the PDF file

Lesní válka
Boj o Ameriku od Vikingů po první čtvrtinu 18.
století
Filip Vávra
Věnováno památce všech zapomenutých pionýrů a bojovníků, jejichž kosti leží v zemi na místě starých
lesních bojišť Severní Ameriky
OBSAH
Vinland – O skandinávských mořeplavcích, kteří se na konci 10. století pokusili osídlit malý cíp
severovýchodní Ameriky a po těžkých bojích s Indiány museli ustoupit.
De Soto – O výpravě španělského konkvistadora napříč státy amerického Jihu, jeho střetech
s místními kmeny a objevení řeky Mississippi.
Matanzas – O krvavém boji mezi protestanty a katolíky v dnešní Floridě a masakru francouzských
Hugenotů.
Samuel Champlain – O francouzském objeviteli, který založil dnešní Quebec a výstřelem ze své
pušky spustil dlouhou válku mezi Novou Francií a Irokézy.
Masakr ve Virgínii – O první zachovalé anglické kolonii na území Severní Ameriky a válkách
s Indiány, ve kterých byly stovky kolonistů povražděny.
Na život a na smrt v Connecticutu – O bojovném kmeni Pequotů a jeho konci z rukou spojených
anglo-indiánských sil.
Zkáza Hurónie – O dlouhém boji mezi dvěma odvěkými indiánskými rivaly a zničení jednoho
z nich po rozhodující vyhlazovací válce.
Hněv Irokézů – O etnické čistce, která zmizela z dějin historie, kdy Irokézové zcela vylidnili
území dnešní jihovýchodní Kanady a dnešních států okolo jezer Ontario a Erie.
Hrdina Nové Francie – O hrstce francouzských dobrovolníků, kteří se spolu s nemnoha
indiánskými spojenci pokusili zastavit nájezd osmi set Irokézů na francouzskou Kanadu.
Anděl z Hadley a Velký boj v bažině – O válce krále Filipa, každodenním boji anglických osad o
přežití, vzniku první anglické přepadové jednotky v Severní Americe a zničující porážce
indiánských band.
Veliká vesnice Illinois – O běsnící válečné výpravě Irokézů k veliké vesnice kmene Illini, ve které
hrál svou roli i francouzský objevitel La Salle.
Válka krále Viléma – O válce, která se z Evropy dostala i do Ameriky a postavila proti sobě
anglické a francouzské kolonisty a jejich indiánské spojence, kteří se střetávali v nemilosrdných
lesních bojích.
Jménem královny Anny – O podobné válce, jen o několik let později.
Pevnost Neoheroka – O válce anglických kolonistů v Severní Karolíně proti Tuscarorům a
obléhání důmyslně postavené indiánské pevnosti Neoheroka.
2
Vinland
V roce 982 přistála u grónských břehů dlouhá a štíhlá loď. Přes její palubu vyskákali do vln vysocí
muži s plavými nebo temně rudými vlasy padajícími na ramena, s těžkými sekerami v obou rukách
a štíty přehozenými přes záda, a opatrně vystoupili na břeh. Jejich vůdcem byl Erik Rudý a stejně
jako oni to byl Viking z Islandu1, který opustil svůj domov, aby si hledal domov nový. Za touto
první skupinou brzy následovaly další a grónské pobřeží se začalo plnit islandskými přistěhovalci,
kterých zde v dobách největšího rozmachu mohlo být až pět tisíc. Vikingové byli zdatní mořeplavci
a v desátém století bylo plachty jejich lodí možné spatřit na východě v Kaspickém moři, na jihu u
břehů Afriky a na západě u pobřeží Ameriky. Pět set let před Kryštofem Kolumbem se první noha
Evropana dotkla americké půdy a začala krvavou epochu, která se pak na pět století přerušila, aby
poté vypukla ještě mnohem silněji a ničivěji
.
Podle starých grónských ság se v létě roku 986 plavil norský kupec Bjarni Herjólfsson na Island za
svým otcem, který na ostrově žil. Tam se ale dozvěděl, že otec a další Seveřané před časem odpluli
do nového osídlení v Grónsku. Ačkoliv Herjólfsson v Grónsku nikdy nebyl, nechal si nakreslit
mapu a rozhodl se za otcem odplout. Po třech dnech plavby se jeho loď ocitla uprostřed bouře, po
jejímž skončení se nad hladinou oceánu utvořila silná mlha. Herjólfsson ještě několik dní bloudil po
moři, než se počasí zlepšilo, a konečně narazil na zemi. Celé pobřeží, kam jen oko dohlédlo, bylo
hustě zalesněné. Protože ale popis neodpovídal tomu, jak mu na Islandu vykreslili nový domov jeho
1 Vikingové se na Islandu trvale usadili v roce 874 n.l. Jejich lodě však nikdy nezůstávaly na jednom místě a vikingští
válečníci své teritorium neustále rozšiřovali.
3
otce, Herjólfsson se rozhodl zde nepřistát a odplul pryč. Po dalších dnech bloudění, kdy narazil na
další dvě neznámé země a kde se se svými muži také nevylodil, loď pokračovala dál, až nakonec
dosáhla pobřeží Grónska, kde Herjólfsson po čase našel osídlení svých krajanů a s nimi i svého
otce. Jedním z těch, kdo u sněmovního ohně zvědavě poslouchal jeho vyprávění o neznámé zemi,
byl teprve šestnáctiletý Leif Eriksson, syn Erika Rudého, zakladatele nordického osídlení v
Grónsku.
Leif, kterému v žilách koluje krev mořeplavce a dobrodruha, o zemi na západě celé roky sní. Ale
trvá celých 15 let, než se Leif vrátí z Norska, kam jej otec poslal, a může svůj starý sen naplnit. Od
Herjólfssona koupí jeho loď a nechá si znovu popsat přibližný směr, kde tehdy mladý Herjólfsson
na neznámou zem narazil. Najme si posádku 35 mužů a odplouvá s nimi na západ. Po několika
dnech plavby skutečně narazí na zemi. Ale není plná lesů, jak popisoval Herjólfsson. Je posetá
kamením, na kterém se drží led a není tu nic, co by Seveřany lákalo. Leif zemi pojmenuje
Helluland2 a loď pluje dál, tentokrát na jih. Po několika dnech narážejí na jinou zem. Její pobřeží je
lemované bílými skalami, za kterými se táhnou hluboké lesy. Leif zem nazve Markland3 a
nepřistává ani zde. Loď pak pluje oceánem na jih ještě další dva dny, kde Seveřané na horizontu
spatří zemi, která odpovídá popisu, který dal Leifovi Herjólfsson. Zde se Seveřané vyloďují a
nedaleko pobřeží si postaví základní tábor, který pojmenují Leifsbudir.
2 Historikům není přesně jasné, kam Helluland, neboli Zemi kamení, zařadit. Někteří se přiklánějí k tomu, že jde o
Baffinův ostrov na severu Kanady, jiní zas že jde o severní Labrador.
3 Markland, neboli Lesnatá země, byl pravděpodobně jižní Labrador.
4
Leif své muže rozdělil do dvou skupin a každá se vydala svou cestou prozkoumávat okolí jejich
osídlení. Protože byli na neznámém území, Leif muže varoval, ať se vždy za každou cenu drží
pohromadě a na noc se vracejí do tábora. Jednou se z jedné takové výpravy nevrátil Leifův starý
germánský vychovatel, Tyrker. Leif se jej vydal hledat a neušel příliš daleko, když svého
vychovatele objevil, jak jde naproti němu, viditelně opilý. Tyrker chvíli něco mumlal ve své rodné
řeči, a pak z něj vypadlo, že objevil místo, kde je hojnost vinných bobulí. Leif se ho zeptal, zda
nelže, ale Tyrker jej na místo dovedl, aby prokázal, že mluví pravdu. Leif tak onu zemi pojmenoval
Vinland.4
Na jaře Leif se svými druhy Vinland opouští a vrací se do Grónska s lodí plně naloženou dřevem a
divokými bobulemi. Dva roky poté, v roce 1004, do Vinlandu připlouvá Leifův bratr, Thorvald,
spolu s třiceti muži. Přezimují v Leifsbudiru a na jaře se vydají po západním pobřeží hledat známky
jiného osídlení. Kromě malého kukuřičného pole však nejsou úspěšní a na konci léta se vracejí do
tábora přichystat se na další zimu. Na jaře jejich loď vypluje znovu, tentokrát na východ. Nedaleko
svého tábora objeví nádherné, zalesněné místo, kde se vylodí a Thorvald se svým druhům svěřuje,
že by zde chtěl postavit svůj dům a založit rodinu. Když se Vikingové vraceli k lodi na pobřeží,
všimli si za nedalekým výběžkem tří podivných vyvýšenin. Jak se k nim opatrně přiblížili, rozeznali
ve vyvýšeninách tři čluny pokryté jelenicovou kůží obrácené dnem vzhůru, a pod každým člunem
5
tři ležící muže. Seveřané v nich poznali ty, které v Grónsku nazývali skræling. Thorvald své muže
rozdělil na tři skupiny a neznámé domorodce obklíčili. Jeden z nich Seveřany zpozoroval a podařilo
se mu i s lodí vběhnout do moře a odplout pryč. Ale ostatní divochy Thorvaldovy lidé na místě
zabili. Když se pak šli podívat k mysu, v jehož směru uprchlík odplul, v dálce, na pevnině, viděli
obrysy chatrčí. Raději se proto vrátili na loď a odpluli zpět do tábora.
Kdoví, co se dělo v indiánské vesnici, když do ní uprchlík dorazil sdělit, co se jeho druhům
přihodilo. Jak asi popisoval mohutné vousaté muže se světlými vlasy a s podivnými zbraněmi? Co
řekl o jejich lodi? A jak Vikingy vnímali ti, co uprchlíkovi naslouchali? Jisté je, že se nezalekli.
Mnoho jich na člunech připlulo k Thorvaldovu táboru a po zabarikádovaných Seveřanech stříleli
šípy. Mnoho šípů. Tolik, že jeden z nich nešťastně prorazil skrz zátaras a zasáhl Thorvalda do
nechráněného místa na jeho těle. Indiáni, kteří se na Vikingy nemohli dostat, nakonec odpluli, ale
Thorvald svému zranění podlehl. Bez svého vůdce, kterého pohřbili v místě jejich osídlení, a v
4 Vinland, neboli Země vína, či hojnosti, byl nejsevernější výběžek ostrova Newfounland, ležící východně od pobřeží
Kanady. Ostrov je svou rozlohou asi 1,5 krát větší, než Česká Republika. Vdobě, kdy na jeho březích přistála loď
Leifa Erikssona, na celém ostrově žilo asi jen 3000 indiánských domorodců.
5 Slovo, kterým Seveřané v Norsku označovali Inuity, známé v češtině jako Eskymáky. Samotný výraz je složeninou
slov a dá se přeložit jako „oblékající se do kůže“. Zatímco Seveřané měli oděvy z látky, Inuité se oblékali do
zvířecích kůží. Jiný význam slova je také barbar, nebo cizinec.
5
nepřátelském prostředí, se muži rozhodli Leifsbudir opustit a vrátit se zpět do Grónska.
Po třech letech po odplutí Thorvaldovy výpravy zpět do Grónska, se o štěstí pokouší další výprava
grónských Seveřanů. Tentokrát se na západ ve třech lodích plaví sto šedesát mužů a žen, které vede
Thorfinn Karlsefni se svou ženou Gudrid. Znovu se usazují v osídlení, které tu před nimi zanechal
Leif a jeho bratr Thorvald. Thorfinnovi tu jeho žena Gudrid brzy porodí syna. Malý Snorri se tak
stává prvním etnickým Evropanem narozeným v Severní Americe.
Vztahy osadníků s Indiány jsou i přes staré jizvy překvapivě dobré. Domorodci se Seveřany mění
kožešiny, za které dostávají mléko. Vztahy se ale začnou zhoršovat, když Indiáni za své kožešiny
požadují zbraně, což Seveřané odmítají. Jednou, na začátku druhé zimy ve Vinlandu, přicházejí
Indiáni znovu a jeden z nich se tentokrát rozhodne si meč jednoho z mužů prostě vzít a odejít.
Rozhněvaný Viking mu však meč vyrve z ruky a jedním jeho máchnutím divocha zabije. Ostatní
domorodci se potom dávají na útěk.
Seveřanům je jasné, že Indiáni přijdou znovu, ve velkém počtu a s odhodláním je všechny zabít. A
to se po třech dnech skutečně stane. Je jich mnoho. Mnohem víc, než jsou severští muži a jejich
stejně bojovné ženy schopni zvládnout. Indiáni ale na usedlost neútočí přímo. Na zabarikádované
obránce metají záhadné ohnivé projektily, které jim přelétají nad hlavou a dělají u toho hrozný hluk.
Někteří muži přitom zvednou hlavy ještě výš a sledují nebe, jestli neuvidí Valkýry. Nakonec je
přemůže strach a volí ústup útěkem na pobřeží, kde kotví jejich lodě. Indiáni, kteří jejich útěk
spatří, se s řevem pouští za nimi. Vikingové musí bojovat, ale přitom stále ustupují. Je s nimi i
sestra Leifa Erikssona, Freydís Eiríksdóttir. Když vidí muže utíkat, volá na ně, proč utíkají před tak
bezcennými stvořeními, když by je velicí muži jako oni mohli pobít jako stádo dobytka. A kdyby
prý měla meč, dokázala by bojovat lépe, než oni. Ale ostatní na ní nedbají a utíkají dál. Freydís jim
nestačí. Je těhotná a nemůže rychle utíkat a brzy zůstává daleko za nimi. Divoši, kteří pronásledují
Seveřany, si ji všimnou a rozeběhnou se k ní. Freydís se zastaví u padlého Vikinga, kterému Indiáni
rozbili hlavu kamenem, zvedne jeho meč a otočí se vstříc přibíhajícím Skrælingar. Když už jsou
téměř u ní, Freydís si se vzdorovitým výrazem ve tváři svlékne košili a aby ukázala, že se nebojí
smrti, ostřím meče se řízne do jednoho prsu. Rudá krev zbarví její bělostnou hruď a divoká
nordická žena nyní stojí před Indiány jako bohyně smrti. Ti na ni nejdřív v úžasu hledí, ale pak se
jich zmocní hrůza a začnou sami utíkat k pobřeží, kde skočí do svých člunů a v děsu odplují pryč.
Když si Seveřané uvědomí, že je po všem, vrací se ke zraněné a vzdají ji za její statečnost hold. Ale
jejich osídlení je v nepřátelském prostředí znovu neudržitelné. Po skončení zimy, kterou prožijí v
neustálém střehu před Indiány, kteří by se mohli vrátit, Seveřané osídlení opouštějí a ve svých
6
lodích se znovu vracejí do Grónska. Jejich třetí pokus o osídlení Vinlandu se pak na téměř pět set
dalších let stal posledním evropským pokusem o osídlení Severní Ameriky.
7
De Soto
V roce 1492 vyvrcholila ve španělské Granadě osm století dlouhá Reconquista vítězstvím
křesťanských bojovníků nad muslimskou okupací Pyrenejí. V tom samém roce janovský
mořeplavec Kryštof Kolumbus ve službách španělské koruny při hledání obchodní cesty do Indie
naráží na ostrovy v Karibiku a pro křesťanský svět objevuje světadíl, který vejde ve známost pod
jménem Amerika. Veteráni války s muslimy, španělští konkvistadoři, v následujících letech obsazují
většinu ostrovů v Karibiku a pobřeží Střední a části Jižní Ameriky. V roce 1519 zahájí smělá
výprava několika stovek konkvistadorů pod vedením Hernanda Kortéze výpravu do mocné Aztécké
říše v dnešním Mexiku, kterou si během následujících dvou let zcela podrobí. Jiní konkvistadoři
vedení Franciscem Pizzarem o třináct let později dobývají neméně mocnou říši Inků v dnešním
Peru. V polovině 16. století pak Španělé napadnou yucatánský poloostrov a po desítky let dlouhém
boji zničí i rozsáhlou říši Mayů. Dobytá území jsou pro španělskou korunu zdrojem obrovského
bohatství a tak Madrid nadšeně podporuje každého dobrodruha, který chce zájmy koruny rozšířit o
nová, neprobádaná území. Jedním z nich je také Hernando de Soto, šlechtic, veterán expedice proti
Inkům, nedávno jmenovaný guvernér Kuby, a velmi bohatý člověk.
Španělé, kteří Ameriku objevili vlastně omylem, se nevzdali plánů na objevení západní cesty do
Orientu. Hernando de Soto se měl stát tím, kdo tuto cestu pro španělskou korunu nalezne. V neděli,
18. května roku 1539 vyplouvá z Havany flotila sedmi lodí s více než šesti stovkami španělských a
portugalských dobrovolníků zahrnujících kněze, řemeslníky, farmáře a vojáky, z nichž téměř
polovina má vlastního koně, s mnoha zásobami jídla a vybavení. O týden později výprava přistává
na západním pobřeží země, kterou dvacet šest let předtím pojmenoval španělský cestovatel Juan
Ponce de León La Pascua Florida6, poblíž dnešního města Bradenton ve státě Florida, jen asi deset
kilometrů od vesnice domorodého náčelníka jménem Uzita. De Soto vysílá osm jezdců na průzkum
a ti po několika stech metrech narážejí na šest překvapených Indiánů, kteří na ně zaútočí svými šípy.
Ty se však od konkvistadorského brnění jen odrazí a jezdci v krátké potyčce dva Indiány zabijí a
zbylé čtyři obrátí na útěk. S přicházejícím soumrakem výprava utábořená na pobřeží sleduje mnoho
ohňů, které se jako signály rozhoří do dalekého okolí. Když pak v noci stovka konkvistadorů v čele
s de Sotem obklíčí nedalekou indiánskou vesnici, její obyvatelé jsou už dávno pryč.
De Sotovi muži na koních v následujících dnech prozkoumávají okolí a pátrají po známkách života.
Krajina jim v mnohém připomíná Kubu. Písečné duny na pobřeží střídají vysoké palmy a věčně
6 Překl. „Kvetoucí Velikonoce“. De León na Floridě přistal na začátku dubna, v období svátku Velikonočního.
8
zelené, neprostupné houštiny, a průměrná denní teplota, co sotva klesne pod třicet stupňů Celsia.
Jedna z hlídek při jízdě krajinou spatřuje skupinu asi deseti divochů, kteří se dávají okamžitě na
útěk a skryjí se v nedalekých křovinách. Jeden z nich, opálený a potetovaný, však zůstává stát. Jak
se proti němu řítil konkvistador na koni s píkou, divoch plynnou španělštinou zakřičel, „Nezabíjej
mě, rytíři, jsem křesťan! Nezabíjej ty lidi, darovali mi život!“ Jak se ukázalo, divoch nebyl Indián,
ale Španěl, Juan Ortiz, který se na Floridu dostal o sedm let dříve s nešťastnou Narváezovou
výpravou7, která až na tři muže padla za oběť nemocem, hladu a indiánským útokům. Ortiz byl
místním kmenem zajat a před upálením ho na poslední chvíli zachránila náčelníkova dcera. De
Soto, který si dobře uvědomoval, jakou má pro něj Ortiz jako znalec místních poměrů cenu, mu
nabídl účast ve své výpravě, což šťastný Ortiz bez váhání přijal.
9
Výprava s Ortizem v čele jako průvodcem vyráží podél pobřeží na sever. Konkvistadoři cestou
nárážejí jen na sporadický odpor Indiánů, kteří místo boje volí ve většině setkání raději útěk. V říjnu
se výprava dostává k velikému domorodému městu Anhaica, národa Apalačiů, v severní Floridě,
7 Pánfilo de Nárvaez byl španělský konkvistador, který se roku 1527 se 600 muži vypravil na průzkum Floridy.
Kombinace špatného počasí a nepřátelských Indiánů zavinila, že se již značně oslabená výprava pokusila o rok
později vrátit do Mexika. Většina z nich však, včetně Narváeze, utonula v bouři. Z celé expedice přežili jen 4 muži.
poblíž dnešního města Tallahassee. Město má více než 250 budov a je domovem téměř 30 000
Apalačiů, kterých žije v rozsáhlé travnaté prérii v okolí dalších 30 000. Bez boje se však svého
města vzdávají a opouštějí jej ve prospěch konkvistadorů, kteří si v něm zřídí své zimní ležení. Od
zajatých Indiánů se také de Soto dozvídá o bohatých nálezištích zlata, která prý mají ležet na
severu, tam, kde vychází slunce. Po zimní přestávce a vybavení výpravy zásobami a indiánskými
nosiči se konkvistadoři ze severozápadní Floridy vydávají na severovýchod, napříč západní částí
dnešního státu Georgia. Ze subtropických nížin jižní Georgie postupovali skrz nekonečné borové
lesy, skalnatým terénem střední a severní Georgie. S vidinou zlatonosných dolů se výprava trmácela
dnešní Jižní Karolínou až k Apalačským horám v Severní Karolíně, kde de Soto na měsíc zastavil a
vyslal do okolí několik menších průzkumných oddílů, které však při hledání zlata nebyly o nic
úspěšnější. Bez úspěchu ale také bez vážnějších střetů s početnými indiánskými kmeny se de Soto v
srpnu rozhoduje nepokračovat dál na sever a obrací se na jihozápad k Mexickému zálivu. Jako
zřejmě první bílí lidé prošli konkvistadoři drsným terénem východního Tennessee a hornatou
krajinou severní Georgie, kde strávili další měsíc, a pokračovali dál na jih, územím dnešního státu
Alabama.
Strategií konkvistadorů pro bezpečný průchod cizím územím bylo zajetí lokálních indiánských
vůdců a držení je jako rukojmí, dokud výprava skrze jejich území neprojde. De Soto uplatňuje
stejnou taktiku i zde, na území, jehož obyvatelé jsou vazaly náčelníka Tuskalusy. Tato provincie
skládající se z mnoha vesnic ležících převážně podél řek Coosa a Alabama, byla domovem
početného lidu, pravděpodobně předků kmene později známého jako Choctaw.8
Osmnáctého září, 1540, se výprava objevila u vesnice Talisi, blízko dnešního města Childersburg.
Obyvatelé vesnici před příchodem konkvistadorů kvapně opustili, ale de Soto k nim vyslal své
indiánské posly, kteří je přesvědčili, aby se vrátili. Náčelník vesnice pak výpravu přivítal a několik
dní, během kterých de Soto propustil hlavního náčelníka kmenů, jejichž územím předtím bezpečně
prošli, je hostil. Brzy se objevilo poselství náčelníka Tuskalusy, vedené jeho synem a předními muži
jeho kmene. Poslové v Talisi strávili několik dní, během kterých de Sota ujišťovali o svých dobrých
úmyslech. Ale v jejích myslích byla zrada. Zprávy o výpravě Evropanů, kteří si na své cestě mezi
Indiány vybírali otroky a jejich náčelníky brali jako rukojmí, se k Tuskalusovi dávno dostaly.
Zřejmě tušil, jaký bude jeho osud, až konkvistadoři dorazí do jeho vesnice, a rozhodl se Evropanům
čelit. Ale jejich převaha byla zřejmá, jejich koně obávaní a rychlí, a jejich arkebuzy smrtící.
Poselství v Talisi proto trávilo celé dny zkoumáním Evropanů a hledáním jejich možných slabin.
8 Kmen Choctaw, nebo také Čoktavové, byli jedním z pěti „Civilizovaných kmenů“, jak je nazývali Evropané. Jejich
domovem byly dnešní jihovýchodní Spojené státy.
10
Pátého října výprava vyrazila podél řeky Coosa dolů na jih a každý večer tábořila u jiné indiánské
vesnice. Devátého října Evropané překročili řeku Tallapoosa a k večeru dorazili k další vesnici
náčelníka Tuskalusy, jménem Atahachi, od které de Soto vyslal posla do hlavní Tuskalusovy
vesnice, aby náčelníka informoval, že se blíží. Ale Tuskalusa byl sám dobře informován od
vlastních lidí, přestože se Evropané pohybovali poměrně rychle. Za pět dní cesty jejich početná
výprava urazila téměř 100 kilometrů neupraveným, hustě zalesněným terénem.
Následující den, byla to neděle, dostal de Soto zprávu, že jej náčelník Tuskalusa očekává. Vesnice
Atahaci byla podle všech ukazatelů postavená teprve nedávno. Byla rozlehlá, obehnána palisádami
a v jejím centru bylo náměstí a uměle navršený pahorek, na jehož vrchu byla síň.9 Evropané byli
vpuštěni do vesnice, v jejímž centru, na vyvýšenině, seděl mezi svými muži Tuskalusa. Byl
mnohem vyšší než ostatní Indiáni i než sami Evropané. Mohl měřit asi dva metry a i jeho samotná
postava byla velmi robustní. Vršek hlavy měl obalen v jakémsi turbanu a přes sebe přehozen plášť
posetý barevnými pery. Když de Soto na svém koni zastavil před pahorkem, Tuskalusa se ani
nepohnul.
Při následujících slavnostech obyvatelé vesnice Evropany pohostili jídlem a zabavili tancem.
Španělé zase předvedli hru na koních s píkami připomínající středověké rytířské klání, s úmyslem
Tuskalusu ohromit a zastrašit. Ten ale na sobě nedal nic znát. Po slavnostech de Soto Tuskalusu
požádal o nosiče a ženy pro svou výpravu, ale Tuskalusa jej odmítl s tím, že on je zvyklý dary
přijímat, nikoliv dávat. Po těchto slovech mu de Soto skrze indiánské tlumočníky oznámil, že jej od
této chvíle bere za svého rukojmí. Tuskalusa sdělení přijal s klidem a de Sotovi oznámil, že pokud
tedy trvá na tom, že chce ženy, nosiče a zásoby, musí s ním jít do vesnice Mabila. De Soto byl
přesvědčen, že na náčelníka zapůsobil, a za jeho vstřícnost jej odměnil párem bot a pláštěm.
O tři dny později výprava, i se zajatým Tuskalusou a jeho nejbližšími, dorazila k vesnici Piachi,
umístěné na útesu shlížejícím dolů na řeku Alabama. Do té doby spolupracující Indiáni najednou
začali být nepřístupní. Evropanům odmítli poskytnout lodě, když tvrdili, že žádné nemají, což ale
bylo vzhledem k poloze vesnice velmi nepravděpodobné. Výprava se proto musela na místě zdržet
další dva dny, než se podařilo postavit dostatek raftů, které výpravu přes řeku převezly. Navíc po
9 Uměle vybudované kopce, na jejichž vrcholku byla stavba, byly typickým znakem mississippské kultury, která nesla
charakteristické znaky mesoamerických kultur Španělům známým především od Aztéků v Mexiku nebo Mayů na
Yucatánu. Soudí se, že mississippská kultura zanikla vlivem nemocí, které do Ameriky přinesla nejdříve Narváezova a
pak i de Sotova výprava.
11
překročení řeky de Soto zjistil, že dva Španělé chybí. Jistý si tím, že za jejich zmizením stojí
Indiáni, požadoval po Tuskalusovi jejich vydání. Ten ale s klidem odpověděl, že o nic nejde a oba
muži budou na výpravu čekat v Mabile. Tam výprava dorazila o tři dny později, 18. října, 1540.
O poloze Mabily se dodnes vedou spory. Podle popisu de Sotových mužů musela ležet asi pět dní
cesty od dnešního města Wetumpka ve střední Alabamě, jihozápadním směrem podél proudu řeky
Alabama. Mabila nebyla obyčejnou vesnicí. Byla to pevnost sloužící jako trojský kůň, který měl
evropské výpravě přinést zkázu. Mabila ležela na rozlehlé pláni. Tak jako většina měst a vesnic, na
které Evropané při svém putování dnešními jihovýchodními státy USA narazili, byla Mabila
obehnaná místy až pět metrů vysokou, silnou zdí z dřevěných kůlů, podepřenou nosníky a pokrytá
ztvrdlou, uplácanou hlínou, která zakrývala každou skulinu. Zeď tak na první dojem vzbuzovala
pocit, že je z kamene. Každých padesát kroků byla přerušena strážní věží, která mohla pojmout až
osm bojovníků. Kromě toho byly po celém obvodu zdi střílny umožňující obráncům střílet šípy
nebo jiné projektily na ty, kdo byli venku. Vesnice měla jen dvě brány, jednu na západě a druhou na
východě, a v jejím středu bylo rozlehlé shromaždiště.
Předvoj, který de Soto vyslal napřed, aby prozkoumal terén, hlásil, že do vesnice bylo přineseno
mnoho zbraní, zeď byla zesílena a také že tam v posledních dnech přišlo mnoho bojovníků z
okolních vesnic. Tuskalusa čas, který získal zdržením Evropanů u řeky, využil dokonale. Jeden z
konkvistadorů de Sotovi radil, že by se raději měli utábořit v lese, ale de Soto trval na tom, že on tu
noc přespí ve vesnici. Jak se Evropané blížili k Mabile, všimli si na pláni před opevněním starého
indiánského válečníka, jak cvičí mladé muže v boji. A také si všimli, že všechny stromy a keře na
dostřel kuše od opevnění byly nedávno vymýceny.
Z brány vesnice vyšel ven její náčelník s doprovodem a přinesl konkvistadorům dary. Ti sesedli ze
svých koní a de Soto s Tuskalusou, Ortizem a doprovodem svých dvanácti nejlepších mužů vkročili
do vesnice. Když se usadili na shromaždišti, Tuskalusa de Sota požádal, zda by směl zůstat a
nepokračovat jako rukojmí s Evropany dál. Když dal de Soto rezolutně najevo, že to není možné,
Tuskalusa se omluvil s tím, že si musí v blízkém domě promluvit se svými náčelníky. Dům byl ale
plný bojovníků, kteří Tuskalusu hned obklopili, aby jej chránili. De Soto Tuskalusu vyzval, aby
vyšel ven. Ten to ale odmítl a de Sotovi odpověděl, že jestli chce odejít v míru, ať to udělá teď. De
Soto zmírnil a snažil se Tuskalusu uchlácholit vlídnými slovy. Ten ale zmizel v domě a už
neodpovídal. De Soto proto požádal poblíž stojícího náčelníka, který je předtím přišel přivítat, aby
jim poskytl slíbené zásoby a nosiče. Indián ale otočil hlavu na znamení, že de Sota neposlouchá.
Jeden z konkvistadorů, Baltazar de Gallegos, se nad drzostí, kterou Indián projevil k jeho pánovi,
12
rozčílil, k náčelníkovi přiskočil a chytl jej za plášť, který mu přetáhl přes hlavu. V ten moment se ze
všech stran ozval křik a z domů začali vybíhat pomalovaní válečníci ozbrojeni dřevěnými kyji a
luky s šípy. De Soto si uvědomil, že pokud zůstanou sedět, z vesnice neuniknou, a zavolal na své
muže, ať utíkají. Baltazar de Gallegos náčelníkovi, kterého držel, v následné potyčce usekl ruku a
spolu s ostatními začal utíkat směrem k bráně. Brnění konkvistadory chránilo před deštěm šípů a
kamení, které přilétaly ze všech stran, ale bránilo jim v pohyblivosti. De Soto několikrát upadl, ale
jeho muži ho vždy zvedli. Někteří z nich však takové štěstí neměli a zůstali pozadu, kde je Indiáni
zmasakrovali. Když se přeživší dostali k bráně, de Soto vydal svým mužům shromážděným venku
povel, ať ustoupí mimo dostřel z opevnění. Jak indiánští nosiči viděli, že Evropané ustupují,
rozběhli se směrem k vesnici, i s nákladem, který nesli. Konkvistadoři tak v krátkém okamžiku
přišli o několik mužů a také celý svůj náklad zásob a dosud získané kořisti.
Indiáni, kteří se koní konkvistadorů velmi báli, nepokračovali v pronásledování na pláň a místo
toho zavřeli brány a obsadili střílny. Někteří z nich dostali z bitvy s tajemnými cizinci strach a
pokoušeli se uniknout z opevnění pryč. Jejich pokus byl ale zpozorován a celá vesnice byla v krátké
chvíli obklíčena konkvistadory na koních. Zbytek pěších vojáků pak ve čtyřech skupinách na
opevnění zaútočil. Chráněni brněním a štíty se vojákům na několika místech podařilo sekyrami v
opevnění prosekat otvory, kterými prorazili dovnitř. Ale bojujících Indiánů bylo ve vesnici tak
veliké množství, že se jim Evropany podařilo zatlačit zpátky. Útok a ústup, to celé se opakovalo
několikrát po sobě po mnoho hodin. Křesťané, na smrt unavení a žízniví, svou žízeň utíkali hasit do
blízkého potoka, který byl zakalen krví raněných a mrtvých. Vždy, když se dostatečně napili, tak se
znovu vraceli do boje. Zlom v bitvě nastal na sklonku dne, když se pěším ozbrojencům podařilo
otevřít jednu z bran. V ten moment de Soto shromáždil všechny své jezdce a jako záplava vtrhli do
vesnice. Indiáni, přestože byli v přesile, nebyli pro evropské válečníky rovnocenným soupeřem. Ti
Indiány nemilosrdně sekali svými krátkými meči a ze všech stran na ně doráželi a zatlačovali je do
domů, které pak zapalovali. Indiánští válečníci, kteří přežili zuřivou řež mezi domy a podařilo se
jim ukrýt ve staveních, pak buď zůstali uvězněni v plamenech, nebo v posledním aktu odporu
prorazili ven, kde padli pod údery mečů pěších bojovníků nebo pík jezdců na koních. Po devíti
hodinách nepřetržité bitvy nezůstal na živu jediný obránce a celá Mabila stála v plamenech.
13
14
Ztráty Indiánů byly obrovské. V domech, v uličkách Mabily a před opevněním, Evropané napočítali
téměř dva a půl tisíce mrtvých Indiánů, buď zabitých v boji, nebo v plamenech, nebo vlastní rukou.
Mezi mrtvými byl nalezen i Tuskalusuv syn, ačkoliv sám veliký náčelník nikoliv. Ztráty
konkvistadorů byly výrazně menší, i když citelné. Na místě zemřelo osmnáct Evropanů, včetně
Baltazara de Gallegos, kterému se při prvním útoku Indiánů nepodařilo z vesnice uniknout. Sto
čtyřicet osm konkvistadorů bylo zraněno, často zásahem šípů, ale většina se ze svých zranění brzy
uzdravila. Nenahraditelnou ztrátou byla ovšem smrt čtyřiceti pěti koní a ztráta všech zásob a
vybavení, které zmizely v plamenech hořící Mabily, kam je před bitvou odnesli indiánští nosiči.
Tuskalusovi válečníci fatálně podcenili výhodu koní jako bojového prostředku a spoléhali se na své
opevnění, které se ve chvíli jeho průlomu konkvistadory stalo spíše pastí, ve které se na sebe
namačkaní Indiáni nebyli schopni efektivně bránit. Těžkou ránu však dostala i de Sotova výprava.
Se ztrátami koní a zásob, s mnoha raněnými, uprostřed nepřátelského území, ve kterém se
nedokázali orientovat, se do pasti chytili i sami Evropané.
-
De Sotova výprava zůstala na místě ještě čtyři další týdny, během kterých se zotavovali ranění a
sháněli se zásoby a indiánští nosiči. Došlo také k mnoha dalším střetům s Tuskalusovými
bojovníky, ale žádný neměl takovou intenzitu, jako boj o Mabilu. Během čekání dostal de Soto
zprávu, že na jihu, v Mexickém zálivu, čekají španělské lodě. Ale de Soto měl strach, že neúspěch
výpravy, při které neobjevil žádné naleziště zlata ani jiných drahých kovů, by mohl zničit jeho
kariéru u španělského dvora, a proto výpravě poručil pokračovat dál na severozápad. Po cestě, při
překračování řeky někde v dnešní sverozápadní Alabamě, byla výprava z druhé strany řeky
napadena bojovným indiánským kmenem.10 Po krátkém boji se ale brněním chráněným
konkvistadorům podařilo přes řeku přejít a zajmout několik nepřátel, které vzali jako rukojmí. Se
zimou za dveřmi se de Soto rozhodl na místě přezimovat a požádal Indiány, jejichž bojovníky měl
jako rukojmí, aby jeho výpravu zásobovali jídlem. Během zimy pak obě strany dodržovaly křehké
příměří, ale domorodci nepřestávali přemýšlet, jak se nevítaných hostů zbavit. Podle legendy jejich
předků měl být totiž jejich kmen zničen lidmi bílé rasy. Nebylo tedy divu, že na Evropany pohlíželi
jako na nebezpečí. Nicméně od bitvy v Mabile již de Sotova výprava nebyla považována za
neporazitelnou a domorodci jen hledali příležitosti a možnosti, jak se bílých vetřelců zbavit.
Evropané, které Indiáni zásobovali hlavně kukuřicí, jim výměnou nabízeli opečené vepřové. To
Indiánům chutnalo a neviděli nic špatného na tom, když si jednou několik prasat, které výprava
chovala, rozhodli odnést. De Soto ale pro jejich chování neměl pochopení a dva ze tří provinilců
nechal na místě popravit. Třetího poslal zpět k jeho lidem, ale ještě předtím mu nechal useknout obě
ruce. Kromě toho konkvistadoři vyrabovali nedalekou indiánskou vesnici. Indiáni se rozhodli celý
incident ignorovat, ale pohár jejich trpělivosti přetekl, když je v březnu, těsně před tím, než se
Evropané chtěli znovu vydat na cestu, de Soto požádal, aby mu poskytli dvě stě žen jako doprovod.
Náčelník kmene odpověděl, že se musí poradit se svými lidmi a dá Evropanům vědět. Namísto toho
se Indiáni připravili k útoku.
V noci se domorodí bojovníci připlížili k táboru Evropanů a obklíčili jej. Okolo čtvrté hodiny ráno
za dunění bubnu a se žhavými uhlíky, které si nesly sebou v hliněných nádobách, pak na ležení
zaútočili. V rychlém a divokém útoku se Indiánům podařilo zapálit většinu stanů a obydlí a pobít
většinu prasat, které Španělé chovali, a také více než padesát koní. Když se po chvíli stáhli, na zemi
zůstalo bez života ležet také jedenáct konkvistadorů. Disciplína Evropanů, i přes těžké ztráty zásob
jídla, vybavení a v mnoha případech i výstroje a výzbroje, však byla pevná. Pod hrozbou neustálého
útoku se de Soto a jeho lidé přeskupili v nedaleké opuštěné vesnici, odkud během několika dní
odešli a území nepřátelských Indiánů, kde jim doslova hořela půda pod nohama, opustili.
10 Tento kmen vejde ve známost pod jménem Chickasaw, jako další z tzv. Civilizovaných kmenů.
15
Výprava poté pokračovala dál na západ, kde 8. května 1541, jako zřejmě první Evropané, spatřili
řeku Mississippi. Po více než měsíci, který strávili stavbou primitivních lodí, se jim řeku podařilo
překonat poblíž dnešního města Memphis, ve státě Tennessee. Za stálých střetů s Indiány, jejichž
území na své cestě míjeli, pokračovali stále západně, napříč dnešními státy Oklahoma, Texas a
Arkansas, kde se střetli s Indiány kmene Tula, které kronikář výpravy označil za nejlepší bojovníky,
na které Evropané do té doby narazili. Aby se výprava zachránila před zničením, přesvědčila
Indiány, že de Soto je ztělesněním boha a je nesmrtelný. To zapůsobilo a Evropané pak, zásobováni
jídlem a ponecháni na pokoji, přečkali u řeky Arkansas zimu.
16
Na jaře, po téměř dvou letech honby za zlatem, kterého nenašli ani kousek, bez zásob, sotva s
polovinou bojeschopných mužů z původního stavu a s jen čtyřiceti koňmi, se Evropané rozhodli
vrátit k Mississippi a dostat se dolů k moři. Krátce poté, co výprava vyrazila, zemřel Juan Ortiz.
Bez tlumočníka byli Evropané v neznámé zemi ztraceni. Šťastnou náhodou se jim však u
indiánského kmene, na který cestou narazili, podařilo objevit muže, který trochu rozuměl španělsky,
a kterého vzali sebou. Nemoc, která zabila Ortize, ale nyní trápila i další konkvistadory a mezi nimi
i de Sota. Když nakonec v květnu výprava dorazila zpátky k Mississippi, vyčerpaný de Soto cítil, že
přichází jeho konec a mezi konkvistadory stanovil svého nástupce, kterým se stal Luis de Moscoso
Alvarado. De Soto zemřel 21. května 1542. Aby Evropané zakryli jeho smrt před Indiány, kteří
věřili tomu, že de Soto je nesmrtelným bohem, zabalili jeho tělo do přikrývek, které zatížili pískem
a ponořili jej do vod veliké řeky.
Zbytek výpravy se po de Sotově smrti shodl na návratu do španělských kolonií. Nejprve se vydali
na jih pěšky do Mexika, ale odradila je vyprahlá krajina na jihozápadě v dnešním Texasu, kde
nebyly žádné vesnice, z jejichž rabování by výprava mohla po cestě přežívat. Rozhodli se tedy
vrátit do úrodných oblastí podél Mississippi a postavit lodě, které by je donesly dolů do Mexického
zálivu. U Mississippi strávili další zimu a na jaře konečně na sedmi primitivních plavidlech vypluli.
Během dvoutýdenní plavby byli mnohokrát napadeni domorodými válečníky, kteří je na kánoích
pronásledovali a stříleli po nich šípy. Evropané, kteří už neměli žádné zbraně, se před útoky mohli
jen krýt. I proto během plavby zahynulo dalších jedenáct konkvistadorů. Když se nakonec celá
flotila dostala k ústí Mississippi do Mexického zálivu, Evropané pokračovali dalších padesát dní
podél pobřeží na západ a na jih, než nakonec v dnešním mexickém státě Veracruz narazili na
španělské pohraniční městečko Pánuco.
Účastníci de Sotovy výpravy neuspěli ve svém plánu získat bohatství pro španělskou korunu, ani
pro sebe samé. Nicméně jejich záznamy přispěly ke znalostem Evropanů o dosud neznámých
končinách Nového Světa, které si Španělsko po de Sotově expedici začalo nárokovat. De Soto a
jeho druzi byli také zřejmě poslední a možná i první Evropané, kteří viděli mississippskou kulturu
na vlastní oči. Vyšší forma civilizace a důmyslně postavená indiánská města ze Severní Ameriky
během 16. století zmizely a indiánská kultura, se kterou se Evropané v pozdějších letech střetly,
byla mnohem primitivnější než jakou v první polovině 16. století zažil Hernando de Soto.
17
Matanzas
Katolické Španělsko v druhé polovině 16. století ovládalo nebo bojovalo o podstatnou část dnešní
Jižní Ameriky, ostrovy v Karibiku a Střední Americe včetně Yucatánu a Mexika. Tyto kolonie nebo
provincie se pro Španělsko staly ohromným zdrojem příjmů z drahých kovů i exotických potravin,
ale také místem, kde horliví katoličtí misionáři obraceli na víru tisíce divochů. Španělsko, které
bylo v té době námořní i vojenskou velmocí, považovalo Nový Svět za své dominium a žárlivě
střežilo námořní cesty před možnými konkurenty. A španělské námořní moci mohl v tehdejší
Evropě konkurovat málokdo. Jenže svědectví těch, co přežili Narváezovy a de Sotovy expedice,
mluvila o neprozkoumaných oblastech severně od španělských držav v Novém Světě. Mluvila o
území větším než Evropa, které de Soto prošel s několika stovkami mužů a zvláště zmiňovala
slunečnou Floridu, která nebyla Španěly dosud obsazena, ačkoliv se zde v první polovině 16. století
vylodilo hned několik větších i menších expedicí. Mnoho dobrodruhů v Evropě si proto pohrávalo s
myšlenkou na snadné zbohatnutí za Atlantikem.
Ale nebyli to jen dobrodruzi, kdo snil o Novém Světě. Evropa byla rozdělena v prudké náboženské
válce mezi katolíky a protestanty.11 Protestanti, kteří se ve Francii nazývali Huguenoti, byli ve své
vlasti vůči svým katolickým soukmenovcům ve výrazné menšině a jedním z možných řešení, jak
uniknout náboženskému pronásledování, byla emigrace. Koncem roku 1561 zorganizoval
huguenotský šlechtic, admirál Gaspard de Coligny, výpravu 150 protestantských kolonistů, kteří
měli v Novém Světě najít pro francouzské Huguenoty útočiště. Vedení výpravy se ujal námořní
důstojník Jean Ribault a jejich flotila opustila francouzské břehy 18. února 1562.
Výprava přistála koncem dubna na severovýchodním pobřeží dnešní Floridy, nedaleko současného
města Jacksonville, a začátkem května prozkoumala ústí řeky později známé jako St. John, kterou
Ribault pojmenuje podle pátého měsíce v roce, kde nechal Ribault vztyčit monument upozorňující
na francouzskou přítomnost v oblasti. Poté výprava uhnula do bezpečnějších vod na sever a po
uplutí asi 250 kilometrů podél pobřeží vplula do zátoky, která bude později nazvána Port Royal
Sound, v dnešním státě Jižní Karolína. Na jednom z ostrovů v zátoce, charakteristickým svým
subtropickým klimatem, výprava zakotvila a Francouzi zde vybudovali provizorní pevnůstku,
kterou pojmenovali Charlesfort. Po jejím dokončení Ribault na místě nechal 28 mužů a odplul
zpátky do Francie informovat Colignyho o svém úspěchu a získat zásoby a další kolonisty.
11 V roce 1517 vydal německý náboženský reformátor Martin Luther tzv. Devadesát pět tezí, které nastartovaly
reformní protestanstské hnutí v křesťanské Evropě. Protestantům šlo především o reformu katolické církve a útočily
na korupci v církevní hiearchii, která podle nich sahala až k papeži. Katolická církev tyto útoky považovala za
kacířství.
18
Mezitím Španělé, kteří pravidelně prozkoumávali pobřeží Floridy i teritorií více na sever, objevili u
ústí řeky St. John francouzský monument. Okamžitě byl zalarmován španělský guvernér na Kubě a
vyslána vojenská flotila s cílem francouzské osídlení najít a zničit. Francouzi však v destrukci
kolonie byli rychlejší. Po zničení všech zásob a neschopnosti opatřit si nové, se všichni kolonisté až
na jednoho rozhodli vrátit zpátky do Francie. Po dramatické plavbě přes Atlantik byli objeveni
anglickou lodí a nakonec se dostali až domů. Španělé pod vedením Hernanda de Manrique de Rojas
zatím trpělivě prozkoumávali celé východní pobřeží, až nalezli to, co hledali. Prázdnou pevnost
spálili a mezi místními Indiány objevili i zbylého Francouze, kterého vzali do zajetí.
Štěstí neměl ani Ribault. Ve Francii po jejich odplutí zatím vypukla otevřená válka mezi katolickou
většinou a protestantskou menšinou. Ribault se zapojil do obrany Dieppe, ale po jeho pádu uprchl
do Anglie, kde žádal královnu Alžbětu Druhou o pomoc při organizování další výpravy do Nového
Světa. Angličané se ale báli, že Ribault se svými příznivci pro úspěch svého plánu unese anglické
lodě a dali jej uvrhnout do londýnského Toweru. Jenže v březnu 1563 uzavřely znepřátelené strany
ve Francii mír a admirál Coligny o rok později do Ameriky posílá novou expedici, které tentokrát
velí René Goulaine de Laudonnière, francouzský šlechtic a přirozeně také Huguenot. Nevrací se na
místo zkrachovalé kolonie Charlesfort a místo toho 22. června 1564 vplouvá do ústí řeky St. John,
kde nachází monument, který zde před dvěma lety zanechal Ribault. Pokračuje několik kilometrů
proti proudu, do míst, kde dnes stojí největší město státu Florida, Jacksonville, a na vhodném místě
se rozhodne vybudovat osídlení. Dvě stovky francouzských osadníků se pustí okamžitě do práce a
položí základy pevnosti, kterou na počest francouzského krále pojmenují Fort de la Caroline, nebo
také Fort Caroline.
19
Ale kolonie se znovu potýká s problémy. Po počátečním konfliktu se Francouzům podaří navázat
přátelské kontakty s místním početným kmenem Timucua, který má zkušenost již s de Sotovou
výpravou. Indiáni Francouze několik měsíců zásobují jídlem a všemožně jim pomáhají. Po čase ale
ve Fort Caroline vypuknou nepokoje a část kolonistů se vzbouří proti přísnému režimu. Obsadí
jednu z lodí a odplují do Mexického zálivu, kde se stávají piráty. Ale ještě předtím vydrancují jednu
z indiánských vesnic, což pro zbylé kolonisty vyústí v prudké ochlazení jejich vztahů s Indiány a k
několika střetům s nimi. Kolonii trápí hlad a nespokojenost, která vyvrcholí odchodem dalších
osadníků, kteří se navracejí do Francie. Po více než roce trápení jsou kolonisté zachráněni anglickou
pirátskou lodí slavného Johna Hawkinse, který 3. srpna 1565 v přístavu Fort Caroline zakotví.
Laudonnière od Hawkinse kupuje jídlo a jednu loď a Francouzi nyní čekají jen na dobrý vítr a chtějí
odplout zpátky do Francie.
Z Francie je již však v té době na cestě flotila nesoucí 600 vojáků a osadníků, kteří mají upadající
francouzskou kolonii Fort Caroline postavit na nohy. V jejím čele je znovu Ribault, který byl
nedávno propuštěn z anglického vězení a kterého vedením expedice opět pověřil Coligny. V té samé
době, o něco jižněji, opouští Evropu jiná flotila. Osm stovek španělských osadníků pod velením
energického admirála Pedra Menéndeze de Avilés míří obsadit pro španělskou korunu území
Floridy. Menéndez má kromě toho také rozkaz přímo od španělského krále Filipa Druhého, „pověsit
a upálit Luterány“.
Laudonnière, který se s ostatními kolonisty chystal na opuštění kolonie, v polovině srpna s
překvapením pozoroval připlutí posil pod vedením Ribaulta. Ten po přistání Laudonnièrovi
oznámil, že je zbaven funkce regenta, ale s ohledem na jeho zkušenosti mu nabídl titul
spoluregenta, což pyšný Laudonnière odmítl a Ribaultovi oznámil, že se vrací do Francie. Jenže o
pár dní později se u ústí řeky objevuje španělská flotila a jen špatné počasí ji zabraňuje, aby se
zmocnila Ribaultových lodí, které tam kotvily. Kdyby Menéndez připlul jen o den dříve, než
Ribault, Fort Caroline mu mohla padnout do ruky. Tentokrát ale musel ustoupit.
Španělé odpluli asi 60 kilometrů jižně podél pobřeží, kde 28. srpna objevili hlubokou zátoku
umožňující dobrou obranu. V očekávání pronásledování Španělé zakotvili a na pobřeží, nedaleko
vesnice Timucuů, kvapně postavili jednoduché opevnění a sledovali oceán. Menéndez kromě toho
také vyslal na sever zvědy, aby sledovali pohyb ve Fort Caroline. Místo, které Španělé objevili, se
Menéndezovi tak zalíbilo, že se rozhodl zde po vyřešení francouzského problému založit osídlení.12
12 Toto osídlení se stane prvním stálým španělským osídlením na území Spojených států a prvním stálým evropským
osídlením na tomto území vůbec. Bude pojmenováno St. Augustine.
20
Ribault, který měl nyní dostatek bojeschopných mužů, se rozhodl španělskou flotilu najít a zničit.
Že nejde o vojáky poslané z Kuby, ale pravděpodobně o osadníky, mu došlo, když se Španělé
nepokusili u Fort Caroline vylodit a zaútočit a místo toho odpluli pryč. Po masivních přípravách
Ribault 10. září vyplouvá od ústí řeky St. John na jih a v pevnosti nechává sto mužů, z nichž jen
dvacet tvoří vojáci, a všechny ženy a děti, pod velením Laudonnièra. Ve chvíli, kdy se Francouzi
naloďují, spěchají španělští zvědové po souši na jih varovat Menéndeze. Ten se rozhodne nečekat
na Ribaultův útok a chytá se příležitosti oslabenou francouzskou kolonii překvapit. Bourá tábor na
pobřeží, ženy a děti pod ochranou stovky vojáků ukryje do bezpečí hlouběji ve vnitrozemí, a s
většinou svých mužů spěchá po souši na sever, uprostřed silného tropického hurikánu.
Zatímco na souši se před nepřízní počasí dá ukrýt a fakticky španělský postup na sever maskuje,
hurikán na volném moři se pro Francouze stává katastrofou. Bouře je zanese mnoho kilometrů jižně
od španělského tábora, kde se jejich lodě rozbijí o pobřeží a mnoho mužů utone v rozbouřeném
moři. Přesto se jich téměř 350 dostane bezpečně na břeh v místech dnešní Daytona Beach. Většinou
beze zbraní a bez zásob jsou Francouzi nuceni se vrátit do Fort Caroline. Volí nejjistější cestu po
pobřeží, nemaje tušení, že mezi nimi a Fort Caroline jsou jejich nepřátelé.
21
V době, kdy se Ribault a ostatní Francouzi plazí z divokých vln na břeh, Španělé pod vedením
Menéndeze kryti vytrvalým deštěm obkličují Fort Caroline. Ve vhodné chvíli útočí a přemohou
stráže. Celý útok, během kterého se Laudonnièrovi s asi 30 muži podaří uniknout k řece, trvá jen
chvíli a pevnost padá do rukou Španělům. Ti shromažďují její obyvatele. Ženy a děti jsou odvedeny
stranou, ale všichni mužští obránci jsou na místě, jako kacíři, popraveni.
Ribault zatím vede své lidi po pobřeží, více než třicet kilometrů severně, k azurově modré zátoce,
kde se unavení Francouzi rozhodnou utábořit. K jejich smůle jsou zpozorováni španělskou hlídkou
oddílu, který tu zanechal Menéndez. Španělé unavené Francouze obklíčí a Ribault, který doufá, že s
ním a jeho muži bude nakládáno vlídně, své vojsko dobrovolně vydá do rukou nepřítele.
Francouzům jsou spoutány ruce za zády a ve skupinách po deseti jsou odvedeni z pláže. Ribaultovi
muži ovšem nejsou pro španělské vojáky žádnými válečnými zajatci. Mají své rozkazy přímo od
krále Filipa, a proto španělský důstojník Francouze vyzve, aby sdělili, jaká je jejich víra. Přihlásí se
pár katolíků, kteří jsou spolu s mladými muzikanty z výpravy ponecháni na místě a zbytek, více než
tři stovky mužů včetně Ribaulta, je odveden zpátky na pláž za písečné duny. S rozkazem popravit
všechny kacíře se zde vojáci na spoutané Francouze vrhnou. Výkřiky mužů prosící o slitování
nenacházejí špetku soucitu a protestanti, kteří jsou připoutáni k sobě, nemohou nikam uniknout.
Krvavé orgie, během kterých Španělé bezmocné Francouze sekají noži, meči a píkami, trvají jen
chvíli a na jejich konci nezůstal jediný Francouz naživu. Stejný osud čeká později i na menší
skupinu Huguenotů, kteří ztroskotali na jiném místě.
Když se Menéndez vrátí z výpravy proti Fort Caroline, na místě masakru, který je od té doby známý
jako Matanzas, což je španělský výraz pro masakr, vraždění před svými lidmi obhajuje jako
nenamířené proti Francouzům, ale proti kacířům. S takovým výkladem svého jednání totiž mohli
přísně pobožní španělští vojáci žít, aniž by jejich svědomí trápilo, že spáchali hřích. Jen několik
francouzských protestantů se ze ztroskotaných lodí zachránilo a ukryli se mezi Indiány. Ostatní byli
přinuceni zůstat se Španěly. Španělský velitel Menéndez zatím na Floridě položil základy trvalého
španělského osídlení. V St. Augustine založil vesnici, na místě Fort Caroline nechal postavit
španělskou pevnost a nakonec byl jmenován guvernérem Kuby. Laudonnière, kterému se podařilo
uprchnout z Fort Caroline, u ústí St. John objevil Ribaultova syna a tři malé lodě, a na jedné z nich
se vrátil zpátky do Evropy. Jako syn štěstěny unikl o sedm let později masakru Huguenotů ve
Francii při Bartolomějské noci a zemřel o dva roky později. Jeho vzpomínky z Floridy byly v roce
1586 vydány knižně.
V Evropě však masakr Huguenotů na Floridě nezůstal zapomenut. Francouzský šlechtic Dominique
de Gourgue, který byl v mládí vězněn Španěly na galejích, v roce 1567 prodal všechen svůj
majetek, a dokonce si i nějaké peníze půjčil od svého bratra, aby si mohl najmout tři lodě a posádku
dvou stovek mužů. Aniž by najatí Francouzi znali cíl výpravy, odpluli na Kubu, kde je rytíř de
Gourgue zasvětil do svého plánu pomsty. Ač ne každý člen posádky byl protestant, vzpomínky na
masakr jejich krajanů z rukou starých nepřátel otřásl většinou z nich. Na výzvu rytíře de Gorgue,
22
aby smrt Ribaultových mužů pomstili, odpověděli všichni s nadšením. Celá výprava pak v dubnu
1568 odplula na sever, k ústí řeky St. John, kde dříve stála Fort Caroline a kde v té době stálo
španělské opevnění. Francouzi se vylodili a navázali spojenectví s místními Indiány, kteří se jim
rozhodli pomoci. Tak jako tři roky předtím Španělé, Francouzi a Indiáni pevnost obklíčili a donutili
její posádku vzdát se. Pak, odplatou za strašlivý osud Huguenotů tři roky předtím, se de Gorgue a
jeho lidé na španělské zajatce vrhli a do jednoho je pobili.
23
Samuel Champlain
Zatímco Španělé, a po nich také Portugalci, měli v 16. století plné ruce práce se správou svých
kolonií v Jižní Americe a v Karibiku, Severní Amerika zůstávala kromě osídlení na Floridě a v
Mexiku nedotčena evropským vlivem. Přesto se ostatní evropské námořní velmoci o Ameriku
zajímaly a mořeplavci ve službách evropských panovníků, nebo obchodníci, během 16. století
mapovali a prozkoumávali východní pobřeží dnešních Spojených států a Kanady. Asi nejdál se
dostali dva portugalští bratři, Gaspar a Miguel Corte-Real, ale v letech 1501, respektive 1502, oba
zmizeli někde na severu u Labradoru. Více štěstí měl Francouz, Jacques Cartier, který v roce 1534 s
pověřením od francouzského krále přeplul severní Atlantik, aby se tak jako mnozí před ním pokusil
objevit západní cestu do Asie. Cartier prozkoumal Newfoundland a po řece sv. Vavřince vplul do
srdce dnešní Kanady. Tam se na březích Gaspé Bay v dnešním Quebecu setkal se svatovřineckými
Irokézy13, kteří sledovali, jak Cartierovi muži na pobřeží staví veliký kříž s nápisem Vive le Roi.
Dva Irokéze pak Cartier přemluví, aby se s ním vrátili do Evropy, kde je chce ukázat králi a získat
prostředky pro novou výpravu.
O rok později se Cartier a 110 mužů vrací k řece sv. Vavřince i s oběma Irokézy. Dvě hlavní vesnice
svatovavřineckých Irokézů se tehdy jmenovaly Stadacona a Hochelaga. V menší Stadaconě Cartier
vysadil oba Indiány a pokračoval po řece dál na jih, kde stála větší Hochelaga. Peřeje, které mu
bránily pokračovat dál, vnímal jako vstup do Orientu a tyto peřeje a místo okolo nich proto
pojmenoval francouzským výrazem pro Čínu – La Chine. Francouzi strávili zimu u Stadacony, kde
si postavili menší pevnost. Během obzvlášť kruté zimy Francouzi trpěli silnými kurdějemi a před
smrtí celé výpravy je zachránil až jeden z Indiánů, který se s nimi vrátil z Francie a který jim ukázal
strom, z něhož se proti kurdějím dal získat lék14. V květnu 1536 se Cartier rozhodl vrátit do Francie
a tentokrát sebou vzal i náčelníka Stadacony a s ním dalších 30 Irokézů, které, na rozdíl od jejich
dvou soukmenovců před dvěma lety, na palubu dostal násilím.
Po šesti letech se Cartier vrací znovu, tentokrát i s několika stovkami osadníků. Svatovavřinečtí
Irokézové v Stadaconě však mají stále v paměti únos jejich náčelníka a svých dalších soukmenovců,
kteří se tentokrát s Cartierem nevrátili, protože zahynuli ve Francii na nemoce, proti kterým nebyli
imunní. Postoj Irokézů je nepřátelský a Cartier raději Stadaconu opouští a se svými lidmi se vrací
několik kilometrů na sever, kde zakládají osídlení Charlesbourg-Royal. Cartier znovu navštěvuje
13 Svatovavřinečtí Irokézové byli součástí irokézské jazykové skupiny a než se během 16. století vlivem nemocí,
nepřátelských útoků a zřejmě i asimilací s okolními kmeny ztratili, obývali údolí řeky sv. Vavřince.
14 Šlo o Zerav západní.
24
Hochelagu a znovu vzdává proplutí tamních divokých peřejí. Irokézové jsou nyní již otevřeně
nepřátelští a osadníci se musejí mít stále na pozoru. Během zimy Irokézové na osídlení zaútočí a 35
Francouzů, kteří se nestihli skrýt v pevnosti, je Indiány zmasakrováno. Cartier proto na jaře pevnost
opouští a odplouvá do Francie. U pobřeží Newfoundland potká výpravu rytíře de Robervala, který
má na palubě svých tří lodí 200 dalších kolonistů. Cartier je ale rozhodnutý se již zpátky nevrátit a
Roberval do Charlesbourg-Royal pokračuje bez něj. Následující zima v kolonii je ovšem stejně
krutá, jako ty přechozí. S teplotami kolem mínus 20 stupňů, nemocemi, které kolonisty trápily a
neustávajícími útoky Indiánů, kteří osídlení drželi ve virtuálním obklíčení, se osadníci na jaře
rozhodují Charlesbourg-Royal opustit a odplout zpět do Francie. Tím se francouzské pokusy o
kolonizaci Severní Ameriky na 60 let zastavily.
25
V březnu roku 1603 se v severních vodách řeky sv. Vavřince, u tři roky staré francouzské obchodní
stanice Tadoussac, objevila loď, na jejíž palubě byl mladý francouzský zeměpise ve službách krále
Jindřicha jménem Samuel de Champlain. Četl všechno, co o Novém Světě napsal Cartier a toužil
vkročit na místa, která slavný cestovatel popsal ve svých vzpomínkách. V obchodní stanici se
Champlain setkal s mnoha Indiány kmene Montagnais15, divokého národa obývající území
dnešního severního Quebecu a Labradoru. Příslušníci obou národů navázali velmi přátelské vztahy
15 Národ Montagnais byl součástí jazykové skupiny Innu a obýval teritorium v severovýchodním Quebecu, okolo řeky
Saguenay. V první polovině 17. století expandoval do jižního Quebecu k francouzským osídlením, ale během tzv.
Bobřích válek v druhé polovině onoho století byl vytlačen zpět do svých původních teritorií.
a Champlain byl v červnu onoho roku svědkem válečných příprav tohoto indiánského kmene a jeho
válečného náčelníka Begourata proti Irokézům na jihozápadě. Na začátku srpna se Champlain se
svými indiánskými přáteli setkal znovu, když se vrátili ze své válečné výpravy, která je zavedla
téměř 500 kilometrů proti proudu řeky sv. Vavřince a dál až k dnešnímu jezeru Champlain, kde
narazili na své nepřátele a donesli si zpět jejich uříznuté hlavy. Irokézskou ženu, kterou Indiáni
chtěli sníst, Champlain zachránil a ještě toho roku vzal sebou zpět do Francie.
V následujících letech je Champlain zpátky v Americe a zkoumá hlavně její východní pobřeží až k
dnešnímu státu Massachussets. Na jaře roku 1608 je Champlain bohatým francouzským
protestantským šechticem Pierrem Duguou de Mons vyslán do Nového Světa, aby zde založil
kolonii. Champlain se v červnu vydává po řece sv. Vavřince nejprve do stanice Tadoussac a poté v
červenci v malých člunech na místo, které Cartier při svých cestách znal jako vesnici
svatovavřineckých Irokézů, Stadaconu. Po vesnici, která měla v Cartierových dobách asi 500
obyvatel, však nejsou stopy. Champlain na jejím místě zakládá jednoduché osídlení, které
pojmenovává Quebec. Tři dřevěné patrové domy jsou obehnány palisádami kolem kterých je navíc
vyhlouben čtyřmetrový příkop.
Champlain nevěděl, že stejně liduprázdný kout, jako byla nyní Stadacona, by objevil i v místech,
kde v Cartierových časech stála třítísícová Hochelaga. Po svatovavřineckých Irokézech, kteří údolí
řeky sv. Vavřince dlouho ovládali, nezbyla jediná stopa a údolí se stalo zemí nikoho, kterou
procházely jen válečné tlupy Montagnaisů, Hurónů a Algonquinů na jih, odkud naopak na sever
přicházely válečné tlupy bojovníků Pěti národů16. Ti byli Francouzi vnímáni jako nepřátelé již před
rokem 1603, protože narušovali obchod s kožešinami, který Francouzi podnikali s národy žijícími
na horním břehu řeky sv. Vavřince.
V létě roku 1609 do Quebecu dorazili spřátelení válečníci národů Montagnais a Algonkin17 a
požádali Champlaina, aby se zúčastnil jejich válečné výpravy proti irokézským nepřátelům daleko
na jihozápadě u řeky, kterou Indiáni nazývali řekou Irokézů a kterou Francouzi pojmenovali po
kardinálu Richelieu. Protože spojenectví s Indiány bylo pro přežití francouzské kolonie klíčové,
Champlain výzvu přijal a s devíti Francouzi se připojil k třem stovkám indiánských bojovníků na
200 kilometrů dlouhou plavbu proti proudu. Někdy na začátku července dopluli po řece sv.
16 Pět, později Šest národů, nebo také Irokézská Liga, byla konfederace pěti irokézsky hovořích kmenů sídlících v
dnešním státě New York, jižně od jezera Ontario. Ligu tvořili od východu k západu Mohawkové, Oneidové,
Onondagové, Kajugové a Senekové. V roce 1722 se k Lize připojili také Tuskarorové. Přestože k irokézské
jazykové skupině patřilo mnoho dalších národů, výrazem Irokézové byli označováni pouze příslušníci Pěti národů.
17 Početná indiánská jazyková skupina. Její příslušníci žijící na území dnešní Kanady byli nazýváni Prvními národy.
Výraz Algonkin také označoval ty severní kmeny, kteří nepatřili k jazykové skupině Innu.
26
Vavřince k řece Irokézů a Champlain si poznamenal, že jsou prvními křesťany, kteří u ústí této řeky
stanuli. Tady pak dva dny odpočívali a lovili ryby v řece nebo zvěř v okolních lesích.
Protože výprava dosud nenarazila na Irokéze, mnoho Indiánů opustilo válečné nadšení a také
většina Francouzů na nepřátelském území neskrývala své obavy. Ze tří stovek Indiánů jich dál
chtěla pokračovat jen pětina. A protože francouzská šalupa už dál po řece nemohla, Champlain
nechal své druhy zvolit si, zda se chtějí vrátit zpět, nebo pokračovat dál. Dvanáctého dne měsíce
července do indiánských kánoí nakonec spolu s ním usedli jen dva další Francouzi a zbytek se po
řece sv. Vavřince vrátil zpět.
Champlain měl jedné noci sen. Zdálo se mu, jak se v jezeře topí jejich irokézští nepřátelé. Snažil se
je zachránit, ale jeho indiánští spojenci mu řekli, ať je nechá všechny zemřít, protože to prý jsou zlí
lidé. Když se Champlain ráno probudil, svěřil se se svým snem Indiánům a těch se zmocnilo
obrovské nadšení a jistota, že jejich výprava skončí úspěchem. 29. července, po mnoha dnech, kdy
jejich kánoe pluly po jezeře Champlain a hledaly nepřítele, se výprava konečně dočkala. Hluboko
na území Mohawků, jednoho z Pěti národů, mezi jezerem Champlain a jezerem, které bude později
nazváno Lake George, narazili na velkou skupinu irokézských bojovníků. Mohawkové si vetřelců
také všimli a z osekaných stromů si v lese zřídili jednoduché opevnění. Champlain se svými druhy a
s Indiány udělali to samé a obě skupiny strávili noc ve střehu před tou druhou. Druhý den ráno se
Champlainova tlupa vydala nepříteli vstříc.
27
Mohawkové, kterých byly asi dvě stovky, se vyhrnuli ze svého opevnění. Byli pomalovaní, v rukou
luky nebo válečné kyje, a na sobě měli dřevěná brnění, která je chránila před šípy. Dva Francouzi s
arkebuzami se proplížili každý z jedné strany, aby byli nepříteli v boku. Indiáni zatím rozestoupili
své řady a pustili Champlaina dopředu. Když se k sobě obě skupiny přiblížily na ne více než 30
metrů, Indiáni Champlainovi mezi Mohawky ukázali tři náčelníky, kteří stejně jako Champlain stáli
v čele svých bojovníků. Mohawkové, kteří do té doby pravděpodobně nikdy Evropana neviděli, si
vousatého muže v brnění zaraženě prohlíželi. Měli ale více než trojnásobnou přesilu a svým
divokým řevem dávali najevo svou jistotu z výsledku boje. Champlain se v klidu postavil před
mohawskou tlupu a opřel si pušku o rameno. Chvíli mířil a šťastnou náhodou se dostal do úhlu, ve
kterém za sebou stáli dva ze tří mohawských náčelníků. Rána z arkebuzy zazněla jako hrom a po
výstřelu se oba náčelníci skáceli mrtví k zemi a třetímu, těžce raněnému, zbývalo do jeho konce jen
pár chvil. Ze strany Champlainových Indiánů se ozval ohlušující vítězný řev, jak se Mohawkové
zmateně rozhlíželi kolem sebe a na své padlé náčelníky. Přesto ještě mnozí z Irokézů napnuli tětivy
svých luků a proti svým nepřátelům vystřelili salvu šípů. V tom se ale z boků ozvaly další dva
výstřely a další dva Mohawkové se skáceli k zemi zasaženi neviditelnou střelou. Zmatení a
vystrašení Mohawkové začali ustupovat a po chvíli přímo utíkat do blízkého lesa a Champlain se
svými spolubojovníky za nimi. Champlain, který stihl znovu nabít, ještě střelí jednoho utíkajícího
Mohawka do zad, ale do hlubokého lesa v obavě před možnou léčkou raději nepokračuje. Brzy se
vrací i jeho indiánští spojenci s deseti zajatci a mrtvým Irokézům uřežou hlavy. Úspěšná výprava se
může vrátit zpět na sever.
