strážci paměti - Památník ticha, Bubny

strážci paměti - Památník ticha, Bubny

STRÁŽCI PAMĚTI
VZDĚLÁVACÍ PROJEKT
---
JEN TAKOVÉ VZPOMÍNKY, JEŽ OBOHACUJÍ
PŘÍTOMNOST, JSOU POKLADEM STRÁŽCŮ PAMĚTI.
---
Památník Šoa Praha o.p.s., Bubenska 1, 170 00 Praha 7, e: [email protected], www.bubny.org
HELENA VOVSOVÁ – BŘEŽANSKÝ ZÁMEK JE MŮJ OSUD
Paní Helena Vovsová se narodila v Praze na Štvanici 12. 2. 1926. Byla přenášené dítě. Do
jejích čtyř let rodina bydlela v Praze v Karlíně. Maminka byla v domácnosti a tatínek dělal
řidiče u židovské firmy na výrobu košil Neumann a spol. Ve své práci pokračoval i po
přestěhování do Panenských Břežan, kde začala malá Helena chodit do školy. Od té doby až
dosud je její život svázán s touto obcí.
Za války v roce 1941 nastoupila pamětnice jako pomocná síla do zahrady zámku v
Panenských Břežanech. Poznala i původní židovské majitele zámku Gerstelovy a BlochBauerovy. Na zámek nastoupila do služeb K. von Neuratha a pokračovala po nástupu říšského
protektora Reinharda Heydricha. Na zámku prožila atentát a smrt prvorozeného syna
Heydrichových, Klause, který byl přejet nákladním autem.
Během své služby na zámku všestranně pomáhala židovským vězňům, kteří na zámku
pracovali, zejména Milanu Platovskému, Františku Propperovi (Průšovi), Miki Bauerovi,
Karlu Schuckovi. Po jejich odchodu do Terezína a Osvětimi pomáhala i nově příchozím
jehovistickým vězňům z Německa a Nizozemí.
Na zámku rodina prožila i odjezd Heydrichovy rodiny k Američanům. Po válce se tatínek
pamětnice stal národním správcem horního zámku, kde za války bydlel K. H. Frank.
V horním zámku byly po válce internovány Němky, ke kterým jezdili sovětští vojáci. V
dolním zámku byl umístěn až do konce října 1945 štáb sovětského vojska. V roce 1948
pamětnice nastoupila do Výzkumného ústavu kovů, který byl umístěn do dolního zámku. Tam
paní Vovsová pracovala až do důchodu.
Dočkala se poválečné satisfakce. Jeden z židovských vězňů, kteří válku přežili, napsal o její
válečné pomoci knihu Přežít a žít. S Milanem Platovským se několikrát setkala a dopisovali
si. Setkala se i s ostatními vězni a zástupci jehovistických historiků. Díky bývalému starostovi
Letňan ing. Dobrému a historikovi Čvančarovi se jí dostalo i veřejného ocenění. Nadále žije v
Panenských Břežanech.
Zdroj: PAMĚŤ NÁRODA
Link: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1636/#cs_1636
2
Kryštof Jahn s manželkou Ludmilou a dcerou Vlastou.
SEN O HODNÝCH LIDECH - jeden z nejkrásnějších snů mého života, možná i proto,
že se dříve stal skutečností než snem.
Probudily mě hlasy a cítila jsem ruce, které mě vyprošťovaly z mých špinavých a zavšivených
hadrů. Jakoby z dálky jsem cítila, jak mě někdo omývá. Když jsem se probudila, měla jsem
pocit, že sním. Ležela jsem v čisté ustlané posteli a nade mnou se skláněli muž a žena. Muž
držel ruku na mém čele a česky šeptal: „Už se probudila.“ Žena mi vložila do úst lžičku a já
jsem spolkla něco sladkého. Jiný hlas nařizoval: „Nedávejte jí moc jídla, jen zředěné mléko
nebo řídkou kaši.“ Byl to lékař, protože mi změřil tep a dodal: „Je v pořádku, jen hrozně
slabá. Nechte ji spát.“ Neměla jsem sílu promluvit.
