ROMSKÉ DĚTI V SEGREGOVANÉM VZDĚLÁVÁNÍ

ROMSKÉ DĚTI V
SEGREGOVANÉM
VZDĚLÁVÁNÍ
VÝPOVĚDI DĚTÍ A RODIČŮ
Organizace Romani CRISS (Rumunsko), ve spolupráci s FXB centrem pro zdraví a lidská práva při Harvardské univerzitě
(USA), NNO Antigone (Řecko), Evropským centrem pro práva Romů (Maďarsko), Vzájemným soužitím o.p.s. a sdružením
Integro (Bulharsko), realizovala projekt DARE-net: Odstranění segregace ve vzdělávání Romů.
Projekt byl finančně podpořen Evropskou komisí (EACEA – Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast
prostřednictvím programu LLP – celoživotního vzdělávání)
Tato publikace vyjadřuje pouze názory autora, EK nenese za žádné z nich a jakékoli další obsažené informace
odpovědnost.
1 ÚVOD
V rámci projektu DARE-net (Odstranění segregace ve vzdělávání Romů) byla vytvořena
mezinárodní síť romské občanské společnosti s cílem sdílení dobré praxe, úspěšných iniciativ v
oblasti vzdělávání a odstraňování segregace romských dětí ve vzdělávání, podpořit závazek
institucí vedoucí k integraci romských dětí a žáků odstraněním segregace a důrazem na kvalitu
vzdělání.
Projekt DARE-net realizují NNO Romani CRISS (Rumunsko) ve spolupráci s FXB centrem pro
zdraví a lidská práva při Harvardské univerzitě (USA), NNO Antigone (Řecko), Evropské centrum
pro práva Romů (Maďarsko, Chorvatsko), Vzájemné soužití o.p.s. (Česká republika) a sdružení
Integro (Bulharsko).
Segregace ve školství je fenomén rozšířený v mnoha státech Evropy (např. V Bulharsku,
Chorvatsku, Řecku, Rumunsku, Maďarsku). Školní segregace má mnoho podob – dělení
romských a neromských studentů do jiných tříd, do různých školních budov, různých školních
zařízení. Může mít také podobu klasifikace romského žáka jako žáka se speciálními
vzdělávacími potřebami (SVP), s lehkým mentálním postižením (LMP) a následné zařazení do
speciálních/praktických škol.
Kromě fyzické segregace, což je samo o sobě diskriminační jednání s negativním dopadem na
sebedůvěru romských dětí, jde segregace téměř vždy ruku v ruce s nižší kvalitou vzdělávání. Aby
měly všechny děti rovné příležitosti vzdělávání, je potřeba mít také rovný přístup ke zdrojům a
informacím, což se netýká situací, kdy jsou romští žáci vzděláváni odděleně od ostatních žáků.
Školní segregace ovlivňuje nejen dítě samotné, ale i rodinu, což dokládá tato publikace.
Česká Republika, Maďarsko, Chorvatsko, Řecko – všechny tyto státy byly odsouzeny Evropským
soudem pro lidská práva (ESLP) za porušení ústavy ve věci segregace romských dětí ve
vzdělávání. I přes tato rozhodnutí bohužel stále nedochází v praxi k systémovým změnám v
oblasti segregace romských dětí ve vzdělání.
2 O PUBLIKACI
Tato publikace byla vypracována jako součást projektu DARE-net s cílem zvýšit povědomí
veřejnosti o existenci segregace romských dětí ve vzdělávání a zdůraznit důležitost rovného
přístupu ke kvalitnímu vzdělávání.
Publikace popisuje reálné situace ve vzdělávání romských dětí v Bulharsku, České Republice,
Chorvatsku, Maďarsku, Rumunsku, obsahuje vyjádření žáků, jejich rodičů/příbuzných/dalších
jednotlivců, kteří zažili segregaci ve školství. Některé příběhy, které jsou zde popsány, byly
řešeny také soudně.
Cílem této publikace je představit extrémně negativní dopady školní segregace na děti očima
těch, kteří ji sami zažili (očima současných i dřívějších romských žáků, jejich rodičů). Tyto děti i
dospělí povyprávěli své zkušenosti a zážitky, popsali, jak oni sami vnímali a vnímají segregaci,
jak segregace ve vzdělávání ovlivnila a ovlivňuje jejich životy.
Někteří respondenti popsali, jak docházelo v jejich případě k odstranění segregace a jak na to
reagovalo okolí (učitelé, rodiče, romská komunita apod.).
Partnerské organizace projektu DARE-net by chtěly poděkovat a vyjádřit vděk všem lidem, kteří
se otevřeně podělili o své příběhy a souhlasili s publikací jejich příběhu týkajícího se segregace
ve vzdělávání.
3 ŘECKO
Segregace ve školství
Řecko garantuje ve své legislativě školní docházku všem dětem ve věku 6-15 let, řecké i jiné
národnosti. Sekundární vzdělávání sestává dle vzdělávací reformy z roku 1997 ze dvou druhů
středních škol, přičemž studenti mohou přecházet z jednoho typu školy do druhé. První typ studia
trvá 3 roky a po složení národní zkoušky lze pokračovat na vysoké škole nebo v technických
vzdělávacích institucích. V druhém typu vzdělání lze studovat 2 roky (úroveň A) nebo 3 roky
(úroveň B)1.
Vzdělání platí pro všechny děti bez
ohledu
na
status
rezidenta
(legální/nelegální) jejich rodičů. Dle
nedávného výzkumu Agentury pro
lidská práva EU (EU Fundamental
Rights Agency) míra školní
segregace v běžných školách, které
jsou navštěvovány Romy, je cca
35%2.
Ačkoli je segregace zakázána, ve
skutečnosti jev přetrvává na mnoha
školách. Několik iniciativ se snažilo dostat a udržet romské děti v nesegregovaných školách, ale
dosáhlo jen omezeného úspěchu (šlo o konkrétní region, kde byl implementován speciální
program, a jen na určitou dobu)3. Mnohé snahy o odstranění segregace se setkaly s lokálním
úspěchem nebo jednoduše nebyly efektivní.
Odpor rodičů z majority a lokálních úřadů proti odstraňování segregace byl zaznamenán na
několika místech v Řecku. Neformální partnerství rodičů a učitelů (někdy i místních úřadů)
koordinovaly v některých případech společnou snahu zabránit snahám o desegregaci (např.
Odvoz dětí do nesegregované školy ze segregovaných oblastí apod.). Problém segregace
romských dětí ve vzdělávání v praxi stále přetrvává4. Je potřeba také zmínit, že Řecko bylo
1 I. Dimitrakopoulos (2004), analytická zpráva o vzdělávání v Řecku (2003), Antigone - Informační a dokumentační centrum,
Atény.
2 FRA, Vzdělání: Situace Romů v 11 členských státech EU. Roma Survey - Data in Focus ( plan vydání v roce 2014 )
3 A. Triandafyllidou a R. Gropas (2011), "Migranti a politický život v Řecku: mezi politikou a inkluzí", Jihoevropská společnost a
politika, zveřejněno 23. září 2011.
4 Viz "Antigone", výroční zpráva za rok 2011, 2012 a 2013; Řecký veřejný ochránce práv Ústav dětských práv, paralelní zpráva
pro Výbor OSN pro práva dítěte (duben 2012): < http://www.synigoros.gr/resources/parallel-report-un-- 3.pdf >
Výbor pro práva dítěte, projednání zpráv předložených smluvními státy podle článku 44 úmluvy, Řecko (srpen 2012): <
http://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/docs /co/CRC_C_GRC_CO_2-3.pdf >.
Viz také z Řecká Národní komise pro lidská práva ( GNCHR ): "Připomínky k návrhu Druhá periodická zpráva řecké republiky na
Mezinárodní
pakt
o
občanských
a
politických
právech
"
,
2013
,
<http://www.nchr.gr/images/pdf/apofaseis/ellinikes_ektheseis_en_ell_org/OHE/Parathrhseis_EEDA_prosYPEKS_DSAPD.pdf>;
GNCHR , "Report a návrhy na práva Romů " , výroční zpráva za rok 2009, str. 100 a násl .; GNCHR , "Návrhy na ochranu Romů
v Řecku", výroční zpráva 2001, str. 179.
4 v několika případech odsouzeno ESLP za porušování práva na vzdělání a za diskriminaci
romských dětí5.
Výpovědi rodičů romských dětí a žáků o segregaci ve školství
Na mnoha místech v Řecku byly
realizovány rozhovory s lidmi v romských
komunitách. Žáci i rodiče měli možnost
otevřeně vyjádřit svůj názor, své
zkušenosti, popsat situaci v oblasti
vzdělávání.
Zvláštní pozornost byla věnována
případům segregace ve školství, a to i v
případech, kdy si účastníci rozhovorů
nebyli vědomi faktu, že segregace je jedna
z forem diskriminace a jde o porušení
jejich práv. Na počátku rozhovorů nám nebylo známo, zda zpovídaná osoba je obětí segregace
ve školství či ne. Je pravděpodobné, že k diskriminačním praktikám může docházet i v
integrovaných komunitách.
Rozhovory, které ukázaly případy integrace, navíc odhalily pozitivní dopady desegregace.
Ukázaly fakt, že efektivní politika může viditelně zlepšit úroveň vzdělávání Romů, na rozdíl od
modelu segregace. Tento názor byl jasně vyjádřen rodiči romských dětí, kteří si uvědomují
důležitost desegregace.
Abychom respektovali přání účastníků rozhovorů a ochránili jejich soukromí, uvádíme u příběhů
jen iniciály zpovídaných. Pouze pan Sampanis, jeden z účastníků případu “Sampanis a Ostatní
proti Řecku”, kdy ESLP odsoudil Řecko za porušení Článku 14 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobodách (zákaz diskriminace) a Článek 2 protokolu č. 1 (právo na
vzdělání), souhlasil se zveřejněním celého jména.
LOKALITA DENDROPOTAMOS – SOLUŇ
Dendropotamos je největší lokalita obývaná Romy v Soluni. Tato periferní a izolovaná část se
nachází 5 km od centra města. Žije zde 5 000 lidí a vice než 2/3 patří do jedné ze tří romských
komunit v oblasti. Romské děti, které dochází do tří nejbližších škol, tvoří většinu žáků. V jedné z
těchto škol je zastoupení romských žáků 97%.
5
Případ Sampanis a Ostatní proti Řecku (2008, 2012), případ Lavida a Ostatní proti Řecku (2013).
5 E. M.
Paní E. M. má 4 děti: dvě 16 letá dvojčata
(kluky), kteří studují v 1. ročníku střední školy
(SŠ), 10 letého kluka v 5. třídě základní školy
(ZŠ), a 8 letého kluka ve 2. třídě ZŠ.
Všechny děti navštěvují školy v
lokalitě, které jsou vzhledem k
procentuálnímu zastoupení romských
dětí segregované školy.
E. M. říká: „V základní škole v naší čtvrti, kam
chodila naše dvojčata od 1. třídy v roce
2005/2006, bylo asi 400 žáků a skoro polovina
byli neromové.
Nejhorší na té škole byla budova – byla
v hrozném stavu a bylo to nebezpečné.
Vice rodičům neromských dětí se
nakonec téměř všem podařilo zapsat
jejich děti do škol v jiných čtvrtích”.
“Mnoho rodičů romských dětí také chtělo
zapsat jejich děti do bezpečnějších škol, a
proto podali přihlášky do školy v nejbližší
sousední čtvrti (jiná městská čtvrť, kam
docházela většina neromských dětí z dané
oblasti).
Kvůli byrokratickým trikům se však nepodařilo
do škol zapsat žádné romské dítě. Ředitel
školy, kam se romské děti hlásily, žádal od
rodičů potvrzení o trvalém pobytu v dané
čtvrti6, což nebylo možné doložit a ředitel si
toho byl vědom.
Jedinou výjimku měly děti, které měly
příbuzné nebo blízké přátele, kteří ve čtvrti žili,
a kteří mohli oficiálně dětem potvrdit trvalé
bydliště. V takovém případě mohlo být dítě do
školy zapsáno.
Když má dvojčata vyšla ZŠ, 7 jejich
neromských spolužáků bylo zapsáno na SŠ
ve výše uvedené čtvrti, přestože od nich nikdo
nežádal potvrzení o trvalém pobytu. Můj
synovec byl požádán o toto potvrzení, a
protože ho nepředložil, nebyl na školu přijat.
Je jasné, že jediná možnost vzdělání pro
Romy byly jen školy v jejich lokalitě, ze
kterých se velmi brzo staly školy
segregované.
I přes zřejmou segregaci tuto situaci
neřešil žádný z relevantních úřadů.
Nikdo ze samosprávy města se do
problému nevložil a nepomohl situaci
řešit (např. autobus do jiných škol nebo
jiné opatření, která by umožnila našim
dětem navštěvovat jiné školy než ty v
naší čtvrti).
Stalo se to, že autobus naopak přivážel do
škol v naší čtvrti další romské děti z jiných
lokalit, protože žádná ze škol v místech, kde
bydleli, je nechtěla přijmout.
Podle mého názoru a z vlastní zkušenosti
můžu říct, že možnost navštěvovat
nesegregované školy je moc důležité nejen
kvůli integraci našich dětí, ale taky kvůli
lepšímu vzdělání, kterého mohou dosáhnout.
Když moje dvojčata chodila do ZŠ, kterou v té
době stále navštěvovalo cca 50% neromských
dětí, všimla jsem si, že se ve škole i u
domácích úkolů mnohem vice snažili, než mí
mladší synové. Nechtěli tenkrát, aby je někdo
měl za méně chytré než ostatní děti.
Diskriminace, kterou si zažíváme, jde
dál než samotná segregace. Naše děti
jsou občas oběti špatného přístupu
učitelů.
6
Dle řeckých zákonů jsou děti zařazeny do škol na základě
místa trvalého pobytu.
6 Zatímco někteří učitelé se upřímně snaží zvýšit
motivaci, aktivní účast a úroveň vzdělání, jiným
je to úplně jedno.
Tito učitelé zastávají stereotyp, že
Romové jsou prostě chudí a ignoranti.
Nedávají romským dětem žádné pozitivní
podněty chodit do školy a nedávají jim
najevo, že vzdělání je klíčové pro život
každého člověka.
I. Z.
Paní. I. Z. je maminka 13 leté dívky a 12i
letým dvojčat. Dvojčata přišla na svět
předčasně, ve 22. týdnu, mají obě
zdravotní problémy. Jedno z dvojčat má
potíže s mobilitou, druhé s orgány. Obě
mají poškozený mozek.
Její situace je o to horší, že manžel je ve
vězení a o rodinu se musí starat sama.
O své dceři paní I. Z. říká: „Dokončila
základní školu v jejich čtvrti s mnoha
obtížemi, protože poslední 3 roky neměla
dobrého učitele.
Ve skutečnosti měla problémy celá třída.
Když poté začala studovat střední školu,
záhy poté se rozhodla odejít.
Tato zmíněná fakta, spolu s nedostatkem zájmu
některých romských rodičů o vzdělávání jejich
dětí, vytváří prostředí, které generuje nízkou
úroveň vzdělání. Zároveň nedávají moc nadějí
ke zlepšení stávajícího stavu a zlepšení
životních podmínek Romů ani k integraci
romských komunit”.
Aby mohla pokračovat ve škole, navrhla jsem jí
opětovně navštěvovat pár let základní školy, aby
měla základ pro další vzdělávání. Dcera bohužel
tuto šanci odmítla.
Problém vzdělávání našich dětí není jen v tom,
že musí navštěvovat segregované školy. Jde i o
kvalitu výuky na těchto školách. Zatímco někteří
učitelé jsou ve své práci velmi dobří, umějí děti
pozitivně motivovat, aby ve škole setrvali a
dokončili, jiné vůbec nezajímají specifické
vzdělávací potřeby těchto dětí.
Když měla má dcera před nástupem do
školy, shodli jsme se s manželem, že
bychom ji rádi zapsali do smíšené školy,
která se nachází v jiné čtvrti, kde máme
příbuzné s dětmi stejného věku, tak by
naše dcera mohla začít navštěvovat
základní školu s nimi.
7 Toto bohužel nakonec nebylo
možné, protože škola vyžadovala
před zápisem potvrzení o trvalém
pobytu dítěte v dané lokalitě, což
jsme nemohli doložit.”
Ke speciální situaci s dvojčaty paní I. Z.
říká: „Když dospěla do věku, kdy měla začít
chodit do školy, snažila jsem se je zapsat
do školy pro děti se speciálními potřebami7
kvůli povaze jejich zdravotních problémů,
ale kvůli nemožnosti dopravy do školy
nemohly ani začít školní docházku.
O několik let později, když jim bylo 9 let,
začala dvojčata díky Programu vzdělávání
pro romské děti a velké podpoře sociálního
pracovníka, který měl program na starosti,
navštěvovat běžnou základní školu v naší
čtvrti. Nyní chodí jedno do šesté a druhé do
čtvrté třídy.
Podle tohoto vzdělávacího programu má
škola asistenta pedagoga, jehož cílem je
podpořit děti s fyzickým nebo mentálním
hendikepem nebo děti s poruchami učení.
Nevíme ale co bude dál, protože program
za pár měsíců končí a není jisté, zda se
seženou finance na
pokračování. Nejsem
si proto jistá, jestli
má dvojčata budou
moci
i
nadále
využívat tuto velkou
pomoc.
Přála bych si, aby mé děti měly možnost
se integrovat, byla bych ráda, aby mohly
navštěvovat školy, které se nachází mimo
naši lokalitu.
Toto je jeden z důvodů, proč doufám, že až
manžela pustí z vězení, budeme mít šanci
přestěhovat se do jiné čtvrti ve městě, aby naše
děti mohly navštěvovat lepší školy, abychom my
měli větší šanci najít si práci a zlepšit tak naše
podmínky k životu.”
7 Podle Vzdělávacího systému v Řecku existují kromě
běžných škol (základní, střední a vysoké školy) také
oddělené školy pro děti se speciálními potřebami, které
vzdělávají žáky se zdravotním postižením.
8 D. T.
Paní D. T. má 45 let, má 2 děti (10, 16 let).
Je rozvedená, stará se tedy o rodinu sama.
Říká: „Můj nejmladší syn nyní navštěvuje 4.
ročník základní školy v místě bydliště.
Všichni jeho spolužáci jsou Romové, ale
nemyslím si, že je to problém. Myslím, že
učitelé mají klíčovou roli při motivování dětí
ke školní docházce a dosahování dobrých
výsledků. Pokud by byli schopni děti
začlenit do činností ve třídě a upoutat jejich
pozornost, méně dětí by nechalo školy.
Pokud jde o mé dítě, má velké štěstí,
protože mělo vždy štěstí na dobré
učitele, kteří se o děti zajímali a byli
velmi nápomocní.
V případě, že nastane nějaký problém,
ihned informují rodiče. Proto je v našem
případě spolupráce se školou velmi
uspokojivá.
Obecně se dá říct, že kvalita výuky ve
školách v naší lokalitě je nižší, než je
v jiných školách. Myslím si, že
problém je spíše v celém
vzdělávacím
systému
než
v
samotných učitelích, kteří se ve
většině případů upřímně snaží dělat
to nejlepší, aby našim dětem poskytli
vzdělání.
Základní škola, kam dochází náš syn, má
integrační třídu pro teenagery, kteří školu
nedokončili. Toto opatření je sice důležité,
ale problém to samo o sobě nevyřeší.
Od tohoto školního roku přestěhovali
základní školu do jiné budovy. Před
přemístěním se škola nacházela ve staré,
nevyhovující a nebezpečné budově. Už v
roce 2003 byla tato stará budova shledána
jako nepřiměřená, a 10 let trvalo, než naše
děti mohli navštěvovat bezpečné prostředí.
Podle mého názoru, i když je blízká škola
segregovaná, návrh ji zavřít a zapsat děti
do jiných škol způsobí vice problémů než
pozitivních věcí.
Jako máma cítím potřebu bydlet blízko
školy, je to pro mě důležité. Můžu mít takto
pravidelný kontakt s učiteli, navíc v případě
problémů (např. se dítě necítí dobře) můžu
být ve škole do pár minut. Pokud mají navíc
rodiče školu blízko, můžou se účastnit
různých aktivit, jako je divadlo, oslavy a
další akce, které škola organizuje.“
A. T.
A. T. má 17 let, žije se svou rodinou (její
matkou, otcem, a dvěma bratry) v lokalitě
Dendropotamos.
Vypráví o své zkušenosti: „Chodila jsem do
školy v této lokalitě do třetí třídy. Poté, co
jsem ukončila 3. třídu, přestěhovali jsme se
do jiné čtvrti, protože jsme v
Dendropotamos budovali dům. Proto jsem
navštěvovala 4. a 5. třídu v jiném místě,
kde jsme dočasně žili.
První tři roky jsem měla romské (těch byla
většina) i neromské spolužáky. Občas
docházelo ke sporům mezi Romy a neromy
(které tvořili převážně Rusové nebo
Albánci), ale nikdy to nepřerostlo v nic
většího než běžné dětské hádky.
Na rozdíl od této školy byli v té druhé, kde
jsem navštěvovala 4. a 5. třídu, jen 4
romské děti na celé škole, z nichž 2 jsme
byli já a můj bratr.
9 Někteří mí spolužáci se mi vysmívali
kvůli mé etnicitě, zatímco další mě
prostě neměli rádi jen proto, že jsem
Romka. Zdálo se, že pro ně být
Romkou je hodně negativní věc.
Naštěstí jsem dost silný a trpělivý člověk,
proto jsem vždy nechala ostatní děti mluvit,
aniž bych na to nějak reagovala. Tento zlý
přístup od dětí mě nikdy neranil ani odradil.
Vždy jsem byla hrdá na to, že jsem Romka,
a tohle rasistické chování mou pýchu jen
utvrdilo.
Navzdory předsudkům, které má
mnoho lidí vůči Romům, nikdy jsem
nebyla rasistka, protože si myslím, že
rasistou by neměl být nikdo, kdo
nezná svět, kulturu a tradice toho
druhého. Pamatuju si, že jsem se
mnohokrát snažila vysvětlit mým
kamarádům, že ne všichni Romové
zapadají do stereotypu zlodějů a
žebráků, že to není tak, jak nás v
televizi a novinách ukazují.
Během mé školní docházky jsem nikdy
neměla problém s učiteli. Obecně můžu
říct, že učitelé si jsou vědomi problémů v
romských komunitách a proto se ve většině
případů snažili pochopit děti a pomoct jim.
Někteří žáci mají problémy s učiteli.
Spousta mladých lidí chodí do školy jen
proto, aby nemuseli být celý den doma, ne
proto, že by měli zájem se něco nového
dozvědět, co by mohlo být pro jejich
budoucnost důležité.
Další fakt je ten, že mnoho mladých se
nechá ovlivnit jejich kamarády, takže pokud
školu vzdá jeden, další ho následují.
Mí rodiče mě naštěstí vždy do školy tlačili a
já nyní studuju poslední ročník střední
školy. Odmalička mi rodiče říkali, jak je
škola pro mě důležitá, pro to, abychom žili
lepší život, pro lepší budoucnost všech.
Škola mi dá větší otevřenost a rozhled a
integrace do společnosti bude tak snazší.
Pokud jde o zplnomocnění romských
komunit, vím, že v posledních několika
letech Evropská unie financovala mnoho
projektů na zlepšení a integraci Romů, ale
z toho, co vím, z těchto peněz přímo
Romové
nijak
neprofitovali. Byly použity
na politiku politickými
stranami pro prosazování
jejich vlastních zájmů, a
to je jeden z důvodů,
proč většina lidí politice
nevěří.
Je taky pravda, že
mnoho Romů stále
vyznává staré tradice a
zvyky. Pro mě je toto
znamení, že tito lidé si ve
skutečnosti nepřejí být
10 integrováni. Nechci tím říct, že máme
zapomenout na své tradice a kulturu, ale
občas prostě musíme taky udělat krok
dopředu.
Téma integrace Romů není jen téma,
které se týká neromské populace a
jejich tendence nemísit se s Romy.
Jde o problém společný oběma
stranám.
Někteří Romové skutečně upřednostňují žít
v izolovaném a marginalizovaném životě,
protože mají strach z odmítnutí. I pokud je
90% lidí z majority přijme, pořád se budou
obávat těch zbylých 10%.”
LOKALITA ASPROPYRGOS - ATÉNY
Ve městě Aspropyrgos (blízko Atén) žije 5 000 Romů. 1 500 z nich (230 rodin) žije v oblasti Sofos
(v osadě Psari nebo v malých bytech v okolí). Tato lokalita je známá tím, že zde dochází k
segregaci romských dětí. Obyvatelé romské osady Psari se od roku 2004 pokoušeli zapsat jejich
děti do základních škol. Bez úspěchu. Zástupci řecké vlády si jsou vědomi problému se zápisy
místních dětí do škol už od roku 2002. Lidé z Ministerstva zdravotnictví navštívili romskou osadu a
zjistili, že romské děti neměly přístup k základnímu vzdělání a že nikdo nekonal v zájmu těchto
dětí, aby mohly být do škol zapsány.
Dne 11. 12. 2012 podruhé rozhodl ESLP v případu Sampanis a ostatní vs. Řecko, že byl porušen
Článek 14 Evropské úmluvy o lidských právech (zákaz diskriminace) a Článek 2 protokolu č. 1
(právo na vzdělání). Soud také konstatoval, že od roku 2008, kdy řešil případ Sampanis, se situace
Romů, kteří čelí diskriminaci kvůli omezenému přístupu ke vzdělání, v Řecku nezměnila. Romské
děti jsou nadále oběti školní segregace, jsou zařazovány do speciálních škol, které navštěvují
výhradně romské děti a kde je úroveň vzdělání nižší než v jiných školách v zemi.
SPYROS SAMPANIS
Pan Spyros Sampanis byl jeden z účastníků
soudního jednání před Nejvyšším soudem.
Pan Sampanis má 2 děti, které stále chodí
do školy: Paraskevoula, 17 let a Christos, 15
let.
Obě děti, i přes jejich věkový rozdíl,
navštěvují 1. ročník střední školy. Důvodem
je, že romští rodiče z této lokality odsouvají
školní docházku jejich dětí z důvodu
nepříznivých
okolností
(konflikty
s neromskými rodiči, finanční problémy
v rodině apod.).
Děti jsou zapsány do jedné segregované
školy v Aspropyrgos (navštěvuje ji 40
romských žáků). Pan Sampanis vypráví:
„Několik let jsem zkoušel zapsat děti do
smíšené školy v Aspropyrgos, ale školy mé
žádosti odmítly.
Průběh přijetí do školy byl poněkud
nevšední: v říjnu 2005, když se
konečně
podařilo
neziskovým
organizacím přesvědčit Ministerstvo
školství nařídit přijímání romských dětí
do smíšených škol, neromští rodiče
zabraňovali romským dětem vstoupit
do školy, uráželi je i zástupce NNO.
Vedoucí asociace rodičů (neromských) navíc
na kameru ukázal soukromé lékařské složky
romských dětí, poukazoval na údajné
nedostatečné očkování. Toto pravděpodobně
získal nezjištěnými metodami od zástupců
11 škol. Řecký úřad pro ochranu osobních údajů
ale v roce 2003 prohlásil, že takové
informace obsahují citlivá data a měla by být
k dispozici pouze školním doktorům.
Zástupci NNO poté zavolali policii a žádali
zatčení těch, kteří složky uveřejnili. Policie
spolu s romskými dětmi vešla do školy,
zatímco právník proromské NNO a Řecký
helsinský výbor šli na policejní stanici podat
žalobu na neromské rodiče. Když byli na
stanici, právník zde byl nelegálně držen,
dokud vedoucí rodičovské asociace nepodal
na podnět krajské policie žalobu proti němu.
I přes zájem a podporu NNO a
aktivistů se podařilo neromským
rodičům nadále uchovat systém
segregace romských dětí v lokalitě
Aspropyrgos.
Proto jsem se rozhodl společně s dalšími
romskými rodiči podat žalobu k ESLP,
nápomocný nám byl Řecký helsinský výbor.
Segregovaná škola, kam nyní chodí
mé děti, má izolovanou atmosféru –
leží v malém lesíku, daleko od městské
zástavby a života.
Nesegregovaná jiná škola má vice než 600
dětí (všechny kromě dvou neromské), kde
jsou příležitosti úplně jiné. Vzdálenost k
oběma
školám
(segregované
i
nesegregované) je od mého bydliště přibližně
stejná, proto vzdálenost bydliště od školy by
neměla být překážkou přijetí na kteroukoli z
těchto škol.
podpořila ve snaze být lepší. Myslím
si, že model segregace bude mít
negativní dopad na další vzdělávací
dráhu mých dětí, nebudou se schopny
přizpůsobit řeckému vzdělávacímu
systému a většinové společnosti.
Kromě problému segregace je v této škole
problém i to, že někdy je ve třídě jen 10 žáků
v hodinách. Zbylí žáci, kteří žijí v místě
vzdálením několik kilometrů, jsou závislí na
autobusové dopravě, kterou provozuje
město. Tento autobus bohužel řádně nejezdí,
a když je špatné počasí, řidič na děti nečeká,
aby je mohl vyzvednout. Výsledkem je, že
žáci jsou de facto odrazováni od pravidelné
školní docházky.
Věřím, že by v této škole nebo lokalitě mělo
být dostupné předškolní vzdělávání nebo
podpůrné lekce navíc, které by žáky
připravily na vstup do běžné, smíšené třídy.
I kdyby měli učitelé segregované
školy, odborníci a jednotlivci dobré
úmysly, chovali se k romským dětem
dobře, jejich odhodlání nestačí k tomu,
aby byla zajištěna odpovídající a
kvalitní úroveň vzdělání romských
dětí. Někdy jim v tom brání i podmínky
a technický stav škol a budov.
Další důvod, proč si myslím, že
nesegregované školy jsou lepší, je, že
romské děti často vzájemné soupeří a urážejí
se navzájem, což nedělají, když je v blízkosti
někdo, kdo není Rom.
Nejsem spokojený s výukou v segregované
škole. Opravdu si myslím, že segregace
nevytváří dobré podmínky pro učení a
vzdělávání.
To znamená, že pokud jsou ve
vzdělávacím prostředí přítomni i
neromové,
romské
děti
jsou
zdvořilejší, méně se zapojují do
konfliktů a jsou zdrženlivější.
Fakt, že v segregované škole nejsou
žádné romské děti, nahrává tomu, že
ve škole není mezi žáky žádná zdravá
soutěživost, která by romské žáky
V naší komunitě pracuje kulturní mediátor,
který je Rom. Myslím si, že jeho práce je
potřebná, protože ví, jak zacházet s
romskými dětmi, mluví jejich jazykem, je pro
12 ně autorita, která je povzbuzuje k
disciplinovanosti i v hodinách ve škole. Toto
pomáhá i učitelům, kteří tak mohou
vykonávat svou práci mnohem efektivněji.
protože vláda nemůže jen
ignorovat rozhodnutí ESLP.“
Když jsem se s dalšími rodiči z komunity
rozhodl podat žalobu, velmi nám tenkrát
pomohl Řecký helsinský výbor, kterému
nebyla lhostejná segregace našich dětí ve
školách a v Aspropyrgos a toto byl jejich
pilotní případ.
Lokalita Agia Varvara, předměstí Atén, je
jako jedna z mála v Řecku považována za
místo, kde jsou Romové dobře začlenění do
společnosti.
