Historie, péče, kultura a vzdělávání nevidomých a

Historie, péče, kultura a vzdělávání nevidomých a

HISTORIE, PÉČE, KULTURA A VZDĚLÁVÁNÍ NEVIDOMÝCH A SLABOZRAKÝCH
U NÁS I V ZAHRANIČÍ
Studijní materiál pro účastníky kurzu „Osvětový pracovník a konzultant pro
zpřístupňování prostředí osobám se zrakovým postižením“ pořádaného o. s.
Okamžik, modul Osvětová činnost. Tento kurz je financován z Evropského sociálního
fondu v rámci Operačního programu Praha-Adaptabilita.
Zpracovala: Mgr. Eliška Hluší, duben 2011
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
Vážené dámy a pánové,
dovolte mi, abych Vás seznámila s historií, péčí, kulturou a vzděláváním nevidomých
a slabozrakých u nás i v zahraničí.
Čerpala jsem z literatury významného brněnského tyflopeda PhDr. Josefa Smýkala,
který jako jediný se historií a vzděláváním nevidomých a slabozrakých dětí i
dospělých osob komplexně zabývá.
V českém prostředí
V r. 1807 vznikl u nás historicky první ústav v Praze na Hradčanech, kde vyučovali
významní nevidomí a slabozrací pedagogové. Jmenuji např. Josefa Bezecného,
který je autorem dřevěné rozkládací mapy Střední Evropy. Řádové sestry do ústavu
přicházejí až ve 2. polovině 19. století, hlavně pak na rozhraní 19. a 20. století. Velmi
významně do výuky v té době zasáhly Aquina Sedláčková, která adaptovala
Lormovu abecedu pro hluchoslepé osoby. Je rovněž autorkou mapy Prahy.
Dominata Hoňková pro nevidomé žáky vyrobila různé modely hmyzu. Některé se
zachovaly dosud, jsou umístěny v Koutku tradic školy.
V r. 1910 byl založen Deylův ústav v Praze (Jan Deyl, oční lékař). V tomto ústavu se
řemesla vyučovala do r. 1948. Poté se zde vyučovalo hudební vzdělávání
nevidomých. Do tradice hudebního vzdělávání velmi významně zasáhl nevidomý Jan
Drtina, který vyučoval v této instituci hudební školy, později Střední hudební školy
internátní. Usiloval také o to, aby se ze Střední hudební školy stala Konzervatoř pro
mládež s vadami zraku, což se mu nakonec podařilo. Vyučovali zde mnozí nevidomí
a slabozrací pedagogové např. Ivan Tylňak, Karel Hejda, Otakar Heindl, Jan Budín
aj.
I výuka ladění se ve škole provozovala. Vyučovali ji rovněž nevidomí a slabozrací
pedagogové v tomto oboru vyškolení např. František Podlucký, Ján Melicher, Jan
Tribenekl aj.
V současné době opět tato škola nese název Konzervatoř Jana Deyla a střední školy
pro zrakově postižené studenty. Konzervatoř a ladičská škola Je jediná svého druhu
ve světě. Proto zde studovali a studují zrakově těžce postižení studenti ze zahraničí.
V r. 1832 byl založen Aloisem Klarem v Praze zaopatřovací a zaměstnávací ústav
pro slepce. V ústavu byly dílny, později i knihovna.
Historie péče a vzdělávání nevidomých na Moravě začíná v r. 1835 založením
prvního ústavu pro nevidomé v Brně Janem Nepomukem Františkem Rafaelem
Beitlem. Sám se školil ve Vídni u Johanna Vilhelma Kleina. Postupně zde vyučovali
významní tyflopedové, kteří vyráběli pomůcky pro nevidomé i slabozraké. Jmenuji
např. Františka Urbana, Miroslava Borise a Josefa Smýkala
Roku 1950 došlo k diferenciaci speciálního školství, absolventi ústavu pro nevidomé
v Brně, kteří se věnovali hudbě i ladění klavírů odcházeli do Prahy na Střední
hudební a ladičskou školu. Ostatní pak odcházeli do Klarova ústavu, kde vzniklo
odborné učiliště a ekonomická škola. Totéž platilo rovněž pro žáky Hradčanského
ústavu pro nevidomé.