Krátká lesní bitva v divočině měla dalších šedesát let pro mladou francouzskou kolonii tvrdé
následky. Bojovníci Pěti národů se francouzských pušek nezalekli a jejich válečné tlupy činily život
v drsné kanadské přírodě pro francouzské kolonisty ještě drsnějším. Ale Nová Francie neměla
mnoho na výběr. Její indiánští spojenci byli nezbytnými partnery pro obchod s kožešinami, i
průvodci po nekonečných dálkách amerického severu. Nepřátelství Pěti národů vůči jejich
indiánským sousedům z Nové Francie dělalo nucenou účastnici této staré války. Champlain, který
na podzim roku 1609 odplul zpátky do Francie, se na jaře do Nové Francie vrací a je znovu vtažen
do vzájemného indiánského konfliktu. V červnu se připojuje ke svým indiánským spojencům, kteří
u ústí řeky Irokézů obklíčili skupinu Mohawků zabarikádovanou mezi spadané stromy. Francouzi
svými arkebuzami většinu Mohawků postřílí a životy ostatních ukončují kyje jejich indiánských
spojenců, což na dalších 20 let zastaví větší výpady válečných tlup Mohawků do svatovavřineckého
údolí.
28
Poslední Champlainovo válečné dobrodružství se odehrálo o pět let později, kdy už Champlain
prošel nebo proplul většinu území dnešní východní Kanady a navázal přátelství s většinou místních
indiánských kmenů, především pak s Huróny18. Ti žili v oblasti mezi jezerem Simcoe a Hurónským
jezerem a tak jako pro většinu kmenů na severu bylo Pět národů žijících jižně od jezera Ontario
jejich úhlavními nepřáteli. Champlain, který v srpnu cestoval napříč Huronií, se v jejich hlavní
vesnici Ca-i-ha-gué nedaleko zátoky Matchedash stal svědkem příprav na válečné tažení proti jedné
z vesnic Pěti národů. Tou byla vesnice národa Oneida ležící mnoho set kilometrů jihovýchodně v
dnešním západním New Yorku, v místě, které je dnes známo jako Nichols Pond v Madison County.
Válečná výprava Hurónů je posílena o bojovníky ze spřátelených kmenů žijících daleko na
severovýchodě u řeky Ottawa. Champlain příliš neváhá a k této smělé výpravě se přidává.
Mohutná flotila kánoí nejprve přeplouvá jezero Simcoe a poté s občasným přenesením lodí
pokračuje po řece Trent a jejích kanálech až do zálivu Quinte na jezeře Ontario. Flotila pak v
severovýchodní části jezera pluje od jednoho ostrova k druhému, až se bezpečně dostane k
východnímu břehu Ontaria, do místa, které se dnes nazývá Stony Point, kde bojovníci ukryjí své
kánoe v lese. Oblast, do které se dostali, byla centrem života Irokézské Ligy. Výprava mohla být
kdykoliv zpozorována nepřítelem a obávaní irokézští bojovníci mohli během několika dní
shromáždit úctyhodnou bojovou sílu. Ale Huróni, kteří výpravu vedou, postupují obezřetně a jejich
zvědové se pohybují na všech stranách pochodujícího zástupu. Před sebou mají dlouhou cestu. Asi
sto kilometrů nížinatou krajinou, protkanou potoky, řekami a jezery, na kterých mohou kdykoliv
narazit na nepřátelskou kanoi. Po čtyři dny dlouhém pochodu, kdy v noci cestují a ve dne spí,
výprava 10. října doráží k vesnici Oneidů.
Osídlení, které bylo na kopci, se prostíralo přes čtyři hektary půdy. Celá vesnice byla obehnaná
čtyřmi řadami až devět metrů vysokých palisád, ve kterých byly sporadicky umístěné střílny. Do
vesnice vedl v případě obléhání podzemní kanál vody, který mohl kromě uhašení žízně sloužit i k
uhašení požáru. Vchodem do vesnice byla veliká brána posílená o strážní věže, na které byly
obvykle přibity hlavy zabitých nepřátel. Sama vesnice, které někdy Evropané přezdívali „hrad“,
byla sídlem asi stovky obydlí, z nichž většina byly tzv. dlouhé domy. V době, kdy se Champlain s
Huróny a jejich spojenci před vesnicí objevili, mohlo být za palisádami až 500 bojeschopných
Oneidů.
U vesnice hned došlo k několika drobným potyčkám, kdy Huróni na Oneidy předčasně zaútočili a
tím je varovali. Obránci se pak raději stáhli a na neorganizovanou masu útočících Hurónů se snesl
18 Kmen irokézské jazykové skupiny.
29
déšť šípů, který jejich chaotický útok odrazil. Champlain měl jako Evropan s obléháním zkušenosti
a Indiánům poradil postavit vysokou obléhací věž, ze které by mohl Champlain a Huróni, kteří měli
arkebuzy, na obránce střílet, či vrhat oheň. Když byla věž hotova, dvě stovky Indiánů ji přenesli
před pevnost a tři Huróni s puškami vyšplhali na její vrchol. Dobrý Champlainův plán ale selhal na
hurónské neukázněnosti. Ti, místo aby se pokusili palisády pod palbou z pušek zapálit pomocí
hořících polen, do pevnosti stříleli šípy a nadávky, které ovšem udělaly jen málo škody. Zmatek na
straně Hurónů zcela pohřbil naději na zdolání palisád, ze kterých stále nepřestávaly přilétat šípy i
kameny. Dvěma šípy do nohy byl zasažen i Champlain a toto zranění jej vyřadilo z boje. Útočníci
se stáhli do svého vlastního tábora a obě strany několik dní jen vyčkávaly.
Jak obránci, tak útočníci, čekali na posily. Obránci věřili, že se objeví jejich soukmenovci, ke
kterým se nějakým způsobem mohla dostat zpráva o nepřátelské invazi. Naproti tomu útočníci
očekávali příchod dalších pěti stovek spojenců z řad národa Susquehanna, kteří měli každým dnem
dorazit pod vedením Champlainova pobočníka Bruleho. Posily Hurónů se ale neobjevily, a protože
byli Huróni v samém centru irokézského území, rozhodli se 16. října, po týdnu obléhání, pro rychlý
ústup. Oneidové za vetřelci vyrazili z pevnosti ven a pronásledovali je asi dva kilometry na sever,
ale v obavě z možné léčky se pak raději vrátili. Ústup výpravy, která nesla mnoho zraněných
bojovníků, včetně Champlaina, byl o dva dny později ztížen silnou sněhovou bouří, která krajinu
zasypala hlubokým a těžkým sněhem. Ustupující Huróni ale téměř neodpočívali a 18. října dorazili
na místo, odkud zhruba před dvěma týdny vyrazili a kde našli své ukryté kanoe. V den, kdy vypluli
na jezero, se v lesích na dohled oneidské vesnice objevil Brule se Susquehannocky. Když ale zjistili,
že obléhání bylo ukončeno, vrátili se zpátky do svých vesnic.
Champlain pak s Huróny stráví celou zimu a na jaře znovu odplouvá do Francie, odkud se do
Kanady vrátí až o čtyři roky později. Zde se věnuje rozvoji osídlení v Quebecu a udržování
přátelských vztahů s indiánskými kmeny, včetně uzavření mírové smlouvy s Irokézy. V roce 1629
Quebec krátce obsazují Angličané, kteří se začínají usazovat na východním pobřeží dnešních
Spojených států. Všichni kolonisté, včetně Champlaina, jsou odvezeni do Evropy, ale ještě ten samý
rok Quebec díky uzavření mírové smlouvy mezi Anglií a Francií znovu spadne do francouzských
rukou. Champlain se vrátí až po čtyřech letech, kdy organizuje celkovou přestavbu Quebecu a
vybudování dvou dalších osídlení. Kromě toho organizuje válečnou výpravu proti Irokézům, kteří
kolonii způsobují neustálé problémy. Ale 25. prosince roku 1635 již dost starý Champlain umírá a je
pochován ve městě, které téměř před třiceti lety sám založil.
30
Masakr ve Virgínii
V roce 1607 byl severoamerický kontinent stále tajemným bodem na evropských mapách.
Neúspěšné výpravy kolonistů a průzkumníků přinášely zprávy o nádherné panenské přírodě. O
horkých planinách v jižní části kontinentu plných bojovných domorodců, kteří neznají ani železo,
ani matematiku. I o zalesněných, mrazivých dálavách hluboko na severu. Dvě tehdejší evropské
velmoci se snažily tuto severní část takzvaného Nového Světa odhalit, prozkoumat a využít tak
nejlépe, jak jen budou moci. Španělé již několik desítek let sídlili na Floridě. Poradili si s
Huguenoty ve Fort Caroline, zakládali katolické misie mezi Indiány a z osady St. Augustine
vybudovali centrum španělského vlivu v Severní Americe. Francouzi, pro které nebylo v oblasti
Karibského moře a Floridy díky silné španělské námořní prezenci bezpečno, začali severoamerický
kontinent prozkoumávat z jeho nejsevernější části, v dnešní Kanadě. Experimentují se založením
malých kolonií a obchodních stanic, ale skutečně úspěšný je až Samuel Champlain, který roku 1608
zakládá Quebec. Ale co Angličané?
I jejich pokusy o kolonizaci Nového světa zatím skončily neúspěchem. Dosud nevysvětlenou
záhadou se stalo zmizení anglické kolonie na ostrově Roanoke, v dnešní Virginii, kde se v roce
1587 do osady 115 kolonistů narodilo první anglické dítě zrozené v Novém Světě, Virginia Dare, a
kdy celé toto osídlení zmizelo o tři roky beze stopy. Vlastně se jedna stopa našla. Nápis vyřezaný do
kůry stromu na místě opuštěné osady. Croatoan. Stopy anglických kolonistů se později vynořují na
různých místech východního pobřeží Ameriky, ale žádná z nich se neprokáže, jako pravá. Možná
utonuli při pokusu dostat se z ostrova na ostrov Croatoan, možná byli povražděni Indiány, jak věří
většina historiků. Jisté je, že až do května roku 1607, kdy se u pobřeží Virginie objevily tři lodě,
Susan Constant, Discovery a Godspeed, Angličanům v Severní Americe štěstí příliš nepřálo.
Rok předtím zorganizovala londýnská Virginia Company výpravu kolonistů, kteří měli v Novém
Světě založit osídlení. Koncem roku 1606 tak z Anglie vyplulo 104 mužů, kteří se toho úkolu měli
zhostit. Po pět měsíců dlouhé plavbě, kdy lodě bloudily Atlantikem a Karibikem, se konečně
koncem února výprava dostala do zálivu, který dnes známe jako Chesapeake Bay. Ale kvůli
Španělům, kteří pravidelně pluli podél pobřeží a hledali stopy po jiných evropských kolonistech, se
lodě vydali po řece James dál do vnitrozemí. Tam, asi 60 kilometrů dál proti proudu nalezli vhodné
místo. Ostrov, ze kterého bylo dobře vidět do obou směrů řeky, který byl dostatečně daleko od
oceánu, kde byla voda u břehu dost hluboká na to, aby zde mohly kotvit lodě, a na kterém nežili
žádní Indiáni. Osídlení bylo pojmenováno Jamestown. Ostrov byl ze strategického hlediska
výborným místem, ale z praktického tím nejhorším možným. Většina ostrova totiž byla bažinatá,
31
plná moskytů a voda nebyla vhodná k pití. Nejvýznamější postavou kolonie se stává John Smith,
profesionální evropský voják a potížista. Do Ameriky dorazil v podpalubí lodi a v řetězech. Po
vylodění má být popraven, ale kapitán lodi a guvernér Ratcliffe po rozlepení pečetě s rozkazy zjistí,
že Smith má být jedním z vůdců. Nechá jej tedy žít.
Ostrov, kde Angličané zbudovali své osídlení, je sice neobydlený, ale v oblasti sami nejsou. V jejich
blízkém okolí jsou vesnice kmene Paspahegh, polonahých divochů plujících po řece v kánoích,
jejichž zbraněmi jsou palice a luky s šípy. Počáteční kontakt Angličanů s divochy je oboustranně
opatrný, ale zatímco Angličané se s Indiány snaží vyjít, ti plánují jejich zničení. Asi čtyři stovky
bojovníků kmene Paspahegh a čtyř dalších kmenů využijí toho, že část kolonistů je mimo osídlení a
jen čtyři týdny po připlutí Angličanů na ostrov na ně zaútočí. Jeden kolonista je při nečekaném
útoku zabit, ale jeho kamarádi duchapřítomně proti útočícím Indiánům namíří dělo, jehož výstřel tři
z nich zabije a ostatní obrátí na útěk. Dva týdny po útoku se Angličané dozvědí, že Indiáni, kteří na
ně zaútočili, jsou součástí aliance asi třiceti lokálních kmenů, které se nazývají Powhatan19 a jejichž
hlavním náčelníkem je Wahunsenacawh. A byl to právě Wahunsenacawh, který válčící kmeny
přesvědčil, aby s Angličany uzavřely mír. Ten je však příliš křehký. John Smith si do svého deníku
poznamenává, že sousední kmen Paspahegh je „nevychovaný a zrádný národ“.
32
Ne každý Indián je však nepřítelem. Sám Smith se o tom přesvědčí, když je v prosinci během
průzkumu okolí zajat velikou tlupou indiánských lovců vedených bratrem velkého náčelníka,
Opechancanoughem, a odveden do hlavní vesnice Powhatan, kde má být rituálně usmrcen. Když už
se smiřuje s Bohem a očekává smrtící úder palicí, jeho tělo zalehne dcera velikého náčelníka,
Pocahontas, a zachrání mu tak život. Přízeň Pocahontas drží nad Angličany ochrannou ruku před
útokem celé konfederace, nepřátelství jednotlivých kmenů však zastavit nedokáže. V následujícím
roce Angličané mají stále častější konflikty s Paspaheghy a dalšími kmeny, které vyústí v
partyzánskou válku mezi Indiány číhajícími v okolí pevnosti a Angličany podnikající odvetné
výpravy. Veliký náčelník válku nepodporuje, ale zakazuje svým vazalům prodávat Angličanům
jídlo. Ti jsou na svém bažinatém ostrově na výměnném obchodě s Indiány závislí a proto se
guvernér Ratcliffe v prosinci 1609 vydá na riskantní výpravu do hlavní vesnice konfederace,
Werowocomoco. Ta leží asi jen 25 kilometrů vzdušnou čarou na severovýchod, ale kolonisty od ní
dělí těžký terén virgínského poloostrova a řeky York. Ratcliffe spolu se čtrnácti muži tuto cestu
podstupuje a na řece York se setkává s Indiány. Vysvětluje jim, že jeho lidé potřebují pomoc a že
19 Powhatan bylo nejen jméno indiánské konfederace ve východní Virginii, ale také jméno jejího hlavího kmene, jehož
náčelníkem byl Wahunsenacawh. Tomu se jen několik let před příchodem Angličanů podařilo okolní kmeny
donutit, aby byly jeho vazaly. Každý kmen jednal nezávisle, ale Wahunsenacawhovi byl povinen platit jakési daně.
Celkový počet příslušníku této konfederace byl při příchodu Angličanů asi 15 000.
chce nakoupit nějaké jídlo. Indiáni se tváří, že rozumí a Angličany doprovází k vesnici. Ve chvíli,
kdy se Angličané vylodí na břehu, snese se na ně sprška šípů a houf divochů vyráží ze křoví a ty, co
jsou ještě naživu, dobíjejí palicemi. Jen Ratcliffa ušetří. Na něj, jako vůdce bělochů, čeká jiný druh
smrti, než který byl dopřán jeho druhům. Pomalá, bolestivá smrt, jakou Indiáni poskytují jen těm,
které velmi nenávidí. Hrůzou polomrtvý Ratcliffe je dovlečen do divošské vesnice a připoután ke
stromu. Ale nyní tu není žádná Pocahontas, která by Angličanovi zachránila život. Z chatrčí vesnice
místo ní přicházejí staré indiánské ženy a poslední hodiny svého života guvernér Ratcliffe stráví v
jejich vražedné péči.
Kolonisté jsou nyní s Indiány v otevřené válce. Opevnění kolonie poskytuje bezpečí, ale pro její
obyvatele je to vězení, ze kterého nemohou ven. Indiáni číhají v okolí, a kdo se odváží ven sehnat
něco k jídlu, je zmasakrován. Když už jsou kolonisté v červenci 1610 rozhodnuti nešťastný
Jamestown opustit a anglické osídlení Ameriky zavrhnout, do přístavu připluje baron De La Warr,
který z Anglie přiváží posily 150 mužů, mnoho zásob, a také několik žen, na které kolonisté
přeživší dlouhé měsíce v nehostinné divočině hledí jako na zjevení. De La Warr je rozhodnut
problém kolonie s Indiány vyřešit po svém. Jako veterán guerillové války v Irsku uplatňuje ve
Virginii své zkušenosti. Nejprve vyzývá velikého náčelníka, ať vydá všechny anglické zajatce, i to,
co kolonistům ukradl. Když je odmítnut, začne jednat. V srpnu oddíl sedmdesáti Angličanů
obkličuje hlavní vesnici Paspaheghů. Během boje je zabito asi 75 Indiánů a unesena žena náčelníka
a její děti. Zatímco děti jsou na řece hozeny přes palubu a Angličané do nich střílí, náčelníkova žena
je v Jamestownu ubodána. Následný konflikt, který trvá další čtyři roky a ve kterém se Angličané s
Indiány předhánějí v ukrutnostech, je nakonec ukončen, když se Angličané probíjejí do hlavní
vesnice Powhattanů, kde velikého náčelníka donutí uzavřít mír. Ten je pak stvrzen sňatkem mezi
náčelníkovou dcerou Pocahontas a.., ne, není to John Smith, který se mezitím již vrátil do Anglie,
ale kolonista John Rolfe. Mír mezi Angličany a Indiány ve Virginii, provázený oboustranně
prospěšným obchodem, příchodem stovek dalších kolonistů, i obracením Indiánů na křesťanskou
víru, pak trvá celých osm let.
Je začátek roku roku 1622 a my jsme v mladé a rozvíjející se virgínské kolonii. Kolonie je již
rozdělena do čtyř krajů a demokraticky zvolený sněm se schází v Jamestownu, aby řešil prodej
půdy a ceny tabáku, který se v kolonii začíná pěstovat na plantážích. Ty jsou označovány názvem
„hundred“, anglického výrazu označujícícho stovku, což symbolizuje okrsek, který je schopen
uživit sto lidí. Takovými okrsky byly v té době Martin´s Hundred, ležící asi 16 kilometrů východně
od Jamestownu, v místech, kde se nachází dnešní město Williamsburg. Pak také Bermuda Hundred,
33
ležící u řeky James mnohem více na západ, u dnešního města Hopewell. O něco blíže Jamestownu
se nacházela plantáž Flowerdew Hundred. A desítky dalších plantáží a usedlostí ležících v okruhu
několika kilometrů od Jamestownu, především u řeky James. Angličané už nejsou jedinými
obyvateli kolonie. V roce 1619 zakotví v Jamestownu holandská otrokářská loď, která výměnou za
opravu své lodi a zásoby kolonistům prodá 20 černochů, které převáží z Angoly do Karibiku.
Černoši se v kolonii nestávají otroky, ale takzvanými „indentured servants“.20 Kromě nich jsou v
kolonii i řemeslníci z Německa, Itálie a Polska a také více než sto žen, které se stávají manželkami
kolonistů a zakládají s nimi rodiny. Počet obyvatel kolonie tak začátkem roku 1622 dosáhl počtu až
1400 lidí.
Veliký náčelník Wahunsenacawh před čtyřmi lety zemřel a náčelníkem se stal jeho bratr, veterán
bojů s Angličany a jejich zapřísáhlý nepřítel, Opechancanough. Ten již sílu kolonistů poznal a je si
dobře vědomý, že jeho polonazí válečníci s luky a palicemi mohou jen těžko čelit Angličanům ve
zbroji, s jejich arkebuzami a děly. Rozrůstající se evropské osídlení, nové plantáže na území lovišť
jeho vazalských kmenů a vliv, který Angličané na jeho lid začínají mít, to vše téměř
sedmdesátiletému náčelníkovi dělá starost. Je rozhodnut bělochy zahnat zpátky do moře, odkud
před lety přišli, a čeká jen na vhodnou příležitost.
34
Začátkem března přichází k domu kolonisty jménem Morgan indiánský bojovník známý mezi
svými druhy svými magickými schopnostmi. Říkají mu Nemattanew a účastnil se téměř všech
potyček, které v posledních letech osadníci s Indiány svedli. Z deště kulek, které jeho
spolubojovníky kosily k zemi, on vždy vycházel nezraněn. A snad proto se o něm říkalo, že je
neprústřelný. V dobách války byl rádcem velikého náčelníka a v době míru často navštěvoval
Angličany, kteří ho dokonce naučili zacházet se zbraní, jejímuž účinku se dokázal tak mistrně
vyhýbat. Tento Nemattanew se tedy objevil u domu Morgana, který měl nějaké zboží, po kterém
Nemattanew toužil a nabídl mu, že u jeho kmene Pamunkey21 by za něj mohl dostat dobrou cenu.
Po několika dnech se ale Nemattanew vrátil sám k plantáži a lidem, kteří tam pracovali, řekl, že je
Morgan mrtev. Fakt, že měl na hlavě Morganův klobouk, vzbudil mezi lidmi podezření, že byl
Morgan zavražděn. Vyzvali proto Nemattanewa, aby šel s nimi do Jamestownu, kde se vše mělo
vyšetřit. Ten to ale odmítl a začal se vztekat a bránit. Jeden z mužů proto vzal pušku a
Nemattanewa střelil. Ten, umírající, Angličany požádal, aby jej pohřbili u jejich osídlení a ne mezi
Indiány, kteří by tak poznali, že jeho magické schopnosti byly jen legendou. A kolonisté mu jeho
20 Zejména chudí Evropané, kteří neměli na cestu do Ameriky prostředky, se zavazovali za uhrazení cesty a nákladů
pracovat určitý počet let pro svého věřitele. Po odpracování této doby pak byli volní. To byl i případ prvních
Afričanů v Americe. Po odpracování určitého počtu let se stali svobodnými lidmi.
21 Jeden z největších kmenů powhatanské konfederace. Jeho vesnice ležely na severním břehu řeky James, nedaleko
od Jamestownu.
přání splnili.
Zpráva o smrti známého bojovníka se dostala k Opechancanoughovi. Dlouho čekal na záminku a
připravoval své válečníky k boji. Nyní ji měl. V noci z 21. na 22. března někdo buší na dveře domu,
ležícího naproti přes řeku od Jamestownu. Jeho majitelem je Richard Pace, dvaatřicetiletý farmář,
který v domě žije se svou rodinou. Ten, kdo buší na dveře, je ještě chlapec. Říkají mu Chanco a
patří k pokřtěným Indiánům. Na farmě často vypomáhal a Pace se k němu vždy choval slušně. On a
jeho bratr dostali od velikého náčelníka této noci úkol, aby každý z nich zabil rodiny Angličanů, u
kterých pracovali. Bratr Chanca měl zabít rodinu pana Percyho, Chanco rodinu pana Pace. Ale
Chanco má Richarda Pace a jeho rodinu rád a přestože na oko úkol přijímá, v noci, když všichni
usnou, pospíchá své přátele varovat. Pace není žádný zbabělec a rozhodne se rychle jednat. Svou
rodinu ukryje do bezpečí a na pramici se přes řeku, která je v těchto místech široká až 5 kilometrů,
vydává varovat své druhy v Jamestownu. Hlídka, která Pace vyslechne, pak zmobilizuje celé
osídlení a všichni bojeschopní muži se připraví u opevnění. Jen pár minut poté, co se osadníci
připravili k obraně, se na řece objevuje mnoho kánoí vezoucí po zuby ozbrojené Indiány. Obránci
na nic nečekají a začnou po Indiánech pálit z děl a pušek. Ti, kteří přišli vraždit, své kánoe obracejí
a pádlují co nejrychleji pryč. Jamestown tak byl díky včasnému varování zachráněn. Bohužel
výstraha dorazila jen sem.
To, co Opechancanough plánoval tak dlouho, nebylo jen pouhé napadení Jamestownu. Toho rána,
na Veliký pátek 22. března roku 1622, měli jeho bojovníci, a mohlo jich být i několik tisíc, zcela
zničit všechna evropská osídlení ve Virginii a vyhladit všechny jejich obyvatele. Pokud by
Opechancanough ve svém ďábelském plánu uspěl, jak věřil, zastavil by, možná navždy, kolonizaci
své země bílými lidmi. A tak zatímco část jeho bojovníků útočí na připravený Jamestown, všichni
ostatní se tiše přikrádají k usedlostem kolonistů u řeky James, z nichž nikdo netuší, že zatímco spí,
byla jim vyhlášena válka.
Překvapení kolonistů bylo dokonalé. Mnozí z nich předchozí noc usnuli, aby už se nikdy
neprobudili. Tak rychlý a nečekaný indiánský útok byl. Zcela zničeno je osídlední Henricus i se
svou školou pro bílé a indiánské děti, která pro powhatanské Indiány symbolizuje vše, co na
kolonistech nenávidí. Jejich nadřazenost, se kterou ovládají živé i neživé věci, i jejich víru, která se
mnohým jejich soukmenovcům stala vlastní. V Martin´s Hundred je povražděna polovina jejích
obyvatel. Menší usedlosti padají Indiánům za oběť většinou celé, v těch větších se části osadníků
podaří opevnit v některém z domů a útočníky se jim daří odrazit. Jinde ale to štěstí nemají a dřevěné
domy evropských kolonistů jsou svědky nemilosrdného boje o život, ve kterém Indiáni
35
nepřipravené, často polonahé osadníky masakrují. Muže, ženy, děti. Když to hrozné ráno skončí,
více než čtvrtina všech evropských kolonistů ve Virginii je mrtvá, všechny usedlosti kromě
Jamestownu vypálené a opuštěné a nad krajem se kromě ozvěny vítězného řevu
Opechancanoughových válečníků snáší i hejna ptáků, aby se pohostila na mrtvolách, které se nikdo
neodvažuje pohřbít.
36
Ačkoliv Evropané nebyli zahnáni do moře a velká část z nich se přes řeku dostala do Jamestownu,
Opechancanough se cítil jako vítěz, který dosáhl svého. V indiánské kultuře bylo zvykem, že
poražený národ shromáždí ty, co přežili, a opustí místo, které pro něj již není bezpečné.
Opechancanough prostě věřil, že Evropané v cizí, nepřátelské zemi, po tomto hrozném masakru už
nebudou chtít zůstat a jejich lodě po řece James odplují k oceánu a pryč na východ. Jenže
Opechancanough, stejně jako jiní domorodí náčelníci před ním, i po něm, podcenil evropskou
mentalitu. Kortéz byl v Mexiku Aztéky poražen a stěží unikl smrti, ale znovu se vrátil a aztéckou
říši do základů zničil. Inkové Pizzarovi předvedli svou ohromnou vojenskou sílu, před kterou měl
pokleknout, ale Pizzaro si jejich říši s hrstkou svých mužů nakonec podrobil. De Soto bojoval na
svých cestách neznámým jihovýchodem Ameriky s Indiány tak dlouho, dokud jej nezabila nemoc a
Champlain nahoře v Kanadě nebyl proti bojechtivým Irokézům o nic méně odhodlaný. Bílý člověk
nepřišel do Ameriky, aby byl poražen, ale aby žil. A to si veliký náčelník Opechancanough ve své
domýšlivosti neuvědomil.
Zprávy o masakru se dostaly rychle do Anglie a nadlouho tak udržely dojem z Indiánů jako
surových divochů, které je třeba eliminovat, což byl přesně opačný dojem, než Londýňané,
především díky Pocahontas, do té doby měli. Ve Virgínii zatím kolonisté vytvářejí přepadové
skupiny, které v létě a na podzim útočí hluboko v indiánském teritoriu a ničí úrodu a zásoby. Tyto
útoky byly tak úspěšné, že sám Opechancanough nakonec Angličany požádá o smír. Ti svolí a obě
skupiny se sejdou k rozhovorům. Vůdci kolonistů, kapitán William Tucker and Dr. John Potts však
o mír nestojí. Chtějí jen pomstu za mrtvé soukmenovce. Indiánům podají otrávený likér, po jehož
vypití dvě stovky indiánských bojovníků umírají v křečích a dalších padesát z nich je v krátkém
boji pobito. Nicméně hlavní cíl pomsty kolonistů, Opechancanough, uniká.
37
Následujících deset let byla konfederace v neustálé defenzívě. Angličané ničili jejich úrodu a
pronásledovali je v lesích, zatímco Indiáni je přepadali ze zálohy a používali proti nim pravidla
partyzánského vedení boje. Celé ty roky se Angličané snažili osvobodit své zajaté ženy, ale bez
úspěchů. Po dlouhých deseti letech, kdy bylo povodí řeky James jedním z nejnebezpečnějších míst
na zemi, konečně došlo k sepsání mírové smlouvy.
Ta Indiánům zajišťovala, že žádný bílý muž nevkročí na jejich území za žádným účelem a ti
výměnou za to nechají již existující osídlení být. Zákaz byl Angličany skutečně dodržován a za jeho
porušení byl trest smrti.
Nicméně to byli sami Indiáni, kdo bělochy na své území pozvali. Potřebovali totiž jejich pomoc
před útočícími Irokézy, kteří se tlačili na jejich území ze severu a z jihu. Mezi léty 1632 a 1644
mezi oběma skupinami skutečně existoval mír. Ale obě rozdílné kultury nemohly vedle sebe dlouho
rovnocenně žít. Angličanů přicházelo stále víc a podél řeky vyrůstala stále nová osídlení.
Opechanacanough, který už byl starý, a musel být přenášen na nosítkách, se rozhodl k poslednímu
zoufalému úderu. Shromáždil zbytky bojové síly konfederace a 17.dubna 1644 zaútočil na kolonii.
Stejně jako před dvaadvaceti lety byly následky útoku děsivé. Zůstalo po něm téměř pět set mrtvých
kolonistů, často dětí a žen, ale ztráty tentokrát činily jen desetinu celkového počtu obyvatel
Virginie. Angličané okamžitě zahajují odvetu a při divoké honičce v lesích Opchanacanougha berou
do zajetí.
Ten je přenesen do Jamestownu, kde má čekat na soud. Ale ve vězení je jedním svým strážcem,
jemuž při nájezdu zahynula rodina, zavražděn. Většina bojovníků Powhatanské konfederace byla
v následných bojích pobita a Indiáni museli přistoupit na nevýhodné podmínky kapitulace.
Poražením a faktickým zotročením svých indiánských sousedů si Angličané v kolonii zajišťují na
třicet let mír.
V té době však kolonie ve Virginii dávno nebyla jediným územím na území Severní Ameriky, kde
by se Angličané usadili. 11. listopadu 1620 přistála v místě, kde je dnes přístav Provincetown ve
státě Massachusetts, loď vezoucí náboženské separatisty, později nazývané Poutníky, z Anglie a
nesoucí jméno Mayflower.
O čtyři dny později se skupina šestnácti mužů vydává do vnitrozemí, kde vylupuje indiánské hroby
a objevuje indiánskou skrýš kukuřice. Na začátku prosince, kdy kolonisté stále ještě bydleli na lodi,
dojde při jedné průzkumné plavbě k prvnímu setkání s Indiány, při kterém Angličané na domorodce
střílí.
21. prosince je konečně vybráno místo k osídlení a o dva dny později se muži dávají do práce.
Z bezpečnostních důvodů zůstává vždy dvacet mužů na břehu a ti, co pracují, jdou na noc přespat
na loď, kde jsou i ženy a děti, z nichž většina neopustila loď celých šest měsíců. První společné
prostory jsou v drsném zimním prostředí dokončeny za dva týdny. Muži ale byli slabí a někteří
38
z nich během zimy zemřeli vyčerpáním a tak s příchodem února bylo z plánovaných devatenácti
staveb hotovo jen sedm.
Během února došlo k několika konfliktům s domorodci a Poutníci zavedli v kolonii vojenský řád.
Myles Standish byl jmenován velícím důstojníkem a v malé pevnůstce Fort Hill bylo umístěno pět
děl. Guvernérem usedlosti byl zvolen John Carver.
16. března došlo k zvláštní události. Mezi osadníky vešel klidně indiánský muž a plynnou
angličtinou pronesl: „Vítejte, Angličané“. Indián se jmenoval Samoset a pocházel z místního
kmene, který byl součástí konfederace Wampanoag, jejíž náčelníkem byl Massasoit. Samoset se
anglicky naučil díky kontaktu s anglickými rybáři a bělochům slíbil, že jim zařídí schůzku
s náčelníky kmene.
39
Schůzky se měl zúčastnit náčelník Massasoit a Indián jménem Squanto. Ten byl v roce 1614 unesen
anglickou expedicí v oblasti a odvezen do Evropy, kde byl nejprve pět let otrokem španělských
mnichů a později se dostal do Anglie, odkud se v roce 1619 vrací do Nového Světa ve výpravě
Ferdinanda Gorgese. Po vylodění je posádka lodi přepadena a pobita Massasoitovými muži a
Squanto je osvobozen.
Tito dva, společně se Samosetem, se 22. března objevují v usedlosti a uzavírají s Angličany
mírovou dohodu. Pro vyčerpané a slabé kolonisty tato dohoda jistě znamenala záchranu života,
protože bez příměří s Indiány a jejich pomoci, by dlouho nevydrželi. Ostatně, polovina z jejich
původního počtu nepřežila zimu. Dohoda ale paradoxně znamenala rozsudek smrti pro Indiány.
Jenže to ještě nikdo z nich při pohledu na vyzáblé a slabé Angličany netušil.
Když Massasoit opustil Plymouth, s kolonisty zůstal Squanto a učil je, jak v novém prostředí přežít.
Především, jak efektivně obdělávat půdu. Massasoit mezitím do kolonie posílá zástupce
jednotlivých kmenů, kteří rovněž přinášejí poselství míru. V červenci se výprava vedená Edwardem
Winslowem vydává do hlavního města konfederace v zálivu Narrangansett. Po vzájemné výměně
darů Massasoit souhlasí s exkluzivní obchodní dohodou, kdy slibuje, že kmeny jeho konfederace
budou obchodovat jen s Angličany. Francouzi, kteří se zde také pokoušejí ze severu uchytit, tak už
nejsou více vítáni.
Později toho měsíce se v lesích okolo kolonie ztratí chlapec jménem John Billington. Jak se
Angličané dozvědí, byl zajat kmenem Nausetů, těmi samými, kterým Angličané dříve vyloupili
hroby a vzali zásoby kukuřice. Po dohodě, při které Angličané slíbí, že Indiány odškodní, je chlapec
vrácen a dojde ještě k většímu upevnění míru v oblasti.
Během jednání se běloši dozvídají, že Massasoit, Squanto a další, byli zajati náčelníkem kmene
Narrangansetů, Corbitantem. Skupina deseti Angličanů vedená Myles Standishem odchází do lesů a
vydává se na lov. Nepůjde ale o lov zvěře, ale o lov na člověka. A cílem je sám Corbitant. Při střetu
s Indiány dojde k několika zraněním na obou stranách a Angličané se stahují zpátky. Mezitím se ale
Squantovi i Massasoitovi daří uniknout a respekt, který si Angličané svojí akcí vydobyli, zapříčiní
to, že devět nejmocnějších náčelníků v kraji, včetně Corbitanta, skládá slib věrnosti králi Jakubovi.
V květnu 1622 doráží několik nových osadníků, kteří s přispěním asi šedesáti obyvatel Plymouthu
zakládají novou osadu Wessagussett. Standish dostává zprávu, že místní Indiáni chystají na osadu
útok a proto vyzbrojí milici a čeká. K útoku však nedojde. Standish se proto rozhoduje
k preventivnímu útoku. Pozve dva vlivné náčelníky do osady pod záminkou upevnění přátelství.
Indiánská skupina je uvnitř napadena a dva její členi jsou Standishovými muži ubodáni. Nicméně
náčelníku Obtakiestovi se daří uniknout a odvézt sebou tři anglické rukojmí, které později popraví.
Osada je z bezpečnostních důvodů vyklizena a její obyvatelé se vrací do Plymouthu. Celá událost
však nenávratně poškozuje vztahy s místními kmeny. Ty opouštějí svá sídla a přerušují s Angličany
obchod. Na několik dalších let je pak klid.
40
Na život a na smrt v Connecticutu
Severní Amerika nebyla jen cílem evropských dobrodruhů toužících zbohatnout, nebo vkročit na
místa, kam před nimi zatím žádný jiný křesťan nevstoupil. Tak jako v případě francouzských
Hugenotů, jejichž sen o náboženském útočišti skončil na floridské pláži, se Amerika stala destinací
jiných skupin náboženských disidentů, kteří hledali svou zemi zaslíbenou, kde by mohli svobodně
praktikovat svou víru. Takovou skupinou byli i angličtí Puritáni, kteří 6. září roku 1620 opustili na
palubě lodi Mayflower anglický přístav Plymouth a o dva měsíce později přistáli u pobřeží
dnešního státu Massachusetts. Po průzkumu okolí, kdy se ozbrojená skupina Puritánů vedená
vojenským velitelem výpravy, Mylesem Standishem, dostala do konfliktu s místními Indiány,
kolonisté raději přepluli zátoku Code Bay, kde po několika dnech hledání našli místo, které se jim v
případě obrany jevilo jako nejvhodnější. Místo pak na památku města, které ve své staré vlasti
viděli jako poslední, pojmenovali Plymouth.
V třicátých letech 17. století, kdy se odehrává náš příběh, se puritánská kolonie již rychle rozrůstala.
V roce 1628 je puritánské osídlení sloučeno v kolonii Massachusetts Bay a o dva roky později
založeno i její hlavní město Boston. Náboženští disidenti, kteří existovali i mezi Puritány
samotnými, ve třicátých letech založili své vlastní kolonie. Providence, která se později stane
kolonií Rhode Island, a Connecticut.22 Teritoria New Hampshire a Maine, která jsou zatím
evropskými kolonisty obydlená jen řídce, spadají pod správu Massachusetts Bay. A celá oblast
zahrnující zmíněná území se později začne nazývat Novou Anglií.
Na rozdíl od Virginie, kde byli kolonisté vlastně v neustálém konfliktu s okolními indiánskými
kmeny, Nová Anglie, s výjimkou dvou střetů s domorodci v prvních letech své existence, měla
vztahy s Indiány dobré. Obě strany se naučily využívat výhod, které nabízela ta druhá, a byly
schopny spolu vycházet. Angličané ale nebyli v oblasti jedinými Evropany. Dole v Connecticutu si
už v roce 1622 zřídili obchodní stanici Holanďané. Jejich zboží bylo pro místní Indiány atraktivní a
soupeření jednotlivých kmenů o přístup k němu a zároveň přístup ke komoditám, které Holanďané
požadovali, způsobilo mezi kmeny rozkol. Tak jako byli na severu za nejobávanější válečníky
považováni Irokézové a na jihu Chickasawové, tady v jižní Nové Anglii byli nejagresivnějšími a
nejschopnějšími bojovníky Pequoti. Ač šlo většinou o národy, které svým počtem nepatřily k
největším, jejich výhodou byla vysoká, až vojenská organizovanost. Než se v oblasti začali
prosazovat Angličané, Pequoti si podrobili většinu kmenů a z obchodu s Holanďany měli největší
22 Z moheganského výrazu quinnitukqut označujícího „dlouhou, kalnou řeku“.
41
prospěch. Angličané to změnili, když zefektivnili výrobu wampumu23, hlavního indiánského
platidla, a snížili tak jeho cenu, čímž snížili i zisk Pequotů z obchodování. Ale místo, aby Pequoti
anglická obchodní centra napadli, rozdělili se na pro-holandské a pro-anglické frakce.
42
Na neklidnou kolonii se v roce 1634 snesla první těžká mračna. Neštovice, ve většině případů
smrtící choroba, které do Ameriky dovezli Evropané a která v roce 1619 zdecimovala virgínskou
domorodou populaci, nyní zasáhla i Novou Anglii. Přibližně třetina všech Indiánů v Connecticutu
během zimy 1633-34 zemřela a ostatní byli příliš slabí na to, aby se o sebe nebo své blízké dokázali
postarat. Narrangansetti24, kteří byli v minulosti nuceni přijmout Pequoty jako prostředníky, se
pokusili Pequoty obejít a s Holanďany obchodovat sami. Jejich skupina je ale Pequoty chycena a
povražděna. Odvetou za to vzali Holanďané na jaře roku 1634 jako rukojmí nejvyššího náčelníka
Pequotů, Tatobema. Od jeho kmene požadovali výkupné, které ve formě wampumu také dostali.
Náčelníka Tatobema však vrátili mrtvého. Když o několik dní později anglický pirát John Stone,
kterého před časem Puritáni vyhnali z Bostonu, u ústí řeky Connecticut se svými lidmi přepadl
23 Wampum jsou perleťové korálky, které Indiáni provrtávali a navlékali na kožené řemínky nebo rostlinná vlákna.
Významné byly hlavně wampumové pásy vyrobené z různě barevných korálků, které Indiánům sloužily podobně,
jako Evropanům smlouvy a dokumenty.
24 Početný kmen obývající dnešní Rhode Island.
indiánské ženy a děti, které chtěl prodat do otroctví, bojovníci místního kmene Niantic25 na Stona
zaútočili a jeho i s celou posádkou zabili. Puritánští kazatelé, kteří ještě nedávno Stona vyháněli pro
jeho bezbožnost, jej nyní zpodobňovali jako mučedníka a Pequoty, které z jeho smrti vinili, jako
démony z pekla. Pequotský náčelník přichází do Bostonu, aby se pokusil vše urovnat, ale vydání
vrahů, ztrátu území a další přemrštěné nároky, které Puritáni požadují, nemůže přijmout.
Sassacus byl vůdcem pro-holandské frakce, která i přes smrt svého velkého náčelníka trvala na
zachování dobrých vztahů s Holanďany. Když se Sassacus ve svých čtyřiasedmdesáti letech po
smrti Tatobema stává vrchím náčelníkem, jeho ambiciózní zeť a vůdce mnohem menší pro-anglické
frakce, třiačtyřicetiletý Unkas, mu vyhlásí otevřenou vzpouru. Vzájemné spory nakonec vedou k
tomu, že je Unkas se svými lidmi vyhnán z vesnic Pequotů a je nucen si založit vlastní vesnici.
Brzy se k němu přidají i další Pequoti a členové jiných kmenů, kteří chtěli mít z kontaktu s
Angličany prospěch. Tento nový lid, který vede náčelník Unkas, si začne říkat Mohegani, a od
pequotských vesnic, které leží blízko pobřeží v jihovýchodním Connecticutu, se stěhují na sever, na
západní břeh řeky Thames, do místa, které je dnes na mapě označeno prostým názvem Mohegan.
Předtím, než se Pequoti rozdělili, byl celkový počet příslušníků kmene asi 6000 osob.26
Na místě, kde byl Stone zabit, u ústí řeky Connecticut, hluboko na území Pequotů a západních
Nianticů, postavila o rok později kolonie Massachusetts Bay obchodní stanici a pevnost Fort
Saybrook a John Winthrop, syn guvernéra Massachussets, měl ambice z okolních oblastí vytvořit
novou kolonii. Riskantní plán slavil již v počátku úspěch. Holandská obchodní stanice u dnešního
Hartfordu byla díky anglické přítomnosti u ústí řeky odříznutá od obchodu s Indiány a Holanďané
museli vyklidit pole. Pequoti, již oslabeni vlivem neštovic a rozchodem s Mohegany, díky tomu
přišli o své obchodní partnery a dodavatele zbraní, čehož využili některé dříve poražené kmeny,
především Narrangaseti, a znovu obsadili území, které jim Pequoti v předchozích konfliktech
zabrali. Pequoti za své oslabení dávali samozřejmě vinu Angličanům a od války s nimi je dělilo jen
její formální vyhlášení. Obchodníci, kteří se ocitili ve špatný čas na špatném místě, byli přepadeni a
oloupeni a stejný osud čekal každého bělocha, který se v Connecticutu setkal s pequotskými
válečníky. Puritánští kazatelé v Nové Anglii dál popisovali Indiány jako ďábelská stvoření,
nepřátele Boha, a vzájemné napětí se v roce 1635 proměnilo v otevřenou nenávist.
Pomyslnou jiskru, kterou bylo třeba vykřesat, aby oheň války vzplál naplno, bylo zavraždění Johna
25 Kmen, který žil u pobřeží dnešních států Connecticut a Rhode Island. Dělil se na západní a východní větev, kdy
první byla poddaná Pequotům a druhá sousedním Narrangasetům. Stone byl zabit právě západní větví kmene
Niantic.
26 Celkový počet evropských kolonistů v celé Nové Anglii činil v roce 1630 pouhých 4600 osob.
43
Oldhama, známého bostonského obchodníka, a jednoho z prvních puritánských emigrantů do Nové
Anglie. Ten se v červenci se svou obchodní lodí zastavil na Block Island, ostrově jižně od pobřeží
Connecticutu, aby s místními Indiány, východními Niantici, udělal nějaké obchody. Indiáni ale na
Oldhama a jeho posádku zaútočili a kromě dvou mladých chlapců všechny povraždili. Rybářská
loď, která později plula kolem, oba chlapce vzala na palubu a zpráva o útoku se brzy dostala do
Bostonu. Puritánské kázání o silách temna nabralo na zuřivosti a kolonie Massachussets se rozhodla
na Block Island vyslat trestnou výpravu. Ta vyplula v srpnu toho roku a devadesáti mužům, kteří ji
tvořili, velel John Endecott, budoucí guvernér kolonie Massachussets Bay, spolu s Johnem
Underhillem. Angličané po vylodění na niantickskou vesnici okamžitě zaútočili a 14 jejích
obyvatel, kteří nestačili uprchnout do lesů, na místě zabili. Celou vesnici pak zapálili a vyrabovali
zásoby jídla, které měli Indiáni uložené na zimu. Mise výpravy z kolonie Massachussets ale v té
chvíli ještě nebyla u konce. Podle rozkazu měl Endecott se svými lidmi doplout k vesnici Pequotů
Weinshauks u ústí řeky Thames, ležící severozápadním směrem od Block Island, a znovu požadovat
odškodnění za smrt Stona, a vzít několik žen a dětí jako rukojmí. Výprava se také zastavila ve Fort
Saybrook, kde chtěla nabrat nějaké zásoby a získat další muže pro svou nebezpečnou cestu mezi
Pequoty.
Ve Fort Saybrook nejsou přivítáni s nadšením. Velitel kolonie, Lion Gardiner, protestuje proti útoku,
který bostonští plánují. Saybrook je na dobrých vztazích s okolními Indiány závislý a pokud
Puritáni z Bostonu rozpoutají válku, Boston od ní bude v bezpečné vzdálenosti, ale jeho lidé se
ocitnou v jejím samotném středu. Několik mužů ze Saybrooku se přesto s Endecottem k Pequotům
vydá. Když se Angličané v plné zbroji vylodí, Pequoti požadují vysvětlení, ačkoliv pohled na
nepřátelsky se tvářící Angličany musel být dosti výmluvný. Endecott znovu přednesl požadavek
Bostonu na odškodnění za smrt Stona a Oldhama, načež Pequoti požádali o svolání konference. To
ale netrpěliví Angličané odmítají a vyzývají Pequoty k boji v evropském stylu na otevřeném
prostranství. Ačkoliv je vesnice u Thames jejich hlavní pevností, kde sídlí i náčelník Sassacus,
většina bojovníků je v tu dobu pryč. Pequoti proto raději před Angličany utečou do lesa a nechávají
jim svou prázdnou vesnici na pospas. Ti vesnici vyrabují a spálí a s přesvědčením, že dali divochům
lekci, Endecott vydá rozkaz k odplutí. Puritáni z Bostonu střílejí radostně do vzduchu a jsou nadšeni
z úspěchu výpravy, která se na jejich straně obešla zcela bez ztrát. Jen muži z Fort Saybrook jsou
nervózní. Obyvatelé vesnice je poznali a muži dobře vědí, že se Pequoti vrátí a pravidla boje budou
tentokrát určovat oni. Bostonští odplouvají domů a účastníci výpravy z Fort Saybrook zpátky v
pevnosti informují Gardinera o výsledku tažení. Tomu teď nezbývá nic jiného, než evakuovat
všechna obydlí ležící mimo pevnost a připravit se na možné obléhání. Jen několik dní potom, co se
za posledním bělochem z kolonie Saybrook zavřou dveře pevnosti, obránci pevnosti sledují, jak se
44
v lesích kolem pevnosti mihají těla indiánských bojovníků a k jejich uším čas od času dolehne
vzdorovitý, sluch drásající řev. Bojovníci z řad Pequotů a západních Nianticů se přišli pomstít.
Obléhání začalo.
Na konci léta 1636, kdy Indiáni obléhají anglické pobřežní osídlení u ústí řeky Connecticut, jsou
místa, odkud by Evropanům mohla přijít pomoc, poměrně daleko. Samotný Boston leží asi 160
kilometrů vzdušnou čarou napříč divočinou plnou indiánských bojovníků z různých kmenů, jejichž
nevypočitatelný temperament je na cestě větší překážkou, než těžký terén. Nově vzniklé osídlení v
Providence, v dnešním státě Rhode Island, bylo o 60 kilometrů blíže, i lépe dostupnější po moři, ale
zakladateli osídlení, Rogeru Williamsovi, tehdy dělalo společnost méně než 20 kolonistů. Odtud
pomoc nepřicházela v úvahu. Nejblíže je kolonie Connecticut. Kromě Hartfordu, kde puritánští
kolonisté z Bostonu vystřídali Holanďany, je tu ještě osídlení ve Windsoru a Weatherfieldu.
Všechny tři osady leží na řece Connecticut a cesta z nich je do Fort Saybrook dobře dostupná. Ale k
tomu, aby Angličané vyrazili obleženým soukmenovcům ve Fort Saybrook na pomoc, bylo třeba
vyřešit zásadní problém. Jak se k válce postaví ostatní indiánské kmeny. Třicet domorodých vesnic
v jižní Nové Anglii bylo svázáno smlouvou s Pequoty, a pokud by si Peguoti udrželi jejich věrnost,
pravděpodobně by na svou stranu získali i ostatní kmeny v Nové Anglii. A to by pro kolonisty mělo
katastrofální následky. Uvěznění obránci ve Fort Saybrook tak ve svém osudu zůstali po celý
podzim i zimu sami.
A tak zatímco jedinými oběťmi této zvláštní války jsou někteří obyvatelé Fort Saybrook, kteří se
během podzimu a zimy neúspěšně pokusili z obklíčené pevnosti uprchnout, Angličané i Pequoti
hledají spojence. Uprostřed zimy se u Narrangansettů objevují vyslanci Pequotů s wampumem
války, a žádají své staré rivaly o spojenectví ve válce s Angličany. Nejsou zde ale sami. Mezi
Narrangansety je i Roger Williams, který žádá o jejich neutralitu. Williams, který byl kvůli
náboženské perzekuci v roce1636 nucen opustit Massachusetts a založil kolonii Rhode Island, se
během několika měsíců s Narrangansetty obývajícími tento kraj spřátelil. Jeho vlídné chování a
respekt, který k Indiánům chová, si vyslouží jejich lásku. I proto má jeho slovo mezi nimi váhu.
Nedbaje na špatné zacházení, kterého se mu z rukou jeho puritánských bratří dostalo v Bostonu,
prosí Narrangansety o zdrženlivost. Na sněmu, který vede narrangansettský náčelník Miantonomo,
se v souboji argumentů střetnou vyslanci Pequotů a stoický Williams. Tři dny Pequoti usilovali o
spojenectví Narrangansettů a tři dny Williams své přátele žádal, aby toto volání nevyslyšeli.
Nakonec, po třech dnech vyjednávání, kdy šlo Williamsovi několikrát o život, odcházejí Pequoti
poraženi.
45
Možná v tom hrála roli stará zášť mezi oběma kmeny, možná se Narrangansetti chtěli zbavit
nebezpečného rivala, nebo jen jejich náčelník Miantonomo vsadil na udržení přátelství s tajemnými
cizinci, kteří se plavili na velikých lodích, používali neznámé a vysoce účinné zbraně a v Nové
Anglii jich bylo stálé víc. Jisté je to, že v březnu 1637 Miantonomo svému příteli Rogeru
Williamsovi do Providence doručil wampum spojenectví a uříznutou ruku pequotského bojovníka,
kterého Narrangansetti chytili. Angličané tak místo neutrality v Narrangansettech získali rovnou
spojence. Jejich příkladu následovali i Mohegani, odpadlí pro-angličtí Pequoti, v čele se svým
náčelníkem Uncasem, stejně tak i východní Niantici, spojenecký kmen Narrangansettů. V Bostonu
jsou 18. dubna schváleny náklady na blížící se válku a do obležené pevnosti Fort Saybrook jsou
konečně po moři vyslány posily o síle 20 mužů pod vedením kapitána Johna Underhilla, veterána z
války v Nizozemí. Milice se organizuje i v Connecticutu a jejím velením je pověřen kapitán John
Mason, další veterán a vedoucí postava osady Windsor. Pequoti a jejich spojenci však zaútočí první.
Nejjižnější osídlení v Connecticutu, osada Wethersfield, ležící v těsné blízkosti spojenců Pequotů,
kmene Wongunk, a stavení rozsetá po okolí, jsou 23. dubna napadeny spojenými síly Pequotů a
jejich Wongunků. Ve Wethersfieldu padne za oběť indiánskému řádění šest mužů a tři ženy a většina
dobytka a hospodářských zvířat. Do zajetí jsou z osady odvlečeny i dvě mladé dívky. Toho večera
sleduje hlídka ve Fort Saybrook řeku Connecticut, po které ze severu připlouvají kánoe Pequotů.
Když plují kolem pevnosti, ozve se z nich vítězný řev a divoši zděšeným obráncům pevnosti
ukazují zkrvavené košile a šaty svých obětí. Běloši také vidí dvě dívky, které sedí bezmocné v
člunech. Na Pequoty se z pevnosti snese několik zoufalých výstřelů, ale ani jeden nezasáhne svůj
cíl. Toho rána zemřelo v Connecticutu asi třicet bílých osadníků a ti co přežili, měli jasno v tom, že
co se ještě den předtím týkalo jen malé pobřežní osady v Saybrooku, se nyní týká všech bílých lidí
v kolonii. Vůdčí osobnosti jednají mimořádně rychle. Na konci měsíce dubna vyhlašují kolonie
Connecticut, Massachusetts Bay a Plymouth Pequotům společně válku. V Hartfordu se setkávají
zástupci říčních osad v Connecticutu a svolávají milici. Čtyřicet dva mužů se shromáždí v
Hartfordu, třicet ve Windsoru a osmnáct ve zničeném Wethersfieldu. Všech devadesát mužů se pak
10. května shromažďuje v Hartfordu pod velením Johna Masona a jeho zástupce Roberta Seelyho,
kde se k nim se šedesáti Mohegany připojuje také náčelník Unkas.
Sto padesát mužů, to byla v koloniích významná síla, pokud šlo o nájezd na menší vesnici, nebo
přepadení v lese. Ale John Mason nemá rozkaz někde pochytat pár Indiánů. Má zničit vojenskou
sílu Pequotů. A to se před ním nepovedlo ani Narrangansettům, kteří byli schopni postavit více než
tisíc bojovníků. Jejich tři malé lodě se vydají po řece Connecticut do Fort Saybrook. Jde o první
válečné spojenectví bělochů a Indiánů v Nové Anglii a obě strany se k té druhé chovají podezíravě.
46
47
Puritánští osadníci se na pomalované divochy tváří s nedůvěrou a Mohegani nevěří, že těžké lodě
Evropanů mohou řekou vůbec projet. Unkas proto požádá Masona, aby jeho muži mohli z lodí
vystoupit a do Fort Saybrook pokračovat pěšky. Mohegani tam dorazí před Angličany a Unkas
Gardinerovi sděluje, kdo je a jaké je jeho poslání. Gardiner sdílí nedůvěru svých soukmenovců a
Unkasovi navrhne, aby pravost svých úmyslu dokázal. V nedalekém lese se prý skrývá sedm
Pequotů a Unkas si má vzít dvacet bojovníků a naložit s nimi, jak uzná za vhodné. Mohegani vyrazí
do lesa a po chvíli se vrací s jedním zajatým Pequotem a pěti zakrvácenými skalpy. Jen jednomu
Pequotovi se podařilo uniknout. Když pak do Fort Saybrook dorazí i Angličané, jdou si zajatce
prohlédnout. Masonovi muži z Weathersfieldu, kteří při nedávném pequotském nájezdu přišli o své
blízké, se na zajatce vrhnou a začnou ho bít. Ale John Underhill, který je v pevnosti s muži z
Massachusetts již několik týdnů, v sobě najde slitování a divochovo trápení ukončuje ranou z
pistole.
Vesnice Pequotů Weinshauks u ústí řeky Thames, kterou před rokem Angličané vypálili, byla
mezitím znovu postavena a náčelník Sassacus jí připravil na válku. Byla dobře opevněna a v době,
kdy dobrovolníci z Connecticutu dorazili do Fort Saybrook, v ní shromáždil několik stovek
bojovníků, se kterými chtěl s přicházejícím létem definitivně vyřídit anglická osídlení v
Connecticutu a znovu si podrobit indiánské kmeny, které se mu rozhodly vzdorovat. Jižní
Connecticut spadá do mírného subtropického pásma a ono jaro bylo mimořádně teplé. Když se 18.
května Angličané, z nichž dvacet Mason poslal zpět do Hartfordu, a Mohegani ve Fort Saybrook
nalodili, před sluncem pálícím do otevřených lodí se nebylo kam skrýt. Podél pobřeží byla vesnice
Pequotů jen asi 25 kilometrů daleko a lodě k ní dopluly ještě téhož dne. Ale opevněná vesnice
nacházející se v zátoce před nimi se hemžila pomalovanými bojovníky a jejich převaha byla
zřetelná. Od dívek zajatých ve Wethersfieldu a Holanďanů propuštěných do Fort Saybrook měl
Mason informace, že vesnice je plná pequotských válečníků, kteří jen čekají, až se Angličané
vylodí. Underhill, který se vypálení Weinshauks zúčastnil před rokem, uznal, že vylodění zde by
tentokrát bylo sebevraždou. Ale Mason má rozkazy Pequoty zničit a jako voják zvyklý rozkazy
poslouchat, má před sebou dilema neuposlechnutí nebo jisté smrti. Rozhodne se své muže nevylodit
a místo toho pokračovat dál na východ k Narrangansettům a požádat je o svolení projít jejich
územím a Pequoty překvapit.
48
Pequoti slaví vítězství. Přesvědčeni, že se se svými bílými nepřáteli střetnou v boji, zaraženě
pozorovali, jak tři anglické lodě, které Pequoti chtěli v přístavu obklíčit na kánoích a zasypat šípy,
pokračují dál. Jediným vysvětlením takového zvláštního chování pro Pequoty bylo, že Angličané ze
svých nepřátel dostali strach. Zvědi, kteří odplouvající lodě sledovali dál po pobřeží, potvrdili, že
nepřátelé jsou pryč a Sassacus je přesvědčený, že plují do Bostonu. Jeho bojovníkům nyní ve
zničení bělošských osad už nestojí nic v cestě. Za několik dní vyrazí na sever k Hartfordu a vypálí
každé stavení, zabijí každého bělocha, na kterého narazí, podrobí si každý kmen, který si dovolil se
jim vzepřít.
Angličané a Mohegani oči pequotských zvědů na pobřeží nevidí, ale všichni vědí, že tam jsou. Lodě
před sebou mají cestu podél pobřeží, která by se při dobrém větru dala zvládnout za jeden den, ale
vítr fouká proti nim a ani moře není klidné. Indiáni sedí v lodích většinou tiše a zbožní Angličané
zpívají modlitební písně, které jim v jejich svatém nadšení v boji proti temným silám dávají sílu.
Cesta do Narrangansett Bay jim nakonec trvá tři dny. 20. května přistávají u hlavní narrangansettské
vesnice a jsou přivítáni starým náčelníkem Canonicem a jeho synem Miantonomem. Angličané
zastoupeni Masonem, Underhillem, Robertem Seelym a podpořeni Unkasem, své narrangansetské
spojence žádají o povolení projít jejich územím. To dostávají a veliký náčelník neskrývá radost nad
tím, že Angličané chtějí bojovat s jeho velikými nepřáteli. A ačkoliv přeje Angličanům úspěch,
netají se s tím, že jejich počty jsou na boj s Pequoty příliš malé. Masona ale od jeho plánu
nezrazuje. Druhý den pochodují Angličané a Mohegani třicet pět kilometrů na západ, až dojdou k
opevněné vesnici Weekapaug, která je hlavní vesnicí východních Nianticů. Ti Angličany nejprve
odmítají vpustit do vesnice a tak Angličané obsadí vchody pro případ, že by někdo z Indiánů chtěl
utéci ven a varovat Sassacuse. Následující ráno se ale u vesnice objeví dvě stě narrangansetských
bojovníků, které poslal Miantonomo, aby se k výpravě připojili. Bojovníci jsou vzrušení a v kruhu
tančí válečný tanec, který jim má pro boj s jejich nepřítelem dodat odvahu. Když Niantici vidí, že
jejich spojenci jdou bojovat, i oni shromáždí své bojovníky a ti se k Angličanům také připojují.
Když pak 24. května z niantické vesnice anglo-indiánská válečná vyrazila na západ na území
Pequotů, kromě 60 Moheganů a 70 Angličanů tu bylo 200 Narrangansettů a možná stejný počet
východních Nianticů. Více než 500 bojovníků, kteří rychle a tiše pochodují zalesněnou a
kopcovitou krajinou v dnešním západním Rhode Island na své téměř dvacetikilometrové cestě k
osadám nepřítele.
Neohrabanost, s jakou se angličtí dobrovolníci pohybovali lesem, jejich narrangansettské spojence
vyděsila. Nadšení, které na začátku měli, je s každým dalším krokem, se kterým se blížili na území
nepřítele, opouštělo. Ti nejbojovnější, co šli v počátku se vztyčenou hlavou v čele, začali pomalu
zvolňovat krok a ztrácet se vzadu. Na dohled řeky Mystic, jen pár kilometrů od pequotské pevnosti,
ležel osud celé mise a s ní i osud Pequotů na Unkasovi, kterého vpřed hnala jeho nenávist k
Sassacusovi. Předstoupil před Narrangansetty a Nianticy a v zapálené řeči útočil na jejich odvahu,
kterou ztrácí, sotva opustí opevnění své vesnice. I Mason se zastavil a ptal se Indiánů, co se děje a
Miantonomo přiznal, že jeho bojovníci mají strach. Unkasova řeč je ale zahanbila a chtěli by, i když
49
váhavě, pokračovat dál. A tak šli, zatímco se soumrak snášel na klidně plynoucí řeku, na jejímž
druhém břehu stála na kopci pequotská vesnice.
50
Řeka Mystic vlastně žádnou řekou není. Ve skutečnosti jde o ústí zátoky Fishers Island, které se
táhne několik kilometrů do vnitrozemí. Přesto jde o přirozenou překážku, kterou není možné
přímou cestou z východu přejít. To zjistili i moheganští zvědi, když 25. května odpoledne ukryti na
protějším břehu pozorovali nepřátelskou vesnici. Své druhy pak vedli několik kilometrů po břehu
na sever, kde ústí zátoky končí a dá se pokračovat na jihozápad. Bojovníci postupovali vpřed s
maximální opatrností a tak se několikrát stalo, že zabloudili, ale večer, když už se setmělo, se znovu
objevili zvědi, kteří pequotskou vesnici již mezitím objevili. Narrangansettští a niantičtí bojovníci v
těsné blízkosti svých nepřátel v tu chvíli odmítli pokračovat dál. Pequoti byli obávaní válečníci a
Narrangansetti jejich stíny viděli všude mezi stromy. Přesto výprava pokračovala během noci stále
blíž pevnosti, až se nakonec utábořila v bažině vzdálené asi tři kilometry od kopce. Pequoti, kteří se
zatím cítili zcela v bezpečí, neměli ani tušení, že nepřátelští zvědi v tu chvíli číhají jen pár desítek
metrů od jejich pevnosti.
Pevnost Missituck, kterou si Angličané přejmenovali na Mystic, byla jednou ze dvou hlavních
vesnic Pequotů a ležela jen asi osm kilometrů od Weinshauks. Její konstrukce, která se prostírala na
osmi tisících metrech čtverečních, byla jednoduchou stavbou, kdy obvod vesnice byl obehnán zdí z
dřevěných kůlů, ve které bylo na dvou místech ponecháno volné místo sloužící jako brána, která
byla zahrazena natahanými stromy a větvemi. Uvnitř opevnění pak bylo mnoho primitivních
chatrčí, ve kterých tu noc, kdy Angličané a Indiáni obklíčili kopec, spalo asi 500 Pequotů, většinou
žen, dětí a starců, a také asi sto bojovníků, které tu nechal Sassacus, zatímco se v druhé vesnici s
ostatními připravoval na nájezd do Connecticutu. O tom ale Angličané ani jejich indiánští spojenci
nic nevěděli.
Již svítalo, když se Angličané a Indiáni probudili. V obavách, že už je pequotská vesnice na nohou a
jejich přítomnost bude zpozorována, celá výprava okamžitě vyrazila směrem ke kopci. Když
konečně došli k jeho úpatí, Mason se zastavil u Unkase a niantického náčelníka Wequoshe.
„Kde je pevnost?“ Ptal se.
„Tam na kopci,“ odpověděli Indiáni.
„Kde jsou ostatní Indiáni?“ Dožadoval se Mason.
„Vzadu, velmi se bojí,“ odpověděli náčelníci.
Mason pak náčelníky požádal, ať řeknou svým bojovníkům, že nesmějí za žádnou cenu utéci a ať
nepokračují dál, když nechtějí. Ale ať se dívají, jak Angličané bojují. Pak se objevil kapitán
Underhill, který pochodoval vzadu a rozdělil Angličany na dvě skupiny. Každá měla do pevnosti
proniknout jedním vchodem. Kapitán Mason ze severovýchodu a Underhill z jihozápadu. Obě
skupiny pak začaly opatrně stoupat do kopce, zatímco se Indiáni rozprostřeli kolem jeho úpatí, kde
měli chytit každého, kdo by se z pevnosti pokoušel uniknout.
Angličané s meči v pravé ruce a pistolí nebo puškou v levé se nepozorovaně dostali až před pevnost
a Mason se zvolna přibližoval k dřevěnému opevnění. Brána do vesnice byla pro Masona puritána
brána do pekel, do kterého on musí vejít, aby zničil zplozence zla. Pro Masona, jako bílého muže,
byli uvnitř ti, kdo v posledních letech vraždili jeho soukmenovce, zapalovali domy a zabíjeli
dobytek. Ti, kdo obráncům Fort Saybrook posměšně ukazovali zakrvácené šaty mužů a žen, které
povraždili u Wethersfieldu. Přežití bílých lidí v Nové Anglii viselo na vlásku a on byl mužem s
mečem, který je přišel ochránit před zničením.
Když stál Mason asi pět metrů od vchodu do vesnice, zavětřil ho pes, který se hlasitě rozštěkal.
Dřímající pequotský hlídač sebou v tu chvíli trhl a podíval se skrz dřevěné kůly opevnění co se
51
děje. Owanux! Owanux!27 Ozvalo se z pevnosti, a Angličané skrze palisády vypálili salvu, aby
strážce navždy umlčeli. Výstřely a křik v okamžiku probudily celou vesnici a zmatení Pequoti
začali vybíhat ze svých chatrčí. Kapitán Mason přiskočil k bráně, která byla až po ramena
zatarasená větvemi, a aby své muže povzbudil, překážku přelezl a vstoupil do pevnosti. Seeley jej
hned následoval, ale zasekl se ve větvích. Protože to byl ale veliký silák, větve vytahal a uvolnil tak
cestu, kterou do vesnice za ním vniklo šestnáct dalších Angličanů. Mason vstoupil do nejbližší
chatrče, kde se na něj hned vrhlo několik Indiánů, kteří se ho marně snažili přemoci. Ostatní
Angličané vtrhli do jiných chatrčí, ale Indiáni se před nimi buď schovávali, nebo utekli ven. Tam
někteří narazili na jiné Angličany a byli zabiti, ale většina Pequotů před těžkopádnými Angličany
utekla do větších domů, kde se zabarikádovali. Masonovi po chvíli došlo, že tímto způsobem
Pequoty nikdy nedostanou.
52
27 Angličané! Angličané!
„Musíme je zapálit,“ řekl svým mužům. Vstoupil do chatrče, ze které předtím vyšel a z ohniště vzal
hořící dřevo, kterým podpálil střechu. V tu dobu se z jihozápadu do vesnice probíjeli i muži
kapitána Underhilla. V jejich čel byl jistý Hedge, kterému se postavil do cesty mohutný pequotský
bojovník. Hedgeovi však přiskočil na pomoc seržant Davis a Pequota probodl svým mečem. Pak
Angličané vtrhli do vesnice. Jenže ta už v té chvíli byla v plamenech a vítr hnal kouř ze zapálených
střech přímo do tváří Underhillových mužů. Ti se proto stáhli raději ven. A to samé udělali na druhé
straně pevnosti i Masonovi muži. Angličané podpálili jen několik střech, ale vítr oheň rychle
přenášel na ostatní a brzy byla celá vesnice v jednom ohni. Pequoti s hrůzou běhali mezi hořícími
chatrčemi a z vesnice k Angličanům doléhal jejich křik. Mnohým se na chvíli zastavilo srdce, ale
jen na chvíli, když si vzpomněli na své přátelé a blízké, které tito divoši předtím chladnokrevně
povraždili. Něktěří z Pequotů vyšplhali na palisády a zasypali Angličany šípy, které mnohé muže
zranily. Ale silný oheň jejich těla brzy stáhl dolů a Pequoti prožívali své poslední okamžiky v
děsivém infernu. Hodně se jich v poslední chvíli snažilo z hořícího pekla uniknout. Mladí bojovníci
vyrazili z obou bran vesnice do náruče Angličanů, kteří je nemilosrdně pobíjeli. Některým se ale
podařilo prorazit a ti pak padli do pasti číhajícím Narrangansettům, Nianticům a Moheganům, kteří
jen sedm z nich vzali do zajetí. A jen sedmi dalším Pequotům dal strach a pud sebezáchovy
nadlidskou sílu, aby unikli plamenům, Angličanům i jejich indiánským spojencům. Ostatní, více
než 500 mužů, žen a dětí, během necelé hodiny při tomto strašlivém masakru zahynuli.
