přípitek muži na rozcestí

PŘÍPITEK MUŽI NA ROZCESTÍ
1.ČÁST – VE JMÉNU
Eva
/Kaspar/
Žánr: Drarry / psychologické / drama / detektivní
Čestné prohlášení: Veškeré postavy v tomto příběhu náleží J. K. Rowlingové. „Přípitek muži na
rozcestí“ je fanfikcí psanou pro potěšení, nikoli za účelem materiálního obohacení.
Název povídky je inspirován knihou „Přípitek muži na stezce,“ jejímž autorem je Jack London.
1. část příběhu věnuji:
KalamityJane
Janebce
Veru
Tobě
Můj dík za korekturu patří KalamityJane.
Harry Potter má rozhodnout, zda budou hrob profesora Snapea zdobit lilie, anebo plané růže.
Vlastně mu připadá absurdní, že o to byl požádán právě on, ale zdvořilost mu nedovoluje
odmítnout. V duchu se přiklání k liliím, protože mu svým názvem připomínají matku, nakonec ale
vybere třezalku, čímž veřejnost překvapí a snad i znechutí.
Obrázek třezalky našel na stránce dvacet tři v knize nesoucí název Před vyhynutím. Dostal ji od
Hermiony, už si ani nevzpomíná k jaké příležitosti. Třezalka tečkovaná je dle Harryho názoru z
nějakého neznámého důvodu úsměvně patetická. Působí jako silné antidepresivum a tlumí
krvácení.
Lidé mu neustále opakují, že byla oběť toho velkého černého netopýra nutná, dlužil to světu,
protože tenkrát selhal. Nebylo ale fér tvrdit, že válku vyhrál Harry. Ten zůstává ve svých vlastních
soukromých bitvách poraženým.
Občas trpí sebelítostí, nepříjemnou roztěkanou představou, že na něm nikomu nezáleží, ne
doopravdy. A je si jistý, že jediný člověk, který ho v tomhle dokáže prohlédnout, je Hermiona.
Někdy mu položí ruku na rameno a jemně ho stiskne, jako kdyby mu tím gestem chtěla ulehčit od
starostí a nepříjemných snů. Ve tváři má vepsaný výraz pro ni tak typický: „Ach, Harry.“
A on ji má rád, ví, že stačí, aby se na ni podíval neoblomně a přísně, s otázkou vepsanou na rtech:
„Co se tenkrát doopravdy stalo v Tajemné komnatě, když jste šli s Ronem pro baziliškovy zuby?“
Nedá se říct, že je svět dobrý, ale ještě pořád není dost hrozný.
Harry kráčí ke hřbitovu v Godrikově dole, došlapuje na horkem rozpraskanou zem a na botách se
mu usazuje prach. Tmavé vlasy k sobě lákají sluneční světlo a on má hlavu skloněnou, naslouchá
bzučení, zpěvu ptáků a hře cvrčků, na praskliny v kdysi rozbahněné zemi zírá skrze černé sluneční
brýle.
Je nesvůj a dává to najevo tím, že si ukazováčkem usilovně škrábe palec.
Kůži na rukou má suchou a připadá si podivně dehydrovaný životem. Do dírky určené pro knoflík si
zastrčil malou třezalku.
Hrob profesora Snapea připomíná udusanou hromádku hlíny a na mramorové desce v jejím čele se
vyjímá pavučina.
Harry ucítí další provinilé bodnutí kdesi v hrudi, když si uvědomí, jak dlouho trvalo, než se
Minsterstvo kouzel rozhodlo, kde Snapea pohřbít, a to i přes to, že Harry od začátku usiloval, aby
profesor ležel poblíž Lily a Jamese.
Ministr kouzel nechal Snapeovo tělo týden uložené v místnosti na Odboru záhad, němé, zasluhující
odpočinek, a neučinil žádné prohlášení, a ani pokání. Harry mu to nemohl nijak vrátit, ale aspoň se
neúčastnil ministerského večírku, na němž měla jeho tvář sloužit reklamním účelům.
Trvalo další čtyři měsíce, než byl osloven, aby vybral květiny na Snapeův hrob.
Harry si je jistý, že je z něj ten nejmizernější národní hrdina všech dob. Jeho tvář je všude, ale
pravomoc má v podstatě nulovou. Občas si připadá jako obří plyšový lev, kterého viděl na konci
války v mudlovském hračkářství v zapomenuté části Londýna. Lev s hřívou, divoký a zdánlivě
nezkrotný, ale v bezpečí za zaprášenou výlohou.
Hřbitov je tichý a všude je cítit silná vůně borovicového dřeva, což Harrymu připomíná famfrpálové
hřiště nedaleko Zapovězeného lesa.
Usedne do podřepu vedle Snapeova náhrobku, smete z něj pavučinu a zblízka se dívá na stříbrný
nápis „Ve jménu.“ Ve jménu čeho? Ve jménu Božím. Ve jménu všech mrtvých hlasů, ve jménu lidí,
co zemřeli, ve jménu starých zdí bradavického hradu.
Harry potichu zasténá, najednou si připadá jako starý muž, starší než kdykoli předtím.
Sáhne ke knoflíku a vytáhne třezalku. Ta se zkroutí v jeho prstech ve snaze odporoučet se do dlaně,
horko se na ní podepsalo.
Snad by byly lepší ty růžové keře, napadne Harryho, ale bylinu položí pod stříbrný nápis. Vlastně
nedokáže popsat, jak se cítí, ale nutno přiznat, že v tom nebyl extra dobrý nikdy.
Ze zadní kapsy kalhot vytáhne hůlku a bez rozmyslu nechá hlínu zavlažit.
Občas chodívá k hrobům Lily a Jamese, ale shledává, že mlčení u náhrobku Severuse Snapea je pro
něho o dost snesitelnější. Snape se stal po smrti doopravdy výtečným společníkem, neboť ho Harry
po letech plných zášti a nenávisti dokázal konečně poznat a pochopit.
Snape, který procházel kolem Harryho kotlíku, bez rozmyslu strhával body Nebelvíru a nechával za
sebou povlávat černý hábit, voněl jako starý dubový stůl, ne nepodobný tomu, k jakému sedává
Harry v prvním patře domu na Grimmauldově náměstí, když po večerech vyřizuje korespondenci.
Voněl jako kabáty, které necháte dlouho dobu pověšené ve skříni, jako dezinfekce, kterou potíráte
rozšklebené rány, a v neposlední řadě jako heřmánek, co vás konejší během bezesných nocí.
