Blahoslavení tiší

Obsah
Modlitba… … … … … … … … … … … … s. 2
„Tichý“ v slovníku jazyka českého… … … … s. 2
Světci tichosti … … … … … … … … … … s. 2
„Tichý“ v Biblickém slovníku (Novotný) … … s. 3
Blahoslavenství podle S. Tugwela… … … s. 4 – 9 1
Blahoslavenství podle Surožského… … … …s. 10 2
Blahoslavenství podle A. de Mello … … … s. 11 1
Citáty o tichosti … … … … … … … … … s.12 1
Blahoslavenství pode Benedikta XVI. … … s. 13
Citáty … … … … … … … … … … … … … s. 14
Tichost jako humor … … … … … …
s. 15
Blahoslavenství podle Marsche… … … … … s.16
Blahoslavenství podle Katechismu… … … … s. 17
O mlčení (Grün A.) … … … … … … … … s. 18 1
Další neutříděné poznámky … … … … s. 19. - 28
Na přednášce byla presentována kniha J. Cage „Silnencium“. Úvodem bylo čteno z knihy D. Mrázkové „Haló,
Jácíčku“ a na závěr „Kvak a Žbluňk jsou kamarádi“.
1
2
Na přednášce nebylo.
Z knihy „Tváří v tvář.“ Velmi kráceno.
2
+ Matko dobré rady… Panno nejmoudřejší…Trůne moudrosti…Růže tajemná…Útočiště hříšníků…
KAŽDÉ BLAHOSLAVENSTVÍ JE STUDNOU Z NÍŽ MŮŽEME NEUSTÁLE ČERPAT…3
TICHÝ…
-projevující se slabým zvukem
-nejevící se nápadně -pokojný, nehlučný, klidný…
-jsoucí povahy mírné, umírněného chování, málomluvný, zamlklý, trpělivý, pokojný
-neprojevovaný navenek, zastíraný
hra na tichou poštu
tichá voda břehy mele
mít ticho domácnost
tichý blázen bylo ticho po pěšině
tiché světlo (Šrámek)
SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO
Z výsledků vyhledávání fráze „tichý“ (celkem 4 veršů):
* 1. Král 19:124 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl.
Po ohni hlas tichý, jemný.
* Mat 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se,
neboť jsem tichý5 a pokorného srdce: naleznete odpočinutí
* Mat 21:5 ‚ Hle, král tvůj přichází k tobě,
tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘6
1.Pet 3:4 co je skryto v srdci a je nepomíjitelné:
tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné
Z výsledků vyhledávání fráze „tiše“ (celkem 7 veršů):
* Ž 131:2 nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, je ve mně má duše.
Z výsledků vyhledávání fráze „tiší“ (celkem 2 veršů):
* Ef 4:2 dělali čest životem, skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce
Z výsledků vyhledávání fráze „tichým“ (celkem 2 veršů - 1 stran):
* Mat 5:5 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
* 1. Tim 2:2 za ty, kteří mají moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti...7
4. Tiší (pokorní): postoj chudých duchem k ostatním; jsou dobří a shovívaví. Odměna neslibuje, že tiší budou
vlastnit zem, na které bydlí, a to ani za dokonalejšího řádu, ale království nebeské. V Ježíšově kázání je země
jen symbolem. Syn Boží je dědicem( Mt 21,38); věřící budou dědici s ním (Řím 8,17). Budou nazýváni Božími
syny.(5,9). Proti tichosti je tvrdost, spojená obvykle s lakomstvím. Tvrdí chtějí získávat pro sebe, vlastnit sami.
A přece jsou to tiší, stále připravení ustupovat, kteří budou vlastnit zemi!
Ježíš prohlašuje, koho je třeba nazvat šťastným, i kdyby si až dosud toho štěstí ani nebyl vědom.
Jakkoliv jsou blahoslavenství, jimiž začíná Ježíšovo horské kázání, viděna jako zásadní slova evangelia
(„Kázání na Hoře je jakási ústava Božího království“ - Jan Merell), není jednoduché k nim najít přístup. Jeden
možný: vidět v nich prorocké výroky, … V každém případě vyjadřují blahoslavenství tu „jinakost“ Božího
království, která není dosažitelná lidským snažením, která ale odpovídá dobrým touhám člověka.
(asi převzato z internetu)
Světci tichosti: Ježíš8, Marie, sv. Hildegarda, sv. Tomáš Akvinský9
3
Mt. blahoslavenství je osm, (v 11 a 12 jen rozvíjí v.10). Sv. Augustin počítal sedm, protože v.10 je potvrzením
ostatních. Počet sedm je však pravděpodobně prvotní. Blahoslavenství jsou podstatou Ježíšova učení.
4
A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom
větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
5
Mírný, pokorný – Jer, Bogner
6
„Vyřiďte dceři sijónské: Hle, přichází tvá spása!“ Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Iz 62,11
Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Zach 9,9
7
2.Kor 10:1 Pavel, vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově – který tváří v tvář jsem mezi vámi pokorný
3
e
Ve Staré Zákoně jde hlavně o tři výrazy:
d mámá označuje jemný vánek, mírný šumot [1Kr 19,12], /Eliáš/
menûchá = klid, odpočinek [Ž 23,2. Zeman překládá: »Provodí mne při vodách odpočinutí« Mt 11,28].
‘ánáv a ‘ánî, jež však překládají také výrazy ponížený [Ž 10,17, a j.], pokorný [Ž 76,10; 147,6; 149,4 a j.,],
nuzný [Am 8,4], soužený [Ž 9,19; 18,28],
chudý [Ex 22,25; Lv 19,10; 23,22; Iz 3,14n; 49,13; Za 9,9], utištěný [Ž 9,19] a pod.
Hebrejské výrazy označují jednak člověka, jenž snáší v důvěře v Boha bezpráví a násilí, neodporuje zlému
[Nu 12,3; Ž 22,27; 25, 9; 34,3; sr. Mt 5,39; 1Pt 2,23 10], jednak toho, jenž trpí bezpráví, je znásilňován,
nemá žádné moci, je ponížen a utištěn [Ž 37,11; 69,33; Iz 29,1911; 61,1], takže jeho jediná naděje jest Bůh a
jeho jediné útočiště Boží spásonosná spravedlnost [sr. Ž 10,14; 12,6; 14,6; 35,10; 40,18; 70,6; Iz 14,32 a
j.]. Praví-li Sof 2,3 »hledejte tiší« [anává], znamená to výzvu k laskavému, pokornému, pokojnému a
věřícímu snášení Božích uložení, dopuštění a soudů [sr. Iz 11,4; Př 15,33; 18,12]. Neboť Bůh, jenž
dopomáhá k vítězství spravedlnosti, ujímá se a jednou v plné míře se ujme těchto tichých, utlačených,
ponížených, kteří se nemohou ani bránit a také se nebrání. Věří v Boží zasažení. Proto Sir 1,27; 45,4
spojuje tichost a víru [věrnost].
Tichým je určena a pro ně je připravena mesiášská spása [Ž 69, 30.33; Iz 61,1].
Proto tiší raději trpí, než aby svým počínáním opustili svého Boha. Právě t-t je staví na stranu Boží, takže
tichý a zbožný právě tak jako chudý a zbožný jsou ve SZ-ě souznačné výrazy.
Vždyť i o Bohu se praví, že svou tichostí, ponížením [anává,] učinil bohatým, zvelebil toho, jenž v něho
doufá [Ž 18,36 Zeman Bůh se musel ponížit, musel trpět, musel nás milostivě a mlčky snést, aby mohl
pomoci]. Mesiášsky pojatý král je v Ž 45,5 vyzýván, aby vyjel se slovem pravdy a se spravedlivou mírností
[Kral. »tichostí «.]
Tichost je vlastnost Boží [Mesiášova]. Ti, kdo mu vírou patří, jsou sami tiší.
Řecký výraz prays, označuje v klasické řečtině člověka, jenž jedná laskavě, přátelsky a dovede zachovat
klid mysli, ano až lhostejnost a necitelnost za všech životních okolností. Ale v NZ-ě je překladem hebr.
‘ánáv , ‘ánî a jen na tomto pozadí je pochopitelný. Chudí [duchem], lkající, lačnějicí [po spravedlnosti]
a tiší patří do téže skupiny lidí [Iz 61, 1nn 12; 66,10], jež Ježíš prohlašuje za blahoslavené. Jejich životní
okolnosti jsou takové, že toužebně očekávají na zasažení Boží, při čemž je pokaždé vyzdvižena jiná stránka
jejich utrpení. T-m je zaslíbeno »dědictví na zemi« [Karafiát: »dědičně obdrží zemi«, Mt 19,29; Ž 37,9], ti,
kteří se v pokoře oddávají a odevzdávají Bohu, kteří bez reptání přijímají jeho vůli, budou účastni na
Božím panování na zemi [sr. Iz 60,21; 61, 6-9; sr. Zj 21,1]. Někteří vykladači chápou zde řecké prays ve
smyslu laskavý[v poměru k lidem], ale sotva tím vystihují podstatu věci. Odevzdanost Bohu způsobuje i jiný
poměr k lidem, ale nz prays označuje především vztah k Bohu, nikoli k lidem. Ježíš sám jako Mesiáš je u
Mt 21,5 na základě Za 9,9 označen jako t-ý. Je příznačné, že Mt 21,5 vynechává ze Za 9,9 výrazy
»spravedlivý a spasení plný«, aby tak vyzdvihl tím více myšlenku trpícího Mesiáše, který pokorně nese
uložení Boží [1Pt 2,22n]. Podobný význam má výraz t-ý u Mt 11,29. Ježíš vyzývá učedníky, aby vzali na
sebe jeho jho a učili se od něho s odůvodněním, že je t-ý a pokorný srdcem. Ale on je také »pokorný« ve
vztahu k lidem. On se k nim snížil, ponížil, a to naprosto [sr. F 2,8]; má s nimi soucit, sklání se k nim.
Jinými slovy: má tichost Mesiášovu [sr. výše k Ž 18, 36; 45,5; 113,6; Iz 57,15].
Řeckého praytés, praotés [= tichost, mírnost, skromnost, laskavost] je užito na př. u Jk 1,21. Símě
Božího slova nemůže dobře vzejít tam, kde je v srdci zloba, opak t-i. Podle 1Pt 3,15 mají být všichni
věřící vždycky hotovi k obraně proti každému s t-í, s mírností a bázní. Věřící se má bát, aby hněvivou
hádkou neublížil své duši, ani duši toho, kdo se vyptává; má si být vždy vědom přítomnosti Boží, aby
myslil a řekl jen to, co je Bohu milé. Ap. Pavel ví, že ovocem Ducha sv. je mírnost [»krotkost«, řecky
praytés]; proto ti, kteří mají Ducha, napravují druhé »v duchu mírnosti« [tichosti, Ga 6,1; Ef 4,2].
Člověk usiluje o trpělivost a mírnost [1Tm 6,11] v poměru ke všem lidem [Tt 3,2]. I při napomínání,
kázání a hrozbě užívá t-i, t. j. shovívavosti [makrothymia, 2Tm 4,2], jež patří mezi ovoce Ducha [Ga 5,22,].
8
…jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším… Mt 11,29
Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom…Lk 1 /2
9
Byl tichým, přemýšlivým studentem… žertem mu říkaly „němý vůl“ Kenny
10
Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.
11
Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele.
12
Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal
mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně,
den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící…
4
Žalmista stane v situaci, kterou příliš dobře známe. Rozhlíží se kolem sebe a vidí, že největší blahobyt je
údělem nejhorších. Ti pak, kterým se má vést dobře, protože horlivě dodržují Boží zákon, se zdají být proti
převaze ničemů bezmocní. Je to absurdní situace. Aniž by hledal pochopení, spíše útěchu, rozvažuje žalmista
stav lidského světa ve svědě tajemných Božích záměrů:
Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle.
Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou.
Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost.
Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.
Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.
Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo.
Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj.
Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle.
Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého,
neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi.
Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné.
Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.
Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby.
Je však Panovníkovi jen k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde. Žalm 37, 1-13.
Nejdůležitější poselství je tu dost jasné: zlí nemají budoucnost. Z naší strany tedy není potřebná
jakákoliv intervence, stejně jako se nemusíme přičiňovat, aby tráva za letního úpalu vadla. Takové
reakce jako pohoršení a nadměrná touha po intervenci nejsou na místě. Jedinou reakcí Boha je
smích. Žalmista si uvědomuje, že z jeho hlediska nemá smyslu brát zlé vážně.
Všechny jejich nároky a zdání síly jsou v základu bezpodstatné. Reagovat na ně hněvem a odporem
znamená připisovat jim větší význam, než ve skutečnosti mají; působí to jenom škody.
Zlo má jenom tolik reality, kolik mu přidáme. Reagujeme-li na ně, činíme je skutečnějším.
To vůbec neznamená, že si můžeme dovolit zjednodušující postoj vůči zlu. Zlo je částí nám známého
světa, a to částí podstatnou. Ne náhodou jsou první dva verše blahoslavenství vyjádřeny v různých
gramatických časech: blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské; blahoslavení tiší,
neboť oni dostanou zemi.
Svět viděný ve skutečné perspektivě víry je zcela poddán vládě Boha.
Chudoba v duchu nám umožňuje hledět na skutečnost v tomto svědě už teď.
Vláda Boha se nevztahuje pouze na budoucnost.
Ale tato vláda je paradoxně — pokud existuje náš svět - spojena nerozlučně s vládou „Pána tohoto
světa“. Teprve na konci dějin světa zmizí zlo jako zlý sen. Ale i teď je má Bůh v rukou, takže se
nepotřebujeme nad ním příliš vzrušovat. Avšak teprve na konci uvidíme, že všechno bude navráceno
dobru. A teprve tehdy dostanou tiší své dědictví. Je zvláštní, že tím dědictvím má být právě země. Tím
se překvapivě ukazuje, jak podivuhodné jsou cesty Božího království.
Možná, že „tiší“ není zrovna nejlepší překlad řeckého slova použitého v tomto blahoslavenství. Ať je
to jak chce, řecké slovo není tak podstatné jako hebrejská definice obsažená v příslušném verši Žalmu
37: anavím. Nejdůležitější smysl toho slova není mravní povahy. Anavím jsou bankrotáři zbaveni
veškerého politického či hospodářského významu, neschopni zvládat vlastní život, o ničem
nerozhodující. A proto lidé zdánlivě bez šancí, aby dostali zemi do vlastnictví.
Židé, ohromeni zkušeností otroctví a následně návratem do země, v níž si však okamžitě uvědomili
nenávratnou ztrátu dřívějšího politického významu, byli nuceni radikálně reinterpretovat sliby dané
jim Bohem. Jednoduchá ujištění Tóry, že materiální blahobyt a moc jsou neklamným důsledkem
dodržování Božích přikázání, se ukázala neudržitelná. Celá obklopující je realita byla důkazem, že
všem se daří lépe, než kmenu Judy.
5
To učinilo Židy vnímavými na projevy nevěrnosti v jejich vlastním životě a dějinách: byli
pronásledováni, poněvadž byli nevěrní Bohu. V židovské zbožnosti se dají od té doby slyšet nové
důrazy smutku a pokání.
Jejich historická situace však vyžadovala hlubší odůvodnění. Pozvolna se rodilo podezření, že ani
nejdál zacházející věrnost Bohu neosvobodí Židy od bídy a politického ponížení: začali tedy nanovo
odečítat sliby dané jim - jak stále věřili — Bohem. Žalm 37 je jedním z plodů tohoto hledání. Teď je
nejdůležitější radovat se s Bohem, důvěřovat Mu a konat dobro; všechno ostatní nastane v čas,
stanovený Bohem. Čas a ne moc je spojencem spravedlivých. Tyto dvě školy myšlení se rozvíjely
jakoby souběžně, čehož efektem bylo zvláštní pomíchání postojů: horlivá touha sloužit Bohu a zároveň
pochybnosti, je-li tato vůbec možná, pochybnosti, přetvářející se někdy v zoufalství. Z toho však
vyrůstá nové vědomí, že i když hřeší jednotliví lidé, i když hřeší téměř celý národ, naděje obnovy v
Izraeli trvá, protože Bůh zaručuje, že národ jako celek nikdy nakonec neupadne. Zásluhy otců
převažují hříchy následujících pokolení a díky Boží prozřetelnosti žije v každé době aspoň jeden
spravedlivý a vzhledem k němu nebe a země nepřestanou existovat.
