listopad 2009 - Čechoaustralan

Komentáře

Transkript

listopad 2009 - Čechoaustralan
ČECHOAUSTRALAN
www.cechoaustralan.com
V tomto čísle:Klíček a klíč - Barbara Semenov
2
Listopadové přemítání Glosa Miloše Ondráška
3
O vlastnostech a usilování lidí Zamyšlení Milana Dubského
4
Jak jsem vstoupil do Evropy Frank Nykl
5
Quo usque tandem... - L. Ťopka
6
Odtud a Odjinud - IP
7
Koloběžkou napříč Austrálií Vlastík Škvařil
10
Fotoreportáž z krajanské Šumavy
- Ron Kugler
12
Život je jen náhoda
(12. pokračování) - Ante Schott
14
Deník Leošky Kutheilové Václav Židek
16
VŘSR - Petr Chalupa
17
Český slavík 2009 - B. Semenov
18
Narozeniny
Každý má ten den
- počátek počitadel.
Abakus času,
stěží kdy desetkrát deset řad.
Když se můj první korál
z řady odloup‘,
byl sedmnáctý listopad.
Nohama vzhůru jsem počitadlo obrátila,
listopad proměnila na květen.
Den, který léta krájí čím dál víc šmahem,
měl málo společného s mým listopadem,
než přioděl se sametem.
Vracím se zpátky k podzimu mládí,
duše se o práh rodné země opírá,
hluboce vdechne odpuštění,
hladově šluká listí tlení,
důvěrně známou jasnozřivost, chlad,
co věčně bude mít,
Den v sobě nesl vzpomínek smutek můj sedmnáctý listopad.
a českou duši dojímal.
List zrezivěl, den mizel v mlze.
Barbara Semenov
Listopad zimní vítr svál.
Dřív s touhou jsem jej vyčkávala,
nic nevadilo, že mrazem chřad,
to zádumčivé listí tlení,
co vnímal člověk v okouzlení,
snad proto, že byl mlád.
ČECHOAUSTRALAN
2
Generální konzulát České republiky:
500 Collins Street, Melbourne 3000,
Tel: 03 9629 6196, Fax: 03 9629 1311
KLÍČEK A KLÍČ
Barbara Semenov
Loňského roku jsem po sedmadvaceti letech
v emigraci slavila své narozeniny opět
v Praze. Onoho sedmnáctého listopadu jsem
projížděla tramvají po Národní třídě a zaslechla vedle sebe
slova asi tak dvacetiletého páru. Komentovali hlouček lidí
v podloubí Národní, který se tam shromáždil u příležitosti
vzpomínky na počátek Sametové revoluce. Tehdy zde stejně
staré děti jako mladý pár v tramvaji neohroženě čelily přilbám
a štítům policie totalitního režimu.
„Se tu asi dneska něco děje“, pravil s přehledem mladík.
Partnerka jen mávla rukou, „No jo, a hele je tu televize,
asi zase ňáká celebrita“. Sevřelo se mi srdce.
Než jsem se stačila podívat na hloupou omladinu, upoutal
moji pozornost další, podstatně větší zástup blížící se
od Národního divadla. Ač zakukleni od hlavy k patě v bílých
mundúrech, nebyli to žádní komedianti, jednalo se o dav
s nápisy protestujícími proti radaru.
„Kdyby nebylo sedmnáctého listopadu před devatenácti lety,
stěží by si někdo byl dovolil takto protestovat“ – blesklo mi
hlavou. Totalitní vládci v zemi by sotva čekali na vyjádření
lidu, zda mohou či nemohou něco někam umisťovat. Jak se
však zdálo, dnešní protestující měli v té chvíli na mysli jen
jedno - narušit svým pochodem tichou a civilní vzpomínku
u památníčku 17. listopadu.
Časy se mění a lidé s nimi. S tím už nic nenadělám, stejně
tak jako s tím, že jsme rok od roku starší. Jsou však lidé
moudřejší? Mnozí zapomínají, mnozí jsou lhostejní a mnozí
zas jakoby ustrnuli v minulosti. A v tom je ten problém; kde je
však klíč, jak jej řešit?
Já, podobně jako mnozí emigranti, zapomenout nemohu.
Zaplatili jsme příliš draze, když jsme opustili rodnou zemi.
Nestěžujeme si, dokázali jsme si, že se v širokém světě
neztratíme, objevili jsme jeho krásy a vytvořili si své štěstí
jinde, jinde si našli - slovy básníka - „chleba a slánku, vždyť
muselo se žít“. Návrat svobody a demokracie do staré vlasti
po čtyřiceti letech diktatury jsme však sledovali se zatajeným
dechem a s vláhou na řasách. Domov je domov.
Ani lhostejnost, která je zárodkem zla, mi nemůže být
lhostejná. Chápu, že se dnešní život a svět žene dopředu
se stále větší rychlostí odpovídající modernímu tempu nové
doby, některá stanoviska a názory je tudíž třeba revidovat,
znovu zvažovat a přizpůsobovat potřebám budoucích dnů.
Proč je mnohým tak zatěžko přehodnotit a pochopit například
to, že dnes máme jiná politická seskupení, která ohrožují mír
naší planety, než ta, která existovala před dvaceti lety?
Pravda a poznání se posunulo zas o pár mil dopředu.
Nebezpečenství je opět pouze v nás, pokud se nebudeme
snažit o nová porozumění současna, pokud zůstaneme
lhostejní a samozřejmě - pokud zapomeneme.
Během mé letošní letní návštěvy České republiky se objevilo
v kinech pár nových českých filmů. Filmová tvorba oslovuje
dnes lidstvo po celém světě. Nebudu se kriticky pouštět
do zahraničních, zejména amerických fantasmagorií,
Listopad 1989
které naplňují multiplexy kin a vymývají mozky svým
masovým konzumentům, zmíním jen dva poslední
filmy české kinematografie, které byly cíleny
především na mladou generaci naší země.
Ten první - film „Veni, Vidi, Vici“ měl ohromnou
propagaci přímo úměrnou hlouposti a plytkosti
svého příběhu. Prý měl být moderní pohádkou, příběh o obyčejném Honzovi, jak ke štěstí
a bohatství přišel na golfovém hřišti mezi novodobými VIPy, celebritami a bohatou smetánkou,
to vše podbarveno komerčními reklamami.
Dlouho jsem neviděla něco tak nudného, trapného
a bezduchého.
S o to větší obavou jsem šla na film „Klíček“. Celá
akce měla téměř ilegální, podzemní ráz. Když jsme
si s přítelkyní zakoupily večer dva lístky u pokladny
kina Slováč, obsluhující u kasy s významným
pohledem vytočila číslo projekce se zprávou „Bude
se promítat“. Před sálem se v minutě sešlo několik
uvaděčů, aby si nás prohlédlo na vlastní oči. Sedm
předchozích promítání bylo totiž zrušeno, stejně tak
jako předchozí dny. Byly jsme prvními diváky tohoto
filmu. O nové dílo, které předcházely divné zvěsti,
byl nulový zájem.
Připadne mi navýsost smutné, že odvážný
a důležitý počin režiséra Jána Nováka, který si vzal
za cíl připomenout dnešnímu mladému člověku
moderním způsobem hrůzu a tragédii politických
vězňů z padesátých let, zůstal nepochopen jak
širokou veřejností, tak většinou filmových kritiků.
Film odmítli mladí, že je prý banálním milostným
příběhem s přehnanými hororovými scénami, kritici
zas tvrdí, že se tvůrci vůbec neměli pokoušet
zobrazit takové složité téma filmovou zkratkou
a komunisté pochopitelně popírají, že by se něco
takového vůbec kdy mohlo odehrát. Ostatním
k zamítnutí filmu postačila zpráva, že je o mučení
ve věznici v dnes už „prehistorických“ časech.
Opět triumfovala lhostejnost, zaujatost a krátká
paměť. Diváci film jednoduše odsoudili, aniž by se
nad ním zamysleli, či dokonce aniž by jej zhlédli!
Konzulát Slovenskej republiky:
78 Gardenvale Road, Elsternwick 3185
Tel: 03 9596 2529, Email: [email protected]
Přítelkyni a mne vtáhl do děje okamžitě. Obě nás jako
dlouholeté novinářky zaujal už neobvyklými stylistickými
postupy, kde současnost prolíná s minulostí, fikční svět
se střídá s černobílými dokumentárními záběry, které
stroboskopickým efektem dokáží záměrně vyvolat
v divákovi až nepříjemné pocity. Ve velmi uceleném
útvaru pouhých sedmdesáti minut vypoví film konkrétní
příběh bez zbytečných průtahů. Navíc musí zákonitě
zaujmout právě mladého netrpělivého diváka svou dnes
tolik populární formou sci-fi thrilleru s prvky hororu.
O to hororovějšího, že se jedná o skutečnou nedávnou
historii.
Do zpustlých prostor věznice v Uherském Hradišti,
neblaze proslulé obzvláště brutálním zacházením s vězni
během politických procesů v 50. letech, se jedné noci
zatoulá dnešní mladá dvojice. Je přenesena v čase
do roku 1953 a na vlastní kůži zažije peklo komunistických lágrů. Zkratkovité zobrazení charakterů, které kritici
vytýkají filmovým tvůrcům, mne osobně naopak příznivě
oslovilo. Nebylo třeba zacházet do podrobností, citlivý
divák nemusí být veden za ručičku, aby pochopil, že je
mladý pár naivní, sebestředný, dosud neznalý životních
hodnot, že vězni jsou málomluvní mučedníci s čistým
charakterem, provokatér je svině a bachař ještě větší.
Nad těmito nejhrůzněji převyšuje brutální velitel věznice
Koníček alias Grebeníček, skutečný sadistický bachař,
na kterého si stále živě pamatují přeživší bývalí političtí
vězni. Ti se také podíleli na natáčení, mezi nimi byl
například devadesátiletý trenér Emila Zátopka Jan
Haluza či Jan Janků, který v Uherském Hradišti přežil rok
v cele smrti. Postavu Aloise Grebeníčka, který mučil své
oběti elektrickým proudem, ztvárnil vynikající český herec
Jan Přeučil, jehož otec byl odsouzen v procesu s Miladou
Horákovou.
Sedmdesát minut nabídne divákovi víc než pohled
na strašné týrání nevinných lidí. Je o zrání a poznání,
o víře, o solidaritě, i o té současné malosti, omezenosti
a nepochopení. Jako fantazijní thriller končí malou,
leč dojemnou pointou, na kterou nelze hned tak
zapomenout.
„Klíček“ nabízí podle mne klíč. Klíč k porozumění
a lepšímu uchopení dneška. Věřím, že kdyby více lidí
zhlédlo podobné dílo, více umělců točilo filmy
k zamyšlení a inspiraci spíš než čas a ducha zabíjející
hlouposti, člověk by musel zákonitě přestat být lhostejný
a nevědomý. A přitom by to šlo i zábavnou formou, jakou
je návštěva kina. Když už to nejde, jak by mělo,
prostřednictvím škol, tak by se mohla omladina dozvědět
alespoň v romantickém přítmí filmového sálu třeba něco
o hrdinství Jana Opletala, o zvonění klíčů svých rodičů
a prarodičů, a o tom, jak neopakovat historické omyly
a chyby.
LISTOPAD 2009
3
Glosa Miloše Ondráška
LISTOPADOVÉ
PŘEMÍTÁNÍ
O majestátu Pražského
hradu, pokud mám na mysli
historickou paměť, snad
není zapotřebí debatovat.
Nemohu zapomenout
na dobu, kdy Hradčany
zneuctili tam sídlící diktátoři, ať již za nacistické
okupace anebo komunistického jha. Český národ obojí
přijal. Vzpomeňme na Švejka – raději budu pět minut
zbabělej než celej život mrtvej. Norové zabránili během
nacistické okupace deportaci Židů do vyhlazovacích
táborů, Češi takovou snahu neprojevili. Když prokurátor
Urválek, který dlouho i po listopadu 1989 klidně užíval
maximální důchod, poslal na smrt dr Horákovou,
členové KSČ i jiní beze studu svým podpisem souhlasili
s rozsudkem. Soudkyně v tomto procesu, která byla až
nedávno odsouzena k šestiletému vězení, si stěžuje,
že se jí tam nedostává příslušné lékařské péče. Starala
se o toto, když zdiskreditovaná socialistická justice
posílala bez důvodu na nucenou práci desetitisíce
politických vězňů? Nebo si vzpomeňme na signatáře
Anticharty. 17. listopadu 1989 tito lidé zvonili na klíče
a dodneška kličkují. Ten den, o osm dnů mu předcházel
pád Berlínské zdi, byl předělem československé
společnosti, Václav Havel a disidenti z Charty 77 tehdy
sehráli rozhodující úlohu. Mohli jsme po exilových
desítiletích navštívit domov (doma jsme již v Austrálii).
Nejsem asi sám, kdo se domnívá, že v dekádě
do konce tisíciletí česká společnost a politický život
měly vzestupnou tendenci (až na podle mne nešťastné
odtržení Slováků), šlo o upevňování znovunabyté
svobody a obnovení svobodného národohospodářského
vývoje. Volný trh se stal otázkou dne. Došlo
k demokratickým volbám. Vyvlastněné nemovitosti byly
rehabilitovány až na kapitulu sv. Víta a většinu
šlechtického majetku. Policejní stát se zhroutil. Mám
obavu, že v následujících deseti letech ale došlo
k sestupu. Nejen ve sféře tržní ekonomiky, ale i politiky
a společenského života. O korupci a úplatkářství česká
media referovala téměř denně. My, kteří žijeme mimo
republiku, uvažujeme, jak funguje ústavnost českého
státu. Slováci píší, že čeští politici jsou břídilové.