V 90. letech 20. století vznikaly v každém větším městě Speciální školy pro zrakově
těžce postižené a při nich začala pracovat speciálně pedagogická centra. Jejich
pracovníci navštěvují a poskytují konzultace integrovaným žákům i učitelům.
Tyflopedická poradna byla založena J. Smýkalem v r. 1977. Dobrovolní pracovníci si
dali za cíl vyhledávat po celé Moravě nevidomé a slabozraké děti. Tento nesnadný
úkol by nebyl možný bez pomoci pediatrů. Na ni později navázala podobná poradna
v Praze. Po vzniku České unie nevidomých a slabozrakých (dále jen ČUNS) byla
Tyflopedická poradna začleněna do této nové organizace. 1. ledna 1997 tento projekt
převzala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (dále jen SONS) pod
názvem Středisko rané péče. V r. 2000 se z nich staly obecně prospěšné společnosti
a došlo i ke změně názvu na Společnost pro ranou péči. Totéž čekalo i ostatní
projekty, které založila ČUNS resp. SONS.
Tyfloservis vznikl v r. 1991. Pečuje o lidi nevidomé a slabozraké, ale také o později
osleplé. Pracovníci zajíždějí do rodin, kde tyto osoby učí prostorové orientaci a
samostatnému pohybu, sebeobsluze, čtení a psaní Braillova písma.
TyfloCentrum vzniklo v r. 2000. jednotlivá střediska se zabývají spíše volnočasovými
aktivitami, kterých se účastní nevidomí a slabozrací lidé.
Nevidomí a slabozrací studenti se po ukončení střední školy mohou hlásit ke studiu
na vysokých školách. Většinou si vybírají obory pro ně zajímavé. Jmenuji studium
jazyků, na pedagogické fakultě, právnické fakultě informatiky a ekonomické fakultě.
Ve studiu jim pomáhají dvě střediska. V Brně při Masarykově univerzitě na fakultě
informatiky v r. 2000 vzniklo středisko Teiresiás. V Praze o rok dřív vzniklo při
Karlově univerzitě středisko Tereza. Obě mají za úkol vysokoškolským studentům
digitalizovat, tisknout v Braillově nebo běžném písmu zpřístupňovat různá skripta.
Pro práce neschopné a staré nevidomé a slabozraké občany jsou u nás dva ústavy
sociální péče pro zrakově těžce postižené osoby v Brně-Chrlicích a v Praze na
Palatě.
Pomůcky pro nevidomé si v dřívějších dobách často nevidomí vyráběli sami nebo je
získávali v ústavech, později školách, a také je vyráběli nevidomí řemeslníci
jednotlivých spolků.
Od starověku do dnes
Ve starověku byli nevidomí lidé po narození utracováni. Později mohli být potulnými
hudebníky nebo třeba věštci.
Problematikou vzdělavatelnosti i společenského zařazení nevidomých se zabývali
někteří osvícení filozofové. Marcus Fabius Quintilianus (35–95) ve své učebnici
řečnictví Institutio oratoria upozorňuje na to, že „slepci“ mohou číst ryté písmo.
Až do 17. století bylo fakticky nejasné, co mohou nevidomí lidé dělat, jací vlastně
jsou, zdali jsou vůbec ve své většině vzdělavatelní a zda se mohou zaučit k výkonu
některých prací. V této době se objevují první osvícenci, kteří ve svých dílech
upozorňují na možnost zaměstnat je nikoliv již pouhou žebrotou, ale najmout je jako
profesionální klášterní modliče. I nevidomí lidé sami pociťují stále užší vztahy mezi
sebou a ostatní společností. V tomto ovzduší potom vznikají dobročinné organizace
i organizace nevidomých lidí – slabozrakých až mnohem později. Bylo tomu tak
proto, že slabozraký člověk se mohl dříve a lépe integrovat, bylo pro něho dost
pracovních možností (pasáci dobytka, pomocníci řemeslníků, poslíčci aj.). S
postupující industrializací se obě skupiny zrakově postižených lidí sblížily a našly k
sobě schůdnou cestu.
Jedním z nezbytných prostředků, kterými se nevidomí lidé stávají v myslích jiných
lidmi, je práce. Jakmile měli možnost přispět na svou obživu manuální nebo
jakoukoliv jinou prací, začala společnost kolem nich pomalu chápat, že propast mezi
vidícími a nevidícími není zase tak veliká.
