Stezka bod 6-10 - Naučná stezka Karla Čapka

Stezka bod 6-10 - Naučná stezka Karla Čapka

Naučné stezky zlata na Novoknínsku
Rozcestí
Jedná se o tři tematicky související naučné stezky – Naučná stezka Kozí Hory Libčice
(8 km, celkem 6 zastavení), Naučná stezka Nový Knín a okolí (cca 5 km, celkem
10 zastavení) a Zlaté Psí hory v okolí Chotilska (7,4 km, celkem 12 zastavení).
Budova Mincovny – Muzeum zlata v Novém Kníně
NS
Kozí Hory - Libčice
bývalý
Plechhamr
anglický
zámecký
park
Dobříš
Plechhamr
rozc. Nad Strží
NS Karla Čapka
výchozí bod
Čer ná
bor ovice
rybník
Strž
Rozhledna na Veselém vrchu
I. okruh
památník
Karla Čapka
III. okruh
rozc. U Pěti Lip
U Pěti Lip
louka
Fr ancouzka
bývalý
II. hamr
kamenný most
rozc.
Huťská sosna
bývalý
IV. hamr
Francouzka
Zájezek
bývalý
Pětilipský dvůr
rozc.
U Fortelky
IV. hamr
Zájezek
lo u k a Cv rn k a
rozc.
U IV. hamru
bývalý
III. hamr
Nad IV. hamrem
II. okruh
Kocába
Černé jedle
rozc.
Nad Kalouníkem
NS Kozí Hory - Libčice
Mapový podklad © Český úřad zeměměřický a katastrální, 2012
Pro Čapkovu stezku vytvořil Ing. Pavel Zahajský, Grafické práce
1 : 10 000
0
100
200
300
400
500 m
Naučná stezka Nový Knín a okolí
Zámek Dobříš
Naučná stezka Kozí Hory Libčice
Výchozím bodem stezky je Muzeum zlata v Novém Kníně. Stezka návštěvníka vyvede na vrch Kateřinka, ze kterého je krásný výhled na Nový
Knín a okolí. Také zde jsou stejně jako v případě NS Nový Knín a okolí
dochované historické štoly související s těžbou zlata v území. Naučná
stezka dále prochází malebnou vískou Dražetice, ze které se pokračuje
na vrch Hořice. Stezku uzavírá opuštěný důl Libčice. Ve 13. a 14. století
se zlato z místního dolu podílelo na ražbě zlatých dukátů.
Naučná stezka začíná na náměstí Jiřího z Poděbrad v Novém Kníně v historické budově tzv. Mincovny z 15. století, někdejším sídle perkmistrovského úřadu
v královském horním městě na březích zlatonosné říčky Kocáby. V mincovně je
umístěna expozice Muzea zlata, přibližující historii těžby a zpracování zlata na
Novoknínsku od nejstarších dob až do 20. století, dějiny města, místní řemesla a
průmysl či historii mistrovství světa v rýžování zlata u nás i v zahraničí. Stezka dále
mapuje těžbu zlata v území prostřednictvím dochovaných štol a dalších staveb
souvisejících s historickou těžbou. Jedná se například o Karlovu štolu, která se
nachází v těsné blízkosti mlýna U Tesárka. V blízkosti další z historických štol se
nachází Ústav termomechaniky AV ČR, kde je možné si prohlídku štoly předem
objednat. Jedno ze zastavení připomíná tzv. smírčí kříž, jako prostředek usmíření
s Bohem v případě hrdelního zločinu.
Naučná stezka
Zlaté Psí hory
Naučná stezka Zlaté Psí hory byla
zřízena v roce 1999 Český klubem
zlatokopů při příležitosti světového mistrovství v rýžování zlata
v blízké Kocábě. Bylo to v období, kdy se společným úsilím řady
měst, obcí a občanských sdružení podařilo zamezit průzkumu
ložisek zlata na několika místech
České republiky v obavě, že jeho
výsledky by mohly vést k těžbě
nešetrné k životnímu prostředí. Ve zdejších podmínkách toto
úsilí o zachování krajiny vyústilo
ve stavbu telekomunikační věže
s vyhlídkovou plošinou na Veselém vrchu, který ve svém podzemí skrývá téměř sto tun zlata
a pro jejich získání by musel být
skoro celý odtěžen. Toto zlato
by mělo být ponecháno pro budoucí generace. Telekomunikační věž, která slouží zároveň jako
rozhledna, je vysoká 42 m a byla
postavena v roce 1999. Vyhlídková plošina je položená ve výšce
25 m a vede k ní 137 spirálovitě
točených schodů. Z rozhledny je
možné vidět okolní obce:
Mokrsko, Prostřední Lhotu, Sejckou Lhotu, ale i věž Cukrák, velkou část Brd a vodní nádrž Slapy.
