Občasník - jaro 2014

BUREŠOVSKÝ
OBČASNÍK
JARO 2014
Člověk bez smíchu,
je jako strom bez květu.
OSHO
JARNÍ ROMANCE
Jaroslav Vrchlický
Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní utkaný
a sněhobílou bradu.
Na hlavě věnec ze smrčin
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.
Tomu se jednou zastesklo
v podzemní ledné sluji,
i chtěl se jíti podívat,
kam denně mraky plují.
On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáče zpívá,
kde v každé řeky rákosí
se luzná víla skrývá.
Kde slunko celý boží den
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.
Vzal do ruky svůj hromný kyj,
v plášť zahalil se úže,
a těšil se, jak přivine
ku svadlým retům růže.
A těšil se, jak zobjímá
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.
-2-
Však běda! Jaká proměna!
I slunce před ním schladlo,
a když vzal kvítí do rukou,
hned jeho dechem svadlo.
Na řekách led, na zemi sníh,
kam těkavý zrak hledne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!
Kam vkročil, zas ten starý led,
zas kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí.
A teplý vánek po poli
zas pohrává si čile,
a z těla kmeta – jaký div!
Sněženky vzrostly bílé.
Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.
A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly již smutná zima zhynula,
ó, vítej máji milý.
-3-
Standard kvality sociálních služeb č. 9
Personální a organizační zajištění sociální služby
Organizace DS Burešov, p.o. musí mít podle standardu č. 9 zpracovanou vnitřní
strukturu zaměstnanců, písemně stanovený počet pracovních míst, pracovní profily,
kvalifikační požadavky a osobnostní předpoklady zaměstnanců.
Pracovníci DS Burešov, p.o. jsou rozděleni do 3 pracovních úseků:
Sociální – zde patří pracovníci přímé obslužné péče, instruktorky, sociální
pracovnice, a vedoucí přímé obslužné péče (Mráz Václav a Pacáková Martina).
Vedoucí sociálního úseku je Uhlířová Alžběta.
Zdravotní – pod zdravotní úsek spadají všeobecné sestry, uklizečky. Vedoucí
zdravotního úseku (vrchní sestra) je Rozehnalová Dana.
Ekonomicko - provozní úsek – zahrnuje pracovníky kuchyně, prádelny a údržby.
Vedoucí úseku je ekonomka a zástupkyně ředitele Kašpárková Eva.
Při přijímání a zaškolování nových pracovníků postupujeme podle příslušných
metodických pokynů (č. O3, O4). Každý pracovník má písemně stanoveny své
povinnosti v náplni práce, kterou obdrží při nástupu do zaměstnání.
Počet pracovníků se snažíme přizpůsobovat druhu sociální služby a potřebám
uživatelů. Požadavky na navýšení pracovníků předáváme zřizovateli (Zlínský kraj).
Studenti a dobrovolníci docházející do zařízení jsou před zahájením činnosti
proškoleni, především jsou seznámeni se svými právy a povinnostmi. Koordinátorem
dobrovolníků je sociální pracovnice Barbora Ogounová.
-4-
PROČ SE SLAVÍ MEZINÁRODNÍ DEN ŽEN
Ačkoli se mezinárodní den žen (MDŽ) slaví každý rok 8. března, základní
myšlenka tohoto svátku není dnes už tolik známá. Pro některé muže je 8. březen
dnem, kdy koupí květinu či čokoládu své přítelkyni, manželce či kolegyni, nebo
jim alespoň popřejí, pokud vůbec. Proč však v tento den obdarovávají své drahé
polovičky už dnes ví jen málokdo z nich a nevědí to dokonce ani samy ženy.
Nejčastěji bývá tento den spojován s československým socialistickým režimem,
čemuž bezpochyby přispěly okázalé slavnosti 8. března na počest žen, typické
především rudými karafiáty, oslavami na pracovišti a verši představitelek Svazu
žen. Právě kvůli spojení s bývalým režimem přestali v současné době někteří
tento den slavit, neboť se podle nich jedná pouze o uměle vytvořený
komunistický svátek. Skutečnost je ale jiná. Počátky tohoto významného dne
sahají hlouběji do historie, mnohem dále než vůbec komunistické hnutí vešlo u
nás ve známost.
Mezinárodní den žen se slaví už od počátku 20. století, s komunistickým
režimem v Československu jeho vznik nesouvisí. Původní základní myšlenkou
MDŽ je občanská a politická rovnoprávnost mužů a žen, zapojení žen do
rozhodovacích procesů, zavedení volebního práva pro ženy a odstranění
genderové diskriminace. MDŽ by tedy neměl být spojován s komunismem, ale
s mnohaletým mezinárodním bojem za ženská práva a rovnoprávnost mužů a
žen. Jako takový je MDŽ důležitým dnem každoročně připomínajícím nikoli
éru komunismu, ale boje žen za svá práva.