Příštího rána mi moji ochránci připravili úkryt. Odstranili v kuchyni pod stolem pár prken
z dřevěné podlahy a do prohlubně postavili postel, do níž mě uložili. Muž mi klidným hlasem
vysvětlil, že on i jeho žena odcházejí pracovat na pole a nechtějí, aby mě v jejich
nepřítomnosti někdo našel. Ve vesnici a okolí jsou němečtí vojáci, a kdyby mě našli, mohli by
popravit celou rodinu. Zůstala jsem sama v úkrytu a přemýšlela, co se se mnou stalo. Nic
jsem si nepamatovala. Měla jsem novou starost. Nevěděla jsem, co povím, až se mě začnou
vyptávat na jméno a rodinu. Měla jsem strach, že když řeknu pravdu, dostanou strach mě
ukrývat a budu je muset opustit. Brzy mě přemohla únava a já usnula.
V poledne se můj zachránce – strýc Jahn vrátil a nakrmil mě dobrou polévkou. Pak se potichu
zeptal na mé jméno. „Eva“, odpověděla jsem a rychle zavřela oči, abych unikla dalšímu
výslechu. Náhle se mi před očima vybavila ulice, kterou jsem každodenně chodila do školy.
Stál v ní vysoký, krásný dům a na jeho zdi visela mosazná deska s nápisem: DR. KRÁL.
V tom okamžiku jsem se rozhodla přivlastnit si Královo jméno. Velmi se mi ulehčilo. Našla
jsem si novou totožnost.
V noci při náletu amerického letectva mě zabalenou v pokrývkách přenesli do malého krytu.
Tam jsem poprvé spatřila dcerku svých dobrodinců. Ustrašeně se tiskla k mamince a její
úzkost mi připadala přehnaná. Celá rodina se začala modlit a také mně vtiskli do ruky
růženec. Nedovedla jsem se pomodlit, a tak jsem raději znovu upadla do spánku.
Měla jsem rodinu strýce Jahna moc ráda. Vyprávěl mi, jak mě polomrtvou přivezl k sobě
domů na žebřiňáku. Později jsem se dozvěděla, že mne u potoka našli laskaví postřekovští
vesničané a s nasazením vlastních životů se mne ujali. Protože jsem byla moc slabá, zavolali
na pomoc porodní bábu – tak dodnes říkám, že jsem se v Postřekově podruhé narodila.
Zdroj: Eva Erbenová: O zlém snu, nakl. G plus G, Praha 2001.
Kryštofu a Ludmile Jahnovým byl roku 1983 udělen titul Spravedliví mezi národy.
3
Oldřich Ohera s manželkou Marií
a dcerami Ludmilou a Zdeňkou
ZDEŇKA CALÁBKOVÁ – MOJE DĚTSTVÍ BYLO SMUTNÉ.
Zdeňka Calábková, rozena Oherová, se narodila v roce 1937 v obci Zákřov poblíž Olomouce.
Je jednou z posledních přímých účastníků tragických dubnových dnů roku 1945 v Zákřově,
kdy němečtí fašisté a ruští kolaborantští vojáci z 574. kozáckého praporu brutálně zavraždili
19 mužů ve věku od 16 do 45 let. Mezi nimi i jedenatřicetiletého otce pamětnice Oldřicha
Oheru.
Oherovi měli malé hospodářství. Matka Marie pracovala většinou v domácnosti a
otec v zemědělství a v zimě si přivydělával v lese nebo rozvážel chleba z pekárny v blízkých
Tršicích. V podstatě žili obyčejným poklidným životem a zpočátku ani válka nijak drasticky
do jejich životů nezasahovala. Vše se ale změnilo s příchodem posledního roku války.