Za dobrého počasí lze spatřit vrcholky Krkonoš, Šumavy či Alp.
Na trase stezky se nachází také
štola Josef, ze které je v současné
době zpřístupněno cca 600 m.
Historie
Úkoly od Dášeňky
Nový Knín. Ukázka kachle, nalezeného ve Starém Kníně. 15. – počátek 16. století
Aby si naši předci obstarali potravu, museli mít přesnou
mušku. Zkus, jak by sis vedl ty.
Nový Knín
Stará Huť.
Broušená
sekera
z počátků
pozdní doby
kamenné
(eneolit)
Stará Huť
Dosud nejstarší nálezem je malá broušená sekera. Byla nalezena panem J. Styblíkem na břehu rybníka Strž. Pravděpodobně dokládá přítomnost člověka již na počátku pozdní doby kamenné v prostoru dnešní Staré Hutě. V blízkém
okolí jsou známé nálezy broušených nástrojů z mladší
a pozdní doby kamenné z Dobříše a Starého Knína.
Mokrovraty
Zatím nejstarší známé doklady osídlení Mokrovrat pocházejí z novověku. V čp. 3 byly v 90. letech 20. století během
rekonstrukce domu nalezeny zlomky kachlů a kuchyňské
keramiky, které dovolují nahlédnout do vybavení zdejší
usedlosti v průběhu 17.–18. století.
První písemná zmínka o obci je z roku 1653.
Mezi nejstarší možné doklady o pobytu člověka v okolí Nového Knína již ve starší době kamenné snad můžeme počítat
kost nosorožce srstnatého, nalezenou v jedné z knínských
cihelen ve 20. století. Zda se skutečně jedná o pozůstatek lovecké činnosti člověka, či o uhynulé zvíře, však nevíme. Větší
jistotu máme teprve v nálezu broušené sekery z pozdní doby
kamenné, nalezené ve Staré Kníně. Mohla se sem ovšem dostat i mnohem později, v novověku, jako pověrečný předmět sloužící např. jako ochrana před bleskem. Ovšem zcela nesporným dokladem o přebývání pravěkých lidí v okolí
dnešního městečka jsou žárové hroby z konce starší doby
železné. Naopak pochybnosti budí nález zlaté keltské mince
s opisem Vercingetorix, nalezené přímo ve městě.
Nový Knín. Broušená
sekera z pozdní doby
kamenné (eneolit)
Nový Knín.
Nádoby z žárových
hrobů, nalezených
u Starého Knína.
Starší doba železná
(halštat) Nový Knín.
Náramek skandinávského původu,
nalezený jižně od města.
10.–11. století
Mokrovraty. Ukázka zlomků novověkých kachlů, kuchyňské
a stolní keramiky, nalezené v čp. 3
Nejvíce dokladů o různých lidských aktivitách máme z období od raného středověku až po současnost. Mezi nejstarší a
nejznámější patří mosazný postříbřený tordovaný náramek
(tj. vyrobený z krouceného drátu). V Čechách je zatím jediný
svého druhů, pochází totiž ze Skandinávie, odkud jsou známé
i zlaté exempláře. Náramek pochází z 10.–11. století a dokládá kontakty mezi vládnoucím přemyslovským rodem a severskými zeměmi. V Novém Kníně byl pravděpodobně již v této
době přemyslovský dvorec (písemně doložen až v roce 1186;
další byl pak na blízké Živohošti). Knínský náramek není jediný, který dokládá styky ze severní Evropou; dalším je např. třmen skandinávského původu ze Zbečna na Křivoklátsku, kde
byl rovněž přemyslovský dvorec.
Dosud jedinou známou nemovitou památkou po knínském
dvorci je románský kostel sv. Benedikta a Mikuláše z 60. let
12. století. Lze předpokládat, že součástí jeho mobiliáře byl
románský kříž, nalezený v 19. století na území města.
Další movité památky, dokládající rozvoj osídlení dnešního
Nového i Starého Knína, pocházejí z 13. století. Jedná se vesměs o kuchyňskou keramiku, zjištěnou např. v sousedství
radnice, či přímo v ploše náměstí Jiřího z Poděbrad. Významným nálezem, dokumentujícím úroveň bydlení ve Starém
Kníně, je nález kolekce kamnových kachlů z 2. poloviny 15.
až počátku 16. století.
Nový Knín je ovšem nejvíce spojen s těžbou zlata. Expozice
věnované historii této činnosti najdete v Muzeu zlata v budově tzv. Mincovny .