Narrangansetti byli zuřivostí a brutalitou, se kterou Angličané Pequoty zničili, vyděšeni. Pokud se
dříve báli Pequotů, nyní měli strach i z Angličanů, a společně s Nianticy z bojiště utekli. Ale boj
ještě nebyl u konce. Lodě, které Angličané nechali v narrangansettské zátoce, na ně měly po boji
čekat u ústí řeky Thames, kam měla výprava předtím, než se rozhodla k útoku na Mystic, namířeno.
Jenže u ústí Thames ležela hlavní vesnice Pequotů a v ní celá jejich bojová síla. Angličané, kteří
měli dva mrtvé a dvacet zraněných, se ještě museli k lodím dostat. Vyrazili proto směrem k pobřeží
Kouř z hořící vesnice spatřil kapitán Patrick z Bostonu, který s loděmi čekal u ústí Thames, a
ačkoliv byl překvapen, že nebyla přepadena vesnice na této řece, hned vyrazil svým druhům
naproti. Ti zatím postupovali pomalu k pobřeží, protože většina zraněných potřebovala nést a tak
mělo asi jen 40 Angličanů volné ruce, ve kterých drželi pušky a s každým krokem sledovali své
okolí. Kouř z vesnice ale neupozornil jen kapitána Patricka. Všimli si ho i pequotští bojovníci v
druhé pevnosti. Na tři sta z nich popadlo luky, šípy a palice, a vyběhli směrem k hořící vesnici, kde
měli mnozí z nich své rodiny. Ale i teď přálo Angličanům štěstí. Kouř Pequoty dezorientoval a ti se
s prchajícími útočníky jen těsně minuli. Přímý střet s rozzuřenými Pequoty by vyčerpaná anglomoheganská výprava téměř jistě nepřežila. Ale stále nebylo vyhráno. Pequoti, kteří mezitím dorazili
53
k hořící vesnici, byli šílení vzteky nad smrtí tolika svých soukmenovců. Když pak někdo z nich
vzhlédl k pobřeží, viděl v dálce prchající výpravu na její cestě k Thames. Pequoti byli po
osmikilometrovém běhu unaveni, ale jejich vztek jim dodal síly a začali uprchlíky pronásledovat.
Angličané a Mohegani se v jednu chvíli zastavili u malého potoka, kde se osvěžili vodou a jejich
střelci zaujali obranné postavení. Když se Pequoti přiblížili k zadní části pochodu, Angličané na ně
byli připraveni. Salva z pušek jich několik zabila a jejich počáteční útok byl tak rozprášen. Pequoti
se ale brzy přeskupili a své nepřátele zasypali mnoha šípy. Jen málokterý z nich ovšem našel svůj
cíl. Unavené Angličany, kterým docházel střelný prach, a kteří sebou neměli ani žádné jídlo, by
Pequoti nakonec jistě přemohli, kdyby se včas neobjevil kapitán Patrick a jeho tři lodě. Kryti palbou
svých kamarádů se Angličané i Mohegani nakonec nalodili a opustili nepřátelské území, nad kterým
se stále snášel smrtící kouř ze zmasakrované vesnice Mystic.
54
Méně štěstí ten den mají Narrangansetti a Niantici, kteří s hrůzou v srdcích prchají skrz pequotské
území zpátky na východ. Pequotští bojovníci se od uprchlíků z vesnice dozví, že jejich východní
nepřátelé byli zničení pevnosti Missituck přítomni a vyrazí po jejich stopě. Narrangansetti ani
Niantici se v nepřátelské krajině neorientují a rozdělují se na skupiny, aby přilákali co nejméně
pozornosti a zvýšili tak své šance dostat se domů. Ale Pequoti jihovýchodní Connecticut dobře znají
a v jeho lesích své nepřátele pozdě odpoledne dohánějí. Ti pak nemají proti Pequotům žádnou šanci.
Než tu noc vyjde na obloze měsíc, na své území se jich vrátí sotva polovina.
Ačkoliv mají Pequoti stále dost bojovníků, zničení jejich pevnosti, smrt mnoha žen a dětí, zničení
úrody a zásob potravin, naprostá absence spojenců, a také vědomí, že jejich vesnice, které pro jejich
indiánské nepřátele bývaly nedobytnými pevnostmi, nejsou pro Angličany překážkou, to vše
přispělo k tomu, že se Pequoti rozdělili do několika skupin a raději opustili své území ve snaze najít
útočiště u spřátelených kmenů. Některé skupiny měly štěstí a ztratily se mezi jinými kmeny, kde se
staly jejich součástí. Jiné byly napadeny svými nepřáteli a zničeny. Část jich však unikala a asi
největší skupina, 400 osob pod vedením Sassacuse, se snažila dostat podél pobřeží na západ.
Pequoti po cestě, severně od Fort Saybrook, překročili řeku Connecticut a jejich bojovníci tu zabili
tři Angličany, na které narazili. Tím se ale prozradili a ukázali svým pronásledovatelům, kde je mají
hledat. Část z nich je chycena ještě u řeky Narrangansetty, po ostatních se pouští spojené síly
connecticutské milice, kterou vede opět Mason a Underhill, a dobrovolníků z Massachussets, které
vede kapitán Patrick a Israel Stoughton. Během června a července Pequoty pronásledují, až je
nakonec dostihnou více než sto kilometrů po pobřeží od řeky Connecticut, uprostřed bažin, kde se
uprchlíci skrývají ve vesnici kmene Mattabesic. Po vyjednávání je mattabesickým ženám a dětem
dovoleno vesnici opustit, ale Pequoty čeká boj. Obklíčeni v bažinách nemají moc šancí a poté co je
dvacet pequotských válečníků zabito, Sassacusovi a šedesáti jeho bojovníkům, se z bažiny díky
ranní mlze podaří uniknout. Ostatní Pequoti jsou buď zajati, nebo zabiti.
55
Sassacus už nemá mnoho možností, kam jít. Obrací se na Mahicany, kteří jsou spojenci Holanďanů,
ale v té době také vazaly mocného kmene Pěti národů, Mohawků. Sassacus nemá na vybranou, než
žádat o pomoc své dávné nepřátele a vydává se na dlouhou cestu do dnešního státu New York.
Přesto, že přicházejí v míru a pokorně, Mohawkové Sassacusovi ani nedovolí promluvit a na
Pequoty se vrhnou. Jen pár se jich zachránilo útěkem zpátky k Mahicanům do jejich vesnice
Schaghticoke v Connecticutu. Ostatní Pequoty Mohawkové zabíjejí, mnohé z nich krutým,
mučivým způsobem. Hlavu Sassacuse a jeho předních bojovníků pak posílají Angličanům do
Hartfordu jako symbol svého spojenectví.
Válku s Angličany nakonec přežilo jen asi 1500 Pequotů. Část jich byla adoptována jinými kmeny a
část se stala součástí Moheganů pod vládou náčelníka Unkase. Mohegani se ale ke svým bývalým
příbuzným chovali tak krutě, že v roce 1655 byli Angličané nuceni Pequoty přemístit na vlastní
území ve východním Connecticutu, kde znovu získali svou ztracenou samostatnost, ale již nikdy
svou velikost.
Zkáza Hurónie
V době, kdy se první Evropané rozhodli usadit na východním pobřeží Severní Ameriky, žil na
území dnešních Spojených států a Kanady jen jeden milion lidí. Na území, které je dva a půl krát
větší než Evropa, ve které kolem roku 1600 žilo již asi sto milionů lidí, žila jen setina počtu lidí,
kteří žili v Evropě. Jeden každý Indián v Severní Americe měl sám pro sebe plochu rozlehlejší, než
dvacet čtyři čtvrečních kilometrů, zatímco v Evropě, tehdy ještě zdaleka ne tak zalidněné, jako je
tomu dnes, vycházelo na každého Evropana jen sto čtverečních metrů. Co bylo důvodem tak
nízkého zalidnění Ameriky?
V 16. století, v době prvního většího kontaktu mezi Evropany a lidmi, které Kryštof Kolumbus při
svém hledání Asie chybně označil za Indiány, přenesli španělští konkvistadoři na jihu a evropští
rybáři a obchodníci na východě a severu na Indiány nemoci, proti kterým již byli Evropané imunní,
ale které Indiány kosily po milionech. Ve chvíli, kdy došlo k prvnímu nechtěnému přenosu bacilů
mezi oběma rasami, přenos nemoci pokračoval jako domino daleko do vnitrozemí i mezi kmeny,
které bělochy nikdy neviděly. Tradiční způsob indiánské léčby v sauně, nebo ledové vodě, virus
neštovic nebo tyfu jen posílil a odhaduje se, že v některých oblastech dosahovala úmrtí až
devadesáti procent obyvatel. Když tedy první Evropané na začátku 17. století zakotvili své lodě v
Nové Anglii a Kanadě, aby zde našli nový domov, našli relativně vylidněnou zem s řídce
rozloženými indiánskými vesnicemi, jejichž počet obyvatel nebyl obvykle větší, než pár set.
Ale nebyly to jen nemoci, co mělo na svědomí tak nízký počet severoamerických Indiánů. Každé
léto vyráželi mladí muži všech kmenů do boje proti svým nepřátelům. V kánoích nebo pěšky
cestovali i stovky kilometrů, aby mohli zabíjet a vrátit se do svých vesnic jako muži. Válka a smrt
byly v severoamerické indiánské kultuře všudypřítomné a pro slabé v ní nebylo místo. Dřevěnou
hradbou opevněné vesnice, přepady v lese, pronásledování nepřátel a padnutí do pasti, takový byl
svět severoamerických Indiánů dlouho před příchodem Evropanů, a byla to také jedna z příčin, proč
byl počet obyvatel Severní Ameriky tak nízký. Jedním z nejintenzivnějších bojišť byl severovýchod
kontinentu a jen jen zvláštní shodou okolností, že právě zde se první Evropané usadili.
S výjimkou vzdálené Floridy, kde španělští katoličtí kněží zakládali mezi Indiány misie, byly v
první polovině 17. století evropské osady hlavně na severovýchodě dnešních spojených států a
jihovýchodě dnešní Kanady. Ty anglicky mluvící hlavně podél pobřeží Atlantiku a částečně i ve
vnitrozemí, ty francouzské u řeky sv. Vavřince. Roztroušené osady měly mnoho domorodých
sousedů, se kterými buď obchodovaly, nebo válčily. V zájmu Angličanů, Francouzů i Holanďanů
56
bylo mít co nejlepší vztahy se všemi indiánskými kmeny, ale to vzhledem k vzhledem k
vzájemnému soupeření jak Evropanů tak především jednotlivých kmenů nebylo možné. První
evropští osadníci tak v nepřátelském prostředí Ameriky dokázali přežít jen díky neúnavné
diplomacii, moudře uzavíraným aliancím a ničivé vojenské síle, když to bylo třeba. Představme si
alespoň krátce jednotlivé indiánské kmeny, o jejichž přízeň Evropané na severu usilovali.
57
Nejpočetnější národy patřily mezi Algonkiny. Tak jsou většinou označovány kmeny žijící severně
od Velkých jezer, ale národy patřící do této jazykové skupiny byly roztroušené od Nové Anglie po
Velká jezera až daleko na západ k Mississippi. Patřili mezi ně Čipevajové, Otavové, žijící u Velkých
jezer, početný národ Abenakiů obývající hlavně dnešní Maine, Mahikani v New Yorku a
Wampanoagové a jejich spojenci i nepřátelé v Nové Anglii, stejně jako Pequoti v Connecticutu.
Méně početné, ale přesto silné, byly národy irokézské jazykové skupiny. Pět z nich se spojilo do
obranné ligy a stvořilo Pět národů žijících v dnešním státě New York. Západně od nich žili Eriové a
Neutrálové, jižně Suskehanokové a daleko na severozápadě sídlil početný kmen irokézské jazykové
skupiny a největší nepřítel Pěti národů, Huróni28. Siouxové, Dakoti, tehdy žili východně od
28 Huróni byli stejně jako Pět národů konfederací kmenů, která vznikla ještě před příchodem Evropanů někdy v 15.
Mississippi, okolo Green Bay a budoucí šestý člen irokézské Ligy obýval říční oblasti dnešní
Severní Karolíny. Kromě těchto hlavních národů to byly další desítky menších kmenů, které se na
krvavém bojišti severních lesů Ameriky snažily udržet naživu.
Huróni byli hlavním spojencem Francouzů už od dob, kdy je Champlain doprovázel na jejich
válečné výpravě proti vesnici Pěti národů. Poloha francouzských osad mezi kmeny, které byly s Pěti
národy v permanentním válečném stavu, Champlainovi nedávala na vybranou a ačkoliv tak
Francouzi získali silného nepřítele, mohli se spolehnout i na spojenectví svých silných sousedů.
Vesnice Pěti národů i Hurónů ležely od Quebecu, hlavní osady mladé Nové Francie, stovky
kilometrů po řece i po souši. Ty hurónské se nacházely daleko na západě u jezera stejného jména,
mezi jižním cípem Georgian Bay a jezerem Simcoe. Ty irokézské jižně a východně od jezera
Ontario. Ač vzdálení sousedé, jejich osudy do života Nové Francie zasahovaly víc, než osudy jiných
kmenů. Oba početné národy, které před příchodem Evropanů čítaly až několik desítek tisíc
příslušníků, měly okolo roku 1640, kdy se začala psát poslední kapitola hurónského impéria, každý
jen asi deset tisíc osob.
Francouzi se v prvních letech existence Nové Francie orientovali především na své nejbližší
sousedy, kmeny Montagnais a Algonkiny, ale když mladý francouzský dobrodruh Étienne Brulé29
strávil v roce 1610 mezi Huróny zimu a následující jaro přinesl do Quebecu zprávy o ohromném
množství kožešin, které jsou Huróni a s nimi spřátelené západní kmeny schopny získat, Huróni
rázem vystoupili do popředí francouzského zájmu. Spolupráce byla oboustranně výhodná.
Francouzi získávali levně kožešiny, které se s několikanásobným ziskem prodávaly na evropském
trhu, a Huróni získali sekery, nože a nástroje, které jim usnadňovaly život. A také muškety. S nimi a
s francouzskou pomocí byli Huróni a jejich spojenci schopni v druhém desetiletí 17. století Irokéze
vytlačit od řeky sv. Vavřince a po padesáti letech zavládl v této oblasti mír. Dole na řece Hudson se
ale v té době již zabydlovali Holanďané, kteří měli stejný zájem jako Francouzi na severu. Získat
kožešiny, především bobří, za které nabízeli stejné evropské zboží, jako Francouzi, které mělo pro
Indiány tak velikou cenu. Holandské obchodníky nezajímala diplomacie. Chtěli zboží a měli za něj
století. Patřily do ní kmeny Arendaronon (kamenní lidé), Attignawantan (medvědí lidé), Attigneenongnahac (lidé
provazu) a Tahontaenrat (jelenní lidé). Po rozprášení kmene Wenro v roce 1639 v New Yorku Irokézy se zbytky
kmene společně s uprchlíky z řad Algonkinů stali pátým kmenem konfederace pod jménem Ataronchronon.
29 Cestovatel a dobrodruh ve službách Champlaina. Dlouhá léta cestoval mezi Novou Francií a Hurónií, kde se stal
expertem na domorodé obyčeje i jazyky. Poté, co u Champlaina upadl v nemilost, se spojil s anglickými piráty a
pomohl jim zmocnit se Quebeku ve prospěch anglické koruny. Když Quebek znovu získali Francouzi, odešel na
západ mezi své milované Huróny. V jedné bitvě mezi Seneky a Huróny byl zraněn nechán na bojišti a Seneky
odvlečen, ale podařilo se mu uprchnout zpět na sever do hurónské vesnice na poloostrově Penetanguishene. Zde byl
obviněn za přeběhnutí k Senekům a napaden mladými hurónskými bojovníky. Ti jej ubodali k smrti, jeho tělo
rozsekali na kousky a rituálně jej snědli. Zbytky tohoto Francouze pak byly Huróny pohřbeny v místech, kde je
dnešní Toanche.
58
co nabídnout. To si uvědomovali i kmeny v New Yorku a v Nové Anglii, které se z holandské
nabídky snažily utrhnout ten největší kus. Tři přímí sousedé holandské obchodní stanice v Hudson
Valley, Mohawkové, Mahikani a Suskehanokové, spolu svedli tvrdé boje o kontrolu nad obchodem
s kožešinami. V roce 1615 se Holanďané připojili k Mohawkům, kteří válčili se Suskehanoky, a
pomohli jim je porazit, když v jednání Suskehanoků tušili vliv svých francouzských rivalů. Obchod
tak zůstal jen v rukou Mohawků a Mahikanů, ale Mohawkové chtěli všechno nebo nic a v sérii
válek, které trvaly od příchodu Holanďanů až do roku 1628, kdy byli Mahikané přinuceni ustoupit
na východ od řeky Hudson a Mohawkům se podřídit.
S obchodem s kožešinami v Hudson Valley pod svou kontrolou Mohawkové systematicky
likvidovali další konkurenci. V roce 1629 napadli západní Abenaki v severní části kolonie
Massachussets a ten samý rok se díky kapitulaci Quebecu anglickým pirátům, bratrům Kirkovým,
znovu vrátili k řece sv. Vavřince, kde na půli cesty mezi Montrealem a Quebecem, u pozdější
francouzské osady Trois Rivieres, zničili společnou vesnici Algonkinů a Montagnaisů. Když se v
roce 1632 Francouzi vrátili do Quebecu, jejich obchod ležel v troskách. Irokézové byli zpět na
levém břehu řeky sv. Vavřince a před jejich válečníky si nebyl nikdo jistý životem. Aby Francouzi
znovu získali na oblastí kontrolu, nezbývalo jim nic jiného, než své indiánské spojence štědře
zásobit puškami. Kromě zbraní však do hurónských vesnic na západě začali proudit i první katoličtí
misionáři. První se usadili v hurónské vesnici Ihonatiria u jezera Simcoe. O tři roky později se misie
přesunula do hurónské hlavní vesnice Ossossane v Nottawasaga Bay a v roce 1639 byla konečně
přesunuta do nově založené misie Ste. Marie v samém jihovýchodním cípu Georgian Bay u
dnešního městečka Tay. Vliv katolických misionářů na Hurony byl ovšem destruktivní.
Konfederace se rozdělila na konvertity a zastánce starých tradic a obě části se vzájemně ignorovaly.
Když na hurónské území v roce 1635 vpadli Senekové a své nepřátele v bitvě rozprášili a navíc si
odvedli více než sto zajatců zpátky k Ontariu, nedostatek jednoty konfederace se projevil naplno.
V tomto období sledujeme začátek masivního konfliktu, který zachvátil celý sever kontinentu a
trval téměř 70 let, a který byl nazván Bobří válkou. Bobří proto, že kožešina tohoto zvířecího
stavitele vodních přehrad byla nejžádanější komoditou v evropských obchodních stanicích, které
nabízely zboží, na kterém se Indiáni brzy stali závislými. Kmen, který měl přístup ke kožešinám,
mohl odložit kamenné palice a kamenné hroty šípů a nahradit je ocelí. Luky mohly být nahrazeny
puškami a střelivem a hliněné hrnce byly vyměněny za železné. Evropské zboží primitivním
Indiánům usnadňovalo každodenní život i jejich bojovou sílu, že se přístup k evropskému zboží stal
pro většinu Indiánů prioritou. Dokud bylo bobrů dostatek, silným kmenům, jako bylo Pět národů,
stačilo, že se na trhu mezi Evropany a indiánskými kmeny v Nové Anglii a New Yorku prosadili
59
jako prostředníci, kdy každý měl z obchodu svůj díl a Irokézové kontrolovali holandský a anglický
trh a Huróni francouzské obchodní stanice v Kanadě. Když ale začaly stavy bobrů v oblasti vlivu
Pěti národů klesat a díky nenasytnému zabíjení bobr z Nové Anglie a New Yorku úplně zmizel,
Irokézům nezbývalo nic jiného, než svůj zrak obrátit na sever k Velkým jezerům a řece sv. Vavřince,
kde byl bobrů již také nedostatek, ale kde Huróni kožešiny získávali jako prostředníci od kmenů
daleko ze západu. Bobří válka se tak stala válkou mezi Pěti národy a všemi ostatními kmeny o
přístup k evropskému zboží.
Irokézové přesto, že stejně jako ostatní indiánské národy byli i oni zasaženi silnou epidemií
neštovic, která se v třicátých letech prohnala Severní Amerikou a měla na svědomí desetitisíce
domorodých životů, měli v následujících letech dokázat, že jsou těmi nejsmělejšími a
nejschopnějšími válečníky kontinentu. Sami, s celkovým počtem bojovníků, který nemohl být vyšší
než dva a půl tisíce, se vrhli do války se severními a západními kmeny o kontrolu nad obchodem s
kožešinami. Rozhodujícím se měl stát přístup Pěti národů k evropským palným zbraním. Když se
koncem třicátých let v Hudson Valley objevili Švédi a založili zde pevnost a obchodní stanici, začali
dodávat zbraně Suskehanokům, což vyprovokovalo Holanďany, aby udělali to samé pro Irokéze,
kteří byli jejich obchodní partneři. V té samé době, aby zlomili holandský obchodní monopol, však
Irokézům začali dodávat zbraně i Angličané a tak koncem třicátých let bylo hlavně mezi Mohawky
téměř čtyři sta pušek. Masivní palebná síla v kombinaci s válečnou divokostí dala vzniknout
démonu, který měl v následujících letech rozvrátit polovinu kontinentu a navždy změnit domorodou
mapu Severní Ameriky.
Irokézové po získání zbraní začali systematicky postupovat proti svým hurónským rivalům. Ale
nejprve se vypořádali s jejich spojenci. Již v letech 1636 a 1637 vytlačili od řeky sv. Vavřince
Algonkiny na západ k hornímu toku Ottawy a stejný osud čekal Montagnaise, kteří ustoupili až ke
Quebecu. V následujících letech si pak nemilosrdně ke svým nepřátelům klestili cestu. V roce 1639
napadají spojené síly Pěti národů jednu z vesnic malého kmene Wenro ležící mezi jezery Ontario a
Erie. Ti, kterým se podaří uniknout, varují ostatní vesnice před blížící se zkázou. Někteří uprchnou
za řeku Niagara k Neutrálům, ale větší část kmene, asi šest set bojovníků, žen a dětí, najde útočiště
mezi Huróny. V následujících dvou letech pak Mohawkové a Oneidové zcela vytlačují zbytky
algonkinské přítomnosti od řeky sv. Vavřince a na tomto ohromném, etnicky vyčištěném území,
jsou už jen dobře opevněné francouzské obchodní stanice s centrem v Quebecu a před nedávnem
založenou misií a pevnůstkou v Montrealu. Na západě se pak Senekové, Kajugové a Onondagové
plně soustředí na útoky proti Hurónům. A ti se po letech úspěchů díky spojenectví s Francouzi
dostávají do skutečných problémů, protože přístup do svatovavřinecké nížiny je nyní zcela ovládán
60
tlupami Irokézů hlídajících jak severní pobřeží jezera Ontario, tak i ústí řeky Ottawy a lesy západně
od řeky sv. Vavřince. Pokud se chtějí Huróni s náklady kožešin dostat k Francouzům, musejí
bojovat.
61
V bezpečí nejsou ani Francouzi a mnozí nyní litují Champlainova zbrklého připojení k tažení proti
Irokézům před téměř třiceti lety. Mohawkové, kteří u francouzských osad číhají na příchozí kánoe s
kožešinami, čas od času venku před opevněním chytí nějakého bílého zbloudilce a vyděšení
osadníci pak jen bezmocně sledují, jak je jejich soukmenovec odvlečen do lesů, odkud se pak
dlouho ozývá jeho nářek přerušovaný jen ďábelskými skřeky jeho trýznitelů. Ušetřeni nezůstávají
ani katoličtí misionáři. Jeden z nich, Isaac Jogues, je v létě 1642 na ostrově u řeky Richelieu chycen
válečnou tlupou sedmdesáti Mohawků spolu s několika dalšími Francouzi a hurónskými konvertity.
Jemu i jeho francouzským přátelům Mohawkové v záchvatu zuřivosti ukousnou konečky prstů a tři
hurónské konvertity na místě zabijí. Jejich skupina není jediná, která je toho léta na lovu lidí. Dole
u jezera Champlain, kam Mohawkové své zajatce odvedou, táboří tlupa dvakrát tak veliká. Zajatci
jsou pro pobavení svých věznitelů nuceni proběhnout uličkou 30 kdy je Mohawkové surově bijí
klacky a palicemi. Vyčerpané a zbité zajatce pak pálí ohněm, Francouzům vytrhávají vousy a
Jogues přichází o celé prsty, které mu Mohawkové uřežou ostrou hranou mušle. Když po několika
dalších dnech výprava dorazí do první vesnice na řece Mohawk, týrání pokračuje s nezmenšenou
brutalitou s cílem zajatcům co nejvíce ublížit, aniž by byl ohrožen jejich život. Znovu musejí
proběhnout uličkou, kdy do nich celá vesnice tluče vším, co má po ruce. Indiánské ženy jim uřežou
další prsty, a když jsou nazí svázáni a položeni na zem, děti jim na jejich těla pokládají žhavé
uhlíky. Zajatci jsou pak vedeni do dvou dalších mohawských vesnic, kde se jejich trápení znovu
opakuje. Huróni, kterým zmučený Jogues dává požehnání, jsou upáleni u kůlu a jeden z Francouzů
je zabit ranou sekyrou do hlavy. Jogues je nakonec odveden zpátky do první vesnice, kde žije celé
měsíce jako otrok Mohawků v každodenní obavě o svůj život, ale i ve svém stavu se každý den
snaží své trýznitele obrátit k Bohu. Je svědkem mnoha návratů válečných tlup s indiánskými i
francouzskými zajatci, kteří jsou buď začleněni do kmene31 nebo tak jako mnozí před nimi
sadisticky umučeni. Mnozí zajatci jsou také snězeni.32 Jogues, který mezi Mohawky zůstal téměř
celý rok, je nakonec zachráněn Holanďany, kteří jej ukryjí v pevnosti Orange na řece Hudson a po
šesti týdnech v úkrytu jej po lodi pošlou do Nového Amsterdamu, odkud se Jogues dostane až domů
do Francie.
Irokézové už nyní nebojovali jen o pouhou kontrolu nad obchodem s kožešinami a přístupem k
evropskému zboží. Se stovkami kvalitních holandských pušek v jejich rukou a nepřáteli zahnanými
daleko na sever a na západ, začali snít o nekonečném impériu a zničení všech svých rivalů i těch,
kdo úzkostlivě stáli o zachování vlastní neutrality. Stovky kilometrů daleko od jejich vesnic v
horním New Yorku zatím katoličtí misionáři sloužili v hurónských vesnicích mše pro konvertované
Indiány, zatímco jejich pohanští soukmenovci skřípali zuby. Nejednotné hurónské konfederaci
hrozil vnitřní rozklad, který si ve svém zápalu neuvědomovali ani francouzští kněží, ani stratégové
Nové Francie v Quebecu. A neúprosný stisk kolem Hurónie se zatím uzavíral.
30 Tradiční „vítání“ zajatců přivedených do vesnice indiánských vítězů. Celá vesnice se postavila do dvou řad, mezi
kterými museli zajatci za neustálého bití proběhnout. Ti zajatci, kteří měli tváře potřené černou barvou a byli
odsouzeni k smrti, byli biti nejvíce. Komu se podařilo dostat uličkou skrz, ten byl dalšího bití ušetřen, ale v nitru
vesnice na něj (ženy nevyjímaje) často čekalo mučení mnohem horší.
31 Zajatci, kteří projevili mimořádnou odvahu, nebo které si vybral nějaký člen vítězného kmene, byli často adoptováni
a stali se plnohodnotými příslušníky kmene, který zmasakroval jejich blízké. Především Irokézové, jejichž počty
byly v důsledku neustálých válek velmi oslabeny, tímto způsobem nahrazovaly své ztráty. V některých jejich
vesnicích bylo koncem 17. století více Hurónů a Algonkinů, než čistokrevných Irokézů.
32 Kanibalismus byl běžnou součástí indiánské kultury. Tak jako v jiných kulturách, kde byl praktikován, lidé věřili, že
snězením mrtvého nepřítele na ně přejde jeho odvaha a síla. Nicméně Irokézové a kanadské kmeny často kromě
zabitých nepřátelských bojovníků jedli i ženy a děti. Evropané, kteří se s tímto jevem mezi Indiány setkali, byli
zděšeni a mezi silně věřícími Francouzi a Angličany převažoval názor, že Indiáni jsou služebníky Satana.
62
Francouzi u ústí řeky Richelieu staví pevnost, která je okamžitě napadena Irokézy. Ačkoliv se vojáci
ubrání, pevnost se stává jen bodem na mapě, protože její posádka se neodvažuje chodit ven a pokud
se chtějí Irokézové tímto svým tradičním přístupem dostat na sever, stačí jim kilometr před pevností
přirazit u břehu a své kánoe přenést lesem. Algonkinové, kteří se drží v relativním bezpečí lesů
vzdálených stovky kilometrů na severu, jsou Irokézy vystopováni i zde. Jedna lovecká výprava je v
zimě chycena irokézskými lovci lidí a její příběh je podobný, jako příběh Joguesův. Žena, které se
později podařilo uniknout, své trápení popsala jezuitům. „Irokézové nejsou lidé, jsou to vlci,“
tvrdila a popisovala zlomyslnost svých věznitelů, čisté zlo, které je naplňovalo.
„Strýčku,“ říkal jeden z nich zajatému algonkinskému starci, „jsi mrtvý muž. Odejdeš do země
duchů. Vzkaž jim, ať se vzmuží. Již brzy budou mít dobrou společnost, protože za nimi pošleme
celý zbytek tvého národa. To pro ně bude dobrá zpráva.“ Muži, kteří byli při útoku zabiti, byli
Irokézy rozsekáni a uvařeni v hrnci. Stejně skončily i malé děti, které byly upečeny nad ohněm před
zraky svých matek, a snězeny.
S Francouzi schovanými v bezpečí svých osad a indiánskými spojenci Hurónů na útěku daleko na
severu se všechny kmeny Pěti národů mohou soustředit na stupňování tlaku proti Hurónům. A přece
nebyla válka jediným řešením, ke kterému se v konfliktu se svými severními sousedy Irokézové
odhodlali. Jejich vyslanci se pokoušeli, a několikrát, s Francouzi i Huróny uzavřít dohodu, která by
jim umožnila kontrolu nad severním trhem. Ale pro Francouze byli hlavními partnery Huróni,
protože si uvědomovali, že s přístupem Irokézů na trh s kmeny z okolí Velkých jezer, by vzrostla
moc i jejich evropských rivalů v New Yorku a Nové Francii. S Irokézy se dohodnout odmítali a
všem kmenům ve sféře svého vlivu zakázali jakékoliv jednostranné dohody mezi nimi a Irokézy.
Huróni, mezi kterými byli hlavně ti nepokřtění příslušníci národa ochotni jednat, tak neměli na
vybranou a zbývala jim jen válka.
Epidemie neštovic a spalniček, které kosily všechny kmeny, se kterými přišli Francouzi do styku, si
vybraly zvláště krutou daň mezi Huróny. Z jejich populace, která ještě před rokem 1635 čítala něco
mezi 30 až 40 tisíci, jich v roce 1640 zůstalo jen 10 tisíc plus asi dva tisíce spřátelených Petunů,33
kterých během epidemie zahynulo na pět tisíc. Většina starých a zkušených vůdců hurónské
konfederace byla mrtvá. Smrt se nevyhnula ani vesnicím Irokézů. Z počtu dvaceti tisíc příslušníků
všech národů konfederace jich po odeznění epidemií zůstala jen polovina. U Hurónského jezera i u
Ontaria Indiáni z šíření nemocí oprávněně vinili jezuity, kteří se hlavně mezi Huróny, ale i mezi
33 Petuni, také nazývaní „tabákový národ“ pro rozšířené pěstování této rostliny, byli irokézsky hovořící sousedé
Hurónů, žijící asi v deseti roztroušených vesnicích jihozápadně od Hurónie.
63
Irokézy, snažili šířit katolickou víru. Zatímco Huróni své misionáře nechávají naživu, Isaac Jogues,
který se po svém martyriu mezi Mohawky ke svým trýznitelům po několika letech strávených v
Paříži opět vrací, aby je spasil, je i se svým druhem Lalandem na cestě do hlavní vesnice
Mohawků34 chycen bojovníky a oba muži jsou pak Mohawky ubiti a umučeni k smrti a jejich hlavy
jsou vystaveny nad branou do vesnice.
V roce 1647, po zmařených jednáních s Francouzi i Huróny, se Pět národů odhodlalo k totální válce
s cílem jednou a provždy hurónskou konfederaci zničit. Stovky bojovníků z mohawských a
oneidských vesnic vyráží okolo jezera Champlain a po řece Richeliu se dostávají k francouzským
osídlením, která terorizují. A ještě více Kajugů, Onondagů a Seneků přeplouvá jezero Ontario, na
jehož severním břehu číhají na Huróny. Huróni jsou početnější, než jejich nepřátelé, ale vnitřní
sváry způsobily, že konfederace už dávno nejedná jako jeden kmen a je tomu již mnoho let, kdy
hurónské kánoe přistály na jižním břehu Ontaria a mokasíny jejich bojovníků vstoupily na
irokézskou půdu. Huróni se už jen brání, ale nejsou jednotní. V létě roku 1647 se Irokézům daří
ničit tři vesnice jednoho z národů konfederace, Arendarononů, nejvýchodněji položené vesnice
Hurónů, poblíž úžiny mezi jezery Simcoe a Couchiching.
Pro Huróny je v tuto chvíli nejdůležitější dostat se k francouzským puškám. Po úspěšném zimním
lovu se dvě stě padesát nejlepších hurónských bojovníků odhodlává prorazit irokézskou blokádu a
dostat se s nákladem kožešin k Francouzům. Začátkem léta se celá výprava s kánoemi naplněnými
po okraj vydává na východ k francouzské osadě Trois-Rivières ležící na řece sv. Vavřince na půl
cesty mezi Montreálem a Quebecem. Po dlouhé cestě nakonec sedmnáctého července dorazí k
osadě a na břehu vytahují kánoe a připravují se na setkání s Francouzi. Zatímco si většina z nich
pomalovává obličej a tělo barvami, nebo upravuje vlasy, několik Hurónů objevuje v blízkém lese
větší tábor irokézských bojovníků. Ti tu jsou schováni již několik dní, aniž by o nich Francouzi
věděli, a číhají na svou příležitost pobít pár nepřátel a vzít zajatce. Vzrušení Huróni s napůl
pomalovanými tvářemi a ještě neupravenými vlasy berou své pušky, luky a palice a běží do lesa
napadnout své smrtelné rivaly. Ti na Huróny běžící mezi stromy vystřelí salvu z pušek, ale Huróni
zalehnou k zemi, a když střelba pomine, sami vyšlou mezi Irokéze smrtíci salvu kulek a šípů. Pak
vytáhnou sekery a palice a vrhnou se vpřed. Mnoho Irokézů utíká a jen někteří zůstanou a brání se
přesile. Huróni pronásledují a jen málokdo unikne zajetí nebo smrti v temném lese. Pro Huróny,
kteří v následujících dnech Francouzům prodají všechny své kožešiny a vezou si domů kromě
zajatců i dost pušek, nožů, seker a dalšího francouzského zboží, je toto léto šťastným obdobím.
34
Ossernenon. Dnešní obec Auriesville v okrese Montgomery, ve státě New York.
64
Prorazili blokádu svých nepřátel a podařilo se jim obnovit zapovězenou obchodní cestu mezi
Hurónií a Novou Francií. Možná je to začátek lepších časů. Možná má jejich konfederace to
nejhorší za sebou.
Ať už byl náboženský zápal jezuitů v Hurónii sebevětší, Bůh si tohoto malebného kousku země
obývaného malým národem ještě nestačil všimnout. Zatímco se Hurónům u Trois-Rivières podařilo
rozprášit menší válečnou výpravu Mohawků, mnohem větší výprava západních Irokézů byla již
třináctý den na cestě od vypálených jihovýchodních vesnic konfederace, odkud si vedla téměř sedm
stovek zajatců.
Ve většině hurónských vesnic působili misionáři a v každé hlavní vesnici jednotlivých národů
konfederace stála misie. V půli cesty mezi středem západního břehu jezera Simcoe a Nottawasaga
Bay, poblíž dnešního Mount St. Louis Ridge, ležela hlavní vesnice národa Attigneenongnahac
jménem Teanaustaye, kde stála katolická misie St. Joseph. Vesnice byla jedna z největších v celé
konfederaci a za jejím vysokým dřevěným opevněním žilo ne méně, než dva tisíce obyvatel. Dobrá
čtvrtina z nich pak byla schopna a uměla bojovat, když bylo třeba. Duchovním pastýřem a
reprezentantem Francie zde byl otec Antoine Daniel. Narodil se roku 1601 v Dieppe a ve svých
dvaatřiceti letech byl poslán do Kanady jako misionář mezi Indiány. Od roku 1634 žil mezi Huróny
a každý svůj den zasvětil jejich vzdělávání a víře v Ježíše Krista. Čtvrtého červencového dne roku
1648 se celá vesnice líně probírala do nového dne. Většina bojovníků byla pryč. Někteří byli s
výpravou kožešin na cestě k řece sv. Vavřince, jiní byli na lovu zvěře a jiní byli na lovu lidí –
Irokézů. Kromě žen, dětí a starců ve vesnici zůstalo jen několik desítek bojovníků, kteří ani nedrželi
hlídky a nechali oba vstupy v opevnění sloužící jako brány do vesnice dokořán. Otec Daniel právě v
dřevěném kostele uprostřed vesnice dokončoval mši pro ty Huróny, které se mu během čtrnácti let
mezi nimi podařilo obrátit na víru, když se odněkud zvenku ozval výkřik, po kterém každému
ztuhla krev v žilách. „Irokézové!“
Oči všech se vyděšeně rozhlížely kolem sebe, až se upnuly na pláň před jižním vchodem do
vesnice, která se černala běžícími pomalovanými Irokézy. Otec Daniel vyběhl z kostela a svolával
bojovníky, aby šli bránit vstup do vesnice. Pak rychle běžel od domu k domu a volal na Huróny,
kteří dosud odolávali svodům katolické víry, aby se v této poslední hodině nechali pokřtít. Ti,
vedeni strachem, se kolem otce Daniela shromáždili a utíkali s ním do kostela, kde už byli
shromážděni konvertovaní Huróni spoléhající v ochranu kostela, jako svatého útočiště. Daniel byl i
přes své zanícení realista. S ozvěnou hrozivého válečného pokřiku Pěti národů v uších se obrátil ke
svému stádu a zvolal, „Bratři, dnes budeme v Nebi.“ Irokézové v tu chvíli už prorazili slabě
65
bráněným vchodem a vtrhli do vesnice. Jejich ďábelské skřeky se stále přibližovaly k jejímu středu
a otec Daniel své Huróny v tu chvíli pobídl k útěku východem na opačné straně. Nastala hodina, na
kterou se celý život připravoval, a on ji chtěl čelit. „Utíkejte,“ vyzval shromážděné Huróny. „Já
zůstanu zde. Dnes se setkáme v Nebi.“ A s těmito slovy vyšel s kostela s křížem v ruce a se svatým
odhodláním v očích. A zatímco Huróni utíkali pryč, irokézští bojovníci doběhli do středu vesnice a
stáli Danielovi tváří tvář. Nazí divoši s pomalovanými těly se smrtí a nenávistí v očích, proti
stoickému kazateli, který svůj život zasvětil lásce a míru. Dva rozdílné světy, dvě cizí kultury, které
se v tento moment navzájem střetly. Irokézové se na chvíli zastavili a s ohromením si statečného
kněze prohlíželi. Možná chvíli přemýšleli o vnitřní síle těchto bílých mužů v černých róbách, kteří
mezi ně stále přicházeli se svým učením. Možná byl mezi nimi ten, kdo sekyrou do hlavy zabil
René Goupila. Možná tu stáli ti, co mučili a zavraždili Joguese a Lalanda. Křik jejich soukmenovců
za nimi jim ale vrátil odhodlání. Někteří z nich zvedli luky a vystřelili své šípy do kazatelova těla.
Pak zazněl výstřel z pušky a kulka se zaryla do Francouzova srdce, který s křížem v ruce padl mrtvý
k zemi. Divoši se vrhli k jeho bezvládnému tělu a sekali do něj noži a sekerami. Jeden z nich knězi
vyřízl skalp a s divokým výkřikem zamával krvavou trofejí nad hlavou. Jiní kněze svlékli z jeho
šatů a jeho krví si pomazali obličej. S celou vesnicí v plamenech, i kostelem, který celé roky
poskytoval Hurónům duchovní útočiště, kazatelovo zmučené tělo zvedli a hodili jej do jeho
plamenů. S kouřem z hořící vesnice k nebesům odcházela i duše zabitého bílého muže.
Jak už bylo napsáno, Irokézové toho dne pochytali sedm stovek zajatců, z nichž mnozí byli zabiti
během dlouhé cesty do vesnic svých přemožitelů a další zahynuli po krutém mučení v nich. Jiní byli
66
zabiti ve vesnici nebo chyceni v blízkých lesích, kam je útočníci pronásledovali a kde malé plačící
děti prozrazovaly úkryty svých rodičů. Útočiště nenašli ani ti, kdo se ukryli v jiné vesnici, jen
nedaleko misie. Irokézové si je našli i zde a vesnice i se svými obránci shořela v plamenech. Než se
Hurónie vzpamatovala a bojovníci konfederace přispěchali na místo zkázy, vrazi už byli daleko.
Hurónie ale ještě stále nebyla na kolenou. Většina vesnic konfederace zůstala nedotčena a v jedné z
nich, Sainte Marie, byla i posádka francouzských vojáků. Kromě toho výprava, která prorazila
irokézskou blokádu, dovezla mnoho pušek a střeliva. A počtem svých bojovníků Huróni Irokéze
stále převyšovali. Ale jednu věc Huróni ztratili – ducha. Rozděleni vírou a oslabeni ztrátami svých
blízkých a porážkami, které jim Irokézové zasadili na jejich vlastním území, tento stále početný
národ ztratil svou vnitřní sílu. Ztratili jednotu a chuť žít. Bojovníci konfederace nebyli na válečné
stezce proti svým nepřátelům, ani nebudovali obranu, ale zůstávali rozptýleni v jednotlivých
vesnicích. Mysleli si, že se Pět národů spokojilo se svým vítězstvím a nasytilo svou chuť po krvi?
Možná. Nebe nad Hurónií ale bylo temné a ani jezuité, ani vůdci konfederace neuměli nebo nechtěli
v předchozích útocích číst jasné signály blížící se pohromy.
Hurónský kmen Attigneenongnahac, který při letním útoku Irokézů ztratil svou hlavní vesnici
Teanaustaye, včetně misie St. Joseph, se přeskupil do své druhé největší vesnice Teanaostaia, asi
dvacet kilometrů severozápadně od spáleniště Teanaustaye, poblíž dnešní Sturgeon Bay. Nedaleko
od tohoto místa, které Francouzi nazývali St. Ignace, stála vesnice kmene Ataronchronon a také
misie St. Louis, ve které sloužili dva katoličtí kněží. Jean de Brébeuf, šestapadesátiletý rodák z
Normandie a jezuitský misionář, který žil mezi kanadskými Indiány již od roku 1625. A s ním
Gabriel Lallement, jeho osmatřicetiletý asistent, který byl v Kanadě teprve třetím rokem. Brébeuf
během svého života pro Huróny i pro své francouzské bratry a sestry vykonal mnoho dobrého. Byl
autorem prvního slovníku hurónského jazyka, ve kterém také napsal první kanadskou vánoční
koledu a stal se také jedním z prvních kanadských kartografů. V počátcích svého působení mezi
Huróny prošel mnoha strastmi, protože pověrčiví Huróni jej vinili z každého neúspěchu, špatnou
úrodou počínaje a prohrou v bitvě nebo nemocemi konče. Brébeuf měl ale silného ducha a v roce
1647 bylo i díky jeho přičinění mezi Huróny tisíce konvertitů. Když stisk Pěti národů kolem
Hurónie začal sílit, odmítl opustit své ovečky a rozhodl se s nimi i přes hrozící nebezpečí zůstat.
Irokézové ve svých vesnicích v New Yorku byli daleko tomu, aby své hurónské nepřátele nechali
vydechnout. Na velikém sněmu ve své hlavní vesnici Onondaga se náčelníci Pěti národů shodli na
konečném řešení sporu se svými dávnými rivaly. Oslabený nepřítel musí být znovu napaden a
způsobené ztráty musí být ještě větší a krveprolití mnohem strašnější. Na podzim opouštějí
67
především vesnice Seneků na západě a Mohawků na východě stovky válečníků. Senekové jdou
kolem Niagarských vodopádů a přeplouvají Ontario na jeho severní břeh. Mohawkové plují z
východního břehu stejného jezera a spolu s několika desítkami bojovníků z ostatních kmenů Ligy, z
nichž většina zůstala na stráži Iroquoie, se s bojovníky Seneků setkávají v lesích jižního Ontaria,
kde celou zimu loví a chystají se na překvapivý útok proti svým nepřátelům. Velké válečné výpravy
Indiánů obvykle vyrážely na válečnou stezku koncem jara, nebo v létě, kdy se dalo cestovat nalehko
a lesy byly plné zvěře a řeky a jezera plné ryb. V zimě, kdy byl celý sever Ameriky pokrytý
hlubokým sněhem, lovce lidí zrazovaly stopy, které ve sněhu zanechávaly a pokud se boj pro
útočníky vyvinul špatným směrem, mráz se na cestě domů skrz nepřátelskou krajinu mohl stát
stejně smrtící jako kulka, nebo šíp. Začátkem března roku 1649, kdy asi tisíc irokézských bojovníků
vstoupilo nepozorováno do Hurónie, nebyl v lesích žádný osamělý hurónský zvěd, ani větší skupina
bojovníků na průzkumu okolí. Smrt se snášela nad krajem a kromě Irokézů pohybujících se tiše ve
svých sněžnicích o tom nikdo nevěděl.
Teanaostaia, nebo také St. Ignace, bylo dobře opevněné místo chráněné ze tří stran příkrým srázem
a téměř pětimetrovou palisádou. Vesnice, která po vypálení Teanaustaye a přilehlé osady tvořila
jižní hranici Hurónie, teď byla domovem jen asi čtyř stovek Indiánů, většinou dětí, žen a starců.
Irokézové, kteří se po soumraku 15. března plížili kolem palisád, zjistili, že vesnice není hlídaná a
vstup do ní je nezatarasený! Bojovníci se v noci shromáždili v nedalekém lese a skrze stromy tiše
pozorovali svůj cíl. K ránu, ještě před úsvitem, se všech tisíc irokézských bojovníků tiše připlížilo k
bráně a jeden po druhém vbíhali dovnitř, kde se rychle rozptýlili po vesnici. Ve chvíli, kdy byli
všichni uvnitř, se z hrdel náčelníků ozval válečný pokřik následující strašlivou ozvěnou z tisíců
hrdel. Boj trval krátce, jen pár minut, a ztráty Irokézů byly minimální. V domech Hurónů a kolem
nich ležela těla pobitých obyvatel, vedle kterých byli ti, které Irokézové nechali naživu, svazováni a
vedeni do několika domů, které Irokézové nezapálili. Na opačné straně vesnice, než kudy útočníci
vtrhli dovnitř, se tři polonazí hurónští bojovníci krytí tmou dostávají přes palisády a spouštějí se
srázem dolů na pláň, přes kterou utíkají o život podél pobřeží k asi čtyři kilometry vzdálené St.
Louis.
Kmen Ataronchronon, který okolo misie St. Louis žil, byl součástí hurónské konfederace teprve
několik let a šlo o uměle vytvořený kmen z uprchlíků rozprášeného národa Wenro a algonkinských
band, které před Irokézy uprchly od řeky sv. Vavřince. Když tři udýchaní uprchlíci ze St. Ignace
přiběhli s křikem k palisádám, daleko za jejich zády byly vidět plameny stoupající ze zapálené
vesnice a obyvatele St. Louis sevřela panika. Už tolikrát museli utíkat, nechávajíc za sebou své
blízké, kteří nestačili jejich tempu a které pronásledující Irokézové často zmasakrovali nebo
68
umučili. Mezi panikou posedlými Huróny stáli dva bílí muži v černém rouchu. Starší byl klidný a
sledoval, jak obyvatelé vesnice berou to nejnutnější a utíkají buď pryč na západ do několik
kilometrů vzdálené misie Sainte Marie, kde je i pevnost se čtyřiceti francouzskými vojáky, nebo dál
na jihozápad k vesnicím Petunů u pobřeží Nottawasaga Bay. Mladší se třásl a s obavou sledoval
zvedající se plameny nad St. Ignace, ale stejně jako jeho učitel se rozhodl zůstat. Jean de Brébeuf i
Gabriel Lallement věděli dobře, co je čeká, ale byli rozhodnuti svou misii neopustit. Spolu s nimi tu
zůstalo i osmdesát hurónských bojovníků, kteří neměli tušení o síle irokézských útočníků a s
válečnou písní na rtech sledovali pláň mezi nimi a St. Ignace, nad kterou začalo pomalu svítat.
Irokézové, kteří při zničení St. Ignace neměli témeř žádné ztráty, nechávají se zajatci tři sta
bojovníků a zbylých sedm set s obličeji pomalovanými krví spěchá na jisto k St. Louis. Vycházející
slunce je ještě rudé, když se objevují u vesnice. Ti, co mají pušku, se nevydrží ovládat a ještě za
běhu, bez míření, pálí na opevnění. Huróni skrytí za palisádami jim odpoví stejně a několik
útočníků padne k zemi. Irokézové se vrhnou na palisády jako tygři, ale obklíčení Huróni bojují jako
lvi a první útok odrazí. Irokézové jako šílení útočí znovu a snaží se překonat hradby, ale střelba z
pušek, luků a dokonce i kameny je znovu nutí se stáhnout a krýt se. Třetí útok irokézské přesily je
nejzuřivější a bojovníci se jako smyslů zbavení prosekávají opevněním skrz, až se jim podaří na
několika místech vysekat otvory. O ně je mezi útočníky a obránci sveden zoufalý boj a třicet
nejodvážnějších Irokézů je během něj zabito a mnoho dalších zraněno. Irokézům se ale nakonec
podaří prorazit a přeživší Huróny, včetně obou francouzských kněží zajmout. A stejně jako před
svítáním sledovali obyvatelé St. Louis plameny spalující St. Ignace, nyní z bezpečí Sainte Marie
sledují, jak jejich domovy potkává stejný osud. Sainte Marie se připravuje k obraně, protože všichni
věří, že jejich hrozný nepřítel bude ve svém díle zkázy pokračovat i sem. Ale Irokézové berou své
zajatce a vrací se do St. Ignac odkud večer vysílají do okolí a k Sainte Marie zvědy a v noci je
rozhodnuto, že druhý den ráno na Sainte Marie zaútočí.
Zatímco irokézští náčelníci hodnotí své zničení dvou hurónských vesnic a plánují další útok, zajatci
jsou vydáni do rukou bojovníků. Každý z nich může rozhodnout, kdo ze zajatců bude žít a kdo
uhasí žízeň vítězů po krvi. Misionáři svůj osud znají. Otec Daniel byl jejich přítel, stejně jako Isaac
Jogues a další mučedníci víry, kteří vykrváceli u irokézských mučících kůlů. Brébeuf se nevzpouzí,
když jej bojovníci odvedou stranou a neprosí o milost. Je smířen s Bohem a na své budoucí vrahy
hledí se soucitem a láskou. Když jej svlečeného připoutávají ke kůlu, Brébeuf nemyslí na sebe, ale
na své Huróny, kterým slibuje vykoupení v Nebi. Irokézové vezmou hořící třísky a jako divoká
zvířata se skřeky kolem kněze skáčou a pálí jej po celém těle. Brébeuf stojí bez hnutí a své
trýznitele varuje před božím hněvem. Mezi Irokézy je mnoho Hurónů, kteří byli dříve mezi Pět
69
národů adoptovaní a misionáři rozumí. Jeden z nich k němu přiskočí a ocelovým holandským
nožem mu uřízne spodní ret. Jiný vezme kus rozžhaveného železa a vrazí jej zmučenému misionáři
do krku. Ten, i přes svá zranění, stojí stále pevně a vzdorovitě, a tak Irokézové dovedou Lalemanta,
aby Brébeuf sledoval jeho mučení. Lalemant je drobný, slabý muž, ale jeho víra je silná a jeho srdce
statečné. Irokézové potřou části jeho těla smůlou, na kterou přilepí odřezky kůry. Lalemant se vrhá
Brébeufovi k nohám a prosí Boha o slitování k jeho učiteli. Irokézové ho zvednou, připoutají ke
kůlu a smůlu na něm zapálí. Není jí tolik, aby oheň Lalemanta zabil, ale je jí dost, aby mu způsobil
nesnesitelná muka. Ostatní Irokézové se pak znovu věnují Brébeufovi. Posmívají se jeho víře a
kolem krku mu zavěsí růženec z do běla rozžhavených seker, které mu škvaří maso. Jeden z
adoptovaných Hurónů, zlomyslně, aby potěšil své ďábelské pány, přistupuje k omdlévajícímu
Brébeufovi s hrncem vroucí vody a vybízí ječící Irokéze, aby jej následovali. Pomalu vylévá vařící
vodu na Francouzovu hlavu a s přeskakujícím hlasem křičí: „Křtíme tě, aby si mohl být šťastný v
Nebi! Protože nikdo nemůže být spasen bez správného křtu!“ Brébeuf snáší i toto mučení a šílení
Irokézové se na něj vrhají a noži odřezávají kousky masa z jeho těla, které před jeho očima
polykají. Jiný Hurón na Brébeufa volá: Říkal jsi nám, že čím více trpíme na Zemi, tím šťastnější
budeme v Nebi. Chceme, aby si byl šťastný, trápíme tě, protože tě milujeme, a měl by si nám za to
poděkovat.“ Po dalším mučení statečnému knězi někdo vyřízl skalp a někdo další mu rozřízl
hrudník, u kterého se seběhl dav, aby se napil krve tak odvážného nepřítele. Jeden z náčelníků pak
Brébeufovi vyrval z těla srdce a snědl jej. Lalemant je v tu chvíli odvlečen do jednoho z domů, kde
je Irokézy mučen až do dalšího rána, kdy ho jeden z jeho unavených trýznitelů zabije sekerou do
hlavy. Tak tedy zahynuli Jean de Brébeuf a Gabriel Lallement, synové Francie a obránci katolické
víry. Daleko od svých domovů a svých blízkých mezi těmi, které přišli spasit a kteří byli více
zvířaty než lidmi.
70
Toho rána, kdy zahynul Lalemant, ze St. Ignace vyrazilo na cestu dvě stě irokézských bojovníků
směrem k Sainte Marie jako předvoj většího vojska. U Sainte Marie se už ale začali shromažďovat
bojovníci Hurónů. Bylo jich tu zatím tři sta a patřili k národu Attignawantan z vesnic na západě,
které patřily k hlavnímu národu konfederace. Mnoho z nich mělo francouzské pušky a každý byl po
zuby ozbrojený a hladový po boji. Čekali, že ostatní bojovníci konfederace se brzy objeví a rozdělili
se do několika skupin, které obsadily výstupy z lesa, kudy měl přijít nepřítel. Ten se brzy objevil a
jedna ze skupin Hurónů se v lese střetla s oním předvojem, který ráno vyrazil ze St. Ignace.
Irokézové měli vysokou morálku a Huróny v lese rozprášili. Ti, kteří přežili, začali utíkat hlubokým
sněhem směrem k Sainte Marie s krvelačným nepřítelem v zádech. Zvuk bitvy ale přilákal ostatní
Huróny a ti se nyní sbíhali ze všech stran, aby bojovníkům Pěti národů čelili společně. Po krátkém
boji se z lovců stala kořist a Irokézové utíkali z bojiště do St. Louis, jejíž palisáda, ač na mnoha
místech poškozená, ještě stála. Ale jejich pronásledovatelé byli těsně za nimi a v tu samou chvíli, co
Irokézové prolézali skrze poničené opevnění, na jiných místech se dovnitř dostávali i zuřiví Huróni.
Boj ve spálené vesnici byl dlouhý a nemilosrdný a přežilo jej jen třicet Irokézů, které vzali Huróni
do zajetí. Některým se ale podařilo uniknout do St. Ignace, kde stále tábořila hlavní část
irokézského vojska. Po zjištění, že jejich celý předvoj byl vyhlazen, válečníci řvou vzteky a mnoho
hurónských zajatců je v tu chvíli rozsekáno na kusy. Něco přes dvě stě stále bojeschopných mužů
zůstává hlídat zbylé zajatce a zásoby a asi pět stovek Irokézů vyráží jako vlci přes pláň k St. Louis,
kde asi sto padesát Hurónů odpočívá po vítězném boji.
St. Louis vypálená při druhém útoku Irokézů a doražená při následném vražedném boji dvou stovek
Irokézů s třemi sty Huróny už svým obráncům neposkytovala žádnou možnost úkrytu.
V rozvalinách vesnice a za ohořelými kůly čelilo dvě stě Hurónů irokézské přesile. Na obou
stranách práskaly pušky častěji, než střílely luky. Bojovníci obou národů bojovali vleže a přískoky a
hbitými obchvaty se snažili nad nepřítelem získat převahu. I přes svou početní nevýhodu Huróni
bojovali dobře a způsobili svým nepřátelům těžké ztráty. Ale na konci dne, kdy se k sobě obě
skupiny konečně dostaly, se v boji muže proti muži přesila Irokézů přes obránce převalila a žádný
z nich nezůstal naživu.
Vítězství mělo pro Irokéze dost trpkou příchuť. V obou dobytých vesnicích a jejich okolí leželo
skoro 350 Mohawků a Seneků padlých v boji. Mezitím se u misie St. Michael shromáždilo asi sedm
stovek hurónských bojovníků. Pro Irokéze, kteří na nepřátelském území bojovali již třetí den, a
utrpěli těžké ztráty, nemělo smysl dál v Hurónii zůstávat. Svou invazi mohli stále ještě označit za
úspěch. Ztráty Hurónů byly více než dvakrát větší. Byli zabiti tři jezuité a zničeny dvě veliké
71
vesnice. Kromě toho Irokézové získali několik stovek zajatců. Když 19. Března vyrazilo ze St.
Michael hurónské vojsko, Irokézové již byli na spěšném ústupu k Ontariu, a pronásledovatelům se
je nepodařilo dostihnout.
Přestože většina hurónských vesnic ještě stála, a celkový počet příslušníků tohoto národa Irokéze
stále převyšoval, hurónská duše byla zlomená. Bez jednoty a organizace, kterou disponovali
Irokézové, nebyli Huróni schopni svým nepřátelům na vlastním území čelit. Strach ze smrti a
z Irokézů rozložil hurónskou konfederaci a dva týdny po irokézském řádění ležela většina vesnic
v plamenech, opuštěna svými obyvateli, kteří se rozutekli do všech stran. Někteří se skrývali na
ostrovech v Hurónském jezeře. Jiní odešli k Neutrálům, nebo Petunům k jezeru Erie. Francouzští
misionáři následovali většinu z nich na ostrov St. Joseph, kde se v pozdějších měsících sešlo až šest
tisíc uprchlíků. Ale Hurónie, až na číhající tlupy Irokézů, zůstala prázdná a veliký lid, který dlouhá
staletí obýval zdejší lesy a údolí, přestal existovat.
72
Hněv Irokézů
Dokud byli jejich nepřátelé naživu, neměli Irokézové klid. Podle jejich staré tradice truchlících
válek musel být každý zabitý Irokéz pomstěn buď smrtí jiného nepřítele, nebo adoptováním
nepřítele do kmene. Braní zajatců tak bylo pro Irokézy důležité nejen s ohledem na akt pomsty,
který na nich u mučících kůlů ve svých vesnicích vykonali, ale i s ohledem na vyrovnání vlastních
ztrát díky adopcím vybraných zajatců. Huróni byli rozprášeni, ale jejich početné bandy v okolí
Velkých jezer stále žily, a krev padlých Irokézů nebyla ještě zdaleka pomstěna a ztráty za padlé
zdaleka vyrovnány. Huróni měli být zničeni do posledního.
Ti, kteří se skrývali na Hurónském jezeře, byli v tuto chvíli v bezpečí. Irokézové o jejich
přítomnosti věděli a ukrytí v lesích na břehu pevniny, přepadávali zatoulané Huróny, nebo rybářské
kánoe. Na samotný ostrov si ale netroufli. Jejich početné tlupy pročesávaly dnešní jižní Ontario a
hledaly stopy dalších uprchlíků. A ty našly mezi Petuny, jejichž vesnice ležely na jih od liduprázdné
Hurónie.
Na konci listopadu se asi tři stovky Irokézů plíží územím Petunů. Stopy vetřelců byly dávno
objeveny a petunské vesnice zalarmovány. V jedné z misíí, St. Jean, kde se o Petuny a uprchlé
Huróny starají otec Garnier a Chabanel, se shromáždí úctyhodný počet bojovníků a netrpělivě
očekávají příchod svých nepřátel. Ale ti nepřicházejí a tak se celé petunko-hurónské vojsko vrhne
do lesa a spěchá na severovýchod, odkud mají podle zvědů Irokézové přicházet. Ti ale nejdou
přímo, ale k vesnici se blíží velikou oklikou a snaží se opatrně zjistit stav petunské obrany. Jejich
bojovníci v lese objeví petunského muže a ženu, kteří jim v obavách o svůj život prozradí, že
vesnice je nehlídaná a všichni válečníci prý vyrazili po jejich stopě. Na ďábelsky pomalovaných
tvářích vyceněné zuby prozradí radost Irokézů z této šťastné okolnosti a těla bojovníků spěchají
směrem k vesnici. V té je nyní jen Garnier, a když se na misii snese útok, spěchá do kaple, kde dává
požehnání několika Indiánům, kteří zde hledají úkryt. Pak běží ven a spěchá k raněným, kterým
chce v jejich posledních chvílích pomoci několika vlídnými slovy křesťanské modlitby. Střetává se
s jedním Irokézem, který po něm střelí a těžce raněného jej nechává ležet na zemi. Garnier se po
chvíli zvedá a plazí se k dalšímu raněnému Hurónovi, ale znovu naráží na Irokéze, kteří mu
sekerami rozbíjejí hlavu. Celá vesnice je nyní v plamenech a její ničitelé s mnoha zajatci prchají do
temného lesa.
Zpráva o irokézském útoku Petuny ochromí a Huróni na ostrově St. Joseph jsou postaveni před
dilema, zda čekat na jistou smrt z rukou stále smělejších nepřátel, nebo živořit na útěku. Mnozí
73
opouštějí ostrov a dostávají se zpět na pevninu, kde se rozděleni do malých skupin pokoušejí
v lesích přežít. Ale v lesích jsou s nimi i Irokézové, kteří trpělivě procházejí každý kout Hurónie
v odhodlané snaze své nepřátele najít a zničit. Nikdo z těch, kdo onu zimu opustil ostrov St. Joseph,
se nedožil jara. Irokézové všechny Huróny v lesích nebo na březích jezera našli, a zabili. Než
skončilo jaro, všichni Huróni i jejich francouzští přátelé St. Joseph opouští. Někteří prchají daleko
na sever, kde i stovky kilometrů daleko narážejí na stopy irokézského běsnění, jiní utíkají na západ,
a další na jih k Neutrálům. Asi tři stovky Hurónů a všichni Francouzi pak odcházejí do Quebecu,
kde zakládají novou misii.
74
Irokézové nemají žádné spojence. Indiánské kmeny v jejich okolí jsou buď jejich nepřáteli, nebo
mezi nimi vládne křehké příměří. Po rozprášení Hurónů a zničení Petunů, je na řadě další mocné
kmenové seskupení irokézsky hovořících Indiánů. Neutrálové, kteří sídlili na severních březích
jezera Erie, byli ještě početnější než Irokézové a nebylo to ani sedm let, co jejich dva tisíce
bojovníků na západě zničilo velikou pevnost Potawatomiů.35 Ale stejně jako u Huronů jejich
konfederace vesnic postrádala jednotné vedení a napadená část tohoto lidu se nemohla spolehnout
na pomoc ostatních. A tak když na sklonku podzimu roku 1650 irokézská invaze zničila velikou
vesnici Neutrálů chráněnou více než tisíci bojovníky, a na jaře plameny jejich ohňů spálily vesnici
další a vedle stovek zabitých Neutrálů si stovky dalších Irokézové odvedli jako zajatce,
konfederace, která mohla mít až dvacet tisíc příslušníků, se rozpadla. Ne bez boje. Z odvetného
útoku proti Senekům si Neutrálové odnesli dvě stě skalpů. Ale jejich duše svíral strach a vesnice za
vesnicí utíkaly pryč z dosahu války. Někteří uprchli na jih k Eriům, jiní prchali do všech stran, kde
bez obživy a ve strachu z Irokézů umírali po tisících. Mnozí však zvolili dobrovolný exil mezi
svými nepřáteli a jejich splynutí s Irokézy bojovou sílu Pěti národů významně posílilo.
Eriové, bojovná konfederace stejně početná jako Neutrálové, a nyní posílená o tisíce uprchlíků z řad
rozprášených kmenů, byli pro Irokéze v tuto chvíli silným soustem a jejich válečné tlupy opustily
Ontario a New York a všechnu svou pozornost směřovaly k údolí sv. Vavřince a nešťastné
francouzské kolonii, kterou doslova obklíčili. Řeka Ottawa, řeka Richelieu, i konečně řeka sv.
Vavřince, se staly příliš nebezpečnými pro pohyb, když v mnoha jejich zátočinách číhali Irokézové
ve svých kánoích. Pro obyvatele Montrealu nebo Quebecu, či Trois Riviers, znamenalo opuštění
bezpečí opevnění téměř jistou smrt, protože Irokézové francouzské osady nespouštěli z očí. Obchod
s kožešinami byl fakticky zastaven a spojené tlupy Hurónů a Algonkinů sváděly na řekách a
v lesích s Irokézy boj o přežití. Dva roky trval tento stav, než Nová Francie pocítila úlevu.
Na útěku, v cizí zemi, a svými hostiteli ani nepovažováni za sobě rovné, pokračovali uprchlíci
z území Eriů ve své vlastní válce proti Irokézům. Temné lesy západního New Yorku ukrývaly jejich
polonahá těla, když zde s palicemi a luky číhali na irokézské zbloudilce, které buď zabili, nebo jako
zajatce odvlekli sebou zpět. Senekům brzy došlo, kde jejich nepřítel našel útočiště a Erie požádali o
jejich vydání. Ale ti řekli ne. Byly mezi nimi zbytky národů, které byly ještě před několika lety
početnější než oni sami, a když přišel jejich čas, Irokézům se neubránily. Jenže Eriové se posíleni
tolika uprchlíky cítili silní a troufli si Pěti národům vzdorovat. A Pět národů neprotestovalo. Jejich
bojovníci nevyrazili na válečnou stezku a žádná vesnice Eriů nepodlehla zkáze. Namísto toho
pozvali Senekové Erie do své vesnice Sonnontuan, západní brány Iroquoie, na potvrzení míru.
Muselo to být někdy v létě roku 1653, kdy výprava třiceti vůdčích mužů národa, který Francouzi
nazývali Kočičím, po cestě dlouhé ne méně, než dvě stě kilometrů, dorazila do nejzápadnější
vesnice Seneků. Přivítáni jako přátelé, usedli Eriové v dlouhém domě spolu se seneckými
35
Mocné indiánské uskupení, jejichž vesnice se v té době nacházely v oblasti horní Mississippi a Velkých Jezer.
75
náčelníky, aby vyřešili problémy, které mezi nimi vyvolaly při. Debata se ale v jednu chvíli
vyostřila a změnila v hádku a divoký temperament jednoho z Eriů svedl jeho ruku na válečný kyj za
jeho pasem, co o sekundu později dopadl na hlavu Seneky, který spor zavinil. Senekové se na Erie
vrhli a ti se bránili, ale obklopeni tolika protivníky neměli mnoho šancí. Ti rychlejší a silnější z nich
se vrhli ke vchodu a vyběhli ven, načež utíkali k východu z vesnice obehnané vysokou palisádou.
Snad jen díky zmatku a rychlosti, během které celá katastrofa vznikla, získali pár vteřin
drahocenného času, díky kterému se jim podařilo dostat se ven. V patách však měli ty nejlepší
senecké bojovníky a stopaře, kteří po nich šli stejně sveřepě, tak jako před nimi Eriové utíkali. Jen
pět z nich uniklo štvanici neznámým terénem a o pár dní později dorazili na vlastní území, aby
zvěstovali, že mezi nimi a Seneky vypukla válka.
Tato událost vyvolala sérii pohraničních potyček, ke kterým se příležitostně přidávali i bojovníci
z dalších kmenů konfederace. To, co původně začalo jako spor mezi částí Irokézů a Eriů, se brzy
rozšířilo i na Onondagy, když Eriové přepadli jejich válečnou výpravu vracející se od Hurónského
jezera, a pobili osmdesát jejich nejlepších bojovníků. Přepad střídal přepad, a obě strany číhaly
okolo vesnic nepřítele, ve snaze přinést skalp a nebo zajatce. Při jedné z takových výprav
k Onondagům se Eriům podařilo blízko hlavní vesnice kmene (tato vesnice byla i centrem celé
irokézské konfederace) zajmout velikého náčelníka Onondagů, Annenraa.
Náčelník byl odveden mezi Erie, kde měl být po zvyku kmenů od Jezer upálen u kůlu. Ale jeho
výmluvnost Erie přesvědčila, že živý jim bude užitečnější. Rozhodli se jeho život ušetřit a vrátit jej
zpět lidem jeho kmene jako gesto přátelství, které by pomohlo ukončit krvavý spor mezi jejich
dvěma národy. Jako symbolické zpečetění jejich přátelství si Annenraes měl vzít za ženu sestru
jednoho z vyslanců, kteří byli před časem zavražděni mezi Seneky. Ta nyní ve vesnici nebyla a
museli pro ni poslat, ale všichni byli přesvědčeni, že žena bude s návrhem souhlasit. Annenraes se
mezitím stal oblíbeným hostem mezi Erii, kteří se k němu chovali jako k dobrému příteli.
