Raeliáni

OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI
LEDEN 2003 číslo: 28 ročník: VI.
* ZDARMA *
Svátek Zjevení Páně je již dávno za námi, přesto ale dáme prostor slovům z jednoho kázání, která obsahují
jakousi historickou i věroučnou sondu do našich myslí i srdcí a mají nás povzbudit na cestě života z víry.
☼☼☼
Sestry a bratři,
dnes je 6. ledna a podle kalendáře je tento den církevním svátkem Zjevení Páně, lidově je nazývám svátkem tří
králů, nebo klanění tří králů. Však jste mohli být včera svědky velkého představení - divadla - jak se tři králové na
velbloudech s průvodem vydávali z arcibiskupského paláce k Loretě, aby předali Ježíškovi dary. Náš text, který by
měl být předlohou tohoto vyprávění o klanění tří králů, o králích vůbec nemluví a vůbec se zde nevyskytuje jejich
počet - byli tři? Vlastně lidové vyprávění už ve starověku počet králů stanovilo podle darů - přinesli tři dary,
pak byli dárci tři. A protože se jednalo o vzácné dary tehdejšího Orientu - zlato, kadidlo a myrha - což byly
dary vskutku královské, ve středověku vznikla legenda o třech králích. Evangelista Matouš zde naráží na
prorocké texty starého zákona: Ž 72, 10 - Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové
Šeby a Seby. Druhý text je z Izaiáše 60, 6: Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy,
přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou zvěstovat Hospodinovu chválu. Matouš vydává
svědectví: S nejvzácnějšími dary tehdejšího světa přišli zástupci
pohanů k Spasiteli světa a vzdali mu hold. Narození Ježíše znamená
obrat - k opovrhovanému Bohu Izraele budou přicházet národy a
vzdávat mu hold - již to, co slibovali proroci, začíná u narozeného
Ježíše.
Jenže tyto texty v kombinaci s lidovou tvořivostí vytvořily příběh divadlo i s těmi velbloudy. Lidová zbožnost si tak vytvořila zcela jiný
příběh, který si ovšem z biblického podání přivlastnil motiv - přinést
narozenému Králi dary. Což se ostatně objevuje v českých koledách i
u pastýřů. A české betlémy? Všechny postavičky spěchají k Betlému a
nesou dary, aby je složili k nohám Ježíšovým, jako ti mudrci od
Východu, kteří vzdali hold narozenému králi.
Evangelista Matouš ve svém vyprávění o narození Ježíšově velmi často odkazuje na svědectví Starého zákona,
dokládá citáty , že v Ježíši, narozeném v Betlémě, přišel na svět skutečně ten očekávaný a zbožnými Židy
vytoužený Mesiáš, ten král Židů. Evangelista Matouš psal svůj text pro křesťany z Židů, přesto se zde nápadně
často vyskytuje důraz, který je i v tomto textu - pohané předcházejí zbožné Židy v hledaní, v cestě za Mesiášem tak to dokládá i text z ep. Římanům, kde zase apoštol Pavel svědčí o vnímavosti pohanů pro evangelium, zvěst o
Ježíši Kristu, kteří tak předčí ty, jimž zvěst Ježíše Krista byla určena předně - Židy.
1. Úloha hvězdy v příběhu. Mudrci či mágové ve své cestě za hvězdou, která jim oznámila narození židovského
krále se dopouštějí chyb, které pramení z jejich kultury a představ. Automaticky jdou na královský dvůr, vždyť kdo
by mohl být králem, kde by se král měl narodit, kdo jiný by mohl vést lid židovský než nějaký aristokrat? Záchranu
světa tak mají spojenu s vládnoucími strukturami. O kom jiném než o vznešeném a v moci postaveném by mohly
vydat svědectví i hvězdy?
Vede je hvězda - hvězda, kterou zahlédli pohané, jacísi mágové, mudrci - astrologové, hvězdopravci či kouzelníci?
Hvězdu uviděli pohanští mudrci, ukazovala na narozeného židovského krále. Hvězdy, úkazy na obloze zvěstují, že
se přihodilo cosi mimořádného. Ve hvězdách viděl tehdejší svět tajemné síly, které určovaly lidské osudy i osudy
národů - ostatně tato pověrečnost trvá dodnes. To, co se odehrálo na nebi ve hvězdách, to symbolizovalo, že se
cosi mimořádného stane i na zemi. Dění na zemi jakoby bylo odleskem toho, co se odehrává na nebi. Bibli je
1
však víra, že by osudy člověka či národa závisely na poloze hvězd zcela cizí. Evangelista si je ale jist, že
Ježíšův příchod na zem je událost kosmického významu - proto o narozeném Mesiáši svědčí i hvězdy. A
evangelium nám ukazuje, že Bůh oslovil tyto pohany jejich způsobem, aby jim ukázal, upozornil je na něco, co má
podstatně větší dopad na tento kosmos než narození obyčejného královského synka na královském dvoře,
královským rodičům. Tuto hvězdu však Jeruzalém nevidí, badatelé v Bibli, ti, kteří nad ní mudrují a přemýšlejí o ní
dnem i nocí, nevidí, co Bůh připravil pro svůj lid. To uviděli cizí, pohanští mágové. Bůh je oslovil na jejich
vlastním poli, aby je přivedl ke spáse, připravené i pro ně. Přicházejí do Jeruzaléma a ptají se : Kde je ten
právě narozený Král Židů? Svým hledáním jsou příkladem dychtivosti, touhy a jejich příběh je vyznáním - bez
tohoto krále Židů není naše hloubání, naše bádání k ničemu. A takto Bůh jedná s lidmi dodnes, zastavuje si je,
oslovuje je, dává jim znamení své přítomnosti a jedná s nimi způsobem, kterému lidé rozumí - i ti necírkevní,
nevyrostlí v tradici.
