá a různě sourodá,
přesahy nebo anticipace nejsou vyloučeny. Své začátky (Město
v slzách, Samá láska) by Seifert byl nejraději od svého díla odpáral
(jako to později se svými začátky učinil například Milan Kundera),
tak mu ve zralých letech připadal jejich revoluční entuziasmus
papírový a jejich hedonismus směšný. Ale dívaly se na svět nikoli
ideologickým prizmatem třídního nebo stranického vojáka, nýbrž
citovým pohledem předměstského chlapce a založily u autora tra­
dici celoživotního zřetele k hledisku chudých a stálé pozornosti
k horizontu historického dění. Seifertovou prvotinou podle jeho
volby by se tak byla stala kniha Na vlnách TSF s jejími slavnostmi
rozžehlých smyslů, s gejzíry obrozené či osvobozené obraznosti,
se zázračnými proměnami všedního ve sváteční, s humorem ly­
rických anekdot a sémantických hříček. Sbírka byla produktem,
ale také spolustvořitelem poetismu. Seifert zajisté nebyl žádný
lyrik zpívající jako pták na větvi, ale spontaneita a improvizace
patřily do jeho běžné výbavy. Nebyl ani žádný teoretizující poeta
doctus, ale měl obrovské básnické ingénium, které citlivě zare­
agovalo na tehdejší avantgardní spění. (Když se pak v roce 1929
s Teigem in politicis a in theoria — nikoli však in humanis — roze­
šel, nezůstal bezradný, nýbrž dokázal sám obstarat potřeby svého
talentu tím, že si našel učitele napřed ve Verlainovi a poté v Ne­
rudovi.) Obě zbývající sbírky dvacátých let (Slavík zpívá špatně,
Poštovní holub) přinesly, řečeno s Šaldou, „zlidštění a zintimnění
poetismu“. Hra přenechala svůj primát hodnotovému zvažování,
humor bláznovství a melancholii. Byla nastoupena cesta domů,
122
o to vroucnější, že vedla přes strašná francouzská bojiště první
světové války a strašná dějiště ruské bolševické revoluce. Prostor
postoupil u Seiferta — jednou provždy — své místo času, jehož po­
chopení mu usnadnil Josef Hora sbírkou Struny ve větru, jakoby
oplátkou za to, čím poetismus osvěžil jeho sbírku Itálie.
Seifert, který je obecně obdivován a milován, se zrodil v knize
Jablko z klína, jakkoli se k její nové poloze schylovalo už předtím
a jakkoli se mezníkovitým vypíchnutím této sbírky křivdí těm
ostatním. Několik vět o tomto „melodickém“ období bylo řečeno
už výše, nyní k nim připojme pár dalších. Bylo to období dlouhé
a ze všech nejdiferencovanější. Hned v jeho začátcích dobral se
Seifert výsostných básní, v nichž je vše osobní předestilováno
v ryzí objektivní lyrismus, jaký dovede vážit nevažitelné, vyslo­
vovat nevýslovné, odstiňovat jednou už odstíněné, strojit výjevy,
jaké nemají předlohu v realitě, ba vynímat okamžiky z moci času,
což při Seifertově filozofii nezadržitelně pustošivého času nutno
považovat za zázrak patrně nejvyšší. Příliš brzy však básníkovu
vnímavost strhly na svou stranu bolesti domova i Evropy: so­ciální
bída, zpupné nacistické a stalinistické násilí, první plameny za­
krátko všeobecného válečného požáru — a také smrti velkých
uměleckých, vědeckých i politických osobností, osobně proží­
vané. Seifert se proto v polovině třicátých let dal cestou příleži­
tostné poezie básnícího žurnalisty. Zvládaje nejen každotýdenní
povinnost naplnit rubriku Pondělní sloky, nýbrž reaguje s no­
vinářskou pohotovostí také mimo rámec tohoto penza — i ještě
v prvních poválečných letech —, snímal události běžícího času
v celém rozpětí jejich povahy od záležitostí „malých“, privátních
dějin po události dějin „velkých“ i celou škálou způsobů, aktuál­
ními narážkami počínaje a pravdami života konče. Právě tyto „pro­
sté motivy“, posléze proseté, očištěné od efemérností a stylisticky
dotažené, položily na konci třicátých let a v letech čtyřicátých zá­
klad k několika knihám lyrických komentářů: Jaro, sbohem, Osm
dní (žalozpěvy nad zemřelým T. G. Masarykem), Zhasněte světla
(zpěvy odhodlání z podzimu 1938), Přilba hlíny (hrdinské zpěvy
z okupace a Pražského povstání), Ruka a plamen (gratulace, chva­
lozpěvy i žalozpěvy týkající se přátel nebo uctívaných osobností).
Je pochopitelné, že s příležitostnými básněmi nemohl autor tako­
vých sbírek jako Jablko z klína a Ruce Venušiny vystačit. I přidružil
123
k nim, třebaže také zlověstnou dobou křtěný, tetraptych velkole­
pých lyrickoepických cyklů (souběžně s J. Horou a V. Holanem)
k poctě mocností světla: Vějíř Boženy Němcové (kde je básnířka po­
jata jako patronka soudobého zápasu se strachem), Světlem oděná
(kde se krásou a slávou Prahy, zastoupené jejími posvátnými místy
i svatými české historie a umění, zaříkává okupační noc), Kamenný most (kde, opět uprostřed pražských krás, už svítá v tem­
notách), Píseň o Viktorce (kde je sesterská dvojice autorky a její
postavy velce sežehnuta bleskem vlastní krásy). Za korunu jino­
tajného plánu válečných částí tetraptychu určil však autor jeho
jazyk sám: na první pohled jako by šlo o kypivou záplavu z jaké­
hosi samoplodivého poetického hrnečku, vař!, ale ve skutečnosti
to byla demonstrace suverenity a tvůrčích možností mateřštiny
zjevovaných výsostným básnickým tvarem. Závěr „melodického“
období vyplnila trojice knih schopná podivuhodně uspokojit zá­
roveň velké i malé čtenáře: Šel malíř chudě do světa (k Alšovým
kresbám), Maminka a Chlapec a hvězdy (k Ladovým obrázkům).
Znamenala definitivní krystalizaci písňové formy, k níž Seifert při­
rozeně tíhl od svých počátků a která dosáhla svého prvního vr­
cholu ve sbírce Jaro, sbohem (zejména v jejích pozdějších, rozší­
řených vydáních). To právě s její pomocí přežil Seifert poúnorové
roky jako publikující básník — jedině píseň připadala v jeho teh­
dejším repertoáru jako lidová a tím i přijatelná.
Propast zdá se zeti mezi Seifertovou knížkou k Ladovi a tím, co
v jeho díle — po desetileté přestávce zaviněné těžkým onemocně­
ním — následovalo: trojicí sbírek Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání zvonů a dalšími třemi knihami, z nichž každá byla
původně deklarována jako definitivní rozloučení se čtenáři (Morový sloup, Deštník z Piccadilly, Býti básníkem). Odpadl v nich před­
chozí dualismus příležitostné a vysoké tvorby, Seifertova poe­zie
sice zúžila své rozpětí, ale zato se prohloubila. Předtím v ní vládla
ryzí lyrika, teď výjevy, příhody a příběh života čili epizace. Předtím
obrazy či perifráze, teď vyprávění nebo dokonce holé sdělování.
Předtím smyslové (ba synestetické) kořistění, teď věcné přemítání
nad zásadními jevy života. Předtím bujaré rozkošnictví, humor
i sebeironie, teď vážnost. Předtím sevřené útvary vynalézavých
rýmů, rytmů, strofických vzorců a cyklických forem, teď volný
verš na samé hranici prózy. Předtím pointy, teď střízlivé závěry
124
a někdy ani ty ne, nýbrž jen prosté ukončení, přerušení promluvy.
Jednoduše úchvatné oproštění a uvolnění, jakého vzácně dosahují
staří mistři kteréhokoli umění, když smrt je na dohled a náklad
dosavadního úsilí a výbojnictví náhle lehký jako pírko. Nečteme
však jiného básníka: několik mostů k předchozím Seifertovým ob­
dobím zůstalo, a jsou široké a pevné. Zůstaly láska a smrt a ži­
vot coby jejich stálý zápas jako základní motivy, blízkost smrti
však přivodila nešetrnou deziluzivnost pohledů, která překvapivě
zpochybnila konvenční výsady stáří, totiž zkušenost a moudrost.
Leč navzdory stínu smrti, natlačivšímu se nyní nad celou rozlohu
básníkova života, jde překvapivě pořád o sbírky milostné poezie,
stále vzrušené ženami i — olympansky — věčným ženstvím. Dále
zůstala v jedné z hlavních rolí vzpomínka, náležející mezi prefe­
rovaná Seifertova feminina (jako krev, země, láska, vlast, Praha,
svoboda, smrt). Od samého počátku fungovala u Seiferta jako pře­
možitelka zapomnění, tj. jako jediná síla, která dokáže vynést jevy
z ničivého proudu času, tohoto bratra smrti, schopného umrt­
vit i samu lásku; vzpomínka dovede paradoxně prodloužit život
i mrtvým. (Jsouc základní podobou Seifertova snu, „snem s přivře­
nýma očima“, zdržovala i ona Seiferta před tím, aby se po příkladu
svých generačních druhů dal cestou surrealismu.) V šestici po­
sledních sbírek se konkrétní Seifertovy vzpomínky (ale i přivlast­
něné vzpomínky jiných) rozvinuly, jako dotud stočené koberce,
ve svých dějových osnovách a obstaraly vlastní sdělení jednot­
livých básní. Životní bilancování získalo tak za svou fólii celou
rozlohu básníkova života. Dále se v posledním období k novému
uplatnění rozžila stará Seifertova extenzivní tendence k vyšším
celkům, skládaným i simultánním. V rané fázi se projevovala ně­
kolikadílnými baladami a apollinairovskými pásmy, v prostřední
umně komponovanými a bohatě instrumentovanými cykly slo­
ženými z nejrůznějších vstupních komponent (sonetů, pantumů,
rondó aj.). Teď, v závěru díla, drobnými cykly (skládajícími celý
Koncert na ostrově), několikavětými cykly napodobujícími stavbu
hudebních skladeb (v knize Býti básníkem), monumentálními bás­
němi sestavenými z relativně samostatných a různorodých seg­
mentů (v knize Morový sloup) a zejména polytematickými bás­
němi-pásmy, v nichž však k významovým skokům nedochází mezi
následnými verši či metaforami, nýbrž mezi slokami náležejícími
125
rozmanitým časovým a tematickým liniím celkového kontra­
punktu. A konečně pokračují poslední sbírky v autorově mnoho­
kráte osvědčeném žurnalistickém umění upoutat čtenáře, které
zde pracuje chytlavými náměty a působivými detaily, vzrušujícími
nápověďmi a napínavými odmlkami, prostě mnoha důvtipnými
způsoby, kterou ze vzpomínek volit, jak ji traktovat a čím ji pový­
šit na poselkyni reflexe.
*
Vývojově podaný přehled doplníme na závěr aspoň jedním syn­
chronním řezem, abychom jeho prostřednictvím mohli ozřejmit
jeden z průběžných a tedy i nejpodstatnějších rysů Seifertovy poe­
zie vůbec, rys zatím dotčený jen zmínkou o motivu světla v tetrap­
tychu ze čtyřicátých let. Seifert byl po celý život, a to důrazně, bás­
níkem pozemské existence. Byl to nekosmický, ba anti­kosmický
autor, čímž se jaksi vymykal z tradice velkých zjevů českého bás­
nictví — když už někdy o hvězdách začal, ukázalo se nakonec, že
se jen zrcadlí v kaluži nebo že jde o hvězdy ženských očí nebo
ňader. Ani nebe neuznával a smrt mu byla jen branou do nicoty.
Ke stáru se sice nebi za svou „přízemnost“ omlouval, ale názor
nezměnil. Zůstával při tom, že zasnouben byl jen se zemí. Od po­
čátku věděl, že člověk začíná umírat ve chvíli zrození, a troufl si
— on, milostný básník par excellence — analogicky napsat o lásce:
„Zaslechl jsem lásku odcházet, / když se prvně rtů mých dotkl
ret.“ Mohli bychom za jeho vyznání považovat verše „Vždyť život
je jen vzlyk / a jiný život není“, jenže tyto verše mají své pokračo­
vání: „a pod tím rozstříleným praporem / je krásy dost.“ Teprve
toto je celá Seifertova filozofie: jeho reálno vždy mělo své trans­
cendentno. Ale protože pro něho život končil smrtí, prostíralo se
také jeho transcendentno vždycky jen na zemi. Nešlo přitom ani
o apollinairovské nadreálno svézákonného uměleckého tvaru
(i když asi hrálo roli zasvěcujícího východiska), ani o surrealis­
tické nadreálno podvědomí. Šlo o vše, co nadlehčuje lidský úděl,
co člověka odměňuje za to, že přijme a absolvuje svou životní pouť
jako jedinou danou a vůbec možnou, co utváří jeho pozemská ne­
besa. Ve svých proletářských začátcích si Seifert naivně myslel,
že tímto nadreálnem je revoluce, ale brzy ji nahradil krásou, kte­
rou přinášejí láska, hudba, poezie a jejich rovnomocní poslové. Ne
126
však každá hudba, ale hudba například Bachova nebo Mozartova.
