Mezi námi 0603 -- 7. číslo

mezi
námi
pohled očima mladých lidí na to, co se děje mezi námi …
duben 2006
číslo 7
V posledních měsících na nás útočí ze všech stran v televizi fenomén dnešních pořadů – české televizní seriály. O těch, které
u nás tak úspěšně prodává brazilská, venezuelská a další ji­hoamerické produkce – se raději záměrně zmiňovat nebudu. Zaměřím
se na naši českou kotlinu a na její televizní skvosty. Abychom mohli hodnotit, jaký že ten či onen seriál je, je třeba zhlédnout.
Inu a já zhlédla. Co s načatým večerm, případně podvečerem? Není „nic lepšího“, než zapnout bednu. To můžeme sledovat dění
v jedné Ulici, odkud přeskočíme do Dobré čtvrti, abychom našli „svoje“ Místo v životě. Ano, televize nám „dává pravidelnou
dávku nemocí“, co to píšu – emocí – tak zní upoutávka na Rodinná pouta, která nás tak emočně vyladí, že musíme buď do Nemocnice na kraji města po X letech, případně do Ordinace v růžové zahradě. A jsme z toho celí nemocní. Nevadí. Vždyť existuje
Pojišťovna štěstí, kde nás „odškodní“… Na Náměstíčku ne­bo na Návsi můžeme pak diskutovat o problémech života na Ranči
u zelené sedmy, případně můžeme zaskočit do Redakce, abychom si zajistili čerstvé vydání novin. A tam se dozvíme, že se nedaří chovu koní
v Dobré vodě,
rovněž
pak
třeba i poslední novinky z rodiny Nováků. Ještě že máme to Třetí patro, abychom nakointernetové
noviny
pro
mladé
nec – pomateni – vyskočili z okna… Ne, to není návod, jak ukončit seriálové ataky. To je jen malý příběh, který se odehrává
v současné době na českých televizích. Schválně jsem v úvodu napsala, že nebudu zmiňovat zahraniční seriály. Ne všechny české
jsou špatné, ale skoro všechny zahraniční typu Nezkrotná Lucia a Ošklivka Betty – nekvalitní jsou. A řada lidí svůj čas promrhává
právě před světélkující obrazovkou, aby zapomněla. Na co chceme zapomenout u seriálů? Chceme snad se vymanit z každodenních starostí a těšit se z toho, že i „ostatní v televizi“ řeší větší než my? (Rozvody, drogy, intriky, závist, nevděčnost ratolestí,
nesnášenlivost rodičů a dětí, nemoc, problémy ve škole…) Jsme na velkém omylu. My, kteří sledujeme seriály jen tak – tedy ze
stereotypu, protože třeba venku není počasí na vycházku, kolo, a na knížku nemáme náladu, nejsme až tak ztraceni. Víme, že
knížka, divadlo, živý koncert, případně sportovní vyžití nás přeci obohatí více než řešení problému, zda „Andrea zpřetrhá rodinná pouta…“ Je nám to celkem, řeka bych – úplně jedno. Ale mám kamarádku, která nedávno popisovala svoji zaměstnavatelku
tak, že užila slova: „No,víš, ona je dost podobná Andree.“ Samozřejmě jsem se ptala, KTERÉ. A světě div se – skutečně té scénářové postavě ze seriálu… Je mi z toho smutno. Nenamlouvejme si, že sledujeme pouze cestopisy a životopisné dokumenty, jakož
i navštěvujeme jen koncerty vážné hudby a naším idolem je Mozart nebo Bach. Případně Janáček… Víme o sobě, že čteme i rodokapsy a nejen Dostojevský je náš autor. To bychom asi nebyli úplně normální. Ale pokud vidím na stránkách našeho divadla, že
na Straussovy melodie přijde z třicetitisícového města jen dvě stě lidí, je to na pováženou. Kde hledat zakopaného psa? V ekonomické situaci našich občanů? Částečně. Vstupenky jsou drahé, knihy také. Ale existují knihovny, že. Nebo snad naše generace
bude vypiplaná na odvarech limonádových příběhů, po jejichž skončení si řekne – no, ti tedy měli problémy. Ještě že my toto
neřešíme… Ale řešíme. A mnohdy daleko slo­žitější věci. Jen ta obrazovka jaksi je v každém obýváku, někdy i v ložnici, kuchyni
atd… A myslíte, že je dobré „programově“ nekoupit televizi, případně tu, co máme zlikvidovat? Není. Každý člověk má svůj vkus,
svůj svět, hlavně SVOJI VOLBU. Takže pokud jste dočetli až sem, dě­kuji Vám. Nyní můžete zmáčknout OFF. A zrovna taková volba
je při televizních pořadech. Stačí vypnout… Ale-přiznejme si, je to tak jednoduché pro každého? klus Je už otřelým faktem, že
zima začíná být stále delší a delší. Ta letošní už byla opravdu neúnosná. Mnoho lidí se tak těší na pravé jaro a konečně teplé léto.
Nezapomínejme, že je to právě zimní období, kdy máme nejčastěji „depky“ a pochmurnou náladu. Není se čemu divit, když na
nás působí bílá barva sněhu, šedavá barva oblohy a další nevýrazné, deprimující barvy; a slunce málokdy. Právě slunce a jeho
barva je pro nás něčím obrovsky silným, energickým a povzbuzujícím; a toho je v zimním čase opravdu velmi málo. A tak nedostatkem onoho slunečního svitu a pestrých barev počínají depresivní stavy. Je-li toto období krátké, nebo alespoň střídavé, dá
se to vydržet. Jakmile jsou ale tahle depresivní období delší a delší, dlouhá jak letošní zima, tak to na nás má velmi negativní
dopady. Jsme přecitlivělí, pohodlní, málo imunní, někteří zase agresivní, choleričtí apod. Do ničeho se nám nechce, nic nás nebaví a říkáme si: ,,Už ať je jaro.“ Jen co vysvitne první sluneční paprsek hned je nám líp. Tající sníh a slunce nám, pokud nejsme
zrovna na horách, zvedne náladu. Přesně to se děje právě v těchto dnech, alespoň tady u nás v Ústeckém kraji. Ještě ani neroztál
poslední zmrzlý sníh na zemi a já už se s vervou pustil do prvních jarních prací na zahradě. Řeknu vám, tak mě ta fyzická práce
na jarním sluníčku dodala energie, že jenom zářím. A deprese? Pokud byla – je pryč. Počasí má na tyhle stavy dost velký vliv.
Podle mne nejvíc lidí miluje jaro, než zimu, protože jaro nám připadá jako znovuzrození. Pro mě osobně je začátek nového roku
až teprve jaro, víme proč… Přiznám se, zimu nemusím, nemam jí rád. Snad kdyby byla ze všech ročních období nejkratší, tak mi
nevadí. Ale ona musí být jako na naschvál nejdelší. A díky nám lidem, technice, vědě a oteplování planety bude ještě delší. Abych tu o té zimě nemluvil jen jako o depresivní, neveselé a ošklivé, musím přidat i pohled zcela opačný. Díky sněhu si totiž můžeme
užívat populárních sportů jako jsou snowboarding či lyžování. Nedávno jsem přijel z hor, a to naprosto spokojenej, opálenej
a odpočatej. I když nejsem skvělý lyžař, lyžování je super, baví mě a je to právě asi ten největší klad na tomto mrazivém období.
A dost! Teď už ale máme jaro, to na které jsme se všichni moc těšili. Časy krátkých a šerých dnů pominuly a my si s příchodem
jara zregenerujeme svá psychická rozpoložení. Nechte na sebe působit energii slunce. Dívejte se na klíčící květy a pučící, zelenající se stromy. Nechte se unášet tím čerstvým jarním vánkem s vůní právě kvetoucích rostlin a dřevin. Regenerujte svoje myšlenky, jděte si zaběhat, projet se na kole, projít se. Uvidíte, jak vám bude dobře. Budete se cítit o rok starší, ale jak znovuzrození.
Rozlučte se s zimou a přivítejte jaro! Krásné jarní dny Vám přeje MMi Čaj, výjimečný to nápoj zcela jest, s historií veledlouhou.
Božských účinků čaj naplněn jest zcela a tudíž po tisíciletí požíván je a po zásluze větší popularity dostává se mu. Dle pramenů
historických, čaj je pit více než 4700 let, což zajímavé je zcela. Čaj nejužívanějším nápojem je, a tak s nadsázkou slyšeti můžeme,
že je ho pito více než vody. Legendy dvě o objevení čaje jsou. Prvá z nic vypráví, že před více jak 2700 lety čínský císař Chen-Nung
vodu vařil a do ní lístky čajovníku napadaly. Po ochutnání byl císař okouzlen, jelikož ochutnal něco zcela výjimečného: osvěžující a povzbudivý nápoj. Druhá je méně pravděpodobná, jelikož vypráví o Bodhidharmovi, jenž při meditaci usnul únavou a rozčílil se tak, že si odřezal svá oční víčka a zahodil. Později si povšiml, že na místě, kam oční víčka dopadla, vyrůstá keřík, jehož lístky
po vyluhování osvěžující a povzbuzující jsou. Ovšem můžeme se jen dohadovat, jak to opravdu bylo, ale nic nemění na té skutečnosti, že čaj okouzlil už mnoho lidí. Výroba čaje se rozděluje do několik etap. Sklizeň, zavadnutí, rolování, fermentace, sušení
a třídění. Fermentace je biochemická reakce, při níž dochází k oxidaci polyfenolů. Je to podobná reakce jako hnědnutí jablka po
rozříznutí. Podle stupně fermentace se čaje rozdělují na druhy černé (plně fermentované), oolongy (částečně fer­mentované), bílé
(lehce fermentované), žluté (speciálně fermentované), zelené (nefermentované) a tmavé (ví­cenásobně fermentované). Dle mě
nejideálnější dělení dle pů­vodu čaje: Čína Čínské zkušenosti ve výrobě čajů jsou celosvětově nepřekonatelné. Na každém čaji jde
vidět jejich oddanost pro pečlivost, aby vyprodukovali čaj té nejvyšší kvality. Vzhled srolovaných listů či kuliček bývá zpravidla
více než dokonalý. Dle neoficiálních informací existuje až 8000 sort čínského čaje. V Číně je mnoho provincií, specializujících se
na různé druhy čajů. Nejznámější
vícenásobně
Čaj z nich je Yunnan. Odkud též pochází nejznámější čínský, New
romanticfermentovaný černý čaj
(tmavý), plný zemité chuti a výrazného
aroma,
PuErh.
Velmi známé jsou zelené čaje, jako ZuCha
(Gunpowder),
Chcete se
dozvědět
pod­
Říká vám
tento názevChun
ně­ Mee a bílé
Pai Mu Tan a Show Mee. Ale torobnosti
je jen o
malá
hrstka
mne
právěkladně
tyto nejznámější.
tomto
nápoji,čajů
kte­v široké nabídce „číňanů“, avšak dle
co? Ať
už jsou
si odpovíte
Indie Indie produkuje nejkvalitnější
čaje
světě.
a Assám.
rý se včerné
Číně pije
jižna
déle
než Nejvýznamnější provincie jsou Darjeeling,
či záporně, Nilgiri
více se dozvíte
na Darjeeling,
nejkvalitnější černý čaj vůbec, jenž
pěstován na malém území severní Indie, produkuje jen
pár9.tisíc tun čaje ročně a to pouze
4700 je
let?
straně
v období příznivého počasí. A poČtěte
právu
provincie
Darjeeling nazývá „Království čaje“. Assám je přesný opak, kdy produkuje
nase
straně
6!
obrovské množství ročně, avšak jeho kvalita není tak vysoká jako u Darjeelingu, ale najdou se i druhy, které jsou opravdu dobré.
Nilgiri byla do nedávné doby jen provincie produkující standardní čaj spíše do sáčků, ale dnes tato provincie začala experimentovat s novými druhy a možná se dočkáme nějakého precisního druhu z této oblasti. Ale mně osobně nesáčkované Nilgiri přijde
mezi námi čtenáři!
mezi námi
Zdravím všechny čtenáře našich novin!
redakce
Je tady duben. Na některých místech už je jaro v plném rozkvětu. Někde je
to naopak, dokonce i sněží. Ale řekla bych, že pomalu a jistě se jaro začíná roz­
máhat. Na některých místech bohužel opět udeřila přírodní katastrofa – voda.
Ještě jsme se ani nevzpamatovali z posledních povodní a jsou tady další. Snad
se díky tomu lidé nad přírodou trochu zamyslí a začnou se k ní třeba chovat
jinak, lépe.
Plno z Vás teď čeká maturita. Takže se hezky učte, ale zase to nepřežeňte!