2. To druhé však souvisí s prvním a upozorňuje na důležitý fakt: Cesta ke Kristu ale nevede jinudy než přes Bibli,
zvěst Písma, svědectví a očekávání proroků. Ani hvězda ani lidská moudrost, hloubání v přírodních zákonech,
objevování moudrosti v nitru lidském nepřivedou, neukáží na Krista. Jak jinak porozumět zvěsti Kristově, jeho dílu
než právě přes naděje proroků ve Starém zákoně. Nemůžeme obejít svědectví Písma, k poznání Ježíše Krista jako
Spasitele, zachránce světa nevede jiná cesta než přes svědectví Písma a pochopitelně svědectví církve.
Ovšem podívejme na Jeruzalém, na církev znalou Písma. Ačkoliv Písma zná, umí perfektně zodpovědět otázky po
Mesiáši, na cestu poklonit se narozenému židovskému králi nevykročí a dovolí, aby ji předešli pohanští mudrci. A
tak ti, kdo podle Matoušova podání vítají Mesiáše jako první, kdo ho poznávají a uznávají, že je vskutku Králem a
Pánem a dávají mu královské dary, jsou zcela překvapivě pohané. Augustin označil mudrce za prvotiny národů,
předzvěst a jakoby první zálohu toho, že se před narozeným Ježíšem pokoří všechny národy.
Jestliže je zde představeno jednání Jeruzalémské církve jako cosi, co má být výstrahou, pak tato výstraha platí pro
církev křesťanskou, která převzala dědictví Izraele dvojnásobně. Nemáme výsadní právo na Boží milost, je stále
otevřena všem a my ji, právě při své zahleděnosti do svých biblických vědomostí a do svých tradic, můžeme
minout. Církev nesmí být konzervou, pevně uzavřena, aby si hlídala své svědectví. To je k ničemu - musíme být
otevřeni světu a vždy se znovu vydávat na cestu hledání a nacházení Krista. Nejen být studnicí informací ale jít s Kristem, své nabyté informace ověřovat životem.
3. I nadějná zvěst proroků se pro toho, kdo hledá zlé, stává informací, která má posloužit k nekalému plánu. Ale ani
zlé jednání Herodovo - ani intriky a úklady nezabrání tomu, aby se Boží věci ve světě prosadily. I mocný král, který
jedná lstivě a úskočně, který se třese o svůj trůn a zapomene na podstatné - bát se Boha, ani ten nemůže Boží dílo
ve světě překazit. Bůh si svého Syna ochrání, Bůh si své ochrání, navzdory zlým snahám. Boží dílo ve světě bude
dokončeno. O tom, že Boží dílo ve světě je vždy ohrožováno podává svědectví tento příběh i dění, které následuje
- vraždění nemluvňat Herodem. Zlo, které má své představitele jak na
královském dvoře, tak i mezi přední církevní hierarchií, která Ježíše nechá
ukřižovat, toto zlo se nemůže smířit s Božím jednáním ve světě, cítí se ohroženo
ve své podstatě. V postavě Herodově je zobrazena lidská vzpupnost, která
se troufale staví do cesty Božím plánům, nakonec ale proti Bohu nic
neprosadí. Herodes a s ním i Jeruzalém - to je obraz člověka necírkevního i
církevního, který pyšně odmítá nabízenou pomoc Boží, přijmout Boha, který se
ohlašuje jako - Bůh s námi Imanuel. Bůh své dílo ve světě prosadí, i přes naši
neochotu či dokonce vzpouru - a postava Herodova je jakýmsi varováním vzpoura proti Bohu končí v rozkladu lidství. Život zaměřený proti Bohu končí
v záhubě, ve zmaru.
Dnešní oddíl z Písma je o hledání a nacházení i o nesplněných očekáváních. Hledající mudrcové našli, zbožným
hierarchům se nenaplnily jejich představy o Mesiáši a Herodovi se nesplnila touha zničit dítě, které ohrožuje jeho
moc. Ale je také o nás - o tom, že i dnes mluví Bůh různými způsoby, i dnes jsou lidé mimo církev hledající, i dnes
nám hrozí, že z přemíry informovanosti ztratíme důvod shromažďování informací – směřování za Kristem.
Pane Bože, prosíme, chraň nás před pokušením být jen čtenáři a informátory, ale oslovuj nás svým
Slovem, aby nás uvádělo na cestu k Tobě.
kliment.evangnet.cz/kazani
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
„Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili
v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsem na východě jeho hvězdu a
přišli jsme se mu poklonit“. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto
všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. (Mt 2,1-4)
2
Modlitba ve stáří *****************************************
Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.
Chraň mne před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.
Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých.
Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nešťoural a neporučníkoval.
Zdá se mi, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat - ale ty, Pane, víš, že bych si rád udržel pár svých přátel.
Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku.
Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mě trpělivě je
snášet.
Také se neodvažuji prosit o lepší paměť - ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť
neshoduje s jejich pamětí.
Nauč mě té obdivuhodné moudrosti umět se mýlit.
Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo.
Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se také o nich dovedl zmínit.
Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale tobě, Pane, to říkám - bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se
musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu.
Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu měřit s mladými. Teď cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel.
Ale ty, Pane, říkáš: "Kdo věří ve mne, tomu narostou křídla jako orlovi."
Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej ty řídíš. Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako
odcházející, ale jako vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě ty ještě povoláš.
A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.