A také ne každá láska: ne ta, která vstupuje „bez louten, bez osty­
chu, bázně, bez závrati“. V jedné autocharakteristice našel Seifert
pro integrální transcendentizační tendenci své poezie zvlášť pří­
padné pojmenování: ve svých básních prý vplétal ženám do vlasů
„mandorlu ženství“. Mandorla je svatozář ve tvaru mandle obe­
pínající celou postavu, celý zjev. Odíval-li Seifert Prahu do světla,
aby mohl čelit okupační tmě, šlo také o svatozář svého druhu. Či­
nil totéž, obklopoval-li obrazy Františka Tichého kouzlem překva­
pení a malíře Antonína Procházku písní včel. Atd. atd. Jeho vlastní
práci lze připodobnit k činnosti vlaštovky stavějící si hnízdo tak,
že „bláto lidských cest / nosí zas k nebesům“. I v beznaději rozd­
mychával plamínek naděje, učil snít nový sen, zhasl-li starý, stále
sytil touhu po bohaté pěknosti života, rád připínal lidskému ko­
nání křídla a konal zázraky, to když dal mocí milostného vzpla­
nutí vzlétnout i soše bez křídel nebo když pochoval Mozarta
— vyňav ho z anonymního vídeňského hrobu — na kvetoucí petřín­
ské stráni. Byl nejen básníkem těžké pozemské existence, nýbrž
i krásných možností života. A když ho nemoc a blízkost smrti sra­
zily na dno, zmobilizoval v sobě „strašnou touhu být“ a slíbil: „Ale
až umřu doopravdy, / i z ticha hlíny / ještě zavzlyká tvým krokům
vstříc / má láska.“
V takových přesazích života až za smrt — a najdeme je roztrou­
šeny po celé ploše jeho díla — byl Jaroslav Seifert zvlášť svůj.
1999
In J. Seifert, Třeba vám nesu růže (ed. Jiří Opelík, Praha: Mladá fronta, 1999,
s. 145—149)
Jiří Opelík (nar. 1930), literární historik, editor, literární kritik a lexikograf.
Z jeho kritického díla vyšel výbor Nenáviděné řemeslo (1969), vydal monografii Jo­
sef Čapek (1980) a je spoluautorem obrazové monografie Josef Čapek (1996). Sou­
bor svých literárněhistorických statí vydal pod názvem Milované řemeslo (2000),
knižně byla vydána monografie Holanovské nápovědy (2004), v roce 2008 vyšel
výbor Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako příva­
žek. K vydání připravil několik desítek edic (mj. editoval soubor díla Jana Skácela,
od roku 2008 vydává Spisy Josefa Čapka). Sestavil a doslovem doprovodil maďar­
ský výbor z veršů Jaroslava Seiferta Talán rózsát hozok (1986). Publikoval studii
o motivu anděla v Seifertově básnickém díle s názvem Seifertovi andělé (Česká li­
teratura 1999).
127
Lyrik Jaroslav Seifert
Básníkovy proměny
a konstanty
jiří brabec
Laureát Nobelovy ceny za literaturu se vždy stane předmětem po­
zornosti na celém světě. Nezdá se mi však, že toto vnější ocenění
vždy usnadňuje zdomácnění díla v odlišných duchovních kontex­
tech. Nepochybně kladnou roli zde hraje zvídavost intelektuální
elity i čtenářů a také se před interprety vynořuje úkol vyrovnat
se s dílem a osobností, opírající se o odlišné národní tradice. Nic­
méně často jde o pozornost vnější. Zejména pro žurnalistiku je ja­
kákoli atraktivita (autorovo soukromí stejně jako jeho politické či
společenské aféry) důležitější než samotná tvorba. Podobný pří­
stup jen ztěžuje integraci oceněného díla — zvlášť jde-li o autora
z málo známé národní literatury — do stávajícího paradigmatu
jiné kultury. Proto často dostává hlavní slovo obecně srozumitelná
šablonovitá charakteristika, s níž hodnocená tvorba má jen málo
společného. Jestliže se k tomu ještě přidá rozpačitost či malá in­
venčnost překladatelů, zkáza je dokonána.
V zemi, kde moderní české umění — díky vynikajícím interpre­
tům — má šťastnou rezonanci, zdají se tato slova nepříliš vhodná,
ale Seifertovo dílo nemá vždy tak šťastný osud. Například ang­
ličtí bohemisté, tedy předpokládaní znalci české literatury, do­
konce vydali kolektivní prohlášení, kterým vyjadřují nespoko­
jenost s udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Na jejich
hodnocení básníkovy tvorby se také nepřímo podílí část české li­
terární kritiky, která v Seifertovi spatřovala básníka nekompliko­
vaného, jednostranného, jakéhosi „lidového“ pěvce, který se od­
vrátil od moderny k tradičním „typicky českým“ hodnotám. Tato
falešná představa o básníkově díle úzce souvisí s nacionalismem
malého národa, který pochopitelně inklinuje k velebení svých
mravních ctností a těch tvůrčích hodnot, které jsou výrazem ja­
kési bázně před nebezpečnou cizinou a schoulení se k tradičně
128
ověřeným hodnotám, silně emocionálně podbarveným. Je třeba
podotknout, že některé Seifertovy verše mohly být, bez přílišného
násilí, do tohoto konstruktu začleněny, ale jeho rozsáhlé dílo, jež
dnes můžeme přehlédnout v celistvosti, se tomuto hodnocení
rázně vzpírá. Velice záleží na tom, k jakému okruhu se překlada­
telé obrátí a v čem interpreti spatřují těžiště Seifertova odkazu.
Mé úvahy se zaměří zejména k vysledování proměn Seifertova ly­
rického díla a k postižení jeho konstantních rysů.
Nejprve k některým konstantám. Ve všech Seifertových ver­
ších vystupuje do popředí mluvčí básně, který neustále zdůraz­
ňuje úzké sepětí básnického projevu s autorovým životem. Mnozí
čtenáři proto pokládají Seifertovy verše za jakýsi básnický životo­
pis. Z básní se pak preparují životní osudy básníka. Někteří kritici
se touto autostylizací dali natolik zmýlit, že začali velebit autorovu
upřímnost, nehledanost, prostotu, spontaneitu, aniž by si kladli
otázku, jak je tato volba básnického já spjata s autorovou poeti­
kou, kde jsou hranice tohoto principu a jakým způsobem se mo­
difikuje a proměňuje. Již proto je třeba připomenout rafinovanost
tohoto vztahu. Stačí si vzít jakýkoli motiv, který odkazuje k Sei­
fertovu životu a který se v díle objevuje několikrát v různém čase,
aby bylo zřejmé, že přímý spoj k jeho životopisné „věrohodnosti“ je
irelevantní, neboť v odlišných významových kontextech je samot­
ným básníkem různým způsobem interpretován. Obdobný nebo
totožný motiv či konkrétní detail, který je vsazován do toho či
onoho sémantického celku, vystupuje v tomto díle v různých kon­
figuracích a v různém osvětlení — ironickém, humorném, radost­
ném, nostalgickém, tragickém. Minulost se sice stává zdrojem dů­
věrně zřených jevů a událostí, ale dominuje čas přítomný, který
vše přetavuje do odstíněných her s jazykem.
Nicméně v Seifertově poezii skutečně převládá silná tendence
ztotožnit básnické já s konkrétní osobou autora (již v prvotině se
autor představuje jako „milosti zástupů pokorně odevzdaný / bás­
ník / Jaroslav Seifert“). Co tento autostylizační princip, který je
příznačný pro všechna Seifertova díla, umožňuje? U Seiferta je
vše vnější, předmětné, promítáno do roviny emocionálního proží­
vání. Poezie se tak stává orgánem konkrétního, jedinečného zmoc­
ňování se světa spektrem lásky, okouzlení, rozčarování i pocitu
129
nicoty. Autostylizační postupy tuto personální jedinečnost, tento
osobní vklad do básně zdůrazňují, jejich prostřednictvím se zje­
vuje proměnlivý obraz konkrétního člověka, jenž stojí tváří v tvář
ztajenému smyslu svého bytí. Jakákoli zobecňující reflexe či ab­
strakce je v této poezii potlačována, odsunuta nebo zcela elimino­
vána. Poezie se stává pro Seiferta jediným relevantním nástrojem,
jehož prostřednictvím se člověk může dotýkat skrytého smyslu
lidské existence. „Poezie jde s námi od počátků. / Jako milování, /
jako hlad, jako mor, jako válka,“ čteme v Seifertově sbírce Morový
sloup. Seifert nikdy neopouští sféru člověka, situovaného do kon­
krétního časoprostoru, který s sebou nese celou škálu životních
projevů, od banálních momentů až po prchavost snu a unikavost
smyslu dění. Věrným průvodcem jeho tvorby je proto také ne­
přímý i přímý humorný komentář, jednou směrující k nostalgii,
jindy k ironii nebo k tragice bytí, vždy však zakotvený v obraze
mluvčího.
Se zdroji Seifertovy poetiky se můžeme shledat ve světě jeho
dětství a mládí, které prožíval v dělnické periferii Prahy, na Žiž­
kově, v městě proletářských demonstrací a bouřlivých schůzí,
v městě, kde sídlily desítky hospůdek, kde se zpívaly rebelující,
prostořeké i sentimentální písničky, kde měla své místo pražská
prostituce a kde byla doma také pražská galérka. Ve stejný čas se
však prostřednictvím matky setkával se světem katolického ritu,
katolických procesí, mší a kostelního zpěvu, světem tajemství a ci­
tového vytržení. Ideologie chápe tyto dvě oblasti jako navzájem se
vylučující, příkře kontrastní, ale u Seiferta splývaly, tvořily jed­
notu, která nikdy v jeho díle nebyla porušena. „Vysoké“ a „nízké“,
profánní a sakrální není od sebe odděleno. Z jeho poezie nezmizel
smysl pro humornou nadsázku, jemnou ironii, stejně jako citové
okouzlení, snivost, víra v moc imaginace. Seifertova poezie je sy­
cena z obou zdrojů. Jestliže se svou první sbírkou Město v slzách
(1921) přihlásil k programovým postulátům proletářské litera­
tury, neznamenalo to příklon k tvorbě vyrůstající z ideologického
projektu. Seifert se odlišuje zejména deproblematizováním mluv­
čího básně. Jiří Wolker prožívá bolestně svou „těžkou hodinu“, kdy
se loučí s důvěřivým chlapectvím a přijímá úděl básníka prole­
tariátu, poezii Josefa Hory stále provází dilema mezi „Západem
130
Neruda a Seifert, 1941, kresba
Františka Bidla
a Východem“, mezi sférou soukromou a sférou proletářského boje,
S. K. Neumann se pyšní, jak zvítězil v „bitevním poli v nás“. U Sei­
ferta se s něčím podobným nesetkáme. Integrita promlouvajícího
se opírá o konkrétní sociální zkušenosti. Vize budoucího spraved­
livého společenství zobrazuje často pomocí náboženských sym­
bolů jako slavnostní představení, v němž je mu přisouzena role
zvěstovatele. Spolu s Romanem Jakobsonem tehdy překládá Blo­
kových Dvanáct. Poslední dva verše oscilaci mezi lidovým senti­
mentalismem a poselstvím evangelia názorně postihují: „Věneček
z růží maje kolem skrání / Vpředu — Ježíš Kristus“.