Přeji Vám hodně štestí při zkouškách!
na tomto čísle se podíleli:
šéfredaktorka
Tereza Pavlovsky, tpa
asistent šéfredaktorky
Rudolf Klusal, rkl
Tereza Pavlovsky
šefredaktorka
Obsah 7. čísla
názor
Virtuální „přátelé“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Cukrová vatička je trendy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
úvaha
Rozlučte se se zimou, přivítejte jaro! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
info
Zakážou opět poslanci mít vlastního potomka?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Éčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Čaj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rajrání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
5
6
7
reportáž
Výstava obrazů a moderního umění ze dřeva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Sedmý ročník konference Junior Internet. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
redaktoři
Martina Jedličková, mje
Rudolf Klusal, rkl
František Kopáček, fko
Lenka Krsková, lkr
Marcel Mihalík, mmi
Kateřina Opatová, kop
Daniel Pich, dpi
Mariana Pítrová, mpi
Věra Procházková., vpr
Jan Pulpán, jpu
Jiří Sivok, jsi
Miloš Zapletal, mza
korektoři
Rudolf Klusal
Slávek Heřman
grafická úprava a sazba
Slávek Heřman
hudba
New romantic – co to je?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
rozhovor
Jak se vyhnout té otravné lombardní sazbě?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Zpověď skvělé kamarádky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Podrobné vizitky všech členů týmu
Mezi námi najdete na našich strán­
kách http://www.mezinami.cz/ v sekci
redakce.
film
Audrey Hepburn. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Gejša . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
literární tvorba
Zima? Jaro?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dům. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jeden den v jednotce A-31 – část první. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Semknutá ústa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
15
17
18
Za chyby a názory redaktorů, redakce
internetových novin Mezi námi neručí.
Pokud máte jakýkoliv dotaz nebo nám
chcete jen tak něco sdělit, pište na e-mail:
[email protected]
V
posledních měsících na nás
útočí ze všech stran v televizi fenomén dnešních pořadů – české televizní seriály. O těch,
které u nás tak úspěšně prodává
brazilská, venezuelská a další ji­
hoamerické produkce – se raději
záměrně zmiňovat nebudu. Zaměřím se na naši českou kotlinu a na
její televizní skvosty.
Abychom mohli hodnotit, jaký že
ten či onen seriál je, je třeba zhléd­
nout. Inu a já zhlédla.
Co s načatým večerm, případně
podvečerem? Není „nic lepšího“, než
zapnout bednu.
To můžeme sledovat dění v jedné
Ulici, odkud přeskočíme do Dobré
čtvrti, abychom našli „svoje“ Místo
v životě. Ano, televize nám „dává
pravidelnou dávku nemocí“, co to
píšu – emocí – tak zní upoutávka na
Rodinná pouta, která nás tak emočně
vyladí, že musíme buď do Nemocnice
na kraji města po X letech, případ­
ně do Ordinace v růžové zahradě.
A jsme z toho celí nemocní. Nevadí.
Vždyť existuje Pojišťovna štěstí, kde
nás „odškodní“ … Na Náměstíčku ne­
bo na Návsi můžeme pak diskutovat
o problémech života na Ranči u zelené
sedmy, případně můžeme zaskočit do
Redakce, abychom si zajistili čerstvé
vydání novin. A tam se dozvíme, že
se nedaří chovu koní v Dobré vodě,
rovněž pak třeba i poslední novinky
z rodiny Nováků. Ještě že máme to
názor
Virtuální „přátelé“
Třetí patro, abychom nakonec – poma­
teni – vyskočili z okna …
se – skutečně té scénářové postavě ze
seriálu …
Ne, to není návod, jak ukončit seri­
álové ataky. To je jen malý příběh,
který se odehrává v současné době
na českých televizích. Schválně jsem
v úvodu napsala, že nebudu zmiňovat
zahraniční seriály. Ne všechny české
jsou špatné, ale skoro všechny zahra­
niční typu Nezkrotná Lucia a Ošklivka
Betty – nekvalitní jsou.
A řada lidí svůj čas promrhává prá­
vě před světélkující obrazovkou, aby
zapomněla. Na co chceme zapome­
nout u seriálů? Chceme snad se vyma­
nit z každodenních starostí a těšit se
z toho, že i „ostatní v televizi“ řeší
větší než my? (Rozvody, drogy, intriky,
závist, nevděčnost ratolestí, nesnášen­
livost rodičů a dětí, nemoc, problémy
ve škole …)
Je mi z toho smutno. Nenamlouvej­
me si, že sledujeme pouze cestopisy
a životopisné dokumenty, jakož i nav­
štěvujeme jen koncerty vážné hudby
a naším idolem je Mozart nebo Bach.
Případně Janáček … Víme o sobě, že
čteme i rodokapsy a nejen Dostojev­
ský je náš autor. To bychom asi neby­
li úplně normální. Ale pokud vidím
na stránkách našeho divadla, že na
Straussovy melodie přijde z třicetitisí­
cového města jen dvě stě lidí, je to na
pováženou. Kde hledat zakopaného
psa? V ekonomické situaci našich obča­
nů? Částečně. Vstupenky jsou drahé,
knihy také. Ale existují knihovny, že.
Nebo snad naše generace bude vypip­
laná na odvarech limonádových příbě­
hů, po jejichž skončení si řekne – no, ti
tedy měli problémy. Ještě že my toto
neřešíme…
Ale řešíme. A mnohdy daleko slo­
žitější věci. Jen ta obrazovka jaksi je
v každém obýváku, někdy i v ložnici,
kuchyni atd… A myslíte, že je dobré
„programově“ nekoupit televizi, pří­
padně tu, co máme zlikvidovat? Není.
Každý člověk má svůj vkus, svůj svět,
hlavně SVOJI VOLBU.
Takže pokud jste dočetli až sem, dě­
kuji Vám. Nyní můžete zmáčknout OFF.
A zrovna taková volba je při televiz­
ních pořadech. Stačí vypnout… Alepřiznejme si, je to tak jednoduché pro
každého?
Iva Klusalová
Jsme na velkém omylu. My, kteří
sledujeme seriály jen tak – tedy ze
stereotypu, protože třeba venku není
počasí na vycházku, kolo, a na knížku
nemáme náladu, nejsme až tak ztra­
ceni. Víme, že knížka, divadlo, živý
koncert, případně sportovní vyžití nás
přeci obohatí více než řešení problé­
mu, zda „Andrea zpřetrhá rodinná
pouta …“
Je nám to celkem, řeka bych – úpl­
ně jedno. Ale mám kamarádku, která
nedávno popisovala svoji zaměstnava­
telku tak, že užila slova: „No,víš, ona
je dost podobná Andree.“ Samozřej­
mě jsem se ptala, KTERÉ. A světě div
Cukrová vatička
je trendy
T
ak jsem doposlouchala v rozhlase
jeden pořad, kde se hovořilo na
různá témata. Od kultury až po
politiku.
Nejde mi tak ani o okruh témat,
k tomu nemám co dodat. Jen mám
trochu „sladko“ v uších … Zdá se mi,
že náš český jazyk se poslední dobou
trochu mění. Řekla bych, dostává dáv­
ky cukrkandlu, v hudební terminologii
bych to nazvala „mluveným klasicis­
mem“, plným zdrobnělin – nepocho­
mezi
pitelně užívaných kudrlinek a ozdob.
(Promiň, Mistře Amadee …)
Mám pocit, že se neumíme vyja­
dřovat jen způsobem, že „kolem je
plno nešťastných lidiček“, „něco mne
zahřálo u srdíčka“, „dáváme si pusinky“, případně „nakupujeme krásné
botičky na jarní sezonu“.
K tomu si přidáme „moudré a hlu­
boké věty“ typu „jde mi to ze srdce“,
„dělám to, protože to tak cítím“, „vyž-
dímám do toho svoje já“, případně „to
neřeším, to je mimo mísu“ …
Nic proti bohatosti našeho jazyka.
Čeština vždy byla, je a doufám, že
BUDE jazykem košatým, pro cizince
velmi těžkým k naučení (No, možná
nejen pro cizince … Občas shoda pod­
mětu s přísudkem zaskočí i studenta
techniky …)
Tak mám jeden nápad. Zkuste – až
budete s dobrými známými – nahrát
námi
úvaha
svůj rozhovor. Nejde ani tak o obsah,
ale formu vyjadřování. Já to udělala
a zjistila jsem, že je to zábava a záro­
veň varování, poslouchat vyjadřování
některých lidí, potažmo sebe sama.
Obdivuji vyjadřovací schopnosti
Marka Ebena, Jiřího Suchého, textaře
Michala Horáčka.
Jejich projev je naprosto přirozený,
krásný, ctí náš jazyk, což vůbec něk­
terým nebrání užít s noblesou i slovo
nespisovné, případně slovo balancující
na hraně vulgarismu. Ale jen tam, kam
patří. A o to jde. Všude – tedy v roz­
hlase, televizi, novinách, i v běžných
hovorech, by se měl ctít zákon, že se
vyjadřujeme vždy tak, abychom neni­
čili náš jazyk.
To vůbec nemluvím o tom, že sou­
časná záplava anglicismů je kapitola
sama pro sebe.
Přijde mi k smíchu, když kdekdo
papouškuje cizí slova, aniž by věděl,
co znamenají. To je pak fakt „soda“.
Spíše možná „peinlich“.
Takže moji milí čtenáři, přeju Vám
krásné jaro, hodně sluníčka, travičku
zelenou, ozdobte si doma Vaše stoleč-
ky pěknou kytičkou ve vázičce, malujte
vajíčka, přpravujte na Velikonce beránky, mějte se rádi, otevřete srdíčka všem
lidičkám kolem, aby vše bylo „ou key,
aby z nás čišela love, sorry, law, prostě
abyste byli heppy … Nezapomínejte
na trendy outfit, dobrý look a taky si
občas dejte nějaký zdravý drink. A jste
ready na vstup do jara …
A já do blázince nebo – vzhledem
k názorům – do šrotu?
Iva Klusalová
Rozlučte se se zimou,
přivítejte jaro!
J
e už otřelým faktem, že zima začí­
ná být stále delší a delší. Ta letošní
už byla opravdu neúnosná. Mnoho
lidí se tak těší na pravé jaro a konečně
teplé léto.Nezapomínejme, že je to
právě zimní období, kdy máme nej­
častěji „depky“ a pochmurnou náladu.
Není se čemu divit, když na nás působí
bílá barva sněhu, šedavá barva oblohy
a další nevýrazné, deprimující barvy;
a slunce málokdy. Právě slunce a jeho
barva je pro nás něčím obrovsky sil­
ným, energickým a povzbuzujícím; a
toho je v zimním čase opravdu velmi
málo. A tak nedostatkem onoho slu­
nečního svitu a pestrých barev počí­
nají depresivní stavy. Je-li toto období
krátké, nebo alespoň střídavé, dá se to
vydržet. Jakmile jsou ale tahle depre­
sivní období delší a delší, dlouhá jak
letošní zima, tak to na nás má velmi
negativní dopady. Jsme přecitlivělí,
pohodlní, málo imunní, někteří zase
agresivní, choleričtí apod. Do ničeho
se nám nechce, nic nás nebaví a říkáme
si: ,,Už ať je jaro.“ Jen co vysvitne prv­
mezi
ní sluneční paprsek
hned je nám líp. Tají­
cí sníh a slunce nám,
pokud nejsme zrov­
na na horách, zvedne
náladu. Přesně to se
děje právě v těchto
dnech, alespoň tady
u nás v Ústeckém
kraji. Ještě ani neroz­
tál poslední zmrzlý
sníh na zemi a já už
se s vervou pustil do
prvních jarních prací
na zahradě. Řeknu
vám, tak mě ta fyzic­
ká práce na jarním
sluníčku dodala energie, že jenom
zářím. A deprese? Pokud byla – je pryč.
Počasí má na tyhle stavy dost velký
vliv. Podle mne nejvíc lidí miluje jaro,
než zimu, protože jaro nám připadá
jako znovuzrození. Pro mě osobně je
začátek nového roku až teprve jaro,
víme proč… Přiznám se, zimu nemu­
sím, nemam jí rád. Snad kdyby byla
ze všech ročních
období nejkratší,
tak mi nevadí. Ale
ona musí být jako
na naschvál nejdelší.
A díky nám lidem,
technice, vědě a
oteplování plane­
ty bude ještě delší.
Abych tu o té zimě
nemluvil jen jako
o depresivní, neve­
selé a ošklivé, musím
přidat i pohled zcela
opačný. Díky sněhu
si totiž můžeme
užívat populárních
sportů jako jsou snowboarding či lyžo­
vání. Nedávno jsem přijel z hor, a to
naprosto spokojenej, opálenej a odpo­
čatej. I když nejsem skvělý lyžař, lyžo­
vání je super, baví mě a je to právě asi
ten největší klad na tomto mrazivém
období. A dost! Teď už ale máme jaro,
to na které jsme se všichni moc těšili.
Časy krátkých a šerých dnů pominuly
a my si s příchodem jara zregeneruje­
me svá psychická rozpoložení. Nechte
na sebe působit energii slunce. Dívejte
se na klíčící květy a pučící, zelenající se
stromy. Nechte se unášet tím čerstvým
jarním vánkem s vůní právě kvetou­
cích rostlin a dřevin. Regenerujte svoje
myšlenky, jděte si zaběhat, projet se na
kole, projít se. Uvidíte, jak vám bude
dobře. Budete se cítit o rok starší, ale
jak znovuzrození. Rozlučte se s zimou
a přivítejte jaro!
Krásné jarní dny Vám přeje
mmi
námi
a schůzi Poslanecké sněmov­
ny, která bude zahájena
18. dubna, se musí poslanci
rozhodnout, zda podpoří pozměňo­
vací návrh k novele Zákona o zdraví
a péči lidu – konkrétně paragrafu,
který upravuje podmínky pro metody
asistované reprodukce. Tato novela je
„přílepkem“ vládního návrhu zákona
o výzkumu na kmenových embryonál­
ních buňkách. Senát tuto novelu vrátil
s pozměňovacím návrhem Poslanec­
ké sněmovně. Poslanci však už jednou
podobný pozměňovací návrh zamítli.