Přípravou nevidomých k práci se zabývaly výchovně vzdělávací ústavy. Jen pouhý
jejich seznam by zabral velkou plochu. Historicky první založil Valentin Hüy v Paříži
roku 1784. Odtud se pak rozvíjí pedagogická praxe, později zobecňování jejích
výsledků a nakonec vědecká disciplína tyflopedie jako integrální součást speciální
pedagogiky.
Další ústavy pro výchovu a vzdělávání nevidomých vznikaly ve Skotsku, Rakousku,
Anglii, Německu aj. U nás vznikl první takový ústav v Praze roku 1807, v Brně 1835.
Ve 20. století našla dosud povětšině improvizovaná výchovná snaha postupným
zobecňováním zkušeností své místo jako jedna ze speciálních pedagogik. Tyflopedie
vypracovala hlavní své kategorie a pojmy, stanovila úkoly a cíl výchovy i vzdělávání
zrakově postižených dětí. Úkoly jsou prostředkem ke stanovení cíle, že každému
nevidomému i slabozrakému má být umožněno prožít svůj život v aktivitě a
společensky užitečné práci. K tomu by měly přispět i současné snahy o tzv. integraci
do majoritní společnosti, která by se odvíjela již v předškolním věku dítěte.
Slabozraké děti byly zařazovány do pedagogické péče mnohem později než děti
nevidomé, ačkoliv již od zřízení prvních výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé
se objevovaly snahy postarat se i o výchovu a vzdělání slabozrakých dětí. Hronek
(1957, s. 48) uvádí, že snad první, kdo vyslovil myšlenku oddělit slabozraké děti od
nevidomých a vzdělávat je odděleně, byl magistrální dvorní rada vídeňský Franz E.
von Gahais de Paula (1173–1809) tím, že navrhoval, aby při ústavech pro nevidomé
děti bylo zřízeno oddělení pro poloslepé. (Gahais, 1802)
Přesto i Johan Wilhelm Klein (1765–1848) přijímal do svého ústavu pro nevidomé
děti i děti "polovidící". Většina jich však zůstávala doma. Vykonávaly domácí práce,
byly využívány pro pasení dobytka, ve městech jako poslíčci aj.
Teprve na přelomu 19. a 20. století se snažili oftalmologové a tyflopedové zavést
speciální třídy pro slabozraké žáky (Hronek 1971, s. 48).
Koncem 19. století vznikaly při ústavech pro nevidomé první speciální třídy pro
slabozraké žáky. První neplně organizovaná škola pro slabozraké žáky vznikla v
Německu (1909 – v Mülhausenu). U nás byla založena první třída pro slabozraké
žáky v Brně roku 1927 (pro krátkozraké).
Z hlediska historického pohledu je starší péče o vzdělávání nevidomých dětí.
Slabozraké děti na speciální péči musely čekat až do začátku 20. století. Zpočátku to
byla v obou případech péče individuální, později institucionální. (Ludvík 1956, s. 22)
Několik významných osobností, které pro nevidomé hodně znamenaly. Jan Drtina,
Jan Schwarz, František Podlucký, Jan Nepomuk František Rafael Beitl.
Z zahraničních to byly: Martin Kunz, Viliam Hrabivec a další.
První písmo, které bylo záměrně vytvořeno ke čtení hmatem, vytvořil italský mnich
Francesco Lana Terzi (1631–1687). Lana při použití bodů vycházel z uzlů na
motouzu. Objevil tak úplně nový prvek při hledání vhodného písma, kdy kombinoval
linie s body. Počet bodů pro jednotlivá písmena odpovídal pořadí písmene v
geometrickém útvaru izolovaném z původní sítě vytvořené pro tento systém. Jeho
písmo mohli nevidomí nejen číst, ale pomocí speciálních pomůcek mohli jím i psát.
Nevidomí psali olůvkem, vidomí hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechával
reliéfní stopu.
Poprvé se tak objevuje písmo, které je koncipováno bez ohledu na jeho čitelnost
zrakem. Významná je také skutečnost, že Lanovo písmo nebylo vytvořeno jen pro
určitého jednoho slepce, jak bylo v této době samozřejmé, nýbrž pro uvažovanou
skupinu nevidících lidí.
