Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ
vergessene helden
ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ
vergessene helden
Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích
Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern
Tomáš Okurka (ed.)
Ústí nad Labem 2008
Kniha vychází jako doprovodná publikace k výstavě
„Zapomenutí hrdinové“ v rámci projektu „Dokumentace
osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení
druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními
uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu“.
© Muzeum města Ústí nad Labem, 2008
ISBN 978-80-86475-18-9
Das Buch erscheint als Begleitpublikation zur Ausstellung „Vergessene Helden“ im Rahmen des Projektes:
„Dokumentation der Schicksale aktiver NS-Gegner, die
nach dem Zweiten Weltkrieg von den in der Tschechoslowakei angewendeten Maßnahmen gegen die sog. feindliche Bevölkerung betroffen waren“.
Obsah
Inhalt
ÚVODEM
EINLEITUNG
5
(Tomáš Okurka)
KDO BYL NĚMECKÝM ANTIFAŠISTOU?
WER WAR EIN DEUTSCHER ANTIFASCHIST?
9
(Adrian von Arburg)
OSUDOVÁ LÉTA. CESTA SUDETONĚMECKÝCH ODPŮRCŮ NACISMU 1933–1938
SCHICKSALSJAHRE. DER WEG DER SUDETENDEUTSCHEN GEGNER
DES NATIONALSOZIALISMUS 1933 bis 1938
25
(Thomas Oellermann)
NA STRANĚ SPOJENCŮ. NĚMEČTÍ ANTIFAŠISTÉ V LETECH DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
AUF DER SEITE DER ALLIIERTEN. DEUTSCHE ANTIFASCHISTEN IN DEN
JAHREN DES ZWEITEN WELTKRIEGES
37
(Stanislav Kokoška)
NEOSLAVOVANÍ HRDINOVÉ. NĚMEČTÍ ANTIFAŠISTÉ PO ROCE 1945
UNGERÜHMTE HELDEN. DEUTSCHE ANTIFASCHISTEN NACH 1945
43
(David Kovařík)
3
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ
ZEITZEUGENGESCHICHTEN
51
Otto Seidl
52
Herbert Löwit
54
Edith Kroupová
56
Hedvika Hurníková
58
Olga Sippl
60
Alexander Stefanescu
62
Herta Sedláčková
64
(Martin Krsek, Tomáš Okurka)
TŘI PŘÍBĚHY Z ÚSTÍ NAD LABEM
DREI GESCHICHTEN AUS AUSSIG
67
Ernst Neuschul
68
Leopold Pölzl
70
Rudolf Sieber
72
(Václav Houfek, Martin Krsek)
VÝTVARNÉ UMĚNÍ PROTI NACISMU
BILDENDE KUNST GEGEN DEN NATIONALSOZIALISMUS
75
(Václav Houfek)
SEZNAM ZKRATEK
ABKÜRZUNGSVERZEICHNIS
4
95
Úvodem
Einleitung
Mezi německy hovořícími občany bývalého Československa byli též odpůrci nacismu. Vystupovali jako protivníci
henleinovců, v době ohrožení Československé republiky
v roce 1938 prokazovali ochotu ji bránit, během nacistické
okupace se doma či v emigraci zapojili do odbojové činnosti, mnozí z nich byli nacistickým režimem vězněni nebo
popraveni. Z největší části se jednalo o sociální demokraty
a komunisty, mezi německými antifašisty najdeme ale
i nesocialistické a politicky neorganizované odpůrce Hitlera, například katolické duchovní. Tito lidé se po válce zpravidla nedočkali zaslouženého uznání, ale byli naopak
jakožto příslušníci „provinilého“ německého národa vystaveni nenávisti české společnosti a znovu perzekvováni.
Spravedlivé zhodnocení role německých antifašistů bylo
v poválečném Československu vzhledem k dobovým okolnostem nemyslitelné. K převládající protiněmecké náladě
po skončení války přibylo v roce 1948 nastolení totalitního
komunistického režimu. Hovořilo-li se o německých
odpůrcích nacismu, byli k nim počítáni téměř výhradně
komunisté. Po roce 1989 nastaly svobodnější podmínky
k debatě o československých Němcích, dějiny Němců v českých zemích se obecně staly jedním z nejdůležitějších
témat české historiografie, otázka německých antifašistů
však po dlouhou dobu stála spíše na okraji tohoto zájmu.
Unter den deutschsprachigen Bürgern der ehemaligen
Tschechoslowakei waren auch NS-Gegner. Sie traten
gegen Henlein auf und waren in der Zeit, als 1938 die
Tschechoslowakische Republik bedroht war, bereit, sie zu
verteidigen. Während der Okkupation durch die Nationalsozialisten beteiligten sie sich zu Hause und in der Emigration am Widerstand, viele von ihnen wurden vom NS-Regime inhaftiert oder hingerichtet. Größtenteils handelte es
sich um Sozialdemokraten und Kommunisten, doch unter
den deutschen Antifaschisten sind auch nichtsozialistische
und politisch nicht organisierte Hitler-Gegner zu finden,
zum Beispiel katholische Geistliche. Diese Menschen
erfuhren nach dem Krieg in der Regel nicht die verdiente
Anerkennung, im Gegenteil, sie waren als Angehörige des
„schuldig gewordenen“ deutschen Volkes dem Hass der
tschechischen Bevölkerung und erneut der Verfolgung
ausgesetzt.
Eine gerechte Beurteilung der Rolle der deutschen Antifaschisten war in der Tschechoslowakei der Nachkriegszeit
aufgrund der damaligen Umstände undenkbar. Zur vorherrschenden antideutschen Stimmung nach dem Ende
des Krieges kam nach 1948 das totalitäre kommunistische
System. Wenn man von deutschen NS-Gegnern sprach,
rechnete man diesen fast ausschließlich Kommunisten zu.
5
V srpnu 2005 vydala vláda České republiky usnesení,
v němž německým antifašistům z Československa vyjádřila své hluboké uznání a omluvu. Součástí vládního usnesení bylo i uvolnění finanční částky na projekt „Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními
uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému
obyvatelstvu“. Jeho hlavním nositelem a realizátorem se
stal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, spoluřešiteli Muzeum města Ústí nad Labem a Národní archiv.
V rámci projektu se v Česku, Německu a dalších státech
uskutečnily desítky životopisných rozhovorů s pamětníky,
při nichž byly pořízeny zvukové a zčásti i obrazové záznamy. V českých i zahraničních archivech byl proveden rozsáhlý archivní výzkum. Vznikla databáze německých anti-
6
Nach 1989 entstanden dann freiere Bedingungen für eine
Debatte über die tschechoslowakischen Deutschen, die
Geschichte der Deutschen in den böhmischen Ländern
wurde allgemein zu einem der wichtigsten Themen der
tschechischen Historiographie, die Frage deutscher Antifaschisten stand aber lange Zeit nur am Rande dieses
Interesses.
Im August 2005 gab die Regierung der Tschechischen
Republik eine Erklärung heraus, in der sie den deutschen
Antifaschisten in der Tschechoslowakei hohe Anerkennung
zollte und sich bei ihnen entschuldigte. Bestandteil der
Regierungserklärung war auch die Zurverfügungstellung
finanzieller Mittel für das Projekt „Dokumentation der
Schicksale aktiver NS-Gegner, die nach dem Zweiten Weltkrieg von den in der Tschechoslowakei angewendeten
Maßnahmen gegen die sog. feindliche Bevölkerung betroffen waren“. Hauptträger und Realisator des Projektes war
das Institut für Zeitgeschichte der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik in enger Zusammenarbeit mit dem Museum der Stadt Aussig (Ústí nad Labem)
und dem Nationalarchiv. Im Rahmen dieses Projekts fanden in Tschechien, in Deutschland und in weiteren Staaten
Dutzende Interviews mit Zeitzeugen statt, bei denen
Audio- und teilweise auch Videoaufzeichnungen angefertigt wurden. In tschechischen und ausländischen Archiven
begann man mit umfangreichen Quellenstudien. Es entstand eine Datenbank deutscher Antifaschisten in der
Tschechoslowakei. Aus Projektmitteln wurden viele Publikationen, mehrere Dokumentarfilme, wissenschaftliche
Konferenzen, Vorträge für die Öffentlichkeit und weitere
Veranstaltungen gefördert. Dabei wird darauf geachtet,
dass das Thema der deutschen Antifaschisten in der Tschechoslowakischen Republik in geeigneter Weise der Schuljugend vorgestellt wird, was ein Schulprogramm gewährleisten soll. Nicht zuletzt muss auch der Internetauftritt auf
den Seiten www.zapomenutihrdinove.cz erwähnt werden.
Zu den wichtigsten Ergebnissen des Projektes gehören
Ausstellungen. Zuerst entstand eine kleine Informationsausstellung, die es sich zum Ziel gesetzt hat, vor allem die
Öffentlichkeit im Ausland mit der Erklärung der Regierung
fašistů z Československa. Za přispění projektu bylo vydáno množství publikací, natočeno několik
dokumentárních filmů, uspořádány vědecké konference, přednášky pro veřejnost a další akce.
Velký význam je přikládán tomu,
aby bylo téma německých antifašistů z ČSR představeno vhodným
způsobem také školní mládeži,
což má za cíl realizovaný školní
program. V neposlední řadě je třeba zmínit webovou prezentaci na stránkách www.zapomenutihrdinove.cz.
K nejdůležitějším výstupům projektu patří výstavní činnost. Nejprve vznikla malá informační výstava, která si
kladla za cíl seznámit především zahraniční veřejnost
s prohlášením vlády ČR a oslovit pamětníky událostí. Na
podzim roku 2007 měla v Ústí nad Labem vernisáž velká
putovní výstava, která již zúročila dílčí výsledky probíhajícího projektu. Od té doby navštívila několik měst v Česku
a Německu a s jejím putováním se počítá i v příštích letech.
Vyvrcholením výstavních aktivit je stálá expozice Zapomenutí hrdinové, otevřená v Ústí nad Labem od září 2008.
Zpracovává výsledky vědeckého bádání a představuje je
široké veřejnosti. Vedle obecné části, která návštěvníky
seznamuje s problematikou německých antifašistů v českých zemích od období první Československé republiky až
po poválečnou dobu, věnuje výstava velký prostor svědectvím pamětníků. Jejich dramatické osudy jsou zde vylíčeny
prostřednictvím textů s fotografiemi, komiksu a zvukových
i obrazových nahrávek. Na výstavě jsou dále představeny
dobové filmové záběry, autentické předměty, plakáty,
obrazy a podobně.
U příležitosti otevření stálé výstavy vznikla i tato doprovodná publikace. Obsahuje příspěvky čtyř historiků, které
sloužily jako podklad při tvorbě výstavních textů. V první
studii se Adrian von Arburg zabývá pojmem „německý antifašista“ a upozorňuje na potíže s přesným určením okruhu
osob, které do této kategorie v prostředí českých zemí patří.
V následující studii popisuje Thomas Oellermann klíčové
der Tschechischen Republik vertraut zu machen und Zeitzeugen der Ereignisse anzusprechen. Im Herbst 2007 fand
in Aussig die Vernissage zu einer großen Wanderausstellung statt, die bereits Teilergebnisse des laufenden Projektes nutzen konnte. Ab dieser Zeit war die Ausstellung in
mehreren Städten Tschechiens und Deutschlands zu
sehen, und auch in den nächsten Jahren soll sie an weiteren Orten gezeigt werden.
Den Höhepunkt der Ausstellungsaktivitäten bildet die
ständige Ausstellung Vergessene Helden, die seit September 2008 in Aussig zu sehen ist. Sie verarbeitet die Ergebnisse der wissenschaftlichen Forschungen und stellt sie der
breiten Öffentlichkeit vor. Neben einem allgemeinen Teil,
der die Besucher in die Problematik der deutschen Antifaschisten in den böhmischen Ländern von der Ersten tschechoslowakischen Republik bis in die Nachkriegszeit einführt, wird im Rahmen der Ausstellung auch Erinnerungen
von Zeitzeugen viel Platz eingeräumt. Ihre dramatischen
Schicksale werden hier mithilfe von Texten, Fotografien,
Comics sowie Audio- und Videoaufnahmen erzählt. Auf der
Ausstellung werden des Weiteren Filmdokumente, authentische Gegenstände, Plakate, Bilder u. a. vorgestellt.
Anlässlich der Eröffnung der ständigen Ausstellung entstand auch diese Begleitpublikation. Sie enthält Beiträge
von vier Historikern, die als Grundlage für die Ausstellungstexte dienten. In der ersten Studie befasst sich Adrian
von Arburg mit dem Begriff „deutscher Antifaschist“ und
macht auf die Schwierigkeiten mit der genauen Bestimmung des Personenkreises, der zu dieser Kategorie in den
böhmischen Ländern gehört, aufmerksam. In der folgenden Studie beschreibt Thomas Oellermann den entscheidenden Zeitraum 1933–1938, als das Lager der Sudetendeutschen grundlegend in der Frage der Annahme oder
der Ablehnung des Nationalsozialismus im benachbarten
Deutschland und der Henlein-Bewegung in der Tschechoslowakei gespalten war. Stanislav Kokoška analysiert im
weiteren Text die Kriegsjahre: die Verfolgung der sudetendeutschen Antifaschisten durch die Nationalsozialisten,
den antifaschistischen Widerstand in den Sudeten und die
Tätigkeit der Sudetendeutschen im Exil. Im letzten Beitrag
7
období let 1933–1938, kdy byl tábor sudetských Němců
zásadním způsobem rozdělen otázkou přijetí, nebo odmítnutí nacismu v sousedním Německu a Henleinova hnutí
v Československu. Stanislav Kokoška v dalším textu rozebírá válečná léta: perzekuci sudetoněmeckých antifašistů
nacisty, protinacistický odboj v Sudetech a činnost sudetských Němců v exilu. V posledním příspěvku si David Kovařík všímá poválečného období, kdy byli němečtí odpůrci
nacismu v Československu mnohdy vystaveni další diskriminaci, a většina z nich se nakonec rozhodla pro odchod do
Německa. Předkládané texty se v některých pasážích
navzájem překrývají, vzhledem k jejich srozumitelnosti
a logice jejich závěrů je však v této publikaci otiskujeme
všechny v nezkrácené podobě.
K tématu německých antifašistů patří i díla výtvarných
umělců. Mnozí z nich byli nacisty pronásledováni nejen
za své politické názory, ale také kvůli způsobu umělecké
tvorby, která byla označována za „zvrhlé umění“. Bezprostřední vztah k tématu naší výstavy mají přitom jak
němečtí umělci narození v Čechách, tak tvůrci z Německa
a Rakouska, kteří v Československu nalezli ve 30. letech
azyl. Do publikace jsme zařadili výběr z děl umělců obou
těchto skupin a opatřili jej krátkým komentářem. Obrazovou složku této knihy pak dotvářejí dobové fotografie, plakáty a dokumenty.
Konečně dáváme v této publikaci prostor i vylíčení několika konkrétních životních osudů. Vedle tří příběhů lidí,
kteří se narodili či žili v Ústí nad Labem, jsou to příběhy
dosud žijících pamětníků. Právě zaznamenaná svědectví
lidí, kteří se s nacismem utkali nebo jím byli za své smýšlení pronásledováni, patří k nejcennějším výsledkům celého
projektu. Tyto životní osudy jsou dodnes velmi působivé
a inspirativní. Antifašisté tvořili mezi českými Němci menšinu, jejich postoje a osobní statečnost by však neměly být
zapomenuty. Proto také vznikla výstava Zapomenutí hrdinové a tato kniha.
betrachtet David Kovařík die Nachkriegszeit, als die deutschen NS-Gegner in der Tschechoslowakei oftmals einer
weiteren Verfolgung ausgesetzt waren und sich dann meistens für einen Weggang nach Deutschland entschlossen.
Die vorgelegten Texte überschneiden sich in einigen Passagen, doch zum besseren Verständnis und wegen der
Logik ihrer Schlüsse werden sie in dieser Publikation vollständig in ungekürzter Form abgedruckt.
Zum Thema deutsche Antifaschisten gehören auch Werke bildender Künstler. Viele von ihnen wurden von Seiten
der Nationalsozialisten nicht nur wegen ihrer politischen
Überzeugungen, sondern auch wegen der Art ihres künstlerischen Schaffens verfolgt: man bezeichnete ihre Werke
als „entartete Kunst“. Eine unmittelbare Beziehung zum
Thema der Ausstellung haben dabei sowohl deutsche
Künstler, die in Böhmen geboren wurden, als auch Künstler aus Deutschland und Österreich, die in den 30er Jahren
in der Tschechoslowakei Asyl fanden. In die Publikation
aufgenommen wurde auch eine Auswahl an Werken von
Künstlern dieser beiden Gruppen, die mit einem kurzen
Kommentar versehen wurde. Das Bildmaterial zu diesem
Buch besteht weiter aus Fotografien, Plakaten und Dokumenten aus der damaligen Zeit.
Schließlich wird in dieser Publikation auch Platz konkreten Lebensschicksalen eingeräumt. Neben drei Geschichten von Menschen, die in Aussig geboren wurden oder hier
lebten, handelt es sich um Geschichten lebender Zeitzeugen. Gerade die aufgenommenen Berichte von Menschen,
die gegen das NS-Regime kämpften oder von ihm aufgrund
ihrer Gesinnung verfolgt wurden, gehören zu den wertvollsten Ergebnissen dieses Projektes. Diese Lebensschicksale
sind bis heute sehr beeindruckend und inspirativ. Die Antifaschisten waren unter den böhmischen Deutschen in der
Minderzahl, ihre Haltungen und ihr persönlicher Mut aber
sollten nie vergessen werden. Auch aus diesem Grunde
entstanden die Ausstellung Vergessene Helden und dieses
Buch.
Tomáš Okurka
Muzeum města Ústí nad Labem
září 2008
Tomáš Okurka
Museum der Stadt Aussig
September 2008
8
Kdo byl německým antifašistou?
Wer war ein deutscher Antifaschist?
Adrian von Arburg
Pod pojmem „němečtí antifašisté“ se v kontextu českých
zemí, západní části někdejšího Československa, všeobecně
rozumějí lidé hovořící německým jazykem, kteří přinejmenším do roku 1938/39 měli československé státní
občanství a vystupovali před nacistickou okupací a během
ní kontinuálně jako odpůrci hitlerovského režimu a jeho
spojenců. Kvůli měnícím se dobovým okolnostem, nestejným praktikám úřadů i jejich rozdílným pokusům o definici nemůže být otázka, kdo platí pro dobu třicátých a čtyřicátých let 20. století za německého antifašistu, ani dnes
jednoznačně zodpovězena.
Označení „antifašista“, jehož se po roce 1945 v československém prostředí užívalo nejčastěji, upomíná na fašistické hnutí Benita Mussoliniho, které se po první světové válce stále více rozmáhalo a zakrátko se stalo dominantním
hnutím v Itálii. Německy hovořící „antifašisté“ z českých
zemí se však stavěli na odpor především proti nacismu,
který se dostal k moci o celé desetiletí později v Německu.
Výstižnější by proto asi bylo označení „antinacista“, s nímž
se v dobových pramenech někdy setkáváme. To, že se
základem pojmu stal fašismus, lze velmi pravděpodobně
vysvětlit skutečností, že především v Sovětském svazu byl
po roce 1925 fašismus chápán jako nadřazený pojem pro
nacismus („hitlerovský fašismus“), italský fašismus a další
Allgemein versteht man unter dem Begriff „deutsche
Antifaschisten“ im Kontext der böhmischen Länder, des
westlichen Teils der einstmaligen Tschechoslowakei, Menschen deutscher Zunge, die zumindest bis 1938/39 die
tschechoslowakische Staatsbürgerschaft besessen hatten
sowie vor und während der nationalsozialistischen Okkupation ununterbrochen als Gegner des Hitler-Regimes und
seiner Verbündeten auftraten. Wegen sich wandelnden
Zeitumständen sowie unterschiedlichen Definitionsversuchen und Praktiken der Behörden kann die Frage, wer mit
Blick auf die dreißiger und vierziger Jahre des 20. Jahrhunderts als deutscher Antifaschist gilt, auch heute nicht
eindeutig beantwortet werden.
Obwohl die nach 1945 im tschechoslowakischen Milieu
vorherrschende Bezeichnung „Antifaschist“ an die seit
Ende des Ersten Weltkriegs immer mehr erstarkende und
schließlich alsbald dominierende faschistische Bewegung
von Benito Mussolini in Italien erinnert, war es der mit
einem vollen Jahrzehnt Verspätung in Deutschland an die
Macht gekommene Nationalsozialismus, gegen den sich
die deutschsprachigen „Antifaschisten“ aus den böhmischen Ländern hauptsächlich stellten. Treffender wäre
also wohl die manchmal in zeitgenössischen Quellen anzutreffende Bezeichnung „Antinazist“. Die begriffliche
9
Plakátovací sloup s předvolebními plakáty, Ústí nad Labem, 1935
Litfaßsäule mit Wahlplakaten, Aussig, 1935
jim příbuzné protikomunistické ideologie, režimy a systémy. Tento výklad se po roce 1945 prosadil v celé části Evropy, která byla pod sovětským vlivem, a zčásti byl převzat
i v západní Evropě.
V první Československé republice (1918–1938) tvořili
Němci, jichž bylo přes tři miliony, podstatně více než čtvrtinu celkového obyvatelstva českých zemí. Převážně
německy mluvícím obyvatelstvem byly osídleny pohraniční oblasti Čech, Moravy a českého Slezska, takzvané
„sudetské oblasti“. Při pohledu na Československo před
rokem 1933 má jen malý smysl dělit německé obyvatelstvo
10
Anlehnung an den Faschismus ist sehr wahrscheinlich mit
einem vor allem in der Sowjetunion seit 1925 gepflegten
Verständnis des Faschismus als Oberbegriff für den Nationalsozialismus („Hitlerfaschismus“), den italienischen
Faschismus und andere ihnen verwandte antikommunistische Ideologien, Regimes und Systeme zu erklären. Diese
Deutung setzte sich nach 1945 im ganzen sowjetisch
beeinflussten Europa durch und wurde teilweise auch in
Westeuropa übernommen.
In der Ersten tschechoslowakischen Republik (1918–
1938) stellten die Deutschen mit über drei Millionen Menschen deutlich mehr als einen Viertel der Gesamtbevölkerung der böhmischen Länder dar. Überwiegend deutschsprachig besiedelt waren die Randgebiete Böhmens, Mährens und Böhmisch-Schlesiens, die sog. „Sudetengebiete“.
Mit Blick auf die Tschechoslowakei und die Zeit bis 1933
macht es nur beschränkt Sinn, die deutsche Bevölkerung in
„Antifaschisten“ und „Nicht-Antifaschisten“ einzuteilen, da
sowohl die deutsche, geschweige die italienische nationalsozialistische bzw. faschistische Bewegung damals in
Mitteleuropa keine bedeutende Rolle spielten. Zwar gab es
auch in der Tschechoslowakei zwei völkisch orientierte Parteien – die programmatisch eng mit der deutschen NSDAP
verbundene Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei
(DNSAP) und die Deutsche Nationalpartei (DNP) –, doch
errangen diese unter der deutschen Bevölkerung in den
20er Jahren nur einen gemeinsamen Stimmenanteil von
ungefähr 20 %. Unmittelbar nach Gründung der Tschechoslowakei 1918 umfasste das Lager derjenigen Deutschen, die den neuen Staat ablehnten oder erhebliche Vorbehalte gegen seine verfassungsmäßige Ausgestaltung hegten, trotzdem die Mehrheit der sog. Sudetendeutschen
(überwiegende, aber nicht einhellig geteilte Selbstbezeichnung der in den böhmischen Ländern beheimateten
deutschsprachigen Bevölkerung). So fanden sich am
Anfang nebst dem Großteil der deutschen Kommunisten
auch die meisten Sozialdemokraten nicht mit der Inkorporation der mehrheitlich deutsch besiedelten Gebiete der
böhmischen Länder in die Tschechoslowakei ab. Zumindest
aus tschechischer Sicht definierte sich somit die politisch
Protifašistická demonstrace, Ústí nad Labem, 1933
Antifaschistische Demonstration, Aussig, 1933
na „antifašisty“ a „ne-antifašisty“, neboť ani německé,
natož pak italské nacistické, popř. fašistické hnutí nehrálo
v tehdejší střední Evropě žádnou významnou úlohu. V ČSR
sice také existovaly dvě nacionálně orientované strany –
Německá nacionálně socialistická dělnická strana (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP), která
byla programově úzce spojena s německou NSDAP,
a Německá nacionální strana (Deutsche Nationalpartei,
DNP), ale tyto strany dosahovaly mezi německým obyvatelstvem ve 20. letech dohromady jen asi 20 % hlasů. Bezprostředně po založení Československa v roce 1918 zahrnoval přesto tábor těch Němců, kteří nový stát odmítali
nebo měli značné výhrady vůči jeho ústavnímu zřízení,
většinu tzv. sudetských Němců (převažující, i když ne všeobecně přijímané sebeoznačení německého obyvatelstva
žijícího v českých zemích). Zpočátku se tak vedle velké části německých komunistů nesmířila ani většina sociálních
demokratů se začleněním převážně německých oblastí českých zemí k Československu. Přinejmenším z českého
relevanteste Trennlinie zwischen
den Deutschen durch die Frage nach
„Negativismus“ oder „Aktivismus“,
wobei letzterer die aktive Partizipierung am politischen Leben der
Republik und deren grundsätzliche
Akzeptanz bedeutete.
Bei den zweiten Parlamentswahlen von 1925 konnten die grundsätzlich staatsbejahenden deutschen Parteien mehr als 70 % der
deutschen Wählerstimmen auf sich
vereinigen. Von nun an überwog
unter der deutschen Bevölkerung
knapp zehn Jahre die aktivistische
Tendenz. Zwischen 1926 und 1938
gehörten der tschechoslowakischen
Regierung immer auch deutschsprachige Minister an. Sie stammten aus der Deutschen Christlichsozialen Volkspartei (DCV), dem
Bund der Landwirte (BdL) und der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei (DSAP). Einer erfolgreichen
Integration in den tschechoslowakischen Staat, als dessen
Staatssprachen nur das Tschechische und Slowakische galten, standen aber trotz eines vergleichsweise großzügigen
individuellen Schutzes von anderssprachigen und andersnationalen Bürgern beträchtliche Hindernisse entgegen.
Viele Deutschen konnten es kaum hinnehmen, nach dem
Untergang der Donaumonarchie in der neuen Republik
nicht mehr der gesellschaftlich und politisch dominierenden Nationalität, sondern nur mehr einer „nationalen Minderheit“ anzugehören, deren Status als autochthone
Bewohner der böhmischen Länder zudem nicht von allen
Vertretern des tschechischen politischen Spektrums als
selbstverständlich betrachtet wurde.
1933 verschwanden beide völkisch ausgerichteten deutschen Parteien durch Verbot bzw. Selbstauflösung von der
Bildfläche. Die politische Ideologie einer deutschen nationalen Sammelbewegung wurde freilich umgehend von
11
pohledu byla tedy politicky nejdůležitější dělící linie mezi
Němci definována otázkou „negativismu“, nebo „aktivismu“, přičemž posledně jmenovaný znamenal aktivní účast
na politickém životě republiky a její principiální přijetí.
Při druhých parlamentních volbách v roce 1925 získaly
principiálně státotvorné německé strany více než 70 % hlasů německých voličů. Od této chvíle převažovala mezi
německým obyvatelstvem téměř deset let aktivistická tendence. Mezi lety 1926 a 1938 zasedali v československé
vládě vždy také německy mluvící ministři. Náleželi
k Německé křesťanskosociální straně lidové (Deutsche
Christlichsoziale Volkspartei, DCV), Svazu zemědělců
(Bund der Landwirte, BdL) a Německé sociálnědemokratické straně dělnické (Deutsche Sozialdemokratische
Arbeiterpartei, DSAP). Úspěšné integraci do československého státu v době, kdy za jeho státní jazyky platily pouze
čeština a slovenština, stály ale přes poměrně velkorysou
individuální ochranu občanů jiného jazyka a jiné národnosti v cestě značné překážky. Mnoho Němců se nemohlo
smířit s tím, že po zániku podunajské monarchie už nepatří v nové republice ke společensky a politicky dominantní
národnosti, nýbrž k pouhé „národnostní menšině“, jejíž
status autochtonního obyvatelstva českých zemí navíc
nebyl všemi představiteli českého politického spektra
považován za samozřejmý.
