rhs-7-pdf - Státní oblastní archiv v Praze

Transkript

R akovnický
historický sborník
VII/2006
Státní
okresní archiv
Rakovník - Státní
oblastní archiv v
Praze
Obálka:
Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba
© Státní okresní archiv Rakovník
ISBN 80-86772-23-3
ISSN 1213-5879
Obsah
David Hubený
Němečtí emigranti ve Mšeci v letech 1934–1937 (1939)....................................................... 5
Luboš Smitka
Kamila Spalová a její stopy na poli kulturně osvětové činnosti v Rakovníku
(1871‑1953).................................................................................................................................. 25
Jan Černý – Eva Volfová
Historie, stavební vývoj a podoba novostrašecké Koňasovny........................................ 81
Jan Krško
Podíl trampů na kulturním dění Rakovníka za první republiky................................. 137
Bohdan Zilynskyj
Senomatský Taras Bulba...................................................................................................... 157
Jan Černý
Službu svú vzkazujem, slovutné opatrnosti páni sousedé a přátelé naši milí.......... 163
Recenze a anotace................................................................................................................... 229
Zprávy...................................................................................................................................... 238
Resumé..................................................................................................................................... 249
Seznam zkratek...................................................................................................................... 253
David Hubený
Němečtí emigranti ve Mšeci
v letech 1934–1937 (1939)
Úvod do problematiky německých emigrantů v československé
první republice
K jedné z méně zkoumaných otázek historie patří utečenecké komunity na území
československého státu. Výzkum se pochopitelně nejvíce věnoval problematice české nebo československé a záležitosti emigrantů obvykle pouze okomentoval tím, že
Československo poskytovalo útočiště německým a posléze i rakouských odpůrcům
nacionálního socialismu a jeho nehumánní a nedemokratické ideologie. K prvním utečencům ze Třetí říše patřili po Hitlerově převzetí moci roku 1933 němečtí sociální demokraté, komunisté, Židé a jiné protinacisticky smýšlející osoby.
Československá republika vyplynula pro mnohé Němce jako přirozená cílová stanice
z mnoha důvodů. Její bezprostřední sousedství a jakési vklínění do tělesa německého
státu zaručovalo dobré spojení s domovem. Navíc se zde nacházela německá menšina čítající tři miliony osob, i když k odpůrcům nacismu většinově nepřátelská. V Praze
fungovala německá univerzita, opera, různé spolky a v minulosti patřily české země
k Rakousku-Uhersku. To vše zmenšovalo pocit odcizení utečenců a připomínalo jejich
domácí prostředí. Československo bylo navíc demokratickým státem vybudovaným
v exilu, což poskytovalo naději, že vedoucí představitelé státu, prezident Masaryk
a ministr zahraničních věcí Beneš, projeví přinejmenším blahovůli k usazení emigrantů
v republice. Nemýlili se – oba dokonce poskytovali finanční dary.
Sociální demokraté a komunisté se mohli spolehnout na pomoc svých spolustraníků z Československa a Židé na své souvěrce. K emigraci se nepříznivě stavěli zejména
agrárníci a nacionalističtí národní demokraté, jak o tom svědčí dobový tisk. Ministerstvo
vnitra také nebylo přílivem emigrantů nadšeno, zejména pokud šlo o komunisty. Bálo
se, že němečtí marxisté posílí domácí komunisty (do VII. kongresu kominterny v roce
1935 platilo, že dělník nemá vlast a musí svrhnout každou vládu buržoazie). Projevovala
se snaha německé komunisty z Československa vyhostit, ale nikoliv do Německa, i když
i k několika takovým případům došlo. Ale již velice brzy se postoj ministerstva liberalizoval a nevadil mu už ani vstup uprchlíka bez cestovních dokladů.
V Československu se v souvislosti s utečeneckou otázkou zrodila sdružení, která
měla za cíl pomáhat pronásledovaným emigrantům. Je třeba vzít v úvahu, že československé hospodářství se stále ještě nedostalo z krize. Mělo vlastní nezajištěné osoby z řad
nezaměstnaných, a emigrantům z Německa a Rakouska mohlo proto poskytnout jen
omezenou ekonomickou podporu. Podpůrné organizace vznikaly ještě stále na základě
starého spolkového zákona z roku 1867. Zakladatelům těchto sdružení stačilo, aby příslušným orgánům pouze nahlásili ustavení nové organizace. Pokud ji úřad nezakázal,
byla organizace automaticky ustavena a uznána. Spolky pak pouze musely ohlašovat
schůze a změny v představenstvu.1)
Takto vzniklo několik uskupení, například Komitét pro pomoc židovským uprchlíkům,
Sociálně demokratická pomoc uprchlíkům, Demokratická péče o běžence (Demokratische
Flüchtlingfürsorge) nebo Pomocný komitét pro německé uprchlíky, většinou nazývaný podle svého zakladatele F. X. Šaldy jako Šaldův komitét. To vše vedlo ke vzniku střechového
Národního komitétu pro německé uprchlíky se dvěma zástupci z každého spolku a s cílem
evidovat a kontrolovat (chránit) všechny emigranty.2)
Poslední dva zmíněné spolky nás budou zajímat nejvíce, protože se oba angažovaly
i na území současného rakovnického regionu, a to v obci Mšec.
Demokratická péče a Šaldův komitét
Demokratická péče o běžence se ustavila v létě 1933 a v té době měla přibližně 50 členů ze
všech společenských vrstev. Jejími příslušníky byly i osobnosti známé široké veřejnosti:
sociální demokratka Marie Jurnečková, provdaná Vorlová, ve funkci druhé tajemnice,
docent německé univerzity v Praze Pavel Nettl (zapisovatel) a dále Emanuel Rádl a Otakar Fischer.3) Spolek si v dokumentu nazvaném Stanovy demokratické péče o běžence v druhém paragrafu stanovil následující cíl: Účelem spolku jest osoby, které musily opustiti místo
svého pobytu pro přesvědčení, národní nebo rasovou příslušnost nebo z jiných důvodů, nikoliv
nečestných, podporovati hmotně i morálně a ochraňovati jejich práva. A dále černým inkoustem stojí připsáno: Podporu uděluje pod podmínkou, že příjemce se zaváže, že se zdrží v tomto
státě jakékoliv činnosti politické.4)
Jednalo se o úlitbu hostitelské zemi, aby se nedostávala do nežádoucích konfliktů
se sousedním mocným státem. Československý stát se snažil regulovat emigrantskou
otázku také příslušnými zákony. Konkrétně se jednalo o zákon číslo 52 ze dne 28. března
1935, o pobytu cizinců, s platností od 15. července 1935. Cizinci starší 14 let museli mít
povolení k pobytu, jestliže se v republice nacházeli už dva měsíce, a pokud chtěli být
výdělečně činní, musel být udělen souhlas úřadů i k tomu. V žádosti o povolení k pobytu musel být uveden účel, místo pobytu v ČSR (celá republika, její část) a údaje o všech
cizích státních příslušnících, sdílejících s ním společnou domácnost. Přednosta domácnosti
také musel do 6 dnů hlásit všechny změny trvalejšího charakteru.
V době ohrožení republiky mohla být lhůta pobytu zkrácena až na jeden měsíc (maximum bylo 2 roky). Sankce za porušení některých těchto ustanovení se pohybovaly od
finanční pokuty (ve výši až tehdejších 5000 korun) přes čtrnáctidenní uvěznění až po
vyhoštění ze země. Tato opatření byla zavedena z důvodů ochrany Československé
republiky před nacistickými agenty, pro které tíživá situace uprchlíků a dobromyslnost
hostitelské země, budoucího cíle nacistické agrese, tvořila ideální možnost k proniknutí
do republiky a k legálnímu usazení na jejím území. Zároveň šlo i o ochranu samotných
uprchlíků, jejichž útěk z Německa vůbec neznamenal, že by se o ně nacistické bezpečnostní složky přestaly zajímat.5)
1) Lašťovka, Marek a kol.: Pražské spolky. Soupis pražských spolků na základě úředních evidencí z let 1895-1990. Praha
1998, s. řím. 12-13.
2) Černý, Bohumil: Most k novému životu. Praha 1967, s. 28.
3) AMP, sign. SK XXII/2030.
4) Tamtéž, Stanovy demokratické péče o běžence, s. řím. 2.
5)Více Černý, Most k novému životu, s. 18, 35-45, 138-151.
Demokratická péče se nespecializovala na nějakou konkrétní skupinu utečenců. Měla
v úmyslu podporovat všechny potřebné. Mimo Mšec měla útulky v Záběhlicích (bývalý
hotel Slatiny) a v Újezdě nad Lesy. Újezdský útulek byl kvůli špatné výbavě opuštěn a ti,
kteří tam našli útočiště, byli přemístěni do Mšece.6)
Druhým význačným spolkem byl zmíněný Šaldův komitét, vzniklý také v létě 1933.
Časová shoda vzniku obou spolků odpovídá tomu, že se Hitlerovi po jmenování říšským kancléřem v lednu 1933 dařilo během následujících šesti měsíců získávat převahu
nad svými ideologickými odpůrci i nad pravicovými nacionalistickými koaličními partnery ve vládě.
Bohužel, materiály obou spolků v Archivu hlavního města Prahy jsou velmi skromné. Dozvídáme se, že jednou ze členek Šaldova komitétu byla i spisovatelka Anna Marie
Tilschová.7) Naštěstí se však zachovaly vzpomínky některých účastníků, z nichž vyplývá jistá živelnost vzniku komitétu, zato oceníme bezprostřednost a štědrost zainteresovaných. Největším překvapením bylo, že se k tomuto podniku připojil Šalda, a že se
dokonce ujal jeho vedení. Nešlo o jediný okamžitý čin při vzniku spolku: Karel Čapek
vypsal šek, a Otokar Fischer dokonce svůj příspěvek zaplatil na místě.8)
Jak stručný popis vzniku Šaldova komitétu napovídá, i zde se angažovaly hlavně známé osobnosti a to vedlo na rozdíl od Demokratické péče k určité specializaci – orientaci
na německou inteligenci; později zde nabyli vlivu komunisté. Právě tento spolek získal
k dispozici zámek ve Mšeci.9)
Nepříznivé reakce na příchod utečenců do mšeckého zámku
V době, kdy již byli němečtí běženci ve Mšeci nastěhováni, žádal Národní komitét pro
pomoc německým emigrantům o další budovu. Koncem června 1935 přišel na Ústřední ředitelství státních lesů a statků (dále ÚŘSLS), které mšecký zámek spravovalo, od komitétu dopis s žádostí o sdělení, zda by bylo možno, aby byl pro účely ubikace pro emigranty
propůjčen nějaký prázdný objekt buď zdarma, neb za uznávací činži. ÚŘSLS bylo spolkům
doporučeno na meziministerské poradě o emigraci konané 29. května 1935. Na okraji
uvedeného dopisu stojí modrou pastelkou napsáno: Je dána už Mšec!10) Zjevně se tedy
poskytnutí mšeckého zámečku považovalo za dostatečný akt pomoci. Nebo snad mělo
ředitelství s uprchlíky špatnou zkušenost? Co bylo příčinou odmítavé poznámky k uvedené žádosti?
Jednalo se o mšecký zámek a s ním spojený velkostatek (původní panství), který patřil od roku 1662 Schwarzenberkům. V rámci pozemkové reformy po první světové válce
nebyl sice uvedený majetek tomuto rodu vyvlastněn, avšak stát na něj uvalil správu
a nutil Schwarzenberky k jeho prodeji s tím, že si vyhrazoval právo dohledu. Mšecký
velkostatek se rozpadl a postupně byl rozprodáván nebo jeho části pronajímány.11)
Stát pronajímal také zpustlý zámek, několik málo sezón před příchodem emigrantů
byl objekt využíván k letním prázdninovým ozdravným pobytům dětí sociálně slabých
státních zaměstnanců. Díky tomu se zámku dostalo jisté péče a z dochovaných mate6)
7)
8)
9)
10)
11)
Tamtéž, s. 24.
AMP, sign. SK II/934.
Hyršlová, Květuše: Česká inteligence a protifašistická fronta (K bojům a svazkům třicátých let). Praha 1985, s. 31.
Černý, Most k novému životu, s. 25.
NA Praha, f. ÚŘSLS, kart. č. 194. Od slova „nějaký“ do konce věty podtrženo modrou pastelkou.
NA Praha, f. ÚŘSLS, kart. č. 194 a 705; tamtéž, f. Státní pozemkový úřad Praha – vlastnické soubory majitelů velkostatků, sign. G3, kart. č. 4547-4548 a 4553-4555.
Mšecký zámek krátce po odchodu německých emigrantů (SOkA Rakovník)
riálů vyplývá, že příchod německých emigrantů nevyvolal u některých osob přílišné
nadšení. Ve farní kronice Mšece je uvedeno, že se emigranti nastěhovali ke konci roku
1933 (což je mylná informace – viz níže) a že šlo o komunisty vyhnané z Německa, které
pisatel vnímal jako špiony pracující ve prospěch Třetí říše. V noci byla podle kroniky
viděna německá auta a 76 povětšinou mužských emigrantů mělo plundrovat zahradu
i zámek.12) Jiný zápis pochází z kroniky Leopolda Zubra:
Počátkem dubna 1934 přistěhovali se do mšeckého zámku němečtí emigranti prostřednictvím
Šaldova komitétu (4. 4. 1934) a přihlásili děti ihned do školy, pět do školy obecné a 2 do měšťanské.
Tři z nich přísluší do Československa. Tito komunisté byli podporováni vládou, kupovali u Říhů
a u Bortů, kde našli úvěr. Podpora jim ovšem nestačila, proto se sháněli po zaměstnání. Rozjížděli
se na všechny strany do okolí, a poněvadž nebyl tenkrát práce nadbytek, obdělali ředitelovi zahradu, pořídili si tam studnu a jali se zahradničit, takže se jim žilo snesitelně. Později navazovali
vzdálenější styky. V lese byli jak doma. Vyznali se v nich líp než domácí lidi a zřídili si tu tajnou
vysílačku v toku. Jednou je šli navštívit četníci a tu mnozí z návštěvníků prchli. Bylo zřejmé, že
mezi „ubohými uprchlíky“ byli němečtí špioni.13)
K údajné vysílačce a k špiónům se ještě vrátíme níže. Hlavním důvodem k nepřátelské atmosféře vůči nově příchozím bylo patrně to, že částečně znemožnili dosavadní
letní pobyty českých dětí, organizované v letech 1932 a 1933 Československou obcí úřednickou. Ta předpokládala, že bude moci do Mšece vyslat děti i v roce 1934, a byla zaskočena žádostí pomocného komitétu o odprodej části nábytku pro uprchlíky. Na konci
března 1934 zaslala Československá obec úřednická žádost na ÚŘSLS o finanční přispění
na přestěhování svého inventáře do nově nabídnutého zámku v Bystré u Poličky, resp.
do Ostrova, a také o proplacení úhrady za vybílení 13 pronajatých mšeckých místností,
zasklení oken a za výměnu shnilých rámů. Vzhledem k tomu, že úředníci měli sjednán pronájem vždy pouze na dva měsíce pro jednu sezónu a jinak si ÚŘSLS nechávalo
zámeček, nevázaný žádnou smlouvou, pro naléhavé případy potřeby, nenabyla žádost
právní váhy.
12) FÚ Nové Strašecí, Farní kronika Mšece 1836-1977, zápis k roku 1934.
13) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Prameny k dějinám Mšece a okolí I, s. 65-66.
Avšak jak stojí v důvodové zprávě: Vzhledem na skutečnost, že prázdninová osada Čsl.
obce úřednické musila ustoupiti ze zámku ve Mšeci, ježto v něm byli ubytováni říšskoněmečtí
uprchlíci, nastává poměr nový, a ač není závazku právního, přichází v úvahu stránka morální,
již s ohledem na veřejnost.14) Československá obec úřednická vyčíslila opravy na 1359,20
korun, stěhovací náklady na 2500 a cestovné na prohlídku zámku v Bystré na 500 korun.
ÚŘSLS doporučilo uhradit za opravy v zámecké budově 1000 korun a zbývající částky
nechat neproplacené.15)
Zejména nacionalisticky zaměřená Československá národní demokracie a její tiskové
orgány, v našem případě regionální noviny Světlo, neprojevovaly pro pobyt německých
emigrantů žádné nadšení. Už prvního prosince 1933 charakterizoval tento tisk v článku
s názvem Političtí uprchlíci z Německa a z Rakous běžence jako žebráky a osoby bez dokladů.16) O čtyři měsíce později, 30. března 1934, přineslo Světlo zápis z jednání obecního
zastupitelstva ve Slaném z úterý 27. března. Mšeckých emigrantů se týkal střet obecních
zastupitelů Hakena a Špičky. Haken se na zasedání vyslovil proti ubytování emigrantů
na zámku místo českých dětí. Emigranty považoval za živly. Naopak Špička se jich horlivě zastal: prý jsou ubožáci, na něž čeká Hitlerova smyčka. Haken kontroval populistickým
protiútokem na citovou a nacionalistickou strunu: Péče o ně mohla by býti prováděna někde
jinde, rozhodně ne však na úkor vašich dítek dělnických a na úkor naší sociální péče. O to se béřu
já. Jste-li, pane Špičko, toho názoru, aby ve mšeckém zámku byly ponechány tyto osoby a naše
dělnické dítky slabého zdraví ponechány osudu – pak prosím! Myslíte-li, že bude lépe, když se
budou ve mšeckém zámku roztahovati tyto živly, nikoliv dělnické a vaše děti nebudou moci být
vypraveny na prázdniny, tak to můžete nechat, jak to je. Radní Faltýn už jen poznamenal, že
by většinou mělo jít o Židy a že brzy budou přesunuti někam ke Karlovým Varům.17)
K těmto výpadům vedla předně administrativně nezvládnutá situace kolem správy a užívání mšeckého zámku. Československá obec úřednická, po kladném vyplnění dotazníku, zda bude chtít pronajmout zámek i na rok 1934, obdržela z ničeho nic
žádost o odprodej části svého inventáře pro běžence, kteří budou ubytováni – ve Mšeci!
Zodpovědní funkcionáři o těchto jednáních úřednickou obec zavčas neinformovali.
Spíše však šlo o jisté nedorozumění, jak vysvětlíme níže.
Od počátku roku 1934 spojily oba spolky, Demokratická péče a Šaldův komitét, svoje síly,
aby získaly zámek k užívání. Situaci jim usnadňovalo členství několika významných
osob; jednání proběhla v únoru a březnu. S jejich závěry nás seznamuje protokol ze dne
1. března 1934.18) Spolkům se podařilo získat místnosti v prvním a druhém poschodí
severního křídla, které přicházely v úvahu. Současně však bylo zajištěno to, že pokoje,
jež jsou v létě využívány pro dětské ozdravné pobyty, budou dětem k dispozici i nadále a spolkům budou v létě propůjčeny náhradní místnosti v přízemí a v prvním patře
jihovýchodního křídla, avšak vše bez jakéhokoliv vybavení. Byly vyčleněny i prostory
pro případný chov drobného hospodářského zvířectva. Emigranti získali přístup do parku
a k užívání dostali také bývalou ředitelskou zahradu.
Smlouva o používání zámku nebyla časově omezena, obě strany se pouze shodly na
čtyřtýdenní výpovědní lhůtě. Výroba drobných předmětů mohla probíhat ve shodě se
správou lesů ve Smečně. Spolky při té příležitosti vyslovily žádost o pomoc při obsta14) Od slova „vzhledem“ až po „Mšeci“, dále „říšskoněmečtí uprchlíci“ a „morální“ podtrženo červenou pastelkou;
slovo „morální“ dokonce dvakrát.
15) NA Praha, f. ÚŘSLS, kart. č. 194.
16) Světlo. Orgán Československé národní demokracie 56, č. 23, 1. 12. 1933, s. 3.
17) Světlo 57, č. 7, 30. 3. 1934, s. 3.
rání vnitřního inventáře. Ústřední ředitelství pak zjišťovalo, zda by mohlo získat bez
vlastních dodatečných výloh nějaký nábytek z hostinců či z jiných obdobných zařízení
(postele, slamníky, stoly, židle), a nějaký inventář skutečně dodalo. Palivo však Ústřední
ředitelství odmítlo poskytnout zdarma.
Spolkoví aktivisté oslovili Československou obec úřednickou s žádostí o pomoc ohledně
vybavení zámku. Zřejmě špatně zvolená nebo nepochopená slova pak vedla k výše uvedenému zmatku a k vytvoření nepříjemné atmosféry. České děti však nepřišly zkrátka.
Světlo ještě v roce 1935 uvádělo, že se asi 80 dětí chystá na odjezd do Mšece a že se tam
mají skvěle.19)
Ovšem totéž Světlo emigranty přesto nebralo na milost – komentovalo, že obec ozývá se
již jejich hlaholem. Dalším hříchem, kromě samotné přítomnosti utečenců, bylo to, že emigranti používali německého názvu obce Mšece, totiž Kornhaus. Navíc se mezi utečenci
nacházeli také Židé, kteří byli zřejmě svými souvěrci bohatě podporováni a nakupovali
v Praze, alespoň podle údajů Světla, které si neodpustilo jedovatou poznámku: Řada lidí,
kteří trávili ve Mšeci své letní dovolené, ovšem řekla, že do místa takto cizáky okupovaného letos
nepojede.20) O osoby takového smýšlení by nestáli ani spolky, ani samotní emigranti.
Život emigrantů na mšeckém zámku
Ještě v dubnu navštívil Mšec Vysoký komisař pro uprchlíky z Německa MacDonald.
Mšecké kolonii se díky tomu dostalo i poměrně značné mezinárodní publicity. Krátkou
zprávu o návštěvě vysokého komisaře (viz Příloha I) přinesl časopis Aufruf (Výzva)
s podtitulem Streitschrift für Menschenrechte (Polemický spis pro lidská práva). K dostání
byl kromě Československa ještě v Dánsku, Spojeném království, Francii, Holandsku,
Jugoslávii, Rumunsku, Švédsku a ve Švýcarsku.21)
Otázkou zůstává, v jakém stavu se mšecký zámek nacházel a zda vůbec stál za všechny
ty výpady a hádky. Již dlouhou dobu byl neobydlen a chátral. Částečná a skromná péče
Československé obce úřednické nemohla napravit předchozí úpadek, zaviněný především
nevyjasněnou majetkovou situací, neboť dosavadní majitel objektu Jan Schwarzenberk
nemohl se svou nemovitostí volně nakládat a československý stát ji pouze užíval.
Emigranti našli zborcené podlahy, vybitá okna, kamenitou a zaplevelenou zahradu.
O samotném životě uprchlíků na zámku máme jen několik obecných informací.
Všechny zmínky, které popisují stav zámku nebo činnost emigrantů, pochází z jediného periodika, a to ze Zpráv Šaldova komitétu / Nachrichtenblätter des Šalda-Komitees, resp.
z jeho šestého čísla, které vyšlo v prosinci 1937. Toto číslo nese název Mšec, a jak název
časopisu napovídá, bylo psáno dvojjazyčně, česky a německy. Samotný název textu byl
přesto jediný, český, německá varianta Kornhaus, které městečko i panství užívaly od
středověku, v názvu nefiguruje. Emigranti i jejich přátelé se rychle naučili, že místní
občané nemají německé pojmenování rádi.
Díky tomuto propagačnímu číslu, které se snažilo život emigrantů ve Mšeci ukázat
v co nejpříznivějším světle, víme, že si v areálu zámku vše potřebné sami opravili a pro19) Světlo 58, č. 14, 4. 7. 1935, s. 3; č. 15, 19. 7. 1935, s. 2.
20) Světlo 57, č. 8, 13. 4. 1935, s. 4.
21) Vysoký komisař pro uprchlíky z Německa nebyl oficiálním údem Společnosti národů, protože Německo protestovalo proti jeho vzniku. Tento úřad existoval pouhých pět let, od roku 1933 do r. 1938. První komisař
MacDonald z USA setrval ve funkci pouze do prosince 1935, kdy se jí vzdal kvůli naprosté bezmocnosti. Po
něm nastoupil Brit Neill Malcolm (Aufruf: Streitschrift für Menschenrechte. 4, Nr. 15, 1. Mai 1934, s. 420; Černý,
Most k novému životu, s. 23).
10
story zařídili darovaným nábytkem. Využili práva na zahradu
– osázeli ji zeleninou (cibule, rajská jablíčka) a pěstovali zde ovoce,
i když první sezónu se jim vůbec
nic neurodilo. Kromě toho chovali
již zmiňované drobné domácí zvířectvo (vepře, králíky a drůbež).
Koncem roku 1937 pomýšleli na
rozšíření chovu drůbeže a hodlali si pronajmout menší kus půdy
a chovat tu kozy, aby děti měly
pravidelně mléko. Také vykopali
studnu. Počet emigrantů se pohyboval od 70 do 100 osob.
Zprávy Šaldova komitétu představily i některé z utečenců, konkrétně maličkou Margot, která
se narodila v německém žaláři
a záhy byla přesunuta do sirotčince. Slovo sirotčinec však bylo
pouhým eufemismem, protože
se dále píše: Křičela, když do pokoje
vstoupil někdo v bílém plášti, křičela a plakala, dotkl‑li se jejího sluchu
hluk, spatřila-li lidi. Německé děti
Titulní list 6. čísla „Zpráv Šaldova komitétu“ z prosince 1937
chodily do české školy a naučily se
obstojně i českému jazyku. Nejmenším dětem emigranti ručně vyrobili malinké postýlky. Osmičlenná omladina ve věku od 14 do 18 let nezahálela, i když pracovní zákaz pro
uprchlíky platí rovněž pro přijímání učednických míst. Lenošit jim nebylo dovoleno. Kromě
účasti na správě zámečku získávali dovednosti u místních řemeslníků, ale nemohli se
vyučit řádně. Vyráběli hračky pro 35 dětí a drobné předměty pro své příznivce. Získali
stav na tkaní koberců, a dokonce i odběratele pro své produkty. O Vánocích se konala
nadílka pro děti běženců i místních chudých, kterou pravidelně zahajoval svým proslovem mšecký starosta. V zámku dokonce fungovala samospráva a lékařská péče.
Předpokládáme, že děti celkem se zármutkem nesly přítomnost německého učitele, protože co se dopoledne naučily v české škole, pak s ním odpoledne opakovaly.22) S jistotou
víme, že se dcera komunistického dělníka Kausche, Johanna Kauschová, narozená roku
1923 v Leobschütz v Německu, čechizovala, resp. že se přinejmenším podepisovala na
úřední doklady jako Jana Kaušová, ačkoli se její rodiče stále psali německými jmény.23)
Mezi obyvatele zámku patřila také mladičká Lona Porstová. Utekla z říše kvůli své
lásce kolidující s nacistickými tzv. norimberskými rasovými zákony. Opovážila se totiž
zasnoubit se se Židem, a poskvrnit tak árijskou rasu. Patrně se jednalo o zubního lékaře
dr. Kurta Nadla (oba žádali o povolení k pobytu ve stejný den). Jinou uprchlicí byla
Käthe Wilbergová, vdaná žena, povoláním stenotypistka. Mezi uprchlíky byla i rodi22) Černý, Most k novému životu, s. 25.
23) SOkA Rakovník, f. OkÚ Slaný, expozitura v Novém Strašecí (dále jen Expozitura NS), kart. č. 28.
11
na Bartlových. Tito manželé, Josef a Pavla, se sice narodili na Loketsku, ale jednalo se
o německé státní příslušníky. Do emigrace je doprovázeli i jejich dva synové, Waltr (nar.
1922) a Kurt (nar. 1926). Jak je zřejmé, na zámku vedle sebe žili dělníci i lidé ze střední
společenské vrstvy. Projevilo se tak i zaměření obou podpůrných spolků – na komunisty, inteligenci a na jakoukoliv oběť xenofobie.24)
Více poznatků o každodennosti života uprchlíků ve Mšeci přinesla Květa Hyršlová
v úvodní studii ke své knize Česká inteligence a protifašistická fronta (K bojům a svazkům třicátých let), kde uvedla i některé vzpomínky českých obyvatel na zámecké hosty, zaznamenané v 70. letech 20. století: vzájemné návštěvy jak na zámku, tak u českých rodin
nebo československo-německé fotbalové zápasy, které nepřestaly ani tehdy, když jakýsi
oblíbený Willy a jeho kamarád odešli bojovat do Španělska. Bývalá hostinská z hostince
Na Knížecí vzpomínala na milou osmičlennou německou kapelu, která v jejím lokále
hrávala a vždy dostala najíst. Ještě dlouho pak Němci Na Knížecí psali, dokonce až od
Bajkalu. Jeden pamětník si také vybavil scénu, která na něj udělala dojem, totiž když
německé děti ze zámku jdou se svou opatrovatelkou na procházku a vyzpěvují si Až já budu velká.
Mládež každé národnosti a doby se chce bavit, a tak se běžně chodilo na tancovačky
a z jedné česko-německé dvojice se stal manželský pár. Kromě toho pořádali emigranti
také kulturní a diskusní večery. Časem získali kontakty na další utečence a navzájem se
navštěvovali.25)
Dalším zdrojem vzpomínek je publikace Rakovnicko v letech 1938-1941 (Vzpomínky
a archivní dokumenty) z poloviny šedesátých let 20. století.26) V této práci je připomenuto,
že na Rakovnicku a Novostrašecku se vytvořila nejhustší koncentrace běženců. Emigranti
byli z valné většiny ubytováni u jednotlivých rodin komunistů nebo sociálních demokratů, kteří je
podporovali finančně i politicky.27) Obavy ministerstva vnitra, že dojde k posílení KSČ členy
KPD,28) byly oprávněné. Antonín Ruh, emigrant pobývající v Rakovníku a pozdější velvyslanec Německé demokratické republiky v Rumunsku, uvedl, že ilegální vedení KPD
sídlilo v tehdy rudém Kladně a strana KDP se skládala z okresních organizací. Jejími členy byli i bezpartijní antifašisté. Každých 14 dní se prý konala schůze a politické školení.29)
Zajímavá je i vzpomínka Marie Laitnerové: Emigranti nesměli pracovat, a tak na obědy
chodili každý den do jiné rodiny. Byly to rodiny sociálních demokratů a komunistů. Neprohlašovali
se za komunisty, protože sociální demokraté by je nebyli podporovali, ačkoliv byli na tom finančně
lépe než komunisté, kteří byli buď bez práce, nebo jen částečně zaměstnáni a málo vydělávali,
přičemž museli vzdorovat šikanování čs. buržoasie.30) Sociální demokraté však neměli jediný
důvod německé komunisty podporovat, neboť ti je dlouho označovali za sociálfašisty.
Jako poslední uvedeme vzpomínku Václava Nádeníka, už přímo zaměřenou na mšeckou emigrantskou komunitu: Snažili se navázat styky s místními nezaměstnanými občany,
hlavně soudruhy, zvali je na své kulturní večery. Chodilo nás tam několik i s manželkami, svo-
24) Tamtéž.
25) Hyršlová, Květuše: Česká inteligence a protifašistická fronta (K bojům a svazkům třicátých let). Praha 1985, s. 39-40.
Vzpomínky mšeckých obyvatel zaznamenala v rozhovorech s pamětníky při svých návštěvách Mšece ve
dnech 18. a 25. srpna 1973 (tamtéž, s. 345, pozn. 27).
26) Cikánek, Antonín – Laitner, František (ed.): Rakovnicko v letech 1938-1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty).
Rakovník 1965.
27) Tamtéž, s. 5.
28) Komunistische Partei Deutschlands – Komunistická strana Německa.
29) Cikánek – Laitner, Rakovnicko v letech 1938-1941…, s. 10-11.
30) Tamtéž, s. 11-12.
12
bodní hledali kamarády a děvčata. Někteří
občané přicházeli tak, aby je nikdo neviděl.
V obci se vyskytli i šovinisté...31)
Jestliže se po válce v „růžových barvách“ a téměř idylicky vzpomínalo
na pomoc Československa německým
uprchlíkům, o odpůrcích této pomoci se hovořilo podstatně méně, pokud
jejich hlasy vůbec někdo připomínal.
Avšak v polovině třicátých let slyšet
byly. Periodikum Světlo na nové mšecké obyvatele nezapomínalo a občas se
k nim vracelo, nikdy však v přátelském
duchu. Už v srpnu si podle těchto novin
emigranti již zvykli a chovají se naprosto
jako doma. Všude jest jich plno, všude ozývá
se po obci podivná hrdelní němčina, hlučná
německá píseň, znící provokačně. Na ulici,
v obchodě, ve styku s českým obecenstvem
není u nich nejmenší snahy přiučit se řeči
země, která jim poskytla pohostinství.
Redaktoři Světla otloukali uprchlíkům o hlavu vše možné. Běženců bylo
několik desítek, tudíž jich muselo být
Lona Porstová musela opustit Německo, protože její plno. Stěží jim lze vyčítat, že český jazyk
snoubenec byl Žid (SOkA Rakovník)
je pro Němce velmi náročný. Emigranti
sami věřili, že nacisté se v Německu dlouho u moci neudrží a oni se brzy vrátí domů.
Světlo ale k tomu mělo vlastní vysvětlení, které do jedné skupiny řadilo jak demokraticky
smýšlející Němce a antinacistické internacionální komunisty německého původu, tak
jejich pronásledovatele, nacisty: Němci z říše věří, že jim patří celý svět. […] Jedí, pijí, s fotografickými přístroji se procházejí a fotografují. [!] Všecko možné, zdá se, že někteří mají i určité
poslání. Nejeden vzdálí se na několik dní a přijede se zásobou peněz. Štědrými podporovateli
jejich jsou zejména pražští němečtí Židé, kteří je vybavili nábytkem, šatstvem, prádlem. Avšak
i jiní souvěrci v našem okolí neváhají dáti průchod sympatiím svým souvěrcům. Bývá to břitce
kritizováno a odsuzováno.32)
Počet utečenců židovského původu se mi nepodařilo zjistit a ani to nepovažuji za
důležité. Podstatné je to, že emigranti byli chápáni jako celek z hlediska jejich potřeb
a antinacistického smýšlení. Výborně to vystihl již několikrát zmiňovaný Bohumil Černý,
který ve své citované práci napsal: Zájmy ČSR se ztotožňovaly se zájmy a osudy emigrantů
i odpůrců nacismu v říši.33) O tom, že mezi utečenci se nacházeli i agenti nacistických tajných služeb, není pochyb. Kdyby této možnosti nevyužili, neměli by ostatně nárok na
svůj plat. K rejdům nacistů na československém území se ještě vrátíme.
Koncem září, v den svatého Václava, se Světlo opět věnovalo emigrantům. V příznačně
nazvaném článku Pěkné nadělení informovalo, že spolu s emigranty zavlečena byla do Mšece
31) Tamtéž, s. 15.
32) Světlo 57, č. 15, 3. 8. 1934, s. 1.
33) Černý, Most k novému životu, s. 22.
13
z Hitlerlandu spála. Onemocnělí jsou dopravováni do slánské všeobecné nemocnice, ostatní je
nutno pečlivě izolovat, aby nezamořili celou obec, ba snad i kraj, neboť libují si velice v návštěvách
okolních obcí. Zpráva škodolibě končí: Navštěvují zejména své ochránce.34)
Zámek Mšec zřejmě pravidelně navštěvovali četníci. Zpočátku to bylo pro emigranty
překvapením, ale brzy si zvykli. Žádná podvratná činnost nebyla odhalena. Významnější
návštěvy, o nichž informoval tisk, proběhly v letech 1934 a 1935. Ústřední ředitelství
státních lesů a statků se zajímalo především o druhou medializovanou prohlídku, která
pátrala po údajné tajné vysílačce. Veškeré pátrání bylo bezvýsledné a tři zadržení emigranti byli pro absenci jakýchkoli důkazů propuštěni.35)
Pravděpodobně se jednalo o Willyho Löschnera (snad týž Willy, který později odešel
bojovat do Španělska), Adolfa Sachse a Friedricha Karla Kruse, zadržené v rozpětí 18. až
22. února 1935 na území tehdejšího kladenského okresu. Přestože byli zproštěni obžaloby, jejich vazba se prodlužovala, a dokonce jim hrozilo vyhoštění. V jejich věci interpeloval v květnu 1936 poslanec Rudolf Dölling spolu s dalšími, např. Karolem Šmidkem,
Bruno Köhlerem, Janem Švermou, Rudolfem Slánským a Viliamem Širokým. Ze složení
zastánců těchto utečenců vyplývá, že se s jistotou jednalo o německé komunisty, kteří
snad i vykonávali jistou činnost – buď zakázanou politickou (ale v této době už bylo
Československo spojencem Sovětského svazu), nebo dokonce špionážní. S určitostí šlo
ale o aktivity směřující proti říši.36)
Četnické návštěvy ve Mšeci se staly jakýmsi rituálem. Spolehlivé doklady o tom
máme sice až od roku 1937, ale není pochyb, že tomu bylo zvykem již dříve.
Dohra dobrodružné epizody ve Mšeci37)
Ač hostitelské Československo požadovalo, aby ti, kteří získali právo azylu, nevyvíjeli žádnou politickou činnost, muselo si být vědomo, že to bude zcela jistě a ve značné
míře porušováno, zvláště když utečenci věřili v konec nacismu a chtěli se co nejdříve
vrátit domů. Splnění těchto svých tužeb byli pochopitelně ochotni pomoci i přímou akcí,
třebaže nelegální a životu nebezpečnou.
Následující epizoda začala již v Německu v květnu 1935. Týkala se dvou mladíků
a jejich manželek. Gerhard Berthold, kreslič reklam, narozený v roce 1913 v Drážďanech,
spolu s Manfreden Lieberwirthem, nar. v Drážďanech r. 1912, se nejprve stali příslušníky německé sociální demokracie a později přešli ke KPD, v jejíchž řadách setrvali i po
uchopení moci nacisty. Berthold pro stranu vybíral příspěvky a zajišťoval místnosti pro
schůze. V květnu 1935 byl po sérii výhrůžek ze strany nacistů zverbován pro gestapo. Bertholda nasadili nacisté i na československém území. Pronikl do komunistického
sekretariátu v Teplicích-Šanově a jednoho soudruha vylákal do svých rodných Drážďan,
kde jej tajná policie zadržela. Pro spolupráci s gestapem se nechal zverbovat i Lieberwirth, který byl rovněž vyslán do Československa.
Gerhard Berthold se stal osudným i dalším třem svým krajanům. Čtvrtého července
1935 došlo k přestřelce na československo-říšské hranici, resp. už na území nacistického
státu. Ten den se měl Berthold sejít s několika nosiči ilegálních tiskovin, které byly z Československa pašovány do Třetí říše. Jeden gestapák si vynutil, že půjde s Bertholdem
34)
35)
36)
37)
14
Světlo 57, č. 19, 28. 9. 1934, s. 2.
NA Praha, f. ÚŘSLS, kart. č. 194.
Černý, Most k novému životu, s. 18.
Zpracováno na základě kapitoly Zrádce z citované knihy Černý, Most k novému životu, s. 72-80.
této skupině vstříc. Soudruzi však při setkání pojali podezření, že s „uvítacím výborem“
není něco v pořádku, protože měl přijít jen samotný Berthold. Při krátké přestávce se
jeden z nosičů vydal na kratičkou obchůzku, ale narazil ihned na příslušníky nacistické
bezpečnosti. Došlo k přestřelce, během které se Berthold ukryl v příkopu a pak utekl. Dva nosiči, Niklas a Tiermann, byli zastřeleni, ale do ruky raněný Richter, než také
padl, postřelil tři nacisty (dva do nohy a jednoho do obličeje). Čtvrtý z ilegální skupiny,
Lehmann, utekl a podal zprávu o průběhu střetnutí.
Tento zážitek ukončil působení Bertholda a Lieberwirtha ve službách gestapa. Oba
dostali strach a rozhodli se prchnout i s manželkami z Německa – zvolili Československo.
Po příchodu na naše území sdělili své osudy Sdružení pro podporu německých emigrantů.
To se obávalo pronikání nacistických agentů, a proto informovalo policii. Na Bertholda
navíc vydala říše zatykač. Druhý den prohledali českoslovenští strážci zákona byt
v Dlouhé ulici na Starém Městě pražském, kde se Berthold z Lieberwirthem zdržovali,
a zatkli jejich manželky, neboť neměly žádné průkazy. Policie slíbila, že je propustí, až
všichni obdrží evidenční list od některého z podpůrných komitétů. To se posléze stalo
a ženy byly propuštěny z vazby.
Lieberwirthovy pak Sdružení vyslalo na konci srpna 1935 s falešnými jmény Peter
a Vera Götzovi do Mšece. Cestovní doklady jim pro jistotu byly zabaveny. Bertholda se
29. srpna kdosi pokusil u Olšanských hřbitovů v Praze unést nebo zabít (pravděpodobně
mstící se gestapo, i když pomstu komunistických odbojářů nelze zcela vyloučit). Podařilo
se mu utéci a o několik dní později, 2. září, vše vypověděl na policejním ředitelství.
Události se sice okrajově, ale přece jen dotkly Mšece. Nejdůležitější bylo, že v jejich
důsledku došlo ke zvýšení dozoru nad německou utečeneckou komunitou. Byla zavedena povinnost hlásit každý příchod a odchod, což pochopitelně noviny Světlo hned
zaregistrovaly a vyjádřily znepokojení nad tím, že k tomu došlo až nyní: Nepochopitelná
neopatrnost!38) Avšak spíše to byl důsledek přitvrzování boje na výzvědné frontě.
Oba mladé německé páry nakonec zatkla československá policie. Na konci ledna 1936 sice upustilo vrchní státní zastupitelstvo od podezření ze špionáže, ale dále
Lieberwirthovy stíhalo pro používání falešných jmen...
Přestože tyto události k popularitě utečenců nepřispěly, fungovali emigranti jako příklad k vymezení se demokratického Československa vůči nacistické říši: Němečtí emigranti (vystěhovalci) žijící na Kladensku počtem 46 a volně se zde pohybují, kdežto náš krajan
Frant. Vinařický ze Slaného, který se pustil pěšky přes Německo, byl zde uvězněn celkem 16 dní
a obrán o všechen svůj majetek. V tom je také rozdíl mezi demokracií a diktaturou.39)
1937 – poslední rok emigrantů ve Mšeci
Z archivního fondu Demokratické péče, dochovaného jen v torzu, se dovídáme, že
v lednu 1937 se rozběhla akce na získání finančních prostředků potřebných pro vystěhování čtyř německých rodin do jihoamerické Kolumbie. Zda se to týkalo někoho ze
Mšece a zda se záležitost nakonec vůbec realizovala, nevíme. Naproti tomu se ze Mšece
téhož roku odhlásil německý dělník Pavel Raasch, aby vyrazil do Anglie.40) V každém
38) Světlo 58, č. 19, 20. 9. 1935, s. 3. Viz také VSS 13, 1935-1936, s. 47.
39) VSS 13, 1935-1936, s. 96.
40) Expozitura NS, kart. č. 28.
15
Typizovaný formulář patrně jednoho z podpůrných spolků vyplněný na jméno Käthe Wilbergová (SOkA
Rakovník)
16
případě to vypovídá o aktivitách emigrantského spolku a o záležitostech, které museli
řešit i uprchlíci ve Mšeci.41)
V dubnu 1937 jeden z členů zámecké omladiny, student Herbert Pütters, odevzdal
jménem emigrantů v Lánech T. G. Masarykovi k narozeninám album fotografií ze života
utečenců na zámku ve Mšeci. Na titulní desce stálo napsáno: Dem Herrn Präsident – Befreier
T. G. Masaryk dankbarst gewidmet von den deutschen Flüchtlingen in Mšec. Prezidentovo
poděkování pak úřady vyřídily tehdejšímu vedoucímu emigrantů Rudolfu Blankovi.42)
V červnu a červenci začalo být naznačováno, že by se utečenecká komunita měla přesunout ze Mšece jinam. Emigrantům se doporučovalo, aby změnili okres (tyto rady se
pak opakovaly v září). Právě z tohoto období máme dokumenty svědčící o poměrně
častých návštěvách četníků, kteří kontrolovali početní stav běženců i to, co právě dělají.
Uprchlíci poctivě hlásili své odchody i příchody a mšečtí četníci je pečlivě evidovali,
i když některé jejich úřední zprávy měly komický ráz, když například hlásily, že menší
děti, školou nepovinné, byly v jedné místnosti s 2 dozorkyněmi, resp. vychovatelkami při koupání
dětí přistiženy.43) Prezidium zemského úřadu telefonicky povolilo 31. července nemocným emigrantům, kterým nebyl povolen další pobyt v obvodu, že mohou ve Mšeci
zůstat.44) Jmenovitě se jednalo o komunistu Josefa Bartla, Henny Jacobyovou, která se
starala o děti, a o některé další.
Šaldovu komitétu se plány na přestěhování uprchlíků pochopitelně nelíbily. V srpnu
1937 měl komitét na starosti 29 mužů, 22 žen a 32 dětí a většina z nich se nacházela ve
Mšeci. Komitét argumentoval tím, že měsíčně vydává na zajištění svých svěřenců 20 000
korun. Právě kolektivní ubytování snižuje pro dobrovolnickou organizaci již tak vysoké
náklady a relativní blízkost Prahy umožňuje snadné spojení a kontrolu, zvláště když se
přes léto přijímají uprchlíci i z jiných podpůrných organizací.
Poměr mšeckých obyvatel k emigrantům líčil Šaldův komitét jako bezproblémový.
Okresní hejtmanství i místní četníci nevěděli o žádných stížnostech na běžence. V září
ministerstvo rozhodlo, že se provedení tohoto odsunu až na další pouští. Mělo se vyčkat
do ukončení adaptace tábora ve Svatobořicích u Kyjova.45) Tlak na přesun komunity
z důvodů bezpečnosti země přesto trval. Například koncem října napsal Šaldův komitét
okresní politické správě o zjištění, že celá řada našich svěřenců […] má co nejdříve opustiti
svůj dosavadní domov. Dále spolek informoval, že intervenuje u ministerstva vnitra, aby
své rozhodnutí změnilo. Z těchto důvodů komitét prosil, aby proti vypovězeným emigrantům nebylo zakročováno.46)
Návrhy na přestěhování emigrantů ze Mšece byly zdůvodňovány nedaleko probíhající výstavbou opevnění proti rozpínavému nacistickému sousedovi.47) Pro nacistic41) AMP, sign. SK XXII/2030.
42)V překladu: „Panu prezidentovi Osvoboditeli T. G. Masarykovi věnují vděční němečtí uprchlíci ve Mšeci“ (Expozitura
NS, neuspořádaná část fondu, kart. č. 1).
43) Expozitura NS, kart. č. 28. Ostatně důslednost mšeckých četníků ocenil i velitel okresní četnické stanice ve své
zprávě ze 16. prosince 1937: Bylo zjištěno, že evidence cizinců ve Mšeci provádí se tamním četnictvem velmi pečlivě
a svědomitě a že každá změna cizinců jest veliteli tamní četnické stanice hlášena a známa. Ovšem v téže zprávě byl
jeden z podpůrných spolků přejmenován na Šaldový komitét, přičemž však háček není téměř vidět, a tudíž se
zdá, že se jedná o Saldový komitét... (tamtéž).
44) Expozitura NS, kart. č. 28; neuspořádaná část fondu, kart. č. 4.
45) Hyršlová, Česká inteligence a protifašistická fronta…, s. 35-37.
46) Expozitura NS, kart. č. 28.
47) Poblíž Mšece se stavěla linie Vnější obrany Prahy, která v oblasti běžela zhruba po čáře Slaný – Smečno –
Kačice – Srby (k tomu např. Lášek, Radan: „Pražská čára“. Československé opevnění z let 1936-38. Vnější obrana
Prahy. Dvůr Králové n. L. 1995).
17
ké agenty byla obranná linie cílem velice lákavým a hlavně snadno zjistitelným (utajit výstavbu bunkrů v demokratické zemi a zejména v mírových dobách je nemožné),
a proto bylo nutno z důvodu holé opatrnosti odstraniti odtud všechny cizí živly, o nichž není
nikterak jisto, že jsou vesměs z hlediska bezpečnosti našeho státu loajální a spolehliví.
Námitky komitétu týkající se ekonomických a bezpečnostních záležitostí byly vyvráceny – právě blízkost velkoměsta prý umožňuje snadnější špionážní aktivity, navíc ani
údajná zdravotní slabost nebrání přemístění utečenců.48) Bezpečnostní složky si nemohly
dovolit žádnou benevolenci či ohleduplnost ve chvíli, kdy se zhoršovala mezinárodní
situace, což se projevovalo i zvýšenou agresivitou nacistických tajných služeb a zostřováním boje s nimi. Mšečtí emigranti chtě nechtě představovali jisté bezpečností riziko
pro stát. Koneckonců existoval také zákon na obranu státu, jehož prováděcí nařízení číslo 155 z 19. června 1936 v jedenáctém paragrafu prohlašovalo desetikilometrové území
před i za opevněným pásmem nebo místem za jeho součást. Mšec se nacházela přibližně
8-10 km před obrannou čárou Prahy. V takovém prostoru se mohla stavební, hoteliérská, turistická nebo podnikatelská činnost vykonávat jen se souhlasem vojenské správy.
Právě s ohledem na toto nařízení trvaly úřady na přestěhování německých emigrantů ze Mšece, přičemž si interně sdělovaly, že se k novému pobytu doporučují okresy
Humpolec, Kamenice n. L., tehdejší Německý Brod a Pelhřimov.49)
Dne 24. listopadu 1937 vydalo prezídium zemského úřadu v Praze oběžník, který
informoval, že se nacisté obzvláště zaměřují na utečence v pohraničí, jimž se pochopitelně stýská po domově, a proto s ním udržují jistý korespondenční kontakt. Ze sledování
tohoto styku nacisté vědí, kde se emigranti nacházejí. Chtějí rozrušit německý domácí
i zahraniční odboj a využít stesku uprchlíků k jejich zverbování pro své cíle. Na toto
nebezpečí byla o týden později, 3. prosince, upozorněna zejména četnická stanice ve
Mšeci.50)
Třicátého listopadu zavolal na Ústřední ředitelství státních lesů a statků major
Kalab ze Zemského vojenského velitelství, že by ministerstvo národní obrany potřebovalo ihned ubytovat vojsko ve mšeckém zámku, a jelikož v tomto zámku jsou ubytováni
němečtí emigranti, jest potřeba, aby nepřišli ve styk s vojskem, tyto vypověděti.51) A protože
Demokratická péče měla zámek v užívání podle dohody z března 1934 pouze do odvolání a s určitou výpovědní lhůtou, nebránilo nic tomu, aby úřad okamžitě armádní žádosti
vyhověl. Bylo rozhodnuto, že doporučené dopisy oznamující Demokratické péči a Šaldovu komitétu výpověď emigrantů ze mšeckého zámku musejí být doručeny 3. prosince
1937. Nekompromisní závěr říká: Kdyby dne 1. ledna 1938 nebyly místnosti volné, zakročte
neprodleně u finanční prokuratury v Praze o soudní, resp. exekuční vyklizení jejich.52)
Oba dopisy byly odeslány prvního prosince 1937. Důvodem byl přesun 1. cyklistického praporu z Jaroměře do Slaného, kde však tamější kasárny nebyly ještě dostavěné.
Slánský městský úřad se 26. listopadu obrátil na ministerstvo s návrhem, že by se útvar
mohl dočasně ubytovat ve mšeckém zámku, jehož ½ jest prázdná a druhá polovina obývána
říšskoněmeckými emigranty. Městský úřad ve Slaném také upozornil ministerstva vnitra
48) Expozitura NS, neuspořádaná část fondu, kart. č. 2.
49) Expozitura NS, kart. č. 28. Nejblíže se opevnění tzv. Pražské čáry dostalo ke Mšeci v oblasti vsí Přelíc – Ledce
– Nová Ves, což je asi 8 km vzdušnou čarou od mšeckého zámku (Lášek, „Pražská čára“…, zvl. mapa na
s. 38‑39).
50) Expozitura NS, neuspořádaná část fondu, kart. č. 5.
51) NA Praha, f. ÚŘSLS, kart. č. 194. Od slova „aby“ až po „vojskem“ červeně zatrženo. Dále „tyto vypověděti“ dvakrát červeně podtrženo.
18
a národní obrany, že by z důvodů výstavby opevnění bylo vhodné běžence přestěhovat.53)
Spolkům nezbývalo nic jiného než se podřídit. Podmínky dohody o užívání zámku emigranty mluvily jasně. V listě přiloženém do již uvedeného mšeckého čísla Zpráv
Šaldova komitétu si však neodpustily postesk nad tímto rozhodnutím: Uznáváme, že mohou
existovati důvody opravňující provedení uvedeného nařízení. Pociťujeme však jako zbytečnou
tvrdost, že o tom jsme vyrozuměni teprve tři týdny před Vánoci.54)A tak v době, kdy uvedené
propagační číslo Zpráv týkající se života emigrantů ve mšeckém zámku vyšlo, bylo už
jisté, že pobyt německé komunity ve Mšeci skončí. Šaldův komitét aspoň požádal o prodloužení výpovědní lhůty na tři měsíce, z důvodu složitosti nového ubytování téměř
stovky osob, z toho 35 dětí. Poukazoval na to, že svátky zkracují dobu na hledání jejich
náhradního umístění. Navíc si stěžoval, že přesun živého i mrtvého inventáře výrazně
zatíží rozpočet spolku.55)
V polovině prosince se ve Slaném sešla komise s cílem dojednat podmínky ubytování
vojáků a vymezit přesně jejich prostory. Komise toho dne také zavítala do Mšece a vyčlenila pro vojsko severní křídlo zámku. Státní správa také požádala vojáky o vyjádření,
zda budou chtít zámek používat dlouhodobě, a to z důvodů jednání o prodeji zámku
obci. Armáda měla případně nejméně měsíc dopředu oznámit, kdy prostory ve Mšeci
opět uvolní. Branná síla mohla provádět stavební úpravy, avšak pouze na své vlastní
náklady, stejně tak mohla instalovat i vlastní kamna, lampy a umyvadla, která by si
při odchodu zase vzala zpět. Komise konstatovala absenci elektřiny. Město Slaný bylo
vojenskou správou pověřeno vykopat latríny, vybílit místnosti a snad vybourat i příčky.56)
V době návštěvy komise její členové nezaznamenali, že by se běženci chystali k odchodu. Naopak si velmi dobře povšimli, že místnosti vyzdobeny jsou obrazy Lenina, Stalina
a nápisy chválícími režim ve Španělsku [předpokládáme, že nikoli frankistický – pozn.
D. H.] a v Rusku. Celkový dojem byl ten, že emigranti jsou57) příslušníci komunismu. Okresní
úřad i vojáci požádali, aby se přikročilo k případnému použití zákona o pobytu cizinců (52/1935 Sb. z. a n.), pokud by se němečtí utečenci do 1. ledna 1938 nevystěhovali.
Při přemísťování Němců mělo být nápomocno četnictvo. Počítalo se s tím, že emigranti
budou po tři měsíce ubytováni v zámku v Přerově.58)
Ve dnech 18. a 19. prosince se německé děti na Dětském dni rozloučily se svými českými kamarády a spolužáky a zarecitovaly dojemnou báseň (viz Příloha II).59) Dne 21.
prosince se sedmnáct německých dětí přišlo do školy naposledy rozloučit s českými
spolužáky. Toho dne se zámečtí obyvatelé odstěhovali do Přerova. Leopold Zubr to líčí
slovy: Plakaly a děkovaly za všecko, co jsme jim poskytli. I mšecké děti byly dojaty. Žák Bartl z (?)
53)
54)
55)
56)
57)
58)
59)
Tamtéž.
Zprávy Šaldova komitétu / Nachrichtenblätter des Šalda-Komitees 12, 1937, č. 6, vložený list.
Tamtéž, protokol z 15. prosince 1937.
Perem připsána vsuvka „asi“.
SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Prameny k dějinám Mšece a okolí I, s. 66. Květuše
Hyršlová uvádí, že se tato báseň recitovala až o dva dny později, tedy 21. prosince, při odjezdu emigrantů
ze Mšece. Odkazuje se přitom na Zubrův rukopis „Mšecké kroniky“. Mnou použitý citovaný sešit Prameny
k dějinám Mšece a okolí I. na straně 66 říká: Při Dětském dni 18. a 19. prosince měly jejich děti také své vystoupení
a recitovaly společně. Ihned následuje citovaná báseň, z čehož usuzuji, že byla přednesena už na dětských
dnech. Snad ji děti při svém odjezdu zopakovaly (Hyršlová, Česká inteligence a protifašistická fronta, s. 40).
19
roč. přitiskl se k řediteli Frant. Valentovi, chytil
jej za ruku a řekl s pláčem: „Nikdy nezapomenu
na českou školu.“60)
Téhož dne přišel příkaz z ministerstva
vnitra zjistit počet emigrantů, včetně jejich
svršků, drůbeže a dobytka. Jednalo se o 11
rodin (28 mužů, 25 žen, 17 dětí školou
povinných a 12 maličkých). V té chvíli mohl
mšecký zámek pojmout 90 osob (tolik měl
postelí, slamníků a podhlavníků). Každý
uprchlík měl 2 cestovní kufry nebo odpovídající vaky, 3 garnitury prádla a dva obleky. S tímto skromným majetkem opravdu
nemuseli při balení spěchat.61)
Místní tisk odchod běženců uvítal a suše
konstatoval, že žili u nás několik let a požívali
úplné volnosti, s českým prostředím se nesžili,
a proto nebude na škodu, odstěhují-li se zas do
jiné krajiny.62) Odchod emigrantů svérázně
zaznamenalo i Večerní České Slovo ze čtvrtka 20. ledna 1938. V názvu lživého článku
účelově spojilo dvě různé události: Dva říšskoněmečtí příslušníci odsouzeni za vojenskou
zradu. Za asyl se odměnili pácháním alotrií.
Chodby a pokoje zámku ve Mšeci pomalovány
Walter Bartl – snad tento ze dvou sourozenců bolševickými hesly. O mšeckých běžencích
Bartlových se při odjezdu emigrantů ze Mšece chytil Večerní České Slovo pak napsalo: Překvapení
ředitele Fr. Valenty a řekl, že nikdy nezapomene na způsobili také němečtí emigranti, kterým byl
českou školu (SOkA Rakovník)
blahovolně poskytnut útulek na zámku ve Mšeci
na Kladensku. V těchto dnech zámek opustili. Dělníci, kteří zámek opravují, vypravují s rozhořčením, v jakém stavu emigranti zámek zanechali. Stěny jsou pomalovány nejen bolševickými
hesly a symboly, ale také počmárány neslušnými obrázky. Zničena je tak malba na schodištích i ve
světnicích. Lidé, kteří prosili, aby jim z lidskosti byl poskytnut asyl, když jim otrnulo, se odměnili
pácháním alotrií.63)
Celý článek byl vytištěn tučně a zvýrazněn orámováním. V titulu uvedení špióni
neměli se mšeckou komunitou vůbec nic společného, ač název článku napovídal něco
jiného. Při zběžném přečtení takových novin musel čtenář získat dojem, že stát poskytuje útočiště vlastním nepřátelům. Pravicovým čtenářem musely být údaje o bolševických
heslech považovány za těžký hřích (o tom, že mezi uprchlíky bylo množství komunistů,
víme), a pokud byl čtenář vůči extrémní levici smířlivý, třeba díky spojenecké smlouvě
se Sovětským svazem, jistě ho musela „nadzvednout“ zmínka o nemravných piktogramech na zdech starobylého zámku.
60)
61)
62)
63)
20
SOkA Rakovník, Zubr Leopold - osobní fond, neuspořádáno, sešit Prameny k dějinám Mšece a okolí I, s. 66.
Expozitura NS, neuspořádaná část fondu, kart. č. 2.
VSS 15, 1937-1938, s. 104.
Večerní České Slovo 20, č. 16, 20. 1. 1938, s. 3.
Článek podobného obsahu pochopitelně zaujal státní správu, která již 22. ledna uvedla nepochybně „zajímavé“ poznatky redakce Večerního Českého slova na pravou míru.
Úředník ve svém dokumentu elegantně obešel využití příhodného slova lež. Uvádí:
Shora zmíněná novinářská zpráva, pokud se týká poměrů v zámku ve Mšeci, neodpovídá skutečnosti. Dále píše, že stavitel Alois Koula ze Slaného při převzetí mšeckého zámku 12.
ledna 1938 nenalezl na chodbách žádná bolševická hesla ani symboly, tím méně vulgární
vyobrazení, pokud za něj nelze považovat výjev čápa požírajícího žábu a vyobrazení
kohouta. Totéž potvrdil arch. ing. Josef Kočí ze slánského městského úřadu, který s Koulou do opravy zámek přebíral. Ani sedm dělníků z opravy o ničem závadném nevědělo,
ba dokonce ani nemohlo, protože nevládli německým jazykem. Naproti tomu našli stavebníci dvojjazyčný nápis: Za tento domov vděčíme váženému presidentu Osvoboditeli T. G.
Masarykovi a českému obyvatelstvu, které nás podporuje.64)
Dozvuk
Po mnichovských událostech roku 1938 a zejména po březnových dnech r. 1939 už
uprchlíci před Hitlerem neměli v českých zemích mnoho důvodů zůstat. Víme, že někteří odešli už dříve bojovat do Španělska a že někteří se dostali i do Sovětského svazu.
O jednom z nich je známo i to, že se později stal velvyslancem Německé demokratické
republiky.
V důsledku katastrof, které od roku 1938 stíhaly český a slovenský národ, došlo ke
zpřísnění spolkového zákona vládním nařízením 13/1939 Sb. z. a n. Podpůrné spolky
se rozpadly nebo ukončily svoji činnost. V kanceláři Demokratické péče pracovali vesměs
pouze emigranti a od března 1939 nebylo po nich (ani po předsedovi a místopředsedovi)
už žádných stop. Demokratická péče i Šaldův komitét byly úředním nařízením ke dni 30.
června 1939 zpětně rozpuštěny.65)
Desítky protinacisticky smýšlejících Němců nalezly ve mšeckém zámku dočasný
domov. Přes nepřátelství některých českých šovinistů tu strávili emigranti několik let
a později, snad v příliš eufemistických tónech, na Československo vzpomínali. Jednalo se
o různorodou skupinu: pravděpodobně o několik Židů, o několik liberálů a o množství
sociálních demokratů a komunistů. Jejich politická orientace není důležitá, protože
všichni tito lidé stáli v jedné frontě proti nacistickému nebezpečí. Všichni měli společný
cíl a zájem, shodné s cíli a zájmy domácího českého obyvatelstva.
Pokud docházelo k nějakým třenicím, jednalo se o úřední nedorozumění nebo o osobní nevraživost. To, že se Němci sžili s místním obyvatelstvem, obzvláště děti a mládež,
ukazuje, že hranice mezi lidmi jsou budovány jen uměle. Československý stát se zařadil
mezi demokratické země, které přijímaly uprchlíky z nacistického Německa a poskytly
jim účinnou ochranu a pomoc.
64)Ihned pod českým zněním následoval německý ekvivalent: „Präsidenten Befreier T. G. Masaryk und der Solidarität
der Bevölkerung der ČSR.“ Doslovně: „Prezidentu Osvoboditeli T. G. Masarykovi a obyvatelstvu ČSR.“ Posledním
nalezeným nápisem byl tento: „Unsere Kinder solen sein wilkommene Gaste am Tisch des Legend.“ Přeloženo:
„Naše děti by měly být vítanými hosty u stolu života.“ (Expozitura NS, neuspořádaná část fondu, kart. č. 2).
65) AMP, sign. SK XXII/2030, SK II/934.
21
Příloha I
Grossmann, Kurt: Mšec. In: Aufruf. Streitschrift für Menschenrechte. Nr. 15.,
Jahrg. IV., 1. Mai 1934, s. 420.
Professor I. M. M a c D o n a l d ist nach Prag gekommen. Befugte und Unbefugte haben mit
ihm gesprochen, und er hat sich ihre Klagen und Wünsche mitangehört. Dann ist er nach Mšec
gefahren.
Was ist Mšec? Mšec, das früher einmal Kornhaus hiess, liegt 22 km von dem Industrieort
Kladno entfernt. Ein versonnenes Städtchen, umgeben von sieben herrlichen Seen und grossen
Wäldern, deren Frühlingsgrün hoffnungsfreudig stimmen könnte. Ein riesiger Tierpark mit einer
30 km langen Mauer macht Mšec beinahe zu einer Sehenswürdigkeit. Aber nicht Seen, nicht
Wälder, nicht Tierpark sind unser Reiseziel, unser Weg führt zu dem alten Schloss, das jahrzentelang unbewohnt gewesen ist. Heute ist neues Leben dort eingezogen. Dank der Iniziative des
Šalda-Komitees haben die Demokratischen Flüchtlinge in den luftigen Räumen untergebracht.
Zuerst waren Betten das einzige Mobiliar. Aber langsam wurden die Erfolge des verchiedenen
Hilferufe sichtbar. So manchen alter fast nicht mehr gebrauchsfähiger Hausrat erwachte zu neuem Leben. Das Schloss, noch vor einem Monat leer und kahl, bekam ein neues Gesicht.
Auf dem Boden der Selbstverwaltung sind hier die Flüchtlinge zusammengefasst. So ein
Haus, das trotz seiner Grösse manche Primitivität aufweist, erfordert Arbeit. Wasserleitung gibt
es, aber kein Wasser. Das muss aus dem Dorf herangeschleppt werden. Die Räume bedürfen
der Ausstattung. Der Tischlermeister mit seinen Gehilfen hat das zu besorgen. Und da ist der
Wäschereibeschliesser, der Küchenvorstand und nicht zulezt der Arzt, der die Flüchtlinge in
rührenden Fürsorge betreut. Da ist der „Landwirtschaftminister“, der mit den Arbeiterkolonnen
auszieht, um in dem Garten Gemüsebeete anzulegen. Das hier gezüchtete Gemüse wird später
in die Küche der Flüchtlinge wandern. Und da ist auch ein grosser Park mit herrlichen Wegen,
die bearbeitet werden, weite Fläche, auf denen man so gut Kartoffeln pflanzen könnte. Auch eine
emsig arbeitende Schusterei ist vorhanden, eine Waschküche, und in wenigen Tagen bekommt der
Schneider seine Nähmaschine.
Gewiss müssen Zuschüsse geleistet werden. Aber wenn etwas Viehzucht eingerichtet werden
könnte, wenn Landpachtung möglich sein wird, dann wird Mšec eines Tages das erste grosse
sich selbst versorgende Flüchtligskollektiv sein, und unsere Fürsorge wird damit den schönsten
Preis für ihre Arbeit erhalten: Menschen aus den verschiedensten politischen Lagern eine neue
Heimat mit einem Lebensziel gegeben zu haben. Schon wächst Dorf und Schloss, wachsen deutsche Flüchtlinge und tschechische Landbevölkerung eng zusammen. Die Kinder besuchen die
tschechische Schule und so schlingt sich ein Kulturband zwischen dem andern Deutschland und
der Tschechoslowakei.
Das wurde dem Hohen Kommissar am letzten Sonntag gezeigt, und ich glaube, es war nicht
das Unwichtigste seines Besuches. Was wird er tun, um Mšec lebenfähig zu erhalten?
Překlad:
Profesor I. M. MacDonald přijel do Prahy. Hovořily s ním kompetentní i nepovolané
osoby a on si vyslechl jejich stížnosti a přání. Poté odjel do Mšece.
Co je Mšec? Mšec, dříve pojmenovaná Kornhaus, leží 22 km od průmyslového Kladna.
Snivé městečko, obklopené sedmi nádhernými jezery a rozlehlými lesy, jejichž jarní zeleň
dokáže radostně naladit. Mšec se stala skoro pamětihodností díky rozlehlé oboře s 30 km
22
dlouhou zdí. Cílem naší cesty nejsou jezera, lesy či obora, naše cesta vede ke starému
zámku, který zůstal po dlouhá desetiletí neobydlen. Dnes ale znovu ožil. Díky iniciativě
Šaldova komitétu zde společně Demokratická péče a Šaldův komitét umístily 70 uprchlíků.
Zprvu byly jediným nábytkem postele, ale pozvolna začaly být znát úspěchy různých
žádostí o pomoc. Nepoužívaná vybavení domácností probudila vše k novému životu.
Zámek, který byl ještě před měsícem holý a prázdný, dostal novou tvář.
Uprchlíci tu jsou shromážděni na půdě samosprávy. Takový dům, který navzdory
své velikosti vykazuje mnohé jednoduchosti, vyžaduje práci. Nachází se tady vodní
potrubí, ale nikoli voda. Tu je třeba připojit z vesnice. Místnosti je nutné vybavit, což má
obstarat tesařský mistr se svými pomocníky. Je tu hospodář prádelny, předseda kuchyně
a v neposlední řadě i lékař, který o uprchlíky pečuje s dojemnou starostlivostí. Nechybí
„ministr zemědělství”, který přišel se zástupy dělníků, aby na zahradě vysadili zeleninové záhony. Vypěstovaná zelenina později poputuje do uprchlické kuchyně. A je tu
i velký park s nádhernými cestami, rozlehlé plochy, na nichž lze tak dobře pěstovat
brambory. Je tu také pilně pracující obuvnická dílna, prádelna a v několika málo dnech
dostane krejčí svůj šicí stroj.
Nepochybně musí být poskytnuty příspěvky. Ovšem, když bude zřízen chov dobytka, když bude možné pronajmout půdu, pak se Mšec jednoho dne stane prvním velkým
kolektivem uprchlíků, který uživí sám sebe, a za naši starostlivost obdržíme nejkrásnější
cenu: že jsme lidem z různých politických táborů dali novou vlast s životním cílem.
Vesnice a zámek i němečtí uprchlíci a české obyvatelstvo se úzce sžívají. Děti navštěvují
českou školu, a tak se rozvíjí kulturní vazba mezi Německem a Československem.
Minulou neděli vše viděl vysoký komisař a já věřím, že to patřilo k důležitým věcem
během jeho návštěvy. Co udělá, aby zachoval Mšec při životě?
23
Příloha II
Báseň na rozloučenou recitovaná dětmi německých uprchlíků v prosinci 1937
(SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Prameny k dějinám Mšece
a okolí I, s. 66)
Museli jsme naši vlast opustiti.
Náš otec bojoval za mír,
nechtěl, aby válka bída uvrhla náš lid do neštěstí.
Tu jej chytili, uvěznili jej, zbili ho!
Tisíce obětovalo životy za nás.
Musili jsme odejít
pryč ze školy, pryč od kamarádů,
pryč z našich ulic a hřišť.
Mnozí jsou vzdáleni svých rodičů.
Museli jsme opustit svou vlast.
Náš otec bojoval za svobodu,
nechtěl, aby svaté právo národa bylo zašlapáno.
Zhanobili jej, vyslýchali,
musil utéci, aby unikl vězení.
Přišli jsme do vaší vlasti,
protože slunce svobody ještě svítí.
Poskytujete nám útulek a chléb.
Dáváte nám vzdělání a vědu.
Děkujeme vám za vše.
A až v naší vlasti slunce svobody zasvitne,
potom nikdy nezapomeneme:
Tam za Krkonošemi žije národ,
který na svém praporu má napsáno:
Svoboda a lidskost.
24
Luboš Smitka
KAMILA SPALOVÁ A JEJÍ STOPY
NA POLI KULTURNĚ OSVĚTOVÉ
ČINNOSTI V RAKOVNÍKU
(1871‑1953)
Úvod
Představa, že dnes v Rakovníku existuje širší povědomí o významné pedagogické
pracovnici Kamile Spalové, by ukazovala na
určitou naivitu. Přesto tato učitelka, vědecká
pracovnice v oblasti pedagogiky, feministka,
členka různých spolků, ředitelka rakovnického muzea i spisovatelka stojí nejen za stručné
připomenutí, jež jí ostatně bylo v minulém
půlstoletí tu a tam věnováno, ale také za hlubší rozbor, který by její aktivity a postoje více
přiblížil.
Odborná obec Spalovou oceňovala pro
její přínosné úsilí posunout dopředu tehdejší
pedagogickou praxi, používanou v rakouskouherském a následně v prvorepublikovém školství. Úspěchu dosáhla zejména při
tvorbě metodiky v oblasti výuky zeměpisu.
Ukazatelem toho, že šlo opravdu o zajímavou
osobnost, je kromě neuvěřitelného množství
jejích publikací a článků nejrůznější povahy
i skutečnost, že Kamila Spalová inspirovala sochaře Františka Nonfrieda k tomu, aby
v roce 1933 vytvořil její bystu. Toto bronzové
poprsí dnes nalezneme v jejím rodném domě, Kamila Spalová (SOkA Rakovník)
v hlavní budově dnešního muzea, na tzv. Staré poště. Doplňuje výzdobu tamního přednáškového sálu, který byl koncem nedávných devadesátých let po Spalové také příhodně pojmenován.
Předchozí věty přímo vybízí k otázce, proč až doposud existovala pouze jediná detailnější práce, jež se kariérou a dílem Kamily Spalové zabývala. Vcelku logicky to můžeme
vysvětlit úpadkem historiografie jako takové, k němuž došlo po Únoru 1948. Navíc byla
tehdy pochopitelně protěžována jiná témata než ta, která by přinášela zhodnocení práce
25
nekomunistických pedagogických pracovníků, jejichž úsilí spadalo především do období Rakouska-Uherska a první republiky.
Zmíněná studie o Kamile Spalové vyšla ještě během jejího života. Jedná se o článek
Josefa Bartoše s názvem K jubileu práce, otištěný ve Věstníku rakovnického Muzejního
spolku v roce 1947.1) Tento text je však pro nás z několika důvodů nedostatečný. Ačkoli
lze totiž oprávněně předpokládat, že jeho autor Spalovou celkem dobře znal, přesto zde
opomněl uvést například mnohé skutečnosti z jejího osobního života, které jsou podstatné pro pochopení jejích zásadních postojů. Bartošův článek nezmiňuje dokonce ani
některé důležité aktivity K. Spalové; nepokusil se také objektivně zhodnotit, jaký podíl
měla na projektech, kterých se účastnila.
Pravda ale je, že od tohoto autora mohl těžko někdo kritické hodnocení očekávat,
neboť právě Bartoš se Spalovou kdysi zastával stejný názor na organizaci kulturního
života v Rakovníku, a především na vývoj rakovnického muzejnictví. Jejich spojenectví
v místních sporech třicátých a čtyřicátých let pro oba nepochybně hodně znamenalo.
Spalová mimochodem Bartošovi obdiv, který jí článkem K jubileu práce vyjádřil, vzápětí
oplatila, když mu u příležitosti jeho šedesátin věnovala v tomtéž Věstníku za Muzejní
spolek oslavnou zdravici.2) Přínos Bartošova článku tak spočívá hlavně v tom, že rozebral řadu zejména feministických děl, která Spalová napsala. Cenná je zde i velmi rozsáhlá bibliografie, byť uvedená s nedostatečnými citacemi.
Následující studie si na rozdíl od Bartošova článku klade za cíl přiblížit aktivity
Kamily Spalové, a to ve vztahu k Rakovníku, poněkud hlouběji a pokud možno s patřičným nadhledem. Čtenáře patrně asi překvapí některé její nešťastné životní postoje.
Dětství, sebevzdělávání a počátky pedagogické práce
v Rakovníku
Narození a rodinné prostředí
Kamila Spalová pocházela ze známého rakovnického učitelského rodu. Narodila se
jako první dítě učitele Adolfa Spala a Marie Rybové, dcery místního pekařského mistra.
Na svět ji přivedla porodní bába Emilie Toužimská 15. prosince 1871 v budově Staré pošty (čp. 1) v Rakovníku. Následně, 23. prosince, ji pak rakovnický děkan Josef Kuchynka
pokřtil jmény Kamilla Josefa Marie. Zde je potřeba se zastavit u zvláštního tvaru jména
Kamilla, psaného s dvěma l, které Spalová získala zřejmě po jedné ze svých kmoter,
dceři lékárníka, Kamille z Veltrub. Jméno v této podobě Spalová občas sama použila a je
pod ním někdy uvedena jako autorka některých publikací a článků.3)
Rodiče Kamily Spalové přivedli na svět po svém prvním dítěti během následujících
deseti let ještě další čtyři dcery: Marii (nar. 1873), Růženu (1877), Helenu (1879) a Vincencii (1881).4) Evidentně silné ženské prostředí, v němž malá Kamila vyrůstala, se jí nakonec stalo životním osudem. Mělo také nepochybně velký vliv na její způsob vnímání
světa z důsledné pozice něžného pohlaví, což se projevilo zejména při formování jejích
pozdějších feministických názorů. Ty však rozebereme níže.
1)
2)
3)
4)
26
Bartoš, Josef: K jubileu práce. VMS 32, 1947, s. 6-29.
Musejní spolek v Rakovníku k šedesátinám Dr. Josefa Bartoše. VMS 32, 1947, s. 39-40.
SOA Praha, sbírka matrik, rakovnická matrika narozených z let 1860-1872, zápis č. 223.
SOkA Rakovník, Spal František Jan – osobní fond, neuspořádáno, rodokmen potomků.
Rodný dům Kamily Spalové, tzv. Stará pošta. Snímek pořízený před rekonstrukcí objektu pro účely muzea,
která proběhla ve 30. letech 20. století (SOkA Rakovník)
Dynastie Spalů
Počátky učitelského rodu Spalů sahají do první poloviny 19. století. Tradici založil
Kamilin dědeček z otcovy strany František Jan Spal (1803–1873), který pocházel z Hradiště u Zbirohu. Ten po získání potřebného vzdělání zahájil své pedagogické povolání
v Hlavatcích na Táborsku. Během následující životní poutě vystřídal jako kantor řadu
dalších působišť. Učil v Nové Huti, v Hudlicích, Novém Jáchymově a v Kožlanech.
V roce 1840 zavítal do Kněževsi u Rakovníka, kde po mnohaleté práci také zemřel.
V Kněževsi si František Spal získal pověst jednoho z nejproslulejších pedagogů rakovnického kraje. Stal se tu velmi váženým občanem. Lidé mu prokazovali uznání a důvěru
například tím, že si od něj nechávali rozhodovat řadu místních sporů. František Spal
také uchvacoval okolí svým mimořádným hudebním nadáním. Jako mladý učitel navštěvoval varhanickou školu na pražském Starém Městě, po jejímž absolvování mu byla
marně nabízena možnost koncertování v hudebním kvartetu. Věnoval se také skladatelské činnosti, komponoval především duchovní hudbu. Zůstala po něm zachována řada
zajímavých skladeb.5)
Učitelská tradice rodu Spalů pokračovala i v následujících generacích. František Jan
Spal si přál, aby se po něm daly na kantorskou dráhu i jeho děti. Připravoval se na ni také
Kamilin otec Adolf Spal (1847–1898), který v letech 1860 až 1864 studoval na rakovnické
reálce a posléze odešel do Prahy, kde absolvoval věhlasný učitelský ústav známý jako
Amerlingova Budeč. Adolf Spal zdědil po otci hudební vlohy, a tak si při studiích v Praze přivydělával hraním na varhany u sv. Jindřicha. Zde se seznámil s ředitelem ústavu
pro učitele sídlícím v Panské ulici v Praze, s dr. F. X. Blandou.
5) Svého dědečka Spalová uvádí jako Františka Xavera (SOkA Rakovník, Spal František Jan – osobní fond, neuspořádáno; Spalová, Kamila: Ze staré školy – František Spal /1803-1873/. Praha 1948, 63 s.).
27
Své hudební nadání a dovednosti prokázal Adolf Spal úspěšným absolvováním
zkoušky pro učitele středních škol. Proslul zejména v ovládání královského nástroje,
varhan, ale i violoncella. Stejně jako jeho otec také komponoval. Vzhledem k jeho hudebnímu umění není divu, že se stal učitelem hudby a zpěvu na rakovnické reálce, kde
dříve sám studoval.6) Tam se mimo jiné spřátelil se Zikmundem Wintrem, který na ústavu působil v letech 1874–1884. Díky jejich přátelství se s Wintrem seznámila v dětství
i Kamila, což se pro ni v budoucnu ukázalo jako velmi důležité, až osudové.7) Adolf Spal
vyučoval kromě úvazku na reálce také na rakovnické chlapecké a především na obecné
dívčí škole, kterou nějaký čas rovněž spravoval. Zde učil s určitou přestávkou od roku
1869 až do své smrti v roce 1898.8) Pedagogické práci se po vzoru mnohých příslušníků svého rodu věnovaly mimo Marii a prostřední Růženu také ostatní Spalovy dcery,
Kamila, Helena a Vincencie.9)
Rodiště
V době, kdy Kamila Spalová přišla na svět, byl její rodný Rakovník mnohem menší
než dnes. Podle sčítání z roku 1870 měl pouze 226 domů ve městě, 220 na předměstí
a 7 domů v židovské části. Žilo zde 4648 obyvatel. Ze starých městských hradeb tehdy
zůstávaly už jen nesouvislé a chatrné zbytky na severní straně. Spalová již stejně jako
my znala pouze dvě zbylé městské brány, Pražskou a Vysokou. Návštěvníky Rakovník
zaujal především rozsáhlým obdélníkovým náměstím.
Město mělo v sedmdesátých letech devatenáctého století za sebou první etapu nového kulturního, národního, společenského, politického i hospodářského života. Stalo se
tak díky působení řady houževnatých osobností, mezi nimiž vynikali například lékař
Matěj Dobromír Štembera, František Hovorka nebo Alois Pravoslav Trojan. Zaostalé,
chudé venkovské městečko se tehdy začalo propracovávat ke svému pozdějšímu rozkvětu. Na svůj velký průmyslový rozvoj však Rakovník stále čekal. K větším podnikům
zde patřily například pivovar nebo nově postavený cukrovar (nacházel se v místech
dnešního supermarketu Plus). Přes Rakovnický potok, který byl po velké povodni v roce
1872 regulován, vedl stále ještě dřevěný most. Dopravní spojení se světem zajišťovala od
roku 1873 zejména železniční přípojka do Lužné. Ta spojila Rakovník prostřednictvím
Buštěhradské dráhy s českou metropolí, Prahou.10)
Kamila Spalová vyrůstala v rodině učitele, a tak byla důsledně vychovávána k tomu,
aby pociťovala lásku k vlasti a ke svému rodnému městu. Již v dětství, jak sama uvádí,
ji značně ovlivňovalo prostředí malebného starého městského zákoutí, kde žila: Od raného dětství působilo na mne velmi ovzduší rodného města, kde je seskupeno nejvíce historických
kamenných památníků. Byl to jednak můj rodný dům, bývalý palačík plaských premonstrátů
[správně cisterciáků – pozn. L. S.], adaptovaný pro muzeum [ve 30. letech 20. století – pozn.
L. S.]. Vedle něho brána ze 16. století se šancemi, blíže ní zvonice se zvony velikány a chrám
z doby vladislavské gotiky s proslulou Rejčkovou kazatelnou.11)
6) Spalová, Ze staré školy…
7) Spalová, Kamila: Rakovnické školství a Z. Winter. Rakovník 1937, s. 50-54.
8) SOkA Rakovník, f. Obecná a měšťanská škola chlapecká Rakovník, neuspořádáno, Pamětní kniha školy pro chlapce
v královském městě Rakovníku 1875-1892, s. 81; Jubilejní výroční zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce
za léta 1888-1913. Rakovník 1913, s. 24.
9) Jubilejní výroční zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce za léta 1888-1913..., s. 22 a 24.
10) Koníček, Josef: Rakovník za pobytu Wintrova. In: Zikmund Winter a Rakovník. Rakovník 1937, s. 9-42.
11) Spalová, Kamila: Hrst vzpomínek na školu a studia. In: Padesát let dívčí školy v Rakovníku. Rakovník 1936, s. 72-81.
Chrám sv. Bartoloměje měl tehdy barokní úpravu, než byla provedena jeho regotizace podle Josefa Mockera,
která se uskutečnila v letech 1885-1896.
28
Zajímavá historická městská zástavba kolem jejího rodného domu fascinovala
Spalovou natolik, že se u ní začal projevovat zájem o české dějiny. Silný vztah si díky
tomu vytvořila i k minulosti Rakovníka, ačkoli se rodina ze Staré pošty na přelomu
sedmdesátých a osmdesátých let přestěhovala do domu čp. 85/II v Jungmannově (dnešní Pražské) ulici, který vlastnil kolářský mistr František Ciprian.12) Znovu měnila rodina
bydliště ještě poté, co si Spalovi kolem roku 1895 pořídili v Pražské ulici o kousek dál
vlastní dům čp. 272/II.13) Ten se stal také Kamilinou poslední rakovnickou adresou, kde
žila více méně až do konce svého života.14)
Studia na obecné a měšťanské škole a na učitelském ústavu
Už v raném dětství se u kantorské dcerky objevila touha po získávání nových vědomostí a ještě v předškolním věku se malá Kamila do svých pěti let naučila číst. V Rakovníku
také začala chodit koncem sedmdesátých let devatenáctého století do dívčí školy.15)
Ukázka z písanky Kamily Spalové, žákyně první třídy obecné školy (SOkA Rakovník)
12)
13)
14)
15)
SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Kniha evidence příslušníků obce (předměstí) 1881, s. 302.
Tamtéž, Kniha evidence příslušníků obce 1890; Kniha evidence příslušníků obce 1901.
SOkA Rakovník, f. Berní správa Rakovník, neuspořádáno.
Spalová, Hrst vzpomínek na školu a studia…, s. 72-81. V Rakovníku byla dívčí škola zřízena na základě výnosu
českého místodržitelství z 19. září 1861, kdy nahradila rušenou školu triviální. Vzhledem k tomu, že se zpočátku jednalo o školu farní, leželo řízení ústavu na bedrech místních děkanů. Výrazné změny pro dívčí školu
přinesly brzy školské reformy z konce šedesátých let, neboť dohled nad ústavem převzal od roku 1870 stát,
který jej poté prováděl prostřednictvím zemské a okresní školní rady. Obecná dívčí škola následně zaznamenala rychlý rozvoj, počátkem škol. roku 1872/1873 se rozšířila o čtvrtou třídu, v roce 1875/1876 o pátou třídu
a ve školním roce 1881/1882 přibyla dokonce třída šestá (Soukup, Ferdinand: Krátké dějiny školství rakovnického
se zvláštním zřetelem ku školství dívčímu. In: Jubilejní výroční zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce za
léta 1888-1913..., s. 6-7).
29
Budova chlapecké a dívčí školy se původně nacházela před kostelem sv. Bartoloměje.
Pro nedostatek prostor měla ale pronajatou i místnost v domě pana Jiříkovského, a to
dokonce se zahradou, kde probíhaly hodiny tělocviku. Vzhledem k tehdejší neutěšené
statické situaci však Spalová do staré školy před kostelem alespoň v prvních letech školní docházky nejspíše vůbec nechodila. Technický stav objektu již byl totiž natolik špatný,
že budovu nešlo zásadním způsobem opravit. Od roku 1876 tak škola jednotlivé třídy,
počínaje těmi nejnižšími, přesouvala do budovy reálky. Výuka se pak počátkem osmdesátých let, kdy Spalová v Rakovníku studium končila, načas do staré školy vrátila. Přesto
musel být tento objekt nakonec zbourán a od školního roku 1886/1887 začalo vyučování
již v nově postavené budově.16)
Spalová chodila do školy nepochybně velmi ráda. Trochu zřejmě „zápasila“ pouze s ručními pracemi. Jako dospělá s láskou vzpomínala na svého učitele v první třídě
Josefa Veselého, propagátora dívčího vzdělávání, který své názory a poznatky formuloval v roce 1881 v knize Dívka, její vychování a určení. V dalších letech na ni ve škole působil
především její otec. Ten při výuce uplatňoval tehdy moderní zásady známého školního
ústavu, pražské Amerlingovy Budče, jíž byl absolventem. Své žáky například seznamoval s vlastivědou, přestože v té době nepatřila do učebních osnov.17)
Potřeba neustálého vzdělávání, která je patrná už v tomto období, provázela
Spalovou po celý život. Po dokončení zdejší obecné školy musela za získáváním dalších vědomostí odejít do jiného města, neboť v Rakovníku byla pro ni dívčí měšťanská
škola otevřena příliš pozdě, až v lednu 1889.18) Spalová studovala měšťanku na Starém
Městě pražském. Tady jednou ve druhém ročníku při hodině matematiky počítala na
tabuli příklad dokonce před samotným rakouskouherským ministrem školství Paulem
Gautschem, jenž tehdy navštívil řadu pražských škol. Ve vzpomínkách na tuto životní
etapu Spalová prozradila jednu ze svých důležitých vlastností. Ráda na sebe strhávala
pozornost a velmi potřebovala, aby ji někdo pro její znalosti a píli obdivoval. Ne vždy se
tato vlastnost setkala na škole i v pozdějším životě s pochopením a v dospělém věku pak
zřejmě ovlivnila i řadu jejích důležitých rozhodnutí a skutků.
Studium Spalovou nejen bavilo, ale měla pro něj nepochybně i nadání. To se ukázalo,
když po skončení měšťanské školy absolvovala v Praze ještě čtyřletý učitelský ústav
(později ho vystudovaly i její sestry Helena a Vincencie), kam byla přijata již z druhého ročníku měšťanské školy. Předčasné přijetí nadějné žačky tehdy vyvolalo dodatečný odpor otců čtyř rakovnických dívek, jimž se stejný záměr, ač byly starší, nepodařilo
zrealizovat. Nakonec však Spalová nastoupila až po dovršení předepsaného věku. Na
nové škole uznávala zejména vyučovací metody ředitele Emanuela Hryse. Ten dříve
působil na rakovnické reálce a také jako první světský školní inspektor ve zdejším okrese. Kamilu Spalovou vyučoval v Praze vychovatelství. Mimo Hryse si rakovnická žačka
oblíbila ještě například učitelku Gabrielu Pfeifrovou, která v ní probudila zájem o antickou kulturu. Ten se u Spalové projevoval i potom během dalšího studia a ovlivnil i její
pozdější publikační úsilí.19)
16)
17)
18)
19)
30
Šebestová, Marie: Historie dívčí školy – Dívčí škola 1861-1886. RN 7, 1936, zvl. č. 18, s. 1-2.
Spalová, Hrst vzpomínek na školu a studia…, s. 72-81.
Soukup, Krátké dějiny školství rakovnického…, s. 8.
Učitelská práce na dívčí škole v Rakovníku
Jakmile Spalová získala uvedené pedagogické vzdělání, začala učit na rakovnické dívčí škole. Do svého prvního zaměstnání nastoupila 10. září 1890.20) Ačkoli přišla jako nová
síla na obecnou školu, vzhledem k problémům v učitelském sboru musela brzy zastupovat rovněž na dívčí měšťanské škole. Kantorské povolání zahájila v postavení dočasné
podučitelky po boku svého otce. V roli pedagožky se tak Spalová vrátila do školy svých
prvních studijních kroků, i když ta už sídlila v nové budově, postavené v roce 1886 (dnešní 2. ZŠ). Někteří zdejší učitelé, jež znala ze školní lavice, se tak stali jejími kolegy, například Marie Slavíková nebo
Viléma Engelmannová.21)
Když Spalová zahájila
v Rakovníku svou pedagogickou dráhu, byla
dívčí škola rozdělena na
dva subjekty – na školu
obecnou a měšťanskou.
Obecnou školu dívčí, která
měla tehdy šest postupných ročníků, řídil někdejší okresní školní inspektor Gabriel Jaroš. Dívčí
měšťanská škola, otevřená
teprve v lednu 1889, fungovala od školního roku
1889/1890 jako trojtřídní.
Vedla ji zmíněná učitelka
V. Engelmannová.22)
V kronikářských záznamech rakovnické dívčí
školy je Kamila Spalová
zachycena prvně až ve
školním roce 1892/1893.
Během předchozích letních prázdnin došlo ke
sloučení správy obecné
a měšťanské dívčí školy.
Na základě uvedené reorganizace se tak dosavadní
řídící obecné školy Gabriel
Jaroš stal i ředitelem školy
měšťanské.23) Nový školní Budova dívčí obecné a měšťanské školy v Rakovníku v první třetině
20. století (SOkA Rakovník)
20) Jubilejní výroční zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce za léta 1888-1913…, s. 24.
21) SOkA Rakovník, f. Obecná a měšťanská škola dívčí Rakovník, neuspořádáno, Pamětní kniha pro dívčí školu měšťanskou
v Rakovníku 1889-1919, záznamy ze školního roku 1892/1893; Spalová, Hrst vzpomínek na školu a studia…, s. 72-81.
22) Soukup, Krátké dějiny školství rakovnického…, s. 4-10.
23) Pamětní kniha pro dívčí školu měšťanskou v Rakovníku 1889-1919, záznamy ze školního roku 1892/1893; Soukup,
Krátké dějiny školství rakovnického…, s. 9.
31
rok 1892/1893 zahájila Spalová v pozici třídní učitelky čtvrtého ročníku obecné školy.
Protože však zmiňovaná Viléma Engelmannová byla dlouhodobě nemocná a dostala od
15. září půlroční dovolenou, nastaly v rozdělení třídnictví změny. Ty uvádí následující
záznam: K zastupování sl. V. Engelmannovy [byla] jmenována slečna Kamila Spalová a za tuto
výpomocná slečna Františka Hübnerová.24) Spalová tak nakonec ve školním roce 1892/1893
nastoupila jako třídní učitelka ve druhém ročníku měšťanské školy. Vzápětí zažila na
svém pracovišti smutnou událost, když 8. října 1892 zemřel ředitel školy Gabriel Jaroš.
Funkci ředitele ústavu po něm převzal učitel Ferdinand Soukup.25)
Každý učitel procházel v tehdejší školské praxi kariérním postupem, který neminul
ani Spalovou. Její postup nabíral alespoň zpočátku poměrně rychlé tempo. V dubnu 1892
dosáhla postavení podučitelky zatímní, 13. října 1893 byla potvrzena podučitelkou definitivní a po odchodu Vilémy Engelmannové do předčasného důchodu, kdy přestoupila
nastálo na dívčí měšťanskou školu, jí zemská školní rada dekretem z 1. listopadu 1894
přidělila uvolněné místo definitivní učitelky mluvnicko-dějepisného odboru.26)
Kamila Spalová neustále uvažovala o systému předávání vědomostí žákům, který
se pokoušela zdokonalovat. Záznamy o tom, jak vypadala její výuka, bohužel nemáme.
