Biomorfie_Sněhurka 16

O AUTOROVI. BIOGENETICKÁ POZVÁNKA.
Přepadla mne malá podivnost, předřadit či předpojit Sněhurce nepředpojaté životopisné svědectví o jejím autorovi. Pohádky
nemají autora; jsou zcela přirozeně, jen tak, samy od sebe. Kolují od nepaměti. Tehdy snad někoho napadly. Napadený upadl
v zapomnění – vypadl z paměti. Pohádky, aby nezapadly, si přirozeně hledají vypravěče a sběratele. Aby jen tak nekolovaly kolem
dokola, zaúkolovaly je zaznamenáním. Zaznamenání je vyznamenání – převedení na záznam, vyžadující poznání a pochopení.
Sbírání vybízí k vybírání a rozlišení: k rozumění, inteligenci. Vybíravost nabízí vybranost, eleganci. Sborník chce být souborný,
výbor výborný. Něco vypadne – leccos napadne. To vše je zcela přirozené.
‚Autor‘ není tvůrce ani pisatel, Je zprostředkovatel a zvelebitel – auctor. Autor nevymýšlí ani neplodí; schraňuje a zjevuje, co
sebral a převzal. Zušlechťuje a povznáší, přenáší a přednáší to, co mu bylo svěřeno k odpovědnosti. Věrně a odpovědně překládá
a předkládá, věrohodně oznamuje a referuje – předává: relata refero. Přesvědčivě dosvědčuje, svědčí – nepřesvědčuje. S nikým se
nehádá: pohádku vykládá – po hádce.
Tolik poznamenávám v předznamenání tomuto sborníku – souboru, sbírky svědectví o autorově životní pouti za poznáním.
Předkládá, vykládá a zjevuje novým způsobem smysl cesty mezi Životem a Poznáním, dvojí podobou přirozené skutečnosti. Nové
je to, co nemá obdoby. Sněhurka přeskakuje plamen: klene se od prvotiny k poslednině, jíž dala jméno. Od Popelky ke Sněhurce –
z pohádky do pohádky.
Základní corpus – tělo této nové skutečnosti, představuje Cesta za smyslem bytí a poznání. Cesta, která se označuje jako cyklus.
Cyklus přednášek – kurz–běh, který probíhal tzv. ‚šedou zónou‘ – pásmem–rozhraním mezi temnem oficiální struktury a světlem
paralelní kultury. Život probíhá rozhraním (interface) mezi plynutím a vířením, řádem a změtením, proměnlivostí a stálostí,
nespojitostí a souvislostí, propojením–komunikací a osamocením–izolací (ať děje, vývoje, záznamu, sítě), tvrdým a měkkým (ať už
stylem, ‚zbožím‘–ware, tkání nebo skupenstvím). Zabydluje a osidluje předěly a přechody nikoliv tak, že je nachází, by do nich vešel,
nýbrž je vytváří, aby z nich vyšel. Nenachází je a nenalézá, leč zachází s nimi a vynalézá. Život neodpočívá na mezi, nýbrž spočívá
v ‚mezi‘, leč ne tak, že by byl jen ‚něčím mezi‘: života běh není zlatou střední cestou. Není však ani paradoxní ‚jednotou protikladů‘,
nýbrž neustálým přechodem mezi protivami. Život ‚surfuje‘ na ostří vyhraněných předělů: doslova žije z rozdílů, tyje z opaků, vždy
z obou hran a stran – citlivě, vnímavě, střídavě,
Také průběh autorova života není uběhnutou drahou během života, nýbrž průchodem svými tělesnými podobami. Z nich každá
další je podobou všech předchozích: zpodobňuje to, v čem jsou si podobné. Smyslem bytí a poznání, za kterým jeho cesta šla, je…
tato cesta sama. Cesta obsahuje svůj smysl každým svým úsekem, každým místem. Její smysl – smysl života – je prostý. Tak prostý,
že je nevýslovný: je prostě žit. Ač nikde vysloven je stále přítomen – mimochodem, mezi řádky. Smysl života je právě oním ‚mezi‘,
tak jako život sám. Je smyslem mezní situace a tělo toho znamením a výrazem.
Přesto se pokusím vyjádřit slovy toto prosté téma – stálý motiv a motivaci toho, co následuje.
Skutečné poznání náleží ke skutečnosti. Každé poznání je nové. Nová zkušenost je novou skutečností – nebývalou. Poznání
skutečnost obohacuje. Ne tak, že k ní jen přistupuje: není k stávající skutečnosti jen přiřazena, jako něco navíc, netečně. Poznání
skutečnosti nenechává skutečnost nedotčenu. Vždyť se jí týká: skutečnost je jeho obsahem. Poznání ji zahrnuje i vyjadřuje. Každé
skutečné poznání, každá zkušenost je událostí uskutečnění. Je tudíž od poznávaní skutečnosti neoddělitelná–neodmyslitelná.
Nebývalá skutečnost tak činí skutečnost stávající bývalou. Neruší ji, nýbrž obnovuje: obměňuje její podobu, dává ji nový vzhled.
Poznáním se skutečnost stává novým předmětem poznání – vzhledem k její nové podobě, jež se může stát novým obsahem
zkušenosti. Skutečnost i zkušenost nabývají poznáním nový smysl. Skutečně nový – nebývalý. Vždyť nikdy před tím skutečnost
tuto událost a zkušenost poznání neobsahovala. Nová skutečnost však tu původní zahrnuje jako obsah zkušenosti – zkušenosti
svého poznání, která ji obohatila. Poznání skutečnost nezměnilo, nýbrž obnovilo: dalo ji novou podobu. Neučinilo skutečnost
jinou, tak že by se jeho předmět rozplynul. Poznání učinilo skutečnost podobnou – podobně jako poznatky předchozí. Učinilo ji
sobě podobnou v novém smyslu, který dřívější podobu a poznaný smysl podobnosti v sebe zahrnul.