Udělají stejnou chybu i tentokrát?
Novela, která se týká metod asis­
tované reprodukce, označila manžel­
ské a partnerské páry jako dárce, tzn.
pokud jim bude lékaři doporučena
některá z metod asistované reproduk­
ce, musí splnit přísné podmínky, jinak
nebudou mít možnost použít svoje
zárodečné buňky pro oplodnění. Tyto
podmínky jsou v současné době určeny
jen pro anonymní dárce – cizí osoby
stojící mimo tento pár. U anonymních
dárců mají smysl. Centra asistované
reprodukce zodpovídají za to, že vajíč­
ka nebo spermie budou co nejkvalit­
nější. Ale to, že má jeden z partnerů
např. vysoký krevní tlak a chtějí mít
svoje dítě, je jen věcí neplodného páru.
Svobodně se tak rozhodli. Je nám tedy
těžko pochopitelné, jak může tato
novela stavět na jednu úroveň pár, kte­
rý se miluje a chce mít svoje dítě s ano­
nymními dárci, kteří pouze poskytují
svoje vajíčka nebo spermie pro léčebné
účely. Neplodnost je v mezinárodním
číselníku nemocí označena jako nemoc
a metody asistované reprodukce jsou
tedy léčbou pro tyto nemocné. Navíc
je dost pravděpodobné, že většina
neplodných párů podmínky, které
v současné době platí pouze pro ano­
nymní dárce, nesplní – různé diagnó­
zy, věk apod. Vždyť právě proto tyto
metody podstupují – mají nějaký zdra­
votní problém.
Stát je tedy připraví o možnost
použít k asistované reprodukci vlast­
ní zárodečné buňky, i když právě díky
asistované reprodukci by mohli mít
genetické vlastní dítě. Má stát právo
rozhodovat o tom, kdo je zdravotně
a věkově způsobilý – tudíž může použít
svoje zárodečné buňky, a kdo podle
něj už nevyhovuje – proto musí použít
cizí zárodečné buňky? Pokud chce mít
Česká republika jen děti s „geneticky
dokonalým vysvědčením“ měla by se
tedy zaměřit i na přirozené početí.
Proč takto postihovat jen páry, které
mají s početím problémy? Každý občan
České republiky bude muset podepsat
prohlášení, že pokud nebude mít
v pořádku genetiku (toto vyšetření by
muselo být povinné se začátkem sexu­
álního života – pro jistotu – jeho cena
se pohybuje okolo třiceti tisíc) nebo
překročí hranici čtyřiceti let, bude
muset zabránit případnému početí.
Pokud se rozhodne mít dítě, bude si
muset zažádat o cizí zárodečné buň­
ky. Otázkou je, co stát udělá s těmi,
kteří by tento návrh zákona, po jeho
schválení v původní podobě, porušili?
Nařídí pro jistotu potrat? Pokud, ale
stát nemá zájem o geneticky dokonalý
národ, proč tedy tato opatření u asi­
stované reprodukce? Že by „pouze“
neznalost našich poslanců? Ty jsme si
přece volili proto, aby veškeré návrhy
četli a věděli, co schvalují. Mají hájit
naše zájmy a ne jít proti nám. Proč
vydat nějaký zákon, o kterém vím, že
je chybný a doplnit ho vyhláškou (jak
nám slibují), když se dá upravit samot­
ný zákon ještě před schválením?
Jistě se objeví nesouhlasné námitky
na tento článek a pozměňovací návrh,
který chce návrh zákona upravit. Ale,
kdo takto reaguje? Lidé, kteří pro­
blémy s početím nemají nebo zatím
ani o děti nemají zájem. Reakce typu:
„dětské domovy jsou plné, život může
být ideální i bez dětí“, můžeme brát
vážně jen od těch, kteří jsou neplodní
a svobodně se pro variantu bezdětnosti
nebo adopce rozhodli. Takže apeluje­
me na všechny, kterým tento problém
není lhostejný, informujte poslance,
média, že s touto selekcí nesouhlasíte.
Ať už proto, že se to týká vás nebo
vašich známých nebo se bojíte, že by se
vás to mohlo v budoucnu týkat. Nebo
třeba jen proto, že tento zákaz vidíte
jako naprosto nesmyslný. Dnes to může
být asistovaná reprodukce a zítra zase
něco, co se bude týkat konkrétně vás
osobně. Opravdu se vám tento postup
zdá demokratický?
Renáta Šplíchalová
Kateřina Ošlejšková
Éčka
Éček se nemusíme bát … anebo musíme?
K
aždodenně při konzumaci
„komerčních“ i domácích potra­
vin spořádáme několik desítek
druhů materiálů – ať již přírodních či
syntetických. Známe to všichni – podí­
váme se na některý z našich léků a vidí­
me názvy přes jednu řádku a ještě v lati­
ně. K tomu, aby se zabránilo popletení
se zavedla soustava „éček“ – zkratek
mezi
vyjadřujících o co se jedná a do které
kategorie vše patří.
Hlavní – ty „důležité“ kategorie jsou
barviva, konzervanty, antioxidanty
a emulgátory, stabilizátory.
Barviva mají tvar E1XX, kde XX jsou
dvě číslice z třídy barviv. Nejčastěj­
ším a asi i nejjedenějším barvivem je
E102 – tartrazin. Najdeme ho ve všech
možných jogurtech, pudinku. Uvidí­
te-li tedy v kolonce složení na vašem
jogurtu E102 víte, že máte jogurt nej­
spíše obarvený a v originálu by byl asi
jen bílý.
Mezi konzervanty (s označením
E2XX) patří především kyselina sor­
bová – E200. V přírodě ji najdeme
takřka v každé rostlinně. Je to asi nej­
námi
info
Zakážou opět poslanci
mít vlastního potomka?
N
info
méně škodlivý konzervant ze všech,
takže se používá velice často (resp. její
odvozeniny). Musí se vyrábět syntetic­
ky – právě kvůli množství použití. Kon­
zervanty nám – jak je z názvu patrné –
„zamknou“ potravinu, takže vydrží
déle čerstvá. Funguje totiž jako jed
pro všelijaké plísně a bakterie, jejichž
výskyt v potravinách je nejčastějším
důvodem zkažení potravin.
Antioxidanty jsou látky, které dokáží
potraviny udržovat „v kondici“ delší
dobu, než bychom stejného efektu
docílili např. zmazením. Potraviny
vypadají (na pohled) déle čerstvé.
Avšak tyto látky nejsou příliš zdravé
pro organismus, často se můžeme se­
tkat s alergickými reakcemi, takže je
její použití značně omezeno. Označe­
ní mají E3XX, nejčastěje je najdeme
v máslech a sušenkách. Nejbezpeč­
nějším antioxidantem je asi kyselina
jantarová (E363), najdeme ji téměř
v každé živočišné i rostlinné tkáni. Je­
jí výhodou je, že nezanechává téměř
žádnou spoušť, je téměř neškodná.
Používá se proto skoro všude – v mas­
ných výrobcích, přítomna je ve vínu,
pivu. Jejím hlavním účelem je „odfil­
trovat“ nežádoucí chuti a zvýraznit tak
chuť požadovanou.
Poslední skupinou, co bych chtěl
uvést, jsou látky, které taktéž najde­
me často ve všech možných výrob­
kách – emulgátory. Jejich účelem je
pomoci látkám se směšovat. Co to
znamená? Zkusili jste někdy smíchat
např. rozpuštěné máslo s vodou? Obě
látky zůstanou ležet na sobě a ne
a ne se smísit. Pokud je zamícháme,
za chvilku se stejně oddělí a zůstanou
každá zvlášť. Toto by se asi spotřebite­
lům nelíbilo – kdyby si koupili mléko
a v lahvi měli nahoře smetanu a dole
jen vodu. Přidáním emulgátoru ten­
to děj stabilizujeme a látka zůstane
smíchaná.
Jak vidíme, těchto „éček“ najdeme
v potravinách opravdu hodně. Myslím
ale, že není důvod se znepokojovat.
Jedli je již naši předci, jíme je i my
a nezdá se, že by to na nás zanechá­
valo nějaké trvalejší následky. Proč
je tedy kvůli tomu takový humbuk?
Můj názor je, že existují dva typy lidí.
Jeden, který si je vědom toho, co může
v potravinách nalézt a ví, že např. je na
některé látky alergický či jen se mu po
nich nedělá dobře. A ten druhý, který
ví, že v těch potravinách je spousta
těchto aditiv, nicméně neví, co co je
a ze strachu raději nejí nic, co je obsa­
huje (to je zajímavý paradox – většina
látek totiž má i označení do skupiny
E, jak např. kuchyňská sůl a podob­
ně – to by poté doopravdy mohl pít
jen vodu :-)).
Co závěrem? Myslím, že strach
z toho, co jíme je doopravdy jen
přehnaný. Člověk by se měl zajímat
o hodně věcí – umění, kultura, zábava,
studium, sebepoznání, avšak neměl by
to přehánět s přehnaným strachem
o sebe. A naopak samozřejmě. Vše
špatné je k něčemu dobré, i syntetické
materiály – mnozí si pod tímto pojmem
představí zelenou látku v baňce nad
plamenem v chemickotechnické labo­
ratoři, ale mnohdy je syntetické mno­
hem vhodnější, než to nesyntetické,
už jen proto, že syntetický materiál (tj.
ten, co je uměle vytvořen v laboratoři)
je čistší, než materiál přírodní, takže
je menší pravděpodobnost možných
vedlejších účinků a podobně.
rkl
Čaj
Č
aj, výjimečný to nápoj zcela jest,
s historií veledlouhou. Božských
účinků čaj naplněn jest zcela
a tudíž po tisíciletí požíván je a po
zásluze větší popularity dostává se
mu. Dle pramenů historických, čaj je
pit více než 4700 let, což zajímavé je
zcela. Čaj nejužívanějším nápojem je,
a tak s nadsázkou slyšeti můžeme, že
je ho pito více než vody.
Legendy dvě o objevení čaje jsou.
Prvá z nic vypráví, že před více jak 2700
lety čínský císař Chen-Nung vodu vařil
a do ní lístky čajovníku napadaly. Po
ochutnání byl císař okouzlen, jelikož
mezi
ochutnal něco zcela výjimečného:
osvěžující a povzbudivý nápoj. Dru­
há je méně pravděpodobná, jelikož
vypráví o Bodhidharmovi, jenž při
meditaci usnul únavou a rozčílil se tak,
že si odřezal svá oční víčka a zaho­
dil. Později si povšiml, že na místě,
kam oční víčka dopadla, vyrůstá keřík,
jehož lístky po vyluhování osvěžující
a povzbuzující jsou. Ovšem můžeme
se jen dohadovat, jak to opravdu bylo,
ale nic nemění na té skutečnosti, že čaj
okouzlil už mnoho lidí.
Výroba čaje se rozděluje do několik
etap. Sklizeň, zavadnutí, rolování, fer­
mentace, sušení a třídění. Fermentace
je biochemická reakce, při níž dochází
k oxidaci polyfenolů. Je to podobná
reakce jako hnědnutí jablka po roz­
říznutí. Podle stupně fermentace se
čaje rozdělují na druhy černé (plně
fermentované), oolongy (částečně fer­
mentované), bílé (lehce fermentova­
né), žluté (speciálně fermentované),
zelené (nefermentované) a tmavé (ví­
cenásobně fermentované).
Dle mě nejideálnější dělení dle pů­
vodu čaje:
každém čaji jde vidět jejich oddanost
pro pečlivost, aby vyprodukovali čaj
té nejvyšší kvality. Vzhled srolovaných
listů či kuliček bývá zpravidla více než
dokonalý. Dle neoficiálních informací
existuje až 8000 sort čínského čaje.
V Číně je mnoho provincií, speciali­
zujících se na různé druhy čajů. Nej­
známější z nich je Yunnan. Odkud též
pochází nejznámější čínský, vícenásob­
ně fermentovaný černý čaj (tmavý),
plný zemité chuti a výrazného aroma,
PuErh. Velmi známé jsou zelené čaje,
Čína
Čínské zkušenosti ve výrobě čajů
jsou celosvětově nepřekonatelné. Na
námi
Indie
Indie produkuje nejkvalitnější černé
čaje na světě. Nejvýznamnější provincie
jsou Darjeeling, Nilgiri a Assám. Darjee­
ling, nejkvalitnější černý čaj vůbec, jenž
je pěstován na malém území severní
Indie, produkuje jen pár tisíc tun čaje
ročně a to pouze v období příznivého
počasí. A po právu se provincie Darjee­
ling nazývá „Království čaje“. Assám
je přesný opak, kdy produkuje obrov­
ské množství ročně, avšak jeho kvalita
není tak vysoká jako u Darjeelingu, ale
najdou se i druhy, které jsou opravdu
dobré. Nilgiri byla do nedávné doby
jen provincie produkující standardní
čaj spíše do sáčků, ale dnes tato pro­
vincie začala experimentovat s novými
druhy a možná se dočkáme nějakého
precisního druhu z této oblasti. Ale
mně osobně nesáčkované Nilgiri při­
jde jako dobrý černý čaj za minimální
cenu, což je výhodou.