Celkový dojem Snapeovy vůně nebyl nikterak příjemný a nenucený, ale charakterizovala ho, stejně
jako byl Brumbál charakterizován vůní citrusů, Hermiona stránkami nových knih a Ron pochybným
ostružinovým pracím práškem.
Pakliže Harry v dětství plakal kvůli rodičům, velkou roli v tom hrála bolest z neznáma. Neměl tušení,
jak voněla Lilyina kůže a její vlasy. Nevěděl. Nikdy se mu nemohlo dostatečně stýskat.
Dalších několik minut němě zírá na Snapeův hrob, čelist pevně semknutou k sobě. Za tu dobu, co
sem chodí, ještě nedokázal říct Snapeovi nic užitečného. Většinou se pouze rozloučí klidným:
„Nashle, profesore,“ což je ve skutečnosti příslib další návštěvy.
Harry netuší, proč navštěvuje hlavně Snapea, ale ta udusaná hlína na jeho hrobě mu nepřipadá ani
zdaleka tak cizí a neosobní jako mramorová hrobka porostlá břečťanem.
Je čas jít domů, napadne ho právě ve chvíli, kdy se objeví Elliotův patron. Je to malá, docela
roztomilá panda. Harry má pandy rád, ale tahle v něm vzbuzuje despekt, protože se převalí a
Elliotovým hlasem řekne: „Gringottova banka. Přepadení.“
Harry si s povzdychem sundá brýle a nacpe je do zadní kapsy kalhot. Hůlku pevně stiskne v ruce.
Pak se otočí na Snapeův hrob a řekne: „Nashle, profesore.“ A s hlasitým prásk se přemístí.
Elliotův patron zůstane ještě několik sekund na hřbitově a ve vzduchu se párkrát rozverně převalí.
***
Příčná ulice má také řadu specifických vůní. Tahle je skotačivá, vítá Harryho a dotírá na něho svojí
magií jako rozverné štěně. Ve vzduchu jsou cítit kožené brašny, byliny, soví trus a v neposlední řadě
také sladkosti, hlavně pak med, který Harry miluje, a karamel, který nesnáší, takže se mu hned po
přemístění zatočí hlava.
Ustojí to a začne se prodírat davem, což není tak jednoduché, protože ho lidé zdraví, pokřikují na
něj, a dokonce se vynoří i jedna ruka svírající památník a husí brk. Na to Harry reaguje zamítavým
mávnutím a lituje, že u sebe nemá svůj bystrozorský plášť a odznak. Ne že by ho pak nechali na
pokoji, ale nedotírali by tak usilovně.
Lehce se mračí, hůlku skloněnou podél pasu. Dneska měl mít volno, ale zdá se, že ho ta bláznivá
chundelatá panda najde, kdykoli si zamane. Její majitel, Elliott, je Harryho kolega. Mladý, snaživý
kluk, co vyšel z Bradavic už před dvěma lety, ale vedle Harryho vypadá jako nezkušený student na
vycházce. Harrymu připomíná Nevilla.
Před Gringottovou bankou stojí dva přísně vypadající bystrozoři. Jeden má hnědé vlasy a je vysoký,
tím druhým je zrzavá žena, které se přes celou tvář táhne dlouhá jizva. Harry jí kývne na pozdrav,
ale vyhne se jejímu pohledu. Nedokázal ji uspokojit, uklidnit, uzdravit... Ginny kývne nazpátek a dál
si Harryho nevšímá. Je oddaná svojí práci. Milující kdysi, ještě nedávno, odhodlaná teď, v tuhle
chvíli.
Harry si vzpomene na ruku Molly Weasleyové, kterou našli měsíc po porážce Voldemorta. Nic
nekončí, nikdy to neskončí. V dlani pevně svírala svoje vlastní oči.
Chlapec před tou vzpomínkou ucukne, projde neviditelnou bariérou, která má za úkol nepustit
dovnitř civilisty, a všimne si, že se Ginny uvolnil pramínek zrzavých vlasů z pevného ohonu. Ten
pohled ho na okamžik ochromí, připadá mu to lidské a známé. Dokáže si s definitivní přesností
vzpomenout na okamžik, kdy přejížděl jazykem po Ginnyně pokožce od pupíku až k ňadrům.
Uvědomí si, že ji chce políbit, a projede jím ostrá bolest, když mu dojde, že tady pro ni tenkrát dost
nebyl, neochránil ji, to kvůli němu je teď Molly Weasleyová mrtvá, mohl tomu zabránit, mohl říct
světu, že zlo nezmizí spolu s Voldemortem, že i ten se může jednou vrátit„Harry? Slyšíš mě?“ Elliott mu mává rukou před obličejem. Na sobě má rudý hábit a vysoké černé
kanady, i tak je ale o dobrý palec menší.
Gringottova banka Harrymu už ani zdaleka nepřipadá tak honosná a ohromující jako tenkrát, když
do ní šel poprvé s Hagridem. Naopak mu připomíná obří zlatou truhlici ze hry Kupec benátský od
Williama Shakespeara, v níž nebylo to, co muž, který si ji zvolil, očekával. Zlato se jen třpytí, to je
všechno. Jen se třpytí.
Harry si všimne, že vzadu za Elliottem postávají skřeti a o něčem vzrušeně debatují a rozhazují
rukama.
„O co jde?“
„Malfoy. Pokoušel se vloupat do trezoru, ale ten ho samozřejmě uvěznil.“
Harry povytáhne obočí. „Čí trezor se pokusil vyloupit?“
„Eh, svůj,“ přizná Elliott trochu neochotně.
Harry trhne hlavou: „A kvůli tomu mě voláš? Proč ho prostě neodvedete před soud?“
„On se tam zabarikádoval. Zamknul se na druhé straně.“
Harry si všimne, že se Elliott cítí nesvůj a lev uvnitř jeho hrudi, do jehož náruče se narodil v
červenci, spokojeně zavrní. „Jak se mohl zamknout, když ho trezor uvěznil?“
„Odmítá odejít.“
„Tak ať tam pro mě za mě třeba chcípne.“
„Prý bude mluvit jedině s tebou. Prý mu to dlužíš.“
V Harrym se vzedme vlna vzteku a lítosti zároveň, oba pocity spolu dobu zápasí, než zmizí v tupé
nostalgii a zbyde zase jenom ta hrozná únava. Vybaví se mu scéna, k níž došlo krátce po smrti Molly
Weasleyové. Harry, Elliott, Ginny a ostatní zjistili, kde se ukrývá Lucius Malfoy. Harrymu se při té
vzpomínce udělá nevolno. Tenkrát byla zima, u úst jim zůstávala pára.