V programu proletářského umění, který na začátku dvacátých
let vytvářejí příslušníci mladé generace, čteme také o inspirující
roli lidové, „pokleslé“, triviální tvorby. I to byla jedna z cest, prosa­
zovaná také Seifertem, směřujících k destrukci dobové estetické
normy. V druhé sbírce — Samá láska (1923) — čteme novou podobu
kramářské, jarmareční písně, setkáváme se s pokusy integrovat
jevy triviální, zcela nebásnické v jejich syrovosti, do básnického
projevu. Například báseň Slavný den vzbudila svou prozaizací („my
také chceme píti láhve burgundského vína / a jísti marinovaného
úhoře“) u jedněch krajní pohoršení, u druhých rozpaky. Seifertova
obliba v nehorázné hyperbole, která zabíhá až do grotesk­nosti, je
dovedena až do absurdnosti. Jako by si ve své druhé sbírce ově­
řoval nosnost básnického tvaru, možnost identifikace mluvčího
131
básně s autentickým, nezpracovaným zážitkem. Používá řečnické
obraty, barvotiskovou obraznost, novinářskou frazeologii. Od to­
hoto typu experimentu s žánrem i tvarem básně přechází Seifert
k jinému typu experimentace, který však z jeho dosavadních po­
kusů vyplývá.
Na jaře 1923 vznikl první program české poválečné avantgardy
— poetismus. Jeho otcem byl Seifertův přítel, kritik a teoretik, ini­
ciátor české avantgardy dvacátých a třicátých let Karel Teige.
Velkou měrou se na programu podílel třetí z avantgardistů — Ví­
tězslav Nezval, básník nespoutané imaginace, inklinující již od po­
čátku své tvorby k poezii, v níž by byly „všechny smysly v chodu
— třicet šest antén a instinkt věčně protékající“. Výrazem racio­
nálních sil, píše Teige ve svém manifestu, je konstruktivismus
a nad touto bází se zvedá panství iracionality — poetismus. Poe­
tismus má radikálně osvobodit poezii od ideologie, rozumu, filo­
zofie, didaktiky, tendence, pedagogických zřetelů a meditativních
prvků. „Krása poezie je bez intencí, bez velkých frází, bez hlubo­
kých úmyslů, bez apoštolátu. Hra krásných slov, kombinace před­
stav, předivo obrazů…“ V umění, v této hře bez závaznosti, jde
o záchranu a obnovu citového života, fantazie, radosti žít, důvěry
k stále se zjevujícím krásám světa. Poetismus se má zmocnit hlu­
binných vrstev lidské emocionality a senzibility.
Ještě před Teigovým manifestem poetismu začal Seifert inkli­
novat k umění „ležérnímu, dovádivému, fantasknímu, hravému“,
které je víceméně protestem proti „romantické ateliérové menta­
litě“. Jeho podíl na programových postulátech je proto nesporný.
Ostatně výmluvné svědectví představuje Seifertova sbírka Na vlnách TSF (1925, Télégraphie sans fil). Básnická experimentace se
prezentuje již Teigovou grafickou úpravou, významnou pro dě­
jiny moderní knižní grafiky. Teige použil různé druhy písma, po­
hrál si s významovým zdůrazňováním jednotlivých částí básní,
sázel verše podélně i příčně a v několika případech se graficky
zobrazený motiv stal nedílnou součástí básně (Počitadlo, Cirkus).
V tom mu šel vstříc i básník, který například do básně Večerní
světla vmontovává značku prezervativu. „Šlo o to,“ poznamenal
Teige, „aby typo dobásnilo poezii a transponovalo ji do vizuální
sféry.“ Ze střípků dojmů, citových záchvěvů, smyslových senzací
132
vzniká obraz „světa, který se směje“ a utápí se v paradoxech. Je
zřejmá básníkova radost z této hry, v níž se spájí jevy různé pro­
venience, v níž dochází k překvapivým přesunům významových
rovin a k jejich vzájemné, často paradoxní konfrontaci. V tomto
pestrém spádu volných asociací je nicméně zřetelná podoba toho,
kdo tuto hru dává do pohybu. Básnické já se zde představuje jako
nositel i zpodobitel pestrých her torzovitých obrazů pohyblivého
či unikajícího smyslu.
Pro první dvě Seifertovy knihy je typický perspektivismus. Mi­
nulost a zejména přítomnost nabývá smyslu jen v perspektivě bu­
doucích časů. Básně sbírky Na vlnách TSF byly psány ve znamení
přítomnosti, nejrůznější scenerie (cizí země, moře, exotika) ne­
sou jen přítomná dění. Ale jako byl básník nespokojen se svou
perspektivistickou vizí (záhy píše o své „proletářské poezii“, že je
„zkurvena tendencí“), tak je z jeho poezie patrné, že přítomnost
navzdory gejzírům obraznosti se pro něho vyprazdňuje. Zejména
v další sbírce Slavík zpívá špatně (1926) se otevírá propast mezi
světem básně a životním pocitem básníka. Jinými slovy: je naru­
šena základní intence jeho tvorby, tj. směřování k tvorbě, v níž je
maximálně zrušena oddělenost autorského subjektu od subjektu
básně a maximálně se akcentuje integrita světa básně a světa bás­
níkovy existence. Sbírka nazvaná podle Jeana Cocteaua se měla
původně jmenovat Orfeus v baloně, ale hravost byla vystřídána
„smutkem světa“: „Pro smutek světa, / můj drahý básníku, / sla­
víci zpívají špatně.“ Rozloučení s poetistickou experimentací není
příkré. Záliba v kalambúru, v asonancích, ve volných asociacích
zůstává. Nicméně zřetězení asociací je v nových verších složitěji
zvrstvené. Například báseň 14. červenec variuje tři motivy — pana
Mirabeaua, ptáka marabu a dívku Marii; s každým aktérem (spo­
jují je jen opakující se hlásky m, r, a) vstupují do básně odlišné trsy
jevů, které jsou však stále navzájem uváděny do nových a nových
konfigurací. Celek básně pak osciluje mezi hříčkou a „hlubším
významem“. Mnohé básně se vztahují k vnějším realitám (např.
básně s motivy z cesty do Sovětského svazu), ale stále více do po­
předí vystupuje obraz tíživých tázání a touhy po spočinutí. Otázky
po smyslu bytí se transponují do motivů času. Čas jako plynutí, čas
jako pohlcování a ztrácení, čas jako nositel prázdnoty. Spočinutí
133
lze nalézt jen v čase znovu vzkříšeném, v čase, který může evoko­
vat vzpomínka. Tento svět může být na plynoucím čase vyvzdoro­
ván a uchován jako iluze čehosi trvalého. V Seifertově díle se vra­
cejí motivy dětských jistot domova (protiklad tvoří „bezdomoví“,
osiřelost člověka), motivy mladistvého okouzlení. Tento proces
Seifert reflektuje také v rovině protikladu moderny a tradice, neu­
stálé změny a zakotvení: „Třpyt zlata a jeho tíha pohání svět jako
závaží hodin. Jen mrtví a starci zůstávají pozadu; ale my ženeme
se kupředu o překot, bedlivě střehouce svůj úbor a své myšlenky.
Neboť zastaviti se, byť jen na okamžik, toť znamená vydati se po­
směchu. Je třeba kupovati kravaty jen nejmodernější a čísti jen
nejmodernější básně“.
Pro Seiferta bylo obtížné loučit se s avantgardním společen­
stvím, z kterého načerpal tolik inspiračních podnětů. F. X. Šalda
však přesně postřehl, že podstata Seifertova básnického typu spo­
čívá v tom, že „dovede následovat nejjemnějších pokynů svého in­
génia“. Poezie byla vždy součástí jeho osudu. Nezapomněl nic ze
zkušeností avantgardy, ale musel znovu hledat novou poetiku,
která vytvoří rovnováhu mezi vnitřním a vnějším, což tvoří základ
jeho autostylizace. Tento proces, který začíná koncem dvacátých
let, je provázen zpočátku velkými rozpaky, jak o tom svědčí verše
— „to je však příliš intimní a málo zajímavé pro širší veřejnost“.
Nicméně je zřejmé, že Seifert bude v básních tematizovat osud ji­
ným způsobem. Bude vytvářet obraz člověka, který se pohybuje
mezi realitou a snem, dotírající časovostí a touhou po věčnosti,
mezi hříšnou světskostí a spirituálním vytržením, mezi smyslo­
vostí a metafyzikou. Ale aby bylo možno rozehrát téma v pestrých
variacích, musí zde být zakotvení, na jehož pozadí se drama člo­
věka odehrává. Upozornil jsem, že toto zakotvení může být polo­
ženo jen do minulosti, tj. do obrazu, který je ještě nepopsaným lis­
tem a obsahuje v sobě všechny další možnosti lidské existence.
Není snad třeba připomínat, že jde o svět fiktivní, nicméně vysta­
věný z reálných jevů a konkrétních dění. Prizmatem vzpomínky
se vytváří obraz harmonického domova a zázračného dětství. To
není pouhý návrat, ale východisko, k němuž lze vztáhnout drama
vlastního údělu. Ve třech sbírkách — Poštovní holub (1929), Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936), které patří k vrcholům
134
českého básnictví dvacátého století, můžeme sledovat toto hle­
dání a nalézání nových výrazových prostředků, nového vidění
světa. V snivé a melancholické písňové tvorbě dominují zejména
motivy času a proměn lidského údělu.
Seifertova poezie vyrůstala z pocitů ohroženosti. Oproti času,
který pohlcoval a vyprazdňoval přítomnost, nachází Seifert v poe­
zii nástroj uchovávající okamžiky zázračné lidské existence. V le­
tech třicátých se toto ohrožení rozšiřuje do dimenzí nadosobních.
Ohrožena ve své existenci je celá národní kolektivita a Seifert se
stává jejím básníkem. Smrt prezidenta Masaryka se mu stala pod­
nětem k napsání deseti básní (sbírka Osm dní, 1937), v nichž je
vytvářen obraz národního mýtu, zahrnujícího osudy společenství,
spjatého tradicí, jazykem a dějinným údělem. Osobnost Masaryka
Seifert nehodnotí, neheroizuje, nesnaží se o slavnostně znějící po­
jmenování. Jeho nénie jsou soustředěny k těm, kteří osiřeli, k je­
jich lásce a smutku, zoufalství. Jen výjimečně se setkáme s apelací
(jedna je adresována „Evropě“, druhá těm „budoucím“).
Koncem třicátých let se v Seifertově lyrice začínají objevovat
básnické cykly, rozsáhlejší útvary, variující okruh motivů úzce
spjatých s národním osudem. Třívětá skladba Světlem oděná
(1940) je situována do pražských scenerií. Seifertova imaginace
čerpá z reálií a lokalit, tentokrát však přicházejí ke slovu nejen
klíčové obrazy žižkovské rodiny, dělnického ruchu a církevních
slavností, ale také Praha historická, Praha monumentálních ar­
chitektur a národních dějinných symbolů. Dobová kritika přesně
zaznamenala, že „u Seiferta každá vnější realita se stává pohybem
jeho duše a každý pohyb jeho duše se stává kamenným symbolem
věků“. Také další sbírka Kamenný most (1944) je cele spjata s Pra­
hou. Každá báseň tohoto cyklu tematizuje pražský motiv — Kar­
lův most, Loretu s vousatou svatou Starostou, staroměstský orloj
atp.). Tentokrát však do popředí vystupuje virtuozní hra s varia­
cemi, hra rýmů, motivů, metafor, hra, která má nicméně ráz prosté
promluvy. Třetí z válečných cyklů je věnován autorce Babičky —
Vějíř Boženy Němcové (1940). V osudném roce 1968 Seifert znovu
připomněl, co vše — a nejen pro něho — Němcová v době války
znamenala: „Přicházela, aby nám pomáhala nést srdce plná těž­
kých bolestí. V těch smutných, tmavých dnech vracela se k nám
135
jako zjevení…, matka milující zoufale svůj pokořený domov“. Ze­
tlelý starý vějíř se stal impulzem pro pásmo reflexí nad osudem
umělkyně, jejíž umění je „vroucí jak hovor maminčin“. K Němcové
se Seifert znovu vrátil v časech nové tísně, tj. po roce 1948, kdy vy­
tváří cyklickou skladbu Píseň o Viktorce (1950). V Babičce se čte
příběh o krásné selské dívce, které učaroval „černý myslivec“, je­
den z vojáků, kteří tábořili ve vesnici. S vojáky také zmizela Vik­
torka. Vrací se jako šílená, utíká od lidí a posléze nachází svou
smrt. Ačkoli se Seifert věrně drží příběhu, intence jeho skladby
spočívá v obrazech osudů obou krásných žen — autorky i postavy
jejího díla. Obě jsou raněny a sežehnuty bleskem krásy, od níž
se nemohou odtrhnout, ačkoli jim přinesla jen hoře a zmar. Obě
žily obklopeny cizotou, obě šly za láskou, „neboť bez lásky je ži­
vot troškou popele“. Do středu skladby autor vsunul marnivý dvoj­
zpěv lásky, snad nejsugestivnější z tolika milostných básní, které
kdy napsal. Adorace lásky připomíná Píseň písní, kterou Seifert
přeložil. Tragický pocit života, který je vykupován láskou nebo
tvůrčím činem (uměním), musel v komunistickém režimu působit
jako — jak napsal tehdy oficiální básník — „cizí hlas“.