Vznik a vývoj MDŽ
Mezinárodní den žen má svůj původ v době sociálních krizí a příprav států na
nadcházející světovou válku. V této době se začaly ženy zasazovat o svá práva a
pronikat tak do veřejného života. Počátky můžeme spatřovat v roce 1907, kdy
se konal první mezinárodní sjezd socialistických žen ve Stuttgartu. Právě zde
padl návrh, aby se ženy určitý den v roce scházely a požadovaly volební právo.
Této konference se účastnilo téměř 60 delegátek z 15 zemí. Důvodem proč se
měly ženy v boji za svá práva scházet v jeden určitý den, byla snaha upozornit
na tuto problematiku širokou veřejnost, jak ženy, tak také muže.
V roce 1908 se pak sešlo několik tisíc žen a pochodovalo ulicemi v New Yorku.
Demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo a za
politická a hospodářská práva pro ženy. Od tohoto roku se pak ve Spojených
státech začal slavit poslední únorovou neděli „Národní den žen“. V Evropě byl
Den žen zaveden o dva roky později, v roce 1910, na druhé mezinárodní kon-5-
ferenci socialistických žen v Kodani, kdy se z tohoto dne stal mezinárodně
oslavovaný den na návrh Clary Zetkinové, německé socialistky a zakladatelky
dělnického ženského hnutí. Clara Zetkinová prosadila pořádání mezinárodního
svátku za účelem boje za volební právo žen. V Kodani tak došlo k
proklamování Mezinárodního dne žen na počest boje žen za svá práva a
dosažení volebního práva. Poprvé se ženy takto organizovaně sešly o rok
později, v roce 1911, v několika evropských zemích, mimo jiné také v
Rakousko-Uhersku.
Později se dnem žen stal 8. březen, který se ustálil po první světové válce a to
především vlivem demonstrace žen a jejich protestních akcí proti 1. světové
válce konaných v Petrohradě 23. února roku 1917. Po abdikaci cara byla
ustavena prozatímní vláda, která schválila volební právo žen. Podle
gregoriánského kalendáře je 23. únor vlastně 8. březen a proto se tento den
ustanovil jako Mezinárodní den žen.
MDŽ dnes
MDŽ byl oficiálně uznán OSN v roce 1975, což byl Mezinárodní rok žen. V
tomto roce MDŽ uznalo také mnoho národních vlád. V roce 2001 vydal
generální tajemník OSN u příležitosti MDŽ poselství, kde zdůrazňuje problém
současné doby - nerovnoprávné zastoupení žen v politickém životě. Upozornil
na to, že je třeba do rozhodovacích procesů zapojit více žen, neboť jejich
přístup může v mnohém přispět v předcházení konfliktů a zajišťování míru.
Dnes je MDŽ demonstrací za odstranění diskriminace a lepší pracovní
podmínky žen a připomínkou boje za jejich rovnoprávnost.
-6-
MDŽ a 8. březen je tedy možná částečně poznamenán svou komunistickou
minulostí, kdy se ho komunistická politická elita v Československu zmocnila
k využití své propagandy. Jde však o den uznávaný v různých částech světa.
Připomínat a oslavovat tento den je velice důležité, neboť to znamená
podporovat a souhlasit s rovnými příležitostmi pro ženy a muže v zaměstnání,
politice, vzdělání, rodině a ve veřejném životě vůbec. Tento den může být také
připomínkou, že ačkoli došlo v určitých oblastech k výraznému zlepšení v postavení a právech žen, stále ještě není situace ve všech oblastech a také ve všech
státech uspokojující. Je nutné dále prosazovat rovnoprávnost žen a mužů a v
některých zemích je navíc nutné dále bojovat za ženská práva, kterých se tam
ženám nedostává ještě ani nyní, v 21. století. MDŽ nám tedy připomíná, že boj
za ženská práva a rovnoprávnost ušel už dlouhý kus cesty, dlouhý kus cesty má
ale ještě před sebou.
MAMINKY, BABIČKY, TETY,
PROSTĚ VŠECHNY NAŠE MILÉ BABIČKY
A PRACOVNICE NAŠEHO DOMOVA.
Přejem Vám radost, spokojenost, zdraví, lásku a štěstí do dalších let.
-7-
JAN KARAFIÁT
Jan Karafiát (4. ledna 1846, Jimramov – 31. ledna 1929, Praha) byl český
reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hmutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Známá konáním přísné
kázně, důrazem na poslušnost zákona Božího. Podstatou jeho kazatelského i
literárního působení přitom bylo vědomí vlastní hříšnosti a nezpůsobilosti k
dobrému dílu, překonané omilostněním Kristovým.
Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství
bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se
čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest (takže jich bylo přesně tolik, co
malých broučků). Z nich byl Jan nejstarším.
Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let
studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Vzdor národní i
náboženské odlišnosti byl premiantem. V šestnácti letech studoval na
německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu (za
podpory Theodora Fliednera, zakladatele institutu pro diakonky v
Kaiserswerthu, kde studovala Karafiátova sestra), kde se ocitl ve vypjatě
evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia
v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium
ukončil zkouškou v roce 1869. Po skončení studií pracoval na doporučení svého
vídeňského profesora Edwarda Böhla rok v Kolíně nad Rýnem v rodině
továrníka Langena jako vychovatel, neboť nebyla v evangelických sborech
volná farářská místa. Po roční vikářské praxi v Reformované církvi v Roudnici
v letech 1870-1871 odešel znovu na studia do Edinburghu na jednu z kolejí
Svobodné skotské církve. Tato studia financovala Skotská svobodná reformovaná církev.
-8-
Mladého teologa velmi ovlivnil pobyt v Kolíně nad Rýnem. Počítá jej
ke školám ještě vyšším než univerzita. Rovněž pobyt v holandském sboru
v Elberfeldu (od roku 1930 Wuppertal) se svojí pietistickou atmosférou. V jeho
čele tehdy stál známý Dr. Kohlbrügge. Ačkoliv by se nepovažoval za jeho žáka,
přesto Dr. Kohlbrügge i vídeňský Edward Böhl na něj měli nepřehlédnutelný
vliv. Krajina a detaily z domácnosti broučků byly inspirovány Elberfeldem Karafiátových a Kohlbrüggeových časů (např. středové okno nad
dveřmi). Podstatná však byla prostota jejich víry. Zde se také seznámil
se slečnou Herminkou, s níž se chtěl oženit. Z toho nakonec sešlo a Jan Karafiát
zůstal starým mládencem.
Roku 1870 vstupuje do londýnského misijního bratrstva, je vyslán do Roudnice,
náležející tehdy do krabčického sboru. Zde zřídil po vzoru Theodora
Fliedlera černilovský farář Václav Šubrt dívčí institut (dnes DOS Diakonie
ČCE). Ačkoliv by misijní práce odpovídala jeho poslání, byl jí nakonec
zklamán, neboť se od něj očekávalo, že bude místní zbožné katolíky
přesvědčovat na evangelickou víru. Vděčně proto přijal od londýnského
bratrstva jiné zadání: sepsat knížku o Janu Husovi. Hotova byla už na jaře
roku 1871. Po jejím vydání se mohl vydat na studia do skotského Edinburghu jako host Skotské svobodné reformované církve. Zde se
seznámil s bohatou šlechtičnou Miss Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley
(1819- 1912), která byla jeho celoživotním vzorem, intelektuální i materiální
oporou a přítelkyní.
Po skončení studií pracoval rok v Kolíně nad Rýnem v rodině továrníka
Langena jako vychovatel. Po návratu ze Skotska roku1872 učil náboženství,
pedagogiku, didaktiku a češtinu v Evangelickém učitelském semináři v Čáslavi,
kde působil i jako spirituál. Roku 1874 se stal jeho správcem.
-9-
V letech 1870 – 1871 působil jako vikář Reformované církve v Roudnici,
odkud odešel na studia do Edinburghu. V letech1875 – 1895 působil jako farář
v Hrubé Lhotě. Po dvaceti letech na Hrubé Lhotě odešel do Prahy, kde se
věnoval práci na revizi Bible kralické a vypomáhal v pražských sborech. Celý
život ho trápila náboženská netolerantnost Čechů a nenávist mezi katolíky a
evangelíky. V pamětech uvádí příklad z Německa: Evangelíků bylo ve městě
málo a tak se dohodli s katolíky, že si v jejich kostele udělají mši časně ráno a
potom bude mše katolická. Dále píše: Věc, v Čechách naprosto nemyslitelná.
Je znám první českou původní autorskou pohádkou pro děti Broučci: pro malé i
veliké děti (1876). Knihu vydal anonymně vlastním nákladem u Václava
Horkého. Po sedmnácti letech byla objevena spisovatelem Janem Herbenem.
Díky recenzi Gustava Gamy Jaroše v časopise Čas byla první edice rychle
vyprodána a v roce1894 přišla reedice. Dílo je oceňováno pro básnický sloh a
ve své době novátorský přístup ke světu dítěte, počítá s psychologií dítěte.
O jeho teologickou a morální hodnotu se ovšem vedou spory - vyčítá se mu
důraz na bezmyšlenkovou poslušnost, která se (podle Maxe Webera) právě
v reformovaném prostředí vysoce cenila.
Svá autorská práva na tuto knihu odkázal Českobratrské církvi evangelické,
která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydáváním bible
a církevních tisků.
-10-
BOHUMIL HRABAL
Slavný spisovatel, od jehož narození uplyne 28. března už sto let, je s námi
stále. Svým literárním dílem, ale také filmy, jichž podle Hrabalových
předloh a začasté i s jeho scénáristickou spoluúčastí vzniklo celkem dest.
Snad můžeme v naději dodat: doposud.
,,Perličky na dně:
v každém člověku je něco krásného (i v tom největším grázlovi).
Je velmi důležité tu perličku najít."
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii
Kiliánové, otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala
zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za
Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v
pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu
stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919
přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil
Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka
neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal,
pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval,
zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra
obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti.
Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu
přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to
je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav,
které Bohumil Hrabal dal literatuře.
