Jarmila Novotná - i

Jarmila Novotná
Opera Recital
Jarmila Novotná
Opera Recital
Violetta
Jarmila Novotná
Opera Recital
Violetta
Jarmila Novotná soprano
OPERA RECITAL / HISTORICAL RECORDINGS 1930–1956
DON GIOVANNI (1787)
5 Ah, che mi dice mai – Donna Elvira, Don Giovanni, Leporello, Act 1 2:53
& Ezio Pinza – baritone / baryton, Alexander Kipnis – bass / bas, Metropolitan
Opera Orchestra, conductor / dirigent Bruno Walter; New York 7. 3. 1942
6 Fuggi il traditor – Donna Elvira, Act 1 1:39
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Bruno Walter;
New York 7. 3. 1942
Gioacchino Rossini (1792–1868)
IL BARBIERE DI SIVIGLIA (1816)
1* Srdce svého jak se ptám (Una voce poco fa) – Rosina, Act 2 4:06
& orchestra and conductor unknown / orchestr a dirigent neznámý;
from the film / z filmu Skřivánčí píseň; Praha 1933
Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
DIE ZAUBERFLÖTE (1791)
2 Ach, ich fühl’s – Pamina, Act 2 3:30
& Wiener Philharmoniker, conductor / dirigent Arturo Toscanini;
Salzburg 30. 7. 1937
LE NOZZE DI FIGARO (1786)
3 Non so più cosa son – Cherubino, Act 1 2:48
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Paul Breisach;
New York 17. 4. 1943
Jacques Offenbach (1819–1880)
LES CONTES D’HOFFMANN (1881)
7* Phöbus stolz im Sonnenwagen (Les oiseaux dans la charmille)
Olympia, Act 2 2:41
& orchestra and conductor unknown / orchestr a dirigent neznámý;
from the film / z filmu Brand in der Oper; Berlin 1930
8 Belle nuit, ô nuit d’amour – Giulietta, Act 3 3:52
& Victor Orchestra, conductor / dirigent Frieder Weissmann;
New York 16. 2. 1945
9 Elle a fui, la tourterelle – Antonia, Act 4 3:59
& Victor Orchestra, conductor / dirigent Frieder Weissmann;
New York 16. 2. 1945
10* Voyez l’étrange fantasie; C’est un chanson d’amour
4 Voi, che sapete – Cherubino, Act 2 3:23
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Paul Breisach;
New York 17. 4. 1943
4
Antonia, Hoffmann, Act 4 3:49
& Raoul Jobin – tenor, Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent
Sir Thomas Beecham; New York 26. 2. 1944
5
Jarmila Novotná soprano
OPERA RECITAL / HISTORICAL RECORDINGS 1930–1956
DON GIOVANNI (1787)
5 Ah, che mi dice mai – Donna Elvira, Don Giovanni, Leporello, Act 1 2:53
& Ezio Pinza – baritone / baryton, Alexander Kipnis – bass / bas, Metropolitan
Opera Orchestra, conductor / dirigent Bruno Walter; New York 7. 3. 1942
6 Fuggi il traditor – Donna Elvira, Act 1 1:39
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Bruno Walter;
New York 7. 3. 1942
Gioacchino Rossini (1792–1868)
IL BARBIERE DI SIVIGLIA (1816)
1* Srdce svého jak se ptám (Una voce poco fa) – Rosina, Act 2 4:06
& orchestra and conductor unknown / orchestr a dirigent neznámý;
from the film / z filmu Skřivánčí píseň; Praha 1933
Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
DIE ZAUBERFLÖTE (1791)
2 Ach, ich fühl’s – Pamina, Act 2 3:30
& Wiener Philharmoniker, conductor / dirigent Arturo Toscanini;
Salzburg 30. 7. 1937
LE NOZZE DI FIGARO (1786)
3 Non so più cosa son – Cherubino, Act 1 2:48
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Paul Breisach;
New York 17. 4. 1943
Jacques Offenbach (1819–1880)
LES CONTES D’HOFFMANN (1881)
7* Phöbus stolz im Sonnenwagen (Les oiseaux dans la charmille)
Olympia, Act 2 2:41
& orchestra and conductor unknown / orchestr a dirigent neznámý;
from the film / z filmu Brand in der Oper; Berlin 1930
8 Belle nuit, ô nuit d’amour – Giulietta, Act 3 3:52
& Victor Orchestra, conductor / dirigent Frieder Weissmann;
New York 16. 2. 1945
9 Elle a fui, la tourterelle – Antonia, Act 4 3:59
& Victor Orchestra, conductor / dirigent Frieder Weissmann;
New York 16. 2. 1945
10* Voyez l’étrange fantasie; C’est un chanson d’amour
4 Voi, che sapete – Cherubino, Act 2 3:23
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Paul Breisach;
New York 17. 4. 1943
4
Antonia, Hoffmann, Act 4 3:49
& Raoul Jobin – tenor, Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent
Sir Thomas Beecham; New York 26. 2. 1944
5
Giuseppe Verdi (1813–1901)
LA TRAVIATA (1853)
11* Tra voi – Violetta, Act 1 1:09
& orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor / dirigent Morton Gould;
New York 1943
Giacomo Puccini (1858–1924)
TOSCA (1900)
17* Vissi d’arte – Tosca, Act 2 3:10
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Wilfred Pelletier;
New York 10. 12. 1944
12 È strano!; Ah, fors’ è lui – Violetta, Alfredo, Act 1 8:45
Bedřich Smetana (1824–1884)
PRODANÁ NEVĚSTA / THE BARTERED BRIDE (1866)
18 Ach, jaký žal; Ten lásky sen – Mařenka, Act 3 5:26
& orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor / dirigent
Alfred Wallenstein; New York 13. 4. 1942
& Jan Peerce – tenor, Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent
Ettore Panizza; New York 29. 11. 1941
13* Addio del passato – Violetta, Act 3 2:34
& orchestr unknown / orchestr neznámý, conductor / dirigent
Maurice Abravanel; USA 25. 8. 1940
HUBIČKA / THE KISS (1876)
19 A ty, mé robě; Hajej, můj andílku – Vendulka, Act 1 4:41
14* Alfredo! Ah, tu il vedesti! – Parigi, o cara – Violetta, Alfredo, Act 3 4:58
& James Melton – tenor, orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor /
dirigent Frank Black; USA 22. 1. 1950
Giacomo Puccini (1858–1924)
LA BOHÈME (1896)
15* Sì, mi chiamano Mimi – Mimi, Act 1 4:30
& orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor / dirigent
Alfred Wallenstein; New York 13. 3. 1943
16* Mimi! Speravo di trovarvi qui – Marcello, Mimi, Act 3 4:42
& Martial Singher –baritone / baryton, orchestra unknown /neznámý orchestr,
conductor / dirigent Donald Vorhees; USA 29. 4. 1946
6
& Victor Orchestra, conductor / dirigent Frieder Weissmann;
New York 18. 10. 1945
Antonín Dvořák (1841–1904)
RUSALKA (1901)
20 Měsíčku na nebi hlubokém – Rusalka, Act 1 5:13
& Gibner King – piano / klavír; private recording / soukromý záznam;
New York 4. 10. 1956
* first time on CD / poprvé na CD
Historical recordings from personal archives of Kammersängerin Baroness Jarmila Novotná-Daubek
digitally remastered by Jan Lžičař, Prague 2013. Music adviser Milan Puklický.