Ukrývání židovské rodiny Wolfů
Od 6. března až do 18. dubna 1945 se u Oherů skrývala židovská rodina Wolfů. Jednalo se o
manžele Bertolda a Růženu s dětmi Ottou a Felicitas. Wolfovi pocházeli z Olomouce a od
roku 1940 žili v blízké obci Tršice. V roce 1942 byli Židé z Olomouce a okolí soustřeďováni
kvůli deportaci do koncentračních táborů. Wolfovi ale do transportu nenastoupili a ukryli se
v lese u Tršic, kde měli předem připravený úkryt. V této malé, tmavé skrýši potom trávili
nekonečné měsíce. Nezištně se přitom o ně staral Jaroslav Zdařil, který je zásoboval
potravinami a dalšími potřebnými věcmi a v zimě jim poskytl zahradní boudu, kde se mohli
alespoň trochu ohřát plamínkem z plynového vařiče.
Rodina Wolfova patřila spíše k chudším obyvatelům, takže motivace jejich zachránců
nemohla být v žádném případě peněžního rázu. I když v obci o nich několik lidí vědělo,
nenašel se nikdo, kdo by je udal. Jejich ochránci přitom neuvěřitelně riskovali. Dávali všanc
nejen život svůj, ale i svých blízkých. V dubnu 1944 se Wolfovi přesunuli na druhou stranu
obce ke Zbořilům. Od nich potom přešli díky Ludmile Tiché k Oherům do Zákřova, kde
bydleli střídavě ve výměnku a na půdě. Podle výpovědi místních pamětníků ale o ukrývání
Židů v Zákřově lidé nevěděli. Minimalizovalo se tak jejich prozrazení. Dokonce ani sedmiletá
Zdeňka neměla vůbec tušení o nových nájemnících. „My jsme to jako děcka nevěděli a ještě u
4
nás sloužila jedna holka a ta o tom taky nevěděla, že u nás někdo je. Oni ve dne nechodili
vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Tam to
nikdo nevěděl. Ani z komína se nekouřilo. Byli v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a
nikam jinam,“ vzpomíná dnes na pobyt Wolfů v domě Zdeňka Calábková.
O celém tříletém ukrývání si Otto Wolf psal deník, který se v devadesátých letech minulého
století dočkal i své knižní podoby, a jeho příběh byl také zfilmován. Osvobození se ale
nedožil. Dne 20. dubna 1945 byl spolu s dalšími 18 muži popraven v dřevařské boudě u
samoty Kyjanice. I přes kruté mučení a velké utrpení neprozradil Otto úkryt svých rodičů ani
lidi, kteří Wolfovým pomáhali.
Kol.autorů. Deník Otty Wolfa. Praha: Nakladatelství Federace židovských obcí v ČR,
1997.ISBN 80-85924-15-3.
Zdroj: PAMĚŤ NÁRODA
Link: http://www.pametnaroda.cz/story/calabkova-zdenka-1937-1289
Roku 2000 byl Oldřichu a Marii Oherovým udělen titul Spravedliví mezi národy.
5
ŠTEFÁNIE LORÁNDOVÁ – JÁ NEJSEM MARGITA DEMÉTEROVÁ, ALE JESTI
TO PROZRADÍŠ, TAK BYCH MOHLA TŘEBA I VISET…
Štefánia Lorándová se narodila 22. listopadu 1919 v Košicích na Slovensku v židovské
rodině, ale část svého dětství prožila v Michalovcích. Maminka byla ke svému židovskému
původu vlažná, ale tatínek nutil malou Štefánii k praktikování židovské víry. Přestože ji
brával do synagogy a dodržoval košer jídlo, Štefánia své židovství příliš silně
nepociťovala, ačkoliv si ho uvědomovala. (…)
Už ve věku patnácti let byla Štefánia spolužačkou zavedena do židovské sionistické
organizace Hašomer Hacair. Toto hnutí, jak sama Štefánia Lorándová říká, pokládalo za
legitimní nárok na zřízení samostatného židovského státu a členové měli fyzicky
pracovat, věnovat se zemědělství i stavět stavby. Rozvíjet se tak měl nejen židovský
duch, ale také fyzická zdatnost. Organizace dělala vše pro přípravu na život v židovském
státě. Štefánia Lorándová se brzy stala její členkou. (…)
Kdo jiný by byl vhodnějším kandidátem pro ilegální činnost Hašomer Hacair v Maďarsku?