Bohužel se nic po rozsudku ve vzdělávání
našich dětí nezměnilo a rozhodnutí soudu
nezměnilo nic v životě mých dětí ani mém.
Učitelé z obou základních škol žádným
specifickým způsobem na rozsudek
nereagovali (ani pozitivně, ani negativně).
Zdá se, že čekají na jakékoli rozhodnutí nebo
řešení situace na vládní úrovni.
tak
LOKALITA AGIA VARVARA - ATÉNY
Podle sčítání lidu, které společně prováděla
vláda a místní Asociace Romů, zde žije
3 134 Romů. 8 celková populace čítá 40 000
obyvatel.
Paní M.
Paní M. má 11 letou dceru, která chodí do
základní školy v lokalitě. Škola je nejblíž
jejich domu, ačkoli se v blízkosti nachází
i další školy.
Paní M. říká: „Jsem se školou
velmi spokojená, neměla jsem
problém se zápisem dítěte do
této školy. Kvalita vzdělání je
velmi uspokojivá, učitelé dělají,
co je v jejich silách, aby dětem
pomohli, a v přístupu k dětem
nedělají rozdíly.
Je tu viditelná pozitivní vazba
mezi romskými i neromskými
žáky, i rodiny a rodiče dětí mají
mezi sebou dobré vztahy, bez
jakéhokoli náznaku diskriminace.
Jediný výsledek rozsudku byl ten, že to
negativně ovlivnilo mé děti. Během procesu
cítily nejistotu, protože nevěděly, co bude
následovat a co se změní. Nakonec je
výsledek ten, že se cítí řeckou společností
vyloučení a nechtění. I přes tyto pocity
zůstaly jejich vztahy s učiteli dobré, protože
děti neviní jejich učitele za problémy se
segregací a exkluzí.
Věřím, že smíšené školy poskytují
nejlepší vzdělávací model pro
eliminaci jakékoli formy diskriminace
nebo vyloučení.
Pokud by to bylo možné, ideální by bylo
umístit do každé třídy polovinu romských i
neromských dětí, takto by si všechny děti
zvykly na různorodé prostředí.
I když stále nedošlo k žádnému
zlepšení, pořád doufám, že se možná
něco pozitivního v budoucnu změní, 8
http://dspace.lib.ntua.gr/bitstream/123456789/5871/
1/prattosg_roma.pdf
13 Pokud dítě naopak navštěvuje
segregovanou školu, rozvíjí se u něj
psychologické problémy, má v praxi
problém přizpůsobit se řeckému
vzdělávacímu systému, a v budoucnu i
řecké společnosti.
V každém případě by měla být garantována
podpora v podobě dodatečných výukových
hodin (nad rámec běžné výuky) pro všechny
děti, které to potřebují, romské i neromské.
Nezbytné je to především pro romské žáky,
protože většina romských rodičů není
schopna svým dětem pomoct s učivem a
domácími úkoly, protože nejsou vzdělaní.“
Pan P. D.
Pan P. D. je otec 14 letého kluka, který
navštěvuje 1. ročník blízké střední školy.
Ze své zkušenosti říká: „Nem
ěl
jsem
žádné problémy, když jsem zapisoval dítě do
adaptovat a nezmeškal by zbytečně
rok školní docházky, nemusel by
opakovat ten samý ročník.
V každém případě je kvalita vzdělání na této
škole velmi dobrá, učitelé jsou ochotni
poskytovat tu samou podporu a pomoc
nehledě na etnicitu dětí. Obecně řečeno jsou
zde vztahy mezi Romy a neromy mezi žáky
dobré a rasismus ze strany neromských
rodičů se objevuje zřídka. Toto nicméně
neodráží pocity drtivé většiny neromských
rodičů.
Pokud jde o segregaci ve vzdělávání,
myslím si, že takové školy podporují
bariéry mezi žáky a přispívají k
rozdělené společnosti do budoucna.
Na druhou stranu vím, že v lokalitě jsou třídy
nebo dokonce školy, kde jsou žáci výhradně
Romové, ale nejsem si jistý, že toto
představuje problém, protože to nepřímo
zavazuje úřady, aby věnovali pozornost i
potřebám romských dětí.
Podle mého je největší problém
fakt, že úroveň vzdělání mnoha
romských rodičů není vysoká, a
tak většina romských žáků nutně
potřebuje doučování. I přesto před
dvěma lety řecká vláda zakázala
poskytování
dodatečného
doučování ve všech školách.
školy, můj syn byl pozadu, protože syn rok
nenavštěvoval školní docházku z důvodu
našeho stěhování z ostrova Kréta do města
Atény. Toto stěhování naší rodiny bylo
nevyhnutelné, protože kvůli ekonomické krizi
zkrachoval můj obchod.
Pokud by byly nějaké podpůrné
služby, které by měly za cíl přijetí
romských dětí do škol z jiných oblastí,
můj syn by se dokázal mnohem lépe
Tento zákaz měl negativní
důsledky pro všechny chudé
rodiny, které nemají možnosti
vyhledat a zaplatit soukromé
učitele nebo kurzy. Sociálně znevýhodněné
skupiny dětí, mezi které patří i romské děti,
na to doplatily nejvíce, protože jak už jsem
zmínil, vzdělanostní úroveň většiny romských
rodičů jim neumožnuje pomoci svým dětem
ve vzdělávání.
MĚSTO SPATA – VÝCHODNÍ ATTIKA
Spata je malé město 20 km východně od
Atén. Žije zde cca 150 Romů. Většina je
registrována jako občané města. Podmínky k
14 bydlení v osadě jsou otřesné, nefungují zde
pravidelné dodávky elektřiny a vody.
V osadě žije asi 55 dětí ve školním věku, z
nich by mělo 35 navštěvovat základní školu,
a 15 by mělo docházet do předškolních
zařízení. V posledním roce a půl však žádné
z dětí do školy nechodilo, protože ředitel
školy, kde měly být děti zapsány, odmítl děti
přijmout.
Je zřejmé, že celá situace ústí v segregaci,
protože tyto romské děti jsou úplně
vyčleněny z řeckého vzdělávacího systému a
izolované od ostatních žáků. Nyní probíhají
vyjednávání mezi úředníky obce, Univerzitou
v Aténách a romskou komunitou, aby
společně dosáhli řešení problému.
Pan V. K.
Pan V. K. má 11 letého syna, který před
rokem a půl odešel ze školy vzdálené 7 km
od romské osady. Tato škola je nejbližší
místu jejich bydliště.
Dřívější ředitel na této škole měl pozitivní
přístup k romským dětem a všechny je
přijímal, současný ředitel, který je na škole
rok a půl, se chová diskriminačně vůči
romským dětem a nikdy nepovolil zapsání
romských dětí do této školy.
Ačkoli věděl, že některé romské děti ukončily
studium ve specifických ročnících a měli se
posunout do dalšího stupně, podařilo se mu
zabránit zapsání těchto dětí do pokračování
školní docházky.
Býval zde taky školní autobus, který platila
městská čtvrť a dovážel žáky (romské I
neromské) z okolních oblastí do školy. Tento
autobus ale už není provozován kvůli
nedostatku financí.
Když pan V. K. popisuje, jakou diskriminaci
on a jeho syn zažil, říká: „Když můj syn
chodil do školy, vztahy s učiteli byly dobré a
škola byla smíšená (asi 20 neromských a 10
romských dětí ve třídě). Byli jsme všichni
spokojeni s úrovní výuky, kterou škola
poskytovala, i s podmínkami ve škole a
školní budovou.
Jediný problém byl, že zde bylo napětí mezi
romskými a neromskými dětmi a mezi
romskými dětmi a neromskými rodiči, kteří
byli vůči romským dětem agresivní. Neromští
rodiče často navštěvovali nového ředitele,
aby protestovali proti zápisům romských
žáků, protože věřili, že romské děti nejsou
očkované a toto by ohrozilo zdraví jejich dětí.
Měl bych zmínit, že univerzita v Aténách
realizovala projekt s cílem naočkovat
všechny místní romské děti, takže všechny
děti v oblasti Spata byly v průběhu projektu
naočkovány.
Proto
argument
s
neočkovanými dětmi nemohly úřady použít
jako důvod pro odmítnutí dětí při zápisu do
školy. Ačkoli je pravda, že mnoho romských
dětí nemá nejlepší hygienu, není to proto, že
by se nechtělo mýt, ale kvůli nedostatku vody
v osadách.
Aby se dalo odmítnutí romských dětí
ve škole nějak zdůvodnit, Ministerstvo
školství a městská čtvrť prohlašují, že
děti už nemohou chodit do školy,
protože chybí autobusová doprava do
školy. Ale když někteří Romové přesto
zajistili dopravu svých dětí do školy
auty, nový ředitel stále odmítal přijetí
romských dětí do školy. Podle mého
názoru je toto jasně rasistický přístup.
Loni v létě (2013) byl můj syn šťastný,
protože mohl docházet na přípravné hodiny,
které se konaly v malém domě v osadě.
Lekce byly organizovány v rámci letních
kurzů, kdy se vyučovalo podle vzdělávacích
osnov, které připravili pro Romy lidé z
projektu Aténské univerzity.
15 Malý domek, kde se vyučovalo, byl postaven
městem, s cílem poskytnout prostor pro
dodatečnou výuku romských dětí. Nakonec
Ministerstvo školství nezajistilo personál a
podpůrná výuka se nekonala (s výjimkou
letních kurzů, které organizovala univerzita).
Myslím, že takové dodatečné vzdělávání by
bylo velmi potřebné bez ohledu na specifika
nebo etnický původ.“
Bohužel nemůžu hodnotit kvalitu vzdělání,
které se dětem v této škole dostává, protože
sama nemám žádné vzdělání a neumím
posoudit, zda je úroveň vzdělání vysoká
nebo ne.
Co můžu tvrdit je, že se zde nedělají rozdíly v
zacházení s žáky ze strany učitelů, takže s
romskými dětmi je zacházeno stejně jako s
ostatními.
V minulém roce byl ve
škole
spor
mezi
romskými a neromskými
žáky, ale od začátku
tohoto školního roku
(2013/2014) se situace
zlepšila a vztahy mezi
Romy a neromy se
zlepšují. Je to i proto, že
děti rok od roku rostou a
vyvíjejí se, získávají větší
pochopení a respekt.
Jako důsledek toho si
dnes má dcera mnohem
vice hraje s neromskými
dětmi.
Paní O. M.
Paní O. M. má 10 letou dceru, která chodí do
3. ročníku do menšinové základní školy v
Komotini. Už má za sebou 2 roky školní
docházky.
Paní O. M. říká: „Jsem se školou moc
spokojená. Je považovaná za nejlepší školu
v oblasti Thrákie. Nezaznamenala jsem
žádné špatné zacházení ze strany učitelů
nebo jiných zaměstnanců před zápisem do
školy, během něj, ani po něm.
Děti na školách pro menšiny nejsou
hodnoceny podle měřítek založených
na jejich sociálním postavení, takže
děti Turků, Romů, Pomaků jsou
všechny ve smíšených třídách. Jsou
však všichni muslimové, jako ve všech
minoritních
školách
založených
Lausannskou smlouvou.
Myslím si, že smíšené školy vytváří
nejlepší
prostředí
pro
inkluzi
romských dětí do vzdělávacího
systému, pro vzdělávání a pro omezení
jakékoli formy diskriminace a
vyloučení.
V téhle škole jsou ale učitelé, kteří
diskriminují romské žáky a věnují jim menší
pozornost ve srovnání s dalšími dětmi,
ačkoliv je zřejmé, že romští žáci potřebují
více péče, protože jsou více zranitelní.
Učitelé jsou například neochotní zkoumat a
řešit specifické problémy ve vzdělávání
romských dětí (např. poskytnutí speciální
vzdělávací podpory, vysvětlení učiva,
kterému nerozumějí apod.).“
16 OSTROV LEFKADA – JONSKÉ MOŘE
(ZÁPADNÍ ŘECKO)
Lefkada je řecký ostrov v Jónském moři, kde
žije početná skupina Romů.
Neexistují oficiální statistiky o počtu Romů
žijících na Lefkadě. Jejich populace se zde
odhaduje na několik stovek, ale číslo není
vypovídající, protože Romové z dalších
oblastí okolo Lefkady ostrov pravidelně
navštěvují. S pomocí aktivistů z Amnesty
International vytvořili zdejší Romové spolek,
který si mj. klade za cíl zlepšit přístup ke
vzdělávání romských dětí. Také podmínky k
bydlení Romů na Lefkadě jsou velmi špatné.
Níže popsaný konflikt přímo nesouvisí s
případem segregace, ale protože byli místní
Romové mnohokrát oběti diskriminace v
mnoha oblastech (např. v bydlení), stálo za
to prošetřit, zda se zde vyskytly také případy
segregace.
Pan K. L. a paní G. L.
Pan K. L. a paní G. L. jsou rodiče chlapce,
který navštěvuje první ročník základní školy
ve městě Lefkada, a dívky, která chodí do
třetího ročníku téže školy. To znamená, že
chlapec je v prvním roce vzdělávání, zatímco
dívka už má dva roky za sebou.
Oba říkají: „Každé z jedenácti dětí, které žijí v
naší osadě, chodí pravidelně do školy a
všechny navštěvují smíšené třídy. Děti
nejsou přiděleny do speciálních tříd na
základě jejich etnicity nebo sociálního
postavení.
Můžu říct, že jsme, tak jako další rodiče z
této osady, spokojení s úrovní vzdělání a
prací učitelů, ale taky věříme, že by mohla
být situace ještě lepší. V každém případě
učitelé jednají s romskými žáky stejně, jako
jednají s neromskými dětmi.
Vzájemné vztahy mezi romskými a
neromskými dětmi jsou docela neutrální, ale
někdy přerostou i v přátelství, a podle našich
zkušeností jsme nikdy nečelili rasismu ze
strany neromských rodičů nebo neromských
žáků k našim dětem.
Pokud jde o nejlepší vzdělávací
model, který přispívá k eliminaci
jakékoli formy diskriminace nebo
vyloučení, oba si myslíme, že tento je
poskytován ve smíšených školách,
protože pokud nebudou segregované
školy, je to klíčové pro sociální
začlenění našich žáků a pro budoucí
profesionální dráhu v jakékoli oblasti.
CHRYSOPIGI - HERAKLION (OSTROV
KRÉTA)
Chrysopigi je předměstí města Heraklion na
ostrově Kréta, kde žijí Romové. Největší
romská osada je Chrysopigi, v místě New
Alikarnassos.
Neexistují oficiální statistiky o počtu Romů
v Heraklionu, ale občanské organizace
odhadují počet na 1 000. Romské rodiny se
často stěhují v rámci Řecka za prací.
Většina Romů žije u New Alikarnassos, v
malé městské čtvrti města Heraklion.
Osada se nachází mezi dálnicí a
průmyslovou zónou, asi 0,5 km vzdálené
od posledního domu ve čtvrti. Podle
místního tisku žije už 20 let v osadě cca
600 lidí, kteří zažili pokus o násilné
vystěhování
a
roky
odolávali
systematickému rasismu. Pan N. M.
Pan N. M. je otcem 10 leté dívky, která chodí
do 4. ročníku základní školy v Chrysopigi.
Říká: „Škola, kam dochází mé dítě, je jen
200 m od našeho domu, ačkoliv se v blízkosti
nachází i další školy, které navštěvuje mnoho
romských žáků.
17 Ve škole, kam chodí má dcera, je asi 5%
romských žáků. V ostatních školách, kam
chodí další děti z místních romských
komunit, je procento jejich zastoupení
mnohem vyšší, okolo 40 – 50 %. Žáci přesto
nejsou klasifikováni podle jejich etnicity.
Nejsem se školou spokojen, protože
podmínky vzdělávání dětí se v Řecku
každým rokem zhoršují. Toto ovlivňuje nejen
romské děti, ale všechny žáky bez ohledu na
jejich etnický původ.
Kvůli přeplněným třídám není kvalita vzdělání
uspokojivá, přestože většina učitelů dělá, co
může a co je v jejich silách, aby žákům
pomohli.
přesvědčení romských rodičů, že s jejich
dětmi není zacházeno stejně jako s
ostatními.
Učitelé často nevěnují pozornost
romským dětem a nezajímají se o
jejich vzdělávací problémy, i když je
zřejmé, že romské děti potřebují více
péče a odhodlání, snahu udržet je na
stejné úrovni jako neromské žáky.
Myslím si, že by učitelé měli strávit víc
času s romskými žáky, aby jim mohli
efektivně pomoci. Ale kromě několika
případů se to nezdá reálné a ochota
zde chybí
Ani na této škole není – tak
jako není na žádné škole v
Řecku – podpůrné služby pro
žáky, ani pro romské, ani pro
neromské. Tento stav je
nepříznivější pro romské
žáky, protože jim jejich rodiče
v drtivé většině případů
nejsou schopni pomoci ve
vzdělávání.
.
Myslím si, že skutečný problém je jinde. Vím
o některých stížnostech romských rodičů na
chování a přístup neromských rodičů k
romským dětem. Má dcera něco podobného
také zažila: neromská matka dala mé dceři
loni facku za to, že se s ní slovně hádala.
Jsem si jist, že kdyby nešlo o romskou dívku,
žena by se tímto způsobem nezachovala.
Také někteří učitelé diskriminují romské žáky
tím, že posuzují jejich chování mnohem
přísněji než chování ostatních dětí, i když
také neromské děti se někdy nechovají
přiměřeně.
Myslí, že nesegregovaná škola slouží
jako nejlepší model pro eliminaci
jakékoli formy diskriminace a
sociálního vyloučení. Tyto školy plně
podporuji, věřím, že smíšené třídy a
školy vytváří nejlepší prostředí pro boj
s předsudky a příležitost, jak překonat
sociální izolaci, kterou si Romové
zažívají.“
Myslím si, že taková diskriminace je výsledek
rasových předsudků ze strany některých
učitelů, také to odráží většinový názor a
18 BULHARSKO
Stručné informace o segregaci ve školství
Segregace je v Bulharsku zakázána antidiskriminačním zákonem, její definice zní „Rasová
segregace znamená jednání, které vede k vynucenému oddělování, diferenciaci lidí na základě
jejich rasy, etnicity nebo barvy kůže”. Tato bulharská definice porušuje evropský standard,
protože klasifikuje segregaci jako vynucenou. Zákon na ochranu proti diskriminaci nicméně
definuje, že segregace představuje zakázanou formu diskriminace.
V Bulharsku jsou známy tyto hlavní formy segregace: existence tzv. romských škol, kde se
vzdělává většina nebo samí Romové, dále existence romských tříd v rámci běžných většinových
škol, a třetí častá forma segregace je systematické umisťování romských dětí do speciálních škol
určených mentálně postiženým žákům.
Bulharský vzdělávací systém má za sebou několik pokusů občanských organizací o rozvoj a
implementaci programů na odstranění segregace a zápisy romských dětí do běžných škol. Tyto
programy však nejsou dostatečně financovány ani administrovány vzdělávacími institucemi a
místními úřady. Školy, které se programu účastní, jsou často běžné školy, ale jsou umístěny v
odlehlých místech a nenavštěvuje je dost žáků. Nejsou atraktivní pro romské rodiny, zejména pro
ty s malými dětmi.
Ředitelé běžných škol, které jsou poblíž romských osad, nejsou často přístupní a všemi možnými
prostředky se vyhýbají přijímání romských dětí do svých škol. Jedním z důvodů je i to, že když
jsou romské děti do škol zapsány, jejich rodiče je často přeřazují do jiných škol. V praxi se
ukazuje, že pokud počet romských žáků ve třídě dosáhne určitého počtu (obvykle 4-5), rodiče
bulharských dětí to již více netolerují a přesouvají své děti do jiných škol. Nakonec tedy ve škole
zůstane jen málo neromských dětí, které mají obvykle nějaké znevýhodnění, stejně jako romští
žáci. Toto vyústilo ve větší počet škol se samými romskými dětmi místo ve školy, kde by bylo
prostředí vhodné pro integraci.
19 Aby se někteří ředitelé běžných škol vyhnuli této situaci, rozhodnou se pro jiný druh segregace –
shromáždí romské děti do jedné či vice tříd, čímž opět dochází k segregaci. Tato tzv. sekundární
segregace je na některých školách na první pohled zřejmá, jinde se pokouší tento fakt zakrýt
vytvořením např. tříd cizích jazyků, nebo tříd ke zvýšení počítačové gramotnosti, kde se obvykle
platí něco jako školné, takže tímto romským dětem de facto znemožní přístup do takových tříd
(většina dětí je z chudých rodin).
Výpovědi dětí a rodičů, následky nižší úrovně vzdělání
Školní segregace má několik negativních důsledků. Úroveň vzdělání a následné šance uplatnění
v životě jsou v segregovaných a čistě romských školách nižší než v jiných školách. Následkem
často bývá nezájem učitelů nebo nižší očekávání od romských dětí. Ti, co zastávají segregaci,
argumentují právě faktem, že úroveň vzdělání v romských školách je nižší a účast romských dětí
ve většinových školách tzv. táhne dolů i bulharské studenty.
Běžné školy jsou problematické i v očích některých romských rodičů, mnoho Romů se obává
posílat své děti do běžných škol, jsou si vědomi předsudků vůči Romům, a bojí se, že se jejich
dítě stane předmětem šikany nebo diskriminace. Tito rodiče upřednostní pro své dítě bezpečnější
prostředí v romské lokalitě, mají za to, že jejich dítě je moc malé, aby čelilo diskriminaci a
nerovnému zacházení. Je to reakce na diskriminační přístup, se kterým se dítě může na běžné
škole setkat.
Případy diskriminace a šikany cílené na romské děti byly v mnoha běžných školách
zdokumentovány. Jde o případy diskriminace dětí učiteli nebo ostatními žáky. Také se vyskytují
případy diskriminace romských dětí rodiči dětí bulharských. V některých případech pomůže
působení pedagogického asistenta na škole, který takovým situacím předchází. Obecně nejsou
ředitelé ani školský personál seznámeni s obsahem Antidiskriminačního zákona, a tak
diskriminaci ve svých zařízeních povolují.
ŠKOLA KIRIL AND METODIJ, SENOVO (KRAJ RUSE)
Základní škola Cyrila a Metoděje se nachází ve městě Senovo. Jde o malé město v kraji Ruse,
kde žije 1 400 obyvatel. Škola je blízko místní romské osady (méně než 1 km). Před 10 lety tuto
školu navštěvovalo 160 žáků (40% Romů, 20% Turků, 40% Bulharů). Ekonomická krize ale
donutila lidi opustit lokalitu a přesídlit do velkých měst, kde by mohli snáze najít práci.
Odstěhovali se především Bulhaři a Turci. Nyní na škole studuje 90 žáků, z nichž 90% jsou
Romové, jen 5% Turci a 5% Bulharské děti). I přes vysoký počet romských dětí zde nepůsobí ani
jeden romský učitel, jen 1 uklízečka.
Třídy ve škole jsou v dobrém stavu, pro žáky jsou zajištěny učebnice, ale kvalita vzdělání přesto
není na stejné úrovni jako v jiných školách a jak tomu bylo před 10 lety. Někteří žáci, kteří školu v
minulosti navštěvovali před 10 lety, vzpomínají na každodenní konflikty s bulharskými dětmi.
Urážely je nejen děti, ale i učitelé. Někteří z těchto studentů opustili z tohoto důvodu školu před
dokončením. Většina žáků, kteří dokončili docházku na škole, přesto nemá odpovídající znalosti
ve čtení nebo psaní.
20 Pan S. R. S.
Pan S. R. S. je 22 letý Rom. Žije ve
městečku Senovo v kraji Ruse. Vypráví o
problémech, které zažíval, když byl v 9. třídě
Základní školy Cyrila a Metoděje:
„Když jsem byl dítě, hodně romských dětí
chodilo do této školy. Myslím, že polovina
všech žáků byli Romové. Bylo zvláštní, že
mezi námi (Romy) nikdy nebyli žáci, kteří by
měli dobré nebo výborné známky. Vlastně to
bylo naopak. Všichni žáci, kteří měli horší
známky, byli Romové…vrátím se k tomu
později.
Moje máma mě zapsala do místní školky až
rok před nástupem do školy. Byl jsem hodně
stydlivé dítě. Během tohoto roku ve školce
jsem cítil, že toho nevím a neumím tolik jako
ostatní děti, protože byly ve školce déle.
Jako příklad můžu uvést bulharštinu – mluvil
jsem bulharsky, ale ne tak dobře, jak ostatní
děti. Když jsem přišel do první třídy, byl jsem
rád, že tam byly také romské děti z mé čtvrti.
Myslím, že počet romských dětí ve škole byl
dokonce vyšší než počet bulharských a
tureckých dětí.
I přesto nás, romské děti, učitelé hned
od počátku usadili do zadních lavic,
zatímco zbytek dětí seděl vepředu.
Nebyl jsem jediné romské dítě, které nemělo
tak dobrou znalost bulharštiny. A bylo pro
nás těžké studovat a učit se novým
dovednostem jako bylo čtení, psaní,
počítání. Nevím, zda to bylo tím, že jsem
Rom, ale učitelka se mi nikdy moc
nevěnovala: když jsem jí řekl, že nějakému
úkolu nebo učivu nerozumím, vždy na mě
křičela, že nikdy nic nechápu a že mě má
plné zuby. Byl jsem dítě a v těchto situacích
jsem mlčel.
Na konci školního roku nám učitelé dali učivo
a testy na léto. Chodili jsme do školy tak na
hodinu denně a učitelé nám dávali úkoly a
testy, ale netrávili moc času, aby nás učili a
pomohli nám porozumět lekcím a úkolům.
Potom nás nechali projít do dalšího ročníku.
Myslel jsem si tehdy, že učitelé byli tak
hodní, že dělali úkoly a testy za nás. Roky
ubíhaly a snadno jsme procházeli do dalších
ročníků. Nenamáhal jsem se s učením,
protože jsem věděl, že mí učitelé jsou hodní
a nechají mě projít.
Mí rodiče neměli moc času, protože si
sháněli práci a starali se o to, aby uživili
rodinu. Neměli ponětí o tom, jaká byla
úroveň mého vzdělání. Když jsem byl v 5.
třídě, můj táta odešel pracovat do zahraničí a
dlouho tam zůstal.
Občas mi docházelo, že moje znalosti
nejsou dostačující. Byl jsem v 6. třídě,
neuměl jsem pořádně číst, neznal jsem
násobilku. Mí bulharští spolužáci si ze
mě dělali legraci a nechápali, kdo mě
nechal projít do 6. třídy.
Opravdu jsem se styděl, ale věřil jsem, že
pokud budu dále studovat, moje znalosti se
zlepší. Chtěl jsem jít na střední školu. Za
další 2 roky jsem už byl v 8. ročníku. Povedlo
se mi dokončit školu! Bohužel, bez
skutečných znalostí….
Máma se rozhodla mě zapsat na střední
školu v sousední vesnici Vetovo (škola V.
Levski). Zde bylo jiné prostředí a jiní učitelé.
Měli jsme nějaké specifické předměty a bylo
pro mě moc těžké to pochopit. Noví učitelé
měli jiný přístup než učitelé v základní škole.
Měli vysoká očekávání od všech studentů.
Neměl jsem potřebné dovednosti,
proto byl můj pokrok ve výuce
21 problém. Zaostával jsem za svými
spolužáky, ale stále jsem to nevzdával
a zkoušel pokračovat.
Zkoušel jsem pokračovat, ale měl jsem
pořád problémy s učivem. Někteří učitelé se
mi dokonce snažili pomoct i mí spolužáci mě
měli rádi, proto se mnou zůstávali po škole a
snažili se mi učivo dovysvětlit. I přes tyhle
snahy jsem školu nedokončil, protože jsem
neměl základy, na kterých bych stavěl.
Proto jsem poté, co jsem několikrát neuspěl
u zkoušek, odešel ze školy, aniž bych ji
dokončil.
Dnes je mi líto, že jsem dříve tak snadno
prospíval na základní škole i bez znalostí,
které bych potřeboval. Nyní je na to už
pozdě, už to nevrátím zpátky.
Doufám, že romské děti, které nyní
studují, si uvědomí, že není dobré,
když prospívají, aniž by uměli učivo.
Aby nedopadli jako já!”
Pan Krasimir
Pan K. je 21 letý muž. Žije ve městě Senovo,
v malém městě v kraji Ruse, který se hodně
vylidnil. Pan K. I. říká, že nikdy nechodil do
školky nebo do přípravné třídy. Když byl ve
věku, aby šel do školy, rodiče ho zapsali do
místní základní školy: „Když jsem byl v 1.
ročníku základní školy, nemluvil jsem vůbec
bulharsky. Byli jsme celkem 3 sourozenci a
mí rodiče říkají, že dva nezaměstnaní rodiče
si nemohou dovolit poslat děti do školky.”
Pan K. vzpomíná, že když začal chodit na
základní školu, byl pečlivý, hodně se snažil,
aby byl na stejné úrovni jako jeho bulharští
spolužáci. Nejdříve si to neuvědomil, ale
záhy si všiml, že učitelé jej přehlíželi stejně,
jako přehlíželi další romské žáky ze stejné
školy.
Pan K. byl poslán, stejně jako další romské
děti, do zadních lavic, nebyla jim věnována
pozornost ani podpora ze strany učitelů.
Žádný z nich se nezajímal o to, jaké mají
vzdělávací potřeby. Učitelé také nechávali
procházet romské žáky do dalších ročníků,
aniž by zjistili, zda mají potřebné znalosti.
Krasimir je příkladem tohoto fenoménu,
protože jím sám prošel. 4. ročník byl jeho
poslední, protože neměl příležitost ho
dokončit.
Podle Krasimira byly střety mezi etnickými
Bulhary a Romy ve škole na denním
pořádku. Často tyto konflikty vyústily ve
rvačku i mezi mladšími dětmi. Jako důvod
uvádí toto:
Od prvního dne školního roku byly
romské děti sdružovány společně do
skupin, např. ve dvojicích při
zahajovacím ceremoniálu. My jsme
tomu jako děti nerozuměli, ale naši
rodiče si segregace všimli.
Po ceremoniálu jsme šli do třídy po dvojicích,
a my (romské děti) jsme zase čelili
diskriminaci, protože jsme byli požádáni,
abychom si sedli dozadu. Takto k nám
přistupovali od prvního dne.”
Když začal školní rok, Krasimir si všiml, že
se bulharské děti vyhýbaly romským dětem
nebo se jim posmívaly. Když ho někdo urazil,
řekl to učiteli. Ten ale vždy obvinil a
zkritizoval jeho, a to samé se stávalo i jeho
romským kamarádům.
Když byla tahle šikana moc častá, romské
děti se začaly bránit a reagovat stejným
způsobem, proto se často bili. Učitelé začali
pohlížet na romské děti jako na malé
22 kriminálníky a neudělali nic, aby konflikty
řešili nebo pomohli romským dětem překonat
jejich potíže ve vzdělávání. Učitelé přesto
nechávali Romy projít do dalších ročníků bez
toho, aby si prověřili, zda probrané látce
rozumějí.