Historické nahrávky z osobního archivu komorní pěvkyně baronky Jarmily Novotné-Daubkové
digitálně remastroval Jan Lžičař, Praha 2013. Odborná spolupráce Milan Puklický.
7
Giuseppe Verdi (1813–1901)
LA TRAVIATA (1853)
11* Tra voi – Violetta, Act 1 1:09
& orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor / dirigent Morton Gould;
New York 1943
Giacomo Puccini (1858–1924)
TOSCA (1900)
17* Vissi d’arte – Tosca, Act 2 3:10
& Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent Wilfred Pelletier;
New York 10. 12. 1944
12 È strano!; Ah, fors’ è lui – Violetta, Alfredo, Act 1 8:45
Bedřich Smetana (1824–1884)
PRODANÁ NEVĚSTA / THE BARTERED BRIDE (1866)
18 Ach, jaký žal; Ten lásky sen – Mařenka, Act 3 5:26
& orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor / dirigent
Alfred Wallenstein; New York 13. 4. 1942
& Jan Peerce – tenor, Metropolitan Opera Orchestra, conductor / dirigent
Ettore Panizza; New York 29. 11. 1941
13* Addio del passato – Violetta, Act 3 2:34
& orchestr unknown / orchestr neznámý, conductor / dirigent
Maurice Abravanel; USA 25. 8. 1940
HUBIČKA / THE KISS (1876)
19 A ty, mé robě; Hajej, můj andílku – Vendulka, Act 1 4:41
14* Alfredo! Ah, tu il vedesti! – Parigi, o cara – Violetta, Alfredo, Act 3 4:58
& James Melton – tenor, orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor /
dirigent Frank Black; USA 22. 1. 1950
Giacomo Puccini (1858–1924)
LA BOHÈME (1896)
15* Sì, mi chiamano Mimi – Mimi, Act 1 4:30
& orchestra unknown / neznámý orchestr, conductor / dirigent
Alfred Wallenstein; New York 13. 3. 1943
16* Mimi! Speravo di trovarvi qui – Marcello, Mimi, Act 3 4:42
& Martial Singher –baritone / baryton, orchestra unknown /neznámý orchestr,
conductor / dirigent Donald Vorhees; USA 29. 4. 1946
6
& Victor Orchestra, conductor / dirigent Frieder Weissmann;
New York 18. 10. 1945
Antonín Dvořák (1841–1904)
RUSALKA (1901)
20 Měsíčku na nebi hlubokém – Rusalka, Act 1 5:13
& Gibner King – piano / klavír; private recording / soukromý záznam;
New York 4. 10. 1956
* first time on CD / poprvé na CD
Historical recordings from personal archives of Kammersängerin Baroness Jarmila Novotná-Daubek
digitally remastered by Jan Lžičař, Prague 2013. Music adviser Milan Puklický.
Historické nahrávky z osobního archivu komorní pěvkyně baronky Jarmily Novotné-Daubkové
digitálně remastroval Jan Lžičař, Praha 2013. Odborná spolupráce Milan Puklický.
7
Jarmila Novotná
Mařenka
The Czech star of the Metropolitan Opera in New York Jarmila Novotná (23 October 1907 – 9 February 1994) first performed on stage at a tender age. She was
provided with excellent training by the celebrated diva Emmy Destinn and subsequently by the baritone Hilbert Vávra, opposite whom she appeared as Rosina at
the age of seventeen in the town of Louny. Upon the recommendation of Otakar
Ostrčil, on 27 June 1925 she debuted as Mařenka at the National Theatre in Prague.
Over the course of time, she was entrusted at the National with the roles of Violetta,
Rosina, Ariel, Tatyana, the Queen of the Night and, following her permanent engagement, Jitka, Lenka, Mlada, Madelon, Ännchen, Frasquita, Mimi, Camilla and
Nannetta. Her further studies in Milan were supported by the Czechoslovak
President, T. G. Masaryk. She was taught by renowned voice teachers, Raffaele
Tenaglia, Mario Malatesta and Emilio Piccoli, who prepared her for performances
at the Arena di Verona.
Following the tremendous response to her Gilda, a role she portrayed at the age
of twenty, she was invited to appear as a guest in Naples, Vienna and other cities,
including overseas. She accepted Otto Klemperer’s offer to work in Berlin, where
she debuted in Ravel’s opera L’Heure Espagnole. She subsequently performed in
Madama Butterfly, Manon Lescaut and Les Huguenots, as well as in modern works
– Schönberg’s Die glückliche Hand, Lattuada’s Le preciose ridicole, Křenek’s The Life
of Orestes and Weinberger’s Frühlingsstürme. For Berlin stages, she sang in German
the roles of Violetta, Gilda, the Queen of the Night, Rosina and Mařenka. An ideal
9
Jarmila Novotná
Mařenka
The Czech star of the Metropolitan Opera in New York Jarmila Novotná (23 October 1907 – 9 February 1994) first performed on stage at a tender age. She was
provided with excellent training by the celebrated diva Emmy Destinn and subsequently by the baritone Hilbert Vávra, opposite whom she appeared as Rosina at
the age of seventeen in the town of Louny. Upon the recommendation of Otakar
Ostrčil, on 27 June 1925 she debuted as Mařenka at the National Theatre in Prague.
Over the course of time, she was entrusted at the National with the roles of Violetta,
Rosina, Ariel, Tatyana, the Queen of the Night and, following her permanent engagement, Jitka, Lenka, Mlada, Madelon, Ännchen, Frasquita, Mimi, Camilla and
Nannetta. Her further studies in Milan were supported by the Czechoslovak
President, T. G. Masaryk. She was taught by renowned voice teachers, Raffaele
Tenaglia, Mario Malatesta and Emilio Piccoli, who prepared her for performances
at the Arena di Verona.
