texty SEB-22.qxd - Společnost Edvarda Beneše

Transkript

texty SEB-26:texty SEB-22.qxd 18.2.2013 18:40 Stránka 1
BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 26
.
únor 2013
OBSAH
JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2013 - 3
ORGANIZACE
Věra Olivová, Společnost Edvarda Beneše v roce 2012 - 4
Přednášky. Publikace. Spolupráce
Výbor Společnosti EB
Karel Novotný, Cena Edvarda Beneše v roce 2012 - 7
VEŘEJNÉ AKCE
Shromáždění u sochy prezidenta Beneše v Praze
na Loretánském náměstí 26. května 2012
u příležitosti 128. výročí jeho narození - 9
Shromáždění u sochy prezidenta Beneše v Brně
INFORMACE - 10
DOKUMENTY
Pomnichovské dny prezidenta Beneše - 13
Dopis Jarmily Čapkové prezidentu Benešovi 5. října 1938
Eduard Táborský, Prezidentovo vyhnanství
Dopis prezidenta Beneše bratru Vojtovi 9. prosince 1938
ČLÁNKY
Věra Olivová, Dějiny první republiky - 16
Katarína Zavacká, Čo pre nás znamená dr. Edvard Beneš - 25
Eva Broklová, Benešova koncepce demokratického státu - 31
Robert Kvaček, Zákulisí berlínské olympiády 1936 - 42
Pavel Carbol, Vzpomínky J. Smutného na Jana Masaryka - 46
1
.
únor 2013
RECENZE
Madelaine Albrightová, Pražská zima - 49
Ulrich Grochtmann, Geschichte aus der Nähe - 51
BIBLIOGRAFIE - 54
OSOBNÍ - 55
KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE - 58
2
.
únor 2013
JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2013
středa. 6. března 2013
PhDr. Josef Zumr, CSc.
Filozofický ústav Akademie věd České republiky
ÚSTAV T. G. MASARYKA A EDVARD BENEŠ
středa 3. dubna 2013
prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc.
Filozofický ústav Akademie věd ČR
ODSUN NĚMCŮ Z ČESKOSLOVENSKA PO 67 LETECH
středa 24. dubna 2013
PhDr. Jiří Rajlich
Vojenský historický ústav
ČESKOSLOVENŠTÍ DOBROVOLNÍCI VE ŠPANĚLSKU
1936-1939
středa 15. května 2013
PhDr. Zdeňek Pousta, CSc.
Archiv Univerzity Karlovy
EDVARD BENEŠ – OBNOVITEL ZAKLÁDACÍ LISTINY
UNIVERZITY KARLOVY
*
Přednášky se konají od 17.30 hod.
v místnosti č. 200 na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy, nám. Jana Palacha 2, Praha 1
3
.
únor 2013
ORGANIZACE
Věra Olivová
SPOLEČNOST EDVARDA BENEŠE
V ROCE 2012
PŘEDNÁŠKY
prof. PhDr. Jiří Kocian, CSc. Národně socialistická strana
po roce 1948 (7. března)
doc. PhDr. Jaroslav Šebek, PhD., Edvard Beneš a Vatikán (28. března)
doc. PhDr. František Hanzlík, PhDr., Krajané v USA a československé legie 1914-1918 (11. dubna)
prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., Zákulisí berlínské olympiády 1936
(25.dubna)
prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc., Dějiny první republiky. (10. října,
veřejná prezentace knihy)
PhDr. Miroslav Šepták, Edvard Beneš a Rakousko 1918-1938)
(24. října)
PUBLIKACE
Bulletin č. 25 (únor 2012)
Věra OLIVOVÁ., Dějiny první republiky. Knižnice SEB sv. 40
Edvard BENEŠ, Funkce politických stran (vyjde počátkem roku 2013)
.
Finanční příspěvek na vydání této publikace obdržela SEB
od Nadace Jana Klimenta.
SPOLUPRÁCE
SEB spolupracuje s řadou organizací a společností: Městský úřad
Kožlany, městský úřad Sezimovo Ústí, Ústav českých dějin
Filozofické fakulty UK, Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR,
4
.
únor 2013
Česká obec sokolská, Československá obec legionářská, Masarykův
ústav AV ČR, Masarykovo demokratické hnutí, Masarykova
společnost, Kruh občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí,
Křesťanskosociální hnutí, Společnost bratří Čapků, Společnost Jana
Masaryka, Matice Slezská, Společnost pro postavení sochy prezidenta Beneše v Brně.
VÝROR SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE
užší výbor
prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. - předsedkyně
doc. PhDr. Karel Novotný, DrSc. - místopředseda
doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. - místopředsedkyně
prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.
Ing. Bohumil Paukner
PhDr. Marie Neudorflová, PhD., - jednatelka
Ing. Jana Sovová - účetní
PhDr. Pavel Carol
Mgr. Ivana Fialová - edice Knižnice (odešla do důchodu)
PhDr. Zdeněk Šamberger - zástupce SEB v historické komisi ČSBS
(zemřel)
širší výbor
PhDr. Zora Dvořáková, CSc. - Klub Milady Horákové
JUDr. Václav Lachout - Sdružení domácího odboje a partyzánů
PhDr. Jiří Málek - Konfederace politických vězňů
PhDr. Jan Malínský, CSc. - Masarykova demokratická akademie
PhDr. Ivan Šťovíček, CSc. - Archiv Masarykova ústavu Akademie věd
PhDr. Josef Tomeš - Masarykova společnost
JUDr. Ogňan Tuleškov - Křesťansko-sociální hnutí
S organizacemi, jejichž zástupci jsou členy našeho širšího výboru,
jsme v trvalém kontaktu. Vyměňujeme si vydávané časopisy, infor-
5
.
únor 2013
mujeme se o programech schůzí a o publikacích. Křesťansko-sociální
hnutí zveřejňuje pravidelně naše materiály na svých internetových
stránkách (www.ceskenarodnilistycz). Svého zástupce má SEB trvale
v historicko-dokumentační komisi Českého svazu bojovníků za svobodu.
Po úmrtí PhDr. Zdeňka Šambergra je jím od roku 2013 místopředseda
SEB doc. PhDr. Karel Novotný, DrSc..
*
Informace paní účetní Ing. Jany Sovové
1) Prosím členy SEB, aby při platbě příspěvků složenkou vypsali
čitelně jméno a příjmení (bez akademických titulů). Česká pošta, když
píše avízo o platbě, často zkomolí jméno tak, že nejde zjistit, kdo příspěvek poslal. Musím to dohledávat podle zasílací pošty, což je zvláště
v Praze velmi obtížné.
2) Příspěvky je možné platit při přednáškách za hotové.
3) Pokud máte možnost poslat příspěvky převodem nebo vkladem na
náš účet, je nutné zapsat jméno a příjmení do rubriky: „údaje pro vnitřní
potřebu příkazce“. Číslo účtu SEB u Komerční banky: 60135011/0100.
6
.
únor 2013
Karel Novotný
CENA EDVARDA BENEŠE 2012
V sedmnáctém ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu
Edvarda Beneše, jenž byl vyhlášen na rok 2012, bylo v soutěžní sekci
Historie 20. století přijato třináct studentských soutěžních prací.
Do této soutěžní sekce zaslali své práce účastníci z Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze (2), z Fakulty sociálních věd Univerzity
Karlovy v Praze (1), z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
(1), z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Filozofické
fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2), z Fakulty
filozofické Západočeské univerzity v Plzni (1), z Filozofické fakulty
Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (1), z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci (2) a
z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové (2).
Mezi těmito třinácti přihlášenými studentskými soutěžními pracemi
bylo devět prací diplomních a čtyři práce bakalářské.
Odborná komise Společnosti Edvarda Beneše, ustavená z historiků, se
seznámila se všemi předloženými soutěžními pracemi. Při jejich posuzování postupovala obdobně jako v předchozích šestnácti soutěžních
ročnících, to znamená, že je hodnotila podle jejich odborného přínosu,
materiálové dokumentace a metodické úrovně zpracování a přihlížela
rovněž k významu zvoleného tématu pro hlubší poznání našich novodobých dějin.
Rada města Sezimova Ústí na návrh odborné komise Společnosti
Edvarda Beneše ocenila autory těchto čtyř studentských soutěžních prací:
1) Cena Edvarda Beneše 1. stupně byla udělena Michalu MACHÁČKOVI (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze) za práci
Gustáv Husák v kauze slovenského buržoazního nacionalismu. Zdařilá
soutěžní monografie s imponující materiálovou základnou v širokém výkladovém záběru podrobně osvětluje klíčovou kapitolu Husákova politického životopisu, jež zahrnuje jeho politický pád a zatčení, tajný
7
.
únor 2013
politický proces roku 1954 i jeho věznění, stejně jako jeho pozdější
úpornou snahu o občanskou a politickou rehabilitaci a návrat do veřejného a politického života. Cenná a užitečná je také připojená příloha
„Kdo byl kdo„, jež v podobě životopisného slovníku přináší téměř sto
stručných biogramů osob, které jsou nějakým způsobem spojeny s Husákovou kauzou.
2) Cenu Edvarda Beneše 2. stupně obdržel David KOLUMBER
(Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně) za práci Druhá Československá republika. Tak se totiž běžně označuje krátké, několika měsíční
období postupného zániku předválečného demokratického Československa, vymezené zářijovým mnichovským diktátem z roku 1938 a německou okupací Českých zemí 15. března 1939. Autorova zasvěcená
právněhistorická analýza dokládá, jak se nová politická a státoprávní
situace oslabeného „česko-slovenského“ státu s utvářejícím se autoritativním režimem promítala především v právní oblasti, v nových zákonech a nařízeních. Studie tím přispěla k hlubšímu poznání této
krátkodobé, programově výrazně antidemokratické etapy novodobých
českých dějin.
3) Cena Edvarda Beneše 3. stupně byla přiznána Anně SÁLOVÉ
(Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze) za práci Obraz
sudetských Němců v českém tisku v krizovém roce 1938. Bohatě dokumentovaná soutěžní práce sleduje, jak český tisk, zastoupený hlavními
listy jednotlivých politických směrů (národní demokraté, národní
socialisté, sociální demokraté, komunisté, agrárníci a lidovci), v období
od počátku dubna do konce září 1938 pohlížel na sudetské Němce,
na jejich hlavní představitele a na protistátní politické aktivity německé
menšiny. Třebaže se český tisk tehdy ve svém negativním pohledu na
sudetské Němce všeobecně shodoval, intenzita tohoto negativního postoje se u jednotlivých listů poněkud lišila v závislosti na jejich politické
orientaci.
4) Čestným uznáním byla oceněna Veronika KOŘÍNKOVÁ (Fakulta
filozofická Západočeské univerzity v Plzni) za práci Mikrohistorická
8
.
únor 2013
variabilita dějin 20. století v osudu aktéra. Pod tímto poněkud mlhavým,
mnoho neříkajícím názvem se skrývá kultivovaně napsaná, po metodické
stránce velmi dobře informovaná mikrohistorická sonda do životních
osudů zcela zapomenutého pražského leteckého konstruktéra a výrobce
leteckých přístrojů Vincence Hodka a jeho rodiny. Pro rekonstrukci tohoto rodinného příběhu autorka využila relevantní písemnosti z archivních
fondů hlavních pražských archivů, a zejména pak doklady z rodinného
archivu Hodkových, jenž je uložen ve státě Maine v USA.
Výsledky sedmnáctého ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu
Edvarda Beneše byly slavnostně vyhlášeny v pátek 19. října 2012 v Památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Každý z oceněných účastníků
soutěžní sekce Historie 20. století tu při této příležitosti kromě diplomu a
peněžní odměny obdržel - jak se již stalo tradicí - také malý knižní dárek
od Společnosti Edvarda Beneše jako spolupořadatele soutěže a odborného garanta této soutěžní sekce - jejím nákladem znovu vydanou
Benešovu mezinárodně proslulou knihu Demokracie dnes a zítra (8. české vyd. Praha 1999, Knižnice SEB, sv. 19).
VEŘEJNÉ AKCE
Shromáždění u sochy prezidenta Beneše v Praze
13. května 2012 k 128. výročí prezidentova narození
Shromáždění se konalo za značné účasti diváků, u sochy stáli tradičně
čestnou stráž členové sokolské „Věrné gardy“ v historických stejnokrojích. Přítomné pozdravila prof. Olivová. S projevy vystoupili: Ing. J.
Čistecký, ředitel odboru pro střední Evropu ministerstva zahraničních
věcí, doc. Eva Broklová, místopředsedkyně SEB, předsedkyně Masarykovy společnosti a PhDr. Jiří Malínský, Masarykova demokratická
akademie).
Historické intermezzo bylo nazváno „Pomnichovské dny prezidenta
Beneše“. Herec Dalimil Klapka přednesl ukázku ze stati Eduarda Tábor9
.
únor 2013
ského „Prezidentovo vyhnanství“ a úryvek z prezidentova dopisu bratru
Vojtovi z 9. prosince 1938. Do Bulletinu jsme zařadili i nově získaný dopis Jarmily Čapkové prezidentovi z 5. října 1938 (viz s. 13).
Shromáždění bylo uzavřeno československou hymnou.
*
U sochy prezidenta Beneše před právnickou fakultou Masarykovy
univerzity v Brně se konala vzpomínková slavnost k výročí prezidentova
narození v květnu 1884. K výročí vzniku republiky se vedle oficiálního
shromáždění u sochy T. G. Masaryka konalo i shromáždění u sochy
Edvarda Beneše, které bylo zaměřeno na česko - slovenskou spolupráci.
Hlavní projev přednesla JUDr. Katarína Zavacká, CSc. na téma „Čo pre
nás znamená dr. Edvard Beneš“. (Viz s. 25). Autorka patřila v 60. letech
k zastáncům společného státu Čechů a Slováků, iniciovala petici „Za
spoločný štát“, kterou podepsalo téměř půl milionu slovenských občanů.
Součástí slavnosti bylo i zasazení čtyř stromů, které u pomníku zasadili:
primátor Roman Onderka, Mgr. Libor Šťástka, JUDr. Kataría Zavacká
a plk Emil Boček, nositel řádu Bílého lva. Čs. obec legionářská ocenila
aktivní činnost dr. Zavacké a předala jí Pamětní tisk a medaili TGM.
Jménem Společnosti Edvarda Beneše položila k soše prezidenta
Beneše květiny paní Eva Langerová.
Ing. Jan Kruml
INFORMACE
Na pozvání strany LEV 21 - národní socialisté 21. století - se předsedkyně SEB zúčastnila slavnostního shromáždění k 115. výročí vzniku
národně socialistické strany, které se konalo 31. března v Obecním domě
na nám. Republiky. Po hlavním referátu předsedy strany Jiřího
Paroubka následovaly zprávy jednotlivých členů o činnosti strany. Poté
se profesor Robert Kvaček z filozofické fakulty Univerzity Karlovy zevrubně zabýval vstupem Edvarda Beneše do národně socialistické strany
v roce 1923.
10
.
únor 2013
Dne 14. dubna se v Brožíkově síni na pražské radnici na Staroměstském náměstí konalo další slavnostní zasedání k 115. výročí založení národně socialistické strany. Pořadatelem byla nově ustavená česká strana
národně sociální. Projevem svého předsedy Jaroslava Rovného a projevy dalších členů výboru se přihlásila k odkazu zakladatelů strany a
zdůraznila svou návaznost na jejich činnost. S historickým projevem vystoupila prof. Olivová, která se věnovala zhodnocení významu Edvarda
Beneše pro politiku a program strany. Prof. Jiří Kocian (Ústav pro
soudobé dějiny AV) se ve svém projevu zabýval politikou národně
socialistické strany po únoru 1948.