Krasimir vzpomíná, jak se dostal do 4.
ročníku a neměl potřebné znalosti a
dovednosti. Popisuje, co se přihodilo v této
době a proč nechal školy:
„Měli jsme test z matematiky a já jsem ho
neuměl vyplnit, protože jsem neuměl ani
násobilku. Když jsem řekl učiteli, že na test
nestačím, vzala můj test a řekla, abych
odešel za dveře, abych nerušil. Jako malý
kluk jsem byl rád, že můžu hrát fotbal na
dvoře. Šel jsem ven, a viděl další kluky z
vyšší třídy, jak hrají venku fotbal. Nejdříve
jsem je jen sledoval, ale pak jsem si dodal
odvahy a zeptal se učitele, zda si mohu
zahrát s nimi.
Nenechal mě, a když se ke mně otočil
zády, jeden ze starších žáků na mě
křičel: “Hej, špinavý, černý cikáne, běž
z našeho hřiště!”
Nejdříve mě zavrhla učitelka ve třídě, pak
učitel sportovní výuky a nakonec ten kluk,
který mě tak hrubě urazil a ponížil. Zatmělo
se mi před očima a už jsem to dále nemohl
snášet. Běžel jsem k tomu klukovi a uhodil
ho. Upadl na zem a bouchl se do hlavy.
Vyděsil jsem se
a běžel domů.
Věděl jsem, že
mě zase všichni
obviní. Všechno
jsem
řekl
rodičům, ti šli do
školy, aby si
promluvili
s
učitelem
a
ředitelem.
Všichni dávali
vinu jen mně,
škola
řešila
trest. I rodiče
věřili, že za to
můžu já. Potom
jsem úplně ztratil motivaci do školy dále
chodit, už jsem tam nechtěl jít.
Nemělo smysl pokračovat ve škole, protože i
když romské děti dokončí tuto školu, stejně
nic neumí a neumí si napsat ani životopis.
Je mi 21 let a mrzí mě, že jsem neměl
možnost dokončit alespoň základní
školu.
ŠKOLA BRATYA MILADINOVI, ČTVRŤ
"NADEZHDA", SLIVEN
Sliven je město v Bulharsku, kde je jedno z
největších romských ghett s názvem
"Nadezhda", v překladu Naděje. Žije zde cca
20 000 Romů z různých skupin. Někteří se
snaží žít jako ostatní lidé, ale mnoho z nich
23 žije ve velké chudobě. Jak se taky dá žít
normální život v ghettu? To je zase na jiné
téma…
Už od dob komunismu zde ve čtvrti funguje
základní škola, kam dochází romské děti. Je
to segregovaná škola s 1 300 romskými
žáky. Škola se jmenuje "Bratya Miladinovi".
Rodiče dětí posílají děti do této školy,
protože je nejblíž. Další důvod je fakt, že
rodiče neposílají děti do školy pravidelně, a
nehrozí jim za to zde žádný postih.
Toto je důležité věc, protože příjem
sociálních dávek je vázán na pravidelnou
školní docházku dětí. Další fakt je ten, že
škola funguje v závislosti na tom, kolik ji
navštěvuje žáků. Bulharský vzdělávací
systém je nefunkční a závisí na počtu
studentů, z čehož se vypočítávají finance na
platy, provoz, další fungování školy.
Na první pohled vypadá jako běžná škola.
Takto ale vypadá jen zevnějšek. Budova byla
opravena z evropských fondů. Výuka zůstala
stejná.
99% student dokončí tuto školu (1. – 8. třída)
bez znalosti základních věcí – čtení, psaní,
počítání. Každý rok vyjde školu 200 až 250
žáků, získají vysvědčení, ale to je pro ně
konečná stanice ve vzdělávání.
Tito žáci jsou jedni z mnoha dalších, kteří
zůstanou nevzdělaní a neuplatnitelní na trhu
práce. Nemají ani řidičský průkaz, což je pro
romskou mládež důležité – jako motivace
chodit do školy i proto, že se tak naučí
dovednost, která je pro budoucnost důležitá.
Každý rok vyprodukuje tato škola stovky
pasivních romských školáků, romských
Bulharů, kteří se mají stát budoucností Romů
v Bulharsku, v Evropě, jejich naděje. Naděje
je i název ghetta, kde žijí. Vláda nedělá nic
pro změnu téhle situace, i když by měla!
Pan S. D.
Panu S. D. je 28 let. Pochází z města Sliven
a žije v čtvrti Nadezhda, v romském ghettu.
Je ženatý a otcem 2 dětí. Vypráví svůj příběh
od doby, kdy chodil na segregovanou školu
Bratya Miladinovi.
Popisuje první dojmy ze školy, které měl:
„Když jsem byl žák na této škole, budova
vypadala moc hezky, třídy byly čisté a
uklizené, ale všichni žáci byli Romové.”
Chodil na tuto školu 8 let, ale nikdy
nedokončil základní vzdělání, protože
opakoval dvakrát šestý ročník: „Mí rodiče mě
zapsali do téhle školy, protože byla nejblíže
a protože sem docházely všechny děti ze
čtvrti – romské děti.
Byl jsem pilný žák, ve srovnání s mými
spolužáky.
Byl
jsem
opravdu
motivovaný a hodně jsem se učil, ale v
průběhu studia jsem si všiml, že
ostatní děti, které se vůbec neučily a
dokonce ani nechodily do školy, měly
stejné známky a snadno postupovaly
do vyšších ročníků. Přestože některé
děti do školy nechodily, učitelé jim
dávali dobré známky.
Učil jsem se do 4. třídy, ale pak moje
motivace zmizela a přestal jsem se učit.
Žádný učitel si ani nevšiml změny. Důležité
pro ně bylo, že tam chodím, ale už je
nezajímalo, zda látce rozumím nebo ne. V té
době přišly do módy elektronické hry, a já
jsem jim jako malý kluk podlehl.
24 Byl jsem na nich tak závislý, že jsem
nechodil do školy. Přesto mě učitelé nechali
projít do dalšího ročníku a byl jsem v 6. třídě,
i když jsem do školy nechodil a ani mí rodiče
o tom nevěděli, protože je učitelé
neinformovali. Byl jsem moc mladý na to,
abych si uvědomil, co dělám za hloupost a
že si ničím budoucnost. Učitelé byli pasivní a
ignorovali mě. V tomto nejednali dobře a i
proto jsem nakonec nedostal vysvědčení za
ukončení základní školy. V 6. ročníku jsme
dělali moc zkoušek, aby otestovali naše
znalosti. V těch jsem vyhořel, stejně jako
spousta dalších. Pořád mi nedocházelo, o co
tady jde. Žádný z učitelů se nepokusil mi
pomoct nebo zkusit zařídit nějaké doučování.
Brzo přišel konec školního roku a učitelé se
náhle rozhodli, že mám opakovat ročník.
Lhostejnost mých učitelů a mých rodičů tomu
nepřidala. Snad kdybych býval měl šanci
studovat společně s bulharskými dětmi, byl
bych uspěl? Protože je škola nejblíže mému
bydlišti, chodí tam I můj starší syn. Nemohl
jsem si dovolit zapsat ho a vozit do
vzdálenější školy.
Můj syn bohužel kopíruje můj příběh. Je mu
14 a měl by správně být v 8. třídě, ale je v 6.
třídě. Mého mladšího syna jsem zapsal do
školy Youriy Gagarin, která taky není daleko,
ale bohužel jsem pak zjistil, že je to tam
stejné jako v první škole, všichni žáci jsou
Romové a kvalita vzdělání je nízká.
Překvapilo mě to a nevěděl jsem, proč se tak
rozhodli. Vždy mě přece známkovali dobře, I
když jsem nic nevěděl a nechodil do školy.
Ještě více jsem přišel o motivaci. Další rok
jsem opakoval 6. ročník. Pořád jsem chodil
za školu. Na konci roku učitelé oznámili, že
bych měl podruhé opakovat ročník. Odešel
jsem ze školy. Nedoučil jsem se ani učivo ze
4. třídy. Nebyl jsem v tom jediný.
Myslím, že pro mého staršího syna je
moc pozdě, ale svého mladšího syna
zapíšu do smíšené školy, aby neměl
stejný osud a měl do budoucna vice
šancí”.
Dneska je situace ve škole ještě horší. Děti,
které vyjdou školu, neumí číst ani psát.
Paní B. I.
Je můj sen si udělat řidičák, ale
nemůžu, protože nemám ukončené
základní vzdělání. Až teď, ve 28 letech,
mi dochází, co jsem udělal.
Neměli bychom ale ani ignorovat
nezodpovědnost učitelů, protože děti neučí,
jen je nechávají postupovat do vyšších tříd.
Neověřují si, zda žáci umí číst, psát, počítat.
Aby mohl člověk získat řidičský průkaz, musí
umět číst a psát a také mít dokončené
základní vzdělání.
Proto se chci zapsat do večerní školy,
abych si mohl základní školu dodělat.
Nejde ani popsat, jak jsem to ve škole
flákal.
Paní B. I. je Romka, má 50 let. Žije ve
Slivenu, v místním romském ghettu
Nadezhda. Boyanka má 4 dcery, 3 už jsou
vdané, čtvrtá – Bozhanka, má teprve 6 let.
Paní Boyanka vypráví svůj příběh a také
příběhy jejích dětí z doby, kdy chodily do
školy Bratya Miladinovi, segregované školy.
„Když jsem byla dítě, taky jsem chodila do
této školy. Ale moc daleko jsem nedošla.
Nechala jsem školy už ve 3. ročníku. Už
tehdy tam byli samí romští žáci. Když mě
tam má maminka zapsala, neuměla jsem
vůbec číst ani psát. Má znalost bulharštiny
25 byla taky mizerná, protože se v rodině
mluvilo pouze romsky a nikdy jsem
nenavštěvovala školku. V první třídě nás
začali učit čtení a psaní, ale já pořád
bojovala s bulharštinou.
Dostala jsem se do 3. třídy, aniž bych uměla
číst a psát a byla jsem za to ráda, že mě
učitelé nenechali propadnout. Ve 3. třídě už
pro mě učivo bylo moc náročné a nebyla
jsem schopná držet krok. Proto jsem tenkrát
nechala školy a proto jsem nevzdělaná.
Můžu za to. Ale I učitelé mají svůj podíl
odpovědnosti: nepodporovali nás a nesnažili
se učit nás tak, jak bychom to potřebovali.
Vyrostla jsem, dospěla, a vdala se jako velmi
mladá. Porodila jsem 3 dcery. Když byly ve
školním věku, zapsali jsme je do stejné školy
- Bratya Miladinovi, protože je nejblíže naší
čtvrti. Dcery chodily do školy každý den, a
když přišly ze školy, hodily aktovku do kouta
a šly si hrát ven.
Často jsem se jich ptala, proč nedělají
domácí úkoly. Odpověděly, že žádné
nedostaly nebo že je udělají za
chvilku. Byla jsem udivená, že
postupovaly do vyšších ročníků.
Má nejstarší dcera, Stela, byla v 5. třídě a
tehdy to vzdala a přestala do školy chodit.
Řekla mi, že neumí číst ani psát a že už to
dále nezvládá. O 2 roky později se vdala. Mé
2 mladší dcery kopírovaly tento příběh, došly
do 4. třídy a pak odtamtud ze stejného
důvodu odešly.
Učitelé nikdy nepořádali třídní schůzky
nebo setkání s rodiči, aby nám sdělili,
jak to je s prospěchem našich dětí.
Raději je nechali projít do další třídy, a
nezajímalo je, co děti ve skutečnosti
umí. Měli zájem na tom, aby si udrželi
práci a plat, o nic jiného se nestarali.
Dnes jsou mé 3 dcery vdané a
nezaměstnané. Jsou v podstatě negramotné
– neumí číst ani psát, nemohou si práci ani
hledat. Je tu málo práce, ale i tak by měly
větší šanci, kdyby byly vzdělané. V této škole
je spousta dalších dětí, které jsou na tom
stejně. I ty, které základní školu dokončí,
jsou negramotné.
Mé nejmladší dceři je nyní 6 let. Zapsala
jsem ji do přípravné třídy při té stejné
základní škole. Říká, že se jí ve škole líbí a
že je učitelé učí čtení i psaní. Ještě pořád
nemluví plynule bulharsky. Vím, že s tím
nemůžu dělat nic, protože jsme chudí a
negramotní.
Většina rodičů z naší čtvrti posílá
jejich děti do této školy, protože je
nejblíž, učitelé navíc neevidují, když
dítě chybí ve škole, a rodiče za to
nenesou žádnou zodpovědnost.
Jinak je běžné, že pokud mají děti víc než 5
neomluvených hodin, rodičům nejsou
vypláceny příspěvky na děti. Takto rodiče
nadále dostávají příspěvky a učitelé nadále
dostávají platy.”
Po tomto rozhovoru jsme zjistili, že nešlo o
ojedinělý případ. Je to vážný problém, který
začal už v době komunismu a přetrvává
dodnes. Základní škola Bratya Miladinovi
stále funguje, i v nynějším Bulharsku, ve
městě Sliven, a nadále produkuje
negramotné občany. Nejde jen o problém
Romů, je to problém celého státu, protože se
týká kvality vzdělání – nejdůležitějšího
lidského zdroje. Vina je obvykle přisuzována
Romům, přesto je potřeba se ptát: jaký díl
zodpovědnosti na tomto nese vláda?
26 Pan S. Y.
Pan S. Y. má 25 let. Žije také v ghettu
Nadezhda. Je ženatý a má 3 děti: 8 letého
kluka Misho (chodí do 2. třídy), 6 letého
Bisera (v přípravné třídě), a 2 letého
Kremena, který ještě nechodí ani do školky.
Misho i Biser chodí do školy Bratya
Miladinovi, segregované školy s výhradně
romskými žáky.
Ptali jsme se, proč zapsali své děti do
této školy, a Sasho odpověděl: „tato
škola je nejblíž, a většina jejich
kamarádů i žáků z této čtvrti tam také
chodí”. Dodal, že škola je jedna z
největších ve městě, chodí tam asi
1 400 žáků, všichni Romové.
Na otázku, co si myslí o kvalitě vzdělání na
této škole, pan S. říká, že kvalita vzdělání je
špatná v celé zemi a této škole by dal
průměrnou známku 3 z 6 za kvalitu vzdělání,
což je velmi málo. Podle něj je zde mnoho
žáků, kteří ukončili základní vzdělání a je pro
ně téměř nemožné pokračovat v jakémkoli
dalším vzdělávání.
Děti nemají potřebné znalosti, nemají dále
na čem stavět. Tyto znalosti měly získat
mnohem dříve, v ranějším věku. Proto to
mnoho z nich předčasně vzdává. Děti pana
S. také studují na této škole, ale myslí si, že
jsou nyní v jiné, lepší situaci – ne kvůli
lepšímu přístupu ze strany učitelů, spíše díky
dodatečné práci doma a pomoci, kterou
dostávají ze strany rodičů.
„Setkávám se s učiteli každý týden, ptám se,
jak mé děti prospívají a jak se ve škole
chovají. Podporuju, aby dětem učitelé dávali
domácí úkoly, já nebo má žena jim s nimi
můžeme pomoct”.
Pan S. Y. říká, že jeho děti mají výborné
známky. Myslí si, že známkování je
objektivní a odráží skutečné znalosti jeho
dětí, protože se učí i doma a on se vždy
stará o to, aby měly všechny potřebné
učebnice a pomůcky. Sasho zdůrazňuje, že
jejich výsledky by nebyly tak dobré, kdyby je
doma rodiče nepodporovali, protože kvalita
vzdělání ve škole je nízká.
Myslí si, že protože na škole studuje 100%
romských žáků, učitelé nejsou tak
motivovaní s žáky pracovat. Dodává, že je
na škole velký nedostatek učitelů nebo
asistentů Romského etnika. Chce najít lepší
školu a zapsat děti tam, kde bude kvalita
vzdělání vyšší, a třídy budou smíšené. Záleží
ale také na tom, zda si to bude moci dovolit.
Škola Bratya Miladinovi je jednoduše nejblíž.
I přesto se bude snažit udělat, co je v jeho
silách, aby byly jeho děti úspěšné a mohl jim
dopřát lepší vzdělání.
Plánuje zapsat děti do jiné školy, když
dokončí 3. nebo 4. třídu. Zeptali jsme se ho
na názor, jaké vzdělávací aktivity škola
organizuje:
„Učitelé obecně říkají, že hodiny probíhají
hladce a normálně. Můj starší syn ale tvrdí,
že děti si ve vyučovacích hodinách běžně
hrají venku, místo aby byly ve třídě. Myslím,
že problém je na obou stranách – na straně
učitelů i rodičů. Obě skupiny jsou za to
zodpovědné. Většina romských rodičů
zapisuje své děti do této školy, protože ví, že
děti dokončí základní školu, i když nechodí
do školy pravidelně, a nepřijdou o sociální
příspěvky. Na druhé straně se většina učitelů
pořádně nestará o dobro dětí a neevidují
jejich absence. Zajímá je v první řadě to, zda
mají plat a zda mají práci.
Takže když vezmeme v úvahu, že
školy jsou financovány podle počtu
27 žáků, učitelé nemají nejmenší zájem na
tom, aby žáci ukončovali školní
docházku předčasně, ani nestojí o
studenty s mnoha neomluvenými
absencemi. Proto evidují řádnou
docházku dětí, jako by všechny
docházely do školy pravidelně.
Kdybych nekomunikoval s učiteli mých dětí a
nežádal je, aby s dětmi pracovali, moc by se
nezajímali. Bohužel většina rodičů nemá
takový zájem a motivaci. Podle toho, co mi
doma říkají děti, učitelé většinou chtějí, aby
bylo ve třídě ticho, a nechtějí být dětmi moc
obtěžováni. To pro mě znamená, že nedělají
svou práci tak, jak by měli, a také to
znamená, že kvalita vzdělávání je moc
nízká.”
Paní S. B.
Paní S. B. má 30 let, žije ve městě Sliven.
Žije také v ghettu Nadezhda. Má 3 děti.
Všechny děti chodí do školy Bratya
MIladinovi, kam chodí všechny děti z ghetta.
Paní S. B. nám vyprávěla příběh svého
nejmladšího syna, M.
V roce 2006 jsem zapsala svého syna
do 1. ročníku, do stejné segregované
školy, kam chodili i mí dva starší
synové. Syn předtím nenavštěvoval
školku ani přípravnou třídu. Důvod,
proč posílám mé děti do této školy, je
vzdálenost, a také to, že všechny děti
školu dokončí bez ohledu na to, zda
do školy chodí nebo ne.
Syn M. a jeho starší bratr chodili na tuto
školu asi 4 roky. Když byl M. ve 4. třídě,
musel projít státním testem (tyto povinné
testy se dělají na školách posledních 7 nebo
8 let, všichni žáci 4. – 7. tříd jsou testováni
ve znalostech a hodnoceni externími
odborníky). M. testy prošel a nastoupil do 5.
třídy. Rozhodla jsem se, že ho zapíšu na
jinou, nesegregovanou školu, která je lepší a
smíšená. Výsledky testu syna mu daly
možnost navštěvovat jinou školu.
V roce 2011 byl syn zapsán do smíšené
školy v centru města. Byl přijat na základě
dobrých výsledků v testu a hodnocení z
vnějšku. Školy se stále snaží přilákat co
nejvíce žáků kvůli systému financování
(finance dle počtu žáků).
Nevěděli jsme, co náš syn v nové škole
zažíval, dokud si M. nezačal stěžovat. Zjistili
jsme, že syn nebyl na tuto školu vůbec
připraven, úroveň jeho znalostí neodpovídala
5. třídě. Navíc nemluvil správně bulharsky.
Ačkoliv byly jeho výsledky v testování dobré,
nebyly reálné a byly pravděpodobně
zfalšované.
Na nové škole bohužel nebyl ani jeden
učitel, který by pracoval s žáky, kteří
nestíhali učivo. Smutné je, že M.
dokončil 4. ročník segregované školy
bez znalostí, které byly pro tuto třídu
standardem.
Bylo
zřejmé,
že
segregovaná
škola
produkuje
nevzdělané děti.
Syn se tedy vrátil do segregované školy,
protože jedině zde mohl dokončit základní
školu i bez odpovídajících znalostí. Školní
zařízení je staré a není dobře udržované.
Děti nechodí do školy pravidelně, chodí tam,
kdy se jim zachce. I když děti ve škole jsou,
většinou si hrají venku před školou a některé
i kouří. Většina dětí, které vyjdou ze školy, si
nejsou schopny najít práci. Mnoho žáků chce
dokončit školu jen proto, že si pak mohou
udělat řidičský průkaz a získat řidičské
oprávnění, ačkoli mnoho z nich neudělá
teoretickou část zkoušek”.
28 ŠKOLA IVAN SERGEEVICH TURGENEV,
RAZGRAD
Základní škola Ivan Sergeevich Turgenev je
jedna z šesti základních škol v Razgradu.
Nachází se v obytné čtvrti Orel ve východní
části města (na předměstí). Razgrad je
krajské město s cca 34 000 obyvateli, více
než polovinu tvoří etnické menšiny – 40%
Turků a asi 10% Romů. Zbytek populace
jsou etničtí Bulhaři.
Romská populace se soustřeďuje ve
východní části města, kde je i zmíněná
základní škola. Proto sem chodí většina
romských dětí. Celkový počet studentů na
této škole je 300 (30% Romů, 50% Turků,
20% Bulharů).
V dobách komunismu byli studenti etnických
menšin pod tlakem učitelů – především
romské děti.
Nyní je škola Turgenev zrekonstruovaná a
v lepším stavu, ale přesto většina romských
dětí stále skrývá svou etnickou identitu,
protože jejich rodiče, kteří sem také chodili,
si pamatují dny, kdy byli sami studenty. Pro
rodiče je ale tahle škola nejblíže a doufají, že
se doba po komunismu změnila.
Paní Y. G. Y.
Paní Y. G. Y. je 35 letá Romka z města
Razgrad. Její otec pracoval jako instalatér a
máma jako správce domu. Paní Y. nikdy
neskrývala svůj romský původ. 1. a 2. třídu
absolvovala v základní škole Hristo Botev,
ale když otevřeli novou školu blízko jejich
bydliště, rodiče ji zapsali sem, na školu
Turgenev. Rodiče se tak rozhodli, protože
chtěli pro dceru bezpečí, škola byla blízko
jejich bydliště a nemusela tedy přecházet
několik rušných a nebezpečných cest. Oba
v té době pracovali a Yulka chodívala do
školy sama. Do nové školy byla zapsána ve
školním roce 1988 – 1989.
Y. G. Y. vypráví její příběh:
„Můj první dojem z nové školy byl dobrý –
budova byla opravená a vypadala hezky.
Byla jsem ve 3. třídě.
Nová škola nebyla segregovaná. Byla
moderní a splňovala všechny
požadavky. Většina studentů byli
Bulhaři a Turci.
Studovala jsem na této škole ale jen 3 roky
(od 3. do 5. třídy). V páté třídě jsem měla tak
špatnou zkušenost, že to pro mě byla
opravdová noční můra.
Tehdy jsem poznala, jaké to je být
diskriminovaná a nenáviděná za to, že jsem
Romka. Bylo zde pár učitelů, kteří otevřeně
vyjadřovali své rasistické postoje.
Nejhůře se ke mně choval učitel
dějepisu, který mě před celou třídou
ponižoval. Tato zkušenost mě donutila
školu vzdát. Jediný důvod pro
ponižování bylo pro učitele to, že jsem
Romka.
Zasedací pořádek ve třídě byl podle etnické
příslušnosti. Bulharské děti seděly vepředu,
turecké děti za nimi a Romové v posledních
lavicích. Seděla jsem v poslední lavici.
Romské a turecké děti zažívaly jiné
zacházení než bulharské děti, jednalo
se s námi jako s občany nižší třídy.
Během hodin dějepisu ke mně
přicházela učitelka a měla hlasité
poznámky typu: „…jsi cikánka! Nemáš
na to, abys něco pochopila! Nejsi
schopna mi nic odříkat!”
29 Toto ponižování před celou třídou se mi
stávalo často. I přesto jsem si nikdy
nestěžovala ředitelce nebo jejím rodičům
(byla velmi mladá). Nevěděla jsem, co mám
dělat, a taky jsem měla strach „dělat
problémy.”
Její výpady pokračovaly: „…Podívej se na
sebe! Jak jsi hrozně oblečená. Vy, cikáni,
nejste lidi! Neumíte nic! Jste na dně lidské
společnosti!”
Tato noční můra pokračovala pro malou Y.
G. Y. do konce školního roku, kdy měla
ukončit 5. třídu. Ta samá učitelka ohodnotila
její znalosti dějepisu jako slabé.
Zkoušku z dějepisu Y. zkoušela třikrát a
marně. I během letních testů učitelka
pokračovala s nadávkami, které Y. tolik
ubližovaly: „Jsi cikánské dítě, které nikdy
v životě ničeho nedosáhne!“ tentokrát řekla
Y. rodičům, co se stalo. Ale rodiče věc nikde
neřešili a nepokusili se řešit věc s učitelkou.
Toto byla poslední kapka a Y. už neměla sílu
ve škole pokračovat. Vzdala ji v tak raném
věku. Y. nebyla bohužel jediná Romka, která
odešla předčasně ze školy kvůli tomuto
důvodu, jakým je diskriminace a ponižování.
Negativní zkušenosti a pocity ze školy měly
na Y. negativní dopad, stejně jako na její
budoucnost. Potřebovala by alespoň
potvrzení o ukončení základní školy, aby
mohla dostat nějakou práci. Po své
zkušenosti už do školy nešla a nemá ani
ukončené základní vzdělání.
ŠKOLA YURI GAGARIN, SLIVEN
Základní škola "Yuri Gagarin" je jedna ze
segregovaných škol v Bulharsku. Nachází se
ve městě Sliven, je to druhá největší
segregovaná škola, blízko romského ghetta
Nadezhda a další segregované školy Bratya
Miladinovi.
Když škola vznikla, šlo o běžnou smíšenou
školu, kam chodili bulharští, turečtí, romští
žáci. Pak došlo ke změně.
Někteří rodiče z romské čtvrti, kteří posílali
své děti do segregované školy, si uvědomili,
že v této škole je kvalita vzdělání nižší než
v jiných školách, proto se rozhodli zapsat své
děti
do
jiných,
smíšených
a
nesegregovaných škol. To byla tehdy škola
Jurije Gagarina.
Další romští rodiče následovali, rodiče
z ghetta Nadehzda. Počet romských žáků na
smíšené škole narůstal. Předtím bylo
zastoupení romských žáků na škole Jurije
Gagarina 15%, ale když si romští rodiče
začali uvědomovat, že je lepší posílat své
dítě do běžné školy a taky to udělali,
procento romských žáků se zvýšilo na 40%.
Bulharští rodiče se začali obávat o
vzdělání svých dětí, o kvalitu jejich
vzdělání, a také se báli o bezpečnost
svých dětí, proto začali posílat děti do
jiných škol.
Ale „příliv romských dětí" se nezastavil.
Rodiče dále posílali své romské děti na tuto
školu v naději, že zde dosáhnou lepšího
vzdělání a budou mít lepší budoucnost jako
normální lidé – vzdělání, normální práci, a
budou užiteční i pro společnost. Procento
romských žáků se na škole za 4 roky zvýšilo
ze 40 na 90% (od roku 2009 do 2013).
Toto je proces, kterému říkáme sekundární
segregace. Došlo k tomu z důvodu obav
neromských rodičů.
Někteří romští rodiče, jejichž děti chodily
nebo chodí na školu Jurije Gagarina, se nám
svěřili, že v době, kdy byla škola ještě
smíšená, měla vyšší kvalitu výuky než nyní.
30 Dnes dokončí většina romských žáků tuto
školu bez potřebných znalostí a vzdělání.
Nyní na školu chodí 500 žáků, všichni jsou
Romové.
Škola
se
stala
úplně
segregovanou.
Pan K. S. H.
Pan K. S. H. má 30 let a je otcem 2 dětí:
Tsvetelina, 12 let, a Francheska, 8 let. Kalin
je Rom, žije ve čtvrti Nadezhda. Je jeden
z mála Romů a rodičů v této čtvrti, který má
ukončené středoškolské vzdělání. Rozhodl
se své děti zapsat na běžnou, normální
školu, kde společně studují bulharské i
romské děti, do smíšené školy. Doufal tak,
že kvalita vzdělání na takovéto škole bude
vyšší.
„Zapsal jsem mou starší dceru na základní
školu Jurije Gagarina, která byla od našeho
bydliště asi kilometr, a byla taky blízko
segregované škole Bratya Miladinovi. Když
jsem dceru zapsal do smíšené školy,
docházelo tam 40 – 50% romských žáků.
Jinými slovy, počet romských a
bulharských žáků byl téměř stejný.
Znamenalo to, že jsem nebyl jediný
rodič, kterému šlo o kvalitu vzdělání
svých dětí a smíšenou školu.
Mnoho dalších romských rodičů tak jako já
zapsali své dítě do smíšené školy. Na
počátku byly dojmy ze školy dobré – dobrá
kvalita vzdělání, hezky vypadající třídy, čisté
prostředí. Za dva roky se zvýšil podíl
romských žáků na této škole ze 40 na 60%.
Bulharští rodiče začali mít obavy, a
přestali své děti do této školy
zapisovat.
Tsvetelina má nyní 12 let a je v 5. třídě.
Škola je dnes úplně segregovaná, všichni
žáci jsou Romové. Tohle je příklad tzv.
sekundární segregace. Kvalita vzdělání
začala připomínat tu na další segregované
škole, Bratya Miladinovi. Kvalita vzdělání šla
dolů, když jsem zde zapsal i mou mladší
dceru, Franchesku, do 1. třídy. Dnes chodí
do 2. třídy.”
„Všiml jsem si, že učitelé tam dnes s dětmi
nic moc nedělají, a neučí je efektivně.
Většina učitelů je lhostejná. Zajímá je jen,
zda dostanou zaplaceno. Před 2 lety, když
tam chodily ještě i bulharské děti, má starší
dcera měla pořád úkoly a domácí přípravu
na další školní den.
Dnes nemají úkoly starší ani mladší děti.
Často mluvím s učiteli, ptám se na učivo, a
co můžeme s dětmi doma procvičovat,
abychom jim mohli pomoci. Toto mě hodně
znepokojuje a myslím, že to je opravdový
znak toho, že kvalita vzdělání v posledních 2
letech značně upadla.”
K. S. H. taky říká, že většina studentů, kteří
navštěvují v současnosti tuto školu, neumí
číst, psát, ani jednoduché počty.
„Jako zodpovědný rodič můžu říct, že má
mladší dcera nebude v budoucnu schopna
zvládat těžší učivo, protože je zřejmé, že
neměla dobrou přípravu v 1. a 2. třídě. Nejde
jen o Franchesku, jde o problém, který se
týká mnoha dětí.
O mou starší dceru obavy nemám. Jsem si
jistý, že nebude pozadu, protože se jí dostalo
dobrých základů, které dostala v době, kdy
ještě na školu chodili i bulharské děti. Škola
nebyla segregovaná a kvalita vzdělání byla
dobrá.
Nemůžu bohužel říct to samé o mé mladší
dceři. Pan K. pracuje ve stejné škole, kam
31 chodí jeho dcery. Často vidí žáky, jak si hrají
venku, místo aby byli ve třídě. Dcery mu
řekly, že někdy učitelé říkají žákům, aby šli
místo výuky ven, a samozřejmě toto
nezapisují jako absenci.