Proto jsou ‚skutečnost‘ i ‚zkušenost‘ dvě podoby téže přirozenosti, nebo: dva pohledy na stejnou vzájemnost podob. Čeština to
bezděčně naznačuje i podobností slov ‚skutečnost‘ a ‚zkušenost‘. Ne náhodou se to plete: jak ve skutečnosti tak ve zkušenosti se
obé proplétá: skutečnost je jak předmětem tak obsahem zkušenosti a není dána jinak, než ve zkušenosti; ta je však její součástí.
Zakoušení a poznání jsou přirozené, tělesné pochody. Zkušenost je ztělesněná znalost či dovednost: ‚vědět‘, ‚znát‘, ‚umět‘
mnohé jazyky rozlišovat nepotřebují. A opačně: každé živé tělo je tvarem nabyté zkušenosti – ‚formátem‘ jejího bytí. Staří tomuto
bytostnému tvaru říkali ‚duše‘. Tělesná podoba je projevem zkušenosti, výrazem a obrazem sebepochopení. Tělesný vzhled
vyjadřuje, v čem tato podoba – tělesná podoba zkušenosti spočívá, v čem se podobá, to jest, vzhledem k čemu či v jakém smyslu je
podobnou. V tom tkví smysl pochopení vlastní zkušenosti, a jednotný tělesný vzhled (EIDOS, species/aspectus), který smysl zkušenosti
vyjadřuje. Změnou toho ‚vzhledem‘ povstává nový smysl. Subjektivita – vztah k sobě je z řádu podobnosti. Tělesná podoba je
podobou času. Času utváření a přetváření.
Obtížně se to ozřejmuje slovy – tedy něčím jiným, netělesným. Skutečnost je zřejmá jakožto žitá: je prožívána jako samozřejmá,
neboť – dle apoštolových slov – “v ní žijeme, hýbeme se a jsme” (srv. Sk. 17.28). Totiž: každá živá bytost a každý z nás. Autor a právě
tak.
Odtud podivnost mého poslání: životopis–biografie je protimluv. Život je bytostně tělesný, nikoliv písmenný. Není popisem –
řazením písmen, nýbrž podobou, přetvářením v řádu dob. Řádem stvoření, ne pořádkem složení, stanoveným předpisem. Životní
příběh a zkušenost, o nichž se zde podává svědectví nepočaly bádáním či vědomým zaměřením se na daný problém. Nic zde není
Biomorgfie s.2
problematické. Řešení problémů (tzv. problem solving), podle něhož posuzujeme a měříme inteligenci živočichů, ba i svou vlastní, není
projevem inteligence ani činností zvláště rozumnou, ani dokladem užitečné zkušenosti. Filosofickým postojem – projevem lásky
k moudrosti není zabývání se něčím, nýbrž pobývání s tím. Zkušenost nabýváme. Tu racionální, když nabýváme rozumu. To je však
zvláštní případ zkušenosti tělesné – jíž bytost nabývá podoby. Teprve tělo muže nabývat rozumu. Rodíme se do života jako
tělesní – tělesně živí. Počátkem života není zrození, nýbrž zplození.
Začít od počátku znamená začít od početí. Otec si přál být bez dětí. Zplození dítěte bylo preventivním opatřením před
nasazením matky do Říše. Nemusel vzniknout, povstal shodou okolností – z rozhodnutí. A nepovstal z ničeho, nýbrž ze dvou
zárodečných buněk (gamet). Ty vznikly – v obrovském množství – v jiných tělech, jedna v těle matky, druhá v těle otce. Byly jejich
součástí a náležela jim rozdílná zkušenost a odlišná přirozenost: opět jedinečná, leč lidská, v každém z obou provedeních: mužském
a ženském. Než se staly zralými zárodečnými buňkami – vaječnými či semennými (spermiemi), prodělaly cestu celým tělem zárodku.
Gamety nevznikají v gonadách, kde dozrávají; stěhují se tam postupně ze vzdáleného místa. Jsem přesvědčen, že na své pouti
vyvíjejícím se zárodkem si obhlížejí terén, vytvářejí si obraz toho, na čem se mají partnersky podílet v příštím pokolení: zázraku
stvoření bytosti. Jdou do těla na zkušenou. Dvé zkušených různých těl se jednou případně sdruží v jeden dvourodý základ jedinečné
různorodé zkušenosti, který je východiskem nového stvoření, na počátku nové tělesné–vtělující se zkušenosti. Začátkem vzniku
nové podoby, podobné sobě samotné, počátkem Sebe sama, je samopočetí . Tehdy spočívá počaté jen z povahy Chvíle. Ničím
jiným právě nastávající, dosud nebyvší jednobuněčný jedinec – individuum=nedílné, atom živé tělesné skutečnosti – není. Nic mu –
jemu jako takovému – nenáleží, v ničem nezáleží ten, kdo dosud nic nezakusil a nezkusil prve, než se o cokoliv pokusil, za
tajemného, skrytého ‚není→jest‘ ‚zákusku‘Času. (¨Zákusek‘, tj. zakušené, dle ‚zážitek‘). Jeho úprava a příprava je, pravda, určena
povahou Chvíle, náležející času rodičů, času setkání–poznání, času otce a matky, neboť početí je naplněním jejich časů, času jejich
těl – tělesných světů a vztahů. Tento ‚zákusek‘ – ukousnutý, okusený z rodičovských časů, je zplozenci prvotní zkušeností –první
zkouškou. Pokud obstojí – přestojí-li rozdíl mezi ‚jsem‘ a ‚njsem‘ – stává se tato chvíle početí tvarem jeho vlastního času, časem
utváření zárodku (zygoty) do svého bytí–jako, podobou–tvarem doby, kterou od té doby bude nadále zpodobňovat a utvářet,
křehkou nádobou vlastního jsem-a-nejsem, kterou bude naplňovat a přetvářet v osud. Do ní mu z osudí oba rodičovské základy
vypadly a připadly, sem byly vloženy co vlohy, uloženy co úlohy, věnovány co věno – výbava, jíž je vybaven. Tou se bude zabývat –
a nikoliv problémy a náměty.