*
26. listopadu 2012 se ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR
konalo slavnostní shromáždění k 80. výročí založení ÚSTAVU T. G.
Masaryka. V úvodním projevu se předseda Ústavu PhDr. Josef Zumr,
CSc. zabýval složitými peripetie, kterými procházel Ústav v průběhu
svého vývoje. Všichni účastníci shromáždění obdrželi informativní
publikaci, ve které byly tyto problémy podrobně rozvedeny. Další
pracovníci Ústavu přednesli informace o činnosti jednotlivých oddělení
Ústavu. Prof. Olivová pozdravila výročí vzniku Ústavu jménem
Společnosti Edvarda Beneše. Uvedla, že Ústav byl založen v roce 1932
jako ideové centrum formujícího se hnutí na obranu republiky.
Iniciátorem tohoto hnutí byl ministr Beneš, který varoval před blížící se
evropskou politickou krizí, která by mohla vyvrcholit válečným konfliktem. Naléhal proto, aby Československo bylo politicky, ideově i vojensky připraveno.
*
Gabriela Havlůjová-Literová, spoluautorka publikace Lidice
nezemřely (Knižnice SEB, Praha 2004, sv. 35. Spolu s V. Olivovou), se
v roce 2012 vydala na studijní cestu do Latinské Ameriky, do míst, kde
se v roce 1942 zvedla velká vlna solidarity s vyvražděnou a zničenou
českou obcí. Vyhledala ženy pojmenované „Lidice“ a nahrála s nimi
rozhovory. Uskutečnila rovněž rozhovory s československými krajany,
11
.
únor 2013
jejichž předkové odešly do Argentiny a Paraguaje většinou v době
hospodářské krize 30. let a dodnes se hrdě hlásí k zemi svých předků.
Jejich spolky pořádají oslavy vzniku Československa v roce 1918 a připomínají si i jiné události českých dějin. Velmi ocenili publikaci Lidice
nezemřely, kterou jim autorka rozdala. Zařadili ji i do knihovny
největšího krajanského spolku v Jižní Americe v Presidencii Roque Saez
Pena. Pablo Černý, jehož rodina přišla do Argentiny z Velkých Bílovic,
vzpomínal, jak se jeho rodiče v roce 1943 účastnili pietní vzpomínky
za oběti Lidic a uvedl: „Na Lidice stále pamatujeme. Máme je ve svých
srdcích.“ V témže roce vztyčili krajané v uruguajském Montevideu
Lidicím pomník na „náměstíčku Lidice“.
12
.
únor 2013
DOKUMENTY
Pomnichovské dny prezidenta Beneše*
1. Dopis Jarmily Čapkové prezidentu Benešovi
5. října 1938**
Vážený a drahý pane prezidente,
jsem zdrcena zprávou, že nás opouštíte. Jsem přesvědčena, že jste promyslel náš osud na řadu let kupředu ve všech možnostech a že byste nás
pevně vším provedl, věřím pevně slovům, která jste nám řekl 21. září! Nyní se bojím.
Slyšela jsem v těchto dnech říci jednoho prostého člověka, že nám
chybí vůdce; byla to jedna z těch mnoha řečí, kterými lidé hledali cestu
z bolesti. Ale teď v této chvíli, kdy nás opouštíte jako prezident, myslím
si, že se nám můžete spíš a bez překážky stát vůdcem!
Možná, že budete osobně nebo ve své další činnosti potřebovat
malých nebo větších služeb od lidí přesvědčených a věrných; prosím, počítejte mne mezi ně. Jsem ochotna naučit se všemu co bude třeba, umím
být mlčenlivá, spolehlivá a poslušná, chci sloužit. Jsem v tomto rozhodnutí zcela neodvislá na svém okolí, neodvislá i od Karla Čapka, s nímž se
nijak neztotožňuji.
V hluboké úctě k paní Haně Benešové a k Vám pane prezidente,
oddaná
Jarmila Čapková
__________
* Historické intermezzo při shromáždění u sochy prezidenta Beneše 26. května 2012 (viz
str. 9). Doplněno o nově získaný dopis J. Čapkové.
**Dopis manželky Josefa Čapka. Archiv Ústavu T. G. Masaryka, fond E. Beneš.
Dokument zaslal PhDr. Jan Bílek.
13
.
únor 2013
2. Eduard Táborský, Prezidentovo vyhnanství.
... Vedle práce na přednáškách pro Chicagskou univerzitu, věnoval se
prezident hlavně vyřizování své bohaté korespondence. Ze dne na den a
z týdne na týden rostl příliv denní pošty ze všech končin svobodného
světa. Stále objemnější a objemnější svazky dopisů přinášel udýchaný
pošťák pro „mistra Binse“, jak si po anglicku prezidentovo jméno
upravil...
Nejdražší však byly prezidentovi dopisy přicházející z vlasti. Nosily
na sobě poštovní razítka z nejrůznějších míst republiky a byly psány
lidmi všech společenských vrstev, od prostých posluhovaček, až po
univerzitní profesory a nejvyšší státní úředníky. Psal Kamil Krofta,
Přemysl Šámal, Ivan Dérer, Jaromír Nečas. Přihlásil se Karel Čapek,
Emil Filla, Bedřich Karen, Václav Vydra, Jaroslav Kvapil, Jan Laichter,
J. Obrovský. Hlásili se obzvláště profesoři vysokých škol, snad i vidíce
nyní více profil Dr. Beneše - prezidenta, Bělohrádek, Bednář, Hromádka,
Hník, Kozák, Macek, Matoušek, Peška, Žilka, abychom uvedli jen několik jmen za všechny. A dlouhá řada známých dalších i neznámých.
Psaly i celé organizace. A posílaly své vřelé pozdravy. „Olga a Zdena“ a
nesčetní jiní, kdo neuvedli svá plná jména.
Jen ten, kdo se dovede vžít do postavení, v němž se octl prezident,
když se po prudkém úderu mnichovském uchýlil do malého domečku
v Putney, je s to pochopit, co vše pro něj ty dopisy z domova znamenaly.
Každý ten dopis, každých těch několika řádek uznání, byly kapičkou
tišivého balzámu na jeho rozdrásané nervy. Neboť mu byly jasným
svědectvím toho, že se ve svém lidu nezklamal, že pohnutá slova, jež
k němu pronesl v den svého odchodu z Pražského hradu, byla pochopena
a že lid podle nich jedná. Bylo to svědectvím toho, že dílo zrady, jež se
pokoušela na vlastním národě spáchat hrstka pokřivených oportunistů, se
nedaří a nezdaří. Toho, že ohavná utrhačská kampaň, jež proti němu
samému byla - a přes něho proti všem zásadám ideálu pravdy, mravnosti
a lidskosti, za něž spolu s T. G. Masarykem bojovali - narazila u všech
poctivých Čechů na neprostupnou hráz věrnosti. Četl z těchto dopisů to pev-
14
.
únor 2013
né přesvědčení, tu nezlomnou víru v lepší budoucnost, kterou pociťoval
sám. Bylo mu to zárukou, že lid československý ve svém celku odolá
všem nepěkným svodům a toto vědomí mu bylo velikou vzpruhou,
velkým povzbuzením v jeho práci... I u svého psacího stolku v Putney
zůstal prezident všem poctivým Čechům a Slovákům tím, čím byl, dokud
řídil osudy státu ze svého sídla na Hradčanech. Velkým demokratickým
vůdcem, jemuž na slovo věřili, rádcem, jež je nikdy nezklamal a u něhož
vždy hledali pomoc, když ji nemohli dosíci jinde.
*
3. Dopis Edvarda Beneše bratru Vojtovi 9. 12. 1938
Milý Vojto.
... Řeči po Praze a v kruzích pravých jsou ovšem divoké, pusté a
sprosté, ale to byly vždycky, a tak vhodná příležitost jako nyní dosud
vůbec nebyla. Tož nelze se divit. Přesto však je omyl se domnívat, že to
u nás jistou míru překročí. Pokusy se děly, ale i vlivem bývalých stran,
i vlivem zdravé české inteligence, a zejména silně cítěným odporem v lidu
to bylo zaraženo...
Moje stanovisko je vyčkat, pracovat pro stát jako celek a v každém
případě aspoň ničím neublížit. Na všechny řeči doma mlčím a mlčet
budu.
Začnu brzo psát o celé věci paměti a napíši, jako ve svých Pamětech
z války: všecko, co jsem dělal, říkal, psal, prohlašoval. A doložím to dokumenty. A budu žádat, aby totéž udělali ti druzí. A skončí to tak, jako to
skončilo s pamětmi válečnými. Ukáže se ten nadlidský úkol, který jsem
měl konat, sám, sám, sám. Nebylo lidí na výši - skoro nikde, nebylo stran,
které by byly bývaly s to své úkoly zvládnout. A zrada třetích - v historii
ojedinělá...
Moje vina - jediná: zůstal jsem pevný, věrný tradicím národa,
věrný danému slovu. Odmítl jsem zradit, lhát, podvádět; odmítl jsem
být v ničemném a mravně zpustošeném světě ničemou...
15
.
únor 2013
ČLÁNKY
prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.
Dějiny první republiky*
Již v prvních větách svých Pamětí charakterizoval prezident Beneš základní rys období, ve kterém první republiky existovala a uvedl: „Hned
asi v letech 1921-22 začalo se v Evropě veliké vzrušující drama: boj o
revizi versailleského míru. Byl to jeden z největších a nejdramatičtějších
zápasů v politické historii Evropy. Skončil se novou velikou zničující
tragédií - druhou světovou válkou.“ Tato charakteristika se vztahovala na
Československo více než na kterýkoli jiný evropský stát.
Současně však republika měla řadu pozoruhodných zvláštních rysů.
Československo se již svým vznikem odlišovalo od ostatních států
rodících se ve střední a východní Evropě v konečné fázi války. Jako
jediné mělo politickou základnu i programovou ideu tvořícího se státu.
14. října 1918 byla v Paříži ustavena prozatímní československá vláda
v čele s Masarykem jako prezidentem. Navázala diplomatické styky s dohodovými velmocemi a jmenovala své vyslance v Londýně, v Paříži,
v Římě, ve Washingtonu a v Omsku. Jejím ideovým programem bylo
Masarykovo „Prohlášení nezávislosti československého národa“ - tzv.
Washingtonská deklarace. Nový stát měl být republikou s rozsáhlými
individuálními svobodami a sociálními reformami. To znamená, že
Československo mělo ještě před koncem války atributy samostatného
státu. Tím se také lišilo od ostatních rodících se nových států, které se teprve postupně konstituovaly až během mírové konference.
Utvořením vlády se Československo zařadilo mezi vítězné dohodové
státy, účastnilo se jednání mírové konference a spolupodepsalo mírové smlouvy. Na konferenci byly stanoveny hranice nového státu a v mírových
smlouvách byla zakotvena existence poválečné Evropy i Československa.
__________
* Projev 10. října 2012 při prezentaci stejnojmenné publikace vydané v Knižnici
SEB 2012, sv. 40
16
.
únor 2013
Tento versailleský systém, jeho udržení a obrana, se stal základem celé
československé politiky.
Proto se také Československo od počátku významně angažovalo v činnosti Společnosti národů, která vnesla do mezinárodních vztahů 20.
století kvalitativně nový, demokratický prvek: Na místě dosavadního
suverénního rozhodování velmocí získaly členské státy Společnosti národů - velké i malé - právo podílet se na společných mezinárodních
jednáních a právo řešit konflikty jednáním u kulatého stolu.
Po úspěšném působení na mírové konferenci se československý ministr zahraničí Beneš prosadil mezi přední politiky Společnosti národů. Stal
se hlavním autorem „Protokolu o pokojném vyřizování mezinárodních
sporů“, který doplňoval a precizoval programový Pakt Společnosti národů. Tento tzv. Ženevský protokol vytvářel mechanizmy k zajištění míru
a vzájemné spolupráce členských států Společnosti národů a k vybudování systému všeobecné - kolektivní - bezpečnosti. Stanovil podmínky
mezinárodních jednání a především podmínky pro určení útočníka.
Ministr Beneš jako generální zpravodaj představil Protokol 1. října 1924
na zasedání Společnosti národů.
Protokol, který podepsalo na 40 států, se však neuskutečnil. Anglie,
která byla od počátku skeptická k vytváření nových států střední a východní Evropy, protokol nepodepsala. Přijala nabídku jinou. Nabídku německého kancléře Gustava Stresemanna, která se vracela k předválečné
velmocenské politice a žádala samostatné politické jednání čtyř velmocí
- Anglie, Německa, Francie a Itálie. Takové jednání se uskutečnilo v říjnu
1925 na konferenci v Locarnu, která obnovila velmocenský status
Německa. Tzv. „Rýnským garančním paktem“ potvrdilo Německo své
západní hranice, stanovené mírovou smlouvou, své nové hranice východní přešlo mlčením. Tím locarnská dohoda otvírala cestu k revizi
především k německo - československých a německo - polských hranic.
Současně narušovala základní demokratické principy mezinárodní politiky dané Paktem Společnosti národů. Československo rozsáhlou akcí
ministra Beneše zmírnilo nepříznivý dopad jednání na republiku:
17
.
únor 2013
Zvláštními garančními smlouvami posílilo spolupráci s Polskem a s Fran-cií
a tím vytvořilo jejich užší seskupení. Francie se současně zavázala poskytnout Československu v případě napadení bezodkladnou a účinnou
podporu a pomoc - závazek, který se stal pro republiku tak aktuální v onom
kritickém roce 1938.
Československo aktivně přispělo i k tomu, že locarnská jednání byla
dodatečně zapojena do sytému Společnosti národů. Pod předsednictvím
ministra Beneše bylo pak Německo 16. října 1926 přijato do Společnosti
národů. Tím formálně přejímalo její programové zásady i povinnosti.
Locarnská konference byla předělem v evropském vývoji. Byla
oslabena anglo-francouzská válečná spolupráce a přestalo platit rozdělení
Evropy na vítězné a poražené státy. Německo se stalo opět významnou
evropskou velmocí a pozice malých států střední a východní Evropy byly
oslabeny. Německý ministr zahraničí Stresemann si o konferenci v Locarnu zaznamenal do svého deníku: „Pánové Beneš a Skrzynski museli
sedět v předpokoji, dokud jsme je nevpustili dovnitř. To byla situace
států, které byly dosud vyzdviženy do výše protože byly služebníky
jiných, kteří je nechali padnout v tom okamžiku, kdy věřily, že se mohou
dorozumět s Německem“.
Ministr Beneš se po Locarnu se zvýšenou intenzitou věnoval upevnění
spolupráce s dalšími středoevropskými státy. Na základě jeho návrhu byl
v Ženevě 16. února 1933 podepsán tzv. Organizační pakt Malé dohody,
který vytvářel z těchto států vyšší politickou jednotku. V čele stála Stálá
rada, která koordinovala zahraniční politiku všech tří států. Hospodářská
rada prohlubovala jejich spolupráci ekonomickou. Cílem Organizačního
paktu Malé Dohody bylo vybudovat ve střední Evropě celek, který by
odolal sílícímu tlaku vycházejícímu z Německa.
Zásadním zlomem v evropské politice se pak stal rok 1933: Pod
vedení Adolfa Hitlera odešlo Německo z odzbrojovací konference, vystoupilo ze Společnosti národů a začalo ji systematicky politicky rozkládat, jednak nabídkami dvojstranných paktů, jednak podporou, kterou
poskytovalo nacistickým stranám v německých menšinách. V březnu
18
.
únor 2013
1935 ohlásilo Německo oficiálně budování své armády. Bylo připraveno
k agresi.