Určitý obrázek si však můžeme učinit prostřednictvím pedagogických spisů, jež napsala. Při své učitelské práci se Spalová snažila vycházet ze základních principů moderního
školství, vyslovených již Janem Amosem Komenským. Zastávala názor, že žák by měl
školu vnímat jako hru a zábavu. Apelovala tu na využití přirozených zákonitostí, podle
nichž dochází k duševnímu rozvoji dítěte, k rozvoji jeho citu a vůle. Tvrdila také, že
škola musí podporovat vývoj smyslů i těla. Velký důraz kladla Spalová na to, aby žáci
při vyučování spolupracovali, a tak je škola mohla vychovávat k radosti z vykonávané
práce.27)
Na rakovnické dívčí škole se Spalová věnovala nejen klasické výuce, ale jako učitelka
se také zapojila do později zřízeného jednoročního pokračovacího kurzu.28) Oporou jí
v zaměstnání byli její nejbližší. Přestože v roce 1898 zemřel Kamilin otec, měl Spalův
rod zanedlouho nato na dívčí škole ještě početnější zastoupení než dříve. Od roku 1900
tu totiž učila sestra Helena a v roce 1903 zde zahájila svou pedagogickou dráhu také
nejmladší Vincencie.29)
U svých žaček byla Kamila Spalová zřejmě oblíbená. Patřila mezi agilní učitele, na něž
se ředitel Soukup spoléhal. Často také hovořila při různých slavnostních příležitostech.
Zajímavé jsou poznámky žačky Karly Pelcové z Křivoklátu, která si zapsala projev své
třídní učitelky, pronesený u příležitosti zahájení školního roku dne 17. září 1915. Tehdy
společnost tížily události první světové války. Spalová tu právě na toto téma hovořila,
a to v rámci oslavy vítězství rakouských a německých zbraní na východní frontě:
Náš nejmilostivější císař Pán, který si nikdy války nepřál a jenom o školství a blahobyt naší
říše se staral, byl donucen k tasení meče. Dlouhý čas trvaly blažené doby míru, až letošní a loňský
rok přinesl nám hroznou válku. Když tragédií sarajevskou donucen byl mírumilovný panovník
k válce, nerad a po dlouhém zdráhání podepsal manifest válečný, doufaje ve Své národy. Když
zaznělo heslo válečné, ukázala se svornost všech, neboť každý spěchal brániti trůn a svou vlast,
24) Pamětní kniha pro dívčí školu měšťanskou v Rakovníku 1889-1919, záznamy ze školního roku 1892/1893.
25) Tamtéž.
26) Tamtéž, záznamy ze školního roku 1893/1894; SOkA Rakovník, f. Okresní školní výbor Rakovník, kniha č. 22, Kniha
přísah učitelstva 1879-1922.
27) Bartoš, K jubileu práce…, s. 11-12.
28) Jubilejní výroční zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce za léta 1888-1913..., s. 28.
29) Tamtéž, s. 22-24.
32
ohroženou mnohem silnějším nepřítelem. Nepřátelská vojska přelévala se již již přes Karpaty,
avšak s nezdarem. Naše chrabrá armáda zabránila jim toho, a nejen že vypudila nepřátele z Karpat, ale i osvobodila největší rakouskou pevnost Přemyšl, hlavní město haličské Lvov, ba i zabrala
ruská území: Kuronsko, Litevsko, Ruské Polsko a vstoupila až do Bílé Rusi. Spojené armády
postupují na Kyjev a Petrohrad. Vítězné tyto činy statečné armády naší oslavují národové doma
a obracejí zejména zraky své ku vznešené osobě Jeho Veličenstva, volajíce slovy hymny: Zachovej
nám, Hospodine, císaře a naši zem!30)
Tento projev dokládá to, že k práci ve škole přistupovala Kamila Spalová velmi aktivně.
Na místní dívčí škole Spalová působila i po skončení první světové války, ale už jen
krátce. Sama se brzy ztotožnila se vznikem Československa a v roce 1919 odešla do Prahy,
kde se podílela na snahách o reformování rakousko-uherského školství na modernější
vzdělávací systém nového státu. Spalovou tedy zlákala nabídka zdánlivě atraktivnějšího
zaměstnání. Tímto odchodem její pedagogická práce v Rakovníku navždy skončila.31)
První etapa studia na pražské univerzitě
Jako vnímavá dívka si Spalová od dětství pěstovala lásku k historii Rakovníka, která
ji neopustila ani jako učitelku na dívčí škole. Uvedený zájem ještě vzrostl poté, co poznala rakovnický městský archiv: Zalíbila se mi stará historie rodného města a v jeho bohatém
archivu, z něhož tolik čerpal Winter, na něhož mám několik vzpomínek ze svého dětství, ráda
jsem prohlížela staré listiny, tehdy ještě bez ladu a skladu v rakovnické radnici umístěné, než pro
ně nalezen důstojnější stánek na Vysoké bráně. Mnohým z nich jsem však pro neznalost latiny
nerozuměla. Abych se aspoň trochu naučila překládati, pustila jsem se sama do učení latiny. Při
tom jsem také pilně studovala Palackého „Dějiny národa českého“ a všímala jsem si též moderních
výzkumů historické kritiky.32)
Ve snaze rozšířit si obzor znalostí z historie zatoužila Spalová ve svých třiceti letech
po vysokoškolském vzdělání. Za vytyčeným cílem šla velmi nekompromisně a s velkým
odhodláním, a proto se zapsala jako externí posluchačka na pražskou univerzitu. Aby
tam mohla studovat, požádala od 1. ledna 1902 o potřebnou dovolenou. Tu jí zemská
školní rada udělila následně až 11. ledna. Během studia platila Spalová za sebe náhradnici, která za ni učila na dívčí škole v Rakovníku. Výuka však zůstala „v rodině“, neboť
Kamilu zastupovala její sestra Helena.33)
Na pražské univerzitě byl tehdy ještě dějepis kombinovaný se zeměpisem, jelikož
neexistovala přírodovědecká fakulta. Spalová si tak prohlubovala i své vědomosti geografické. Poté, co si osvojila latinu, byla profesorem Jaroslavem Gollem přijata po malé
„zkoušce z překládání“ do historického semináře mezi posluchače řádného studia. Zde
se již pracovalo pouze s latinskými texty.
Studium Spalovou evidentně nadchlo. Na historii ji zaujaly například řečnicky brilantně prováděné Gollovy přednášky ze všeobecných dějin, ráda poslouchala i výklady
o rakouských dějinách se silně akcentovaným češstvím od profesora Josefa Pekaře. Chladnou
ji však nenechávala ani pojednání Václava Novotného, nadšeného pro husitské období,
30) Písemnosti v majetku Vladimíra Blažka z Ústí n. Labem, sešit Písemné práce z jazyka českého Karly Pelcové ze třetí třídy
dívčí měšťanské školy v Rakovníku, školní rok 1915/1916.
31) 1. mateřská škola Rakovník V Hradbách, kronika mateřské školy za léta 1851-1958, psaná od roku 1936, nestránkováno.
32) Spalová, Hrst vzpomínek na školu a studia…, s. 72-81.
33) Pamětní kniha pro dívčí školu měšťanskou v Rakovníku 1889-1919; Spalová, Hrst vzpomínek na školu a studia…,
s. 72‑81.
33
kritického Kalouska, stylisticky obratného Šusty i kulturního historika Zíbrta. Tehdy
na univerzitě učila řada dalších slavných profesorů především pekařovsko-šustovské
generace, jejichž přednášky tak Spalová navštěvovala (L. Niederle, J. N. Woldřich, G.
Friedrich, O. Hostinský aj.).
Jako vysokoškolskou studentku Spalovou upoutala i s historií spojená geografie. V té
době ještě v tomto oboru na univerzitě působil náš proslulý polyhistor Jan Palacký (syn
Františka Palackého). Vlastní zeměpisná práce na fakultě spočívala tehdy v rukou jeho
asistenta, pozdějšího univerzitního profesora Václava Švambery, který svým vlídným
jednáním dokázal pro zeměpis mnoho posluchačů nadchnout. Toto nadšení se stalo osudové i pro Spalovou. Nabyté znalosti z geografie uplatnila později při sestavování řady
učebních pomůcek pro výuku zeměpisu na obecných a měšťanských školách.34)
Na univerzitě překvapila Spalovou v rámci historie skutečnost, že se soudobé vědecké
poznatky podle její zkušenosti odlišovaly od výkladů ve školské praxi, jež prezentovaly
zastaralé učebnice: V dějepisu se ukázalo velmi často, že i mnohé vynikající vědecké autority se
mýlily. Tak např. se mne bolestně dotklo, když jsem se na univerzitě dověděla, že část Palackého
„Dějin“ je založena na některých podvrženinách [Rukopis královédvorský a zelenohorský
– pozn. L.S.], dále že jeho názor na „holubičí“ povahu starých Slovanů i na různé instituce
středověké pozdějším kritickým bádáním je silně otřesen apod.35) Spalové to nedalo a nové kriticky ověřené názory shrnula a uveřejnila v několika článcích v Časopisu učitelek, a to pod
názvem Reforma názoru na české dějiny.
Poznání relativity historických vědomostí Spalovou zasáhlo, a do budoucna tudíž
i ovlivnilo její vztah k tomuto vědnímu oboru. A tak přestože u ní zájem o historii ne
ustal, musel přece jen ustupovat geografii. Ta se jí pak jevila ve svých vědeckých poznatcích pochopitelně jako jasnější a stálejší. S řadou kolegů sdílela názor, že geografie je
věda živá, pokračující, praktická, obírající se živou přírodou, aktivním člověkem a jeho dílem
v ní. Zejména ji oslovila antropogeografie, dnes označovaná jako geografie obyvatelstva a sídel, zkoumající vzájemné vztahy člověka k jeho sídelnímu prostoru. Tento obor
k nám tehdy teprve pronikal. Na antropogeografickém principu Spalová založila svoji
obsáhlou disertační práci i ostatní práce pro školní praxi.
Ze světových dějin projevovala největší nadšení asi pro antiku. Záliba v antické kultuře ji později přivedla také k turistickým cestám do Itálie a Řecka. Tímto směrem ji
navedl svou poezií básník J. S. Machar (sbírky V záři helénského slunce, Jed z Judey)
a přednáškami o řecké filozofii také profesor T. G. Masaryk. Spalová si Masaryka velmi
oblíbila, a to hlavně zřejmě i proto, že byl zastáncem vyššího vzdělání žen, jež tehdy
společnost příliš neuznávala. Masaryk se vyslovoval také pro větší odbornost učitelů,
a tudíž i v těchto názorech Spalová určitě cítila podporu své touhy po vyšším vzdělání.
Dnes si asi jen těžko dokážeme představit všechny překážky a příkoří, které jako žena
musela na své cestě za vyšším vzděláním v někdejším Rakousku-Uhersku překonat.36)
Studium na Akademickém gymnáziu v Praze
Kamila Spalová chtěla získat na pražské univerzitě doktorát, ale nemohla být připuštěna k rigorózním zkouškám, jelikož doposud nesložila maturitu na některém klasickém
gymnáziu. Tento nedostatek potřebovala napravit. Nejdříve se však musela načas vrátit
ke školské práci do Rakovníka, protože dívčí škola nadále odmítla nechat za ni suplovat
35) Tamtéž.
36) Tamtéž.
34
náhradnici. Ve snaze pokračovat ve studiu se Spalová posléze obrátila se žádostí o přijetí na tři pražská gymnázia, ale bezvýsledně. Po tomto neúspěchu se rozhodla požádat
o pomoc svého známého z dětství, dalšího stoupence ženského vzdělání, Zikmunda
Wintra, i když ho neviděla od doby, kdy v Rakovníku učil. Winter Spalové skutečně
pomohl, a své vzdělání si tak mohla doplnit na pražském Akademickém gymnáziu, kde
Winter po svém odchodu z Rakovníka působil.37)
Jako tzv. privatistka je Spalová ve výročních zprávách ústavu prvně uvedena ve školním roce 1905/1906, a to mezi žáky pátého ročníku.38) Ve vzpomínkách na školní studia
zaznamenala i své první dojmy z příchodu na Akademické gymnázium: Konečně jsem se
octla proti vůli tehdejšího ředitele Akademického gymnázia, proslulého jinak učence humanisty,
na Akademickém gymnáziu – jediný plebejec mezi mladými českými šlechtici, kteří tu tehdá jako
privatisté konali pololetní zkoušky.39)
K maturitě se hned ale neodvážila. Rozhodla se, že si prozatím dá do pořádku znalosti z latiny a řečtiny, a poté vykonala zkoušku z nižšího gymnázia. Tady nastala z dnešního pohledu poměrně paradoxní situace, protože podle tehdejšího vzdělávacího systému
byla zkoušena dokonce i ze zeměpisu a dějepisu, ačkoli z těchto předmětů měla zkoušku
pro učitele měšťanských škol a mohla se vykázat více než třiceti kolokvijními vysvědčeními z univerzity. Zkoušku z učiva nižšího gymnázia podle předpokladu zvládla, a ač
učila v Rakovníku, dojížděla na konci každého semestru jako tzv. privatistka ke zkouškám z látky vyšších gymnazijních tříd.40)
Na gymnáziu se Spalové otevíraly nové obzory, zejména při poznávání její oblíbené
antiky. Toto studium ji přimělo k pozdějšímu napsání některých prací, například Ženské
postavy u Homéra, kde se antika snoubí s feminismem, nebo Filosof Platon pedagogem,
k němuž autorku inspirovaly Platonovy pedagogické zásady. Uvedená životní etapa
je pro nás zajímavá také proto, že se Spalová jako privatistka stala na Akademickém
gymnáziu mimo jiné spolužačkou Karla Čapka nebo budoucího držitele Nobelovy ceny,
fyzikálního chemika Jaroslava Heyrovského.41) Potřebnou maturitní zkoušku Spalová
složila na Akademickém gymnáziu v Praze 14. července 1909.42)
Získání doktorátu
S maturitou mohla Spalová absolvovat i státní zkoušky na pražské univerzitě.
K úspěšnému zakončení vysokoškolského studia vypracovala disertační práci s názvem
Sídla v lesní oblasti křivoklátské s územím přilehlým, kde na základě antropogeografického
principu zkoumala vliv jednotlivých podmínek (přírodních, dopravních apod.) na vývoj
života v oblasti křivoklátských lesů.43)
Svého velkého cíle Spalová konečně dosáhla, když byla ve velké aule pražské univerzity (tehdy Karlo-Ferdinandovy) 13. ledna 1912 veřejně prohlášena doktorkou filozofie.44) Podle učitele a vlastivědného pracovníka Jaroslava Janaty se tak stala první
Spalová, Rakovnické školství a Z. Winter…, s. 52-53.
XXXXII. roční zpráva Cís. král. Akademického gymnasia v Praze 1905/1906. Praha 1906, s. 53.
Tamtéž.
Tamtéž; Polák, Josef: Školák a gymnazista Karel Čapek. In: Pospíšil, Radomír a kol.: Literárněvědný sborník Památníku
národního písemnictví. Praha 1983, s. 106-107.
42) AUK Praha, neuspořádáno, Rigorózní protokol 1882-1914, záznam č. 644.
43) Spalová, Kamila: Sídla v lesní oblasti křivoklátské s územím přilehlým. Disertační práce obhájená na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze. AUK Praha, sbírka disertačních prací, 222 s.
44) SOkA Rakovník, Spalová Kamila – osobní fond, neuspořádáno.
37)
38)
39)
40)
41)
35
učitelkou, která zmiňovaného titulu na univerzitě
dosáhla.45)
Očekávaná
chvíle vlastní promoce
znamenala pro Spalovou
pochopitelně
natolik
významnou událost, že
se ve svátečních šatech
a s diplomem nechala tradičně zvěčnit na
památné fotografii. Tu
dala vyhotovit v nezvykle mnoha exemplářích.
Podle vyprávění obdarovávala zmiňovaným
snímkem své žačky na
dívčí měšťanské škole.46)
Na počest své promoce také věnovala částku
100 korun ve prospěch
rakovnických chudých
občanů.47)
Kamila Spalová s univerzitním diplomem po promoci dne 13. ledna 1912
(SOkA Rakovník, foto Jan Ziegloser)
45) Janata, Jaroslav: Jubileum. VS 2, 1932, č. 5, s. 79-80.
46) SOkA Rakovník, Spalová Kamila – osobní fond, neuspořádáno; ústní vzpomínky Vladimíra Blažka na vyprávění své
maminky Karly Pelcové.
47) SOkA Rakovník, f. AMR, Pamětní kniha okresního města Rakovník, městská kronika 1836-1962, s. 216.
36
Spalová a Winter
Přátelství mezi rodinami
Významnou roli na cestě za vyšším vzděláním, jak je výše uvedeno, sehrál u Spalové
kulturní historik a spisovatel Zikmund Winter, který v letech 1874 až 1884 učil na rakovnické reálce. Tehdy na této škole působila řada zajímavých osobností a ty na něj učinily
nepochybně silný dojem. Jednalo se především o komeniologa Josefa Šmahu nebo geologa Jana Kuštu.48) Winter se zařadil mezi ně a společně se jim podařilo rakovnickou
reálku proslavit.
Na reálce se Winter setkal mimo jiné i s kolegou, učitelem hudby a zpěvu Adolfem
Spalem, Kamiliným otcem. Oba se blíže poznali nejspíše poté, když se Winter v Rakovníku aktivně zapojil do spolkového života. Se Spalem ho spojovala láska k hudbě, a tak
oba působili v místním Pěvecko-hudebním spolku: Spal jako hudebník, Winter jako
zpěvák. Hudba pomohla mezi nimi vytvořit cenné přátelství, díky němuž se s Wintrem
seznámila v dětství i Kamila.49)
Po mnoha letech Spalová hezky vzpomínala na Wintrovy návštěvy u nich doma:
Přicházíval k nám obyčejně večer. Bývaly to pro mne chvíle sváteční. Při jeho návštěvách, abych
mu byla hodně nablízku a nepřekážela, sedávala jsem si pod piano. Vydržela jsem tam po celou
dobu jeho pobytu u nás. Líbilo se mi, když za doprovodu otcova zpíval, nebo mu otec za jeho přítomnosti k jeho i cizím textům komponoval doprovod. Pan profesor, který měl rád děti, věděl, že
mne potěší, věnuje-li mi také trochu pozornosti, občas se podíval pod piano a zavolal: „Kukuč,“
a když již čas pokročil, napomínal: „Ty modrooká kukačko, jdi už spát!“50)
Adolf Spal s Wintrem hudebně spolupracovali, přičemž se vzácně doplňovali. Spal
skládal hudbu, literárně nadaný Winter psal texty a zpíval. Když bylo potřeba upravit
text nebo hudbu, komunikovali mezi sebou také prostřednictvím psaní, která mezi nimi
doručovala malá Kamila, a velice si toho podle svých slov považovala.51)
Spalová vztah svého otce a Zikmunda Wintra zřejmě značně idealizovala, především
když ho popsala jako jedno veliké přátelství. Je to sice pochopitelné, avšak ne dostatečně
vypovídající, ačkoli tomu tak aspoň zpočátku nepochybně bylo. Učitel Karel V. Topinka
ve svých vzpomínkách, když líčil někdejší spory v rakovnickém kulturním a společenském dění, však uvádí, že Winter Adolfa Spala časem prohlédl a nabyl přesvědčení, že se
Spal snaží pouze získat nejrůznější funkce a není za ním vidět kloudná činnost:
Také na chování Spalovo nejednou si [Winter] veřejně posvítil, když byl seznal v každém jeho
kroku vedle chlouby jen zištnost. Tak ku př. Spal jako jednatel [Měšťanské] besedy napsal v knize
přání, byv interpelován, že noviny včas do besední místnosti nebývají donášeny, dlouhou obranu,
v níž vyčítal své velké práce a zapřažení ve škole, v spolcích atd. K tomu připsal Winter známým
svým lapidárním písmem: To je funkcí, to je „hic“ – a ze všeho toho nic.52)
Topinkovo tvrzení může být sice ovlivněno osobní averzí vůči Spalovi, nicméně
je pravděpodobné, že se obě rodiny po Wintrově odchodu z Rakovníka již nestýka-
48)
49)
50)
51)
52)
Spalová, Kamila: Rakovnické školství a Z. Winter…, s. 3-23 a 50-54.
Tamtéž, s. 50-54.
Tamtéž, s. 50.
Tamtéž, s. 50-54.
SOkA Rakovník, Topinka, Karel V. – osobní fond, neuspořádáno, „Z mých pamětí IV – Z let mého působení v Rakovníku“, s. 11.
37
ly. Napovídá tomu skutečnost, že Spalová Wintra znovu spatřila až poté, co neuspěla
u ředitele pražského Akademického gymnázia, který ji nechtěl připustit ke studiu.53)
Vlastní vztah k Wintrovi
Kamila Spalová znala tedy Wintra už jako malá dívka, zřejmě ještě v předškolním
věku. Svůj vztah k němu však zaznamenala až s odstupem mnoha let, a tak její svědectví
vypovídá spíše o tom, jak ho viděla již jako starší dáma. Za Wintrova pobytu v Rakovníku k němu údajně pociťovala dětskou lásku, již si mladý profesor zasloužil svým vřelým
chováním a citlivým přístupem, obzvláště k těm nejmenším. Spalová to dokládá následujícím výrokem: Winter pro svoji vlídnost a lidskost, jako pravý přítel dětí, byl nejen mnou,
ale všemi rakovnickými dětmi milován.54)
Dětská láska časem měla s přibývajícím věkem a vlivem dalších okolností přecházet v bezmeznou úctu. Winter se stal nepochybně dalším významným činitelem v její
rodící se lásce k historii. Adolf Spal o Wintrovi doma i ve škole často hovořil, a tak se
Kamila dozvídala, co nového profesor vypátral v bohatém archivu o životě našich předků a o starém Rakovníku. Spalová uvádí, že se i později zajímala o Wintrovu literární
tvorbu, čítala jeho Rakovnické obrázky, poučovala se však také z jeho kulturních studií
a vědeckých spisů. Časem ji zaujal i z feministického hlediska.55)
Jako učitelka se od Wintra snažila Spalová vstřebávat také bohaté zkušenosti pedagogické. Winter například souhlasil s poznatky svých předchůdců, že mnohdy nebývá
ani u výtečného pedagoga výsledek klasifikace žáka spravedlivý a mladý člověk si pak
křivdu pamatuje až do konce svého života. Winter k tomu doplnil ještě osobní následující postřehy: To přesvědčení také později, když jsem sám byl profesorem na témž místě, co můj
nezapomenutelný učitel Lepař, vedlo mne víc než všecko studium didaktiky a pedagogiky k tomu,
abych při zkoušení málomluvných žáků byl nanejvýš opatrný a neukřivdil.56)
Spalovou také zaujalo, když Winter upozorňoval na skutečnost, že špatný kantor sice
může oklamat své nadřízené, nikoli však své vlastní žáky. Velmi uznávala Wintra rovněž pro jeho píli, kdy se vedle učitelského povolání dokázal věnovat i psaní literárních
děl a obsáhlé historické vědecké činnosti.57)
Nejpůsobivěji oslovil Winter Spalovou asi v problematice feminismu. S Wintrovými
postoji v ženské otázce se seznamovala nejen prostřednictvím nejrůznějších glos, zachycených v jeho literárních dílech nebo kulturních studiích, nýbrž měla možnost je poznat
i na základě vlastní zkušenosti. Spalová vnímala Wintra idylicky i v této oblasti, o čemž
vypovídají její následující slova: Subjektivní názor Wintrův na ženu vyplývá ze spravedlnosti a uznalosti, kteréžto vlastnosti byly hlavním rysem jeho povahy. Ze spravedlnosti jeho
vyplývalo také ocenění ženské práce. Netajil se nikdy uznáním studentkám, s nimiž setkal se na
Akademickém gymnasiu, a sympatizoval s úspěchy, jichž se moderní žena dodělala na poli uměleckém a vědeckém.58)
Podpora emancipačních snah Spalovou u Z. Wintra obzvlášť těšila. Už v době, kdy
Winter působil jako středoškolský profesor v Rakovníku, ho zajímala problematika dívčího vzdělávání. Tehdy velmi oceňoval někdejší úsilí, které vedlo v roce 1862 k založení
Tamtéž, s. 51.
Tamtéž, s. 50-54.
Spalová, Kamila: O Dru Z. Winterovi. Z přednášky K. Spalové konané 8. února 1913 v Rakovníku. Rakovnické listy 1,
1913, č. 4, s. 2.
57) Tamtéž, č. 4, s. 2-4; č. 5, s. 2-3; č. 6, s. 2-3; č. 7, s. 2-3; č. 8, s. 2-3.
58) Tamtéž, č. 6, s. 2.
53)
54)
55)
56)
38
místní vyšší dívčí školy. Winter trpce nesl, že tento pokus kvůli zdejší netečnosti záhy
zkrachoval.59) Nelíbilo se mu totiž, že nejvyšší metou dívčího vzdělání byla ve městě
pouze obecná škola. Snažil se tak osobně iniciovat, aby v Rakovníku došlo ke zřízení
dívčí měšťanské školy. Prozatím se to však nepodařilo, a tak Winter některým dívkám
poskytoval širší výuku aspoň ve formě soukromých hodin.60)
Zřejmě mimo jiné pod vlivem Wintrových aktivit se Spalová sama v ženské otázce
velmi angažovala. Ve svém „zápase“ používala Wintrovy názory, které nacházela v jeho
pracích. Ty posléze prezentovala v nejrůznějších článcích a přednáškách. Citovala například závěr, k němuž historik došel v kulturní studii O dětech: Z hocha bývala nespravedlivě
radost větší (než z dívky).61) Touto formulací pak dokazovala Wintrův nesouhlas s uvedeným postojem našich předků. Wintrovy názory vyjadřující podporu ženským emancipačním snahám objevovala Spalová u jednotlivých postav v jeho literárních dílech, ať již
například v Rakovnických obrázcích, v Rozině sebranci nebo v románu Mistr Kampanus.62)
Kontakty během studií v Praze
Jak jsme několikrát zmínili, Spalová Wintra od dětství mnoho let neviděla. Když se
s ním znovu po letech setkala, byl již na odchodu z aktivní služby středoškolského profesora na pražském Akademickém gymnáziu. První momenty, kdy ho opět uviděla, si
mnohem později vybavila takto: Mistra jsem spatřila v jednoduché pracovně v lenošce, kde
trávil většinu času za chmurných, větrných, mlhavých nebo deštivých dnů, kdy nesměl z domu
pro churavost. Přijal mne velmi přívětivě a hned vzpomněl mého poslíčkování. Těšilo ho, že studuji historii i to, že prof. Pekař pro státní práci mně doporučil informaci u něho.63)
Projevený zájem Wintra určitě potěšil, i když Spalová měla hlavně zištné důvody,
neboť potřebovala protekci, aby ji přijali ke studiu na některém gymnáziu. Během návštěvy se Winter údajně vyznal z lásky k Rakovničanům, čímž na oplátku udělal radost
Spalové. Na závěr rozhovoru slíbil, že zajde za ředitelem Akademického gymnázia, kde
tehdy jako učitel končil. Jeho slovo mělo jistě velkou váhu, a tak brzy nato Spalová studium na této škole opravdu zahájila.64)
Naposledy Spalová se svým přímluvcem hovořila poté, co úspěšně složila státní
zkoušky na pražské univerzitě. Setkání proběhlo začátkem ledna roku 1912, několik
měsíců před Wintrovým odjezdem do lázní v bavorském Bad Reichenhallu, kde se často
léčil.65) Spalová tehdy zašla k Wintrovi, aby jej pozvala na promoci. Při této příležitosti se
k její návštěvě připojil novinář Karel Kádner, Wintrův žák na rakovnické reálce, kterého
zajímal profesorův názor na tehdy rozvířenou otázku Rukopisů.
O této návštěvě Spalová zaznamenala: Winter nás přijal svým milým, bodrým způsobem.
Mluvilo se mnoho o literatuře a o poměrech mezi vědci u nás. Vidím jej živě před sebou. Seděl
v lenošce již nachýlený. Živě hovořil, stále nás zdržoval, ačkoli každou chvíli jej přepadl křečovitý kašel. Při tom však jeho modré oči planuly horečným leskem, když přehlédaje odezvu své
celoživotní práce v části naší vědecké i beletristické kritiky s trpkostí dotýkal se těch, kdo jednak
z neporozumění, jednak s trpasličí závistí jeho velké, záslužné dílo podceňovali a způsobili mu
59)
60)
61)
62)
63)
64)
65)
Tamtéž, č. 4, s. 2-4; č. 5, s. 2-3; č. 6, s. 2-3; č. 7, s. 2-3; č. 8, s. 2-3.
Spalová, Rakovnické školství a Z. Winter…, s. 53.
Spalová, O Dru Z. Winterovi…, č. 6, s. 2.
Tamtéž, č. 4, s. 2-4; č. 5, s. 2-3; č. 6, s. 2-3; č. 7, s. 2-3; č. 8, s. 2-3.
Spalová, Rakovnické školství a Z. Winter…, s. 53.
Tamtéž, s. 50-54.
Tamtéž.
39
mnoho hořké bolesti.66) Část rozhovoru Kádner uveřejnil, podle Spalové nepříliš šťastně,
v novinách Národní politika.67)
Winter, jenž měl vážné zdravotní problémy, Spalové slíbil, že v případě slunečného
počasí určitě na její promoci přijde. Absolventka však na něj 13. ledna 1912 čekala marně.
Patrně nevlídné počasí s mrazivou mlhou způsobilo, že jí Winter zaslal pouze písemné
blahopřání.68) Dne 12. června 1912 pak Winter v německých lázních zemřel. Spalová ho
o čtyři dny později doprovázela na jeho poslední cestě na pražský vinohradský hřbitov.
Pohřbu se zúčastnila také jako zástupkyně rakovnického Muzejního spolku, který ji na
smuteční obřad vyslal spolu s jednatelem Janem Rennerem.69)
Propagace Wintrovy osobnosti
Spalová Wintrovi nikdy nezapomněla jeho někdejší pomoc a přízeň, již jí během života projevoval, a využila každé příležitosti, kdy to mohla vyjádřit. Už několik měsíců po
profesorově smrti, 8. února 1913, uskutečnila v Rakovníku v Národní jednotě severočeské
o Wintrovi přednášku. Ta probíhala shodou okolností v den, kdy zemřela spisovatelova manželka Marie. Písemnou podobu přednášky poté otiskly na pokračování zdejší
Rakovnické listy.70)
Wintrově osobnosti věnovala Spalová rovněž různé vzpomínkové a odborné texty.
Z feministického pohledu rozebírala i jeho díla. V prosinci 1928 darovala částku 300
korun na postavení Wintrova pomníku, který lze dodnes spatřit na nádvoří rakovnického muzea, v blízkosti Pražské brány.71) Při vzniku tohoto pomníku zasedala Spalová
i v porotě sestavené proto, aby hodnotila soutěžní návrhy rodícího se projektu. Instalace
bronzové bysty od sochaře Josefa Fojtíka se uskutečnila v roce 1937.72)
Jako místní osvětová činitelka se Spalová angažovala v řadě dalších kulturních akcí,
jež měly za úkol propagaci Wintrovy osobnosti a jejího spojení s Rakovníkem. Tady
nelze opomenout velkolepé Wintrovy oslavy z června a července 1937, během nichž
byla dokonce ustavena Společnost Zikmunda Wintra, na jejíž činnost Spalová v roce 1938
přispěla částkou 15 korun.73) Nové sdružení si rozhodně nekladlo malé cíle: Účelem
Společnosti jest pečovati o studium životního díla Wintrova, starati se, aby vešlo ve všeobecnou
známost a bylo po zásluze zhodnoceno, jakož i získávati, soustřeďovati a udržovati zájem o „město
Wintrovo“, t. j. Rakovník.74)
Mezi prostředky, jimiž Společnost hodlala svůj úkol splnit, patřilo zejména založení
Wintrova archivu, sbírání materiálu vztahujícího se k této osobnosti, sbírání Wintrových
rukopisů nebo studium profesorovy tvorby i dalších aktivit. Měla také zajistit vypisování a udílení podpor a cen za práce mapující spisovatelův život a jeho dílo. Společnost
Zikmunda Wintra přes velké ambice ale nakonec nijak zásadní činnost nevyvíjela.75)
66)
67)
68)
69)
70)
71)
72)
73)
74)
75)
40
Tamtéž, s. 53-54.
Kádner, Karel: K novým sporům o Rukopis královédvorský. Národní politika 30, 1912, č. 20, s. 2-3.
Sodomková, Eva: Zikmund Winter a Rakovník. Diplomová práce obhájená na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích v roce 1992, s. 98.
Spalová, O Dru Z. Winterovi…, č. 4, s. 2-4; č. 5, s. 2-3; č. 6, s. 2-3; č. 7, s. 2-3; č. 8, s. 2-3.
SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Sbírka na pomník (památník) Prof. Dra Sigm. Wintra v Rakovníce.
Smitka, Luboš: Rakovnické busty jako součásti místních pomníků. RHS 4, 2003, s. 16-23.
SOkA Rakovník, f. Společnost Zikmunda Wintra Rakovník, neuspořádáno; Zprávy Společnosti Z. Wintra. RN 8, 1937,
č. 28, s. 4-5.
SOkA Rakovník, f. Společnost Zikmunda Wintra Rakovník, neuspořádáno.
Tamtéž.
K rozšiřování povědomí o významném rakovnickém profesorovi vedly Spalovou
zřejmě především osobní důvody. Díky nim Wintra až nekriticky zbožňovala. Ucelenou
práci sice o Wintrovi nenapsala, jeho osobnosti ale věnovala řadu studií, vydaných v nejrůznějších novinách a časopisech. Ohledně aktivit spojených s propagací literátova jména, na nichž se sama podílela, je ale pochopitelně nutné vzít v potaz také skutečnost,
že Winter už byl tehdy známou a uznávanou osobností na vědeckém i literárním poli.
Spalová se tak do určité míry, jako jiní, snažila budovat na Wintrově jménu rovněž svou
vlastní pověst významné kulturní regionální osobnosti.
Vztah k feminismu
Ženská emancipace v 19. století
Důležitou oblast, kde Winter na Spalovou zapůsobil, představovala ženská otázka.
Kamila Spalová se narodila do období, kdy česká společnost zaznamenávala silný nárůst
ženských emancipačních snah. Ona sama se stala později jejich významnou reprezentantkou a propagátorkou, přesahující hranice zdejšího regionu. V této oblasti působila
velmi aktivně a dařilo se jí, ač s velkými obtížemi, i vlastním příkladem bourat některé
zažité zvyklosti, když například získala zmiňovaný doktorát z filozofie.76)
Obecná společenská představa o tehdejším ženském ideálu byla spojena výhradně
s péčí o rodinu a děti: Prvořadou starostí dívky devatenáctého věku bylo dostát požadavkům,
které na ni společnost kladla, vyhovět všeobecně závazné normě modelu dívky, budoucí manželky,
matky a hospodyně. A tato norma se v průběhu století měnila jen velmi pomalu. Submisivita,
pokora, trpělivost a dovednosti nutné pro vedení domácnosti, tomu všemu se měla dívka naučit.
Nároky byly kladeny i na její přiměřené vzdělání a společenské vystupování.77)
Otázka ženské rovnoprávnosti Spalovou bytostně zasahovala a s nezvyklou otevřeností to také dávala patřičně najevo.
Vlivy formující její postoje
Spalová měla štěstí, že vyrůstala v prostředí, které ženské emancipační snahy nejen
respektovalo, ale snažilo se dokonce na jejich naplňování cílevědomě podílet. To se týká
především její rodiny, otcových přátel a místní dívčí školy, kam chodila. U Adolfa Spala
ale mohl při naplňování emancipačních snah sehrát důležitou roli i fakt, že se mu narodily pouze dcery. Rozvoj feministického hnutí tudíž otci pomáhal uskutečňovat ambice
hlubšího společenského uplatnění svých dětí.
K emancipačnímu myšlení vychovával Spalovou již v dětském věku rovněž její učitel v první třídě obecné školy Josef Veselý, velký propagátor dívčího vzdělávání, který
v roce 1881 vydal vlastním nákladem knihu Dívka, její vychování a určení.78) V ní Veselý
poukazuje na nesmyslnost předsudků podceňujících ženské schopnosti a obhajuje právo
žen na vlastní odpovídající vzdělávání: Přiznáváme-li však dívce právo k životu a svobodě,
vychází z toho důsledně rozumné právo, aby měla touže příležitost ku vzdělání a přípravě pro
život jako mužové, aby vzdělání a schopností svých rovněž tak mohla upotřebiti a zužitkovati, aby
veškeré obory živnosti a činnosti lidské stejnou měrou byly jí přístupny, aby se jí v ničem nekladlo
překážek ku vzdělání.79)
76)
77)
78)
79)
Lenderová, Milena a kol.: Eva nejen v ráji. Praha 2002, s. 181.
Spalová, Hrst vzpomínek na školu a studia…, s. 73.
Veselý, Josef: Dívka, její vychování a určení. Praha 1881, s. 13-14.
41
Josef Veselý si samozřejmě uvědomoval, že žena vzhledem ke své pohlavní individualitě bude moci těžko s muži soupeřit ve všech oborech činnosti, vystupoval ale proti
jakýmkoli umělým překážkám, které byly ženám tehdejší společností kladeny.80)
Veselý Spalovou ovlivnil při rozvoji jejích feministických názorů. Podstatnou roli
tady ale nepochybně sehrály i další faktory, jež je potřeba vzít v potaz. Jde tu především
o skutečnost, že Kamila vyrůstala v prostředí s velkou převahou ženského elementu,
a navíc zřejmě nikdy neprožila partnerský vztah s mužem, neboť jako učitelka musela
dodržovat celibát, který byl zrušen až v roce 1919. Zde je také třeba vidět jednu z hlavních příčin toho, že zůstala celý život svobodná, což její vnímání okolního světa svým
způsobem limitovalo.81) Feministickým postojům pak pochopitelně nahrávaly i problémy, s nimiž se potýkala na své cestě za univerzitním vzděláním.82)
Vnímání problematiky
O tom, jak se Spalová dívala na situaci v oblasti ženských emancipačních snah posledních desetiletí devatenáctého století, vypovídá její stať nazvaná Feminismus, publikovaná
ve spisu vydaném u příležitosti druhého krajinského sjezdu místního Akademického
spolku Krakovec v srpnu 1903: Poslední tři decenia jsou léta vzrůstu, pronikání a zápasu
nových u nás idejí: ku povznešení charakteru ženy a odklizení posavadního bezpráví na ženě
ve vědě, umění a v životě společenském. Dnes vidíme realizování těchto idejí: nový ženský svět
vystupuje nám z vln, svět žen vzdělaných, a tím vznešených, které přes úskalí neporozumění,
pseudohumanismu a mlhu předsudků a sofismat přibližují se ke kýženému přístavu, spějí ke kulminačnímu bodu evoluce feminismu, do světa duchově nového, v němž proces ten bude ukončen,
a principem sociálního života i pro ženu bude: Svobodná volba povolání dle nadání a způsobilosti.
Zápas emancipační jest výslednicí kultury a spravedlivě pochopené humanity, ba nevyhnutelný
pro úplný, ucelený a harmonický vývoj člověčenstva.83)
Spalová si uvědomovala, jak je pro ženy v jejich zápasu důležité dosahování kvalitního vzdělání, a tak jako učitelka místní dívčí školy podporovala například zřízení
pokračovacího kurzu, který pro dívky při tomto ústavu vznikl v roce 1906. Kromě toho,
že v něm vyučovala dějepis a zeměpis, tu později vykonávala funkci třídní učitelky.84)
Účastenství v zápasu o ženskou rovnoprávnost prokazovala Spalová také tím, že byla
členkou různých dámských spolků nebo s nimi alespoň spolupracovala. Podporu vytčeného cíle se po vzniku Československé republiky snažila získat zejména prostřednictvím
místní organizace národně demokratické strany a její ženské komise.85)
Skutečnost, že se Spalová stala v této oblasti opravdu známou osobností i mimo
okolní regiony, dokazuje dopis Jednoty učitelek moravských v Brně, která ji 6. května 1924
vyzývala, aby se ucházela o vypsané místo zemského školního inspektora na Moravě.
Představitelky brněnské Jednoty učitelek doufaly, že se tím prolomí hráz, a ženy tak
dosáhnou v této funkci konečně demokratické rovnosti.86)
80) Veselý, Dívka, její vychování a určení…, 85 s.
81)Celibát učitelek na obecných a měšťanských školách zrušil zákon č. 455 ze dne 24. července 1919.
83) Spalová, Kamila: Feminismus. Slavnostní list. Rakovník 1903, s. 13-14.
84) Spalová, Kamilla: Glossy k významu dívčí školy měšťanské a pokračovacího kursu se zřetelem ke školám rakovnickým.
Jubilejní výroční zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce za léta 1888-1913..., s. 14-21; Soukup, Ferdinand:
Krátké dějiny školství rakovnického…, s. 9-10; týž: Statistika učitelstva a žactva v létech 1888-1913. Jubilejní výroční
zpráva Obecné a měšťanské školy dívčí v Rakovníce za léta 1888-1913..., s. 28.
85) Ženská komise N. D. NP 3, 1920, č. 49, s. 4.
86) Muzeum TGM Rakovník, Sbírka osobních fondů, neuspořádáno.
42
Feminismus v díle K. Spalové
K propagaci feministických myšlenek Spalová často využívala nabytých odborných
vědomostí a spisovatelského entuziasmu. Emancipační postoje zastávané Spalovou
rozebíral v minulosti v některých jejích dílech zmíněný hudební kritik, profesor Josef
Bartoš.87) Oporu pro své feministické názory nacházela Spalová především v oblíbené
antice, která ji uchvátila zejména při studiích na pražském Akademickém gymnáziu.
Názory velkých řeckých filozofů předložila čtenářům ve spisech vydaných během první
světové války.
V publikaci Filosof Platon pedagogem například poukazuje na Platonovu myšlenku
o ženském vzdělávání, jímž se sama často zabývala: Vzdělání činí svobodným, vychovává
ženu, zaměstnává jejího ducha vážnými, k hlubšímu přemýšlení vedoucími náměty a ona odloží
dětské otrocké své smýšlení a zároveň bude s vámi pracovati k dosažení velkého cíle lidstva.88)
Slova, jež v citované knize tentokrát vkládá Platon do úst Sokratovi, řeší ale i obecnější
problém postavení muže a ženy ve společnosti: „Příteli“, praví Sokrates, „vlohy jsou mezi
obě lidská pohlaví rovnoměrně rozděleny; ženě jsou dle její přirozenosti všecka povolání přístupna
právě tak jako muži, žena však jest slabší muže (fysicky).“89)
U další studie Ženské postavy u Homéra, dokončené Spalovou v roce 1918, již nemusí být feministická otázka vzhledem k samotnému názvu jistě vůbec zdůrazňována.
Autorka zde postupně líčí Homérovy názory na dívku, manželku, matku, hospodyni
a služku.90)
Spalová však nenacházela oporu pro své feministické názory pouze v antice, nýbrž
i u velikánů žijících o staletí později (René Descartes, August Strindberg), a to i z českých a moravských zemí. Citovala tak například postoje Komenského, Nerudy, Machara
nebo Masaryka.91) S Masarykovými pohledy na ženskou problematiku se Spalová seznámila hlavně na pražské univerzitě při profesorových přednáškách z dějin filozofie. Jak
ona sama názory budoucího československého prezidenta vnímala, vyjádřila v článku
Masaryk a žena, publikovaném v roce 1937 v Rakovnických novinách. Masaryk podle
Spalové spojoval potřebu ženské emancipace přímo s národním zájmem:
Rovnoprávnost ženy s mužem jest mu základním požadavkem spravedlnosti a demokratismu,
tím spíše, poněvadž ženy tvoří víc než polovinu národa. A poněvadž malý národ jako my obzvláště potřebuje každé síly k práci hospodářské a kulturní, je nutno, aby žena měla plně příležitost
k všestrannému rozvoji svého duševního fondu. Jen tak se umožní, aby se zbavila v mentalitě společnosti předsudku méněcennosti. Byl přesvědčen, že stane-li se žena muži rovnocennou,
stává se též rovnoprávnou.92) Spalová Masaryka v této otázce velmi oceňovala. Viděla ho
jako člověka zastávajícího naprostou rovnost ženy s mužem po stránce tělesné, mravní
i intelektuální.93)
87)
88)
89)
90)
91)
92)
93)
Bartoš, K jubileu práce…, s. 9-10.
Spalová, Kamila: Filosof Platon pedagogem. Čáslav 1917, s. 15.
Tamtéž, s. 11.
Spalová Kamila: Ženské postavy u Homéra. Ženský obzor 16, 1918, č. 1, s. 15-18; č. 2, s. 46-49; č. 3, s. 77-80.
Neudorflová, Marie: České ženy v 19. století. Praha 1999, s. 132.
Spalová, Kamila: Masaryk a žena. RN 8, 1937, č. 38, s. 3-4.
Tamtéž.
43
Léta řídící pedagogické práce
Působení v mateřské škole
Jako učitelka obecné a měšťanské školy mohla Spalová aspoň v Rakovníku přímo
vychovávat mladou generaci dívek v duchu vlastních představ, jak by měla moderní
česká žena vypadat. Po roce 1900 se naplno projevil její zápal pro kantorské povolání,
kdy si vedle klasické výuky přibírala navíc další pedagogické aktivity. Ještě během svých
univerzitních studií, kolem roku 1910, začala Spalová při učitelování na dívčí měšťance
také spravovat rakovnickou mateřskou školu. Uvedené činnosti se věnovala asi deset
let.94) Správu ústavu převzala po učiteli chlapecké školy Emanuelu Duchoňovi. Jak je
zaznamenáno v kronice tohoto zařízení, přijatého úkolu se ujala s chutí a vykonávala jej
ráda a zcela nezištně. Za tuto činnost údajně nepřijímala žádné odměny.95)
Mateřská škola byla tehdy v Rakovníku pouze jediná. Vyvinula se v osmdesátých
letech devatenáctého století, kdy docházelo k rozvoji systematické výuky předškolních
dětí. Vznikla přeměnou z místní opatrovny, která ve městě existovala už od roku 1851.96)
Rakovnická školka sídlila od roku 1909 v obecním domě čp. 464/II v někdejší Rudolfově
ulici (dnes Československých legií).97) Výše zmiňovaná kronika k tamním podmínkám
uvádí: V přízemí byly jí vykázány dvě učebné místnosti a herna. Mimoto měla v přízemí menší
byt tehdejší školnice mateřské školy paní Františka Séglová.98) Podle výroční zprávy za rok
1910 navštěvovalo mateřskou školu 81 dětí (průměrně denně 62), rozdělených do dvou
tříd. O děti se staraly dvě zkoušené pěstounky Anna Vágnerová (za nemocnou slečnu
Františku Hovorkovou) a Božena Šímová a dále opatrovnice Anna Séglová.99)
Podmínky, v nichž školka fungovala, se Spalové příliš nezamlouvaly. Ze své pozice
se snažila o postupné zlepšení její situace, a to jak po stránce vnitřní, tak i vnější. Pro
své záměry našla porozumění místní městské rady, zejména starosty Karla Schleydera,
který příslušný úřad zastával v letech 1912-1919. Následně byla tedy školka vybavena
mnohými pomůckami a získala i nový vhodný nábytek podle vzoru předních pražských
mateřských škol.
Přízeň zdejších činitelů pokračovala i nadále. V roce 1913 rakovnická městská rada
zakoupila pro účely zdejší školky dokonce Mayerův dům (objekt dnešní 1. mateřské školy, čp. 188) na Chlumčanského náměstí, u něhož se nacházela pěkná zahrada.100) Přestože
objekt nevyužívala školka sama (horní místnosti obýval Útulek školní mládeže, předchůdce dnešní družiny), znamenal tento krok velký posun dopředu. Nově upravené místnosti
v domě byly světlé, vzdušné a vytápěné plynovým topením. Spalová se tu opět postarala
i o vhodné vybavení: Přičiněním správkyně zakoupen byl nový školní nábytek: podlouhlé stolky
se židličkami pro 60 dítek do každé třídy, dále 20 nových obrazů z dětského života.101)
94) SOkA, Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Výroční zpráva o stavu školky mateřské v Rakovníce v roce 1910, vypracovaná 7. ledna 1911; Janata, Jubileum…
95) Kronika mateřské školy za léta 1851-1958, c. d.
96) Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, s. 468.
97) Dům čp. 464/II dnes již neexistuje. Kronika mateřské školy chybně uvádí jako své někdejší sídlo dům
čp. 461/II (kronika mateřské školy za léta 1851-1958, c. d.; SOkA, Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Kniha evidence
obyvatel příslušníků obce L-Ž z roku 1911).
98)Školnice Séglová se jmenovala zřejmě Anna (kronika mateřské školy za léta 1851-1958, c. d.).
99) SOkA, Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Výroční zpráva o stavu školky mateřské v Rakovníce v roce 1910, vypracovaná 7. ledna 1911.
100)Kronika mateřské školy za léta 1851-1958, c. d.
101)Tamtéž.
44
Tzv. Mayerův dům, kde sídlí nejstarší rakovnická mateřská škola (SOkA Rakovník)
Z nádherných prostor se ale školka radovala pouze přibližně šest let, neboť ji pak
z Mayerova domu začala vytlačovat veřejná obchodní škola. Místo správkyně mateřské
školy zastávala Spalová do roku 1919, kdy odešla za lákavým zaměstnáním do Prahy. Za
svou práci pro školku obdržela od městské rady četná uznání.102)
Na ministerstvu školství
Po první světové válce už patřila Spalová mezi značně zkušené a díky své čilé publikační činnosti i všeobecně známé učitelky. V souvislosti s připravovanou školskou reformou tak v roce 1919 dostala nabídku, aby šla pracovat na ministerstvo školství, respektive
do nově vzniklého Československého pedagogického ústavu Jana Amose Komenského v Praze.
Ke spolupráci ji do hlavního města pozval sám ředitel a organizátor ústavu, univerzitní
profesor Otakar Kádner. Spalová zajímavou nabídku přijala.103)
Československý pedagogický ústav J. A. Komenského byl zřízen podle usnesení
ministerské rady ze dne 15. března 1919. K jeho otevření došlo 1. května téhož roku.104)
Ústav působil při ministerstvu školství a národní osvěty jako samostatná instituce především studijního a informačního rázu. Mezi jeho úkoly patřilo například podrobné
mapování stavu školství a odborné literatury doma i v zahraničí.105) Prvořadou náplň
ústavu představovalo ale zejména v dohodě a součinnosti s příslušnými odbory ministerskými, resp. reformními nebo poradními sbory při ministerstvu, připravovat předlohy o reformě
102)Tamtéž.
103)Josef Bartoš na rozdíl od kroniky mateřské školy uvádí, že Spalová nastoupila v pedagogickém ústavu až
v roce 1920 (Bartoš, K jubileu práce…, s. 11 a 29).
104)Věstník Ministerstva školství a národní osvěty 4, 1922, č. 2, s. 86.
105)NA Praha, f. Ministerstvo školství Praha, kart. č. 956.
45
Pracovníci Československého pedagogického ústavu J. A. Komenského v Praze dne 20. června 1921. U stolku
vlevo ředitel Otakar Kádner, od něho vpravo Kamila Spalová a v prostření řadě vpravo Otokar Chlup (SOkA
Rakovník, foto K. Trnka)
československého školství všech stupňů.106) Statut této instituce obsahoval například rovněž
závazek k pořádání přednášek z oblasti výchovy a školy a očekávalo se od ní i vydávání
spisů k otázkám školství.107)
Spalová tedy přišla do Prahy na vcelku prestižní místo, avšak s nejistou budoucností.
Ústav neměl už od začátku jednoduchý život. Sám Kádner byl roztrpčen neustálými
dohady s ministerstvem kvůli administrativním záležitostem. Jeho zklamání dosáhlo
později takové míry, že raději dobrovolně z místa odešel.108) Co se týká odborné školské problematiky, Spalová se na tomto pracovišti zabývala převážně metodikou výuky
zeměpisu. Své poznatky zúročila v roce 1921, kdy spolu s Josefem Tůmou připravila
k vydání pomůcku s názvem Naše obec.109) V ústavu Spalová poznala některé zajímavé
kolegy, jako například Otokara Chlupa, propagátora a pozdějšího tvůrce koncepce vysokoškolského vzdělávání učitelů. S ním, s Josefem Hendrychem a Em. Lippertem se také
autorsky podílela na vypracování spisu hledajícího odpověď na tehdejší otázku zavedení předmětů občanské nauky a mravouky do československých škol.110)
Pro Spalovou znamenala práce v pedagogickém ústavu zajímavou zkušenost, již do
budoucna dále využívala, ačkoli na tomto místě působila pouze krátce, protože v roce
106)Tamtéž.
107)Tamtéž.
108)Klimeš, Richard: Kádner mýma očima. Památce Otakara Kádnera (K 10. výročí úmrtí). Kladno 1947, s. 31-36.
109)Spalová, Kamila – Tůma, Josef: Naše obec – Tabulka I – K vlastivědnému vyučování. Praha 1921.
110)Chlup, Otokar – Hendrich, Josef – Lippert, Em. – Spalová, Kamila: Občanská nauka a mravouka. Praha 1922, 76 s.
46
1921 nakonec odešla. Její spolupráce s ministerstvem školství jako takovým však pokračovala i později, a to zejména při sestavování učitelských příruček a žákovských učebnic
pro výuku zeměpisu. Brzký odchod z výše zmiňovaného zaměstnání ale Spalovou mrzet
nemusel, neboť Československý pedagogický ústav stejně nakonec neměl dlouhé trvání – v roce 1925 byl v podstatě zrušen.111) Nadále fungoval již pouze jako Pedagogická
knihovna J. A. Komenského. Po druhé světové válce však na základy prvorepublikové
instituce založené Otakarem Kádnerem navázal nový Výzkumný ústav pedagogický.112)
Ředitelování na pražských měšťanských školách
Nadlouho tedy Spalovou úřednická kariéra nezlákala. Přednost dala raději tvůrčí
práci ve škole, která ji skutečně naplňovala uspokojením. Prahu jako vědecké centrum
se jí ale zřejmě opustit nechtělo, a tak ji Okresní školní výbor v Rakovníku 1. září 1921
zprostil školní služby ve zdejším okresu, protože byla jmenována ředitelkou 3. dívčí
měšťanské školy v Praze-Vršovicích.113) Tam působila do roku 1926, kdy začala vykonávat stejnou funkci na jedné z dívčích měšťanských škol v Praze-Vinohradech. Na tomto
místě setrvala až do penze, patrně do r. 1931.114) Největší pocty se jí při této příležitosti
dostalo na oslavném večeru od jejího školního inspektora, který podotkl, že se ke Spalové
chodil učit a že byla chloubou nejen jeho učitelstva, ale českého učitelstva vůbec.115) Po
skončení aktivní služby zůstala Spalová v Praze i nadále, ačkoli teď už častěji zajížděla
do rodného Rakovníka, kde přebývala v domě čp. 272/II. Ten se sestrami zdědila po
svém otci.116)
Politické ambice
Členkou národně demokratické strany
V produktivním věku byla pro Spalovou hlavní životní náplní jednoznačně pedagogická práce. Avšak s přibývajícími životními zkušenostmi se s touto pozicí nespokojila,
a tak se postupně snažila uplatnit ještě v dalších směrech. Hektické události roku 1918,
kdy mnozí lidé toužili po příchodu očekávaných společenských změn, na ni zapůsobily
natolik, že se začala angažovat rovněž v politice, konkrétně ve prospěch Československé
národně demokratické strany, kam v prvním roce její existence také vstoupila.117) Co
Spalovou k tomuto kroku konkrétně vedlo, se dnes můžeme pouze domýšlet. Vysvětlit
to lze určitě obecným nadšením té doby, jež byla pro občany jistým příslibem budoucího
zlepšení správy věcí veřejných. Vzhledem k jejímu vztahu k české národní minulosti tu
nejspíš svou roli sehrál i vlastenecký aspekt, který strana značně zdůrazňovala mimo
jiné objasňováním, proč a za jakých okolností se zrodila:
Pronásledování všeho českého a slovanského vyvrcholilo za války světové. Ochuzování naší
vlasti bylo den ze dne stupňováno a vše, co u nás pod pláštíkem rekvisic i vládních nařízení uloupeno, věnováno buď na vedení námi od prvopočátku nenáviděné války, nebo přebytky přidělovány
111)NA Praha, f. Ministerstvo školství Praha, kart. č. 956.
112)Klimeš, Kádner mýma očima..., s. 31-36.
113)SOkA Rakovník, f. Okresní školní výbor Rakovník, kniha č. 1, Protokoly o zasedáních okresní školní rady (okresního
školního výboru) v Rakovníku 1912-1925, s. 289.
114)Bartoš, K jubileu práce…, s. 11.
115)Tamtéž, s. 12.
116)SOkA Rakovník, f. Berní správa Rakovník, neuspořádáno.
117)SOkA Rakovník, f. Československá národně demokratická strana, místní organizace Rakovník, neuspořádáno, Činnost
„České státoprávní demokracie“ v Rakovníku, zápisy ze schůzí 1918-1920.
47
německým zemím, [do] Rakouska a Uher. Čím více pociťovali jsme nad sebou vládu Vídně a Pešti,
tím houževnatěji hledali jsme cestu k osamostatnění.118)
Národně demokratická strana vstupovala do politického života Československé
republiky s velmi příznivými předpoklady, jaké měl málokterý z konkurenčních subjektů. Řadu lidí, včetně Spalové, pro podporu mladého uskupení zřejmě získalo i to, že se
národní demokracie mohla pochlubit přízní elity českého vědeckého a kulturního života, například spisovatelů bratří Čapků, Aloise Jiráska, Josefa Svatopluka Machara, lékaře
a univerzitního profesora Josefa Thomayera a dalších osobností zvučných jmen.119)
Situace rakovnické organizace národně demokratické strany
Stoupence nacházela strana vzápětí po svém založení i v Rakovníku, kde se 12. dubna 1918 vytvořila její místní organizace. Ustavující schůze proběhla v hostinci U Lva
za předsednictví obchodníka Karla Lukeše a za přítomnosti 44 členů. Jestli mezi nimi
již seděla i Spalová, bohužel nevíme. Prvním předsedou rakovnické organizace se stal
ředitel okresních úřadů v Rakovníku Karel Novák, místopředsedou advokát Ladislav
Ledvinka, jednatelem učitel Jan Kubát (záhy nahrazen hoteliérem Jindřichem Jeriem
a úředníkem továrny Juliem Ottou), důvěrníkem výše zmiňovaný Lukeš a pokladníkem
účetní Alois Smrž.120)
Rakovnická organizace národních demokratů hýřila od začátku velkou aktivitou.
Došlo například k vytvoření dvou odborů, úřednického a živnostenského. Místní národní demokraté usilovali o prosazení některých zajímavých záměrů. Chtěli hlavně přimět
obec, aby v Rakovníku zřídila dvouletou obchodní školu, což se v roce 1919 nakonec
podařilo. Kvůli snazšímu podnikání živnostníků a obchodníků požadovali dále například zrušení dosavadních mimořádných válečných přirážek.
Místní organizace potřebovala do budoucna oslovovat mnohem širší veřejnost, a proto stranický výbor rozhodl o vydávání regionálního listu, k čemuž se ustavilo tiskové
družstvo s podíly po 25 korunách. Od 1. července 1919 však financování listu převzal
stranický výbor sám. Vedením vlastního periodika pověřila místní organizace původně
redaktora Jaroslava Kůru. Název této tiskoviny, která posléze vycházela po celé období
první republiky, zněl Nové proudy. Noviny přinášely nejrůznější zprávy z obvodů měst
Rakovník, Louny, Kladno, Beroun, ale i z dalších okolních oblastí, jejichž vymezení se
částečně různě měnilo. Do redakční rady Nových proudů byli zvoleni někdejší ředitel
chlapecké školy Gabriel Smetana, majitel drogerie Vilém Jeřábek a středoškolští profeso-
118)Tamtéž.
119)Národní demokracie se formovala až během první světové války. Vznikla nakonec 9. února 1918 sloučením
čtyř politických stran: mladočeské, pokrokové, státoprávněpokrokové a lidovo-pokrokové. Původní název
strany zněl Česká státoprávní demokracie a mezi její významné představitele patřili například Karel Kramář,
Alois Rašín nebo Přemysl Šámal, kteří sehráli důležitou úlohu v české politice koncem války a následně
při konstituování československého státu, po jehož vytvoření se rozhodujícím způsobem podíleli na tvorbě
nových zákonů. Ve svém programu se strana hlásila k hospodářské demokracii, tj. k zachování dosavadního
soukromovlastnického systému, jehož protiklady však hodlala mírnit (Malíř, Jiří – Marek, Pavel a kol.: Politické
strany – Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004, 1. díl, 1861-1938. Brno
2005, s. 593-594).
48
ři Eduard Klicpera, Josef Koníček a Jan Soukup. Práci administrátorky vykonávala slečna Raková.121) První číslo národně demokratického periodika vyšlo 6. července 1918.122)
Stranické funkce
Spalová získala v místní stranické organizaci důležitou pozici. Vydobyla si ji postupně, avšak vcelku rychle. V zápisech ze schůzí je prvně uvedena 25. listopadu 1918, kdy
byla spolu s účetním spořitelny Janem Slaným zvolena do výboru úřednického odboru.
Předsedou tohoto odboru se tehdy stal profesor Soukup, jednatelem drážní kontrolor
Josef Jiroušek.123) Posléze Spalová zaujala také místo v redakční radě Nových proudů.124)
Politikaření jako takovému však Spalová nikdy nepropadla. Její motivace pro zapojení do politického života pramenila odjinud. Spalová pravděpodobně získala pocit, že
by mohla prostřednictvím politiky ovlivňovat řešení určitých společenských problémů.
Svou energii zde ale opět zaměřila převážně na podporu prosazování ženských emancipačních snah. Národně demokratická strana ji tehdy počátkem roku 1920 pověřila
přípravnými pracemi k ustavení vlastní ženské komise.125) Spalová se pak na ustavující
schůzi, konané dne 13. února 1920, postavila do čela komise jako její předsedkyně.126)
Tyto ženské organizace, které po celé zemi při národně demokratické straně vznikaly,
si kladly za cíl, aby se ženy vzdělávaly v politice, a navíc aby se u nich probouzelo silné
národní cítění: Úkolem ženských komisí je v první řadě vychovávati a poučovati ženy politicky,
doháněti, co muži na ženě zanedbali, aby ženy s uvědoměním a samostatně pracovati mohly po
boku mužů na ochranu republiky a [pro] mravní očistu a povznesení národa.127) Mezi ženami se
uvedený záměr setkal s velkým ohlasem, o čemž vypovídá skutečnost, že se výše zmiňované schůze 13. února 1920 zúčastnilo údajně více než 160 národních demokratek.128)
Volby do městského zastupitelstva v roce 1919
Národní demokracie po vzniku Československa velmi ovlivňovala politiku země,
neboť obsadila některé důležité vládní posty. Posléze se ale stávala terčem kritiky lidových vrstev, které ji označovaly za viníka sociální bídy a nespravedlnosti. K tomuto tlaku
přistoupily i rozpory uvnitř vládní koalice. Vedení národní demokracie proto vyvolalo
v roce 1919 vládní krizi a doufalo, že v následujících komunálních volbách získá pro své
cíle silnější mandát.129)
Místní organizace se snažila v komunální politice Spalovou dobře využít. Pro červnové volby v roce 1919 počítala zřejmě s velkou podporou, kterou ona jako populární
učitelka měla obdržet především od žen. Spalová se ráda zviditelňovala, a proto souhlasila s tím, aby se do budoucna podílela na správě obecních záležitostí svého rodného
Rakovníka. Dne 19. května 1919 oficiálně přijala kandidaturu pro červnové volby do zdej121)Tamtéž; Frolíková, Markéta: Z historie českého regionálního tisku na Rakovnicku a Novostrašecku (do roku 1945).
Bakalářská práce obhájená na Katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2001,
knihovna SOkA Rakovník, sign. C 1689 R, s. 37-39.
122)NP 1, 1918, č. 1.
124)A neroztlučeš jich prutem železným. NP 2, 1919, č. 25, s. 2-3.
126)Ustavující schůze Ženské komise Č. N. D. v Rakovníce. NP 3, 1920, č. 7, s. 5-6.
127)První členská schůze Ženské komise Č. N. D. NP 3, 1920, č. 9, s. 8.
128)Ustavující schůze Ženské komise…
129)Malíř – Marek, Politické strany…, s. 595.
49
šího městského zastupitelstva. Objevila se tak na kandidátní listině zmiňované národně
demokratické strany pro následující čtyřleté období. Patřilo jí tam šesté místo za obchodníkem Josefem Němečkem, vrchním účetním Aloisem Smržem, advokátem Ladislavem
Ledvinkou, stavitelem Františkem Donátem a rolníkem Jaromírem Trejbalem.130)
Strana, za niž Spalová kandidovala, se ve volební kampani vymezovala především
vůči socialistům, což je patrné z prohlášení uveřejněného v regionálních novinách Nové
proudy. Zde také národní demokraté hájili svou roli ve vládní koalici a velmi ostře napadali koaliční partnery:
Politické strany socialistické chovají se k národní demokracii nevěrně. Přesto, že přece mohly
zásady své prováděti svými ministry, neučinily tak přesto, že národní demokracie i za cenu svého
přesvědčení mnohdy svolila k zákonům, které znamenají jen finanční ztrátu republiky. – Nejhůře
ovšem řádil socialistický tisk, slibující davům modré z nebe, ač každému zrale uvažujícímu bylo
jasno, že jedná se o požadavky nesplnitelné a fantastické, kdyžtě nynější poměry nejsou přece
jen výsledkem souhrnu kapitalistického řádu, nýbrž hrozné války a činnosti bolševiků ruských
i maďarských – a tam konečně spěje socialism svými fantastickými sliby – jest zřejmo, k jakým
hrozným výsledkům dospěla ta komunisace odvětví výrobních, majetku soukromého, ba celého
života veřejného vůbec.131)
Národně demokratická strana skončila v červnových volbách roku 1919 v Rakovníku
na třetím místě (1067 hlasů); zvítězila sociální demokracie (1885 hlasů) před socialisty (1537 hlasů). Pro národní demokracii znamenaly volby velké zklamání. Jako vládní strana totiž obsadila v českých zemích (na Slovensku a Podkarpatské Rusi se volby
neuskutečnily) celkově dokonce až páté místo. V Rakovníku to bylo přeci jen o něco
lepší – ze 36členného zastupitelstva získali národní demokraté devět mandátů, takže pro
Spalovou dopadly volby z osobního hlediska úspěšně, a mohla se tak vžívat do nové role
komunální političky.132)
Práce v městské samosprávě
Spalová byla v zastupitelstvu díky svým profesním zkušenostem a odbornému zaměření zařazena do školské komise a kuratoria městského muzea.133) Její působení v nové
funkci ale rozhodně nepředstavovalo nijak vrcholnou kapitolu jejího života. Navíc měla
vzhledem ke svému pracovnímu vytížení v Praze problém na schůze zastupitelstva pravidelně docházet. Zápisy z těchto schůzí tudíž zachycují jen několik jejích závažnějších
podnětů či připomínek.134)
V dubnu 1920 se představitelé rakovnické samosprávy vložili do napjaté náboženské
situace ve městě, která se vyostřovala poté, co v zemi vznikla Církev československá.
Jejich angažování vyvolal přípis římskokatolického arcibiskupa Kordače, v němž dotyčný vyzýval místní faráře Hlaváčka, Lišku a Polana k tomu, aby zrušili své uzavřené
sňatky. Na protest proti arcibiskupovu jednání sestavil člen zdejší městské rady Ladislav
Gardavský rezoluci namířenou proti Římu. Stavěla se za revoltující faráře i za snahy
o oslabení vlivu římskokatolické církve v zemi. Zastupitelé rezoluci jednomyslně schválili a podpořila ji i Kamila Spalová.135)
130)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
131)Voličové, občané, občanky! NP 2, 1919, č. 24, s. 1.
133)Tamtéž, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1918-1921.
134)Tamtéž.
135)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1918-1921, s. 232-235; Krško, Jan:
Historie Církve československé v Rakovníku I. – Rakovník a české schizma 1918-1920. Rakovník 2001, s. 22-24.
50
Mnohem zásadnější vystoupení Spalová učinila až na schůzi městského zastupitelstva
konané 27. října 1920. Zde vyjádřila především nesouhlas s tím, že místnosti Mayerova
domu, kde sídlila mateřská škola, byly dány do užívání nově zřízené veřejné obchodní
škole.136) Tím mateřská škola ztratila prostory, které pro ni Spalová jako její ještě nedávná ředitelka sama před lety získala. Z nutnosti zajistit minimálně jednu místnost pro
mateřskou školu proběhla adaptace zadního traktu Mayerova domu, kde do té doby
existovala čítárna. Spalová tehdy apelovala na to, aby zřízena byla řádně aspoň zahrada,
hřiště a altán, aby se mohlo používati mateřské školky hlavně v jarních a letních měsících.137)
Zastupitelstvo uvedené úpravy schválilo.
Dalším příspěvkem Kamily Spalové na téže schůzi se stalo také její vystoupení ve
prospěch záchrany fresky nad schodištěm radnice. Restaurování malby posléze zaručil
sám starosta Antonín Urban.138)
Pracovní vytížení v Praze nakonec přece jen Spalovou přimělo, aby své působení
v komunální politice předčasně ukončila. Její odchod z místní politiky ale nebyl jednoduchý. Je zřejmé, že svou funkci v roce 1921 opouštěla několikrát. Již v únoru téhož
roku byla za ni do školské komise a kuratoria muzea delegována Ludmila Nováková.139)
Posledním impulsem k odchodu se stala zřejmě další změna jejího zaměstnání, kdy
začala působit jako ředitelka jedné z pražských měšťanských škol. Definitivní rezignaci
zaslala městské radě a zastupitelstvu 10. září 1921.140)
Kandidatura do poslanecké sněmovny
Komunální úroveň nepředstavovala jediný stupeň politiky, kde se Spalová pokoušela angažovat. Novou příležitost jí poskytly první československé parlamentní volby,
které proběhly na jaře r. 1920. Necelý rok po svém zvolení do rakovnického městského
zastupitelstva kandidovala Spalová za národně demokratickou stranu také do poslanecké sněmovny. O místo ve sněmovně se ucházela v šestém volebním kraji se sídlem
v Lounech, kam v rámci tehdejší volební geometrie Rakovník spadal. Tentokrát se však
Spalová ocitla až na předposledním, šestnáctém místě kandidátní listiny uskupení, které
šlo do voleb pod označením Národní demokracie s agrární opozicí.
Místo, které zaujímala na uvedené kandidátce, vypovídá o tom, že příliš silné postavení pro tyto volby neměla. Její zařazení představovalo spíše určitý taktický tah, neboť
poprvé volily do našeho parlamentu také ženy, a národní demokraté tak potřebovali pro
sebe získat řadu nových hlasů, o něž jednotlivé strany sváděly svůj boj. Popularita, jíž se
Spalová u něžného pohlaví těšila, tomu mohla pomoci.141)
Politická strana vedená předsedou Karlem Kramářem se v lounském kraji spoléhala
především na úplně jinou, mnohem známější osobnost. Lídrem kandidátní listiny národních demokratů zde byl totiž spisovatel Viktor Dyk.142) Ten zavítal v rámci předvolební
kampaně také do Rakovníka. Dne 14. dubna 1920 tady promluvil na veřejné voličské
schůzi v sále zdejšího hotelu Jerie (východní část dnešního Tylova domu), a ve svém
136)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1918-1921, s. 294-295; Krško,
Historie Církve československé…, s. 22-24.
137)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1918-1921, s. 294-295.
138)Tamtéž, s. 299.
139)Tamtéž, s. 325.
141)Tamtéž.
142)Tamtéž.
51
Rezignace Kamily Spalové na členství v městském zastupitelstvu; 10. 9. 1921 (SOkA Rakovník) projevu národně demokratickou stranu i kolegyni z kandidátky osobní přítomností podpořil.143)
Je zajímavé, že vlastní volební program zveřejnili národní demokraté ve zdejším kraji
v novinách Nové proudy teprve den před samotnými volbami. Nabízeli v něm vytvoření
konečně spořádaného státu silného státotvornou vůlí, kulturou a prací svého obyvatelstva
bez rozdílu povolání a pohlaví. Silný důraz kladli na opětovné nastolení vlády pevného
právního řádu a na vnitřní výstavbu státní moci.144) V oblasti školství, kde Spalová praco143)Schůze Viktora Dyka v Rakovníce. NP 3, 1920, č. 16, s. 4.
144)Národu československému! NP 3, 1920, č. 16, s. 1.
52
vala, se národní demokraté zavazovali napravovat domnělé převzaté křivdy. Úzkostlivě
se hodlali bránit proti veškerým nárokům klerikalismu. Rozluku mezi státem a církví
měli v úmyslu řešit na základě samosprávy církve se zřetelem k zájmům státu. V otázce
církve projevili dále také záměr sledovat a podle potřeby i činně podporovat snahy o její
znárodnění a demokratizaci.145)
Parlamentní volby nakonec dopadly v Rakovníku přibližně stejně jako volby komunální, které se uskutečnily o rok dříve. Zvítězili zde opět sociální demokraté, z platných
4532 hlasů jich obdrželi 1721. Na druhém místě skončila Československá strana socialistická (1365 hlasů), třetí byli znovu národní demokraté, a to se ziskem 990 hlasů. Na
rozdíl od komunálních voleb se nyní Spalová osobního úspěchu ale nedočkala.146)
Činnost v rakovnickém Muzejním spolku
Vedle politických aktivit se Spalová během svého života věnovala také činnosti spolkové. Jakmile odešla v Praze počátkem třicátých let do penze, stále více ji to táhlo do
rodného města. Častější návraty do Rakovníka znamenaly pro činorodou šedesátiletou
Spalovou hledání nového uplatnění, protože učitelská práce pro ni vzhledem k jejímu
důchodovému věku definitivně skončila. V důvěrně známém prostředí se snažila prozatím nejprve zintenzivnit vlastní aktivitu v jednotlivých místních spolcích, což se týkalo
zejména Muzejního spolku, kde působila už od jeho počátku.147)
První zájem o muzejnictví
První zájem Kamily Spalové o hmotné památky můžeme pozorovat už v době příprav Národopisné výstavy českoslovanské, konané v roce 1895. Pro organizaci NVČ byl
také v Rakovníku ustaven zvláštní okresní odbor, od něhož se očekávalo, že přípravné
práce pro tuto událost v regionu zajistí. Jeho složení navíc představovalo řadu organizačně schopných lidí. V čele místního odboru NVČ stál okresní starosta František Pánek,
funkci místopředsedy vykonával rakovnický městský starosta Josef Čermák, jednatelem
byl učitel Karel Hůlka a úřad pokladníka zastával advokát Karel Mayer.148)
Spalová, tehdy mladá začínající učitelka, měla jistě tendenci se celonárodní akce tohoto charakteru viditelně účastnit. Připojila se tak k aktivitě žen, jež nechtěly být v rámci
chystaných příprav pozadu, a stala se jednatelkou dámského odboru pro národopisnou
výstavku v Rakovníku, který vznikl nepochybně při zdejším okresním odboru NVČ.149)
Přes existenci uvedených zvláštních odborů zůstala ale vlastní práce zřejmě převážně
pouze na několika jednotlivcích, jako byli učitelé Karel Hůlka nebo Václav Trejbal, kteří
prochodili celý okres, aby potřebné předměty získali. Dokladem malé aktivity odborů
může být skutečnost, že veškeré předměty z Rakovníka věnovali do Prahy místní městská rada a zmiňovaný Karel Hůlka, nikoli příslušný odbor NVČ. Učitelé Hůlka s Trejbalem měli také hlavní podíl na zorganizování dvou přípravných krajinských výstavek
v Rakovníku, kde byly nasbírané předměty pro Národopisnou výstavu představeny
145)Tamtéž.
146)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno; Naše strana na rakovnické radnici. NP 2, 1919, č. 25, s. 3.
147)SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí 1926-1938.
148)Mikesková, Magdalena: Počátky tradice muzejnictví na Rakovnicku. Absolventská práce Vyšší odborné školy informačních služeb v Praze obhájená v roce 2000, knihovna SOkA Rakovník, sign. D 1288 R, s. 9-13.
149)Muzeum TGM Rakovník, Sbírka osobních fondů, neuspořádáno. Národopisné krajinské „výstavky“ se v regionech
konaly jako přípravné výstavy, z nichž pak putovaly vybrané soubory předmětů na NVČ do Prahy.
53
veřejnosti.150) Jméno Kamily Spalové tu ve spojitosti s konkrétními aktivitami nenalezneme.
Vstup do rodícího se spolku
Rakovnický Muzejní spolek vznikl v roce 1911, když tu ještě K. Spalová učila na dívčí
škole. Mezi jeho zakladatele patřili především geolog Jan Michálek, profesor zdejší reálky Jan Soukup a učitel na místní chlapecké škole Jan Renner. Spalová se sice na zrození
spolku přímo nepodílela, ale již vzápětí se zapojila do jeho bohatého života, byť spíše
formálně. Vzhledem k tomu, že ji historie od dětství fascinovala, je velmi pravděpodobné, že svůj zájem o vstup do spolku projevovala už před jeho samotným založením.
Poradní schůze, která činnost spolku po přípravných jednáních v podstatě odstartovala, se konala 12. února 1911. Podpis Kamily Spalové na její prezenční listině však
z neznámého důvodu zatím ještě chyběl. O tom, co se na této schůzi událo, měla ale jistě
podrobné informace, neboť tam byly přítomny její sestry Vincencie a Helena. Vincencie
Spalová se však členkou Muzejního spolku nakonec nestala.
Jak je výše naznačeno, do Muzejního spolku vstoupila Kamila Spalová se svou sestrou
Helenou v jeho samotných začátcích, a to jako členka přispívající. Tito členové platili roční příspěvek ve výši pěti korun. Na ustavující valné hromadě, která proběhla 9. dubna
1911, byla Spalová plným počtem šestnácti hlasů zvolena dokonce do spolkového výboru, kde poté pracovala s rakovnickým okresním starostou Františkem Pánkem, ředitelem okresních úřadů v Křivoklátě Antonínem Truhlářem, inženýrem Janem Michálkem
a s učiteli Janem Rennerem, Ferdinandem Soukupem (ředitel zdejší dívčí školy), Janem
Soukupem a Václavem Trejbalem. Při rozdělování nejdůležitějších funkcí již ale vyšla
Spalová naprázdno. Předsednické křeslo bylo totiž následně svěřeno Janu Michálkovi,
místopředsedou se stal Jan Soukup, jednatelem Jan Renner a pokladníkem Ferdinand
Soukup.
Začátky Spalové v Muzejním spolku jsou tedy spojeny s jejím členstvím v jeho výboru.
Výborové schůze se díky Ferdinandu Soukupovi konaly zpočátku v jí důvěrně známém
prostředí místní dívčí školy. Spalová však na zasedání výboru během prvního desetiletí
příliš často nedocházela. V prvním roce fungování spolku se nezúčastnila dokonce ani
jediné schůzky. Přesto byla i v následujících letech pravidelně do spolkového výboru
volena. Jeho složení se během let příliš neměnilo.151)
Období 1912 až 1921
První poznámku k činnosti Muzejního spolku učinila Spalová v souvislosti se jmenováním Zikmunda Wintra jeho čestným členem. Někteří představitelé výboru chtěli
Wintrovi při této příležitosti nechat vyhotovit u profesora Pucholda okázalý diplom.
Spalová však na schůzi 24. února 1912 doporučovala, aby se vzhledem ke spisovatelovu
špatnému zdravotnímu stavu s předáním této pocty příliš neotálelo a navrhovala, že by
snad stačilo doručení pouhého přípisu o uvedeném jmenování. Situaci tehdy zachraňoval učitel Václav Trejbal, který slíbil rychle a levně diplom pro Wintra vyhotovit.152)
150)Národní muzeum Praha, národopisné oddělení, f. Národopisná výstava 1895, seznamy předmětů RŘ, č. 7555-7564,
Rakovník; Trejbal, Václav: Vzpomínka na Národopisnou výstavu českoslovanskou. VS 6, 1935, č. 2, s. 15-16; č. 3,
s. 27‑28; č. 4, s. 39-40; Mikesková, Počátky tradice muzejnictví na Rakovnicku…, s. 9-13.
152)Tamtéž.
54
Diplom pak delegace Muzejního spolku předala Wintrovi osobně v jeho bytě v Praze 10.
března 1912.153)
Nově založený Muzejní spolek se snažil od začátku svého působení získat na kulturním poli významné postavení v oblasti péče o historii zdejšího okresu. Doklad
těchto ambicí představovalo každoroční vydávání vlastního prestižního časopisu, tzv.
Věstníku Muzejního spolku (v roce 1917 vyšla dvě čísla), kde v letech 1912–1949 (mimo
období 1941–1945) vycházela řada zajímavých regionálních historických, místopisných
a přírodovědných studií.
První číslo Věstníku sestavil prakticky sám, pouze z vlastních příspěvků, jednatel Jan
Renner.154) Na jeho naléhání došlo 24. února 1912 k vytvoření redakční rady, která měla
do budoucna vydávání časopisu připravovat. Na návrh Václava Trejbala do ní byli zvoleni kromě Rennera ještě Jan Soukup a čerstvá doktorka filozofie Spalová.155) Renner však
zřejmě i nadále vykonával práci spojenou s Věstníkem převážně sám, o čemž vypovídají
také jeho paměti: Že Věstník uspořádal redakční sbor, parádovalo v několika ročnících, ač se oň
nestaral mimo mne nikdo. Bylo mi to trochu hloupé, a proto jsem požádal výbor, abych se mohl
uvést na Věstníku jako redaktor, jímž ve skutečnosti jsem.156) Otázkou ale zůstává, do jaké
míry byl Renner ochoten připustit, aby do přípravy Věstníku výrazně zasahoval kromě
jeho osoby i někdo jiný. Zdá se, že určitým způsobem tato situace Rennerovi vyhovovala.
Je evidentní, že vzhledem ke zmiňovaným skutečnostem nelze redakční práci Spalové
na Věstníku rozhodně přeceňovat. Faktem zůstává, že od druhého čísla, vydaného
v roce 1913, do něj alespoň čas od času přispívala svými odbornými články. Přestože
se tedy Spalová na redakční práci ve Věstníku téměř nepodílela, vyvolala 6. října 1920
rozruch kolem již dojednaného vydání připravovaného čísla, když na výborové schůzi
navrhla, aby byly některé plánované studie nahrazeny texty sestavenými z cyklu přednášek z předchozího roku. Vyřazen měl být například článek o Zbečně, jehož uveřejnění
však Renner už předtím slíbil jeho autorovi Václavu Kočkovi, a nechtěl pochopitelně
svůj závazek rušit. Nabídl proto dokonce vypustit svou studii o obci Hvozd. Dohodnuté
články nakonec zůstaly v následujícím Věstníku zachovány.
Co výše uvedeným krokem Spalová sledovala, není úplně jasné. Sama však věděla, že autoři zmiňovaných přednášek nemají své texty k publikování připraveny.
Pravděpodobně tak spíše chtěla upozornit na problém kolem vydávání Věstníku.
Některým členům Muzejního spolku totiž vadilo, že Renner prakticky sám rozhoduje
o tom, které práce budou ve Věstníku otištěny. Tady je ale třeba uvést, že sama Spalová
problémy s publikováním ve Věstníku rozhodně neměla, navíc jí vycházela řada uveřejněných článků následně i samostatně jakožto tzv. separáty.157)
Renner se chtěl do budoucna podobným sporům vyhnout. Na předchozí dohadování zareagoval na výborové schůzi 12. února 1921 (kde však nebyla Spalová přítomna)
tím způsobem, že požádal spolkový výbor, aby na následující valné hromadě navrhl
volbu samostatného redaktora Věstníku. Výbor Rennerův záměr sice schválil, ale zápis
z následující valné hromady nepotvrzuje, že by se tam o jmenování samostatného redaktora Věstníku jednalo.158) Každopádně ale Renner posléze v letech 1924–1938 funkci
153)Soukup, Jan: Za † Zikmundem Wintrem. VMS 2, 1913, s. 5-8.
154)Černý, Jan: Jan Renner. Rakovník 1999, s. 40-41.
156)Černý, Jan Renner…, s. 41.
158)Tamtéž.
55
redaktora Věstníku skutečně oficiálně vykonával, což jednotlivá čísla tohoto periodika
také jednoznačně dokládají. Spalová se nadále na uvedené redakční práci nepodílela ani
formálně.159)
Ačkoli Spalová v prvním desetiletí existence Muzejního spolku přílišnou aktivitou
nepřekypovala, nelze některé její počiny opomenout. Po smrti Zikmunda Wintra splnila
například společenskou povinnost, když se spolu s Rennerem zúčastnili jakožto zástupci
spolku Wintrova pohřbu, který se konal v Praze 16. června 1912. Tady je ale zřejmé, že
by Spalová na Wintrův pohřeb z již dříve zmiňovaných důvodů nepochybně stejně jela
i sama za sebe.
O tom, že se Spalová přece jen snažila nějakým způsobem na činnosti Muzejního spolku podílet, hovoří například skutečnost, že v prosinci 1912 jeho prostřednictvím odevzdala do místního muzea německy psané modlitby a starožitné předměty ze Slabecka.
K aktivitám spolku měla také řadu podnětů, některé však byly velmi nereálné, u jiných
zase ostatní členové nechápali příliš jejich smysl. V únoru 1918 například navrhovala,
jestli by se nedala získat místnost v domě městského útulku, kam by se mohly umístit knihy související s činností Muzejního spolku. Tehdy však nebyly stále uspokojivě
vyřešeny ani prostorové problémy samotného muzea, jež se spolek zavázal podporovat.
Členové spolku tudíž její nápad vzápětí smetli ze stolu.
Mnohem zajímavější postřeh vyslovila Spalová na valné hromadě 6. března 1921,
kdy prosazovala, aby se spolek prostřednictvím svých zástupců v kuratoriu městského
muzea domáhal toho, aby mu městská rada svěřila péči o umělecké památky v Rakovníku. Na tuto myšlenku ji nejspíš přivedla zmíněná snaha o záchranu fresky na schodišti
rakovnické radnice, jejíž restaurování Spalová prosazovala koncem roku 1920 v městském zastupitelstvu. Ve prospěch péče o umělecké památky posléze městská rada
poskytla Muzejnímu spolku pro rok 1921 příspěvek ve výši 500 korun.160)
V prvních letech druhé dekády existence Muzejního spolku přispívala Spalová
k jeho činnosti i nadále především různými podněty a připomínkami. V březnu 1923
například apelovala na to, aby se spolek zasadil o trvalé uctění památky rakovnických
profesorů místní reálky Jana Kušty, Josefa Šmahy a Zikmunda Wintra. Z této myšlenky
vzešla představa označit v Rakovníku tabulkami domy, kde zmiňovaní profesoři bydleli. Zde ovšem vyvstala otázka, na které domy by se měly tyto tabulky umístit, neboť
například Winter vystřídal v Rakovníku minimálně čtyři adresy.161) Deska s upozorněním na Wintrův pobyt byla také po mnoha letech, konkrétně v roce 1940, jako jediná
realizována, i když v podstatě již v rámci jiného projektu. Byla tehdy nakonec umístěna
na dům pana Němce čp. 166/I na Husově náměstí, kam se Winter nastěhoval při svém
příchodu do Rakovníka.162)
Na jaře 1924 čekala na Spalovou zkouška jejích diplomatických schopností. Muzejní
spolek totiž aktivizoval některé členy ve snaze zachránit místní knihovnu po komeniologovi profesoru Šmahovi, která měla být prodána do zahraničí. Bližší informace o zmiňovaném prodeji zjišťoval profesor Kraus u Šmahovy snachy. Spolek oslovil v této věci
i Spalovou, jejíž úkol spočíval v tom, aby jednala s profesory Patočkou a Jiřím Václavem
159)VMS z let 1924 až 1938.
161)Tamtéž; Herold, Bohuslav: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Rakovník
1938, s. 13, 37, 64 a 78.
56
Klímou, pověřenými získáním uvedené knihovny pro Národní muzeum v Praze. Tam
Šmahova knihovna nakonec zřejmě také skončila. Rakovnickému muzeu věnovala
Šmahova snacha po svém tchánovi alespoň bednu s různými nerosty a patentní školní
lavici.163)
V Muzejním spolku opadalo postupem času počáteční nadšení, a vyvstávaly tak obavy, aby zanedlouho nezanikl. Počátkem roku 1925 proto vyvrcholily pokusy o doplnění
jeho vedení mladými lidmi, což by mu zajišťovalo zachování kontinuity spolkové činnosti i do budoucna. Spalová na valné hromadě 22. února 1925 vyzvala přítomné, aby
se přihlásili ti, kteří by chtěli ve výboru pracovat. Někteří byli osloveni i osobně. Určitá
generační výměna měla vyřešit také problém, na nějž upozorňoval jednatel Renner, že
totiž část členů výboru neodváděla pro spolek žádnou práci, a dokonce nepřišla ani na
jedinou schůzi. Požadovaný efekt ale zmiňovaná snaha nepřinesla.
Lze jistě tvrdit, že se rakovnický Muzejní spolek dostal v polovině dvacátých let do
určité krize. V důsledku toho znamenalo nadcházející období i zhoršení atmosféry uvnitř
spolku, poznamenané různými osobními antipatiemi. Tehdy Spalová také rezignovala
na členství ve výboru, do něhož byl na valné hromadě 18. dubna 1926 místo ní zvo
len úředník šamotky Ladislav Hanzlíček. Spalová odchod z výboru odůvodnila svým
přestěhováním do Prahy, kde však už bydlela v podstatě několik let. Není tedy divu, že
kolem skutečné příčiny jejího odchodu existovaly pochybnosti.
Profesor Kraus po létech za faktický důvod toho, proč Spalová vystoupila z výboru
Muzejního spolku, označil skutečnost, že nebyla od jisté doby zvána na spolkové schůze. Zda k tomuto opomíjení Spalové opravdu docházelo, nelze vzhledem k její zlomkovitě dochované pozůstalosti bohužel ani potvrdit, ani vyvrátit. Jisté ale je, že si na
obdobný problém s ignorováním své osoby stěžovala počátkem třicátých let i členka
Marie Kratochvílová. Následujících sedm let po odchodu ze své funkce působila Spalová
v Muzejním spolku pouze jako řadová členka.164)
Do výboru Muzejního spolku se Kamila Spalová vrátila v dubnu 1933, kdy spolu
s knihařem Karlem Veselým nahradili členy, kteří se už dále nemohli zúčastňovat výborových schůzí. Spolek se začal ve třicátých letech velmi měnit. Dne 23. července 1933
zemřel druhý z jeho zakladatelů, předseda Jan Soukup, zvolený do této funkce po smrti
Jana Michálka. Novým předsedou Muzejního spolku se následně stal továrník František
Otta, který tuto funkci vykonával až do roku 1939.
Výbor Spalovou pověřil, aby v souvislosti se Soukupovým úmrtím napsala o této osobnosti několik článků. Navíc schválil její myšlenku věnovat památce druhého
předsedy i další číslo muzejního Věstníku. Pro Spalovou měla profesorova smrt zvláštní význam, neboť Soukupa koncem roku 1933 sama nahradila ve výboru připravujícím vydání knihy o dějinách Rakovnicka, sestavené místním amatérským historikem
Václavem Kočkou.165)
Kočkovy Dějiny Rakovnicka
Vydání rozsáhlých Dějin Rakovnicka Václava Kočky představovalo nejvýznamnější
vydavatelský počin místního Muzejního spolku v celé jeho historii. Velkou zásluhu na
uskutečnění tohoto nápadu si připsal jednatel Jan Renner. Realizaci finančně významně
163)SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí 1911-1926; Renner, Jan: Jednatelská zpráva za rok
1924. VMS 14, 1924, s. 56-57.
164)SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí 1911-1926 a 1926-1938.
165)Tamtéž.
57
podpořila firma Františka Otty, která věnovala na vydání díla 20 000 korun. Ty jednatel
uložil na své jméno ve zdejší spořitelně. Rennerův projekt k vydání této práce schválil
výbor Muzejního spolku 25. března 1933. Tehdy byl pro uvedený záměr také ustaven
zvláštní sbor, jehož členy se stali autor díla Václav Kočka, profesoři místní reálky Josef
Koníček, Rudolf Puchold, Karel Reček, profesor ve Vsetíně O. Skoupý, Jan Renner a Jan
Soukup, kterého po jeho smrti vystřídala právě Spalová.166)
Příprava takto rozsáhlého díla pro tisk znamenala velké množství práce, již si členové
sboru rozdělili následovně: Faktické zpracování textu měli na starosti Kočka s Rennerem,
jazykové korektury prováděl Josef Koníček, výpravu knihy obstaral Rudolf Puchold.
Spalová působila s ostatními pouze v roli jakési poradkyně. Práce a jednání s Václavem
Kočkou kolem zmiňovaných Dějin Rakovnicka probíhaly několik let. V září 1936 došlo
ke zvolení nové komise pro vydání díla. Z dřívějších členů zde zůstali Renner, Koníček
a Spalová, novými členy se stali obchodní zaměstnanec akciového pivovaru Antonín
Bozděch a řídící učitel Rudolf Pokorný.