-11-
Bohumil Hrabal je nejvýznamnějším současným českým prozaikem. Ve svých
knihách je vynikajícím vypravěčem, je to prozaik světové úrovně. Do literatury
vstoupil v 50. letech. Vystudoval práva, měl ale různá zaměstnání - byl
dělníkem v ocelárnách na Kladně, číšníkem, výpravčím v Kostomlatech nad
Labem, úředníkem, baličem starého papíru ve sběrných surovinách, jevištním
technikem, od roku 1963 spisovatelem. Po roce 1968 mu bylo dočasně
zakázáno publikovat, díla vycházela v samizdatu, nebo v cizině. Od roku 1975
smí opět volně tvořit a vydávat knihy. Navázal na Haškovo výtečné
vypravěčské umění, líčí zážitky z dětství, okupace, života v Praze i v Polabí Kersko. Zná prosté lidi (figurky), má zálibu v groteskních situacích,
neobvyklých povahách a šokujících nápadech. Píše povídky a novely silně
aktualizovaným (neotřelým) jazykem. Část jeho díla byla i zfilmována
(Slavnosti sněženek, Ostře sledované vlaky).
Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky.
Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho
většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a
obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a
dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor
bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s
poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale
strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru.
Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v
oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé
proudy české literatury.
-12-
Hrabal zemřel 3. 2. 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické
kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě
na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka
„Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr
„Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si
přál.
DÍLO:
povídky "Ostře sledované vlaky; Taneční hodiny pro starší a pokročilé;
Pábitelé; Morytáty a legendy; Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet;
Skřivánci na niti; Perlička na dně; Fádní odpoledne; Toto město je ve společné
péči obyvatel"
vzpomínkové prózy "Městečko, kde se zastavil čas; Postřižiny;
Krasosmutnění; Slavnosti sněženek"
romány "Obsluhoval jsem anglického krále; Něžný barbar"
vrcholné dílo "Příliš hlučná samota"
autobiografická trilogie "Svatby v domě; Vita nuova; Proluky"
filozofické úvahy "Dopisy Dubence (čtyři svazky)"
díla 80. let "Harlequinovy miliony; Kluby poezie; Uragán nad Prahou"
-13-
JIŘÍ ŠLITR
Když se ho v šedesátých letech novináři ptali, čeho by se nechtěl dožít, odpověděl:
,,Nízkého věku." Právě to ho, bohužel, potkalo. Z devadesáti let, kterých by dosáhl 15.
února 2014, byla Jiřímu Šlitrovi dopřána pouhá polovina. Přesto toho stihl dost.
Dodnes se o něm hovoří jako o skladateli, který sypal z rukávu jeden šlágr za
druhým, o roztomilém klaunovi a vynikajícím kreslíři.
Jiří Šlitr se narodil 15. 2. 1924 v rodině učitele ve Lhotě Zálesní v okrese Semily,
odkud se rodina později přestěhovala do Jilemnice a následně (kvůli tomu, že otec
narukoval) do Rychnova nad Kněžnou. Šlitr dostudoval gymnázium v Rychnově v
době druhé světové války (1943) a pracoval chvíli v továrně svého strýce, aby unikl
před totálním nasazením v Říši. Podobně jako Danny Smiřický z próz Josefa
Škvoreckého, i mladý Jiří během války hrál v dixielandové skupině, založil
Rychnovský dixieland, ze kterého vznikl Czechoslovak Dixieland Jazz Band. S touto
skupinou několikrát vystupovali i v pražském divadle E. F. Buriana v představení
Cesta jazzu, existovali do roku 1949 a zachovala se dokonce jedna nahrávka At The
Jazzband Ball, která vyšla na desce Český jazz 1920-1960 (i s Šlitrovým sólem na
piano). Později někteří členové skupiny hráli ve slavnějším Pražském dixielandu.
Obě své hlavní profese měl Jiří po rodičích – od maminky se naučil hrát na klavír, od
tatínka, profesora kreslení, malovat. Na přání otce se věnoval i studiím práv a v Praze
vystudoval právnickou fakultu UK (tuto profesi ale vykonával pouze v hereckých
rolích). Dvouletou vojenskou službu splnil v Milovicích (1949-51), kde se stal
výtvarníkem Ústředního domu armády.V té době se seznámil s textařem Pavlem
Koptou a napsal spolu s ním několik písniček (Drožkář, Dnes naposled, Černá
Jessie). Kopta jej dostal na Barrandov, kde Šlitr hrál na piano a seznámil se tak
s Miroslavem Horníčkem (ještě dříve než ten začal vystupovat s Janem Werichem).