Štefánia Lorándová nevypadala jako židovská dívka, mluvila perfektně maďarsky a měla
v Maďarsku příbuzné. Navíc se vyznačovala fyzickou krásou, což jí v Budapešti i přes
velkou životní nouzi zčásti usnadňovalo život. Nejprve musela překonat maďarskoslovenské hranice s pomocí pašeráků: „Pašeráci nás vedli. My jsme pochopitelně cestu
neznali, ale oni ji znali moc dobře. Vyrazili jsme za tmy a muselo se jít rychle, protože
pašeráci museli být ve své vsi před rozedněním. Když svítil měsíc a bylo vidět, tak jsme
šli rychleji. Nebo byl moment, kdy jsme se plížili. Bylo to dost dobrodružné. Oni nás
dovedli za tehdejší maďarskou hranici, ve které už byly Košice, shodou okolností město
mého narození. Košice byly blízko statku, do kterého nás dovedli, a majitelé toho statku
už byli připraveni, že přijedou takové transporty.“
Štefánia Lorándová se tak stala vyslancem Hašomer Hacair, měla za úkol obstarávat pro
uprchlíky, ať už židovské nebo nežidovské, falešné doklady. Sháněla rodné listy, policejní
přihlášky a podnájmy. „Doklady jsem získávala tak, že jsem chodila na matriční úřady a
vymyslela si nějaké jméno, že chci rodný list na to a to jméno. To tam pochopitelně
nenalezli, protože to bylo smyšlené: ,Slečno, to tady není.‘ Říkám: ,Ale musí to tam být.
Najděte to, moje přítelkyně se vdává a bez toho se nemůže vdát.‘ A málem jsem brečela.
Nikdy jsem se nechtěla přetvařovat a tam jsem musela hrát divadlo celou tu dobu, hrát,
hrát a hrát. Tak nakonec se ten úředník už nazlobil a [říkal]: ,A víte co? Tak se podívejte
sama, že to tady není.‘ A přesně to jsem potřebovala, protože jsem si zapamatovala tolik
jmen, kolik jsem mohla vůbec vstřebat. Když jsem odtamtud odešla, tak jsem si ta
jména zapsala a pak jsem už konkrétně chodila pro ten a ten rodný list. Tak jsem
získávala maďarské doklady pro naše lidi. Ale to nebylo všechno, bylo třeba jim sehnat i
6
policejní přihlášku. A ta byla v Maďarsku nesmírně důležitá. Každý policajt, který člověka
zastavil, chtěl vidět policejní přihlášku. Tak tam jsem si vymyslela něco jiného. To jsem
dělala tak, že jsem se naučila falšovat doklady. Úplně sama od sebe. Hlavně aby první
písmeno bylo jiné, než jaké bylo na tom rodném listu. Aby se to dalo falšovat. Protože
naši lidé bydleli u nějaké paní bytné v soukromí a ta chtěla vidět doklady, než někoho
ubytovala. A teď ten rodný list musel souhlasit s policejní přihláškou. Na druhé straně
jsem nechtěla, aby policie věděla, kde ti lidé bydlí. Takže jsem udělala takové jméno,
které se dodatečně dalo předělat. A získala jsem v tom takovou zručnost. (…) Doma jsem
tak dlouho zkoušela na papíře změnu toho jména, aby souhlasilo s tím rodným listem.“
(…) Své jméno si pochopitelně změnila na maďarské a rovněž její židovská identita
musela být zatajována. V Maďarsku sice v té době neprobíhaly deportace do
koncentračních táborů, ale antisemitismus se projevoval protižidovskými nařízeními.
