Jack, pan Stinu

ROGER ZELAZNY
JACK, PÁN STÍNŮ
Stalo se to, když Jack, jehož jméno zvučí mezi stíny, přišel do
Iglés v Soumračných krajích, aby tam navštívil Divé hry. Zde jej
zahlédli, právě když si obhlížel Divý plamen.
Divý plamen byla umně opracovaná, štíhlá schrána ze stříbřitých
plaménků ohně – a ve špičkách jejích žhoucích prstů tkvěl rubín
velký jako pěst. Ony prsty svíraly kámen neoddělitelným stiskem, leč
vzdor jejich žířivému jasu vydával drahokam vlastní chladný svit.
Divý plamen byl vydán vplen pohledům diváků záměrně – ať na
vlastní oči ocení nedozírnou krásu i hodnotu trofeje pro vítěze –
avšak skutečnost, že si kámen prohlíží Jack, zavdala příčinu k
velikému pozdvižení. Onen poutník mezi stíny právě přibyl do Iglés
a byl prvně spatřen, jak postupuje ve frontě mezi lucernami spolu s
dalšími návštěvníky čekajícími před výstavním pavilonem. Poznali
ho Smage a Quazer – dvojice, která opustila svá centra moci, aby se
zúčastnila klání o drahokam. Ti se okamžitě vydali celou záležitost
nahlásit Pánu Her.
Smage přešlápl z nohy na nohu a žmoulal si přitom knír, až mu
do čtvercových očí vhrkly slzy a začal mžikat. Raději upřel zrak na
svého obřího společníka Quazera – jehož vlasy, oči i kůže, vše bylo v
barvě šedi – než aby čelil pohledu pestrobarevně vystrojeného
Benoniho, Pána Her, jehož vůle byla zákonem tohoto místa.
„Co chcete?“ houkl ten.
Smage dál upíral oči stranou a mrkal, až konečně promluvil
Quazer, jehož hlas se podobal flétně.
„Máme pro tebe informaci,“ řekl.
„Poslouchám. Mluvte,“ odvětil Benoni.
-1-
„Zahlédli jsme někoho, jehož přítomnost by mohla způsobit
značný rozruch.“
„Koho?“
„Než ti to prozradím, musíme si stoupnout co nejblíže ke
světlu.“
Pán Her zavrtěl hlavou posazenou na masivním krku a střílel
přitom jantarovýma očima z jednoho na druhého.
„Jestli je to nějaký hloupý vtip –“ spustil.
„Není,“ ujistil ho Quazer neochvějně.
„Tedy dobrá. Následujte mě.“ Povzdechl si, otočil se a zamířil k
rozzářenému stanu. Oranžovozelený plášť za ním vlál v barevných
kaskádách.
Uvnitř si je znova změřil zrakem. „Je tu pro vás dost jasno?“
Quazer se rozhlédl kolem dokola. „Ano,“ odtušil. „Tady už nás
neuslyší.“
„O kom to mluvíš?“ otázal se Pán Her.
„Slyšel jsi o muži jménem Jack, který vždy zaslechne své
jméno, je-li vysloveno ve stínu?“
„Stínový Jack? Ten zloděj? – Ano, kolují o něm různé fámy.“
„Proto jsme si s tebou přáli hovořit na jasně osvětleném místě.
Je tady. Smage a já jsme ho zahlédli sotva před pár minutami.
Prohlížel si Divý plamen.“
„Sakra!“ Pánu Her málem vylezly oči z důlků a ústa po výkřiku
zapomněl zavřít. „On nám ho sebere!“ zakvílel.
Smage si pustil knír přesně na tak dlouho, aby stačil několikrát
přikývnout, „…a my jsme tady, abychom ho vyhráli,“ zamumlal. „To
bude dost těžký, jestli ho někdo čmajzne.“
„Musíme ho zastavit, děj se co děj,“ rozhodl Pán Her. „Co mám
podle vás dělat?“
„Tvá vůle je zde zákonem,“ připomněl mu Quazer.
„Ano, to ano… nejspíš ho dám někam zavřít, než skončí Hry.“
„V tom případě,“ opáčil Quazer, „zařiď, aby na místě, kde ho tví
lidé polapí, ani tam, kam ho dáš uvěznit, nebyly žádné stíny. Říká se,
že je krajně nesnadné udržet ho uvnitř jedné místnosti – zvláště, jsouli přítomny stíny.“
-2-
„Ale tady jsme v Soumračných krajích, tady se to stíny jen
hemží!“
„Ano. To bych viděl jako hlavní potíž nápadu s vězněním.“
„Snad by pomohlo jasné světlo nebo naprostá tma.“
„Ovšem světla musí být rozmístěna v přesných úhlech,“
nadhodil Quazer, „a taky mimo dosah, jinak bude schopen vrhnout
stín, a pak už si poradí. A ve tmě zase stačí vykřesat sebemenší
jiskřičku a hned je plno stínů.“
„A jakou moc mu vlastně stíny dávají?“
„Neznám nikoho, kdo by o tom měl určitější představu.“
„On je temnoťan, že? Není člověk?“
„Prý možná soumračňan, ale má blízko k temnotě – kde jsou
vždy po ruce stíny.“
„Pak nezbývá, než ho poslat do Hnojných jam Glyve.“
„Jak kruté,“ poznamenal Smage a uchechtl se.
„Tak mi ho pojďte ukázat,“ uzavřel rozhovor Pán Her.
Opustili stan. Obloha nad jejich hlavami byla šedá a barvila se
do stříbřitá směrem k poledni a do černá k půlnoci. Roje hvězd visely
nahoře v temnotách nad strmými horskými štíty. Nikde neplul ani
mráček.
Vydali se po cestě osvětlené pochodněmi a vedoucí skrze tábor k
pavilonu s Divým plamenem. Daleko na poledni vyšlehl blesk – snad
někde v místech, kde u pomezní čary stály Svatyně Bezmocných
bohů.
Když se přiblížili k otevřené straně pavilonu, Quazer se dotkl
Benoniho paže a kývl. Pán Her pohledem sledoval jeho gesto až tam,
kde se o stanovou tyč opíral vysoký, štíhlý muž. Měl černé vlasy,
pleť mírně snědého odstínu a poněkud orlí profil. Byl oblečen do
šedých šatů a přes rameno měl přehozen černý plášť. Kouřil nějaké
půlnoční býlí smotané do roličky, z níž stoupal kouř modrající se ve
světle pochodní.
Benoni si ho chvíli měřil a zakusil pocit, jenž mají lidé při
setkání s někým, kdo nevzešel z lůna ženy, nýbrž vznikl podivnými
procesy půlnoční strany světa – místa, jehož se lidé stranili.
Polkl a pak řekl: „Tak dobrá. Teď si jděte po svých.“
„Rádi bychom ti byli nápomocni –“ začal Quazer.
-3-
„Jděte si po svých!“
Sledoval je, jak odcházejí, a pak si mezi zuby zamumlal:
„Zrádcům není radno věřit.“
Odešel, aby svolal stráže a sehnal dalších pár tuctů luceren.
Jack následoval zatýkací oddíl, aniž se pokusil o odpor či
pronesl slovo na svou obhajobu. Když jej obklopili ozbrojenci a byl
polapen v kruhu světla, jen zvolna přikývl a ve všem je poslechl.
Dovedli ho do jasně osvětleného stanu Pána Her a tam ho
dostrkali před stůl, za nímž seděl Benoni. Stráže ho neustále
obklopovaly s lucernami a zrcadly, jež rozháněla stíny.
„Jmenuješ se Jack,“ konstatoval Pán Her.
„To nepopírám.“
Benoni se muži zahleděl do tmavých očí. Zorničky se ani
nepohnuly a nezdálo se, že by ty oči kdy mrkaly.
„…a někdy se ti říká Stínový Jack.“ Následovalo ticho. „Nu!?“
„Člověka mohou zvát lecjak,“ opáčil Jack.
Benoni uhnul pohledem. „Přiveď je,“ nařídil potom jednomu ze
strážných.
Ozbrojenec odešel a za okamžik se vrátil se Smagem a
Quazerem. Jack směrem k nim vrhl rychlý pohled, avšak jeho výraz
se nezměnil.
„Znáte toho člověka?“ otázal se Benoni.
„Ano,“ odpověděli unisono.
„Ale člověkem ho nenazývej,“ pokračoval Quazer. „Je to
temnoťan.“
„A jeho jméno?!“
„Říká se mu Stínový Jack.“
Pán Her nasadil medový úsměv.
„Člověka mohou opravdu zvát lecjak,“ podotkl, „ovšem ve tvém
případě tu panuje nápadná shoda. Já jsem Benoni, Pán Divých Her, a
ty jsi Stínový Jack, zloděj. Tipoval bych, že jsi tady, abys ukradl
Divý plamen.“ Opět následovalo ticho. „Nemusíš mi to vyvracet ani
potvrzovat,“ pokračoval, „sama tvá přítomnost postačí ke zřejmým
závěrům.“
„Třeba jsem se přišel zúčastnit her,“ nadhodil Jack.
Benoni se rozesmál.
-4-
„Ovšemže! Ovšemže!“ vyprskl a utřel si rukávem slzu.
„Jenomže tady nevedeme žádnou disciplínu zcizování, takže
naneštěstí nemůžeš nastoupit.“
„To je nefér – jsi vůči mně zaujatý,“ namítl Jack. „Byť jsem
třeba ten, za koho mě máš, zatím jsem ti nezavdal sebemenší
příčinu –“
„– zatím. Divý plamen je vážně krásný kousek, co říkáš?“
zauvažoval Benoni.
Jackovi na okamžik zazářily oči a na rty se mu vloudil nechtěný
úsměv.
„S tím by souhlasil každý, kdo není naprostý hlupák,“ přitakal
rychle.
„A tys ho sem přišel vyhrát – podle svých vlastních pravidel. Jsi
znám jako nejohavnější ze všech lupičů, temnoťane.“
„Vylučují snad pravidla, abych se zúčastnil zápolení jako
počestný divák?“
„Když jde o Divý plamen – jistě. Jeho cena je nedozírná a baží
po něm jak temnoťané, tak i obyvatelé světlé strany. Jakožto Pán Her
tě nemohu strpět kdekoli v jeho blízkosti.“
„V tom je ta potíž se špatnou pověstí,“ povzdechl si Jack. „Ať
děláš co děláš, vždycky upadneš v podezření.“
„To stačí! Přišel's ho sem ukrást?“
„Jen blázen by řekl ano.“
„Není tedy od tebe možno získat poctivou odpověď.“
„Znamená-li tvá „poctivá odpověď“, že mám říci to, co si přeješ
slyšet, pak se nemýlíš.“
„Svažte mu ruce za zády,“ nařídil Benoni.
Když byl rozkaz vykonán, Benoni se otázal: „Kolik máš životů,
temnoťane?“
Jack neodpověděl.
„Dělej, mluv! Každé malé dítě ví, že temnoťané mají více než
jeden život. Kolik jich zbývá tobě?“
„Tvá otázka se mi vůbec nelíbí,“ opáčil Jack.
„Nebudeš mrtev navěky.“
-5-
„Z Hnojných jam Glyve na Půlnočním pólu je to kus cesty a
jeden ji musí urazit po svých. Někdy trvá celá léta, než se utvoří nové
tělo.“
„Takže už's to zažil?“
„Hmm,“ přitakal Jack a vyzkoušel přitom pevnost pout. „A
znovu bych si to docela odpustil.“
„Takže přiznáváš, že ti zbývá více než jeden život. Skvěle!
Mohu tedy bez nejmenších výčitek svědomí nařídit tvou okamžitou
popravu –“
„Počkej!“ vykřikl Jack, pohodil hlavou a vycenil zuby. „To je
bláznovství, vždyť jsem nic neudělal. Ale nechme to být. Nezáleží na
tom, zda jsem Divý plamen přišel ukrást nebo ne – nyní zjevně
nejsem ve stavu, abych to mohl udělat. Propusť mě a já se na dobu
Divých her dobrovolně vzdálím. Vůbec nevstoupím do Soumračných
krajů a zůstanu na Půlnoci.“
„Jakou mám záruku?“
„Mé slovo.“
Benoni se znovu rozesmál.
„Slovo temnoťana, jenž zaživa vstoupil do zlodějských mýtů?“
vyprskl nakonec. „Ne, Jacku, tohle ti nezbaštím. Nevidím jiné řešení,
jak cenu ochránit, než tě připravit o hlavu. Je v mé moci to nařídit a
taky to udělám. Písaři! Nechť stojí černé na bílém, že v tuto hodinu
jsem takto rozsoudil danou věc a vyřkl ortel.“
Vousatý hrbáč, jemuž šilhání zmačkalo tvář do stejné sítě
vrásek, jakou byl pokryt pergamen, nad nímž seděl, namočil brk a
začal psát. Jack se vytáhl do plné výše a změřil si Pána Her skrze
řasy přivřených víček.
„Smrtelníku,“ pravil. „Obáváš se mě, poněvadž mi nerozumíš.
Jsi světelňan jen s jedním životem, a až o něj přijdeš, nezbude ti nic.
My, rodem z temnoty, prý nemáme duši, zatímco o vás se říká, že jste
jí obdařeni. Zato žijeme mnohokrát, díky procesu, který je tobě
odepřen. Tvrdím, že tvým hlavním důvodem je závist, a proto mě
chceš připravit o jeden život. Věz, že pro kohokoli z nás je umírání
právě tak bolestné jako pro kohokoli z vás.“
Pán Her sklopil oči.
-6-
„Přijmi mou nabídku,“ pokračoval Jack, „a já se vzdálím z místa
Her. Pokud svůj rozkaz neodvoláš, nakonec to budeš ty, kdo se
dobere hořkého konce.“
Hrbáč přestal psát a obrátil se na Benoniho.
„Jacku,“ promluvil Pán Her. „Tys přišel ukrást Divý plamen,
netvrď mi, že ne!“
„Jistěže přišel.“
„Proč? Takovou věc těžko někde udáš. Je natolik výjimečná –“
„Mám jednoho přítele, jemuž dlužím laskavost. Zachtělo se mu
té cetky. Propusť mě a já půjdu za ním a řeknu mu, že jsem selhal,
což nebude nic než pravda.“
„Netoužím, aby na mně po tvém návratu spočinul tvůj hněv –“
„To, po čem toužíš, bude mít pramálo společného s tím, co
dostaneš, jestli mě donutíš cestu z Glyve podstoupit.“
„…jenže člověk v mém postavení se nemůže vydat na milost
někomu, kdo je znám též jako Prolhaný Jack.“
„Mé slovo pro tebe tedy nic neznamená?“
„Obávám se, že nikoli.“
Nato se Benoni obrátil k písaři a pravil: „Piš dál.“
„Nedbáš ani na mé hrozby?“
„Dělají mi trochu těžkou hlavu. Jenže musím mít na paměti, že
tvá pomsta je několik let vzdálena, zatímco pokud Divý plamen
zmizí, ponesu následky okamžitě. Snaž se mě pochopit, Jacku.“
„Vynasnažím se,“ opáčil Jack a obrátil se k Smagemu a
Quazerovi. „Ty s oslíma ušima a ty – hermafrodite! – i vám se
dostane odplaty!“
Smage pohlédl na Quazera, který zamrkal řasami a usmál se.
„Řekni to našemu patronovi, Pánu netopýrů,“ prohlásil.
Jakmile zaznělo jméno jeho pradávného nepřítele, Jackův výraz
se změnil.
A protože je v Soumračných krajích, kde začíná hájemství vědy,
magie zpomalena, trvalo dobré půl minuty, než se ve stanu objevil
netopýr a prolétl mezi nimi. Quazer zatím pokračoval: „Přišli jsme
soutěžit o trofej pod zástavou Netopýra.“
Jackův smích přerušil až průlet posla noci. Když ho uviděl,
sklonil hlavu a čelistní svaly se mu napjaly.
-7-
Následné ticho rušilo jen škrábání pera.
„Staniž se,“ řekl Jack nakonec.
Pak ho odvedli doprostřed tábora, kde stál s obrovskou sekerou
muž jménem Blite. Jack rychle odvrátil zrak a olízl si rty. Lesklé
ostří přitahovalo oči jako magnet.
Než byl vyzván, aby poklekl před popravčím špalkem, vzduch
kolem něj se naplnil živými projektily – hejnem tančících netopýrů.
Od půlnoci se rojili další a další, leč míhali se příliš rychle, než aby
utvořili dostatečný stín.
Tu zaklel, protože poznal, že jeho nepřítel vyslal své nohsledy,
aby se mu na odchodu posmívali.
Když šlo o krádeže, měl většinou úspěch. Zuřil při pomyšlení,
že přijde o jeden život při tak hloupém podniku. Konec konců, byl
tím, kým byl. Poklekl a sklonil hlavu.
Zatímco čekal, přemítal, zda je něco pravdy na tom, že se hlava
oddělená od těla ještě vteřinu či dvě udrží při vědomí. Snažil se
soustředit na něco jiného, ale myšlenka se neustále vracela.
Je možné, uvažoval, že šlo o něco víc než jen o pokaženou
práci? Pokud na něj Pán netopýrů nalíčil past, mohlo to znamenat
jediné…
Jemné šmouhy světla táhnoucí se temnotou – bílé, stříbrné,
modré, žluté, červené – většinou rovné, občas mihotavé. Pokrývaly
celou plochu temnoty a některé byly jasnější než ostatní…
Zvolňovaly, zvolňovaly…
A pak už šmouhy nepřipomínaly cesty do nekonečna, ani síť
pavučiny.
Byla to tenká, dlouhá stébla – kmínky – čárky světla… Nakonec
se ustálily v pomrkávajících bodech.
Dlouho sledoval jasné tečky s nepochopením. Pak, po uplynutí
lánu času, mu odkudsi zvenčí vklouzlo do vědomí slovo „hvězdy“ a
za hledícím zrakem vzplanula jiskérka rozumu.
Ticho a žádný jiný smysl nežli zrak…
A opět, po velmi dlouhé době, pocítil, že padá – padá z veliké
výšky, nabírá na hmotnosti; až zjistil, že leží na zádech, hledí vzhůru
a znovu pociťuje plnou tíži své bytnosti. „Jsem Stínový Jack,“ řekl si
pro sebe, aniž se dokázal pohnout.
-8-
Neměl nejmenší tušení, kde se nachází, ani jak se na to místo
plné tmy a hvězd dostal. Ten pocit se zdál známý; tušil, že něco
podobného nezažívá poprvé.
Od srdce se mu začalo šířit teplo a zaslechl hučení, které mu
rozproudilo všechny smysly. A náhle to věděl.
„Sakra!“ bylo první slovo, které pronesl; jakmile se mu totiž
vrátil čich, plně si uvědomil, kde se nalézá.
Ležel v Hnojných jamách Glyve na Půlnočním pólu Světa, v
království strašlivého Barona Drekkheima, jehož panstvím musel po
vzkříšení projít každý.
Pak si uvědomil, že leží na hromadě výkalů uprostřed jezera
splašků. Přes tvář mu přelétl zlý úsměšek, když mu problesklo
hlavou, že takhle se rodí i umírají lidé, a temnoťany že nečeká nic
lepšího.
Jakmile mohl pohnout pravou rukou, začal si osahávat hrdlo a
masírovat zátylek. Necítil bolest, ale v mysli mu barvitě vyvstaly
poslední strašlivé vzpomínky. Jak je to dávno? Snad několik let,
usoudil. Vždycky mu to vyšlo zhruba tak. Zachvěl se a vytěsnil z
mysli vzpomínku na okamžiky předcházející ztrátě minulého života.
Chvění se změnilo v třas, který neustával. Proklínal svou nahotu –
zatímco jeho oděv už shnil v zemi s jeho předchozím tělem nebo ho
– spíše – rozedral jiný muž.
Pomalu vstal, nabral dech a přál si, aby se nějakou dobu mohl
obejít bez vzduchu. Zahodil vejčitý kámen, který až doteď svíral v
ruce. Nyní, když byl opět sám sebou, nemělo smysl setrvávat na
jednom místě.
Cesta na poledne ležela všemi směry. Zaskřípal zuby a
namátkou si zvolil jeden z nich, kterým doufal nalézt nejkratší cestu.
Netušil, kolik času mu zabralo, než dorazil ke břehu. Ačkoli se
jeho stínové oči rychle přizpůsobily svitu hvězd, nebyly zde žádné
skutečné stíny, aby to mohl zjistit.
Co je vůbec čas? Rok je jeden úplný oběh planety kolem slunce.
Jakékoli další zlomky tohoto období mohou být upraveny dle dalších
hnutí planety… nebo duševních hnutí jejích obyvatel.
Pro Jacka znamenala roční období čtyři roční výkyvy Soumraku.
Uvnitř těchto časových jednotek se data vždy určovala přesněji podle
-9-
polohy hvězd – stále viditelných – a aplikací magických zákonitostí
k určení nálady jejich řídících duchů. Z vlastní zkušenosti věděl, že
světelňané mají mechanické a elektronické přístroje schopné sledovat
tok času – už jich pár uloupil. Jenže na Půlnoční straně pravidelně
přestávaly fungovat, takže mu byly celkem na nic. Rozdával ty cetky
děvčatům z hospod jako amulety s velkou antikoncepční mocí.
Nahý a páchnoucí stál na břehu onoho tichého, ponurého a
temného místa. Jakmile popadl dech a vrátily se mu síly, vydal se na
pouť směrem k poledni.
Podloží zvolna stoupalo vzhůru a všude kolem se prostíraly
louže a tůně fekálií. Do jezera se jich vlévaly celé řeky, neboť
veškerá špína světa nakonec končila v Glyve. Tu a tam země do výše
vyvrhla gejzír a výbuch ho při chůzi ohodil. Všude kolem zely
praskliny a trhliny, z nichž stoupal sirný pach. Ve spěchu si ucpal nos
a modlil se ke svým ochranným božstvům. Pochyboval však, že jeho
prosby budou vyslyšeny. Bohové zřídkakdy věnovali větší pozornost
čemukoli, co vyvrhl tento koutek světa.
Při cestě si tu a tam odpočinul. Terén neustále mírně stoupal a
po čase se začaly na povrch klubat první kamenné výčnělky a
ostrůvky. Rozechvěle si mezi nimi razil cestu. Vytlačil z paměti –
ovšemže záměrně – většinu nejhorších vlastností tohoto místa. Malé,
ostré kamenné hrany mu draly chodidla; jistě za sebou zanechával
krvavé šlápoty. Za zády uslyšel ozvěny zvuků vydávaných
mnohonohými bytostmi, které se seběhly, aby krev vylízaly. Říkalo
se, že otáčet se tady přináší smůlu.
První ztrátu krve nového těla vnímal vždy s určitým nádechem
smutku a nostalgie. Jak šel, podklad se dále měnil, takže brzy kráčel
po hladkém kameni. Později si s uspokojením uvědomil, že cupitavé
zvuky ustaly.
Když vyšplhal ještě výš, potěšilo ho, že smrad začíná polevovat.
Uvědomil si však, že to mohlo způsobit i celkové otupení čichového
orgánu, který byl vystaven příliš velké zátěži. Tento fakt však
umožnil tělu soustředit se i na jiné záležitosti – a mysl je okamžitě
následovala. Kromě toho, že byl špinavý, utrmácený a obolený,
uvědomil si, že trpí žízní a hladem.
- 10 -
Chvíli se potýkal se vzpouzející se pamětí jako s dveřmi do
skladu, načež vstoupil a dal se do hledání. Zkoumal své předešlé
cesty z Glyve a zkoušel si vybavit každičký detail. Jak se však
rozhlížel, marně hledal nějaké známé rysy okolní krajiny.
Minul háj kovových stromů a uvědomil si, že touto cestou kráčí
poprvé.
V okolí nebude na míle ani kapka čisté vody, pomyslel si, ledaže
se na mě Štěstěna usměje a narazím na kaluž. Jenže tady prší tak
zřídka… je to země svinstva, nikoli čistoty. Jestli zkusím trochou
magie vyvolat déšť, něco si toho všimne a vyrazí za mnou jako za
kořistí. A beze stínů mě lze snadno lapit. Pak by se mi žilo bídně
nebo bych putoval zpátky do Hnojných jam. Počkám a půjdu, dokud
smrt nebude na dosah; teprve pak zkusím přivolat déšť.
Později zahlédl na obzoru útvar nepřirozených tvarů. Opatrně se
k němu přiblížil a uviděl, že je zhruba dvakrát tak vysoký jako on a
asi dva sáhy široký. Byl to kámen s ohlazeným povrchem, na němž
velkým písmem stálo vytesáno: VÍTEJ OTROKU.
Pod tím se skvěla Velká pečeť Drekkheimu.
Jack pocítil obrovskou úlevu. Jen málokdo totiž věděl –vyjma
úspěšných uprchlíků, jichž se pečlivě vyptal – že podobné znaky
staví Baron Drekkheim do nejméně hlídaných částí svého panství, v
naději, že navrátilec se vydá oklikou, a dostane se tak do oblasti, kde
ho snáze polapí.
Prošel kolem a byl by si odplivl, ale měl příliš sucho v ústech.
Dál mířil vpřed a síla ho bez ustání opouštěla; pokaždé, když
uklouzl, dalo mu větší práci nabýt rovnováhy. Věděl, že probděl už
několik časových period, jež by normálně věnoval spánku.
Bylo stále těžší a těžší udržet oči dokořán. V jednu chvíli, kdy
klopýtl a upadl, si byl téměř jist, že urazil velkou vzdálenost ve
spánku, aniž věděl, kudy vlastně jde. Terén byl teď o poznání
členitější, než si vzpomínal. To mu dalo špetku naděje, a ta mu zase
poskytla dost vůle, aby ještě jednou vstal.
Brzy nato spatřil místo, jemuž bylo souzeno stát se jeho
útočištěm, poněvadž dál už nemohl.
- 11 -
Byla to změť balvanů na úpatí příkrého kamenitého srázu, který
mizel kdesi ve výši. Prozkoumal celé okolí, plazil se a ze všech sil
hledal stopy života.
Když nic nenašel, vlezl dovnitř. Zalezl do kamenného labyrintu,
jak mohl nejdále, a našel si přijatelně ploché místo, kde se zhroutil a
usnul.O neurčitou dobu později se cosi objevilo v hluboké tůni
spánku a promluvilo k němu. Jako utopenec se sápal vzhůru k
vzdálené hladině.
Ucítil na hrdle vlahý polibek a pramen jejích dlouhých vlasů mu
splýval po ramenou.
Na okamžik odpočíval a snažil se sebrat zbytek sil. Levou rukou
jí sevřel vlasy a pravou jel podél těla. Tlačil ji od sebe, jak mohl
nejdál, a přitom se převalil na levý bok; už od chvíle probuzení
věděl, co musí udělat. Sotva zlomkem bývalé rychlosti jeho hlava
vystřelila vpřed.
Když skončil, utřel si ústa, postavil se a hleděl na zplihlé tělo u
svých nohou.
„Ubohá upírko,“ pronesl, „moc krve jsi nepobrala, proto jsi tak
zoufale prahla po mojí, jenže jsi byla moc slabá, než aby sis ji mohla
vzít. I já jsem si hlady zoufal. Oba jsme udělali, co nám bylo
souzeno.“
V černé sukni, plášti a těsných botách, které si takto opatřil,
šlapal Jack dál do kopce. Občas přitom procházel lány černé trávy,
která se mu ovíjela kolem kotníků a snažila se ho zastavit. Tohle už
znal a vždy proto stvoly odkopl dřív, než stačily zesílit stisk. Netoužil
skončit jako hnojivo.
Konečně objevil kaluž s dešťovou vodou. Pozoroval ji celé
hodiny z mnoha různých úkrytů, protože tohle bylo ideální místo na
lapení navrátilce. Když nakonec došel k závěru, že je nestřežená,
přiblížil se k ní, důkladně si ji prohlédl, pak klesl na kolena a dlouze
pil. Litoval jen, že nemá, v čem by si tekutinu odnesl.
Pak se svlékl, smyl z těla špínu a vymáchal si šaty.
Později minul rostliny, které připomínaly zakořeněné hady – či
snad opravdu byly zakořeněnými hady. Syčely a natahovaly se jako
zběsilé, aby na něj dosáhly.
- 12 -
Než objevil další louži, dvakrát se prospal. Tahle však byla
střežená a získat vodu si vyžádalo veškerý um a lupičskou
dovednost. Jelikož si zároveň opatřil i meč podřimujícího strážného a
dotyčný muž nejevil známky, že by ho ještě potřeboval, Jack se
zásobil i chlebem, sýrem, vínem a kusy lepšího šatstva.
Jídla vystačilo na jednu porci. To, společně s faktem, že poblíž
nestál žádný kůň, ho dovedlo k závěru, že v blízkosti se nachází
strážnice a hlídku může kdykoli někdo přijít vystřídat. Vypil víno a
měch naplnil vodou, přičemž proklínal jeho malou obsažnost.
Pak co nejrychleji opustil ono místo, a jelikož poblíž nebyly
žádné pukliny ani jeskyně, kde by mohl ukrýt tělo, ponechal je
osudu.
Při chůzi zvolna jedl; žaludek se zpočátku vzpouzel proti
takovému hrubému narušení soukromí. Snědl zhruba polovinu zásob
a zbytek si ponechal na později. Tu a tam zahlédl drobné zvíře.
Nasbíral si pár kamenů a doufal, že nějaké skolí. Jenže všechna byla
moc rychlá nebo on sám moc pomalý. Alespoň našel pěkný kus
křemene, když po sedmé doplňoval zásoby střeliva.
Později se při zvuku kopyt skryl, ale poblíž nikdo neprojel.
Věděl, že už je hluboko v Drekkheimském panství, a přemítal, k
jakým hranicím asi míří. Zachvěl se při pomyšlení, že na jednom
místě přiléhá k nejposlednějšímu výběžku bezejmenná říše, jíž
vévodil Velký Vztek, bašta a centrum síly Pána netopýrů.
Z temné země vznesl další prosbu k jasným hvězdám, ať už to
mělo smysl nebo ne. Šplhal, obcházel, občas běžel a hryzení hněvu v
hlavě rostlo rychleji než hlad v žaludku.
Smage, Quazer, Benoni, popravčí Blite a Pán netopýrů…
Jednoho po druhém si je najde, začne nejmenším, a jak bude
pokračovat, poroste i jeho síla, až se utká i s tím, který nyní pro
klidný spánek pobýval až moc blízko.
Taky že klidně nespal.
Zdálo se mu, že je zpátky v Hnojných jamách. Tentokrát byl
však spoután řetězy a jako Jitřník – který věčně seděl v Branách
úsvitu – musel navždy setrvat na onom místě.
- 13 -
Probudil se zmáčený potem, ačkoli vzduchem kolem proudil
chlad. Zdálo se mu, že se vítr na okamžik s neztenčenou silou opět
naplnil zhoubným puchem.
Dojíst načaté jídlo dokázal až o dost později.
Ale nenávist ho živila, tlumila žízeň či na ni dávala zapomenout.
Dávala mu sílu ujít další míli, ačkoli tělo škemralo o spočinutí.
Plánoval si jejich konce; znovu a znovu. Viděl skřipce a kleště,
plameny a mučidla. Slyšel jejich skřeky i prosby. Ve spodních
vrstvách vědomí se kochal kusy masa, proudy krve a potoky slz,
které z nich vymačká, než jim dovolí zemřít.
…a věděl rovněž, že navzdory této bolestné pouti ho nejvíc pálí
uražená pýcha. Být vzat tak na lehkou váhu, odstraněn s takovým
nezájmem a tak náhle – jako by zaplácli nějaký obtížný hmyz! Vůbec
se k němu nezachovali jako k mocnosti, která panuje zemi stínů –
naložili s ním jako s nějakým obyčejným zlodějem!
Proto myslel na mučení a nikoli na prostou ránu mečem. Když
ho zabili tímhle způsobem, smrtelně ho urazili. Stačilo to udělat jinak
a nebyl by se cítil takhle. Tuhle urážku naplánovala lstivá mysl Pána
netopýrů – hnaného závistí a touhou po pomstě. Za to zaplatí.
Nenáviděl a štval se vpřed. Leč ačkoli jej nenávist hřála, přece
nedokázal ignorovat rostoucí chlad; a to vzdor tomu, že už delší dobu
kráčel téměř po rovině a vzhůru nevystoupil o tolik, aby to stálo za
řeč.
Ležel na zádech a zkoumal temný kruh, který zastiňoval hvězdy
v nadhlavníku. To bylo ohnisko sil Štítu – této kopule neustále
držené v opozici k denní straně – a někdo musel dohlížet na jeho
udržování. Kde bylo sedmero Mocností zapsaných v Knize měr, na
koho přišla řada při pečování o Štít? Ať se vedla jakkoli divoká
bratrovražedná válka, žádná Mocnost nemohla přehlížet Úmluvu
Štítu, neboť na něm závisel osud celého světa. Sám Jack měl službu
už nesčíslněkrát – dvakrát dokonce spolu s Pánem netopýrů.
Zatoužil seslat kouzlo, které by mu umožnilo nahlédnout do
stránek Knihy měr a přesvědčit se, čí jméno tam stojí. Mohlo to být
klidně jeho vlastní. Ale co procitl v Hnojných jamách, neslyšel, že by
někdo pronesl jeho jméno. Ne, bude to určitě někdo jiný, usoudil
nakonec.
- 14 -
Když otevřel své já, pocítil strašlivý chlad vnější temnoty, která
pronikala kolem krajů ohniska ve vrcholu Štítu. Byl to jen počáteční
průsak, ale čím déle se bude otálet, tím větší práci dá ho zapečetit. S
tímhle nebyly žádné žerty. Štít utkaný z kouzel chránil temnou stranu
před zmrznutím ve Věčné zimě, stejně jako silová pole deňanů
chránila je, aby se neuškvařili v nelítostném slunečním žáru. Jack své
vnitřní já opět uzavřel chladu.
Později dokázal zabít malé stvoření s tmavou srstí, klímající na
vrcholu balvanu. Pomocí meče ho stáhl a vykuchal, a když nenarazil
na nic na podpal, snědl maso syrové. Stiskem zubů rozdrtil kosti a
vysál morek. Podobný primitivní způsob obživy se mu hnusil, ačkoli
se mezi jeho známými našli i tací, kteří mu dávali přednost před
civilizovaným chováním. Byl moc rád, že jeho činům nikdo
nepřihlíží.
Jak kráčel, náhle mu začalo zvonit v uších.
Stínový Jack…
To bylo celé.
Ať už promluvil kdokoli, právě v té chvíli na jeho rty padl stín.
Jenže to trvalo příliš krátce.
Jack zvolna otáčel hlavou, až určil směr. Místo leželo velmi
daleko před ním směrem doprava. Zhruba tak tři sta mil, odhadl pro
sebe. To už muselo být v jiném království.
Zaskřípal zuby. Kdyby znal svoji současnou polohu, mohl by
alespoň odhadnout zdroj. Takhle mohl slyšet zrovna tak dobře střípek
nějaké hospodské báchorky, jako útržek ze spiknutí připravovaného
někým, kdo věděl o jeho návratu. Druhá možnost mu nešla z hlavy a
neustále ji přetřásal.
Přidal do kroku a odepřel si odpočinek, který původně plánoval.
Když o něco později narazil na kaluž dešťové vody, usoudil, že si tak
příznivě naklonil Štěstěnu. Jakmile se ujistil, že ani tady nečíhá
žádná hlídka, přišel k ní a naplnil si měch.
Nedokázal na temné hladině přesně rozlišit svůj odraz, a tak
namáhal oči, až začaly být jeho rysy matně patrné: tmavá tvář, slabě
zářící světélka očí, silueta muže s hvězdami v zádech.
„Ach, Jacku! Ty sám se stáváš stínem!“ zamumlal. „Marníš se v
téhle kruté zemi. A všechno jen proto, žes slíbil Plukovníkovi Který
- 15 -
Nikdy Nezemřel ten prokletý kamínek. Nenapadlo tě, že to takhle
skončí, co? Stálo to riziko za případný zisk?“ Tu se poprvé od svého
vzkříšení zasmál. „I ty se směješ, stíne stínu?“ otázal se odrazu ve
vodě. „Snad,“ zauvažoval, „ale jsi ke mně zdvořilý, protože jsi mým
stínem, a tak víš, že po tom zatraceném klenotu půjdu znova, jen co
zjistím, kde se nachází. Ona mi za to stojí.“
Na okamžik jej opustila nenávist a usmál se. Plameny praskající
v jeho mysli pohasly a nahradil je obraz dívky.
Měla bledý obličej a oči zelené jako rámy starých zrcadel.
Krátký horní ret se dolního nepatrně dotýkal a byl trochu našpulen.
Její líčko ideálně pasovalo mezi jeho palec a ukazovák a měděná
ofina se klenula nad brvami jako křídla vznášejícího se ptáka.
Jmenovala se Evena a byla mu asi k rameni. Až k útlému pasu
chodila oděna do zeleného sametu. Hrdlo měla jako hladký kmen
břízky. Její prsty se míhaly, podobny tanečníkům, na strunách
palmyrinu. To byla Evena z Pevnostního obydlí.
Při jejím zrodu se vzácně snoubila tma se světlem. Jejím otcem
byl Plukovník Který Nikdy Nezemřel a matkou smrtelnice jménem
Loret. Bylo to snad součástí jeho fascinace? přemítal znovu. Proto,
že jelikož je částí světla, má duši? To bude ono, rozhodl se. Nedovedl
si ji představit jako temnou moc, která jako on povstává v Hnojných
jamách Glyve. Ne! Okamžitě tu představu zapudil.
Klenot zvaný Divý plamen stanovil její otec, Plukovník, jako
zásnubní dar a Jack si přísahal, že jakmile se pomstí, znovu se ho
pokusí získat. Jenže teď měla přednost pomsta… Evena to jistě
pochopí. Znala jeho čest, jeho pýchu. Ona počká. Toho dne, kdy
vyrazil do Iglés na Divé hry, prohlásila, že počká navěky. Byla
dcerou svého otce, a tak pro ni čas mnoho neznamenal. Předstihovala
smrtelné ženy v mládí, kráse i eleganci. Však ona počká.
„Ano, stíne stínu,“ oslovil své druhé já v tůni. „Ta za to stojí.“
Když spěchal skrze temnotu a přál si, aby měl místo nohou kola,
Jack náhle znovu zaslechl klapot kopyt. Opět se skryl a neviditelní
jezdci ho opět minuli; jenže tentokrát projeli daleko blíž.
Znovu mu již jeho jméno v uších nezaznělo, ale nešlo mu z
hlavy, zda není mezi slovy, která zaslechl, a blízko projíždějícími
jezdci, nějaká spojitost.