Paralelně se sbírkami z třicátých a čtyřicátých let, které zde
připomínáme, publikoval Seifert verše v denním tisku, které pak
shrnul do několika sbírek (např. Zpíváno do rotačky, 1936; Jaro,
sbohem, 1937). Právě tyto básně, vyznačující se hravostí a humo­
rem, našly poezií dosud nedotčenou obec čtenářů. Navzdory leh­
kosti a zdánlivé improvizovanosti dotýkají se elementárních hod­
not člověka — zejména domova a lásky. Když se Seifert rozhodl
uspořádat z básní tištěných v novinách knihu (sbírka Jaro, sbohem
byla v řadě dalších vydání stále doplňována), stal se rázem básní­
kem široké čtenářské obce. Jsou to básně o elementárních hodno­
tách člověka. Seifertova deviza „Být — toť milovat“ je variována
v jemně ironických i nostalgických verších. Láska je pro Seiferta
chvíle zázraků a okamžiků nedočkavosti odkrýt tajemství. Ten
úžas je často situován do fantaskních a halucinačních scenerií,
kdy reálné a metafyzické splývá. Také motiv jara je spjat s láskou.
S jarem je spjata vzpomínka na udivené, užaslé a naivní mládí.
Verše pro noviny si ovšem také všímaly dobových událostí.
Tyto emocionální komentáře ke dni svědčí o tom, že Seifert záhy
136
rozpoznával přicházející převraty epochy války a hrůz. Osudné
chvíle svého národa zobrazil Seifert v gnómicky sevřených verších
a v lapidárních zkratkách. I tentokrát je pro básníka určující „čas
otřesu“, bezprostředních doteků tragické skutečnosti na mluv­
čího. Prolnutí citové důvěrnosti a hromadného osudu zcela eli­
miminovalo rétorický vlastenecký patos. Zpěvná říkánka a tklivá
píseň, lyrická glosa a šanson, bolestná zpověď a elegie, ironický
komentář a popěvek — tak pestrá je například sbírka Zhasněte
světla z doby mnichovského diktátu 1938 (později byla rozšířena
s názvem Přilba hlíny, 1945).
Totalitní komunistický režim, který se definitivně konstituo­
val po únoru 1948, musel s nevolí konstatovat, že Seifert chybí
v zástupu básníků, jenž toto vítězství oslavoval či se identifiko­
val s vládnoucí ideologií. Ostatně komunisté měli se Seifertem
staré nevyřízené účty. V roce 1929 Seifert vystoupil spolu s šesti
významnými českými intelektuály proti nově ustavenému stalin­
skému vedení strany. Sarkastické protikomunistické polemiky,
které záhy po svém vyloučení Seifert vedl, nemohly být zapome­
nuty, stejně jako několik ironických básní o sovětské kulturní po­
litice. Znovu k sobě připoutal zvýšenou pozornost režimu, když
na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce
1956 pronesl projev o vězněných spisovatelích. Po celou dobu se
střídala období, kdy Seifert mohl vydávat svá díla, s obdobími,
kdy ho postihovaly nejrůznější zákazy a cenzura. V Pražském jaru
1968 Seifert stanul v čele Svazu českých spisovatelů, organizace,
která jediná odmítla vyhovět požadavkům okupačního režimu.
Seifert byl také mezi prvními, kteří podepsali Chartu 77. Úcta a ob­
div, které si získal svými verši, byly po roce 1945 provázeny res­
pektem k autoritě mravní.
Vnější tlaky v padesátých letech způsobily, že proměny v Sei­
fertově poezii se zpomalily. Vrací se spíše k jistotám. Jeho díla,
například sbírka Maminka (1954), v sobě nesla varovný signál.
Začaly nebezpečně dominovat virtuozita, opakování a variování
stejného okruhu témat. Seifert toto nebezpečí postřehl a po ně­
kolikaletém období, kdy byl těžce nemocen a nevydal žádnou no­
vou knihu, překvapil novou sbírkou Koncert na ostrově (1965), nad
níž všichni čtenáři stáli v překvapení. Pro široký okruh publika
137
představoval Seifert téměř výhradně autora písňové tvorby, jejíž
melodičnost, metaforika, překvapivost rýmů, hra s motivy, které
protkávají celek projevu, se staly symptomem dokonalého mo­
delu českého lyrismu. A pojednou četli v nové sbírce: „pryč s touto
básnickou veteší metafor a rýmů…“ Seifert rozbil svůj bezpečný
básnický vesmír důvěrně zřených citových aktivit a nad­osobních
hodnot a dalším východiskem tvorby učinil obraz mezních situací.
Místo světa-domova svět-cizoty a smrti. Lidský život byl Seifertem
spatřen v protikladných okamžicích stálých přeryvů, zlomů, kru­
tých nedorozumění, zničených nadějí. Ale stále je zde pro celé dílo
příznačná snaha ztotožnit mluvčího básně s autorem. „A co teď,
k čertu! / Chromý a o berlích / jsem na konci svých cest, / svých
zmatků, bludů, trapných zbabělostí. / Polštářek z hoblovaček / už
mám povlečen / a někde blízko cítím ostrý pach / černého laku…“
I obraz ženství, tolikrát vzývaný, je spatřen v příkladné jednotě —
„laská i zabíjí, křídlo i kotva“. Autor se často uchyluje k hovoro­
vým obratům, k přímým oslovením, exklamacím, otázkám, které
jen podtrhují tendenci k maximální oproštěnosti této „prosté pro­
mluvy“. Kritika ve sbírce nalezla „lyrismus obraznosti až zásvětně
extatické a zároveň syrové prozaismy, kdy obnažená skutečnost
je projadřována rovněž obnaženým slovem, takřka mluvou fakto­
grafického údaje“. Také další sbírka Odlévání zvonů (1967) pokra­
čuje v nastoupené cestě, kterou mnozí čtenáři přijímali jen s roz­
paky. Znovu a znovu se Seifert vrací k motivům vyprazdňovaného
života, k smyslu lidské existence, pohybující se od onoho „vymrš­
tění do života“ až k „milosrdné tmě“. Drama člověka Seifert situ­
uje na pozadí obrazu soudobé technické civilizace, která „rozsy­
pává nýty světa“. Jaroslav Seifert chtěl dovršit své dílo sbírkou
Morový sloup, kterou připravil k tisku roku 1970, ale její vydání
bylo v sedmdesátých letech zakázáno. Šířila se však ve stovkách
strojopisů a patřila mezi nejčastěji opisovaný samizdatový text.
„Morové sloupy,“ vysvětluje Seifert v komentáři sbírky, „postavené
po našich městech jako díkuvzdání za přežití pohrom, neseny jsou
někde křídly andělů, sedících u jejich pat…“ Nicméně žádné ná­
silné aktualizace času sovětské okupace a časů moru nehledejme
(i když tehdejší čtenáři si interpretovali některá místa — jako
například verše „Jenom si nedejte namluvit, / že mor ve městě
138
ustal…“ — jako bezprostřední poukaz k přítomnosti). Básnický
svět Morového sloupu je zbaven příkrých kontradikcí, rozvíjí ob­
raz člověka žijícího v morových časech i v časech krásného osl­
nění, ale nad touto strastí i slastí je stále přítomna — smrt. „Každý
z nás kráčí ke své propasti. / Jsou dvě: / hluboké nebe nad hlavou
a hrob. / Hrob je hlubší.“ K Morovému sloupu Seifert přidal ještě
dvě sbírky, kterými se jeho básnické dílo uzavírá: Deštník z Piccadilly a Býti básníkem.
In J. Brabec, Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, portréty 1991—2008
(edd. J. Flaišman a M. Kosák, Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2009, s. 236—245)
● přepracovaná podoba přednášky proslovené na slavnostním večeru věnova­
ném Jaroslavu Seifertovi v Římě roku 2001
Jiří Brabec (nar. 1929), literární historik, vysokoškolský pedagog, literární kri­
tik, lexikograf a editor, autor monografie Poezie na předělu doby: vývojové ten­
dence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých
19. století (1964). Jeho literárněhistorické stati, kritiky a medailony byly vydány
ve výboru Panství ideologie a moc literatury (2009). Působí jako vedoucí redaktor
Spisů T. G. Masaryka a Díla Jaroslava Seiferta, které od roku 2001 vydává nakla­
datelství Akropolis. Recenzoval mj. Seifertovy sbírky Chlapec a hvězdy (Literární
noviny 1957) a Koncert na ostrově (Literární noviny 1966), je autorem stejnojmen­
ných portrétů Jaroslav Seifert (Nový život 1957 a Ročenka Kritického sborníku
1984).
139
Bibliografie děl Jaroslava
Seiferta
Soupis registruje všechna první vydání souborů a jednotlivých sbírek
J. Seiferta, upozorňuje na další vydání těch souborů či sbírek, jež doznaly
významných úprav či rozšíření. Nezaznamenává desítky bibliofilských
a příležitostných tisků, jejichž texty byly povětšinou později autorem
zapojeny do větších knižních celků. Soupis výborů ze Seifertova díla
usiluje o to upozornit na ty z podstatnějších.
Souborná vydání
Dílo (1953–1970)
Dílo I. 1921–1926 (ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel,
1953; 2., rozš. vyd. 1956)
Dílo II. 1929–1944 (ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel,
1954; 2., rozš. vyd. 1957)
Dílo III. 1937–1952 (ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel,
1955; 2., rozš. vyd. 1958)
Dílo IV. 1937–1956 (ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel,
1956; 2., rozš. vyd. 1959)
Dílo V. (ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel, 1957)
Dílo VI. 1945–1956 (ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel,
1964)
Dílo VII. 1965–1968 (ed. R. Havel, Praha: Československý spisovatel,
1970)
Výbor z básnického díla
(1986–1990, bez souhrnného titulu)
Koncert na ostrově – Halleyova kometa – Odlévání zvonů
(ed. J. Víšková, Praha: Československý spisovatel, 1986)
Vějíř Boženy Němcové – Přilba hlíny – Ruka a plamen – Píseň
o Viktorce (ed. M. Chlíbcová, Praha: Československý spisovatel, 1987)
Město v slzách – Samá láska – Svatební cesta – Slavík zpívá
špatně – Poštovní holub (ed. J. Víšková, Praha: Československý
spisovatel, 1989)
Jablko z klína – Ruce Venušiny – Jaro, sbohem (ed. J. Víšková,
Praha: Československý spisovatel, 1990)
Dílo Jaroslava Seiferta (od 2001)
Město v slzách – Samá láska – Básně a prózy do sbírek
nezařazené (1918–1922) – Překlady – Dubia (Dílo J. Seiferta, sv. 1,
ed. J. Flaišman, Praha: Akropolis, 2001)
140
Na vlnách TSF – Slavík zpívá špatně – Svatební cesta – Básně
a libreta do sbírek nezařazené (1924–1928) – Překlady
(Dílo J. Seiferta, sv. 2, ed. F. Tomáš, Praha: Akropolis, 2002)
Poštovní holub – Jablko z klína – Ruce Venušiny – Básně do sbírek
nezařazené (1928–1933) – Překlady – Dubia (Dílo J. Seiferta, sv. 3,
ed. J. Brabec, Praha: Akropolis, 2001)
Jaro, sbohem – Přilba hlíny – Dodatky (1939–1948) (Dílo J. Seiferta,
sv. 5, ed. J. Flaišman, Praha: Akropolis, 2012)
Vějíř Boženy Němcové – Světlem oděná – Kamenný most
(Dílo J. Seiferta, sv. 6, ed. J. Flaišman, Praha: Akropolis, 2005)
Ruka a plamen – Píseň o Viktorce (tři verze) (Dílo J. Seiferta, sv. 7,
ed. M. Chlíbcová a M. Jirásková, Praha: Akropolis, 2002)
Praha – Romance o králi Václavu IV. – Prsten Třeboňské madoně
– S obláčky hroznů – Romance o mládí a o víně – Vytržené
stránky – Překlady – Dodatky (Dílo J. Seiferta, sv. 8, ed. M. Jirásková,
Praha: Akropolis, 2005)
Šel malíř chudě do světa – Maminka – Chlapec a hvězdy – Koulelo
se, koulelo – Dodatky (Dílo J. Seiferta, sv. 9, ed. Z. Dětáková, Praha:
Akropolis, 2003)
Koncert na ostrově – Halleyova kometa – Odlévání zvonů –
Dodatky (1966–1970) (Dílo J. Seiferta, sv. 10, ed. J. Flaišman, Praha:
Akropolis, 2004)
Morový sloup – Deštník z Piccadilly – Býti básníkem – Dodatky
(Dílo J. Seiferta, sv. 11, ed. M. Jirásková, Praha: Akropolis, 2003)
Hvězdy nad Rajskou zahradou – Publicistika 1921–1932 – Dubia
– Společná prohlášení (Dílo J. Seiferta, sv. 12, ed. J. Brabec, Praha:
Akropolis, 2004)
Publicistika 1933–1938 – Dubia – Společná prohlášení
(Dílo J. Seiferta, sv. 13, ed. M. Topor, Praha: Akropolis, 2011)
Knihy veršů
Město v slzách. První verše (Praha: Komunistické knihkupectví
a nakladatelství R. Rejman, [1921])
Samá láska. Verše (Praha: V. Vortel a R. Rejman, Večernice, 1923)
Na vlnách TSF (Praha: V. Petr, 1925)
→ s titulem Svatební cesta. Poezie 1925 (Praha: Melantrich, 1938)
Slavík zpívá špatně (Praha: Odeon, 1926)
Poštovní holub. Básně 1928–1929 (Praha: R. Škeřík, 1929)
Jablko z klína (Praha: Melantrich, 1933)
Ruce Venušiny (Praha: Melantrich, 1936)
Zpíváno do rotačky (Praha: Melantrich, 1936)
Jaro, sbohem. Básně, verše a říkanky (Praha: Melantrich, 1937;
2. vyd. Praha: Fr. Borový, 1942; 3. vyd. Praha: Fr. Borový, 1946)
Osm dní (Praha: Melantrich, [1937])
→ od 1945 (nepravidelně) součást sbírky Přilba hlíny
141
Zhasněte světla. Lyrické glosy (Praha: Melantrich, 1938)
→ roku 1946 básnický soubor rozpuštěn do sbírek Přilba hlíny a Jaro,
sbohem
Vějíř Boženy Němcové (Praha: Fr. Borový, 1940)
Světlem oděná (Praha: Fr. Borový, 1940)
Kamenný most (Praha: Fr. Borový, 1944)
Přilba hlíny (Praha: Práce, 1945; 2. vyd. 1946; 3. vyd. 1948; 4. vyd.