Např. numerus clausus omezoval počet židovských studentů na vysokých školách. Mladá
Štefánia si tak změnila jméno, nejčastěji používala jméno Margity Deméterové. A protože
byla Margita Deméterová v Maďarsku známá pro svou padělatelskou činnost, byla tato
osoba zatčena a vězněna v internačním táboře Bačka Topola. (…)
V táboře se spřátelila s uvězněnými kapsářkami a také tam odkryla pravou identitu
Margity Deméterové: „Poslaly dopis mým přátelům, protože já jsem byla velmi
nešťastná, nevěděla jsem, jestli ještě někoho chytnu. Přišla odpověď a nějaký idiot mi
psal pod mým pravým jménem. A ony nevěděly, co to má být, a potom zjistily, že je to
asi pro mne. Viděla jsem na nich takovou nedůvěru. Ony si to nejspíš přečetly. Myslely si,
že je to pro ně. Tak já jsem uvažovala, co teď mám udělat. Tak jsem si řekla: Ony část
toho už vědí. Raději ať vědí všecko. Tak jsem řekla jedné z nich: ,Já opravdu nejsem
Margita Deméterová, ale jestli to řekneš, jestli to prozradíš, tak já bych mohla třeba i
viset, víš.‘ – ,Margitko, jedním uchem sem, druhým uchem ven.‘ Devět měsíců jsme byly
spolu internované, jedinkrát se nezmínily, že o mně něco vědí. Ty zlodějky patří mezi
nejčestnější lidi, jaké se mi povedlo v životě poznat.“
Po propuštění se opět zapojila do činnosti Hašomer Hacair, ale zároveň se jí naskytla
jedinečná možnost. Při hledání práce si podala také přihlášku do německé tiskové
kanceláře, a přestože sama prakticky ihned pocítila, že to byla chyba a práci nechtěla
přijmout, její kolegové z Hašomer Hacair chtěli této možnosti využít pro získání
potřebných informací: „Odpoledne jsme měli nějakou schůzi v takovém úzkém kruhu,
který spolupracoval s ilegálními maďarskými komunisty. Tam jsem řekla, co se mi stalo
s tou firmou, načež všichni řekli, že to zaměstnání musím přijmout, protože tam se
dozvíme zajímavé věci. Tak jsem to zaměstnání přijala. A skutečně jsem několik měsíců
pracovala v té firmě. Ale dozvědět se tam nedalo málem nic.“
Ovšem i získávání falešných dokladů jednoho dne „prasklo“, nějací dva uprchlíci bohužel
vyzradili pravé jméno Margity Deméterové, která tak byla zatčena a odvezena do tzv.
Shupfhausu. Následně byla převezena do budapešťského internačního tábora a po
propuštění dlouho na svobodě nepobyla. Už se psal rok 1944 a Štefánia Lorándová byla
propuštěna krátce před pádem Horthyho režimu a před obsazením Maďarska Hitlerovým
Německem. Z Maďarska začaly jezdit transporty do koncentračních táborů a v jednom se
ocitla i Štefánia Lorándová se svou sestrou. Jely do Osvětimi.
(…)
Vzpomínka na vyhozený dopis
„Když nás vezli do Osvětimi, jeli jsme dokonce přes Žilinu, kde žili tehdy naši rodiče[4].
Mně se podařilo nedaleko Žiliny vyhodit dopis, ve kterém stálo, že prosím nálezce, aby
ten dopis poslal nebo odnesl na tu a tu adresu. A po válce jsem se dozvěděla, že
skutečně přišel někdo s tím dopisem, ale našel doma jenom babičku, která byla tak
7
roztřesená z té zprávy, že možná mu ani nepoděkovala, natož, aby mu dala nějaký dar.