Začal dělat hudební doprovod pro jeho pořady Humor není pro legraci nebo Člověk
mezi lidmi, ale co bylo nejdůležitější, v roce 1957 jej Horníček vzal na koncert Akord
Clubu do Reduty, kde vystupoval jistý Jiří Suchý. Šlitr zatím také hudebně
spolupracoval se začínajícím režisérem V. Svitáčkem na některých jeho snímcích
-14-
(zpravidla reklamních). Intenzivně se pořád věnoval kreslení, Galerie hlavního města
Prahy od něj tehdy odkoupila pár kreseb s pražskými motivy. V roce 1957 měl pak
svou první výstavu v Praze (další byly v letech 1959, 1961, 1964, 1968 a 1969). Šlitr
v té době nebyl nikde zaměstnán, ale zároveň byl členem Svazu výtvarníků, takže pro
úřady bylo vše v pořádku a on se mohl věnovat hudebním i výtvarným projektům.
Dělal lecco, doprovázel Ljubu Hermanovou, hrál improvizace v kině během němých
grotesek Chaplina, doprovázel také Jiřinu Steimarovou a Eduarda Dubského. Také
byl členem Laterny Magiky (až do roku 1961), se kterou jezdil často i do zahraničí
(jeho číslem byla skladba, kde díky filmové projekci obstarával všechny nástroje
jenom on). Členkou Laterny byla i herečka a konferenciérka Sylva Daníčková, která
se stala Šlitrovou dlouholetou přítelkyní (ačkoliv se nevzali, byli partnery až do jeho
smrti). S Laternou se pod vedením Alfréda Radoka zúčastnil i půlročního zájezdu na
Světovou výstavu Expo 58 do Bruselu, kde se u klavíru střídal s Rudolfem Roklem.
Hudbou Šlitr obstaral části Živé sklo a Finále a mimoto na Expu i vystavoval své
kresby. K výstavě vydalo SNKLU obsáhlou biografii, Šlitrovo jméno zde sice
nenajdeme, ale je alespoň na fotografiích ze zmíněného představení. S Laternou
jezdil posléze i jinde po světě (Moskva, Londýn, Vídeň…).
Pozvolná spolupráce s J. Suchým začala rychle nabírat obrátky. Jejich první
písničkou byla skladba Píseň o Hamletovi. Objevili se v televizi během
silvestrovského programu, kde odzpívali Takový je život („Potkal potkan potkana“)
a Vesnickou romanci. Přičemž jejich výstup vyvolal legendární reakci nějakého
rozhořčeného diváka: „Co jste to tam pustili za dva chuligány?“ V roce 1959 už
skládali písně pro hry konkurence: Jesse B. Semple se žení (Divadlo S.K. Neumana)
a Bapopo (Rokoko), ale především se J. Suchým a F. Havlíkem založili v roce 1959
nové divadlo - Semafor. Hned první hrou, Člověk z půdy, začala tzv. zlatá
éra Semaforu, která je vymezena právě obdobím působení Šlitra v divadle. Po tvůrčí
stránce se věnoval zprvu pouze psaní písní, jako herec se poprvé na jevišti představil
až v roce 1962 v Jonášovi a tingl tanglu, a to více méně trochu z nouze, když se
rozpadl první herecký tým Semaforu. Obrovská sláva ale jasně určila, že jeho naivní
herectví perfektně funguje, a ze skladatelského týmu S+Š se tak stala i dvojice
herecká. V této době také poprvé Šlitrův hlas zazněl i na deskách, zatím v duetech Chybí mi ta jistota a Tu krásu nelze popsat slovy. V roce 1963 ovšem získal 20. místo
v anketě Zlatý slavík, o rok později byl už šestý.
-15-
Zazářil v divadelním i filmovém Recitalu 64 a jako herec se objevoval i v dalších
filmech, vždy spolu se J. Suchým (Bylo nás deset, Kdyby 1000 klarinetů …). V roce
1965 odmítl hudbou opatřit Suchého hru Sekta, ale složil jazzovou operu na jeho
libreto Dobře placená procházka, kterou Miloš Forman natočil vzápětí jako film a po
mnoha letech se tento projekt (ironií osudu v kombinaci s odmítnutou Sektou) dostal
až na prkna Národního divadla (2007). To asi Šlitra skutečně nenapadlo, nicméně
Procházce velmi věřil a snažil se ji udat i v zahraničí, zejména na Broadway ve
vysněné Americe, což se mu ale nepodařilo (nicméně s úspěchem se hrála např. v
Belgii). V té době podle vzpomínek J. Suchého nebo M. Horníčka Jiří Šlitr začal
zlehka podléhat úspěchu, a jak se říká, Praha mu začínala být malá.V roce 1966 se
oba Jiří herecky „rozešli“,Suchý uvedl Benefici a Šlitr hrál v Ďáblovi z Vinohrad
(odtud pochází jeho asi nejslavnější hit Co jsem měl dnes k obědu). Vzájemné vztahy
tehdy skutečně ochladly (Suchý to zdůvodňuje hlavně tím, že sám začal pracovat na
filmu Nevěsta a nepřizval Šlitra ke spolupráci), nicméně v tvůrčím procesu to nebylo
znát a oba Jiří hráli i skládali společně dále. Šlitr z divadla vyhodil kmenový orchestr
F. Havlíka, protože chtěl pod dobovým vlivem Semafor více posunout k
bigbeatovému zvuku, což Havlík odmítal. V té době vystavoval své kresby ve