Chramiště
Doklady o starším osídlení před založením obce zatím neznáme. Za zmínku však stojí nález z jednoho pole z blízkých
Kozích Hor. Jedná se o masivní kamennou štípanou sekeru
ze střední doby kamenné (mezolit). Její tvar a velikost prozrazuje, že pochází ze severní Evropy; jižněji se tyto sekery
objevují již jen ojediněle. Zajímavé je, že na stejném poli
byla nalezena také broušená sekera jednoduchého tvaru a
vyrobena z ne příliš kvalitního materiálu. Tyto nástroje se
tradičně, s ohledem na technologii, jakou jsou vyrobeny
(broušení), obvykle datují do následující epochy, tj. mladší
doby kamenné (neolit).
Kozí Hory. Štípaná
a broušená sekera.
Pravděpodobně střední
doba kamenná (mezolit),
či střední doba kamenná
a mladší doba kamenná
(neolit)
Čtvrtý hamr, výroba železa
bývalý
Plechhamr
Plechhamr
rozc. Nad Strží
NS Karla Čapka
výchozí bod
Černá
b or ov ice
rybník
Strž
I. okruh
památník
Karla Čapka
III. okruh
rozc. U Pěti Lip
U Pěti Lip
l o uka
F ran c o u zka
bývalý
II. hamr
kamenný most
rozc.
Huťská sosna
Práce v cánhamru na výrobu prutového železa, přelom 17. stol.
bývalý
IV. hamr
Francouzka
Zájezek
bývalý
Pětilipský dvůr
rozc.
U Fortelky
IV. hamr
Zájezek
l o u k a C v r n ka
rozc.
U IV. hamru
bývalý
III. hamr
Nad IV. hamrem
II. okruh
Kocába
Černé jedle
rozc.
Nad Kalouníkem
Nejstarší vyobrazení hamrů v české ikonografii
z roku 1540 – buchar chvostového typu
Hamr je mechanizovaná kovárna s buchary hnanými vodními koly. V českém železářství
Hutní buchar
nadhazovacího typu,
1. polovina 19. stol.
Zkujňovací výheň, 1. polovina 19.stol.
Čtvrtý hamr v roce 1938
Čtvrtý hamr v roce 1958
se objevil nejpozději na začátku 14. století a zůstal jeho součástí téměř 600 let. V 19. století existovaly při Staré Huti čtyři hamry, pojmenované podle svého pořadí nebo polohy
na zdejších potocích a řece Kocábě.
Úlohou hutních hamrů bylo zkujňovat surové železo, produkované dřevouhelnou vysokou peci, které je sice slévatelné, ale neschopné kovářského zpracování. Měly tedy funkci
dnešní ocelárny. K jedné vysoké peci příslušely zpravidla dva hamry se dvěma zkujňovacími výhněmi a dvěma buchary. Přetavením ve výhni se křehkému surovému železu odejmuly nežádoucí příměsi, zvláště uhlík, a pak se již tvárné železo prokovalo pod bucharem. Produktem byl polotovar zvaný dejl, který se dále kováním zpracovával na tyčovinu
různých průřezů a velikostí. Proto se zkujňovací hamry nazývají také tyčové.
Podle druhu výrobků se rozlišovaly hamry tyčové (hrubé polotovary), cánhamry (jemnější tyčovina pro výrobu hřebíků, obručí, mříží aj.), plechhamry (plech se až do nástupu
válcovací techniky koval) a další. Konečným produktem hutních hamrů bylo tedy železo
v obchodních tvarech, určené k dalšímu zpracování. Některé hamry vyráběly i zboží hromadně potřeby, zvláště nářadí pro polní a lesní práce. Tyto tzv. nářaďové hamry existovaly i mimo strukturu hutní výroby.
U jedné zkujňovací výhně a kovacího bucharu byly ve 12 hodinové směně zaměstnány
čtyři osoby, řízené hamerním mistrem – šmelcíř, hamršmíd, pomocník a konštýř, jehož
úkolem bylo polévat žhavé železo vodou, aby se zbavilo okují. O palivo se staral kůlmistr
- měřič a skladník dřevěného uhlí. Hamerníci, stejně jako jiní odborní zaměstnanci v huti,
příslušeli do sféry horního řádu a za feudalismu byli osobně svobodní. Pracovali za mzdu
a nepodléhali robotní povinnosti.
Stroje v hamrech a jejich součásti i nářadí měly pestré názvosloví, vycházející z českého a
německého jazyka. Např. kleště byly vyhřívací, šerblové, štauchové, radliční, dejlové, hamerní, šínové, holové, štukové, radliční, obrtlíkové aj. Stejné to bylo i u dalších výrobních
pomůcek.