Na nový školní rok (2014-2015) plánuje pan
K. zapsat své dcery do jiné školy, kde se jim
může dostat lepšího vzdělání. Ale spousta
dalších dětí bude dále chodit do této školy a
čeká je stejný osud jako mnoho před nimi,
kteří školu dokončili – budou nevzdělaní,
nebudou mít šanci uspět na trhu práce ani
v životě, budou mít problémy s integrací a
navždy zůstanou na okraji společnosti”.
32 ČESKÁ REPUBLIKA
Úvod k segregaci ve školství
Uplynulo 6 let od doby, kdy ESLP rozhodl v případu 18 romských dětí z Ostravy (rozsudek D.H. a
ostatní proti České republice). Soud potvrdil diskriminaci těchto dětí v přístupu ke vzdělání,
protože byly zařazeny do tehdejších zvláštních škol na základě jejich etnicity. I přes přetrvávající
kritiku ze zahraničí se v České republice změnilo jen málo.
Jedinou změnou bylo přejmenování tehdejších zvláštních škol na školy praktické.
V segregovaných školách jsou děti vyučovány podle běžného vzdělávacího programu nebo
podle programu pro děti s diagnózou "LMP" (lehké mentální postižení). Procento romských žáků
na speciálních/praktických školách zůstává dle statistiky kanceláře nadále neúměrně vysoké.
Romské děti jsou nadále zařazovány do těchto škol jen kvůli jejich sociálnímu hendikepu.
Školy, které vyučují dle vzdělávacího programu pro žáky s LMP, získávají více financí (až o 50%
více než je normativ na žáka v běžné základní škole). Chybí také kvalitní vzdělání pro školský
personál, který pracuje s žáky romského etnika. Výsledkem neznalosti specifik romských žáků
často bývá, že učitelé nejsou schopni předejít konfliktům a zabezpečit prostředí pro společné
vzdělávání romských žáků i žáků z majority.
Čím dál více romských rodičů si dnes uvědomuje důležitost vzdělání jejich dětí, což je pozitivní
skutečnost. Tito rodiče si jsou také čím dál více vědomi toho, že segregace je protizákonná a že
proti tomuto jevu mohou něco dělat.
V následujících příbězích jsou zmiňovány především tyto typy základních škol:
1)
Základní školy – vzdělávací program pro základní školy (v některých segregovaných
základních školách jsou i třídy se vzdělávacím programem pro lehce mentálně postižené).
Tyto ZŠ vyučují dle rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV).
2)
Základní školy praktické – vzdělávací program pro lehké mentální postižení. Tyto ZŠP
vyučují dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání a s přílohou
upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV-LMP).
3)
Základní školy speciální – vzdělávací programy pro střední a těžké mentální postižení
(SpŠ). Dle zákona jsou tyto školy určeny i žákům se SVP (speciálními vzdělávacími
potřebami), žákům s výše uvedeným postižením nebo jinými poruchami, autistickým žákům,
sociálně znevýhodněným žákům – z prostředí s nízkým sociokulturním statusem nebo těm
ohroženým sociálně patologickými jevy.
Dle výzkumů a šetření Ombudsmana a České školní inspekce je stále asi 40% romských žáků
v praktických/speciálních školách v Ostravě a cca 1/3 v celonárodním měřítku. Oficiálně počet
romských žáků v těchto školách po rozsudku DH klesl, ale ve skutečnosti mnoho dalších
romských žáků navštěvuje segregované školy (mají často běžný vzdělávací program i program
LMP, v oddělených třídách).
33 Proto se tyto romské děti neobjevují ve statistikách. V Ostravě existují základní školy, které jsou
segregované, s více než 90% romských žáků. Dále je ve vyprávěních zmíněna segregace
v rámci jedné školy (dělení žáků do tříd na romské a neromské třídy). Zde se někdy stává, že
škola vyučuje dle různých vzdělávacích programů. Rozdíly mezi jednotlivými školami a
vzdělávacími programy, stejně jako informování o rozdílech mezi nimi, jsou často matoucí, a to
nejen pro rodiče.
Takzvané přípravné ročníky bývají součástí segregovaných škol (opět zastoupení romských dětí
více než 90%). V běžných základních školách nejsou tak běžné. Děti, které navštěvují tyto
přípravné ročníky, pak většinou pokračují na téže, často segregované škole. Mnohdy jde o děti,
které se nepodařilo zapsat do školky nebo dostalo odklad školní docházky.
Příběhy dětí, rodičů / zákonných zástupců, popis škol
ZÁKLADNÍ A MATEŘSKÁ CÍRKEVNÍ ŠKOLA PŘEMYSLA PITTRA
Škola se nachází v Ostravě – Přívozu. Založena byla v roce 1993, od roku 2007 Ostravsko –
Opavská diecéze. Škola uvádí, že má kapacitu 270 žáků (ve věku od 6ti do 15ti let), přičemž
99% žáků jsou Romové. Součástí školy je školka a přípravná třída.
Cílem školy je pomáhat potřebným dětem ze sociálně a kulturně znevýhodněného prostředí.
Vzdělávací program školy je založen na individuálním přístupu ve výuce, ve třídách je nižší počet
žáků než v běžných školách a fungují zde asistenti pedagoga. Cílem je dosáhnout úroveň
vzdělání a rozvoj žáka srovnatelný s úrovní na běžné škole, prostřednictvím multikulturního
vzdělávání. Škola vyučuje dle RVP ZV a dle RVP ZV – LMP.
Školní radu tvoří zástupci školy, zakladatele (městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz), a
rodiče. Ve školské radě byl v době tvorby této brožurky 1 romský rodič. Ve škole pracovali 2
romští asistenti.
Úroveň vzdělání je na velmi nízké úrovni. Volnočasové aktivity zahrnují např. manuální činnosti
jako vaření apod. Děti, které v průběhu školní docházky zkouší uspět na jiné škole, selhávají. I po
ukončení školy mají velmi omezené možnosti, kam jít na střední školu. Žáci mají jen pár
možností (pár učilišť).
ZÁKLADNÍ ŠKOLA NA VIZINĚ
Praktická základní škola Na Vizině se nachází na Slezské Ostravě. Škola uvádí kapacitu 330
žáků, z toho asi 95% tvoří romské děti. Škola provozuje pro předškolní děti přípravnou třídu.
Aktuální součásti školy: základní škola pro 1. – 5. ročník, základní škola praktická, základní škola
speciální, přípravná třída ZŠ, školní družina. Škola je příspěvkovou organizací
Moravskoslezského kraje, dle webových stránek kraje jsou příspěvkové organizace zřizované
krajem základní školy samostatně určené pro žáky se zdravotním postižením.
34 Škola má kromě přípravné třídy tyto různé vzdělávací programy: základní vzdělávání v souladu s
obecně závaznými právními předpisy – absolvování základního vzdělání pro 1. – 5. ročník ŠVP
podle RVP ZV, základní vzdělání v rámci schváleného vzdělávacího plánu v 1. – 9. ročníku ŠVP
podle RVP ZV s přílohou LMP a základy vzdělání podle Vzdělávacího programu pomocné školy
pro 1. -10. ročník a ŠVP pro vzdělávání žáků se středně těžkým mentálním postižením.
ZÁKLADNÍ ŠKOLA OSTRAVA – RADVANICE, VRCHLICKÉHO 5
ZŠ Vrchlického 5 má 287 žáků. (9 tříd). Škola má přípravný ročník, procento romských žáků se
mění, jde cca o 1/3. Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího programu (ŠVP ZV). Ve školní radě
byly v době vydání této brožury zástupci školy, zástupci zřizovatele a jeden rodič. V radě nebyl
žádný Rom. Škola mívala romského asistenta, ten byl nahrazen asistentem neromským.
Několik žáků, kteří v minulosti prošli vyšetřením v pedagogicko-psychologické poradně (PPP),
mělo vypracováno individuální plán (popisuje, jak dítě učit, jak mu přizpůsobit výuku atd.). Tento
plán by měl být učiteli následován, ale vždy tomu tak nebylo. V minulosti byly ve škole rozděleny
třídy A a B na romskou a neromskou. Jako důvod byl uveden rozdělení tříd na jazykovou a
ostatní, jako možný důvod se nabízí i obavy rodičů z majority z přítomnosti romských žáků ve
třídě s jejich dětmi a následná obava z možného odlivu žáků. Dnes je už situace jiná, někteří
romští rodiče si na toto rozdělení a segregaci stěžovali, proběhlo několik setkání ředitele, starosty
obvodu, Vzájemného soužití o.p.s. Došlo ke změně systému a třídy jsou nyní smíšené.
Škola se nachází blízko rezidenční čtvrti, kde žijí lidé z majority. Asi 1 km jsou vyloučené lokality
Lipina a Trnkovec, kde žijí převážně Romové. V těchto místech je velká migrace, mnoho lidí
odchází, domy jsou ve špatném stavu a některé jsou demolovány.
ZÁKLADNÍ ŠKOLA PĚŠÍ, OSTRAVA – MUGLINOV
Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího plánu. Má cca 350 žáků (z toho je asi 1/5 romských).
Romští rodiče mají na školu různé názory, pozitivní i negativní. Škola u zápisů v lednu 2014
přijala 5 romských žáků (těch, kterým dala v předešlém roce odklad, a přijmout je musela), a 9
romských dětí nepřijala (z celkového počtu 11 dětí). Zájemců o přijetí bylo 41 a přijato bylo 30.
Jako důvod pro nepřijetí 11 dětí škola uvedla nedostatečnou kapacitu. To ale nemůže být, dle
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, důvodem k odmítnutí žáka, pokud ty mají trvalé
bydliště ve spádové oblasti. Zřizovatel školy (Slezská Ostrava) je zodpovědný za statistická data
o populaci v obvodu, demografický vývoj, včetně povědomí o předpokládaném počtu školních
dětí. Znalost těchto informací usnadní zřizovateli škol odhad budoucích školáků a kolik bude
potřeba míst ve školách.
35 ZÁKLADNÍ ŠKOLA CHRUSTOVA, SLEZSKÁ OSTRAVA
Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího plánu, chodí zde cca 200 žáků, z nichž je odhadem 5 –
10% romských. Škola se zaměřuje v rámci možností na individuální přístup k dětem a výuce,
budování vzájemných vztahů a podporuje mírové soužití mezi studenty z majority a ostatními
žáky od raného věku. Zřizovatelem je městský obvod Slezská Ostrava.
ZÁKLADNÍ ŠKOLA GEBAUEROVA (A IBSENOVA), OSTRAVA - PŘÍVOZ
Škola vzdělává dle 2 typů vzdělávacích plánů – běžný vzdělávací program nabízí ZŠ
Gebauerova, má cca 450 žáků, a ZŠ Ibsenova je praktická škola (vzdělávací plán s přílohou
LMP, navštěvovaná převážně romskými žáky). Zřizovatelem je Moravskoslezský kraj.
Základní škola Nádražní 68 (Kamenec, Moravská Ostrava a Přívoz) – škola pro cca 700 žáků.
Zřizovatelem je městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz. Škola vyučuje dle běžného
vzdělávacího plánu i dle plánu s přílohou LMP.
Paní E. R.
Paní E. je maminka 2 synů, F (14 let) a P
(16 let). Žije v městské části Ostrava Radvanice. Příběh je o synech a o škole,
kam dříve chodili. Prospívali dobře, neměli
žádné výrazné problémy s chováním ani se
známkami.
Vše se změnilo s příchodem nové ředitelky.
Propustila většinu personálu a přivedla si
nové učitele, mnoho svých známých a
rodinných příslušníků. Paní E. byla náhle
často zvána do školy, učitelé i ředitelka si
stěžovali na její syny. Jednou ředitelka
požádala F., aby nakreslil strom.
Protože nakreslený strom neměl žádné
namalované kořeny, ředitelka usoudila, že
dítě má nějaké psychické problémy. Když
paní E. odmítla jít se synem do PPP,
ředitelka hrozila matce nahlášením případu
na OSPOD (odbor sociálněprávní ochraně
dětí).
Chtěla věc řešit ve škole, na
městském úřadě, na České školní
inspekci. Nikdo věc neřešil, protože
ředitelka byla vlivná členka jedné
politické strany. Jediné řešení bylo
přesunout děti do jiné školy, což paní
E. udělala spolu s dalšími rodiči.
Později paní E. zjistila, že ředitelka byla ze
školy propuštěna pro údajnou finanční
zpronevěru.
„Jsem
nezaměstnaná.
Mám
jen
dokončenou základní školu. Pokud jde o
mé děti, oba synové byli normální děti, jako
ostatní. Byli oba zdraví, a taky docela
poslouchali. Neměla jsem s nimi žádné
větší problémy. Oba šli v 6 letech na
Základní školu Trnkovec, protože byla
nejblíže.
Byla to dobrá škola, kdysi jsem tam taky
chodila. Učitelé nás znali, a ředitel byl
skvělý. Kluci rádi chodili do školy a měli
dobré známky. P. snil o tom, že se jednou
stane policistou. Malý F. v té době ještě
36 nevěděl, co chce dělat, každou chvilku
chtěl být něčím jiným.
Problémy začaly s novou ředitelkou.
Stávající odešla do důchodu, ta, kterou
jsme měli všichni moc rádi a důvěřovali jí.
Nemysleli jsme si, že výměna ředitele bude
problém. Mí kluci se chovali dobře,
nečekala jsem proto žádné nepříjemnosti.
Ve skutečnosti tomu bylo naopak.
Doufala jsem, že nová ředitelka přinese
něco nového a pozitivního. Byli jsme
v šoku, když nová ředitelka vyhodila většinu
nejdůležitějších učitelů. Tito učitelé, kteří
byli vyhozeni, byli ti, kteří byli na škole
nejdéle a znali naše děti líp než kdokoli jiný.
Vyhození učitelé znali dobře i nás. Jen 2
učitelé z éry tehdejší ředitelky byli ušetřeni
vyhazovu. Noví učitelé neměli k našim
dětem žádný vztah. Nevěděli, jak se s nimi
bavit, jak je zklidnit během přestávek,
nevěděli o našich dětech nic. Jak vyrůstali
apod.
Ředitelka znala záznamy dětí, a ptala se
starších učitelů na zázemí dětí. Jednoho
dne přišel P. domů ze školy a měl
v žákovské knížce poznámku, že zničil
visací zámek. P. mi řekl, že to neudělal, a
brečel.
Mé děti mi nikdy nelhaly, tak jsem šla do
školy. Nejdříve jsem se zeptala dětí, zda ví,
co se stalo, zda někdo viděl P. ničit zámek.
Řekli mi, že to můj syn neudělal. Šla jsem
za třídní učitelkou. Nevěděla nic o zámku
ani o poznámce. Řekla mi, že zámek nebyl
zničený a že nevěděla o poznámce, kterou
psala paní ředitelka.
Šla jsem tedy spolu s mým přítelem, který
mé děti vychovává od malička, za
ředitelkou. Ta po nás začala řvát, že chce
po nás 700 Kč za rozbitý zámek. Přítel se
ozval a řekl, že o rozbitém zámku nikdo nic
neví. Ředitelka začala po příteli řvát, že ve
škole nemá co dělat, že není otec dětí,
nebude se s ním bavit. S ředitelkou nebyla
řeč, tak jsme odešli domů s tím, že nic platit
nebudeme, protože syn nic neudělal, a že
tedy nesouhlasíme ani s poznámkou.
Další den přišel P. ze školy domů s
brekem. Ředitelka přišla k nim do třídy a
přede všemi dětmi začala řvát po P., ať do
školy netahá cizí lidi, myslela tím mého
přítele, a kdo ví, jestli na něho jeho táta
platí alimenty, a že jeho rodinu nahlásí na
sociální odbor.
Do školy jsem se už bála jít sama, věděla
jsem, že s ředitelkou není řeč. Proto jsem
se obrátila na mou známou, která pracuje
ve Vzájemném soužití. Požádala jsem ji,
jestli by mne do školy mohla doprovodit.
Známá přišla ještě s jednou kolegyní. Šly
jsme teda společně za ředitelkou. Ředitelka
věděla, proč tam jsme, se mnou se vůbec
nebavila a mluvila jen na terénní asistentky.
Otevřela složku mého mladšího syna F. Ve
složce byl obrázek, který F. nakreslil ve
výtvarné výchově.
Na obrázku byl strom. Ředitelka tvrdila,
že se v rodině něco děje, protože F.
nakreslil strom bez kořenů. Prý má
psychický problém. Nutila mne, abych
šla s dětmi ke psycholožce. To jsem
odmítla.
Řekla jsem, že mé děti doma žádný
problém nemají a nebudu je tahat po
psychologických poradnách. Ředitelka mi
řekla, že jestli na pedagogickopsychologickou poradnu nepůjdu, tak mne
nahlásí na OSPOD a předá tam i složky
mých dětí. Odmítla jsem.
37 Zjistila jsem, že problémy s ředitelkou
nemám jen já. Na škole byl učitel, byl to
nevlastní syn ředitelky. Ten ve škole vedl
kromě jiného i kroužek boxu. Byl také
výchovným poradcem. Do školy chodil v
kanadách a chodil po škole s dvěma
bojovými psy. Když nějaké dítě ve škole
zlobilo, ředitelka ho povinně poslala do
kroužku boxu. Děti bez našich souhlasů v
pracovní činnosti uklízeli školu nebo venku
stříleli s učitelem vzduchovkou.
Spolu s dalšími rodiči jsme se semkli díky
Vzájemnému soužití a začali jsme se
pravidelně scházet. Chtěli jsme problém s
ředitelkou řešit. Několikrát jsme ji požádali,
aby na naši schůzku přišla nebo nás ona
sama přijala, že chceme řešit problémy,
které ve škole jsou. Ředitelka ale odmítala,
chovala se povýšeně. Řekla o nás
Kumarovi, že jsme jako štěňata a štěňata je
třeba vychovávat, proto musí vzít do rukou
prut. S ostatními rodiči jsme došli k názoru,
že nemá smysl s ředitelkou komunikovat.
Zlost si vybíjela na našich dětech. Smála se
jim, že jejich rodiče chodí na nějaké
schůzky, ale ona vždycky vyhraje.
Obrátili jsme se na starostku obce a žádali
o odvolání ředitelky. Ta ale řekla, že nemá
důkazy. Výpověď rodičů a dětí není
důkazem. Obrátili jsme se na českou školní
inspekci. Inspekcí ale ředitelka prošla.
Administrativa byla v pořádku. Obrátili jsme
se na zastupitelstvo města, náměstka
primátora. Ředitelka ale byla silnou členkou
politické strany a všude mněla známé.
Věděli jsme, že nám nezbývá nic jiného,
než naše děti ze školy přeřadit na jinou
školu. To jsme taky udělali, i když neradi.
Naše děti měly Trnkoveckou školu rády.
Celkem 12 rodičů tehdy přeřadilo děti na
jinou školu. Dětem i nám se ulevilo. Nebyli
jsme v neustálém stresu.
Asi před půl rokem jsme se dověděli, že
obec ředitelku odvolala a je trestně stíhána
za zpronevěru školních financí.“
Paní E. Č.
Paní E. je Romka, máma 3 dětí. Má 43 let a
žije v Ostravě – Hrušově (v oblasti obývané
především Romy). Její 15 letá dcera chodí
na ZŠ Přemysla Pittra, E. na tuto školu
nemá dobrý názor. Její starší dcera má
potíže dostat se na studium na střední
školu nebo učiliště, protože ihned jak na
těchto školách zjistili, že vyšla školu P.
Pittra, řekli jí, že nebude schopna zvládat
učivo.
E. chtěla zapsat sovu mladší dceru E. na
ZŠ Bohumínská, kam chodí většina žáků
z majority. E. zde odmítli přijmout, proto
nyní navštěvuje ZŠ Ibsenova (s převahou
romských žáků).
Obě zmíněné školy mají třídy se
vzdělávacím programem s úpravou LMP.
Paní E. je přesvědčena, že je její dcera
chytrá, protože má dobré známky ve škole.
Její máma by ji ráda zapsala na nějakou
dobrou školu, kde může mít malá E. lepší
vyhlídky do budoucna.
„Chtěla jsem, aby mé děti chodily do
ZŠ Bohumínská. Když jsem tam
chtěla malou E. zapsat, ředitel ji
odmítl přijmout.
Jako důvod nepřijetí uvedl plnou kapacitu
školy.
Řekl mi, že zde nepřijímají romské
žáky. Také mi řekl, že by má dcera
učivo nezvládala.
38 E. je talentovaná a chytrá. Nemám žádné
pochybnosti, že by ve škole prospívala
dobře.
Ředitel mi nabídl 2 další školy – Přemysla
Pittra a Gebauerovu základní školu. Má
starší dcera má 15 let a chodí do školy
Přemysla Pittra. Nejsem s touto školou
spokojená.
Studuje zde okolo 90% romských
žáků, děti nejsou vyučovány
pořádně. Kvalita vzdělávání je nízká.
Myslím si to i proto, že když se má
starší dcera hlásila na střední školu,
bylo jí řečeno, že pokud navštěvovala
školu Přemysla Pittra, nezvládne na
střední škole učivo.
Vůbec se mi to nelíbilo, protože děti by se
zde měly něco naučit, jako v ostatních
základních školách.
Výsledek je ten, že má starší dcera nemá
šanci pokračovat dál ve škole. Musela jsem
ji poslat do jiného města, Hlučína, kde se
učí pekařkou. Je to učiliště, jen dvouleté,
bez maturity. Bude mít možná jen výuční
list. Nevěřím, že s tím bude mít šanci získat
nějakou dobrou práci.
Má nejmladší dcera E. chodí nyní na ZŠ
Gebauerova, a taky si myslím, že to není
dobrá škola. Je tam asi 80% romských
žáků a téměř žádné
děti z majority.
Naše děti by měly mít šanci
navštěvovat stejné školy jako děti
z majority. Romské školy nejsou
dobré.
E. ve škole prospívá výborně, má samé
dobré známky. Ráda bych ji přeřadila do
jiné školy na příští školní rok, protože chci,
aby v životě něčeho dosáhla. Chci, aby
měla jednou více na výběr, až se bude
rozhodovat, co bude dělat dál po základní
škole. Problém u její současné školy je
v tom, že jsou děti vyučovány ze stejných
učebnic jako děti ve speciální nebo
praktické škole. Nemá potřebné znalosti
v matematice ani v dalších předmětech.
Osnovy jsou jiné než ty na ZŠ Bohumínská
a na dalších školách, kam chodí děti
z majority.
Má dcera by se jednou chtěla stát
sestřičkou. Potřebuju pomoct, aby E.
nedopadla stejně jako má starší dcera.
Škola má mnohem pomalejší tempo než
39 jiné školy a děti jsou ve srovnání s žáky
jiných škol hrozně moc pozadu.
E. nedostává ve škole každý den úkoly, jen
2 x týdně. Myslím si, že je to málo. Měla by
mít úkoly každý den. Nejsem spokojená
s touhle školou a ráda bych, aby měly mé
děti stejné možnosti jako děti z majority.“
Paní K. L.
Paní K. žije v Ostravě v malém bytě. Má 2
dcery (6, 3 roky). Její dceru N. nepřijali na
Základní školu Chrustova, přestože
výsledky z PPP neukazovaly na žádné
obtíže. Škola neměla dle svého vyjádření
kapacitu přijímat další žáky. Paní K. bylo
doporučeno dát svou dceru na ZŠ
Ibsenova, která vyučuje dle vzdělávacího
programu s přílohou LMP. Paní K odmítla,
protože neviděla žádný důvod, proč by
měla dát své dítě na praktickou školu.
„V místě, kde žiju, mám dobrou pověst.
Vždy jsem řádně platila nájem. Pokud jde o
mé vzdělání, nemám ani střední školu ani
výuční list. Můj druh má výuční list a je
zaměstnaný. Vzdělání dětí mi není
lhostejné, dělám, co můžu, abych dobře
vychovala své děti a aby prospívaly ve
škole. Byla bych ráda, aby také mohly být
jednou přínosem pro celou společnost.
Když jsem chtěla zapsat N., mou starší
dceru, do základní školy, šla jsem s ní
nejdříve do PPP. Řekli mi, že má dcera má
předpoklady nastoupit do základní školy.
Když jsme ale hned napoprvé přišly do ZŠ
Chrustova (tu školu mám nejblíže a chtěla
jsem, aby sem má dcera chodila), řekli
nám, že nepřijímají žádné nové žáky.
Cítila jsem, že se na mě dívají a
jednají se mnou takto, protože jsem
Romka. Už ve škole byly nějaké další
romské děti. Nelíbilo se mi tohle
jednání, proto jsem se tam pohádala.
Cítila jsem, že odmítnutí bylo kvůli
mé barvy kůže.
Pak jsme šly na Základní školu
Gebauerova, kde mou dceru také odmítli.
Důvod byl stejný – plná kapacita školy.
Ředitel mi doporučil základní školu
Ibsenova, kterou jsem odmítla, protože je to
praktická škola. Opět jsem měla konflikt.
Nevěděla jsem, proč mám dávat dceru na
praktickou školu, když k tomu nebyl žádný
důvod.
Protože hodnocení z PPP bylo pro mou
dceru pozitivní, nebyl žádný zákonný
důvod, proč dávat dceru na speciální školu.
Chtěla jsem po řediteli, aby mi vydal
písemné potvrzení, že kapacita školy je
plná. Odmítla mi to dát. Mé dceři bude 6 a
měla by být co nejdříve zapsána do školy.
Osobně si myslím, že škola nechce přijímat
romské žáky. Je jich tam už 80% a škola se
asi nechce stát výlučně romskou školou.
Myslím, že zde chtějí snížit počet romských
dětí. Nevím, kam má dcera v září půjde do
školy, stále hledám další možnosti.
Přemýšlím o tom, že podám podnět na
zřizovatele škol.
Paní E. T.
Paní E. je romská maminka 3 dětí, a také
se stará o svou vnučku S. paní E. žije
v Ostravě – Hrušově. Příběh je o její
vnučce S., o kterou se stará od narození.
Vnučka chodí na Základní církevní školu
Přemysla Pittra, téměř výlučně romskou
školu.
40 Škola je příklad rezidenční segregace. Je
ve čtvrti Ostrava – Přívoz, v místě, kde žijí
převážně Romové. Ačkoli z názvu školy
není patrné, že by šlo o školu praktickou,
vyučuje dle více druhů vzdělávacích plánů
a z webových stránek, které v době tvorby
brožurky nebyly ani v provozu, není snadné
potřebné informace vyhledat.
Ředitelka o škole řekla, že jde o
segregovanou romskou školu, která
poskytuje
výjimečné
podpůrné
služby. Z dřívějších zkušeností paní
E. ví, že tato škola není schopna
připravit žáky na další studium (její
syn F. tuto školu navštěvoval, měl
dobré známky, přesto poté nedokázal
ukončit ani učiliště, kam se po
ukončení základní školy přihlásil).
Někteří rodiče oceňují přístup školy. Pokud
například rodič řekne učiteli, že nemá
peníze na boty do školy pro dítě, dítě může
jen tak zůstat doma.
Škola má ale také své stinné stránky.
Ředitelka připustila, že jen 2 dívky, které
vyšly školu, dokončily středoškolské
vzdělání ukončené maturitou. Děti mají
občasné nebo žádné domácí úkoly,
výukové materiály si děti neberou s sebou
domů. Rodiče neplatí nebo platí méně za
obědy dětí, školní pomůcky apod.
Paní E. není spokojena s výukou, která zde
probíhá, je si vědoma, že na škole téměř
nejsou jiní žáci než Romové.
S., její neteř, zažila nerovné zacházení a
předsudky v průběhu hodnocení z PPP,
zda je zralá nastoupit do školy. Podle paní
E. vyšetřování neprobíhalo standardně.
Maminka nemohla být přítomna vyšetření,
věří, že běžné školy si nepřejí mít romské
žáky ve svých třídách. Paní E. doufá, že
vnučka bude mít lepší budoucnost. Chce,
aby mohla získat vzdělání, které jí škola
Přemysla Pittra dát nemůže.
„Chtěla bych se podělit o své zkušenosti,
když jsem hledala školu pro mou vnučku.
Kamkoli jsem šla, všude se mě ptali, kde
bydlím a zda já a můj manžel pracujeme.
Všechny mé 3 děti chodí na základní
církevní školu Přemysla Pittra v Ostravě Přívozu.
Tato škola podle mě není dobrá. Nejsem
spokojená ani s výukou ani se způsobem,
jak tam děti učí. Děti se učí z knih pro
zvláštní školy. Nelíbí se mi celý tamní
systém. Mí synové, ačkoli chodí do školy
pravidelně, neumí nic. Neumí ani počítat.
Protože se zajímám o jejich vzdělání,
chodím na třídní schůzky tak často,
jak jen můžu. Ale stejně se tam nic
důležitého nedozvím. Slyším jen
stížnosti na chování mých synů. Ptají
se mě, proč mé děti nechodí do
školy. Pokud jsou zrovna nemocné,
přece nemůžou chodit do školy.
Nevěřím tomu, že tato škola může dětem
poskytnout potřebné vzdělání. Myslím, že
je nedostatečné. Vidím, že se učí
podobným způsobem, jak kdysi učili mě.
Od doby, kdy jsem byla ve škole já, se nic
nezměnilo k lepšímu. Myslím, že je to ještě
horší.
Má vnučka, o kterou se starám od
narození, a jsme její pěstounská rodina,
také chodí do stejné školy. Byla jsem s ní
na vyšetření v PPP a poté byla umístěna
rovnou do této školy.
V pedagogicko – psychologické
poradně jsem namítala, že nemám
šanci ji dát do jiné školy. Odpověděli,
41 že školy chtějí, aby romské děti
navštěvovaly praktické a speciální
školy, a že s tím nemohou nic udělat.
Na škole se mi nelíbí, je to čistě romská
škola, naše děti nemají šanci najít si
kamarády i mezi dětmi z majority, nemají
šanci vyrůstat společně s nimi. Nelíbí se mi,
že učitelé učí děti z učebnic pro zvláštní
školy. Mnoho dětí na této škole jsou drzé,
nemají
žádný
respekt
z učitelů,
nerespektují žádná pravidla.
Bojím se taky o jejich bezpečnost. Děti se
zde často bijí a objevuje se šikana. Má
vnučka nezná základní věci, které už by
dávno měla umět. I když je to církevní
škola, nemyslím si, že je dobrá. Není dobrá
pro naše děti, nemají budoucnost. Nemají
šanci najít si dobrou práci, uplatnit se
v životě. Proto jsem se rozhodla o tom
promluvit, byla bych vděčná, kdyby se s tím
dalo něco udělat.“
Paní I. K.
Paní I. je romská maminka, má 3 děti. Její
starší syn a dcera chodí na dobrou školu
v Ostravě – Vítkovicích, a výuku si
pochvaluje. Příběh je o její mladší dceři, S.,
která má nyní jít do základní školy. „Chtěla
jsem ji zapsat do jedné z dobrých škol
v okolí, na ZŠ Pěší nebo ZŠ Bohumínskou,
ale byla odmítnuta.“ Má pochyby o škole,
která jí byla doporučena jako náhradní.
Paní I. zažila segregaci ve vzdělávání. Bojí
se, že na této škole se její dceři nedostane
kvalitního vzdělání a bude mít limitované
šance
v případě
dalšího
studia.
Doporučená škola je navštěvována
převážně romskými žáky a nemyslí si, že
tam pracují kvalifikovaní učitelé.
„Sama nemám vzdělání. Moje máma
umřela brzo, v 37 letech. Musela jsem
pomáhat otci. Mám 3 bratry a sestru, kteří
byli postižení a vyžadovali neustálou péči.