Following the tremendous response to her Gilda, a role she portrayed at the age
of twenty, she was invited to appear as a guest in Naples, Vienna and other cities,
including overseas. She accepted Otto Klemperer’s offer to work in Berlin, where
she debuted in Ravel’s opera L’Heure Espagnole. She subsequently performed in
Madama Butterfly, Manon Lescaut and Les Huguenots, as well as in modern works
– Schönberg’s Die glückliche Hand, Lattuada’s Le preciose ridicole, Křenek’s The Life
of Orestes and Weinberger’s Frühlingsstürme. For Berlin stages, she sang in German
the roles of Violetta, Gilda, the Queen of the Night, Rosina and Mařenka. An ideal
9
stage presence, natural dramatic performance, the utmost certainty of vocal technique and genuine sensitivity predetermined her not only for the roles of eternally
young maidens but also the slim Cherubino. She matured to perfection with the
assistance of the conductors Alexander von Zemlinsky, Erich Kleiber, Bruno Walter,
Leo Blech and Georg Széll. Under the stage direction of Max Reinhardt, she dazzled
Berlin with her portrayal of Offenbach’s Antonia and Hélène, as well as Beauty in
Calderon and Hofmannsthal’s Welttheater. She also acted in films (Fire in the Opera,
The Beggar Student, The Bartered Bride, Night of the Great Love, Song of the Lark).
After she was driven out of Berlin by the Nazis owing to her nationality, she
appeared at the National Theatre in Prague as Violetta, Cio-Cio San and Mařenka,
as well as Karolina in The Two Widows, and also dazzled audiences at the Théâtre
Pigalle in Paris as Rosalinde in Die Fledermaus. Consequently, for a short time, she
was able to devote to her family within a happy marriage to the high-born Jiří Daubek, living on the country estate in Liteň.
Jarmila Novotná revived her career at the Staasoper in Vienna, where upon
Clemens Krauss’s invitation she performed the lead role in the premiere of Franz
Lehár’s Giuditta and under the conductor Felix Weingartner prepared the soprano
roles of Olympia, Giulietta and Antonia, as well as the dance role of Stella in Les
contes d’Hoffmann. In Vienna, she also appeared as Mimi, Violetta, Cio-Cio San,
Gilda, Mařenka and Tatyana, and newly sang Fiordiligi in Così fan tutte and
Frasquita in Hugo Wolf’s Der Corregidor. She also performed in Salzburg, excelling
as Mozart’s Countess, Gluck’s Euridice and Strauss’s Octavian. She returned to film
too (Lehár’s Frasquita, Strauss’s The Last Waltz). Highly acclaimed were her performances at the Queen’s Hall in London, in Cannes, Amsterdam, Rotterdam,
Ostend, Stockholm, Malmö, Copenhagen, Gothenburg, Belgrade, Bucharest and
Ljubljana. She was enthusiastically received as Antonia at the Maggio Musicale in
Florence and as Alice in Falstaff at La Scala in Milan. Vienna awarded her the
10
honorific title of Kammersängerin. The winning combination of her vocal, dramatic
and human qualities was further enhanced by her language skills and personal
charm. Regular appearances at the Salzburger Festspiele, most notably in 1937,
when she sang Pamina under the conductor Arturo Toscanini, resulted in her being
invited to America. The offer came at precisely the right time. When Vienna was
seized by the Nazis, she fled that very night, after giving a performance as Tatyana.
She then bid farewell to Prague as Rusalka and by appearing at a concert alongside
Jan Kubelík and Rudolf Firkušný. Her ship reached the New World on 15 March
1939, the very day the Germans entered the Czech capital.
Her US debut was in San Francisco in Madama Butterfly. In New York she first
appeared with the soprano solo in Beethoven’s Ode to Joy, conducted by Arturo
Toscanini. On 5 January 1940, she sang Mimi at the Metropolitan Opera opposite
Jussi Björling and conducted by Gennaro Papi. She subsequently portrayed at the
Met Violetta and Cherubino (conducted by Ettore Panizza), Euridice (conducted by
Erich Leinsdorf), Massenet’s Manon (conducted by Wilfred Pelletier), Donna Elvira
and, in English, Mařenka and Pamina (conducted by Bruno Walter), Freia (conducted by Georg Széll) and Mélisande (conducted by Emil Cooper). She repeated
Octavian with Georg Széll and Antonia with Sir Thomas Beecham. Her artistic
renown grew with numerous social opportunities, charity performances and tours,
including an appearance as a guest in Die lustige Witwe in Los Angeles and filming
scenes from Die Csárdásfürstin in Hollywood. In addition to numerous concert
tours, in the summer of 1943 she made an opera tour of South America, within
which she sang at the Teatro Colón in Buenos Aires (Violetta, Alice, Mimi and
Cherubino), in Rio de Janeiro (Giulietta, Antonia and Violetta) and Santiago de
Chile (Violetta, Gilda, Manon, as well as her only Lucia di Lammermoor). In the
USA her performances were broadcast by radio and recorded. Jarmila Novotná also
appeared on Broadway, singing the role of Hélène (conducted by Erich Korngold),
11
stage presence, natural dramatic performance, the utmost certainty of vocal technique and genuine sensitivity predetermined her not only for the roles of eternally
young maidens but also the slim Cherubino. She matured to perfection with the
assistance of the conductors Alexander von Zemlinsky, Erich Kleiber, Bruno Walter,
Leo Blech and Georg Széll. Under the stage direction of Max Reinhardt, she dazzled
Berlin with her portrayal of Offenbach’s Antonia and Hélène, as well as Beauty in
Calderon and Hofmannsthal’s Welttheater. She also acted in films (Fire in the Opera,
The Beggar Student, The Bartered Bride, Night of the Great Love, Song of the Lark).
After she was driven out of Berlin by the Nazis owing to her nationality, she
appeared at the National Theatre in Prague as Violetta, Cio-Cio San and Mařenka,
as well as Karolina in The Two Widows, and also dazzled audiences at the Théâtre
Pigalle in Paris as Rosalinde in Die Fledermaus. Consequently, for a short time, she
was able to devote to her family within a happy marriage to the high-born Jiří Daubek, living on the country estate in Liteň.