Amen.
http://plzen.op.cz
Štěstí - očima Jaroslava Duška (MF DNES 11.1.2003)
Vždy, když se setkám s někým, kdo není šťastný, přinutí mě to přemýšlet. Nedokážu nad tím mávnout rukou. Obzvlášť, když
ten dotyčný chce do svého pekla, tak trochu stáhnout i ostatní. A mezi nimi také mě. To se pak začnu bránit. A hned ho začnu
nějak hodnotit a chci mít nad ním vrch. A to se mu většinou zamlouvá, vidí, že už mne nahlodal, že narušil mou rovnováhu a
počíná si pak o to usilovněji. A přetahujeme se. Je to tak těžké – odevzdat se… Doma pak před usnutím
přemýšlím. O štěstí. O neštěstí. A učím se otvírat své srdce nešťastným. Nejde to snadno, přijmout tu
lidskou bídu, bojechtivost, závist a malost. A přitom je to tak lidské. Tak pochopitelné a zdůvodnitelné. Ale
mně se nechce žít v tom pekle. Každý žije přece tak, jak si to v hloubi srdce přeje. Nebo ne? Jenomže
každý si přeje také mít štěstí. Nebo ne? A co to je to – mít štěstí? Je to totéž jako být šťasten?
Nemudruj, říkám si. Spi a nemudruj! Pokyn se vyřkne snadno, ale mysl jako by si žila vlastním životem.
Myšlenky stíhají jedna druhou a člověk třeští oči do tmy. Nedávno mi osud dopřál setkání s jednou velmi
šťastnou osobou. Bylo to povznášející a hluboké. Prostoupilo mě to zcela. A zase jsem nemohl usnout. Je
to tak dáno od přírody? Je to věc povahy? Anebo rozhodnutí? Vědomé vnitřní cesty? Má k tomu člověk
prostě sklon, anebo si to způsobuje?
Proč se tím zabýváš, okřikl jsem se. Nemáš důležitější věci na práci?! A pojednou jsem zjistil, že nemám. Že na to myslím
stále. Na ty dva světy: šťastné a nešťastné lidi. Na jejich míjení. Na zdánlivou či neskutečnou nemožnost vzájemného
porozumění… Může být snad větší propast než mezi šťastným a nešťastným člověkem? Ten jeden žije v pekle a ten druhý
v nebi. I když jsou spolu v jedné místnosti, každý je v jiném světě. Nešťastný šťastnému závidí, šťastný nešťastnému nerozumí.
A přitom to nemá ve své podstatě nic společného s nějakými těmi vezdejšími hmotnými a měřitelnými záležitostmi. Je to jen a
jen věc vnitřního naladění. Je to k mání vždy a všude. Je to zdarma. A přesto to někdo odmítá. Ze zvyku? Ze vzdoru? Ze
strachu. Kdysi se říkalo: mít pro strach uděláno. Nu ano, to je to štěstí – mít pro strach uděláno.
3
EKOLOGICKÉ VÁLČENÍ NA FRONTÁCH KŘEHKÉHO SVĚTA
Válečně znějící slova, vzájemné osočování, nerespektování mandátu OSN, vyprazdňování zbrojních
skladů, obnova munice a pohyb na scéně světa. Politika a zájmy skupin usměrňují často rozhodnutí, která hledají
svá sebepotvrzení v ústech jiných. Utvořit veřejné mínění, podpořit zájmy, vyjít vstříc požadavkům, nezůstávat
pozadu, být plnohodnotným partnerem…
Vzpomínám si, jak italští rybáři před lety tahali ze svých sítí americké miny, které nebyly svrženy na cíl. Piloti je
po náletu prostě vyhodili do moře blízko břehů. Byla z toho tenkrát krátká epizoda, která rychle umlkla. Pak se
rozhořely delší vědecké diskuse ohledně použití ochuzeného uranu v amerických střelách, které mají dodnes různé
příznivce i odpůrce. Diskutovalo se kolem zbytkové radioaktivity, která zůstala na místě jejich použití. Méně už se
diskutovalo o tom, že ochuzený uran je těžkým kovem a jeho rozptýlení ve formě prachu nebo aerosolu nemusí
být pro člověka i přírodu příznivé.
Sami moc dobře víme, jaké pochybnosti panují ohledně některých E v potravinách, stabilizátorů,
konzervantů, barev, zahušťovadel a plnidel. Zkušenosti například z Japonska před desítkou let ukázaly, jak
nebezpečná je rtuť, která pocházela z průmyslových oblastí a kumulovala se v rybách. Zdravotní následky byly
nepředstavitelné. Podobně ono „úspěšné“ používání DDT, kdy se políčka přímo cukrovala tímto přípravkem.
Synteticky byl vyroben tento pesticid roku 1940, přesněji řečeno patentově zaregistrován. Roku 1948 byla za jeho
objev udělena Nobelova cena P. H. Müllerovi. Velmi rychle se začal užívat jak v zemědělství, tak lesnictví pro své
dlouhodobé účinky i v malých dávkách. Ovšem vznikl problém s jeho zbytky v přírodě, pomalým rozkladem a
možností kumulovat se v organismu. V padesátých letech byl nejvíce používanou, ale i nejvíce studovanou
sloučeninou. Vyšlo na desítky tisíc studií v odborném tisku a pro průmyslovou toxikologii se stal historickým
fenoménem. Po roce 1970 bylo užití DDT omezováno, později zakázáno. Objevovalo se mnoho sporných
skutečností kolem karcinogenity, vlivu na krvetvorbu, hepatotoxickém účinku… Moderními analytickými metodami
je možné i nyní prokázat existenci DDT na souši i v oceánech, nevyjímaje ani antarktické ledovce.