Lucius Malfoy se pokusil utéct a pálil po nich jednu kletbu za druhou. Ginny zůstala na tváři dlouhá
jizva.
Malfoy se přemístil a Harry se ho stačil chytit za lem košile, oba spolu bojovali na rozbahněné cestě
nedaleko lesa u Malfoy Manor.
Harry má občas během bezesných nocí pocit, že slyší Narcissy táhlý zoufalý křik. V takových chvílích
si musí nalít plný pohár skřítkovského vína a otupit se. Bezesný spánek nepomáhá.
Uvědomí si, že Elliott čeká na jeho odpověď.
„Dobře, půjdu tam.“ Cestou k vozíku, který má za úkol svézt ho dolů, odmítne nabízenou pomoc
několika dalších bystrozorů a v zádech cítí Elliottův upřený pohled. Nikomu do toho nic není,
pomyslí si klidně a zatáhne za kouzelnou páčku.
Vozík se rozjede prudce dolů a projede skrze pravdivou clonu. Harry sám sobě připadá podivně cizí,
ale k jeho údivu ho vozík nevykopne. Zpomalí až po chvíli a pak zcela zastaví v jedné z hlubokých
jeskyní. Je tam cítit vlhkost a od stropu visí krápníky. Do nerovného povrchu je zasazeno několik
těžkých dubových dveří s železným kováním.
Harry použije lumos a všimne si, že se na zemi povaluje několik kostí. Ta představa, že kráčí po
zemřelých lidech, co tady kdysi dávno zabloudili a už nenašli cestu ven, ho přinutí semknout rty víc
k sobě, ale nezpůsobí mu žádnou nevolnost. Instinktivně a neomylně se zastaví u posledních dveří.
„Malfoyi?“ řekne tiše.
Zřetelně slyší, jak se na druhé straně dveří někdo pohnul. Osoba tam uvnitř se přiblížila ke dveřím,
a přitom neudělala žádný krok. Musela se tady plazit, anebo lézt po čtyřech.
„Jsi zraněný,“ konstatuje Harry suše.
„Ano,“ vydechne Draco Malfoy na druhé straně klidně, jako kdyby ho uspokojovalo, že to Harry ví.
Harry si zblízka prohlíží znaky vyryté do dveří. „Proč jsi chtěl, abych sem přišel?“
„Ty víš proč,“ opáčí Malfoy přiškrceně. „Potřebuju to vědět, Pottere. Potřebuju vědět, jak zemřel.“
„ A co já s tím? Taky jsem se nikdy nezeptal, proč jsi chtěl zabít Brumbála, proč jsi do školy přivedl
Smrtijedy, nechal je, aby zabili Remuse, Tonksovou a Levanduli... Rozsápal ji, Šedohřbet ji úplně
rozsápal, věděl jsi to? Viděl jsem její plíce zblízka, když se zdvihaly v posledním trhaném nádechu. I
uprostřed toho řevu a boje jsem slyšel, jak se sípavě nadechuje a chrchlá-“
„Nechci to slyšet.“
Harry bouchne pěstmi do dveří, ozvěna mu vrátí zadunění zpátky, a hned několikrát. „Já ti to ale
chci říct.“
Zpoza dveří se ozvou podivné zvuky a Harry má na okamžik pocit, že Malfoy pláče. Pak si ale
uvědomí, že chlapec tam uvnitř trezoru zvrací.
„Brzy bude po mně, když nedostanu lektvar,“ odpoví Draco na nevyřčenou otázku a pak si odplivne,
pravděpodobně krev. Harry si ho zřetelně představí. Světlovlasého a bledého, jak se snaží zachovat
si poslední zbytky důstojnosti uprostřed drahých kamenů a pohárů. „Chtěl jsem sehnat peníze pro
matku, Pottere. Zešílela. Nechal jsem ji v našem venkovském sídle za severu Irska. Nějakou dobu
jsme tam žili. Otec s námi nechtěl zůstávat, prý aby nás svojí přítomností neohrozil. Věděl, že po
něm pasete. Našel jsem ji jednou ráno, jak se prochází po útesech. Myslela, že je všechno v
pořádku, když tě tenkrát zachránila, že je to... V pořádku.“
Harry si začne automaticky škrábat ukazováčkem palec a uvědomí si, že má hůlku skloněnou. Světlo
ozařuje jeho černé boty, ne nepodobné těm, jaké měl obuté Elliott.
A Malfoy mezitím pokračuje, sípavě, potichu: „Chci jen vědět, jak zemřel můj otec, Pottere.“
Harry si znovu vzpomene, jak bojoval s Luciusem Malfoyem. Jak mu vyrazil hůlku z ruky a starší
muž se na něho vrhl a zuřivě kolem sebe máchal pěstmi, dlouhé světlé vlasy splihlé podél tváře.
Váleli se v blátě jako dva psi a Harry neměl v tu chvíli pocit, že je něčím víc, že znamená víc než
Lucius Malfoy, na malou chvíli měl pocit, že by ho snad dokázal nechat jít, ale pak Malfoy sebral ze
země ten kámen a... Harry si zřetelně vybaví zvuk nepříjemného křupnutí, když Luciusovi holýma
rukama zlomil vaz, a zavře oči.
„Chci jen vědět, jak zemřel můj otec, Pottere...“ opakuje Draco slabě.
„Zemřel v boji,“ řekne Harry a slyší, jak postava za dveřmi pokojně vydechne. Potom se ozve tiché
zamumlání, pravděpodobně heslo. Čistá krev je všechno, co mi náleží a náleží mi právem. Dveře se
se skřípěním otevřou a Malfoy se trhaně postaví. Nikdy nebyl uvězněný, napadne Harryho
ohromeně, chtěl mluvit se mnou. Jen mluvit.
Harry mu posvítí do obličeje a Draco přivře oči. Ani zdaleka nevypadá jako ten uhlazený chlapec,
jakého si Harry pamatuje ze školy. Vlasy má rozcuchané a plné prachu. Ze rtů teče krev a když se
Malfoy ušklíbne, má červené i zuby. Jenom jeho pohled je stále stejný.
Harrymu se podivně uleví, když v těch modrošedých očích zahlédne vzpurnost a odhodlání klást
odpor. „Kdo ti tohle udělal, Malfoyi?“
„Kouzelnický svět.“ Malfoy natáhne ruce před sebe, aby Harry viděl, že v nich nemá hůlku. „Můžeš
se postarat o moji matku, Pottere?“ A pak se sveze k Harryho nohám, pokorně, v bezvědomí.