A mně to bylo strašně líto a říkala jsem si, kdybych si mohla [alespoň] jednou potřást
ruku s tím člověkem. Načež se stalo, že já jsem seděla na ministerstvu vnitra jako
důležitá osoba, (…) vyřizovala jsem pasy a výjezdní doložky a za mnou přišli dva ze
Slovenska, že jedou na nějakou úřední cestu do Rakouska. Já jsem se podívala a
říkám: ,Vy vlastně máte všechno připraveno. Jestli chcete, tak já vám to podepíšu
hned…‘, protože můj podpis byl ohromně důležitý, ,…a už sem nemusíte chodit.‘ Tak jsem
to psala, ten jeden se už i postavil, já jsem ještě nebyla vdaná (…) a říkal: ,Lorándová,
s tímhle jménem jsem se už jednou setkal.‘ – ,Ale, a kde?‘– ,Ale, to je taková smutná
historie. Když přes nás jely ty vlaky do Polska, tak někdo s tímhle podpisem
vyhodil [dopis].‘ Já dodnes nemohu bez pohnutí na to myslet.“
V roce 2007 natočil Adam Drda, v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka
Zdroj: PAMĚŤ NÁRODA
Link: http://www.pametnaroda.cz/story/lorandova-stefania-1919-1411
8
IRENA SENDLER (Poland) – SMUGGLING CHILDREN OUT OF THE GHETTO
When World War II broke out, Irena Sendler was a 29-year-old social worker, employed by
the Welfare Department of the Warsaw municipality. After the German occupation, the
department continued to take care of the great number of poor and dispossessed people in the
city. Irena Sendler took advantage of her job in order to help the Jews, however this became
practically impossible once the ghetto was sealed off in November 1940. Close to 400,000
people had been driven into the small area that had been allocated to the ghetto, and their
situation soon deteriorated. The poor hygienic conditions in the crowded ghetto, the lack of
food and medical supplies resulted in epidemics and high death rates. Irena Sendler, at great
personal danger, devised means to get into the ghetto and help the dying Jews. She managed
to obtain a permit from the municipality that enabled her to enter the ghetto to inspect the
sanitary conditions. Once inside the ghetto, she established contact with activists of the
Jewish welfare organization and began to help them. She helped smuggle Jews out of the
ghetto to the Aryan side and helped set up hiding places for them.
When the Council for Aid of Jews (Zegota) was established, Sendler became one of its main
activists. The Council was created in fall 1942, after 280,000 Jews were deported from
Warsaw to Treblinka. When it began to function towards the end of the year, most of the Jews
of Warsaw had been killed. But it played a crucial role in the rescue of a large number who
had survived the massive deportations. The organization took care of thousands of Jews who
were trying to survive in hiding, seeking hiding places, and paying for the upkeep and
medical care.
In September 1943, four months after the Warsaw ghetto was completely destroyed, Sendler
was appointed director of Zegota’s Department for the Care of Jewish Children. Sendler,
whose underground name was Jolanta, exploited her contacts with orphanages and institutes
for abandoned children, to send Jewish children there. Many of the children were sent to the
Rodzina Marii (Family of Mary) Orphanage in Warsaw, and to religious institutions run by
nuns in nearby Chotomów, and in Turkowice, near Lublin. The exact number of children
saved by Sendler and her partners is unknown.
9
On 20 October 1943, Sendler was arrested. She managed to stash away incriminating
evidence such as the coded addresses of children in care of Zegota and large sums of money
to pay to those who helped Jews. She was sentenced to death and sent to the infamous Pawiak
prison, but underground activists managed to bribe officials to release her. Her close
encounter with death did not deter her from continuing her activity. After her release in
February 1944, even though she knew that the authorities were keeping an eye on her, Sendler
continued her underground activities. Because of the danger she had to go into hiding. The
necessities of her clandestine life prevented her from attending her mother's funeral.