Když sestra padlého Erie dorazila do vesnice, očekávalo se, že přistoupí na dohodu mezi muži, a
stane se Onondagovou ženou. Ale ta ještě stále truchlila za svého bratra a překvapeným náčelníkům
oznámila, že její smutek skončí teprve tehdy, až bude smrt jejího bratra pomstěna. Eriové naléhali,
ale žena si stála pevně za svým. Chtít pomstu za smrt bylo její právo a nikdo jej nemohl zpochybnit.
Když pak vyslovila své rozhodné přání, že život Annenraa patří ji, zdrcení náčelníci neměli jinou
volbu, než ji vyhovět. Překvapený Annenraes byl odveden z probíhající slavnosti do domu oné ženy
a zde z něj Eriové strhali všechny dary, které v posledních dnech dostal. Najednou pochopil děsivou
realitu. Už jednou unikl z náruče smrti a najednou ji čelil znovu. Zapřísahal Erie, že jeho smrt na ně
přinese zkázu a pomstu všech Pěti národů, ale zamračení náčelníci měli svázané ruce prastarou
76
tradicí. Annenraes skončil v plamenech.
Zpráva o smrti velikého náčelníka proletěla od západní brány Iroquoie až na její východní konec.
Kromě Mohawků, kteří neúnavně válčili se spojenci Eriů, Suskehanoky, se všechny ostatní národy
Ligy sešly v hlavní vesnici Onondaga a spojily se pro válku, ve které buď zvítězí, nebo zemřou.
Přípravy na veliké tažení začaly v lednu roku 1655 a ve vesnici Onondaga mu byl přítomen
francouzský misionář Le Moyne. Již od podzimu, tak jako před každou velikou výpravou, byl
zapálen věčný oheň, nad jehož plameny byl zavěšen hrnec války. Do vody v něm mohl každý, kdo
se chtěl války zúčastnit, vhodit kus jídla. Na konci února, když byl hrnec naplněn po okraj, a do
vesnice dorazilo mnoho Seneků a Kajugů, započaly několikadenní válečné oslavy, během kterých
bojovníci zpívali a tancovali, aby slíbili, že raději zemřou, nebo podstoupí jakékoliv mučení, než
aby ustoupili. Na důkaz toho, že jsou schopni vydržet bolest, pak přítel přítele pálil žhavými uhlíky,
nebo tloukl palicí, aniž by ten dal najevo bolest. Když pak oslavy skončily, z veliké vesnice
Onondaga vyrazila spojená síla Seneků, Kajugů, Oneidů a Onondagů, aby pomstili smrt svého
bratra, otce a přítele, a zničili Erie tak, jako před nimi mnohé jiné.
Sníh dávno roztál a země se zahřála jarním sluncem, když z lesů Iroquoie vystoupilo dvanáct stovek
válečníků na území národa Eriů. Ukryti v lesích, postupovali opatrně ke svému cíli na břehu
velikého jezera, kde v plamenech zahynul ten, koho přišli pomstít. Když už byli blízko, jejich
přítomnost byla objevena. Eriové v Riqué, mezi kterými bylo i mnoho Neutrálů, Hurónů a Petunů,
dostali strach, a ačkoliv měli téměř tři tisícovky bojovníků, rozhodli se i s ženami a dětmi ustoupit
podél jezera na jih, a získat posily.
Když irokézští zvědové zjistili, že veliká vesnice, kde během let v plamenech zahynulo mnoho
členů jejich národa, je prázdná, celé vojsko se na staré osídlení na útesech nad jezerem Erie vrhlo, a
během několika hodin jej změnilo v rozvaliny a popel. Jejich zvědi pak brzy objevili
nepřehlédnutelné stopy početného zástupu uprchlíků a Irokézové se jako vlci po nich vydali.
Uprchlíci měli náskok, ale děti a starci jejich postup brzdili. Mnoho běžců bylo vysláno napřed, aby
varovali jiné vesnice a přivedli pomoc, ale ani po pěti dnech na útěku žádná nepřišla. A pak je jejich
nepřátelé dostihli. Bojovníci, kteří tvořili zadní voj, se v lese střetli s irokézskými zvědy a obě
strany se pak v očekávání nevyhnutelné bitvy zastavily a ze spadlých i posekaných stromů postavily
jednoduché pevnosti.
Dřevěná hradba Eriů byla důmyslnější, protože na její stavbě pracovaly tisíce párů rukou, které hnal
strach o život, zatímco stavba Irokézů sloužila jen jako ochrana před neočekávaným přepadením.
77
Nepřišli se sem přeci bránit, přišli zabíjet. Ráno následujícího dne se pak vojsko Irokézů ocitlo na
dohled svých nepřátel a z jeho středu vyšli dva vysocí náčelníci ve francouzských šatech, aby Erie
ohromili. Jeden z nich, Onondaga, který byl nedávno pokřtěn jezuitským misionářem Le Moynem,
předstoupil před erijské palisády a ve lstivé snaze zabránit vlastním ztrátám zavolal na jejich
obránce; „Pán Života bojuje s námi! Budete zničeni, když se mu postavíte!“ Eriové od uprchlých
Hurónů a Neutrálů věděli o padnutí do irokézského zajetí své, a zpoza hradeb pevnosti přišla jejich
odpověď plná vzdoru; „Kdo je oním Pánem našich životů? Uznáváme jen jediného, a tím jsou naše
paže a válečné sekery!“ Hrozný řev obránců, který po těch slovech následoval, byl jistě plný
odhodlání, ale možná i malé erijské děti v tu chvíli věděly, že již není úniku.
Vzpupnost Eriů Irokéze rozběsnila a nad krajem se rozlehl jejich hrozný válečný křik, při kterém se
krev Eriů měnila v led. Irokézové již předtím celou pevnost obklíčili, a nyní se na ní v celé své síle
valili. Jejich běh doprovázela ohlušující střelba ze stovek pušek, která ale obráncům ukrytým za
vysokými palisádami způsobila jen malé, pokud vůbec nějaké, ztráty. Když se však irokézské
sekery zasekly do opevnění a ti nejmrštnější z nich se pokoušeli vyšplhat nahoru, z pevnosti
vyletělo mračno šípů, z nichž mnohé našly svůj cíl, a Irokézové byli nuceni se s těžkými ztrátami
stáhnout.
78
Jejich zuřivost nyní neznala mezí, a Eriové měli brzy poznat, proč Irokézové zatím vyhráli každou
válku, kterou vedli. Kryti svými kanoemi, pod kterými pochodovali, jako pod obrovskými štíty, se
Irokézové při druhém útoku znovu dostali až ke zdem pevnosti. Ze štítů se v tu chvíli staly žebříky,
po kterých, opřených o zdi pevnosti, Irokézové šplhali vzhůru. Obránci byli agresivitou a
odhodláním svých nepřátel tak ohromeni, že místo, aby bojovali, tak podlehli panice, a kdo mohl,
ten se pokusil utéci. Někteří měli to štěstí, a zmizeli v blízkém lese. Jiní byli chyceni a zabiti, nebo
svázáni a zajati. Kdo zůstal v pevnosti, byl odsouzen k smrti. Irokézové se převalili přes palisády a
vtrhli dovnitř, odkud pro několik tisíc obránců již nebylo úniku. Možná ještě nikdy předtím a určitě
ani nikdy potom, nebylo vraždění mezi Indiány v Severní Americe tak velké, jako onen jarní den
v dřevěné pevnosti poblíž jezera Erie. Irokézové bojovali jako démoni hněvu bez slitování a ničili
odpor erijských bojovníků, stejně jako životy jejich žen a dětí. Na některých místech v pevnosti se
museli brodit až po kolena v krvi, ale než toho dne zapadlo slunce, jejich nepřítel v pevnosti byl
zničen. Tehdy z lesa vyšly asi tři stovky Eriů, kterým se při druhém útoku z pevnosti podařilo
uniknout, a nyní chtěli v boji získat zpět svou ztracenou čest. Ale jejich odhodlání nebylo veliké, a
když se na ně krví opilí Irokézové s válečným pokřikem vrhli, většina z nich ztratila srdce a jejich
oddíl byl brzy rozsekán na kusy. Ten den přestali Eriové jako národ existovat.
Během pouhých sedmi let Irokézové zničili tři mocné kmenové konfederace o celkovém počtu více
než padesáti tisíc lidí. Část zabili, část přijali mezi sebe, a zbytek zahnali na útěk do všech
světových stran, kde tito lidé bez domova buď na čas přijali novou identitu, splynuli se svými
hostiteli, nebo zmizeli z povrchu zemského. Část Eriů se stala kmenem Westo, který do svého
zničení okolo roku 1680, terorizoval jihovýchod Spojených států. Neutrálové se po svém rozprášení
Irokézy již v historii Ameriky nikdy nevynořili a osud jejich dvacetitisícového národa je nám znám
jen díky jezuitským kronikám. Hurónští uprchlíci se rozdělili na dvě části, z nichž jedna byla
součástí multikmenového osídlení v Green Bay, dokud se vytrvalí irokézští pronásledovatelé
neobjevili i zde a nevytlačili uprchlíky ještě dál na západ a na sever. Druhá část Hurónů spolu
s dalšími uprchlíky zůstala s Francouzi v Quebecu a časem přijala i nové jméno. Vendati.
Obrovské území mezi Velkými jezery bylo nyní územím nikoho. Irokézové posunuli své vesnice
k hornímu břehu Ontaria a k Niagárským vodopádům, ale většina území na západě a jihozápadě,
tedy dnešní Ohio a jižní Ontario, včetně větší části Michiganu, zůstala bez lidí. Zcela.
79
Hrdina Nové Francie
Výstřel, kterým proti budoucím francouzským osadníkům Samuel Champlain poštval Irokéze, zněl
bílým obyvatelům Nové Francie ještě po padesáti letech v uších. Přestože i angličtí a holandští
kolonisté na jihu měli své války s Indiány a v Hudson Valley nebo v Massachusetts bylo občas
pořádně horko, život ve velkých osadách jako byl Boston nebo Nový Amsterdam, byl relativně
bezpečný. Když nebyli kolonisté ve válce, mohli se beze strachu toulat hlubokými lesy a plavit po
malebných říčkách beze strachu, že přijdou o život. Francouzi v osadách v údolí řeky sv. Vavřince
takový luxus neznali. Jejich území bylo bitevní zónou už dávno před příchodem Champlaina, díky
jehož připojení k válečné výpravě Montagnaisů a Algonkinů byli do tohoto odvěkého konfliktu
zataženi i oni. V prvních letech francouzského osídlení Kanady byli jejich indiánští spojenci
v neustálé ofenzívě a Irokézové před nimi ustupovali hluboko do západního New Yorku. Ale když
se Mohawkové dostali k holandským puškám, ofenziva jejich nepřátel byla zastavena a kánoe
Irokézů se znovu objevily na řece Richelieu. Smělé tlupy Mohawků a jejich soukmenovců pak
začaly svou vlastní ofenzívu a po vyhnání indiánských spojenců Nové Francie ze
svatovavřineckého údolí je pronásledovaly daleko na sever a na západ do jejich původních lovišť,
kde je vytrvale hledaly a nemilosrdně zabíjely. Když pak invaze Pěti národů zničily největšího
spojence Francouzů, Huróny, a po nich Neutrály, Erie i Suskehanoky a další menší kmeny, kdo
zůstával v cestě příchodu dne, kdy spojené síly Pěti národů zaútočí na křehké a nepočetné osady
Nové Francie? Necelé dvě tisícovky francouzských kolonistů a pár stovek hurónských uprchlíků
žijících v Lorrete nedaleko Quebecu.
V zimě na přelomu roku 1659 a 1660 byly v Nové Francii jen tři větší osady, Quebec, TroisRivières a Ville-Marie, a několik menších obchodních stanic a misií, které všechny ležely v údolí
řeky sv. Vavřince. Ville-Marie, misie a osídlení na ostrově na řece sv. Vavřince, kterému se teprve
později začne říkat Montreal, zde stojí jen osmnáct let. Její zakladatel, Paul Chomedey de
Maisonneuve, v tomto nejjižnějším bodu francouzské přítomnosti v Kanadě po celou dobu její
existence čelí útokům procházejících irokézských band, které drobnou populaci Ville-Marie udržují
ve stavu permanentního válečného stavu. Po osmnácti letech virtuálního obležení zde žije jen tři sta
sedmdesát dva obyvatel, většinou nedávných přistěhovalců z Francie, kteří se v této drsné krajině
pokoušejí začít nový život. Jedním z nich je teprve čtyřiadvacetiletý Adam Dollard des Ormeaux,
který do Nové Francie přišel před dvěma lety a usadil se ve Ville-Marie. Nevíme nic o tom, co jej
přimělo přeplout oceán a proč opustil svou vlast a vydal se do Kanady, v jejíž zemi spočívalo již
mnoho kostí jeho krajanů, kteří zde zahynuli rukou nepřátelských Indiánů nebo následkem drsného
počasí. Možná to byla touha po dobrodružství a odvaha a smělost, stejně jako údajná vojenská
80
zkušenost, pro které byl brzy po svém příchodu jmenován velitelem pevnosti Ville-Marie. Možná
ve Francii spáchal zločin a Kanada byla místem, kde mohl začít znovu. Možná jen utíkal před
nešťastnou láskou a v daleké zemi chtěl zapomenout. Nicméně od svého příchodu do Ville-Marie si
vedl skvěle a kromě velitelské hodnosti mu guvernér de Maisonneuve po dvou letech služby přidělil
také deseti hektarový pozemek. V době míru na Adama v rostoucí francouzské kolonii mohla čekat
slibná kariéra a tento ambiciózní mladík toho měl jistě ještě mnoho před sebou. Ale v Nové Francii
nebyl mír. Kolonie byla ve válce s Irokézy a každým rokem, kdy její indiánští spojenci ustupovali
stále hlouběji do divočiny a útoky Irokézů byly stále troufalejší, byla její budoucnost více a více
v ohrožení.
81
Bylo to oné zimy, kdy Huróni v lesích u řeky Ottawy chytili irokézského zvěda. Byl to mladý
Onondaga a ve strachu o život svým přemožitelům prozradil, že na jaře vypluje z Iroquoie mnoho
kánoí a francouzské osady čeká zkáza. Huróni si informaci nenechali pro sebe a její výhružný obsah
se z Ville-Marie rozletěl po celé kolonii. Život v Nové Francii se zastavil. Zoufalí kolonisté, kteří
díky zničení obchodu s kožešinami žili v bídě, stále více přemýšleli nad tím nasednout na
jakoukoliv loď a dostat se zpátky do Francie. Ale mnozí z nich se neměli kam vracet. Každý měl
své vlastní důvody, proč Francii opustil, a ačkoliv byl život v Kanadě drsný a měl pachuť smrti, žili
tu nový život a od krále měli přidělenou půdu, což bylo něco, o čem mohli doma ve Francii jen snít.
Byli tedy rozhodnutí se o své životy rvát a hrozbě, která se na ně valila, čelit.
Bojovat chce i Adam Dollard. V jeho žilách koluje krev starých normanských válečníků, kteří pro
krále a víru krváceli na mnohých bojištích Evropy. A ačkoliv mezi jeho novým domovem a starou
Francií leží široký oceán, i v napůl feudální Kanadě platí, že hrdinům, pokud přežijí, se dostane té
nejvyšší přízně. V zemi obrovských možností by se Adam mohl stát víc než jen vojenským
velitelem pevnosti. Mohl by být i guvernérem města, a pokud by ho jeho statečné srdce nezradilo a
výše jeho oddanosti by se donesla až k pařížskému dvoru, v Nové Francii jej čeká budoucnost
šlechtice a váženého člověka. Ville-Marie, jeho nový domov, byla výspou katolické víry a
francouzské koruny uprostřed divočiny, a každým dnem, kdy se blížilo jarní tání, a hrozila obávaná
invaze, Adam Dollard přemýšlel, co dělat. Mnozí kolonisté již opustili svá obydlí v okolí VilleMarie a skrývali se za zdmi pevnosti, ale tam venku bylo ještě stále mnoho lidí, kteří by v případě
náhlého útoku Irokézů mohli přijít o život. A jak dlouho by bez pomoci dokázala přežit obležená
pevnost, to si netroufal odhadnout. Jeho bojovný duch mu nedovoloval sedět a čekat, ale s hrstkou
ozbrojených mužů, kteří ve Ville-Marie žili, toho nemohl udělat více. U střílen pevnosti věděli co
dělat, ale tam venku v lese vládli Irokézové a s jejich válečnickým uměním se nikdo z nich nemohl
srovnávat. Možná kdyby získali pomoc spřátelených Indiánů, dokázali by to, co kdysi Champlain.
Čím více o tom Adam Dollard přemýšlel, tím více byl rozhodnutý vyrazit irokézské invazi naproti a
nepřítele najít dřív, než on najde je. A s tímto odvážným, ale velice nebezpečným plánem, začátkem
dubna roku 1660 předstoupil před guvernéra de Maisonneuve.
Samotný guvernér byl veteránem mnoha střetů s Irokézy, kteří se od roku 1643, kdy osídlení
objevili, snažili Ville-Marie zničit. V roce 1644 byl de Maisonneuve s třiceti muži obklíčen v lese
nedaleko pevnosti a jen díky jeho osobní statečnosti se celé skupině podařilo probít zpátky. Dalších
šestnáct let pak osada jen pomalu rostla a její přežití bylo možné jen díky tomu, že Irokézové svou
pozornost soustředili hlavně na své indiánské rivaly. Ale po jejich zničení bylo jen otázkou času,
kdy se krvežíznivé hordy bojovníků Pěti národů objeví v údolí sv. Vavřince v plné síle. A proto
padesátiletý guvernér přijal mladého Dollarda s nadšením. Oblíbil si Adama pro jeho veselou
povahu i to, jak dokázal velet mužům a stát se oblíbeným mezi obyvateli Ville-Marie. Dobře věděl,
že skutečná invaze Pěti národů by zničila jak jejich osadu, tak možná i všechna další osídlení podél
řeky a pokud by nepřišla pomoc z Francie, v rozvalinách by mohl skončit i Quebec. Nemohl pro
82
Dollarda udělat víc, než mu dát souhlas k opuštění pevnosti a provedení toho, co uzná za vhodné.
Dollard plán měl; sebrat dostatek dobrovolníků a indiánských spojenců a u řeky Ottawy, kde
Irokézové často číhali na proplouvající kánoe, připravit past.
Začátkem dubna, kdy zima v Kanadě začíná povolovat svůj ledový krunýř, se Adam pustil do
získávání dobrovolníků. Po několika dnech přemlouvání a dovolávání se povinnosti mužů bránit
své rodiny získává souhlas šestnácti mladíků. Nejmladším je teprve sedmnáct, nebo osmnáct.
Nejstaršímu pak dvacet osm let. Ale průměrný věk je někde kolem dvaceti. Někteří z nich už se
v Kanadě narodili a mají ve Ville-Marie své rodiny. Jiní přišli z Francie teprve nedávno a nechtějí si
svou šanci na nový a snad i lepší život nechat nikým vzít. Jako dobří katolíci a s vědomím, že se
z výpravy proti nepříteli nemusejí vrátit živí, každý z nich podepsal svou poslední vůli a v kapli
Hotel-Dieu se vyzpovídali knězi, který jim dal rozhřešení. Po vypořádání svých světských i
duchovních záležitostí byli připraveni na cestu.
Devatenáctého dubna usedlo do kánoí na řece u Ville-Marie šestnáct mužů včetně Dollarda. O
jednoho méně, který noc před vyplutím dostal strach a ráno se neukázal. Ale tato výprava byla
výpravou dobrovolníků a každý, komu nevadilo, že ztratí tvář před svými kamarády, mohl kdykoliv
odejít. Ti, co zůstali, měli v kánoích zásoby sušeného masa, rohy se střelným prachem, každý svou
pušku a k ní i dostatek střeliva. Vše, co bylo třeba na lov lidí. Shromáždění obyvatelé osady se se
svými hrdiny přišli rozloučit a v zástupu lidí, kteří jim mávali z břehu, stály i jejich dívky a
manželky, kterým svíral srdce strach, že své milé vidí naposledy. Ale netrvalo ani půl dne a jejich
srdce se znovu rozbušily, když se kánoe vrátily zpět do Ville-Marie. Jen pár kilometrů dolů proti
proudu u Nuns Island Dollardovi muži narazili na dvě kánoe s patnácti Irokézy, kteří vezli tři
spoutané Francouze. Irokézové se dali na zoufalý útěk, a aby své pronásledovatele setřásli, zajatce
zabili a hodili je do vody. Věděli, že Francouzi jako křesťané, udělají vše proto, aby své druhy
z vody vytáhli a řádné je pohřbili, a pronásledování nebude možné. A to se také stalo. Zabití muži,
osadníci z jedné těch nechráněných usedlostí, kteří nedbali na varování guvernéra a odmítli se ukrýt
v pevnosti, byli vyloveni a Dollard rozhodl, že se všichni vrátí zpět do Ville-Marie, kde je nechají
pohřbít. Smrt jejich soukmenovců a návrat zpět do Ville-Marie byl ale pro výpravu svým způsobem
i štěstím. Do osady totiž dorazilo i čtyřicet hurónských válečníků v čele se svým náčelníkem
Anahotahou a pět Algonkinů z Trois-Rivières. Na břehu se ukázal i mladík, který s nimi ráno
neodplul, a nyní ho trápilo svědomí. Ti všichni se k výpravě připojili a místo sedmnácti mužů, kteří
vyplouvali ráno, jich nyní bylo šedesát jedna. Adam Dollard začínal věřit, že jeho plán vyjde.
Už uteklo více než deset let, kdy kánoe nesoucí Francouze nebo jejich indiánské spojence pluly
83
proti proudu sv. Vavřince k soutoku s řekou Ottawou a dál po ní. Od doby, kdy Irokézové rozprášili
hurónskou konfederaci a její sousedy, všechny čluny pluly jen po proudu, pryč z dosahu vražedných
tlup Pěti národů. Šedesát dva párů silných rukou, které vytrvalým pádlováním hnaly kánoe vpřed
podél celého západního břehu řeky Montreal až k soutoku s Ottawou, nemohlo na zničení irokézské
hrozby nikdy stačit, ale Dollard věřil, že s boží pomocí a trochou štěstí mohou své nepřátele porazit.
Jeho víra a nadšení nakazila mladé Francouze, kteří jej doprovázeli, stejně jako jejich hurónské a
algonkinské přátele, které hnala vpřed i bezbřehá nenávist a touha po pomstě. Někteří z nich už
neměli co ztratit. Hurónský válečný náčelník zažil irokézský útok na St. Louis a prošel s exodem
svého lidu až do Green Bay, kde část uprchlíků našla azyl mezi Potawatomii, zarytými nepřáteli
Irokézů, kteří byli uprchlíky stejně jako oni. Když se poblíž jejich nového útočiště objevili irokézští
zvědi, Anahotaha je se svými bojovníky v lese najde a zabíjí. Kmen ale posedne hrůza z irokézské
odplaty a mnozí pokračují dál na západ až k Mississippi na území Illinoiů. Ale část kmene, vedená
Anahotahou, podnikne riskantní cestu na sever ke svým francouzským spojencům a připojí se
k rostoucí hurónské komunitě na ostrově Orleans nedaleko Quebecu. Zpráva o hrozbě irokézské
invaze se rozšířila napříč francouzskými osídleními i k jejich indiánským spojencům. Mnozí z nich
uprchli daleko na sever, kde doufali, že je hrozný nepřítel nenajde. Ale někteří již nechtěli dále
utíkat a jejich srdce navíc svírala hrozná touha po pomstě. S jarním táním se několik hurónských
kánoí vydalo z Orleans na jih do Ville Marie a připluly právě včas, aby se připojily ke smělé
Dollardově výpravě.
K ústí Ottawy to proti proudu sv. Vavřince bylo asi padesát kilometrů. Horliví, ale ostražití
Francouzi a Indiáni tu vzdálenost urazili za několik dní, když přes noc tábořili na břehu zachumlaní
ve svých přikrývkách s ohněm skrytým před zvědavými zraky irokézských zvědů, kteří mohli být
kdekoliv. Jejich opálené ruce hnali kánoe přes lac des Deux Montagnes na jehož konci musel každý
pořádně zabrat, aby překonali proud Ottawy, která se v těch místech vlévala do veliké řeky. Pluli
ještě několik dalších dní a po deseti dnech od chvíle, kdy se naposledy ohlédli za Ville-Marie,
dopluli k vodopádům u dnešního Carillonu, k místu, které historie zná jako peřeje Long-Sault. Na
horním břehu řeky, nebo na její východní straně, pokud sledujeme mapu po jejím proudu, dvě stě
metrů od břehu Dollardovi lidé objevili opuštěnou palisádu, kterou tu kdysi postavili ruce
algonkinských mužů a žen na obranu před Irokézy. Jak dlouho tu stála, a jaká byla její historie,
nevěděli. Možná tu ti lidé kdysi jen tábořili, než pokračovali dál ve svém exodu před krvelačným
nepřítelem z jihu. Možná zde té hrozbě přímo čelili a díky jednoduchému opevnění se jim podařilo
přežít. Ale Irokézové svou kořist nikdy nenechávali uniknout. Hradba na mnoha místech zbořená
dávala tušit, jaký osud její obránce kdysi potkal.
84
Divoké peřeje byly nepřekonatelnou překážkou, u které se museli ti, kdo se po řece plavili, vylodit a
své čluny přenést po břehu ke klidnějším vodám. Právě zde chtěl Dollard Irokézům připravit past.
Z vody byla přístupná jen jedna strana řeky a tak si Dollard mohl být jistý, že kdokoliv se tudy bude
chtít dostat k řece sv. Vavřince, bude muset vystoupit na jeho straně. Několik Hurónů odešlo dál
proti proudu číhat na připlouvající kánoe nepřátel a zbytek výpravy se mezitím utábořil na břehu
řeky. Smích dobře naladěných Francouzů a Indiánů se blízko hučících peřejí ztrácel v jejich dunivě
ozvěně. Krajina kolem nich byla čistá a krásná a rychle tekoucí řeka byla plná ryb, které zruční
Indiáni chytali holýma rukama, aby je poté pro sebe i své bílé přátele opekli nad společným ohněm.
Dollard se držel trochu stranou a přemýšlel, kolikrát již u tohoto místa zakotvily čluny Irokézů, aby
pokračovaly dál na své výpravě smrti ať již proti algonkinským Indiánům, nebo jeho
soukmenovcům v osadách podél veliké řeky. Byl si jistý, že tentokrát se jemu a jeho mužům podaří
nepřítele na Ottawě zadržet a Novou Francii ochránit před hrozící zkázou. Pohledem tak úpěnlivě
sledoval řeku před sebou, že se ani jednou neohlédl na němou a rozbořenou palisádu, jejíž příběh
nechtěl znát. Nechtěl se poučit z historie těch, kteří tu stáli před ním, a které jejich osud právě zde
dostihl. S řekou u nohou nemyslel na zásoby vody a s lesy plnými zvěře nemyslel na zásoby jídla.
Neviděl potoky krve, které tímto místem kdy protekly. Neslyšel nářek raněných a umírajících,
jejichž čas u těchto peřejí kdysi vypršel. Necítil smrt, která tu byla přítomna v každém kousku země
a kterou větřík roznášel nad jejich hlavami.
Dva dny poté, kdy vystoupili na břeh, třetího květnového dne, přiběhli udýchaní hurónští zvědi,
kteří asi kilometr dál po proudu sledovali řeku. Prý se blíží dvě kánoe a v nich patnáct Onondagů.
Francouzi a Indiáni se skryli v trávě a mezi stromy nedaleko břehu a čekali. Dvě dlouhé kánoe lehce
klouzaly po hladině a bělma očí jejich pasažérů ukryté v pomalovaných tvářích nervózně sledovaly
oba břehy před vodopády. Než se irokézští bojovníci dostali do vzdálenosti, ze které by jejich
cvičený zrak mohl na břehu rozeznat přítomnost nepřítele, museli díky silnému proudu namířit svou
pozornost na bezpečné přistání. Dollard si obávané nepřátele mezitím opatrně prohlížel. Jejich kůže
byla hnědá a ozdobená válečnými barvami. Chomáče vlasů na temeni hlavy měli pečlivě sčesané a
zbytek hlavy měli vyholený. Většina z nich měla pušky, ale v kánoích ležely i luky s šípy, válečné
sekery a kyje. Dollard si byl jistý, že před sebou mají jednu z přepadových tlup Ligy. Ve chvíli, kdy
Onondagové začali vystupovat z kánoí na břeh, se ozval první výstřel následovaný mohutnou
salvou z pušek ukrytých mužů. Jedenáct Irokézů bylo hned mrtvých, zbývající čtyři se jako vydry
vrhli do vody a snažili se uprchnout. Francouzi a Indiáni za nimi. Někteří vběhli do vody, jiní
spěchali po břehu. Zapráskaly další výstřely a na prchající Irokéze se snesl déšť šípů. Tři další
bojovníci byli zasaženi a jejich bezvládných těl se zmocnil silný proud řeky Ottawy. Poslední
Onondaga byl ale výborný plavec a vydržel plavat dlouho pod vodou. Dollardovi lidé ho občas
85
viděli vynořit se, aby nabral dech, ale než na něj stačili vystřelit, jeho vyholená hlava zmizela znovu
pod vodou. Za chvíli se dostal na skalnatý břeh na druhé straně řeky a utíkal pryč.
Hbití Huróni se vrhli na mrtvá těla těch Irokézů, které neodnesl silný proud řeky, a po několika
vteřinách se z jejich hrdel ozval vítězný řev, když získali svou krvavou trofej. Zmrzačená těla svých
nepřátel tu nechali na břehu rybám, ptákům a dravé zvěři a se svými francouzskými přáteli se nyní
předháněli v tom, kdo z nich v sotva skončené bitvě dosáhl většího hrdinství. Jejich vítězství nad
obávanými nepřáteli bylo tak rychlé a snadné, že každý zapomněl na bojovníka, kterému se jako
jedinému podařilo nezraněnému přeplavat řeku a uniknout.
Ten nyní po opačném břehu řeky utíkal pryč a stále se ohlížel, zda není pronásledován. O několik
kilometrů dál proti proudu už pak byl v bezpečí. Na břehu zde leželo skoro padesát kánoi jeho
soukmenovců, kteří se k němu nyní sbíhali ze všech stran. Onondaga vylíčil, jak byli nedaleko
peřejí přepadeni ze zálohy neznámým nepřítelem, a že ostatní zemřeli v krátkém okamžiku a jen
jemu se podařilo zachránit si život. Irokézové, kterých tu byly snad dvě stovky, divocí vzteky, vzali
své zbraně a s křikem se rozeběhli ke kánoím. Ať už byl nepřítel jakkoliv silný, museli pomstít své
padlé jeho krví.
86
Zatím na místě boje Francouzi a Huróni lehkomyslně odpočívali u břehu v blízkosti svých pobitých
nepřátel. Byl krásný májový den a příroda kolem nich žila dál svým vlastním životem, ačkoliv
vzduchem se ještě nesla ozvěna smrti. Více než šedesátičlenná skupina Dollardových a
Annahotahových bojovníků, to byla v lesích Nové Francie významná bojová síla. Malé přepadové
skupiny Irokézů, které tudy pluly k řece sv. Vavřince, by proti nim neměly žádnou šanci. Možná,
když chladné vody Ottawy pohltí více irokézských nájezdníků, přestanou řeku využívat ke svým
přepadům, a železný stisk kolem Nové Francie se konečně po letech uvolní. Tak možná uvažoval
Adam Dollard a ostatní Francouzi a možná i jejich hurónští spojenci. Ale hluboko v jejich nitru, tam
dole v tom nejtemnějším koutě jejich mysli, rostla nejistota. Irokézové, duchové lesa, krvaví
démoni a hroziví zabijáci a kanibalové, se nedali zastavit. Každého svého zabitého bojovníka vždy
stokrát pomstili. Pokud prohráli bitvu, přicházeli znovu, než vyhráli celou válku. Někteří Huróni se
zachvěli při vzpomínce na jejich zničené osady v Hurónii a potoky krve, kterými Irokézové
nakonec uhasili svůj hněv.
Jeden z Francouzů, plný protichůdných myšlenek, které se mu honily hlavou, se šel na mrtvé
nepřátele podívat na břeh. Opatrně do nich šťouchal nohou, aby se ujistil, že jsou opravdu mrtví.
Vlastně se jich i v tuto chvíli stále bál. Slyšel tolik děsivých historek o jejich krutosti a válečnickém
umění, a tak čekal, že se některá z mrtvol najednou zvedne a ožene se po něm sekerou, nebo nožem.
Ale z těchto těl už život vyprchal. Prohlížel si je. Vypadali statně. V boji zblízka by jistě s každým
z nich prohrál. Zvlášť, kdyby se musel dívat do zlověstného bělma jejich očí posazených doprostřed
černorudě pomalovaných tváří. Vždyť vypadali, jako ďáblové, uvědomil si, a bezděky se
pokřižoval. Ticho toho okamžiku v tu chvíli protnul hrozný řev přicházející snad až z pekla.
Francouz před sebe defenzivně natáhl ruce s přesvědčením, že zabití Irokézové povstali z mrtvých a
jdou si pro jeho duši. Ale řev nepocházel z úst mrtvých. Za záhybem řeky se objevila flotila kánoí
nesoucí zuřící bojovníky, mezi kterými byl i uprchlý Onondaga ukazující prstem k jejich břehu, a
z některých člunů se kromě řevu ozvaly i první výstřely, které zkamenělému Francouzi prolétly
kolem hlavy.
Obě strany po sobě několikrát vystřelily, než Francouzi a Indiáni před přesilou kvapně ustoupili do
své nehotové pevnosti. Boj přestal, a z jednoho z člunů vystoupil irokézský náčelník, a došel až
k palisádám, aby zjistil, s kým jeho lidé bojují. Na jeho dotaz, kdo jsou a proč tu jsou, odpověděli
Huróni, že čekají na muže národa Nez-Percés. Na to Irokézové navrhli příměří, aby se mohli
poradit, což Dollard a ostatní nadšeně přijali. Ovšem pod podmínkou, že Irokézové zůstanou na
druhé straně řeky. To se ale nestalo, a zatímco Francouzi s Indiány spěšně posilovali zdi své
pevnosti, Irokézové si budovali vlastní.
Pro Dollarda to byla zlá hra osudu. Čekali typicky malé skupiny nepřátel, které skrytě terorizovaly
jejich domovy. Místo toho narazili na celé vojsko Onondagů, kteří měli nahoře u řeky Richelieu
sraz s dalšími pěti stovkami Mohawků s cílem Francouze napadnout v plné síle.
Dříve, než Francouzi s Indiány dokončili posílení zdí, Irokézové zaútočili. Zpoza kůlu je ale
zaskočila tak prudká střelba, že museli rychle ustoupit, nechajíce své raněné a mrtvé ležet na pláni.
Několik Hurónů směle přelezlo zdi opevnění a padlému irokézskému náčelníkovi uřízli hlavu. Když
ji jako akt vzdoru nabodli na jeden z kůlů, Irokézové na ně zaútočili znovu, tentokrát zezadu, ale i
tentokrát byla palebná síla obránců veliká a ztráty útočníků ještě větší. Útěk Irokézů byl tak
zmatený, že kdyby tehdy obránci vyrazili k protiútoku, své nepřátele mohli na hlavu porazit.
Obránci ale byli vděční, že útok přesily ustáli zatím beze ztrát, a zůstali v bezpečí dřevěné hradby.
Onondagové poznali, že na muže ukryté za zdmi pevnosti nestačí a vyslali kánoe k Richelieu, kde
čekali jejich mohawští bratři. A zatím dobře sledovali dřevěné opevnění, které svým obráncům
poskytovalo ochranu, ale stalo se i jejich vězením. Když totiž při prvním střetu Francouzi a Indiáni
87
ustoupili do pevnosti, nechali venku nejen jídlo, ale i vodu, stejně jako veškeré nádobí. Nyní je
začala trápit žízeň i hlad. Po pár dnech nekonečného strádání se několik bojovníků krytých palbou
svých druhů odhodlalo přelézt zdi a doplazit pro vodu. A také se jim to podařilo. Ale nádoby, které
měli, byly příliš malé, aby dokázaly uhasit žízeň šedesát mužů. Onondagům ukrytým všude kolem
by nakonec stačilo jen čekat.
Asi týden poté, co kánoe vypluly k Richelieu, se z druhé strany řeky blížila ohromná flotila člunů,
ve kterých plulo asi pět stovek Mohawků. Pro zesláblé a žíznivé obránce to musel být děsivý pohled
a většina z nich v tu chvíli ztratila veškerou naději. Náčelník Annaotaha navrhl, že by se mohli
pokusit vyjednávat, a vybral mezi svými lidmi tři muže, z nichž jeden byl adoptovaný Oneida.
Zatímco trojice obtěžkaná dary kráčela do nepřátelského tábora, několik Hurónů, kteří byli naopak
adoptovaní mezi Irokéze, se objevilo před palisádami a vybízeli své soukmenovce, aby se vzdali a
připojili se k nim. Hladoví, žízniví, a čelíce jisté smrti, jejich volání vyslechlo asi třicet obránců a
přelezlo hradby směrem k nim. Nato se k pevnosti přiblížili další Irokézové, kteří věřili, že se
vzdávají všichni a chtěli dát pozor, aby jim nikdo neutekl. Francouze, kteří výsledku vyjednávání
s prolhanými Irokézy vůbec nevěřili, útěk velké části jejich spolubojovníků šokoval, a na blížící se
Irokéze spustili střelbu. Annaotaha se v té chvíli obrátil na Dollarda, a řekl mu, že nyní je již vše
ztraceno.
Rozzuřeni tím, že Francouzi přerušili příměří dřív, než byla uzavřena dohoda, se stovky Irokézů na
vyčerpané obránce, kterým navíc docházelo střelivo, vrhli s novou silou. Kulky obránců je nyní
nezastavily a mnozí se dostali ke kůlům pod střílny, kde se sekerami snažili prosekat dovnitř.
88
Francouzi si hrozící nebezpečí uvědomovali a proti svým nepřátelům použili novou zbraň. Dollard
vzal dvě své pistole, jejich hlavně naplnil prachem a se zapáleným doutnákem je jako granáty hodil
mezi Irokéze. Granáty udělaly trochu rámusu, ale to bylo všechno. Dollardovi oči zůstaly viset na
sudu se střelným prachem a rozhodl se jej použít stejně, jako před chvílí své pistole, jen
s hroznějším účinkem.
Jeho muži, i Indiáni, se modlili ke stejnému bohu. Bože, pomož svým dětem proti služebníkům
Satana. Zachraň je ze spárů jisté smrti. Pohled všech se upíral na Adama Dollarda, který k soudku
s prachem přidělával další doutnák. I kdyby jejich zbraň zabila sto nepřátel, stále jich proti nim
bude stát dalších šest set. Mají se vzdát? Ne, nikdy! Indiáni i Francouzi vědí, jaký osud je nyní
čeká. Pokud nezemřou v boji, tak stráví dlouhé hodiny a dny u mučednického kůlu a projdou si tím
nejhorším, co jen může člověk člověku udělat. Možná v sobě mají ještě trochu naděje. Možná se
jejich oči upírají k řece, po které by mohla přijít pomoc. Ale dobře vědí, že taková síla, která by se
Irokézům mohla postavit, v Kanadě není. Jejich francouzští kamarádi ve zbrani jsou za zdmi osad
v očekávání invaze. A nejbližší indiánští spojenci, kteří by mohli přijít na pomoc, stovky kilometrů
odsud. Tak takhle tedy vypadá smrt?
89
Dollard s modlitbou na rtech zapaluje doutnák, zvedá sud s prachem nad hlavou a vrhá jej přes
palisády. Snad to bylo celkovým vyčerpáním z týden trvajícího boje. Možná stála v cestě větev. Ale
sud se odrazil od vrchu palisády a spadl zpět mezi obránce. Výbuch roztrhal ty, co stále nejblíže, a
způsobil různá zranění všem ostatním. Irokézové hned využili neštěstí svých nepřátel a mezerami
v opevnění stříleli na vše, co se hýbalo. Jejich střely zasáhly i náčelníka Annaotahu, který byl
předtím při výbuchu zraněn jen lehce. Jak umíral, prosil své druhy, aby jeho hlavu vložili do ohně, a
zachránili jej před skalpováním z rukou jeho odvěkých nepřátel. Jeden z Francouzů, který pochopil,
že je vše ztraceno, obešel své raněné druhy, a ranou sekerou do hlavy je usmrtil, aby je uchránil
před irokézským ohněm. Když po chvíli Irokézové vtrhli do opevnění, našli zde naživu už jen pět
Francouzů a čtyři Huróny.
Bez ohledu na to, zda se vzdali dobrovolně, nebo byli chyceni, čekal na všechny stejný osud. Jeden
z Francouzů byl umučen na místě, a zbylí čtyři, stejně jako všichni Huróni, byli rozděleni mezi své
přemožitele. Jeden z Francouzů byl poslán i Senekům, aby „ochutnali francouzské maso“.
Ztráty Irokézů nebyly vysoké. V boji u pevnosti měli jen čtrnáct mrtvých a asi třicet zraněných.
Přesto se rozhodli od útoku ustoupit a vrátit se zpět do svých vesnic.
Během jejich dlouhé cesty zpět se pěti Hurónům podařilo uprchnout a po mnoha dnech útrap
dorazili do Ville-Marie, kde jezuitům vypověděli vše, co se stalo. Zvony v kostele zněly jako výraz
vděku svým sedmnácti zachráncům, z nichž čtyři byli stále ještě na cestě ke svému hroznému konci
ve vesnicích Irokézů. Adam Dollard a jeho kamarádi, stejně jako jejich nešťastní indiánští spojenci,
se stali mučedníky Nové Francie.
90
Anděl z Hadley a Velký boj v bažině
Jednou z nejbrutálnějších epizod konfliktu mezi bílými osadníky a Indiány v Severní Americe byla
válka, která probíhala v období mezi červnem roku 1675 a srpnem roku 1676 a která bývá obecně
nazývána Válka krále Filipa. Král Filip v tomto případě nebyl španělský ani francouzský monarcha,
jak by jméno mohlo napovídat, ale válečný náčelník kmenové konfederace Wampanoag, Metacom.
Tato konfederace více než šedesáti menších kmenů sídlila v době příchodu Evropanů v mnoha
vesnicích v jihovýchodní části dnešního státu Massachussets a částečně i v Rhode Island, kde žila v
blízkosti evropských osad v míru více než 50 let. Novoanglické kolonie na atlantickém pobřeží v té
době byly stále z veliké části osídleny Puritány nebo skupinami, které v Nové Anglii hledaly
náboženskou svobodu. V roce 1642 vypukla v Anglii občanská válka mezi roajalisty a příznivci
Parlamentu. Ti druzí byli ideovými spojenci Puritánů v Nové Anglii a občanskou válku vyhráli.
Když však v roce 1659 zemřel jejich vůdce, Oliver Cromwell, nenašel se nikdo jeho schopností,
kdo by vzniklé Společenství Anglie vedl. Po roce bezvládí je obnovena monarchie a královy
nepřátelé jsou buď popraveni, nebo v ilegalitě, a mnozí tajně prchají do Ameriky. Novoanglické
kolonie formálně zůstávají součástí britské koruny, ale Karel II. k Puritánům cítí všechno, jen ne
sympatie.
91
Jedním z cílů puritánské kolonizace Ameriky bylo i pokřtění domorodých obyvatel a jejich obrácení
na víru v Ježíše Krista. Za tím se však kromě náboženského zápalu skrývala i prostá kalkulace,
která říkala, že konvertovaní Indiáni, kteří budou součástí Nové Anglie, zároveň se svou půdou
přispějí i k rozvoji kolonie. Z počátečních skromných misionářských výprav několika nadšenců se
tak v padesátých letech 17. století stala celá doktrína, která odsuzovala kmenové náboženství a silně
usilovala o konverzi všech domorodých obyvatel v dosahu kolonie. Někteří Indiáni vlivu misionářů
podlehli, a začali se stěhovat do tzv. modlitebních měst, které byly určitým druhem indiánských
rezervací, postavených úředníky kolonie Massachusetts Bay. V těchto místech se Indiáni učili
anglickému jazyku a způsobům kolonistů a velmi brzy se několik set z nich nechalo pokřtít.
V roce 1661 umírá dlouholetý spojenec a přítel Angličanů, náčelník konfederace Wampanoag,
Massasoit. Prvním osadníkům v Plymouthu pomáhal přežít těžké zimy a také je zásoboval jídlem.
Když v roce 1623 smrtelně onemocněl, Angličané ho svými léky uzdravili. Když se konfederace
dostala do války se svými sousedy, Angličané pomohli vojenskou silou. A stejně tak se mohli
spolehnout, že náčelník Massasoit přijde se svými válečníky, když bude potřeba. Díky tomuto muži
kolonie přežila svůj zrod a během dalších let se několikanásobně rozrostla. Jenže pro Indiány
možná až příliš. Běžné evropské nemoci kosily domorodce jako mor. Jejich prostor se ztenčoval a
prázdné lesy, ve kterých Indiáni dávno vyhubili většinu zvěře, neumožňovaly pokračování doposud
výhodného obchodu s kožešinami. Někteří angličtí náboženští horlivci s Indiány trpělivě pracovali a
snažili se jim pomáhat, většina kolonistů však sdílela pocit, že jim Indiáni stojí v cestě. Stejný pocit
začali mít i někteří indiánští náčelníci, kterým rozpínání kolonistů přivádělo do snů noční můry.
Jedním z nich byl i Massasoitův syn, Metacom.
92
Sám jeho otec za svého života přijal některé anglické způsoby. Anglické legislátory požádal, aby
jeho synům dali anglická jména. Starší, Wamsutta, dostal jméno Alexandr, a mladší, Metacom,
jméno Filip. Oba také studovali na nově založené univerzitě v Harvardu. Wamsutta se po smrti
svého otce v roce 1661 stal náčelníkem, a k nelibosti Angličanů usiloval o obchod i s jinými
koloniemi, především s Novým Holandskem. V té době se už v Nové Anglii neobchodovalo
s kožešinami, ale s půdou a Angličané, kteří měli strach, že bude rozvoj jejich kolonie zastaven, si v
roce 1662 náčelníka pozvali do Plymouthu. Po neúspěšném jednání se Wamsutta vrací mezi své, ale
brzy projevuje silnou nevolnost a nečekaně umírá.
Metacom, který se po jeho smrti ve svých třiadvaceti letech stal hlavním náčelníkem konfederace, si
byl jistý, že jeho bratra Angličané otrávili. Na rozdíl od svého otce Evropany v lásce neměl, a
kdyby mohl, dávno by je ze své země vyhnal. Ale jeho kmen čítal sotva tisíc hlav a na Angličanech
a jejich zboží už byl velmi závislý. Metacom vnímal, že jeho lid ztrácí svou kulturu, když
napodobuje anglické zvyky a mluví i jejich jazykem. Viděl, že ztrácí i svou půdu, kterou Angličané
od neznalých Indiánů skupovali za několik pušek. Chápal, že tohle skončí, až bude jeho lid žít ve
své zemi jako nevítaný host, nebo bude odstraněn z cesty dalšímu osídlení. A rozhodl se jednat.
Začal navštěvovat jednotlivé kmeny a u sněmovních ohňů vysvětloval, že je nutné, aby se všichni
sjednotili a pokusili se Angličany vyhnat, dokud ještě mohou. Metacom pro svůj plán postupně
získává Nipmuky, Pokomtuky a Narrangansetty. Mnozí ale byli přesvědčeni, že na válku už je
pozdě. Celkový počet Indiánů v Nové Anglii v té době nepřesahoval jedenáct tisíc, zatímco
kolonistů již bylo téměř osmkrát tolik a další stále přicházeli.
Mezi bílými a Indiány žil příslušník kmene Wampanoag, pokřtěný a s anglickým jménem John
Sassamon. Studoval na Harvardu a jako znalec anglického jazyka pracoval jako učitel v
modlitebních městech, i jako prostředník v kontaktu mezi kolonisty a Indiány. Koncem ledna roku
1675 se více než sedmdesátiletý Sassamon vydává varovat plymouthského guvernéra, Josiáše
Winslowa, že indiánské kmeny chystají rozsáhlé povstání. Angličané mu však příliš nevěří a
nepřijmou žádná opatření. Během cesty zpátky se Sassamon ztratí. Více než měsíc je nezvěstný, než
jde několik osadníků vysekat díru do ledu v rybníce Assowamsett. Pod ledem najdou tělo, ve
kterém je rozpoznán Sassamon. Jeden z konvertovaných Indiánů, Patuckson, přísahá, že viděl tři
bojovníky Krále Filipa, jak Sassamona zabili a jeho tělo ukryli v zamrzlém rybníce. Plymouthské
úřady začnou vraždu Sassamona vyšetřovat a obviní z něj tři Metacomovy druhy. Soud, který se v
červnu koná v Plymouthu a kterému přísedí smíšená indiánsko-anglická porota, na základě
svědectví všechny tři Wampanaogy odsoudí k smrti, která je na nich 9. června 1675 vykonána.
Pro Indiány byla poprava tří jejich soukmenovců útokem na jejich suverenitu, pro osadníky zase
Metacomův komplot jasným důkazem zrady. Vztah mezi oběma rasami byl jako sud se střelným
prachem, který stačilo jen zapálit. Takovým impulsem se nakonec stal útok bandy Pokanoketů, kteří
20. června, zřejmě na vlastní pěst, přepadli osadu Swansea. Všem sedmdesáti osadníkům se
podařilo skrýt za opevnění, kde pět dní odolávali obléhání. 25. června se však Indiánům podařilo
usedlost zapálit a v následujícím boji, kdy jsou Angličané nuceni opevnění opustit, se jen několika z
nich podaří prchnout na sever do dvacet kilometrů vzdáleného Tauntonu. Ti, co nestihli utéci, jsou
na místě zabiti a Pokanoketi jim uřezávají hlavy i jiné části jejich těl a znetvořují je k nepoznání.
Boston odtud leží jen den cesty a ihned po zprávě o masakru je zmobilizována milice, která vyráží
na jih pátrat po útočnících. K Pokanoketům se přidávají i ostatní Wampanoagové, kteří napadají
Taunton a Rehoboth, ale střetu s přicházející milicí se vyhýbají a po zmasakrování několika
osadníků zmizí v lesích. Do Bostonu zatím dorážejí zástupci Moheganů a Pequotů a Angličanům
nabízejí své spojenectví. Válka krále Filipa začala.
93
Osmého července Indiáni napadají vesnici Middleborough v jižním Massachusetts. Lidé se stihnou
ukrýt v pevnosti a později i uprchnout do Plymouthu, ale během jejich nepřítomnosti je celá osada
vypálena a domácí zvířata zmasakrována. Ten samý den je napadena i vesnice Dartmouth skoro
padesát kilometrů jižně, kterou potkává stejný osud. 14. července je mnoho osadníků zabito
Nipmuky ve sto kilometrů vzdálené vesnici Mendon. Při útoku je zničen i místní mlýn. Dva týdny
je klid, než se stejná válečná tlupa Nipmuků objevuje dvě stě kilometrů jihozápadně v
Connecticutu, kde prochází lesy okolo vesnice Brookfield. Nipmukové tady v lese narazí na
skupinu koloniálních vojáků, které ze zálohy přepadnou. V krátké potyčce jich osm zabijí, ale
zbytku se podaří uniknout a zalarmovat vesnici. Nipmukové jim však jsou v patách a obyvatelům
vesnice nezbývá, než se uchýlit do malé ochranné pevnůstky. Za jejími zdmi sledují, jak celá jejich
vesnice mizí v plamenech, které začnou v jednu chvíli šlehat i na jejich opevnění. Oheň se jim
chvíli daří hasit, ale vyčerpají své jediné zásoby pitné vody. Před úplným zničením je v poslední
chvíli zachrání silný déšť, který se najednou snese z nebes, a po kterém se Indiáni ztrácejí v lesích.
Mnozí kolonisté jsou přesvědčeni o božím zásahu.
94
Vojáci jsou frustrovaní. Celou kolonii ochránit nedovedou, a když dorazí na místo nějaké zničené
usedlosti, Indiáni už mohou číhat u jiné osady, vzdálené desítky kilometrů daleko. Týden po tom, co
byl napaden Brookfield, se válečná tlupa Indiánů objevuje asi sto padesát kilometrů severněji v
kolonii Massachusetts, u městečka Lancaster, ale jejich útok je pohotovými obránci naštěstí
odražen. Obyvatelé městečka Northfield, asi dva dny cesty na západ, takové štěstí nemají a jsou
napadeni uprostřed polních prací. Ženám a dětem se podaří utéct do pevnůstky, ale muži na louce
jsou Indiány obklíčeni a ubiti palicemi. Dobytek, který se venku volně pase, dostihne stejný osud a
ženy a děti za opevněním jen bezmocně přihlížejí a poslouchají nářek umírajících zvířat a lidí mísící
se s vítězným indiánským řevem. K obklíčeným ženám a dětem spěchá lesem skupina vojáků pod
velením kapitána Beerse, ale Indiáni o nich vědí a v lese je napadnou. Většině se podaří utéci, ale tři
vojáci jsou Indiány chyceni a na dohled pevnůstky připoutáni ke kůlu a umučeni. Trvá ještě několik
dlouhých dní, než k Northfieldu dorazí silná vojenská jednotka, která obránce evakuuje. Opuštěné
dějiště masakru se pak na další měsíce stane shromaždištěm Metacoma a jeho spojenců.
Metacom, který povstání řídí ze své skrýše u Mt. Hope v Rhode Island, už v té době velí
kombinované síle téměř jednoho tisíce válečníků, kteří napadají různé cíle v celé Nové Anglii. Ti
osadníci, kteří mohou, opouštějí své nechráněné usedlosti a skrývají se v opevněných městečkách
pod ochranou vojáků. Indiáni se pohybují rozptýlení v menších skupinách krajinou a napadají
menší cíle a dohromady se dají jen tehdy, když mají čelit silnému nepříteli. To ale nebylo v případě
Hadley, kam od vypuknutí války zatím nebyli posláni žádní vojáci a kam jedna z indiánských tlup
na konci srpna roku 1675 zamířila.
V malém městečku Hadley, v západním pohraničí kolonie Massachusetts, žilo v té době sotva
padesát rodin. První puritánští osadníci sem přišli v roce 1659 z Connecticutu, který opustili kvůli
problémům v místní církvi a během dalších 16 let je následovali i další nespokojenci. Zprávy o
vypuklé válce a masakrech osadníků došly v létě roku 1675 i sem a obyvatelé Hadley každý den
čekali, kdy k nim z Bostonu dorazí milice. Každý malý chlapec tu uměl ovládat pušku a zacházet s
nožem, ale od chvíle, kdy na začátku léta vyslaný jezdec donesl zprávu o válce, se nikdo z osady
nehnul ani na krok. Hluboký, pradávný les kolem Hadley, byl zlověstně tichý a muži i ženy se
během léta několikrát za den přistihli, jak nervózně zkoumají stromy, jestli se mezi nimi nekrčí
pomalovaná hnědá těla indiánských hrdlořezů. Napjatou atmosféru v osadě narušoval jen křik
malých dětí, které o válce nevěděly nic a nerozuměly tomu, proč je rodiče nechtějí pustit hrát si ven.
Ale zatímco lidé z Hadley s napětím čekali na příchod vojáků, v domě, který patřil místnímu
pastorovi, se jeden muž cítil jako v pasti. V jeho vlasti, ve staré Anglii, mu hrozil trest smrti za
velezradu a pokud by jej milice v Hadley objevila, trestu by jistě neunikl. Tím mužem byl William
95
Goffe, jeden z padesáti devíti soudců, kteří v roce 1649 podepsali rozsudek smrti pro krále Karla I.,
otce současného krále.
Generálové Edward Whalley a William Goffe byli jedni z mála z oněch padesáti devíti soudců,
kterým se v 60. letech 17. století podařilo z Anglie uprchnout a najít útočiště v
puritánském Bostonu, kde, ač pod smyšlenými jmény, žili bez starostí a mezi přáteli. Jenže roku
1664 se zpráva o jejich životě v Bostonu dostala do Londýna a král Karel II. poslal do Nové Anglie
rozkaz, že oba muži mají být zatčeni a popraveni. Jejich přátelé je stihnou varovat a oba prchnou
nejprve do Connecticutu, kde se skrývají další tři roky. Královi zvědi je však začnou hledat i tam a
půda je zde brzy tak horká, že se Whalley a Goffe rozhodují ukrýt v tehdejší nejzápadnější části
Nové Anglie, v pohraniční osadě Hadley. Tam žijí oba v úkrytu bez svých rodin další léta, než
Whalley zemře, a v osamocení farářova domu zde ve válečném létě roku 1675 žije už jen generál
Goffe.
První zářijový den byl postní den a obyvatelé Hadley se sešli v městském shromaždišti. Byl tu
každý a jednoduchá dřevěná budova byla přeplněna pobíhajícími dětmi, na které dohlížely ženy ve
svátečních šatech, a muži, kteří ani v tento den neodložili své pušky. A zatímco lidé naslouchají
kázání pastora, který prosí Boha o slitování nad touto malou křesťanskou osadou uprostřed
nepřátelské divočiny, z lesů se mezi domy plíží mnoho Metacomových bojovníků. Kolem Hadley
se potulují už několik dní a neušlo jim, jak jsou osadníci opatrní. Dokud byli obyvatelé osady ve
střehu, Indiánům se útočit nechtělo. Čekali na vhodný okamžik, kdy by mohli rychle udeřit, zasadit
co nejvíce ztrát a zase se tiše ztratit v temném lese. Když se obyvatelé osady shromáždili na jednom
místě, zdálo se jim, že jejich chvíle přišla. Běloši byli namačkaní v malé budově, která neměla
střílny a mohla se jim stát skvělou pastí, kde by je válečníci snadno přemohli. Tiše a pomalu
obkličovali polonazí divoši vchod do shromaždiště a každý z nich očima hledal svou budoucí oběť.
Jen málokdo z nich ještě neměl na rukou krev Evropana a málokdo nezažil opojný pocit moci, kdy
se bezvládné oběti vyřízne z hlavy skalp. V ďábelském očekávání krvavých orgií se Indiáni začali
zvedat a po špičkách přibližovat k domu. V ten moment se jedna z žen na shromáždění podívala
dveřmi ven a z hrdla jí vyrazil výkřik hrůzy.
Uvnitř budovy nastal zmatek. Muži se hnali ke dveřím a bez míření pálili po běžících Indiánech, ale
bezvýsledně. Ženy a děti křičely a jejich strach ovládl i muže, kteří po první neúspěšné salvě museli
znovu nabíjet, a třásly se jim ruce. V moment, kdy už na sobě obránci cítili jistý dotek smrti, se ve
vchodu objevil zvláštní muž. Nikdo ho předtím neviděl i jeho oděv byl jiný, než šaty obyvatel
Hadley. Jeho dlouhé bílé vlasy a vousy a rozhodný majestátní pohled naplnily lidi namačkané v
96
shromaždišti bázní. Je to snad boží posel, ke kterému se ještě před chvílí modlili o pomoc? Starý
muž zvedl ruku a silným jistým hlasem začal vyděšeným obráncům dávat povely.
„Stůjte pevně! Miřte přesně!“ Indiáni se kvůli mnohem přesnější palbě zastavují a jsou nuceni se
krýt. Tajemný muž zatím dává obránce do pohybu a ti vytlačují Indiány od shromaždiště pryč.
Indiánský ústup a znovunabyté sebevědomí v osadnících probouzí skryté lvy. S řevem tasí meče,
které jim visí u boku a rozbíhají se na zaražené divochy. Někteří z nich na Angličany vystřelí z luku,
ale pohled na divoké tváře rozzuřených bílých mužů sebere útočníkům odvahu a jejich nejprve
pomalý ústup se po chvíli změní v útěk. Běloši za sebou stále slyší povely, aby Indiány
nepronásledovali do lesa a zastavili se a stříleli. Když je nakonec poslední útočník z vesnice
vytlačen, zadýchaní obránci se zastaví a dívají se střídavě za prchajícími nepřáteli a s hrdostí i jeden
na druhého. Někdo se otočí po jejich zachránci, jehož hlas mezitím utichl, ale ten není nikde vidět.
Muži se vrací ke shromaždišti, kde na ně čekají jejich ženy a děti s tázavými výrazy ve tváři, ale
bělovlasý stařec není ani tu. Není ani nikde v okolí. Zmizel. Nábožensky založení osadníci nakonec
uvěří, že záchrana přišla z nebes a neznámý stařec byl jejich strážním andělem. Andělem z Hadley.
Jediný pastor zná pravdu a bude trvat ještě sto dlouhých let, než její vyslovení bude v anglických
královských koloniích bezpečné.
97
Válka s Indiány je však stále teprve ve svém počátku. Kvůli nemožnosti chránit pohraniční osídlení
kolonisté mnoho osad opouštějí a ukrývají se ve větších městech, které jsou opevněné a hlídané
vojáky. V září je opuštěn Deerfield, Squakeag a Brookfield a Hadley je posílena o vojenskou
posádku. Ta koncem září vysílá ke zničenému Deerfieldu silnou jednotku sta mužů, osmdesát jedna
vojáků a devatenáct sběračů, kteří mají sklidit úrodu a dovézt ji zpět do Hadley. Na cestě zpátky,
nedaleko Hadley, kde kolona vyjela z hustého lesa, její čelo u potoka narazilo na překážku ze
spadaných stromů. Byl horký den a vojáci byli na dohled od vesnice bezstarostní. S vědomím, že
odstranění stromů zabere nějaký čas, se mnozí posadili u cesty, kde rostly divoké grepy, a odložili
pušky. V ten moment kolem nich ožil každý keř a každý strom a stovky indiánských bojovníků,
kteří zde byli ukryti, se na ně vrhly. Kromě sedmi nebo osmi mužů, kteří se zachránili útěkem, byl
celý oddíl během krátké chvíle zmasakrován. Výstřely byly slyšet i v Hadley a na místo okamžitě
spěchá s oddílem šedesáti mužů kapitán Moseley. Jeho muži jsou zkušení bojovnící a bojují v
indiánském stylu. Skáčou od jednoho stromu k druhému, zamíří a pálí. Indiáni mají převahu, ale
nejsou schopni Moseleyho oddíl zničit. Boj tak trvá celých šest hodin, než Angličanům dorazí
posila sta vojáků z Connecticutu, kteří sebou přivádějí i své moheganské spojence. Metacomovi
bojovníci se v tu chvíli raději stahují.
98
Pátého října je napaden a vypálen Springfield, tehdy ještě malá osada v Massachusetts. Dva týdny
nato kolonisté odrážejí Indiány u Hatfieldu. Ale s příchodem zimy začne počet hlášených
indiánských útoků klesat. Válečníci musejí zajistit jídlo pro své rodiny a ženy a děti ukrýt na
bezpečná místa. Během podzimu se ale k Metacomovi přidávají další kmeny a veliká část kolonie
Massachussetts je nyní pod kontrolou divochů. Metacomovy ambice jsou pro kolonisty jasně
čitelné. Zničit všechna pohraniční osídlení, pokračovat v útocích proti větším osadám, sjednotit
všechny kmeny v Nové Anglii a ve finálním útoku zničit Boston. Jakkoliv bylo pro sebevětší
indiánskou sílu nemožné tento opevněný přístav dobít, ostatní části plánu uskutečnitelné byly. Život
v kolonii se zastavil a opustit zdi opevnění nebylo bezpečné ani pro silnou vojenskou jednotku.
Vůdce Nové Anglie v tu dobu ale znepokojovala zdánlivá neutralita Narrangansettů. Ti už v
červenci podepsali mírovou dohodu s Connecticutem a o dva měsíce později i se zástupci
massachussettské kolonie v Bostonu. Jenže se množily zprávy o tom, jak narrangansettské vesnice
poskytují úkryt ženám, dětem i mužům Metacomových povstalců a spřátelení Mohegani dokonce
tvrdili, že někteří Narrangansetti se přímo účastnili některých přepadení. Hrozilo, že pokud budou
Metacomovy válečné triumfy pokračovat, Narrangansetti, kteří mohli postavit až tisíc bojovníků, se
k povstání připojí. Na začátku listopadu se proto zástupci kolonií rozhodli pro preventivní úder.
Josiáš Winslow patřil ke druhé generaci puritánských kolonistů a v Novém Anglii se už narodil. Ve
své funkci guvernéra kolonie Plymouth byl v době vypuknutí války s Metacomovými bojovníky
teprve druhým rokem a soudí se, že jeho vztah k Indiánům, který byl na rozdíl od první generace
kolonistů méně smířlivý, byl jedním z důvodů indiánského povstání. Josiáš Winslow byl také
člověk, který se postavil do čela sjednocené vojenské výpravy milice z Massachussetts Bay,
Plymouthu a Connecticutu. Kolonie Narrangansettům vyhlásily válku již 2. listopadu a v
následujících týdnech se organizovalo shromáždění zásob, zbraní i samotné milice v jednotlivých
koloniích. Vojenský výcvik měl za sebou málokdo. V Nové Anglii se bojovalo naposled před 40
lety a mnozí z těch, kdo se od začátku války s Metacomem ocitli v bojové situaci, leželi mrtví a
skalpovaní někde v massachusettských lesích. Veliká většina z tisícovky mužů, kteří se k výpravě
proti Narrangansettům připojili, byli farmáři, řemeslníci, obchodníci a další, kteří byli do válečné
vřavy vtaženi jen proto, že Metacomovo povstání ohrožovalo jejich samotnou existenci. Protože
jejich blízcí byli vražděni v pohraničních osadách a pokud by sami nevzali do ruky zbraň, hrozba
zakrváceného skalpovacího nože by visela i nad nimi. Kromě těchto obyčejných kolonistů se k
výpravě připojilo i sto padesát Moheganů a Pequotů, kteří byli pro lesní boj s Indiány připraveni
mnohem lépe, než jejich bílí spojenci. A součástí výpravy byl i zvláštní oddíl kapitána Benjamina
Churche.
Benjamin Church, kterému v době tažení proti Narrangansettům bylo třicet šest let, byl jedním z
nejzkušenějších bojovníků mezi bílými americkými kolonisty. Tím, čím nad ostatními vynikal,
nebyl počet odsloužených let v armádě. V žádné nikdy nesloužil. Ani počet bitev, kterými prošel.
99
Do vypuknutí války s Metacomem se pravděpodobně žádné bitvy nezúčastnil. Byl ale jedním z
prvních bílých, kdo pochopil, že s Indiány se v divočině nedá bojovat evropským stylem boje a že
Indiána porazí zase jenom Indián. Nebo ten, kdo bude jako Indián bojovat. Church měl přátele mezi
Wampanoagy a byli to oni, kdo ho naučil, jak v divočině žít, ukrýt se a bojovat. Když ale vypukla
válka, Church nechal sentiment stranou a stal se jedním z prvních dobrovolníků, který se přihlásil
do massachusettské milice. V prvních týdnech války, když Metacom a jeho bojovníci napadli
Swansea, a poté ustoupili na západ do bažin u Pocasset Neck v Rhode Island, koloniální milice je
pronásledovala pod velením majora Thomase Savage. Savage chtěl divochy obklíčit vystavením
sérií pevnůstek, zatímco Church prosazoval, aby nepřítele pronásledovali a nenechali jej uniknout.
Savage si jako velící důstojník prosadil svou, ale Churchovi dovolil sebrat dobrovolníky a provést
průzkum. Tomu se podaří sehnat asi dvacet mužů a ještě tu noc vyrážejí z tábora po Metacomově
stopě. Jejich pohyb krajinou nezůstane nepovšimnut. Brzy jsou sami sledováni, a když ráno vkročí
do bažiny, napadne je přesila Wampanoagů. Churchovi muži jsou ale stejné nátury, jako on sám.
Zatímco ustupují k blízké řece Sakonnet, navzájem se kryjí a skáčou od stromu ke stromu, aby je
Indiáni nemohli obklíčit. Když se dostanou k řece, která je příliš široká a hluboká, než aby se dala
přebrodit, s řekou za zády běloši zalehnou u břehu a ostrou palbou si drží přesilu více než tří stovek
Indiánů od těla. Brzy jim začne docházet střelný prach, ale odvážným štěstí přeje a hluk bitvy
přiláká vojenskou loď, která k Churchovým mužům pošle člun. Jejich nalodění do člunu je
dramatické, protože válečníci je nechtějí nechat uniknout a podniknou na ně poslední zoufalý útok.
Ale střelba z lodi a zručnost oněch dvaceti statečných útok odrazí a Church se dostává do bezpečí.
Church po této zkušenosti začne kritizovat přístup, s jakým se k válce kolonie staví. Navrhuje
agresivnější postup prováděný záškodnickými oddíly, které by terorizovaly nepřátelské zázemí,
ničily indiánské zásobárny jídla a přepadaly Metacomovy bojovníky na jejich válečné stezce.
Kritizovaní koloniální velitelé pro své uražené ego odmítají vyjít Churchovi vstříc a ten je nucen si
svou záškodnickou jednotku sestavit sám. Začne hledat dobrovolníky mezi bílými kolonisty a mezi
Indiány z modlitebních měst. Brzy shromáždí několik desítek odvážných mužů, mezi kterými jsou i
někteří bývalí Metacomovi bojovníci, a začne působit hluboko za nepřátelskou linií. Zatímco
povstalci vypalují bílé usedlosti a vraždí chycené kolonisty, Church jim vše směle vrací. Jeho
indiánští zvědi pátrají po Metacomových úkrytech hluboko v lesích a bažinách a podnikají proti
nim úspěšné útoky. Úspěšné tak, že mnozí Metacomovi bojovníci raději zůstávají ve svých
vesnicích, aby je chránili, místo aby je nechali opuštěné a vystavené Churchovým mstitelům. I přes
nesympatie některých koloniálních velitelů si Church brzy získává respekt a i přes své mládí a
nevojenskou kariéru se v listopadu 1675 stává součástí velení výpravy proti Narrangansettům a je
jmenován pobočníkem Josiáše Winslowa.