Ministr Beneš dospěl již v létě 1932 k jednoznačnému konstatování,
že tato německá politika povede k nové válce. A na podzim roku 1933 v protikladu k anglické politiky appeasementu - jednoznačně oznámil
československým zastupitelským úřadům, že „s tímto hitlerovským
režimem není žádná dohoda možná.“
Československo proto také již v této době konalo intenzivní přípravy
k obraně. Budovalo armádu, rozšiřovalo spolupráci s Malou i Balkánskou
dohodou a upevňovalo vnitřní demokracii. Tento proces byl v prosinci
1935 završen volbou Edvarda Beneše prezidentem republiky.
V mezinárodním měřítku pak Československo spolu s Francií
usilovalo o rekonstrukci Společnosti národů, která se rozkládala jak odchodem Německa, tak i odchodem Japonska a Itálie.. Velmocí, která se
v září 1934 stala - s podporou Francie a Československa - novým členem
Společnosti národů, bylo sovětské Rusko.
V březnu 1936 zahájilo Německo agresi obsazením Porýní, území,
jehož nezávislost byla zajištěna mírovými smlouvami i smlouvou locarnskou. Spojenci Francie, Rusko a Československo, nabídli Francii vojenskou pomoc, kterou však Francie nepřijala a spokojila se s nic neřešící
protestní nótou. Místo toho uzavřela dohodu s Anglií, kterou se přiblížila
anglické politice appeasementu.
Výsledek Porýnské krize byl pro celý další vývoj katastrofální. Byla
počátkem agónie poválečné Evropy. A bylo to především Československo, proti kterému směřoval hlavní německý nápor.
První vlnu útoku na republiku zahájil v říjnu 1937 Konrad Henlein na
sjezdu sudetoněmecké strany v Teplicích.
Požadoval změnu československé vnitřní i zahraniční politiky republiky. Ohlásil, že hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila a že
Německo zakročí na jejich obranu. V řadě německých měst došlo k protistátním demonstracím a pokusům o puč. A Henlein zaslal Hitlerovi do
Berlína dopis, ve kterém psal: „V srdci netoužím po ničem tak horoucně,
19
.
únor 2013
jako po vtělení nejen sudetoněmeckých zemí, ale i celých Čech, Moravy
a Slezska do německé říše.“ Československo však Henleinovu akci
rychle odrazilo.
Anglie a Francii se však domnívaly, že by se z tohoto konfliktu mohlo
vyvinout širší ozbrojené střetnutí. Proto přijel v listopadu Chamberlainův
mluvčí lord Halifax za Hitlerem k tajnému jednání do Berchtesgadenu.
Na programu byla otázka střední Evropy a mírových smluv. Halifax
tlumočil Hitlerovi stanovisko anglické vlády, že je nezbytná korekce
versailleského systému v této oblasti, zároveň však žádal aby se změny
udály „pokojnou cestou“. Tím byl Hitlerovi v podstatě otevřen prostor
k útoku na střední Evropu.
V březnu 1938 obsadil Hitler během několika hodin zfašizované
Rakousko a zahájil přípravy k druhé vlně útoku na Československo.
V dubnu vyhlásil - po poradě s Hitlerem - Henlein v Karlových Varech
osmibodový seznam požadavků na československou vládu. Sudetští
Němci žádali dalekosáhlou autonomii a vytvoření uzavřeného území s rozsáhlou samosprávou. Dále požadovali „odčinění bezpráví spáchaného
na sudetském Němectvu od roku 1918 a náhradu škod vzniklých mu
tímto bezprávím“. Posledním bodem se stal požadavek na úplnou
svobodu „přiznání se k německému národu a německému světovému názoru“ - tj. k nacismu. Nedlouho poté se německá vojska začala stahovat
k československým hranicím. Československo mobilizovalo.
Základní linií Benešovy obranné politiky bylo znemožnit Hitlerovi
zmocnit se republiky rychlým vojenským obsazením jako se to stalo s
Rakouskem. Proto od počátku mezinárodně informoval o situaci republiky a učinil z obrany Československa mezinárodní problém. O pohybech německých vojsk informoval Anglii, Francii a Rusko a Německo
požádal o informace o důvodech pohybu jeho vojsk.
Benešův mezinárodní postup vyvolal prudkou reakci Hitlera. Se zdůrazňováním německé mírové politiky označil Československé údaje o
pohybech německých vojsk za lživé a německý tisk v ostré kampani
obviňoval Československo z teroristického násilí na sudetských Němcích
20
.
únor 2013
a ze snahy vyvolat válečný konflikt. Anglie a Francie s nelibostí
sledovaly československou mobilizaci a žádaly její odvolání. Československo ji však odvolat omítlo. To hodnotila Anglie i Francie více než
nepříznivě. Republika byla tak z obou stran vystavena kritice za svou
neochotu dospět s Německem k dohodě a byla označena za původce
krize.
Diskreditací Československa se otevřel prostor pro třetí vlnu útoku na
republiku. Od 21. května byla zahájena celá série jednání Anglie a
Francie s Německem s cílem nalézt „pokojné“ východisko ze vzniklé
krize. Výsledkem byl sílící tlak Anglie a Francie na Československo, aby
se dohodlo s Henleinovou sudetoněmeckou stranou a přijalo její požadavky. Za dosavadní neúspěch jednání byl obviňován prezident Beneš
a jeho neústupnost.
A 20. června telegrafoval Jan Masaryk z Londýna: „Chamberlain dnes
v kabinetě jasně obvinil prezidenta Beneše a vládu, že úmyslně zdržují
vyjednávání a žádal společný nátlak na nás.“ 3. srpna přijel také do Prahy
z Chamberlainova pověření lord Runciman s úkolem přimět prezidenta
Beneše k přijetí Henleinových požadavků a ke změně československé
vnitřní i zahraniční politiky.
Pod soustředěným tlakem z několika stran, v dusné atmosféře německých vojenských příprav a v nervozitě z blížícího se sjezdu nacistické
strany v Norimberku, se prezident Beneš pokusil dalekosáhlou iniciativou
uvolnit kritické sevření republiky. 5. října zveřejnil svůj „čtvrtý plán“,
kterým v podstatě přijal Henleinovy karlovarské požadavky. Tímto
velkorysým krokem zaskočil prezident všechny své kritiky. Lord
Runciman opustil Prahu a na několik dní se odmlčel i Adolf Hitler.
Jeho závěrečný projev na norimberském sjezdu strany 12. září se však
stal povelem k útoku. Henleinova strana se znovu pokusila o puč. Pod heslem „Domů do říše - „Heim ins Reich“ - žádala připojení německých
oblastí k Německu. A u hranic se připravovala německá armáda k vpádu
do republiky. Československá vláda však puč urychleně potlačila a tím
ztroskotala i třetí vlna útoku na republiku.
21
.
únor 2013
Další, čtvrtá vlna však následovala bezprostředně poté. Realizovala se
pod přímým Chamberlainovým vedením.
15. září došlo v Berchtesgadenu k jeho osobní schůzce s Hitlerem.
Byla krátká a neúspěšná. Hitler odmítl jednat s Chamberlainem o navrhované německo-anglické dohodě, pokud nebude vyřešen „československý problém“. Zdůraznil, že je připraven ho definitivně vyřešit
i vojensky. Jednání mělo pokračovat za týden v Godesbergu.
V této vyhrocené situaci se Anglie a Francie rozhodly přinutit Československo k odstoupení německých území všemi prostředky. V ultimátu
předloženém československé vládě žádaly vydání pohraničních území
Německu. Zbývající část republiky měla být „neutralizována“, tzn. měla
být zbavena všech svých mezinárodních smluvních závazků. Bylo také
dohodnuto, že k prosazení těchto požadavků „bude nutno vyvinout na dr.
Beneše nejsilnější nátlak“. Pokud by „dr. Beneš odpověděl záporně, pak
by přijímal myšlenku války“ a byl by za ní zodpovědný. Současně bylo
Československu „doporučeno,“ aby v žádném případě nemobilizovalo.
20. září československá vláda tyto ultimativní požadavky odmítla.
Avšak bezprostředně poté se zdvihla proti Československu další, šestá
vlna útoku. Ještě v noci z 20. na 21. září došlo k novému, neslýchanému
nátlaku na prezidenta Beneše. Byl vzbuzen ve 2 hodiny v noci a anglický
a francouzský vyslanec mu předali demarše svých vlád: Žádaly, aby
Československo vzalo své odmítavé stanovisko zpět a nahradila ho svým
souhlase. Pod tímto téměř fyzickým nátlakem prezident souhlasil. A československá vláda, zasedající od 6. hodin ráno, konstatovala, že „v tomto
postavení s pocity bolesti francouzské a britské návrhy přijímá“.
Přes toto stanovisko však Československo dále stupňovalo svou obranu. Vláda, podpořená řadou lidových demonstrací podala demisi. A 22.
září byla ustavena nová, nepolitická vláda v čele s generálem Syrovým,
vláda obrany republiky. Jejím prvním činem bylo vyhlášení mobilizace.
V téže době se zvedla další, sedmá vlna útoku na republiku. 22. září
se sešel Chamberlain s Hitlerem v Godesbergu. Ujistil ho, že jeho berchtesgadenské požadavky byly splněny a že Československo souhlasí
22
.
únor 2013
s odstoupením svých území. Že tedy nic nebrání mírovému uzavření
sporu. Hitler však ve svém memorandu předložil další své požadavky:
Žádal, aby Československo splnilo nové územní požadavky Polska a
Maďarska a podstatně rozšířil územní nároky Henleinovy strany.
Speciálně žádal vy-dání celého - neporušeného - československého
opevňovacího systému.
V průběhu jednání obdržel Hitler informaci o československé
mobilizaci. Reagoval prudkým výbuchem zuřivosti a konstatoval, že ho
to nutí k provedení okamžitých vojenských opatření. Jednání opět
ztroskotalo.
V týdnu od 23. do 28. září došlo v Evropě k přeskupování sil: Československo odmítlo Hitlerovo godesberské memorandum a ústy Jana
Masaryka oznámilo, že se proti němu „postaví na svrchovaný odpor.
Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem
otroků“. Také ve Francii příp. v Anglii sílily přípravy na válku. I Rusko
vyjádřilo ochotu se k nim připojit.
A tak i proti páté vlně útoku se Československo ubránilo.
Současně evropské demokratické síly vítaly a obdivovaly zápas
Československa s nacistickým Německem. Květnová i zářijová
mobilizace získávaly republice širokou podporu světové demokratické
veřejnosti. Vznikaly kluby zaštítěné jménem prezidenta Beneše a vláda
dostávala desítky děkovných dopisů, povzbuzujících ji k dalšímu odporu.
Zvedla se však nová, šestá vlna útoku na republiku. Francie a Anglie
vystupňovaly kampaň obviňující Československo z úmyslu rozpoutat
svou neoblomností světovou válku. A československé odmítnutí
godesberských požadavků vyvolalo zuřivou Hitlerovu reakci. Ve svém
projevu ve Sportovním paláci 26. září uvedl: „Nehodlám nečinně přihlížet, jak tento šílený Beneš se domnívá, že může prostě týrat tři a půl
milionu lidí. Německá trpělivost je u konce. Nyní vystupují proti sobě
dva muži - tam je pan Beneš, a tu jsem já!“. Poté Hitler oznámil, že pokud Československo nepřijme jeho godesberské požadavky do 28. září
do 14.00 hodin, zahájí Německo proti němu válku.
23
.
únor 2013
V této kritické situaci byl prezident Beneš vystaven mnohonásobnému
útoku z celého světa. Americký prezident Roosevelt mu zaslal telegram,
aby nepřerušoval jednání usilující o pokojné vyřešení sporu. Osobně se
pro toto stanovisko angažovali vyslanci Spojených států v Londýně
(Kennedy), v Paříži i v Berlíně. Obdobný požadavek zaslaly prezidentovi
všechny sáty americké Unie, a všechny státy střední a jižní Ameriky.
V Praze předal britský vyslanec prezidentu Benešovi Chamberlainův
Timetable - časové upřesnění Hitlerovo godesberského memoranda na vyklizení sudetoněmeckých oblastí.
Prezident Beneš však ani pod tímto děsivým tlakem neustoupil.
Nepřijal ani Chamberlainův Timetable, ani Hitlerovy požadavky.
Akceptoval však nový návrh prezidenta Roosevelta na svolání mezinárodní konference, na které by mohl veřejně deklarovat československá
stanoviska.
Avšak zvedla se nová, sedmá vlna útoku na Československo. Poté, co
Hitler o jeden den odložil svůj plánovaný útok na republiku, sešla se 29.
září v Mnichově konference čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a
Itálie.
Současně neslýchaným diplomatickým opatřením Československo
nebylo pozváno a i přes svou žádost o účast bylo z jednání vyloučeno.
Konference také bez dlouhého jednání přijala usnesení, aby Československo německá území urychleně vyklidilo. Podpisem závěrečného
protokolu vstoupila mnichovská dohoda v platnost. Stanovisko Československa nebylo zapotřebí.
Přesto ráno 30. září zástupci Anglie a Francie ultimativně žádali prezidenta, aby československá vláda dohodu do poledne téhož dne „prostě
přijala“. Na dopoledním mimořádném zasedání vlády informoval prezident o kritické situaci a sdělil, že nevidí žádnou možnost mnichovskou
dohodu odmítnout. „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou
válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn“.
V půl jedné pak ministr zahraničí Krofta sdělil anglickým a francouzským zástupcům: „Jménem prezidenta republiky a jménem vlády pro-
24
.
únor 2013
hlašuji, že se podřizujeme rozhodnutí, které bylo učiněno v Mnichově
bez nás a proti nám“. Kromě tohoto ústního vyjádření nebyla mnichovská dohoda Československem nikdy přijata ani parlamentem, ani vládou.
Platila pouze na základě podpisu čtyř velmocí.
V bezvýchodné situaci Československo všestrannému nátlaku ustoupilo. Ale již za půl roku se přes něj převalila ještě poslední, osmá vlna
útoku. 14. března 1939 obsadila německá vojska zbytek republiky. Tím
se však vytvořila nová situace. Hitler porušil mnichovskou dohodu a tím
ji znehodnotil. A prezident Beneš, který se necítil být mnichovskou dohodou nadále vázán, zahájil pod heslem „Za svobodné Československo
ve svobodné Evropě!“ svůj otevřený a úspěšný boj za obnovu republiky.
Závěrem bych chtěla znovu připomenout, že jsem se ve svém příspěvku soustředila především na zahraniční politiku Československa,
která byla určující složkou vývoje. O vnitřní politice bych pak chtěla
zdůraznit jednu základní skutečnost. Československo si po celou dobu
své existence uchovalo svůj demokratický charakter. A to byl výkon nemalý.
To znamená, že dějiny první republiky jsou velmi významnou a velmi
pozitivní součástí naší historie. Toho bychom se měli být vědomi.
JUDr. Katarína Zavacká. CSc.
Čo pre nás znamená Dr. Edvard Beneš*
Na rozdiel od svojich konkurentov v rakúsko-uhorskej diplomacii nepatril k tým, ktorí svoje politické a diplomatické postavenie dedili
šľachtickým rodom. Napriek tomu, že v zahraničnej politike bol
nováčikom a navyše veľmi mladým - na začiatku 1. svetovej vojny roku
1914 mal len 30 rokov, zohral veľmi významnú úlohu na mierovej
konferencii, ktorá začala v januári 1919 vo Versailles.
__________
* Projev u sochy prezidenta Beneše v Brně (viz s. 10)
25
.