Co bylo úkolem Pokorného, není ze zápisů jasné. Mohl však dohlížet na záležitosti
ohledně tisku, neboť je tam zachycena jeho poznámka týkající se sazby. Bozděch, který
vykonával funkci pokladníka Muzejního spolku, měl na starosti účetní věci. Konkrétní
příspěvek Spalové k vydání Kočkovy práce není bohužel znám. Víme jen, že se zasazovala o to, aby došlo ke změně názvu díla na Prameny dějin Rakovnicka. S tím ale neuspěla, neboť to autor kategoricky zamítl. Dějiny Rakovnicka od Václava Kočky vycházely
v sešitovém vydání v letech 1936–1939. Knihaři Polcarovi pro ně bylo zadáno zhotovení
zvláštních desek. Autorem kresby na obálce je malíř Rudolf Puchold. Očekávané dílo
nakonec obohatil Jan Renner ještě tím, že k němu dodatečně vypracoval rejstřík.167)
V září 1933, ještě předtím, než se stala členkou výboru pro vydání Kočkových Dějin,
navázala Spalová na svůj někdejší nápad ohledně uctění významných profesorů rakovnické reálky. Tentokrát navrhla, aby tabulkami byly opatřeny domy slavných místních
rodáků a významných rodin, avšak i nyní nastala potíž s identifikací správných objektů.
Podat pomocnou ruku tehdy přislíbil městský archivář Renner. Několik let se nic nedělo,
a tak Spalová svou myšlenku v prosinci 1937 znovu oživila. Pozměnila ale svůj návrh,
když prosazovala, aby byly tabulkami označeny domy, v nichž význačné osobnosti
žily, bez ohledu na jejich skutečná rodiště. Jednalo se znovu o připomenutí Zikmunda
Wintra, dále o Aloise Pravoslava Trojana, o Zdenku Havlíčkovou, která u Trojanů žila,
nebo o rakovnický rod Gryllů.
Spalová připravila k navrhovaným pamětním deskám texty.168) Hlubší studium pramenů k tomu ale zřejmě neprovedla. Víme, že například na tabulce, která upozorňuje
na pobyt Zdenky Havlíčkové v Rakovníku v letech 1868–1870, je toto období uvedeno
nepřesně, neboť tu Havlíčková žila už od května 1867.169) Červené desky, zasazené na
166)Členové výboru pro vydání Kočkových Dějin Rakovnicka Reček a Skoupý jsou v záznamu uvedeni se špatnými křestními jmény, označenými písmenem „J“ (SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí
1926-1938).
167)SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí 1926-1938; Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka.
Rakovník 1936, s. 724.
169)Pavlíček, Tomáš: Působení Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku (1857-1880). RHS 3, 2002, s. 35.
58
svá místa v roce 1940, přesto zase o něco více přiblížily město jak místním občanům, tak
i návštěvníkům.170)
Snahy zatraktivnit zdejší region se netýkaly pouze samotného města Rakovníka.
Během roku 1934 zaměřil Muzejní spolek své aktivity mimo jiné na turistickou propagaci zříceniny hradu Krakovce. Jednou z představ bylo zavedení vstupenek obsahujících
stručné dějiny hradu. Iniciátoři netradičních vstupenek požádali Spalovou o součinnost
při sestavení zmiňovaného textu, neboť ve druhé polovině dvacátých let vyšla k danému tématu její publikace Hrad Krakovec.171)
V polovině třicátých let směřoval Muzejní spolek k jubilejnímu výročí dvaceti pěti let
své existence, které činovníky pochopitelně přivedlo k bilancování dosavadní činnosti.
O to se na valné hromadě 22. března 1936 postarala svou přednáškou aktivní Kamila
Spalová. Její text s názvem Čtvrtstoletí Muzejního spolku následně otiskly Rakovnické
noviny.172) Právě Spalová se na uvedené valné hromadě dočkala uznání vlastního přínosu pro spolek. Spolu s továrníkem Františkem Ottou zde byla totiž jmenována jeho
čestnou členkou. Poukazuje to na zesílení její pozice a pozice jejích příznivců, které předznamenalo další vzestup vlivu Spalové v Muzejním spolku, k němuž došlo o několik let
později.173)
Mezi příznivce Kamily Spalové patřil uvedený hudební kritik Josef Bartoš, kolem
něhož se v Muzejním spolku vytvořila opozice zejména proti Rennerovi, která považovala dosavadní styl kulturní regionální práce za již přežitý a prosazovala jeho změnu.
Týkalo se to pochopitelně i práce v muzeu. Své názory Bartoš shrnul v článku Několik
podnětů k vybudování muzea, publikovaném v Rakovnických novinách v roce 1937.174)
Bartoš prosazoval vědecké pojetí muzea a zavrhoval hromadné sbírání všech starožitností,
jak to dělali muzejníci dřívější generace. Uvedené vize se měly promítnout do uspořádání sbírek v nově rekonstruované budově Staré pošty, kam se počítalo s jejich přestěhováním z Petrovcovy vily. Bartošovy představy hodně ovlivnila Praha, kde od roku 1919
po svém odchodu z Rakovníka žil. V Rakovníku pod tímto vlivem navrhl vybudovat
vědecký regionalistický ústav.175)
Bartošovy snahy zapadají do situace, která vyvstala v Rakovníku ve druhé polovině
třicátých let, kdy se vynořily pokusy vytvořit z tohoto venkovského města kulturní centrum podle vzoru větších českých metropolí. Spalová uvedené plány podporovala. Jejich
zastáncem byl například i ředitel zdejších městských úřadů Jindřich Šubert. Tato doba
byla v Rakovníku z kulturně-společenského hlediska jednoznačně ve znamení velkolepých Wintrových oslav, uskutečněných v červnu a červenci 1937. Muzejní spolek chtěl
přispět ke zvýšení jejich prestiže postavením Wintrova pomníku, plánovaného řadu let,
s jehož umístěním se počítalo na dvoře budovy muzea na Staré poště. Spolkový výbor
zplnomocnil k zajištění tohoto projektu Rennera, Koníčka a Spalovou.176)
171)Spalová, Kamila: Hrad Krakovec. Praha 1929.
172)Spalová, Kamila: Čtvrtstoletí Musejního spolku města Rakovníka a politického okresu rakovnického. RN 7, 1936, č. 15,
s. 2-3; č. 16, s. 2-3; č. 17, s. 2; č. 18, s. 2-3; č. 19, s. 1-2; č. 20, s. 2.
174)Bartoš, Josef: Několik podnětů k vybudování muzea. RN 8, 1937, č. 36, s. 2-3.
59
Postavení pomníku Zikmunda Wintra
S myšlenkou postavit pomník prvnímu čestnému členovi rakovnického Muzejního
spolku Zikmundu Wintrovi přišel v roce 1927 jeho tehdejší předseda Jan Soukup.
Spalová, která si Wintra nesmírně vážila, na zhotovení díla nejen finančně přispěla,
nýbrž byla později zapojena také do realizace celého projektu. Muzejní spolek zvolil
velmi angažovaný přístup a na vytvoření Wintrova pomníku vypsal soutěž, do níž se
z oslovených pěti umělců přihlásili se svými návrhy dva sochaři, a to Václav Markup
a Josef Fojtík. Pro posouzení uvedených návrhů byla následně vytvořena čtyřčlenná
porota ve složení: Josef Bartoš, hudební kritik, malíři František Lexa a Rudolf Puchold
a Jindřich Šubert, ředitel zdejších městských úřadů.
Proti složení této poroty ale existovaly již od zadání soutěže výhrady, a tak se posléze rozrostla ještě o další členy: Jana Rennera, ředitele místního muzea a správce archivu, Otto Svobodu, předsedu rakovnického Městského osvětového sboru, Bohuslava
Herolda, vlastivědného pracovníka, a také o Kamilu Spalovou.177) Ta sice při samotném
hodnocení neprojevovala velké nadšení ani pro jeden z návrhů, přesto jí však byla o něco
bližší představa Fojtíkova. Její názor zachycuje zápis pořízený ze schůze poroty 5. února
1937:
Paní dr. Kamila Spalová má dojem, že ani jeden z návrhů nevystihuje plně podobu Wintrovu,
neboť busta Markupova se zdá trochu strnulou, kdežto busta Fojtíkova je příliš výrazná v rysech
tváře, ale máme-li na zřeteli dnešní stanovisko podoby ztypizované a doufáme-li, že se při povedení v bronzu ostré obrysy v sádře změkčí, tedy se kloní k návrhu Fojtíkovu.178)
Kamila Spalová (v přední řadě, nejblíže středu) při odhalení Wintrova pomníku v Rakovníku dne 4. července
1937 (SOkA Rakovník, foto V. Vácha)
177)Tamtéž; SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno.
178)SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno.
60
Porota, která následně kvůli neustálým výtkám přijala ještě další členy, zejména sochaře-odborníka, profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze Josefa Drahoňovského,
opravdu také Fojtíkův návrh vybrala. Spalová ale neměla v komisi nijak zásadní slovo,
i když ta později rozhodla ve shodě s jejím stanoviskem. Odhalení Wintrova pomníku
u budovy muzea, jehož se Spalová osobně zúčastnila, proběhlo za přítomnosti ministra
zahraničí Kamila Krofty dne 4. července 1937.179)
Koncem třicátých let zaskočily Muzejní spolek další problémy. Ty se pak začaly
postupně kupit. Zpočátku se týkaly především vedení spolku. Nejprve kvůli nemoci
přestal na schůze docházet jeho předseda František Otta a řízení Muzejního spolku se
ujal místopředseda Josef Koníček. Ten ale v létě 1938 na svou funkci rezignoval, protože
se odstěhoval z Rakovníka. Ve spolku tedy začalo dvouměsíční bezvládí, které se dočasně vyřešilo, když byl nejstarší člen výboru Karel Veselý 26. listopadu 1938 jmenován
novým místopředsedou.
Tehdy se však už naplno projevovala komplikovaná obecně politická situace, jež
vyvrcholila v březnu 1939 obsazením zbytku Československa německými vojsky.
Následné vytvoření Protektorátu Čechy a Morava znamenalo pro spolek do budoucna velmi špatné vyhlídky. Za této situace zemřel předseda Muzejního spolku František
Otta. Přes nepříznivé okolnosti nadešla chvíle Kamily Spalové, která byla na výborové
schůzi 10. června 1939 postavena do čela spolku. Volba proběhla celkem jednoznačně.
Spalová obdržela osm hlasů z devíti, pouze jeden hlas získal její konkurent, městský radní Antonín Fišer. Spalová sice hned po volbě upozornila ostatní členy, že to nepovažuje
za šťastné řešení, neboť většinu času tráví mimo Rakovník, funkci ale posléze přijala.
Po ochodu Koníčka a smrti továrníka Otty již okruhu lidí kolem Spalové a Bartoše
nebránilo nic v cestě, aby Muzejní spolek přetvořili k obrazu svému. Příležitosti se chopili s velkou vervou. Ostatně na to čekali řadu let. Hned na zmiňované výborové schůzi
10. června 1939 byla zvolena redakční rada muzejního Věstníku, která po Rennerovi
převzala záležitosti kolem jeho vydávání. Předsedou redakční rady se stal Josef Bartoš.
Jako její další členové zde působili Antonín Lhota, učitel Karel Mejstřík, Kamila Spalová
a Josef Vachtl.180)
Spalová záhy po nástupu do funkce nastínila programovou náplň spolku, kde poukázala na úkoly především v oblasti propagace a záchrany památek: Činnost záchranná má se
starati o záchranu památek a budovy Musejního spolku. Musíme zachraňovati však i přítomnost,
to znamená, aby byly v evidenci věci, které se dnes dějí: soupis zpráv reál. gymnasia, publikací
a zpráv uveřejňovaných v Rakovnických novinách, sebrati různé výnosy a nařízení úřadů dnešní
doby, zpracovat doplňky Levého, které jsou výbornou věcí. Plán narýsoval Z. Winter. Bude nutno
rozdělit práci, a hlavně u těch, kdo povedou musejní Věstník.181) Ve svém citovaném prohlášení
dala Spalová jasně najevo, o které členy spolku se hodlá za svého působení opřít. Byl to
pochopitelně okruh lidí kolem nové redakční rady muzejního Věstníku, s nimiž posléze
spolupracoval ještě také Jindřich Šubert.182)
Nová redakční rada Věstníku uznala jistou kvalitu dosavadní práce při jeho vydávání, na niž šlo podle jejího vyjádření úspěšně navázat. Rada zároveň ale zdůraznila,
179)SOkA Rakovník, f. Výbor pro oslavy Zikmunda Wintra Rakovník, neuspořádáno; Smitka, Rakovnické busty jako součásti místních pomníků…, s. 16-23.
181)Tamtéž.
182)Tamtéž.
61
že chce nyní proniknout do širších oblastí bádání a dosáhnout zejména toho, aby měl
Věstník vyšší vědeckou úroveň. Slíbila tedy, že organicky naváže na předchozí čísla,
avšak s tím záměrem, aby jeho obsah i forma byly do budoucna zdokonalovány ve shodě se soudobými názory, opřenými o vědecké regionalistické zásady. Skupina redaktorů dále avizovala úmysl přinášet čtenářům aktuální historii, a tudíž zabývat se pouze
tématy, která by hovořila k současnosti. Tuto představu Spalová ještě více rozvinula
následujícím komentářem:
Proto budeme hledět ze stránek našeho Věstníku vyloučiti všecko mikrologické, co má snad
zájem pouze pro autora článku a co zůstává bez hlubšího významu pro ostatní. Byli bychom rádi,
aby naše stati byly psány tak, že by každý čtenář cítil z nich vanouti především naše hluboké
zaujetí pro přítomnost a její potřeby a aby se naučil z nich nazírati na historii ve stálém spětí se
současnem.183) Uvedenými slovy redakční rada veřejnosti dostatečně naznačila, že se nyní
bude v Rakovníku konečně pracovat na „vědecké bázi“, čímž přes svá předchozí vyjádření do jisté míry znevážila práci lidí, kteří se podíleli na založení a dosavadní činnosti
Muzejního spolku i na přípravě jeho časopisu.
Centrem zdejší skutečné vědecké práce se mělo stát pochopitelně místní muzeum.
Výsledky regionálního bádání podle nových měřítek pak měla přinášet nová čísla
muzejního Věstníku: Jako si každé venkovské museum představujeme jako regionalistický,
oblastní vědecký ústav, který přesto, že působí mimo Prahu, neslevuje nic z požadavků činěných
na vědu a dosahovaných ve středisku naší národní kultury, – tak bychom si přáli, aby i Věstník
Musejního spolku rakovnického vyhovoval těm podmínkám, jaké jsou běžné v kulturních střediscích. Vedle statí základních budeme přinášeti i menší stati a drobnější glosy, přihlížejíce všude
k tomu, aby celkový ráz publikace nebyl jimi tříštěn, nýbrž tmelen.184) Do Věstníku bylo navíc
ještě usneseno zařazovat Wintrovu rubriku, kam se počítalo se shromažďováním materiálu využitelného pro budoucí zpracování spisovatelova životopisu.185)
Když Spalová nastoupila v červnu 1939 do funkce předsedkyně Muzejního spolku,
musela již vzít v potaz změněné podmínky jeho existence. Úřady však utahovaly uzdu
svobodnému životu české společnosti postupně, a tak Muzejní spolek působil v počátečním období německé okupace bez výrazných omezení. Hned první den, kdy Spalová
úřadovala jako nová spolková předsedkyně, se navíc zbavila jednoho dlouhotrvajícího
problému, jenž se Muzejního spolku výrazně dotýkal. Dne 11. června 1939 bylo totiž po
letech stavebních úprav a dohadů konečně otevřeno muzeum na Staré poště. Největší
zásluhu na tom měl Jan Renner. Ten sice jako hlavní správce muzea v roce 1937 skončil,
po rezignaci ředitele chlapecké školy Františka Janouška ho ale na jaře 1939 rakovnický
starosta František Diepolt přemluvil, aby kvůli přetrvávajícímu neutěšenému stavu sbírek na Staré poště uspořádání muzea dokončil. Renner se tak stal znovu na nějaký čas
správcem muzea.186)
Německou nadvládu v českých zemích pocítil Muzejní spolek zpočátku především
tím, že ztratil některé své řadové členy židovského původu, kteří utekli ještě před
vznikem protektorátu do zahraničí. Spolek se zatím snažil pokračovat ve své dosavadní činnosti i nadále. Spalová na jaře 1940 dokončila realizaci vlastní iniciativy ohledně
rozmístění výše zmiňovaných tabulek upozorňujících na rakovnické pobyty význam-
183)Nová redakce svému čtenářstvu. VMS 29, 1939, s. 6.
184)Tamtéž, s. 6-7.
185)Tamtéž, s. 7.
186)Černý, Jan Renner…, s. 84-86.
62
ných osobností (Wintra, Trojana apod.).187) Tabulky však musely být později paradoxně
zase odstraněny.188) Spalová také jednala s vdovou po někdejším předsedovi Muzejního
spolku Soukupovi, která se rozhodla, že městskému muzeu poskytne materiály po
svém manželovi. O jednání s paní Soukupovou byl nejprve požádán Renner, neboť
hodnotu Soukupovy pozůstalosti znal. Renner ale odmítl, a tak tuto záležitost musela zařizovat Spalová. Jistou výtku na její adresu týkající se toho, jak posléze přebírání
Soukupovy pozůstalosti probíhalo, zaznamenal učitel Vojtěch Kadlec, někdejší redaktor
Vlastivědného sborníku Rakovnicka a Křivoklátska:
Bylo jí [tj. Spalové – pozn. L. S.] zatěžko oceňovat předměty pozůstalostní ať z důvodu piety
k zemřelému, ať pro nezasvěcenost skutečné hodnoty, a proto snažila se získati knihovnu i ostatní
památky prof. Soukupa jako dar museu a proto o své újmě slíbila pí Soukupové, nejen že převzatá
pozůstalost bude umístěna v museu rakovnickém pohromadě s označením „Z pozůstalosti prof.
J. Soukupa“, ale přistoupila i na podmínku, že bude zhotovena žulová deska, do níž bude vryt
písmem prof. Soukupa jeho verš, který si sám určil.189)
Uvedenou kritiku vznesla zřejmě správa muzea, jíž se nezamlouvalo, že bude
Soukupova knihovna zachována vcelku, neboť obsahovala kromě děl historických i jeho
oblíbenou beletrii. Výbor Muzejního spolku ale jednání Spalové schválil. Soukupova
knihovna čítala 491 děl. O její převzetí jako celku se velmi zasazovali Mejstřík s Pátkem. Oni tento záměr nakonec také prosadili. Kromě zmiňované knihovny obsahovala
přebíraná Soukupova pozůstalost také jeho rukopisné práce, mince a korespondenci.
Roztřídění pozůstalosti provedla sama Spalová. Muzejní spolek se na základě jejího slibu postaral i o vyhotovení Soukupovy náhrobní desky, na niž vynaložil asi 1600 korun.
Deska byla zhotovena podle návrhu profesora Pucholda.190)
Spory Muzejního spolku s Rennerem
S příchodem nového vedení Muzejního spolku v čele se Spalovou se postupně vyhrocoval vztah mezi novým výborem a správcem muzea Rennerem. Představitelé Muzejního
spolku vyčítali Rennerovi, že stojí v cestě novým proudům. Zejména si stěžovali, že se
brání tomu, aby měli členové spolku přístup do muzea. Za nepřístupnou považovali
také muzejní knihovnu, kterou Renner spravoval. Spalová sice s předloženými výtkami
souhlasila, do uvedených sporů ale osobně otevřeně nezasahovala.
Výbor spolku chtěl problematickou situaci vyřešit, avšak Rakovník měl v červnu
1940 hostit sjezd Svazu českých muzeí, a tak panovala obava, aby Renner do té doby
svou funkci nesložil. Renner se totiž ze své vůle ujal role hlavního organizátora sjezdu.
Naproti tomu městská rada sestavila k danému účelu pořadatelský výbor, do něhož
Muzejní spolek delegoval Spalovou, která měla při sjezdu pronést úvodní proslov, a jednatele Koubka. Připravovaný muzejní sjezd však byl nakonec odložen a posléze se uskutečnil v Praze.191)
Spory Rennera a Muzejního spolku dosahovaly neúnosné míry. Renner mezitím spolu s důstojníkem Milošem Jirákem pořádal sbírky na Staré poště, ale neměl za stávající
situace v úmyslu v muzeu dlouho setrvávat. Když byly hlavní práce na Staré poště hotovy, zaslal městské radě 6. července 1940 svou rezignaci. V ní požádal, aby mohl nadále
spravovat pouze městský archiv, muzejní knihovnu a sbírky uložené v Petrovcově vile.
188)Spalová, Kamila: Osvobozeni! VMS 31, 1946, s. 8.
190)Tamtéž.
191)Tamtéž.
63
Městská rada Rennerovi s poděkováním za práci vyhověla. Dohled nad muzeem převzal
prozatím Jindřich Šubert.192)
Období od r. 1941 až do osvobození v květnu 1945
Spalové se po Rennerově rezignaci nepochybně ulevilo. Svou neskrývanou velkou
radost ze změněné situace projevila později ve chvíli, když na výborové schůzi Muzejního
spolku 30. srpna 1941 přivítala nového správce muzea, učitele Jaroslava Břízu: Již za ten
krátký čas je tu znát nový dobrý duch. Přeje p. Břízovi mnoho zdaru se slibem, že ho všichni
budeme v dobré činnosti podporovat, ale přeje si od srdce, aby nový správce udržoval s musejním
spolkem kontakt.193)
Za jmenování Břízy novým správcem muzea Spalová dokonce děkovala starostovi
Rakovníka Diepoltovi i předsedovi kuratoria městského muzea Josefovi Slanému. Jako
výraz spokojenosti s přístupem nového správce sama také Břízu navrhla do výboru
Muzejního spolku, což bylo posléze schváleno. Představitelé Muzejního spolku věřili,
že nyní budou moci více ovlivňovat vlastní chod muzea. Požadovali například zastoupení spolku při všech akcích a výstavách pořádaných v budově muzea na Staré poště.
Na oplátku zase Muzejní spolek prosazoval, aby byla Břízovi dána k dispozici finanční částka k tomu, aby se pro inspiraci podíval do vzorných muzeí v jiných městech
a obcích.194)
Přes nepříznivou politickou situaci měla Spalová s Muzejním spolkem i nadále velké
plány. V srpnu 1941 zde volala po programové práci, již chtěla rozdělit do dvou odborů.
Zaprvé se jednalo o odbor historický, kde si představovala, že se bude na jeho činnosti
podílet i ona sama, a to zejména s Bartošem, který náplň pro tento odbor už v minulosti
načrtnul. Ke spolupráci zamýšlela přizvat ještě Mejstříka, Kadlece, ale i další. Druhý
odbor měl být přírodovědný. Předsedkyně spolku předpokládala, že přírodovědný
odbor povedou dr. Vachtl, báňský inspektor ing. František Hlíza a ing. Procházka. Zda
měly smělé plány Spalové šanci na své naplnění, lze dnes těžko zhodnotit. Venkovský
ráz zdejšího regionu ani další problémy týkající se místního kulturního života (i poválečného) to rozhodně nenaznačují. Každopádně veškeré aktivity v tomto směru zmařila
léta okupace.
Spolek musel zaregistrovat, že jeho činnost již není úředními orgány vítána. Po mnoha
letech se například přerušilo vydávání muzejního časopisu. Věstník za rok 1941 (v zápisech se hovoří jako o Věstníku za rok 1942) totiž nebyl úřady schválen, a tak světlo světa
nikdy nespatřil. Muzejní spolek tehdy značně omezil své aktivity, aby příliš neprovokoval německou moc. Dokládá to i fakt, že od atentátu na zastupujícího říšského protektora
Heydricha proběhla do konce války pouze jediná oficiální výborová schůze, a to 9. prosince 1942. Jinak se konaly podle potřeby pouze schůze neoficiální, které Spalová nejspíš
jen velmi zřídka svolávala. Spalová tehdy neměla v podstatě co řídit. Nacistické represe
neustále zvyšovaly strach ve společnosti. Zapříčiňovaly to zprávy o transportech Židů,
o zatýkání vlastenců a o jejich popravách. Na popravišti nebo v koncentračním táboře
zahynuli i někteří členové Muzejního spolku: starosta města František Diepolt, advokát Vladimír Dýcka, ředitel místní chlapecké měšťanské školy František Janoušek, středoškolský profesor Eduard Klicpera a další. Zatčeni byli i jiní, jako například Jindřich
194)Tamtéž.
64
Šubert. Nikdo z nich však neskončil na popravišti nebo ve vazbě v souvislosti s činností
v Muzejním spolku.
Přes výše uvedený fakt panovaly obavy, aby se práce spolku i muzeum samotné
nestaly terčem útoku německých úřadů. Zástupci Muzejního spolku Hlíza, Procházka
a správce Bříza proto opatřili tamní sbírky dvojjazyčnými německo-českými popiskami,
ačkoli to pokyny výslovně nenařizovaly. Existovaly také obavy ze zesíleného dohledu
nejrůznějších orgánů. Práce spolku spočívala až do května 1945 pouze ve sběratelské
činnosti, a zejména v distribuci jeho dříve vydaných muzejních Věstníků i dalších publikací, které byly pro velký zájem za okupace téměř všechny rozprodány.195)
Období po osvobození v květnu 1945 do roku 1947
Faktickou činnost obnovil Muzejní spolek pod vedením Kamily Spalové záhy po
skončení druhé světové války. Zapojili se do ní i ti, kteří prošli za války perzekucí.
Z koncentračního tábora se do Rakovníka vrátil například Jindřich Šubert. Vrátili se ale
i další jako Adolf Krb, Václav Kapoun, Václav Tuček apod. Muzejní spolek nabíral rychle opět dech. Rekordně se zvyšovalo jmění spolku, který k 31. prosinci 1945 hospodařil
s celkovou částkou dosahující téměř 60 000 korun. Na výši této částky se velkou měrou
podílel syn zakladatele továrny na výrobu mýdla Julius Otta, jenž Muzejnímu spolku
tehdy věnoval 25 000 korun.
Spalová měla brzy po osvobození republiky usnadněný dohled nad muzeem, neboť ji
místní národní výbor pověřil v září 1945 jeho řízením. Poprvé v historii Muzejního spolku došlo k tak úzkému personálnímu propojení obou subjektů. Po válce pochopitelně
nastala doba vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Na Šubertův návrh byl 29. ledna
1946 za svou kolaborantskou činnost vyloučen z Muzejního spolku Karel Ulrich, bývalý
profesor rakovnického gymnázia a za okupace vlajkař. Hlavní úkol Muzejního spolku
nyní představovalo provádění prací, které měly Spalové pomoci při novém uspořádání
muzea a jeho opětovném zpřístupnění veřejnosti, k němuž v průběhu roku 1946 také
došlo. Členové spolku se podíleli na uspořádání sbírek a na vypracování jejich evidence,
na hledání ztracených předmětů atd. Geologické sbírky na Staré poště uspořádal například dr. Vachtl. V budově radnice byly později nalezeny obrazy malíře Krále. Spolku se
také podařilo obnovit vydávání muzejního Věstníku.
Po druhé světové válce se tedy zdálo, že Muzejní spolek časem naváže na svou bohatou činnost z období první republiky. V roce 1947 se stal například iniciátorem a spoluorganizátorem oslav stého výročí narození Zikmunda Wintra. Spalová tehdy požadovala,
aby se někdo ujal zdejší Wintrovy lípy a opět na ni umístil pamětní desku. Rozhodla se
také ocenit práci některých členů spolku. Na její návrh tak bylo uděleno čestné členství
Josefu Bartošovi a Gustavu Jarošovi – Gammovi.196)
Období od roku 1948 až do zániku Muzejního spolku
Nadějný rozjezd Muzejního spolku byl zabrzděn únorovým převratem roku 1948.
Ten Kamila Spalová, členka někdejší národní demokracie, svým oficiálním prohlášením otevřeně podpořila. Komunisté měli v úmyslu dostat pod svoji kontrolu činnost
všech spolků. Pod drobnohled se dostala i práce spolku Muzejního. Během poúnorového vývoje pak docházelo postupně k omezování jeho aktivit – důkazem je skutečnost,
že posléze již nemohl být vydáván muzejní Věstník (poslední číslo vyšlo v roce 1949).
195)Tamtéž.
196)Tamtéž.
65
Ministerstvo informací totiž sice jeho vytištění povolilo, zároveň však odmítlo přidělit
pro něj potřebný papír, kterého byl údajný nedostatek.
Z uvedeného politického vývoje posléze vyplývaly i vnitřní problémy. Spolek musel
v roce 1948 zřídit vlastní akční výbor, jehož členkou se stala i Spalová. Následně pak proběhla „očista“, kdy byla ze spolku vyloučena řada členů, a to z důvodů, které jsou pro
demokratickou společnost nepřijatelné. Vše se uskutečnilo pod dohledem předsedkyně
Spalové.
Muzejní spolek spěl jednoznačně ke svému násilnému zániku. Nepomohl mu ani
další projev loajality k novému režimu, kdy se jeho výbor 24. dubna 1949 vyjádřil, že
Muzejní spolek poskytne všechny své síly k budování socialistického řádu. Nátlak
státních orgánů výrazně zesílil na přelomu let 1950/1951, kdy okresní národní výbor
Muzejnímu spolku doporučil, aby dobrovolně ukončil svou činnost. Spolek se sice ještě
určitý čas pokoušel vyvíjet nějakou aktivitu, ta však po roce definitivně ustala. Poslední
zápis ze spolkové schůze pochází ze 4. dubna 1952. Následně pak spolek působil již
pouze papírově.
Za této bezvýchodné situace zastihla Spalovou smrt. Zástupci Muzejního spolku
v čele s místopředsedou Ladislavem Hajmem posléze vzhledem k okolnostem již neuplatňovali právo na část její pozůstalosti, kterou Spalová odkázala přímo Muzejnímu
spolku, a přenechali ji rakovnickému muzeu.197)
Aktivity v kulturních spolcích a v dalších nepolitických
subjektech
Městský osvětový sbor
Muzejní spolek rozhodně nepředstavoval jediné uskupení, jehož prostřednictvím
se Spalová v kulturně osvětovém směru realizovala. Ve 20. letech 20. století prošel
Rakovník velkým stavebním rozvojem; koncem roku 1927 žilo ve městě už 10 000 obyvatel. Počátkem následujícího roku zde proto mohl být zřízen Městský osvětový sbor,
který se organizačně i vlastními aktivitami podílel na kulturním dění a osvětové činnosti
ve městě. Ačkoli se Spalová jeho členkou nikdy nestala, přesto s ním ve třicátých letech
určité zajímavé formy spolupráce navázala.
Městské osvětové sbory se ustavovaly na základě instrukcí ministerstva školství
a národní osvěty, vydaných k zákonu č. 67 z roku 1919, pojednávajícím o organizaci
lidových kurzů občanské výchovy. Obecní zastupitelstva směla povolit jejich zřízení
ale pouze ve městech s počtem obyvatel přesahujícím 10 000. Jakmile tuto podmínku
začal Rakovník splňovat, zdejší městská rada vyzvala místní spolky, školy a také všechny politické strany zúčastněné na správě obce, aby do tohoto sboru vyslaly vždy po
jednom zástupci. Členství v Městském osvětovém sboru vnímala zdejší uskupení velmi
prestižně. Tomu také odpovídá jmenování jednotlivých zástupců, které posléze městské
zastupitelstvo schválilo.
První ustavující schůze Městského osvětového sboru v Rakovníku se konala 20. února
1928. Na ní se také uskutečnila volba jeho funkcionářů, jimiž se stala řada známých zdejších osobností. Předsedou sboru byl zvolen Antonín Hodek, místopředsedou Antonín
Urban, pokladníkem Otto Svoboda a jednatelem František Markup. Jmenování zástupců
66
Městského osvětového sboru a volba nového vedení pak následně probíhaly automaticky po každých komunálních volbách. Nový subjekt od svého vzniku výrazně zasahoval
do života města v kulturně osvětové oblasti, kde získal velmi silnou pozici. Nejenže sbor
sám mnoho projektů organizoval nebo se na jejich přípravě podílel, ale působil rovněž
v roli jakéhosi koordinátora, kdy se snažil, aby neprobíhalo několik významných kulturních akcí ve stejnou dobu. Dohlížel také na etickou nezávadnost programů. Pozice
i aktivita Městského osvětového sboru výrazně poklesla za druhé světové války, kdy
jeho činnost skončila.
Brzy po zřízení Městského osvětového sboru v Rakovníku se z jeho iniciativy na přelomu dvacátých a třicátých let zrodila myšlenka vytvořit o tomto rozrůstajícím se městě
velkou monografii. Projekt od počátku provázela řada problémů: nejprve nejasná koncepce, později potíže se získáváním dojednaných příspěvků a nakonec i při pokusech
o následné vydání.
Primárním cílem publikace bylo zachytit období první světové války v Rakovníku.
To se ale vzápětí začalo jevit Městskému osvětovému sboru jako nereálné, a to kvůli údajnému nedostatečnému množství potřebných materiálů i pamětníků, kteří se na
tehdejší organizaci života ve městě podíleli. Novým záměrem se proto stala snaha zmapovat dynamický vývoj Rakovníka v průběhu prvních deseti let existence samostatného
československého státu. Další úvahy směřovaly dokonce k vydávání jakýchsi ročenek.
Posléze ale vzaly evidentně za své i tyto koncepce, neboť se objevovaly mimo jiné i příspěvky, které se od zmíněného projektu značně lišily.
Na zamýšlené publikaci se mělo autorsky podílet mnoho regionálních osobností.
Oslovena byla i Spalová, pro niž to znamenalo zřejmě první spolupráci s Městským osvětovým sborem. Jejím úkolem bylo v části věnované místní kultuře představit Rakovník
po stránce literární, a to ve starším období (do 18. století), neboť novou dobu (od 19.
století) měl zpracovat profesor Jiří Landa. Spalová, kterou tato důvěra potěšila, sdělila
dopisem z 6. června 1932 Městskému osvětovému sboru, že spolupráci na uvedeném
díle přijímá. Vypracovanou kapitolu nazvanou Literární Rakovník doby starší odevzdala
hotovou za necelé tři měsíce na přelomu srpna a září 1932. Profesor Landa, který měl na
práci Spalové navázat, ale svou část textu redakci nedodal a neodpovídal ani na dopisy,
jež mu byly zasílány do Košic, kde zřejmě žil. Spalová tedy musela v roce 1933 svou stať
ještě rozšířit alespoň o 19. století.
Sestavování velké monografie o Rakovníku se vleklo tak dlouho, až se její realizace
nakonec z finančních důvodů neuskutečnila. Ačkoli řadu textů autoři skutečně sestavili,
a některé z nich již byly dány dokonce do tisku, rozhodli členové Městského osvětového
sboru 5. března 1934 o zastavení celého projektu, protože se jim zdály zjištěné náklady
na vydání díla příliš vysoké. Návrh na zastavení práce na publikaci podali farář Církve
československé Karel Daniel a úředník Československých státních drah František Donát,
schválen byl ale jednomyslně. Jednotlivé texty zůstaly v rukopisech zachovány a dnes se
nachází v archivním fondu Městského osvětového sboru Rakovník.198)
Přestože uvedenou spolupráci nelze označit za vydařenou, Spalová na Městský osvětový sbor nezanevřela a ve druhé polovině třicátých let pro něj uskutečnila několik přednášek. Dne 1. dubna 1937 hovořila například pro 250 posluchačů na téma Wintrových
Rakovnických obrázků. Přednáška se stala jakousi předzvěstí velkých letních Wintrových
oslav.199)
198)SOkA Rakovník, f. MOS Rakovník, neuspořádáno; Tamtéž, Zápisy ze schůzí 1929-1936.
199)Tamtéž, Zápisy ze schůzí 1936-1941 (1945).
67
Místní osvětová rada
Za německé okupace význam městských osvětových sborů značně klesl, a to dokonce natolik, že posléze zanikly. Po skončení druhé světové války pak činnost městských
osvětových sborů nahrazovaly tzv. místní osvětové rady. Jejich existenci upravoval
legislativně Dekret prezidenta republiky č. 130 ze dne 26. října 1945, jímž se vytvářela
státní osvětová péče, tedy soustavná kulturní a státně-politická výchova lidu, kterou
vykonávaly místní, okresní a zemské osvětové rady. Místní osvětové rady jako výkonné
orgány státní osvětové péče, působící na území jednotlivých obcí, byly zřizovány příslušnými místními národními výbory a podléhaly okresní osvětové radě. Zdejší místní
osvětová rada spravovala v Rakovníku všechny věci státní osvětové péče kromě obecní
knihovny. Členství v místní osvětové radě bylo čestné.200)
V Rakovníku došlo po přípravných krocích k ustavení místní osvětové rady již 10.
října 1945. Jejími prvními představiteli se stali zejména pedagogové. Funkci předsedy
vykonával řídící učitel Josef Koubek, místopředsedy Karel Mejstřík, jednatele František
Menhart a pokladníka ředitel Okresní nemocenské pojišťovny v Rakovníku Ladislav
Rybák.
S aktivitami zdejší osvětové rady se Spalová seznámila blíže počátkem roku 1946, kdy
je podpořila při svém zapojení do hnutí požadujícího rozšíření československých státních hranic. Spalová se totiž tehdy zúčastnila manifestace za spravedlivé hranice, která
se uskutečnila v sále místní sokolovny 28. února 1946. Hlavním pořadatelem této akce,
zorganizované na podporu pražského Sdružení za spravedlivé hranice ČSR, byla právě
zdejší místní osvětové rada.201)
Z uvedené manifestace, konané v rakovnické sokolovně, vzešla následně petice, již
organizátoři zaslali prezidentu republiky Benešovi, předsedovi vlády Fierlingerovi,
předsedovi Prozatímního Národního shromáždění Davidovi a ministru zahraničních
věcí Janu Masarykovi. Zmiňovaná petice apelovala na přestavitele našeho státu, aby na
mírové konferenci, která posléze proběhla od července do října 1946 v Paříži, požadovali
pro Československo rozsáhlá území, jejichž zisk měl posílit především obranyschopnost našeho státu.202) Bláhovost těchto požadavků ukázala skutečnost, že ani jeden z nich
nedošel svého naplnění.
Na rozdíl od dřívějšího osvětového sboru, do něhož Spalová přímo nevstoupila,
neboť ji tam nikdo nedelegoval, angažovala se v místní osvětové radě jako její členka.
Zastupovala zde pravděpodobně místní Muzejní spolek. K jejímu přijetí do tohoto sboru
došlo na schůzi Místní osvětové rady konané 12. září 1946. S ohledem na svou kvalifikaci byla Spalová ihned zařazena do regionálního odboru, kde působila spolu s Jindřichem Šubertem a Karlem Mejstříkem. Tehdejší doba ale lidem jejího ražení již nepřála.
V osvětové práci se kladl velký důraz na politickou výchovu, což jistě nepředstavovalo
oblast, kde by se Spalová měla v úmyslu realizovat. Vzhledem k jejímu vysokému věku
a pracovnímu vytížení při řízení muzea a Muzejního spolku je pochopitelné, že nejsou
dochovány doklady, které by nasvědčovaly tomu, že v místní osvětové radě vyvíjela
nějakou mimořádnou aktivitu.203)
200)Dekret prezidenta republiky č. 130/1945 Sb., o státní péči osvětové, ze dne 26. října 1945.
201)SOkA Rakovník, f. MOR Rakovník, neuspořádáno.
202)Tamtéž.
203)Tamtéž.
68
Společnost přátel umění
Příznivým obdobím pro působení spolků byla éra první republiky; také v Rakovníku jich působilo značné množství.204) Některé zdejší kulturní spolky s širokou členskou
základnou měly za sebou úspěšnou činnost i bohatou tradici, sahající až do druhé poloviny devatenáctého století. Mezi nejvýznamnější patřily Divadelní ochotnická jednota Tyl
nebo Pěvecko-hudební spolek.
Přesto během roku 1936 vstoupilo do rakovnického společenského života ještě další
cílevědomé sdružení. Podle vzoru pražské Umělecké besedy tu vznikla Společnost přátel
umění, jejíž záměr obohacovat místní kulturní dění se Spalové velmi líbil. Ustavující
schůze se konala po dlouhých přípravách 17. září 1936. Prvním předsedou SPU se stal
vojenský důstojník Antonín Skřivánek. Dalšími významnými členy spolku byli například spisovatel Karel Mejstřík nebo Jindřich Šubert, s nimiž si Spalová dobře rozuměla
a zejména od roku 1939 s nimi spolupracovala při řízení Muzejního spolku.
Spalová do Společnosti přátel umění přistoupila jako její první zakládající člen na
přelomu listopadu a prosince 1936. To, že byla zakládající členkou ale neznamená, že
by se na zrodu SPU podílela, neboť nefiguruje mezi funkcionáři přípravného výboru, na
jehož bedrech zřízení Společnosti nepochybně stálo. Statut zakládajícího člena spočíval
pouze v tom, že dotyčný musel zaplatit minimální příspěvek 1000 korun. I tím však
Spalová spolku projevila svou velkou podporu. Stejným způsobem do něj později vstoupil i rakovnický starosta Čeněk Vaněček.
Spolek se zrodil z místní potřeby shromáždit ve městě řadu lidí nadšených pro kulturu, jejichž prostřednictvím by se dostával do Rakovníka umělecký ruch velkoměst, a to
nejen náhodně, nýbrž aby tu znamenal pravidelnou součást zdejšího života. Vysoký cíl
se snažil spolek během své existence naplnit uspořádáním četných, někdy velmi originálních kulturních projektů. Již ve druhém roce činnosti uspořádal 12 významných celovečerních akcí, 3 umělecké výstavy a vydal 2 publikace. Ze zmíněných projektů uveďme například Výstavu nové Biblí Kralické, uspořádané v budově Staré pošty v říjnu 1937,
která ukazovala výtvarné a tiskařské dovednosti českých prvorepublikových umělců
a řemeslníků. Společnost přátel umění se stala především pořadatelkou velkolepých
Wintrových oslav, jež proběhly v červnu a červenci 1937. Za války jako řada jiných spolků přerušila Společnost svoji činnost a obnovila ji až po osvobození. Na své předválečné
aktivity však navázat nedokázala a po roce 1948 zanikla.205)
Spalová, přestože měla k tomuto spolku velké sympatie, se do jeho činnosti nijak
nezapojovala, nejspíše z něj ale také nikdy nevystoupila. Podařilo se zjistit pouze dva
projekty, v rámci nichž se spolkem přímo spolupracovala. Uskutečnila pro něj přednášku, kdy 16. února 1939 hovořila v Tylově domě na téma Rakovník historický. Její odborný
výklad doplnili členové místní Divadelní ochotnické jednoty Tyl přednesenými ukázkami z děl Zikmunda Wintra a básníka Václava Kropáčka. Pod hlavičkou Společnosti
přátel umění vyšel o něco později také průvodce zdejším městem, který Spalová sepsala
pod prostým názvem Rakovník.206)
204)Rakovnické spolky za první republiky se pokusil zmapovat Pavlík, Marek: Vývoj spolkového života v Rakovníku
v meziválečném období. Diplomová práce obhájená na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích r. 1999, knihovna
SOkA Rakovník, sign. D 1348 R.
205)SOkA Rakovník, f. MOS Rakovník, neuspořádáno; SPU 1937. Rakovník 1938, 10 s.
206)Na pozvánkách a plakátech bylo vytištěno chybné datum, 15. únor 1939 (SOkA Rakovník, f. SPU Rakovník,
neuspořádáno).
69
Ostatní spolky – Budeč a Národní jednota severočeská
Během svého života byla Kamila Spalová jenom v Rakovníku členkou ještě řady jiných
nepolitických uskupení a s dalšími navazovala alespoň určité formy občasné spolupráce.
Přiváděly ji k tomu zřejmě pocity jisté sounáležitosti s městem a potřeba být v centru
společenského dění, které se na půdě jednotlivých spolků odehrávalo. Už jako začínající
učitelka se na jaře 1891 přihlásila za členku Učitelské jednoty Budeč v Rakovníku, kde působil i její otec.207) Od konce devadesátých let působila také v místním dámském odboru
Národní jednoty severočeské, která se snažila podporovat české obyvatelstvo v oblastech
Čech osídlených Němci.208) Jistě se angažovala i v dalších organizacích.
Význam členství Kamily Spalové v těchto nejrůznějších spolcích spočíval především
v placení příspěvků, v poskytování různých finančních podpor a také v tom, že si pod
hlavičkou toho kterého jednou za čas připravila zajímavou veřejnou přednášku historického nebo kulturně osvětového charakteru. V rámci oslavy stého výročí vzniku národní
hymny, pořádané ženským odborem Národní jednoty severočeské a DOJ Tyl, pronesla
dne 17. listopadu 1934 například přednášku s názvem Kde domov můj.209)
Správa muzea
Poválečný entuziasmus
Odchod do důchodu a následné období okupace přiměly tedy Spalovou zaměřit
téměř veškeré aktivity pouze ve prospěch různých dobrovolných zájmových sdružení.
Výhradně se tehdy věnovala kulturní a osvětové práci, pořádala přednášky a psala
populárně naučné publikace a cestopisy. Nadále se však také podílela na tvorbě učebních pomůcek a metodik pro výuku zeměpisu. Tehdy se již jen těžko dalo předpokládat,
že by mohl v tomto ohledu nastat nějaký výrazný posun. V květnu 1945, když v Evropě
skončila druhá světová válka, se Spalové již blížil čtyřiasedmdesátý rok života. Přesto
u ní vlivem určitých okolností proběhla ještě další podstatná a zajímavá životní etapa.
Spalová v sobě nepochybně stále cítila silnou energii. Znovunabytí státní svobody jí pak
zřejmě dodalo nový elán, a tak si troufla ještě na další pracovní úkoly. Především, jak
jsme výše uvedli, se postavila do čela rakovnického muzea.210)
Ředitelkou muzea
Správkyní muzea byla Spalová jmenována po učiteli Jaroslavu Břízovi, který požádal
o zproštění této funkce 6. září 1945. Učinil tak několik dní poté, co předseda MNV
Laitner Břízu požádal, aby ve spolupráci s Muzejním spolkem dal do pořádku muzejní
sbírky a upravil sál v podstřeší Staré pošty pro národopisnou expozici, která tam měla
být instalována. Bříza se daného úkolu pravděpodobně zalekl a raději v muzeu skončil.
Z muzea po svém několikaletém působení neodcházel rozhodně v dobrém, jak o tom
také svědčí důvody, vysvětlující jeho rezignaci: Myslil jsem, že o to požádám, až bude muzeum opět v pořádku, neboť již dávno mně městský úřad slíbil, že je vyklidí nebo vymaluje. Čekal
jsem po celé prázdniny, marně. Jsem nemocen a znechucen. Neodcházím z mimoškolní činnosti,
207)SOkA Rakovník, f. Učitelská jednota Budeč Rakovník, neuspořádáno, Kniha zápisů ze schůzí 1870-1919.
208)SOkA Rakovník, f. Národní jednota severočeská Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí dámského odboru
1897‑1906.
209)SOkA Rakovník, f. Národní jednota severočeská Rakovník, neuspořádáno.
210)SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí rady MNV 1945, s. 91.
70
pouze se omezuji na úseky, kde se práci lépe rozumí.211) Břízova slova vyjadřují trpkost, s níž
zdejší muzeum opouštěl.
Za této situace potřebovali zástupci města vskutku oddaného nadšence, k němuž by
cítili důvěru a respekt. Rada MNV tedy do čela muzea ustanovila 14. září 1945 doktorku
filozofie Kamilu Spalovou.212) O tehdejším stavu a činnosti muzea měla nová správkyně ty nejlepší informace, neboť od roku 1939 zastávala funkci předsedkyně Muzejního
spolku, který na jeho chod také dohlížel, ačkoli své aktivity za války výrazně omezil.
V souvislosti s dohledem na práci muzea nasbírala Spalová jisté muzejnické zkušenosti
už krátce po vzniku Československa, když v letech 1919–1921 zasedala jako členka městského zastupitelstva v kuratoriu zdejšího muzea.213)
I přes pokročilý věk se mohla Kamila Spalová při nástupu do muzea nepochybně opřít
o silnou podporu, a to nejen díky svému vysokému odbornému vzdělání a letité práci,
již pro muzeum nepřímo vykonala, ale také proto, že se pro jeho rozvoj v důležitých
chvílích v minulosti rovněž ochotně angažovala. Především zareagovala počátkem roku
1936 na výzvu prokuristy pražské Živnostenské banky Antonína Lhoty, který tenkrát
žádal o podporu muzea v Rakovnických novinách, a věnovala značnou částku 10 000
korun na zařízení jedné místnosti v budově Staré pošty.214)
Nástup Spalové do muzea probíhal v napjaté atmosféře. Provázely jej totiž doznívající spory mezi Janem Rennerem, někdejším dlouholetým správcem muzea, a ředitelem
městských úřadů Jindřichem Šubertem (po Rennerovi muzeum také určitý čas řídil).
Rennera okresní národní výbor po válce pověřil, aby pro muzeum zabezpečil některé
sbírky. Ten tyto předměty uložil v podkrovním sále Staré pošty, čímž rozhněval právě
Šuberta, který Rennerovi posléze zakázal přístup do hlavní budovy.215) Tehdejší situaci
v muzeu popisuje i zápis ze schůze Muzejního spolku z října 1945:
Hned po převratu 5. 5. 1945 naléhal správce muzea p. J. Bříza na úklid a vyčištění muzea,
bezvýsledně, a to tam ještě přicházeli od p. řed. [míněn J. Renner – pozn. L. S. ] vyslaní neodborníci, kteří si dovolovali dávat rozkazy o tom, co se má dělat. Ohradil se správce p. Bříza, ohražuje
se proti takovým zásahům nepřímým ze strany p. řed. Rennera v této budově i pí dr. Spalová.
Předseda MNV Laitner dá příkaz, aby v muzeu nikoho neposlouchali kromě dr. Spalové.216) Po
těchto konfliktech Renner vyklidil novému vedení cestu. Vzdal se definitivně veškerých
aktivit souvisejících s muzeem a staral se již jen o záležitosti městského archivu.
Koncepční změny
Jako nová ředitelka avizovala Spalová záhy po svém příchodu vlastní program uspořádání muzea. Tato instituce se nesměla podle jejího vyjádření stát pouhou snůškou starých věcí bez ladu a skladu, ale měla být výběrem krajových pamětihodností z minulosti
a přítomnosti. Uvedeným vyjádřením Spalová v podstatě formulovala svůj postoj k práci zakladatelů muzea, především Jana Rennera a lidí kolem něj. Jasně naznačila, že ona
sama nyní hodlá koncepci této instituce radikálně změnit: Museum je třeba zapojit do života. Lid mu dosud dost nerozumí, je třeba již ve škole budit zájem řízenými vycházkami. Museum
podává odkaz pokolení minulých pokolením budoucím i vývoj kultury. Památky ty posilují víru,
211)SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, neuspořádáno.
212)Tamtéž, Zápisy ze schůzí rady MNV 1945, s. 91.
213)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1918-1921.
214)Mělo se jednat o západní rohovou místnost (SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno).
71
že je pokrok. Tu se setkáváme s představiteli naší minulosti i přítomnosti rázu církevního i světského; zračí se v tom vývoj od feudalismu k demokracii.217)
S tím, jak Spalová začala muzeum řídit, byli představitelé města zřejmě spokojeni,
a tak ji rada MNV 2. ledna 1946 jmenovala správkyní všech muzeálních sbírek (sbírky
v Petrovcově vile spravoval doposud archivář Jan Renner). Tímto krokem skupina kolem
Spalové a Bartoše definitivně ovládla po Muzejním spolku také samotné muzeum.218)
Poválečná obnova a znovuotevření muzea
V první řadě musela nová správkyně zajistit odstranění válečných škod. Za druhé světové války hodně utrpěla budova Staré pošty, o čemž vypovídá zpráva, kterou
Spalová vypracovala pro místní národní výbor 14. února 1946:
Záhy po zabrání Rakovníka Němci si ze sokolovny zřídili vojenskou nemocnici a skříně ze
sokolovny vystěhovali na muzejní chodbu, která tím byla značně poškozena. Později část našeho
muzea byla též zabrána vojenským velitelstvím pro jeho účely. Poněvadž se to dálo narychlo
surovými německými vojáky, kteří nešetřili muzejní majetek, byly vitríny porouchány, sbírky
vyházeny, sklo částečně rozbito, klíče ztraceny i několik [!] věcí z geologie. Když nastala obava, že
bude bombardována část města, v níž je muzeum, poněvadž Pražská brána, která je v jeho sousedství, byla upravena jako stanoviště jejich vojenských výpadů, bylo též nutno ukliditi věci, které by
mohly býti poškozeny, takže celé muzeum se octlo v dezolátním stavu.219)
Spalová ve své zprávě nastínila prováděné kroky, jimiž bylo muzeum uváděno do
pořádku: Po odchodu Němců si vyžádala úprava muzea hodně práce a nákladu. Místnosti, jež
vojsko opustilo, musely být opraveny malbou, jedna síň vymalována zcela. Poškozené parkety
uvedeny do náležitého stavu. Nařízené německé nápisy sbírek [byly] odstraněny a české znovu
upraveny, některé souhrnné sbírky [byly] opatřeny nápisy tištěnými. Upravovala se a upravuje
[se] nově kartotéka a inventář sbírek.220)
Zásluhou Spalové a jednatele Ladislava Hajma, který také zprostředkoval pomoc žaček zdejší dívčí měšťanské školy, kde byl ředitelem, se mohlo muzeum pro veřejnost
znovu otevřít již v prvních měsících roku 1946.221) U příležitosti nového uspořádání
muzea sestavila Spalová průvodce jeho expozicemi.222) Dne 9. května 1946 již muzeum
poctila přítomností první významná návštěva. Do Rakovníka zavítal ministr dopravy,
armádní generál Antonín Hasal, narozený v nedaleké Nové Huti pod Nižborem.223)
Pracovní plány
Poválečnou obnovou a reorganizací muzea chtěla Spalová docílit vyšší návštěvnosti.
Zejména měla v úmyslu přimět k častějším exkurzím jednotlivé školy. S ohledem na
tento cíl bylo vstupné do muzea stanoveno na pouhé dvě koruny. Nové uspořádání
geologických sbírek, které po válce proběhlo, přivedlo Spalovou k tomu, aby při muzeu
vznikl přírodovědný odbor, jehož vedení si v lednu 1946 vzal na starost středoškolský
profesor Alois Gebhart.224)
217)Tamtéž.
219)SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, neuspořádáno.
220)Tamtéž.
222)Spalová, Kamila: Průvodce rakovnickým museem (Palačík). Rakovník 1946.
224)Tamtéž, Zápisy ze schůzí 1938-1952.
72
Spalová připravovala i další změny. Uvědomovala si například potřebu zvláštní místnosti pro zájemce o studium muzejních sbírek. Předseda MNV Laitner nechal při vysušování základového zdiva hlavní budovy opatřit sklepní okna na Staré poště mřížemi,
aby byly sbírky bezpečněji zajištěny. Na téma směřování muzejní práce do budoucna
pronesla Spalová na valné hromadě 10. března 1946 svou přednášku O úkolech muzejnictví v naší lidové republice, kde mimo jiné uvedla: Museum jakožto vědecký ústav krajový
má sloužit životu, lidu, je to zdroj takřka hmatatelného poučení o tom, jak lidský duch pracoval
k lepšímu využití darů přírody, [v] jejíž taje čím dál více pronikal, a spolu zdroj pro přítomnost,
je-li uspořádání sbírek museálních vývojové, aby lákalo. Z téhož důvodu musí být jeho ráz regionální – krajový.225)
Po válce se opět začaly utěšeně rozrůstat i muzejní sbírky. Například v roce 1946
získalo muzeum některé velmi zajímavé exponáty, především dva zasklené exempláře
tzv. Klaudianovy mapy z roku 1518. Sama Spalová darovala tehdy do muzea fotografie
rakovnického Pěvecko-hudebního spolku z roku 1869.226)
Poúnorový vývoj
Do dalšího vývoje muzea citelně zasáhly společenské změny roku 1948. U Spalové,
která únorový převrat podpořila, se následně měnil přístup k muzeu, někdy jakoby
i proti smyslu její dosavadní činnosti. Na mysli máme například její návrh předložený na
výborové schůzi Muzejního spolku 14. února 1949 týkající se předání muzejní knihovny do městské veřejné knihovny, kde by fungovala jako samostatná knihovna vědecká.
Jednalo se nejspíš o knihovnu umístěnou na Staré poště. Kamila Spalová ji po druhé
světové válce vybudovala zřejmě v souvislosti s tehdejšími spory s Rennerem. Proti odevzdání knihovny městu otevřeně vystoupili okresní knihovní inspektor Karel Mejstřík
i profesor Miroslav Görtler. Ti zásadně nechtěli, aby se tato knihovna zrušila. Uvedená
muzejní knihovna tedy prozatím na Staré poště zůstala, avšak po smrti Spalové, jakmile
převzal správu muzea zdejší okresní národní výbor, byla převezena do Petrovcovy vily
a začleněna do stávající muzejní knihovny, spravované stále Janem Rennerem.227)
Práce v muzeu koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let zatím pokračovala
v dosavadním duchu. Spočívala především v evidování sbírkových předmětů. Spalová
dne 9. února 1951 informovala, že uspořádala inventář primátorské síně (místnost věnovaná rakovnickým starostům), měšťanského pokoje, Slavína (místnost se sbírkami po
významných zdejších rodácích), síně církevního umění i téměř celého školství. Při evidování předmětů jí pomáhal Ladislav Hajm, který psal na stroji kartotéční lístky.
Počátkem padesátých let se však muzeum přece jen dostávalo pod drobnohled nadřízených orgánů. Spalová tudíž musela pod jejich tlakem reagovat na změnu politické situace. Týkalo se to například vystavování nežádoucích sbírkových předmětů. Vypovídá
o tom záznam z 18. května 1951, kdy Spalová výboru Muzejního spolku oznámila, že
na přání okresního knihovního inspektora Mejstříka odstranila obraz bývalého starosty
Vaněčka a v Heroldově vitríně pak stuhu od prezidenta Beneše. Avšak tehdy již Spalová
stála na samém konci svého života.228)
225)Tamtéž.
226)Schimmer, Karel: Jednatelská zpráva. VMS 32, 1947, s. 69.
227)SOkA Rakovník, f. MS Rakovník, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí 1938-1952; Černý, Jan Renner…, s. 124.
73
Prohlášení Kamily Spalové o podpoře politického vývoje v Československu po Únoru 1948 (SOkA Rakovník)
74
Závěr života Kamily Spalové a její odkaz
Poválečný myšlenkový posun
Poslední léta života Kamily Spalové byla značně ovlivněna přeměnou české společnosti po druhé světové válce. Jako v mnoha jiných občanech i v Kamile Spalové zanechala hlubokou stopu deziluze z nešťastného politického vývoje konce třicátých let. Možná
měla mnohé výhrady také k prvorepublikovému systému. Jistě i vzhledem ke svému
silnému sociálnímu cítění tehdy kvitovala společenský posun na levou stranu politického spektra, ačkoli byla kdysi národní demokratkou. Pravděpodobně z tohoto důvodu také podpořila únorový převrat v roce 1948, v němž viděla přibližování politického
systému širším vrstvám. Po přibližování „lidu“ sama volala při koncipování poválečné
práce v muzeu.
Postoje Spalové po únorovém převratu jsou obtížně pochopitelné. Zda si tento někdejší omyl během svého dalšího života uvědomila, bohužel nevíme. Lze však předpokládat,
že s řadou skutků, jako bylo například zastavení muzejního Věstníku, nemohla souhlasit. Musela vědět, kam běh událostí do budoucna směřuje. Spalová rozhodně nebyla
příznivkyní komunistické strany, spíše nechtěla čelit politickému tlaku tehdejší doby.
Proč se však podílela na některých křivdách v souvislosti s „očistou“ rakovnického
Muzejního spolku, zůstává otázkou. Vysvětlení, že se tak stalo z existenčních důvodů,
se jeví vzhledem k vysokému věku Kamily Spalové jako nesmyslné. Starost neměla jistě
ani o rodinu, neboť byla svobodná a bezdětná.
Nabízí se však jiná úvaha. Spalová patřila mezi ty, kteří nezbytně potřebují ke svému
životu obdiv svého okolí. Ačkoli působila na první pohled velmi skromně, ráda byla
středem kulturního dění a nepochybně si velmi cenila věcí, jež se jí během jejího života
podařily. Představa, že by se svým dílem upadla do nemilosti, pro ni nejspíš znamenala
něco nemyslitelného. Tuto tezi podporuje i fakt, že Spalová koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let setrvávala v čele Muzejního spolku i muzea, kde někdy musela provádět kroky směřující dokonce proti smyslu jejího dosavadního snažení.229)
Ocenění práce a její význam
Poněkud zvláštní je, že se Spalová už nedlouho po „Vítězném únoru“ dočkala ocenění své celoživotní práce. Rada Místního národního výboru v Rakovníku totiž na své
schůzi 28. července 1948 navrhla, aby Kamile Spalové bylo za zásluhy o zdejší muzeum
uděleno čestné občanství města Rakovníka.230) Plénum MNV pak s odůvodněním, že její
práce byla vždy přínosem pro město i pro okolní kraj, návrh 24. září 1948 jednomyslně
schválilo.231)
To, že Spalová jistý význam pro zdejší region měla, jí lze jen těžko upřít. Je na místě uznat úsilí, které vynaložila zejména při rozvoji mateřské školy nebo při budování
muzea po druhé světové válce. Za záslužnou musíme označit také propagaci a popularizaci Rakovníka, kvůli nimž v roce 1939 napsala zajímavého průvodce. Jeho první
výtisk obdržel při své návštěvě Rakovníka protektorátní prezident Emil Hácha.232) Svým
nákladem také nechala vyrobit a zavěsit červené informační smaltované tabulky, které
byly umístěny na historických objektech v Rakovníku. Dodnes můžeme leckteré spatřit,
229)Tamtéž.
231)Tamtéž, Zápisy ze schůzí pléna MNV 1947-1952, s. 66-67.
232)Spalová, Kamila: Rakovník. Rakovník 1939, 34 s.; RN 10, 1939, č. 16, s. 5.
75
a to u budovy muzea, na chrámu sv. Bartoloměje, na vedlejší zvonici a jinde.233) Je též
rozhodně nutné podotknout, že Spalová často neváhala podpořit řadu dalších projektů,
někdy i značnými finančními částkami.
Většího významu přesahujícího rámec rakovnického regionu dosáhla Spalová
v oblasti propagace feminismu a především v oblasti didaktiky zeměpisu a metodiky
jeho výuky. Profesor Josef Bartoš o její inspirativní výuce uvedl: Zeměpis v jejím pojetí není
pouhým izolovaným předmětem školním, nýbrž pojítkem všeho vyučování, předmětem, z něhož
si žák pro život může odnésti ze všeho školského učení nejvíce. Je nejvhodnějším prostředníkem
k tomu, aby se školská výuka ve své náplni stávala opravdovou syntézou, a ne pouhou nesouvislou
řadou osamocených školských disciplin. Poskytuje žáku mnoho pro praktický život a vychovává
jej k správnému chápání povinností řádného občana.234)
Své poznatky z výuky zeměpisu uveřejnila Spalová v různých metodikách, které
patřily mezi vyhledávané pedagogické příručky. Proto se některé z nich také dočkaly
i vícerých vydání. To se týká rovněž prvního základního díla tohoto druhu u nás, vědci
i pedagogy oceňované Metodiky zeměpisu.235)
Publikační činnost
Potřeba zaznamenávat vlastní myšlenky a poznatky provázela Spalovou od sklonku
devadesátých let devatenáctého století téměř až do konce jejího života. Svou první práci
uveřejnila už v roce 1897 v časopisu Beseda učitelská pod názvem O nových literárních
směrech. Její publikační úsilí od té doby přineslo ohromnou škálu prací nejrůznějšího
charakteru, a to od učebnic přes historické stati a filozofické spisy až po populární cestopisy.236)
Nejpočetnější tematickou skupinou prací, které Spalová sepsala, jsou díla pedagogická a didaktická. Mimo učebnice a učební pomůcky jsou to také nejrůznější metodiky a příručky pro učitele, zejména pro výuku zeměpisu, občanské nauky a výchovy,
ale také například i dějepisu. Když v roce 1922 vyšlo první vydání její práce Republika
Československá na podkladě kulturně-zeměpisném, objevily se vzápětí velmi příznivé ohlasy.237) Učitelské noviny za redakce univerzitního profesora Zdeňka Nejedlého tuto publikaci okomentovaly následovně: Spis je docela jinak zpracován, než jaké byly učitelstvu dosud
předkládány. Spis proměnil bývalý školský zeměpis v živoucí proud. Hodiny zeměpisné se staly
hodinami radostnými. Ve spisu rozřešeny jsou všecky moderní otázky zeměpisné, učitel najde
v něm hojného poučení a hojně vlastivědného materiálu. Spis je z nejlepších zeměpisných děl
poslední doby, a proto nepostradatelnou příručkou pro každého učitele.238)
Vedle psaní pedagogických děl se Spalová věnovala také práci regionalistické. V této
oblasti zaměřovala své studie na dva regiony, kde střídavě žila, tedy na Prahu a Rakovnicko. Regionalistické úsilí na Rakovnicku zahájila Spalová vypracováním stručných
biografií osobností zdejšího kraje, jež sestavila pro Rennerovu publikaci Popis politického
a školního okresu rakovnického, vydanou v roce 1902. Uvedená biografie je mimochodem
prvním uveřejněným přehledem osobností místní historie.239) Jinak její studie, které se
týkaly Rakovnicka, vycházely především ve Věstníku rakovnického Muzejního spolku.
233)Mejstřík, Karel: Rakovnické muzeum a dr. K. Spalová. Rozvoj 24 (34), 1985, č. 49, s. 3.
235)Spalová, Kamila: Metodika zeměpisu. Velké Meziříčí 1929, 1931 a 1936.
236)Bartoš, K jubileu práce…, s. 23-29.
237)Spalová, Kamila: Republika Československá na podkladě kulturně-zeměpisném. Praha 1922.
239)Spalová, Kamila: Biografie. In: Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Rakovník 1902.
76
Rukopis Kamily Spalové – titulní list práce, kterou autorka nazvala Starý Rakovník (SOkA Rakovník)
77
Zajímavý článek představuje například rozsáhlá Bibliografie týkající se politického okresu
rakovnického, otištěná ve zmiňovaném Věstníku roce 1913, kde autorka nashromážděnou literaturu rozdělila do dvou základních oddílů, na přírodovědeckou a historickou. Aspoň zmínit je třeba také onomastickou studii O pomístních názvech politického
okresu rakovnického z roku 1917.240) K nejdůležitějším regionalistickým pracím Spalové
nepochybně patří teoretická studie Naše regio, jíž autorka navázala na Bartošův článek
O příštích úkolech rakovnického musejnictví. Spalová tady do hloubky rozebrala problematiku vymezení zdejšího regionu, složeného ze dvou „subregií“, Rakovnicka a Křivoklátska. Vymezovaný region, jímž se zabývala ze zeměpisného pohledu již ve své uvedené
disertační práci, navíc charakterizovala z různých hledisek a nastínila i jeho historický
vývoj.241)
Specifický oddíl bibliografie Kamily Spalové tvoří spisy feministické, jimiž jsme se
zabývali výše. Další poměrně zajímavou skupinou publikací a článků, které Spalová napsala, jsou cestopisy. Jelikož zůstala celý život svobodná, neměla velké rodinné závazky
a (patrně i díky tomu) disponovala dostatečnými finančními prostředky, mohla během
svého života navštívit celou řadu zemí a zajímavých oblastí. Cestovala patrně velmi
ráda. Její cestopisy přibližují čtenářům krásy zemí především na jihu Evropy: Itálie,
Řecka a Španělska (Sicílií autokarem, Od Olympu k Olympii apod). Někdy ovšem psala
i o zajímavostech české kotliny.
Oznámení rady MNV Rakovník o úmrtí K. Spalové; únor 1953 (SOkA Rakovník)
240)Spalová, Kamilla: Bibliografie týkající se politick. okresu rakovnického. VMS 2, 1913, s. 28-50; Spalová, Kamilla:
O pomístních názvech politického okresu rakovnického. VMS 6, 1917, s. 4-32.
241)Spalová, Kamila: Naše regio. Rakovník 1939, 19 s.
78
Úmrtí
Kamila Spalová se snažila být aktivní až do konce svého života. Přestože se mohla
ještě pochlubit, že jí představitelé města vyjádřili určité poděkování za celoživotní práci,
lze i na jejím příkladu dokumentovat pomíjivost světské slávy. Zemřela v Rakovníku
5. února 1953.242) Pohřbena byla v novější části místního hřbitova do dvojhrobu rodin
Spalových a Reichmannových (č. 1231–1232) po boku svého otce, matky, sestry Heleny
a účetního Rakovnické spořitelny Antonína Reichmanna, manžela sestry Marie.
Poté, co Kamila Spalová zemřela, se na ni záhy zapomnělo, jen občas jí někdejší spolupracovníci věnovali krátkou noticku v regionálních novinách Rozvoj. Dnes doktorka
filozofie a čestná občanka města již dokonce neodpočívá ani v rodinné hrobce. Po létech
byly z nejasných příčin ostatky Kamily Spalové a ostatky jejích sester Vincencie a Marie
z hrobu vyjmuty a uloženy na společné hřbitovní místo.243)
Závěrečné zhodnocení
Kamila Spalová, jistě žena více tváří, zaujímá mezi osobnostmi regionální historie
Rakovnicka jednu z předních pozic. Spolu s profesorem Josefem Bartošem byla tím, kdo
tu ve třicátých letech minulého století začal prosazovat moderní trendy regionální historické práce, pro niž dokonce vytvářela metodiku. K dosažení výraznějších výsledků
jí však chyběla praktická činnost – dostatečně se nezamýšlela nad využitelností svých
nápadů v praxi. Spalové se nepodařilo navázat spolupráci s příslušníky místní starší
generace, především s Janem Rennerem, na jehož práci a práci jeho kolegů se dívala
s určitým despektem (zmíněný biografický soubor k Rennerově Popisu z r. 1902 psala ve
svém raném období, tedy za zcela jiné, ještě nevyhrocené situace). Nemohla tak pro své
záměry naplno využít tehdejší potenciál místní badatelské základny.
Renner sice neměl takovou odbornou erudici jako Spalová, ale vzhledem ke zkušenostem získaným díky svému mnohaletému působení v rakovnickém muzeu i archivu
odvedl značný kus regionální práce, jejíž výsledky nelze dodnes přehlédnout. Spalová
přišla ve své době s jistě zajímavými myšlenkami, ale ve srovnání s viditelnou Rennerovou
praktickou činností působí její přínos pro místní region přece jen méně výrazně, ač byl
ve své době dobře propagačně zajištěn. Je však třeba vzít v úvahu, že Spalová velkou
část svého života žila mimo Rakovnicko a měla ještě další ambice v jiných oborech
odborné i popularizační činnosti. Uskutečnění jejích jistě obtížně realizovatelných nápadů zmařila také druhá světová válka a následný nástup komunismu.
242)Muzeum TGM Rakovník, Sbírka osobních fondů, neuspořádáno.
243)Eichinger, Zdeněk: Vzpomínky na minulost, III. část. VMS 6, 1998, s. 28-29.
79
80
Jan Černý – Eva Volfová
Historie, stavební vývoj
a podoba novostrašecké
Koňasovny
I. Úvod
Při prohlídce města Nového Strašecí si návštěvník jistě všimne vedle řady starších
a zajímavých domů velké bílé budovy s číslem popisným 1155, postavené v devadesátých letech 20. století v Havlíčkově ulici. I když se jedná o lokalitu na jedné z hlavních
ulic a na tento dům navazuje starší a nemenší objekt tzv. Staré pošty (čp. 78), neunikne
v relativně sevřeném prostoru tato novostavba pozornosti. Z historického pohledu se
rozkládá na několika původních parcelách, z nichž největší patřila někdejšímu domu čp.
80. Především ten stával na místě dnešní rozložité budovy a ve své době náležel k největším domům ve městě.1)
Ani historikovi, který se městem zabývá, tento výrazný grunt neujde. Nerozkládal se
přímo na náměstí, avšak již na počátku 17. století šlo o nejdražší a patrně i nevýstavnější
usedlost ve Strašecí. Ve svém vývoji prodělal jak dům, tak celý grunt řadu zajímavých
a ve srovnání s ostatními domy výraznějších specifik. Dnešní obyvatelé města si možná
ještě vzpomenou na jeho některé majitele, určitě jim však z paměti nevymizel charakteristický barokní balkonek, jenž se nacházel v průčelí. Za své vzal dům v roce 1985, kdy
jej tehdejší majitel, Okresní podnik služeb, nechal zbořit. Vzhledem k tomu, že demolice
řady objektů pokračuje i v současnosti, není bez významu uchovat paměť na tyto stavby
aspoň formou studií, které by se pokusily o postižení jejich historického a stavebního
vývoje.
Následující řádky nebudou jenom výčtem faktů vztahujících se k uvedenému gruntu,
ale pokusí se oživit některé jeho majitele a obyvatele a zároveň příslušný dům zasadit do
kontextu urbanistického vývoje města. V našem hledáčku bude samozřejmě především
Havlíčkova ulice, a to její pravá řada domů, jedeme-li směrem od Rakovníka na Prahu.
Opomenout nelze ani stavebně historický vývoj a popis objektu, vycházející především
ze situace domu zmapované těsně před jeho demolicí.
Písemných pramenů a literatury k našemu tématu příliš mnoho není. Řadu informací
obecnějšího rázu publikoval František Vacek ve svých Dějinách města Nového Strašecí, bez
nichž se neobejde snad žádná studie týkající se historie města.2) Zde je mimo jiné zpracovaný prozatím nejúplnější místopis a autor odkazuje i na některé prameny vztahující se
1) K menšímu domku čp. 79, který byl vklíněn mezi Starou poštu a Koňasovnu, viz pozn. 182.
2)Vacek, František: Dějiny města Nového Strašecí. Kladno 1930. Ke sledovanému gruntu viz zvl. s. 85-86, 127, 284.
81
k našemu domu. K urbanistickému vývoji a topografii Nového Strašecí se dále vyjádřili
ve svých pracích Eva Volfová (Nováková), Jan Černý a Karel Kuča.3)
Mezi písemnými prameny působí tradičně potíže fond města, uložený ve Státním
okresním archivu v Rakovníku, který v důsledku své neuspořádanosti zásadně ztěžuje
badatelskou práci. Při jeho zpracování se jistě objeví i řada nových skutečností k domu
čp. 80. V tomto fondu se však nacházejí dobře badatelsky přístupné pozemkové knihy,
jejichž souvislá řada začíná rokem 1610 a od konce 19. století pokračuje na rakovnickém katastrálním úřadě. K novějším stavebním dějinám se vztahuje příslušný materiál
uložený v současné spisovně Městského úřadu Nové Strašecí.
Protože v první třetině 20. století vlastnila statek čp. 80 rodina Josefa Koňase, dům
začal být nazýván Koňasovnou. Toto označení se udrželo až do likvidace domu v osmdesátých letech a mnohdy se používá dodnes. Vypůjčili jsme si jej tedy i pro název naší
studie.
II. Dějiny usedlosti a její majitelé
Poznámky k urbanismu města a hypotézy o vzniku domu
Novostrašecké hlavní náměstí má pravidelný čtyřúhelníkový tvar. Ze tří stran jej
obtáčí silnice, podél níž se vytvořily široké ulice – dnešní Havlíčkova, Palackého a Poděbradova. Mezi náměstím a těmito ulicemi se nachází tři domovní bloky. Po kratších
stranách náměstí jsou to menší okruhy staveb, kde dnes dominuje škola (směr do
Poděbradovy ul.) a městský úřad (směr do Havlíčkovy ul.), po delší, jihozápadní straně
se mezi náměstím a Palackého ulicí nachází dlouhá fronta domů, přerušená Úzkou ulicí.
Zde stojí objekt staré radnice. Čtvrtá, severovýchodní a nejníže položená strana náměstí
leží na hraně terénního zlomu, pod nímž je dnes hřiště a stadion a mimo jiné tu vyvěrá
Novostrašecký potok.
Zdejší katolický kostel Narození Panny Marie najdeme od náměstí poněkud vzdálený, za jeho východním cípem, v dolním konci Poděbradovy ulice. Vzájemná poloha
náměstí a kostela svědčí o tom, že kostel se tu nacházel dříve, již v předlokačním období,
a kolem něj se rozkládala původní osada. Dnešní město (původně trhová ves) tak bylo
vysazeno o něco později, patrně někdy na přelomu 13. a 14. století, jako tržiště v severní
části křivoklátského panství, patřícího králi.
Není zcela vyjasněné, zda středověké náměstí bylo bez uvedených tří ostrovů domů
a vymezovaly jej vnější řady staveb v ulicích Havlíčkově, Palackého a Poděbradově. Tyto
ulice jsou však poměrně široké a patrně samy sloužily jako tržiště. Lze také namítnout,
že jejich uliční čáry nejsou zcela pravidelně rovnoběžné, aby se mohlo o nich uvažovat
jako o vnějším obrysu původního náměstí, vyměřeného při středověké lokaci. Navíc
nález hrnčířské pece z přelomu 14. a 15. století na dvoře současné školy svědčí o tom, že
se tu stavby nacházely již v této době.4)
3) Nováková, Eva: Urbanisticko-historický rozbor města Nového Strašecí. Architektura ČSSR 8, 1980, s. 370-374; Volfová,
Eva: Nové poznatky ke stavebnímu vývoji kostela Narození Panny Marie v Novém Strašecí. Památky středních Čech
8/2, 1994, s. 1-9; Černý, Jan: Kniha trhových smluv města Nového Strašecí. RHS 4, 2003, zvl. s. 44-45 a 79-88; Kuča,
Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, díl Ml-Pan. Praha 2000, zvl. s. 443-446.
4) Volfová, Eva – Volf, Petr: Zpráva o nálezu zbytku středověké hrnčířské pece. Památky středních Čech 13, 1999, č. 1,
s. 53-55. Jisté svědectví mohou v tomto ohledu dát i nálezy pozdně gotických a renesančních kamnářských
výrobků. Například: Hazlbauer, Zdeněk – Volfová, Eva – Volf, Petr: Historické kamnářské výrobky z Nového Strašecí
a okolí I. Zpravodaj Okresního muzea a galerie v Rakovníku 6, 1989, s. 12-18.
82
Havlíčkova ulice ve 20. letech 20. století. Koňasovna – druhý dům zleva (pohlednice)
Ke zmíněné hypotéze o velkém náměstí vede mimo jiné skutečnost, že Strašecí prodělalo v 16. a 17. století sérii požárů, z nichž zásadní byl v roce 1553. Poté snad došlo k celkové obnově města a k jeho zcela nové výstavbě. Dnešní stav bádání však neumožňuje
zjistit, jak se půdorys středověké obce odlišoval od stavu současného, jemuž odpovídá
rekonstrukce nejstaršího rozložení novostrašeckých domů, vycházející z písemných pramenů a vztahující se k roku 1610.5) Před tento rok se bez systematického archeologického
výzkumu nedostaneme. Kdyby platila teorie o velkém náměstí, bylo by možné konstatovat, že město bylo při svém založení velkoryse koncipováno jako důležité tržiště, jehož
význam se nepodařilo v pozdějších letech naplnit, a proto se přistoupilo k jeho zmenšení.
O uvedené hypotéze jsme se zmínili především proto, že je pro naše téma důležitá.
Námi sledovaný grunt se nachází ve vnějším okruhu domů v dnešní Havlíčkově ulici
a ve druhé desetině 17. století šlo o nejdražší usedlost v obci. Nebyla tedy situovaná na
náměstí, naopak její průčelí směřovalo do zadní části severozápadního ostrova staveb,
kde se v té době nacházely stodoly a vjezdy do dvorů k domům otočeným převážně
do hlavního rynku.6) Kdyby zde tento uvedený ostrov nebyl, pozdější dům čp. 80, jistě
nemálo výstavný a s neobvykle velkým dvorem, by dominoval severozápadní straně
velikého náměstí. V tom lze pociťovat určitou nesrovnalost.
I v tomto případě však nabízí vysvětlení jiná hypotéza. V roce 1563, tedy po velkých
požárech města, koupil ve Strašecí čtyři grunty arcikníže Ferdinand a začal tu stavět
velký císařský dům. Z korespondence mezi Ferdinandem, českou komorou a tehdejším
křivoklátským hejtmanem Jiříkem Mniškovským z Entenšlanku vyplývá, že Jiřík dlužil
králi peníze a tento dluh měl splatit tím, že pro něj vykoupil uvedené nemovitosti.7) Je
5) Černý, s. 79-88.
6) Černý, s. 84-86.
7) NA Praha, f. Stará manipulace, sign. S 115/1, kart. č. 2226, listy z 8. 7., 23. 8. a 2. 9. 1563.
83
nasnadě, že šlo patrně o grunty spálené nebo poškozené a zřejmě také navzájem sousedící a že císařský dům měl stát na jejich místě. Dům začal v létě 1563 stavět vlašský zedník
Jan Lukáš; vykopal grunty a kámen použil na sklepy. Více o stavbě nevíme. Zadlužený
Jiřík z Entenšlanku, známý z pramenů pro své velké nesrovnalosti v účtech z doby, kdy
na Křivoklátě dlouhou dobu působil jako důchodní písař, se platbám bránil, a díky tomu
se nám korespondence dochovala.8) Jak záležitost dopadla, nevíme. Dům však byl Janem
Lukášem vyměřen a základy položeny a lze předpokládat, že byl i postaven. Císař ale
po roce zemřel a jeho druhorozený syn arcikníže Ferdinand odešel z Křivoklátu. Velký
objekt ve Strašecí musel být jistě prodán, protože v trhové knize v soupisu gruntů k roku
1610 už žádná zmínka o císařském domě není.
Nelze bohužel zjistit, kde byl císařský dům ve Strašecí v roce 1563 postaven.
Lokalizovat jej na místo námi sledovaného gruntu by bylo samozřejmě odvážné, neboť
pro to nemáme přímé doklady. Velikost našeho domu, jeho nákladnost a poloha mimo
náměstí by však leccos napovídaly. Vysvětlovalo by to celkovou neobvyklost popsané
situace. Větší a dražší dům se v roce 1610 ve Strašecí nenacházel.
V době vyměřování hlavního náměstí, tedy snad na konci 13. nebo na počátku 14. století, existovala či vznikala vnější řada domů v Poděbradově ulici, jdoucí směrem od kostela vzhůru k dnešnímu Smetanovu nám. Shodně lze předpokládat, že vznikala obdobná řada několika stavení na opačné straně města, v současné ulici Havlíčkově. Formoval
se tak vnější půdorys obce, který je velmi charakteristický a od té doby se nezměnil. Zda
byl náš dům situován primárně na náměstí, se z písemných pramenů nedozvíme. Nelze
také stanovit, do jaké míry jej postihly požáry v 16. století, zejména zmíněný velký oheň
roku 1553. Je však patrné, že zde mohlo být v minulosti, snad před polovinou 16. st.,
několik menších domů (podobně jako v ulici Poděbradově), na jejichž místě se později
rozložil větší statek.9)
Nejstarší písemné doklady o sledovaném gruntu – situace do roku 1631
Písemnosti k dějinám města počínají ve větší míře především 17. stoletím. První
souvislý dochovaný pramen je trhová kniha z let 1610-1669,10) z níž lze interpretovat
i situaci v Havlíčkově ulici. Tehdy měla sledovaná řada šest domů a rozkládala se mezi
Rakovnickou a Slánskou bránou. První dům u Rakovnické brány byl nárožní, ležel tedy
na rohu dnešní Havlíčkovy a Nádražní ulice. Náš grunt byl v pořadí třetí a pod ním se
nacházely ještě tři domy.11) Situace mezi Rakovnickou bránou a domem čp. 80 vydržela
prakticky až do osmdesátých let 20. století, kdy jako dnes stála na nároží budova, jež ob
jeden dům sousedila s čp. 80. Směrem ke Slánské bráně však dnes vypadá situace jinak.
K podrobnostem se dostaneme níže.
V roce 1610 vlastnil sledovaný grunt Václav Libnaur a dům se nazýval houskovský.12)
Původ tohoto názvu není známý, mohlo jít o jméno někdejšího majitele, nebo jde o obecné pojmenování podle logické souvislosti. V roce 1612 prodal Libnaur houskovský dům
Fabiánu Kohoutovi, pocházejícímu ze sousedního Vašírova, za sumu 1525 kop míšeň8) K Jiříkovi Mniškovskému z Entenšlanku viz Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, zvl. s. 55 a 68;
Šimicová, Eva: Křivoklátská manská kniha z let 1454-1566. RHS 5, 2004, zvl. s. 78.
9)Raně novověkou existenci našeho gruntu dokládá i renesanční opukový fragment, na místní poměry luxusní,
nalezený při demolici domu čp. 80 v roce 1985 (viz oddíl III. Popis stavební podoby…).
10) SOkA Rakovník, f. AMNS, neuspořádáno, trhová kniha 1610-1669, bez sign. K tomu viz Černý, c. d.
11) Černý, s. 84.
12) Trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. P11r (všechny pozemkové knihy uložené v SOkA Rakovník v neuspořádaném fondu AMNS již níže uvádíme pouze touto zkrácenou citací).
84
ských.13) Šlo o vůbec nejdražší objekt v obci. Nelze však stanovit velikost polí a dalších
pozemků, které k domu náležely, neboť to nejstarší dochovaná trhová kniha nezaznamenává. I tak muselo jít o výstavný dům, který však tehdy ležel až za hospodářskými
stavbami dvorů z náměstí.
Do starších majetkových záležitostí domu nám umožňují nahlédnout roční splátky, tzv. vejrunky, kterými byl Libnaur ještě v době prodeje svého gruntu povinován.
Splácel 90 kop míšeňských ročně, a to 60 kop městu, 15 kop Šebestiánu Šneovi z Tanberka a 15 kop Alžbětě Měsíčkové z Hrobčic. Obec, Šne z Tanberka a Měsíčková z Hrobčic
tak měli na domě pohledávky z minulosti.14) Hrobčičtí, kteří vlastnili statky mimo jiné
na Rakovnicku a Žatecku, měli ve městě své domy, Tanberští však zde v majetkových
záležitostech tehdy nefigurovali.15)
Situaci s vlastníky domu před Václavem Libnaurem pomáhá řešit list Šebestiána Šnea
městu z 3. května 1604, ve kterém žádá o vejrunkové peníze z domu, na kterýmž sem
předešle bytem byl, a to po pěti kopách, které mu ročně platí vdova po panu Měsíčkovi
Alžběta.16) Pokud se jedná o houskovský dům, a je to více než pravděpodobné, je nasnadě, že Šebestián Šne mohl být jeho majitelem a někdy před rokem 1604 jej prodal blíže
neuvedenému Měsíčkovi, manželu Alžběty Měsíčkové z Hrobčic. Ta jej (snad po smrti
svého manžela) mohla před rokem 1610 prodat Václavu Libnaurovi, který převzal i část
splátek určených pro Šebestiána Šnea z Tanberka. Šne již ve městě nepřebýval a peníze
zadržoval městský úřad, kam pravděpodobně nejstarší známý majitel našeho gruntu
pro ně posílal posla, jenž doručil i citovaný list z roku 1604.
S jistotou však můžeme říci, že první bezpečně doložený majitel gruntu, na kterém se
rozkládal houskovský dům a později i objekt čp. 80, byl až Václav Libnaur z Libnova,
který se tituloval jako urozený a statečný rytíř a také jako hejtman mirošovského panství.
Šlo jistě o drobného šlechtice, jenž si dům zakoupil v příhodném městě nacházejícím se
mezi panstvím, které spravoval, a pražskými městy či jiným, pro něj důležitým centrem.
Tuto úlohu plnilo Strašecí ve své minulosti běžně, neboť mělo vhodnou polohu a v širším okolí se jiné město nenacházelo. Obdobnou roli hrála v okolí Prahy menší Unhošť
nebo významnější Velvary; vzdálenější je Rakovník, podobně jako pás silných měst táhnoucí se na severozápad od Prahy – Slaný, Louny, Žatec apod.
V roce 1610 vlastnil Václav Libnaur ještě dům na spodním konci náměstí, na rohu
uličky, která vedla k fortně (dnešní Kocourek). Ten roku 1616 prodal koláři Stanislavu
Svobodovi za 440 kop míšeňských.17) Poté z městských pramenů Libnaur mizí, poslední
zmínka o něm je z roku 1624, kdy vystupuje jako příjemce splátek za prodaný grunt
u Rakovnické brány.18) Rok 1616 nemusí být náhodný. Tehdy Gryspekové z Gryspeku
prodali svůj statek Mirošov s tvrzí Adamovi st. Vratislavovi z Mitrovic a ten si jistě dosa-
13) Fabián Kohout složil hotově 700 kop míš. a od r. 1613 začal skládat roční splátky (vejrunky) po 30 kopách
míš.
14) K tomu už Vacek, s. 85. K majetkové praxi ve městě v 17. století viz Černý, zvl. s. 67-72.
15) K Hrobčickým viz Ottův slovník naučný XI, s. 786-787. Rytíře Šebestiána Šnea z Tanberka máme od r. 1614
vedeného jako držitele svobodného dvora v Pavlíkově u Rakovníka. Umírá patrně r. 1625 (Levý, František:
Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, s. 262; Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936,
s. 376).
16) SOkA Rakovník, f. AMNS, registratura, neuspořádáno.
17) Trhová kniha 1610-1689, bez sign., fol. D19r.
18) Tamtéž, fol. V19r.
85
Václav Libnaur prodává Fabiánu Kohoutovi houskovský dům (13. 11. 1612). Zápis nejstarší dochované
smlouvy týkající se sledovaného domu; novostrašecká trhová kniha z let 1610-1669, fol. P11r (SOkA
Rakovník)
86
dil nového hejtmana.19) Pro Libnaura tak mohl pobyt ve Strašecí pozbýt na významu.
K tomu však bližší zprávy nemáme.20)
Zajímavá je i skutečnost, že ve městě tehdy vlastnil dům ještě další drobný šlechtic,
rytíř Hynek Mirošovský z Mirošova. Neznáme souvislost jeho jména se zmíněným statkem, který se nacházel jihovýchodně od Rokycan, a jak uvedeno, do r. 1616 jej vlastnili
Gryspekové.21) Společně s Libnaurem se Hynek v roce 1612 účastnil podpisu smlouvy,
kterou Mirošovského příbuzná Alena Elpognarová z Hrobčic prodávala dva domy na
náměstí, a to městu Nové Strašecí.22)
Grunt v Havlíčkově ulici tak vlastnil drobný šlechtic, který jej patrně nepoužíval ke
stálému obývání. Takovéto osoby ve městě pouze podle potřeby přespávaly a na gruntech hospodařili najatí šafáři a další personál, který se staral o ekonomický chod hospodářství. Libnaur se navíc neangažoval v městské správě.23)
Nový majitel Fabián Kohout zakoupil r. 1612 dům společně se svojí manželkou
Magdalénou. V domě se však dlouho neohřál, neboť v roce 1614 již nežil a Magdaléna byla znovu provdaná, tentokrát za Štěpána Pyšle.24) Z předchozího manželství však
zůstal nezletilý syn, též Fabián Kohout, jemuž za poručníky město ustanovilo Václava
Lánského a Valentina Jánla. Podle tehdejší majetkové praxe však nebyl dědicem domu,
nýbrž měl zde stanoveny jisté pohledávky. Ty mu musela matka, u níž nadále vyrůstal,
vyplácet, a to vedle pohledávek na starém gruntu ve Vašírově, odkud se do Strašecí přistěhovali. Smlouva o tomto zajištění byla vtělena do pozemkové knihy.25) Štěpán Pyšle
naopak mohl podle smlouvy do gruntu investovat své pohledávky z gruntů v Tuchlovicích a po jeho smrti měl houskovský dům připadnout jeho potomkům, nikoli Fabiánu
Kohoutovi mladšímu. Pyšl se tak se svou manželkou Magdalénou stal plnoprávným
majitelem domu a k němu příslušejících pozemků.
Pyšl splácel peníze dále Šneovi (později Sidonii Šneové, snad jeho dceři), obci a svému nevlastnímu synovi Fabiánovi. Nic bližšího však o něm nevíme, ve správě města
nefiguruje. Dům si držel svoji poměrně vysokou hodnotu, protože v prosinci roku 1623
jej Štěpán Pyšle se svou novou manželkou Ludmilou prodali za 1500 kop míš. slánskému
a později staroměstskému měšťanu Pavlu Šulerovi a jeho manželce Anně, a to se všemi
pozemky, které ke gruntu náležely.26) Smlouva byla podepsána a stvrzena ve Slaném,
a tak zde byli přítomni jako svědci dva slánští měšťané, kteří zasedali v tamější městské
radě. Teprve 19. února 1628 došlo ke vtělení smlouvy do novostrašecké trhové knihy.27)
K osobě Pavla Šulera, který tak přišel do Strašecí ze Slaného (ještě po letech se
k němu hlásili Martinicové jakožto jeho vrchnost) a působil jako právník na Starém
19) Ottův slovník naučný XVII, s. 416; Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1937,
s. 82‑83.
20) Fond mirošovského velkostatku se dochoval od roku 1629, resp. 1782 (SOA Třeboň). Potřebné údaje zde tedy
nenajdeme.
21) Ottův slovník naučný XVII, s. 416.
22) Trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. S19r. Šlo o „dvojdům“ situovaný v horní části řady domů, kde se dnes
nachází městský úřad, tedy v místech obchodního domu.
23) Nelze doložit tvrzení F. Vacka, který uvádí Libnaura mezi konšely z let 1610-1620 (Vacek, pozn. na s. 88).
Libnaur se s Mirošovským pouze účastnili podpisu uvedené smlouvy z roku 1612, a jsou tak uvedeni v trhové knize za purkmistrem Václavem Turkem jako rytíři. Jestli to znamenalo jejich sezení v městské radě (či
mezi obecními staršími), nevíme. Vacek jistě vycházel z tohoto zápisu, jehož originál ale patrně neměl v ruce
(trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. S19r).
24) Trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. P11v.
25) Tamtéž, fol. P12r-v.
26) Tamtéž, fol. P16r-v.
27) Tamtéž.