- 16 -
Teplota již dále neklesala, ale ani nešplhala výš. Neustále jej
pronásledoval vtíravý chlad a kdykoli otevřel své já, cítil pomalé
avšak neustávající prosakování Štítu nad sebou. Nejmarkantnější to
bude zřejmě v téhle zemi, zauvažoval, protože Hnojně jámy Glyve
leží přímo pod ohniskem Štítu. Dále na poledne se průnik zřejmě
ještě neprojevil.
Putoval dál, sem tam se prospal, ale žádné další zvuky svědčící
o pronásledování nezaslechl. Povzbudilo ho to, a tak si častěji dopřál
odpočinek a občas odbočil z cesty vytyčené hvězdami, aby se
podíval, zda se v terénních útvarech nenalézají nějaké dešťové kaluže
nebo drobná zvířata. Při takové příležitosti dvakrát nalezl vodu, ale
nikdy nic, co by se hodilo k jídlu.
Při jedné takové zacházce jej zaujal bledě červený svit
prosvítající skrze puklinu ve skalní stěně. Kdyby šel o trochu
rychleji, vůbec by ho nezahlédl, tak bylo to světlo mdlé. Takto se
pustil nahoru do svahu, štěrkem a kamením.
Když to spatřil, zastavil se a uvažoval. Oheň? Pokud tu něco
hoří, znamená to stíny. A stíny by znamenaly…
Vytasil meč a natočil se bokem; číhavě se vsoukal do rozsedliny,
zbraň napřaženou před sebe. Kradl se úzkou průrvou a zády se
přitom opíral o chladný kámen.
Vzhlédl vzhůru a odhadl, že puklina má zhruba čtyřnásobek
jeho výšky. Napříč temným masivem skály se klikatila hvězdná řeka.
Cesta zvolna zatáčela doleva, pak náhle skončila a rozevřela se
do široké římsy, ležící zhruba tři stopy nad úrovní údolí. Zastavil se a
pohledem zkoumal okolí.
Místo, obklopené ze všech stran skalními stěnami, bylo zřejmě
přirozeného původu. Podél úpatí stěn rostla černá křoviska a kus dál
od nich pokrývalo zem stejně tmavé býlí a tráva. Na hranici kruhu
však veškerá vegetace končila.
Kruh ležel na opačném konci údolí a měl průměr zhruba
osmdesát stop. Byl ideálně kulatý a uvnitř scházely jakékoli známky
života. Uprostřed ležel mohutný balvan porostlý mechem a slabě
zářil.
- 17 -
Náhle ho zaplavila vlna neklidu, jehož příčinu nedokázal určit.
Očima prohledal vrcholky i svahy obklopující údolí; upřel pohled ke
hvězdám.
Byla to jen zjitřená fantasie nebo opravdu zahlédl záblesk světla,
zatímco se díval jinam?
Seskočil z římsy. Pak se obezřetně pustil vpřed a držel se přitom
na dosah levé stěny.
Mech pokrýval dočista celý balvan. Měl narůžovělou barvu a
zdálo se, že záře vychází z něj. Když se k němu Jack blížil, uvědomil
si, že v údolí není zdaleka taková zima jako tam venku. Snad stěny
působily jako izolace.
S mečem v ruce vstoupil do kruhu a zvolna postupoval. Ať už
bylo důvodem podivného pocitu, který tohle místo vyvolávalo,
cokoli, doufal, že to obrátí ve svůj prospěch.
Ale stačil ujít sotva půl tuctu kroků, když tu náhle pocítil
psychický tlak, jako by někdo dorážel a bušil na brány jeho mysli.
Čerstvý morek! Nemůžu se dočkat! přilétla odkudsi myšlenka.
Jack se zastavil.
„Co jsi zač? Kde jsi?“ otázal se.
Ležím před tebou, maličký. Pojď ke mně.
„Vidím jen plesnivý kámen.“
Brzy uvidíš víc. Tak jen pojď!
„Ne, děkuji,“ opáčil Jack, který v probouzejícím se vědomí, jež
ho oslovovalo, vycítil zřetelnou hrozbu.
To není pozvání. Je to rozkaz, který ti dávám.
Ucítil, jak ho náhle zalévá proud síly a s ním prudká touha
vyrazit vpřed. Snadno odolal pokušení a položil další otázku: „Co jsi
zač?“
Vidíš mě před sebou. Tak sebou hni!
„Kámen nebo houba?“ dožadoval se odpovědi a snažil se setrvat
na místě, ale přitom cítil, že souboj vůlí zvolna prohrává. Věděl, že
jakmile udělá krok, další půjdou skoro samy. Jeho odpor bude
zlomen a kámen s ním naloží, jak si zamane.
Řekněme, že jsem obojím, ač tvořím jednotu. Jsi paličatý, tvore.
To je dobře. Teď však už nedokážeš vzdorovat.
- 18 -
Byla to pravda. Jeho pravá noha se snažila vykročit na svůj
vlastní účet a uvědomil si, že ten pohyb nakonec udělá. Přijal tedy
kompromis.
Otočil se, trochu se podvolil tlaku, ale krok směřoval spíše
doprava než vpřed.
Vzápětí si to ke kameni namířila levá noha. Opět se vzdal jen
částečně a ukročil stranou.
Jak chceš. Nepřijdeš ke mně přímo, ale stejně mě nemineš – ani
svůj osud.
Na čele mu perlil pot, jak krok za krokem bojoval. A krok za
krokem se ve spirále blížil do středu, který ho volal. Ztratil už pojem,
jak dlouho vzdoruje. Ztratil pojem o všem: zmizela nenávist, hlad,
žízeň, láska. Vesmír se smrskl na dvě věci – zbyl jen on a růžový
balvan. Napětí mezi nimi naplnilo vzduch jako jediný tón, který po
nějaké době přestane být pro svou stálost slyšitelný. Také souboj se
zdál trvat po nekonečnou dobu.
Pak do těsného vesmíru jejich střetu vstoupilo cosi dalšího.
Čtyřicet či padesát bolestných kroků – přestal je počítat – Jacka
dovedlo k místu, odkud mohl vidět zadní stranu kamene. V té chvíli
ho málem opustila koncentrace a v prudkém záblesku emoce se
téměř vydal napospas cizí vůli.
Klopýtl, když spatřil hromadu koster ležících za svítícím
kamenem.
Ano. Musím je nechávat zde, aby se nové příchozí ze strachu
nevyhnuli kruhu mého vlivu. I ty tam budeš ležet, krvavé soustíčko.
Jack se vzpamatoval a pokračoval v souboji; hromádka kostí byl
docela dobrý důvod vyvinout co největší úsilí. Zvolna prošel po
přibližné kružnici za kamenem, minul vybělené ostatky a pokračoval.
Brzy se ocitl tam, odkud začínal, jen o nějakých deset stop blíž.
Spirála se dále stáčela a záhy měl pozůstatky opět na dohled.
Musím přiznat, že mi trváš déle než ostatní. Ale zase jsi první,
koho před prohrou napadlo pohybovat se v kruhu.
Jack neodpověděl, ale když se opět ocitl za kamenem, pečlivě si
prohlédl hrůzné zbytky svých předchůdců. Během průchodu si všiml,
že meče a dýky, kovové štíty i kusy výstroje tam leží netknuté,
zatímco oděvy a jiné věci vyrobené z látky už napůl zetlely. Na zem
- 19 -
vyhřezl obsah několika prasklých vaků, ale ve světle hvězd nešlo
rozlišit drobnější předměty. Pokud však mezi kostmi spatřil ležet to,
co si myslel, že tam spatřil, pořád ještě mu zbývala jiskřička naděje.
Ještě jednou kolem dokola a budeš u mě, maličký. Pak se mě
dotkneš.
Jack se při chůzi opravdu blížil ke kropenatému, růžovému
povrchu té věci. Zdála se růst s každým jeho krokem a bledý svit, co
rozptylovala kolem, jej stále více obklopoval. Žádný jednotlivý bod
nevydával vlastní světlo – to zářil spojitě celý povrch. Zpátky na
přední stranu, teď už daleko jen jako když plivne…
Prošel kolem kamene tak blízko, že by to mohl pohladit po
mechu…
Přehodil si meč do levé ruky, ťal při chůzi do mechového
porostu a vyryl tam šrám. Z rány vystoupila mléčná tekutina.
Tak mi neublížíš. Mně nijak neublížíš.
Kostry se znovu objevily na dohled. Procházel těsně kolem
podivného tvora, jehož povrch připomínal maso prolezlé rakovinou.
Cítil jeho hlad, odkopával kosti stranou a slyšel, jak mu křupou pod
nohama, když procházel za ním. Spatřil to, co toužil uvidět a donutil
se udělat ještě tři kroky, aby se k předmětu dostal. Bylo to jako
vzdorovat hurikánu. Už se ocitl jen pár pídí od vražedného povrchu.
Vrhl se k vakům. Hrabal je k sobě – používal ruku i meč ve
druhé a zároveň rval i kusy zetlelých plášťů a kabátců, ležící před
ním.
Pak přišla nezvladatelná přitažlivost a cítil, jak se zády blíží k
balvanu, až se o něj opřel ramenem.
Snažil se odtáhnout, vymanit se z duševního stisku, a předem
věděl, že je odsouzen k nezdaru.
Na okamžik nic necítil. Pak z bodu dotyku začaly vystřelovat
chladné prsty. Pocit rychle zeslábl a pominul. Necítil žádnou bolest,
rameno měl úplně mrtvé, bez vlády a citu.
Není to tak strašné, jak jsme se báli, že?
Pak, jako by celé hodiny seděl a náhle prudce vstal, se mu
zatočila hlava a ucítil příval temnoty. I to pominulo, ale vzápětí si
uvědomil nový pocit. Jako by mu někdo z ramene vytáhl pomyslnou
zátku. Cítil, jak tudy odplývá jeho síla. S každým tepem srdce bylo
- 20 -
těžší a těžší udržet si jasnou hlavu. Strnulost se mu rozlévala po
zádech a stoupala vzhůru paží. Bylo nesmírně náročné zvednout
pravou ruku a prohrábnout se měšcem u pasu. Trvalo to celé věky.
Odolal silnému pokušení zavřít oči a sklonit hlavu na prsa a
nahrnul všechny hadry na jednu hromadu před sebe. Levou rukou
zabodl ostří meče do země vedle kupy a pravou se rozpřáhl a udeřil
křemenem o železo. Vyschlou látku zasypala kaskáda jisker, křesal
dál a dál, i když už se z hromady kouřilo.
Když hadry olízl první plamínek, zapálil jím oharek svíčky,
kterou vyhrabal v jednom z vaků. Podržel ji před sebou a objevily se
stíny. Položil ji na zem a hned věděl, že jeho stín padl na balvan.
Co to děláš, oběde?
Jack si odpočinul ve svém šedém království; v hlavě měl náhle
čisto a v konečcích rukou a nohou se mu rozbíhalo staré, známé
mravenčení.
Jsem kámen, který saje lidskou krev! Odpověz! Co to děláš?
Svíčka zablikala a stíny ho hýčkaly. Položil si pravou ruku na
levé rameno – mravenčení se tam vsáklo a zmrtvění ustoupilo. Pak se
zahalil do stínů a vstal.
„Dělám?“ otázal se. „Už jsem skončil a ještě se necítím na to,
abych dodělal. Buď mým hostem. Oplatím ti návštěvu.“
Odstoupil od kamene a obrátil k němu tvář. Tvor opět vyslal
duševní impulz, ale tentokrát Jack jen mávl rukama a stíny se
roztančily po mechovém povrchu. Rozvrstvil své já do pokrouceného
kaleidoskopu napodobenin, které stvořil.
Kde jsi?
„Všude,“ řekl. „A nikde.“ Zastrčil ostři do pochvy a vrátil se ke
kameni. Svíčky moc nezbývalo, a tak musel jednat rychle. Dlaněmi
se zlehka opřel o houbovitý povrch.
„Jsem zde,“ řekl.
Na rozdíl od jiných Pánů temné strany, jejichž místa moci byla
vázána ke konkrétním zeměpisným oblastem, kde se rozkládala
jejich neomezená vláda, Jackova moc byla rozostřenější, podléhala
rychlým změnám a šlo ji snadno zrušit, leč rozkládala se všude tam,
kde vládla hra světel a stínů, všude, kde byla zředěná temnota.
Se stínohrou za zády mohl Jack vnutit svoji vůli kameni.
- 21 -
Jakmile si vyměnili role, samozřejmě narazil na odpor. Síla,
která ho předtím lákala, se teď rvala o přežití a zvolna podléhala.
Uvnitř sebe Jack pobídl svůj hlad, otevřený prostor, vakuum. Proud,
sání, se obrátilo.
…a on hltal.
Tohle mi nemůžeš dělat. Vždyť jsi obyčejný tvor.
Ale Jack se smál a sílil, jak vzdor povoloval. Brzy už se bývalý
útočník nezmohl ani na protesty.
Než svíčka prskla a náhle zhasla, mech zešedl a záře pohasla. Ať
už zde žilo cokoli, nebylo toho více.
Jack si utřel ruce do pláště. Učinil tak ještě mnohokrát, než
odešel z údolí.
Nahromaděná síla mu mohla vystačit na dlouho, a tak Jack
doufal, že brzy opustí páchnoucí království. Teplota již dále
neklesala, a když se chystal ke spánku, drobně sprchlo. Schoulil se
vedle balvanu a přetáhl si plášť přes hlavu. Neochránil ho úplně, ale
stejně se smál, když ho voda polechtala na kůži. Byl to první déšť, co
opustil Glyve.
Později se utvořila dostatečná jezírka a louže, aby se mohl nejen
napít a naplnit si měch, ale také se vykoupat. Místo spánku pak raději
pokračoval dál. Šaty za chůze lépe schnou.
Otřel se mu o tvář tak prudce, že měl sotva čas zareagovat. Stalo
se to, když se přiblížil k rozkotané věži – střípek temnoty se odlomil
a klikatě mu vyrazil vstříc.
Neměl dost času, aby tasil. Minul jeho tvář a odlétl. Než se mu
dostal z dohledu, Jack dokázal vrhnout všechny tři kameny, co
nasbíral. Druhým hodem málem zasáhl. Pak sklonil hlavu a dobrou
půlminutu klel. Byl to netopýr.
Když se dal do, běhu, toužil aby kolem byly nějaké stíny. Na
pláni stála spousta věží v rozvalinách, jedna přímo v ústí soutěsky
mezi vysokými kopci, jež vedla vzdáleným pohořím. Jack se
stavbám pokud možno vyhýbal – ať celým nebo rozpadlým – protože
v nich mohl sídlit nepřítel, a tak je obcházel z takové dálky, jak jen to
bylo možné.
Minul ji a už se blížil k soutěsce, když náhle uslyšel své jméno.
- 22 -
„Jacku! Můj Stínový Jacku!“ ozvalo se volání. „Jsi to ty!
Poznávám tě!“
Otočil se směrem, odkud křik zazníval, a ruka mu sklouzla k
jílci zbraně.
„Kdepak! Kdepak, hochu! Na starou Rózu nemusíš jít s
mečem!“
Skoro ji přehlédl, tak nehybně stála: čarodějnice oděná v
černém, opírající se o hůl, za zády polorozbořenou zeď.
„Jak to, že znáš mé jméno?“ zeptal se nakonec.
„Tys na mě zapomněl, Jacku, drahoušku? Zapomněl's na mě?!
Neříkej, že…“
Prohlížel si ohnutou siluetu s čupřinou šedobílých vlasů.
Zlomený smeták, rozhodl se. Připomíná mi zlomený smeták.
A přece…
Bylo na ní něco známého. Nedokázal jen říci, co.
Pustil jílec a pravičkou připažil. Vydal se k ní.
„Rózo?“
Ne, to přece není možné…
Už byl hodně blízko. Nakonec stanul těsně u ní a pohlédl jí
shora do očí.
„Řekni, že si na mě vzpomínáš, Jacku.“
„Vzpomínám si,“ řekl.
A opravdu si vzpomínal.
„… Rozálie od Hořícího tlouku, na kočárové cestě poblíž
oceánu. Ale to je už hrozně dávno, v Soumračných krajích…“
„Ano,“ přikývla. „Je to už hrozně dávno a moc daleko odsud.
Ale já na tebe nikdy nezapomněla, Jacku. Ze všech chlapů, co jsem
jako hospodská holka potkala, si nejlíp pamatuju právě na tebe. – Co
s tebou bylo, Jacku?“
„Ach, Rozálie! Sťali mě – neprávem. Zrovna jsem se chystal – a
teď se právě vracím z Glyve. Ale co ty? Přece nejsi temnoťanka. Jsi
smrtelnice. Co děláš ve strašlivém Drekkheimském království?“
„Jsem mudřena Poledního pomezí, Jacku. Přiznávám, že v mládí
jsem byla hloupá husa – vždyť jsem se dala nachytat na tvůj úsměv a
tvé sliby – ale s věkem jsem zmoudřela. Pečovala jsem o jednu
stárnoucí kuplířku a ta mě naučil špetku Umění. Když jsem zjistila,
- 23 -
že Baron shání mudřenu, aby mu hlídala tenhle vstup do království,
přišla jsem a přísahala mu věrnost. Říká se, že je to velký morous a
nelida, ale ke staré Róze byl vždycky pozorný. Což nemůžu říci o
jiných. – Dobře, že se na mě vzpomínáš.“
Pak vytáhla zpod pláště látkový uzlík, rozvázala ho a prostřela
na zemi.
„Poseď a pojez se mnou, Jacku.“ usmála se. „Ať je to jako za
starých časů.“
Odepjal si pás s mečem a sedl si k rozprostřenému šátku naproti
ní.
„Je to už nějaký čas, co jsi snědl živý kámen,“ řekla a podala mu
chléb a kus sušeného masa. „Musíš mít pořádný hlad.“
„Jak víš o mém střetnutí s kamenem?“
„Jacku, jak jsem ti říkala, jsem mudřena – v technickém smyslu
slova. Netušila jsem, žes to byl právě ty, ale skonu kamene jsem si
všimla. Kvůli tomu tady Baronovi hlídám pomezí. Všímám si všeho,
co se stane, a všech, kdo tudy projdou. A všechno mu hlásím.“
„Ach,“ podotkl Jack.
„Něco na všem tom tvém chvástání muselo být – že nejsi jen
obyčejný temnoťan, nýbrž Pán – Mocnost, ačkoli slabá,“
pokračovala. „Alespoň mé bádání mě dovedlo k závěru, že nikdo
jiný by rudý kámen pozřít nedokázal. Takže sis z ubohé holky
netropil šprýmy, když ses vychloubal. Snad ve všem ostatním, ale v
tomhle ne…“
„V čem ostatním?“ otázal se.
„Jako že se pro ni jednoho dne vrátíš a odvedeš si ji do Bašty
stínů – hradu, jenž lidské oko nespatřilo. Tys jí to řekl a ona pak
mnoho let čekala. Pak jedné noci v hostinci onemocněla stará
bordelmamá. A mladá holka – co už dávno nebyla mladá – pomyslela
na svou budoucnost. A uzavřela dohodu, aby se dostala k lepší
živnosti.“
Jack byl chvíli tiše a hleděl do země. Polkl chléb, který žvýkal, a
pak řekl: „Vrátil jsem se. Vrátil jsem se a nikdo se nepamatoval na
moji Rozálii. Všechno se změnilo. Byli tam úplně jiní lidé. Tak jsem
zase odešel.“
Suše se zasmála.
- 24 -
„Jacku, Jacku, Jacku! Teď už mi nemusíš lhát. Stařeně je
lhostejné, v co věřila mladičká dívka.“
„Říkáš, že jsi mudřena,“ odvětil. „To neumíš nic lepšího než
hádat, jestli ti někdo lže?“
„Nemá smysl užívat Umění proti Mocnosti –“ začala.
„Použij ho,“ pronesl panovačně a znovu se jí zahleděl do očí.
Zamrkala a naklonila se vpřed, její pohled se zabořil do jeho.
Oči měla náhle jako široširé jeskyně, které ho obklopily. Cítil, jako
by někam padal. Za okamžik ten pocit pominul, mudřena odhlédla
stranou a opřela si tvář o pravé rameno, jako by si chtěla odpočinout.
„Tak ty ses vrátil,“ hlesla.
„Jak jsem řekl.“
Vzal další kus chleba a začal ho hlasitě žvýkat. Předstíral, že si
nevšiml vláhy, která se jí objevila na tvářích.
„Zapomněla jsem,“ řekla nakonec. „Zapomněla jsem, jak málo
znamená čas pro temnoťana. Roky jsou tak nepatrným zlomkem
plynutí času, že jejich míjení skorem nevnímáš. Jednoho dne ses
zkrátka rozhodl, že se pro ubohou Rózu vrátíš a vůbec tě nenapadlo,
že mohla mezitím zestárnout, umřít nebo odejít. Teď to chápu, ty můj
Jacku. Jsi zvyklý na věci, co se nikdy nemění. Mocnosti zůstávají
Mocnostmi. Dnes můžeš někoho zabít a za deset let s ním obědvat,
smát se tomu souboji a snažit se dopátrat jeho příčiny. Vedeš to dobrý
život!“
„Nemám duši. Ty ano.“
„Duši?“ zasmála se. „Co znamená duše? Nikdy jsem žádnou
neviděla. Jak mám vědět, že ji mám? A i kdyby, k čemu je mi dobrá?
Klidně ji vyměním, jen abych byla jako ty. Jenže to není v moci
mého Umění.“
„Což je škoda,“ opáčil Jack.
Chvíli jedli mlčky. „Ráda bych se tě na něco zeptala,“ řekla pak.
„Ptej se.“
„Existuje opravdu Bašta stínů?“ otázala se. „Vysoká tvrz se sály,
v nichž se měkce kladou stíny, neviditelná pro tvé soky i přátele, kam
bys tu dívku odvedl a trávil s ní dny?“
„Ovšemže,“ opáčil a pak sledoval, jak jí. Scházela jí už spousta
zubů a často si olizovala rty. Ale náhle za tou spletí vrásek spatřil
- 25 -
tvář mladé dívky, kterou bývala. Když se usmála, zablýskla se běl
zubů, a vlasy měla dlouhé a husté, jako temnota oblohy mezi
hvězdami. A v oku se zračila špetka odrazu denní oblohy, na nějž se
rád díval. Myslíval si, že je tam jen pro něj.
Už jí nezbývá moc života, usoudil. Dívčí tvář zmizela a znovu
hleděl na její povadlé líce. „Ovšemže,“ pokračoval, „a teď, když
jsem tě konečně našel, půjdeš tam se mnou? Pryč z této bídné země
na místo plné konejšivých stínů? Pojď se mnou strávit zbytek svých
dnů; budu k tobě laskavý.“
Vrhla mu do tváře pronikavý pohled. „Hodláš dodržet svůj slib
po všech těch letech – když se ze mě stala ohavná stařena?“
„Projdeme soutěskou a zamíříme k Soumraku společně.“
„Proč bys to pro mě dělal?“
„Dobře víš proč.“
„Rychle, podej mi ruce!“ vybídla ho. Napřáhl ruce před sebe,
ona je uchopila a obrátila dlaněmi vzhůru. Naklonila se vpřed a
zkoumala je.
„To nemá cenu!“ vzdychla nakonec. „Jacku, tebe nepřečtu. Ruce
zloděje vykonají příliš mnoho obratů, zvratů a manipulací. Všechny
čáry jsou úplně zpřeházené – ale jsou to nádherně zničené ruce!“
„Co tam vidíš a nechceš mi to říct, Rozálie?“
„Nedojídej. Vem si chleba a utíkej. Jsem moc stará, abych šla s
tebou. Ale tvá nabídka je moc milá. Ta mladá dívka by Baštu stínů
určitě zbožňovala, ale já jsem spokojena s tím, co mám. – Už běž a
snaž se mi odpustit.“
„Odpustit co?“
Postupně mu políbila obě ruce.
„Když jsem viděla, jak přichází ten, jehož jsem celá ta léta
nenáviděla, poslala jsem pomocí Umění zprávu a hodlala tě tu zdržet.
Teď vím, že jsem jednala špatně, ale Baron už sem určitě chvátá ze
všech sil. Vejdi do soutěsky a nedej se ničím svést z cesty. Snad je na
druhé straně dokážeš setřást. Pokusím se vyvolat bouři a zakrýt tvou
stopu.“
Vyskočil na nohy a přitáhl ji k sobě.
„Děkuji ti,“ odvětil. „Ale pověz, cos viděla v mé dlani?“
„Nic se nedalo vyčíst.“
- 26 -
„Řekni mi to, Rózo.“
„Moc nezáleží na tom, zda tě chytnou,“ pronesla po chvíli
váhání. „Je větší Mocnost než Baron, která po tobě pase, a s ní se
budeš muset utkat. Tomu střetnutí neunikneš. Co se stane pak, je
klíčové. Střež se, aby tě tvá nenávist zavedla ke strojí, který myslí
jako člověk, ale rychleji. Je zde zapleteno příliš mnoho moci, a z
tolika moci a nenávisti pohromadě nevzejde nic dobrého.“
„Takové stroje existují jen na denní straně.“
„Já vím. Tak už běž, Jacíčku. Běž!“
Políbil ji na čelo.
„Jednoho dne se znovu uvidíme,“ řekl při otočce, a pak ze všech
sil vyrazil k soutěsce.
Když ho sledovala, náhle si uvědomila chlad, který poznenáhlu
svíral celou zemi.
Kopce začínaly zvolna, ale nepřetržitě stoupaly a brzy se tyčily
vysoko nad ním. Běžel a běžel, co mu síly stačily, a sledoval, jak se
pomalu mění ve svislé skalní stěny. Soutěska se rozšířila, zúžila a
znovu rozšířila. Nakonec se mu podařilo zkrotit paniku, která vrčela
a zmítala se na řetězu, a zvolnil do chůze. Nemá cenu se rychle
unavit; pomalejší vytrvalá chůze mu umožní překonat větší
vzdálenost, než se dostaví vyčerpání.
Zhluboka dýchal a naslouchal, kdy uslyší lomoz proná­
sledovatelů. Zatím se nic neozývalo. Podél skalní stěny zprava se
proplazil dlouhý černý had, zmizel v puklině v kameni a znovu už se
neobjevil. Nad ním se náhle oblohou mihla létavice. Minerální žíly
se ve svitu hvězd třpytily jako ze skla.
Přemítal o Rozálii a přitom dumal, jaké to je mít rodiče, mít dítě,
záviset svým blahobytem na druhých. Uvažoval, jaké je to zestárnout
a vědět, že člověk umře a už se nevrátí. Pak ho ty myšlenky začaly
nudit a unavovat, a po nějaké době ho unavovalo už úplně všechno.
Cítil silné nutkání ulehnout na zem, zabalit se do pláště a spát.
Začal vykonávat různé činnosti, aby se udržel vzhůru. Počítal
kroky – tisíc, pak další tisíc, mnul si oči, broukal si pořád dokola
několik písní, procházel si kouzla a inkantace, myslel na jídlo, myslel
na ženy, myslel na své největší lupy, znovu napočítal do tisíce kroků,
myslel na mučení a ponížení, a nakonec myslel na Evenu.
- 27 -
Vysoké skalní stěny začaly zvolna klesat.
Kráčel mezi pahorky podobnými těm, co ho zavedly do
soutěsky. Pořád se neozývaly žádné zvuky svědčící o pro­
následování. Hlavně doufal, že ho nelapí v soutěsce. Jakmile se
dostane do otevřené krajiny, najde se jistě spousta míst, kde by se
mohl skrýt.
Nad hlavou mu zahřmělo; když vzhlédl, uviděl, že se hvězdy
částečně zatáhly mračny. Černá hradba oblak se rychle vršila a on si
vzpomněl na Rozin slib, že rozpoutá bouři a zamete tak za ním stopy.
Usmál se, když nebe rozčísl blesk, zaduněl hrom a na zem dopadly
první kapky.
Když vyšel ze soutěsky, byl zmáčen do poslední nitky. Nezdálo
se, že by bouře hodlala polevit. Viditelnost byla prachbídná, nicméně
se zdálo jisté, že se ocitl na podobné kamenité pláni, jaká se
prostírala i na druhé straně hor. Odbočil zhruba míli ze směru,
kterým snad mířil, tedy z nejvhodnější cesty z Baronova království.
Pak hledal, až nalezl hromadu balvanů. Usadil se u toho nejsuššího a
usnul.
Probudil ho klapot koňských kopyt. Vleže naslouchal a nakonec
usoudil, že zvuk přichází od soutěsky. Tasil meč a držel ho u těla.
Pořád pršelo, ale bouře se už vyčerpávala; občasná zahřmění
přicházela zdaleka.
Kopyta se nejspíš vzdalovala. Přitiskl ucho k zemi, oddechl si, a
pak si dokonce dovolil úsměv. Zatím byl v bezpečí.
Navzdory protestům rozbolavělých svalů vstal a pokračoval v
cestě. Rozhodl se putovat, dokud prší a déšť zakrývá jeho stopy.
Botami hloubil díry v černém bahně a šaty mu přilnuly k tělu.
Několikrát kýchl a mimoděk se začal chvět zimou. Pocítil podivnou
bolest v pravé ruce, a když shlédl dolů, zjistil, že pořád ještě třímá
meč. Utřel zbraň o podšívku pláště a zastrčil ji do pochvy. Skrze
průrvy ve stěně mračen spatřil známá souhvězdí. Podle nich určil
směr k poledni.
Déšť zvolna ustal, kolem dokola, kam až oko dohlédlo, se
prostíralo bláto. Vzdor tomu pokračoval v chůzi. Šaty mu začaly
zvolna schnout a tělesnou námahou se zahřál.
- 28 -
Kdesi za ním se znovu ozval klapot kopyt a tentokrát neustával.
Vrtalo mu hlavou, proč se tolik namáhají při lovu na jedinou osobu.
Ale když se vracel naposledy, nešel tudy. Vůbec se zdálo, že tudy
prochází úplně poprvé.
Buď jsem během své nepřítomnosti získal nějaký zvláštní
význam, nebo Baronovi lidé jen tak pro zábavu honí každého
navrátilce, usoudil nakonec. V každém případě by se jim bylo lepší
vyhnout. Co tím Rozálie myslela, když říkala, že v podstatě nezáleží
na tom, jestli mě chytnou? Moc divné, pokud viděla pravdu. Později
došel ke kamenitějšímu, výše položenému terénu, a nechal bláto za
sebou. Začal si hledat nějaké místo k odpočinku. Okolí však bylo
ploché, a tak raději pokračoval v chůzi, než aby riskoval, že bude
lapen v otevřené krajině.
Když se tak vlekl, spatřil cosi, co mu připomínalo vzdálenou
zídku z kamenů. Přišel blíž a všiml si, že mají světlejší barvu než jiné
poblíž a jsou rozmístěny v pravidelných rozestupech. Nezdálo se, že
by se na jejich rozložení podepsala matka příroda, spíše nějaký
maniak, jemuž v hlavě strašily pětiúhelníky.
Našel si místo k odpočinku na suché straně nejbližší hromady a
okamžitě usnul.
Ve spánku se mu znovu zdálo o hromu a dešti. Hřmělo neustále
a celý vesmír se chvěl těmi údery. Pak napůl procitl a uvízl ve stavu
mezi bděním a spánkem. V každém případě však cítil, že cosi schází.
Něco důležitého chybělo, ale nemohl si uvědomit, co.
Není mokrý! S tím poznáním přišel údiv a podráždění.
Sledoval pak hřmění zpátky do svého těla; hlavu měl položenu
na natažené paži. Na okamžik tak ležel, zcela probuzený; pak
vyskočil a zjistil, že našli jeho stopu.
Jezdci už byli na dohled. Napočítal jich sedm.
Meč jako by mu sám vklouzl do ruky, plášť si přehodil přes
rameno. Pročísl si vlasy, promnul oči a čekal. Za jeho levým
ramenem, vysoko ve vzduchu, začala zvolna jasnět hvězda.
Usoudil, že nemá smysl prchat po svých před jezdci na koních,
zvláště když v podstatě není kam utéci. Jen by ho štvali, dokud by
nepadl, a pak už by nebyl schopen v pořádném boji jich alespoň pár
poslat do Jam.
- 29 -
Čekal, mírně rozptýlen rostoucím svitem na obloze.
Okovaná kopyta sedmi černých ořů křesala jiskry z kamení.
Jejich oči, vysoko nad zemí, připomínaly hrstě žhavých uhlíků
hozené proti němu do větru. Z nozder jim stoupaly proužky dýmu a
občas vydali vysoký pískavý zvuk. S nimi běžel tvor podobný vlku,
čenich u země, ocas naštětěný. Jak se hnal k balvanu, měnil směr,
kdykoli se k němu Jack natočil čelem.
„Ty budeš první,“ řekl Stínový Jack a tasil ostří.
Jako by ho zvíře slyšelo, zvedlo čumák, hlasitě zavylo a
předehnalo jezdce.
Jack před ním ustoupil, až za zády ucítil chladivou stěnu
kamene. Sevřel jílec zbraně oběma rukama a pozvedl ji vysoko nad
hlavu.
Útočící tvor otevřel tlamu, jazyk vyplazený. V téměř lidském
šklebu se mu bělaly tesáky. Když skočil, Jack půlobloukem nastavil
meč před sebe a opřel se lokty o kámen.
Vlk neštěkl, nezavrčel ani nezavyl; když se nabodl na meč,
vydal lidský skřek.
Náraz Jackovi vyrazil dech a zkrvavil mu lokty tam, kde se
opíraly o skálu. Na okamžik se mu zatočila hlava, ale skřeky a smrad
zmítajícího se stvoření ho udržely při vědomí.
Za chvilku bylo po všem. Tvor ještě dvakrát chňapl po meči,
křečovitě sebou zacukal a zemřel.
Opřel nohu o jeho mršinu a jediným prudkým škubnutím mu
vyrval meč z útrob. Znovu jej pozvedl a obrátil svou pozornost k
přijíždějícím jezdcům.
Ti zpomalili, a když byli asi tucet kroků od něj, přitáhli otěže a
stanuli. Jejich vůdce – malý, plešatý muž s obrovským panděrem –
sesedl a vystoupil vpřed. Při pohledu na mrtvého tvora u Jackových
nohou smutně zavrtěl hlavou. „Neměl jsi Huňáče zabíjet,“ zavrčel
chraplavě. „Měl tě jen odzbrojit, nic víc.“
Jack se zasmál.
Muž vzhlédl a oči mu zežloutly, jak za nimi vzplála moc.
„Ty se mi posmíváš, zloději?!“
Jack kývnutím přisvědčil.
- 30 -
„Jestli mě dostanete živého, budu nepochybně trpět tvou rukou,“
pronesl. „Nevidím žádný důvod, proč si své pocity nechávat pro
sebe, Barone. Posmívám se ti, poněvadž tě nenávidím. Nemáš na
práci nic lepšího, než honit a otravovat navrátilce?“
Baron udělal krok zpět a pozvedl ruku. Na daný signál ostatní
jezdci sesedli. Pak se ušklíbl, vytasil meč a opřel se o něj.
„Bez dovolení jsi vstoupil na mé území!“ zahřměl.
„Náhodou je to jediná cesta z Glyve,“ ohradil se Jack. „Každý,
kdo se vrací, musí projít přes tvé země.“
„Pravda pravdoucí,“ přitakal Baron. „A koho při tom přistihnu,
musí se vyplatit – pár lety v mých službách.“
Muži Jacka obklopili půlkruhem – jako když se zaklapává
ocelová past.
„Dej mi svou zbraň, Stínovče,“ pokračoval Baron. „Jestli tě
budeme muset odzbrojit, určitě tě v té řeži poraníme. Klidně se
obejdu bez toho, aby můj služebník pajdal nebo mu chyběl kus
čelisti.“
Když Baron domluvil, Jack si okázale odplivl. Dva z ozbrojenců
náhle vzhlédli a už neodlepili oči od nebe. Jack usoudil, že ho chtějí
rozptýlit, a nevěnoval jejich počínání pozornost.
Pak se však zaklonil další z mužů a – vida jeho počínání –
nakonec i Baron.
Koutkem oka Jack zaregistroval, že se vysoko po obloze
opravdu blíží veliká záře. Otočil tedy hlavu a spatřil obrovskou kouli,
jež se hnala směrem k nim, přitom vůčihledně rostla a stále více
zářila.
Rychle sklopil oči. Ať byla podstata jevu jakákoli, nehodlal tu
příležitost promarnit.
Skočil vpravo a srazil hlavu muži stojícímu na samém kraji
půlkruhu.
Dalšímu rozrazil lebku, ač se v půlobratu pokusil spěšně krýt.
Vzápětí se na něj vrhl Baron se čtyřmi dalšími ozbrojenci.
Jack odrážel rány, jak mohl nejrychleji, a nesnažil se žádnou
zasadit. Držel je v šachu a přitom zvolna couval za balvan, co měl po
levici. Jenomže postupovali příliš rychle a brzy se ocitl v kleštích. Po
- 31 -
každém odražení rány ho zabrněla dlaň a z ní se bodání přenášelo do
celé paže. Po každém úderu se meč zdál těžší.
Již několikrát prorazili jeho kryt – na paži a na stehnech krvácel
z mělkých ran. V duchu si vybavil Hnojné jámy. Ze zuřivosti útoku
poznal, že už ho nechtějí živého, a touží hned na místě pomstít padlé
kamarády.
Když už to vypadalo, že ho brzy rozsekají na kusy, Jack se
rozhodl, že za každou cenu vezme s sebou do Glyve i Barona.
Připravil se, že se na něj vrhne, jakmile se v Baronově krytu objeví
skulinka, nehledě na meče ostatních. Muselo se to stát rychle,
poněvadž s každou odplývající kapkou krve slábl.
A Baron, jako by to cítil, bojoval obezřetně, převážně se kryl a
nechal své zbrojnoše, ať vedou útok. Jack zalapal po dechu a
uvědomil si, že nemůže déle čekat.
Pak všechno skončilo. Zbraně byly náhle příliš horké, než aby se
daly udržet, a. podél čepelí jim vykvetly modré plameny. Když je s
výkřiky pustili, oslepil je záblesk bílého světla těsně nad hlavami.
Zasypaly je kaskády jisker a do chřípí se jim vedral pach spáleniny.
„Barone,“ promluvil sladký hlas, „narušujete mé území a navíc se
snažíte zabít mého zajatce. Můžete říci něco na svou omluvu?“
Když Jack poznal ten hlas, žaludek mu stiskl strach a vehnal
hořkost do úst.
Jack hledal stín, před očima mžitky. Světlo však pohaslo tak
náhle, jako se objevilo, a nastalá tma se jevila téměř absolutní.
Pokusil se využít náskoku před Baronem a jeho lidmi, hmatal před
sebe a kradl se pryč, až narazil na kámen. Zvolna ho začal obcházet.