Na australské televizi jsem viděl, jak levice v republice
i jinde oslavuje šampaňským Obamovo nešťastné
a potencionálně katastrofální odmítnutí vybudovat
středoevropský pilíř protiraketové obrany. Jako náplast
nabízí vyslání českého kosmonauta do vesmíru v roce
2015. V srdci Evropy nebude zapotřebí jediného
ruského vojáka, odešli po listopadu 1989, a přece
Rusové budou mít republiku v hrsti, je a bude závislá
na jejich ropě a plynu. Účast na volbách by měla patřit
ČECHOAUSTRALAN
4
k národním povinnostem, dnes Češi tvrdí, že „stejně
všichni jsou stejní“, myslí tím politiky ať již v republice
nebo Evropské unii, případně „tihle budou ještě horší“.
Anebo „není koho volit“. Jednou se jejich děti či vnuci
budou ptát „proč jste s tím něco neudělali?“ Stejná otázka
jako v roce 1938, 1948 a 1968.
Velvyslanectví České republiky:
8 Culgoa Circuit, O’Malley, ACT 2606
Tel: 02 6290 1386, Fax: 02 6290 0006
na naší mateřštině. Sokolové náruživě zpívávali a čepelí
v tu zrádnou hruď. I studenti po 17. listopadu 1939,
kdy nacisté uzavřeli všechny české vysoké školy.
A tak také zpívali věrní vlastenci mající tehdy na mysli
Mnichov a nacistickou porobu českého národa.
Dopadla bomba – říjnové volby byly odvolány
a uvažuji, zda se český parlament místo do hradčanské
Zlaté uličky nevydal na chaoticky klikatou cestu. Došlo
k brutálnímu porušení politických dohod. Chceš li mít
opici, musíš mít banány, chceš li mít demokracii, musíš
mít dobré chování.
O vlastnostech a usilování lidí
a směřování civilizace
Zamyšlení Milana Dubského
Život v Austrálii mi nabízí jiný pohled na Pražský hrad.
Ať zůstane s posláním, ke kterému byl vybudován.
Ať odtud již nikdy nevládne diktátor anebo hradní okna
neslouží k exekucím. Zahraniční Češi stále vidí
v královském, dnes prezidentském sídle symbol domácí
státnosti, národní hrdosti a doufejme i spravedlnosti.
To nespojuji s nostalgií po starých dobrých dobách,
dnešní život má jiné barvy. Nezahrnuji do nich xenofobní
nacionalismus, musím si vzpomenout na melbournského
exulanta Hodače, proti kterému se Češi postavili i proto,
že si říkal George a na Václavském náměstí svou
zmanipulovanou zášť vyzpívali „nedej zahynout nám
i budoucím“. Když jsem toto viděl a slyšel v australské
televizi, styděl jsem se do hloubi duše. Jak tito lidé
protestovali, když zbolševizovaný český soud poslal
na šibenici generála H. Piku nebo když příslušníci StB
utloukli k smrti čihošťského kněze P. Toufala?
Národní život se globalizuje, je možné cestovat
do všech světadílů, vyměňovat valuty, je možné studovat
v mnoha zemích. Je to projev kultury svobody? Věřím,
že ano. Když si ale někdo říká George po letech
strávených v anglicky mluvících zemích, kde jméno Jiří
je nevyslovitelné, národ povstane a stane se strážcem
mateřštiny. Proč ale takovou národní identitu neprojevuje
důsledně? Český jazyk zaznamenává v poslední době
nemalou změnu a to podle mého názoru nikoliv
k lepšímu. Řeč jako nositelka národního sebeuvědomění
a sebeurčení podléhá zkorumpované deformaci. Když
jsem před sedmdesáti lety viděl americký film Sněhurka
a sedm trpaslíků, autoři českých podtitulků si dali práci
a každému z těch sedmi dali české jméno a dnes mohu
posoudit, vhodnější a vtipnější než v anglickém originále.
V současnosti vidíme, jak přeochotně čeština podléhá
vnějším vlivům a to ještě vstřícněji než se pavlačově
germanizovala za Rakouska-Uherska či servilně
rusifikovala za bolševické nadvlády. Stačí si vzít jedno
číslo pražských novin a otřást se nad tím, co se páchá
Dříve svět a lidské společnosti prožívaly také svá
období rozvoje, ale i období krizí. Ale země, kontinenty,
státy byly od sebe vzdálené. Nebyla rychlá komunikace
a rychlé zpravodajství. A tak se lidé globálně
neznepokojovali nad stavem světa. Dnes se o všem ví
takřka v samém okamžiku děje. Tsunami v Indonésii,
atentát Al-Kaidy v Bombaji, zemětřesení v Číně, pád
vlády v ČR v době jejího předsednictví EU a další
události, o nichž se svět dovídá pouze s několika
minutovým zpožděním...
I obavy a naděje mají globální rozměr. Dnešní svět je
menší právě o tu rychlou ínformovanost, globální sdílení
událostí. A protože náš svět je jenom jeden, musí hledat
cestu z neštěstí, antagonismů, válek, teroru, bídy,
nenávisti a hladu společně. Vody bipolární již dávno
odtekly a kdo to nezaznamenal nebo nepochopil je jeho
škoda. Čas oponou trhnul a kdo chvíli stál, již stojí
opodál, řekl moudrý básník. Přesto anebo právě proto
dnes někteří čeští politici, novináři a publicisté začínají
vidět na americkém prezidentovi Obamovi, že ustupuje
Rusům, že ustupuje ze svých stanovisek a programů.
Není tomu tak.
Obama a jeho odborní poradci pouze upřesnili
a definovali pořadí závažných a naléhavých problémů,
které je nutno řešit, nebezpečí, která musí být
eliminována a umenšována a úkoly, které je zapotřebí
dát na stůl vládám jednotlivých států i mezinárodnímu
společenství. Světová populace, národy a státy
nemohou dál sedět na megaskladech atomových,
vodíkových, neutronových, bakteriologických
a chemický pum. Nemohou zůstat v klidu při udržování
a doplňování početných obřích skladů s válečnou
výzbrojí pro války pozemní, námořní i ve vzduchu.
Rozpočty všech států světa a jejich vlád obsahují všude
velké, ne-li největší položky na armádu, výzbroj,
vojenské výdaje při intervencích a vysílání vojáků
do válečných konfliktů. Tudy, ale cesta nevede.
LISTOPAD 2009
Veľvyslanectvo Slovenskej republiky:
47 Culgoa Circuit, O’Malley, ACT 2606
Tel: 02 6290 1516, Fax: 02 6290 1755
Nejen, že se nepodloženě,
nezodpovědně a prospěchářsky
zdroji dotyčných států i celé
planety Země plýtvá, ale vystavuje
ji to nebezpečí zániku.
V jednom neočekávaném,
ale možná připravovaném
okamžiku dojde k zapálení
roznětky, jež vyhodí nejen
do povětří, ale do kosmického
prostoru v naší sluneční soustavě,
naši modrou planetu, na níž
existuje život v podobě, jakou
známe. Proto snahy pochopit
rozhodnutí a úsilí amerického
prezidenta o jaderné odzbrojení
a některá pozitivní gesta dvojice Putina a Medvěděva,
by měly sílit a být podporovány. Tyto dvě atomové velmoci
nyní hlavně rozhodují a mají ruce na kormidle dějin archy
dnešního světa. Ovšemže zde jsou i další velmocenské
faktory jako Čína, Indie, Brazílie a další.
Vývoj světa a lidské společnosti půjde dál. Jako se ubíral
vždycky při objektivní existenci hmoty v jejích proměnách
od neživé k živým organismům až k člověku. Nikdy však
nebyl stejný. Podobal se někdy jinému úseku dějin, ale to
bylo jenom zdání. Ale to není podstatné. Důležitá je vždy
daná přítomnost, jež vstupuje s programem do budoucnosti
a stává se plynutím času minulostí, se vším co máme,
co jsme prožili, co jsme vykonali a nevykonali, o co jsme
usilovali a co se nám, lidem na této planetě Zemi nepovedlo.
Úkoly a problémy, které stojí před lidskou společností jsou
stále větší a těžší.
Je to nejen proto, že lidí neúměrně ke stejnému prostoru
a velikosti světa přibývá, ale také proto, že se člověk a jeho
globální mozek zmocňuje světa, tajemství života a poznává
platnost zákonů přírody a kosmu. To je pozitivní.
Ale vlastnosti člověka nejsou jen dobré. Člověk je také
sobecký, bezcitný, zištný, zrádný, mstivý, netolerantní.
Mezi dobrými a špatnými vlastnostmi lidí, různých
společností, národů, států, mocí a velmocí je nutno udržovat
a udržet nejen rovnováhu, nýbrž usilovat o dominanci těch
lepších a pozitivních vlastností a hodnot. O to jde, půjde
a mělo by vždy jít.
Albert Einstein řekl v lednu 1947 pozoruhodnou větu:–
„Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve 3. světové
válce. Ale ve 4. světové válce se bude válčit klacky
a kameny.“
Článek byl otištěn ve spolupráci s internetovými stránkami
www.czechfolks.com/plus/
Originální ilustrace pro Czechfolks.com © František FrK
Kratochvíl
Pan Julius Muller (Toledot/Centrum pro rodopisná studia
v Praze) by se rád spojil s krajankou Annou Rosenbaumovou
ve věci jejího studia migrace československých židů
do Austrálie. Pokud máte na paní Rosenbaumovou spojení,
kontaktujte prosím redakci Čechoaustralana.
5
Jak jsem vstoupil
v roce 1990 do Evropy
Frank Nykl
V polovině roku 1990 se otevřely
hranice a tak jsem dostal nápad,
podívat se tam, kam jsem celý život nesměl.
Za kopečky. Sehnal jsem si pas, oblékl si čistou
zelenou košili s domovenkou, připíchl si
šerifskou hvězdu, na opasek si připnul velký nůž,
vzal si bundu a stetson a vydal se vlakem
k hraniční čáře do Aše. Od nás z Chodova
to není vlakem daleko, ale přesto to byl příliš
vzdálený svět. Ten mundúr jsem si vzal proto,
abych se odlišil od ostatních mastňáků, kteří tam
do Němec šli za nákupem zlevněného zboží
a taky proto, že pro mne znamenal to, za co
jsem celý život bojoval – svobodu.
Protože se zajímám i o historii útěků přes dráty,
tak jsem si před lety přečetl knížku od J. Křivana
„Zastavte Expres 63“ o „vlaku svobody“. Knížka
byla vydána v r. 1969 a byla poplatná době,
ve které vyšla. Na její pravdivost se nedalo
spoléhat a stejně byla zajímavá. O co tehdy šlo?
Dne 11. září 1951 přes obávanou železnou
oponu projel (devadesátikilometrovou rychlostí)
do tehdejšího západního Německa osobní vlak
se 111ti pasažéry. Západní tisk tento rychlík,
který se z Chebu do Aše změnil na osobní vlak
se třemi vagóny a na jehož únosu se podílela
i řada železničářů v čele s výpravčím
Konvalinkou a strojvedoucím Truxou, překřtili
na Vlak svobody. Vlak přerazil velkou silou
dřevěnou závoru a souprava projela okolo
nádraží v Aši směrem do bavorského Selbu.
Zastavila se až půl kilometru v americkém
pásmu. Ze 106 cestujících se jich 34 rozhodlo
zůstat. Okamžitě se jim dostalo pomoci
od americké a německé charitativní organizace.
Několik mladých mužů z rychlíku, který místo
do Aše dojel do Selbu, šlo po čase
do Francouzské cizinecké legie a pak bojovali
ve Vietnamu! Jeden z nich se mnou dokonce
seděl v r. 1962 v lágru v Sýrovicích.
Ti co se vrátili, byli žáci gymnázia v Chebu
a pacienti z Františkových Lázní. Ihned
po návratu byli vyslýcháni a už na nich ulpěl
prach něčeho podezřelého. Mnoho z nich pak
mělo potíže jak ve škole, tak v zaměstnání.
Prostě jim nikdo nevěřil, že uvedli pravdivé
důvody pro svůj návrat a už měli na celý život
škraloup. Kolik se jich později tlouklo do hlavy,
proč tam také nezůstali, se už dnes neví.
Tak jsem se vydal po jejich stopách, ale pěšky.
Vystoupil jsem z ponurého špinavého nádražíčka
v Aši, překročil koleje a dal se asfaltkou
ČECHOAUSTRALAN
6
Vysílání českého rozhlasu každou neděli
na SBS 93.1 FM v 21:00
z kopečka směrem k dnes už neexistující hraniční čáře.
Za sebou jsem nechal polorozpadlé a špinavé ploty
s neposekanou trávou, zničené fasády rozbitých domů a vzadu
i nějaký oprýskaný komín pocákaný blátem, s ošuntělým
nápisem „Se Sovětským Svazem na věčné časy“. Prostě reálný
socialismus v troskách. Cesta se rozšířila a já měl před sebou
na pravé straně dvě buňky s nápisem Celní správa a v okénku
usměvavého celníka. Podal jsem mu pas, zeptal se mě na cíl
mé cesty (jako markami oplývající zákazník Super obchodu
jsem nevypadal) a tak jsem mu řekl, že jsem tramp a na tuhle
příležitost podívat se do Evropy jsem čekal 40 let. Měl
pochopení a já dobrou náladu. Pár kroků za jeho stanovištěm
byla na zemi namalovaná bílá čára a celník se vyklonil, aby mi
pokynul rukou, že tohle je hranice a já ji mám překročit.