únor 2013
Uznanie československej vlády dohodovými mocnosťami a diplomatické uznanie Československa ešte pred koncom vojny bolo do
značnej miery práve zásluhou E. Beneša. Na rokovaní vo Versailles v novembri 1918 zastupoval Československo - štát, ktorý z hľadiska
medzinárodného práva už existoval a E. Beneš mohol podpísať
podmienky mieru ako zástupca víťazného štátu s porazeným štátom Rakúskom. V prípade Čiech a Moravy sa československá delegácia
mohla dovolávať historického štátneho práva s odkazom na České
kráľovstvo. No najvačším úspechom E. Beneša bolo spojenecké uznanie
pripojenia územia Slovenska, navyše na základe prirodzených hraníc
tokov riek, pretože dovtedy nikdy svoje hranice s Maďarskom vymedzené
nemalo. Mierová zmluva s Maďarskom uzatvorená medzi víťaznými
mocnosťami a ich spojencami a Maďarskom zo dňa 4. júna 1920, tzv.
Trianon, bola v prvom rade jeho dielom. K významným zahraničnopolitickým úspechom patrili i jeho diplomatické aktivity vo veci
zrušenia platnosti pragmatickej sankcie v Maďarsku v roku 1921, ktorá
dovtedy zaručovala nástupnícke práva Habsburgov na rakúsky a uhorský
trón (aj český), čo mu maďarské aristokratické elity nikdy nezabudli.
Ďalším, komu bol E. Beneš priam osobným nepriateľom č. 1 bol Adolf
Hitler, ktorý v nemeckej zahraničnej politike dlhodobo narážal na výsledky Benešovho úsilia v Malej Dohode o politiku kolektívnej
bezpečnosti v Európe. Na domácej pôde práve československá
menšinová politika, ktorá vychádzala menšinám v ústrety v rámci demokratického politického systému, brala z rúk zbrane revizionistom z nemeckej a maďarskej strany, ktorí na medzinárodných fórach potom ťažko
mohli operovať „národnostným útlakom“. Závisť a nenávisť, s ktorými sa
E. Beneš počas svojho aktívneho politického života stretal i na pode
československého štátu v prostredí etnicky českej či slovenskej politickej
opozície, mávali tiež pričasto koreň v odpore k demokracii.
Československo vzniklo v Európe rozvrátenej vojnou. Primárnou
atmosférou bol hlad a chlad, nedostatok ubytovacích možností, choroby,
návrat vojakov s fyzickými zraneniami a psychickými traumami ná-
26
.
únor 2013
sledkom bojov na frontoch. Z dnešného pohľadu je až zázrak, do akej
veľkej miery sa pri začleňovaní vojenských navrátilcov z rakúsko-uhorskej armády z frontov do nového československého štátu podarilo predísť nepríjemným stretom s tými, ktorí sa vracali z bojov už ako víťazní
československí vojaci. Podobne významnou súčasťou demokratizačného
procesu, na ktorú by sa nemalo zabúdať, bolo aktívne vytesňovanie
silných protižidovských nálad, predovšetkým na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi. To, že stabilizujúci sa štát dokázal brániť pogromom a chrániť
aj tých svojich občanov, ktorí sa cítili byť uhorskými a nechceli sa zmieriť
s novou situáciou, je doteraz nedocenenou skutočnosťou. Ani Maďari,
ktorí na Slovensku ostali po jeho odčlenení z uhorského štátu, neboli prenasledovaní a postupne sa s novou situáciou vyrovnávali. Veď tí, ktorí
odišli do Maďarska, sa až do roku 1945 nedočkali ani všeobecného
volebného práva, o iných občianskych právach ani nehovoriac.
28. október sa v priebehu rokov stal pre nás symbolom, ktorého význam trvá. Vykladať ho však ako obnovu českého štátu, čo sa v českom
prostredí dnes často deje, je len polopravdou, ktorá tento význam ani
zďaleka nevystihuje. Práve tá druhá, opomínaná časť pravdy - odtrhnutie
územia Slovenska od Uhorského kráľovstva a jeho pripojenie k historickým zemiam, bola ťažšia.
Čo sa týka Slovákov, vznik československého štátu, ašpirujúceho na
demokratický režim, ich vzhľadom na stav politickej kultúry v Uhorsku
zastihol úplne politicky ale i občiansky nepripravených. Zrejmé to bolo
aj predstaviteľom nastupujúcich slovenských elít. Benešov rovesník,
absolvent brnenskej techniky ing. Štefan Janšák, ktorý sa ako tridsiatnik
tiež podieľal na rokovaniach o stanovovaní definitívnej slovensko-maďarskej hranice, dlho vyčítal starým slovenským „národovcom“, ktorí
mentálne uviazli v duchu uhorskej panskej politiky, že sa „nestarali o politickú výchovu ani ľudu, ani mladých adeptov politiky“. Túto výčitku
vzťahoval aj na politické vedenie Slovákov v Budapešti, kde stál na čele
Milan Hodža. A pokračoval: „Na celom Slovensku boli pred prvou
svetovou vojnou hádam len traja-čtyria ľudia, ktorí študovali politiku a
27
.
únor 2013
štátovedu i teoreticky a vedeli vóbec, čo je politika. Ostatní zberali
celkom sporadicky politické vedomosti z náhodných novinárskych
článkov. Osud slovenskej politiky bol nad pomyslenie trudný. Tí traja či
štyria naši politici so širším rozhľadom držali svoje vedomosti len pre
seba ako nejaké výrobné tajomstvo. Komunálna, vnútorná, zahraničná a
svetová politika, tieto pojmy zneli nám mladým v ušiach ako magické
formulky bez toho, že by sme boli vedeli, najma z hľadiska slovenského,
čo sa za nimi skrýva.“
Vina za provinčnosť však nepadala len na slovenských politikov.
Uhorské zákonodarstvo totiž nedovoľovalo predovšetkým národnostným
menšinám politicky pracovať medzi ľuďmi mimo predvolebného času.
Preto boli pre Slovákov také doležité napríklad luhačovické stretnutia a
porady, kde sa stretávali Slováci slobodne nielen s Čechmi ale i s ďalšími
Slovákmi, keď že tu neboli pod policajným dozorom a nehrozilo im zatknutie zo strany uhorskej vládnej moci. Tieto stretnutia považovala uhorská vláda dokonca za také nebezpečné, že protestovala u rakúskej vlády
s námietkou, že stretnutia medzi občanmi rakúskej časti monarchie a
uhorskej častí porušujú medzinárodné právo.
Existenciu Slovenska v spoločnom štáte s Čechmi zhodnotil Janšák
nasledovne: „Význam prevratu roku 1918 sa ináč nedá pochopiť, iba ked’
jeho výsledky zobrazíme na pozadí organizácie a mechanizmu bývalého
uhorského štátu. Len z porovnania pomerov, v akých žili Slováci pred
rokom 1918 a do akých sa dostali po ňom, možno si utvoriť reálnu predstavu o dosahu politických slobód, ktorých sa stalo Slovensko účastné v novej republike.“
Posuňme sa však o dve dekády ďalej. Veľkú úlohu zohral Edvard
Beneš v čase Mníchovskej zmluvy a následne v realízácii cieľa uznania
jej neplatnosti od samého počiatku, teda aj neplatnosti Viedenskej arbitráže, ktorou Slovensko stratilo južné územia. O prvej z dohod, mníchovskej, sa viedli a vedú stále, aj medzi historikmi, spory o postoji E.
Beneša k vojenskej obrane štátu. Poznajúc situáciu v medzinárodnej politike vedel, že Veľká Británia a Francúzsko nepojdu do vojny s Ne-
28
.
únor 2013
meckom za záchranu Československa. Nielen preto, že chýbala
medzinárodná zmluva takéhoto charakteru, ale najma preto, že určujúce
osobnosti zahraničnej politiky vtedajšej politickej reprezentácie týchto
štátov, predovšetkým Veľkej Británie, boli na strane appeasementu, a teda
ich ciele a úsilie smerovalo k dohode s nacistickým Nemeckom. Za pravdu mu dal vpád nemeckej armády do Poľska 1. septembra 1939, a postoj
Francúzska a Veľkej Británie pri ich vstupe do vojny s Nemeckom.
So skúsenosťou z prvého odboj a správne odhadol, že o ďalšom osude
Československa sa znovu bude rozhodovať kombináciou diplomatickej
ofenzívy u spojencov a aktívnou vojenskou účasťou čs. jednotiek v zahraničí. To všetko bolo treba „len“ uskutočniť - a Benešovi sa to opať podarilo - napriek obmedzeniam v podobe pomeru síl medzi Západom a
Ruskom, osobným animozitám medzi spolupracovníkmi, často zúfalým
finančným možnostiam, aj vzhľadom na postupujúci vek a zhoršujúci sa
zdravotný stav.
„Možno práve v tento deň a pri tejto príležitosti by malo nahlas zaznieť, že napriek dobovej propagande, ktorej ozveny dodnes počuť medzi
novinármi aj politikmi, Československá myšlienka bola na Slovensku aj
po marci 1939 veľmi silná. Asi niet lepšieho dokazu, než časté a stále sa
sprísňujúce tresty voj nového slovenského štátu voči vlastným občanom
Slovákom, za reči a činy „protištátne“, teda v prospech Československa.
Už na jar 1939 stíhala polícia autorov letákov, určených vojakom a
študentom, s príznačným nadpisom Sloboda! a Ľudské pijavice. Ďalší
autor bol stíhaný za prepis a rozširovanie prejavu dr. E. Beneša z 30.
marca 1939. Po vypuknutí vojny celé siete domácich napomáhali
utečencom z Protektorátu prekračovať hranice, aby sa mohli na francúzskych zastupiteľských úradoch hlásiť do československých légií.
Okrem organizovaného odporu súdne spisy svedčia i o verejných náladách jednotlivcov, ktorých stíhali za prejav politických názorov v tej
najroznorodejšej forme. Napríklad: citujem, „obžalovaný si v hostinci 12.
augusta 1940 rozopol kabát a ukázal na košeli vyšité srdce so zástavami
vo farbách Československej republiky na oboch stranách, pričom po-
29
.
únor 2013
vedal, že on bol silný republikán, a od toho neustúpi, že pre tú košeľu bol
žandármi stíhaný, že Československá republika ešte musí prísť, a že
vojnu vyhrá Rusko a Amerika“. lného stíhali za to, že vyhlásil v októbri
1941 na krstinách, že „dotiaľ bolo dobre, kým Židia boli v obchode a Česi
v úradoch.“ Ako hanobenie republiky boli vyhodnotené slová odsúdenej
ženy zo septembra 1941 - „Počkajte, však prídu Česi, beda Vám, za Čechov ste sa aspoň chleba nažrali, ale teraz za Slovenska ani toho nemáte!“
V septembri 1943 bol rovnako za hanobenie republiky postavený pred
slovenský súd roľník Pavol Bača za slová „ja mám deti a tu ma zavrú, počkajte, Vás fras všetkých ulapí, vy sa všetci poserete i s tou vašou slovenskou vládou a republikou.“
Vojnový Slovenský štát nezneužíval na postihovanie nesúhlasiacich
len súdy. Už od marca 1939 si vytvoril možnosť posielať svojich
odporcov rovno a bez súdu do koncentračného tábora v Ilave. Do samotiek, na nútené práce, na neobmedzený čas. A stačila na to voľa
ministra vnútra. Práve takto sa tam dostali za protištátnu činnosť napríklad aj prof. katolíckeho náboženstva Dr. Ferdinand Zalešák a školský
zamestnanec Habán, ktori mali byť zodpovední za to, že na gymnáziu
v Zlatých Moravciach v decembri 1941 hodili do záchodovej misy bustu
A. Hlinku. Začiatkom januára 1942 sa tam od nich podobnej pocty dočkala busta J. Tisa s nápisom „To je on, čo nás zapredal Nemcom.“ Bratia
Svrčkovci zo Šarfie, okres Modra sa dostali do koncentráku v llave za to,
že jeden z nich nahlas povedal „Nech žije Hodža, nech žije Československá republika, nech žije Beneš“ a druhý bol podľa miestneho
veliteľstva Hlinkovej gardy jednoducho „politicky nespoľahlivý“ a
„orientovaný ešte dodnes Hodžovsko-Benešovským demokratizmom“.
Osoby stíhané za pozitívne názory alebo činy v prospech exilového
Československa pochádzali z najroznejších sociálnych vrstiev aj
konfesionálnych skupín. V auguste 1940 tak vylúčili siedmich septimánov z františkánskeho Rehoľného gymnázia v Malackách - ktorí odišli
za hranice s cieľom vstúpiť do čs. armády. Ešte do vypuknutia slovenského národného povstania, ktorého velenie vyhlásilo oslobodené územie
30
.
únor 2013
automaticky za územie slobodného Československa, si svoj kladný vzťah
k Československej republike odsedelo vo vazeniach a koncentráku
niekoľko tisíc Slovákov.
Nakoniec, pozitívny a trvalý vzťah Slovákov k spoločnej republike,
na budovaní ktorej sa E. Beneš zásadným sposobom podieľal, sa ukázal
aj v roku 1968, keď Husákovi separatistickí komunisti odmietli návrh
usporiadať referendum o vytvorení federácie, vediac, že práve na
Slovensku by im tento návrh neprešiel. A pre toto isté sa nemohlo na
Slovensku uskutočniť referendum ani v roku 1992. Paradoxne tak dedičstvo ideálu spoločnej a demokratickej republiky výrazne ovplyvnilo aj
zánik tohto štátu. Nie preto, že sme sa „vzájomne nebili“ na základe
etnického kľúča - veď deliaca línia pro/a proti československá nebola
etnická. Ale preto, že československí občania v roku 1992 si absolútne
nedokázali predstaviť, že by v ich štáte, ktorý sa tvári ako demokratický,
mohli politici rozhodovať protiústavne a ostaľ bez trestu ešte po dvadsiatich rokoch. Dnes si to už predstaviť vieme a ovocie tohto politického
marazmu, kde sa občan ťažko domáha práva a neplatí úcta k ústave,
žneme v oboch nástupníckych republikách.
doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.
Benešova koncepce demokratického státu
Edvardu Benešovi je věnována pozornost badatelů, případně pouze
kritiků, k jejichž výzkumné práci můžeme klást otazník, event. i několik
vykřičníků, zejména o událostech, jež se nevyvíjely podle jejich představ
(Mnichov, únor 1948). Připomeňme si při této příležitosti tezi Pavla
Kosatíka v kapitole „Budovatel pragmatik“ mezi padesáti Českými
demokraty v publikaci vydané roku 2010: „roky 1918, 1938 a 1948 ...
měly úplně jinou podobu, pokud by Beneš nežil“. I proto je načase připomenout si také jeho činnost, jež byla jeho jednoznačným úspěchem.
Je jí bezpochyby Benešova koncepce demokratického státu a její realizace v prvních letech republiky.
31
.
únor 2013
S přihlédnutím k práci systematika moderních demokracií Jamese
Bryce patřil Edvard Beneš, podobně jako T. G. Masaryk, ke generaci
demokratů, pro kterou již nebyla akutní politická demokracie jako řešení
problémů svobodné vlády. Politická zřízení byla aktuální v polovině 19.
století. Pro generaci demokratů druhého desetiletí 20. století se stala v souvislosti se zavedením všeobecného hlasovacího práva naléhavou reforma
hospodářská a sociální jako důsledek politického zrovnoprávnění občanů
a dalo se jen spekulovat, jak daleko se v tomto směru může demokracie
vyvíjet. Mezi nepředvídatelné důsledky vývoje patřilo zavedení demokracie v zemích, které byly dosud součástí monarchií (nástupnické státy
habsburské monarchie) nebo monarchiemi (především Itálie, Německo,
Rusko), případně pokusy o zavedení lidové vlády v některých asijských
zemích (Indie, Čína, Rusko, Egypt, Persie, Filipiny).1 Edvard Beneš a
Tomáš G. Masaryk řešili problémy politické demokracie do té míry, že
Československá republika byla někdejší součástí habsburské monarchie a
že shledávali v aplikaci demokratického systému v Rakousku závažné
nedostatky (zejména pokud šlo o parlamentarismus).