Bytí vzešlé zplozením počíná početím. Zpočátku vytváří svou tělesnou podobu z času života své matky, v němž tráví svůj
zárodečný život. Je to už jeho podoba – podoba cesty tělesným utvářením za smyslem bytí a poznání. Přesun z věd popisných (dnes
říká: eidetických) na vědy pokusné (dnes říká: exaktní), tj. z mykologie na virologii a z taxonomie na genetiku, přenos těžiště ze
vzdělání vědeckého na humanitní (dnes je nazývá heremeneutické), totiž z přírodovědy na filosofii, odchod od teoretického poznání
a přechod na výrobní praxi (od vyučování k programování) a zpět – všechny ty různé obraty, převraty a návraty, které autor často
připomíná a rád popisuje, ježto je považuje za zásadní a určující, byly předznamenány přerodem původnějším, než jeho paměť sahá,
a vážnějším, než veškeré jeho uvažování. Jeho zrození provázelo poškození levé mozkové hemisféry – sídla racionality, logiky
a inteligence. Právě těmito rysy však byl poznamenán svým zrozením v mocně obsazených Blížencích pod vládou Merkura
v příznivém postavení k Slunci. Snad proto nebeské mocnosti rozhodly přesunout tyto vlohy do opačné poloviny mozku – v sídla
obrazotvornosti, smyslu pro podobnosti, estetického citu, symbolického myšlení, obrazného uvažování. Usídlily je na místo těchto
ctností a nadaností – a místo nich.
Přenos vloh neznačí jen přemístění ústředí – pouhou výměnu. Znamená ústřední změnu: zcela jiné přemostění. Přesun těžiska
a posun ohniska mění jak celkové založení tak cílové zaměření. Co vlevo, to vpravo – a co vpravo to vlevo! Protější
stanoviště stanoví opačné stanovisko. Nešlo o otočení, nýbrž o obratné obrácení: líce v rubu a rubu v líc, zevnitř ven
a zevně dovnitř – od sebe do sebe, ze sebe k sobě. Svá klepeta měl zajisté v onom převratu Štír v ascendentu. To on v obratu bod
obratně vbodl svůj hrot. Tak proběh zrod – zakušen a vtělen, zahojen – zcelen. Tělesná změna není událost –reorganizace, nýbrž
organická transformace – tělesný pochod. Regenerační přerod znamenal přechod a průchod: přechod přes Varolův most a průchod
optickým chiasmatem. Onen most čili Velká komisur tvoří hlavní spoj mezi oběma hemisférami – oblastmi odlišného myšlení a tzv.
optickým chiasmatem se kříží zrakové nervy (ve skutečnosti mozkové výběžky ústící v zraková pole: v tom ohledu je mozek jako
hlemýžď! ) Na ‚chiasma‘ (od řeckého X – Chí) lze pohlížet jako na hlavní křižovatku vnímání: setkávají se zde oba úhly pohledu
dvouokého (binokulárního) vidění. Druží a snoubí se spolu, mezi sebou se kříží i třídí: tak jako ještě mnohokrát při svém putování
nervovými drahami a spoji, mozkovými ústřednami a oblastmi – chodbami a branami, sály a síněmi, dvory a nádvořími, hradbami
a zahradami rozmanitě členitého a mnohotvárně měnlivého podlebečního paláce. Mozek lze z určitého hlediska, jistě ne výlučného,
leč v naší souvislosti významného – smysluplně pokládat za svatostánek vtělující se zkušenosti – hlavní stan, z něhož je její tvorba
sledována a řízena. Poselství smyslů, tak jako poselství o jejich smyslu zde hlavními i vedlejšími schodišti vystupují i sestupují jako
andělé v Jákobově snu. Setkávají se mezi patry i v mezipatrech, zapřádají rozhovor – setkávaje a spřádajíce zkušenost do tělesných
tkání a pletiv.
Jak ukázala pozdější vyšetření, obrat zrození byl vskutku blíženecky obratný – vratný. Autora ovšem značně poznamenal,
zanechav na těle a duši (vnitřním tvaru těla, jeho bytostné podobě) zřetelné znaky a znatelné známky jak jizev a slabostí, tak znalostí
a známostí. Tak jako všechny další cesty tam a zase zpátky jimiž se klikatila autorova životní cesta za smyslem bytí a poznání, nadále
a neustále přecházející mosty, rozcestími a křižovatkami mezi nesouměřitelnými zkušenostmi, nesmiřitelnými povinnostmi,
protichůdnými směry a neslučitelnými poměry protikladných záměrů. Nakonec dospěla k závratnému závěru, že není návratu
v původním směru. Opakovaný návrat opačným směrem se zvrátí v opak. Každé ‚tam‘ k jinému se nově podobá témuž a podobně
každé ‚zpět‘ nalézá původní v nové podobě, v jejímž světle objevuje nový význam.
Takto se mi jeví i texty zde shromážděné. Ve zpětném pohledu současnosti, vystupují v jiné podobě, než kterou měly v době
svého vzniku. Tím spíše vystupuje do popředí jejich vzájemná podoba. Všem je společný kontext, zjevující jejich hlubší jednotu.
Nestále leč neustále se točí kolem podoby a podobnosti, podobenství a nápodoby a s tím souvisejících motivů vzhledu, významu
a smyslu. Neustále se vracejí ke vztahu mezi podobou jakožto vzhledem (tvarem, tvářností) a podobou jakožto vztahem
Biomorgfie s.3
(podobností) a k otázce po smyslu ‚podoby‘ v obou smyslech slova a rovněž k otázce, v jakém smyslu a vzhledem k čemu se lze
podobat: podobat se, tj. sama sobě. Všechny úvahy také naznačují, že měnit se – svůj smysl a vzhled – lze právě oním vzhledem
a smyslem, vzhledem k němuž a ve smyslu čeho se něco sobě podobá. Lze se dočíst, že nové spočívá ve spatření nové
podobnosti, tkví v podobě v jiném smyslu či vzhledem k něčemu jinému. Že nové ‚jak a co‘ se rodí– přirozuje z pochopení
bytí-jako: zplozeno změněným chápáním ‚bytí jako‘ a ‚jako co‘,každé nové ‚co‘ je plodem jiného ‚tak‘. Lze se dočíst – a tudíž je dnes
psáno. Bylo to však tenkrát skutečně napsáno–řečeno, míněno–slyšeno? Mám své uctivé pochybnosti.