„Vašeho vězně?“ zaslechl Barona hulákat. „Ten je můj!“
„Dlouho mezi námi vládla dobrá sousedská shoda, Barone – od
té doby, co jsem vám uštědřil lekci místopisu,“ pravila postava,
rýsující se na špici kamene. „Zřejmě se bude potřeba uchýlit k
opakování. Tyto kameny zde stojí, aby vytyčovaly hranici našich
panství. Vězeň je na mé straně; dovolím si podotknout, že vy a vaši
lidé rovněž. Vy jste, samozřejmě, vítaný host; a zajatec je
pochopitelně můj.“
„Pane,“ ozval se Baron již klidněji. „Tato hranice je odedávna
předmětem sporů – a musíte vzít rovněž v úvahu, že jsem toho
- 32 -
člověka pronásledoval skrze své území. Zdá se mi těžko slučitelné se
spravedlností, že se do toho nyní vměšujete.“
„Spravedlností?“ ozval se smích. „Mně nemluv o spravedlnosti,
sousede – a toho zajatce nenazývej člověkem. Oba víme, že hranice
závisí výlučně na rozsahu moci – nikoli na zákonu, ba ani na
smlouvě. Země je má, kam až dosáhne má moc ze svého středu –
Velkého Vzteku. Totéž se týká vás a vašeho místa. Pokud si přejete
přeměřit správnost hranic – utkejme se v souboji hned. A co se týče
vězně, sám dobře víte, že náleží k Mocnostem – je jednou z mála po­
hyblivých. Nečerpá svoji sílu ze žádné lokality, nýbrž z poměru
světla a stínu. Ten, kdo ho zajme, z něj nebude mít žádný užitek;
tudíž je můj. Souhlasíte, Pane Hovnivále? Nebo se pustíme do
nového vytyčování hranic?“
„Vidím, že síla vás dnes provází –“
„Jsme tedy zjevně na mém území. Táhněte domů, Barone.“
Jack tiše obešel kámen kolem dokola a zanořil se do tmy za ním.
Měl možnost vrhnout se zpátky za hranici a pokračoval v zoufalém
souboji; jenže ať by dopadl jakkoli, zůstal by něčím vězněm. Prchal
tedy jediným možným směrem. Hnal se, co měl sil.
Vrhl přes rameno krátký pohled a zjistil, že hádka nekončí.
Baron vztekle dupal a divoce rozhazoval rukama. Doléhala k němu
zuřivá zvolání, ale byl už moc daleko, aby porozuměl obsahu. Ještě
zrychlil tempo, neboť si byl jist, že jeho nepřítomnost může být těžko
dlouho přehlížena. Vyběhl na malé návrší a dále pokračoval dolů
poledním svahem; klel, že přišel o zbraň.
Brzy se vyčerpal, ale nutil se alespoň do klusu. Zastavil se jen
na chvíli, aby ze země sebral dva příhodně vyhlížející valouny.
Pak před něj náhle vystřelil jeho stín a zmizel v dáli. Otočil se a
hleděl zpátky tam, odkud přišel. Za kopcem vyšlehla obrovská záře a
v ní se jako větrem hnané listí míhala hejna netopýrů. Než mohl
využít stínů, světlo pohaslo a nastala naprostá tma. Ozýval se jen
jeho těžký dech. Vrhl pohled na oblohu, aby se zorientoval podle
hvězd, a spěchal dál. Přitom se rozhlížel po nějakém vhodném úkry­
tu, poněvadž věděl, že pronásledování na sebe nedá dlouho čekat.
Co chvíli se ohlížel přes rameno, ale světelný úkaz se
neopakoval. Přemítal, jak asi střetnutí dopadlo. Baron sice na pohled
- 33 -
působil dojmem vesnického burana, leč byl znám jako velmi
schopný čaroděj; situace na hranici navíc ukazovala, že oba stojí v
relativně stejné vzdálenosti od svých center moci.
Bylo by báječné, kdyby se zničili navzájem, zauvažoval. Jenže
to není moc pravděpodobné. Škoda.
Jelikož si byl vědom, že jeho nepřítomnost teď už nemohla
zůstat nepostřehnuta, tiše zadoufal, že se souboj protáhne a
pronásledování zdrží. Ideální by bylo, kdyby obě strany utržily
alespoň těžká zranění.
Jako výsměch jeho přání se kolem na okamžik mihl temný stín.
Mrštil po něm oběma kameny, ale daleko minul. Teď už šel pomalu,
aby šetřil síly. Když se pot odpařil, znovu pocítil svíravý chlad. Nebo
tu byl pořád?
Zdálo se, že kdesi vlevo, kus od něj, kráčí temná postava.
Kdykoli tím směrem otočil hlavu, zmizela. Když ale hleděl přímo
před sebe, koutkem oka zahlédl neklamné známky pohybu. Kdosi se
blížil.
Brzy mu šel po boku. Cítil čísi přítomnost, ačkoli zrakem nebyl
s to nic rozeznat. Jelikož tvor zatím nedělal žádné nepřátelské
pohyby, rozhodl se bránit, až se jej prvně dotkne.
„Mohu se dotázat na stav vašeho zdraví?“ ozval se tichý, sladký
hlas. Jack potlačil záchvěv, který mu projel celým tělem, a řekl:
„Mám hlad, žízeň a sotva se vleču.“
„Jak politováníhodné. Dohlédnu, abyste na tom brzy byl lépe.“
„Proč?“
„Je mým zvykem věnovat hostům veškerou péči a pozornost.“
„Netušil jsem, že jsem něčí host.“
„Všichni návštěvníci na mém panství jsou mými hosty, Jacku. I
ti, kdož zneužili mé pohostinnosti při předchozích návštěvách.“
„To rád slyším – zcela mi postačí, když mě co nejrychleji
doprovodíte na polední hranici vaší říše.“
„Probereme to po večeři.“
„Skvěle.“
„Tudy, prosím.“
Stín zahnul vpravo a Jack jej následoval; věděl, že mu nic jiného
nezbývá. Při chůzi občas na okamžik zahlédl snědou, sličnou tvář,
- 34 -
jež měla jednu líci ozářenu svitem hvězd, zatímco druhá tonula ve
stínu vysokého límce pláště, který měl dotyčný na sobě. Oči byly
jako kaluže, rozlévající se u pat černých svící: žhavé, temné a přeci
lesklé. Z nebe se každou chvíli snesl netopýr a zmizel mu pod
pláštěm. Po dlouhém mlčení temná silueta pokynula k výstupku, jenž
čněl před nimi.
„Tam,“ ozvalo se jen.
Jack přikývl a prohlédl si kopec s uraženou špičkou. Usoudil, že
se jedná o menší místo síly, v dosahu jiného.
Blížili se k němu a zvolna stoupali. Když Jack v jednu chvíli
uklouzl, ucítil na rameni ruku, která mu pomohla udržet rovnováhu.
Všiml si, že boty toho druhého nevydávají žádný zvuk, ačkoli kráčejí
po štěrku.
„Co se stalo s Baronem?“ osmělil se nakonec.
„Odešel domů moudřejší,“ odtušil ten druhý a v jeho úsměvu na
okamžik blýskla slonovinová běl.
Došli na vrchol kopce a zamířili k jeho středu.
Temná silueta tasila meč a vyryla jím do země složitý vzor. Jack
poznal pár obrazců. Pak poslala Jacka pryč, přejela levým palcem po
ostří meče a nechala krev skanout do středu obrazce. Zároveň muž
pronesl sedm slov. Pak se otočil a kývl na Jacka, aby se k němu
připojil. Nakreslil kolem nich špičkou meče kruh a znovu pronesl
zaklínání.
Když slova dozněla, vzor u jejich nohou se vznítil ohněm. Jack
se snažil nedívat se na planoucí čáry a křivky, ale jeho pohled byl
lapen diagramem a mimoděk jej sledoval.
Když vzor pohltil celou jeho mysl, zmocnila se ho vlna letargie.
Zdálo se, že je tažen dovnitř, stává se jeho součástí…
Někdo do něj strčil a on upadl.
Klečel na jasně osvětleném místě a kolem hlučel dav po­
směváčků. Ne.
Ti, kdož opakovali každý jeho pohyb, byli jeho podobami.
Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil, a uvědomil si, že je obklopen
jasem a zrcadly.
Vstal a zmateně se rozhlížel kolem dokola. Byl blízko středu
velké místnosti s mnoha stěnami. Veškeré okolní zdi byly ze zrcadel,
- 35 -
stejně jako nekonečné fasety konkávního stropu a lesklá podlaha pod
nohama. Nebyl si jist zdrojem světla. Snad ho vydávala samotná
zrcadla. Kousek dál vpravo u zdi stál stůl. Když k němu vykročil,
uvědomil si, že kráčí předkloněn, ačkoli necítil žádnou svalovou
námahu, ani jeho smysl pro rovnováhu nebyl narušen. Minul stůl a
pospíchal dál – jak se domníval – přímo před sebe. Stůl byl za ním,
pak nad ním. Urazil pár set kroků a znova se ocitl před ním. Otočil se
v pravém úhlu a procházku zopakoval. Výsledek byl stejný.
Scházely tu jak dveře, tak i okna. Nic než stůl, postel a pár
křesel se stolky, rozesetých porůznu uvnitř místnosti. Jako by byl
uvězněn v obrovské kouli plné jasu. Kam se podíval, kráčely jeho
odrazy a odrazy odrazů, odevšad proudilo světlo. Zato stínu se zde
nedostávalo.
Usedl do nejbližšího křesla a jeho odraz na něj upřel pohled
mezi nohama.
Jsem vězněm toho, kdo už mě dal jednou zabít, pomyslel si.
Nepochybně poblíž jeho centra moci, v kleci zhotovené zvlášť pro
mě. Špatné. Moc špatné.
Náhle se všechno rozhýbalo. Zrcadla odrazila okamžitě
nekonečno pohybů, pak nastal klid. Rozhlížel se kolem a hledal zdroj
té aktivity.
Na stole, jenž visel nad ním, bylo prostřeno maso a chléb, číše
vína a karafa s vodou. Vyskočil z křesla a pocítil na rameni lehký
dotyk. Pán netopýrů se mu s úsměvem uklonil.
„Podává se večeře,“ mávl rukou ke stolu.
Jack přikývl, šel za ním, usadil se u stolu a začal si nakládat na
talíř.
„Jak se vám líbí ubytování?“
„Opravdu působivé,“ připustil Jack. „Všiml jsem si – mimo jiné
– že tu scházejí dveře i okna.“
„To ano.“
Jack se pustil do jídla. Jeho hlad byl jako neuhasitelný plamen.
„Ta cesta vás musela stát hodně sil. Nevypadáte dobře.“
„Vím.“
„Pošlu vám později vanu na vykoupání a nějaké čisté šaty.“
„Díky.“
- 36 -
„Není zač. Chci, aby abyste se tu cítil dobře. Určitě zde
pobudete drahnou dobu.“
„Jak drahnou?“
„Kdo ví? Může to trvat léta.“
„Chápu.“
Kdybych ho napadl jídelním nožem, přemítal Jack, podařilo by
se mi ho zabít? Nebo by mě přemohl? Dokázal by hned přivolat svou
sílu? A kdybych uspěl, uměl bych odsud vypadnout?
„Kde to jsme?“ zeptal se nahlas.
Pán netopýrů jej obdařil úsměvem.
„Právě tady,“ opáčil a pleskl se do prsou.
Jack zmateně nakrčil obočí: „Nechápu –“
Pán netopýrů si odepjal těžký stříbrný řetěz, který mu visel
kolem krku. Na něm se houpal stříbrný klenot. Natáhl se k Jackovi a
napřáhl dlaň.
„Jen si ho prohlédněte, Jacku,“ podotkl přátelsky.
Jack se šperku dotkl špičkami prstů, pak jej potěžkal v dlani a
zase ho vrátil.
„Nestál by za ukradení?“
„To tedy určitě. Co je to za kámen?“
„Vlastně to vůbec není kámen. Je to tenhle pokoj. Všimněte si
tvaru.“
Jack už si mezitím očima střídavě měřil kulatý šperk a okolní
stěny.
„Ano, je velmi podobný…“
„Na chlup stejný. Těžko tomu může být jinak, jedná se přece o
tutéž věc.“
„Něco mi pořád uniká –“
„Prosím. Podívejte se zblízka. Prozkoumejte vnitřek.“
Jack předmět zvedl, přiložil si jej k oku, zašilhal a zahleděl se
dovnitř.
„Uvnitř… je tam miniaturní kopie tohoto pokoje…“
„Pohleďte ke stolu.“
„Už to vidím! Sedíme u něj! Já – já si prohlížím – ten kámen!“
„Bravo!“ zatleskal Pán netopýrů.
Jack klenot vrátil a jeho hostitel si jej pověsil na řetěz.
- 37 -
„Tak se podívejte,“ vyzval ho.
Volnou rukou hmátl po drahokamu a ukryl jej v pěsti.
Snesla se tma; trvala jen okamžik, než povolil stisk.
Nato vyňal zpod pláště svíčku, zaklesl ji do držáku na stole a
křesadlem zapálil knot. Zahoupal přívěskem nad plamenem.
V pokoji začalo být teplo, nepříjemné teplo. Vedro se vzápětí
stupňovalo v žár a Jack cítil, jak mu na čele vyrazily kapičky potu.
„Dost!“ vyhrkl. „Nemíníte nás přece usmažit!“
Pán netopýrů plamen uhasil a ponořil přívěsek do karafy s
vodou. Okamžitě se ochladilo.
„Kde to jsme?“ otázal se Jack znovu.
„Nosím nás na krku,“ opáčil Pán netopýrů a připnul si řetěz.
„Dost dobrý trik. Kde jste teď vy?“
„Tady.“
„Uvnitř drahokamu?“
„Ano.“
„Toho, který máte na krku.“
„Zajisté. Je to velmi dobrý trik. Jeho příprava mi nezabrala moc
času. Jsem přece nejlepší ze všech kouzelníků – navzdory tomu, že
mi před lety někdo ukradl vzácné rukopisy pojednávající o Umění.“
„To musela být nepříjemná ztráta. Čekal bych, že si čarodějové
budou tak vzácné dokumenty pořádně hlídat.“
„Byly řádně střeženy. Jenže vypukl požár a ve zmatku si je
zloděj stačil odnést. Pak zmizel ve stínech.“
„Chápu.“ Jack dojedl a teď popíjel víno. „Byl zloděj zadržen?“
„To ano. Byl po právu sťat. Ale ještě jsem s ním neskončil.“
„Ano?“ otázal se Jack. „Jaké jsou další plány?“
„Hodlám ho dohnat k šílenství,“ prohlásil Pán netopýrů a ucucl
víno ze svého poháru.
„Možná už je šílený. Není snad kleptomanie duševní porucha?“
Druhý zavrtěl hlavou.
„Nikoli v tomto případě,“ opáčil. „U toho zloděje je to otázka
ješitnosti. Rád chytračí proti mocným a obírá je o majetek. Zjevně to
posiluje jeho mínění o sobě samém. Je-li tato touha duševní
poruchou, pak jí trpí většina z nás. Jenže jemu se jeho přání často
plní. Má úspěchy, jelikož vládne jistou mocí a v tom, co dělá, je
- 38 -
bystrý a velmi důsledný. Bude pro mě velkým potěšením sledovat,
jak se zvolna hrouží do naprostého šílenství.“
„Abyste posílil svou pýchu a mínění o sobě samém?“
„Částečně. Krom toho tak hodlám vzdát malý hold Bohu
spravedlnosti. Bude to rovněž přínos pro společnost.“
Jack se zasmál. Pán netopýrů mu odpověděl úsměvem.
„Jak hodláte zamýšleného cíle dosáhnout?“ otázal se nakonec.
„Zavřu ho do vězení, z něhož není úniku. Nebude tam mít
naprosto co dělat – nic vyjma holé existence. Občas mu předvedu
určité objekty a zase je odstraním z jeho blízkosti – objekty, jež
budou jeho mysl zaměstnávat čím dál víc a víc, jak čas poběží.
Přijdou období deprese a období zuřivého hněvu. Vykořením
sebejistotu toho nafoukance tím, že vykopu pýchu, z níž roste.“
„Začínám chápat,“ přisvědčil Jack. „Připadá mi, že to plánujete
už pěkně dlouhou dobu.“
„O tom nepochybujte.“
Jack odstrčil prázdný talíř, natáhl se v křesle a přejel pohledem
řadu odrazů, jež je obklopovaly.
„Zřejmě mi také hodláte sdělit, že přívěšek může být čirou
náhodou ztracen během plavby přes oceán, spadnout do ohně nebo se
dostat do spárů krys.“
„Už ne, když vás to napadlo…“
Pán netopýrů vstal a mávl rukou k místu kdesi nad jejich
hlavami.
„Čeká vás tam koupel,“ podotkl. „Taky vám tam byly při­
praveny čisté šaty, zatímco jsme večeřeli. Nyní odejdu a nechám vás,
abyste si obého užil.“
Jack přikývl a vstal.
Zpod stolu se v té chvíli rozlehlo hlasité žuchnuti a hned nato
podivné drmolení provázené krátkým, pronikavým zavytím. Jack
cítil, jak ho něco chytilo za kotník a vzápětí se ocitl na podlaze.
„Zmiz!“ křikl Pán netopýrů, který chvatně obešel stůl. „Zpátky,
povídám!“
Z jeho pláště vylétlo hejno netopýrů a obklopilo tvora pod
stolem. Ten poděšeně zakvílel a natolik zesílil stisk Jackova kotníku,
až si zloděj myslel, že mu zlomí kost.
- 39 -
Zvedl se a naklonil se kupředu. Ani bolest nedokázala zabránit,
aby jej obraz, který spatřil, na okamžik neochromil.
Paže, která ho držela za nohu, byla bez chloupků, olejovitě se
leskla a pokrývaly ji modré skvrny. Pán netopýrů do ní kopl, stisk
povolil a ruka se stáhla. Ale dříve než stačila zakrýt tvář té bytosti,
Jack zahlédl její pokřivený výraz.
Vypadalo to jako něco, co zvolna začínalo být člověkem, ale
nikdy tohoto stupně nedosáhlo. Hlava působila dojmem, že na ni
někdo šlápl, byla podivně zkroucená a vedlo skrze ní několik děr.
Rosolovitým trupem prosvítaly kosti, nohy měl tvor krátké a tlusté
jako kmeny stromů, zakončené tlapami diskového tvaru, z nichž jako
kořeny či červi visel tucet tlustých prstů. Paže měl delší než celé tělo.
Vypadal jako rozšláplý slimák; jako cosi, co bylo ještě před
upečením zmraženo a pak částečně roztlučeno kladivem. Bylo to –
„To je Boršin,“ řekl krátce Pán netopýrů a mávl rukama k
tvorovi, který nevěděl, zda se víc bát netopýrů či jejich Pána, a bušil
zátylkem do nohy stolu v marné snaze dostat se od nich co nejdál.
Pán netopýrů si z krku strhl přívěšek a s kletbou jím mrštil po
stvůře. Ta vzápětí zmizela a na místě, kde se krčila, zbyla jen malá
loužička moči. Netopýři odplachtili zpátky pod plášť svého vládce a
ten se usmál dolů na Jacka.
„Co to je – Boršin?“ zeptal se zloděj.
Pán netopýrů si chvíli prohlížel nehty. „Již nějakou dobu se
vědci z denní strany pokoušejí vytvořit umělý život. Zatím se jim to
nedaří.
Já použil magii tam, kde jejich věda selhala. Zkoumal jsem ten
problém dlouho, než jsem se odhodlal k pokusu. A neuspěl – či spíše
uspěl jen zpola. Právě jste viděl výsledek. Vyhodil jsem mrtvého
homunkula do Hnojných jam Glyve a jednoho dne se mi vrátil –
takový. Nemám na jeho oživení žádný podíl. Síly, které na tom místě
přivádějí k životu nás, to s ním zkrátka nějak provedly. Ale stejně si
nemyslím, že je Boršin opravdu živý – v našem slova smyslu.“
„To je jedna z věcí, o nichž jste se zmínil, že budou mučit
vašeho nepřítele?“
„Ano. Naučil jsem ho totiž dvě věci: bát se mě a nenávidět mého
soka. Ale nepřivedl jsem si ho s sebou. Boršin má vlastní způsoby,
- 40 -
jak odcházet a přicházet, ačkoli jsem netušil, že se to týká i tohoto
místa. Budu této záležitosti muset věnovat zvýšenou pozornost.“
„A mezitím sem bude moci přijít, kdykoli se mu zlíbí?“
„Obávám se, že ano.“
„Mohl bych si pro tu dobu půjčit zbraň?“
„Je mi líto, ale zrovna není žádná k dispozici.“
„Chápu.“
„Už budu muset jít. Užijte si koupele.“
„Ještě něco,“ řekl Jack.
„Copak?“ otočil se Pán netopýrů a prsty přitom hýčkal přívěsek
na šíji.
„I já mám nepřítele, kterému dlužím důkladnou pomstu. Nebudu
vás teď zatěžovat podrobnostmi, ale myslím, že nakonec to budu já,
kdo se bude smát.“
„Vážně? Jsem opravdu zvědav, co máte přesně na mysli.“
„Dohlédnu na to, aby vám nic neušlo.“
Oba se usmáli.
„Tak nashledanou.“
„Nashledanou.“
Pán netopýrů zmizel.
Jack se dlouho povaloval ve vyhřáté vodě. Veškerá únava, která
se v něm během cesty nastřádala, se teď projevila. Sotva dokázal
vstát, utřít se a dopajdat k posteli, na níž se zhroutil. Cítil takovou
únavu, že v sobě nedokázal vykřesat ani jiskřičku nenávisti, natož se
začít zaobírat myšlenkami na útěk. Usnul a ve spánku se mu zdál
sen.
Snil o tom, že v ruce třímá Veleklíč z Kolwynie, jenž je
Chaosem i Tvořením, otevírá nebe i zemi, vládne moři i větru; a
tomu všemu poručil, aby ze všech koutů světa udeřilo na Velký
Vztek a jeho Pána. Zdálo se mu, že se zrodil plamen a temný Pán v
něm zůstal navždy uzavřen – jako mravenec v jantaru, avšak živý, se
všemi city a bez možnosti spát. Jásal nad tím a náhle uslyšel klapot
Světového stroje. Zasténal a srdce se mu z toho znamení sevřelo; a
na stěnách se nekonečné řady Jacků převalovaly v propocených
postelích.
- 41 -
Jack seděl na židli nejblíže postele, nohy měl natažené a
zkřížené v kotnících, prsty spletené pod bradou. Měl na sobě úbor
šaška sestávající z rudých, bílých a černých kosočtverců; vínové
trepky na konci obrácené vzhůru a končící roztřepenými nitěmi –
tam utrhl rolničky. Odložil šaškovský kabátec a čapku s rolničkami
zahodil do nočníku. – Přijde každou chvíli, usoudil. Doufám, že
tentokrát bez Boršina. Na stole ležel nedojedený třicátý první chod –
snídaně. Vzduch kolem byl chladnější, než považoval za příjemné.
Boršin ho od svého prvního entré navštívil celkem třikrát.
Zničehonic se zjevil, slintal a chňapal po něm. Pokaždé ho udržel v
uctivé vzdálenosti židlí a ječel přitom tak hlasitě, že se Pán netopýrů
záhy zjevil, zahnal nestvůru pryč a snažně se omlouval za to drobné
nepohodlí. Od prvního objevení Boršina Jack už nikdy pořádně
neusnul. Věděl, že se může zopakovat kdykoli.
Jídla se objevovala pravidelně a vypadala podobně, bez ohledu
na to, který to měl být chod. Jack je žvýkal automaticky a přemýšlel
o něčem jiném. Později si vůbec nemohl uvědomit, co mu vlastně
předkládali – a nutno podotknout, že mu to nijak nescházelo.
Už brzy, pomyslel si.
Hodně cvičil, aby nezměkl. Trochu přibral na váze, aby dohnal
dřívější ztráty. Zaháněl nudu zvažováním a odmítáním mnoha plánů
na útěk a pomstu. Znovu si vzpomněl na slova Rozálie, a ta určila
další směr jeho počínání.
Vzduch se začal chvět. Někde blízko se ozval tón, ne nepodobný
tomu, když nehet ťukne do poháru.
Pán netopýrů stál vedle něj a tentokrát se neusmíval.
„Jacku,“ začal okamžitě. „Velmi jsem se ve vás zklamal. Oč se
to pokoušíte?“
„Co prosím?“
„Zrovna před chvílí jste dokončil nějaké slabé kouzlo. Opravdu
si myslíte, že jsem slepý vůči praktikování Umění zde, na půdě
Velkého Vzteku?“
„Když uspěje, tak jistě ne,“ opáčil oslovený.
„Což se zjevně nestalo. Jste stále tady.“
„Zjevně.“
„Tyhle zdi nerozbijete; nelze jimi ani projít.“
- 42 -
„Všiml jsem si.“
„Začala na vás už doléhat tíha času?“
„Poněkud.“
„Přišel tedy zřejmě čas uvést do vašeho prostředí další element.“
„Neřekl jste mi, že těch Boršinů máte víc.“
Muž v plášti se tiše zasmál, odnikud se zjevil netopýr a za­
kroužil mu kolem hlavy.
„Ne, to jsem neměl na mysli. Jsem zvědav, jak dlouho vám ten
smysl pro humor vydrží…“
Jack pokrčil rameny a líně se poškrábal na šmouze od sazí, která
se mu táhla po pravém ukazováku.
„Dejte mi vědět, až to zjistíte,“ opáčil.
„Slibuji, že budete mezi prvními.“
Jack jen přikývl.
„Byl bych vám velmi zavázán, kdybyste zanechal dalšího úsilí
na poli magie,“ pokračoval Pán netopýrů. „Ve zdejší atmosféře nabité
magickou energií to může mít různé nepříjemné vedlejší účinky.“
„Povedu to v patrnosti,“ odvětil Jack.
„Skvěle. Omlouvám se, že jsem rušil. Můžete se vrátit ke svému
normálnímu dennímu programu. Adié.“
Jack neodpověděl, protože nebylo komu.
Další prvek se v jeho prostředí objevil o něco později.
Jack si náhle uvědomil, že není sám, a chvatně vzhlédl. Když
spatřil její měděné vlasy a zdrženlivý úsměv, málem tomu na
okamžik uvěřil.
Pak vstal, došel k ní, obešel ji ze všech stran a dlouho studoval z
různých úhlů.
„Opravdu dobrá práce,“ uznal nakonec. „Vzkaž svému tvůrci
mé uznání. Jsi neobyčejně zdařilá dvojnice mé Paní Eveny z
Pevnostního obydlí.“
„Nejsem ani dvojnice, ani tvá Paní,“ opáčila s úsměvem a
udělala pukrle.
„Každopádně jsi mi udělala radost. Mohu ti nabídnout židli?“
„Děkuji.“
Usadil ji, přitáhl si další sedátko a sedl si zleva od ní. Pohodlně
se opřel o židli a dlouze si dívku změřil.
- 43 -
„Objasníš mi teď svá slova? Pokud nejsi moje Evena z
Pevnostního obydlí ani dvojnice, vytvořená mým nepřítelem, abys
mě vyváděla z míry, co tedy jsi? Či – řečeno jemněji – kdo tedy jsi?“
„Jsem Evena z Pevnostního obydlí, dcera Loret a Plukovníka
Který Nikdy Nezemřel,“ pronesla s úsměvem, a teprve v té chvíli si
všiml, že má u krku pověšený podivný přívěšek stejného tvaru, jako
byl jeho žalář. „Avšak nejsem tvá Paní,“ dodala ještě.
„Odvedl nesmírně dobrou práci,“ zabručel Jack. „I hlas je
dokonalý.“
„Skoro je mi toulavého Pána nejsoucí Bašty stínů líto,“
prohlásila. „Jack, Pán lhářů. Už jsi tak splynul se všemi formami
klamu, že sám stěží rozeznáš pravdu.“
„Bašta stínů existuje!“' prohlásil.
„Pak tě nemusí zmínka o ní nijak vyvádět z míry, nemyslíš?“
„Dobře tě připravil, dvojnice. Kdo se posmívá mému domu,
posmívá se mně samotnému.“
„To jsem také zamýšlela. Ale já nejsem žádné stvoření toho,
jemuž říkáš Pán netopýrů. Jsem jeho žena a znám i jeho tajné jméno.
Ukázal mi svět v křišťálové kouli. Viděla jsem z hradeb Velkého
Vzteku všechna místa a věci. Proto vím, že žádná Bašta stínů není.“
„Nikdy na ní nespočinuly žádné oči vyjma mých. Je neustále
zahalena stíny. Je to veliká, rozlehlá stavba s vysokými sály, jež
osvětlují pochodně, podzemními labyrinty a množstvím věží. Z jedné
strany proudí světlo a z druhé přichází tma. Výzdobu tvoří objekty
nejsmělejších loupeží, jaké kdy byly provedeny. Spočívají tam
předměty nekonečné krásy a nedozírné ceny. Po chodbách tančí stíny
a třpyt démantů zasazených ve zdech překoná i slunce z denní strany.
Tomu se vysmíváš: Baště stínů, vedle níž tvrz tvého Pána připomíná
leda pastoušku. Pravda, občas je to osamělé místo, jenže skutečná
Evena je prozáří smíchem, naplní svým ladným pohybem, až bude
přetékat krásou, zatímco tvůj Pán pocítí mou pomstu a dávno se
ponoří do temnot.“
Dívka tiše zatleskala.
„Už si vzpomínám, jak mě tvá slova a tvé nadšení kdysi
přesvědčily a unesly, Jacku. Ale teď je mi jasné, že Bašta stínů,
kterou popisuješ, je příliš dokonalá, než aby se jednalo o skutečné
- 44 -
místo. Dlouho jsem na tebe čekala, než jsem se doslechla, že tě v
Iglés sťali. Byla jsem dokonce ochotna i dále očekávat tvůj návrat,
jenže otec rozhodl jinak. Zprvu jsem věřila, že jím zmítá jen
nezkrotná touha po Divém plameni. Leč mýlila jsem se. Věděl hned
od počátku, že jsi vagabund, pobuda a lhář. Plakala jsem, když mě
vyměnil za Divý plamen, ale brzy jsem si zamilovala toho, komu
jsem byla dána. Můj Pán je laskavý, zatímco ty jsi jen bezhlavý, on
je moudrý a ty jen mazaný. Jeho tvrz opravdu stojí a je jednou z
nemocnějších na zemi. Má vše, co ty postrádáš. Miluji ho.“
Jack si chvíli měřil její tvář. Už se neusmívala. „Jak se dostal k
Divému plameni?“ zeptal se pak.
„Jeho člověk ho pro něj vyhrál v Iglés.“
„Jak se jmenoval?“
„Quazer. Quazer zvítězil v Divých hrách a stal se šampiónem.“
„Bezcenný cár informace, kterou ses jako dvojnice naučila,“
poznamenal Jack. „Pokud je to vůbec pravda. Ano, můj protivník je
důkladný a všemi mastmi mazaný. Ale nevěřím, že jsi skutečná.“
„To je očividný příklad sobectví, jež tě neustále zaslepuje.“
„Nikoli. Vím, že nejsi skutečná Evena, moje Evena, nýbrž jen
stvoření poslané mě trápit, poněvadž skutečná Evena by se nikdy
nesnížila k tomu, aby mě odsoudila v mé nepřítomnosti. Čekala by,
co řeknu, ať už by proti mně byla vznesena jakákoli obvinění.“
Na ta slova sklopila zrak.
„Jen další tvá chytrá slůvka,“ řekla pak. „Nic neznamenají.“
„Tak už jdi,“ pobídl ji. „A oznam svému Pánovi, žes neuspěla.“
„Není můj Pán!“ vybuchla. „Je to můj manžel a milenec.“
„… nebo třeba klidně zůstaň, mně je to jedno.“
Vstal, přešel k posteli, natáhl se na ni a zavřel oči.
Když je znovu otevřel, byla pryč.
Jenže zahlédl to, co si nepřála, aby viděl.
Tak teď se jim teprve nepoddám, rozhodl se. Ať předloží jakýkoli
důkaz, vyložím ho jako šálení. Nechám si své vědění pro sebe, jako si
nechávám pocity. Prozatím.
Za nějakou dobu se mu podařilo usnout. Ve snu si maloval
růžovými barvami, jaká budoucnost ho čeká.
- 45 -
Po této návštěvě ho nechali na dlouhou dobu na pokoji, což mu
jen vyhovovalo.
Cítil, že Pána netopýrů zaskočil, že první útok na jeho příčetnost
mu zcela zhatil. Když tak kráčel po stěnách, stropech a podlahách
svého vězení, tu a tam se pro sebe musel smát. Přemítal o svém plánu
a nebezpečích, která s ním byla spojena, o příštích letech, kdy bude
usilovat o jeho naplnění. Jedl, co mu přinesli, a hodně spal.
Napadlo ho, že Pán netopýrů na něj snad občas hledí, ale i
kromě toho může být neustále sledován. Náhle si představil podivný
drahokam, jak jde z ruky do ruky, jak na něj střídavě hledí oči
nepřítelových sluhů. Nemohl se té utkvělé myšlenky zbavit. Ať dělal,
co dělal, stále ho pronásledovala. Dlouhé hodiny vysedával na
jednom místě a očima upřenýma na skleněném povrchu hledal
případné pozorovatele. Náhle se otáčel a dělal na neviditelné
společníky obscénní gesta.
Bohové! Ono to funguje! uvědomil si náhle, když se jednoho dne
probudil a rychle očima přelétl místnost, zda v ní nikdo není.
Opravdu mě začíná dostávat. Cítím jeho přítomnost ve všem, začíná
mě to vyvádět z míry. Ale připravil jsem si protiakci. Stačí, aby
udělal první krok, a při nezměněných podmínkách mám šanci
uniknout. Jenže nejlepší způsob, jak dosáhnout toho prvního kroku,
je nedělat nic a tvářit se, že se mě to všechno netýká. Musím tu
přestat pobíhat jako puma v kleci, musím přestat se sledováním
zrcadel a nesmím si pro sebe mumlat.
Ulehl, otevřel své já a pocítil svíravý chlad výšin.
Poté se obrátil k tichu a pomalým pohybům. Potlačit různé
drobné reakce bylo daleko těžší, než očekával. Ale ovládl je, občas si
sedl, tleskal rukama a počítal v duchu do tisíce. Zrcadla mu ukázala,
že mu narostl pořádný plnovous. Šaškovské oblečení se obnosilo a
páchlo. Často se probouzel zbrocen studeným potem a marně si
snažil vzpomenout, jaká noční můra ho tlačila. Občas sice v duchu
cítil, jak mu celý svět temní, ale navenek – pro případného
pozorovatele – si udržoval zdání úplné příčetnosti.
Tkví v tom snad nějaké kouzlo, přemítal. Nebo je to jenom
důsledek dlouhé nečinnosti a monotónnosti? Spíš to druhé. Myslím,
že jeho kouzlo bych vycítil, ačkoli je lepší čaroděj než já. Už brzy, už
- 46 -
brzy. Už brzy se tu objeví. Bude mít pocit, že se mě snaží zlomit příliš
dlouho. Nastane opačný efekt. On bude mít starosti. Už brzy. Už brzy
se objeví.
Jack se dozvěděl s předstihem, že se tak stane. Probudil se a
zjistil, že uvnitř jeho vězení je vana – co tu byl, mohl se podruhé
vykoupat – ta první koupel, jak je to dávno? Také tu ležel nový
šaškovský kostým. Jack se vydrbal ve vaně a oděl se do zelenobílé
garderóby. Tentokrát nechal rolničky na svém místě a čapku si
furiantsky posadil na stranu.
Pak se usadil na židli, tleskal si rukama před tváří a usmíval se.
Nedopustil, aby z jeho chování sebeméně vyniklo, jak je nervózní.
Když se vzduch rozvlnil a ozvalo se zazvonění, obrátil si židli
správným směrem a kývl na pozdrav.
„Zdravíčko.“
„Zdravím,“ opáčil Pán netopýrů. „Jak se máme?“
„Už jsem se docela zotavil. Myslím, že bych rád brzy odešel.“
„V otázkách zdraví nemůže být jeden nikdy dost opatrný. Já
soudím, že pořád ještě potřebujete odpočinek na zotavenou. Leč o
tom si promluvíme později.
Moc mě mrzí, že s vámi nemohu trávit více času,“ pokračoval.
„Mám spoustu naléhavých povinností, které si žádají mé plné
pozornosti.“
„To se nedá nic dělat,“ odvětil Jack. „Veškeré úsilí bude stejně
nakonec marné.“
Pán netopýrů si dlouze změřil jeho tvář, jako by v ní hledal
známky počínajícího šílenství. Pak se usadil na židli proti němu a
otázal se: „Co tím myslíte?“
Jack obrátil vzhůru levou dlaň. „Pokud všechno skončí, bude
všechno úsilí nanic.“
„Proč by mělo všechno skončit?“
„Všiml jste si poslední dobou, jak se to má s teplotou, drahý
pane?“
„Ne,“ opáčil Pán netopýrů překvapeně. „Už jsem fyzicky
neopustil svou tvrz, ani nepamatuji.
„Bylo by pro vás velmi poučné, kdybyste tak někdy učinil. Ale
stačí jen otevřít své já vyzařování Štítu.“
- 47 -
„Udělám to – soukromě. Ale vždycky je nějaký ten průsak.
Sedmero, kteří mají na starost péči o Štít, to zjistí a zasáhnou. Nemá
cenu se kvůli tomu vzrušovat nebo věštit zkázu.“
„Jenže co když je jeden ze Sedmera pod zámkem – neschopen
činu.“
Oči Pána netopýrů se rozšířily.
„Tomu nevěřím,“ řekl krátce.
Jack pokrčil rameny.
„Zrovna jsem hledal nějaký bezpečný bod, odkud bych mohl
zasáhnout, když jste mi nabídl svou – hmm – pohostinnost. Není
těžké si to ověřit.“
„Proč jste se o tom nezmínil dříve?“
„A proč?“ podivil se Jack. „Má-li utrpět má příčetnost, co po je
mi po existenci či neexistenci zbytku světa?“
„To je velmi sobecký přístup,“ poznamenal Pán netopýrů.
„Je to můj přístup,“ odtušil Jack a zacinkal rolničkami.
„Budu to muset hned ověřit.“ Pán netopýrů vzdychl a zvedl se.
„Počkám tady.“
Pán netopýrů jej zavedl do vysoké síně za železnými dveřmi a
zde mu přeťal pouta.
Jack se rozhlédl kolem dokola. Mozaika na podlaze sestávající
ze známých znamení, hromady rákosí ležící v koutech, tma
obestírající stěny, malý centrální oltář a vedle stolek, na němž ležely
potřebné nástroje, pach kadidla ve vzduchu.