Harry na něj sešle diagnostická kouzla a překvapeně si uvědomí, že Malfoy nelhal. Pokud ho co
nejrychleji nedopraví do nemocnice, zemře.
Nejdřív se ho pokouší levitovat, ale vzápětí tuhle možnost vzdá, když Dracovi málem urazí hlavu o
tlustý výčnělek jeskyně.
Svítící hůlku si vloží mezi zuby a přehodí si Mafoye přes rameno.
Zabil jsi jeho otce. Zlomil jsi mu vaz a křuplo to. Křuplo to nahlas, tam na kopci, v blátě. A někdo
příšerně ječel.
Harrymu kape za límec košile Malfoyova krev a teče mu po zádech. Třezalku nechal na hřbitově.
***
Myje se důkladně, i když poněkud chaoticky, a většinou se mu nějakým záhadným způsobem
dostane do oka šampón. To pak stojí dobu opřený o stěnu sprchového koutu a zuřivě mrká. A
někdy to nevydrží, oko si promne a pak ho má rudé, jako kdyby od někoho dostal pěstí.
Zrovna teď nemá dost trpělivosti, aby čekal, až se šampón vyplaví, a tak nastaví otevřené oko
tekoucí vodě a ucítí štiplavou bolest. Později může tvrdit, že plakal. Ví jistě, že je tím potěší.
Zakazuje si sentimentální vzpomínky, ale občas se jim neubrání a myslí na Bradavice, promítá si
všechny roky strávené ve společnosti svých přátel, na famfrpálovém hřišti, nad bublajícím kotlíkem,
půlnoční souboj s Malfoyem, na který ten parchant nikdy nepřišel...
Nějakou dobu nehybně stojí, hlavu skloněnou, jako kdyby ho ponejvíc ze všeho zajímala vlastní
chlupatá lýtka, než si uvědomí, že mu do uší teče studená voda.
Do obývacího pokoje přijde v ručníku, vlasy kouzlem nevysuší, vodu z ramen neutře.
Je to čtvercová místnost s dvěma velkými okny, za nimiž je vidět mudlovský Londýn. Celou jednu
stěnu zdobí bytelná knihovna a v kamenném krbu plápolá oheň. Zem je pokrytá zeleným kobercem
s třásněmi, bosé nohy se do něho se zalíbením boří, tohle ho nikdy nepřestane bavit.
Mlčky dojde k baru a ignoruje dvě postavy sedící na sedačce. Prohlíží jednu lahev za druhou,
některé očichá, než vytáhne broušenou lahev whiskey, kterou dostal od nějakého úředníka, prý za
zásluhy. Odzátkuje ji a napije se. Potom přijde k těm dvěma a sedne si ke krbu. Lahev položí do
klína.
Ozývá se jenom lupání polen, která jsou olizována plameny. Nikdo nemluví. Na zdech tancují stíny.
Je to jedna z nejmenších místností v domě, ale Harry ji má rád, protože ho nespojuje s ničím
konkrétním. A v domě na Grimmauldově náměstí, když se nastěhoval, se zprvu zdálo být konkrétní
úplně všechno.
Teď jsou pro něj některá místa zapovězená. Například Siriusův pokoj. Nikdy tam nechodí.
Ženská ruka mu uzme lahev. Má okousané nehty a mozoly na dlani z neustálého svírání hůlky.
Hermiona se s válkou vyrovnává po svém. Pomáhá usvědčit lidi, které se Harrymu daří přivést před
soud živé. Na rozdíl od Rona se nesnaží zapomenout, napadne Harryho, vzápětí se ale za svoji
myšlenku zastydí.
Ron se opírá o sedačku, bosé nohy skrčené pod sebou, a zírá na strop. Ten je tmavě modrý a jsou
na něm nalepené plastové napodobeniny hráčů famfrpálu. Létají na košťatech dokola a svítí. Jakási
parafráze mudlovského hvězdného nebe.
Ne, nemůže zapomenout, uvědomí si Harry a taky se opře o sedačku. Slyší, jak Hermiona vedle něj
polyká alkohol a je si jistý, že má přitom zavřené oči, proto ho překvapí, když ho chytí za ruku, aby
mu lahev vrátila, a upřeně na něj přitom zírá. Dívá se mu do očí, vidí zarudlé oko od šampónu a
určitě si myslí, že ve sprše brečel. To je dobře.
Dokud si budou myslet, že jsou schopni nějakých citů, mají ještě šanci.
Harry podá lahev Ronovi, musí mu ji strčit do rukou. Ron je v poslední době populární, stal se
brankářem Kudlejských Kanonýrů, splnil si sen a... Někdo jeho matce vydloubl obě oči a rozsekal ji
na kousky.
Harrymu najednou chybí Snape, jeho chorý sarkazmus. Řekl by ti, ať se sebereš a nelituješ se. Ale
kde jinde se člověk může litovat, když ne doma?
Ti tři se někdy sejdou a nemluví spolu. Občas prohodí pár slov. No a někdy se jim daří předstírat, že
je svět kolem relativně v pořádku, dokonce rozesmějí Rona nějakým hloupým famfrpálovým
vtipem, na chvíli mají pocit, že je všechno dobré, než začnou v duchu počítat mrtvé. A Harry si
vzpomene na křupnutí Luciusova vazu. Pak zase mlčí, dívají se na plameny v krbu, anebo na svítící
famfrpálové hráče.
K Harryho údivu chodí Ron i nadále na ministerské večírky, usmívá se na všechny strany a předstírá,
že se Artur Weasley co nevidět vrátí do práce, že už se se vším vyrovnal a potřebuje strávit pouze
několik dní na čerstvém vzduchu, vzít si krátkou dovolenou, však víte, ne...?
Harry si začne automaticky třít ukazováčkem palec. Tupě si uvědomí, že chodí na hřbitov, protože
závidí Snapeovi, že je mrtvý.
Té představě se uchechtne a vezme si od Rona zpátky lahev. Whiskey se ve světle ohně zvláštně
leskne.
„Harry, máš na zádech krev,“ řekne Hermiona klidně. Její hlas zlomí ticho, které vládlo v pokoji.
Ron se ani neotočí, protože je normální být od krve, ta se jen tak nesmyje.