Japonsko
V Japonsku se produkují jen zelené
čaje a to vysoce kvalitní. Do Japon­
ska byl čajovník dovezen ve 12. stol.
buddhistickými mnichy. Většina japon­
ských čajů jsou typu přírodního listu,
jenž není nějak vzhledově výrazně
upravován až na čaj Matcha, což je
práškový čaj používaný při čajovém
obřadu. Japonské čaje se rozdělují do
tří kvalitativních skupin: Bancha, Sen­
cha, Gyokuro (jsou seřazeny dle kvali­
ty). Japonské čaje jsou velmi kvalitní,
většinou s velmi výraznou trávovou
chutí i aroma. Nebyl bych to já, kdy­
bych se nezmínil o takovém čajovém
skvostu, jako je Tamaryokucha. Tento
jemný, aromatický a silně trávový čaj je
chloubou japonských mistrů čaje.
Existují samozřejmě i další čajo­
info
jako ZuCha (Gunpowder), Chun Mee
a bílé Pai Mu Tan a Show Mee. Ale to
je jen malá hrstka čajů v široké nabídce
„číňanů“, avšak dle mne jsou právě
tyto nejznámější.
vé kraje, avšak o těch se zmíním jen
krátce. Ještě výrazný vliv na čajový
trh mají čaje z Ceylonu (Srí Lanka).
Cejlonské čaje jsou rozmanité díky
různými nadmořskými výškami na
ostrově, kde se pěstují. Jejich kvalita
bývá většinou standardní. Čaje z For­
mosy (Tchaj-Wan) produkují známé
oolongy různých kvalit. V Turecku je
na každém kroku pit černý čaj Rize.
V Africe Tuareg ad.
Chvilky odpočinku s vynikajícím šál­
kem čaje si dopřává čím dál tím více
lidí, ale stále pro mnoho dalších to je
jen jakási hořká voda. Ale díky čajov­
nám, kam chodí v současnosti mnoho
lidí, se čaj dostává mezi lidi v každo­
denním životě. I když mnozí z nic pijí
různá nečajová pitíčka, ale alespoň
vědí, že čaj, jiný než z pytlíku, vůbec
existuje. Čaj se díky svým účinkům
může někdy zdát, že je spíše drogou.
Ano, ale dobrou.
dpi
Rajrání
R
ajrání je už poměrně stará veli­
konoční tradice, která se v dneš­
ní době neudržuje téměř vůbec
nebo jen na vesnicích. Dříve rajrání
sloužilo dětem místo dnes tradičního
chození s pomlázkou ve Velikonoční
pondělí. Myslím, že je škoda, že raj­
rání už je v dnešní době téměř zapo­
menuté, protože sloužilo dětem jako
zábava, ale současně to pro všechny
byla i společenská záležitost.
Jde o několikadenní program, při
němž všechny děti z vesnice chodí s raj­
račkami od domu k domu. Začátek
tohoto čtyřdenního cyklu je v pátek,
před velikonočním pondělím, kdy se
jde poprvé večer rajrat. Od toho dne
se chodí vždy ráno a večer, až do Veli­
mezi
konočního pondělí, kdy všichni vychází
naposled. V pondělí ráno se děti vyda­
jí naposled probouzet obyvatele tím,
že jim pod okny dělají neuvěřitelný
randál s jejich rajračkami, aby všem
členům rodiny přečetli Evangeliem sv.
Marka v poněkud zkrácené podobě,
kterou vám sem teď napíši.
Evangelium podle sv. Marka
Za onoho času, Marie Magdalena,
Marie matka Jakubova a Salome,
nakoupily vonných mastí, aby při­
jdouce pomazali Ježíše. Záhy zrána,
prvního dne po sobotě, když slunce již
vyšlo. Přišedše ke hrobu pravily sobě
vespolek: „Kdo nám odvalí kámen ode
dveří hrobových?“ A pohledše uzře­
ly, že kámen jest odvalen, byl zajisté
velký velmi. A všedše do hrobu uzřely
mládence sedícího na pravici, oděného
rouchem bílím. I ulekly se. Kterýžto
řekl jim: „Nebojte se, hledáte Ježíše
Nazaretského ukřižovaného? Vstalť
jest, není ho tuto, aj místo kdež jej byli
položili. Ale jděte, povezte učedníkům
jeho i Petrovi, že vás přijde do Galileje
tam jej uzříte, jakož pověděl vám.“
Po odříkání evangelia dostanou
všichni zúčastnění odměnu v podobě
sladkostí, vajíček a mnohdy i peněz,
kterou si potom rozdělí a Velikonoce
pro ně zase na rok končí a až po roce
znovu vytáhnou své rajračky, aby cho­
dily znovu od domu k domu.
kop
námi
reportáž
Výstava obrazů a
moderního umění ze dřeva
řím to, co vidím, cítím a co se mi líbí.
Nejdůležitějším elementem pro mé
výtvory je asi oheň,“ říká Pia Doga­
na, která se od minulého roku začala
zabývat také architekturou.
Martin Bottensteiner se narodil
taktéž v dolním Rakousku ve městě
Amstetten, nyní bydlí v Eberweis.
Vystudoval truhlářskou školu. Hodně
cestoval po zahraničí, kde si přivydě­
lával i jako muzikant. Jeho specialitou
jsou miniatury skříní a různých regálů
se šuplíky. Nepracuje podle žádných
předloh, všechno si nakreslí sám a poté
ručně zpracuje. Všechny jeho práce
jsou unikáty.
T
ak se jmenuje výstava, kterou
si od 2. dubna až do 25. června 2006 mohou prohlédnout
návštěvníci „Živého muzea“ v Dolnorakouském Kautzenu. K vidění
jsou zde díla umělců Pii Dogana a
Martina Bottensteinera.
Pia Dogana, původním jménem
Birgit Schremser, se narodila ve měs­
tě Waidhofen an der Thaya (dolní
Rakousko). Nyní bydlí ve Frühwärts
(dolní Rakousko). Poté, co se vyučila
truhlářkou, se účastnila mnoho kur­
zů a workshopů, které byly zaměřené
hlavně na vyřezávací techniky a úpra­
vy dřevěných ploch. V roce 2000 si za­
ložila svoji vlastní sochařskou firmu.
Její obrazy jsou převážně olejomal­
by. Pracuje nejenom se dřevem, ale
i s kamenem, železem i sklem. „Vytvá­
mezi
věnují. Po úvodních projevech se ještě
všichni šli posilnit do vedlejší místnosti,
kde bylo připravené občerstvení. No
a potom? Hurá na výstavu!
Celá výstava probíhá pouze v dol­
ní částí muzea. Díla jsou uspořádá­
na podle čísel. To je proto, když má
někdo zájem si nějaký výtvor koupit.
U každého díla je jméno a datum.
V horní části muzea si pak návštěvníci
mohou prohlédnout stálou výstavu
řemesel a prací z dávných dob, jako
třeba tkaní, paličkování, vyšívání, pře­
dení, vyrábění bot a dřeváků, pletení
košíků, nebo třeba točení keramických
nádob na hrnčířském kruhu.
tpa
Otevření výstavy, které probíhalo
v aule vedlejší základní školy, bylo
zahájeno ohromující hrou na citeru,
kterou zajistil jeden z členů muzea,
Helmut Neubauer. Citera je hudební
nástroj, který si svými příjemnými tóny
vystačí sám, nepotřebuje k sobě žádný
doprovod. Díky ní byla atmosféra mezi
návštěvníky velice příjemná. Úvodní
slovo měli zástupci vedoucí muzea,
Waltraud Kolar a Pauli Richter. Předsta­
vili nejdříve nové vedení muzea a roz­
dali diplomy zasloužilým pracovníkům.
Dále následovalo pásmo jednotlivých
významných událostí a významných
osobností kautzenovského muzea.
Svůj proslov o přicházejícím jaru měl
i starosta Kautzenu, Erwin Hornek,
který zároveň poděkoval všem pra­
covníkům, spolupracovníkům i náv­
štěvníkům „Živého muzea“ za to, že
muzeum stále funguje a rozvíjí se. Jak
by ne, vždyť se mu jeho členové pilně
námi
Junior Internet
P
rvního dubna 2006 proběhla
v Praze na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy
konference Junior Internet. Tento rok to byl již sedmý ročník, a
uskutečnil se letos v zemích tzv.
Vyšegrádské čtyřky (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko). Účastníků bylo kolem dvě
stě dvaceti a program byl opravdu
bohatý.
Konference začla úvodním slovem
koordinátorů projektu Jirky Peter­
ky a Jaroslava Wintra. Poté přivítala
účastníky ministryně informatiky, Da­
na Bérová. Mnohé účastníky motivova­
la svým projevem o důležitosti tohoto
projektu a o smyslu práce všech zúčast­
něných, která je ve většině případů
na profesionální úrovni. Zároveň také
předala cenu Ministryně informatiky,
kterou si letos odnesl Jakub Trčka za
svou stránku o virech a antivirech. Slo­
vo si vzal také děkan fakulty, Prof. Jan
Sokol. Následovalo vyhlašování vítě­
zů.
V soutěži JuniorWeb ve starší kate­
gorii vyhráli Štěpán Majzlík se svým
projektem www.english-online.cz,
který je zaměřený na on-line výuku
angličtiny, a Marek Soldát se svými
projekty www.efektiv.cz a www.
naakup.cz. V mladší kategorii si cenu
odnesli Bronislav Robenek za stránky
www.vlaksim.cz a Filip Kroča za www.
online-hry.cz.
V soutěži JuniorText ve starší katego­
rii vyhrál Jan Vacula, který se ve svém
příběhu snaží popsat zkřížení cest dvou
schopných hackerů. V mladší kategorii
vyhrála Barbora Goldmannová za svůj
příběh o budoucnosti a internetu. Spe­
ciální cenu poroty obdržel sluchově
postižený žák z Valašského Meziříčí Jiří
Mikulík. Ve své práci se snažil přiblížit
svůj vztah k internetu, díky němuž má
možnost stýkat se s dalšími neslyšící­
mi. Vítězové soutěží JuniorWeb poté
své projekty prezentovali i ostatním
divákům.
Následovala diskuse internetových
osobností, ve složení Ministryně Da­
na Bérová, Prof. Jan Sokol, redaktor
měsíčníku Insite Petr Koubský, Zdeněk
Cendra (Superhosting) a Jan Řežáb
(Redboss). První část konference za­
končil virtuální rozhovor se známým
publicistou Ondřejem Neffem.
Druhá část konference byla rozděle­
na do dvou bloků. Mohli jsme zhléd­
nout různé prezentace a přednášky.
Bylo zde několik internetových vědo­
mostních soutěží. Také se představily
delegace Junior Internetu z ostatních
třech zemí. Na Slovensku a v Polsku
už soutež proběhla, takže přijely
i vítězové. Z Maďarska přijely pouze
koordinátoři projektu, které Junior
Internet teprve čeká. Celou konferen­
ci pak zakončila burza internetových
projektů.
Tento ročník Junior Internetu se
opravdu povedl. Konference byla hod­
ně zajímavá, poučná a hlavně inspira­
tivní, pro budoucí kvalitní projekty.
Těšíme se na 8. ročník!
tpa, jpu
New romantic
Co to je?
Ch
těl bych se jenom krátce
zmínit o tomto (nejen)
hudebním stylu, který je
neprávem pokrytecky zavrhován stej­
ně tak, jako byl dříve slepě vyzdviho­
ván. Říkám „pokrytecky“ z toho důvo­
du, že celá v dnešních dnech nesmírně
populární vlna neo-postpunkových
kapel jako The Strokes, The Killers,
Franz Ferdinand, The Doves, Kaiser
Chiefs atd. je přímo ovlivněna hudbou
NR – a někdy je těžké mluvit jenom
o vlivech. Pusťte si Somebody Told Me
a něco z desky Anvil nebo i chudáky
mezi
Blondie a jejich Atomic a pochopíte.
Není nic špatného na tom nechat se
inspirovat a ty skupiny to vesměs dělají
dobře, ale proč se probůh tváří jako
by objevily Ameriku? Je to skoro stej­
né, jako kdyby Sum 41 nevěděli, že
už před pětadvaceti lety tu byli nějací
Ramones a že je zná i spousta lidí, kteří
neobouvají boty z tržnice. O taneční
hudbě, Mansonovi a pseudo-gotic­
kých kapelách typu H.I.M. a Rasmus
ani nemluvě.
O pojmu new romantic se dnes už
prostě moc nedočtete a feťák Gahan
vám toho o něm taky moc nepoví.
Tento styl, jak už to chodí, prošel
svým vznikem (1978–1980), svým „zla­
tým věkem“ (1980–1983) , postupným
odumíráním (1983–1984), svojí druhou
vlnou (1984–1987), svou smrtí (1991)
a svým částečným oživením (nástup
zmiňované vlny kapel) – tentokrát už
pouze v podobě reinkarnace, kterého
jsme svědky v současné době. Ovšem
pozor, tohle není nějaká zavedená pe­
riodizace, ale z mého pohledu celkem
výstižný, leč stručný přehled.
námi
hudba
Sedmý ročník konference
hudba
Perličkou z toho období je například
historka o tom, jak vrátný Strange pus­
til bez okolků dovnitř Bowieho, ale
nechtěl pustit Micka Jaggera, protože
neměl vhodný oděv.