Přistoupil jsem k ní, levou nohou ji překročil a pak pravou. Stál
jsem za hranicemi a tak jsem se nadechl svobodného vzduchu.
O kus dál mi nějací turisté zatleskali a já tam chvilku stál.
Asi jsem vypadal jako kašpar, ale já to vše silně prožíval. Vydal
jsem se do kroku, nikde žádní pohraničníci se psy a samopaly,
žádné ostnaté dráty, jenom bylo slyšet, jak mé kanady zvoní
německou asfaltkou.
Pojednou se z obou stran začaly objevovat zahrady s krásnými
domky a za nimi zelené louky. Zahrady byly plné květin, hlavně
růží s ovocnými stromky. Byl jsem jako u vytržení a když jsem
staršímu člověku ve dveřích řekl „Grűs Gott“, ten se usmál
a odpověděl mi stejnými slovy. Byl jsem prostě v jiném světě.
Pak jsem vešel do městečka jménem Selb a už z dálky jsem
viděl krásný kostelík a malé náměstí, obklopené obchody
a lavičkami. Všude dokola plné výlohy atraktivního zboží, které
u nás nikdo ani neviděl. Na některých zasklených dveřích visely
cedulky s nápisem – „Zde mluvíme Česky“ a někde tam byly
také české cedulky: “Děkujeme vám Češi, že zde nekradete!“
Neměl jsem na to, abych si něco mohl koupit, jen jsem měl
u sebe necelých 10 marek, které mi rozměnil jeden kamarád.
A vlastně jsem ani po tom netoužil, nakupovat, chtěl jsem jen
vidět to, co mi bylo tolik let utajováno. Čistý a spokojený život
mezi dobrými lidmi a v dobrém prostředí. Nakonec jsem si dal
u jednoho kiosku kávu (na tu jsem ještě měl, stála 1 marku
50 pf) a vydal se pomalu zpátky. Sotva jsem vyšel z náměstí,
ihned se u mne zastavilo se skřípěním policejní auto, z něho
vyskákali chlapíci v maskáčích a mířili na mě svými zbraněmi.
Křičeli „Terorist, Terorist“ a já musel zvednout ruce.
Po prohlídce mé US torny a cestovního pasu jsem mohl dát
ruce dolů a lámanou němčinou jsem jim vysvětloval, že jsem
turista – divoký skaut a jsem tu jen za poznáním. Nakonec mě
pustili, potřásli mi rukou a já se vydal na cestu zpátky. Pomalu
jsem se vracel stejnou cestou a bylo mi docela líto, že musím
opustit tenhle svět, ke kterému se snad časem přidáme, ale jak
znám lidi kolem sebe, ještě dlouho to potrvá, než dosáhneme
této úrovně života. Ani to možná nechápeme, ale komunistické
okovy zloby, nenávisti a závisti nás budou tížit ještě řadu let a ti,
co přijdou po nás, budou mít co dělat, aby do tohoto marasmu
znovu nezapadli.
Tak jsem se poprvé a jako nemajetný
důchodce asi naposled, dostal
za hranice, tam, kde je tráva zelenější
a obloha modřejší. Do Západní Evropy.
Quo usque tandem...?
Luděk Ťopka
„Tak nám, Fero, ty posranci zase hodili lano.
Teďkom už se nemusíme klepat před poldama
strachy. Vo živobití máme nafurt postaráno, jen se
holt musíme se starou střídat. Jednou za šest
neděl pudu do sámošky já a podruhý vona,
no a mezitím tam pošlem haranti, co jim eště neni
patnáct. Jenom toho nesmí bejt za víc než pět litrů,
ale to je fajn ne? A taky se vrátěj z krimu pidlovokej
Lojza a Pepka-Placatice, páč vono to prej platí
i zpátky. A ani nemusej do žádný Kanady, tady
to teď bude porád lepčí. Hned skočím pro pár
flašek a voslavíme to!“
„Co to kecáš? Kde si vzal takovou krávovinu?“
„Žádná krávovina, vole, sou toho plný noviny!“
„A vod kdy ty umíš číst, srágoro?“
„Neumim, ale čet nám to vodpoledne pingl
„U vystřelenýho voka“ z Blesku.
„Z Blesku, jo? Tak to bude sichr na beton!“
Tenhle fiktivní rozhovor jste dnes nemuseli slyšet
zrovna na Žižkově, ale kdekoliv v tom našem
zlodějském ráji, protože to je opravdu „na beton“.
Ti naši filantropové ze Sněmovní uličky totiž právě
znovu přispěli ke zvýšení úrovně naší galérky
a rozvoji kriminálního turismu. Prosadili změnu
v trestním zákoníku, takže od prvního dne příštího
roku už nebude krádež v hodnotě do pěti tisíc
korun zlým činem, leč toliko přestupkem.
Prý se tak nestalo jen s ohledem na hladové
ubožáky, kteří pro mizernou koženkovou bundu,
pár lahvinek koňaku, nebo z auťáku bohatce
čórnuté rádio, museli úpět ve vězení. Tento
geniální skutek přinese rovněž uvolnění
přeplněných nápravných zařízení a zvýšení
pohodlí jejich chovanců. Nelze pominout ani jeho
ekonomický efekt, neboť méně vězňů, méně
nákladů na jejich stravování, otop, ošacení,
kulturu, sportovní vyžití atd.
Ale vážně - není to poprvé, a dovolíme-li to,
nebude to ani naposledy, kdy parlament zplodí
takové „krávoviny“, a naopak dál bude odmítat
požadavky na zpřísnění právních a trestních
postihů kriminálních živlů, zejména pak recidivistů.
Prý to není nutné, naše zákony jsou dostatečné,
jen je třeba jich řádně využívat, ba naopak, někde
je třeba je i poněkud změkčit z hlediska jejich
úměrnosti k posuzovanému činu.
Tuhle tklivou píseň slyšíme již léta, ale jsme to
bohužel právě my, ten neustále citovaný lid, jenž
na tuhle filozofii doplácí. Naopak podvodníci,
zloději, lupiči, násilníci a vrazi z toho takřka
beztrestně těží, nemajíce strach z postihu, který
zpravidla nepřijde, a když, tak znamená jen
Vysielania v slovenskom jazyku su každu nedeľu
na SBS na 93.1 FM o 22:00
víceméně příjemný kratší či delší
odpočinek mezi kamarády a v laskavé
péči těch zaopatřovacích ústavů.
Rozsudky jsou mnohdy směšné a někdy
i trestuhodné. Je-li patnáctiletý trest
za úkladnou vraždu považován
za výjimečný, pak by zákonodárce
i soudce za něj měli pykat a takový trestní
řád by měl skončit ve stoce.
Kde jsou doby starého dobrého Rakouska
a naší první republiky, kdy zloděj a lupič
byl odsouzen rychle a dostal zasloužený,
činu odpovídající počet let, a vrah provaz,
výjimečně doživotí. Vězení má být pro delikventa
trestem a tomu má odpovídat i jeho stravování. Žádné
vitamíny, drahé ovoce a mlsky, luxus, který si nemůže
dovolit ani leckterá rodina s dětmi, o důchodcích
ani nemluvě! Televize jen za odměnu, žádné posilovny
ani volný pohyb mezi celami, ale práce. Že pro ně žádná
není? Tak je třeba ji vymyslet, poučit se třeba v USA
nebo v Rusku. A hned by se tam lumpům nechtělo,
a státu by se ušetřily milióny z našich daní a nám,
obětem lumpů všeho druhu, škody, bolest a slzy.
Za tahle slova mne bezpochyby odsoudí filozofové,
lidumilové, potrefení zákonodárci, právníci, soudci
a kněží všech křesťanských církví. Na to mají
samozřejmě právo, ale pak by neměli své výtky
adresovat jenom mně, ale i těm, kteří na tu zprávu
přesně stejně reagovali na internetu.
Proto se za ně i za sebe ptám: „Jak dlouho ještě budete
zneužívat, páni poslanci, naši trpělivost!?“
Diamond Plating
Co. Pty. Ltd.
Manufacturers of
Precision Industrial
Diamond Tools.
14 Shearson Crescent
MENTONE VIC 3194
Phone: 9584 5566
Fax: 9583 9339
LISTOPAD 2009
7
ODTUD A ODJINUD
♠ „Zrádná emigrace
ve službách západních
imperialistů“, - Rudé Právo
do nekonečna opakovalo.
Stanislav Bouček a Tomáš
Grulich připravili nyní
vydanou publikaci Domácí
postoje k zahraničním
Čechům v novodobých
dějinách. Pohříchu autoři
jsou velmi stydliví k období od listopadu 1989
do dneška. S chutí se věnují postojům domova
ke krajanům, kteří žili mimo Čechy a Moravu do roku
1918 a potom do roku 1948 a nakonec do roku 1989.
Popis poměru domova k nám, kteří jsme se
po exilových letech do republiky natrvalo nevrátili,
je zřejmě choulostivější. Je diplomatičtější se tomuto
tématu raději vyhnout? I po dvaceti letech?
Publikace pak úplně ignoruje ty, kteří se vydali
do světa po roce 1990. V souvislosti s politickou
emigrací zřejmě náhodou připravil brněnský autor Jiří
Kratochvíl divadelní hru Černá skříňka, připomínala
by antickou tragedii, kdyby se netýkala návratu
posrpnového exulanta do vlasti. Není vítán, hlásí se
o restituci, je zavražděn. Je cesta zpět možná?
♠ Velké Meziříčí připomnělo stoleté výročí
pětidenních císařských manévrů v roce 1909, kterých
se zúčastnilo 60 tisíc vojáků za přítomnosti císaře
Františka Josefa I., následníka trůnu Ferdinanda
d´Este a německého císaře Viléma II. Armáda se
tehdy pohybovala mezi Křižanovem, Velkou Bíteší,
Náměští nad Oslavou, Měřínem a Třebíčí.
♠ U Canberry proběhlo mistrovství světa v terénní
jízdě na horských kolech. Vyhrál Švýcar N. Schurter.
Jaroslav Kulhavý vybojoval deváté místo, před rokem
byl ve Švýcarsku jedenáctý. Závod žen vyhrála
Ruska I. Kalentěvová, Pavla Havlíková obsadila
33. místo. V rakouském Rettenbachu se Jan Němec
a Zuzana Gardavská stali mistři světa v travním
lyžování. Ve Španělsku se hlídka českých kajakářů
stala mistrem světa.
♠ Do Evropy přišli tzv. moderní lidé z Afriky
před 45 tisíci lety. Za dalších 20 tisíc let ji museli
opustit, nastala doba ledová. Za stejné období se
oteplilo, lidé se vrátili a živili se sbíráním ovoce,
kořínky, ořechy a lovem zvěře. Pomocí DNA se nyní
zjišťuje, že z těchto sběračů a lovců se zemědělci
nevyvinuli. Obdělávání půdy a chov dobytka se
prosadil na Blízkém Východě před 11 tisíci lety,
ve střední Evropě před sedmi a půl tisíci. Odkud tito
lidé zabývající se zemědělstvím přišli do střední
Evropy dosud není jasné.
ČECHOAUSTRALAN
8
Generální konzulát České republiky,
169 Military Road, Dover Heights, NSW 2030
Tel: 02 95810111, Fax: 02 9371 9635
♠ Z Prahy vyjel na čtyřdenní cestu do Londýna vlak
připomínající ten, který před 15. březnem 1939 odvezl
662 židovských dětí a zachránil je před plynovými
komorami. Akci zorganizoval dnes stoletý ještě žijící Sir
Winton, který pamětní vlak, ve kterém cestovalo několik
jeho “dětí“, uvítal na londýnském nádraží. Výpravě s více
než dvěma sty dětí, která měla Prahu opustit 16. března
1939, byl již odjezd zabráněn, až na dvě všechny skončily
v plynových komorách.
♠ V anketě ABC FM “100 symfonií všech dob“ se umístila
Dvořákova e moll Z Nového světa na prvním místě před
Beethovenovou Devátou a Pastorální. V pořadu této stanice
o Antonínu Dvořákovi přední australský dirigent prohlásil,
že čeština je „traffic jam of consonants“ („dopravní zácpa
souhlásek“) a nebyl si vědom toho, že Československo již
neexistuje. Mluvě o naší mateřštině, na českých
internetových zprávách jsem včera narazil na skvosty jako
“genderové změny“ či “babyboom v Česku pominul“ a při
této zvůli nám domov vyčítá, že naše čeština zrezavěla.
♠ Slovensko a Maďarsko jsou nyní na ostří nože, důvodem
je sporný slovenský jazykový zákon. Maďaři hodili
na slovenské velvyslanectví v Budapešti zápalnou lahev
a pokusili se vytlačit jedoucí auto slovenského diplomata
ze silnice. Slováci zase nepustili maďarského prezidenta
do Slovenské republiky, byl označen jako “persona non
grata“. To všechno ale nevadí, aby se neuvažovalo,
aby Česká republika, Slovensko a Maďarsko, členové
Visegradské čtyřky, neměli z ekonomických důvodů
společné zastupitelské úřady.
♠ Ševčíkův a Kociánův žák Jan Šedivka, OAM, Dr.Hon.C.
University of Tasmania, čestný občan města Slaný, od roku
1937 studoval ve Francii, po válce emigroval do Austrálie.
Nejprve působil v Brisbane a od roku 1966 v Hobartu,
kde učil na konzervatoři a vychoval řadu vynikajících
houslistů. Nedávno zemřel, bylo mu jednadevadesát roků.
♠ V České republice legálně přebývá 430 tisíc cizinců,
nejvíce je jich z Ukrajiny, následuje Slovensko a Vietnam.
Z počtu všech studentů na českých vysokých školách
je 8,4% z ciziny, 20 tisíc ze Slovenska. V roce 2008 bylo
na české úřady podáno 650.000 žádostí o vstupní víza,
vedli Rusové. Celkem se v minulém roce usadilo v republice
46 tisíc lidí, denní přírůstek 120 osob.
♠ Američtí krajané požádali v USA žijícího sochaře Albína
Poláška o vytvoření sochy W. Wilsona, amerického