Úloha hutních hamrů skončila s nástupem průmyslové revoluce, kdy se zkujňování surového a zpracování kujného železa ujaly modernější výrobní metody. To byl případ i všech
hamrů ve Staré Huti, jejichž éra se na konci 19. století uzavřela.
Čtvrtý hamr na říčce Kocábě, zvaný také Dolejší, byl od železárny s vysokou pecí nejvzdálenější. Na svém místě je doložen od začátku 18. století. V provozu se udržel nejdéle ze
všech starohuťských hamrů, až do 90. let 19. století. To už ale nebyl zkujňovacím a tyčovým hamrem, ale jen mechanizovanou kovárnou pro zpracovávání železného odpadu
z hutě. Při hamru vzniklo osídlení s hospodářskými budovami a chalupou, jež zůstala
obydlená až do 50. let 20. století. V r. 1959 byla stržena a zbytky staveb propadly zkáze.
Zarůstání krajiny
Člověk působí na krajinu již od nepaměti, podrobuje si ji a v po-
sledních stoletích silně přetváří. Podařilo se mu vytvořit ve svých
sídlech přírodě velmi odlišné prostředí. Řada druhů, rostlin a živočichů se i těmto podmínkám přizpůsobila, těm se říká tzv. synantropní druhy (druhy doprovázející člověka). Dobrým příkladem jsou vlaštovky nebo rorýsi. I rozsáhlé změny v krajině však
nemusí být nevratné a po dostatečně dlouhé době důkazy o lidské činnosti mizí. Právě zde, v údolí řeky Kocáby, můžeme nalézt
řadu skrytých upomínek na rozsáhlou intenzivní průmyslovou
činnost v 19. století. V minulosti bylo údolí významně využíváno
Čtvrtý hamr
na konci 19. století.
Akvarel Josefa Loukoty
Třešeň (Prunus)
Růže šípková (Rosa canina)
pro hutní průmysl, stálo zde několik mlýnů a voda Kocáby byla svedena do náhonů pro četná mlýnská kola. Po úpadku tohoto průmyslu byla technická zařízení postupně opuštěna, dřevěné krovy budov zetlely, obvodové zdi budov se
pomalu zřítily a rozdrolily. V dnešní krajině můžeme po těchto starých stavbách
najít již jen obvodové zídky a několik nebezpečných studní. Na intenzivní využívání krajiny člověkem v minulosti ukazuje i výskyt některých rostlin, které původně rostly v zahradách a zahrádkách a podařilo se jim dosud přežít – z bylin
jmenujme narcisy nebo brčály barvínky, ze stromů často staré ovocné dřeviny
– jabloně, třešně. Dvory po opuštění kolonizovaly kopřivy dvoudomé (Urtica dioica), merlíky (Chenopodium), později bezy černé (Sambucus nigra), břízy bělokoré (Betula pendula), slivoně trnky (Prunus spinosa) nebo růže šípkové (Rosa canina). Tomuto procesu zarůstání se říká sukcese. Co to ale přesně je? Sukcese je
ekologický termín označující změny společenstev, která procházejí vývojem od
tzv. pionýrských společenstev až do závěrečného vývojového stupně, kterým
je klimax – nejstabilnější společenstvo. Toto společenstvo se vyznačuje velkou
druhovou pestrostí, složitými potravními řetězci a silnou odolností vůči rušivým
vlivům. Typickými klimaxovými společenstvy jsou v našich zeměpisných šířkách
lesy. Jak celý proces růstání krajiny vlastně probíhá? Opuštěné louky a pastviny
postupně zarostou vysokými křovinami. V jejich porostu se vytvoří životní prostor pro semenáčky stromů, které nakonec keře většinou přerostou a postupně
tak vznikne les. Na zarůstání krajiny existují různé pohledy. Jeden argument zní,
že sukcese je přirozený jev, protože převládající vegetací na území střední Evropy by byl bez vlivu člověka les. Z tohoto pohledu druhy, které vlivem sukcese
z krajiny vymizí, sem víceméně nepatří a není proto nezbytně nutné je ochraňovat. Jiný argument ale tvrdí, že člověk již krajinu ovlivnil natolik, že je nutné
ochraňovat i druhy, které u nás sukcesi podléhají.
Z předchozích tabulí již víme, že invazní rostlinou je na příklad trnovník akát.
Ale co to vlastně znamená? Invazní druh je druh na daném území nepůvodní,
který se zde nekontrolovatelně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy.
To vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů. Mezi invazní druhy se tedy nepočítají pouze rostliny, ale i živočichové a mikroorganismy způsobující choroby. V České republice je registrováno
celkem 90 druhů, které zde považujeme za invazní. Nejznámější a nejnebezpečnější rostlinnou invazí na našem území, která se šíří skutečně masivně a ohrožuje
celé ekosystémy, je invaze bolševníku velkolepého. Proč tedy vůbec k zavlečení invazních druhů dochází? Hlavním důvodem byla kolonizace nových území
Evropany. Mnohé druhy byly zavlečeny do nových oblastí jako okrasné rostliny,
zemědělské plodiny, trávy pastvin nebo jen čistě náhodně transportem. A pak
že náhoda nehraje v historii roli. Pokud se chcete dozvědět něco více o nedávné
historii tohoto místa, vydejte se do kopce na dobrodružnou stezku. Cestu zatím
není možné projít jako okruh a budete se jí i vracet zpět k této tabuli.
Odtud pak pokračuje cesta dál.
Úkoly od Dášeňky
Trnovník akát ( Robinia acacia)
Uff, to jsem ale unavená. Chvilku si tu odpočinu.
Zkuste mi pro radost postavit zvířecího kamaráda z přírodnin.
Mědihamr
bývalý
Plechhamr
Plechhamr
rozc. Nad Strží
NS Karla Čapka
výchozí bod
Černá
b or ov ice
rybník
Strž
I. okruh
památník
Karla Čapka
III. okruh
rozc. U Pěti Lip
U Pěti Lip
l o uka
F ran c o u zka
bývalý
II. hamr
kamenný most
rozc.
Huťská sosna
bývalý
IV. hamr
Francouzka
Zájezek
bývalý
Pětilipský dvůr
rozc.
U Fortelky
IV. hamr
Zájezek
l o u k a C v r n ka
rozc.
U IV. hamru
bývalý
III. hamr
Nad IV. hamrem
II. okruh
Kocába
Černé jedle
rozc.
Nad Kalouníkem
Pohlednice mlýna
Plechhamr z roku 1911
Mlýn Plechhamr byl dávným cílem výletníků z okolí a také
Dechová kapela s
tarohuťských železáren,
začátek 20. století
Ledňáček říční
Vyhořelý Plechhamr v zimě roku 1938
z Dobříše, Mníšku i Prahy. Už od konce 19. stol. se zde konaly koncerty dechových kapel z okolních vesnic, taneční
zábavy, hrálo se ochotnické divadlo, podávalo se občerstvení – domácí chléb s máslem, později domácí masné
výrobky, čepovalo se pivo. Výlety k Plechahmru byly velmi oblíbené ještě ve dvacátých letech minulého století.
Často zde hrála knížecí kapela starohuťských železáren a
kapela pana Synka ze Staré Huti. Okrašlovací spolky spolu s ochotnickými soubory a sbory dobrovolných hasičů
z okolí zde pořádaly přírodní divadla. Starohuťští ochotníci tu nejčastěji hráli představení „Z českých mlýnů“.
V noci 16. září 1931 stavby Plechhamru vyhořely. Při vyšetřování bylo prokázáno úmyslné zapálení místnímu hajnému. Stavby už nebyly obnoveny a po protržení neudržované hráze rybníka v zimě 1940–1941 celé místo pustlo.
Za války v letech 1943 a 1944 zde byla v bývalém dvoře
mlýna opět sehrána ochotnická představení divadelníky
ze Staré Huti. Od poloviny šedesátých let 20. stol. se bývalý Plechhamr stal součástí vojenského výcvikového prostoru. Zbytek hráze rybníka byl využíván při výcviku ostré
střelby.
Dnešní romantická zřícenina už jen vzdáleně připomíná
zašlou slávu tohoto místa, stojí však za to ji chránit a dále
nepoškozovat.
Dále po toku Kocáby je krásné skalnaté údolí , které bylo
oblíbeným místem trampů.
Nad říčkou můžete zahlédnout překrásného ledňáčka říčního, který zde nedaleko hnízdí. Je to samotářsky žijící teritoriální pták, který se živí většinou menšími rybami, ale
v malé míře se v jeho potravě vyskytuje i vodní hmyz a
obojživelníci.Loví střemhlavým letem pod vodou. Hnízdí
v norách, které si sám vyhloubí ve strmých březích vod.
Pro její vybudování potřebuje měkkou půdu Pro své zářivé zabarvení je nazýván „létající drahokam“. Jeho početnost je rok od roku odlišná a je závislá především na
průběhu zimy.