Vznik
V roce 1978 si tehdy devatenác­
tiletý pankáč a loser jménem Steve
Harrington, který přijel do Londýna
z Walesu na pozvání tehdy už o ně­
co známějšího Billyho Idola, změnil
jméno na Steve Strange. Za dva
roky se stane v pravém slova smyslu
vynálezcem osmdesátých let. Ale aby­
ch nepředbíhal … Onoho roku začal
Strange (jakožto DJ) spolu s Rusty Ega­
nem každé úterý dělat večery v klubu
„Billy‘s“. Podle oficiálních údajů tam
tenkrát chodili hlavně studenti umě­
ní, kadeřníci a módní návrháři, takže
samá lepší společnost.
DJ Steve Strange v té době neměl
moc z čeho vybírat: punk byl mrtvý
(přestože nějací Skoti ještě tři roky
potom tvrdili, že mrtvý není), nová
vlna se teprve nadechovala k životu
(ale tak jako tak by to stejně nebylo
úplně ono) a rodící se heavy metal se
jaksi nehodil. Jediné, co mu tedy zbylo,
byla hrstka skupin jako Roxy Music,
Kraftwerk, Gary Numan, Human League a David Bowie plus rodící se vlna
eurodiska (Giorgio Morodero, Amanda Lear, Donna Summer). Zjednodu­
šeně by se dalo říct, že když vezmeme
dohromady všechny tyto vlivy, přidá­
me trochu (spíš pořádnou dávku) sen­
timentu a okořeníme to všechno špet­
kou unisexové perverznosti, vznikne
nám hudba ve stylu new romantic.
mezi
„Zlatý věk“
Mimoto, že Strange byl DJ, promo­
tér a autor plakátů, byl také zpěvákem
v řadě druhořadých kapel. Zlom nastal,
když v osudovém roce 1980 se skupinou
VISAGE nahrál skladbu FADE TO GREY.
Zpívá se v ní o nějakém opuštěném
muži a je taková podivná … a stala se
hymnou hnutí new romantics a v pod­
statě i celých osmdesátých let. A určitě
je k slyšení v jakékoliv teleshopingové
reklamě na kolekci Best of 80‘s. Nevím,
čím to je, ale ten klip mi i dnes, když
ho vidím, nahání husí kůži.
Do této etapy bych zařadil hlavně
tyto skupiny a interprety: Duran Duran,
Depeche Mode, Human Leadue, ABC,
Classic Nouveaux, Soft Cell, Ultravox,
Flock of Seaguls, The Bow wow wow,
Culture Club, Eurythmics, O.M.D., David Bowie (jeho alba z tohoto obdo­
bí-hlavně Scary Monsters), The Cure,
Siouxie and The Banshees, Adam and
The Ants a spoustu dalších.
Úpadek
Depeche Mode vydávají People Are
People a jsou na vrcholu slávy. A při­
cházejí i další skvělé skupiny jako Simple Minds a New Order, ale styl jako
takový se začíná ohrávat, místy začíná
působit až nebezpečně nesympaticky
(tři slova, která hovoří za vše: Pet Shop
Boys). Je čas na oživující injekci z kon­
tinentu, konkrétně z Německa.
Druhá vlna
Tam totiž skupina jménem Alphaville
vydává album Forever Young a vzniká
tzv. druhá vlna new romantic. Je to
zas trochu jiný, modernější zvuk, ale
myšlenka je stejná. Hlavní rozdíl je
v účesech, jsou ještě nadýchanější …
S nadsázkou by se dalo říct, že hymnou
tohoto období je You Spin Me Round
od britských Dead or Alive.
Další interpreti: Simple Minds, Depeche Mode, Camouflage, Frankie
Goes To Hollywood, The Communards,
The Erasure, Modern Talking. Howard
Jones, ranní Underworld aj.
Smrt = 1991 = Nevermind
V té době nějaký new romantic už
prostě fakt nikoho nezajímal.
Reinkarnace
Těžko říct, kdy přesně, ale jestli chce­
te nějaké datum, tak si zjistěte, kdy
vyšlo Is this it? od The Strokes.
To je vše a tady ještě nějaké údaje:
10 nejlepších skladeb tohoto
stylu:
Visage: Fade to grey
Dead Or Alive: You spin me round
Human League: Don‘t you want me
babe
Duran Duran: Planet Earth
Soft Cell: Tainted love
Eurythmics: Sweet dreams
U2: New years day
Michal David: Dívka na inzerát
Flock Of Seaguls: Photograph of
you
Camouflage: Love is a shield
10 nejlepších alb tohoto stylu:
Visage: Anvil
David Bowie: Scary monsters and the
super creeps
Human League: Dare
Ultravox: Vienna
Alphaville: Forever young
Depeche Mode: Music for the
masses
Duran Duran: Rio
ABC: The lexicon of love
Visage: Visage
Simple Minds: New gold dream
mza
10
námi
P
avel Landa (1936), autor kní­
žek Patent na rozum, Ženy!
Ženy! Ženy!, Dějiny budou
od úterý, a spoluautor několika
dalších, byl zaměstnán po více než
čtyřicet let jako novinář v různých
redakcích. Během této praxe připravil i mnoho interview.
Co je to interview?
Dnes se jako interview označuje na­
příklad pohovor uchazeče o zaměst­
nání. Vede-li tuto debatu zkušený per­
sonalista, dozví se z něj mnohem víc
než ze životopisu vlastnoručně sepsa­
ného uchazečem. Tyto ,,strukturované
životopisy“ bývají přece plné přetvářky
a dokonce i lží. Také psychiatři vedou
na počátku svých vyšetření interview
s pacientem. Pokud vím, lékaři si
v těchto rozhovorech všímají zejména
toho, co pacient říci nechce, z kterých
otázek uhýbá, všímají si pacientových
přeřeknutí, chybných výroků apod.
Rozhovor vedený novinářem s tak či
onak zajímavou osobou s cílem sezná­
mit s ním veřejnost, se dvěma dříve
zmíněným interview podobá nebo by
se v principu podobat měl. Z toho je
snad zřejmé, že novinářské interview
je forma jako stvořená pro rozhlas ne­
bo televizi.
Vy tedy interview odsuzujete jen
k rozhlasu a televizi. Proč je jich
tedy na stránkách novin a časopisů tolik?
Protože je to pro novináře snadná
cesta, jak se dostat k informacím. Je
v tom ale mnoho nepomstivého. Novi­
nář chce např. zjistit mínění vysokého
politického činitele pana X. Požádá
o rozhovor a ze sekretariátu pana X
mu oznámí, aby mailem poslal otázky,
pan X, že písemně odpoví. Je to pokry­
tecké. Bylo by serióznější otisknout:
„Poslali jsme panu X tyto otázky č. 1,
2, 3, 4, 5 a zde jsou jeho odpovědi č. 1,
2 …“ atd. Domnívám se, že by to bylo
poctivější.
mezi
Jaký je Váš názor na otázku autori­
zací interview?
Všechna interview, která jsem kdy
udělal, jsem nechával autorizovat, a to
ve svém vlastním zájmu. Mohlo se totiž
stát, a nejednou se stalo, že jsem ně­
co nesprávně pochopil, nebo naopak,
interviewovaný bez podkladů u ruky
cosi nepřesně citoval apod. Pro výsled­
ný efekt – přinést čtenářům maximum
objektivních informací – měla tedy au­
torizace smysl.
A co když se Vám autorizované
interview vrátilo do rukou k nepoznání?
To se mi nikdy nestalo. Ale kdyby
se to stalo, navrhoval bych postup,
o kterém jsem se již zmínil. Takto in­
terviewovaným předělaný záznam
rozhovoru bych navrhnul zahodit
a onomu panu X bych poslal otázky
č. 1, 2, 3 atd.
Má mít novinář při cestě za interview připravenou jakousi osnovu
rozhovoru?
Řekl bych, že nutně nemusí, ale měl
by si shromáždit, co nejvíce informací
o tom, s kým bude hovořit a pocho­
pitelně také o předmětu, kterého se
rozhovor bude týkat. Váš protějšek při
rozhovoru bude s Vámi jednat úplně
jinak, když zjistí – a průměrně inte­
ligentní člověk to zjistí docela rych­
le – že jste tuto námahu vynaložila.
Ještě bych dodal, že alespoň rámco­
vá znalost předmětu, o kterém bude
řeč, Vám nebrání, abyste pokládala
otázky, jaké by nejspíš pokládal Váš,
třeba i vůbec neinformovaný, čtenář,
posluchač nebo divák.
Jak by měl novinář přistupovat
k tomu, jehož odpovědi chce získat?
Záleží na tom, jaký cíl si připravova­
né interview klade. Pokud má odhalit
nějaké intimnosti či něco jinak skan­
dálního, je Váš protějšek při rozhovoru
11
Vaším soupeřem. Pokud je záměrem
získat skutečně zajímavé a pro mnohé
třeba i užitečné informace, pak jsou
oba účastníci rozhovoru partnery.
A jak už jsem se zmínil v souvislosti
s autorizacemi, na konečném efektu
dokonce partnersky spolupracují. Ale
berte mě s rezervou, já nikdy žádné
skandální interview nedělal.
Co podle Vás chybí dnešnímu novinářství?
Karel Čapek kdysi uvítal úvahy
o zřízení školy pro novináře. Říkal, že
pokud je mu známo, novináři vznikají
z nedostudovaných právníků, zběh­
lých mediků, znechucených absolven­
tů obchodních akademií a podobně.
Podle toho očekával, že také novinář­
ská škola by mohla připravit nejed­
noho budoucího právníka, lékaře, či
významného obchodníka. Také já se
domnívám, že by spíš než žurnalistické
fakulty, měly existovat stručné, svižné,
inteligentně vedené krátkodobé kur­
zy pro různě vzdělané lidi s talentem
v žurnalistice, či alespoň s nezkrotnou
chutí toto řemeslo vykonávat. Tito lidé
by se totiž mohli ve své novinářské
práci opírat o své předchozí odbor­
né vzdělání, anebo natvrdo řečeno,
něčemu by rozuměli. Mé představy
jsou možná zastaralé, ale neumím si
představit velkou redakci, řekněme
deníku, složenou jenom z absolven­
tů novinářské fakulty, tedy redakci
bez specialisty na finance, zeměděl­
ství, dopravu či právo. Bez specialistů
v redakci se totiž může stát, že když
ČTK oznámí snížení lombardní sazby
Centrální bankou, nikdo v celé redakci
nemá ani tušení, oč vlastně jde. Ale
doufejme, že přeháním.
mpi
námi
rozhovor
Jak se vyhnout té otravné
lombardní sazbě?
film
Zpověď skvělé kamarádky
Jméno?
Vladěnka B.
Čeho se nejvíc bojíš?
Smrti a životní nejistoty …
Oblíbená barva?
Černá.
Věk?
18.
A co kluci? Máš nějakého?
Jsou svině (smích). Mám. Jmenuje
se Ondra a vidíme se každej den ve
škole :).
Nejoblíbenější místo?
U PC, pak postel a vana.
Jaké jsou tvoje zájmy?
PC, zvířátka, hudba, tanec, vaření,
filmy, sport a když nikdo není doma,
tak uklízím :).
Co tě baví nejvíc?
ICQ a poslech hudby.
Jaký je tvůj tajný sen?
Mít skvělou rodinu, dožít se co nej­
vyššího věku, mít pohodovej život,
žádné trápeníčko …:)
Co studuješ? Baví tě ta škola?
Obchodní akademie ve Stříbře,
3. ročník. Jak kdy a jak které hodiny .
Tvůj oblíbený předmět?
Psaní na stroji.
Co plánuješ do budoucnosti?
Chci udělat maturitu najít si skvělou
práci (uplatnění v účetnictví) a kariéru
i rodinu dohromady …:)
Chceš mít děti? A kolik?
Chci tři. Jednu holčičku a dva klu­
ky.
Máš opravdové kamarády? A ko­
lik?
Mám jsou tři … Kimi, Lucka a Maruš­
ka.
Tvé oblíbené jídlo?
Těstovinový salát a hranolky …
Nejoblíbenější zvíře?
Kočka, pes, křeček, andulka – všech­
no mám doma.
Největší průšvih?
Když jsem lhala mámě, že chodím
k zubaři a přitom to nebyla pravda …
Pak na to přišla … (smích)
Dobrej skutek?
Promluvila sem si s člověkem který
ubližoval bráchovi …
Tak to je zpověď mé moc dobré
kamarádky. Myslím že sem vám ji před­
stavila z té dobré i špatné stránky …:)
vpr
Audrey Hepburn
H
erečka, lidumilka, anděl. Naro­
dila se jako Edda van Heemst­
ra Hepburn-Ruston v Bruselu
v Belgii 4. května 1929. Její otec, Joseph
Anthony Hepburn-Ruston, byl anglický
bankéř a její matka, Ella Hepburn-Rus­
ton, byla holandská baronka. Audrey
vyrostla v Anglii, ale odstěhovala se do
Holandska potom, co se její rodiče roz­
vedli. V roce 1948 se objevuje v prvním
filmu Nederland in 7 Lessen, kde byla
uvedena jako Edda Hepburn. Kvůli na­
cistické invazi v Holandsku v roce 1940,
byla Hepburnová neschopna opustit
mezi
zemi až do roku 1948, kdy se vrátila
do Londýna, aby studovala balet díky
stipendiu na Arnhemské konzervatoři.
V této době začíná používat profesi­
nální jméno Audrey Hepburn.