prezidenta v letech 1913-1921. Zaplatili i její přepravu
a socha byla umístěna v Praze před Wilsonovým, dnes
Hlavním nádražím. Němci ji v roce 1941 zničili. S pomocí
American Friends of Czech Republic byla vypsána soutěž
o novou sochu W. Wilsona, vyhrál ji sochař M. Blažek, který
požádal neúspěšného soutěžícího sochaře O. Hejtmánka
o zapůjčení odlitku Wilsonovy busty, ten ji neposkytl, údajně
ji daroval hlavnímu městu Praze. Když se v sadech před
nádražím rozhodovalo o výšce podstavce pro novou sochu,
došlo k pěstnímu konfliktu, Blažek Hejtmánka knokautoval
a navíc o něho rozbil svůj fotoaparát.
♠ Praha je krásná se zpívalo, v Americe vydávaný
týdeník TIME s tím souhlasí, v rubrice Global Adviser
uveřejnil tři stránky na fotografie bohaté rady pro turisty
cestující do Prahy. Jmenuje deset míst, která by se
měla v Praze navštívit – od Karlova mostu, Hradčan
a Petřína po hotel v bývalém augustiniánském klášteře
a restaurace, chválí pražskou veřejnou dopravu
a návštěvníky také posílá do Kutné Hory. Velká
melbournská cestovní kancelář rozesílá nabídku letenek
do celého světa, na titulní straně je na křídovém papíře
21x10 cm velká panoramatická fotografie večerní Prahy.
Studená sprcha ale přišla z londýnských novin THE
TIMES, uveřejnily přehled pěti “nejšpinavějších
a nejmizernějších míst v Evropě s varováním pozor
na kapsáře a noční kluby“. Je mezi nimi bohužel
i Václavské náměstí. Noviny píší, že v roce 2005
zveřejnil pražský primátor plány renovovat Václavské
náměstí, které se stalo podle těchto novin oblíbeným
nočním doupětem prostitutek a individuí nabízejících
drogy. Dodávají ale, že situace na Václavském náměstí
se přece jen o něco zlepšuje, ubylo stánků s klobáskami
a naopak přibyly policejní kontroly a když se turisté
podívají vzhůru, čeká je “krásný pohled na úžasnou
architekturu“. Snad ještě patří do tohoto odstavce
zpráva, že v Praze před Sněmovnou ve dnech
volebního fiaska nabízeli aktivisté z Věcí veřejných
ruličky toaletního papíru s nápisem “Ústava České
republiky“, šlo o upozornění politikům, že se k ústavě
chovají jako k toaletnímu papíru. Změna
zbankrotovaného volebního systému se zdá být
nevyhnutelná, tak jako možnost volit pomocí internetu.
Český ručně broušený olovnatý křišťál
dekory lehké - jednodušší, i bohaté; klasické
a moderní - dle představ a přání našich zákazníků
www.bohemia-exclusive.cz
V katalogu naleznete rozsáhlý sortiment tvarů
a velikostí. Nechte se inspirovat výběrem
z více než 300 možností. Každý výrobek
je originálem.
Objednávky přijímáme faxem nebo e-mailem.
Rádi vás také přivítáme v naší nové dílně
na Vysočině na adrese Chlum 173, 582 35 Lučice.
Tel.: +420 569 489 512, Fax: +420 569 432 385,
Mobil: +420 602 192 784
E-mail: [email protected]
= zajímavé internetové stránky www.krajane.net,
určené k získání a výměně informací
týkajících se zahraničních Čechů po celém světě
♠ Český tisk převzal zprávu australského deníku Courier
Mail a informuje čtenáře, že v Queenslandu lékaři včetně
chirurgů únavou a přetížením usínají i při operacích.
Požádali příslušné ministerstvo o úpravu pracovní doby
ve státních nemocnicích a bylo jim údajně úředně sděleno,
že 400mg kofeinu, tedy 5-6 šálků kávy, zažene únavu
a ospalost. Po roce 1968 působilo na velmi odlehlých
místech ostrova Papua Nová Guinea několik českých lékařů.
Nyní v nemocnici v obci Tara ošetřuje a operuje více
než 30 pacientů denně dr Filip Krygel z české skupiny
Medecins Sans Frontieres. Před tím pracoval v konfliktním
a život ohrožujícím terénu údolí Swat v Pakistánu.
♠ Dalajláma řekl Havlovi, aby se šetřil, že ho potřebuje jak
Tibet, tak svět. Vůdkyně odbojných Ujgurů Rebija Kadirová,
která byla nedávno v Austrálii, přijela do České republiky.
Čínští diplomaté zuří.
♠ Letošní soutěže Světové poštovní unie o nejlepší dopis
se zúčastnilo milion dětí ze šedesáti zemí. Zvítězila
čtrnáctiletá Dominika Koflerová z Frýdku-Místku. Odborářské
téma soutěže bylo: napiš někomu dopis a vysvětli, jak mohou
dobré pracovní podmínky vést k lepšímu životu.
♠ Nedávno vyšla publikace Jaroslava Vaculíka České
menšiny v Evropě a ve světě, věnuje se emigraci
od 16. do 20. století a přináší adresář 48 českých
pospolitostí na všech světadílech. Začátkem září proběhlo
v Praze mezinárodní symposium o čsl. demokratickém exilu.
Při této příležitosti došlo ke křtu sedmisetstránkové publikace
Milady Polišenské Zapomenutý “nepřítel“ Josef Josten.
Vzpomínám si, jak jsem v redakci Hlasu domova čítával
velmi zajímavé Jostenovy antikomunistické oběžníky.
Nepřítel lidu Josten byl trnem v oku pražského samoděržaví,
ve sklepě čsl. londýnského velvyslanectví byla nachystaná
rakev, ve které měl být Josten dopraven do ČSSR, ať živý
nebo mrtvý. Takovými věcmi se zabývala socialistická
diplomacie.
IP
Jedinečná příležitost navštívit
JIŽNÍ AMERIKU
- pohodlně a bezpečně!
LISTOPAD 2009
9
Seminář „Krajané a Česká republika“
Ze zprávy Tomáše Grulicha, místopředsedy Stálé
komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí
a Bronislavy Hegrové, tajemnice Stálé komise
Senátu pro krajany žijící v zahraničí
Stálá komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí
uspořádala 16. září 2009 v Senátu seminář o vztahu
českého státu k zahraničním Čechům.
Semináře se zúčastnilo 80 posluchačů z různých
zemí světa, např. z Rumunska, Srbska, Chorvatska,
Slovenska, SRN, Švýcarska, Francie, Itálie, Ukrajiny,
Rakouska, Švédska, Kolumbie, Kanady, USA, Sýrie,
Súdánu a z České republiky.
V úvodu semináře promluvili předseda Senátu
Přemysl Sobotka, předseda komise Marcel Chládek
a místopředseda Senátu Petr Pithart. Ten připomněl,
že senátní krajanská komise byla jednou z prvních,
kterou v horní komoře jako tehdejší předseda
po vzniku Senátu v roce 1996 inicioval. Připomněl
také, že trvalo celý rok, nežli se všichni shodli
na jejím názvu. I na tom ukázal, jak je komplikovaná
problematika exilu, emigrace a krajanství. Současně
také představil novou odbornou publikaci nazvanou
„Domácí postoje k zahraničním Čechům
v novodobých dějinách 1918 – 2008“, která analyzuje
vztah českého státu i veřejnosti k zahraničním
Čechům od vzniku samostatného Československa.
Autory knihy jsou senátor a zároveň místopředseda
krajanské komise Tomáš Grulich a etnolog Stanislav
Brouček. Knihu pokřtil předseda Senátu Přemysl
Sobotka.
Pracovní část semináře zahájil zmocněnec
pro krajanské záležitosti ministerstva zahraničních
věcí Vladimír Eisenbruk, který informoval o pomoci
krajanům ze strany ministerstva zahraničních věcí.
Finančně se jedná o cca 50 milionů korun ročně
/od roku 2006/, které slouží pro pořádání krajanských
kulturních a společenských akcí, vydávání periodik,
na opravy krajanských domů, besed, škol a kostelů
v zahraničí. V roce 2008 ministerstvo finančně
podpořilo 163 krajanských spolků. V rámci
Organizovaný zájezd na 27 dní – all inclusive
Březen/Září 2010
„ŠPIČKOVÝ PŘÍSTROJ
PRO VŠECHNY,
KTEŘÍ O SEBE PEČUJÍ...“
Volejte Evu Jančík
488 Centre Road, Bentleigh 3204
Tel: 03 9563 9122, Mob: 0413 499 321
Email: [email protected]
LETENKY A ZÁJEZDY DO CELÉHO SVĚTA
SPECIALS DO PRAHY A VÍDNĚ
Navštivte:-
www.zappertech.net
Volejte:- +613 9720 0535
+61434079373
ČECHOAUSTRALAN
10
Muzeum českého a slovenského exilu 20.stol., Štefánikova 22
Brno 602 00, Email: [email protected]
spolupráce s ministerstvem školství jsou vysíláni učitelé
českého jazyka do zahraničí a je pořádán měsíční kurz
českého jazyka pro krajany žijící v zahraničí v Dobrušce
i kurzy metodiky výuky češtiny pro učitele.
Jiří Beneš z Filozofického ústavu Akademie věd shrnul
ve svém příspěvku historii vztahu českého státu
ke krajanům, připomněl úlohu Československého ústavu
zahraničního a upozornil na současné aktivity Akademie
věd, která zahraničním vědeckým pracovníkům nabízí
Fellowship J.E.Purkyně. Toto stipendium by mohli využít
i mladí zahraniční vědci českého původu.
Místopředseda komise Tomáš Grulich porovnal postoje
jednotlivých evropských států ke svým menšinám
a krajanům. Na příkladu Portugalska a Polska ukázal,
jakou podporu mají krajanské komunity ze strany těchto
států. Etnolog Stanislav Brouček uzavřel první blok
přednášek zamyšlením, jak se formují nové krajanské
diaspory v současné globalizované společnosti a jaké jsou
potřeby do budoucnosti.
Ve druhé části semináře shrnul ředitel Etnologického
ústavu AV ČR Zdeněk Uherek historii etnologického
výzkumu krajanských komunit od počátku formování tohoto
oboru v 19. století. Zmínil řadu publikací, ve kterých je
tento výzkum zachycen, zejména ediční řadu „Češi
v cizině“.
Jiří Křesťan z Národního archivu v Praze popsal, jaké
archiválie zahraničních Čechů se podařilo Národnímu
archivu získat a zpracovat po r. 1989. Apeloval
na účastníky semináře, aby zabránili ničení archivů
krajanských spolků i jednotlivých osobností tak, aby
dokumenty neskončily ve sběrných surovinách. Petr Kotyk
z Památníku národního písemnictví referoval o literárních
archivech exilových spisovatelů, které se daří schraňovat
v PNP.
Ředitel Radia Praha Miroslav Krupička uvedl média,
která se věnují krajanské problematice, zmínil také hlavní
krajanské rozhlasové a televizní stanice, zpravodaje
a periodika. Lucie Slavíková-Boucher z Paříže seznámila
přítomné s projektem České školy bez hranic, který se
věnuje výuce českého jazyka, historických a zeměpisných
reálií České republiky pro děti od 18ti měsíců do 12ti let.
V současné době je tento projekt realizován v Paříži,
Londýně, Berlíně, Sydney, Curychu a připojuje se Mnichov,
Brusel a Drážďany. Následně v diskusi vystoupili krajané
z různých zemí, z krajanských spolků a organizací.
Na závěr semináře navrhl místopředseda komise senátor
Tomáš Grulich, aby výstupem semináře byl podnět
zákonodárcům i exekutivě, jak dále řešit vztah České
republiky a českých minorit v zahraničí. Zda zachovat
stávající stav či iniciovat vznik nového úřadu, nejspíš
zmocněnce pro krajany při Úřadu vlády ČR, který by se
problematice krajanů mohl věnovat na centrální úrovni.
Byla zřízena pracovní skupina, ve složení senátoři Tomáš
Grulich, Jaromír Jermář, Jaromír Štětina, etnolog Stanislav
Brouček a za krajany Oldřich Černý, která připraví
podklady pro další jednání.
Ze semináře bude zpracován sborník obsahující nejen
promluvy přednášejících, ale také bude zachycovat diskusi
a shrne výsledky dotazníkové agendy.
Pradědeček na koloběžce
napříč Austrálií
Pokračování z deníku Vlastíka Škvařila,
upraveno pro Čechoaustralana
Tennant Creek má asi 3 000 obyvatel. Vznikl
ve třicátých letech dvacátého století v období poslední
australské zlaté horečky. Zavinil to nějaký Charlie
Windley, zaměstnanec Overland Telegraph Line neboli
Transkontinentální telegrafní linky, který v blízkých
kopcích objevil zlato a tím dal podnět ke vzniku Tennant
Creek. Na první pohled by si člověk myslel, že tu žijí
jen domordci. Všechna stinná místa ve městě jsou jimi
obsazena. Sedí tam jen tak a nedělají nic. Očekával
jsem, že aspoň někteří budou pracovat v místních
obchodech, benzínkách a jiných podnicích, ale nepodařilo se nám uvidět jediného při práci. Je to smutné, já to
posuzuji podle sebe, že musím mít v životě nějaký cíl.
Když dokončím jednu věc, už přemýšlím o něčem
jiném, jinak bych se asi nudou zbláznil. Nevěřím tomu,
že někdo může být šťastný celý den sedět a nic nedělat.