Nicméně: symbol–znak/znamení, metafora–obraz/přenos významu, obrazné vyjádření jsou natolik názorným obrazem,
vyjadřujícím obecnou povahu bytí spočívající v podobnosti a ‚živá metafora‘ je natolik výsostným symbolem metaforické povahy
života, že nelze mít pochybnosti o skutečnosti současného pochopení. a ježto každé pochopení je znovu, je nutně nové. Natolik –
leč toliko: v účinnosti a působivosti obrazných vyjádření, přenosů významů a v polysémii slov se v jazyku odráží eidetická povaha
mluvy a myšlení. Vlastní skutečností tohoto ‚bytí jako‘ je jsoucnost přirozená: tělesný vzhled – vtělený smysl. Ta teprve dokládá, že
skutečně ‚být‘ spočívá v být podobným. To platí nejen pro onu skutečnost království nebeského nýbrž a především pro tuto
skutečnost žití pozemského. Život spočívá v sebezpodobování skrze výklad.
Toto kroužení, točení či motání se kolem smyslu poznání a bytí podobného a obrazného není ovšem cyklem eratickým–
bludným – tautologickým. Není však ani kruhem výkladovým–exegetickým – hermeneutickým, za který byl dříve vydáván. To
proto, že se neúží–nestahuje kolem smyslu stále správnějšího–pravějšího, neblíží se k pravdivému výkladu, nemíří k jádru věci – byť
tato byla polysemicky vícejaderná. Sebeporozumění, v němž spočívá živá skutečnost, není přitahováno podstatnou podobou, byť
mi tato měla povahu ‚podivného atraktoru‘ jako je tomu u interpretace symbolů a textů či básnických obrazů a obratů. Přirozený
pohyb povstávání tělesného tvaru se neotáčí a neobíhá, probíhá tak, že se roztáčí s tím, jak nabývá smyslu. Přirozený pohyb vtělení
smysl nedobývá, nýbrž nabývá, jak náleží tomu, co je přirozeně (FYSEI – růstem), tj. čeho bytí je bytím v pohybu a čeho skutečnost
záleží v uskutečňování. Přirozený pohyb je hermeneutický – záleží v sledu pochopení a výkladu. Exegetický postup však není
kruhový, nýbrž rekurzivní: interpretace se nevrací k vykládanému, ale obrací se k předchozímu výkladu. Ten vyjadřuje stávající
tělesná podoba. Protože každá zahrnuje všechny předchozí podoby/výklady, interpretace se týká vždy jiného tělesného tvaru.
Sebeinterpretační exegeze se tak neuzavírá v kruh, nýbrž vyvíjí se vinutkou 1), pro niž autorův přítel (IMH) navrhl
označení semiotická spirála 2).
Toto rozbíhání dnes rozptyluje tehdejší autorovy obavy ze ‚sphexismu‘ vyjádřené v úvodu (“Všechno je jinak” 3)), že vykládá
vlastně stále totéž – snad “poněkud jinak”. Symbolika rozvíjející se spirály nám umožňuje říci, že zcela přirozeně vyjadřuje
podobné – nikoliv totéž!, že tak činí vždy znovu – tedy nově!, a že tak činí odlišně – a to zcela, nikoliv jen ‚poněkud‘! Každý
opakovaný (tudíž opačný!) výklad shrnuje (zceluje) všechny předchozí v nový celek, obvykle celkem podobný. Pokud zůstává
tomuto celku podobný ‚podobně‘, tj.v podobném smyslu, tj. vzhledem k obdobným rysům, máme sklon vnímat nerozlišitelnost
následných podob jako totožnost. 4) Nesdílím (tamtéž uváděné) Bergsonovo přesvědčení, že myslitelský vhled (l’intuition
Označení ‚vývin‘ či ‚vývoj‘, která pro životní pohyb připadala nenáležitá, tak nabývají dobrý smysl v rámci hermeneutického
pojetí života (viz Anton Markoš: Tajemství hladiny – Hermeneutika živého. Edice Medusa 11. svazek Vesmír Praha 2000
ISBN 80-85977-32-X 366p; angl. mutace: Readers of the Book of Life. Contextualizing Developmental Evolutionary Biology.
Oxford University Press. Oxford 2002 ISBN 0-19-514948-3 245p).
2
V biosemiotice (užívající postupy semiotiky – nauky o znacích) bývá tělo chápáno jak za znak (SÉMEION), tak za jeho (svůj)
význam a výklad.
3
Nadpis, který se ‚ukázal jasnozřivý‘, tj. dočkal se svého zdůvodnění. Vzpomínám si, že jeho banálnost, ne zcela vyvážená
přiměřeností k obsahu, vzbudila rozpaky. (Ani mně se tento úvodní titulek nelíbil.) Není však dojem otřepanosti, kterým
působí, způsoben otřepaností způsobu, v jakém se mu obvykle rozumí – jeho nenáležitým chápáním? Výrok “Všechno je
jinak” čteme bezděčně jako “Všechno je jinak, než…” – tedy jinak, než zní! A to je mizerná exegeze, pokud se sama
nenabídne k podnětné interpretaci! Ricoeurovská ontologie bytí–jako (připomínající Vaihingerovu Philosophie des Als-Ob”!)