V roce 1933 zmizely obě nacionálně zaměřené strany
kvůli zákazu popř. seberozpuštění ze světa. Politická ideologie německého nacionálního sjednocovacího hnutí byla
však ihned převzata Konradem Henleinem, který v říjnu
1933 založil rychle sílící Sudetoněmeckou vlasteneckou
frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF), v roce 1935
přejmenovanou na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP). Jednou z důležitých příčin velkého
úspěchu Henleinova hnutí byla vedle hospodářské krize
(nezaměstnanosti), jejíž důsledky lidé v sudetských oblastech pociťovali obzvláště silně, také skutečnost, že poté co
se v sousedním Německu ujal v březnu 1933 moci Hitler,
byla i v Československu stále větší část místních Němců
fascinována jeho zřejmými hospodářskými a zahraničněpolitickými úspěchy. V roce 1935 získala Henleinova SdP
12
Demonstrace přívrženců nacismu, 1938
Demonstration der Anhänger des Nationalsozialismus, 1938
Konrad Henlein adoptiert, der im Oktober 1933 die rasch
erstarkende Sudetendeutsche Heimatfront (SHF; 1935
umbenannt in Sudetendeutsche Partei, SdP) ins Leben ruf.
Ein wichtiger Grund für den großen Erfolg von Henleins
Bewegung war nebst den in den Sudetengebieten
besonders spürbaren Folgen der Weltwirtschaftskrise
(Arbeitslosigkeit), dass sich nach Hitlers Machtantritt im
benachbarten Deutschland im März 1933 auch in der
Tschechoslowakei ein immer größerer Teil der Deutschen
von dessen scheinbaren wirtschaftlichen und außenpolitischen Erfolgen in den Bann ziehen ließen. 1935 gewann
Henleins SdP zwei Drittel aller deutschen Stimmen. Zu diesem Zeitpunkt hatte er sich noch nicht offen zum Nationalsozialismus oder gar zum Ziel eines Anschluss ans Deutsche
Reich bekannt. Stattdessen gab sich Henlein republikstreu,
trat aber für eine gerechtere Lösung der nationalen Frage
innerhalb der Tschechoslowakei ein. Trotz des Erdrutschsieges der SdP wählten 1935 immerhin noch über 600 000
Wähler eine der drei Parteien, deren Anhängerschaft freilich immer mehr in den Sog von Henleins Bewegung geriet.
Es handelte sich dabei um die Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, die Deutsche Christlichsoziale Volks-
dvě třetiny všech německých hlasů.
partei und den Bund der LandV této době se Henlein k nacismu,
wirte. Dazuzuzählen wären die
nebo dokonce k cíli připojit sudetdeutschen Stimmen für die überské oblasti k Německé říši ještě
national organisierten Kommuotevřeně nehlásil. Naopak zdůraznisten, die in einigen stark indusňoval svoji věrnost republice, zasatrialisierten Gegenden – so im
zoval se však o spravedlivější řešení
Gebiet von Reichenberg (Liberec)
národnostní otázky v rámci Českoüber eine starke Anhängerbasis
slovenska. Ačkoli vítězství SdP ve
verfügten.
volbách roku 1935 bylo drtivé, přeNachdem sich Henlein erst im
sto volilo ještě přes 600 000 voličů
Frühling 1938 offen zur nationalněkterou ze tří ostatních němecsozialistischen Weltanschauung
kých stran, jejichž přívrženci se
bekannt hatte und sich unumovšem dostávali stále více do vleku
wunden das Programm eines
Henleinova hnutí. Jednalo se
Anschlusses der Sudetengebiete
o Německou sociálnědemokraticans Deutsche Reich zu eigen
kou stranu dělnickou, Německou
gemacht hatte, stimmte bei den
křesťanskosociální stranu lidovou
Gemeindewahlen im Frühling
a Svaz zemědělců. K tomu by bylo
1938 eine noch viel deutlichere
možno připočíst německé hlasy pro
Mehrheit der deutschen Wähler
komunisty, kteří byli organizováni
(an die 90 %) für seine Partei.
nadnárodně a v některých průmyNachdem die Mitglieder der
slových oblastech, jako například
Christlich-Sozialen und des Bunna Liberecku, měli velmi silnou Každý dobrý Němec volí Německou sociálnědemokratickou des der Landwirte nach dem
stranu dělnickou, plakát DSAP, 1938
voličskou základnu.
„Anschluss“ Österreichs ans
Poté co se Henlein na jaře 1938 Plakat der DSAP, 1938
Reich (März 1938) entweder in
otevřeně přihlásil k nacistickému
die SdP übergelaufen waren oder
světonázoru a bez obalu přijal prosich aus der Politik zurückzogen
gram připojení sudetských oblastí k Německé říši, hlasovahatten, hatten nur noch die deutschen Sozialdemokraten
la při obecních volbách na jaře 1938 ještě mnohem výrazund Kommunisten (abgesehen von einigen Splittergrupnější většina německých voličů (okolo 90 %) pro jeho strapierungen mit nur regionaler Machtbasis) für die Verteidinu. Když křesťanští sociálové a členové Svazu zemědělců
gung der Republik vor der faschistischen Gefahr gekämpft.
po anšlusu Rakouska (březen 1938) buď přešli do SdP,
Im „Münchner Abkommen“ erreichte Hitler Ende Septemanebo se stáhli z politiky, bránili již jen němečtí sociální
ber 1938 schließlich das Einverständnis der europäischen
demokraté a komunisté (nebereme-li v úvahu několik rozGroßmächte Frankreich und Großbritannien mit der Besettříštěných uskupení na regionální úrovni) republiku před
zung der Grenzgebiete. Ein halbes Jahr später eroberte er
fašistickým nebezpečím. V mnichovské dohodě dosáhl Hitauch den übrig gebliebenen Teil Böhmens und Mährens.
ler koncem září 1938 nakonec souhlasu evropských velmoEs kann nicht näher beziffert werden, wie viele Deutcí Francie a Velké Británie s obsazením pohraničí. O půl
sche sich noch unmittelbar vor dem Ende der Tschechosroku později získal také zbývající část Čech a Moravy.
lowakei gegen die nationalsozialistische Ideologie zur
13
Není možné přesněji vyčíslit, kolik Němců se ještě bezprostředně před koncem Československa postavilo proti
nacistické ideologii, a mohli bychom je tak bez pochyb
označit za „antifašisty“. Jisté je, že před druhou světovou
válkou bylo zhruba 13 000 Němců členy komunistické strany a přes 80 000 členy DSAP, jejíž odborová organizace čítala dokonce okolo 218 000 členů. K nim je třeba připočíst
těžko vyčíslitelný počet protivníků nacismu z řad zaniklých
„občanských“ stran a vedle toho např. i z církevních kruhů.
Wehr setzten und so zweifelsfrei als „Antifaschisten“ zu
bezeichnen wären. Fest steht, dass es vor dem Zweiten
Weltkrieg etwa 13 000 in der Kommunistischen Partei
organisierte Deutsche gab, daneben über 80 000 Mitglieder der DSAP, deren Gewerkschaftsorganisation gar an
die 218 000 Mitglieder gezählt hatte. Dazu zu zählen wäre
eine kaum zu beziffernde Anzahl von NS-Gegnern aus
den aufgelösten „bürgerlichen“ Parteien und daneben
v. a. aus kirchlichen Kreisen.
Přesně v duchu Henleinova ohlášení ze začátku října
1938, že „zavřeme politické protivníky, až zčernají“, byly
bezprostředně po příchodu německých vojsk tisíce německých odpůrců Hitlera zatčeny, poslány do koncentračních
táborů nebo alespoň pozorně sledovány a společensky
šikanovány. Vzhledem k časně započatému rozsáhlému
odstavení politických protivníků a důsledné policejní kontrole společenského života, ale i v důsledku všeobecného
nadšení obyvatelstva válkou a Hitlerem, které začalo ochabovat až přibližně na konci roku 1942, zde byly na účinný
sudetoněmecký odboj špatné podmínky. Přesto se téměř
ve všech částech přímo k říši připojeného pohraničí vytvořily aktivní, byť co do počtu členů velmi skromné odbojové
buňky, často ve spolupráci s Čechy, západoevropskými
a východoevropskými válečnými zajatci a rekruty nucených prací. Mnoho z jejich členů – převažovali mezi nimi
komunisté a sociální demokraté – zaplatilo za tuto statečnou činnost svým životem.
Vedle toho nemůže být v podmínkách totalitarismu podceňován ani význam pasivního, nenápadného odporu, spočívajícího v poslechu spojeneckého rozhlasu či tajné pomoci pronásledovaným a uvězněným lidem a jejich rodinám.
Prakticky všichni němečtí obyvatelé Říšské župy Sudety
a dalších přímo k říši připojených sudetských oblastí se
museli obávat drsného pronásledování ze strany okupačních úřadů, především všemocného gestapa s jeho rozvětvenou sítí špiclů, pokud svými výroky, nebo dokonce činy
zpochybnili nějakým způsobem legitimitu nacistického
Ganz getreu der Ankündigung Henleins von Anfang
Oktober 1938 „Wir wollen die politischen Gegner einsperren, bis sie schwarz werden“ wurden umgehend nach dem
Einmarsch der deutschen Truppen Tausende von deutschen Hitler-Gegnern verhaftet, in Konzentrationslager
gesteckt oder zumindest aufmerksam beobachtet und
gesellschaftlich schikaniert. Für einen wirksamen sudetendeutschen Widerstand bestanden durch die früh einsetzende großflächige Ausschaltung der politischen Gegner und die gründliche polizeiliche Überwachung des
Gesellschaftslebens, aber auch infolge der erst ungefähr
ab Ende 1942 unter der Bevölkerung im Sinken begriffene
allgemeine Kriegs- und Hitler-Begeisterung, ungünstige
Bedingungen. Trotzdem wurden in fast allen Teilen der
direkt reichsangeschlossenen Grenzgebiete aktive, freilich personell äußerst dünn ausgestattete Widerstandzellen gebildet, oft in Zusammenarbeit mit Tschechen, westund osteuropäischen Kriegsgefangenen und rekrutierten
Zwangsarbeitern. Viele ihrer Angehörigen – es überwogen Kommunisten und Sozialdemokraten – bezahlten diesen mutigen Einsatz mit ihrem Leben.
Unter den Bedingungen des Totalitarismus darf daneben
nicht die Bedeutung des passiven, unscheinbareren Widerstands durch Abhören des alliierten Rundfunks, geheime
Hilfeleistung an vom Regime verfolgte oder gefangene
Personen und deren Familien unterschätzt werden. Harsche Verfolgungsmaßnahmen seitens der Besatzungsbehörden, allen voran der allmächtigen Gestapo mit ihrem
14
weitverzweigten Netz an Spitzeln,
hatten praktisch alle deutschen
Bewohner im „Reichsgau Sudetenland“ und den übrigen direkt
reichsangeschlossenen Sudetengebiete zu befürchten, sofern sie
mit Äußerungen oder gar Handlungen irgendwie die Legitimität
des NS-Regimes anzweifelten.
Handhabe boten eine Reihe von
einschlägigen Repressionsgesetzen, so auch das sog. Heimtückegesetz, auf dessen Grundlage
zahlreiche Personen von den
Gerichten z. B. wegen der angeblichen Verbreitung von „zersetzenden“ Gerüchten verurteilt
wurde. Zur Liquidierung von
Zatýkání antifašistů po připojení Sudet k Německu, Aš, 1938
Widerstand diente nicht zuletzt
Verhaftung von Antifaschisten nach der Angliederung der Sudetengebiete an Deutschland, Asch, 1938
auch die gezielte Verschickung
von jungen deutschen Antifarežimu. Zákonný podklad tvořila řada příslušných represivschisten an die Front, teils in spezielle Verbände, wo ein
ních zákonů, mimo jiné zákon o zákeřných útocích proti
großer Teil von ihnen den Tod fand. Mehrere Tausend existátu a straně („Heimtückegesetz“), na jehož základě bylo
lierte Sudetendeutsche kämpften zudem entweder an der
soudy odsouzeno mnoho osob např. za údajné rozšiřování
West- oder Ostfront in den tschechoslowakischen Aus„rozvratných“ pomluv. K likvidaci odboje sloužilo v nepolandsverbänden oder in den Armeen der Kriegsalliierten,
slední řadě také cílené posílání mladých německých antifadarunter auch in der britischen Royal Air Force.
šistů na frontu, zčásti do speciálních oddílů, kde velká část
z nich nalezla smrt. Několik tisíc uprchlých sudetských
Němců také bojovalo buď na západní, nebo na východní
In zahlreichen Städten, Gemeinden und Bezirksverwalfrontě v československých zahraničních jednotkách či
tungen leisteten deutsche Hitler-Gegner nach der Beseitiv armádách spojenců, mimo jiné v britské Royal Air Force.
gung der nationalsozialistischen Herrschaft im Frühling
1945 einen essentiellen Beitrag zur Widerherstellung der
tschechoslowakischen Verwaltung und allgemeinen KonsoV mnoha městech, obcích a okresních správách přispěli
lidierung der Verhältnisse. Es dauerte aber nicht lange, bis
němečtí odpůrci Hitlera po porážce nacistické moci na jaře
die neue tschechische Führungsschicht des Staates dafür
1945 významným způsobem k obnovení československé
sorgte, dass auch zweifelsfrei antifaschistisch gesinnte
správy a ke všeobecné konsolidaci poměrů. Netrvalo ale
Deutsche vom öffentlichen Dienst und jeglicher politischer
dlouho, a nová česká vládnoucí vrstva státu se postarala
Aktivität ausgeschlossen wurden, dass mancherorts spon-
15
Visačka na rádio s výstrahou, že poslech zahraničních stanic se přísně trestá, 1939–1945
Radio-Anhängeetikett, 1939–1945
o to, že také nepochybně antifašisticky smýšlející Němci
byli vyloučeni z veřejných služeb a veškeré politické aktivity, že na mnoha místech spontánně vydávané německé
nebo německo-české noviny byly brzy zastaveny a celý
systém školství v německém jazyce byl zrušen. Naděje, jež
mnoho demokraticky smýšlejících a republice věrných
Němců vkládalo do obnoveného Československa, brzy
ustoupily rostoucí deziluzi a pocitu, že jsou vystaveni dalšímu pronásledování. Jestliže za Hitlera se tak dělo kvůli
jejich politickému smýšlení, nyní byli odstaveni jenom kvůli skutečnosti, že jejich mateřštinou byla němčina.
16
tan deutsch oder deutsch-tschechisch erschienene Zeitungen eilends eingestellt wurden wie auch das ganze deutschsprachige Schulsystem aufgehoben wurde. Die Hoffnungen, die viele innerlich immer demokratisch und republikstreu gebliebene Deutsche in eine wiedererrichtete Tschechoslowakei gesetzt hatten, wichen somit bald einer zunehmenden Desillusionierung und dem Gefühl, einer neuerlichen Verfolgung ausgesetzt zu sein. Waren sie dieser
unter Hitler wegen ihrer politischen Gesinnung ausgesetzt
gewesen, so wurden sie nun allein wegen der Tatsache,
dass ihre Muttersprache das Deutsche war, ausgeschlossen.
Přesto se na pozadí všeobecných represí a opatření
odplaty vůči Němcům a kolaborantům mělo podle znění
řady centrálních direktiv nakládat s určitou skupinou
Němců se zvláštním ohledem. Už 16. května 1945 nařídil
ministr vnitra, že zvláštní ohled se má týkat Němců, kteří
republiku nikdy nezradili a před Mnichovem i po něm se
aktivně zapojili do boje za zachování republiky. Teprve
o tři týdny později byli ovšem pod ochranu postaveni i ti
Němci, kteří sice aktivně nebojovali, ale bylo u nich doložitelné, že trpěli pod nacistickým terorem. Až do pozdního
léta 1945 neobsahovaly různé směrnice centrálních, zemských a okresních orgánů žádnou jednotnou definici statusu antifašisty. Zejména interní nařízení armády, jež se rozhodujícím způsobem podílela na tzv. „divokém odsunu“
minimálně 700 000 lidí mezi koncem května a podzimem
1945, neobsahovala žádná jasná ustanovení o výjimce
Trotzdem sollte vor dem Hintergrund der allgemeinen
Repressions- und Vergeltungsmaßnahmen gegen Deutsche und Kollaboranten nach dem Wortlaut einer Reihe
von zentralen Direktiven eine bestimmte Gruppe von
Deutschen mit besonderer Rücksicht behandelt werden.
Bereits am 16. Mai 1945 hatte Innenminister Nosek
erlassen, dass dies für Deutsche gelten solle, die die
Republik nie verraten und sich vor und nach „München“
aktiv im Kampf für die Erhaltung der Republik eingesetzt hatten. Erst drei Wochen später freilich wurden
auch solche Deutsche unter Schutz gestellt, die zwar
nicht aktiv gekämpft hatten, aber nachweislich unter
dem NS-Terror gelitten hatten. Bis in den Spätsommer
1945 enthielten die verschiedenen Anweisungen der
Zentral-, Landes- und Bezirksorgane keine einheitliche
Definition des Antifaschisten-Status. Besonders die
Osvědčení antifašistické komise, 1945
Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945
17
Osvědčení antifašistické komise, 1945
Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945
německých antifašistů. Dne 3. srpna 1945 podepsal prezident Edvard Beneš dekret o úpravě státního občanství osob
německé a maďarské národnosti (č. 33/1945). V něm
zahrnutý paragraf č. 2 obsahoval úřední definici statusu
antifašisty, která zůstala platná po celou poválečnou dobu.
Kdo chtěl být uznán jako německý antifašista, nesměl
nikdy zradit věrnost republice, provinit se proti českému
a slovenskému národu a musel splňovat podmínku, že buď
aktivně bojoval za obnovení nezávislosti ČSR, nebo že
během nacistického režimu trpěl z politických či „rasových“ důvodů. Identicky určoval dekret č. 108 z konce října 1945, kterým Němcům nemá být konfiskován jejich
nezemědělský majetek. Nejednotnost „shora“ vydávaných
nařízení ovšem ukazuje skutečnost, že již v červnu vydaný
dekret o konfiskaci německého zemědělského majetku
chránil antifašisty jenom v případě, že bojovali aktivně – tj.
se zbraní v ruce. Němec, který byl jakožto odpůrce Hitlera
po léta zavřen v koncentračním táboře, přišel tedy přesto
o svoje statky. Sjednocení a rozšíření antifašistické definice bylo navrženo v březnu 1946 sociálnědemokratickým
premiérem Zdeňkem Fierlingerem, avšak komunistickým
ministrem vnitra Václavem Noskem bylo odmítnuto
18
internen Weisungen der Armee, die maßgeblich an der
sog. „wilden Vertreibung“ von mindestens 700 000 Menschen zwischen Ende Mai und Herbst 1945 beteiligt war,
enthielten kaum klare Bestimmungen über die Ausnahme von deutschen Antifaschisten. Am 3. August 1945
unterzeichnete Präsident Edvard Beneš das Dekret über
die Regelung der Staatsbürgerschaft von Personen deutscher und magyarischer Nationalität (Nr. 33/1945). Der
darin enthaltene Paragraf Nr. 2 enthielt die für die ganze Nachkriegszeit gültig bleibende behördliche Definition des Antifa-Status. Wer als deutscher Antifaschist
anerkannt werden wollte, durfte der Republik nie
untreu geworden sein, sich nie gegenüber der tschechischen und slowakischen Nation schuldig gemacht haben
und musste entweder die Bedingung erfüllen, dass er
aktiv für die Wiederherstellung der Unabhängigkeit der
ČSR gekämpft hatte oder dass er aus politischen oder
„rassischen“ Gründen unter der nationalsozialistischen
Herrschaft gelitten hatte. Identisch bestimmte Dekret
Nr. 108 von Ende Oktober 1945, welchen Deutschen ihr
nicht-landwirtschaftlicher Besitz nicht konfisziert werden sollte. Die Uneinheitlichkeit der „von oben“ erlassenen Bestimmungen zeigt aber, dass das bereits im Juni
erlassene Dekret über die Konfiszierung des landwirtschaftlichen deutschen Vermögens Antifaschisten nur
dann verschonte, wenn sie aktiv – d. h. mit der Waffe in
der Hand – gekämpft hatten. Ein Deutscher, der als Hitler-Gegner jahrelang im KZ interniert war, verlor seinen
Hof und Besitz also trotzdem. Eine Vereinheitlichung
und Ausweitung der Antifa-Definition wurde vom sozialdemokratischen Premier Zdeněk Fierlinger im März
1946 vorgeschlagen, vom kommunistischen Innenminister Václav Nosek aber abgelehnt und auch in der Folge
nie vorgenommen. Interne Richtlinien des Innenministeriums vom 24. August und vor allem vom 13. November 1945 hatten zumindest in der zentralen Staatsbürgerschaftsfrage die behördliche Definition des deutschen Antifaschisten relativ klar und – auf Drängen der
deutschen Kommunisten – auch breit angelegt (berücksichtigt wurden de facto neben dem aktiven Kampf bzw.
a v důsledku k němu nikdy nedošlo. Interní směrnice
ministerstva vnitra z 24. srpna a především z 13. listopadu
1945 obsahovaly alespoň ve stěžejní otázce státního
občanství poměrně jasnou a – na naléhání německých
komunistů – také širokou úřední definici německých antifašistů (vedle aktivního boje, popř. pasivního utrpení pod
okupačním terorem byly de facto zohledněny takové činy
jako pomoc válečným zajatcům a partyzánským skupinám
nebo systematický poslech a rozšiřování rozhlasových
zpráv). Studium osobních spisů však ukazuje, že kompetentní okresní orgány se na tyto normy sotva kdy odvolávaly, pokud je vůbec znaly.
Pro situaci německých sociálních demokratů nemělo po
konci války zůstat bez důsledků, že se exilový prezident
Beneš v Londýně politicky znesvářil s organizací německých sociálních demokratů v exilu vedenou Wenzelem
Jakschem kvůli budoucímu řešení národnostní otázky
Antifašistický průkaz, 1945
Antifa-Ausweis, 1945
dem passiven Leiden unter dem Besatzungsterror auch
Handlungen wie die Hilfeleistung an Kriegsgefangene,
Partisanengruppen oder das systematische Abhören und
Verbreiten von Rundfunknachrichten). Das Studium der
Individualakten zeigt jedoch, dass die kompetenten
Bezirksorgane sich kaum jemals auf diese Normen beriefen, sofern sie sie überhaupt kannten.
Für die Situation der deutschen Sozialdemokraten sollte
nach Kriegsende nicht folgenlos bleiben, dass Exilpräsident
Beneš und die Sammelorganisation der exilierten deutschen Sozialdemokraten unter Führung von Wenzel Jaksch
sich in London wegen der zukünftigen Lösung der nationalen Frage und der staatsrechtlichen Organisation Mitteleuropas nach Kriegsende politisch überworfen hatten. Nur
eine Minderheit der deutschen Sozialdemokraten im Exil,
die sog. „Zinner-Gruppe“, unterstützte weiterhin die Linie
von Beneš und seiner Regierung – mitsamt dem Postulat
nach einer weitgehenden Aussiedlung
der deutschen Bevölkerung und Errichtung eines „Nationalstaats der Tschechen und Slowaken“. Nach Wortlaut des
Staatsbürgerschaftsdekrets war also ein
großer Teil der deutschen Sozialdemokraten nicht „republikstreu“ geblieben,
da sie sich entweder den Verbleib in
einem fortan demokratisch regierten
Deutschland oder die Errichtung einer
anderen Tschechoslowakei gewünscht
hatten. Auch wenn es sich bei vielen von
ihnen zweifellos um überzeugte Gegner
des NS-Regimes (also um Antifaschisten
im eigentlichen Wortsinne) handelte,
sollte ihnen nach den rigiden Bestimmungen von Dekret Nr. 33 die „Erhaltung“ der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft verwehrt bleiben.
Erwähnung verdient zudem der nicht
unbedeutende Umstand, dass für Personen tschechischer oder slowakischer
Nationalität keine dem Antifa-Paragra-
19
a státoprávního uspořádání střední Evropy po válce. Pouze
menšina německých sociálních demokratů v exilu, tzv.
Zinnerova skupina, podporovala nadále linii raženou
Benešem a jeho vládou – včetně postulátu dalekosáhlého
vysídlení německého obyvatelstva a zřízení „národního
státu Čechů a Slováků“. Podle znění dekretu o státním
občanství nezůstala tedy velká část německých sociálních
demokratů „věrná republice“, protože si přáli setrvání
v budoucím demokratickém Německu nebo zřízení jiného
Československa. Ačkoli se v mnoha případech jednalo
nepochybně o přesvědčené odpůrce nacistického režimu
(tedy o antifašisty v pravém slova smyslu), mělo jim být
podle rigidních ustanovení dekretu č. 33 znemožněno
„zachování“ československého státního občanství.
Za zmínku přitom stojí důležitá skutečnost, že pro osoby české nebo slovenské národnosti neplatily žádné podmínky, které by byly srovnatelné s antifašistickými paragrafy dekretu o státním občanství. I pokud se Čech
během okupace „politicky provinil“, nesměl být podle
platných předpisů nuceně vysídlen, nýbrž byl soudně stíhán. Jestliže se navíc během okupace nikdy dobrovolně
nepřihlásil k německé národnosti, neexistovala ani žádná možnost zbavit ho československého státního občanství. Proti německému a proti českému obyvatelstvu tak
byl na normativní i praktické správní úrovni uplatňován
zcela odlišný postup.
V meziválečném období se nadnárodně organizovaní
komunisté dlouho zasazovali o „spravedlivé řešení“ národnostní otázky. Po skončení druhé světové války patřila ale
komunistická strana – asi především z oportunistických
důvodů – k nejvehementnějším propagátorům pokud možno úplného nuceného vysídlení německého obyvatelstva.
Brzy bylo bývalým německým spolubojovníkům dáno na
vědomí, že jejich místo už není v republice, nýbrž v Německu. Tam měli teď pokračovat ve své politické práci. A poněvadž záměr „řešit německou otázku“ v zemi především co
nejrozsáhlejším vysídlením místního německého obyvatelstva sdílely i ostatní povolené strany, vydala vláda v půlce
února 1946 ustanovení, která umožňovala „dobrovolné“
vystěhování německých antifašistů za zvláštních podmí-
20
fen des Staatsbürgerschaftsdekrets vergleichbaren Bedingungen galten. Selbst wenn sich ein Tscheche während der
Okkupation „politisch schuldig“ gemacht hatte, durfte er
nach den geltenden Bestimmungen nicht zwangsausgesiedelt, wohl aber gerichtlich belangt werden. Hatte er sich
zudem während der Okkupation nie freiwillig zur deutschen Nationalität bekannt, so bestand auch keine Möglichkeit, ihm die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft
abzuerkennen. Gegenüber der deutschen und tschechischen Bevölkerung wurde somit auf normativer wie verwaltungspraktischer Ebene eine ganz und gar unterschiedliche Gangart gewählt.