Mědihamr
Mědihamr (Kupferhammer) i s rybníkem na říčce Kocá-
bě byl vystavěn Mansfeldy r.1689, v rámci jejich hutního
podnikání na Dobříšském panství a pronajat dvornímu
mědikovci A. Hilberovi. Vznik hamru mohl souviset s činností příbramských dolů a hutí, neboť měď se tam získávala v menším množství jako vedlejší produkt při výrobě
stříbra. Později byl v sousedství hamru postaven mlýn
a hamr byl přeměněn na pilu. Pila zůstala v provozu do
sklonku 19. století a mlýn až do r. 1931, kdy vyhořel. Místo, až doposledka nazývané Plechhamr, pak bylo opuštěno.
Jedno z nejstarších
vyobrazení hamru
v české ikonografii
z roku 1556, buchar
nadhazovacího typu
Možná podoba mědihamru,
akvarel, Václav Hataj, 1938
Hamerní buchar a kovadlina na kování
měděných kotlů, 19. století
Mědihamry přepracovávaly hutní měď na měď kujnou a
z té kovaly plechy. Z nich dále hotovily např. nádrže do
vodárenských věží, kotle, pánve a trubky pro pivovary,
barvírny, destilační aparatury a další potřeby pro vznikající potravinářský a chemický průmysl. V neposlední řadě
dodávaly nejtrvanlivější střešní krytinu – měděný plech.
Drobnější výrobky jako třeba kuchyňské nádobí, ozdobné předměty aj. dodávali měditepci z městských dílen.
Zařízení mědikoveckých hamrů se podobalo železářským
hamrům. Krom pece ke zkujňování hutní mědi zde byla
ještě výheň k žíhání výrobků, aby se během práce udržely
tvárné. Kovalo se na hamerních bucharech, poháněných
vodním kolem. Kovadla bucharů měla tvary podle pracovních úkonů, např. pro výrobu kotlů se používala kladiva s prodlouženou a zúženou údernou částí, pro výrobu desek a plechu naopak široká a plochá. Slabší plechy
se hotovily tak, že se jejich listy složily na sebe a společně vykovaly, pak se i vícekrát přeložily a ve svazku znovu
kováním ztenčovaly do požadované tloušťky.Tenké plechy z neželezných kovů se ve starém hutnictví nazývaly
žestě. Práce mědikovců vyžadovala mimořádnou řemeslnou zručnost. Náročnost výroby některých předmětů
(třeba dlouhých zakřivených tenkostěnných trubek) jen
ručními nástroji si dnes už sotva dovedeme představit.
Úkoly od Dášeňky
Mlýn Plechhamr kolem roku 1890
Práce ve válcovně, 2. polovina 19. století
To byla ale dlouhá cesta. Aby vám to zpátky rychleji
uteklo, zkuste najít co nejvíc listů různých dřevin.
Louka francouzka
bývalý
Plechhamr
Plechhamr
rozc. Nad Strží
NS Karla Čapka
výchozí bod
Černá
b or ov ice
rybník
Strž
I. okruh
památník
Karla Čapka
III. okruh
rozc. U Pěti Lip
U Pěti Lip
l o uka
F ran c o u zka
bývalý
II. hamr
kamenný most
rozc.
Huťská sosna
bývalý
IV. hamr
Francouzka
Zájezek
bývalý
Pětilipský dvůr
rozc.
U Fortelky
IV. hamr
Zájezek
l o u k a C v r n ka
rozc.
U IV. hamru
bývalý
III. hamr
Nad IV. hamrem
II. okruh
Kocába
Černé jedle
rozc.
Nad Kalouníkem
Karel Čapek s rodinou a přáteli na cestě
ke Čtvrtému hamru
Za válek o nástupnictví na trůnu
Karel VII.
Bavorský (1697–1745)
a Fridrich II. Veliký (1712–1786),
protivníci Habsburků ve válce
o rakouské dědictví
Marie Terezie (1717–1780), arcivévodkyně
rakouská, královna uherská a česká
Pohled na louku od severu
Historická mapa
Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a Pruskem, Bavorskem a Francií
(tzv. války o rakouské dědictví) v roce 1741 vpadla do
Čech spojená bavorsko-francouzská vojska. Po dobytí
Prahy v listopadu 1741 se při zpátečním tažení dostali
francouzští vojáci až do těchto míst. Utábořili se na čas
na pozemku pod Holcovskou. Podle někdejších pamětníků tady měli i kovárnu. Vojáci umírali zimou, hladem a
nemocemi. Po letech tu při orbě byly nacházeny lidské
kosti, knoflíky a přezky z vojenských uniforem.Vedlejší
louce se podle této události říká „Francouzka“.