Wiesbadenu, v Dortmundu, New Yorku. V roce 1967 se vydal na Světovou výstavu
do Montrealu, kde uváděl Kinoautomat pro děti a pořad Stars of Prague. Další
výstavy ho čekaly v Hollywoodu a Houstonu. Během následujícího divadelního turné
se vztah S+Š znovu zlepšil (dle Suchého se z nich právě v tu dobu teprve stali
skutečně blízcí přátelé), což utužily události léta 1968. Šlitr reagoval okamžitě a ještě
v době, kdy byl J. Suchý v zahraničí, nasadil obnoveného a politicky aktualizovaného
Ďábla z Vinohrad. Ještě dál šla vzápětí dvojice ve hře Jonáš a Dr. Matrace, politická
kritika byla i ve filmu Zločin v šantánu. Šlitr (i Suchý) navíc podepsal petici
Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Koncem 60. let se výrazně podílel na televizních
pořadech Plakala panna plakala (2 díly) a Grandsupertingltangl (3 díly), znovu se
usmířil s F. Havlíkem a studiovou desku Jonáš a Dr. Matrace opět natočil Havlíkův
orchestr. Celkově se jeho vztah k lidem zjemnil a zmizely ony lehce „hvězdné“
manýry, i když podle Havlíkova tvrzení začal tehdy uvažovat, že
ze Semaforu odejde, protože se chtěl pokusit prorazit v zahraničí. Ostatně obě jeho
hlavní profese, tedy skladatel a výtvarník, jazykové i kulturní bariéry snadno
překonávaly. Jak by to všechno bylo, se už ale nikdo nedozví, protože…
-16-
26. prosince 1969 přišla rána, která zaskočila nejen jeho přátele, ale celou republiku.
Šlitr odjel z domova se slovy, že potřebuje v Praze něco zařídit. Když se dlouho
nevracel, začala po něm rodina pátrat, našla jeho auto před ateliérem na Václavském
náměstí a bohužel v ateliéru potom i mrtvého Šlitra. Příčinou úmrtí byl unikající
svítiplyn z kamen, kterými si v ateliéru přitápěl. To bylo vše, spekulace, že šlo o
romantickou sebevraždu (spolu s ním zemřela i mladá žena) nebo dokonce o vraždu,
se ukázaly jako zcela nesmyslné. Co ještě nebylo řečeno? Doktor Klavír (jak mu
přezdíval Horníček) nebo Rybín (jak se mu říkalo v Semaforu) měl sestru Olgu, uměl
výborně lyžovat, rád hrál tenis, tancoval, řídil auto, alkoholu moc neholdoval, ale
abstinent nebyl, nekouřil (jen příležitostně fajfku). Také rád cestoval a měl rád dívky
(to druhé víc), z muzikantů Sammyho Davies Jr. nebo Ellu Ftzgerald, ale oslovili ho
třeba i Beatles, z Čechů pak asi nejvíc Jaroslav Ježek. Z výtvarných umělců Picasso,
J. Miró nebo P. Klee , také si velmi vážil J. Steinberga, přímý vliv na něj měl Josef
Liesler, od kterého se učil spolu se svým kamarádem Karlem Teissigem. Obdivoval
také Jiřího Trnku. Nakreslil tisíce obrázků, zejména portrétů a karikatur, motivů z
městských ulic a jazzových hudebníků. Ilustroval řadu knížek (např. Škvoreckého
Babylónský příběh a Zbabělce nebo Redutání P. Boška), výstavy jeho kreseb a maleb
byly uvedeny v Západním Německu, v Hollywoodu, v New Yorku, Houstonu…
Nejčastěji kreslil perem nebo tužkou, ale zkoušel i olejomalbu, akvarel, linoryt nebo
suchou jehlu. Jeho posledním dílem byl malovaný dopis synovi Suchého Jakubovi,
jehož faksimile po Jiřího smrti vyšla jako příloha knižního sborníku nazvaného
stručně Šlitr. Poslední písní, kterou pro někoho napsal, byla Líbej mne víc Milušky
Voborníkové. Na jeho pohřbu zněly Láska nebeská a Jo, to jsem ještě žil.
Jiří Šlitr, věčně svobodný mládenec, měl nemanželskou dceru, což nikomu nikdy
neprozradil (nevěděl to ani J. Suchý). Byl, dnes by se řeklo, workholik, také člověk
velmi cílevědomý a velmi talentovaný, prakticky vše, do čeho se pustil, mu šlo. Byl
multiinstrumentalistou, uměl hrát snad na všechny nástroje, které se mu dostaly do
rukou (piano, harmonika, kytara, saxofon, trubka…). Napsal stovky písniček, z nichž
mnohé patří do zlatého fondu české pop music (Tulipán, Krajina posedlá tmou, Oči
sněhem zaváté, Babetta, Včera neděle byla …), doslova zlidověla vánoční Purpura
(naopak omylem jsou mu často připisovány Suchého Pramínek vlasů a Blues pro
tebe). Zasáhl do celé řady hudebních stylů, od jazzových, swingových,
dixielandových a bluesových písniček, k rock and rollu, boogie woogie a bigbeatu,
také k šansonu, koketoval s lidovkami, písničkami pro děti, uměl složit charleston i
častušku nebo gospel. V případě Dobře placené procházky i muzikál. Na co se často
zapomíná, je fakt, že složil také filmovou hudbu pro několik ne-semaforských filmů
(Černý Petr, O něčem jiném). Dělal toho zkrátka moc a moc a sám sebe označil za
takového „univerzálního diletanta“.