Jarmila Novotná revived her career at the Staasoper in Vienna, where upon
Clemens Krauss’s invitation she performed the lead role in the premiere of Franz
Lehár’s Giuditta and under the conductor Felix Weingartner prepared the soprano
roles of Olympia, Giulietta and Antonia, as well as the dance role of Stella in Les
contes d’Hoffmann. In Vienna, she also appeared as Mimi, Violetta, Cio-Cio San,
Gilda, Mařenka and Tatyana, and newly sang Fiordiligi in Così fan tutte and
Frasquita in Hugo Wolf’s Der Corregidor. She also performed in Salzburg, excelling
as Mozart’s Countess, Gluck’s Euridice and Strauss’s Octavian. She returned to film
too (Lehár’s Frasquita, Strauss’s The Last Waltz). Highly acclaimed were her performances at the Queen’s Hall in London, in Cannes, Amsterdam, Rotterdam,
Ostend, Stockholm, Malmö, Copenhagen, Gothenburg, Belgrade, Bucharest and
Ljubljana. She was enthusiastically received as Antonia at the Maggio Musicale in
Florence and as Alice in Falstaff at La Scala in Milan. Vienna awarded her the
10
honorific title of Kammersängerin. The winning combination of her vocal, dramatic
and human qualities was further enhanced by her language skills and personal
charm. Regular appearances at the Salzburger Festspiele, most notably in 1937,
when she sang Pamina under the conductor Arturo Toscanini, resulted in her being
invited to America. The offer came at precisely the right time. When Vienna was
seized by the Nazis, she fled that very night, after giving a performance as Tatyana.
She then bid farewell to Prague as Rusalka and by appearing at a concert alongside
Jan Kubelík and Rudolf Firkušný. Her ship reached the New World on 15 March
1939, the very day the Germans entered the Czech capital.
Her US debut was in San Francisco in Madama Butterfly. In New York she first
appeared with the soprano solo in Beethoven’s Ode to Joy, conducted by Arturo
Toscanini. On 5 January 1940, she sang Mimi at the Metropolitan Opera opposite
Jussi Björling and conducted by Gennaro Papi. She subsequently portrayed at the
Met Violetta and Cherubino (conducted by Ettore Panizza), Euridice (conducted by
Erich Leinsdorf), Massenet’s Manon (conducted by Wilfred Pelletier), Donna Elvira
and, in English, Mařenka and Pamina (conducted by Bruno Walter), Freia (conducted by Georg Széll) and Mélisande (conducted by Emil Cooper). She repeated
Octavian with Georg Széll and Antonia with Sir Thomas Beecham. Her artistic
renown grew with numerous social opportunities, charity performances and tours,
including an appearance as a guest in Die lustige Witwe in Los Angeles and filming
scenes from Die Csárdásfürstin in Hollywood. In addition to numerous concert
tours, in the summer of 1943 she made an opera tour of South America, within
which she sang at the Teatro Colón in Buenos Aires (Violetta, Alice, Mimi and
Cherubino), in Rio de Janeiro (Giulietta, Antonia and Violetta) and Santiago de
Chile (Violetta, Gilda, Manon, as well as her only Lucia di Lammermoor). In the
USA her performances were broadcast by radio and recorded. Jarmila Novotná also
appeared on Broadway, singing the role of Hélène (conducted by Erich Korngold),
11
at the Lewison Stadium (for 20,000 spectators) and at the even larger Hollywood
Bowl. She mastered various genres, ranging from lyrical opera through operetta to
artful and folk songs.
With the cachet of a Met star, during World War II she sang for American troops
who had suffered injuries on European battlefields, at benefit concerts for the Red
Cross, the Infant Polio Fund and the war effort, as well as spreading hope among
and encouraging Czech compatriots at a gathering of 60,000 Sokol members at a
stadium in Chicago. She participated in dozens of charity concerts and radio
programmes for occupied Czechoslovakia, singing Smetana’s Mařenka with the
Met ensemble in New York City, Baltimore, Cleveland, Chicago and Boston, and
separately in opera houses in Seattle, St. Louis, San Antonio, Dallas, Cincinnati and
Michigan City. Of timeless value is her gramophone recording of Lidice Songs made
with Jan Masaryk on the piano during the “Heydrichiade”, the period of Nazi
repression and atrocities in the wake of the assassination of Reinhard Heydrich,
the Acting Reich Protector of the Protectorate of Bohemia and Moravia, in the
spring of 1942. Another noteworthy event was a premiere performance of Bohuslav
Martinů’s Nový Špalíček (New Chap-Book) in New York in January 1943.
After the end of WWII, she turned down offers from Paris, Glyndebourne and
Edinburgh so as to be able to sing on 28 August 1946 at a Red Cross benefit concert
at the National Theatre in Prague and in the next season to revive her Mařenka
and Tatyana, as well as to appear in the moving anti-war film The Search, shot in
Zurich. The Communist takeover of Czechoslovakia in February 1948 prevented
her from returning to her beloved homeland, yet she endured the blow with great
courage and nobleness. She did not become embittered, but only came back to
Europe to support the renovation of the damaged building of Vienna’s Staasoper
at the 1949 Salzburger Festspiele, where she gave her last performances of Octavian
(conducted by Georg Széll) and Euridice (conducted by Josef Krips). Hollywood
12
finally persuaded her to appear – for the first and last time – in a feature-length
film: The Great Caruso, depicting the story of the celebrated singer, with Mario
Lanza in the lead role. She received US citizenship and renewed her contract with
the Metropolitan Opera, whose new director, Rudolf Bing, offered her a third
boyish role – Prince Orlofsky in Die Fledermaus. She also continued to give concert
tours, appearing in dozens of cities across the USA, as well as in Canada, Cuba and
Porto Rico.
Jarmila Novotná had not even reached the age of fifty when – in the middle
of her thirtieth opera season and after sixteen years with the Met – she decided
to put an end to her professional career so as to take care of her ailing husband.
She thus left before artistic reasons may have compelled her to do so. When
it comes to the duration of her Met career, Jarmila Novotná even surpassed both
of her illustrious Czech predecessors, Emmy Destinn and Maria Jeritza.
Jan Králík
Translation Hilda Hearne
13
at the Lewison Stadium (for 20,000 spectators) and at the even larger Hollywood
Bowl. She mastered various genres, ranging from lyrical opera through operetta to
artful and folk songs.
With the cachet of a Met star, during World War II she sang for American troops
who had suffered injuries on European battlefields, at benefit concerts for the Red
Cross, the Infant Polio Fund and the war effort, as well as spreading hope among
and encouraging Czech compatriots at a gathering of 60,000 Sokol members at a
stadium in Chicago. She participated in dozens of charity concerts and radio
programmes for occupied Czechoslovakia, singing Smetana’s Mařenka with the
Met ensemble in New York City, Baltimore, Cleveland, Chicago and Boston, and
separately in opera houses in Seattle, St. Louis, San Antonio, Dallas, Cincinnati and
Michigan City. Of timeless value is her gramophone recording of Lidice Songs made
with Jan Masaryk on the piano during the “Heydrichiade”, the period of Nazi
repression and atrocities in the wake of the assassination of Reinhard Heydrich,
the Acting Reich Protector of the Protectorate of Bohemia and Moravia, in the
spring of 1942. Another noteworthy event was a premiere performance of Bohuslav
Martinů’s Nový Špalíček (New Chap-Book) in New York in January 1943.