87
Městě pražském, máme již více informací. Šlo o poměrně zámožného muže angažujícího
se v majetkových záležitostech města a působícího na počátku třicátých let 17. století
v městské radě. První zmínky o Šulerových aktivitách v Novém Strašecí máme z roku
1618, kdy zde kupuje prestižní dům na náměstí, na rohu dnešní ulice V. Hálka (místo
současného obchodního domu), nazývaný tehdy nosislavský.28) Ten však na počátku
prosince roku 1623 prodal29) a hned téhož měsíce koupil houskovský grunt. Proč si Šuler
své obydlí vyměnil, není známo. Šlo o grunty přibližně stejné hodnoty (nosislavský dům
koupil za 1400 kop míš. a prodal jej za 1650 zl. rýnských), lze však předpokládat, že
houskovský dům byl větší, jeho parcela byla prostornější a náleželo snad k němu i více
pozemků. Nestál však na náměstí, což patrně nový majitel nepovažoval za nevýhodu.
Citovaná trhová kniha zaznamenává Šulerovy další aktivity: Roku 1622 koupil chalupu se zahradou na Pražském předměstí, tedy někde v oblasti dnešní ulice ČSA, a to
za pouhých 50 kop míš. Ještě týž rok ji ale postupuje novému uživateli Janu Hubáčkovi
za stejnou cenu30) a téhož dne, 4. listopadu, kupuje za 50 kop míš. tzv. balcarovskou
zahradu. Tu později, neznámo kdy, prodal Havlovi Petržilkovi.31) Jaké výhody z těchto
kontraktů Šulerovi plynuly, nevíme. K roku 1622 jsou také zmínky o Šulerově dědině
ležící směrem k Libni, tedy snad někde mezi silnicemi na Mšec a Čelechovice.32)
Zajímavě je doložena Šulerova angažovanost ve zvodu33) na dům Eliáše Funka, který
stál pátý v řadě domů od Rakovnické brány ke bráně Pražské, tedy na počátku dnešní
Palackého (tehdy Svobodné) ulice po pravé straně směrem na Prahu. Funk neodevzdával splátky, ke kterým se zavázal při koupi domu někdy na počátku 17. století a v nichž
byl Šuler zapojený. Obec dům zabrala a získal jej i s pozemky Šuler. Ten se však s Funkem dohodl a majitel mohl objekt užívat dál.34) Jaká byla Šulerova přesnější zainteresovanost na tzv. eliášovském domě, nevíme, mohl jej dříve vlastnit a nyní přijímat splátky.
Tehdy však již houskovský dům ležel v troskách (viz následující kapitola). Není známo,
že by na počátku třicátých let Pavel Šuler vlastnil ve městě jiný objekt, a zároveň nevíme,
kde ve Strašecí přebýval.
Rok 1631 je pro přítomnost Pavla Šulera v městských písemných pramenech zásadní.
Stál zde tehdy na vrcholu, byl městským radním a vlastnil nejdražší grunt. Dům na něm
však byl nejpozději v lednu toho roku zničen a tehdy nám také mizí zprávy o Šulerovi,
coby žijícím obyvateli města. Po tomto roce již není uveden mezi radními ani mezi majiteli a až po třicetileté válce vystupují jeho dcery Dorota a Marie Marta Šulerovy. To však
již byl jejich otec po smrti. Uvedeným rokem 1631 se také uzavírá nejstarší známá etapa
houskovského domu. Na delší dobu se z gruntu stalo pusté spáleniště, než tu vnikl zcela
nový statek.
O stavební podobě domu zaniklého snad v roce 1631 nemáme žádné zprávy. Jistě byl
z větší části zděný, opuka představovala v oblasti vcelku běžný stavební materiál, avšak
mohlo jít i o částečně dřevěnou stavbu. Že šlo o poměrně luxusní větší dům, napovídá
dochovaný kamenný fragment okna (viz níže). Sousední domy tehdy nebývaly na sebe
napojeny v jedné řadě, většinou to byly samostatné objekty, kolem nichž se rozkládaly
Tamtéž, fol. V13r.
Tamtéž, fol. Q30r.
Zvod patřil k tzv. bezplatným převodům nemovitosti; šlo o uvedení nového majitele v držbu, většinou obcí,
která právně pojišťovala majetkové záležitosti svých obyvatel. K tomu viz Černý, s. 64.
34) Trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. N9r-N10r.
28)
29)
30)
31)
32)
33)
88
pozemky či hospodářské stavby. Protože pozdější dům čp. 80 měl až do 20. století vedle
sebe volný pozemek, z kterého se vjíždělo z Havlíčkovy ulice do dvora (dům čp. 500
pochází až z roku 1923), lze předpokládat, že houskovský dům se rozkládal o něco níže
než pozdější objekt čp. 80.
Sousední dva domy směrem k Rakovnické bráně však jistě stály více nahuštěné na
sebe. Je zde jednak méně prostoru, jednak nám to dokládá zápis v trhové knize z roku
1657. Tehdy majitel druhého domu Tomáš Eizlt prodal komůrku zděnou spuštěnou, která
se nacházela pravděpodobně mezi prvním a druhým domem, majiteli prvního, nárožního domu Janovi Michalovi Lorencovi.35) Mohlo se jednat o součást domu, která stála
na hranici obou gruntů. To by svědčilo o tom, že uvedené stavby byly na sebe napojeny
v jedné řadě a že vždy nemuselo jít o zděné prostory, když je materiál takto zdůrazněn.
Domy se stavěly patrně dřevěné a zděné byly jen jejich části. Houskovský dům se ale
zřejmě nacházel o něco níže a kolem něj se musel rozkládat rozsáhlejší pozemek.
Pustý šulerovský grunt
Pavel Šuler musel svého kontraktu z roku 1623 spíše litovat. Město tehdy prodělávalo
první zkoušky spojené s rozvíjející se třicetiletou válkou. Protože mělo dobrou strategickou polohu a jednalo se vlastně o první město západně od Prahy, přitahovalo různé
vojenské skupiny, ať už císařské, nebo nepřátelských armád. Císařští vojáci tudy protáhli již v listopadu 1620, když směřovali od Rakovníka na Bílou horu, a dokonce tu nocoval
velitelský stan raněného generála Buquoye.36) Další zprávy o ložírování císařské armády
ve Strašecí máme z přelomu let 1623-1624.37) K velké katastrofě došlo v listopadu 1631,
kdy do města vpadli Sasové.38) Tehdy však již byl houskovský grunt zničený.
První zprávu o zničení námi sledovaného domu máme z 21. ledna 1631. Záznam
v trhové knize hovoří, že na gruntu tom veliké spuštění skrze lid vojanský v těch strastných
letech jminulých, nerci-li na témž gruntu, ale i na jiných minulých věcech [se] staly.39) Poslední
zprávu o domě máme z roku 1623, kdy jej kupoval Šuler, a tehdy byl ještě v pořádku. Lze
předpokládat, že k jeho zkáze došlo po roce 1628, kdy uvedenou Šulerovu kupní smlouvu vtělila obec do své trhové knihy – o zničení gruntu tady není ani zmínky. Čtvrtého
listopadu roku 1631, těsně před saským vpádem, však Pavel Šuler složil ještě vejrunkové
peníze tzv. šlosarovským sirotkům, o nichž nevíme, jak byli na houskovském gruntu
zainteresováni. Lze sice uvážit, že vklad z ledna 1631 mohl být zapsán do knihy později
a k zpustošení majetku tak mohlo dojít po tomto datu, avšak je pravděpodobné, že houskovský dům byl zničen ještě před saským vpádem.
Na dlouhou dobu je pak místo jmenováno jako spáleniště. Nové Strašecí, podobně
jako ostatní města, během války pustlo a zničených gruntů přibývalo. Katastrofou byl
požár v roce 1639, který založili Švédové. Zprávy o spálených domech se množí po
skončení třicetileté války, kdy roste úsilí obce o obnovu jejího hospodářství. Pokusíme‑li
se o rekonstrukci postižených gruntů ve městě, dojdeme k závěru, že nejlépe zůstala
zachována jeho jihozápadní část, od náměstí směrem k Rakovnické bráně, včetně dnešní
Havlíčkovy ulice. Avšak s jednou výjimkou – léta tu stával spálený houskovský dům.40)
35)
36)
37)
38)
39)
40)
Tamtéž, fol. P1v.
Čechura, Jaroslav: Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého. Praha 2004, s. 284-285.
Prameny k dějinám třicetileté války III (1618-1625). Praha 1951, s. 522 a 572.
Vacek, s. 61.
Trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. P16v.
Černý, s. 99.
89
Pozdější strasti třicetileté války se tak našeho domu netýkaly, ovlivnily jej pouze v tom,
že nebyl dlouhou dobu obnoven, aspoň o těchto pokusech nemáme žádné zprávy.
Z listu sepsaného 12. července 1649 a zaslaného městské radě dcerami Pavla Šulera
Dorotou a Marií Martou se dozvídáme, že jejich otec v nedávných dnech zemřel a že
nedoplacený grunt v Novém Strašecí je nadále zpustlý. Sestry žádají město, aby učinilo
šacuňk, tedy aby nemovitost ocenilo a ujalo se jejího prodeje.41) Doba však nebyla příliš
vhodná, neboť pustých gruntů zde zůstávalo mnoho a jejich nové zprovoznění stálo
obec a její obyvatele nemálo úsilí. Jak z dopisu vyplývá, byl psán těsně po Šulerově smrti a vznikl především z potřeby rodiny vyřešit náhlé dědictví, nikoli z obecné situace,
která ve městě panovala. Navíc Šulerova rodina ve Strašecí jistě nepobývala. Řešení tak
zůstávalo v nedohlednu.
Další zprávy o houskovském gruntu uchovala berní rula, sepsaná v první polovině
padesátých let 17. století. Zaznamenává jej jako pustý, s rolemi – jedním a půl strychem
osiva a 64 a půl strychy porostlin, s možností užívat tři potahy a chovat tři krávy. Berní
rulu však považujeme za interpretačně komplikovaný pramen a také v našem případě
lze jen stěží odhadovat, jakým způsobem dospěli komisaři ke svým údajům na jednom
z pustých domů, kterého si více jak dvacet let nikdo nevšiml.42) V Novém Strašecí existovalo po třicetileté válce asi 20 % gruntů nefunkčních a město dělalo vše pro to, aby tato
hospodářství obnovila svůj chod.43)
Během padesátých let rostla snaha situaci popisovaného domu nějakým způsobem
řešit. Záležitost oběma uvedeným dědičkám, dcerám Pavla Šulera, zkomplikovali
Martinicové, majitelé smečenského panství. K tomuto dominiu připadlo během neklidných poměrů po stavovském povstání Slaný, původně svobodné královské město.44)
Martinicové se tak právně stali vrchností jeho měšťanů a obyvatel, a také Pavla Šulera
považovali za svého poddaného. Záležitost vyřizoval Max hrabě z Martinic, který projevil zájem o spálený šulerovský grunt. Z dcer Pavla Šulera jmenuje pouze poddanou
Marii Martu, která údajně zběhla ze svých gruntů, a Martinic si tak po ní nárokoval
i majetek v Novém Strašecí, což vyjádřil ve svém listu novostrašecké městské radě 19.
července 1651.45) Nejmenuje tu Dorotu, která patrně byla Šulerovou nevlastní dcerou a se
Slaným neměla nic společného. Že Šuler byl jejím otčímem, uvádí i mnohokrát citovaná
trhová kniha z let 1610-1669.
Šestého září 1658 došlo na městském úřadě v Novém Strašecí k podpisu smlouvy,
z níž vyplývá, že celou záležitost převzala obec. Marie Marta tu nefiguruje, patrně již
nežila, a Martinic odevzdal své pohledávky na pustém gruntu Dorotě. Její spravedlnost
činila 350 kop míš. a obec ji odkoupila za 20 zl. a 30 krejcarů. Ve smlouvě vystupuje
po boku Doroty Martin Štulcehon, patrně její manžel, který přednesl Martinicův dekret
týkající se jmenované spravedlnosti. Smlouvu vtělila obec do trhové knihy.46) Původní
houskovský grunt tak získalo do svého vlastnictví město, jak to činívalo i s ostatními
zpustošenými domy, k nimž se nehlásili žádní majitelé schopní zde hospodařit. Grunt
po Pavlu Šulerovi však zůstal ještě na dlouhou dobu pustý.
41) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, neuspořádáno; Vacek, s. 86.
42) NA Praha, f. Berní rula – kraj Rakovnický. Shodné informace nám poskytuje i vizitace berně z r. 1663. Soupis
poddaných podle víry z roku 1651 žádné údaje k našemu tématu nepodává. Grunt byl skutečně pustý.
43) Černý, zvl. s. 95-96.
44) Královské město Slaný bylo r. 1622 zastaveno a r. 1638 dědičně prodáno Martinicům. Od r. 1647 se stalo
součástí smečenského fideikomisu (Kuča, Města a městečka… VI, díl Pro-Sto, s. 656).
45) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, neuspořádáno.
46) Trhová kniha 1610-1669, bez sign., fol. P17r.
90
Dcery Pavla Šulera žádají město Nové Strašecí, aby provedlo šacuňk domu, který zdědily po svém otci;
12. 7. 1649 (SOkA Rakovník)
91
Historie sledovaného domu během třicetileté války tak zapadá do kontextu obecné situace této doby. Zničen byl již nejpozději na počátku třicátých let blíže neurčenou
vojenskou soldateskou, pustých gruntů však přibývalo a město muselo řešit jejich majetkové záležitosti. Ohodnocovalo spáleniště, vyrovnávalo splátky a různé nároky a zavádělo nové majitele, kteří by hospodařili a platili daně.
Proměna gruntu v závěru 17. století za Františka Ostrovského
Také při sledování poměrů v následujícím období můžeme litovat, že není uspořádán
archivní fond města Nového Strašecí, kde by mohly být k záležitosti další informace.
Hledat v něm můžeme pouze omezeně. Odkázáni jsme hlavně na kupní smlouvy v trhových knihách. Avšak ani trhové knihy, které navazují na nejstarší dochovanou knihu
z let 1610-1669, nemáme podrobně badatelsky zpracované a uniká nám kontext vývoje
celého města. Interpretace bude více omezená a nepůjde ji rozvinout tak, jak jsme si
to mohli dovolit pro 17. století. Tím roste naše závislost na Vackových Dějinách města
Nového Strašecí, z nichž se aspoň pokusíme řadu tvrzení ověřovat a doplňovat.
Nového majitele pro sledovaný grunt nalezla obec až v roce 1675. Čtyřiadvacátého
května toho roku podepsala smlouvu s Františkem Ignácem Bolinkem Ostrovským a jeho
manželkou Sibylou o prodeji šulerovského spáleniště, které plným právem náleželo městu Nové Strašecí, a to za pouhých 100 kop míšeňských. K domu patřila řada pozemků,
které však nejsou přesně vymezeny, jen uvedeny obecnou frází jako role orné a neorné,
porostliny a luka. Ze smlouvy vyplývá, že některá pole byla v té době v zástavě a zčásti
oseta a že z ohledu velké rumy téhož spáleniště platil nový majitel sníženou kontribuci.47)
František Ostrovský už rok předtím zakoupil od Jana Linharta Heřmana sousední
dům (směrem ke Slánské bráně), ležící tedy snad někde v místech dnešního objektu
čp. 500.48) Určit přesnější lokalizace není možné, je třeba připomenout, že tu pracujeme pouze s odhady. Ostrovský koupil dům za pouhých 85 zl. rýnských, můžeme tedy
předpokládat, že nešlo o velký či nijak výstavný objekt. Patřila však k němu pole na
Pískách (mezi dnešní Rudskou pěšinou a spodní částí Nádražní ul.) a pozemky v oblasti
U Církve (směr ke Konopasu) a u Podhorního mlýna.49)
Ostrovský tedy spojil oba grunty v jeden, čímž však jeho investiční náklady nekončily. V roce 1680 přikoupil od Bartoloměje Helfera za 50 kop míš. ještě tzv. opltovské spáleniště, ležící o něco níže naproti přes ulici, zhruba v místech dnešního domu čp. 100.50)
Ve Strašecí mu tak náležely tři grunty. Roku 1687 vlastnil Ostrovský celkem 87 strychů
pozemků. Pro srovnání: nejvíce tehdy v obci vlastnila Anna Magdaléna Losová, a to
156 strychů a 3 věrtele. Mezi 51 vlastníky polností byl Ostrovský co do výměry sedmý
v pořadí.51)
Nový majitel byl podobně jako jeho předchůdci osobou, která měla především zájem
vybudovat si v Novém Strašecí jisté zázemí kvůli výhodné poloze města. Ani Ostrovský
tak nebyl při koupi veden snahou trvale se tu usadit a primárně zde vybudovat pro47) Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 352r-v.
48) Tamtéž, fol. 345r-346r. František Vacek uvádí, že Ostrovský zakoupil sousední dům o čtyři roky později
než šulerovské spáleniště. V příslušné trhové knize nelze přesně rozlišit, zda jde o číslovku 1674, či 1679.
Přikláníme se však k první variantě (Vacek, s. 127). Z korespondence Ostrovského s městem navíc vyplývá, že
v dubnu 1679 již platil z linhartovského gruntu šos. Kupní smlouva říká, že grunt koupil 22. září. Jde tak jistě
o rok 1674 (SOkA Rakovník, f. AMNS, registratura, neuspořádáno, list Ostrovského z 27. 4. 1679).
49) K nejstarším písemně doloženým pomístním názvům viz Černý, s. 88-90.
50) Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 5v-6r. Opis kupní smlouvy uložen v neuspořádané registratuře města
(f. AMNS). K tomu také Vacek, s. 120-121.
51) Vacek, s. 128.
92
sperující grunt. Kupní smlouva na opltovské spáleniště mu uložila vystavět zde do tří
let dům, nebo sem usadit nového hospodáře. Tuto podmínku však Ostrovský nesplnil a v březnu 1689 prodal tento grunt s částí pozemků zednickému mistru Domeniku
Spinetovi, který teprve poté zde nový dům postavil.52)
Na konci sedmdesátých let, v době koupě šulerovského a linhartovského hospodářství, vykonával urozený František Ostrovský úřednickou funkci jako hejtman krušovického panství. Odtud také do Strašecí často psal a bedlivě kontroloval daně a povinné
poplatky, které musel odvádět ze svých pozemků.53) Ještě v únoru 1681 se ohradil, že ze
šulerovského spáleniště již zaplatil 20 krejcarů a ze svého domečku 30 krejcarů ve prospěch
vojska ložírujícího tehdy na křivoklátském panství.54) Ostrovský sloužil schwarzenberské vrchnosti, která měla křivoklátské panství i s Krušovicemi pronajaté do konce roku
1685. Patrně tehdy zde Ostrovského služba skončila, avšak již v roce 1686 jej nacházíme
jako hejtmana mšeckého panství, které Schwarzenberkové zakoupili r. 1662.55) K roku
1699 je zas veden jako vrchní hejtman hořejších lobkovických panství.56) A právě toho
roku tento profesionální panský úředník své novostrašecké grunty prodal.
Na konci 17. století postihl řadu sledovaných domů v dnešní Havlíčkově ulici jeden
podstatný jev – dochází ke slučování starých gruntů a k novému rozmísťování staveb.
Společného vlastníka obdržely první dva domy od Rakovnické brány (místa pozdějších
čp. 78-79), a jak jsme nyní uvedli, i šulerovské spáleniště bylo sloučeno se sousedním
domkem směrem ke bráně Slánské. Následující dva grunty, tzv. nedvědovský a jelínkovský (místa dnešních čp. 81-82), sloučil r. 1675 majitel jednoho z nich Jan Nedvěd.57)
Za Ostrovského vlastnictví dochází ke vzniku vcelku rozsáhlého dvora a rostou předpoklady pro vytvoření většího hospodářství. Původní dům, spálený ve třetině 17. stol.,
však obnoven nebyl. Čtrnáctého srpna 1699 prodal Ostrovský svůj majetek ve Strašecí
Fridrichu Billerovi58) a ten hned 11. listopadu 1700 vše postoupil Františku Antonínu
Lužickému, Ostrovského zeti a posléze také vysokému lobkovickému úředníku.59)
Z těchto smluv lze vyvodit několik záležitostí.
V obou kontraktech jde o prodej přidruženého linhartovského domu blíže ke Slánské
bráně se všemi pozemky, včetně sousedního šulerovského spáleniště – tento termín je
výslovně uveden ve smlouvě z r. 1700. V tomto období tak nedošlo k výstavbě nového
velkého statku, ač lze předpokládat, že byl zveleben sousední přidružený dům a hospodářská stavení. Roku 1699 patřilo ke gruntu 90 strychů orných polí a luka, z nichž
šlo nasekat do 10 vozů sena. Celý majetek byl prodán Billerovi za 900 zl. rýnských, což
svědčí o vzrůstající hodnotě.
Smlouva z r. 1699 také zaznamenává první dochovaný inventář statku, skládajícího se
tedy ze dvou původních gruntů: 4 tažní voli, 4 dojné krávy, 4 kusy svinského dobytka, 3
husy, 1 zánovní, dobře okovaný vůz, 2 okované pluhy, jedny brány se železnými hřeby
a osetá pole. Na zahradě bylo vyseto zelí a len, na dvoře se nacházelo dlouhé dříví a před
domem též deset kusů dlouhého dříví, které si však Ostrovský ponechal. Další dříví si
52)
53)
54)
55)
56)
57)
58)
59)
Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 6v-7r; Vacek, s. 121.
Ostrovského listy jsou v neuspořádané registratuře města (f. AMNS).
AMNS, registratura, neuspořádáno.
Vacek, s. 240-241. K tomu i úřední korespondence mezi městem N. Strašecí a Ostrovským uložená v Archivu
Národního muzea, Topografická sbírka F, kart. č. 178.
Vacek, s. 127. Ostrovský je tak titulován v kupní smlouvě z r. 1699 (cit. viz níže).
Vacek, s. 127-128.
Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 346r-347v.
Tamtéž, fol. 347v-348v. Vycházíme z informací F. Vacka, který uvádí, že Lužický byl Ostrovského zeť a vrchní
hejtman polabských lobkovických panství (Vacek, s. 127).
93
František Ignác Ostrovský píše městu Nové Strašecí ve věci svého zdejšího gruntu; 17. 5. 1679 (SOkA
Rakovník)
94
nechal kupující. Ve smlouvě je zmíněn kornhaus, tedy sýpka. Jsou tu také vyjmenovány
povinnosti, které se vztahovaly k většině domů ve městě – desátek faráři po jednom
a půl strychu žita a ovsa, zemská kontribuce a městské povinnosti – svatohavelský a svatojiřský šos a vyslání sekáče a hrabáče na sekání píňské trávy.60) Kupující také získal
domácí nábytek, který není specifikován. Lze předpokládat, že Ostrovský neměl zájem
mobiliář a výbavu stěhovat, neboť prodával usedlost, kterou potřeboval jako přechodné
stanoviště. Je tak možné i uvážit, že na gruntu zůstal tentýž obslužný personál.
Jak jsme zmínili, smlouva z roku 1700 uvádí výslovně šulerovské spáleniště. Dokládá
tak, že v té době dochází k zásadní proměně celého gruntu a k setření jeho starého rozložení, které pocházelo nejpozději ze 2. poloviny 16. století. Majetek koupil František
Lužický za 925 zl. rýnských, z nichž 500 zl. musel složit Františku Ostrovskému, který stále působil jako hejtman na lobkovických panstvích. I Lužický se svou manželkou
Ludmilou získali grunt se vší výbavou, dobytkem a již načrtnutými povinnostmi. Ke
smlouvě je též připojený dovětek od městské rady, který nařizuje, že budou‑li Lužický,
jeho manželka či dědicové dům nebo spáleniště prodávat, tedy tak smějí učinit jen příslušníku městského stavu. Závěr dovětku hovoří o tom, že do tří let se musí spáleniště
znovu vystavět.
František Lužický a obnova domu v první třetině 18. století
K Františku Antonínu Lužickému se nám dochovalo více informací. Z nich jasně
vyplývá, že šlo o osobou sebevědomou, patrně konfliktní a svéráznou. Soudit tak lze
z dochované korespondence s městským úřadem. Už v srpnu 1703 napsal městu stížnost na svého vedlejšího souseda, jenž se popral s Lužického šafářem kvůli nářadí, které
se údajně šafáři ztrácelo ze dvora. List svědčí o tom, že soused se šafářem byli v trvalém
konfliktu a v neustálých potyčkách a že šafář byl navíc z těchto důvodů potlučen od
mladšího rychtáře, tedy městského zaměstnance. Lužický v listu hrozí, že pokud primátor města záležitost nevyřeší v jeho prospěch, sám do Strašecí přijede a učiní pořádek.
Nakonec městu spílá: Děkuj vám čert za vaši spravedlnost! Dopis mimo jiné naznačuje, že
Lužického dvůr byl v čilém provozu, řídil jej šafář a pracovala zde čeleď. Ze staveb je
uvedena maštal a stodola, ze zvířat voli a z nářadí žebřík, voje, zápřah, potah a pluhy.61)
To doplňuje soupis domů a nájemníků v Novém Strašecí z roku 1708 – v Lužického
domě byl tehdy evidován šafář se šafářkou, pacholek a děvečka. Zda to byl úplný stav,
nebo jestli bylo čeledi více, nevíme.62)
Už v lednu 1704 psal Lužický městu další obsáhlý list, který je však nejasného obsahu.
Týká se majetkového vypořádání jeho nemovitostí ve Strašecí. Město patrně Lužického
tlačilo k plnění závazků podepsaných v kontraktu s F. Billerem a požadovalo od něj jiné
povinnosti a závazky než před lety od F. Ostrovského. Lužický se v široké řeči brání, že
by se povyšoval nad magistrát a byl nezdvořilý, odmítá obvinění z ničemnosti a naznačuje, že raději z města odejde, neboť naštěstí není závislý na svém zdejším majetku.
Odvolává se na svého tchána (tedy Františka Ostrovského). Když ten od města kupoval
šulerovské spáleniště, vycházel mu magistrát ve všem vstříc. Lužický se také podivoval, že na šulerovském spáleništi nemá pivní várky, které tam původně byly. O co však
přesně šlo, z listu nevyčteme. Je zřejmé, že Lužický byl s magistrátem v napjatém vztahu
a že uvažoval o odchodu. Město patrně všemožně tlačilo na výstavbu a zprovoznění
60)Šlo o robotnou povinnost vůči křivoklátské vrchnosti, která spočívala v sekání trávy na panských lukách.
61) AMNS, registratura, neuspořádáno, list F. Lužického z 13. 8. 1703. Viz též Vacek, s. 207-208.
62) Tamtéž, Soupis domů a nájemníků v N. Strašecí z r. 1708.
95
celého gruntu, k čemuž se Lužický odhodlal až později. Sám ve Strašecí nepobýval a svůj
majetek spravoval písemně ze svého sídla z Dolních Beřkovic, kde působil jako vrchnostenský úředník. Z citovaného listu je patrné, že na šulerovském spáleništi se tehdy ještě
nestavělo.63)
Další spor, o němž víme, probíhal v letech 1706 a 1707 a týkal se pozemků, které užíval zmíněný zedník Domeniko Spineta. Ten, jak jsme uvedli, koupil od F. Ostrovského
opltovské spáleniště, avšak nikoli se všemi pozemky. Část si jich Ostrovský ponechal,
a přičlenil je tak ke gruntu, který později získal Lužický. Zde patrně leželo jádro sporu,
o jehož výsledku nic nevíme. Neustále však byla napadána Lužického trhová smlouva.64)
Další záležitost se znovu týkala Lužického šafáře, který na území mšeckého panství, těsně za hraničními mezníky, pokácel roku 1712 jeden dub, tři osiky a jeden buk. Správce
panství Jiří A. Šmíd to pokládal za pych a požadoval po městě Strašecí satisfakci.65) Spor
o hraniční pozemky mezi městem Strašecí a panstvím Mšec se pak obnovil v roce 1717
a F. Lužický, který hraniční pozemky vlastnil, zde hrál nemalou úlohu.66) Jiná drobná
stížnost F. Lužického je z roku 1715, kdy obvinil svého souseda Jiřího Vorlíčka (směrem
ke Slánské bráně), že má v nepořádku komín, a ohrožuje tak sousedy ohněm.67)
Současný stav bádání neumožňuje vyřešit otázku, z jakého důvodu skončil Lužický
v domácím vězení. Devátého srpna 1722 poslal křivoklátský úřad novostrašeckému úřadu list, kde se hovoří o Lužického suplikaci k rakovnickému krajskému úřadu, který
pak požadoval, aby František Antonín Lužický nebyl vězněn na svém hospodářství.68)
Hned v září obdrželo město z Křivoklátu list týkající se Lužického stížnosti, že mu bylo
ublíženo. O co přesně šlo, nevíme, neboť tento list nelze z důvodu neuspořádanosti fondu v současné době dohledat.69) Avšak je pravděpodobné, že vše se točilo kolem výstavby nového statku, k níž se Lužický zavázal v trhové smlouvě. S tím souvisela různá
narovnání a závazky, o které se Lužický s městem zřejmě přetahoval. Byl již veden jako
měšťan, a spadal tedy pod městské právo.
Nový dům nakonec František Antonín Lužický vystavěl, jak dokládáme níže. Svého
času působil jako hejtman polabských lobkovických panství a vrchní hejtman roudnický,
takže lze předpokládat, že opět šlo o poměrně zámožnou osobu.70) Ke gruntu přikoupil
řadu pozemků, především půl lánu polností pod Okrouhlicí (roku 1709), celou zahradu
ležící při domě i s půlkou studny od souseda Jiřího Vorlíčka (1710), dále pak pole na
Borech a k Čelechovicím (1713-1715) a porostlinu ke Mšeci (1715).71) Předpokládáme tak,
že bohatost statku rostla a výstavba nového reprezentativnějšího objektu byla jen logickým důsledkem.
Desátého března 1736 prodal urozený pan František Lužický, tehdy novostrašecký
měšťan a radní, se svolením své manželky Barbory celý grunt poštmistrovi v Kamen-
63) Tamtéž, list F. Lužického z 6. 1. 1704. K tomuto listu i Vacek, s. 138-139.
64) Tamtéž, listy v záležitosti sporu F. Lužického s D. Spinetou o pozemky z 5. 5. 1706 a 7. 4. 1707; list městskému úřadu
ve věci Lužického trhové smlouvy z 25. 6. 1706.
65) Tamtéž, stížnost z mšeckého panství na Lužického šafáře z 23. 2. 1712.
66) K tomu Vacek, s. 215.
67) AMNS, registratura, neuspořádáno, potvrzení příjmu Lužického stížnosti křivoklátským úřadem a nařízení Vorlíčkovi,
aby uvedl komín do pořádku (20. 8. 1715).
68) Tamtéž, list z křivoklátského úřadu z 9. 8. 1722.
69) Tamtéž, dochovaná regesta Leopolda Zubra z 50. let 20. st. Vzhledem k tomu, že registratura není uspořádaná,
nelze ve všech případech materiál zapsaný v Zubrových regestech dohledat.
70) Trhová kniha 1708-1768, č. 77.
71) Tamtéž, fol. 2v, 5v, 13v, 14r, 18r-v.
96
ných Žehrovicích Václavu Zachařovi, a to za 1800 zl. rýnských.72) V této smlouvě je však
uveden pouze jeden dům a spáleniště není jmenováno. Pozemky tu máme obecně zmíněny jakožto grunty, zahrady, pole, luka a porostliny, konkrétně tu je zaznamenán kus
lesa ke Kornhauzu (Mšeci). Václav Zachař již od roku 1732 vlastnil domek ve Strašecí (na
místě pozdějšího čp. 209, tedy dnešní budovy školy), který se svou manželkou Kateřinou
zdědili po tchýni Polyxeně Terezii Cimermanové.73)
Ke smlouvě mezi Lužickým a Zachařem z roku 1736 je opět připojen seznam inventáře, z něhož vyplývá, že statek měl 2 tažné koně, 4 březí krávy, jalovici a vola, 7 prasat
a 2 prasnice (plemenice), 12 ovcí, 2 husy, 9 slepic i s kohoutem a holuby. Z nářadí je
jmenováno po jednom kusu – řebřinový vůz s příslušenstvím (váhy), pluh, brány, kladní
sekyra, motyka, okovaný kopáč, obilní lopata, věrtel, čtvrce, vidle, kopáč, senné podávky, řezací stolice, stůl, židličky, rámy do oken, díže, mastnice, konve, škopek atd. Dále tu
bylo k vysetí určité množství ječmene, ovsa, hrachu a čočky.
Za zaznamenání ještě stojí, že tehdy k domu (patrně jde o druhý, přidružený dům,
protože nevíme, v jakém stavu bylo r. 1736 šulerovské spáleniště) náležela pivní várka 12
sudů. Citovaný list F. Lužického ze 6. ledna 1704 však dokládá, že pivní várka původně
náležela k domu Pavla Šulera, nikoli k Lužického prvnímu, sousednímu stavení. Je patrné, že vinou třicetileté války a zničením gruntu přišel šulerovský dům o várečné právo,
které v našem případě převzal dům sousední, jenž měl na počátku 18. století téhož majitele. František Vacek napočítal k roku 1738 ve městě 59 várečných domů, z nichž ale řada
měla pouze poloviční várky (6 sudů).74)
Dva roky po podepsání uvedeného kontraktu, 12. srpna 1738, se obě strany dohodly na nové smlouvě. Příčina není uvedena, avšak cena gruntu vzrostla na 1950 zl. rýn.
a poprvé jsou tu výslovně uvedeny dva vedle sebe ležící domy, jedenáct kusů polí o celkové výměře 72 strychů, k tomu navíc čtyři luka a dva lesy, dále 2 voly, 5 krav, 2 husy,
1 husák, 1 kohout, 1 řebřinový vůz. Další jmenované nářadí se příliš neliší od výše uvedeného inventáře. Cena gruntu se dvěma domy tak za dva roky vzrostla o 150 zl. a to
vedlo k nové dohodě mezi prodávající a kupující stranou. Ze smluv však není možné
zjistit příčinu tohoto nárůstu. Mohla se dokončovat výstavba prvního domu na místě
někdejšího šulerovského spáleniště, o němž není v předchozí smlouvě z roku 1736 ani
zmínka. Doložit to však nemůžeme.
Je tak možné konstatovat, že námi sledovaný šulerovský (předtím houskovský) grunt
byl asi sto let zpustošený a nedařilo se jej dlouho zprovoznit. Teprve sloučením tohoto pozemku se sousedním objektem ležícím směrem ke Slánské bráně došlo k obnově
hospodářství a posléze též k výstavbě nového domu, a to někdy v první třetině 18. století, mezi lety 1700 a 1738. O jeho podobě a vzhledu nevíme z dostupných písemných
zpráv bohužel nic a také jeho poloha vůči staršímu sousednímu domu není úplně známa. Vznikl však větší statek s poměrně bohatým zázemím, velkým počtem staveb, jak
obytných, tak hospodářských, a na místní poměry i s nemalým počtem pozemků (pole,
luka, lesy apod.).
Uvést jméno stavitele či zedníka a další stavební podrobnosti rovněž není při současném stavu poznání možné. Jak jsme již zmínili, ve Strašecí se roku 1689 usadil zednický mistr Domenico Spineta, a to zrovna na gruntu náležejícím Lužického předchůdci
72) Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 349r-350v.
73) Vacek, s. 124 a 280. V roce 1737 chtěl Zachař tento domek postoupit svému synu Josefovi, ale nakonec jej prodal Jakubovi Svobodovi.
74) Vacek, s. 138-139.
97
Františku Ostrovskému.75) Není to náhoda, vždyť Spineta působil jako stavitel v sousední
Mšeci, kde tehdy probíhala obnova panství a přestavba zámku a kde Ostrovský pracoval
jako vrchní správce. S kým však spojit realizaci výstavby většího místního měšťanského
domu zhruba ve třetině 18. století, nevíme. Navíc lze předpokládat, že František Lužický
byl osobou s množstvím kontaktů a měl jistě pro řadu potřeb svůj vlastní odborný personál. Do jaké míry by na tuto záležitost měl vliv jmenovaný spor Lužického se Spinetou
o pozemky, nelze říci.
Výjimečnost gruntu aspoň v této řadě domů v Havlíčkově ulici opět potvrzuje srovnání cen okolních hospodářství. Jak jsme uvedli, dva domy směrem k Rakovnické bráně
měly od 50. let 17. století společného majitele, nejprve Pavla Pesolta, který oba grunty
sloučil. Nárožní dům vedle brány byl jistě výstavnější, dražší a měl i šlechtické majitele.
Cena obou domů se v první polovině 18. století pohybovala okolo 1200 zl. rýnských.
V roce 1737 je však koupil Václav Kupec, který nechal grunty zpustnout a obec je musela
prošacovat. Roku 1748 kupuje větší dům u Rakovnické brány Petr Huněk za pouhých
400 zl. Dům sousedící s naším gruntem (pův. šulerovským spáleništěm) získává r. 1752
učitel a varhaník v místním kostele Jan Kristin za 100 zl. a o dva roky později jej prodal
za 167 zl.76) Přesný vývoj této oblasti kolem nároží dnešní Havlíčkovy a Nádražní ul. by
si vyžadoval zvláštní pozornost, která by tyto vztahy upřesnila.
Velký nedvědovský grunt (směrem od Lužického domu ke Slánské bráně), k němuž
se přidružilo sousední tzv. jelínkovské spáleniště, původně poslední v řadě, koupil
r. 1700 za 200 zl. Jakub Kadeřávek, který však z města zběhl. Obec pak oba grunty r. 1702
prodala Jiřímu Vorlíčkovi, jenž je zveleboval a znovu stavěl. Jeho syn Josef část tohoto
statku prodal r. 1753 za 90 zl. Matěji Maletínskému a o rok později větší část zmíněnému učiteli Janu Kristinovi za 260 zl. rýnských.77) Také celá oblast mezi Slánskou bránou
a naším gruntem měla svůj vlastní specifický vývoj, který by bylo třeba zvlášť rekonstruovat. Nešlo však o tak výstavný statek, jako byl grunt uprostřed řady, jehož hodnota
v polovině 18. století přesáhla tři tisíce zlatých rýnských.
Z uvedených smluv nám vyplývá ještě jedná drobná zajímavost. Kupující Jan
Kristin měl v roce 1754 ve smlouvě vtělenu povinnost podílet se se sousedem Matějem
Maletínským na stavbě hradební zdi, která vlastně běžela za jeho dvorem od Slánské
směrem k Rakovnické bráně. Zeď měla být široká ¾ lokte a vysoká jeden sáh.78) Nebyla
tak výrazná a jistě měla splňovat spíše účel ohraničení města z hospodářských či jiných
běžných důvodů, nikoli jako vojenský obranný prvek. Lze předpokládat, že obdobnou
povinnost měly i usedlosti výše směrem k Rakovnické bráně, které hradební zeď zakončovala nebo tudy nějakým způsobem probíhala. U Rakovnické brány se navíc za zdí
rozkládal židovský hřbitov, o němž jsou zmínky již k roku 1724. Teprve v roce 1835 byl
přenesen na dnešní místo u Pecínova a starý hřbitov vzal definitivně za své až za druhé
světové války.79)
75) Smlouva citována výše. Též Vacek, s. 146. K rodině Spinetů Vlček, Pavel (ed.): Encyklopedie architektů, stavitelů,
zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, s. 614-615.
76) Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 333r-336v, 338r-342r.
77) Tamtéž, fol. 359r-365v, 575r-576v, 760r-761v.
78) Tamtéž, fol. 575r-576v. Český loket měřil 59,27 cm a český sáh 177,78 cm (Hofmann, Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň – Sušice 1984, s. 71 a 83).
79) Vacek, s. 258 a 440.
98
Další majitelé domu v 18. a na počátku 19. století
Situace v dnešní Havlíčkově ulici se během 18. století postupně ustálila. Byla obnovena pravidelná zástavba mezi Rakovnickou a Slánskou bránou, která se v podstatě
udržela až do 20. století. Na protější straně ulice se stavěly drobnější domky, a to na
místech gruntů a stodol, které pravděpodobně patřily k domům otočeným do náměstí
a do dnešní ulice 28. října. Město překonávalo důsledky třicetileté války, zabydlovalo se
novými usedlíky a stavělo domy, jejichž základní rozložení je znatelné dodnes.
Než Zachařovi koupili lužický dům v Novém Strašecí, uzavřela na sklonku roku
1734 tato poštmistrovská rodina z Kamenných Žehrovic smlouvu, v níž došlo k porovnání mezi Václavem a Kateřinou Zachařovými a jejich příbuznými. Zainteresován zde
byl také otcův bratr a strýc jejich nezletilé dcery Anny Marie Josef Daniel Zachař.80)
Statek v Novém Strašecí nakonec připadl dceři Anně. Po brzké smrti Václava Zachaře,
někdy před rokem 1744, se vdova Kateřina provdala za Jiřího Voleníka. V roce 1746
dochází k narovnání mezí ní a Annou Marií, tehdy už také poštmistryní v Kamenných
Žehrovicích a vdovou. Kateřina Voleníková převedla na dceru dům v Novém Strašecí.81)
Anna jej však nedržela dlouho a 15. října 1747 ho prodala Janu Davidu Polletovi, měšťanu
Nového Města pražského, a to za 3375 zl. rýnských. Tato smlouva obsahuje složitý výčet
plateb, které se musely skládat rodině Zachařově.82) Ovdovělá Anna zřejmě nemohla
grunt udržet, neboť na něm bylo zainteresováno větší množství dědiců.
Situace v Zachařově rodině byla vskutku komplikovaná a vše mohlo být jinak. Anna
Marie je delší dobu v pramenech vedena jako nezletilý sirotek a matka Kateřina se svým
druhým manželem Jiřím Voleníkem žila v Praze, kde měla svou živnost. Proto se na
jaře roku 1744 Voleníková rozhodla dům prodat poručníkovi své dcery, švagru Josefu
Danielovi Zachařovi. Sedmnáctého března t. r. podepsali kupní smlouvu, kde jsou jako
důvody prodeje uvedeny zanedbávání hospodářství, pobyt vlastníků mimo město
(a s tím související liknavost čeledi) či střídající se vojenské posádky, neboť po nástupu
Marie Terezie zuřila vleklá válka o rakouské dědictví. Statek potřeboval silného majitele, který by zde žil a zajišťoval chod gruntu. Za dům měl Josef Daniel zaplatit 2150 zl.
rýnských.83)
K prodeji však nakonec nedošlo a smlouva ani nebyla zapsána do pozemkových knih.
Proč se tak stalo, nevíme. Kateřina Voleníková rozvinula s městem obsáhlou korespondenci týkající se různých plateb z jejích nemovitostí a sirotčích peněz Anny Zachařové.84)
Josef Daniel figuruje jako kupec ještě v listu z 5. 12. 1744. Jak věc skončila, jsme již uvedli. Jakmile Anna dům získala, obratem jej r. 1747 prodala Janu Davidu Polletovi. Ani
Zachařovi tak nevlastnili statek dlouho, konec jejich hospodaření patrně způsobila smrt
Václava Zachaře a příchod Jiřího Voleníka do rodiny. Ten byl měšťanem Starého Města
pražského, kam si také Kateřinu odvedl. Na hospodářství to mělo negativní vliv, neboť
nevyjasněné majetkové vztahy trvaly několik let a prosperita statku patrně upadala.
Z doby vlastnictví domu Janem Polletem se nám dochovaly zprávy o existenci tzv.
kvasikasáren v Novém Strašecí. Kvůli válkám probíhajícím v 18. století bylo potřeba ubytovávat vojsko po menších městech, kde nebyly zřízeny kasárny. Vojenský komisař určil
pro vojáky místnosti v soukromých měšťanských domech a městská rada musela pro80)
81)
82)
83)
84)
Trhová kniha 1701-1766, č. 76, fol. 230r-231r.
Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 679r-681r.
Tamtéž, fol. 681r-683v.
AMNS, registratura, neuspořádáno.
Tamtéž.
99
Závěr smlouvy o prodeji domu Josefu Danielu Zachařovi; 17. 3. 1744 (SOkA Rakovník)
100
story vybavit potřebným nábytkem. První dvě setniny tu byly ubytovány v roce 1749
v šesti domech, mezi nimi i v domě Jana Davida Polleta.85) Město se takovému postupu
samozřejmě bránilo a měšťané ještě více. Polletova manželka dokonce hrubě vynadala
rychtáři Josefu Tlamkovi, když v domě jejího muže vyhlížel místo pro kasárny. Když
rychtář posléze v jiné záležitosti vyslal do domu právního posla, Polletová po něm rychtáři vzkázala, že je to jeden sviňák, krobián a vosel. Záležitost pak řešila městská rada, ale
neměla k této věci svědky.86)
Ani Pollet nevlastnil grunt dlouhou dobu. Už prvního dubna 1750 jej společně se
svou manželkou Veronikou prodali Vojtěchu Liebezeitovi se vším příslušenstvím, polem,
osetím, lukama, lady a lesy in suma se vším příslušenstvím, dobytkem […], s celým právem
a pravidlem a celou sousedskou várkou za 3100 zl. r. Ve smlouvě je zmíněn také Vojtěchův
otec Jakub (Jacob), který se na koupi podílel a ponechal si na gruntu vlastnická práva.87)
Bohužel ani o hospodaření otce a syna Liebezeitových nemůžeme říci nic určitého, jen
to, že Vojtěch v roce 1754 přikoupil některá pole rozkládající se směrem k Čelechovicím
a Libeni.88) Spíše se zdá, že Vojtěch se ve Strašecí příliš nezdržoval a že statek patrně
potřeboval jako jisté zázemí, aniž by tu rozvinul vlastní činnost. V tom se patrně záměr
nových majitelů nelišil od jejich předchůdců. Podle ceny lze i zde usoudit, že šlo na
místní poměry o zámožnější vlastníky, kteří patrně pracovali jako úředníci na okolních
šlechtických statcích.
Liebezeit vlastnil grunt jednadvacet let. V roce 1771 pověřil svého švagra a novostrašeckého měšťana Ignáce Kouřimského, aby grunt prodal, komu uzná za vhodné, a také
za cenu, kterou Kouřimský sám stanoví. Na tuto plnou moc navazuje trhová smlouva
ze dne 27. dubna 1771, podle níž od Liebezeita koupil statek drobný šlechtic Rajmond
Gantter, bývalý fořtmistr křivoklátského panství. Opět se ve smlouvě opakuje, že dům
má celovárečné právo na 14 sudů, zahradu, stodolu, pole, luka, dobytek a nářadí. Za
grunt stržil Liebezeit 2750 zl. rýnských.89) V městské registratuře se nám dokonce dochovalo oznámení křivoklátského úřadu z 28. 11. 1770, že se bývalý fořtmistr Gantter hodlá
usadit v Novém Strašecí, je osvobozen od služby a má povinnost podrobit se městskému
právu.90)
Postupujeme-li smlouvami zapsanými v trhových knihách dále, k samotné stavbě
a gruntu nám nic konkrétního nesdělí. Zápisy jsou schematizované a stále se v podstatě opakují. Ze šedesátých, resp. osmdesátých let 18. století máme dochovaný půdorys města, který vznikl v rámci tzv. prvního vojenského mapování.91) V místech dnešní
Havlíčkovy ulice vidíme souvislou zástavbu a rozeznáme odbočku k Rakovnické bráně.
Sledovaná uliční čára k bráně Slánské je neporušená, není tu patrný rozdíl od situace, jak
ji známe dnes. Naopak počátek současné Nádražní ulice je širší, neboť dům v místech
dnešního čp. 78, zbořený krátce po roce 1900, byl posazen více do dvora. Nic konkrétního k našemu gruntu zde nezjistíme. Pro lepší orientaci nám poslouží informace, že na
přelomu let 1770-1771 bylo ve městě zavedeno první číslování domů. Námi sledovaný
85) Vacek, s. 306.
86) Vacek, s. 327.
87) Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 683v-684v. Smlouva byla do trhové knihy vtělena 24. 2. 1772.
88) Trhová kniha 1708-1768, č. 77, fol. 249v-251r, 261r-v.
89) Trhová kniha 1668-1776, č. 74-75, fol. 685r-687v.
90) AMNS, registratura, neuspořádáno.
91)Viz www.geolab.cz. První vojenské mapování bylo realizováno v letech 1764-1768 a jeho rektifikace proběhla
v l. 1780-1783.
101
Křivoklátský úřad oznamuje, že Rajmund Gantter se hodlá usadit v Novém Strašecí; 28. 11. 1770
(SOkA Rakovník)
102
dům obdržel číslo popisné 42, které platilo až do roku 1818, kdy byly domy přečíslovány.92) Číslo 42 také figuruje v příslušných smlouvách, jichž si všímáme níže.
Vysloužilý fořtmistr Rajmond Gantter si patrně grunt v Novém Strašecí zakoupil na
penzi pro klidné stáří. Úsměvnou příhodu z jeho hospodaření zaznamenal František
Vacek: R. 1772 zmizela panu Rajmundu Gantterovi ve dne ze dvorku jeho domu svině a pohříchu nenašel se člověk, jenž by oznámil, kam [se] zaběhla. Minulo pak devět neděl, a hle, prasnice
nelišící se ničím od ztracené svině pronikla děrou v plotě ze strany domu Petra Huňka na dvorek
Gantterův. Domácí pán, poznávaje v ní svého bývalého chovníka, dal ji zavříti do chlívka. Brzy
potom přišel městský rychtář vyřídit Gantterovi, že svině, jíž se ujal, náleží Petru Huňkovi.
Gantter, starý znalec zvěře, nemohl pochopiti, že by možno bylo, aby se mýlil, vedl rychtáře ke
chlívku, ukázal mu svini a prohlásil, že to zvíře je jeho. Tak vznikla rozepře soudního rázu a trvala
dvě léta. Konečně povedlo se městské radě pohnouti sporné strany k tomu, aby pro uvarování dalších škod a útrat naklonily se k přátelskému porovnání mezi sebou a poddaly se jejímu výroku, že
má prasnice býti zabita v domě pana Ganttera, že Gantter podrží z ní polovici a druhou polovici
vydá Huňkovi a že zaplatí 64 zl. 30 kr. soudních útrat. Tak zvítězily v tom sporu obě strany, ale
většího vítězství dobyl Huněk.93)
Jinak o Gantterově rodině a hospodaření nevíme zcela nic – pouze to, že 19. srpna
1787 odkázal svůj dům s hospodářskými pozemky svému švagrovi Janu Jiřímu Rollovi,
který působil jako fořtmistr v blíže neurčených Mankovicích.94) Gantter patrně zemřel
bezdětný, v roce 1792, ale ještě v roce 1795 na gruntu nacházíme vdovu Veroniku
Gantterovou.95) Ta asi téhož roku zemřela, neboť Roll se přihlásil jako univerzální dědic
a začal iniciovat prodej gruntu.96) Záležitost přijel vyřídit Rollův syn Jan, jakožto otcův
zplnomocněnec v této záležitosti. Rollové tak na statku nehospodařili, obratem jej prodali novému majiteli.
Od Jana Rolla koupil grunt 8. března 1795 Erasmus Klier se svou manželkou Klárou.
Klier pracoval jako vrchní lovčí v Cítolibech u Loun, opět jde tedy o cizí zámožnější osobu, působící ve vyšší úřednické funkci na některém z okolních panství. Za statek Klier
zaplatil 6000 zlatých. O tom, že Roll pocházel skutečně zdaleka, svědčí i rychlost, s jakou
byl kontrakt zaknihován. Běžná lhůta trvající několik měsíců od podepsání smlouvy se
pominula a do trhové knihy byl kontrakt zapsán již druhého dne, 9. března. Roll se patrně rychle chystal na jistě dalekou zpáteční cestu. Manželé Klierovi drželi statek pouhých
osm let a dne 21. března 1803 jej prodali novostrašeckému purkmistrovi Janu Antonínu
Todlovi, a to za 13 500 zlatých. O tomto majiteli máme konečně více informací.
Rodina Todlů se do Nového Strašecí přistěhovala patrně roku 1764, kdy si zde Jan
Felix Todl, otec Jana Antonína a bývalý kancelista obchodního a směnného soudu v Praze, koupil dům na rohu náměstí v místech dnešního městského úřadu.97) Krátce poté jej
však prodal a usadil se ve spodní části dnešní Havlíčkovy ulice, v domě, který stál na
místě současného čísla popisného 100,98) tedy z pohledu našeho statku naproti a kousek
níže. Dům po otci získal Jan Antonín, který jej pak prodal a přestěhoval se přes ulici na
92) Vacek, s. 271-272.
93) Vacek, s. 328-329. František Vacek užívá ve svých Dějinách variantu jména Gantner.
94) Kniha testamentů 1771-1822, č. 98, fol. 9r-10v. Na našem území se nacházejí dvoje Mankovice, jednak ve
Slezsku u Nového Jičína, jednak jde o osadu nedaleko Mnichova Hradiště, užívající též název Manikovice,
dnes Maníkovice. Kde Roll působil, nemůžeme určit. (Chytilův místopis Republiky československé. 2. vyd., Praha
1922, s. 871).
95) Vacek, s. 284.
96) Zápis o Rollově dědictví v trhové knize 1791-1798, č. 80, fol. 159v.
97) Vacek, s. 279.
98) Vacek, s. 276.
103
větší grunt, kde mohl rozvinout své hospodářství. Jan Felix Todl byl v letech 1778-1796
v Novém Strašecí purkmistrem, posledním před vznikem tzv. organizovaného magistrátu. Po této centrální reformě, která dávala větší důraz na odborně školené úředníky
při městských úřadech, se stal školsky vzdělaný kupec Jan Antonín Todl ve Strašecí nejprve kontribučním výběrčím a v roce 1798 purkmistrem.99)
Jak podotýká František Vacek, doba Todlova purkmistrování nebyla veselá. Probíhaly
napoleonské války, ve městě se střídali vojáci, Strašecí muselo vypravovat brance na
vojnu. Rostlo daňové zatížení obyvatel, sílila inflace a ekonomika směřovala ke státnímu bankrotu. V roce 1808 se Todl dostal do sporu s novým městským hospodářským
správcem Františkem Čermákem, za nímž stála část měšťanů. Konflikt vrcholil třemi
žalobami na Todla u krajského soudu a vyšetřováním, které prováděl na podzim r. 1810
za vojenské asistence komisař Bartsch. Čermák nakonec skončil ve vězení a Todl vyšel
s čistým štítem. Situaci ve městě to ale příliš neuklidnilo a část měšťanů brojila dále.
Avšak smůla se Todla nepustila. Na konci května 1811 postihl město silný požár, který
zničil 73 domů. Podle Vacka se krátce poté purkmistr vzdal úřadu, prodal svůj statek
a odstěhoval se na usedlost Pták u Berouna.100)
O nenávisti části obyvatel města k purkmistrovi Janu Antonínu Todlovi výmluvně
svědčí soukromá kronika novostrašeckého učitele Václava Preinheltra z let 1801-1834.
Preinheltr byl Todlův blízký příbuzný a jeho osobu vůbec nešetřil. Popsal žaloby měšťanů a obvinil Bartsche z jednostrannosti. Todla vypodobnil jako úskočného a falešného
člověka, který neoprávněně manipuloval s celým městem a prováděl různé machinace.
Odchod ze statku čp. 42 hodnotí jako útěk z města, které jej nenávidělo, a připomíná, že
Todl prováděl nepravosti i ve svém novém působišti a dostával se do konfliktu s berounskými měšťany. Ani prodej gruntu, který koupil Vojtěch Michálek, neproběhl podle kronikáře bez nesnází, neboť Todl nechtěl přijímat splátky v tzv. šajnech.101) V nejisté inflační
době však lze jeho jednání pochopit. Osobnost purkmistra Jana Antonína Todla a vůbec
barvitá situace ve městě na počátku 19. století by si zasloužila pečlivější sondu.
Pozemková kniha staví situaci do jiného světla především tím, že J. A. Todl prodal
svůj statek čp. 42 Vojtěchu Michálkovi již dne 22. srpna 1810, tedy když probíhalo vyšetřování komisaře Bartsche. Za dům a pozemky stržil 80 000 zlatých.102) Ve smlouvě si
však ponechal právo na mobiliář nacházející se jak v obytném domě, tak v hospodářství. Je patrné, že počítal se svou působností na jiném statku. V domě pak ještě nějakou
dobu bydlel. Smlouva byla zaknihována 7. března 1811 a Todl opustil město patrně na
sklonku léta. K jeho hospodaření na statku opět nelze mnoho sdělit, patřil však jistě
mezi místní elitu, která čile obchodovala s polnostmi. Ještě před příchodem na grunt čp.
42 získal mnoho pozemků po otci Janu Felixovi (především r. 1796), včetně uvedeného
domu stojícího na místě dnešního čp. 100. Na sklonku 18. století pak některé pozemky
prodával.103)
99) Vacek, s. 362-363 a 366.
100)K Todlově úřadování Vacek, s. 374-375.
101)SOkA Rakovník, Preinhelter Václav – osobní fond, Kronika učitele Václava Preinheltra 1801-1834, s. 34-39. Císařský
patent z 20. 2. 1811 znehodnotil bankocetle a zřídil vnitrostátní tzv. vídeňskou měnu, nazývanou v českých
zemích šajny. Za 5 zlatých v bankocetlích se dával 1 zl. vídeňské měny. Všechny starší závazky (dluhy)
musely být spláceny podle hodnoty peněz v době, kdy vznikly, a to v šajnech (Vademecum pomocných věd
historických. Praha 1993, s. 392).
102)Trhová kniha 1803-1817, č. 82, fol. 222v-224r.
103)Trhová kniha 1796-1803, č. 81.
104
Vojtěch Michálek získal velký statek s pozemky a měl patrně zájem aktivně hospodařit. Dne 28. listopadu 1810 přikoupil od Václava Průši za 3600 zl. pole, táhnoucí se od
cesty na Čelechovice až k hranicím mšeckého panství, tedy směrem k oboře Libeň.104) Ke
statku tedy náleželo velké množství pozemků, jejichž bližší popis podáváme v následující kapitole. Lze říci, že hospodářství bylo tehdy v plné síle a rozmachu, i když situaci
jistě komplikovala nejistá doba spojená se státním bankrotem r. 1811. Hospodářství však
patrně Vojtěchu Michálkovi příliš nešlo, neboť už 25. dubna 1814 ho postoupil svému
synu Josefovi,105) který jej hned po necelém roce prodal manželům Durasovým.
Je třeba shrnout, že námi sledovaný grunt byl sice jedním z největších ve městě a samotný statek a dvůr v dnešní Havlíčkově ulici neměly co do rozsahu v Novém
Strašecí konkurenci, avšak zároveň to byla slabina tohoto hospodářství. Na nemovitosti se střídali většinou zbohatlí majitelé, kteří zřídka byli ve městě silněji zakotveni
a také grunt nedrželi nikdy příliš dlouho. Navíc nenastal případ, že by se statek dědil
po více generací, které by měly přirozený zájem rodový majetek udržet a rozvinout.
V devatenáctém století se situace po této stránce sice vylepší, ale nakonec se majetek
rozpadne vinou zbohatlých překupníků.
Nevyřešena také zůstává otázka stavby domu číslo popisné 80, jak se později dochoval až do osmdesátých let 20. století. Z výčtu uvedených majitelů není patrné, který
z nich by měl dlouhodobý zájem na rekonstrukci a zvelebení domu. Původní objekt
pocházel, jak jsme uvedli, patrně ze třetiny 18. století a je jisté, že nejpozději na počátku
století 19. již stavba potřebovala větší rekonstrukci, která jí musela dát vzhled, jaký si
ještě pamatujeme a jaký je popsán níže. Není nám také známo, jak se z evidence vytratily
původně vedené dva domy – v 18. století je pak ve smlouvách uváděn vždy dům jeden.
Velký stavební ruch začal ve městě hlavně po dvou velkých požárech, které Strašecí
postihly v letech 1811 a 1812. V obou případech shořelo přes 70 domů, ale námi sledovaná ulice a statek čp. 42 zasaženy nebyly, a vyvázly tak bez úhony. O tom podává svědectví zmíněný kronikář a dobový svědek Václav Preinhelter, jenž popsal, které domy
požár zničil.106)
Statek za rodiny Durasů
Rodina Durasů užívala náš grunt téměř šedesát let. Za tu dobu se zde vystřídal otec
a jeho dva synové. Durasové pocházeli ze Želenic u Slaného (tehdejší smečenské panství), kde vlastnili statek číslo popisné jedna, a to i poté, co část rodiny přesídlila do
Nového Strašecí.107) Proč se tak stalo, nevíme.
Prvního března 1815 uzavřeli manželé Anna a František Durasovi kupní smlouvu
s Josefem Michálkem na koupi várečného domu čp. 42 a k němu patřících stodol, chlévů,
maštalí a kůlen. K domu náleželo velké množství polí, luk a pastvin, včetně zahrady ve
dvoře statku. Kupní smlouva zahrnuje i příslušnou míru osiva a zmiňuje nářadí a hospodářská zvířata, která se se statkem prodávala: 4 koně, 6 krav, 1 býk, 2 telata a 60 ovcí.
Kupní cena byla stanovena na 31 550 zlatých. Na nemovitosti však vázly určité dluhy
(obligace), které kupující přebírali na sebe, a dále řada platebních povinností, zmíněných
104)Trhová kniha 1803-1817, č. 82, fol. 224v-225r.
105)Tamtéž, fol. 473r-475r.
106)Kronika učitele Václava Preinheltra, c. d., s. 43, 49-51.
107)V Želenicích doložíme rodinu Durasů již v polovině 16. století (SOkA Kladno, AM Slaný, neuspořádáno, registratura 16. stol., kart. č. 2, 1550-1563).
105
výše. Uvedenu zde také máme zmíněnou povinnost ohledně městských zdí a tu vynacházejících se dvířek.108)
Pole, louky a pastviny patřící k usedlosti se rozkládaly především za městem ve směru ke Konopasu a k Čelechovicím (Velké Bory, Malé Opuky, Hořejší Hlavy, u Konopaského
mlýna, V Lukách, k Stochovské hoře), dále na Mackově hoře (nad řevničovskou silnicí, k řevničovský kapličce – míněna kaplička na Mackově hoře –, k Mackové hoře) a směrem na
Rudu a Pecínov (u pěšinky k Pecínovu, V Nádavkách, u Podhorního mlýna, u Nového rybníka,
V Brachcích, k Šibeniční hoře).109) Nemáme bohužel dochovaný přesnější inventář statku.
Příslušenství prodávané s gruntem a zmíněné v trhové knize nevypovídá o míře jeho
dostatečnosti při plném provozu hospodářství. Řadu záležitostí si mohli noví majitelé
přinést s sebou, podobně nevíme, kolik si toho ze statku vzal prodávající Jan Michálek.
Další skutečnosti vyvodíme také z trhových smluv. Manželé Durasovi měli větší
množství dětí – víme o nejstarším Janovi a jeho bratrech Matěji, Aloisovi a Josefovi, dále
máme zprávy o jejich sestrách Anně a Magdaléně. Rodiče na statku hospodařili devět
let a 10. dubna 1824 postoupili svůj grunt nejstaršímu Janovi Durasovi. Ve smlouvě tu
máme poprvé zmínku o domu s číslem popisným 80 (resp. 42/80).110) Statek již byl tehdy
zbavený všech dluhů a Jan jej převzal s domácím i polním nářadím k vlastnímu užívání
a vládnutí, a to za 8000 zlatých C. M.111) Peníze nepředával rodičům, nýbrž jimi vyplácel
své sourozence Josefa (3000 zl.), Annu (800 zl.) a Magdalénu (800 zl.). Zbylých 3200 zl.
připadlo jemu samému v podobě vyplaceného statku.
Také ostatní dva bratři byli zajištěni nemovitým majetkem, avšak v roce 1824 ještě
patrně nedosáhli plnoletosti (Matějovi bylo tehdy 16 let). Matěj Duras se od svých rodičů dočkal nemovitého majetku ve svých dvaceti letech. Jeho otec však již nežil a matka se znovu provdala za Karla Neumana. V roce 1828 koupila Anna Neumanová pro
svého syna Matěje Durase dům číslo popisné 59 v Novém Strašecí, a to od manželů
Vašírovských za 868 zlatých. Tento domek byl umístěný ve dvoře mezi staveními čp. 58
a 60 a v minulosti vznikl přístavbou k původnímu čp. 58 – ten nyní manželé Neumanovi
vlastnili. K domku náleželo čtvrtvárečné a kořaleční právo a nacházelo se při něm ještě jedno stavení, stodola a zahrada.112) Vycházelo se odtud na prostranství dnešního
Tyršova náměstí, tedy poblíž rodinného statku čp. 80.
Jak se zdá, Alois Duras zůstal hospodařit na původní rodové usedlosti v Želenicích,
kterou tak Durasové stále drželi ve vlastnictví. O hospodaření Jana Durase na statku
čp. 80 v N. Strašecí nevíme téměř nic. V roce 1833 přikoupil se svou manželkou Marií
pole v Pecínově.113) Brzy však ovdověl, neboť v roce 1837 se znovu oženil, a to s vdovou
Kateřinou Hejrovou, rozenou Karmskou, která pocházela ze mlýna Vršovice u Loun.
Jejich svatební smlouva byla vtělena do gruntovní knihy, a tak nám je známo, že Kateřina
přinesla do svazku věno 3200 zlatých, které si uvedeným knihovním zápisem nechala
pojistit.114) Aktivitami hýřil bratr Matěj, jenž se už v minulosti věnoval sladovnictví (viz
níže). V roce 1830 odkoupil čtvrtvárečné a kořaleční právo z domu čp. 78 a stejnou trans108)Trhová kniha 1803-1829, č. 82, fol. 491v-493v.
109)Tamtéž.
110)V roce 1818 se zavádělo nové číslování domů v N. Strašecí a z praktických důvodů se uváděla čísla obě, staré
i nové (Vacek, s. 272).
111)C. M. – konvenční mince (Petráň, Zdeněk – Radoměřský, Pavel: Encyklopedie numismatiky. Praha 1996, s. 154).
K dalším složitým finančním záležitostem rakouského státu v té době souhrnně viz Vademecum…, zvl. s. 357,
392 nn).
112)SOkA Rakovník, f. AMNS, trhová kniha 1823-1829, č. 83, fol. 146v.
113)Tamtéž, trhová kniha 1829-1835, č. 84, fol. 225r-v.
114)Tamtéž, trhová kniha 1835-1840, č. 86, fol. 422v-424r.
106
akci opakoval v roce 1838 na domě čp. 33.115) Na přelomu 20. a 30. let 19. st. ještě koupil
dvě louky v Brachcích, tedy za městem směrem k Rudě.116)
Jan Duras se v roce 1826 stal městským radním a k roku 1832 jej zaznamenáváme
ve funkci městského hospodářského správce. Tehdy se dostal do nepříjemné situace,
když „načerno“ lovil s radním Engelthalerem zajíce u Konopaského mlýna a setkal se tu
s knížecími myslivci. Durasův pes naháněl lovcům zvěř, a tak se nemohli vymluvit na
střílení ptactva. Pych měl dohru u vrchnostenského úřadu na Křivoklátě, avšak nevíme,
jak oba magistrátní viníky potrestal.117)
Uvedená majetková situace Durasů vydržela do 28. února 1840, kdy dochází k uzavření více smluv mezi členy této rodiny. Zainteresováni zde byli synové Jan, Matěj a Alois
a jejich matka. Tyto smlouvy přeskupily držení nemovitostí mezi sourozenci a nově definovaly zajištění stárnoucí Anny Neumanové. Předně je třeba uvést, že Jan Duras postoupil celý grunt čp. 80 bratru Matěji. Ke statku získal nabyvatel přes 81 strychů pozemků,
jejichž základní rozmístění v okolí města jsme uvedli výše. Dále se sem počítala hospodářská stavení, stodola a dvě celovárečná a kořaleční práva. Celková suma k vyplacení
jmenovaných sourozenců byla stanovena na 4000 zl. ve stříbře a Matěj musel z těchto
peněz vyplatit sestry Annu a Magdalénu (každá po 1116 zl. a 53 krejcarech), Jan obdržel
1435 zl. 31 krejcarů.118)
Na tuto smlouvu navazovaly ke stejnému datu další: Alois Duras opustil statek čp.
1 v Želenicích a přestěhoval se do Nového Strašecí, a to do domku číslo popisné 59.
Ten opouštěl Matěj, přecházející na grunt čp. 80, a Aloisovi jej prodal za 800 zl. ve stříbře.119) Jan Duras, opustiv statek čp. 80, se odstěhoval na statek čp. 1 do Želenic, který mu
postoupili bratr Alois a matka Anna. Alois však za 3000 zl. odkoupil od Jana pozemky
v Novém Strašecí v celkové výměře také přes 81 strychů.120) Část pozemků, které k uvedenému datu 28. 2. 1840 získali Matěj a Alois, byla vázána na jejich matku, avšak ta svůj
poměr smluvně upravila a pozemky synům postoupila.121)
Lze shrnout, že statek čp. 80 dostal po svém bratru Janovi Matěj Duras, jenž svůj
stávající dům čp. 59 postoupil Aloisovi. Jan Duras odešel na původní rodový statek do
Želenic. Pozemky v Novém Strašecí se nově rozdělily mezi Matěje a Aloise. Matka si
vymínila, že bude užívat hospodářství na Matějově nově nabytém statku číslo popisné osmdesát v Novém Strašecí. Bližší okolnosti těchto výměn majetků neznáme, avšak
můžeme se domnívat, že vše nastalo po vzájemné dohodě a ke spokojenosti všech zúčastněných stran. Ze hry nám ale vypadl bratr Josef, o kterém jsme nic bližšího nenašli.122)
Rok 1841 přináší jedinečný pramen. Tehdy probíhalo nové centrální mapování, jehož
výsledkem je tzv. stabilní katastr. Poprvé tak máme k dispozici poměrně přesnou mapu
města Nového Strašecí a jeho okolí a můžeme tu nahlédnout i do půdorysu statku čp.
80, rozkládajícího se na parcele číslo 100. Mapa pochází z doby, kdy statek získává Matěj
Duras a začíná zde budovat své promyšlené hospodářství (viz níže). Ve srovnání s ostat115)Tamtéž, trhová kniha 1829-1835, č. 84, fol. 264r; 1835-1840, č. 86, fol. 225v-226r.
116)Tamtéž, trhová kniha 1829-1835, č. 84, fol. 23r-v, 225r-v.
117)Vacek, s. 388 a 392.
118)Tamtéž, trhová kniha 1840-1845, č. 88, fol. 20r-22v.
119)Tamtéž, fol. 21v-22v.
120)Tamtéž, fol. 22v-23v.
121)Tamtéž, fol. 24r-26r. Odchod radního Jana Durase do Želenic zmiňuje i F. Vacek. Alois Duras se v roce 1849
stal purkmistrem (Vacek, s. 398 a 422).
122)Současný stav bádání neumožňuje prozatím zjistit, zda se nejedná o lékaře Josefa Durase, který pocházel též
ze Želenic a je známý mimo jiné nejstarším tištěným popisem města Rakovníka (vyd. německy 1838) a dále
publikací vztahující se k lázním Šternberk u Smečna.
107
ními grunty ve městě jde o největší dvůr, který dominoval severozápadní části města.
Ulice, v níž se nacházel, se tehdy nazývala Široká a níže přecházela v ulici Slánskou.
Širokou ulici tvořil po její sledované straně rohový dům čp. 78, za nímž se nacházela
směrem k židovskému hřbitovu zahrada. Dále navazoval dům čp. 79 s malým dvorečkem a se zahrádkou. Vedle se rozkládá velká plocha parcely číslo 100 – do ulice dvůr
uzavírá dlouhý dům čp. 80, na jehož spodní část navazuje v místech dnešního čp. 500
ulička, kterou se vjíždělo do dvora statku. Uličku po směru čáry hlavních domů zakončuje středně velká stodola sousedící s číslem popisným 81. Na hranici této stodoly a sousedního domu končí Široká ulice a přechází v ulici Slánskou, v jejíž nejužší části se dříve nacházela Slánská brána. Souběžně s hlavním domem čp. 80 vidíme ve střední části
dvora podlouhlé hospodářské stavení, patrně maštale a chlévy. Za nimi se rozkládala
prostorná zahrada. V zadní části dvora, majícího tvar písmene L, lze spatřit půdorys velké stodoly, která tak sousedila i se zahradou. Po stranách dvora jsou vidět ještě drobné
stavby, snad kůlny na nářadí (více viz níže).
Majestátnost velké usedlosti kontrastuje s okolními stavbami, především s malými
domky a dvorečky nacházejícími se na protější straně Široké ulice. Zde se během 18.
století rozvinula úsporná zástavba v zadních částech původních dvorů, které patřily
ještě v 17. století k měšťanským domům postaveným v průčelí severozápadní strany
náměstí.
Písmák a hospodář Matěj Duras
Dlouholetý vlastník gruntu čp. 80 Matěj Duras je pozoruhodnou postavou, která
vybočuje z řady všech majitelů sledované usedlosti. Máme o něm nejvíce informací
a dochovala se také jeho fotografie. Přímých pramenů k jeho činnosti však je velmi málo,
i když detailnější průzkum této osobnosti učiněn nebyl. Na počátku dvacátého století
se ve městě nacházely Durasovy poznámky, výpisy a další texty a byl sepsán stručný životopisný článek tehdejším učitelem Ladislavem Durasem, který měl jmenovaný
materiál k dispozici.123) Z tohoto krátkého článku také vychází naše údaje, obohacené
o další pramenný materiál.
Durase velmi ovlivnil původ ze zámožné selské rodiny ze Slánska. Narodil se v uvedených Želenicích v roce 1808, do školy chodil ve Slaném a v pražském Týně, poté absolvoval Akademické gymnázium v Praze. Na jeho dobu se mu dostalo slušného vzdělání.
Věnovat se posléze začal národohospodářství, sladovnictví a obchodu, podnikal v Praze
a v Kolči u Slaného. Od čtyřicátých let, kdy se přestěhoval do Nového Strašecí, hospodařil ve svém domě čp. 59 a posléze přešel na statek číslo popisné osmdesát. Podle L.
Durase po sobě zanechal hospodářský deník, který dokládal jeho kvalifikovaný zájem
o praktický provoz statku.
Matěj Duras přesáhl svým rozhledem obzor vlastních gruntů. Udržoval kontakty
s řadou výrazných osobností, ať už v rámci regionu nebo mimo něj. Doložit můžeme jeho
korespondenci s místním rodákem a knihovníkem Národního muzea v Praze Josefem A.
Dundrem, zajímavou figurkou nejen novostrašeckého, ale i pražského společenského
dění,124) s průkopníkem archeologie na Křivoklátsku hajným Františkem Pelzem nebo
s majitelem křivoklátského panství knížetem Fürstenberkem.125) Durasův zájem o arche123)MMNS, knihovna, Osvětoví pracovníci, rukopis, č. přír. 1482/96.
124)K J. A. Dundrovi viz Černý, Jan: Život podivínského vlastence Josefa Alexandra Dundra. RHS 3, 2002, s. 62-94.
125)K F. Pelzovi viz Sklenář, Karel: František Pelz, zapomenutý archeolog křivoklátských lesů. Archeologie ve středních
Čechách 7, 2003, s. 9-32; týž: Z Čech do Pompejí. Praha 1989, s. 242-243. Korespondenci Durase s Pelzem a s Fürstenberkem dokládá opis Pelzova listu v citovaném rukopisu Osvětoví pracovníci, s. 57 (MMNS).
108
ologii lze doložit také ze zpráv
Archeologického sboru publikovaných v Památkách archeologických a místopisných, kam zasílal
informace o nálezech v regionu.126)
Dále víme o kontaktu M.
Durase se známým romantickým archeologem Václavem
Krolmusem, který v dubnu 1857
podnikl z Prahy výzkumnou cestu na kopec Žalý, nacházející se
mezi Novým Strašecím a Řevničovem. Krolmus lokalitu navštívil
na velmi krátkou dobu a Ladislav
Duras o svém starším jmenovci napsal, že s knězem Krolmusem
kopali na Žaleji.127) Jak jsme výše
naznačili, tento vztah nebyl
náhodný a nelze skutečně vyloučit, že Duras Krolmuse nejen
doprovázel na jeho krátké cestě
na Žalý a po Zelených Dolíkách
(údolí mezi N. Strašecím, Rudou
a Žalým), ale že jej také pohostil
na svém statku, kde ho patrně
Matěj Duras (MMNS)
Krolmus vyhledal. Jinou návštěvu Václava Krolmuse ve Strašecí a jeho okolí totiž doložit nelze, informace Ladislava
Durase se tak jistě týká uvedeného dubna roku 1857.128)
Zmínit také musíme Durasovy písmácké a badatelské aktivity v novostrašeckém
městském archivu. O těch se dozvídáme z jeho korespondence s J. A. Dundrem, kde je
mimo kontakt s Krolmusem uvedena také spolupráce s historikem F. A. Tinglem. Matěj
Duras pořizoval z městského archivu opisy a některé jednotliviny zasílal do Národního
muzea. Dundrovi dělal korektury jeho textů vztahujících se k regionu a excerpoval
nejstarší dochovanou městskou knihu, tvořenou trhovými zápisy z let 1610-1669. Zde
máme dokonce záložky s Durasovým písmem. Zprávy také hovoří o tom, že M. Duras se
sám pokusil o sestavení dějin města, které byly ještě na počátku dvacátého století k dispozici v novostrašeckém muzeu. Dnes jsou všechny tyto poznámky a spisy ztracené,
jejich existenci tak nelze přímo doložit.129)
Ladislav Duras dále zmiňuje statkářovu sbírku mincí a rozsáhlou korespondenci,
o níž až na výjimky nic nevíme. Dále popisuje jeho cestu do Paříže přes Mohuč a Frank126)PAM 3, 1859, s. 140-141; 4 1860, s. 96; 5, 1863, s. 45; 6, 1865, s. 277.
127)Osvětoví pracovníci.
128)Ke Krolmusovi souhrnně především Sklenář, Karel: Život a dílo Václava Krolmuse. SbNM, řada C, 10, 1965,
s. 187-217. Viz zde sestavená Krolmusova bibliografie. Ke Krolmusově cestě na Novostrašecko PAM 3, 1858,
s. 42-44; 10, 1878, s. 169 n; Vacek, s. 473.
129)Tento odstavec je sestaven na základě informací (s příslušnými odkazy na primární prameny) publikovaných: Černý, Život podivínského vlastence…, zvl. s. 85-86.
109
furt nad Mohanem v roce 1856 a návštěvu Kostnice v roce 1860. Dozvídáme se také
o Durasových pamětech, dnes samozřejmě ztracených. Je ovšem třeba zmínit, že sám
autor citovaného článku Ladislav Duras zanechal po sobě rozsáhlou pozůstalost, která
byla v době druhé světové války znehodnocena a novostrašeckému muzeu se ji nepodařilo převzít.130) Není vyloučeno, že obsahovala řadu písemností vztahujících se k Matěji
Durasovi.
Matěj Duras se tak vedle Josefa A. Dundra stal nejvýraznějším místním obrozenským
buditelem a písmákem devatenáctého století. Náležel k novostrašecké selské honoraci, vlastnil jednu z největších místních usedlostí. Jeho hospodářské zápisky, které by
prozradily mnohé údaje ze života na sledovaném gruntu ve čtyřicátých až sedmdesátých letech 19. století, se bohužel nedochovaly. Není ani známo, proč Duras se svou
manželkou Aloisií v roce 1874 náhle statek prodali a odešli do Rakovníka. Důvodem byl
asi jejich vyšší věk a také skutečnost, že manželství bylo bezdětné. V Rakovníku Matěj
Duras o dvacet let později zemřel (24. 10. 1894).131)
Statek na přelomu 19. a 20. století
V srpnu 1874 kupují dům číslo popisné 80 s příslušnými pozemky manželé Jan
a Vilemína Vorzfeldovi.132) Pozemková kniha, v níž je tato kupní smlouva zanesena, je
poslední, kterou najdeme v rakovnickém okresním archivu ve fondu města Nového
Strašecí.133) Prameny vztahující se k převodům nemovitostí po roce 1870 jsou již uloženy
na rakovnickém katastrálním pracovišti středočeského katastrálního úřadu. Odtud
můžeme vklad z 19. 8. 1874 podle trhové smlouvy z 13. 8. t. r. také potvrdit. Na gruntu se
nacházelo obytné stavení, stodola, chlévy a zahrada a dále k němu příslušelo množství
pozemků v okolí města (především V Nádavcích, na Mackově hoře, u řevničovské silnice a na Velkých Borách), zapsaných zde podle katastrálních čísel. Na stavební parcele
číslo 495, která též patřila ke sledovanému gruntu, je uveden i domek čp. 420.134)
Vystupuje nám zde také zcela nový pramen, a to vzpomínky na náš grunt, začínající právě rokem 1874, kdy dům koupili Vorzfeldovi. Jde o osm stran rukopisu nevalné stylistické úrovně, o jehož autorovi nevíme.135) Text je sice spolehlivý pouze zčásti, ale dokresluje životní okolnosti, které bychom v úředních pramenech stěží hledali.
O hospodaření Vorzfeldových však toho odtud příliš nezjistíme.
Vorzfeldovi vlastnili velký statek téměř dvacet let, obytná budova již byla tehdy zhruba sto padesát let stará. Krátce po koupi objektu bylo zapotřebí některých oprav, především hlavního domu. Už v březnu 1876 žádal Jan Vorzfeld stavební úřad města o povolení stavby komínu v nově zřízeném bytě a mimo jiné tu uvedl, že stavby mé usedlosti čp.
80 v Novém Strašecí utrpěly již drahným časem svého pozůstávání tak značné škody, že bez oprav
130)K tomu různé neuspořádané zprávy uložené v archivu Městského muzea N. Strašecí, například: MMNS,
sbírka osobností, sl. Ladislav Duras.
131)V Rakovníku doložíme Durasovu přítomnost až od února 1884, kdy mu byl vydán průkaz cizího příslušníka
obce. Žil se svou manželkou Aloisií (†1887) v čísle popisném 25, později se přestěhoval do čp. 240 na předměstí. Až do smrti měl jako domovskou obec uvedeny Želenice u Slaného (SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Kniha evidence cizích příslušníků 1890, 1880-1906; Kniha evidence zemřelých obyvatel 1884-1892, 1892-1903).
132)V pramenech se toto jméno uvádí v různých variantách: Worzfeld, Worcfeld, Vorzfeld, Vurzfeld.
133)Trhová kniha 1832-1882, č. 85, fol. 438r-439r.
134)Katastrální úřad pro Středočeský kraj se sídlem v Praze, katastrální pracoviště Rakovník (dále KP Rakovník), katastrální
území Nové Strašecí. Jak uvedeno, největší pole se nacházela V Nádavcích (zhruba okolí dnešní Rabasovy ulice), přes 23 korců, na Mackově hoře, přes 17 korců, u řevničovské silnice, přes 12 korců, a na Velkých Borách,
přes 8 korců. Další pozemky ležely V Lukách, V Brachcích či u Nového rybníka (trhová kniha 1832‑1882, č. 85,
fol. 438r-439r).
135)SOkA Rakovník, f. Spolek Muzeum novostrašecké, kart. č. 12, inv. č. 65, Dějiny domu čp. 80. Text je bez názvu.
110
nemohou zůstati.136) O tři roky později přistavoval ve svém domě, v části vedle sousedního
domu čp. 79, malou kuchyňku a spižírnu.137) Můžeme tak usuzovat, že v této části domu
majitelé tehdy bydleli. Ve zbývajících místnostech snad žili nájemníci nebo zaměstnanci
statku, pokud neobývali obslužné budovy ve dvoře. Nic ze života usedlosti však nevíme
a nedozvíme se také, jak a proč stávající majitelé v roce 1893 svůj grunt prodali.138)
Prvního srpna 1893 došlo k podpisu trhové smlouvy, podle níž se novým vlastníkem usedlosti číslo popisné 80 v Novém Strašecí stal bohatý podnikatel Josef Snop. Ten
vlastnil dům čp. 209 na náměstí, který do něj směřoval štítem, zhruba v místech vchodu
do dnešního gymnázia.139) V roce 1894 vykupovala obec domy a pozemky v této části
města, neboť tu zamýšlela postavit novou školní budovu.140) Josef Snop měl ve svém statku železářství a obchod s uhlím a vápnem a vlastnil větší množství nemovitostí, mimo
jiné domy čp. 309, který stál za městem na rozcestí silnic na Mšec a Řevničov, a čp. 84
ve spodní části dnešní Havlíčkovy ulice. Své hlavní sídlo přenesl do usedlosti čp. 80
a pokračoval ve svých rozsáhlých podnikatelských a hospodářských aktivitách.
Citovaný vzpomínkový text Snopovy aktivity popisuje: Větší hospodářství žádalo více
personálu, tak si Snop pozval švagra Františka Kozla, bratra své ženy, a ten dělal nádvorníka. Byla to známá figurka našeho města, starý svobodný mládenec, který byl několikrát denně
v kořalně, protože byl náruživý houbař, a tam se scházeli. V neděli chodil s viržínkem a po statku
[s] dlouhou dýmkou. Nikdo jeho jméno nikdy nevyslovil, protože byl znám v městě a okolí [jako]
„Franta magarec“ […].141)
Podnikavý Snop viděl ve svém statku velké prostory, tak postavil kravín na 80 kusů dobytka,
konírnu na 10 párů koní, prasečníky na 40 kusů, dále postavil květinový skleník, při jehož výkopu
bylo nalezeno pět skrčenců, také začal vyrábět kvasnice, ale s tím nepochodil. [...] Pak koupil 70
strychů polí a statek v Rynholci pod školou […], dále připachtoval od faráře Rotta celé farní hospodářství 260 strychů, dále najmul obecní cihelnu u Nového rybníka a zavedl obchod stavebních
potřeb, cihly, tašky, cement, traverzy. Měl ve statku svou vozovou váhu, měl svého hospodářského správce jménem Šnajberk, měl svého šafáře Ant. Poubu,142) měl skotáka neb krmiče, v létě ve
svém podniku měl na 50 dělníků a dělnic, držel 9 párů koní a jednoho pro sebe do bryčky, jménem
Lucka.143)
Snopovy ambiciózní podnikatelské aktivity se projevily také v pozemkové knize, kde
je v letech 1898-1899 zapsáno u statku čp. 80 značné množství zástav, obligací a hypoték.144) Ač vzpomínkový text uvádí rušnou stavební činnost na dvoře sledované usedlos136)MÚ Nové Strašecí, spisovna úřadu, odbor výstavby, složka Dům čp. 80.
137)Tamtéž.
138)K Janu Vorzfeldovi můžeme sdělit, že se v roce 1887 stal městským radním (Vacek, s. 444). Jistě nevšední
událostí bylo první veřejné cvičení místního hasičského sboru, ustaveného v roce 1878. Hasiči konali toho
roku své první vystoupení: V další schůzi dne 10. července 1878 usneseno opatřiti vzory žebříků a háků z Rakovníka;
lešení, tj. leziště, mělo být postaveno na dvoře p. Wurzfelda a dne 13. červnece 1878 usneseno prvé cvičení. Usnesení toto
ihned vykonáno a ku prvému cvičení obesláno 50 činných členů. Není pochybnosti, že uvedená akce proběhla na
velkém dvoře domu čísla popisného 80 (Soukup, František – Tůma, František: Padesát let práce hasičské 1878‑1928.
Na paměť padesátiletého trvání Sboru dobrovolných hasičů města Nového Strašecí. Nové Strašecí 1928, s. 37).
139)Dějiny domu čp. 80, c. d.; MMNS, sbírka fotografií, č. přír. 191/88a, fotografie náměstí se Snopovým statkem a s uvedením majitelů jihovýchodní řady domů.
140)Vacek, s. 445-446.
141)František Kozel žil později jako rolník v čp. 36, kde 12. 7. 1911 zemřel ve věku 49 let. Jeho rod pocházel z Pavlova (SOkA Rakovník, duplikáty matrik, Nové Strašecí, Kniha zemřelých 1911).
142)Z novostrašecké matriky úmrtí doložíme k roku 1902 šafáře na statku čp. 80 Josefa (!) Poubu, který zde bydlel
se svou manželkou Rozálií. Toho roku jim zemřela desetiletá dcerka Alžběta (SOkA Rakovník, duplikáty matrik,
Nové Strašecí, Kniha zemřelých 1902).
143)Dějiny domu čp. 80, c. d.
144)KP Rakovník.
111
ti, ve složce stavebního úřadu tyto záležitosti zaneseny nejsou.145) Bohužel nic bližšího
k těmto změnám nezjistíme.
Avšak Snopova ambiciózní činnost netrvala dlouho. S majetkem rostly dluhy a v listopadu 1902 byl Snop se svou manželkou Marií nucen postoupit exekuční řízení pro
12 000 korun, které dlužili První záložně ve Vysokém Mýtě. Obestaven byl jejich majetek
– dům čp. 80 s pozemky, dále domy čp. 77, 78 a 323 v N. Strašecí a usedlost čp. 25 v Rynholci. Další zástava se vztahovala na nemovitosti novostrašeckého advokáta dr. Antonína Justa, který byl se Snopem propojen.146)
Nemovitost čp. 80 s pozemky byla obestavena do 3. dubna 1903, kdy ji na základě
směnné smlouvy získal Vilém Kolm. O něm nevíme nic určitého, avšak již 21. července
1903 získala na základě trhové smlouvy polovinu tohoto majetku Snopova jediná dcera
Marie. Otec zřejmě dělal vše možné, aby majetek udržel a zachoval provoz statku. Marii
v květnu 1905 provdal za železničního úředníka Františka Horta. Ten hned o měsíc později získal na gruntu čp. 80 příslušný podíl.147) Jak text k historii statku uvádí, Snop chtěl
Marii provdat dobře – finanční ohledy jistě hrály svou roli.148) O Marii Snopové víme, že
roku 1904 žádala městský úřad o povolení ke stavbě dvou kůlen na hospodářské stroje
ve dvoře a ke stavbě kůlny a komory se sklepem v zahradě.149)
Josef Snop, který pocházel z Rozdělova u Kladna, nastartoval podnikání ve velkém
stylu a často balancoval na hranici svých možností. Jeho podnik ale neměl dlouhého
trvání a na statku čp. 80 zůstalo mnoho pohledávek. Snop se snažil majetek udržet různými kličkami. Avšak i podnikání manželů Hortových brzy zkrachovalo a statek začal
být rozprodáván. Krátce poté, v listopadu 1906, Marie Hortová zemřela na tuberkulózu
a Hort podle uvedených vzpomínek z města utekl.150) Josef Snop zemřel v březnu 1909
v jednapadesáti letech.151) Jeho podnikatelská činnost by si zasloužila speciální pozornost,
která se však vymyká našemu tématu. V kontextu dějin gruntu se jednalo o epizodickou
záležitost, i když pro život statku podstatnou. Usedlost sice rychle nabyla na síle, ale
po Snopově a Hortově krachu začala být rozprodávána, o čemž také svědčí rukopisný
text k dějinám statku. Je však zajímavé, že jeho autor přikládá vinu na krachu Františku
Hortovi a Snopa chválí jako zdatného hospodáře. O jeho balancování neměl ani ponětí.
V době rychlého úpadku a rozprodávání statku číslo popisné osmdesát se vzmáhá
parcela na rohu dnešní Havlíčkovy a Nádražní ulice, nesoucí čp. 78. Dům se dostal
do majetku stavitelské rodiny Jelínkovy, která naplánovala radikální změnu na svém
pozemku. Během roku 1905 zbořil Václav Jelínek staré stavení a do konce r. 1906 tu
vystavěl nový činžovní patrový dům, který převzal číslo popisné 78 po svém předchůd145)MÚ Nové Strašecí, spisovna úřadu, odbor výstavby, složka Dům čp. 80.
146)SOkA Rakovník, f. Okresní soud Nové Strašecí, kart. E 1902, spis číslo E 588.
147)KP Rakovník.
148)Marie byla jediným žijícím dítětem manželů Snopových. Jejich syn Josef zemřel v sedmnácti letech 12. 8. 1901
na zánět pobřišnice. V letech 1898-1900 studoval na dvouleté Rolnické a chmelařské škole v Rakovníku, otec
s ním měl zřejmé úmysly. I citovaný vzpomínkový text o statku čp. 80 hovoří, že pro Snopa to byla smrtící
rána. Dva měsíce poté ještě Snopovým zemřela roční dcerka Jaroslava na spalničky (SOkA Rakovník, duplikáty
matrik, Nové Strašecí, Kniha zemřelých 1901; Dějiny statku čp. 80, c. d.; Výroční zprávy Rolnické a chmelařské školy
v Rakovníku 1898-1899, 1899-1900).
149)MÚ Nové Strašecí, spisovna úřadu, odbor výstavby, složka Dům čp. 80.
150)Dějiny statku čp. 80, c. d. Marie zemřela v jednadvaceti letech 18. 11. 1906, a to v čp. 214, kam se patrně Hortovi
po krachu svého hospodářství nastěhovali. Vedena je v matrice úmrtí jakožto bez zaměstnání (SOkA Rakovník,
duplikáty matrik, Nové Strašecí, Kniha zemřelých 1904).
151)SOkA Rakovník, duplikáty matrik, Nové Strašecí, Kniha zemřelých 1909. Manželé Snopovi tak přežili všechny své
děti a dožili se krachu svého podnikání. V době úmrtí Josefa Snopa bydleli v Novém Strašecí v čp. 36 společně
se švagrem, uvedeným Františkem Kozlem.