je s to ocenit věrnost a doslovnost této známé pointy jisté židovské anekdoty. Výraz “všechno” předpokládá výklad – určitý
sjednocující pohled, rozpoznatelnou, svébytnou podobu onoho “vše” – takovou, která se rozumí sama sebou; rozumí se:
v dané souvislosti, z jistého hlediska, v rámci určitého ‚diskurzu‘ atp., na nichž onen předpokládaný výklad – toto právě užité
“rozumí se” – spočívá jakoby na výkladní desce, na niž je ono ‚vše‘ – příslušným způsobem vyloženo. (V rámci
formálně-logického diskursu by se řeklo, že obecný kvantifikátor – typu ‚všechny‘, ‚každý‘ atp.: “pro všechna x…, platí,
že…”, “pro každé y…, existuje… ‘, ‚ke každému z… náleží…‘ – předpokládá definované universum.) Nuže, tato podoba
‚všehosti‘, je-li vskutku podobou (EIDOS, a nikoliv pouhou abstrakcí, racionálním konstruktem, postulátem, znakem… něčím,
co k svému porozumění nevyžaduje si pod sebou něco představit – ba přímo to zakazuje!) je nějak/‚je–jako‘, a tato eidetická
‚jakost‘/‚nějakost‘ ‚všechna‘ – podoba ‚všehosti‘ – je bytostně (jakožto podoba, tj. eo ipso, qua talis) poukazem ke své
jinakosti. To je leitmotiv i poselství jak této biomorfie autora, tak všech jeho následujících úvah.
4
Snad proto mohlo připadat známému francouzskému hmyzopravci J. H. Fabrovi jako nevyčerpatelně vytrvalé chování (o
němž autorův tehdejší úvod podává zprávu) opakovaně oklamávané vosičky rodu Sphex. (Odtud ‚sphexismus‘ pro
stereotypní projev či chování, jež jsou netečné k okolnostem, nevnímavé k sobě samotným, lhostejné k svému opakování,
které snadno uvíznou v bludném cyklu bez schopnosti či snahy z něho ‚vyskočit‘.) Její ‚nepoučitelnost‘ svědčila o dokonale
mechanické povaze hmyzího instinktu. Podobně chování psa, který se rovněž dal v honbě za klacíčkem svým pánem do
omrzení (svého pána) oklamávat, se zdála právě tak mechanicky ztrnulá, přestože byl jeho průběh vždy poněkud jiný.
1
Biomorgfie s.4
philosophique), byť vyjádřený v různých dobách různým ‚dobovým‘, ‚historicky podmíněným‘ způsobem, může být přesto
‚v podstatě‘ (‚ve skutečnosti‘, ‚v zásadě‘, ‚vlastně‘) vždy totožný! I kdyby myslitelé, kteří jej v dějinách opakovaně (‚sterotypně‘)
vyslovili, tak učinili skutečně nezávisle (buď že neznali či nerozpoznali), prostředky, kterými tak učinili, otázky, které si kladli, doba
ve které žili, vždy již zahrnovaly podobná minulá zjevení onoho údajně ‚téhož‘. Zajisté připustím podobnost (eidetickou blízkost)
onoho údajně Téhož (Bytí? Absolutna? Prapodstaty?), které dle Bergsona zůstává neměnným obsahem oné Jedné, dějinami
kráčející, opakovaně se zjevující, ústy myslitelů vyslovované ‚Filosofické Intuice‘. V zápětí se však zeptám po povaze této
podobnosti: ujistím se v čem, co do čeho, vzhledem k čemu, v jakém ohledu, v jakém smyslu a z jakého hlediska jsou si ony Velké
Vhledy natolik podobné, že nám myslitelská díla připadají jako různá vyjádření stále téhož? Nečiním to ze šťouralství
z pochybnosti, nýbrž abych této totožnosti porozuměl – pochopil její povahu, spatřil její podobu. Předpokládám, ba jsem si jist, že
podobu identity Bergsonovy filosofické intuice, lze spatřit právě ze stanoviska jeho myšlení. Jinak by ji nepředložil při svém
slavnostním přijetí za člena francouzské Akademie jako svůj původní myslitelský objev! Vždyť by jeho nastávajícím kolegům
musela být dobře známa – zvláště jakožto “Nesmrtelným”!
I totožnosti–identitě tedy náleží určitá podoba – podoba jejího idem; její totožnost – tak jako osobnost tělesných jedinců
v průběhu života, druhová či rodová totožnost živých bytostí – spočívá v podobnosti – nikoliv mezi sebou, nýbrž se sebou, se svou
osobní, druhovou, rodovou přirozeností – vždy jinak, podobně, jinak podobně uskutečněnou a vyjádřenou. Právě tak náročně, jako
totožnost ‚já‘. 5)
Můj poukaz k tomu, že dnes zjevují opět vydané stejné texty odlišnou jednotu než tehdy vypovídá o změně dobového
stanoviska. Odtud, tj. dnes jsou si jinak podobné, zjevují odlišné době jinou podobu. S tím bude autor souhlasit. A také, že se
v jistém, podstatném směru sám octl na ještě jiném stanovišti – takovém, odkud se i tato nová podobnost jeví jinak, ale vůči němuž
je vše, ne-li úplně odlišné, pak velmi odlišně podobné než jak to napsal a jak je to dnes čteno! (Což šířící se vinutka rovněž
předpokládá a naznačuje.) Všechny tehdejší texty byly– výslovně či bezděčně – vedeny snahou doložit, že je-li poznání skutečné,
pak totéž platí i pro poznání vědecké. I objektivita je tudíž jak součástí přirozené skutečnosti, tak rozměrem přirozeného světa,
ovšem vždy jen v rámci tomu odpovídajících zkušenostních souvislostí. I to však platí pro veškeré poznání; u poznání vědeckého je
to jen více potřebné a nápadné. 6) Na tomto stanovisku by autor jistě nic neměnil. On sám však mezitím změnil stanoviště, odkud se
vše, co napsal, jeví sice podobně, leč v jiném smyslu.