Mám 3 děti, všechny chodí do školy. Dvě
chodí do školy v Ostravě – Vítkovicích.
Tato škola je podle mě dobrá. Děti se učí,
jak mají, učitelé se jim věnují, používají
běžné učebnice. Tyto děti budou mít jednou
více možností, kam po škole jít. Žila jsem
dříve ve Vítkovicích a měla hezký
dvoupokojový byt s kuchyní. Dům koupil
soukromník, zvýšil nájem, a já se musela
odstěhovat. Starám se o bratra, který je
hendikepovaný a potřebuje mě. Poté, co
jsem se odstěhovala z bytu, jsem bydlela
na místě, kde to nebylo hezké.
Bojím se o budoucnost mé mladší
dcery S. V září 2014 má jít do školy.
Přestože posouzení dcery z PPP pro
ni dopadlo dobře (nebyl důvod ji
zapisovat do jiné než běžné základní
školy
nebo
odkládat
školní
docházku), blízké školy (Pěší,
Bohumínská) ji odmítly zapsat.
Nechci, aby dojížděla do školy do Vítkovic,
je ještě malá a je to daleko. Když jsem tam
bydlela, bylo to jiné. Ale co nyní? Nevidím
žádný důvod, proč by má dcera měla každý
den dojíždět z Hrušova do Vítkovic. V okolí
je 5 základních škol.
Jako důvod nepřijetí školy uvedly, že mají
plnou kapacitu a nepřijímají romské děti. To
se mi jako matce nelíbí.
Nabídli mi náhradní možnost – zapsat
dceru do ZŠ Gebauerova nebo do ZŠ
Přemysla Pittra. V první je asi 80 % a
v druhé 100 % romských dětí.
42 Slyšela jsem o této škole jen samé špatné
věci, je tam hodně častá šikana a děti se
pořádně neučí. Proto se bojím o
budoucnost mé dcery. Nevěřím, že tyto dvě
školy jsou pro ni ty správné.
Myslím si, že S. byla na těchto
školách odmítnuta, protože jsem
Romka a protože tam nechtějí
romské děti.
Proto se učitelé a ředitelé vymlouvají, že
nemají volnou kapacitu. Nechci, aby má
dcera dojížděla do školy, kam jezdí mé
starší děti. Je to moc daleko a není pro to
žádný důvod. Má dcera chodí do
nízkoprahového centra pro děti a mládež
v Hrušově, kde ji doučují, může si tu i hrát,
tancovat, zapojit se do zájmových aktivit,
které ji baví. I zaměstnanci centra (z
organizace Vzájemné soužití o.p.s.) říkají,
že je šikovná a doučování ji baví.
Průběh vyšetření dítěte v PPP probíhá asi
takto: děti jsou sem posílány před
nástupem do školy k vyšetření, zda má dítě
nějaké poruchy, vady řeči, sluchu, poruchy
chování, koncentrace apod.
O vyšetření žádají školy, kam má dítě
nastoupit. Školy, kde byla S. odmítnuta, se
nestaví k problémům čelem. Tvrdí, že
romské děti stejně na školách dlouho
nevydrží. Že romské děti si vymýšlí a
roznáší drby, což není pravda.
Uvědomuju si, že sama nemám žádné
vzdělání. Mí rodiče mě nemotivovali ani mě
ve vzdělání nepodporovali. Proto chci, aby
to mé děti měly jinak. Mám potíž najít si
práci. Kvůli vzdělání i kvůli tomu, že se
musím starat o bratra, který mě potřebuje.
Myslím, že systém vzdělávání je
v České republice špatný. Přístup
k romským dětem je špatný. Ani
majorita, ani školy nechtějí romské
děti v běžných školách. Toto je
segregace. Chci, aby mé děti měly
lepší vzdělání, lepší budoucnost.
Přála bych si, aby nemuseli záviset
na dávkách jako já.
Chtěla bych, aby měly šanci dostat se ven
z komunity, aby dostaly dobrou práci, aby si
našly hezké místo, kde žít. Kéž by měly
romské děti stejný přístup jako děti
z majority, aby nemusely taky jednou
škemrat o přídavky, kéž by je majorita
přijala.
Nemůžu svým dětem pořádně pomoct
s učivem ani domácími úkoly. Proto chodí
do centra v Hrušově. Pracují tam lidé, kteří
pomáhají mé dceři s přípravou do školy,
aby nebyla hned zpočátku pozadu. Má jít
do školy v září 2014.
Pokud by byla založena skupina lidí,
dobrovolníků, kteří by měli za cíl bojovat za
kvalitní vzdělání pro romské děti, a
informovala by o stávající situaci v oblasti
segregace, přidala bych se k takové
skupině.
Ráda bych hájila zájmy dětí. Proto jsem se
rozhodla sdílet svůj příběh. Protože věřím,
že se věci můžou změnit k lepšímu a školy
budou jednoho dne přijímat romské děti
bez jakýchkoli výmluv. Nezáleží, zda jsou
černé nebo bílé, pořád jsou to naše děti a
mají všechna stejná práva.
Moje starší dcera chodila na učiliště do
Hlučína, a zažívala si tam takovou šikanu a
rasismus. Ostatní jí nadávali. Musela tam
přestat chodit, protože jsem se o ni bála.
Nechci, aby další děti zažívaly to stejné.
Jsem ráda, že o tom můžu mluvit. Doufám,
že to může pomoci změnit věci do
43 budoucna, jako matka bych za to byla
ráda.“
Paní D. Č.
Paní D. má 47 let. Vyrostla v Ostravě
v dětském domově. Popisuje, jak se na
škole, kde chodila většina žáků z majority,
setkávala s rasismem. Má 3 děti, které jsou
už dospělé, a stará se taky o 2 vnoučata.
Zdůrazňuje, jak je důležité mít štěstí na
dobré učitele a ředitele ve školách.
Přestože zažila ona i její děti rasismus,
nikdy by nesouhlasila s umístěním svých
dětí do praktických škol.
„Jsem Romka. Vyrůstala jsem s rodiči, ale
když mi bylo 6 let, dostala jsem se do
dětského domova v Opavě, spolu se mnou
i bratři a sestry. Chodila jsem tam do
základní školy. Pediatr po mém vyšetření
usoudil, že jsem v pořádku, můj intelekt
také, a že můžu nastoupit do základní
školy. Mnoho dalších dětí z toho samého
dětského domova chodilo do zvláštních
škol. Mí sourozenci také.
Tam jsem se nikdy nesetkala s žádnou
formou rasismu ani šikany. Ani v dětském
domově ani na základní škole. Když mi bylo
12 let, přestěhovala jsem se zpátky do
Ostravy k mým rodičům. Proto jsem
změnila i základní školu, protože Opava je
od Ostravy vzdálená 30 km. Začala jsem
chodit na Základní školu Bohumínská
(Kamenec).
Zde jsem se poprvé setkala
s rasismem. Děti i učitelé mi dávali
najevo, že tam nejsem vítaná, že do
jejich kolektivu a školy nepatřím. Už
jako dítě jsem přišla na to, jak umí
být děti kruté.
Učitelé mi dávali otevřeně najevo
nepřátelství, děti mi nadávaly do cikánky,
ukazovali si na mě prstem a odmítaly se se
mnou bavit. Bylo to pro mě hodně těžké.
Byla jsem z toho vystresovaná a začala
jsem chodit do školy s odporem. I přes toto
zacházení jsem školu dokončila.
Jsem vdaná, mé 3 děti jsou už dospělé,
vychovávám i 2 vnoučata. Mé děti chodily
na základní školu Chrustova. V té době byl
na škole dobrý ředitel, který se ke všem
dětem choval stejně. Poté, co mí 2 starší
kluci školy vyšli, přišel nový ředitel.
Měla jsem s novým ředitelem problémy.
V té době chodila má dcera zde do školy a
ředitel k ní byl dost nepřátelský. Bylo
zřejmé, že by se jí rád na škole zbavil.
Prostě ji neměl rád, dělal jí naschvály. Má
dcera bývala často nemocná, měla
problémy s ledvinami. Proto se musela
často učit i doma. Chodila jsem do školy
pro domácí úkoly a učivo, aby nezaostávala
za ostatními žáky. Vždy jsem dávala
informaci učiteli, proč má dcera chybí ve
škole. Ředitel se snažil, aby byla má dcera
přeřazena na praktickou školu. S tím jsem
jako matka nesouhlasila.
Ráda bych vzkázala všem romským
maminkám, aby to nevzdávaly. Je
důležité, aby bojovaly za kvalitní
vzdělání pro jejich děti.
V té základní škole, o které jsem mluvila,
nejsou romští žáci vítaní, protože ředitel je
přesvědčený, že romské děti patří do
speciální školy. Toto nám řekl, a my
nesouhlasíme.
Vím, že je hodně romských dětí, které jsou
chytré, které mohou učivo a školní osnovy
na běžné škole zvládat. Mí vnuci, které
44 vychovávám, chodili do mateřské školy
Repinova 3 roky. Na základě hodnocení
učitelů a doktorů šli oba na Základní školu
Nádražní. Měli v prvním roce ty nejlepší
známky. Nikdy bych nedopustila, aby mé
děti navštěvovaly speciální školu.
To, že jsou mé děti romské,
neznamená nic špatného. Jsou
inteligentní.
Určitě rozumím tomu, že existují děti, které
potřebují z nějakého důvodu speciální péči,
nejsou schopny zvládat běžné učivo a není
rozumné je za každou cenu držet na
základní škole. V takových případech může
byt speciální škola vhodnější a nezáleží na
tom, zda jde o romské nebo neromské děti.
Školský personál je školený, aby pracoval
se školními dětmi, měli by mít trpělivost
s nimi pracovat. Neměli by se chovat
rasisticky.
V takovém velkém městě, jakým je
Ostrava, se s rasismem každodenně
setkávám. Může se to stát
v autobuse, na zastávce, v nákupním
centru. Smutné je, že někteří rodiče
dětí z majority k tomu své děti
odmalička nabádají.
Jsem vděčná za to, že jsou mezi námi i
lidé, kteří se snaží pomáhat, třeba ti, kteří
pracují v centru pro děti a mládež
v Hrušově. Vedou tady zájmové a výukové
aktivity pro děti, pomáhají dětem se školou,
s předměty, ve kterých jsou slabší. Díky
takovým místům můžou naše děti občas
vyjet na výlet, vystoupit na veřejnosti, jezdí
na letní tábory. Prostě nám pomáhají
překonávat a vyrovnávat se i s rasismem.
Paní M. G.
Paní M. má dvě dcery (6 a 13 let).
Narodila se v roce 1972 a strávila své
dětství (do 6 let) v Dětské SOS
Vesničce, bez rodičů, což pro ni bylo
hodně těžké. Paní M. vypráví svůj
příběh, jak zažila nerovné zacházení,
šikanu, segregaci na základní i střední
škole, a jak se později na vysoké škole
věci obrátily k lepšímu.
Paní M. pracuje s romskými dětmi už 10
let (jako pedagogický asistent, učitel ve
třídě pro žáky se speciálními vzdělávacími
potřebami), kde zúročuje své znalosti a
zkušenosti. Studuje na pedagogické
fakultě, speciální pedagogiku. Paní M.
vypráví také o segregaci, kterou zažila její
dcera:
„Moc si z dětství nepamatuju. Mám jen
několik vzpomínek. Vyrostla jsem v SOS
dětské vesničce ve Chvalčově. Když mi
bylo 7 let, adoptovala mě má pěstounská
máma, M. N. vždy pro mě dělala, co mohla,
aby mě ochránila od jakékoli formy
diskriminace na tomhle světě. Nechtěla,
abych něco takového zažívala už jako dítě.
Samozřejmě, že se mnou nemohla
být pořád, proto jsem občas cítila, že
jsem jiná, že jsem Romka. V SOS
45 vesničce se mi děti smály. Ale v té
době už jsem měla náhradní mámu,
proto mi to tolik neubližovalo. Mohla
jsem se jí svěřit s čímkoli, důvěřovala
jsem jí.
Pokud jde o mé vzdělání, v 7 letech
odborníci zhodnotili, že jsem nevzdělatelné
dítě. Bylo mi řečeno, že můžu dokončit jen
praktickou školu, a i tu s obtížemi. Ano,
neměla jsem v té době žádné znalosti na
můj věk, protože se mi nikdo nevěnoval a
neučil mě základním dovednostem – nikdo
se mnou nečetl, nemluvil se mnou, byli
jsme jen celý den venku.
Takže když mi bylo 7 let, začala jsem žít
svůj život naplno. Moje nová máma se
mnou četla, spoustu věcí mi vysvětlovala,
mnoho mě naučila, novou slovní zásobu,
povídala si se mnou. Pomáhala jsem jí
v kuchyni, takže jsme spolu trávily spoustu
času a já jsem se jí vždycky ptala na
spoustu věcí. Takto jsem získala základní
dovednosti a znalosti, které měly běžně
osvojené tříleté děti.
V základní škole jsem si prošla
ponižováním a nepřátelským přístupem.
Učitelé např. vždy zdůraznili dvě domácí
úlohy – tu nejlepší a nejhorší. Já jsem měla
ten nejhorší a byla mi hanba. Nikdy jsem
neměla nejlepší známky, přestože jsem se
hodně učila, každý den.
Nevím, mohlo to být proto, že jsem
Romka? Myslím, že vzdělávací systém
v minulosti nebyl dobrý. I když se dítě
snažilo sebevíc, snadno zůstávalo mezi
nejhoršími žáky ve třídě. Nechodila jsem do
školy ráda. Bála jsem se, co zase bude
špatně. Snažila jsem se dokázat, že se
opravdu snažím, ale nikdo si toho
nevšímal, nikdo mě nepochválil. Stejně
jsem to nevzdávala a dále jsem se učila.
Když jsem dokončila základní školu, šla
jsem na střední školu do Krnova, kde jsem
se učila na zdravotní sestru. Byla jsem
průměrná studentka, nebyla jsem už
nejslabší. Byla jsem dobrá při praxi
v nemocnici. Tam jsem taky zažila
odtažitost a nepřátelství ze strany pacientů.
Říkali: Romka na mě nebude sahat.
Neodradilo mě to a rozhodla jsem se
dokončit školu a udělat maturitu.
Moje máma mě vždycky podporovala,
byla velmi trpělivá.
Nemyslím si, že jsem byla umístěna do
speciální školy na základě mé etnicity.
Myslím, že jsem byla sociálně nezralá, asi
zanedbaná, a hlavně jsem neměla základní
znalosti a dovednosti (neměla jsem žádnou
slovní
zásobu,
nerozuměla
jsem
jednoduchým větám, neuměla jsem
poznávat barvy atd.).
Na základní i střední škole jsem musela
pořád někomu něco dokazovat. Když jsem
pak začala pracovat, rozhodla jsem se jít
na vysokou školu. Tam jsem cítila poprvé v
životě ze strany školy podporu. Mí kantoři
mě podporovali a měli ve mě důvěru. Bylo
to poprvé, co jsem zažila tzv. pozitivní
diskriminaci. Povzbudilo mě to a zvýšilo
sebevědomí.
46 Během mé bakalářské zkoušky mě
pochválila učitelka – odbornice na
komunikaci – před ostatními. Jsem za to
ráda a vděčná. Úspěšně jsem dokončila
bakalářské stadium (speciální pedagogiku)
na Ostravské univerzitě.
V práci se věnuju práci s romskými dětmi
ve škole už 10 let. Moc mám tu práci ráda.
Naplňuje mě a jsem ráda, že můžu
předávat své znalosti a zkušenosti dětem.
Mohou vidět, že pokud se někdo doopravdy
snaží, může čehokoli dosáhnout. Je
důležité, aby děti měly pozitivní vzory. Učím
je, že vzdělání je moc důležité v životě
každého z nás. Vzdělaný člověk má
mnohem vice příležitostí a šancí než
člověk, který je nevzdělaný.
Mám 2 dcery, V. (13 let) a K. (6 let).
Chtěla jsem, aby má mladší dcera letos
navštěvovala přípravný ročník. Vybrala
jsem pro ni školu, kde jsem dříve pracovala
jako asistent pedagoga a věděla jsem, kdo
by mou dceru učil – mí dřívější kolegové,
které jsem dobře znala, znala jsem metody
učení, které používají. V této škole mou
dceru do přípravného ročníku nepřijali.
Musela jít do přípravného ročníku ve škole,
která byla známa jako škola praktická
(dříve zvláštní).
To mi vadilo méně než fakt, že když jsem
se ptala učitelů ve škole, kdo bude mou
dceru učit a jakým způsobem, ani vedení
školy mi nebylo schopno odpovědět. Ani mi
neodpověděli na jedinou otázku, a to mě
zarazilo. Znamenalo to, že bych měla dát
svou dceru na školu, kde bych neměla
jistotu. Proto jsem ji zapsala na jinou
blízkou školu, kde byla mile přijata
ředitelem.
Ranilo mě, když má dcera byla odmítnuta
na Základní škole Gebauerova, protože mi
na dceři záleží, nejen mně, ale celé rodině.
Vedení školy, kde ji odmítli, na ní zjevně
nezáleží. Možná protože nejde o jejich dítě.
K. je moc šikovná a chytrá. Bylo mi moc
líto, že nikdo nebral v úvahu skutečnost, že
normálně pracuju, že pracuju v prostředí
školy, s romskými dětmi.
Pracovala jsem ve školství na více pozicích
– asistent pedagoga, učitel, třídní učitel ve
třídě pro děti se speciálními vzdělávacími
potřebami. Myslím si, že rodič má právo
znát učitele, kteří mají učit jeho dítě,
prostředí školy, i metody práce, pokud se o
to zajímají.
Myslím, že mnoho rodičů takto neuvažuje.
Častěji slyším: proč by mé dítě mělo chodit
do školy, stejně ji nedokončí, stejně tam
nezůstane, nenajde práci. Nás Romy stejně
nikdo nezaměstná. Je to i na nás, učitelích
a asistentech, abychom jim ukázali, že
vzdělání je potřeba.
Všímám si, že učitelé bohužel často
vzdávají vzdělávání romských dětí dříve,
než to vůbec zkusí. Mnohokrát slyším, že
romské děti stejně do školy chodit
nebudou, a stejně skončí na úřadu práce.
Myslím, že dnešní systém vzdělávání
v České republice se zhoršil. Učitelé
od dětí nevyžadují to, co dříve.
Někteří berou svou práci jen jako
povinnost. Zapomínají, že nepracují s
neživými předměty, ale s malými
dětmi.
Věřím, že se to může změnit, pokud se děti
opět budou těšit do školy, a uvědomí si, že
je pro ně vzdělání důležité. Z mé
zkušenosti učitele beru děti, jaké jsou.
47 Přistupuju ke všem stejně a všechny mě
zajímají stejně. Umím přijmout zpětnou
vazbu od učitelů i od dětí. Když je potkám
na ulici, zdraví mě, děti mi říkají mami.
Dávám těm dětem část sebe sama – mé
zkušenosti, znalosti, čas, zájem. Romské
děti potřebují přátelské prostředí, učitele,
který je má rád, ale umí nastavit určité
limity. Zároveň je vstřícný a vnímavý, ale
také striktní. Pokud mají děti takového
učitele, udělají pro něj cokoli.
Abych uvedla příklad z mé praxe – tento
rok jsem zastupovala ve třídě kolegyni ve 3.
třídě. Děti dostaly matematický úkol s čísly.
Jedna žákyně měla s úkolem velké
problémy, proto jsem s dívkou mluvila a
dala jí část toho úkolu domů. Další den
přišla do školy i s maminkou, která mi řekla,
že byla překvapena, že její dcera raději
dělala doma úkol než by sledovala televizi.
Měla jsem velkou radost, stejně jako
maminka. Dostala 2 známky – dvojku z
úkolu a jedničku za snahu. Dívka byla moc
ráda a já měla dobrý pocit, že má práce má
smysl.
Často slýchávám, že naše práce nepřináší
žádné viditelné výsledky, ale já jsem
přesvědčená, že přináší. Jde jen o to, že
výsledky nejsou nikdy vidět okamžitě.
Dělám náročnou práci, ale pro mě je
smysluplná a skvělá.“
.
48 RUMUNSKO
Přehled situace ohledně segregace ve školách
Poprvé se o segregaci romských dětí ve vzdělávání začalo v Rumunsku mluvit po roce 2000,
když romské organizace přišly s těmito případy, zdokumentovaly je a informovaly o nich
Ministerstvo školství a Národní radu pro boj s diskriminací.
První případ segregace ve školství byl zdokumentován organizací Romani Criss, člena Asociace
rovných příležitostí (Asociaţia Şanse Egale). Obě organizace monitorovaly konkrétní případy a
před Národní radu se dostala první stížnost a případ segregace. Stížnost byla přijata a bylo
shledáno, že došlo k porušení antidiskriminačního zákona ve věci segregace romských dětí ve
škole Cehei locality, Şimleul Silvaniei. Škola dostala varování.
Romská občanská společnost nadále dokumentovala a veřejně odsuzovala školní segregaci, a
na základě toho Ministerstvo školství oznámilo zákaz školní segregace. Protože oznámení ale
nikoho v praxi k ničemu konkrétnímu nezavazovalo, školy nadále pokračovaly v segregaci.
V následujících letech Romani criss mapovalo další případy segregace a vedlo soudní spory u
Národní rady i soudu. Hlavním cílem bylo přesvědčit veřejnost a především instituce a úřady, že
segregace v Rumunsku není ojedinělý jev, ale běžná praxe.
V mnoha případech se romští rodiče báli následků soudu, proto mnoho případů řešila přímo
organizace Romani criss. V mnoha případech lidé souhlasili, že budou mluvit, pod podmínkou
anonymity. Ale nepřáli si jít do soudního sporu se školou. Tím, že se případy dostaly k soudu,
došlo k jejich zviditelnění. Aby však mohly oběti segregace dosáhnout spravedlnosti, je nezbytné,
aby se přímo účastnily soudního sporu.
Kormě soudních procesů se Romani criss věnovala i advokacii – např. tlak na Ministerstvo
školství, aby řešila segregaci přijetím opatření a politik. V roce 2007 vydalo Ministerstvo
vyhlášku. Bohužel i toto efektivně nevymýtilo segregaci ve školství.
V Rumunsku tedy existuje oficiální dokument, který zakazuje segregaci, což je výhoda oproti
ostatním partnerským zemím. Samotná legislativa ale nemá kýžený efekt, vymýcení segregace.
Občanská společnost musí ve své snaze pokračovat, a Ministerstvo školství se musí zavázat
k důslednému vymáhání vlastních nařízení a vyhlášek.
Příběhy romských rodičů a žáků na téma segregace ve vzdělávání
Jak už bylo řečeno, je nedostatek případů, kdy by se přímo oběti školní segregace (přesněji jejich
rodiče) obrátili na soud. Jejich ochota sdílet a vyprávět své zkušenosti byla důležitá proto, že je
nezbytné ukázat případy segregace z pohledu těch, kterých se to přímo dotýká. O následcích
segregace se už hodně ví, na toto téma byly zpracovány studie, které přináší mnoho informací.
Příběhy obětí segregace odhalují to, co již bylo popsáno ve studiích: segregace má extrémně
negativní vliv na romské děti, na jejich budoucnost, a také na jejich rodiny.
49 Když vezmeme v úvahu, že "hlas obětí segregace" nebyl dostatečně slyšet u soudu během
soudních sporů, z důvodu, který byl výše vysvětlen, je důležité případy popsat jinak, aby bylo
zřejmé, jak jsou romské děti vystavovány nerovnému zacházení ve vzdělávání.
Některé příběhy vyprávěli romští rodiče, jiné bývalí žáci, kteří byli vyučováni v segregovaných
třídách. Někteří také procházeli procesem desegregace.
ŠKOLA IONIŢĂ ASAN, CARACAL (KRAJ OLT)
Na segregaci v této škole upozornili Romani criss v roce listopadu 2011. Správní jednotka kraje
provedla kontrolu vyhlášky č. 1540/19.07.07, a konstatovala, že v první třídě školy dochází
k segregaci romských a neromských žáků.
Romani criss zde provedlo výzkum a potvrdila závěry ve zprávě kraje. Dva romští rodiče dětí,
které byly vzdělávány v segregované třídě, souhlasili s tím, že společně s Romani criss podali
stížnost k Národní radě pro boj s diskriminací, i k soudu ve městě Caracal. Stížnost se týkala
školní segregace na základě etnicity a sociálního statusu, zamezení k rovnému přístupu ke
vzdělání romských dětí ve třídě 1B, ve srovnání s třídou 1A.
Národní rada zjistila, že případ byl porušením antidiskriminačního zákona a škola i krajský
inspektorát byli pokutováni asi 450 EURy. Soudní spor u občanského soudu stále probíhá.
Paní S.S.
Syn paní S. S. nyní chodí na školu Ionita
Asan. Vzpomíná na zkušenost se školní
segregací.
Jmenuji se S. S. a můj syn S.R.G. je ve 3.
třídě školy ”Ionita Asan”. První den ve
škole, na počátku školního roku, jsme šli do
školy a byli jsme pozváni do třídy. Dřívější
ředitel školy přišel také a řekl nám, že bude
v 1C.
Řekl, že pro nás nemají třídu, protože
děti už třídy obsadily.
Zástupci školy nám řekli, že přijali hodně
přihlášek, 72 nebo 73. Přijali všechny,
protože si nebyli jisti, kolik dětí do školy
nakonec přijde. Protože děti nakonec
všechny přišly, rozhodli se vytvořit další
třídu dětí, poté co už byly 2 třídy rozděleny.
Zde bylo tedy 12 dětí.
První den jsme se nic nedozvěděli.
Nevěděli jsme, zda třída bude mít
učitele. Jiní učitelé vzali své žáky, šli
s nimi do tříd, a my tam zůstali. Dívali
jsme se na sebe a říkali si…co se
s námi bude dít? Kam půjdeme?
Vysvětlili nám, že máme přijít do školy
druhý den, na rozdíl od dalších dětí. Říkali,
že děti budou mít učitele i třídu. To všechno
v případě, že chceme nechat děti na této
škole. Pokud s tím nesouhlasíme, můžeme
samozřejmě jít jinam, nikdo nás tu nedrží.
Řekli nám, že můžeme dát děti i do jiné
školy. Nesouhlasili jsme s tím, protože
školní rok už začal, už bylo 15. září 2011.
Bylo příliš pozdě dát naše děti na jinou
školu.
Ředitel školy nám pak řekl, že pokud jsme
se rozhodli nechat děti zde, měli bychom
počkat půl hodiny, dokud nepřijde
50 “náhradní učitel”. To jsme udělali, protože
jsme ten den brali jako slavnostní, stejně
jako další děti i rodiče. Připravovali jsme
děti na tento den, slavnostně jsme se
oblékli, koupili jsme kytku pro učitele. První
den bylo dobrodružství.
Druhý den nám ukázali třídu, kde se
naše děti měly vzdělávat. Chyběla
tam podlaha, omítka, nešly zavřít
dveře. Stoly byly zaprášené, podlaha
neumytá, v oknech nebyly záclony.
Ostatní třídy byly čisté a připravené.
Naše třída byla, v porovnání s jejich,
hrozná.
V tom školním roce byly tři první ročníky,
včetně našeho. V první třídě bylo 32 žáků,
ve druhé 27, a v naší 12 dětí (2 neromské a
10 romských dětí). Když jsme se dozvěděli,
že v prvním ročníku je tolik dětí, ptali jsme
se, proč počty žáků ve třídách nevyrovnali.
Zeptali se nás, proč bychom to chtěli, že
náš učitel lépe naučí třídu s méně dětmi, na
rozdíl od paní C., učitelky v další třídě,
která měla více zkušeností a uměla lépe
zvládat větší počet dětí.
Naše škola je vzdálená 0,5 km a další škola
je 1 km daleko. Do škol ve městě Caracal
nejezdí žádná veřejná doprava.
Před nástupem do školy jsme podali
přihlášku do školy v březnu nebo dubnu. Ve
škole vše šlo dobře, nechala jsem na sebe
kontakt. Po měsíci nebo dvou bylo svoláno
rodičovské setkání pro žáky 1. tříd.
Ve škole nám dali vypsat formuláře, kde
jsme měli uvádět osobní údaje i etnicitu.
Napsala jsem, že jsem Romka, ale nejsem
si jistá, že i ostatní romští rodiče uvedli to
samé. Musela jsem informovat i o mé práci,
příjmu…
Říkali, že třídy rozdělili podle data, kdy
přijali formuláře. Pořád jsme ale nevěděli,
proč ve 3 třídách bylo 32, 27 a 12 žáků?
Proč nevyrovnali počty dětí? Pak jsme
pochopili, o co šlo. Třída paní C., učitelky,
která měla ve třídě 32 žáků, byla vytvořena
dětmi, jejichž rodiče jsou učitelé, doktoři,
inženýři, účetní,….
Rozdělili děti podle povolání jejich
rodičů. Nemůžete přece porovnávat
manažera s pekařem, že?
Později, když zde školní inspekce provedla
kontrolu a vyžádala si nějaké dokumenty, ty
najednou zmizely….
Pokud jde o kvalitu vzdělání, R. je ve třídě
průměrná. Celá jeho třída má nižší úroveň
vzdělání než další třídy. Dítě z jiné třídy, i
když je ve své třídě třeba průměrné, na tom
bude lépe, než R. je to proto, že učitelé
vzdělávají v různých třídách různým
tempem.
Je pravidlem, že každý má ve škole dobře
prospívat. Ve třídě R. ale učitel přemýšlí
jinak – děti se budou učit méně, protože
toho pochopí méně, více nejsou schopni.
Takže ve své třídě R. prospívá, ale kdyby
byl zařazen do jiné třídy, možná by se učil a
musel učit více. Má potenciál. Myslíme si,
že by bylo lepší, kdyby třídy byly smíšené.
Taky nám vadí to, že ve třídě je jen 12 dětí.
Jeden den jich přijde 5, další 7. Některé
aktivity tak žáci nemají, protože tam jsou
občas 2, 3 děti.
Když jsme si uvědomili, že jde o segregaci
(v září 2011), nedělali jsme nejdříve nic,
protože jsme neměli ničí podporu. Nikdo
nám neřekl, co bychom s tím mohli dělat,
nemohli jsme se spojit s dalšími rodiči. Byli
jsme jako rodiče jediní, kteří se s tím snažili
51 něco dělat. Neměli děti takto dělit, byla to
diskriminace. Všechny jsou to děti, jedno
zda romské nebo neromské.
Nakonec jsme se rozhodli podat stížnost na
školu, poté, co nás kontaktovali
z organizace Romani criss. Probírali jsme,
co můžeme udělat, abychom bránili práva
našich dětí. Taky jsme chtěli, abychom
zabránili takovým případům pro budoucí
generaci dětí. Nevěděli jsme o žádných
dalších oznámených případech, lidé se
pravděpodobně báli soudního procesu.
Poté, co jsme vypsali stížnost, naštěstí
nepřišla žádná kritika ze strany učitelů.
Spíše naopak, učitelé se chovali korektně a
i přes stížnost nadále učili na této škole.
Když jsme se zeptali R., jak se nadále
chovali učitelé, řekl, že dobře. Nevnímal ani
změnu v chování u jiných žáků. Byly to jen
děti a nejspíš ani nevěděly, co se děje.