Začíná se objevovat postava cadika, jenž má být vzorem člověka, který očekává splnění slibu
obsaženému v blahoslavenství tichých.
Cadik nemusí být nutně známý světu: nejčastěji ho svět obtěžuje a pronásleduje. Může být dokonce
zabit, jako makabejští mučedníci. Ale podle Božího záměru je — díky své věrnosti -pojítkem mezi
světem a Boží prozřetelností. Je kanálem, skrze nějž splývá na svět Boží milosrdenství. On tedy
zaručuje existenci světa.Nejpravděpodobněji právě na tuto tradici navazuje Kristus, když říká svým
učedníkům, že mají být „solí země“ (Mt 5,13). Poněkud filozofickou formulaci nalézáme v Listu
Diognetovi: křesťané se tam nazývají „duší světa“.
Svět podléhající zkáze a rozkladu, by tak jako maso příliš dlouho ponecháno v teple a bez soli,
jednoduše zemřel, kdyby nebylo křesťanů. Ale cadikem je především sám Kristus, ostatně prvotní
církev mu tento titul dává (Sk 3,14; 7,52). V Něm dosud nejasné naděje lidu dostávají jasné kontury a
jsou naplněny. To On je Spravedlivý, kterého nebylo možné nalézt pro záchranu Sodomy a Gomory
(Gen 18,23nn), ale teď stačí sám, aby spasil celý svět. On byl vydán do rukou lidí, bezbranný vůči
jejich nenávisti, slabá oběť jejich zákeřných intrik; a přece On zdědí zemi. Poněvadž byl učiněn o
málo menším než jsou andělé, poněvadž přijal na sebe hanbu, ponížení a muka smrti na kříži, bylo Mu
dáno jméno nad každé jiné jméno a veškerá moc na nebi i na zemi. To je definitivní zjevení Boží
taktiky vůči světu. Ukřižovaný má podrobit Otci všechny jeho nepřátele (1 Kor 15, 24-25).
Je-li skutečně našim cílem království Boží, musíme se těšit, že je tomu tak. Jako doposud vždycky, tak
i teď jsme vystaveni pokušení sahat na Boží cíle způsoby tohoto světa. Kristův kříž vylučuje veškeré
pokusy tohoto druhu. „Neodporujte zlu“ (Mt 5,39).
Právě zde je třeba hledat opravdovou křesťanskou moudrost a rozvahu. Když nám Pavel říká:
„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (Flp 2,5) a hned potom vyzpěvuje hymnus
o Kristu poníženém a vyvýšeném, nechce tím říci (jako někteří současní teologové), že „není zde
samozřejmě žádný smysl, ale musíme se spokojit nesmyslem“. Ukazuje nám Krista jako smysl nového
druhu, nový způsob být rozumným.
Řecké slovo, které používá (froneite), znamená právě „buďte rozumní“. Tak mají být rozumní
křesťané. Jsme tedy povinni — a můžeme - hledat toho smysl, dokonce i když nám v některém
momentu připadne uznat, že přes všechny pokusy o porozumění stojíme stále před neproniknutelným
tajemstvím bezmezné, transcendentní Boží svobody. Zdálo by se, že z předchozího blahoslavenství
vyplývá, že s naším lidovém pojetí vlastnění něco není v pořádku; blahoslavenství tichých nám má
možná pomoci uvědomit si, že nerozumíme úplně dobře, jak máme konat a jak dosahovat své
cíle. Možná, že naše cesty k těm cílům jsou často mylné a neúčelné a právě proto nám bylo dáno
blahoslavenství pro ty, kteří nedovedou dosahovat jakékoliv cíle.
A co když se v samém pojetí „dosahování“ čehokoliv skrývá omyl?
6
„Projekty mi překážejí v životě“ - stěžuje si Ionesco.
Člověk byl učiněn k obrazu Božímu a jeho činy mají odrážet konání Boha; není jasné, zda je vůbec
možné říci, že „Bůh se pokouší něco udělat“. „Všechno, co Hospodin chce, to činí.“(Ž 135,6).
Bůh se nepokouší dělat, On jednoduše dělá. Ale mezi těmito dvěma stavy je obrovský rozdíl.
Nejde zde jedině o to, že nedovedeme reálně přemýšlet o Bohu překonávajícím jakési těžkosti a
překážky, i když je to samozřejmě pravda, protože přece žádné stvoření netvoří překážku pro Toho,
který všechno stvořil. Bůh koná celým sebou. Nemůže konat jinak, protože v Něm není žádná
částečnost. Někdo kdo zkouší, musí být částečný: pokus je rozptýlená činnost, v níž není pozornost
soustředěna na jednu věc. Jistěže je v jistém smyslu nevyhnutné, že my sami tak konáme, děláme
jednu věc a už myslíme na druhou a že podobný způsob konání připisujeme Bohu. Užíváme léky,
abychom se cítili lépe, cvičíme stupnice, abychom se naučili hrát na piano. S jistým odůvodněním
můžeme také říci, že Bůh se stal člověkem aby umřel a že umřel, aby „vykoupil naši smrt“. Alespoň
některé z těchto situací si můžeme představovat jako „zkoušky“. Cvičíme stupnice, když se pokoušíme
hrát na klavír. Je-li tedy možno říci, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni, tak je snad možné i
tvrdit, že Bůh se pokouší spasit všechny lidi.
Ale když uvažujeme takto, jsme vystaveni nebezpečí nejméně dvou omylů. Především můžeme
zapomenout, že podnikáme-li jakousi činnost ve prospěch nějakého cíle, tak proto, že chceme
dosáhnou onen cíl kvůli němu. Začínáme si myslet, že všechno, co děláme, vyžaduje vnější
odůvodnění.
Jsme posedlí otázkou „proč?“ Dnes je mezi lidmi velmi rozšířena podezíravost vůči lidem,
kteří dělají něco jenom proto, že to chtějí dělat. Chybí-li nám lepší koncept, hledáme odůvodnění
zdánlivá; „kvůli sportu“ chodíme na procházky, jezdíme na motocyklu, abychom „něco zažili“; a co je
horší, začínáme všemu připisovat velkou váhu. Nedovedeme v klidu vypít čaj, pokud pro to
nenajdeme vzletné odůvodnění.
Za druhé můžeme zapomenout, že samotná zkouška neznamená okamžité dosažení zamýšleného cíle.
Užíváme lék, ale nikdy nemáme naprostou jistotu, že se budeme cítit lépe. Pilně cvičíme předepsané
stupnice, ale jenom někteří z nás se stanou pianisty. Mezi zkouškou a dokonáním je vždy určitá
mezera; naplnění má vždy v sobě něco z překvapení, daru, náhody.“ Oba tyto omyly nám mohou
pomoci v pochopení blahoslavenství tichých.
Naše starost o cíle a skryté významy je určitě jednou z vážných příčin, které nás mohou rozkmotřit s
Bohem. Je možné vůbec říci, že Bůh „má svůj cíl“ v tom, co činí? Bůh sám je svým vlastním cílem.
A to cílem zcela dostatečným. Není tedy možné o Něm říkat, že se pokouší dosáhnou podobně, jak se
pokoušíme dosahovat své cíle my. Ve spise Mistra Eckharta se táhne motiv, že Bůh koná - bez
příčiny. Celé dílo stvoření vlastně není k ničemu potřebné. Je to svérázný…tanec nebeské moudrosti
před Božím trůnem (Přís. 8,30). Tento prvek zábavy je hluboko zakořeněn v celém stvoření, jen je
třeba ho postřehnout. „Růže existuje bez příčiny; kvete, protože kvete“ - to jsou slova německého
poety a mystika Angela Silesia.
Zajisté podobný smysl zaznívá i v Kristových slovech: „Podívejte se na lilie“ (Mt 6,28). Lilie se
nenamáhají ani nepředou, jednoduše kvetou. Můžeme si představit semeno, které „bojuje se zemí“,
aby vydalo květ; ale proč existuje květ? A jsou-li květy pro náš ekologický systém tak důležité, přesto
zůstává otázka, proč existuje samotný systém? A tak celý svět je jedním nesmyslným kvitnutím.
Pokud máme být a konat jako Bůh, chceme-li docenit hodnotu Božího konání, musíme nejprve
postřehnout cíl bezcílnosti, prožívat radost nepotřebnosti. Musíme se naučit doceňovat to uspokojení,
jaké někdy dává činnost vykonávaná pro ni samou a neomezovat náš pohled na vět výlučně k těm
věcem, o něž je třeba bojovat a které se vždycky dají odůvodnit nějakým vznešeným úmyslem.
7
V Listech o modlitbě a morálce C.S Lewise píše Pletichář pokušiteli-novicovi:
A teď si promluvme o tvých chybách. Především, jak sám přiznáváš, si pacientovi dovolil přečíst
knihu, která mu způsobila příjemnost, a to pro samou příjemnost ale ne proto, aby se poznámkami o ní
„blýskl“ před známými. Za druhé, povolil jsi mu procházku do starého mlýna a vypít tam čaj —znovu
procházka na čerstvém vzduchu, který má tak rád a navíc sám...Dokonce i ve věcech banálních se vždy
doporučuje podsouvat člověku návyky přijaté ve Světě, konvence, módnost namísto jeho vlastních zálib
a averzí. Osobně bych se posunul tímto směrem co nejdále. Přijal bych zásadu, že je třeba pacienta
zbavit všech silnějších osobních zálib, které opravdu nejsou hříšné, byť by to bylo něco stejně
banálního jako záliba v kriketu, sbírání známek či pití kakaa. Přiznávám, že takové věci nemají nic
společného s ctností; aleje v nich jakási nevinnost, pokora a nezištnost které mě zneklidňují. Člověk,
který upřímně a nezištně čerpá radost z jakékoli věd, a to přes ohled na samou radost, bez ohledu na
to, co řeknou jiní, tak takový člověk je zabezpečen před některými z našich nejrafinovanějších způsobů
jednání Vždycky musíš mít pacienta k tomu, a by odmítal lidi, jídlo, knihy, které má opravdu rád, ve
prospěch „znamenitých“, „přiměřených“jídel a „věhlasných“ knírek. Znám člověka, kterého před
pokušením společenského postupu chrání ještě silnější náklonnost: zbožňuje hovězí dršťky s cibulí.
.Mistr Eckhart mnohokrát zdůrazňuje, že se musíme tak silně sjednotit s Bohem, že budeme konat ze
samé podstaty našeho bytí, která je totožná s podstatou Jeho bytí a tehdy nebudeme potřebovat žádné
odůvodnění, stejně jako On. „Kdyby se někdo nepřetržitě po tisíc let ptal Života: „Proč žiješ?“, tak by
(za předpokladu, že by život mohl mluvit) nedostal jinou odpověď, než tuto: „Příčinou mého života je,
že žiji“... Stejnou odpověď by dostal od člověka, který koná z podstaty svého bytí:
„Konám, protože konám“.
Podle sv. Tomáše lidská vůle nevyhnutně směruje k dobru a uspokojit ji může jenom plnost dobra v
samém Bohu a. Zvláštním způsobem to vyvrací jeho jiný náhled, že lidský čin je čin vykonaný z
nějakého důvodu. „Dobro“ nemůže být považováno za bezprostřední důvod lidských činů a plnost
dobra je stejně mimo rámec těchto činů. Jediným skutečným naplněním pro veškerou stvořenou bytost
může být pouze její definitivní rozkvět v Bohu, z něhož vyšla.
O tom se můžeme snadno přesvědčit, když si postavíme vedle sebe dvě zdánlivě podobné věty:
„Vycházím z domu na procházku“ a „Vycházím z domu kvůli Bohu (kvůli dobru)“. Smysl obou
výpovědí je jasně rozdílný. První věta vysvětluje, proč vykonávám tuto činnost místo jiné, zatímco
druhá nemůže být odůvodněním volby jedné činnosti před druhou, protože ve všem, co konáme, jsme
povinni konat ad maiorem Dei gloriam. Takto se vracíme k druhému z omylů, o nichž jsme hovořili
výše. Jestliže přemýšlíme o životě pouze v kategoriích toho, co můžeme dosáhnout vlastní dovedností,
nerozumně se odsuzujeme na zadostiučinění jenom malé ceny. Definitivním cílem všeho je Bůh a
Boha nelze dosáhnout plánovanou činností. Citujme ještě jednou Eckharta: „Kdo hledá Boha
jakýmkoli zvláštním způsobem, učí se způsobu, ale nezískává Boha“ . Tak jak je zapotřebí hledat
prvotní pramen všech věcí v iracionálním, spontánním daru Boha, tak je také On původcem veškerého
naplnění. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo
ho milují“ (1 Kor 2,9). Právě onen prvek diskontinuity mezi tím, co se snažíme dosáhnout a tím, co
opravdu dosahujeme, je pro nás důkazem, že existuje mezera mezi možným rozsahem našich plánů a
činů a Božím královstvím. Pakliže zemi mají obdržet jenom tiší, bezradní, zmrzačení, pak možná
proto, že ji - tuto opravdovou Boží zemi - nelze získat jinak. Ona je dar, nebo spíše — jak říká
blahoslavenství — dědictví. K jejímu získání je třeba jenom jedno: smrt. To pak znamená smrt Krista,
v němž byl ukřižován náš starý Adam, smrt celého řádu světa, který je výtvorem fantazie, lži a hříchu.
„Nechť sestoupí láska, nechť pomine tento svět“. Svět hříchu je svět vykalkulovaný, v němž jsou
následky úzce proporcionální příčinám. To je „cena“ za hřích. Ale život je dar a musí jím být,
obětovaný bez jakékoliv aritmetiky. (Gen 6,23). Zkušenost této pravdy je nám dostupná již v tomto
životě, nejčastěji tak, že cíle, které se nám podaří dosáhnout, se od našich očekávání často velmi liší.
Na příklad kazatel nebo učitel se často sám diví slovům, která vyřkl a ještě více ho překvapuje vliv
těchto neplánovaných slov na jeho posluchače. Nejhlouběji promyšlené úvahy zůstanou bez odezvy,
ale myšlenky nevyzrálé, vyslovené jakoby „za pochodu“ - přinášejí plody. Člověk někdy mění celý
život pod vlivem slov, která dosti dobře ani neslyšel anebo jim nerozuměl. To se zajisté vztahuje i na
většinu hodnotných cílů, o něž stojí za to v životě usilovat. V dramatu lidského života vedou vědomé
úmysly nejednou ke komickým mezihrám, bez jakékoliv souvislosti s celkem.
8
To by nám mělo otevřít oči k jednomu ještě podstatnějšímu aspektu veškerých našich námah. Cíle,
které si můžeme vytyčit, jsou nutně omezené. Nemůžeme si naplánovat cestu do Božího království,
nanejvýš do Londýna nebo New Yorku. Někdy se nám zdá, že Londýn je po cestě do nebe, pokoušíme
se tedy dostat nejdříve do Londýna, ale takové výpočty se mohou ukázat jako mylné. Všechny naše
vědomé i nevědomé naděje a aspirace mají své místo v Božím plánu, takže to, co my - z hlediska
našich omezených cílů — považujeme za porážku, může byt z hlediska Boží prozřetelnosti důležitým
krokem vpřed.
Správné pochopení této pravdy radikálně zjednodušuje život. Zakoušíme zklamání, protože nám záleží
na určitých efektech našich činností. Ale má vůbec cenu připisovat váhu určitým efektům? Ve všech
našich počínáních se trochu podobáme člověku pěstujícímu strom, který mu někdo podarovat, ale on
nezná jeho druh. Může se domýšlet a doufat, že má jabloň. Ale byl by nevděčníkem, kdyby pohrdl
stromem, když místo jablek sklízí - kdoule.
Stojí za to zamyslit se, jak mnoha věcem připisujeme přehnaný význam, abychom svým činnostem
dali zdání větší účelnosti. Na příklad, když s někým rozmlouváme, můžeme to považovat za obyčejný
rozhovor, ale můžeme si také namlouvat, že mezi námi a dotyčnou osobou dochází k „ porozumění“,
ale ona nás ve skutečnosti vůbec neposlouchá. Anebo též že jí „udělujeme cenné rady“, které se v
praxi ukáží jako bezcenné. Vedeni ještě větší pýchou a nedostatkem citu si někdy představujeme, že
někomu pomáháme nebo řešíme jeho problémy. Pyšně se považujeme za znamenité znalce lidských
práv. Velice rychle a nepozorovaně podléháme iluzi, že jsme Bohem, který bdí nad během vesmíru.