Průřez Benešovým dílem nám sice nemůže přinést jeho zcela
spolehlivou představu výstavby demokratického státu, nicméně na jeho
základě si lze určitý názor vytvořit.
Do konce první světové války
Rozhodnutí budoucích představitelů československého zahraničního
odboje vedeného za první světové války usilovat o samostatný stát, vycházelo z názoru, že omezení moci národa není v souladu s demokratickými principy.
Nezávislý československý stát. Své názory na cíl odboje publikoval
Beneš v La Nation Tchèque v čísle 14 z 15. listopadu 1915. Jeho součástí
byl manifest komitétu české zahraniční akce, který požadoval „zřízení
úplně nezávislého československého státu“, složeného z Čech, Moravy
__________
1 BRYCE, James. Moderní demokracie I, Praha 1926, s.14
32
.
únor 2013
(Slezska) a Slovenska. Následovaly další články a publikace.2 V článku
Vers la Paix Future, otištěném rovněž v La Nation Tchèque, poukazuje
na to, že jediným spravedlivým řešením současné krize pro Čechy i
Slováky je „vrátitit českým zemím úplnou samostatnost“.3 Již tento
článek uzavírá: „Delenda est Austria!,,4 Je to obdoba názvu článku Ernsta
Denise v La Nation Tchèque.5 Zničení Rakouska se pak stává výzvou
k mocnostem Dohody ve spisu Détruisez l’Autriche-Hongrie! z roku
1916: „Osvoboďte rakouské Slovany... Pochopte konečně svúj zájem, pochopte zájem Evropy, pochopte zájem humanity!“6 Nejen tedy národnostní konflikt, ale i zápas o právo a spravedlnost a aspekt i lidskosti.
Byla to výzva vůči mocnostem, které chtěly porazit Německo, ale
Rakousko chtěly zachovat.
Přirozené právo. Naproti tomu starší Benešova doktorská teze na
univerzitě v Dijonu, Le problème autrichien et la Question Tchèque z roku 1908, kladla důraz na všeobecné právo hlasovací jako první krok
k demokratizaci, na decentralizaci jako lék proti absolutismu a centralizaci. To zahrnovalo princip federalizace. Proti historickému právu
stavěl tehdy Beneš právo přirozené. Poukazoval na to, že k dobytí práva
historického je třeba hmotné síly, kdežto právo přirozené je silou morální
a není možno po něm věčně šlapat. Proti státní samostatnosti kladl program federalistický, podobně jako tehdy Masaryk. Národnostní boje
mělo utišit všeobecné právo hlasovací a demokratizace. Bend byl tehdy
členem české strany pokrokové (realistické) a celá jeho práce spočívala
na základních myšlenkách realistické strany, formulovaných Masarykem.
Jako druhého zdroje své první francouzské knihy se Beneš dovolává
práce Jeana Bourliera Les Tchèques et la Bohême contemporaine z roku
1897.
__________
2 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. Překlad a úvod Jan RE1CHMANN. Praha
1920. 3 Tamtéž, s. 11.
4 Tamtéž, s. 12.
5 La Nation Tchèque, r. I, s. 51- 53.
6 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 12.
33
.
únor 2013
Závažné místo v ní tvoří pasáž, kde Bourlier připomíná slova ministerského předsedy Windischgraetze ze 4. února 1894, že „Vláda nezná
otázky české“ a podává ústavní boje a směr české politiky... Došel k závěru, že „otázka česká jest otázkou bytí či nebytí Rakouska“.7
Beneš již tehdy promýšlel politické problémy a snažil se řešit je na
vědeckém základě.
Tento přístup byl pro něj příznačný. V časopisech zveřejňoval studie,
přispíval do novin. Pražská doktorská disertace z roku 1908 pojednávala
o „vzniku a vývoji politického individualismu v dějinách filosofie“.
V roce 1912 obhájil habilitační práci Stranictví. V ní kritizuje teorie, podle nichž se tvoří strany. Ty dělí na strany autority a svobody. Krajní autoritářství mu ztělesňuje konservativismus, krajní uplatnění svobody podle
něj představuje liberalismus a anarchismus. Socialismus se snaží najít
jako syntézu obou směrů. Roku 1912 zformuloval v debatě o socializaci
svůj názor o politické metodě. Kladl přitom důraz na empirický postup a
potřebu nechat se vést krajními demokratickými ideály.8
Před válkou se strana pokroková silně sbližovala se státoprávními
radikály, odkloňovala se od dosavadní politiky pozitivní a blížila se
opozici. Politika vyvrcholila postavením Masaryka roku 1911 do čela nezávislých poslanců českých. 9 Válka přivedla Masaryka a Beneše k úzké
spolupráci. Beneš se na počátku války vypořádal se svou politickou
minulostí i teoreticky. Z té doby pochází jeho významná studie Válka a
kultura, uveřejněná roku 1915 v Lumíru: „válka, násilí, revoluce je
oprávněná a spravedlivá, a nejen to, naopak daleko více: je povinností
každého tehdy, sáhne-li se opravdu na duševní a hmotnou kulturu jeho
národa“.10
__________
7 Tamtéž, s. 17.
8 KAPRAS, Jan. President Dr. Edvard Beneš. Řeč proslovená 28. května 1936 v Moravské Ostravě. Praha: Legie 1936. s. 5-6.
9 Tamtéž, s. 6-7.
10 Tamtéž, s. 7.
34
.
únor 2013
Německá střední Evropa. Ideu federalismu pro Rakousko nadobro zavrhl Beneš až v roce 1916. V květnu 1916 vyšel v La Nation Tchèque
Benešův článek Ľ Europe Centrale Allemande et les Slaves ď AutricheHongrie. Německá střední Evropa byla Benešovi výrazem bezohledného
německého imperialismu: německá státověda a německá filozofie - s představiteli Lisztem a Paulem de Lagarde - hlásající, že moc jde nad právo;
to všechno směřovalo k vybudování Německa ve světovou velmoc.
K tomu Německo potřebovalo i Rakousko-Uhersko. Na Naumannovu
Mitteleuropu tehdy nereagoval Masaryk Novou Evropou, jak se většinou
předpokládá,11 ale Beneš, a to již v roce 1916, kdy Mitteleuropa vznikla.
Kongres utlačených národů. V červenci 1917 vydal Beneš italsky knihu
pod názvem La Boemia contro ď Austria-Ungheria, La liberta degli
Czeco-Slovacchi et l‘ ltalia. Předmluvu napsal Andrea Torre, původně
profesor filozofie, později redaktor listu Corriere della Sera a člen
redakce Messagera. Nejvíce se zasloužil o uskutečnění kongresu
utlačených národú rakousko-uherských v Římě počátkem dubna 1918.
Česko-slovenské zájmy tam zastupovali Edvard Beneš, Milan Rastislav
Štefánik a Lev Sychrava.12
Samostatný český stát. Anglická verze Bohemia´s case for independence
byla anglickou kritikou přijata velmi pochvalně. Úvod napsal anglický
žurnalista, redaktor deníku Times, H. Wickham Steed, který označil
Beneše za vynikajícího spolupracovníka profesora Masaryka. V úvodu
podpořil nutnost obnovení samostatného českého státu v zájmu spojenců,
zejména Anglie.13
Moderní demokratický stát. Další Benešova publicistická práce se řadí
k jeho třem hlavním publikacím. V článku z 1. prosince 1917 dokazuje
nemožnost federalizace Rakouska vzhledem k tomu, že jde o stát středo__________
11 BROKLOVÁ, Eva. Nová Evropa replikou na Mitteleuropu? Recenze. Masarykův
sborník IX, 1996. Praha 1997, s. 270-273.
12 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 21-22.
13 Tamtéž, s. 22.
35
.
únor 2013
věké struktury. Pro československou zahraniční revoluci nebylo proto
jiného řešení než rozbití Rakouska-Uherska, neboť národ je protidynastický a demokratický. Uskutečnění samostatnosti znamená
osvobození politické a sociální. V Benešově představě „Stát československý bude vzorný moderní stát demokratický“. Bude silný duchovně i hospodářsky, vláda bude republikánská.14
Sebeurčovací právo národů. V článku věnovaném projevům Lloyda
George, Woodrowa Wilsona a Stéphena I. M. Pichona dospívá Beneš
k závěru, že je třeba „územní úpravy založené na sebeurčovacím právu
národů„. Sílu národa podle něj vždy tvořila znalost cítění národa i jeho
přátel (Jihoslovanů, Rumunů, Italů, Rusínů a Poláků). Podle Beneše:
„Češi a Slováci neodzbrojí. ... Jsou jisti, že zvítězí.“15
Editor Benešovy knihy Zničte Rakousko-Uhersko! Jan Reichmann
pokládá tento „neochvějný a vroucný idealism vůdců zahraniční revoluce“
za příčinu ,Jejího skvělého triumfu“.16
Československá armáda. Dvěma články v La Nation Tchèque17 Beneš
glosuje zřízení samostatné československé armády ve Francii dekretem
francouzské vlády ze 16. prosince 1917. Oceňuje význam vzniku armády
a jejího boje po boku armád dohodových mocností18 Dekret má v Benešově hodnocení velký význam: Francie jím uznala Čechy a Slováky za
národ vedoucí válku (belligerentní), tím uznala národní svrchovanost
československého národa a právo na zřízení samostatného národního
státu. Vždy podporovala národnostní požadavky Čechů a Slováků. Již
3. února 1916 navštívil prof. Masaryk ministerského předsedu a ministra
zahraničí Aristida Brianda a byla mu slíbena nejúčinnější pomoc ve
válce.
__________
14 Tamtéž, s. 24.
15 Tamtéž, s. 25.
16 Tamtéž.
17 III. r., s. 433-440, 472-478.
36
.
únor 2013
Kongres potlačených národů rakousko-uherských, zmíněný shora, byl
Benešovým velkým diplomatickým úspěchem. Konal se v Římě koncem
dubna a počátkem května 1918. K tomu Beneš publikoval stať Vers
I‘Union des Peuples Opprimés de l‘Europe Centrale v La Nation
Tchèque.19 V článku rozvíjí nutnost postavit na východě Německa hráz
proti německému Drang nach Osten. V dalším článku20 Beneš píše, že
Rakousko národy ovládá, protože je rozděluje.
Článků v revue bylo kromě menších příspěvkú a recenzí dvacet sedm.
Podruhé zde také Beneš publikoval např. česky psané Provolání
Sekretariátu Československé národní rady zajatcům ve Francii ze 31.
března 1917. Pro informaci delegátů mírové konference tu vydal brožuru
Les Tchécoslovaques. Leur Histoire et civilisation. Leur Lutte et leur
Travail. Leur Role dans le Monde.21 31 stran je rozvrženo do sedmi
kapitol. Autor mj. pojednává sociologické a dějinné příčiny, které dohnaly Slovany k boji proti Germánům; za základní prvek slovanské povahy pokládá opravdové cítění demokratické. Slované se mu jeví jako
fanatici práva, spravedlnosti a pravdy. Úlohu československého národa
ve světě spatřuje v rozšiřování velkých myšlenek humanitních, náboženských a mravních a v boji proti dědičnému nepříteli - Němcům. Z toho
plyne snaha po nalezení spojenectví mezi Slovany. Dovozuje, že Češi
mají na Slovensko i právo historické. Čechy nepřestaly být samostatným
státem - přes nynější situaci - proto mají nárok na udržování vlastní
armády. Češi a Slováci žádají nyní od Spojenců, aby uznali samostatnost
Čech.
Osm dní před převratem v Praze vydalo Ministerstvo zahraničních
věcí v Paříži Diplomatické dokumenty o československém státu.
Předmluva měla datum 20. října 1918, zařazena byla i odpověď prezidenta Wilsona Rakousku-Uhersku z 18. října 1918, zaslaná v souvis__________
19 II I. r., s. 636-640.
20 Apres le Congres des Nations Opprimées, a Rome La Nation Tchèque, r. III, s. 727735
37
.
únor 2013
losti s Prohlášením nezávislosti československého národa zatímní vládou
československou.
Stát nejdemokratičtější z hlediska sociálního a nejpokročilejší z hlediska politického. V předmluvě, kterou Beneš napsal ke knize francouzské publicistky Louisy Weissové, La République Tchéco-slovaque,22 se
věnuje psychologii československého národa: národ je vzdělaný, dobře
organizované dělnické masy jsou vzdáleny všeho maximalismu (kterým
byl Benešovi sociálně-revoluční radikalismus nebo anarchistický
bolševismus). Je třeba nyní zajistit zásobování, aby bylo možné s dělnictvem „pracovati pro upevnění naší organizace a ku přípravě základů státu
nejdemokratičtějšího s hlediště sociálního a nejpokročilejšího s hlediště
politického„. Česká buržoazie je mladá třída, méně prosycená liberálními
idejemi, protože bojovala s dělníky a rolníky proti německému kapitálu.
Naučila se respektovat práva ostatních tříd. „Parlamentní většina bude se
opírati o spolupráci stran levice, umírněných socialistů, liberálů a
venkovské buržoazie. Směrnice její politiky budou orientovány ve
smyslu sociálních reforem a náboženských svobod“. Československo
bude pevným státem, svorníkem nové soustavy.23 Na podporu usilování
o zničení Rakouska uvádí Beneš výrok liberála Williama E. Gladstona:
„nikde nikdy neudělalo Rakousko nic dobrého.“24
Určité problémy od počátku činil název nového státu a jeho obyvatel.
Vyjadřoval se k tomu i překladatel Jan Reichmann.25 K textu „Stvoření samostatných Čech, nebo spíše Čech a Slovenska ...“ dal poznámku
„V originálu Czecho-Slovakia, jež naše noviny nesprávně překládají
Československo nebo Čechoslovensko, v kteréžto jazykově nemožné
nestvůře docela nelogicky přesouvá se přízvuk na druhou část spřežky.
__________
22 Paris: Payot & Cie 1919
23 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 35-36.
24 STEED, Henry Wickham. Úvod. BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d.,
s. 50.
25 Tamtéž, s. 52.
38
.
únor 2013
Stejně nesprávný jest z hlediska filologického název Čechoslováci, pojem etnograficky i linguisticky nepřípustný. Jsou Češi a Slováci nebo
prostě - Češi!“
Sám Benešův spis Zničte Rakousko-Uhersko je věnován výkladu
smyslu českých dějin, jakási obdoba Masarykovy České otázky. Je přesvědčen o úzké souvislosti Čechů a Slováků, v jeho pojetí jde o dvě větve téhož národa. Pojednává o stycích Čech s dalšími státy v minulosti i
budoucnosti a o stycích s dohodovými zeměmi, zejména s Francií, Anglií
a Itálií. Dohodovým státům je adresována výzva se zdůvodněním výhodnosti rozkouskování Rakouska-Uherska a obnovením česko-slovenského státu.
V závěru války se Beneš stává signatářem Prohlášení nezávislosti
československého národa zatímní vládou československou z 18. října
1918. Představitelé československého odboje jako členové zatímní vlády
se touto deklarací hlásili k ideálům moderní demokracie a k americkým
principům, formulovaným prezidentem Wilsonem. V Prohlášení nezávislosti jsou uvedeny hlavní zásady ústavy budoucího státu: „Československý stát bude republikou ... Zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství
a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církve budou odloučeny od státu ... Demokracie bude spočívati
na všeobecném tajném právu hlasovacím; ženy budou postaveny na roveň mužům politicky, sociálně a kulturně. Práva menšiny budou chráněna
poměrným zastoupením: národní menšiny budou požívati rovných práv.
Vláda bude parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda.
Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Československý stát provede pronikavé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny
pro vnitřní kolonizace; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského ... Ve
své zahraniční politice přijme československý stát svoji plnou
odpovědnost za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí se zásadou, že veškeré
39
.