Další významný posun ve vývoji písma pro nevidomé přináší francouzský důstojník
Charles Barbier (1767– 1841). při sestavování tajného vojenského písma vyšel
tvůrce ze znalosti díla Francesca Lany Terziho. Písmo jím vytvořené se dalo i ve tmě
rozpoznat hmatem, což vyhovovalo nevidomým. Po řadě úprav přichází pak s
dvanáctibodovým písmem. Základem jsou dva sloupce po šesti bodech pod sebou.
Písmo bylo zavedeno do ústavu pro nevidomé v Paříži v roce 1821. Nevidomí žáci
písmo obtížně četli, neboť bodů je dvanáct, tj. dva sloupce po šesti bodech. Druhým
negativem bylo, že se nejednalo vlastně o písmena, nýbrž o znaky pro fonetickou
výslovnost francouzské řeči.
Nejvýznamnějším písmem, které se dodnes používá a pravděpodobně nebude nikdy
překonáno, je šestibodové písmo, jehož autorem je Louis Braille (1809–1852).
Braille již jako chlapec zcela oslepl a navštěvoval proto pařížský Národní ústav pro
mladé slepce. Tam se seznámil s písmem Barbierovým. Braille získal světovou
proslulost tím, že zjednodušil písmo, kterému se v ústavu učil, a vhodným způsobem
je přepracoval. Užil pouze šest reliéfních bodů, z nichž vytvořil dva sloupce o třech
bodech.
Zpočátku mělo Braillovo písmo mnoho odpůrců, kteří vyvíjeli jiné systémy, ale žádný
se neudržel.
Braille vyřešil problém písma v roce 1825. Na svou dobu bylo však jeho pojetí natolik
revoluční, že se v samotné Francii začalo používat až o čtvrt století později. V roce
1829 vyšla jeho publikace s názvem Postup psaní slov, hudby a zpěvu pomocí bodů
k potřebě slepců (Procédé pour écrire les paroles, la musique et leplain-chant au
moyen des points usage des aveugles).
Na „III. slepeckém sjezdu“ v Berlíně, který se konal v roce 1879, získala Braillova
soustava většinu s tím, že je třeba používat i různé typy reliéfní latinky. Také národy
píšící azbukou, čínskými znaky, sanskrtem, arabským písmem atd. používají
příslušně upravené Braillovo písmo.
Počátkem 19. století se zhotovovaly reliéfní knihy jehlovým písmem. J. W. Klein touto
technikou vyrobil podložku s písmeny z jehel, takže písmo bylo čitelné hmatem i
zrakem. Z hlediska tvorby písma je pro anglicky mluvící nevidomé důležitou
osobností William Moon (1818-1894), anglický právník, který ztratil zrak v pozdějším
věku. Své písmo uveřejnil roku 1847 v Londýně. Moonův systém byl jediný anglický
systém, který se v praxi skutečně užíval. Londýnská Královská knihovna pro
nevidomé obsahovala ještě donedávna takřka polovinu svých knižních fondů
psaných tímto písmem. V oddělení dokumentace tyflopedických informací
Technického muzea v Brně se nachází časopis z r. 1968 psaný právě Moonovým
písmem.
Slepecké muzeum v Brně bylo založeno 5. května r. 1992 PhDr. Josefem
Smýkalem. Sbírky shromažďoval od svých 17 let.
V září 2000 se Slepecké muzeum včlenilo do struktury Technického muzea v Brně.
Za dobu skoro 11. let jsme uspořádali několik výstav, jak v Technickém muzeu
v Brně, tak i mimo něj. Svět haptický I., II., III (Brno (duben-prosinec 2002), Moskva
říjen-prosinec 2004), Sankt Peterburk(únor-březen 2005).
Výstavy v Technickém muzeu v Brně
V prostorách naší kafetérie výstava k 50. Dni nevidomých (říjen-prosinec 2004),
výstava ke 100. výročí narození R. Krchňáka (srpen-prosinec 2005), ke 1150. výročí
narození K. Em. Macana (duben-srpen 2008) Brno, září-prosinec 2008 v ČM
v Pardubicích, k 200. výročí narození L. Braillea (únor-prosinec 2009) a výstava k 20.
výročí organizace Tyfloservis (březen-prosinec 2011).