Udělal krok dopředu. „Tvé jméno se v Knize měr objevilo
podivným způsobem,“ Pán netopýrů se netvářil právě důvěřivě. „Nad
ním bylo jedno zamazané.“
„Zřejmě se strážné božstvo na poslední chvíli rozmyslelo.“
„Pokud vím, nikdy předtím se tohle nestalo. Ale budiž, jsi jeden
ze Sedmera. Avšak slyš mě, než provedeš svou část péče o Štít.“
Tleskl do dlaní a závěs se zavlnil. Do komnaty vstoupila Evena
a stanula po jeho boku.
„Získáš moc potřebnou k nápravě Štítu,“ oslovil Pán netopýrů
Jacka, „ale nemysli, že se mi můžeš postavit, zde, na půdě Velkého
Vzteku. Brzy budou zapáleny svíce a objeví se stíny. I kdybych tě
- 48 -
snad podceňoval, věz, že má Paní léta studovala Umění a je v něm
neobyčejně nadaná. Pokud se pokusíš o cokoli jiného, než pro co jsi
sem byl přiveden, spojí své síly s mými. Ať věříš čemukoli, ona není
dvojnice.“
„To vím,“ zamumlal Jack. „Dvojníci nepláčou.“
„Kdys viděl Evenu plakat?“
„Příležitostně se jí na to zeptej.“
Sklopila oči, zatímco Jack kráčel k oltáři.
„Radši už začnu. Stoupněte si, prosím, do menšího kruhu,“
požádal je.
Po jednom zažehl v deseti pánvích dřevěné uhlí. Pánve byly
umístěny na stojanech, jež stály ve třech řadách v počtech tří, čtyř a
tří. Přidal voňavé prášky, které každý plamen i dým jinak obarvily.
Poté obešel oltář a do země tam hrotem železného nože vyškrábal
složitý vzor. Tiše promluvil a jeho stín se zmnožil, složil do jednoho,
bobtnal, rostl, prohluboval se, až přetínal sál jako nekonečná cesta
vedoucí k poledni. Vzdor blikajícím světlům se nehýbal a temnota v
něm se zdála mít svou vlastní váhu.
Jack zaslechl, jak Pán netopýrů šeptá Eveně: „To se mi nelíbí!“ a
pohlédl k nim.
Ve stoupajícím dýmu a mihotavém světle se zdálo, že přijal
temnější, nebezpečnější podobu, a pohybuje se se stále větší jistotou
a efektivitou. Když z oltáře zvedl zvoneček a zazvonil jím, Pán
netopýrů vykřikl: „Přestaň!“ avšak neporušil menší kruh, poněvadž
cítil, jak sál naplnila přítomnost někoho jiného a vše napjatě sleduje.
„Měl jsi pravdu, až na jednu maličkost,“ zasmál se Jack. „Když
přijde na Umění, jsi můj pán. Ani meč bych se s tebou neodvážil
zkřížit. Zvláště ne na tvém místě moci. Raději jsem tě tedy chtěl na
nějakou dobu zaměstnat, abych si zajistil bezpečný odchod. I vám
oběma dohromady zabere pár minut vymítání síly, kterou jsem sem
přivolal – a pak budete mít jiné starosti. Třeba tohle!“
S tím výkřikem kopl do nejbližšího stojanu s uhlím. Náčiní
přelétlo síň a s rachotem dopadlo na podlahu. Žhavé uhlíky se
rozlétly mezi rákosí, a to hned zachvátil plamen. Jack pokračoval,
zatímco oheň už olizoval lemy tapisérie:
- 49 -
„Nebyla mi určena péče o Štít. Pomocí třísek ze stolu,
zuhelnatělých v plameni naší svíce při večeři, se mi podařilo změnit
zápis v Knize měr. To bylo to kouzlo, které's cítil.“
„Odvážil ses porušit Velkou úmluvu a hrát si s osudem světa?“
„Přesně,“ odtušil Jack. „Bláznovi je celý svět nanic – a ty bys ze
mé blázna udělal. Kašlu na Úmluvu.“
„Stane se z tebe navždy vyvrhel. Žádný temnoťan nebude tvým
přítelem.“
„Žádný nikdy nebyl.“
„Úmluvu a z ní vyplývající Knihu měr – to jediné všichni ctíme.
A vždycky jsme ji ctili, vzdor ostatním různicím, Jacku. Od nynějška
budeš štván jako zvěř – až k naprosté záhubě.“
„Ta už mě díky tobě málem potkala tady. Takhle ti mohu dát
sbohem.“
„Zapudím bytost, kterou jsi vyvolal, a uhasím oheň. Pak proti
tobě poštvu polovinu světa. Už nikdy nepoznáš okamžik spočinutí.
Nepotká té šťastný konec.“
„Jednou jsi mě zabil. Vzal's mi ženu a obloudil ji. Zajal jsi mě.
Pověsil sis mě kolem krku. Štval's na mě Boršina. Až se příště
utkáme, nebudu to já, kdo bude trpět a komu bude hrozit šílenství.
Mám dlouhý seznam a ty jsi v jeho čele.“
„Určitě se zase utkáme, možná je to jen otázka okamžiků. Pak
můžeš na svůj seznam zapomenout.“
„Vidíš, ta zmínka o seznamu mi něco připomněla. Nezajímá tě,
čí jméno jsem musel vymazat z Knihy měr, abych tam mohl zanést
vlastní?“
„Čí jméno?“
„Kupodivu tvoje. Vážně bys měl víc chodit ven, mezi lidi.
Kdybys to dělal, pocítil bys mráz, zjistil bys průsak a podíval se do
Knihy. Pak bys měl starost s péčí o Štít a já bych se nestal tvým
vězněm. Mohli jsme si všichni ušetřit nepříjemné zážitky. V celé té
historii tkví morální poučení – choď víc ven, na čerstvý vzduch.
Aspoň ti zčervenají líčka.“
„V tom případě bys dřel na Barona nebo byl zpátky v Glyve.“
„To je sporné,“ ušklíbl se Jack a vrhl rychlý pohled přes rameno.
„Ta tapisérie už se pěkně rozhořela, budu muset jít. Za, dejme tomu,
- 50 -
období nebo méně – protože kdo ví, jak dlouho ti péče o Štít potrvá –
po mně určitě začneš pátrat. Nenech se zviklat prvními neúspěchy.
Jen do toho. Až budu připraven, setkáme se. Vezmu ti Evenu, vezmu
ti i Velký Vztek a potluču tvoje netopýry jako masařky. Budu přihlí­
žet, jak putuješ z lejna do hrobu a zase zpátky. Mockrát. Prozatím
nashledanou.“
Otočil se a pohlédl podél svého dlouhého stínu.
„Nebudu tvoje, Jacku,“ uslyšel ještě. „Všechno, co jsem předtím
říkala, byla pravda. Raději se zabiju, než abych byla tvoje.“
Zhluboka nasál vzduch prosycený kadidlem a opáčil: „Uvi­
díme.“ Pak vstoupil do stínu.
Když s pytlem přes rameno vytrvale rázoval na poledne, obloha
zvolna bledla. Vzduch byl studený a šedou travou se proplétaly cáry
mlhy. Vůbec všechny údolí i prolákliny byly naplněny mlhou a
hvězdy se stěží draly skrze přízračný příkrov mračen. Vlhkost z
blízké tůňky se srážela na kamenité zemi.
Jack se na okamžik zastavil a nadhodil si zátěž na pravém
rameni. Otočil se a upřel pohled na temnou zemi, kterou opouštěl.
Musel putovat daleko a pokud možno chvatně. Ano, čekala ho
vskutku dlouhá pouť. S každým krokem, který udělal ke světlu, mu
mohli jeho nepřátelé méně ublížit. Brzy jim zmizí úplně. Ale budou
ho hledat dál a určitě nezapomenou. A tak se uchýlil k tomu jedině
možnému a nutnému – utíkal. Bude temnou zemi s jejími
čaromocmi, krutostmi, divy a potěšeními postrádat. Byl v ní obsažen
celý jeho život, i s předměty lásky a nenávisti. Věděl, že se vrátí a
přinese s sebou něco, co mu umožní uspokojit obé. Otočil se a dál
kráčel vstříc poledni. Stíny jej zanesly do úkrytu poblíž Soumraku,
kde si po celá léta střádal magické dokumenty, které ukořistil.
Opatrně je zabalil a vzal s sebou na poledne. Jakmile dosáhne
Soumraku, bude poměrně v bezpečí; a až z něj vystoupí, ocitne se
úplně mimo dosah hrozby.
Vstoupil do Rennsialských hor v místě, kde pohoří leželo
nejblíže Soumraku. Tam se vydal hledat Panicus, nejvyšší hřeben.
Jakmile vyšplhal nad mlhu, spatřil vzdálenou a nezřetelnou
siluetu Jitřníka, rýsující se proti Věčnosvětlu. Tam na svém útesu, na
- 51 -
břiše a se zdviženou hlavou, nehybně hleděl k poledni. Kdo by o něm
nevěděl, tomu by nejspíš připadal jako větrem ošlehaná špička
Panicu. Byl také skutečně více než zpola z kamene a jeho kočičí trup
se pevně připínal ke skále. Křídla měl složená na zádech a Jack věděl
– ačkoli se k němu blížil zezadu – že bude mít paže překříženy na
prsou, levici přes pravici, že mu vítr nerozcuchal štětinaté vlasy ani
vous a že oči bez víček budou stále stejně upřeny k polednímu
horizontu.
Nevedl sem ani náznak stezky a posledních několik set stop
vyžadovalo zdolat téměř kolmou skálu. Vzhledem k tomu, že kolem
se přelévaly husté stíny, Jack po ní prošel, jako by kráčel po rovině.
Než dorazil na vrchol, kolem skučel a řval dobrý tucet větrů, ale ani
v nich se nedal přeslechnout Jitřníkův hlas, který jakoby vycházel ze
samotných útrob hor pod ním.
„Dobré jitro, Jacku.“
Postavil se k jeho levému boku a pohlédl vysoko do vzduchu,
kde se klenula Jitřníkova hlava – černá jako noc, jíž opouštěl, a
zaražená jemným oparem.
„Jitro?“ opáčil.
„Málem. Pořád je málem jitro.“
„Kde?“
„Všude.“
„Přinesl jsem ti něco k pití.“
„Nasávám vodu z oblaků a z deště.“
„Přinesl jsem ti víno vysáté z vinné révy.“
Velká tvář zbrázděná blesky se k němu zvolna natočila, rohy se
sklonily jako první. Jack odvrátil zrak od nemrkajících očí, jejichž
barvu si nikdy nedokázal zapamatovat. Je něco děsivého na očích,
které nikdy nevidí to, nač byly stvořeny hledět.
Jitřníkova levá ruka slétla dolů a před Jackem se rozevřela
zjizvená dlaň. Položil na ni vinný měch. Jitřník ho zvedl, vypil a
prázdný obal pohodil Jackovi k nohám. Utřel si ústa hřbetem ruky,
zlehka říhl a znovu upřel zrak k poledni.
„Tak co chceš, Stínový Jacku?“ otázal se.
„Od tebe? Nic.“
„Tak proč mi vždycky nosíš víno, když tudy procházíš?“
- 52 -
„Měl jsem pocit, že ti chutná.“
„Chutná.“
„Jsi zřejmě můj jediný přítel,“ odvětil Jack. „Nemáš nic, čeho
bych se toužil zmocnit. A já nemám nic, co bys ty nutně potřeboval.“
„Možná, že mě lituješ, že jsem připoután na jedno místo.“
„Co je to lítost?“ podivil se Jack.
„Lítost mne připoutala sem, abych čekal na úsvit.“
„Pak z ní nemám ani špetku, protože já musím být neustále v
pohybu.“
„Já vím. V rychlém pohybu. Polovina světa se dozvěděla, že jsi
porušil Úmluvu.“
„A vědí proč?“
„Ne.“
„A ty víš?“
„Ovšem.“
„Jak?“
„Ze tvaru mraku poznám, že se ve vzdáleném městě muž za tři
období pohádá se svou ženou, a než domluvím, bude pověšen vrah. Z
dráhy padajícího kamene vyčtu počet svedených panen a pohyby
ledovců ve druhé části světa. Z tkáně větru vím, kam příště udeří
blesk. Tak dlouho již pozoruji a tolik jsem součástí všech věcí, že mi
nezůstane nic skryto.“
„Ty víš, kam mám namířeno?“
„Ano.“
„A co tam hodlám dělat?“
„I to vím.“
„Pak mi tedy pověz, zda uspěji v tom, po čem toužím.“
„Uspěješ v tom, co chceš podniknout, ale možná už po tom pak
nebudeš toužit.“
„Nerozumím ti, Jitřníku.“
„I to vím. Jenže takhle to máš se všemi orákuly, Jacku. Když se
proroctví vyplní, dotyčný už není stejná osoba, která kladla otázku.
Je nemožné naučit člověka vnímat, co s ním udělá plynutí času; a je
to jen tvé příští já, jemuž je proroctví určeno.“
„To je férové,“ přisvědčil Jack. „Jenže já nejsem člověk. Já jsem
temnoťan.“
- 53 -
„Všichni jste lidé, ať je vaším domovem kterákoli strana světa.“
„Nemám duši, a tudíž se neměním.“
„Měníš se. Všechno živé se mění nebo umírá. Tvůj lid je
chladný, ale jejich svět je teplý, obdařený romantickým kouzlem,
pocitem údivu. Světelňané znají city, jimž neporozumíš, ale jejich
věda je chladná jako srdce tvého lidu. Přesto by se jim ve tvém
království líbilo, kdyby se ho tolik nebáli, a o jejich citech pro tebe
platí totéž. A přeci se v každém z vás skrývá velký potenciál. Stačilo
by, kdyby strach nahradilo porozumění, neboť jste každý zrcadlovým
odrazem toho druhého. Tak mi tu nemluv o duši, když jsi nikdy
žádnou neviděl, člověče.“
„Jak říkáš – nerozumím tomu.“
Jack si dřepl na kámen a jako Jitřník se zahleděl na poledne.
„Říkal jsi, že tady čekáš na jitro,“ prohodil po chvíli. „Chceš
vidět slunce nad obzorem.“
„Ano.“
„Obávám se, že tu budeš čekat věčně.“
„Je to možné.“
„Ty to nevíš? Já myslel, že znáš všechny věci.“
„Vím hodně věcí, ale nikoli všechny. V tom je rozdíl.“
„Tak mi něco pověz. Slyšel jsem, že deňané tvrdí, že jádro světa
je tekutý démon, že teplota stoupá, když k němu zamíříš, a pokud se
protrhne kůra světa, vyskočí oheň a roztavené minerály utvoří sopku.
Jenže já vím, že sopky vytvářejí ohniví elementálové, kteří – jsou-li
vyrušeni – kolem sebe roztaví zem a vyhazují ji vzhůru. Ti žijí v
malých jeskyních. Můžeš je těsně minout a teplota nijak nevzroste. A
když putuješ dost dlouho, narazíš na střed světa, který vůbec není
tekutý. Je tam Stroj, s obřími pružinami jako jsou v hodinách,
ozubenými koly, převody a protizávažími. Vím, že je to pravda,
protože jsem měl jednou tím směrem namířeno a ocitl jsem se poblíž
samotného Stroje. A přesto mají deňané způsoby, jak dokázat, že
jejich náhled je správný. Jeden z nich mě málem přesvědčil, takže
jsem téměř přestal věřit tomu, co jsem na vlastní oči viděl. Jak je to
možné?“
„Měli jste pravdu oba,“ odvětil Jitřník. „Popisujete stejnou věc,
jenže žádný z vás ji nevidí takovou, jaká doopravdy je. Každý z vás
- 54 -
si skutečnost přizpůsobuje tomu, jak ji umí ovládat. Protože kdyby se
vymkla vaší kontrole, báli byste se jí. Občas tak popisujete i
nepochopitelné. Pro tebe je to stroj, pro ně démon.“
„Vím, že hvězdy jsou obydlími duchů a božstev – některá jsou
přátelská, jiná zlovolná, většina lhostejná. Všechny jsou téměř na
dosah a lze se k nim dostat. Jsou-li správně vyvoláni, odpovědí. A
přece deňané tvrdí, že jsou tam ohromné vzdálenosti a žádný život.
Zase tedy…?“
„Jsou to jen dva způsoby, jak vnímat skutečnost, oba správné.“
„Ale jestliže jsou dva způsoby, nemůže být i třetí? Nebo čtvrtý?
A nebo, když jsme u toho, tolik, kolik je lidí na světě?“
„Ano,“ přitakal Jitřník.
„Ale který z nich je správný?“
„Všechny.“
„Lze však vidět to, co je pod tím vším?! Je to možné?“
Jitřník neodpověděl.
„Ty,“ otázal se Jack. „Ty vidíš pravou skutečnost?“
„Vidím oblaka a padající kameny. Cítím vítr.“
„Ale jejich prostřednictvím se nějak dovídáš i jiné věci.“
„Zdaleka nevím vše.“
„Ale spatřil jsi pravou skutečnost?“
„Já – kdysi… Čekám na východ slunce. To je vše.“
„Východ? To zní divně…“
Jack se zahleděl na poledne a zkoumal zrůžovělá oblaka.
Zaposlouchal se do padání kamenů a nastavil tvář větru, ale žádná
moudrost v tom pro něj nebyla.
„Víš, kam mám namířeno a co se chystám udělat,“ prohodil po
delší době. „Víš, co se stane, a víš, jaký budu za delší čas. Odsud, z
vrcholu své hory, vidíš všechny tyhle věci. Zřejmě je ti i známo, kdy
mě potká má konečná smrt a za jakých to bude okolností. Díky tobě
mi můj život připadá zbytečný a mé vědomí jen jako nezbytná
výbava na cestu, bez možnosti cokoli ovlivnit.“
„To ne,“ namítl Jitřník.
„Cítím, že to říkáš jen proto, abych nebyl nešťastný.“
„Ne, říkám to proto, že tvůj život obklopují stíny, které nedokáži
prohlédnout.“
- 55 -
„Nedokážeš?“
„Naše životy jsou zřejmě nějakým způsobem provázány. Věci,
týkající se mé vlastní existence, přede mnou zůstávají navždy
skryty.“
„To už je tedy něco.“
„… je také možné, že tím, co ses vydal hledat, ses postavil nad
rámec předvídatelnosti.“
Jack se chraptivě zasmál.
„To by mi vyhovovalo.“
„Možná to nebude tak příjemné, jak si myslíš.“
Na to Pán stínů pokrčil rameny.
„Stejně nemám na vybranou, musím si počkat, vidět a zvážit to
sám.“
Někde hluboko po jeho levé ruce – příliš hluboko, než aby slyšel
jeho neustálý řev – prýštil o stovky stop níže ze skály pramen měnící
se ve vodopád, který mizel z dohledu ve skalní průrvě. A o moc níž
se plání klikatil mohutný proud a mizel v tmavém lese. Ještě dál
viděl kouř stoupající z vesnice na břehu. Na okamžik bezdůvodně
zatoužil projít se jí, nahlédnout do oken a do dvorů.
„Proč se stalo, že Padlá Hvězda, který nám přinesl znalosti o
Umění, nenavštívil i deňany?“ zeptal se.
„Snad se teologicky založenější obyvatelé světlé strany
dohadují, proč nezjevil požehnání vědy temnoťanům. Jaký je v tom
rozdíl? Slyšel jsem příběh, že nic z toho není darem Padlého, nýbrž
oboje vynálezem člověka. Že darem bylo spíše vědomí, které si
dokázalo utvořit svůj vlastní systém.“
Náhle se supěním a lapáním po dechu, v závanech vzduchu
způsobených velkými zelenými křídly, dosedl na jejich kamenný
ostroh drak. Vítr až do poslední chvíle přehlušoval jeho přílet. Tvor
se rozvalil na skále a z nozder se mu v prudkém tempu draly
chomáče plamenů. Po delší době na ně upřel oči rudé jako jablka.
„Buď zdráv, Jitřníku,“ ozval se hedvábným hlasem. „Doufám,
že ti nevadí, když tady chvilku ulevím křídlům. Húúf!“ Vydechl delší
plamen, který na okamžik ozářil okolí.
„Jen klidně odpočívej,“ odvětil Jitřník.
Drak si povšiml Jacka, upřel na něj svůj zrak a neuhýbal.
- 56 -
„Jsem už moc starý na létání přes tyhle hory,“ povzdechl si.
„Jenže nejbližší ovce jsou až u vesnice na druhé straně.“
Jack ponořil nohu do Jitřníkova stínu, a pak se zeptal: „Tak proč
nepřesídlíš na druhou stranu?“
„Světlo mě ruší,“ opáčil plaz. „Potřebuju temné doupě.“ Pak se
obrátil na Jitřníka. „Ten je tvůj?“ zeptal se.
„Co je mé?“
„Ten člověk.“
„Ne, ten je svůj vlastní.“
„Pak bych si mohl ušetřit cestu a vyčistit ti tu vzduch. Je větší
než ovce, ačkoli jistě méně chutný.“
Jakmile k němu drak vydechl kaskádu plamenů, Jack se celý
ponořil do stínu. Oheň zmizel, když se nadechl, a pak ho vychrlil
zpátky na draka.
Drak překvapeně zafrkal a mávl si konci křídel před očima, jež
začaly slzet. Pak se k němu přikradl stín a padl mu na tvář. Jako
závoj zadusil nový pokus o soupeřovu kremaci.
„Ty!“ zavrčel drak a upřel pohled na siluetu skrytou ve stínech.
„Myslel jsem, že nějaký soumračňan přišel obtěžovat přítele Jitřníka,
ale teď tě poznávám. Ty jsi to bídné stvoření, co se odvážilo
vztáhnout ruku na můj poklad! Co jsi udělal s mým tyrkysovým
diadémem z bílého zlata, mými čtrnácti jemně tepanými náramky a
mým pytlem měsíčních kamenů, čítajících celkem sedmadvacet
kusů?“
„Teď je to část mého pokladu,“ odsekl Jack. „A být tebou, mám
se k odchodu. Ačkoli jsi větší než ovce a nepochybně značně
nechutný, mohl bych si tě dát k obědu.“
Znovu vydechl oheň a drak ucouvl.
„Ustaň!“ ozval se. „Nech mě si tu ještě chvilku odpočinout a
pak odejdu.“
„Odejdeš hned!“ zahřměl Jack.
„Jsi krutý, stínový člověče,“ vzdychl plaz. „Tedy dobrá.“
Vstal, vyvážil svůj mohutný trup ocasem a se šípáním se začal
kolébat k okraji skalní stěny. Ohlédl se a zavrčel: „Nenávidím tě!“
pak se převalil přes okraj a byl ten tam.
- 57 -
Jack došel na okraj a sledoval pád. Když se už už zdálo, že se
drak rozbije o horský sráz, roztáhl křídla a nabral vítr; vznesl se
vysoko do vzduchu a zamířil k vesnici v lese u potoka.
„Zajímalo by mě, k čemu je vědomí,“ zadumal se Jack, „když
nijak nepozmění přirozenost šelmy.“
„Ale ten drak byl kdysi člověk,“ namítl Jitřník. „Jen jeho
hrabivost jej proměnila v to, čím je teď.“
„Už jsem se s tím jevem setkal,“ přikývl Jack. „I já byl kdysi
krátce hejnem krys.“
„Jenže jsi svou vášeň překonal a vrátil se do lidské podoby.
Drakovi se to možná taky jednou podaří. Silou svého vědomí poznáš
a odstraníš určité prvky, které tě činí předvídatelným. Vědomí
člověka přetváří. Proč jsi toho draka nezabil?“
„Nebylo potřeba –“ Jack se náhle rozesmál. „Jeho mršina by ti
tu pěkně zapáchala.“
„Rozhodl ses, že nemá smysl zabíjet něco, co stejně nemůžeš
sníst, nebo to bylo proto, že pro tebe nepředstavoval žádnou
opravdovou hrozbu?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Jack. „Od nynějška mám na svědomí jednu
ovci a možná i hladovějící vesničany.“
Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil podstatu následného
skřípavého, cvakavého zvuku. Šklebící se Jitřník cenil zuby. Do
Jacka se náhle opřel studený vítr a světlo na poledni jako by
potemnělo.
„… snad jsi měl s tím vědomím pravdu,“ slyšel Jitřníka tiše
říkat, jako by vůbec nemluvil s ním, a jeho velká, temná hlava se
trochu schýlila.
Jack se ošil a uhnul pohledem. Očima našel bílou, nemrkající
hvězdu, která ho neustále trápila, když se na poledni rychle
přemisťovala zprava doleva.
„Hvězdný vládce,“ kývl k obloze. „Odolává všem komu­
nikačním kouzlům. Pohybuje se jinak než ostatní a rychleji. Nebliká.
Co je zač?“
„Není to pravá hvězda, nýbrž umělý objekt umístěný na
oběžnou dráhu nad Soumrak vědci denní strany.“
„K čemu?“
- 58 -
„Je tam, aby sledoval hranici.“
„Proč?“
„Třeba se vás bojí?“
„Nemáme se zeměmi světla žádné plány.“
„Já vím. Ale copak vy sami určitým způsobem nehlídáte
hranice?“ zeptal se Jitřník.
„Samozřejmě.“
„A proč?“
„Abychom věděli, co přes ně přejde.“
„Tak vidíš.“
„A to je všechno?“ odfrkl si Jack. „Jestliže je ten objekt nad
Soumrakem, neplatí pro něj zákony magie o nic méně než jeho
vlastní. Dostatečně silné kouzlo na něj zapůsobí. Jednoho dne ho
srazím z oblohy.“
„Proč?“ zeptal se Jitřník.
„Abych ukázal, že moje magie je nadřazena jejich vědě –
protože jednoho dne bude.“
„Nepřipadá mi zdravé, aby jedna strana získala navrch.“
„Pokud jsi na straně, která vítězí, vidíš to jinak.“
„Ale použiješ jejich metod, abys zvýšil vlastní efektivitu.“
„Použiji cokoli, co mi dobře poslouží.“
„Jsem zvědav, jaké z toho nakonec vzejdou konce.“
Jack přešel k polednímu okraji vrcholku, přehoupl se přes něj,
našel si oporu pro nohy a pak vzhlédl.
„Nu, každopádně tu s tebou nemohu čekat, až „vyjde“ slunce.
Musím se za ním vypravit sám. Sbohem, Jitřníku.“
„Dobré jitro, Jacku.“
Jako kramář se s pytlem přes rameno vláčel ke světlu. Prošel
rozvráceným městem Deadfoot a ani nepohlédl na zarostlé Svatyně
Bezmocných bohů, hlavní turistickou atrakci. Na jejich oltářích se
nikdy neobjevilo nic, co by stálo za ukradení. Omotal si šátek těsně
kolem hlavy a spěchal slavnou ulicí Zpívajících soch. Každá z nich,
zaživa známých individualistů, spustila svou vlastní píseň, jakmile
zaslechla kroky. Nakonec, když poslední část proběhl tryskem (neboť
- 59 -
to byla velmi dlouhá cesta), vyvázl s částečnou hluchotou, uřícený a
s bolestí hlavy.
Spustil pěst a přestal v polovině kletby, neboť mu došla slova.
Nenapadla ho žádná kalamita, kterou by mohl na tyhle trosky
přivolat, aby je už dávno nepotkala. Až já budu vládnout, všechno
bude jinak, rozhodl se. Města nebudou vznikat tak chaoticky, aby se
z nich nakonec vyklubalo tohle.
Vládnout?
Ta myšlenka se mu náhle sama objevila v hlavě.
Nu, vlastně proč ne? otázal se sám sebe. Jestliže získám moc, po
níž pátrám, proč bych si nemohl dopřát vše, po čem toužím? Jakmile
se nabažím pomsty, budu se muset nějak vyrovnat se všemi, kdož
jsou nyní proti mně. Klidně to můžu udělat jako dobyvatel. Jsem
jediný, kdo nepotřebuje stálé místo síly. Dokáži všechny porazit na
jejich vlastní půdě, jakmile se zmocním Klíče Který Byl Ztracen,
Kolwynie. Ta myšlenka se mnou jistě byla celou dobu. Budu muset
odměnit Rozálii, že to navrhla. – A taky si prodloužit seznam. Až se
vypořádám s Pánem netopýrů, Smagem, Quazerem a Blitém, podám
si Barona a dohlédnu, aby si Plukovník Který Nikdy Nezemřel musel
změnit jméno.
Fascinovalo ho, že mezi jinými rukopisy nese v pytli i svitky,
které vzbudily hněv Pána netopýrů. Nějaký čas vážně zvažoval
možnost nabídnout je výměnou za svou svobodu. Jediné, co ho
zadržovalo, byl fakt, že jeho nepřítel by buď přijal a pak ho
nepropustil nebo – ještě hůř – dodržel své slovo. Nutnost vrátit
získaný lup by byla největší ztrátou tváře, jakou kdy zažil. Dalo se
tomu vyhnout jen tím, co dělal nyní – hnal se za získáním síly, jež
mu měla přinést uspokojení. Bez těch svitků by to samozřejmě bylo
daleko obtížnější a…
Zatočila se mu hlava. Usoudil, že když se bavil s Jitřníkem, měl
pravdu. Vědomí, stejně jako hluk dvou set soch z Deadfootu, byla
dobré jen k disharmonii a rozporům, vedlo k bolestem hlavy.
Zprava se v jeho zorném poli opět objevil deňanský satelit. Jak
kráčel vpřed, svět kolem jasněl. Jako vzdálené skvrny spatřil daleko
před sebou první ostrůvky zeleně. Mraky na poledni žhnuly jasem. K
- 60 -
jeho uším se donesla po celých věcích první ptačí píseň, a když
hledal zpěváčka na větvi, uviděl jasné opeření.
Usoudil, že být přivítán písní je dobré znamení.
Než se vydal dále ke dni, zadupal a přikryl oheň i s kůstkami a
peřím.
Uprostřed semestru začal mít pocit, že jeho zdlouhavé úsilí
konečně někam vede. Nebyl si jist, co ho vyvolalo. Na tomhle místě
byl zřejmě omezen na stejné senzorické vjemy jako lidé kolem něj.
Ale přesto, s tápáním, obracením, ukrýváním, kličkováním a novými
pokusy, si ho ten pocit našel. Věděl to. Co do jeho významu si byl
naprosto jist. Poslední dobou cítil, že se něco blíží.
Ušel osm bloků z univerzitního městečka ke Skrýši, míjel
přitom věžáky s okny jako otvory v děrných štítcích a pásy
dopravních tepen, kde ho vzdor všem těm létům stráveným tady do
nosu štípaly výfukové plyny. Udělal vpravo vbok a zamířil do ulic,
kde se na chodnících povalovaly pomačkané plechovky od piva a z
průchodů mezi domy se valilo smetí. Jak kráčel, sledovali jej lidé s
lhostejnými tvářemi – z oken, ze schodů, z otevřených domovních
vchodů. Vysoko nad ním vzduchem zahřměl aerobus. A ještě výše na
nebi jej k rozžhavené dlažbě přibíjelo věčně nehybné slunce, nikde
ani kousek stínu. U otevřeného požárního hydrantu si hrál hlouček
dětí. Ty přestaly a sledovaly, jak je míjí. Pak odkudsi přilétl falešný
příslib vánku, zabublání vody, ostrý nářek ptáka někde nad
střechami. Zahodil cigaretu do žlabu u obrubníku a díval se, jak ho
míjí. Všude tolik světla, pomyslel si, a já nemám žádný stín. Zvláštní,
že si toho ještě nikdo nevšiml. Kde jsem ho jen mohl nechat?
V místech s přitlumeným světlem to někdy šlo. Bylo to, jako by
se na světě cosi objevilo nebo z něj něco zmizelo. Vězelo to v
podstatě základního smyslu pro souvislosti, který se na plném
denním světle nevyskytoval. S ním přicházely drobné dojmy a určité
vjemy. Zdálo se, že vzdor jeho hluchotě k němu stíny chtějí
promluvit. Díky tomu také věděl, jakmile vstoupil do temného baru,
že to, co jej hledá, se přiblížilo.
Hned jak zamířil do zadního traktu Skrýše, denní žár pominul.
Pak spatřil její tmavé vlasy, tu a tam prosvětlené kaštanovou barvou,
- 61 -
v růžové záři svíčky přiklopené sklem. Propletl se mezi stolečky a
poprvé, co opustil třídu, se uvolnil.
Vklouzl do boxu naproti ní a usmál se.
„Čau, Kláro.“
S překvapeným výrazem si ho změřila.
„Johne! Tohle ty děláš pořád,“ ušklíbla se. „Nikde nic –a
najednou jsi tady.“
Dál se usmíval a očima zkoumal její trochu hrubší rysy,
otlačeniny v místech, kde nosila brýle, jemné kruhy pod očima a pár
zatoulaných vlasů, co jí padaly do čela.
„Jako nějaký cesťák,“ ušklíbl se. „Támhle jde číšník.“
„Pivo.“
„Pivo.“
Oba kývli a pak se podívali jeden na druhého.
Nakonec se zasmála.
„Tohle je teda rok!“ prohlásila. „Ještě že už končí semestr.“
Přikývl.
„Zatím největší třída ke státnicím.“
„A vypůjčené knížky, co už nikdy neuvidíme…“
„Promluv si s někým ze studijního,“ navrhl. „Dej jim seznam
jmen –“
„Vyštudovaní ignorují upomínky.“
„Určitě začnou jednoho dne potřebovat nějaké potvrzení. Až k
tomu dojde, řekni jim, že nic nedostanou, dokud nezaplatí pokutu.“
Nahnula se kupředu.
„Tomu říkám dobrý nápad!“
„Samozřejmě, budou ten papír potřebovat kvůli práci a třeba se
přetrhnou, aby ho dostali.“
„Ty ses minul povoláním, když jsi šel na antropologii. Měl z
tebe být studijní referent.“
„Vyhovovalo mi to, co dělám.“
„Proč mluvíš v minulém čase?“ zeptala se.
„Nemám zdání.“
„Děje se něco?“
„Nic, o čem bych věděl.“
Ale cítil, že je to tady. Blížilo se to.
- 62 -
„Něco vážnějšího s tvou pracovní smlouvou?“ přimhouřila oči.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nemám žádné potíže.“
Přinesli jim pití. Zvedl svou sklenici a napil se. Pod stolem se
nohou otřel o její nárt a zkřížil je. Neodsunula se; jenže to ona
nedělala nikdy. Mně, ani nikomu jinému, pomyslel si Jack. Je to
dobrá dajka, ale moc se chce vdát. Kvůli mně už hoří netrpělivostí
celý semestr. Ale teď už každým dnem… Zapudil ty myšlenky.
Kdyby ji potkal dříve, zřejmě by se s ní oženil, protože ho nijak
netrápilo pomyšlení, že opustí ženu, až odejde, kam musí odejít.
Jenže na ni narazil až tenhle semestr a věci se blížily k rozuzlení.
„Co s tím profesorským volnem, o kterém jsi mluvil?“ zeptala
se. „Už jsi k něčemu došel?“
„Ještě nevím, záleží to na výzkumu, který zrovna dělám.“
„Jak jsi daleko?“
„To budu věděl, až využiju část počítačového času, který jsem si
zabukoval.“
„Brzy?“
Mrkl na hodinky a přikývl.
„Takhle brzy?“ podivila se. „Pokud jsou předpovědi příznivé…?
“
Zapálil si cigaretu.
„Pak by to mohlo být příští semestr,“ dokončil.
„Ale říkal jsi, že tvá pracovní smlouva je –“
„– v pořádku. Jen jsem ji ještě nepodepsal. To má čas.“
„Kdysi jsi mi povídal, že si myslíš, že tě Quilian nemá rád.“
„To tedy nemá. Je hrozně staromódní. Má dojem, že trávím moc
času u počítače a málo v knihovnách.“
Usmála se.
„To já taky.“
„Každopádně jsem příliš populární přednášející, než aby mi
nenabídl obnovení smlouvy. To by si netroufl.“
„Tak proč ji nepodepíšeš? Chceš z toho vytřískat víc peněz?“
„To ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale jestli požádám o profesorské volno
a on odmítne, bude příjemné říct mu, co s ní může udělat.
Samozřejmě, že podepíšu, pokud to bude výhodné pro můj výzkum.
- 63 -
Ale hrozně rád bych doktoru Quilianovi řekl, kam si ten papír může
strčit.“
Polkla hlt piva.
„Takže jsi blízko něčeho důležitého.“
Pokrčil rameny.
„Jak ti šel tvůj seminář?“ zeptal se pak.
Zasmála se.
„Profesoru Weathertonovi musíš pěkně ležet v žaludku. Většinu
přednášek věnoval vyvracení tvého kursu Zvyky a filosofie Temné
strany.“
„Lišíme se v mnoha názorech, ale on na temné straně nikdy
nebyl.“
„To on o tobě tvrdí taky. Shoduje se s tebou v tom, že je to
feudální společnost a že někteří Pánové snad opravdu věří, že mají na
vše ve svém panství přímý vliv. Odmítá celou teorii, že jsou volně
spojeni Úmluvou založenou na předpokladu, že pokud nebudou
magicky spolupracovat a udržovat nějakou formu Štítu, spadne jim
na hlavu obloha.“
„Tak co udržuje vše na té straně světa naživu?“
„Někdo tu otázku položil a on opáčil, že je to problém fyziků a
nikoli společenskovědních teoretiků. Jeho osobní názor je, že se
jedná o únik energie z našich silových štítů někde ve vysokých
vrstvách atmosféry.“
Odfrkl si.
„Rád bych ho někdy vzal na výlet do terénu. A jeho kámoše
Quiliana taky.“
„Já vím, že tys byl na temné straně,“ přisvědčila. „Vlastně si
myslím, že k ní máš o dost blíž, než jsi ochoten připustit.“
„Co tím chceš říct?“
„Kdyby ses teď viděl, tak bys to věděl. Trvalo mi dlouho, než
jsem si uvědomila, čím to je, ale když jsem si všimla, co ti dodává
tak podivné vzezření na místech jako tohle, zdálo se mi to zjevné –
jsou to tvé oči. Citlivější na světlo než jakékoli jiné, co jsem kdy
viděla. Jakmile ze světla přijdeš někam do tmy, hrozně se ti rozšíří
zorničky. Zbývá kolem nich jen tenký kruh barvy. A všimla jsem si,
že sluneční brýle, které nosíš, jsou daleko tmavší než obyčejné.“
- 64 -
„Mám oční vadu. Vidím dost slabě a jasné světlo mě dráždí.“
„Ano, to už jsi říkal.“
Vrátil jí úsměv.
Zamáčkl cigaretu a jako na povel se z reproduktoru vysoko na
zdi nad barem začala linout odporně sladká melodie. Dopřál si další
doušek piva.