Zvažme však, jak mnoho různých následků může vyvolat náš rozhovor s kýmkoliv. Možná, že mi Bůh
ve své prozřetelnosti svěřil úkol uspání mého partnera rozhovoru dobrodušným žvaněním, v kterémžto
případě všechna pečivě volená slova se přestanou počítat, ale podstatný je hlas laskavého znění. Nebo
také rada,kterou uděluji, má být tak zlá, že můj zklamaný protějšek půjde pohovořit s někým jiným.
Možná, že naše role spočívá jenom tom, abychom ho rozzlobili, aby tak poznal, čím je pokušení
vraždy. Tak málo víme o Božích plánech pokud jde o naše činnosti, že je vyloženou hloupostí
připisovat jim jakékoliv přesně určené cíle.
Nepochybně to značně zvětšuje význam naší možnosti konání. Kdyby osud nebe a země záležel na
tom, co teď uděláme, určitě bychom byli příliš vylekaní, abychom si vůbec něco předsevzali. Ale jestli
na tom, co uděláme, závisí jenom to, co uděláme, tak si takové riziko můžeme klidně dovolit.
Uklidňující je to vědomí, že všechna možná řešení jsou s jistotou umístěna ve zřízeních Boží
prozřetelnosti. Nemůže se stát nic, co není Boží vůle. O takový doktrinální základ se opírá celá
spiritualita svěření se do Boží prozřetelnosti. Tato spiritualita se obvykle spojuje se jménem jezuity de
Caussade, ale již před ním ji stejně zásadně hlásala Juliana z Norwich a po ní Terezie z Lisieux, takže
ji klidně můžeme uznat za integrální část křesťanské Tradice. Každou událost, přesně takovou, jaká je,
náleží uznat za projev Božího konání, a to nezávisle na všech jiných hodnoceních, jaká nám mohou
být podsouvána.
Pokud tuto zásadu bereme vážně, nemůžeme už nic, co se v tomto světě děje, přijímat jako definitivní
pád. Pád je vždy něčím relativním, spojeným s nějakou konkrétní nadějí či touhou; žádný pozemský
poklesek (pád) není v perspektivě věčného života a věčného štěstí opravdovým pádem. Z druhé strany
pak nemůžeme žádný pozemský úspěch v perspektivě věčného života považovat za opravdový úspěch;
vždycky totiž zůstává možnost že ho promarníme a zemřeme. Ale tento střízlivý pohled je třeba
umístit do správného kontextu. Božím záměrem je naše spása; naprosto zbytečně si představujeme, že
Bůh na nás zlostně číhá, pokouší se nachytat nás v okamžiku slabosti a udeří, když jsme pohrouženi v
hříchu. Všechna Boží díla směrují k vyvýšení člověka ' a ne k jeho zničení. Pravdivá teologická vize
života se má opírat spíše o naději než o strach. Dokonce i neúspěchy jsou částí celkového procesu,
skrze nějž nás Bůh vede k sobě. Přece zabití Božího Syna je největší hřích, dno pádu a zároveň i
počátek veškeré naděje. Takto tedy Bůh přijímá náš hřích a utrpení a tak je máme přijímat i my.
Juliána z Norwich učí, že hřích v perspektivě věčnosti a definitivního Kristova vítězství nepřinese
člověku hanbu, „ale spíše slávu“. Hřích se stane částí skutečnosti, struktury věcí jenom proto, že
Kristus vzal veškeré naše utrpení na sebe . Mimo tuto událost je zbaven smyslu a nesedí k žádnému
obrazu skutečnosti.
9
Není možné brát ho seriózně v úvahu. Veškerý strach a pokus obrany před ním je připisování mu větší
pozornosti, než si skutečně zaslouží. Tytéž pravdy, poněkud jinak pojaté, odhaloval na počátku
druhého století křesťanství zvláštní římský vizionář Hermas, který byl ve vidění poučen, že má
zanechat kající modlitbu a rozjímání vlastních hříchů a má se modlit účinně o čestnost.
Zlo je jedním z dominujících prvků našeho světa, ale jenom proto, že tomuto světu nedodává
pravdivou substanci. Jediným objektivním verifikantem reality je vůle Boží, ta se pak vyjadřuje v
Kristu, který je Boží Vůlí. Ale v Kristu není zlo a všechno, co by bylo možno popsat jako zlo, je
slavně přetvořeno v dobro.
Tak stojíme před dvojím pokušením. Pokušením je předpoklad, že zmrtvýchvstání už nastalo (2 Tim
2,18) a že svět - ač to my nevidíme — je už ráj. Ale země ještě nepřevzala plně své dědictví a když to
nastane, bude to viditelné všem. „Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v
slávě“ (Kol 3,4). Skutečnost ráje není skrytou skutečností.
Druhé pokušení spočívá v tom, že to, co kolem sebe vidíme, se nám zdá jako plnost skutečnosti. To je
klam. Musíme jako Mojžíš hledět okem víry (srv. Žid. 11,27) a žít tak, „jako bychom viděli
neviditelné“. Neboť věci neviditelné dopřávají reálnost neviditelným (Žid. 11,3). V tomto řádu se to,
co my nazýváme zlem, stane reálným jenom jako část dobra. Nádherná vize Juliány z Nortwich:
„všechno se stane dobrem“ je zakořeněná v jiné: „všechno je dobro“. Podstatnou pravdivost věcem
dává Bůh, který na ně pohlíží odvěkým, neměnným, milujícím pohledem; a Bůh vidí, že všechno je
dobré . Až se to stane zjevným, přesvědčíme se - i když teď můžeme poznávat pouze vírou — že
Juliánina předpověď byla splněna.
Ale z toho očividně vyplývá, že nemůžeme seriózně popisovat svět a naše zkušenosti v něm, když
použijeme dvě protikladné kategorie:úspěch a porážku. Ve všech možných následcích života se
musíme podrobit tvůrčímu, výkupnému konání Boha.
To však vůbec neznamená, že nejsme s to působit větší změny ve světě kolem nás. Takové změny
mohou být celkem často výsledkem naší podřízenosti Bohu. Jde o to, abychom vzali na vědomí
existenci mezery mezi našimi snahami a veškerým skutečným úspěchem. Cokoliv v tomto životě
dosáhneme, je teprve jakoby surovinou, symbolickým náčrtem příštího štěstí. Musíme tedy konat - jak
praví Bhagavat Gita - a nestarat se o výsledky našeho konání. Podstatné je to, co děláme a ne to, co se
snažíme udělat.
Sv. Terezie z Lisieux řekla krátce před smrtí:
Vpravo i vlevo rozhazuji dobrá zrna, která mi vkládá do rukou dobrý Bůh pro mé ptáčky, jejich další
osudu na mně nenáleží. Vůbec se o to nestarám. Dobrý Bůh mi říká: Dávej, dávej, vždycky dávej, o žeň
se vůbec nestarej
Jestliže se opravdu naučíme myslet takto, začneme pozorovat komičnost určitého životního postoje,
který může být v jiném svědě možná přitažlivý. V této logice se ukazuje, že nemá smyslu snažit se o
vytvoření si co nejsilnější pozice, abychom co nejvíce udělali, nemá smyslu být silným a vlivným,
abychom změnili běh událostí. I nejmocnější mohou měnit pouze vnější podobu tohoto světa, který i
tak neúprosně směruje k vlastní smrti. Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi a to tak, aby byly
slavným vyplněním toho všeho, co slibuje nynější svět; ale ani v nejmenší míře nebudou výtvorem
tohoto světa. Jenom to, co děláme, ať je to cokoliv, nás jakýmsi pro nás nepochopitelným způsobem
spojuje s Božím konáním, směrujícím k definitivnímu zjevení Božího světa. To, co skutečně děláme a
ne naše představy, cíle, pokusy. Nejpodstatnější věcí tedy není boj o realizaci svých cílů, ale samotná
činnost, jakákoliv činnost zaměřená — řekli bychom — k Boží prozřetelnosti.
Právě v tom spočívá — alespoň částečně - ona „tichost“, o níž je řeč v blahoslavenství. Je to mravní a
duchovní postoj vyplývající z bezmocnosti jako určité zvláštní lidské známky, která ale současně
popisuje celou lidskou kondici jako takovou. Blahoslavenství nám má pomoci uvědomit si, že právě
tak je to dobře, že právě z toho je třeba mít radost. Simon Tugwel Osmero blahoslavenství
10
Kajícník, jemuž dal Bůh milost, si nestěžuje, má v srdci lítost /nad hříchem…to není nenávist k sobě
ani deprese/. Uvědomuje si, že stav jeho vnějšího zotročení vyjadřuje něco mnohem tragičtějšího: jeho
vnitřní otroctví, jeho oddělení se od Boha. A nemůže se z této situace dostat, dokud se nestane
mírným a pokorným. Slovu mírnost není snadné porozumět. A protože se v běžném životě s tichými
lidmi nesetkáváme často, nemůže nás na stopu jeho významu přivést ani zkušenost s nimi.13 V
okamžiku, kdy nechceme vlastnit, se stáváme svobodnými, protože to, co vlastníme, nás vždycky také
spoutává a vlastní. Jiný výklad „mírný“ můžeme najít v překladu do slovanských jazyků, kde znamená
poslušný. Člověk, který je poslušný, nebo zvíře, které je krotké, nejsou jenom zastrašeni trestem nebo
mocí svého pána. Už postoupili dále, získali novou vlastnost a touto poslušností a mírností se vyhýbají
tlaku násilí, které je k něčemu nutí. Na prahu našeho vysvobození z egyptského otroctví musíme
splnit jednu podmínku - musíme být poslušní a mírní. Musíme se naučit ve své situaci rozpoznávat do
jaké míry, do jaké hloubky a jak podstatně je v ní obsažena Boží vůle. Nesmí to být útěk ani vzpoura,
ale proces vedený Bohem, který začíná v království Božím, jež je v nás, a vyvíjí se v království
pozemské. Je to doba kolísání a vnitřního zápasu: „Neuveď nás v pokušení, Pane, chraň nás před
odsouzením, pomoz nám v boji, jenž pro nás právě začal.“ A nyní jsme se dostali do bodu, kdy
můžeme vyrazit na cestu. Vraťme se k vyjití z Egypta. Izraelité si uvědomovali, že nejsou jenom
otroky, ale také Božím lidem, který byl zotročen vinou své morální slabosti. Museli podstoupit riziko,
protože otrokář sám od sebe nikdy nikoho neosvobodí. Museli přejít Rudé moře, ale za Rudým mořem
ještě nebyla zaslíbená země, byla tam žhavá poušť a oni věděli, že ji budou muset přejít a čelit cestou
velkým obtížím. A stejně tak my, když se rozhodneme udělat krok, který nás osvobodí z otroctví,
musíme si být vědomi toho, že na nás bude ďábel útočit násilím, bude využívat lstí, vnitřních hříšných
sklonů a starých návyků, naší staré snahy se zabezpečit, a neslibuje nám nic než poušť. Za touto pouští
je zaslíbená země, je však daleko a my na sebe musíme vzít riziko cesty. Existuje však něco, co tvoří
hranici mezi Egyptem a pouští, mezi otroctvím a svobodou - a to je okamžik, kdy začneme jednat
rozhodně a staneme se novými lidmi, kdy se svou vůlí dostaneme do úplně nové morální situace. V
zeměpisných termínech to můžeme nazvat Rudým mořem, v modlitbě Páně to vyjadřují slova „odpusť
nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Toto „jako i my odpouštíme“ je okamžikem,
kdy bereme svou spásu do svých rukou, protože to, co udělá Bůh, závisí na tom, co uděláme my. A to
je v běžném životě neobyčejně důležité. Kdyby si lidé přinesli z Egypta do zaslíbené země svůj strach,
zlost, nenávist a hněv, zůstali by otroky i v zaslíbené zemi. Nebyli by svobodní a nebyli by ani na cestě
ke svobodě. Z tohoto důvodu je u určené hranice (kde na jedné straně je člověk tříben ohněm a na
druhé podléhá pokušení vrátit se ke starým zvyklostem) vymezena tato absolutní podmínka, kterou
nám Bůh nikdy neulehčí - pokud odpustíme my, bude odpuštěno i nám, pokud neodpustíme, ani nám
nebude odpuštěno. Není to tak, že by Bůh nechtěl odpustit -ale když my neodpouštíme, ničíme tajemství
lásky, odmítáme ji a není pro nás místa v Božím království. Jestliže nám nebude odpuštěno, nemůžeme
se dostat dále, a nemůže nám být odpuštěno, dokud sami neodpustíme každému, kdo se proti nám
provinil. Je to řečeno jasně, jednoznačně a tvrdě a nikdo nemá právo se domnívat, že je v Božím
království a že do něj patří, jestliže neodpustí ve svém srdci. Schopnost odpouštět svým nepřátelům je
první, nejzákladnější charakteristickou vlastností křesťana. Dokud to nedokážeme, nejsme ještě
křesťany, ale bloudíme spalující pouští Sinaje. Je těžké dosáhnout odpuštění. ,Bůh si všechno pamatuje
v tom smyslu, že když jednou uděláme něco špatného, bude brát v úvahu naši slabost a křehkost,
dokud se nezměníme. Nepamatuje si to, aby nás obvinil nebo zatratil, nepoužije to proti nám. Pán se k
nám připoutá, sváže se s naším životem a ponese větší tíhu a těžší část kříže než my. Vykoná nový
výstup na Kalvárii, k němu sami nejsme dost ochotni, který nejsme schopni podstoupit. Abychom byli
schopni říct větu:. „zbav nás od zlého“, musíme přehodnotit, a přistoupit k němu s novým postojem.
Ten nelze vyjádřit jinak než pláčem, dosud nevyjadřujícím vnitřní změnu v nás. Cítíme touhu, která se
zatím nemůže naplnit - požádat Boha, aby nás chránil při soudu, což znamená žádat jej o radikální
změnu naší situace. Být schopen říct „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme“ je ještě těžší, je to
jeden z největších problémů v životě. ,Jestliže nejsme připraveni nechat za sebou každou zášť proti
těm, kteří nám vládli nebo nás vykořisťovali jako otroky, nemůžeme přejít na druhou stranu.
13
„Šťastni nechť jsou ti, kdo si nedělají na nic nárok.“
11
18
ANTHONY DE MELLO HLEDANÍ BOHA
19
spirtualita
K tomu, aby se člověk setkal sám se sebou, existuje jedinečná cesta: ticho.
Všichni se potřebujeme naučit je snášet,
najít v něm svůj domov - místo, kde se můžeme setkat s prameny života ve svém nitru.
Ticho má nesmírnou cenu.
Je to způsob jak navázat kontakt se svými vnitřními zdroji.
Kamaldulští poustevníci mají ve stanovách:
„Často jsme vyvrženi ze svého vlastního srdce, podobně jako moře vyvrhuje mrtvolu.“
Což je, že vstupujeme do svého srdce - a jsme z něj vystrkováni. Nedokážeme to snést.
Nemůžeme v něm zůstat. Nedokážeme se ztišit.
Ve Stanovách je že „tichému a vytrvalému poustevníkovi přináší ticho cely požehnanou a občerstvující
sladkost, jež připomíná rajskou zahradu“.
V knize Kontemplativní modlitba Merton cituje syrského mnicha: „Milujete-li pravdu, milujte i ticho.
Ticho vás osvítí v Bohu jako sluneční svit a vysvobodí vás od přízraků neznalosti. .. Zpočátku se
musíte ke ztišení nutit. Ale pak se ve vás zrodí něco, co vás k tichu přitahuje... Pokud se v tom budete
cvičit, zaplaví vás nevýslovné světlo... po určité době se v jádru tohoto cvičení zrodí jakási sladkost.
Tělo bude téměř násilím puzeno, aby zůstalo v tichu.“
Mystici potvrzují, že jakmile si navykneme na ticho, zakoušíme úžasnou sladkost.
Učedník svatého Antonína říká: „Pohleď, můj milovaný, ukázal jsem ti, jakou moc má ticho, i to, v
jaké plnosti přebývá Bůh v těch, kdo setrvávají v tichu. Díky tichu přebývá ve světcích minulých dob
Boží moc a Boží tajemství jsou jim známa.“
Evelyn Under-hillová (1875 - 1941), je přesvědčena, že
„já dosud není obeznámeno s podivným nárokem mlčení,
které se brzy stane důvěrně známým i těm, kdo se pokoušejí dosáhnout nejjednodušších úkonů
kontemplativní modlitby. Vlastní já je uvolněno z proudu vjemů, hlasy světa již nejsou slyšet a začíná
úžasné dobrodružství duše“.