100
Narrangansetti se o válce vyhlášené v listopadu brzy dozvěděli od spřátelených Indiánů, stejně tak i
o výpravě, která proti nim byla svolána. Již na začátku prosince proto vyklidili většinu svých vesnic
a stáhli se na ostrov uprostřed nepřístupných bažin u dnešního Kingstonu v Rhode Island, kde
veliký náčelník Narrangansettů, Canonchet, nechal stavět dočasné útočiště. V celé pevnosti se
mohly ukrýt až čtyři tisícovky Narrangansettů, včetně žen a dětí Wampanoagů, které zde zanechal
Metacom. S ženami a dětmi ukrytými v bezpečí pak vyrazili narrangansettští válečníci Winslovově
výpravě naproti.
101
Massachussetský sbor vyrazil z Bostonu 9. prosince a čítal pět set čtyřicet vojáků. Do jeho čela se
postavil Samuel Appleton, padesátiletý soudce z Ipswiche, který byl v koloniích považován za
jednoho z neschopnějších velitelů. Důstojníky jeho sboru byli Jeremiah Swain, dvaatřicetiletý lékař
z Charlestownu; Samuel Mosely, veterán bitvy u Hadley; Perez Savage, ani ne čtyřiadvacetiletý
rodák z Bostonu; šedesátiletý Isaac Johnson, jeden z nejbohatších mužů v koloniích, který vedl
dobrovolníky z Roxbury, Dorchesteru, Miltonu, Braintree, Weymouthu, Hinghamu, a Hullu;
čtyřicetiletý Nathaniel Davenport, soudce ze Salemu, jehož otec už válčil proti Pequotům; Joseph
Gardiner, stejně starý jako Davenport a také ze Salemu; a konečně Thomas Prentice,
čtyřiapadesátiletý velitel kavalérie z Middlesexu a veterán občanské války v Anglii v Cromwellově
armádě. Celý sbor ušel ještě toho dne čtyřicet tři kilometrů na jihozápad do Woodcockovy pevnosti,
v dnešním Attleboro v Massachussets. Druhý den pak massachussettští pokračovali do Seekonku,
kde na ně čekaly lodě a další oddíly milice, odkud přepluli Narrangansettský záliv do pevnosti ve
Wickfordu v Rhode Island, již na narrangansettském území. Jiní se přeplavili přes stejný záliv do
Providence, kam měly dorazit oddíly z Plymouthu. Plymouthský sbor o síle sto padesáti osmi mužů
pod velením Winslowova zástupce ve funkci guvernéra, Williama Bradforda, vyrazil s ostatními z
Providence 11. prosince a do Wickfordu dorazil o dva dny později. Kapitán Mosely ještě ten den
vyrazil se svým oddílem na průzkum okolí a podařilo se mu zajmout třicet šest Indiánů.
Koloniální vojsko vyrazilo z Wickfordu v ůterý 14. prosince na jih, kde ležely nyní opuštěné
narrangansettské vesnice. Východně od dnešního Kingstonu vojsko ničí velikou vesnici
narrangansettské „královny“ Matantuck, a v jejím okolí zabíjejí devět Indiánů a třináct jich vezmou
do zajetí. Dalších osmnáct zajatců se podaří získat oddílu Benjamina Churche. Vojsko, které se
utábořilo u Kingstonu, je druhý den navštíveno Indiánem žijícím nějaký čas mezi Angličany,
kterému se říká Stone-wall. Předstírá vyjednávání, ale ve skutečnosti získává čas pro
narrangansettské bojovníky, kteří celý tábor obklopují. Na přímý útok ale nemají dost odvahy a tak,
když už je Stone-wall pryč, loví ty Angličany, kteří se vzdálí z tábora, nebo se ocitnou na chvíli o
samotě. Když pak napadnou massachussetský regiment majora Appletona, který táboří několik
kilometrů dál, Angličané přebírají iniciativu a Narrangansetty zaženou do lesa. Ti na svém útěku
narazí na dům Jireha Bulla u Pettisquamscot, jižně od Kingstonu, veliký kamenný dům se
sedmnácti obyvateli, kde se měla celá výprava v pátek sejít s posilami z Connecticutu a kde mělo
být zřízeno dočasné velitelství. Jezdci kapitána Prentice, kteří sledovali narrangansettskou stopu, k
domu dorazili ve čtvrtek 16. prosince. Ohořelé trosky a zmasakrovaní obránci byli němým
svědectvím toho, co se tu stalo. Dům nenesl stopy boje a mrtví vojáci leželi na různých místech v
pevnůstce, evidentně nepřipraveni k boji. Narrangansetti se museli dovnitř dostat pomocí nějaké lsti
a když se jim to podařilo, zaskočené bělochy museli vyřídit během několika vteřin. Jejich mrtvá těla
znetvořili a dům uvnitř zapálili. Podle stop, které Prentice objevil, pak utekli na západ.
Následujícího dne dorazil Connecticut. Tři sta patnáct bílých příslušníků milice a sto padesát
Moheganů a Pequotů. To bylo s vojáky z Massachussetts a Plymouthu více než 1000 bílých mužů.
Vedeni narrangansettským zrádcem, který slíbil ukázat cestu, vyrazilo celé vojsko v sobotu 18.
prosince po stopách uprchlých Indiánů na západ. Noc přečkali ve sněhové bouři na otevřeném poli a
v neděli brzy ráno vyrazili vstříc nepříteli k bažinám.
Bažiny v Rhode Island nejsou jako močály na Floridě, nebo dokonce ve Virginii, plné rákosí a
exotických zvířat. Připomínají spíše slatiny u nás na Šumavě, jen jsou hustě, velmi hustě zarostlé
stromy a keři. Oblast Velké bažiny (Great Swamp) a přilehlých mokřin západně od Kingstonu se
rozkládá na ploše několika desítek čtverečních kilometrů. Většinu povrchu tvoří javorové a cedrové
102
bažiny. V létě, kdy skrze nebesa stromů pronikají sluneční paprsky, žije bažina čilým životem. Staré
ztrouchnivělé stromy ustupují mladým a spadlé dřevo tlející na zemi posiluje přirozenou divokost
tohoto bohem zapomenutého místa. S příchodem podzimu se bažina zbarví do nádherných barev,
které vydrží tak dlouho, dokud z větví stromů nespadají poslední listy. A pak, když stromy osiří a
všechen život se z bažin vytratí, přijde zima. Drsná a mrazivá zima, která bažinu promění na místo,
kam se chodí umírat. Místo tak odpudivé a nevlídné, že se mu shodně vyhýbají zvířata i lidé. A
právě sem, na jediné suché místo uprostřed slatin, na ostrov v moři dávného pralesa, odvedl
náčelník Canonchet svůj lid. A právě tam se ráno, 19. prosince roku 1675, blížilo tisíc koloniálních
vojáků a jejich sto padesát indiánských spojenců k rozhodujícímu úderu proti Narrangansettům.
Největší a nejlépe organizovaná vojenská síla, která se do té doby v koloniích dala dohromady, aby
šla do boje.
Vojsko pochodovalo celé dopoledne ve sněhu a mrazu, kdy massachussettský sbor šel v čele, muži z
Plymouthu ve středu, connecticutští tvořili zadní voj a spojenečtí Indiáni byli jako zvědi roztaženi
na bocích a daleko vpředu i za zadním vojem. Tito zvědi přinesli okolo jedné hodiny předním
řadám vojáků zprávu, že Narrangansetti číhají na kraji bažiny. Předvoj vedený kapitány Moselym a
Davenportem, aniž by čekal na rozkazy, okamžitě vyrazil vpřed a na kraji cedrového lesa, který
bažinu ohraničoval, se s Narrangansetty střetl. Angličané vystřelili jako první a zaskočený nepřítel
se díky tomu zmohl jen na pár výstřelů, které neudělaly žádnou škodu, a rychle se stáhl hlouběji do
bažin. Zbytek vojska, zalarmovaný střelbou, na kraj lesa dorazil za několik okamžiků, a na místo
byl přiveden i narrangansettský zajatec. Teď je měl dovést k pevnosti. Bažinou, která byla po celý
rok neprostupná, vedly neviditelné suché cesty, které znali jen Indiáni. Zajatec měl Angličanům tyto
stezky ukázat a pravděpodobně by to z obavy o svůj život i udělal, ale mimořádně silný mráz, který
krajinu v posledních dnech sevřel, zavinil, že mokřiny zledovatěly a bažinou se dalo projít.
Nejdůležitější obrana narrangansettské pevnosti, tedy neprostupná bažina, se tak zhroutila. Když to
massachussetští zjistili, nedočkavě se rozeběhli do lesa za siluetami v dálce prchajících
Narrangansettů, se zbytkem vojska v zádech.
V čele zástupu pronásledujících Evropanů byly massachussetské oddíly kapitána Davenporta a
Johnsona. V obavách, že se jim Indiáni v hustém lese ztratí, vojáci udržovali vysoké tempo a ve
svých těžkých kabátech hlasitě sípali. Nakonec mezi stromy spatřili obrysy dřevěného opevnění. Na
první pohled bylo vidět, že se Indiáni při stavbě své pevnosti inspirovali u Evropanů. Zatímco
klasické indiánské opevnění tvořily vysoké kůly volně opřené jeden o druhý, s mezerami tak
širokými, že mezi nimi šlo zvenku prostrčit hlaveň pušky, narrangansettská pevnost v bažině byla
silná a neprůstřelná a po jejím obvodu byl vyhlouben vodní příkop. Ale ačkoliv šlo o vynikající
103
obrannou stavbu, v době útoku kolonistů ještě nebyla na některých místech hotova. Snad to byl
osud, nebo štěstí, nebo si narrangansettský zajatec chtěl získat přízeň svých věznitelů, ale když se
Davenport a Johnson vyřítili z lesa, vyběhli naproti široké mezeře, která v opevnění byla. A do ní
byl přes příkop položen veliký strom, který Indiáni používali jako vstup do pevnosti. Johnson se
otočil na své muže, jejichž tváře hořely vzrušením a jejichž srdce bila v bezprostřední blízkosti
nepřátel jako o život. Stačí jen přejít ten strom a bojovat ze všech sil, řekl si asi. Za všechny
zavražděné ženy a děti, za zmasakrované vojáky a vypálené domy. Za jejich domovy. Isaac Johnson
vystoupil na položený strom a rozběhl se po něm do pevnosti.
104
Když se indiánští bojovníci pronásledovaní bělochy dostali k pevnosti, svými výkřiky zalarmovali
její obránce. Jeden za druhým se mezerami v opevnění dostali dovnitř a rozmístili se na palisády a
ke střílnám a na boční bašty a také do opevněných srubů. Jeden takový srub byl postaven přímo
proti vstupu do pevnosti, u kterého se z lesa vynořili kolonisté. Když Isaac Johnson vstoupil na
povalený strom, na jeho tělo už mířilo několik narrangansettských pušek. Nikdo nikdy nepočítal,
kolik kulek jej zasáhlo. To mrtvé tělo bylo jen další obětí vražedného konfliktu dvou soupeřících
kultur. Ale ten den získal hrdinný Isaac Johnson nesmrtelnost. Poručík Upham po Johnsonovi ihned
přebírá velení oddílu a společně s muži kapitána Davenporta se řítí přes strom do pevnosti.
Nathaniel Davenport skáče dovnitř jako první a před očima se mu vyjeví celá narrangansettská
vesnice plná zuřivých bojovníků, křičících žen a plačících dětí. Trvá mu jen zlomky sekund, než
pohledem přejede ohromnou přesilu nepřátel, kteří se sem řítí ze všech stran. Zvedá meč, aby své
statečné muže vedl do útoku. Otevírá ústa, aby je povzbudil k boji. Ale z jeho úst už nic nevyjde.
Narrangansetti míří na krátkou vzdálenost dobře a Davenport klesá k zemi zasažen třemi kulkami.
Indiánská palba je tak silná, že oba oddíly ustupují přes položený strom zpět a kryjí se při zemi, aby
unikli hvízdajícím střelám. To už se ale z lesa vynořuje oddíl Moselyho a Gardinera a společně s
ostatními se pokusí vchod do pevnosti znovu zdolat. S těžkými ztrátami jsou i oni nuceni po chvíli
ustoupit a znovu se krýt. Pak dorazili muži majora Appletona a kapitána Olivera a někdo z
důstojníků zakřičel, že Indiáni utíkají. To kolonistům dodalo odvahu a s řevem se znovu rozběhli na
strom a do pevnosti. Jejich zuřivost byla tak veliká, že nedbaje výstřelů a vlastních ztrát smetli
narrangansettskou obranu na levém křídle opevnění a to ihned obsadili.
Indiáni ale stále ovládali opevněný srub naproti mezeře v opevnění. Josiáš Winslow, který neměl o
průběhu boje žádné zprávy, si u sebe nechal sbor z Plymouthu a poslal dopředu všechny vojáky z
Connecticutu. Ti slyšeli výstřely a křik a viděli kouř z pušek. Také viděli vchod do pevnosti a strom,
který byl její bránou. Tak jako jejich massachussetští kamarádi třikrát před nimi tudy vstoupili do
pevnosti. Výstřely ze srubu mnohé z nich zabili a jiné zranili, ale connecticutští se valili dál jako
lavina, kterou nelze zastavit. Několik se jich vrhlo ke srubu a údery pažeb a kopanců si prorazili
cestu dovnitř, kde došlo k nemilosrdnému boji muže proti muži. Ostatní se spojili s
massachusettskými a krok za krokem vytlačovali Indiány z opevnění a srubů dovnitř do vesnice. V
samotné vesnici mohlo být až pět stovek indiánských chatrčí. V každé se ukrývali starci, ženy a děti
a každý byl téměř neprůstřelný. Ti bojovníci, kteří se sem stáhli, se ve vigvamech ukryli a kolonisty
znovu zasypávali palbou. Jiní bránili každý kus opevnění a další se plížili a útočili na menší skupiny
bílých. Boj nyní probíhal už po celé vesnici. Vzájemné přestřelky ukrytých protivníků přerůstaly v
boj muže proti muži, jak se obě strany zoufale snažily té druhé vzít život. Ve vesnici byl i kapitán
Church, který bojoval v její východní části. Mezi vigvamy spatřil klečícího Gardinera, se kterým se
během tažení spřátelil. Gardiner si svého přítele také všiml a na jeho ustarané tváři se objevil
úsměv. Oba muži se zvedli, aby se k sobě dostali, ale Gardinerova tvář najednou znovu zvážněla.
Jeho výraz ztratil barvu a jeho oči se zahleděly do prázdna. Church vyskočil vpřed, aby svého
přítele zachytil, ale bylo už pozdě. Po krku mu stékal pramínek krve a Church poznal, že
Gardinerova duše právě opustila jeho tělo na cestě do nebe.
Mnoho vojáků už bylo mrtvých a mnoho dalších leželo se zraněními mezi vigvamy a u opevnění.
Ve vesnici bojovali už i muži z Plymouthu a pomáhali tahat pryč své mrtvé a raněné druhy. Po třech
hodinách nelítostného boje mnoho Indiánů uteklo do bažiny, kde se střetli s číhajícími Mohegany a
Pequoty. Většině se ale podařilo uniknout. Vyčerpaní vojáci neměli tušení, kolika nepřátelům se to
105
povedlo. V dobyté pevnosti našli jen tři sta padlých z těch několika tisíců, které se tu měly ukrývat.
Ostatní byli pryč v bažinách okolo nich. Church, který byl v boji raněn, radí, aby se vojsko do
vesnice stáhlo a využilo jí k ošetření raněných i jako přístřeší. Ale většina Angličanů je proti. Chtějí
už být pryč z toho děsivého místa a nechtějí nepříteli nechat ani střechu nad hlavou, ani zásoby
jídla, kterých je vesnice plná. Přes Churchovy protesty se vojáci rozběhnou po vesnici s hořícími
větvemi a každý vigvam podpálí. Když pak plameny hořící vesnice ozáří krajinu nad stmívající se
bažinou, ve které se ukrývá několik tisíc promrzlých a zraněných Narrangansettů, celé koloniální
vojsko i se všemi raněnými a většinou mrtvých tou samou bažinou za pokračujícího harašení ze
strany nepřátel ustupuje do třicet kilometrů vzdáleného Wickfordu. V mrazivé noci na cestě zpátky
výprava ztratí ještě mnoho dalších mužů.
Vítězství přišlo kolonie draho. Během boje a následného ústupu zahynulo šedesát osm kolonistů a
sto padesát jich bylo zraněno. Největší daň si smrt vybrala mezi důstojníky, kteří při boji prokázali
výjimečnou odvahu. Kromě padlých důstojníků Johnsona, Davenporta a Gardinera z
massachussettského sboru, to byli téměř všichni velící důstojníci z Connecticutu. Všichni důstojníci
z massachussetských oddílů byli zraněni a stejně tak i všichni důstojníci z Connecticutu. Mnozí
těžce. Velitel plymouthského sboru, major Bradford, který dorazil na bojiště jako poslední, také
neunikl zranění a zásah do stehna dostal i Benjamin Church, který po smrti Gardinera bojoval s
Narrangansetty mezi vigvamy muž proti muži.
Ať byly spekulace o jarním zapojení Narrangansettů do povstání založeny na skutečnosti nebo ne,
útok koloniálních sil nedal Narrangansettům na vybranou a zbytek kmene, který v bažinách Rhode
Island přežil drsnou zimu, se přidal na Metacomovu stranu. Bojovníci vedeni náčelníkem
Canonchetem v únoru zaútočili na bílá osídlení u Narrangansett Bay, kde se střetli s vojáky
povolanými z Plymouthu, a 27. března 1676 dokonce vypálili Providence, včetně domu dávného
přítele jejich kmene, Rogera Williamse. Ale těžké ztráty, nedostatek potravin, neexistence opěrného
bodu, kde by se mohli válečníci ukrýt a odpočinout si, a především stále častější protiútoky
kolonistů nakonec Narrangansettům srazily vaz. Milice z Connecticutu spojená s Mohegany a
Pequoty pročesávala lesy v Rhode Island a nutila Narrangansetty být stále v pohybu. Jen několik
dní po vypálení Providence dostihly tyto spojené síly velikého náčelníka Canoncheta, který se
vracel z Massachusetts se zásobami jídla pro svůj skrývající se kmen. Canonchet byl odveden do
Hartfordu a když mu bylo sděleno, že zemře, požádal, aby nebyl usmrcen bělochy a mohl zemřít
rukou moheganského náčelníka Unkase a dvou pequotských náčelníků, kteří dosahovali podobné
hodnosti jako on. Canonchetovi Angličané vyhoví, ale po jeho smrti s ním naloží jako se zrádcem
Anglie a krále a jeho tělo rozčtvrtí. Smrt náčelníka ukončuje narrangansettský odpor a většina
106
kmene touží jednat o míru.
Metacom zatím pokračuje v boji. V zimě se pokusil dohodnout alianci s Mohawky na západě v New
Yorku. Guvernér Andros však pomocí úplatků Mohawky od aliance odradil a ti místo toho zaútočili
na zimní Metacomovo ležení, kde mnoho Indiánů pobili, nebo vzali do zajetí. I přes tyto ztráty měl
Metacom v únoru ještě tisíc pět set bojovníků, se kterými zaútočil na Lancaster a Medfield v
Massachussetts. Ale většina novoanglických měst již byla opevněna a bráněna silnými oddíly
vojáků. Podobné skupiny, jako ta, co v Rhode Island dostala Canoncheta, zatím operovaly v terénu
po celém Massachussetts a ničily skrýše Metacomových lidí. Vyjednavači kolonií navíc vyhlásili
amnestii všem Indiánům, kteří se vzdají a s jednotlivými kmeny začaly dojednávat mír.
Metacomovi bojovníci byli stále izolovanější a díky smíšeným oddílům bílých rangerů a jejich
indiánských zvědů byli stále na útěku.
V létě se ale rozdrobené indiánské tlupy dávají znovu dohromady a Metacom připraví další veliký
útok. 12. června brzy ráno vede sedm stovek svých bojovníků do útoku na Hadley. Seržant, který
má hlídku na věži, před chvílí pozoroval tři mladé vojáky, kteří si vyšli beze zbraní z pevnosti. Teď
slyší, jak někdo běží. Podívá se a vidí ty tři, jak utíkají směrem k pevnosti a za nimi nejméně dvacet
pomalovaných divochů. Všichni tři jsou tak vyděšení, že ani nemohou křičet a ani jeden z nich to
k bráně pevnosti nestihne. To už ale Indiáni útočí ze všech stran, a zatímco jedni zapalují domy,
druzí útočí na opevnění pevnosti. Major Talcott z nedalekého Northamptonu slyší hluk boje a
spěchá na místo se silným oddílem vojáků. Připojuje se k obráncům a daří se jim Indiány zahnat do
lesů, kde je ještě chvíli neúspěšně pronásledují. Pár dní na to je znovu napadeno Swansea a
connecticutští provádějí nový nábor vojáků. 11. července je napaden Taunton, ale Angličané na
Indiány čekají, protože byli několik dní předtím varováni černochem, kterému se podařilo uniknout
z indiánského zajetí.
V lesích zatím pokračuje hon na Krále Filipa, který vede kapitán Mosely, kapitán Prentice a major
Bradford. Ačkoliv se jim svého hlavního nepřítele nepodaří polapit, v různých bojích a potyčkách
pobíjejí více než sto padesát jeho bojovníků, aniž by sami ztratili jediného muže.
Někteří Indiáni už jsou vyčerpávající válkou unaveni. Naděje, že by jim Francouzi dodali zbraně, se
až na jednu malou dodávku v Maine nepotvrdila a anglické oddíly vytrvale ničí indiánskou úrodu a
hlídají u známých míst, kde Indiáni rybaří. A tak koncem července přichází do Bostonu náčelník
Nipmuků, Sagamore John, a i se svými bojovníky se Angličanům vzdává. Na konci července se
Angličanům podaří další husarský kousek, když v lese přepadnou Metacomova strýce Akkompoina
a jeho i s celým doprovodem postřílejí. Ten den je také zajata Metacomova sestra. Miska vah se
107
začíná naklánět v Metacomův neprospěch. Den poté, co je zajata jeho sestra, se Angličanům podaří
dopadnout jeho ženu a devítiletého syna. Šest dnů na to je díky zradě jednoho Indiána přepadena a
pobita skupina třiceti šesti wampanoagských bojovníků, včetně blízkého Metacomova druha, a o
čtyři dny později je dopaden vysoký náčelník Narrangansetů, Potock, který je později popraven
v Bostonu.
Král Filip je už obklopen jen několika nejvěrnějšími a kruh kolem něj se stále stahuje. Angličané
mají v kraji mnoho bojových oddílů, které jsou posíleny o indiánské spojence, často odchovance
modlitebních měst. Jednu takovou skupinu vede i Benjamin Church. Jeho bojem ostřílení rangeři
nedávají Metacomovým válečníkům spát a honí je z místa na místo. A pak se 12. srpna konečně
dočkají.
Church a jeho lidé táboří u Sandy Point nedaleko dnešního Bristolu ve státě Rhode Island. Náhle se
u jejich tábora objeví Indián a mává na ně a gestikuluje, jestli může k nim. Rangeři se připraví
k možnému boji, ale Indiána nechají přijít. Ten jim vypráví, že právě utekl z tábora krále Filipa,
který táboří nedaleko odtud v bažině, u úpatí kopce Mt. Hope, kam se po měsících bojů znovu
vrátil. Náčelník prý ve vzteku zabil jeho bratra a on měl strach, že ho čeká stejný osud, tak se chce
dobrovolně vydat Angličanům. Také jim sděluje, že Filip má kolem sebe už jen velmi málo svých
bojovníků a že bude snadné jej porazit. Church své rangery rozděluje do čtyř skupin, kterým kromě
něj velí kapitán Peleg Sanford a kapitán Roger Goulding, oba z Rhode Island, a kapitán John
Williams z Massachusetts. Krytí tmou obklíčí bažinu v místech, kde má být Metacomovo útočiště.
Church určil Gouldinga, aby s hlavní skupinou vtrhl do ležení a pokusil se buď Indiány donutit
bojovat, nebo je alespoň zahnat do blízkosti jeho střelců, kteří se rozprostřeli okolo tábora. Aby v
noční bitevní vřavě rozlišili, kdo je přítel a kdo ne, přikázal Church, aby Gouldingovi lidé dělali
veliký hluk. Předpokládal totiž, že Indiáni, kteří budou utíkat směrem k jeho ukrytým lidem, budou
utíkat tiše. Goulding tedy opatrně postupoval směrem k táboru, když v tom se před ním objevil
Indián, který byl zřejmě vyslán na výzvědy, aby zjistil, zda je všechno v pořádku. Goulding po něm
okamžitě vystřelí, ale mine. V tu chvíli začali střílet všichni jeho muži, a Metacomovi bojovníci byli
na nohou, a bez snahy bojovat se pokoušeli uniknout.
Jak Church píše ve svých vzpomínkách, Král Filip vyběhl z úkrytu pouze v legínách, s rohem na
střelný prach přehozeným přes rameno a s puškou v ruce utíkal směrem, kde leželi dva Churchovi
muži. Ti Filipa nechali doběhnout jen pár metrů od sebe a pak vystřelili. Bílému rangerovi puška
selhala, ale wampanoagskému zvědovi, Johnu Aldermanovi, ne. Zasáhl Metacoma přímo do srdce.
Ten se zhroutil do bahna pod sebou a byl na místě mrtvý. Mezitím se Metacomův zástupce,
108
náčelník Annawon, snažil zmatené Indiány zastavit a dát je dohromady k efektivní obraně. Church,
který slyšel jeho hlasité volání, se svého indiánského zvěda ptal, co to znamená, a ten mu
odpověděl, že je to veliký náčelník Annawon, který svolává bojovníky k obraně. Mezitím
k Churchovi doběhl Alderman a oznámil mu svůj úspěch. Church ho zatím požádal, aby o tom
mlčel, protože bitva stále nebyla u konce. A zatímco se rangeři chystali na indiánský protiútok,
mazaný Annawon odvedl bojovníky skrz nechráněný kraj bažiny a všem se podařilo uniknout.
Angličané brzy zjistili, co se stalo a měli vztek, a tehdy jim Church oznámil, že jejich mise byla
úspěšná a Král Filip je mrtev.
109
Náčelník byl vytažen z močálu a položen před vojáky. Church při pohledu na něj tehdy prohlásil:
„Žalostná, veliká, nahá a špinavá bestie“. A pak následoval barbarský akt, kterým se v té době stále
ještě v Anglii trestala velezrada, kterou se měl Metacom, stejně jako předtím Canonchet, vůči
anglické koruně dopustit. Na Churchův pokyn jeden z Indiánů Metacomovi nožem uřízl hlavu a
následně celé jeho tělo rozčtvrtil. Jednu z Metacomových paží, která byla zjizvená od roztržené
pistole několik let předtím, nakázal uříznout a daroval jí Aldermanovi, který náčelníka zastřelil.
Metacomova hlava pak skončila naražená na kůlu v Plymouthu, kde vydržela několik let jako
výstraha všem nepřátelům osadníků. Samotné povstání ještě hořelo celý rok nahoře v Maine, než se
kolonistům podařilo dojednat mír. S následky války se kolonie potýkaly ještě několik let, ale pro
indiánské kmeny v Nové Anglii prohra znamenala jejich konec. Ti, co uprchli, se začlenili mezi
kmeny žijící z dosahu evropského osídlení. Ti, co přežili, byli buď prodáni do otroctví, nebo se
desítky let skrývali v bažinách a lesích. Indiánský duch v Nové Anglii přežíval jen v modlitebních
městech, které však byly více evropské, než indiánské, a v několika málo vesnicích, které si díky
své neutralitě nebo spojenectví s bílými dokázaly ještě mnoho let zachovat svou svébytnost.
110
Veliká vesnice Illinois
V roce 1680 byli Irokézové domorodými vládci americké divočiny. Zničili Huróny, Neutrály, Erie,
Suskehanoky a další malé kmeny. Vytlačili Abenaki, Algonkiny, Otawy, Mahikany a jejich území
zabrali pro sebe. Srdcem jejich impéria byl stále pozdější stát New York, ale několik jejich vesnic
vzniká i na severním břehu Ontaria a za Niagárskými vodopády. Jejich loviště, která si nárokují pro
sebe, a kam nedovolují vstoupit nikomu jinému, se však táhnou přes celé jižní Ontario, dnešní
Vermont, Pensylvánii, Kentucky, Ohio a Michigan. Především Kentucky, svou rozlohou větší, než
celá Česká republika, je zemí bez lidí, kde se jen v loveckých sezónách objevují irokézské tlupy
jako jediní zástupci lidské rasy. Běloši tento kraj ještě neznají a všichni Indiáni, kteří kdy obývali
tyto kraje, jsou buď mrtví, nebo na útěku před bojovníky Pěti národů.
Irokézská liga je na vrcholu moci i síly. Kromě Mohawků, kde se nejvíce projevil vliv katolických
misionářů, kteří mnoho členů kmene odvedli do Kanady, je každý národ ligy silnější, než kdy
předtím. Ztráty v bojích jsou efektivně nahrazovány adopcemi z řad zajatců, což na jednu stranu
udržuje počet bojovníků Pěti národů okolo stabilních dvou a půl tisíc, ale na druhou stranu posiluje
vnitřní rozkol. Velká část zajatců jsou katoličtí Indiáni z kmenů pod francouzským vlivem.
Irokézové vyznávají absolutní svobodu náboženského přesvědčení, a tak v jejich vesnicích vedle
sebe existují frakce katolických Irokézů a Irokézů, kteří jsou tradicionalisticky založení. Vedle
Mohawků, kde možná až dvě třetiny kmene postupně odcházejí do Kanady, i z ostatních kmenů
odcházejí jednotlivci i menší skupiny. Kromě toho je v některých vesnicích převaha adoptovaných
členů kmene tak veliká, že někde jen deset procent vesnice tvoří původní Irokézové a zbytek
adoptovaní zajatci. Na vrcholu moci je irokézská krev zředěná a rozložená cizími vlivy. To ale není
překážkou k pokračování dalších výbojů.
Kožešiny zvířat, především bobrů, jsou stále tím nejcennějším zbožím jak u anglických
obchodníků, tak i u Francouzů ve svatovavřineckém údolí. Kromě Španělů na Floridě jsou tyto dva
evropské národy už jedinými hráči na severoamerické šachovnici, když v roce 1674 byli Holanďané
přinuceni svůj Nový Amsterdam odevzdat Angličanům včetně všech dalších osad. Nejlepší
kožešiny jsou v chladných oblastech okolo Velkých jezer a Irokézové zde stále mají mnoho
konkurentů. Ti navíc již nemusejí podnikat nebezpečné plavby do Quebecu. V roce 1671 Francouzi
zakládají mezi Hurónským a Michiganským jezerem misii a obchodní stanici Mičilimakinak,
chráněnou pevností. Oblast byla místem častých střetů mezi Irokézy a různými algonkinskými
kmeny, které ne vždy pro irokézské tlupy končí dobře. Především početní a divocí Čipevajové
způsobují Irokézům při jejich výbojích na západ těžké ztráty. Kromě toho, Nová Francie byla
111
posílena o dvanáct set vojáků pravidelné armády, kteří v roce 1666 bez odporu prošli irokézským
územím a Pět národů donutili podepsat příměří. Do roku 1680 tak žily kmeny v okolí Velkých jezer
v relativním klidu, chránění jak Francouzy dohodnutým příměřím, tak i hrozbou síly Čipevajů a
jejich spojenců.
V letech míru s Francouzi museli Irokézové soustředit své útoky jinam. Svedli rozhodující bitvy se
svým posledním irokézsky hovořícím nepřítelem, Suskehanoky. Z Nové Anglie vypráskali Abenaki
a stáli po boku Angličanů v Metacomově válce, kdy jejich útoky na algonkinské Indiány
pokračovaly i po jejím konci. Definitivně si podrobili Mahikany, Delawary a vyhnali Šavany, které
pronásledovali až do Virgínie a Jižní Karolíny, kde mezi místními kmeny našli nové nepřátele. Na
západní frontě byl díky tomu několik let klid.
I západ měl ale své Irokéze. Ne tak vražedné a destruktivní, ale Siuxové, kteří tehdy ještě nežili na
prérii a nevlastnili koně, se odmítali s kýmkoliv dělit o území a zvěř na něm. Kmeny, které byly
dříve vytlačeny Irokézy na západ, nyní narazili na bariéru siuxských válečníků, kteří se navíc
s Francouzi zapojili do obchodu s kožešinami. Ač to mohlo znamenat nový konflikt s Irokézy,
kmenům závislým na francouzském zboží nezbývalo nic jiného, než vyrazit lovit do liduprázdných
území na východě. To neuniklo pozornosti Seneků, kteří pachatelům, konfederaci kmenů Illini,
poslali varování. Ti ovšem irokézské právo na dobyté území odmítli respektovat a při jednom
setkání ve vesnici Otawů dokonce zavraždili přítomného seneckého náčelníka. V ohrožení svých
zájmů a povinni pomstít zabitého náčelníka Senekové vstoupili do války.
Detaily mnoha krvavých střetnutí Severní Ameriky, které se odehrávaly daleko od osad evropských
kolonistů, máme zprostředkované díky pečlivým zápisům francouzských jezuitů.36 Některé se k nim
donesly po mnoha měsících a zprostředkovaně, a o takových toho mnoho nevíme, jiné měli od
přímých účastníků. A bylo to jen dílem náhody, že přímými svědky střetu mezi Seneky a Illinii byli
Evropané. Henri de Tonti, který v době útoku Seneků v illinijské vesnici budoval francouzskou
obchodní a vojenskou stanici, a René-Robert La Salle, který Tontiho tímto úkolem pověřil.
La Salle byl francouzský cestovatel a dobrodruh, který připlul do Kanady v roce 1666 ve svých
třiadvaceti letech. Díky příměří s Irokézy stráví mnoho putováním jak mezi Irokézy, tak i kmeny na
západě, a dostane se až k Mississippi. Uvědomuje si ohromný potenciál tohoto kontinentu a velmi
mu leží na srdci, aby nad ním vlála francouzská vlajka. V roce 1674 proto odplouvá do Francie, kde
přednese své smělé plány na rozšíření francouzského vlivu v zámoří. Dvůr ho přijme s otevřenou
náručí a La Salle se následujícího roku vrací zpátky do Montrealu nejen s grantem na pevnost
36
Relations des Jésuites de la Nouvelle-France, noviny, které vycházely ročně od roku 1632.
112
Cataraqui, kterou jako výraz vděčnosti nechává přejmenovat na Frontenac, ale také se šlechtickým
titulem. Ve věku stále jen málo přes třicet se usazuje v pevnosti, z hradeb nad vodní hladinou hledí
přes Ontario a nechává se unášet svými sny. Ty ho v roce 1677 znovu přivádějí ke králi, kterého
žádá, aby směl na vlastní náklady vystavět další dvě pevnosti. Jednu u vstupu do jezera Erie a
druhou mezi Hurónským jezerem a Lac des Illinois, dnešním jezerem Michigan. Za to požaduje,
aby mu byl svěřen grant nad veškerým územím na západ od Nové Francie, které se mu podaří od
Indiánů získat a aby byl v těchto nových državách jmenován guvernérem. Smělý plán, který by
jinému vynesl v nejlepším případě výsměch, La Sallovi vyšel a ten se znovu vrací do Kanady
s nezbytnými dekrety. Spolu s ním několik řemeslníků, lodníků a mezi jinými také jeho věrný
společník v dalších letech, Henri de Tonti. Ital, který v Sicilských válkách přišel o ruku, a místo ní
nosí protézu tehdejšího věku – hák.
Koncem roku 1678 celá společnost doprovázená několika Kanaďany vyráží k Niagarským
vodopádům, kde La Salle plánuje postavit první pevnost a dát ji jméno Conti. Společně s pracemi
na pevnosti začínají nad vodopády také práce na pevné a dobré lodi. Práce na ní jsou dokončeny
v létě následujícího roku, a 7. srpna 1679 je Le Griffon, pětačtyřiceti tunová loď se sedmi děly na
palubě, spuštěna na hladinu. La Salle pluje s třiceti dalšími muži a třemi členy řádu Recoletů,
Hennepinem, Membrém a La Ribourdem, přes rozbouřené Hurónské jezero a po dvaceti dnech
dorazí k průlivu, kterým se pluje na jezero Michigan. Předtím se ale zastavuje na břehu v jezuitské
misii Saint-Ignace de Michilimackinac. Pokračuje dál přes Michigan až do Baie des Puants (dnešní
Green Bay) kde čile obchoduje s místními Indiány, takže je v polovině září schopen odeslat plně
naloženého Griffona zpět do Niagary. Sám zatím se čtrnácti muži a ve čtyřech kánoích pokračuje po
jezeře na jih k ústí řeky Saint-Joseph, kde se setkává s Tontim a kde na vysokém břehu majestátně
vystupujícím nad hladinou jezera Michigan nechává postavit malou pevnost Miami.
113
Část svých mužů nechává v pevnosti, kde mají čekat na Le Griffon a s Tontim a indiánskými
průvodci se vydává po souši na jih, kde obejde Michigan a dostává se na území Illiniů. Pátého ledna
doráží do jejich veliké vesnice Pimitoui, na řece Illionois poblíž dnešního města Utica, kde ve více
než čtyři sta šedesáti domech žije okolo šesti tisíc Indiánů. Svým nadšeným indiánským
posluchačům neméně nadšeně vyjevuje své plány stavby pevnosti v jejich sousedství a
zprostředkování obchodu mezi nimi a francouzským králem. Vše se ovšem změní s příchodem
náčelníka kmene Mascoutů, který Illinie varuje, že La Salle je přítel Irokézů a jistě jejich tajný
zvěd. Pro Illinie, ostatně jako pro každý jiný kmen Severní Ameriky, jsou Irokézové těmi
nejhoršími nepřáteli. Francouze nezabijí, ale snaží se jim nahnat strach a od jejich plánů je odradit.
U pěti francouzských řemeslníků, kteří v noci dají průzkumné výpravě sbohem, jsou úspěšní, ale La
Salle se i přes nepřízeň osudu a zradu svých lidí odmítá vzdát. Opouští illinijskou vesnici a
v bezpečné vzdálenosti od ní se zbytkem výpravy postaví pevnost, které dává jméno Crèvecoeur
(Zlomené srdce).
O Le Griffon nemá stále žádné zprávy a tak na konci února 1680 posílá otce Hennapina a
Membrého s dvěma průvodci napřed k horní Mississippi. Sám jen s pěti muži se vydává na 275 mil
dlouhou cestu po souši do misie Michilimackinac a poté do Niagary, kde se dozvídá o potopení Le
Griffon na Michiganu a ztrátě celého nákladu. Zadlužen víc než kdy předtím spěchá La Salle do
Montrealu, kam doráží šestého května, aby si vyprosil další peníze na svůj fantastický projekt.
Mezitím se Francouzi v pevnosti Crèvecoeur bouří, pevnost ničí a zanechávají zde Tontiho, otce La
Ribourda a pár dalších samotné. A tak zatímco La Salle organizuje novou výpravu, Tonti a ostatní
se uchylují jako hosté do nedaleké Pimitoui.
Jaký je jejich další osud, to leží La Salleovi velmi na srdci. Obává se především o svého přítele
Tontiho a desátého srpna spolu s dalšími pětadvaceti muži vyráží znovu přes Ontario směrem na
území Illiniů. Cestu už zná mnohem lépe než před rokem a tak volí ten nejrychlejší způsob. U
dnešního Ontaria se svými muži nepokračují na jih k Erie, ale splují řeku Humber, po které se
dostanou na jezero Simcoe. Z něj plují po řece Severn, až se dostanou do Georgiánského zálivu,
který je součástí Hurónského jezera, a přes něj plují do Sault Ste. Marie, kde se Hurónské jezero
potkává s jezerem Michigan. Sedmnáctého září se zastavují u misie Michilimackinac, kde od
místních Indiánů a obchodníků slyší to, co k jejich uším dolehlo už předtím: Irokézové se chystají
zaútočit proti Illiniům a zatlačit je dál na západ. Výprava neztrácí čas a pokračuje přes Michigan
dál, až se čtvrtého listopadu zastaví u opuštěné pevnosti Miami. La Salle tu nechá část výpravy a
jen se šesti Francouzi a jedním Indiánem spěchá k jižnímu břehu jezera. Když jej dosáhne a dostane
se k severnímu rameni řeky Illinois, už ví, že je blízko.
114
Stále mají před sebou ještě dobrých dvě stě kilometrů po řece a tak spěchají. Půl dne pádlování, u
dobrého místa na táboření vystoupit na břeh, prozkoumat okolí a ulehnout k spánku. Nakonec jsou
po nekonečných čtyřech měsících cesty u cíle, kdy La Salle za jedním záhybem řeky poznává
povědomé místo. S obavou se kánoe osmi společníků prvního prosincového dne roku 1680 plavily
dál po proudu řeky, k veliké vesnici Pimitoui.
Vraťme se teď ale na to samé místo, jen o tři měsíce dříve. Devátého září roku 1680 se ve vesnici
objevuje Šavan,37 který zde byl nedávno hostem. Je zadýchaný a při tom, jak se snaží popadnout
dech, sděluje, že se k vesnici blíží veliká skupina Irokézů. Také tvrdí, že s Irokézy jde asi sto
válečníků kmene Miami, které zřejmě přinutili se k výpravě připojit. A je mezi nimi prý i jezuitský
kněz a sám La Salle.38 V táboře vypukne panika a bojovníci se vrhnou na Tontiho a další
Francouze, které podezírají, že sem Irokéze dovedli. Francouzi se po zničení své pevnosti odpadlíky
uchýlili pod ochranu Illiniů do jejich veliké vesnice a protože mezi zrádci byli i všichni řemeslníci,
nebyli schopni začít se stavbou pevnosti na skále, jak si přál La Salle. Jejich život teď visí na
vlásku, ale když Tonti prohlásí, že on a další Francouzi budou proti Irokézům bojovat s nimi,
Indiáni je nechávají žít.
115
Irokézové si pro svůj útok vybrali tu nejlepší dobu, protože mnoho bojovníků konfederace bylo v tu
dobu ve válce se znepřátelenými kmeny a počet bojeschopných mužů v Pimitoui není větší než pět
stovek. Ženy, děti a starci z vesnice, kterých je několik tisíc, jsou evakuováni na ostrov na řece
ukrytý mezi močály, a na jejich ochranu je vyčleněno šedesát bojovníků. Ostatní ve vesnici zapálí
veliké ohně, pomalují se válečnými barvami a v záři plamenů celou noc tančí bojové tance a
dodávají si odvahy k nevyhnutelnému střetu.
Brzy ráno se vracejí mladí bojovníci, kteří byli předchozí večer vysláni jako zvědi za řeku, kde
v lese válečná výprava nepřátel bezstarostně tábořila. Mladí zvědi neskrývají svůj strach. V lesním
táboře napočítali šest stovek Irokézů a Miamiů. Většina z nich má prý kromě běžných indiánských
zbraní pušky nebo pistole, ale i meče. Strach mají i starší bojovníci. Znají válečné umění Irokézů i
jejich krutost, a vědí i o jejich početní převaze. Ale tak jako zvíře zahnané do kouta, tak jako matka
chránící své mladé před útokem silnějšího predátora, tak i Illiniové, mezi kterými je sotva sto
pušek, vyrážejí do boje se zoufalou zuřivostí. Spolu s Francouzi skočí do kánoí na břehu řeky a
37
Příslušník kmene Šavanů algonkinské jazykové skupiny, který díky neustálým válkám patřil k nejkočovnějším
kmenům Severní Ameriky.
38
Jak se později ukázalo, mezi Irokézy žádní Francouzi nebyli. Jeden z bojovníků měl na hlavě černý jezuitský klobouk
a jiný byl oblečen jako francouzský courer des bois, což Šavana vedlo k jeho záměně s La Sallem.
rychle se dostávají na její druhý břeh, odkud vyběhnou lesnatým kopcem a z něj seběhnou na
rozlehlou travnatou pláň, na jehož druhém konci je jiný les, ze kterého začínají vystupovat první
nepřátelé.
116
Obě skupiny se po indiánském způsobu boje rozprostřou po celé délce a krátkými přískoky a
úskoky se za vytrvalého křiku doprovázeným střelbou z luků a pušek přibližují k sobě. Tonti, jako
Francouz, kteří mají v té době s Irokézy již několik let trvající mírovou úmluvu, se v té chvíli
rozhodne zasáhnout, a své indiánské hostitele ochránit. Odloží pušku a s mírovým vampumem
v ruce, a illinijským překladatelem po boku, se rozejde proti běsnícím Irokézům. Ti tmavého
Tontiho v jeho lesním úboru nejdříve považují za Indiána a vrhnou se na něj. Rána nožem vedená
na srdce v poslední chvíli sjede na žebra a z hluboké, ale ne nebezpečné rány, mu začne téct krev.
Náčelníci ale z blízka poznají, že muž není Indián, ale Francouz, a nechají jej i s jeho vyděšeným
překladatelem odvést skrze ječící bojovníky dozadu, kde se Tonti, jistě polomrtvý hrůzou, pokouší
vyjednávat, zatímco přední řady Irokézů jsou stále ve válečném varu a s Illiniji si mění nadávky.
Tonti, kterému se Irokézové pokouší zastavit krvácení, v sobě najde sílu a prohlašuje, že Illiniové
jsou pod ochranou francouzského krále a guvernéra Frontenaca, a vyzývá Irokéze, aby odešli. Jeden
z bojovníků, který Tontimu ukradl jeho klobouk, jej nasadí na svou pušku a objeví se v čele svých
kvílejících druhů. Illiniové, stejně jako Francouzi mezi nimi, si myslí, že byl Tonti zabit a obnoví
střelbu s ještě větší zuřivostí. Mezi irokézskými náčelníky se strhne hádka, jak s Tontim naložit.
Seneka požaduje, aby byl zabit. Onondaga trvá na tom, aby zůstal živ. Tonti několikrát cítí, že jej
někdo bere za vlasy a vidí bojovníka s nožem, který se jej chystá skalpovat. Teď nebo nikdy, řekne
si, a irokézským náčelníkům řekne, že Illiniů je dvanáct stovek a ve vesnici táboří dalších šedesát
Francouzů. Ačkoliv mu někteří z náčelníků nevěří, jinými cloumá nejistota a Onondaga se plně
postaví za Tontiho, když prohlásí, že moment překvapení, ve který doufali, zřejmě ztratili, a musejí
se s Illiniji dohodnout na příměří. Náčelníci zastavují boj a posílají Tontiho zpátky přes pláň ke
svým.
Tonti drží před sebou v rukách mírový vampum a Iliniové, zaskočení tím, že je živý, přestávají
střílet. I jejich křik se postupně ztišuje. Zraněného a unaveného Tontiho podepřou Ribourde a
Membré a společně s Ilinii jdou zpět ke kánoím a vracejí se do vesnice. Sotva jsou zpátky, na kraji
lesa, na protějším břehu, se objevují i Irokézové. Někteří se dostávají k Iliniům a pod záminkou
získání potravin se tlačí do vesnice. Brzy jich je tu víc a víc a Iliniové dostávají strach. Zapalují své
chatrče a odplouvají po proudu v kánoích ke svým ukrytým ženám a dětem na řece. Francouzi, kteří
zůstali ve své chýši, pak byli svědky toho, jak zbytek Irokézů vtrhl do vesnice a dokonal dílo zkázy.
Z trámů, které přežily hlad ohně, si vybudovaly improvizovanou pevnost, a přinutili Francouze, aby
do ní odešli s nimi.
Hrozba přítomnosti francouzské posádky, i údajná převaha ilinijských bojovníků držely Irokéze na
místě. Když se druhý den objevil na dohled od vesnice větší počet Iliniů, Irokézové dostali strach, a
přinutili Tontiho a Membrého, aby v doprovodu Irokéze, který se vydal jako rukojmí, šli jejich
jménem s Ilinii vyjednávat. Ti irokézské záruky přijali s neskrývaným nadšením a zpátky s Tontim
vyslali vlastního rukojmího, mladého bojovníka. To se však ukázalo jako špatný tah, protože
mladík ve své dychtivosti Irokézům prozradil jejich skutečné počty, i to, že zde žádná francouzská
pevnost, natož snad francouzští vojáci, nejsou. Irokézové se vrhli na Tontiho, který musel použít
svůj veškerý klid a diplomacii, aby si zachránil život.
Smlouva byla nakonec uzavřena, ale jen co byly vampumy vyměněny, Irokézové začali stavět
kánoe z jilmu, na kterých se chtěli dostat k ilinijským dětem a ženám ukrytým na říčním ostrově.
(zřejmě dnešní Plum Island). Tonti své přátele varoval, že se je Irokézové chystají zradit, a jen
irokézský respekt k mírově dohodě s Francouzi jej znovu uchránil před smrtí. Ale dokud zde Tonti
a ostatní Francouzi byli, Irokézové se Ilinije neodvažovali napadnout. A tak se po několika dnech u
chatrče, kde Francouzi žili, ukázali irokézští náčelníci se šesti bobřími kožešinami. První dvě, jak
117
vysvětloval irokézský tlumočník, byly zárukou, že děti Frontenaca, tedy Iliniové, nebudou snězeni;
další měla být náplastí na Tontiho zranění; čtvrtá je na jejich putování měla ochránit před
vyčerpáním; pátá měla být vyjádřením toho, že slunce je jasné, a poslední po nich požadovala, aby
opustili vesnici a odešli domů. Tonti za dary poděkoval, ale překvapeným Irokézům navrhl, aby
naopak oni vesnici opustili, a odešli. Irokézové zuřili a jeden z nich vykřikl, že neodejdou, než
snědí ilinijské maso. Tonti nato odkopl darované kožešiny, jako výraz odmítnutí irokézských
návrhů, s tím, že jejich dary nemůže přijmout, pokud chtějí Frontenacovy děti sníst. Vzteklí
Irokézové jednání opustili a Francouzi v předtuše blízké smrti zabarikádovali vchod do chatrče a
byli připraveni nedat své životy bez boje. Irokézové se ale nevrátili. Druhý den ráno se několik
bojovníků objevilo před francouzskou chýší a bez dalšího jednání Francouzům poručili, aby odešli.
Ti, v situaci, kdy Ilinijům nedokázali více pomoci, v obavě o vlastní životy raději uposlechli.
Po jejich odchodu se z Irokézů stali démoni zkázy. Vrhli se na ilinijské pohřebiště nedaleko vesnice
a vykopali těla, která buď spálili, nebo hodili psům, nebo snědli. Zničili a znesvětili každou stopu
Iliniů v této kdysi veliké vesnici a když se jejich apetit po ničení trochu nasytil, nabodly lebky
mrtvých Iliniů na svá kopí a vyrazili po stopách těch živých.
Iliniové, kteří v počtu několika tisíc osob tábořili na říčním ostrově, po odchodu Francouzů na
svých člunech spěchali po proudu pryč. Irokézové, kteří od počátku sledovali každý jejich pohyb,
spěchali za nimi. Každý večer, kdy se Iliniové utábořili na jednom z břehů, Irokézové se utábořili
na druhém. Iliniové se drželi pohromadě a Irokézové se k nim nepokoušeli dostat. Jejich řečník ty
na protějším břehu každý večer ujistil, že se je nepokoušejí zabít, ale jen sledují, že podle dohody
opouštějí toto území.
Deset dní se Iliniové plavili po řece nesoucí jejich jméno směrem k ústí do Mississippi a deset nocí
tábořili na jejím břehu sledováni svými irokézskými stíny na břehu druhém. Bez zásob jídla a
nalomení irokézskými sliby se jejich početný zástup blízko ústí řeky rozhodl rozdělit. Někteří se
spustili na Mississippi a pokračovali dál, jiní přepluli na druhý břeh veliké řeky a ztratili se v prérii.
Většina z nich však u řeky zůstala. V tu chvíli Irokézové zaútočili.
Když se těmito místy v prosinci plavil La Salle, který hledal své přátele, nedaleko ústí řeky na jejím
pravém břehu spatřil několik nehybných postav. Spolu s ostatními přistál a opatrně se blížili
vysokou trávou blíž. V jednu chvíli přeťalo děsivé ticho vytí hyeny, která Francouze zavětřila. Ti už
v té chvíli věděli, že stojící postavy nejsou naživu. Zvedli se a spatřili před sebou scénu z pekla.
Tráva na louce před nimi byla zdupaná mnoha set páry indiánských mokasínů, které zde byly
118
svědky hrůzných vražedných orgií irokézských vítězů. Indiánské ženy připoutané ke kůlům byly
částečně ohořelé a částečně snězené. Mrtvá, před smrtí umučená těla žen i dětí, se povalovala všude
okolo. La Salle a ostatní, němí hrůzou, kterou nikdy předtím neviděli, krvavou louku pečlivě
prohledali, aby našli stopy svých druhů. Ale mezi mrtvými byly jen ženy. Žádný Francouz ani
žádný ilinijský muž. Říká se, že Irokézové, když skončili s vražděním, z této louky domů do
Iroquoie odvedli snad sedm stovek ilinijských žen a dětí, ale žádného muže. Byli snad všichni zabiti
v boji?
La Salle stopy boje nenašel a Irokézové, když se vrátili domů, o žádném boji nemluvili, ani mezi
sebou neměli padlé. Nejprostší vysvětlení je to, že ilinijští bojovníci se svým protivníkům postavili,
ale zradilo je srdce. Z boje utekli, ale už se nedostali ke svým ženám a dětem. Irokézové, kteří celé
týdny toužili po boji a žíznili po krvi, pak zmasakrovali alespoň je. Bezbranné oběti svého hněvu.
Irokézové i jejich miamští spojenci, se vrátili stejnou cestou, kudy přišli. Po řece Illinois až k jejímu
počátku a po dalších řekách až k dnešnímu Chicagu, kde ležela osada Miamiů. Pak pěšky po
stezkách k jezeru Erie a podél jeho břehů až k prvním vesnicím Seneků, kde byly zajaté ženy a děti
Iliniů rozděleny do ostatních vesnic Seneků. Většina měla žít jako náhrada za Irokéze padlé v jejich
nekonečných válkách. Některé z nich čekalo dlouhé umírání u kůlu, po kterém se staly součástí
irokézské hostiny. Ačkoliv i mezi Irokézy sílil vliv křesťanských misionářů, kteří kanibalismus
svých oveček přísně odsuzovali, Senekové, kteří tvořili většinu této válečné výpravy, jejich vlivu
odolávali nejdéle.
Tonti a ostatní, toho rána, kdy na vratké kánoi opustili irokézské ležení, přistáli po celodenní plavbě
na hezkém místě blízko sluncem prosvíceného lesa. Zatímco většina připravovala tábořiště, sušila
jejich mokré věci, nebo spravovala člun, do kterého zatékalo, otec Ribourde, vyzbrojen biblí, odešel
do lesa, kde chtěl mezi stromy přemítat o svém poslání zde v Novém světě mezi divochy. Večer si
jeho přátelé všimli, že se dosud nevrátil, a vydali se jej hledat. Šli po jeho stopách a narazili na
mnoho stop indiánských mokasínů. Bez vědomí, zda jde o přátele nebo nepřátele, vypálili několik
výstřelů, aby otce Ribourda upozornili na místo, kde se nacházejí. Ale k ničemu to nevedlo. Pozdě
večer pak rozdělali veliký oheň a na člunu přepluli řeku, kde se na druhém břehu ukryli. Okolo
půlnoci se u ohně objevil člověk a za chvíli mnoho dalších, ale jejich přítel mezi nimi nebyl. Jak
později vyšlo najevo, otec Ribourde uprostřed lesa narazil na válečnou výpravu Kickapů, kteří byli
na lovu irokézských skalpů. Protože Irokézů bylo mnoho, vystačili si se skalpem tohoto
pětašedesátiletého francouzského kněze. Tonti a ostatní, kteří o osudu Ribourda neměli žádné
tušení, pokračovali v pátrání i následující den, a když znovu nepřineslo výsledek, pokračovali po
119
řece dál. Po více než měsíci putování, kdy málem zahynuli hlady, dorazili až ke Green Bay, kde
v jedné indiánské vesnici narazili na několik Francouzů
Netrvalo dlouho, a Iliniové, ač rozprášení, se na místo své staré vesnice vrátili a znovu ji osídlili.
Irokézové svým miamským spojencům oplatili již o dva roky později přepadením jejich vesnic a
další rok začali otevřeně napadat i indiánské spojence Francouzů. Ti rozšiřovali své obchodní
aktivity dále na západ a Irokézové cítili přímé ohrožení své existence.
120
Válka krále Viléma
Střety mezi evropskými kolonisty v Severní Americe byly až do poslední čtvrtiny 17. století
ojedinělé a ačkoliv mezi jednotlivými koloniemi vládla rivalita, krev za zájmy různých evropských
vlajek prolévali spíš jejich indiánští spojenci ve svých vzájemných bojích. Pokud ke konfliktu
došlo, většinou v návaznosti na válku probíhající v Evropě, vše se obešlo bez boje. Tak zmizelo z
mapy Severní Ameriky Nové Švédsko a později i Nové Holandsko. Koncem osmdesátých let 17.
století už byly v Severní Americe usazeny jen tři evropské mocnosti; Anglie na severovýchodě
dnešních Spojených států, Francie hlavně v dnešní Kanadě, a Španělsko na Floridě. Když tehdy
vypukla v Evropě válka mezi Velkou aliancí (zahrnující Svatou Říši římskou, Španělsko, Švédsko a
Anglii) a francouzským králem, Ludvíkem XIV., konflikt se brzy přenesl i do Nového světa.
V Evropě byla důvodem k válce francouzská expanze, které se okolní národy oprávněně obávaly.
V Americe se ze srdcí svých prvních osídlení rozpínaly jak francouzské tak i anglické kolonie.
Vědomy si obrovských možností spolu navzájem soupeřili o vliv a jejich obchodníci, osadníci a
misionáři neustále posouvali hranice kolonií hlouběji do vnitrozemí. Obchodníci obou kolonií
soupeřili o vliv v obchodě s kožešinami, osadníci zabírali novou půdu, která se pak stávala
majetkem buď francouzské, nebo anglické kolonie, a misionáři a náboženští pastýři šířili svá
náboženství, francouzští katolické a angličtí protestantské. Obě kolonie tedy poháněly protichůdné
zájmy a bylo jen otázkou času a vhodné záminky, kdy se tyto zájmy zkříží.
V dubnu 1689 se zástupcům anglických kolonistů v Severní Americe král Vilém svěřuje s plánem
napadnout Francii a kontinent zcela ovládnout. Francouzi a jejich indiánští spojenci v tu dobu vedli
svou vlastní válku s Pěti národy. Ačkoliv se Irokéze podařilo zatlačit zpátky do jejich původní
domoviny, problém s nimi rozhodně nezmizel. V pohraničí stále docházelo k častým střetům, které
měly rozdílné vítěze. V odvetě za vypálení několika seneckých vesnic vojáky guvernéra Denonvilla
a jejich indiánskými spojenci od Velkých jezer v roce 1687 byla 5. srpna 1689 více než patnácti sty
Irokézy přepadena a vyhlazena francouzská vesnice Lachine. Ve vesnici, která ležela na stejném
ostrově, jako pevnost Montreal, našlo smrt na osmdesát osadníků a útok mezi Francouzi vzbudil
paniku a hrůzu. Kolonie potřebovala energického a rozhodného vůdce a Ludvík XIV. došel
k závěru, že tím nejvhodnějším kandidátem je dřívější guvernér, Louis de Buade de Frontenac.
Frontenac dorazil do Quebecu v říjnu téhož roku a byl přivítán jako zachránce. Kolonie měla oproti
Anglii méně obyvatel, ale její vojáci byli mnohem lépe vycvičení. Zatímco v Nové Anglii se
vojenská síla skládala hlavně z milice, v Nové Francii žil duch regimentu Carignan-Salières a od
roku 1683 tu navíc působily jednotky určené francouzským králem výhradně k obraně kanadské
121
kolonie, pod názvem Compagnies Franches de la Marine. Mnoho vojáků v Kanadě se oblékalo
jako Indiáni a jako Indiáni také bojovali. Frontenac se rozhodl této přednosti využít a aby se pomstil
za irokézské nájezdy, které byly sponzorovány a podporovány anglickými kolonisty, jeho muži
spolu s indiánskými spojenci rozpoutali vlnu teroru. Útoky proti anglickým osídlením však začaly
již před jeho příjezdem.
V noci, 28. června roku 1689, se s pomocí lsti dostalo za opevnění osady Cocheco v dnešním New
Hampshire několik stovek bojovníků kmene Pennacook. Tento kmen, který byl spřízněn s národem
Abenaki, do vypuknutí války krále Filipa obýval území v dnešním severním Massachussets a jižním
New Hampshire. Na konci války byli Pennacookové vyhnáni a mnoho z nich bylo v roce 1676
zabito a zotročeno díky zásahu jistého majora Waldrona, vůdce osady Cocheco. Pomstychtiví
Pennacookové se po třinácti letech vrátili a kromě Waldrona, kterého v jeho domě zmasakrovali,
zabili nebo odvlekli padesát dva dalších osadníků. V koloniích se troubilo na poplach. Vzpomínky
na Metacomovou válku byly ještě příliš čerstvé, jizvy po zraněních stále dobře viditelné a mnohá
spáleniště ještě připomínala, co se v Nové Anglii před třinácti lety dělo.
122
O měsíc později vyráží z hlubokých lesů na severu Maine tři stovky Abenakiů doprovázených
otcem Thurym a několika Kanaďany, které s výpravou posílá baron de Saint-Castin, francouzský
šlechtic, který má indiánskou ženu a je adoptovaný Abenaki. Plují několik dní podél pobřeží Maine
na jih, až se vylodí asi tři kilometry od osady Pemaquid, která existuje jako anglická obchodní
stanice již od roku 1625 a kde je kromě několika osadníků i malé opevnění poskytující přístřeší
slabé vojenské posádce. Indiánští zvědi chytnou druhého srpna nedaleko osídlení jednoho z
obyvatel, Johna Starkeye, který jim prozradí, jak je osada málo hlídaná a že část posádky navíc
odešla na farmu jednoho z osadníků u nedalekých vodopádů. Abenakiové doprovázení Francouzi se
rozdělují na skupiny a v poledne útočí na osadu i pevnůstku v Pemaquid, kde pobijí každého, kdo se
jim postaví na odpor a ostatní zajmou. Stejně se jim daří i u vodopádů, kde přepadnou muže
pracující na poli a všechny je zabijí. V Pemaquid se několika šťastným podaří ukrýt za opevněním a
den a noc si s útočníky vyměnují palbu. Druhý den Francouzi obráncům nabídnou, že pokud se
vzdají, ušetří jejich životy a nechají je odplout do Bostonu. Obránci, kteří nemají ani jídlo, ani
střelný prach, nabídku přijmou a ačkoliv mají Francouzi plné práce udržet krvežíznivé Abenaki na
uzdě, osadníkům je dovoleno odplout.
Během zimy začal francouzský guvernér Frontenac připravovat plán útoku na pohraniční pevnůstky
a města v Nové Anglii a pod jeho vedením vznikly tři větší úderné skupiny, které měly útoky
nezávisle na sobě provést. Během ledna každá skupina, která byla složena z Kanaďanů, Indiánů a
vedena francouzským důstojníkem, vyrazila z kolonie na jih za svým úkolem. Uprostřed drsné
zimy, bez možnosti splout zamrzlé řeky, před sebou měly všechny tři skupiny několik set kilometrů
dlouhý pochod na sněžnicích napříc vylidněnou krajinou, kde nebyly ani evropské sruby, ani
indiánské chatrče, kam by se bojovníci mohli v noci skrýt před mrazem.
První skupina, ve které bylo dvě stě Kanaďanů, Čipevajů a Algonkinů, vyrazila z Montrealu a měla
za cíl čtyři sta kilometrů vzdálenou bývalou holandskou pevnost Fort Orange, která se nyní
jmenovala Fort Albany a už čtvrt století s výjimkou krátkého znovuobsazení Holanďany měla
anglickou posádku. Spřátelení Mohawkové donesli koncem ledna do pevnosti zprávu o podezřelém
pohybu větší skupiny Francouzů a Indiánů na severu. Posádka byla uvedena do pohotovosti a jezdci
na koních vyrazili varovat okolní usedlosti, včetně bývalé holandské vesnice Schenectady, která od
pevnosti ležela asi jedenáct kilometrů. Tato vesnice byla menší než Albany a mezi oběma panovala
určitá rivalita. Když tehdy dorazila zpráva o blížícím se nebezpečí, obyvatelé Schenectady se
rozhodli údajně falešnému varování nevěřit a děti z vesnice v poli postavili velikého sněhuláka jako
hlídku. Když se večer 8. února objevila útočná skupina Francouzů a Indiánů před vesnicí, sněhulák
vyzdobený jako voják jim už z dálky salutoval.
123
124
Francouzský důstojník vyslal indiánské zvědy, kteří vesnici podrobně prohlédli a přinesli zprávu, že
je málo slabě hlídaná. Ačkoliv primárním cílem byla pevnost, francouzský důstojník se rozhodl
využít příležitost, a zasadit úder zde, kde se, na rozdíl od Albany, nemusel střetnout s pravidelným
vojskem v děly chráněné pevnosti. Okolo půlnoci, když byla teplota hluboko pod nulou, a tvrdý
sníh na několika místech dosahoval až k vrcholu palisády, několik Indiánů opevnění přelezlo a
otevřenou branou vpustili ostatní dovnitř. To co se dělo dál je historiky popisováno jako
Schenectadský masakr. Útočníci se s divokým řevem rozběhli po vesnici a začali zapalovat domy a
zabíjet jejich obyvatele. Lidé byli v nočních košilích masakrováni buď ještě v postelích, nebo před
domy, když se snažili utéct. Všichni bez výjimky byli Indiány skalpováni a jejich těla bylačasto
různě znetvořena. To všem bez protestu přítomných Francouzů. Když sem druhý den ráno dorazil
vojenský oddíl z Fort Albany, který byl zalarmován těmi několika šťastlivci, kterým se podařilo
uniknout smrti, našel celou vesnici, tedy asi šedesát domů, vypálenou a stejný počet mrtvých.
Kromě třiceti osmi mužů Indiáni zmasakrovali i deset žen a dvanáct dětí. Dvacet sedm vesničanů
pak bylo Indiány a Francouzy odvlečeno. Říká se, že Francouzi tehdy vězně odvedli přes řeku do
vesnice Scotia, kterou vedl jistý John Glen, Francouzům známý svým vlídným chováním k nim,
aby si mezi vězni vybral své možné blízké. Glen označil tolik lidí, kolik mohl, aniž by vzbudil
podezření, a zbytek byl odvlečen zpátky do Kanady.
O měsíc později se svého krvavého úkolu zhostí zbylé dvě skupiny, když jedna zmasakruje
obyvatele vesnice Salmon Falls, v dnešním New Hampshire, a druhá zničí usedlost a pevnost Casco
v Portlandu. Angličané již mají informace, že za útoky, které jsou jinak typické pro indiánské
nájezdy v pohraničí, stojí Francouzi a rozhodnou se jednat. Ještě předtím, než z jejich strany dojde
k rázné akci, je však čeká ještě jedno vojenské ponížení. Francouzi a Indiáni s příchodem jara
začínají operovat hlouběji v Nové Anglii. Útočí na farmu Anthonyho Bracketta, ale jsou zahnáni na
útěk vojáky Benjamina Churche, který sem byl vyslán z Bostonu. V dubnu je 13 anglických vojáků
zabito u Munjoy Hill, nedaleko Portlandu v Maine, když jsou přepadeni smíšenou skupinou
Francouzů a Indiánů. 16. května je opět nedaleko Portlandu obklíčena anglická pevnost Fort Loyal,
která je poslední baštou anglické vojenské moci v této oblasti. Indiáni okolo pevnosti zapalují
budovy a Francouzi obránce vyzývají, aby se vzdali. Ti nakonec souhlasí, ale jen pod podmínkou,
že jim bude umožněno odejít do nejbližší anglické usedlosti. Francouzi přikyvují, ale když se
otevřou brány pevnosti, Indiáni vtrhnou dovnitř a nelítostně zmasakrují každého vojáka, kterého
najdou. Stejný osud pak čeká i okolní usedlosti.
125
Vedle neúspěchů na pevnině, kterým Angličané zatím nebyli schopni efektivně vzdorovat, zažívají
těžké chvíle i na moři, kde jsou anglická obchodní plavidla vytrvale přepadávána francouzskými
korzáry. Protože se Francouzi na své útoky připravovali již od začátku zimy, kolonisté v Nové
Anglii za nimi byli pozadu. Přes počáteční vojenskou neschopnost však připraví smělý plán, kterým
je dobytí francouzského přístavu Port Royal v Novém Skotsku, který slouží jako základna korzárů a
výchozí bod pro nájezdy indiánských tlup. V polovině května 1690 vyplouvá z Bostonu flotila
sedmi lodí, pod vedením rodilého Novoangličana Williama Phipse, se čtyři sta čtyřiceti šesti
příslušníky milice a o deset dní později, 21. května, vplouvá do zátoky Annapolis, která je branou
k jejich cíli. Francouzští vojáci, kterých je v nedostavěné pevnosti sotva sedmdesát, ihned pochopí,
že síle, která proti nim stojí, nemohou čelit a guvernér provincie, Louis de Meneval, nabízí
kapitulaci. Ta je přijata a guvernér se svými vojáky je vzat do zajetí a odvezen do Bostonu. Ne však
dřív, než anglická flotila obepluje celé západní pobřeží Nového Skotska a vyplení francouzské
usedlosti, se zvláštním důrazem na všechny katolické objekty a artefakty. Celá výprava se s velkou
slávou vrací do Bostonu začátkem června, ale kolonie už jsou v té době připraveny na podnik
daleko smělejší. Dobytí Quebecu.
Francouzi byli ztrátou Nového Skotska, které nazývali Acadia, zdrceni. Frontenac si byl vědom, že
další úder Angličanů povede přímo proti Quebecu a vedle shromažďování milice z celé Nové
Francie nechal posílit i opevnění města. Okolo Quebecu vyrostly dřevěné palisády, které byly na
jedenácti místech zesíleny malou pevností s děly. Vedle toho byly zesíleny dělové baterie střežící
řeku a v ulici vedoucí do města byly umístěny překážky ztěžující případný pohyb nepřítele zde.
Západní strana města, na druhé straně od řeky, byla rovněž posílena o tři děla, což bylo dostačující
vzhledem k rozlehlé pláni, na které by Angličané těžko našli dostatečné krytí.