Věříme, že podat stížnost byla
správná věc. Od té doby jsme o
žádném
podobném
případu
segregace neslyšeli. Dobré na celé
věci bylo, že po stížnosti se zlepšilo
vybavení celé třídy i podmínky
k výuce. Nevíme, jestli se něco změní
pro žáka R., ale alespoň víme, že
jsme udělali dobrou věc pro ostatní
rodiče a děti.
V tomto případě víme, že škola dostala
pokutu 2000 lei. Myslíme si, že soudní
proces se moc dlouho táhne. Už je to třetí
rok a nepadlo žádné rozhodnutí. Už
bychom si přáli, aby to bylo za námi. Ať na
rozsudek čekáme jakkoli dlouho, víme, že
na nás to už nezáleží. Udělali jsme, co
jsme mohli.
Nyní je žák S. třetí nebo čtvrtý nejlepší ve
třídě, ale myslíme si, že ostatní třídy mají
celkově vyšší úroveň. S novým ředitelem
jsme se o této věci nebavili, i když vím, že o
soudním procesu ve věci segregace ví.“
ŠKOLA THE LUCIAN BLAGA, JIBOU (KRAJ SĂLAJ)
Asociace rovných příležitostí (Asociaţia Şanse Egale) ze Zalău realizovala na této škole projekt
na odstranění segregace ve vzdělávání. Rodiče a bývalí romští studenti popisují situaci před
projektem a po ní.
Pan D. V.
Pan D. V. má nyní 2 děti ve škole.
S kvalitou výuky je spokojený, ale
vzpomíná na problémy o několik let dříve,
kdy byla situace úplně jiná, a měl starší dítě
ve školním věku. D. V. vypráví o zážitcích
se školní segregací a popisuje změny, ke
kterým došlo po procesu desegregace,
který iniciovala místní organizace9.
9Asociace
rovných příležitostí
„Je mi 42 let, žiju ve městě Jibou, v romské
komunitě. Mám 3 děti (9, 12, 19 let).
Nejstarší chodilo na školu Lucian Blaga,
nejmladší dítě je nyní ve 3. ročníku a
prostřední v 5. ročníku základní školy.
Nemám práci a různě si každý den
přivydělávám.
Já sám jsem dokončil učiliště v roce 1990.
Nepřicházíme moc do kontaktu s Rumuny,
žijeme v romské komunitě. Nemáme pitnou
vodu, kanalizaci, a nikdo neodváží ani
odpad. Celá komunita čerpá vodu z jedné
52 studny. Před několika lety Rumuni vypálili
domy Romů v Cuceu. Cuceu je romská
osada ve městě Jibou. Starosta Romy bil a
my s ním dobře nevycházíme. Prohlásil, že
nechce vidět Romy ve svém úřadu.
Ve škole je dnes všechno v pořádku.
Romské děti jsou ve stejných třídách
jako rumunské děti. Učitelé s dětmi
pracují, třídy jsou čisté, hezky
vymalované. Děti dostávají domácí
úkoly, umí číst a psát, mají lepší
známky.
Nedá se to srovnat s tím, jaké to bylo před
7-8 lety, kdy se děti učily ve třídách, které
vypadaly hůř než stáj. Tenkrát se děti
špatně učily, neuměly vůbec číst a psát,
ačkoli byly v 6. třídě. Romské děti byly
vzdělávány v nelidských podmínkách. Třídy
s romskými žáky vypadaly hrozivě, žáci
vycházející ze základní školy byly
negramotné, neuměly číst ani psát.
O nějakých výsledcích ve škole se
nedalo mluvit. Ve třídě byly jen
romské děti, asi 23 celkem. Uměly
stěží číst a psát, v 6. třídě. O dalších
předmětech ani nemluvě.
Děti vždycky říkaly, že učitelé ve škole
s nimi v hodinách nebyli, měly jen opisovat
informace z tabule. Když jsem kdysi chodil
do školy já, neexistovaly žádné oddělené
třídy Rumunů a Romů. Dneska jsou
umisťovány romské děti odděleně do tříd,
do špinavých tříd, a děti nikdo nevzdělává.
Mám kamaráda Rumuna už od školy, se
kterým jsme pořád v kontaktu. Učili jsme se
ve třídách společně
Můj syn je nyní v 5. třídě, romské děti
byly umístěny odděleně do třídy,
která není vedle těch ostatních. Na
vedlejších dveřích je nápis “riziko
exploze”.
Učitelé se k dětem chovali moc špatně.
Nebylo dne, kdy by mi syn neřekl, že je
učitel bil nebo jim nadával.
Nevím, co by se muselo udělat,
aby byly romské děti vzdělávány
společně s ostatními. Nevěděli
jsme, na koho se máme obrátit,
kdo by mohl pomoci. Protože
kamkoliv jsme šli - na radnici, do
nemocnice, do školy, nikde nás
nepřijímali. Když jsem například
potřeboval nějaké potvrzení
z úřadu nebo školy, musel jsem
klepat na dveře dva nebo tři
týdny. Nevěděli jsme, jaká práva
jsme měli, kdo by nás hájil, vůbec jsme
nevěděli. Zjistili jsme to až asi před 3 lety,
když jste (Romani criss) nás přišli
informovat o našich právech. Víte, že jsme
měli velký strach podat stížnost, protože by
se všechno obrátilo proti nám a našim
dětem. Říkám si někdy, proč musíme trpět
jen proto, že jsme Romové?
[…] Když jste za námi přišli s tím, že
chcete pomoci dětem ve škole, mluvili jsme
53 o tom, zda je pro naše děti dobré být
společně s rumunskými dětmi, protože
naše děti neuměly skoro vůbec číst ani
psát. I přesto by neměly být vzdělávány
v takových podmínkách, jako je špinavý
nábytek, špinavé třídy, absence učitelů ve
třídě, absence někoho, kdo by se o děti
staral.
Jak může mít dítě nějakou budoucnost,
pokud se neučí ve škole? Vyroste z něj to,
co z nás, odevzdaně čekat na sociální
dávky, protože nás nikdo nezaměstná.
Nemáme práci, nemůžeme dát dětem
notebooky a krásné oblečení, aby mohly
chodit do školy. Myslel jsem si, že romské
děti by byly šikanovány ostatními dětmi,
protože ty naše nemají notebooky a
oblečení jako ostatní.
Bylo hodně těžké udržet romské a
rumunské děti v jedné třídě. Pamatuji, kolik
jsme měli schůzek, s učiteli i rodiči
rumunských dětí, kolik bylo hádek. Bylo ale
dobré, že romské děti jely např. spolu
s rumunskými dětmi a učiteli na letní tábor
[...]. nikdy bych si nemyslel, že by mohly
romské děti jíst a sedět u jednoho stolu
s rumunskými dětmi. Děti se tam společně
učily, jedly, podařilo se pro ně získat také
notebooky a oblečení. Hodně nám to
pomohlo.
Romské
děti
chodily
do
školy
s vypracovanými úkoly, pořádně oblečené,
měli dost jídla. Nyní můj syn dokončil školu
[...] jak mohou tyto děti, které vyšly ze
školy, sehnat práci, když neumí ani vyplnit
dotazník na úřadu práce? Dnes je to lepší,
děti byly vzdělávány pořádně, ve třídách
společně s rumunskými dětmi. Není mezi
nimi rozdíl, nikdo je nebije, a nikdo jim
nenadává. Jsem vděčný.
Zpočátku rumunské děti nechtěly být
v jedné třídě s romskými dětmi [...] ve
škole bylo hodně hádek. My, romští
rodiče, jsme byli zváni na oddělené
třídní
schůzky,
než
rodiče
rumunských dětí.
Učitelé se nás snažili přesvědčit, že pro
romské děti je lepší, když jsou vzdělávány
odděleně. Nevyžaduje se od nich tak
mnoho jako od ostatních dětí. Ale děti byly
nevzdělané a bylo to zlé pro jejich
budoucnost [...] rodiče rumunských dětí a
učitelé se vyděsili, když zjistili, že mají dvě
možnosti. Jedna byla dát děti dohromady,
jezdit spolu na tábor, pomoci jim s úkoly
apod., nebo mohla jít škola k soudu. Potom
se hodně změnilo. Děti dostaly notebooky,
dělaly úkoly, byly čisté a pořádně oblečené.
Toto změnilo přístup rumunských rodičů a
učitelů. Kdybychom měli práci, mohli
bychom všechny tyto věci nakoupit dětem
sami. Ale když žijeme v chudobě… [...]
Učitelé změnili přístup k romským
dětem. Už je nebijí, nenadávají jim,
neuráží je.
Jsme hrdý, že můj syn dokončuje střední
školu. V naší komunitě v Jibou je jen
několik romských dětí, které dokončí
střední školu. Pokud by se můj syn učil
v segregovaných třídách, už by na té škole
nebyl, stěží by dokončil základní školu a byl
by negramotný. Nyní má v životě více
šancí. Takové projekty by měly být v každé
škole, kde jsou romské děti a jsou
vzdělávány odděleně, kde je s romskými
dětmi jinak zacházeno ze strany učitelů.
54 Pan L. R.
Pan L. R. má dceru, která nyní chodí do
školy. Vzpomíná na dobu, kdy se jeho
dcera učila v segregovaném prostředí.
„Má dcera vyšla školu Lucian Blaga a dnes
je na střední škole. Přístup učitelů je
profesionální, už nedělají rozdíly mezi
romskými a neromskými dětmi.
Romské děti chodí do tříd
s neromskými dětmi.
Situace je
úplně jiná než byla před 7-8 lety, kdy
se
romské
děti
učily
v segregovaných špinavých třídách
se starým nábytkem ze 70., 80. let.
Segregace dětí byla hodně špatná
věc.
Bylo to tragické. Možná si myslíte, že
přeháním. Ale bylo to tragické. Má dcera
neuměla v 7. třídě číst ani psát. Je pro mne
těžké, abych děti udržel ve škole. Pracuju,
abych dal dětem lepší život a vzdělání je
cesta, jak ten lepší život žít. Uvědomujete
si, jak je těžké vidět své děti negramotné?
Má dcera byla na úrovni dítěte v 1. nebo 2.
třídě. Myslím, že je učitelé nechávali projít
jen proto, aby se s dětmi nemuseli
obtěžovat. V dobách komunismu nebyly
segregované třídy v tak hrozném stavu.
Všichni se učili ve stejných podmínkách.
Je těžké cokoli řešit, když jste jiné
etnikum, obzvlášť když jsem Rom.
Bylo to náročné. Vyjednávat
s neromskými rodiči a jejich
mentalitou, ale ještě těžší bylo jednat
s učiteli a ředitelem. Ale nakonec
jsme něčeho dosáhli a uspěli….a o to
jediné jde….
Nebylo to lehké ani v naší romské
komunitě. Několikrát jsem mluvil s rodiči
dětí, které chodily na školu Lucian Blaga.
Rodiče nám říkali, že s tím máme něco
dělat, ale neměli sebevědomí a víru v to, že
bychom mohli uspět. Že to všechno
budeme dělat zbytečně, nic tím
nevyřešíme, nikdo se o nás nebude
zajímat. Že si tím spíše uškodíme a
postihne to i naše děti.
Před 9 lety to bylo bez pomoci hodně těžké.
Obrátil jsem se na všechny úřady a
instituce, na školu, na radnici, na kraj, ale
nikdo se tím nezabýval. Musím přiznat, že
v jednu chvíli jsem byl hodně zklamaný, že
nikoho nezajímá, co nás trápí. Ale
nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že
má dcera dokončí školu a bude
negramotná. Že ji učitelé nadále budou
zesměšňovat a urážet.
Změnil se pohled na romské žáky. Už
nebyli čistě romská třída. Třída, kde byly
vzdělávány výlučně romské děti, byla
zrušena. Učitelé se začali chovat jinak.
Ostatní děti i učitelé začali romské děti
respektovat.“
Pan L. T.
Pan L. T. má 19 let. byl vyučován
v segregovaném prostředí ve škole Lucian
Blaga. Dokončil základní školu a šel dále
na střední školu, ale nedokončil ji. Pan L. T.
vypráví o svých zkušenostech se školní
segregací.
„Po revoluci začali učitelé umisťovat
romské děti do oddělených tříd. Říkali, že
pokud jsou romské děti všechny v jedné
třídě, jsou lépe zvládnutelné. Tenkrát nám
bylo jedno, kdo je v jaké třídě nebo jak se
55 k nám kdo chová. Děti v 6. a v 7. třídách
byly všechny romské.
do sportovních soutěží a vyhrávali jsme
různé medaile a diplomy. Bylo to úžasné.
Naši rodiče nedělali nic proto, abychom
nebyli segregovaní. Souhlasili s tím. Co
jiného ale mohli dělat. Nikdo se jich neptal,
zda souhlasí s tím, aby byly jejich děti
vzdělávány odděleně od rumunských dětí.
Našel jsem si mezi rumunskými dětmi
kamarády. Dělali jsme společně úkoly, jedli
jsme, hráli si…Vím, že lidé z organizace
rovných příležitostí chtěli školu žalovat,
proto škola přestala segregovat romské děti
do oddělených tříd.
Byli jsme potichu, protože jsme byli chudí a
nosili jsme obnošené oblečení. Nemohli
jsme si dovolit notebooky, knihy. Ve
třídách, kde byly vzdělávány rumunské děti,
se také často vybíraly peníze na výlety, na
které naši rodiče neměli peníze.
V jedné chvíli jsem zatoužil být ve
třídě s rumunskými dětmi, a ne
s Romy. Byl jsem ve školce a moc
mě to tam bavilo. Měl jsem něco
nakreslit, pak mi řekli, že jsem
hloupější a že proto musím být ve
třídě s romskými dětmi.
Můj otec šel za ředitelem a řek mu, že
nechci zůstat ve střídě s výlučně romskými
dětmi. Ředitel se ho zeptal, co tedy chce,
zda chce vytvářet problémy s rodiči
rumunských dětí. Řekl, že bych měl zůstat
v romské třídě, protože romské děti nejsou
na úrovni rumunských dětí.
Můj táta mě chtěl dát na jinou školu, ale
tam mě nechtěli přijmout kvůli plné
kapacitě. Vím, že můj táta organizoval
několik setkání učitelů, rodičů rumunských
dětí, a že odcházel z těchto setkání hodně
naštvaný. Říkal, že přece není možné, aby
s námi ostatní zacházeli tak špatně jen
proto, že máme jinou barvu kůže.
Byl jsem na táboře, kde jsem spal v pokoji
společně s rumunskými dětmi, jedl jsem
s nimi u jednoho stolu. Zapojovali jsme se
Učitelé už k nám nebyli hrubí, neměli
s námi tolik konfliktů, nebili nás, a na
počátku školního roku jsme byli zařazeni do
tříd společně s rumunskými dětmi.
Zpočátku to pro nás bylo těžké, v hodinách
jsem byl pozadu, ale pomalu jsem se do
toho dostal a zvládal učivo. Bylo to ale
náročné.“
Paní L. C.
Paní L. C. měla dítě na škole Lucian Blaga,
v segregované třídě. Popisuje, jak se dítě
ve škole cítilo, jaké mělo zkušenosti, a také
jak následně probíhal proces desegregace,
který iniciovalo místní sdružení.
„Ačkoliv jsme chudá rodina, na vzdělání
jsem u svých dětí kladl důraz, aby měly
nějakou budoucnost. Ani já ani manžel
nejsme vzdělaní, je pro nás hrozně těžké
najít práci.
Věděli jsme, že romské děti jsou na
škole Lucian Blaga School v Jibou
umisťovány do jiných tříd než
rumunské děti, ale mysleli jsme si, že
je to normální.
Všechny děti, které žily v naší čtvrti, chodily
do segregovaných tříd. Protože jsme byli
chudší, nemohli jsme si dovolit dát naše
děti do třídy s rumunskými dětmi. Můj starší
syn říkal, že učitelé se k romským dětem
nechovali hezky a příliš od nich
56 neočekávali. Nikdy
například domácí úkol.
nedostal
domů
Jednoho dne jsem šel za učitelem, abych
omluvil své dítě ve škole na pár dní
z důvodu pohřbu člena rodiny v Satu Mare.
Třída byla jinde než ostatní třídy, někde
v suterénu, byla hodně malá a tmavá.
Lavice a židle, na kterých děti seděly, byly
špinavé, stejně jako stěny. Bylo to hrozné.
Když jsem pak viděl třídy, kde se
učily rumunské děti, došlo mi, že
naše děti jsou na této škole
diskriminovány. Zeptal jsem se
učitele, proč jsou ve třídách takové
rozdíly, a ona neřekla nic. Jen
pokrčila rameny, a naznačila, že vinu
za toto nese vedení, školská rada.
Šel jsem si promluvit s ředitelem. Řekl jsem
mu, že není normální, aby se děti učily
v takových podmínkách, a ředitel mi
stručně odpověděl: To jste přesně vy,
cikáni. Neplatíte školní příspěvky, ale
chcete ty nejlepší podmínky. Pokud se
mnou nesouhlasíte, přijďte s penězi a
můžete třídu opravit!
Asi za měsíc jel můj manžel do města
Zalău a kontaktoval pana Roberta
z organizace rovných příležitostí. Pan
Robert nám řekl, že už podobné případy
v minulosti měl a že určitě najdeme řešení.
Požádal nás o písemné vyjádření, ale můj
manžel se toho obával, aby kvůli tomu naše
děti netrpěly. I kdyby naše děti chodily na
jinou školu, bál se, že zprávu dostane
školní inspektorát a naše děti pak budou
vystaveny tlaku a něčemu zlému. Tenkrát
jsme nevěděli nic o našich právech. Hrozně
jsme se báli!
Naše dítě neumělo číst ani pořádně psát,
neumělo matematiku. Kromě toho, co se
naučil doma, neuměl nic. Snažili jsme se to
dohánět doma, ale není to stejné, jako by
byl vzděláván ve škole. Když jsme se ptali,
co dělá ve škole, řekl n, že opisoval
informace
z tabule.
Ve
skutečnosti byly naše děti všem
lhostejné, nikdo se jim ve škole
pořádně nevěnoval. Jak se
mohly něco naučit?
Zpočátku jsme měli pochybnosti,
zda máme dát naše děti do třídy
s rumunskými dětmi. Báli jsme
se, že se rumunské děti budou
našim dětem smát, hlavně těm,
které budou ve škole slabší. Lidé
z organizace, která nám
pomáhala, ale říkali, že kdyby se
zlepšily jen materiální podmínky
ve škole (např. jejich učebna) a zůstali by
v oddělených třídách, byli by pořád slabší,
protože nebudou mít kolem sebe žádné
pozitivní vzory.
Zpočátku nám nejvíce vadily
nevyhovující podmínky, ve kterých
jsou romské děti vzdělávány, a to, že
nebyly vyučovány, jak by měly být.
57 Ale pak jsem si uvědomil i to, že
dokud
budou
romské
děti
segregovány do oddělených tříd,
budou
pořád
diskriminovány.
Souhlasili jsme tedy s tím, aby byly
třídy smíšené, ale zároveň jsme se
báli, že budou naše děti trpět ještě
víc.
Pamatuju si, jak byl můj syn vždy
spokojený, když přišel z klubu. Býval tam
celý den. Dělali tam úkoly, doučovali je tam
čtení, psaní, matematiku. A také si tam
hráli. Když tam docházel po škole několik
měsíců, viděli jsme opravdu výsledky.
Uvědomuju si, že kdyby na škole
k desegregaci nedošlo, mé dítě by bylo
negramotné a pravděpodobně by už
nechalo školy.“
Paní V. L. M.
Paní V. L. M. měla také dítě v segregované
třídě ve škole Lucian Blaga. Vypráví o
svých zkušenostech se školní segregací.
„V jeho třídě byly samé romské děti, celý
den se o ně nikdo nestaral. Nikoho
nezajímaly. Když jsme přišli do školy, hráli
buď fotbal na školním hřišti, nebo se bili ve
třídě.
Protože se o děti nikdo nestaral,
jejich učebna byla v hrozném stavu.
Rozbité stoly, lavice, obité zdi,
smrad,
hluk.
Podmínky
byly
nepopsatelné.
Kluk byl v 7. třídě a byl negramotný.
Neuměl přečíst ani jednu větu. Nechávali
romské děti procházet do vyšších tříd bez
potřebných znalostí. Učitelé se měnili každý
rok, protože žádný nechtěl třídu plnou
romských dětí učit. Pro nás to bylo
normální, byli jsme zvyklí na to, že jsme
izolováni.
Nejdříve jsme s tím nic nedělali (se
segregací), protože jsme věděli, že naše
děti nemají úroveň znalostí jako rumunské
děti, že na ně jsou kladeny větší požadavky
a očekávání. Přemýšleli jsme, jaké by to
bylo, kdyby například naše děti neměly
některé školní pomůcky a pořádné
oblečení, zda by se jim rumunské děti
smály. Znáte děti….Stačí, kdyby se to stalo
jednou nebo dvakrát, a naše děti by tam už
nechtěly chodit.
Zpočátku to pro našeho kluka nebylo lehké.
Byl pozadu s učivem, nebyl zvyklý dělat
úkoly nebo na to, že ho někdo ve třídě
poslouchá. Byl zvyklý být sám. Ale lidé
v klubu, kam po škole docházel, se o něj
každý den starali.
Nejdůležitější bylo, že mohli dělat úkoly do
školy, vysvětlili mu tam učivo, kterému
nerozuměl. Viděla jsem, že kluk dělá velké
pokroky a že ho baví chodit do školy.
V klubu dali dohromady romský sbor, baví
ho i tanec. Měli ve škole vystoupení a kluk
byl moc hrdý, že se jeho tanec lidem líbil a
že ho ocenili.
58 ŠKOLA Č. 3, BABADAG
Škola Constantin Brancoveanu se nachází v turecké a romské komunitě ve čtvrti Bendea. Škola
Veterani je dřívější škola č. 2, která se spojila se školou č. 3. Škola Veterani School leží na
předměstí města Babadag, a je 5 km od školy č. 3.
Romské děti jsou posílány do školy Veterani, bez ohledu na to, jak daleko děti od školy bydlí.
Také jsou sem posílány romské děti, které propadly. Další skupinku v této škole tvoří romští žáci,
kteří šli do školy později. Ředitel školy č. 3 deklaroval, že nemá ve své škole volnou kapacitu,
ačkoli jsou zde místa pro všechny děti. Chodí sem i rumunské děti, které bydlí blízko školy.
Romové ze čtvrti Bendea jsou nešťastní, protože jejich děti musí chodit daleko pěšky do školy ve
Veterani.
Rodiče S.A. a S.F. (dítě A.A.B.)
Není to fér ho tam umístit. Co když ho po
cestě srazí auto?
S. A. a S.F. chtěli zapsat jejich dítě (6 let)
do nultého, přípravného ročníku ve škole č.
3 v Babadagu. Bylo jim řečeno, že ve třídě
nejsou volná místa a byla jim doporučena
jiná škola. Rodičům se situace nelíbila,
nechtěli zapsat jejich dítě do školy, kterou
jim tato škola navrhla, protože byla 6 km
daleko od jejich domova.
Ředitel řekl, že na škole č. 3 nejsou pro děti
volná místa. Že volná místa mají na škole
Veterani. Šla jsem za ředitelem, a hezky
jsem s ním mluvila, řekla jsem mu, že jen
pro mé dítě tam není místo. Pořídili jsme
dítěti potřeby do školy, notebook, a pak
nebyl přijat.
Dítě proto zameškalo přípravný ročník,
nechodilo ani do školky, a půjde hned do 1.
třídy na základní školu. Rodiče mají 2 děti,
které chodí do školy č. 3, a jsou s výukou
spokojeni. Romské i neromské děti chodí
společně do třídy.
„Nejmladší dítě muselo být zapsáno do
školy Veterani, ale nechtěli jsme, aby tam
chodilo, protože je daleko. Proč má chodit
do školy Veterani, když bylo zapsáno do
školy č. 3? Pak mi řekli, že ve škole č. 3 už
není místo, strávil tam 1 den a poslali ho
domů. Dala jsem škole všechny potřebné
dokumenty, dítě jsme na tuto školu
připravili, a pak nám řekli, že pro něj nemají
místo, že ho musím dát do školy Veterani.
Nechtěla jsem ho tam dát, protože je to
daleko. Kdo by tam s ním ráno chodil a
odpoledne ho vyzvedával? Ze školy č. 2 by
s ním mohl chodit bratr.
Je škoda, že kdyby začal dříve, byl by
připraven na 1. třídu. Ředitel může za to,
že ho poslali domů. Měl říct: „Nemůžu ho
přijmout", a ne ho nechat přijít do školy a
pak ho poslat domů.
Rodiče si nikde nestěžovali. Umí psát, ale
nevěděli, za kým by měli jít.
Příští rok ho ředitel neodmítne, řekl, že jej
přijme. Řekla jsem řediteli: “nedělejte
prosím příští rok to samé, co jste udělali
letos,” a on řekl “ne, protože to už půjde
přímo do 1. třídy.”
V přípravné třídě jsou i děti, co mají 8,5
roku. Jiné dítě má i 9 let. A pro 6ti leté dítě
zde není místo. Ptala jsem se učitele, proč
přijímá starší děti, některé děti bijí a měly
by už být ve 2. třídě, a nemají místo pro ty,
kterým je to hlavně určeno. Řekl, že neví,
59 že starší děti přijal ředitel, odmítla za to
nést vinu.“
Je lepší, když jsou romské i
rumunské děti společně. Pokud jsou
ve třídě samí Romové, hádají se, bijí.
Rumunské děti se učí lépe, jsou
disciplinovanější.
S. D., bratr A.A.B.
Škola č. 3, Babadag
A. A., matka A.B.I., chtěla své dítě zapsat
do školy č. 3, ale taky jí řekli, že zde není
místo a že má zapsat dítě do školy
Veterani, asi 4 - 5 km od domu. Dítě nyní
chodí na školu do Veterani.
A. A., matka A.B.I.
„Zapsala jsem ho na školu č. 3, ale neměli
místo. Místa byly jen ve Veterani. Zapsala
jsem ho ve věku, kdy je to běžné (7let).
Řekli mi, že ho sem sice můžu zapsat, ale
že ho nepřijmou, nemají místo. Chodí do
školy, ale kradou mu věci z tašky, bijí ho.
Souhlasila jsem, aby tam šel, protože chce
chodit do školy a učit se. Pořád chci, aby
chodil do školy 3. Chci jim říct, zda by
neposkytli pro děti dopravu do školy,
takových dětí by bylo víc. Je to až 5 km
daleko, šla jsem s ním 2x nebo 3x, aby znal
cestu, ale teď chodí sám. Pořád se o něj
bojím. Bojím se aut.
Šla jsem do školy, nepodala jsem nic
písemně, jen jsem jim řekla, že chci zde dát
své dítě od 2. třídy. Stále mě odmítali. Nyní
musí ráno vycházet už v 6, aby se tam
dostal včas.
C. S.
C. S. má 2 děti, které chodí na školu ve
Veterani. Dříve chodily na školu č. 3, ale
pak byly přesunuty do Veterani, když měly
opakovat ročník. Od jejich domu je škola
vzdálená 8 km.
„Mám 2 děti ve škole. Pokud se stane, že
ráno vstanou později a dostanou se do
školy po deváté, jsou poslány domů. Už je
nezajímá, že děti musí chodit 8 km,
přecházet rušné ulice, jiná doprava
neexistuje. Jedno dítě je ve 4. třídě a druhé
ve 2. třídě. Jiné děti vstávají v 7 nebo v
7:30, aby se dostaly do školy na 8 hodin.
Ale pro děti ve Veterani to znamená jít
pěšky 2 hodiny.“
Tyto děti měly opakovat ročník, byly ze
školy č. 3 v Badabag vyloučeny a
přeřazeny do Veterani. Toto je způsob, jak
se vyrovnávají se slabšími dětmi, které pak
musí každý den chodit 2 hodiny do školy a
další 2 hodiny ze školy v hustém provozu.
Paní C. S. chce podat žádost o zpětné
přeřazení svých dětí zpět do školy č. 3.
A. A., babička
A. A. má hodně vnuků a vnoučat, které mají
7 let. Chtějí jít do školy, ale byly odmítnuty
kvůli jejich věku. Zástupci školy nenavrhli
žádné jiné řešení.
Dítě ve věku 11 let nechodí do školy, není
přijato. Nechtějí je přijmout, protože už jsou
starší, měly být přijaty, když byly mladší.
Nepřijímají ani toto dítě ani další. Děti
rostou, chtějí jít do školy, ale jsou odmítány.
„Mluvila jsem s ředitelem a řekla mi: “proč
jste je nezapsala, když měli 7 let?”
Vysvětlila jsem jí, že každé mělo nějaké
60 obtíže, jedno neumělo mluvit, nemluvili
Rumunsky.
[...] alespoň do svých 14 - 15 let
absolvovali 3 - 4 třídy, alespoň něco věděli.
Jedno z dětí, které se narodilo v roce 2001,
začalo chodit do školy a pak bylo
odmítnuto. Asi za týden uměl napsat své
jméno, jména v rodině…bylo to chytré dítě.
Nechali ho chodit do školy týden dva a to
byl konec. Nahradili ho jiným dítětem,
rumunským. Nepamatuju si přesně, kdy to
bylo (babička má celkem 14 vnoučat).“
A. K., B.I., B.B., A.I.
Romský žák byl zapsán do základní školy
č. 1. V 5. třídě byl přeřazen do školy č. 3,
kde není spokojený s výukou a přístupem.
„Jsem rád s rumunskými dětmi ve třídě.
Pan F. měl ve třídě 4 - 5 rumunských dětí,
všichni ostatní byli Romové.
Nebyl jsem šťastný, když jsem byl ve
třídě jen s romskými dětmi. Je lepší,
když jsou tam i rumunské děti, lépe
spolu vycházíme a taky se od sebe
navzájem učíme.
Na škole 1 je to lepší. Tam se nám věnují,
volají nás k tabuli atd.
Ve škole č. 3 se nám učitelé nevěnují,
říkají nám, že jsme cikáni. Učitel
rumunského jazyka P. M. říká: “Nikdy
neprojdete do dalšího ročníku”
Mě říká zase učitel angličtiny, abych šel
ven ze třídy.
Sedíme a píšeme, opisujeme z knihy, říkali
jsme učitelce, že nás nevolá k tabuli, že
vyvolává jen rumunské děti, a ona
odpovídá, že proč prý chceme k tabuli, ať
počkáme, až na nás bude řada.
Chci taky dostávat známky, jako rumunské
děti. Vyučují jen je. Když jsem byl v 1. – 4.
třídě, učitelé mě k tabuli vyvolávali.
Dostával jsem známky. Chci jít zpátky do
školy č. 1.
Když mi učitelka říká, že nás nikdy nenechá
projít do další třídy…. A pak říká, zda
chceme jít do Veterani…. Proč ale do
Veterani neposílá i rumunské děti?
Říká, že se biju s ostatními, ale není to
pravda. Chce, abych neprošel do vyšší
třídy. Nejen já, ale všichni ve třídě.
Říká, že jsme cikáni. Říká: „Nechci,
abyste byli v této škole. Běžte pryč.”
Můj bratranec s ní měl taky problém.
Nenechala ho jít do vyššího ročníku a
přestal chodit do školy úplně.“
61 MAĎARSKO
Přehled o situaci segregace ve školství
Romské děti v Maďarsku jsou také
vystaveny riziku segregace ve školství.
Rozšířená je segregace ve třídách i celých
školách. Odhaduje se, že 1/3 romských dětí
je vzdělávána v segregovaném prostředí.