After the end of WWII, she turned down offers from Paris, Glyndebourne and
Edinburgh so as to be able to sing on 28 August 1946 at a Red Cross benefit concert
at the National Theatre in Prague and in the next season to revive her Mařenka
and Tatyana, as well as to appear in the moving anti-war film The Search, shot in
Zurich. The Communist takeover of Czechoslovakia in February 1948 prevented
her from returning to her beloved homeland, yet she endured the blow with great
courage and nobleness. She did not become embittered, but only came back to
Europe to support the renovation of the damaged building of Vienna’s Staasoper
at the 1949 Salzburger Festspiele, where she gave her last performances of Octavian
(conducted by Georg Széll) and Euridice (conducted by Josef Krips). Hollywood
12
finally persuaded her to appear – for the first and last time – in a feature-length
film: The Great Caruso, depicting the story of the celebrated singer, with Mario
Lanza in the lead role. She received US citizenship and renewed her contract with
the Metropolitan Opera, whose new director, Rudolf Bing, offered her a third
boyish role – Prince Orlofsky in Die Fledermaus. She also continued to give concert
tours, appearing in dozens of cities across the USA, as well as in Canada, Cuba and
Porto Rico.
Jarmila Novotná had not even reached the age of fifty when – in the middle
of her thirtieth opera season and after sixteen years with the Met – she decided
to put an end to her professional career so as to take care of her ailing husband.
She thus left before artistic reasons may have compelled her to do so. When
it comes to the duration of her Met career, Jarmila Novotná even surpassed both
of her illustrious Czech predecessors, Emmy Destinn and Maria Jeritza.
Jan Králík
Translation Hilda Hearne
13
Jarmila Novotná
Donna Elvira
Česká hvězda Metropolitní opery v New Yorku Jarmila Novotná (* 23. 9. 1907,
† 9. 2. 1994) stanula na scéně díky mimořádnému talentu již v dívčím věku. Předzpívání Emě Destinnové jí včas zaručilo výtečnou školu u ní samé a na její doporučení u barytonisty Hilberta Vávry. Se svým učitelem se představila jako
sedmnáctiletá Rosina v Lounech a v témže mládí debutovala 27. 6. 1925 v úloze
Mařenky v pražském Národním divadle. Hostování jí umožnil Otakar Ostrčil.
Postupně zde vystoupila také jako Violetta, Rosina, Ariel, Taťána, Královna noci
a v angažmá pak Jitka, Lenka, Mlada, Madelon, Anička, Frasquita, Mimi, Camilla,
Nanetta. Její další studia v Miláně podpořil prezident T. G. Masaryk. Věhlasní učitelé zpěvu Raffaele Tenaglia, Mario Malatesta a Emilio Piccoli ji připravili na vstup
do veronské Arény. Díky bouřlivému ohlasu své teprve dvacetileté Gildy brzy hostovala v Neapoli a Vídni a z řady dalších nabídek – také ze zámoří – zvolila pozvání
Otto Klemperera do Berlína, kde debutovala v Ravelově Španělské hodince. Nově
se představila v Madame Butterfly, Manon Lescaut a Hugenotech i v moderní tvorbě – v Schönbergově Šťastné ruce, Lattuadových Preciézkách, Křenkově Životu
Orestově a Weinbergrových Jarních bouřích. Pro berlínské scény přestudovala do
němčiny Violettu, Gildu, Královnu noci, Rosinu a Mařenku. Ideální jevištní zjev, přirozené herectví, naprosto jistá technika zpěvu, muzikalita a nelíčená citovost ji
předurčily nejen k efektním úlohám věčně mladých dívek, ale i štíhlého Cherubína.
K dokonalosti zrála spoluprací s dirigenty Alexandrem Zemlinskym, Erichem Kleiberem, Brunem Waltrem, Leo Blechem a Georgem Széllem. V režii Maxe Reinhardta nadchla Berlín Offenbachovou Antonií a Krásnou Helenou i činoherní Krásou
15
Jarmila Novotná
Donna Elvira
Česká hvězda Metropolitní opery v New Yorku Jarmila Novotná (* 23. 9. 1907,
† 9. 2. 1994) stanula na scéně díky mimořádnému talentu již v dívčím věku. Předzpívání Emě Destinnové jí včas zaručilo výtečnou školu u ní samé a na její doporučení u barytonisty Hilberta Vávry. Se svým učitelem se představila jako
sedmnáctiletá Rosina v Lounech a v témže mládí debutovala 27. 6. 1925 v úloze
Mařenky v pražském Národním divadle. Hostování jí umožnil Otakar Ostrčil.
Postupně zde vystoupila také jako Violetta, Rosina, Ariel, Taťána, Královna noci
a v angažmá pak Jitka, Lenka, Mlada, Madelon, Anička, Frasquita, Mimi, Camilla,
Nanetta. Její další studia v Miláně podpořil prezident T. G. Masaryk. Věhlasní učitelé zpěvu Raffaele Tenaglia, Mario Malatesta a Emilio Piccoli ji připravili na vstup
do veronské Arény. Díky bouřlivému ohlasu své teprve dvacetileté Gildy brzy hostovala v Neapoli a Vídni a z řady dalších nabídek – také ze zámoří – zvolila pozvání
Otto Klemperera do Berlína, kde debutovala v Ravelově Španělské hodince. Nově
se představila v Madame Butterfly, Manon Lescaut a Hugenotech i v moderní tvorbě – v Schönbergově Šťastné ruce, Lattuadových Preciézkách, Křenkově Životu
Orestově a Weinbergrových Jarních bouřích. Pro berlínské scény přestudovala do
němčiny Violettu, Gildu, Královnu noci, Rosinu a Mařenku. Ideální jevištní zjev, přirozené herectví, naprosto jistá technika zpěvu, muzikalita a nelíčená citovost ji
předurčily nejen k efektním úlohám věčně mladých dívek, ale i štíhlého Cherubína.
K dokonalosti zrála spoluprací s dirigenty Alexandrem Zemlinskym, Erichem Kleiberem, Brunem Waltrem, Leo Blechem a Georgem Széllem. V režii Maxe Reinhardta nadchla Berlín Offenbachovou Antonií a Krásnou Helenou i činoherní Krásou
15
v Calderonově a Hofmannsthalově Theatru mundi. Nebránila se ani filmu (Požár
v opeře, Žebravý student, Prodaná nevěsta, Noc velké lásky, Skřivánčí píseň).
Když ji – českou pěvkyni – z Berlína vyštvali nacisté, pražské Národní divadlo
v ní získalo pohostinskou Violettu, Butterfly a Mařenku i okouzlující Karolinu ve
Dvou vdovách a pařížské Théâtre Pigalle oslnivou Rosalindu v Netopýru. Na čas se
mohla věnovat rodině ve šťastném manželství se šlechticem Jiřím Daubkem na venkovském sídle v Litni.