V New Yorku se rekrutuje milice pro chystaný útok na Montreal. Samotná kolonie Massachussets,
kde je teď po návratu z Acadie Phips, chystá vlastní útok proti Quebecu po vodě. Ale zatímco
výprava proti Montrealu ztroskotá na nenaplnění kvót vojáků odvedených jednotlivými koloniemi a
nezájmem většiny Irokézů o připojení se k tažení, je nakonec zrealizována jen výprava proti
Quebecu.
Aby Phips sehnal na výpravu peníze, nechal vydat cenné papíry, které měly být splaceny z kořisti,
kterou doufal, že v dobytém Quebecu získá. Aby celému podniku dodal náležitý kredit, sám do nich
vložil větší část svého jmění. Nakonec se mu podařilo sehnat asi dva tisíce dvě stě příslušníků
milice, které mělo do Quebecu dovézt třicet dva, většinou menších, rybářských lodí. Ačkoliv byla
expedice připravená už v červenci, ještě celý měsíc čekala na zásoby a posily z Anglie, které ale
126
nikdy nepřišly. Tak 20. srpna 1690 vyráží Phips se špatně vycvičenými vojáky a s nedostatkem
munice a pořádných děl, proti silně opevněnému městu na řece sv. Vavřince, kam díky špatnému
počasí i absenci lodivodů doráží až 16. října.
Jeho protivník, guvernér Frontenac, do Quebecu dorazil z Montrealu teprve přede dvěma dny, ale to
stačilo, aby do zbraně postavil skoro tři tisíce mužů. Kromě kanadské milice tu měl tři bataliony
pravidelné koloniální armády, která byla ve všech ohledech po vojenské stránce lepší, než Phipsovy
dobrovolníci, kteří si přesto svým vítězstvím nad Francouzi byli více než jisti. Kromě toho samotné
město bylo umístěno na jednom z nejlepších obranných míst, které mohla příroda stvořit. Z pevniny
bylo město obklopeno již zmíněnou plání a z řeky bylo chráněno mohutnými útesy a voda zde byla
tak mělká, že k vylodění by bylo nutné použít čluny.
Phips je po vítězství v Acadii tak sebejistý, že ihned po svém vplutí do zátoky před městem posílá
na břeh svého pobočníka, majora Thomase Savage,39 který Frontenacovi předává výzvu ke
kapitulaci. Oba protihráči na toho druhého použili různé formy psychologické hry. Savage je cestou
do Château Saint-Louis veden ulicí, která byla zaplněna burácejícími davy. V zámku je Savage
přivítán Frontenacem, který zde stojí se všemi svými důstojníky a v těch nejlepších šatech. Po
běžných náležitostech Savage Francouzům oznámí, že mají jednu hodinu na složení zbraní a poté
významně vytáhne náprsní hodinky. Frontenac v tu chvíli ztratil nervy, a hrozilo, že majora nechá
oběsit na hradbách na očích celé anglické flotile. Ale nakonec se, především díky zásahu biskupa
Francois de Lavala, uklidnil a zvolal:
„Non, je n'ai point de réponse à faire à votre général que par la bouche de mes canons et de mes
fusils“ (Neodpovím vašemu generálovi jinak, než ústy mých děl a mušket).
39 Shoda jmen i hodností s účastníkem Války krále Filipa, který zemřel v roce 1682.
127
Angličtí důstojníci po návratu Savage usoudili, že nejlepší bude, když se vylodí na pobřeží severně
od Quebecu u Beaufortu a i s děly překročí pomocí člunů řeku Saint Charles, která protéká hned
nad městem. Anglické lodě pak měly začít ostřelovat francouzská opevnění a krýt druhou skupinu,
která se měla vylodit přímo u města. K tomu však nikdy nedošlo. Frontenac útok od Beaufortu
předpokládal a na východním břehu řeky soustředil silný oddíl Kanaďanů vedených Jacques Le
Moyne de Sainte-Hélènem, posílený o indiánské spojence, kteří se ukryli v lese. Když se zde 18.
října vylodilo dvanáct stovek Angličanů v čele s Phipsovým zástupcem, majorem Johnem Walleym,
a začali se blížit k řece, byli okamžitě napadeni Kanaďany, kteří využívali výhod terénu a kryli se za
stromy. Navíc lodě, které vezly děla, svůj náklad vyložily na opačné straně řeky, a tak se Angličané
zakopali a čekali.
Phips mezitím připlul se svými čtyřmi největšími loděmi před pevnost a začal jí ostřelovat.
Nicméně pevnostní děla se ukázala být nejen těžší, ale i jejich obsluha byla zkušenější. A tak
zatímco Angličané způsobili jen minimální škody, francouzská děla lodě těžce poničila. Jeden
výstřel dokonce odstřelil zástavu na Phipsově lodi, která spadla do řeky a pro kterou si odvážná
skupina Kanaďanů, těžce ostřelována z pušek na lodi, úspěšně dopádlovala a odevzdala svému
guvernérovi.
128
Anglický výsadek pod Walleym mezitím dva dny mrzl na východní straně řeky, než se k nim
konečně dostala jejich děla. I přes neúspěch svých kamarádů na lodích se nakonec rozhodli zaútočit
a s rozevlátými vlajkami a za dunění bubnů vyrazili k řece. Na kraji lesa však znovu došlo ke střetu
s Kanaďany a Indiány. I když Angličané do lesa vypálili několik salv z děl, mělo to minimální
účinek. Naproti tomu palba jejich protivníků byla ničivá. Ačkoliv byl při přestřelce smrtelně zraněn
francouzský velitel de Sainte-Hélène, na anglické straně zůstalo sto padesát mrtvých a zbytek
v panice uprchl, nechajíc za sebou i svá děla.
24. října si obě strany vyměnily své zajatce a poničená anglická flotila odplula v hanbě zpátky do
Bostonu. Francouzi se z bitvy poučili v tom, že s masivnějším opevněním a dobrým
dělostřelectvem, je jejich město jen velmi těžko dobytelné, a Angličané zase pochopili, že bez
těžkých děl z Anglie mohou na jakýkoliv další pokus o obléhání Quebecu zapomenout. Frontenac
po boji vyslal do Paříže posla, který krále informoval o vývoji války v kolonii a žádal, aby
královské námořnictvo „potrestalo drzost těch starých parlamentářů v Bostonu“ bombardováním
z děl, stejně jako „těch z Manathu (New York) v jejich děrách,“ a dobylo obě města, aby bylo
zabezpečeno celé pobřeží. Nicméně na takovou akci neměl ve válkou zmítané Francii její král
Ludvík XIV. ani sílu, ani prostředky.
Na hranici mezi koloniemi po zbytek roku docházelo k podobným potyčkám a přepadům, jako před
vypuknutím války. Francouzi a Indiáni přepadali nechráněné usedlosti a Angličané se, spíše
neúspěšně, pokoušeli o to samé. Přístav Port Royal, který zůstal bez přítomnosti anglické posádky,
byl už červnu 1690 obsazen novým guvernérem Acadie, Josephem de Villebonem, ale vzhledem ke
snadné zranitelnosti místa Villebon raději přeplul záliv Fundy na druhou stranu do ústí řeky Saint
John a přístav získal status svobodný, kdy se v něm střídali korzáři a obchodníci obou národů.
Jak bylo zřejmé, na rozhodující vojenský úder neměla sílu ani jedna strana a tak hlavní tíha
veškerých bojů visela na mobilních hraničářských skupinách, které ruku v ruce se svými
indiánskými spojenci podnikaly různé přepady. A protože se většina bojů neodehrávala v tradičním
evropském stylu, ale po indiánsku v lese, podpora jednotlivých indiánských kmenů byla pro obě
mocnosti zásadní. Francouzi na podzim roku 1690 dokonce vyslali ke svým zatvrzelým nepřátelům
z Pěti národů delegaci, ale o jejich misi se dozvěděl tehdejší starosta města Albany v New Yorku,
syn holandských kolonistů, major Pieter Schuyler, nyní v anglických službách, a Francouze nechal
z části pobít a z části uvěznit. Jeho město Albany leželo nedaleko hranic s Novou Francií a Schuyler
v létě během příprav na invazi do Montrealu dostal úkol, aby na jižním břehu jezera Champlain
nechal vyrobit dostatek kánoí, které by chystané invazi posloužily. Invaze byla tehdy odvolána, ale
s tím se nedokázal smířit dvadadvacetiletý bratr starosty Schuylera, ambiciózní Johannes.
Nedokázal zapomenout na masakr v Schenectady a byl přesvědčen, že Francouzi a Indiáni nesmějí
zůstat nepotrestáni. Na Winthropovi si tedy doslova vyprosil, aby mohl podniknout samostatnou
akci s vybranými dobrovolníky a na vlastní náklady. Winthrop souhlasil a Schuyler získává čtyřicet
bílých dobrovolníků a sto Mohawků a Mahicanů, se kterými přeplouvá jezero a spěchá po řece
Richelieu nahoru k Montrealu. Na protějším břehu řeky sv. Vavřince, asi deset kilometrů jižně od
Montrealu, leží francouzská usedlost a pevnůstka, La Prairie. Schuyler se svými muži vesnici
obklíčí a její obyvatele nechá zmasakrovat přesně tak, jako to předtím udělal nepřítel
v Schenectady. Francouzi jsou útokem zaskočeni. Je to poprvé, co se ozbrojená skupina bělochů
z kolonií dostala tak hluboko do Kanady z tohoto směru. Navíc se jí podařilo uniknout bez ztráty
jediného muže.
Phips se zatím vydává do Anglie za králem Vilémem, aby získal proti Francouzům pomoc. Ale
Anglie je stejně jako Francie plně zaměstnána boji v Evropě a tak král Phipse, žádá, aby zatím dělal,
co mohl, a jen co to bude možné, pošle mu prý posily. Jediní, na koho se kolonisté mohou
spolehnout, jsou Irokézové. Na konci zimy, když roztály řeky a z lesů zmizel sníh, se bojovníci Pěti
národů vypravili ze svých zimovišť v New Yorku na sever k francouzským osídlením. V dubnu se
129
jich u ústí řeky Ottawy, jen pár desítek kilometrů od Montrealu, kde si zřídili tábor, shromáždilo
osm set. Odtud pak jejich tlupy vyrážely do okolí a napadaly roztříštěné kanadské osady, které
irokézský hněv pocítily naposledy před dvěma lety, kdy patnáct stovek válečníků napadlo
francouzskou osadu Lachine nedaleko Montrealu a její obyvatele buď zmasakrovali, nebo umučili a
rituálně snědli. Nyní stejný osud potkal vesnici Point aux Trembles, vzdálenou jen patnáct
kilometrů od Montrealu. Jiná, smělejší skupina zaútočila za bílého dne přímo před montrealským
opevněním na vesnici křesťanských Indiánů a třicet pět jich odvlekla. Plameny z hořících stavení a
kouř byly dostatečným alarmem pro francouzská osídlení podél řeky sv. Vavřince, jejichž obyvatelé
vyklidili své domy a uprchli pod ochranu pevnůstek. Protože většina bojeschopných mužů byla v
Quebecu, téměř dvě stě padesát kilometrů daleko, místní milici trvalo nějaký čas, než se dala
dohromady. Asi sto dvacet vojáků a rangerů vedl vojenský velitel Montrealu a budoucí guvernér
Nové Francie, markýz, Philippe de Rigaud Vaudreuil. Po mnoha dnech, kdy si Irokézové v kraji
dělali, co chtěli, Francouzi vyrazili po jejich stopě. Část z nich, asi čtyřicet bojovníků, dostihli
několik desítek kilometrů severně od města, na břehu řeky u pevnůstky Repentigny, kde byli
usazení v jednom z obsazených domů. Markýzovi muži se krytí nocí dostali k domu přes řeku v
kánoích a po vylodění zaútočili na ty, kteří spali venku. Zabili je všechny. Irokézové vyběhli z
domu ven, ale střelba zabila tři další a ostatní začali bránit dům. Na otevřeném prostranství před
domem začali mít ztráty i Francouzi, kterých při zteči zahynulo sedm, včetně syna slavného
průkopníka Nové Francie Charlese Le Moyne, Françoise de Bienville. Francouzům se pak ale
podařilo dům zapálit a i když se zuřiví Irokézové snažili probít, a jednomu se to dokonce podařilo,
ostatní byli pobiti. Francouzi zajali jen tři Indiány, které předali obyvatelům napadených osad.
Všichni zemřeli na hranici. Nakonec, po několika týdnech, dorazily posily z Quebecu, které
vyrazily přímo k ústí Ottawy, kde se před nimi Irokézové rozutekli, a Nová Francie mohla zase
chvíli volně dýchat.
Pět národů bylo svými anglickými spojenci znepokojeno. Kromě neúspěšné invaze do Quebecu a
přepadení vesnice, kterou provedl Johannes Schuyler, nebyli schopni proti kombinovaným
francouzsko-indiánským útokům nijak reagovat. Nedokázali ochránit Seneky před devastující
invazí v roce 1687, ani neudělali nic teď na jaře, kdy byli Irokézové nuceni ustoupit od ústí Ottawy.
Pro-francouzská frakce v rámci Pěti národů mohla kdykoliv posílit a odvést další irokézské
konvertity pod ochranu Nové Francie do vesnic u řeky sv. Vavřince. Pokud toto nechtěli Angličané,
především ti z New Yorku, pro které byla Irokézská liga jediným nárazníkem mezi nimi a
francouzskými Indiány, dopustit, museli jednat. A tohoto úkolu se zhostil přímo starosta Albany,
Pieter Schuyler.
130
Schuyler začne uprostřed léta roku 1691 shánět dobrovolníky a vyšle posly i k Mahicanům na jih do
Hudson Valley a k Mohawkům do jejich vesnic na západě u řeky nesoucí jejich jméno. Začátkem
srpna pak z Albany pod jeho vedením vyráží sto dvacet Angličanů a Holanďanů společně se
šedesáti šesti Mahikany, kteří vyslyšeli volání svých bílých spojenců. Mezi nimi a územím nepřítele
leželo dlouhých tři sta padesát kilometrů divočiny. Země, kde se už téměř jedno století střetávaly
tlupy Irokézů se svými nepřáteli a kde do tohoto konfliktu před padesáti lety zasáhl bílý muž. Na
jihu nejprve Holanďan a po něm Angličan. Na severu pak Francouz. Jejich pušky a ocelové nože a
sekery udělaly v hlubokých lesích Severní Ameriky z domorodých příjemců těchto zbraní pány nad
životem a smrtí. Nejméně tři sta padesát kilometrů dlouhá a možná stejně široká válečná zóna dvou
evropských velmocí, kde místní indiánské kmeny hrály důležitou, ale tragickou roli. Roli spojenců
a nepřátel, která se střídala častěji, než barva listí na stromech. Hnědé ruce indiánských bojovníků v
jednu chvíli přátelsky tiskly ruce svých bílých sousedů, aby jim za moment do jejich těl vrazily nůž
a s krutým výkřikem odřízly z hlavy skalp. Ale přesto bylo jejich spojenectví pro přežití kolonistů
nezbytné a obě strany o přízeň Indiánů bojovaly všemi prostředky. A co stvrdí vzájemné spojenectví
více, než společně prolitá krev?
Cesta do Kanady byla pro newyorčany v každém ročním období stejná, ačkoliv způsob dopravy se
lišil. Zatímco v zimě pochodovali přes zamrzlé řeky a jezera na svých sněžnicích a zásoby táhli na
saních, v letních měsících jim posloužily kánoe. Z Albany, kam nakonec dorazilo i osmdesát
Mohawků, výprava vyplula po řece Hudson na sever až k Hudsonským vodopádům, kde jí čekalo
pár desítek kilometrů pochodu s lehkými kánoemi na ramenou, než se dostala k jezeru George. To
Schuylerovi muži přepluli po celé jeho výšce až k místu, kde bude jednou stát pevnost Carillon
(později Ticonderoga) a kde se před osmdesáti lety střetl Champlain s Irokézy. Zde se muži museli
znovu vylodit a přenést své čluny k jezeru Champlain, které také přepluli a na jeho konci se napojili
na řeku Irokézů, která už se nyní nazývala Richelieu. Po ní pluli až nedaleko francouzské pevnost
Chambly, kde se vylodili, a po protějším břehu kánoe krytí nocí nepozorovaně přenesli, aby
pokračovali ještě dalších patnáct kilometrů po řece, kde na levém břehu kánoe ukryli a vyrazili na
jihozápad směrem k La Prairie de la Madeleine, což byla vesnice francouzských Mohawků a jiných
konvertitů z Pěti národů naproti Montrealu přes řeku.
Francouzi o pohybu svých nepřátel věděli od samého počátku, a ačkoliv nevěděli, kde se přesně
nachází, věděli, kde zaútočí. Proto na ně u La Prairie čekal montreálský guvernér, Louis-Hector de
Callières, s osmi sty vojáky a coureur des bois.40 Samotná francouzská pevnost, která vesnici
40 Protipól novoanglických a newyorských rangerů. Kanadští zálesáci, kteří se živili hlavně obchodem s Indiány, mezi
kterými často žili.
131
střežila, byla jen pár desítek metrů od břehu a většina vojáků tábořila ve stanech napravo od ní,
zatímco coureur des bois a francouzští Mohawkové nalevo, poblíž mlýna. Osm set mužů ve zbrani
byla na kolonie mohutná síla a Francouzi se cítili v bezpečí. Vojáci udržovali disciplínu, ale
Kanaďané se každý večer opíjeli a hluk z jejich tábora se nesl do celého kraje. Hodinu před
úsvitem, 11. srpna, spatřila hlídka u mlýna stíny mužů, které se plížily podél potoka. Kanaďan křikl
„kdo tam“ a když nepřišla žádná odpověď, vystřelil a vběhl do mlýna. V noci se kolem kanadského
tábora shromáždili Schuylerovi muži, a když po nich hlídka vystřelila, tiše se vrhli na přístřešky
zálesáků a indiánské kánoe, pod kterými divoši spali. Většina Kanaďanů stačila utéct do pevnosti,
ale pár francouzských Mohawků bylo zabito. Vojáci z druhé strany pevnosti vzbuzeni střelbou a
křikem vyrazili na místo boje, ale byli rozprášeni salvou Schuylerových mužů, kteří na ně čekali.
Vojáci, nyní posílení o Kanaďany a Indiány, vyrazili do útoku znovu a Schuyler, čelíce více než
trojnásobné přesile, ustoupil k nedalekému korytu řeky, kde jeho muži zalehli k zemi a ostrou
palbou protiútok Francouzů a Indiánů znovu odrazili. Nepronásledováni, zničili indiánské
kukuřičné pole a ustupovali podél kraje lesa, odkud Mohawkové vydávali směrem k pevnosti
nelidské skřeky a volali na Francouze, že nejsou muži, ale psi. Před nimi byl dlouhý pochod kolem
pevnosti Chambly dál na sever, kde byly schovány jejich kánoe. Ale den v každém smyslu teprve
začínal.
132
Do pevnosti Chambly byla už před dvěma dny, kvůli spatřené kánoi s Mohawky na řece Richelieu,
poslána rozmanitá skupina složená z francouzských vojáků, coureur des bois, francouzských
Mohawků, Hurónu a Algonkinů. Celkem asi sto šedesát ozbrojenců, které vedl Philippe Clement du
Vault de Valrennes. Měli za úkol nechat Angličany projít, a pokud by došlo k boji, zablokovat jejich
ústup. Ráno, v době Schuylerova útoku na La Prairie, objevili Valrennesovi zvědi stopy Angličanů a
celá skupina se po nich vydala. Okolo deváté hodiny ráno, asi deset kilometrů od Chambly, na sebe
narazily přední hlídky obou skupin. Celý les v tu chvíli ožil křikem Indiánů, ze kterého jejich
spojencům i nepřátelům vstávaly vlasy hrůzou. Valrennes obsadil vyvýšeninu, která Schuylerovi
přetínala jeho ústupovou cestu. Francouzi a Indiáni se přikrčili za dva mohutné spadlé stromy a
čekali. Ne dlouho. Schuylerovi muži ještě stále plni adrenalinu z vyhraného střetu u La Prairie na ně
okamžitě zaútočili. V domnění, že čelí hrstce francouzských Indiánů, se bezhlavě vrhli do kopce,
ale přesná střelba z francouzských pušek je přikovala k zemi, některé navždy, a museli ustoupit. Jen
o pár metrů. Vždyť v patách jim může být celé vojsko od La Prairie a pokud neprorazí skrz, brzy se
ocitnou mezi dvěma ohni. Navíc Mahikani uprchli do lesa a Schuylerovi zůstalo sotva dvě stě
mužů. Zoufalý a odhodlaný se odsud dostat je všechny znovu vrhl proti stromům, za kterými číhal
nepřítel. Angličané, Holanďané i Mohawkové bojovali tak zuřivě, že se jim Francouze a Indiány
podařilo z jejich improvizovaného opevnění vytlačit. To, co následovalo, guvernér Frontenac
později označil za nejostřejší boj, jaký Kanada do té doby poznala. Schuyler se snažil své lidi dostat
skrz, zatímco Valrennes dělal vše pro to, aby nepřítele zatlačil zpátky k La Prairie. Mezi stromy
pradávného lesa se divoce mihala těla Evropanů i divochů, kteří spolu zápasili v těsném objetí na
život a na smrt. Pro kouř z pušek bylo brzy vidět jen na pár metrů, což jen přidalo na zmatku a
zvýšilo zoufalost obou táborů v jejich boji. Po hodině urputné snahy obou stran zvítězit se štěstí
začalo přiklánět na Schuylerovu stranu. Jeho mužům se podařilo prorazit střed Valrennesovy obrany
a dostat se Francouzům do týla. Pak se Angličané otočili a vrhli se na nepřítele znovu. Francouzi a
Indiáni v tu chvíli povolili a začali ustupovat směrem k La Prairie. Schuyler na ně však nepřestával
tlačit a tak se jejich ústup za chvíli změnil v útěk, kdy se za nimi vítězové hnali lesem ještě asi půl
kilometru. Spokojený s tím, že se mu podařilo uvolnit cestu, Schuyler svolal všechny bojovníky a
začali spěchat ke svým člunům nahoře u řeky. Ty našli v pořádku, a po několika hodinách čekání na
opozdilce, a uprchlé Mahikany, se celá výprava naloďuje, a po řece Richelieu se kolem pevnosti
Chambly vrací zpět do Albany. Za sebou nechávají dvacet jedna mrtvých Evropanů, šestnáct
Mohawků a šest Mahikanů, kteří většinou padli v lesní bitvě s Valrennesovými muži a sto pět
zabitých a raněných nepřátel, jejichž sebevědomí bylo tímto útokem bolestivě zasaženo.
Další půlrok se vojenské akce omezily jen na menší průzkumné výpravy do týla nepřítele a
indiánské útoky na osamělé usedlosti. Nicméně Francouzi, kteří zatím svůj masivní útok na Albany
vzdali, jsou odhodláni Angličanům jejich návštěvu u La Prairie oplatit. To se jim podaří, když
v noci z 25. ledna přepadnou městečko York na pobřeží Atlantiku, v dnešním státě Maine. Hluboko
na území nepřítele se sto padesát válečníků národa Abenaki, doprovázených několika Kanaďany,
francouzským důstojníkem a jezuitou, Louisem-Pierre Thurym, vrhlo na spící obyvatele a během
krveprolití, které vešlo do historie jako Masakr na Hromnice, je asi sto osadníků povražděno a 80
odvlečeno zpět do Kanady, ačkoliv zde jsou nakonec vykoupeni přítomným britským důstojníkem,
kapitánem Johnem Aldenem z Bostonu.
Francouzi nyní začínají podnikat další přepady po vzoru toho v Yorku. Několik Kanaďanů, někdy
jen přidělený francouzský důstojník, doprovází skupinu indiánských bojovníků, která útočí na různé
cíle v Nové Anglii. V červnu roku 1692 se mohutná skupina Abenakiů, doplněná o několik
francouzských vojáků, dostane jen několik kilometrů od zničeného Yorku, a devátého dne v měsíci
zaútočí na malou pevnost chránící vesnici Wells. Její posádce o síle patnácti vojáků velí major
James Converse. Indiáni, kterých je i s Francouzi na pět stovek, dva dny a dvě noci Converse a jeho
muže ostřelují, ale opevnění se jim zdolat nepodaří. Angličané nakonec v boji ztratili jen jediného
vojáka, Johna Diamonda, který byl v době začátku útoku venku a kterého Abenakiové surově
133
umučili. Zato z pevnostních střílen a z člunů v přístavu, ve kterých dorazila posila dalších patnácti
vojáků, bylo dobře krytými obránci zabito mnoho Indiánů, včetně jednoho francouzského
důstojníka, což útočníky nakonec donutilo jejich obléhání vzdát jako marné a odtáhnout pryč.
V srpnu 1692 je na troskách před třemi roky zničeného opevnění v Pemaquide v tichosti postavena
nová pevnost, která dostává jméno William Henry. Pevnost leží na území nepřátelských Abenakiů a
aby Angličané při stavbě odlákali jejich pozornost, vyslali vojenskou výpravu vedenou majorem
Benjaminem Churchem, aby zničila hlavní vesnici Abenakiů u Teconnetu, hluboko v lesích nahoře
v dnešním Maine. Indiáni se snaží Churchovi vyhnout a před jeho příchodem svou vesnici zapálí a
zmizí do lesů. Church a jeho vojáci pak jen dílo zkázy dokonají, když zničí jejich pole a nalezené
zásoby kukuřice a bez toho, aby se s nepřítelem střetli, se stahují zpátky.
Abenakiové jsou zpočátku zaskočeni tím, že byli napadeni na vlastním území, ale když zvědi hlásí,
že je nepřítel pryč, znovu svou vesnici obsazují. Pevnost William Henry se postavit podařilo, ale
když jí zanedlouho poté Indiáni objeví, informaci předají Francouzům a naplánují společný útok.
Dvě francouzské lodě, Poli a Envieux, mají zaútočit z moře a Abenakiové spolu s vojáky guvernéra
Villebona z pevniny. Když byla pozemní skupina připravena, objevily se nedaleko pevnosti obě
lodě. Jenže když jejich posádky spatřily pevnostní děla a anglickou válečnou loď kotvící v přístavu,
obrátily se a odpluly. Útok byl proto odvolán a Abenakiové byli nad zbabělostí Francouzů bez sebe
vzteky. Rok nato, v létě 1693, se jejich náčelníci objevují u pevnosti a po zprostředkovaných
jednáních přistupují na smír a nevýhodnou smlouvu, která z nich fakticky udělá poddané
anglického krále.
Frontenac se tak nemůže spoléhat na sílu, ale na taktiku a diplomacii. Ví, že na vyslání početné
vojenské výpravy nemá ani jedna strana dostatek prostředků a miska vah se převáží na stranu toho,
kdo získá větší podporu indiánských kmenů. Proto se Frontenac stále pokouší s Irokézy uzavřít mír
a získat jejich neutralitu, díky které by pak jeho Kanaďané a Indiáni nerušeně pronikali do Nové
Anglie. Jenže s Irokézy se nedá jednat. Jsou jako divoká smečka vlků, na kterou nic neplatí a která
na Francouze vytrvale útočí. Angličané si jsou ceny svého spojenectví s nimi velmi dobře vědomi a
zásobují je moderními puškami, střelivem a dalšími dary. Po několika marných pokusech o
vyjednávání Frontenac rozhodne, že diplomacie bylo dost a uchýlí se k silovému řešení, kdy je
připraveno zimní tažení, jenž má Pět národů smést z povrchu zemského.
V lednu 1693 vyrazila z Fort Chambly kombinovaná skupina sto Kanaďanů a pěti set Indiánů.
Jejich cílem byly vesnice Mohawků, Angličany nazývané jako hrady, na stejnomenné řece v New
134
Yorku a také pevnost v Albany. Zatímco newyorčané, kteří se o invazi dozvěděli, se připravili k
obraně, zapomněli informovat své spojence. Francouzi a Indiáni se k první mohawské vesnici
dostali začátkem února, ale našli ji prázdnou a tak ji zničili a pokračovali dál. Stejný scénář se o
několik dní později odehrál u druhé vesnice. Bez jediného obránce byla i ona zničena. U třetího
mohawského hradu, který pomohli vystopovat francouzští Mohawkové, konečně narazili na své
nepřátele. Kanaďané mají rozkaz vzít ženy a děti do zajetí a muže pobít, ale na přímluvu
francouzských Mohawků a díky prosbám Mohawků z Ligy, že se připojí ke svým soukmenovcům v
Kanadě, je většina ušetřena.
11. února dorazil do Albany chlapec, kterého před třemi lety unesli z vypálené vesnice Schenectady.
Místního vojenského velitele varuje před blížícími se Francouzi a ten okamžitě posílá po řece
zprávu do New Yorku. O šest dní později z New Yorku po řece Hudson připlouvá guvernér Fletcher
a okamžitě vyráží do Schenectady, zatímco v Albany nechává rozkaz, aby ho jednotky, co dorazí po
něm, následovaly. Ze Schenectady pak všichni postradatelní vojáci vezoucí zásoby a střelivo vyráží
k slabě zamrzlé řece Mohawk, kterou se jim nakonec 20. února podaří překročit. O den později je za
nimi vyslán zbytek vojáků, který připlul z New Yorku, ale guvernér Fletcher téhož dne dostává
vzkaz od majora Schuylera, že je po bitvě a ten se i se svými muži vrací do Schenectady.
135
Major Schuyler dostal informaci o francouzském postupu na řeku Mohawk už 8. února. Ještě ten
večer spěchá jeho bratr Johannes s padesáti pěti jezdci do Schenectady. Zde druhý den potkávají
skupinů Mohawků, kteří jsou rozčíleni nad tím, že Angličané nechávají Francouze beztrestně
drancovat jejich vesnice. Major Schuyler doráží do Schenectady druhý den a Mohawky uklidňuje.
Svého bratra a dalších šest mužů posílá na průzkum a ti mu donesou informaci, že Francouzi a
Indiáni okupují první dvě mohawské vesnice, které obsadili. Angličané dostávají další posily
z Albany a 13. února ráno vyrážejí podél toku řeky Mohawk vstříc nepříteli. Odpoledne dostávají
zprávu, že Francouzi a Indiáni vypálili třetí mohawskou vesnici a nyní jsou na ústupu. Vzápětí
přichází jiná zpráva, že k jejich oddílu čítajícímu dvě stě sedmdesát tři mužů se blíží asi šest stovek
Mohawků a Oneidů, kteří jim jdou na pomoc.
Angličané se utáboří a další zvěd hlásí, že Francouzi jsou jen asi dvanáct kilometrů od nich.
Schuyler posílá dva indiánské zvědy a jednoho důstojníka, kteří mu ráno potvrdí, že nepřítel se
zastavil a staví obranné zátarasy. Angličané vyčkávají na příchod Irokézů, kteří se objevují
následujícího dne v polovičním počtu, než říkala původní zpráva. Přesto má u sebe Schuyler téměř
stejný počet bojovníků, jako jeho protivník, a rozhodne se zaútočit.
Ráno, 17. února, se Angličané s Irokézy uprostřed sněhové vánice objeví před francouzským
opevněním. Francouzi a Indiáni vyrazí z opevnění a zaútočí, ale jsou odraženi. Stejně jako podruhé
a potřetí. Nakonec hluk z jejich strany zeslábne, až je úplné ticho. Indiánští zvědi se plíží
k opevnění, kde zjistí, že Francouzi a jejich indiánští spojenci využili sněhové bouře a ustoupili a
nechali na místě většinu svých zajatců, kteří by je zdržovali. Angličané je nemohou pronásledovat,
protože vyrazili narychlo a nemají dostatek zásob. Čekají tedy dva dny, než dorazí kapitán Simms
s dalšími osmdesáti muži a jídlem a pokračují v pronásledování. Schuyler ale vzápětí čelí
nespokojenosti svých lidí, kteří si stěžují, že jídla není dost a jejich vybavení jim na pronásledování
nepřítele až do Kanady nestačí. Závažnější ovšem bylo náhlé odmítnutí Mohawků pokračovat
v boji, když nechtěli riskovat životy svých zbývajících dětí a žen ve francouzských rukách.
Schuylerovi tedy nezbývalo nic jiného, než se vrátit do Schenectady. Zde na něj čeká guvernér
Fletcher s dvěstě osmdesáti vojáky, ale Francouzi jsou již daleko a tak je vojsko rozpuštěno.
Během následujícího léta a zimy je v obou koloniích klid. Veškerá iniciativa je v rukou
francouzských korzárů, kteří během jednoho roku přepadnou na pobřeží Nové Anglie více než sto
lodí. Irokézové, kteří byli oslabeni francouzským zimním přepadem jejich vesnic na řece Mohawk,
se nakonec pokoušejí dohodnout s Frontenacem smír, ale ten odmítá, protože ten by nezahrnoval
jeho indiánské spojence. Rok trvající klid je v červenci 1694 přerušen dalším hrozným masakrem.
136
Mírová dohoda Abenakiů s Angličany byla pro Francouze velikou ranou. Villebon, guvernér
Akádie, jejíž kontinentální část přímo sousedila s tehdejší massachusettskou kolonií, dobře chápal,
že kromě několika jeho vojáků a kanadské milice, tvořili Abenakiové celou jeho bojovou sílu. Ani
Frontenac nebyl nadšen, protože hodlal soustředit veškerou sílu proti Irokézům ve víře, že Akádie je
Abenaki chráněná. Nyní, když massachusettské usedlosti přestaly být Abenaki napadány, hrozilo, že
se Angličané budou schopni soustředit místo na obranu na útok a podniknou novou ofenzívu proti
Quebecu. Frontenac byl rozhodnut v Akádii upevnit sílu francouzské koruny a během podzimu
1693 mezi Abenaki dorazil jak zosnovatel masakru v Yorku a účastník mnoha indiánských nájezdů
na anglické usedlosti, jezuita a zapřísáhlý nepřítel Puritánů, Louise-Pierre Thury, tak také nový
vojenský velitel oblasti, Sebastien de Villieu.
K jejich štěstí, ne všichni náčelníci Abenakiů byli s mírem a jeho podmínkami spokojeni.
Nejhlasitější z nich, Taxous, souhlasil s francouzským návrhem shromáždit co nejvíce svých
bojovníků a zaútočit na cíle v Massachusetts. Než se ale válečná výprava stačila svolat, přišla zima
a všechny válečné výpravy se odložily na jaro. V dubnu se pak veškeré přípravy spustily nanovo,
ale Angličané s Abenaki začali sami znovu jednat a vše vypadalo, že neúnosné podmínky míru
budou přeci jen zmírněny a Angličané také konečně vrátí všechny Abenaki, které drželi v zajetí.
Bojechtivá nálada nespokojených náčelníků začala chladnout. Jenže součástí nových jednání byla i
uzavřená dohoda o prodeji kmenové půdy, kterou guvernér Phips uzavřel s velikým náčelníkem
Abenakiů, Madockawandou. Taxous, který na Madockawandu už dlouho žárlil, byl touto dohodou
nesmírně uražen a přípravy na válku se díky jeho vlivu rozhořely více, než předtím.
Taxous brzy získal většinu ostatních náčelníků a sám Madockawando byl pod velikým tlakem.
Thury, zkušený manipulátor, denně Indiánům kázal o proradných Angličanech a uzavřených
smlouvách, které oni sami nikdy neplní. Pod tlakem celého kmene nakonec i Madockawando kývne
a rozhodne se válečnou výpravu podpořit. 21. června se bojovníci společně s Thurym a Villieuem,
který už nějaký čas pobývá mezi nimi, vydají na cestu. O devět dní později míjejí pevnost William
Henry, a zatímco hlavní skupina pokračuje k řece Kennebec, Villieu projeví zájem podívat se
dovnitř. Namaskuje se jako Indián a v doprovodu dalších tří vejde do pevnosti. Vnitřek si dobře
prohlédne, a ačkoliv nyní není v plánu na pevnost zaútočit, je přesvědčen, že jeho znalost se mu
jednou bude hodit. Hlavní skupina mezitím dorazí do jedné z vesnic jejich národa, Amasaquonte,41
kde se k nim přidávají další bojovníci. Jeden z nich, mladý náčelník Bomazen, který byl před rokem
u podpisu smlouvy s Angličany a svého času s nimi velmi usiloval o mír, byl zvolen vůdcem
výpravy. Při jedné své přátelské návštěvě Bostonu byl totiž uvržen do vězení, a ačkoliv byl po pár
41 Dnešní Farmington Falls v Maine
137
měsících propuštěn, toto jednání v něm zanechalo hořkost a touhu po pomstě.
13. července výprava překročila hranice královské provincie New Hampshire, kde brzy dosáhli
jezera Winnipesaukee a pokračovali k usedlosti u řeky Oyster. Tato pouhých dvacet pět kilometrů
dlouhá řeka pramení u dnešního Barringtonu a klikatí se krajinou okolo Durhamu až do Great Bay.
A právě u dnešního Durhamu ležel cíl cesty této krvežíznivé tlupy více než dvě stě padesáti Indiánů,
plantáž Oyster River. Po dlouhém nočním pochodu z 16. na 17. července bojovníci konečně stanou
v lese u usedlosti. Na kraji lesa již čekají dva zvědi, kteří hlásí, že usedlost je nechráněná a cesta je
volná. Další zvědi jsou znovu posláni do vesnice, aby si dobře prohlédli její zabezpečení a
uspořádaní domů. Ti osadníci, co přepadení přežili, později vzpomínali, jak se v noci před útokem
po vesnici ozývalo klepání na dveře a na pevnůstky přiletělo pár kamenů, což byl způsob, jak
Indiáni zjišťovali, jak je usedlost připravená k obraně.
Následující den je v lesích u řeky této bělošské vesnici připraven krvavý konec, na kterém se
nepodílejí jen jejich indiánští nepřátelé, ale rovněž příslušníci jejich vlastní rasy. Je dohodnuto, že
Bomazen povede jednu část výpravy, která překročí řeku z jihu, a druhá část, kterou povede další
mladý náčelník, Paquaharet, udělá to samé ze severního břehu. Oba Francouzi se svým doprovodem
a bojovníky náčelníků Taxouse a Madockawanda pak zaútočí na odlehlé farmy, které leží severně
od hlavního osídlení. Nikdo nesmí být ušetřen. Všichni musí být zabiti, včetně žen a dětí, a všechny
domy vypáleny. Dvě hlavní části se mají rozdělit na menší skupiny po osmi až deseti bojovnících,
z nichž každá přepadne jeden dům a až budou hotovi, spojí se a společně zaútočí na hlavní pevnost.
Poté se vrátí ke svým kánoím.
Byl to děsivý plán destrukce a beznadějného konce pro bílé osadníky. Indiáni věděli, že jakmile
zazní výstřel, ti, co žijí v neopevněných domech, se budou snažit utéct do těch opevněných. Ale
protože u každého stavení už budou čekat připravení bojovníci, nikdo nebude mít šanci se do
bezpečí opevnění dostat. Okolo půlnoci se bojovníci rozdělují podle plánu a začnou se tiše
přemisťovat na své pozice. Někdy okolo druhé hodiny se otevřely dveře jednoho z domů. John
Dean, mlynář, který pracoval mimo vesnici, se chystal časně vyrazit do práce. Políbil svou ženu a
dceru, a aby je nevzbudil, velmi opatrně za sebou zavřel. Vkročil na cestu, ještě trochu rozespalý, a
ani si nevšiml stínů, které se nedaleko od něj mihnuly v trávě. Když se potom ozval výstřel, který
mu vzal život, už ho možná ani neslyšel, ale pro Indiány se stal signálem k útoku.
Výstřel ale zazněl příliš brzy. Budoucí vrazi ještě nebyli všichni na svých místech a opozdilci se
nyní zvedli z trávy a spěchali ke svým cílům, srážejíc vše, co jim přišlo do cesty. Na jižním břehu
138
však byli Indiáni včas a hned po výstřelu začali svůj krvavý plán měnit v realitu. Rodina Stephena
Jenkinse se snažila schovat v kukuřičném poli. Ann Jenkins, jeho manželka, později vzpomíná, jak
viděla Bomazena, kterého znala z minulosti, jak se k nim blíží s dalšími deseti bojovníky. Bomazen
střelil jejího manžela do prsou. Přistoupil k němu a zasadil mu tři rány sekerou do hlavy. Pak ho
skalpoval a ještě ho třikrát bodl nožem. Pak kopl do hlavy jejich malou dceru, a když ležela
v bezvědomí, skalpoval i ji. Dítě následně položil do náruče jejího mrtvého otce a její bezvládné
tělíčko probodl nožem. Než zchladil svůj vztek, tak ještě zabil Jenkinsovu babičku, kterou také
skalpoval a Ann a ostatní její děti nechal pevně svázat, aby je později odvlekl.
Dalším terčem se stal dům pastora Francise Drewa. Když slyšel výstřel, snažil se běžet pro pomoc
do opevněného domu pana Adamse, ale byl ihned chycen a dovlečen zpátky před svůj dům, kde mu
Indiáni pod slibem ušetření jeho i rodiny nařídili, aby je vpustil dovnitř. Drew jim uvěřil a zaplatil
za to životem. Nicméně jeho rodina byla zatím ušetřena a odvlečena do zajetí, ačkoliv Drewova
žena byla později zraněná ponechána svému osudu v lese a jejich devítiletý syn Benjamin musel
běžet uličkou mezi indiánskými bojovníky s tomahavky, kteří ho tloukli, dokud z něj nevyprchal
život. Mladý Thomas Drew a jeho těhotná žena Tamsen, byli rovněž odvlečeni, jenže mladý život
v jejím lůnu nedostal šanci a dítě bylo krátce po narození zabito.
139
Adamsův dům, kam se pan Drew snažil utéci, nebyl tím pravým útočištěm pro ty, co by si chtěli
zachránit život. Ve chvíli, kdy se ozval první výstřel, vběhli Indiáni dovnitř a ve spánku povraždili
všech čtrnáct členů domácnosti, s výjimkou malé Mercy, která byla odvlečena do Kanady. Thomas
Bickford stačil svou rodinu posadit do člunu a sám se vrátil do domu, aby bránil jejich majetek.
Viděl Indiány přicházet a ti na něj anglicky volali, ať se vzdá, že ho ušetří a pokud tak neučiní, bude
umučen. Brickford věděl o Indiánech své a výstřelem z okna jim dal svoji odpověď. Následně začal
běhat od okna k oknu a stále měnil oblečení a do toho volal různé povely na neexistující kamarády,
takže Indiáni nakonec obléhání vzdali a pokračovali dál.
Na severním břehu se osadníkům dařilo o něco lépe. Při prvním výstřelu Indiáni zaútočili na dům
Beardovy rodiny. Původní majitel, William Beard, byl zabit Indiány během Války krále Filipa a
v domě žil nyní jeho zeť, Edward Leathers. Ten měl zřejmě lehké spaní, protože když zazněl
výstřel, byl schopen doběhnout k hlavním dveřím a zabarikádovat je. A zatímco se Indiáni dobývali
dovnitř, vzal rodinu a utekl zadem. Snažili se utéct do opevněného domu pana Jonese, ale Indiáni si
jich všimli a do Jonesova domu se nakonec dostal jen Edward a jeho syn William.
Sám Jones byl vzbuzen někdy kolem půlnoci štěkotem psů a šel se podívat ven, co se děje. Ačkoliv
on sám nic neviděl, na něm viselo hned několik párů očí těch Indiánů, kteří byli schovaní v trávě
okolo domu. Jenže ještě nepřišel čas útoku a tak ho nechali být. Jones pak raději zavřel všechna
okna a zatarasil dveře a šel do postele. Stále měl však divný pocit, že něco není v pořádku. Vylezl
do pozorovatelny a sledoval okolí. Pak zazněl výstřel, který zabil Deana. V tu chvíli měl Jones
pocit, že vidí záblesk a instinktivně uhnul. Kulka z indiánské pušky se rozplácla v místě, kde měl
před chvílí hlavu. Ale protože včas všechno zamkl, Indiáni nemohli dovnitř a po chvíli marného
snažení pokračovali jinam. Dál po řece stály jiné tři opevněné domy, u kterých Indiáni v době
prvního výstřelu nebyli. Jejich obyvatelé se stihli připravit k obraně a indiánský útok odrazili bez
ztrát na životech.
Nakonec se všechny indiánské skupiny spojily a společně podle plánu zaútočili na pevnost, kterou
bránil kapitán Woodman. Ten měl čas se připravit a na palisády rozvěsil klobouky, což zvenku
dělalo dojem, že pevnost hlídá silný oddíl vojáků. Indiánům se podařilo všechny klobouky sestřelit,
ale na pevnosti žádné větší škody nenadělali. Když zjistili, že pokusy proniknout dovnitř jsou
marné, rozhodli se spokojit s tím, čeho dosáhli, a zničenou, a z velké části zmasakrovanou vesnici
opustili. Na nedalekém kopci se utábořili a Thury odsloužil mši, ve které žádal Boha, aby jeho
ovečky odměnil za jejich udatné skutky, které dnes vykonaly. Ti z Oyster River, co masakr přežili,
zatím oplakávali své mrtvé, kterých tu na podlahách domů a v trávě okolo nich leželo sto čtyři.
140
Francouzi byli s výsledkem spokojeni. Věděli, že tento čin definitivně pohřbil ochotu Angličanů
s Abenaki vyjednávat. Angličané byli naopak zdrceni. Křehký mír v oblasti, v jehož dosažení ještě
nedávno věřili, se ze dne na den proměnil v prach a vojáci, kteří už se těšili na návrat do svých
domovů, byli znovu odveleni k nebezpečné službě v pohraničí. Bylo jisté, že odpor Abenakiů
k anglické přítomnosti a jejich snaha zachovat svojí půdu pro sebe, způsobí vůdcům v Bostonu ještě
nemálo vrásek.
Roky 1694 a 1695 byly opět prostorem pro indiánské nájezdy, kdy nedošlo k žádnému střetu
v klasickém evropském stylu. V iniciativě vedli Irokézové, kteří soustavně vyráželi do Kanady a
činili zde francouzské kolonii nezanedbatelné ztráty. Nová Anglie se celé dva roky pokoušela
postavit armádu, která by dobyla Quebec, ale některé kolonie s tímto plánem nesouhlasily a tak
k němu ani nikdy nedošlo. Síla Nové Anglie ležela v síti jejích pevností. Nejsevernější z nich a prý i
nejsilnější v celé kolonii, byla pevnost William Henry. V únoru 1696 se před její branou objevuje
nám známý náčelník Abenakiů, Taxous, a další náčelník, Egeremet, v doprovodu několika dalších
Indiánů a žádají Angličany o výměnu zajatců. Velící důstojník souhlasí a se skupinou vojáků vyjde
ven. Náhle však vojáci zvednou zbraně a na Indiány vystřelí. Když klesne dým z pušek, na zemi
leží Egeremet a jeho dva synové. Taxousi se podařilo utéct.
141
V červenci se Frontenac konečně odhodlal k rozhodné akci proti Irokézům. Věděl, že vzhledem
k jeho stáří přijde brzy čas odchodu z funkce guvernéra a proto chtěl problémy kolonie vyřešit ještě
za své vlády. Irokézové se s ním stále pokoušeli jednat, ale nebyli ochotni přistoupit na jeho
požadavek úplné poslušnosti. Aby upevnil svou autoritu, rozhodl se si poslušnost Pěti národů
vynutit silou. Na jaře roku 1696 nechává na místě zbořené pevnosti u jezera Ontario znovu postavit
Fort Frontenac,42 kam umístí silnou vojenskou posádku.
Zde v červenci shromáždí na koloniální poměry úctyhodnou armádu dvou tisíc dvě stě mužů,
složenou z královských vojáků, kanadské milice a Indiánů, včetně silné dělostřelecké baterie. Podél
jezera Ontario dojdou k řece Oswego, proti jejímuž proudu pochodují do srdce irokézské země. Do
místa, kde kdysi vznikla Liga Pěti národů, k jezeru Onondaga. Sem dorazí 1. srpna, ale k jejich
malému překvapení najdou hlavní a posvátné město Ligy vyklizené a kmen Onondagů na útěku.
Poté, co velikou vesnici plnou typických irokézských dlouhých domů zdobených bohatými
malbami a rytím zničí ohněm, armáda pokračuje do země Oneidů. Indiánským stopařům, kteří jdou
daleko před vojáky, se u města Oneidů podaří chytit několik zajatců. Když však dorazí zbytek
vojska, je město opět zcela opuštěné.
42 Pevnost, která byla po irokézském obléhání v roce 1688 o rok později Francouzi opuštěna a zničena.
Francouzi chápou, že Irokézové se jim nikdy nepostaví v otevřeném boji, a že se svými děly a
veškerým zásobováním jsou proti vysoce mobilním Irokézům neohrabaní. Frontenac propouští
několik vězňů a dává Oneidům vědět, že mohou mít mír, pokud emigrují do Kanady. Ale Oneidové
vědí, že na takové podmínky nemusí přistupovat, protože jsou stále o krok před Francouzi. Nakonec
tato veliká výprava, která vyrazila s úmyslem nadobro Irokéze zničit, jen zničila část úrody a dvě
města, ale nezabila jediného nepřátelského bojovníka. V polovině srpna jsou Francouzi a jejich
spojenci na cestě zpátky do Fort Frontenac.
Pokud by se Francouzům jejich plán podařil, bez podpory z Evropy by možná byly dny Nové
Anglie sečteny. V severovýchodní části kolonie totiž Francouzi zcela ovládli moře, čímž
zablokovali rybářský průmysl Nové Anglie, a navíc se jim zde podařilo zabrat pevnost William
Henry.
Dvě francouzské válečné lodě, Envieux a Profound, nejdříve v Quebecu nalodí osmdesát vojáků a
Kanaďanů, a pokračují ke Cape Breton, kde nabírají třicet Indiánů z kmene Mikmaků. Obeplují
Nové Skotsko a v zálivu Fundy, u St.John potkávají dvě anglické fregaty. Jedna je zničena a druhé
se daří uniknout v mlze. Obě lodi poté přistávají v přístavu St.John, kde se k nim 2. srpna přidává
padesát dalších Mikmaků. O pět dní později dorážejí do Penobscotu, kde čeká Villieu s dvaceti pěti
Kanaďany, ale také Thury s třemi sty Abenaki. Celá výprava, čítající skoro čtyři stovky indiánských
bojovníků, přes sto Kanaďanů a dvě válečné lodě plné děl, se 14. srpna objeví před pevností
William Henry. Velitel pevnosti, kapitán Chubb, pochopil, že čelit desetinásobné přesile, která má
navíc převahu děl, nemá smysl a poté, co se s Francouzi dohodl na bezpečném odchodu jeho a celé
posádky do Bostonu, jim pevnost vydává. Ta je následně srovnána se zemí a celých dalších třicet let
toto místo zůstane neobydlené.
Angličané neměli dost sil, aby Francouze z kontinentu vyhnali, ale zničení pevnosti William Henry
jim oplatit mohli. Za tímto účelem byl vybrán jeden ze zakladatelů koloniálních rangers, ostřílený
účastník mnoha bojů s Indiány a Francouzi, kapitán Benjamin Church. Ten během krátkého času
shromáždí téměř čtyři sta mužů, včetně sto padesáti Irokézů, a v otevřených šalupách a
velrybářských lodích, se hnali zátokou Fundy k pobřeží Acadie.
20. září se vylodili u Beaubassin a vstoupili do vesnice. Mnoho vystrašených obyvatel uprchlo do
lesů, ačkoliv někteří odvážnější zůstali a přednesli Churchovi dokumenty z roku 1690, které jsou
podepsané Phipsem a místní v nich slibují věrnost anglickému králi. Church tím nebyl příliš dojat,
protože si kromě těchto dokumentů stačil na bráně kostela také přečíst prohlášení o úspěchu
142
francouzských vojsk, které Akádijští zapomněli sundat. Nařizuje, aby byl kostel i s vyvěšeným
prohlášením okamžitě zapálen a stejně tak každá opuštěná budova v usedlosti. S vědomím druhé
části Churchova rozkazu se mnoho Akádijců vrátilo z lesa, přesto byla většina budov srovnána se
zemí. Angličané a Irokézové zde zůstali devět dní, během nichž vesničany obrali o všechny jejich
zásoby, a ačkoliv Church ještě zvažoval útok na přístav St. John, vzdálený jen sto kilometrů odsud,
z plánu nakonec sešlo a výprava se vrátila zpět do svých domovů.
Jedním z posledních krvavých momentů této války, nikoliv však posledním masakrem provázející
soužití Indiánů a Evropanů, bylo přepadení vesnice Haverhill bojovníky Abenaki a dramatický
příběh jedné z žen, kterou Indiáni vzali do zajetí, Hannah Duston. Brzo ráno, 16. března 1697,
pracoval Thomas Duston poblíž svého domu v malebné usedlosti Haverhill u řeky Merrimack,
v kolonii Massachusetts, když nedaleko v lese zpozoroval plížící se Indiány. Rychle sebral pušku,
skočil na koně a cválal směrem k domu, na jehož obyvatele křičel, aby se běželi schovat do
pevnosti. Jedenáct z jeho dvanácti dětí začalo utíkat, ti starší držící mladší v náručí, ale Indiáni už
byli příliš blízko. Thomas chvíli váhal, které z dětí vysadí na koně a zachrání a nakonec se rozhodl
zachránit je všechny. Předjel je a seskočil z koně. Za ním se kryl a puškou držel divochy v šachu,
zatímco jeho děti doběhli k bráně pevnosti.
143
Mezitím Abenakiové vnikli do jeho domu a pod hrozbou násilí odvlekli jeho ženu Hannah i s jejich
nedávno narozeným dítětem a chůvou, paní Neffovou. Venku si Indiáni dítěte, které bylo zabalené
v dece, všimli. Došli k názoru, že by jim jen překáželo a místo, aby ho třeba položili na zem a
nechali osadníky, aby jej později našli, ho jeden z Indiánů vzal matce z náruče a udeřil mu
hlavičkou o kmen jabloně. A zatímco Hannah, šílenou bolestí, vlekli pryč do lesa, ostatní Indiáni
zatím ve vesnici zabili dvacet sedm jejích obyvatel a dalších jedenáct odvlekli.
Ve strachu před pronásledováním spěchala válečná výprava Abenakiů i se svou lidskou kořistí do
Kanady. Během následujících dní prý urazili snad sto padesát kilometrů napříč divočinou přes
zasněžené pláně, zamrzlé potoky a rozbahněné břehy řek. Tam kde se setkávají řeky Merrimack a
Contoocoock, se skupina rozdělila a Hannah s její chůvou paní Neffovou a čtrnáctiletým Samuelem
Lennardsonem, který už byl v zajetí Abenakiů skoro rok a půl, pokračovali dál s tlupou dvanácti
Indiánů, která se skládala ze dvou mužů, tří žen a sedmi dětí.
Hannah od počátku myslela na útěk. Nejen ze strachu nad osudem, který jí v zajetí může čekat, ale
také z touhy po pomstě za své zavražděné dítě. Svůj plán svěřila i chůvě a nakonec i mladému
Samuelovi. Ten se jednou, když výprava zastavila, aby se utábořili, svého indiánského pána zeptal,
jak zabíjí Angličany. Indián, který si nechal říkat Bambino, mu ukázal na temeno svojí hlavy a na
svůj válečný kyj. Samuel pochopil, a když to řekl oběma ženám, plán na útěk byl pomalu hotov. Jen
vyčkat vhodné příležitosti. 30. března přepluli kánoí Merrimack a vystoupili na jednom z ostrovů,
kterých je uprostřed této řeky plno. Indiáni začali být bezstarostní. Řeka byla rozvodněná, Samuela
pokládali za člena kmene a ženy viděli jako příliš vyčerpané, než aby se pokusili utéct. A tak večer
ulehli, aniž by ženy přivázali tak jako předtím, a ani se nenamáhali držet hlídku. Když Hannah
krátce po půlnoci slyšela, jak její věznitelé klidně oddychují, vzbudila Samuela i paní Neffovou a
rozhodla se vzít na sebe podobu anděla pomsty. Samuel a Hannah sebrali tomahavky a stoupli si
nad hlavy obou mužů. Když dala Hannah signál, sekery dopadly na jejich hlavy a oba Indiáni
pokračovali ve snu přímo do věčných lovišť. Ale dílo pomsty ještě nebylo hotovo. Oba, Samuel i
Hannah, skákali kolem ležících těl a sekery v jejich rukách dopadaly na indiánské hlavy. Jen jedné
těžce zraněné ženě a malému chlapci se podařilo uprchnout do lesa, zatímco všichni ostatní se ze
svého spánku už neprobudili. Obě ženy a chlapec naložili majetek svých mrtvých únosců do kanoe
a chystali se odplout. V tom si Hannah uvědomila, že bez důkazu jim jejich čin nebude nikdo věřit a
tak se vrátili zpátky a všech deset Indiánů skalpovali. Pak teprve usedli do kánoe, která je po
několika dnech plavby po nebezpečné řece donesla k jejich blízkým, zpátky do Haverhillu.
144
Výjimkou z pohraničních potyček posledních týdnů války byla bezesporu námořní bitva
v Hudsonově zálivu mezi francouzskou fregatou Pélican a třemi anglickými fregatami Hampshire,
Dering a Hudson´s Bay. Pélican byla vlajkovou lodí větší flotily francouzského námořního kapitána
Pierra Le Moyne d'Iberville, která se na začátku září 1697 plavila v Hudsonově zálivu, aby zde
útočila proti anglickým cílům. Iberville se před rokem zúčastnil francouzské kampaně proti
anglickým osídlením v Newfounlandu, na jejímž konci, v březnu 1697, bylo třicet sedm zničených
anglických usedlostí a celý anglický rybářský průmysl v této oblasti ležící v troskách. Stejná flotila,
která řádila v Newfounlandu, se později přesunula na sever, kde proplula Hudsonovým průlivem a
s Baffinovým ostrovem po pravici se stočila na jih do Hudsonova zálivu.
Zde, na jižním pobřeží tohoto zálivu, bylo sídlo anglické Společnosti Hudsonova zálivu, které zde
na dalekém severu bylo centrem anglického obchodu. Angličané zde už v roce 1682 postavili
pevnost, ale Francouzi ji o dva roky později zničili. Nicméně Angličané se sem brzy vrátili a na
místě zničené pevnosti postavili novou, které dali jméno na počest vévody z Yorku, York Factory.
V září 1697 tedy pluje francouzská flotila napříč zálivem a snaží se najít a zničit jakoukoliv známku
přítomnosti svých nepřátel.
Je ale třeba si uvědomit, že prostředí Hudsonova zálivu je většinu času pod bodem mrazu a větší
část vodní plochy je zde pod ledem. Do jeho zajetí se dostává i francouzská flotila a jen Pélican se
z ledového krunýře osvobozuje. Daří se mu doplout na jih, kde se 5. září objeví právě u York
Factory. Iberville posílá část mužů na průzkum pevnosti a sám zůstává na palubě. Po chvíli vidí
v dálce plachty několika lodí a domnívá se, že to jsou jeho ostatní lodě, kterým se snad také
podařilo z ledu osvobodit. Pluje jim tedy vstříc. Brzy však zjistí, že před sebou nemá své krajany,
ale tři anglické válečné fregaty. S částí své posádky daleko na břehu se rozhoduje bojovat.
Bitva nejdříve vypadala tak, že se fregaty z dálky vzájemně ostřelovaly. Po dvou a půl hodinách se
však Pélican dostal bokem k Hampshire a obě lodě do sebe poslaly vražednou salvu z děl. Zdálo se,
že Angličané z této výměny vyšli méně poškozeni. Francouzští námořníci byli většinou těžce
zranění a z anglické lodi prý bylo vidět, jak jejich krev stéká na arktickou vodní hladinu. Anglický
kapitán John Fletcher na Francouze zavolal, ať se vzdají, ale Iberville to rázně odmítl a nechal své
zbylé dělostřelce naposledy do Hampshire vypálit. Kapitán Fletcher prý ještě stačil pozvednout
sklenici vína, když se z Pélican ozvala poslední salva. Jedna ze střel zasáhla sud s prachem a
Hampshire vybuchla a šla okamžitě ke dnu.
Krátce po výbuchu Hampshire se těžce poškozená Hudson's Bay Francouzům vzdala a Dering
145
raději uprchla. Francouzská loď však byla natolik poškozená, že od pronásledování upustila. Navíc
byla zasažena pod ponorem a nabírala vodu, tak jí posádka musela nechat svému osudu a obsadit
Hudson's Bay. Krátce na to se v dáli znovu objevily plachty. Zbytek francouzské flotily unikl
ledovému obklíčení a hledal svého kapitána. Iberville neztrácí čas a přikazuje York Factory obklíčit.
Anglické posádce předává podmínky ultimáta a ta, po týdenním vyjednávání, 13. září, tyto
podmínky přijímá a velitel předává pevnost do rukou Ibervilla, jehož vojenská kariéra bude mít v
budoucnu ještě hodně barvitý průběh.
Jen o týden později se válčící mocnosti v Evropě dohodnou v holandském městečku Rijswijk na
uzavření míru a tato zpráva se brzy dostane jak do Bostonu, tak i Quebecu. Severní Amerika si
může na chvíli vydechnout.
146
Válka královny Anny
Čtyři roky po podepsání míru, který ukončil několikaletou válku mezi hlavními evropskými
mocnostmi, se krvavý konflikt rozhořel znovu naplno. Když v listopadu roku 1700 zemřel
španělský král a spojenec Anglie, Karel Druhý, veškerý svůj majetek, zahrnující nic menšího než
španělskou korunu, odkázal vnukovi své sestry, Marie Terezie Španělské, vévodovi z Anjou, který
se tímto stal Filipem Pátým. Protože byl Filip také vnukem francouzského krále, Ludvíka
Čtrnáctého, včerejší znepřátelené země se rázem staly spojenci.
Věc ovšem byla poněkud komplikovaná. V roce 1698 se Anglie s Francií v Haagu dohodly, že
dědictví španělského trůnu připadne vévodovi bavorskému. Do toho nejstarší syn Ludvíka
Čtrnáctého, le Grand Dauphin, získá Neapol, Sicílii a Toskánsko, a císař Svaté Říše římské, Karel
Šestý, se stane vládcem části Holandska. Karel Druhý tuto dohodu odmítl, protože nechtěl
španělské království rozdělit mezi mnoho pánů. Když tedy svou závětí Španělsko odkázal do
francouzských rukou, anglický král Vilém Třetí dodržel dohodu s Karlem Šestým, ve které slíbil
hájit jeho právo na část španělského trůnu i se všemi jeho zámořskými koloniemi.
Nová válka v Evropě se nakonec rozhořela po malých, ale zásadních krocích, kdy francouzský král
Ludvík nejdříve zastavil obchod mezi Španělskem a Anglií se Spojenými provinciemi (holandský
spojenec Anglie), poté, po smrti bývalého anglického krále, Jakuba Druhého, uznal za
právoplatného monarchu jeho syna, nikoliv stávajícího krále Viléma a konečně, když rakouské
oddíly pod velením Evžena Savojského vstoupily do Milána, čímž vyvolaly následnou
francouzskou intervenci. Válka o španělský trůn, v níž se na jedné straně postavila Francie,
Kastilsko (část Španělska) a Bavorsko, proti Anglii, Habsburské říši, Holandské republice,
Portugalsku, Aragonskému království (jiná část Španělska) Savojsku a Dánsku s Norskem na straně
druhé. Tato válka se znovu přenesla i do Severní Ameriky, kde dostala jméno Válka královny Anny,
a kromě tradičních hráčů v této oblasti, se do bojů zapojily i místní španělské provincie.
Jak vůbec vypadá severoamerický kontinent pět let po válce mezi Anglií, Francií a jejich
domorodými spojenci? Jak víme, dohoda z Rijswijku smírem ukončila válku, která neměla vítěze,
ani poražené. Některá teritoria, která byla ve Válce krále Viléma na nepříteli dobyta, byla po smíru
vrácena, jako například Akádie, jiná, jako Fort Nelson v Hudsonově zálivu, zůstala v rukou těch,
kteří je během války na nepříteli dobyli. Území kontrolovaná Angličany a Francouzi se s koncem
války nezměnila. Francouzi stále ovládali většinu Kanady a území za řekou Mississippi, zatímco
angličtina byla slyšet jen na úzkém pásu atlantického pobřeží. Nová Francie byla kromě obchodních
147
stanic a pevnůstek u Mississippi jednou velkou kolonií s jedním hlavním guvernérem, zatímco
anglické území se skládalo z několika kolonií a provincií, z nichž každá měla vlastní samosprávu.
Francouzská kolonie byla katolická a odrážel se v ní duch staré Francie, kde guvernér reprezentoval
krále, jezuité všemocnou církev a vojenští velitelé vládnoucí vrstvu pánů, kteří ovládali svou
přidělenou půdu a své poddané. Na druhou stranu anglické kolonie byly protestantské, kde
jednotlivé vlády sice reprezentovaly krále, ale monarchistické nadšení u těchto liberálních a
svobodomyslných lidí rozhodně nebylo tak veliké, jako u jejich severních sousedů. Kanada byla
zcela závislá a žila výhradně z obchodu s kožešinami, který zajišťoval bohatství jeho přímým
účastníkům a vládnoucí vrstvě. Anglické kolonie, které také obchodovaly s kožešinami, dopřávaly
svým obyvatelům větší porci svobody, včetně té ekonomické a tak se zdejší osadníci pouštěli do
všech druhů obchodu a provozovali rozličná řemesla, což jim přinášelo mnohem větší prosperitu,
než Francouzům.
Anglické osídlení se kolem roku 1700 soustředilo hlavně na pobřeží, ve velkých městech jako byl
Boston (6700 obyv.) New York (4937 obyv.) nebo Philadelphia (4400 obyv.) a v hustě rozsetých
osadách, vesnicích a městech, které ve své většině nezasahovaly hlouběji, než sto kilometrů do
vnitrozemí. Jejich osídlení se soustředilo do čtyř hlavních oblastí. To byla Virginie, kde roku 1607
vzniklo první úspěšné anglické osídlení v Jamestownu, a jejíž hlavním městem byl na začátku 18.
století Williamsburg. Dále to byla Nová Anglie, zahrnující rozlehlou kolonii Massachusetts Bay se
sídlem v Bostonu, Connecticut, New Hampshire a Rhode Island. Prostřední kolonie se skládaly z
kolonie Delaware, a provincií New Jersey, New York a Pennsylvánie. Dole na jihu to pak byla
provincie Karolína. Ve všech těchto provinciích a koloniích žilo kolem roku 1700 už celých 250
tisíc obyvatel. Naproti tomu v Nové Francii žili kolonisté jen v několika městech (Quebec,
Montreal) a menších osídleních, zahrnujících osamělé obchodní stanice a pevnůstky daleko na
západě, a počet obyvatel francouzské Kanady nebyl v roce 1700 vyšší, než šestnáct tisíc.
Jižně od anglické provincie Karolína se rozkládalo území další evropské mocnosti, Španělska, které
nyní bylo součastí francouzské koruny a jeho zámořské kolonie se tak náhle pro Angličany staly
nepřátelským územím. Španělská provincie Florida na začátku 18. století zabírala nejen území
dnešního státu Florida v USA, ale také jižní části budoucích států Louisiana, Alabama a Mississippi
a území dnešního státu Georgia. Přesto zde v několika roztroušených misiích a v opevněném
osídlení St. Augustine a Pensacola nežilo více, než několik set španělských kolonistů. Hranice
kolonie byly během sedmnáctého století kráceny jak ze severu, po půdě hladovými Angličany, kteří
úspěšně využívali služeb svých indiánských spojenců, tak ze západu stejně ambiciózními
148
Francouzi.
*
Než se začneme zabývat událostmi na jihovýchodě v době Války královny Anny, krátce si
popíšeme, jak do této doby v této oblasti probíhal vývoj evropské kolonizace ve vztahu jednotlivých
mocností i ve vztahu k místním indiánským kmenům.
Španělé se na jihovýchodě Severní Ameriky usadili po neúspěšné výpravě de Sota k Mississippi.
Centrem jejich aktivit byla Florida, kde v roce 1559 založili osídlení a pevnost Pensacola a o šest let
později pevnost St. Augustine. Florida se ukazuje jako kraj bez nerostného bohatství s minimem
možností prosperity pro jeho vlastníky. Španělský král Filip Druhý prohlašuje, že jediná hodnota
Floridy spočívá v ochraně námořních tras španělských lodí napříč Karibikem. Španělsko se tak
uchyluje alespoň k jednomu svému imperiálnímu cíli, a tím bylo šíření katolické víry.
V průběhu dalších sta let františkánští mniši založili celkem třicet misií, z nichž třináct bylo v
provincii Apalachee (dnešní severozápadní Florida), jedenáct v Timucua (oblast mezi St.Augustine
a Apalachee) a šest v Guale (dnešní Georgie). Španělům se s úspěchem podařilo většinu místních
Indiánů konvertovat na katolickou víru a plně využít skromný hospodářský potenciál, který jim
Florida nabízela.
V roce 1670 nastává zvrat. Angličané zakládají severně od španělské provincie Guale vlastní
provincii Karolína s centrem u ústí řeky Ashley a tomuto místu dávají jméno Charleston. Přítomnost
dávných nepřátel, jen pět set kilometrů od St. Augustine, dělala Španělům vrásky, ale mělo trvat
ještě několik let, než se oba evropské národy střetnou v boji tváří tvář. Boj o nadvládu tak zatím
probíhal jen prostřednictvím indiánských spojenců.
Mladá anglická provincie získala hned v počátku silného spojence. Krátce předtím, než angličtí
kolonisté začali kácet stromy, aby postavili první domy v Charlestonu, ze severozápadu, z Virgínie,
k řece Savannah emigroval jeden bojovný kmen. V roce 1656 podlehl národ Erie zničujícím útokům
Irokézské konfederace. Ten samý rok vyrostla u vodopádů poblíž dnešního Richmondu veliká
opevněná indiánská vesnice. Její obyvatelé se brzy pustili do války s místním kmenem Pamunkey,
který je nazval „Ti za horami”. Náčelník Totopotomoi, který byl spojencem Virgíňanů, požádal
bělochy o pomoc. Ta je mu poskytnuta a kapitán Edward Hill se silným oddílem milice, podpořený
stovkou indiánských bojovníků, postupuje proti vesnici. U řeky James, nedaleko osídlení
neznámých Indiánů, je kombinované anglo-indiánské vojsko přepadeno. V následné bitvě jsou
149
Pamunkeyové pobiti do posledního muže a kromě Hilla a několika dalších šťastlivců potkává stejný
osud i Angličany, jejichž krev zbarví řeku James do ruda. Bitva u Bloody Run sice skončila pro
neznámé vetřelce vítězně, ale krátce nato je jejich vesnice vyklizena a její obyvatelé odcházejí
neznámo kam.