Další vojska procházela tudy v roce 1866 za války Rakouska s Pruskem. Po obsazení Prahy přecházeli Prusové cestami od Knína přes Plechhamr a Starou Huť. Byli
výborně obeznámeni s terénem, protože před tažením
zde působil pruský vyzvědač – fotograf, který „místní lidi
lacino fotografoval“. Ve Staré Huti neměli na vojsko špatné vzpomínky – Prusové platili hotově stříbrnými penězi,
kupovali si bílé pečivo a rozdávali vojenský chléb, kávu a
cukr. O přátelské dohodě svědčí i ta okolnost, že „Knínští
odcházející nepřátele s hudbou až za město vyprovodili“,
jak zaznamenal starohuťský kronikář Ladislav Malý.
Příklad dobových uniforem
Zleva
Otto von Bismarck
(1815–1898),
pruský premiér,
Albert Roone, pruský
ministr války
a Helmut von Moltke
(1800–1891), náčelník
štábu pruské armády
na dobové ilustraci
Louka francouzka
Čáp bílý
(Ciconia ciconia)
Na okolních loukách jste svědky tzv. meliorací. Meliora-
Čáp černý
(Ciconia nigra)
Pryskyřník prudký
(Ranunculus acris)
Kopretina bílá
(Leucanthemum
vulgare)
Kosatec sibiřský
(Iris sibirica)
ce je soubor různorodých opatření vedoucích ke zlepšení
půd, které jsou přirozeně málo úrodné nebo u nichž došlo
v důsledku nevhodných zásahů či působením vnějších
činitelů ke snížení jejich produkční schopnosti. Jde tedy
především o změnu krajiny tak, aby se dala zemědělsky
využít. Meliorací může být například vápnění silně kyselých půd či vylehčování těžkých půd, odvodnění zamokřené půdy nebo naopak zavlažování půd s nedostatkem
vláhy. Krom meliorací, v našem okolí nejčastěji odvodněním, zde proběhlo také rozorání mezí a napřímení koryta
toku, který by jinak přirozeně meandroval krajinou. Napřímením a prohloubením koryta se řeka snáze reguluje – zvýší se její kapacita a zrychlí odtok. Velký dopad na
krajinu v rámci melioračních opatření mělo velkoplošné
odvodnění v průběhu 20. století, ke kterému docházelo nejprve v rámci protipovodňových opatření, později
pro rozšíření plochy zemědělské půdy. Změnou krajiny
tímto způsobem se ztrácí její bohatost a různorodost neboli biodiverzita. Na okrajích lesů se zde ještě řídce vyskytují porosty kosatce sibiřského (Iris sibirica), které tu
byly před provedením meliorací v 60. letech minulého
století daleko hojnější. Běžným druhem vlhčích luk jsou
kohoutky luční (Lynchis flos-cuculi), pryskyřníky prudké
(Ranunculus acris) a kopretiny bílé (Leucanthemum vulgare). V této oblasti se vyskytuje čáp bílý (Ciconia ciconia) a čáp černý (Ciconia nigra). Čápa bílého všichni dobře znáte např. z nepoužívaných továrních komínů, kam
s oblibou umisťuje svá hnízda. Jedno takové hnízdo bylo
i na komíně železárny ve Staré Huti. Čápi tu hnízdili nepřetržitě od roku 1936. Mnohem méně známý čáp černý
žije skrytým a samotářským způsobem života a proto je
k vidění jen zřídka. Oba tyto druhy využívají zdejších luk
k lovení drobných hlodavců a obojživelníků.
Úkoly od Dášeňky
Už víš, že se jmenuju Dášeňka. Jak se jmenuješ ty?
A dovedl bys na každé písmenko ve tvém jméně
vymyslet nějaké zvíře nebo rostlinu?
Významné osobnosti obce Stará Huť
Vedle Karla Čapka a jeho přátel a rodiny si připomínáme i další významné osobnosti, spojené s obcí
bývalý
Plechhamr
Plechhamr
rozc. Nad Strží
NS Karla Čapka
výchozí bod
Černá
b or ov ice
rybník
Strž
I. okruh
památník
Karla Čapka
III. okruh
rozc. U Pěti Lip
U Pěti Lip
l o uka
F ran c o u zka
bývalý
II. hamr
kamenný most
rozc.
Huťská sosna
bývalý
IV. hamr
Francouzka
Zájezek
Jiří Emanuel Bartoloměj Šefl – písmák, rodák ze
Staré Huti, který v roce 1749 sepsal knihu „Apotéka
domácí, ve kteréž se zavírají a vypisují rozličná lékařství, snadná k přistrojení proti všelikým neduhům těla
lidského i oudův od hlavy až do noh“. Zpracoval zde
podle jiných knih recepty proti neduhům a dobové
poznatky z matematiky, ekonomiky a astrologie.
bývalý
Pětilipský dvůr
rozc.