„Vsadím se, že Weatherton se obouval i do zmrtvýchvstání
místních obyvatel…“
„Hmm.“
Co kdybych zemřel tady, napadlo ho. Co by se se mnou stalo?
Dostal bych se zpátky do Glyve?
„Co je s tebou?“ otázala se znepokojeně.
„Cože?“
„Rozšířily se ti nozdry a nakrčil jsi čelo.“
„Věnuješ moc pozornosti rysům tváře. To ta hnusná hudba.“
„Ráda se na tebe dívám,“ připustila. „Dopijme a půjdeme ke
mně. Pustím ti něco jiného. Potřebuju ti něco ukázat a na něco se tě
zeptat.“
„Co je to?“
„Raději bych s tím počkala.“
„Tak dobrá.“
Dopili a pak zaplatil. Jakmile vyšli na světlo, pocit vhledu a
očekávání náhle opadl.
Vystoupali po schodech a vešli do jejího bytu ve třetím patře.
Jakmile překročili práh, strnula a vydala zvuk, jako by se zalkla.
Protlačil se kolem ní a rychle zamířil doleva. Tam se zastavil.
„Co se děje?“ zeptal se, zatímco pokoj pročesával očima. „Jsem
si jista, že to tu takhle nevypadalo, když jsem odcházela. Ty papíry
na podlaze… a židle určitě nestála támhle… šuplík nebyl vytažený…
ani dveře do světlíku…“
Vrátil se k ní, aby se podíval po škrábancích na zámku, ale
žádné nenašel. Pak přešel místnost, a když vstoupil do ložnice,
uslyšela nezaměnitelné cvaknutí vystřelovacího nože. Za okamžik se
zase objevil, vešel do jiného pokoje a odtud do koupelny. Vyšel ze
dveří další místnosti a zeptal se: „To okno u stolu bylo takhle
otevřené?“
- 65 -
„Asi ano,“ odvětila napjatě. „Jo, určitě bylo.“
Vydechl. Pak si prohlédl okenní římsu.
„Papíry ti nejspíš rozfoukal závan větru. A co se týče šuplete a
dveří do světlíku, vsadím se, žes je ráno nechala otevřené. A tu židli
sis nejspíš sama pošoupla, a pak na to zapomněla.“
„Já jsem dost pořádkumilovná osoba,“ zdůraznila a přibouchla
dveře na chodbu. „Ale asi máš pravdu,“ obrátila se pak.
„Proč jsi nervózní?“
Prošla bytem a posbírala papíry.
„Odkdy u sebe nosíš nůž?“ zeptala se.
„Jaký nůž?“
Zavřela dveře do světlíku, otočila se a vrhla na něj dlouhý
pohled. „Ten, co jsi ještě před chvilkou držel v ruce.“
Rozhodil paže dlaněmi vzhůru.
„Nemám žádný nůž. Jestli chceš, můžeš si mě prohledat.
Nenosím u sebe žádnou zbraň.“ Došla k sekretáři a zavřela
vyčnívající zásuvku. Sehnula se, vytáhla jinou a odsud vyndala
balíček zabalený do novin. „Tohle je docela dobrý důvod,“ řekla a
potřásla s ním. „Určitě mi to nepřidává na klidu.“
Položila balíček na stůl a rozvázala provázek.
Přišel k ní a díval se, jak rozbaluje novinové papíry. Uvnitř
ležely tři velmi staře vypadající knihy.
„Myslel jsem, žes je dávno vrátila!“
„Chtěla jsem –“
„Přece jsme se dohodli.“
„Chtěla bych vědět, kde jsi k nim přišel a jak.“
Zavrtěl hlavou.
„Taky jsme se dohodli, že jestli je dokážu získat zpátky, nebudeš
mi ohledně toho klást žádné otázky.“
Položila knížky vedle sebe, pak píchla prstem do hřbetu jedné a
vazby druhé.
„Tohle tu určitě nebylo,“ prohlásila. „Jsou to skvrny od krve,
že?“
„Nemám páru.“
„Ty menší jsem setřela vlhkým hedvábným papírem. Vypadalo
to přesně jako zaschlá krev.“
- 66 -
Pokrčil rameny.
„Když jsem ti řekla, že tyhle knížky byly ukradeny z Oddělení
vzácných knih, a ty ses nabídl, že je obstaráš zpátky,“ pokračovala,
„neměla jsem nic proti. OK. Souhlasila jsem i s tím, že když je
přineseš, budu to brát jako anonymní vrátku. Žádné otázky. Jenže to
jsem netušila, že kolem toho poteče krev. Samy krvavé stopy by mě
nedovedly k tomu, že se něco stalo. Jenže pak jsem si tě začala
všímat a uvědomila si, jak málo o tobě vlastně vím. Došlo mi to s
těma očima a taky, jak úžasně tiše se pohybuješ. Zaslechla jsem, že
se přátelíš s kriminálními živly – jenže jsi napsal pár článků o
kriminalitě a přednášíš o tom. Takže mi to tehdy připadalo v
pořádku. Teď jsem viděla, jak se plížíš mým bytem, připraven zabít
případného lupiče. Žádná kniha nemá cenu lidského života. Ruším
naši dohodu. Pověz mi, kdes k těm knihám přišel.“
„Ne.“
„Musím to vědět.“
„Připravila jsi tady tuhle scénu jen proto, abys viděla, jak se
zachovám, co?“
Zarděla se.
Teď mě zřejmě začne vydírat, abych si ji vzal, pomyslel si.
Pokud si tedy bude myslet, že celou záležitost dokáže dostatečně
nafouknout.
„Tak dobře,“ řekl, vrazil ruce do kapes a otočil se k oknu.
„Zjistil jsem, kdo to udělal, a promluvil s ním. Při nedorozumění,
které následovalo, se mu zlomil nos a měl tu drzost pokrvácet knihy.
Nedokázal jsem všechno smýt.“
Slyšel, jak jen vydechla: „Oh.“
„A to je všechno,“ rozhodil ruce. Udělal krok vpřed a políbil ji.
Za okamžik se uvolnila a opřela se o něj. Chvíli jí masíroval krk a
záda, pak sjel dlaněmi k hýždím.
Odvedení pozornosti úplné, rozhodl se, zatímco jí přejížděl po
žebrech vzhůru ke knoflíkům blůzy. „Promiň,“ vydechla.
„To je v pořádku,“ zamručel, zatímco je rozepínal. „Úplně v
pořádku.“
Později, když se díval na polštář skrze oponu jejích vlasů a
analyzoval své reakce na předchozí události, opět pocítil něčí
- 67 -
přítomnost, tentokrát tak blízko, až měl pocit, jako by ho někdo
sledoval. Rychle pohledem přelétl pokoj, ale nikdo tam nebyl.
Naslouchal hlomozu dopravy dole na ulici a rozhodl se, že bude brzy
pokračovat ve svých plánech. Dejme tomu po cigaretě.
Sonický úder shůry zařinčel okenní tabulkou, jako by do ní
udeřila něčí dlaň.
Zvolna se kupící mračna trochu zastínila slunce. Věděl, že
přijíždí časně, a tak zaparkoval auto na fakultním parkovišti a z kufru
vytáhl nacpanou tašku. Uvnitř auta ležela tři další těžká cestovní
zavazadla.
Otočil se a zamířil do zadní části universitního městečka. Cítil
potřebu se hýbat, aby se mohl rozběhnout, kdyby to bylo nezbytné.
Vzpomněl si v té chvíli na Jitřníka, jak pozoruje kameny, oblaka a
ptáky, cítí vítr, déšť i blesky, a napadlo ho, zda si je dotyčný
okamžitě vědom každého kroku, který dělá. Měl pocit, že tomu tak
opravdu je, a přál si, aby měl teď přítele po ruce a mohl ho požádat o
radu. Snad zná – nebo už dávno zná – výsledek toho, nač se chystá?
Listí i tráva trochu pookřály při ochlazení, jež někdy přichází
před bouří. Bylo pořád velké parno, ale žár teď mírnil vánek ze
severu. Univerzitní městečko zelo prázdnotou. Minul skupinu
studentů usazených u fontány, kde si porovnávali testy z právě
proběhlé zkoušky. Měl pocit, že dva z nich poznal. Chodili k němu
na Úvod do kulturní antropologie před několika semestry. Žádný z
nich však nevzhlédl.
Když míjel Dračí sál, uslyšel náhle své jméno.
„Johne! Johne Shade!“
Zastavil se a spatřil, jak ze dveří vyhlíží podsaditá postava
asistenta Poindextera. Ten muž byl křestním jménem taky John, ale
protože byl v jejich skupině karbaníků nový, říkali mu příjmením,
aby se to nepletlo.
Jack se donutil k úsměvu, zatímco se muž blížil, a kývl mu na
pozdrav.
„Čau, Poindextere. Čekal bych, že touhle dobou už se budeš
válet někde u vody.“
- 68 -
„Pořád ještě musím oznámkovat pár zatracených laboratorních
vzorků,“ zafuněl asistent. „Rozhodl jsem se, že potřebuju šálek
něčeho horkého, a jakmile jsem zabouchl dveře kanceláře, došlo mi,
co jsem vyvedl. Klíče leží na stole a zámek zaklapl. V budově teď
není nikdo jiný a na studijním mají taky zavřeno. Stál jsem tu a
čekal, až kolem půjde hlídač. Myslel jsem, že by mi třeba mohl
odemknout univerzálním klíčem. Neviděl jsi nějakého hlídače?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, zrovna jsem přišel. Ale hlídači nemají univerzální klíč – ty
máš kancelář na vzdálenější straně budovy, že?“
„Ano.“
„Zapomněl jsem, kde sedíš. Nedalo by se tam dostat oknem?“
„Je to moc vysoko. Bez žebříku jsme nahraní – a stejně jsou obě
okna zavřená.“
„Pojď dovnitř.“
Poindexter si přejel hřbetem ruky po brunátném čele a přikývl.
Vstoupili a prošli budovou. Jack vyndal z kapsy sadu klíčů a
jeden z nich strčil do zámku, který mu Poindexter ukázal. Otočil jím,
ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely. „Klika,“ usmál se.
„Kdes vzal univerzál?“
„To není univerzál. Je to klíč od mé kanceláře. Proto je to klika.“
Po Poindextrově tváři se rozlil podezíravý úsměv. „Díky,“
pronesl. „Díky moc. Pospícháš?“
„Ne. Na to, co chci, jsem tu dost brzo.“
„Tak si dáme něco z automatu. Stejně potřebuju pauzu.“
„Jasně.“
Vstoupil do kanceláře a zastrčil tašku za dveře, zatímco
asistentovy kroky se vzdalovaly, až utichly.
Pohlédl z okna, kde se schylovalo k bouři. Někde se rozezněl
zvonek.
Po nějaké době se muž vrátil, a tak od něj přijal kouřící kelímek.
„Co tvoje matka?“
„Lepší se jí to. Brzy už ji pustí.“
„Pozdravuj ji ode mne.“
„Určitě budu. Dík. Je milé, žes ji navštívil.“
Usrkávali z pohárků.
- 69 -
Pak se Poiendertex ušklíbl. „To tedy je štěstí, žes šel kolem.
Možná máme v celém městečku jediné dva stejné zámky na
kancelářích. Klidně bych bral i ducha, kdyby mě pustil dovnitř.“
„Ducha?“
„Tos neslyšel? Všude se o tom mluví.“
„Nějak jsem měl poslední dobou jiné starosti.“
„… nějaká bílá věc, kterou prý viděli na vrcholcích stromů a
střechách budov.“
„Kdy to začalo?“
„Před nedávnem, samozřejmě. Minulý semestr to byly
mutagenní kameny v Budově geologie. A ten předtím tuším
afrodiziaka v pitné vodě. Je to pořád totéž. Konec semestru je jako
konec světa, kolem se nabalí spousta pověstí a blábolu. Co je s
tebou?“
„Nic. Dáš si cigaretu?“
„Dík, jsem dost marod i bez toho.“
Zaslechl vzdálené hřmění a věčný pach z laboratoří v něm
probudil nepříjemné vzpomínky. To proto nesnáším tuhle budovu,
uvědomil si. To ty pachy.
„Budeš tu s námi další semestr?“ zajímal se Poindexter.
„Asi ne.“
„Takže ti schválili volno? Gratuluju!“
„Ne tak docela.“
Zpoza silných skel brýlí k němu šlehl ustaraný pohled.
„Chceš říct, že tu úplně končíš?“
„To záleží – na rozličných okolnostech.“
„Ze svého sobeckého hlediska bych byl rád, kdybys zůstal.“
„Dík.“
„Ale zůstaneš v kontaktu, i když odejdeš?“
„Jasně.“
Zbraň, rozhodl se. Potřebuju něco lepšího než mám. Jemu říct
nemůžu, ale je dobře, že jsem se tu zastavil.
Dýmal z cigarety a přitom hleděl z okna. Obloha dále temněla,
pak se na okně objevily první kapky.
Polkl poslední lok kávy a kelímek zahodil do koše na papír.
Zamáčkl cigaretu a vstal.
- 70 -
„Radši půjdu, abych se dostal k Walkerovi pod střechu dřív, než
se spustí pořádný liják.“
Poindexter vstal a potřásl mu rukou.
„Tak kdybychom se chvíli neviděli, hodně štěstí,“ pronesl vážně.
„Díky – klíče.“
„Cože?“
„Klíče. Co kdybys je vzal ze stolu a strčil si je do kapsy – jen
tak pro všechny případy.“
Asistent se zarděl, a pak ho poslechl. Zachichotal se. „Jasně.
Bylo by pěkně pitomé, kdybych to udělal znovu, co?“
„To by bylo.“
Vzal tašku, zatímco Poindexter rozžínal svíčky nad svým
stolem. Nebe rozčísl blesk následovaný temným duněním.
„Tak nashle.“
„Sbohem.“
Vzápětí už pospíchal do Walkerovy budovy, jen se zastavil v
laboratoři, sebral tam láhev kyseliny sírové a pevně do ní zarazil
špunt.
Utrhl první stránky výjezdu z tiskárny a rozložil je po stole,
který si k tomu vyhradil. Tiskárna monotónně klapala a v tom zvuku
zanikalo šumění deště.
Vrátil se ke stroji a odtrhl další stránku. Položil ji vedle ostatních
a prohlédl si je.
Od okna se ozval zvuk podobný škrábání. Vztyčil se a otočil
hlavu tím směrem, chřípí rozšířené.
Nic. Vůbec nic tam nebylo.
Zapálil si cigaretu a zápalku zahodil na podlahu. Začal přecházet
sem a tam. Podíval se na hodinky. Plamen svíce v držáku se
zamihotal, po boku voskovice začala kanout stružka. Přešel k oknu a
zaposlouchal se do svištění větru.
Když cvakla klika, otočil se ke dveřím. Do místnosti vstoupil
urostlý muž a změřil si ho pohledem. Sňal z hlavy tmavý
nepromokavý klobouk, položil ho na židli u dveří a prohrábl si řídké
bílé vlasy.
- 71 -
„Doktore Shade,“ řekl, kývl na pozdrav a začal si rozepínat
pršiplášť. „Doktore Quiliane.“
Hřmotný padesátník si pověsil plášť u dveří, vytáhl kapesník a
začal si čistit brýle.
„Jak se máte?“
„Dík, dobře. A vy?“
„Ujde to.“
Doktor Quilian zavřel dveře, zatímco druhý se vrátil ke stroji a
utrhl další stránky.
„Co to děláte?“
„Nějaké výpočty pro pojednání, o němž jsem vám říkal – před
pár týdny, nemýlím-li se.“
„Chápu. Zrovna jsem se dozvěděl o vaší dohodě,“ doktor mávl
rukou ke stroji. „Jakmile někdo zruší svůj termín, hned jste po ruce, a
převezmete u počítače jeho strojový čas.“
„Ano, udržuji kvůli tomu kontakt se všemi na seznamu.“
„Poslední dobou je strašně moc zrušení.“
„Myslím, že tu řádí chřipka.“
„Určitě.“
Ještě jednou zatáhl z cigarety, pak ji zahodil a šlápl na ni. Stroj
zatím přestal tisknout. Otočil se pro zbytek papírů a dal je na stůl,
kde už ležely ostatní.
Doktor Quilian k němu přikročil.
„Můžu se podívat?“ zeptal se zpytavě.
„Jistě,“ přisvědčil a nabídl mu složku stránek.
„Já tomu vůbec nerozumím,“ ozval se doktor po chvíli.
„Dost by mě překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Je to natřikrát
extrapolované od reality. Budu to muset ve svém článku nějak
rozumně interpretovat.“
„Johne,“ doktor se zatvářil ztrápeně, „začínám mít ohledně tebe
takový divný pocit.“
Muž přikývl, a dříve než převzal papíry, zapálil si další cigaretu.
„Jestli potřebujete počítač, je váš,“ mávl rukou.
„Hodně jsem o tobě poslední dobou přemýšlel. Jak dlouho už u
nás vyučuješ?“
„Kolem pěti let.“
- 72 -
Zvuk od okna se opakoval, oba se po něm otočili.
„Co to bylo?“
„Nemám ponětí.“
„Dostal jsi tady velký prostor pro svá bádání, Johne…“
pokračoval po nějaké době Quilian a pošoupl si brýle.
„To je fakt. Velmi to oceňuji.“
„Přišel jsi k nám s dobře vyhlížejícími referencemi a ukázalo se,
že na temnoťanskou kulturu jsi na slovo vzatý odborník.“
„Dík.“
„To jsem nemyslel jako poklonu.“
„Vážně?“ Zatímco muž studoval poslední stránku výtisku, po
tváři se mu rozléval úsměv. „Tak cos tím myslel?“
„Mám takový divný pocit, že se vydáváš za někoho trochu
jiného, Johne.“
„Jakým způsobem?“
„Když jsi u nás žádal o místo, uvedl jsi, že ses narodil v Novém
Leidenu, ale ve městě samém není o tvém narození žádný záznam.“
„Vážně? Jak tohle vyšlo najevo?“
„Doktor Weatherton měl poslední dobou cestu tím směrem.“
„Jasně. A to je všechno?“
„Kromě toho, že se o tobě ví, že se přátelíš s různými
pochybnými existencemi, vyvstala i otázka pravosti tvého titulu.“
„Zase Weatherton?“
„Zdroj není důležitý, důsledek ano. Mám pocit, že nejsi tím, za
koho se vydáváš.“
„Proč sis vybral zrovna dnešní noc, abys vyjádřil své pochyby?“
„Semestr skončil. Vím, že se chystáš odejít a dnes je tvé
poslední sezení u stroje – alespoň podle pořadníku. Chci vědět, co si
s sebou odneseš a kam si to odneseš.“
„Tome, a co když přiznám, že občas trochu přehrávám? Sám jsi
řekl, že jsem expert ve svém oboru a oba víme, že moje přednášky
mají značný ohlas. Co na mě ten Weatherton vyhrabal?“
„Máš nějaké potíže, Jacku? Něco, s čím bych ti mohl pomoci?“
„Ne. Vlastně ne. Žádné potíže.“
Quilian přešel místnost a usadil se na gauči.
„Nikdy jsem neviděl nikoho tvého druhu tak zblízka,“ prohlásil.
- 73 -
„Co tím chceš říct?“
„Že rozhodně nejsi lidská bytost.“
„A co tedy?“
„Temnoťan. Jsi temnoťan?“
„Proč?“
„Za jistých okolností se zatýkají a berou do vazby.“
„Dejme tomu, že jsem temnoťan, myslíš, že jsem ty okolnosti
naplnil?“
„Možná,“ přisvědčil Quilian.
„A možná ne? Tak co chceš?!“
„Nejdřív bych rád znal tvou pravou totožnost.“
„Vždyť mě znáš,“ namítl, složil stránky a sáhl po tašce.
Quilian zavrtěl hlavou.
„Ze všech věcí, které mě znepokojují,“ pronesl vážně, „jsem
nedávno zjistil něco, co mi působí obzvlášť velkou starost. Pokud pro
účely naší diskuse připustím, že jsi temnoťan, který se přestěhoval do
dne, jsou zde jisté náznaky, které mě nutí zkoumat otázku tvé
totožnosti. Temnoťanský svět oplývá osobami, jejichž existenci jsem
vždy považoval za vybájenou. Zvláště jedné. A teď si říkám – je
možné, že by se legendární zloděj vydal do slunečního svitu? A
pokud ano, tak proč? Nemohl by být Jonathan Shade smrtelným
vtělením Stínového Jacka?“
„A co když je?“ zeptal se a ze všech sil se snažil neulpět
pohledem na okně, kde něco zastínilo většinu světla. „Hodláš mě teď
tady zatknout?“ mluvil a přitom se zvolna přemisťoval doleva, aby
za ním Quilian musel otáčet hlavu.
„Uhodl jsi.“
Vrhl rychlý pohled k oknu a to, co k němu viděl přitisknuté, v
něm probudilo starou nenávist.
„Mám tedy za to, že jsi přišel ozbrojen?“
„Ano,“ přisvědčil doktor, vytáhl z kapsy malou pistoli a namířil
ji na něj.
Mohl bych po něm hodit tašku a riskovat, že jednu koupím,
zauvažoval. Konec konců, není to velká ráže. Ale jestli získám čas a
dostanu se blíž ke světlu, možná se to obejde bez krveprolévání.
- 74 -
„Je podivné, že jsi přišel sám, když máš v úmyslu něco
podobného. I když máš právo zatýkat na půdě universitního
městečka –“
„Neřekl jsem, že jsem přišel sám.“
„– ale teď, když se nad tím zamyslím, zas až tak divné mi to
nepřijde.“ Udělal úkrok k blikajícímu světlu. „Já tvrdím, že jsi přišel
sám. Rád bys to zvládl vlastními silami. A možná mě chceš zkrátka
zabít beze svědků. Nebo získat slávu tím, že jsi mě zatknul úplně
sám. Ale spíš bych tipoval to první; zdá se, že mě dost nesnášíš.
Nemám vlastně ponětí proč.“
„Bojím se, že přeceňuješ svou schopnost budit antipatie, stejně
jako můj sklon k násilí. Ne, uvědomil jsem příslušné orgány a
skupina, která tě má zatknout, už je na cestě. Jen tě chci zdržet,
dokud nepřijedou.“
„Zdá se, žes vyčkával do posledního možného okamžiku.“
Quilian volnou rukou mávl k jeho tašce.
„Mám podezření, že až dešifrujeme tvůj poslední projekt,
zjistíme, že má jen velmi málo společného se společenskými
vědami.“
„Ty jsi ale hrozně podezřívavý člověk. Abys věděl, existují
zákony proti zatýkání lidí bez důkazů.“
„Ano, proto taky čekám. Vsadím se, že v tom, co držíš, se najde
celá hora důkazů – a později určitě vyplavou na povrch další. A taky
beru v potaz, že když je ve hře bezpečnost celé naší společnosti,
zákony jdou stranou.“
„To máš tedy pravdu,“ přisvědčil a natočil se tak, aby mu světlo
zplna dopadalo do tváře.
„Jsem Stínový Jack!“ vykřikl. „Pán Bašty stínů! Jsem Stíno
Jack, zloděj, který chodí v tichu a ve stínech! Byl jsem sťat v Iglés a
znovu jsem povstal z Hnojných jam Glyve. Vypil jsem krev upírky a
snědl kámen. Jsem ten, jenž porušil Úmluvu. Jsem ten, kdo padělá
jména v Rudé knize Měr. Jsem vězeň v klenotu. Již jednou jsem
ošálil Pána Velkého Vzteku, a znovu se vrátím, abych svou pomstu
dokonal. Jsem nepřítel svých nepřátel. Zkus mě dostat, ty špíno,
pokud tak miluješ Pána netopýrů, nebo mnou pohrdáš, neboť já jsem
ten, kdož si dal jméno Stínový Jack!“
- 75 -
Quilianovi se ve tváři objevil zmatek způsobený tím výbuchem,
ale ačkoli otevřel ústa a snažil se mluvit, jeho slova utonula v
Jackově křiku.
Pak se s řinčením rozlétlo okno, svíce zhasla a do místnosti
skočil Boršin.
Quilian se otočil, a když spatřil toho pokrouceného a pro­
děravělého tvora, vydal neartikulovaný skřek a zůstal jako
přimražený. Jack pustil tašku, sáhl pro lahvičku s kyselinou a vyrval
zátku. Vychrstl její obsah Boršinovi na hlavu, a aniž se zdržoval
sledováním výsledků, znovu popadl kabelu a prosmýkl se kolem
Quiliana.
Už byl u dveří, když tvor prvně zavřeštěl bolestí. Vběhl do haly
a zamkl za sebou, ale ještě předtím stačil ukrást Quilianův pršiplášť z
háčku, kde visel.
Byl v půli hlavního schodiště, když zazněl první výstřel. Byly i
další, ale to už procházel universitním městečkem, tiskl si pršiplášť k
tělu a s klením se vyhýbal kalužím, takže je neslyšel. Navíc neustále
hřmělo. A bál se, že brzy se k hromům přidají i sirény.
Obestřen chmurnými myšlenkami se rozběhl.
Počasí mu na jednu stranu přálo, na druhou ho zdržovalo.
Doprava se hodně zpomalila, a když měl před sebou konečně
kus volné cesty, její povrch byl příliš kluzký, než aby si troufl nabrat
potřebnou rychlost. V temnotě nadcházející bouře se motoristé
snažili zmizet co nejrychleji z ulic a jiní zůstali doma v bezpečí záře
mnoha svící. V dohledu nebyli žádní chodci. Díky tomu pro něj
nebylo těžké brzy opustit auto a pořídit si nové.
Dostat se z města šlo snadno, ale předstihnout bouři tak lehké
nebylo. Oba mířili stejným směrem jedné ze silnic, kterou si dávno
vyhlédl na mapě a zapamatoval jako nejkratší cestu zpět do temnoty.
Kdykoli jindy by uvítal zeslabení trvalé záře, která mu nejprve
spálila a pak do hněda opálila pleť. Teď ho ale bouře zpomalovala, a
navíc si v této chvíli nemohl dovolit žádnou nehodu. Déšť v
proudech zaléval auto, poryvy větru ho rozechvívaly a výboje blesků
lemovaly obzor, který opouštěl. Policejní lucerny na cestě ho
donutily výrazně zpomalit a začít se ohlížet po nějakém výjezdu z
dálnice. Oddychl si a slabě se ušklíbl, když zvolna projel kolem
- 76 -
nehody tří aut, odkud na nosítkách odnášeli dvě nehybná těla do
čekající sanitky.
Pustil si rádio, ale ať ladil jak ladil, chytal jen statické výboje.
Zapálil si cigaretu a trochu stáhl okénko. Na tvář mu občas stříkla
kapka, ale vzduch byl studený a vyháněl ven dým. Zhluboka se
nadechl a pokusil se uvolnit, protože si právě uvědomil, jak strašně je
napjatý.
To ale bylo o dost později, když se bouře proměnila v setrvalé
mrholení a obloha trochu zesvětlala. Tehdy už jel otevřenou krajinou
a měl smíšený pocit úlevy a podivné předtuchy, která od chvíle jeho
odchodu neustále rostla. Čeho jsem vlastně dosáhl? ptal se sám sebe
a přemítal o všech těch létech strávených na denní straně.
Dalo mu dost práce a zabralo spoustu času, než se seznámil s
přilehlými obory, získal potřebná doporučení a osvojil si učitelské
dovednosti. Pak si potřeboval najít místo na nějaké universitě
vlastnící dostatečnou výpočetní kapacitu. Mezitím se učil pracovat s
hardwarem a vymýšlel si projekty, které by mu umožnily dělat si
svoje, aniž by mu kdo kladl nepříjemné otázky. Nato shromáždil vše,
co věděl, ve formě primárních dat zohledňujících jeho skutečné cíle,
utřídil informace a převedl je do vhodné podoby. Celý ten proces
trval léta, a poněvadž nepostupoval bezchybně, mnoho let.
Ale tentokrát už byl tak blízko, že to mohl cítit – že to přímo
cítil na jazyku. Tentokrát věděl, že je kýženým odpovědím na dosah.
Teď prchal s taškou plnou materiálů, které si neměl čas pořádně
prohlédnout. Možná se opět zmýlil a vrací se beze zbraně, kterou
hledal, přímo do náruče svých protivníků.
Pokud to byla pravda, jen svou zkázu odložil. Ale tady stejně
nemohl zůstat – i zde si nadělal pěkných pár nepřátel. Krátce se
zamyslel nad tím, zda v tom není skryto nějaké ponaučení, něco, co
přehlédl, něco, co by mu řeklo více o sobě samém než o jeho
soupeřích. Pokud ano, minul to.
Jen o chvilku déle… kdyby měl jen o trochu více času, mohl by
si to ověřit, a pak případně přeformulovat otázku, nebo
přeprogramovat zadání. Teď už mu žádný čas nezbýval. Už se
nemohl vrátit, aby ho překoval, pokud s sebou vláčel tupý meč. A
- 77 -
byly zde i jiné věci, osobní, které by raději dovedl k lepším koncům,
například Klára…
Později déšť úplně ustal, ačkoli oblačný příkrov se netrhal a dále
hrozil průtrží mračen. Tehdy zariskoval, šlápl na plyn, a zároveň
zkusil něco naladit v rádiu. Pořád z něj zaznívalo praskání statické
elektřiny, ale už tam bylo víc hudby než poruch, tak ho nechal hrát.
Když začínaly zprávy, zrovna sjížděl z prudkého kopce, takže
měl sice pocit, že zaslechl své jméno, ale nemohl si být jist, protože v
té chvíli hodně poklesla hlasitost. Tou dobou byl na silnici sám a
začal se pravidelně ohlížet přes rameno a zkoumat pohledem každou
příjezdovou cestu, kterou míjel. Téměř k nepříčetnosti ho
rozzuřovalo pomyšlení, že ho smrtelníci pořád ještě mohou
dostihnout a zajmout, dříve než se ujme své moci. Když vyjel na
vysoký kopec, spatřil vzadu vzdálenou dešťovou clonu a pár
chvějivých jiskřiček blesků, tak dalekých, že ani nezaslechl hrom.
Dál pohledem zkoumal nebe, a když viděl, že na něm ustala doprava,
poděkoval za to Králi bouří. Zapálil si novou cigaretu, naladil silnější
stanici a čekal na zprávy. Brzy se sice dočkal, ale o sobě nezaslechl
ani slovo.
Vzpomínal na dávný den, kdy stál u tůně a stěžoval si na svou
bídu svému odrazu na hladině. Teď si zkusil to mrtvé já vybavit –
unavené, vyzáblé, prochladlé, hladové, ušlé a páchnoucí. Všechny
tyhle nepříjemné pocity odnesl čas, až na mírný pocit hladu, který se
mu právě rodil v žaludku, ale šlo ho těžko srovnat s tím, co prožíval,
když byl blízek smrti hladem. Ale jak moc mrtvé bylo tohle jeho
staré já? Jak se vlastně změnila situace? Tehdy prchal z Půlnočního
pólu světa, rval se, aby přežil, snažil se setřást pronásledovatele a
dosáhnout Soumraku. Teď pro změnu prchal k Soumračným krajům
od Poledního pólu. Hnala ho nenávist a špetka lásky, pomsta
pulzující v srdci ho hřála a sytila ho. Ani teď jí nebyl prost. Získal
znalosti o deňanském umění a vědě, ale ani to nemohlo změnit muže,
který stál u tůně; pořád tam stál, někde v něm, a jeho myšlenky byly
stejné.
„Jitřníku…“ Jack otevřel okénko a promluvil k obloze. „Když
tedy slyšíš všechno, pak poslyš tohle: od chvíle, co jsme spolu
naposledy mluvili, jsem se nijak nezměnil.“
- 78 -
Zasmál se do větru. „Je to dobré nebo špatné?“ otázal se, jak ho
právě napadlo. Znovu okénko stáhl a přemítal nad tím. Nerad sám
sebe zpytoval, ale když už to dělal, dělal to důkladně.
Během výuky na universitě si všiml, že se lidé mění.
Nejpatrnější to bylo na studentech a odehrávalo se to v hrozně
krátkém čase – mrknutím oka mezi imatrikulací a státnicemi. Ale i
jeho kolegové se svým způsobem měnili, ač se to týkalo hlavně
drobností – různých názorů a stanovisek, osobních sympatií. On sám
se neměnil. Tkví v tom něco podstatného? přemítal. Je to část
základního rozdílu mezi deňanem a temnoťanem? Oni se mění a my
ne. Je to důležité? Zřejmě, ačkoli nechápu jak. My nemáme potřebu
se měnit a zdá se, že oni ano. Proč? Délka života? Rozdílný přístup k
němu? Nejspíš obojí. Ale k čemu je vůbec dobrá změna? Má nějakou
hodnotu?
Po dalším vysílání zpráv zahnul na vedlejší cestu, která se zdála
opuštěná. Tentokrát ho zmiňovali s tím, že je hledán, aby mohl být
vyslechnut v souvislosti s vraždou.
Veškeré předměty, podle nichž ho bylo možno identifikovat,
naházel do ohýnku, který rozdělal. Zatímco hořely, otevřel jedno
zavazadlo a strčil si do peněženky nové doklady, které si už před pár
semestry připravil. Uhasil oheň a popel rozprášil po okolí.
Přešel přes pole, cestou natrhl Quilianův plášť na několika
místech a pohodil ho do škarpy, kde se valila kalná voda. Když se
vracel k autu, měl pocit, že by ho měl brzy vyměnit za jiné.
Znovu jel po dálnici na plný plyn. Zamyslel se nad tím, jak si
teď stojí. Boršin zabil Quiliana a odešel stejně, jak přišel, oknem.
Důvod Quilianovy přítomnosti bude vyšetřovatelům znám a
Poindexter udělá všechno pro to, aby mu co nejvíc přitížil. Klára i
ostatní budou svědčit, že byl podivín a nikdo ho neměl rád. Výsledek
byl zjevný. Ačkoli by Quiliana klidně zabil, kdyby ta nutnost nastala,
popouzelo ho vědomí, že mu hrozí poprava za něco, co neudělal.
Když si uvědomil, že je situace velmi podobná té v Iglés, začal si
nevědomky mnout zátylek. Ta nespravedlnost mu působila málem
muka.
Zauvažoval, zda se Boršin v záchvatu bolesti domníval, že zabíjí
jeho, nebo se prostě jenom bránil a ví, že mu zase uprchl. Jak těžce je
- 79 -
zraněn? O jeho regeneračních schopnostech neměl nejmenší ponětí.
Jde mu znovu po stopě, které se už tak dlouho drží? Poslal ho za ním
Pán netopýrů? Nebo ho vedly vlastní pocity zmanipulované tak, aby
ho nenáviděl? Mimoděk se zachvěl a přišlápl plyn.
Jakmile se vrátím, už to bude jedno, přesvědčoval sám sebe.Ale
stejně mu to leželo v žaludku.
Pořídil si další auto na kraji příštího města, kterým projížděl. V
něm spěchal k Soumraku, někam k místům, kde kdysi zpíval světlý
pták.
Dlouho seděl se zkříženýma nohama na vrcholku kopce a četl.
Šaty měl zaprášené a v podpaží velké skvrny od potu; za nehty špínu,
víčka se mu klížila, a znovu se zvedala jen velmi neochotně. Často
vzdychal, zíval a dělal si poznámky do papírů, které držel. Nad
půlnočními horami zářily matné hvězdy.
Své poslední auto nechal stát mnoho mil na poledne před
kopcem a pokračoval pěšky. Nějakou dobu před tím, než úplně
vypověděl poslušnost, motor škytal a bylo stále těžší ho nastartovat.
Věděl, že už minul místo, kde soupeřící Mocnosti udržují příměří, a
tak klopýtal k temnotě pěšky, jen s taškou přes rameno. Vysoko
položená místa mu vždycky vyhovovala. Spal za celou cestu jenom
jednou. Sice to byl hluboký, sytý a bezesný spánek, ale přesto
proklínal své tělo za každý jeho okamžik a přísahal si, že se to
nebude opakovat, dokud zcela neunikne ze sféry vlivu lidí. Teď toho
konečně dosáhl a zbývala už jen jedna věc, než si povolí odpočinek.
Se svraštělým obočím listoval stránkami, a když našel, co
hledal, udělal si poznámku týkající se původního zadání.
Zdálo se to v pořádku. Zdálo se, že všechno sedí…
Vrcholek kopce pohladil chladivý vánek a přinesl s sebou
divoké pachy, které mu ve městech lidí tolik scházely. Tohle byla
drsná síla každodenního života, žádný smrad a hluk města, žádné
šanony a řady tváří v učebnách, žádné únavné schůzování, žádné
monotónní hučení strojového parku, žádný obscénní jas barev, který
ze všeho nejvíc připomínal právě skončený sen. Tyhle papíry byly
jeho jedinou kořistí. Nadechl se večerního vzduchu a zpětný překlad
výsledku počítačového výpočtu mu najednou vyvstalo před očima a
projelo myslí, jako náhle pochopená báseň.
- 80 -
Ano!
Propátral očima nebesa a nalezl bílou, nemrkající hvězdu, která
je brázdila.
Vstal, únava byla zapomenuta. Pravou nohou načrtl do prachu
prostý vzor. Pak ukázal prstem na satelit a přečetl slova, která si
vypsal na papír.
Okamžik se nic nedělo.
Pak se světelný bod zastavil.
V nastalém tichu na něj dál mířil prstem. Bod náhle zjasněl a
začal růst.
Pak se na obloze zablesklo, jako když padá hvězda, a stroj byl
pryč.
„Předpověď nových časů,“ řekl s úsměvem.
Když to prokleté stvoření vstoupilo do Velkého Vzteku,
pobíhalo z komnaty do komnaty a hledalo hradního Pána. Když jej
konečně nalezlo, jak hází síru do jezírka rtuti, uprostřed
osmiúhelníkové místnosti, upoutalo jeho pozornost a gestikulací
zadrželo prst, který k němu dotyčný napřáhl.
Pak mu tvor svým vlastním způsobem vyřídil zprávy, jež
přinášel. Poté se Pán netopýrů otočil, provedl zvláštní úkon
zahrnující kousek sýra, svíčku a peříčko, načež zmizel z komnaty.
Objevil se ve vysoké věži a dlouho pohlížel k poledni. Pak se
rychle obrátil a studoval zbývající přístup k jeho tvrzi – půlnoční.
Ano, tam taky! Ale to bylo nemožné.
Ledaže by to ovšem byla iluze…
Vyběhl po schodech točících se podél zdi, otevřel padací dveře a
vylezl ven. Zvrátil hlavu, prohlédl si rozlehlý a temný nebesklon,
posetý jasnými hvězdami, a nasál do chřípí vítr. Shlédl dolů a podíval
se na masivní, rozložitou tvrz jménem Velký Vztek, vztyčenou jeho
vlastní mocí krátce poté, co byl sám stvořen na vrcholku této hory.