To je přece musí ničit a vláda to podporuje tím, že jim
dává peníze za nic. Potkali jsme dost aboridžinců,
kterým se to také nelíbí a raději by viděli, aby se jejich
lidi naučili starat se sami o sebe. My jsme to viděli loni
v jedné osadě, kterou založili misionáři, lidé tam
vypadali spokojení a měli co dělat. Není lehké to vyřešit
a dnešní generace politiků má větší zájem o prázdná
ČECHOAUSTRALAN NAVÁZAL SPOLUPRÁCI
S INTERNETOVÝMI ČECHOAMERIČANY -
www.czechfolks.com/Plus/
www.czechfolks.com
LISTOPAD 2009
Podívejte se na hezké stránky!
11
gesta a hesla, aby to vypadalo, že něco dělají, ale skutek
utek. Nemají žaludek na to udělat nepopulární a přísné
kroky k řešení těchto problémů. Lidé o tom taky neradi
mluví, aby je někdo neobvinil, že jsou rasisti. Žijeme
v době, kdy se lidé nutí k tomu, aby byli „politically correct“.
Já jsem ale vždycky řekl, co jsem si myslel a na stará
kolena už se nebudu měnit, ať si říká kdo chce, co chce...
Ráno jsme vyrazili brzy, začalo to s větrem v zádech a tak
jsem za první hodinu ujel 14 kilometrů. To mně dodalo
chuť, abych dojel až do Devil's Marbles vzdálených něco
přes 100 kilometrů. Po hodině cesty se ale silnice otočila
prudce doleva a vítr, který foukal od východu, místo aby
byl mým kamarádem a pomocníkem, se proměnil
v nepřítele. A tak to pokračovalo celý den. Silnice se
pořád točila zleva doprava a tak jsem si chvilkami liboval
a chvilkami prskal. Ale nevzdal jsem se úmyslu dojet
až k Devil‘s Marbles a po více než 10ti hodinách jsme tam
dorazili. Za celý den jsem neměl jediný moment, kdy to
jelo samo, musel jsem se nepřetržitě odrážet celou cestu.
Ale stálo to za to! Já nejsem básník, abych dokázal
přesně popsat své dojmy z toho, když jsem uviděl ty
Marbles („Ďáblovy kuličky na hraní“). Aboridžinci je
nazývají „Karlu Karlu“. Po stovkách kilometrů většinou
roviny s malými stromky a keříky a samozřejmě se
stavbami termitů, se najednou objeví obrovské balvany
všech možných tvarů, perfektně balancované, i když by si
jeden myslel, že se to musí každou minutu rozkutálet.
Přírodě to trvalo 1 500 milónů let vytvořit něco tak
úžasného. Myslím, že žádný architekt by nedokázal
vytvořit takový skvost. Při západu slunce bylo všechno
krásně červené, při východu zase jiné barvy. Člověk by
tam vydržel několik dnů to všechno prolézt a obdivovat,
ale my musíme pokračovat.
Zastavili jsme se ve Wycliffe. Okraje silnice až asi 50
metrů do buše jsou pokryty plechovkami od piva.
Ne jedna nebo dvě, jak člověk najde i jinde, ale aspoň
deset na čtvereční metr. Okolní osady aboridžinců jsou
většinou zóny, kam se nesmí s alkoholem, tak si jejich
obyvatelé nakoupí piva, sednou si u silnice
a nepřestanou, dokud to všechno nevypijou.
Prázdné plechovky tam samozřejmě zůstanou.
Aileron je hlavně známý obrovskou sochou
domorodce nazvanou „Anmatjere Man“, která je
na kopci a je dobře vidět ze silnice. V noci je navíc
osvětlena. Podle mého odhadu je vysoká dobře
přes 10 metrů. A navíc, i když jsem o tom nenašel
žádnou zmínku v brožurkách, je tady pod kopcem
zrovna tak veliká socha domorodé ženy s dítětem.
Možná ji postavili po tom, co byly brožurky už
vytisklé. Je to velice úžasný pohled.
Karavan park je zase bezpečně oplocený, kolem je
hodně domorodců z blízké osady, kteří jsou usazeni
na zemi ve stínu stromů a zvednou se jenom, když
si jdou koupit další dávku piva. Já je opravdu lituju.
Do minulosti se vrátit nemohou, aby běhali po buši
celý den a sháněli potravu, aby se uživili, ale
do 21. století se ještě nedostali a v tom je právě ten
problém, že pořád někdo oslavuje jejich starou
kulturu z doby kamenné a snaží se je tam nějak
udržet. Na to je obrovská organizace placená
vládou a ti mají zájem si udržet svoje pohodlná
místečka, která by neexistovala, kdyby se ti chudáci
konečně kompletně zcivilizovali. Nejvíce je mi líto
těch dětí, které vyrůstají v prostředí beznaděje
a není dost politické odvahy a vůle je z toho dostat.
ČESKÉ FILMY, SERIÁLY, POHÁDKY,
HUDEBNÍ POŘADY
$4/DVD
Budete-li mít zájem,
velice ráda zašlu celý seznam.
Stačí jen zavolat na 83616903
a zanechat Vaše jméno a adresu.
Nebo můžete psát na [email protected]
ČESKÝ DIALOG
ČECHOAUSTRALAN
12
objednávejte na adrese [email protected]
v Austrálii k objednání také na adrese Jana Růžička
82 Cardwel Str., Arakoon, NSW 2431
e-mail: [email protected]
KRAJANSKÁ ŠUMAVA VE VIKTORII SLAVILA NA SVATÉHO VÁCLAVA
PADESÁT LET
Fotoreportáž Rona Kuglera
LISTOPAD 2009
www.pozitivni-noviny.cz
13
ČECHOAUSTRALAN
14
ŽIVOT JE JEN NÁHODA
- jak čtenářům v této kapitole popíše
autor Ante Schott
Ačkoliv jsem si na vysvětlení toho záhadného a pro mne
tak nepochopitelného desetiminutového pohovoru Jirky
Pravdy s tím pohraničním státním orgánem musel víc
než dva měsíce počkat, než mi to Jirka v Paříži vysvětlil,
nebudu laskavým čtenářům jejich zdvořilou zvědavost
prodlužovat a popíšu, jak si životní náhody objekty věru
nevybírají. Paměť mi v mém věku chřadne i vadne,
ale Pravdovo vylíčení těch málem osudných deseti
minut je do mé paměti vtesáno doživotně. Je to tak
bizarní příhoda, že by si ji těžko mohl někdo vymyslet.
Sám Jiří Pravda, který po sedmi letech beznadějných
pokusů vybudovat si v melbournské divadelní pustině
hereckou kariéru, a kterou si nakonec přece jen vytvořil
v Londýně, pohovor s orgánem znovu už popsat
nemůže, zemřel před více než dvaceti lety. A jeho
manželka, herečka a režisérka Hana Pravdová
ho následovala ve svých jednadevadesáti letech
před dvěma roky. Ale na chebskou záhadnou pasovou
prohlídku ze srpna 1948 jsme si zavzpomínali s jejich
jediným synem Alexandrem Pravdou během mé
poslední návštěvy Londýna před patnácti lety.
Dnes už dvaašedesátiletý „Saša“ Pravda je přes třicet
let profesorem na Oxfordské univerzitě. Během
ministerského předsednictví Margaret Thatcher byl
vybrán do členství jejích „think tanků“ jako odborník
na mezinárodní právo týkající se Východní Evropy.
Zlí jazykové prý se snažili připsat tu jeho mimořádnou
kariéru v tak mladém věku zásluze jeho rozhodně
neanglicky znějícího jména. Dodnes mluví česky
beze stopy přízvuku.
Promiňte mi mé odskočení z Chebu do Oxfordu,
ale teď už předávám slovo „Malťanovi“ Pravdovi:
„Když jsem tomu pasovému kontrolorovi podal svůj
maltsko-britskej pas, on se na něj podíval a jásavě
česky z něj vylítlo - Ježíšmarjá, můj první Malťan!
A když přešlo to jeho počáteční české zajásání, oslovil
mě přátelsky několika pro mne naprosto nesrozumitelnými slovy, potřásaje mou pravicí. Nerozuměl jsem
sice ani popel, ale tón hlasu zněl spíš jako pár slov
na uvítanou – ať už v jakékoliv řeči. Angličtina to určitě
nebyla. Proboha, že by to byla maltština, napadlo mě.
Mozek mi zabíral na plné obrátky. Vždyť po tom
ježíšmarjá přece sám vyrazil – Můj první Malťan! Když
po těch jeho zřejmě uvítacích, italsko-arabsky znějících
slovech nastala k jeho očividnému zklamání několika
vteřinová pauza, pud sebezáchovy vykřesal z mého
mozku nápad sebezáchrany. Svou značně lámanou
němčinou jsem mu omluvně sdělil, že ho k mé lítosti
musím zklamat, ale že maltsky nemluvím, na Maltě
jsem se sice narodil, ale brzy nato moje celá rodina
přesídlila do Anglie a rodinnou řečí se stala angličtina.
„Je třeba usilovat o to, aby každý viděl
a věděl víc, než viděl a věděl jeho otec a děd.“
Anton Pavlovič Čechov
Vsadil jsem vše na jednu kartu a přiznám se, že jsem se
skoro začal modlit, aby ten chebský pasový kontrolor,
zřejmě lingvista, nepřešel z maltštiny na angličtinu.
A jako ten pokladník u okénka „Cizí valuty“ v Národní
bance před několika dny, i ten pasový policajt reagoval
značně lámanou němčinou. V duchu jsem zajásal skoro
jako on nahlas, když jsem mu podal ten „ne svůj“ pas.
Nulová znalost angličtiny mi prošla, i když se to nestalo
tak docela zázračně. Ve srovnání s němčinou,
francouzštinou, ba i latinou, byla výuka angličtiny
na školách naším předválečným školstvím naprosto
ignorována. Můj výklad pohraničník zbaštil, i když
na něm bylo vidět, že byl zklamán, že svou maltštinu –
ať už byla jakákoliv – na mně nemohl vyzkoušet
a ohromit mě. Ale zachoval své přátelské chování
a po prolistování mého pasu, orazítkování datem
přejezdu hranic a převzetí bumážky Národní banky
si ke mně přisedl, aby mi tou svou chabou němčinou
vysvětlil, jak se ke své maltštině dostal. Skoro deset
minut jsem to z něho musel tahat, ale zrekapituluji
to krátce. Před válkou byl četařem v Československé
armádě, ale i po zřízení protektorátu nacisty zůstal
v té funkci v Němci Háchově vládě povolené České
brigádě. Po bleskové porážce Západní Evropy byla
Němci zabrána i Malta, kterou generál Rommel přeměnil
v ostrovní tábor pro anglické válečné zajatce během
jeho počátečního úspěšného tažení proti armádě
generála Montgomeryho v Severní Africe. V posledním
roce války, kdy byla každým dnem očekávána invaze
spojeneckých armád do Evropy, nacisté nutně
potřebovali každého vojáka na Západní frontě
a tak došlo ke kurióznímu řešení problému maltských
zajateckých táborů. Protektorátní Háchova vláda dala
kompromisní souhlas s tím, že roli hlídačů anglických
zajatců na Maltě převezme část české protektorátní
brigády. A tak se stalo, že naproti mně seděl bývalý
četař, jenž v české vojenské uniformě nahradil na Maltě
hlídače německého, kterého Hitler nutně potřeboval
na Západní frontě. Na tu dobu prý vzpomíná rád,
Malťané byli velmi přátelští a on se tam málem oženil.
Po konci války se vrátil do ČSR a přestoupil z armády
k policii. A patrně jeho skoro roční zkušenost
v zahraničí ho v očích policie kvalifikovala na funkci
pohraniční. Zatím na návštěvníka Sokolského sletu
z Malty nenarazil a proto tak česky zajásal, když jsem
mu podával britsko-maltský pas.“
- Takhle mi to přítel Pravda podal po dvou měsících
nedočkavého čekání, když jsem se nakonec do té
Paříže dostal i já. Díky podstatnému kontu ve švýcarské bance zřízenému prozíravým otcem Hany,
si Pravdovi mohli dovolit nájem přepychového apartma
ve středu Paříže a najmutí chůvy k jednoročnímu
Sašenkovi, ale zatímco Hana nadšeně oprašovala svou
studentskou franštinu, Jirka o zlepšení té své školní
zřejmě neměl zájem. Po návratu od moře v Nice
do pařížského bytu se Jirka pustil s plnou vervou
„Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid. Vymeťte zbytečné,
spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte radostné zážitky LISTOPAD 2009
své minulosti.“
Anatole France
15
do angličtiny! Po těch jeho dvou málem katastrofách
zaviněných neznalostí angličtiny, kdy málem skončil
na Pankráci a ne na Champs Elysées, se rozhodl
zdolat angličtinu co nejrychleji. Přes Haniny protesty
v občasných debatách připustil, že pomalu přestává
věřit v brzký pád komunistického režimu, v dohledný
návrat domů a pokračování úspěšně načaté herecké
kariéry.
„Jako profesionální herec vidím svou budoucnost
jen na prknech divadla a když to nebude možné
v mateřském jazyce, druhá jediná možná řeč je
angličtina.“ To bylo krédo Pravdy.
A proto mne překvapilo, že po zjištění dlouhé čekací
fronty na imigrační víza do USA a i Kanady, Pravdovi
se po necelém roce ve Francii rozhodli emigrovat
do anglicky mluvící Austrálie. Do Melbourne dorazili
jako pasažéři první třídy v červnu 1949, po dvou
týdnech v hotelu Australia koupili zařízený, tříložnicový
přepychový dům v Elsternwicku a během následujících
téměř sedmi let se pokoušeli ztéci melbournskou