Kariéru obnovila na pozvání Clemense Krausse ve Státní opeře ve Vídni, kde
pro Franze Lehára nastudovala světovou premiéru Giuditty a s Felixem Weingartnerem všechny tři sopránové úlohy – Olympii, Giuliettu, Antonii – i taneční Stellu
v Hoffmannových povídkách. Do Vídně přenesla svou Mimi, Violettu, Madame
Butterfly, Gildu, Mařenku, Taťánu a nově nastudovala Fiordiligi v Così fan tutte
a Frasquitu v Corregidorovi. Pro Salcburk pak Mozartovu Hraběnku, Gluckovu
Eurydiku a Straussova Oktaviána. Vrátila se i k filmu (Lehárova Frasquita, Straussův
Poslední valčík). S mimořádným úspěchem se uvedla také v Queeen’s Hall v Londýně, hostovala v Cannes, Amsterdamu, Rotterdamu, Ostende, Stockholmu, Malmö,
Kodani a Göteborgu i na jihu v Bělehradě, Bukurešti a Lublani. V roli Antonie byla
nadšeně přijata na florentském Maggio musicale a v úloze Alice ve Falstaffovi v milánském Teatro alla Scala. Vídeň ji poctila titulem komorní pěvkyně. Souhra jejích
pěveckých, představitelských a lidských kvalit nabývala vzácnosti i díky jazykovým
znalostem a osobnímu šarmu. Pravidelná účast na festivalu v Salcburku, zejména
v roce 1937, kdy v nastudování Artura Toscaniniho zpívala Paminu, jí pak přinesla
rozhodující pozvání do Ameriky. Byl nejvyšší čas: jakmile Vídeň obsadili nacisté,
prchla ještě téže noci po své poslední vídeňské Taťáně. S Prahou se rozloučila
Rusalkou a společným koncertem s Janem Kubelíkem a Rudolfem Firkušným. Její
loď dorazila ke břehům Nového světa 15. 3. 1939 – v den, kdy nacistická vojska
obsadila Prahu.
16
Pamina
v Calderonově a Hofmannsthalově Theatru mundi. Nebránila se ani filmu (Požár
v opeře, Žebravý student, Prodaná nevěsta, Noc velké lásky, Skřivánčí píseň).
Když ji – českou pěvkyni – z Berlína vyštvali nacisté, pražské Národní divadlo
v ní získalo pohostinskou Violettu, Butterfly a Mařenku i okouzlující Karolinu ve
Dvou vdovách a pařížské Théâtre Pigalle oslnivou Rosalindu v Netopýru. Na čas se
mohla věnovat rodině ve šťastném manželství se šlechticem Jiřím Daubkem na venkovském sídle v Litni.
Kariéru obnovila na pozvání Clemense Krausse ve Státní opeře ve Vídni, kde
pro Franze Lehára nastudovala světovou premiéru Giuditty a s Felixem Weingartnerem všechny tři sopránové úlohy – Olympii, Giuliettu, Antonii – i taneční Stellu
v Hoffmannových povídkách. Do Vídně přenesla svou Mimi, Violettu, Madame
Butterfly, Gildu, Mařenku, Taťánu a nově nastudovala Fiordiligi v Così fan tutte
a Frasquitu v Corregidorovi. Pro Salcburk pak Mozartovu Hraběnku, Gluckovu
Eurydiku a Straussova Oktaviána. Vrátila se i k filmu (Lehárova Frasquita, Straussův
Poslední valčík). S mimořádným úspěchem se uvedla také v Queeen’s Hall v Londýně, hostovala v Cannes, Amsterdamu, Rotterdamu, Ostende, Stockholmu, Malmö,
Kodani a Göteborgu i na jihu v Bělehradě, Bukurešti a Lublani. V roli Antonie byla
nadšeně přijata na florentském Maggio musicale a v úloze Alice ve Falstaffovi v milánském Teatro alla Scala. Vídeň ji poctila titulem komorní pěvkyně. Souhra jejích
pěveckých, představitelských a lidských kvalit nabývala vzácnosti i díky jazykovým
znalostem a osobnímu šarmu. Pravidelná účast na festivalu v Salcburku, zejména
v roce 1937, kdy v nastudování Artura Toscaniniho zpívala Paminu, jí pak přinesla
rozhodující pozvání do Ameriky. Byl nejvyšší čas: jakmile Vídeň obsadili nacisté,
prchla ještě téže noci po své poslední vídeňské Taťáně. S Prahou se rozloučila
Rusalkou a společným koncertem s Janem Kubelíkem a Rudolfem Firkušným. Její
loď dorazila ke břehům Nového světa 15. 3. 1939 – v den, kdy nacistická vojska
obsadila Prahu.
16
Pamina
V USA debutovala v San Francisku v Madame Butterfly. V New Yorku se představila sopránovým sólem v Beethovenově Ódě na radost řízené Arturem Toscaninim. Do Metropolitní opery vstoupila 5. 1. 1940 za řízení Gennara Papiho v úloze
Mimi s Jussim Björlingem. S dirigentem Ettorem Panizzou zde připravila Violettu
a Cherubína, s Erichem Leinsdorfem Eurydiku, s Wilfredem Pelletierem Massenetovu Manon, s Brunem Waltrem Donnu Elvíru a anglicky Mařenku a Paminu, s Georgem Széllem Freiu a s Emilem Cooperem Mélisandu. Zopakovala si Oktaviána
s Georgem Széllem a Antonii se Sirem Thomasem Beechamem. Věhlas jejího uměleckého působení rostl s množstvím společenských příležitostí, dobročinných
vystoupení a zájezdů včetně Veselé vdovy v Los Angeles a filmování scén z Čardášové princezny v Hollywoodu. Četná koncertní turné doplnila v létě 1943 operním
zájezdem po Jižní Americe: v Teatro Colón v Buenos Aires zpívala Violettu, Alici,
Mimi a Cherubína, v Riu de Janeiro Giuliettu, Antonii a Violettu a v Santiagu de
Chile přidala Violettu, Gildu, Manon a svou jedinou Lucii z Lammermooru. V USA
ji čekala řada rozhlasových přenosů a tím i dokumentárních zvukových záznamů.
Vystupovala rovněž na Broadwayi v úloze Krásné Heleny (řídil Erich Korngold), na
stadionu Lewison pro 20 000 diváků i v ještě rozměrnějším amfiteátru Hollywood
Bowl. Ovládala a s vkusem střídala různé žánry od lyrické opery přes operetu po
umělé i národní písně.