Vraťme se ale k ochuzenému uranu, který je používán ve vojenství a především v munici americké
armády. Abych byl objektivní, tak jsem se podíval na server www.military.cz a získal následující informace: Během
války v Perském zálivu použilo 148 letounů 783 514 AP střel s ochuzeným uranem (DU). Znamená to, že tyto
střely obsahovaly přesně 259 000kg DU (ochuzeného uranu). Míra jeho radioaktivity je ve srovnání s přírodním
uranem 70%. Poločas rozpadu DU je 4.5 miliardy let, což je takřka nepředstavitelné. Pro upřesnění jen dodávám,
že veličina poločas rozpadu značí dobu, za kterou se rozpadne polovina jader radioaktivního nuklidu.
A proč se vlastně používají střely s ochuzeným uranem? Jde o to, že mají mnohem větší průraznost
pancíře bojových vozidel a tím i pochopitelně vysokou efektivitu pro použití. Od pancíře se neodráží, ale svým
hliníkovým obalem se jakoby nalepí na povrch a uran ve střele
následně dokonává dílo zkázy. Pro čtenáře, kteří trochu lační po
slovech přímo od zdroje jsem převzal doslovně následující text
z www.military.cz : „Výsledek při střelbě je takový, že dvě třetiny
výsledné energie jsou při dopadu soustředěny ve "vnitřní střele" z
ochuzeného uranu. Pro ilustraci: je to tolik energie, že je schopna
zvednout váhu 30 tun o zhruba 30 cm na prostoru o velikosti
britské penny. V praxi to znamená, ze střela nejen pronikne
tankovým pancířem, ale ochuzený uran se při dopadu zapálí a
dovnitř tanku doslova vstříkne proud plamene. Následky pro tank i
pro posádku jsou naprosto devastující.“
Takže jsme si v předchozím odstavci trochu mohli představit neutěšený osud posádky tanku, kterou taková
střela zasáhne. Bylo by dále možné hovořit o naprosto neskutečných výdajích, které vývoj a výroba střel a
vojenské techniky stojí a kolik peněz by se dalo investovat do zcela jiných projektů nevojenského charakteru.
Nebudu ale utíkat k demagogii, byť je ve své podstatě oprávněná a raději se podívám do MF Dnes, kde 11. ledna
2003 přiznává americké námořnictvo, že při zkušebních testech ve státě Washington používá munici s ochuzeným
uranem. Upozornil na to mírový aktivista Glen Milner a poukázal na to, že munice padá do pobřežních vod oceánu,
kde loví rybáři. V článku se uvádí, že se někteří vědci domnívají, že ochuzený uran je silně toxický, poškozuje
ledviny a způsobuje leukémii. Mluvčí námořnictva ale prohlásila, že používaná munice není škodlivá ani pro lidi
nebo životní prostředí a uran je prý plně uzavřen ve střelách, aby byl před ním chráněn i vojenský personál. Mluvčí
Sellersová však připustila, že námořnictvo přechází při testovacích střelách raději na munici s wolframem. Dále se
uvádí, že americká armáda použila munici s ochuzeným uranem ve válce v Perském zálivu v roce 1991 a později
v Bosně a Kosovu. Britští vědci loni upozornili, že mnoho vojáků, kteří se účastnili operace v Zálivu a na Balkáně,
vdechovalo množství toxického prachu, což může být příčinou jejich zdravotních potíží.
Těžko asi zjistíme, kde je pravda. V každém případě každá válka nebo válečné tažení poškozuje něco
křehkého, co je uvnitř člověka. Poškozuje to jeho cit pro milost, lásku a spravedlnost. Poškozenou se ale stává
nejenom duše, ale i příroda a životní prostředí, které je naším domovem.
Erazim Kohák, profesor filosofie a spisovatel, který s rodiči roku 1949 emigroval do USA píše: „V
padesátých letech jsem pocítil onen záchvěv svobodné Ameriky a něco z ideálů Masaryka. Ovšem potřeba
studené války zanedlouho vyprázdnila idealismus svobody a spravedlnosti pro všechny, ono – liberty and
justice for all. Objevilo se Eisenhowerovo heslo – peace and prosperity – mír a blahobyt. Odhalovaly se
4
tzv.“neamerické činnosti“ a ze snu o svobodě a spravedlnosti zbyla jen představa domečku na předměstí a
malokonzumní spokojenost, kdy se žilo maloměstským životem, nevybočovalo z řady a nepochybovalo o
dobových frázích. A pak přišel zlom. Zvolení J. F. Kennedyho jako by legitimizovalo veliké sny o
spravedlnosti pro bídné a utlačené. A následoval Vietnam, který se stal hlubokým traumatem pro celou
Ameriku. Fašizující rub studené války znamenal pro Ameriku těžké procitnutí. Mladí idealisté protestovali
proti válce, demonstrovali za rovnoprávnost menšin a proti všemu bezpráví. Jejich úsilí narazilo na stránku
Ameriky, kterou jsme si nechtěli přiznat – násilnickou, sobeckou, dominující, Ameriku nesnášenlivé
pravověrnosti a bezohledného kořistnictví. Lidé, kteří demonstrovali za Ameriku svobody a spravedlnosti
se museli hojit ze zrad a porážek, uchýlili se mimo města – a nechtěně, nečekaně se učili úctě a lásce
k přírodě, kterou Amerika dosud tak bezohledně ničila ve jménu blahobytu z hesla o peace and prosperity.