Praha: Československý spisovatel, 1987)
Ruka a plamen (Praha: Fr. Borový, 1948; 2. vyd. Praha: Československý
spisovatel, 1987)
Koulelo se, koulelo, červené jablíčko (Blansko: K. Jelínek, [1948])
→ s titulem Koulelo se, koulelo (Praha: SNDK, 1955)
Šel malíř chudě do světa. Verše k obrázkům Mikoláše Alše (Praha:
Družstevní práce, 1949)
Píseň o Viktorce (Praha: Československý spisovatel, 1950)
Maminka (Praha: Československý spisovatel, 1954)
Chlapec a hvězdy. Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady
(Praha: Československý spisovatel, 1956)
Praha (In Dílo VI., ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel,
1964)
Koncert na ostrově (Praha: Československý spisovatel, 1965)
Halleyova kometa (Praha: Československý spisovatel, 1967; 2. vyd.
Praha: Albatros, 1969)
Odlévání zvonů (Praha: Československý spisovatel, 1967)
Morový sloup a jiné verše (Kolín nad Rýnem: Index, 1977)
→ s titulem Morový sloup (Praha: Československý spisovatel, 1981)
Deštník z Piccadilly. Verše 1978 (Mnichov: Poezie mimo Domov,
1979)
→ (Praha: Československý spisovatel, 1979; 2. vyd. 1981)
Býti básníkem (Praha: Československý spisovatel, 1983)
Ty, lásko, pozdravena buď! (ed. A. M. Píša, Praha: Mladá fronta,
1955)
Maminka (Praha: SNDK, 1955)
Ještě jednou jaro (ed. F. Hrubín, Praha: Československý
spisovatel, 1961)
Polibek na cestu (Praha: Československý spisovatel, 1965)
Nejkrásnější bývá šílená (ed. K. Šiktanc, Praha: Mladá fronta, 1968;
2. vyd. 1996)
Zpěvy o Praze (ed. A. M. Píša, Praha: Československý
spisovatel, 1968)
Zápas s andělem (ed. M. Pohorský, Praha: Československý
spisovatel, 1981)
Knížka polibků (ed. D. Eisnerová, Curych: Konfrontace, 1984)
Ruce Venušiny (edd. K. Skalická [= M. Jirásková] a J. Brabec, Toronto:
Sixty-Eight Publishers, 1984) → (edd. M. Jirásková a J. Brabec, Praha:
Labyrint, 1998)
Čas plný písní (ed. R. Havel, Praha: Odeon, 1990)
Třeba vám nesu růže (ed. J. Opelík, Praha: Mladá fronta, 1999)
A sbohem (ed. V. Justl, Praha: Ikar, 1999)
Překlady
A. A. Blok Dvanáct (Praha: V. Boučková, 1922)
G. Apollinaire Zavražděný básník (Praha: Aventinum, 1925)
– s M. Šramlem
G. Apollinaire Prsy Tiresiovy (Praha: J. Fromek, 1926)
Nizámí Hřích a pokání. In Sedm princezen (Praha: Družstevní práce,
1943) – s J. Rypkou
Píseň písní. In Pět svátečních svitků (Praha: SNKLHU, 1958)
– se S. Segertem
Vzpomínkové prózy
Hvězdy nad Rajskou zahradou. Fejeton (Praha: Pokrok, 1929)
Co všechno zavál sníh ([1971], ed. M. Chlumská, Praha: Albatros,
1991)
Všecky krásy světa (Toronto – Kolín nad Rýnem: Sixty Eight
Publishers – Index, 1981) → (Praha: Československý spisovatel, 1982)
→ (ed. M. Jirásková, Praha: Československý spisovatel, 1992)
Výbory
Básně (Praha: Družstevní práce, 1929)
Jabloň se strunami pavučin (Praha: Novina, 1943)
Milostná píseň (Praha: Československý spisovatel, 1953)
Píseň domova (ed. A. M. Píša, Praha: SNDK 1954)
142
143
Z literatury o Jaroslavu
Seifertovi
Následující bibliografický soupis má povahu úzce profilovaného
výběru z velmi rozsáhlé sekundární literatury o životě a díle Jaroslava
Seiferta. Vedle textů přítomné antologie zahrnuje seifertovské práce,
které mohou čtenáři zprostředkovat další fasety kritické a historické
reflexe básníkovy tvorby. Výběr z ohlasové literatury tak sleduje logiku
kompozice celé čítanky: neupozorňuje na texty biografického charakteru,
nemapuje (s výjimkami) dobovou recepci jednotlivých autorových knih,
neupozorňuje na syntetizující literárněhistorické práce, v nichž není
Seifertovi věnována centrální pozornost, ponechává stranou vzpomínkové
texty, nekrology atd. Naopak se pokouší upozornit na některé další
seifertovské texty autorů v antologii zastoupených. Předpokládáme, že
v případě hlubšího zájmu o studium Seifertova díla využije čtenář jednak
běžně dostupné internetové bibliografické databáze (např. Retrospektivní
bibliografii české literatury 1775–1945), popřípadě sáhne po standardních
příručkách, jakými jsou např. Kuncova Česká literární bibliografie II. N–Ž
(Praha: Státní knihovna ČSSR – Národní knihovna v Praze, 1964,
s. 356–362) či Lexikon české literatury 4/I S–T (Praha: Academia, 2008,
s. 64–72).
1922
Götz, František: Revoluční lyrika Seifertova, in Host 1, 1921/1922,
č. 4, s. 85–87 → in F. G., Anarchie v nejmladší české poezii (Brno:
St. Kočí, 1922, s. 199–203)
Píša, Antonín Matěj: Nový básník, in Proletkult 1, 1922/1923, č. 2,
18. 1., s. 20–22 → in A. M. P., Soudy, boje a výzvy. Z let 1920–1922 (Praha:
Čin, 1922, s. 274–278) → in A. M. P., Dvacátá léta. Kritiky a stati (edd.
M. Píšová a R. Skřeček, Praha: Československý spisovatel, 1969,
s. 31–35)
1923
Neumann, Stanislav Kostka: O proletářském básníku Jaroslavu
Seifertovi, in K otázce umění třídního a proletářského, Proletkult 2,
sv. 3, 1923/1924, č. 14, 2. 5., s. 220–221 a č. 15, 9. 5. 1923, s. 236–238,
podepsáno Jos. Votoček → in S. K. N., O umění (edd. J. Brabec
a E. Macek, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 199–205)
→ in S. K. N., Stati a projevy VI (Spisy S. K. Neumanna, sv. 11,
ed. M. Chlíbcová, Praha: Odeon, 1976, s. 147–155)
1925
Götz, František: Vývoj Jaroslava Seiferta, in Host 4, 1924/25, č. 6,
březen, s. 161–165 → Jaroslav Seifert, in F. G., Jasnící se horizont (Praha:
V. Petr, 1926, s. 207–217)
144
Peroutka, Ferdinand: Cesta generace od revoluce k leknínům,
in Přítomnost 2, č. 13, 9. 4., s. 193–195 → in F. P., Osobnost, chaos
a zlozvyky (Praha: Fr. Borový, 1939, s. 60–66) → in F. P., Sluší-li se býti
realistou (ed. P. Fidelius, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 28–33)
Píša, Antonín Matěj: Zpověď dítěte svého věku, in Sever a východ 1, č. 2, duben, s. 49–52 → in A. M. P.: Směry a cíle. Kritické listy z let
1924–1926 (Praha: F. Svoboda a R. Solař, 1927, s. 62–66)
Šalda, František Xaver: Dva představitelé poetismu, in Nová
svoboda 2, č. 16, 23. 4., s. 256–259 → in F. X. Š., O nejmladší poezii české.
Dvě přednášky a dvě stati (Praha: O. Girgal, 1928, s. 47–60)
→ in F. X. Š., Studie z české literatury (Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 8,
ed. R. Havel, Praha: Československý spisovatel, 1961, s. 158–168)
1928
Václavek, Bedřich: Elementární poezie, in B. V., Od umění k tvorbě.