S puncem hvězdy Metropolitní opery zároveň neváhala ve válečném čase zpívat
raněným vojákům z evropských bojišť, na koncertech ve prospěch Červeného kříže,
Fondu dětské obrny či válečných obligací a šířit posilující naději mezi krajany při
shromáždění 60 000 Sokolů na stadionu v Chicagu. Účastnila se desítek charitativních koncertů a rozhlasových relací ve prospěch okupovaného Československa:
Smetanovu Mařenku zpívala nejen se souborem Met také v Baltimoru, Clevelandu,
Chicagu a Bostonu, ale i samostatně v operních domech v Seattlu, St. Louis, San
Antoniu, Dallasu, Cincinnati a Michigan City. Nadčasovou hodnotu představují
18
gramofonové záznamy Lidických písní, pořízené s Janem Masarykem u klavíru ve
dnech heydrichiády na jaře 1942, a premiérové provedení Nového špalíčku Bohuslava Martinů v New Yorku v lednu 1943.
Po válce odřekla Paříž, Glyndebourne i Edinburk, aby mohla zpívat v pražském
Národním divadle 28. 8. 1946 ve prospěch Červeného kříže a v příští sezoně jednak
připomenout svou Mařenku a Taťánu, jednak připravit dojemný protiválečný film
The Search (Poznamenaní), natáčený v Curychu. Politický převrat v únoru 1948 ji
však zbavil možnosti dalších návratů i domova. Kruté zásahy nesla statečně a s noblesou. Nezatrpkla, ale do Evropy se vrátila již jen proto, aby podpořila obnovu
poničené budovy vídeňské Státní opery: na Salcburském festivalu 1949 se naposledy převtělila do Oktaviána (řídil Georg Széll) a Eurydiky (řídil Josef Krips).
V Hollywoodu se konečně dala přemluvit – poprvé a naposled – k celovečernímu
filmu o Enricu Carusovi s Mariem Lanzou v hlavní roli (The Great Caruso). Přijala
americké občanství a prodloužila smlouvu s Metropolitní operou. Nový ředitel
Rudolf Bing jí nabídl třetí chlapeckou roli – Prince Orlovského v Netopýru. Pokračovala i v koncertních turné, která vedle desítek měst v USA obsáhla také Kanadu,
Kubu a Porto Rico.
Ještě ani neoslavila padesátiny a uprostřed své třicáté profesionální operní
sezony – po šestnácti letech se souborem Met – dala přednost péči o nemocného
manžela. Umění odejít tak osvědčila mnohem dříve, než k němu nastaly umělecké
důvody. Délkou stálého působení v Met přitom překonala obě své české předchůdkyně Emu Destinnovou a Marii Jeritzovou.
Jan Králík
19
V USA debutovala v San Francisku v Madame Butterfly. V New Yorku se představila sopránovým sólem v Beethovenově Ódě na radost řízené Arturem Toscaninim. Do Metropolitní opery vstoupila 5. 1. 1940 za řízení Gennara Papiho v úloze
Mimi s Jussim Björlingem. S dirigentem Ettorem Panizzou zde připravila Violettu
a Cherubína, s Erichem Leinsdorfem Eurydiku, s Wilfredem Pelletierem Massenetovu Manon, s Brunem Waltrem Donnu Elvíru a anglicky Mařenku a Paminu, s Georgem Széllem Freiu a s Emilem Cooperem Mélisandu. Zopakovala si Oktaviána
s Georgem Széllem a Antonii se Sirem Thomasem Beechamem. Věhlas jejího uměleckého působení rostl s množstvím společenských příležitostí, dobročinných
vystoupení a zájezdů včetně Veselé vdovy v Los Angeles a filmování scén z Čardášové princezny v Hollywoodu. Četná koncertní turné doplnila v létě 1943 operním
zájezdem po Jižní Americe: v Teatro Colón v Buenos Aires zpívala Violettu, Alici,
Mimi a Cherubína, v Riu de Janeiro Giuliettu, Antonii a Violettu a v Santiagu de
Chile přidala Violettu, Gildu, Manon a svou jedinou Lucii z Lammermooru. V USA
ji čekala řada rozhlasových přenosů a tím i dokumentárních zvukových záznamů.
Vystupovala rovněž na Broadwayi v úloze Krásné Heleny (řídil Erich Korngold), na
stadionu Lewison pro 20 000 diváků i v ještě rozměrnějším amfiteátru Hollywood
Bowl. Ovládala a s vkusem střídala různé žánry od lyrické opery přes operetu po
umělé i národní písně.
S puncem hvězdy Metropolitní opery zároveň neváhala ve válečném čase zpívat
raněným vojákům z evropských bojišť, na koncertech ve prospěch Červeného kříže,
Fondu dětské obrny či válečných obligací a šířit posilující naději mezi krajany při
shromáždění 60 000 Sokolů na stadionu v Chicagu. Účastnila se desítek charitativních koncertů a rozhlasových relací ve prospěch okupovaného Československa:
Smetanovu Mařenku zpívala nejen se souborem Met také v Baltimoru, Clevelandu,
Chicagu a Bostonu, ale i samostatně v operních domech v Seattlu, St. Louis, San
Antoniu, Dallasu, Cincinnati a Michigan City. Nadčasovou hodnotu představují
18
gramofonové záznamy Lidických písní, pořízené s Janem Masarykem u klavíru ve
dnech heydrichiády na jaře 1942, a premiérové provedení Nového špalíčku Bohuslava Martinů v New Yorku v lednu 1943.
Po válce odřekla Paříž, Glyndebourne i Edinburk, aby mohla zpívat v pražském
Národním divadle 28. 8. 1946 ve prospěch Červeného kříže a v příští sezoně jednak
připomenout svou Mařenku a Taťánu, jednak připravit dojemný protiválečný film
The Search (Poznamenaní), natáčený v Curychu. Politický převrat v únoru 1948 ji
však zbavil možnosti dalších návratů i domova. Kruté zásahy nesla statečně a s noblesou. Nezatrpkla, ale do Evropy se vrátila již jen proto, aby podpořila obnovu
poničené budovy vídeňské Státní opery: na Salcburském festivalu 1949 se naposledy převtělila do Oktaviána (řídil Georg Széll) a Eurydiky (řídil Josef Krips).
V Hollywoodu se konečně dala přemluvit – poprvé a naposled – k celovečernímu
filmu o Enricu Carusovi s Mariem Lanzou v hlavní roli (The Great Caruso). Přijala
americké občanství a prodloužila smlouvu s Metropolitní operou. Nový ředitel
Rudolf Bing jí nabídl třetí chlapeckou roli – Prince Orlovského v Netopýru. Pokračovala i v koncertních turné, která vedle desítek měst v USA obsáhla také Kanadu,
Kubu a Porto Rico.