112
Havlíčkova ulice na počátku 20. století, kdy dům vlastnil Josef Snop. Jediná fotografie stodoly, která stála na
místě dnešního čp. 500 a původně náležela ke Koňasovně. Na stodole je čitelný nápis „uhlí, vápno, cement“,
který odkazuje na Snopovy podnikatelské aktivity (výřez z pohlednice)
ci. Tento nový objekt, stojící dosud a známý pod názvem Stará pošta, změnil uliční čáru
v Nádražní ulici, neboť předchozí dům čp. 78 byl svou západní částí orientován více
do dvora, a počátek ulice tak tvořil malé náměstíčko ve tvaru trojúhelníku. To v minulosti zakončovala Rakovnická brána, zbořená v první polovině 19. století. O její podobě
nevíme nic konkrétního. Jelínkovi se v přední části Nádražní ulice úspěšně rozvinuli, na
počátku dvacátých let přistavěli sousední vilku čp. 485 a v prostoru za domem čp. 79,
který držela rodina Kellerova, expandovali do dvora náležejícího ke statku číslo popisné
80.152)
Grunt v majetku rodiny Koňasovy
Rodina Koňasova držela dům čp. 80 v první třetině dvacátého století. Výrazně vstoupila do povědomí místních obyvatel, kteří stavení až do jeho likvidace na konci minulého století nazývali Koňasovnou. Po krachu Snopova a Hortova hospodaření šla usedlost
do soudní dražby, avšak údajně nebyl o statek zájem. Nakonec se k jeho koupi uvolil příbuzný bývalých majitelů Vorzfeldových, třiašedesátiletý sedlák Josef Koňas, jemuž bylo
vlastnické právo trvale zapsáno 8. května 1906. Za statek zaplatil 46 tisíc zlatých.153)
Vzpomínkové dějiny statku uvádějí, že Koňas začal znovu hospodařit, měl pár koní a pár
volů, jednoho koně pro domácí jízdu, jako je krmení, ovorávání, plečkování, ve stáji bylo dojnic
152)SOkA Rakovník, Berní úřad Nové Strašecí, kart. č. 35, složka k čp. 78. Stavební povolení získal Jelínek 28. března
1905 a stavba byla dokončena 31. prosince 1906. Dům měl být dvoupatrový, ale Václav Jelínek se odchýlil
od původního projektu a postavil jej jako jednopatrový. Nástavbu druhého patra a podkroví realizoval až
Antonín Jelínek v letech 1938-1939.
153)KP Rakovník; Dějiny statku čp. 80, c. d. Josef Koňas byl bratrem manželky Jana Vorzfelda Vilemíny, rozené
Koňasové. Oba sourozenci pocházeli z Libovic u Slaného. Jan Vorzfeld zemřel v 81 letech 26. 7. 1914 v čísle
popisném 100, které se nacházelo takřka naproti domu čp. 80 (SOkA Rakovník, duplikáty matrik, Nové Strašecí,
Kniha zemřelých 1914).
113
12, 14 až 16 jalovic a telat. Jak dále z textu vyplývá, statek se podstatně zmenšil a Koňas
hospodařil mnohem skromněji než jeho předchůdci. Podle pozemkové knihy se nejvíce
pozemků od gruntu oddělilo v roce 1903, 1906 a 1907. Jaká však byla konečná výměra
příslušných polí a luk, se nedozvíme.154)
Josef Koňas hospodařil na statku až do své smrti, která ho zastihla 4. prosince 1920.155)
Statek dědila manželka Marie a jejich tři děti, na něž byl nakonec dne 29. března 1922
podle odevzdací listiny knihovně převeden a zapsán. Každé z dětí mělo zhruba třetinový podíl – Robert, Ladislav a Eliška, provdaná Hájková.156) Zároveň s tím došlo k opětnému radikálnímu zmenšení pozemků. Mezi březnem a zářím 1922 prodali Koňasovi
celou řadu polí a luk a podepsali značné množství trhových smluv, nejvíce v dubnu
1922. Další pozemky se prodávaly v roce následujícím.
Vedle pozemků v okolí města se zmenšil i samotný dvůr okolo hlavního domu. Velký
kravín se stodolou za sousedním stavením čp. 79 koupil zmíněný Václav Jelínek, který
je využil pro svůj obchod se stavebninami, a původní zemědělské budovy tak začaly
sloužit výhodnějšímu živnostenskému podnikání. Další stodolu se zahradou koupil
Karel Neuman. Kravín a stodolu v pravé části dvora, směrem k číslu popisnému 81,
koupil stavitel Lukáš Vaska. Jak jsme již uvedli, stodola sousedila s čp. 81 a mezi ní
a domem čp. 80 ústila ulička do dvora. Vaska stodolu zbořil a celé toto volné prostranství
využil ke stavbě nového domu čp. 500. Ten manželé Vaskovi stavěli od března 1923 a již
v lednu 1924 získali povolení k jeho obývání. Šlo tedy o rychlou podnikatelskou investici do většího obytného domu s dvanácti místnostmi, který sloužil jako činžovní objekt
k pronajímání.157) Lukáš Vaska tak zacelil poslední volné prostranství ve sledované řadě
domů v Havlíčkově ulici.
Josefa Koňase můžeme považovat za posledního majitele, který na gruntu číslo
popisné osmdesát hospodařil jakožto sedlák na zemědělské usedlosti. Dopředu se dralo výnosnější živnostenské podnikání, a tím se měnila i charakteristika obživy samotných majitelů původního gruntu. Všichni tři sourozenci vlastnili objekt zhruba deset let
– během roku 1932 oba třetinové podíly své sestry a bratra koupil ing. Ladislav Koňas,
který se tak stal jediným majitelem domu.158) Jak během deseti let využívali Robert a Eliška svůj majetek, se nedozvíme. Ladislav Koňas však využil zbylá hospodářská stavení ve
dvoře k soukromému podnikání.
Šestého března 1923 zažádal Ladislav Koňas stavební úřad o povolení ke zřízení strojní dílny ve dvoře, v dosavadní budově chléva. Povolení získal, a otevřel si tak u svého
domu dílnu na opravu hospodářských strojů. O tři roky později, osmého května 1926,
zažádal o povolení ke zřízení druhé dílny z bývalého špýcharu, kde měly být stoly se
svěráky určené k montování lehčích strojů. Objekt však musel přestavět a vhodně upravit, podobně jako předtím zmíněný chlév. Ze stavebních protokolů vyplývá, že šlo o větší dílny, které musely splňovat bezpečnostní limity. Lze tak předpokládat, že L. Koňas si
otevřel malou strojnickou firmu, kterou provozoval ve dvoře.159)
154)Tamtéž.
155)Josef Koňas se narodil 3. 3. 1843 v Libovicích u Slaného, dne 27. 6. 1891 se oženil s Marií Houskovou ze Smolče
(SOkA Rakovník, duplikáty matrik, Nové Strašecí, Kniha zemřelých 1920).
156)Robertu Koňasovi náležel podíl 37/100, Ladislavu Koňasovi 30/100 a Elišce Hájkové 33/100 (KP Rakovník).
157)SOkA Rakovník, Berní úřad Nové Strašecí, kart. č. 38, dům čp. 500; Dějiny statku čp. 80, c. d. Vaska ještě ve 2. polovině dvacátých let přestavěl kůlny ve dvoře, kde vznikl další obytný dům, a to čp. 540.
158)Eliška prodala svůj díl Ladislavovi 26. 4. 1932 a Robert 19. 11. 1932 (KP Rakovník).
114
Havlíčkova ulice v době, kdy dům (první stavba vpravo) vlastnila rodina Koňasova (pohlednice)
Avšak i hlavní budova čp. 80 byla komerčně využívána. Jednak tu bydleli nájemníci,
jednak v levé průčelní části domu, vedle čp. 79, vznikl obchod. V březnu 1923 zažádal
na stavebním úřadu Eduard Kaplan o zřízení řeznického obchodu v čp. 80. Krám měl
být zřízen z pokoje a výkladní skříň vsazena místo okna. Městská rada to Kaplanovi
povolila na svém sezení 17. března 1923.160) Avšak již v říjnu 1926 žádal Ladislav Koňas
o rozšíření stávající výlohy a vchodu do krámu. Protokol ze stavebního šetření vypovídá
o tom, že před domem by tak bylo potřeba zřídit odpovídající chodník v šířce dvou metrů, s kamennými obrubníky a čedičovými dlažebními kostkami.161) Z toho vyplývá, že
před domem čp. 80 do té doby žádný chodník nebyl a splašky volně odtékaly ze dvora
na ulici.
Obdobně vyznívá i stejná žádost obchodníka Františka Reichla z května 1928, který také požadoval rozšíření výkladní skříně. Chodník tehdy ještě udělán nebyl.162) Není
však jasno, jaký sortiment se v obchodu prodával. Kaplan si tu otevřel řeznictví, avšak
co tu prodávali jeho následovníci, nevíme. V srpnu 1936 sem přeložil svůj obchod se
střelivem Josef Rezek, který tuto živnost předtím provozoval v novém domě čp. 78.163)
Jako podnájemník bydlel v domě čp. 80 kolem druhé světové války Josef Cíl s početnou
rodinou, který se živil jako koňský řezník. Jestli však provozoval krám v domě čp. 80,
nemůžeme sdělit. Teprve po válce tu měl obchod se zeleninou Václav Kýhos, přezdívaný Sukýnka.164) Prodejna ovoce a zeleniny se tu pak udržela až někdy do osmdesátých
let.
160)Tamtéž; SOkA Rakovník, f. AMNS, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí rady města 1919-1925, zápis ze 17. 3. 1923.
162)Tamtéž.
163)Tamtéž.
164)Ústní vzpomínky pamětníků.
115
O konci Ladislava Koňase toho opět mnoho nevíme. Majitel bydlel v Praze-Dolní
Liboci, do Strašecí tak musel dojíždět. Firmu však zadlužil u Spořitelny městské v Novém
Strašecí a provoz velkého domu neudržel. Spořitelna dosáhla u okresního soudu exekučního řízení a Koňasův majetek i se zařízenou strojařskou dílnou šel do nucené dražby,
která proběhla 30. června 1934. Odhadní cena se vyšplhala na 169 520 korun 40 haléřů
a soud přiřkl spořitelně majetek za 113 014 korun. Tuto částku pak rozvrhl i mezi další
věřitele, k nimž patřily Okresní nemocenská pojišťovna a novostrašecký berní úřad.165)
Dům tedy získala do svého majetku městská spořitelna, které bylo zapsáno vlastnické
právo 31. července 1934.166) Je jisté, že objekt chátral a nikdo se příliš nestaral o jeho zajištění. Činnost strojařské firmy L. Koňase se patrně zastavila.
Poslední léta bývalé Koňasovny
Provoz rozsáhlého statku již byl dávnou minulostí, dům byl zbaven zemědělsky
využívaných polí a luk a sloužil pro nájemníky, v obchodě a ve dvoře se střídali živnostníci. Na vzhledu a úpravnosti sto padesát let starého objektu to samozřejmě nepřidalo.
V letech 1937 a 1938 byly odprodány poslední pozemky, které ke gruntu náležely. Dne
24. října 1938 koupil dům Josef Braný, o němž opět nevíme nic určitého. Letmá zpráva
jen hovoří, že přijel z „Ameriky“, avšak nemůžeme k tomu nic sdělit.167) V dubnu 1939
oznámil Braný na městský úřad, že hodlá upravit terén před budovou a usnadnit tím
vjezd do domu a svést odpad dešťové vody ze dvora do silničního kanálu.168) Z toho je
stále třeba usuzovat, že chodník před domem nebyl a okolí objektu zůstávalo neupraveno, jak také svědčí dobové fotografie Havlíčkovy ulice.
Na počátku čtyřicátých let si ve dvoře otevřel zámečnickou dílnu Gustav Musil a orientoval se na opravy motorových vozidel.169) Využil tak zařízení instalované a provozované L. Koňasem. V domě však nebydlel, do své dílny docházel z Pražské ulice (dnes ul.
ČSA). Lze předpokládat, že v čísle popisném 80 žil tehdy majitel Josef Braný, a dále víme
o nájemnících, uvedeném Josefu Cílovi s rodinou a o pokladníku městského úřadu Karlu
Horákovi, jenž tu bydlel se svou ženou a synem.170)
V roce 1954 kupuje dům rodina Kozlíkova, vlastnické právo bylo dne 29. 3. t. r. zapsáno na jméno Jaroslav Kozlík.171) Majitel musel v roce 1960 čelit pokusu o znárodnění svého domu čp. 80 a celé parcely číslo 100/1, protože dvůr domu byl využíván jako skladovací prostora pro zemědělské produkty. Prvního prosince 1960 však ministerstvo potravinářského průmyslu vydalo výměr, kterým uvedenou nemovitost ze znárodňovacího
procesu vyňalo a ponechalo ji dosavadnímu vlastníkovi. Výměr však Kozlíkovi nařizoval, že své nádvoří a sýpku musí bezplatně poskytnout Krajskému výkupnímu podniku
Praha k manipulaci se zbožím a k umístění mechanizačních a jiných zařízení. Zmíněnou
sýpku, umístěnou v prvním patře zadní části domu, užívalo totiž v padesátých letech
Hospodářské družstvo skladištní a výrobní v N. Strašecí ke skladování obilí, čímž vznikly
165)SOkA Rakovník, f. Okresní soud Nové Strašecí, kart. E 1934, spis číslo E 281/34.
166)KP Rakovník.
167)KP Rakovník; Dějiny domu čp. 80, c. d. V této citované vzpomínkové práci je u Braného připojeno křestní jméno
Karel, v pozemkové knize však je zaneseno jméno Josef.
168)MÚ Nové Strašecí, spisovna stavebního úřadu, složka Dům čp. 80.
169)Žádost podal Musil 17. 5. 1939, jednání o tom probíhalo v lednu 1940 (tamtéž). Pamětníci nám potvrdili, že
Gustav Musil za druhé světové války ve dvoře autodílnu skutečně provozoval.
170)Ústní vzpomínky pamětníků.
171)KP Rakovník.
116
Koňasovna v 70. letech 20. století s upravenou fasádou (SOkA Rakovník)
Demolice objektu v září 1985 (MMNS)
117
podmínky ke znárodnění. Kozlíka před ním zachránil malý rozměr sýpky – ministerstvo
dospělo k závěru, že stát dům čp. 80 nepotřebuje.172)
V roce 1966 Městský národní výbor v Novém Strašecí nařídil Jaroslavu Kozlíkovi
zajistit nezbytné opravy domu čp. 80. Považoval je za naléhavé vzhledem k tomu, že se
v domě nacházely čtyři byty a obchod se zeleninou a že objekt byl vzhledem ke svému
stáří ve značně zanedbaném stavu. Národní výbor požadoval zajistit žumpu, aby se z ní
nešířil zápach, opravit nebo zbořit balkon v průčelí a opravit vnější omítku. Během roku
začal úřad požadovat výměnu všech oken do ulice. Jaroslav Kozlík se k jednání na úřad
nedostavoval, a navíc prý zjišťoval u Okresního stavebního podniku ocenění domu, protože se jej pokoušel prodat. Stavební komise MěNV proto žádala odbor místního hospodářství ONV v Rakovníku, aby přidělil peníze na opravu domu, kterou by tak zajistilo
město. Nakonec se přece jen podařilo kontakt s Kozlíkem navázat a přimět jej k opravám
ve vlastní režii nejpozději do konce srpna 1966. Podle poznámky na protokolu pak byla
oprava provedena svépomocí do 9. září t. r.173) O její kvalitě si není třeba dělat iluze. Od
sedmdesátých let však na fotografiích vidíme upravenou fasádu, zbavenou ozdobných
prvků.
Dne 28. března 1967 Jaroslav Kozlík, který tehdy bydlel v Kolíně, dům prodal za
22 200 korun manželům Josefu a Věře Pelcovým.174) Nabyvatelé dříve bydleli v Pecínově
v rodinném domku čp. 90 a přišli o něj kvůli místní důlní těžbě, která si vyžádala demolici valné části Pecínova. O poslední fázi existence domu číslo popisné 80 toho opět příliš
nevíme. Objekt dále chátral, nemáme zprávy o tom, že by jej noví majitelé opravovali.
Josef Pelc zemřel v roce 1982 a podíl na nemovitosti po něm zdědila jeho manželka, která
se tak stala jedinou majitelkou.
V lednu 1983 vyňal městský národní výbor na žádost Věry Pelcové tři místnosti
v prvním poschodí z bytového fondu kvůli špatné hygieně. V domě byly podle zápisu prohnilé podlahy a stropní trámy napadla houba. Do domu zatékalo, což narušovalo nosnost trámů krovu. Město zamýšlelo v domě čp. 80 umístit podnik služeb a tyto
záležitosti projednávalo se Střediskem památkové péče, které po ohledání domu nemělo
proti umístění komunálních provozoven námitky s tím, že se nemá narušit památková
a architektonická hodnota stavby. Jednalo se především o průčelí, kterému dominoval
charakteristický balkonek.
Věra Pelcová dům číslo popisné 80 prodala 29. září 1983 městu, a to za 151 290 korun.
Městský národní výbor v Novém Strašecí se tak stal posledním majitelem sledované
usedlosti. Co se dělo v posledních letech před demolicí domu, nelze opět s jistotou zjistit. Obec tu zamýšlela umístit podnik služeb a za tím účelem vydala v listopadu 1984
demoliční výměr na kůlny a hospodářská stavení ve dvorech domů čp. 79 (ve vlastnictví
Okresního podniku služeb Rakovník) a čp. 80 s tím, že se v těchto objektech plánuje nová
výstavba. Je patrné, že po zboření kůlen ve dvoře bylo plánováno umístění podniku
služeb do stávajících domů čp. 79 a 80. Zpráva k demolici ještě hovoří o tom, že bude třeba na dvory vniknout zadní částí přes pozemek Alexandra Jelínka, neboť průčelní domy
do Havlíčkovy ulice pro nízký profil vrat neumožní vjezd těžké techniky. S demolicí
hlavních domů se tedy zjevně nepočítalo.
Již na jaře 1985 se ale situace změnila a padlo rozhodnutí o výstavbě nového Domu
služeb. Tím bylo rozhodnuto o demolici domů čp. 79 a 80. V dubnu zahájil městský
173)Tamtéž.
174)Kupní smlouva uložena: KP Rakovník.
118
Tento pohled na proluku po demolici domů čp. 79 a 80 se naskýtal téměř deset let; červen 1990 (foto
E. Volfová)
Dnešní pohled do Havlíčkovy ulice s domem čp. 1155; březen 2006 (foto J. Černý)
119
národní výbor správní řízení o odstranění těchto dvou staveb, v květnu vydal stavební úřad MěNV povolení k likvidaci obou domů, 18. července přijala příslušná opatření městská rada. Mělo být provedeno „odbydlení“ objektů, a od srpna se mohlo začít
s demoličními pracemi. Dne 28. srpna převzal protokolárně parcely Okresní stavební
podnik Rakovník za účelem zbourání objektů. Suť měla být odvezena na skládku ČLUZ
a zčásti na zavážku pod základy nové kotelny, která se tehdy stavěla u nového obchodního domu na náměstí. Zahájení prací naplánoval stavební podnik na 2. září a předpokládal jejich ukončení 15. října. Dne 16. prosince převzal městský národní výbor protokolárně staveniště zpět – demolice byla definitivně skončena. Lze konstatovat, že námi sledovaný dům byl zbořen během září 1985.175) Šlo asi o dvě stě padesát let staré stavení.
Z demolice se dochovala fotografie, na níž dominuje kolečkový bagr. Snímek nese
dataci ze září 1985, s čímž se shodují naše závěry. Přesné datum neznáme. Poslední fotografie domu jsou z dubna 1985 – vidíme na nich stržený balkonek, který je na předcházejících fotografiích z r. 1980 v havarijním stavu, a vystěhovaný obchod v levé části
průčelí.176)
Výstavba nového Domu služeb nebyla realizována, a tak na místě odstraněných
domů zela celou druhou polovinu osmdesátých let velká proluka, zakrytá přenosným
plechovým plotem. Parcely pomalu zarůstaly bezinkami. Teprve v první polovině devadesátých let se začalo se stavbou nového domu, dnešního čísla popisného 1155, který
opět zacelil průrvu mezi domy čp. 78 a 500. Byla vybagrována nová jáma a při tom
došlo k setření posledních pozůstatků po předchozí stavební činnosti, kterou jsme mohli
z písemných pramenů sledovat od konce 16. století.
III. Popis stavební podoby objektu před demolicí
Dům čp. 80 a jeho začlenění do půdorysu města
Nejstarší známý a dostupný mapový podklad, výše uvedená mapa tereziánského tzv.
prvního vojenského mapování, zachycuje západní okraj města, kde stával námi sledovaný dům, jen schematicky.177) Přesto je z plánu zřejmé, že uprostřed vnější strany boční
západní ulice stála rozložitá stavba na velké parcele, jedna z největších ve městě.
V pořadí druhým známým mapovým podkladem a z hlediska vypovídacího nejdůležitějším je mapa stabilního katastru města z roku 1841.178) Zachycuje půdorys domu
označeného čp. 80 s parcelou č. 100 v podobě, která se až na menší úpravy dochovala do
osmdesátých let 20. století. Parcela domu s přilehlou zahradou měla do té doby pravidelný obdélníkový, čtverci se blížící půdorys a rozkládala se na západním okraji města
v sousedství městské zdi. Ležela také nedaleko Rakovnické brány a vedle úzké cesty
nebo pěšiny za zdí.
Obdélník parcely je vymezený od jihovýchodu Havlíčkovou ulicí, od jihozápadu hranicí parcely sousedního domu čp. 79 (parc. č. 99) a od severovýchodu hranicí parcely
v řadě následujícího domu čp. 81 (parc. č. 101). Severozápadní stranou se domovní parcela přimykala k městské zdi, jejíž linie obtáčela půdorys městečka ve tvaru stlačeného
oválu již někdy od první poloviny 14. století.179)
175)Dokumentace k demolici je uložena: MÚ Nové Strašecí, spisovna úřadu, odbor investic, sl. Demolice.
176)MMNS, sbírka fotografií, sign. 98/88f, 105/88a, 134/88c.
177)K prvnímu vojenskému mapování viz pozn. 91.
178)SOkA Rakovník, kopie mapy stabilního katastru, Nové Strašecí, bez sign.
179)Nováková, Urbanisticko-historický…; Volfová, Nové poznatky…
120
Nové Strašecí roku 1841 – výřez z kopie mapy stabilního katastru města. Koňasovský dům čp. 80 s parcelou
č. 100 stojí v ulici na severozápadní straně města (poloha označena šipkou). Na originálu plánu je cca 15
drobných staveb hospodářského charakteru značeno žlutě, tj. obvodové zdivo bylo charakterizováno jako
převážně spalné, zejména dřevěné stavby
121
Fragment pozdně gotického opukového kamenného článku, pravá část okenního nadpraží (foto E. Volfová)
122
Do veřejného prostoru se domovní parcela č. 100 obracela svojí kratší, jihovýchodní stranou a sousedila zde s nálevkovitě se rozšiřujícím uličním prostorem dnešní
Havlíčkovy ulice. Ta měla patrně zejména komunikační funkci, čemuž nasvědčuje
dopravní schéma zachycené na první tereziánské mapě, kde je touto ulicí vedena silnice směřující od Prahy na západ, s odbočkou k Rakovníku nebo do Řevničova, a dále
směrem na Žatec nebo Doupov a Karlovy Vary. Předpokládáme, že Havlíčkova ulice,
přestože byla značně široká, nesloužila jako tržiště, neboť tuto funkci nepochybně plnil
sousední centrální prostor města – velké čtvercové náměstí o rozloze bezmála 1 ha.
Také nálevkovitý půdorys uvedené ulice nasvědčuje prvotní komunikační funkci.
V její nejširší, jižní části leží prostorná křižovatka s ulicemi ústícími do čtyř stran. Silnice
směřující jihovýchodním směrem pokračovala do Prahy, ulice vedoucí na východ ústila
na náměstí-tržiště (dnešní ul. V. Hálka). K západu pak odbočovala Rakovnická ulice
(dnešní Nádražní), na niž navazovala silnice na Rudu a do Rakovníka. Silnice shora od
Prahy pokračuje dále Karlovarskou (dříve Lounskou) ulicí k severozápadu a západu ven
z města. Havlíčkova ulice se dolů po svahu směrem k severu nápadně zužuje k další,
spodní křižovatce, kde odbočuje druhá spodní ulice k východu na náměstí (dnešní ul.
28. října).
Poloha stavby v široké frekventované ulici vedle náměstí mohla mít pro jejího vlastníka značný význam. Ve své době to byla jistě jedna z nejlépe umístěných městských
parcel. Jak výše uvedeno, domy si ve městě často pořizovaly šlechtické osoby nebo úředníci z řad drobné šlechty, kteří většinou spravovali více či méně vzdálené okolní statky
a pohybovali se mezi Prahou a příslušným panstvím. Dům ve městě pak používali k přenocování anebo k odpočinku na delší cestě.
Zástavba na parcele č. 100
Parcela domu čp. 80 je do ulice obrácená svojí přední stranou. Tato průčelní reprezentativní část parcely nebyla zastavěna po celé délce, ale podle stavu z roku 1841 zde stála
velká budova na jihovýchodní straně a ve svahu pod ní byla nezastavěná část patrně
s vjezdovou bránou. Nejníže stála na parcele menší stavba v sousedství spodního, severovýchodního nároží.
Zástavba pokračovala téměř po celém obvodu rozlehlé domovní parcely. Vznikala
jistě postupně a vyvíjela se. Za předním domem na jihovýchodní straně pokračovala
parcela jihozápadním směrem dozadu, kde při hranici stál menší hospodářský objekt
kolmo k domu a za ním velký objekt chlévů nebo stodola napříč parcelou, rovnoběžně
s přední uliční stavbou. Mezi oběma stavbami stály dva drobné přístavky, které mohly
v 19. století sloužit například jako ubikace pro sezónní zaměstnance.180)
Na jihozápadní straně, v zadní polovině parcely za příčně orientovanou stavbou, se
v rohu na pozemku čtvercového půdorysu rozprostírala zahrada. V protějším severozápadním rohu stála plošně největší stavba – patrně stodola. Severovýchodní hranice
parcely zůstala prakticky nezastavěná, jen v její přední třetině blíže k ulici stál drobný
dřevěný objekt, snad kůlna.181)
Popsaná situace zástavby prodělala směrem k současnosti řadu změn. Roku 1923 byl
v souvislosti s parcelací velkého statku, jak je uvedeno výše, zbořen druhý přední (menší) dům orientovaný do ulice, patrně stodola, který stál o něco níže na severovýchodní
straně. Nový majitel této části parcely zde vystavěl dům čp. 500, a to jak na místě men180)Jedná se o přístavek s pultovou střechou. Otisk po něm na dvorní fasádě předního domu je zmíněn níže.
181)Kopie mapy stabilního katastru.
123
šího objektu, tak na místě uvedené uličky do původního dvora. Novostavba tak zacelila
mezeru v této řadě domů.182)
Popis exteriéru domu – uliční průčelí
Největší část průčelní, jihovýchodní strany sledované parcely zaujímala stavba velkého domu, který se svojí velikostí i výstavností vymykal ostatní městské zástavbě.183)
Objekt byl vystavěn nad obdélníkovým půdorysem s podélnou osou orientovanou ve
směru jihozápad – severovýchod. Výrazně převládal délkový rozměr stavby, poměr
půdorysných stran – šířka ku délce – činil 1 : 2,5. Zastavěný prostor měl půdorysné rozměry přibližně 26 m x 10 m.184)
Dům stál ve svahu kolmo k vrstevnicím, terén klesal od jihozápadního nároží směrem
k severovýchodu. Převýšení na délku stavby činilo přibližně 1,2–1,4 m. Nadzemní stavba byla dvoupodlažní, dům kryla sedlová střecha neměnného tvaru.185) Výška střešního
hřebene i sklon rovin zůstávaly po celé délce stavby shodné. Na bocích stavbu vymezovaly štítové zdi, k jižní se přimykal sousední řadový patrový dům čp. 79. Z fotografie
parcely po demolici (pohled od jihovýchodu k severozápadu) je zřejmé, že severní štít
domu zakončovala polovalba.186) Objekt byl také podsklepen, zcela určitě jeho severní
polovina, o čemž svědčí trojice sklepních větracích otvorů, upravená v soklu pod okny
přízemí v severní polovině domu.
Uliční průčelí domu mělo symetrickou kompozici sedmiosové fasády, přičemž stavebník kladl důraz na prostřední vstupní osu. Uprostřed přízemí byl umístěn průjezdový portál, architekturu patra ještě obohacovala konkávně modelovaná hmota balkonu,
vymezená efektním zděným kuželkovým zábradlím. Otevřený balkon zpřístupňovaly
z dispozice patra dvoukřídlové dveře s atypicky tvarovanou špaletou. Fasádu obou podlaží v pravidelném rytmu členily plasticky vystupující lesénové rámy, jejichž profilaci
v přízemí podtrhovala štuková rustika.
Patro členily ve dříku hladké jednoduché pilastry s naznačenými patkami, jejichž
potlačenou profilaci způsobily zjednodušující opakované opravy. Naproti tomu profilace deskovitých hlavic zůstala snad zachována. Poměrně výrazně členily domovní průčelí i horizontály v podobě předstupujícího soklu, který se pohledově uplatňoval zejména
ve spodní, severní polovině. Následovala poměrně plochá, ale vysoká kordónová římsa a korunní římsa v podstřeší. Vedle velkolepě komponované prostřední osy domu
skýtala zajímavé pojetí také vnitřní výplňová fasádní pole, opatřená okenními otvory.
Zatímco v přízemí byla jejich plasticita potlačena, omítka zůstala hladká a pohledový
akcent přejímaly lesény, zvýrazněné rustikou. Vnitřní fasádní pole zanechávala klidný
182)Nesporně zajímavý byl také menší sousední dům čp. 79, který stál vklíněný mezi Starou poštou (čp. 78)
a Koňasovnou. Patrový dům měl v přízemí vlevo velký průjezdový otvor s rovným nadpražím a v jeho sousedství vpravo dvojici oken. Patro prosvětlovala tři menší okna a celek stavby završovala sedlová střecha se
hřebenem rovnoběžným s ulicí. Na pohled dům svým vzhledem na sebe nijak neupozorňoval, nevybočoval
z průměru. Velmi zajímavá byla jeho domovní dispozice i celkově archaické uspořádání. Přízemí vedle průjezdu vyplňovala velká obytná místnost, přístupná přes úzkou, do „L“ zalomenou chodbu. Do patra nevedlo
schodiště, ale bylo přístupné jen po žebříku ze dvora; jeho dispozice měla ještě komorový charakter.
183)Vzhledem k uvedeným skutečnostem a zjištěným historickým údajům lze uvažovat o označení panský dům.
184)Rozměry převedeny z mapy stabilního katastru.
185)To, že se tvar střešních rovin ani výškové proporce sedlové střechy neměnily na délku stavby, nasvědčuje
s velkou pravděpodobností tomu, že zejména druhé podlaží se střechou byly vystavěny v jedné stavební
etapě.
186)Viz fotografie na s. 119.
124
Uliční průčelí domu od východu až severovýchodu; foto po roce 1960 (MMNS)
Uliční průčelí sousedního domu čp. 79, který měl naprosto ojedinělé dispoziční řešení; 80. léta 20. st. (foto
E. Volfová)
125
hladký dojem, neboť je prolamovala pouze okna, jejichž ostění nezvýrazňovaly ani šambrány.
Štuková výzdoba patra domu skýtala podstatně bohatší řešení, pojaté jakoby negativně k úpravě přízemí. Zde dominovaly vnitřky fasádních polí, vyčleněných v pravidelném rytmu plochými pilastry. Všechny okenní otvory lemovaly mělce vystupující
šambrány, zvýrazněné stuhou s ušima a kapkou.187) Štukové šambrány se ve spodní části
napojovaly na plochou římsu, naznačenou vystupujícím obdélníkovým profilem, podloženým pod parapetem okna.
Zajímavé a ne zcela obvyklé řešení nabízely podokenní parapetní výplně, rozvinuté
pouze na šířku oken spolu se šambránami po stranách. Směrem odspodu stál na profilu
patrové římsy nízký plochý soklový nástavec, z něhož vyrůstaly dva boční hladké vertikální pásy, opticky navazující na boky šambrán. Pole uprostřed dělila na tři stejně velké
části deskovitá hladká plocha, z jejíž spodní hrany visela trojice kapek. Doprovázely ji
dva po obou stranách plasticky vystupující terče.
Zvláštní pozornost zasluhuje úprava okenních nik. Okna, jak už výše řečeno, pomáhala členit fasádní pole, tvořená rastrem lesénových rámů s pilastry. Obecně již ve druhé polovině 19. a ve 20. století uzavírala okenní otvory dvojitá okna, případně nověji
okna špaletové konstrukce. Ve starším období měl dům pouze okna jednoduchá vnitřní,
zasazená za špaletou.188) Vnitřní okna Koňasovny měla dvoukřídlovou v ose půlenou
konstrukci s dovnitř otvíravými křídly.
Z důvodů lepší tepelné pohody uvnitř objektu se kolem poloviny 19. století před stávající vnitřní okna předřazovala nová okna vnější, která už měla křídla otvíravá ven.
Dochované fotografie domu nás přesvědčují o tom, že průčelní okna také prošla ve své
době obvyklou zdvojovací úpravou. Vnější okna novější konstrukce členil ve dvou třetinách výšky vodorovný poutec, okna ve spodní i v horní polovině byla dvoukřídlová,
nečleněná na menší tabulky. Tato úprava oken se také dochovala až do závěru existence
stavby na uliční fasádě, nepoškozena novějšími zásahy.
Vjezdový portál s balkonem
Z kompozice uličního průčelí stavby vybočovala prostorově i náročností svého provedení střední část v přízemí s vjezdovým portálem. V patře ji pak završovalo efektní
krajkoví kuželkového zábradlí. Průjezdový portál v nice pod balkonem měl obvyklý
široký vjezdový otvor, zaklenutý valenou klenbou tvaru nepatrně horizontálně stlačeného oválu. Konkávně tvarovaná předstupující nika portálu končila na horní úrovni
kordónové římsy, kde v její půdorysné stopě pokračovalo zábradlí, vyzděné z cihelných
kuželek.
Provzdušněný prolamovaný povrch omítaného zábradlí tvořil pohledovou korunu,
kterou vrcholila kompozice portálu a gradovala i celá stavba. Prostor velikostí skromného balkonu zpřístupňoval dveřní otvor v ose obvodové zdi z patra domu dvoukřídlovými dveřmi. Atypické bylo také řešení nadpraží dveřního otvoru. Záklenek měl zvonco-
187)Podobnou úpravu má v N. Strašecí kamenné ostění západního vstupního portálu kaple sv. Isidora, datované
do roku 1711. Obdobně řešený kamenný portálek stál do roku 2005 ve dvoře strašecké fary. Při úklidu byl
rozebrán a uskladněn.
188)Provedení okenních výplní je velmi dobře čitelné z dochovaných fotografií. Pozdější doplnění o vnější okna
je typické zejména pro stavitelství 18. a 19. století.
126
Část uličního průčelí domu s upravenou fasádou a nepůvodními balkonovými dveřmi. V přízemí průjezd,
v patře balkon zdobený balustrádou; foto po roce 1980 (MMNS)
127
Dvorní průčelí domu čp. 80. Panoramatická fotografie sestavená z jednotlivě pořízených záběrů; září 1985
(foto E. Volfová)
vitý profil, vodorovně zalomený ve třetině výšky.189) Otvor lemovala plochá šambrána,
zvýrazněná na okraji stuhou.
Také průběh korunní římsy průčelí odrážel existenci prostředního atypického průčelního pole. Římsa se nad hlavicí pilastru středního pole zalamovala, jakoby zabíhala
dovnitř do hlubší niky, ale jen zdánlivě, neboť zdivo pod ní pokračovalo ve stejné, jen
nepatrně ustupující hloubce jako v okolních polích.
V dveřním otvoru v patře byly zasazeny dřevěné dvoukřídlové, dovnitř otvíravé dveře, jejichž křídla dělily vodorovné příčle na malé tabulky. Složitý tvar dveří se subtilně
profilovanou truhlářskou konstrukcí patrně vyžadoval po 150 letech užívání větší opravu. Místo ní však někdy po roce 1970 došlo k výměně za nepěkné typizovaně vyráběné
jednokřídlové dveře v masivním rámu s rovným nadpražím a velkým čtvercovým proskleným otvorem v horní polovině. Tento destruktivní zásah na velmi citlivém místě
poškodil vzhled celého průčelí, a zejména podtrhl žalostný stav tehdy již značně chátrajícího balkonu (viz foto na s. 127).
Jak jsme zmínili v historické části naší studie, ve dvacátých letech minulého století
zřídili majitelé domu v krajních dvou osách jižní strany průčelí prodejnu s vchodem
a výkladní skříní. Došlo ke vsazení představěného krámcového portálu dřevěné konstrukce. Vlevo měl dveře a vedle vpravo prosklenou výlohu. Shora označovala obchod
šikmo zavěšená vývěsní tabule. Oba otvory uzavírala stahovací plechová roleta.190)
189)Obdobné řešení okenních záklenků nabízejí z blízkého okolí například stavby kostela sv. Martina v Olešné či
kostel v Chyňavě u Berouna.
190)Po druhé světové válce až do demolice zde sídlila prodejna zeleniny, ve které později zajišťovala prodej
rodina Mentlíkova.
128
Barevnost uliční fasády
Historická škála barevnosti uličního průčelí stavby, na novostrašecký průměr až
bohatě zdobeného, nám provždy zůstane utajena. Ze vzpomínek pamětníků se dozvíme o jednobarevné, šedě okrové fasádě, a to z doby před zánikem stavby. Vrstva opakovaných nátěrů, zřejmá při podrobné prohlídce černobílých fotografií, může jen stěží
přinést nějakou novou informaci. Nepochybně tu byla celá škála okrových odstínů, ale
jistě i světle červená v ploše, nebo naopak výrazná terakota na povrchu aktivních (vystupujících) článků.
Z pohlednice pořízené na počátku 20. století je zřejmé, že průčelí bylo dvoubarevné.
Vedle hladkých pasivních ploch, opatřených vápenným nátěrem světlého odstínu, se na
fasádě uplatňoval ještě tmavší odstín na přízemních lesénových rámech s hrubou omítkou na líci štukové bosáže.
Na srovnatelných stavbách jsou většinou dochovány až desítky vápenných nátěrů,
tvořících konzervu informací. Z ní je možné přečíst i s odstupem několika staletí, jakým
vývojem stavba procházela, jak se měnil její „kabát“, jaká byla právě „móda“, jakou
barevnou úpravu to které časové období právě upřednostňovalo.
Dvorní průčelí domu
Dochovaná podoba dvorního průčelí v podstatě skladebně odpovídala uličnímu.
Obracelo se do dvora na návětrnou severozápadní stranu s okenními otvory spíše
menší velikosti. Dvorní fasáda měla podobnou sedmiosovou kompozici s průjezdem
uprostřed. Její jednodušší stavební úprava odpovídala významem druhořadé domovní
129
Střední část dvorního průčelí domu čp. 80 s průjezdovým otvorem; září 1985 (foto E. Volfová)
fasádě.191) Poslední podoba fasády, pojatá prakticky jednotným způsobem, se zachovala
v celé délce průčelí.
Korunní římsa měla jednoduchý fabionový profil, čtvrtkruh fabionu podkládal zdola
malý nízký obloun. Průčelí bylo hladce omítnuté bez vyznačené patrové římsy, pouze
polohu okenních otvorů zvýrazňovaly jednoduché šambrány – ploché pasparty lemující
dokola čtvero stran otvoru.
Plochu fasády opticky dělil otvor průjezdu, zaklenutý uprostřed valenou klenbou
půlkruhového profilu. Špaletu otvoru zvýrazňovala zvenčí plochá předstupující, poměrně široká šambrána. Levou, severní stojku portálu snad původně opticky podtrhoval
vystupující vertikální omítkový pás, který mohl pokračovat svisle až nahoru pod římsu,
jak dedukujeme z fotografie. Detailní řešení však není dostatečně čitelné, aby z něj bylo
možné vyvozovat určitější závěry.
Polohu prostřední osy průjezdového portálu fixovalo v patře staré původní okno.
Podle povrchu zdiva v místech opadané omítky v jeho parapetu je zřejmé, že šlo původně o dveřní otvor, neboť jeho parapetní část vyplňovala zazdívka z druhotně naplocho
kladených cihel v běhounové vazbě. Z úpravy parapetu otvoru je možné odvodit, že
býval dveřním a ústil snad na balkonek, který byl jistě jednodušší než protější uliční.
Stávající okenní otvor lemovala hladká nezdobená štuková šambrána. Okenní otvor tvaru výškového obdélníku uzavíralo ve vnějším líci zasazené dvoukřídlové ven otvíravé
191)Původní fasáda měla pravděpodobně náročnější podobu, ale postupnými úpravami docházelo k jejímu zjednodušení a dílčím změnám.
130
dřevěné desetitabulkové okno. Vnitřní okno není z dochované fotografie vidět, mohlo
být dokořán otevřené nebo i vysazené.
Okna levé, severní poloviny domu měla obdobnou úpravu, s vnitřními i vnějšími
deseti- a osmitabulkovými dvoukřídlovými okny. Okna vpravo v horní polovině fasády
měla také formát výškového obdélníku, možná o málo nižší než ta v druhé polovině.
Otvor zevnitř uzavírala stejná okna půlená (dvoukřídlová), desetitabulková. Vnější okna
ale měla jednodušší provedení s křídly půlenými a ven otvíravými, ale jen čtyřtabulkovými.
Všechny přízemní otvory měly novodobou úpravu, jejich parapetní část po vybourání sloužila po úpravě jako jednokřídlové dveře, případně posléze nefunkční otvor
vyplňovala zazdívka. Druhou osu vlevo okupovalo velké okno čtvercového formátu,
trojkřídlové a členěné poutcem, které sem zasadili při aktuálním zvětšení otvoru po první čtvrtině 20. století.
K dvornímu průčelí se v minulosti také připojovaly dodatečné přístavky. Dobře čitelný štítový otisk po odstraněné konstrukci nalezneme na fotografiích vpravo od okna
nad průjezdem. Negativ měl obdélníkový tvar a výšku shodnou se světlostí patra budovy. Budovu s přístavkem spojoval průchod velikosti jednokřídlových dveří, zaklenutý
nízkým segmentem.192) Vyložit tvar a funkci odstraněné konstrukce je dnes obtížné bez
znalosti vnitřní dispozice domu, lze pouze vyslovit hypotézu, že by se mohlo jednat
o záchod, který byl vynesený ven z líce obvodové zdi na způsob prevetu. Jednoduše lze
připodobnit přístavek jako krátkou pavlač, jelikož měla subtilní dřevěnou obvodovou
konstrukci. Její funkci ale již nelze jednoznačně určit.
Další přízemní přístavek na jihozápadní straně je zachycen jako celá stavba na mapě
z roku 1841,193) kde ho najdeme jako spojovací krček mezi předním domem a dvorní stavbou asi hospodářského charakteru, postavenou při jihozápadní hranici parcely. K jejímu
zboření došlo někdy počátkem 20. století, jelikož dvorní průčelí domu po jejím odstranění mohlo být ještě hladce omítnuto, což by pak v pozdější době asi už nepřicházelo
v úvahu. Z jediné zachované fotografie je zřejmé, že šlo o přízemní stavbu dvorního
křídla, postavenou kolmo k domu a zastřešenou pultovou střechou skloněnou do dvora.
Vnitřek měl plochostropou úpravu a s předním domem jej spojovaly jednokřídlové dveře, zřízené v krajní jižní domovní okenní ose.
Vnitřní dispozice stavby, její poznaná část
O vnitřním domovním uspořádání stavby toho víme bohužel velmi málo. Díky fotografiím pořízeným v průjezdu domu lze popsat alespoň hlavní přístupovou část domovní dispozice.194)
Objekt byl zvenku přístupný průjezdem, respektive vstupním klenutým průjezdovým portálem, uzavíratelným dvoukřídlovými těžkými dřevěnými vraty. Vrata byla
až do demolice zachovaná „původní“, asi dvě stě let stará, na lícové straně opatřená
klasicistně skládaným obkladem. Dvoukřídlová vrata se otvírala dovnitř a křídlo při
pohledu zvenku vpravo mělo v levé polovině výřez s brankou. Pohledová část vrat byla
shora pod záklenkem obložená dostředně kladenými prkénky v době vzniku oblíbeného „slunce“. Velká spodní část se dělila na čtvrtiny, kraje po stranách měly střechovitě
192)Viz fotografie dvorní fasády na s. 130.
193)Kopie mapy stabilního katastru.
194)Viz fotografie na s. 132.
131
Pohled na severní průjezdovou stěnu směrem ze dvora. Zleva přisvětlovací okno, vedle kamenný barokní
portál se stuhou a s uchy, dále vstupní otvor na domovní schodiště, vpravo obdélníkové otvory zakryté dvířky
do komínového tělesa a zcela vpravo zazděný dveřní otvor. Nahoře plochostropý podhled průjezdu; září 1985
(složeno ze dvou snímků, foto E. Volfová)
šikmou skladbu prkének a uprostřed vodorovnou. Druhá čtvrtina vpravo byla upravena
jako výřez s otvíravou vstupní brankou.
Plochostropý vnitřní prostor průjezdu završoval dřevěný trámový nebo povalový
strop, který byl zespodu omítnutý a natřený vápenným nátěrem. Poslední výmalba byla
v celé ploše jednobarevná – bílá.
Průjezdem se zvenčí procházelo dovnitř do domu. Pozornost návštěvníka upoutával
nápadně vysoký otvor uprostřed průjezdové stěny vpravo. Byl o polovinu vyšší než
ostatní dveřní otvory a vstupovalo se jím na schodiště a dále do patra budovy. Otvor
završovala půlkruhová valená klenba a původně jej uzavíraly dveře. Ty byly ale v době
prohlídky v osmdesátých letech již odstraněné.
Nástup na schodiště začínal již v prostoru průjezdu spodními dvěma stupni schodišťového ramene. Za otvorem na schody po levé straně stálo dveřní kamenné ostění
barokního tvaru s uchy a kapkou. Otvor zavíraly jednokřídlové dřevěné, dovnitř otvíravé dveře. Ve stejné stěně napravo vedle otvoru ke schodům býval původně podle stop
na omítce ještě jeden dveřní otvor, ale průchodu bránila letitá omítaná zazdívka. Ve stejné stěně mezi zazděnými dveřmi a otvorem ke schodům zela ještě dvojice malých otvorů
132
nad sebou ve spodní soklové části, která patřila otopnému systému stavby a sloužila
jako přikládací otvor do kamen a čisticí komínová dvířka.
Pokud jsme prošli klenutým otvorem z průjezdu na schodiště, ocitli jsme se v prostoru vymezeném třemi obvodovými stěnami. Konstrukce tříramenného schodiště měla
vznosnou palácovou úpravu, i když jednotlivá ramena měla poměrně skromnou šířku.
Podobnou konstrukci schodiště skrývá doposud budova novostrašecké radnice čp. 189
(dnes ZUŠ). Schodišťový prostor je tu ale přímo prosvětlen dvojicí oken do náměstí, což
z dispozičního hlediska nebylo v Koňasovně možné. Střední nosné vřeteno schodiště
vynášela dvojice masivních zděných pilířů, mezi nimiž výplně zábradlí tvořily zděné, na
povrchu omítané kuželky, podobné jako na zábradlí balkonu nad vraty průjezdu.195)
Podobně jako spoluautorka vzpomíná na vnitřní prostory domu také ak. mal.
František Skála. Procházel spolu se svým synem celý rozlehlý objekt a v paměti se jim
dodnes vybavují prostory schodiště, chodeb i celé jednotlivé místnosti. Vzpomínají na
bohatě vyřezávané barokní dřevěné dveřní zárubně některých místností, na neporušené
parkety sálu v patře a na zachovalé prkenné podlahy s nápadně velkou šířkou jednotlivých prken, dosahující 60 až 70 cm.196)
Nález kamenného fragmentu stavebního prvku ze 16. století
O stavební podobě předcházejících domů, které v minulosti stály na místě Koňasovny,
bychom dnes téměř nic nevěděli, nebýt nálezu fragmentu kamenného ostění, k němuž
došlo v době demolice (či krátce po ní) v říjnu 1985.197) Fragment kamenicky opracovaného stavebního článku je zhotoven z kvádru velmi kvalitní stejnorodé opuky a má velikost
36 x 16 x 25 cm. Levá, větší část prvku je odlomena a nepochybně byla také použita jako
stavební kámen ve zdivu, podobně jako nalezený kus. Záměrně ledabyle odlomená část
ostění, druhotně použitá ve zdivu jako prostý kámen, je částí okenního nebo dveřního
nadpraží, a to jeho pravý horní roh. Jeho celková délka ale není a ani nemůže být známa,
lze ji vzhledem k proporcím zbývající části jen odhadovat. Spodní rovina fragmentu (viz
foto a kresba) je zjevně hladce opracovaná a sloužila jako úložná.
Značná šířka profilované části prvku a jeho vysoký reliéf, kamenicky velmi přesně
a čistě zhotovený, představují vysoký řemeslný i umělecký standard, který vybočuje
z chudých poměrů maloměsta. Nasvědčují také tomu, že kameník, který jej zhotovil, byl
jistě nadregionální úrovně. V celém městě se kromě zbytků gotických okenních kružeb
z farního kostela198) nedochoval žádný kamenný článek, který by s nálezem jakkoliv
korespondoval. Prakticky pro celé 16. a 17. století není znám z prostředí Nového Strašecí
žádný blíže datovatelný kamenný článek.
195)Více lze k domovní dispozici jen obtížně s jistotou sdělit. Nadzemní část jsem celou procházela, ale moji
pozornost už nic nadprůměrně zajímavého neupoutávalo. V patře jižní poloviny domu byla veliká plochostropá místnost, sál. Nenašla jsem tu stopy bohatší starší výzdoby ani malířské, ani štukové. V domě
nezůstala zachována ani kachlová kamna, ani krby. Zároveň je ale nutné zdůraznit, že statika domu nebyla
vážnějším způsobem narušena. Obvodové zdivo nebylo potrhané, stropy nebyly prohnilé nebo zjevně napadené dřevokaznými houbami. Uvnitř byly patrné jen stopy vandalství, vytlučená okna, úmyslně poškozené
povrchy konstrukcí podlah a dveří (pozn. E. V.).
196)Podle ústně sdělené vzpomínky.
197)Fragment opracovaného kamenného článku objevil Jiří Levý, který podrobně prohlížel proluku po zbouraném domě. Stavební suť, dřevo, tašky a zejména zdivo, tvořené hl. kamenem opukou, byly již odvezené na
skládku, jak uvádíme výše. V místě, kde stával dům, byla lžící bagru srovnaná plocha, sahající do výškové
úrovně sousedního chodníku, a ne hluboko pod ni. Přibližně v její horní polovině uprostřed se tvořila po
deštích louže a zde J. Levý opracovaný kamenný prvek nalezl. O svém objevu informoval spoluautorku této
studie E. Volfovou. V roce 2005, kdy se odstěhoval z N. Strašecí, jí kámen předal do opatrování.
198)Volfová, Nové poznatky…
133
Pro srovnání se můžeme
obrátit do nejbližšího okolí,
na Křivoklát, do Rakovníka,
Smečna, Slaného a Velvar, kde
se dochovala celá škála kamenických článků. Jejich porovnávání by ale předpokládalo
zpracování obsáhlé srovnávací
studie, jejíž výsledek by však
nepřinesl očekávané informace.
V blízkém okolí se totiž na stavbách ostění se shodnou nebo
velmi podobnou profilací nevyskytuje.199)
Výkres geometrického zaměření pozdně gotického opukového
Ze vzdálenější oblasti lze
kamenného článku – viz barevná příloha (E. Volfová)
uvést Litoměřice, kde na centrálním náměstí a v jeho blízkém okolí jsou vícepatrové domy, mající na průčelích
obdélníkové okenní otvory, jejichž ostění mají profilaci, která je srovnávanému fragmentu tvarově nejblíže. Podle informace ing. arch. Jana Veselého z památkového ústavu
pro střední Čechy se také v prostorách Sixtova domu v Dlouhé ulici na Starém Městě
pražském vyskytují opuková ostění velmi podobné profilace, ale tyto souvislosti zatím
nebyly blíže zkoumány.
Stáří popisovaného prvku lze zařadit do renesanční etapy výstavby domu. Připomeňme
zde, že v šedesátých letech šestnáctého století se podle dochovaných písemných pramenů započalo s výstavbou luxusního císařského domu v Novém Strašecí, jak uvádíme na
počátku naší studie. Uvedený stavební prvek, na místní poměry nadstandardní, by pak
jen potvrzoval naši hypotézu, že císařský dům, stavěný na čtyřech bývalých gruntech,
stál v místech pozdější Koňasovny. Až do dvacátého století tak měl rozlehlý dům největší dvůr ve městě a první zmínka o něm by se vztahovala k roku 1563.
Pokud bychom tuto hypotézu přijali, mohli bychom odvozovat další skutečnosti.
Například že vlašský zedník Jan Lukáš, který tu měl uvedeného roku velký dům začít
stavět, buď sám zhotovil i jeho kamenické články, nebo okenní ostění vytesal některý z jeho spolupracovníků.200) Profilace a vzhled našeho fragmentu ostění tomu všemu
napovídá. Časově jej lze zařadit nejdříve do první poloviny 16. století nebo do doby
pozdější.
Předpokládaná nejstarší podoba domu
Pro lepší představu, jak mohl asi ve druhé polovině 16. století náš dům s okny v kamenných profilovaných ostěních vypadat, se pokusíme na základě analogií rekonstruovat
jeho možnou podobu. Dům, zděný z místní opuky, byl přízemní a v obvodovém zdivu
směrem do ulice měl jeden anebo nejvýše dva velké okenní otvory obdélníkového tvaru
blížícího se čtverci. Okna mohla být členěna i kamenným křížem, se sloupkem uprostřed
199)Srv. např. Jesenský, Vít: Dokumentované pozůstatky bývalého domu čp. 132/I v Rakovníku. Památky středních Čech
11/2, 1997, s. 39-44. V článku publikovaná pískovcová ostění mají odlišnou profilaci i materiál než námi hledaný fragment.
200)Lukáš, kameník v Plzni, zemřel před r. 1574. Nelze vyloučit, že se jedná o výše uvedeného stavitele domu
v Novém Strašecí (Vlček, Encyklopedie architektů…, s. 378).
134
a s vodorovným poutcem. V sousedství pak byl klenutý vjezdový kamenný portál, jehož
nadpraží mělo polokruhový tvar.
Střecha domu měla nepochybně sedlový tvar se hřebenem orientovaným rovnoběžně
se směrem sousední ulice. Opačná kolmá orientace je nepravděpodobná, s ohledem na
velikost parcely, dostatek místa a převážně zemědělský charakter města.201) Dvorní část
stavby mohla být tvarově i materiálově chudší, mohla být provedena např. s dřevohlinitými stěnami, jak dokládají časté nálezy vypálené mazaniny v místě. Stavba vzala za své,
jak jsme uvedli, v době třicetileté války.
Z dostupných historických pramenů jsme se dozvěděli, že barokní novostavba mohla na spáleništi staršího domu vzniknout v první třetině 18. století. Možná se na stavbě podílel i zmíněný zednický mistr Domeniko Spineta,202) který vlastnil protější dům
v dnešní Havlíčkově ulici a pracoval téměř ve stejné době na přestavbě zámku ve Mšeci.
Přímé důkazy o jeho fyzické přítomnosti na naší parcele sice nemáme, vnímáme však
jako málo pravděpodobné, že by zručný místní řemeslník, prakticky soused, nebyl k jistě prestižní stavbě přizván.
S velkou pravděpodobností vznikla barokní novostavba v jedné etapě už jako patrový dům s průjezdem a balkonem (parádním uličním a chudším dvorním) v podobě,
v jaké přetrvala do pozdního 20. století. Pouze sklepy pod severní částí domu mohly
pamatovat předchozí renesanční dům, ale to nám zůstane už provždy utajeno. Velký
patrový dům byl kvalitně postaven, neboť pozdější opravy lze vnímat jako dílčího, nikoliv zásadního charakteru.
Po roce 1820 pořídili majitelé krásná průjezdová vrata, zdobená dostředným obkladem „sluníček“ v duchu doznívajícího klasicismu. Okolo roku 1870 došlo ke zdvojení
oken, do líce fasády byla z důvodu lepší vnitřní pohody přidána vnější, ven otvíraná
křídla. Fasáda pak prošla větší úpravou někdy okolo roku 1900.
Ve dvacátém století měl dům už nejlepší období za sebou. Neblahá léta pro stavbu
započala jistě rozpadem velkého statku a chudnutím hospodářů. Objekt byl zčásti pronajímán jako byty, v přízemí na jižní straně vznikl krám, ve dvoře pracovala strojařská
dílna. Tato situace pokračovala i v poválečných letech. Mnozí obyvatelé města si určitě
ještě dnes pamatují prázdnotou zející obchod s bramborami a s několika bedničkami
jablek, cibule a kořenové zeleniny. Demolice celého domu začala v září 1985 snímáním
střešní krytiny a byla snad ve dvou dnech dokončena.
Základy nebo spíše stavební jáma pro tehdy již předpokládanou novostavbu byly
hloubeny vzápětí po demolici celého starého domu poté, co byl odvezen stavební rum
– ještě roku 1985. O tom, že by místo prohlédl archeolog, není nic známo. Archeologický
ústav AV ČR neregistruje žádnou zprávu vztahující se k této parcele a ke stavební činnosti na ní, a to ani z roku 1994, kdy došlo k dalším zemním pracím a k úpravám terénu
na staveništi pro současnou třípodlažní budovu.
IV. Na závěr…
Z pohledu našeho společného zájmu o osud stavebních památek lze místo závěru
položit několik otázek k zamyšlení. Především zda bylo nutné odstranit jednu z nej201)Například dům v Horažďovicích v Havlíčkově ul. 47 je přibližně o 150 let starší, ale dobře ilustruje možný předobraz námi zpodobňované stavby (Mencl, Václav: Lidová architektura v Československu. Praha 1980,
s. 157).
202)Vlček, Encyklopedie architektů…, s. 614-615. Je však možné, že v době výstavby Lužického domu již Spineta
nežil.
135
výstavnějších budov ve městě, proč se nemohla uskutečnit její oprava a jestli by dům
nepotkal stejně neblahý osud i dnes. Stavba, mající v regionálním měřítku pozoruhodné
architektonické kvality, nebyla nikdy evidována jako kulturní památka, avšak i kdyby se
tak stalo, uchránilo by ji to před demolicí? Stavební fond objektu byl sice celkově zanedbaný, ale zdaleka ne havarijní. Proti demolici tehdy marně intervenovali památkáři
spolu s několika místními občany. Před likvidací stavby nebyla ani pořízena dokumentace.
Na kdysi vznešený a výstavný koňasovský dům se v Novém Strašecí již zapomnělo.
Hodnota stavby však nebyla dosud důkladně zkoumána a zhodnocena. To bylo ex post
důvodem zpracování této studie.
136
Jan Krško
Podíl trampů na kulturním
dění Rakovníka za první
republiky
Úvod
V minulém čísle Rakovnického historického sborníku jsem publikoval krátkou studii
věnovanou dosud odbornou veřejností opomíjené otázce regionálního trampingu. Práce
se zabývala vznikem jedné z místních osad na počátku 30. let 20. století, a to Údolím
hříchu, ležícím na pravém břehu Berounky nedaleko obce Roztoky. Prezentace dosavadních poznatků k danému tématu se mezi jiným měla stát stimulem k diskuzi případných
pamětníků vedoucí k objevení dalších písemných a ústních pramenů. Obdobný cíl jsem
si rovněž stanovil v letošním příspěvku, který tentokrát nesleduje osudy trampů v lůně
nedotčené přírody, ale jejich kulturní projevy v městském prostředí Rakovníka v meziválečné době. Výběr problematiky vyplývá z podstatné skutečnosti, že se týká činnosti,
jež překračovala vlastní princip trampingu jako snahy oprostit se od svazujícího vlivu
civilizačních vymožeností. Naopak dané aktivity obohacovaly společenské klima v místech, odkud stoupenci tohoto životního stylu utíkali na svá víkendová dobrodružství.
Samotné dění v Rakovníku pak pochopitelně odráželo obdobné projevy trampů v jiných
městech republiky.1)
Problematika působení trampské umělecké tvorby v městském
prostředí
S rozmachem trampingu ve 20. letech minulého století se začala utvářet také jeho
kultura spjatá s originálním druhem hudby.2) Milovníci nezávislého toulání si večery
při táborácích zprvu zpestřovali lidovými písněmi či texty Karla Hašlera. Později za
ujaly u plápolajících ohňů důležité postavení překlady amerických šlágrů, které vesměs
vycházely z populárních westernů. Vedle těchto hudebních žánrů se však stále více
prosazovala vlastní trampská písnička. Obsahovala vše, co bylo trampům tak vzácné
a drahé, co vymezovalo jejich životní styl – toulání po nekonečných dálkách, připomínka
atmosféry Divokého západu, opěvování družného přátelství a pevných kamarádských
zásad.
1) Do sledovaného okruhu nepatří sportovní aktivity, které si zaslouží samostatnou pozornost.
2) Při zpracování hledisek trampské kultury vycházíme ze základní bibliografie zhodnocené v loňské studii
(Hurikán, Bob: Dějiny trampingu. Praha 1990; Kössl, Jiří – Waic, Marek: Český tramping 1918-1945. Praha 1992).
Klíčovou pomůcku však nalézáme v práci Jindřicha Mesznera, která vedle přehledu vývoje trampské umělecké tvorby obsahuje přesnou diskografii skladeb daného žánru (Meszner, Jindřich: Trampská písnička na standardních gramofonových deskách 1928-1943. Ústí nad Labem 1990).
137
První písně vznikaly přímo na osadách, sepisovaly se na obrácené straně kytary při
svitu táboráku, aby obohatily program právě probíhajícího potlachu. Ústní formou se
pak texty šířily od osady k osadě, a než našly své pevné místo v trampských zpěvnících,
měnily často jednotlivé sloky svou podobu. Pokud se v partě nacházelo více hudebně
nadaných kluků a děvčat, vytvářely se následně pěvecké sbory, které při setkání jednotlivých osad mezi sebou soutěžily. Pro zlepšení kvality vystoupení se pak členové
sboru scházeli ke zkouškám nejen na osadě, ale rovněž o všedních dnech ve městě, a to
mnohdy na veřejných místech, jako v klubovnách různých organizací či v hospodách.
Trampská písnička se tak dostávala ke sluchu širší veřejnosti.
Společnost na nový druh hudby reagovala s různými pocity, stejně jako na samotný
fakt rozmáhajícího se trampingu. Vedle odmítavých reakcí vnímajících tento žánr jako
pokleslé písně „kovbojských maškar“ se trampské texty pro svoji exotičnost a melodičnost staly velice oblíbené u nesčetných jedinců různého věku a postavení, které by jinak
ani ve snu nenapadlo měnit o víkendu komfort lidského příbytku za nepohodlí lesní
divočiny. Na vzrůstající popularitu trampské hudby začali ve druhé polovině 20. let
komerčně reagovat skladatelé šansonů a tvůrci různých kabaretních vystoupení, nicméně vyumělkovaný text nezískal mezi veřejností tak velké sympatie jako původní písně složené v atmosféře šumějících stromů. Ke slovu se proto dostávali vlastní trampští
autoři a osadní soubory.3)
Osmahlí muži v kostkovaných košilích se stále více objevovali na scénách kabaretů,
divadel, při koncertech a jiných kulturních chvílích. Pro trampy, pocházející vesměs ze
slabších sociálních vrstev, byla účast na těchto vystoupeních možností alespoň drobného
výdělku. Z tohoto důvodu nebrali příliš na zřetel varování některých svých kamarádů,
že trampská hudba vstupem do městského kulturního života ztratí své kouzlo a stane
se bezcenným kýčem. V nastalé inflaci trampských písniček pak mnohé z nich skutečně
postrádaly jakoukoli uměleckou úroveň, obsah díla se často omezoval na sentimentální
příběh z červené knihovny zasazený do exotického prostředí vzdálených zemí či osadního života. Není proto divu, že se trampská píseň stávala terčem umělecké kritiky, například ze strany oblíbeného souboru Kocourkovských učitelů.4)
Přes určité negativní jevy provázející vývoj trampské hudební tvorby na přelomu
dvacátých a třicátých let si však alespoň část textů udržela poměrně dobrou kvalitu.
Máme na mysli především produkci Jarka Mottla, Jardy Nováka, Jendy Kordy, Gézy
Včeličky, Jirky Voldána, Edy Fořta, Boba Hurikána atd. Z původních osadních sborů
se dokázali ve světě města prosadit hlavně Camp Boys, Song Club, Settlers Club, Dickey
Club Trio a později třeba Westmeni. Trampská pěvecká tělesa získávala popularitu nejen
vlastními koncerty, ale například i díky angažmá u Vlasty Buriana či v Osvobozeném
divadle. Celkovou situaci využil gramofonový průmysl a řada trampských interpretů
nahrává pro společnosti Ultraphon, Homocord, Supraphon a jiné.
Kulturní aktivity milovníků westernové romantiky se však neomezovaly jen na
samotnou trampskou píseň. Vedle již zmiňované účasti na scénách zavedených divadel
se trampové pokusili o vlastní jevištní dílo. Z iniciativy Jardy Nováka vzniká na jaře 1931
v Praze avantgardní trampské divadlo Zelený kruh, které přes jepičí život dalo řadě míst
naší vlasti impuls k tvorbě revue z prostředí víkendových toulek. V samotném hlavním
3) Hurikán, Dějiny…, s. 201-202; Kössl – Waic, Český…, s. 63-67; Meszner, Trampská…, s. I-II.
4) Jeden z Kocourkovských učitelů, Miroslav Zápal, pocházel z Rakovníka. S místními trampy nicméně s největší pravděpodobností nepřišel do styku, neboť v době působení skupiny již žil v Praze (Soukromá sbírka Ivo
Zápala, Kronika rodiny Zápalů; Meszner, Trampská…, s. 34).
138
městě sice existovala snaha navázat na činnost Zeleného kruhu, avšak místo divadelní
tvorby se dokázaly do společenského života trvaleji zapsat jen každoroční trampské
maškarní plesy, spojené s volbou nejkrásnější dívky Prahy. Přes určitou roztříštěnost
a mnohdy krátkodobost trampských kulturních podniků na rozmezí třetí a čtvrté dekády 20. století se v Praze leckdy objevila akce většího rozsahu. Za určitý vrchol lze v tomto ohledu považovat Trampský týden v Edenu, konaný od 29. června do 6. července 1931,
který již měl charakter hudebního a divadelního festivalu a v zásadě ukazoval směr pro
následující vývoj sledované problematiky.5)
Pronikání atmosféry svobodného táboření do jednotlivých kulturních sfér se nevyhnula ani filmová a literární tvorba. Zatímco první z nich, reprezentovaná povrchně
sentimentálními snímky Osada mladých snů a Dobrý tramp Bernášek, vyvolala u trampů
vesměs negativní reakce, s mnohem lepším pochopením se setkaly prózy Gézy Včeličky,
Otakara Batličky, Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady. Trampové v jejich pracích oceňovali
nejen reálnější pohled na podobu víkendových toulek přírodou, ale i satirický tón vůči
těm společenským kruhům, které uznávaly pouze organizovanou turistiku. Nemenší
ohlas pak měla v oblasti výtvarného umění tematická díla Zdeňka Buriana, tím spíše, že
on sám zcela propadl kouzlu nezávislého pobytu v přírodě.6)
Na počátku 30. let se tedy stále oblíbenější tramping dokázal v různých podobách
prosadit do našeho kulturního prostředí. Na této skutečnosti se bezpochyby přiživovali
jedinci, kteří chtěli sympatií k danému fenoménu využít ke komerčním účelům. Daleko
výrazněji se zde však projevily aktivity samotných trampů. K hlavním motivům patřila
vedle již zmíněné možnosti finanční odměny rovněž osobní nutnost vyjádřit pohled na
svět mimo prostředí osady a v neposlední řadě také přání vidět své kamarády z víkendů
i v pracovních dnech. Tyto lidské potřeby byly pochopitelně blízké všem trampům bez
ohledu na to, jak velké kulturní zázemí mělo jejich bydliště. Hudební, divadelní a jiné
podněty z Prahy proto nacházely v jednotlivých místech republiky u milovníků westernové romantiky bezprostřední odezvu a v různé míře se tito příznivci zapojovali do
formování trampské kultury v prostředí civilizace. Mezi mnohými se daného procesu
účastnili rovněž rakovničtí trampové.
Základní aspekty písemných a ústních informačních zdrojů
V úvodu článku o vzniku osady Údolí hříchu byla řešena otázka zhodnocení pramenné základny ke studiu dějin trampingu. V této souvislosti jsem se dotkl záležitosti
striktního nedostatku písemností a nutnosti překlenout tento problém využitím ústního
svědectví pamětníků. Tramping, stojící v protikladu k organizační svázanosti, postrádá
běžný spisový materiál spolků a případný badatel se musí spokojit s osobními či osadními zpěvníky a kronikami. Obdobně dokumenty zavedených turistických a mládežnických organizací nebo složek státní správy a samosprávy se vzhledem ke svéráznosti
trampingu zabývají tímto jevem vesměs marginálně.7)
Určitou výjimku však tvoří právě oblast kulturních aktivit trampů v místech jejich
bydliště. Na rozdíl od víkendového života zde totiž trampové vstupují do bezprostředního kontaktu se společenskou realitou se všemi jejími civilizačními vymoženostmi a sou5) Bob Hurikán ve své práci kvůli osobnímu antagonismu opomíjí roli některých trampských písničkářů, jako
například Gézy Včeličky (Hurikán, Dějiny…, s. 202-216 a 233-239; srv. Meszner, Trampská…).
6) Kössl – Waic, Český…, s. 31-32 a 67-68.
7) Více: Krško, Jan: Počátky trampské osady Údolí hříchu. RHS 6, 2005, s. 18-19.
139
časně byrokratickými omezeními. Zatímco program potlachů na osadách či v nejbližších
venkovských hospodách byl v praxi vnitřní věcí trampů, ve městě musel každý kulturní
podnik projít úředním schválením. Možnost konat přátelský večer, koncert, divadelní
představení atd. závisela na kladném postoji městské rady, která stanovila povolovací
poplatek a v případě výdělečných akcí odpovídající daň. Pokud délka zábavy překračovala policejní hodinu, vyžadoval se souhlas okresního úřadu. Tato administrativní formalita zajistila budoucím badatelům přesnou evidenci kulturních počinů. V městských
a okresních fondech může vedle vlastní žádosti dokreslovat záležitost rovněž plakát
a program slavnosti. Na druhou stranu se v celé úřední proceduře objevovalo vesměs
jen jméno organizátora akce, takže pokud trampové vystupovali na slavnosti pořádané
některým spolkem či zavedenou hudební skupinou, nelze jejich účast na podniku při
studiu daného pramene ověřit.8)
Kulturní činnost přívrženců volného táboření nicméně vzbuzovala zájem nejen orgánů státní správy a samosprávy. Mnohem více než v přírodě a ve vesnických hospodách
bdělo nad působením trampů pozorné oko místních redaktorů, dopisovatelů různých
zábavných a uměleckých časopisů nebo osvětových pracovníků. Tato skutečnost se
odrazila v regionálním a jiném tisku, což proti ostatním oblastem trampingu poskytuje
badateli širší informační základnu. Zvláštní kapitolu v problematice tvoří obsah fondů
kulturních spolků a osobností, jako například ochotníků, hudebních skupin, zpěváků
a skladatelů, kteří často s trampy na realizaci různých akcí spolupracovali a zaznamenali
ve svém materiálu o této události zprávu. Studium nicméně závisí na rozsahu dochovaných pozůstalostí, neboť mnoho hudebních těles a interpretů po sobě nezanechalo
prakticky žádnou písemnost. V této souvislosti stojí za pozornost, že ani v městském
prostředí nenalézáme mnoho informací o kontaktech organizovaných turistů a skautů
s trampy, což vycházelo již ze zmiňovaného vzájemného antagonismu.9)
Výčet pramenů doplňují písemnosti trampské provenience, především kroniky
a zpěvníky. Jejich základní charakteristikou se zabývám v příspěvku z minulého roku,
zde považuji za nutné zdůraznit především otázku originálních písní. Pokud se v těchto
materiálech objevují texty složené autory zpěvníků a kronik či jejich kamarády, lze téměř
s jistotou předpokládat prezentaci dané tvorby při některé ze společenských akcí. Celá
záležitost pak pochopitelně vnáší nové světlo do zhodnocení podílu místních nadšenců
na vývoji trampské kultury v celostátních souvislostech. Navíc kroniky mohou být pro
tuto oblast obohaceny dalšími specifickými typy jako pamětními knihami osadních sborů nebo zápisníky z přátelských sezení konaných trampy o všedních dnech v městských
hostincích atd.10)
Významnou část obsahu kronik tvoří vlepené snímky, které se dochovaly v rámci různých sbírek také samostatně. Pro naše téma se neomezujeme jen na pozůstalosti trampů,
ale musíme projít fotodokumentaci všech společenských organizací a kulturních činitelů
dané lokality. Obdobný záběr rovněž vyplývá z vyhledávání pozvánek, plakátů a programů jednotlivých akcí. Vlastní trampské výtvory, tzv. zvadla, obsahují kromě samotné
informace o slavnosti také specifické kresby a malby z prostředí víkendového pobytu na
8) V případě časové nouze převzal zodpovědnost při schválení akce osobně starosta. Pro Rakovník obsahuje
okresní fond daný materiál pouze torzovitě (SOkA Rakovník, f. AMR, kart. č. 116; tamtéž, f. OkÚ Rakovník, kart.
č. 455).
9) Pro pochopení vztahu mezi mládežnickými a turistickými sdruženími a přívrženci nezávislého táboření nejlépe: Kössl – Waic, Český…, s. 38-42. V této souvislosti sice určité vazby můžeme sledovat, neboť někteří trampové vedli skautské oddíly, nicméně většina zainteresovaných vnímala vzájemné odlišnosti jako podstatné.
10) Krško, Počátky…, s. 18; Vinklát, Pavel Déčko: Kronika trampingu v Jizerských horách 1934-2004. Liberec 2004.
140
osadě nebo drsného života Divokého západu, opepřené komentáři v duchu kanadských
žertíků. Zvadla trampové používali i při organizování potlachu v přírodě, avšak zde byla
určena širší veřejnosti, a proto vesměs nechali aktéři původní předlohu rozmnožit v tiskárně. Tento fakt samozřejmě zvyšuje šanci, že se daná písemnost uchovala do dnešních
dnů. Za neméně důležité považujeme plakáty, pozvánky a programy kulturních počinů pořádaných za spoluúčasti trampů různými spolky a hudebními skupinami. Jedná
se o případy, kdy trampové vystoupení nezastřešovali, a tudíž se neobjevili v úřední
agendě města nebo okresu. Materiály zhotovené organizátorem akce se tak často stávají
jediným důkazem o podílu trampů na tom či onom podniku.11)
Přes širší základnu písemností zachycujících činnost trampů ve městě se ani zde badatel neobejde bez pomoci orální historie. Svědecké výpovědi se nicméně díky charakteru
problematiky zdaleka neomezují jen na přívržence nezávislého táboření. Alespoň část
kulturně zaangažovaných občanů se s fenoménem trampské umělecké tvorby musela
setkat a zaujala k ní postoj. Problémem však zůstává faktor času jak z hlediska délky lidského života, tak z hlediska aktuálního psychického a fyzického stavu pamětníků událostí. Teoreticky příznivá situace tak může při praktickém zjišťování ústních informačních zdrojů skončit mnohem hůře než při studiu jiných aspektů trampingu. Případná
úskalí se pochopitelně netýkají jen mluveného slova. Všech výše uvedených písemných
pramenů, včetně dokumentů z provenience státní správy a samosprávy, se mohl výrazně dotknout nejen zub času, ale především nevhodný zásah člověka. Výjimkou není
v tomto ohledu ani Rakovnicko.12)
Rakovničtí trampové
Ve druhé polovině 20. let minulého století již tramping nalezl své nesčetné stoupence nejen v Praze a v dalších významných aglomeracích, nýbrž i v menších městech.
Touha opustit bezpečí lidských příbytků a svobodně se toulat krajinou po vzoru amerických kovbojů se tak nevyhnula ani srdcím některých rakovnických kluků a děvčat.
O sobotním odpoledni tak mohli počestní občané spatřit v ulicích města nezvyklé postavy připomínající svým vzezřením „ostřílené pistolníky“ či „drsné mořské vlky pirátských šalup“, doprovázené slabšími polovičkami. Kroky těchto podivínů často mířily na
zdejší nádraží, aby se „ocelovým ořem“ přepravili do temných křivoklátských hvozdů.
Mnozí z trampů však pro nedostatek peněz zamířili do týchž koutů po svých.
Na přelomu dvacátých a třicátých let vyhledávala drtivá většina rakovnických trampů táboření podél Berounky nad obcí Roztoky. Na levém břehu zaujímaly významné
postavení písčitý plácek v lokalitě nazývané Višnová a louky pod Kněžskou skálou a v blízkosti hostince Annamo u Nezabudic. Pravá strana probudila zájem trampů hlavně v místech kolem ústí a toku potoka Klucná a stráně pod Branovem. Někteří nadšenci víkendové romantiky nicméně upřednostňovali lesy severně od Rakovníka nedaleko zbytků
hradu Hlavačov. Na svých oblíbených „flecích“ postupně zakládali jednotlivé osady
a noci trávené pod stanem či přímo pod hvězdnatým nebem zaměňovali s pohodlnějším
prostředím trampských chat.
Všechny osady rakovnických trampů udržovaly družné vztahy nejen mezi sebou, ale
rovněž s kamarády ze sousedních měst. Nejtěsnější vazby měly ke kladenským trampům.
Vždyť tito stoupenci nezávislého táboření jezdili ze svého hornického města do samé11) Při studiu v archivech rozhodně nelze opomenout samostatné sbírky plakátů a fotografií.
12) Krško, Počátky…, s. 18-20.
141
ho sousedství rakovnických osad. Máme na mysli levý břeh Berounky pod Roztokami
u obce Častonice a dále svahy kolem Zbečna. Druhé centrum kladenského trampingu se
nacházelo několik kilometrů od Berounky, v malebném údolí říčky Klíčavy. Přátelství
kladenských a rakovnických trampů se projevovalo při společných potlaších, kde členové jednotlivých osad vystupovali s hudební či jinou uměleckou tvorbou a vzájemně
se obohacovali o novinky z oblasti trampské kultury. Kromě spolupráce s kladenskými
kamarády existovaly vazby na pražské, berounské a rokycanské příznivce westernové romantiky, avšak stanovit alespoň základní rámec těchto kontaktů patří k úkolům
budoucího studia. V každém případě bylo výsledkem součinnosti rakovnických milovníků nezávislého táboření s jinými stoupenci tohoto životního stylu formování regionální trampské kultury a zlepšování její kvalitativní úrovně o podněty ze sousedních měst
či vlivem nejnovějších celostátních trendů.13)
Rakovničtí trampové nezískávali nové informace jen prostřednictvím svých přátel,
ale přímo z hromadných sdělovacích prostředků. Stále populárnější tramping měl již své
místo v celostátním i zdejším tisku a četné zprávy o daném fenoménu se týkaly umělecké tvorby. Nové trampské písně však zájemci poznávali rovněž při poslechu rádia či gramofonových desek. Navíc se dala běžně koupit řada trampských zpěvníků, publikovaná
jak díky finančnímu krytí renomovaných nakladatelství, tak ze skromných hmotných
možností osad a jejich sborů. Vedle podnětů z prostředí trampingu stimulovala kulturní aktivity přívrženců westernové romantiky také regionální umělecká tvorba různých
žánrů. Nejde ovšem jen o zohledňování vlivu těch hudebních skupin, které s trampy
na některých vystoupeních spolupracovaly. Společenské klima každého města se totiž
svými specifiky promítalo do místního kulturního života, a to se pochopitelně odrazilo
i v činnosti rakovnických trampů.14)
Hoši z USA
Kulturní prostředí Rakovníka na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století vytvářely různé spolky a hudební tělesa. Základní tón udávala prestižní sdružení
Divadelní ochotnická jednota Tyl, Pěvecko-hudební spolek a Rakovnická filharmonie, která mezi
sebou úzce spolupracovala při prezentaci klasické hudby, sborového zpěvu a dramatického umění. Dané žánry pak pěstovaly i pěvecké a divadelní odbory při různých
společenských organizacích, církvích a politických stranách. Výrazný podíl na uměleckém životě města měly rovněž četné soubory dechové hudby, jako například skupina
Ladislava Adámka a kapela Miloslava Hejla. Kromě dechovky však tato tělesa často
přejímala do svého repertoáru stále populárnější jazz. Snažila se tím konkurovat vlastním jazzovým kapelám, které v Rakovníku buď přímo vznikly, nebo zde alespoň často
13) Hurikán, Dějiny…, s. 125-126 a 163-165; Novák, Miroslav: Půl století s tebou, řeko milovaná. Rakovník 1995; rozhovor
s Miroslavem Novákem /naroz. 1919/ z 2. února 2000; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. /naroz. 1943/ z 28. června 2004;
rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Boženou Chmelerovou
/naroz. 1918/ z 6. prosince 1999; rozhovor s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/ ze 14. února 2000.
14) Meszner, Trampská…, s. I-V.
142
hostovaly. Z domácích skupin si sympatie veřejnosti získaly především Jazz-band a Melodians.15)
Pestrou mozaiku rakovnické kultury začala doplňovat trampská tvorba, přičemž její
první projevy vycházely z potřeby častých kontaktů mezi stoupenci svobodného táboření. Hudebně nadaní příslušníci jednotlivých osad se od počátku třicátých let scházeli
ve městě v různých hostincích, aby si společně pro radost za doprovodu kytar a harmoniky zazpívali nějakou píseň s nádechem romantiky nekonečných dálek. Kluci se
záhy dokázali sehrát a předvést osazenstvu lokálu pěkné vystoupení, a tak se rozhodli vytvořit vlastní trampskou kapelu. S ohledem na složení tělesa jí dali název Spojené
trampské osady. Příliš fádní pojmenování se snažili kompenzovat při stanovení zkratky
skupiny, kdy místo počátečných písmen vybrali slovo zdůrazňující jak ideu sjednocení,
tak atmosféru Divokého západu, a to USA. Při volbě zkratky však nehrál roli jen obdiv
k westernovému dobrodružství jako takovému, ale rovněž nadšení z kulturního počinu
pražských trampů.16)
V rámci úsilí o trampskou dramatickou tvorbu vzniká v hlavním městě na jaře roku
1931 avantgardní divadlo Zelený kruh. Nová scéna se mezi jiným prezentovala revuí
s názvem Hoši z USA, kde zazněla stejnojmenná píseň z pera Jardy Nováka a Josefa
Tesárka.17) S obsahem představení se seznámili také rakovničtí trampové, kteří na celou
Členové kapely Spojené trampské osady – Hoši z USA (soukromá sbírka)
15) Pěvecko-hudební spolek doplnil v roce 1931 na počest skladatele Vítězslava Nováka svůj název o jméno této
osobnosti. Základní informace k uměleckému životu prvorepublikového Rakovníka uvádějí: Mička, Ladislav:
Kulturní tvář Rakovnicka I. Rakovník 1976, s. 127-155; týž, Kulturní tvář Rakovnicka II. Rakovník 1979, s. 171-278;
Trejbal, Václav: Rakovničtí kapelníci a kapely v posledních sedmdesáti letech. VS 7, 1936, č. 4, s. 44-45; Fencl, František:
Historie pěvecko-hudebního spolku Vítězslav Novák v Rakovníku a Rakovnické opery I-II. Knihovna SOkA Rakovník,
sign. D 682 R, Rakovník 1987, strojopis; Teicherová, Milada: Rakovnická opera. Diplomová práce Historického ústavu
Jihočeské univerzity, České Budějovice 1971, strojopis.
16) Rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
17) Hurikán, Dějiny…, s. 206 a 235-236; Meszner, Trampská…, s. III a 51.
143
akci reagovali s nadšením, a tvořící se skupina Spojené trampské osady přijala Novákův
a Tesárkův výtvor jako svoji hymnu. Sami sebe pak členové kapely označovali často jako
Hochy z USA. Píseň natolik srostla s tímto hudebním tělesem, že ji rakovnická veřejnost
vnímala jako produkt místní tvorby.18) Zdejší trampové sice složili v období první republiky četné písně, jejich texty nicméně až na jeden případ v současné době neznáme.19)
Tuto výjimku tvoří nepříliš náročný popěvek o cestě na chatu Valencii v údolí Klucné
u Berounky, který se nachází v kronice šerifa tamní osady Karla Přibíka.20)
Příliš mnoho informací však nemáme ani k samotné činnosti Hochů z USA. Z písemností
se dochovala odpověď na žádost skupiny o povolení konat 17. října 1931 v Dělnickém
domě taneční zábavu. Městská rada dala k celé akci souhlas bez jakýkoliv námitek, což
lze chápat jako výraz poměrně klidných vztahů mezi trampy a ostatními rakovnickými
občany.21) Stejný závěr vyplývá ze svědectví pamětníků s tím, že jen velice malá část
zdejších obyvatel pohlížela na trampy s opovržením.22) K průběhu říjnové slavnosti ale
nejsou žádné zprávy. Vedle žádosti k městské radě dokládá existenci kapely zmiňovaná kronika Karla Přibíka, kde vepsanou Novákovu a Tesárkovu píseň doplňují kresby
postav majících na hrudi štítek ve tvaru rovnoramenného trojúhelníka s nadepsanou
zkratkou skupiny.23) Stejné značení se objevuje na skupinové fotografii kapely vlepené
do Přibíkovy kroniky. Těchto snímků se z různých pozůstalostí dochovalo několik kusů,
přičemž na rubu jednoho exempláře se nachází bez bližšího vysvětlení datace: podzim
1931–1932. Jde snad o dobu činnosti sboru? Tuto možnost v jistém směru potvrzují výpovědi pamětníků, že kvůli krátké existenci tělesa si z jeho aktivit téměř nic nepamatují.
Ať již byla skutečnost jakákoliv, jisté je, že se po roce 1932 Hoši z USA už nikde neobjevují.24)
Trampové na koupališti
K důvodům zániku skupiny nelze nic hodnověrného říci. Domněnky o případných
neshodách mezi rakovnickými trampy totiž pro tuto dobu nemají oporu v písemných
ani v ústních pramenech. Na druhou stranu právě od roku 1932 se ve městě objevuje
více menších trampských kapel, které s největší pravděpodobností vznikly po rozpadu Hochů z USA. Jepičí život nových těles nicméně znemožnil, aby po sobě zanechaly
podstatnější památku. Jejich existenci prakticky dokládají jen zprávy hovořící v obecné
rovině o činnosti a spolupráci místních trampských sborů. Součinnost těchto hudebních skupin se nejvíce projevila v rámci kulturních akcí spjatých s provozem městského
koupaliště. Již při jeho slavnostním otevření vystoupilo o sobotním večeru 11. června
1932 několik trampských kapel. Za svitu hvězd tehdy rakovničtí občané upírali z břehů
18) Rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
19) Svědecké výpovědi nám poskytují pouze přibližný obsah některých písní. Vše ostatní zapadlo v zapomnění
(Rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovor s Boženou Chmelerovou…; rozhovor s Marií Trejbalovou
/naroz. 1918/ z 30. ledna 2000).
20) Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie. Tento pramen jsem více přiblížil v předešlém článku: Krško, Počátky…, s. 22-23.
21) SOkA Rakovník, f. AMR, kniha 42, Zápisy o schůzích městské rady od 6. května 1931 do 30. října 1931, zápis z 10. října
1931; tamtéž, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď městské rady z 15.
října 1931.
22) Rozhovor s Miroslavem Novákem …; rozhovor s Boženou Chmelerovou …; rozhovor s Marií Trejbalovou z 15. února
2000.
23) Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
24) SOkA Rakovník, Sbírka fotografií, neuspořádáno.
144
nádrže své zraky na ostrůvek osvícený reflektory, odkud postavy v pruhovaných tričkách a námořnických čepicích opěvovaly nekonečné dálky, šumějící moře a drsný život
na pirátském škuneru.25)
Trampové zde účinkovali na žádost hudebního odboru Tělocvičné jednoty Sokol, který měl
celý koncert na starosti. Vzhledem k okolnosti, že se sokolskou hudbou hráli trampové
rovněž v dalších letech, vystupuje do popředí poměrně dobrá spolupráce kapel zcela
odlišných žánrů. Navíc organizovanost Sokola se příliš neztotožňovala s touhou trampů
po svobodném pobytu v přírodě. Přes danou skutečnost dokázali k sobě nositelé těchto
životních stylů najít lepší cestu než trampové k turistickým a skautským spolkům.26)
Spojnice mezi Sokolem a trampy leží samozřejmě v oblasti pozitivního přístupu ke
sportu, přičemž působení stoupenců víkendové romantiky v této oblasti není předmětem naší studie. Součinnost trampů s určitými sdruženími však nese rovněž tento
podtext, jak vyplývá z jiné kulturní akce konané na koupališti. Na 12. srpna 1934 zde
připravoval Plavecko-bruslařský klub Rakovník velkolepý karneval, koncipovaný jako lov
na lochnesskou příšeru. V programu byly vedle maškarního reje a různorodé hudební
produkce také plavecké závody a ukázka nefalšované námořní bitvy.27) V tomto ohledu
měli trampové značné zkušenosti, neboť osazenstvo některých osad kolem Berounky se
snažilo trávit víkendy v atmosféře života „mořských vlků“ a často pořádalo souboje na
pramicích, sledované s obdivem rakovnickými výletníky.28)
Vedení plaveckého klubu tak vědělo, kam se obrátit, a to tím spíše, že již dříve spolupracovalo s trampskými skupinami. Máme na mysli kabaretní představení zorganizované spolkem 28. července 1934 v Dělnickém domě, kde účinkovalo několik trampských
těles.29) Tyto kapely se zřejmě podílely na hudebním doprovodu karnevalu z 12. srpna,
třebaže na rozdíl od námořní bitvy zde účast trampů není z pramenů doložená. O týden
později však plavecký klub uspořádal obdobnou akci s názvem Dozvuky letního karnevalu
u jezera Loch Ness, v jejíž průběhu hrály uprostřed koupaliště na pramicích trampské soubory. Můžeme se tedy domnívat, že nechyběly ani na předešlé zábavě.30)
25) Tyršova městská plovárna v Rakovníku. RN 3, 17. června 1932, č. 25, s. 1; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna
2006.
26) V písemnostech Sokola se ale spolupráce s trampy neodrazila (SOkA Rakovník, f. Tělovýchovná jednota Sokol
Rakovník). K další součinnosti této organizace s přívrženci volného toulání po nekonečných dálkách viz
níže.
27) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Plavecko-bruslařského klubu na letní karneval 12. srpna 1934; tamtéž, f. Plavecko-bruslařský klub Rakovník, kart. č. 1, Posel od vody; Karneval a benátská noc. RN 5, 27. července 1934, č. 30, s. 3; Letní karneval. RN 5, 3. srpna 1934, č. 31, s. 4; Plavecko-bruslařský klub v Rakovníku. RN 5,
10. srpna 1934, č. 32, s. 4; Letní karneval. RN 5, 17. srpna 1934, č. 33, s. 4.
28) Rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovor s Boženou Chmelerovou …
29) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Plavecko-bruslařského klubu na kabaret 28. července
1934; tamtéž, f. Plavecko-bruslařský klub Rakovník, kart. č. 1, Posel od vody; Velký kabaret. RN 5, 27. července 1934,
č. 30, s. 3; Kabaret Plavecko-bruslařského klubu v Rakovníku. RN 5, 3. srpna 1934, č. 31, s. 3.
30) SOkA Rakovník, f. AMR, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď městské rady ze 17. srpna 1934; tamtéž, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Plavecko-bruslařského klubu na
Dozvuky letního karnevalu 19. srpna 1934; Dozvuky karnevalu. RN 5, 17. srpna 1934, č. 33, s. 4; rozhovor s Janem
Lukášem ze 17. srpna 2006.
145
Pozvání na akci pořádanou plaveckým klubem, kde rovněž účinkovala trampská hudební tělesa (SOkA
Rakovník)
Hudební skupina Oregon
Na obou srpnových podnicích plaveckého klubu se hlavní pozornost točila kolem
atrakcí spojených s figurínou lochnesské obludy. Loutku tohoto monstra zhotovil rakovnický sochař František Nonfried, který udržoval s místními stoupenci westernového
dobrodružství vřelé vztahy. Jedné z nejvýznamnějších Nonfriedových prací s názvem
Nezaměstnaný stál dokonce modelem dlouholetý tramp Josef Mates. Ten své víkendy
trávil na chatě Oregon v údolí potoka Klucná. Právě s osazenstvem dotyčné chaty je
spojena činnost trampské skupiny, jež na přelomu první a druhé poloviny třicátých let
zaujala v daném žánru v Rakovníku dominantní postavení. Kapela se jmenovala stejně
jako chata – Oregon – a vedle Matese v ní působili Karel Voborník, sestry Zděna a Růžena
Přibíkovy, Karel Truxa a Jiří Trejbal. Organizace zkoušek a koncertů pak závisela především na dvou posledně jmenovaných.31)
Nejstarší zpráva dokládající existenci souboru Oregon pochází z konce roku 1933.
V této době ještě v Rakovníku fungovalo několik menších trampských těles, která zřejmě vznikla rozpadem Hochů z USA. V průběhu následujícího roku se ale vytrácí zprávy
o jejich činnosti. Písemné prameny a svědectví pamětníků pak pro druhou polovinu třicátých let shodně hovoří již jen o působení Oregonu. První informace týkající se této kapely
se vztahuje k silvestrovské zábavě pořádané rakovnickým Sokolem. V bohatém progra31) Rozhovor s Miroslavem Novákem…; rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Marií Trejbalovou
z 30. ledna 2000. Základní údaje k Nonfriedově osobě: Mička, Kulturní tvář Rakovnicka I., s. 37-38.