V roce 1949 zažívá svůj londýnský
debut v pěveckém sboru High Button
Shoes. Se svým svůdným vzhledem
a graciézní krásou byla vybrána, aby
v roce 1951 hrála v broadwayském
představení Gigi, což jí přineslo obrov­
skou pochvalu kritiků. Od roku 1951
do 1952 hrála v několika nepříliš zná­
mých filmech, ale postupně nabývala
uznání díky svému solidnímu zpodob­
nění charakteru.
V roce 1953 byla obsazena jako prin­
cezna na útěku, které se dvoří meziná­
rodní novinář (Gregory Peck) v roman­
tické komedii Prázdniny v Římě (Roman
Holiday). Za své okouzlující vystoupe­
ní byla oceněna Oscarem za nejlepší
herečku v hlavní roli. Od té doby se
Audrey stává mezinárodní hvězdou
a definicí elegance.
Za další romantickou komedii Sabrina (1954) byla Hepburnová, která
zde hrála po boku Humphrey Boga­
rta a Williama Holdena, nominová­
na na nejlepší herečku v hlavní roli,
ale zlatou sošku nevyhrála. V témže
12
roce se vrací do New Yorku, kde zářila
v brodwayském představení Ondine
a obdržela cenu Tony za nejlepší hereč­
ku v dramatu. V roce 1957 se objevila
v muzikálu Funny Face s Fredem Astai­
rem a v tom samém roce i v romantické
komedii Odpolední láska (Love in the
Afternoon) s Garym Cooperem. Roku
1959 byla opět nominována a Osca­
ra , získala cenu newyorských kritiků
a cenu Britské filmové akademie pro
námi
1993 Audrey Hepburn: In Her Own
Words
1991 The Fred Astaire Songbook,
(TV)
The Kennedy Center Honors:
A Celebration of the Perfor­
ming Arts, (TV)
1989 The American Film Institute
Salute to Gregory Peck, (TV)
Navždy
1987 Láska mezi zloději (TV)
1986 The American Film Institute
Salute to Billy Wilder, (TV)
Directed by William Wyler
1981 The American Film Institute
Salute to Fred Astaire, (TV)
A všichni se smáli
The Kennedy Center Honors:
mezi
V roce 1954 si vzala herce Mela
Ferrera, se kterým měla v roce 1960
syna Seana. V roce 1968 se ale roz­
vedli. V roce 1969 si vzala psychiatra
Andrea Dottiho, se kterým měla syna
Lucu. Toto manželství opět nevydrželo
a později si vzala holandského herce
Roberta Wolderse.
V roce 1992 byla u Audrey diagnosti­
kována rakovina tlustého střeva, kvůli
které se podrobila operaci v Los Ange­
les. Nezemřela však na rakovinu, ale na
dlouhodobější nemoc 20. ledna 1993
ve švýcarském Tolochenazu. Toho dne
svět přišel nejen o jednu z nejkrásněj­
ších hereček, ale i o velice humanitárně
a citově založeného člověka. A přesně
taková byla Audrey Hepburn.
lkr
(Wait Until Dark), kdy získala pátou
nominaci Filmové akademie za nej­
lepší herečku.
Po devítileté pauze se v roce 1976
vrací k filmu v romantickém dobro­
družném filmu Robin a Marian se
Seanem Connerym, Richardem Har­
risem a Ianem Holmem. Objevila se
i v několika dalších filmech zahrnu­
jící i její konečnou roli anděla Hapa
ve filmu Navždy (Always) od Stevena
Spielberga.
Dlouhodobá Audreyina charitativní
činnost způsobila, že v roce 1988 byla
jmenována oficiálním mluvčím pro
UNICEF – Fond pro ohrožené děti. Za
svoji pomoc dětem a celkově huma­
nitární činnost získala několik dalších
cen a to i posmrtně, kdy CD s pohád­
kami pro děti, které sama namluvila,
bylo oceněno cenou Grammy.
Audrey Hepburn – spolu s Johnem
Gielgudem, Helen Hayesovou a Ritou
Moreno – je jednou ze čtyř umělců,
kteří získali všechny z možných čtyřech
nejvyšších cen za nějaký druh umě­
ní – Oscar, Emmy, Grammy a Tony.
A Celebration of the Perfor­
ming Arts, (TV)
1979 Příbuzní
1976 The American Film Institute
Presents a Salute to William
Wyler, (TV)
Robin a Mariana
1970 A World of Love, (TV)
1967 Čekej do tmy
Dva na cestě
1966 Jak ukrást Venuši
1965 Love Goddesses, The
1964 My Fair Lady
Paris – When It Sizzles
1963 A New Kind of Love,
Šaráda
1961 The Children‘s Hour,
Snídaně u Tiffanyho
13
1960 Co se nepromíjí / Nezničitelní
1959 The Nun‘s Story
Zelené království
1957 Funny Face / Usměvavá tvář
Odpolední láska
1956 Vojna a mír
1954 „Producers‘ Showcase“
Sabrina
1953 Prázdniny v Římě
1952 The Nous irons a Monte Carlo
Secret People
1951 Laughter in Paradise
Monte Carlo Baby
One Wild Oat
Young Wives‘ Tale
Zlaté věže
1948 Nederlands in 7 lessen
námi
film
nejlepší herečku v hlavní roli za skvěle
oceněné drama The Nun‘s Story.
Audrey získala další nominaci na
Oscara v roce 1961 za své kultovní
ztvárnění Holly Golightly ve filmu
Sní­daně u Tiffanyho (Breakast at Tiffany‘s), kde hrála spolu s Georgem
Peppardem. Ten samý rok zazářila se
Shirley MacLaine v The Children‘s Hour,
což bylo kontroverzní drama, které se
stalo jedním z prvních hollywoodských
zpracování tématu lesbické lásky.
V roce 1963 získala opět cenu Britské
filmové akademie za nejlepší hereč­
ku za romantické mystérium Šaráda
(Charade), kde hrála spolu s Cary Gran­
tem a Walterem Matthauem. V roce
1963 se opět spojila se svým kolegou
ze Sabriny s Williamem Holdenem, aby
mohla zazářit v dalším filmu, tentokrát
v Paris – When It Sizzles. Ale byla to
právě role Elizi Doolitelové v muzikálu
My Fair Lady (1964), což byl nejlukra­
tivnější film Audreyiny kariéry, která
jí pomohla k dalším dvěma nomina­
cím – Oscar a Zlatý globus. Hrála také
slepou ženu v thrilleru Čekej do tmy
film
Gejša
A Memoirs of a Geisha
obyčejnou služkou. Naštěstí, díky jejím
krásným a nezvykle modrým očím, si jí
všimne slavná gejša Mameha, která se
stane její starší sestrou a připravuje jí
na budoucí kariéru.
Jako v každém správném filmu i tady
musí být někde zosobněna záporná
postava a tou je zde krásná a oblíbená
gejša, sokyně Mamehy, Hatsumomo.
K tomu se ještě přidá 2. světová válka,
zakázaná láska a oko i srdce diváka
může být spokojeno.
Film má krásnou výpravu, hudba
jen podtrhuje celou mystičnost příbě­
hu a pokud jste aspoň trochu nadše­
ni a udiveni pohledem na Japonsko
a jeho kulturu, film Gejša je pro vás
jako stvořený. Kdo měl možnost si pře­
číst i knížku od Arthura Goldena – já
to udělala – neprohloupil a možná si
spíš přilepšil. Proti samotnému filmu
nic nemám, pouze bych možná vytkla
příliš mnoho spěchu v druhé polovině
filmu a pár nesrovnalostí.
lkr
J
aponsko, rozkvetlé sakury, saké,
zvláštní tanec, hudba linoucí se ze
šamizenu, na který hraje krásná že­
na v nádherném kimonu. Tohle se asi
každému vybaví, když se řekne slovo
gejša. Gejša je totiž japonské označení
pro společnici mužů, která má mnoho
povinností a úkolů. A přesně o těch­
to ženách s pohnutými osudy je film
amerického režiséra Roba Marshalla
nazvaný „Gejša“ (v originále Memoirs
of a Geisha).
Na začátku filmu se přenášíme do
japonské rybářské vesničky a jsme svěd­
ky, jak dvě dívenky opouští v dešti svůj
domov za doprovodu jakéhosi muže.
Až po dalších pár minutách zjišťuje­
me, že jsme právě byli svědky prodeje
dvou děvčátek do Tokia. Důvod, proč
se tak stalo nám je ozřejměn hned
poté. Malá Chijo a její starší sestra se
mají stát gejšami. To se však povede
jenom Chijo – její sestra se stává jiným
druhem společnice.
Od této chvíle se nám před očima
odvíjí příběh jedné z nejslavnějších
gejš všech dob – Sajuri Nitta – od jejího
dětství až po nejlepší léta její kariéry.
Nejprve jsme svědky, jak se malá Chijo
chce stát gejšou, protože jí tyto bytosti
fascinují. Zároveň ale chce vidět opět
svou sestru a otce a po několika poku­
sech utíká z okije (dům, kde se zdržuje
gejša spolu se svými opatrovnicemi).
Tímto nešťastným incidentem si tak
bránu do světa zábavy, tance, zpěvu
a mužské společnosti zavírá a stává se
mezi
14
námi
Fejeton
T
aky očekáváte jaro? Po dlou­
hé nudné zimě? Nejste jediní.
S vámi asi dalších pár milionů
lidí určitě …
Znáte to. Ze začátku se na zimu těší­
te. Po tom všem horku, kdy se spaření
jak krabi v páře přilepujete na sedačku
zahradní houpačky. Ona sice stojí pod
stínem, ale to moc nepomáhá. Beztak
je horko jak bůhvíkde …
Pak tedy přijde vítaná vlna ochlazení.
Listí pomalu žloutne a sesychá, půda je
cítit zeminou jak nikdy dřív, objevují
se první mrazíky, po ránu se tají dech
nad trávou zešedlou jak vousy staře­
šiny. Vůbec je podzim odpočinutím po
návalech slunce, horka a potu …
A jsou tady Vánoce. Ani se nenadě­
jete a jsou tady. Pravá vánoční nálada
a atmosféra. Rodinka je po hroma­
dě, těšíte se na předávání dárků pod
stromečkem a vůbec. Prostě zima jak
malovaná. První bílé vločky se pomalu
sypou z těžkých šedých mraků na zem.
Vycítím zimu. Vycítím sníh. Ve vzduchu
se drží nová vůně …
Je po svátcích. Zase do školy a do
práce. Nuda, zaběhnuté stereotypy.
Ale proč ne. Však za chvilku bude zase
jaro …
Tůdle.
Zima sice přejde, to asi ano, jenomže
nikdo neví, kdy a kde. Vzhledem
k tomu, že už pět měsíců je tu pro­
sinec, sníh neustále padá na zahradu
a vůbec všude kolem. Prostě jenom
spekulace, kdy už konečně bude zase
teplo. Je tomu vlastně rok, co se nám
narodila kůzlata. Bylo už teplo, kroku­
sy kvetly, trávník sytě zelený …
Sestra právě přišla domů. Zavátá
sněhem jak sněhulačka, nadávala jak
špaček. Už toho taky má dost. Není
sama. Mě už taky vadí.
Ráno se probudím, roztáhnu záclo­
ny a zakleji: „Zase napad vagón těch
bílejch sraček.“ Promiňte mi, prosím,
ten výraz, ale jinak už to nazvat ne­
jde … Po kolena ve sněhu. Ráno, odpo­
ledne, dopoledne, večer. Neustále!
Sníh. Všude.
Znáte koledy? Většinou se v nich zpí­
vá o sněhu. „Sláva už je sníh, jedem
na saních.“ Ještě, že se pouští jenom
jednou za rok. Díky bohu. Jinak nic pro
ti nim nemám, to ne, ovšem radost­
ně hýkat nad sněhem. To je nad moje
síly.
Někteří lidé mají se zimou problémy.
Mívají deprese a tak. Divíte se? No,
samozřejmě, že se nedivíte. Protože
jste taky celý den doma, nudou si kou­
šete nehty, rvete si vlasy a vůbec lezete
po zdech.
Všemožně se choulíte u studených
topení, snažíte se zahřát. Jednou jsem
viděl katastrofický film, kde se ztrosko­
tanci letadla někde v horách zahřívali
tak, že se počůrali. Zas taková zima
mi není.
Zase někteří lidé z toho mají sran­
du. Třeba já. Dívám se na souseda, jak
odhazuje těžký sníh. Večer to konečně
dodělá. Ráno začíná znova. Opět do
večera …
Kdy se konečně dočkáme prvních
pořádných slunečních paprsků? No?
fko
domu nelíbilo a nemohl slovy popsat
co to je. Jeho srdce však ano. Oke­
nice až příliš připomínaly oční důlky
a dubové dveře natřené na červeno
vypadaly jako ničemně zející ústa do­
kořán. Když se to dalo dohromady,
celý dům připomínal lebku.
„Nádhera! Tady bude náš domov“
rozplýval se otec „Máte z toho radost
jako já?“ Nikdo neodpověděl, protože
Robert se vydal prozkoumat horní pat­
ra. Matka se pobaveně podívala na
syna a oba se začali smát. Divný, strach
nahánějící pocit šel stranou.
„Pojď se na to podívat, Daníku!“
zavolal ho otec stále šťastným hla­
sem.
„Tak utíkej, kovboji“ popohnala ho
Marie a mladík na nic nečekal. Bral
schody po dvou a jeden ošklivě zavrzal.
Dan si toho vůbec nevšímal.