In der Zwischenkriegszeit hatten sich die übernational
organisierten Kommunisten noch lange für eine „gerechte
Lösung“ der Nationalitätenfrage eingesetzt. Nach Ende des
Zweiten Weltkriegs gehörte die Kommunistische Partei
aber – vor allem wohl aus opportunistischen Gründen – zu
den vehementesten Propagatoren einer möglichst integralen Zwangsaussiedlung der deutschen Bevölkerung. Früh
wurde den ehemaligen deutschen Kampfgenossen klar
gemacht, dass ihr Platz nun nicht mehr in der Republik,
sondern in Deutschland sei. Dort sollten sie nun ihre politische Arbeit fortsetzen. Da die Absicht, die „Deutsche Frage“ im Land vor allem durch möglichst weitgehende Aussiedlung der einheimischen Deutschen zu „lösen“, auch
von den anderen zugelassenen Parteien geteilt wurde, verabschiedete die Regierung Mitte Februar 1946 Bestimmungen, die eine „freiwillige“ Aussiedlung von deutschen
Antifaschisten zu Sonderbedingungen erlaubten. Diese
sollte aber nur ehemaligen Mitgliedern der deutschen
Sozialdemokraten und Kommunistischen Partei offen stehen. Nicht-sozialistische oder politisch nicht organisierte
Hitler-Gegner hatten das Nachsehen. Gesuche, vor allem
von katholischen deutschen Kreisen, um Inanspruchnahme der Ausreiseprivilegien wurden strikt abgelehnt. Diese
Deutschen wurden zusammen mit der Mehrheit der einstigen Mitläufer des Nationalsozialismus in die normalen
Zwangsaussiedlungstransporte eingereiht.
Im Bewusstsein, in der Heimat auf längere Sicht höchstens Staatsbürger zweiter Klasse sein zu können, hatte sich
nek. Ta se měla týkat ale jen
der überwiegende Teil der deutbývalých členů německé sociálschen Antifaschisten für die eher
ní demokracie a komunistické
situationsbedingt als „freiwillig“
strany. Nesocialističtí či politiczu charakterisierende Aussiedky neorganizovaní odpůrci Hitlung entschieden. Getreu der
lera měli smůlu. Žádosti, předeMaxime nach möglichst großer
vším z německých katolických
Verminderung der deutschen
kruhů, o přiznání privilegií při
Bevölkerung wurden 1946 die
vycestování byly striktně odmíAnträge auf Aussiedlung im
tány. Tito Němci byli zařazeni
Rahmen der Antifa-Transporte
společně s většinou dřívějších
nach Deutschland von den meispřívrženců nacismu do normálten Behörden relativ liberal
ních odsunových transportů.
bearbeitet, obwohl im Grunde
S vědomím, že ve své vlasti by
auch hier die strengen Auflagen
dlouhodobě mohli zůstat nanejdes Staatsbürgerschaftsdekrets
výš jako občané druhé kategohätten angewendet werden solrie, rozhodla se převážná část
len. Umgekehrt wurde die Grupněmeckých antifašistů pro
pe der Deutschen, denen unter
vystěhování, které lze charaktedem Titel von „Antifaschisten“
rizovat spíše jako situací podmídie tschechoslowakische Staatsněné než „dobrovolné“. Většina
bürgerschaft „bewahrt“ bleiben
úřadů byla věrná snaze snížit co
sollte, durch strenge Beurteinejvíce počet německého obyvalung entsprechender Gesuche
telstva v zemi a vyřizovala
und Verzögerung von deren
v roce 1946 žádosti o vystěhováBearbeitung klein gehalten.
ní v rámci antifa-transportů do
Zieht man die amtlichen
Německa poměrně liberálně,
tschechoslowakischen Angaben
ačkoli i zde měly být v zásadě Průkaz člena KSČ, 1945
heran, so sind im Rahmen der
uplatňovány přísné podmínky Mitgliedsausweis der KPTsch, 1945
Antifa-Sondertransporte nach
dekretu o státním občanství.
Deutschland 96 176 Personen
Naopak skupině Němců, jimž
nach Sachsen und nach Bayern
jakožto „antifašistům“ měla být „zachována“ českoslovenausgesiedelt. Dies macht weniger als 10 Prozent der 1946
ská státní příslušnost, byl život znepříjemňován přísným
insgesamt ausgesiedelten Deutschen aus. Zum Vergleich:
posuzováním příslušných žádostí a průtahy při jejich vyřiAnfang November 1946, als die in Potsdam von den Grozování.
ßen Kriegsalliierten beschlossene Zwangsaussiedlung
Podle úředních československých údajů se v rámci zvláštpraktisch zu Ende war, befanden sich nur gerade 12 985
ních antifa-transportů do Německa vystěhovalo 96 176
Deutsche im Besitz einer vorläufigen Bescheinigung über
osob do Saska a Bavorska. To je jen necelých deset procent
die „Bewahrung“ der tschechoslowakischen Staatsbürgerz celkového počtu Němců vysídlených v roce 1946. Pro
schaft. Insgesamt wurden in den böhmischen Ländern von
srovnání: na počátku listopadu 1946, když bylo nucené
den Staatsbehörden nach dem Krieg maximal 150 000
21
vysídlování, dohodnuté vítěznými mocnostmi v Postupimi,
prakticky u konce, vlastnilo pouze 12 985 Němců předběžné potvrzení o „zachování“ československého státního
občanství. Celkově bylo v českých zemích státními úřady po
válce v té či oné formě uznáno za antifašisty maximálně
150 000 Němců (jako dočasně chránění v prvních měsících
po válce, přihlášení k vycestování nebo majitelé předběžného potvrzení o „zachování“ státního občanství), to je necelých pět procent celkového německého obyvatelstva, které
přežilo válku. Zároveň lze konstatovat, že toto číslo odpovídá nanejvýš polovině německých „antifašistů“, kteří v roce
1938 zůstali věrni demokracii a republice.
Pro více než 30 000 Němců přihlášených ke zvláštnímu
vystěhování – primárně sociálních demokratů – znamenalo předčasné zastavení odsunu do Německa americkými
okupačními úřady v Německu na konci roku 1946 nechtěné setrvání v bývalé vlasti, která se jim odcizila. Asi polovině z nich se do konce roku 1948 ještě podařilo polooficiální cestou se vystěhovat. Když bylo zřejmé, že většina z více
než 220 000 lidí, kteří byli úřady na konci roku 1946 ještě
považováni za Němce, by kvůli nedostatečné ochotě orgánů v Německu k jejich přijímání zůstala chtě nechtě
v republice, provedly úřady přísnou revizi antifašistických
legitimací, která byla za podmínek neklidných měsíců bezprostředně před únorovým převratem 1948 a po něm prováděna v mnoha okresech bez individuálního přezkoušení.
Tak se stalo, že při posledním úředním sčítání německého
obyvatelstva v únoru 1949 mělo tento status v českých
zemích nadále přesně 6 080 Němců. To nebylo o mnoho
víc než šest procent z celkového počtu Němců, kteří tehdy
ještě v zemi zůstali nebo jim bylo bráněno ve vystěhování,
když byli, většinou z důvodů hospodářských (horníci,
odborní pracovníci v průmyslu) a národnostních (německo-české rodiny), vyjmuti z obecně platné povinnosti
vystěhovat se.
Brzy poté se prosadila – hlavně ze zahraničněpolitických
důvodů (založení NDR) – markantní změna kurzu státní
národnostní politiky, která měla ve znamení „proletářského internacionalismu“ potlačit jakoukoli nerovnost při
zacházení s národnostními menšinami. S touto novou linií,
22
Deutsche in der einen oder anderen Form jemals als Antifaschisten anerkannt (als vorübergehend Geschützte in
den ersten Nachkriegsmonaten, Angemeldete für die Ausreiseaktion oder Inhaber einer vorläufigen Bescheinigung
über die „Bewahrung“ der Staatsbürgerschaft) – das sind
knapp fünf Prozent der gesamten deutschen Bevölkerung,
die den Krieg überlebt hatte. Gleichzeitig kann festgehalten werden, dass diese Zahl höchstens der Hälfte der im
Jahre 1938 demokratisch und republikstreu gebliebenen
„antifaschistischen“ Deutschen entspricht.
Für über 30 000 zur Sonderaussiedlung angemeldete
Deutsche – primär Sozialdemokraten – bedeutete die vorzeitige Einstellung der Aussiedlungen nach Deutschland
durch die amerikanischen Besatzungsbehörden in Deutschland Ende 1946 ein nicht gewolltes Verbleiben in der früheren Heimat, die für sie zur Fremde geworden war. Etwa der
Hälfte von ihnen gelang bis Ende 1948 auf halboffiziellem
Weg doch noch die Auswanderung. Als sich deutlich
abzeichnete, dass die Mehrheit der über 220 000 Menschen,
die die Behörden Ende 1946 noch als Deutsche betrachteten, wegen des fehlenden Aufnahmenwillens der Organe in
Deutschland wohl oder übel in der Republik verbleiben
würden, führten die Behörden eine strenge Revision der
Antifa-Legitimationen durch, die unter Bedingungen der
unruhigen Monate unmittelbar vor und nach dem FebruarUmsturz 1948 in vielen Bezirken ohne individuelle Prüfung
durchgeführt wurde. So kam es, dass bei der letzten amtlichen Zählung der deutschen Bevölkerung im Februar
1949 in den böhmischen Ländern gerade noch 6 080 Deutsche weiterhin diesen Status genossen. Das waren nicht viel
mehr als sechs Prozent der damals insgesamt noch im Lande verbliebenen oder an der Ausreise gehinderten Deutschen, die in der Mehrheit aus wirtschaftlichen (Bergbauarbeiter, Industriefachkräfte) und nationalen (deutschtschechische Familien) Gründen von der generell geltenden Aussiedlungspflicht ausgenommen worden waren.
Bald danach setzte sich – vor allem aus außenpolitischen
Gründen (Gründung der DDR) – eine markante Kursänderung der staatlichen Nationalitätenpolitik durch, die im
Zeichen des „proletarischen Internationalismus“ jegliche
Průkaz člena bývalé DSAP, 1946
Mitgliedsausweis der ehemaligen DSAP, 1946
jejíž realizace ve skutečnosti ještě dlouho narážela na velké překážky, ztratilo rozlišování mezi antifašisty a ostatními Němci rychle svůj význam. Za podmínek totalitního
komunistického režimu platila už zcela jiná kritéria politického dělení obyvatelstva.
Jednoznačné zodpovězení otázky, zda byl určitý sudetský Němec antifašistou, závisí tedy především na zvolené
definici. Samy oficiální československé normy z období
Ungleichbehandlung von nationalen Minderheiten beseitigen sollte. Mit dieser neuen Linie, deren Umsetzung vor
Ort noch lange oft auf große Hindernisse stieß, verlor die
Unterscheidung zwischen Antifaschisten und übrigen
Deutschen schnell ihre Bedeutung. Unter den Bedingungen des totalitären kommunistischen Regimes galten nun
schon ganz andere Kriterien für die politische Einteilung
der Bevölkerung.
23
1945–1950, které vymezovaly okruh uznaných německy
mluvících antifašistů v principu poměrně úzce, odpovídají
na tuto otázku rozdílně. I když budeme vycházet z centrálního antifašistického paragrafu dekretu č. 33/1945 – tak
jak to učinila česká vláda v roce 2005 při iniciování od té
doby realizovaného výzkumného a dokumentačního projektu –, narazíme v mnoha individuálních případech na
téměř neřešitelné problémy, vycházející z charakteru
dochovaných informací. Odhlédneme-li od toho, že odbojová činnost, popř. pronásledování nacistickým režimem
nejsou svědeckými výpověďmi nebo dokumenty vždy jasně doložitelné, je třeba vzít také v úvahu, že nemálo antifašistů mělo tento status oficiálně jen po určitou dobu, než
jim ho úřady více či méně svévolným rozhodnutím zase
odebraly. Dále by se nemělo zapomínat ani na to, že nemalá část přesvědčených odpůrců Hitlera, většinou nesocialistických nebo politicky neorganizovaných, nebyla úřady
v obnoveném Československu nikdy uznána za antifašisty.
Konečně zůstává dodnes choulostivou politickou otázkou,
zda si uznání zaslouží také ti nepochybně antinacisticky
smýšlející a jednající sudetští Němci, kteří se během druhé
světové války vyslovili pro jiné řešení národnostního problému než československá exilová vláda prezidenta Beneše a domácí české odbojové organizace.
24
Die Beantwortung der Frage, ob ein Sudetendeutscher
ein Antifaschist war, hängt also vor allem von der gewählten Definition ab. Selbst die offiziellen tschechoslowakischen Normen des Zeitraums zwischen 1945 und 1950, die
den Kreis der anerkannten deutschsprachigen Antifaschisten grundsätzlich relativ eng zogen, beantworteten die Frage unterschiedlich. Auch wenn man – wie die tschechische
Regierung 2005 bei der Initiierung des seither realisierten
Forschungs- und Dokumentationsprojekts – vom zentralen
Antifa-Paragrafen des Staatsbürgerschaftsdekrets Nr.
33/1945 ausgeht, so stößt man in vielen individuellen Fällen auf schier unlösbare Probleme, die sich aus der Überlieferung ergeben. Abgesehen vom Problem der durch Zeugenaussagen oder Dokumente nicht immer schlüssig nachweisbaren Widerstandstätigkeit bzw. Verfolgung unter dem
NS-Regime muss auch berücksichtigt werden, dass nicht
wenige Antifaschisten diesen Status offiziell nur zeitweise
inne hatten, bevor die Behörden ihnen diesen in mehr oder
weniger willkürlichen Entscheidungen wieder aberkannten. Beachtet werden sollte daneben, dass ein nicht kleiner
Teil von überzeugten, meistens nicht-sozialistischen oder
politisch nicht organisierten Hitler-Gegnern von den Behörden der wiedererrichteten Tschechoslowakei niemals als
Antifaschisten anerkannt wurde. Schließlich bleibt bis zur
Gegenwart ein heikles Politikum die Frage, ob auch diejenigen klar antinazistisch gesinnten und agierenden Sudetendeutschen als Antifaschisten Anerkennung verdienen, die
sich während des Zweiten Weltkriegs für eine andere
Lösung des Nationalitätenproblems ausgesprochen hatten
als die tschechoslowakische Exilregierung von Präsident
Edvard Beneš und die einheimischen tschechischen Widerstandsorganisationen.
Osudová léta. Cesta sudetoněmeckých
odpůrců nacismu 1933–1938
Schicksalsjahre. Der Weg der
sudetendeutschen Gegner des
Nationalsozialismus von 1933 bis 1938
Thomas Oellermann
Uchopení moci v Německu nacisty v čele s Adolfem Hitlerem 30. ledna 1933 mělo také vliv na politické poměry
v táboře tří milionů německy mluvících občanů Československé republiky. Nacismus v Německé říši se tak stal základem pro pozdější vzestup Konrada Henleina a jeho Sudetoněmecké strany, který měl nakonec přivodit zánik ČSR.
Ačkoli byl vývoj v Německu sudetoněmeckou politickou
scénou pozorně sledován, v popředí přece jen stály nejprve vnitřní československé události. Světová hospodářská
krize, která vypukla na „černý pátek“ 25. října 1929 na
newyorské burze, způsobila právě v německém pohraničí
Československa velkou bídu. Tamější drobný a lehký průmysl se po vzniku Československa nepodařilo zmodernizovat, takže byl krizí postižen obzvláště silně. Propouštění,
zkracování pracovní doby a zavírání podniků vedly k velké
nezaměstnanosti, která byla výzvou především pro sociální demokraty a komunisty jakožto klasické strany dělnictva. Ještě předtím, než se světová hospodářská krize mohla
v Československu se všemi svými důsledky projevit, došlo
po říjnových volbách v prosinci 1929 ke vzniku nové vlády,
v níž zaujal předseda Německé sociálnědemokratické strany dělnické dr. Ludwig Czech post ministra sociální péče.
Die Machtergreifung des Nationalsozialismus durch
Adolf Hitler am 30. Januar 1933 wirkte sich auch auf die
politischen Verhältnisse innerhalb der deutschsprachigen
Minderheit der Tschechoslowakischen Republik aus. So
stellte der Nationalsozialismus im Deutschen Reich die
Grundlage für den späteren Aufstieg Konrad Henleins und
seiner Sudetendeutschen Partei, der letztendlich zum
Ende der Tschechoslowakischen Republik führen sollte.
Wenngleich die Entwicklung in Deutschland von der
sudetendeutschen politischen Szene aufmerksam beobachtet wurde, standen doch inner-tschechoslowakische
Ereignisse zunächst einmal im Vordergrund. Die durch
den „Schwarzen Freitag“ an der New Yorker Börse am
25. Oktober 1929 ausgelöste Weltwirtschaftskrise verursachte gerade in den deutschsprachigen Grenzgebieten
der Tschechoslowakei eine große Not. Der dortigen Kleinund Leichtindustrie war es nach der Gründung der Tschechoslowakei nicht gelungen, sich zu modernisieren, so
dass sie besonders stark von der Krise betroffen war. Entlassungen, Kurzarbeit und Betriebsschließungen führten
zu einer großen Arbeitslosigkeit, die besonders Sozialdemokraten und Kommunisten, als klassische Parteien der
25
Propagační koláž DSAP, Arbeiter-Jahrbuch, 1933
Propagandacollage der DSAP, Arbeiter-Jahrbuch, 1933
Od této účasti ve vládě, k níž došlo také na základě přiblížení se československým sociálním demokratům, si němečtí sociální demokraté slibovali – také právě převzetím tohoto rezortu – zlepšení sociálních poměrů v německých
oblastech a obecně proměnu menšinového statusu Němců
v Československu.
Do následující hospodářské krize, která dosáhla svého
vrcholu v letech 1930 až 1935, se němečtí sociální demokraté a komunisté ovšem „zamotali“ také na základě jedné
26
Arbeiterschaft, forderte. Noch bevor sich die Weltwirtschaftskrise mit all ihren Folgeerscheinungen in der Tschechoslowakei auswirken konnte, war es nach den Wahlen
im Oktober im Dezember 1929 zu einer Neubildung der
Regierung gekommen, die den Vorsitzenden der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei Ludwig Czech
das Amt des Ministers für soziale Fürsorge einbrachte. Von
dieser Regierungsbeteiligung, die auch aufgrund einer
Annäherung an die tschechoslowakischen Sozialdemokraten zustande gekommen war, versprachen sich die deutschen Sozialdemokraten – auch gerade durch die Übernahme dieses Ressorts – eine Verbesserung der sozialen
Verhältnisse in den deutschen Gebieten und allgemeiner
eine Neugestaltung des Minderheitenstatus der Deutschen
in der Tschechoslowakei.
In die folgende Wirtschaftskrise, die ihren Höhepunkt in
den Jahren 1930 bis 1935 erlebte, waren deutsche Sozialdemokraten und Kommunisten allerdings auch noch aufgrund einer tschechoslowakischen Besonderheit „verwickelt“. In der Tschechoslowakischen Republik gab es keine
Arbeitslosenversicherung. Ein staatliches Arbeitslosengeld
wurde zusammen mit einer Unterstützung der Gewerkschaften durch diese und nur an Gewerkschaftsmitglieder
ausgezahlt. Diese „Genter System“ genannte Arbeitslosenfürsorge verband also die Gewerkschaften – und hier
zumeist die im Deutschen Gewerkschaftsbund organisierten sozialdemokratischen – mit dem Staat. Den Unmut
über die auf dem Höhepunkt der Wirtschaftskrise eingeschränkte Arbeitslosenhilfe zogen sich damit also oftmals
die lokalen Funktionäre zu, erschienen sie doch geradezu
als verlängerter Arm des Staates. Die Gewerkschaften
selbst brachte der erhöhte Verwaltungsaufwand an den
Rand des Bankrottes und schränkte sie vor allem in ihrer
eigentlichen gewerkschaftlichen Arbeit ein. Den Kommunisten bot das Genter System wiederum eine gute Angriffsfläche gegen die Sozialdemokraten. Der als „Sozialfaschismus“ geäußerte Vorwurf einer der Arbeiterschaft
schädigenden Teilnahme an der Regierung konnte durch
diese Form der Arbeitslosenfürsorge gestärkt werden.
Gerade für die sudetendeutschen Sozialdemokraten ergab
československé zvláštnosti. V ČSR
neexistovalo pojištění pro případ
nezaměstnanosti. Státní příspěvek
v nezaměstnanosti byl vyplácen
odbory společně s jejich podporou,
a to pouze jejich členům. Tato podpora v nezaměstnanosti, zvaná gentský systém, spojovala tedy odbory –
a zde většinou sociálnědemokratické, sdružené v Německém odborovém svazu – se státem. V době vrcholící hospodářské krize tak nespokojenost s takto omezenou podporou
v nezaměstnanosti mířila často i na
lokální funkcionáře, neboť ti vystupovali jako prodloužená ruka státu.
Zvýšené správní náklady přivedly
samotné odbory na pokraj bankrotu
a omezovaly je především v jejich Konrad Henlein
vlastní odborářské činnosti. Komunistům nabídl gentský systém zase
dobrou příležitost k útokům proti sociálním demokratům.
Tato forma podpory v nezaměstnanosti posilovala hlasy,
které kritizovaly účast ve vládě jako „sociálfašismus“ škodící dělnictvu. Právě pro sudetoněmecké sociální demokraty tím vznikl konflikt mezi zájmem státu a účastí na vládě či hospodářskou nouzí a např. dělnickými boji. Tento
konflikt v důsledcích zajisté nepomáhal snaze o zastavení
vzestupu SdP.
Když v říjnu 1933 vyzval Konrad Henlein ke sjednocení
všech Němců z Československa v Sudetoněmecké vlastenecké frontě, byli němečtí komunisté a především němečtí sociální demokraté zaměstnáni nejen zmírňováním
sociální nouze, ale také přijímáním uprchlíků z Německé
říše. Právě pro funkcionáře Sociálnědemokratické strany
Německa (SPD) a jejích početných přidružených organizací bylo Československo nejdůležitější azylovou zemí.
Sudetoněmečtí sociální demokraté jim zprostředkovávali
ubytování, finanční prostředky, pracovní příležitosti
a pomáhali při ilegálních přechodech hranic a pašování
sich somit ein Konflikt zwischen
Staatsräson und Teilnahme an der
Regierung sowie wirtschaftlicher
Not und z. B. Arbeitskämpfen. Dieser
Konflikt sollte in der Folge zumindest nicht hilfreich bei der Abwehr
des Aufstiegs der Sudetendeutschen
Partei sein.
Als Henlein im Oktober 1933 zur
Sammlung aller Deutschen der
Tschechoslowakei in der Sudetendeutschen Heimatfront aufrief,
waren die deutschen Kommunisten
und vor allem die deutschen Sozialdemokraten nicht nur mit der Linderung der sozialen Not beschäftigt,
sondern auch mit der Aufnahme von
Flüchtlingen aus dem Deutschen
Reich. Gerade für die Funktionäre
der Sozialdemokratischen Partei
Deutschlands (SPD) und ihrer zahlreichen angegliederten Organisationen war die Tschechoslowakei das wichtigste Aufnahmeland. Die sudetendeutschen Sozialdemokraten vermittelten hierbei Unterkünfte,
finanzielle Unterstützung, Arbeitsmöglichkeiten und halfen bei illegalen Grenzübertritten und dem Schmuggel von
Schriften in das nationalsozialistische Deutschland. Diese
Aktivitäten in der Flüchtlingshilfe führten bei den sudetendeutschen Sozialdemokraten, aber auch bei anderen
liberalen und demokratischen Gruppen und Initiativen zu
einer großen finanziellen Belastung. Diese erfuhr im Jahre
1934 nochmals eine Steigerung, als nach dem gewaltsamen Ende der österreichischen Sozialdemokratie weitere
Flüchtlinge in der Tschechoslowakei eintrafen, für die
ebenso Hilfsleistungen erbracht wurden.
Die Tschechoslowakische Republik wurde zu einer „Insel
der Demokratie“, umgeben von Diktaturen und autoritären Herrschaftssystemen. Dies wirkte sich auch auf die
sudetendeutschen Antifaschisten, die Gegner von Hitler
und Henlein aus. So bekannten sich etwa die deutschen
27
Protifašistická demonstrace, Ústí nad Labem, 1933
Antifaschistische Demonstration, Aussig, 1933
písemností do nacistického Německa. Tyto aktivity
v pomoci uprchlíkům znamenaly pro sudetoněmecké sociální demokraty, ale i pro jiné liberální a demokratické skupiny a iniciativy obrovskou finanční zátěž. Ta se ještě zvýšila v roce 1934, když po násilném konci rakouské sociální
demokracie přicházeli do Československa další uprchlíci,
jimž byla rovněž poskytována pomoc.
Československá republika se stala „ostrovem demokracie“ obklopeným diktaturami a autoritářskými mocenskými systémy. To mělo vliv i na sudetoněmecké antifašisty,
odpůrce Hitlera a Henleina. Tak se například němečtí sociální demokraté hlásili jasně k ČSR, ačkoli i nadále kritizovali sociální poměry nebo třeba znevýhodňování Němců
při zaměstnávání ve státní službě. Němečtí komunisté rea-
28
Sozialdemokraten klar zur tschechoslowakischen Republik, wenngleich sie
auch weiterhin die sozialen Verhältnisse
und etwa bei der Frage von Einstellungen in den Staatsdienst die Benachteiligung der Deutschen kritisierten. Die
deutschen Kommunisten reagierten auf
die gewaltsamen Ereignisse in Österreich 1934 mit Angeboten an die Sozialdemokraten zur Bildung einer Einheitsfront gegen die äußere und innere
Bedrohung, stießen aber sowohl bei der
DSAP, als auch bei den sozialdemokratischen Gewerkschaften und anderen Verbänden auf Ablehnung, was eine Folge
der Spaltung der Arbeiterbewegung in
den 20er Jahren war, als kommunistische Gruppen versucht hatten, sich
zuweilen gewalttätig Einfluss zu verschaffen und sich dann letztendlich von
der sozialdemokratischen Arbeiterbewegung gelöst hatten. Eine Zusammenarbeit von sudetendeutschen Kommunisten und Sozialdemokraten war von
daher höchstens auf lokaler Ebene und
in einigen wenigen Organisationen
möglich. Daran änderte auch nichts der Beschluss des Kongresses der kommunistischen Internationalen im Sommer
1935 in Moskau, der die kommunistischen Parteien zu
einer Zusammenarbeit mit den sozialdemokratischen Parteien gegen den Faschismus verpflichtete.
Als Reaktion auf den wachsenden Einfluss Henleins und
die weiterhin große soziale Not in den sudetendeutschen
Gebieten der Tschechoslowakei, verabschiedete die DSAP
im Oktober 1934 ein Aktionsprogramm, in dem sie Reformen in der Wirtschaft, wie etwa die Vierzigstundenwoche
und die Stärkung des staatlichen Arbeitssektors, einforderte. Flankiert wurden diese Forderungen am 4. November
1934 durch große Aufmärsche in Karlsbad (Karlovy Vary,
25 000 Teilnehmer), Bodenbach (Podmokly, 20 000 Teil-
govali na násilné události v Rakousku z roku 1934 tak, že
nabídli sociálním demokratům vytvoření jednotné fronty
proti vnějšímu a vnitřnímu nebezpečí. Narazili však jak
u DSAP, tak u sociálnědemokratických odborů a jiných
svazů na odmítnutí, což byl důsledek rozštěpení dělnického hnutí ve 20. letech, kdy se komunistické skupiny občas
pokoušely získat si násilnou cestou vliv a nakonec se oddělily od sociálnědemokratického dělnického hnutí. Spolupráce sudetoněmeckých komunistů a sociálních demokratů byla od té doby možná jen na lokální úrovni a v několika
málo organizacích. Na tom nic nezměnilo ani rozhodnutí
kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v létě
roku 1935, které zavazovalo komunistické strany ke spolupráci se sociálnědemokratickými stranami proti fašismu.
Jako reakci na rostoucí vliv Henleina a pokračující velkou sociální nouzi v sudetoněmeckých oblastech ČSR
schválila DSAP v říjnu 1934 akční program, v němž požadovala hospodářské reformy, jako např. 40hodinový pracovní týden a posílení státního sektoru. Tyto požadavky
byly podpořeny 4. listopadu 1934 velkými pochody v Karlových Varech (25 000 účastníků), Děčíně-Podmoklech
(20 000 účastníků), Chomutově (10 000 účastníků), Teplicích-Šanově (12 000 účastníků), Ostravě (20 000 účastníků) a Krnově (15 000 účastníků).