A Harry neví, co říct. Dá si čas na rozmyšlenou a ti další dva trpělivě čekají: „Je Malfoyova...“
Hermiona ztuhne, ale jen na chvíli. Kývne hlavou: „Viděla jsem ho na Ministerstvu. Vedli ho v
poutech.“
„Budeš ho obhajovat?-“ vypálí Harry a vzápětí toho zalituje.
Hermiona se uchechtne, konečně nepůsobí tak strnule, sešle. „Tohle není mudlovský soud, Harry.
Dostane, co si podle kouzelnických zákonů zaslouží. Na mně to ani tak nezáleží. Ale budu
spravedlivá. To jsem koneckonců vždycky.“
Objektivní spravedlnost, nazve to Harry sám pro sebe. Kdo má právo posuzovat činy ostatních a
soudit je spravedlivě?
Ron se nakloní dopředu: „Myslíte, že on...“
Harrymu se sevře žaludek a Hermiona rezolutně zakroutí hlavou: „On ne, Rone.“ Nezabil tvoji
matku.
„Ale pořád nevíme, kdo to byl a on by třeba mohl vědět...aspoň něco, chápete?“
Harry dospěje k názoru, že je třeba začít z jiného soudku, a proto ostatním vypráví, jak odvedl
Malfoye z Gringottovy banky a přemístil se s ním ke sv. Mungovi, kde mu byl podán silný
životabudič a extrakt z třezalky, jak jinak. Přitom zavadí pohledem o tlustou knihu Před vyhynutím,
která se opírá o Bibli a Dějiny Bradavic. Už nedodá, že přemýšlel o tom, zda bude Malfoy za svoje
činy popraven. A jestli si to zaslouží. Není to jedno?
Představí si Narcissu Mafoyovou, jak bloudí po pozemcích uprostřed Irska a volá synovo jméno.
Neměl dost síly na to, aby jí čelil, a proto požádal Elliotta.
„Budeme ji nějak soudit?-“ zeptal se ten mladý kluk.
„Tu už musí soudit jiní, Elliotte.“
Nechal ji odvézt do sanatoria pro duševně choré. Nechtěl ji dostat před soud, vidět ji v křesle s
okovy kolem zápěstí. Přece mu tenkrát zachránila život.
„Harry?“
„Co je?“
„Říkala jsem, že budou chtít, aby dostal mozkomorův polibek. Veřejnost ho nemá ráda. Nelíbí se
jim. V jejich očích zabil Brumbála a zavinil smrt Remuse, Tonksové, Levandule a dalších. Je to
zrádce.“
Harry neodpoví, sedí mezi Ronem a Hermionou, ve tváři cítí horko vycházející z krbu a oko ho ještě
pořád trochu štípe. Malfoy ty lidi přece nezabil. Anebo jo?
„Harry?-“ zkusí to Hermiona znovu. „Neměl by sis tu krev umýt?“
***
Pansy Parkinsonová vytahuje z ledničky lahev mléka, což samozřejmě okamžitě přiláká Kocoura.
Říká mu tak, nedokázala pro něj vymyslet jméno, ale když se objevil na prahu jejího bytu, měla
pocit, že je to druhá šance, kterou právě dostala, a že se o toho kocoura musí postarat za každou
cenu, nesmí dovolit, aby chcípnul. Další šanci už nedostane.
Nalije Kocourovi mléko do misky a dívá se, jak pije. Je to jedna z jejích oblíbených činností, ačkoli
má trochu obavu, že se Kocour může udávit, protože příšerně hltá.
„Pomalu,“ snaží se ho potichu nabádat, ale pokaždé se to mine účinkem.
Pansyin byt je malý, ale jí stačí. Na kuchyňské lince pro jednoho stojí šálek s kávou pro jednoho a
vedle je včerejší oběd pro jednoho, objednaný z restaurace naproti a doručený expres. Pansy má
dokonce i mudlovskou mikrovlnku a nepřestává nad ní žasnout.
Na noc ji vytahuje ze zásuvky v obavě, že by do ní Kocour mohl vlézt a nějak si ublížit.
Vlasy jí vyrostly, už nemá mikádo, ale stahuje si je do drdolu. Tvář má bledou a rty rudé, vypadá
jako Sněhurka, je nádherná.
Draco byl poslední muž, který se jí dotkl. Bylo to v prefektské koupelně ve třetím patře, pár dní po
tom, co na něj Potter použil Sectumsempru. Pansy to ve své hlavě nazvala smutným existenciálním
sexem a dovolila Dracovi, aby do ní vyvrcholil.
Ručička na nástěnných hodinách se posune na políčko s nápisem „pošta“ a za chvíli jsou na chodbě
doopravdy slyšet kroky. Někdo hodí do její schránky Denního věštce.
Kocour dál poklidně chlemtá mléko a Pansy vyděšené zírá na úvodní stranu.
Smrtijed se pokusil vyloupit Gringottovu banku. Chlapec, který přežil, ho dopadl!
Během pátečního odpoledne se Draco Malfoy, syn Luciuse a Narcissy Malfoyových, pokusil vykrást
rodinný trezor. Byl však zneškodněn Harrym Potterem, který bystře (nic jiného bychom od něho ani
nečekali) zareagoval a uvrhl zloděje do bezvědomí. Draco Malfoy podstoupil vyšetření u
Sv. Munga, kde mu byl podán lektvar proti krvácení. V tuto chvíli čeká na Ministerstvu ve vazební cele
na svůj rozsudek. Ministr se k celé kauze odmítl vyjádřit.
Rozhovor s Dracem Malfoyem z roku 1994, otištěný v Týdeníku čarodějek, najdete na straně 5.
Anketu týkající se usmrcení Draca Malfoye najdete na straně 7.
Dáte hlas veřejné popravě tupou sekerou?
Pansy se otřese a zahodí noviny na podlahu, jako kdyby od nich mohla něco chytit. Potom dojde ke
dřezu a docela automaticky si umyje ruce antibakteriálním mýdlem, které má neustále k dispozici
kvůli svojí časté práci s květinami. Pomalu je osuší utěrkou a znovu si vzpomene na sex s Malfoyem.
Není to tak dávno, uvědomí si.
Není vinen o nic víc než já.
Není to tak dávno.
Kocour do ní šťouchne čumáčkem, tlamičku má od mléka. Pansy poklekne na jednu nohu, aby ho
podrbala. Snaží se přesvědčit samu sebe, že se jí zmrzačený osud Draca Malfoye už dávno netýká.
Ale pořád ho má trochu ráda, nebo ne?