Romské děti jsou také vystaveny riziku, že
budou umístěny do speciálních škol, ve
srovnání s ostatními dětmi. Neexistuje
statistika o počtu romských dětí ve školách,
ale odhaduje se, že Romové tvoří v běžných
školách asi 15% populace.
Nyní se zavádí různá integrační opatření pro
děti s více znevýhodněními, sem spadá asi
2/3 romských dětí. I přesto, že romské děti
mají tento status, mnoho jich není nikde
registrovaných a pro úředníky jsou
neviditelní. V roce 2013 byla přijata nová
definice pro děti s více znevýhodněními,
nenastal ale žádný posun ohledně registrace
těchto dětí, což znamená, že spousta Romů
zůstává nadále přehlížena (67/§. zákon XXXI
z roku 1997).
Veřejné školy byly znárodněny 1. 1. 2013.
Nový centrální úřad, Klebelsberg School
Maintainer Centre, má ve správě všechny
základní a střední školy, které spravovaly
městské úřady. Když Centrum převzalo
školy, mělo příležitost všechny školy prověřit
a řešit nezákonné praktiky, jakou je i
segregace romských dětí. Centrum ale v této
své roli selhalo, nechalo segregované školy
dále fungovat, neprovedlo žádná šetření
nebo statistiky.
statistiky o počtu romských dětí nejsou
odpovídající. Centrum, podobně jako města,
odmítají
používat
metodiku,
kterou
vypracovala kancelář Ombudsmana v roce
2009. Organizace pro rovné příležitosti,
Ombudsman i některé soudy z této metodiky
vycházejí při odhadech romských dětí.
Dlouhodobé plány v oblasti vzdělávání
nemluví o segregaci nebo desegregaci.
V květnu 2013 vládní agentury, které jsou za
oblast vzdělávání zodpovědné, připravily a
vydaly plány na vzdělávání pro každý kraj.
Hodnotili v něm stávající situaci ve veřejném
vzdělání a nastavili opatření a trendy do
budoucna (zákon 21. Vládního nařízení
229/2012. (VIII. 28.). Tyto plány rozvoje do
budoucna bohužel neobsahují informace o
počtech romských dětí ve školách, takže
neadresuje ani rasovou segregaci na
školách. Organizace CFCF (Chance for
Children Foundation) v Maďarsku řeší právní
případy segregace už 10 let a má za sebou
mnoho úspěšných právních případů u
Nejvyššího soudu Maďarska týkajících se
segregace na úrovni škol a tříd.
ŠPATNÁ DIAGNOSTIKA ROMSKÝCH DĚTÍ
VE MĚSTĚ NYÍREGYHÁZA: ŽALOBCE
ISTVÁN HORVÁTH V PŘÍPADU HORVATH
A KISS VS. MAĎARSKO10
István Horváth a András Kiss žili v romské
osadě v Nyíregyháza, blízko východních
hranic Maďarska. Oba byli umístěni do
speciální školy na základě posouzení
odborníka z Odborné komise, který
posuzoval jejich intelektové schopnosti.
Protože chodili do praktické školy, nemohli
poté dále studovat na střední škole ani podat
si tam přihlášku. Istvan proto nemohl
následovat svého otce a stát se učitelem
Zástupce státu pro vzdělávání otevřené
kritizoval statistiky o romských dětech s tím,
že neexistují žádná data o počtu romských 10 Stížnost Horvath a Kiss proti Madarsku, č.11146/11, druhá
dětí ve veřejném vzdělávání. Proto jakékoli
část (2013)
62 tance. Místo toho byl vyučen v oboru pekař.
Andras se nemohl stát automechanikem.
Žalobci u soudu tvrdili, že jim byla stanovena
špatná diagnóza a že byli klasifikováni jako
lehce mentálně postižení na základě jejich
etnicity, sociálního a ekonomického statusu.
Byli proto vzděláváni na speciální škole,
přestože tam nepatřili. Uvedli, že odborník,
který jejich schopnosti posuzoval, si mohl
vybrat test, jaký chtěl, a mezi odborníky bylo
známo, že některé testy byly kulturně
zatížené. Díky tomu došlo ke špatné
diagnóze znevýhodněných dětí, zejména
Romů. Tyto testy nebraly v úvahu sociální
nebo kulturní pozadí romských dětí, které
vyplňovaly test.
Žalující byli u soudu reprezentováni
právníkem z Nadace CFCF a Evropského
centra pro práva Romů (ERRC). Poté, co
vyčerpali všechny domácí možnosti11, podali
žalobu k Evropskému centru pro lidská práva
(ESLP) v roce 2011. Dne 29. 1. 2013 rozhodl
ESLP v případu Horváth a Kiss v. Maďarsko,
shledal porušení Článku 2, protokolu č. 1
(právo na vzdělání) Evropské úmluvy o
lidských právech, a Článku 14 (zákaz
diskriminace). Soud potvrdil, že romské děti
byly nadměrně zastoupeny mezi žáky ve
speciálních základních a středních školách,
kam chodili žalující, a že romské děti byly
nadměrně zařazovány do speciálních škol
v Maďarsku kvůli špatným diagnózám
lehkého mentálního postižení. Soud potvrdil
nepřímou diskriminaci 12 v roce 2014. Nyní
zkoumá situaci a implementaci rozsudku
Rada ministrů Rady Evropy. Komise vyzývá
ve svém rozhodnutí ze 4. 3. 2014
maďarskou vládu, aby poskytla informace o
situaci romských dětí ve speciálním
vzdělávání
a
dopadu
současného
diagnostikování romských dětí. Již dříve,
jako součást případu, Ministerstvo školství
započalo nový projekt, který má zhodnotit
dopady existujících diagnóz romských žáků.
V současné době vyjednává Nadace CFCF
s ministerstvem o podobě nových, kulturně
nezatížených testů, aby se předešlo
neobjektivním diagnózám romských dětí.
ISTVÁN HORVÁTH13
„Když jsem chodil do školky v osadě Guszev,
docházel tam psycholog a testoval mě,
ačkoli jsem tenkrát nevěděl, o co jde a
k čemu testy jsou. Má diagnóza zněla lehké
mentální postižení. Vůbec jsem nevěděl, o
co jde. Nerozuměl jsem tomu, proč mám
chodit do speciální školy. I když jsem byl jen
dítě, neměl jsem pocit, že bych tam patřil.
Řekli mi, že tam musím jít, protože jsem
nerozuměl věcem, které mi říkali. Ranilo mě
to. Chtěl jsem po paní psycholožce, aby mi
to vysvětlila, ale jen si vzala tašku a odešla.
Mí rodiče museli souhlasit, abych dosáhl
alespoň nějakého vzdělání.
11 Případ byl nejprve předložen soudu prvního stupně v roce
2006. Díky rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2010 byly
všechny vnitrostátní opravné prostředky vyčerpány.
12
Prima facie znamená "na první pohled." V
antidiskriminačním zákonu je prima facie diskriminace 13 Istvan Horvath je jedním ze stěžovatelů v případu
případ, kdy existují dostatečné důkazy (je jasný předpoklad)
segregace před ESLP.
k přesunu důkazního břemene na žalovaného.
http://ec.europa.eu/justice/discrimination/files/lawrev4_en.pd
f
63 Nevěděl jsem, co speciální vzdělávání
znamená. Až později jsem pochopil, že
šlo o školu, kde pomáhají dětem,
kterým nejde učení. Opravdu bych
uznal, že měli pravdu, kdyby mi
pomáhali, ale nebyla to pravda.
probíhal soud. Soud o mně prohlásil, že na
tu školu nepatřím. Soud vyslýchal mé učitele
i ředitele.
Pokud jde o diskriminaci na této škole, v 7.
třídě mě obvinili z krádeže. Hlava třídy mě
ponížila před celou třídou, nazvala mě
zlodějem. Můj otec se do toho vložil a věc
vyřešil.
Nejdůležitější pro mě bylo, aby
soud uznal, že nejsem mentálně
postižený. Nyní vím, že jsem byl
označen za mentálně postiženého,
protože jsem Rom.
V běžné základní škole jsou předměty
náročnější. Všichni mí bratři chodili do běžné
školy a já jsem tam měl chodit taky. Ve
speciální škole Göllesz Viktor bylo všechno
učeno jinak. Všechno jsme opakovali pořád
dokola, zatímco na běžné škole jdou žáci
s učivem dopředu.
Ve škole Göllesz je hodně romských
žáků. Spousta z nich je ve stejné
situaci jako já. Jsou to normální děti a
mohli by navštěvovat normální školu.
Měl jsem spolužáka, který byl autista.
Říkal jsem si, proč je polovina žáků
nemocných a polovina zdravých.
Na škole byly děti s mentálními i fyzickými
poruchami. Postižené děti byly maďarské,
zatímco ostatní děti, které se zdály
v pořádku, byly všechny romské. Když mi
bylo 11 let, byl jsem hodnocen nezávislým
odborníkem na táboře, který pořádala
lidskoprávní organizace. Odborník došel
k závěru, že nejsem mentálně postižený, a
dokázal jsem udělat testy velmi dobře. Navíc
říkal, že jsem chytrý. Poté se soud táhl 6 let.
Bylo pro mě náročné chodit do školy, když
Dnes dojíždím do Nyíregyháza do školy
Göllesz
z Budapešti,
abych
získal
vysvědčení dokládající ukončení školní
docházky. Chci pracovat a zaměstnavatelé
budou chtít vysvědčení vidět. Šel jsem se
učit na pekaře, ale nemohl jsem školu
dokončit. Proto jsem skončil v Budapešti.
Přestěhoval jsem se do hlavního města,
protože jsem věřil, že pro mě bude snazší
najít práci a mohl bych tu vydělat více peněz.
Našel jsem si práci jako uklízeč, ale když
firma změnila majitele, byl jsem propuštěný.
Byla to dobrá práce, protože jsem se mohl
uživit. Od té doby hledám práci, ale všude po
mě
chtějí
vysvědčení
ze
školy
v Nyíregyháza, takže tam musím jezdit,
abych jej získal. Dneska chtějí vysvědčení
všude.
Rozeslal jsem můj životopis na 5 míst, ale
nikdy jsem nedostal odpověď. Mé rodiče
trápí, že nemám práci. Můj táta mi řekl, že
bych se měl přestěhovat zpátky domů,
pokud nenajdu práci. Možná bych mohl něco
najít v Nyíregyháza.
Taky mi řekl, že už mám 18 let a že žiju svůj
vlastní život. Rád bych pracoval jako pekař,
64 ale nemám k tomu bohužel kvalifikaci.
Nedokázal jsem školu ukončit. Musel jsem
se přestěhovat do Budapešti, protože ve
městě Nyíregyháza nebyla žádná práce. Už
několik měsíců hledám práci. Pořád to
zkouším, ale bez úspěchu.
Řekli mi, že nemůžu postoupit do 12.
ročníku, a že musím opakovat 11. ročník.
Zeptal jsem se ředitele, zda můžu
pokračovat na místě, kde jsem dělal praxi, a
on mi řekl, že jsem tam ztratil reputaci.
Zeptal jsem se ho, zda si opravdu myslí, že
ze mě bude nula, zatímco ostatní dostali
šanci. Pokud ano, že už teda nemáme co
řešit. Řekl jsem o tom rodičům. Byli
zklamaní, ale otec se mě snažil podpořit a
poradil mi zkusit štěstí v Budapešti.
Myslím, že nemůžu najít práci, protože
jsem Rom. Přál bych si, aby i Romové
mohli najít práci. Kdybych dokončil
učiliště nebo střední školu, pohlíželi
by na mě jinak. Myslím, že bych práci
našel. Protože nemám kvalifikaci ani
střední školu, je skoro nemožné získat
práci.
Mým snem je tancovat. Dlouho jsem
se tomu věnoval a chtěl jsem tanec
vyučovat, tak jako můj otec. Chci to
dělat už od dětství. Abych mohl
předávat to, co umím, dalším. Mými
největšími koníčky jsou tanec a hudba.
Tancování mě povzbuzuje a vždy mě
dostane do lepší nálady. V tomto se
vidím.
Je to díky mému tátovi, učil jsem se od něj.
Rád bych to všechno ostatním předával. Měl
jsem už možnost se ukázat, vystupoval jsem
v Maďarsku i v zahraničí. V talentové soutěži
jsem vyhrál 1. místo. Soutěžil jsem i v Číně,
kde jsem získal cenu „král tance.” Konečně
jsem mohl někomu ukázat, co jsem se
naučil.“ Plánoval jsem, že dokončím školu, ale je mi
už 18 let a taky jsem ztratil motivaci. Strávil
jsem měsíc na školení. 1 den jsem chyběl,
protože jsem byl nemocný. Donesl jsem
potvrzení od doktora. Neřekli mi nic a kvůli
tohoto jednoho dne mě nenechali
pokračovat.
65 SEGREGACE VE ŠKOLÁCH VE MĚSTĚ GYŐR
Město Győr je šesté největší město v Maďarsku a jedno ze sedmi hlavních krajských měst
v zemi, mezi městy Budapešť a Vídeň — leží na jedné z nejdůležitějších cest ve střední Evropě.
Základní škola Kossuth Lajos ve městě Győr se nachází v místě, kde žije nejvíce místních Romů.
Podle oficiálních statistik tvoří 2/3 žáků na této škole romské děti. Rovněž zastoupení sociálně
znevýhodněných žáků je ve škole Kossuth Lajos nejvyšší ve srovnání s dalšími školami ve městě
Győr.
Nadace CFCF provedla na místě mnoho terénní práce a rozhovorů s místními Romy, na základě
tohoto zažalovala způsobem actio popularis14 město Győr v roce 2008. Cílem bylo, aby soud
uznal, že město segreguje Romy a sociálně znevýhodněné děti ve škole. CFCF žádala, aby soud
uložil městu povinnost zakázat zřizování nových tříd na základní škole, kde jsou romské a
sociálně znevýhodněné děti nadměrně zastoupeny. Případ se dostal k Nejvyššímu soudu, který
potvrdil závěry soudu první instance (město je zodpovědné za segregaci na základě sociálního
statusu), ale zamítl žádost CFCF o nařízení desegregace.
Nejvyšší soud zdůraznil, že občanský soud nemůže přikázat proces desegregace ve třídě, kde
jsou romské a další sociálně znevýhodněné děti nadměrně zastoupeny. Nejvyšší soud se obával,
že takové rozhodnutí by vedlo k uzavření školy, a následky by byly nad rámec kompetencí
občanského soudu. CFCF se s rozhodnutím obrátila na Ústavní soud s tím, že rozsudek je
protiústavní, protože nenařizuje žádné efektivní opatření k ukončení segregace.
Ústavní soud nezkoumal žalobu ve své podstatě, zamítl ji (17. 6. 2013) na základě toho, že
CFCF jako NNO, která jedná ve veřejném zájmu, není oprávněna podávat ústavní stížnost.15
CFCF nesouhlasila se stanoviskem Ústavního soudu a poté, co vyčerpala všechny možné
domácí prostředky, obrátila se na ASLP v prosinci 2013.
Actio popularis znamená, že organizace (jako např. CFCF) může jít k soudu jako právní subjekt a může podat stížnost
zastupující zájmy skupiny neidentifikovatelných lidí, jejichž právo na rovné zacházení bylo porušeno.
15 Ústavní soud shledal, že CFCF jako nevládní organizace není přímo zasažena rozhodnutím Nejvyššího soudu, právo CFCF
nebylo proto porušeno rozsudkem Nejvyššího soudu. Ústavní soud zdůraznil, že pouze romské děti, které byly odděleny ve
městě Győr , mají právo napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu. V důsledku toho Ústavní soud zaujal stanovisko, že neexistuje
žádný prostor pro actio popularis petici před Ústavním soudem, a v důsledku toho případ nezkoumal.
14
66 K. M., BÝVALÁ ROMSKÁ
ŽÁKYNĚ ŠKOLY
„Jmenuji se K. M. , je mi 18 let. Chodila jsem
na základní školu Kossuth Lajos, dokončila
jsem ji před 3 lety. Mí spolužáci byli většinou
Romové. Jeden nebo dva nebyly romské
děti, ale okolo 80% žáků tvořili Romové.
Škola byla celkem v pohodě. Na jednu
stranu bylo fajn, že škola je celkem lehká.
Byla jsem ráda, že jsem se doma nemusela
učit. Nedostávali jsme skoro žádné úkoly,
učitelé nebyli přísní. V běžné třídě to
vypadalo asi tak, že jsme se bavili nebo si
vybarvovali knihy. Pamatuju si, že byly
hodiny, kdy jsme si povídali s ostatními nebo
s učitelem celou hodinu. Chovala jsem se na
škole dobře.
Někteří žáci měli problémy s chováním, ale
já mezi nimi nebyla. Někteří mí romští
kamarádi chodili na jiné školy. Vím, že si
stěžovali, že učivo je dost těžké.
Museli se víc učit a záviděli nám, jak to
máme ve škole lehké. V jejich škole bylo jen
pár Romů a učitelé byli přísnější, takže tyto
děti chtěly chodit na naši školu.
Tohle byli všechno romští kamarádi. Pak
mám taky ve třídě pár neromských
kamarádů, a vycházíme spolu v pohodě.
Někteří učitelé nás brali v pohodě,
zatímco jiní dávali jasně najevo, že nás
neberou. Mluvili s námi blahosklonně,
byli arogantní. Když jsme je například
o něco žádali, tito učitelé nebyli
vstřícní nebo byli lhostejní. Většina
učitelů ale byla dobrých, vycházeli
jsme spolu. Některé jsem měla
opravdu ráda.
Po škole šli někteří mí spolužáci na další
školu, jiné otěhotněly a jsou dnes doma. Já
studuju na učilišti Kossuth Lajos, učím se na
krejčovou. Jsem ve 3. ročníku a příští rok
bych měla školu dokončit.
Z mé třídy na základní škole jsem jediná,
která chodí na učiliště. Moje sestra tam
chodí taky. Šla jsem na tuto školu, i když mi
jeden z mých učitelů říkal, abych šla na
gymnázium, kde můžu mít maturitu. Myslela
si o mně, že jsem chytrá. Ale já jsem se bála,
že to tam nebudu zvládat. Někteří mí
kamarádi na gymnázium šli, a bylo to pro ně
hodně náročné. Bála jsem se, že mi to tam
nepůjde.
Nikdo ze základní školy, kam jsem chodila,
nešel na gymnázium. Někteří spolužáci šli na
učiliště, ale někteří nešli ani tam. Chvílemi
jsem přemýšlela, že bych šla studovat
někam jinam, ale pak jsem si uvědomila, že
všechny další školy jsou dost daleko a ta,
kde jsem, je blízko mého bydliště, takže
nemusím daleko dojíždět. Mezitím na tuto
školu nastoupila i má sestra a někteří mí
bratranci, takže jsme se rozhodli tam
studovat společně.
Jsem si jistá, že by mě mí rodiče nenechali
chodit na jinou základní školu, protože bych
musela daleko a sama dojíždět. Navíc jsem
nechtěla někam do neznáma, kde nikoho
neznám. Taky jsem nechtěla být jediná
Romka ve třídě.
Slyšela jsem příběhy, kdy na těchto
integrovaných školách ostatní děti šikanovali
Romy. Bála jsem se, že by mě v takové třídě
nepřijali. Taky všichni mí sourozenci byli na
stejné škole a nechtěla jsem každý den
dojíždět do školy někam daleko. Cítila jsem
67 se ve škole Kossuth Lajos bezpečně. Báli
jsme se možných konfliktů v jiných školách.
školu, protože v integrované škole jsem se
toho mohla naučit o hodně více.
Ve škole, kam chodím nyní, jsem neměla
žádné problémy kvůli mé etnicitě, ale má
sestra a bratranci ano.
V segregovaných školách se žáci
nesoustředí, neučí se pořádně,
nechovají se dobře. Myslím, že učitelé
by měli být přísnější a očekávat od
žáků více, protože pak se děti lépe učí.
Až budu mít jednou děti, nechci, aby
chodily do segregované školy. Chci,
aby se jim dostalo kvalitního vzdělání.
Někteří kluci na učilišti na ně
pokřikovali, že Romové žijí z dávek a
podobné věci. Oznámili to řediteli,
který kluky potrestal poznámkou nebo
tak. Od té doby se nic podobného
nestalo.
V době, kdy k tomu došlo, my tři jsme byli na
škole jediní Romové. Na této škole je
celkově málo romských studentů. Většina
chodí po základní škole na školu Eötvös, ale
mí rodiče mi tam nedovolili jít.
Chtěli, abych měla lepší vzdělání na lepší
škole. Nechtěli, abych šla zase na
segregovanou romskou školu. I když já jsem
tam chtěla jít, má máma mi to nedovolila.
Ted, po třech letech na této škole, tu mám
nějaké kamarády. Někdy je mi líto, že jsem si
nenašla více neromských kamarádů už na
základní škole, protože jsem si mohla možná
vybrat úplně jinou školu a vzdělání. Ted mě
mrzí, že jsem chodila na segregovanou
Nikdy jsem nebyla u mých neromských
spolužáků doma, ale bylo by
zajímavé vidět, jak žijí. Už jsem
některé pozvala k sobě. Když se
na ulici potkáme, zdravíme se,
popovídáme si, to je běžné.
Nevím, co bude, až skončím školu,
nejsem si jistá, že budeme
v kontaktu… bylo by to fajn.
Budeme se s rodinou stěhovat do
jiného domu, do místa, kde mnoho
Romů nebydlí. Těším se na to a
myslím, že to bude mít vliv i na to,
jaké si najdu kamarády.“
B.J.,
BÝVALÝ
STUDENT
ZÁKLADNÍ ŠKOLY KOSSUTH,
LAJOS
„Začal jsem chodit na školu Kossuth Lajos
v roce 2002 a vyšel jsem z ní v roce 2011.
Musel jsem opakovat první třídu, protože
jsem dost chyběl. Musel jsem docházet
pravidelně do nemocnice, protože mě jako
dítě pokousal pes. Chyběl jsem 6 měsíců ve
školce a asi 5,5 měsíce ve škole. Musel jsem
kvůli léčbě jezdit do hlavního města.
68 Nyní studuji na škole Lukács Sándor, učím
se na automechanika. Ještě mi zbývají 2
roky. Minulý rok jsem byl v nultém ročníku,
byl to přípravný ročník, kde jsme se učili cizí
jazyk.
Mohli jsme si jazyk vybrat a já si vybral
němčinu. Rád bych pracoval ve společnosti
Nimak, proto jsem si vybral němčinu. Tato
firma vyrábí díly do aut a já tam mám praxi.
Nemyslím si, že pro mě byla
nevýhoda, že jsem chodil do slabší
školy. Pokud se člověk soustředí, dá
se udělat i tato škola - Lukács Sándor.
Ale je pravda, že na základní škole
Kossuth neměli tak vysoké požadavky
jako např. na škole Kazinczy nebo
dalších školách.
To jsem si uvědomil v 8. třídě, když jsem si
vybíral střední školu. Mí kamarádi z fotbalu
šli všichni na školu Radnóti a tam měli jiná
očekávání.
Nevím, jaký by můj život byl, kdybych
chodil na jinou základní školu nebo
byl zapsaný jinam. Myslel jsem na to,
jaké by to bylo, kdybych chodil na
jinou, nesegregovanou školu.
Chtěl jsem chodit na školu Jókai, ale nemohl
jsem. Chtěl jsem jít tam, protože škola byla
blíže, asi 0,5 km. V té době jsme žili
v socialistickém paneláku
Marczalváros (Győr).
ve
městě
Poté, co jsem dokončil základní školu, vybral
si Lukács, protože mně vždycky bavily auta.
Ve škole Kossuth se mě ptali, proč nechci
pokračovat “normálně”. Řekl jsem jim, že
miluju auta a rád bych s nimi jednou v práci
dělal.
Navíc na této škole můžu udělat maturitu.
Není tam hodně romských studentů, ale
několik tváří si ze školy Kossuth pamatuju.
Nejsem tam jediný Rom. Myslím, že i ostatní
studium dokončí a nenechají školy
předčasně. Pokud se budou snažit, tak
určitě. Budou si tady na to prostředí muset
zvyknout, tak jako si zvykali na škole
Kossuth. Záleží to na každém.
Kromě toho, že chodím do školy, jsem
zapsaný do sportovního klubu Gönyű. Rád
bych se v budoucnu stal profesionálním
fotbalovým hráčem, ale bude to chtít ještě
hodně let tvrdé práce. Nemyslím si, že bych
se tímto uživil. Nedělám ramena, že jsem
nějaký profesionální hráč. Hraju za juniorku,
ale trénuju s dospělými, už 7 zápasů jsem
odehrál za dospělý tým.
Hraju fotbal už 13 let a naučil jsem se, jak se
mezi lidmi chovat. Jen díky fotbalu jsem se
dostal do kontaktu s neromskými dětmi.
Kdyby i mí další spolužáci ze základní školy
dělali nějaký sport, pak by se taky naučili
disciplínu, pravidelnost a povinnosti.
Sport vás naučí hodně věcí. Problém
je, že dítě, které chodí na
segregovanou školu, nemá možnost
setkat se s jinými lidmi a dětmi, které
mají jiný životní "styl.” Většinu svého
volného
času
jsem
strávil
69 s maďarskými dětmi, a to díky fotbalu.
Vlastně se už ze své bývalé školy
nestýkám s žádnými kamarády.
Jen je občas potkám na ulici. Nevzpomínám
si ani na třídního učitele ze základní školy,
ztratil jsem skoro všechny kontakty. Vždycky
se snažím koukat spíše do budoucna a
stavět na tom, co jsem nabyl v minulosti.
Několik učitelů na škole Kossuth jsem měl
rád, například Pista Horváth, trenéra kajaku,
byl i můj učitel tělocviku.
Každého povzbuzoval, aby v životě něco
dělal, aby jen neseděl a nečekal, že mu něco
spadne do klína. Hodně jsem si ho vážil. Byl
to můj oblíbený učitel. Ne proto, že by od nás
očekával bůhvíjaké sportovní výkony, spíše
nás motivoval se pohybovat kupředu v životě
obecně. V tom mi hodně pomohl.
Není dobré, když dítě chodí na
segregovanou školu, protože takto si
dítě vsugeruje, že je prostě jiné –
jednodušší.
Každý si osvojuje nějaké chování a později
už je těžké se nějakým způsobem jinde
integrovat. Já jsem s tímto naštěstí na
současné
škole
problém
neměl.
OPĚTOVNÁ SEGREGACE VE MĚSTĚ NYÍREGYHÁZA
Na okraji města Nyíregyháza leží romská osada nazvaná Guszev. Okolo roku 1995 tam
docházely děti z osady, protože škola byla nejblíže, a také proto, že byla v místě trvalého pobytu
a osídlení místních Romů. Nadace CFCF začala navštěvovat osadu v létě 2006, snažila se
přesvědčit a vysvětlit místnímu městskému úřadu, že škola je segregovaná a bylo by třeba ji
uzavřít. Město nejdříve nereagovalo a proto CFCF zažalovala místní úřad za segregaci16.
V roce 2007, po soudních sporech a rozsáhlém vyjednávání, byla tato segregovaná škola
v osadě Guszev uzavřena. Děti se nadále vzdělávaly v 6 dalších základních školách ve městě,
kam dojížděl školní autobus a několik učitelů z již uzavřené školy, kteří pracovali dále jako
mentoři.
V roce 2011 otevřel nový starosta již uzavřenou segregovanou školu v osadě podruhé, tentokrát
jako součást řecké katolické církevní školy v Nyíregyháza, poskytl škole nájem zdarma a slíbil
finanční pomoc. Ve stejné době přestal místní úřad posílat do osady školní autobus, který
rozvážel místní děti do okolních nesegregovaných škol.
Nová základní škola Sója Miklós poskytuje náboženské vzdělání v segregovaném prostředí,
protože v osadě žijí pouze Romové a jedině romské děti z této osady navštěvují místní školu.
16 Segregace na základě etnického původu (a dalších důvodů uvedených v Zákoně o rovném zacházení) je v Maďarsku zákonem
zakázáno.
70 CFCF společně s organizací REF (Roma Education Fund) vedli advokátní činnost, lobovali za
zrušení opětovného otevření školy, jednali s Biskupem řecké katolické církve, ale bez úspěchu.
Rozsudek soudu první instance z 28. 2. 2014 potvrdil, že město i církev nezákonně segreguje
romské děti v místní škole.
PANÍ P. M., ROMSKÁ MATKA
ŽIJÍCÍ V OSADĚ GUSZEV
„Mé dítě nyní chodí do základní školy Móricz
Zsigmond. Dříve chodilo do školy v osadě,
protože to byla naše spádová škola. Dnes
nevím, do jaké spádové oblasti které školy
patříme.
Do školy Móricz chodí i některé další děti
z naší osady, stejně jako pár dalších dětí
z jiných romských osad, protože základní
škola Benczúr byla uzavřena.
Děti, které byly přesunuty do školy Móricz po
uzavření školy Benczúr to mají nejtěžší.
Slyšela jsem jednoho rodiče, který si
stěžoval, že jeho dítě školu nezvládá a chtěl
dát dítě do školy Sója v osadě.
Dříve na této škole bylo jen několik málo
romských dětí. Z celkem 29 žáků, kam chodí
můj syn, je 5 Romů. Nejsou tam žádné
romské třídy, všichni romští žáci se učí
společně s dalšími dětmi. Chovají se dobře,
myslím, že škola Móricz je kvalitní škola.
Mnoho rodin jednoduše není schopno
platit náklady na školu pro jejich děti a
to je důvod, proč je dávají do školy
Sója. Protože na této škole rodiče
nemusí platit nic.
Spolužáci mého syna nešikanují, a to je pro
mě nejdůležitější. Myslím si, že by tam bylo
více romských dětí, kdyby církevní škola
Sója Miklós nebyla tak blízko v osadě. Na
druhou stranu, ve škole Móricz musí žáci
platit pravidelně příspěvky, což není
dostupné pro ty nejchudší rodiny.
Učebnice se na škole Móricz zatím neplatí,
ale veškeré školní pomůcky si musí hradit
rodiče. To mě obvykle stojí okolo 6.00010.000 HUF (20 - 33 EUR). Škola brzy
začne a mnoho rodin nemá na zaplacení.
Jedna nezisková organizace, Human-Net,
nám pomáhá, jak nejlépe splácet dluhy,
poskytuje občas také humanitární pomoc,
oblečení. Přišli do osady v době, kdy zrovna
zavřeli místní segregovanou školu.
Tyto příspěvky škole jsou celkem vysoké, jde
o asi 800 HUF (asi 2, 5 Eur) měsíčně. Je to
na pokrytí mýdel, hygieny. Myslím, že pro
některé rodiny je to problém. Mně se už taky
stalo, že jsem jeden měsíc neměla. Ostatní
rodiny jsou na tom lépe, tak s tím takový
problém nemají.
Jednou můj syn nemohl jít na školní
exkurzi a výlet, protože jsem neměla
potřebných 2500 HUF (asi 9 Eur) na
pokrytí výletu. Ještě náročnější to
musí být pro rodiny, které mají 4 - 5
dětí.
Renáta
Ádám,
správkyně
osady,
přesvědčovala rodiče, aby děti zapsali do
školy Sója, protože město už nebude posílat
do osady autobus, který by děti svážel do
škol ve městě. Rodiny by proto musely za
dopravu platit.