Simone Weilová (1909-1943):
„První slova modlitby Páně někdy vytrhují mé myšlenky z těla a přenášejí mě mimo prostor, tam, kde
není ani perspektiva, ani vlastní názor... Je pouze ticho, které naplňuje každou částečku nekonečna;
ticho, které není absencí zvuku, nýbrž které je pozitivní emocí - pozitivnější než sám zvuk. Pokud ke
mně pak vůbec doléhá nějaký hluk, pak jen tehdy, když musel překonat toto ticho.“
V jistém smyslu lze říci, že ticho je Bůh.
Milovník hudby, zatouží-li po tichu, pak i hudba ruší. Touží, aby bylo přítomno pouze ticho.
Ticho je harmonie krásnější než jakákoli jiná harmonie.
Slovy (mystického básníka) Vladimíra Holana:
A je takové ticho, že je musíš vyslovit:
a to ty, právě ty! … co je bez chvění, není pevné
Toužící po spravedlnosti (tiší) se přiznávají, že nenacházejí odvahu, pronásledovaní ztratili naději na úspěch
atd… A přece je Kristus prohlašuje blahoslavenými. Neříká se „šťastní“, ale „blahoslavení“. I v řeckém textu
jsou různá slova. Pocit štěstí se vyjadřuje eudaimonia. Blahoslavení jsou řecky makarioi. To podle moderní
exegeze znamená někoho, kdo ví, že je na správné cestě k cíli a že tedy štěstí nakonec dosáhne. Bůh, který je
nevýslovně šťastný je schopen přinést svou blaženost i do lidské bídy a dát pokoj srdci i tam, kde se všecko
proti nám obrací. Můžeme tedy nazvat osmero blahoslavenství vítězstvím Kristova kříže nad všemi kříži světa.
12
citáty
O mluvení Gibran, Kahlil, 1883-1931
Mluvíte tehdy, když nejste v míru se svými myšlenkami.
A když už nemůžete déle setrvávat v osamění svého srdce,
žijete ve svých rtech a hlas je rozptýlením a zábavou.
Ve většině vašeho mluvení je myšlení napůl zabíjeno.
Myšlenka je ptákem milujícím prostor, může sice v kleci slov roztáhnout svá křídla, ale nemůže létat.
Jsou mezi vámi tací, kteří vyhledávají možnost hovořit proto, že se bojí být sami.
Ticho samoty odhaluje v plné nahotě naše vlastní já, před kterým bychom rádi utekli.
A jsou, kteří mluví, a bez znalosti či rozmyslu projevují pravdu, které oni sami vůbec nerozumí.
A jsou i tací, kteří mají pravdu uvnitř sebe, ale nevyjadřují ji slovy.
V hrudi takových lidí sídlí duch v rytmickém tichu.
Potkáte-li přítele na cestě nebo na tržišti,
dovolte, aby vaše duše hýbala vašimi ústy a směrovala váš jazyk.
Nechť hlas uvnitř vašeho hlasu mluví k uchu jeho uší; neboť jeho duše uchová pravdu vašeho srdce
tak, jako si pamatujeme příchuť vína. Když zapomeneme na barvu a džbán už tu není.
Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…
Vladimír Holan
Tak dlouhá je chodba ticha
Že na jednom konci
zpívá hlas vroucí
a na druhém konci letí tma tmoucí
Tak dlouhá je chodba ticha Že na jednom konci
zpívá hlas vroucí a naproti Slunci
cinkají zvonky.
O. Janota
„Pravda je jednoduchá, cesta k ní je přímá …
Před vzkříšením se musí zemřít. Před tím, než se něco řekne, nemělo by se říkat nic.
…Ticho nám není jen tak jednoduše dáno, ale má nás živit. Tato strava je pro nás stejně
cenná, jako vzduch. Existuje slovní obrat: Žít ze vzduchu a lásky. Když se přistoupí s
láskou k mlčení, může vzniknout hudba.“ (Arvo Pärt)
„Musím hledat jednotu. Co je to, tato jedna věc a jak k ní najdu cestu? Cesty k této
dokonalé věci se zjevují v mnoha rouškách - a vše, co je nepodstatné odpadá. … je to
zvláštní proces - útěk do dobrovolné chudoby.“ (Arvo Pärt)
Mimochodem texty mystika Mistra Eckharta, jsou nejčastějším zdrojem inspirace Johna Cagea.
Duše zachraňují ti, kdo zpívají.
Zpěvu nedává cenu utrpení, ale to, že ZPÍVAJÍ Z LÁSKY. Molinié M.D
Nepřišel jsem, abych přidával, ani abych ubíral na Mojžíšské Tóře. Šabat 11 6b
Třetí blahoslavenství úzce souvisí s prvním: „Blahoslavení tiší [mírní], …“ /Benedikt XVI
13
Jednotný německý překlad Písma převedl řecké slovo praeis jako „mírní“, ti, kdo neužívají násilí.
Řecký výraz, který v sobě nese velice bohatou tradici, se tím zúžil. Blahoslavenství je v podstatě citací
žalmu: „Ale pokorní obdrží zemi...“ (Ž 37,11) Slovo „pokorní“ je v řecké Bibli překladem hebrejského
slova anawim, jímž byli označováni chudí v Bohu. Jako u prvního blahoslavenství.
/Blahoslavenství/ ještě jednou ozřejmuje zásadní aspekt toho, co se míní chudobou, žitou pro Boha a
směrem k Bohu. Ale přece je tu širší spektrum.
V Nu 12,3 stojí: „Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“
Komu by to nepřipomnělo Ježíšova slova: (Mt 11,29 „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť
jsem tichý [mírný] a pokorný srdcem.“) Kristus je nový, pravý Mojžíš. Jsme hlouběji vedeni, když si
všímáme dalšího souhrnu vztahů mezi Starým a Novým zákonem, v jehož středu je opět výraz prays mírný. U proroka Zachariáše (9,9) se nalézá tento příslib: „Rozjásej se, sijónská dcero…Hle, přichází
k tobě tvůj král, je spravedlivý a pomáhá, je mírný a jede na oslu, … Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho
vláda bude od moře k moři...“ Zde je ohlašován chudý král - takový, který nevládne politickou a
vojenskou mocí. Jeho nejniternějším charakterem je pokora, mírnost vůči Bohu i lidem.
On je králem pokoje - je jím z Boží moci, nikoli z vlastní.
Jeho království je univerzální, pojímá celou zemi. „Od moře k moři“ - za tím je představa zemské
desky obklopené vodami, což nám naznačuje všeobjímající šíři jeho panství.
K. Elliger říká, že se nám „přes všechnu mlhu podivuhodně jasně ukazuje postava toho, který teď
skutečně celému světu přinesl pokoj, který je nade vším rozumem tím, jak se v synovské poslušnosti
vzdal jakéhokoli užití násilí a trpěl, dokud ho z utrpení nezachránil Bůh, a který nyní bez ustání buduje
své království prostě slovem pokoje...“.
Pak chápeme celý dosah zprávy o Květné neděli, …co to znamená, když Lukáš (a i Jan) vypráví, že
Ježíš přikázal učedníkům přivést mu oslici i s oslátkem.
V širokém rozpětí těchto textů- od Nu 12 přes Zach 9 k blahoslavenstvím a k zprávě o Květné neděli se projevuje vize Ježíše, krále pokoje, který ruší hranice, oddělující národy, a vytváří prostor pokoje
Svou poslušností nás volá do tohoto pokoje, zasévá ho do nás.
Slovo „mírný, tichý, pokorný“ patří do slovníku Božího lidu, Izraele, který se v Kristu stává
celosvětovým, ale současně to je slovo královské, jež nám odemyká charakter nového Kristova
království. …každopádně nás volá k následování toho, jehož vjezd do Jeruzaléma na oslátku názorně
vyjadřuje celou povahu jeho království.
S třetím blahoslavenstvím se v Matoušově evangeliu pojí příslib země: „Blahoslavení tiší, neboť oni
dostanou zemi za dědictví.“ Naděje na zemi patří k prapůvodnímu obsahu slibu Abrahámovi. Když
Izrael putuje pouští, vidí před sebou neustále jako cíl putování zaslíbenou zemi. V exilu Izrael čeká na
návrat do své země. Ale nesmíme přehlédnout, že příslib země zřetelně přesahuje myšlenku pouhého
vlastnění kusu země nebo národního teritoria, jak to přísluší každému národu. V zápase o propuštění
Izraele na cestu z Egypta stojí v popředí právo na svobodu kultu, svobodu vlastní bohoslužby, a příslib
země nabývá v průběhu dějin stále zřetelněji ten smysl, že země se dává, aby byla místem poslušnosti,
prostorem otevřeným Bohu…
Cílem stvoření je sabat, on udává, k čemu tady stvoření je: je tady, protože Bůh chtěl stvořit prostor
odpovědi na svou lásku, poslušnosti a svobody. V přijímání a bolestném zakoušení dějin Izraele s
Bohem tak postupně rostla, rozšiřovala a prohlubovala se myšlenka země, která stále méně směřovala
k národnímu vlastnictví a stále více k univerzalitě Božího nároku na svět. Přirozeně, v souhře mírnosti
(tichosti) a příslibu země můžeme nejprve vidět úplně normální moudrost dějin: podmanitelé
přicházejí a odcházejí. Zůstávají prostí a pokorní, kteří zemi obdělávají a v bolestech i radostech
pokračují v setí a sklízení. Pokorní a prostí jsou i čistě z historického hlediska stabilnější než násilníci.
Pokoj směřuje k překonání hranic a k Zemi, která je obnovená pokojem vzešlým od Boha. Země
nakonec patří „tichým“, mírumilovným, říká nám Pán. Má se stát „zemí krále pokoje“. Třetí
blahoslavenství nás k tomu zve. Každé eucharistické setkání je místem vlády krále pokoje.
Společenství církve je předjímáním „země“ zítřka, která má být zemí pokoje Ježíše Krista.
Stoupat úzkou cestou, která vede k životu, není těžké. Obtíž je tu cestu najít… Molinié s. 7
Loew Jakub Ježíš nazývaný Kristus s. 25 (Naslouchat Bohu)
14
Bohužel osudné bylo toto: neposlouchali, nevěnovali sluchu, šli za sklony svého zkaženého srdce,
obrátili se k Hospodinu zády místo tváří, ode dne, kdy vyvedl jejich předky z Egyptské země, posílal
jim své služebníky proroky, ale neposlouchali jich a nevěnovali jim sluchu. Ta výtka se opakuje skoro
za každou větou v celé 25. a 26. kapitole Jeremiáše. Můžeš jim říci slova, jaká jen chceš,
neposlouchají tě, můžeš se jich ptát, neodpovědí ti, řekni jim tedy: tohle je národ, který nenaslouchá
hlasu svého Boha Hospodina a nenechá se poučit, už není v něm věrností, zmizela z jejich úst. Tahle
hořkost plní celou 27. a 28. kapitolu Jeremiáše ... Nuže pro nás, aby byla věrnost v našich ústech, musí
tam vejít naším sluchem a tedy naše ucho musí být naslouchavé.
Naším hříchem není tak to, že jsme hříšníci (jsme jimi všichni a Ježíš přišel nás spasit), nýbrž to, že
vůbec nenasloucháme Bohu, který stále nás volá. Spravedlivec nepotřebuje být volán, je s Pánem
stále, žije s ním a proto Ježíš mohl říci: » Otec mě nenechal samotného, protože já stále konám to, co
se mu líbí « (Jan 8, 29). On je veliký v naslouchání svému Otci. Ale my-hříšníci, my nenasloucháme
Božímu volání. To byl už Adamův hřích: náš Bůh zavolal na člověka v ráji: » Kde jsi? « ... Bůh byl
nucen volat, protože člověk už tam nebyl, už se stranil Boží přítomnosti, schoval se a musil doznat: »
Zaslechl jsem tvé kroky v zahradě, ale bál jsem se « (Gn 3, 10).
Julien Green poznamenává: když jsme zhřešili, tu vše, co se nám zdálo tak jasné chvilku před tím, vše,
co jsme tak dobře slyšeli, to vše zmizí jako v mlze. Ale to Boží volání, jež často je znamením našeho
hříchu, protože jsme se skryli, je současně znamením Božího milosrdenství. Volá-li Bůh hříšníka, je
to proto, že chce ho přivést zpět do své společnosti.
Vladimír Boubík Člověk očekává Krista s. 125 /M. Heidegger)
Člověk se stává pravým „žijícím" nejen tím, že prožívá, co ho očekává jako cíl, a uvědomuje si tak
svou omezenost projevenou ve smrti, nýbrž i tím, že povstane proti ničemu v rozhodnutí žít vlastní
bytí. Tento opravdový a úplný návrat k bytí si žádá vyzvat smrt a protiřečit „konci". Smrt prožívaná
jako stálá možnost nutí totiž člověka, aby soustředil veškeré své úsilí na přítomný okamžik, který je mu
dán, a tak aby mu dal rys jakési plnosti. Jde o lidskou plnost, což znamená omezenou plnost... jež
dovoluje svobodě, aby v největší míře zhodnotila okamžik, v němž žije, a v celistvosti jej naplnila a
využila v plném a vztažně závěrečném rozhodnutí. Na pozadí možnosti pro nicotu se může každá jiná
kladná možnost přeměnit v oslavnou píseň na bytí a jevit se jako „vše". V tomto pojetí na pozadí smrti
přebírá výlučný okamžik jakousi celistvost, jež činí zítřek netečným. Stálá přítomnost smrti činí
zítřek nejistým, a proto se veškerý zájem svobody soustřeďuje na dnešek a činí závěrečná a celková
rozhodnutí, aby se neoctla v nebezpečí, že by žádné další nemohla již učinit.
Kromě toho, že přítomnost smrti v životě svobody představuje povinnost, jíž se nikdo nemůže
vyhnout, stává se též zdrojem života, protože přidává zvláštní rozměry každému rozhodnutí, každé
volbě. V tomto pohledu není již smrt zápornou, protože se skrze svobodu vřazuje do lidského života:
dovoluje existenci, aby v každém okamžiku získávala svou celistvost, a nabízí bytí možnost, aby se
nacházelo tváří v tvář nicotě a prohlašovalo se za bytí.
Tento výklad, který vidí ve smrti pozadí pro opravdovou oslavnou píseň na bytí a tvrdí, že přítomnost
smrti je za každých okolností nezbytnou podmínkou, aby se každému okamžiku dala jeho celistvost a
plnost, si zdánlivě protiřečí. Avšak v lidském životě ovládaném protikladným napětím mezi výzvou k
plnosti bytí a odsouzením k nicotě smrti si zdánlivě protiřečí každé opravdové řešení nebo alespoň
každé řešení, jež se blíží pravdě. Dokonce i v křesťanském životě je stálá smrt nezbytnou podmínkou a
povinným přechodem k plnosti...
15
Ansel Grün POKORA A HUMOR JAKO ZÁKLADNÍ RYS KŘESŤANSKÉ EXISTENCE 80-85
Rozumíme-li pokorou postoj náboženský, pak s ní nebudeme spojovat asociace jako např. „hrbit se",
plazit se, vyhýbat se životním požadavkům, trpět falešnou skromnosti, kterou se maskuje utajovaný
egoismus.
Pokora není ctnost, kterou bychom si sami mohli vypracovat.
Je to výraz zkušenosti Boha i naší vlastní skutečnosti.
Být pokorný znamená sestoupit do vlastního humusu, do vlastní zemitosti.
A toto důvěrné obeznámení se s humusem (který je v nás) a vede nejen k tichosti, ale i k humoru.