Hodinová ručička přeskočí na další políčko nesoucí název „práce-“ a Pansy s povzdechem vstane,
aby v hnědé kabele od madame Malkinové našla svůj diář. Přečte si, co má udělat, potom otevře
dveře na balkón a sebere truhlík plný třezalek, a taky hnojivo, a samozřejmě i konev, rukavice...
Ponoří se do práce, ale když potom opouští byt, stále ji pronásleduje neodbytný pocit, že na něco
důležitého zapomněla.
Kocoura přece zabezpečila, ne? A Draca musí tentokrát zachránit někdo jiný.
Pansy se přemístí na hřbitov v Godrikově Dole a vydá se s náručí třezalek ke hrobu svého bývalého
profesora lektvarů. Stejně jako Potter se na tom místě cítí dobře, a na rozdíl od Pottera si má se
Severusem Snapem i o čem povídat.
***
Je osm hodin a dvacet jedna minut. Harry leží na posteli ve své ložnici, jednu nohu pod dekou,
druhou ledabyle položenou na ní a zírá na dřevěný strop. Termiti si už dávno vytvořili podivnou
mapu bezejmenného království, a když Harry přimhouří oči, dokáže některé části spatřit a snad je
ve své hlavě i poskládat dohromady.
Pořád nevidí dostatečně dobře, ale u Sv. Munga mu dali oči do pořádku do takové míry, že už
nepotřebuje nosit brýle. Alespoň většinou.
Snaží se nemyslet, což je činnost, v níž dle svého mínění dosud celkem vynikal, ale nějakým
způsobem se nedokáže zbavit myšlenek na Draca Malfoye, už se s nimi vzbudil.
Malfoy ho vyhledal, aby se zeptal na Luciuse, ačkoli mu muselo být jasné, že bude dopaden a
následně i odsouzen, což byl, mimochodem, v očích kouzelnického světa už dávno.
Harry necítí vůči Malfoyovi nenávist, to už si ujasnil. Strávil několik měsíců zíráním na Pobertův
plánek a snahou odhalit Malfoyovu protizákonnou činnost v Komnatě nejvyšší potřeby, měl za
sebou nespočet bezesných nocí, kdy skrze kulatá sklíčka svých brýlí bez přestání zíral na pohyblivou
tečku s Malfoyovým jménem, která, pokud zrovna nemizela, někdy celé hodiny putovala dokola
podél stěn Astronomické věže. Chtěl někdy skočit dolů?
Harry ví s naprostou jistotou, že Malfoy zažíval krušné časy.
Manor zabral Voldemort a jeho šílená teta, Lucius byl jeden z předních Smrtijedů a všude kolem
byla přítomná smrt a strach. Draco se musel bát o svoji matku, o svůj život, o poslední zbytky
zdravého rozumu...
Odhrne peřinu se zeleným vyšíváním a rozmrzele si prohrábne černé vlasy. Potom zpod postele
vytáhne černé kanady a začne se pomalu obouvat.
***
Hermiona prochází dlouhými chodbami, vlnité vlasy jí spadají na ramena a světlá pleť se podivně
leskne v modrém světle lamp. Za těch několik měsíců, co tady pracuje, nabyla ještě silnějšího
dojmu, že je Ministerstvo kouzel zpropadená instituce, kterou z pohodlí zabezpečených kanceláří
řídí obtloustlí, války neznalí lidé.
Připadá jí hloupé, že se Ron rozhodl od veškerého dění nějakým způsobem distancovat a neusiloval
o zlepšení situace. Samozřejmě, neštěstí, které potkalo jeho rodinu, mělo katastrofální dopad na
všechny členy: nejdřív smrt jednoho z dvojčat a potom rozporcovaná Molly Weasleyová.
Hermiona se roztřese při vzpomínce na večer, kdy jí o tom Harry pověděl. Seděli spolu u krbu,
poprvé pili whiskey a jemu se v očích odrážely svítící hráči famfrpálu, jinak byl jeho výraz prázdný,
prostý všeho.
Ona promluvila první, zeptala se, kdy to řeknou Ronovi, a Harry stiskl čelist pevně k sobě. Podíval
se na ni zuřivě a vztekle, na chvílí měla pocit, že po ní snad skočí a pokusí se jí ublížit za tu hloupou,
prostoduchou otázku. Jak to řekneme Ronovi?! Jak to mám, kurva, vědět?
Hermiona se zastyděla a chtěla sklonit hlavu, jenomže se nedokázala dívat nikam jinam, než na
Harryho. Poprvé v něm neviděla svého kamaráda, ale doopravdy mocného čaroděje, který trpí, a
kdyby dal průchod svému vzteku, padly by všechny hradby a svět by se otřásl.
Hermiona si zkousla ret a tam, v Harryho obývacím pokoji, pár hodin po brutální vraždě Molly
Weasleyové, pocítila prostou, živočišnou chuť se s Harrym milovat, nechat ho v sobě, aby vybuchl a
zbavil se veškerého vzteku. Čistě z přátelské náklonnosti.
Byl to její nejlepší přítel a víc pro něj udělat nemohla.
Nikdy to nevyslovila nahlas. Nikdy svoji nabídku doopravdy neučinila.
Harry dopil poslední doušek z lahve a docela něžně řekl: „Povím mu to sám. Dřív, než si o tom
přečte.“ Vzal to obrovské břímě na sebe. Věděla, že udělal všechno, co bylo v jeho silách, jen aby
ututlal, že bystrozorové našli pouze část těla, ale stejně to nepomohlo. Další den se ve všech
novinách objevily fotografie s useknutou rukou, rozmazané, ale pořád dostatečně zřetelné na to,
aby citlivějším z těch, kteří právě snídali, zaskočily loupáky s marmeládou. A oni, zlaté trio, s tím
nemohli dělat vůbec nic.
Hermioně velice rychle došlo, jak se věci mají.
Společnost vnímá Chlapce, který přežil, jako svého hrdinu, jako maskota, jehož tvář si zaslouží
zdobit kouzelnické hrnky a měla by sloužit také jako potisk na trička. To je směšné.
A Harry netuší, že to dokáže změnit. Může udělat cokoli. Dokonce uklidnit Rona, říct mu, že nevadí,
že je Artur Weasley v sanatoriu pro duševně choré, a že není potřeba, aby Ron dál předstíral něco
jiného...
Hermiona zabočí za roh a z myšlenek ji vytrhne Elliottův pozdrav. Kývne na něj hlavou a projde
kolem. Je to další z těch, co by Harryho následovali, jen kdyby zavelel, kdyby v sobě našel sílu.