únor 2013
úmluvy a smlouvy mají býti uzavírány odkrytě a poctivě, bez tajné diplomacie.
Naše ústava postará se o řádnou, rozumnou a spravedlivou vládu,
která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.“26
Principy obsažené v Prohlášení nezávislosti, k nimž se přihlásil v říjnu
roku 1918, byly a zůstaly zásadami Benešovy zahraniční i vnitřní politiky
po celý jeho život. Od obhajoby ideje demokratického státu na území
českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi se státním národem československým jako zakladatelskou ideou Československé republiky nikdy
neustoupil. Pouze demokratický stát mohl zajistit ochranu menšin, které
tvořily významnou část obyvatelstva založeného státu. Proto Beneš volil
v nótě z 20. května 1919 adresované menšinovému komitétu mírové
konference za základ československé ústavy liberální principy švýcarské
ústavy. Nešlo o vytvoření druhého Švýcarska, jak bývá švýcarský vzor
pro Československo interpretován.27 Vzhledem k hladkému přijetí
menšinových závazků Československem na mírové konferenci na rozdíl
od států s menšinami, protestujících proti těmto závazkům, pokládali
mírotvorci za moudřejší nespecifikovat tato opatření a ponechat plnou
odpovědnost na československé vládě.28 Ustanovení československé
ústavy nakonec mírovou smlouvu v pozitivním smyslu překračovala.
Dodržování zodpovědného přístupu k menšinovým závazkům prokázal Edvard Beneš jako ministr zahraničí rovněž při projednávání
formulací československé ústavní listiny o označení jazyka. Podstoupil v tomto ohledu při jednáních o znění československé ústavy v ústavním výboru
__________
26 Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou.
Broklová, Eva (ed.) Praha: Masarykův ústav A V ČR 1998 s. 18-19.
27 BROKLOVÁ, Eva. Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci, Český časopis historický 1994,2, s. 257-266.
28 BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Broklová, Eva (ed.). Praha: Masarykův
ústav 2005. Cást JI., s. 79-115.
40
.
únor 2013
konflikt s Karlem Kramářem, v němž se mu nepodařilo prosadit označení
pro la langue officielle z mírové smlouvy oficiální či úřední jazyk, což
odpovídalo ustanovením saintgermainské smlouvy o oficiálním jazyku
v Československu. Šlo zejména o to, aby Němcům nebyla poskytnuta záminka k protestu proti ustanovením v ústavě. Kramář ale nakonec v minoritním votu pro pojmenování oficiálního jazyka z mírové smlouvy
prosadil ještě označení státní. Beneš to prozíravě nepokládal za praktické
a politicky výhodné.
Lišil se od Kramáře i v jiných ohledech: proti nacionalistickému postoji Kramářovu („stát je náš a my ... jsme tím státním národem“) zastával
Beneš v souladu se stanoviskem ústavního zpravodaje dr. Václava
Boučka názor, že „náš národ může býti jen primus inter pares“ a státní národ je tvořen československými státními příslušníky.29
Veškerá činnost Benešova, zejména politická a publikační, nás nenechává na pochybách, že mezi ním a Masarykem panovala naprostá
shoda v záměrech a cílech souvisejících s obnovením česko-slovenského
státu a jeho udržení v rámci zakladatelských idejí. Mnohokrát to ostatně
sám konstatoval a poukazoval na to. Benešova představa demokratického
státu se nelišila ani od běžných koncepcí tehdejší doby.
Rok 1918 by měl nejspíše jinou podobu, kdyby Beneš nežil. Už proto, že Edvard Beneš zajištěním uznání Československa ještě před 28.
říjnem a mírovou konferencí vytvořil zákon kontinuity mezi ústavním
řádem rakouským a československým, za což se mu platí vysoké uznání.
__________
29 První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920.
Broklová, Eva, ed. Praha: ÚSD 1992, s. 184, 80; BENEŠ, Německo a Československo, c. d., s. 186 n.
41
.
únor 2013
Robert Kvaček
V zákulisí berlínské olympiády
Třikrát se na berlínské letní olympiádě konané v srpnu 1936 hrála
československá hymna, šestkrát byla ještě československá vlajka na stožárech pro medailisty. Jinak se Československo ve zprávách z her objevovalo jen občas a nijak výrazně. O to častěji bylo připomínáno jinde –
v politickém zákulisí olympiády. Mezi jejími návštěvníky byli totiž politikové a diplomaté, pro něž se hry staly záminkou k setkáním a rozmluvám jinak ztěží uskutečnitelným.
V Berlíně se dokonce objevil nejsilnější muž britské diplomacie, státní tajemník ministerstva zahraniční Robert Vansittart. Pro překvapené si
našel vhodné vysvětlení: vedle kultury – sám psal básně a dramata – se
vždy zajímal o sport, to bylo ostatně u britského vzdělance samozřejmé!
Navíc v Berlíně působil jeho švagr, velvyslanec Eric Phipps, který ho
pozval k sobě na dovolenou. Kdo by odmítl, když bylo možno zároveň
uvidět olympiád? Ani nebylo zapotřebí zajišťovat si hotelové apartmá,
jichž byl v Berlíně nedostatek. Phippsova rezidence byla dost prostorná,
aby se tam Vansittart a jeho žena cítili pohodlně.
Mohutný stadión v západní části města však „Vana“ (tak mu říkali
přátelé) příliš nelákal. Byl tam jednou, dvakrát – Britům se ostatně na
olympiádě nedařilo, získali jen čtyři zlaté medaile. Zato se nechal zvát do
pracoven politiků a diplomatů, chodil na slavnosti a recepce. Tady všude
bylo pro něho „zajímaví“ lidé. Přišel i na československou legaci, k vyslanci Vojtěchovi Mastnému. Začal hned o tématu, které mu leželo na srdci nejvíc, o vztahu mezi Německem a Československem.
Byl natolik znalý situace, aby pochopil, že Německo se chce rozepnout do střední Evropy. Nemělo k tomu dojít válkou. V dlouhodobější dohodu s Německem Vansittart nevěřil, prohlédl i nacistickou frazeologii
(Hitler mu ji zopakoval na antikomunistické notě), brzkému konfliktu
s ním se však Británie měla vyhnout. Proto se Vansittarova diplomacie
chtěla podílet i na „uklidnění“ ve Střední Evropě, které by sem sice při-
42
.
únor 2013
neslo mocenský vliv Německa, ale vzalo mu důvody a záminky k použití
ozbrojené síly.
Vansittart proto uvítal červencovou německo-rakouskou dohodu, ač
posouvala Vídeň do vazalského postavení. Těsně před cestou do Berlína
přislíbil britskou podporu vůdci Sudetoněmecké strany Konradu
Henleinovci, s nímž se setkal v Londýně. Měla mít různou podobu –
tiskových kampaní, vystoupení ve Společnosti národů, nátlaku na
československou vládu. Právě tuto metodu použil Vansittart při berlínském jednání s Mastným. Řekl mu, že německo-československé vztahy
se stále více dostávají do popředí evropské diplomacie. Zvláště to cítí
tady, v Berlíně. Ani olympiáda nemůže dát zapomenout na politiku.
Ostatně se bojuje ve Španělsku, kde vzplanula občanská válka, a Němci
se tam zřejmě budou vměšovat. Hitler to Vansittartovi dost jasně naznačil.
„Vyhovte Henleinovci. Dá se s ním mluvit a má důvody si stěžovat“,
naléhal Vansittart na Mastného. Vyslanec namítal, že Henlein jinak hovoří v Londýně a jinak doma. Sudetoněmecká strana má blízko k nacismu
a podle toho je zapotřebí posuzovat její požadavky.
Mastný o Vansittarově intervenci okamžitě zpravil Prahu: „Pokud týká
se speciálně poměru Německa k nám, pravil Vansittart, že jako dobrý náš
přítel velmi nám radí, aby zlepšili poměr svůj k Němcům u nás, kteří i dle
informací anglických mají některé oprávněné důvody ke steskům.
Přiváděl jsem věci na správnou míru, ale Vansittart trval na svém.“
Britská legace v Praze referovala o Henleinovi příznivě. Její rada
Hadow dokonce Sudetoněmeckou stranu varoval před prozrazením jejích
tajných styků s nacistickými institucemi. Jeho zprávy přicházely občas
také na britský zastupitelský úřad v Berlíně, kde jim sluchu nejvíce
dopřával vlivný Basil Newton. Zanedlouho se stal vyslancem v Československu.
V občasných rozhovorech s Mastným kritizoval Newton nejen vnitřní
situaci v Československu, ale „bez obalu a nešetrně“ i československou
politiku zahraniční. Stejně mluvil i s Vansittartem za jeho berlínského
43
.
únor 2013
pobytu. V Newtonovi suchém, pedantickém diplomatovi se šviháckým
knírkem v dlouhé, poněkud nečitelné tváři měl československý stát téměř
protivníka.
Vansittarta přijali také v německém zahraničním úřadě na Wilhelmstrasse. V těch dnech tu několikrát jednal i zástupce polského ministra
zahraniční Jan Szembek. „Nemáme rádi Československo“, připomněl mu
ministr Konstantin Neurath. Szembek je také neměl rád. Kvůli dohadování se o politice vůči Československu přijel ostatně na olympiádu,
a také chtěl německé hostitele ujistit, že právě probíhající polsko-francouzská jednání nezmění nic na přátelské politice Polska k Německu.
Především v názoru na budoucnost-nebudoucnost Československa si oba
státy měly rozumět.
Zvlášť důležitou rozmluvu měl Vansittart s Hansem Dieckhoffem,
šéfem politického oddělení zahraničního úřadu a fakticky už jeho novým
státním tajemníkem. Angličana zajímalo, zda by Německo neuzavřelo s Československem dohodu o neútočení. Dieckhoff odpověděl tím, že začal
klást podmínky. Pražská vláda by musela vyhovět Henleinovým požadavkům a udělat nejméně ze dvou členů jeho strany ministry. Jako státní
tajemníci by se henleinovci museli dostat také do řízení ministerstva
vnitra, zahraničí a školství. Samozřejmě by bylo nezbytné změnit mezinárodní orientaci Československa.
Vansittart se postaral, aby se o těchto požadavcích dozvěděli v Praze.
Nedoprovodil je vlastním názorem, ale samo jejich předání o něm zčásti
vypovídalo. Byl nepochybně pro jednání československé vlády s Henleinem a s Německem – a pro takové, které přinese výsledek. Na čí úkor,
nebylo těžké domyslet.
S vůdcem Sudetoněmecké strany se Vansittart setkal dokonce i v Berlíně. Sešli se na obědě u Hitlera a našli si čas na několik slov, která nebyla jen pozdravem. Henlein byl celý rozrušený: před chvílí totiž poprvé
v životě mluvil s Hitlerem.
Přijel na olympijské hry jako host německé vlády. Její pozvání mu
přišlo neobyčejně vhod. Chtěl v Berlíně projednat vážnou krizi ve své
44
.
únor 2013
straně, kterou vyvolali extrémní radikálové deroucí se do vedoucích míst.
Měli podporu některých říšskoněmeckých institucí. Henleinova pozice
zůstávala sice dosud neotřesena, ale potřebovala přece jen upevnit. Proto
vůdce Sudetoněmecké strany začal už nahlas hovořit o tom, že se nacisté
mohou na něho plně spolehnout.
„Chci být raději nenáviděn s Německem, než mít prospěch z nenávisti
k němu,“ vyznával se na červnovém sjezdu své strany v Chebu.
Zanedlouho k tomu v jiném projevu tajemně dodal: „Jsou věci, o kterých
nelze mluvit veřejně, jako se v zákopech nemluví o útoku dva dny před
ním!“ Doufal, že tomu v Německu dobře porozumí.
V olympijském Berlíně se konečně setkal s Hitlerem. Došlo sice jen
ke krátkému rozhovoru – slovo měl hlavně Hitler -, ale Henlein byl u vytržení. Hitler s ním mluvil vřele a bylo nepochybné, že ho uznává za hlavu
svých sudetoněmeckých stoupenců.
„Je pro mě velmi cenné,“ vykládal pak Henlein ministru Neurathovi,
„že budu moci doma říci, že jsem hovořil s führerem a že mi vyslovil
sympatie“. U Neuratha se Henlein zdržel dlouho. Německé ministerstvo
zahraničí nad ním drželo ochrannou ruku a jeho správce chtěl znát situaci
ve straně a také průběh Henleinova nedávného jednání s Angličany.
„Jel jsem do Londýna na přímé pozvání z Anglie“, vykládal Henlein.
„U Vansittarta jsem byl přes dvě hodiny a slíbil mi, že se Británie ujme
sudetoněmecké otázky“. Neurath přisvědčil, že se Vansittart skutečně
vážně zajímá o tuto tématiku. Ukázaly to i jeho rozmluvy v Berlíně.
Ještě během Vansittartova pobytu na olympiádě začala první sondáž
o vyhlídkách na německo-československý pakt o neútočení. Došlo k ní
během recepce na francouzském velvyslanectví. K vyslanci Mastnému
tam přistoupil asi pětatřicetiletý Němec, který se představil jako Karl von
Trauttmannsdorff. Vyslanci naznačil, že má pro něho závažné sdělení.
Vznikla z něho tajná jednání mezi Berlínem a Prahou, která však nakonec
skončila bez výsledku.
45
.
únor 2013
PhDr. Pavel Carbol
Vzpomínky Jaromíra Smutného na Jana Masaryka
V březnu roku 2013 uplyne 65 let od smrti někdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Jeho život, a především jeho tragická
smrt, budí i po letech zájem veřejnosti. Proto stojí za to připomenout dosud nepublikované vzpomínky na Jana Masaryka, které napsal v roce
1959 bývalý kancléř prezidenta Beneše a zakladatel a hlavní představitel
Ústavu dr. Edvarda Beneše v Londýně Jaromír Smutný. Nazval je
„Poslední dny Jana Masaryka“. Rukopis vzpomínek je uložen v archivu
londýnského Ústavu. Kopie je v mém osobním archivu.
Mnohaletá osobní spolupráce Jaromíra Smutného s Janem Masarykem
v době jeho působení jako československého vyslance v Londýně (1925
– 1938), umožnila Smutnému ocenit Masarykovo diplomatické umění
i jeho osobní vlastnosti.
S velkým uznáním vzpomíná Smutný na činnost Jana Masaryka v exilu. Po odchodu ze svého vyslaneckého úřadu v Londýně odešel do
Ameriky, aby se zde stal hlavním pomocníkem prezidenta Beneše.
Připravoval jeho přednášky na univerzitě v Chicagu a jeho rozsáhlé turné
po amerických univerzitách a různých organizacích. Spolu s ním zahajoval počátky prezidentova boje za obnovení Československa. Již 15.
března 1939, v den německé okupace Československa, přečetl na
shromáždění českých a slovenských krajanů v Chicagu emotivní provolání prezidenta proti likvidaci zbytku republiky. 8. června se pak účastnil shromáždění československých legionářů a krajanů, na kterém
prezident vyhlásil zahájení odboje a jeho program. V Londýně, kam se
poté přeneslo centrum odboje a kde se také vytvořila exilová vláda se
v ní stal Masaryk ministrem zahraničí. Jeho rozhlasové projevy do vlasti
– „Volá Londýn“ - vnášely do okupované vlasti povzbuzení a víru ve
vítězství.
Po válce Masaryk výrazně působil v OSN, byl aktivním členem různých mezinárodních organizací a ve vládě působil jako ministr za-
46
.
únor 2013
hraničních věcí. Díky svému vystupování, šarmu a vtipu měl velkou popularitu jak na mezinárodním fóru, tak uvnitř republiky. Smutný ho
ve svých pamětech označil za „mediální hvězdu“.
Masaryk nebyl členem žádné politické strany a v turbulencích domácí
poválečné politiky působil jako solitér.