-17-
CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE . . .
Chtěli bychom vám připomenout cyklus krátkých pořadů vysílaných
Československým rozhlasem v roce 1967. Jedná se o o pojmy a rčení,
které jsou spjata s dějinnými událostmi nebo uměleckými díly.
... co to je, když se řekne – STARÝ JAKO METUZALÉM
Adam podle Starého zákona zemřel, když mu bylo 930 let. Do osmi set let
plodil děti, a proto se asi lidstvo tak rychle rozrostlo. Tím spíš, že ani tito
potomci nebyli na světě kratší dobu. Adamův syn Set žil 912 let, Setův syn
Enos 815 let, Enosův Kainan 840 let atd. Noe, to je ten, co tak chytře přečkal
potopu, prý dokonce zemřel ve stáří 950 let. Všechny však trumfl děd
Metuzalém nebo Metušalah – dotáhl to na 969 let. Žil prý asi v polovině třetího
tisíciletí před naším letopočtem a zůstal dodneška držitelem rekordu v
dlouhověkosti. To je také všechno, co o něm víme.
Je těžko odhadnout, kolik bylo Metuzalémovi doopravdy, protože nevíme, jak
dlouho trval podle představ autorů bible tehdejší rok. O několik století později
se další Adamovi potomci dožívají už věku mnohem střízlivějšího: Izák 180 a
jeho syn Jákob 130 let. Je to mnoho, ale zní to už pravděpodobněji, když
uvážíme, že nedávno zemřel muž narozený před napoleonskými válkami, který
má v Kirgizii stopadesítiletého konkurenta, a že v Jugoslávii napočítali tisíc lidí
starých 120 let. Také u nás máme několik stoletých junáků, k nimž patřil i
národní umělec J. Š. Kubín.
O nich všech říkají lidé, že jsou nebo byli staří jako Metuzalém, který se stal
symbolem dlouhověkosti. Lidé po ní odjakživa toužili, vymýšleli různé elixíry
života a kameny mudrců. Karel Čapek ukázal ve ,,Věci Makropulos", že není
tak příliš oč stát, a někteří důchodci s tímto názorem souhlasí. Bernard Shaw
naopak ve hře "Zpět k Metuzalémovi" líčí život dlouhověkých daleko
přitažlivěji. Snad proto, že Čapek psal svou hru mlád a Shaw jako stařec.
Měli bychom se však ještě zmínit o věku praotce Abraháma, který se svým
lidem putoval z mezopotámského města Ur do země Kanaán a vlastně založil
židovské náboženství. Protože se říká o padesátnících, že spatřili Abraháma
nebo že oslavili abrahámoviny, mohl by si někdo myslet, že zakladatel
izraelských kmenů zemřel relativně mladičký. To by byl omyl. První kniha
Mojžíšova praví doslova: ,,Tito pak jsou dnové let života Abrahámova, v nichž
byl živ: sto sedmdesáte a pět let. I skonal a umřel Abrahám v starosti své, stár
jsa a plný dnů . . ."
-18-
Ta padesátka se dostala do oběhu Nového zákona, kde Ježíš vysvětluje Židům
své božství. Oni se dovolávají Abraháma, on jim vyčítá, že se prohlašují za jeho
syny, ale neřídí se jeho příkladem. Slibuje posmrtný život těm, kdo mu uvěří, a
na námitku, že i Abrahám a ostatní zemřeli, odpovídá, že žijí. Nato se Židé
rozesmáli: ,,Padesáti let ještě nemáš, a Abraháma jsi viděl?" Tato věta v
evangeliu sv. Jana hodně zamotala hlavu církevním badatelům, protože podle
ní je tu Ježíš mnohem starší než v ostatních textech. Ale ujala se, a i když dnes
nemluvíme o padesátnících jako o velebných kmetech, toho Abraháma jim
často připomínáme.
... co to je, když se řekne – KOUKÁ JAKO BABINSKÝ
V historických kalendářích příslušnou zmínku nenajdete. A tak už málokdo ví,
že 1. srpna r. 1879 zemřel v Řepích u Prahy nejpopulárnější český loupežník.
Václav Babinský je nám tím, čím je francouzům Cartouche, němcům
Schinderhanes, angličanům Robin Hood. Nemá sice chlapské ušlechtilosti
Janošíků, ale podle podání se v něm přece skrývá něco, co zjemňuje
loupežnickou povahu. S oblibou se u nás dosud vypráví, jak tam či onde v dík
za důvěru pohlídal statek či kočár plný peněz, neozbrojenému neublížil, bylo
mu líto, když se o něm špatně mluvilo.