Válka všechny vyčerpala.
Hermionu rozbolí hlava. Jak jen je nenávidí. Všechny ministerské, v pohodlných křeslech
vysedávající zmetky, kteří tenkrát podlézali Brumbálovi i Voldemortovi. Paraziti. Někdo by jim měl
ukázat, naznačit, že nic neviděli, nepoznali, a že, v neposlední řadě, nic neznamenají.
Dokonce i Malfoy vylezl ze svojí nory a postavil se světu kolem čelem. Nebo alespoň bokem,
napadne ji, když ho konečně uvidí. Sedí ve velké místnosti na směšném pódiu, které muselo v
minulosti sloužit nějakým trapným šaškovským radovánkám. Bílá zápěstí má vsazená do okovů a
zaklání hlavu, zírá na černý strop. To gesto připadá Hermioně důvěrně známé.
Malfoy se mírně šklebí, jako kdyby nad hlavou viděl něco zvláštního, ne-li vtipného, a Hermiona
odolá nutkání podívat se tam také.
Místo toho dojde k dřevěné lavici a usedne po boku ministra.
Kingsley vypadá znuděně, prohlíží si pěstěné nehty a v poslední době trochu přibral. Ve své
podstatě je i ministr kouzel nastrčenou loutkou, co plodí zlo. Kingsleyho ta práce nebaví, neprosil se
o ni. Radši by byl tam někde venku a lovil poslední přívržence Voldemorta.
Percy Weasley si hlasitě odkašle a přisune se s židlí blíž ke stolu.
Židle nahlas zaskřípe a Malfoy sebou trhne. Začne se rozhlížet po těch cizích tvářích, které ho
budou soudit. Je jich asi šestnáct.
V Malfoyově obličeji se občas objeví záblesk poznání.
Hermiona si je jistá, že Draco ukazuje svoje emoce úmyslně. Jinak je nepochybně velmi dobrý v
jejich skrývání. Jako jediná jeho pohled doopravdy opětuje.
Nic tam není.
Ani jedna konkrétní emoce. Možná povýšenost. A smíření. Nic patetického. Draco má suché rty, ale
jeho pleť zůstává bez poskvrnky.
Jeden z nich si automaticky vzpomene na léta strávená ve škole, není jasné kdo. Na rozepře,
nadávky, absolutní neslučitelnost v jejich vnímání světa. Smrtijedi versus zubaři. Hermiona ucítí
podivný záchvěv čehosi v hrudi, zabublá to, dost možná to měl být smích.
Ze stínů vystoupí dva bystrozoři, Elliott a Ginny. Jejich černé boty vydávají podivný klapavý zvuk.
Elliott zůstane stát pod pódiem a Ginny projde kolem Hermiony, aniž by jí věnovala jediný pohled.
Tvář má jako z kamene a její kůže už dávno není růžolící. Působí jako opravdový válečník, co si klade
za cíl vykonat dobře svoji práci.
Ginny má byt nedaleko Příčné ulice, žije tam už tři měsíce a ještě neměla sílu vytáhnout cokoli z
krabic. Žádné fotografie svých bratrů, - ani rodičů, ale na rozdíl od Rona o Arturovi nikdy nemluví,
nepředstírá, a každý týden za ním chodí na návštěvy do sanatoria. Jednou Hermioně narovinu, bez
uzardění, řekla, že jejímu otci přeskočilo. Hermiona k ní v tu chvíli pocítila vřelé sympatie, ale
přítelkyně se z nich nikdy nestaly. Ginny si kolem sebe vytvořila podivnou hradbu a Hermiona je v
poslední době příliš unavená, než aby se jí snažila dostat pod kůži.
Tak moc unavená.
Dívá se, jak Ginny nešetrně chytá Draca Malfoye z vlasy a lije mu do krku veritasérum. Blonďák
neprotestuje a ani se nijak nezaškaredí. Svoje modrošedé oči nespouští z Hermiony.
Ta z toho začíná být podivně nesvá, a tak vytáhne svůj notes, brk a inkoust, a napíše do rohu
datum. Potom si odkašle, pokyne bystrozorům hlavou a ukáže na Kingsleyho, čímž mu předá slovo.
„Můžeme začít,“ řekne Kingsley dutě.
„Takže... Jmenujete se Draco Lucius Malfoy?“
„V podstatě,“ opáčí Malfoy a chce si odhrnot světlé vlasy z obličeje, jenomže nemůže kvůli okovům
zvednout ruce tak vysoko. Zatváří se podrážděně a pokusí se splihlé pramínky odfouknout. Je to
ležérní gesto.
Je tady dobrovolně, napadne Hermionu vyděšeně.
„Odpovídejte na otázky jasně a výstižně,“ pokárá Malfoye Percy. „Jmenujete se Draco Lucius
Malfoy?“
„Ano.“
„Podílel jste se na vraždě Albuse Brumbála?“
Malfoy se zajíkne a ten zvuk jeho samotného překvapí. Znovu se pokusí zvednout ruku, tentokrát
ke krku, a pokud je to možné, tak ve tváři ještě víc zbělá.
„Protiprávní,“ řekne Hermiona klidně a vrhne na Percyho ošklivý pohled. „Na to nemůže odpovědět
jednoznačně. A Albus Brumbál nebyl zavražděn.“
Percy si odfrkne. Měl zemřít místo Molly, napadne Hermionu. V tu chvíli na sobě ucítí Ginnyin
pohled, v jejích očích se mihne něco zvláštního. Taky si to myslí. Percy je hnusné pohodlné prase,
řekla jednou.
„Co přesně se stalo v den, kdy byl Brumbál zavražděn?“
Mezi lidmi to zašumí. Někteří se pořád ještě nedokážou smířit s tím, že je Severus Snape hrdina. To
byl nejspíš jeden z mnoha důvodů, proč nechali hnít jeho tělo na Ministerstvu delší dobu, než bylo
nezbytně nutné. Zrádci, banda zrádců.
„Ticho,“ řekne Kingsley, ale nic víc nedodá. Přitom ví ze všech přítomných nejlíp, na čí straně
Severus Snape celou dobu stál.