Dříve totiž (tehdy, tak jako po celý svůj život až donedávna) se ptal po povaze vědy, podobě její pravdy, způsobech vědeckého
poznání, obsahu vědeckého vědění apod. Na novém, současném stanovisku se octl tak, že vyjádřil podobné problémy poněkud
jinak. Přestal se ptát po vědě a zeptal se po jejím předmětu: O čem je věda?, totiž: čeho se její vědění týká, co je vlastním
předmětem jejího poznání. Tím vyslovil otázku, kterou si snad dosud nikdo nepoložil – přestože je tak prostá – či právě proto? 7)
Že věda není o světě ani o žádné přirozené skutečnosti, to ovšem věděl už dávno, jak se o tom mohou laskaví čtenáři ihned
přesvědčit z úvodní studie: tehdy proto usoudil, že věda skutečnost zřejmě poznává tak, že ji vytváří. Přesto se však věda jeví jako
poznání – a vědci se podle toho chovají. Poznání čeho? Objektivní reality, zní odpověď – a vědci jsou o tom obvykle přesvědčeni. 8)
Ponechme stranou, že věda považuje tento svůj zvláštní předmět – objektivní realitu – za tu pravou či dokonce jedinou a výlučnou
Domnívám se, že v obou případech tkvěla totožnost chování obou bytostí – vosičky a psa – v utkvělé a nutkavé představě
lidských pozorovatelů, představě cyklického vzorce, tedy v jejich intelektuálním ‚sphexismu‘ – ztrnulém schématu, jehož
prismatem svá pozorování zevně interpretovali. Trpělivost obou pozorovatelů byla vyčerpána příliš záhy (po čtyřiceti
a šestnácti ‚rundách‘ respektive), ježto opakovaně jimi zakoušené ‚trpění‘ z ‚deprimujícího působení‘ u nich nevytvářelo
zkušenost, nýbrž rozmrzelost, ježto nenaplňovalo jimi předpokládanou změnu chování. Pro pokusníky šlo o frustraci
z nenaplněné intence. Avšak pro zkoušené bytosti nemusel být čas potřebný k tvorbě odlišné podoby zkušenosti rekurzivní
interpretací – nebo k jejím projevu – ještě ani zdaleka naplněn.
5
Vždy mě zaráželo, nakolik moudře, hluboce, zasvěceně lze přemýšlet, uvažovat, rozjímat např. o tom, že ‚já neexistuje‘,
o ‚iluzi já‘ apod. I když odhlédnu od výmluvně vadné gramatické stavby podobných výroků a aniž pochybuji o tom, že
mohou na duchovních cestách působit účinně a podnětně (právě tak, jako zenové koány!) udivuje mě zvláště to, že
předmětem pochyb, úvah a zření není spíše ‚existence‘ nežli ‚já‘. Vždyť nemůže být pochybnosti (alespoň u těch, jimž na
‚neexistenci já‘ záleží, ať už ji popírají či překonávají) o tom, že já ‚existuje‘ (byť i jen domněle–iluzorně, co zdání, klam
a mam!) jinak, než maminka, hračka, slovo, strom, druh, prvočíslo, dráha, rychlost, vítr, bůh či spása – či právě klam a zdání,
za které bývá ‚já‘ prohlašováno. Není snad proto třeba se především ptát na to, v jakém smyslu by já mohlo či nemělo
existovat, tedy po ‚jak‘ jeho existence, jejím způsobu, povaze… tedy po podobě existence ve vztahu k ‚já‘, po jejím ‚jako‘?
(Nápověda: já ‚je‘/‘existuje‘ zřejmě pouze jakožto – tj. v podobě / na způsob /v ‚modu‘ či ‚formátu‘ – ‚jsem‘; je příznačné,
že právě takto sebe nazval – určil, představil – biblický Bůh – srv. Ex 3.14; stejně se ohlašuje i delfský Apollo – srv. např.
Plútarchos: O delfském E – PERI TO EI EN DELFOIS, lat. De E; překlad a komentář Radek Chlup. Herrmann a synové
1995 219p.)
6
srv. Neubauer: Vzdělání vědecké versus humanitní anebo o entropii a Shakespearovi. In: Obnova ideje university. Edit.
J.Fiala. Univerzita Karlova, Karolinum Pha 1993 196p ISBN 80-7066-785-9, nebo Neubauer: O svátosti, entropii
a Shakespearovi. Vesmír 76(4):226-227, duben 1997
7
O tom, jak obtížné je porozumět této otázce v jejím doslovném významu, výmluvě svědčí mail Jana Zrzavého v odpověď na
pozvání na takto nazvanou autorovu přednášku (”O čem je věda?”): ”Ahoj, diky za pozvani, ale nemuzu. Nicmene veda je
o sebeprezentaci, potazmo o shaneni sexualnich partneru (i kdyz nam to treba nejde, slo by nam to lip, kdybychom se
zabyvali poctivou praci?) − to tam rekni.”
8
Navzdory tomu, kdyby to některý vědecký pracovník řekl nahlas, tj. jen tak a se vší vážnosti prohlásil, že poznává objektivní
realitu, patrně by jeho kolegové poslali pro sanitku!
Biomorgfie s.5
skutečnost, o čemž vědec jakožto vědec ani nepochybuje, ačkoliv (či protože) o tom obvykle neuvažuje. Jde ostatně toliko
o (rozšířené) mínění, a nikoliv o vědění, natož o objektivní poznatek (s nímž jedině mají vědci co činit).
Snad právě autorovo prvotní poznání, že objektivní realita není ani z tohoto světa, ani ze zkušenosti, v níž se tento svět dává (na
rozdíl od ‚objektivity‘ a ‚reality‘ a od všeho ostatního, co je objektivní či reálné), způsobilo, že i on – právě tak jako jiní – tak dlouho
a tak úspěšně přehlížel ono cosi, co je zřejmě mocné a účinné – a v tom smyslu přece jen skutečné – platné a pravdivé.