Pokoj byl hezký, zdi byly natřeny
světle modrou barvou, ale působil
prázdně, jako lidská kostra, které chy­
bí maso, aby dala podobu člověka …
„Víš co, pistolníku?“ rodiče mu vždy
říkali kovboji, pistolníku nebo kom­
padre a podobně. Dan totiž už od
malinka miloval kovbojky. Měl snad
něco kolem stovky přečtených rodo­
kapsů a filmy o Vinnetouovi a Old
Shatterhandovi přímo miloval. Jeho
nejoblíbenějším hrdinou nebyl Arnold
Schwarzenegger, ale Clint Eastwod …
„Co, tatí?“ a už také neskrýval
radost.
„Jak se asi bude velký kompadre
Eastwod vyjímat na modré stěně?“
„Dokonale!“ a usmál se
„A dáš si ho zase nad postel?“ A pak
se pokusil imitovat hlas Stanislava Fiše­
ra, který daboval Vinnetoua. „Aby
mohl střežit tvé sny Hawk.“
„Přesně!“ K jejich uším se dostal
zvuk přijíždějícího nákladního auta.
„Á a už nám dovezli věci,“ zahlaholil
Robert a přesunul se k oknu. „Doufám,
že tam nic nenechali,“ a sešli zase dolů.
A tehdy se Dana zmocnila další divná
věc. Otec sešel schody po jednom a byl
tak o šedesát kilo těžší než on a přesto
ani jeden schod nezavrzal. Když však
Dům
Z
as ten zvuk! Jako předešlou noc
a tu další a další. Ten dům jako by
žil v temnotě noci svým vlastním
životem. Už od té doby co se nastěho­
vali do domu v De-Lábově ulici pět.
První noc si Daniel myslel, že to jen vítr
buší neviditelnými pěstmi na okenice,
jenže jeho rodiče nic takového nesly­
šeli a vždy to přisuzovali jeho bujné
fantazii a on si to namlouval také, pro­
tože všechno bylo lepší než to děsivé
mlácení na okno!
Danielovi Chrtovi bylo dvanáct let,
když přijeli do vesničky Polek. Jeho
otec Robert pracoval na dražbě a popr­
vé za svůj život si mohl dovolit něco víc
než bytovku ve velkoměstě a za to byl
opravdu rád. Marie Chrtová byla spíše
toho názoru, že jí připadá zbytečně
vyhazovat peníze za tak velký dům
pro tři lidi, ale manžel se nenechal
přesvědčit, a tak byli tady.
Byl to velký dům, to beze sporu.
Jednopatrový, bílá omítka neměla ani
jeden kaz. Prostě nádhera, jak tvrdil
Robert Chrt. Danovi se něco na tom
mezi
15
námi
literární tvorba
Zima? Jaro?
literární tvorba
udělal chlapec první krok, ozval se táh­
lý zvuk, jako když přejedete křídou
po tabuli.
Na večer už měli vybaleno a Maria
se rozhodla udělat k večeři nějakou
minutku a tak pracovala v kuchyni.
Robert si schrupnul u televize, kterou
hned po příjezdu nákladního auta
zapojil. A Daniel byl ve svém pokoji.
Postel s povlečením, na kterém byla
namalována sombréra a různé palné
zbraně, byla umístěna pod oknem
naproti dveřím
„Je třeba to tu trochu vyzbrojit, par­
de!“ mluvil sám se sebou, jak už to
kluci v dětství dělávají. A z dřevěné
bedny vytáhl kožený pásek, na kterém
byly černé papíry izolačkou slepeny
do pouzder ve kterých byly hliníkové
makety koltů. Díval se na ně s neuvě­
řitelnou bázní a radostí. Pásek si rychle
zapnul a postavil se proti šatníku, který
ve svém pokoji měl.
„Vzdej se parde! Já mám kolty pro­
klatě nízko u pasu!“ Pak rychle kolty
vytáhl a mačkal jejich spouště. Jedi­
né zvuky se ozývaly z jeho úst „Pif
pif a seš mrtvej chlape!“ Zandal svoje
„železa“, jak jim častokrát říkal, do
pouzder. Chvíli se v dřevěné bedně
přehrabával, až vytáhl svou roli plnou
plakátů. Dal ji na stranu a vytáhl při­
pínáčky a kladívko.
Měl spousty plakátu, od Sedmi
statečných velikosti A5, až po Clinta
Eastwoda v životní velikosti. Jak se už
rozhodl s otcem, dá Clinta nad postel.
Rychle začal připínáčky upevňovat veli­
ký plakát a když byl hotov, byl nadšen,
plakát byl jen trochu nakřivo a to mu
vůbec nevadilo.
„Ták a ještě věšák, správný pistolník
má mít věšák na opasek!“ Všechno
v bedně bylo předem připravené. Vytá­
hl dva hřebíky a k posteli si je zabil ve
výšce svých očí, málem se bouchl do
prstu, ale výsledek za to stál. Rychle
si sundal opasek a chtěl ho na hře­
bíky pověsit, jenže jeden se uvolnil
a vypadl na zem. „Có? Za to budete
viset kompadre!“ Sehnul se pro něj
a začal ho znovu zabíjet do stejné
dírky. „Ták, říkal jsem, že ti to přepa­
dávání dostavníků z hlavy vymlátím!“
a začal se smát. Pověsil na něj opasek,
když tu najednou vypadly oba hřebíky
a s nimi i kus zdi. „To je divný,“ řekl
si a odložil svá železa na postel. Při­
šel k díře a podíval se do ní. Na malý
moment se mu zdálo, že se tam něco
pohnulo. Odhrnul trochu rozdrolené
zdi a uskočil s děsivým výkřikem.
Oko! To je oko!
„Miláčku, jsi v pořádku?“ uslyšel
matku z kuchyně. Krví podlité oko
se válelo v odchlípnuté díře, jako by
tam patřilo a od ní se začaly po zdi
dělat praskliny. Dan zakřičel a otočil
mezi
se k otevřeným dveřím. Ty se náhle
zavřely. Přiběhl k nim a začal škubat
mosaznou klikou, jenže dveře se né
a né otevřít.
„Mamí!!!“ křičel a do očí se mu
dostávali první slzy.
Danečku, pojď si hrát …
Ozvalo se za ním. Dan však měl pocit,
že to slyšel pouze ve své hlavě. Ozval se
dupot po schodech. Otočil se a ze spár
na zdi bylo napsáno Vítej v Poleku, já
jsem Ďe-láb! Dveře se náhle otevřely
a do dveří se vřítili oba rodiče.
„Co se stalo?“ vykřikl Robert a Marie
jednohlasně.
„Tam … Oko … Ďe-láb …“ Na víc se
nezmohl, a tak rychle ukázal s brekem
na zeď. Ta však byla v pořádku, jen ve
zdi zely dva nakřivo zabité hřebíky.
„Co?“
„Tady … tady straší! Já chci pryč!“
„Ale prosím tě … něco se ti zdálo“
„Ne! Viděl jsem to oko a pak ta stě­
na…“
„Tahle?“ otec k ní přistoupil a začal
na ní klepat „Vidíš! Nic s ní není, jen
sis na chvilku schrupnul, jako já. Nic
víc v tom není!“
„Ale …“
„Tatínek má pravdu, srdíčko“ přida­
la se matka.
„Tak, a teď si musíš, jako správný
desperát ty kolty pověsit na ten věšák.
Uvidíš, že žádní duchové stepi za tebou
neproniknou. Protože tyhle kolty jsou
přece kouzelný!“
„Jo,“ řekl smutně, přesto, že se jaksi
vzpamatoval.
„Nikdy neminou cíl a všichni se jich
bojí!“
„Jo.“
„Tak se mi to líbí. Uvidíš, že se ti
tady bude líbit“, pohladil ho po kaš­
tanových vlasech, když matka spráskla
ruce a zvolala:
„Večeře!“ a hbitě seběhla schody.
Žádný nezavrzal!
* * *
Večeře byla dobrá, i když trochu
připálená, pak se ještě s otcem podí­
vali na western a Dan pomalu začal
věřit, že se mu to zdálo, přesně tak
jak říkali rodiče. Byl z filmu unavený,
a tak ho Marie poslala spát. Moc se
mu do pokoje nechtělo, ale rodiče ho
uklidnili.
Žádnou radost mu však neudělalo,
když pod ním dva schody zavrzaly.
Dveře nechal pro všechny případy ote­
vřené a zarazil je dřevěnou bednou.
Ani ho nenapadlo dávat svoje zbraně
na hřebíky v rohu místnosti. To místo
pro něj bylo tabu.
Převlékl se do pyžama a pro všechny
případy se ozbrojil páskem se svými
kolty. Rychle vplul do svého kovboj­
ského lože, ale lampičku nezhasnul.
16
Leželo se mu s plechovými pistolemi
nepohodlně, ale bral to jako samozřej­
most a než usnul představoval si, že
je Clint Eastwod v nějakém spaghetti
westernu.
A pak přišly ty zvuky. Jak už bylo
řečeno, snažil se jich nevšímat a dou­
fal, že to je pouze vítr, který tlačí do
okenic, jenže se to opakovalo i za bez­
větrných nocích. Vždycky, když se to
ozvalo zalezl do své peřiny a doufal,
že spí a že se mu to jenom zdá.
* * *
Každé ráno chodil do školy v Poleku
a vždy byl nevyspalý. Matka z otcem to
přehlíželi, až do té chvíle co se ozvala
jeho třídní učitelka. Stěžovala si, že
mám špatný průměr a při hodinách byl
několikrát přistihnut, jak spí.
Robert se snažil se svým synem pro­
mluvit, ale stejně z něj nedostal proč
v noci nespí.
„Bojíš se?“ ptal se ho. Daniel jen
přitakal. „Ale čeho?“ Dan chvíli pře­
mýšlel, a pak promluvil:
„Ďe-lába.“
„Myslíš De-lába? Toho člověka co
založil tuhle ulici?“ odpovědí bylo
pouhé pokrčení ramen.
„Proč? Někdo ti o něm ve škole poví­
dal?“
„Ne,“ a pak dodal něco, o čem byl
přesvědčený, ani o to nemusel přemýš­
let. „Ďe-láb je ten dům.“
„Co prosím?“ a Robert se nemohl
ubránit úsměvu. „Domy nežijí Dane.
Myslím si, že jsi jen unavený a potře­
buješ se vyspat.“
„Ale já tady nemůžu spát!“ skoro
křičel a do očí se mu draly jeho slzy.
„Uklidní se chlapče,“ objal ho otec.
„Jestli budeš chtít, můžeš dnes spát
s námi, souhlasíš?“ Dan přitakal, ale
bál se, že to nebude nic platné.
Daniel byl ve svém pyžamu a na něm
měl svůj pás s maketami koltů z hliníku
a trochu dřeva na rukojeti.
„Nechceš si to na noc sundat, par­
de?“
Bez zaváhání prudce zakroutil hla­
vou.
„Ne? Tak ne!“ Vlezl si mezi otce
a matku a napomenul Roberta, když
chtěl zhasnout lampičku. „Dobře, ale
Clint nikdy nespal ve světle.“ To však
na chlapce neudělalo žádný dojem.
„Dobře nechám rozsvíceno.“
Zdálo se to nemožné, ale opravdu
usnul.
Nic však netrvá věčně. Pomyslel si,
když Dana probudil ten zvuk. Jeho
rodiče spali a nic takového neslyše­
li. Zeď naproti nim začala praskat
a v prasklinách se objevil ten nápis.
Vítej v Poleku, já jsem Ďe-láb.
Otočil se na spícího otce a zjistil, že
tam není. I jeho matka chyběla. Začal
námi
kovové. Ošoupané dřevo na rukojetích
se změnilo na mahagonové a Dan, kdy­
by měl čas by ty železa určitě poznal.
Místo dětského pif, pif se ozývaly rány
jako z lodního děla. Z hlavní však nevy­
střelovaly kulky nýbrž mohutný proud
bílého světla.
Zasahoval netvora do očí. Otevíral
ústa na prázdno a jeho obličej, jako
by se začal hroutit. Chapadla povolila
stisk. Až nakonec zmizela zpět pod
postelí. Dan už necítil strach, jen vítě­
zoslavně křičel a kohoutky svých koltů
mačkal stále rychleji.
Když byl stěnový obličej rozdrcen
na prach. Lehnul si na postel těžko
dýchaje nezmohl se na nic jiného. Po
díval se na svá železa a zjistil, že jsou
to zase jen makety z hliníku a ošou­
paného dřeva. Zavřel oči a pak je zase
otevřel. Vedle něj leželi jeho rodiče.
Spali jako zabití. Netušili vůbec nic.
Oddechl si.
Jenže to ještě nebyl konec. Celý dům
se začal otřásat. Robert s Mariou se
rychle probudili ze spánku, který jim
mohl být osudný.
„Co se to děje?“ vykřikla vyděšená
žena.
„Zemětřesení, rychle ven!“ rychle se
vzpamatoval Robert Chrt.
Utíkali a i přes strašný randál by Da­
niel přísahal, že schody již nevrzaly.
Všude kolem se hroutily a padaly zdi.
Jen tak tak se vyhnuli padajícímu trá­
mu. Robert rychle rozrazil rudé dveře
vedoucí ven.
A tak tam jenom stáli a přihlíželi,
jak se jejich dům hroutí a propadá se
do sebe. Robert byl úplně na dně, ale
jeho žena a syn ho utěšovali. Mohli být
přece všichni rádi, že přežili.