Hlásím se stále k dědictví T. G. Masaryka a Abrahama Lincolna, k československému humanitnímu
ideálu i k americkému ideálu svobody a spravedlnosti pro všechny. Celý život jsem sváděl dvojí zápas –
proti komunistům, kteří podrobili moji vlast sovětské pravověrnosti a samodržaví, a proti těm, kdo ve
jménu boje proti bolševismu podrobovali svobodu a spravedlnost požadavkům trhu. V poslední době ale
zaznamenávám intenzivnější problematiku, která se netýká vztahu člověka s člověkem, ale vztahu člověka
ke světu všeho živého. Už na své americké pevnině jsem si uvědomoval, jak člověk poškozuje přírodu a že
nejde jen o to ochránit přírodu, ale zachránit život samotný. Život člověka – a ostatně všech savců –
bezprostředně závisí na celistvosti a vyrovnanosti všeho života. I poměrně malý výkyv v teplotě, oběhu
vody či složení atmosféry může mít dramatický dopad. Lidstvo se musí naučit žít ohleduplněji a vytvořit
způsoby života, které by neohrožovaly tento svět. Ke světu potřebujeme přistupovat s vyspělostí a
odpovědností – a ovšem také s láskou. Masaryk označoval demokracii za výraz lásky k bližnímu. Úsilí o
udržitelnost života je podobně výrazem lásky ke všemu stvoření.
Se svou americkou manželkou se snažíme žít ohleduplně. Vážíme si našeho klimentského
českobratrského sboru i přátel mezi ekologickými aktivisty. Vážíme si všech, kdo s láskou a úctou vzdorují
konzumnímu snobismu.“
Tímto zkráceným vyznáním Erazima Koháka končí tento článek, jehož poselství
bylo to, že války se neodehrávají jen na odlehlých bojištích světa a nepřinášejí utrpení a
zmar jenom válčícím stranám. Ale války a malé souboje se odehrávají i v dobách
mírových a zasahují každého více nebo méně svými důsledky. Je to způsobeno tím, že
řetězec života je nesmírně pevně propojen spolu navzájem. Nelze oddělovat řinčící
zbraně od přírody, vzduchu, vody a slunce. Vše se navzájem protkává jemným předivem
vztahů, kdy hmotné zasahuje duševní rozměr a ten se opět v hmotě odráží. Vše velice
křehce rezonuje v hlubokém souzvuku bytí. Přikázání NEZABIJEŠ znamená v otevřeném
chápání výzvu – miluj život, chraň život, dávej život. Buď zdrojem života, který nedává
prostor smrti a zkáze, ale tvoří a hledá možnosti přežití a rovnováhy. Jsme-li obrazem Boha,
který je Tvůrcem všehomíra, pak jsme povinni chránit stvořené a udržovat nejenom svou duši, ale i životní prostor
v ekologickém a mírotvorném souladu.
- mk +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
ÚPLNÝCH RODIN JE U NÁS STÁLE MÉNĚ (MF DNES 14.12.02)
Manželství nebo společné soužití druha a družky už Čechy neláká. Úplných rodin má republika po
loňském sčítání nejméně za posledních čtyřicet let. Raději budu žít sám a s dětmi nějaký čas počkám. A
pokud se mi narodí, nemusím je za každou cenu vychovávat se svým partnerem. Takovým způsobem
uvažuje ve společnosti a posledních letech stále více žen. Model rodiny ve kterém žijí buď manželé
nebo i druh s družkou ztrácí své dominantní postavení. Jen od sčítání v roce 1991 se počet úplných
rodin snížil o sto osmdesát tisíc. „Takové tempo jsme za dvě stě let, co se demografické údaje
systematicky sledují, ještě nezaznamenali“, upozorňuje Jiřina Růžičková, která v Českém
statistickém ústavu vede odbor statistiky obyvatelstva. Stále méně lidí uzavírá manželství. Nyní se
uzavírá ročně padesát tisíc sňatků, což je opravdu minimum a historický zlom. Dříve byl průměrný věk nevěst kolem
dvaadvaceti let, nyní kolem sedmadvaceti let. A přestože do „svatebního“ roku dorostly silné populační ročníky, počet
uzavřených manželství se stále nezvyšuje. Psychložka z manželské poradny Jitka Doudová říká: „Manželství není mezi
mladými až tak žádanou institucí. Může to být způsobeno tím, že řada mladých poznala na vlastní kůži rozvod nebo nevěru
rodičů a chce se tímto věcem vyhnout.“ S klesajícím počtem úplných rodin klesá i počet narozených dětí. V roce 1991 se
narodilo 130 tisíc dětí, v roce 2001 pouze 91 tisíc. Odborníci si to vysvětlují tak, že lidé odkládají narození potomka do
pozdějšího věku. Jiná teorie v tom vidí zase otázku čistě ekonomickou, kdy mladí upřednostní větší ekonomické zabezpečení
než „pořízení“ dítěte.
Stále více přibývá nemanželských dětí. V roce 1991 se narodilo 130 000 dětí a 11 000 bylo nemanželských. V roce
2001 se narodilo 91 000 dětí a z toho bylo 22 000 nemanželských. V nejpočetnější rodině bylo v roce 2001 v ČR 19 lidí. Rekord
z roku 1991, kdy v nejpočetnější rodině žilo 28 lidí, tak nepadl. V současné době je v České republice 325 rodin, ve kterých žije
více než deset osob. Na rozpad rodin doplácejí především děti. Půl milionu jich vyrůstá jen s jedním z rodičů.
5
SEKTA RAELIÁNŮ – továrna na klonované bytosti ?
Nedávno jsme v televizi byli svědky toho, jak
sekta raeliánů odvážně prohlašuje, že na světě jsou
už klonované děti. Ve svých představách o klonování
a vůbec původu klonování se chytá velmi
iracionálních představ, které už hraničí i se zdravým
rozumem. V každém případě je nutné připustit, že
různé experimenty na tomto poli výzkumu existují a je
to především otázka peněz a bohužel nikoli morálky.
Vědecký pokrok se zastavit nedá a nic nepomáhají
záporná stanoviska, etické diskuse či právní
předpisy. Klonování se stává realitou a lidí, kteří po
něm touží je dostatek, Stejně tak je dosti vědců, kteří
jsou schopni experimenty uskutečnit.