Není-li však objektivní realita z tohoto světa, odkudpak tedy je a odkud k nám přichází ona moc, kterou věda vyvolává
a využívá, činíc divy v tomto našem světě? Tehdy se takto tázajícímu otevřel pohled do zvláštního zásvětí, zcela jiného než je
záhrobí, nadnebesí (místo idejí), podsvětí či jaké jsou Výspy Blažených (MAKARÓN NÉSOI), omývané proudy Okeánu – řeky
o jednom břehu, obtékající samotný ‚světa kraj‘. Zásvětí, které poznává věda, neobývají ani nesmrtelní bohové ani mrtví lidé –
blažení či zavržení, ani stíny či pomysly. Vůbec není obyvatelné, nýbrž sestává z kanonicky seřazených znaků (typu písmen a číslic)
a je sestavené z číselných hodnot veličin – stanovených (‚hypostazovaných‘) vztahů mezi kolikátostmi. Stručně – ironicky, leč
pravdivě – lze zásvětní skutečnost objektivní reality vystihnout jako duchovní bytí boží: bytí boha novověkého deismu, téhož,
o němž moderní moudrost hlásá, že je mrtev… 9) Bůh je duch a duch je duchem zemřelého. – To však je jiný příběh, o němž bude
případně pojednáno jinde – například v některém z následujících sborníků 10)kde se dozvíme, že toto objektivní poznání, které je
základem vědeckého náboženství novověku a které – tak jako každé náboženství – pečuje o vztah k transcendenci – v tomto
případě tak úděsné a ponuré, jakou je objektivní realita transcendenciCo však do této biomorfie náleží, je autorův děs z toho, že
zásvětní poznání vědy sáhlo na Život v podobě současné molekulární biologie a genetiky – jeho vlastních oborů!
Autorova morfogenetická cesta, která až dosud procházela zig-zag, sem a tam a tam a zpátky přes hranice a rozmezí světů po
spojích a mostech, křižovatkami a chiasmaty cest a rozcestí, byla na pokraji zásvětí jata závratí. Zastrašen zásvětními vidinami,
ztratil autor směr, přesněji přehled po protichůdnosti směrů a nesmírnosti krajů. Pohled do hlubin mu odňal radost z nadhledu.
A celý ten “pekelných oblud mocný pluk” ho zahnal v houšť a spoušť původu. Prodíraje se křovím a hložím, hledal ztracenou
přirozenost, volaje, slovy básníka “… v širé lesy: Kdes má milenko, kde jsi – ke jsi? Kdes má rozmilá?” v touze vysvobodit zakletou
přírodu, , uvrženou v závětí, vězněnou rakví objektivní reality, , vyvést ji ze zásvětí, vzkřísit ji, a přivést ji zpět na tento svět. Tak
vznikla Sněhurka, poslední část tohoto souboru. Dala cestě za smyslem bytí a poznání nové jméno když naplnila smyslem její
počátek.
O současné neomechanistické a neodarwinistické biologii pojednal autor během svého utváření ovšem už několikrát – pokaždé,
když podoba jeho zkušenosti měnila smysl. Právě tak poukazoval na nepřiměřenost objektivního přístupu k živé skutečnosti. 11) Po
svém návratu ze zásvětí podal též epistemologickou diagnózu genetiky. 12) Ve Sněhurce však jde o něco jiného. Nejde o popis, rozbor
či úvahu. Sněhurka není ani apotheosou ani apologií Života – jeho oslavou či obranou: je to exegeze v původním, výsostném slova
smyslu ‚vyvedení‘, to jest vysvobození. Je to však zároveň exegeze v obvyklém významu ‚výkladu‘, totiž vyvedení/vyvození smyslu
zevnitř – prostředky vlastními vědě. S jejich pomocí autor předvedl, že v současnosti převládající, takřka všeobecně uznávané
objektivní pojetí života, totiž jeho ‚sociobiologický‘, či ‚genocentrický‘ výklad, na který jsou scientističtí vědci obzvláště pyšní, je
neslučitelný s mechanistickým a redukcionistickým pojetím živé skutečnosti, za jehož triumf je tento výklad vydáván. Ale ve
skutečnosti– dle autorova výkladu – vůbec nejde o triumf, nýbrž o zoufalý pokus odvrátit krizi (v kuhnovském smyslu)
mechanistických výkladů evoluce nebo alespoň zaretušovat jejich empirické vyvrácení (falsifikaci‘ – ve smyslu popperovském), čímž
měl život zůstat pod pravomocí objektivního poznání, aby byl biologii zachován statut novověké vědy. “Teorii sobeckého genu”
(jak je genocentrický pohled veřejností výstižně označován) se však tento vpravdě eskamotérský kousek podařil jen díky tomu, že
využila jiné ontologie, než jakou objektivní realita připouští. Na ní spočívá (a s ní i padá) veškerá ostatní monumentální a triumfální
architektura biologických disciplin. Důmyslné (jakkoliv bezpochyby bezděčné) ‚epistemologické sofisma‘, s jehož pomocí se
podařilo převést jev altruismu (nezištnosti 13 ) na sobectví, totiž pokradmo (neoprávněně, leč právem!) podsouvá genům informační
způsob existence. Ten je však zcela jiný, než existování objektivní, na jehož podporu a na důkaz jeho výlučnosti teorie sobeckého
genu vznikla! Autorova ‚exegeze osvobození‘ navíc přesvědčivě dovozuje, že tento genocentrický pohled, vydávaný za konečný
důkaz univerzálního uplatnění principu sobectví v přírodě, se ve skutečnosti opírá o sémantiku. Ta však vyžaduje kontextualitu,
a tudíž komplementaritu – souvislost a vzájemnou závislost, tedy spolupráci a partnerskou sounáležitost.
Jakkoliv celý výklad se opírá o vědecky uznávaná zjištění (táž, z nichž vychází také teorie sobeckého genu) a také své vývody
omezuje na přísně vědecké postupy, to že byl vůbec podán, vyžadovalo ‚ontologickou vnímavost‘, tj. cit pro různé modality bytí
a způsoby existence. To je však mimo dosah vědeckého uvažování, které jinou skutečnost než objektivní realitu nepřipouští (tj.
o jiné ani neví). Vyžaduje to myslitelskou zkušenost a filosofické vzdělání – právě tak jako příslušný hermeneutický výkon
předpokládá exegetickou schopnost spatřit podobu v zásvětnických racionálních konstrukcích, jakými jsou darwinismus,
viz Milan Sobotka: Téma smrti Boha u Hegela a mladohegelovců. Kritický sborník XVII/4, pp.27-33; se ‚smrtí Boha‘ souvisí
v posledku i ‚smrt subjektu‘, o níž pojednává Ricoeur.