146
mu střídavě účinkovala rázná sokolská hudba a skupina Oregon, zpívající o romantice
víkendových toulek. Přes odlišný charakter jednotlivých vystoupení se slavnost setkala
s příznivou odezvou obecenstva. Potvrdila tak skutečnost, že v zájmu obohacení kulturní sféry je možná spolupráce jedinců s rozdílným pohledem na život.32)
Výraznější zájem měli nicméně členové Oregonu na akcích, které nepůsobily po hudební stránce tak kontroverzním dojmem. V daném směru sehrály důležitou roli dobré vztahy mezi touto trampskou skupinou a populárním jazzovým orchestrem Melodians, vedeným Antonínem Bracherem. Pramenná základna poprvé hovoří o společném účinkování obou kapel na již zmiňovaném kabaretu plaveckého klubu z 28. července 1934. Oregon
zde sice vystupoval spolu s jinými trampskými tělesy, avšak tisk jmenoval výslovně
pouze tento soubor, což chápeme jako zhodnocení jeho kvalitativní úrovně.33)
Otázkou pak zůstává, zda červencové představení bylo skutečně nejstarší společnou
akcí Oregonu a Melodians. Někteří členové této jazzové skupiny totiž na pozvání trampů
několikrát přijeli do údolí Klucné. Kromě odpočinku uprostřed křivoklátských lesů se
pak hudebně podíleli na večerním potlachu.34) V této souvislosti však nelze říci, jestli
kapelníci z Melodians navštěvovali trampy v Klucné až po sblížení s Oregonem v Rakovníku, nebo se právě pod dojmem zdařilých potlachů v přírodě dohodli na společném
vystoupení ve městě. Další zprávy dokládající společný koncert obou těles pochází až
ze sklonku roku 1936. Hudební skupiny se tehdy 25. prosince setkaly na taneční zábavě
pořádané v Lidovém domě. Zakrátko poté využila oba soubory rakovnická pobočka
Unie řidičů automobilů v ČSR k silvestrovské zábavě a ke karnevalu konaném 2. ledna
Snímek jednoho ze společných koncertů Oregonu a Melodians (SOkA Rakovník)
32) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Tělocvičné jednoty Sokol v Rakovníku na silvestrovský
večer 31. prosince 1934; tamtéž, f. AMR, kniha 42, Zápisy o schůzích městské rady od 27. října 1933 do 21. prosince
1934, zápis z 29. prosince 1933; tamtéž, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116,
odpověď městské rady z 30. prosince 1933; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.
33) Kabaret Plavecko-bruslařského klubu v Rakovníku. RN 5, 3. srpna 1934, č. 31, s. 3.
34) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.
147
1937. Podle svědeckých výpovědí hrály Oregon a Melodians většinou po sobě v samostatných bodech programu. Pokud vystupovaly najednou, využíval se vesměs repertoár
trampské písně a opravdu jen ve výjimečných případech jazz.35)
Poměrně velká mezera mezi kabaretem v roce 1934 a taneční zábavou o dva roky později ukazuje pouze na stav pramenné základny. Melodians účinkovali v průběhu první
poloviny třicátých let na nesčetných kulturních počinech, na kterých mohli participovat
rovněž trampové. V propagačním materiálu či v úředním jednání kolem povolení akce se
však objevilo jen jméno známějšího jazzového orchestru. Pamětníci totiž hovoří o nepřerušené spolupráci mezi oběma skupinami s tím, že se týkala především zimních měsíců,
kdy členové Oregonu místo pobytu v přírodě zůstávali o víkendech raději doma.36)
Kontaktů mezi Oregonem a Melodians si povšiml také populární trampský písničkář
a spisovatel Josef Peterka, známý pod přezdívkou Bob Hurikán. Ten při sbírání materiálu pro svoji knihu o dějinách trampingu navštívil rovněž chaty v údolí Klucné. Seznámil
se zde s osadníky z Oregonu a později ve svém díle nejenže nešetřil chválou na jejich
hudební těleso, ale také upozornil na přátelství trampů s Melodians. V tomto ohledu pak
nelze vyloučit ani tu skutečnost, že se v Klucné Hurikán setkal přímo s členy této jazzové
skupiny. Hurikán patřil ke špičkám trampské umělecké tvorby a jeho názor měl mezi
veřejností svoji váhu.37)
Plakát z posledního známého vystoupení Oregonu (SOkA Rakovník)
35) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 3, plakát Karla Mayera k taneční zábavě 25. prosince 1936;
tamtéž, plakát Unie řidičů automobilů k silvestru 31. prosince 1936; tamtéž, plakát Unie řidičů automobilů k II. karnevalu 2. ledna 1937; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006; rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000;
rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000; Co se u nás chystá. RN 7, 24. prosinec 1936, č. 52, s. 3; Co se u nás
chystá. RN 8, 1. ledna 1937, č. 1, s. 2.
36) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.
37) Hurikán, Dějiny…, s. 126. K Hurikánově návštěvě Klucné více: Krško, Počátky…, s. 39.
148
Oregon spolupracoval s Melodians až do konce své existence. Poslední známou akcí
tohoto trampského souboru byl společný koncert s kamarády z jazzového tělesa konaný
20. března 1937 s názvem Velkolepé oslavení svátku Josefů a Pepiček. Krátce poté se jeden
z organizátorů Oregonu Jiří Trejbal oženil a odstěhoval se z Rakovníka. Kapela se s touto ztrátou patrně již nedokázala vyrovnat, neboť o ní již následně nejsou žádné zprávy. Rozpadem Oregonu došlo k utlumení kulturních aktivit trampů ve městě. V druhé
polovině třicátých let řada místních stoupenců nezávislého táboření vstupuje stejně jako
Trejbal v manželský stav a mnozí z nich pak osadní život zaměňují za klid rodinného krbu. Nová generace trampů se teprve profiluje a své místo ve společenském dění
v Rakovníku zaujímá výrazněji až v poválečném období.38)
Divadlo
Ačkoliv se Oregon prezentoval vesměs jen v oblasti hudby, jeden z jeho duchovních
vůdců Karel Truxa se věnoval rovněž dramatickému umění. Truxovo působení v Divadelní ochotnické jednotě Tyl nicméně až na jeden případ nemělo s trampingem nic společného. Tou výjimkou byla Truxova účast na sehrání díla Zdeňka Štěpánka Kamaráde,
kde jsi?39) Štěpánkova hra pojednává o síle družného přátelství, která přiměje hlavního
hrdinu, aby se vzdal své lásky, protože je ženou kamaráda. V jedné epizodě zde vystupují tři trampové, hodnotící svým specifickým slangem milenecký pár a jejich zánovní vůz.40) Vzhledem k okolnosti, že trampy dokážou nejlépe zahrát samotní přívrženci
tohoto životního stylu, svěřila ochotnická jednota tuto roli Karlu Truxovi. V představení
ale měli vystupovat tři trampové, a tak se Truxa obrátil na své kamarády z víkendových
toulek Richarda Falbra a Josefa Kubů.41) Podle pamětníků dokázali Truxa, Falbr a Kubů
vložit do svých rolí přirozenost a osobitý důvtip, jako by vůbec nestáli na jevišti, ale
právě vyráželi směrem k milované osadě.42) Ohlasy v tisku si však nejvíce všímaly hlavní
postavy, kterou sehrál samotný Zdeněk Štěpánek.43)
Celkově se tak tramping podílel na vývoji rakovnické divadelní tvorby pouze v náznacích. Kromě uvedené hry lze do dané oblasti snad zařadit již zmíněné sehrání námořní
bitvy na koupališti v srpnu 1934 a drobné skeče při hudebních vystoupeních trampských
kapel. S touto skutečností ale nekoresponduje bohatá dramatická činnost provozovaná
trampy přímo na osadách. V prvé řadě hovoříme o četných představeních na potlaších
v hostinci U Zíky, ležícím na pravém břehu Berounky nad Roztokami. Možná právě snaha o precizní sehrání divadelního díla na potlachu zabrala trampům tolik času, že jim již
nezbývaly síly na prezentaci ve městě.44)
38) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 3, plakát Velkolepé oslavení svátku Josefů a Pepiček 20. března
1937; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000.
39) SOkA Rakovník, f. DOJ Tyl Rakovník, kniha 5, zápisy ze schůzí 1929-1944. V tomto pramenu se s Truxovým jménem setkáváme především ve vlepených pozvánkách na představení, kde je uvedeno obsazení rolí.
40) Štěpánek, Zdeněk: Kamaráde, kde jsi? Praha 1936.
41) SOkA Rakovník, f. DOJ Tyl Rakovník, kniha 5, zápisy ze schůzí 1929-1944; tamtéž, programy a pozvánky na představení pořádaná DOJ Tyl, kart. č. 9.
42) Rozhovor s Miroslavem Novákem …; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.
43) Kamaráde, kde jsi? RN 8, 1. ledna 1937, č. 1, s. 4. Na rozdíl od následné recenze však tisk v pozvánkách na akci
zmínil také personální obsazení tří trampů (Divadelní ochotnická jednota Tyl. RN 7, 19. listopadu 1936, č. 47, s. 4;
Zdeněk Štěpánek. RN 7, 3. prosince 1936; č. 49, s. 5; Kamaráde, kde jsi? RN 7, 10. prosince 1936, č. 50, s. 4).
44) Na potlachu v hostinci U Zíků sklidilo velký úspěch především představení Lešetínského kováře od
Svatopluka Čecha (rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovor s Boženou Chmelerovou …; rozhovor
s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000).
149
Informativní leták o hereckém obsazení komedie „Kamaráde, kde jsi?“. Na letáku je podpis
Zdeňka Štěpánka a některých dalších účinkujících (SOkA Rakovník)
150
Poslední sbohem
Trampové vstupovali do společenského života města nejen v rovině zábavních podniků, ale angažovali se rovněž v záležitostech, které samy o sobě nepřinášely nikomu
radost. Konkrétně jde o vzpomínkové akce k uctění památky zesnulých kamarádů.
V září 1933 byl na své chatě u Berounky nedaleko Nezabudic zavražděn oblíbený rakovnický tramp Eduard Laiske. Pro zdejší milovníky svobodného táboření to znamenalo
velkou ztrátu a není divu, že se jich většina účastnila Laiskeho pohřbu. Při rozloučení se
svým zesnulým přítelem se rozhodli uspořádat na jeho počest večírek. Na akci pak plánovali zorganizovat sbírku, jejíž výtěžek chtěli předat Laiskeho rodičům, aby zhotovili
svému synovi důstojný náhrobek. Žádost trampů o povolení tohoto kulturního podniku na 29. října 1933 ale okresní správa zamítla, neboť termín jeho konání mohl působit
nevhodně v souvislosti s blízkostí státního svátku.
Večírek se proto uskutečnil až
4. listopadu za spolupráce s místní
pobočkou Federace proletářské tělovýchovy. Součinnost trampů s touto
prokomunistickou organizací vycházela nejen z politické angažovanosti
zemřelého, ale rovněž z názorové
orientace řady dalších rakovnických
trampů. Koneckonců tyto vazby jen
kopírovaly celostátní poměry a sociální postavení stoupenců westernové romantiky. Na listopadovém
vzpomínkovém setkání pak vystoupilo několik trampských kapel
a obecenstvu připomnělo oblíbené
Laiskeho písně.45)
Po druhé vyvstala před zdejšími
trampy povinnost doprovodit někoho ze svého kruhu na poslední cestu
již za necelý rok. V závěru května
1934 se totiž ve vodách Berounky
utopili Alois Vecka a Karel Novák.
Jejich kamarádi se rozhodli zapojit
do přípravy a průběhu samotného
pohřbu. V daný den pak ulicemi
Rakovníka kráčel průvod, ve kterém zemřelé nesli kluci z jednotZ pohřbu Aloise Vecky a Karla Nováka (SOkA Rakovník)
livých osad. Stejně jako většina
45) Na Laiskeho pohřbu promluvili místní představitelé komunistické strany (SOkA Rakovník, f. AMR, Povolování
slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď okresního úřadu 27. října 1933 a starosty
města 4. listopadu 1933; Vražda. RN 4, 29. září 1933, č. 39, s. 5; Zemřelí v Rakovníku. RN 4, 6. října 1933, č. 40, s. 4;
Komunistická strana. RN 4, 6. října 1933, č. 40, s. 5; Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů
Batalionů; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …).
Činnost Laiskeho a ostatních trampů ve Federaci proletářské tělovýchovy může stěží postihnout torzovitý
stav písemností zdejší pobočky (SOkA Rakovník, f. Jednota proletářské tělovýchovy, neuspořádáno).
151
přítomných trampů byli oblečeni tak, jak jezdili do přírody – v kanadách, pumpkách,
kostkovaných košilích a v kloboucích připomínajících pokrývky hlavy ostřílených kovbojů. Snažili se tak co nejupřímněji vyjádřit to, co bylo Veckovi a Novákovi tak drahé, co
vyjadřovalo jejich životní styl. Na hřbitově pak po křesťanském obřadu vystoupil vedle
dechové kapely Miloslava Hejla a Pěveckého sboru Církve československé také trampský
soubor Oregon, jenž zahrál několik melancholických písní o nekonečných dálkách.46)
Nonkonformní způsob, s jakým rakovničtí trampové přistoupili k záležitostem
posledních věcí člověka, měl paralely v jiných částech republiky. Koneckonců většině
tehdejších spolků byla vlastní snaha připravit svým členům specifické rozloučení. Máme
na mysli například krojované průvody, čestné salvy, přítomnost symbolů, výrobků či
nářadí spojených s osobou nebožtíka. Přes tento fakt ale výše uvedené aktivity trampů
významně dokreslily pestrou mozaiku místní kultury.
Pátečníci z Batalionu
Rozmanitost rakovnické umělecké tvorby ovlivňovali stoupenci nezávislého táboření také běžnými schůzkami v hostincích. Díky těmto kamarádským setkáním se začala
trampská tvorba prezentovat ve světě města a v začouzených lokálech si udržela své
postavení i poté, co dobyla jeviště divadel a koncertních sálů. Přirozená potřeba vídat
své parťáky mimo prostředí osady rostla v zimních měsících, kdy trampové častěji
zůstávali o sobotním večeru a nedělním volnu v dosahu svého domova. Návštěvníci
rakovnických hostinců tak mohli spatřit skupinu kluků i děvčat probírající zážitky
z posledního výletu do liduprázdné krajiny či plánující novou cestu nedotčenou přírodou. Zábavu zajišťovali hudebně nadaní kamarádi, hrající převážně na kytary či harmoniky. Jednotlivé rakovnické trampské kapely předváděly přes občasná vystoupení pro
širší veřejnost své dovednosti hlavně stejně smýšlejícím druhům na osadě a při setkáních
v hospodách. Ocenit umění skupiny a odměnit ji pivem nebo sklenkou něčeho tvrdšího
zde mohli maximálně další štamgasti.47)
Při hledání vhodného místa pro setkání měli trampové v Rakovníku nesčetné možnosti. Na přelomu dvacátých a třicátých let zde existovala celá řada hostinců a restauračních zařízení různých cenových kategorií. Nejvyšší úroveň si udržovala Slavie na hlavním náměstí, chápaná spíše jako kavárna. V okolí se nacházela skupina několika pohostinství, určená především pro střední vrstvu. Za všechny uveďme U Červeného raka,
U Bílého lva a U Černého orla. K zařízením, která sice navštěvoval převážně proletariát,
avšak zachovávala si určitý standard, patřila Střelnice nedaleko Pražské brány. Nejhorší
„pajzly“ pak případný zájemce nalezl hlavně na periferiích Rakovníka, například lokály
V Hamru, Na Rychtě, U Zelené žáby, a jen výjimečně uvnitř starého města, kdy naproti
46) Tragická událost dala přezdívku jednomu z místních trampů Rudolfu Sklenářovi, který se chvástal tím, že se
oba kluky snažil zachránit. Ostatní členové osady mu ale nevěřili a začali mu říkat Cinca, neboť prý jen kecal
– cincal (Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie; tamtéž, Vzkazy pátečních trampů
Batalionů; Zprávy z osad. Ahoj na neděli 3, 9. června 1935, č. 23, s. 16; Pohřeb nešťastných trampů. RN 5, 1. června
1934, č. 22, s. 3; Poděkování. RN 5, 8. června 1934, č. 23, s. 3 a 7; rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000;
rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …).
47) Rozhovor s Miroslavem Novákem …; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000; rozhovor s Janem Lukášem ze 17.
srpna 2006.
152
Vysoké bráně mohl objevit hospodu V Lochu. Trampové vzhledem ke své sociální situaci
vyhledávali vesměs zařízení nejnižší kvality.48)
Ze všech sezení přívrženců westernové romantiky v rakovnických hospodách vystupují do popředí pravidelné schůzky konané na přelomu let 1934 a 1935 v již zmiňovaném lokále V Lochu. Akce byla organizována jako potlach všech místních trampů, ať na
svá víkendová dobrodružství jezdili kamkoliv. Pod dojmem všeobecně známých setkání, která pro vybrané intelektuály pořádal Karel Čapek, se trampové rozhodli scházet
v pátek. Koneckonců stejně jako u Čapkových pátečníků zvolili tento den z důvodu,
že se v sobotu leckdy pracovalo kratší dobu a pak bývalo město na víkend opouštěno.
Trampové sice v chladnějších měsících zůstávali častěji ve svém bydlišti, ale ani tehdy
nezapomněli občas navštívit osadu.49)
Účastníci sezení V Lochu tak sami sebe s hrdostí nazývali Pátečními trampy z Batalionu, přičemž přídomek vycházel z nové přezdívky hospody. Přívrženci volného táboření spolu s ostatními štamgasty označili svůj lokál podle oblíbeného filmu o váženém
advokátu Františku Uhrovi, jenž v zármutku nad nevěrou manželky upadá v prostředí
pochybného hostince do společenského bahna. Na příjemných večerech mnohokrát zpívali šlágr z tohoto díla či napodobovali Uhrovo chování.50) Snímek Batalion nenalezl
sympatie pouze u rakovnických trampů, ale jeho název přijala za svůj rovněž osada
v údolí Kačáku na Berounsku a chaty u Vltavy a Kocáby jižně od Prahy. K důvodům
popularity filmu snad patřil jeho sociální podtext a také ústřední píseň, kterou složil
trampský skladatel Jarka Mottl.51)
Hlavním cílem potlachů v Batalionu bylo upevnění družného kamarádství, výměna
novinek z jednotlivých osad, provádění tzv. kanadských žertíků a samozřejmě možnost
společně si zazpívat.52) Většina setkaní se nesla v uvolněném duchu, jak dokládá pamětní
kniha těchto akcí, kde účastníci popisovali dojmy z večera, hodnotili osobnostní rysy
svých parťáků či vyjadřovali obdiv k trampingu. Kronika s názvem Vzkazy pátečních
trampů Batalionů obsahuje záznamy různých pisatelů od 21. září 1934 do 19. ledna 1935,
k nimž jeden z aktérů potlachů připsal v roce 1975 svoji vzpomínku na někdejší setkání.
Jednotlivé kapitoly nejsou řazeny chronologicky, což způsobil fakt, že si trampové půjčovali pamětní knihu domů a zapsali tam dojmy hned z několika událostí. Další zájemce pak musel pokračovat na následujících stranách, ačkoliv se chtěl vyjádřit ke starším
záležitostem, ale dosud neměl knihu k dispozici. Řadu textů však trampové zapisovali přímo v hospodě, což se odrazilo na kvalitě zpráv. Kvůli určitým nepřesnostem lze
předpokládat, že některé části kroniky psali autoři v opilecké pýše.
48) Herold, Bohuslav: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Rakovník 1938;
Mrázek, Emanuel – Sainer, Antonín: Adresář města Rakovníka, Křivoklátu a politického okresu rakovnického. Rakovník
1927.
49) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005;
rozhovor s Karlem Přibíkem ml. … Karel Čapek organizoval své páteční schůzky již od podzimu roku 1924
(Halík, Miroslav: Karel Čapek život a dílo v datech. Praha 1983, s. 43).
50) Román Josefa Haise-Týneckého se dočkal nejprve v roce 1927 němého filmového zpracování a o deset let
později pak vznikla zvuková verze. V prvním zfilmování hrál hlavní roli Karel Hašler, jehož tvorba měla své
místo i mezi trampy (Český hraný film I. 1898-1930. Praha 1995, s. 18-19; Český hraný film II. 1930-1945. Praha
1998, s. 39-40).
51) Hurikán, Dějiny… Vliv zmiňovaného filmu při výběru jména osady v okolí Kačáku přináší práce Michala
Hlaváče: Hlaváč, Michal: Historie trampského sportu v povodí Kačáku. Diplomová práce Pedagogické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2006, strojopis.
52) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005;
rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
153
Páteční setkaní trampů v Batalionu (soukromá sbírka)
Z různorodých příspěvků vnímáme jako literárně nejcennější oslavná vyznání k trampingu a jeho kultuře. Sem patří věty Karla Přibíka o trampské písni: Byla, ale zdá se mi,
že už není. Narodila se za hukotu dravé řeky, když slunko zapadalo a zlatilo posledními paprsky
koruny stromů a pak když údolím táhli první poslové noci. Snad otcem jejím byl sám Pán Bůh
a matkou láska, kterou k ní chovali ti první, kteří písní rozechvívali struny své kytary a srdce
svých kamarádů. Kolébkou byla ji zář táborového ohně a dým řídnoucí v korunách lesních stromů.
Byla krásnou písní, tou pravou trampskou písní, chráněnou od druhého světa. Žila v prostředí,
které jí vyhovovalo, a v okolí plném fantazie a snění. Někdy uchvátila posluchače divokostí jako
peřej dravé řeky, jindy zase teskná, smutně povídavá jako šeptající lesy a stráně, v jejichž klínu se
zrodila. Vždy však udivovala svojí opravdovostí a skrytou moudrostí.
Tak pravá trampská píseň spolu s kytarou přišla do světa pochlubit se těm, kteří ji neznali.
Čekali nepochopení, ale sklidili obdiv, přízeň a – peníze... Tak šla krokem vítěze, kdekdo se rval
o její přízeň a ona neodolala. Vybrala si toho, kdo jí dal nejvíce. Byl to „Mamon“. Zabalili ji do
zlata, jednou rukou strkali ji na podia k obdivu těm, kteří ji neznali, kterým byla novou, a druhou
rukou shrabovali zisky. Posluchači šeptali plni udivení: „Trampská písnička...“ Nejprve šeptali,
potom křičeli a nakonec řvali. To však nestačilo. Vzali si na pomoc tisk, gramofon, biograf a divadlo. Přirozeně, nemohla to dlouho vydržet. Podléhala chaosu, do kterého byla vtažena chlubivým
mamonem honícím ji po světě. Zatím mamon vstřebal její svěžest a odkopl ji jako stejně věčnou
ruinu, jako takový šlágr. A zase najdou se kamarádi, kteří tuto mrtvolu uctívají sami mezi sebou
a mezi svými věrnými, a když jsou sami, zazpívají si tu pravou trampskou písničku, tu, jakou
154
znali... Nahou, svěží, líbanou sluncem, větrem a hvězdami, neznající nic než to pravé kamarádství.53)
Přibíkova slova ukazují, jak stoupenci westernové romantiky vnímali úskalí vstupu
jejich umění do světa civilizace. Na jedné straně jim tato skutečnost mohla přinést určitý
hmotný zisk a společenskou prestiž, avšak s tím, že komerce nemilosrdně drtila všechny
principy trampingu. V dějinném ohledu nicméně projevy trampské tvorby mimo oblast
nedotčené přírody dávaly větší možnosti zaznamenat tyto aktivity pro budoucí generace. Navíc zde docházelo k obohacení škály kulturních poměrů v regionální i celostátní rovině. V této pestré mozaice má své místo na první pohled bezvýznamná činnost
Pátečních trampů z Batalionu. Historii totiž tvoří radosti a strasti každodenního života,
které v souhrnu dávají základ pro studium vývoje hlavních dějinných souvislostí, v současné době odbornou veřejností tolik preferované.
Význam vkladu těchto pátečních trampů do koloritu společenské atmosféry Rakovníka
nesnižuje ani krátká doba jejich působení. Od konce ledna roku 1935 již nemáme žádné
zprávy o potlaších v Batalionu. Podle výpovědí pamětníků se na tomto faktu zásadně
podepsaly především sňatky některých hlavních organizátorů. Novomanželky pak zřejmě nechtěly svým protějškům trpět ponocování po hospodách, a ukončily tak činnost
pátečníků lépe než kterékoliv úřední nařízení.54)
Závěr
Při pohledu na aktivity trampů v meziválečném Rakovníku lze říci, že jejich spontánní činnost bezpochyby doplňovala celkový ráz regionální kultury. Současně však nesmíme vliv přívrženců volného táboření na společenské klima města přeceňovat. Základní
směr udávaly uměleckému životu v Rakovníku zavedené hudební a dramatické spolky,
přičemž alternativní produkce milovníků nekonečných dálek působila jen marginálně.
Koneckonců větší ambice nebyly ani v silách, ani v zájmu samotných trampů. Přes tyto
omezující limity si však trampská kultura dokázala najít své příznivce a v určité podobě
se vyvíjet.
Stanovení jasnější podoby místní trampské tvorby přesahuje možnosti dané pramenné základny. K cílům této mikrosondy proto patří vyvolání zájmu pamětníků, který
může přispět k odhalení dalších písemných či ústních informačních zdrojů. V prvé řadě
se otevírá otázka kolem textů písní složených zdejšími trampy a v návaznosti s tím pak
možnosti identifikace hudebních skupin existujících po rozpadu Hochů z USA. V širších
souvislostech lze očekávat určité poznatky při zpracování paralelních studií pro jiné
regiony, především zprávy o vzájemné spolupráci trampů z okolních měst.
53) Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů Batalionů.
54) Rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005.
155
156
Bohdan Zilynskyj
Senomatský Taras Bulba
Krátká zpráva Havlíčkových Pražských novin z r. 1846
Městečko Senomaty u Rakovníka nevešlo do českých dějin o nic výraznějším způsobem než stovky lokalit tohoto právního zařazení a velikosti. Potvrzují to všechny zatím
existující popisy jeho dějin, z nichž starší si všímaly převážně středověku a raného novověku.1) Zatím nejpodrobnější syntéza, vydaná na konci 70. let 20. století, upřednostnila
naopak dějiny 19. a zejména 20. století.2) Nejnověji popsal vývoj Senomat se zdůrazněním jeho urbanistického aspektu Karel Kuča.3) V tomto drobném příspěvku chci upozornit na málo významnou událost, která vyvolala mžikový zájem deníku Pražské noviny
a jeho redaktora Karla Havlíčka Borovského o Senomaty.
Příběh, který lze charakterizovat jako šťastně zakončenou, a tudíž kuriózně působící
nehodu, se odehrál těsně před r. 1848, tedy v závěrečném období existence poddanského právního systému. Senomaty byly podřízeny sousednímu královskému městu
Rakovníku, které zde vykonávalo vrchnostenská práva od počátku 17. století a výrazným způsobem přitom omezilo reálný rozsah místní samosprávy.
Konkrétnější představu o stavu Senomat ve druhé čtvrtině 19. století umožňuje několik tehdejších publikací místního i celozemského charakteru. Josef Duras ve svém lékařsko-topografickém popisu Rakovníka a Senomat z r. 1838 uvádí 130 domů (ty by jistě
měly být označeny spíše jako chalupy) a 779 obyvatel.4) Autoři popisů z následujícího
desetiletí se oproti tomu zmiňují o 123 domech a necelých 900 obyvatelích Senomat.5)
Za této situace se počátkem října 1846 objevil v rubrice Dopisovatel zařazované poměrně často do Pražských novin následující nepodepsaný materiál:
Ze Senomat. Mladý Taras Bulba
Osmnáct měsíců starý Josef Koutecký v městečku Senomatech u Rakovníka přišel před několika nedělmi nepozorností vozkovou pod kolo vozu, na němžto 4 mandele ovsa naloženy byly.
Kolo mu šlo napříč přes břicho pod pupkem. Josef Koutecký neutrpěl však ničeho na svém zdraví.
– Polekaná matka našla jej v cestě sedícího a povolaný lékař jej nalezl druhého dne při ouplném
zdraví.6)
1) Levý, František: Senomaty (Nástin dějepisný). PAM 7, 1866-1868, sl. 535-546. Ve 20. století následoval Sedláček,
August: Místopisný slovník historický Království českého. Praha 1998 (reprint 1. vyd.), s. 797, podrobnější výklad
podal následně Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, s. 645-661. Výklad o Senomatech podal už
dříve Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Rakovník 1902, s. 282-292.
2) Hajný, Antonín: Senomaty 750 let. Senomaty 1983 (o stavu kolem poloviny 19. století srv. s. 28-29).
3) Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI, díl Pro-Sto. Praha 2004, s. 614-617.
4) Duras, Joseph: Medizinisch-topographische Beschreibung der koenigl. Kreisstadt Rakonitz und des unterthaenigen
Marktes Senomat. Prag 1838, s. 41 a 63 (proti r. 1824 vzrostl prý počet obyvatel o 71). Durasův popis však zájemce
o senomatské reálie zklame – jedná se o roztříštěné informace, umístěné vysloveně na okraj popisu rakovnických reálií.
5) Sommer, Johann Gottfried: Das Koenigreich Boehmen, Band 13. Prag 1845, s. 10. Daleko stručnější soubor údajů
přinesl brzy nato Palacký, František: Popis Království českého. Praha 1848, s. 1.
6) Pražské noviny 1846, č. 77, 4. 10., s. 324.
157
V německých periodikách vydávaných v té době v Praze se příslušnou zprávu najít nepodařilo. Přitom např. list Bohemia, ač zde bylo výrazněji zastoupeno místní zpravodajství z jazykově německých oblastí Čech, přinesl několik zpráv o tehdejším dění
v Rakovníku.7)
Senomatskou notickou Pražských novin má smysl se zabývat z několika důvodů.
Předně zde nacházíme jeden z nejranějších dokladů zájmu tehdy jediných českých novin
o oblast Rakovnicka. Připomeňme, že Havlíček řídil Pražské noviny od počátku r. 1846.
Zajímá-li nás pozadí události, kterou považoval za smysluplné ve svém listu ventilovat,
nelze se vyhnout ani nápaditému a dosti překvapujícímu názvu tohoto článečku. Ten
evokuje prostřednictvím známé východoevropské literární postavy epizodu ukrajinské
kozácké tradice. Zároveň je třeba zamyslet se nad smyslem titulku této mimopražské
lokálky a nad souvislostmi použití právě takovéhoto nadpisu.
Věnujme se teď samotné zprávě a události, která se stala její předlohou – popsaná
nehoda se udála těsně po žních, snad někdy na sklonku srpna 1846. Chlapec, kterého
přejel bez zřetelných následků vůz naložený ovsem, byl v novinách označen jako rok
a půl starý. Propočet spoléhající se na přesnost tohoto údaje a vedený od konce srpna
1846 směrem zpátky ukazuje, že pravděpodobnou dobou chlapcova narození byl konec
února 1845.
Nahlédnutí do senomatské matriky narozených potvrdilo spolehlivost tohoto údaje.
Narození Josefa Kouteckého8) bylo zapsáno do místní matriky dne 27. února 1845, křest
se konal hned nazítří. Jednalo se o nemanželské dítě, a proto je v matrice uvedena pouze
matka - Marie Koutecká ze senomatského domku č. 60, tehdy osmadvacetiletá dcera už
zemřelého nádeníka Antonína Kouteckého a jeho manželky Marie.9) Maličký Josef nebyl
jediným dítětem Marie Koutecké. Ta porodila už na počátku září 1840, tedy o čtyři a půl
roku dříve, syna Václava, jehož otec také nebyl v matrice uveden. O tomto chlapci novinová zpráva samozřejmě mlčí.10) Připojme ještě, že chalupa č. 60 v Senomatech skutečně
náležela rodičům nemanželské matky a prarodičům novinového hrdiny do r. 1844, kdy
byla prodána kovářskému mistru Josefu Vostrému.11)
O tom, kdo informoval tehdy začínajícího a už brzy nato věhlasného českého novináře o senomatském příběhu, se můžeme jen dohadovat. Dá se předpokládat, že zpráva byla do Prahy doručena z Rakovníka, tamní čtenářský spolek ostatně Pražské noviny
odebíral.12) Známost takového listu v daleko menších Senomatech, kde osoba s větším
vzděláním byla tehdy výjimkou, nelze s jistotou předpokládat.
7) Bezvýsledně byla prohlédnuta také zářijová a říjnová čísla listu Bohemia 19, 1846. Informace z Rakovníka
nebo okolí se v rubrice Berichte aus Boehmen objevovaly více v prvním pololetí r. 1846. List se zaznamenání
informací.obdobného charakteru jako senomatská noticka Pražských novin nevyhýbal, srv. Dr. A.: Rokitzan
(Ungluecksfall). Bohemia 19, 1846, č. 146, 4. 10., s. 4.
8) Příjmení Koutecký, resp. chalupa či grunt takto označované, měly v Senomatech poměrně bohatou tradici,
sahající zpět minimálně do poloviny 17. století. Srv. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 656.
9) Údaj o Josefu Kouteckém viz SOA Praha, sbírka matrik, Senomaty 11, fol. 104v, matčina data tamtéž, Senomaty 10,
fol. 12v.
10) Tamtéž, sign. Senomaty 10, fol. 69v. Vostrého uvádí jako držitele domu v r. 1844 také Ryba, Jaroslav: Senomaty
(Dějiny městečka, městyse a obce). Knihovna SOkA Rakovník, sign. D 1476 R, strojopis z r. 1960. Srv. nečíslovanou
stranu v XVII. kapitole obsahující přehled obyvatel podle popisných čísel.
11) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Trhová kniha městečka Senomaty 1833-1881, bez sign., fol. 80 r-v.
12) Koníček, Josef: Rakovnický buditel MUDr. Matěj Dobromír Štembera. VMS 15, 1925, s. 17-46, o odebírání Pražských
novin srv. s. 27 (zpráva však není přesně datována).
158
Stránka Pražských novin ze 4. října 1846 se zprávou o události v Senomatech
159
S poměrně značnou mírou jistoty můžeme v případě této zprávy uvažovat o autorství rakovnického lékaře Matěje Dobromíra Štembery (1806-1879).13) Tento muž ve svém
hlavním životním působišti proslul také jako amatérský historik, laický pořadatel archivu a první pověřený městský kronikář. O popsaném případu, který se odehrál v sousední obci, se s největší pravděpodobností dověděl a je možné, že při vyšetření malého
Josefa Kouteckého přímo asistoval. Vždyť podle svědectví představitelů deseti vesnic
z okolí Rakovníka, vyhotoveného v r. 1844 nebo 1845, poskytoval Štembera lékařskou
pomoc i obyvatelům těchto lokalit.14)
Existenci zpravodajsko-kronikářského úsilí tohoto rakovnického lékaře potvrzuje jím
podepsaný krátký příspěvek otištěný v téže rubrice Pražských novin na počátku května
1846.15) Po stručném zhodnocení míry pokročilosti národního života v Rakovníku obsahuje tento dopis informaci o čtyřech divadelních představeních, uskutečněných v březnu a dubnu, a hned poté informuje o mimořádně silné bouři z poloviny dubna.
Druhý dopisovatelský materiál z Rakovníka, podepsaný šifrou X, přinesly Pražské
noviny ve stejném čísle jako zprávu ze Senomat, a to bezprostředně za ní. V tomto případě
se jednalo o polemický hlas odmítající šířící se zprávy o hnilobě brambor na Rakovnicku,
vzápětí následovalo krátké hodnocení kvality sklizeného obilí.16) Štemberovo autorství
nelze ani v tomto případě vyloučit vzhledem k jeho trvalému zájmu o hospodářské,
a zvláště zemědělské záležitosti.
V následujícím roce 1847 se dá předpokládat Štemberovo autorství ještě u jedné anonymní zprávy Pražských novin, která má vysloveně lékařský, resp. medicinsko-osvětový obsah. Její autor informoval o případu vztekliny v Rakovníku, který skončil smrtí
postižené osoby.17) Dodejme, že uvedené doklady spolupráce rakovnického dopisovatele s deníkem redigovaným Karlem Havlíčkem zatím nebyly v souvislosti s M. D.
Štemberou uváděny. V této souvislosti se ukazuje být nezbytnou evidence a vyhodnocení takovýchto novinových korespondencí pocházejících z Rakovníka a blízkého regionu,
a to jak v době předbřeznové, tak v letech 1848–1849 a samozřejmě také později. Tento
typ pramenných informací byl zatím využit a analyzován jen minimálně.
Řešení tohoto úkolu nebylo samozřejmě úkolem předkládaného článku. Závěrem
je třeba věnovat zvláštní pozornost ještě „bulbovsko-gogolovskému“ názvu zprávy
Pražských novin. Zvláštností je už samotný titulek, protože materiály v rubrice Dopisovatel
byly opatřeny téměř vždy jen místním označením, jako Z Rokycan apod. Počet případů, kdy následoval ještě další titulek upozorňující na věcný obsah zprávy, resp. snažící
se tímto způsobem přilákat čtenáře, byl opravdu nevelký. Patří mezi ně i informace ze
Senomat – v tomto případě se tedy prosadila snaha upozornit čtenáře na neobvyklou
zprávu už prostřednictvím titulku.
Můžeme se značnou mírou jistoty předpokládat, že autorem nadpisu byl sám
Havlíček, jehož čtenářský, překladatelský i popularizátorský vztah ke Gogolovu dílu je
13) Před výše citovanou, dodnes nejpodrobnější štemberovskou studií věnovaly této osobnosti stručnou pozornost Riegrův i Ottův slovník naučný, později pak Navrátil, Michal: Almanach českých lékařů. Praha 1913, s. 323.
K Štemberovým historickým zájmům nejnověji Černý, Jan: Jan Renner (1869-1959). Život a dílo rakovnického
archiváře, muzejníka a učitele. Rakovník 1999, s. 27. O případné korespondenci mezi Štemberou a Havlíčkem nic
nevíme, není dochovaná ani v osobním fondu Štembery (SOkA Rakovník), ani Havlíčka (LA PNP Praha).
14) SOkA Rakovník, Štembera M. D. – osobní fond, kart. č. 1, desky 3. Toto nedatované vysvědčení představitelů
Lubné, Lašovic, Olešné a dalších vsí bylo učeno křivoklátské vrchnosti, protože v uvedenou dobu uvažoval
Štembera o přechodu do jejích služeb. Srv. Koníček, Rakovnický buditel, s. 37.
15) M. Štembera: Z Rakovníka. Pražské noviny 1846, č. 35, 5. 5., s. 150.
16) †: Z Rakovníka. Pražské noviny 1846, č. 77, 4. 10., s. 324.
17) /an./: Smutná událost v Rakovníce (K výstraze). Pražské noviny 1847, č. 23, 29. 4., s. 156.
160
nezpochybnitelný.18) To platí jak o celku Gogolova díla, tak o Tarasu Bulbovi. Stačí upozornit na zmínky o této próze ve čtyřech Havlíčkových listech Karlu Vladislavovi Zapovi
odesílaných z Moskvy v době mezi 1. květnem 1843 a 22. květnem 1844.19)
Námi uvedený doklad pracující se jménem Tarase Bulby coby literární postavy, která
je zde postavena do role příměru, dosud unikal pozornosti. Mozaiku známých faktů
o recepci Tarase Bulby v Čechách doplňuje tento text poměrně skromným způsobem.
Přece však naznačuje, že Gogolova povídka o tragickém osudu kozáckého vůdce a dvou
jeho synů nabyla už kolem r. 1846 v Čechách určité známosti.
Použití příměru „Josef Koutecký – mladý Taras Bulba“ mělo smysl pouze v případě, že mu čtenáři Pražských novin mohli porozumět. Tento předpoklad je zcela reálný,
protože raná Gogolova próza (ruský originál byl poprvé vydán v r. 1835) nejen že byla
v předbřeznových Čechách části čtenářů známá, ale získala si přímo určitou popularitu. Zasloužil se o ni už první český překlad díla, pořízený Karlem Vladislavem Zapem
a otištěný v r. 1839 na pokračování v časopise Květy. Knižní vydání s překladatelovou
předmluvou vyšlo s vročením do r. 1847.20)
Právě Pražské noviny informovaly už v březnu 1846 o přípravě vydání tohoto prvního svazku Gogolových vybraných spisů v češtině. Tato informace, sloužící zároveň
jako reklama svého druhu, zmínila jako součást svazku i Tarase Bulbu.21) Po dalších sedmi měsících mohl tedy titulek zprávičky ze Senomat evokovat u vzdělanějších čtenářů představu malé kopie legendárního ukrajinského hrdiny. Redaktor Pražských novin
navodil s humornou nadsázkou vizi malého bohatýra, který vyvázl jakoby nic z nebezpečné situace, na kterou mohl i dospělý silák snadno doplatit životem.
Brzy poté, co tehdy jediný český deník přinesl zprávu, které jsme se věnovali, mizí
Josef Koutecký i jeho rodinní příslušníci ze senomatských matričních záznamů.22) Tato
skutečnost může být snad vysvětlena například přesídlením matky i jejích malých
nemanželských synů na jiné místo, nic bližšího se však nepodařilo zjistit. Mladý, senomatský Taras Bulba se tedy téměř obratem ztrácí z našeho obzoru. V dalších letech života se mu už jistě nedostalo příležitosti, aby byl s legendárním kozáckým hrdinou znovu srovnán. Mladým Bulbou se mohl stát jenom jednou – díky titulku, kterého použil
s úsměvnou nadsázkou Karel Havlíček Borovský. Je přitom velmi pravděpodobné, že se
Josef Koutecký o této své jednorázové přezdívce a o tom, že ho takto „překřtil“ samotný
Karel Havlíček, nikdy nedověděl.
18)Havlíček začal z Gogolova díla překládat v r. 1845. V rámci Gogolových Zábavných spisů vydaných v Praze
v r. 1847 mu náležel překlad tří próz. Jeho vztah ke Gogolovi analyzovala např. Táborská, Jiřina: Gogol v české
literatuře let čtyřicátých a padesátých /19. stol./. In: Čtvero setkání s ruským realismem (Příspěvky k dějinám ruskočeských literárních vztahů). Praha 1958, zvl. s. 116-131. Nověji a stručněji k zájmu o N. V. Gogola v Čechách doby
předbřeznové Kšicová, Danuše: Recepce ruské literatury do doby meziválečné (Překlad a kritika). In: Kšicová, D. a kol.:
Východoslovanské literatury v českém prostředí do vzniku ČSR. Brno 1997, s. 62-63.
19) Quis, Ladislav (ed.): Korrespondence Karla Havlíčka. Praha 1903, s. 92-93, 113, 115 a 144. Z textu dopisů vyplývá,
že Havlíček uvažoval o doplnění, resp. úpravě původního Zapova překladu na základě druhého, rozšířeného vydání ruského originálu z r. 1842.
20) Bečka, Josef (red.): Slavica v české řeči I (České překlady ze slovanských jazyků do r. 1860). Praha 1955, s. 88-89.
O pronikání Gogolova díla obecně (tedy i Tarase Bulby) k českým čtenářům shromáždil značné množství
dokladů Francev, Vladimir: Gogol v češskoj litěrature. Sankt-Petěrburg 1902 - k prvním pokusům o přeložení
Tarase Bulby srv. s. 13-15).
21) Pražské noviny 1846, č. 20, 8. 3., s. 84.
22)Marie Koutecká je připomenuta ještě v r. 1849 v souvislosti se svým finančním nárokem na stránkách senomatské knihy obligací – SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Kniha obligací městečka Senomaty 1836-1860, bez
sign., fol. 199r-v.
161
162
Jan Černý
Službu svú vzkazujem,
Slovutné Opatrnosti páni
sousedé a přátelé naši milí
Registra odeslaných listů města Rakovníka z let 1534-1544 (1545)
I. Úvod
Rakovnický městský archiv je známý poměrně vysokým stupněm dochovanosti
úředních knih z období raného novověku. Výjimku netvoří ani registra odeslané korespondence z kanceláře města, která máme zachovaná především pro léta 1559-1733 ve 28
knihách – ty však vznikly do jisté míry uměle někdy ve 30. letech 20. století, kdy městský
archiv pořádal Jan Renner. Jednotlivé sešity, kam kancelář přepisovala texty odeslaných
listů, Renner nashromáždil a pokusil se je neorganicky scelit do silných svazků, kam
přimíchal i diplomaticky odlišný materiál. Knihy také označil nepřesně jako kopiáře, ač se
v absolutní většině jedná o korespondenci odeslanou z rakovnické kanceláře.1)
Uvedenému materiálu časově předchází drobný sešit, v němž jsou přepsány listy
odeslané z městské kanceláře v letech 1534-1544.2) Jedná se o nejstarší soubor dochované
úřední korespondence odeslané z města. Sešit se od následujících svazků, začínajících
až po polovině 16. století, tedy po určité odmlce, významně odlišuje již svými mnohem
menšími rozměry, i když také tuto knihu Renner opatřil novou vazbou s pevnými deskami. Není však pochyb o tom, že šlo původně o jeden blok. Jeho přední stranu nadepsal
asi v 60. letech 19. století rakovnický archivář František Hovorka (†1874) opět nepřesným
označením Copiař nejstarší od roku 1534-1543. Knižka. Celý blok má také shodný filigrán,
připomínající ozdobenou královskou korunu.
Význam popisovaných register lze spatřovat především ve skutečnosti, že nám v širší oblasti není známa kancelář, z jejíž činnosti by se dochoval soubor listů první poloviny 16. století, i když je třeba připustit, že tato otázka vyžaduje detailnější průzkum
1) Na tento problém upozornil v nedávné době B. Zilynskyj, který se zabýval listy odeslanými z Rakovníka
v kritickém roce 1620. Zaujala jej právě skutečnost, že Renner při tvorbě příslušného svazku dopisy z tohoto
roku přehlédl, což budí pozornost právě proto, že se pro Rakovník jedná o velmi významný časový úsek.
(Zilynskyj, Bohdan: Soubor listů rakovnické městské rady z května až července 1620. RHS 3, 2002, s. 5-20, zvl. s. 6-7).
Nepřesné užívání slova kopiář bylo tehdy běžné a lze ho přičíst na vrub dobové terminologické rozkolísanosti. K pořádání rakovnických „kopiářů“ srv. Renner, Jan: Historie a soupis archivu královského města Rakovníka.
Rakovník 1937, s. 15-16 a 25, soupis knih – č. 86, 147-161, 163-174, 229-230.
2) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Registra odeslané korespondence 1534-1545. Kniha má starou signaturu
z meziválečného období č. 147. Předcházela jí signatura z druhé pol. 19. století L1E5. Ostatní městské knihy
z neuspořádaného fondu AMR uvádíme bez signatur, neboť ty již nejsou platné.
163
(viz níže).3) V dějinách města Rakovníka, nacházejícího se tehdy v poddanské závislosti
na Křivoklátu, jde o zajímavé období, vyznačující se nevyjasněnými majetkoprávními
poměry kolem zástavy panství.
Nepřehlednou situaci na Křivoklátě ve 30. letech 16. století popisuje Václav Kočka,
zmiňuje ji A. Sedláček a v nedávno publikovaném rozboru křivoklátské manské knihy
z let 1454-1566 se jí dotkla E. Šimicová.4) Mezi lety 1532-1542 se v zástavě vystřídali Petr
Holý z Chrástu, Oldřich z Hardeka, Albrecht Šlik a Ladislav Popel z Lobkovic, avšak
jejich nároky na správu panství byly různě oprávněné a také je provázely vzájemné spory. Poté se Křivoklátska opět ujímá král. Pro Rakovník to jistě představovalo komplikovanou situaci, která se do editované korespondence odrazila v menší míře. Město žilo
svými všedními problémy a řešilo běžné záležitosti s okolními sousedy.
O celkové zhodnocení stavu města před rokem 1547 se dosud nikdo nepokusil, a to
ani F. Levý, J. Renner či Z. Winter.5) Vedle sílící ekonomické pozice Rakovníka, umocněné výstavbou hradeb a zejména budováním slavných bran,6) jsou zmiňovány spory
s Albrechtem Šlikem, jenž zasahoval do správy obce, ač se spíše jednalo o epizodickou
záležitost. Rakovník se v korespondenci chová jako emancipované, i když poddanské
město, hlídající si ve svém okolí vlastní zájmy (a tedy i zájmy svých měšťanů), jichž se
většina naší korespondence týká.
Registra odeslaných listů z let 1534-1544 (1545) obsahují na 66 foliích 104 zápisů, z nichž
100 lze určit jako listy posélací neboli tzv. missivy. Ostatní čtyři zápisy jsou odlišné.
Především to je přepis královského mandátu o minci z roku 1545 (č. 103), výučního listu
Jana Dyndy (č. 98) a dále svědomí města ve sporu Žida Izáka s Pavlem Řezáčem (č. 73)
a potvrzení dlužního úpisu Jana Silvestra (č. 51). Tyto čtyři texty nejsou koncipovány
jako listy, mají zcela odlišný charakter. Nejsou také uvedeny formulí službu svú vzkazujem, kterou jsme si vypůjčili do názvu naší edice. Vymykají se z celku svým obsahem
a nelze přesně určit, proč je písař zařadil do register, ač byly patrně z Rakovníka odeslány (pouze mandát o minci musel být do města doručen) s průvodním listem, který jistě
obsahoval zažité formální náležitosti.
Vymezení příjemců stovky listů ukazuje na skutečnost, že se nejedná o úplnou korespondenci města v uvedeném období. Absolutní většina textů vznikla ve třicátých letech;
žádný z missivů nebyl adresován některé z centrálních zemských kanceláří, což ostatně
vyplývá již z diplomatického charakteru posélacího listu. Několik dopisů bylo určeno
pro křivoklátského hejtmana nebo nájemce panství (především Petru Holému z Chrástu
a Albrechtu Šlikovi), a to za účelem řešení běžných denních záležitostí, jak uvádíme níže.
Pouze nedatovaný list z roku 1539 určený nájemci Křivoklátu Ladislavu Popelovi z Lobkovic vymezuje vztah města k novému pánovi (č. 78). Tento list politického a správní-
3)Také u větších měst není dochovanost korespondence z 1. poloviny 16. století zcela samozřejmá. Na příkladu Českých Budějovic a Brna to nedávno ukázal Sterneck, Tomáš: Z korespondence mezi Českými Budějovicemi
a Brnem v polovině 16. století. Brno v minulosti a dnes 18, 2005, s. 557-587. Zde je také uvedena literatura k tomuto
tématu.
4) Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, s. 42-47; Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého
VIII. Praha 1891, s. 30; Šimicová, Eva: Křivoklátská manská kniha z let 1454-1566. RHS 5, 2004, zvl. s. 28-29.
5) Renner, Jan: Rakovník v šestnáctém století za stavebního rozmachu. Rakovník 1933; týž, Rakovník v boji za svobodu
(1526-1588). SOkA Rakovník, Renner Jan – osobní fond, kart. č. 3, Dějiny Rakovníka od nejstarších dob do r. 1648,
strojopis; Winter, Zikmund: Rakovník století šestnáctého. ČČM 57, 1883, s. 449-472; 58, 1884, s. 81-99, 222-238,
425‑446; 59, 1885, s. 23-45.
6) Ke stavební činnost ve městě té doby především: Renner, Rakovník v šestnáctém století…; Razím, Vladislav:
K stavební podobě městského opevnění v Rakovníku. Památky středních Čech 2, 1987, s. 97-114, 180-189.
164
ho charakteru se ostatní korespondenci vymyká. Také jeden dopis určený krajskému
hejtmanovi je jistou výjimkou (č. 84).
Kromě uvedených křivoklátských úředníků či nájemců (Holý, Šlik, Popel) nebyl
žádný z listů adresován na Křivoklátsko. Oblast, kam byla nejčastěji korespondence
z Rakovníka odesílána, zahrnovala drobné statky na západ a sever od města. Jde o území mezi Rakovníkem a hranicí určenou zhruba městy Žlutice, Podbořany, Žatec, Louny
a Slaný. Do centrálního Křivoklátska listy nesměřovaly. V menší míře zaznamenáváme
korespondenci s blízkými městy, přičemž nejdále došlo pět listů do Kadaně a minimálně
dva do Litoměřic. Pět listů směřovalo do pražských měst (po dvou na NM a SM pražské
a jeden list na Malou Stranu), dva do Loun, po jednom do Slaného, Chyše a do Kralovic.
Pět listů pak putovalo k bezprostřednímu rakovnickému sousedovi a druhému poddanskému městu křivoklátského panství – do Strašecí.
Korespondence s městy nás samozřejmě zaujala nejvíce z toho důvodu, že jsme očekávali obdobné listy v příjemeckých kancelářích – u drobné šlechty z tohoto období se
to jeví jako záležitost zcela bezpředmětná. Avšak v tomto ohledu zklamala také větší
města, což podtrhuje význam dochovaných rakovnických register pro celé 16. století.
V Kadani začínají registra odeslané korespondence až rokem 1556 a také aktový materiál
se v nejvyšší míře týká 2. poloviny 16. století. I když jsme konkrétní průzkum neprovedli, nepovažujeme za pravděpodobné, že by se tu mohl nějaký rakovnický list nalézt.7)
Také Louny mají registraturu dochovanou spoře teprve od 2. poloviny 16. století, příslušná registra tu začínají až rokem 1618.8) Jistou perspektivu můžeme tušit v Litoměřicích, kde však máme městský archiv vinou požáru města dochovaný především od 40.
let 16. století.9)
Hlubší průzkum jsme provedli v archivu města Slaný, kde jsou sice registra odeslané
korespondence zachována od roku 1573, ale v registratuře jsme nalezli zápis ze soudního výslechu týkající se loupežné skupiny působící v roce 1534 v oblasti Džbánu. Protokol
není označen, ale je psán toutéž rukou jako převážná část rakovnických register z let
1534-1545 a týká se hned prvního editovaného listu (č. 1), který řeší shodnou záležitost.
Členové loupežné skupiny byli vyslýcháni přinejmenším na soudu v Rakovníku a ve
Slaném a příslušný protokol jistě zaslala rakovnická městská rada do Slaného (viz odkazy v edici). Další list zaslaný z Rakovníka do Slaného je až z roku 1547, a netýká se tedy
našeho období.10)
V ostatních menších městech (Kralovice, Chyše, Strašecí) se materiál z této doby vůbec
nedochoval, a listy v rakovnických registrech tak lze pro tyto lokality označit s jistotou
za exkluzivní.11) Pražská města přišla o značnou část svého materiálu při požáru archivu v roce 1945 a soupis pražských městských knih provedený po druhé světové válce
7) Za informace děkuji dr. Petru Rakovi ze SOkA Chomutov.
8) Upozornit lze na tzv. Slánský kopiář (SOkA Kladno, f. AM Slaný), kde jsou přepsány listy odeslané ze
Slaného do Loun či Žatce v letech 1440-1442. Za informace děkuji Mgr. Janu Marešovi, dr. Bohumíru Roedlovi
a Mgr. Květě Hrnčířové.
9) Upozornit je třeba na dochovaný litoměřický městský kopiář z 2. pol. 15. st., který se však našeho období netýká (Kotyza, Oldřich – Smetana, Jan – Tomas, Jindřich a kol.: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997, s. 161‑162).
10) SOkA Kladno – pracoviště Slaný, f. AM Slaný, registratura, neuspořádáno, kart. č. 1, 1419-1549; tamtéž, Kniha missivů 1573-1586, č. 65.
11)Tyto fondy měst však nejsou uspořádané. AM Nové Strašecí (SOkA Rakovník) začíná až 17. stoletím, AM
Kralovice (SOkA Plzeň-sever) koncem 16. století. V případě AM Chyše (SOkA Karlovy Vary) není registratura dosud zmapována, městské knihy však jsou až od 18. století. Za sdělení děkuji Karlu Romovi a Mgr. Milanu Augustinovi.
165
nenapovídá, že by tamní materiál ze sledovaného období byl pro nás zajímavý.12) Avšak
musíme i zde zdůraznit, že podrobnější průzkum jsme neprovedli.
Předchozí odstavce naznačují určitou výjimečnost níže editovaných register, snažily
se však také poukázat na jistou badatelskou perspektivnost sledovaného tématu. Za
pozornost stojí zmíněná řada svazků rakovnických register z druhé poloviny 16. století,
která by nutně vyžadovala detailnější průzkum příjemeckých kanceláří, na který jsme
zčásti prozatím rezignovali, neboť naším cílem byla především ediční práce s popisovanými registry.
Podíváme-li se na drobné vladycké statky, rakovnická korespondence směřovala
zejména do vsí jižně od Žatce na statky Hokovských z Hokova (č. 14-17, 93) nebo Otíka
Selmického z Cítova (č. 30, 41, 43). Objevují se též Hrobčičtí z Hrobčic, Chříčtí ze Strojetic,
Údrčtí z Údrče, Horové z Ocelovic, z dalších adresátů Jan Šlovský, Jan Myška ze Žlunic
nebo bratři z Vřesovic. Z panských rodů, ať jim město píše jako majitelům statků, nebo
jako úředníkům, to jsou především Krakovští z Kolovrat, Šlikové, Valdštejnové, jeden
list byl poslán na Smečno Martinicům (č. 82), jeden pánům z Plavna do západních Čech
(č. 38) a dva hraběti z Leisneka (č. 2-3). Z této celé skupiny nejdále směřovaly dva listy
do Nelahozevsi – patrně Jiříkovi Zejdlicovi ze Šenfeldu (č. 60-61). Vymyká se korespondence s Jindřichem Seneckým ze Lhoty, který měl v Rakovníku nemovitý majetek a byl
s městem v dlouhodobém sporu o vaření piva (č. 4, 21, 24, 26). Ne všude jsme však mohli
příjemce přesně identifikovat.
Co se týče počtu missivů odeslaných na konkrétní místa, je třeba vyzdvihnout skutečnost, že se v mnohých případech řešil týž spor několika listy – celkem 100 missivů se
týká zhruba 70 projednávaných záležitostí.13) Například pět dopisů odeslala rakovnická
kancelář do vzdálené Kadaně, avšak všechny se týkají řešení jedné skutečnosti, dluhu
měšťana Jana Hubky. Všechny listy tedy směřovaly do poměrné blízkosti města (nejdále
do Kadaně a do Litoměřic) a řešily především všední problémy, které Rakovník takřka
denně zaměstnávaly – ekonomické a bezpečnostní záležitosti.
Provedeme-li rozdělení listů podle jejich obsahu,14) naprostá většina se týká majetkových a obchodních záležitostí obyvatel města. V těchto listech se řeší především soukromé dluhy a jejich vymáhání, tedy případy, kdy Rakovník intervenuje ve prospěch svého
obyvatele u vrchnosti nebo u města, pod jejichž pravomoc dlužník patřil. Takových listů,
kde se řeší dluhy, jsme napočítali 46. Do této skupiny patří i dalších 15 listů, v nichž se
řeší majetkové záležitosti měšťanů jako pozůstalosti, převody a splácení nabyté nemovitosti, zástava peněz, vyřízení testamentu nebo neoprávněné užívání cizího pozemku.
Majetkové zájmy rakovnických obyvatel přímo ve městě pak řeší 5 listů, kde dominuje
zmíněný spor Jindřicha Seneckého o vaření piva.
Další významná skupina se týká bezpečnosti obce a trestních záležitostí. Rakovník v té
době nemusel řešit případné otázky pohybu vojska v okolí, jako tomu bylo ve zmíněném
roce 1620. Pět listů se však týká obavy ze zemských škůdců nebo výhrůžky žhářstvím. Je
patrné, že město bylo na tyto záležitosti citlivé a že bezpečnost jeho životního (a samozřejmě ekonomického) prostoru patřila k významným denním starostem. Zařadit sem
lze dalších 16 dopisů řešících trestní a soudní případy, které však bezprostředně život
obce neohrožovaly. Jednalo se o věznění, stížnosti pro urážku, spory o pivo nebo různé
12) Čarek, Jiří: Městské a jiné úřední knihy Archivu hlavního města Prahy. Praha 1956, zvl. s. 46, 72, 91-92.
13)V některých případech nelze tuto skutečnost jednoznačně určit. Číslo 70 uvádíme pouze orientačně.
14)Také následující pokus o rozdělení listů podle obsahu je pouze orientační, včetně uvedených číselných hodnot. Někdy nelze obsah listu do konkrétní skupiny jednoznačně zařadit.
166
dohady kolem souzení konkrétních osob, i když řada těchto provinilců stála před soudem nebo seděla ve vězení zase kvůli dluhům.
Obsah posledních 13 listů jsme kvalifikovali jako záležitosti týkající se ekonomických
a politických zájmů města. Jde zejména o placení cla v oblasti kolem Mutějovic a Zavidova a o trhové záležitosti v Rakovníku – starost o obilní míru nebo například stížnost na
šizení ze strany lounských obchodníků, zaslaná do Loun. Lze sem zařadit také stížnosti na neukázněné řemeslníky, například na orlojníka z Malé Strany, který si nárokoval
peníze, přestože nebyl schopen zprovoznit hodiny na některé z rakovnických věží (snad
na Vysoké bráně).
Svazek register má celkem 74 folií (foliaci provedl Jan Renner), zápisy začínají na
fol. 3r a končí na fol. 66r, ostatní folia jsou prázdná. Nepopsaná jsou též fol. 14v, 15r, 47v,
53r-v a 59v. Papírové listy bloku mají rozměry 20 x 15,5 cm. Jak jsme zmínili, někdy ve
třetině 20. století opatřil archivář Jan Renner sešit tvrdou vazbou, kterou nepřesně nadepsal: Kopiář 1534-1544. Všechny listy vznikly v uvedeném období, pouze mandát o minci
(č. 103) je z r. 1545, poté však následuje poslední list z r. 1543. Na titulní straně bloku je
uvedený zápis Františka Hovorky a nad ním zčásti nečitelný text ze 16. století, v němž
však nenacházíme souvislost s následujícími missivy: Memoroa. Pan Václav Frydl mluvil
tato slova […] Vondřeji v radě léta tohoto […], jest s panem Burjanem […]vie náleží […], že jemu
vyjíti. Ve spodní části přední strany bloku je modrou barvou napsána stará signatura,
patrně z Hovorkovy doby: L1E5.
Do register zapisovali postupně tři písaři. Osobnostmi rakovnických písařů se
dosud nikdo nezabýval, stručné informace poskytuje pouze František Levý. Ten pro
léta 1515‑1540 uvádí jakožto prvního písaře Václava bakaláře, který pocházel z Hradce
Králové. Od doku 1529 uvádí Levý mladšího písaře Jiříka Šmída. Po Václavovi bakaláři
působili v letech 1540-1543 Šimon bakalář, v l. 1543-1544 Jan Tauš a od roku 1544 Daniel
Táborský.15) Identifikace těchto osob s jejich rukopisy by si zasloužila hlubší průzkum.
Do roku 1542 zapisovala do register jedna osoba (listy č. 1-93), kterou označíme jako
písaře A. Jeho písmo se vyskytuje i v dalších časově souběžných městských knihách
(protokoly pří, gruntovní knihy, hlavní počty apod). Hledat za tímto rukopisem sice
můžeme Václava bakaláře, avšak jako v dalších knihách, i zde končí toto písmo rokem
1542, kdy již Václav neměl podle Levého v úřadě působit. Rok 1543 (listy č. 94-97) zapsal
písař B, jehož tedy můžeme identifikovat patrně jako Jana Tauše. Po něm pak registra
dopisoval písař C, snad Daniel Táborský (listy č. 98-104).
Písař C vnesl do register některé nepravidelnosti. Jednak začal přepisem cechovního vysvědčení (č. 98) a vložil sem opis mandátu o minci (č. 103), tedy v obou případech diplomaticky nejvíce odlišný materiál z celého svazku. Ve dvou případech použil
v dataci u letopočtu arabské číslice (č. 98 a 104). Jeho listy také nejsou řazeny vždy chronologicky, byly tedy jistě přepsány s určitým časovým odstupem, snad podle potřeby.
Je však nutno shrnout, že písař A v registrech dominuje (93 zápisů) a že právě on určil
ráz celému svazku. Protože jeho rukopis nacházíme v jiných městských knihách podstatnějšího významu, je pravděpodobné, že se jedná o prvního písaře Václava, nikoli
o některého z jeho pomocníků.
Jak jsme již výše zčásti uvedli, 100 dopisů můžeme kvalifikovat jako listy uzavřené,
missivy neboli listy posélací. Korespondenci lze také pojmenovat jako úřední, odesílatel-
15) Levý, s. 148-149, k Václavovi bakaláři též s. 194.
167
skou a přátelskou.16) Jejím doručitelem do příjemecké kanceláře býval pěší nebo (řidčeji)
jízdní posel.17) Všechny listy vznikly v rakovnické městské kanceláři. Čtyři další zápisy
v registrech, na které jsme upozornili, nejsou koncipovány jako missivy, ač byly doručovány obdobným způsobem. Dva z těchto textů vznikly také v rakovnické kanceláři
(svědomí města ve sporu /č. 73/ a potvrzení dlužního úpisu /č. 51/). Výuční list Jana
Dyndy (č. 98) zlistinil řeznický cech. Královský mandát o minci (č. 103) je jediným textem v registrech, který byl do města přijat, a to z některé z nadřízených kanceláří.
Všechny listy jsou psány česky a mají ustálenou formalizovanou podobu. Začínají
pozdravem, oslovením příjemce formulí: Službu svú vzkazujem. V případě konkrétní
osoby (většinou šlechtického původu) následuje označení Vaše Milost, v případě města
označení slovutné opatrnosti. Poté se přistupuje k vlastnímu líčení či sdělení jádra obsahu
a k výkladu problému a následuje prosba či žádost s návrhem „správného“ řešení. Zde
se často vyskytuje vyjádření dobré víry, že se tak skutečně stane a že nebude následovat
řešení negativní: …sme té víry k Vaší Milosti celé, že k tomu aby přišlo, dopustiti neráčíte /
sme celé víry k Vaší Milosti, že taková věc Vaší Milostí k opatření bez dalšího prodlévání přivedena bude. Následuje obvykle žádost o odpověď: Odpovědi žádáme. V důraznějších listech
se objevuje výslovné zastání vlastního obyvatele ze strany Rakovníka a odhodlání za
něj intervenovat: … znáti račte, že my spolusouseda našeho v jeho spravedlnosti, kterúž sme
světle z psaní Vašeho uznali, opustiti nemíníme. Někdy se vyskytuje přímo sankce, pokud
nenastane řešení navrhované odesílatelem: … kdyby k svému spravedlivému přijíti nemohl,
spravedlivě jemu stavného práva na poddaný Vaší Milosti bychom nemohli zbrániti / my pak
zřízení zemskému nemohúce ani slušně, ani spravedlivě odepříti, žádosti puovodóm postúpiti
musíme.
V menším počtu případů se objevuje sdělení o dobré odplatě, tedy že v případě pozitivního řešení se město v jiném případě zachová obdobně příznivě: … k Vašim spolusouseduom, ač by toho kdy potřeba byla, odměnně touž měrou na potomní časy chcem se zachovati
a ukázati / na potomní časy toto jednání a práci tuto chcme v paměti míti a Vaší Milosti toho vším
dobrým přátelstvím i službami našimi, pokudž by jedině možnost naše postačiti mohla, chcme se
rádi odsluhovati. Listy jsou ukončeny datační formulí, většinou s římskými číslicemi: Dán
v Rakovníce v pondělí před svatým Kalixtem léta Božího etc. XXXIV. Více se v opisech neuvádí (jméno vydavatele, resp. jeho podpis, adresa apod.). Korespondence je tak protkána
řadou ustálených zdvořilostních formulí a snahou po pozitivním a rychlém řešení, ač
samozřejmě vždy v zájmu města a jeho obyvatel.18)
Na závěr se pokusíme zamyslet nad účelem vzniku sledovaných register. Jak jsme
uvedli, jde jistě o neúplný výsek z korespondence města zobrazovaného období. Listy
16) Ke korespondenci pozdního středověku a raného novověku Vašák, Pavel a kol.: Textologie. Teorie a ediční praxe.
Praha 1993, s. 213-226.
17)Význam posélacích listů jakožto nástroje vzájemné komunikace raně novověkých měst zkoumala na případu Nymburka, Kolína a Českého Brodu Jana Krumpholcová (například Krumpholcová, Jana: Komunikace
českých královských měst v době předbělohorské /Úřední korespondence mezi Českým Brodem, Kolínem a Nymburkem/.
Kuděj 4, 2002, č. 1, s. 20-33). Autorka vyšla ze své diplomové práce Komunikace královských měst Českého Brodu,
Kolína a Nymburka v době předbělohorské ve světle jejich úřední korespondence (Vysoká škola pedagogická v Hradci
Králové 2000), kterou zpřístupnila na více místech (dále Celostátní studentská vědecká konference – Historie 1998.
Sborník prací, Praha 1998, s. 73-109; Vlastivědný zpravodaj Polabí 34, 2000, s. 42-62). Za upozornění děkuji dr. B.
Roedlovi.
18) Vašák, Textologie…, s. 216. České příručky diplomatiky se terminologií kolem částí úředních listů nezabývají
– srv. Šebánek, Jindřich – Fiala, Zdeněk – Hladíková, Zdeňka: Česká diplomatika do r. 1848. Praha 1971, s. 156-176,
292-305; Vademecum…, s. 153-236. Jana Krumpholcová použila ve své diplomové práci terminologii uplatňovanou pro listiny (Krumpholcová, Komunikace královských měst Českého Brodu, Kolína a Nymburka…, s. 55-58).
168
Rakovnická registra odeslaných listů z let 1534-1545, fol. 45v, písař A
169
mají celé texty, nejde o zkrácené záznamy obsahu příslušných missivů. Všechny dopisy
jsou psány úhledným písmem s minimem škrtů a přepisů; nejde o koncepty, jako tomu
bylo ve většině případů ve 2. polovině 16. století. Texty písař do register přepsal určitě až
poté, co byl originální list vyhotoven, nebo aspoň sestaven. Registra tak představitelům
obce určitě sloužila jako pomůcka pro další jednání v zaznamenaných případech, jejichž
řešení se běžně oddalovalo nebo komplikovalo. Pro čtyřicátá léta počet listů klesá, je
možné, že po odchodu písaře A zaznamenávali jeho nástupci missivy do jiných, nedochovaných knih. Svazeček z let 1534-1545 je tak solitérem, který byl vytvořen z aktuální potřeby pro víceméně všední záležitosti a postupem času ztratil pro kancelář města
význam. Jeho přežití do současnosti tedy můžeme označit za náhodné a šťastné, neboť
běžná korespondence byla (a dosud je) v kancelářích obvykle po určité době skartována.
Ediční poznámka
Při edici dopisů jsme použili čtenářsky přístupnější transkripci, nikoli transliteraci. Snažili jsme se respektovat transkripční pravidla publikovaná v roce 2002 Ivanem
Šťovíčkem a kol. a základní zásady edice listů zpřístupněné v textologické publikaci
Pavla Vašáka a kol.19)
Týká se to především obecných pravidel přepisu kvality souhlásek a kvantity samohlásek, která zde nebudeme reprodukovat. Interpunkci a velká písmena vkládáme podle
současné normy. Podle originálu zachováváme tvary přechodníků.
Zkratky v edici rozepisujeme bez zvláštního označení. Používáme pouze zkratky
pro oslovení Vaše Milost (resp. Jeho Královská Milost apod.) s naznačením příslušného
jmenného pádu (VM, VMti, VMtem atd.) podle současné normy – v textu totiž nelze
paleograficky tvar mnohdy rozlišit (především Milost – Milosti). Dále zachováváme latinskou zkratku etc. (přepis příslušné paleografické značky) a zkratky při označení měny:
míšeňské (= míš.) a groše (= gr.). Všechny římské číslice jsme nahradili arabskými.
Editované listy mají uměle oddělené odstavce, které především sledují jednotlivé části
listu – oslovení, líčení a dataci. Jádro obsahu dělíme na další odstavce pouze v případech
rozsáhlejších textů, a to z důvodu přehlednosti. Zde jsme se pokusili držet jednotlivých
problémů či myšlenkových okruhů obsažených v textu.20)
Pro chybějící části výrazů užíváme hranatou závorku [], která se tak objevuje zejména
v dataci na doplnění letopočtu. Místa s nečitelným textem označujeme […], nejisté čtení
[?] a upozornění sic! [!].
V případě potřeby jsou pod každým editovaným listem příslušné textové poznámky,
označované písmeny a), b) atd. Věcný poznámkový aparát neboli vysvětlivky se nachází
na každé straně pod čarou a vztahují se především k identifikaci příjemců nebo odkazují
na související prameny a literaturu.
Každý list je očíslován editorem v pořadí, v jakém se nachází v registrech. Pod tímto
číslem je v hranaté závorce uvedená datace listu (shodná vždy se závěrečnou datační
formulí) a folia, na nichž je v registrech příslušný list zapsán. V edici označujeme následnou stranu, resp. folium dvojitým lomítkem //. Listy začínají uvedením adresáta, který
byl ve většině případů vložen písařem do register. Jeho přesné určení je pak uvedeno
19) Šťovíček, Ivan a kol.: Zásady vydávání historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha 2002,
zvl. s. 53-57; Vašák, Textologie…, c. d.
20) Vašák, Textologie…, s. 217.
170
v poznámce pod čarou. V případě, že jsme nemohli adresáta přesně identifikovat, odkazujeme na tuto skutečnost také v příslušné vysvětlivce.
Po edici následuje jmenný a místní rejstřík s odkazy na čísla listů a slovníček archaismů a méně obvyklých výrazů užitých v korespondenci.21)
II. Edice
1.
[1534, 2. 1., fol. 3r-v]
O Tomka paní z Valštajna22)
Službu svú VMti vzkazujem, urozená paní, paní nám příznivá.
Psaní, kteréž nám činiti ráčíte o Tomka, člověka VMti, dokládajíce chudého, robotného a dobře zachovalého, kterak by v Pavlíkově byl vzat od súseduo našich a do města
našeho s lotry že jej vsaditi dali, nás žádajíce i se dotazujíce, stala-li jest se taková věc
s vólí naší čili nic, abychom VMti po dodateli listu oznámili, jakož pak z téhož psaní
VMti sme dobře tomu všemu porozuměti mohli etc.
Znáti račte, že my, majíce přísné rozkázání od JKMti, pana našeho milostivého, i od
pánuov hajtmanuov najvyšších, tudíž také od pánuov hajtmanuov kraje našeho, kdybychom o takových lotřích a zhúbcích a povalečích země této zprávu jakú měli a jich
se kde doptati mohli, ti a takoví aby bráni a vyzdviženi byli a k nim podle skutku jich
tak přistúpiti, pokudž jest zřízením zemským vyměřeno. A poněvadž jest s jinými lotry
postižen byl, vzat jest s nimi a do vězení dán. A pan hajtman kraje JM býtia) ráčil jest tu
u nás a při trápení těch lotruov, kteříž za své zlé skutky konec zlý vzali, a ač k tomu promlúvati ráčil, aby hned dán byl v ruce katóm, však by naší přímluvy nebylo, k tomu by
bylo přišlo. Než poté nazajtří, když lotr jeden byl trápen, vyznal na něho, že s ním byl,
když vozy pode Čbánem sebrali kupecké a z té příčiny přiveden jest k témuž lotru, a pan
hajtman kraje JM kázal jej vzíti. I když k němu Tomek promluvil některá slova, týž lotr
jej zase odvolal a také puovodové jsme takové věci nebyli. A když o něm ráčíte psáti, pravíce, že by dobře zachovalý byl, i račtež toho povážiti, jestli to povaha dobrého a dobře
zachovalého člověka s kostkami se falešnými obierati a po světě [s] takovú falší jíti a své
lotrovství provozovati, a o té se jest nám falši seznal ještě. Takový člověk falešný podle
zřízení zemského byl by hoden, // aby konec svuoj vzal za takový svuoj zlý skutek.23)
Dán v pátek po Novém létě léta Božího etc. [15]34.
Hajtman kraje byl toho času pan Albrecht z Kolovrat.
a) „býti“ dopsáno in margine
21) Za rady při přípravě následující edice děkuji dr. Bohdanovi Zilynskému a dr. Bohumíru Roedlovi.
22) Nezjištěný adresát.
23)V roce 1534 probíhalo vyšetřování větší loupežné skupiny, která přepadala v okolí Džbánu. Srv. SOkA
Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 2r-13v (ed. Renner, Jan: Knihy černé královského
města Rakovníka. Rakovník 1927, s. 35-46); SOkA Kladno, f. AM Slaný, neuspořádáno, registratura 16. st., kart. č. 1,
1419-1549, výslechový protokol z Rakovníka z 20. 8. 1534.
171
2.
[1534, 7. 1., fol. 3v-4r]
O dluh k panu hraběti24)
Službu svú VMti vzkazujem, urozený a mocný pane, pane nám milostivě příznivý.
Oznamujem VMti, že jsú na nás vznesli Jiřík Poledne a Václav písař, spolusousedé
naši, kterak Tuoma z Valče, jsa mu dlužen od času dávního Jiříkovi Polednovi 5 kop tak,
pokudž jemu otec jeho ten dluh k mocnému vyupomínání dal, a Václavovi, písaři našemu, 12 kop, vše míš., za pivo. A jakž zpravují, že urozený vladyky pan Jindřich a pan
Jakub, bratři vlastní, z Vřesovic mezi nimi jsú smlúvu učinili, dokudž jest to panství
jim v držení bylo, na ten konec, že vždycky na svatého Jana, křtitele Božího, 4 kopy jim
dáti má a odtud hned opět o svátcích vánočních od smlouvy učiněné najprv příštích 4
kopy a tak na ty časy rozdílně má jim platiti až do vyplnění té sumy svrchu jmenované
při každém svatým Janě, křtitelem [!] Božím, 4 kopy a při každých svátcích vánočních
4 kopy. A ty peníze že jim sám anebo po někom jistém má spravovati a posílati bez jich
práce a starosti. Pakli by při kterém času nahoře dotčeném plátce jim nebyl, že k němu
mají přistúpiti a jej ze vší sumy napomínati před jmenované podle smlouvy. Jakož pak
týž Tuoma z Valče, poddaný VMti, z té smlouvy jest vystúpil, nebo maje jim 4 kopy dáti
o svátcích minulých vánočních, nedal jim ani nespravil posavad. I již se k nám v takové
věci utekli, žádajíce našeho v tom opatření a přímluvného psaní k VMti.
Protož VM žádáme, že dluhy nadepsané jmenovitě Jiříkovi Polednovi 5 kop a Václavovi písa- // ři 12 kop témuž Tuomovi, poddanému VMti, zaplatiti všecky rozkázati
VM ráčíte, poněvadž smlouvě dosti neučinil. Pakli by zaplatiti prodlíval a zanedbával,
práva stavného žádajícím odepříti bychom nemohli nikoli. A netoliko právem v městě
našem o dluhy své dotčené chtí přikročiti, ale na kterémkoli jiném právě budou moci tak
pro sumu jistinu jako pro škody vzešlé. Ale jiné nejsme dóvěrnosti k VMti, než že VM
dopomoci ráčíte pro dalších škod a hadruňkuov uvarování.
Dán v Rakovníce v středu po Třech králuov svatých slavnosti léta Božího etc. [15]34.
3.
[1534, 28. 6., fol. 4r]
O týž dluh25)
Službu svú VMti vzkazujem, urozený a mocný pane, pane nám milostivě příznivý.
VMti oznamujem, že jsú nás zpravili Jíra Poledne a Václav bakalář, písař, spolusousedé naši, že Tuoma z Valče, VMti poddaný, pozuostal jim ještě dluhu spravedlivého
Jírovi Polednovi 3 kopy a Václavovi bakaláři 10 kop, vše míš. A měv jim dáti na svatého
Jana, křtitele Božího, pominulého podle smlouvy naš[í] 4 kopy, kterúž jsú učinili mezi
nimi pan Jindřich z Vřesovic a pan Jakub, bratři, dokud ještě to panství v jich držení
bylo, a pan Tuoma, ty peníze měv jim spraviti a donésti anebo po někom jistém poslati,
toho činiti zameškává a platiti protahuje, žádajíce nás v tom opět za opatření a k VMti
za přímluvu.
Protož VM prosíme, že nadepsaného Tuomu k skutečnému dluhóm nadepsaných
zaplacení všech 13 kop míti a přidržieti VM ráčíte, poněvadž tomu dosti nečiní podle
smlouvy. Pakli by placením prodlíval, my žádajícím práva stavného slušně bychom odepříti nemohli mu spravedlivě, ale za jiné nemáme, než že rozkázati zaplatiti jemu ráčíte,
24)Hugovi hraběti z Leisneka, který koupil od synů Jakuba z Vřesovic město Valeč a držel jej do r. 1538 (Sedláček,
August: Místopisný slovník historický Království českého. Praha 1998 /reprint 1. vyd./, s. 936).
25)Témuž adresátovi.
172
aby tudy a tak nevinný práce a těžkosti ujíti mohly, nebo netoliko na právě našem, ale na
kterémkolvěk budou moci, že chtí svého dobývati. Odpovědi žádáme.
Feria 4. ante Visitationem Virginis Marie Elisabet anno Christi etc. [15]34.
4.
[1534, 28. 9., fol. 4v]
K panu Seneckému26) o pivo vaření
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Jindřiše, pane a příteli náš milý.
Kdež ste předešle nám psaní učiniti ráčili, žádajíce toho na nás, abychom VMti oznámili, s vólí-li vší obce Vám v domu Vašem tu v městě našem piva vařiti zbraňujeme etc.
Máme tak zato, že VMti z paměti nevyšla odpověď ta, kterúž sme dali VMti pátku pominulého [25. 9. 1534] při přítomnosti těch dobrých lidí a přátel Vašich, i tu naši předeš[le]a)
danou odpověď v paměti majíce, tou se spraviti ráčíte.
Dán v Rakovníce v pondělí na den svatého Václava, dědice českého, léta Božího etc.
[15]34.27)
a) konec slova rozpitým písmem
5.
[1534, 12. 10., fol. 4v-5r]
K panu Žlutickému28) o clo
Službu svú vzkazujem VMti, urozený a statečný pane Jene,a) pane nám příznivý.
Kdež jsme předešlými časy k VMti psaní žádostivé učinili, žádajíce VM, aby poddaní
VMti z silnice, kteráž jest k Rakovníku, nesjížděli a cla nám aby neprojížděli, a tak aby
spravedlnosti našeb) svuoj pruochod mohly míti, jakož pak i majestát VMti, kteréhož
vidimus máme, šíře to v sobě zavierá. I ráčili ste nám na psaní naše odpověď psanú dáti
na ten konec, jestliže jiní anebožto pánuov jiných tak se v tom zachovávají a tú silnicí
z práva že by jeti měli, že byšte také od toho býti neráčili. Ale znáti račte, že poddaní
VMti podnes své vuole v tom užívají, proti spravedlnosti naší jinudy než na město naše
jezdí. Ježto jest nám těžce od nich to nésti, ač bychom k poddaným VMti slušně a spravedlivě mohli přikročiti a je s vozy, s náklady pobrati a zajíti.
Však vážíce sobě VM a to přátelství předešlé, které ste nám ukázati v naší potřebě //
ráčili, neradi bychom nic proti VMti zoumyslně učinili, ale že se spravedlností našich
dotýče, kterýchž opustiti nemíníme, i protož ještě a opět VM přátelsky žádáme, že ráčíte
poddaným VMti oznámiti, aby k městu našemu jeli tak, pokudž spravedlnosti naše ukazují a majestát VMti touž silnici k Praze vyměřuje. Jestliže by pak mimo tyto žádosti naše
přátelské poddaní VMti vždy vuole své v tom chtěli užívati mimo výsady naše, jich [?]
bychom jim toho nikterakž snésti nemohli. Ale jestliže by je co potkalo a k čemu by přišli,
sobě by již vinu sami dáti musili, nebo jiní formané a pánuov jiných lidé tak se v tom
zachovávají a k městu našemu jezdí. A poněvadž jsú předešle poddaní VMti k městu
našemu jezdívali, jsme také té celé k VMti víry, že jim rozkázati ráčíte, aby z silnice,
26) Jindřichovi Seneckému ze Lhoty. K němu Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 538; Levý, s. 240. Jindřich Senecký byl
synem Václava Seneckého ze Lhoty (či též Václava Lhoty na Senci), křivoklátského hejtmana z let 1507-1508.
Roku 1520 koupil Jindřich v Rakovníku tzv. senecký dům a ucházel se o právo vařit zde pivo. K celému jeho
sporu s městem o tuto záležitost Renner, Jan: Rakovnické pivovarnictví od nejstarších dob až do konce XVIII. století.
SOkA Rakovník, knihovna archivu, sign. C 1707 I R, kopie strojopisu, s. 149-153; dále např. Levý, s. 82-83; Sedláček,
Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 118.
27)Edice listu již Renner, Rakovnické pivovarnictví…, s. 150-151. Dále viz listy č. 21, 24, 26.
28) Janovi z Vřesovic, který vlastnil žlutické panství do roku 1537 (Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…XIII, s. 208).
173
kteráž běží z města VMti k Rakovníku a od Rakovníka ku Praze, nesjížděli pro dalších
nesnází a škod uvarování.
Dán v Rakovníce v pondělí před svatým Kalixtem léta Božího etc. [15]34.
a) v 19. století nadepsán přepis slova „Jene“; b) in orig.: „maše“
6.
[1534, 28. 12., fol. 5r-v]
K úředníku páně Roupovskému29)
Věděti račte, že sme jemu prve den k stání položili, jakož ste z odpovědi naší porozuměti mohli. I k tomu dni poručníkóm sme rozkázali, sirotka nebožtíka Jana Piply aby
stáli. Oni rozkázání naše naplnivše, před námi sú stáli a jim sme příčinu toho oznámili,
že by se bratr nebožtíka Jana Piply táhl na statček jeho. Tíž poručníci, vyslyševše takovú
věc, nám jsú odepřeli tomu a nás žádajíce, abychom [s] tou věcí nepospíchali a peněz
těch nevydávali, tu zprávu dávajíce, že by ještě syn téhož Jana Piply, nebožtíka, živ byl.
I toho se obávají, vydadúce peníze, a on sirotek kdyby se navrátil, aby toho starosti
i těžkosti neměli a svých peněz // potom dáti nemuseli. Protož odpověď tuto naši majíce, tou se spraviti ráčíte.
V pondělí na den Mláďátek léta Božího etc. [15]34.
7.
[1535, 20. 1., fol. 5v]
K panu Roupovskému30) o statek Piplů
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane, pane nám milostivě příznivý.
Jakož psaní úředníka VMti z Poříčí31) nám učiněné připomínati psaním VMti ráčíte,
co se statku Jana Piply, nebožtíka, dotýče, žádajíce nás za to, abychom toho všeho statku
pozuostalého po Janovi Piplovi spis na registříku VMti poslali a týmž naším psaním
poručníky oznámili etc. Znáti VM račte, že poručník jeden již v živnosti není, než druhý jest ještě před rukama, Pavel Moutvička. A ten podle poručenství toho, jsa od nás
tázán, co jest toho jeho statku, oznámil, že chmelnice byla po smrti jeho zuostala, a což
jest mladšímu sirotku vydal, spis nám ukázal, a což zuostává těch peněz, teď spis toho
posíláme zapečetěný v tomto listu.
Dán v středu na den svatých Fabiána a Šebestiána, mučedlníkuov Božích, léta Božího
etc. [15]35.
Peněz za touž chmelnici zuostává 24 ½ kopy.
8.
[1534, b. d., fol. 6r]
K pánóm malostranským o vorlojníka
Službu svú vzkazujem, slovutné opatrnosti páni a přátelé naši milí.
Kdež ste nám psáti ráčili, oznamujíce, že Andres orlojník vznesl na Opatrnosti Vaše,
kterak by u nás dluh měl za orloj 6 kop, žádajíce toho na nás, abychom jemu za práci
29)Roupovští z Roupova – vladycký, pak panský rod, pojmenovaný podle hradu Roupov u Přeštic (Ottův slovník
naučný XXI, s. 1032-1034). Kolem roku 1532 držel příslušný statek (viz následující list) Jan Roupovský z Roupova a po něm jeho syn Kryštof (Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…XIII, s. 84).
30) Janu nebo Kryštofu Roupovskému z Roupova (viz předchozí list).
31) Spálené Poříčí u Blovic, které tehdy Roupovští vlastnili (Sedláček, Místopisný…, s. 718; týž, Hrady, zámky a tvrze…XIII, s. 84).
174
mzdy jeho nezdržovali a podle cedule naší na týž dluh učiněné zaplatili etc. Znáti račte,
že týž Andres orlojník podle smlouvy a cedulí řezaných tomu jest nám dosti neučinil,
nebo než rok minul, orloj ten, kterýž udělal, nešel jest, ale zastavoval se a ještě zastavuje
a k němu sme předešle psaní učinili a mnohokrát s ním mluveno, aby ten orloj napravil.
I některý čas na to naše časté napomínání, přišed k nám, ten orloj napravuje, jemu se také
zastavoval a tu sme jemu mluvili, že orloj dobrý není, ani dílo gruntovný, a poněvadž
nám tomu dosti neučinil, „vezmi orloj svuoj zase a peníze nám navrať“. I ještě sme na
tom, páni milí, aby orloj svouj vzal a nám peníze aby navrátil. A bychme znali, že by jej
mohl napraviti gruntovně a stále, o stravu by nám nic nebylo, ani o těch 6 kop, [které]
chtěli bychom jemu rádi doplatiti, ale známe, že ten vorloj nikterakž dobrý a stálý býti
nemuože, a také neuznáváme, aby tím, co scházeti mělo […] na témž orloji,a) ktož jej
spravuje. I znajíce v tomb) vuoli naši a oznámení toto naše majíce, stavuňku na naše
dopustiti že neráčíte, věříme.32)
Za úřadu pana Václava Pinty33) léta Božího etc. [15]34.
a) „[…] na témž orloji“ dopsáno mezi řádky, před tím část slov vymazána; b) v 19. století nadepsáno chybně
„tuto“
9.
[1535, 9. 3., fol. 6v]
Ku panu Vrouteckému34) o Švehlu krčmáře
Jakož nám psaním svým oznamovati ráčíte, kterak by Švehla, krčmář z Holedče,35)
VMti poddaný, na Vás vznesl, že jest před námi stál s spolusousedem naším o nějaký
dluh, a jakž zpravuje VM, že sme mu dali odtah do tohoto pátku najprve příštího na ten
zpuosob, aby se s VMtí uradil, žádajíce toho na nás, abychom témuž poddanému VMti
toho poodložili od tohoto pátku příštího do dvú nedělí etc. Znáti račte, že sme Václavovi
Vraštilovi, sousedu našemu, za právo dali o ten dluha) proti jemu Švehlovi, poddanému
VMti. I z té příčiny témuž Švehlovi toho sme podle práva odložili do dvú nedělí, aby
na to pomyslil, chce-li za právo ujíti. Pakli by se jemu nevidělo, [ať] práva neštráfuje,
groše svého nelituje, muož vzíti apelaci k vyššímu právu jakožto k pánuom pražanóm
do Starého Města, kdež práva užíváme. A ponevadž ta věc jest na právě, možné nám
není žádosti VMti u sebe místa dáti, nebo by se právu tak ublížiti muselo. Než kdyby
naše v tom možnost byla, bez odporu chtěli bychom rádi vuoli a žádost VMti vykonati.
Protož, znajíce věc takovou,b) nám v tom za zlé míti neráčíte.36)
Dán v Rakovníce v úterý, den svatých Crhoty a Strachoty léta Božího etc. [15]35.
a) „o ten dluh“ dopsáno mezi řádky; b) „znajíce věc takovou“ dopsáno s odkazem na konec věty
32) K příhodě s orlojníkem viz Levý, s. 123. Zde uvádí, že se jednalo o hodiny na Vysoké bráně.
33) K mlynáři Václavu Pintovi viz Levý, s. 170.
34) Jindřichovi Údrckému z Údrče. Vroutek (dnes město jihozápadně od Podbořan) držel v l. 1510-1518 Jiřík
Údrcký z Údrče, r. 1535 jej král Ferdinand I. dal Šebestiánu z Veitmile a ten Vroutek dědičně postoupil
Jindřichovi r. 1543. Jindřich Údrcký tu patrně hospodařil již dříve (Ottův slovník naučný XVI, s. 1047; XXVI,
s. 14; Sedláček, Místopisný…, s. 984; týž, Hrady, zámky a tvrze…XIV, s. 348).
35)Holedeč – ves jižně od Žatce, kterou od r. 1530 vlastnili Údrčtí z Údrče (Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…XIV,
s. 406).
36) K tomu srv. SOkA Rakovník, f. AMR, Protokoly právních pří 1521-1567, fol. 25r-26r. Dále viz list č. 29.
175
10.
[1535, 22. 2., fol. 7r]
K panu Šlovskému37) o Holuba z Modřovic
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Jene, pane a příteli náš milý.
Kdež nám cedulí svú oznamovati ráčíte, že by VMti zpráva došla, že bychom po kata
poslali, čemuž byšte místa dávati neráčili, aby taková věc bez vědomí pana Mašťovského
a V[Mti] jíti měla, a tak že by se VMtem ublížení stalo, jakož sme pak tomu všemu dobře porozuměti mohli etc. Znáti račte, že my toho jistého Jaroše a vězení jeho příčina
ani puovodové nejsme, a také že jest po kata posláno, námi jest nešlo, ale Čisteččí jsúce
toho puovodové, nás jsú za to žádali, aby ten jistý Jaroš, dokládajíce „zjevný psanec“,
dán nebyl na žádné rukojmie, týž i úředník jich pan Zikmund z Bítězu psaní jest k nám
učinil, aby ta věc jemu lehce vážena nebyla. A tak jsúce toho puovodové oni, po mistra
popravného jsú poslali, chtíce se k němu Jarošovi jakožto k psanci světlému a škuodci
lidí, pánuov [a] platuov podle zřízení zemského zachovati a k němu přikročiti. My pak
zřízení zemskému nemohúce ani slušně, ani spravedlivě odepříti, žádosti puovodóm
postúpiti musíme. Chtíce se v tom podezření uvarovati, abychom jemu v tom folk jaký
chtěli držeti, toho bychom na se dopustiti dle práva a spravedlnosti a přísného hněvua)
krále JMti čekajíce, nechtěli. I protož muožte znáti, že námi taková věc nejde.
Dán v Rakovníce v pondělí před svatým Matějem, apoštolem Božím, léta Páně etc.