Na svém záměru klonovat děti pro neplodné
dvojice pracuje například známý italský gynekolog
profesor Severino Antinori, který působí v Římě. Své
kontakty má po celém světě a finanční podporu pro
své
experimenty
má
zajištěnou
z blíže
nespecifikovaných zdrojů.
Ještě realističtější a aktuálnější záměry má
americká sekta raeliánů, která má přibližně padesát
tisíc vyznavačů a základnu v Kanadě. Členové sekty
jsou roztroušeni po osmdesáti zemích světa. Sekta
disponuje dokonalým vybavením, tajnou laboratoří,
desítkami miliónů dolarů, schopnými vědci,
výzkumníky a desítkami matek, které jsou dárkyněmi
vajíček a náhradními matkami k donošení plodů.
Mozkem a zakladatelem kultu je bývalý francouzský
zpěvák Claude Vorilhon. Po údajném setkání
s mimozemšťany si změnil jméno na Rael (škoda, že
ne Real, už bychom věděli, čím čistíme kachličky,
pozn.redakce). Podle názoru raeliánů je život na
zemi
produktem
vesmírného
experimentu
mimozemšťanů, který se jim trochu vymkl z ruky, a
proto nebyl dokončen. Sekta zastává názor, že jsme
potomci mimozemšťanů vytvoření klonováním.
Varilhon (Rael) se přestěhoval z Francie do Kanady a
založil tam náboženskou skupinu, která vyznává jeho
teorii o mimozemském původu člověka. Dovršené
klonování lidské bytosti by bylo pro sektu definitivním,
věroučným důkazem, že přesně tak lidstvo kdysi
vzniklo zásahem z vesmíru.
Raeliáni se pochopitelně kvůli publicitě
zviditelňují. Například za naklonování chlapce, který
zemřel během několika měsících po těžké operaci,
nabízejí rodiče sektě 300 000 dolarů. Společnost
Clonaid, která je založena raeliány vznikla na
Bahamských ostrovech. Zaměřuje se právě na
výzkum a klonování člověka. Clonaid ale nabízí i
„běžnější služby“ , k nimž patří klonování domácích
miláčků, zachování genetické informace významných
rodičů a podobně. Ředitelkou vědeckého oddělení
Clonaidu je Brigitte Boisselierová, biochemička, která
vyučovala na univerzitě v New Yorku a má za sebou
řadu odborných publikací. Pomáhá ji tým několika
dalších biologů. Clonaid pochopitelně kontaktuje
všechny známé osobnosti, které se klonováním
zabývají a mají výsledky.
Problém klonování savců (tedy i lidí) byl
technicky vyřešen před pěti lety při úspěšném
naklonování ovce Dolly. Od té doby bylo potvrzeno
klonování mnoha dalších savců. Technické problémy
jsou především ale v tom, že je třeba mnoha vajíček
a velkého množství pokusů o spojení. I pak jsou
velké potíže s implantováním embryí, která se v 98%
případů nedaří implantovat nebo zemřou během
těhotenství či krátce po porodu. Navíc jsou tu
deformace klonovaných zvířat, kdy se například
vyvinou příliš malé nebo naopak velké plíce, totéž
platí o srdci a dalších orgánech. Některé části těla
mohou chybět částečně nebo úplně. Jedinci se
mohou rodit s nedostatečnou nebo nulovou imunitou.
Stejným rizikům budou vystaveny i lidské klony –
s tím rozdílem, že pokud se narodí defektní
klonované zvíře, tak se usmrtí - ale co s člověkem?
Není tedy vyloučeno, že místo dítěte, které například
zemřelo v mládí a jehož kopii si rodiče přáli, se
narodí dítě postižené, které může krátce po porodu
zemřít.
I přes tato nesmírná rizika se firma Clonaid
pokoušela a pokouší o klonování. Informace jsem
čerpal z materiálů starých jeden a půl roku, takže se
skutečně odvažuji věřit tomu, že současná
medializace raeliánů a Clonaidu je opodstatněná.
Pravděpodobně k čemusi došlo,
přestože
se
sekta
zdráhá
předložit rozhodující důkazy.
Nikdo také nemůže
vyloučit, že i jiné
laboratoře jsou ve
svém výzkumu dosti
daleko. Je zajímavé,
že i v případě ovce Dolly
to trvalo
sedm měsíců, než Ian Smith
úspěch své laboratoře zveřejnil. Vědci předpokládají,
že informace o naklonování člověka se mohou tajit
několik měsíců až let. Záleží na tom, zda dítě bude
zdravé, ale také na náladě veřejného mínění.
Například veřejné mínění ve Spojených státech je
proti. Hlavní důvody jsou náboženské (34%) a dále
nepřípustné zasahování do lidské výjimečnosti a
individuality (22%).
A kdo klonování vítá? Určité skupiny lidí,
které hledají východisko pro své problémy. Zájemci
profesora Antinoriho patří k lidem postiženým
neplodností, kdy ani umělé oplodnění nepomáhá.
Jsou to lidé neplodní po rakovině, ženy s předčasnou
menopauzou,
homosexuálové
obou
pohlaví.
Objevuje se však spousta tzv. “šťastně neženatých“
mužů. Jedná se o velmi úspěšné, finančně zajištěné
podnikatele nebo vědce, kteří se nechtějí ženit a
nebo svazovat s nějakou ženou a přesto chtějí mít a
vychovávat vlastní dítě. Klonování je pro ně řešením
a v počtu žádostí tvoří významné procento. Nejde
tedy o to, zda vůbec dojde ke klonování, ale kde se
klonované dítě objeví. Zřejmě to bude na územích
států, kde není klonování přímo zakázáno nebo není
nelegální.