divadelní baštu. Od roku 1950, kdy do Melbourne
dorazila i naše rodina, jsem byl blízkým i očitým
svědkem jejich nákladných pokusů zdolat australský
nezájem o divadlo až do dubna 1956, kdy to nakonec
vzdali a s australským pasem odjeli – rovněž první
třídou – bez problémů do Londýna. Tam se teprve splnil
Pravdův sen o návratu „na prkna, která znamenají svět“.
Zůstal jsem s nimi v úzkém spojení až do Jirkovy smrti
a že by si to jejich třicetileté londýnské údobí zasluhovalo
zvěčnění! Snad se k tomu někdy dostanu, dožiju-li se
toho...
Že jsem si nemohl dovolit riskovat čekání na emigrační pas
do Izraele slíbený do tří měsíců a rozhodl se předčasně
uniknout ilegálně, to – i když jistě nechtěně – zavinila Hana
zdánlivě nevinným pohledem z jejich pobytu u moře v Nice.
Na pohledu byl záběr pobřežní uličky s nápisem
„Rue (ulice) de la Pompe“. Jak mi později omluvně
vysvětlila, Pompe bylo jméno zarytě komunistického
režiséra Realistického divadla na Smíchově, kde oba hráli.
Prostě prý nemohla odolat
neposlat mu tu pohlednici
do divadla s připsáním „Soudruhu
Pompe, jsi tady tak slavnej, že po
Tobě jmenujou ulice“.
Nepodepsala se prý, ale její
rozháraný rukopis byl asi chvalně
známý. Co tím svým ‚vtípkem‘
způsobila, popíši v kapitole příští.
SERIÁLOVÁ MÁNIE – „KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN“
Gabriela Pavésková
Opět zdravím ze seriálového podhoubí. Přestože se v posledních letech urodilo opravdu hojně
výtečných i méně zdařilých seriálů, dám tento měsíc přednost o něco staršímu seriálu. Vznikl v roce 1996
a pojednává o lidech, kteří z nejrůznějších důvodů chtěli odejít do emigrace. Jenže, jak všichni víme, v roce
1983, kdy se příběh odehrává, byl takový čin klasifikován jako "nezákonné opuštění republiky".
Autoři seriálu přivádějí na scénu řadu postav, které si jako svůj cíl či přestupnou stanici zvolí Rakousko. Rodinu bratislavského zubaře Černiaka, který tak svým rozhodnutím odejít z republiky ovlivňuje i život své téměř
plnoleté dcery. Vojínu Vágnerovi byl osudný divoký sen, v němž pronásledoval jakéhosi muže chtějícího překročit
státní hranici. Rodina herce Milana Čecha (Martin Dejdar a Vilma Cibulková) prožívá napínavé okamžiky, když
i s malým synkem potají přechází hranice a zamíří do Jugoslávie. Z poznávacího zájezdu do Vídně uteče
klavíristka Guttenbergová, která v ČSSR nesměla vystupovat kvůli Chartě '77. Bobina Havránková (Sabina
Laurinová) učiní totéž dokonce za bílého dne, zatímco eskamotér Pepa Strniště zvolil způsob zcela bizarní.
Ač každý charakterově naprosto rozdílní, pocházející z odlišného prostředí, jiného zaměstnání… všechny čeká
to samé… čekání na azyl v uprchlickém táboře.
Věřím, že i přes pár naivních prvků, které sebou seriál obyčejně přináší, osloví „Konec velkých prázdnin“ nejen
ty, kteří si podobnou cestou sami prošli, ale i ty, kteří se do Austrálie přestěhovali po Sametové revoluci. Zárukou
kvality je spisovatel Pavel Kohout, který se podílel na scénáři. Sám si totiž něco podobného před mnoha lety
prožil.
„Konec velkých prázdnin“ je o zklamání z toho, že vše je po útěku jinak,
je o nalézání sama sebe, ale i o nových přátelství a láskách. Tento seriál
ukazuje velkou životní zkoušku lidí, v nichž jeden obstojí a druhý se
charakterově poníží. Sama za sebe vřele doporučuji!
Budete-li mít zájem zhlédnout „Konec velkých prázdnin“ ($18), pište
na [email protected] nebo nechte vzkaz na 03-83616903.
ČECHOAUSTRALAN
16
„Dějiny nejsou jen dějinami pokroku, velkých činů
a velkých lidí, ale i lidské hlouposti.“
Josef Čapek
Deník Leošky Kutheilové
Václav Židek
v pořádku. Do rádoby uvolněné dětské atmosféry
prosakuje napětí ze světa dospělých, doráží hesla a ulice
a frázovitá výuka ve školách. Jestliže jedním z úkolů
literatury je pravdivost, pak tohle splňuje právě Deník.“
Biograficky laděné vyprávění Blanky Kubešové si svou
opravdovostí a humorem poměrně snadno získalo srdce
čtenářů a to už v době předlistopadové totality. Už tehdy se
práce ujalo nakladatelství Josefa Škvoreckého a po něm
i RFE, vysílání rádia Svobodná Evropa, kde Deník
s úspěchem načetla Jaroslava Tvrzníková. Posluchači
doma tehdy tuto četbu na pokračování zařadili v anketě
mezi deset nejposlouchanějších knížek roku. Poté
následovalo vysílání v krajanském rozhlase v Sydney
ve velmi milém podání Jany Reichové, která nese
dlouholetou zásluhu o vysílání v české řeči a udržování
národního a kulturního povědomí v Austrálii vůbec.
Po Sametu se Deník v 92. roce objevil i v Čechách na dvou
audiokazetách firmy AudioStory v podání Hany
Maciuchové. Můžeme prostě říct, že měl na interprety
až výjimečné štěstí! Hned potom vyšel znovu i knižně.
Vzhledem k tomu, že Deník Leošky Kutheilové vychází
po letech znovu, nerad bych prozradil příliš. Snad jen to,
že Leoška, hrdinka téměř biografického vyprávění,
se statečně vyrovnává s následky své nemoci, s tím, jak se
odlišuje od ostatních. Román v deníkové formě zachycuje
neobyčejně citlivě život v období totality tak, jak se odrážel
v dětské duši žákyně obecné školy, která se ještě nenaučila
lhát. Autorka tu otvírá kapitolu zážitků generace poznávající
svět a lidi kolem sebe zdeformované tlakem brutálního
režimu. Byla to doba, kdy dětem hrozila ztráta orientace
v prolhaném světě dospělých. Vyprávění je velice plastické,
drobné příhody z domova a ze školy, rozšířené o odstup
a nadhled uplynulých let, působí žertovně a naivně,
jak jinak, vždyť jsou to zážitky desetileté školačky, podtext
a atmosféra však už tak humorné nejsou a dostávají nový,
často tragikomický nádech. Deník prostě dokáže vyloudit
úsměv právě tak jako mráz po zádech.
Pro svou žádanost vychází Deník Leošky Kutheilové nyní
znovu na dvou CD, a to opět v podání Hany Maciuchové,
která do uměleckého projevu vložila veškerou přesvědčivost a nalezla dětský výraz všude tam, kde desetiletá Lea
zůstává přes veškeré chápání nelidskosti kolem sebe
dítětem. V jejím přednesu tato drobná próza neztratila
humor, který je podstatným rysem celé práce.
Možná bych měl připomenout, že nikoli náhodou vychází
Deník v době, kdy se mluví o zapomínání, o tom,
že ztrácíme svou historii. Je určen především dospělým,
ale mladí lidé v něm najdou vysvětlení událostí, které často
znají jen z vyprávění. Pochopí hrozbu všudypřítomné tajné
policie i absurdnost drátů a „železné opony“.
Rozhodně není samozřejmostí, když si k jedné práci
najdou cestu všechny generace. Mám za to, že Deníku
Leošky Kutheilové v podání Hany Maciuchové se to
podařilo. Svou opravdovostí a humorem si získá srdce jak
dospělého, tak i dětského čtenáře a stává se tak vhodným
dárkem i pod stromeček.
Deník Leošky Kutheilové je nejen jednou z nejvydávanějších autorčiných prací, ale i námětem, který Blanka
Kubešová zpracovala hned na několik různých způsobů.
Proč tomu tak je, jsem se zeptal přímo a tady je odpověď:
„Mám pocit, že Deník Leošky Kutheilové má stále co říct,
že má nadčasovou hodnotu. Proto jsem se rozhodla
zpracovat ho nejen knižně, ale i jako četbu na pokračování
a v neposledním i jako divadelní hru. Je to vlastně
jednoduché. Jednou se probudíte s námětem za krkem.
Je tady, máte ho v hrnku s čajem a v polévkovém talíři,
plete se vám do hovoru s přáteli… Jste ve stavu vytržení,
ten námět se prostě nedá pominout. Pak je to dobré.“
Mendelssohn - Sonata in D major
Vivaldi - Concerto in A
Chopin - Ballade in G minor
Piazzolla
and Jnaáček - Fairytale
Co ale bylo takovým tím hlavním „spouštědlem“ k tomu,
že jste práci napsala?
„K tomu mě přiměly autentické deníkové záznamy. Když
jsem je poprvé dostala do ruky, oslnily mě svou pravdivostí,
humorem i smutkem. Po jejich přečtení jsem pochopila, jaký
dopad má život a doba na dětskou duši, jak ji spoluvytváří,
zdokonaluje či naopak deformuje. Nad často úsměvnými
výroky hlavní hrdinky si uvědomíme, že svět není
Otištěno ve spolupráci s internetovými stránkami
www.czechfolks.com/plus/
Ivana Snaidr uvádí
„Rhythm, Romance and Fairytale“
nedělní odpoledne komorní hudby
22. listopadu v 15 hodin v Národním domě
497 Queensberry St., Nth. Melbourne
Vstupné 20 dolarů
Rezervace 96459879
LISTOPAD 2009
17
„Přísaha členů mladé gardy“. Paní učitelka Pelechová
nejprve vybrala asi patnáct žáků a žákyň. A tak se
stalo, že mezi členy mladé gardy se ocitli všichni tři
Na „pitomá padesátá léta“ dětství vzpomíná
členové tajné PKL. Stáli jsme na stupínku ve třídě
dnes už s úsměvem Petr Chalupa
bok po boku „bolševikům“ a „komunistkám“. Peleška
se
tvářila ustaraně, ale naše trio ji v tu chvíli
Jednoho dne v hodině českého jazyka přišla paní učitelka
nenávidělo.
Seřadila nás ve dvou řadách do polokrus tím, že „na škole bude velká oslava k výročí VŘSR
hu.
„Takhle
budete
stát“, přikázala. „Jednotliví
a naše třída byla určena k tomu, abychom předvedli
recitátoři
budou
vystupovat
dopředu a přednesou
recitační pásmo“. Paní učitelka nesnášela zkratky. Vždy
svoji část pásma“, pokračovala. Potom začala
jsme museli uvádět celé názvy. Ale kupodivu tenkrát
určovat, kdo bude koho představovat. Ta jména členů
skutečně řekla VŘSR. „Jako recitační pásmo byla určena
„mladé gardy“ si dnes také nepamatuji. Ale znělo to
Přísaha Mladé gardy“, oznámila a spolužák Jäger vyprskl
kvikavým smíchem. „Co je ti k smíchu, Karle?“, zeptala se jako Vasja, Šura, Ninočka, Jurij a tak podobně.
Někteří nedostali žádné přidělené jméno. Měli
Peleška, jak jsme třídní říkali. Karel Jäger zčervenal
představovat
„sbor“, který recituje děj přísahy.
ve své pihaté tváři a spolu se svými zrzavými vlasy jen
Až
do
této
chvíle
byla naše PKL skryta v tomto
hořel. Jägrova matka měla za manžela údajně Němce,
sboru.
Peleška
vybraným
žákům předala strojem
za války vojáka. Mezi kluky se pochopitelně říkalo, že to
byl esesácký důstojník, který v pětačtyřicátém roce zmizel psaný text, který se měli naučit nazpaměť. I členové
sboru dostali svůj text. Vyzvala nás, abychom se
a nyní, že žije v Rakousku nebo v západním Německu.
S určitostí lze říci, že Karel Jäger byl s maminkou sám. Byl zklidnili a svýma mateřsky láskyplnýma očima
přejížděla naše řady. „Chybí nám postava Olega
velmi inteligentní a z nás kluků měl jedny z nejlepších
známek. Nenáviděl komunisty, nosil do školy letáky, které Koševého“, pravila významně do ticha třídy. V ten
okamžik se mne neodbytně zmocnilo neblahé tušení.
bylo možné porůznu v té době nalézt třeba v lese. Letáky
Peleška se na mne dlouze zadívala a potom řekla,
vyzývaly k poslechu rádiové stanice Svobodná Evropa.
„Petře
pojď, já věřím, že ty se to naučíš“. Udělalo se
Vyzývaly ještě k dalším věcem, ale už nevím k jakým.
Karel mi půjčoval knížky o českých legionářích za I. světo- mi najednou špatně od žaludku. Potupou před
ostatními členy PKL a představou, že budu před
vé války a měl přehled, komu se zase podařilo „zdrhnout“
celou školou recitovat. A to jsem ještě ani netušil,
na Západ. Jeho neskrývaná nenávist k režimu, který nás
jak se celá věc vyvine. Peleška mi předala „můj“ text,
obklopoval a který jsme si v té době již každý nějakým
který
byl značně dlouhý.
způsobem uvědomovali, byla bezbřehá. Těsně před tou
Uběhlo
několik dní, protrpěli jsme několik „cvičných“
pro mne nezapomenutelnou oslavou VŘSR přišel Karel
přednesů
ve třídě. Měl jsem strašnou trému a vůbec
s tím, že ve třídě založíme PKL. S tím se o přestávce
jsem
nevnímal,
co recitují ostatní „členové mladé