Demokratičtí ministři s ním před podáním své demise nekonzultovali,
ministr se neúčastnil klíčového zasedání vlády 20. února, kdy podali
demisi a bezprostředně poté se stal členem Gottwaldovy vlády.
Smutný v tomto dějinném okamžiku nalezl, podle svého přesvědčení,
klíč k pozdější Masarykově smrti. V osobní rozmluvě mu sdělil: „Věřte
mi, řekl, budu nejšťastnějším mužem na světě ve chvíli, kdy budu moci
rezignovat na svůj úřad a dostat profesuru v Cambridge nebo v Americe.“ Smutný z toho usuzoval: „Jak se věci vyvinuly, zůstal v nové vládě
na výslovnou žádost prezidenta Beneše. Byl to poslední viditelný prostředek udržet fiktivní spojení se Západem, ale on věděl, že to nemůže
fungovat.“ Masaryk si zřejmě uvědomoval do jaké situace se dostal setrváním v komunistické vládě.
Smutný vylíčil oficiální program Masaryka v posledních dnech života.
Poté popisuje události po Masarykově smrti. Spolu se skupinou vedenou
ministrem Noskem byl mezi prvními, kteří viděli na nádvoří Černínského
paláce ministrovo mrtvé tělo. Poté navštívili Masarykův byt. Smutný vyjádřil svůj podiv nad nepořádkem, především v koupelně, i své pochybnosti nad tím, že by ministr mohl skočit z nejméně přístupného místa
v bytě.
Smutný zpochybňuje i věrohodnost vyšetřování celé události. Mj.
poukazuje na neúčast Masarykova lékaře dr. Klingera při pitvě. Domnívá
se, že se konala záměrně v době jeho pobytu mimo Prahu.
Závěrem dospěl k následujícímu zhodnocení události:„Způsob vyšetřování, množství neprokázaných skutečností a naproti tomu množství
pochybností, které jsou s to zviklati názor o sebevraždě, vedou i mne
k tomu, že se kloním k názoru, že Masarykova smrt byly spíše násilná
nežli dobrovolná...V souvislosti s únorovým převratem, který stál Jana
47
.
únor 2013
Masaryka život, hledáme u něj odpověď na tři otázky: proč nepodal
demisi jako dvanáct jeho demokratických kolegů ve vládě, proč zůstal
zahraničním ministrem v rekonstruované Gottwaldově vládě a jak lze vysvětlit jeho neočekávanou smrt. Mým cílem bylo podat příspěvek k odpovědím na tyto otázky.“
Také v doslovu práce zapochyboval Smutný o Masarykově konci:
„Rozhodl-li jsem se psát o smrti Jana Masaryka, učinil jsem to z jediného důvodu: aby byla zjištěna vina těch, kdož buď Jana Masaryka
k sebevraždě dohnali, nebo ho dali zabít... z čistě psychologického
hlediska, obě teorie - násilná smrt nebo sebevražda - mohou být
stanoveny přibližně stejně...Teorie násilného odstranění Masaryka se zdá
být mnohem pravděpodobnější.“ Tuto Smutného domněnku potvrdila
i nová bádání.
48
.
únor 2013
RECENZE
Madeleine Albrightová, Pražská zima. Osobní příběh o paměti,
Československu a válce 1937-1948. (Spolupracoval Bill Woodward.
Přeložil Tomáš Vrba. Praha Argo, 2012 (ve spolupráci s Knihovnou
Václava Havla), stran 439.
Autorka se narodila v roce 1937 v rodině československého diplomata
Josefa Körbla. Po nacistické okupaci v březnu 1939 odjela celá rodina
do Anglie a otec se stal členem československé exilové vlády. Po válce
se vrátili do Prahy, po únoru však 1948 emigrovali do Spojených států.
Zde autorka vystudovala, v roce 1976 získala doktorát z politologie a
přednášela na několika amerických univerzitách. Působila v administrativě Bílého domu, byla americkou velvyslankyní při OSN a v letech
1997-2001 ministryní zahraničí. Účastnila se začlenění Polska, Maďarska
a Československa do NATO, angažovala se v jugoslávské krizi. Byla
v úzkém kontaktu s československými politiky, především s prezidentem
Václavem Havlem.
Od roku 1998 vyšlo v republice pět jejích knih. Poslední z nich,
Pražská zima, se zabývá politickým vývojem Československa od vzniku
republiky až do února 1948. Ve svém výkladu se autorka opírá o studium
odborné literatury, o publikace svého otce, o jeho osobní archiv a jeho vyprávění, o vlastní politické zkušenosti i o osobní vzpomínky. Pojímá svou
knihu ne jako vědeckou práci, ale „jako příběh českého národa“, jako
„vyprávění, ve kterém se vítězné okamžiky střídají s tragickými obdobími“. Do jejího výkladu se prolínají její osobní názory, úvahy a hodnocení,.
Součástí výkladu je i tragická historie autorčiny rodiny, o které se dozvěděla až při své návštěvě Prahy po sametové revoluci. Až do té doby
nevěděla totiž o svém židovském původu a při své pražské návštěvě se
začala seznamovat s osudy svých příbuzných, kteří byli vězněni a zavražděni v nacistických koncentračních táborech.
49
.
únor 2013
Jednu z klíčových rovin jejího výkladu tvoří její názory na politiku a
osobnost ministra zahraničí a prezidenta Edvarda Beneše. Po náčrtu jeho
životopisu cituje autorka stanoviska některých jeho spolupracovníků:
„Mezi kolegy diplomaty byl Masarykův chráněnec znám svou
inteligencí, strategickou prozíravostí, nulovým smyslem pro humor a
nadšením pro každou diskusi o kdejaké maličkosti.“ (61) Autorka
oceňuje jeho založení a vedení Malé dohody, skeptická je k jeho smlouvě
z Ruskem v roce 1935. Oceňuje Benešovu obranu Československa a
kriticky se vyjadřuje o anglickém appeasementu.
Při výkladu Mnichova je její hodnocení prezidentovy politiky zřejmě
ovlivňováno stanoviskem jejího otce. Ten se domníval, že „mnichovský
diktát měl být bez ohledu na důsledky odmítnut“. Zalitoval, že „v krizové
chvíli mělo Československo jako prezidenta ne vůdčí osobnost, ale vyjednavače“. (106,107) Autorka knihy je ve svém stanovisku poněkud
zdrženlivější. Uvádí: „Myslím, že Beneš měl mnichovský diktát
odmítnout, ale zároveň jej těžko mohu odsoudit za to, že se řídil diktátem
logiky svého uvažování a ne srdcem svých spoluobčanů“.(109)
Po Mnichovu začal druhý prezidentův exil - ve Spojených státech a
poté v Anglii. Otec autorky byl v exilu v trvalém kontaktu s prezidentem
a jeho vyprávění ozřejmuje prezidentův zápas o obnovení republiky.
Autorka uvádí, že prezident „věděl přesně čeho chce dosáhnout a koho
musí přesvědčit... Rozhodně nebyl přirozený vůdce. Přesto však uspěl.“
(160-161)
V složité situaci let 1945-1948 vedl prezident podle autorky zápas nejen o „osud Československa“, ale i „zápas o duši národa“. (342) Skončil
únorovým převratem - upevněním pozic Ruska a vítězstvím komunismu.
Závěrem porovnává autorka tři československé prezidenty: Masaryka,
Beneše a Havla: „Beneš je postavou trvalého významu...Dokázal zázraky, když udržel exilovou vládu pohromadě a dosáhl jejích cílů“, ale
„neměl intelektuální rozměr T. G. Masaryka... Nebyl ani válečný hrdina,
ani rozený politický talent... Uvažoval příliš jako právník a analytik, a
snažil se kontrolovat průběh událostí, chyběly mu však odvaha a osobní
50
.
únor 2013
formát, aby je utvářel“... „Masaryk byl výjimečný státník, a jak učil tak
jednal...Po více než padesáti letech si právě tak počínal Václav Havel,
když se jako prezident pokoušel zhojit hluboké rány, jež zůstaly mezi Čechy a Němci, a povýšil veřejnou debatu na úvahy o etice a vzájemné
odpovědnosti. Celkově vzato Beneš nebyl ani tak impozantní postava
jako T. G. Masaryk, ani tak přesvědčivý mravní soudce jako Václav
Havel„ (394-5).
Věra Olivová*
__________
* Moje stanoviska viz Dějiny první republiky
Politické karikatury Josefa Čapka: Ulrich Grochtmann, Geschichte
aus der Nähe (Dějiny zblízka), Hagen 2012 (s. 465)
Základem práce jsou politické karikatury, které Josef Čapek
uveřejňoval v letech 1933-1938 v brněnských Lidových novinách.
Komentoval v nich události v Německu po nástupu Hitlera,
upevňování jeho diktatury a jeho přípravy k rozbití a zničení Československa. V roce 1937 byla část těchto kreseb vydána samostatně s předmluvou Čapkova přítele, básníka Josefa Hory. V expresivní zkratce
představuje cyklus krutou nadvládu diktátorských holínek, které žijí
válkou a zanechávají po sobě zkázu a smrt. Cyklus je výkřikem předznamenávajícím děsivou budoucí realitu světa.
Za německé okupace zaplatil Josef Čapek za své dílo životem. Již
v první den války - 1. září 1939 - byl zatčen a posléze zavražděn v koncentračním táboře. Jeho bratr Karel byl tohoto osudu ušetřen. Když pro
něho gestapo přišlo, byl již mrtev a to nejen v důsledku nemoci, ale i žalem nad rozbitím svobodné československé demokratické republiky. Dílo
obou bratrů bylo destruováno.
Po válce a po obnovení Československa byly počátkem roku 1949
Čapkovy politické karikatury vydány knižně pod názvem „Dějiny
51
.
únor 2013
zblízka“. Jednotlivé části byly nazvány: „Ve stínu fašismu“, „Modern
Times“ a „Diktátorské holínky“. V téže době byla připravena k vydání i
knížka „Malíř a básník. Vzpomínání na Josefa Čapka“. Ta však již nesměla vyjít. Dílo Josefa Čapka, stejně jako dílo jeho bratra Karla bylo na
řadu let znova vyřazeno z české kultury.
Nového vydání Čapkových politických karikatur se ujal německý
historik PhDr. Ulrich Grochtmann, předseda Společnosti bratří Čapků „Čapek-Gesellschaft“ - v Hagenu. Po prvním vydání v roce 1981 vyšlo
v letech 1983, 1989 druhé a třetí vydání a v roce 2012 se uskutečnilo vydání čtvrté.
Původní český soubor Grochtmann značně tématicky rozšířil a doplnil
o další materiály. Zařadil do něho i ukázky z Čapkových kreseb a obrazů
z dramatických cyklů o zkáze Československa z let 1938 a 1939 „Touha“ a Oheň“. Dále doplnil soubor dobovými politickými
karikaturami Františka Bidla, které vycházely v Rudém Právu a v pražském německém časopise „Der Simplicus“ (později „Der Simpl“).
Ve značném rozsahu využil Grochtmann také textové i grafické materiály
z časopisu „Sozialdemokrat“, který byl ústředním tiskovým orgánem německé sociálně demokratické strany v Československu. Další ukázky pocházejí ze širokého okruhu dobových novin a časopisů. Čapkovo
celoživotní grafické dílo uzavírají kresby zoufalých postav z koncentračního tábora Buchenwald, které dramaticky předjímají autorovu
vlastní smrt.
Čapkovu grafiku doprovází rozsáhlý Grochtmannův text věnovaný
životu Josefa Čapka a jeho malířskému a básnickému dílu. Do výkladu
o vývoje republiky zařadil Grochtmann i informace a Hitlerově německé
nacistické straně i o její odnoži, o Henleinově sudetoněmecké straně
v Československu. Věnuje pozornost nejen jednotlivým událostem, ale
především ideovému zaměření hnutí: terorismu, rasismu, mírové propagandě v jejímž stínu se realizovaly rozsáhlé válečné přípravy, a Mnichov, který byl faktickým počátkem nového světového konfliktu.
52
.
únor 2013
Grochtmannovo vydání Čapkových politických karikatur se stalo
současně podkladem k jejich prezentaci v řadě veřejných výstav, které
německá společnost - Čapek-Gesellschaft - připravila v Německu i v České republice. V roce 2012 se konala výstava v Hlávkově koleji v Praze
od 17. do 25. listopadu jako připomínka uzavření českých vysokých škol
Němci 1939. Svým projevem ji zahajoval prezident Václav Klaus.
Grochtmannova kniha je cenným příspěvkem k československé i mezinárodní politice mezi dvěma světovými válkami. Zachycuje „zblízka“
nejen podobu, ale především dramatickou atmosféru oné doby. Je nutné
vysoce ocenit i mimořádné autorovo úsilí realizovat svůj historický zájem a to bez oficiální podpory. Čtyři knižní vydání práce a řada názorných výstav v Německu a v Čechách je úctyhodný počin. Je to počin,
který si zasluhuje obdiv a mimořádné ocenění. Je to počin, který příkře
kontrastuje se skutečností, že v zemi, kde vynikající politické karikatury
Josefa Čapka vznikly, zůstávají nepovšimnuty. Na tuto skutečnost
upozorňuje v závěru své knihy i Ulrich Grochtmann.
*
Společnost Edvarda Beneše již několik let zamýšlí vydat Čapkovy politické karikatury ve své Knižnici. Pokud se jí podaří získat potřebné
finanční prostředky, přikročí okamžitě k vydání.
Věra Olivová
53
.
únor 2013
BIBLIOGRAFIE 2012
„Zprávy z Kruhu občanů české republiky vyhnaných v roce
1938“, (2012, 2 ) uveřejnily informace o konferenci „Odsun československých Němců“, kterou uspořádala Univerzita J. E. Purkyně v Ústí
n/Labem 29. listopadu 2011. Je v nich zmíněn i referát prof. Miroslava
Bednáře, který obsahuje informace o oficiálních instrukcích pro německé školy. V nich je údajně nacionalistická politika prezidenta Beneše
kladena na roveň nacistické politice v Německu. Profesor Bednář uvádí:
„Sociální ministerstvo německé spolkové republiky Hesensko zaslalo
letos v červenci na vlastní náklady do 450 školských institucí, včetně seminářů a večerních gymnázií, brožuru nazvanou „50 tezí k vyhnání“.
Tvrdí v ní, že odsun československých Němců měl charakter genocidy.
Široce rozšířená představa o násilném německém tlaku na východ je
neudržitelná. Spíše prý existoval „pozvolný tlak Slovanů na západ“.
Československý prezident Edvard Beneš „usiloval o čistě slovanský
český národní stát zcela analogicky k ideologii německého nacionálního
socialismu“. Nebyla to tedy nacistická genocidní válka, nýbrž poválečný
odsun Němců, jenž rozbil po staletí vyrostlé soužití Slovanů a Němců“...
Českoslovenští Němci byli odsunuti z „rasistických důvodů“ a jedná se
proto o „genocidu“.
TISK O EB
Lidové Noviny přinesly 26. a 27. května tři obsáhlé statě věnované
atentátu na Heydricha: 1). Pod názvem „Beneš se k atentátu nehlásil“
uvedl Petr Zídek soubor krátkých stanovisek, v kterých se k danému
tématu vyjádřili čtyři historici: Milan Hauner, Petr Koura, Jiří Rajlich
a Volker Zimmermann (s. 1, 26 a 27). 2) Autorem dalšího, samostatného článku je Milan Hauner, který ho nazval „Heydrichův osud
byla Lina“ (s. 25) a 3). Petr Koura se ve svém článku „Gabčík a Kubiš
Superstars“ zabýval filmovým zpracováním atentátu (s. 21 a 22)
54
.