10
Zatím existují v autorových četných, pozdních, nedokončených rukopisech z pozůstalosti, pod názvy jako “Objektivní
realita”, “De POSSEST”, “Smrt boha” “PPP-ABC” a zejména pak: “Písmo, počet, pořadí” a “O čem je věda.”
11
viz např. texty shromážděné ve sborníku s názvem Biomoc (Malvern Praha 2002 272p, ISBN 80-902628-7-8).
12
“Golem a jeho šém: průvodce životem a kabalou života.” In: Zdeněk Neubauer: Golem a další příběhy o kabale, symbolech
a podivuhodných setkáních. Malvern 2002 180p. ISBN 80-902628-0, pp. 61-117.
13
‚Altruismus‘ zahrnuje vrozené vzorce chování, spočívající v ochotě či sklonu organismů k vzájemné pomoci na vlastní úkor
(ve smyslu přežití). Tyto vlohy, znevýhodňující své nositele, v evoluci nejen vznikly, nýbrž se prosadily, rozšířily
a rozvinuly, a to nikterak výjimečně !, ačkoliv něco podobného tradiční evoluční teorie implicitně leč zásadně vylučovaly.
Blíže o tom v posledním článku – ve Sněhurce.
9
Biomorgfie s.6
neodarwinismus a genocentrismus probudit ji polibkem, zbavit ji formální ztrnulosti. Autorův – patrně poslední – výkon názorně
předvedl to, co zahlédl na samém začátku ve svých úvahách o vztahu vědy a filosofie. 14)
To všechno autor patrně ví – a ne-li, nepochybně ho to potěší. Co si však zatím zcela jistě neuvědomuje, je cena, kterou za svůj
úspěch zaplatil. Netuší, že se právě z něho, po celý život rozhodného odpůrce darwinismu, se stal Darwinův bezděčný zastánce
a obdivovatel. Tím se podoba jeho biomorfie zcela změnila. I tato proměna však vyplývá ze současné podoby jeho postojů, tedy
z téže biomorfie jeho zkušenosti jako jeho protidarwinistický přístup! Byl to vskutku právě Charles Darwin, který jako jediný, a snad
vůbec první, přiznal tělesnému tvaru výsostný ontologický statut, a jenž v jedinečném tělesném tvaru živébytosti rozpoznal
skutečnou podobu, a nikoliv jen nahodilý, bezvýznamný případ podoby druhové. Jakkoliv důvtipně autor ve své Sněhurce vyložil
Darwinovu teorii přirozeného výběru jako poplatnou novověkému mechanicismu (“aby se vlk nažral, a koza zůstala celá”), jeho
vlastní přístup si nicméně vynucuje závěr, že podoba evoluce cestou drobných tvarových odchylek, kterou Darwin předestřel, je
veskrze eidetická. Tělesný tvar a životní forma jedince tak byly už pro Darwina poukazem k možnostem, které jsou těhotné
evolučními novinkami které dřívější tvary a formy v sobě zahrnují. Tuto tvarovou stránku neodarwinisté ze svých teorií příznačně
vyloučili. Náš autor, tím, že ji vyvzdoroval a zachoval, objevil vlastně – jak se říká – Ameriku. Leč i Amerika, dlouho po rudoších
a Vikinzích, musela čekat na dobu, která dovolila její objevení.
K autorovu nepřiznanému darwinismu se pojí ještě jiná pikantní okolnost. Před Darwinem znamenal výraz ‚evolucionismus‘
totéž,, co ‚preformismus‘ –z dnešního hlediska zcela blouznivý, ba šílený proud v biologii, odmítající – zcela v duchu novověké
ontologie – přiznat přírodě (údajně trpné, netečné hmotě) jakoukoliv tvůrčí schopnost. Tím byla popřena možnost vzniku nového
tvaru vůbec. Zastánci preformismu trvali na tom, že všechny tvary byly jednou pro vždy stvořeny – včetně tělesných. Těla nejsou
plozena, nýbrž pouze vyrůstají do viditelna, nebo se doslova vyvíjejí jako latentní obraz ve vývojce, či se rozvíjejí jako zámotek
(řecky EMBRYON!). A tudíž každý tvar povstává z tvaru již skrytě přítomného, jeho nárůstem či rozprostraněním občas
i nepravidelným, v posledku snad i odchylným, znetvořením (‚degenerovaným‘, tj. odrozeným, zrůdným).
I napadá mi: nesdílí snad autorovo – právě tak, jako Darwinovo – pojetí utváření přetvářením s preformismem stejnýj základ ,
totiž, že každý tvar vzniká výlučně z tvaru a není reprodukován (opětovně vyráběn) působením vnějších sil – ať už
fysikálně-chemických, jak tvrdí mechanicismus či jakýchsi zvláštních, utvářecích sil životních, jejichž existenci předpokládají
vitalisté?
U autora, pro něhož se život vyznačuje výsostnou tvůrčí svébytností, je taková paradoxní možnost spatřit v podobě jeho
myšlení podobnost s postojem právě opačným, přinejmenším zarážející, přesto však pravdě-podobný, to jest: přirozeně vyplývající
z podoby jeho dosavadních proměn
* * *
14
Přiznávám se, že se neopírám jen o pohádkovou verzi zde zveřejněnou (pohádku o Sněhurce znám pohříchu jen z Disneyho
provedení – jako většina současníků), nýbrž i o odborně napsaný úvod k monografii Antona Markoše Tajemství hladiny.
Hermeneutika živého. Edice Medusa 11. svazek Vesmír Praha 2000 ISBN 80-85977-32-X 366p, Z. Neubauer: Hledání
ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky. (pp.9-31).