A jak technicky naklonovat člověka? Průběh
je stejný jako u jiných savců. Lékaři odeberou až
patnáct vajíček od každé ženy-dárkyně. Tyto ženy
předem užívají léky na zvýšení plodnosti. Na jeden
6
A tímto bych uzavřel článek, který se dotýkal
tak ožehavého problému, jakým je klonování. Věřím,
že si každý jistě dokáže udělat představu o tom,
jakým nesmírně závažným problémem je klonování
z hlediska etiky a kolik úskalí v sobě skrývá. Je
pochopitelné, že věda vždy hledá nové možnosti,
odkrývá nové obzory života, odhaluje to, co bývá
skryto v prapůvodních zárodcích kosmu. Člověk ale
nemůže být nikdy materiálem k experimentům a
pokusům, jinak popře sám sebe, vlastní hodnotu a
podstatu. A jsme-li věřící křesťané, pak vnímáme
svůj život v rozměru věčnosti a nikoli pomíjivého bytí.
O to více musíme chránit život, který Bůh vložil na
tuto zem a nedopustit, aby výjimečnost a
nezastupitelnost každé lidské bytosti byla znevážena
v těchto experimentech.
klon se používají vajíčka třiceti až čtyřiceti žen,
celkem zhruba kolem čtyř set vajíček. Z člověka,
který má být klonován se odeberou buňky. Jádro
každého vajíčka je vysáto jemnou jehlou. Takto
upravené vajíčko bez původní DNA a klonované
buňky se umístí k sobě. Aktivace proběhne
elektrickým impulsem a dojde ke spojení. Ale jen
některá vajíčka se začnou dělit a vytváří embrya.
Embrya se často nedaří implantovat náhradním
matkám a tak je každé náhradní matce implantováno
několik embryí. I tak je třeba asi padesáti náhradních
matek k zajištění devíti nebo desíti těhotenství.
Většina těhotenství však končí potratem nebo
umělým přerušením těhotenství, jestliže se zjistí
abnormality plodu. Výsledkem nakonec může být
jedno klonované dítě, o němž se předem nedá
s jistotou říci, zda bude zcela normální.
- mk oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Američtí studenti končí s kouřením a pitím
Americká středoškolská
mládež bere méně drogy,
dramaticky omezuje kouření a
požívání alkoholu. Vyplynulo to
z výsledku šetření, které pro
americké
ministerstvo
zdravotnictví uskutečnil Ústav
sociálních studií Michiganské
univerzity. Podle výsledků, které
zveřejnil americký tisk, pokleslo
užívání drog na nejnižší úroveň
za posledních sedm až devět let.
Ještě dramatičtěji se mládež
zříká
kouření.
K zapálení
cigarety se v loňském roce
přiznalo 10.7% čtrnáctiletých
školáků, což je téměř o polovinu
méně než v roce 1996. Tehdy si
zakouřilo 21% chlapců a děvčat
v tomto věku.
Poněkud horší výsledky
jsou ale u teenagerů. Pokles byl
jen o čtvrtinu ve srovnání
s rokem 1996. Stejně mírně
klesalo užívání marihuany. Do
věku čtrnácti let ji okusilo 14.6%
žáků, zatímco ve vrcholovém
roce 1996 18.3%. O procenta
klesalo kouření „trávy“ mezi
šestnáctiletými studenty a to
z 34.8% v roce 1997 na 30.3%
loni.
Marihuanová
cigareta
zlákala
loni
36.2%
osmnáctiletých studentů, což je
jen symbolický pokles ve
srovnání s 38.5% v roce 1997.
Podle průzkumu, který
se
prováděl
na
počátku
minulého roku mezi 44 000
studenty ve věku čtrnáct,
šestnáct až osmnáct let, si dalo
sklenku alkoholu loni 38.7%
čtrnáctiletých žáků, zatímco
v roce 2000 to bylo 41.9%. U
šestnáctiletých nastal pokles
z 63.5%
v roce
2000
na
nynějších
60%
a
u
osmnáctiletých ze 73.3% na
71.5%.
Pití alkoholu je ve
Spojených státech zakázáno do
věku jedenadvaceti let.
MF Dnes
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Škola vnitřní modlitby
Z našeho života se vytrácí umění rozhovoru, při kterém jde o vzájemné naslouchání. Rozhovor s Bohem, modlitba,
to je naslouchání Bohu, své duši i lidem. Druhou stránkou tohoto dialogu je umění formulace, při němž se nám
samotným ujasňují vlastní přání, prosby a díky. Bůh je zná jistě daleko dříve, než je my vyslovíme. Není tedy třeba
velkého počtu slov, není někdy třeba slov vůbec. Stačí pocit vztahu, vědomí spojení s Bohem.
Sv. Dominik obrátil svůj pohled na
Ukřižovaného a poklekal často i několikrát za sebou.
Velmi často trávil celou dobu od kompletáře až do
půlnoci tím, že nějakou dobu stál vzpřímeně , potom
zase klečel jako apoštol Jakub nebo malomocný
z evangelia, který se modlil na kolenou: „Pane,
chceš-li, můžeš mne očistit“ (L 5.12). I jako Štěpán,
který se vrhnul na kolena a hlasitě zvolal: „Pane,
odpusť jim tento hřích“ (Sk 7.60). Tím způsobem
rostla v našem svatém otci Dominikovi velká důvěra
v milosrdenství Boží, že se mu a všem hříšníkům
bude věnovat a že ochrání jeho mladší bratry, které
poslal do všech stran k lidem zvěstovat radostnou
zprávu.
Na klečení si tak zvykl, že i při cestování,
v hostincích po obtížném dni nebo také přímo na
cestě, když druzí spali a odpočívali, se vracel
k tomuto zvláštnímu způsobu modlitby, který byl
výrazem jeho osobní služby a zbožňování. A tento
způsob modlitby učil své bratry více příkladem než
mnoha slovy.