71 Můj syn nemá na příspěvek na dopravu od
města nárok, protože to má do školy jen 15
minut.
SEGREGACE VE ŠKOLE VE MĚSTĚ
JÁSZLADÁNY
Ve městě Jászladány byla do září 2003 jen 1
základní škola. Starosta města pak prosadil
otevření soukromé školy, kterou spravovala
nadace, které pan starosta předsedal. Škola
vznikla v budově dřívější běžné základní
školy. Měla vzdělávat ty, co “si přejí
studovat.”
Když město přestalo posílat pro děti
do osady autobus, několik dětí
z osady zapsali rodiče do školy Sója.
Myslím, že tyto děti dostali i nějaké
příspěvky na ošacení.
Nemám ale nic proti řecké katolické církvi,
ani je vlastně neznám.
Nebylo potřeba mít školu přímo
v osadě, protože sem docházely pouze
romské děti. Jsou tak úplně izolovány
a segregovány od okolního světa.
Pořád nerozumím tomu, proč byla
škola znovu otevřena.
Myslím, že mnoho místních Romů nechce o
těchto věcech mluvit, protože se bojí
vedoucího místní romské polovládní
organizace, Terike. Nechtějí jít proti ní,
protože jim v minulosti pomohla.
Na druhou stranu nechápu, proč Terike tolik
podporuje místní církevní školu. Myslím, že
z toho má nějaký profit, protože dříve byla
proti myšlence segregovaných škol, i té,
která byla už dříve zavřená. Nerozumím,
proč tu školu dneska tak podporuje.“
Romské a další sociálně slabší děti si
nemohly dovolit výuku platit, zůstaly ve
veřejné škole. Neromské a dobře situované
děti začaly navštěvovat soukromou školu.
CFCF a místní romská nezisková organizace
dala podnět městu i nadaci.
29. 6. 2011 rozhodl Nejvyšší soud ve
prospěch žádosti CFCF a potvrdil segregaci
na těchto dvou školách v Jászladány, nařídil
segregaci ukončit.
Soud nenařídil, “jak” má být desegregace
provedena, soud nemá na toto kompetenci,
ale vrátil věc k projednání soudu nižší
instance. Zřizovatel školy byl od 1. 1. 2013
Klebelsberg Kuno School Maintenance
Centre17 (dále jen KLIK), CFCF tedy zapojila
do věci zřizovatele. Nadační škola byla
nahrazena školou církevní, segregace ve
městě Jászladány tedy stále přetrvává.
VÝPOVĚD ROMSKÉ MATKY
„Dneska bylo ve škole slavnostní zahájení.
Starosta řekl, že máme právo zapsat své děti
kamkoli chceme, ale pokud nastane nějaký
problém s dětmi nebo s rodiči, neměli
bychom ji žádat o pomoc.
Státní orgán, který dohlíží a udržuje všechny veřejné
školy v Maďarsku od 1. ledna 2013.
17
72 Jako romský rodič si myslím, že to je důvod,
proč rodiče neposílají romské děti do nové
školy. V jednom školním roce starostka
získala díky jedné nadaci sportovní oblečení
pro žáky, a rodiče se báli, že už nic
podobného nedostanou, pokud zapíší své
dítě do nové školy. Starostka taky říkala, že
nechápe, proč se místní Romové obrací na
místní neziskovou organizaci ohledně právní
pomoci. Proč se raději nezeptala, co místní
lidi trápí?
Ráda bych taky řekla, že Romové
nemají přístup do kanceláře starostky.
Ani mně se nepodařilo se s ní setkat,
ani jednou od doby, co tu bydlím.
Děti starostky chodí do základní školy
Szászberek. Dala je do školy, která není v
Jászladány. A ředitel udělal to samé, má 5
dětí. Ptám se sama sebe proč. Proč nechodí
jejich děti do školy s romskými dětmi, a proč
je dávají do soukromé školy?
Mluvila jsem s ředitelem školy a řekl mi, že
děti
budou
vzdělávány
v hodinách
náboženství. Ráno začnou se společnou
modlitbou. Pokusí se děti učit podle zásad
církve, aby se měly navzájem rády a
neubližovaly si.
Tuto školu jsem si pro mé děti vybrala,
protože na dřívější škole neměly dost
jídla. Ve škole i mimo ni. Ředitele to
nezajímalo.
Myslím si, že ředitel nové školy je dobrý
člověk. Dříve byl ředitelem na základní
škole Szászberek a slyšela jsem o
něm hodně dobrých věcí. Asi 70% dětí
ze Jászladány chodí na školu
Szászberek. Chodí tam i některé
romské děti, jezdí tam každý den
školním autobusem. Všichni rodiče
jsou tam spokojení. Taky jsem tam
chtěla zapsat mé děti, ale bohužel se
mi to nikdy nepovedlo, protože už
nepřijímali nové žáky.“
VÝPOVĚD ROMSKÉ DÍVKY
„Jmenuji se E. a je mi 14 let. Tahle škola je
hrozná. Tu se dějí věci – nemůžete kvůli
toho jít ani na toaletu. Nešel byste tam,
protože je tam zápach.
Ve škole nikdo neuklízí. Děti kouří na
záchodech. Učitelé jsou hrubí, bijí děti.
Dělají všechno možné. Mám z jedné
učitelky každý den pocit nervozity.
Nenávidím ji, opravdu. Je zlá. Pokud něco
neuděláte, je krutá. Vyhrožuje nám, že nás
nahlásí na policii a že nás odvedou. Pořád
mi říká, že na mě nebudou brány žádné
dětské příspěvky. A já nic neudělala.
Nechová se tak jen ke mně, dělá to samé
ostatním. Nemůžu se jí ani zeptat, proč to
dělá, protože mě nenechá mluvit. Okamžitě
začne křičet.
Ve třídě je nás 26 a všichni jsme
Romové. Myslím, že na celé škole není
ani jedno maďarské dítě. Jen samí
Romové.
73 Chodím do třídy „B”, ale mezi třídami nejsou
žádné rozdíly. Učitelé i škola je špatná.
Pořád se tu někdo pere, jsou tu každou chvíli
policisté, někdy i záchranka. Učitelé bijí
někdy i malé děti. Jednou učitel, který má
učit děti se speciálními vzdělávacími
potřebami (SVP) udeřil malé dítě tak silně,
že mu zlomil nos. Na naší škole jsou totiž
třídy pro žáky se SVP. Já tam ale nechodím,
naše třídy jsou v jiné budově.
Měla jsem hrozný zážitek, když jsem jednou
požádala učitele na informatiku, aby byl tak
hodný a pomohl mi, protože jsem nevěděla,
jak udělat úkol na PC, který jsme dostali.
Odpověděl, že by nebyl tak hodný a jak to že
nevím, jak se pracuje s počítačem? Chytil
mě za vlasy, spadla jsem na zem. Pak mě
vystrčil ze třídy. Nikomu jsem to neoznámila.
Stejně by s tím nic neudělali, nemělo
smysl o tom někomu říkat. Tento učitel
šikanuje žáky i v jiných třídách. Učitelé
mají ukazovátko a s tím děti bijí.
Nepraští dítě po prstech, bijí je po zádech.
Nevím, proč to dělají. Třídní učitelé s tím
nedělají nic. I v mé třídě bije učitel jednoho
kluka a jednu dívku. Bije je i po hlavě.
Naše třídní učitelka po mě jen křičí. Dalším
dětem pravidelně otevírá aktovky, všechno
vysype na zem. Čeká, až budou děti drzé a
sprosté. Můj spolužák, který je i můj soused,
s ní nemluví hezky a ona mu na to nic
neřekne. Já neodmlouvám, a přesto mi taky
vyhazuje věci z tašky na podlahu.
Ptám se jí: „paní….proč to děláte?” Okřikne
mě, ačkoli nedělám nic zlého. A těm, kteří
jsou na ni sprostí a dokonce na ni plivou, těm
neodpoví nic. Tak začne křičet. Pořád
vyhrožuje, že naší rodině budou odebrány
rodičovské příspěvky nebo že bude volat
policii, pokud zavolám mámu do školy.
Kromě toho už mě nic nenapadá, ale další
věc se stala mé sestře. Jednou byly
pohromadě starší a mladší děti. Jeden starší
kluk, bylo mu 16 nebo 18 let, zbil mou sestru.
Všichni to viděli, i učitelé, ale nikdo nic
neudělal. Bili ji víc než hodinu.
Ten učitel nechal toho kluka, aby kopal do
mé sestry. Roztrhl jí kabát a vytrhl náušnici
z ucha. Celé tělo měla od modřin. Učitel řekl,
že nezakročil, protože se bál, a to je muž.
Víme, že ten kluk z rodiny Suki zbil mou
sestru, ale neodvážili jsme se za nimi jít. Je
to velká rodina a máme z nich strach.
Někdo zavolal policii a ta vyslýchala i učitele,
ale nic se nestalo. Šli jsme se sestrou
k doktorovi, ale ten nám nemohl dát zprávu a
poslal nás do města Berény, kde jí to mohou
dát. Cesta by nás ale stála 10 000 HUF a
nemohli jsme si to dovolit.
Tato škola bývala kdysi jiná. Zhoršilo se to,
když jsem byla v 5. třídě. Předtím tu učitelé
děti nebili.
Moc ráda bych chodila do jiné školy, třeba do
církevní školy. Ale učitelka mě nenechá
odejít. Někdy mi říká, že mě ze školy úplně
vyhodí, pokud budu chtít přejít jinam. Ráda
bych školu dodělala a jednou pracovala jako
masérka.
OPĚTOVNÉ OTEVŘENÍ ROMSKÉ ŠKOLY
V PILISCSABA
V srpnu 2013 Nadace CFCF zaznamenala,
že již jednou zavřená romská základní škola
Jókai Mór byla znovu otevřena pro méně než
35 žáků. Stát, jako nový zřizovatel, se
74 z neznámých důvodů rozhodl
segregaci a opětovně školu otevřít.
obnovit
CFCF
místo
několikrát
navštívila,
vyjednávala se zřizovatelem i ředitelem
školy. Lidskoprávní komisař nařídil věc
prošetřit. CFCF poskytla komisaři argumenty
a shromáždila proti škole a zřizovateli
důkazy. Další právní kroky budou učiněny na
základě zprávy a nálezů komisaře.
Dvě romské matky, jejichž děti chodí do
segregované školy Jókai, vyprávěly o svých
zkušenostech v této škole.
MATKA 1
„Můj syn byl na základní škole Jokai
pravidelně šikanován ostatními dětmi. Šla
jsem si proto do školy stěžovat. Trvalo to 3
roky, ale nic se nezměnilo.
Můj syn nechtěl chodit do školy,
protože se ostatních dětí bál. Byl
terčem posměchu často, při každé
příležitosti. Nebyla jsem spokojená ani
s kvalitou výuky.
V prvním měsíci školního roku vyhodili ze
školy jednoho kluka, jehož rodina má hodně
špatnou pověst. Skoro zapálil mému synovi
svetr zapalovačem. Po tomto jsem šla za
ředitelem školy, ale jeho rodiče mě chtěli
napadnout. Takové věci se tam stávaly.
Chtěla jsem ho přeřadit na školu, kde jsou
některé předměty vyučovány v němčině,
když byl ve 3. třídě. Důvodem byla němčina.
Ředitel mi řekl, že se můj syn dosud
německy neučil, takže by to nezvládl. Měl
dělat zkoušky, ale německy vůbec neuměl.
V této škole jsou asi jen 3 romští žáci ve
třídě. Většina je odmítnuta v přijímacím
řízení. Naštěstí ty problémy, které jsem měla
v současné škole, už utichly. Škola má
nového ředitele, od té doby. Vím, že se o
děti více starají, s novou ředitelkou jsem se
už potkala. Všimla jsem si, že je přímá,
striktní, ale taky umí odpustit.
Po škole si děti včetně mého syna hrají na
školním hřišti. Pak mají svačinku, a okolo 4h
jdou domů. Během odpolední družiny se
neučí, spíš si hrají. Když přijde domů, už se
neučí vůbec. Říká, že nemají žádné úkoly.
Mluvila jsem s bývalým třídním učitelem,
který mi řekl, že bývá ve třídě i se svým
kotětem. Všechno dělají ve škole. Syn má
cvičebnice, ale odpoledne je nepoužívá. Po
druhé hodině odpoledne se už neučí, jen si
hrají a kreslí.
Děti tráví čas ve školní družině se svou
učitelkou Tünde. Některé děti, které to mají
dovoleno, mohou odcházet ve 3 odpoledne,
zbytek odchází ve 4 h.
Můj syn nechtěl chodit do klubu po
škole18, ale dneska už chce, nejspíš
Minulý rok, když můj syn zažíval zase
ponižování, šla jsem zase za ředitelem. Přišli
za mnou domů pak rodiče a řekli mi, že bych
tyto věci měla řešit mimo školu. Řekla jsem, 18 Poškolní studovny ( "tanoda", jak se říká v maďarštině)
že není fér, aby mého syna bili ve škole, a
jsou nevládní organizace organizované výzkumnými centry,
která poskytují možnosti vzdělávání pro děti ve školních
oni odpověděli, jak jsem se odvážila jít za
předmětech ( praxe) a v ideálním případě v jiných
oblastech, jako je hudba a sport . Nemají být organizována
ředitelem a prosit ho o pomoc. Proto jsem
ve školách a poskytují neformální, radostné vzdělávací
chtěla syna přepsat do jiné školy.
prostředí.
75 proto, že mu jeho kamarádi a bratranci
řekli, že je to tam fajn
Můj syn teď chodí do školy Jókai rád, líbí se
mu tam. V každé třídě jich je jen asi 8 nebo
9, není jich moc. V prvním ročníku jich bylo
zapsaných jen 5 nebo 6.
První ročníky mají společnou tělesnou
výchovu. Můj syn ještě nebyl na hodině
plavání, ale není to povinné. Skoro nikdo
plavat nechodí, protože se za tyto hodiny
platí. Dříve chodil do lekcí taekwondo, ale už
tam nechodí. Nezasloužil si to a jeho otec
mu to zakázal. Někdy kvůli taekwondu neměl
domácí úkol.“
MATKA 2
„Původně jsem chtěla mé 2 děti zapsat do
jiné školy, protože jsem nebyla spokojená
s učiteli a ředitelem, na pár výjimek. Neviděla
jsem ani žádné výsledky výuky u dětí, žádné
znalosti.
Hlavně Szidó byla hodně pozadu… Byla ve
4. třídě, ale znalosti měla tak na 2. třídu.
Celkem uměla něco přečíst nebo napsat, ale
počty nebo třeba hodiny… Všechny děti si
taky stěžovaly na své spolužáky. Na této
škole je a bylo hodně dětí s výchovnými
problémy. To je problém.
zvládat, volá policii. Ale před rokem nebo
dvěma si děti chodily do školy, kdy chtěly.
Bylo jedno, zda škola začíná v 8, někteří
chodili pozdě. A nic se nedělo.
Pořád tam jsou děti, které mají problémy
s chováním, ale je jich méně. Několik žáků
bylo vyhozeno ze školy a musí znovu skládat
zkoušky19. To je díky řediteli, který se
vypořádal s problémovými dětmi. Řekl jim,
že se mají stát „domácími studenty,” – mají
studovat doma a chodit do školy jen za
zkoušky ke konci školního roku.
Ty nejhorší děti sem všechny chodily
minulý rok, ale teď už do školy chodí
jen polovina dětí z té problémové
rodiny, ty nejhodnější.
Další důvod, proč jsem chtěla dát děti na
jinou školu, bylo to, že se tady objevily vši.
Utrácela jsem každý týden asi 2 000 HUF
(asi 6, 6 Eur) za preventivní šampony. Přesto
děti chodily domů zavšivené. Pořád jim
kontroluju a myju hlavy každou neděli.
Dělám to proto, že d té školy chodí stále i
některé děti, které vši mají.
Nyní mají po škole hodiny tance. Škola je
také bere na plavecký bazén do Budapešti.
Můžou taky boxovat nebo hrát fotbal.
Jenny chodí plavat. Děti mohou chodit i
jezdit na koni, ale nyní mohou chodit jen děti
z 1. třídy. Brzo to otevřou i pro starší děti.
Dosud škola nic podobného neorganizovala,
všechno začalo s novým ředitelem.
Všimla jsem si některých změn. Nová
ředitelka je docela přísná. I když i o ní jsem
slyšela špatné věci… Nevím, kde je pravda.
Nedůvěřuji jí, zatím jsem s ní mluvila asi
dvakrát. Když se o ní baví děti, slyším je si 19 V Maďarsku mohou být děti oproštěny
povídat, že je přísná a volá do školy policii.
Policie bývá ve škole asi dvakrát týdně.
Nedávno jsem byla na třídních schůzkách a
ředitel říkal, že když se mu nedaří děti
od povinnosti
docházet do školy denně z různých důvodů, jako jsou
pravidelné profesionální sportovní činnosti, účast v
některých odborných uměleckých projektech (např.
hereckých). Ti, kteří mají statut "domácího studenta", musí
také skládat zkoušky. V posledních letech je tento status
udělován mj. i romským dětem, nicméně tito studenti se učí
se velmi málo a brzy ukončí školu.
76 Každý den chodí domů ve 4 odpoledne, jen
se otočí ve dveřích a jdou hned do
odpoledního klubu. Jenny tam chodí taky,
ale je mladší a může zůstávat jen do 4 hodin.
Dneska přišla domů dříve, protože měli ve
škole sportovní den. Byla doma už
v poledne.
Když byla Jenny ve 2. třídě a Szidó ve 4.
třídě, zkoušela jsem je zapsat do školy v
Jászfalu. Znám 2 další rodiče, kteří chtěli dát
své děti na tuto školu, ale stalo se jim to, co
nám. O prázdninách jsme osobně mluvili a
slíbila, že se zeptá učitelů, kolik mají ve třídě
dětí.
Další den volala, a oznámila mi, že se bavila
s učitelkou a zjistila, že ve třídě není bohužel
pro Jenny místo.
V té třídě bylo 18 žáků. Říkala, že může
přijmout Szidónia. Řekla jsem jí, že si to
musím promyslet. Nechtěla jsem, aby
chodily každá do jiné školy, proto zůstaly obě
ve škole Jókai.
Už v době, kdy byla Szidóka ve školce a
měla před nástupem do školy, chtěla jsem,
aby chodila do školy s německou výukou.
Oznámili nám ale, že nebyla přijata kvůli
nedostatku míst. Nechtěla jsem proto dávat
žákyni 1. třídy do školy v jiném místě.
Věděla jsem, že do školy Ward nebude
přijata, protože tam nejsou žádné děti z
Piliscsaba. Chodí tam jen děti z Klotildliget a
dobře situované děti z Vörösvár. Je to elitní
škola, katolická. Nechodí tam ani jedno
romské dítě, jen děti podnikatelů.
Od té doby jsem nezkoušela školu v
Jászfalu. Důvod je ten, že teta Kati, učitelka
Szidó, řekla, že ve škole Jokai bude nový
ředitel a byla si jistá, že změna bude
k lepšímu. Požádala mě, abych počkala,
nechala prozatím děti ve stávající škole.
Pokud bych si mohla vybrat jakoukoli školu,
chtěla bych, aby mé děti chodily do školy v
Jászfalu. Říká se, že je to opravdu dobrá
škola. Pár dětí z Piliscsaba tam chodí.
Přemýšleli jsme, že by tam mohla chodit
Tinnye, ale dojíždění není snadné. V zimě je
téměř nemožné se tam dostat. Stává se tam
hodně nehod, cesty jsou nesjízdné.
Blízko místa Garancs je nebezpečné místo,
hodně lidí tam umřelo. V zimě je cesta
namrzlá a pokrytá sněhem. Já nemám
řidičský průkaz a můj partner pracuje, takže
bychom museli jezdit autobusem. Nezvolili
jsme tuto školu kvůli dojíždění, ačkoli všichni
říkají, že je to hodně dobrá škola.
Znepokojuje nás, že naše děti chodí
do školy, která je výlučně romská.
Nelíbí se mi, že všichni spolužáci jsou
Romové. Je to, jako bychom ty děti
vyčleňovali.
V Jászfalu chodí děti do školy společně. Je
tam víc maďarských dětí. Před asi 10 – 15
lety, nebo ještě dříve, když děti chodily do
školy, bylo ve třídě 40 – 50 dětí. Dneska jsou
tam možná v 1. třídě 3. Moje děti nedělají
problémy, ale je tam hodně takových, které
jsou problémové. Kdyby to byla normální
škola, jak byla dříve, když jsem byla dítě,
bylo by tam i více žáků.
I tenkrát o nás všichni věděli, že jsme
Romové, ale byly tam i maďarské děti
a chodili jsme do školy společně.
Maďarské dítě se učilo to samé učivo
77 jako romské dítě. Problém je špatná
reputace školy.
Rodiče přestali do této školy posílat své děti.
Szidó se ve škole hodně zlepšila, ale to je
díky odpolednímu klubu. Do které základní
školy mám děti dát? Současná škola je
stigmatizovaná. Lidé o ní mluví jako o
cikánské škole. Dříve sem docházely i děti
z místa Liget. Všichni to chodili společně.
ŠIKANA A NÁSLEDKY PRO ROMSKOU
DÍVKU
V LUTERÁNSKÉ
ZÁKLADNÍ
ŠKOLE
Jeden romský otec kontaktoval Nadaci
CFCF na počátku roku 2013, protože jeho
dcera byla šikanována a diskriminována
ředitele luteránské základní školy v
Albertirsa. Třída, kam jeho dcera chodila,
byla rozdělena do 2 skupin: slabší a silnější
(“pokročilejší”) skupina.
Dcera byla zařazena do slabší skupiny,
přestože měla velmi dobré známky. Otec
podal formální stížnost na ředitele. Otec se
obával, že rozhodnutí bylo učiněno na
základě etnicity jeho dcery. Poté co byla
stížnost podána, ředitel začal dceru
šikanovat.
Nejdříve se CFCF snažila v případu hrát roli
mediátora, ale brzy se ukázalo, že ředitel
neměl o vyjednávání zájem. CFCF zjistila, že
i někteří neromští rodiče chtěli podat stížnost
na ředitele. Navštívila rodiče v Albertirsa a
shromáždila jejich stížnosti v dubnu 2013. Po
dalších setkáních a kontaktech s biskupem a
zřizovatelem školy se otec rozhodl zapsat
svou dceru na jinou školu, protože
vyjednávání ani formální žádosti nepřinesly
očekávané výsledky. Rodina se rozhodla
nepodnikat žádné další právní kroky.
SVĚDECTVÍ OTCE
Rozhovor s otcem dívky byl uskutečněn před
tím, než byla přeřazena na jinou, veřejnou
základní školu.
„Má dcera chodí do luteránské školy. Je v 5.
třídě. Nezapsal jsem ji do této školy, aby se
učila špatné věci.
Zapsal jsem tam svou dceru, protože
jsem si myslel, že tam bude pořádek a
disciplína, a že se jí tam dostane
kvalitního,
normálního
vzdělání.
Bohužel nic z toho není pravda.
Postupně jsem pochopil, o co na této škole
jde. Třída mé dcery byla rozdělena do 2
skupin: jedna byla pro pomalejší žáky, druhá
pro pokročilé.
Dcera byla umístěna do třídy pro
průměrné žáky, přestože měla dobré
výsledky.
Od 1. do 4. třídy měla velmi dobré známky.
Od 5. třídy je rozdělili na 2 skupiny. Nikdo
nám o tom ale neřekl. Ani ředitel, ani její
třídní učitel. Dozvěděl jsem se o tom od
romských rodičů v únoru.
Šel jsem si stěžovat do školy, spolu s dalším
rodičem. Ten se ptal ředitele na nějaké věci
a on se začal hádat se mnou. V té chvíli mi
došlo, že se s ním nedá normálně mluvit.
Napsal jsem tedy dopis do školy, kde jsem
požádal ředitele, abych mohl vidět písemné
testy z matematiky mé dcery. Ty měly být
důvodem pro umístění mé dcery do slabší
skupiny.
78 Reakce byla následující: „Nevěděl
jsem, že jste tak hloupý, že jste se
dozvěděl o rozdělení dětí do skupin až
teď.” Poděkoval jsem za milá slova a
chtěl odpověď na můj dopis, na který
musí dle zákona odpovědět do 14 dní.
Během těchto dvou týdnů má dcera čelila
diskriminaci. Dostala 2 písemná varování od
třídního učitele. Každé úterý má 7
vyučovacích hodin, ale v 6. hodině mají žáci
volno a jdou na oběd. Petra ve školní jídelně
nejí – neplatíme za její obědy ve škole.
Přináším jí pravidelně svačinku.
Ten den jsem jí zapomněl vzít jídlo, šel jsem
s ní místo toho do obchodu, abych jí něco
koupil. Děti tam běžně chodí, je to blízko
školy. V té době byla pod mým dohledem,
byla se mnou. Pak jsem ji doprovodil zpět do
školy.
Dostala za to první varování, za
odchod ze školy. Nebyla jediná, která
mezi hodinami opustila školu, ale ona
jediná dostala varování.
To je jedna z věcí, která se stala za těch 14
dní. Další úterý, když měla opět hodinu čas
mezi výukou, 12 žáků zůstalo ve třídě, 5 bylo
u tabule, další běhali po třídě. Další den
dostala má dcera opět varování.
a zeptat se, proč jen má dcera dostala
poznámku, když ve třídě bylo 12 žáků.
Buď měli poznámku dostat všichni, nebo
nikdo. Bůhví, kdo skvrnu na zdi udělal.
Nakonec dostaly poznámku 2 děti, má dcera
a další romské dítě. Nikdo jiný, jen oni.
Třídní učitel a ředitelka byli kolegové v jiné
škole, Pilis. Už dlouho se znali. Škola Pilis je
romská škola, která má hodně špatnou
pověst.
Cítím, že tito učitelé Romy nenávidí. Proč jen
mé a další romské dítě dostalo trest? Proč
ne všech 12 žáků, kteří byli ten den ve třídě?
Jiní rodiče mi vyčítají, že si pořád chodím do
školy stěžovat. Ředitelka má ráda lidi, kteří
jsou hloupější než ona, kterými může
manipulovat. Hodně ji rozčiluje, když si je
někdo vědom svých práv.
Jednou mi zavolal otec spolužačky mé
dcery. Jeho dítě je ve skupině ’pokročilí’.
Bavili jsme se o škole po telefonu více než
hodinu. Souhlasil se mnou ve věcech, které
se děly ve škole. Ale také řekl, že by se za
mě otevřené nepostavil, protože byl rád, že
se mu podařilo dostat jeho dítě na tuto školu.
Myslím, že přeřadím své dítě do jiné školy.“
Chtěl jsem jít za ředitelkou, abych se zeptal,
proč dostala už 2 poznámky. Náš rozhovor
jsem nahrál. Ředitelka na mě neměla čas.
Jak jsem zjistil, má dcera dostala druhou
poznámku ne za psaní na tabuli, ale za
čmáranec na zdi vedle tabule.
Chtěli, abych zaplatil škodu za to, co udělala
údajně má dcera. Chtěl jsem jít za ředitelkou
79 SEGREGACE VE TŘÍDĚ V KALOCSA A
PŘÍMÁ DISKRIMINACE VPRÁVNICKÉ
ŠKOLE
VÝPOVĚD B. V.
„Pocházím z místa Kalocsa. Chodil jsem tam
do školky, základní i střední školy. Dnes žiju
a studuju v Budapešti. Jsem student 5.
ročníku na fakultě práv na Univerzitě Eötvös
Loránd. Na základní škole, kam jsem chodil,
byly třídy A, B, C, ale měl jsem štěstí,
protože v roce, kdy jsem začal chodit do
školy, Nadace OSF financovala pilotní
program integrovaného vzdělávání.
V mé třídě byly holky i kluci, 8 romských a 8
neromských dětí, které se společně
vzdělávaly 2 roky. Bylo to dobře
organizované, a hlavní bylo, že jsme se učili
společně číst i psát, společně jsme se
účastnili aktivit.
O dva roky později byl program ukončen.
Zeptal jsem se na to učitele a ta potvrdila, že
se díky programu dosáhlo velmi dobrých
výsledků. Další rok už ale nebyl financován
nadací, a učitelé v tom chtěli pokračovat.
Protože na program ale nebyly dále finance,
byli jsme zařazeni do běžných tříd.
Měli jsme třídy A, B, C, a třída C byla
cikánská třída. Říkalo se jí obtížná
třída a byli sem zařazováni průměrní
studenti. Tuto třídu vedl velmi přísný
učitel, který v případě, že děti zlobily,
používal nelidské metody.
Abych řekl pravdu, já jsem chodil 4 ročníky
na malou školu na předměstí. Pak jsme
museli dojíždět od 5. do 8. třídy do centra.
Bylo to těžké, protože to pro mě bylo nové a
neznámé prostředí. Jen 3 mí spolužáci byli
Romové.
Další žáci, kteří přišli z jiných škol, byli
zařazeni do třídy C. Také jsem nebyl
zařazen do třídy A přestože o to mí rodiče
žádali. Věděli, co to bude znamenat. Skončil
jsem ve třídě B. Ve třídě A nebylo ani jedno
romské dítě.
Na střední škole jsem byl jediný romský
student. Bylo to náročné, jiné prostředí
s neznámými lidmi.
Měl jsem i problémy s penězi. Nebylo
snadné zaplatit všechny učebnice,
neměl jsem hezké oblečení, pomůcky,
jen to nejlevnější. Pak jsem si našel
kamarády, se kterými se potkáváme
dodnes, a díky nim jsem měl také
hodně radostných zážitků, vedle těch
negativních.
Jeden náš učitel nám navrhl, že bychom
mohli mít krátkou prezentaci o Romech,
v rámci předmětu společnost a etika. Rád
jsem to přijal a prezentoval jsem původ
Romů a další věci.
Poté, co jsem odmaturoval, mě přijali
na právnickou fakultu univerzity
Eötvös Loránd, a na fakultu umění,
obor malba a grafika. Nakonec jsem si
vybral právo.
Během studia jsem měl několik špatných
zážitků kvůli mé etnicitě.
Například jsem první rok bydlel na kolejích, a
když jsem se večer dostal na kolej, někteří
studenti pili, opíjeli se na chodbě a křičeli
„smrt na tebe, cikáne.” Tak jsem se bál,
80 že jsem měl strach na kolejích v takových
chvílích být.
Jednou jsem měl problém u zkoušky
z historie a práva Maďarska. Jeden kluk
přede mnou mluvil 45 minut, a dostal
známku 220 za jeho velké znalosti.
Pak jsem přišel na řadu já. Dostal jsem dvě
otázky, které jsem si přál. Věděl jsem, že
znám odpovědi. Na otázky jsem odpověděl,
ale učiteli to nestačilo.
Poprosil jsem ho, zda by mi mohl dát ještě
nějaké otázky, doufal jsem, že dostanu
alespoň 2, abych u zkoušky nepropadl. Řekl,
že mi nedá už žádné další otázky, protože co
jsem předvedl, bylo podle něj absolutně
nedostačující. Bylo jasné, že cokoli bych
řekl, neuspěl bych. Pak se mě zeptal, zda
bych mu mohl odříkat text ze zákona
v jazyce z 16. století. Odpověděl jsem, že
nemůžu, protože to nebylo v tématech ke
zkoušce. 20
Ve stupnici 1 – 5, známka 5 je nejlepší.
81