Ale ani tyto působivé manifestace na podporu sociální
demokracie a proti Henleinovi a Hitlerovi nemohly zabránit velkému volebnímu vítězství SdP 19. května 1935. Henlein získal dvě třetiny všech německých hlasů a 44 mandátů, zatímco DSAP klesla v českých zemích na 299 942 hlasů a 11 mandátů (1929 – 501 937 hlasů). Další v té době
ještě aktivistické, tj. státotvorné strany – Německá křesťanskosociální strana lidová a Svaz zemědělců – také v porovnání s volbami v roce 1929 ztratily a dostaly pouze 162 781
(1929 – 348 066), resp. 142 147 hlasů (1929 – v koalici
388 532). Komunisté, jejichž výsledky se nedají dělit na
německé a české hlasy, měli především v průmyslových
regionech, třeba v jejich metropoli Liberci, poměrně stabilní počty hlasů, zvláště když se v nich nacházely větší české
menšiny. S tímto větrem v zádech dokázala SdP o dva týdny později při senátních volbách svůj volební zisk zvýšit
nehmer), Komotau (Chomutov, 10 000 Teilnehmer),
Teplitz-Schönau (Teplice-Šanov, 12 000 Teilnehmer),
M.-Ostrau (Ostrava, 20 000 Teilnehmer) und Jägerndorf
(Krnov, 15 000 Teilnehmer).
Aber auch diese eindrucksvollen Manifestationen für
die Sozialdemokratie und gegen Henlein und Hitler konnten den Erdrutschwahlsieg der Sudetendeutschen Partei
vom 19. Mai 1935 nicht verhindern. Henlein errang zwei
Drittel aller deutschen Stimmen sowie 44 Mandate, während die DSAP in den böhmischen Ländern auf 299 942
Stimmen und 11 Mandate (1929 – 501 937 Stimmen)
schrumpfte. Die ebenfalls zu diesem Zeitpunkt noch aktivistischen, d. h. staatsbejahenden, Parteien, die Deutsche
Christlichsoziale Volkspartei und der Bund der Landwirte, verloren ebenso im Verhältnis zu den Wahlen von 1929
und kamen nur noch auf 162 781 (1929 – 348 066) bzw.
auf 142 147 Stimmen (1929 in einem Wahlbündnis
388 532). Die Kommunisten, deren Ergebnisse sich nicht
nach deutschen und tschechischen Stimmen trennen lassen, hatten vor allem in industriellen Regionen, etwa in
ihrer Hochburg Reichenberg (Liberec), relativ stabile
Stimmenzahlen, zumal wenn es dort größere tschechische Minderheiten gab. Mit diesem Rückenwind konnte
die SdP bei den zwei Wochen später durchgeführten Wahlen zum Senat ihren Stimmenanteil nochmals um 5 Prozent steigern. Die Reaktionen im deutschen politischen
Lager auf diesen Wahltriumph Henleins waren sehr unterschiedlich. Verstärkte das Resultat die Sogwirkung der
sudetendeutschen nationalen Sammelbewegung auf bürgerliche und kleinbürgerliche Kreise, ließ es die Kommunisten wiederum zu starken Vorwürfen gegen die Sozialdemokraten, denen sie das Wahlergebnis als Folge ihrer
reformistischen staatsbejahenden Politik vorwarfen, kommen. Diese zogen sich in der Nachbetrachtung der Wahl
argumentativ auf eine durch äußere Einflüsse, wie Weltwirtschaftskrise und Nationalsozialismus in Deutschland,
verursachte Ausweglosigkeit der Situation zurück. Wenngleich man auch dieses Ergebnis als einen Schicksalsschlag dieser schlechten Zeiten betrachtete, war doch die
Tatsache, dass auch viele Mitglieder der sozialdemokrati-
29
ještě o pět procent. Reakce na tento Henleinův volební triumf byly v německém politickém táboře velmi rozdílné.
Posílil-li tento volební výsledek přitažlivou sílu sudetoněmeckého nacionálního sjednocovacího hnutí na buržoazní
a maloburžoazní kruhy, přiměl komunisty opět k silné kritice vůči sociálním demokratům, jejichž reformní a státotvorná politika měla být jeho příčinou. Sociální demokraté
se při rozebírání volebních výsledků uchylovali svými
argumenty k tomu, že poukazovali na bezvýchodnost situace způsobenou vnějšími vlivy, jako byla světová hospodářská krize a nacismus v Německu. Ačkoli byl výsledek
považován za ránu osudu v této nepříznivé době, skutečnost, že i mnoho členů sociálnědemokratických odborů,
družstev a části kulturních svazů dalo svůj hlas Henleinovi, byla právě pro funkcionáře na lokální úrovni bolestným
zjištěním. Za této situace musely volby do závodních rad,
které se v mnoha podnicích uskutečnily na konci roku
1935 a v nichž většinou zvítězily sociálnědemokratické
odbory, působit jako obrat, popř. jako ústup SdP.
V této době docházelo ke změně, byť pomalé, ve vedení
DSAP. Na brněnském sjezdu strany v červnu 1935 byl předsedou zvolen opět Ludwig Czech, zároveň ale postoupil do
vedení strany Wenzel Jaksch. Ten zastával, též pod vlivem
vnitřních a vnějších událostí, jinou sociálnědemokratickou
politiku. Tak volal již ve 20. letech po intenzivnějším oslovení venkovského obyvatelstva sociálnědemokratickou
stranou, která se ve své práci soustředila spíše na průmyslové dělnictvo. Mnohem radikálnější byly ovšem jeho
požadavky, aby se strana odklonila od sociální otázky
jakožto smyslu a účelu své práce a mnohem více postavila
do popředí národnostní problematiku, tedy otázku postavení Němců v československém státě. Byl to také Jaksch,
kdo se s mladšími zástupci dalších německých demokratických stran pokusil v únoru 1936 pod označením „novoaktivismus“ chopit iniciativy v národnostní otázce Němců.
Novoaktivisté například požadovali, aby se z Němců v Československu stal třetí státní národ. Následující jednání
s vládou, v níž byli i nadále sociální demokraté a další
německé aktivistické strany, však nepřinesla v mnoha otázkách žádný průlom.
30
schen Gewerkschaften, der Genossenschaften und teilweise der Kulturverbände für Henlein gestimmt hatten,
gerade für die Funktionäre auf lokaler Ebene eine einschneidende Erfahrung. Vor diesem Hintergrund müssen
die Betriebsratswahlen, die Ende 1935 in zahlreichen
Betrieben durchgeführt wurden und bei denen zumeist
die sozialdemokratischen Gewerkschaften gewannen, wie
ein Umschwung bzw. wie ein Abschwung der Sudetendeutschen Partei gewirkt haben.
Wenn auch langsam vollzog sich zu dieser Zeit ein Wechsel in der Führung der DSAP. Auf dem Parteitag im Juni
1935 in Brünn (Brno) wurde wiederum Ludwig Czech zum
Vorsitzenden gewählt. Gleichzeitig rückte aber Wenzel
Jaksch in die Führungsebene der Partei auf. Jaksch stand,
auch als Ergebnis der inneren und äußeren Ereignisse, für
eine andere sozialdemokratische Politik. So plädierte er
schon in den 20er Jahren für eine intensivere Ansprache
der Landbevölkerung durch die Sozialdemokraten, die
sich in ihrer Arbeit eher auf die Industriearbeiterschaft
konzentrierten. Geradezu radikaler waren aber noch seine
Forderungen, von der sozialen Frage als Sinn und Zweck
der Partei abzurücken und viel mehr die nationale Frage,
also die Frage der Stellung der Deutschen im Tschechoslowakischen Staat in den Vordergrund zu stellen. Jaksch war
es auch, der mit jüngeren Vertretern anderer deutscher
und demokratischer Parteien unter der Bezeichnung
„Jungaktivismus“ im Februar 1936 versuchte, die Initiative
in der nationalen Frage der Deutschen zu ergreifen. So forderten die Jungaktivisten etwa, die Deutschen der Tschechoslowakei zu einem dritten Staatsvolk zu erheben.
Anschließende Verhandlungen mit der Regierung, der die
Sozialdemokraten und andere aktivistische deutsche Parteien noch immer angehörten, brachten allerdings in vielen Fragen keinen Durchbruch.
Zu dieser Zeit standen aber nicht allein innenpolitische
Verhältnisse im Vordergrund des politischen Lebens der
sudetendeutschen Sozialdemokraten und Kommunisten.
Als Mitgliedsparteien der jeweiligen Internationalen beteiligten sich einige ihrer Mitglieder auch auf Seiten der
Republikaner am Spanischen Bürgerkrieg.
Republikanische Wehr, Mikulov
Republikanische Wehr, Nikolsburg
V této době nestály ovšem v popředí politického života
sudetoněmeckých sociálních demokratů a komunistů pouze
vnitropolitické poměry. Někteří příslušníci těchto stran,
jakožto členských stran příslušných internacionál, se zúčastnili v táboře republikánů občanské války ve Španělsku.
Vzestup Sudetoněmecké strany se mezitím vyvinul z problému politického také a především v problém veřejného
pořádku. Podobně jako v Německu bezprostředně před
nacistickým uchopením moci střetávali se i v Československu němečtí sociální demokraté, popř. komunisté s přívrženci SdP ve rvačkách a násilných přepadeních, navzájem
si ničili majetek a narušovali akce protivníků. Již na konci
20. let založila DSAP na ochranu svých akcí pořádkovou
službu Rote Wehr, později nazývanou Republikanische
Wehr (Obrana republiky), jejíž jádro tvořili mladí sociální
demokraté a členové dělnických tělovýchovných spolků.
Pochod 7 000 uniformovaných příslušníků Republikanische
Wehr v Ústí nad Labem na začátku července 1937 se stal
dokladem připravenosti německé sociální demokracie bránit Československo. Podobně silný symbolický charakter
měly také početné smuteční akce po smrti bývalého československého prezidenta Masaryka 14. září 1937.
In der Zwischenzeit hatte sich der Aufstieg der Sudetendeutschen Partei von einem politischen Problem auch und
vor allem zu einem Problem der öffentlichen Ordnung entwickelt. Ähnlich wie unmittelbar vor der nationalsozialistischen Machtergreifung in Deutschland bekämpften sich
auch in der Tschechoslowakei deutsche Sozialdemokraten
bzw. Kommunisten und Anhänger der SdP mit Saalschlachten, Störaktionen, gewalttätigen Übergriffen und
Sachbeschädigungen. Schon Ende der 20er Jahre hatte die
DSAP zum Schutz ihrer Veranstaltungen einen Ordnerdienst, die „Rote“ später dann „Republikanische Wehr“
gegründet, dessen Kern jüngere Sozialdemokraten und
Mitglieder der Arbeiterturnvereine bildeten. Der Aufmarsch von 7 000 uniformierten Mitgliedern der Republikanischen Wehr in Aussig (Ústí nad Labem) Anfang Juli
1937 wurde somit auch zu einem Zeugnis der Wehrbereitschaft der deutschen Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei. Einen ähnlich starken Symbolcharakter hatten
auch die zahlreichen Trauerbekundungen zum Tode des
ehemaligen tschechoslowakischen Staatspräsidenten
Masaryk am 14. September 1937.
Der Anschluss Österreichs an das Deutsche Reich am
12. März 1938 verschärfte nochmals die innenpolitische
Situation in der Tschechoslowakei dahingehend, dass sich
nun auch die vormals demokratischen deutschen bürgerlichen Parteien Henlein zuwandten und am 23. März die
Regierung verließen. Mit Ausnahme kleinerer Gruppen
gingen diese Parteien dann in der Folge in der Sudetendeutschen Partei auf.
Bezeichnend ist in diesem Zusammenhang etwa der
Werdegang des Bundes der Landwirte in den 30er Jahren.
Als staatsbejahende Partei mit ungefähr 100 000 Mitgliedern bereits seit 1926 in der Regierung, konnte der BdL in
der Regierungsverantwortung von der Unterstützung
durch die starken tschechischen Agrarier profitieren. Auf
die Machtergreifung Hitlers in Deutschland und das Aufkommen Henleins in der Tschechoslowakei reagierte der
BdL sehr unterschiedlich, was auch auf innere Flügelkämpfe hindeutet. Anfänglich war der Vorsitzende Franz
Spina bemüht, diejenigen Kreise der Partei, die für Hen-
31
Občanská válka ve Španělsku, boje o Madrid, 1937
Bürgerkrieg in Spanien, Kämpfe um Madrid, 1937
Po připojení Rakouska k Německé říši 12. března 1938
se vnitropolitická situace v ČSR zostřila natolik, že do té
doby demokratické německé občanské strany se přiklonily
k Henleinovi a 23. března opustily vládu. S výjimkou menších skupin se tyto strany potom rozplynuly v SdP.
Příznačný je v této souvislosti například vývoj Svazu
zemědělců ve 30. letech. Jakožto státotvorná strana s přibližně 100 000 členy byl BdL již od roku 1926 ve vládě a při
své vládní zodpovědnosti těžil z podpory silných českých
agrárníků. Na Hitlerovo uchopení moci v Německu a na
vzestup Henleina v ČSR reagoval BdL velmi rozdílně, což
svědčí o rozbrojích uvnitř strany. Zpočátku se její předseda
Franz Spina snažil ony stranické kruhy, které sympatizovaly s Henleinovou politikou (jmenovat lze například mláde-
32
leins Politik Sympathien empfanden (zu nennen sei hier
etwa die Jugendorganisation „Landjugend“), für den Aktivismus, also für ein aktives Bekenntnis zur Tschechoslowakei, und für die eigene Partei zurückzugewinnen. Zugleich
führte Spina aber auch mit Henlein Gespräche, um eine
mögliche Zusammenarbeit der beiden Parteien zu sondieren. Zu solchen Gesprächen kam es auch in den Folgejahren. Für Spina ging es dabei aber keinesfalls um eine Eingliederung in die SHF und später SdP, sondern um Fragen
der Kooperation. Für den BdL als Partei der deutschen
Landbevölkerung ging es vor allem auch darum, die SdP
von Aktivitäten auf dem Lande abzuhalten. Diese defensive Strategie wurde ab Mitte der 30er Jahre von einer im
BdL aufkommenden jüngeren Generation umgedeutet
žnickou organizaci Venkovská mládež – Landjugend), získat zpět pro aktivismus, tedy pro aktivní přihlášení se
k Československu, a pro vlastní stranu. Zároveň však Spina
jednal také s Henleinem, aby zjistil možnosti případné spolupráce obou stran. K takovým rozhovorům docházelo
Ernst Neuschul – Dej se k nám! (Propagační pohlednice DSAP)
Ernst Neuschul – Komme zu uns! (Propagandakarte der DSAP)
hinzu einer möglichen Absprache mit der SdP. Führender
Vertreter dieser Linie war der Führer der Landjugend Gustav Hacker, der 1936 auch Parteivorsitzender wurde. In
seinem Vorgehen wird die Zwiespältigkeit des BdL in den
30er Jahren deutlich. Während er zum einen eine Aufteilung von Stadt (SdP) und Land (BdL) bei den gemeinsamen Bemühungen dieser beiden Parteien propagierte,
beteiligte er sich zum anderen aber auch am von Wenzel
Jaksch initiierten „Jungaktivismus“. Diese Haltung schien
die Sogwirkung, die die SdP auf die Mitglieder des BdL
hatte, noch zu verstärken, so dass die Auflösung des BdL
durch Hacker nach dem Anschluss Österreichs 1938 und
die Überführung der Mitgliedschaft in die SdP nur als eine
logische Folge dieser Entwicklung zu sehen ist. Eine kleine
Minderheit innerhalb des BdL war allerdings der Neuorientierung der Partei durch Hacker nicht gefolgt. Zu
nennen sei hier Toni Köhler, der sich als BdL-Abgeordneter
noch im September 1938 an einem Aufruf Jakschs und
anderer zur Bildung eines „Nationalrates aller friedliebenden Sudetendeutschen“ beteiligte. Wiederum andere Henlein-Gegner aus den Reihen des BdL engagierten sich mit
Vertretern anderer politischer Gruppierungen in der Organisation „die Tat“.
Eine den Geschehnissen im BdL ähnliche Entwicklung
durchlief die Deutsche Christlichsoziale Volkspartei. Auch
sie gehörte zu den deutschen staatsbejahenden Parteien
und trat somit ebenfalls 1926 in die Regierung ein, aus der
sie 1929 wieder in die Opposition wechselte. Auch in der
DCV waren es gerade Jüngere, die eine Annäherung an die
SHF und später SdP suchten. Eine Mehrheit der Partei
bekannte sich aber weiterhin, auch gerade unter dem Eindruck des Vorgehens nationalsozialistischer Organe in
Deutschland gegen Katholiken und den politischen Katholizismus, zur Demokratie und zur Tschechoslowakischen
Republik, so dass die DCV trotz der Niederlage bei den
Wahlen 1935 im folgenden Jahr wieder in die Regierung
zurückkehrte. Einige führende Vertreter beteiligten sich
auch am Jungaktivismus (Hans Schütz), übergaben
zusammen mit DSAP und BdL im Januar 1937 ein Memorandum mit Forderungen an die Regierung und engagier-
33
také v následujících letech. Spinovi ovšem v žádném případě nešlo o začlenění do SHF a později SdP, nýbrž o otázky
spolupráce. Pro BdL jakožto stranu německého venkovského lidu bylo především důležité, aby zamezila aktivitám
SdP na venkově. Této defenzivní strategii chtěli od poloviny 30. let dát představitelé mladší generace v BdL nový
význam ve smyslu možné dohody s SdP. Hlavním představitelem této linie byl vedoucí Venkovské mládeže Gustav
Hacker, který se v roce 1936 stal také předsedou strany.
V jeho počínání se zřetelně odráží rozpolcenost BdL ve
30. letech. Zatímco na jedné straně propagoval, aby si SdP
a BdL rozdělily při společných snahách pole působnosti na
města (SdP) a venkov (BdL), podílel se na druhé straně
také na novoaktivismu, jehož iniciátorem byl Wenzel
Jaksch. Tento postoj zřejmě ještě zvětšil přitažlivou sílu,
kterou měla SdP na členy BdL, takže rozpuštění BdL Hackerem po anšlusu Rakouska v roce 1938 a převedení členstva do SdP je třeba vidět jen jako logický důsledek tohoto
vývoje. Malá menšina uvnitř BdL ovšem nešla novým směrem, který vytyčil Hacker. Jmenovat tu lze Toniho Köhlera,
který se jako poslanec za BdL podílel ještě v září 1938 na
výzvě Jaksche a dalších k vytvoření „Národní rady všech
mírumilovných sudetských Němců“. Další protivníci Henleina z řad BdL se zase angažovali společně se zástupci
jiných politických uskupení v organizaci Čin (Die Tat).
Podobným vývojem jako Svaz zemědělců prošla také
Německá křesťanskosociální strana lidová. I ona patřila
k německým státotvorným stranám, a tak vstoupila v roce
1926 rovněž do vlády, z níž v roce 1929 přešla zpět do opozice. Také v případě DCV to byli právě její mladší členové,
kteří usilovali o přiblížení k SHF a později SdP. Většina
strany se však nadále hlásila k demokracii a Československé republice, což bylo mimo jiné způsobeno dojmem, jaký
v ní zanechal postup nacistických orgánů v Německu vůči
katolíkům a politickému katolicismu. DCV proto přes
porážku ve volbách v roce 1935 vstoupila následujícího
roku znovu do vlády. Někteří čelní představitelé strany se
podíleli také na novoaktivismu (Hans Schütz), předali společně s DSAP a BdL v lednu 1937 vládě memorandum se
svými požadavky a angažovali se v organizaci Čin. Někteří
34
Kandidátní listina Svazu zemědělců, 1925
Kandidatenliste des Bundes der Landwirte, 1925
ten sich in der Organisation „die Tat“. Es waren gerade
jene Christlich-Sozialen, die der Selbstauflösung der Partei im März 1938 nicht folgten und die bei den Kommunalwahlen am 22. Mai 1938 in Prag und anderen Städten
zusammen mit Sozialdemokraten und anderen deutschen
Demokraten antraten, die in den folgenden Jahren einer
Verfolgung durch nationalsozialistische Organe ausgesetzt
sein sollten.
křesťanští sociálové neakceptovali seberozpuštění strany
v březnu 1938 a kandidovali při komunálních volbách
22. května 1938 společně s kandidáty sociální demokracie
a dalšími německými demokraty v Praze a jiných městech.
Tito lidé byli v následujících letech vystaveni pronásledování ze strany nacistických orgánů.
K sudetským Němcům, kteří se do poslední chvíle hlásili
k Československé republice a stavěli se na odpor Henleinovým snahám, je třeba počítat i část členů liberální Německé demokratické svobodomyslné strany (Deutschdemokratische Freiheitspartei, DDFP). Tato strana, která měla
malou členskou základnu a silně se opírala o Židy v Praze
a Brně, se v roce 1928 z taktických důvodů spojila s dalšími
skupinami v Německém pracovním a volebním společenství (Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft, DAWG).
Z něj však státotvorné křídlo DDFP v roce 1933, když se
DAWG příliš přiblížila Henleinovi, opět vystoupilo. Vedoucím představitelem této demokratické části strany byl liberecký starosta Karl Kostka, který se v roce 1938 podílel na
výzvě k vytvoření „Národní rady všech mírumilovných
sudetských Němců“. Při komunálních volbách v roce 1938
kandidovali členové DDFP v některých městech společně
se sociálními demokraty a křesťanskými sociály.
Další volební úspěch SdP, která v těchto volbách získala
90 % německých hlasů, byl předehrou událostí ze září
1938, kdy téměř 30 000 německých antifašistů, často pod
ochranou Republikanische Wehr, odešlo z nebezpečného
pohraničí do vnitrozemí. S příchodem německé armády do
sudetských oblastí 1. října 1938 se legální činnost sudetoněmeckých odpůrců Henleina stala nemožnou. V následujících sedmi letech se jejich životy odvíjely ve znamení
odboje, pronásledování a exilu.
Zu jenen Sudetendeutschen, die sich bis zuletzt zur
Tschechoslowakischen Republik bekannten und sich den
Bestrebungen Henleins entgegenstellten, sind auch Teile
der liberalen Deutschdemokratischen Freiheitspartei
(DDFP) zu rechnen. Diese kleine in ihrer Mitgliedschaft
stark auf deutschen Juden Prags und Brünns beruhende
Partei hatte sich 1928 aus wahltaktischen Gründen mit
anderen Gruppen zur Deutschen Arbeits- und Wahlgemeinschaft (DAWG) zusammengeschlossen, aus der ein
staatsbejahender Flügel der DDFP 1933 aber wieder austrat, als sich die DAWG zu sehr Henlein annäherte. Als führender Vertreter dieses demokratischen Teils der Partei ist
der Bürgermeister von Reichenberg Karl Kostka zu nennen, der sich 1938 am Aufruf zur Bildung des „Nationalrates aller friedliebenden Sudetendeutschen“ beteiligte. Bei
den Kommunalwahlen 1938 kandidierten DDFP-Mitglieder in einigen Städten zusammen mit Sozialdemokraten
und Christlich-Sozialen.
Der erneute Wahlerfolg der SdP bei jenen Wahlen mit
einem Anteil von 90 Prozent der deutschen Stimmen kann
als Vorspiel für die Ereignisse im September 1938 gesehen
werden, als sich nahezu 30 000 deutsche Antifaschisten,
oft geschützt durch die Republikanische Wehr, aus den
unsicheren Grenzgebieten in das Landesinnere absetzten.
Mit dem Einmarsch der deutschen Wehrmacht in die
Sudetengebiete am 1. Oktober 1938 war eine legale Weiterarbeit der sudetendeutschen Henlein-Gegner unmöglich
geworden. Für die folgenden sieben Jahre sollte das
Schicksal dieser sudetendeutschen Antifaschisten durch
Exil, Verfolgung und Widerstand gekennzeichnet sein.
35
Braňte vlast!, předvolební plakát DSAP, 1938
Wahlplakat der DSAP, 1938
Na straně Spojenců. Němečtí antifašisté
v letech druhé světové války
Auf der Seite der Alliierten.
Deutsche Antifaschisten in den
Jahren des Zweiten Weltkrieges
Stanislav Kokoška
Němečtí antifašisté žijící v českém pohraničí, které bylo
Německu postoupeno mnichovskou dohodou, patřili
k prvním obětem nacistického režimu. Hned při obsazování tohoto území bylo pozatýkáno více než 10 000 lidí,
z nichž zhruba dvě třetiny tvořili němečtí sociální demokraté. Většina zadržených byla sice propuštěna na svobodu, nicméně 2 500 z nich bylo posláno do koncentračního
tábora Dachau. K systematickému pronásledování nacistických odpůrců pak docházelo po celou dobu existence
Říšské župy Sudety, která zahrnovala převážnou část okupovaného pohraničí. Odhaduje se, že jenom z řad sociálních demokratů a komunistů bylo v letech 1938–1945
zatčeno 22 000 lidí. Velká část z nich byla popravena nebo
zahynula v koncentračních táborech a nacistických věznicích. Byl mezi nimi i bývalý předseda německé sociálnědemokratické strany a československý ministr Ludwig Czech,
který zemřel v srpnu 1942 krátce po své deportaci do terezínského ghetta.
Právě systematické pronásledování všech bývalých,
nových nebo jen potenciálních odpůrců představovalo
jeden z hlavních důvodů, proč v sudetské župě nedošlo ke
vzniku významnějšího odbojového hnutí. Nepříznivě
Die im aufgrund des Münchner Abkommens abgetretenen böhmischen Grenzgebiet lebenden deutschen Antifaschisten gehörten zu den ersten Opfern des nationalsozialistischen Regimes. Gleich bei der Besetzung dieses
Gebiets wurden mehr als 10 000 Menschen verhaftet.
Ungefähr zwei Drittel davon waren deutsche Sozialdemokraten. Die Mehrheit der Festgenommenen wurde zwar
wieder freigelassen, dennoch wurden 2 500 von ihnen in
das Konzentrationslager Dachau deportiert. Die Gegner
des Nationalsozialismus wurden in der Folge während des
gesamten Fortdauerns des den überwiegenden Teil des
okkupierten Grenzgebiets einschließenden Reichsgaus
Sudetenland systematisch verfolgt. Es wird vermutet, dass
allein unter den sudetendeutschen Sozialdemokraten und
Kommunisten in den Jahren 1938–1945 22 000 Menschen
verhaftet wurden. Ein großer Teil von ihnen wurde hingerichtet oder starb in Konzentrationslagern und nationalsozialistischen Gefängnissen. Unter ihnen war auch der ehemalige Vorsitzende der deutschen sozialdemokratischen
Partei und tschechoslowakische Minister Ludwig Czech,
der kurz nach seiner Deportation in das Ghetto Theresienstadt im August 1942 starb.
37
Doplňovací volby do říšského sněmu, Ústí nad Labem, prosinec 1938
Ergänzungswahlen zum Reichstag, Aussig, Dezember 1938
ovšem působila i skutečnost, že převážná část německého
obyvatelstva nový režim podporovala, protože připojení
k třetí říši vnímala jako naplnění svých dlouhodobých
národnostních tužeb. Přesto však i zde existovalo ilegální
hnutí. Jednou z významnějších protifašistických organizací byla skupina Leopolda Pölzla v Ústí nad Labem. Skupina
podporovala rodiny zatčených, pomáhala vojenským zajatcům a vyráběla protinacistické letáky. Obdobnou skupinu
vytvořil na Karlovarsku bývalý tajemník komunistických
odborů Valentin Meerwald. K odpůrcům nacistického režimu patřili i mnozí katoličtí kněží, z nichž některé rovněž
vyslýchalo gestapo nebo byli dokonce vězněni v koncentračních táborech. Pronásledován byl i litoměřický biskup
Anton Alois Weber, který důsledně hájil zájmy katolické
církve a za svých cest do protektorátu kázal v českém jazyce. Ostatní vrstvy sudetoněmeckého obyvatelstva se začaly
k nacistickému režimu stavět kriticky až v závěru války.
Avšak ani v této fázi německý protinacistický odboj nesehrál žádnou významnější roli. Jednalo se zpravidla pouze
o místní izolované akce, jejichž cílem bylo co nejdříve předat moc postupujícím spojeneckým jednotkám a zabránit
tak zbytečným bojům a nesmyslnému ničení.