Podstatným rysem pokory je to, že je klidná a že humorně zachází jak se skutečností svou, tak se
skutečností světa. Ale pokora popisuje i cestu ztroskotání, cestu od nulového bodu (kde se náš život
rozpadá), čímž nás otvírá pro Boha. Jestliže se smíříme s tím, že cesta pokory je naší cestou k němu,
neměli bychom neustále bojovat proti své přirozenosti, naopak bychom se mohli vzdát marného úsilí
učinit se sami lepšími. Velmi často se setkávám s domněnkou, že musíme překonat své chyby;
dosáhnout větší sebedůvěry, že musíme být silnější. Pak bývá člověk nadmíru zklamán, že je i přesto
stále přecitlivělý a zranitelný. Právě ztroskotání vlastních snah o stav klidné vyrovnanosti a bezpečí, sebedůvěry a síly nás může otevřít pro pravého Boha a může nás učinit lidštějšími. Smíříme-li
se s tím, že jsme prostě poraněné citlivé děti, které potřebují lásku, které jsou závislé na chvále a haně,
budeme lidštější, než kdybychom vlastní silou znecitlivěli a byli sebejistí. Pak budeme schopni ryzejších vztahů, než kdybychom všechna svá poranění zpracovali. Pochopíme toho o Bohu více, než
kdybychom dosáhli ideálu, o který jsme usilovali.
V humoru vězí srozumění se sebou - takovým, jaký jsem.
Sociolog P. L. Berger nazývá humor „znamením transcendence": jím lze překračovat a spirituálně
zvládat nepříjemnou situaci tím, že se s ní jednak vyrovnáme, jednak ji - z Božího hlediska relativizujeme a překračujeme. Zatímco se humor smiřuje s realitou, a tím ji proměňuje, může pro
nás být idealismus únikem před naší skutečností. Protože nejsme takoví, jací bychom rádi byli,
unikáme do vysokých ideálů, rozvíjíme teorie duchovního života, které nemají s všední realitou nic
společného. Podle Lützelera má humor vždycky něco společného s demaskováním skutečnosti:
„Důležití tvůrci komiky - např. Aristofanes, Shakespeare, Cervantes, Chesterton, Kafka - byli realisté
a nic lidského jim nebylo cizí. Dovedli neklamně odhalit člověčinu, byť se skrývala za tisícerými
závoji, nádhernými kulisami a zvučnými slovy". Humorem sami sebe demaskujeme -tím, že se
osvobozujeme od touhy vypadat jako pomník. Humor nám pomůže najít si pro sebe správnou míru a
osvobodit se ode všeho patosu, v němž se tak rádi nadouváme.
„Humor vyrostl v pozemské nedokonalosti a rozkvétá v lásce k světu. Ví, že něco je veliké a
něco je malé. Je natolik svobodný, že se nerozčiluje kvůli maličkostem.
Základními rysy humoru jsou svoboda, míra, celost, hra; to vše je zároveň nejvnitrnější
touhou náboženského člověka. „Nežije z Boha ten, kdo nežije cele osvobozen od věcí, kdo neuznává
míru a řád každého jednotlivce, kdo svou existenci neuskutečňuje jako radostný výron sebe samého
před tvůrcem všeho bytí". Uznání našeho lidství není jen podmínkou opravdové lidské existence,
nýbrž také i předpokladem skutečného zakoušení Boha.
Bez pokory se snadno dostáváme do nebezpečí zabrat si Boha jen pro sebe.
Napětí mezi naším lidstvím, naší zemitostí a darem božské milosti, která námi proniká a činí z nás
Boží chrám, náleží podstatně k duchovnímu životu. Dar Boží milosti můžeme přijmout jen tehdy,
budeme-li si vědomi svého vlastního lidství.
Čím hlubší je zakoušení Boha, tím více je nutno zdůrazňovat protipól: lidství (humilitas). Jinak
bychom se dostali do nebezpečí, že se ztotožníme s Bohem a že ho zabereme pro sebe. Pokora chrání
naše setkání s ním před inflací.
Pokora není v mnišství pocit nízkosti a zemitosti, nýbrž bývá spojována s vlídnou dobrotou. Pro
Evagria Pontica je vlídnost charakteristickým a poznávacím znamením duchovního otce.
„Zdrženlivost podrobuje jen tělo, vlídná dobrota však propůjčuje intelektu zrak!"
Askeze bez vlídnosti jen zatemňuje ducha.
16
Michael Marsch Blahoslavenství Ježíšova s. 19-23 /tichost Marie/
S blahoslavenstvími je to jako s Kafkovým zámkem, čím blíže si myslíme, že jsme, tím vzdálenější se
jeví možnost přístupu…
…blahoslavenství nejsou psychotrénink se zaručeným prožitkem štěstí…
…V hebrejštině slovo ARETZ znamená současně zemi i svět. Řekneme-li „zemi", je míněna
Izrael, kterou přenechal Bůh při uzavření smlouvy na Sinaji svému národu Izraeli jako dar. Tento dar,
za který se Bůh ve svém svazku s lidmi angažuje, je zemí Mesiáše, tedy královstvím Božím na této
zemi... Proč budou mít zemi právě ti mírní a pokorní? Vždyť i země zaslíbená musela být dobyta!
Stačí se podívat, co rozumí bible pod slovem „pokora". Například pokora Marie
Mariina pokora je pokora samého Boha. Nebesa Ho nemohou pojmout, ale její klín ano…
Mariina pokora /tichost/ spočívá v tom, že nemá tušení jak pokorná je…
Protože „blahoslavený“ je v hebrejštině být naplněn Bohem – ona je blahoslavená i Blahoslavenstvím
Osobní pocit nebo subjektivní vědomí, že nejsem „nic zvláštního". Je to realita svého druhu - a poznat
ji - to chce zvláštní realismus. Pokora nemá co dělat jen s ponížením, ale také se střízlivostí. Pokora
znamená určitou blízkost zemi. Od slova humus (zem) pochází homo (člověk). „Prach jsi a v prach
se navrátíš." Je dobře to vědět - nejen na Popeleční středu.
V hebrejštině od země ještě pochází dam (krev). Krev je v bibli symbolem pro duši, mluvíme o „krvi
srdce". Z otevřeného Ježíšova srdce vytékají proudy krve, aby oduševnily mystické tělo církve ...
Bůh naplní Mariino tělo a život svým tělem a životem - později bude naplněno mystické tělo církve…
Maria se nechala tak úplně naplnit Bohem, že jeho pokora se stala její pokorou. Odkud bereme svou
pokoru my? Nesmíme zapomínat: Maria věděla, že není „nic zvláštního" předtím, než jí anděl přinesl
poselství. Ale odkud to věděla? Pokora není nakonec nic jiného než pravda o nás samých: že nikoli my
jsme se stvořili, nýbrž On, že neděkujeme za své tělesné síly, svůj rozum a to, co dokážeme sobě, ale
Jemu; že nic, co jsme si „osvojili", nepřichází od nás, nenáleží nám, ale že vše přichází od Něho, je a
zůstane Jeho. Maria věděla, že se člověk nedostane daleko, kdyby chtěl vědět, proč tomu tak je: „Co je
pro tebe příliš nesnadné, nevyhledávej, a co je nad tvé síly, nezkoumej" (Sir 3,21).
Pokora má něco společného se střízlivostí, s poznáním toho, co jsme a co nejsme. Vědět, že nejsme
„nic zvláštního" a podle toho žít, doporučuje apoštol téměř jako recept: „Mějte porozumění jeden pro
druhého. … Nespoléhejte na svou vlastní chytrost" (Řím 12,16). To se vyrovná novému odhalení toho,
co rozumíme pod pojmem bezpečí, po němž my všichni ze srdce toužíme. Bezpečí je ono společné
vědomí, že nejsme „nic zvláštního" a že máme žít v tomto společném základním postoji. To je však
míněno slovy: „Neboť oni dostanou zemi za dědictví." …tato země není ničím jiným než královstvím
Božím na této zemi. Naše bezpečí spočívá prostě ve společném vědomí, že je to království Boží a že
On je stvořil.
To jsou právě mírní nebo pokorní, kteří zabydlí jeho království, protože to jsou oni, kteří jej nechají v
sobě přebývat. Co musíme udělat my, abychom k jejich společenství náleželi? Řekli jsme: pokora je
spíše skutečnost bytí než konání, vnitřního postoje než jednání navenek. Tiší nejsou žádní válečníci,
oni patří k nenásilným v zemi. To však neznamená, že to nejsou bojovné povahy! Boj o pokoru, tedy
boj o to vlastnit zemi nebo bydlet v Jeho království, to je boj na celý život. Pokorným a malým člověk
není, malým se stává! „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království", říká Ježíš. To je prostě
paralela k třetímu blahoslavenství. Ale jak se stát malým? Pavel dává pokyn, který jsme už slyšeli:
„Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám" (Řím 12,16). A odkud bere Pavel tento odkaz?
Od toho, od koho bere vše: od Ježíše! „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí" (Fil 2,6). Nejlépe se můžeme učit od samého Boha. Jeden člověk to řekl: „Nechtít jiným umývat hlavu, ale nohy."
Ježíš blahoslavenství není méně skryt, méně nepatrný než Ježíš v lůně své matky, ve stáji mezi oslem a
volem, na kříži mezi dvěma zločinci.
Je třeba, abychom si uvědomili, že jsme chudí… abychom mohli být naplněni přítomností Boha.
17
14
/Uvažujme co nabízí…/ Katechismus o blahoslavenstvích – pod úhlem tichý
Blahoslavenství je středem Ježíšova kázání… 1716
Blahoslavenství odpovídá na vrozenou touhu člověka po štěstí a ta je božského původu: Bůh ji
vložil do srdce...
Blahoslavenství vykresluje tvář Ježíše
a popisuje jeho lásku; vyjadřuje povolání věřících
majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětluje skutky a charakteristické postoje
křesťanského života;
je paradoxními příslib, který udržuje naději v protivenstvích 1717
B l a h o s l a v e n s t v í… blaženost TICHA…být tichý… dává účast na božské přirozenosti a na
věčném životě. S ní člověk vstupuje do Kristovy slávy a do radosti z života Nejsvětější Trojice. 1721
Když sv. Augustin říká: „Hledaje tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Jako mé tělo žije z mé
duše, tak má duše žije z tebe.“ Vlastně říká: žijeme z TICHA15
Blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých
pudů a hledali lásku k Bohu nade vše. Učí, že pravé štěstí není ani v bohatství, blahobytu, lidské slávě
nebo v moci, ani vědě, technice, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu16
Slovo se stalo tělem /a TICHEM/, aby bylo vzorem svatosti: Vezměte na sebe mé jho …(Mt 11,29). „Jsem
cesta, pravda a život.“ (Jan 14,6). KRISTUS je vzorem blahoslavenství
Můžeme parafrázovat J.H. Newmana „Různé podoby zvuků jsou veliké božstvo současnosti; lidé
před tím padají na kolena, celé .. na koncertech, na ulici (burácení motorů)… Bohatství je jednou z
model naší doby, popularita druhou, a Hluk … Že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví, začalo
být považováno …za svrchované dobro…“ / je to osobní názor: „smog hluku“ je škodlivější než
kouření/
Blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého Božího daru.
SHRNUTÍ (1725-1729)17
Blahoslavenství se opírají o přísliby dané Bohem už od Abraháma a ony přísliby je přivádějí
k dokonalosti.
Blahoslavenství nás učí, jaký je poslední cíl… odpočinutí v Bohu
Nebeská blaženost určuje měřítka rozlišování při užívání pozemských dober …
/závěrem/
Uvádí se souvislost mezi dary Ducha a blahoslavenstvími, nelze nezmínit plody Ducha které jsou
dokonalost, a v nás je Duch svatý utváří: „láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost,
dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 Vulg.)
Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbení zemi; ukazují k ní cestu
zkouškami. … //Tichost//: nám dává zakoušet radost i ve zkoušce: „V naději se radujte, v soužení
buďte trpěliví“ (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou…
Vrcholem je označována vnitřní modlitba, která je mlčení, „mlčenlivá řeč lásky“. A v tomto tichu,
nesnesitelném pro „vnějškového“ člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo
a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě. 2717
14
Desatero, horské kázání a apoštolská katecheze popisují cestu, vedoucí do nebeského království. My, posilováni milostí
Ducha svatého, krok za krokem kráčíme ve svém každodenním konání. 1724
15
Sv. Tomáš Akvinský dodává „Jen Bůh mě nasycuje.“ - my víme: TICHO nás krmí 1718
16
Skrze NĚHO se věda, umění, lidé, příroda stávají hodnými díků…
17
Zvláštní znamení tajemství vykoupení se jeví zasvěcený život. …kteří jdou „úzkou“ cestou, by měli povzbuzovat
příkladem své bratry a „vydávat jasné a skvělé svědectví, že svět může být přetvořen a Bohu zasvěcen duchem
blahoslavenství“
18
* MLČENÍ JAKO OTEVŘENOST VŮČI BOHU * Mlčet znamená slyšet
V šesté kapitole Benedikt nemluví o mlčení (de silentio); silentium je spíše praxe mlčení, on mluví o
mlčenlivosti, postoji mlčení, atmosféře usebranosti, která má v jeho klášteře vládnout.
Tento prostor usebranosti je místem, kde se mnich otvírá Bohu, kde slyší slovo Boží v Písmu a liturgii
a kde může žít v přítomnosti Boha.
Benedikt popisuje spíše atmosféru mlčení než jeho techniku. Jde o atmosféru otevřenosti pro Ducha
Božího. Benedikt klade obě slova „mlčet" a „slyšet" vedle sebe.
Mlčení slouží slyšení, naslouchání Božímu slovu. Dává nám jemnocit pro Boží přítomnost, která je
prostorem, v němž se pohybujeme, a pro Boží slovo, které nám ukazuje cestu.
Podle Benedikta patří mlčení, poslušnost a pokora dohromady. Pokora je základní postoj, z něhož
vyrůstá poslušnost a mlčení. Benedikt klade kapitoly o poslušnosti a mlčení před kapitolu o pokoře. A
v ní pojednávají čtyři části o poslušnosti a poslední část o mlčení. V poslušnosti slyším příkazy Páně a
jeho pokyny, kterými jsem osloven, v rozkazech nadřízeného. V mlčení slyším nauku Páně, která mi
ukazuje cestu k životu. Toto mlčení není tak jako poslušnost jen vertikální, nýbrž i horizontální. Kdo
je v mlčení otevřený pro Boží slovo, ten je slyší i ze slov spolubratři, vidí Boží přítomnost i v bližním.
V mlčení jde o to, abychom se vysvlékli ze všech obrazů a myšlenek, které by bránily Bohu v cestě k
nám. Zřekneme-li se svých vlastních myšlenek, oprostíme-li se od Boha, kterého jsme si sami
vymysleli, pak dáváme Bohu možnost, aby se v nás zrodil.
V nejvnitrnější podstatě duše, v jiskřičce intelektu, dochází ke zrození Boha. Musí to být v tom nejčistším,
nejušlechtilejším a nejněžnějším, co duše může poskytnout; Musí to být v onom hlubokém mlčení, kam nikdy
nedospěl žádný tvor ani jakýkoliv obraz.
V každém z nás je místo, kde je zcela ticho, místo svobodné od hlučících myšlenek, prosté starostí a
přání. Jde o místo, kde jsme zcela a naprosto sami u sebe. Toto místo, žádnou myšlenkou nezkalené, je
pro Eckharta to nejcennější v člověku; je to bod, v němž může dojít k setkání Boha s člověkem.
K tomuto místu mlčení musíme proniknout. Nemusíme ho vytvářet, ono je už zde, je pouze zasuté
našimi myšlenkami a starostmi. Uvolníme-li toto místo mlčení od nánosu, který na něm je, tu se
můžeme setkat s Bohem tak, jak On je. Už se křečovitě nedržíme sebe a svých myšlenek, nýbrž zcela
se uvolníme a budeme padat do tajemství Boha, který nás nese. Už nebudeme Bohu předepisovat, jak
se s námi má setkat, nýbrž budeme otevření pro jeho příchod, jak jej On pro nás určil. I když v sobě
odkryjeme toto místo mlčení, přece si nemůžeme zkušenost s Bohem vynucovat. I pak můžeme pociťovat jen prázdnotu a tmu. Jsme však otevření k návštěvě Boha. Na zkušenost s Bohem nečekáme ani
zvědavě, ani netrpělivě. Oprostíme se ode všeho očekávání, od očekávání
Užitá literatura: (Katechismus katolické církve, Bible, nepublikované rukopisy)
Doporučená literatura: Grün A. O mlčení; Spiritualita zdola; Surožskij A. Tváří v tvář
De Mello Hledání Boha; March M. Blahoslavenství Ježíšova; Benedikt XVI. Ježíš Nazaretský
Gibran K. Prorok
Blaze vám
1Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci,
2začal je učit:
3“Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království.
4Blaze plačícím, neboť budou potěšeni.
5Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví.
6Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.
7Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství.