U Fortelky
IV. hamr
Zájezek
l o u k a C v r n ka
rozc.
U IV. hamru
bývalý
III. hamr
Nad IV. hamrem
II. okruh
Kocába
Černé jedle
rozc.
Nad Kalouníkem
Václav Hataj – Úslavský (1910–1985)
historik, archivář a výtvarník, autor obsáhlých a precizně zpracovaných
Letopisů obce Staré Huti. Kreslil mapy, domy, fotografoval, zaznamenával vzpomínky pamětníků. Je autorem řady kreseb, na nichž se pokouší
o rekonstrukci historických míst.
Ladislav Malý (1862–1956) – významný osvětový pracovník, pokrokový pedagog a spisovatel. Byl
zakladatelem Městského muzea v Příbrami a spoluzakladatelem muzea na Dobříši.
Po založení a otevření školy ve Staré Huti v roce 1897
se stal jejím prvním řídícím učitelem. Zde působil
až do roku 1923, kdy odešel do penze. Jím vlastnoručně vyrobené učební pomůcky jsou v místní základní škole dodnes uchovávány.
Jana Pechanová (1981) – česká
plavkyně, olympionička, specialistka na dlouhé tratě, vybojovala řadu medailí na mistrovstvích
světa i Evropy.
Josef Jindřich Loukota (1879–1967) – významný český malíř,
kreslíř a pedagog. Narodil se v hájovně U pěti lip. Záhy se u něho
projevilo výtvarné nadání, v mladém věku kreslil krajiny ve zdejším okolí. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (profesoři Václav Brožík, Hanuš Schweiger).
Malovalportréty,figuryažánrovéobrazy,ilustrovaldobovéčasopisy.
Podle předloh Vojtěcha Hynaise vymaloval nástěnné alegorie
v Pantheonu Národního muzea. Žil a tvořil ve vile Zdenka na severním okraji obce Stará Huť.
U Pěti lip
Možná podoba dvora u Pěti lip,
akvarel, Václav Hataj-Úslavský, 1938
Nacházíme se za lipovou alejí. K těmto stromům se ne-
odmyslitelně váže rudě zbarvený hmyz s černými skvrnami. Vyskytuje se ve velkém počtu u zdrojů potravy právě
u kmenů lip a jeho název zní ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus). Pokud se tu nacházíte ve správné době,
budou jich kolem kmenů lip spousty. Běžte se podívat
a určitě nějaký shluk objevíte. Doba, kdy jsou ruměnice k vidění, je uvedena v brožuře. O lípě srdčité bychom
měli vědět něco víc. Stala se národním stromem mnoha
národů především slovanských a tedy i naším. Lípa srdčitá je velmi užitečný strom. Vysazuje se pro dřevo, jako
okrasný, stínící a medonosný strom. Také pro své květy, které jsou vysoce ceněné v lidovém léčitelství. Jen si
vzpomeňte, jistě jste někdy pili čaj z lipových květů při
onemocněních dýchacího ústrojí. Výborně pomáhá zejména při nachlazení a kašli. Lipové lýko se dříve používalo k výrobě obuvi a provazů. V současnosti nachází
uplatnění v košíkářství a při výrobě dekorací. Lipové dřevo je měkké a lehké, dobře opracovatelné, mezi řezbáři
vysoce ceněné. Používá se k výrobě hudebních nástrojů,
vyřezávání zdobeného nábytku a další řezbářské práci.
Lípy se dožívají úctyhodného věku. Za nejstarší živé lípy
u nás jsou považované Žeberská lípa v NPR Jezerka (přes
700 let), Lípa v Lipce – CHKO Železné hory (600 let) a Lípa
na Babí u Jenína(550 let).
Na vlhkých loukách v údolí Hamerského potoka uvidíte v jarním období blatouch bahenní (Caltha palustris) a
úpolín evropský (Trollius europeus).
Nedaleko odtud, na okraji louky, je bývalá hájovna
U pěti lip. Svoji představu, jak kdysi vypadala, nakreslil
Václav Hataj – Úslavský. Hájovna je také uváděna jako
místo narození malíře Josefa Loukoty.
Zde naučná stezka Karla Čapka končí. Tímto se s vámi loučíme a doufáme, že jste si při jejím zdolávání užili trochu
legrace, něco nového se naučili, něco pěkného viděli a
zažili a že se sem budete rádi vracet.
Úkoly od Dášeňky
Ruměnice pospolná
(Pyrrhocoris apterus)
Lípa srdčitá (Tilia cordata)
Úpolín evropský (Trolius europeus)
Cesta se nám chýlí ke konci a já už budu muset
běžet, páníček má o mně určitě strach. Třeba se zase
někdy uvidíme. Haf.