svěřil svému nejlepšímu příteli Frantovi Novému a mně.
Nevěděli jsme co to PKL znamená. Jäger s ohněm v očích gardy“. Soustředil jsem se vždy jen na okamžik,
kdy vystoupím před rozevřený půlkruh „gardy“
vysvětlil, že PKL znamená „protikomunistická liga“.
a vychrlím svoji pasáž. Po několika opravách
Hrozně se nám to líbilo, ale měli jsme i strach. Navíc
jsme neměli potuchu, co by takoví členové PKL měli dělat. a úpravách byla Peleška spokojená. Nastal den,
kdy se celá škola, tedy více než tři stovky žáků,
Karel nám objasnil, že „je to jednoduché, protože PKL
celý učitelský sbor, „soudruzi z patronátního závodu“,
musí těm sviním komunistickým škodit, kde to jen jde“.
dnes již nevím jakého, shromáždili v tělocvičně,
Pamatuji si, že nám předal odznak PKL, který vlastnoručaby společně „oslavili“ výročí VŘSR, tedy Velké
ně pro nás dva vyrobil. Byl z tvrdého papíru, asi pětkrát
říjnové socialistické revoluce. Přítomen byl i „soudruh
na tři centimetry a připínal se patentním špendlíkem.
V paměti mi také zůstalo, že na něm byly československá, z Okresního výboru KSČ“ a další pozvaní
„veledůležití“ hosté. Matně si vybavuji, že tam byla
americká a anglická vlajka a meč rozetínající pěticípou
i nějaká sovětská delegace. Zřejmě lázeňských hostů
rudou hvězdu se srpem a kladivem. Karel si tento odznak
ze sanatoria Imperiál, které sloužilo jenom sovětům.
připínal chvílemi o přestávkách na svetr. Myslím si ale,
že se také bál. Složili jsme nějakou přísahu, jejíž obsah se Jak oslava probíhala jsem vůbec nevnímal. Cítil jsem,
že budu mít brzo průjem nebo budu zvracet. Tak moc
mi už nevybavuje. Kde to jen šlo sabotovali jsme nošení
jsem
byl vystresovaný a ztrémovaný. Jedno
pionýrských šátků. „Nebavili“ jsme se s „bolševiky“
a „komunistkami“. Kdo je komunista a bolševik se odvíjelo vystoupení střídalo další. A potom přišla ta chvíle,
kdy paní učitelka Pelechová, chudák celá zarudlá
od toho, zda rodiče byli v KSČ. Samozřejmě, že všichni,
v tvářích a s krůpějemi malých kapiček potu na čele,
kdo se měli trochu lépe, všichni rodiče, kteří měli nějaké
posouvala náš sbor „mladých gardistů“ do středu
to „lepší zaměstnaní“, byli v KSČ.
tělocvičny, kde bylo improvizované jeviště.
Děti chodily lépe oblékané, nikdy neseděly v zadních
Rozestavěla
nás pečlivě do půlkruhu a mne vysunula
řadách lavic. S některými učitelé a zvláště učitelky jednali
ještě
o
krok
před
ostatní. A samozřejmě jako
jako když máslo krájí. Tito spolužáci ať chtěli nebo nechtěli
při
všech
katastrofách,
následovalo několik věcí, jenž
se vždy „dobře učili“. Nenáviděli jsme je za to.Tak v této
se nedaly ovlivnit, v rychlém sledu za sebou.
době byla naše 6 B určená k nácviku recitačního pásma
VŘSR
ČECHOAUSTRALAN
18
„Tím, čím jsme byli, nejsme již
a nebudeme zítra.“ Publius Ovidius Naso
Tělocvična ztichla. Vedlejším vchodem vešel školník,
který nemohl nic vidět, protože měl před sebou řady
žáků, učitelů a hostů. Nikdy jsem se nedozvěděl,
co vlastně tenkrát chtěl a proč bylo nutné,
aby do nastalého ticha a napětí prý velmi nahlas zvolal:
„Kdo má klíč od šatny?“ Protože jsem byl napětím
na pokraji omdlení, nic jsem neslyšel. Veškeré mé
soustředění se vrhlo do úvodní věty „přísahy členů
mladé gardy“. Na celou tělocvičnu jsem zahřímal:
„Já ...“ udělal jsem krátkou pauzu tak, jak mne to paní
učitelka Pelechová učila. Pak jsem neméně hlasitě
a chrabře pokračoval: „Oleg Koševoj, člen mladé gardy,
přísahám před svými druhy...“.
Dál jsem se již nedostal, protože následoval plošný
výbuch smíchu celé tělocvičny. Smáli se žáci, smáli se
kantoři i hosté. Učitelé a hosté jen krátce, protože ředitel
Jezbera okamžitě vystoupil a začal dělat pšššt
s ukazováčkem na puse. Před pozvracením mne
zachránil jen vztek a odhodlání, že to dorecituji, i kdyby
měl být konec světa. Nic jsem nechápal a jediné co mne
napadalo bylo, že to přednáším tak špatně, že je to
ostatním k smíchu. O to hrději jsem pokračoval ve své
pasáži, oči jsem měl upřené na paní učitelku
Pelechovou, která měla nyní barvu slonové kosti.
Její oči a kývání hlavou do rytmu veršů mne držely
při vědomí. Následovaly veršované výlevy ostatních
členů mladé gardy a po chvíli naše vystoupení konečně
skončilo.
Rozcházeli jsme se po třídách z tělocvičny zpět
do tříd. Po schodech se mne kde kdo polohlasem ptal:
„Tak, kde máš ten klíč“? Ještě napůl mrtvému, když
už jsem seděl v lavici a nic nechápal, mi vše vysvětlili
další dva zbývající členové Protikomunistické ligy, Karel
Jäger a Franta Nový. Otázka „kde že mám ten klíč
od šatny“, mi byla však v různých intervalech
kladena spolužáky až do konce poslední,
osmé třídy.
Deník Leošky Kutheilové na dvou CD
za lidovou cenu 199,- Kč najdete ve většině
knihkupectvích a všech větších obchodních domech.
K dostání je i na internetu na adrese www.popron.cz.
ČESKÝ SLAVÍK 2009
Barbara Semenov
Svět populární hudby a jejích
interpretů se ve většině moderních
zemí každoročně přehodnocuje oficiálním vyhlášením
nejlepších v branži. V Austrálii jsou to ARIAs Rewards
(Ceny Australian Record Industry Association),
v České republice Český slavík, případně Akademie
populární hudby Anděl. Letos budou slavnostní
vyhlašovací večery v obou zemích probíhat v téměř
těch samých dnech. V Austrálii se představí vítězové
fanouškům pop-music 26. listopadu v Sydney Acer
Areně, v Praze se jmenování letošních „slavíků“
uskuteční o dva dny později, 28. listopadu
ve velkolepém prostředí Státní opery.
Zatímco v Austrálii divák před televizní obrazovkou,
která uvádí ceremoniál v přímém přenosu na kanále 9,
velmi často ani do té doby netušil, že zpěváci, kteří si
odnášejí trofeje, vůbec existují, český divák si své
popové miláčky labužnicky vychutnává, raduje se
a vzteká dle očekávaných či neočekávaných výsledků
jedné z tradičně nejoblíbenějších anket v zemi.
Myslím, že ani samotným Australanům neříkají nic
moc jména nominovaných zpěváků zářících jepičím
životem té noci - Pip Brown, Sarah Blasko, Lisa
Mitchell, Kate Miller-Heidke, Ash Grunwald,
Hook N Sling, Tommy Trash, Zoe Badwi, Astronomy
Class, Horrorshow, Pez, Phrase, Bertie Blackman,
Dappled Cities, Art vs Science, Bluejuice, Daniel
Merriweather,... Snad s výjimkou Wess Carra,
loňského vítěze soutěže Australian Idol (v Čechách
soutěž Superstar) a dvacetileté Jessicy Mauboy
z Darwinu, která má od svého vítězství v Idolu
v předminulém roce na svém kontě už dvě platinové
desky a pro letošní ARIAs Rewards vede s největším
počtem sedmi nominací.
Český slavík Mattoni (www.ceskyslavikmattoni.cz),
anketa o nejpopulárnějšího zpěváka, zpěvačku
a hudební skupinu, se vyhlašuje v České republice
od roku 1996 a navazuje na někdejšího Zlatého
slavíka, jehož od 60. let do roku 1991 vyhlašoval
časopis Mladý svět. Každoročně se těší velké
pozornosti fanoušků, čtenářů, posluchačů, diváků,
ale také zpěváků, manažerů a osobností hudebního
průmyslu. Vyhrát alespoň jednou Zlatého respektive
Českého slavíka se zatím podařilo 26 zpěvákům,
zpěvačkám a skupinám. Rekordmanem je Karel Gott,
který získal 34 Zlatých a Českých slavíků. Písně stálic
jako jsou Lucie Bílá, Helena Vondráčková, Hana
Zagorová, Eva Pilarová, Iveta Bartošová, Waldemar
Matuška, Miro Žbirka, Olympic, Elán jsou slyšet
v českých médiích a domácnostech denně.
Do minulého ročníku ankety přišlo přes 165.000
hlasů, což je o 30.000 více než předloni. Podle
pořadatelů hlasovali především lidé od 20 do 30 let.
ČECHOAUSTRALAN JE SOUČÁSTÍ WEB ARCHIVU NK
LISTOPAD 2009
19
V hlavních kategoriích zvítězili Lucie Bílá, Karel Gott
a skupina Kabát. Od roku 1997 je hlavním organizátorem
a vyhlašovatelem této prestižní ankety agentura Musica
Bohemica.
Za vysokou úrovní společenského večera ve Státní
opeře a jeho přímého přenosu televizí Nova stojí ředitel
agentury Jaroslav Těšínský, se kterým jsem nedávno
hovořila o fenoménu Český slavík a jeho každoročním
slavnostním vyhlašování. Večer je výjimečný tím, že se
pořádá v jednom z nejkrásnějších pražských divadel.
Toto prostředí, které se liší od prostředí sportovních hal,
kde většinou podobné akce, přehlídky a festivaly probíhají,
má ovšem i svá úskalí.
Během večera vystupuje v přímém přenosu asi 12
zpěváků, zpěvaček a skupin. Každý interpret chce mít
svoji kapelu, každá skupina svoje nástroje, aparaturu,
nastavené mikrofony, odposlechy. To vše běží v rychlém
sledu necelých dvou hodin. Technicky je tedy velmi
náročné vše zvládnout. V uplynulých letech se používal
většinou „halfplayback“, kdy kapela hraje ze záznamu
a zpěvák zpívá živě.
Jaroslav Těšínský mi prozradil, že letošní Český slavík
chce přejít na stoprocentní živé zpívání a hraní. Tento
nový experiment organizátorů večera bude ovšem
vyžadovat daleko větší počet přenosových vozů, bude
využivat divadelní točnu a orchestřiště, odkud bude
jednotlivé zpěváky doprovázet jeden hlavní orchestr.
Se skupinami to bude ještě více komplikované. Obvykle
se na hudebních přehlídkách používají dvě, tři pódia,
což není v případě klasického jeviště Státní opery možné.
Mezi vystoupeními hvězd budou postupně předáni
bronzoví, stříbrní a zlatí slavíci v kategoriích Zpěvák,
Zpěvačka a Hudební skupina, tři ceny v kategorii Skokan
roku a stejně jako loni nebude chybět kategorie
pro slovenské interprety nazvaná Slavíci bez hranic.
Cenu Absolutní slavík získá ten, kdo obdrží nejvíce bodů
za zaslané hlasy.
Příští vydání Čechoaustralana
– Vánoční/novoroční dvojčíslí –
vyjde 10.12.2009
Šéf celého projektu mi samozřejmě nejen nemohl dát
svůj tip na letošního vítěze, jeho agentura nemůže ani
zastupovat některého ze zpěváků či kapel, aby nedošlo
ke spekulacím, že by snad protěžovala svého koně.
Agentura organizuje sice i jiné hudební projekty,
například Hit století nebo Hit roku, jinak však zůstává
mimo proud populární hudby a jejích interpretů, anketu
a její průběh pouze monitoruje.
Na mém hlasovacím lístku zůstávají už léta Lucie
Bílá, Helena Vondráčková, Kamil Střihavka, Karel Gott
a Olympic, protože jsou zkrátka stále nejlepší. Abych
však nezněla staromilsky, přidám i pár zpěváků nové
generace. Nejsou mezi nimi však „rychlokvašky“
ze soutěže Superstar, ale muzikálovým divadlem
prověření, leč bohužel méně známí zpěváci - Iva
Marešová, Zuzana Kryštofová, Viktor Dyk nebo Radim
Schwab. A dál už nezbývá, než nechat se
překvapit, jak dopadne letošní volba milovníků
současné populární hudby v Čechách.
S trofejí Český slavík - JUDr Jaroslav Těšínský,
ředitel agentury Musica Bohemica (vpravo)
a Petr Vítek, který přivezl australským krajanům
držitele zlatých slavíků - Karla Gotta, Helenu
Vondráčkovou, Martu Kubišovou, skupinu Olympic
a Petera Nagye.
PŘEDPLATNÉ ČASOPISU ČECHOAUSTRALAN - $40
Šeky nebo peněžní příkazy - Money orders na účet CECHOAUSTRALAN zasílejte
na adresu redakce ČECHOAUSTRALAN P. O. Box 1008, Hawksburn, VIC 3142
Můžete platit i elektronicky bankovním převodem:Bankovní spojení: EisBlue Holdings Pty Ltd, CECHOAUSTRALAN ACCOUNT Account #: 813753720
National Australia Bank - BSB: 083-004, 330 Collins Street, Melbourne 3000, Australia
www.cechoaustralan.com
ČECHOAUSTRALAN
Redakce ČECHOAUSTRALAN - Barbara Semenov
P. O. Box 1008, Hawksburn 3142
email adresa - [email protected]
ČECHOAUSTRALAN © —NEZÁVISLÝ CELOAUSTRALSKÝ KRAJANSKÝ LIST
If undelivered return to:
P. O. Box 1008
Hawksburn 3142
AUSTRALIA
Print Post Approved
PP 381712/02414
POSTAGE
PAID
AUSTRALIA