Robert byl jen v tričku a šortkách,
a tak mu poručík Holeš podával de­
ku.
„Děkuji,“ prohodil Danův otec.
„No jo. To je v pořádku. Teda to
jsem ještě neviděl takovou spoušť. To
se pojišťovna plácne přes kapsu.“
„Jo, to jo,“ a hned viděl svět růžo­
vější.
„Ale řeknu vám, že je vlastně dobře,
že ten barák tu už není“ řekl policista
a odplivnul si do trávy.
„Jak to myslíte?“
„Visel nad tímdle městečkem jako
noční můra už pěkně dlouho! To víte,
na tu tragédii lidi i po tej dlouhej době
nezapomněli.“
„Cože? Asi vám nerozumím poru­
číku.“
„No ten barák ve kterým ste žili pat­
řil nějakýmu De-lábovi, jak jistě víte“.
Robert přitakal „No a tenhle typan,
no byl sem tehdá ještě děcko, unesl
pár jinejch děcek, a pak s nima udě­
lal krátkej proces, jestli mi rozumíte.“
Nezdvořile se při tom usmál „Nikdo
mu to nedokázal, ale lidi to prostě
věděli, tak si na něho počíhali a taky
se s nim vůbec nemazlili, ha“
„Zabili ho?“ zajímal se Chrt.
„No lepší slovo by bylo rozsekali
a jednotlivé části pak prej zazdili prá­
vě do toho baráku.“
Mezi tím malý Dan procházel zbo­
řeniště, své kolty měl stále zavěšeny
na opasku. Něco v troskách upouta­
lo jeho pozornost. Byl to velký lesklý
papír, zvedl ho a na něm se skvěl Clint
Eastwod. V rukách držel kolty s nimiž
v noci Dan bojoval proti samotnému
peklu!
jsi
* * *
Jeden den v jednotce A-31
část první
V
šak to je jenom hra … jenom
taková nevinná, normální hra.
Jako si kluci hrají. Prostě jenom
hra na vojáčky. To je AirSoft. Pro neza­
svěcené. Pro sváteční hráče. Ne pro
nás.
Elitní jednotky AirSoftu (moc jich
není, asi jen pět), udržují neustálý tlak
ze strany agresorů. Vyvolávají „tiché
války“. Vy o nich nevíte, nevíte, že
zrovna Vám za dvorkem – ano, tam
za lesem, kousek od vás, se plazí jeden
z členů právě takovéhle jednotky.
Jejich posláním je bojovat. Už to není
mezi
jenom střílení gumových projektilů po
sobě a nošení vojenského oblečení jen
tak zbůhdarma. Jen tak pro srandu.
Kdepak. Tohle je válka.
A kdo vyhraje.
Ten přežije.
Taková jsou pravidla. A ta jsou ne­
měnná. Nikdo se je nepokouší měnit.
Asi protože hlavním pravidlem je Pře­
žít. Přežít s velkým P. Se ctností, jak se
sluší a hodí na eminentního člena.
Jsou vybíráni z těch základních druž­
stev. Pomocí složitých testů. Složité
testování jak duševních, tak psychic­
17
kých sil ukáže, kde máte své dno. Kde
máte svou hranici, za kterou je jen
smrt. Ukáže, zda se nezhroutíte jen
při představě na padesátikilometro­
vý pochod. Projdete testy – projdete
peklem.
To proto, že válka se musí vyhrát.
A přežít. Nemůžete postavit jednotku
z trosek, z ubožáků. To by nešlo. Úze­
mí je rozdělené. Je možné, že právě
váš protivník chce vaše území. Ať pro
peníze, pro bodový zisk nebo jen tak
pro radost z boje. Nejsou to normální
lidé – nemají slitování.
námi
literární tvorba
vřískat, když se ze zdi nad jeho hlavou
začal zhmotňovat lidská tvář. Vypa­
dalo to jako by vám někdo na tvář
položil mokré rozložené prostěradlo.
Ten obličej promluvil, ale místo očí měl
jen důlky.
Pojď si hrát, kluku.
Z postele vyvstala zelená slizká cha­
padla a omotal se kolem pasu malé­
ho chlapce. Dan se zmítal a křičel, ale
nebylo mu to nic platné
Dívej se, parde.
A jedno obzvlášť slizké chapadlo
ho nasměrovalo na zeď s puklinovým
nápisem.
Jen se dívej! A uzříš mě!
Písmena v nápisu se začala přesku­
povat. Už tam nestálo Polek, ale peklo
a už tam nebylo ani Ďe-láb nyní tam
stálo Ďábel.
Vítej v pekle, já jsem Ďábel.
A celý dům se otřásal pod smíchem
ďáblovým.
Daniel začal ztrácet naději, když ho
chapadla začali škrtit. Začal ztrácet
vědomí, když si vzpomněl na otcova
slova:
(…tyhle kolty jsou přece kouzelný.
Nikdy neminou cíl a všichni se jich bo­
jí!)
Umřeš ve strašných bolestech, parde!
Mrštně, jako pistolník si uvolnil obě
ruce a tasil.
Pojď si hrát, Danečku!
Celou dobu si v hlavě říkal: To jsou
pravá železa pravé zbraně pistolní­
ků. Ony vystřelí! Ony musí vystřelit!
Já tomu věřím! Věřím! Cítil, jak mu
kolty v rukách těžknou, nebo se mu
to jenom zdá?
Namířil na tvář bez očí a začal mač­
kat kohoutky. Smích utichl v ohlušu­
jící ranách. Plechové pažby vystřídaly
literární tvorba
Sice to může připadat morbidní,
ale pravda je taková, že se zatím ješ­
tě používají gumové cingrlátka, co
při nárazu neexplodují, neprovrtají
ohranné pomůcky jako cedník, nezničí
a nezaryjí se do masa a kostí. Zatím.
Vlastně ani jeden člen – byť druhé
nebo vaší strany – nechce zabíjet. Pro­
tože to je právo jen Vyvolených. Nemá
v úmyslu ublížit. Ovšem.
Stane se, že při útěku se zraníte.
Zbaběle pak skučíte, dokud vám ně­
kdo nepomůže. Žadoníte o léky. Tře­
ba spadnete a o kámen si rozštípnete
kost. Bolí to. Máte strach. Jako když
vám na krk dýchá protivník. A vy víte,
že pokud vás trefí, musíte odstoupit
ze hry. Vystoupit ze hry. Jste mrtví. Ale
přitom žijete. Jak paradoxní. Můžete
dýchat, můžete přijímat potravu. Ale
jste mrtví. Protože něco ve vás zemřelo.
Něco, co vás poutalo k ostatním spo­
luhráčům, které musíte nyní opustit.
Protože jste mrtví. Odejít – z očí ostat­
ních bojovníků. Už nikdy je neuvidíte.
Už nikdy nebudete žít v jejich rytmu.
Je po vás. Hledejte si jinou jednotku.
Přežijte znova testy.
Tohle radí morální zásady boje. Když
zemřít, tak s hrdostí. Nepodvádět.
fko
Semknutá ústa
S
tála v oddělení poezie a v rukou
držela útlou knížku. „Semknutá
ústa … ehm, no, tak to přesně
vystihuje situaci …“
S Ninou kamarádily od malička. Už
jako copaté holčičky v květovaných
šatech si hrály na písku a s odřenými
koleny prozkoumávaly nejbližší oko­
lí.
Později spolu sedávaly v jedné lavici
a držely si místo u oběda, pošklebujíce
se nad výtvory kuchařek. Hlásily se na
stejnou střední a po matuře plánova­
ly společné roky na vysoké. Společně
vymetaly seznamovací večírky a snily
o dvou úžasných bratrech, se kterými
si po svatbě postaví dva malé domky
vedle sebe a společně budou vyrážet
na úžasné rodinné dovolené. Nikdo
a nic je nemohl rozdělit. A pak přišel
Ritchie.
Začalo to v podstatě nevinně. Na
jednom večírku se před Liset sklo­
nil sympatický tmavovlasý právník
a zeptal se, jestli by si nešla zatancovat.
Ninu tehdy ani nenapadlo, že by měla
žárlit, protože z kamarádek byla ona
ta obletovanější, takže to Lizzy vlast­
ně přála. Jenže neskončilo u jednoho
tance, Liset se zamilovala jako blázen
a zanedlouho usoudila, že Ritchie je
ten, se kterým by chtěla protancovat
životem.
Nina si musela začít zvykat, že
v pokoji mají neustále návštěvu, naku­
povat chodí ve třech a nějaký soukro­
mý pokec nepřipadá v úvahu. Ritchie
ji docela snášel, ale byl by radši s Liset
sám, samozřejmě.
Situace se vyhrotila po pár měsících
podivné trojky. Vyrazili na narozenino­
vou párty společného kamaráda, doce­
la se bavili a všechno se zdálo v poho­
dě. Jenže oslavenec to kolem přehnal
s alkoholem a nenapadlo ho nic lep­
šího než vypálit: „Hej Liset, já vím, že
jste takový kamarádky. Ale přece jen,
nevadí Ti, že si to s Ritchiem pomalu
nemůžeš ani rozdat o samotě?“
mezi
Liset se trochu začervenala, ale kývla:
„Jo, občas by bodlo být sami.“ Sotva to
dořekla, lidi kolem ztichli, dokonce se
zdálo jako by se ztlumila i muzika, jako
by DJ nechtěl o nic přijít. Liset koukala
zaskočeně na Ninu, dle výrazu na tváři
rozhovor nemohla přeslechnout. „Nin,
já …“ snažila se zachránit situaci. Nina
se beze slova otočila a s hrdě vztyče­
nou hlavou odešla.
Druhého dne se odstěhovala ze spo­
lečného pokoje a dokonce si změnila
rozvrh tak, aby se s kamarádkou stýka­
la co nejméně. Našla si nové kamarády
a zuřivě se účastnila společenského
života campusu. Když už se náhodou
měla s Liset setkat, otočila se na chod­
bě a vydala opačným směrem, nezve­
dala telefony, na vzkazy neodpovídala
a všemožně se snažila kamarádku ze
svého života vymazat.
Liset to mrzelo, přece jen spolu
prožily dost a Nina jí začínala chybět.
Když ale neustále narážela na odpor,
vzdala to a doufala, že její ex-dvojče
to časem přejde. Fakt, že většinu času
trávila s Ritchiem, jí to dost usnadňo­
val. Vypadalo to, že jsou stvořeni jeden
pro druhého, bylo to jako metafora
o dvou dílcích puzzle, které do sebe
dokonale zapadnou. Takže rozepře
s Ninou představovala jen malý mrá­
ček na Lizzyném blankytně modrém
nebi.
Jenže po pár měsících se jí začali
kamarádi zmiňovat o tom, že Nina
vymetaná všechny možné večírky, že
její postelí prošla snad půlka koleje
a záliba v alkoholu ji pomalu řadí mezi
alkoholiky. Navíc její noví kamarádi
nejsou zrovna nejlepší sorta a koleduje
si tak o vyhazov ze školy. A hlavně se
lidé kolem ní začali opatrně zmiňo­
vat o tom, že jí zná nejlépe a měla by
s ní promluvit. Liset se do toho moc
nechtělo, už proto, že opravdu znala
Ninu nejlépe a bylo jí jasné, že si do
ničeho nenechá mluvit. Jenže měla
pořád výčitky svědomí a to rozhodlo.
Ten rozhořčený výraz si do teď
18
pamatuje živě: „Tak ještě alkoholičku
ze mě uděláš?! To nestačilo, žes mě
odkopla jako kus hadru?! Komanduj
si Ritchieho, ten grázl je na to jako
stvořenej!!! Nebo už pohádka skon­
čila???“ dodala jízlivě.
„Ne, jsme spolu.“
„To přejde,“ zuřivě stiskla rty, otoči­
la se na podpatku a odešla. V postatě
to bylo naposled, co ji Liset viděla.
Uteklo deset let.
Liset před chvílí uložila kluky ke
spaní. Pohřeb byl náročný, ale úplně
ze všeho nejhorší bylo vysvětlit klu­
kům, že táta už se nevzbudí a nepů­
jdou v sobotu na ryby nebo do kina.
Vyčerpaně se svezla do křesla. Rame­
na se zatřásla dlouho potlačovaným
vzlyknutím: „Proč, proč se to muselo
stát? Co si počne?“ Ticho prořízl ostrý
zvuk zvonku. Liset rychle vstala, ještě
jí probudí kluky. Cestou ke dveřím si
spěšně utírala slzy. Otevřela … a nevě­
řila svým očím.
Nina rozpačitě přešlápla. A pak si
padly do náruče, jako by neexistoval
žádný spor ani léta mlčení. Jako by je
nikdo nerozdělil …„Slyšela jsem, co se
stalo …“
„Nino, já vůbec nevím, jak to všech­
no zvládnu, kluky a tak. Já …“ začala
a hlas se jí zlomil. „Teď už je všech­
no v pořádku,“ tišila ji kamarádka
a podávala kapesník. „Chápeš? Jsem
tady. Všechno se vyřeší, zvládnem to.
Konečně zmizel, jsme jen ty a já a už
nás nikdy nic nerozdělí. Nedovolím
to,“ dodala tvrdě. Liset se vyděšeně
podívala na její odhodlaný výraz …
… a teď zase stála s knížkou v ruce
a přemýšlela, jestli by to tentokrát
neměla být ona, kdo bude mít „sevře­
ná ústa …“
pje
námi