Postmoderna – pojem, znaky, představitelé, Čechy

Komentáře

Transkript

Postmoderna – pojem, znaky, představitelé, Čechy
postmoderna
●
●
přeneseno z filozofie
Jean-Francois Lyotard
konstatoval, že představy
o světě jsou JINÉ,
než na počátku 20. stol.
a v době mezi válkami
●
Konec 20. století
●
Období:
- ztracení identity ve světě
kterému se člověk odcizil
- období frustrace / zklamání,
zmaření touhy; stav při závažném neuspokojení lidských potřeb
- vývojová diskontinuita / nesouvislost
Technické vynálezy vedou ke
zničení světa / místo
společenského pokroku nastal
totalitní socialismus
Věřilo se, že lidstvo vyřeší
všechny vědecké, technické a
společenské problémy
Postmoderna versus Moderní umění a avantgarda
skepse
optimismus
●
●
●
●
ITÁLIE
konec 70. let jako reakce na
- minimal art
- konceptuální umění
- akční malbu
- usilovali o ztracený
kontakt s lidovými vrstvami
NOVÍ DIVOCÍ (nové šelmy)
NOVÁ SUBJEKTIVITA
ŠPATNÁ MALBA
PRUDKÁ MALBA
NOVÁ VLNA
Jednoduchá malba
figurální
výrazné barvy, malba štětcem
Předchůdci Karel Appel
Francis Bacon
●
Itálie Mimmo Paladino
●
USA Julian Schnabel
krátkodobá a hektická móda
GRAFFITI
(1. výstava graffity 1973)
Keit Haring
Jean-Michel Basquiat
●
●
Německo Georg Baselitz (1938)
CZ
TVRDOHLAVÍ
v emigraci:
Jiří Georg Dokoupil (1954)
Milan Kunc (1944)
Itálie Mimmo Paladino
USA Julian Schnabel
krátkodobá a hektická móda GRAFFITI - (1. výstava graffity 1973)
Keit Haring (od r.1970 pomalovával zdi New Yorku, nejvýznamnější osobnost na poli graffiti
v umění, umřel na AIDS, Madona na jeho počest uspořádala koncert – podpora k léčby AIDS)
Jean-Michel Basquiat
(žák A. Warhola, nejslavnější afroamerický - černý malíř )
Německo Georg Baselitz (1938)
Jiří Georg Dokoupil (1954)
Malba je řečí, malba je osudem a podle Milana Kunce se kýč v umění stal jejím druhým hlavním jazykem,
hlavně díky reklamě. Neodděluje vysoké od nízkého a tedy zdá se, že malíř vyhrál, a že jeho dlouholetý boj s
uměním moderním i klasickým je u konce. Bylo by tomu zajisté tak, ale ještě stále přesně nevíme, co je to
kýč. Kýčařem je zván člověk ten, co se chce zalíbit lidem všem.
Kýč je obrana útokem, ale také útočiště těch, kteří zhřešili ve světě umění a nezapomínejme, že je to také
dobře prosperující živnost. Kýčem epochy minulé jsou zajisté zahradní trpaslíci, v oleji vyvedení na horách
troubící jeleni a barvotisky kajících a uslzených Maří Magdalén. Tedy „kýčová klasika“ minulosti, ale také kýč
současný, třeba televizní talkshow, v nichž plačící světice nahrazují neméně plačící hosté pořadu, rozvedená
manželka zpovídající se před diváky ze svých omylů a poklesků. Ale jako v kýči tradičním nemůže troubící
jelen za to, že je krásný a Maří Magdaléna za svůj osud, také tito hosté nemohou za to, že jsou jen náměty
pořadu dokonale divácky úspěšného a stejně tak kýčovitého. Lidé chtějí být dojati neboť teprve potom jsou
osloveni osudovou identitou, buď prohry, anebo krásy, která jako život rychle pomine a nikdy se nevrátí.
Milan Kunc namaloval celou řadu pláten tak říkajíc „kýčovitých“, ačkoliv podle newyorského teoretika Donalda
Kuspita dělá z kýče, který je lehce srozumitelný „složitou“ věc. Neděsíme se složitosti a neleká nás ani
jednoduchost, zvláště víme-li, že dokonale kýčovitá je samotná příroda.
V osmém semestru byl pro „nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa
zůstává v Itálii, poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se mu dostalo pozvání Josepha Beuyse a stává se jeho žákem
(1970). V té době byla politika v očích studentů cennější nežli umění. Kunc byl jedním z mála, kdo v jeho ateliéru maloval. Možná i proto
prohlásil Beuys na Kuncovu tvorbu: „Takové obrazy by se měly zakázat“.
Od roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby nazývá Trapným
realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“, kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu a symboly západního
konzumu a reklamy. Tato etapa vrcholí performancí (a sérií fotografií) na Rudém náměstí v Moskvě (1979) v době příprav na Olympijské
hry.
Milan Kunc (1944)
Milan Kunc (1944)
TVRDOHLAVÍ
●
Jiří David (1956)
●
Stanislav Diviš (1954)
●
Michal Gabriel (1960)
●
Zdeňek Lhotský (1956)
●
Stefan Milkov (1956)
●
Petr Nikl (1960)
●
Jaroslav Róna (1957)
●
František Skála (1956)
●
Čestmír Suška (1952)
●
Václav Marhoul (1960)
*1987
TVRDOHLAVÍ (*1987)
František Skála (1956)
nebyl v době první výstavy žádným začátečníkem a osobou zcela
neznámou, spíše naopak. Poměrně velký počet prací, které vystavil, byl nicméně příjemným
překvapením. Mistr druhého života věcí v umění, instalací, obřadů a her, specificky reverzibilních
procesů od nevážného k vážnému. Specifických, když vážné ztuhne do podoby fetiše. Umělec vědoucí
nostalgie věcí, které mizejí, věcí, které stárnou, a přírody, která ve své pošetilosti napodobuje umění.
TVRDOHLAVÍ (*1987)
Jiří David (1956)
je v době založení skupiny absolventem pražské Akademie. Známý organizátor společných výstav,
které pod názvem Konfrontace přinášely to nejlepší z aktuálního, současného umění. A neméně známý
jako umělec, který od počátečního díla, jež se inspirovalo vlnou „neue wilde", dospěl k originálnímu a
vlastnímu stylu v cyklech pláten Bílé a Černé série. Podivuhodnou atmosféru těchto pláten se
záhadnými „hermetickými" stavbami a magickými ideogramy právě v době první výstavy Tvrdohlavých
vystřídal cyklem na téma českých mýtů. Tvůrce díla pojatého jako kontinuita proměn.

Podobné dokumenty