Další neznámý kmen je o několik let později vítaným spojencem Suskehanoků, kteří vedou svůj
dlouhý a brutální boj s Irokézy. Když jsou však konečně poraženi a jejich zbytky začleněny do
Irokézské konfederace, onen kmen se opět ztrácí. Je jen málo pochyb, že onen bojovný kmen, který
se koncem šedesátých let 17. století objevil v Karolíně a který Angličané nazývali Westo, je totožný
s těmi, kdo přežili vyhlazovací válků Irokézů proti národu Erie, i s těmi, kdo porazili Hilla u Bloody
Run, i s těmi, kdo pomáhali Suskehanokům v jejich posledních letech bojů s Irokézy.
V Karolíně se Westo brzy dostávají do konfliktu s místními kmeny Cusabo, jejichž vesnice jsou
nájezdy bojovníků Westo devastovány a přeživší Indiáni žádají o pomoc Angličany. Ti se pak sami
na krátký čas stávají terčem útoků, ale v roce 1674 delegace Westo navštěvuje předního
karolínského kolonistu, Henryho Woodwarda, a mezi Angličany a Westo je uzavřeno spojenectví.
Při návštěvě hlavní vesnice kmene Westo je Woodward svědkem příchodu dvou Indiánů z kmene
Šavanů. I ti žijí v oblasti Karolíny teprve jednu generaci a stejně jako Westo uprchli ze severu před
násilím Irokézů. Kmeni Westo přinesli varování o chystaném útoku mnoha kmenů, kteří se rozhodli
divoké vetřelce z kraje vypudit. Westo jsou Šavanům vděční a uzavírají s nimi mír. Šavané se však
později soukromě sejdou i s Woodwardem a s Angličany v Charlestonu uzavřou svou vlastní
smlouvu.
150
Aliance Charlestonu s Westo nese několik let oboum stranám výhody. Nájezdy Westo na španělské
Indiány, ale v podstatě na všechny okolní kmeny, získávají Charlestonu otroky, kteří jsou důležitým
zdrojem prosperity celé kolonie. Zcela v duchu irokézské zběsilosti Westo útočí na španělské misie
v provincii Guale, které zčásti rozvrací sami a zčásti vylidní pouze svou krvavou pověstí, což má za
výsledek hromadný exodus všech indiánských kmenů z Guale na jih. Westo za svou práci od
Karolíňanů získávají anglické zboží. Kolonisté však nakonec zjistí, že aliance jim víc bere, než
dává. Westo jsou ve válce téměř se všemi kmeny a to Angličanům brání v rozšíření jejich
obchodních vztahů s domorodci.
Vlivná skupina kolonistů, takzvaní Goose Creek Men, z jejichž středu pocházel i Woodward, se
tajně sešla se Šavany, vyzbrojila je puškami a vypustila je na vesnice svých spojenců. Následná
válka trvala téměř rok, ale Šavanům se s podporou kolonistů nakonec podařilo válečníkům Westo
zasadit rozhodující úder a v roce 1680 již byla většina kmene buď zabita, nebo v otroctví na
plantážích v Karibiku.
Vztahy anglických a španělských kolonistů na jihovýchodním pobřeží nebyly dobré ani v dobách
míru. Angličtí obchodníci z Karolíny čile obchodovali s okolními kmeny, od kterých kupovali
především kožešiny, ale také otroky. Jejich hlavním partnerem se stal kmen Dolních Kríků, také
zvaný Očese, a Yamasíů, a když byla většina zvířecích a lidských zdrojů k obchodu v Karolíně
vyčerpaná, byli Indiáni povzbuzováni, aby lov rozšířili dál na jih, na španělské území. Tam tedy
indiánští nájezdníci, vyzbrojení anglickými puškami a často i anglickými obchodníky doprovázeni,
vyráželi a jejich nešťastnými oběťmi se stávali hlavně Indiáni kmene Apalačů, kteří žili
v severozápadním koutě Floridy. Protože v apalačských lovištích bylo i několik katolických misií a
Španělé tyto vpády na území jejich zájmu s nelibostí nesli, často za kořistí obtěžkanou angloindiánskou skupinou vyrazil oddíl pronásledovatelů. Tyto nevýznamné potyčky trvaly až do jara
1702, kdy se Španělé díky válce v Evropě odhodlali k větší akci.
Jejich iniciativa však nebyla vyvolána jen potyčkami s indiánskými spojenci anglických kolonistů.
V předchozí kapitole jsme v arktické bitvě v Hudsonově zálivu seznámili s Pierrem Le Moyne
d'Iberville. Tento voják a námořník je na konci roku 1698 vyslán králem, aby prozkoumal a osídlil
ústí řeky Mississippi. Výsledkem je stavba pevnosti Fort Maurepas a založení provincie Lousiana,
která z Francie vytváří třetího hráče na americkém jihovýchodním jevišti. Vztahy Francouzů a
Španělů jsou zpočátku špatné, když však na španělský trůn usedl Filip Pátý, vyhnání Angličanů se
stalo jejich společným zájmem. A byl to právě Iberville, kdo v lednu 1702 povzbuzoval apalačské
Indiány, aby na Angličany a jejich spojence tvrdě zaútočili.
151
Výprava asi osmi set Apalačů a Španělů vyrazila z Floridy na jaře téhož roku a jejím cílem byly
vesnice Kríků v dnešní západní Georgii a konečně i sami Angličané. Jenže o pohybu většího počtu
nepřátel na sever, se Kríkové dozvěděli a jejich poslové s touto zprávou spěchali do anglických
usedlostí, aby své spojence varovali. Angličané vzali jejich varování vážně a do krícké vesnice
Coweta okamžitě vyslali oddíl milice pod vedením Anthonyho Dodswortha, známého jako Kapitán
Antonio. Zde na ně již čekali připravení válečníci kmene a celá skupina o síle šesti set mužů
vyrazila Španělům a Apalačům vstříc.
Někde na půli cesty mezi apalačskými a kríckými vesnicemi se setkávají dvě řeky, Chattahoochee a
Flint, jejichž soutok se vlévá do další řeky, Apalachicola, která pokračuje až do Mexického zálivu.
Španělé dorazili k soutoku a pokračovali dál na sever proti proudu řeky Flint, zatímco z opačného
směru, po proudu, pochodovali Angličané s Kríky. Jednoho večera přinesli zvědové obou skupin do
svého ležení zprávu, že nepřítel táboří jen nedaleko odsud. Angličané, kterých bylo méně, se
rozhodli k obraně. Věděli, že nepřítel bude chtít zaútočit za svítání, kdy bude předpokládat jejich
tvrdý spánek, a zároveň už bude dobře vidět. Aby nepřítele zmátli, vycpali své deky slámou a
rozložili je okolo slabě planoucích ohňů. Pak vzali všechny své zbraně a schovali se do blízkého
lesa.
Nikdo celou noc nespal. Angličané seděli opření o stromy, prsty stále připravené na spouštích svých
pušek, stejně jako Kríkové, z nichž většina byla také ozbrojena puškami a kteří trpělivě vyčkávali
po boku svých bílých spojenců. Když se ráno tma začala trhat, oči mužů čekajících v lese začínaly
rozeznávat pohyb svých nepřátel, kteří se opatrně blížili k táboru. Přesvědčeni, že překvapili Kríky
a Angličany ve spánku, se 800 bojovníků vrhlo k táborovým ohňům a jejich sekery a meče těžce
dopadaly na vycpané deky. Zmatek, který zjištění, že tábor je prázdný, mezi nimi vyvolal, byl
dokonalý a v tu chvíli les kolem nich ožil. V následujícím boji byli všichni Španělé pobiti a
z apalačského vojska zůstalo jen dvě stě bojovníků, kteří byli zajati a jako otroci odvedeni na
anglické plantáže do Karolíny.
Tehdejší guvernér Karolíny, James Moore, s potěšením přivítal výsledek boje, ale byl si vědom, že
tento střet byl spíš než další z potyček mezi španělskými a anglickými kolonisty začátek něčeho
většího. Věděl o úmyslech Ibervilla a chápal, že Francouzi mají stejné koloniální plány, jako oni
sami. Proto v srpnu, na koncilu v Charles Townu, navrhl, že karolínští kolonisté musí na Floridu
zaútočit dřív, než bude posílena o francouzské vojáky. Toto všechno předtím, než do kolonie došla
zpráva z Evropy o vyhlášené válce. Velmi rychle se shromáždila početná skupina ozbrojených
152
kolonistů pod velením Mooreova syna, který se jmenoval také James, kteří se spolu s několika
stovkami spojenců z kmenů Krík a Yamasí nalodili na čtrnáct lodí, a vypluli z Port Royal podél
pobřeží na jih k St. Augustine.
Říká se, že zprávu o plánu Angličanů zaútočit na toto hlavní město španělské kolonie na Floridě
přinesla žena z kmene Čokato. Guvernér východní Floridy, Zuniga, vzal výstrahu velmi vážně a
poručil všem španělským osadníkům v okolí, aby si vzali dostatek zásob a odešli se skrýt do
pevnosti. Mimo to vyslal jediné dvě lodě, které kotvily v přístavu, aby dopluly do Havany a
přivezly posily. Jedna z lodí, Nina, se při vyplutí potopila, ale druhá, La Gloria, ačkoliv nejdříve
najela na mělčinu, byla vytažena čluny a podařilo se jí odplout.
153
Nedlouho na to začali k pevnosti přicházet tlupy indiánských uprchlíků, kteří utíkali ze severu před
postupujícími Yamasíi a Kríky. Guvernér Zuniga je přijal a ukryl je za zdmi pevnosti, kde se nyní
tísnilo skoro tisíc lidí, Španělů i Indiánů. Nedlouho na to se na dohled od pevnosti objevilo čtrnáct
anglických lodí, a útok na St. Augustine začal.
Angličané a jejich spojenci vtrhli do města a začali ho plenit a pálit. Pro útok na pevnost zatím
neměli dost prostředků, protože děla jejich lodí se s těmi v pevnosti nemohla měřit. A tak čekali na
posily a obklíčenou pevnost se zatím pokoušeli vyhladovět. Španělští obránci nebyli na dlouhé
obléhání připraveni. Jejich zásoby se rychle tenčily a ženy a děti, které se čas od času pokoušeli
proniknout z pevnosti, aby v okolí sehnali potravu, byli chyceni Angličany, kteří číhali
v nespálených domech okolo pevnosti.
Pečlivě vybrané skupině španělských vojáků se podařilo v noci k těmto domům dostat a zapálit je.
Nicméně jejich trable tím nekončily. Od Francouzů ze St. Marks dostali zprávu, že jim nemohou
pomoci, protože mají dost vlastních problémů a anglická flotila u přístavu mohla každým dnem
dostat posily se silnějšími děly. Obráncům zbývala jediná naděje a to, že La Gloria dorazila do
Havany v pořádku.
Když už všechny zásoby došly a i voda byla na příděl, se na obzoru objevily dvě lodě. Byly to
blížící se anglické posily nebo ne? Z pevnosti bylo vidět, jak Angličané spěchají na pláže a chystají
se k odplutí. Obráncům došlo, že lodě jsou španělské, ale ty se k jejich údivu zastavily a
nepokračovaly dál. Zuniga vyslal tři Indiány, aby se na kánoi pokusili k lodím dostat a zjistit, co se
děje. Kapitáni obou lodí nabyli přesvědčení, že pevnost padla do nepřátelských rukou a tak se
chystali odplout. Jaké bylo jejich překvapení, když se u nich objevila indiánská kanoe, jejíž posádka
tvrdila, že pevnost je stále v držení Španělů a že lehké anglické lodě v přístavu budou pro jejich
děla snadný cíl.
154
To však došlo i Angličanům, a aby jejich lodě nepadly nepříteli do ruky, raději na nich založili
požár a uprchli přes pláže do vnitrozemí, kde se brzy dostali ke svým dalším lodím, které kotvily na
druhé straně zátoky. Nikdo je nepronásledoval a tak se bezpečně nalodili a odpluli na sever.
Padesátidenní obléhání St. Augustine tak skončilo jejich neúspěchem a jižní fronta
severoamerického bojiště teď zůstane na další dva roky bez vážnějších střetů, než se Moore pokusí
si dobytí pevnosti zopakovat.
*
Je známo, že ještě v roce 1701, když se v Evropě zažehly první jiskry nového válečného konfliktu,
byl nejen guvernér v Quebecu, ale i francouzský král rozhodnut, že na území Severní Ameriky bude
mezi anglickými a francouzskými osídleními zachována neutralita. Neutralitu chtěli Francouzi
zachovat i s Irokézy, s nimiž se jim již podařilo uzavřít příměří a jejichž vesnice v západním New
Yorku v případě války představovaly neustálou hrozbu. Nicméně existovalo odůvodněné
přesvědčení, že pokud by mezi Anglií a Francií vypukla nová válka, Irokézové se do ní nemusí
zapojit. A proto, když se nakonec válečný konflikt do Severní Ameriky přenesl, se Francouzi
úzkostlivě vyhýbali útoku na kolonii New York, aby nevyprovokovali irokézskou reakci.
A skutečně, když Francouzi a Indiáni zaútočili na provincie Nové Anglie, Irokézové na válečnou
stezku nevstoupili. A nejen to, do bojů se nezapojili ani angličtí a holandští kolonisté v New Yorku,
jejichž neutralita trvala až do roku 1709, než se konečně odhodlali svým soukmenovcům pomoci.43
Do té doby se jejich asistence omezila jen na občasné varování před postupujícími Indiány, na
druhou stranu, když se úředníci Nové Anglie snažili přesvědčit Irokéze, aby pro ně zvedli válečnou
sekeru, newyorští takové snahy vždy zablokovali.
Celá válka tak může být rozdělena do dvou hlavních období, kdy mezi lety 1702 až 1709
francouzsko-indiánské tlupy terorizovaly severní anglické provincie a Angličané, především
z Massachusetts, se neúspěšně pokoušeli o odvetu. Mimoto válka zuřila i na moři, kdy byly
anglické přístavy a lodě silně poničeny francouzskými korzáry, ale Angličané postupně získali
převahu a stejným způsobem poničili i námořní obchod Francouzů. Válku vedli i Angličané se
Španěly na Floridě, kde později museli čelit i útokům Francouzů ze Západní Indie. Mezi lety 1709
až 1713 měli Angličané, i díky posilám z Evropy, větší iniciativu, nicméně díky slabému velení a
špatné organizaci nebyly výsledky takové, jak se v Londýně čekalo.
Konflikt, který začal v roce 1702 na Floridě, nebyl, jak víme, přímo vyvolán vyhlášením války
v Evropě. Boje mezi Angličany a Španěly, včetně jejich indiánských spojenců, zde zuřily už od
doby, kdy se osadníci obou zemí na kontinentu poprvé potkali. Nicméně dosazením Filipa Pátého
na španělský trůn získali Španělé ve Francouzích spojence a angličtí osadníci na jihovýchodním
pobřeží tak museli čelit dvěma mocným národům, namísto jednoho.
Na severu, v Nové Anglii a přilehlých koloniích, byla situace jiná. Ačkoliv byla válka formálně
vyhlášena již v roce 1702, do dalšího roku zde nedošlo k vážnějšímu střetu. S divokými Abenakii
byl v letech 1699 a 1701 uzavřen mír a jejich východní kmeny, zvané Saco, se stáhly k řece sv.
Vavřince. Guvernér Massachusetts, Joseph Dudley, se setkal s náčelníky západních Abenakiů,
nejdříve v létě 1702 a pak o rok později, aby ono příměří ještě více upevnil. Jenže o snahách
Angličanů se dozvěděl nový francouzský guvernér, markýz de Vaudreuil, který chápal, jak je
důležité udržet Abenakie na své straně. Ti totiž fungovali jako jediná bariéra mezi provinciemi
Nové Anglie a Novou Francií a bez jejich spojenectví by Angličanům nic nebránilo v jejich
rozmachu na sever a západ.
A tak tedy krátce po tom, co 30. června 1703 skončila Dudleyho konference, která se konala
43
Jednotlivé kolonie a provincie vystupovaly samostatně
155
v zálivu Casco, poblíž Portlandu, v dnešním státě Maine, de Vaudreuil sám spěchá za Abenakii a
slibuje jim válku, pokud s Angličany příměří nezruší. Západní Abenakiové, též zvaní Sokokiové,
v té době již své vesnice nemají v dnešním Maine, ale na východním pobřeží Champlainova jezera,
v severním Vermontu a u St. Francois v Quebecu. Jejich dlouholeté pouto s Francouzi i markýzova
hrozba nakonec Dudleyho dohodu obrátí v prach a západní kmeny, pouhých šest týdnů poté, co
Dudley opustil záliv Casco ve víře, že mír s Indiány je zajištěn, vtrhnou na území Massachusettské
kolonie s válečnými sekyrami připravenými zabíjet. A nejsou sami. Spolu s nimi vstoupili na
válečnou stezku i Indiáni Caughnawaga, což byli Mohawkové, které se v 60. letech 17. století
podařilo konvertovat na katolickou víru a kteří se v roce 1668 usadili v Montrealu. Jejich
soukmenovci se je několikrát marně pokoušeli přetáhnout zpátky do konfederace, což nakonec
v roce 1684 vzdali a francouzští Mohawkové, jak se těmto odpadlíkům také říkalo, byli od té doby
jedněmi z nejvíc oddaných spojenců Francouzů v bojích proti Angličanům, ale i svým bývalým
bratrům.
156
10. srpna, brzy ráno, se z lesa u osady Wells, kterou před jedenácti lety proti přesile bránil kapitán
John Converse, a která leží sotva čtyřicet kilometrů od místa, kde byl nedávno dohodnut mír
s Johnem Dudleym, vynořilo několik skupin Sokokiů pomalovaných válečnými barvami, plížícími
se k domům. Osídlení bylo poměrně roztahané, ale Indiáni se rozdělili, aby nikdo neunikl jejich
krvavému poslání. Několik z nich vstoupilo do chaty Toma Wellse, jehož žena zrovna ležela
v posteli s porodními bolestmi. Nelítostní vrazi jí na místě zabili, stejně jako její dvě malé děti. V tu
samou chvíli potkává nedaleko odsud ten samý osud Josepha Sayera i celou jeho rodinu. Ranní
indiánské řádění ve Wellsu, které nevzbudilo pozornost vojáků v pevnosti, stálo život nebo svobodu
třicet devět jeho obyvatel, včetně mnoha raněných. Osada, která byla před jedenácti lety znovu
postavena z popela, se v popel obrátila zpět.
Útok na Wells však nebyl jediný. Sokokiové vraždili a pálili i ve dvacet kilometrů vzdálené osadě
Saco, kde se poté přemístili blíž k pobřeží a zaútočili na Spurwink a Cape Porpoise. Jedna vzdálená,
nebo možná ta samá skupina, o něco později vypálí osadu Purpooduck Point, která leží několik
desítek kilometrů dál severněji po pobřeží, kde zabíjejí dvacet pět žen a dětí a osm unášejí sebou.
To, že útoky nejsou dílem jedné samostatné bandy, se v pozdějších dnech potvrdilo, když byli
hlášeni mrtví téměř ze všech usedlostí nejen v provincii Maine, ale i New Hampshire a dalších
místech na severu Massachusetts. Válka byla zpátky v plné své zuřivosti.
157
Osadníci však nemohli říct, že nebyli varováni. Jenže Angličané útok čekali někde úplně jinde. Už
v květnu posílal newyorský guvernér Cornbury Dudleymu varování, že asi sto Francouzů a Indiánů
může každým dnem zaútočit na nejzápadnější vesnici v Massachusetts, Deerfield. Dudley spěšně
informoval zástupce vesnice a stejnou informaci poslal i guvernérovi v Connecticutu, Winthropovi.
Ačkoliv se Hudleymu zdálo nepravděpodobné, že by se nepřítel vydal tři sta kilometrů daleko,
přesto uvedl všechny pohraniční usedlosti do stavu pohotovosti.
Začátkem srpna dostal Dudley žhavou informaci od Colonela Partridge z Hadley, že výprava
Francouzů a Indiánů z Kanady postupuje k řece Connecticut a chystá se napadnout místní osady. Do
toho přišla zpráva, že zvědi objevili jen sedm kilometrů od města stopy Indiánů. Do Deerfieldu
spěšně vyrazilo padesát tři vojáků, ale jak zjistili, poplach byl falešný a v okruhu třiceti mil od
vesnice nebyla ani stopa po nepříteli. Ani nemohla být. Zatímco vojáci prohledávali okolí
Deerfieldu, Indiáni zatím vypalovali Wells a další osady skoro dvě stě kilometrů odsud!
Po zbytek léta byl klid, i když z Albany stále přicházely zprávy, že nepřítel něco chystá a že se o
něco určitě pokusí tuto zimu. Když se koncem září stále nic nedělo a connecticutští chtěli své
vojáky z Deerfieldu odvolat, od guvernéra Cornburyho znovu přišly údajně ověřené informace, že
se stovky Indiánů chystají k útoku na údolí řeky Connecticut. Konečně k večeru 8. října válka zde
válka poprvé udeřila. Dva muži byli nedaleko od pevnosti hledat zaběhlá zvířata, když je napadli
Indiáni a po nerovném boji je odvlekli do zajetí.
Deerfield volal o pomoc. Jeho obrana byla nedostatečná, navíc nebyly prostředky, jak tuto obranu
zlepšit. Deerfield byl jako nejzápadnější usedlost prakticky odříznut od zbytku Nové Anglie a byl
jedinou usedlostí, která byla osvobozena od placení daní. Úředníkům v Bostonu nebyl osud jejich
soukmenovců lhostejný. Nejen, že jim odpustili daně, ale také jim poslali finanční pomoc a koncem
října i šestnáct dalších vojáků. Jenže když v krajině napadl první sníh, vojáci se vrátili domů. Zima
nebyla vhodnou dobou na válku. Zvlášť pro tři sta kilometrů vzdálené osady nepřítele.
Začátek zimy pak skutečně proběhl klidně. Zápis z 27. prosince hovoří o klidném roce a vyjadřuje
naději, že zbytek zimy přečkají dobře. Ale 20. února přichází do Deerfieldu zpráva, která jim znovu
připomene, že je válka. Jen několik desítek kilometrů od Bostonu Indiáni přepadli vesnici Exeter a
zaútočili na Haverhill. A s přepadením Haverhillu je spojen krátký příběh.
Indiáni na vesnici zaútočili 8. února 1704 a mimo několik obyvatel, které zabili, jich i několik
dalších odvlekli. Mezi nimi i Hannah Bradley, ženu Josepha Bradleyho, která už byla Indiány
jednou unesena. Teď ale měla ve svém lůně malé dítě, které se mělo každým dnem narodit. Indiáni
s těhotnou Hannah na cestě do Kanady nezacházeli dobře. V drsné zimě žila jen z toho, co našla,
nebo ze zbytků jídla, které ani Indiáni nechtěli jíst. Když pak konečně porodila, dítě bylo nemocné a
slabé. Stále křičelo a Indiáni hrozili, že ho zabijí. Aby ho utišili, strkali mu do pusinky žhavé uhlíky
z ohně, nebo ho řezali nožem do čela. Když se nakonec jednou Hannah od dítěte na chvíli vzdálila,
158
ukončili jeho život navždy, tím, že jej narazili na kůl a opekli.
Hannah se po hrozných útrapách nakonec dostala do Kanady, kde byla prodána Francouzům.
V březnu příštího roku se její muž nějak dozvěděl, kde je a jen s jedním psem a saněmi se vydal na
dlouhou cestu. Nakonec svou ženu našel a za pytel tabáku si ji směl odvést do Bostonu. Oba
manželé se pak dožili vysokého věku, kdy Hannah Josepha přežila ještě o více než třicet let.
V Massachusetts zatím zavládla panika a Dudley duchapřítomně vysílá do Deerfieldu oddíl dvaceti
vojáků, kteří mají posílit zdejší posádku. Ti do pevnosti v Deerfieldu dorážejí 24. února, jenže v tu
dobu už se ze severu blíží jiní vojáci. Někteří mají na sobě francouzské uniformy, jiní jsou oblečeni
jako lovci a spolu s nimi jde mnoho Sokokiů a francouzských Mohawků. Celkem asi tři sta mužů.
Uprostřed zimy opustili Montreal a na sněžnicích, se zásobami jídla na saních, se brodili
nekonečným kanadským sněhem dolů na jih. Překročili zamrzlou řeku Sorel a jako ocel pevný led
na jezeře Champlain. Opatrně obešli mohawská loviště a přes řeku Winooski se dostali až
k proudům Connecticutu, podél které pokračovali dál na jih, až nakonec, v podvečer 28. února, po
téměř pěti set kilometrové pouti stanuli asi dva kilometry od Deerfieldu.
Oddílu velel francouzský důstojník, Sieur Hertel de Rouville, jehož otec před čtrnácti lety vedl
výpravu, která zmasakrovala obyvatele Salmon Falls a který měl dnes následovat jeho temného
příkladu. Celý podvečer osadu pozorovali a sledovali, jak se setměním všichni osadníci odchází za
hradby pevnosti. Za čtyři metry vysokými palisádami a s dvacítkou nových vojáků, se 291 obyvatel
Deerfieldu cítilo docela bezpečně. I když za cenu toho, že se všichni přes noc museli mačkat ve
dvanácti staveních, zahrnujíc opevněný dům kapitána Wellse. Tak jako každou noc se pevnost
pohroužila k spánku a jejich klid hlídala hlídka na hradbách.
Francouzi a Indiáni zatím, teď už o dost blíž k opevnění, trpělivě pevnost sledovali. Jak měsíc svítil
na zasněženou pláň okolo pevnosti, bylo vidět skoro stejně dobře, jako ve dne. De Rouville si
všiml, že sníh, který jim tak ztěžoval cestu, se najednou může ukázat, jako skvělý pomocník. Okolo
hradeb byly totiž až metr hluboké závěje a Francouzům došlo, že když sníh navrší na hromadu,
můžou se tak lehce dostat přes hradby. A co víc, na hradbách nebyla žádná hlídka. Strážný usnul!
Přesto se celý oddíl k hradbám přesunul tak tiše, jak to jen šlo. Opatrně, bez hluku, se ti
nejmrštnější dostali přes hradby. Ti pak na severní straně pevnosti otevřeli bránu a útočníci se na
pevnost vrhli, jako lavina. Někteří z nich přemohli hlídku a ty, co jako první vyběhli z domů a
odvlekli je jako zajatce do blízkého lesa. Ostatní vpadli do domů, jejichž obyvatele buď zabili, nebo
159
pokud měli více štěstí, rovněž spoutali a vyvlekli ven.
Největší část útočníků však bojovala s těmi, co se rozhodli bránit a každé okno, každé dveře a
každý roh se za chvíli staly samostatným bojištěm zoufalých obránců. Asi dvacet Indiánů vtrhlo do
domu reverenda Williamse, který jim vyšel vstříc s pistolí. Z hlavně však nevyšla kulka a reverend
byl spoután a jen v noční košili ho drželi v jedné místnosti. Než ho, tak jako ostatní, vyvlekli ven,
musel se dívat, jak Indiáni vraždí jeho šestiletého syna, Johna, a teprve šestitýdenní dcerku, Jerushu.
Když se pak venku, vlečen vrahy svých dětí do lesa, rozhlédl po pevnosti, skoro každý dům byl
v jednom ohni. Až na dva.
160
Ten první, dům Benoniho Stebbinse, byl napaden později, než ostatní, a tak se jeho obyvatelé, sedm
mužů a ženy s dětmi, stihli zabarikádovat a připravit. Když pak Indiáni zaútočili, bránili se tak
dobře, že útočníci přímý útok vzdali a místo toho z úkrytů dům zasypávali střelami. Toho obránci
v jednu chvíli využili a utekli do posledního zachovaného domu v severovýchodním rohu pevnosti,
kde se bránil John Sheldon a jeho blízcí. A ani zde se Indiánům nevedlo. Dům byl opevněný,
s malými okny, a jeho obránci měli výbornou mušku.
Nakonec se k Sheldonovu domu stáhli všichni zbylí útočníci a zasypávali ho deštěm kulek. Podařilo
se jim prosekat díru ve dveřích, kterou jeden Indián prostrčil hlaveň pušky a vystřelil tak šťastně, že
zabil Sheldonovu ženu, která se ukrývala v pevnosti. Ale obráncům se je opět podařilo zahnat do
úkrytů a s výjimkou zabité ženy byly jediné ztráty na straně útočících. Kromě mnoha indiánských
bojovníků to byl i jeden náčelník a francouzský praporečník.
Ve chvíli, kdy už každý z obránců vystřílel alespoň čtyřicet kulek a jejich síly stejně jako střelivo
byly téměř vyčerpány, se u jižní brány ozval křik a výstřely. Když totiž Indiáni zaútočili, mladý
John Sheldon vyskočil zadním oknem, přelezl palisády a utíkal k údolí řeky Connecticut, po jejímž
proudu, asi dvacet kilometrů jižně, ležely osady Hadley a Hatfield. Ve spěchu vyběhl jen v košili,
bez bot a tak si košili roztrhal, aby alespoň chodidla, která teď tak moc potřeboval, uchránil před
mrazem. Ale zatímco spěchal na jih pro pomoc, ta už sama přicházela. Osadníci z Hadley a
Hatfieldu spatřili na severu záři z hořících domů v Deerfieldu a soukmenovcům okamžitě vyrazilo
na pomoc třicet mužů.
Bylo asi devět hodin ráno, když udýchaná třicítka mužů vpadla do pevnosti. Když je vidělo těch
několik desítek zbylých Indiánů, co zde ještě zůstali, aby vyloupili spálené domy a ostřelovali
Sheldonův dům, bez náznaku odporu zahodili to, co měli právě v rukou a utekli směrem k lesu.
Z úkrytů pak vyšli ti obyvatelé, co přežili a patnáct z nich, plus šest vojáků, se spojilo se s těmi, co
je přišli zachránit. Žízniví po krvi a šílení touhou po pomstě vyběhli z pevnosti ven a začali Indiány
pronásledovat. Ze začátku šlo všechno dobře. Mnoho jich dostihli a pobili. Jistí si svým vítězstvím
mnozí zahodili své těžké kabáty a rukavice a hnali se za posledními uprchlíky. Kapitán Wells, který
řádění v pevnosti také přežil, za nimi volal, ať se vrátí, ale muži ho neposlechli, nebo ho spíš
poslechnout nechtěli. Asi míli od pevnosti pak narazili na zbytek Francouzů a Indiánů, kteří
z pevnosti odešli se zajatci už předtím a nyní číhali v záloze, aby Angličany překvapili.
To se jim povedlo, jenže ne s takovým efektem, jak asi doufali. Angličané stříleli rychle a dobře a
vědomi si přesily nepřítele, se jim nakonec, ač se ztrátou devíti mrtvých a několika zraněných,
podařilo stáhnout zpátky. Indiáni je nepronásledovali. Překročili řeku a k večeru už byli deset
kilometrů daleko. A spolu s nimi sto devět zajatých obyvatel Deerfieldu. Osada však měla ztráty
mnohem větší. Kromě zajatců bylo čtyřicet čtyři obyvatel zabito. Deset mužů, devět žen a dvacet
pět dětí. Dále pět vojáků z pevnosti a sedm mužů, kteří přišli na pomoc z Hadley a Hatfieldu. To
bylo šedesát šest mrtvých proti čtyřiceti padlým útočníkům.
Nejen počtem mrtvých však leželo vítězství na straně Francouzů. Jejich útok uprostřed zimy
Angličanům ukázal, že nemohou být nikdy v bezpečí. A také nikde v bezpečí. Vždyť v létě zaútočili
na jejich vesnice na pobřeží v Maine, před třemi týdny vypálili dvě osady u Bostonu a teď zaútočili
na úplně opačném konci pohraničí. Rychlý útok za svítání, pobití obránci, spálené domy a odvlečení
161
zajatci. Tak měla vypadat pohraniční válka v režii Francouzů. A zatímco Francouzi opět válčili pod
jedním velením, roztroušené anglické kolonie, z nichž každá měla svou vlastní vládu a vlastní
zájmy, spolu nedokázaly společně spolupracovat.
Odvetou za vypálení Deerfieldu vysílá masachussetská kolonie trestnou výpravu složenou z pěti set
padesáti mužů plavících se na třiceti šesti šalupách, které doprovázely tři válečné lodě. Velitelem
výpravy byl jmenován veterán koloniálních bojů, nyní už plukovník, Benjamin Church. Ačkoliv
cílem výpravy byla Akádie, Church se vyloďuje v Maine a snaží se zde najít nepřítele. Ten má o
pohybu Angličanů dobré informace, a když se jejich síly blíží dál do vnitrozemí, Sokokiové raději
opouští své vesnice ve Vermontu a stahují se na sever k Francouzům. Church se vrací na moře, ale
nemá dost sil, aby zaútočil na opevněný Port Royal, ani dost sil na to, aby se ve vodách Akádie se
svým slabým loďstvem dlouho zdržoval a tak pouze vyplení přístav Grand Pré severovýchodně od
Port Royal, a několik dalších přímořských usedlostí, kde také nabere mnoho zajatců a vrátí se do
Bostonu.
*
Válka zatím pokračuje i na jihu v Karolíně a ve španělské Floridě. Vliv Francouzů zde začíná růst a
hrozí, že spojené síly apalačských Indiánů a jejich francouzských a španělských spojenců by mohly
ohrozit vesnice Dolních Kríků a Yamasíů. Nový anglický guvernér, sir Nathaniel Johnson, který ve
funkci vystřídal Jamese Moora, ohrožení svých spojenců nemohl připustit. Jenže nešlo ani tak o
dodržení spojeneckých smluv, jako spíš o strach, že po útoku z jihu by byli Kríkové a Yamasíové
nuceni stáhnout se na sever do rozvíjející se Karolíny. Ve snaze zabránit ohrožení kolonie a zároveň
zasadit nepříteli strategicky významný úder, byl mladý James Moore znovu pověřen vedením
výpravy, která měla napadnout apalačské Indiány na severozápadě Floridy a zničit zdejší katolické
misie.
V lednu 1704 je Moore připraven a výprava skládající se z padesáti Angličanů a tisícovky
indiánských spojenců postupuje k jihu. Když Moorovi vojáci překročí hranice apalačské provincie,
jsou zpozorováni a Španělé vedení kapitánem Mexiou proti nim narychlo zmobilizují skupinu, která
je však o polovinu menší. Třicet Španělů a čtyři stovky Apalačů čelí nepříteli 14. ledna v pevnosti
Ayubale, ale neudrží se a boj končí jejich naprostou porážkou. Angličané s Yamasíi a Kríky pak už
zcela bez odporu pročesávají celou provincii, kde vypalují třináct misií (zbyla jen jedna) a ničí
indiánské vesnice. Některým Apalačům se podaří uprchnout na západ pod ochranu Francouzů,
zatímco jiní přijmou život v jakési formě poddanství na anglickém území u řeky Savannah a čtrnáct
162
set těch, co řádění anglo-krícké výpravy přežilo, je prodáno do otroctví. Výsledek je pro Apalače
fatální; jako samostatný národ přestávají existovat.
Francouzi v Lousianě v roce 1702 umístili hlavní město provincie k ústí řeky vlévající se do
Mexického zálivu a řeku, stejně jako usedlost, pojmenovali Mobile. Tak jako všude byli francouzští
osadníci závislí na dobrých vztazích s Indiány a nejdůležitějším pilířem jejich osídlení nebyli
vojáci, nýbrž obchodníci. Ti se plavili podél Mississippi a s okolními kmeny se výměnou za starší
pušky, sekery nebo korále, snažili dojednávat aliance a prodej půdy. Jihovýchodní část kontinentu
však nebyla Kanada a situace s Indiány tu byla přesně obrácená. Místní kmeny totiž buď
zachovávaly neutralitu, nebo byly spojenci Angličanů. A to byl pro francouzský rozmach v oblasti
problém.
Nejvýznamnějšími a nejsilnějšími kmeny zde byly nám již známí Kríkové, kteří měli své vesnice
v dnešní Alabamě, Georgii, Jižní Karolíně a na Floridě; dále silný kmen Katawba sídlící podél řeky
stejného jména v dnešní Jižní a Severní Karolíně; pak to byl mocný národ Čerokézů – jižní větev
mocného irokézského národa, jejichž vesnice byly více na západ, v prostoru zahrnující území
dnešních států Jižní a Severní Karolíny, Georgie, Alabamy, Kentucky a Tennessee; a nakonec dva
odvěké soupeře, Čoktavy, žijící podél řeky Mississippi a Čikasavy, bojovný kmen, který měl své
vesnice v severozápadní Alabamě a v severovýchodní Mississippi. Každý tento kmen měl svůj
specifický vztah jak jeden k druhému, tak i vůči evropským kolonistům a pro pochopení vývoje
v jižních koloniích je nutné tyto vztahy alespoň stručně popsat.
Kríkové byli již v druhé polovině získáni Angličany z Karolíny, jako jejich prostředek ve válce se
Španěly na jihu. Angličtí obchodníci s nimi nejdříve směňovali jen zboží, ale později již požadovali
půdu. Kríkové, kteří byli po anglickém zboží lační, se půdy lehkomyslně zbavovali a stali se
hlavními spojenci Angličanů v oblasti. Kromě vydatné vojenské pomoci, kterou Angličanům
poskytli nejdříve proti Apalačům a později i Španělům a Francouzům, byli Kríkové hlavními
dodavateli otroků z řad porobených indiánských kmenů, kteří byli dodáváni na karolínské plantáže
s bavlnou.
Katawbové odjakživa válčili s Čerokézy. Když se kolem roku 1660 do Karolíny dostala větší
skupina Šavanů prchající před Irokézy, Čerokézové jim dovolili usadit se na jejich území. Přidělené
loviště bylo vybráno tak chytře, že Šavané nyní sídlili mezi Katawby a Čerokézy a stali se jakousi
přirozenou bariérou jejich sporu. Nicméně Irokézové byli známí tím, že svým nepřátelům
neodpouštěli. Senekové se za Šavany vydali až ze západního New Yorku, od jezera Ontario. Plavili
163
se po Suskehaně do Pensylvánie a pak podél úpatí Apalačských hor dál do Jižní Karolíny. Snad tisíc
kilometrů po vodě a po souši, hnáni nenávistí k nepříteli. Jejich nájezdy se ovšem často obrátily
nejen proti nešťastným Šavanům, ale i vůči okolním kmenům, včetně Katawbů. Časté střety měli
různé vítěze a Katawbové se cítili konfliktem s mnoha nově příchozími ohroženi. Řešením se pro
ně stala aliance s Angličany a získání střelných zbraní. Jenže Senekové byli i spojenci Angličanů a
ti obě strany v roce 1706 přemluvili k uzavření míru. Jenže ten dlouho nevydržel a irokézské
přepady začaly nanovo. Ve válce se Šavany a jejich spojenci Juči měli Katawbové více štěstí.
Vyzbrojeni od Angličanů Katawbové kmen Juči zatlačili na jihozápad, kde splynuli s Kríky, zatímco
Šavany, které několikrát drtivě porazili, zahnali až na sever do jejich původních lovišť v
Pensylvánii, kde našli útočiště mezi Delawary a paradoxně i mezi Irokézy. A v té samé době, co se
Katawbové bránili útokům všech tří kmenů, vyslechli žádost svých britských spojenců a zaútočili
na řídká francouzská osídlení u ústí Mobile do Mexického zálivu.
Jejich přímí sousedé a rivalové, Čerokézové, byli rovněž spojenci Angličanů, kterým asistovali
v jejich bojích se španělskými a francouzskými rivaly. Ačkoliv byli velmi silným národem (v době
Války královny Anny byla populace kmene okolo padesáti tisíc) boj pro ně nebyl vždy prvním
řešením. Umístění uprchlých Šavanů mezi jejich a katawbské vesnice byl chytrý, politický tah.
Jinou skupinu Šavanů využili stejně, jen více na západ, v oblasti Cumberlandu v dnešním
Tennessee, kde se uprchlý kmen stal tentokrát hrází mezi vesnicemi Čerokézů a Čikasavů. Ale
přesto, že na západě díky Šavanům významně snížili tlak, který na ně tamní kmeny vytvářely, na
jihu museli válčit s Čoktavy a Kríky a na severu zas čelili častým irokézským vpádům. A konečně
v roce 1692 se proti svým ochráncům postavili i Šavané a vyplenili jednu z hlavních čerokézských
vesnic, odkud odvlekli mnoho zajatců, tolik potřebný artikl pro obchod s Angličany v Karolíně.
Čoktavové, sídlící podél Mississippi, byli v jižních provinciích jediní spojenci Francouzů. Jejich
úhlavními nepřáteli byli Čikasavové, o jejichž přátelství Francouzi velmi usilovali. Jenže chudá
francouzská kolonie měla zdroje sotva na udržení se při životě a nemohla konkurovat anglickým
obchodníkům, kteří Indiány upláceli nízkými cenami zboží a především nabídkou pušek. Když se
v roce 1704 rozhořela válka mezi Čoktavy a Čikasavy, obě strany si zvolily své evropské spojence.
Zvolení Francouzů se pro Čoktavy ukázalo katastrofálním krokem, který jejich kmen
v následujících desetiletích výrazně zdecimuje.
A konečně Čikasavové. S Čoktavy, s kterými byli v permanentní válce, tvořili kdysi na západě za
Mississippi jeden kmen. V dávné minulosti se rozdělili, kdy Čikasavové tvořili část téměř čtyřikrát
menší a nakonec se z bývalých bratrů a sester stali úhlavní nepřátelé. Čikasavové byli jedním
164
z prvních kmenů, co v jižní části Severní Ameriky válčily se Španěly a s bílými lidmi vůbec. Už
v roce 1540, tedy šest let po tom, co se v ústí řeky sv. Vavřince objevil francouzský cestovatel
Cartiér, překročila španělská výprava pod vedením Hernanda de Sota Mississippi a zamířila
hlouběji, na území dnešní Alabamy, kde se setkala právě s Čikasavy. Ti na Španěly nejdříve
zaútočili, ale když se někteří jejich bojovníci dostali do rukou Španělům, začali vyjednávat. Krátké
přátelství zničili Španělé, když po malicherném nedorozumění zabili tři Indiány, na což Čikasavové
odpověděli ničivým nočním útokem, který Španěly zahnal zpátky na jih a jejich dobyvatelské snahy
v této části Ameriky zastavil. O více než sto let se Čikasavové potkávají s Francouzi, ale jejich
důvěru si získají až angličtí obchodníci z Karolíny. Pro ně přepadávají čoktavské vesnice a jejich
zajaté muže, ženy a děti prodávají na otrockou práci na plantážích.
165
Taková tedy byla realita indiánského života nejen v Severní Americe. Neustálé vyhlazovací války a
boj o přežití. Stejný scénář, jen vždy s jinými herci, od Akádie po Montreal, přes Velká jezera
k pobřeží Atlantiku a podél Apalačských hor k ústí Mississippi.
Téměř bez spojenců se Francouzi a Španělé na jihu drželi zpátky, což se ovšem nedalo říct o
Angličanech z Karolíny, jejichž vyslanci s příslibem bohaté odměny neúnavně vysílali spřátelené
kmeny na lov otroků i proti usedlostem svých evropských nepřátel. Na podzim roku 1705 vede
několik anglických vojáků invazi skoro čtyř tisíc spřátelených Indiánů hluboko na území Čoktavů.
Vesnice jsou spáleny, úroda zničena a stovky, možná tisíce Čoktavů, jsou odvlečeny a prodány jako
otroci. Žalostný osud, který je vlastní všem malým a slabým kmenům v oblasti, co nedokážou
indiánským lovcům lidí, pracujících pro karolínské obchodníky, vzdorovat.
S výjimkou vzdorovitých Čoktavů se většina malých, nebo kdysi mocných, ale dnes poražených
kmenů uchýlila pod ochranu svých bílých spojenců. Zbytky Apalačů s Tawasy a Čaty k Mobile a
menší floridské kmeny ke španělským pevnostem St. Augustine a Pensacola, které jediné
poskytovaly nějaké bezpečí před neustálými útoky indiánských skupin vedených Angličany. Ti byli
pevně rozhodnuti své soupeře tady na jihu zničit a to především proto, aby se jich zbavili jako
konkurence. Francouzi a Španělé však uvažovali stejně.
V květnu 1706 vyplulo z Havany pět válečných lodí, se smíšenou francouzsko-španělskou
posádkou, které velel admirál Le Feboure. Jejich cílem bylo hlavní město kolonie Karolína,
Charleston, kterou si hodlali podrobit a začlenit ke španělské Floridě. Když se lodě objevily na
obzoru, James Moore okamžitě vyslal do širokého okolí jezdce, kteří měli shromáždit milici a
spřátelené Indiány. Le Feboure vyslal na pobřeží svého pobočníka, který Moorovi doručil
požadavek bezpodmínečné kapitulace. Ale Moore neměl v úmyslu vzdát se a pro vyslance sehrál
hru, při které se oddíly milice a Indiánů neustále pohybovaly v jejich okolí a budily tak dojem, že
jich je víc, než ve skutečnosti. Po tomto psychologickém tahu vyslanci sebejistě oznámil, že
Karolíňané rozhodně nejsou v pozici, kdy by byli nuceni se vzdát.
Sebejistí Francouzi a Španělé se zatím v počtu osmi set mužů vylodili na pobřeží, kde si zřídili
dočasný tábor. Neúspěšný vyslanec zde informoval Le Feboura o výsledku mise a admirál se
rozhodl následující den na Charleston zaútočit. Jenže Moore s tím počítal a rozhodl se nepřítele
předejít. Během noci shromáždil všechny dostupné příslušníky milice, vojáky a indiánské spojence
a pod ochranou tmy nepřátelský tábor obklíčil. Ráno za úsvitu se kolonisté a Indiáni vyřítili z lesa a
na tábor zuřivě zaútočili. Ačkoliv jich bylo méně, překvapení nepřítele bylo dokonalé a mnoho
Francouzů a Španělů bylo pobito nebo zajato a jen některým, včetně admirála, se podařilo dostat do
člunů a doplout k lodím.
V tu chvíli ale, souběžně s útokem na pevnině, se vstříc lodím nepřítele vydala malá provinční
flotila. Francouzský admirál ztratil srdce a přikázal ústup na širé moře. Krátce nato se v přístavu
objevila francouzská válečná loď, která o porážce svých krajanů neměla tušení a věřila, že
připlouvá do dobytého města. Omyl jejího kapitána vyšel najevo, když byla v přístavu obklíčena
166
anglickým loďstvem a donucena se vzdát. Útok admirála Le Feboura na karolínskou kolonii tak
skončil naprostým krachem.
Poté, co se Karolíňanům podařilo odvrátit hrozbu z moře, udělali vše proto, aby vyřešili i hrozbu na
pevnině. Mezi spřátelené Indiány byl jako obchodní agent vyslán Thomas Nairne, kterému se
během několika měsíců podařilo shromáždit početnou bojovou sílu Kríků, se kterými se vypravil na
Floridu. Pevnostní zdi St. Augustine by jakémukoliv počtu divochů odolaly, a tak se cílem této
mohutné výpravy stalo nejstarší evropské osídlení v Severní Americe a centrum španělského života
na Floridě, město Pensacola.
Francouzský guvernér Bienville byl o plánovaném útoku informován od spřátelených Indiánů a
okamžitě poslal do Pensacoly varování. Ale i přes Bienvilleho pohotové jednání jeho posel dorazil
pozdě a španělské město na pobřeží Mexického zálivu, v severozápadní části španělské Floridy,
bylo kromě kamenné pevnosti srovnáno se zemí. Nairne měl však mnohem větší ambice, než jen
dobytí jednoho města. Jeho snem bylo, aby se z Ameriky stalo impérium anglické krve a
francouzská Lousiana pro něj byla nepříjemnou překážkou. A zatímco jeho Kríkové po vypálení
Pensacoly zničili ještě dalších třicet dva vesnic indiánských spojenců Španělů, Nairne se vydal mezi
mocné Čoktavy, nyní už vyzbrojených francouzskými puškami, a podařilo se mu s nimi uzavřít mír.
Aby mohl Francouze napadnout, potřeboval získat jejich další indiánské spojence a dostat je buď na
svou stranu, nebo zajistit jejich neutralitu. Tohoto nebezpečí si však byl Bienville dobře vědom a tak
se rok 1707 stal mezi kmeny u Mississippi rokem diplomatického boje obou těchto velikých mužů,
kteří sliby i hrozbami válčili o indiánská srdce. Naierne nakonec neuspěl a ani neutralitu či dokonce
spojenectví západních Indiánů nezískal. Přesto se mu do léta 1708 daří shromáždit skoro čtyři tisíce
indiánských bojovníků, se kterými nakonec na Louisanu zaútočí. Ale postup tak velikého vojska je
záhy odhalen a za zdmi pevnosti v Mobile čekají připravení Francouzi i jejich indiánští spojenci a
útok končí nezdarem. Pro Evropany v jižních koloniích Ameriky to byl na nějaký čas jejich
poslední střet, rozhodně poslední ve Válce královny Anny, a zbývající boje tohoto konfliktu se
odehrávaly znovu na severu.
*
Tři roky poté, co výprava plukovníka Churche vyhání Sokoki z Maine a pustoší pobřeží Akádie, se
do této francouzské provincie plaví další novoanglická flotila. Tři roky je na severu kontinentu klid,
který byl přerušen pouze v únoru 1705, kdy se čtyři sta padesát Francouzů a Mikmaků vyloďuje
167
v Newfoundlandu a drancuje osídlení Bay Bulls a Petit Havre a neúspěšně se pokouší o dobytí
pevnosti St. John. Válka obou mocností se v této části světa odehrává hlavně na moři, kde
francouzští korzáři efektivně ničí námořní obchod Nové Anglie. Ale ani na moři k žádné
rozhodující či významné bitvě nedochází, protože Angličané mají převahu a Francouzi se střetu
s nimi vyhýbají a jejich terčem se stávají hlavně nechráněné obchodní lodě. V roce 1707 se Skotsko
stává součástí anglického království a vzniká státní útvar Velké Británie. A v létě toho samého roku
vyplouvá z Bostonu flotila čtyřiceti dvou lodí, z toho dvou válečných, které vezou šestnáct set
příslušníků milice z Massachusetts, New Hampshire a Rhode Islandu. Jejich velitelem je ostřílený
bojovník s Indiány, padesátiletý rodák z Massachusetts, John March.
V předchozích letech se March vyznamenal při obraně provincie Maine a jako úspěšný velitel
pevnosti v Casco Bay, byl nakonec povýšen do hodnosti podplukovníka. Díky jeho pověsti nabyl
guvernér Dudley přesvědčení, že March je tím pravým člověkem na post velitele výpravy do
Akádie. 6. června vplula Marchova flotila do zátoky před přístavem Port Royal. Tisíc sto mužů se
vylodilo a připravilo se k obléhání. Marchovým soupeřem byl guvernér Akádie, Daniel d'Auger de
Subercase, který měl k dispozici sotva dvě stovky obránců na poslední chvíli posílených o oddíl
šedesáti příslušníků francouzské milice vedené Louisem Denys de La Ronde, ke kterým se několik
dní po vypuknutí bojů připojil i rytíř de Saint-Castin se skupinou Abenakiů.
Ačkoliv měli Marchovi vojáci více než trojnásobnou převahu, de Subercase se rozhodl nečekat za
zdmi pevnosti a se svými muži vyrazil na zteč. Na oba břehy řeky Annapolis (v té době Rivière
Dauphin) umístil dělové baterie a útok vedl s takovou zuřivostí, že March ztratil odvahu a po
jedenácti dnech obléhání své muže stáhl a nařídil ústup na moře. Zřejmě se styděl za své selhání a
tak se nevrátil rovnou do Bostonu, ale přistál v zálivu Casco v Maine, odkud poslal zprávy o svém
neúspěchu do Bostonu. Tam už všichni čekali oslavu velkého vítězství u Port Royal a tak když
dorazil Marchův vyslanec, rozzuřený Dudley ho okamžitě poslal zpátky s rozkazem pro Marche, že
má zaútočit znovu. Ten se ale pod tíhou vlastního neúspěchu a mimořádné odpovědnosti raději
vzdal velení a to předal svému pobočníkovi, plukovníku Francisi Wainwrightovi.
Jenže i druhé obléhání přístavu bylo odsouzeno k nezdaru. Zatímco morálka novoanglického vojska
byla na bodu mrazu, Francouzi, povzbuzeni vítězstvím, na své nepřátele čekali s tím největším
odhodláním. Navíc šťastnou shodou náhod několik dní předtím, než Wainwrightova flotila znovu
dorazila do zátoky před přístavem, zde přistála francouzská pirátská loď plně naložená zásobami
potravin, což náladu obránců ještě zvýšilo. Obléhání bylo znovu neúspěšné a Wainwright dal raději
rozkaz k plenění akádijského pobřeží, než pokračovat v marném boji proti zatvrzelým Francouzům
168
v Port Royal.
Celý další rok válka pokračovala jen na moři, kdy francouzští piráti z karibských přístavů vyráželi
na sever a úspěšně blokovali pohyb obchodních lodí podél severoamerického pobřeží. A přesně rok
poté, co naprostým fiaskem skončilo obléhání Port Royal, Francouzi zaútočili i na pevnině.
Pohraniční osady Nové Anglie byly opevněné a vojáci nebo milice byli vždy nedaleko, kdyby
k něčemu došlo. Teror v pohraničí byl denním chlebem jeho obyvatel a pro ty, co žili více ve
vnitrozemí, byla válka často něčím vzdáleným, o čem jen slýchávali, ale nikdy nezažili. Města na
východním pobřeží, jako byl Boston, nebo New York, se svými sedmi tisíci, respektive pěti tisíci
obyvateli, to už byly na americké poměry úplné metropole, kde lidé žili v kamenných domech, četli
noviny a život v divočině byl pro ně Amerikou, kterou neznali. Zasadit úder takovému městu, na to
Francouzi nestačili, ale rozpoutat teror v jeho blízkosti, to už zvládli několikrát předtím.
Na konci srpna se válečný pokřik Indiánů a střelba Francouzů ozvaly v osadě, která už byla
přepadena dvakrát. Naposledy před čtyřmi lety a všechny zákony pravděpodobnosti i prostého
přemýšlení dávaly dojem, že už tomuto malému městečku nic nehrozí. Nepřátelští Indiáni žili
v Kanadě a odsud už čtyři roky žádná početná válečná výprava, která by se odvážila tak hluboko na
území nepřítele, nevyšla. A tak obyvatelé Haverhillu, vzdáleného jen třicet kilometrů od Bostonu,
věřili, že každý nový východ slunce jim přinese už jenom radost a štěstí. Červánky dvacátého
devátého srpnového dne roku 1708 však byly příliš krvavé.
V lese kolem Haverhillu se v noci skrylo asi dvě stě Francouzů a Indiánů, které vedl oblíbenec
kanadského guvernéra Vaudreuila, strůjce masakru v Deerfieldu a mnoha dalších barbarských
útoků, Jean-Baptiste Hertel de Rouville. Jejich výprava vyrazila už 16. července z Montrealu a na
počátku kromě francouzských důstojníků a stovky Kanaďanů zahrnovala bojovníky z řad Sokokiů,
Hurónů, francouzských Mohawků a několika algonkinských Indiánů v celkovém počtu čtyř stovek
mužů. Z dobových pramenů té doby vyplývá, že Kanaďané brutalitou předčívali i své indiánské
spojence. Při přepadení usedlosti či osady v Nové Anglii tito partyzáni Nové Francie masakrovali
ženy, děti i starce, čímž se lišili od svých amerických soupeřů, kteří takové jednání praktikovali
výhradně vůči Indiánům a ke svým bílým nepřátelům se většinou chovali jako ke křesťanům.
Aby de Rouville nepřilákal tolik nechtěné pozornosti, už v Montrealu výpravu rozdělil na dvě
skupiny. Francouzi se Sokoki, Algonkiny a Huróny šli podél řeky St. Francois a Francouzští
Mohawkové, pod vedením dalšího důstojníka, La Perriera, přes jezero Champlain. Obě skupiny se
potkaly u jezera Nickisipigue, kde se k nim přidali bojovníci Noridževoků a Penobskotů. U jezera
169
ale došlo k incidentu, při němž byl nešťastnou náhodou zabit jeden z Hurónů. Ti to považovali za
špatné znamení a výpravu opustili. Nedlouho po nich si našli záminku i Mohawkové, mezi kterými
prý vypukla infekce, a nechtěli nakazit ostatní. A konečně se přidali i Noridževokové a Penobskoti a
s Francouzi tak dál pokračovali jen Sokokiové a několik Algonkinů. Dohromady asi dvě stě mužů.
Jejich původním cílem byl přístav Portsmouth, ale teď, když přišli o polovinu mužů, se rozhodli
napadnout méně významný cíl. Neopevněný Haverhill skládající se ze třiceti domů byl napaden
v typicky pohraničním stylu. Obyvatelé domů, kteří se nestihli zabarikádovat, byli zmasakrováni
nebo vzati do zajetí. Většina domů těch, co se bránila, byla zapálena, a ti co se snažili uniknout
plamenům útěkem ven, byli nemilosrdně popraveni. Někteří však měli dost štěstí a ještě více
odvahy a svůj dům buď úspěšně ubránili, nebo se jim podařilo uprchnout. Ve chvíli, kdy začalo
svítat, de Rouville vydal povel k ústupu. Francouzi a Indiáni vzali své zajatce, a z místa, kde právě
byli, kvapně spěchali do bezpečí lesa. Vždyť milice nebo vojáci tu mohli být každou chvílí!
Několik mužů, kteří spěchali Haverhillu na pomoc, objevilo u cesty, asi pět kilometrů od vesnice,
skryté zásoby jídla, které zde Francouzi zanechali. Jiná, asi dvacetičlenná skupina mužů z vesnice,
pod vedením kapitána Ayera, zatím rovněž pronásledovala unikající Francouze a Indiány. Na část
z nich, která vedla některé zajatce, vesničané narazili na kraji lesa. Došlo k divoké přestřelce,
během které byl Ayer podpořen zbylými muži z Haverhillu a nepřítele se jim podařilo přinutit
k útěku, při kterém se museli svých zajatců vzdát. Někteří Francouzi, když zjistili, že přišli o své
zásoby jídla, byli tak vyděšeni tím, že na útěku lesem umřou hlady, že se raději vrátili zpátky a
vzdali se. Zbytku, který byl roztroušen v malých skupinách, se podařilo spojit až za tři dny. Ale to
už jim byla v patách celá kolonie a přímo po jejich stopách se hnal oddíl sedmdesáti příslušníků
milice. Těm se dokonce podařilo Francouze a Indiány vehnat do pasti v lese, ale ti proti nim vyrazili
s takovou zuřivostí, že po krátkém boji obklíčení prorazili a kromě dvanácti Američanů, kterým se
podařilo uniknout, se jim ostatní podařilo buď zabít, nebo zajmout. Oběť těchto mužů, mezi kterými
byl i kapitán Ayer, však zapříčinila to, že se většina zajatců z Haverhillu během boje osvobodila, a
rozprchla se pryč. Zesláblí Francouzi věděli, že mají v patách vojáky a tak uprchlíky nechali svému
osudu a spěchali dál.
Když zbytek výpravy konečně dorazil zpátky do Montrealu, nebyl důvod k oslavám. Přivedli jen
pár zajatců, žádnou kořist, mnozí z nich byli nemocní a zesláblí a mezi těmi, kteří na ústupu padli,
byli i dva francouzští šlechtici. Možná příliš vysoká cena za útok na jednu vesnici. Prakticky
nedosáhli ničeho a trestné výpravy z Nové Anglie jen o několik týdnů později zatlačily do Kanady i
poslední zbytky Sokokiů, kteří ještě na severu kolonie zůstali. De Rouville se následující rok ještě
170
pokusí zopakovat svůj krvavý triumf, když znovu zaútočí na Deerfield, ale tentokrát je zde odražen
a po zbytek války už je iniciativa plně v rukou Nové Anglie.
*
Po sedmi letech bojů bez vítěze a poraženého, kdy byla válka Americe a Kanadě ponechána plně na
bedrech kolonistů, se vláda v Londýně odhodlala sem vyslat takovou vojenskou sílu, která by
Novou Francii zpacifikovala jednou provždy. Byl odsouhlasen plán, podle kterého měla z Anglie
vyrazit flotila vezoucí pět regimentů pravidelné britské armády, které měly být v Bostonu posíleny
o massachusettskou a rhodeislandskou milici a pokračovat dál po moři k ústí řeky sv. Vavřince na
Quebec. Milice z New Yorku, Connecticutu, New Jersey a Pensylvánie, posílené o Irokéze, měly
v tu samou dobu vyrazit po pevnině a z opačné strany zaútočit na Montreal. Velitelem celé akce byl
jmenován plukovník Vetch, skotský dobrodruh a obchodník z Bostonu, kterému měly být koloniální
vlády plně k dispozici.
Plán byl v Nové Anglii přivítán s nadšením. Jinak tomu ovšem bylo v New Yorku, který zatím po
celou dobu války zachovával neutralitu a uchránil se tak před krvavými přepady pohraničních
usedlostí. Ale zabrání Kanady bylo něco, oč stálo za to bojovat a tak se i new yorská kolonie
nakonec připojila. Potíže byly s kvakery v Pensylvánii a v New Jersey, ale obě kolonie nakonec
požadovaný stav milice dodaly, stejně jako zásoby a finance. Jaké však bylo v Americe zklamání,
když se v Londýně na poslední chvíli zámořské dobrodružství odložit a regimenty určené pro
dobytí Quebeku byly poslány do Portugalska. Kolonisté, kteří se skoro rok na invazi připravovali,
se boje nechtěli jen tak a tak požádali anglické vojenské námořnictvo, které se zrovna pohybovalo
v amerických vodách, aby podpořili alespoň jejich útok na Port Royal. Ti ale spolupráci odmítli a
Akádie zůstala tak zatím zůstala napadení ušetřena.
Peter Schuyler, starosta Albany, a Francis Nicholson, bývalý guvernér několika amerických kolonií,
však o odkladu invaze do Akádie nechtěli ani slyšet a se skupinou mohawských náčelníků odpluli
do Londýna, aby vládu k vyslání tolik potřebných vojáků přiměli. Jejich delegace vzbudila veliký
rozruch a oba muži nakonec docílili, čeho chtěli, a spolu s nimi do Ameriky odplul i silný
kontingent královských vojáků. Po příjezdu do Bostonu se přípravy znovu rozhořely naplno a
v polovině září 1710 se osud francouzské Akádie začal zvolna naplňovat, když desítky
velrybářských lodí naložených do posledního místa příslušníky koloniálních milicí zvolna vypluly
z Bostonu podél pobřeží na sever, doprovázeny sedmi válečnými loděmi nesoucími čtyři stovky
vojáků.
171
V Port Royal stále velel ten samý de Subercase, co před třemi roky dvakrát odrazil přesilu milice
z Massachusetts. Jenže z Francie za celé ty tři roky nepřiplul ani jeden voják, který by posílil jeho
ostřílenou, ale příliš slabou posádku a s pomocí z Quebecu, vzhledem k neustále hrozící invazi, už
nemohl počítat vůbec. A tak doufal jen v to, že mu osud zůstane nakloněn i teď, kdy ho každá
proplouvající pirátská loď i indiánští spojenci informovali o mimořádném pohybu ozbrojených
mužů v anglických koloniích. Věděl, že proti silnému invaznímu vojsku nemá se svými muži a
spřátelenými Indiány, kterých bylo dohromady ani ne 300, žádnou šanci. Ale přesto, když se 25.
září v zátoce před jeho pevností na obzoru postupně vynořilo téměř šedesát nepřátelských lodí, se
v jeho tváři znovu objevil vzdor.
Když flotila vplouvala do zátoky, na břehu se objevilo několik Indiánů a začali po nich střílet
z pušek. Námořníci se té pošetilosti chvíli smáli, ale pak mezi Indiány vypálilo jedno z děl a ti
utekli do lesa skrýt se. Horší, než pár divochů, však byla bouře, která v zátoce právě zuřila a která
zavinila první ztráty, když potopila loď Caesar i s její třiadvacetičlennou posádkou.
Pevnost Port Royal byla postavena na jižním břehu řeky Dauphin. Řeka nebyla příliš široká a její
severní břeh byl na dostřel pevnosti. Invazní vojsko se vylodilo na obou březích řeky, mimo dostřel.
Na jižním břehu postupoval generál Nicholson a po severním táhl Vetch. Ten se svému deníku
svěřil, že cesta byla tak neprostupná, že se jeho muži museli prosekávat hustým porostem každý
metr. Ale pracovali rychle a tak se obě skupiny druhý den setkaly na dostřel pevnosti, zatímco
prapory vlály a bubny královských vojáků zlověstně vířily.
De Subercase pohyb nepřítele pozoroval a vyslal z pevnosti několik úderných skupinek svých mužů
a Indiánů, které měly Vetchovu milici a Nicholsonovy vojáky ostřelovat. Nicholson však proti
těmto záškodníkům okamžitě vyslal silný oddíl vojáků a došlo ke krátké potyčce, kdy se Francouzi
a Indiáni chvíli bránili ve vyklizeném městě, kde každá zídka, každé okno i každý plot byly
najednou úkrytem. Přesila nepřítele je však brzy vytlačila zpátky za hradby pevnosti a obléhání
mohlo začít.
O tři dny později se před pevností objevila veliká děla, ale nikdo nedával rozkaz k palbě. Samotné
jejich objevení de Subercasovi stačilo, aby pochopil, že tentokrát nestojí jen proti nezkušené milici
a že další odpor nemá smysl. Vyslal do ležení svého pobočníka s nabídkou kapitulace a žádostí pro
generála Nicholsona, aby zajistil bezpečnost francouzských dam. Nicholson odvětil, že sem nebyl
vyslán anglickou královnou, aby bojoval s ženami. Podmínky kapitulace byly dohodnuty, ale trvalo
172
ještě více než týden, než se 6. října před pevností objevilo dvě stě anglických vojáků, kteří vytvořili
špalír na každé straně brány. Zanedlouho se brána pevnosti otevřela a za rachotu bubnů,
s královskými zástavami, ven vypochodoval de Subercase se svými dvěma stovkami mužů,
hladových a otrhaných, z nichž mnohým ještě nebylo ani osmnáct. Tím byla pevnost oficiálně
předána Angličanům, kteří jí od té chvíle nazývali Annapolis Royal, a jejímž guvernérem se stal
Vetch. Všichni francouzští vojáci byli naloděni a posláni domů, do Francie.
Krátce po dobytí Port Royal a akádijského poloostrova, znovu zesílily plány na dobytí Quebecu.
Tak jako před rokem, i nyní plán počítal s invazí po řece sv. Vavřince jdoucí simultánně s pozemním
útokem z New Yorku na Montreal. Sedm královských regimentů mělo být doplněno koloniální
milicí a Irokézy a všem měl opět velet generál Nicholson. Ačkoliv každá kolonie měla k plánu
určité výhrady, jejich představitelé jej nakonec bez výjimky podpořili a Peteru Schuylerovi se
podařilo pro útok na Montreal zajistit pomoc osmi stovek irokézských válečníků.
Nicméně celá akce nakonec znovu skončila krachem, opět částečně zaviněným anglickým
námořnictvem. Flotila, pod vedením Sira Hovendena Walkera, se v září 1711 objevila na řece sv.
Vavřince, ale několik lodí zde ztroskotalo a několik stovek mužů bylo ztraceno. V té chvíli Walker
stále ještě disponoval mnohem větší silou, než byl francouzský guvernér Vaudreuil vůbec schopen
postavit, ale anglický námořní velitel po této nehodě ztratil odvahu a útok odvolal. Kvůli selhání
námořní části výpravy byla odvolána i newyorská, pozemní část akce, a Kanada zůstala ve
francouzských rukou. O rok později bylo v Novém světě vyhlášeno příměří, které bylo další rok
potvrzeno uzavřením míru v Utrechtu. Británie získala Akádii, Newfoundland, Hudsonský záliv a
ostrov St. Kitts v Karibiku. Mír mezi oběma zeměmi pak trval až do roku 1744.
173
Pevnost Neoheroka
Stará irokézská legenda o stvoření vypráví, že kdysi existovaly dva světy. Jeden, který byl nazýván
vyšším, nebo horním, byl obýván předky lidí, a ten nižší, nebo dolní, monstry, které se plížily
v temnotách. Lidská žena, která jednou vstoupila do dolního světa, zde porodila dvojčata. Jedno
z nich bylo nazváno Got-ti-gah-rah-quast a bylo dobrého srdce, jeho dvojče dostalo jméno Got-tigah-rak-senh, a bylo jeho pravým opakem. Oba nebyli lidmi, nýbrž bohy, skrze něž Velký duch
vykonával své pozemské záměry. Got-ti-gah-rah-quast stvořil slunce, hvězdy, lidi a všechno krásné,
zatímco jeho dvojče stvořilo hory, vodopády, jeskyně, opice a vše, co mohlo lidem uškodit. Co
dobré srdce stvořilo, se to zlé snažilo zničit a stvořit tomu špatný opak. Mezi oběma bratry nakonec
došlo k boji, ve kterém Got-ti-gah-rah-quast zvítězil. Got-ti-gah-rak-senha zahnal do hlubin
tehdejšího světa a sám Zemi opustil.
V dávných časech tábořila skupina lidí, kteří byli v irokézských legendách nazýváni Ongwahonwa,
na břehu řeky sv. Vavřince. Zde byli napadeni národem, který byl slabý v množství, ale mohutný ve
fyzické velikosti. V této válce lidí s monstry lidé zvítězili, ale zlo se vždy znovu objevilo v jiné
podobě. Jednou v podobě monster, které útočili podél celé řeky až dolů k Ontariu a jindy se
převtělilo do myslí mužů a ti se vrhali do válek jeden s druhým. Vzájemné spory je oslabily tak, že
když jejich země znovu napadly monstra, nedokázali jim čelit a šest zbylých rodin se ukrylo v jedné
jeskyni u řeky Oswego.