Studie z přítomné české poezie (Praha: J. Fromek – Odeon, s. 143–158)
→ in B. V., Tvorba a skutečnost (ed. J. Jodas, Praha: Československý
spisovatel, 1980, s. 359–370)
1929
Novák, Arne: Slavík zpívá špatně, in Lidové noviny 37, č. 451,
7. 9., s. 9
Šalda, František Xaver: Jaroslav Seifert: Poštovní holub,
in Šaldův zápisník 2, 1929/1930, č. 4, listopad, s. 122–123
Václavek, Bedřich: Především poezie, in J. Seifert, Básně (Praha:
Družstevní práce 1929, s. 7–19)
1930
Píša, Antonín Matěj: Jaroslav Seifert, in Čin 2, 1930/1931, č. 2,
6. 11. 1930, s. 29–34
Václavek, Bedřich: Dva básníci. 1. Jaroslav Seifert, 2. Josef Hora,
in ReD 3, 1929/1931, č. 4, leden, s. 102–103 → in B. V., Kritické stati
z třicátých let (edd. J. Dvořák a F. Valouch, Praha: Československý
spisovatel, 1975, s. 149–152)
1933
Šalda, František Xaver: Pohled na naši nejnovější produkci
lyrickou, in Šaldův zápisník 6, 1933/1934, č. 1/2, říjen, s. 18–20
→ F. X. Š., Kritické glosy k nové poezii české (Praha: Melantrich, 1939,
s. 368–370)
1936
Černý, Václav: Lyrikovo satirické extempore, in Lidové noviny 44,
č. 498, 5. 10. (Literární pondělí 3, č. 3, s. 5)
Šalda, František Xaver: Jaroslav Seifert: Zpíváno do rotačky,
in Šaldův zápisník 9, 1936/1937, č. 1, říjen, s. 35
145
1937
Černý, Václav: Nový Seifert, in Lidové noviny 45, č. 511, 11. 10., s. 5
Píša, Antonín Matěj: O Jaroslavu Seifertovi, in Dělnická osvěta 23,
č. 3, 25. 3, s. 89–97
Polan, Bohumil: Seifertovy jarní vzpomínky, in Literární noviny 10,
1937/1938, č. 3, 6. 11. 1930, s. 3 → Kus cesty s Jaroslavem Seifertem,
in B. P., Život a slovo (ed. J. Brabec, Praha: Československý spisovatel,
1964, s. 138–141)
1957
Brabec, Jiří: Jaroslav Seifert, in Nový život 9, č. 3, s. 251–266
Brabec, Jiří: Seifertovy hvězdy a hvězdičky, in Literární noviny 6,
č. 5, s. 4
Píša, Antonín Matěj: Doslov, in J. Seifert, Dílo II. 1929–1944 (2. vyd.,
ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel, s. 263–278)
→ in A. M. P., Stopami poezie (Praha: Československý spisovatel, 1962,
s. 265–280)
1940
Černý, Václav: František Halas: Naše paní Božena Němcová;
Jaroslav Seifert: Vějíř Boženy Němcové, in Kritický měsíčník 3, č. 3,
10. 4., s. 126–128 → in V. Č., Tvorba a osobnost I (edd. J. Kabíček a J. Šulc,
Praha: Odeon, 1992, s. 654–656)
1958
Blajer, Zdeněk: Vývojové stupně v poezii J. Seiferta, in Bulletin
Vysoké školy ruského jazyka a literatury, sv. 3, s. 277–288
Píša, Antonín Matěj: Doslov, in J. Seifert, Dílo III. 1937–1952 (2. vyd.,
ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel, s. 257–272)
→ in A. M. P., Stopami poezie (Praha: Československý spisovatel, 1962,
s. 280–295)
1942
Polan, Bohumil: Jaroslav Seifert, Jaro, sbohem, in Kritický
měsíčník 5, č. 3, s. 88–90 → Kus cesty s Jaroslavem Seifertem,
in B. P., Život a slovo (ed. J. Brabec, Praha: Československý spisovatel,
1964, s. 142–145)
1949
Dostál, Vladimír: J. Seifert a proletářská poezie, in Var 2,
s. 571–584
1950
Skála, Ivan: Cizí hlas, in Tvorba 19, č. 12, s. 285–286 → in Z dějin
českého myšlení o literatuře 2. 1948–1958 (ed. M. Přibáň, Praha: ÚČL AV
ČR 2002, s. 37–44)
Sedloň, Michal: Básník a víra v člověka, in Tvorba 19, č. 14,
s. 330–331 → in Z dějin českého myšlení o literatuře 2. 1948–1958
(ed. M. Přibáň, Praha: ÚČL AV ČR 2002, s. 44–51)
1954
Černý, Václav: Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (Kladno: Josef
Cipra, 22 s.) → (Köln /Německo/, Index 1984, 22 s. [reprint 1. vydání])
→ in V. Č., Tvorba a osobnost I (ed. J. Šulc a J. Kabíček, Praha: Odeon,
1992, s. 810–815)
1956
Píša, Antonín Matěj: Doslov, in J. Seifert, Dílo I. 1921–1926 (2. vyd.,
ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel, s. 183–198)
→ A. M. P., Stopami poezie (Praha: Československý spisovatel, 1962,
s. 251–265)
146
1959
Píša, Antonín Matěj: Doslov, in J. Seifert, Dílo IV. 1937–1956 (2. vyd.,
ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel, s. 215–229)
→ in A. M. P., K vývoji české lyriky (ed. M. Píšová, Praha:
Československý spisovatel, 1982, s. 142–156)
1961
Brabec, Jiří: Chléb a růže, in Literární noviny 10, č. 38, 23. 9., s. 5
Hrubín, František: Lístky z ratolesti, in J. Seifert, Ještě jednou jaro
(ed. F. Hrubín, Praha: Československý spisovatel, s. 7–33)
1964
Píša, Antonín Matěj: Doslov, in J. Seifert, Dílo VI. 1945–1956
(ed. A. M. Píša, Praha: Československý spisovatel, s. 257–270)
→ in A. M. P., K vývoji české lyriky (ed. M. Píšová, Praha:
Československý spisovatel, 1982, s. 156–168)
1966
Brabec, Jiří: A zaklínám svou noc, která se přibližuje –, in Literární
noviny 15, č. 5, 29. 1., s. 5
Kozlíková, Marie: Úloha oblasti všedního v lyrice Jaroslava
Seiferta, in Česká literatura 14, č. 4, s. 273–293
Píša, Antonín Matěj: Básnický čin, in Impuls 1, č. 4, 12. 4., s. 266–270
→ in J. Seifert, Dílo VII. 1965–1968 (ed. R. Havel, Praha: Československý
spisovatel, 1970, s. 271–279) → in A. M. P., K vývoji české lyriky
(edd. M. Píšová a R. Skřeček, Praha: Československý spisovatel, 1982,
s. 169–177)
147
1969
Pešat, Zdeněk: Seifert, in sb. Jak číst poezii (2. vyd., ed. J. Opelík,
Praha: Československý spisovatel, s. 114–130) → Jaroslav Seifert.
Čtyři básníkovy poetiky – Deštník z Piccadilly, in Z. P., Dialogy s poezií
(Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 101–124)
Rambousek, Jiří: Stylistická problematika Seifertova triptychu
Světlem oděná, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity
J. E. Purkyně v Brně, sv. 26 (řada jazyková a literární), č. 6, s. 19–54
Pohorský, Miloš: Seifertova lyrika časová i nadčasová,
in J. Seifert, Vějíř Boženy Němcové. Přilba hlíny. Ruka a plamen. Píseň
o Viktorce (ed. M. Chlíbcová, Praha: Československý spisovatel,
s. 303–310)
1981
Pohorský, Miloš: Básníkův zápas s andělem, in J. Seifert, Zápas
s andělem (ed. M. Pohorský, Praha: Československý spisovatel,
s. 305–311)
1989
Brabec, Jiří: Vykřičníky nad edicí Seifertových sbírek, in Kritický
sborník 9, č. 2, s. 31–36 → in Česká literatura 38, 1990, č. 3, s. 269–272
→ in Proměny 27, 1990, č. 4, s. 146–150 → in Kritický sborník 1981–1989.
Výbor ze samizdatových ročníků (ed. K. Palek, Praha: Triáda, 2009,
s. 338–341)
Pohorský, Miloš: „Jaké to štěstí, býti básníkem...“ in J. Seifert,
Město v slzách. Samá láska. Svatební cesta. Slavík zpívá špatně. Poštovní
holub (ed. J. Víšková, Praha: Československý spisovatel, s. 255–262)
1984
Brabec, Jiří: Jaroslav Seifert, in Ročenka Kritického sborníku 4,
s. 2–25
Chvatík, Květoslav: Zázrak básnické přirozenosti aneb O poezii
Jaroslava Seiferta na pustém ostrově, in J. Seifert: Ruce Venušiny
(Toronto: Sixty-Eight Publishers, s. 283–297) → O poezii Jaroslava
Seiferta, in Listy 15, 1985, č. 3, s. 8–12 → in K. Ch., Melancholie a vzdor.
Eseje o moderní české literatuře (Praha: Československý spisovatel,
1992, s. 105–118)
1985
Pešta, Pavel: Jaroslav Seifert, in Literatur der ČSSR 1945–1980.
Einzeldarstellungen, Berlin, s. 200–216
Škvorecký, Josef: Básník Jaroslav Seifert, v parlandu pražských
papalášů Případ Seifert, in Západ (Ottawa) 7, č. 3, červen, s. 3–9
→ in J. Š., Franz Kafka, jazz a jiné marginálie (Toronto: Sixty-Eight
Publishers, 1988, s. 116–139) → in J. Š., Ráda zpívám z not a jiné eseje
(Spisy J. Škvoreckého, sv. 22, ed. M. Špirit, Praha: Ivo Železný, 2004,
s. 7–28)
1986
Zelinský, Miroslav: Výstavbový princip v poezii Jaroslava
Seiferta, in Universitas 19, č. 3, s. 21–25
1987
Brousek, Antonín: Národní... rukojmí?, in Rozmluvy, č. 7, s. 151–161
→ in A. B., Podřezávání větve (ed. M. Špirit, Praha: Torst, 1999,
s. 482–493)
Kubínová, Marie: Seifertova poezie plynoucího času. K poetice
knih Jablko z klína a Ruce Venušiny, in Česká literatura 35, č. 4,
s. 306–320
148
1988
Havel, Rudolf: O jedné legendě, in Zdeňku Pešatovi k šedesátinám
(Praha: nestr.) → in Tvar 4, 1993, č. 47/48, 2. 12., s. 7
1990
Brousek, Antonín: Jaroslav Seifert, in sb. Zur tschechischen
Literatur 1945–1985 (ed. Wolfgang Kasack, Berlin: Berlin-Verl. Spitz,
s. 63–80) → in A. B., Podřezávání větve (ed. M. Špirit, Praha: Torst, 1999,
s. 539–552, přel. Veronika Dudková)
Havel, Rudolf: Město v slzách?, in J. Seifert, Čas plný písní (ed.
R. Havel, Praha: Odeon, s. 257–266)
Kautman, František: Poznámky k charakteristice a periodizaci
díla Jaroslava Seiferta, in Listy 20, č. 4, s. 78–82 → in F. K., O literatuře
a jejích tvůrcích. Studie, úvahy a stati z let 1977–1989 (Praha: Torst, 1999,
s. 80–89)
Svoboda, Jiří: První verše Jaroslava Seiferta. Básníkův vývoj do
vydání prvotiny, in Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě,
sv. 121, řada D – Jazyk, literatura, umění, č. 27, s. 109–117 → Seifertův
vstup do české poezie, in J. S., Z obzoru tvorby (Ostrava: Filozofická
fakulta Ostravské univerzity – Tilia, 1998, s. 113–131)
1991
Pešat, Zdeněk: Jaroslav Seifert (Praha: Československý spisovatel,
240 s.)
1992
Pešta, Pavel: Jaroslav Seifert – básník svobody (Brno: Masarykova
společnost, 18 s.) → in Akord 24, 2003, č. 5, květen, s. 227–239
149
1993
Svoboda, Jiří: Ke genezi Seifertova Města v slzách a Samé lásky,
in Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, sv. 138,
ř. Literární věda, č. 1, s. 20–27 → Seifertův vstup do české poezie,
in J. S., Z obzoru tvorby (Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské
univerzity – Tilia, 1998, s. 113–131)
1995
Janouch, František: Šel básník chudě do světa. Nobelova cena
pro Jaroslava Seiferta (Praha: Český spisovatel, 356 s.)
1997
Bolton, Jonathan: Volný verš v Seifertově poezii dvacátých let,
in sb. Šnykerikyk. Miroslavu Červenkovi k pětašedesátinám
(edd. J. Bednářová a D. Dobiáš, Brno: Host, s. 72–81)
1998
Stich, Alexandr: Seifertova Světlem oděná (Praha: Argo, s. 136)
1999
Opelík, Jiří: Doslov, in J. Seifert, Třeba vám nesu růže (ed. J. Opelík,
Praha: Mladá fronta, s. 145–149)
Opelík, Jiří: Seifertovi andělé, in Česká literatura 47, č. 5, s. 514–517
2001
S Jaroslavem Seifertem časem i nečasem (edd. M. Jirásková
a H. Klínková, Praha: PNP, 144 s.)
Rambousek, Jiří: Seifertovo století české poezie, in Universitas, č. 3,
s. 3–10
2002
Jiroušek, Jan: Sémiotika verbálně-vizuálních vztahů v Seifertově
sbírce (a Teigově knize) Na vlnách TSF, in Literární archiv PNP 32/33
(Narozeni na přelomu století...), 2000/2001, s. 115–156
2007
Bodenová, Doris: Dvojznačnosti a paradoxy v postavantgardní
poetice Jaroslava Seiferta, in Česká literatura 55, č. 5, s. 707–716
2009
Brabec, Jiří: Lyrik Jaroslav Seifert. Básníkovy proměny
a konstanty, in J. B., Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky,
portréty 1991–2008 (edd. J. Flaišman a M. Kosák, Praha: Filip Tomáš –
Akropolis, s. 236–245)
150
Ediční poznámka
Texty této antologie vycházejí ze znění, jež lze považovat za po­
slední autorskou redakci, resp. z posmrtných kriticky ověřených
edic. Ke starším zněním textů přihlížíme pouze při řešení konkrét­
ních problematických míst. Texty reprodukujeme v úplnosti, a to
se třemi výjimkami: Neumannův rozbor Seifertova díla původně
tvoří třetí část rozsáhlejšího celku K otázce umění třídního a proletářského; Šaldova stať se ve své druhé části, kterou vypouštíme,
věnuje dílu Vítězslava Nezvala; v případě příspěvku Polanova vy­
užíváme blok seifertovských reflexí, připravený Jiřím Brabcem pro
výbor z Polanova díla Život a slovo (1964), z jehož celku tiskneme
první dva texty. Názvy textů F. X. Šaldy a J. Opelíka uzpůsobujeme
pro účely této antologie. Citace ze Seifertovy tvorby ověřujeme
a uvádíme dle vydání ve svazcích Díla J. Seiferta (Praha: Akropolis,
2001—2012). Při jazykové úpravě textu se snažíme o co největší
míru sjednocení a aktualizace na rovině pravopisné, zachováváme
však jevy, které specifikují autorský projev, např. psaní karakter
(místo charakter), -ism (namísto -ismus). Dále sjednocujeme psaní
názvů Seiferových sbírek (Jablko s klína na Jablko z klína, Na vlnách T. S. F. na Na vlnách TSF).