38
Gerade die systematische Verfolgung aller ehemaligen,
neuen oder nur potenziellen Gegner war einer der Hauptgründe für die Tatsache, dass es im Sudetengau nicht zur
Entstehung einer bedeutsameren Widerstandsbewegung
kam. Nachteilig wirkte sich allerdings auch die Tatsache
aus, dass der überwiegende Teil der deutschen Bevölkerung das neue Regime unterstützte, denn er nahm den
Anschluss an das Dritte Reich als Erfüllung seiner langfristigen nationalen Träume wahr. Jedoch existierte auch hier
eine illegale Bewegung. Eine der bedeutenderen antifaschistischen Organisationen war Leopold Pölzls Gruppe in
Aussig (Ústí nad Labem). Die Gruppe unterstützte die
Familien der Verhafteten, sie half den Kriegsgefangenen
und gab antifaschistische Flugblätter heraus. Auch der
ehemalige Sekretär der kommunistischen Gewerkschaften
Valentin Meerwald gründete eine ähnliche Gruppe im
Karlsbader Gebiet (Karlovy Vary). Zu den Gegnern des
nationalsozialistischen Regimes gehörten auch viele
katholische Priester, von denen einige auch Verhöre durch
die Gestapo durchlitten oder in Konzentrationslagern
gefangen gehalten wurden. Der Bischof von Leitmeritz
(Litoměřice) Alois Anton Weber, der konsequent die Interessen der katholischen Kirche vertrat und auf seinen Reisen in das Protektorat auf Tschechisch predigte, wurde
auch verfolgt. Die anderen Bevölkerungsgruppen fingen
erst am Ende des Kriegs an, sich dem NS-Regime kritisch
gegenüberzustellen. Jedoch nicht einmal in dieser Phase
spielte der deutsche Widerstand gegen den Nationalsozialismus eine wesentliche Rolle. Es handelte sich in der
Regel nur um regional isolierte Aktionen, deren Ziel es
war, schnellstens die Macht an die vorrückenden alliierten
Truppen zu übergeben und dadurch einen vergeblichen
Kampf und sinnlose Zerstörung zu vermeiden.
Von wesentlich größerer Bedeutung war die Tätigkeit
der deutschen Antifaschisten im ausländischen Widerstand. Es handelte sich wiederum besonders um die deutschen Sozialdemokraten, die hauptsächlich nach Schweden, Großbritannien und Kanada emigrierten, und um
Kommunisten, die große Enklaven in der Sowjetunion und
auch in Großbritannien bildeten. Die sudetendeutschen
Výrazně větší význam mělo působení německých antifašistů v zahraničním odboji. Opět šlo v první řadě o německé sociální demokraty, kteří odcházeli hlavně do Švédska,
Velké Británie a Kanady, a komunisty, kteří vedle Sovětského svazu vytvořili další velkou enklávu ve Velké Británii. Sudetoněmečtí komunisté v exilu ovšem žádnou vlastní politickou linii nesledovali. Plně se podřizovali zájmům
Kominterny a působili na různých pozicích v rámci Gottwaldova zahraničního vedení KSČ. Tuto „jednotnou linii“
prosazovali i v moskevském zahraničním rozhlasovém
vysílaní a v rámci tzv. Antifa škol, jimiž v Sovětském svazu
procházeli levicově orientovaní němečtí vojenští zajatci.
Mnohem složitěji probíhal vývoj v německém exilovém
sociálnědemokratickém hnutí. Ani v emigraci totiž nemohlo zcela zmizet politické dilema této strany, které vyvstalo
na sklonku první republiky: pokud měla být německá sociální demokracie schopna prosazovat svůj vliv, pak nemohla pouze stát na antinacistických pozicích a nepodporovat zároveň sudetoněmecké národnostní požadavky. Toto
dilema se naplno projevilo po vypuknutí druhé světové vál-
Německá odbojová skupina Lindenbrüder z Teplic, 40. léta 20. stol.
Deutsche Widerstandsgruppe Lindenbrüder aus Teplitz, 1940er Jahre
Kommunisten im Exil folgten allerdings keiner eigenen
politischen Linie. Sie ordneten sich voll den Interessen der
Komintern unter und wirkten auf verschiedenen Posten im
Rahmen der Exil-Führung der KPTsch von Klement Gottwald. Diese „einheitliche Linie“ setzten sie auch in den
Moskauer Rundfunksendungen für das Ausland durch und
im Rahmen der so genannten Antifa-Schulen, die in der
Sowjetunion die linksorientierten deutschen Kriegsgefangenen absolvierten.
Viel schwieriger war die Entwicklung in der deutschen
sozialdemokratischen Exilbewegung. Nicht einmal in der
Emigration konnte das politische Dilemma dieser Partei
ganz verschwinden, das am Ende der Ersten Republik zutage getreten war: Sollte die Sozialdemokratie in der Lage
sein, ihren Einfluss durchzusetzen, dann konnte sie nicht
nur auf antifaschistischen Positionen verharren und gleichzeitig die sudetendeutschen Nationalitätenforderungen
nicht unterstützen. Dieses Dilemma zeigte sich in seiner
Gänze nach Ausbruch des Zweiten Weltkrieges, als sich die
Hauptströmung der sudetendeutschen Sozialdemokraten
mit dem Parteivorsitzenden Wenzel
Jaksch an der Spitze nicht bedingungslos dem tschechoslowakischen
ausländischen Widerstand anschließen und seiner Leitung unterordnen
wollte. Jaksch´ Gruppe (Treuegemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten) verabschiedete dann auf ihrer
Sitzung vom 9.–10. März 1940 im britischen Loughton die sog. Resolution
von Holmhurst. Darin war eine Bedingung für eine Zusammenarbeit mit
dem tschechoslowakischen ausländischen Widerstand in Form einer Vereinbarung über die Nachkriegsordnung
der Tschechoslowakei enthalten, in der
bereits die künftige Stellung der sudetendeutschen nationalen Minderheit
geregelt sein sollte. Präsident Edvard
Beneš lehnte diese Forderung nicht ab
39
Váleční zajatci v chemické továrně, Ústí nad Labem, 1943
Kriegsgefangene in einer chemischen Fabrik, Aussig, 1943
ky, kdy se hlavní proud sudetoněmeckých sociálních
demokratů v čele s předsedou strany Wenzelem Jakschem
nechtěl bezvýhradně připojit k československému zahraničnímu odboji a podřídit se jeho vedení. Jakschova skupina (Treuegemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten) pak na svém zasedání, které se uskutečnilo 9.–10.
března 1940 v britském Loughtonu, přijala tzv. holmhurstskou rezoluci. V ní se spolupráce s československým zahraničním odbojem podmiňovala dohodou o poválečném
uspořádání ČSR, ve které by bylo již nyní vymezeno
budoucí postavení sudetoněmecké národnostní menšiny.
Prezident Edvard Beneš tento požadavek neodmítl a byl
ochoten považovat holmhurstskou rezoluci za platformu
pro další jednání. Po uznání prozatímní vlády v létě 1940
nabízel sudetoněmeckým exilovým politikům šest míst ve
Státní radě včetně místopředsedy a byl ochoten uvažovat
40
und war gleichzeitig bereit, die Resolution von Holmhurst
als Plattform für weitere Verhandlungen zu akzeptieren.
Nach der Anerkennung der Interimsregierung im Jahre
1940 bot er den sudetendeutschen Exilpolitikern sechs Posten im Staatsrat an, einschließlich den des stellvertretenden Vorsitzenden, und er war bereit, auch über eine solche
künftige Ordnung der Republik nachzudenken, die den
Vorstellungen der Jaksch-Gruppe deutlich entgegen kam.
Diese am Anfang viel versprechende Entwicklung stieß
aber auf den Umstand, dass der tschechoslowakische
Widerstand im Zweiten Weltkrieg ausgeprägte nationalistische Positionen vertrat. Gegen die Verhandlungen mit
W. Jaksch stellten sich sowohl die Vertreter des heimischen
Widerstandes als auch die nächsten Mitarbeiter des Präsidenten Beneš im Exil. Die Situation wurde gleichfalls
durch die Entwicklung in der sich schon im Frühling 1940
i o takovém budoucím uspořádání
spaltenden sudetendeutschen Sozirepubliky, které by výrazně vycháaldemokratie im Exil verkomplizelo vstříc představám Jakschovy
ziert. Neben der Treuegemeinskupiny.
schaft formierte sich innerhalb der
Tento počáteční příznivý vývoj
Partei auch die so genannte Zinnervšak narazil na skutečnost, že česGruppe, die unter der Leitung des
koslovenský odboj za druhé světoVorkriegs-Vorstandsmitglieds Josef
vé války stál na vyhraněných nacioZinner eine Zusammenarbeit mit
nalistických pozicích. Proti vyjedder tschechoslowakischen Exilrenávání s W. Jakschem se stavěli jak
gierung ohne weitere Bedingung
představitelé domácí rezistence,
unterstützte. Die Verhandlungen
tak i Benešovi nejbližší exiloví spozwischen E. Beneš und W. Jaksch
lupracovníci. Situaci rovněž komsetzten sich zwar bis zum Frühling
plikoval vývoj v sudetoněmecké
1943 fort, hatten aber immer mehr
exilové sociální demokracii, která
einen nur formalen Charakter. Diese už na jaře 1940 rozštěpila. Vedle
se Entwicklung hing sowohl mit
Treuegemeinschaftu se v ní brzy
brutalen NS-Repressionen im Prozformovala i tzv. Zinnerova skupitektorat zusammen, als auch mit
na, která pod vedením předválečder Tatsache, dass sich im tscheného člena představenstva strany
choslowakischen Exil der Gedanke
Josefa Zinnera prosazovala bezvýder Nachkriegs-Aussiedlung der
hradnou spolupráci s českosloven- Sudetoněmečtí přeběhlíci, Francie, 1944
sudetendeutschen Bevölkerung als
ským exilovým vedením. Jednání Sudetendeutsche Überläufer, Frankreich, 1944
einzig mögliche Lösung der namezi E. Benešem a W. Jakschem
tionalen Problematik schon voll
sice pokračovala až do jara 1943,
durchgesetzt hatte. Zu einem offiale měla stále více jen formální charakter. Tento stav souziellen Konflikt kam es im Frühling 1943, als W. Jaksch
visel jak s brutálními nacistickými represáliemi v protektoeine Pressekampagne in Angriff nahm, in der er die tscherátu, tak se skutečností, že v československém exilu se již
choslowakische Regierung des Scheiterns der Verhandlunzcela prosadila myšlenka poválečného odsunu sudetoněgen bezichtigte. Die Leitung der Treuegemeinschaft empmeckého obyvatelstva jako jediného možného řešení
fahl gleichzeitig ihren Mitgliedern, nicht in die tschechonárodnostní problematiky. K oficiální roztržce pak došlo
slowakische Armee im Ausland einzutreten, sondern sich
na jaře 1943, kdy W. Jaksch zahájil tiskovou kampaň, v níž
den britischen Truppen anzuschließen.
obvinil československou vládu z toho, že jednání ztroskoTrotz der ablehnenden Stellungnahme der Jaksch-Gruptala kvůli ní. Vedení Treuegemeinschaftu zároveň doporupe kämpfte in den tschechoslowakischen Auslandstruppen
čilo svým členům, aby nevstupovali do československé
eine Reihe von Soldaten deutscher Nationalität. Es hanzahraniční armády, ale do britských vojenských jednotek.
delte sich vor allem um die tschechoslowakische Brigade
Přes odmítavé stanovisko Jakschovy skupiny sloužila
in Großbritannien, die schon im Jahr 1940 entstand und
v československých zahraničních jednotkách celá řada
dann an den Kämpfen in Frankreich teilnahm. Die Stellung
osob německé národnosti. Šlo především o českoslovender deutschen Soldaten war anfangs keinesfalls einfach,
skou brigádu ve Velké Británii, která vznikla již v roce 1940
weil die Offiziere ihnen oft verboten, in ihrer Mutterspra-
41
a účastnila se pak bojů ve Francii. Postavení německých
vojáků nebylo zpočátku nijak jednoduché, protože důstojníci jim často zakazovali používání mateřského jazyka
a i jinak je diskriminovali. Pro postoj československého
armádního velení bylo příznačné, že sudetští Němci prakticky vůbec nesloužili u letectva a jen v malém počtu
dosáhli důstojnických hodností. V československých jednotkách na Západě sloužilo v roce 1944 více než 500 osob
hlásících se k německé národnosti. Naproti tomu do útvarů, které se formovaly na sovětském území, byli z řad
sudetských Němců zařazeni pouze jednotlivci.
Desítky bývalých československých občanů německé
národnosti naproti tomu působily v partyzánských jednotkách a ve zpravodajských výsadcích. Například v noci
z 21. na 22. ledna 1945 byla nedaleko Svitav u obce Pohledy vysazena desetičlenná partyzánská skupina Komenský.
Vedle příslušníků Rudé armády ji tvořili Gustav Schneider
z Hazlova (velitel), Robert Reich z Brna (komisař), Helmuth Morche z Jílového u Podmokel a Rudolf Walter z Dětřichova u Frýdlantu. Výsadek byl však brzy po seskoku
objeven a pronásledován až na protektorátní území, kde
25. ledna nedaleko Horního Křenova většina jeho příslušníků zahynula v boji. Zachránil se pouze náčelník štábu
I. K. Čerepenko, který se později připojil k partyzánskému
oddílu Jermak. V podstatě neúspěchem skončila i operace
Albert, kterou s pomocí britské organizace SOE připravoval W. Jaksch. Ze tří parašutistů, kteří byli v noci z 3. na
4. května 1944 vysazeni v sudetské župě, byli brzy po
seskoku dva dopadeni a unikl pouze Albert Exner. Jeho
mise se zpočátku vyvíjela úspěšně, dokonce se mu podařilo navázat spojení s ilegální skupinou Leopolda Pölzla, která působila v Ústí nad Labem. Avšak i Exner byl na jaře
1945 nakonec zatčen gestapem, aniž by se mu podařilo splnit hlavní úkol: připravit v sudetské župě protinacistické
povstání.
42
che zu sprechen, und sie auch auf andere Weise diskriminierten. Für die Einstellung der tschechoslowakischen
Armeeführung war kennzeichnend, dass die Sudetendeutschen fast gar nicht in der Luftwaffe dienten und nur eine
geringe Zahl von ihnen einen Offiziersrang erreichte.
Mehr als 500 sich zur deutschen Nationalität bekennende
Personen kämpften im Jahre 1944 in den tschechoslowakischen Truppen im Westen. In den Truppen dagegen, die
sich auf dem sowjetischen Gebiet formierten, waren es nur
vereinzelte Sudetendeutsche.
Einige Dutzend ehemalige tschechoslowakische Bürger
deutscher Nationalität wirkten auch in Partisanengruppen
und in Fallschirm-Nachrichten-Gruppen. Die zehnköpfige
Fallschirmjägergruppe „Komenský“ landete beispielsweise
in der Nacht vom 21. zum 22. Januar 1945 unweit von
Zwittau (Svitavy) bei der Gemeinde Pohler (Pohledy).
Neben den Soldaten der Roten Armee waren in der Gruppe auch Gustav Schneider aus Haslau (Hazlov, Kommandant), Robert Reich aus Brünn (Brno, Komissar), Helmut
Morche aus Eulau bei Bodenbach (Jílové u Podmokel) und
Rudolf Walter aus Dittersbach bei Friedland (Dětřichov
u Frýdlantu). Die Fallschirmjägergruppe wurde aber bald
nach der Landung entdeckt und bis auf das Protektoratsgebiet verfolgt, wo die meisten der Mitglieder am 25.
Januar nicht weit von Horní Křenov im Kampf starben.
Lediglich der Stabshauptmann I. K. Čerepenko, der später
Mitglied der Partisanengruppe Jermak wurde, rettete sich.
Mit einem Misserfolg endete im Grunde auch die Operation Albert, die mit der Hilfe der britischen Organisation
SOE Wenzel Jaksch vorbereitete. Von den drei Fallschirmjägern, die in der Nacht vom 3. zum 4. Mai 1944 im Sudetengau gelandet waren, wurde nur Albert Exner nicht
gleich nach dem Absprung aufgegriffen. Seine Mission hat
sich zuerst erfolgreich entwickelt und es gelang ihm sogar,
eine Verbindung zu der in Aussig wirkenden illegalen Leopold Pölzls Gruppe zu knüpfen. Jedoch wurde auch Exner
im Frühling 1945 durch die Gestapo verhaftet, ohne dass
es ihm gelungen wäre, die Hauptaufgabe zu erfüllen: im
Sudetengau einen Aufstand gegen die Nationalsozialisten
vorzubereiten.
Neoslavovaní hrdinové.
Němečtí antifašisté po roce 1945
Ungerühmte Helden.
Deutsche Antifaschisten nach 1945
David Kovařík
Po skončení druhé světové války a pádu nacismu se
němečtí antifašisté v Československu dostali do zvláštní
situace. Na jedné straně se zbavili pronásledování a perzekuce ze strany nacistů, na druhé straně jako příslušníci
poraženého německého národa nebyli ušetřeni kolektivní
nenávisti české společnosti a v mnoha případech museli
znovu prožívat příkoří, veřejnou izolaci i nové projevy diskriminace.
Většina německých antifašistů zůstávala na konci války
ve svých bydlištích, část se jich vracela z koncentračních
táborů, věznic nebo nucených prací. Mnoho mužů z řad
antifašistů se v roce 1945 nacházelo v armádě. Řízením
osudu zde bojovali na obou stranách válečné fronty.
Zatímco tisíce odpůrců nacismu musely nedobrovolně
sloužit ve wehrmachtu, jiní bojovali proti Hitlerovi v uniformách československého zahraničního vojska nebo
některé z dalších spojeneckých armád. Několik tisíc
německých antifašistů přivítalo konec války a porážku
nacismu v zahraničním exilu. Část německé emigrace se
však již do poválečné republiky odmítla nebo nemohla vrátit, především z důvodu zamýšleného odsunu velké části
svých krajanů a dalších protiněmeckých opatření, jež se
chystala v poválečném Československu.
Tisíce německých antifašistů se však chtěly a snažily
zapojit do nové výstavby československého státu. V prv-
Nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs und nach dem
Untergang des Nationalsozialismus waren die deutschen
Antifaschisten in der Tschechoslowakei in einer besonderen Situation: Einerseits endeten die Verfolgungen und
Repressionen durch die Nationalsozialisten, andererseits
waren die Antifaschisten als Angehörige der besiegten
deutschen Nation einem kollektiv gegen Deutsche gerichteten Hass innerhalb der tschechischen Gesellschaft ausgesetzt. In vielen Fällen erfuhren sie wiederum Unrecht,
öffentliche Isolation und erneute Diskriminierung.
Die meisten deutschen Antifaschisten waren am Ende
des Weltkriegs in ihren Wohnorten, manche kehrten aus
den Konzentrationslagern, Gefängnissen oder von der
Zwangsarbeit zurück. Viele Männer waren im Jahr 1945
in der Armee. Sie kämpften hier auf beiden Seiten der
Kriegsfront. Während Tausende von NS-Gegnern in der
Wehrmacht dienen mussten, kämpften andere in der
tschechoslowakischen Auslandsarmee oder in einer der
anderen Alliierten Armeen gegen das NS-Regime. Einige
Tausende deutsche Antifaschisten erlebten das Ende des
Zweiten Weltkriegs und die Niederlage des Nationalsozialismus im Exil. Ein Teil der deutschen Emigranten verweigerte die Rückkehr in die Nachkriegsrepublik, andere
konnten nicht zurückkommen, insbesondere wegen der
geplanten Aussiedlung eines großen Teils der Sudeten-
43
Ústí nad Labem po válce, květen 1945
Aussig nach dem Krieg, Mai 1945
ních poválečných týdnech vznikaly v pohraničí smíšené
česko-německé národní výbory a správní komise, ve kterých působili také němečtí občané. V některých menších
obcích, zejména v bývalé sudetské župě, se antinacisticky
a demokraticky smýšlející Němci ujímali po nacistech řízení uvolněných místních samospráv. Etablování československých úřadů v pohraničí a příchod nového českého
a dalšího slovanského obyvatelstva do těchto míst však
s sebou přinesly odstavení německých antifašistů a jejich
postupnou izolaci.
Československá vláda a státní úřady se k otázce německých antifašistů stavěly rezervovaně. Přesto bylo v prvních
poválečných měsících vydáno několik úředních opatření
k zajištění ochrany a práv této skupiny obyvatel. První
44
deutschen und wegen anderer antideutscher Maßnahmen, die in der Nachkriegs-Tschechoslowakei durchgeführt wurden.
Tausende von deutschen Antifaschisten wünschten sich
eine Beteiligung am Neuaufbau des tschechoslowakischen
Staats. In den ersten Nachkriegswochen entstanden im
Grenzgebiet gemischt deutsch-tschechische Nationalausschüsse und Verwaltungskommissionen, in denen auch
deutsche Bürger tätig waren. In einigen kleineren Gemeinden, besonders im ehemaligen Sudetengau, übernahmen
Deutsche antifaschistischer und demokratischer Gesinnung die Leitung der zuvor von den Nationalsozialisten
geführten Gemeindeverwaltungen. Im Zuge der Etablierung der tschechoslowakischen Behörden im Grenzgebiet
vládní nařízení na podporu
und der Ankunft der neuen tscheněmeckých antifašistů vstoupilo
chischen und anderer slawischer
v platnost 17. května 1945 výnoBevölkerung wurden die deutsem ministra vnitra o vynětí aktivschen Antifaschisten jedoch ausních odpůrců nacistů z protiněgeschlossen und zunehmend isomeckých opatření. Podrobnější
liert.
a přesnější stanovy v otázce
Die tschechoslowakische Regieněmeckých antifašistů přinesl
rung und die Staatsbehörden
prezidentský dekret č. 33/1945,
waren in der Frage der deutschen
o úpravě československého státníAntifaschisten reserviert. Denho občanství osob národnosti
noch wurden in den ersten Nachněmecké a maďarské, a jeho doplkriegsmonaten einige amtliche
ňující směrnice, vydané 24. srpna
Verordnungen zur Sicherstellung
a 13. listopadu 1945.
des Schutzes und der Rechte dieHlavním úkolem, s nímž se něser Bevölkerungsgruppe erlassen.
mečtí antifašisté museli v poválečDie erste Regierungsverordnung
ném Československu vypořádat,
trat am 17. Mai 1945 mit einem
bylo dokázat vlastní odbojovou
Erlass des Innenministers in Kraft,
činnost nebo pronásledování ze
der aktive NS-Gegner von antistrany nacistů. Na mnoha místech
deutschen Maßnahmen ausproto vznikaly při národních výbonahm. Ausführlichere und genaurech a správních komisích antifa- Sběrný tábor v Liberci, 1946
ere Regeln in der Frage der deutšistické komise, které prověřovaly Sammellager in Reichenberg, 1946
schen Antifaschisten brachten das
německé obyvatele a následně jim
Präsidentendekret Nr. 33/1945
po případném kladném vyřízení
über die Regelung der tschechoudělovaly antifašistické legitimace. Tato osvědčení poskyslowakischen Staatsbürgerschaft bei Personen deutscher
tovala svým držitelům osobní ochranu, vyjímala je z růzund magyarischer Nationalität und seine Ergänzungen
ných diskriminačních opatření uplatňovaných na ostatním
vom 24. August und 13. November 1945.
německém obyvatelstvu a stávala se rovněž nutným předEin wesentliches Unterfangen für die deutschen Antifapokladem pro získání československého státního občanství.
schisten war, dass sie ihre Tätigkeit im Widerstand oder
Získání statusu antifašisty a užívání příslušné legitimace
ihre Verfolgung durch die Nationalsozialisten beweisen
však ještě nezaručovaly Němcům vždy a všude rovnoprávmussten. Mancherorts entstanden bei den Nationalausné postavení. V poválečném Československu tito lidé zůstáschüssen und Verwaltungskommissionen antifaschistische
vali v mnoha ohledech i nadále občany „druhé kategorie“.
Kommissionen, die die deutschen Einwohner untersuchMuseli čelit zejména silné protiněmecké náladě a také hlaten und ihnen nach einem entsprechend positiven Ergebsům volajícím po tom, aby se mezi Němci nedělaly rozdíly
nis antifaschistische Legitimationen ausstellten. Diese
a nevydávala se jim ani žádná antifašistická osvědčení. ProBescheinigungen gewährten ihren Trägern einen persöntiněmecké projevy byly po roce 1945 slyšet skoro na všech
lichen Schutz, nahmen sie von den gegen die restliche
veřejných shromážděních, tiskla je rovněž většina dobodeutsche Bevölkerung vorgenommenen Diskriminierungsvých novin a časopisů (k několika málo výjimkám patřil
maßnahmen aus und wurden auch zur notwendigen Vor-
45
Němci odklízejí trosky, Ústí nad Labem, asi 1945
Deutsche bei Räumungsarbeiten, Aussig, um 1945
žurnalista Michal Mareš se svými reportážemi v týdeníku
Dnešek). Také žádný vysoký český politik nebyl schopen ani
ochoten utlumit nacionalistické vášně v tehdejší společnosti, odmítnout princip kolektivní viny a zastat se tak v Československu žijících německých antifašistů, z nichž mnozí
trpěli pod nacistickým režimem déle a více než mnoho
jejich českých spoluobčanů. Nechyběly dokonce ani hlasy,
které německé antifašisty odmítaly uznat, zpochybňovaly
jejich protinacistickou činnost a prožitá utrpení a stavěly je
na stejnou úroveň s ostatními, „provinilými“ Němci (takové
názory si můžeme přečíst například v dobové brožurce
Ďábel mluví německy od národněsocialistického politika
a novináře Ivana Herbana).
Němečtí antifašisté si na své postavení ve společnosti
a trpké životní zkušenosti stěžovali v řadě kritických dopisů a protestních memorand, které byly adresovány na stranické sekretariáty KSČ a Československé sociální demokracie, místní samosprávy, úřad vlády i do kanceláře prezidenta republiky. Aby nedocházelo k diskriminaci němec-
46
aussetzung für den Erwerb der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft.
Der Erwerb eines Antifa-Status und der
entsprechenden antifaschistischen Legitimation garantierte den Deutschen jedoch
nicht zwangsläufig eine gleichberechtigte
Stellung. In der Nachkriegs-Tschechoslowakei blieben diese Personen in mancher
Hinsicht auch weiterhin Bürger zweiter
Klasse. Sie waren mit einer stark antideutschen Stimmung konfrontiert und auch
mit der Einstellung, man solle unter den
Deutschen keine Unterschiede machen
und ihnen auch keine antifaschistischen
Bescheinigungen ausstellen. Antideutsche
Äußerungen waren nach 1945 bei fast
allen öffentlichen Versammlungen zu
hören. Sie wurden auch in den meisten
zeitgenössischen Zeitungen und Zeitschriften gedruckt. (Zu einigen wenigen
Ausnahmen gehörte der Journalist Michal
Mareš mit seinen Reportagen im Wochenblatt „Dnešek“.)
Ebenfalls war kein damaliger hochrangiger tschechischer
Politiker imstande oder bereit den Nationalismus in der
Gesellschaft zu dämpfen, das Prinzip der kollektiven
Schuld abzulehnen und sich dabei für die in der Tschechoslowakei lebenden deutschen Antifaschisten einzusetzen, die unter dem nationalsozialistischen Regime gelitten
hatten, oft auch länger und mehr als viele ihrer tschechischen Mitbewohner. Es fehlte auch nicht an Stimmen, die
eine Anerkennung der deutschen Antifaschisten ablehnten, die deren antifaschistische Tätigkeit und die erlebten
Leiden in Frage stellten und die keinen Unterschied zwischen den antifaschistischen und anderen Deutschen
machten. (Entsprechende Äußerungen sind beispielsweise
in der zeitgenössischen Broschüre „Ďábel mluví německy“
[Der Teufel spricht deutsch] von dem nationalsozialistischen Politiker und Journalist Ivan Herban zu lesen).