On October 19, 1965, Yad Vashem recognized Irena Sendler as Righteous Among the
Nations. The tree planted in her honour stands at the entrance to the Avenue of the Righteous
Among the Nations.
Resources: Yad Vashem, the Righteous Among the Nations
link: http://www.yadvashem.org/yv/en/righteous/stories/sendler.asp
10
VICTOR KUGLER (Austria-Hungary) – FOUR EMPLOYEES
Victor Kugler was born on the 6th of June 1900 in Hohenelbe. Victor’s birth certificate
indicates that he was born out-of-wedlock. The name of his father is not known; his mother
Emma Kugler was a seamstress in Hohenelbe. Victor is a good student. He excels in religion,
geography, and history, is doing well in gymnastics and mathematics.
After his education at a vocational school for weaving, Victor has several jobs. During an
assembly job in Utrecht for the Deutsche Maschinenfabrik he meets Laua Maria
Buntenbach. He finds another job and stays in the Netherlands. In 1923 he receives his
diploma in Dutch Business Correspondence and is working for a firm that sells pectin to
producers of jam. Victor Kugler meets Otto Frank through the pectin business. In 1933, he
becomes one of the first employees at Otto Frank’s newly established Opekta Company in
Amsterdam.
On May 10, 1940 the German Army occupies the Netherlands. Jews in the Netherlands may
no longer own businesses. To keep the Germans from confiscating Opekta, Otto Frank
transfers the company over, into the hands of his non-Jewish employees. Victor Kugler
becomes the director of Gies and Co, the firm dealing in spices, which continues Pectacon’s
trade.
Victor Kugler is an important source of assistance and moral support. In 1977, Otto Frank
described how Kugler helped those in hiding: “During the hiding period Mr. Kugler came to
our hiding place just about everyday. He brought newspapers, magazines, and other
necessities and tried to give us much moral support by depicting the situation as optimistically
as possible and by not passing along bad news to us. Sometimes he succeeded in buying
rationing coupons on the black market. Primarily, however, Mr. Kugler sold bulk orders of
spices without recording the sale and he was then able to pass the money along to us. This
was terribly important because over the course of the two-year hiding period our supplies
were being used up. The responsibility that Mr. Kugler took upon himself was an enormous
burden and he was always stressed, especially since his wife knew nothing about us, so he
couldn’t talk to her about his worries.”
Resources: Anne Frank House
link: http://www.annefrank.org/en/anne-frank/all-people/victor-kugler/
11
MILENA JESENSKÁ (Czech Republic) – FRANZ KAFKA´S LOVE
I see you more clearly, the movements of your body, your hands, so quick, so determined, it's
almost a meeting, although when I try to raise my eyes to your face, what breaks into the flow
of the letter...is fire and I see nothing but fire.
(from a letter by Franz Kafka to Milena Jesenská)
Milena Jesenská was born August 10, 1896 in Prague. Her father was a dentist and professor
of medicine at Charles University in Prague, a conservative Catholic who was a Czech patriot,
with whom she had a tense relationship. Her mother died when she was 13, and her
adolescence was marked by rebellion and an urge to break away with old patterns. She
graduated from the Minerva school, a very prestigious educational institution, began medical
studies, but dropped out after several semesters.