Když si ujasnil rozdíl mezi stvořením a zrozením a zjistil, že jeho síla
je soustředěna na tomto místě v prostoru, začal sát moc z kořenů
hory a stahovat ji z nebe ve formě obrovského větrného víru, takže
začal sám oslnivě zářit, jako rozpálený železný prut, a měl tak vlastní
podíl na stvoření. Jestliže jeho síla tkví zde, pak je toto místo jeho
- 81 -
domovem, jeho pevností. A tak se také stalo. Ti, kdož vůči němu
neměli dobré úmysly, zemřeli, a tak se jim dostalo ponaučení, nebo
tak dlouho plachtili na kožnatých křídlech temnotou, až jim udělil
milost. O ty druhé poměrně dobře pečoval, takže když byli
propuštěni do lidské podoby, často zůstávali v jeho službách. Jiné
Mocnosti svými způsoby snad stejně silné jako on, ve svých
vlastních sférách vlivu, ho znepokojovaly jen mizivě, jakmile byly
vytyčeny pevné a přijatelné hranice.
Kdo by se teď odvážil vytáhnout proti Velkému Vzteku… to
bylo nemyslitelné. Jen hlupák nebo blázen by se pokusil o něco
podobného.
A přece byly hory tam, kde žádné hory být neměly – hory či
alespoň zdání hor. Vzhlédl od svého domova a změřil si ty vzdálené
obrysy. Dost ho zaskočilo, že z nich necítí vyzařovat žádnou moc,
přestože jen ke stvoření takové iluze v jeho panství by jí mělo být
zapotřebí víc než dost.
Zaslechl na schodech kroky a otočil se. V otvoru se objevila
Evena, vyhoupla se vzhůru a stanula vedle něj. Měla na sobě volný,
černý šat, na levém rameni sepnutý stříbrnou sponou, krátkou sukni
přepásanou v pase. Když ji objal a přitáhl k sobě, zachvěla se, jak
pocítila proudy moci vzdouvající se v jeho těle. Věděla, že teď nemá
náladu mluvit.
Mávl k hoře, na kterou hleděl, a pak k druhé na poledni.
„Ano, já vím,“ přisvědčila. „Posel mi to řekl, proto jsem tak
spěchala. Přinesla jsem ti tvou hůlku.“ Podala mu černé, hedvábné
pouzdro, které měla za pasem.
Usmál se a zlehka přikývl.
Levou rukou stiskl a sejmul přívěšek, který nosil na řetízku
kolem krku. Pozvedl jej vysoko a zahoupal před nimi jasným
drahokamem.
Pocítila proudění sil a na okamžik se jí zdálo, že padá do
kamene. Drahokam rostl, až jí zaplnil celé zorné pole.
A pak už to náhle nebyl drahokam, namísto toho hleděla na
úbočí půlnoční hory. Chvíli si měřila vysokou šedočernou masu
kamene.
„Vypadá skutečně,“ prohlásila „A připadá mi velmi pevná.“
- 82 -
Ticho.
Když hvězda za hvězdou postupně mizela za horské štíty,
vykřikla náhle: „Ona – ona roste!“ a pak: „Ne… hýbe se. Hýbe se k
nám.“
Obraz zmizel a náhle viděla zase jen přívěšek. Pán netopýrů se
obrátil, otočil i ji a společně pohlédli na poledne.
A opět víření, pád a růst.
Teď pod nimi ležela polední hora připomínající příď podivné,
obrovské lodi. Její obrysy lemovala chladná světla, a i tato masa
kamene se pohybovala proti obloze, postupovala. Zatímco se dívali,
vyšlehla za ní veliká ohnivá křídla a mihla se před ní.
„Někdo je na-“ začala, avšak drahokam praskl a řetízek, náhle
rozžhavený do ruda, vypadl Pánu netopýrů z dlaně. Ležel jim u
nohou a kouřilo se z něj. Dostala z jeho těla tak strašlivý šok, že se
od něj odtáhla.
„Co se stalo?“ Neodpověděl, ale natáhl ruku.
„Co je?“
Ukázal na hůlku. Když mu ji podala, mlčky ji přijal. Tiše začal
svolávat své služebníky. Dlouho tak stál, než se objevili první. Brzy
se kolem něj jen rojili. Jeho sluhové, netopýři.
Špičkou hůlky se jednoho dotkl a k nohám mu dopadl muž.
„Pane,“ vykřikl a sklonil hlavu. „Jaká je tvá vůle?“
Ukázal na Evenu, až muž zvedl oči a otočil k ní hlavu.
„Hlas se u kapitána Quazera,“ řekla. „Ten tě vyzbrojí a určí ti
službu.“
Pohlédla na svého Pána a ten přikývl.
Hůlkou se jich dotýkal jednoho po druhém, až byli všichni tím,
čím kdysi.
Kolem věže se vznášel oblak netopýrů a podél Eveny defilovala
zdánlivě nekonečná řada větších tvorů dolů po schodech a dále do
tvrze.
Když všichni odešli, upřela zrak k poledni.
„Uplynulo takového času,“ zavrtěla hlavou. „Podívej, jak se ten
masiv přiblížil.“
Ucítila na rameni ruku, pak se otočila a zvedla k němu tvář.
Políbil ji na oči a na ústa, pak ji odstrčil.
- 83 -
„Co chceš dělat?“
Ukázal směrem k padacím dveřím.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Já nepůjdu. Zůstanu tu s tebou a budu ti
pomáhat.“
Prst dále ukazoval.
„Ty víš, co tam je?“
„Jdi,“ řekl, nebo se jí to jen zdálo. Vzpomínala si na to, když
stála ve své komnatě v polední části tvrze, nejistá, co se vlastně stalo,
když jí to slovo naplnilo celou mysl a tělo. Přešla k oknu, ale tam
nebylo nic než hvězdy.
A náhle to nějak věděla.
Začala hořce plakat pro svět, který ztráceli.
Ty hory byly skutečné, teď už to věděl. Drtily vše, co jim stálo v
cestě, a dunění jejich pohybu cítil po celém těle jako vibrace. Hvězdy
mu řekly, že brzy přijdou zlé časy – dlouhé, velmi zlé časy – ale v
téhle chvíli je k tomu už nepotřeboval. Dál nasával síly, jimiž kdysi
stvořil Velký Vztek a nyní je potřeboval na jeho obranu. Začínalo to
u něj vyvolávat pocit, jaký měl v dávných, prvotních časech.
Na vrcholku polední hory se začal tvořit had. Byl celý z ohně a
jeho délku nebyl s to odhadnout. Takové Mocnosti prý existovaly
ještě před časem jeho stvoření. Jenže ti, kdož jimi vládli, došli až ke
své konečné smrti a Klíč byl navždy ztracen. Sám ho hledal, většina
Pánů po něm pátrala. Teď se zdálo, že jiný uspěl tam, kde on selhal –
pradávné Mocnosti znovu kráčely po světě.
Díval se, jak se had odívá do plné podoby. Krásný kus práce,
usoudil. Hleděl, jak vzlétá do vzduchu a plachtí k němu.
Teď to začne, řekl si pro sebe.
Zvedl ruku s hůlkou a pustil se do boje.
Trvalo dlouho, než had spadl z nebe. Byl rozpáraný a kouřilo se
z něj. Pán netopýrů si olízl pot, který mu vystoupil na horním rtu.
Ten tvor měl sílu. Hora se opět přiblížila. Zatímco bojoval s
pradávným stvořením, které proti němu kdosi vyslal, její pohyb se
nijak nezpomalil.
Teď, rozhodl se. Teď musím být takový, jako na samém
počátku.
- 84 -
Smage přecházel po svém strážním stanovišti – hlavní bráně
Velkého Vzteku. Kráčel, jak mohl nejpomaleji, aby nedal najevo
neklid před zhruba padesáti vojáky očekávajícími jeho rozkazy.
Všude kolem padal prach a vířil ve vzduchu. Pokaždé, když někde v
nitru pevností s rachotem spadla na podlahu zbraň nebo kus brnění
umístěný na zdi, mezi jeho podřízenými to nepokojně zašumělo. Vrhl
rychlý pohled z okna, ale hned zase sklopil zrak. Vše v dohledu
zastínil kamenný masiv, který se s každým dechem blížil. Odevšad
zaznívalo temné dunění a temnotu protínaly nepřirozené skřeky.
S rychlostí blesku se zjevovali a zase mizeli bezhlaví rytíři, ptáci s
mnohočetnými křídly a bestie s lidskými hlavami, jakož i bytosti, po
nichž v paměti nezůstávala ani vzpomínka. Žádná z nich se však
nezastavila, aby mu ukládala o život. Věděl, že teď už bude brzy
konec, musí být konec, neboť vrcholek hory se přiblížil k Pánově
věži.
Když přišlo zadunění a úder, srazilo jej to na zem a na okamžik
se bál, že se mu na hlavu zřítí celá stavba. Po stěnách se rozběhly
praskliny a zdálo se, že celá tvrz o kousek poskočila. Odevšad znělo
pukáni zdiva a praskot trámů. Pak, po několika úderech srdce, nad
sebou zaslechl pronikavý výkřik následovaný posledním bouchnutím
někde vlevo na nádvoří. Zbylo jen ticho a prach.
Vyškrábal se na nohy a křikem se pokusil svolat své vojáky.
Vytřel si z očí prach a rozhlédl se kolem.
Všichni leželi na podlaze a žádný se nehýbal.
„Vstaňte!“ vykřikl a mnul si zraněné rameno. Po chvíli ticha
přešel k nejbližší ležící postavě a pozorně se na ni zadíval. Nezdálo
se, že by byl muž nějak zraněný. Mírně ho poplácal po tváři, ale nic
se nestalo. Zkusil to s dalším, pak s dalšími dvěma. U všech to bylo
stejné, mělce a sotva patrně dýchali. Nic víc.
Tasil meč a vyrazil na blízké nádvoří. Cestou ho přepadl záchvat
kašle.
Polovinu oblohy teď zastiňovala znehybnělá hora a na dláždění
se válely trosky věže, jejíž špice se zlomila a upadla.
Panující ticho se zdálo strašlivější než dřívější randál a ohlu­
šující dunění. Všechna strašidla i přízraky zmizely. Nikde se nic
nehýbalo.
- 85 -
Zvolna a opatrně se vydal vpřed. Při chůzi si všiml ožehlých
míst, jako by se tudy přehnaly blesky.
Zaváhal, když spatřil, jak z okraje hromady trosek vyčnívá něčí
tělo s rozhozenýma rukama. Pak k němu rozhodně přikročil a obrátil
ho špičkou meče.
Upustil zbraň a padl na kolena. Přitiskl si na prsa rozdrcenou
ruku mrtvého a z hrdla mu unikl vzlyk. Náhle zaslechl za zády
zapraskání ohně a ovanul ho žár. Ztuhl a nepohnul se.
Vzápětí se ozvalo tiché zachichtání.
Zvedl oči, rozhlížel se kolem, nikoho však neviděl. Smích se
ozval znovu, odněkud zprava.
Tam!
Mezi stíny, které se míhaly po nakloněné zdi…
„Zdravím tě, Smage. Vzpomínáš si na mě?“
Zamrkal, jak se pokusil zaostřit zrak, a pak si promnul oči.
„Já – já, pořádně tě nevidím.“
„To já tě vidím krásně, jak se skláníš nad tou mršinou.“
Jemně položil zmučenou paži a zvedl meč z dláždění. Vstal.
„Co jsi zač?“
„Pojď se podívat.“
„To ty jsi způsobil tohle všechno?“ mávl volnou rukou na
spoušť kolem.
„Všecičko.“
„Tak to už jdu.“
Rozehnal se k postavě a mávl ostřím. Prosvištělo vzduchem, leč
na nic nenarazilo, takže ztratil rovnováhu. Nakonec pohyb ustál a
rozmáchl se k dalšímu seku. Ostří opět syčivě proťalo vzduch. Po
sedmém pokusu se rozplakal.
„Teď už tě poznávám! Vylez z těch stínů a uvidíme, jak
dopadneš!“
„Tak dobrá.“
Vzduchem to zavířilo a druhý muž stál náhle před ním. Zdál se
vysoký nad veškerou smrtelnou míru, děsivý, vznešený.
Smageho ruka na okamžik zaváhala, načež se jílec meče vzňal.
Pustil zbraň, a když mezi ně s cinknutím dopadla, ten druhý se
usmál.
- 86 -
Pozvedl ruce a oba strnuli. Smage si skrze zkroucené ruce
podobné větvím starého stromu prohlížel jeho tvář.
Slyšel ho, jak říká: „Jen pověz, co si přeješ. Vyjdu ti všemožně
vstříc a myslím, že jsem na tom s možnostmi docela dobře.
Rozhodně lépe než ty.
Ani nevíš, jak rád tě zase potkávám,“ dodal po chvíli
přemýšlení. Smage si přál plivnout mu do tváře, ale nějak mu
vyschlo v krku a kromě toho mu bránily vlastní ruce.
„Vrahu! Zvíře!“ zaskřehotal.
„Prosil bych zloději,“ opáčil druhý jemně. „Případně mistře
čaroději, nebo, dejme tomu, pane dobyvateli…“
„Kdybych se dokázal pohnout–
„Však se pohneš. Zvedni ostří a usekni pro mě té mršině prsty
na nohou – ovšem až v zátylku bych prosil.“
„To tedy ne…“
„Dolů s tou hlavou! Přeji si, aby to bylo vykonáno jedním
rychlým, čistým úderem – jako sekerou mistra popravčího.“
„Nikdy! Byl to dobrý Pán. Byl ke mně a k mým druhům
laskavý. Nikdy nezneuctím jeho tělo.“
„Ne, nebyl to dobrý Pán. Byl krutý a sadistický.“
„Jen ke svým nepřátelům – a ti si to vždycky zasloužili.“
„Tak teď vidíš nového Pána této tvrze. Máš možnost přísahat mu
věrnost, stačí srazit hlavu svého starého suveréna.“
„To v žádném případě neudělám.“
„Je to jediná možnost, jak si zachovat život v tomto těle – pokud
tak dobrovolně učiníš.“
„Neučiním.“
„Sám sis o to řekl: teď už je na záchranu pozdě, ale stejně do
puntíku vyplníš má slova.“
V té chvíli jako by do jeho těla vstoupil nějaký cizí duch. Náhle
zjistil, že se shýbá a bere meč. Spálil mu dlaň, ale zvedl ho a otočil
se.
S klením a slzami v očích kráčel k tělu, shýbl se nad ním a
slyšel, jak čepel zazpívala svou píseň. Hlava několikrát poskočila a
kamení zčernalo krví.
„Přines mi ji.“
- 87 -
Zvedl hlavu za vlasy, držel ji od sebe co nejdál a nesl ji muži ve
stínech. Ten ji přijal a s lhostejným zívnutím zahodil stranou.
„Dík,“ ušklíbl se. Pak, jako by ho něco napadlo, se pro
zkrvavený kus masa sehnul a pohlédl mu do tváře. „Docela pěkná
hlavička. Zajímalo by mě, co se stalo s tou mojí. Ale to je jedno.
Tuhle trofej si nechám.“
„Zab mě,“ zachrčel Smage.
„Je mi líto, ale musím si to potěšení nechat na později. Prozatím
tu budeš dělat společnost svému bývalému Pánu a uložíš se ke
spánku, který ještě nebude tak definitivní.“
Mávl rukou a Smage s chrápáním padl na zem. V té chvíli
kolem pohasly plameny. Když se dveře otevřely, Evena se k nim
neotočila. Po dlouhém tichu uslyšela jeho hlas a zachvěla se. „Jistě
jsi věděla, že si pro tebe dříve či později přijdu,“ řekl.
Neodpověděla, ani nedala nijak najevo, že poslouchá.
„Určitě si vzpomínáš na sliby, které jsem ti dal.“
Tehdy se otočila, a tak spatřil, že pláče.
„Takže sis mě přišel ukrást?“ zavzlykala.
„Ne,“ zaváhal. „Přišel jsem z tebe udělat Paní Bašty stínů – svou
Paní.“
„Takže mě ukrást,“ zopakovala. „Není jiné cesty, jak bys mě
nyní mohl získat, a kromě toho je to tvůj oblíbený způsob, jak se
zmocnit toho, po čem bažíš. Ale lásku nelze ukrást, Jacku.“
„Pak se obejdu bez ní,“ odvětil tvrdě.
„Takže kam? Do Bašty stínů?“
„Nikoli, Bašta stínů je zde. Tato tvrz je Bašta stínů, nebo to z ní
alespoň udělám.“
„Já to věděla,“ pronesla pro sebe.
„…a chceš vládnout odsud, z místa, které patří mému Pánovi.
Co jsi s ním udělal?“ zašeptala.
„A co udělal on se mnou? Co jsem mu já slíbil na oplátku?“
„…a s ostatními?“
„Všichni spí až na jednoho, který tě může trochu pobavit.
Podívej se z okna.“
Strnule k němu přikročila.
- 88 -
Odtáhl závěsy a mávl rukou. Natočila hlavu po směru jeho
pohybu.
Pod nimi, na rovném místě, které tam nikdy dřív nebylo, se
pohyboval Quazer. Šedý bisexuální obr sledoval složitou strukturu
kroků Divého tance. Několikrát klesl k zemi, ale pokaždé namáhavě
vstal a pokračoval.
„Co to dělá?“ podivila se.
„Pořád dokola opakuje výkon, kterým si vydobyl Divý plamen.
A bude tak stále připomínat svůj triumf, dokud mu nepukne srdce
nebo nějaká větší tepna a nezemře.“
„To je ohavné! Ať toho nechá!“
„Nenechá. Není to o nic ohavnější než to, co provedl on mně. To
tys mě obvinila, že neplním sliby. Nu, slíbil jsem mu svou pomstu, a
jak vidíš, svůj slib jsem dodržel.“
„Jakou silou to vládneš?“ zachvěla se. „Nikdy's nedokázal dělat
takové věci, když – když jsem tě ještě znala.“
„Vládnu Klíčem Který Byl Ztracen. Mám Kolwynii.“
„Kde's k ní přišel?“
„Na tom nezáleží. Podstatné je, že dokážu přimět hory k pohybu
a zemi, aby se otevřela. Mohu sesílat světelné střely a přivolat si na
pomoc rozličné duchy. Dokáži zničit Pána přímo v bodě jeho síly.
Stal jsem se nejmocnějším tvorem na celé temné polokouli.“
„Ano,“ přisvědčila. „Sám sis dal dobré jméno – stal se z tebe
tvor, či možná netvor…“
Chvíli se pohledem pásl na Quazerovi, a pak spustil závěsy.
Odvrátila se. „Pokud dáš milost všem ostatním,“ pronesla
nakonec, „udělám, co jen si budeš přát.“
Vztáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale zarazil se, když se
zpoza okna ozval skřek. S úsměvem nechal paži poklesnout. Chutná
to až příliš sladce, uvědomil si.
„Již jsem se stačil poučit, že milost je pokrm, jehož se obvykle
nedostává těm, co po něm nejvíc hladoví,“ usmál se chladně. „Když
se však dotyčný sám ocitne v postavení, že ji může udělovat, zdaleka
nemá tolik naspěch.“
„Jsem si jista,“ zamračila se, „že nikdo zdejší nežádá milost pro
sebe.“ Znovu se k němu obrátila a pozorně si změřila jeho tvář. „Ne,“
- 89 -
pravila pevně, „není tam žádná milost. Kdysi tam byla špetka
udatnosti, ale to už je pryč.“
„Co myslíš, že si počnu s Klíčem, až odplatím svým
protivníkům?“ zeptal se.
„Nemám potuchy.“
„Chystám se sjednotit celou temnou stranu, udělat z ní jediné
království –“
„Pod tvým panováním, přirozeně.“
„Přirozeně. Nikdo jiný by to totiž nedokázal. Pak nastolím éru
zákona a pořádku.“
„Tvých zákonů. Tvého pořádku.“
„Ty mi pořád nerozumíš. Už o tom přemýšlím hrozně dlouho.
Zpočátku jsem sice hledal Klíč jen za účelem pomsty, ale zvolna
jsem změnil názor a začal celou záležitost vidět v širší perspektivě.
Učiním přítrž těm věčným půtkám a třenicím Pánů a nastolím pro
všechny trvalý blahobyt.“
„Tak začni tady. Dopřej trochu blahobytu Velkému Vzteku –
nebo Baště stínů, chceš-li.“
„Je sice pravda, že už jsem odplatil většinu zla, které na mně
bylo napácháno,“ zauvažoval, „ale –“
„Začni udílením milosti a tvé jméno bude možná jednoho dne
velebeno,“ zdůraznila. „Pokud ji neudělíš, jsem si jista, že tě lidé
budou proklínat ještě dlouho po konci éry tvého panování.“
„Snad…“ zauvažoval a o krok ustoupil. Když tak učinil, přejela
jej očima odshora až dolů. „Co to schováváš pod pláštěm? Přinesl jsi
mi snad něco ukázat?“
„Ale to nic není,“ odvětil. „Změnil jsem názor a musím toho
ještě hodně zařídit. Vrátím se k tobě později.“ Náhle prudce
postoupila vpřed a trhla mu pláštěm.
Když začala ječet, upustil hlavu, aby ji chytil za zápěstí. V
pravici svírala dýku.
„Zvíře,“ vmetla mu do tváře a pak ho do ní kousla.
Napjal vůli, pronesl jediné slovo a z dýky se stal černý květ,
který jí vtiskl do obličeje. Plivala, klela a pokoušela se ho nakopnout,
ale za pár chvil její pohyby zvláčněly a víčka se začala klížit. Když
- 90 -
už skoro spala, zvedl ji a přenesl k loži, na něž ji položil. Dál se
bránila, leč opustila ji veškerá síla.
„Říká se, že moc dokáže v člověku zničit všechno dobré,“
zasténala, „ale ty se nemusíš bát, ty i bez moci zůstaneš tím, čím jsi:
Jackem, Pánem zla.“
„Budiž,“ přisvědčil. „A přece se všechno, co jsem ti popsal,
stane a ty tomu budeš přítomna.“
„Nikoli. Dřív si vezmu život.“
„Zlomím tvou vůli a budeš mě milovat.“
„Nikdy se mě nedotkneš, na těle ani na mysli.“
„Teď usneš,“ pravil, „a až se probudíš, budeme nerozlučný pár.
Budeš krátce bojovat a pak mi podlehneš – napřed tvé tělo, pak tvá
mysl. Nějakou dobu budeš nečinně ležet a já za tebou čas od času
přijdu, poté už budeš sama vyhledávat mou společnost. Teď usneš a
já obětuji Smaga na oltáři jeho Pána a vyčistím tohle místo ode
všeho, co je mi nemilé. Sni sladce, čeká tě nový život.“
Odešel. A jak řekl, tak se také stalo.
Když vyřešil pohraniční třenice s Drekkheimem tím, že celé
panství připojil ke své říši a Barona poslal do Hnojných jam, Jack
obrátil svou pozornost k Pevnostnímu obydlí, domovu Plukovníka
Který Nikdy Nezemřel. Netrvalo dlouho a ukázale se, že obydlí není
zas až tak pevné, a Jack vstoupil do jeho bran.
Sedli si s Plukovníkem v knihovně, popíjeli lehké víno a dlouho
vzpomínali na staré časy.
Nakonec Jack nadhodil delikátní téma týkající se Eveniných
zásnub s tím, kdo přinese Divý plamen.
Plukovník, působivá persóna, přes jejíž bledé líce se křížem
táhly krvavé jizvy a vlasy stoupaly od klenby nosu připomínajíce
rudé tornádo, přikývl nad pohárem a sklopil víčka.
„Nu ano,“ přisvědčil tiše. „Tak to bylo – vyhlášeno.“
„Jak to, vyhlášeno?“ namítl Jack. „Považoval jsem to za úkol,
který jste svěřil mně osobně, nikoli nabídku pro všechny
kolemjdoucí.“
„Musíte připustit, že jste selhal. Takže, když se objevil jiný
zájemce se zásnubním darem, rozhodl jsem se –“
- 91 -
„Měl jste počkat na můj návrat. Ukradl bych ho a přinesl vám
ho.“
„To by mohlo zabrat spoustu času. Nechtěl jsem, aby se z mé
dcery stala stará panna.“
Jack zavrtěl hlavou.
„Ale musím přiznat, že jsem nakonec poměrně spokojen s tím,
jak se věci vyvinuly,“ pokračoval Plukovník. „Stal se z vás nyní
mocný Pán a máte moji dceru. Myslím, že musí být velmi šťastna. A
já mám Divý plamen, což blaží zase mě. Takže jsme vlastně všichni
spokojeni –“
„Ne,“ opáčil Jack. „Mohl bych namítnout, že jste si nikdy
nepřál, abych se stal vaším zetěm, takže jste se dohodl s nyní již
zesnulým Pánem Velkého Vzteku, jak by se celá věc dala nejlépe
zařídit.“
„Já –“
Jack zvedl ruku.
„Říkal jsem, mohl bych namítnout, ale ovšem, že nic takového
nenamítám. Vlastně ani nevím, zda jste spolu opravdu kuli nějaké
pikle – tedy kromě záležitosti s Evenou a Divým plamenem – a
nezajímá mě to. Vím jen, co se stalo. Pokud vezmu v potaz to, a také
skutečnost, že jsme nyní příbuzní, dovolím vám, abyste si vzal život
sám, namísto toho, abych to svěřil někomu jinému.“
Plukovník vzdychl, usmál se a znovu zvedl zrak.
„Děkuji,“ řekl. „Je to od vás velice laskavé. Netušil jsem, že mi
prokážete takové dobrodiní.“
Upili vína.
„Budu si muset změnit jméno,“ poznamenal Plukovník.
„Ještě ne,“ mávl rukou Jack.
„Jistě, ale máte nějaké návrhy?“
„To ne, ale zvážím to po dobu vaší nepřítomnosti.“
„Ještě jednou děkuji,“ usmál se Plukovník. „Víte, ještě nikdy
jsem nic takového nedělal… Mohl byste mi doporučit nějakou
osvědčenou metodu?“
Jack se na okamžik zahloubal. „Jed není vůbec špatný,“ řekl
pak. „Ale efekt se liší osobu od osoby a někdy to může být dost
bolestné. Pro vaši potřebu bych viděl jako nejužitečnější sednout si
- 92 -
do horké vany a podříznout si pod vodou zápěstí. To skoro vůbec
nebolí. Je to něco jako dát si odpoledne šlofíka.“
„Myslím, že se zařídím podle vašeho doporučení.“
„V tom případě,“ opáčil Jack. „Dovolte, abych vám udělil
několik doplňkových rad.“
Natáhl se, uchopil Plukovníka za zápěstí, otočil mu ruku dlaní
vzhůru a vytáhl dýku.
„Tak tedy,“ začal a nevědomky přešel do učitelského tónu, který
už měl dávno za zapomenutý. „Hlavně neudělat stejnou chybu jako
většina amatérů,“ použil ostří jako ukazovátko a pokračoval: „Hlavně
se neřežte napříč, takhle. Může se vám to zavřít, probudíte se a
budete to muset opakovat. A pohled na tu vanu plnou krve taky není
nic příjemného. Klidně se vám to může stát i několikrát, což zajisté
způsobí trauma, nemluvě o celkovém znechucení. Musíte říznout
podél té modré čáry,“ znovu ukázal. „Pokud bude žíla příliš kluzká,
musíte si ji nabodnout špičkou a potom ostřím rychle zatočit, nejen
tak zatlačit dopředu, to může být nepříjemné, pamatujte si to.
Zatočení je moc důležité, pokud se vám nepodaří podélný řez.
Nějaké otázky?“
„Snad ani ne.“
„Tak mi to zopakujte.“
„Půjčte mi svou dýku.“
„Tu máte.“ Jack poslouchal, kýval a udělal jen pár drobných
upřesnění.
„Výborně. Věřím, že budete úspěšný,“ řekl, přijal zpátky zbraň a
zasunul ji do pochvy.
„Dáte si ještě sklenku vína?“
„S radostí, máte skvěle zásobený vinný sklep.“
„Jste příliš laskav.“
Vysoko nad temným světem, pod tmavou nebeskou bání,
usazený na líném draku, kterému předhodil Benoniho a Blita, se Jack
smál do větru a vrtkavé sylfy se smály s ním, neboť on byl nyní
jejich Pánem.
Jak plynul čas, Jack dál řešil hraniční spory ke své spokojenosti,
a bylo jich stále méně a méně. Začal – nejprve zvolna a pak s
rostoucím zaujetím – věnovat znalosti, které získal na denní straně,
- 93 -
sestavování masivního svazku zvaného Úplné shrnutí temnoťanské
kultury. Jelikož nyní jeho moc pokrývala většinu noční sféry, začal
na svůj dvůr zvát různé bytosti, jejichž vzpomínky či zvláštní
schopnosti měly historickou, technickou, nebo uměleckou hodnotu
pro jeho práci. Byl již zpola rozhodnut, že až knihu dokončí, vydá ji
na denní straně. Prozatím tam budoval pašerácké stezky a získával
agenty ve větších deňanských městech, takže už věděl, že je to
možné.
Vládl z Velkého Vzteku, nyní Bašty stínů, obrovské stavby plné
vysokých sálů osvětlených pochodněmi, podkopané podzemními
labyrinty a ježící se věžemi. Měl zde mnoho věcí nesmírné krásy i
nezměrné ceny. Po chodbách tančily stíny a fasety nesčetných
drahokamů vrhaly záři blyštivější, než slunce druhé poloviny světa.
Často se v Baště stínů zavíral do knihovny, kde měl na psacím stole
lebku bývalého Pána jako popelník, a dřel na svém projektu.
Zapálil si cigaretu (jeden z důvodů, proč začal pracovat na
vzájemném podloudném styku); shledal totiž tento deňanský zvyk
příjemným a krom toho se mu těžko odvykalo. Díval se, jak se
stužka dýmu mísí s kouřem stoupajícím ze svíce a společně odplouvá
ke stropu, zatímco Pich – střídavě člověk-netopýr-člověk, který se
stal jeho osobním služebníkem – vstoupil a zastavil se v předepsané
vzdálenosti.
„Pane,“ řekl pokorně.
„Ano?“
„U bran stojí nějaká stará bába – nejspíš vědma – a chce s vámi
mluvit.“
„Pokud si vzpomínám, pro žádnou bábu jsem neposlal. Ať táhne
pryč.“
„Tvrdí, že má vaše osobní pozvání.“
Změřil si malého, černého mužíka, jehož dlouhé údy a
anténovité chomáče bílých vlasů nad neobyčejně dlouhou tváří mu
dodávaly značně hmyzí vzezření; vážil si ho, poněvadž to byl kdysi
schopný zloděj, který se pokusil okrást bývalého Pána této tvrze.
„Osobní pozvání? To si tedy nevzpomínám. Jakým dojmem na
tebe zapůsobila?“
„Táhne z ní pach půlnoci, pane.“
- 94 -
„Podivné…“
„A prý vám mám vyřídit, že se po vás ptala Róza.“
„Rozálie!“ vykřikl Jack, sundal nohy ze stolu a posadil se
zpříma. „Hned ji sem zaveď, Pichu.“
„Ano, pane,“ přitakal Pich a přitom o krok ustoupil, jako
pokaždé, když jeho Pán náhle projevil nějaké emoce.
Jack si odklepal popel do lebky a zašklebil se na ni.
„To by mě zajímalo, jestli už jsi zase mezi námi,“ zauvažoval.
„Mám pocit, že na tebe brzy znovu dojde.“ Udělal si poznámku, aby
si zapamatoval, že má vyslat několik oddílů mužů se silnou rýmou
patrolovat kolem Hnojných jam.
Než stačil Pich přivést návštěvu do pokoje, vyklepal ještě lebku
a urovnal papíry na stole. Vstal a přitom vrhl na Picha pohled, po
němž dotyčný okamžitě odešel.
„Rozálie!“ vykřikl a vyrazil k ní. „To jsem ale rád…“
Neoplatila mu úsměv, ale s kývnutím přijala židli, kterou jí
nabídl.
Bohové, ta teda opravdu vypadá jako nějaká stará žebračka,
pomyslel si pro sebe. Ale pořád… je to Rozálie.
„To jsem rád, že jsi za mnou konečně přišla do Bašty stínů,“
dokončil. „Za ten chléb, co jsi mi kdysi dávno dala, tu budeš navždy
dobře živa. A za tu radu, cos mi poskytla, ti bude navždy
prokazována čest. Budeš mít sluhy, kteří tě budou koupat a oblékat a
čekat na každé tvé přikázání. Přeješ-li si jít stezkou Umění, osobně tě
vyškolím ve vyšší magii. Přej si, co chceš, stačí jen slovo.
Uspořádáme na tvou počest velikou hostinu – hned, jen co bude
připravena! Vítej v Baště stínů!
„Ale já jsem nepřišla zůstat, Jacku. Jen jsem se na tebe přišla
podívat – ve tvém novém šedém oděvu a krásném černém plášti. A ty
nádherně lesklé boty! Nikdy dřív jsi je v takovém stavu neudržoval.“
Usmál se.
„Už toho nenachodím tolik co dřív.“
„Ano, už se nemusíš krást ze stínu do stínu,“ přisvědčila.
„Nemáš k tomu už žádný důvod. Takže ty sis pořídil království,
Jacku – a ještě k tomu největší, o jakém jsem slyšela. Jsi teď
šťasten?“
- 95 -
„Dalo by se to tak říct.“
„Takže jsi šel za strojem, který myslí jako člověk, jenom
rychleji, že? Za tím, před nímž jsem tě varovala…“
„Ano.“
„…a ten ti dal Klíč Který Byl Ztracen, Kolwynii.“
Otočil se, hmátl po cigaretě, zapálil si ji a vdechl kouř. Podíval
se na ni zpod přivřených víček a mlčky přikývl.
„Ale na tohle téma se nehodlám bavit,“ sevřel rty.
„Jistě, jistě,“ přikyvovala. „A s tím Klíčem se ti podařilo
uchvátit moc a splnit si i ty touhy, o nichž jsi dřív ani nevěděl, že je
máš.“
„Řekl bych, že máš naprostou pravdu.“
„Pověz mi o té ženě.“
„Jaké ženě?“
„Minula jsem v sále ženu, nádhernou bytost, oděnou celou do
zeleného, aby jí to ladilo k očím. Pozdravila jsem ji a její ústa se na
mě usmála, ale její duch kráčel za ní a plakal. Cos to s ní udělal,
Jacku?“
„Jen to, co bylo nezbytné.“
„Něco jsi jí ukradl – nemám ponětí co – jako kradeš každému,
koho potkáváš. Máš ty vůbec nějakého přítele, Jacku? Někoho, komu
bys něco dal a nic mu nevzal?“
„Ano,“ přisvědčil. „Sedí na vrcholku hory Panicus. Je zpola z
kamene a zpola nevím z čeho. Již mnohokrát jsem ho navštívil a
celou svou mocí se ho snažil osvobodit, ale ani Klíč na to nestačil.“
„Jitřník…“ přisvědčila. „Vůbec mě nepřekvapuje, že tvým
jediným přítelem je někdo, koho prokleli bohové.“
„Rózo, přišla jsi mě sem kárat? Já ti nabízím, že splním, cokoli
si zamaneš, za to, co jsi kvůli mně vytrpěla.“
„Ta žena, co jsem viděla… učiníš ji zase tím, čím byla, než jsi jí
ukradl to, cos jí ukradl – pokud to bude mé největší přání?“
„Snad,“ zamyslel se Jack, „ale pochybuji, že mě o to požádáš.
Mám pocit, že kdybych to udělal, okamžitě nenávratně zešílí.“
„Proč?“
„Kvůli věcem, které zažila a viděla.“
„A tys byl za ty „věci“ zodpovědný?“
- 96 -
„Ano, ale dalo se to čekat.“
„Žádná lidská duše si nezaslouží takové utrpení, jaké jsem
viděla kráčet za ní.“
„Duše! Nemluv mi tu o duších! Ani o utrpení! Chceš se snad
vychloubat tím, že ty máš duši a já ne? Nebo myslíš, že nevím, co je
to utrpení? Ale co se týče jí, máš náhodou pravdu. Ona je zčásti
lidského rodu.“
„Ale ty máš taky duši, Jacku. Přinesla jsem ji s sebou.“
„Obávám se, že ti nerozumím…“
„Nechal jsi tu svou v Hnojných jamách Glyve, jako to ostatně
dělají všichni temnoťané, ale poohlédla jsem se ti po ní, kdybys ji
náhodou jednoho dne potřeboval.“
„Ty žertuješ, ne?“
„Ne.“
„Jak bys mohla zjistit, která duše je moje?“
„Já jsem mudřena.“
„Tak sem s ní – ukaž mi ji.“
Zamáčkl cigaretu, zatímco rozvazovala uzlík se svým majetkem.
Vytáhla odsud malý předmět zabalený do kusu čisté látky. Pak látku
rozbalila a to cosi podržela na dlani.
„Tohle?“ zeptal se a vzápětí propukl v smích. Byla to šedivá
kulička, která se na světle počala lesknout; nejprve zjasněla a začala
připomínat zrcadlo, pak zprůsvitněla a po jejím povrchu jako by se
míhala duha.
„Vždyť je to jen oblázek,“ namítl.
„Měl jsi to v ruce, když ses probudil v Jamách?“
„Ano, měl jsem to v ruce.“
„Tak proč jsi to zahodil?“
„A proč ne?“
„Neměl jsi to náhodou v ruce pokaždé, když ses narodil v
Glyve?“
„A co má být?“
„Obsahuje to tvou duši. Třeba si jednoho dne budeš přát se s ní
sjednotit.“
„Tohle má být duše? A co s ní mám jako dělat? Nosit ji s sebou
v náprsní kapse?“
- 97 -
„Tak ji radši necháš zabořenou v hromadě hnoje.“
„Dej mi to!“
Rychlým pohybem sebral předmět z její dlaně a prohlédl si ho.
„To není žádná duše,“ řekl. „Je to jen obyčejný, ohyzdný kus
kamene, nebo třeba vejce nějakého obřího brouka hovnivála.
Dokonce to i páchne po Jamách.“
Napřáhl ruku, aby podezřelý valoun zahodil.
„Ne!“ vykřikla. „Je to tvá- duše…“ dokončila tiše, když předmět
narazil do kamenné zdi a rozprskl se na tisíc kusů.
Rychle uhnul očima stranou.
„Mohla jsem to tušit,“ spráskla ruce. „Žádný z vás o ni vlastně
nemá zájem, a ty ze všech nejmíň. Ale musíš přiznat, že to bylo něco
víc než obyčejný kámen nebo třeba vejce. Jinak bys nejednal v tak
náhlém hněvu. Cítil jsi z toho něco osobního a hrozivého, není tomu
tak?“
Ale on jí neodpověděl. Zvolna otočil hlavu k místu, kde pukla ta
věc a udiveně se díval. Následovala jeho pohled.