Die deutschen Antifaschisten klagten über ihre Stellung
in der Gesellschaft und über ihre Lebenserfahrungen in
kých antifašistů, vznikaly antifašistické výbory (zkráceně
nazývané antify), které zakládali převážně předváleční
sociální demokraté a komunisté. Antifašistický výbor byl
jedinou úředně povolenou a tolerovanou organizací v českých zemích, ve které se po roce 1945 mohli sdružovat
občané německé národnosti. Antify měly v mezích možností chránit odpůrce a oběti nacismu z řad českých Němců v neklidném poválečném období a pečovat o ně. Nejznámějšími představiteli antifašistických výborů byli předseda
její pražské organizace Johann Wolfgang Brügel
(1905–1986) a v Brně Wilhelm Niessner (1873–1953).
Dalšími významnými německými antifašisty, kteří se
v rámci omezených možností pokoušeli v prvních poválečných měsících na území Československa veřejně angažovat
ve prospěch svých krajanů, byli bývalí političtí vězni
a navrátilci z koncentračních táborů Franz Macoun
(1881–1951), Anton Langer (1907–1957) nebo Alois Ullmann (1888–1957).
Po trpkých každodenních zkušenostech a bez praktické
možnosti zapojit se do veřejné činnosti a společenského
života byla nakonec většina antifašistů nucena svoji zemi
opustit a vystěhovat se do Německa. Antifašistické transporty byly sice dobrovolnou, avšak nepříznivými okolnostmi v podstatě vynucenou vysidlovací akcí, organizovanou národními výbory, místními organizacemi KSČ a sociální demokracie a antifašistickými výbory. Vysídlení
němečtí antifašisté si směli vzít s sebou část movitého
majetku a omezenou finanční hotovost 500–1 000 marek
na osobu. Doma ovšem museli zanechat cennosti a vkladní
knížky. Jejich v Československu zanechaný majetek neměl
být konfiskován na základě tehdejších Benešových dekretů, ale byl formálně svěřen do péče „pověřeným osobám“
a místním organizacím KSČ nebo sociální demokracie.
V pozdějších letech byl ovšem také tento majetek německých antifašistů „v tichosti“ bez náhrady zkonfiskován.
Antifašistické transporty probíhaly od října 1945 do
sovětské okupační zóny a od května 1946 také do západních okupačních pásem. Vypravovaly se většinou vlakem,
v některých případech převozem v automobilech nebo
loděmi po Labi. Zatímco do sovětského pásma směřovali
einer Vielzahl von kritischen Briefen und Memoranden,
die an die Sekretariate der KPTsch und der tschechoslowakischen Sozialdemokratie, an die örtlichen Selbstverwaltungen, an das Regierungsamt sowie an die Präsidentenkanzlei geschickt wurden. Um der Diskriminierung der
deutschen Antifaschisten entgegenzuwirken, entstanden
antifaschistische Komitees, die kurz als Antifa bezeichnet
wurden. Sie wurden vorwiegend von Kommunisten und
Sozialdemokraten gegründet. Antifa war die einzige amtlich bewilligte und tolerierte Organisation dieser Art in
den böhmischen Ländern, in der sich nach 1945 die Bürger
deutscher Nationalität vereinigen durften. Antifa-Komitees sollten sich im Rahmen des Möglichen für die Gegner
und Opfer des Nationalsozialismus unter den Deutschen
in Böhmen in der unruhigen Nachkriegszeit einsetzen und
für ihren Schutz sorgen. Die bekanntesten Vertreter der
Antifa-Komitees waren der Vorsitzende der Prager Organisation Johann Wolfgang Brügel (1905–1986) und in Brünn
Wilhelm Niessner (1873–1953). Weitere bedeutende deutsche Antifaschisten, die im Rahmen der beschränkten
Möglichkeiten in den ersten Nachkriegsmonaten auf dem
Gebiet der Tschechoslowakei versuchten, sich zugunsten
ihrer Landsleute öffentlich zu engagieren, waren ehemalige politische Gefangene und Rückkehrer aus den Konzentrationslagern wie Franz Macoun (1881–1951), Anton
Langer (1907–1957) oder Alois Ullmann (1888–1957).
Nach den alltäglichen Unrechtserfahrungen und ohne
eine praktische Möglichkeit, sich am öffentlichen und
gesellschaftlichen Leben zu beteiligen, waren schließlich
die meisten deutschen Antifaschisten gezwungen, ihr Land
zu verlassen und nach Deutschland auszusiedeln. Die antifaschistischen Transporte waren eine zwar freiwillige,
jedoch durch die ungünstigen Umstände erzwungene Aussiedlungsaktion, die durch die Nationalausschüsse,
Gemeindeorganisationen der KPTsch und der Sozialdemokratie und durch die antifaschistischen Komitees organisiert wurde. Die ausgesiedelten deutschen Antifaschisten
durften einen Teil des beweglichen Vermögens und Bargeld in der Höhe von 500–1 000 Mark pro Person mitnehmen. Wertgegenstände und Sparbücher mussten sie aller-
47
většinou antifašisté organizovaní v KSČ, do západních zón
odcházeli zejména sociální demokraté. Zjistit přesný počet
vystěhovaných německých antifašistů a jejich rodinných
příslušníků je složité, neboť dochované údaje o jejich počtu
se liší. Podle úředních československých statistik se jednalo o 96 176 osob, některé prameny uvádějí až 120 000
osob. Z toho se v západních okupačních zónách (od roku
1949 Spolkové republice Německo) usadil o něco větší
počet těchto přesídlenců než v sovětské okupační zóně (od
roku 1949 Německé demokratické republice). Malá část
německých antifašistů se vystěhovala také do Rakouska,
Švédska, Velké Británie nebo do zámoří (Kanada, USA, Jižní Amerika). Na konci čtyřicátých let zůstalo v Československu jen 5–7 tisíc německých antifašistů.
Sběrný tábor v Německu, Brüheim, 1946–1947
Sammellager in Deutschland, Brüheim, 1946–1947
48
dings in der ehemaligen Heimat zurücklassen. Ihr in der
Tschechoslowakei zurückgelassenes Vermögen durfte auf
Grund der Beneš–Dekrete nicht konfisziert werden, sondern wurde in die Obhut „beauftragter Personen“ und örtlicher Organisationen der KPTsch oder der Sozialdemokratie gegeben. In späteren Jahren wurde aber auch dieses
Vermögen der deutschen Antifaschisten „im Stillen“ ohne
Ersatz konfisziert.
Die antifaschistischen Transporte wurden von Oktober
1945 an in die sowjetische Besatzungszone geführt. Im
Mai 1946 setzten auch Transporte in die westlichen Besatzungszonen ein. Hauptsächlich wurden Züge, in einigen
Fällen auch Autos oder auf der Elbe verkehrende Schiffe
genutzt. Während sich vor allem die in der KPTsch organisierten Antifaschisten für die sowjetische Zone entschieden, gingen besonders die Sozialdemokraten in die WestZonen. Es ist schwierig, die genaue Zahl der ausgesiedelten deutschen Antifaschisten festzustellen, weil die überlieferten Angaben Unterschiede aufweisen. Laut den offiziellen tschechoslowakischen Statistiken handelte es sich
um 96 176 Personen, einige Quellen geben bis 120 000
Personen an. Insgesamt ließen sich in den West-Zonen
(seit 1949 BRD) etwas mehr Ausgesiedelte als in der
sowjetischen Besatzungszone (seit 1949 DDR) nieder. Ein
kleiner Teil ging auch nach Österreich, Schweden, Großbritannien oder nach Übersee (nach Kanada, in die USA,
nach Südamerika). In der Tschechoslowakei befanden sich
am Ende der 40er Jahre nur noch ungefähr 5 000–7 000
deutsche Antifaschisten.
Die Lebensschicksale der deutschen Antifaschisten nach
ihrer Aussiedlung aus der Tschechoslowakei waren unterschiedlich. Die Besatzungsmächte konnten die politisch
erfahrenen Antifaschisten in den entnazifizierten Staatsbehörden einsetzen. Ein Teil der Antifaschisten nahm auch
an der Tätigkeit der sudetendeutschen Landsmannschaften teil. Die ehemaligen DSAP-Mitglieder gründeten im
Jahr 1951 in der BRD die Seliger-Gemeinde. Zu ihren
Gründern und Hauptvertretern gehörten Wenzel Jaksch
(1896–1966) und Ernst Paul (1897–1978). In den sechziger und siebziger Jahren war in der BRD auch die „Arbeits-
Životní osudy německých antifašistů po odchodu z Československa byly různé. Okupační mocnosti v poválečném
Německu mohly využít těchto politicky zkušených a prověřených osob v denacifikovaných státních úřadech. Část
antifašistů se také zapojila do činnosti sudetoněmeckých
krajanských spolků. Bývalí členové DSAP založili v roce
1951 v Západním Německu organizaci Seliger-Gemeinde
(Seligerova obec). K jejím zakladatelům a hlavním představitelům patřili Wenzel Jaksch (1896–1966) a Ernst Paul
(1897–1978). V 60. a 70. letech byla činná také organizace
Arbeitsgemeinschaft ehemaliger Funktionäre und Mitglieder der DSAP in der Tschechoslowakei (Pracovní souručenství bývalých funkcionářů a členů DSAP v Českosloven-
gemeinschaft ehemaliger Funktionäre und Mitglieder der
DSAP in der Tschechoslowakei“ tätig, gegründet von
Rudolf Zischka (1895–1980). Nachkriegstätigkeit der
deutschen Antifaschisten ist auch in Kanada, Norwegen,
Österreich, Schweden oder Großbritannien zu beobachten. In der Deutschen Demokratischen Republik wurde ein
Teil der „sudetendeutschen“, kommunistischen Antifaschisten in hohen Staats- und Parteifunktionen und in der
Staatsverwaltung tätig, wie Rudolf Appelt (1900–1955),
Robert Korb (1900–1972), Josef Schütz (1910–1989) und
andere.
Die Lage der deutschen Antifaschisten, die in der Nachkriegstschechoslowakei blieben, war kompliziert. Der
Antifašistický transport, Odry, 1946
Antifa-Transport, Odrau, 1946
49
sku), kterou založil Rudolf Zischka (1895–1980). Poválečné působení německých antifašistů je možné vysledovat
také v Kanadě, Norsku, Rakousku, Švédsku nebo Velké Británii. V Německé demokratické republice se uplatnilo mnoho „sudetoněmeckých“ antifašistů – komunistů ve vysokých
státních, stranických a diplomatických funkcích, např.
Rudolf Appelt (1900–1955), Robert Korb (1900–1972),
Josef Schütz (1910–1989) a jiní.
Postavení německých antifašistů, kteří zůstali v poválečném Československu, bylo složité. Navíc od konce roku
1949 přestal československý stát ve své politice vůči neodsunutým Němcům rozlišovat antifašisty od jiných příslušníků tohoto národa. Další osudy těchto osob tak již většinou splývají s postavením ostatních Němců v zemi. Komunistický režim dlouhodobě upíral českým Němcům politická a menšinová práva. Na druhé straně došlo se vznikem
Německé demokratické republiky k navázání přátelských
kontaktů alespoň s východní částí Německa a negativní
pohled na Němce částečně ustupoval. V roce 1953 bylo
Němcům žijícím v Československu kolektivně uděleno státní občanství a v roce 1968 došlo k jejich plnému zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem, kdy Němci mohli znovu užívat také některých menšinových práv. Přesto se jen
malá část německých antifašistů mohla dále uplatnit
v politickém a veřejném životě. Většinou se pak jednalo
o osoby, které již nehájily zájmy Němců, ale poslušně sloužily komunistické totalitní moci. Patřili k nim například
Bruno Köhler (1900–1989), Josef Lenk (1902–1985) nebo
Pavel Reiman (1902–1976). Většina německých antifašistů
ovšem dožívala v celkovém ústraní a zapomnění.
50
tschechoslowakische Staat hörte mit Ende 1949 auf, in seiner Politik den nicht ausgesiedelten Deutschen gegenüber
zwischen antifaschistischen und nicht-antifaschistischen
Volksangehörigen zu unterscheiden. Die Situation der
Antifaschisten unterscheidet sich daher in der Folge meist
nicht mehr von der Situation anderer Deutscher im Land.
Das kommunistische Regime weigerte sich, die politischen
Rechte und die Minderheitenrechte der Deutschen in der
Tschechoslowakei anzuerkennen. Andererseits kam es im
Zusammenhang mit der Entstehung der DDR zum Aufbau
freundschaftlicher Kontakte zumindest mit dem östlichen
Teil Deutschlands, und deutschfeindliche Einstellungen
traten teilweise in den Hintergrund. Im Jahre 1953 wurde
den in der Tschechoslowakei lebenden Deutschen kollektiv die Staatsbürgerschaft erteilt und im Jahre 1968 wurden sie voll mit der übrigen Bevölkerung gleichberechtigt;
ihnen wurden nun auch ihre Minderheitenrechte zugestanden. Jedoch wirkte nur ein kleiner Teil der deutschen
Antifaschisten im politischen und öffentlichen Leben der
Nachkriegstschechoslowakei. Meist verstanden sich diese
Personen nicht als Instanz für die Interessensvertretung
der Deutschen. Sie ordneten sich meist der kommunistischen totalitären Macht unter. Zu ihnen gehörten z. B. Bruno Köhler (1900–1989), Josef Lenk (1902–1986) oder
Pavel Reiman (1902–1976). Die meisten deutschen Antifaschisten beendeten ihr Leben jedoch in völliger Isolation,
Zurückgezogenheit und Vergessenheit.
Příběhy pamětníků
Zeitzeugengeschichten
Otto Seidl
Herbert Löwit
Edith Kroupová (roz. / geb. Mayer)
Hedvika Hurníková (roz. / geb. Walter)
Olga Sippl (roz. / geb. Stowasser)
Alexander Stefanescu
Herta Sedláčková (roz. / geb. Stach)
Otto Seidl
* 1913 v Kraslicích,
současné bydliště Eskilstuna, Švédsko
* 1913 in Graslitz (Kraslice),
derzeit wohnhaft in Eskilstuna, Schweden
Jako předseda Socialistické mládeže v Kraslicích a kolportér sociálnědemokratických novin Volkswille se Otto
Seidl s henleinovci rád neměl. Když v srpnu 1938 zavítal
do Kraslic sám Henlein, podařilo se Seidlovi s dalšími antifašisty zabránit mu v projevu. Na plakáty „Henlein hovoří“
pak dolepovali cedulku s nápisem „NE“ – „Henlein NEhovoří“. Každý večer se scházeli v místním Lidovém domě,
aby jej chránili před útoky henleinovců a radili se o dalším
Měšťanská škola v Kraslicích, 1925–1926
Bürgerschule in Graslitz, 1925–1926
52
Als Vorsitzender der Sozialistischen Jugend in Graslitz
und Kolporteur der sozialdemokratischen Zeitung Volkswille mochten die Henlein-Anhänger Otto Seidl nicht. Als
Henlein selbst im August 1938 nach Graslitz kam, gelang
es Seidl und weiteren Antifaschisten, ihn an einer Ansprache zu hindern. Auf die Plakate „Henlein spricht“ klebten
sie einen Zusatzzettel mit der Aufschrift „NICHT“ – also
„Henlein spricht NICHT“. Jeden Abend kamen sie im
Volkshaus zusammen, um es vor Angriffen den HenleinAnhänger zu schützen und über das weitere Vorgehen zu
beraten. Ende September fiel die Entscheidung, dass sie
die Stadt augenblicklich verlassen mussten. Otto Seidl
ging völlig unvorbereitet, nur mit einer Brottasche über
der Schulter. Sein Haus sah er erst nach mehr als fünfzig
Jahren wieder.
Sie gingen ins böhmische Binnenland und kamen dann
in ein Flüchtlingslager in der Nähe von Písek. Kurz nach
dem Münchener Abkommen wurden sie von tschechischen
Polizisten in einen Zug gesetzt und zurück in die Sudeten
geschickt, die bereits von der deutschen Armee besetzt
waren. Otto Seidl und seine Frau sprangen kurz vor der
Grenze aus dem Zug und flüchteten. In Prag ließen sie sich
in der Zentrale der deutschen Sozialdemokratie registrieren und wurden nach zwei Monaten Wartezeit einem
postupu. Koncem září zde padlo rozhodnutí, že musí město okamžitě opustit. Otto Seidl odcházel zcela bez přípravy, jen s chlebníkem přes rameno. Svůj dům znovu uviděl
až po více než padesáti letech.
Odešli do českého vnitrozemí a byli umístěni do uprchlického tábora nedaleko Písku. Krátce po Mnichovu je čeští
četníci posadili do vlaku a poslali zpátky do Sudet, které již
byly obsazeny německou armádou. Otto Seidl a jeho žena
těsně před novou hranicí z vlaku vyskočili a uprchli. V Praze se registrovali v centrále německé sociální demokracie
a po dvou měsících čekání byli zařazeni do transportu do
Švédska. Do Stockholmu připluli na Štědrý večer 1938.
Možnosti zapojit se do protinacistického odboje byly ve
Švédsku, mimo jiné s ohledem na přání švédské vlády, velmi omezené. Exulanti ovšem s napětím sledovali diskuse
o plánovaném odsunu Němců z Československa. Otto Seidl se paradoxně stal jednou z jeho prvních obětí. Ještě před
koncem války mu bylo sděleno, že je kvůli německé národnosti „propuštěn ze státního svazku československého“.
Naděje, že se vrátí do své vlasti, tak vzala definitivně za
své. Po válce získal švédské občanství a pracoval jako učitel
v hudební škole. V Československu zůstal až do roku 1989
nežádoucí osobou.
Transport nach Schweden zugeordnet. In Stockholm
kamen sie am Heiligabend 1938 an.
Die Möglichkeiten, sich in Schweden in den antifaschistischen Widerstandskampf einzubringen, waren – unter
anderem auch mit Rücksicht auf den Wunsch der schwedischen Regierung – sehr begrenzt. Die Exulanten verfolgten
jedoch interessiert die Diskussionen über die geplante Aussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei. Otto
Seidl wurde paradoxerweise eines der ersten Opfer. Noch
vor Kriegsende wurde ihm mitgeteilt, er werde wegen der
Zugehörigkeit zur deutschen Nationalität „aus dem tschechoslowakischen Staatsverband entlassen“. Die Hoffnung,
in seine Heimat zurückkehren zu können, musste er somit
endgültig begraben. Nach dem Krieg erlangte er die
schwedische Staatsangehörigkeit und arbeitete als Lehrer
in einer Musikschule. In der Tschechoslowakei galt er bis
1989 als persona non grata.
Socialistická mládež Kraslice, 1932 (O. S. vpředu vpravo)
1. máj ve Švédsku, 1939 nebo 1940 (O. S. vpravo)
Sozialistische Jugend in Graslitz, 1932 (O. S. vorn rechts)
1. Mai in Schweden, 1939 oder 1940 (O. S. rechts)
53
Herbert Löwit
* 1923 v Teplicích v Čechách,
současné bydliště Woodford Green, Velká Británie
* 1923 in Teplitz (Teplice v Čechách),
derzeit wohnhaft in Woodford Green, Großbritannien
Rodina, do které se Herbert Löwit v roce 1923 narodil,
měla v politice jasno. Otec byl odborář a člen městského
zastupitelstva za sociální demokracii, starší sourozenci byli
aktivní v Socialistické mládeži, v levicové organizaci byla
i matka. Jeho dětské vzpomínky jsou spojeny především se
sudetskou metropolí Libercem, kam se rodina na konci 20.
let přestěhovala. Liberec byl však pro antifašistickou rodinu stále nebezpečnější a když se na konci září 1938 stal
součástí nacistického Německa, bylo Löwitovým jasné, že
musí okamžitě pryč. Jejich dům v té době už hlídali henleinovci. Utekli nejprve k příbuzným do českého vnitrozemí
a otci se s pomocí sociálnědemokratické strany brzy podařilo dostat rodinu do Anglie.
Jakmile Herbert dosáhl osmnácti let, vstoupil v Anglii do
československé armády. Česky ale uměl dost špatně, a tak
když se stal příslušníkem československé brigády, musel se
nejprve naučit jazyk. Po roce už česky mluvil celkem dobře. Jeho jednotka se vylodila ve Francii, nejprve byla poslána k Falaise a poté k Dunkerque. Tam se Herbert Löwit
zúčastnil slavné operace, při níž byla německá armáda
držena v Dunkerque v obklíčení až do konce války.
Po válce Herbert Löwit ztratil motivaci být vojákem.
Navíc si uvědomil, že v nové československé armádě budované podle sovětského vzoru pro něj místo nebude. Praco-
54
Die Familie, in der Herbert Löwit 1923 geboren wurde,
hatte eine klare politische Einstellung. Der Vater war ein
Gewerkschaftler und vertrat die Sozialdemokratie im
Stadtrat, Herberts ältere Geschwister waren in der Sozialistischen Jugend aktiv, die Mutter war ebenfalls in einer
linken Organisation. Seine Kindheitserinnerung sind vor
allem mit der sudetendeutschen Metropole Reichenberg
verbunden, wohin die Familie Ende der 1920er Jahre
Rodina Löwitových, 1945 (H. L. uprostřed)
Familie Löwit, 1945 (H. L. in der Mitte)
val poté jako učitel angličtiny, ale angličtina byla stále více
nahrazována ruštinou a kurzů ubývalo. Hrozilo mu, že přijde o práci. Jako Němec nemohl v Československu očekávat žádné zajímavé uplatnění. Navíc se schylovalo k nastolení komunistické totality. Když odjel na dovolenou za
rodiči do Anglie, seznámil se tam se svou budoucí ženou,
původem také z Čech. Spolu se nakonec rozhodli, že
v Anglii zůstanou. Československo považoval Herbert
Löwit sice i nadále za svůj domov, ale nebyla to země, v níž
by mohl žít.
Na táboře socialistické mládežnické organizace „Rote Falken“,
okolo 1935
Im Ferienlager der sozialistischen Jugendorganisation „Rote Falken“,
um 1935
umgezogen ist. Für die antifaschistische Familie wurde
Reichenberg jedoch immer gefährlicher und als die Stadt
Ende September 1938 an NS-Deutschland angeschlossen
wurde, wurde den Löwits klar, dass sie sogleich weg müssen. Ihr Haus wurde schon von den Leuten Henleins beobachtet. Sie flohen zuerst zu Verwandten in das Landesinnere und bald gelang es dem Vater, die Familie mit Hilfe
der Sozialdemokratischen Partei nach England zu bringen.
Sobald Herbert 18 Jahre alt war, trat er in die tschechoslowakische Armee in England ein. Tschechisch sprach er
jedoch ziemlich schlecht und deshalb musste er zuerst die
Sprache lernen. Nach einem Jahr sprach er Tschechisch
ganz passabel. Seine Einheit landete in Frankreich und
wurde zuerst nach Falaise und dann nach Dünkirchen
geschickt. Dort beteiligte sich Herbert Löwit an der
berühmten Aktion, bei der die deutsche Armee in der Stadt
bis zum Kriegsende eingekesselt war.
Nach dem Krieg war Herbert Löwit nicht mehr motiviert, Soldat zu sein. Es wurde ihm auch bewusst, dass es
in der neuen tschechoslowakischen Armee nach sowjetischem Muster keinen Platz mehr für ihn geben würde. Er
arbeitete dann als Englischlehrer. Englisch wurde jedoch
immer mehr durch Russisch ersetzt und es gab immer
weniger Englischkurse. Sein Arbeitsplatz war sehr unsicher. Als Deutscher konnte er in der Tschechoslowakei
keine interessante Betätigung für sich erhoffen. Darüber
hinaus deutete alles auf die Errichtung einer kommunistischen Diktatur hin. Während des Urlaubs bei seinen
Eltern in England lernte er seine zukünftige Frau kennen,
die ebenfalls aus Böhmen stammte. Gemeinsam beschlossen sie, in England zu bleiben. Die Tschechoslowakei blieb
für Herbert Löwit zwar weiterhin seine Heimat, leben
konnte er dort jedoch nicht.
55
Edith Kroupová
(roz. / geb. Mayer)
* 1927 v Bílině,
současné bydliště Litvínov
* 1927 in Bilin (Bílina),
derzeit wohnhaft in Leutensdorf (Litvínov), Tschechien
„Míšenec prvního stupně“, takové rasové zařazení připadlo za okupace na Edith Mayerovou. Její otec Karl byl
totiž Němec a matka Irma židovka. Sotva týden po okupaci
pohraničí už zažili Mayerovi první domovní prohlídku.
Maminka musela nosit židovskou hvězdu, a tak raději ani
Oznámení o zákazu užívání radiopřijímačů, září 1939
Bekanntmachung über das Verbot des Betriebs von Radiogeräten,
September 1939
56
„Mischling ersten Grades“, diese Rassenbezeichnung
traf während der Okkupation auch auf Edith Mayer zu. Ihr
Vater Karl war nämlich Deutscher, ihre Mutter Irma Jüdin.
Nicht einmal eine Woche nach der Okkupation der Grenzgebiete erlebten die Mayers bereits die erste Haussuchung.
Die Mutter musste den Judenstern tragen, und so verließ
sie lieber gar nicht das Haus. Im Jahre 1942 musste Edith
aus Rassengründen das deutsche Gymnasium in Dux
(Duchcov) verlassen und Zwangsarbeit bei einem Bauern
verrichten.
Die Nazis verstärkten den Druck insbesondere auf den
Vater. Sie drängten ihn zu einer Scheidung und hielten
ihm seine tschechischen Freunde vor. Schließlich wurde
der Vater verhaftet und zur Sklavenarbeit in Kaligruben
nach Hessen verschleppt. Im Februar 1945, an Ediths
achtzehntem Geburtstag, kam ihre Mutter in einen
Transport nach Theresienstadt. Alle Verwandten mütterlicherseits waren damals bereits tot. Schon Anfang der
vierziger Jahre waren sie in Vernichtungslagern umgekommen. Der erbitterte Widerstand des Vaters konnte
die Internierung der Mutter um fünf Jahre hinauszögern,
wodurch er ihr das Leben rettete. Auch Edith drohte der
Transport, doch Verwandte versteckten sie. Die letzten
Kriegsmonate verbrachte sie in einer kleinen Kammer auf
nevycházela z domu. V roce 1942 musela Edith z rasových
důvodů opustit německé gymnázium v Duchcově a nastoupit na nucené práce k sedlákovi.
Nacisté stupňovali tlak zejména na otce. Nutili ho k rozvodu a vyčítali mu české kamarády. Nakonec byl otec
zatčen a odvlečen na otrocké práce do dolů na draselnou
sůl v Hesensku. V únoru 1945, v den Editiných osmnáctých
narozenin, nastoupila matka k transportu do Terezína.
Všichni příbuzní z matčiny rodiny v té době byli dávno mrtví. Už počátkem čtyřicátých let skončili ve vyhlazovacích
táborech. Urputný odpor otce dokázal oddálit matčinu
internaci o pět let, čímž jí zachránil život. I Editě hrozil
transport, ale příbuzní ji ukryli. Poslední měsíce války prožila v malé místnůstce na půdě, kde bylo v teplých dnech
nesnesitelné vedro.
Nejdříve se vrátila domů maminka. Přijela v pruhovaném vězeňském mundúru na sovětském tanku a vážila sotva 30 kilogramů. Otcova cesta byla méně pompézní.
V Chebu si chtěl koupit jízdenku, ale jako Němci mu ji
odmítl český železničář prodat. Musel si nasadit bílou pásku a dojít do Bíliny pěšky. Protifašistický postoj rodiny
vzhledem k prožitému utrpení nikdo nezpochybňoval. Ale v odsunu skončila většina přátel
- i těch, kteří rodinu za války statečně podpořili.
Jejich ztrátu nesl těžce zejména otec. Přesto
odmítal opustit vlast, když matka usilovala
o vystěhování do Palestiny. Dva roky trvalo, než
rodina získala československé státní občanství
a občanská práva. Edith kvůli tomu musela
odkládat svatbu se svým vyvoleným. Později se
usadila v Litvínově, kde žije dodnes.
dem Dachboden, wo es an warmen Tagen unerträglich
heiß wurde.