Poznámka ke copyrightu Texty a obrazový doprovod této antologie
jsou publikovány se svolením držitelů autorských práv. Agenturami
jsou zastupováni: © František Bidlo – dědicové c/o DILIA, 1919;
© Antonín Brousek – dědicové, 1999; © František Götz – dědicové
c/o DILIA, 1925; © Stanislav Kostka Neumann – dědicové c/o DILIA,
1923; © Ferdinand Peroutka – dědicové c/o Aura-Pont, 1925; © Antonín
Matěj Píša – dědicové c/o DILIA, 1930, 1966. © Josef Škvorecký –
reprinted by permission of Zdena Škvorecká, 1985. Držitele autorských
práv k některým dílům zařazeným do publikace se nám nepodařilo
nalézt. Prosíme je, aby se laskavě obrátili na vydavatele.
151
Rejstříky
První rejstřík je komponován jako abecední, ovšem strukturovaný soupis děl
Jaroslava Seiferta, v němž jsou části (básně) větších celků (básnických sbírek)
řazeny vždy k sobě. Citované verše v textu antologie identifikujeme názvem básně
a jejich paginy uvádíme v kulatých závorkách, obdobně zacházíme s nepřímými
výskyty jednotlivých děl. Názvy samostatně vydaných děl jsou opatřeny datem
prvního vydání. – Červeně odkazujeme k výskytům děl a osob v úvodní studii
a v textech medailonů zařazených za autorskými příspěvky.
Rejstřík děl J. Seiferta
Býti básníkem (1983) ▸ 118p, 124, 125, 139
▴ Korálové náušnice ▸ (127) | Na Novotného lávce ▸ (127) |
Pocta Vladimíru Holanovi ▸ (103)
Deštník z Piccadilly (1979, rozš. 1981) ▸ 91, 99, 118, 124, 139
Halleyova kometa (1967, rozš. 1969) ▸ 118, 124
▴ Pražský hrad ▸ (104)
Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) ▸ 115p, (133)
Chlapec a hvězdy (1956) ▸ 13, 124, 139
Jablko z klína (1933) ▸ 8, 47, 63, 117p, 123, 134
Jaro, sbohem (1937, rozš. 1942 a 1946) ▸ 11, 63–69, 78, 117p, 123, 124, 136
▴ A pak mám strach… ▸ (68) | Dvanáct pantumů o lásce ▸ 67 | Helouan ▸ (69) |
Kohoutí sonet ▸ 66 | Malá romance ▸ 68 | Návrat ▸ 64 | Píseň (Kdybych uměl
líbat…) ▸ (84) | Píseň o lásce ▸ (101), (126) | Píseň o námořnických snech ▸ 67 |
Píseň s refrénem ▸ (66) | Píseň v dubnu ▸ (66) | Podzimní zpěv ▸ 69 | Pozdrav Karlu
Tomanovi ▸ (64) | Přípitek ▸ (69) | Šedesátiletý básník ▸ (64) | Vraždění ▸ (65) |
Vstříc mrtvému ▸ (64) | Z bláta a krve ▸ 64 | Za Ferdinandem Hartem ▸ (64)
Kamenný most (1944) ▸ 69, 103, 117p, 124, (126), 135
Koncert na ostrově (1965) ▸ 11, 62, 79–87, 117p, 118, 124, 125, 137, 139
▴ A co teď, k čertu… ▸ (82), (138) | Buďte jen klidni, všechno zlé… ▸ (83) | Kdyby
se dalo srdci říci… ▸ (82), (84), (138) | Omývají-li deště ze svých střech… ▸ (81),
(82) | Pak jsem se ploužil podél zábradlí… ▸ (81), (84), (126) | Pár kroků od
hromady mrtvých… ▸ (79), (82), (83), (138) | Píseň navečer ▸ (83) | Píseň o Hendele
(81), 104 | Píseň o hořkém zklamání ▸ (83) | Píseň o válce ▸ (83) | Zdráhavý šepot
políbených úst… ▸ (83)
Maminka (1954) ▸ 13, 99, 118, 124, 137
▴ Tatínkova dýmka ▸ (89)
Město v slzách (1921) ▸ 6, (10), 11, 14, 15, (17), (19), 22–32, 39, (40), 46, 48, 57, 58,
(61), 62, (70), (83), 111, (115), 122, (129), 130, (133)
▴ Báseň nejpokornější ▸ (129) | Báseň úvodní ▸ 15 | Děti z předměstí ▸ 49, (58) |
Hříšné město ▸ 15 | Chudý ▸ (25) | Modlitba na chodníku ▸ (23), (29) | Monolog
bezrukého vojáka ▸ 14, 30, 50, (56) | Prosinec 1920 ▸ (25), (49) | Revoluce ▸ (23) |
Řeč davu ▸ (23), (30), (39) | Stvoření světa ▸ 23, 26
152
Morový sloup (1977) ▸ 99, 100, 117p, 118, 124, 125, 130, 138
▴ A sbohem ▸ 108, (130) | Kanálská zahrada ▸ (139) | Morový sloup ▸ (88), (138) |
V prázdném pokoji ▸ 108
Na vlnách TSF (1925) ▸ 9, 10, 22–32, 33–37, 43, 46, 48, 52, 56, (58), 59, (61), 112,
122, 132, 133
▴ !! Hallo !! ▸ (35) | Býti rybářem ▸ (55) | Cirkus ▸ 132 | Dým cigarety ▸ 31, (45), (56),
(103) | Filozofie ▸ 31 | Guillaume Apollinaire ▸ (34), (35), (36), (52) | Horečka ▸ 31,
46, 54 | Hôtel Côte d’Azur ▸ 45 | Koncertní kavárna ▸ 29, 55 | Lawn-tennis ▸ (37) |
Má Itálie ▸ 45 | Marseille ▸ 31, 45 | Miss Gaga-Nigi ▸ (54) | Moře ▸ 45 | Odjezd lodi ▸
44 | Park ▸ (37) | Počitadlo ▸ 132 | Přístav ▸ (37), (53), 55 | Slova na magnetu ▸ (34)
| Svatební cesta ▸ (28), 37, (45), (53) | Večer v kavárně ▸ (36) | Večerní světla ▸ 54,
132 | Všecky vůně ▸ (54) | Výstředník ▸ (36), (54) | Zmrzlina poezie ▸ (35) | Zrcadlo
čtverec ▸ (31), (36) | Žhavé ovoce ▸ (34), (36), (52), (53)
Odlévání zvonů (1967) ▸ 118, 124, 138
▴ Když je nám odepřeno… ▸ (138) | Prolog ▸ (103) | Před nedávnem jsem četl
v novinách… ▸ (138) | Říkáte-li veršům také zpěv… ▸ 108
Osm dní (1937) ▸ 117p, 123, 135
▴ Noc na hradě ▸ (63) | To kalné ráno ▸ (135)
Píseň o Viktorce (1950) ▸ (72), 83, 93, 97, 102, 106, 124, 136
Poštovní holub (1929) ▸ 11, 47, (58), (61), 81, 116, 122, 134
▴ Mezi řádky ▸ (89) | Nakonec ▸ (134) | Praha ▸ 116
Praha (1964, ed. A. M. Píša) ▸ 80
▴ Věnec sonetů ▸ (80)
Přilba hlíny (1945, rozš. 1946 a 1948, upr. 1987) ▸ 69, 123, (126), 137
Ruce Venušiny (1936) ▸ 100, 117p, 123, 134
▴ Zpovědnice ▸ (127)
Ruka a plamen (1948, upr. 1987) ▸ 117p, 123
Samá láska (1923) ▸ 9, 10, 14–21, 22–32, 40, 48, 50, 52, 53, 58, 59, (61), 112,
(115), 122, 131, (133)
▴ Báseň k Novému roku ▸ (16), 19, (22) | Černoch ▸ 20, 27, (40) | Elektrická lyra ▸
17, (30) | Hodina míru ▸ 19, (50), (51) | Jarní ▸ 18 | Námořník ▸ 20, 27 | Paříž ▸ (16),
18, (27), (42), (51) | Píseň o dívkách ▸ 19 | Prstýnek ▸ 19 | Slavný den ▸ (16), 18,
19, 20, 25, (35), 40, 131 | Sloky milostné ▸ 18, 23 | Ukolébavka ▸ 19, 23 | Verše na
památku revoluce ▸ 20 | Verše o lásce, vraždě a šibenici ▸ (16), 19 | Všecky krásy
světa ▸ 20, 27, 41, 43, (53), (59)
Slavík zpívá špatně (1926) ▸ 10, 46, 48, 56, (58), 61, 114, 115, 122, 133
▴ 14. červenec ▸ 133 | Balada ze Champagne ▸ 116 | Jabloň se strunami pavučin ▸
(46) | Lenin ▸ (47), (56), (66), (133) | Město Leninovo ▸ (47), 114 | Píseň o Moskvě ▸
(46) | Stará moudrost ▸ (56), (61) | Staré bojiště ▸ 116 | Tři hořká jadérka ▸ (46) |
U Matky Boží iverské ▸ 114
Světlem oděná (1940) ▸ 69, 103, 117p, 124, (126), 135
Šel malíř chudě do světa (1949) ▸ 69, 124
Vějíř Boženy Němcové (1940) ▸ 78, 99, (103), 117p, 124, (126), 135
Všecky krásy světa (1981 a 1982, upr. 1992) ▸ 91, 100, 115p, 119
Zhasněte světla (1938) ▸ (75), 117p, 123, 137
Zpíváno do rotačky (1936) ▸ 10, 47, 78, 111p, 136
153
Jmenný rejstřík
A
Achleitner, Friedrich ▸ 113p | Aleš, Mikoláš ▸ 75, 124 | Altenberg, Peter ▸
35 | Anisová, Françoise ▸ 89 | Apollinaire, Guillaume ▸ 35, 43, 52, 103, 111, 125,
126 | Artmann, Hans Carl ▸ 113p B Bach, Alexander ▸ 103 | Bach, Johann
Sebastian ▸ 127 | Bakunin, Michail Alexandrovič ▸ 111 | Baudelaire, Charles ▸
102 | Bergson, Henri ▸ 43, 45 | Biebl, Konstantin ▸ 38, 98, 113 | Blok, Alexandr
Alexandrovič ▸ 131 | Brabec, Jiří ▸ 5, 6, 12, 13, 108, 108p, 128–139 | Brousek,
Antonín ▸ 12, 13, 107–119 | Brousková, Markéta ▸ 112p | Brumlík, Josef ▸ 98 |
Brušák, Karel ▸ 9, 88 | Buchner, Hermann ▸ 107p C Cendrars, Blaise ▸ 53,
111 | Cézanne, Paul ▸ 44 | Cocteau, Jean ▸ 111, 133 | Curie-Sklodowská, Marie ▸
96 Č Čapek, Josef ▸ 127 | Čapek, Karel ▸ 37, 63 | Čech, Svatopluk ▸ 66, 120 |
Čelakovský, František Ladislav ▸ 72 | Černý, Václav ▸ 11, 12, 70–78, 108, 108p
D
Dante Alighieri ▸ 73 | Doesburg, Theo van ▸ 56 | Dostál, Vladimír ▸ 108p |
Dostojevskij, Fjodor Michajlovič ▸ 114 | Drews, Peter ▸ 107p, 111p | Drtina,
Prokop ▸ 90 | Dubček, Alexander ▸ 98 | Dvořák, Antonín ▸ 64 | Dyk, Viktor ▸ 69,
83 E Einstein, Albert ▸ 44 | Engels, Bedřich ▸ 111 F Faktor, Jan ▸ 113p |
FitzGerald, Edward ▸ 102, 105 | Flaubert, Gustave ▸ 41 | Florian, Miroslav ▸ 99
| Forman, Miloš ▸ 98 | Fučík, Julius ▸ 47 G Gaertner, Hans ▸ 107p | Gellner,
František ▸ 18, 63 | Gide, André ▸ 95 | Ginsberg, Allen ▸ 105 | Goethe, Johann
Wolfgang ▸ 42, 73, 74 | Goldstücker, Eduard ▸ 99 | Goll, Ivan ▸ 16 |
Götz, František ▸ 6, 9, 22–32 | Gottwald, Klement ▸ 21, 95, 96, 97 | Gottwaldová,
Marta ▸ 96 | Gyllensten, Lars ▸ 105 H Halas, František ▸ 38, 57, 61, 95, 96,
109, 110p, 116, 117, 117p | Hálek, Vítězslav ▸ 72 | Hart, Ferdinand ▸ 64 | Havel,
Václav ▸ 91, 120 | Havlíček Borovský, Karel ▸ 63, 102 | Hemingway, Ernest ▸
102 | Hodic [agent] ▸ 90 | Holan, Vladimír ▸ 95, 103, 116, 117, 117p, 124 | Homér ▸
42, 71 | Hora, Josef ▸ 21, 38, 69, 95, 109, 110p, 115p, 117p, 123, 124, 130 |
Horatius Flaccus, Quintus ▸ 71 | Husák, Gustáv ▸ 92, 99, 100
Ch