[15]35.
a) jedno slovo škrtnuto
11.
[1535, 23. 2., fol. 7r-v]
K panu Hynkovi Krakovskému38) o Jaroše
Službu svú VMti vzkazujem, urozený pane, pane nám milostivě příznivý.
Oznamujem VMti, že úředník pánuov prelatuov pan Zikmund z Bítězu přijel jest do
města našeho, žádajíce nás pilnú a snažnú žádostí, aby lidé pánuov prelátuov podle práva opatřeni byli a k témuž Jarošovi aby útrpným právem jakožto k psanci a škuodci lidí
pánuov prelátuov // přikročeno bylo. My pak nemohúce slušně ni zprávě, [ni] žádosti
jeho odepříti, té sme místo u sebe dali a on jest i po kata poslal, kterýž jest před rukama.
I protož oznámení toto majíce naše, vidí-li se VMti při témž trápení býti osobně anebo
někoho na místě svém jestliže vyslati ráčíte, to buď při vuoli VMti, a to bez prodlévání,
nebo tím týž úředník prodlévati úmyslu nemá.
Dán v Rakovníce v úterý před svatým Matějem, apoštolem Božím, léta Páně etc.
[15]35.
12.
[1535, 30. 4., fol. 7v]
K panu Hynkovi39) o ženu nebožtíka Holuba
Oznamujem VMti, že jest nás jistá zpráva došla, kterak by žena nebožtíka Holuba
z Modřovic mluvila slova některá nám všem nepříjemná a velmi těžká, pravíc tak, že
37) Janovi Šlovskému na Modřejovicích (Kočka, Dějiny Rakovnicka, zvl. s. 599-600 a 607). Ke vztahu Šlovských ze
Šlovic a Rakovníka viz Levý, s. 244-246.
38)Hynkovi Krakovskému z Kolovrat (Kočka, Dějiny Rakovnicka, zvl. s. 435 nn.).
39)Témuž.
176
Rakovničtía) všickni jsú zrádci a že „bych měla najímat“, že Rakovník popelem lehne.
I znáti dobře ráčíte, co v sobě taková věc nese a nám i vší obci naší škoda a všech nás
(čehož Pane Bože ostřez) zahynutí by nastávalo a na nás se valilo. Protož my VM pilnou
a snažnou žádostí žádáme a bedlivě prosíme, že se touž ženou nebožtíka Holuba z Modřovic podle zřízení zemského dostatečně ujistiti ráčíte, jsúce té víry k VMti, že žádost
naše tato slušná a spravedlivá místo u VMti míti bude pro uvarování dalšího zlého.
Odpovědi žádáme od VMti.
Dán v Rakovníce v pátek před svatými Filipem a Jakubem, apoštoly Božími, léta Páně
etc. [15]35.
a) in orig.: „Rakovnitští“
13.
[1535, 1. 5., fol. 8r]
K témuž panu Hynkovi40) odpověď
Na psaní naše, kteréž jsme VMti učinili o ženu nebožtíka Holuba z Modřovic, ráčili
ste nám odpověď dáti na ten konec, že jste touž ženu na zámek rozkázati vzíti ráčili
z příčiny, že jest žena na sležení a každou hodinu že se čeká, dokládajíce i toho v témž
psaní a v odpovědi VMti, že by nás nepořádné zprávy došly, přitom žádajíce odpovědi,
co s tou věcí dále míníme činiti etc. Znáti VM račte, jsúce od VMti toho v držení, že ste
žádosti naší místo u sebe dátia) a touž ženu na zámek vzíti rozkázati ráčili, VMti velmi
děkujeme. A poněvadž jest žena na sležení, čekající se každú hodinu ku porodu, toho již
nyní zanecháváme dotud, dokudž by nevyležela, než proto ona aby ujištěna byla, VM
žádáme, neb jistě [to] malá věc není, a tak když ona vyleží, VMti oznámeno bude, co
s tou věcí míníme činiti. A také věděti račte, že z žádných nepořádných zpráv psaní sme
k VMti učinili, ale z hodnověrných souseduov našich sme zprávu vzali i od některých
přespolních lidí slyšeli, že by ty řeči táž žena mluvila.
Dán v Rakovníce v sobotu, den svatých Filipa a Jakuba, apoštoluov Božích, léta Páně
etc. [15]35.
a) škrtnuto: „ráčili“
14.
[1535, 13. 5., fol. 8v]
Pan Dalibor41)
Službu svú vzkazujem, urozený pane Dalibor, příteli náš milý.
Kdež nám psaním Vaším oznamovati ráčíte, že by na Vás vznesl rychtář z Keblan,42)
kterak by u nás na právě našem obstaven byl, nevěda žádné příčiny, žádajíce toho na
nás, aby z práva byl propuštěn etc. Znáti račte, že jest jemu oznámeno, z které příčiny
jest obstaven od Michala Cihláře, spolusouseda našeho. A [?] ráčíte (máme tak zato)
v paměti míti, když Vám bylo od nás nalezeno, aby ten kuoň na právě Michal postavil
v Keblanech, že ste nám připověděti ráčili na žádost naši, že témuž Michalovi má se za
spravedlivé státi. I posavad Michal k spravedlivému svému přijíti nemuože, žádaje nás,
aby týž rychtář z Keblan nebyl z práva propuštěn. My pak znajíce žádost jeho slušnú, té
40)Témuž.
41) Daliborovi Hokovskému z Hokova (Sedláček, Místopisný…, s. 228; týž, Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 116).
42) Keblany – zaniklá ves poblíž Kolešovic u Jesenice, později jen ovčín.
177
sme místo dali u sebe a téhož rychtáře nám se nevidí z práva propustiti, leč taková věc
slušně k opatření přivedena bude.
Dán v Rakovníce ve čtvrtek před slavností Ducha svatého léta Božího etc. [15]35.
15.
[1535, 4. 6., fol. 8v-9r]
Pan Dalibor43)
Službu svú vzkazujem VMti,a) urozený pane Dalibor, příteli náš milý.
Jakož nám psáti ráčíte, oznamujíce, že rychtář z Keblan těžkost nese a práci pro kuoň,
kterýž, pravíte, odběžný býti,b) a přitom dokládajíce, že ten kuoň na právě v Keblanech
jest. Jmenujíce již tepruv [!] Michalovi, sousedu našemu, den k stání jako dnes, a rychtář
aby propuštěn byl, a tu že se má Michalovi za spravedlivé státi etc. Věděti račte, že psaní
Vaše jemu Michalovi a přáteluom jeho sme dali přečísti. To oni vyslyševše, žádali jsú
nás, aby rychtář keblanský z práva nebyl propuštěn, kladúc toho tuto příčinu, poněvadž
ste jemu Michalovi podle // výpovědi naší a podle Vaší přípovědi v tom časuc) konce
a místa učiniti neráčili, ani potom na žádosti naše přátelské listovní předešlé. A mimo ty
naše žádosti ještě sme psaní k VMti učinili, oznamujíce, že Michal, soused náš, k rychtáři právem stavným chce přikročiti. Toho všeho ráčili ste pominouti a přímluvy naše
opovrci. Až již téhož rychtáře on Michal na právě našem obstavil, my nevíme, co k tomu
říkati, poněvadž jste takovú věcí prodleli až posavad a k místu prve než k týto další
nesnázi a těžkosti přišlo, toho ste přivésti neráčili. Námi jest tu nic nesešlo, než čehož
ste na nás žádati ráčili, od nás se Vám za spravedlivé stalo. A poněvadž strana [!] žádá
on Michal, aby rychtář nadepsaný z práva nebyl propuštěn, žádosti jeho sme slušně
odepříti nemohli, poněvadž se dopomožení nestalo. Protož odpověď naši majíce, tou se
spraviti ráčíte.
Dán v Rakovníce v pátek před svatým Bonifácem léta Božího etc. [15]35.
a) „VMti“ vepsáno nad horní řádek; b) „býti“ vloženo nad řádek; c) „v tom času“ vepsáno nad horní řádek
16.
[1535, 3. 4., fol. 9r-v]
Ku panu Hokovskému44)
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Dalibor, příteli náš milý.
Máme zato, že v paměti míti ráčíte, když jest bylo rozkázáno Michalovi, sousedu našemu, aby kuoň svuoj v Keblanech na právě postavil tak, pokudž jej přiřekl zase rychtáři,
byla-li by mu toho potřeba, postavil [!]. I učinil jest tak, že ten kuoň na právo do Keblan
přivedl, a tím koněm hýbáno nemělo býti z práva dotud, dokudž by právem taková věc
ohledána nebyla a spravedlivě rozvážena, a tak tudy aby se témuž Michalovi za spravedlivé stalo, // ale že jemu kuoň navrácen není, opět nás žádá za přímluvu k VMti. My
pak nemohše žádosti jeho slušně oslyšeti, VM žádáme, že takovú věc ráčíte spravedlivě
před se vzíti, a kdyby měl ku právu státi, den že jmenovati a psaním svým že oznámiti
ráčíte, aby on dalších trmácek a outrat i meškání nečinil, nebo již dvakrát práci nesl
k VMti o týž kuoň. A na žádném slušném prostředku ani na konci ta věc postavena není
podle přípovědi VMti a kuoň ten že na právě, tak jakž zpráva nás došla, není, ale jím že
se dělá a Michal, spolusoused náš, toho škodu má. I žádámeť VM, že Michalovi, sousedu
43) Daliborovi Hokovskému z Hokova.
44)Témuž.
178
našemu, tím spěšnější konec o ten kuoň učiniti a jemu v tom i žádosti naší že užíti dáti
ráčíte. Pakli by žádost naše u VMti místa neměla a našemu sousedu že by dopomoženo
nebylo, aby k svému nepřišel, již bychom takovú věc tu vznésti museli, kdež by náleželo,
ale za jiné nemáme, než že se mu za spravedlivé od VMti stane.
Dán v Rakovníce v sobotu před nedělí Próvodní léta Božího etc. [15]35.
17.
[1535, 9. 4., fol. 9v-10r]
Ku panu Daliborovi Hokovskému45)
Službu svú vzkazujem Vám, urozený pane Dalibor, příteli náš milý.
Psaní, které sme Vám teď nevelmi dávno učinili, co se toho koně Michalova, souseda
našeho, dotýče, kdež sme VM žádali, aby jemu den jmenován byl, kdy by se měl na právo do Keblan dáti nadjíti. Tak, pokudž bylo nám od Vás připovědíno, že kuoň ten měl
na právě postaven býti, a tu měl-li by jakou spravedlnost soused náš k témuž koni, aby
se jemu za spravedlivé stalo. Ale na to naše psaní // neráčili ste nám žádné odpovědi
dáti a soused náš vždy nás stará a nás i za to žádá, abychom jemu stavuňku na rychtáře
a na jiné poddané pana Barše z Keblan dopustili. I toho sme dopustiti nechtěli ještě, leč
bychom na Vás to prve psaním naším vznesli tímto, aby jemu Michalovi o to konec brzký učiněn byl, protož my VM žádáme, že ten kuoň zase na právě postaven bude, aby se
tak vpravdě mohlo nalézti, pokudž jest nám od VMti připovědíno, a náš spolusoused
aby útrat bezpotřebných nečinil. A poněvadž VMti správě týž rychtář a sousedé keblanští náležejí a na právě na tom ten kuoň má nalezen býti, že jemu, sousedu našemu, rok
a den rozkázati ráčíte složiti a čas k stání jmenovati, tím neprodlévajíce. Pakli by se toho
nestalo, tak jakž žádost jeho jest, již bychom spolusousedu našemu práva odporni býti
nemohli, ale jiné naděje do VMti nejsme, než že se v tom spravedlivě zachovati ráčíte,
a tím že neráčíte protahovati, abychom my již pokoj míti mohli a těžkostí lidé pana Barše
aby se mohli uvarovati.
Dán v Rakovníce v pátek, den Svátosti léta Božího etc. [15]35.
Odpovědi žádáme.
18.
[1535, 13. 7., fol. 10r-11r]
Odpověď o Jana Hubku do Kadaně
Psaním Vaším nám ste oznámiti ráčili, že byšte zprávu měli od Vašich spolusouseduov,
že by z toho závazku, kterýmž se zavázali Janovi Hubkovi, spolusousedu našemu,
propuštěni měli býti, kdyby Šebestiána jistce Čerple nám postavili a že by po žádosti naší
dosti se tomu stalo a že bychom Vám psaním před tímto naším oznámili, že Jan Hubka,
spolusoused náš, chtěl jiné sousedy Vaše, kdežbykoli mohl, stavovati a jim těžkost činiti.
A to psaní že ste spolusouseduom Vašim // zavázaným oznámili a že by již závazkóm
svým a rčení svému dosti učinili, když jsú Šebestiánaa) spolusousedu našemu postavili
a žeb) se k tomu znáti nechtí, by druhého, totiž Vávru, Melcerova syna, měli postaviti
etc.
Páni a přátelé naši milí, znáti račte, že psaní to Vaše týž Jan Hubka, spolusoused náš,
sobě přečetl i dal nám to za odpověď a ku paměti přivedl, že sme hned při prvním našem
psaní ohradním dlužníky jeho Šebestiána a Vávru, Melcerova syna, sousedy Vaše, ozná45)Témuž.
179
mili a v psaní svém doložili, jakož jest tak bylo, žádajíce Vás, aby jemu zaplatili. A když
jemu po psaní našem žádostivém nebylo zaplaceno, k souseduom Vašim právem jest
přistúpil a je pro oba dva, totiž Šebestiána Čerple a Vávru, syna Melcerova, spravedlivě
obstavil, poněvadž jsú od něho společně kupovali a spolu tržili a jim i, peněz majíce,
sousedu našemu jinému za krávu zaplatiti puojčil, a to všecko praví [?], přijde-li k tomu,
že učiniti chce. I totéž Šebestián Čerpl, jsa do rady naší puštěn, dobrovolně jest seznal,
že spolu kupovali i tržili a že spolu vola a krávu zabili, než otec Melceruo domů z cesty
přišel. A kdež praví, že by druhého neměli postaviti, znajte, páni přátelé milí, když Jan
Hubka mluvil k souseduom Vašim, proč jsú nepostavili syna Melcerova, „všaks stec)
i pro něho obstaveni“. I mluvili k tomu tak, že sme se domnívali, když jednoho stavěti
budem, že dosti bude, a tu Jan Hubka z toho závazku propustiti jich nechtěl, leč mu druhého v moc jeho postaví a oni, jsúce zavázánid) týmž závazkem, řekli jej postaviti, dokládajíc, že jim to najsnáz učiniti anebo peníze na díl jeho poslati, pravíce, že má z čeho dáti,
ale oni, zapomenuvše se na své závazky, tomu dosti nečiní. Přitom dokládáte,e) bude-li
viniti chtíti Melcerova syna // před Vámi, že mu práv chce býti, a nevidělo-li by se před
Vámi, ale před pány hajtmany v kraji Vašem že chce slyšán býti etc.
Páni milí, znajte, že se Janovi Hubkovi nevidí, aby se práva našeho strhnúti měl, nébrž
i za to žádá, abychom toho na něho nedopouštěli, poněvadž ten stavuňk řádný na právě
našem se jest zběhl, aby také u nás ta pře při právě našem se skoncovala, tak jakž zřízení
zemské ukazuje. Protož znajíce úmysl v tom, jeho sousedy slibem zavázané Vaše tímto
psaním naším spraviti ráčíte.46)
Dán v Rakovníce na den svaté panny Markyty léta Božího etc. [15]35.
a) škrtnuto: „sousedu“; b) škrtnuto: „ste“; c) škrtnuto: „ho“; d) in orig.: „zaváznáni“; e) škrtnuto: „Melcerova“
19.
[1535, 11. 8., fol. 11r]
Do Kadaně o Jana Hubku
Službou svú vzkazujem, slovutné opatrnosti páni a přátelé milí.
Kdež Vás tajno není, kterak Šebestián Čerpel, obyvatel Váš, u vězení v městě našem
se drží pro dluh Jana Hubky, spolusouseda našeho, jmenovitě pro 12 kop míš. na podíl
jeho. I abyšte o tom vědomost takéa) měli, že rychtář Váš Jiřík psaní nám učinil, oznamujíce nám, že některé osoby a spolusousedé Vaši k němu jsú přišli, zejména tito: Valentin
Noel, Pavel Krohe, Hanuš Vejs a Martin Čán,b) slibujíce jemu rukú společnú za téhož
Šebestiána, že těch 12 kop míš. Janovi Hubkovi chtí dáti a vyplniti na roky rozdílné,
na svatého Martina najprv příštího 6 kop a odtud ihned na svatého Jiří najprve příštího 6 kop, a za to jemu rychtář Váš slibuje. Kdež on Jan Hubka, spolusoused náš, na
psaní rychtáře Vašeho a na to přirčení spolusouseduov Vašich svrchu psaných téhož
Šebestiána Čerple dal jest vypustiti z vězení, majíce tu dóvěrnost, že se jemu podle připsání Jiříka, rychtáře Vašeho, tak, pokudž jsú jemu sousedé Vaši nadepsaní slíbili, tomu
dosti stane.
Dán v Rakovníce v středu na den svatého Tyburca léta Božího etc. [15]35.
a) „také“ vepsáno mezi řádky; b) in orig.: „Čian“
46)Viz listy č. 19, 20, 27, 42.
180
20.
[1535, 11. 8., fol. 11v]
O téhož Hubku rychtáři kadaňskému
Službu svú vzkazujem, slovutný pane rychtáři, příteli náš milý.
Psaním svým nám oznamujete, že přátelé někteří Šebestiána Čerple, obyvatele
Vašeho, lítost nad ním majíce, k Vám jsú přišli, žádajíce Vás za to psaní Vaše k nám na
ten zpuosob, že Vám slibují za něho sousedé Vaši, zejména v listu Vašem postavený,
rukuo společní [!], že ten dluh 12 kop míš. chtí dáti a zaplatiti Janovi Hubkovi, spolusousedu našemu, na roky rozdílné na svatého Martina najprve příštího 6 kop a potom ihned
na svatého Jiří najprve příštího 6 kop, žádajíce nás, abychom se k témuž Janovi Hubkovi
přátelsky přimluvili, aby on na ty osoby v psaní Vašem dotčené, téhož Bastle Čerple,
jinak Šebestiána, z vězení dal vypustiti, a že za to i listem Vaším slibujete a přiříkáte, že
se sousedu našemu tak stane, jakž nám píšete etc.
Pane rychtáři, příteli náš milý, oznamujem Vám, že psaní Vaše Janovi Hubkovi, spolusousedu našemu,a) sme okázali i čísti dali a k němu sme se na žádost Vaši přátelsky
přimlúvali. I to sme na něm obdrželi, ač s těžkostí, že téhož Šebestiána z vězení dal pustiti na Vaše i na týchž souseduov Vašich slíbení a přirčení, maje tu víru, že se jemu podle
psaní Vašeho dluh jmenovaný vykoná a zaplatí. Než při tom oznámil, že škod na listy
a na posly naložených vzešlo ½ kopy 2 groše 4 peníze [?], i ty také aby jemu napraveny
byly, žádá.
Dán v Rakovníce v středu na den svatého Tyburca léta Božího etc. [15]35.
a) „našemu“ vepsáno mezi řádky
21.
[1535, 11. 9., fol. 12r]
K panu Seneckému47) o sladovníky
Psaní jste nám včera učiniti ráčili, oznamujíce, že ste panu purgmistru žalovali na
sladovníky, že VMti nechtí sladuov dělati a že ste od pana purgmistra srozuměti ráčili,
že VMti odpověď brzo dána bude, žádajíce nás v takové věci za opatření etc. Znáti račte,
že tak trváme, zato i máme, že vobec v času brzkém po společnosti bude, i tu chcme
s sladovníky rozmluvení míti, a jaká jest toho příčina, na nich přezvěděti, a což nám za
odpověď dadí [?],a) VMti bude oznámeno.
Dán v Rakovníce v sobotu na den svatých Prota a Jacinkta, mučedlníkuov Božích, léta
Páně etc. [15]35.48)
a) nečitelné, přepsáno z původního „dáti“
47) Jindřichovi Seneckému ze Lhoty.
48) Ke sporu Jindřicha Seneckého s rakovnickými sladovníky srv. SOkA Rakovník, f. AMR, Protokoly právních pří
1521-1567, fol. 34r-v. Přepis listu již Renner, Rakovnické pivovarnictví…, s. 151.
181
22.
[1535, 11. 9., fol. 12r]
Ku panu Albrechtovi Krakovskému49) o tesaře
Kdež jste nám psaní učiniti ráčili o mistra Jiříka tesaře, abychom se jím ujistili z příčiny v psaní VMti doložené etc. Znáti račte, že týž mistr Jiřík, jsa před nás obeslán, dal nám
to za odpověď, že jako dnes k VMti chce jíti,a) i protož když se před VM postaví, z čehož
se v listu VMti k němu [?] o takovú věc promluviti i dále v tom se spraviti ráčíte.
Dán v Rakovníce etc.
a) „chce jíti“ vepsáno mezi řádky
23.
[1535, 22. 9., fol. 12v]
K témuž panu Albrechtovi50) o téhož tesaře
Službou svú VMti vzkazujem, urozený pane, pane nám milostivě příznivý.
Psaní, které jste nám učiniti ráčili o Jiříka tesaře a o Mikuláše koláře, souseda našeho,
kterýž měl VMti 10 koleček udělati, to psaní jemu sme čísti rozkázali. To on vyslyšev,
dal nám to za odpověď, že pro nějaký nedostatek svuoj jich udělati nemohl. Kdež sme
my jemu přísně takovú věc stížili a jemu sme rozkázali, aby tomu dosti učinil a VMti aby
práv byl. I zavázal se nám vysoce, že od soboty najprv příští v tajm dni chce je udělati
a tomu dosti učiniti. Co se pak Jiříka tesaře dotýče, znáti račte, tak jakž sme VMti předešle odpověď dali, že měl k VMti jíti, i domnívali sme se tomu, že puojde, jakož pak zprávu máme, že jest byl pod zámkem Krakovcem a že jsú jej tu lidé viděli. Kdež pak ráčíte
to sobě obtěžovati, že VM k znamenité škodě připravil, i my o něm též oznamujem, že
jest nad námi nepravě učinil a díla nám, kteréž s námi sjednal, toho jest nám nedokonal
a to nám dílo zkazil. Však na tom sme, že se po něm ptáti chceme.
Dán v Rakovníce v středu na den svatého Mauricia léta Božího etc. [15]35.
24.
[1535, 24. 9., fol. 13r]
O pana Seneckého51) a o sladovníky
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jindřiše, pane a příteli náš milý.
Jakž psaním svým nám oznamovati ráčíte, že byšte na nás vznášeli, kterak byšte toho
míti nemohli na sladovnících, sousedích našich, aby Vám slady dělali ku potřebě Vaší
a z peněz Vašich, jakož sme pak z téhož psaní tomu všemu dobře porozuměli etc. Tak
máme zato, že v paměti držeti ráčíte tu odpověď, kteráž jest VMti dána u Endresa řezníka, toho času purgmistra, při přítomnosti některých dobrých lidí, kteréž ste s sebú
míti ráčili. I tu na ten čas na té ste odpovědi přestati ráčili. A přesto abyšte se domnívati
neráčili, by námi taková věc jíti měla, pokládáme Vám rok a den k stání o[d] dneška ve
dvú nedělech a sladovníkuom také povědíno bude, aby k tomu času a na ten den před
námi se postavili.
Dán v Rakovníce v pátek před svatým Václavem léta Božího etc. [15]35.52)
49)Albrechtovi Krakovskému z Kolovrat. K němu a k jeho bratrům Janovi a Hynkovi viz Kočka, Dějiny Rakovnicka,
zvl. s. 435 nn.
50)Témuž.
51) Jindřichovi Seneckému ze Lhoty – viz listy č. 4, 21, 26.
52) Přepis listu již Renner, Rakovnické pivovarnictví…, s. 152.
182
25.
[1535, 10. 11., fol. 13r-v]
Strašeckým o stavuňk
Službu svú vzkazujem, múdří a opatrní páni a přátelé naši milí.
Co se toho stavuňku dotýče, kterýž jest učinil pan Zikmund na spolusousedy naše,
dobře Vám vědomé, kdež na žádost naši jednu i druhú Vám se toho nevidí učiniti, aby
ten stavuňk byl propuštěn, kladúce toho příčinu, že sme Vám na psaní Vaše žádné nedali odpovědi. Však paměť naše jest ta, že sme Vám dali prve odpověď listovní, než se jest
tento stavuňk stal. I poněvadž naše žádosti spravedlivé nemohly jsú místa u Vás míti,
toho za sebú nyní zanecháváme. Ale aby naši obstavení sousedé obtížnosti neměli, tímto
listem se stavějí [?], nemohúce času tohoto sami osobně se postaviti pro práci jarmareční.
A také povinni nejsú, tak jakž praví, aby se měli první stání sami životně stavěti, neb
toho // právo neukazuje, jakož bezpochyby to sami znáti muožete. Přesto, páni milí,
vězte, že Jan Kozlík ve dvú nedělech má se na právě Vašem podle rozkazu našeho postaviti, a z čehož jej viniti bude pan Zikmund před Vámi, a na něho jestliže co pokáže, jakož
se pravil pokázati, práv jemu býti musí. Pakli nic, Vám věříme, že souseda našeho Jana
Kozlíka spravedlivě v tom a podle práva opatříte.
Dán v Rakovníce v středu před svatým Martinem léta Božího etc. [15]35.
26.
[1535, 22. 11., fol. 13v]
O pana Seneckého53) s sladovníky
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jindřiše, pane a příteli náš milý.
Jakož nám psaním Vaším oznamovati ráčíte, kterak byšte skrze přítele svého
pana Šlovského na nás vznésti ráčili, jaký se VMti obtížení děje od sladovníkuov,
spolusoused[uov] našich, že byšte toho na nich míti nemohli, aby k potřebě Vaší služby
dělány byly etc. Připomínajíce i to, že sme Vám vzkázali po Janovi Trnkovi a Šimonovi
bakaláři, abyšte sobě den jmenovati ráčili, kdy byšte s nimi státi měli, i oznamovati ráčíte, že tuto středu najprve příští etc. Znáti račte, že Jana Trnky a Šimona bakaláře toho
paměť nenese, aby VMti to oznámeno od nich bylo, kdy byšte sobě den měli jmenovati.
Než tak se pamatují, že kohož z sladovníkuov viniti ráčíte dnes, zítra anebo ve čtvrtek,
abyšte oznámiti ráčili, že je ku pátku najprve příštímu obeslati chce a tak jim i od nás
bylo poručeno. I pokládáme VMti den k stání v pátek najprve příští.
Dán v Rakovnícea) v pondělí, den svaté Cecílie léta Božího etc. [15]35.54)
a) dvě slova škrtnuta
27.
[1535, 26. 11., fol. 13v-15v]a)
Kadaňským o Jana Hubku //
Psaním Vaším ste nám oznámiti ráčili, že ste porozuměli od Bormota [?], spoluradního Vašeho, kterak by s druhým sousedem Vaším obstaven byl, příčiny toho stavuňku
nevědúce. Než pokudž zprávu dávají, že pro ty sousedyb) Vaše prvec) neřádně obstavené, že sú se zase nepostavili, žádajíce, aby sousedé Vaši při svatém Martině minulém
53) Jindřichovi Seneckému ze Lhoty.
54) Přepis listu již Renner, Rakovnické pivovarnictví…, s. 152-153.
183
obstavení z toho stavuňku byli propuštěni ad) ke škodám zoumyslně abychom jich připravovati nedopúštěli etc.
Páni a přátelé milí, znáti račte, že sousedé Vaši prvnější, zejména tito: Jakub sladovník, Řehoř jehlář, Bartoš tobolář, Vondra krajčí, Veruna Benešová, kramářka, jsú obstaveni pořádem práva, nebo my na žádost Jana Hubky, spoluradního našeho, list ohradní
k Opatrnostem Vašim sme předešle dali, žádajíce Vás, aby ti sousedé Vaši oba dva, Bastl
i Vávra, syn Melceruo, jemu Janovi Hubkovi dluh jeho zaplatili. I ráčili ste vzkázati, že ta
věc opatřena bude, ale když se od Vašich Opatrností časně opatření nestalo, Jan Hubka
slušně i spravedlivě ty osoby nahoře dotčené jest obstavil a pořadem práva k nim jest
přistúpil. A oni když stavěli Bastle, tu nám přirčení učinili a slíbili, že druhého dlužníka,
Vávru, syna Melcerova, postaví, anebo že peníze na podíl jeho pošlí [!], ale zapomenuvše
se na svuoj slib a přirčení toho, jsú nic neučinili, a pro ty osoby dotčené Bernart, spoluradní Váš, a druhý soused s nimi obstaveni jsú.
A také nejsme na tom, abychom zoumyslně k škodám sousedy Vaše anebo jiné lidi
strojiti dopúštěti měli, než k jednomu každému spravedlnost zachovati jsme povinni.
A kdež dokládati v psaní Vašem ráčíte, že Vávra, Melceru syn, k tomu dluhu se na podíl
jeho nepřiznával a nepřiznává a Bastl že vyznává, že by ty voly od souseda našeho sám
kupoval, páni přátelé milí, znáti račte, tak jakž sme Opatrnostem Vašim prve psali, že
Jan Hubka, spoluradní náš, to pokázati bude moci na ně, že jsú oba společně a nedílně
kupovali. A týž Bastl // v plné radě naší stoje, k tomu se seznal a jim oběma peněz jest
zapuojčil. Přitom i to oznamovati ráčíte, že jest Bastl do vězení vzat. I vězte, páni milí, že
Jan Hubka s týmž Bastlem na podíl jeho smlúvu má, jakož pak i o té smlouvě vědomost
míti ráčíte. A mimo tu jinam se hnúti nechce a smlouvy té nezdvíhá.
A tak již znáti muožte, že jsme na téhož Bernarta, spoluradného [!] Vašeho, a druhého
souseda nic nepořádného nedopustili. A rádi bychom k Opatrnostem Vašim všeliké dobré přátelství a sousedství rádi zachovati chtěli, nic svévolného před se neberouce, a na
žádost Vaši chtěli bychom všecko, což by možné nám bylo, rádi učiniti. Ale ta věc není
možná, aby tito dva sousedé Vaši obstavení měli z toho stavuňku propuštěni býti, neb
Jan Hubka vždy žádá, aby podle předešlého stavuňku byl opatřen, pravě tak: když se
jemu ti postaví, Jakub sladovník, Řehoř jehlář a podle těch jiní anebo dlužníka jehoe)
Vávru k němu připraví aneb dluh jeho zaplatí, že Bernart, spoluradní Váš, a ten druhý
soused hned toho stavuňku prázdni mají býti.55)
Dán v Rakovníce v pátek před svatým Ondřejemf) léta Božího etc. [15]35.
a) fol. 14v a 15r jsou prázdná; b) škrtnuto: „obstavené“; c) nad „p“ ve slově „prve“ nadepsáno „a“; d) škrtnuto:
„také“; e) „jeho“ nadepsáno mezi řádky; f) mezi řádky nadepsáno: „po svaté panně Kateřině“
28.
[1535, 15. 12., fol. 15v-16r]
Do Libkovic56) o Václava písaře //
Službu svú VMti vzkazujem, urozený pane Jiříku,57) pane a příteli náš milý.
Václav, písař a soused náš, vznesl jest na nás, že časem některým minulým, učiniv
smlouvu s Machkem, krčmářem z Libkovic, poddaným VMti, o dluh svuoj, jmenovitě
o 38 kop míš. na ten konec, že mu měl platiti po 8 kopách míš. každý rok, té smlou55)Viz listy č. 18, 19, 20, 42.
56)Libkovice u Lubence.
57) Jiří Hora z Ocelovic – k němu Neumann, K. C.: Příspěvky k dějinám rodu Horů z Ocelovic. Praha 1917, s. 14-22;
Sedláček, Místopisný…, s. 536.
184
vě dosti nečiní. Nebo maje mu podle zprávy jeho na svatého Václava pominulého dáti
8 kop, nedal jemu nežli 5 kop míš., a tak zuostal jemu ještě spravedlivého dluhu 25 kop.
A poněvadž té smlouvě dosti nečiní, žádá nás k VMti za přímluvné psaní i podle toho
za opatření. Protož VM žádáme, že téhož Machka přidržeti ráčíte, aby jemu Václavovi,
písaři našemu, dluh ten všecken 25 kop pojednou zaplatil, poněvadž v smlouvě pochybil. Jestli pak že by jemu zaplaceno nebylo, vuole jest té týž Václav, spolusoused náš,
že právem dluhu svého chtěl by dobývati kdežkolvěk, při kterém právě bude moci.
Ale VMti my věříme, aby k těžkosti nevinným přijíti mělo, že toho dopustiti neráčíte.
Dán v Rakovníce v středu před pamatováním Múdrosti Boží léta Božího etc. [15]35.
29.
[1535, 15. 12., fol. 16r-v]
K panu Volfovi58) o Vraštila
Oznamujem VMti, že jest nás zpravil Václav Vraštil, spolusoused náš, kterak rychtář
// z Soběchleb, VMti poddaný, postaviv se rukojmie za Švehlu, krčmáře holedeckého, k témuž Vraštilovi nadepsanému za 4 kopy míš. a za tři polouvozy a za tři věrtele
prázdné, tomu rukojemství dosti nečiní, žádaje nás týž Václav Vraštil v tom za opatření
a k VMti za přímluvu. I žádámeť VM, že témuž rychtáři soběchlebskému ráčíte VM rozkázati, aby jemu Václavovi Vraštilovi, sousedu našemu, dluh dotčený zaplatil a k tomu
také jemu sudy dopravil a věrtele pro uvarování, nebylo-li by našemu zaplaceno, stavuňku, kteréhož bychom na jiné nevinné neradi dopustili. Ale sme té víry k VMti celé,
že k tomu aby přišlo, dopustiti neráčíte. Odpovědi žádáme.59)
Dán v Rakovníce ve středu před nestiženou Múdrostí Boží léta Páně etc. [15]35.
30.
[1535, 20. 12., fol. 16v-17r]
K panu Votíkovi Selmickému60)
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Votíku, pane a příteli náš milý.
Jakož VMti tajno není, kterak Jan Bajček, řezník, spolusoused náš, jest obstaven v Hřivicích61) právem pro Jana Šoustera, též spolusouseda našeho, tak jakž se jest postavil
rukojmie za pana Lupáče, obyvatele Starého Města pražského, za některú sumu peněz
k VMti. I teď se již týž Jan Bajček, právu folkuje, sám osobně staví. I VMti my věříme,
nébrž i za to žádáme, že těžkosti větčí na téhož Jana Bajčka dopustiti neráčíte, nebo nadepsaný Jan Šouster životně sám chce se dáti nad- // jíti k VMti konečně o svátcích vánočních najprve příštích, i jsmeť té víry do VMti, že témuž Janovi Bajčkovi naší této žádosti
užíti dáti ráčíte. Odpovědi žádáme.
Dán v Rakovníce v pondělí u vigiljí svatého Tomáše, apoštola Božího, léta Páně etc.
[15]35.
58)Volfovi z Gutštejna (†1545), synu Burjana z Gutštejna. Drželi Petrohrad, k němuž náležely Soběchleby
(Sedláček, Místopisný…, s. 692 a 820).
59)Viz list č. 9.
60) Otíkovi Selmickému z Cítova (Sedláček, Místopisný…, s. 795; týž, Hrady, zámky a tvrze…XIV, s. 418).
61)Hřivice – ves jižně od Loun.
185
31.
[1535, 21. 12., fol. 17r]
K panu Šlovskému62) o ženu jakús [?]
Službu svú VMti vzkazujem, urozený pane Jene, pane a příteli náš milý.
Oznamujem VMti, že rychtář náš63) vstúpil jest před nás dnes do rady naší, obtěžuje
sobě takovú věc, co se té osoby z Kněževsi64) dotýče, kteráž z žádosti VMti do vězení
v městě našem jest připravena,a) a co s tím mysliti ráčíte, že nic neráčíte oznámiti, a tak
ta věc na prótahu až do času tohoto stojí. Rychtář pak náš skrz ten prótah obává se
v tom nebezpečenství a těžkosti své nějaké. I protož VM my žádáme, že takový výstupek k opatření nadepsané osoby ab) k konci brzkému přivésti ráčíte, poněvadž Kněževští
k správě VMti náležejí, i úmyslu, co jest v tom Vašeho, za odpověď listovní žádáme,
kterúž bychom se i rychtáře našeho spraviti mohli.
Dán v Rakovníce v úterý na den svatého Tomáše létac) Páně 1535 [!].
Ta žena z vězení utekla, majíc prve neřádně dítě, a to že zamordovala a sama pravila,
že umrlé měla.
a) škrtnuto: „že o ní žádný nic neříká“; b) „a“ vloženo později; c) škrtnuto: „Božího etc.“
32.
[1535, 30. 12., fol. 17v]
Pánuom novoměským o pana Melichara etc.
Službu svú VMtem vzkazujem, slovutné a mnohovzácné múdrosti a opatrnosti, páni
nám přízniví a přátelé naši milí.
Kdež ste nám psaní učiniti ráčili na žádost Anny, manželky někdy Víta kameníka,
kterak by pan Melichar Stolinský zadržel jí za duom 5 kop gr. českých, žádajíce nás, aby
on k tomu námi byl přidržán, aby jí těch 5 kop gr. českých zadrželých dal etc. Přitom táž
Anna oznámila, že by Vondra řezník, soused náš, 40 gr. bílých pozuostal za sedlo a za
kuoň manželu jejímu, též žádajíce, aby k zaplacení téhož dluhu byl přidržán etc.
Páni nám přízniví a přátelé naši milí, znáti račte, že pana Melichara Stolinského ani
Vondry řezníka, souseda našeho, doma nebylo, nebo pan Melichar pryč jest odjel a Vondra, soused náš nadepsaný, také přes pole po živnosti své jest odšel. Než když doma
budou, psaní VMtí jim dáme přečísti a o takovú k nim věc promluvení učiníme, a nebude-li v tom jich žádného odporu, jim oznámíme, aby takovú věc opatřili. A tak pokudž
jest Janovi Nepilovi, sousedu našemu, to mocně poručila, jeho v tom radou ani pomocí
opustiti nemíníme.
Dán v Rakovníce ve čtvrtek před Novým létem léta Božího etc. [15]35.
33.
[1536, 2. 1., fol. 17v-18v]
Strašeckým //
Službu svú vzkazujem, múdří a opatrní páni a přátelé naši milí.
Oznamujete nám psaním Vaším, že jsú [z] potřeby své vstúpivše do rady Vaší, na Vás
vznesli zejména tito: pan Václav Vančura, Vaněk Nedvěd a Jíra Šimůnek, oznamujíce
62) Janovi Šlovskému na Modřejovicích.
63) K roku 1535 máme v Rakovníku uvedeného rychtáře Šimona Srdečného (Emler, Jan: Paměti rakovnické od roku
1425-1639. Praha 1894, s. 13; Renner, Jan: Nejstarší kronika král. města Rakovníka 1425-1800. Rakovník b. d., s. 36).
64) Kněževes u Rakovníka.
186
dluhy své mající na sousedech našich: pan Václav Vančura na Havlovi Blbovi 1 kopu
míš. 12 gr. a Vaněk Nedvěd na Rohlíkovi 1 kopu gr. českých a 15 gr. míš., Jíra Šimůnek
na Vaňkovi Mlaskovi škod sobě pokládá 3 kopy míš., žádajíce nás týchž dluhuov za
dopomožení etc.
Páni přátelé milí, Vám věděti dáváme, že ty všecky nadepsané sousedy naše obeslavše před sebe, psaní to Vaše jim sme dali přečísti i dali nám to za odpověď. A najprv
Havel Blb že peněz na tento čas nemá a také u vězení pro dluh svuoj nějaký sedí, než
když té těžkosti zbude, že se má k věřiteli svému v šesti nedělech pořád zběhlých nadjíti
a to opatřiti. A Jan Rohlík ve dvú nedělech aby se našel k témuž Vaňkovi Nedvědovi,
k tomu jest přidržán. Co se pak Vaňka Mlaska dotýče, oznámil jest nám, že jeho jest
týž Jíra Šimůnek z ničehož nevinil před námi a o těch škodách že nic neví. A poněvadž
jest ta věc na odporu, pokládáme témuž Jírovi Šimůnkovi den k stání od pátku najprve
příštího ve dvú nedělech po dání listu tohoto. Jestliže na něho co pokáže za spravedlivé,
od něho Vaňka Mlaska chcme učiniti. I protož to // znajíce, věříme, že stavuňku na naše
spolusousedy dopustiti neráčíte.65)
Dán v Rakovníce v neděli po Novém létě léta Božího etc. [15]36.
34.
[1536, 3. 1., fol. 18v-19r]
Panu Seneckému66) o Zacha
Službu svú vzakzujem VMti, urozený pane Jindřiše, pane a příteli náš milý.
Kdež nám žalovati ráčíte na spolusousedy naše, na Šimona bakaláře, na Berana, na
Pernáře a na Vaňka koželuha a tak na ty na všecky, kteří jsú VMti slíbili za Zacha, spolusouseda našeho, že VMti dáno mělo býti o svátcích vánočních 7 kop míš. a že se tomu
dosti neděje, žádajíce nás za to, abychom je dostatečně k tomu měli, aby VMti dáno bylo
do této neděle najprve příští etc. Znáti račte, že některých rukojmí na tento čas domaa)
nebylo, než kterýž sú před rukama byli, ti vyslyševše psaní Vaše, žádali jsú nás, aby
zachováni byli podle práva do šesti neděl. A jestliže v těch 6 nedělech rukojmí svých
nadepsaný Zach nevypraví, tehdy rukojmie ti všickni takovú věc opatřiti a VMti právi
býti musí. I protož, poněvadž to za právo jest do šesti nedělí rukojmím čekati, věříme
VMti, // že právem stavným do toho času súseduov našich hyndrovati neráčíte.
Dán v Rakovníce v pondělí v ochtáb svatého Jana, evangelisty a apoštola Páně, léta
Božího etc. [15]36.
a) „doma“ nadepsáno mezi řádky
65)Viz listy č. 35 a 49. Ke vztahu Mlaska a Šimůnka srv. SOkA Rakovník, f. AMR, Protokoly právních pří 1521-1567,
fol. 35v-38r, zvl. fol. 36v, svědomí dané městem Strašecí: My purgmistr a rada města Strašecího známo činíme tímto listem všem vuobec a zvláště kdež náleží, že předstúpil před nás Šimon bakalář, měštěnín města
Rakovníka, žádajíce od nás, pokudž by nám v paměti bylo, co se dotýče Vaňka Mlaska, který pobral a zajal
krávy sousedu našemu Jiříkovi Šimůnkovi. I toto jest nám vědomosti některým z konšelův, že skrze škody,
kteréž soused náš bral, měl mu dáti 1 ½ kopy, i dal na to sousedu našemu 1 kopu míš. a ½ kopy měl mu dáti
aneb manželce jeho v časy již minulé, i nedal až posavad. Tolikéž vyznala i manželka nebožtíka Jíry Šimůnka.
Toho na svědomí my purgmistr a konšelé pečeť města našeho dali jsme přitisknúti, však sobě bez škody.
Datum ferii den svatého Germana [22. 9.] 1536 [1534?].
66) Jindřichu Seneckému ze Lhoty.
187
35.
[1536, 3. 1., fol. 19r]
Strašeckým
Službu svú vzkazujem, opatrní páni a přátelé naši milí.
Na odpověď naši psanú, co se Šimůnka, souseda Vašeho, a Vaňka Mlaska, souseda
našeho, dotýče, psaní ste nám zase učinili, připomínajíce nám, že Šimůnek, soused Váš,
mnohokrát před námi o svú spravedlnost stával, kteraka) pak nemá pokazovati, a tak
abychom to zdravě rozvážili, dokládajíce, nebude-li soused Váš od nás opatřen, že byšte
jemu práva slušně odepříti nemohli etc. Páni milí, vězte, že tak, jakž sme Vám předešle
psaní učinili i nyní to oznamujem, že týž Šimůnek s týmž Mlaskem před námi nikdá slyšán nebyl. I protož podle téhož roku složení chcme je o takovú věc slyšeti a tu, vyslyšíce
strany, jestliže co na téhož Mlaska pokáže, Mlask práv jemu býti musí. Nebo i zřízení
zemské to ukazuje, ktož co na koho prokáže, toho prokázání má užíti, i znajíce slušné
i pořádné poddaný naše, jsme té víry k Vám, že stavuňkem kvapiti nebudete.67)
Dán v Rakovníce v pondělí po Novém létě léta Božího etc. [15]36.
a) škrtnuto: „by“
36.
[1536, 10. 1., fol. 19r-v]
Panu Lorencovi Šlikovi68)
Beneš Charvát, spolusoused náš, zprávu nám učinil, že jest smlouvu času předešlého
vzal s Jakubem Čtyřletým, krčmářem libořickým,69) o 22 kop míš., kteréž mu pozuo// stal za pivo. I potom, koupiv touž krčmua) v Libořicích Matěj Král, od téhož Jakuba
Čtyřletého přijal ten dluh těch 22 kop míš. na se a s ním Benešem Charvátem Matěj Král
v smlúvu všel před rychtářem libořickým a před konšely na ten zpuosob, že mu měl dáti
týž Matěj Král 24 strychů ječmene za 10 kop míš. a vostatku jemu měl čekati. I žádal jest
nás konšele [?] týž Beneš Charvát, spolusoused náš, za přímluvu z té příčiny, aby mohl
té smlúvy užíti. I protož VM žádáme, poněvadž jest řádně k smlúvě s týmž Matějem
Králem přistúpil on Beneš Charvát, že jemu té smlúvy užíti dáti ráčíte, jakož i my chtěli
bychom na přímluvu VMti, ač by se kdy taková věc u nás na právě našem přihodila,
totéž rádi učiniti.
Dán v Rakovníce v pondělí po Třech svatých králích léta Božího etc. [15]36.
a) škrtnuto: „vedle“
37.
[1536, 24. 1., fol. 19v-20r]
Pánuom staroměstským
Službu svú VMtem vzkazujem, slovutné a mnohovzácné múdrosti a opatrnosti páni
nám přízniví a přátelé naši milí.
Kdež ste nám VM psaním Vaším oznámiti ráčili, že jest VMtem Jan Trubský, služebník VMtí při váze kořenné, ukázal list pod sekretem Tomana Harrara mladšího z Normberka, služebníka a poručníka pana Hanzle, kupce z Klatov, a že týž Toman mocně jest
67)Viz listy č. 33, 49.
68)Lorencovi Šlikovi z Holejče, hraběti z Pasounu (Neumann, Příspěvky k dějinám rodu Horů z Ocelovic, s. 14-15).
69)Libořice – ves jižně od Žatce.
188
vzdal a vzdává 7 kop a 35 gr. vše míš. jemu Janovi Trubskému na Martinovi Šípkovi za
tu sumu rukojmí, spolusousedu našem. // Vznášejíce na nás takovú věc podle pořádku
práva, abychom spolusouseda svého k takové sumy zaplacení skutečně přidrželi etc.
Páni VM nám přízniví a přátelé naši milí, znáti račte, že týž Martin Šípek, spolusoused
náš, na psaní VMtí, jsa před nás obeslán a psaní to vyslyšev, k tomu jest tak připověděl,
že o tom dluhu nic neví a že ani Tomanovi Harrarovi, ani jemu panu Hanzlovi, kupci
z Klatov, není nic dlužen. A byl by jest panu Hanzlovi prve co dlužen, že jest mu všecko
(pravě tak) zaplatil. I protož, páni nám přízniví, znajíce v tom téhož Martina Šípka ten
odpor, VMtem věříme, že stavuňku budúcího, kteréhož by služebník VMtí žádal, na
naše dopustiti neráčíte.a) Než jestliže téhož Martina Šípka chce z čeho před námi viniti,
což nám pokáže za spravedlivé, jemu od něho chcme rádi učiniti.b)
Dán v Rakovníce v pondělí na den svatého Timotea, apoštola Páně, léta Božího etc.
[15]36.
a) škrtnuto: „a praví tak“; b) poslední věta tohoto odstavce dopsána jako vsuvka na konci listu
38.
[1536, 25. 1., fol. 20r-v]
Panu z Plavna, Jeho Milosti70)
Službu svú VMti, vysoce urozený pane, pane nám milostivě přáznivý, vzkazujem.
Kdež ste nám VM oznámiti psaním VMti ráčili, že VM v krátkém času pro některé zlé
proti VMti předsevzetí jednoho, jménem Enderlovi z Pachu v Adorfu, právem útrpným
před se VM vzíti ráčili, ku kterémužto VMti // že již den k právu jmenován jest a že by
pomocníci jeho, tak jakž VM zprávu míti ráčíte, u nás i jinde odpraveni byli, žádajíce VM
nás za to, abychom v knihách popravních, v kterých takových zločincuov vyznání před
25 lety u nás až dosavad sepsaný sú, vyhledati dali a že by VMti k užitku k takovému
právu proti témuž Enderlovi bylo, aby to vypsáno a pod pečetí naší po služebníku VMti
bylo posláno etc.
VM znáti račte, jakž psaní VMti nás jest došlo, že sme hned rozkázali v těch knihách
popravních pilně a snažně takovú věc, což se téhož Enderli dotýče i pomocníků jeho,
vyhledávati i na sousedích našich dosti letitých se vyptávati na ten čas v úřadu konšelským pracujících. I sami také v též knihy nahlédše, nic sme, což by VMti k užitku takovému právu proti témuž Enderlovi a pomocníkóm jeho bylo, nemohli vyhledati, ani také
týchž souseduov našich paměť toho (kteráž s lety schází) nenese. I jistě VM skutečně
znáti račte, kdyby co najmenšího se vyhledati mohlo u nás o témž Enderlovi před VMtí,
toho bychom, jsúce sobě tím povinni všickni, zatajiti nechtěli.
Dán v Rakovníce v úterý na dena) svatého Pavla na víru obrácení Kristovu léta Božího
etc. [15]36.
a) škrtnuto: „obrácení“
70) Patrně Jindřichu V. z Plavna (†1554), komorníku a tajnému radovi císaře Ferdinanda I. Tento panský rod měl
mj. statky v západních Čechách (Ottův slovník naučný XIX, s. 882).
189
39.
[1536, 13. 2., fol. 20v-21r]
Panuom novoměstským //
Službu svú vzkazujem, slovutné a mnohovzácné múdrosti a opatrnosti, páni nám
přízniví a přátelé naši milí.
Na zprávu Blažka Lamače, souseda VMtí, psaní ste nám učiniti ráčili o dluh jeho, kterýž má na Pavlovi Cvrčkovi, obyvateli našem, v tém psaní VMtí doložený, žádajíce toho
na nás, abychom téhož Pavla k téhož dluhu zaplacení skutečně přidrželi, dokládajíce
v tom i práva stavného etc. Páni nám přízniví a přátelé naši milí, znáti račte, že týž Pavel
Cvrček, jsa obeslán na psaní VMtí před nás a to psaní vyslyšev, dal nám to za odpověď,
že jest psaní k témuž Lamačovi při Hromnicích minulých po bratru svém učinil, žádaje
ho za prodlení do středopostí. I domníval se jest, že tomu psaní jeho místo dal. I jest
k tomu přiveden týž Pavel Cvrček, že se má k věřiteli svému Lamačovi dáti nadjíti od
datum listu tohoto ve dvú nedělech pořád zběhlých. I protož, znajíce věc takovú, práva
stavného že dopustiti neráčíte, věříme.
Dán v Rakovníce v neděli před svatým Valentinem léta Božího etc. [15]36.
40.
[1536, 13. 2., fol. 21r-v]
Strašeckým //
Službu svú vzkazujem, múdří a opatrní páni přátelé naši milí.
Kdež nám oznamujete psaním Vaším, že jest založil právo rychtáři Vašemu pan
Zikmund, soused Váš, na Jana Jiskru mladého, souseda našeho, pro dluh svuoj s právem
[?] po 12 kopách a 15 gr. míš. a že se nadál tomu, že Jan Jiskra mladý položí mu ty peníze
na právě u rychtáře Vašeho a před Vás potom předstúpiv, že jest propuštěn z práva od
Vás. Pro takové omýlení žádajíce toho na nás, abychom téhož Jana Jiskru k zaplacení
toho dluhu přidrželi etc.
Páni přátelé milí, znajte, že sme zpraveni od Šimona bakaláře, spoluradního našeho,
a Jana Kozlíka, řezníka, našeho souseda, že jsú ho vyručili na postavení, a když jsú ho
tíž rukojmie jeho na čas jmenovaný stavěli, rukojmie ste z téhož rukojemství propustili.
My pak nevíme, jak jest on Jan Jiskra na ten čas z práva Vašeho ušel, i protož žádost Vaše
u nás aby místo měla, vidí-li se panu Zikmundovi, aby k nám do města sjel, a jestliže
téhož Jana Jiskru na právě našem postihne, chcme se k panu Zikmundovi, což na nás
žádati bude, spravedlivě zachovati.
Dán v Rakovníce v neděli před svatým Valentinem léta Božího etc. [15]36.
41.
[1536, 25. 4., fol. 22r-v]
Panu Votíkovi Selmickému71) o Kozlíka
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Votíku, pane a příteli náš milý.
Oznamovati nám psaním Vaším ráčíte, že zprávu máte od krčmářky ze Brašína.72)
Muže jejího, kteréhož ste vydati ráčili spolusousedu našemu, že by se k němu nezachovával jako k dlužníku, ale jako k lotru, a to k nám připúštějíce k rozvážení. Dále, že zprávu ráčíte míti jistou i svědomí, že jest mu řekl čekati za to pivo do nového, dokládajíce,
jestliže krčmář VMti k jakým škodám přicházeti skrze to bude anebo jemu se co díti bude
71) Otíkovi Selmickému z Cítova.
72) Brašín – ves Zbrašín jižně od Loun.
190
mimo ten pořádek, který na dlužníky náleží, že ho VM [?] opustiti neráčíte, jakož pak
tomu sme dobře z téhož psaní VMti všemu porozuměti mohli etc.
I věděti račte, že Jan Kozlík, soused náš, vyslyšev psaní VMti, dal nám tuto odpověď
a to nám oznámil, že když s týmž krčmářem do Lišan přišel, že se mu jest schoval a skryl
na chlívě tu v Lišanech, a kdyby jeho v tom pilnosti nebylo, byl by jemu ušel. A tak
uznav takovú věc lstivú, na něm vězením se jim dostatečně ujistil, obávaje se, aby mu
z vězení neušel, poněvadž mu to prve na cestě učinil. A k tomu čekání do nového pověděl tak, že toho není, aby jemu měl čekati do nového, než to, že jest připověděl krčmáři,
vezme-li potom druhú fuoru piva, první jemu zaplatě, že by mu té fuory druhé do nového čekati chtěl. A také praví, že když ste jemu ho ráčili vydati, o tom zčekání nic jest VMti
neoznámil, // a tak tomu rozuměti ráčíte, kdyby jemu řekl čekati do nového, že by toho
před VMtí nezatajil. I jakož VM obmýšleta) ráčíte věc krčmářovu, též my také sousedu
našemu jsme tím povinni totéž učiniti. A poněvadž soused náš té zprávě odpírá, ráčíte
znáti, co taková věc nese.73)
Dán v Rakovníce v úterý na den svatého Marka, evangelisty Páně, léta Božího etc.
[15]36.
42.
[1536, 4.? 5., fol. 22v-23r]
Do Kadaně o Jana Hubku
Službu svú vzkazujem, slovutné opatrnosti páni přátelé a sousedé naši milí.
Kdež sme k Opatrnostem Vašim psaní učinili v středu den svatého Tyburcia léta
Božího etc. [15]35 o Šebestiána Čerple, obyvatele Vašeho, oznamujíce Vám, že Jiřík vojt,
rychtář Váš, psaní nám učinil, kterak někteří sousedé Vaši přišli k němu, zejména tito:
Valentin Noel, Pavel Krohe, Hanuš Vejs a Martin Čán, slibujíce jemu rukú společnú za
téhož Šebestiána, že těch 12 kop míš. na podíl jeho Janovi Hubkovi, spoluradnímu našemu, chtí dáti a vyplniti na roky rozdílné, totiž na svatého Martina po dání téhož listu
našeho najprve příští[ho] 6 kop a na svatého Jiří již minulého 6 kop, kdež i za to on Jiřík,
vojt Váš, listem svým, kterýž nám psal, slíbil, o kterémžto také vědomost míti ráčíte. Ale
že se jest tak podle téhož listu nám odeslaného Janovi Hubkovi, spoluradnímu našemu,
dosti nestalo a ten dluh těch 6 kop míš. jemu ještě // že není zaplacen, požádal nás
k Opatrnostem Vašim za přímluvu i v tom za opatření.
Páni a přátelé milí, Vás žádáme, že ty nadepsané sousedy Vaše i téhož Jiříka vojta,
rychtáře Vašeho, k tomu míti a přidržeti ráčíte, aby jemu, Janovi Hubkovi, spoluradnímu našemu, právi byli a těch 6 kop aby mu zaplatili i s škodami, kteréž na posly a na
písaře naložil pro jeho Šebestiána ½ kopy 2 gr. a pro Vávru, Melcerova syna, též ½ kopy
2 gr., nebo jestliže by se toho nestalo, práva žádajícímu stavného tak pro jistinu, jako pro
škody nemohli bychom slušně odepříti. Ale sme té naděje k Vám, že k tomu aby přišlo,
dopustiti neráčíte.74)
Dán v Rakovníce ve čtvrtek na den svatého Gotharda léta Božího etc. [15]36.75)
73)Viz list č. 43.
74)Viz listy č. 18, 19, 20, 27.
75)V roce 1536 připadl sv. Gothard na pátek (Bláhová, Marie: Historická chronologie. Praha 2001, s. 557).
191
43.
[1536, 5.? 5., fol. 23r-v]
K panu Votíkovi na Selmice76) o Jana Kozlíka
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Votíku, pane aa) příteli náš milý.
Psaní jste nám opět učiniti ráčili o krčmáře ze Brašína,77) oznamujíce nám, že Jan řezník, soused náš, přijel na grunty VMti a dvé klisat že vzal téhož jistému krčmáři a že se
VMti neohradil, maje jej u vazbě, žádajíce nás, aby VMti taková věc k nápravě přivedena
byla etc. Věděti račte, že Jan Kozlík dal nám tu zprávu, že jest svévolně toho neučinil,
ale s povolením téhož krčmáře i krčmářky. Ač i to před sebú měl a jim to předkládal, že
snad // pán bude mi zhajovati ty klisata vzíti a proti mysli že jemu bude. A oni pověděli
tak, že „sme za Vaše peníze kupovali a tím platíme, čím máme“, dokládajíc i to, „neboj
se v tom pána, vezmi je směle“. A tak ráčíte znáti, že zoumyslně k tomu jest nepřišel,
ale s vólí jich, učiniv s nimi smlouvu před námi, a také krčmářka oznamovala, že prve
s VMtí o to mluvila, nežli k nám přišla, a že ste tomu odporni býti neráčili. Protož znajíce
věc takovú, že stavovati našich neráčíte, věříme.78)
Dán v Rakovníce v pátek, den svatého Floriána léta Božího etc. [15]36.79)
a) „pane a“ nadepsáno nad řádek
44.
[1536, 16. 5., fol. 23v-24r]
Ku panu Petrovi, hajtmanovi80)
Službu svú VMti vzkazujem, urozený a statečný pane Petře, pane nám příznivý.
Kdež nám VM psáti ráčíte, oznamujíce, že Vaněk, rychtář ze Třice,81) vznesl jest na
VM, kterak by jemu peníze obstavila Barbora Heřmanka v městě našem na právě za
grunt jeho, který prodal Pavlovi, žádajíce za to, aby to tak opatřeno bylo, aby jmenovaný
rychtář hyndrován nebyl etc.
I znáti VM račte, že v zápis nahlédše, kterýž Antoňovi svědčí, vyhledali jsme, že
40 kop dluhu jest, kterýž jemu Antoňovi týž Vaněk dlužen a téhož dluhu mocnú poručnicí k vyupomínání i k přijití k sobě Barboru Heřmanku učinil. A stojíc před námi táž
Barbora, podala nám cedule smluvní řezané, kterážto cedule srovnala se s zá- // pisem
knihami našimi zapsaným a při té smlúvě že jsú byli pan Jiřík z Podhoří, Jan Heřman,
Valenta písař, a to se dálo na hrádku Křivoklátu.
Ale často psaný rychtář, slyše zápis v knihách našich i tu ceduli, odpor jest tomu
učinil, že by o té ceduli ani zápisu nic nevěděl. My pak uznavše v tom jeho odpor ten,
Barboře Heřmance peněz sme vyzdvihnúti nedopustili, leč by se on Václav s týmž
Antoněm narovnali a pamětí se svú o ten dluh snesli. A jí Barboře sme rozkázali, aby
ona na Antoně se poptala a jemu takovú věc oznámila, aby se k nám bez prodlévání
vypravil. I protož, znajíce to VM, té jsme víry do VMti, že nám v tom za zlé míti neráčí-
76) Otíkovi Selmickému z Cítova.
77)Ves Zbrašín, jejíž část byla tehdy připojená k Selmicím (Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…XIV, s. 418; týž,
Místopisný…, s. 1012).
78)Viz list č. 42.
79)V roce 1536 připadl sv. Florián na čtvrtek (Bláhová, s. 557).
80) Petru Holému z Chrástu. K němu např. Levý, s. 238; Kočka, Dějiny Rakovnicka, zvl. s. 38, 42-47.
81)Třtice – ves u Nového Strašecí.
192
te, neb sme na tom té vuole aa) že se k stranám chcme spravedlivě podle práva městab)
zachovati rádi.
Dán v Rakovníce v úterý po svaté Žofii léta Božího 1536.
a) in orig.: „neb sme té vuole a na tom“ s označením správného slovosledu; b) „města“ vepsáno mezi řádky
45.
[1536, 16. 6., fol. 24r-25r]
K pánóm slánským o člověka jich
Službu svú vzkazujem, slovutné opatrnosti páni sousedé a přátelé naši milí.
Kdež ste nám předešle v pátek před hodem slavným Ducha svatého seslání psaní učiniti ráčili o Maška z Lotouše,82) poddaného člověka Vašich Opatrností, žádajíce nás, abychom téhož Maška člověka propustili a toho vězení prázdna učinili. Ale že Opatrnostem
Vašim žádná na to psaní Vaše odpověď dána nebyla (námi při té odpovědi tu nic nesešlo) i opět nám psaní činiti ráčíte o téhož Maška a tomu se i divíce, kterak mimo Vaše přátelské psaní, i také spravedlivé, poddaný člověk Váš k jinému se od nás potahuje mimo
právo a zřízení zemské, nás jakž prve, tak i nyní žádajíce, abychom jej z toho stavuňku
propustili, jakož sme pak // tomu všemu z prvního i druhého psaní Vašich Opatrností
dobře porozuměli etc.
Páni přátelé a sousedé naši milí, oznamujem Vám, že se nám vidí, že sme tu nic mimo
právo a zřízení zemské neučinili, nebo znáti ráčíte dobře, že kdež host hostě postihne
na kterémkoli právě, že jej tu má na tom právě viniti. A také račte věděti, že poddaný
člověk Vašich Opatrností promluvil před námi, že raději na právě našem slyšán chce býti
nežli kde jinde, a tak jsa postižen na právě našem a sám dobrovolně se v to uvoliv, je sme
sročili a den k stání jim jmenovali.
I protož neračte toho duominkua) do nás míti, abychom k poddaným a souseduom
Vašim chtěli, jakým nepřátelstvím přistupovati, jsúce té vuole, že bychom Opatrnostem
Vašim chtělib) všelikú přátelskú libost podle možnosti naší ukázati a sousedství dobré
rádi, což by na nás bylo též k souseduom i poddaným Vašim, zachovati. Přitom slušné
jest, abychom VMtem i toto oznámili, že jest pilně pracováno, aby mezi člověkem Vaším
a panem Jiříkem z Pusté Dobré83) taková nesnáz během přátelským přetržena býti mohla
pro dalších škod uvarování i pro nebezpečenství na cestě. I jest k tomu přivedeno, že
se mezi nimi smlouva přátelská stala dobrovolně a člověku Vašemu že nemá tu nic
k ublížení jeho poctivosti býti. Ale týž pan Jiřík pověděl, že Maška, člověka Vašeho
z Lotouše, má za dobrého, tak jako jej jiní dobří lidé drží, i protož majíce odpověď naši
přátelskú, tou se spraviti ráčíte.
Dán v Ra- // kovníce v pátek po Božím těle a krvi Pana Krista léta Páně etc. [15]36.
a) konec slova rozpitý; b) „chtěli“ nadepsáno nad řádek
82)Lotouš – ves severozápadně od Slaného.
83) Pustá Dobrá – zaniklá osada a tvrz u Lán, později myslivna. August Sedláček uvádí Jiřího Dobského z Nelahozevsi, který na Pusté Dobré seděl kolem r. 1520. R. 1542 tu byl jeho syn Václav (Sedláček, Hrady, zámky
a tvrze…VIII, s. 91).
193
46.
[1536, 21. 6., fol. 25r]
Pánuom litoměřickým o Silvestra
VMtem oznamujem,a) že Jan Silvestr, kterýž v městě Vašem u vazbě sedí pro nějaký
(tak jakž rozuměti tomu) dluh, psaní jest k nám učinil, žádaje naší k Opatrnostem Vašim
přímluvy, že byšte se k osobám těm, s kterýmiž činiti má, přimluviti ráčili, aby s ním
nějakú smlúvu učinili. My pak, nemohúce žádosti jeho slušně odepříti, Vás, pánuov
a přátel našich milých, žádostivě žádáme a bedlivě prosíme, což na Vás jest, že osoby ty,
spolusousedy Vaše, k tomu nakloniti a k nim se i přimluviti že ráčíte, aby nějaká mezi
nimi z obú stran přátelská smlouva býti mohla, aby on Jan Silvestr mohl věřiteluom
svým plátce býti. A my k Opatrnostem Vašim i k Vašim spolusouseduom, ač by toho
kdy potřeba byla, odměnně touž měrou na potomní časy chcem se zachovati a ukázati.
Dán v Rakovníce v středu před svatým Janem, křtitelem Božím, léta Páně etc. [15]36.
a) škrtnuto opakované „oznamujem“
47.
[1536, 14. 7., fol. 25v-26r]
Pánuom lounským o Volfičku a o Kunu
Z psaní Vašeho sme porozuměli, že Kuna, spolusoused Váš, žádal Vás za opatření
a že Vás zpravil, že jest rychtáři našemu84) právo dal na těch 6 kop míš. dluhu, což jemu
jest povinovata Anna Volfička, spoluobývající, a to právo na těch 6 kop že rychtář náš
od něho přijal. Než že od úřadu od pana purgmistra našeho tomu odpor učiněn byl
z příčiny, že by některýž z súseduov Vašich jakožto domácí k těm se penězóm až posléze
připověděl etc.
Páni a přátelé naši milí, věděti račte, že rychtář náš dal nám zprávu o tom takovú, že
jest oda) Kuny práva stavného vzíti nechtěl, ale on Kuna, nedav sobě v tom pokoje, rychtáře našeho nezbedně jest vždy žádal, aby právo od něho vzal, mluvě tak, práva-li [?]
stavím, právě toho užívá [?] a rychtář náš již pro jeho nezbednost právo od něho na slova
jeho vzal. A také soused náš, ač jest posléze k těm 6 kopám se připověděl, však spravedlivě, nebo ty peníze jsú gruntovní a Anna Volfička jemu, sousedu našemu, toho jeho
gruntu neosvobodila ani knihami utvrdila a soused náš jinde nemuož svého dosáhnúti
a k svému přijíti nežli na tom svém gruntu. Než kdyby peníze gruntovní nebyly, ten
stavuňk mohl by snad pruochod svuoj míti. A poněvadž taková věc na grunt se stahuje,
uznati se muož, že rychtářem naším to tak daleko nešlo. Ale že jest Kuna nepořádně
peníze // ty obstavil, ten stavuňk pruostupu svého míti nemuože. A přesto, jestliže chce
Kuna Annu Volfičku z čeho viniti, před námi den jemu k stání pokládáme ve dvú nedělí
po datum listu tohoto najprve příštích.
Dán v Rakovníce v pátek před Rozesláním svatých apoštoluov léta Božího etc.
[15]36.
a) „od“ nadepsáno nad řádek
84) K roku 1536 máme v Rakovníku uvedeného rychtáře Jakuba Štěrbu (Emler, Paměti…, s. 13; Renner, Nejstarší…,
s. 36).
194
48.
[1536, 1. 9., fol. 26r]
Panu Brikcímu z Plešnic85)
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Brikcí, pane a příteli náš milý.
Věděti VMti tímto psaním naším dáváme, že s Vackem, krčmářem z Vidhostic,86)
VMti poddaným, a Fenclem sladovníkem, jinak s Střípkem, sousedem naším, smlouva
přátelská se před námi stala o těch 17 kop míš. a 23 gr. na ten zpuosob, že on Vacek
krčmář jemu Fenclovi sladovníkovi, sousedu našemu, má dáti 10 kop míš. v středu před
svatým Křížem Povýšení najprve příštím. A 7 kop a 23 gr. též jemu že má dáti a zapraviti
na svatú Kateřinu najprve příští a té smlúvě řekl jest jako dobrý dosti učiniti. A pakli by
prvních peněz na ten čas, jakož jest svrchu píše, jemu Fenclovi nedal, tehdy aby ho ze
vší sumy nadepsané upomenul a jemu Fenclovi aby pojednú všecku dal a zaplatil bez
odporu všelikého. A při též smlouvě týž Vacek krčmář oznámil, což jest skrz stavuňk
ten obmeškal, že to všecko mimo se pouští a Pánu Bohu že poroučí. I protož majíce psaní
toto naše, tím se v tom spraviti ráčíte.
Dán v Rakovníce v pátek na den svatého Jiljí léta Božího etc. [15]36.
49.
[1536, 8. 9., fol. 26v-27r]
[Do Strašecí]
Službu svú vzkazujem, opatrní páni a přátelé naši milí.
Psaní, které ste nám učinili na vznešení Brože příjmí Šimůnka a Jana Zichka, řezníka, spolusouseduov Vašich, o dluhy, kteréž mají na spolusousedech našich, na Vaňkovi
Mlaskovi Brož ½ kopy pozuostalé a Jan Zichek na Vondrovi řezníkovi 4 ½ kopy, tak jak
ste od nich zpraveni, tomu sme všemu dobřea) vyrozuměli etc.
Páni přátelé milí, na psaní Vaše sousedy sme naše před se obeslali a psaní sme jim
Vaše čísti rozkázali. To oni vyslyševše, dali nám to za odpověď, a najprv Vaněk Mlask,
že jest s Brožem Šimůnkem on žádné smlouvy nečinil nikdá vo nic, než s nebožtíkem
Jiříkem Šimůnkem smlouvu jest měl, kteréž by on dávno zadost učinil, by tak potřebný
a nedostatečný člověk nebyl,b) však přesto k tomu se jest povolně poddal, že té ½ kopy
pozuostalé chce ve dvú nedělech od datum listu tohoto spraviti. Vondra pak řezník to
jest nám připověděl, že jemu Zichkovi dlužen nic není, i protož, páni přátelé milí, znajíc
to, že Vaněk Mlask v těch dvú nedělí chce dluh ten pozuostalý vykonati, věříme Vám, že
stavuňkem našich spolusouseduov hyndrovati nedopustíte. A tento Vondra že odpírá
dluhu, pokládáme témuž Zichkovi den k stání v pátek na // den svatého Mauricia, tu
aby před námi stál, a bude-li v čem spravedliv, spravedlnosti své má užíti.87)
Dán v Rakovníce v pátek na den Narození Panny Mariec) léta Božího etc. [15]36.
a) in orig.: „dobře všemu“ s označením správného slovosledu; b) in orig.: „nebyl člověk“ s označením správného
slovosledu; c) škrtnuto: „narození“, nad tím nadepsané „a“
85) Potomek Jiříka Úlického z Plešnic, který tu seděl r. 1499 (Sedláček, Místopisný…, s. 954; týž, Hrady, zámky a tvrze…XIV, s. 366).
86)Vidhostice – ves jižně od Podbořan.
87)Viz listy č. 33, 35.
195
50.
[1536, 11. 9., fol. 27r]
K panu hajtmanu88) o louky
Službu svú VMti vzkazujem, urozený a statečný pane Petře, pane nám příznivý.
Kdež času předešlého k VMti osoby některé z úřadu konšelského vyslány byly a že
ste s nimi rozmlúvati ráčili o ty sousedy naše, kteříž měli louky na království, dotazujíce
se jich, osob z úřadu našeho, kterak jest to, že z nich neplatí. I VMti že jsú dali, tak jakž
jsme od nich zpraveni, tu odpověď, že my nevíme a že my chcme na nich, obešlíce je,
přezvěděti, jaká jest toho příčina. I račte znáti, že sme je všecky před se obeslali a k nim
o to dostatečně promluvili, proč z těch luk neplatí. I dali nám to za odpověď, „co máme
z nich platiti, a my jich nic neužíváme, ano nám je vypasú dobytky, a tak k užitku žádnému sobě toho přivésti nemóžeme, a poněvadž jich užívati nemuožem, od nich pouštíme
a jich více držeti nemíníme“, a při tom žádali jsú nás k VMti v takové věci za přímluvu.
My žádosti jich slušně odepříti nemohúce, VM žádáme, že k takovému platu souseduov
našich potahovati neráčíte, aby měli platiti a toho neužívati, jsúce té celé naděje do VMti
žádosti naší, u sebe místo dadouce, sousedy naše při tom že zachovati ráčíte. Odpovědi
od VMti přátelské a laskavé žádáme.
Dán v Rakovníce v pondělí po slavnosti Panny Marie Narození léta Božího etc.
[15]36.
51.
[1536, 16. 9., fol. 27v]
O Silvestra
My purgmistr a rada města Rakovníka známo činíme tímto naším listem všem vuobec, a zvláště tu, kdež náleží, že jest před nás předstúpil Vít Silvester, spolusoused náš,
s Janem Silvestrem, synem svým, pokazatelem listu tohoto.
Oznamuje nám týž Jan Silvester, že jest smlouvu učinil s věřiteli svými Klimšem
Ptáčkem a Jiříkem kolářem, spolusousedy a obyvateli města Litoměřic, o 12 kop a o 15 gr.
vše míš. a že týž dluh má týmž věřitelóm nadepsaným platiti na roky rozdílné, totiž
první neděli v postě že má dáti 2 kopy 15 gr. míš. a odtud v roce pořád zběhlém 2 kopy
15 gr. a tak vždycky že platiti má až do té sumy vyplnění. Aa) přitom Vít Silvester, otec
nadepsaného Jana Silvestra, přiznal se jest před námi, že postavuje se rukojmie za téhož
Jana Silvestra, syna svého, za tu všecku sumu za 12 kop a 15 gr. vše míš. tak a na ty roky
platiti, jestliže by syn jeho nadepsaný plátce nebyl.
Toho na svědomí pečeť města našeho dali sme a rozkázali přiložiti k tomuto listu,
však sobě i obci naší bez škody. Jenž jest dán v sobotu na den svaté Lidmily, dědičky
české, léta Božího etc. [15]36.
a) škrtnuto: „tak vzd“
52.
[1536, 15. 11., fol. 28r-v]
O clo a o formany k některým pánuom psáno jest tím zpuosobem níže psaným
VMti oznamujem, že ti formané, kteří k potřebě VMti vína aneb jiné náklady a zboží
lidem z peněz, vozy majíce, k městu našemu jezditi, odtud z pravých a obyčejných silnic
88) Petru Holému z Chrástu.
196
okolo města míli nebo puol míle objíždějí, ježto skrze to nám clo a majto, kteréž nám
náleží, schází, čehož nám trpěti a snésti s obtížností jest a proti VMti neradi bychom
nic zoumyslně užíti chtěli. I protož my VM žádáme, že při těch formaních, kteréž ráčíte
po vína posílati anebo kteří náklady z peněz vezuo, opatřiti ráčíte, aby takoví formané
k městu našemu, jakž od starodávna bývalo a pokudž výsady naše ukazují, jezdili a clo
v městě zpravovali. Však veze-li který VMti víno, přijeda do města a list ukážíc fedrovní,
bude moci před se bezpečně jeti. A pakli by se toho nestalo a který forman buď jeden,
nebo více na tom postižen byl, VMti se opovídáme, že bychme se takovému každému
formanu podle svobody své, kterúž na to clo // máme, zachovati chtěli. Ale jiné dóvěrnosti do VMti nejsme, než že se k nám v tom dle spravedlnosti naší volně a přátelsky
dáte nadjíti a jim, znajíce to, že oznámiti ráčíte, aby se ti formané tím spraviti a škod se
uvarovati mohli.
Dán v Rakovníce v středu před svatým Otmarem léta Božího etc. [15]36.
53.
[1536, 4. 12., fol. 28v-29r]
K panu Janovi Oudrckému89) o slouhu
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane Jene, pane a příteli náš milý.
Na psaní naše předešlé k VMti učiněné, co se slouhy našeho dotýče, ráčili ste nám
odepsati, žádajíce nás za to, abychom VMti den jmenovali, kdy byšte poň poslati měli
a světlú odpověď abychom VMti po témž poslu dali etc. I znáti račte, že se nám zdá
a vidí za věc slušnú a pořádnú, aby před námi a na právě našem viněn byl, poněvadž
jest v městě a na právě našem postižen. I protož ráčí-li sami před námi jej z čeho viniti
anebo na místě svém někoho vyslati, pokládá se VMti čas a den k stání od pátku najprve
příštího v tejm dni po dání listu tohoto. A tu jestliže se na něm // vina jaká najde, za
spravedlivé od něho chcme rádi učiniti.
Dán v Rakovníce v pondělí na den svaté panny Barbory léta Božího etc. [15]36.
54.
[1536, 27. 12., fol. 29r-v]
K panu Šlikovi90) o míru obilnuo
Jakož jste VMti nám psáti ráčili, že by VMti zpráva došla, kterak bychme my míry své
obilné přivětčili, žádajíce VM i porúčejíce, abychom takové míry vobilné nezměnili než
tak, jakž od starodávna byla, zuostavili, jakož sme pak tomu všemu z téhož psaní VMti
dobře porozuměli etc.
Znáti VM račte, že předešle bývaly nevóle a roztrkové mezi sousedy našimi, kteříž
obilé kupují a míru téhož vobilé přijímají, a mezi formany, že se jim zdálo a protivné
bylo, že by hřebenu velikého při míře nechávali, až i k tomu přišlo, že sme žádáni byli
od souseduov našich i od týchž formanuov a jiných lidí vokolních, aby toho hřebenu
nebylo, ale aby vpuštěn byl do puol strycha. My pak na žádost jich to sme učinili, že
sme ten hřeben, volivše na to úředníky přísežné, aby tu věc spravedlivě opatřili, doa)
puol strycha dali vpustiti, ježto se nám vidí, že jim tu nic ublíženo není, a také nás z toho
žádný nevinil. I protož VM my žádáme, // jestliže by před VM taková zpráva omylná
89) Údrčtí z Údrče pocházeli z tvrze Údrč u Žlutic (Sedláček, Místopisný…, s. 915).
90)Albrechtovi Šlikovi z Holejče, hraběti z Pasounu – sporný držitel Křivoklátu od roku 1536 (Kočka, Dějiny
Rakovnicka, s. 46-47; Levý, s. 85; Renner, Rakovník v boji za svobodu, s. 7-8).
197
přišla, že jí VM místa u sebe dávatib) neráčíte, neb nejsmec) na tom, abychom měli v tom
neb v čem jiném co komu ublížiti.
Dán v středu na den svatého Jana, evangelisty a apoštola Božího, léta Páně etc.
[15]36.
a) „do“ nadepsáno nad řádek; b) napsáno „dáti“ a „va“ nadepsáno nad řádek; c) napsáno „neb sme“ a „ne“ nadepsáno nad řádek
55.
[1537, 3. 3., fol. 29v-30r]
O Tichavu k panu purkrabí91)
Službu svú vzkazujem, urozený pane purkrabie, pane a příteli náš milý.
Zpraveni jsme od Jana Tichavy, spolusouseda našeho, že by byl zavázán ctí a vierou
od rychtáře, mlynáře pod Křivoklátem, aby stál na témž Křivoklátu ve středopostí najprve příští o nějaké pachole, žádaje nás v tom za opatření a za přímluvu k Vám etc. I znáti
račte, že v předešlých časech pan Petr z Chrástu, toho času hajtman na Křivoklátu, psaní
jest o též pachole nám učiniti a k nám to připustiti ráčil, abychom se v tom spravedlivě
zachovali, kdež i k tomu bylo přišlo, že otec téhož pacholete srocen byl s týmž Janem
Tichavú před nás i o takovú věc byli jsú slyšáni. I podáno jest jemu bylo toho, aby to
pravé učinil, z čehož jest Jana Tichavu // obvinil, i maje k položenému dni státi, nestál
jest, a tak nic nepokázal. I protož my VM žádáme, že téhož Jana Tichavu, poněvadž on
na právě našem jest, a prve slyšáni byli před námi, z toho závazku propustiti rozkázati
ráčíte, a z čehoža) ho před námi vinovati bude a slušně pokáže-li co na něho, má se mu od
nás za spravedlivé státi. Den k stání otci téhož pacholete pokládáme ten pátek po svatém
Řehoři po dání listu tohoto najprve příští. I sme té víry do VMti, že žádosti naší jemu
v tom užíti dáti ráčíte. Odpovědi žádáme.
Dán v Rakovníce v sobotu před Přenesením svatého Václava léta Božího etc. [15]37.
a) škrtnuto: „by“
56.
[1537, 11. 3., fol. 30r-v]
K panu Janovi Krakovskému92) o Hanzle Chříckého
Kdež jste VM onehdá dáti ráčili do vězení v městě našem člověka pana Václava
Chříckého z Strojetic,93) žádajíc na něho i práva útrpného. I tu jest VMti oznámeno i žádáno od nás, abychom takovú věc psaním naším u pana Václava Chříckého předešli, jakož
pak sme tak učinili, že jsme jemu připsali, i na to naše připsání odpověď tuto listovní dal
jest nám, // kterúž VMti posíláme. I když ráčíte sobě přečísti touž odpověď, že ji k nám
zase po témž poslu poslati ráčíte. A jestli pak že byšte k tomu přistúpiti neráčili, aby
panu Václavovi vydán byl, tehdy tak podle žádosti VMti právo útrpné na něho by puštěno bylo. I protož, co jest úmyslu VMti, že nám psaním svým oznámiti ráčíte a takovou
91) Patrně křivoklátskému purkrabímu Janu Příčskému ze Skal (Šimicová, s. 79; Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 68;
Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 30).
92) Janovi Krakovskému z Kolovrat. K němu a k jeho bratrům Albrechtovi a Hynkovi viz Kočka, Dějiny Rakovnicka,
zvl. s. 435 nn.
93) K Václavovi Chříčskému ze Strojetic Kočka, Dějiny politického okresu kralovického I. Kralovice 1930, zvl. s. 309;
Smolík Slatinský, František: Kříč (Chříč) a bývalé panství kříčské v Plzeňsku. PAM 6, 1865, zvl. s. 225-226; Sedláček,
Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 111.
198
věcí že prodlévati neráčíte a den k témuž právu útrpnému kdybyšte přistúpiti ráčili, že
nám oznámiti ráčíte, aby námi tudy nic nesešlo.
Dán v Rakovníce v neděli před svatým Řehořem léta Božího etc. [15]37.
57.
[1537, 14. 3., fol. 30v-31r]
K panu Václavovi94) o téhož Hanzle
Službu svú vzkazujem, urozený pane Václave, pane a příteli náš milý.
Na psaní Vaše, které ste nám učiniti ráčili předešle o Jana rychtáře, člověka VMti
z Chříče, že sme Vám odpovědi nedali, příčiny toho nevědúce, žádajíce nás ještě, abychom téhož Jana, člověka VMti, z vazby naší rozkázali pustiti etc. I znáti račte, že příčina
ta jest, že jsme VMti odpovědi na psaní Vaše nedali, nebo sme psaní učinili pánu, //
panu Janovi Krakovskému a JM pán že na to naše psaní odpovědí prodlel, až tepruv
včera přišlo psaní k nám od pána, pana Albrechta z Kolovrat s žádostí téhož pana Jana
z Kolovrat, nás napomínajíce i od druhého pana hajtmana krajského, abychom člověka
Vašeho ani VMti, ani žádnému z práva našeho nevydávali, a to proto, že s JMtmi pány
o to radu vzíti ráčí, jak s tou věcí činiti mají. A nám to jakž od JMtí ráčí zvěděti, žea) hned
oznámiti, jak se k oběma stranám v tom budou míti zachovati, ráčí. I protož touto naší
odpovědí v tom se ráčíte spraviti.
Dán v Rakovníce v středu před svatým Longinem léta Božího etc. [15]37.
a) škrtnuto: „nám“
58.
[1537, 10. 5., fol. 31v-32r]
O pobrání pšenice odpověď panu Volfovi z Vřesovic etc.
Službu svú vzkazujem, urozený pane Volfe, pane a příteli náš milý.
Kdež nám psaním svým oznamovati ráčíte, že jest před Vás předstúpil Duchek, poddaný VMti, oznamujíce Vám, že jest jemu Mareš, švagr jeho z Trpoměch,95) poddaný
pánuov slánských, vuoz pšenice, 16 ½ strycha jmenovitě, kterúž témuž Maršovi na silnici svobodné skrze omyl v přítomnosti Havla z Kralovic pobrání od nás jemu se stalo,
mocně před purgmistrem a radou slánskou odevzdal etc. Žádajíce nás za to, abychom
s poddaným Vašim o touž pšenici přátelsky uhodili etc.
Věděti račte, že my, majíce na clo výsady a spravedlnosti, těch bychme rádi, tak jakž
v sobě zní, užívati chtěli a žádnému bychom škod ani těžkosti neradi přáli. Ale uznávajíce, že nám clo projíždějí a na témž cle umenšení se děje nám od některých formanuov
svévolných, jakož se pak i od téhož Marše z Trpoměch to nám před létya) přihodilo, // že
jest clo a majto projel, a to že jest učinil mimo výsady a spravedlnosti naše. Slušně tehdy
a hodně i spravedlivě jemu jest pobráno, a netoliko jemu, ale jednomu každému, ktož by
majta chybil našeho, mohla by na něho takováž těžkost aneb větší přijíti.
A jakož praví, že by na těch místech, kdež clo prve platíval, kdo by je vybíral, že
rád chtěl dáti, my nevíme, ptal-li se jest, či neptal, a chtěl-li jest dáti, či nechtěl. Než to
víme, že jest nám clo zoumyslně projel, a ktož clo projede, znáti dobře ráčíte, co taková
věc nese. A také nám se vidí to jeho mocné zdání zbytečné býti, nebo dává jemu to, což
sám míti nemuože [?]. A kdež dáleb) dokládati ráčíte,c) že týž Havel zaplacení jest od nás
94)Václavovi Chříčskému ze Strojetic.
95)Trpoměchy – ves severovýchodně od Slaného.
199
dosáhl, znajíce my vzatek býti nám nenáležitý. I račte znáti, že my nejsme ti a takoví lidé,
abychom se měli toho dotýkati a v to se dávati, což by nám náležité nebylo, jakž pak
kolvěk témuž Havlovi to se trefilo, my dobře víme, i protož my VM žádáme, že takovým
zprávám omylným a řečem stranným u sebe místa dávati a nás také v takovém domnění
že držeti neráčíte. Neb víme se v tom k jednomu každému, pokudž spravedlnost ukazuje, jak zachovati.
Dán v Rakovníce ve čtvrtek na den slavný Syna Božího Nanebevstoupení léta Páně
etc. [15]37.
a) „před léty“ dopsáno pod řádek; b) škrtnuto „dotýkati“; c) původně „ráčíte dokládati“ s označením správného
slovosledu
59.
[1537, 3. 7., fol. 32v-33r]
K paní Bezdružické96) o máteř Beranovu
Službu svú VMti vzkazujem, urozená paní, paní nám příznivá.
Vznesla jest na nás Dorota, obyvatelkyně naše, jsúce vdovú po nebožtíkovi manželu
svém ve vsi řečené Krupá, že jest prodala statek nějakému Vítovi Čendelíkovi za sumu,
jmenovitě za 90 kop méně jedné kopy na míš. počítajíc, za kterúžto sumu nyní dotčenú
postavili jsú se k též Dorotě rukojmie za téhož Víta Čendelíka Matěj rychtář a Šimon
krčmář, poddaní VMti z Lišan. Kdež díl jí té sumy dán a díl ještě dán není, totiž 60 kop
míš., a z těch 60 kop troje peníze též Dorotě jsú zadržány 21 kop, majíce jí platiti na roky
rozdílně po 7 kopách. I neplatí až posavad, žádajíce nás v tom za opatření a k VMti za
přímluvu. Protož VM žádáme, že ráčíte nadepsané rukojmie k tomu přidržeti, aby oni
tomu rukojemství dosti učinili a jí Dorotě, vdově chudé a vosiřalé, těch 21 kop spravili
a zaplatili pro uvarování dalších nesnází a těžkostí. Nebo jest té vuole, že by v tom práva
stavného ujíti chtěla, i protož aby // k tomu nepřišlo, jsme té naděje k VMti, že toho
dopustiti neráčíte. Odpovědi žádáme.97)
Dán v Rakovníce v úterý před svatým Prokopem léta Božího etc. [15]37.
60.
[1537, 12. 12., fol. 33r-v]
Ku panu z Nelahozevsi98) o Macha sladovníka
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jiříku, příteli náš milý.
Mach sladovník, spolusoused náš, nepřestává nás žádati opět za opatření a ještě za
přátelskú přímluvu k Vám z té příčiny, což jest u Vás koupil, jmenovitě se 2 slady ječmene, na kterýž i díl peněz ste od něho vzíti ráčili, aby se tomu od Vás jemu Machkovi sladovníkovi, spolusousedu našemu, dosti stalo. I protož VM žádáme, že témuž Machkovi,
sousedu našemu, ten ječmen svézti dáti ráčíte, poněvadž se k tomu přiznáváte, že jest od
Vás koupil, a díl peněz že ste od něho, tak jakž svrchu dotčeno jest, na týž ječmen k sobě
přijali. A když se jemu od Vás za dost stane, budete-li ho před námi z čeho chtíti viniti
a uznáno bude-li, že jest VMti co povinovat, chcme rádi od něho za spravedlivé učiniti,
96)Elišce z Fictum, provdané za Jiříka Bezdružického z Kolovrat (†1528). Eliška směla užívat Jiříkovy statky do
své smrti nebo do změny svého stavu. Rychtář Matěj se dvěma sousedy jí složili za celou obec poddanský slib
(Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 328).
97)Viz list č. 77.
98) Snad jde o Jiříka Zejdlice ze Šenfeldu, jehož otec obdržel Nelahozeves r. 1508 a který tu hospodařil ještě
kolem r. 1538, ač předtím získalo Nelahozeves pražské proboštství (Sedláček, Hrady, zámky a tvrze… VIII,
s. 247‑248).
200
nebo znáti račte, že my spolusouseda našeho v jeho spravedlnosti, kterúž sme světle
z psaní Vašeho uznali, opustiti nemíníme. I protož ještě Vás přátelsky napomíná- // me
i prosíme, že to tak před se vzíti ráčíte, aby se našemu sousedu od Vás tomu dosti stalo
pro uvarování dalších nesnází a větších škod, kterýchž bychme my VMti neradi přáli.
Dán v Rakovníce v středu před svatú Lucií léta Páně etc. [15]37.
61.
[1537, 17. 12., fol. 33v-34r]
K témuž
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jiříku, příteli náš milý.
Jest nám s podivením do Vás, co se Macha sladovníka dotýče, spolusouseda našeho,
že chcete prve, aby Vám krádež od něho napravena byla, nic na něho neprožalovavše,
ani ste škody neobvedli, ježto jest taková věc proti dobrému pořádku i proti zřízení zemskému. I protož my Vás ještě přátelsky žádáme, že tomu trhu dosti učiníte a našemu
sousedu ječmen ten spravíte. Jestli pak že tomu odpírati budete a našemu nezaplatíte,
již bychom to tu vznésti museli, kdež by náleželo, a jestliže jaké škody soused náš bráti
bude, těch na Vás že chce dosahovati. Však za jiné nemáme, než to znajíce, že to tak před
se vezmete, aby se škod uvarovati mohlo, nebo znáti račte, že my souseda svého opustiti
nemíníme.
Dán v Rakovníce // v pondělí, den Múdrosti Boží léta Božího etc. [15]37.
62.
[1537-1538, b. d., fol. 34r-v]
O Luskače
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jeronýme,99) pane a příteli náš milý.
Jakož nám psáti ráčíte na vznesení Jana zedníka, čeledína a služebníka VMti, že
by u nás v městě našem některé spravedlnosti při někom z spoluobyvateluov našich
náležité měl, žádajíce nás za to, abychom jemu [k] spravedlnosti jeho dopomohli bez
odtahuov etc. I znáti račte, že nebožka manželka jeho na smlúvách svatebních byla sobě
15 kop míš. pozuostavila a potom i zápisem knihami našimi utvrdila, a když spolu zbýti
nemohli, ona, majíc k těm penězóm spravedlnost, právem jest jí nalezeno, že ona ty
peníze vyzdvihla a k sobě přijala, a jemu oznámeno jest, nelíbila-li by se naše vejpověď
jemu, že muože k vyššímu právu odsaditi. I k tomu nic neříkal, až tepruv se hlásí k té
věci po vyrčení práva.