When she was about 20, she fell in love with Ernst Pollak. He worked as a translator in a
bank, but was in the circle of Czech intellectuals, and introduced Milena to Franz Kafka, Max
Brod, Franz Werfel and others. Her father disapproved of her affair with the German-speaking
Jew Pollak, and eventually had her locked up in a mental hospital for nine months, from June
1917 to March 1918. When she married Pollak after her release from the mental asylum, her
father withdrew his financial support and broke off with his daughter. The couple moved to
Vienna. She worked as a Czech tutor and started working as a journalist, becoming the
Viennese fashion correspondent for a Prague newspaper. Her years in Vienna were unhappy
and her marriage was not working. It was in Vienna that she read Kafka's first stories, and
wrote to him, asking him for permission to translate it into Czech. This was the beginning of a
passionate correspondence, which would continue until early 1923. Their relationship was
conducted mostly through mail, and their love affair had no real future. Kafka finally broke
off the relationship. After he died in 1924, Milena published an obituary in Národní Listy,
saying that he was "condemned to see the world with such blinding clarity that he found it
unbearable and went to his death.".
After Kafka's death Milena left her husband. She moved first to Dresden and then back to
Prague, and became an editor in Národní listy and eventually in Přítomnost. Her work as
editor established her among a group of Czech writers and journalists, of Jewish and also
German descent. In 1927 Milena married a Bauhaus architect, Jaromír Krejcar, and in 1928
her daughter Jana was born. She became active in the Communist Party, writing for the party
12
magazine Svět práce, but following the "show trials" in the Soviet Union in 1936, she left the
party.
The annexation of Sudetenland by the Germans in the fall of 1938 brought a mass of refugees,
especially Jewish, to Prague. Milena, as well as many others, estimated that the Nazis would
soon conquer the whole country and that the ideological dissidents residing there, mainly
Jews, would be the first to be persecuted. Milena Jesenská therefore began to encourage her
Jewish colleagues to cross the border to Poland and head to the west. The problem became
more acute with the German invasion in the spring of 1939. Then, Milena’s good friend,
Count Joachim von Zedtwitz, of German descent, told her about an escape route that had been
prepared for Czech pilots wanting to flee to France. It involved crossing the border near
Moravská Ostrava with the help of local guides and then continuing on to Katowice, Poland.
A British-run office located there helped those escaping get to England. Jesenská and
Zedtwitz decided to use this route to smuggle out threatened compatriots. Very soon,
Jesenská’s apartment became a temporary way station for those in flight. While they stayed in
her house, Milena took care of their needs and supplied them with food and the false papers
that they would need on the journey. In his letter to Yad Vashem from 8 April 1945, Zedtwitz
wrote: "I met many people in her apartment in Kourmska 6. There they found shelter and
were preparing for their flight over the border to Poland. For conspiratorial reasons I never
knew their names, and I may have forgotten some. Milena and I soon agreed that I could help
her with this activity. Usually I would take people with my car, an Aero two-seater, from
Milena's apartment and drive them to Moravská Ostrava near the Polish border." Zedtwitz
was also recognized as Righteous Among the Nations.
The Jewish, communist journalist Eugen Klinger was one among many other refugees that hid
in Jesenská’s apartment and was then rescued with Jesenská and Zedtwitz’s help. Klinger
survived the war in London. While still in Prague, Klinger had tried to persuade Jesenská to
escape to the west, but she refused. Jesenská believed the danger that she faced as an antifascist was less than the danger faced by her Jewish friends and, therefore, that she should
continue with the rescue activities for as long as possible. This proved to be a fatal error.
On November 11, 1939, the Gestapo arrested Jesenská. Three letters from Zedtwitz found in
her apartment contained information that led to his arrest and detention for 15 months. After
being detained in several prisons, Jesenská was deported to Ravensbrück concentration camp
for women. In the camp she met a fellow prisoner, Margarete Buber-Neuamnn, who had
previously been married to Martin Buber's son. A rare friendship developed between the two.
Due to the camp conditions Milena's health deteriorated and she died on May 17, 1944, three
weeks before D-Day.
On December 14, 1994, Yad Vashem recognized Milena Jesenská as Righteous Among the
Nations.
Resources: Yad Vashem, the Righteous Among the Nations
Link: http://www.yadvashem.org/yv/en/righteous/stories/jesenska.asp
13