Objevil se tam oblak mlhy a šířil se do stran. Chvíli visel na
místě, a pak začal měnit barvu. Zatímco se dívali, počal se z něj
tvořit profil muže. Jack fascinovaně zíral, jak se přímo před ním
formují jeho vlastní rysy. Obraz stále více a více nabíral na
hmatatelnosti, až se zdálo, že hledí na své dvojče.
„Co jsi za ducha?“ otázal se chraplavě, s vyschlým hrdlem.
„Jack,“ ozvalo se tiše.
„Já jsem Jack,“ opáčil. „Kdo jsi ty?“
„Jack,“ ozvalo se znovu.
S odfrknutím se otočil k Rozálii: „Tys to sem donesla, tak to teď
zažeň.“
„To nemohu,“ odvětila, prohrábla si rukou vlasy a pak ji nechala
klesnout do klína, kde se spojila s druhou a začala točit mlýnek. „To
je tvoje.“
„Proč jsi tu zatracenou ohavnost nenechala ležet tam, kdes ji
našla? Tam kam patří?“
„Ale ona tam nepatří,“ namítla. „Ona je tvoje.“
Otočil hlavu a zeptal se: „Hej ty tam! Ty jsi duše?“
- 98 -
„Počkej chvilku, buď tak hodný,“ ozvalo se. „Zrovna si to
snažím ujasnit – ano, teď když o tom tak uvažuji, mám důvodné
podezření domnívat se, že jsem duše.“
„Čí?“
„Tvoje, Jacku.“
„No, bájo,“ vzdychl Jack. „To ses mi tedy odplatila, což, Rózo?
Co si sakra počnu s duší? Jak se jí mám jako zbavit? Jestli umřu,
zatímco se bude potloukat na svobodě, tak už se nevrátím.“
„Nevím, co ti na to mám říct,“ pokrčila rameny. „Měla jsem
pocit, že takhle jednám správně – když jsem ji šla hledat a nalezla ji
– že ti ji mám přinést a dát ti ji.“
„Kdysi dávno jsem ti říkala, že Baron byl ke staré Róze vždycky
vlídný, a tys ho pověsil hlavou dolů a rozřízl mu břicho, když jsi
přebíral jeho panství. Já plakala, Jacku. On byl snad jediný, kdo se ke
mně po hrozně dlouhou dobu choval slušně. Zaslechla jsem mnohé o
tvých činech, a nějak mi nepřipadalo, že by něco z toho bylo dobré.
Se svou obrovskou mocí můžeš všem okolo snadno ublížit – a ty to
děláš. Tak jsem si myslela, že když půjdu a naleznu tvou duši, že
třeba trochu zjemníš přístup.“
„Rozálie, Rozálie,“ vzdychl, „ty jsi ale blbá. Myslela's to dobře,
ale jsi hrozně hloupá.“
„Snad,“ přisvědčila, stiskla ruce dohromady, až jí prsty zbělely a
podívala se na duši, která jen stála a zírala.
„Duše,“ řekl Jack a znovu se k ní obrátil, „doufám, že
posloucháš. Máš nějaké podnětné návrhy?“
„Mám jen jedno jediné přání.“
„A to?“
„Chci se s tebou sjednotit. Chci s tebou jít životem ruku v ruce.
Utěšovat tě a varovat, a –“
„Tak moment,“ řekl Jack a zvedl ruku. „Co je nezbytné k tomu,
aby ses se mnou mohla sjednotit?“
„Tvůj souhlas.“
Jack se usmál. Zapálil si cigaretu, ruce se mu trochu chvěly.
„A co když ho nedostaneš?“ zeptal se sladce.
„Pak se ze mě stane bludná duše. Budu tě z daleka následovat,
neschopna tě tišit, neschopna tě varovat, neschopna –“
- 99 -
„Skvěle,“ řekl Jack. „Nemáš můj souhlas, zmiz odsud.“
„To jako žertuješ? Jak to sakra jednáš se svou duší? Já jsem tu
pro tebe, čekám, abych tě mohla provést úskalími života, a ty mě
zkrátka odkopneš. Co tomu řeknou lidi? Támhle jde Jackova duše,
budou říkat, ubožátko. Musí se stýkat s elementály a nižšími
astrálními silami –“
„Zmizni,“ ušklíbl se Jack. „Klidně se bez tebe obejdu. Já vím o
parchantech jako ty úplně všechno. Vy totiž měníte lidi, a já se
rozhodně měnit nechci. Připadám si šťastný tak, jak jsem. Ty jsi jen
takový nepodarek. Táhni zpátky do Hnojných jam. Táhni zpátky,
kam chceš. Dělej si, co chceš, ale koukej zmizet. Nech mě na
pokoji.“
„Ty to myslíš vážně?“
„Ano, myslím. Třeba ti i seženu pěkný nový krystal, pokud tam
zalezeš zpátky a budeš se choulit uvnitř.“
„Na to už je příliš pozdě.“
„Je mi líto, ale nic komfortnějšího ti nabídnout nemůžu.“
„Pokud si tedy nepřeješ se mnou sjednotit, alespoň mě prosím
nevyháněj jako nějakého tuláka. Ponechej mě tu u sebe. Snad tě budu
moci tak utěšovat a varovat a radit, a možná si uvědomíš, jak velkou
mám hodnotu, a změníš názor.“
„Vypadni!“
„A co jestli odmítnu? Co když si dál budu vynucovat tvou
pozornost?“
„Pak tě vystavím působení nejničivějších sil Klíče. Té části,
kterou jsem ještě nikdy nepovolal.“
„Ty bys zničil svou vlastní duši?“
„To máš tedy zatraceně pravdu! Zmizni!!“
Zjevení se otočilo čelem ke zdi a zmizelo.
„Tak, to by bylo,“ ušklíbl se Jack. „Alespoň ušetřím za
vymítače. Teď ti najdeme komnatu, nějaké služebnictvo a do­
hlédneme na přípravu hostiny.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „chtěla jsem tě jen vidět. Nu, a už jsem tě
viděla. A chtěla jsem ti donést tu věc, což jsem učinila. To je
všechno.“
Začala se zvedat.
- 100 -
„Počkej,“ ozval se Jack. „Kam máš teď namířeno?“
„Můj čas mudřeny Poledního pomezí vypršel, vrátím se k
Hořícímu tlouku na kočárové cestě u moře. Snad tam najdu nějakou
mladou hospodskou děvku, která se o mě ve stáří postará. Naučím ji
za to základům Umění.“
„Zůstaň alespoň na chvíli,“ začal, „odpočiň si, najez se…“
„Kdepak, tohle místo se mi nelíbí.“
„Když už tedy musíš jít, dovol mi aspoň, ať tě tam pošlu
nějakým snadnějším způsobem, než je chůze.“
„Ne, děkuji.“
„Co takhle nějaké peníze?“
„O ty mě hned okradou.“
„Tak s tebou pošlu doprovod.“
„Dávám přednost tomu cestovat sama.“
Díval se, jak odchází, pak přešel ke krbu a rozdělal tam malý
ohníček.
Jack pracoval na svém Úplném přehledu, neustále v něm
rozvíjel a nafukoval svou roli a přitom upevňoval vládu nad noční
stranou. Během té doby spatřil, jak mu vztyčují k poctě bezpočet
soch. Slyšel své jméno splynout se rtů zpěváků balad i básníků – a
nebyly to staré básně a odrhovačky o jeho lumpárnách, nýbrž příběhy
opěvující jeho moudrost a jeho moc. Čtyřikráte dovolil Pánu
netopýrů, Smagemu, Quazerovi, Baronovi a Blitému o kus se vrátit z
Hnojných jam, než je tam poslal zpátky, pokaždé jiným způsobem.
To už se pevně rozhodl, že vyčerpá celý příděl jejich životů, a tak se
jich navždy zbaví.
Evena tančila a smála se na hostině, kterou Jack uspořádal na
počest návratu jejího otce. Ten, rukou s ještě nezajizveným zápěstím,
pozvedl k přípitku víno ze sklepa, který mu kdysi patříval. „Na Pána
a Paní Bašty stínů,“ pronesl. „Kéž jejich štěstí a vláda trvají, dokud
nad námi panuje noc!“
Poté Plukovník Který Nikdy Nezemřel Rukou Jiného vyzunkl
sklenku a nastalo všeobecné veselí.
Vysoko na hoře Panicus, jako její součást, Jitřník hleděl k
poledni.
Nocí se toulala bludná duše a klela kudy chodila.
- 101 -
Tlustý drak sotva sípal, když vlekl ke svému dalekému doupěti
ulovenou ovci.
A stvůra v soumračných bažinách spala a snila o krvi.
Pak přišel čas skutečného porušení Úmluvy. Když se udělala
zima, poradil se s Knihou. Našel tam jména těch, kdož byli na řadě.
Vyčkával a přitom sledoval rostoucí mráz, ale nic se nedělo.
Nakonec k sobě povolal Pány temné strany.
„Přátelé,“ oslovil je, „přišla na vás řada při udržování Štítu, proč
se nic neděje?“
„Pane,“ promluvil lord Eldridge, „dohodli jsme se, že
odmítneme.“
„Proč?“
„Vy sám jste tuto povinnost porušil první. A my, nemůžeme-li
mít svět takový, jaký byl, chceme jej takový, jaký je. Tedy, abych tak
řekl, putující ke zkáze. Klidně nás zab, jestli chceš, ale nikdo z nás
nehne ani prstem. Jsi-li opravdu tak mocný mág, oprav Štít vlastními
silami. Zab nás, a pak sleduj všeobecné umírání.“
„Slyšels, co chce,“ Jack kývl na svého služebníka. „Dohlédni, ať
je všechny popraví.“
„Ale pane –“
„Udělej, jak jsem řekl.“
„Ano.“
„Se Štítem si poradím sám.“
A tak je odvedli a popravili.
Na vrcholku blízké hory Jack zvážil problém. Když otevřel své
já, pocítil pronikavý chlad vanoucí ze Štítu a odhalil četné průsaky.
Pak se pustil do kreslení magických obrazců. Špičkou svého
meče je škrábal do kamene. Vzápětí se z balvanu zakouřilo a obrazce
začaly žhnout. S patřičnými gesty pronesl slova z Klíče.
„Ehm – zdravím.“
Otočil se a zvedl ostří.
„To jsem jenom já.“
Znovu meč sklonil a kolem prosvištěl chladný závan větru.
„Co mi chceš, duše?“
„Jen jsem byl zvědavý, co zrovna děláš. Víš, občas tak za tebou
chodím.“
- 102 -
„Já vím. A dost mi to leze na nervy.“
Znovu se věnoval obrazci.
„Povíš mi to?“
„Tak dobrá,“ vzdychl, „když mi tu přestaneš skučet –“
„Já jsem bludná duše, my musíme skučet.“
„Tak si skuč, jak umíš, mně je to fuk.“
„Ale to, co děláš…“
„Zrovna se chystám opravit Štít. Myslím, že už mám všechna
kouzla hotova.“
„Neřekl bych, že to zvládneš.“
„Co tím chceš říct?“
„Mám dojem, že tohle jednotlivec nedokáže.“
„To brzy zjistíme.“
„Mohu ti být nápomocen?“
„Ne!“
Vrátil se k obrazci, poopravil ho špičkou meče a pokračoval v
recitaci. Vítr dál vanul a oheň plál.
„Už budu muset jít,“ řekl pak, „uhni mi z cesty, duše.“
„No dobrá. Když já se s tebou chci jen sjednotit.“
„Snad jednou, až mě začne nudit život – ale teď ne.“
„Chceš říci, že mám naději?“
„Možná, ale určitě ne v nejbližší době.“
Jack se postavil zpříma a obhlédl, co vykonal.
„Nefunguje to, co?“
„Drž hubu.“
„Neuspěl jsi.“
„Drž hubu!“
„Chceš se se mnou teď sjednotit?“
„Ne!!“
„Snad bych ti mohl být nápomocen.“
„Táhni do pekla.“
„Jen se tak ptám.“
„Dej mi pokoj.“
„Co si teď počneš?“
„Běž pryč!“
Zvedl ruce a vrhl před sebe sílu. Nepůsobila.
- 103 -
„Nedokážu to,“ připustil pak.
„Já to věděl. A máš ponětí, co teď budeš dělat?“
„Přemýšlím.“
„Já vím, co dělat.“
„Co?“
„Jdi to probrat se svým přítelem Jitřníkem. Ten ví mnoho věcí a
předpokládám, že ti dokáže poradit.“
Jack sklonil hlavu a zabodl zrak do zářícího obrazce. Vítr byl
chladný. „Snad máš pravdu,“ přisvědčil.
„Určitě mám pravdu.“
Jack se zahalil do pláště. „Půjdu se projít mezi stíny,“ zabručel.
A tak kráčel mezi stíny, až dorazil na místo. Pak chvíli šplhal.
Když dorazil na vrcholek, vydal se k Jitřníkovi.
„Jsem zde,“ řekl.
„Já vím.“
„Víš také, co potřebuji?“
„Ano.“
„Lze toho dosáhnout?“
„Není to nemožné.“
„Tak co musím vykonat?“
„Není to ani zrovna snadné.“
„Nikdy jsem si nemyslel, že by bylo, povídej.“
Jitřník zlehka změnil polohu svého mohutného těla.
A pak mu to řekl.
„Nevěděl jsem, že tohle lze vykonat,“ nakrčil obočí Jack.
„Někdo to musí udělat.“
„Nevěděl bys o někom jiném? O někom, komu bych ten úkol
mohl svěřit?“
„Ne.“
„Dokážeš předpovědět, zda se mi podaří uspět?“
„Ne, už jednou jsem ti vykládal o tvých stínech.“
„Ano, vzpomínám si.“
Pak na vrcholku hory nastalo ticho. „Buď zdráv Jitřníku,“ řekl
Jack nakonec. „Děkuji ti.“
„Sbohem, Jacku.“
Jack se otočil a vešel mezi stíny.
- 104 -
Vkročil do veliké jámy, která vedla do srdce světa. Místy na
stěnách tunelu zářily světelné skvrny, a tehdy mohl vstoupit do stínu
a mžikem urazit lán cesty. Jinde panovala naprostá tma, a tak musel
po svých, jako všichni ostatní.
Občas narazil na podivně zařízené výklenky a temné průchody.
Nikdy se nezastavil, aby je prozkoumal. Čas od času zaslechl
škrábnutí spáru o kámen nebo klapot kopyt. Jednou minul otevřený
krb, v němž hořely kosti. Dvakrát uslyšel strašlivé skřeky, jako když
žena křičí bolestí. Nezastavil se, jen uvolnil meč v pochvě.
Minul postranní chodbu, v níž uprostřed gigantické pavučiny,
tlusté jako provazy, dřepěl obrovský pavouk. Když za sebou zaslechl
šramot, rozběhl se. Nic ho nepronásledovalo, ale po čase se kdesi
daleko za ním ozval děsivý smích.
Když se zastavil, aby se najedl, všiml si, že okolní zdi jsou vlhké
a pokryté plísní. Zdáli zaslechl cosi jako podzemní řeku. Drobná
krabovitá stvoření před ním prchala a tiskla se ke zdem.
Šel dál, až dorazil do míst, kde se otevíraly jámy a praskliny, z
nichž vzhůru stoupaly strašlivé pachy; občas odsud náhle vyšlehl i
plamen.
Trvalo velmi dlouho, než dorazil ke kovovému mostu, který byl
jen dlaň široký. Zahleděl se do propasti dole, a spatřil jen temnotu.
Vydal se zvolna vpřed, opatrně balancoval a rukama udržoval
rovnováhu. Když se dotkl podrážkou druhé strany, zhluboka si
oddechl, ale za sebe se nepodíval.
Stěny tunelu se rozšířily, pak zmizely v temnotě. I strop se náhle
klenul kdesi nahoře. Kolem něj se pohybovaly temné tvary rozličné
hustoty. Mohl si sice kdykoli vyvolat světélko, aby jej vedlo, leč
obával se to udělat, protože nevěděl, co by tím přivábil. Zmohl by se
klidně i na velké světlo, ale jeho trvání by bylo jen velmi krátké; v
okamžení, kdy by vstoupil do stínového světa, jež stvořilo, by znovu
pohaslo, a opět by se ocitl v naprosté temnotě.
Nějakou dobu se obával, že vešel do obrovité jeskyně a zde
zcela ztratil cestu, ale náhle se před ním objevila bělostná stuha, které
se držel očima a následoval jí. Když po delší době došel až k ní,
spatřil, že je to velká černá tůň, na níž se mihotají světla podobná
rybím šupinám, vydávaná bledě zářícím mechem, který pokrývá
- 105 -
stěny i strop jeskyně. Když tůň obcházel a mířil k veliké skvrně
temnoty na jejím protějším břehu, náhle se z vody ozvalo šplouchání.
Svíral v ruce meč, ještě než se otočil.
Teď, když byl odhalen, pronesl slova, po nichž nad vodou
zazářilo světlo. Po hladině k němu mířila veliká vlna, pod níž jako by
se skrývalo mohutné tělo. Pak se z obou stran vymrštila ostnatá
chapadla, černá a vlhká, a natáhla se směrem k němu.
Zamžoural proti světlu, které sám stvořil, a oběma rukama
pozvedl meč k úderu.
Pronesl nejrychlejší zaklínadlo, které znal k zajištění síly a
přesnosti. Pak, jakmile se nejbližší chapadla ocitla na dosah, švihl
mečem a ťal. Ostří bez problémů prošlo skrz. Svíjející se chapadlo
mu padlo k nohám, seklo po něm a srazilo ho k zemi. V dané chvíli
to ale bylo obrovské štěstí, protože jak padal, druhé chapadlo
prosvištělo místem, kde měl ještě před okamžikem hlavu.
Pak nad vodu vystřelila kulatá tvář. Snad tři stopy široká, se
slepýma očima, rámovaná masou svíjejících se úponků tlustých jako
palec. V její dolní části se otevřela velká díra a tvor vyrazil k
Jackovi.
Ten se ani nesnažil vstát, mávl ostřím a namířil je přímo na
blížící se bělostný ovál. Sevřel jílec oběma rukama a opakoval slova
z Klíče tak rychle, jak mu to ústa dovolovala.
Čepel meče začala zářit, pak se ozval prskavý zvuk a ze špičky
zbraně vyšlehl proud ohně. Jack mečem pomalu zakroužil a do
nozder ho udeřil pach spáleného masa.
Vzdor tomu tvor dále mířil k němu, Jack už rozeznával běl jeho
zubů. Divoce mával zdravým chapadlem i pahýlem toho druhého a
tloukl jimi do břehu nebezpečně blízko. Z tlamy mu vycházelo táhlé
syčení. V té chvíli Jack švihl ostřím a oheň ožehl výrůstky svíjející se
na bledé hlavě.
Ozval se zvuk téměř připomínající vzlyk, při němž se tvor vrhl
zpátky do tůně.
Masivní tělo vzedmulo vlnu, která se přes Jacka přelila, ale ještě
než do něj udeřila a bestie zmizela v hlubinách, spatřil její záda; to,
že se ještě dlouho chvěl, nezpůsobil chlad vody.
- 106 -
Tehdy vstal, ponořil čepel zbraně do tůně a zopakoval kouzlo s
tisícinásobnou intenzitou, než když je seslal na zbraň. Jílec se mu v
ruce začal chvět, že ho stěží udržel. Přesto se pevně zapřel nohama a
stál tam. Nad ním zářilo světlo a vedle něj leželo ztuhlé chapadlo.
Oč víc se bál síly, kterou vyvolal, o to déle zde stál a pot jej
pokrýval jako nový teplý plášť.
Náhle se uprostřed tůně ze zpěněné vody vynořila polovina
tvorova těla a ozvalo se syčení blízké skřeku. Znovu se ponořila, ale
Jack se nepohnul. Dál třímal meč a stál pevně rozkročen, až začala
voda v tůni vřít.
Tvor už se podruhé nevynořil.Jack se nenajedl, dokud neobešel
tůň a nevstoupil do vzdáleného tunelu; a spát už se vůbec neodvážil.
Posílil se různými medikamenty a šlapal dál.
Když přišel do oblasti ohňů, napadl ho chlupatý poločlověk se
svou družkou, ale vstoupil do stínu a posmíval se jim, zatímco po
něm marně chňapali. Nepřál si mámit čas mučením a smrtí, nicméně
tohle drobné potěšení si dopřál, než prošel stíny až na jejich
nejvzdálenější možný konec.
Oblast ohňů byla rozlehlá, a když se Jack za okamžik ocitl na
jejím vzdálenějším konci, věděl, že jeho cíl se přiblížil. Zde se také
připravil na další místo, jehož nebezpečenstvím bude muset čelit.
Po dlouhé chůzi začal vnímat pachy, které mu připomněly
Hnojné jámy Glyve a nebo něco ještě odpornějšího. Věděl, že brzy
zas normálně uvidí, ačkoli tu nebude žádné světlo, a tedy ani stíny,
do nichž by se mohl uchýlit. Znovu si v duchu zopakoval všechny
potřebné věci.
Pachy nabíraly na intenzitě, až musel napínat celou svou vůli,
aby nevyzvrátil obsah žaludku.
Pak se jeho očím začal zvolna vracet zrak, ale nijak to
nepřipomínalo normální vidění.
Spatřil vlhkou zem plnou balvanů, proláklin a jeskyní, to vše
potřísněné čímsi odporným a podivným. Bylo to tiché místo, kde se
mlha v závojích zvolna vlnila ve vzduchu i mezi kameny, nad
velikými loužemi nehybné vody visela jemná vodní tříšť a vše –
pachy, cáry mlhy i vzdušná vlhkost – se sráželo kdesi vysoko, aby se
na okamžik sneslo v tichém dešti, který tak na chvíli změnil
- 107 -
rozložení špíny a hnusu v této krajině. Krom toho neviděl vůbec nic;
všude panoval chlad, který pronikal až do morku kostí. Kráčel tak
chvatně, jak jen se odvážil.
Neurazil moc velkou vzdálenost, když si uvědomil nepatrný
pohyb kdesi vlevo. Spatřil, že z jedné z dosud nehybných kaluží
vyskočilo tmavé stvořeníčko pokryté bradavičnatými boulemi a teď
dřepí vedle a zírá na něj nemrkajícíma očima. Vytasil meč, zlehka se
tvora dotkl jeho špičkou a zase rychle ukročil zpět, v očekávání toho,
co mohlo nastat. Vzduch vybuchl, jak se stvoření měnilo. Teď se nad
ním tyčilo na pokroucených černých nohách. Nemělo žádnou tvář ani
žádnou patrnou tělesnou hloubku, ale existovalo, jako by to byla črta
vyvedená tím nejtemnějším inkoustem. To, na čem stálo, nebyla
lidská chodidla. A tvorův ocas se mrskal ze strany na stranu.
„Udej své jméno, ty kdož tudy procházíš,“ ozval se hlas znějící
jako vyzvánění stříbrných zvonů z Krelle.
„Nikdo se nedozví mé jméno, dokud mi neodhalí své,“ pravil
pevně Jack.
Z obrysu rohaté hlavy zazněl tichý smích.
„No tak, pospěš si! Chci slyšet to jméno a dochází mi
trpělivost.“
„Tak dobrá,“ souhlasil Jack a jedno pronesl.
Tvor před ním padl na kolena.
„Mistře,“ řekl.
„Ano,“ přisvědčil Jack, „to je mé jméno. Teď mě musíš ve všem
bezvýhradně poslechnout.
„Poslechnu.“
„Nyní tě slovem, které jsem pronesl, zavazuji, abys mě na svých
zádech donesl až na nejkrajnější hranici svého panství. Budeš mířit
stále dolů, až už nebudeš schopen postoupit ani o píď – ani nikdo
jiný tvého druhu, a nezradíš mě nikomu ze svých rodných.“
„Udělám, jak jsi řekl.“
„Tak je to správné. Teď mi to zopakuj pozpátku jako přísahu.“
Stalo se.
„Sehni se, ať na tebe mohu nasednout, aby ses stal mým ořem.“
Vyskočil tvorovi na záda, natáhl se a každou rukou sevřel jeden
roh.
- 108 -
„Jeď,“ vykřikl a vše kolem se náhle začalo míhat.
Vůkol se ozýval klapot kopyt a výdechy podobné řevu. Všiml si,
že kůže tvora pod ním se velmi podobá nejjemnější sametové látce.
Běh zrychlil a krajina dole začala připomínat barvy rozlité na
paletě.
… a pak se kolem rozhostilo ticho.
Začal si uvědomovat temný pohyb kolem sebe a jeho tvář
ovívaly závany větru přicházející pravidelně jako tlukot srdce.
Uvědomil si, že letí vzduchem a to, co zahlédl, byla velká černá
křídla, která se míhala nad zrůdnou zemí.
Putovali tak dlouho a Jack krčil nos, protože pach té bestie
překryl i zápach okolní krajiny. Hnali se velkou rychlostí, ale čas od
času nad sebou spatřil přelétat jiné – podobné – temné tvary.
Ale ať byla rychlost sebevětší, ta cesta se zdála nekonečná. Jack
cítil, jak ho zvolna opouštějí síly a ruce ho teď bolely víc, než když
uváděl do varu černou tůň. Obával se usnout, aby ve spánku jeho
stisk nepovolil, a tak v duchu probíral mnoho věcí, aby se udržel
vzhůru. Podivné, pomyslel si, jak mi moji nepřátelé prokazují ty
největší služby. Kdyby mě k tomu Pán netopýrů nedohnal, nikdy
bych se nevydal hledat moc, kterou teď vládnu, moc, která ze mě
učinila Pána a vládce, dala mi okusit slast pomsty a dala mi i
Evenu… Eveno… pořád nejsem spokojen se vztahem, který spolu
máme. A přece… jak jinak jsem to mohl zařídit? Zasloužila sis, co
jsem udělal. Cožpak není sama láska druhem kouzla, kde je jeden
milován a druhý miluje, a ten kdo miluje je tomu druhému oddán a
podřízen? Přirozeně, je to úplně totéž.
…a vzpomněl si i na jejího otce Plukovníka, na Smaga,
Quazera, Blita, Benoniho a Barona. Všem těm už odplatil, řádně jim
odplatil. Vzpomněl si i na Rozálii, starou Rózu, a přemítal, zda je
ještě naživu. Rozhodl se, že se po ní jednoho dne poptá u Hořícího
tlouku na kočárové cestě u moře. A Boršin. Uvažoval, zda to
pokroucené stvoření dokázalo nějak přežít a pořád ještě je mu na
stopě – s jedinou touhou planoucí ve zmrzačeném těle. Byl vskutku
poslední zbraní Pána netopýrů, jeho poslední šancí na pomstu. To
jeho mysl přivedlo k věcem, o nichž dlouho neuvažoval: počítače a
Skrýš, vyučovací hodiny a děvče – jak jen se jmenovalo? – Klára!
- 109 -
Usmál se při vzpomínce na to jméno, ačkoli z tváře mu zbyl v paměti
už jen neurčitý bílý ovál. Zato věděl, že Quilianovu tvář nikdy
nezapomene. Jak jen toho chlapa nenáviděl! Ušklíbl se při
pomyšlení, že ho nechal v rukou bolestí šíleného Boršina, který si ho
nepochybně spletl s ním. Znovu si promítal, jak se jako šílený hnal
krajinou světla a mířil do tmy, aniž věděl, zda jeho výpočty opravdu
obsahují cestu ke Klíči Který Byl Ztracen, ke Kolwinii. A to
frenetické nadšení, když si byl potom jist! Sice už světlou stranu
nikdy nenavštívil, ale náhle se ho zmocnil podivný stesk po těch
dnech na universitě. Snad je to proto, že jsem se ocitl vně,
zauvažoval, a vnímám ji jako proces, jako objekt – zatímco tehdy
jsem byl součástí celého toho mumraje.
…a jeho myšlenky se neustále vracely k postavě, která se tyčila
na vrcholku hory Panicus – Jitřník… Zvážil všechny dosavadní
události, od Divých her až po současnou situaci, od místa, kde to
všechno začalo až po jeho nynější putování…
…a jeho myšlenky se neustále vracely k Jitřníkovi na hoře
Panicus, jeho jedinému příteli…
Proč vůbec byli přátelé? Měli snad něco společného? Nemohl na
nic přijít. Přesto se k té záhadné bytosti cítil podivně přitahován –
jakýmsi citovým poutem, které nikdy nepocítil k nikomu jinému; a
cítil též, že z nějakého podivného důvodu má Jitřník podobný vztah k
němu.
…a byl to právě Jitřník, který přišel s tím, že jen tato cesta mu
může pomoci v tom, co zamýšlí vykonat…
Zvážil podmínky panující na temné straně světa a uvědomil si,
že on, Jack, je nejen jediný, kdo je schopen takovou pouť vykonat,
ale je také z valné části zodpovědný za stav věcí, který k ní vedl. Leč
nedonutil ho k tomu žádný pocit povinnosti nebo zodpovědnosti.
Spíše to byl pud sebezáchovy. Pokud na temné straně vše zahyne
mrazem, pak zemře spolu s ní a už nebudou žádná znovuzrození.
…a jeho myšlenky se neustále vracely k postavě, která se tyčila
na vrcholku hory Panicus – Jitřník…
Náhle se zachvěl tak prudce, až málem pustil rohy strašlivého
stvoření, na němž jel. Ta podoba! Ta podoba…
- 110 -
Ale ne, pomyslel si, tenhle tvor je pouhý trpaslík ve srovnání s
Jitřníkem, který se tyčí až k nebesům. Tahle bytost skrývá svou tvář,
zatímco Jitřníkovy rysy působí vznešeně. Nemluvě o tom, jak
páchne, zatímco Jitřník je cítit čistým větrem a deštěm velehor.
Jitřník je moudrý a vlídný, zatímco tenhle tvor je hloupý a touží jen
ničit. Musí být náhoda, že jsou oba okřídlení a rohatí. Jeho lze
spoutat čarodějským kouzlem, ale kdo by si dokázal podmanit
Jitřníka…?
Vskutku, kdo? zamyslel se. Cožpak on není spoután, jako jsem
já svou mocí spoutal tuhle bestii? Ale jen sami bohové by dokázali
takovou věc…
…Zvážil tu myšlenku a zavrhl ji.
Na tom nezáleží, rozhodl se nakonec. Je to můj přítel, můžu se
na něj zeptat tohoto démona, ale libovolná odpověď nic nezmění.
Jitřník je můj přítel.
Pak kolem něj svět začal zvolna temnět, až zesílil sevření ve
strachu, že slábne a tmí se mu před očima. Ale jak slétali níž a
temnota houstla, uvědomil si, že se jen blíží k hranicím tohoto
království. Nakonec se tvor, na němž jel, zastavil a sladkým hlasem
spíše zazpíval než řekl:
„Až sem jsem tě mohl donést, mistře, ale dál ani krok. Ten černý
kámen před námi značí konec říše viditelné temnoty. Nemohu a
nesmím jej minout.“
Jack udělal krok za černý kámen. Tma, která tam panovala, byla
naprostá.
Otočil se a řekl: „Tedy dobrá, propouštím tě ze svých služeb a
žádám tě jen o to, aby – pokud se ještě kdy setkáme – ses mi
nepokusil ublížit a byl poslušen mé vůle. Nyní jsi propuštěn. Jdi!
Můžeš odejít!“
Tehdy opustil hranice království s vědomím, že jeho cíl je na
dosah.
Věděl to podle slabých otřesů, jež mu rozechvívaly zem pod
nohama. Vzduchem se šířily sotva znatelné vibrace a tichý hukot
vzdálených strojů.
Vyrazil vpřed a uvažoval nad svým úkolem. Ještě chvíli a magie
přestane působit, sám Klíč bude k ničemu. Ale temná oblast, kterou
- 111 -
nyní procházel, by měla být prosta všeho nebezpečí. Byla to zkrátka
jen tma obklopující ono místo. Nechal objevit malé světélko, aby
vedlo jeho kroky. Malé blikavé světélko. A pak už žádného průvodce
nepotřeboval, stačilo jít po zvuku a sledovat, jak sílí.
…a jak dunění rostlo, jeho schopnost vyvolat magické světlo
byla stále menší a menší, až nakonec zanikla docela.
Kráčel teď o dost opatrněji, ale příliš drobné světlo nepostrádal,
neboť v dáli před ním se objevil bodový světelný zdroj.
Jak světlo rostlo, dunění a vibrace sílily. Nakonec už bylo kolem
dost jasno, aby viděl na cestu. Pak svit zesílil natolik, až drtil mezi
zuby kletby, že si s sebou nevzal své pradávné sluneční brýle.
Světlo se proměnilo v rozzářený čtverec jasu. Lehl si na břicho a
dlouho se do něj díval, než mu oči přivykly. Šel dál a opakoval tutéž
bolestnou zkušenost ještě mnohokrát.
Náhle ucítil, že podloží pod nohama začíná být hladké, vzduch
příjemně chladivý a zcela prostý všech pachů, příznačných pro
oblasti, odkud přicházel.
Pohyboval se přískoky, až se ocitl u světelného zdroje. Zde
nebylo nic než jasná všepohlcující záře. Prýštila z gigantické pukliny,
za níž se na pohled přeléval jen žlutobílý svit; slyšel skřípot, klapání
a dunění, které jako by vydávalo mnoho strojů.
…nebo jeden Velestroj. Opět si lehl na břicho a plazil se ke
vstupu. Pak už ležel na římse a jeho mysl se na okamžik zdráhala
pojmout to, co viděl pod sebou.
Bylo tam tolik ozubených kol, že by byl nekonečný úkol jen je
spočítat. Některá se otáčela zvolna, jiná v chvatu, malá zapadala do
velkých. Byly tam i vačky, hřídele, převody a kyvadla – i taková, co
byla dvacetkrát větší než on, a kývala rozvážně a hřmotně – písty a
ojnice, které střídavě vyjížděly a zajížděly do otvorů v černém kovu;
a byly tu rovněž kondenzátory, transformátory a usměrňovače, a
rozměrné skříně z modřeného plechu skrývající ciferníky, přepínače,
knoflíky a maličká světla mnoha barev, jež se nepřetržitě rozsvěcela
a zhasínala; zvučel tu neustálý hluk – hučení pocházející z ještě
hlouběji skrytých generátorů, či to snad bylo něco jiného, možná
čerpajícího energii ze samotného zemského jádra, z jeho žáru, jeho
gravitačního pole, neviditelných vrstevních napětí – připomínalo to
- 112 -
jeho uším vzdálené rojení podrážděného hmyzu; a všude čpěl pach
ozónu. Ze stěn obří kaverny, v níž se nacházel Velestroj, se linula
oslnivá záře. A nad tím vším projížděla na vodících lanech baterie
džberů, které se tu a tam zastavovaly, aby vyklopily mazadlo do
příslušných míst. Jako hadi se všude klikatily tlusté kabely, aniž
mohl z jejich směru a tloušťky cokoli odhadnout o jejich účelu; a
drobné zasklené krabičky připojené ke Stroji tenkými drátky, které
skrývaly součástky tak nepatrné, že je z místa, kde ležel, nedokázal
rozeznat. Jezdilo tu ne méně než sto výtahových mechanismů,
neustále se spouštějících do hlubin či mizejících kdesi nad hlavou; na
nejvzdálenější zdi se vyjímaly tlusté červené pruhy, které se bez
ustání rozsvěcely a zase zhasínaly. Vůbec nedokázal svou myslí
pojmout vše, co viděl, cítil, čichal a slyšel – ačkoli věděl, že se s tím
musí nějak vypořádat – a tak pátral po náznaku, kam nejlépe udeřit,
jak nejlépe zničit tu obří mašinérii. Objevil, že na zdech tu visí
gigantické nářadí – tak obrovské, že je k práci mohli používat jen
obři – hasáky, kombinačky, páčidla, nástroje na otáčení jinými
nástroji – a věděl, že mezi tím vším musí být něco, co by při
správném použití mohlo rozvrátit a zničit Velestroj.
Kradl se dál a bez ustání se rozhlížel. Bylo to velkolepé divadlo
– nikdy nic takového nebylo a nikdy už nebude.
Porozhlédl se po cestě dolů a brzy zaregistroval, že o notný kus
vpravo visí dole na zdi žebřík. Vyrazil tam.
Římsa se zužovala, ale dokázal dosáhnout na nejhořejší příčku a
pak už si nějak poradil. Začal šplhat dolů.
Než dospěl na dno, zaslechl kroky. Byly v tom hluku strojů
sotva slyšitelné, citlivým sluchem je však vylovil a rychle se schoulil
do stínu.
Ten tady neměl svůj obvyklý účinek, ale přece ho skryl.
Vyčkával v něm, poblíž žebříku a hned vedle nějakého generátoru, a
zvažoval, co počít dál.
Kolem prokulhal malý bělovlasý muž. Jack si ho dobře prohlédl.
Staroch se zastavil, vytáhl olejničku a kapal mazadlo do otáčejících
se soukolí.
Jack sledoval, jak muž obchází součásti Stroje a vlévá olej do
nejrůznějších štěrbin a otvorů.
- 113 -
„Zdravím,“ ozval se, když ho dotyčný míjel.
„Co – kdo jste?“
„Jsem ten, co sem za vámi přišel.“
„Proč?“
„Musím vám položit pár otázek.“
„Nu, to zní docela zajímavě. Rád vám na ně odpovím. Co si
přejete vědět?“
„Zajímalo by mě, jak funguje tenhle Stroj.“
„To je značně komplikovaná záležitost.“
„To vám rád věřím. Ale mohl byste to trochu rozvést?“
„Jistě,“ přitakal muž a zahrnul ho přesnými informacemi.
Jack pokyvoval hlavou a cítil, jak ho svrbí dlaně.
„Rozumíte?“
„Ano.“
„Tak co pro vás ještě mohu udělat?“
„Obávám, že teď budete muset zemřít,“ odvětil Jack.
„Co –“
Jack ho pěstí udeřil do levé skráně. Přešel k polici s nářadím
poblíž Stroje a zahloubal se nad širokou paletou rozmanitých
nástrojů. Vybral si těžkou kovovou tyč, jejíž původní určení mu
zůstalo utajeno. Zvedl ji a vydal se k malé skleněné skříňce, o níž
stařec mluvil. Prohlédl si složitou strukturu ozubených koleček, jež
se uvnitř otáčela rozličnými rychlostmi.
Rozpřáhl se tyčí, rozbil sklo a začal systematicky ničit složitý
mechanismus. S každou ranou, kterou zasadil, se ozývalo protestující
zaskřípění odněkud z rozlehlého Velestroje. Rozeznělo se
nepravidelné hučení a pak série klapavých zvuků, jako by se něco
velkého utrhlo a protáčelo. Následovalo pištivé zaskřípění a
uširvoucí drhnutí kovu o kov. Pak odkudsi začalo zaznívat bušení a z
několika segmentů Stroje se vyvalil dým. Jedno z masivních kol
zpomalilo, váhavě se zastavilo, a pak se znovu rozběhlo, tentokrát o
poznání pomaleji.