(z knihy Škola vnitřní modlitby – Dominik Duka)
7
Křesťanská výchova
Často se konstatuje, že příčiny neschopnosti víry mají svůj
původ v raném dětství a musí se hledat v selhání rodičů. U
lidí, které se zříkají víry, kterou měli v dětství, lze často
prokázat tvrdé a autoritativní jednání rodičů, jejichž způsob
víry postrádal lásku. Proto je rozhodující, jestli poskytujeme
dětem hodně lásky, jestli máme jejich důvěru a jestli
zajišťujeme, aby si děti pěstovaly sebevědomí a
sebedůvěru; jestliže jsme spravedliví a dobří, umíme
odpouštět, ovládat svůj hněv a šířit atmosféru klidu, radosti
a svobody. Největší částí nedůvěry k víře je nedůvěra
k lásce. Pokud dítě cítí, že je milováno rodiči, Církví a
Bohem, je též ochotno jim uvěřit. Jakmile začne lásce
autorit nedůvěřovat, dochází nutně k pochybnostem o
pravdách, jež mu jsou předkládány.
Jako příklad uvádíme odstavec z dopisu jedné
rozvedené ženy: „Odkud se pozná, že Bůh je láska? Vždyť
nenávist a hořkost mezi lidmi zatemňuje vše, co je
láska….“ Vysvětlení nacházíme rovněž v dopise:
„Manželství mých rodičů bylo od začátku nešťastné. Moje
matka se stala následkem špatné výchovy (prchlivý otec)
bezbrannou, zastrašenou bytostí. Můj otec toho využíval
s pravým mužským egoismem. Matka mého otce – svého
manžela – nenáviděla až za hrob.“ Vlastní manželství této
paní se po málo letech rozpadlo, její muž ji podváděl.
Nemůže už věřit v lásku, a proto ani v Boha.
Křesťanští rodiče připravují svým dětem takové
dětství, jaké jim později ulehčí svobodné přijetí víry. To je
jejich nejdůležitější úloha. Je možné poznat děti, které jsou
tak šťastné, tak důvěřivé, tak nezatížené a tak věřící, že je
možné říci: tyto děti mají skutečně dobré rodiče. Je možné
se dokonce domnívat: Manželství těchto rodičů musí být
dobré. Takový vývod snad zní překvapivě. Ale vlastně je
jasný a logický: dítě nežije jen z lásky rodičů k němu
samotnému, ale také z jejich vzájemné lásky. Jako je totiž
darování lásky muže a ženy příčinou příchodu dítěte na
svět, tak je také pro vyrůstající dítě nosným bytostným
základem. Na tomto základu mohou být položeny základy
víry, přirozené předpoklady pro vštípení radostné zvěsti do
srdcí dětí. Ty se budou v rodině učit úctě k věcem i k lidem;
začnou žasnout nad nepochopitelným tajemstvím, které za
vším leží. Smysl bratrství a společenství jim bude otevřen.
Budou se učit vzájemné odpovědnosti jednoho za druhého,
učit se správnému pojetí svobody a úctě k autoritě, která
má být spíše v duchu bratrském než pouze přísně
kázeňském.
(z knihy Křesťanská výchova v rodině MCM 2000)
ZÁPIS Z PASTORAČNÍ FARNÍ RADY ze dne 14.ledna 2003.
Přítomni:
P. Zbigniew Czendlik, Pavel Doleček, Vladimíra Reslerová, Zdeněk Gregora, Jaroslav Skalický, Miroslav
Kuťák, Ludmila Šebrlová, Jiří Novák.
1. Další termíny setkání pastorační rady:
4.2. – výbor p.f.r., 4.3. – pastorační rada, 1.4.- výbor p.f.r., 6.5. – pastorační rada,
3.6. – pastorační rada
2. V postní době bude možnost zúčastnit se během jednoho víkendu duchovní obnovy. Termín bude
upřesněn.
3. Ekumenická pobožnost bude 22.1. v 19:00 u evangelíků.
4. Benefiční ples na podporu rodinného dětského domova bude 25.4.2003 v Kulturním domě v Lanškrouně.
V dalším byla vyjádřena určitá nespokojenost s postupem ČKCH v této záležitosti a zvažuje se oslovení náhradního
možného provozovatele – Rodiny sv. Zdislavy.
5. O jarních prázdninách se uskuteční výlet pro děti od 2.tříd, které se účastní výuky náboženství do Liberce (Babylón).
6. Uvažuje se o výjezdu pastorační rady na návštěvu do Polska.
7. Služba rodin při nedělní liturgii.
Její součástí by bylo: čtení (případně žalm)
přímluvy
přinášení obětních darů
podávání sv. přijímaní (pouze za předpokladu splnění náležitých podmínek)
O této službě se bude dále jednat na pastorační radě v únoru a březnu.
8. Tříkrálová sbírka
- vybráno přibližně 137 tis. Kč.
9. Kavárna
- stále probíhá jednání, bude nutné uzavřít písemnou smlouvu
- vybavení a opravy bude hradit farnost
10. Vánoce – připomínka V. Reslerové na základě přání farníků, aby na Štědrý den byla odpolední
mše svatá pro děti (P.Zbigniew souhlasí)
11. 1.2. pořádá skautské středisko Dikobraz maškarní ples v lanškrounském zámku
od 16:00 pro děti
od 19:00 pro dospělé
Zapsal: Jiří Novák
Redakce:
Textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA. Tel.: 465 325 166, 602 828 751, [email protected]
Olga Skalická
Děkujeme za jakýkoli příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.
8
9