„Smrtijedi. Pustil jsem je do hradu,“ promluví Draco klidně. „Jednu dobu jsem si přál, aby všichni
mudlovští šmejdi pochcípali.“ Podívá se na Hermionu. „ -A taky krvezrádci.“ A věnuje pohled i
Ginny, jejíž tvář je nehybná. „Pak jsem se jednoho dne probudil a bylo mi to jedno. Chcípnete
stejně, čas vás opotřebuje, tak nač se tím trápit? Měl jsem strach o svoji rodinu. Každý z vás, co tu
sedíte, byste se strachy posral, kdyby přišel Voldemort k vám domů a zabral si pro sebe obývák.“
Nikdo se nezasměje a někdo pobouřeně vypískne. Hermionin mozek ten zvuk automaticky přiřadí
malé tlusté Umbridgeové.
Draco pokračuje: „Pustil jsem zlo do vašeho světa, abych očistil vlastní dům. A k ničemu to nebylo.
Můj otec je mrtvý a matka nejspíš skončila v sanatoriu pro duševně choré, kde se to mudlovskými
šmejdy jen hemží.“
„Tak dost!“ Percy Wesley se dívá na Kingsleyho, jako kdyby se dožadoval nějakého zastání. Nejde
mu o spravedlnost. Chce prostě Malfoye potrestat.
„Copak nevíte, že blázince jsou plné mudlovských šmejdů? Nepředstírejte. Lidem bez magie prostě
vždycky přeskočí rychleji -“
„Ticho,“ řekne Kingsley. „S výslechem bude pokračovat Grangerová.“
Mluví s ní jako se svým hloupým řadovým vojákem, napadne Draca, a v dalším pohledu jí věnuje
krutý posměch. Ginny přešlápne.
„Draco, cítíš se ze smrti Albuse Brumbála vinen?“ Hermiona se na něj dívá, prohlíží si ho celého a
nedokáže se ubránit jeho srovnání s Harrym. Malfoy ani zdaleka neoplývá takovou hrubou silou, ale
je v něm něco, jak jen to definovat... Je krásný, uvědomí si Hermiona zamyšleně a jen stěží
postřehne jeho odpověď, když se rty téměř násilím zformují do prostého: „Ano. Jsi spokojená,
Grangerová? I já lituju spousty věcí.“
„Víš, kdo zavraždil Molly Weasleyovou?“
„Ne.“
„Podezíráš něko -“
„Ne.“
„Jaký je tvůj názor na profesora Snapea?“
„Byl to hrdina a spoustu lidí s ním jednalo jako s obyčejným čoklem, s Brumbálovým mazlíčkem, co
nemá žádnou pravomoc. Nedokázal být objektivní, jakmile šlo o kolejní příslušnost. Tebe nenáviděl,
Grangerová, a tvoje práce hodnotil nespravedlivě. Nenáviděl celé vaše zlaté trio. Nenáviděl
Harryho Pottera. Vlastně, když se nad tím zamyslím... ...tak se k němu choval jen o trochu líp než vy
všichni tady.“
Ozvou se rozzuřené výkřiky. Smrt! - zařve někdo. A Draco se uvolněně opře, jako kdyby si pomyslel:
Však se dočkáte.
Výslech pokrčuje a Hermiona se snaží volit otázky opatrně a laskavě, možná tím chce dokázat, že je
o dost lepší - než mrtvý Severus Snape - a že se umí přenést přes všechny staré křivdy.
„Jaký máš názor na Harryho Pottera?“
„Protiprávní!,“ vyštěkně Percy Wesley, zatímco si z očí unaveně vytahuje ospalky. „Je všeobecně
známá věc, že ho nenávidí!“
Draco si olízne suché rty a odpoví dřív, než stačí Hermiona zformulovat novou otázku: „Harry Potter
je nebezpečný.“ A to je všechno, nic víc nedodá.
V místnosti se rozhostí podivné ticho. Ginny se poprvé podívá Hermioně zpříma do očí.
Kingsley si odkašle. „Konec výslechu. Přistoupíme k hlasování. Morrisone? Aptere?“ Oslovovaní se
postupně vyklánějí ze svých stínů a jeden po druhém odpovídají: „Vinen v plném rozsahu. Vinen v
plném rozsahu...“
Když přijde řada na Hermionu, jako jedna z mála řekne: „Trestem budiž jeho pokání, jak jsme
všichni slyšeli. Navrhuji roční pobyt ve vězení.“
Percy se ušklíbne a Hermiona odolá nutkání pevně sevřít svoji hůlku. To dělává, když je nervózní.
Většina přítomných se na ni pobouřeně otočí, jako kdyby snad bylo její povinností žádat nejvyšší
trest. Zmrdi, napadne ji stísněně.
I Elliott překvapeně povytáhne obočí. Naproti tomu v Ginnyině tváři se nepohne jediný sval.
Hermiona se cítí trochu nesvá, snaží se najít nějaké zastání a mermomocí se vyhýbá pohledu na
Draca Malfoye.
Nic pro ně neznamenám, napadne ji. Ve válce jsem pro ně riskovala život, ale nic neznamenám.
Když proces skončí, opustí místnost jako jedna z prvních. Spěchá dlouhou chodbou a snaží se nedat
najevo, jak moc je rozrušená, jak moc ji to zasáhlo.
Zabočí za roh a málem vrazí do Harryho. Nejdřív si myslí, že se někam chystá, protože má na sobě
rudý plášť a svoje černé boty, ale potom si uvědomí, že čekal na ni, aby ho informovala o výsledku
procesu.
„Vinen,“ řekne rychle, „vinen.“ Jako kdyby tím snad mohla celé usnesení zvrátit. Pocítí silnou chuť
praštit Harryho do hrudi, anebo s ním zatřást, aby si uvědomil, že je jediný, kdo s tím může něco
udělat.
Harry stroze přikývne a dál už se neptá.
Hermiona mu stiskne ruku a nehty zaboří do jeho suché kůže. Cítí se povinna dodat: „Bude
popraven zítra ráno.“
Potom nechá Harryho stát na chodbě a spěchá chodbou dál, překvapená, když se k ní vzápětí
připojí Ginny. Ani jedna z nich nepromluví. Působí směšně kontrastně. Ginnyin bystrozorský hábit
vedle Hermioniny sněhobílé košile.
***
Kocour prochází kolem mikrovlnky a šťouchá do ní čumáčkem. Není hloupý, ví, že Pansy občas
schovává dovnitř jídlo, aby po něm nelezly mouchy.
Chvíli si hraje se šňůrou, ale pak ho to omrzí. Seskočí z kuchyňské linky dolů a vyčůrá se na Denního
věštce.
Hodinová ručička se posune na kolonku s nápisem „Večeře“ a Pansy se ještě pořád nevrátila domů.
KONEC 1. ČÁSTI