Neminulo ještě ani tolik let od Babinského úmrtí, a jak je všechno spleteno!
Historická pravda se smísila s fantazií, něco přidaly dlouhé řady vypravěčů.
Babinským se zabývala i literatura, a dokonce ještě za jeho života. Vedle
Scheibových novel to byl zejména Tschabuschniggův román o tomto ,,hrozném
lesů pánu" , který se stal zdrojem anekdot, jež pak o Babinském kolovaly.
Tschabuschniggově fantazi děkujeme i za postavu člena Babinského bandy
Slavíka. Když jeho ,,šéfa" v Polsku, kde se skrývá jako pan Domanski, konečně
chytnou, chce ho Slavík, přestrojen za kapucína, osvobodit. Pokus se nezdaří a
zoufalý raubíř ujíždí do Ameriky, kde se ožení s indiánkou Oceolou... Dnes to
působí trošku pouťově, stejně jako láska Babinského a věrné Apolénky, ale byl
čas, kdy se to všechno hltalo. Také za výlohami sedaly figuríny Babinského a
lidé si je vzrušeně ukazovali.
Jaká byla pravda? Znal jsem pamětníky, kteří ještě Babinského vídali.
Nejčastěji v hospodě U zlaté lodi na rohu Klárova a Letenské ulice. To domovní
znamení tam visí dodnes. To už ovšem bylo po Babinském propuštění z
dlouholetého žaláře. Stařec s dlouhým bílým vousem zahradničil v Řepích
jeptiškám. Když něco v Praze potřebovaly, ochotně jim pro to doběhl. Zašel si
pak do téhle hospůdky na pivo a za džbánek chmeloviny a kozí syreček byl
ochoten bavit celou hospodu. To už nebyl veliký brigant, ale loupežnický
-19-
důchodce, třaslavé ruce sotva uzvedly pivní sklenici. A uříznout hlavu? Ještě
tak hlávku zelí velebným sestrám.
O Babinském U zlaté lodi ví dnes už málokdo. I o jeho hrobě v Řepích. A kdo
si pamatuje jméno jeho rodné vísky Ponkratic na Litoměřicku, kdo proces, při
němž mu byl obhájcem mladičký právník Fr. L. Rieger? Kdo jeho pobyt na
Špilberku, zostřený po pokuse o útěk? Historická fakta jsou vedlejší, vždyť
podle dokumentů šlo všehovšudy o jednu loupež. Zato žijí legendy, žije píseň o
tom, jak ,,v údolí kdes v Africe stojí velká věznice, vězni se tam tetelí ve dne v
noci v posteli – mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej". Její melodii
můžete slyšet u táboráků ještě i dnes.
Vedle písně a legend žije ještě rčení: kouká jako Babinský. Nehodí se nám k
té představě, kterou jsme si vytvořili, a ke slovům Jana Nerudy, který v
nekrologu o Babinském napsal, že jako nějaký svatý Kryšpín vyrovnával
neshody společenské podle pevných zásad, takže když nějaký chudák
potřeboval padesát zlatých, vzal některému boháčovi několik tisícovek a tu
padesátku potřebnému dal. Neboť koukat jako Babinský, to není žádný
příjemný kukuč. Nemyslí se tím sladkobolný pohled třaslavého kmeta nad
syrečkem a pivním džbánkem, ale řízný, nevraživý, kosý pohled surového
loupežníka. Podívat se jako Babinský znamená podívat se zle, neurvale,
výhružně, potměšile a surově – zkrátka, jak se sluší na lupiče z povolání.
-20-
KVÍZ
1. Burské oříšky sklízíme z rostliny, která se jmenuje:
a) podzemnice
b) olejnice
c) topinambur
2. Nejvíce bílkovin obsahuje:
a) smetana
b) jogurt
c) ementál
3. Mletá skořice je prášek z:
a) plodů tropického stromu skořicovníku
b) z kořene skořicovníku
c) z kůry skořicovníku
4. Pilaf je pokrm z:
a) rýže a vepřového masa
b) rýže a skopového masa
c) rýže a rybího masa
5. Listové těsto pečeme:
a) hodně vyhřáté troubě
b) středně vyhřáté troubě
c) mírně vyhřáté troubě
6. Aperitivy bychom měli podávat v:
a) úzkých vysokých sklenicích
b) plochých širokých sklenicích
c) v likérových skleničkách
7. Šlejšky (případně slejšky) jsou:
a) taštičky z bramborového těsta plněné zelím
b) šišky z bramborového či kynutého těsta
c) bramborové noky
Odpovědi: 1a, 2c, 3c, 4b, 5a, 6b, 7b
-21-
Koledníci jdou,
pomlázku nesou,
zpívají koledy,
„vajíčko dejte mi“.
Ať je pěkně malované,
od srdíčka darované.
Přejeme Vám
požehnané velikonoční svátky,
radost z jarních dnů
a klid v duši.