8Blaze čistým v srdci, neboť uvidí Boha.
9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi.
10Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království.
19
11Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a šířit o vás všelijaké zlé a lživé řeči kvůli mně.
12Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli
před vámi.
Nejnápadnější ovšem je Matoušovo zdůraznění lidské aktivity.
Jí - a ne jednoduše stavu utrpení: chudobě, hladu, pláči a pronásledování - platí zaslíbení.
Mohli bychom tedy zde uvedené „vyplácející se způsoby jednání“ popsat v Matoušově smyslu také takto:
Má-li Bůh skutečně vůli a moc přivodit zde ve výhledu stojící pozitivní změnu, proč nepotěší Bůh plačící již dnes?
Proč nenasytí Bůh již dnes touhu těch. kteří hlade a žízní po spravedlnosti?
Odpověď, kterou nám zde dává Bible, je tak překvapující a tolik se odklání od našich vlastních představ, že se jí sotva
věřit.
Horské kázání. Podle Mt. pojetí, které je jistě i Ježíšovým, kázání je programem nové dokonalosti, která má nahradit
zákonitou spravedlnost. Je to dokonalost, kterou Ježíš vyžaduje od svých učedníků.
Rabíni nepochopili jeho důležitost. Mojžíšův zákon se týkal hlavně vnějších skutků. Hlavně zakazoval. To je ráz
každého zákona. Křesťanská mravouka, nakolik je vysvětlením Desatera, postupuje takto:
K čemu jsme zavázáni? Čemu se máme vyhnout?
Zákon sám nevede k dokonalosti. Je splněn, vyhne-li se kdo nebo vykoná-li jisté úkony.
Zákon Mojžíšův byl zákonem Božím, byl však dán jednomu národu. Zákon lásky k bližnímu se kromě několika výjimek
omezoval jen na Izraelity. Izraelita považoval za povinnost získat si úctu lidí. Zákon měl ráz smlouvy. Předpisy
nepřevyšovaly lidské síly. Učitelé si nikdy nedali čas na zkoumání vnitřního postoje duše k Bohu. Lidé se málo utíkali
k milosti a měli pak jen zdání. Horské kázání odpovídá potřebám duše, kterou třeba zaměřit jinak, než jak to dělali
farizeové. Je snadné ukázat, že Ježíš nic nezničil z předepsané morálky. Přesto je změna velmi hluboká. Dívali se
k zákonu, který se nesmí přestoupit; on ukazuje Otce, kterého je třeba milovat. Tak si židovští a křesťanství mohou
nechat tutéž knihu a přesto jsou to dvě náboženství.
1. A. Zákon nebude zrušen, ale přiveden k dokonalosti, takže bude převyšovat spravedlnost farizeů.
Blahoslavenství jsou jakoby námětem celého Ježíšova učení. Blažení... znají již žalmy(1,1),
avšak Ježíšovi je vlastní, že načrtl zároveň štěstí nebeského království a podmínky, jak k němu dospět, a to krátkými,
prostými větami. Někdy vyžadovaná mravní vlastnost a odměna souvisí: hlad je nasycen, milosrdenství dojde
milosrdenství, avšak tato shodnost není systematická. Když někdo Ježíšovi vytýká, že nevysvětlil nebeské království,
zapomíná na blahoslavenství. Jde o nejúplnější štěstí, které lidé mohou pochopit, o nejdokonalejší dobro, které
mohou vlastnit, o nejvyšší důstojnost, o které mohou snít. Ukládané podmínky dávají plné světlo: žízeň po
spravedlnosti, milosrdenství, čistota srdce nemohou najít odměnu jinde, než v Bohu milosrdenství a svatosti. Tato
blahoslavenství jsou velkým rozmachem křídel, které staví Ježíšovo učení nad každé štěstí pouze lidské, nad
lidskou slávu, a zavazuje učedníky, aby se dávali k světlu Božímu. Ti, kteří jsou proniknuti vyžadovanými
vlastnostmi, jsou již šťastni v naději. ( I-II., q.LXIX.,a.2) Jiná je naděje na plody stromu, když se ukazuje listí, a jiná,
když se už ukazují plody.
Hlad a žízeň se říkalo u starých o citech duše, avšak spíše o žádaných časných dobrech nebo o požadavku vášní. V SZ.
se tento hlad a tato žízeň rozšiřuje na slovo Boží (Am 8,11), nebo na duchovní statky, dávané od Boha. (Iz 55,1; Jer
38,25; Ž 106,3). Ž 42,2.3 mluví o žízni po Bohu. Spravedlnost však měla být konána. (Iz 56,1) Ježíš tedy připodobňuje
spravedlnost k darům Božím. Máme po ní lačnět a žíznit stále, protože zde na zemi není nikdy dokonalá. Nikdy si
nesmíme myslit, že už jsme dost spravedliví, ale stále máme žíznit po skutcích spravedlnosti. To neznamená, že zde na
zemi není spravedlnost skutečná. Nejlepší potrava neutiší hlad navždy. Dar Boží nevylučuje snahu, protože ten, kdo lační
a žízní, dělá vše, aby hlad a žízeň upokojil.
Sof 2,3;3,12-13 2,3Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte
spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. 3,12Zanechám uprostřed tebe lid
pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. 13Kdo zbudou z Izraele, už nebudou konat
nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk.
Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.
Sofoniáš r. 630 v judské zemi.Tato výzva je adresována především pokorným (či chudým). Tím nejsou míněni
ani tak utlačovaní (tak u Ámose), ale ti, kdo se pokořují před Hospodinem (viz i Ž 22,27; 25,9), kdo si
uvědomují, že jsou na něm závislí, že ho potřebují, a proto hledají útočiště v jeho jménu
17Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
1Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
20
1Když Ježíš uviděl zástupy, … 2Otevřel ústa a učil je:
3“Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
4Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
5Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
6Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
7Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
8Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
9Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
10Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
11Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou
špatnost; 12radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“
Tak jako z hory zazněl Zákon smlouvy (Dt 5; Ex 19-20), tak i teď zaznívá zákon smlouvy nové: v
horské řeči Ježíš vystupuje jako nový Mojžíš. Tato řeč je pronesena vsedě, podobně jako při jiných
příležitostech (13,2; 24,3; výraz „otevřel ústa“ udává slavnostnější tón). Horské kázání začíná
blahoslavenstvími, která nejsou něčím zcela novým, protože se občas vyskytují už v žalmech (Ž 1,1;
31,1) a mudroslovné literatuře (Př 5; Kaz 1; Mdr 1; Sir 11). Přesto se nikdy neobjevují v tak radikální
a zhuštěné formě. I o těchto slovech evangelia platí to, že je na prvním místě uskutečnil Kristus ve
svém životě.
Struktura blahoslavenství je neměnná: označení „blahoslavený“, skupina lidí s určitým postojem,
odpovídající přislíbení-dar (trpný rod vyjadřuje, že Bůh je podmětem obdarování).
Blahoslavení: výstižněji by se to dalo přeložit jako „šťastní“. V NZ se tento pojem používá pro
označení jedinečné radosti prýštící z účasti na Boží spáse, jak vysvětluje rozvedení posledního
blahoslavenství v 5,12: „radujte se a jásejte“. Blahoslavení jsou ti, kdo jásají a plesají, protože mohou
prožívat naplnění Božích slibů, příchod Božího království.
Blahoslavenství jsou radostnou zvěstí v nejsilnějším slova smyslu: zvěstují radost největší a
nejskutečnější, protože darovanou Bohem. Jsou začátkem Ježíšova učení, určují jeho základní
vlastnost jako radostnou zvěst. Kristus přišel hlásat plnost radosti: nejen hlásat, ale i darovat (srv. Jan
2,1-11: zázrak v Káni, dar vína jakožto symbol radosti). Ve slovech tohoto začátku horské řeči (Mt 57) vidíme naplnění příslibu z Iz 61,1: „Pán mě poslal hlásat radostnou zvěst chudým“ (a právě první
blahoslavenství je určeno chudým, 5,3). Bylo by špatné vidět v těchto slovech především mravní
nárok: na prvním místě se zde zvěstuje radost, která je Božím darem. Je sice pravda, že tato radost je
přislíbena lidem splňujícím určité požadavky (chudobu, čistotu srdce …), nicméně tyto nároky nejsou
přikazovány výslovně: mravní požadavek tedy ustupuje radostné zvěsti.
Chudí v duchu uznávají, že závisí na Bohu a že bez něj by neměli život. Jim patří už teď Boží
království, tj. Bůh se jim prokazuje jako mocný král přinášející požehnání. Sloveso je v přítomném
čase, vždyť toto království se přiblížilo už nyní! (Viz předchozí neděli: Přiblížilo se Boží království Mt 4,17).
Truchlící: Služebník přišel utěšit zarmoucené a rozradostnit smutné (Iz 61,1-3). Toto je
nejparadoxnější blahoslavenství: šťastní jsou ti, kdo jsou smutní! Nemusíme „spiritualizovat“ tento
verš: nejedná se nutně o truchlení pouze nad hříchy či nad morálním zlem. Zde jde o jakýkoli smutek:
nad bolestí vlastní či druhých.
Žízeň a hlad vyjadřují silnou a spontánní touhu. Šťastní jsou ti, kdo mají palčivou touhu žít podle
evangelia. Matoušovská spravedlnost neodpovídá našemu pojetí, není to spravedlnost právnická („dát
každému, co mu náleží“), ani etická („správně jednat“), je to mnohem víc: jednání podle Božího slova
(viz Mt 7,21.24-27).
Milosrdní nezavírají srdce vůči potřebným. Kristus výslovně vybízí k milosrdenství vůči hříšným
(9,13) nebo hladovým (12,7): prostě vůči těm, kdo se nacházejí v duchovní či hmotné bídě.
21
Čistí srdcem nejsou pouze ti, kdo se neproviňují proti šestému přikázání! V tomto blahoslavenství jsou
zahrnuti ti, kdo mají nitro očištěné od hříchu a prostoupené Boží vůlí, Božím slovem (Mt 15,1-20).
Takoví budou vidět Boha (viz Ž 24,3-4; Zj 22,3-5; 1 J 3,2n): Bůh vyjde ze své skrytosti a setká se s
nimi tváří v tvář.
Pokoj v sedmém blahoslavenství máme chápat v širším slova smyslu jako smíření, Boží požehnání.
Tvůrci pokoje přinášejí usmíření, svornost, pokoj, Boží obdarování (Mt 5,44n; Bůh je označen jako
Bůh pokoje - Ř 13,33, Kristus sám je tvůrce pokoje - Ef 2,14-16; Kol 1,20). Oni budou nazváni
Božími syny: Bůh se k nim prokáže jako Otec a oni prožijí, že patří do Boží rodiny.
Pronásledovaní pro spravedlnost: poslední blahoslavenství rozšiřuje „blaze těm, kdo hladoví a žízní po
spravedlnosti“. Týká se to těch, kteří kvůli věrnosti evangeliu zakusí pronásledování, příkoří, dokonce
smrt.
K úvaze
Šťastný, kdo má odvahu přiznat si vlastní chudobu,
omezenost a nedostatečnost, kdo si uvědomuje,
že si sám nestačí a potřebuje Boha: nebeský Otec je jeho pokladem.
Šťastný, kdo pláče, kdo prožívá smutek a
nezatvrzuje se v bolesti:
samotný Bůh ho utěší a setře slzu z tváře.
Šťastný, kdo se neprosazuje násilím a širokými lokty,
kdo nepodléhá nenasytné touze po sebeuplatňování,
kdo nedává průchod hněvu a pomstě, když jsou jeho důstojnost a právo pošlapány,
kdo se nesnaží bezohledně urvat co nejvíc:
Bůh mu totiž připravil bohatě prostřený stůl a přetékající kalich.
Šťastný, kdo má palčivou žízeň po Božím slově a jeho naplnění,
kdo má touhu žít podle evangelia,
kdo usilovně prahne napodobit Krista:
Bůh sám naplní jeho prázdnotu.
Šťastný, kdo nezatvrzuje své nitro při pohledu na potřebného,
kdo je ochotný se rozdělit s druhým,
kdo přináší Boží milosrdenství:
ten zakusí Boží pohlazení.
Šťastný, kdo má ryzí a nefalšované srdce,
nezakalené dvojakostí, neupřímností,
sobectvím či poskvrnou hříchu:
neviditelný Bůh se s ním setká tváří v tvář.
Šťastný, kdo odpuštěním přináší pokoj,
kdo usiluje o pokojné vztahy,
kdo hlásá zvěst o Božím odpuštění:
prožije, že je milovaným Božím dítětem.
Šťastný, kdo snáší nepřijetí,
pomluvy, ústrky, pronásledování
kvůli Kristu a jeho evangeliu:
všemohoucí Bůh bude jeho odměnou.
22
Izaiáš a Matouš - dobrá zvěst Starého a Nového zákona
Blahoslavenství - brána do Ježíšova učení (Mt 5,1-12):
Blahoslavenství - literární druh, výskyt a význam slova
•
Blahoslavenství (makarismus) je určitý druh blahopřání, gratulace, která je vyjádřena jmennou
větou. Přísudkové adjektivum (zde: blahoslavení) je zpravidla v čele. Může být připojeno i
zdůvodnění, jak je tomu u blahoslavenstvích Horské řeči. Nejedná se však o nový literární druh,
protože podobné formy nacházíme jak v helénistické, tak v židovské tradici.
•
Řecké adjektivum „blahoslavený“ (makarios) se objevuje poprvé v 5. stol př. Kr. Byli jím
označováni především bohové, ale také lidé šťastní, zvláště bohatí. Literární formu makarismu
nacházíme např. v Menandrově výroku (fragment 114): „Šťastný (makarios), kdo má majetek a
rozum“. Ve Starém zákoně se makarismy objevují téměř výlučně v básnických textech a
v mudroslovné literatuře. Poměrně hodně jich nacházíme v žalmech. Žaltář vlastně začíná
makarismem (Ž 1,1: „Blahoslavený muž, který…“). Přísliby starozákonních blahoslavenství se týkají
většinou pozemského života. V NZ se makarios vyskytuje 50krát (v evangeliích: Mt 13; Lk 15; Jan 2).
Mimo devět výskytů v makarismech 5,3-11 se v Matoušově evangeliu objevuje výraz „blahoslavený“
ještě na čtyřech místech. Vždy je to v rámci makarismu: Mt 11,6 se týká toho, kdo se nepohorší nad
Ježíšem, v souvislosti s odpovědí na otázku poslů Jana Křtitele; v Mt 13,16 jde o blahoslavenství
učedníků (vlastně jejich očí a uší), že mohou vidět, co vidí, a slyšet, co slyší; v Mt 16,17 je
blahoslaven Šimon Petr v souvislosti s jeho vyznáním a příslibem primátu a v Mt 24,46 je blahoslaven
moudrý a věrný služebník.
Struktura blahoslavenství
Všechna blahoslavenství (Mt 5,3-12) mají společnou strukturu. Skládají se ze dvou hlavních částí (III; III) a tří základních prvků: I. „Blahoslavení“ je společným prvkem; přídavné jméno ve funkci
přísudku, tj. normálně bývá na konci věty („chudí v duchu jsou blahoslavení“). Tato pozice je
emfatická. Téma: štěstí bez omezení, bez konce. II. Skupina osob, charakterizovaná jejich lidskými
postoji. Celá první část (I-II) je bez slovesa (předpokládá se praesens, srov. verš 11). Prvních osm
blahoslavenství je ve 3. osobě. Deváté se obrací přímo na posluchače ve 2. osobě, je rozšířené, ale není
nové, nezávislé; opakuje obsah 8. blahoslavenství. III. Zdůvodnění - neboť + sloveso, popisující
aktivitu Boží, někdy v přít. čase (vv. 3.10.12), jindy v budoucím (vv. 4-9); 4x passivum divinum.
Vysvětlující poznámky k Mt 5,3-12
•
Mt 5,3: „chudí v duchu“ mohou být chudí i navenek, ale každopádně jde o vnitřní postoj,
v němž si dovedou zachovat patřičný odstup od věcí tohoto světa, hlavně od majetku Zároveň tento
postoj zahrnuje vědomí naprosté závislosti na Bohu. „království nebeské“ jedná se o skutečnost, která
byla podle synoptických evangelií hlavním předmětem Ježíšova kázání. Je nejvyšší hodnotou, o kterou
je třeba usilovat (srov. Mt 5,20). Není možné je zbudovat lidskou snahou. Královská moc samého
Boha se nedá lidsky realizovat, to činí Bůh sám. Úkolem člověka je připravit se na plné požívání
Božího království.