Chajjám, Omar ▸ 102 | Chaplin, Charlie ▸ 16, 105, 111 | Chramostová,
Vlasta ▸ 100 J Jakobson, Roman ▸ 131 | Jammes, Francis ▸ 64 | Jirásek,
Alois ▸ 33 | Jirásková, Marie [kSk.] ▸ 119p | Johanka z Arcu ▸ 114
K
Kalandra, Záviš ▸ 98 | Kästner, Erich ▸ 111 | Klíma, Ivan ▸ 91 | Komenda-Soentgerath, Olly ▸ 107p | Kozlíková (Kubínová), Marie 108p | Kropotkin, Petr
▸ 111 | Kulda, Josef ▸ 49 | Kundera, Milan ▸ 91, 99, 122 | Kunze, Reiner ▸ 107p |
Künzel, Franz Peter ▸ 107p L Lada, Josef ▸ 124 | Le Corbusier ▸ 111 | Lederer,
Jiří ▸ 90 | Lenin, Vladimir Iljič ▸ 61, 92, 98, 111, 114 M Mahler, Zdeněk ▸ 98 |
Mácha, Karel Hynek ▸ 33, 65, 66 | Majerová, Marie ▸ 115p | Malířová, Helena
▸ 115p | Man, Hendrik de ▸ 22 | Marvell, Andrew ▸ 102 | Marx, Karl ▸ 111 |
Masaryk, Tomáš Garrigue ▸ 96, 123, 135 | Masaryková-Garriguová, Charlotta
▸ 96 | Mathesius, Bohumil ▸ 102 | Mirabeau, Honoré Gabriel Riqueti de ▸ 133 |
Moholy-Nagy, László ▸ 55, 56 | Monroe, Marilyn ▸ 97 | Mozart, Wolfgang
Amadeus ▸ 127 N Němcová, Božena ▸ 57, 102, 135, 136 | Neruda, Jan ▸ 63,
68, 69, 72, 120, 122 | Neruda, Pablo ▸ 101 | Neumann, Stanislav Kostka ▸ 9,
14–21, 30, 63, 69, 95, 112, 112p, 115p, 131 | Nezval, Vítězslav ▸ 38, 60, 69, 95, 96,
109, 112, 113, 117p, 132 O Olbracht, Ivan ▸ 115p | Opelík, Jiří ▸ 12, 13, 108p,
120–127 | Orwell, George ▸ 99 P Palivec, Josef ▸ 64, 98, 117 | Pasternak,
154
Boris ▸ 91 | Pekař, Josef ▸ 64 | Peroutka, Ferdinand ▸ 9, 10, 33–37 | Pešat, Zdeněk
▸ 5, 8, 108, 108p | Pešta, Pavel ▸ 12, 108, 108p | Picasso, Pablo ▸ 111 | Pilař, Jan
▸ 90, 91, 94, 99, 100 | Pilz, Jaroslav ▸ 117p | Píša, Antonín Matěj ▸ 6, 10, 58–62,
79–87, 108, 108p, 109 | Plattner, E. H. ▸ 113p | Poe, Edgar Allan ▸ 102 | Polan,
Bohumil ▸ 6, 11, 63–69 | Pražák, Albert ▸ 69 | Procházka, Antonín ▸ 127 | Puškin,
Alexandr Sergejevič ▸ 114 | Pynsent, Robert B. ▸ 9, 88 R Renard, Jules ▸ 76
| Rimbaud, Arthur ▸ 31, 111 | Rousseau, Henri ▸ 42, 112 | Rybák, Josef ▸ 100 |
Rudolf II. Habsburský ▸ 116 | Rühm, Gerhard ▸ 113p S Sedloň, Michal ▸
9, 109p | Seifert, Jaroslav [ml.] ▸ 94 | Seifertová, Jana ▸ 94 | Seifertová, Marie
▸ 88 | Short, David ▸ 9, 88 | Skácel, Jan ▸ 120, 127 | Skála, Ivan ▸ 9, 93, 94, 97,
100, 109p | Sládek, Josef Václav ▸ 63 | Slánský, Rudolf ▸ 93 | Smetana, Bedřich
▸ 64 | Solženicyn, Alexandr Isajevič ▸ 91 | Sova, Antonín ▸ 87 | Stalin, Josip
Vissarionovič ▸ 92, 95, 96, 97, 98, 101, 109, 110p | Stich, Alexandr ▸ 12 | Stinnes,
Hugo ▸ 19 | Strakoš, Jan ▸ 8 | Suarès, André ▸ 70 Š Šalda, František Xaver
▸ 8, 10, 38–47, 63, 64, 115p, 122, 134 | Šiklová, Jiřina ▸ 90, 91 | Šiktanc, Karel ▸
93 | Škvorecký, Josef ▸ 9, 12, 88–106 | Šrámek, Fráňa ▸ 64, 69 | Štoll, Ladislav ▸
109p T Teige, Karel ▸ 9, 14, 16, 17, 109, 109p, 111, 112, 113p, 122, 132 | Theer,
Otakar ▸ 80 | Thonon, Erik Gilles ▸ 89 | Tichý, František ▸ 127 | Toman, Karel
▸ 10, 37, 64, 69 | Trojan, Josef ▸ 67 U Uhlíř, Miroslav ▸ 90 V Václavek,
Bedřich ▸ 10, 48–57 | Vaculík, Ludvík ▸ 89, 90, 91 | Vachata, Bohumil ▸ 95 |
Vančura, Vladislav ▸ 115p | Verlaine, Paul ▸ 122 | Vrchlický, Jaroslav ▸ 63, 72,
120 | Vyšinskij, Andrej ▸ 101 W Wagner, Karel ▸ 84 | Weibel, Peter ▸ 113p |
Whitman, Walt ▸ 93 | Wolker, Jiří ▸ 9, 22, 23, 24, 38, 39, 60, 95, 130
Z
Zábrana, Jan ▸ 99 | Zahradníček, Jan ▸ 98, 116 | Zápotocký, Antonín ▸ 97 |
Závada, Vilém ▸ 38, 61
155
O editorovi antologie
Resumé
Jiří Flaišman (1975) patří k zakladatelům a spolupracovníkům
Institutu pro studium literatury. Již řadu let je pracovníkem Edič­
ního a textologického oddělení Ústavu pro českou literaturu
AV ČR, v. v. i. Pedagogicky působí na FF UK v Praze a FF UP v Olo­
mouci. Participoval na projektu internetové databáze české poe­
zie 19. a počátku 20. století Česká elektronická knihovna, připra­
vuje svazky Kritické hybridní edice. Spolu s Michalem Kosákem
edičně připravil druhé vydání příručky Editor a text (2006), výbory
z děl J. Brabce Panství ideologie a moc literatury (2009) a M. Čer­
venky Textologické studie (2009). S M. Kosákem taktéž rediguje
edici Varianty, v níž jako její druhý svazek vyšla společná práce
Podoby textologie (2010). Od roku 2001 se jako editor podílí na vy­
dávání Díla Jaroslava Seiferta.
The present volume of Readings on Jaroslav Seifert collects thir­
teen pieces of various genres and written within the extensive
time-span of almost eighty years. More detailed interpretations
of Seifert’s oeuvre in its complexity are complemented by es­
says capturing various stages of the poet’s work as well as imme­
diate reactions upon the publication of certain particular books
of poems. Some of the texts are sharply polemical, other treat­
ments highlight and appreciate Seifert’s civic conduct. The an­
thology includes significant contributions by Seifert’s contempo­
raries (F. Götz, B. Václavek), comments by the key figures of Czech
literary criticism (F. X. Šalda, V. Černý) as well as the opinions
of Seifert’s critics (S. K. Neumann, F. Peroutka). The volume in­
cludes the most important pieces written by those who followed
Seifert’s work from exile (A. Brousek, J. Škvorecký) as well as the
assessments built upon systematic analysis in a broad temporal
framework (e.g. J. Brabec, J. Opelík, A. M. Píša, B. Polan).
The volume is not intended as a substitution of an up-to-date
Seifert monograph. Instead, it directs the reader’s attention to
several key texts that present a kind of overall balance or a sur­
vey, follow the modifications of Seifert’s poetics, capture his artis­
tic personality in a synthetic manner, and point out certain inva­
riants of his work. The book is intended not only for researchers
and university students but also for the common reader who feels
the need to confront one’s personal reading of Seifert’s poetry
with the often pointed conclusions and integral readings from
various stages of the reception of Seifert’s work.
The Introduction by the editor outlines the main attitudes to­
wards Seifert’s oeuvre, draws the contrasts established by the
texts included in the anthology, and in doing so highlights the
main features of Seifert’s poetics. The Bibliography then registers
all the first editions of individual collections as well as selected
and collected works, and out of the extensive literature on the
subject selects the items that can relate yet other facets of the
critical and historical reception.
156
157
Obsah
Úvod Jiří Flaišman 5
S. K. Neumann O proletářském básníku Jaroslavu Seifertovi 14
F. Götz Jaroslav Seifert 22
F. Peroutka Cesta generace od revoluce k leknínům 33
F. X. Šalda Z přednášky O nejmladší poezii české 38
B. Václavek Především poezie 48
A. M. Píša Jaroslav Seifert 58
B. Polan Seifertovo loučení s jarem 63
V. Černý Jaroslav Seifert (Náčrt k portrétu) 70
A. M. Píša Básnický čin 79
J. Škvorecký B
ásník Jaroslav Seifert,
v parlandu pražských papalášů Případ Seifert 88
A. Brousek Jaroslav Seifert 107
J. Opelík Doslov k výboru Třeba vám nesu růže 120
J. Brabec L
yrik Jaroslav Seifert
(Básníkovy proměny a konstanty) 128
Bibliografie
Bibliografie děl Jaroslava Seiferta 140
Z literatury o Jaroslavu Seifertovi 144
Ediční poznámka 151
Rejstříky
Rejstřík děl Jaroslava Seiferta 152
Jmenný rejstřík 154
O editorovi antologie 156
Resumé 157
Katalogizace – Národní knihovna ČR
Čtení o Jaroslavu Seifertovi: hledání proměn autorovy
poetiky / Jiří Flaišman, ed.
– Vyd. 1. – Praha: Institut pro studium literatury, 2014.
– 160 s. – (Antologie; sv. 4)
ISBN 978-80-87899-12-0 (brož.)
821.162.3-1 * 82.0 * 82.07 * 82-95 * (437.3)
- Seifert, Jaroslav, 1901-1986
- česká poezie – 20. stol.
- poetika
- interpretace a přijetí literárního díla
- literární kritika – Česko – 20. stol.
- studie
- eseje
- antologie
821.162.3.09 - Česká literatura (o ní) [11]
edice antologie*
svazek 4.
Čtení o Jaroslavu Seifertovi
Antologii uspořádal, úvod napsal
a bibliografii sestavil Jiří Flaišman
Rejstříky Eva Vrabcová a Jiří Flaišman
Redaktorka Eva Jelínková
Typografie a obálka Jiří Císler
Sazbu z písma Republic od Suitcase Type Foundry
provedli studenti SPŠG v Praze,
supervize Tomáš Krcha a Jiří Císler
Tisk PBtisk, Příbram
V roce 2014 vydal Institut pro studium literatury,
Technická 1902/2, 160 00 Praha 6,
jako 4. svazek edice Antologie
Počet stran 160
Vydání první