Podobné dokumenty

Stáhnout PDF - Laissez Faire

Stáhnout PDF - Laissez Faire relevantní. Utopené náklady by neměly ovlivňovat vaše rozhodnutí. Za další, ekonomové neberou anekdotickou evidenci jako odpověď. A to lidi irituje. Ze sta kuřáků dostane rakovinu plic méně než šes...

Více

2009 - Orientální ústav

2009 - Orientální ústav Ílamu (LTTE) jakožto jedné z nejnebezpečnějších organizací. Všímá si také událostí v poslední fázi šrílanského konfliktu od operace Mavil Aru do poslední bitvy u Mullejttívu. Zouplna, J.: Alternati...

Více

Překlad jako dar... Jan Burian: Kámásútra - Plav Revue

Překlad jako dar... Jan Burian: Kámásútra - Plav Revue takže jsme museli – třebaže se to nemá – darovaným překladům „koukat na zuby“ a přebírat a vybírat. . . Zároveň bylo moc milé zjistit, že překlady si lidé věnují docela často, a to nejen u nás, ale...

Více

Jazykovědné aktuality 2005/1–2 - Jazykovědné sdružení České

Jazykovědné aktuality 2005/1–2 - Jazykovědné sdružení České Politicky zařazovací funkce je sporná a v čase i prostoru proměnlivá. Místo ani čas děje nejsou v ACO blíže specifikovány, děj se dnes kvůli filmovému zpracování nejčastěji situuje do blízké budouc...

Více