únor 2013
Lidové noviny zveřejnily 21., 22. a 23. srpna 2012 informativní zprávy o knize Madeleine Albrightová. Pražská zima. (viz recenzi s. 49).
Názvy kapitol byly převzaty z textu publikace: „Beneš nebyl přirozený
vůdce. Přesto uspěl.“ „O našich letcích nikdo nepochyboval“. „Že ho
uznali, Beneš k nám přišel říci sám“.
Právo 29. září 2012, Miroslav Šiška: „Mnichov je trauma českých
dějin. Generálové žádali boj, Edvard Beneš nechtěl vést národ na jatka.“
(s. 18)
Rozhlas: „Vítězství a prohry Edvarda Beneše„. Dvouhodinový pořad na Praze 6, byl znova vysílán na Vltavě ve dvou jednohodinových
pořadech v září a v říjnu. Základem první hodiny pořadu byl interview s
profesorkou Olivovou, která zdůraznila složitý vývoj Československa v
Evropě rozrušené válkou a revolucí a vysoce ocenila mnohaletý, úporný
zápas Edvarda Beneše o obranu republiky. Redakce doplnila program
jednak dokumentárními úryvky autentických prezidentových projevů,
jednak ukázkami pomnichovských nenávistných výpadů a skečů proti
němu. V druhé hodině uvedl prof. Doležal své osobní představy o Edvardu Benešovi. Jeho negativní stanoviska byla doplněna četbou neméně
negativních stanovisek Václava Černého.
OSOBNÍ
Nedlouho po rodinné oslavě svých stých narozenin, zemřela v Bloomingtonu v USA paní Hana Benešová (11. 5. 1912 - 9. 12. 2012).
Její manžel Václav byl synovcem a za války blízkým spolupracovníkem prezidenta Beneše. Byl členem československé delegace u
Spojených národů a v letech 1950-1972 profesorem politických věd na
univerzitě v Bloomingtonu. Paní Hana působila jako profesorka českého
jazyka a literatury. V univerzitní knihovně - Lilly library - shromáždila
bohatou a cennou literaturu k československým dějinám.
55
.
únor 2013
Po svém návratu do Československa v 90. letech se paní Hana
intenzívně zapojila do činnosti SEB. Účastnila se schůzí Společnosti,
byla členkou výboru a aktivně se podílela na jeho práci. Byla velikým
zdrojem informací o rodině prezidenta i o politických událostech, které
s manželem prožili. V roce 1994 spolupracovala na vydání jedné z prvních publikací naší Společnosti - „Edvard Beneš 1884 - 1948“. K uctění
památky svého manžela zřídila fond nesoucí jeho jméno a z něho přispěla
na vydání publikace „Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra.“ (Knižnice
SEB 1994, sv.19). Koncem 90. let se paní Hana vrátila do USA za svými
dcerami a jejich rodinami.
Osobně jsem byla s paní Hanou ve velmi přátelském kontaktu.
Oceňuji ji nejen jako milou společnici a informovanou pamětnici, ale i
jako významnou pomocnici v obtížných počátcích činnosti SEB.
Věra Olivová
Dne 17. října 2012 zemřel PhDr. Zdeněk Šamberger (*1923), archivář a historik, jeden ze zakládajících členů SEB, zástupce Společnosti
v historicko-dokumentační komisi Českého svazu bojovníků za svobodu,
autor řady odborných prací:
Vystudoval historii a pomocné vědy historické na Filosofické fakultě
Univerzity Karlovy, 1965 absolvoval mezinárodní archivní stáž v Paříži.
1945-51 pracovník Ústředního archivu ministerstva vnitra, I951-53
tajemník Státní archivní komise, 1953-67 vědecký vedoucí Archivní
správy ministerstva vnitra, 1967-70 ředitel, 1970-83 archivář Státního
ústředního archivu v Praze; zakladatel a 1951-70 vedoucí redaktor
Sborníku archivních prací, spoluzakladatel a 1951-54 vedoucí redaktor
Archivního časopisu. V 50. a 60. letech se zásadním způsobem podílel na
organizaci československé archivní sítě (zasloužil se mj. o vybudování
krajských, resp. státních oblastních archivů); 1970 byl pro své politické
postoje v době „pražského jara“ 1968 zbaven vedoucích funkcí, nadále
56
.
únor 2013
však působil v archivní praxi i v oblasti teorie a metodologie archivnictví, k jejichž rozvoji u nás významně přispěl. Spoluautor Archivní příručky (1965), Průvodce po archivních fondech a sbírkách Státního
ústředního archivu v Praze (svazek IV13, 1987-90)a řady archivních pomůcek; autor četných příspěvků k dějinám novodobého českého archivnictví (knižní soubor Vývoj československého a českého archivnictví
po roce 1918, 2005). Ve své historicko-badatelské a editorské práci se zaměřil na české dějiny 19. století (monografie Emanuel Arnold, radikální
demokrat z roku 1848, 1951; Politické názory J. K. Tyla, 1963 - pod
pseudonymem Z. Š. Zdeněk) a na problematiku mnichovské krize 1938 a
českého protinacistického odboje za druhé světové války (Mnichov v dokumentech II, 1958; Mnichov v řeči archivních dokumentů, 2000);
zvláštní pozornost věnoval vztahu J. W. Goetha k českým zemím ... Od
roku 1990 vyvíjí též publicistickou činnost (např. v Národním osvobození) a výrazně se angažuje ve Společnosti Edvarda Beneše a v Českém svazu bojovníků za svobodu.
Josef Tomeš
57
.
únor 2013
KNIŽNICE
SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE
Svazek 1. Tomáš Garrigue Masaryk - Edvard Beneš
OTEVØÍT RUSKO EVROPÌ
Ruská otázka v roce 1922
Vìra Olivová edice a studie: Politika Èeskoslovenska
v ruské krizi 1921 a 1922
(1992, 1997. Stran 71, Kè 65)
Svazek 2. Vìra Olivová
ZÁPAS O ÈESKOSLOVENSKO 1938
(1992, 1996. Stran 74, Kè 50)
Svazek 3. Ferdinand Peroutka
BYL EDVARD BENEŠ VINEN?
(1993, 1996, 1999, 2002. Stran 26, Kè 30)
Svazek 4. Edvard Beneš
S VÌ TO VÁ VÁ LK A A N AŠ E R E VO LU C E
Výbor z díla. Edice Vìra Olivová.
(1994. Stran 118, Kè 50)
Svazek 5. E D V A R D B E N E Š: S O U P I S P U B L I K A C Í
Zpracovali: Boris Jakovenko, Alena Novotná,
Karel Novotný. Pøedmluva Vìra Olivová
(1994. Stran 164, Kè 100)
Svazek 6. Amelie Posse-Brázdová
TAJNÉ DOPISY Z PRAHY 1948
Edice a doslov Vìra Olivová, pøeklad Zlata Kufnerová.
Pøedmluva Zbynìk Zeman.
(1994. Stran 91, Kè 45)
Svazek 7. P O C T A E D V A R D U B E N E Š O V I 1 9 9 4
Projevy prezidenta Václava Havla, premiéra Václava Klause
a pøedsedy Poslanecké snìmovny Milana Uhdeho.
Edice Vìra Olivová (1994. Stran 28, Kè 25).
58
.
únor 2013
Mimo øadu E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8.
Životopisný medailon. Myšlenky a názory. Politická stanoviska. Nový dokument. Edice Vìra Olivová ve spolupráci s Hanou Benešovou.
(1994. Stran 28, Kè 20)
Svazek 8.
Edvard Beneš
ODSUN NÌMCÙ
Výbor z Pamìtí a projevù doplnìný Edièními pøílohami.
Edice Vìra Olivová.
(1995, 2001. Stran 124, Kè 100)
Svazek 9.
Jan Masaryk
D E P E Š E Z L O N D Ý N A 1938
Vìra Olivová edice a pøedmluva: Svìdectví Jana Masaryka
(1996. Stran 120, obr. 2, Kè 70).
Svazek 10. D Í L O E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 6
Výstava v Národní knihovnì Èeské republiky
zahájená premiérem Klausem. Edice Vìra Olivová.
(1996. Stran 16, Kè 25)
Svazek 11. Miroslav Plesinger-Božinov
VZPOMÍNKY NA PRVNÍ ODBOJ
Eduard Kubù edice a studie: Životní osudy odbojáøe a diplomata. (1997.
Stran 84, Kè 70)
ŽIVÝ ODKAZ TGM
Projevy 1937 - 1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová: O
vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi.
(1997. Stran 94, obr. 7, Kè 80)
PØEDNÁŠKY NA UNIVERZITÌ
KARLOVÌ 1913-1948
Vìra Olivová edice a pøedmluva: Univerzitní dráha Edvarda Beneše.
(1998. Stran 101, obr. 2, Kè 80)
59
.
únor 2013
Svazek 14. Bohuš Beneš
AMERIKA JDE S NÁMI
Reportáž z pøednáškového turné Edvarda Beneše
po amerických univerzitách v roce 1939.
Edice Vìra Olivová. (1998. Stran 126, obr. 5, Kè 90)
Svazek 15. T R Y Z N A Z A E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 8
Edice a pøedmluvy Vìra Olivová, Alena Šubrtová.
(1998, 1999. Stran 47, obr. 1, Kè 50)
D O P I S Y B R A T R U V O J T O V I 1 9 3 8 - 1 9 4 4.
Edice a pøedmluva Vìra Olivová.
(1998. Stran 73, Kè 65)
Svazek 17. Karel Èapek
O EDVARDU BENEŠOVI
Edice (Věra Olivová ve spolupráci s Josefem Protivou) a pøedmluva:
Spolupráce Karla Èapka s Edvardem Benešem.
(2000. Stran 147, obr. 22, Kè 130)
MANIPULACE S DÌJINAMI
PRVNÍ REPUBLIKY
(1998, 1999, 2001. Stran 52, Kè 50)
DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA
Edice a epilog Vìra Olivová.
(1999. Stran 333, Kè 200)
PRÁCE A ZÁPASY PO BOKU TGM
Vzpomínky 1910-1947.
Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová.
(2000. Stran 75, obr. 7, Kè 80)
60
.
únor 2013
Svazek 21. Ú S T A V E D V A R D A B E N E Š E
V LONDÝNÌ 1950-1964
Pamìtní tisk k 50. výroèí založení Ústavu 7. bøezna 1950.
Vìra Olivová, edice a pøedmluva: Historie londýnského
Ústavu Edvarda Beneše.
(2000. Stran 40, obr. 4, Kè 40)
VILA EDVARDA BENEŠE
V SEZIMOVÌ ÚSTÍ
(2000, 2001. Stran 92, obr. 9, Kè 100)
Svazek 23. S P O L E È N O S T E D V A R D A B E N E Š E
V PRAZE 1990-2000
Pamìtní tisk k 10. výroèí založení Spoleènosti
23. kvìtna 1990. Vìra Olivová edice (ve spolupráci s Karlem Novotným)
a pøedmluva: Z historie Ústavu a Spoleènosti Edvarda Beneše.
(2001. Stran 72, Kè 50)
Svazek 24. Antonín Krejèí
EDVARD BENEŠ A SOKOL
Edice a pøedmluva Vìra Olivová.
(2002. Stran 178, obr. 14, Kè 160)
C I R K U L Á R N Í T E L E G R A M Y 1 9 2 0 - 1 9 3 5.
Edice Jindøich Dejmek. Pøedmluva Vìra Olivová
(2002. Stran 274, Kè 250)
EVROPSKÁ KRIZE 1938
Pìt projevù. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová.
(2003, 2008. Stran 42, obr. 6, Kè 50)
Svazek 27. B I B L I O G R A F I E E D V A R D A B E N E Š E
Zpracoval Karel Novotný.
(2004. Stran 99, Kè 100)
61
.
únor 2013
ZÁVÌ EDVARDA BENEŠE
A OSUDY JEHO ARCHIVU
(2008. Stran 150, Kè 100)
Svazek 29. Jaroslav Seifert
PREZIDENTU EDVARDU BENEŠOVI
Ètyøi básnì. Pamìtní tisk k 120. výroèí narození
Edvarda Beneše 28. kvìtna 1884.
Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová
(2004. Stran 20, 6 kreseb Toyen, Kè 50
Svazek 30. O D K A Z E D V A R D A B E N E Š E 2 0 0 4
Vìra Olivová edice a pøedmluva: Pocta Edvardu Benešovi.
(2004, 2005. Stran 43, Kè 50)
Svazek 31. Jaroslav Werstadt
OSOBNOST EDVARDA BENEŠE
Edice a pøedmluva Vìra Olivová
(2006. Stran 91, Kè 100)
THE WAR OF 1939
Vìra Olivová Edition and Foreword: The visit of the Czechoslovak president Edvard Beneš in Scotland in November 1941
(2005. Stran 51, obr. 3, Kè 100)
VÁLKA ROKU 1939
Vìra Olivová edice a pøedmluva: Návštìva èeskoslovenského
prezidenta Edvarda Beneše ve Skotsku v listopadu 1941.
(2005. Stran 51, obr. 3, Kè 70)
Svazek 34. Neil Rees
PREZIDENT BENEŠ V ANGLII
Èeskoslovenská vláda v exilu v Londýnì a v Buckinghamském hrabství za druhé svìtové války.
Pøeklad z angliètiny Lukáš Richter, redakce èeského vydání Vìra Olivová.
(2006. Stran 66, obr. 122, Kè 100)
62
.
únor 2013
Mimo øadu: V Ì R A O L I V O V Á. Bibliografie.
Zpracoval Igor Lisový ve spolupráci s Karolínou Linhartovou.
(Praha 2006. Stran 85, obr. 55, Kè100)
Mimo øadu: V Ì Ø E O L I V O V É A D H O N O R E M
Sborník pøíspìvkù k novodobým èeskoslovenským
dìjinám.
Edice a úvod Eva Broklová a Marie L. Neudorflová. Josef Tomeš
pøedmluva: Historièka v rozrušeném èase. Na okraj životního pøíbìhu,
èinnosti a díla Vìry Olivové.
(Praha 2006. Stran 267, obr. 20)
Svazek 35. LIDICE BUDOU ŽÍT.
Vìra Olivová a Gabriela Literová
(Praha 2007. Stran 16, obr. 25, Kè 30)
Mimo řadu: E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8
MYŠLENKY A NÁZORY
Bibliofilský Pamětní tisk k 60. výročí úmrtí EB.
Věra Olivová výběr textů. Kryštof Krejča dvě litografie. Tisk Martin
Bouda. Vydalo nakl. Bonaventura. (Praha 2008. Nestránkováno. 100
číslovaných výtisků. Kč 900)
Svazek 36. Věra Olivová
20 LET SPOLEČNOSTI EDVARDA
B E N E Š E. Praha 2010
ČESKOSLOVENSKO A NĚMECKO 1918 - 1929
(2011. Stran 260, Kč 200)
Svazek 38. Jiří BENEŠ
V NĚMECKÉM ZAJETÍ
Edice a předmluva Věra Olivová
(2010. Stran 304, Kč 220)
FUNKCE POLITICKÝCH STRAN
Edice a předmluva Věra Olivová
(2013. Stran 184, Kč 150)
63
.
únor 2013
DĚJINY PRVNÍ REPUBLIKY
(Praha 2012. Stran 358, Kč 250)
Publikace lze zakoupit speciálně v knihkupectví
KAROLINUM, Celetná 18, Praha 1
či objednat v nakladatelství EVA - Milan Nevole
K Údolí 2, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected]
64

texty SEB-22.qxd - Společnost Edvarda Beneše

Transkript

Podobné dokumenty

cachrov_660 let

Bulletin-číslo 28 - Společnost Edvarda Beneše

Bulletin-číslo 29 - Společnost Edvarda Beneše

Nihongo benron taikai - Japonské Centrum Brno