Zuerst kam die Mutter heim, in gestreifter Häftlingskleidung auf einem sowjetischen Panzer. Sie wog gerade einmal noch 30 Kilogramm. Die Reise des Vaters war weniger
pompös. In Eger (Cheb) wollte er sich eine Fahrkarte kaufen, doch da er Deutscher war, weigerte sich der tschechische Eisenbahner, ihm eine solche zu verkaufen. Er musste
eine weiße Armbinde tragen und zu Fuß nach Bilin laufen.
Die antifaschistische Haltung der Familie bezweifelte
angesichts des durchgemachten Leids niemand. Vertrieben wurden jedoch die meisten Freunde – auch die, die die
Familie während des Krieges mutig unterstützt hatten.
Diesen Verlust ertrug vor allem der Vater nur schwer. Trotz
allem lehnte er es ab, seine Heimat zu verlassen, als die
Mutter versuchte, nach Palästina auszureisen. Es dauerte
zwei Jahre, ehe die Familie die tschechoslowakische
Staatsangehörigkeit und die Bürgerrechte erhielt. Edith
musste aus diesem Grunde die Hochzeit mit ihrem Auserwählten aufschieben. Später ließ sie sich in Leutensdorf
nieder, wo sie bis heute lebt.
Potvrzení o nuceném nasazení otce v Německu, květen 1945
Bestätigung über Zwangsarbeit des Vaters in Deutschland, Mai 1945
57
Hedvika Hurníková
(roz. / geb. Walter)
* 1926 v Hoře Svatého Šebestiána,
současné bydliště Chomutov
* 1926 in Sebastiansberg (Hora Svatého Šebestiána),
derzeit wohnhaft in Komotau (Chomutov), Tschechien
Otec Hedviky se přiženil do krušnohorské obce Hora
Svatého Šebestiána v polovině 20. let a po tchánovi převzal místo listonoše. Jako státní zaměstnanec byl loajální
k Československu. Pilně se učil česky, přátelil se těmi několika málo Čechy, kteří v obci žili, a poslal dokonce dceru do
české školy. Když se navíc angažoval v dělnickém sportov-
Rodinné foto, okolo 1933 (H. H. vpravo vpředu)
Familienfoto, um 1933 (H. H. rechts vorn)
58
Der Vater von Hedvika heiratete Mitte der 20er Jahre in
eine Familie aus der Erzgebirgsgemeinde Sebastiansberg
ein, er übernahm von seinem Schwiegervater die Stelle
des Briefträgers. Als Staatsbeamter war er gegenüber der
Tschechoslowakei loyal. Er lernte fleißig Tschechisch,
freundete sich mit den wenigen Tschechen, die in der
Gemeinde lebten, an, und schickte seine Tochter sogar auf
eine tschechische Schule. Als er sich darüber hinaus noch
im Arbeitersportverein ATUS engagierte und sich wie seine ganze Familie auch zur Sozialdemokratie bekannte,
waren seine Probleme im Jahre 1938 vorprogrammiert. Im
September brachte er seine Familie deshalb lieber in das
sicherere Binnenland. Er selbst rückte dann im Rahmen
der Mobilmachung zur tschechoslowakischen Armee ein.
Nach dem Münchner Abkommen wurde die Familie von
den tschechoslowakischen Behörden angewiesen, sie solle
wieder nach Sebastiansberg zurückkehren. Die Gemeinde
gehörte damals schon zu NS-Deutschland. Der Großvater,
der Onkel und der Vater von Hedvika wurden als Sozialdemokraten sofort festgenommen. Der Onkel durchlief die
Konzentrationslager in Buchenwald, Flossenbürg und
Dachau. Ihren Vater ließ man zwar nach zwei Wochen frei,
doch er verlor seine Arbeit. Er fand mehrmals eine neue
Stelle, wurde aber stets wegen „Unzuverlässigkeit“ wenig
ním spolku ATUS a stejně jako celá rodina se hlásil k sociálním demokratům, měl v roce 1938 o problémy postaráno. V září proto raději odvedl rodinu do bezpečnějšího
vnitrozemí. Sám pak při mobilizaci narukoval do československé armády.
Po Mnichovu nařídily československé úřady rodině, aby
se vrátila zpátky do Hory Sv. Šebestiána. Ta již v té době
byla součástí nacistického Německa. Dědeček, strýc a otec
Hedviky byli jako sociální demokraté ihned zatčeni. Strýc
poté prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenbürgu a Dachau. Otce sice po dvou týdnech pustili na
svobodu, ale přišel o práci. Několikrát si našel nové
zaměstnání, ale vždy byl po krátké době pro „nespolehlivost“ propuštěn. Když získal práci v chomutovské Mannesmannce, věřil, že se na něj konečně usmálo štěstí. Po krátké době zde však utrpěl těžký pracovní úraz a přišel
o nohu. Mladá Hedvika byla v té době zaměstnána v Chomutově v továrně Herold. Válečným zajatcům, kteří zde
pracovali, tajně nosila jídlo.
Zlá léta pro rodinu neskončila ani po konci války. Tentokrát byli šikanováni ze strany Čechů. „Němci na konec
fronty!“ křičeli na matku stále dokola při nakupování, a tak
trvalo celé hodiny, než byla konečně obsloužena. Hedvice
a jejímu otci zase hrozili vězením za to, že spolu na veřejnosti mluvili německy. Jejich dům v Hoře Sv. Šebestiána
byl celý rozebrán a převezen na jiné místo. Většina příbuzných Československo opustila. Hedvika právě poznala svého budoucího muže, a proto se rozhodla zůstat. Dnes je
předsedkyní Kulturního sdružení občanů německé národnosti v Chomutově a členkou Výboru pro národnostní
menšiny při chomutovském magistrátu.
später entlassen. Nachdem er eine Anstellung bei Mannesmann in Komotau bekommen hatte, glaubte er, nun endlich Glück zu haben. Doch kurze Zeit später erlitt er einen
schweren Arbeitsunfall und verlor ein Bein. Die junge Hedvika war damals bei den Herold-Werken in Komotau
beschäftigt. Den Kriegsgefangenen, die hier arbeiteten,
brachte sie heimlich Essen.
Die schlimmen Jahre waren für die Familie auch nach
Kriegsende nicht vorbei. Dann nämlich wurden sie von Seiten der Tschechen schikaniert. „Deutsche ans Ende der
Schlange!“ schrien sie die Mutter beim Einkaufen an, und
so dauerte es manchmal Stunden, ehe sie endlich bedient
wurde. Hedvika und ihrem Vater drohte man sogar mit
Gefängnis, weil sie in der Öffentlichkeit deutsch gesprochen hatten. Ihr Haus in Sebastiansberg wurde vollständig
demontiert und an einen anderen Ort verbracht. Die meisten Verwandten verließen damals die Tschechoslowakei.
Hedvika aber hatte gerade ihren künftigen Mann kennengelernt und entschloss sich deshalb zu bleiben. Heute ist
sie Vorsitzende der Kulturvereinigung von Bürgern deutscher Nationalität in Komotau und Mitglied im Ausschuss
für nationale Minderheiten beim Magistrat der Stadt
Komotau.
Škola v Hoře Sv. Šebestiána, okolo 1937 (H. H. v první řadě druhá zleva)
Schule in Sebastiansberg, um 1937 (H. H. erste Reihe, zweite von links)
59
Olga Sippl
(roz. / geb. Stowasser)
* 1920 ve Staré Roli u Karlových Varů,
současné bydliště Mnichov, Německo
* 1920 in Altrohlau bei Karlsbad (Stará Role u Karlových Varů),
derzeit wohnhaft in München, Deutschland
Vypjatá 30. léta dolehla na Olgu v době jejího dospívání.
Otec byl školníkem, byt měli přímo nad tělocvičnou, kam
chodívali cvičit mladí henleinovci. Když cvičenci zpívali
nacistické písně, bouchal otec kladivem do topení, a když
neopustili tělocvičnu do deseti večer, odšrouboval pojistky.
Odpor k nacismu přešel i na Olgu. Vstoupila do Socialistické mládeže a v roce 1938 odjela do Prahy pomáhat lidem,
kteří utíkali před nacisty z pohraničí. Prchnout museli také
její rodiče, kterým se nakonec podařilo emigrovat do Anglie. Olga takové štěstí neměla. Po příjezdu německé armády do Prahy se vrátila zpátky do Karlových Varů.
Našla si práci v kanceláři dr. Bechera, syna bývalého
sociálnědemokratického starosty. Jak se ukázalo, byl jeho
úřad hnízdem antifašistů. Díky jeho ochraně se Olga
nemusela účastnit žádných nacistických shromáždění
a slavností. V kritických chvílích se ochrany dočkala i od
jiných lidí. Když jednou nesla jídlo ruským válečným zajatcům, přistihla ji vedoucí nacistického ženského spolku.
Kdyby ji prozradila, čekaly by Olgu velké nepříjemnosti.
Naštěstí se tak nestalo.
Po skončení války byla Olga povolána do antifašistického výboru v Karlových Varech. Jeho členové pomáhali
chránit německé antifašisty před represivními opatřeními
československých úřadů a spoluorganizovali antifašistické
60
Die angespannten 30er Jahre erlebte Olga in der Pubertät. Ihr Vater war Schulpedell, ihre Wohnung lag direkt
über einer Turnhalle, in der die jungen Henlein-Anhänger
turnten. Wenn die Turner Nazilieder sangen, schlug der
Vater mit einem Hammer gegen die Heizungsrohre, und
Se členy dělnického tělocvičného spolku ATUS, 1934
(O. S. vpředu, druhá zprava)
Mit Mitgliedern des Arbeiter-Turn- und Sportvereins, 1934
(O. S. vorn, zweite von rechts)
transporty do Německa. Když Olga zjistila, že s Němci se
v novém státě nepočítá, že by nemohla používat svého
mateřského jazyka a nesměla se hlásit ke své německé
národnosti, rozhodla se Československo rovněž opustit.
Odjela posledním antifašistickým transportem z Karlových
Varů v listopadu 1946. V Německu se na počátku 50. let
podílela na založení nástupnické organizace německé sociální demokracie v Československu, která byla pojmenována Seliger Gemeinde. Dnes je její jedinou žijící zakládající
členkou.
Olga Sippl v roce 1934
Olga Sippl im Jahre 1934
wenn sie die Turnhalle nicht bis zehn Uhr abends verlassen
hatten, schraubte er die Sicherungen heraus. Die Abneigung gegen die Nazis schwappte auch auf Olga über. Sie
trat in die Sozialistische Jugend ein und reiste 1938 nach
Prag, um Menschen zu helfen, die vor den Nazis aus den
Grenzgebieten geflüchtet waren. Flüchten mussten auch
ihre Eltern, denen es schließlich gelang, nach England zu
emigrieren. Olga hat dieses Glück nicht. Nachdem die
deutsche Armee in Prag eingezogen war, kehrte sie nach
Karlsbad zurück.
Sie fand eine Stelle in einem Büro von Dr. Becher, dem
Sohn des ehemaligen sozialdemokratischen Bürgermeisters. Wie sich herausstellte, war sein Büro eine Zelle von
Antifaschisten. Dank seines Schutzes musste Olga an keinen Naziversammlungen und –festen teilnehmen. In kritischen Situationen ließen ihr auch andere ihren Schutz
angedeihen. Als sie einmal russischen Kriegsgefangenen
Essen brachte, wurde sie dabei von der Leiterin eines NSFrauenvereins überrascht. Hätte diese sie verraten, hätte
Olga viele Unannehmlichkeiten gehabt. Glücklicherweise
geschah dies nicht.
Nach dem Ende des Krieges wurde Olga in den antifaschistischen Ausschuss in Karlsbad einberufen. Dessen
Mitglieder waren bemüht, deutsche Antifaschisten vor den
Repressionsmaßnahmen der tschechoslowakischen Behörden zu bewahren, und organisierten antifaschistische
Transporte nach Deutschland. Als Olga merkte, dass man
mit den Deutschen im neuen Staat nicht rechnete, dass sie
ihre Muttersprache nicht hätte benutzen und sich auch
nicht zu ihrer deutschen Nationalität hätte bekennen dürfen, entschloss auch sie sich, die Tschechoslowakei zu verlassen. Sie reiste mit dem letzten antifaschistischen Transport im November 1946 aus Karlsbad ab. In Deutschland
beteiligte sie sich Anfang der 50er Jahre an der Gründung
der Nachfolgeorganisation der deutschen Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei, die als Seliger-Gemeinde
bezeichnet wurde. Heute ist sie deren einziges noch lebendes Gründungsmitglied.
61
Alexander Stefanescu
* 1924 v Šumperku,
současné bydliště Praha
* 1924 in Mährisch Schönberg (Šumperk),
derzeit wohnhaft in Prag, Tschechien
Rodina Alexandra Stefanescu působila na obyvatele
Šumperka dosti exotickým dojmem. Otec pocházel
z Rumunska a měl výrazně snědou pleť, matka náležela
k místní majetné německé rodině. Pro přívržence nacismu
šlo o neárijský svazek. Rodina byla kvůli tomu terčem útoků, které byly jednou z příčin, proč matka v roce 1933 spáchala sebevraždu.
Výpis ze sčítacího archu sčítání lidu v roce 1939, srpen 1948
Auszug aus dem Zählungsbogen der Volkszählung 1939, August 1948
62
Die Familie von Alexander Stefanescu wirkte auf die Einwohner von Mährisch Schönberg recht exotisch. Der Vater
stammte aus Rumänien und hatte eine sehr dunkle Haut,
die Mutter gehörte zu einer ortsansässigen vermögenden
deutschen Familie. Für die NS-Anhänger war dies eine
nichtarische Verbindung. Die Familie war aus diesem
Grunde Angriffen ausgesetzt, die einer der Gründe dafür
waren, dass die Mutter im Jahre 1933 Selbstmord beging.
Am Beginn der Okkupation der Tschechoslowakei wurde Alexander als Schüler einer Industrieschule in ein
Wehrlager geschickt. Beim Abschlussappell forderte der
Lagerleiter die Anwesenden zum Eintritt in die SS auf. Alexander lehnte mit der Ausrede ab, er melde sich zur Luftwaffe. Nach seiner Rückkehr nach Hause erhielt er trotzdem eine Vorladung, er solle zur Waffen-SS eingezogen
werden. Er telegrafierte, er habe sich im Lager nicht registrieren lassen, und konnte die Gefahr für eine Weile
abwenden. Er meldete sich im deutschen Technikum in
Brünn an, doch ein Jahr später wurde er erneut aufgefordert, er solle sich bei der SS melden. Er begann zu manövrieren und seine rumänische Nationalität herauszustreichen, die er von seinem Vater hatte. Den Nazis war der junge Rumäne, der der „Ehre“ auswich, bei der SS zu dienen,
langsam verdächtig. So machte man ihm das weitere Stu-
Na počátku okupace Československa byl Alexander jako
student průmyslové školy poslán na branný tábor. Při závěrečném nástupu vyzval vedoucí tábora přítomné ke vstupu
do SS. Alexander odmítl s výmluvou, že se hlásí k letectvu.
Po návratu domů přesto dostal předvolání k odvodu do
zbraní SS. Telegraficky poukázal na to, že se v táboře nenechal registrovat a hrozbu na čas odvrátil. Přihlásil se na
německou techniku v Brně, ale po roce byl opět vyzván,
aby se hlásil u SS. Začal manévrovat a zdůrazňovat svou
rumunskou národnost po otci. Nacistům začal být mladý
Rumun vyhýbající se „cti“ sloužit u SS podezřelý. Další studium mu bylo znemožněno, musel změnit bydliště. Když
poté odmítl nastoupit i do rumunské jednotky SS, zaštítěné uprchlou fašistickou vládou Rumunska, došla nacistickým úřadům trpělivost. Byl zatčen a uvězněn.
Po osvobození se vrátil domů do Šumperka. S doklady
politického vězně a znalostí češtiny chránil otce a další členy rodiny před poválečnou perzekucí. Nálady vůči rodině
nebyly ani v českém prostředí přívětivé. Babička byla zařazena do odsunu, což Alexander odvrátil na poslední chvíli.
Majetek po matce se mu ale před konfiskací zachránit
nepodařilo. Sám musel kvůli své rumunské národnosti
a rumunské státní příslušností v Československu řešit řadu
problémů. Dokonce jednu dobu hrozilo jemu a otci vystěhování do Rumunska. Aby se mohl oženit se svou přítelkyní, přijal nakonec československou státní příslušnost. Po
roce 1989 pokračoval ve snahách o vyrovnání majetkových
škod způsobených jeho rodině po válce. Dosáhl zatím jen
částečného úspěchu.
dium unmöglich, er musste seinen Wohnsitz ändern. Als er
es später ablehnte, der rumänischen Einheit der SS beizutreten, die unter dem Patronat der geflohenen faschistischen Regierung Rumäniens stand, ging den NS-Behörden
die Geduld aus. Er wurde verhaftet und inhaftiert.
Nach der Befreiung kehrte er heim nach Mährisch Schönberg. Mit den Dokumenten eines politischen Häftlings und
seinen Tschechischkenntnissen rettete er seinen Vater und
weitere Familienmitglieder vor der Verfolgung nach dem
Krieg. Die Stimmung gegenüber der Familie war auch im
tschechischen Umfeld nicht besonders freundlich. Die
Großmutter sollte ausgesiedelt werden, was Alexander im
letzten Moment verhindern konnte. Doch das Vermögen,
das er von seiner Mutter geerbt hatte, konnte er nicht vor
der Konfiszierung retten. Er selbst musste aufgrund seiner
rumänischen Nationalität und der rumänischen Staatsangehörigkeit in der Tschechoslowakei mit vielen Problemen
klarkommen. Einmal sogar drohte ihm und seinem Vater
die Ausweisung nach Rumänien. Um seine Freundin heiraten zu können, nahm er schließlich die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit an. Nach dem Jahre 1989 setzte
er sich weiter für eine Wiedergutmachung der Schäden am
Vermögen seiner Familie nach dem Krieg ein. Bislang
erreichte er nur einen Teilerfolg.
Propouštěcí list z donucovací pracovny, květen 1945
Entlassungsschein aus der Zwangsarbeitanstalt, Mai 1945
63
Herta Sedláčková
(roz. / geb. Stach)
* 1923 v Odrách,
současné bydliště tamtéž
* 1923 in Odrau (Odry),
derzeitiger Wohnsitz ebenda
Předkové Herty žili v severomoravském městečku Odry
již po mnoho generací. Oba její rodiče pracovali v místním
gumárenském podniku a angažovali se v dělnickém hnutí.
Otec Hermann Stach zakládal v roce 1921 v Odrách komunistickou stranu, matka Elisabeth byla činná v odborech
a ve vypjaté době roku 1938 vstoupila rovněž do KSČ.
Nacisté ji za to bezprostředně po zabrání Sudet poslali na
šest týdnů za mříže.
Když se matka vrátila z vězení, pomáhali Stachovi nejprve ostatním postiženým rodinám a později hlavně válečným zajatcům. Nosili jim jídlo a připravovali je k útěku. To
se jim stalo osudným. V červnu 1944, krátce poté co byl
otec povolán do armády, pomohla matka s dcerou Hertou
na svobodu čtyřem Rusům. Ti byli však zanedlouho dopadeni a při výslechu své zachránkyně prozradili. Obě byly
poslány do vězení, kde matka zemřela – údajně se oběsila.
Herta byla zavřená až do konce války.
Ačkoli byla antifašistická činnost Stachových zřejmá, byli
přesto po válce postiženi protiněmeckými opatřeními.
Jejich dům byl dočasně zkonfiskován a museli žádat
o navrácení československého občanství. Krom toho musela
Herta snášet poznámky jako: „Každý dobrý Němec dva metry pod zemí“, což jí při vzpomínce na matku vhánělo slzy do
očí. Většina známých z Oder byla odsunutá. Herta právě
64
Hertas Vorfahren lebten bereits über mehrere Generation in der nordmährischen Kleinstadt Odrau. Beide Eltern
arbeiteten in einem dort ansässigen Gummibetrieb und
engagierten sich in der Arbeiterbewegung. Der Vater, Hermann Stach, gründete 1921 in Odrau die kommunistische
Partei, die Mutter Elisabeth war in der Gewerkschaft aktiv
Antifašistický průkaz Herty Sedláčkové, 1945
Antifa-Ausweis von Herta Sedláčková, 1945
poznala svého budoucího muže a rozhodla se zůstat. Když
většina německých odpůrců nacismu odjížděla antifašistickými transporty, připravovala se Herta na narození prvního
dítěte. Dodnes žije v Odrách v domě, kde se narodila.
S rodiči a sestřenicí, 1935 (H. S. vpravo)
Mit Eltern und Cousine, 1935 (H. S. rechts)
und trat in der angespannten Zeit des Jahres 1938 ebenfalls in die KPTsch ein. Die Nazis schickten sie dafür
unmittelbar nach der Annexion der Sudeten für sechs
Wochen hinter Gitter.
Als die Mutter aus dem Gefängnis heimkam, halfen die
Stachs zuerst anderen betroffenen Personen und später
vor allem Kriegsgefangenen. Sie brachten ihnen Essen und
bereiteten sie auf die Flucht vor. Das wurde ihnen zum Verhängnis. Im Juni 1944, kurz nachdem der Vater in die
Armee einberufen wurde, verhalfen die Mutter und Tochter Herta vier Russen in die Freiheit. Diese wurden jedoch
wenig später gefasst und verrieten bei einem Verhör ihre
Retterinnen. Beide kamen ins Gefängnis, wo die Mutter
starb – sie soll sich erhängt haben. Herta war bis zum Ende
des Krieges inhaftiert.
Wenngleich die antifaschistische Haltung der Stachs
offensichtlich war, waren sie trotz allem nach dem Krieg
von den antideutschen Maßnahmen betroffen. Ihr Haus
wurde vorübergehend konfisziert, und sie mussten um die
Rückerteilung der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft ersuchen. Außerdem hatte Herta Bemerkungen zu
ertragen wie: „Jeder gute Deutsche liegt zwei Meter unter
dem Erdboden“, was ihr bei der Erinnerung an ihre Mutter
Tränen in die Augen trieb. Die meisten Bekannten aus
Odrau wurden ausgesiedelt. Herta aber hatte gerade ihren
künftigen Mann kennengelernt und entschloss sich zu
bleiben. Als die meisten deutschen Antifaschisten mit antifaschistischen Transporten abreisten, bereitete sich Herta
auf die Geburt ihres ersten Kindes vor. Bis heute lebt sie in
Odrau in ihrem Geburtshaus.
Odjezd na dělnickou olympiádu do Vídně, 1931 (H. S. s vlajkou)
Abfahrt zur Arbeiterolympiade in Wien, 1931 (H. S. mit der Fahne)
65
Tři příběhy z Ústí nad Labem
Drei Geschichten aus Aussig
Ernst Neuschul
Leopold Pölzl
Rudolf Sieber
Ernst Neuschul
* 17. 5. 1895, Ústí nad Labem
11. 9. 1968, Londýn, Velká Británie
* 17. 5. 1895, Aussig (Ústí nad Labem)
11. 9. 1968, London, Großbritannien
Ernst Neuschul se narodil v Ústí nad Labem v německé
židovské rodině. Po absolvování ústeckého gymnázia studoval v letech 1913–1919 malířství postupně v Praze, Vídni, Krakově a opět Praze. Od roku 1920 žil a tvořil v prostředí německé avantgardy v Berlíně, kde se věnoval kromě malby také fotografii, filmu a tanci. V letech 1922 až
1926 realizoval se svou první ženou ojedinělou performanci, když jako „javánský“ taneční pár absolvovali úspěšná
turné po Evropě, Spojených státech amerických a Kanadě.
V Berlíně působil Neuschul až do nástupu nacismu, poté
se vrátil do Ústí nad Labem. Jeho obrazy byly v roce 1933
v Berlíně veřejně spáleny nacisty jako neárijské „zvrhlé“
umění. Po celou dobu se věnoval veřejné politické práci
v sociálnědemokratickém a antifašistickém hnutí. Pomáhal také německým exulantům, jako byl například malíř
Oskar Kokoschka.
V letech 1935 až 1936 pobýval Ernst Neuschul na oficiální pozvání v Sovětském svazu. Po osobních zkušenostech
se stalinským režimem odmítl nabídku zůstat v SSSR a vrátil se do Československa. Zde ho ale také čekala vyhrocená
politická situace. I v motivech jeho obrazů se objevovala
témata inspirovaná dobou a věnovaná například demokratickým silám v občanské válce ve Španělsku. Sám se nakonec stal terčem nacistické nenávisti, když v roce 1937
68
Ernst Neuschul kam in Aussig in einer deutschen jüdischen Familie zur Welt. Nach dem Abschluss des Gymnasiums in Aussig studierte er in den Jahren 1913–1919 Malerei in Prag, Wien, Krakau und wieder Prag. Ab dem Jahre
1920 lebte und arbeitete er im Umfeld der deutschen
Avantgarde in Berlin, wo er sich neben der Malerei auch
der Fotografie, dem Film und dem Tanz widmete. In den
Jahren 1922 bis 1926 realisierte er zusammen mit seiner
ersten Frau eine einzigartige Performance, als sie als
„jawanisches“ Tanzpaar eine erfolgreiche Tournee durch
Europa, die Vereinigten Staaten und Kanada absolvierten.
Ernst Neuschul při vítání pěveckého sboru Rudé armády v Ústí nad Labem, 1937
Ernst Neuschul bei der Begrüßung des Chors der Roten Armee, Aussig, 1937
neznámí pachatelé vandalsky poničili jeho obrazy na
výstavě v Ústí nad Labem. Svoji vlast opustil Ernst Neuschul na poslední chvíli v březnu 1939. Zachránil sebe,
manželku a děti, ale jeho rodiče a další příbuzní se stali
během následujících let oběťmi nacistického vraždění.
Od roku 1939 až do své smrti žil Neuschul ve Velké Británii. Ani v letech válečných nepřestal být aktivní v sudetoněmeckém antifašistickém hnutí vedeném Wenzlem Jakschem a těžce nesl jeho rozpory s Edvardem Benešem. Do
poslední chvíle doufal, že se po válce vrátí zpět domů, ale
zprávy o poválečném odsunu Němců a varování, kterého
se mu dostalo například od komunisty Karla Kreibicha, ho
nakonec donutily změnit zásadně svůj život. Tato radikální
změna je symbolizována i změnou příjmení Neuschul na
Norland v roce 1946. Do své vlasti se již nikdy nevrátil.
Ernst Neuschul, okolo 1930
In Berlin wirkte Neuschul bis zum Aufstieg des Nationalsozialismus, dann kam er nach Aussig zurück. Seine Bilder
wurden 1933 von den Nationalsozialisten in Berlin öffentlich als nichtarische „entartete“ Kunst verbrannt. Die ganze Zeit engagierte sich Ernst Neuschul in der öffentlichen
politischen Arbeit in der sozialdemokratischen und der
antifaschistischen Bewegung. Er half auch deutschen Exulanten wie zum Beispiel dem Maler Oskar Kokoschka.
In den Jahren 1935 bis 1936 weilte Ernst Neuschul auf
offizielle Einladung in der Sowjetunion. Nach persönlichen Erfahrungen mit dem Stalin´schen Regime schlug er
das Angebot, in der UdSSR zu bleiben, aus und kehrte in
die Tschechoslowakei zurück. Hier aber erwartete ihn
ebenfalls eine zugespitzte politische Situation. Auch in den
Motiven seiner Bilder tauchten Themen auf, die von der
Zeit inspiriert waren und die er beispielsweise den demokratischen Kräften im Spanischen Bürgerkrieg widmete.
Er selbst wurde schließlich auch zur Zielscheibe des nationalsozialistischen Hasses, als im Jahre 1937 unbekannte
Vandalen auf einer Ausstellung in Aussig seine Bilder zerstörten. Seine Heimat verließ Ernst Neuschul im letzten
Moment, im März 1939. Er rettete sich, seine Frau und Kinder, doch seine Eltern und weitere Verwandte wurden in
den folgenden Jahren Opfer des Völkermords durch die
Nationalsozialisten.