•
Mt 5,4: „truchlící či plačící“ nejsou pouze ti, kdo jsou zarmoucení nad vlastními hříchy (srov.
Jak 4,8-11) nebo nad hříchem druhého člověka (srov. 1 Kor 5,2). Příčinou zármutku truchlících může
být zlo vůbec, to, co se staví proti Boží vůli a ohrožuje svět. Zarmoucení jsou sužováni tím, že zlo
zdánlivě vítězí. Ovšem Bůh sám (srov. passivum divinum) přivodí změnu a dá těmto zarmouceným
svou útěchu.
•
Mt 5,5: „blahoslavení tiší…“: toto blahoslavenství je založeno na Ž 37,11 (LXX): „pokorní
obdrží zemi“. Adjektivum „tichý, pokorný“. označovalo v řecké tradici toho, kdo se nenechal strhnout
hněvem, popř. nebyl ani na jedné straně vznětlivý ani na druhé straně netečný či liknavý (tedy byl
tichý, mírný, popř. laskavý). V Gal 5,22-23 je „tichost“ ve výčtu plodů Ducha. Křesťan může být
„tichý“, je-li v něm přítomen Boží Duch. Ti, kdo jsou zde blahoslaveni, se nechovají zdaleka jen
pasivně, i když jsou také pokorní. Především však plně důvěřují v Boha a podle toho jednají a snášejí
útrapy. Tiší, ti, kteří neužívají násilí, budou vlastnit zemi, prostor pro život. Je zde zaslíben život
věčný.
•
Mt 5,6: „hladovět a žíznit po spravedlnosti“ znamená intenzivní touhu po spravedlnosti. Slovo
„spravedlnost“ znamená jednání podle platných norem. V NZ se vztahuje jednak na Boha (zvl. v Řím:
23
„spravedlnost Boží“ znamená, že Bůh jedná podle platné normy, tj. podle svého milosrdenství a své
dobroty), jednak na lidi (platnou normou je Boží vůle, jejíž výrazem jsou Boží přikázání). Čtvrté
blahoslavenství je komplexnější než všechna předchozí: a) „spravedlnost“ zahrnuje veškeré jednání
podle Boží vůle; b) nasycení je obrazem plnosti života (narozdíl např. od „potěšení“, jež je jen dílčím
hlediskem); c) ve v. 5 byla zaslíbena země, která je prostorem pro život, dává jistotu života, produkuje
prostředky pro život; zde se slibuje sama plnost života. Vše nasvědčuje tomu, že čtvrté
blahoslavenství, jež uzavírá první polovinu textu, je jakousi jeho syntézou.
•
Mt 5,7: „blahoslavení milosrdní…“: Je to jediné blahoslavenství, v němž je lidské jednání
v recipročním vztahu k jednání Božímu. Mt tuto myšlenku často zdůrazňuje (tzv. ius talionis). Tento
postoj předpokládá vztah k bližnímu, který se nachází v situaci slabosti nebo nouze (srov. Ježíš ve
vztahu k hříšníkům - Mt 9,13 - a hladovějícím učedníkům - Mt 12,7). Milosrdenství tedy vyžaduje
aktivní pomoc, podle možností.
•
Mt 5,8: „čisté srdce“: „Srdce“ je lidský orgán, který je v biblické mluvě centrem veškeré
činnosti intelektuální, volní i citové, tedy i duchovního života. „čistý“ kvalifikuje v řečtině vnější
čistotu (umyté ruce). V Bibli znamená, že je někdo či něco příjemné Bohu, náleží do jeho sféry.
„Budou vidět Boha“: Dvě biblické tradice nám říkají, proč člověk nemůže vidět Boha. Podle té více
rozšířené pramení tato nemožnost z lidské hříšnosti: nesvatý se nemůže přiblížit ke Svatému (pod
trestem smrti) - viz Iz 6,5; Ex 33,20. Druhá tradice tuto nemožnost odvozuje přímo z Boží
transcedence - Ex 33,22n. Bůh se nechává uchopit pouze v „symbolech“: v ohni (Ex 3,6; Dt 4,12.15),
v šumu lehkého vánku (1 Král 19,12n). Bůh není „předmět“ na prohlížení, ale subjekt, který se chce
setkávat. Čisté srdce v tomto světě znamená naprostou shodu (až harmonii) člověka s Boží vůlí. Tento
dokonalý souzvuk je umožněn díky bezprostřednímu osobnímu setkání s Bohem.
•
Mt 5,9: „tvůrci pokoje“: lidé, kteří tvoří pokoj. Je možný dvojí výklad: 1) já sám mám s někým
spor a Bůh mě zavazuje smířit se; 2) dvě jiné osoby mají rozepři a Bůh mě zavazuje je smířit. „budou
nazváni Božími syny“: Tento příslib se týká samozřejmě obojího pohlaví. Je zde jistě obsažen semitský
způsob mluvy, která pomocí pojmu „syn“ vyjadřuje příslušnost a těsný vztah. Nový zákon rozlišuje
mezi jedinečným Ježíšovým vztahem k jeho Otci a vztahem Ježíšových učedníků a všech věřících
k Bohu. Ježíš je tedy Syn Boží v tomto jedinečném a výlučném smyslu, ostatní pak mohou přijmout
Boží nabídku přijetí za vlastní (srov. Gal 4,6; Řím 8,15). Semitský způsob vyjadřování je poznat i ve
formulaci „budou nazváni“. Nejde samozřejmě jen o pojmenování, ale o samu skutečnost Božího
přijetí za vlastní.
•
Mt 5,10: „blahoslavení, kdo jsou pronásledováni …“ Lidský postoj je zde vyjádřen slovesem
v pasívu. Opakuje se tu „spravedlnost“ ze 4. blahoslavenství. a zaslíbení „neboť jejich je království
nebeské“ z 1. blahoslavenství.
•
Verše Mt 5,11-12 jsou opakováním, obměnou a aplikací předchozího blahoslavenství na
přítomné posluchače. Obsah výpovědi je rovněž bohatší. Nejedná se jen o pronásledování, ale také o
potupu či nadávky a obviňování ze zla či pomluvy. Důvodem tohoto nepřátelství je sám mluvčí, tj.
Ježíš („kvůli mně“).
Význam blahoslavenství v Mt 5,1-12
Výrazy sloužící k označení blahoslavených osob jsou si svým významem velmi blízké nebo skoro
totožné. Jedná o hodnoty, které odpovídají správnému vztahu k Bohu. Nemusí však platit, že všechny
charakteristiky blahoslavených se objevují u jedné a téže osoby ve stejné míře. I když blahoslavenství
působí dojmem jistého etického katalogu, není možné toto chápání jednostranně přeceňovat.
Imperativy jsou obsaženy až v Mt 5,12 a jedná se vlastně o výzvu k radosti a k jásotu. V každém
případě však pro Matoušova blahoslavenství platí, že dosvědčují prioritu Boží milosti. Jejich vyplnění
je totiž možné jen tím, že Bůh se sklání k člověku, který ale nesmí zůstat pasivní. Udělení Boží
milosti, mravní požadavek a příslib pro budoucnost tvoří jednotu. Tak zůstávají blahoslavenství
Matoušova horského kázání velkou výzvou, ale ještě větším příslibem pro přítomnost i budoucnost
všech lidí.
Brno, 11.12. 2003
P. Petr Mareček
Blahoslavení Promluva kard. Tomáše Špidlíka k nedělnímu evangeliu (Lk 6,17-20-26)
Poutníci do Svaté země rádi vzpomínají na Horu blahoslavenství v Galileji, zvláště když tam mohou
být večer. Od Genezaretského jezera vane chladnější vánek. Je-li noc měsíčná, voda se třpytí a je tu
24
široký rozhled. Tradice tu umísťuje tzv. horskou řeč Ježíšovu, která u sv. Matouše (kap. 5) začíná
osmero blahoslavenstvími. Někteří nazvali tuto řeč konstituční listinou Božího království. Uvádí se
srovnání se stvořením světa. Když Bůh stvořil zemi, rostliny, živočichy a lidi, požehnal své dílo (Gn
1,28), aby život rostl a množil se. Kristus ze své strany blahosloví ty, kteří vstupují do jeho království,
do nového života. Je tu ovšem rozdíl. První stvoření je z ničeho, druhý svět vychází ze stavu hříchu a
odpadu od Boha. Lidově se říká, že je desetkrát snazší udělat něco nového než spravit to, co se
pokazilo. Ale to je slabost lidská. Bůh viděl první své dílo, že je dobré a novému dílu se také žehná.
Nakolik můžeme tento výklad horské řeči považovat za autentický? Zjišťujeme, že se moderní exegeti
trochu odchylují od starých. Otcové církve jako Origenes, Augustin viděli v osmi blahoslavenstvích
výpočet hlavních křesťanských ctností. Ctnostný život pak podle antické morálky je jediný možný
způsob, jak dosáhnout pravého štěstí. Převrací se tím ovšem mínění světa, ale to jenom potvrzuje jeho
správnost. Světští lidé říkají: „Blažený člověče, zdědil jsi velké bohatství“. Ale i mnoho pohanských
filosofů poukazovalo na to, jaké starosti bohatství přináší a jak šťastný je tedy ten, kdo nic nemá:
„Nestará se, kam co schová“. Světští lidé říkají: „Jste šťastný, protože vás mají všichni v úctě a dobře
o vás mluví“. Ale i stoičtí filosofové ukazovali, jaké je to otroctví, když se musí člověk stále ohlížet na
to, co o něm jiní myslí a jak se k němu chovají. Zdaleka šťastnější je ten, kdo si z mínění a postoje
jiných nic nedělá a je i v pronásledování svobodný duchem.
Tyto a podobné úvahy se často opakují a bývají i v poučných čítankách pro mládež. Jednu takovou
sestavil Tolstoj. Tam má mimo jiné povídku o ševci, který si při práci vesele zpíval a rušil bohatého
souseda ve spaní. Napomínání nic nepomáhalo. Nakonec daroval boháč chudému ševci velkou sumu
peněz. Ten ji rád vzal, ale přepadl ho strach, že mu je někdo ukradne. Přenášel peníze z místa na
místo, přemýšlel, kde by je lépe schoval. A přestal zpívat. Poučení? „Blaze tomu, kdo nic nemá,
nestará se, kam co schová, směle lehne, směle vstane, žádný mi nic neukradne.“
Takové povídky se pěkně čtou a takové písně se zpívají u piva. Ale kdo jim doopravdy věří? Nemohou
být ani klíčem k vysvětlení evangelia. Osmero blahoslavenství není výpočet lidské dokonalosti, ale
spíš nezdarů a lidské bídy. Chudí nemají často ani to nejnutnější k obživě. Plačícím se zdá, že ztratili
štěstí. Tiší nemají odvahu bojovat o první místo. Toužící po spravedlnosti se přiznávají, že ji
nenacházejí, pronásledovaní ztratili naději na úspěch atd…
A přece je Kristus prohlašuje blahoslavenými. Proč? Neříká se „šťastní“, ale „blahoslavení“. I v
řeckém textu jsou dvě různá slova. Pocit štěstí se vyjadřuje slovem eudaimonia. Blahoslavení jsou
řecky makarioi. To podle moderní exegeze znamená někoho, kdo ví, že je na správné cestě k cíli a že
tedy štěstí nakonec dosáhne. Bůh, který je nevýslovně šťastný je schopen přinést svou blaženost i do
lidské bídy a dát pokoj srdci i tam, kde se všecko proti nám obrací.
Můžeme tedy nazvat osmero blahoslavenství vítězstvím Kristova kříže nad všemi kříži světa. Všichni
křesťané vyznávají, že je kříž žebř do nebe, jediná správná cesta ke štěstí. Ale nepředstavujeme si to
úplně správně.
Žijeme v čase. Je pro nás něco napřed a něco potom. Proto i když se díváme lidsky na život Kristův
jenom lidskýma očima, vidíme, že napřed trpěl a potom vstal z hrobu a vešel do své slávy. Ale on je
Bohočlověk. Pro Boha je všechno současné. Nedovedeme si to představit, ale jde tu o neslýchané
tajemství. Boží štěstí a lidská bolest jdou ruku v ruce a jsou současně.
Někteří světci pronikli do tohoto tajemství hlouběji a ti pak vydávají svědectví. Takovým je např. život
sv. Lidvíny ze Schiedamu. Mladé pěkné děvče, plné životní radosti v zimě bruslilo. V Holandsku se
totiž tento sport pěstoval už ve středověku, ale prováděl se dost primitivně. Mládež si přivazovala na
boty rybí kosti. Smíchu přitom bylo mnoho, ale také nehody. Lidvínu někdo šťouchl, spadla a zlámala
si žebra. Dnes je to malý úraz. Ale tentokrát to zle dopadlo. Vyvinula se z toho nevyhojitelná nemoc s
vnitřním hnisáním, ztrátou zraku a mnoha bolestmi. Myšlenka na sebevraždu se vtírala. Ale přišel
nemocnou navštívit kněz. Dal jí kříž a doporučení, aby četla tuto „knihu“ ve dne v noci. Uspěla v
četbě. Bolesti sice stoupaly, ale Lidvína zářila klidem a dokonce prohodila: „Kdybych věděla, že si
jedním Zdrávas vyprosím uzdravení, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.“
Pro nás je pochopitelně těžké, abychom se do toho stavu vžili. Bylo by to asi tak jako poručit
začátečníku ve hře na housle, aby zahrál Paganiniho. Ale vidíme alespoň na konkrétním případu, jak
údivné je řešení Boží pro lidi, které život pronásleduje. Kristus je touží učinit blaženými. Životní
program za osvobození od falešných hodnot Benedikt XVI. před Angelus, nám. sv. Petra
25
Deuteronomium 33 29. Blahoslavený jsi, Izraeli. Kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina,
jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po všech
vyvýšenostech jejich šlapati budeš.
Beatus es tu, Israël : quis similis tui, popule, qui salvaris in Domino ?
…Blaze tobě, Izraeli! Kdo je ti roven, lide vysvobozený Hospodinem? On je štítem tvé pomoci a mečem tvé
velebnosti. Před tebou selže síla tvých nepřátel…
Jób 5 17. Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího
nepohrdej. Beatus homo qui corripitur a Deo. Increpationem ergo Domini ne reprobes Věru, blaze člověku,
jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej.
Žalmy 1 1. Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na
stolici posměvačů nesedá.
Beatus vir qui non abiit in consilio impiorum, et in via peccatorum non stetit, et
in cathedra pestilentiæ non sedit ; Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných,
který nesedává s posměvači,
32 1. Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blaze tomu, z něhož je
nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. 2. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti, a v
jehož duchu lsti není. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.
33 12. Blahoslavený národ, kteréhož Hospodin jest Bohem jeho, lid ten, kterýž sobě on vyvolil za dědictví.
32:12 Beata gens cujus est Dominus Deus ejus ; populus quem elegit in hæreditatem sibi. Blaze národu, jemuž
je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví.
34 9. Okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, kterýž doufá v něho. Okuste a uzříte, že
Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.
40 5. Blahoslavený ten člověk, kterýž skládá v Hospodinu svou naději, a neohlédá se na pyšné, ani na ty,
kteříž se ke lži uchylují.
Blaze muži, který doufá v Hospodina, k obludám se neobrací …
41 2. Blahoslavený, kdož prozřetelný soud činí o chudém; v den zlý vysvobodí jej Hospodin. 40:3 Dominus
conservet eum, et vivificet eum, et beatum faciat eum in terra, et non tradat eum in animam inimicorum ejus.
Blaze tomu, kdo má pochopení pro nuzného, Hospodin ho ve zlý den zachrání.
65 5. Blahoslavený, kohož vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síňcích tvých. Tuť nasyceni budeme dobrým
domu tvého, v svatyni chrámu tvého. 64:6 mirabile in æquitate. Exaudi nos, Deus, salutaris noster, spes
omnium finium terræ, et in mari longe. Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých
nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.
84 6. Blahoslavený člověk, jehož síla jest Hospodin, a v jejichž srdci jsou stezky kroků jejich, Blaze
člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.12. Nebo Hospodin Bůh jest slunce a pavéza; tuť
milosti i slávy udílí Hospodin, aniž odepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti. 84:13 Hospodine zástupů,
blahoslavený člověk, kterýž naději skládá v tobě. vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti
a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně.