Zatímco Jack drancoval další a další skříňky, nad hlavou mu
divoce rejdily džbery, vylévaly svůj obsah do všech stran a vracely se
ke kohoutkům ve zdech pro další. Vzduchem začpěl pach spálené
izolace a rozezněl se syčivý, prskavý zvuk. Podlaha se začala chvět a
- 114 -
několik pístů ulétlo. Dýmem oranžově probleskly plameny a Jack se
zakuckal, když vdechl kouř prosycený štiplavým puchem.
Stroj se otřásl, začal zpomalovat, a pak se znovu divoce rozběhl.
Celý se chvěl, jak kola běžela naprázdno a osy praskaly. Začal sám
sebe rvát na kusy. Jacka z toho rámusu až rozbolelo v uších. Mrštil
tyč do útrob bortícího se mechanismu a rozběhl se k žebříku.
Když se přes rameno ohlédl, spatřil obrovské postavy, zčásti
zahalené dýmem, jak se sbíhají ke Stroji. Věděl, že už je pozdě.
Spěšně vyšplhal po žebříku, vydrápal se na římsu a uprchl do
temnoty, která ležela za ní.
Tak začala zkáza světa, který znal.
Zpáteční cesta byla chvílemi ještě nebezpečnější než putování
dolů. Země se nyní neustále chvěla, přesypávala suť i prach
minulých věků, zdi pukaly a tu a tam se zřítil kus stropu. Dvakrát si
musel se záchvaty kašle razit cestu skrze zával. I obyvatelé velkého
tunelu propadli panice a s nově nabytou vervou se navzájem
napadali. Jack cestou mnohé z nich zabil.
Když konečně vylezl na vzduch, zvrátil hlavu a podíval se
vzhůru k obloze na černé kolo. Chlad tu panoval stále, snad dokonce
větší, než když se vydal do podzemí zničit Velestroj. Dobře si kruh
prohlédl a zdálo se mu, že se sune z místa své dřívější pozice.
Pak spěšně splnil svůj někdejší slib, který dal sám sobě, a
pomocí Klíče se přemístil k Hořícímu tlouku na kočárové cestě u
moře.
Vstoupil do té krčmy, vystavěné z nočního dřeva, snad tisíckrát
spravované a tak starobylé, že se to vymykalo málem i jeho paměti.
Když vešel do hlavního sálu, země se náhle zachvěla a stěny kolem
zaskřípaly. Na okamžik to vyvolalo naprosté ticho a pak se ozvalo
divoké brebentění od skupiny večeřící u ohně.
Jack k nim zamířil.
„Hledám stařenu jménem Rozálie,“ řekl. „Bydlí tady?“
Širokoplecí muž s plavými vousy a krvavým šrámem na čele
zvedl oči od jídla.
„Co ses zač?“ zavrčel.
„Jack z Bašty stínů.“
- 115 -
Muž přelétl zrakem jeho oděv a jeho tvář – oči se mu rozšířily,
pak je sklopil.
„Neznám žádnou Rozálii, pane,“ odvětil tiše. „Co vy ostatní?“
Dalších pět hostů řeklo „Ne,“ s očima upřenýma do talířů, jen
aby se vyhnuli Jackovu pohledu, a pak spěšně dodali „pane“.
„Komu to tady patří?“
„Muži jménem Henrik, pane.“
„Kde ho najdu?“
„Za támhletěmi dveřmi vpravo, pane.“
Jack se otočil a zamířil k nim. Šel a slyšel, jak jeho jméno
zaznívá ve stínech.
Vyšlápl dva schody a vešel do menší místnosti, kde seděl s
pohárem vína tlusťoch se zarudlou tváří a špinavou zástěrou. Ve svitu
žluté svíce, jejíž vosk zvolna kanul na stolní desku, vypadal ještě
brunátněji. Zvolna otočil hlavu a zjevně mu dalo práci zaostřit na
Jacka zrak.
„Co tu chceš?!“ obořil se na něj pak.
„Jmenuji se Jack a putoval jsem zdaleka, abych sem dorazil,
Henriku,“ odvětil oslovený. „Hledám tu stařenu, která sem přišla
dožít své poslední dny. Jmenuje se Rozálie. Znáš ji?“
Henrik svraštil obočí, sklopil hlavu a zašilhal.
„Tak moment,“ řekl, „byla tady taková stará babizna… ano.
Zemřela už před nějakým časem.“
„Och,“ vydechl Jack. „Pověz mi aspoň, kde je pochovaná, abych
mohl navštívit její hrob.“
Henrik zavrčel a lokl si vína. Pak se škytavě rozesmál. Utřel si
ústa hřbetem ruky, načež ji zvedl výš, aby si rukávem promnul oči.
„Pochovaná?“ zafuněl. „Vždyť neměla žádnou cenu. Drželi
jsme ji tu jen z milosrdenství a protože se trochu vyznala v léčení.“
Na Jackově čelisti vystoupily pletence svalů.
„Tak co jste s ní udělali?“ otázal se.
„Hodili jsme její zdechlinu do oceánu, aspoň se ryby měly čeho
nažrat.“
Jack odcházel a za zády mu plál Hořící tlouk; tam, na kočárové
cestě u moře.
- 116 -
Teď kráčel podél plochého, černého oceánu. Hvězdy na něm
tančily, kdykoli se země a voda zachvěly. Vzduch kolem byl velmi
chladný a on pociťoval strašlivou únavu. I pás s mečem ho tížil k
neunesení. Toužil se zabalit do pláště a na chvíli ulehnout. Měl chuť
na cigaretu.
Jak se tak vlekl jako náměsíčný a boty se mu bořily do písku,
náhle ho k plnému vědomí přivedl šok z pohledu na postavu, která
kráčela proti němu.
Zdálo se, že je to on sám.
Zavrtěl hlavou a pak řekl: „Á, to jsi ty, duše.“
Jeho duše přikývla.
„Nemusel jsi ničit tu hospodu,“ řekla. „Moře se brzy vylijí z
břehů a tohle stavení by padlo vlnám za oběť jako první.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Jack a zívl. „Ale mělo to svůj význam:
udělalo mi to dobře. – A jak to, že víš, co se stane s mořem?“
„Nikdy od tebe nejsem příliš daleko. Stál jsem na hoře Panicus,
když jsi hovořil s mocným Jitřnikem, sestoupil jsem s tebou do útrob
světa. Byl jsem po tvém boku, když jsi ničil Velestroj. Vrátil jsem se
s tebou a vydal se ve tvých stopách sem.“
„Proč?“
„Však ty víš, co chci.“
„…a tys už mockrát dostala mou jasnou odpověď.“
„Věz, že tentokrát je to jiné, Jacku. Vlastním počínáním ses
zbavil většiny své moci – možná úplně celé. Zřejmě jsi také zničil
všechny své životy – až na tenhle jediný. Teď mě potřebuješ. A ty to
moc dobře víš.“
Jack se díval, jak se oceán i hvězdy míhají jako roj světlušek.
„Snad,“ přisvědčil. „Ale ještě ne.“
„Pohleď k poledni, Jacku. Jen se tam podívej.“
Jack zvedl oči a upřel je na poledne.
„Hoří tam hospoda,“ zavrčel temně.
„Takže nechceš vidět, jak tvoříme jeden nedílný celek?“
„Teď ne. Ale ani tě neodháním. Pojď, vrátíme se do Bašty
stínů.“
„Dobrá.“
- 117 -
Tu náhle zemí projel zatím nejdivočejší třas a Jack padl jako
podťatý.
Když se chvění utišilo, vkleče vytasil meč a začal do písku
rýsovat vzor.
Vstal a pustil se do pronášení zaklínadla. Už byl málem hotov,
když ho srazila velká vlna, která se přes něj přelila. Voda ho vlekla
vzhůru po pláži a v plicích pálil nedostatek vzduchu. Snažil se jí ze
všech sil pomáhat, protože věděl, co bude dál.
Před očima mu tančila světla, když se hrabal pískem a dral se
vpřed. Dostal se tak o kus dál, než začala voda ustupovat.
Rval se, aby ho příboj nestrhl zpátky, zarýval prsty do písku,
kopal nohama, plazil se ze všech sil…
…a náhle byl volný.
Ležel s tváří zpola zabořenou v chladném, vlhkém kamení,
nehty zpřelámané, boty plné vody.
„Jacku! Sem! Rychle!“
To volala jeho duše.
Ležel tam, lapal po dechu a nemohl se pohnout.
„Musíš sem, Jacku! Nebo mě teď přijmi! Brzy přijde další
vlna!“
Jack zasténal. Pokusil se vstát a upadl.
Tu se z krčmy, odkud šlehající plameny vrhaly na pláž bledě
rudou záři, ozvalo zapraskání, když se propadl strop a jedna ze stěn
se zhroutila.
Světlo bylo poněkud zahaleno a kolem něj se roztančily stíny.
Téměř vzlykal, když z nich sál sílu pokaždé, kdykoli na něj
dopadly.
„Pospěš si, Jacku! Už se vrací! Už je tady!“
Vyškrábal se na kolena a pak dokázal vstát. Potácivě vyrazil
vpřed.
Doklusal na výšinu a pokračoval dál do vnitrozemí. Viděl, že
jeho duše čeká o kus dál, a tak zamířil k ní.
Za ním hučela vzdouvající se voda; zvuk byl stále blíž a blíž.
Neohlížel se. Nakonec slyšel, jak se vlna láme a pokropila ho
vodní tříšť. Jenom tříšť.
Unaveně se na duši zašklebil.
- 118 -
„Vidíš, přece jenom se obejdu bez tvých služeb.“
„Už brzy ne,“ odvětila duše a úsměv mu vrátila.
Jack sáhl k pasu pro dýku, ale moře mu ji i s pláštěm vzalo.
Meč, který třímal v ruce ve chvíli, kdy přišla ona vlna, již rovněž
spočíval na mořském dně.
„A tak oceán obral zloděje,“ zasmál se. „To nám věci ještě
zkomplikuje.“
Klesl na kolena, škubl sebou kvůli zlomenému nehtu a pak
ukazovákem znovu načrtl vzor, který kreslil na pláži.
Aniž vstal, pronesl kouzlo.
Klečel ve velkém sále své Bašty stínů a záře pochodní i obrov­
ských voskovic se mihotala všude kolem něj. Dlouho se ani nepohnul
a nechal se omývat stíny. Pak vstal a opřel se o zeď.
„Co teď?“ zajímala se duše. „Umyješ se a uložíš se ke dlouhému
spánku?“
Pán stínů jen zavrtěl hlavou.
„Ne,“ odvětil. „Nehodlám prospat čas svého největšího triumfu
– nebo porážky, podle toho, jak se věci vyvinou. Ještě chvilku tu
pobudu a pak si připravím silné medikamenty, abych byl bdělý a
získal ztracenou sílu.“
Po chvíli opravdu odešel ke kabinetu, kde měl své zásoby drog,
otevřel dveře kouzlem a připravil si lektvar. Když to dělal, všiml si,
jak se mu chvějí ruce. Než vypil oranžovou tekutinu, několikrát si
odplivl, aby se zbavil písku v ústech.
Pak kabinet zavřel a zamířil k nejbližšímu křeslu.
„Už jsi pořádně dlouho nespal – a podobný lektvar jsi vypil
předtím, než ses vypravil k Velestroji.“
„Mám dojem, že to pociťuji o dost intenzivněji než ty,“ zavrčel
Jack.
„Musíš být pod značným tlakem.“
Jack neodpověděl. Po chvíli se ho zmocnil třas. Stále nic neříkal.
„Tentokrát trvá déle, než to zabere, že?“
„Zavři zobák!“
Pak vstal a zvedl hlas.
„Pichu! Zatraceně! Kde vězíš? Vrátil jsem se domů!“
Po chvíli se snědý mužík objevil a málem se choulil k zemi.
- 119 -
„Pane! Vy jste se vrátil! Nevěděli jsme…“
„Teď víte. Připrav mi koupel, čisté šaty, novou zbraň a jídlo –
hromadu jídla! Mám hlad jako vlk! A pohni kostrou!“
„Ano, pane!“
A Pich byl ten tam.
„Cítíš se nejistý, že musíš nosit zbraň i ve vlastní citadele?“
Jack se otočil a usmál.
„Máme dnes zvláštní časy, duše. Pokud jsi mi opravdu pořád
nablízku, jak tvrdíš, pak zajisté víš, že obvykle nechodím ve
vlastních hradbách ozbrojen. Proč mě zbytečně dráždíš?“
„Je privilegium duše – a dalo by se říci i povinnost – občas tak
činit.“
„Pak si najdi vhodnější dobu na čerpání svých privilegií.“
„Ale teď je skvělá doba, Jacku – vůbec nejvhodnější za celou
naši společnou známost. Bojíš se, že jakmile ztratíš svou moc, tvoji
poddaní proti tobě povstanou?“
„Zavři hubu!“
„Víš přece, že tě nazývají Zlý Jack.“
Jack se znovu usmál. „Ne,“ opáčil sladce, „takhle to nepůjde.
Nedám se vyvést z míry ani vyprovokovat k něčemu
nepředloženému. Ano, jsem si vědom, že mi byl ten titul dán, ačkoli
mi ho málokdo vmetl do tváře a nikdo tak neučinil dvakrát. Je ti
doufám jasné, že kdyby kdokoli z mých poddaných převzal mou vlá­
du, brzy získá i tentýž titul?“
„Ano, je. To proto, že nemáte duši.“
„Nebudu se s tebou přít,“ Jack mávl rukou. „Jen by mě zajímalo,
proč se nikdo nikdy nediví tvé přítomnosti.“
„Jsem viditelná jenom pro tebe, a to ještě jen tehdy, když si přeji
být.“
„Skvěle! Co kdybys tedy začala být neviditelná i pro mě a
nechala mne vykoupat a najíst?“
„Je mi líto, ale ještě tak docela nemůžu.“
Jack pokrčil rameny a obrátil se k duši zády.
Za nějaký čas dovnitř přinesli vanu a naplnili ji vodou. Část jí
vyšplíchla, neboť svět se chvěl tak divoce, že po jedné stěně se jako
černý blesk náhle rozběhla klikatá puklina. Dvě svíce se převrhly a
- 120 -
praskly. V blízké komnatě spadl ze stropu kámen, ale nikoho
nezranil.
Než se úplně svlékl, přinesli mu nový meč. Zastavil se, aby ho
vyzkoušel, a pak jen kývl.
Než vlezl do vany, na blízkém křesle už ležely nové šaty.
Než se stačil vykoupat, poblíž už stál stůl.
Zatímco se utíral, oblékal a připínal si zbraň, bylo prostřeno.
Jedl zvolna a vychutnával každé sousto. A spořádal toho
neuvěřitelné množství.
Pak vstal a přemístil se do studovny, kde schovával cigarety. Z
ní přešel k úpatí své oblíbené věže a pustil se po schodech nahoru.
Na vrcholku věže si zapálil cigaretu a vrhl pohled vzhůru, jak se
to má s černým kruhem. Ano, pohnul se o pořádný kus, od chvíle, co
se na něj naposledy díval. Jack k němu vyfoukl dým. Snad to byl
účinek drog, ale pociťoval euforii z toho, co udělal. Buď jak buď, on
je hybatelem, tvůrcem nové skutečnosti.
„Lituješ toho, Jacku?“ zeptala se duše.
„Ne. Muselo se to udělat.“
„Ale lituješ, že se to muselo udělat?“
„Ne,“ řekl Jack.
„Proč jsi spálil krčmu U Hořícího tlouku na kočárové cestě u
moře?“
„Abych pomstil Rozálii. Za to, jak se tam k ní chovali.“
„A co jsi cítil poté, když jsi kráčel po pláži?“
„Nevím.“
„Byl jsi jen unavený a rozhněvaný? Nebo to bylo něco víc?“
„Bylo mi smutno. A litoval jsem.“
„Cítíš se takhle často?“
„Ne.“
„Chceš vědět, proč poslední dobou pociťuješ podobné věci
častěji?“
„Jestli to víš, pověz mi to.“
„To proto, že jsem poblíž. Máš duši; duši, která byla osvo­
bozena. Začíná se projevovat můj vliv. Je to tak strašné?“
„Zeptej se mě jindy,“ opáčil Jack. „Přišel jsem sem sledovat
dění, ne klábosit.“
- 121 -
…a ta slova dolétla až k uším tvora, který ho hledal, ve chvíli
kdy vzdálená hora pohnula vrcholkem, vychrlila do vzduchu záplavu
ohně, škytla a znovu umlkla.
Jack naslouchal pukání kamene a díval se, jak černé kolo zvolna
klesá po obloze. Slyšel sténání uvnitř světa a viděl, jak krajinou letí
vlna požárů.
Náhle ho do chřípí udeřil příval smradlavých podsvětních pachů.
Kolem se zahemžil popel, podoben netopýrům jeho předchůdce,
vzlétal a klesal v chladném vzduchu k zemi. V dáli se vypínalo sedm
hor s pochodněmi na vrcholcích; vzpomněl si na den, kdy jednu z
nich uvedl do pohybu. Oblohou se míhaly celé roje létavic, až mu to
připomnělo jeho poslední probuzení v Glyve. Oblaka páchnoucích
plynů a mračna kouře chvílemi zastiňovala souhvězdí. Země už se
vůbec nepřestávala chvět a hluboko dole se Bašta stínů zachvívala v
základech. Nebál se, že by spadl i s věží, protože si toto místo natolik
oblíbil, že ho obložil mocným kouzlem, které mělo vydržet, dokud
trvá jeho moc.
Jeho duše mu mlčky stála po boku. Zapálil si další cigaretu a
sledoval kamennou lavinu valící se po úbočí jedné z hor. Zvolna se
kupila oblaka. Shromáždila se v dáli, kde vypukla bouře. Mračna se
jako roj mnohonohého hmyzu s plamennýma nohama přemísťovala
od hory k hoře. Rozsvětlila půlnoční oblohu a shora bičována deštěm
meteorů, ometala zem. Za nějaký čas Jack zaslechl vzdálené dunění
toho souboje. Po delší době postřehl, že se bitva směřuje k němu.
Když byla téměř u něj, usmál se a tasil meč. „Teď, duše,“ řekl,
„uvidíme, zač stojí má moc.“ Nato vyryl do kamene obrazec a vyřkl
slova. Řeka světla a hřmění se rozdělila, proplula kolem Bašty stínů a
minula ji, aniž se jí v sebemenším dotkla.
„Skvělé.“
„Děkuji.“
Stáli teď v těsném kruhu. Krajina pod nimi plála a zmítala se v
křečích, kolem zuřila bouře a shora zem skrápěly hrstě létavic.
„Podle čeho to poznáš?“ zeptala se duše.
„Poznám to. Vlastně už je to docela dost vidět, nemyslíš?“
odvětil Jack.
Duše neodpověděla.
- 122 -
Pak zaslechl kroky a otočil se ke schodům. „To bude Evena,“
prohlásil. „Bouře ji vždycky děsí a chodí ke mně hledat útěchu.“
Evena se objevila na konci schodiště, spatřila Jacka a pospíšila k
němu. Ani nepromluvila. Zabalil ji do svého pláště a objal paží. Stála
tu a chvěla se.
„Cítíš nějakou lítost nad tím, cos jí udělal?“
„Někdy,“ připustil Jack.
„Neodčiníš to tedy?“
„Ne.“
„To proto, že až by si vzpomněla, začala by tě nenávidět?“
Jack neodpověděl.
„Ona mě neslyší. Zkusím tu otázku přeformulovat – můžeš na ni
odpovědět krátce a bude si myslet, že si jen tak mumláš. – Není to
jen kvůli nenávisti, že?“
„Není.“
Oba na chvíli ztichli. „Bojíš se, že by se z těch vzpomínek
zbláznila?“
„Ano.“
„To znamená, že se v tobě ukrývá víc emocí a citu, než dříve.
Víc, než sám tušíš.“
Jack opět neodpověděl.
Všude kolem nich se zuřivě trumfovala záplava světel a zvuků.
Evena k němu konečně vzhlédla a řekla: „Tady je příšerně.
Nesejdeme dolů, drahý?“
„Nikoli. Ale jestli chceš, tak jdi. Já musím zůstat.“
„Pak zůstanu s tebou.“
Zvolna, velmi zvolna se bouře rozplývala, až byla pryč. Jack si
povšiml, že hory stále ještě hoří a rovněž, že zmučená země dál plane
vlastními požáry. Když obrátil hlavu, uvědomil si, že to bílé ve
vzduchu není popel, nýbrž sníh. Ten ale padal daleko na půlnoci.
Náhle ho přepadl pocit, že nic dalšího už z toho nevzejde, že
zkáza je příliš úplná, příliš dokonalá. Ale teď už mu nezbývalo, než
se dívat.
„Eveno…?“
„Ano, můj pane?“
„Co je ti, lásko?“
- 123 -
„Já – nic!“
A duše pokročila, až stála hned za ním. Náhle v něm začal růst
podivný pocit, až to nebylo možno déle snášet.
Otočil se k ní čelem a řekl: „Moc mě to mrzí!“
„Co tě mrzí, drahý?“
„To ti teď nedokážu vysvětlit, ale jednou si na to vzpomeneš a
pochopíš, co jsem tím myslel.“
Zmateně řekla: „Doufám, že k tomu nikdy nedojde, Jacku. S
tebou jsem pořád šťastná.“
Otočil hlavu a upřel zrak na poledne. Na okamžik se v něm
zarazil dech a pak pocítil pulsování tepu po celém těle.
Skrze prach, hluk i chlad tvor sledoval jeho stopu. Jiskřivá
světla, chvějící se zem, zuřící bouře, nic ho nemohlo zastavit, neboť
neznal strach. Klouzal dolů po svazích kopců jako duch a
prosmýkaval se mezi kameny jako ještěrka. Přeskakoval propasti,
uhýbal padajícím kamenům, jednou ho ožehl blesk. Byla to hrudka
protoplazmy na špagátu, byl to poničený trup a těžko hledat nějaký
důvod, proč by měl žít a hýbat se. Ale on vlastně doopravdy nežil –
jistě ne tak, jako žila jiná – dokonce i temnoťanská stvoření. Neměl
žádné jméno, jen přízvisko. Jeho duševní schopnosti téměř nestály za
zmínku. Byl to uzlík instinktů a reflexů, některých vrozených, jiných
naučených. Postrádal emoce vyjma jediné. Byl neuvěřitelně silný,
schopný snést strašlivé podmínky, koňskou dávku bolesti a těžká
poškození těla. Neovládal žádný jazyk, a veškerá stvoření, na která
cestou narazil, prchala jako o život.
Zatímco se země chvěla a kolem duněly balvany, začal
sestupovat z hory, jež byla kdysi posunuta. Žhavé mračno plující
kolem zapalovalo vše podél své cesty.
Lavina ho nemohla zastavit o nic víc než bouře.
Tvor si volil cestu mezi balvany roztroušenými po úpatí hory a
na okamžik zahlédl svůj konečný cíl.
Tam vedla stopa; tam musel dospět.
Jenže kromě síly mu byla vrozená i určitá mazanost.
…a ta jedna jediná emoce.
„Ať k výhře nebo k prohře, funguje to,“ řekl Jack, a ačkoli se
Evena neozvala, jeho duše tak učinila.
- 124 -
„Ty prohráváš. Jestli je to pro svět výhra nebo prohra, to
nemohu posoudit, ale ty prohráváš, Jacku.“
…a jak hleděl na jasnějící polední stranu, Jack pocítil, že má
duše pravdu.
Neboť obloha tam bledla od něčeho jiného než chrlících sopek a
bouří. Uvnitř cítil, jak se jeho moc láme a rozplývá. Otočil se na
půlnoc, uvědomil si, jak hluboko už černý kruh zapadl, a v hlavě mu
náhle vybuchl úsvit.
Jak jej moc opouštěla, zdi Bašty stínů se začaly hroutit. „Měl
bys raději utéci.“
„Co se staráš, duše? Tobě se nic nestane. Já neuteču. Tato věž
bude stát navzdory úsvitu.“
Pod ním pršelo na nádvoří kamení i zdivo, jedna zeď se
zhroutila a odhalila vnitřky několika pokojů. Jack slyšel křik svých
sluhů a několik jich proběhlo nádvořím. Země se znovu zachvěla a
tentokrát to mírně zahýbalo i se samotnou věží. Jack znovu upřel
zrak k růžovějícímu poledni. „Klíč Který Byl Ztracen, Kolwynie, je
ztracen znovu,“ prohlásil. „Tentokrát už navěky.“
Zkusil jednoduché kouzlo a nic se nestalo. Ozvalo se
zaburácení, jako když si odněkud prorazí cestu voda, a vzdálená část
citadely pukla a zhroutila se.
„Pokud neprchneš, co s dívkou, která ti stojí po boku?“
Jack se otočil k Eveně. Málem na ni zapomněl. Spatřil, že se jí
ve tváři usadil podivný výraz.
Napřed nemohl vůbec odhadnout, na co myslí; a když
promluvila, všiml si, že tón jejího hlasu se změnil. „Co se to děje,
Jacku?“
Zatímco mluvila, její tělo náhle ztuhlo a odtáhlo se od něj.
Okamžitě uvolnil paži, aby jí nebránil v pohybu. A pak to náhle
naplnilo její mysl. Jak se rozplývala jeho magická moc, kouzlo,
kterým jí kdysi zaklel, bylo zlomeno. Zatímco se nad ztrápeným
světem rozléval úsvit, její mysl se postupně pročišťovala.
Začal rychle hovořit a doufal, že jí plně zaujme, aby si náhlé
změny nevšimla.
„To je mé dílo. Sedmička, vypsaná v Rudé knize Měr, odmítla
udržovat Štít proti vnějšímu chladu, tak jsem je nechal popravit. Byla
- 125 -
to však chyba – myslel jsem si, že jsou zbyteční a že ten úkol
zvládnu sám. Mýlil jsem se, byl nad mé síly. Zbyla jen jediná
možnost – zničil jsem Velestroj, který udržoval svět ve stavu, v
jakém byl. My, temnoťané, čerpáme naše legendy z téměř
nepochopitelné záležitosti zvané věda, a tak říkáme, že tento Stroj
pohání svět. O nic méně pověrčiví deňané si myslí, že jádro světa je
naplněno ohňovými elementály a roztavenými nerosty. Kdo z nás má
pravdu a kdo se mýlí? Filosofové obou stran často spekulují o tom,
že smyslový svět je jen iluze. Mně je to úplně jedno. Ať už je
skutečnost zahalená našim očím jakákoli, já putoval do středu světa a
způsobil tam katastrofu. Výsledek vidíš všude kolem sebe. Díky
mému zásahu se svět začíná otáčet. Už nebude žádná temná a světlá
strana. Namísto toho se bude střídat tma a světlo na všech stranách
světa. A poledni se nejspíš začne říkat „východ“. V temnotě se jistě
udrží některé věci, jak jsme je znali, zatímco na světle nepochybně
převáží věda.“
Tedy, dodal v duchu, pokud právě neprobíhá konec světa. Na
okamžik se zamyslel, jaké to asi musí být v zemích světla – tam na
universitě – když náhle přichází soumrak, pak noc a na nebi
vysvitnou hvězdy. Bude to Poindexter považovat za pracně
připravovaný hloupý vtip na konec semestru?
„Díky tomu,“ pokračoval, „už nebude potřeba udržovat stínění
proti zimě ani žáru. Světlo pohybujícího se slunce bude spíše
rozptýleno, než aby se soustředilo na jednom místě. A já…“
„Zlý Jacku!“ vykřikla náhle a odskočila od něj.
Koutkem oka zahlédl, jak se na obzoru objevil oslnivý proužek
oranžové záře.
Když na ně dopadly paprsky, věž se zachvěla, poskočila a začala
se divoce komíhat ze strany na stranu. Slyšel odkudsi zevnitř zvuk
padajícího zdiva a skrz podrážky cítil otřesy jeho dopadu.
…Evena si dřepla, oči rozšířené a divoké za houštinou vlasů,
které náhle vítr osvobodil a rozfoukal…
.. .a viděl, že v pravé ruce třímá dýku.
Olízl si rty a ukročil stranou.
- 126 -
„Eveno,“ řekl. „Prosím, vyslechni mě. Mohl bych ti tu hračku
vzít, ale nechci ti ublížit. Už jsem se naubližoval až až. Tobě zvlášť.
Odlož to, prosím. Pokusím se –“
Skočila na něj. Sáhl po jejím zápěstí, netrefil a znovu ukročil
stranou.
Ostří ho minulo, její ruce a část trupu je následovaly. Chytil ji za
ramena.
„Zlý Jacku!“ vykřikla znovu, švihla mu dýkou po ruce a řízla
ho.
Když v té chvíli jeho stisk zeslábl, vytrhla se mu a znovu
zaútočila. Tentokrát mířila na hrdlo.
Zablokoval zápěstí levým předloktím a pravou rukou ji odstrčil.
Přitom zahlédl její tvář. V koutcích úst jí vystoupila pěna a po bradě
stékaly stružky krve, jak si rozkousala rty.
Klopýtla o balustrádu a téměř bezhlesně přes ni přepadla.
Vrhl se za ní, ale přiskočil právě včas, jen aby zahlédl vlající
sukni, když letěla na nádvoří pod nimi. Její křik byl krátký.Ustoupil,
neboť komíhání věže málem přehodilo přes zábradlí i jeho.
Slunce už zpola vyšlo.
„Jacku! Musíš odejít! Tohle místo se rozpadá!“
„To je jedno,“ odvětil.
Ale stejně se otočil a zamířil ke schodům.
Poté, co vstoupil do citadely dírou v půlnoční zdi, tvor pro­
hledával chodbu za chodbou. Když musel zabíjet, nechával těla ležet
tam, kde padla. Jednou se na něj sesypala část stropu. Vyhrabal se a
pokračoval dál.
Přikrčil se za hromadou trosek, když hloučky mužů s vědry
spěchaly uhasit plameny. Skrýval se ve výklencích, za závěsy, za
nábytkem, za dveřmi; míhal se jako duch a kličkoval jako ještěrka.
Prohrabával se hromadami trosek, až znovu narazil na stopu.
Vedla vysoko, vysoko a pořád dokolečka…
Tudy musí jít.
Obloha rozčíslá jasem, s prasklou balustrádou tak výraznou v
očích mysli, květ její sukně pořád ještě před sebou, její krev a sliny
na rukou jako zřejmý důkaz viny, hřmění pukající krajiny proměněné
- 127 -
v ticho svou monotónností, popraskané kameny vyostřené dlouhými
ranními stíny, s kymácením věže téměř jako s konejšivým kolébáním
– Jack se připotácel k vrcholku schodiště a učiniv tak, spatřil, jak po
něm tvor vystupuje.
Tehdy tasil meč a čekal, neboť dolů nevedla žádná jiná schůdná
cesta.
Zvláštní, pomyslel si, jak instinkt přežití převáží, ať se děje, co
se děje.
Držel hrot své zbraně pevně před sebou, když Boršin přeskočil
několik posledních schodů a zaútočil.
Probodl stvůře levé rameno, ale to ji nezastavilo. Boršin mu
zbraň prudkým pohybem vyrval z pěsti, udeřil ho, srazil dozadu a
znovu se po něm vrhl.
Přetočil se na bok a dokázal zaujmout přikrčenou pozici, než na
něj tvor znovu zaútočil. Meč mu pořád vězel v rameni a třpytil se ve
světle dne; nebyla na něm žádná krev, jen po stranách rány líně
vytékala hustá hnědá kapalina.
Dokázal uhnout i druhému útoku a v odvetě udeřit oběma
rukama, ale zásah neměl žádný viditelný účinek. Bylo to jako útočit
na pudink, který se nerozstříkne.
Ještě dvakrát dokázal úspěšně uhnout útoku – jednou přitom
tvora kopl do nohy a podruhé sekl loktem do zátylku, když jej míjel.
Potřetí ho málem chytil, ale udeřil do meče v jeho rameni a
vyvázl s roztrženým kabátcem.
Krčil se, kroužil a snažil se mezi nimi udržovat co největší
vzdálenost. Náhle se sehnul pro dva kusy zdiva a hned uskočil zpět.
Nebýt toho skoku, Boršin by ho dostal. Prudce se otočil, vrhl jeden z
nově nabytých projektilů a minul.
Pak, než mohl získat ztracenou rovnováhu, byla stvůra u něj a
ohnula ho dozadu.
Bušil jí do hlavy zbývající cihlou, než mu ji vyrazila. Cítil, jak
mu drtí hrudník a jeho tvář byla u tvorovy tak blízko, že chtěl
vykřiknout – vykřikl by, kdyby mu zbýval dech.
„Škoda, že sis nevybral správně,“ slyšel duši říkat.
Pak se mu jedna tvorova ruka připlížila k zátylku a druhá sevřela
hlavu zepředu. Začaly společně vykonávat kroutivý pohyb. Když už
- 128 -
ho obestírala vnitřní temnota a slzy bolesti se na tváři smísily s
potem, uviděl nepřirozeně zkroucenou hlavou jev, který ho na
okamžik udivil.
Magie zmizela, ale úsvit stále ještě připomínal soumrak. A v
Soumraku měl moc, nikoli jako mág, ale jako zloděj.
Neboť jeho síla spočívala ve stínech.
… žádná zbraň mu tam nemohla ublížit, žádná síla zranit.
Vycházející slunce, opírajíc se do rozkotané balustrády, vrhalo
dlouhý hutný stín ani ne stopu od něj.
Pokusil se tam dostat, ale nemohl. Napřáhl tedy alespoň pravou
paži, jak jen mohl nejdál.
Ruka a polovina předloktí dosáhly stínu.
Bolest tu byla pořád, i praskot v páteři, a strašlivý tlak na hruď
neustával.
Jenže teď do něj vstoupila dávná, temná síla a proudila mu
tělem.
Začal se nevědomky bránit – zaťal krční svaly. S nově nabytou
silou se zmítal a trhal sebou, až se mu podařilo dostat do kužele
temnoty celou paži a rameno. Pak, s pomocí loktů a pat, vložil hlavu
do životodárného stínu.
Osvobodil si druhou paži a jeho ruce našly Boršinův krk. Zatáhl
ho do stínu s sebou.
„Jacku, co se děje?“ dožadovala se duše. „Nevidím tě, když jsi
ve stínech.“
Po dlouhé době Jack vystoupil ze stínu.
Ztěžka se opřel o nejbližší balustrádu, stál tam a lapal po dechu.
Byl celý potřísněný krví a lepkavou hnědou substancí.
„Jacku?“
Roztřesenou rukou sáhl po cárech kabátce.
„Sakra…“ zašeptal chraptivě. „Rozmačkal mi zbytek cigaret.“
Zdálo se, že se nad tím snad rozpláče.
„Jacku, nemyslel jsem, že to přežiješ –“
„Já taky ne. – Tak dobrá, duše. Už ses mě naotravovala dost.
Prošel jsem mnohým utrpením. Už mi nic nezbylo. Takže tě klidně
mohu obšťastnit. Dávám ti svůj souhlas. Dělej, co umíš.“
- 129 -
Pak na okamžik zavřel oči a když je otevřel, na věži s ním nikdo
nestál.
„Duše?“ zeptal se.
Nezazněla nijaká odpověď.
Necítil žádný rozdíl. To se vážně sjednotili?
„Duše? Máš, cos chtěla. To ani neumíš slušně poděkovat?“
Nic. Žádná odpověď.
„Tak dobrá! Kdo se tě prosí?!“
Pak se otočil a rozhlédl se po zpustošené zemi. Viděl, jak šikmé
sluneční paprsky vdechly barvy spoušti, kterou svým počínáním
stvořil. Vítr trochu polevil a teď spíše připomínal zpěv nesoucí se
vzduchem. Vzdor všemu rozvratu a dýmu působilo okolí spanile.
Kdyby nebylo bolesti, smrti a urážky, vmetené mu do tváře, nikdy by
tahle zkáza nenabrala takových rozměrů. A přece, z celé té krvavé
lázně vyvstávalo – spíše ji převyšovalo – něco, co nikdy dříve
neviděl. Zdálo se, že všechno náhle dosáhlo stavu dokonalosti. V dáli
se jevily rozkotané vesnice, rozpuklé hory, vypálené lesy. Všechno
zlé padalo na jeho hlavu, neboť si po právu zasloužil titul, kterým ho
obdařili. A přece cítil, že z toho vyroste něco nového. Za to už nenesl
žádnou odpovědnost, nemohl se tím pyšnit. Jemu pouze příslušelo
nést vinu. Ale cítil, že již není vyloučen z pohledu na to, co může
vzejít ze změněného světa, z jeho pociťování, jeho vychutnávání,
snad dokonce – ne, to ne! Rozhodně ještě ne. Ale následnictví světla
a tmy znamenalo nový pořádek věcí, a on cítil, že to je dobré. Tehdy
se otočil a pohlédl do východu slunce; utřel si slzy a znovu se
podíval – cítil, že je to nejnádhernější věc, jakou kdy viděl. Ano,
musím mít duši, usoudil. Takovéhle pocity jsem ještě nikdy
nezakusil.
Tu se věž přestala kolébat a rozpadla se pod ním.
Myslel jsem to vážně, Eveno, blesklo mu ještě hlavou. A to jsem
dokonce ještě ani neměl duši. Řekl jsem, že mě to mrzí, a myslel jsem
to tak. Nejen za tebe. Za celý svět. Omlouvám se. Miluji tě.
…kámen po kameni se věž rozpadala; a on zvolna klouzal k
balustrádě.
Je to velmi patřičné, pomyslel si, když narazil na zábradlí. Je to
velmi patřičné. Není úniku. Když je svět očišťován větrem, ohněm a
- 130 -
vodou, zlé věci jsou zničeny nebo spláchnuty pryč, je velmi patřičné,
že ta poslední a nejhorší z nich nebude pominuta.
Zaslechl velký šum, jako od větru, pak balustráda praskla a
zábradlí mu vyklouzlo. Znovu se ozvaly přerušované zvuky, jako
pleskot mokrého prádla ve větru.
Když padal přes okraj, dokázal se otočit a pohlédnout vzhůru.
V pádu spatřil temnou siluetu na obloze, která mu rostla před
očima.
No ovšem, pomyslel si. Konečně se dočkal svého jitra a byl
propuštěn…
Se složenými křídly a kamenným výrazem v rohaté tváři, Jitřník
padal jako černý meteor. Jak se blížil, natáhl naplno své dlouhé paže
a rozevřel mocné dlaně.
Jackovi jen vrtalo hlavou, jestli to stihne včas.
- 131 -