Von 1939 bis zu seinem Tode lebte Neuschul in Großbritannien. Auch in den Kriegsjahren hörte er nicht auf, sich
in der sudetendeutschen antifaschistischen Bewegung
unter der Leitung von Wenzel Jaksch zu engagieren, und
dessen Dispute mit Edvard Beneš ertrug er nur schwer. Bis
zum letzten Moment hoffte er, er werde nach dem Krieg
nach Hause zurückkehren können, doch die Berichte von
der Vertreibung der Deutschen nach dem Krieg und die
Warnungen, die ihm von dem Kommunisten Karl Kreibich
zugespielt wurden, brachten ihn schließlich dazu, sein
Leben radikal zu ändern. Dazu gehörte auch die symbolische
Änderung seines Familiennamens Neuschul in Norland im
Jahre 1946. Bis zu seinem Tode hat er seine Heimat nie
wieder gesehen.
Ernst Neuschul, um 1930
69
Leopold Pölzl
* 14. 11. 1879, St.Ägyd, Rakousko
1. 9. 1944, Ústí nad Labem
* 14. 11. 1879, St.Ägyd, Österreich
1. 9. 1944, Aussig (Ústí nad Labem)
Leopold Pölzl se narodil v rakouském městě St. Ägyd
14. listopadu 1879. Do Ústí nad Labem přišel v roce 1913
již jako známý představitel sociálnědemokratického hnutí.
Do komunální politiky se úspěšně zapojil od konce roku
1918. V letech 1920–1923 a 1931–1938 byl starostou města, v letech 1923–1931 místostarostou. Byla to také jeho
Leopold Pölzl (vlevo) s Jaroslavem Kubistou a Edvardem Benešem
v Ústí nad Labem, 1936
Leopold Pölzl (links) mit Jaroslav Kubista und Edvard Beneš in Aussig, 1936
70
Leopold Pölzl wurde am 14. November 1879 im österreichischen St. Ägyd geboren. Nach Aussig kam er im Jahre
1913, bereits als bekannter Vertreter der sozialdemokratischen Bewegung. Er brachte sich erfolgreich ab Ende 1918
in die Kommunalpolitik ein. In den Jahren 1920–1923 und
1931–1938 war er Bürgermeister und in den Jahren
1923–1931 stellvertretender Bürgermeister. Es war auch
sein Verdienst, dass sich Aussig nach den grundlegenden
Veränderungen, zu denen es nach dem Ende des Ersten
Weltkrieges in Mitteleuropa gekommen war, wirtschaftlich und sozial stabilisierte. Aktiv war Leopold Pölzl auch
auf Kreisebene und als Vertreter der Selbstverwaltungen
in der gesamtstaatlichen Politik.
Als bedeutender Vertreter der Deutschen sozialdemokratischen Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei gehörte
Leopold Pölzl ab dem Beginn der dreißiger Jahre zu denjenigen, die den deutschen Nationalsozialismus von Grund
auf ablehnten. Er engagierte sich in bedeutenden Demonstrationen gegen den Faschismus wie zum Beispiel beim
Auftritt des Chors der Roten Armee in Aussig im Jahre
1937 oder bei der Hilfe für deutsche Exulanten, die in der
Tschechoslowakei vor dem Hitler-Terror Asyl suchten. Zu
seinen Freunden in Aussig gehörte zum Beispiel der
bekannte Maler Ernst Neuschul, der Pölzl porträtierte und
zásluha, že se Ústí nad Labem dokázalo hospodářsky
a sociálně stabilizovat po zásadních změnách, ke kterým
ve střední Evropě došlo po skončení 1. světové války. Aktivní byl Leopold Pölzl rovněž na okresní úrovni a jako
zástupce samospráv také v celostátní politice.
Jako významný představitel Německé sociálnědemokratické strany dělnické v Československu patřil Leopold Pölzl
od počátku třicátých let k zásadním odpůrcům německého
nacionálního socialismu. Angažoval se ve významných
demonstracích proti fašismu, jako bylo například vystoupení pěveckého souboru Rudé armády v Ústí nad Labem
v roce 1937, nebo v pomoci německým exulantům, kteří
v Československu hledali azyl před hitlerovským terorem.
K jeho přátelům v Ústí nad Labem patřil například známý
malíř Ernst Neuschul, který Pölzla portrétoval a na jeho
zakázku také namaloval portréty československých prezidentů T. G. Masaryka a E. Beneše pro ústeckou radnici.
Pölzl se rovněž zasadil o jmenování T. G. Masaryka čestným
občanem města Ústí nad Labem.
Jeho veřejné aktivity mu samozřejmě nacisté nemohli odpustit,
a tak byl od samého počátku okupace pohraničí v roce 1938 pronásledován. Přesto, že jeho dcera
byla v koncentračním táboře a on
sám pod stálým dozorem gestapa, vytrval až do své smrti ve
svých demokratických zásadách.
Zemřel 1. září 1944 a přes snahu
nacistické správy města se jeho
pohřeb stal významnou demonstrací sudetoněmecké občanské
veřejnosti. Počátkem roku 1945
pak na Ústecku působila významná odbojová „Skupina Leopolda
Pölzla“, jejímiž členy byli němečtí
odpůrci nacismu.
dem er auch den Auftrag erteilte, die Porträts der tschechoslowakischen Präsidenten T. G. Masaryk und E. Beneš
für das Rathaus in Aussig anzufertigen. Pölzl setzte sich
auch für die Ernennung T. G. Masaryks zum Ehrenbürger
der Stadt Aussig ein.
Die Nationalsozialisten konnten ihm freilich seine
öffentlichen Aktivitäten nicht verzeihen, und so wurde er
gleich ab der Besetzung der Grenzgebiete im Jahre 1938
verfolgt. Wenngleich seine Tochter im KZ war und er unter
ständiger Aufsicht der Gestapo stand, blieb er bis zu seinem Tode seinen demokratischen Grundsätzen treu. Er
starb am 1. September 1944, und trotz Boykottversuchen
der NS-Verwaltung der Stadt wurde sein Begräbnis zu
einer bedeutenden Demonstration der sudetendeutschen
bürgerlichen Öffentlichkeit. Anfang 1945 wirkte im Aussiger Gebiet eine wichtige Widerstandsgruppe „Leopold
Pölzl“, deren Mitglieder deutsche NS-Gegner waren.
Leopold Pölzl otevírá most Edvarda Beneše v Ústí nad Labem, 1936
Leopold Pölzl eröffnet die Edvard Beneš-Brücke in Aussig, 1936
71
Rudolf Sieber
* 20. 2. 1897, Ústí nad Labem
24. 6. 1976, Sylmar, USA
* 20. 2. 1897, Aussig (Ústí nad Labem)
24. 6. 1976, Sylmar, USA
Největší filmová hvězda Německa Marlene Dietrichová
se za 2. světové války otevřeně postavila proti nacismu.
Svým herectvím a šarmem povzbuzovala bojovou morálku
amerických vojáků přímo na frontě. Svět ji za to miloval.
Málokdo ale věděl, že její obdivované politické postoje byly
významně ovlivněny názory jejího manžela Rudolfa Siebera, syna německé rodiny z Ústí nad Labem. Ten už na
počátku 30. let pochopil, že se Německo řítí do záhuby.
Politický vývoj sledoval bezprostředně z Berlína, kam se
roku 1919 přestěhoval jako filmový producent a režisér za
prací. Německo přijal za svůj nový domov. V roce 1923 se
oženil s mladou německou herečkou Marlene Dietrichovou a o rok později se jim narodila dcera Marie. Roku 1925
přijal německé státní občanství. Se sílícím politickým vlivem nacistů však svého rozhodnutí začal brzy litovat.
Po uchopení moci Adolfem Hitlerem se rodina Německu
vyhýbala, žila střídavě v Paříži a v Hollywoodu. Marlene
toužila navštívit Berlín, ale Rudolf jí to vždy rozmluvil.
Začali pečovat o herce, kteří prchali z Německa před nacismem. Když nakonec přijali občanství Spojených států amerických, označil je šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels za zrádce.
Nenávisti nacistů museli během okupace československého pohraničí čelit i Sieberovi rodiče v Ústí nad Labem.
72
Der größte Filmstar Deutschlands, Marlene Dietrich,
stellte sich während des Zweiten Weltkrieges offen gegen
das NS-Regime. Durch ihre Schauspielkunst und ihrem
Charme unterstützte sie die Kampfmoral der amerikanischen Soldaten direkt an der Front. Die Welt liebte sie dafür.
Rudolf Sieber, Marlene Dietrichová a jejich dcera Marie, okolo 1933
Rudolf Sieber, Marlene Dietrich und ihre Tochter Marie, um 1933
Pro ty válka znamenala strach o osudy nejbližších, hlavně
o mladšího syna Ernsta, který musel narukovat do německé armády. Marlene mezitím dobrovolně oblékla uniformu
americké armády. V této uniformě také naposledy navštívila Ústí nad Labem hned po skončení války v květnu 1945.
Osvobození přineslo pro rodiče Rudolfa Siebera úlevu, ale
jen na krátký čas. Už v září 1945 se Sieberovi rodiče ocitli
s dalšími odsunutými Němci z Československa v nuzných
podmínkách internačního tábora v Lipsku. Dietrichová
proto využila svého vlivu v americké armádě, aby jim zajistila lepší životní podmínky.
Marlene Dietrichová s americkými vojáky u Velebudic,
květen 1945
Marlene Dietrich mit amerikanischen Soldaten bei Welbuditz,
Mai 1945
Doch nur wenige wissen, dass ihre so bewunderten politischen Haltungen in bedeutendem Maße von den Ansichten
ihres Mannes Rudolf Sieber, des Sohnes einer deutschen
Familie aus Aussig, beeinflusst waren. Dieser hatte bereits
am Beginn der 30er Jahre verstanden, dass Deutschland in
sein Verderben schlitterte. Er verfolgte die politische Entwicklung direkt von Berlin aus, wohin er 1919 als Filmproduzent und Regisseur kam. Deutschland nahm er als seine
neue Heimat an. Im Jahre 1923 heiratete er die junge
deutsche Schauspielerin Marlene, ein Jahr später kam ihre
Tochter Marie zur Welt. Im Jahre 1925 nahm er die deutsche Staatsangehörigkeit an. Mit dem stärker werdenden
politischen Einfluss der Nationalsozialisten bereute er
jedoch seine Entscheidung schon sehr bald.
Nach der Machtübernahme durch Adolf Hitler machte
seine Familie um Deutschland einen Bogen, sie lebte
abwechselnd in Paris und in Hollywood. Marlene sehnte
sich nach Berlin, doch Rudolf redete es ihr immer wieder
aus. Sie kümmerten sich um Schauspieler, die vor den
Nationalsozialisten aus Deutschland geflohen waren. Als
sie schließlich die Staatsbürgerschaft der Vereinigten Staaten von Amerika annahmen, bezeichnete sie der Chef der
Nazipropaganda Joseph Goebbels als Verräter. Den Hass der
Nationalsozialisten bekamen während der Okkupation der
tschechoslowakischen Grenzgebiete auch Siebers Eltern in
Aussig zu spüren. Für diese bedeutete der Krieg vor allem
Angst um die Schicksale ihrer Nächsten, insbesondere um
den jüngsten Sohn Ernst, der zur deutschen Armee einrücken musste. Marlene zog inzwischen freiwillig die amerikanische Armeeuniform an. In dieser Uniform besuchte sie
auch zum letzten Mal Aussig, gleich nach Kriegsende im
Mai 1945. Die Befreiung brachte eine Erleichterung für
Rudolf Siebers Eltern, jedoch nur für kurze Zeit. Schon im
September 1945 kamen sie zusammen mit weiteren aus
der Tschechoslowakei ausgesiedelten Deutschen in ein
Internierungslager in Leipzig, wo schlimmste Bedingungen herrschten. Die Dietrich nutzte deshalb ihren Einfluss
in der amerikanischen Armee, um für sie bessere Lebensbedingungen herauszuschlagen.
73
Výtvarné umění proti nacismu
Bildende Kunst gegen den
Nationalsozialismus
Václav Houfek
Německé výtvarné umění v českých zemích v první polovině 20. století je historickou kapitolou, která se bohužel
zatím nedočkala systematického zpracování. Teprve od
konce osmdesátých let 20. století se začaly objevovat studie
a výstavy, které navracely do kulturního dědictví českých
zemí výtvarné umělce – „Čechy německého jazyka“. Jenom
částečně tento nedostatek napravila velká výstava z let
1994 až 1995 „Mezery v historii 1890–1938“. Naštěstí systematická práce muzejních a výstavních kurátorů, která na
výstavu navázala, postupně obnovuje historickou paměť.
Výtvarné umění meziválečného období je spojeno nejen
s rozvojem moderních uměleckých směrů, ale také s vyhrocenou politickou a sociální situací. Na ni se váží dramatické osudy mnohých umělců a stejně tak osudy jejich díla.
Řada z významných osobností výtvarného života se musela vyrovnat s tíhou doby, ve které žila, nejenom svým dílem
uměleckým, ale také svými aktivitami veřejnými. Desítky
z nich dokázaly včas rozpoznat zlo, které s sebou nesl
německý nacismus a jeho přisluhovači. Mnozí dokázali
postavit do boje za demokracii nejen své dílo, ale také své
životy.
Ve třicátých letech, po nástupu hitlerovského nacismu
k moci v Německu, přicházela do Československa řada
osobností evropského významu, které zde hledaly politic-
Die deutsche bildende Kunst in den böhmischen Ländern
in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts ist ein historisches
Kapitel, das leider bislang noch nicht systematisch aufgearbeitet wurde. Erst seit dem Ende der achtziger Jahre des 20.
Jahrhunderts tauchen Studien auf und werden Ausstellungen organisiert, die dem kulturellen Erbe der böhmischen
Länder bildende Künstler zurückgeben – „Böhmen deutscher Zunge“. Nur teilweise konnte dieser weiße Fleck von
der großen Ausstellung aus den Jahren 1994–1995 „Lücken
in der Geschichte 1890–1938“ ausgefüllt werden. Glücklicherweise erneuert die systematische Arbeit von Museumsund Ausstellungskuratoren, die an diese Ausstellung
anknüpfte, Stück für Stück das historische Gedächtnis.
Die bildende Kunst der Zwischenkriegszeit ist nicht nur
mit der Entwicklung moderner Kunstrichtungen, sondern
auch mit einer zugespitzten politischen und sozialen Situation verbunden. Auf sie beziehen sich die dramatischen
Schicksale vieler Künstler, ebenso die Schicksale ihrer Werke. Viele bedeutende Persönlichkeiten aus dem Bereich bildende Kunst mussten mit der Last der Zeit, in der sie lebten,
klar kommen, nicht nur mit ihrem künstlerischen Werk, sondern auch mit ihren öffentlichen Aktivitäten. Dutzende von
ihnen waren in der Lage, das Übel, das der deutsche
Nazismus und seine Steigbügelhalter mit sich brachten,
75
ký azyl. Mezi nimi můžeme jmenovat z výtvarných umělců
například Oskara Kokoschku (1886–1980), Gottharda
Johnny Friedlaendera (1912–1992) nebo Johna Heartfielda (1891–1968). Pro ně se stalo demokratické meziválečné Československo alespoň dočasným místem bezpečí, za
které v následujících letech aktivně bojovali. A to přesto, že
ani v Československu nebyla jednoduchá situace: například John Heartfield se dočkal cenzurních zásahů na své
výstavě antifašistických koláží v Praze v roce 1934, a to na
základě protestů velvyslanců Německa a Itálie u československé vlády. V roce 1937 zaútočili nacističtí vandalové na
výstavu obrazů Ernsta Neuschula v Ústí nad Labem, plátna
pořezali nebo pomalovali hákovými kříži. Výstava pokračovala i po tomto útoku, poškozená díla se stala autentickým svědectvím dramatické doby.
Jeden z mála, který se dočkal ve své vlasti možnosti
působení i po válce, byl spoluzakladatel avantgardní skupiny Osma Willy Nowak (1886–1977), ale již jeho kolega
z téže významné umělecké skupiny Friedrich Feigl
(1884–1965) se nikdy do vlasti nevrátil z exilu ve Velké
Británii. Obdobný osud měl také malíř Ernst Neuschul
(1895–1968), který se po zjištění skutečné situace v Československu po roce 1945 raději radikálně odřízl od minulosti změnou svého příjmení na Norland a zůstal v exilu ve
Velké Británii. V emigraci v USA zemřel evropsky proslulý
grafik a ilustrátor Hugo Steiner-Prag (1880–1945).
Válku přečkal v Čechách významný grafik a malíř Josef
Hegenbarth (1884–1962), který se stal v roce 1946 profesorem v Drážďanech. Svědkem hrůz nacistických koncentračních táborů byl Leo Haas (1901–1983), rodák
z Opavy. Ten se stal v roce 1955 profesorem na Akademii
výtvarných umění v Berlíně. Během války zahynuli v koncentračním táboře malíř Richard Pollak-Karlín a jeho
žena malířka Hilda Pollaková. Ale ani ti, kteří se dočkali
mírových let, se mnohdy nedokázali vyrovnat s tragédií
válečných let a skončili svůj život dobrovolně. Tak již
v roce 1945 skončil svůj život ve švýcarském exilu Georg
Kars (1880–1945), v pařížském exilu ukončil svůj život
o sedm let později šternberský rodák Kurt Gröger
(1905–1952).
76
rechtzeitig zu erkennen. Viele schickten nicht nur ihr Werk,
sondern auch ihr Leben in den Kampf für die Demokratie.
In den dreißiger Jahren, nach Hitlers Machtantritt in
Deutschland, kamen viele Persönlichkeiten europäischer
Bedeutung in die Tschechoslowakei und ersuchten um politisches Asyl. Unter ihnen seien von den bildenden Künstlern zum Beispiel Oskar Kokoschka (1886–1980), Gotthard
Johnny Friedlaender (1912–1992) oder John Heartfield
(1891–1968) genannt. Für sie wurde die demokratische
Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit zumindest vorübergehend ein sicherer Ort, für den sie in den darauffolgenden Jahren aktiv kämpften. Und zwar obwohl auch in
der Tschechoslowakei die Situation nicht einfach war: so
erlebte beispielsweise John Heartfield Eingriffe der Zensur
auf seiner Ausstellung antifaschistischer Kollagen in Prag
im Jahre 1934, und zwar auf der Basis von Protesten der
Botschafter Deutschlands und Italiens bei der tschechoslowakischen Regierung. Im Jahre 1937 griffen NS-Vandalen
eine Ausstellung von Bildern von Ernst Neuschul in Aussig
an, sie zerstachen die Leinwände oder beschmierten sie mit
Hakenkreuzen. Die Ausstellung lief auch nach dem Angriff
weiter, die beschädigten Werke wurden zu einem authentischen Zeugnis der dramatischen Zeit.
Einer der wenigen, der in seiner Heimat auch nach dem
Krieg weiter wirken durfte, war der Mitbegründer der
Avantgarde-Gruppe Osma Willy Nowak (1886–1977), doch
bereits sein Kollege aus derselben bedeutenden Künstlergruppe Friedrich Feigl (1884–1965) kehrte von Großbritannien, wo er im Exil lebte, nie wieder in seine Heimat
zurück. Ein ähnliches Schicksal hatte auch der Maler Ernst
Neuschul (1895–1968), der, nachdem er die wahre Situation in der Tschechoslowakei nach 1945 erkannt hatte,
einen radikalen Bruch mit der Vergangenheit vollzog,
indem er seinen Familiennamen in Norland änderte und in
Großbritannien im Exil blieb. In der Emigration in den USA
starb der im europäischen Maßstab bekannte Graphiker
und Illustrator Hugo Steiner-Prag (1880–1945).
Den Krieg überdauerte in Böhmen der bedeutende Graphiker und Maler Josef Hegenbarth (1884–1962), der
1946 Professor in Dresden wurde. Zeuge der Schrecken
Dobové okolnosti způsobily, že se mnoho děl těchto
autorů právě ze třicátých let nezachovalo. Řada z nich byla
ničena nacisty jako tzv. zvrhlé nebo neárijské umění například Ernst Neuschul se stejně jako Oskar Kokoschka
a řada další umělců dočkal veřejného pálení a ničení svých
děl. Ale ani konec války nepřinesl bezpečí, když vše
německé bylo šmahem označováno jako bezcenné. Tak
zmizela řada děl Kurta Grögera i dalších autorů. Dnes se
proto jen pomalu skládají zlomky minulosti do celistvých
obrazů.
von NS-Konzentrationslagern war Leo Haas (1901–1983)
aus Troppau (Opava). Er wurde 1955 Professor an der
Akademie für bildende Künste in Berlin. Während des
Krieges kamen im Konzentrationslager der Maler Richard
Pollak-Karlín und seine Frau, die Malerin Hilda Pollak,
ums Leben. Doch auch diejenigen, die den Frieden erlebten, wurden oftmals mit der Tragödie der Kriegsjahre nicht
fertig und beendeten ihr Leben aus freien Stücken. So
nahm sich bereits 1945 im Schweizer Exil Georg Kars
(1880–1945) das Leben, im Exil in Paris dann sieben Jahre
später Kurt Gröger (1905–1952), der aus Sternberg
(Šternberk) stammte.
Die Umstände der Zeit bewirkten, dass viele Werke dieser Künstler gerade aus den dreißiger Jahren nicht mehr
erhalten geblieben sind. Viele von ihnen wurden von den
Nazis als sog. entartete oder nichtarische Kunst zerstört –
so wurden beispielsweise Werke von Neuschul, Oskar
Kokoschka und einigen anderen öffentlich verbrannt und
zerstört. Doch auch das Kriegsende brachte keine Sicherheit, als man alles, was deutsch war, auf einmal als wertlos
bezeichnete. So verschwand eine Reihe von Werken Kurt
Grögers und weiterer Künstler. Deshalb kann man heute
nur langsam Bruchstücke der Vergangenheit zu ganzheitlichen Bildern zusammensetzen.
77
Norbert Hochsieder, Zmar
(olej na dřevěné desce, kolem roku 1930)
Norbert Hochsieder, Vergehen
(Öl auf Spanplatte, um 1930)
78
Kurt Gröger, Zátiší (olej na dřevěné desce, kolem roku 1935)
Kurt Gröger, Stillleben (Öl auf Spanplatte, um 1935)
79
Leo Haas, Mrtví a méně mrtví (litografie, 1947)
Leo Haas, Die Toten und die weniger Toten (Litographie, 1947)
80
Leo Haas, Apelplac (litografie, 1947)
Leo Haas, Appellplatz (Litographie, 1947)
81
Hugo Steiner-Prag, Návrh ilustrace
k Čapkově Bílé nemoci
(kresba tuší, kvaš, 1937)
Hugo Steiner-Prag, Entwurf einer
Illustration zu Čapek´s
„Die weiße Krankheit“
(Tuschzeichnung, Gouache, 1937)
82
Willy Nowak, V lese (olej na dřevěné desce)
Willy Nowak, Im Wald (Öl auf Spanplatte)
83
Oskar Kokoschka, Z cyklu Kolumbus - Připoutaný (litografie, 1916)
Oskar Kokoschka, Aus dem Zyklus Kolumbus – der Angekettete (Litographie, 1916)
84
Hugo Steiner-Prag, Na Karlově mostě (litografie, 1935)
Hugo Steiner-Prag, Auf der Karlsbrücke (Litographie, 1935)
85
Friedrich Feigl, Přístav (kombinovaná technika, 1932)
Friedrich Feigl, Hafen (Kombitechnik, 1932)
86
Ernst Neuschul, Odpočinek
(olej na plátně, 1928)
Ernst Neuschul, Rast
(Öl auf Leinwand, 1928)
87
Ernst Neuschul, Mrzák
(olej na plátně, kolem 1933)
Ernst Neuschul, Krüppel
(Öl auf Leinwand, um 1933)
88
Ernst Neuschul, Autoportrét
(olej na plátně, kolem 1935)
Ernst Neuschul, Selbstporträt
(Öl auf Leinwand, um 1935)
89
Richard Pollak-Karlín,
Portrét Hildy Pollakové
(pastel na kartonu, 1937)
Richard Pollak-Karlín,
Porträt Hilda Pollaks
(Pastell auf Karton, 1937)
90
Gotthard Johnny Friedlaender, Pouliční žebráci (lept, 1935)
Gotthard Johnny Friedlaender, Straßenbettler (Radierung, 1935)
91
John Heartfield, Berlín svolává
k olympiádě, fotomontáž,
AIZ, 24. 6. 1936
John Heartfield, Berlin ruft
zur Olympiade, Fotomontage,
AIZ, 24. 6. 1936
92
John Heartfield, A po Hitlerových
nabídkách míru přijdou ihned jeho
holubice míru, fotomontáž,
AIZ, 5. 4. 1936
John Heartfield, Und auf Hitlers
Friedensangebote folgen alsbald seine
Friedenstauben, Fotomontage,
AIZ, 5. 4. 1936
93
John Heartfield, Válka.
Sudetští Němci, vás to zasáhne jako první!,
fotomontáž, AIZ, 13. 9. 1938
John Heartfield, Krieg.
Sudetendeutsche, euch trifft es zuerst!,
Fotomontage, AIZ, 13. 9. 1938
94
Seznam zkratek
Abkürzungsverzeichnis
ATUS
– Arbeiter-Turn- und Sportverein
(Dělnický tělocvičný a sportovní spolek)
BdL
– Bund der Landwirte
(Svaz zemědělců)
BRD
– Bundesrepublik Deutschland
ČSR
– Československá republika
(Tschechoslowakische Republik)
DAWG – Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft
(Německé pracovní a volební společenství)
KPTsch – Kommunistische Partei der Tschechoslowakei
KSČ
– Komunistická strana Československa
NDR
– Německá demokratická republika
NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei
(Nacionálně socialistická německá dělnická
strana)
SdP
– Sudetendeutsche Partei
(Sudetoněmecká strana)
SHF
– Sudetendeutsche Heimatfront
(Sudetoněmecká vlastenecká fronta)
SOE
– Special Operations Executive
(Oddělení pro zvláštní operace / Abteilung
für besondere Unternehmungen)
DCV
– Deutsche Christlichsoziale Volkspartei
(Německá křesťanskosociální strana lidová)
DDFP
– Deutschdemokratische Freiheitspartei
(Německá demokratická svobodomyslná strana)
DDR
– Deutsche Demokratische Republik
SPD
DNP
– Deutsche Nationalpartei
(Německá nacionální strana)
– Sozialdemokratische Partei Deutschlands
(Sociálnědemokratická strana Německa)
SSSR
– Svaz sovětských socialistických republik
DNSAP – Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei
(Německá nacionálně socialistická dělnická
strana)
DSAP
UdSSR – Union der Sozialistischen Sowjetrepubliken
USA
– Spojené státy americké / Vereinigte Staaten
von Amerika
– Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei
(Německá sociálnědemokratická strana
dělnická)
Obrazové materiály / Bildnachweis
Muzeum města Ústí nad Labem, Národní archiv, Filmmuseum Berlin, Archiv města Ústí nad Labem, ČTK, SOkA Mikulov,
SOkA Liberec, SOkA Cheb, Archiv bezpečnostních složek, soukromé archivy / Privatarchive: O. Seidl, H. Löwit,
E. Kroupová, H. Hurníková, O. Sippl, A. Stefanescu, H. Sedláčková, Z. Mateiciuc
95
ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ
vergessene helden
Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích
Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern
Editor: Tomáš Okurka
Autoři textů / Autoren der Texte: Adrian von Arburg, Václav Houfek, Stanislav Kokoška,
David Kovařík, Martin Krsek, Thomas Oellermann, Tomáš Okurka
Překlady / Übersetzungen: Gabriela Brudzynska-Němec, Silke Klein, Eva Krovová, Tomáš Okurka
Obálka, sazba a grafická úprava / Umschlag, Satz und grafische Gestaltung:
FKK Company, v. o. s., Ústí nad Labem
Tisk / Druck: Ústecké tiskárny, s. r. o., Ústí nad Labem
Vydalo Muzeum města Ústí nad Labem v roce 2008
Herausgegeben vom Museum der Stadt Aussig im Jahre 2008
Vydání první / Erstausgabe
ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ
vergessene helden
ISBN 978-80-86475-18-9