Zde je po dlouhém životě v temnotě vysvobodil mocný duch Taryenya-wa-gon a naučil je všechny
důležité věci, jako bylo zemědělství a lov, a pak je dovedl do údolí řeky Mohawk, kde se všech šest
rodin na čas usadilo. Mluvily stejným jazykem a umluvily se, že pouto jednoty, kterým byly
svázáni, nikdy nepřetrhnou. Po čase pokračovaly dál, provázeni Taryenya-wa-gonem, až došly
k řece Hudson. Velký duch přikázal první rodině, aby se zde usadila. Její jazyk se změnil a tito lidé
později získali jméno Mohawk. Zbylé společenství poté uhnulo na západ. Šli dva dny, až došli do
malého zálivu, kde duch ponechal další rodinu. Její jméno znělo Nehawretahgo. I jejich jazyk se
změnil a později byli známí jako kmen Oneida. Zbylé rodiny pokračovaly na západ a jedna z nich
se usadila na hoře Onondaga, jejíž jméno později přijala. Dál na západ, u velikého jezera, se usadili
ti, kteří vešli ve známost jako kmen Kajuga. Pátou rodinu velký duch ponechal ještě dál na západě,
u veliké hory, kde se prostíralo jezero Tehow-nea-nyo-hent, které dnes známe jako Seneca.
Poslední rodina nejdříve dosáhla jezera, které dnes známe jako Erie, a po dlouhém putování došla
až k Mississippi. Někteří řeku překročili, a když dosáhli západního břehu, stali se nepřáteli těch,
174
kteří zůstali. Taryenya-wa-gon se ale od svých dětí na východním břehu ani teď neodvrátil a naučil
je mnohým dalším věcem a nakonec jim ukázal cestu na jihovýchod, kde nejdříve překročili
Alleghany, až nakonec došli na mořské pobřeží země, která byla později nazvána Karolínou, a zde,
u řeky Neuse, se konečně usadili. Taryenya-wa-gon se vrátil zpátky na sever k ostatním pěti
rodinám a ti, kteří zůstali na jihu, nám jsou dnes známí jako kmen Tuscarora.
Na konci Války královny Anny tento irokézský kmen obýval území v severní části provincie
Karolína, která ač nabízela méně přírodních zdrojů, než její jižní část okolo rychle rostoucího města
Charleston, byla již domovem dvou rozsáhlých a početných anglických osídlení; rychle rostoucí
kolonie v severní části v oblasti Albemarle, Roanoke a Chowan a více na jihu pak Cape Fear, ke
kterým se roku 1710 přidalo městečko založené německými a švýcarskými kolonisty, nesoucí
jméno New Bern.
Tuscarorové byli rozděleni do dvou větví. Jižní, která sídlila na jih od řeky Pamlico, v blízkém
sousedství nového germánského osídlení a jejímž vůdcem byl náčelník Hancock, a severní,
v oblasti dnešního okresu Bertie na řece Roanoke, jejímž vůdcem byl náčelník Tom Blount. Ti první
zažívali časté nájezdy na své vesnice, jejichž obyvatelé končívali v otroctví evropských osadníků,
zatímco jejich severní soukmenovci měli s Evropany jen ty nejlepší vztahy. Tuscarorové na severu i
na jihu trpěli nemocemi, které do Karolíny přišly spolu s Evropany, ale hořkost neúprosného
konfliktu dvou kultur, z nichž jedna byla dominantnější, zažívali pouze ti na jihu. Pouze do jejich
vesnic vpadali nepřátelští Indiáni, kteří se živili prodejem otroků do bílých osídlení a pouze oni
každým dnem ztráceli další a další půdu ve prospěch nově příchozích.
Jižní Tuscarorové, kteří byli přibližně stejně silní, jako Tuscarorové na severu, měli mezi řekami
Pamlico a Neuse až patnáct menších a větších vesnic, které mohly shromáždit až 2000 bojovníků. I
přes tuto svou nezanedbatelnou sílu, která nepramenila jen z jejich počtu, kterému v Karolíně mohli
konkurovat jen Čerokézové, ale také jejich volnému spojenectví s Pěti národy v New Yorku, se po
celých padesát let evropské přítomnosti ve svých lovištích přímému konfliktu s bělochy vyhýbali a
není ani známo, že by vedli války se svými blízkými či vzdálenějšími indiánskými sousedy,
přestože stejně jako jejich bratři na severu byli malým irokézským ostrovem uprostřed moře
algonkinských kmenů. Nicméně v roce 1711 již toto nebylo pravdou a následující čtyři roky
v Severní Karolíně proteklo mnoho osadnické krve, kdy nechybělo mnoho a zdejší osídlení mohlo
být naprosto zničeno.
Provincie Karolína vznikla v roce 1663, kdy anglický král Karel II. odměnil osm mužů za jejich
175
věrné služby vedoucí k obnově monarchie v Anglii a jeho příchodu na trůn. Těchto osm mužů, kteří
byli nazváni Lords Proprietors, tedy Lordi Vlastníci, získalo všechnu zem ležící na jih od hranic
Virgínie, a na počest otce nového krále tato země dostala jméno Karolína. V roce 1710 již byla
Karolína, ač zatím neoficiálně, rozdělena na jižní a severní část, kdy každá měla svou vlastní vládu.
Guvernérem v Severní Karolíně se v roce 1708 dočasně stal jistý Thomas Cary. Kvakeři nebyli
s jeho jmenováním spokojení a poslali do Anglie stížnost, kterou chtěli dosáhnout jeho odvolání.
Lordi Vlastníci stížnosti vyhověli, nicméně Cary ve funkci vydržel až do roku 1711. V tu dobu má
provincie již více než 15 tisíc obyvatel, včetně otroků. V roce 1711 byl do funkce guvernéra Severní
Karolíny jmenován Edward Hyde, kterému se ovšem Cary a jeho věrní postavili na odpor a vzniklé
povstání museli přijít potlačit vojáci až z Virginie, kteří také Caryho poslali do Anglie, kde ovšem
nebyl nikdy souzen. Napětí mezi oběma tábory však zůstalo nevyřešeno.
Napětí však existuje i mezi novými germánskými osadníky v Novém Bernu, a Tuscarory, jejichž
stará vesnice Chattoka byla vznikem Nového Bernu prakticky vymazána z mapy a místní Indiáni
byli donuceni oblast opustit. Celý problém tohoto vztahu bílých k Indiánům tkvěl opět v tom, že
Evropané nepovažovali polonahé, divoké a primitivní Indiány za sobě rovné, ale za spíše divoká
zvířata v lidské podobě. Skutečně je vnímali spíše za součást americké fauny, než za lidská stvoření.
Jejich vztah k nim byl podoben vztahu člověka ke zvířeti, kdy zvíře jako takové musí jít člověku při
jeho rozmachu stranou. Kdy se u zvířete přirozeně nepředpokládá, že by mělo nárok na vlastnictví
čehokoliv, zejména půdy. Pro germánské kolonisty na řece Neuse tak byli Tuscarorové jen divoká
zvěř, která prostě musí jít stranou. Nešlo však jen o Tuscarory. Většina menších pobřežních
indiánských kmenů již byla ve válce s Angličany, a tyto konflikty často končily jejich porážkou a
hledáním útočiště u svých západních tuscarorských sousedů.
Ačkoliv dnes vztahu bílých k Indiánům rozumíme, když chápeme, jak odlišné obě rasy při svém
kontaktu byly, přesto je jasné, že evropský postoj byl velmi krutý. A ačkoliv reakce Indiánů chladné
chování bílých ve své krutosti vždy předčila, o Tuscarorech můžeme říct, že se až do poslední
chvíle snažili s Evropany vyjít a i přes neustálé únosy svých mladých členů kmene, i vraždy jeho
dalších příslušníků, poslali v červnu 1710 provinční vládě do Pensylvánie petici ve formě
vampumových pásů. Osm těchto pásů neslo mírové prosby, v nichž Tuscarorové žádali především
možnost svobodného pohybu v lesích beze strachu, že budou uneseni nebo zabiti a Pensylvánie,
jako kvakerská kolonie, která byla vůči Indiánům velmi tolerantní a přátelská, měla být takového
míru zárukou. A ačkoliv mezi kvakery snaha o vyřešení problému byla, k žádnému kroku z jejich
strany nakonec nedošlo.
176
Oblast Nového Bernu a vlastně i celé Karolíny západně od pobřeží byla prozkoumána Johnem
Lawsonem, cestovatelem a přírodovědcem, který ze zážitků ze svých cest vydal v roce 1709 knihu
„A Voyage to Carolina“. Lawson se v Novém světě objevil v roce 1700. Na radu přítele se vydal
rovnou do řídce osídlené Severní Karolíny, kde shodou okolností získá od Lordů Vlastníků
pověření, aby prozkoumal vnitřní Karolínu. Anglické usedlosti byly zatím rozesety jen na pobřeží a
v ústí řek a neprozkoumané dálky na západě zůstávaly očím Evropana skryty. Lawsonova výprava
opustila Charleston 28. prosince roku 1700 a za necelé dva měsíce pěšky nebo v kánoi poznala
každou řeku a každý indiánský kmen. Lawson všude navázal přátelství a do svého deníku si pečlivě
zaznamenával všechny své dojmy, které z Indiánů měl. Z jeho poznámek vyplývá, že zvláště
k Tuscarorům choval vřelé sympatie a zdravý respekt. Po třech letech v provincii se usazuje poblíž
indiánské vesnice na řece Neuse, kde žije sám jen ve společnosti svého buldoka. O dva roky později
prozkoumá a pomáhá stavět první město provincie jménem Bath na řece Pamlico, kde se také
usazuje. V lednu 1709, kdy v provincii téměř probíhá občanská válka mezi rozdílnými frakcemi a
neklid mezi Indiány na západě pro mnohé znamená předzvěst blížící se hrozby, Lawson opouští
svůj dům a vrací se do Anglie, kde hodlá vydat knihu svých zápisků z cest.
Připlouvá do Londýna, kde také potkává Christopha von Graffenried, padesátiletého šlechtice ze
švýcarského Bernu, který vede německé disidenty z oblasti Rýna a Švýcary. Ti ve svých vlastech
zažívají těžkosti a touží po novém životě na americkém kontinentu. V roce 1710 odpluli společně
s Lawsonem do Nového světa, ale po cestě byli přepadeni francouzskými piráty a oloupeni o
všechno cenné, co si sebou z Evropy vezli. Po doplutí do Karolíny prodali to poslední, co jim zbylo;
s výjimkou toho, co měli zrovna na sobě, a nechali se Lawsonem vést k soutoku řek Neuse a Trent,
kde založili svůj Nový Bern. Graffenried se zatím vrací zpátky do Evropy, aby přivezl zásoby a
získal další osadníky.
Noví kolonisté zatím staví svá obydlí, obdělávají půdu a připravují se na svou první zimu. Úroda je
však slabá a kolonii se zimu podaří přežít jen za cenu velikého odříkání. Když se Graffenried na
jaře konečně vrátí zpátky i se slíbenými zásobami, zjistí, že Lawsonovo ujištění, že zem okolo
Nového Bernu je liduprázdná, se nezakládalo na pravdě. Přes Lawsonovy rady, aby Tuscarory
prostě vyhnal, se s nimi Graffenried sejde, podaří se mu přemluvit je, aby půdu opustili, a štědře je
za to vyplatí. Uvědomoval si, že soužití jeho lidí s těmito primitivními bytostmi, které jemu
samotnému připadali víc jako opice, než jako lidé, by nebylo možné a tak se možnému konfliktu
pokusil předejít tím nejlepším kompromisem.
V té době už byl guvernérem provincie potvrzen Hyde, na jehož straně Graffenried, který si nyní
177
nechává říkat baron Graffenried, předtím stál, a tak kolonisté v Novém Bernu doufají, že se jim od
guvernéra dostane pomoci; nemají jídlo a trápí je nemoci a všeobecný nedostatek. Ale ten rok je
situace stejná v celé provincii a tak se Graffenried od Hydea vrací s nepořízenou. Ve snaze zachránit
kolonii se rozhodne prozkoumat povodí řeky Neuse a zjistit, zda tudy nevede lepší cesta do
Virginie, než severně přes Albemarle Sound. Lawson, který jej ujistí, že ze strany Tuscarorů nehrozí
žádné nebezpečí, se plaví s ním a spolu s nimi ještě dva černí otroci a dva spřátelení Indiáni. Druhý
den plavby jsou ale zastaveni Hancockovými bojovníky a přivedeni před náčelníka do vesnice
Catechna, která ležela dál po řece. Graffenried byl tímto jednáním nepříjemně překvapen, protože
on sám s Tuscarory vždy jednal spravedlivě a s respektem. Netušil však, že ti jsou právě uprostřed
příprav na rozsáhlý útok, kterým se chtějí bílým osadníkům v Karolíně pomstít za všechna spáchaná
příkoří.
178
Nicméně po vyslechnutí zajatců se náčelník Hancock rozhodl je propustit. Když už měli odejít, je
Lawson konfrontován náčelníkem kmene Coree, Cor Tomem, který byl známý svou nenávistí k
bílým. Mezi Lawsonem a Cor Tomem došlo k ostré hádce, jejímž vyvrcholením bylo to, že oba
běloši byli znovu svázáni a Indiáni uspořádali poradu, kde rozhodovali, co s nimi. Nakonec se je
rozhodli oba zabít. Graffenried se je snažil obměkčit připomenutím toho, jak dobře s nimi vždy
jednal a když cítil, že to jeho věznitele nepřesvědčilo, zkoušel hrozit pomstou královny, když se jim
něco stane. Za život svůj i Lawsona nabízel i výkupné, úměrně tomu, co mělo pro Indiány cenu.
Hancock měl výměnou za jejich životy získat kožený kabát, dva rohy střelného prachu, pět stovek
broků, dvě láhve rumu a pár dalších drobností. Po několika hodinách vyjednávání, kterému měl prý
být přítomen i náčelník Tom Blunt, ho ale nakonec Tuscarorové vzali a odvedli do lesa. Graffenried
už byl přesvědčen, že se blíží jeho konec, ale jeden z Indiánů mu řekl, že rada rozhodla ponechat jej
naživu a zabít pouze Lawsona.
A tak se skutečně stalo. Graffenried se dozvěděl, že Lawsonovi podřízli hrdlo jeho vlastní břitvou,
ale skutečnost byla mnohem děsivější. Lawson byl připoután ke kůlu, do jeho těla bylo zaraženo
velké množství třísek, což samo o sobě oběti nepřineslo okamžitou smrt, a následně byl zapálen a
zemřel v ohromných bolestech. Graffenried se dozvěděl, že ačkoliv byl jeho život ušetřen,
Tuscarorové chystají útok proti bílým usedlostem podél řek Neuse, Trent a Pamlico a než útok
skončí, on zůstane v jejich zajetí. Severní kmeny pod vlivem náčelníka Blunta se k válce odmítly
připojit, ale do Catechny dorazilo mnoho bojovníků z menších kmenů v oblasti okolo řek Neuse a
Pamlico, jako byly hlavně Coree, Matchapunga, Pamlico nebo Bear River, kterých bylo společně
s Tuscarory na pět set. Němečtí osadníci a Angličané u řeky Pamlico tak čelili smrtelně vážné
hrozbě.
179
Za úsvitu, dvacátého druhého dne měsíce září roku 1711, Indiáni udeřili. Rozděleni do mnoha
malých skupin se večer předchozího dne objevili u známých usedlostí podél řek Pamlico, Neuse a
Trent a předstírajíce přátelskou návštěvu se zde mezi nic netušícími bělochy utábořili. Ranní
rozbřesk se pak stal signálem k útoku. Indiáni, kteří nechtěli být svými oběťmi poznáni, byli
pomalováni válečnými barvami a jejich šaty byly pokryty peřím. Aby své nepřátele vyděsili, měli
jedno oko namalované bíle a druhé černě. Jejich oběti; muži, ženy a děti bez rozdílu věku, tak
v okamžiku své smrti museli věřit, že hledí do tváře ďáblům. Přepadení neměli žádnou šanci.
Indiáni měli pušky a dost střeliva a jejich útok byl překvapivý a rychlý. Všechny osamělé usedlosti
ležící v oblasti městečka Bath, na jižní straně řeky Pamlico a podél Neuse, toho rána lehly popelem,
včetně většiny svých obyvatel, domácích zvířat i úrody.
Způsob zabíjení byl tak jako ve většině případů indiánských útoků mimořádně krutý a rafinovaný.
Historické prameny mimo jiné zmiňují osud rodiny pana Nevila, která žila v usedlosti poblíž
malebné zátočiny Blounts Creek, v jednom z mnoha ramen řeky Pamlico. Nevil, poté co byl
zastřelen, byl položen na podlahu, vrazi mu dali pod hlavu polštář, na boty navlékli ponožky a
přikryli ho dekou. Jeho ženu opřeli o křeslo stojící vedle krbu, kde jí, klečící, sepjali ruce tak, že
vypadala, jako když se modlí, jen přes její hlavu přehodili plášť. Jejich syna položili venku na dvůr.
I jemu dali pod hlavu polštář a pod nos hrst rozmarýnu. Neušetřili ani černého otroka, kterého zabili
a usekli mu pravou ruku. Nevilův soused byl zastřelen a jeho tělo položili přes hrob jeho ženy. Na
jiných místech byla ďábelskost vražd nahrazena prostým barbarstvím. Mrtvé ženy ležely na
podlahách domů a v jejich tělech byly zaraženy veliké kůly. Nenarozené plody těhotných žen byly
vyříznuty ven a zavěšeny na stromy.
Komu se podařilo uprchnout, ten spěchal do míst, kde žil větší počet bílých a kde se dalo
předpokládat, že se obráncům podaří udržet. Městečko Bath, Nový Bern a Briceova plantáž byla
brzy takovými uprchlíky přeplněna. Trvalo celé tři dny, než indiánské řádění skončilo. Na jeho
konci bylo více než sto třicet osadníků mrtvých a mnoho z nich těžce raněných. Největší ztráty měli
germánští kolonisté na řece Neuse, kterých během masakru zahynulo na sedmdesát.
Ti teď byli v bezvýchodné situaci. Na válku s Indiány nebyli ani vycvičeni, ani připraveni.
Ozbrojení muži byli tady na řece Neuse umístěni hlavně v Novém Bernu, který zůstal na žádost
Graffenrieda ušetřen, a málokterý z nich našel dost odvahy, aby vzal pušku a pokusil se dostat
k nejbližším bílým, kde by našel pár dalších stejných bláznů jako on, a společně se pustili do
hlubokých lesů hledat nepřítele.
Nejlepšími bojovníky proti Indiánům v lesích byli zase jenom Indiáni. Ale tady v Severní Karolíně
nebyli žádní, od kterých by osadníci mohli čekat pomoc. Snad jen Tuscarorové náčelníka Toma
180
Blunta, ale bílí jim nevěřili, protože byli správně přesvědčeni, že ačkoliv se do povstání zatím
nezapojili, museli o něm vědět předem. Lordi Vlastníci, kteří měli nad provincií odpovědnost, pro
ně nebyli schopni udělat nic. Proto se osadníci obrátili na své sousedy ve Virginii a Jižní Karolíně.
Jejich pomoc přišla okamžitě. Virginský guvernér Spotswood ihned zastavil obchod s
indiánskými kmeny v Karolíně, na hranice vyslal milici, aby zabránil virginským Indiánům
povstání podpořit, obstaral potřebné fondy na podporu Severní Karolíny a využil vlivu své kolonie
k nátlaku na severní Tuscarory, od kterých žádal spojenectví, nebo alespoň příslib neutrality.
Jižní Karolína pak měla zajistit indiánské spojence. Tak jako ve všech dosavadních válkách bílého
muže s Indiány, osadníci spoléhali na odvěkou rivalitu jednotlivých kmenů a jejich žízni po krvi.
Ale jen to by samo o sobě nestačilo. Guvernér Hyde budoucím spojencům přislíbil odměnu. Jednou
z komodit obchodu měly být peníze a evropské zboží a druhou tuscarorští zajatci, nebo jejich
skalpy. Vidina kořisti a získaných skalpů bylo to, co mělo kmeny Jižní Karolíny přesvědčit.
*
Zatímco na všech stranách probíhají přípravy na válku, Graffenried je stále zajatcem náčelníka
Hancocka. Od guvernéra Spotswooda přichází příkaz, aby Graffenrieda okamžitě propustili, ale to
Tuscarory ještě víc rozzuří. Spotswood, jehož kolonie zatím nebyla s Tuscarory v přímém
nepřátelství, se na Hancockovo území osobně vydal, ale Indiáni před ním Graffenrieda skryli,
protože se obávali, že by mohli o cenného zajatce přijít. Mezitím Angličané a Němci podnikli
nepovedený útok, díky kterému se Graffenriedova situace vážně zhoršila. Barona stálo mnoho úsilí,
aby Tuscarory přesvědčil, že jeho muži mezi útočníky jistě nebyli. Nakonec je donucen dát své
slovo, že výměnou za svou svobodu náčelníku Hancockovi odevzdá tučné výkupné, jehož
odevzdání budou jistit životy dalších zajatých bělochů. Graffenried kývne a nevěříc, že unikl jisté
smrti, je propuštěn a mizí v lese. Po dvou dnech vysilujícího pochodu a neustálého ohrožení
divokými zvířaty, se 30 října konečně dostává mezi své krajany.
Zpátky v Novém Bernu vysvětluje svým druhům podmínky jeho propuštění, ale ti z dohodnuté
neutrality nejsou ani trochu nadšeni. Při indiánském útoku bylo povražděno příliš mnoho jejich
soukmenovců na to, aby se teď k Tuscarorům a dalším chovali bez emocí. A tak když se u osídlení
objeví Hancockův posel, aby vybral výkupné, musí Graffenried použít svůj veškerý vliv, aby jej
uchránil před zabitím. Ví, že na míru závisí přežití jeho kolonie a jeho snů a je odhodlán udělat vše,
aby mír zachoval. Někteří z osadníků jsou ale s tímto přístupem hrubě nespokojeni. Zvlášť jeden
181
z nich, Brice, který Graffenrieda dokonce obviní z velezrady a plánuje jeho oběšení. Plán však selže
a tak Brice alespoň vezme tolik mužů, kolik je jich ochotných s ním jít a odejde do lesů hledat
menší skupiny Indiánů, které se pohybují všude po okolí.
Na skutečnou bitvu je jich ale příliš málo a tak celá výprava skončí přepadem malé indiánské
vesnice, kde Brice a jeho lidé chytí starého náčelníka a zaživa ho nabodnou na kůl a opečou nad
ohněm. Krutý čin, který si v ničem nezadal s barbarstvím Indiánů při útoku na podzim stejného
roku. Ale tak jako indiánské krutosti vyvolaly vztek bílých, tak i tento odporný čin vyvolal krvavou
odvetu Tuscarorů a jejich spojenců. S dohodou mezi nimi a Graffenriedem byl konec a poslední
osamělá stavení v germánské kolonii, která ještě nebyla opevněna, shořela popelem. Brice a jeho
muži byli zpátky v Novém Bernu a dobře chápali význam toho, čeho svým činem dosáhli. Věděl to
i Graffenried. Uprostřed moře nepřátel, které už nedržela zpátky žádná dohoda, byla jediným
východiskem válka.
A tak zatímco měli evropští osadníci v opevněných domech mezi řekami Neuse a Pamlico prsty
stále na spouštích a oči unavené od sledování kraje lesa, z Jižní Karolíny se už blížily posily. Asi
měsíc po útocích Indiánů do Charlesonu dorazil zástupce guvernéra Hydea, major Christopher Gale,
aby zde žádal o pomoc. Vláda Jižní Karolíny slíbila, že zajistí potřebné finanční zdroje a také
početné vojsko spřátelených Indiánů, které povedou bílí důstojníci. Gale na oplátku slíbil, že zajistí
zásoby a s ozbrojenými muži Severní Karolíny počká na smluveném místě na řece Neuse.
Nedlouho po Galeově odplutí se vojsko z Jižní Karolíny vydalo na cestu pod velením plukovníka
Johna Barnwella, čtyřicetiletého vojáka původem z Irska. Výprava musela urazit bezmála pět set
kilometrů, než se koncem ledna objevila na smluveném místě. Ačkoliv vyrazili uprostřed zimy,
podnebí v Karolíně nebylo tak drsné, jako nahoře v Kanadě. Nemuseli se na sněžnicích brodit
sněhem a v noci se tisknout jeden k druhému, aby nezmrzli. Přesto museli denně zápolit
s neprostupnými pralesy, obtížným stoupáním do kopců a všudypřítomnými bažinami. Během cesty
mnoho indiánských spojenců Barnwella opustilo, ale jiní se naopak přidali. A tak když se konečně
objevili u řeky Neuse, Barnwell napočítal třicet bílých mužů a téměř 500 spřátelených Indiánů. Ty
tvořilo především 150 Yamasíů a více než tři stovky dalších, hlavně z kmene Katawba a dalších
menších kmenů.
Slíbená bojová skupina kolonistů, kterou slíbil přivést Gale, ovšem nedorazila. Severní Karolína
byla i přes bezprostřední ohrožení stále rozvrácena politickými třenicemi, tak že nebyla schopna
jednotné akce. Barnwell tak zůstal bez lokálních průvodců i bez zásob a řešením celé situace se mu
182
jevil okamžitý útok na nejbližší tuscarorskou vesnici, Narhantes, kde mohl získat nejen potřebné
potraviny, ale také zajatce a skalpy pro své indiánské spojence. Místo, které leželo jen několik mil
proti proudu té samé řeky, kde měl Barnwell ležení, a jen několik mil od hlavního města jižních
Tuscarorů, Catechny, bylo proslulé jako sídlo těch nejbojovnějších Hancockových válečníků.
V úvahu tedy připadal jen překvapivý úder za úsvitu.
Narhantes bylo otevřeným sídlem, které se skládalo ze stavení rozprostřených na ploše několika
mil. Ve středu této plochy ležela hlavní vesnice, kterou tvořilo devět malých opevněných dřevěných
budov, opět roztažených na celou míli. Barnwell se rozhodl zaútočit na opevnění té největší z nich.
Když se svými muži prorazil skrz, zjistil, že uvnitř palisád stojí dva domy, jejichž stěny jsou ještě
pevnější, než hradba, kterou právě pronikli.
Začala nelítostná bitva. Obránci věděli, že nemají co ztratit a bojovali zuřivě a beze strachu.
Útočníci brzy s údivem poznali, že jejich nejbojovnějšími soupeři jsou ženy, které je z domů
vytrvale zasypávaly šípy. Přesto však přesila Barnwellových bojovníků byla příliš veliká a během
půl hodiny bylo po boji. Barnwell ztratil sedm mužů a třicet dva dalších potřebovalo ošetření.
Naproti tomu okolo opevnění a uvnitř něho leželo dvaapadesát mrtvých obránců, z nichž deset byly
ženy. Třicet Tuscarorů se podařilo zajmout a zbytek vesnice, místo aby čelil jisté smrti, uprchl do
lesů. Zachránili jen holé životy a jejich majetek padl do rukou rabujícím a krví opilým
Barnwellovým Indiánům, z nichž mnozí po jedné vyhrané bitvě a s bohatou kořistí své bílé přátele
opustili.
Po několika dnech strávených ve zničené vesnici se Barnwell dává na padesátikilometrový pochod
do městečka Bath na řece Pamlico. Po cestě napříč tuscarorským územím se nedostávají do přímého
kontaktu s nepřítelem, ale nacházejí jen narychlo opuštěné vesnice, které drancují a vypalují.
Předsunuté hlídky jeho Indiánů uprchlíky pronásledují a po jejich návratu k hlavní skupině jim
jejich opasky vždy zdobí ještě zkrvavené skalpy. 10. února Barnwell doráží do Bath. Většina jeho
spojenců vzala svou kořist a vrátila se bezpečnou cestou po pobřeží domů. Nyní disponoval sotva
třetinou stavu, se kterým před necelým měsícem opustil Jižní Karolínu. Počet bílých včetně
Barnwella čítal dvacet sedm mužů a z pěti stovek Indiánů zbylo jen sto čtyřicet osm, většinou
Yamasíů.
Koncem února do Bathu dorazilo šedesát sedm Němců a Švýcarů, které spolu se dvěma děly poslal
Graffenried. Posila bílých osadníků však dorazila bez jakýchkoliv zásob a už tak dost tíživou situaci
s jídlem ještě víc zhoršila. Barnwell se rozhodl okamžitě vyrazit k hlavní vesnici náčelníka
183
Hancocka, napadnout ji a doufat, že se jim podaří doplnit zásoby. Muži se na vorech dostali přes
řeku Pamlico a po celodenním pochodu dosáhli Catechny na řece Neuse. Tu ovšem, k jejich
nelibosti, nalezli prázdnou. Hancock byl spolu se sto třiceti svými bojovníky ukryt v pevnosti na
druhém břehu řeky, a zatímco zbytek kmene spolu s bílými zajatci ukryl v blízké bažině, volal do
zbraně ostatní spojence ze širokého okolí.
Barnwell nechtěl riskovat vysoké ztráty útokem proti opevnění a tak musel pár dní počkat, než
dorazí jejich dvě děla. Jeho Indiáni mezitím v okolí zajistili nějaké jídlo, ale nebylo toho moc a tak
celá výprava hladověla. Děla nakonec dorazila a 5. března začal útok. Hancock však, jako by něco
tušil, nechal do pevnosti dopravit několik bílých zajatců a když Barnwell zničil část opevnění a jeho
muži se snažili prorazit, Hancock nechal bílé zajatce mučit. Jejich křik a kletby byly přes opevnění
dobře slyšet a Barnwell musel útok zastavit. Bylo jasné, že pokud by v útoku pokračovali, jejich
blízcí uvnitř opevnění mohou všichni zahynout. Barnwell tedy zakřičel, jaké mají Tuscarorové
podmínky, aby byli zajatci propuštěni. Z brány pevnosti vyšla anglická žena, jejíž pět dětí zůstalo za
jejími zády jako rukojmí. Barnwell prý musí zcela zastavit útok, jinak jsou obránci odhodláni
zemřít a své zajatce vzít sebou. Barnwell to po krátké poradě se svými muži přijal, ale jako svou
vlastní podmínku určil, že Hancock okamžitě propustí dvanáct vězňů a zbylých dvacet dva později
doručí na smluvené místo poblíž Nového Bernu, kam se také dostaví jeho náčelníci a dohodnou mír.
Tak bylo ujednáno a po propuštění dvanácti bílých rukojmí druhý den Barnwell skutečně opouští
bojiště a o čtyři dny později už je v Novém Bernu. Ale Tuscarorové svůj další závazek poruší a 19.
března nikdo z nich k Bachelors Creek, kde mělo dojít k předání zajatců a uzavření míru, nedoráží.
Rozzuřený Barnwell je rozhodnut Hancocka napadnout znovu. Opouští Nový Bern a na zbytcích
staré indiánské osady Core Town na řece Neuse, jen několik mil od hlavní vesnice Tuscarorů, staví
pevnost, kterou nechává pojmenovat po sobě. Souběžně s tím, ale s padesáti muži vyráží na
průzkum k Hancockově pevnosti. Z úkrytu sleduje, že Tuscarorové přistavěli nová opevnění a okolo
něj vyhloubili příkop. Jeho Indiánům se daří objevit Hancockovo skladiště kukuřice a tak místo
opouštějí nejen s důležitými informacemi, ale i plně naloženi jídlem.
Po návratu do vybudované pevnosti nechá Barnwell poslat pro všechny své Indiány, kteří se ve
snaze obstarat si jídlo toulají po širokém okolí. Své lidi pošle i k bílým pevnůstkám na řece Neuse,
aby pro svůj rozhodující útok získal potřebné posily. Vláda Severní Karolíny se mezitím odhodlala
k rozhodnému kroku a pod pokutou přikázala každému zdravému muži mezi šestnácti a šedesáti
lety vzít zbraň a hlásit se u oblastních velitelů. Guvernér Hyde také poslal žádost do Virginie o dvě
stě mužů a na válečné náklady bylo vyčleněno čtyři tisíce liber.
184
Jenže ani nepřítel nezůstával v nečinnosti. Yamasíové v okolí pevnosti naráželi na Hancockovy
zvědy, jejichž skalpy pak s hrdostí Barnwellovi ukazovali. Kromě akcí nepřítele však Barnwella
znepokojoval i nedostatek jídla. Věděl, že posily jsou na cestě, ale zásoby, které měl, stačily sotva
pro jeho muže. Rozhodl se tedy dál nečekat a neriskovat, že celá výprava bude ohrožena kvůli
nedostatku jídla, a v noci sedmého dubnového dne vyrazil vstříc Hancockově pevnosti. Počet jeho
Indiánů zatím klesl na sto dvacet osm bojovníků, ale počet bílých díky posilám z různých pevnůstek
vzrostl na sto padesát čtyři. Když se ráno na obloze objevily první červánky, leželo už všech jeho
282 mužů okolo Hancockovy pevnosti a druhé obléhání začalo.
Tuscarorové byli dobře opevněni a přímý útok byl proto nemyslitelný. Bombardování z třílibrových děl by Barnwellovi nakonec cestu skrz prorazilo, ale muži neměli dostatek prachu. Bílí se
tedy rozhodli do pevnosti podkopat. Práce to ovšem byla tvrdá a vysilující a zabírala příliš mnoho
času. Mimo to Hancockovy plány jeho nepřátel došly a jeho bojovníci se začali prokopávat směrem
k nim, aby se s bílými utkali v nelítostném podzemním souboji. K tomu ale nakonec nedošlo. Po
deseti dnech vzájemného ostřelování, které Barnwela stálo životy šesti bílých mužů a jednoho
Indiána, včetně třiceti šesti raněných, bylo po všem. Barnwellovi došlo střelivo i zásoby a dobře si
uvědomoval, že Tuscarorové mají obojího, díky dřívějšímu čilému obchodu s Virginií, dostatek.
Ve své zprávě guvernérovi vypočítává, že se zásobami alespoň na další čtyři dny, by nepřítele za
jeho zločiny vůči bílým osadníkům odpovídajícím způsobem potrestal a válku tak slavně ukončil.
Takto ale neměl jinou možnost, než Tuscarorům znovu nabídnout mír, pokud dodrží jeho podmínky.
Mezi ně patřilo okamžité propuštění všech rukojmí, stejně jako složení bohatého výkupného, které
se mělo odevzdávat každý rok, ale také předání náčelníka Hancocka a jeho pobočníků k vykonání
spravedlnosti. Ale zatímco první dvě části dohody mohly být splněny, ta poslední ne. Hancock totiž
stačil uprchnout do Virginie.
Guvernér Hyde byl s výsledkem tažení nespokojen. Barnwellovi vyčítal, že nepočkal na posily,
které měly dorazit i se zásobami a kolonii tak zajistil jen křehké příměří, které se mohlo kdykoliv
znovu proměnit v krvavou válku. Stejný názor měla i většina kolonistů a Barnwell se tak místo
ocenění dočkal všeobecné kritiky. Nespokojeni byli i indiánští spojenci osadníků, kterým byly
slíbeny skalpy a zajatci. Aby běloši uspokojili jejich požadavky, pozvali zástupce okolních kmenů
k jednání do Fort Barnwell, kde se prý měly dohodnout podmínky trvalého míru. Indiáni zde ale
byli zajati a předáni Yamasíům a dalším spojencům z Jižní Karolíny. Jejich přízeň tak sice byla
zachována, ale válečné bubny Tuscarorů se znovu výhružně rozduněly. S příměřím byl konec.
185
*
Barnwell byl zpátky na jihu. Za sebou nechal dvacet svých Yamasíů, kteří hlídali v lesích a na řece
Pamlico a Neuse malé pevnůstky sledující pohyb na vodě. Kromě nich obě řeky hlídala i loď, do
jejíž výzbroje patřilo malé dělo. Ale ani indiánští stopaři, ani ozbrojené hlídky na řece nedokázali
divoké a hladové Hancockovy bojovníky uhlídat. Mnozí z těch, kteří se po příměří vrátili do svých
domovů, byli přepadeni a zavražděni. Oheň ze zapálených domů znovu ozářil krajinu a krev
osadníků zbarvila její půdu. Většina nesnesla neustálé napětí, kdy člověk každou noc usínal
s předtuchou, že už se ráno neprobudí a osadníci znovu naplnili opevněné domy především Nového
Bernu a městečka Bath.
Vláda Severní Karolíny byla osadníky požádána o pomoc, ale měla svázané ruce. Na její volání do
zbraně odpovědělo jen pár mužů, kromě toho liduprázdné plantáže a farmy nedodávaly zboží a
potraviny a tak se provincie potýkala s nedostatkem zásob. Virginie čelila stejnému nepříteli a její
milice musela hlídat své vlastní hranice. Její požadavek, že vyšle vojenský oddíl, který Severní
Karolína vybaví jídlem, byl odmítnut. Bylo tedy znovu nutné požádat o pomoc Jižní Karolínu a ta
bez váhání svolila.
V červnu 1712, tedy pouhé dva měsíce od uzavření příměří, byl do Charlestonu vyslán agent, který
požadoval pomoc tisícovky Indiánů za doprovodu několika bílých a s jiným velitelem, než byl
Barnwell. Na začátku října se tento agent vrátil zpátky s tím, že pomoc už je na cestě a vede jí
veterán poslední války, plukovník James Moore. V domnění, že Moore bude na severu každým
dnem, guvernér Thomas Pollock, který nahradil nedávno zemřelého Hydea, narychlo shromáždil
sílu sto čtyřiceti bílých mužů, kteří na řece Neuse na Moorea čekali.
To se bohužel ukázalo jako nešťastný krok, protože Moore v té době ještě ani nevyrazil. Muži
čekali několik týdnů a jediné, čeho dosáhli, bylo snězení všech zásob, které tu byly připraveny pro
domnělé rychlé tažení proti Hancockovi. Bez zásob a bez nadšení se muži v listopadu rozešli a
vrátili do svých domovů. Když se pak v prosinci Moore konečně objevil, nečekali na něj ani místní
ozbrojenci, ani zásoby jídla. A jejich zajištění pro něj bylo kriticky důležité. Přivedl totiž na poměry
provincie ohromnou vojenskou sílu. Vedle třiceti tří bílých mužů to bylo více než osm set padesát
indiánských válečníků, z nichž celé tři stovky tvořili Čerokézové a další kmeny Jižní Karolíny,
především Katawbové. Se svým bratrem přišel i kapitán Maurice Moore, který dovedl padesát
Yamasíů. Zajistit potravu pro takovou masu lidí bylo v této chvíli důležitější, než hledání nepřítele a
186
tak se celé vojsko přesunulo na sever do Albemarle, kde hodlali zůstat, dokud pro ně Pollock znovu
nezajistí zásoby.
Skoro stokilometrový pochod na sever do Albemarle měl však i jiný důvod. Z výslechů zajatců
vyplynulo, že existuje reálné nebezpečí zapojení Pěti národů Irokézů do války a ani status horních
Tuscarorů nebyl jasný. Moore se dozvěděl, že v létě Hancocka navštívili irokézští bojovníci a
současné nepokoje prý byly vyvolány i jejich přičiněním. Kromě toho přišla z Albany zpráva, že
Francouzi používají veškerou svou diplomacii, aby Irokéze dotlačili k podpoře povstání jejich
bratrů v Karolíně proti Angličanům. Obavy z rozsáhlé války, které by provincie zřejmě nedokázala
čelit, se však nakonec rozplynuly, když z newyorské kolonie došla zpráva, že se Irokéze podařilo od
pomoci Tuscarorům odvrátit a jejich bojovníci místo toho vyrazili proti francouzským Indiánům.
Větší neznámou byla vratká neutralita horních Tuscarorů náčelníka Toma Blounta. Jeho bojovníci
povstání dosud nepodpořili, ale ani nepřišli na pomoc svým bílým sousedům. Náčelník Blount čas
od času přicházel mezi osadníky, aby je ujistil o svém přátelství, ale mohl mluvit pouze za svojí
vesnici, a tak byl jediným, komu běloši důvěřovali. Nicméně vláda využívala jeho vliv na ostatní
náčelníky, aby i oni zůstali mimo konflikt. Více si dovolit nemohla. V kritické situaci, ve které se
provincie nacházela, nemohli uplatnit žádná ultimáta, ani jiný nátlak a tak když na sever dorazil
Moore se svými muži, situace se významně změnila. Pollock, jako úřadující guvernér, stále ještě
s horními Tuscarory neobnovil obchodní vztahy. Nyní navrhoval, že k jejich obnovení, které by
zahrnovalo i obchod s Virginií, může dojít pouze pod podmínkou, že Blount a ostatní náčelníci
ukáží svou dobrou vůli a přivedou jim vzbouřeného náčelníka dolních Tuscarorů, Hancocka.
Rozhodování neutrálních Tuscarorů netrvalo dlouho. Na nabídku kývli, Hancocka vylákali na
schůzku do svých vesnic, tam ho zajali a předali ho Angličanům, kteří jej dali okamžitě oběsit.
Kromě toho dostal Blount a ostatní čas do 1. ledna, aby guvernérovi přinesli skalpy svých jižních
bratrů. Pokud by se mu to podařilo, byl by mír. Pokud ne, musel by úkol dokončit Moore. Ten
mezitím v Albemarle zápolil s nepříjemnou situací, která vznikla, když se jeho indiánští spojenci
volně toulali krajinou, pobíjeli dobytek a kradli úrodu. Jeden čas se už zdálo, že nakonec nedojde
k boji s Tuscarory, ale s touto hladovou tlupou Indiánů z Jižní Karolíny. Naštěstí pro všechny
Blount k 1. lednu svůj závazek nesplnil a Mooreova armáda, která byla nyní posílena o osmdesát
pět bílých mužů shromážděných Pollockem, vyrazila zpátky na jih k Fort Barnwell, kde byly také
připraveny potřebné zásoby.
Počáteční postup byl ztížen díky neobvykle silné zimě a hlubokému sněhu, který tažení až do 4.
187
února zastavil. Nicméně dolní Tuscarorové již byli o hrozbě varováni. Vyklidili své vesnice a
uchýlili se pod ochranu svých pevností. Podle Mooreových zvědů byla jejich největší koncentrace
v pevnosti Neoheroka,( poblíž dnešního městečka Snow Hill v okrese Greene ) ležící jen několik
mil od Hancockovy pevnosti, kterou loni obléhal Barnwell. Tisícovce Mooreových bojovníků trvalo
ještě skoro další měsíc, než se přebrodili zasněženou krajinou, až konečně 1. března roku 1713
stanuli před největší pevností dolních Tuscarorů. Pevností tak důmyslně postavenou a tak udatně
bráněnou, že její obléhání spíš připomíná časy středověké Evropy, než válku s primitivními
divochy. A dnes lze bez nadsázky říct, že tato často neprávem zapomenutá bitva o pevnost
Neoheroka, byla tou nejvíce evropskou bitvou ve válečném smyslu, ale také bitvou nejvíce
záhadnou a dramatickou, k jaké mezi bílými a rudými lidmi v Severní Americe došlo.
188
Dřevěnými palisádami obehnaná tuscarorská pevnost se rozkládala na odlesněné rovinaté ploše
zabírající asi šest tisíc čtverečních metrů. Na rozdíl od bělošských opevnění, která bývala postavena
do čtverce nebo obdélníku, měla hradba pevnosti Neoheroka nepravidelný, klikatý tvar. Nicméně ze
strany Tuscarorů nešlo o nějakou architektonickou nedokonalost, nýbrž s ohledem na dobu a
prostředí tu nejlepší možnou obrannou stavbu, která neměla mezi indiánskými kmeny Severní
Ameriky obdoby. Palisády připomínaly vedle sebe položená písmena V, na jejichž rozích byly
zesílené obranné věže. Pokud se útočník dostal k některé z věží, byl napaden ze dvou stran. Pokud
pronikl k některé ze stěn, obránci mohli střílet na jeho nekrytý bok a záda. Když Moore se svými
muži toto masivní opevnění první březnový den dokonale obklíčil, za jeho zdmi se, včetně žen a
dětí, skrývalo přes tisíc obránců. Všichni muži byli ozbrojeni puškami s dobrou zásobou střeliva a
ženy byly připraveny bojovat s luky a šípy.
Moore poznal, že přímý útok jeho milice a indiánských bojovníků je vyloučený. Ani čas nebyl příliš
na jeho straně. Zásoby, ze kterých musel nasytit tisícovku mužů, nebyly nekonečné, navíc byl
uprostřed nepřátelského území a mohl kdykoliv počítat s tím, že Tuscarorům dorazí posily. A s tím
počítali i obránci. Z archeologických vykopávek na místě pevnosti totiž jasně vyplývá, že obránci
měli po celou dobu obléhání možnost úniku. Mezi pevností a nedalekým potokem vedl podzemní
tunel. Je zřejmé, že nebyl vykopán během obléhání, ale byl součástí pevnosti už dávno předtím.
Příkop byl zpevněn asi metr a dvacet centimetrů vysokými kůly, které byly nahoře spojeny širokými
kusy dřeva. Na celou konstrukci byla navršena zemina, takže zvenku pevnosti nebyl tunel vidět.
Konečně, tunely a příkopy byl protkán i samotný vnitřek pevnosti. Aby Tuscarorové lépe čelili
ostřelování z pušek a z děl, zbořili všechna stavení, a na místo nich vyhloubili až dvacet pět bunkrů.
Ty byly asi metr a půl hluboké a zpevněné kůly, držící dřevěnou konstrukci, která celou jámu
zakrývala. Přes konstrukci bylo položeno rákosí, které mělo zabraňovat hlíně padat skrze ní dolů, a
celá jáma pak ještě byla zakryta až metrovou vrstvou hlíny. Všechny bunkry pak byly propojeny sítí
tunelů a poskytovaly naprostou ochranu ženám a dětem před kulkami, šrapnely z děl a výbuchy. 44
Ti zatím přemýšleli, jak sílu obránců zlomit. Moore nechal nedaleko pevnosti postavit tři dělové
baterie. Od nich vedl klikatý příkop, který končil jen pár metrů od čelní stěny pevnosti. Ten pak
poskytoval dostatečné krytí Moorově milici, která v těsné blízkosti pevnosti postavila dřevěný
bunkr pro ostřelovače a nakonec také pro dělovou baterii. Obě stavby byly vyšší, než dřevěné
hradby pevnosti, takže tuscarorští obránci v jejich dosahu byli na konci obléhání vystaveni přímé
palbě. Z příkopu směrem k pevnostní zdi se nakonec začaly hloubit tunely, kterými se útočníci
snažili do pevnosti podkopat.
Celé tyto přípravy trvaly dvacet dní, během kterých se obránci a útočníci vzájemně ostřelovali. Po
celou dobu obléhání Tuscarorové využívali svůj únikový tunel. Není jisté, zda z jeho
zamaskovaného konce, který vedl do koryta blízkého potoka, vylézali běžci, kteří měli přivést
pomoc, ale jisté je, že jím obránci po celou dobu nepozorovaně procházeli ven a zase zpátky. Při
jedné příležitosti se jim dokonce podařilo zmocnit se střelného prachu, který byl uložen u jedné
z dělových baterií, a skryti nocí jej rozsypali na zem před jihozápadní zeď. Když pak za úsvitu 20.
března 1713 trubka zahájila útok, obě strany do boje vrhly všechno, co měly.
První den pevnost zasypala kanonáda ze všech tří baterií, a ačkoliv na mnoha místech opevnění
silně poškodila, obránci se drželi dobře. Útočníci se kryli v příkopech a celý den sledovali, jak
dělové granáty mění dřevěné palisády v hromadu třísek. Pozdě odpoledne byl Moore přesvědčen, že
44
Doktor David Phelps, který na místě archeologický výzkum prováděl, soudí, že důvodem, proč obránci během
obléhání pevnost hromadně neopustili, skutečně bylo jejich přesvědčení, že se jim dostane pomoci a útočníky
odrazí.
189
přišel správný čas k útoku a dal povel svým Yamasíům, aby šli na zteč proti jihozápadní zdi, která
jako jediná neměla tvar písmene V a byla tak ke zdolání pevnosti nejvhodnější. Ve chvíli, kdy se
oddíl Yamasíů dostal ke zdi a chystal se jí překonat, mezi ně obránci hodili hořící pochodně.
Zapálený střelný prach mezi nimi začal práskat a hořet jako větší prskavka a ty, kdo stáli přímo na
něm, ošklivě popálil. Na to se Yamasíové zase stáhli a útok byl přerušen.
Tuscarorové už si několik dní předtím všimli, že nepřítel z jižní a jihovýchodní strany hloubí dva
tunely, kterými se chce dostat za zeď pevnosti. Aby získali čas a plán nepřítele znemožnili, denně
pevnost svým únikovým tunelem opouštěli a nosili zpátky opracované kůly, z nichž postavili
druhou, vnitřní zeď. Kromě toho v místech, kde předpokládali, že dojde k vyústění tunelů,
udržovali veliké ohně a hromady polen. Když pak druhý den příslušníci milice skutečně svými
tunely zeď prorazili, Tuscarorové mezi ně svalili hořící polena a zasypali je krupobitím z pušek.
Útok byl odražen a obránci tak získali další den.45
Na sklonku třetího dne nepřetržitého ostřelování z děl a pušek již bylo dřevěné opevnění po celé své
délce rozbito a z pevnosti zbyla doutnající ruina, v jejíchž troskách se mísila mrtvá těla obránců
s těmi živými, kteří se s prsty na spouštích kryli za hořícími palisádami v očekávání finálního
útoku. Když už nakonec zdi pevnosti nepředstavovaly žádnou ochranu a žár plamenů většinu
obránců pohltil, apokalypsa se završila. Ti, kdo bojovali, nebyli skrytí v podzemních bunkrech a
snažili se zachránit si život útěkem z hořící pevnosti, nyní vbíhali z tlamy smrti přímo do její
náruče. Stovky pomalovaných Čerokézů, Katawbů, Yamasíů, Apalačů a dalších, následováni bílými
milicionáři dychtivými pomstít vraždy svých rodin a přátel, se vrhly na přeživší Tuscarory. Početní
převaha útočníků se v divokém souboji jeden na jednoho setkala s urputnou divokostí obránců.
Mezi plameny hořících palisád a jejich doutnajících zbytků se svíjely těla bojujících. Bojovali
všichni. Muži, ženy i děti. Nikdo z nich nečekal slitování a nikdo je ani nenabízel.
Poslední zoufalý boj brzy skončil. Vítězové se od mrtvých těl svých pobitých nepřátel obrátili ke
zbytkům pevnosti a dokonali dílo zkázy. Když pak byly i poslední palisády strženy a poslední
obránce zabit, byly objeveny podzemní skrýše a z temných jam vyhnáni ti, kdo se v nich skrývali.
Baron von Graffenried poslední chvíle boje popisuje takto:
„Divoši se ukázali nevýslovně stateční, tak moc, že když se naši vojáci stali pány pevnosti a chtěli
45
Doktor Phelps soudí, že pokud se někomu z Tuscarorů podařilo z pevnosti Neoheroka uniknout a přežít a nakonec se
zbytkem národa uprchnout do New Yorku pod ochranu irokézské konfederace, mohlo se mu to podařit nejpozději v noci
mezi druhým a třetím dnem bitvy, než došlo k jejímu vyvrcholení.
190
vyvést ženy a děti, které se i se zásobami ukrývaly v podzemí, zranění divoši, kteří sténali na zemi,
stále pokračovali v boji.“
Čtyři stovky žen, dětí a starců, nakonec skončily v rukou Moorových Indiánů, kteří si je sebou
odvedli zpátky do Jižní Karolíny a tam prodali do otroctví. Asi sto sedmdesát obránců bylo zabito
při útěku z hořící pevnosti a ostatní zahynuli buď dříve během obléhání a tři dny trvajícího útoku,
nebo se stali obětí finálního holokaustu, který nakonec pevnost zničil. Dr.Phelps zde při svém
archeologickém výzkumu nalezl zbytky devíti set těl. Číslo, které z dějiště bitvy o pevnost
Neoheroka dělá místo největšího hromadného hrobu obětí masakru v dějinách vzájemných válek
mezi bílými osadníky a Indiány. A ačkoliv například řádění Irokézů v dobytých vesnicích Hurónů
nebo Eriů či Neutrálů mělo na svědomí mnohem víc mrtvých, tato bitva, ve které na jedné straně
padlo na devět set tuscarorských obránců a na straně druhé padesát sedm bílých a indiánských
útočníků, byla jednoznačně nejkrvavějším střetnutím v historii koloniální Ameriky.
Pád jejich největší pevnosti znamenal pro dolní Tuscarory konec jejich existence v Severní
Karolíně. V tichosti vyklidili svá sídla a uprchli hluboko do karolínských lesů, až se dostali na
hranice s Virginií, odkud pokračovali nahoru do New Yorku, kde se stali šestým kmenem Irokézské
konfederace. Oneidové se stali jejich bratry a spolu s Onondagy jim dali půdu jižně od dnešního
jezera Oneida, která se pro mnohé z nich stala novým domovem. Část dolních Tuscarorů však stále
zůstávala v Karolíně a jejich úplný exodus trval celých dalších devadesát let. Někteří zde žili
otevřeně a jiní skrytě, jako psanci. A někteří byli i po pádu pevnosti Neoheroka odhodláni dál
bojovat.
V době, kdy Moore útočil proti pevnosti, byly bojovníky kmenů Coree a Matchapunga přepadeny
191
bílé usedlosti jižně od městečka Bath. Ti nejzatvrzelejší bojovníci z dolních Tuscarorů si tyto své
spojence brzy našli a jejich malá guerilla, která mohla čítat maximálně padesát bojovníků, se pro
osadníky na řece Pamlico stala novou noční můrou. Válka pokračovala.
Někteří kolonisté v této situaci navrhovali, aby Moore dokončil svou práci a ze Severní Karolíny
vyhnal nejen dolní, ale i horní Tuscarory. K prosazení tohoto návrhu však nedošlo. Guvernér
Pollock a ostatní členi jeho administrativy byli přesvědčeni, že lze horní Tuscarory využít jako
ochrany před nepřátelskými Indiány a s náčelníkem Blountem konečně uzavřeli mír, ve kterém ho
uznali nejen jako náčelníka všech Tuscarorů v Karolíně, ale také všech kmenů žijících na jih od
řeky Pamlico. Ti, kteří Blounta přijali, a byla jich většina, se ocitli pod ochranou vlády Severní
Karolíny, a byla jim vyhrazena prostorná rezervace u řeky Pamlico. Odbojní Tuscarorové a jejich
spojenci tak rázem kromě bílých osadníků získali nepřátele i v podobě svých vlastních
soukmenovců. Pár se jich toulalo kolem Core Sound, mořského zálivu, který tvoří ústí řeky Neuse a
vede k Novému Bernu, ale většina se jich ukryla o více než sto kilometrů severně, v neprostupných
mokřiskách a močálech místa, které už svým názvem, Great Dismal Swamp, navozuje bezútěšnou
atmosféru posledního útočiště kdysi mocných Tuscarorů náčelníka Hancocka.
Moore však byl odhodlán nedopřát oddechu ani tomuto zbytku. A ani nemohl. Dokud tato banda
bojovníků z bažin běhala na svobodě, nebyly životy lidí jeho krve v bezpečí. Ze svého mohutného
vojska si ponechal asi sto třicet spřátelených Indiánů a vyrazil nahoru k Albermarle, kde v prostoru
širokém snad sto padesát kilometrů, mezi řekou Pungo a ostrovem Roanoke, indiánská bojůvka
kmenů Matchapunga, Corree, Tuscarora a dalších operovala. Než se zde Moore objevil, nepřátelští
Indiáni útočili na osamělé usedlosti, kde pozabíjeli jejich obyvatele, aby se zanedlouho objevili
v opačném koutě kraje a zde udělali to samé. Moore se za nimi vydává do bažin a několik týdnů je
pronásleduje jako zvěř. Některé se mu podaří dostat, ale většina uniká. V domnění, že nepřítel
dostal lekci, Moore své tažení ukončuje a vrací se zpátky do Charlestonu.
Několik měsíců je skutečně klid, ale vše brzy začíná znovu. Nejdříve je povražděno dvacet bílých
osadníků na Alligator river a zatímco se do oblasti stáhne milice, aby se s Indiány vypořádala, jen o
tři dny později potká stejný osud dvacet pět Evropanů na ostrovech Roanoke a Croatan, téměř
osmdesát kilometrů od místa prvního útoku. Běloši pochopili, že v drsném terénu na své nepřátele
nestačí a požádali o pomoc náčelníka Blounta. Ten výzvu přijal a se svými Tuscarory se vydal po
stopách těch, v jejichž řadách bylo i několik bojovníků jeho vlastní krve. Jejich lov na lidi je
úspěšný a svým bílým přátelům z bažin přinášejí třicet skalpů. Přesto však není klid až do února
1715, kdy poslední zbytky povstalců vycházejí z temných blat a uzavírají s bělochy mír. Přeživším
192
je vyhrazena rezervace na jezeře Mattamuskeet a sepsání mírové smlouvy z 11. února 1715 se stalo
posledním aktem této dvouleté krvavé války, která znamenala konec indiánského odporu v Severní
Karolíně a počátek masivního osídlení této krásné krajiny evropskými osadníky.
*
Inkoust na mírové smlouvě mezi vládou Severní Karolíny a zdejšími odbojnými indiánskými
kmeny ještě nestačil zcela zaschnout, když nová a ještě ničivější válka zasáhla jejího jižního
souseda. Povstání tentokrát nebylo dílem jednoho vzbouřeného kmene, který by vyslal své
nájezdníky a terorizoval menší usedlosti, ale do války proti Angličanům se v Jižní Karolíně
v počáteční fázi konfliktu zapojily bez výjimky všechny místní kmeny. Z včerejších spojenců se
přes noc stali ti nejzatvrzelejší nepřátelé a jejich masivní vzpoura tentokrát opět hrozila, že rostoucí
provincii obrátí v popel a prach. Proti anglickým kolonistům se v Jižní Karolíně sjednotili Kríkové,
Čerokézové, Čikasavové, Katawbové, zbytky Apalačů, Apalačiolové a v Karolíně usazení Šavani,
stejně jako malé národy Yuči, Kongarí, Wakshó, Pí Dí a mnoho dalších. Nicméně katalyzátorem
celé války byl kmen, který v minulosti stál vždy věrně po boku anglických kolonistů, kterým
pomáhal bojovat jak proti jejich evropským protivníkům, tak i proti lidem vlastní rasy. Kmen, jehož
bojovníci se teprve nedávno vrátili z vítězné vyhlazovací války proti Tuscarorům a které
s Angličany pojilo nejen přátelství, ale i společně prolitá krev. A přesto byl tento kmen první, kdo
proti Angličanům pozvedl válečnou sekeru a podle kterého historikové tuto novou válku
pojmenovali. Yamasíové.
Za hlavní důvody války s Tuscarory v Severní Karolíně byl považován obchod s indiánskými
otroky, jehož se Tuscarorové stávali častým předmětem a dále pak založení germánské kolonie
Nového Bernu a rozmach bílého osídlení vůbec. Naopak v Jižní Karolíně byla přítomnost Evropanů
po dlouhou dobu vítaná. Indiánské kmeny zde, tak jako všude jinde, od bílých obchodníků
nakupovali zbraně, střelivo a další jim neznámé zboží a výměnným artiklem v tomto barterovém
obchodě byly kožešiny, ale především zajatci z dobytých vesnic jiných kmenů, kteří pak jako otroci
pracovali na rozsáhlých plantážích, které tu Evropané začali budovat.
Ačkoliv se dnes na otroctví lidí díváme jako na něco nepřípustného a zavrženíhodného, tato
praktika tehdy bohužel byla součástí celého světa. I světa domorodých obyvatel Ameriky. Braní
zajatců od poražených nepřátel, kteří pak sloužili jako otroci ve vesnicích vítězů, nebo v horším
případě zemřeli při kmenových rituálech, bylo běžnou součástí indiánské kultury. A přesto, že je
pravda, že díky vysoké poptávce po otrocích, kteří by pracovali na plantážích Jižní Karolíny, zde na
193
jihovýchodě kontinentu počet vzájemných indiánských nájezdů za účelem získání zajatců rapidně
vzrostl, nešlo v indiánské Americe o nic nového. Kmeny v Severní i Jižní Americe byly už dávno
před příchodem Evropanů ve stavu permanentní války a nový člen každého kmene se rodil
s vysokou pravděpodobností toho, že může být během svého života zajat, nebo zabit.
Ale zpět k Jižní Karolíně. Ačkoliv se zpočátku vzájemné vztahy místních indiánských kmenů a
Angličanů zdály oboustranně výhodné, a jistě takové na začátku byly, postupem času se přítomnost
evropského elementu zde stala pro domorodce víc přítěží, než přínosem. Nicméně každý kmen měl
v době, která předcházela vypuknutí války v Jižní Karolíně, své specifické důvody, proč proti
kolonistům bojovat. Proto je dobré hlavní účastníky tohoto konfliktu, a jejich vzájemné vztahy
v období od konce Války královny Anny do vypuknutí Války Yamasíů, krátce popsat.
Nejdůležitějším účastníkem byli přirozeně evropští kolonisté. Převážně Angličané z Barbadosu, ale
také Skotové a Irové, se v Jižní Karolíně usazovali především v oblasti přístavů Charleston a Port
Royal. Z dvou stovek kolonistů, kteří obě města v roce 1670 založili, bylo o deset let později už
stovek dvanáct, v roce 1690 jejich počet vzrostl na 3900, o dvacet let později na téměř 11 tisíc a
v roce 1715, kdy vypukla válka s místními Indiány, již dosáhl počet obyvatel provincie Jižní
Karolíny čísla 16,750. Nicméně deset a půl tisíce lidí z tohoto čísla byli černí a indiánští otroci. Na
jejich práci byla prosperita vlastníků provincie závislá, protože v pobřežních oblastech okolo
osídlení, i dál na západ a na jih, vznikaly rýžové plantáže, kde tito otroci dřeli. Zdrojem bohatství
však byl i obchod s indiánskými kmeny, které kromě otroků provincii dodávali především kožešiny.
Kromě prosperity však byla pro provincii důležitá i bezpečnost. Křehké osídlení bylo ve svém
počátku ve stálém ohrožení především ze strany Španělů i Francouzů a také jejich indiánských
spojenců. Proto bylo pro Angličany klíčové, aby jejich vztahy s okolními kmeny byly co nejlepší a
agenti provincie využívali veškeré možnosti k zajištění vojenských aliancí s nimi, nebo alespoň
jejich neutrality. Přesto s tím, jak provincie rostla a bezprostřední nebezpečí ze strany jiných
evropských mocností, či nepřátelských Indiánů mizelo (především po vítězné Válce královny Anny
a porážce Tuscarorů), stávalo se chování anglických obchodníků a vlastníků provincie vůči svým
indiánským spojencům stále bezohlednější. Zabírání další indiánské půdy pro rýžové plantáže, nebo
neférové jednání při vzájemných obchodech muselo dříve nebo později vyvolat bouřlivou odezvu.
Yamasíové ze svého vztahu s Angličany vždy těžili. Protože jejich severní vesnice bezprostředně
sousedily s osídlením okolo ostrova Port Royal, byli Yamasíové pro Angličany přirozeně těmi
nejbližšími spojenci. Od Angličanů měli zbraně a střelivo, díky kterým mohli efektivněji lovit zvěř
a získávat kožešiny, které pak obratem Angličanům prodali. Při nájezdech na floridské a tuscarorské
194
Indiány zase získávali zajatce, kteří stejně jako kožešiny také končili v Port Royal nebo Charlestonu
a Yamasíům léta zajišťovaly přísun evropského zboží. Jenže postupem času byla zvěř v lesích
ovládaných Yamasíi stále vzácnější a po faktické likvidaci indiánských kmenů na Floridě a vyhnání
dolních Tuscarorů z Karolíny nebylo ani kde brát zajatce. Za zboží, na kterém byli závislí, najednou
Yamasíové neměli čím platit a od anglických obchodníků jej brali na dluh. Kromě toho v roce 1715
došlo k významnému rozvoji rýžových plantáží a většina vhodné půdy se nacházela právě na území
Yamasíů. Hrozící ztráta suverenity, závislost na Angličanech a chmurné vyhlídky z budoucnosti, to
byly hlavní faktory, díky kterým mezi Yamasíy sílil názor, aby na osadníky zaútočili a zničili je.
Ve stejnou dobu řešil dilema s anglickými obchodníky kmen Kríků. Některé jejich vesnice patřící
do skupiny Očese, sousedily se západní hranicí provincie, a staly se vyhledávaným místem
karolínských obchodníků. Ale jejich praktiky se pro Kríky brzy staly břemenem, které již nehodlali
déle snášet. Obchodníci prý Kríky při jednáních opíjeli, aby je poté mohli při obchodu podvést.
Časté byly také případy znásilnění, což byla praktika, kterou Indiáni do té doby neznali. Výjimkou
nemělo být ani to, že karolínští obchodníci s otroky občas svoji kořist doplnili o nějakého mladého
kríckého bojovníka. Náčelníci kmene si na jednání obchodníků stěžovali u jihokarolínské vlády,
která se situaci pokusila řešit vydáváním obchodních licencí. Plán ale selhal a tak se Kríkové
rozhodli vzít řešení do vlastních rukou.
Důvody ostatních kmenů byly v podstatě podobné. Ztráta půdy, obavy ze ztráty suverenity, hrozba
zotročení ze strany osadníků, nekalé praktiky obchodníků, ale také, jak tomu mezi indiánskými
válečníky vždy bylo, touha po boji a vidina získané kořisti. Všeobecný neklid mezi kmeny byl tak
vážný, že počátkem roku 1715 přišlo od spřátelených Indiánů varování, že hrozí nebezpečí povstání
a centrem nepokojů mají být vesnice Kríků Očese. Vláda hrozbu nebrala ani trochu na lehkou váhu
a rozhodla se jednat.
Guvernér Charles Craven byl přesvědčený, že krizi s Kríky lze vyřešit dohodou, při které se
prostředníky stanou Yamasíové. Proto tedy bezprostředně potom, co se k představitelům Jižní
Karolíny dostalo varování, byla do hlavní vesnice Horních Yamasíů,vyslána skupina vyjednavačů.
Pocotaligo, jak se ona vesnice jmenovala, ležela jen asi dvacet pět kilometrů západně od Port Royal
a zhruba poloviční vzdálenost od nejbližších plantáží. Delegaci tvořili Samuel Warner a William
Bray, kteří byli vysláni přímo vládou. K nim se po cestě přidali John Wright a Thomas Nairne, který
se proslavil už během Války královny Anny a byl nejvýznamějším kontaktem mezi vládou Jižní
Karolíny a indiánskými kmeny. A konečně Seymour Burroughs, kterého provázel další běloch,
jehož jméno se nedochovalo. Všech šest mužů dorazilo 14. dubna 1715 do yamasíjské vesnice a na
195
večer požádali o slyšení před sněmem kmene.
To jim bylo umožněno a večer před Velkým Pátkem se celý kmen sešel, aby bílé muže vyslechl.
Nairne, jako zkušený vyjednavač, vysvětloval, že vláda učiní vše, co jen bude možné, aby obavy
Yamasíů z budoucnosti uklidnila. Prý i sám guvernér už je na cestě. Indiáni si Nairna vyslechli a
delegaci oznámili, že se vyjádří následující den. Když pak běloši odešli spát do jedné z chat,
rokování pokračovalo bez nich. Většina bojovníků kmene chtěla boj a ačkoliv existovala menší
skupina, která nesouhlasila, sněm se nakonec rozhodl pro válku.
Bojovníci kmene se poté pomalovali válečnými barvami a když byli připraveni, šli pro Karolíňany.
Nezvyklý ruch bělochy vzbudil, ale jen dvěma z nich se podařilo uprchnout. Seymour Burroughs
vyběhl z chaty a ačkoliv ho pronásledovali a dvakrát střelili, unikl a po nočním běhu temnými lesy
a přes rozsáhlé louky dorazil k plantáži Johna Barnwella u Port Royal, kde mezi osadníky spustil
poplach. Jeho neznámému příteli se také podařilo uniknout, ale skryl se v bažině u vesnice a
pozoroval to, co mělo v následujících hodinách přijít.
*
196
Yamasíové měli počátkem roku 1715 v oblasti okolo Port Royal, v dnešních okresech Jasper a
Beaufort, deset vesnic. V těchto, i ve srovnání s jinými kmeny, primitivních vesnicích, žilo podle
sčítání jejich populace ze stejného roku 415 mužů, 345 žen, 234 chlapců a 223 dívek. Celkem
dvanáct set sedmnáct příslušníků kmene. Naproti tomu na ostrově Port Royal a přilehlém osídlení
nežilo více než čtyři sta bílých osadníků a černých otroků.
Ráno poté, co zavraždili čtyři zbylé bílé vyjednavače, Yamasíové shromáždili svou veškerou
bojovou sílu několika stovek válečníků a rozdělili se do dvou skupin, z nichž jedna spěchala po
stopách Seymoura Burroughse, aby zaútočila na Port Royal. Nebýt uprchlíkova varování, zastihli
by Indiáni osadníky a otroky na plantážích nepřipravené, ale ti, vědomi si, jaké síle čelí, už brzy
ráno svá obydlí opustili a v člunech uprchli na ostrov do přístavu Port Royal. Zde shodou okolností
kotvila zadržená pašerácká loď a tak když se pomalovaná těla Yamasíů objevila u ostrova, většina
obyvatel se již v oné lodi a v člunech vzdalovala směrem k Charlestonu.
Druhá skupina indiánských zabijáků měla větší štěstí. Jejich cílem bylo osídlení Saint
Bartholomew's Parish, dnešní okres Colleton, východně od vesnice Pocotaligo, které bylo asi stejně
daleko, jako Port Royal. Místní nikdo nestihl varovat a Yamasíové zde osadníky a jejich otroky
zastihli zcela nepřipravené. Ačkoliv mezi lidmi bylo určité povědomí o nepokojích, vědělo se, že
vzbouřeným kmenem jsou Kríkové. Když se tedy u plantáží objevili Yamasíové ve válečných
barvách, lidé si spíš mysleli, že začala válka a jejich spojenci, které za ta léta dobře znali a s
mnohými je pojilo přátelství, tudy procházejí, aby se připojili k možnému tažení proti Kríkům.
Dokud je nezasáhla kulka z indiánské pušky, nebo se jejich blízcí neskáceli k zemi po ráně sekerou
do hlavy, nenapadlo je, že cílem válečné výpravy Yamasíů jsou tentokrát oni sami. Během zběsilého
útoku lehly plantáže a všechny domy popelem. Více než stovka osadníků a otroků byla zavražděná
a ti, kdo neuprchli, byli vzati do zajetí. Celkem asi padesát žen a dětí a neznámý počet černých
otroků. Během jediného dne bylo osídlení kolem Port Royal liduprázdné a zničené.
Koloniím trvalo téměř celé další dva roky, než se jim podařilo s pomocí indiánských spojenců
povstání zničit.
197