89 16. Blahoslavený lid, kterýž zná zvuk tvůj; tiť, Hospodine, v světle oblíčeje tvého choditi budou. 88:17
et in nomine tuo exsultabunt tota die ; et in justitia tua exaltabuntur. Blaze lidu, který zná vítězný hlahol, který
chodí ve světle tvé tváře, Hospodine. 94 12. Blahoslavený jest ten muž, kteréhož ty cvičíš, Hospodine, a z
zákona svého jej vyučuješ. Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ: 112 1.
Blahoslavený muž, kterýž se bojí Hospodina, a v přikázaních jeho má velikou líbost. Blaze muži, jenž se bojí
Hospodina, jenž velikou zálibu má v jeho přikázáních! 127 5. Blahoslavený muž, kterýž by jimi naplnil toul
svůj; nebudouť zahanbeni, když v rozepři budou s nepřátely v branách. Blaze muži, který jimi naplnil svůj
toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně jednat s nepřáteli. 128 1. Blahoslavený každý, kdo se bojí
Hospodina, a chodí po cestách jeho. 127:1 Canticum graduum. Beati omnes qui timent Dominum, qui
ambulant in viis ejus. Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách!2. Nebo z práce
rukou svých živnost míti budeš, blahoslavený budeš, a štastněť se povede.
127:2 Labores manuum tuarum
quia manducabis, beatus es, et bene tibi erit.
Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře.
137 8. Dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého
učinila. 136:8 Filia Babylonis misera ! beatus qui retribuet tibi retributionem tuam quam retribuisti nobis. …
propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.
9.
Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.
144 15. Blahoslavený lid,
jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest. 146 5. Blahoslavený ten, jehož
spomocník jest Bůh silný Jákobův, jehož naděje jest v Hospodinu Bohu jeho, 145:5 Beatus cujus Deus Jacob
adjutor ejus, spes ejus in Domino Deo ipsius : Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí
vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu,
Přísloví 3 13. Blahoslavený člověk nalézající moudrost, a člověk vynášející opatrnost. Blaze
člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti.
26
8 34.
Blahoslavený člověk, kterýž mne slýchá, bdě u dveří mých na každý den, šetře veřejí dveří mých.
Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu.
14 21. Pohrdá bližním svým hříšník, ale kdož se slitovává nad chudými, blahoslavený jest. Kdo pohrdá svým
druhem, hřeší, kdežto blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými.
16 20. kdož pozoruje slova, nalézá dobré; a kdož doufá v Hospodina, blahoslavený jest. Kdo je prozíravý ve
slovu, nalézá dobro, blaze tomu, kdo doufá v Hospodina.
28 14. Blahoslavený člověk, kterýž se strachuje vždycky; ale kdož zatvrzuje srdce své, upadne ve zlé. Blaze
člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí.
29 18. Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest. Není-li
žádného vidění, lid pustne, ale blaze tomu, kdo zachovává Zákon.
Izajáš 56 2. Blahoslavený člověk, kterýž činí to, a syn člověka, kterýž se přídrží toho, ostříhaje
soboty, aby jí nepoškvrňoval, a ostříhaje ruky své, aby nic zlého neučinila. Blaze člověku, který tak jedná,
lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den odpočinku, který se má na pozoru, aby
jeho ruka neučinila nic zlého.
Daniel 12 12. Blahoslavený, kdož dočeká a přijde ke dnům tisíci, třem stům, třidcíti a pěti. Blaze
tomu, kdo se v důvěře dočká tisíce tří set třiceti pěti dnů.
Matouš 11 6. A blahoslavený jest, kdož se nehorší na mně. … kdo se nade mnou neuráží.
16 17. Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě toho, ale Otec můj, kterýž jest
v nebesích 24 46.
Blahoslavený služebník ten, kteréhož, přijda pán jeho, nalezl by, an tak činí. Blaze tomu
služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
Lukáš 7 23. A blahoslavený jest, kdož by se na mně nezhoršil. A blaze tomu, kdo se nade mnou
neuráží.11 27. …jedna žena z zástupu, řekla jemu: Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, kterýchž jsi
požíval. … Když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“
12 43. Blahoslavený služebník ten, kteréhož, když by přišel pán jeho, nalezne, an tak činí. Blaze tomu
služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
14 14. A blahoslavený budeš. Neboť nemají, odkud by odplatili tobě, ale budeť odplaceno při vzkříšení
spravedlivých. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“
15. … z přísedících, řekl jemu: Blahoslavený jest, kdož jí chléb v království Božím. Beatus qui manducabit
panem in regno Dei. „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“
Římanům 4 8. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu. Blaze tomu, jemuž Hospodin
nepočítá hřích.' 14 22. … Blahoslavený, kdož nesoudí sebe samého v tom, což oblibuje. Tvé přesvědčení ať
zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.
První list Timoteovi 6 15. Kteréž časem svým ukáže ten blahoslavený a sám mocný, Král
kralujících a Pán panujících, … požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů.
List Jakubův 1 12. Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení, nebo když bude zkušen, vezme
korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, jenž ho milují. Beatus vir qui suffert tentationem : quoniam cum
probatus fuerit, accipiet coronam vitæ, quam repromisit Deus diligentibus se. Blahoslavený člověk, který obstojí
ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, …
25. kdož by se vzhlédl v dokonalý zákon svobody … ten nejsa posluchač zapominatelný, ale činitel skutku, ten,
pravím, blahoslavený bude v skutku svém.
Kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže
není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.
Zjevení Janovo 1 3. Blahoslavený, kdož čte, i ti, kteříž slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho,
což napsáno jest v něm; nebo čas blízko jest. Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo
slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.
Zjevení Janovo 16 15. Blahoslavený, kdož bdí a ostříhá roucha svého, aby nah nechodil, aby neviděli hanby
jeho. Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý
Zjevení Janovo 20 6. Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmiť ta druhá smrt nemá
moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let. Beatus, et sanctus, qui habet partem in
resurrectione prima : … Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá
moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat
Zjevení Janovo 22 7. Blahoslavený, kdož ostříhá slov proroctví knihy této.
Blahoslavenství tichým -odpovídá dar Ducha svatého: dar pobožnosti… „více darů Ducha může
působit v jednom blahoslavenství, nebo více blahoslavenství může být spojeno v jediném daru … to vše
je tajemství Boha … dar Ducha svatého“… Duchovní život, André-Marie Meynard s. 201
27
5.18Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi…
Blaze mírným, oni přijmou zemi za své dědictví.
Blessed are the meek: … Blahoslavení tiší
Happy are the gentle: Šťastní jsou mírní, laskaví, trpěliví
µακαριοι οι πραεις οτι αυτοι κληρονοµησουσιν την γην Jemné povahy
Beati mites, Blahoslavení tiší Beati qui lugent Blahoslavení jsou ti, kteří truchlí,
Žalm 37 3Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. 4Hledej blaho v
Hospodinu, dá ti vše , oč požádá tvé srdce. 5Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude
jednat. 6Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo.
7
Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad
tím, kdo strojí pikle. 8Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého,
9
neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. 10Ještě maličko a
bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné.
11
Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.
12
Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby. 13Je však Panovníkovi
jen k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde. 16Lepší je to málo, co má spravedlivý, než bohatství
mnoha svévolníků, 17neboť svévolníkům budou přeraženy paže, kdežto spravedlivé Hospodin vždy
podepírá. 20Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab lučin, vytratí se v
dýmu. … 28neboť Hospodin miluje právo a své věrné neopouští. 29Spravedliví obdrží zemi a budou v
ní bydlet navždy. 30Ústa spravedlivého pronášejí moudrost, jeho jazyk vyhlašuje právo 34Slož naději v
Hospodina, drž se jeho cesty; povýší tě a obdržíš zemi a spatříš, jak budou svévolníci vymýceni.
35 40
… Hospodin pomáhá…
„Blahoslavenství jsou dary Boží, které máme učinit velkými jimi samotnými a odměnami, které z nich
plynou, totiž nebeským královstvím v budoucím světě, útěcha tady, plnost veškerého dobra a
milosrdenství od Boha… až se jednou staneme obrazem Krista na zemi“ (Petr Damašský).
Svatý Augustin nám připomíná že „užitek nepřináší trápení se těmito zly, nýbrž jejich snášení pro
Ježíšovo jméno, a to nejenom s klidem, ale i s radostí.
Prosme o sílu hledat Hospodina (srov. Sof 2,3)19 a následovat jej na cestách blahoslavenství vždycky
s radostí.
Ježíš jako nový Mojžíš „zaujímá místo na hoře - »učitelském stolci« - a prohlašuje
»blahoslavenými« chudé v duchu, plačící, milosrdné, toužící po spravedlnosti, čisté srdcem a
pronásledované (srov. Mt 5,3-10). Nejedná se o novou ideologii, ale o učení, které pochází shůry a
dotýká se lidství, právě toho lidství, které Pán svým vtělením přijal, aby jej spasil. Proto je „horské
kázání směřuje do šíře a dáli světa v přítomnosti i budoucnosti… a přece jen je k jeho pochopení a žití
nutné následování Ježíše, putování s Ním“ Blahoslavenství jsou novým životním programem za
osvobození od falešných hodnot světa a otevření se pravým dobrům, přítomným i budoucím.
Když totiž Bůh potěšuje, sytí hlad po spravedlnosti, stírá slzy lkajících, znamená to, že kromě citlivé
odměny dané každému otevírá nebeské království.
Blahoslavený je v Kralické bibli zpravidla překladem hebr. obratu, znamenajícího »šťastný ten, kdo...« Je to
obrat, jehož smyslem není, že ten, o kom je řeč, nutně se cítí šťastným [blaženým], nýbrž že jest šťasten
vzhledem k objektivní skutečnosti, známé tomu, kdo-blahoslavenství pronáší. Proto se nedoporučuje, aby se
toto slovo a jeho řecký překlad v NZ překládalo do češtiny slovem »blažený«, vzbuzujícím skoro samočinně
představu blažených pocitů. »Blahoslavenství« jsou tedy jakýmisi »gratulačními formulemi«, jinak řečeno: jsou
prohlášením za »šťastného«. Hlediskem, jímž se toto prohlášení řídí, je ovšem skutečnost Boží, jeho
svrchovanost a moc, spolehlivost a spravedlnost jeho soudů. S tohoto hlediska se o pravém štěstí neboli
blahoslavenství člověka rozhoduje podle jiných měřítek, než je okamžitý zdar, blaho a tedy i pocit štěstí.
18
Bible Kralická KMS Ekumenický překlad NKB English: King James Version Basic / Bible
Greek NT: Textus Receptus Latin: Nova Vulgata / Vulgata Clementina
19
Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte
pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
28
B. je člověk, který nechodí po radě bezbožných, nýbrž má zalíbení v zákoně Božím Ž 1,1-2, ten, kdo doufá v
Hospodina, třeba i proti všemu, co svými smysly pozoruje Ž 2,12; 34,9; 40,5; 84,13; Iz 30,18, ten, kdo přebývá
v domě Hospodinově Ž 84,5-6, ten, kdo opravdu náleží Bohu Ž 33,12; 144,15. Někdy jsou sz blahoslavenství
upřena na poslušnost vůle Boží, na čisté obcování Ž 119,1n; 41,2; 106,3; 112,1; zvláštním, našemu pochopení
velmi obtížným případem toho je blahoslavení toho, kdo se pomstí nad nepřáteli lidu Božího Ž 137,8-9. Někdy
se prostě konstatuje samozřejmá skutečnost, že b. je ten, komu Bůh pomáhá Ž 146,5 sr. 84,6; 127,5.
Pozoruhodné jest, že Ž 32,1-2 za b. je prohlášen ten, jemuž Hospodin odpouští nepravosti, a snad ještě
pozoruhodnější, že Jb 5,17 sr. Ž 94,12 je b. ten, koho Bůh trestá. To přivádí k otázce, v čem spočívá »štěstí«, jež
je zaslibováno blahoslavenstvími. Někdy jsou to věci rázu spíše hmotného: dlouhověkost a zdar počínání Ž 1,3,
vysvobození v den zlý Ž 41,2, pokoj před časy zlými Ž 94,13, početnost rodiny, zboží a bohatství v domě Ž
112, 2-3. Zpravidla však zaslibované štěstí není podrobněji popisováno, a vcelku je zřejmé, že blahoslavenství
spočívá v projevech moci a pomoci Boží, ústředně však v samé jeho blízkosti a milosti, netoliko v nějakých
statcích a darech od Boha oddělených.
NZ navazuje na tato sz blahoslavenství už tím, že je někdy doslova cituje: Ř 4,7; Jk 1,12. Častější však jsou
blahoslavenství nově ražená, byť někdy z rozpomínek na výroky sz. Důležitá je zejména skupina
*blahoslavenství Ježíšových Mt 5,3-11 L 6,20-22. V nich je patrno, že skutečností, na jejímž základě jsou určití
lidé prohlašováni za b., je blízkost království Boží–ho: smysl Ježíšových blahoslavenství je eschatologický.
Základního významu jest, že království Boží převrátí všecko dosavadní hodnocení; proto za b. mohou a musí
býti prohlášeni právě ti, kteří bývají obvykle považováni za nešťastníky: chudí, plačící, lačnějící...
Těmito známými sestavami [Mt 5; L 6] se však nevyčerpávají všecka blahoslavenství NZ, ano ani Ježíšova.
Patří k nim také slovo Páně, zaznamenané Sk 20,35 a blahoslavící toho, kdo dává, spíše než toho, kdo bere [sr.
L 14,14], zejména pak několik výroků, prohlašujících za b. ty, kteří se setkali s Ježíšem Kristem [Mt 13,16; L
10,23] a kteří okem víry dovedou za vnější zdání proniknouti k samé skryté podstatě jeho poslání a jeho bytosti
[Mt 11,6; L 7,23; Mt 16,17 sr. J 20,29]. Naproti tomu je falešná představa, že b. jsou ti, kteří jsou Ježíšovi
obzvláště blízcí po stránce tělesné L 11,27-28; také blahoslavenství těch, kteří jedí chléb v království Božím L
14,15, ač zajisté nepochybně pravdivé, musí být zasazeno do rámce podobenství ukazujícího, že povaha tohoto
štěstí není očividná a není mnohými viděna, nýbrž odmítána.
V epištolách se za b. prohlašuje ten, komu je v jeho svědomí dána jistota úsudku, takže se neodsuzuje za to, pro
co se rozhodl Ř 14,22; jindy je b. ta žena, která zůstane neprovdána 1K 7,40, zejména pak ten, kdo vytrvale
snáší protivenství 1Pt 3,14; 4,14; Jk 1,12. Tento poslední motiv navazuje na Mt 5,10-12 podobně jako Zj 14,13.
Poslední kniha bible má ještě několik jiných výroků, blahoslavících ty, kteří čtou a zachovávají slova jejího
proroctví Zj 1,3; 22,7 a kteří jsou povoláni k účasti na věčném království Kristově 19,9; 20,6; 22,14; sr. 16,15.
Výjimkou z obvyklého užití jsou výroky 1Tm 1,11; 6,15, kde se výrazu b. užívá o samém Bohu. Je to obdoba
výroků, v nichž se o Bohu praví, že je požehnaný [Gn 9,26; 14,20; 1Kr 8,56; Ž 28,6; 31,22; 41,14; 72,18 a j.]:
je-li Bůh dárcem požehnání a blahoslavenství, je zřejmě také souhrnem mocí a skutečností, v nichž tyto dary
spočívají, je tedy sám požehnaný i blahoslavený.
S.
Blahoslavenství Ježíšova tvoří programový úvod k t. z v. kázání na hoře [Mt 5,3-12 = L 6,20-23]. U Matouše je
osm blahoslavenství, počítáme-li v. 10-12 za celek [chudí, tiší, lkající, lačnějící po spravedlnosti, milosrdní,
čistého srdce, pokojní, trpící protivenství], u Lukáše pouze čtyři [chudí, lačnějící, plačící, nenávidění], s nimiž
se shoduje čtvero »běda«. Není důvodu domnívati se, že Mat. podává všecka blahoslavenství Ježíšova, která
pronesl za různých příležitostí. Evangelia i jiné spisy nz přinášejí přece ještě řadu jiných b. Ježíšových [viz výše
ve článku Blahoslavený] . 1Pt 4,14; Jk 1,12 a Zj 14,13 snad jsou také ozvěnou určitých slov Ježíšových.