Ještě ani neoslavila padesátiny a uprostřed své třicáté profesionální operní
sezony – po šestnácti letech se souborem Met – dala přednost péči o nemocného
manžela. Umění odejít tak osvědčila mnohem dříve, než k němu nastaly umělecké
důvody. Délkou stálého působení v Met přitom překonala obě své české předchůdkyně Emu Destinnovou a Marii Jeritzovou.
Jan Králík
19
Everything began with a gathering of the Daubek and Leidl families at the home
of George Daubek, son of Jarmila Novotná, in Pound Ridge, near New York City.
It gave rise to a lasting friendship and the decision to commemorate more intensively the name of Jarmila Novotná, the world-renowned opera singer and ardent
patriot, in her country of birth, which, all the historical injustices notwithstanding,
she so loved and relentlessly represented worldwide.
The Association of Liteň Chateau, founded in 2012 by the two families, aims to
attend to the legacy of Jarmila Novotná and the noble Czech Daubek family in their
former residence in Liteň. Linking up to the tradition of the Daubeks, great patrons
of the arts, it participates in the reconstruction of the cultural monuments in the
Liteň Chateau complex. Since 2012 the association has held the Jarmila Novotná
Festival, managed a collection of items from the personal effects of Jarmila Novotná
and the Daubek family, as well as awarded the Jarmila Novotná Prize at the Antonín
Dvořák International Vocal Competition.
We are extremely pleased that we were given the opportunity to participate in
the release of this CD of precious archival recordings on the occasion of the 20th
anniversary of Jarmila Novotná’s death and extend our heartfelt thanks to Supraphon for making it all possible.
We wish you pleasant listening, which we hope will encourage you to find out
more about the distinguished artist.
George Daubek, son of Jarmila Novotná
Ivana Leidlová, director of Zámek Liteň o.s.
www.zamekliten.cz
21
Everything began with a gathering of the Daubek and Leidl families at the home
of George Daubek, son of Jarmila Novotná, in Pound Ridge, near New York City.
It gave rise to a lasting friendship and the decision to commemorate more intensively the name of Jarmila Novotná, the world-renowned opera singer and ardent
patriot, in her country of birth, which, all the historical injustices notwithstanding,
she so loved and relentlessly represented worldwide.
The Association of Liteň Chateau, founded in 2012 by the two families, aims to
attend to the legacy of Jarmila Novotná and the noble Czech Daubek family in their
former residence in Liteň. Linking up to the tradition of the Daubeks, great patrons
of the arts, it participates in the reconstruction of the cultural monuments in the
Liteň Chateau complex. Since 2012 the association has held the Jarmila Novotná
Festival, managed a collection of items from the personal effects of Jarmila Novotná
and the Daubek family, as well as awarded the Jarmila Novotná Prize at the Antonín
Dvořák International Vocal Competition.
We are extremely pleased that we were given the opportunity to participate in
the release of this CD of precious archival recordings on the occasion of the 20th
anniversary of Jarmila Novotná’s death and extend our heartfelt thanks to Supraphon for making it all possible.
We wish you pleasant listening, which we hope will encourage you to find out
more about the distinguished artist.
George Daubek, son of Jarmila Novotná
Ivana Leidlová, director of Zámek Liteň o.s.
www.zamekliten.cz
21
Na počátku stálo setkání rodiny Daubků a rodiny Leidlových v Pound Ridge u New
Yorku, v domě syna Jarmily Novotné George Daubka. Vzniklo silné přátelské pouto
a přání více připomínat jméno Jarmily Novotné, světově uznávané operní pěvkyně
a zapálené vlastenky, v její rodné zemi, kterou i přes všechny historické křivdy tolik
milovala a ve světě neúnavně reprezentovala.
Občanské sdružení Zámek Liteň, založené oběma rodinami roku 2012, si dalo za
cíl pečovat o odkaz Jarmily Novotné a českého šlechtického rodu Daubků v jejich
někdejším domově v Litni. Podílí se na rekonstrukci kulturních památek v areálu
Zámku Liteň a navazujeme na tradici rodiny Daubků, velkých podporovatelů
umění. Od roku 2012 pořádá Festival Jarmily Novotné, spravuje sbírku předmětů
z pozůstalosti Jarmily Novotné a rodu Daubků, udílí též Cenu Jarmily Novotné na
Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka.
Jsme velmi rádi, že se můžeme podílet na vydání tohoto CD vzácných archivních
nahrávek právě u příležitosti 20. výročí úmrtí Jarmily Novotné, a společnosti Supraphon za tento počin velmi děkujeme!
Přejeme krásný poslech, který probouzí touhu dozvědět se více o této vzácné
osobnosti.
George Daubek, syn Jarmily Novotné
Ivana Leidlová, ředitelka Zámek Liteň o.s.
www.zamekliten.cz
Home of the Daubeks in Liteň
Domov manželů Daubkových v liteňské Čechovně
22
Na počátku stálo setkání rodiny Daubků a rodiny Leidlových v Pound Ridge u New
Yorku, v domě syna Jarmily Novotné George Daubka. Vzniklo silné přátelské pouto
a přání více připomínat jméno Jarmily Novotné, světově uznávané operní pěvkyně
a zapálené vlastenky, v její rodné zemi, kterou i přes všechny historické křivdy tolik
milovala a ve světě neúnavně reprezentovala.
Občanské sdružení Zámek Liteň, založené oběma rodinami roku 2012, si dalo za
cíl pečovat o odkaz Jarmily Novotné a českého šlechtického rodu Daubků v jejich
někdejším domově v Litni. Podílí se na rekonstrukci kulturních památek v areálu
Zámku Liteň a navazujeme na tradici rodiny Daubků, velkých podporovatelů
umění. Od roku 2012 pořádá Festival Jarmily Novotné, spravuje sbírku předmětů
z pozůstalosti Jarmily Novotné a rodu Daubků, udílí též Cenu Jarmily Novotné na
Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka.
Jsme velmi rádi, že se můžeme podílet na vydání tohoto CD vzácných archivních
nahrávek právě u příležitosti 20. výročí úmrtí Jarmily Novotné, a společnosti Supraphon za tento počin velmi děkujeme!
Přejeme krásný poslech, který probouzí touhu dozvědět se více o této vzácné
osobnosti.
George Daubek, syn Jarmily Novotné
Ivana Leidlová, ředitelka Zámek Liteň o.s.
www.zamekliten.cz
Home of the Daubeks in Liteň
Domov manželů Daubkových v liteňské Čechovně
22
SU 4158-2
Design by Jiří Mědílek © Supraphon a. s., 2014
Photos from archives
Commentary by Jan Králík
Translation by Hilda Hearne
Commentary and translations © Supraphon a. s., 2014
Booklet editor Daniela Bálková