A co se Martina Šípka, spoluradního na- // šeho, dotýče, věděti račte, že jest týž Jan
kameník zjednal s ním káď do sladovny kamennú a na též dílo díl peněz vybral a tomu
dílu dosti jest neudělal, nebo ztesav mu dva nebo tři kameny, podnes při jeho domu leží
a tomu všemu již léta některá prošla. A týž Martin Šípek chtěl by jeho z některých škod
ještě vinovati, kteréž jest bral a posavad béře skrze dosti neučinění téhož díla. Protož my
VM žádáme, že jeho stranným řečem věřiti neráčíte, nebo v městě našem neuznáváme,
aby jakú spravedlnost míti měl. Abychme znali, že za někým z obyvateluov našich jaká
99) Nejasný adresát; snad jde o Jeronýma Hrobčického z Hrobčic, který koupil r. 1541 Kolešovice a později získal do zástavy Mutějovice, Řevničov a Hředle (Ottův slovník naučný XI, s. 786; XIV, s. 550; Kočka, Dějiny
Rakovnicka, zvl. s. 298 a 361).
201
jemu spravedlnost jest náležitá, chtěli bychom jí jemu rádi dopomoci. I protož odpověď
tuto naši majíce, tou se i jej spraviti ráčíte.a)100)
a) chybí datační formule
63.
[1538, 19. 2., fol. 34v-35v]
Panu Kuncovi101) odpověď o rychtáře
Službu svú vzkazujem, urozený pane Kunc, příteli náš milý.
Kdež nám psaním svým oznamovati ráčíte, co se jest Vám od rychtáře našeho102)
v městě našem přihodilo, kterak by nad Vámi moc a kvalt učinil a peníze že by // Vám
Vaše vlastní pobral 4 tulský groše a 3 uherské zlaté. Žádajíce nás za to, abychom rychtáře
našeho k tomu skutečně přidrželi, aby se Vám od něho skutečná náprava stala, žádajíce
i za světlú odpověď, činil-li jest to rychtář náš s vólí naší, čili sám od sebe etc. Jakož sme
pak tomu všemu z téhož psaní Vašeho dosti obšírného porozuměli etc.
I znáti račte, že rychtář náš, byv na psaní Vaše před nás obeslán a je vyslyšev, dal
nám na to tuto odpověď, že jest nevzal nežli 3 tulary, kteréž na šanci ležely, a čtvrtý
tular že uchvat nějaký tovaryš mlynářský. Než zlatého, praví, že žádného nevzal, ani
žádných drobných peněz. A přitom věděti račte, že hra u nás jest všem souseduom našim
i obyvatelóm i vandrovním tovaryšuom zapovědína. A poněvadž někteří sousedé naši
mimo zápověď naši a svolení vší obce jsú hráli, slušně k nim jest rychtář náš přistúpil
a ty 3 tulary sousedu našemu jest vzal, kterých jsme [se] svrchu dotkli. Než co se pánuov
a rytířských lidí dotýče, těm hra není zapovědína, i protož poněvadž jest ta věc na
odporu, pokládáme Vám rok k stání před námi a den jmenujemea) ten pátek po svatém
Václavě přenesení po dání listu tohoto najprve příští, a tu // jestliže co slušně pokážete
na rychtáře našeho, má se Vám od něho za spravedlivé učiniti.
Dán v Rakovníce v úterý před Stolování[m] Petra svatého léta Božího etc. [15]38.
a) in orig.: „k stání a den jmenujeme před námi“ s označením správného slovosledu
64.
[1538, 2. 3., fol. 35v]
[Témuž Kuncovi]
Službu svú vzkazujem, urozený pane Kunc, příteli náš milý.
Psaní Vašemu, kteréž ste nám o rychtáře našeho učiniti ráčili, tomu sme porozuměli
etc. Znáti račte, že rychtář náš na témž jest odporu, kteréhož jsme [se] v pr[v]ním našem
psaní dotkli, a všeliká pře na svědcích náleží. My nemuožeme se v takové věci jinak
zachovati, než tak, což na něho slušně a hodně pokážete, v tom spravedlivě mátea) opatřeni býti a ten den Vám k stání jmenujeme, kterýž sme psaním předešlým oznámili,
v tom abyšte se před násb) dali nadjíti.
Dán v Rakovníce v sobotu před Přenesení[m] svatého Václava léta Božího etc.
[15]38.
a) „máte“ nadepsáno nad řádek; b) „nás“ nadepsáno nad řádek
100)Dále viz list č. 68.
101)Nejasný adresát; snad plzeňský měšťan Kunc – srv. SOkA Rakovník, f. AMR, Protokoly právních pří 1521-1567,
fol. 46r-48v, zápis pře Lukáše Odsloně ze Slaného a Kunce z Plzně z 17. 6. 1538.
102)K roku 1538 máme v Rakovníku uvedeného rychtáře Matouše pekaře (Emler, Paměti…, s. 13; Renner,
Nejstarší…, s. 37).
202
65.
[1538, 8. 3., fol. 36r]
[Hynkovi Krakovskému z Kolovrat]103)
Službu svú vzkazujem VMti,a) urozený pane, pane nám milostivě příznivý.
VMti oznamujem, že jest nás žádal urozený pan Jan z Vahanče104) psaním svým za
právo stavné na poddané VMti z té příčiny, že Niklovi, krčmáři slabeckému, jeho poddanému, lidé VMti jsú dlužni, zejména tito: Vlček z Modřovic 3 kopy 15 gr. a Kubík
odtudž z Modřovic 50 gr., vše míš. A v témž psaníb) svém dokládá to, že jest s VMtí oustně mluvil i psaní činil o týž dluhy nadepsané. My pak majíce zření k dobrému pořádku
a k řádné zvyklosti, toho se nám nezdálo učiniti, leč bychom prve VM psaním tímto
naším předešli. I protož o takové věci vědomost majíce, do VMti jsme té naděje, že to
časně a v času brzkém opatřiti ráčíte, nebo ráčíte znáti, budeme-li opět žádáni za právo
stavné, právu bychom již folk dáti museli. Odpověděti žádáme.
Dán v Rakovníce v pátek před svatým Řehořem léta Páně etc. [15]38.
a) in orig.: „Vaší ti vzkazujem“ s označením správného slovosledu; b) in orig.: „psaním“ se škrtlým (?) „m“
66.
[1538, 13. 3., fol. 36r-37r]
K panu Litmírovi105) o Mazánka //
Službu svú vzkazujem, urozený pane a příteli náš milý.
Odpovědi Vaší, kterú ste nám na psaní naše o Martina Mazánka, souseda našeho,
a o Barchu, poddaného VMti, dáti ráčili, té porozuměvše, pro Martina Mazánka sme
poslali a list Váš jemu sme, aby sobě jej přečetl, dali. I dal nám to za odpověď tak, jesti
že člověk Váš Barcha od něho nakupoval, ale znáti račte, že Barcha přišel k Mazánkovi,
aby Kulhánkovi poslal věrtel mladého piva, a on Mazánek ten věrtel piva po Barchovi
poslal a maje ten věrtel dáti Kulhánkovi, nechal ho za sebú. Jakož pak Kulhánek toho
jest vědom, i jak zpráva jde, že Barcha ten věrtel piva knězi za svuoj dluh jest dal, a tak
z toho se uznává, že jest jemu za ten věrtel piva spravedlivě dlužen. A kdež praví, že jest
do šesti neděl na právě našem stával, rychtář náš praví, že před ním jedinú stál a nemoha
jich srovnati, podal jich před nás. A my vyslyševše je, složili sme jim rok a den k stání
jmenovali, // jakož ste z odpovědi naší dobře tomu porozuměti ráčili. I k tomu dni jmenovanému nestál jest až posavad.
A kdež toho Mazánkovi podávati ráčíte, jestliže by chtěl člověka Vašeho viniti, aby jej
vinil před Vámi etc., i znáti račte, že se nám to za slušné býti nezdá, ani za pořádné, aby
jej před Vámi vinil, poněvadž před námi ta pře se začala a na právě našem starny [!] již
slyšány byly a obě stranie se na Moutvičkovou volají na svědomí. I protož my VM opět
žádáme, že témuž Barchovi před námi státi, tak jak se i v to sám uvolil, rozkázati ráčíte
ten pátek před Zvěstování Panny Marie najprve příští [22. 3. 1538] po dání listu tohoto.
A tu uznáme-li, že jest spravedliv, spravedlnosti své má vzíti. Odpovědi žádáme.
Dán v Rakovníce v středu po svatém Řehoři léta Božího etc. [15]38.
103)Hynek vlastnil Modřejovice v letech 1530-1539 (Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 458).
104)Jan z Vahanče, syn Burjana z Vahanče. Slabce oba získali roku 1539 (Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 470). Vahaneč
se nachází severně od Žlutic.
105)Nezjištěný adresát.
203
67.
[1538, 16. 3., fol. 37v-38r]
Panu Lorencovi Šlikovi106)
Službu svú vzkazujem, urozený pane, pane nám milostivě příznivý.
Vznesli jsú na nás žádost VMti purgmistr náš a někteří radní naši předešle na ně učiněnú, žádajíce jich za to, aby VMti dán byl výpis nálezu, kterýž se stal skrze pány JMti
a vladyky na plném soudu zemském mezi námi a panem Volfem z Gutštajna. A také
v městě našem komuž byšte poručiti ráčili některý strych obilé kúpiti, aby VMti bylo
dopuštěno. Třetí, že ste k nim promluviti ráčili, co se piva prodávání a věření lidem VMti
do Malé Černoce107) a do Libořic dotýče, aby sousedé Vaši neprodávali a nevěřili, aneb
aby prodávali a věřili, komuž by věděli etc.
Znáti račte, že žádost VMti všickni společně rozvazujíce, a najprv // o výpis nálezu,
i uváživše takovú věc, žádosti sme VMti u sebe místo dali a téhož nálezu výpis VMti
posíláme. Než což se obilé kupování v městě našem dotýče, račte věděti, že bychom
proti tomu nebyli, ale uznáváme veliký nedostatek od všelijakého obilé u nás býti, nebo
sousedé naši a najvíc pekaři k svým potřebám v tom dostatku nemohú míti, takže sobě
z kraje Slánského kupovati musí a odtud jim vozí.
Protož znajíce věc takovú, VMti věříme, že nám v tom za zlé míti neráčíte, nebo znáti
račte, což by nám možného bylo, rádi bychom k vuoli a k žádosti VMti všecko učinili.
A také o pivo prodávání a věření poddaným VMti do Libořic a do Malé Černoce kdyžkoli najprve obec bude v společnosti shromážděna, taková věc souseduom našim oznámena a dostatečně předložena bude.108)
Dán v Rakovníce v sobotu před svatú pannú Kedrútú léta Božího etc. [15]38.
68.
[1538, 24. 4., fol. 38r-v]
Panu Jeronýmovi109) o Luskače //
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jeronýme, pane a příteli náš milý.
Psaní, které ste nám o Jana zedníka, služebníka a čeledína VMti, učiniti ráčili, tomu
sme dobře vyrozuměli etc. I znáti račte, že jakož na onen čas, když ste nám předešle
o téhož Jana zedníka psáti ráčili, neuznali sme, aby jakú spravedlnost v městě našem
míti měl, tak i na tento čas neuznáváme, aby jemu jaká spravedlnost u nás náležela.
A přesto poněvadž žádati ráčíte, abychom jemu den a rok u nás k stání před právem
naším položili, i to již na žádost VMti činíme a jemu Janovi kameníkovi den a rok k stání
pokládáme ten pátek na den svatého Kříže nalezení najprve příští. A kohož bude před
námi chtíti viniti, chcme je slyšeti a vyslyšíce je, takovú věc chcme spravedlivě mezi nimi
rozvážiti.
Dán v Rakovníce v středu před svatým Markem, evangelistú Páně, léta Božího etc.
[15]38.
106)Lorencovi Šlikovi z Holejče, hraběti z Pasounu.
107)Malá Černoc – ves jižně od Žatce.
108)Spor s Volfem z Gutštejna o clo v Zavidově a uvedenou stížnost týkající se piva v Malé Černoci a Libořicích
zmiňuje s odkazem na editovaný list Renner, Rakovník v boji za svobodu, s. 8. Dále Levý, s. 80-82 a 85; Kočka,
Dějiny Rakovnicka, s. 547.
109)Patrně Jeronýmu Hrobčickému z Hrobčic – viz list č. 62.
204
69.
[1538, 7. 6., fol. 38v-39v]
Ku panu Petrovi Holému o rukojmie Endresa etc. //
Službu svú vzkazujem VMti, urozený a statečný pane Petře, pane nám příznivý.
Věděti račte, že spoluradní naši Andres řezník, Diviš Rubin na místě Danielově, od
něho moc maje, a Kateřina Pintová, souseda naše, ku paměti nám jsú přivedli, kterak oni
jsúce rukojmie za pana Burjana Chodoura z Lokte k Daňovi pekaři za peníze poslední
50 kop míš., tak jakž zápis knihami našimi učiněný ukazuje, kterýžto zápis stahuje se na
duom pánie Burjanuov, toho času na jiné grunty ke dvoru přináležející, na ten zpuosob,
nebylo-li by placeno témuž Daňovi. A rukojmie jestliže by dali které peníze za téhož
pana Burjana Chodoura, aby se k týmž gruntóm připověděli podle práva, jakož pak týž
zápis to v sobě šíře zavírá. Kdež pak oni rukojmie tu sumu již 50 kop Daňovi jsú dali
a vyplnili, ale že jest pan Burjan Chodour VMti všecko právo a spravedlnost svú všecku dal a zápisem kněh našich potvrdil i již taková věc VMti k vypravení náležitá jest,
i žádali jsú nás k VMti za přímluvu z té příčiny, aby oni k té sumě za pana Burjana dané
přijíti mohli. I protož VM žádáme, že takovú věc časně opatřiti ráčíte tak, aby oni mohli
k své sumě zase uhoditi a k ní // přijíti. Nebo znáti račte, že té vuole jsú, nebyla-li by
jest ta suma Daňovi za pana Burjana dána, v času vypravena a zaplacena, že by se chtěli
k týmž gruntóm připověděti a k nim podle zápisu přikročiti. I protož znajíce to, té sme
celé víry k VMti, že taková věc VMti k opatření bez dalšího prodlévání přivedena bude.
Odpovědi žádáme.110)
Dán v Rakovníce v pátek před slavností Seslání na apoštoly Ducha svatého léta Božího
etc. [15]38.
70.
[1538, 28. 8., fol. 39v-40v]
List aneb notule listu Jana Hubky
Službu svú vzkazuji, urozený pane111) mně příznivý.
Ráčili ste odepsání pánuov mých poslati, kdež oznamují, že bych k ničemémuž [!]
slušnému ani přátelskému nechtěl jíti. Vědomo jest, kterak oni přátelství ke mně chovají,
bez mého povolení grunty mé zatopili, pět let mého užívají, topí, pokudž chtějí, nechtějíc z mého sstúpiti, mého jako svého užívajíc. Ještě že k slušnému a // přátelskému
nechci jíti, odpisují a já na jich podání i žádost když tak dobrýmu a užitečnýmu chtěli
oddati aneb všecko zaplatiti. I to sem chtěl učiniti, ale ze všeho z toho jimi a ne mnou
jest sešlo.
Také i to dokládají, že sem toho podával, že chci palouky prodati, ježto mé vuole
nikdá nebylo ani úmyslu, aby majíc palouky mé, větší svobodu měli na mé grunty topiti
a víc a víc mně škodu vždy činiti. Abych nesnáz a nevoli budúcně sobě podával i potomní mé v to uvedl, než dát mi se toho, pane milý, dopustiti, ale prohlédajíc tak mnoho
k obecnímu dobrému jako k svému, chtějíc vždy sousedství i všemu dobrému, tento
svuoj úmysl oznamuji:
Chtějí-li oni těch stavidl i těch zákopuov neb zájezkuov před a mezi ploty ustúpiti
a nic vejš, než jakž sou, splav jest od sebe vody nedržeti, aby svobodný pruoskop svuoj
voda míti mohla bez překážky. Tehdy pohledíc na to a mně mé škody zaplatíc a veliké
nečiníc, chtěl bych na to pomysliti, že by snad k smlúvě a porovnání snáze mohlo při110)K zámožnému rakovnickému pekaři a mlynáři Daňovi (Daniovi) viz Levý, s. 171-172. Dále viz list č. 91.
111)Petru Holému z Chrástu.
205
vedeno býti. I račtež takovú věc oznámiti a s tímto mým podáním neprodlévati, za to
žádám.
Dán v Rakovníce, v stře- // du, den svatého Augustina léta Páně 1538.
Jan Hubka v Rakovníce
Urozenému a statečnému rytíři panu Petrovi z Chrástu a na Petrovicích, panu mně
příznivému
71.
[1538, 30. 8., fol. 40v-41r]
Ku panu Petrovi Holému o Jana Hubku
Službu svú vzkazujem VMti, urozený a statečný pane Petře, pane nám příznivý.
Psaním VMti nám ste oznámiti ráčili, že nám list posílati ráčíte od pana Jana Hubky,
jim abychom se dále spravili, a pokudž bychom VMti vuoli naší oznámili, že byšte se
přitom tak zachovati ráčili etc.
Znáti VM račte, že ten // list Jana Hubky, spolusouseda našeho, nám odeslaný dali
sme jej sobě i starším obecním přečísti a z téhož listu sme úmysl Jana Hubky uznali,
a z čehož na nás a na obci naší žádá, tomu sme všemu porozuměli. I na tom sme se
s obecními staršími jednostajně snesli a na tom zuostali:
Co se těch stavidl dotýče, znáti račte, že těch býti nemá a těch zájezkuov také sníti
chcme dáti a umenšiti. A když by se to tak opatřilo, byla-li by vuole VMti, že byšte na to
ráčili sjeti a na to pohleděti. A to u VMti spravedlivě rozvážiti na Vaší bychom Milosti
toho přestati chtěli. A přitom my jsúce vděčni od VMti takového jednání a práce, kterúž
pro nás a obec naši nésti ráčíte, VMti mnoho a velmi děkujeme a na potomní časy toto
jednání a práci tuto chcme v paměti míti a VMti toho vším dobrým přátelstvím i službami našimi, pokudž by jedině možnost naše postačiti mohla, chcme se rádi odsluhovati.
A toho VMti tena) list zase Jana Hubky posíláme.
Dán v Rakovníce v pátek, den svatých Šťastného a Zbožného léta Páně etc. [15]38.
a) „ten“ nadepsáno nad řádek
72.
[1538, 31. 10., fol. 41v]
O Čepiroha
Službu svú VMti vzkazujem, urozený pane, pane nám milostivě příznivý, urozený
pane Jene, pane a příteli náš milý.112)
Když ste nám psáti ráčili na vznesení pana Jiříka z Čepiroh, kterak by mu zpráva
dána byla, že bychom my na něho sáhnouti chtěli a jej úmysl vzíti měli etc. Jakož pak
tomu všemu z téhož psaní VMti sme dobře porozuměli etc. Znáti račte, že což jest on
u nás v městě krále JMti, pána našeho milostivého, učinil, o tom dobře víme.113) Než abychom naň měli sáhnouti, o tom my nic nevíme, než nám by se jistě vědělo, aby v pokoji
byl, nebo jemu bytu u nás žádného není a toho dopustiti nemuožem.
Dán v Rakovníce ve čtvrtek u vigiljí Všech svatých léta Božího etc. [15]38.
112)Nezjištěný adresát. Čepirohy je ves u Mostu, která náležela k mosteckému hradu a r. 1509 byla prodána obci
města Mostu (Sedláček, Místopisný…, s. 110).
113)Rytíři Freytokové z Čepirohu sídlili v Rakovníku, kam přišli právě z Mostecka. Jiřík z Čepirohu zavraždil
v Rakovníku r. 1528 rychtáře Ondřeje Lišků a musel město opustit. Roku 1538 se tu chtěl znovu usadit, ale
obec mu v tom zabránila (Levý, s. 82, 147 a 237).
206
73.
[1538, 13. 11., fol. 41v-42v]
Izák Žid //
My purgkmistr a rada města Rakovníka vyznáváme tímto listem naším obecně přede všemi, kdež čten nebo čtúce slyšán bude a zvláště tu, kdež náleží, že jest nása) žádal
Jakub Vosobník, spolusoused z předměstí lítomiřického, abychom jemu svědomí dali,
co se Izáka Žida, na ten čas v Ouštěku114) obývajícího, a nebožtíka Petra Řezáče, souseda
někdy našeho, dotýče. I jest nám to vědomo a dobře v paměti, že Izák Žid, na tento čas
v Lítoměřicích bydlící, léta 1530 když se psalo, obvinil jest před námi Petra Řezáče, otce
Marty Vosobníkové z Lítoměřic, ze 30 kop míš. a on Petr Řezáč tomu dluhu jest odpíral,
právně že mu dlužen nic není. I tu sme my témuž Židu i Petrovi, stranám oběma, den
jistý k stání a rozeznání toho dluhu pod tou pří ztracení uložili, kdež pak dotčený Petr
Řezáč podle dne jemu uloženého před námi jest stál, ale Izák Žid jest, nestál, a tak tu při
ztratil. A nikoho na svém místě k témuž dni uloženému postavil. A to béřeme k té přísaze, kterúž sme učinili k úřadu konšelskému, že jest to tak, což tuto svědčíme. //
Toho na svědomí a pro lepší jistotu dali sme a rozkázali list tento pečetí města našeho
výš psaného zapečetiti v středu na den svatého Brikcia léta Páně etc. [15]38.
a) „nás“ nadepsáno nad řádek
74.
[1538, 14. 11., fol. 42v-43r]
Do Chyš115) o Pavla tesaře
Službu svú vzkazujem, opatrní páni přáteléa) naši milí.
Psaní Vašemu, které ste nám učinili o Markytu, nebožce Víta ženu z Podvořánek,116)
kteráž jest statek a dvuor svuoj prodala Pavlovi tesaři, sousedu našemu, tomu sme všemu dobře porozuměli etc. I vězte, páni přátelé milí, že Pavel tesař, soused náš, vyslyšel
jest psaní Vaše, a ač jest tomu odpor nějaký učinil, však jest k tomu přiveden, že týž
Markytě ty peníze přepustil, tak aby ona je z toho práva bez překážky, ač není-li za
matku jiného, vyzdvihla. Poněvadž jemu za to přiříkáte tím // listem k nám odeslaným,
že jemu ten list a to svobodství, kteréž má od muže svého nebožtíka na ten grunt, při
posledních penězích od ní Markyty má vydán býti. I protož odpovědí touto naší v tom
se spraviti budete moci.
Dán v Rakovníce ve čtvrtek po svatém Brikcím léta Božího etc. [15]38.
a) škrtnuto: „a“
75.
[1538, 16. 11., fol. 43r-v]
K panu Albrechtovi117) na Pšovlky118) o Jiříka Malinovského
Zpraveni sme od Jiříka Malinovského, spoluradního našeho, že po smrti nebožtíka
Jana, krčmáře pšovlckýho, obstavil jest tři krávy a jalovici v Švihově119) pro dluh svuoj,
114)Úštěk – město severozápadně od Litoměřic.
115)Chyše – město u Žlutic, které tehdy držel Volf z Gutštejna (Sedláček, Místopisný…, s. 346).
116)Podbořánky – ves jižně od Jesenice.
117)Albrechtovi z Valdštejna (Sedláček, Místopisný…, s. 741; týž, Hrady, zámky a tvrze…XIV, s. 349).
118)Pšovlky – ves západně Jesenice.
119)Švihov – ves západně od Jesenice.
207
kterýž na nebožtíkovi měl, jmenovitě 33 kop míš., kdež i o tom dluhu vědomost mají
rychtář a konšelé pšovlččí, VMti poddaní, nebo nebožtík krčmář jim týž dluh, kšaft čině,
oznamoval. I byl jest on Jiřík Malinovský tento pátek minulý v Švihově z té příčiny,
// aby jemu ty krávy podle téhož obstavení, když by toho čas přišel, vydaný byly. Ale
rychtář švihovský jemu Jiříkovi Malinovskému zprávu tu dal, že paní VMti mluviti ráčila s týmž rychtářem švihovským, aby těch krav z práva nevydával. I požádal jest nás
k VMti za přímluvu z té příčiny, že by on ty krávy z téhož práva vyzdvihl, a když by
ten čas přišel, zajal, i protož VM žádáme, že jemu Jiříkovi Malinovskému, spoluradnímu
a sousedu našemu, toho stavuňku užíti dáti ráčíte a jemu že překážky v tom činiti neráčíte anebo paní Její Milost. I sme té celé víry do VMti, že jemu v té žádosti naší užíti dáti
ráčíte. A my zase v čem bychom VMti přátelskú libost učiniti mohli, volné nás v tom míti
ráčíte. Odpovědi žádáme.
Dán v Rakovníce v sobotu na den svatého Otmara léta Božího etc. [15]38.
76.
[1538, 29. 11., fol. 44r-v]
K panu Hanušovi120) o kněze Jana a o statek nebožtíka Hrbka
Službu svú vzkazujem, urozený pane Hanuši, pane a příteli náš milý.
Psaní, které ste nám užíti ráčili na vznesení kněze Jana, faráře Vašeho, kterak by učinila kšaft Markyta, pozuostalá vdova, Jíry Hrbka manželka, a že jest to poručila k vyupomínání témuž knězi Janovi, faráři VMti, tomu sme všemu dobře vyrozuměli etc. I znáti
račte, že přátelé nebožtíka Hrbka a nebožky Markyty Hrbkové tomu kšaftu místa nedávají z té příčiny, že kšaft ten podle pořádku není vyhlášený a také že po smrti jich k statečku tomu pozuostalému více nežli na rok nehlásil se žádný a přátelé z strany Hrbka
a z strany Markyty Hrbkové, sousedé naši, žádali sú nás, aby v týž statček, jakožto jejich
najbližší přátelé s městem trpící, puštěni byli. I uznavše, že věci pořádné a spravedlivé
žádají, tomu sme místo dali, když se žádný k tomu jiný mimo ně nevolal a nestahoval.
A přesto v to se uvoluji a proti tomu, že by nebyli, aby také za její duši // i samého hospodáře jejího nětco učiniti nechtěli, pokudž by jim možné bylo, nebo znáti račte, že toho
statečku pozuostalého mnoho velmi není. I protož znajíce to, VMti věříme, že tomu také
místo dáti ráčíte.
Dán v Rakovníce v pátek u vigiljí svatého Ondřeje, apoštola Páně, léta Božího etc.
[15]38.
77.
[1539, 3. 1., fol. 44v-45r]
[Křivoklátskému hejtmanovi]121)
Službu svú vzkazujem, urozený pane hajtmane, pane a příteli náš milý.
Dorota, chudá a vosiřalá vdova, obývající v městě našem, nás vždy žádati nepřestává,
co se její spravedlnosti dotýče, kterúž má v Krupém a kteráž by jí podle trhu na roky
vycházeti měla za opatření. My pak jsúce jí opatřením povinni, tak jakž sme i z sebe
k VMti o to vysílali, i psaní ne- // jedno učinili a o takovouž věc rady zřízené komory
krále JMti v Království českém připsání jsú VMti učiniti ráčili. I nyní na tento čas VMti
nemohše oslyšeti její prosby, žádostivě a s pilností žádáme, že ráčíte to před se vzíti, aby
120)Nezjištěný adresát.
121)Hejtmanem byl tehdy patrně Mikuláš Nahorubský z Nahorub (Šimicová, s. 78; Kočka, Dějiny Rakovnicka, s 68).
Krupá byla před rokem 1380 vrácena ke Křivoklátu.
208
ona chudá osiřalá žena k spravedlnosti své přijíti a uhoditi mohla a na konci i na místě se
taková věc postavila, učiníce to dle našich přátelských žádostí a přímluv, tudíž dle spravedlnosti její. Znajíce to dobře, že neopatření sirotkuov a vdov k Bohu všemohúcímu na
pomstu volá, i sme té celé víry do VMti, že jí žádostí našich již užítí dáti ráčíte, abychom
VM více psaním naším a žádostmi našimi neobtěžovali a také abychom pomsty od Boha
mohli ujíti. Odpovědi žádáme, kterúž bychme se spraviti mohli.122)
Dán v Rakovníce v pátek v ochtáb svatého Jana, apoštola a evangelisty Krista Pána,
léta Božího etc. [15]39.
78.
[1539?, b. d., fol. 45v-46r]
Ku panu Popelovi123) odpověď psána
Kdež nám psaním VMti oznamovati ráčíte, že o tom dobrú vědomost máme, že jest
VMti JM Královská zápisem zámek Křivoklát se vším příslušenstvím za služby VMti
z milosti své královské v jisté sumě pustiti ráčil, kdež VM i tomu se diviti ráčíte, že my,
jsúce při témž zámku od starodávna, že sme se k VMti jakožto k držiteli téhož zámku
najíti nedali, jakož pak z téhož psaní VMti tomu všemu sme dobře vyrozuměli etc. I znáti
VM račte, že pokudž naše spravedlnosti ukazují, tak se v tom chováme, a pokudž nám
jest mandátem krále JMti pana našeho milostivého ukázá- // no, tak se spravujeme,
abychom se do komory zřízeným radám krále JMti v Království českém v potřebách
našich utíkali i jinak o VMti nepochybujem, nébrž i za to VM žádáme, že nás při našich
spravedlnostech, i tudíž při mandátu krále JMti zuostaviti ráčíte.a)
a) chybí datační formule
79.
[1539, 13. 5., fol. 46r-v]
Paní Anně Kozlovcové124) o Vondru řezníka
Službu svú vzkazujem, urozená paní Anna [!], paní nám příznivá.
Opět nám psaní ste ráčili učiniti o Vondru řezníka, spoluobyvatele našeho, o dluh
Váš, kterýž na něm míti ráčíte za ryby 15 kop míš., žádajíce nás ještě psaním svým, abychom téhož Vondru, obyvatele našeho, k tomu skutečně přidrželi, aby VMti ten dluh
za ty ryby dal a zaplatil etc. Věděti račte, že sme pro téhož Vondru, obyvatele našeho,
hned na psaní Vaše posílali, abychom jemu psaní Vaše čísti dali. Ale poněvadž ho doma
a před rukama nebylo, k tomu nemohlo přijíti, než když doma bude, psaní Vaše jemu
okážeme a přečísti dáme. // A k tomu jej, bude-li z čeho přidržeti, aby VMti práv byl
a zaplatil, než abyšte pán [!] sousedy naše pro něho právem stavným hyndrovati mohli,
to by se dobře trefiti nemohlo, poněvadž stavuňkové pro podruhy místa nemají. I protož
znajíce věc takovú, Vám věříme, že mimo ten pořádek stavovati neráčíte.
Dán v Rakovníce v úterý před slavným hodem Vstoupení Syna Božího léta Božího
etc. [15]39.
122)Viz list č. 59.
123)Ladislavu Popelu z Lobkovic, který se roku 1539 ujímá křivoklátského panství (Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 47;
Šimicová, s. 29).
124)Anna Kozlovcová, vdova po Martinu Kozlovci z Kozlova na Chříči, žila od r. 1538 v Rakovníku. Martin
Kozlovec byl císařským komorníkem a hradním písařem na Křivoklátě a v Rakovníku vlastnil nemovitý
majetek (Levý, s. 239; Renner, Rakovník v boji za svobodu, s. 241). K působení Kozlovce na panství Chříč viz
Kočka, Dějiny politického okresu kralovického I, s. 309; Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 111.
209
80.
[1539, 29. 7., fol. 46v-47r]
K panu kounovskému Václavovi125) o clo
Zpraveni sme od Bárty, krčmáře mutějovského, kterak byštea) od honcuo, kterýž voly
hnali k Kounovu, clo měli vzíti, kteráž [!] sú oni právě v Mutějovicích, tu kdež náleží,
dali a vypravili. Ježto taková věc jest nám s podivením, nebo předkové VMti, kteříž jsú
[!] tu seděli na místě Vašem, nikdá sú tu cla nebrali a těžkosti // lidem jsú [!] nečinili.
I protož my VM přátelsky žádáme, kdyby potom kterýmkoli honcóm se přihodilo, že by
tudy voly anebo jiný dobytek hnali,b) že jim těžkosti činiti neráčíte, poněvadž VMti tu clo
žádné nenáleží. Jsme té víry k VMti, že žádosti naší této přátelské pominouti neráčíte,
nebo znáti račte, že bychom k VMti všeliké dobré přátelství rádi chtěli zachovati.
Dán v Rakovníce v úterý na den svaté panny Marty, hospodyně Pana Krista, léta
Božího etc. [15]39.
a) „kterak byšte“ vloženo za „zpraveni jsme“ s označením správného slovosledu; b) „hnali“ nadepsáno nad řádek
81.
[1539, 23. 8., fol. 48r-v]
Ku panu Vilímovi z Valštajna o Jana Houžku
Službu svú vzkazujem VMti, urozený pane, pane nám příznivý.
Psaní, které ste nám učiniti ráčili na zprávu Jana Houžky, pousteníka [!] z Hory Tábor,
pravě se míti některú spravedlivost při nás aneb při úřadu po Barboře, dceři své, kšaftem odkázanou, tomu jsme [!] všemu dobře vyrozuměli etc. Znáti račte, že psaní VMti
davše sobě přečísti, s pilností mezi sebú sme rozjímali a na to sme se pilně ptali i v kšaftě
sme nahlédli, i nemohli sme nic vyhledati, což by jemu spravedlivě náleželo. Než toto
věděti račte, že on Jan Houžka těch časuov, byv v městě našem mezi námi po smrti
dcery své, což byla jemu kšaftem odkázala málo nebo mnoho, to jest on všecko vyzdvihl a k sobě přijal a mimo to vyzdvižení spravedlnosti žádné jiné více jest po dceři své
neměl. A kdybychme znáti mohli, že by měl při nás anebo za kterým naším sousedem
jakú spravedlnost, v pravdě povinné že z strany naší jemu by vydána byla a také z strany
souseduov našich že bychom jim hned bez prodlévání vydati rozkázali. Ale za jistou věc
míti račte, že // o jeho spravedlnost, aby ji měl mezi námi míti, nic nevíme, a měl by jest
jakú, tu jest on, jakož prve dotčeno jest, dávno vyzdvihl, a přes to vidí-li se jemu s mocí
vyslati a ptáti se na to, ta cesta jemu se nezavírá.
Dán v Rakovníce u vigiljí svatého Bartoloměje léta Božího etc. [15]39.
125)Kounov koupil r. 1520 Piram Kapoun ze Svojkova, který zemřel r. 1547 a nechal po sobě 10 synů. Václav
mohl být jedním z nich (Patejdl, Antonín: Z dějin Kounova. Žatec 1934, s. 5). Podle A. Sedláčka bylo v Kounově
vedle Kapounova majetku druhé manství se dvorem, jehož majitelé se střídali. Nejznámější z nich byl Václav
z Pibru (Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 163).
210
82.
[1539, 5. 11., fol. 48v-49r]
[Janu Bořitovi z Martinic]
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jene, pane a příteli náš milý.
Kdež nám psaní činiti ráčíte na vznesení Vaňka Křížka z Libošína,126) kterak jest ku
obci pšenici přivezl a tu pšenici směřiv, že jest úředníku našemu 5 věrteluov soli zaplatil
a on že mu ji odměřil. A než jest ta suol odměřena byla, že jest mu pacholek jeho pryč ujel
etc. Žádajíce za to, aby služebník náš podle svěření toho se zachoval etc. I znáti račte, že
my, uznavše nedostatek v soli, a kteřížkolvěk suol po věrteli sobě koupili, že sme to před
se vzali a to obmyslili, aby ti všickni netoliko domácí, ale i přespolní lidé, kterúž sú suol
na // ten čas zaplatil, o ni se všickni podělili. I tak se stalo, že sú se podělili, a on Vaněk
Křížků aby bez soli nebyl a v tom aby nedostatku neměl, zanechal mu dvú věrteluo jakož
i jiným. Tak jest učiněno, i protož to znajíce, věříme VMti, že jemu ráčíte rozkázati, aby
on o tom pokoj měl, a přesto nevidělo-li by se jemu toho opustiti, pokládáme jemu rok
a den k stání, jmenujeme od pátku najprve příštího za dvě neděli, a tu, z čehož služebník
našeho viniti bude, má se mu za spravedlivé státi, až mu co povinovati bude.
Dán v Rakovníce v středu po Všech svatých léta Božího etc. [15]39.
83.
[1540, 16. 3., fol. 49v-50r]
O Martina Mazánka k panu Myškovi127)
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jene, pane a příteli náš milý.
Martin Mazánek, spoluradní náš, těžkost svú před námi jest oznámil, co se stávání
jeho před Vámi s tím Bartošem krčmářem dotýče, že jemu konce a porovnání mezi nimi
učiniti neráčíte, nebo již tak, jakž nás zpravuje, pětkrát s přáteli svými před VMtí, před
rychtářem a konšely na tom právě stál jest a teď naposledy až do západu slunce jest
stál a čekal, domlúvaje se, aby slyšán byl, a žádostivě žádal. Však nemoha se dožádati
ani dovolati, konšelóm že se jest opověděl, že se jemu před nimi takovou měrou nevidí
stávati, žádaje nás // v tom za opatření. My pak jsúce jemu opatřením povinni, v takové jeho příčině nemohli bychom jeho slušně opustiti, a zvláště poněvadž se poctivosti
jeho dotýče, i protož my VM za to žádáme, že tu jich při z sebe složiti ráčíte, a chce-li jej
před námi anebo jinde, kdež o poctivost súditi náleží, jemu se právo nezavírá. Odpovědi
žádáme.
Dán v úterý v Rakovníce před svatú Kedrútú léta Páně etc. [15]40.
126)Libušín (Libošín) – ves u Smečna, kterou Martinicové koupili r. 1514 a připojili ji ke smečenskému panství
(Sedláček, Hrady, zámky a tvrze…, VIII, s. 127).
127)Tj. Janu Myškovi ze Žlunic, který v letech 1540-1568 měl od Kolovratů v zástavě tvrz Hořesedly (Sedláček,
Místopisný…, s. 239; týž, Hrady, zámky a tvrze…VIII, s. 116). Dále viz list č. 92.
211
84.
[1540?, b. d., fol. 50v-51r]
Panu Albrechtovi128) o žebráka
Jakož ste nám psaním Vaším oznámiti ráčili, že pan Václav Chřícký byl u VMti a psaní naše i páně mincmajstrovo129) jest VMti pokázal a v tom že jest zdání VMti, abyšte VM
na místě svém a druhého hajtmana psaní učiniti ráčili a mya) také podle Vás JMti panu
sudímu, co JM VMti a nám raditi ráčí, jak bychme se k obojím stranám zachovati měli
etc.
I znáti račte, tak jakž JM pan mincmajstr nám připsati ráčil, abychom my se tak
zachovali, nežli by právo útrpné na něho puštěno mělo býti, soudemb) aby naším slyšán,
rozvážen a rozeznán byl,c) poněvadž JMti // páně mincmajstru člověk jest, a jakž ráčí
dokládati, že jest nepodezřelý. I protož my VM žádáme, že sobě rok a den k takovému
rozvážení a k obvinění jmenovati ráčíte, abychom o tom vědomost majíce, JMti panu
mincmajstrovi časně psaním svým oznámili, aby JM pán k tomu času na místě svém
někoho ráčil vyslati, poněvadž člověka svého opustiti nemíní, a tak aby se člověku JMti
nic neublížilo, než za to VM žádáme, že takovú věcí prodlévati neráčíte. Nebo znáti
račte, že vězení nemáme bezpečného a rychtář náš130) také sobě stěžuje, že při tom starost má velikú z strany nebezpečenství a stravy, i znajíce to, věříme VMti, že to k konci
a k rozvážení brzkému přivésti ráčíte.d)
a) „a my“ částečně rozpito a nadepsáno nad řádek, po tím rozpito a škrtnuto snad „a vy“; b) in orig. nečitelně: „sousdem“; c) nejasný slovosled s nejasnými značkami, in orig.: „slyšán a rozvážen byl a rozeznán“; d) chybí datační
formule
85.
[1540, b. d., fol. 51r-52r]
Panu Václavovi Chříckému131) o téhož žebráka //
Co se toho vězně a té ženy dotýče, kteréhož sú poddaní Vaši z nějakého domnění
v městě našem do vězení dali, znáti dobře ráčíte, i vědomost toho míti, že pan mincmajstr najvyšší ráčil jest nám psáti jakožto o člověka svého, aby právo útrpné na něho
nebylo puštěno, leč by o tom soudem naším rozeznal byl. I učinili sme JMti pánu, panu
Albrechotvi z Kolovrat psaní, aby ráčil nám den s Vámi spolujmenovati, kdy by taková věc soudem měla rozvážena býti, abychom panu mincmajstrovi také oznámili, aby
k tomu rozvážení na místě svém někoho vyslati ráčil. I nedal nám pan Albrecht, JM, žádné odpovědi na psaní naše a rych- // tář náš sobě obtěžuje, nemaje vězení bezpečného,
že o to nic neráčíte říkati a k konci a k místu toho vésti právě tak, že VMti není povinen
tak dlúho jeho u vězení držeti a stravú jej opatrovati.
128)Albrechtovi Krakovskému z Kolovrat, hejtmanu Rakovnického kraje (Levý, s. 174).
129)Tj. zde nejvyšší mincmistr, který sídlil v Kutné Hoře. Zde mimo jiné vykonával soudnictví a obnovoval městskou radu a další úřady, měl tedy pravomoce i ve vztahu k obyvatelům města – dále viz list. č. 85 (Petráň,
Zdeněk – Radoměrský, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky. Praha 2006, s. 141
a 149). V roce 1540 byl nejvyšším mincmistrem Albrecht z Gutštejna, který se dostal do konfliktu s kutnohorskou městskou radou (Štroblová, Helena – Altová, Blanka a kol.: Kutná Hora. Praha 2000, s. 102-103; Dačický
z Heslova, Mikuláš: Paměti. Ed. J. Janáček, Praha 1996, s. 109-110).
130)K roku 1540 máme v Rakovníku uvedeného rychtáře Matěje Lišanského (Emler, Paměti…, s. 13; Renner,
Nejstarší…, s. 37).
131)Václavu Chříčskému ze Strojetic.
212
I protož my VMti to oznamujem, poněvadž ho před právem viniti neráčíte a tím prodléváte, že déle ho u vězení držeti nemíníme, zvláště proto, že jest člověk nepodezřelý,
nebo i od hašplicuo Hor Guten [!] svědomí dobré má, že se jest dobře, poctivě mezi
nimi choval, než že z dopuštění Božího o zrak jest přišel, a tak nemoha pracovati, po
almužně svaté jest chodil. I muožte znáti, z domnění na někom právo útrpné pustiti jest
proti zřízení zemskému, i již se VMti teď opovídáme, že toho vězně z vězení propustiti
rozkážeme.
Dán léta Božího etc. [15]40.
86.
[1544, 15. 3.?, fol. 52v]
Službu svú vzkazujem, slovutný pane Jene,132) příteli milý.
Oznamujem Vám, že jsou předstoupili před nás ouředníci přísežní naši nad zbožím
tůnajm a znesli jsou na nás, kterak by nalezli tůnu zboží falešného u Václava Klouda,
obyvatele v městě našem, pravíc, že bylo svrchu nětco candátů a ostatek dole prasmy,
ježto on za jiné nekupoval než candáty. Nás žádajíc tajž Václav Kloud v tom za opatření
(a toto k Vám psaní), my, pane příteli milý, za to se k Vám přimlúváme, pokudž takové
změtečné zboží jest a od nás je koupil, abyšte tak to opatřili, aby on, jsa potřebný, ke škodám na své živnuostce protoa) nepřišel. Kdež pak té víry sme, že se tak k němu zachováte
a pro naši potomní toho přátelskou odměnu.
Dán léta Božího etc. [15]44 ante Oculi.b)
A na té tůně jest merk neb znamení takové
a) „proto“ nadepsáno nad řádek; b) „léta Božího etc. xliiii ante Oculi“ psáno jinou rukou
87.
[1540, 13. 10., fol. 54r-55r]
[Jakubovi z Kostelce]133)
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jakube, příteli náš milý.
Kdež ste nám na psaní naše odpověď psanú dali, oznamujíce, že což ste jednali anebo
kupovali, že ste to na místě Vaňka, přítele svého, a jemu k ruce kupovali, a poněvadž
tak, jakž jest prodával, za svobodné se nenachází, a že ste příčiny takového trhu vykonati
a dále, jakž náleží, stvrditi ste nechtěli, a což ste před námi z strany toho mlýnu mluvili,
že byšte toho během soudným nemluvili než během smluvnýma) a trhovým k právu
našemu tak dokládajíce, nepřistúpivše etc.
Máme tak zato, že v paměti muožte míti, jaká jest a oč rozepře mezi Pavlem a poručníky a Vámi byla, že z strany té že by Vám Pavel měl mluviti, že byšte vuoli měli slady
bráti nebo nechati, čemuž jest odpíral a ještě odpírá. A tak súce na tom odporu, k soudu
našemu na právě našem přistúpivše, ste odpovídali a rok Vám byl složen a den k stání
jmenován, abyšte se všemi potřebami stáli. Tak pokudž strana žádala za opatření a což
byšte na Pavla pokázali, od něho by se Vám za spravedlivé stalo a státi má. A poněvadž
132)Nejasný adresát.
133)Jakub z Kostelce, litoměřický měšťan, který zastával úřad hospodáře a správce mlýnů v Litoměřicích. Dále
viz listy č. 88 a 89. K aktivitám Jakuba z Kostelce kolem mlýnů v Rakovníku srv. SOkA Rakovník, f. AMR,
Protokoly právních pří 1521-1567, fol. 56r-59r. Přídomek z Kostelce je snad podle Kostelce u Budyně, kde seděli
vladykové toho jména (Sedláček, Místopisný…, s. 440-441; týž, Hrady, zámky a tvrze… XIV, s. 32).
213
ste nestáli, Vaněk, přítel Váš, statku toho nechtěv opatrovati, a nežli by byl uručil ten //
statek do té pře skonání opatrovati, raději vězení podnikl ještě až dosavad.
A kdež se z práva našeho vytahujete, že byšte k právu našemu nenáleželi, znáte dobře, že jest věc šosovní a k právu našemu náležející. A poněvadž na právě našem se jest
ta věc zběhla a začala a k právu jest přistúpeno, i tehdy jest spravedlivé, aby se také na
právě našem skoncovala, kdež pak i zřízením zemským o tom jest vyměřeno.
Dále že byšte toho zprávu měli, že by Vaněk, přítel Váš, byl ukován jakoby nějaký
lotr byl, oznamujem Vám, že Vás omylně a stranně zpravuje, ktožkolvěk jest, že toho
není, aby měl ukován býti, než že jest sám šel do vězenie, nežli by ten statek opatroval,
jakož jest výš dotčeno. A tak sám jest tím vinen, i protož my Vás s pilností napomínáme
a přátelsky žádáme, že Vy svému přiřčení a slovóm svým dosti učiníte a k nám se nadjítí
dáte tento pondělí najprve příští po dání listu tohoto a takovú věc na místě a na konci
že postavíte, ne- // pochybujem o Vás, než že se, pamatujíc na slova svá, tak zachováte.
Odpovědi po témž poslu žádáme.b)
Dán v Rakovníce v středu před svatým Kalixtem léta Božího etc. [15]40.
a) „smluvným“ nadepsáno nad škrtnuté slovo „soudným“; b) in orig.: „žádáme po témž poslu“ s označením správného slovosledu
88.
[1540, 5. 11., fol. 55r]
[Jakubovi z Kostelce]134)
Službu svú vzkazujem, slovutný pane, příteli náš milý.
Jakož o tom dobrú vědomost máte, že sme k Vám několikero psaní učinili, pokládajíce Vám rok a den, abyšte před právem naším stáli a podle podvolení Vašeho z příčiny
toho mlýnu od Vás strženého proti straně Vám odporné, to oč jest se mezi Vámi rozepře
začala, pokazovali, ale Vy až posavad toho zanedbavše, ste neučinili a před právem
naším se nadjíti nedali. A strana druhá k nám a ku právu našemu se domlúvá a v tom
podle práva za opatření spravedlivě žádá. A protož my nemohúce na sobě toho déle
držeti, Vám psaním tímto naším rok k stání před námi a právem naším ten pondělí po
svatém Martině po dání listu tohoto najprve příští pod ztracením té pře pokládáme,
i znajíce to, tím se spraviti moci budete.
Dán v Rakovníce v pátek před svatým Linhartem léta Božího etc. [15]40.
89.
[1540, 5. 11., fol. 55v-56r]
[Do Litoměřic]
Službu svú vzkazujem, slovutné opatrnosti páni a přátelé naši milí.135)
Oznamujem Opatrnosti Vaší, že se jest v městě a při právě našem věc taková zběhla, že pan Jakub z Kostelce, obyvatel Váš, hospodář a správce mlýnuov Vašich, mlýn
nedaleko od města našeho ležící za jistú sumu za 2100 [?] kop míš. jesti stržil i litkupem
takový trh jest potom stvrdil a dokonal a maje závdavek podle připovědění svého již
položiti, toho jest neučinil. Než do strany druhé to, že by jemu vajše mimo trh z strany
svobody toho mlýnu připověděti měla, sobě jest obtěžoval, čemuž jest druhá strana odepřela a místa tomu dáti nechtěla, a on že nám to chce ukázati, ku právu přikročil a strany
o to jsú slyšány a jim potom i rok k ukazování složen. Ale pan Jakub k roku sobě složené134)Viz listy č. 87 a 89.
135)Viz zvl. list č. 87.
214
mu mající státi, podle připovědění svého jest nestál, aniž potom po několikerú psaním
našem k němu učiněném až posavad před právem naším najíti se jest nedal a strana
odporná nepřestává se k nám domlúvati, než ustavičně za opatření v té věci žádá.
Kdež pak my nemohúce déle na sobě té věci držeti, k témuž panu Jakubovi nyní sme
psaní učinili // a jistý den a rok k stání ten pondělí po svatém Martině po dání listu tohoto najprve příští pod té pře ztracením položili a jmenovali, čehož sme před Vámi jakožto
před pány a přáteli našimi milými tajna učiniti nechtěli, jsúce té naděje, že nadepsaný
pan Jakub tak se zachová a toho se nikoli nedopustí, z čehož by jemu budúcně těžkost
i nesnáz přijíti mohly. A my Vaši Opatrnost za to žádáme, že to při témž panu Jakubovi
časně opatřiti ráčíte, tak aby taková věc k potomním dalším škodám vztažena nebyla.
Odpovědi žádáme, kterúž bychom se v tom spraviti mohli.
Dán v Rakovníce v pátek před svatým Linhartem léta Božího etc. [15]40.
90.
[1542, 7. 7., fol. 56v-57r]
Panu Janovi Krakovskému136) o Jíru pekaře, o kuoň a o Jiříka Škorničku
Odpověď na psaní naše, předešle VMti učiněné, o Vaňka Bracha z Skupé, poddaného VMti, a o Jíru pekaře, souseda našeho, o nějaký kuoň, že by se týž Vaněk Brach
rukojmie jemu Jírovi pekaři za Jakuba z Nezabudic postavil, ráčili ste nám dáti. Té vší
odpovědi VMti nám dané sme dobře porozuměli etc. I znáti račte, že sme strany obě
vyslyšeli a uznavše, že jsú na odpořích, den sme jim jmenovali a čas k stání uložili od
datum listu tohoto ve dvú nedělech pořád zběhlých, aby se všemi potřebami před námi
se postavily. Tu jedna každá strana což prokáže, má spravedlivě opatřena býti. Co se
pak Jíry Škorničky, souseda našeho, dotýče, toho // na tento čas doma není. Než když
doma bude, psaní VMti jemu ukázáno bude i přečteno, a což nám dá za odpověď, VMti
tajno nebude.
Dán v Rakovníce v pátek po svatém mistru Janovi z Husince léta Páně etc. [15]42.
91.
[1542, 4. 12., fol. 57r]
O pana Endresa k panu Burjanovi Chodourovi137)
Službu svú vzkazujem, urozený pane Burjane, pane a příteli náš milý.
Oznamujem VMti, že Endres řezník, spoluradní náš, připověděl se jest právem
k gruntóm Vašim k dvoru chodourovskému náležícím při městě našem, a to z té příčiny,
kdež se jest rukojmie postavil podle jiných rukojmí k nebožtíkovi Daňovi za Vás, za
sumu jistou, knihami našimi městskými zapsanou, nebo týž Endres řezník za Vás peníze
své Daňovi pekaři dáti jest musil, kdež i právem taková věc se jest vykonala. Protož znajíce to, takovou věc že časně ve dvú nedělech pořád zběhlých opatřiti ráčíte pro dalších
škod a nesnází uvarování. Odpovědi žádáme.138)
Dán v Rakovníce v pondělí na den svaté Barbory léta Páně etc. [15]42.
136)Janu Krakovskému z Kolovrat.
137)Burianovi Chodourovi z Lokte – k němu viz Levý, zvl. s. 236.
138)Burian zastavil některé své grunty Endresu řezníkovi r. 1530. K nim náležel i pustý dvůr, louka a les sousedící
se senomatskými grunty, tedy při silnici od kostelíka sv. Jiljí k Senomatům. Endres roku 1544 odkázal tento
pustý dvůr svému strýci Janu Jílkovi (Levý, s. 134 a 202). Viz list č. 69.
215
92.
[1542, 12. 12., fol. 57v-58r]
Pan Jan Myška – barvíř
Službu svú vzakzujem, urozený pane Jene,139) panea) a příteli náš milý.
Co se barvíře našeho a Šimona bakaláře dotýče, kterýž byl pro téhož barvíře na právě
Vašem v Horosedlech140) obstaven, psaní sme VMti činili žádostivé jedno i druhé, žádajíce Vás přátelsky, aby Šimon bakalář z toho stavuňku byl propuštěn. Ale však žádosti
naše místa jsú při VMti z příčin některých, v listech Vašich doložených, míti nemohly,
až pak k tomu přišlo, že sme téhož barvíře k VMti (aby Šimon bakalář toho rukojemství prázden býti mohl) odeslali, a majíce ho jakožto jistce před rukama, jej ste z práva
Vašeho propustiti ráčili. A tak se u nás snáší, // že bychom již VMti tím více k dopomožení povinni nebyli.
Ale však aby mezi námi dobré přátelství zachováno býti mohlo a ta pře aby se vykonati mohla a na místě postavena, VMti den jmenujeme té pře k vyslyšení ten pátek po
svátcích vánočních najprve příštích. Vidí-li se Vám, abyšte sami přítomni býti ráčili anebo někoho vyslati na místěb) Vašem,c) to buď při vuoli VMti. A tu když se strany vyslyší,
taková věc k spravedlivému rozvážení má přijíti, a poněvadž VMti se slušná věc podává,
jsme té naděje do VMti, že toho člověka, kterýž slíbil za Šimona bakaláře, z toho stavuňku propustiti ráčíte. Odpovědi žádáme.
Dán v Rakovníce v úterý před svatú Lucií léta Páně etc. [15]42.
a) škrtnuto: „Jene, pane“; b) škrtnuto: „svém“; c) původní slovosled: „anebo na místě Vašem někoho vyslati“ s označením správného slovosledu
93.
[1542, 13. 12., fol. 58v-59r]
Pan Kuneš Hokovský – Nikodem bečvář
Službu svú vzkazujem, urozený pane Kunši,141) pane a příteli náš milý.
Co se dotýče Nikodema bečváře, souseda našeho, o kteréhožto druhé psaní nám ste
učiniti ráčili, jemu sme to psaní Vaše ukázali i přečísti rozkázali. On to vyslyšev, jakož
prve odpor činil. Na tom ještě stojí, že VMti za nic nepřiříkal ani nesliboval. A poněvadž
mezi VMtí a jím taková věc jest na odporu, to se nemuože rozeznati, nežli skrze svědky,
jakož i na něho (v psaní Vašem dokládajíce) to budete pokázati moci. Tomu // místo
dáváme, což ráčíte na něho před námi spravedlivě dokázati, spravedlnosti té máte užíti.
Dán v Rakovníce v středu, den svaté Lucie léta Páně etc. [15]42.
94.
[1543, 20. 11., fol. 60r]
Panu Albrechtovi z Valštejna142) o Vavřince řezníka Špricha
Službu svú vzkazujem, urozený pane, pane nám příznivý.
Vavřinec příjmím Šprich, řeznického řemesla, vznesl jest na nás, kterak byšte ráčili
jemu 1 kopu míš. zastati za štvrt masa hned brzo po Velce noci. A prve o touž věc jest
139)Janu Myškovi ze Žlunic.
140)Hořesedly – ves severozápadně od Rakovníka. Viz list č. 83.
141)Kunešovi Hokovskému z Hokova, otci Dalibora Hokovského (Sedláček, Místopisný…, s. 228; týž, Hrady, zámky
a tvrze…VIII, s. 116).
142)Albrechtovi z Valdštejna, který měl tehdy Pšovlky (Sedláček, Místopisný…, s. 741).
216
k VMti několikrát psal, posílal i sám chodil. Ještě svýho posavad nemá a jest potřebný
řemeslník. Za to žádáme, že jemu zaplatiti rozkážete, neb kdyby k svému spravedlivému přijíti nemohl, spravedlivě jemu stavného práva na poddaný VMti bychom nemohli
zbrániti. Ale té jsme naděje, že k tomu neráčíte dopustiti.
Dán v outerý před svatým Klimentem léta etc. [15]43.
95.
[1543, 22. 11., fol. 60r-v]
Do Kralovic o Jana Hubku
Službu svú vzkazujem, páni přátelé milí.
Jest nám za podivení psaní, kteréž jsme k Vám učinili před dvěma nedělemi o spolusouseda našeho Jana Hubku, že žádné jste nám odpovědi na naše psaní nedali, než
tak jste vzkázali, že po svém poslu sami odpověď dáte, i nedali ste až posavad. A on
nepřestává nás o to před se starati, k tomu i psaní Vaše ukázal, že jemu při svatým Jiřím
již minulém ti rukojmie připověděli dáti ty 3 kopy 19 iiia) gr. míš. A vy na to i pečeť
svou přitiskli ste, však i ještě posavad jemu dáno není, ačkoli sme povinni souseda svého opatřiti i právo stavné pustiti. Ale však ještě psaní k Vám činíme mimo povinnost,
jestli toho neopatříte, vězte, // že sme jemu stavné právo slušně i spravedlivě pustili,
tudy aby k svému přijíti mohl, i ke škodám, kteréž skrze to vzal, kterých jest 13 gr. alb
[tj. bílých] postíhati chce na těch rukojmích. Odpovědi žádáme.
Dán ve čtvrtek před svatým Klimentem léta etc. [15]43.
a) nejasné označení, snad znamená „mínus“, tj. 19 bez tří
96.
[1543, 22. 11., fol. 60v]
Panu Janovi Myškovi143) o Jana sladovníka
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jene a příteli náš milý.
Jan sladovník, spolusoused náš, oznámil nám, že rok nyní, jakž rychtář starý,a) pod
daný V[Mti], z Horosedl a kovář 1 kopu míš. a 24 gr. jsú pozůstali po položení peněz.
A vysokým závazkem jemu se zavázali, že mu zaplaceno bude, jakož o to psaní prve
jsme učinili. A Vy jim rozkázati ráčili ste, aby došli a zaplatili, a oni jsou nepřišli a najíti
se k němu nedali a toho dluhu nevyspravili až posavad. I VM žádáme, že rozkázati
ráčíte svým poddaným, aby bez další nesnázi ten dluh zaplatili. Neb nestalo-li by se
toho, znáti ráčíte, že slušně souseda svého nemohli bychom opustiti, ale stavné právo
na poddané Vaše jemu, ač neradi, musili bychom pustiti, k čemuž aby nepřišlo, račte to
časně opatřiti. Odpovědi žádáme.
Dán ve čtvrtek před svatým Klimentem léta etc. [15]43.
a) „starý“ vepsáno nad řádek
97.
[1543, 24. 11., fol. 61r]
Do Loun o sousedy jejich
Žádostivé psaní nám jste učinili, jakož jsou se osoby některé od Vás z toho dopustily, že lokty své zkrátivše, sukna a plátna na ně o jarmarce našem nyní minulém kráje143)Janu Myškovi ze Žlunic – viz list č. 83.
217
li, za to se přimlúvajíc, aby jim ten nepořád prominut byl a jim jej dobrotivě a laskavě
abychom vážili. Páni přátelé a sousedé naši milí, přímluvu Vaši sobě mnoho vážíc, tak
sme učinili a žádosti Vaší jim užíti sme dali. Však již to po druhé při Vašich v krátkých
časech se shledalo, že lokty své zkrátili. A stane-li se po třetí a oni v takové neslušnosti
nalezeni budou, Vám věříme, že nám již za nesousedství míti nebudete, jestliže dále
k jakému trestání přijdou. Neb i slova dosti zpurná od některých sou mluvena v ten
způsob: „Berete nám – to shledáte, že rádi zase nám vrátíte.“ K tomu jakás žena s plátny
stojíc, uhlídavše, že k ní ouředníci jdou, loket svuoj zlámala a k nim se neuctivě zachovala v některých slovích. I toto vidělo se nám, abychom na Vás znesli, že Vaši sousedé
zaslouží-li trestání, kdyby přímluvy Vaší nebylo.
Dán v sobotu před svatú Kateřinou léta etc. [15]43.
98.
[1544, 30. 3., fol. 61v-62r]
List od cechu
My cechmistři a mistři řemesla řeznickéhoa) města Rakovníka známo činíme tímto listem před každým a před kterýmžkoli, a zláště [!] tu, kdež náleží, ukázán a čten
bude, že Jan Dynda, listu tohoto ukazatel, učil jest se nadepsanému řemeslu našemu
řeznickému u Jana Šíhavého, otčíma svýho, spolumistra našeho, v řemesle, i taky vyučil.
A všemu podlí dobrýho pořádku téhož řemesla našeho v tom učení i potom, pokudž
jestkoli učiněno, v čelednosti byl, dosti čině napřed jinému jakožto mistru a hospodáři
svému. A podle toho, v čemž náleželo, i nám všem počestně, řádně a chvalitebně se jest
zachoval, nic se takového nedopouštěje proti řáduom řemesla našeho ani jinak, což by
k zlehčení aneb umenšení dobré jeho pověsti býtib) mělo.
A protož všech vuobec, a zláště vzáctné slovutnosti pánuov cechmistruov a mistruov
často psaného řemesla řeznického, pánuov a přátel našich milých, kdežkoli obývajících,
kdežbykoli svrchu // psaný Jan Dynda list tento v potřebu ukázal, žádáme, znáti ráčíce
jiného takového řádně řemeslu vyučení i slušně a poctivě při tom zachování, že jemu
živnosti mezi sebou příti a dobrou lásku ukazovati k němu ráčíce a dadouce jemu v tom
i této naší přátelské přímluvy užíti. Čehož my jednomu každému z VMtí hotovi také
budem, vším se dobrým přátelstvím zase odplatiti.
Toho všeho na svědomí my k počátku psaní cechmistři a mistři řemesla řeznického pečeť svú vlastní k tomuto listu přitisknouti sme dali, jenž jest dán léta Páně 1544
v Smrtedlné neděli.
Jiný konec
Toho všeho na svědomí my zpočátku psaní cechmistři a mistři řemesla řeznického
pečeti sme nemajíce, prosili sme slovutné opatrnosti pánuov purgmistra a rady města
Tajna Horšovského, nadepsaného, že jsou pečeť svou městskú k tomuto listu přitisknouti rozkázati ráčili, však sobě i budúcím svým bez škody, jenž jest datum etc.
a) škrtnuto: „města“; b) škrtnuto: „mohlo“
218
99.
[1544, 30. 3., fol. 62v-63r]
O stavuňku propuštění
Službu svú vzkazujem VMtem, vzácné moudrosti a opatrnosti, páni nám přízniví.144)
Dvoje psaní žádostivé předešle VMtem sme učinili, aby Vít Charvát z toho stavuňku,
který Kateřina Řezáčová jeho pro m[istra] Tomáše145) obstavila, prouštěn byl. A položili
sme toho příčiny, proč by on obtěžován jimi neměl bajti. I ráčíte to nám za odpověď
dávati, že toho slušně učiniti nemuožete a stavuňku toho vyzdvihnouti, neb ona Kateřina
praví se míti na tento dluoh, totiž na postel šatů povinných jí od m[istra] Tomáše, list
pod pečetí naší a druhej jeho vlastní rukou sepsaný. A že strany vyslyšíce, v tom se
správně zachovati ráčíte.
Na kteréžto psaní VMtí tu odpověď m[istr] Tomáš dal, že i list pod naší pečetí i jeho
rukou psaný prve jí Kateřině řádně dán jest, než se mezi nimi smlouva přátelská stala
a vykonala. A při té smlouvě že šatuo míti nechtěla, než aby jí všecko hotovými penězi
zaplatil docela a zouplna. A to jí vyplnivše, kvitanci takového zaplacení všeho pravě
se míti, o čemž sme prve VMtem zprávu dali, nás vždy za to žádá, poněvadž na svým
zdraví sešlý jest a takovému dluhu vždycky odpíral, abychom ho k tomu podli listu
VMtí nepřidrželi, aby o to s Kateřinú Řezačkú před VMtmi stávati měli. Což my na něm
skutečně seznavše, že nezdravo jest VMtí za to žádati, aby Kateřina k tomu času, jak sme
v prvním listu čas jí k stání položili, k nám se nalezla. A my, což správě jí náležeti bude,
při tom jí zachovati chce- // me, jakož pak i prve o větčí sumu od nás se jí za spravedlivé
stalo. Neb pro starý pořádek taky žádá, abya) k takovým pracem potažen nebyl, kterýž
ukazujíc, aby tu každý obviněn byl, kdo kterému právu přísedí. Za odpověď žádáme.
Dán v Smrtedlnú neděli léta Božího etc. [15]44.
a) in. orig.: „abychom“ se škrtem konce slova
100.
[1544, 2. 4., fol. 63r]
Službu svú vzkazujem VMtem, vzáctné moudrosti a opatrnosti, páni nám přízniví.146)
Po mnohých žádostech našich tomu vyrozumíváme (jakož to poslední psaní VMtí
v sobě zavírá), že na přímluvy naše toho obstavuňku na Víta Charváta od Kateřiny
Řezačky učiněného popustiti a vyzdvihnouti neráčíte, leč by ona o svou při s mistrem
Tomášem slyšána byla před VMtmi. Pak to račte znáti, že již mistr Tomáš v to jest se
před námi udal a uvolil, že chce, bude-li jemu zdraví dopříno, sám osobně před VMtmi
státi ten outerý po svátosti, aneb poručníka na místě svým postaviti, byl-li by na zdraví
nedostatky postižen. Protož my VMtí žádáme, znajíc toto našea) mistra Tomáše slušné podvolení, aby Vít Charvát z toho obstavuňku propuštěn byl pro uvarování dalších
škod mezi stranami odpornými.147)
Dán v středu po Smrtedlné neděli léta etc. [15]44.
a) „naše“ nejasně škrtnuto
144)Nezjištěný příjemce. Snad šlo o Nové Město pražské – viz následující poznámka.
145)Mistr Tomáš z Javořice (uváděný též jako Vlašimský), rakovnický měšťan. Kateřina Řezáčová byla uvedena jako souseda na NM pražském a s Tomášem vedla již r. 1542 soudní při o vinici (srv. SOkA Rakovník,
f. AMR, Protokoly právních pří 1521-1567, fol. 70r-72r). K mistru Tomášovi a k jeho vztahu k Rakovníku viz
Levý, s. 206‑208.
146)Viz list č. 99.
147)Dále viz list č. 102.
219
101.
[1544, 19. 3.?, fol. 63v]
O Vaňka Prokoč ženu
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jeronýme,148) pane příteli a sousede náš milý.
Toužebně znesl jest na nás Václav149) Prokoč, soused náš, kterak by Matěj Bříško, rychtář, poddaný Váš, když ho manželka jeho [Václava Prokoče] z puol třetí kopy, za které se rukojmie učinil, přišla do Kolešovic upomínati, bíti chtěl, uháněvši ji co nějakou
lotryni, i byl by toho skutečně dokázal a ji urazil, kdyby jiný soused odtudž jí té křivdy
činiti nezbraňoval, nás v tom žádajíc za opatření a toto k Vám přátelské psaní. My pak,
znajíce jeho Václava Prokoče i manželku jeho, lidi dobré, pokojné i zachovalé, za to se
k Vám přimlouváme, že dobrotivě je vyslyšíc, v jich dluhu i křivdě opatřiti a litovati
[?] ráčíte, neb ona má se před Vámi postaviti, tak jakž jest jí den k tomu položen. A jiné
víry nejsme, než že jim této naší přímluvy užíti dáte pro naše toho odměnné přátelství
a sousedství. Odpovědi žádáme.
Dán feria 3. post Oculi.
102.
[1544, 7. 6.?, fol. 63v-64r]
O Víta Charváta
Službu svú vzakzujem VMtem, vzáctné moudrosti a opatrnosti, páni nám přízniví.150)
Za tou příčinou ráčili ste Víta Charváta z toho stavuňku, který na něho Kateřina
Řezačka učinila, propustiti, aby mistra Tomáše na den // sobě uložený před VMtmi
stál, že tu ráčíte slyšeti z strany toho stavuňku, jestli pořádný či nepořádný etc., kteréžto
psaní VMtí Vít Charvát vděčně jest k sobě přijal a dále VM za to žádá, abyšte ráčili koně
jeho taky rozkázati propustiti, neb i jeho osobu i koně jeho ona Kateřina obstavila jest.
A jakož se měl on Vít osobně tento pondělí postaviti před rychtářem VMtí, to byl by rád
vykonal, ale pro jiné své nenadálé zaneprázdnění toho učiniti nemuož. Protož VMtí za to
žádá, aby jemu to k dobrému přičteno bylo a v tom obojím že on Charvát více hyndrován
nebude, za to se k VMtem přimlouváme. Neb sme my té zase vuole, abychom učinili to
VMtem k libosti, v čemž bychom se slušně zachovati mohli.
Dán v sobotu před Trinitatis [?] etc.
103.
[1545, 26. 9., fol. 64v-65v]
Mandát královský o minci
Ferdinand z Boží milosti římský, uherský a český etc. král, infant v Hispánii, arcikníže
rakouské, markrabě moravský etc.
Urozeným, statečným, slovutným, opatrným pánuom rytířuom, vladykám
a měšťanóm i jiným všem obyvateluom a poddaným našim ze všech stavuov kraje
Rakovnického, věrným milým, milost naši královskú a všecko dobré vzkazujem.
Věrní milí, jakož nás všech vuobec i jednoho každého zlášť tajno není, kterak jest se
všemi tři [!] stavy Království českého na nyní minulým sněmu obecním, kterýž u přítomnosti osoby naší královské v pondělí po Panny Marie Nanebevzetí [17. 8. 1545] na Hradě
148)Jeroným Hrobčický z Hrobčic, který koupil r. 1541 Kolešovice – viz list č. 62.
149)Vaněk – zastarale domácky Václav.
150)Viz listy č. 99 a 100.
220
pražském držán byl z strany cizích a lechkých mincí, snešení a zavření stalo se, jakž týž
artikul sněmovní, kterýž Vám v tomto listu našem slovo od slova vypsaný posíláme,
v sobě zavírá. //
a)
Item také sme se na tom všickni tři stavové snesli, poněvadž se to zřetedlně shledává, že mince pruská, marecká markrabě Hanuše Brandeburského sou lehké a nehodné,
v čem se berou. A tak na té minci jest mnohé lidské oklamání, a to tím, jestliže kdy podli
pruoby se uloží, po čem by brány býti měly, tehdy ihned na zrnu ujma se činí při té
minci. A tak lidé na umenšení statkuo a ke škodě těch mincí jsou. A kdež prve knížete
lehnického mince zapovědína jest, ale tomu se již srozumívá, že již groše tolské i zlaté
na škodu lidskú mincuje, a protož podli předešlé zápovědi mince dotčeného knížete
Fridricha na zlatých, na tolských groších ani na žádné jiné minci brána nebyla pod předešlou, o to sněmem stavy svolenou pokutou. A těch mincí jakožto pruské, marecké
markrabě Hanuše Brandeburského, ač měl-li by jich kdo co buď veliké, neb malé do času
svatého Václava najprve příštího jich vybyli a po ten den více aby jich nebrali. Týž babek
aby po svatém Václavě brány nebyly než po malým penízi. // A JM Královská na žádost
stavuo opatřiti a to zpuosobiti ráčí, aby drobná mince u Hory Gutný [!] ku potřebám
lidským (pokud by možné) mincována byla.b)
Protož Vám všem vuobec i jednomu každému poroučíme, přístně přikazujíc, abyšte
se všickni i jeden každý zláště při braní a vydávání těch nahoře psaných mincí, jakž
se to v tomto mandátu našem vypisuje, podlí sněmovního zuostáni zachovali a žádný
z stavuo vyzších i z městského z toho nevystupovali, ani lidem a poddaným Vašim toho
dopouštěli. Jináč nikoli nečiníc pod uvarováním pokuty na to sněmem vyměřené i jistého a skutečného trestání našeho, ač by se kdo tak nezachoval.
Dán na Hradě pražském v sobotu před svatým Václavem léta etc. [15]45 a království
našich římského 40. a jiných 19.151)
a-b) vymezená část textu srv. edice s mírnými odchylkami: Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu I. Praha 1877,
usnešení sněmovní l. 1545, 17. srpna, s. 636.
104.
[1543, 23. 7., fol. 66r]
Za ouřadu pana Jana Vrbíka o Diviše Rubina
Panu Jindřichovi z Vřesovic a na Hracholuskách
Službu svú vzkazujem, urozený pane Jindřiše, pane a příteli náš milý. Oznamujem
Vám, že jest na nás vznesl Diviš Rubin, spoluradní náš, kterak byšte u něho některé věci
v nějaké sumě peněz zastaviti měli potud, pokudž pak cedule na to mezi vámi učiněné
dále to všecko oznamují a vysvětlují. A majíce jemu to dávno vyplatiti podle přípovědi
Vaší i také vedle smlouvy mezi vámi několikrát učiněné, toho jste všeho až posavad
pominuli etc.
On pak, potřebujíc sumy peněz, bez nich býti nemoha a Vám také nejsa dýle povinen
toho u sebe míti a chovati, nás jest žádal v tom za opatření i také za toto ohradní psaní
Vám od nás, aby učiněno bylo tak a na ten zpuosob, abyšte jemu jeho sumu peněz dali
a zaplatili a své věci od něho vyzdvihli. A Vám ještě folk dává ve čtyřech nedělích pořád
zběhlých od datum listu tohoto, a pakli by se toho nestalo, tehdya) on se Vám tímto
naším psaním ohrazuje a opovídá, že by to již pro potřebu a nedostatek svuoj musil
151)Ke složité měnové situaci této doby, která se nesla ve znamení zániku grošového ražebního systému, především: Janáček, Josef: České dějiny. Doba předbělohorská 1526-1547. Kniha I, díl I. Praha 1968, s. 105-111. Nověji
Vorel, Petr: Od pražského groše ke koruně české. Praha 2000, s. 111-140.
221
jinde zastavěti aneb jakýmžkoli jiným způsobem změniti ab) k vopatření přivésti, tak aby
mohl k svým penězuom přijíti etc. Čeho bychom my VMti neradi přáli, nýbrž jsme té
naděje i za to se k Vám přimlouváme, že tu věc k vopatření přivésti ráčíte, aby se skrze
to škody buď od moluov v šatech a v kožiších i také nebezpečenství z strany ohně, jehož
Pane Buože uchován rač, to sobě vymieňujíc tím obojím, že by nechtěl Vám povinen býti,
uvarovati mohlo. Odpovědic) žádáme.
Dán v Rakovníce v pondělí před svatým Jakubem, apoštolemd) Páně, léta 1543.
a) škrtnuto jedno slovo; b) škrtnuto: „kp“; c) škrtnuto: „Vaší“; d) škrtnuto: „Božím“
III. Rejstříky
Rejstřík osobních jmen (s odkazy na čísla listů)
Anna, žena Víta kameníka
Antoň
Barbora, dcera Jana Houžky
Barcha
Bárta, krčmář v Mutějovicích
Bartoš krčmář
Bartoš, tobolář v Kadani
Bejček Jan, řezník v Rakovníku
Benešovská Veruna z Kadaně
Beran
Bernard, radní v Kadani
z Bítězu Zikmund
Blb Havel
Brach Vaněk ze Skupé
Brandenburský Hanuš, markrabě
Bříško Matěj, rychtář v Kolešovicích
Cihlář Michal
z Cítova Selmický Otík
Cvrček Pavel
Čán Martin
Čendelín Vít
z Čepirohu Jiřík
Čerpl Šebestián zv. Bastl, z Kadaně
Čtyřletý Jakub, krčmář v Libořicích
Daniel
Danius pekař, mlynář
Dorota (Beranová?)
Duchek
Dynda Jan
Ferdinand I.
z Fictum Eliška, provd. Bezdružická z Kolovrat
222
32
44
81
66
80
83
27
30
27
34
27
10, 11
33
90
103
101
14, 15, 16, 17
30, 41, 43
39
19, 42
59
72
18, 19, 20, 27, 42
36
69
69, 91
59, 77
58
98
103
59
z Gutštejna Volf
Hanuš pan
Hanzl, kupec z Klatov
Harrara Toman ml. z Norimberka
Havel z Kralovic
Heřman Jan
Heřmanka Barbora
z Hokova Dalibor Hokovský
z Hokova Kuneš Hokovský
z Holejče, Lorenc Šlik, hrab. z Pasounu
Holub z Modřejovic, jeho žena
Houžka Jan, poustevník
Hrbek Jíra
Hrbková Markyta
z Hrobčic Jeroným Hrobčický
Hubka Jan
Charvát Beneš
Charvát Vít
z Chrástu Petr Holý
Izák Žid
Jakub z Kněževse (jeho žena)
Jakub z Nezabudic
Jakub, sladovník v Kadani
Jan kněz
Jan, krčmář v Pšovlkách
Jan (Hanzl), rychtář ze Chříče
Jan sladovník
Jaroš, škůdce
z Javořice Tomáš (též Vlašimský)
Jíra pekař
Jiřík, kolář v Litoměřicích
Jiřík tesař
Jiřík vojt, rychtář v Kadani
Jiřík z Pusté Dobré
Jiskra Jan mladý
z Keblan Bareš
Kloud Václav
z Kolovrat Albrecht Krakovský
z Kolovrat Hynek Krakovský
z Kolovrat Jan Krakovský
z Kostelce Jakub, měšťan v Litoměřicích
Kozlík Jan, řezník
Kozlovcová Anna
Král Matěj, krčmář v Libořicích
Krohe Pavel
Křížek Vaněk z Libušína
Kubík z Modřejovic
29, 67
76
37
37
58
44
44
14, 15, 16, 17
93
36, 67
10, 12, 13
81
76
76
62?, 68?, 101
18, 19, 20, 27, 42, 70, 71, 95
36
99, 100, 102
44, 50, 55, 69, 70, 71
73
31
90
27
76
75
56, 57
96
10, 11
99, 100, 102
90
51
22, 23
19, 20, 42
45
40
17
86
1, 22, 23, 57, 84, 85
11, 12, 13, 65
56, 57, 90
87, 88, 89
25, 40, 41, 43
79
36
19, 42
82
65
223
Kulhánek
Kuna
Kunc (měšťan z Plzně?)
Lamač Blažek ze SM pražského
ze Lhoty Jindřich Senecký
Litmír
z Lobkovic, Ladislav Popel
z Lokte Burian Chodour
Lupáč ze SM pražského
Luskač Jan, zedník, kameník
Mach sladovník
Machek, krčmář v Libkovicích
Malinovský Jiřík
Mareš z Trpoměch
Markyta z Podbořánek
z Martinic Jan Bořita
Mašek z Lotouše
Mašťovský
Matěj, rychtář z Lišan
Mazánek Martin
Mikuláš kolář
Mlask Vaněk
Moutvička Pavel
Moutvičková (Kateřina?)
Nedvěd Vaněk, soused ze Strašecí
Nepilo Jan
Nikl, krčmář ve Slabcích
Nikodem bečvář
Noel Valentin
z Ocelovic Jiřík Hora
Ondřej, orlojník z Malé Strany
Ondřej (Endres) řezník, purkmistr v Rakovníku
z Pachu Enderl z Adorfu
Pavel
Pavel tesař
Pavel ze Třtice
Pernář
Pinta Václav, purkmistr v Rakovníku
Pintová Kateřina
Pipla Jan
z Plavna Jindřich (?)
z Plešnic Brikcí
z Podhoří Jiřík
Poledne Jiřík
Prokoč Vaněk
Ptáček Klimeš, soused v Litoměřicích
Rohlík Jan
224
66
47
63, 64
39
4, 21, 24, 26, 34
66
78
69, 91
30
62, 68
60, 61
28
75
58
74
82
45
10
59
66, 83
23
33, 35, 49
7
66
33
32
65
93
19, 42
28
8
24, 69, 91
38
87
74
44
34
8
69
6, 7
38
48
44
2, 3
101
51
33
Roupovský z Roupova
Rubin Diviš
Řehoř, jehlář v Kadani
Řezáč Petr
Řezáčová Kateřina
Silvestr Jan
Silvestr Vít
Stolinský Melichar
ze Strojetic Václav Chříčský
Střípek Fencl, sladovník v Rakovníku
ze Svojkova Václav Kapoun (?)
Šíhavý Jan
Šimon bakalář, písař v Rakovníku
Šimon, krčmář z Lišan
Šimůnek Brož, soused ze Strašecí
Šimůnek Jíra, soused ze Strašecí
Šípek Martin
Škornička Jiřík
Šlik – viz z Holejče
Šlovský
Šlovský Jan
Šouster Jan
Šprich Vavřinec, řezník
Švehla, krčmář v Holedči
Tichava Jan
Tomek
Trnka Jan
Trubský Jan, služebník na SM pražském
Tuoma z Valče
z Údrče Údrčský Jan
Vacek, krčmář z Vidhostic
Václav bakalář, písař v Rakovníku
z Vahanče Jan
z Valdštejna Albrecht
z Valdštejna paní
z Valdštejna Vilém
Valenta, písař na Křivoklátě
Vančura Václav, soused ze Strašecí
Vaněk
Vaněk koželuh
Vaněk, rychtář ve Třtici
Vávra, syn Melcerův z Kadaně
Vejs Hanuš
Vít kameník
Vít z Podbořánek
Vlček z Modřejovic
Volfička Anna
6, 7
69, 104
27
73
99, 100, 102
46, 51
51
32
56, 57, 84, 85
48
80
98
26, 34, 40, 92
59
49
33, 35, 49
37, 62
90
26
10, 31
30
94
9, 29
55
1
26
37
2, 3
53
48
2, 3, 28
65
75, 94
1
81
44
33
87
34
44
18, 27, 42
19, 42
32
74
65
47
225
Vondra, krejčí v Kadani
Vondra řezník
Vosobník Jakub
Vosobníková Marta
Vraštil Václav
Vrbík Jan
Vroutecký Jindřich
z Vřesovic Jakub
z Vřesovic Jan
z Vřesovic Jindřich
z Vřesovic Volf
Zach
Zichek Jan, soused ze Strašecí
Zikmund, ze Strašecí
ze Žlunic Jan Myška
27
32, 49, 79
73
73
9, 29
104
9
3, 87?
5
3, 104
58
34
49
25, 40
83, 92, 96
Rejstřík místních jmen (s odkazy na čísla listů)
Adorf (saské město severně od Aše)
Čepirohy (osada u Slatinic u Mostu)
Čistá (městečko mezi Rakovníkem a Kralovicemi)
Džbán (vrch S od Rakovníka)
Hispánie
Holedeč (ves J od Žatce)
Horšovský Týn
Hořesedly (Horosedly – ves SZ od Rakovníka)
Hracholusky (ves J od Rakovníka)
Hřivice (ves J od Loun)
Chříč (drobné panství a ves V od Kralovic)
Chyše (město SV od Žlutic)
Kadaň
Keblany (zaniklá ves u Kolešovic u Rakovníka)
Klatovy
Kněževes (ves SZ od Rakovníka)
Kolešovice (ves SZ od Rakovníka)
Kounov (ves S od Rakovníka)
Krakovec (u Rakovníka)
Kralovice
Krupá (ves S od Rakovníka)
Křivoklát
Kutná Hora
Libkovice (ves u Lubence)
Libořice (ves J od Žatce)
Libušín (Libošín – ves u Smečna)
Lišany (ves S od Rakovníka)
Litoměřice
Lotouš (ves SZ od Slaného)
226
38
72
10
1
103
9, 29
98
92, 96
104
30
56, 57
74
18, 19, 20, 27, 42
14, 15, 16, 17
37
31
101
80
23
58, 95
59, 77
44, 55
85, 103
28
36, 67
82
41
46, 51, 73, 89
45
Louny
Malá Černoc (ves J od Žatce)
Malá Strana (pražské město)
Modřejovice (Modřovice – ves J od Rakovníka)
Mutějovice (ves S od Rakovníka)
Nelahozeves
Nezabudice (ves J od Rakovníka)
Norimberk
Nové Město pražské
Nové Strašecí (Strašecí)
Pavlíkov (ves u Rakovníka)
Podbořánky (ves J od Jesenice)
Pšovlky (ves Z od Jesenice)
Pustá Dobrá (zaniklá osada a tvrz u Lán)
Rakovnický kraj
Rakovník
Selmice (osada u Zbrašína J od Loun)
Skupá (ves J od Rakovníka)
Slabce (drobné panství a ves J od Rakovníka)
Slánský kraj
Slaný
Soběchleby (ves J od Žatce)
Spálené Poříčí (Poříčí – městečko u Blovic)
Staré Město pražské
Švihov (ves Z od Jesenice)
Tábor
Trpoměchy (ves SV od Slaného)
Třtice (ves SZ od Nového Strašecí)
Úštěk (město SZ od Litoměřic)
Valeč (městečko JZ od Podbořan)
Vidhostice (ves J od Podbořan)
Vroutek (městečko JZ od Podbořan)
Zbrašín (Brašín – ves J od Loun)
47, 97
67
8
10, 12, 13, 65
10, 80
60
90
37
32, 39, 99
25, 33, 35, 40, 49
1
74
75
45
103
2, 4, 12, 98
30, 41, 43
90
65
67
45, 58
29
7
9, 37
75
81
58
44
73
2, 3
48
9
41, 43
Slovníček užitých cizích výrazů a archaismů
feria – den v týdnu
folk – vůle, povolení, volnost
hadruňk – hádka, spor, pře
hašplic – hašplíř, zde cech hašplířů
hyndrovat – překážet, bránit někomu v něčem
item – dále
klisa – klisna, kobyla
kšaft – závěť
kvalt – násilí
litkup – peníz, kterým se platilo zapití uskutečněné obchodní transakce
Oculi (Okuli) – 4. neděle před Velikonocemi
227
ochtáb – osmý den po svátku
prasma – pražma, cejn veliký, též pražené obilí nebo hrách
sekret – pečeť
stavuňk – zastavení, zadržení, stání k právu; srv. stavné právo
štráfovat – zde hanět, potupovat
tulský groš – stříbrná mince ražená od r. 1520 v Jáchymově; Joachimsthaler – tolar
tůna – sud
vigilie – předvečer svátku
vojt – rychtář, starosta
228
Recenze a anotace
Nezapomínáme (K výročí 60. let [!] konce II. světové války).
[Rakovník] 2005, 16 s.
V květnu 2005 byla s podporou města Rakovníka vydána nevelká brožura, jejíž nakladatel není uveden. Cílem tohoto počinu mělo být sestavení údajů o osobách z Rakovnicka, které se aktivně podílely v letech druhé světové války na zahraničním odboji.
Předchází stručný, ne zcela jasně formulovaný úvod a poté výklad René Černého
o Arnoštu Mikšovi a jeho smrti v rámci přestřelky v požárském polesí na Křivoklátsku
na sklonku dubna 1942. V závěru tohoto textu mělo být upozorněno na starší práce,
jejichž autoři popsali uvedené události detailněji.
Nejpodstatnější částí brožury jsou tři abecedně řazené soupisy osob. Přes nespornou pracnost působí dojmem, jako by byly sestavovány jaksi „na koleně“, což poněkud
snižuje jejich hodnotu. Místa narození jednotlivých osob (většina se nachází na Ukrajině)
nejsou blíže lokalizována a jejich jazyková podoba nebyla unifikována. Z rubriky udávající místo pobytu na Rakovnicku není jasné, zda se jednalo o časově poslední bydliště.
Nedovídáme se ani, který ze zachycených odbojářů dosud žije (nejmladší dvě zaznamenané osoby se narodily v r. 1930, nejstarší – shodou okolností žena – v r. 1893). Data
úmrtí těch, kteří nás opustili (a těch je jistě většina), nejsou v naprosté většině případů
připojena. U části osob je aspoň upřesněno zařazení u konkrétních jednotek nebo připojena nějaká další vysvětlující poznámka. Je škoda, že revizi a zredigování všech těchto
údajů nebyla věnována větší pozornost.
Do čela soupisů by logicky náležel ten seznam, který je zařazen na poslední místo.
Uvádí devět mužů z rakovnického okresu, kteří odešli z protektorátu posílit zahraniční
odboj. Šest z nich (včetně už zmíněného A. Mikše) v letech války nebo bezprostředně
poté zahynulo, o osudu zbylých tří nejsou uvedeny žádné údaje.
Předcházející dva soupisy evidují hlavní údaje o účastnících východního i západního
vojenského odboje, kteří se usadili na Rakovnicku po r. 1945. Jedná se vesměs o osoby
narozené mimo tento region. Pozoruhodný je přitom naprostý nepoměr mezi oběma
soupisy. V seznamu účastníků bojů na východní frontě je uvedeno 217 jmen, ve výčtu
bojovníků ze západní fronty jen osm osob.
Přehled příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR, kteří se usadili v oblasti Rakovnicka,
je pozoruhodný z několika hledisek. Naprostá většina zaznamenaných osob, mezi nimiž
nacházíme 13 žen, se stala příslušníky sboru na jaře r. 1944, tedy na území SSSR. Tato
skutečnost je zapříčiněna tím, že téměř všechny zachycené osoby patří do skupiny
volyňských Čechů. Sledujeme-li rodiště vojáků, napočítáme kolem sedmdesáti lokalit
ukrajinské Volyně. Z nich např. Huleč Česká doplnila zahraniční odboj 53 osobami, jež
nakonec zakotvily na Rakovnicku, Kupičov dodal dvě desítky, Zálesí třináct atd.
Kromě příslušníků této komunity lze identifikovat asi osm osob z Podkarpatské Rusi.
U dvou z nich je dokonce poznamenána ukrajinská národnost, která se v žádném jiném
případě neuvádí. To celkem nic neříká o národním, resp. etnickém vědomí zbývajících
osob z této podskupiny. Ostatně několik z evidovaných volyňských Čechů má ukrajinská (popř. polská) příjmení – např. Hrycik, Klementovič, Lukasčuk nebo Ruban.
229
Lokalizace místa narození nepočetných jednotlivců z Čech (a snad i Moravy), kteří
dominují v krátkém seznamu osob zapojených na západní frontě, je nejistá podobně
jako u osob z Ukrajiny. Také v tomto přehledu najdeme dvě osoby z Volyně, kdežto
rakovnický region je reprezentován jediným rodákem z Kounova, který se po válce do
této obce vrátil.
Protože „svobodovci“ a nepoměrně méně také navrátilci ze západní fronty dotvářeli po r. 1945 strukturu dosídlování Rakovnicka (včetně části bývalého podbořanského,
resp. jesenického okresu), má smysl zastavit se u míst jejich pozdního pobytu. Nejčastěji
jsou uvedeny Kolešovice a Rakovník (po 20 osobách), za nimiž následují Jesenice (19),
Hořesedly (17), Kolešov (14), Hořovičky (12) a Oráčov (11). Celkový počet evidovaných
míst osídlení mírně přesahuje padesát lokalit.
Všechny soupisy naznačují po zběžné analýze i při svém malém početním rozsahu,
jak se z pestrých územních a zčásti i národních zdrojů formovaly československé jednotky nasazené do bojů proti nacistickému Německu. Je škoda, že o příslušných osobách ať
už české, nebo zčásti i jiné národnosti, které zůstaly po válce v oblasti Rakovnicka, víme
dost málo. Průběh začleňování bývalých vojáků do nově vznikající struktury osídlení
části Rakovnicka patří neodmyslitelně k dějinám regionu. Měly by být proto zkoumány
i problémy, které tento proces ztížily po nastolení moci jediné strany.
Snaha sestavovatelů publikace nevyšla bez ohledu na výše zmíněné nedostatky na
zmar. Shromážděné údaje týkající se poměrně zapomínané skupiny obyvatel Rakovnicka
mohou v budoucnu posloužit jako východisko k detailnějšímu výzkumu.
Bohdan Zilynskyj
Příběh Boží věrnosti. Sborník 100. výročí Církve bratrské
v Rakovníku. Rakovník, Sbor Církve bratrské v Rakovníku
2004, 68 s.
Před dvěma lety obohatila nepříliš četnou produkci rakovnické konfesijní historiografie další publikace, tentokrát z prostředí Církve bratrské. Autoři sborníku se způsobem
zpracování (ať již podvědomě nebo cíleně) snažili oslovit především členy vlastního náboženského společenství a zhodnocením života předešlých generací jim dodat posilu ve
víře. Z tohoto pohledu může práce působit jako nesčetné propagační brožury o různých
evangelických sborech, vydávané jednotlivými denominacemi. Samotný vztah tvůrců
sborníku k historické pramenné základně však tuto rovinu zásadně překonává.
Principy heuristického přístupu v publikaci nejvíce splňuje článek Tomáše Pavlíčka,
který popisuje dějiny sboru v průběhu sta let jeho existence. V úvodní části této studie
se pisatel zabývá základní charakteristikou pramenů a literatury, přičemž do popředí
vystupuje jeho schopnost vystihnout vypovídající limity a tendenční zabarvení řady
písemných materiálů. Současně ukazuje další badatelské možnosti s cílem začlenit historii Církve bratrské do kontextu náboženského vývoje v Rakovníku.
V dalších kapitolách Pavlíčkovy práce poznáváme v detailních obrysech osudy
křesťanů hlásících se k názorovým postojům Českých bratrů. Stejně jako středověcí stoupenci Petra Chelčického chápou jejich rakovničtí následovatelé mravní výši společenství věřících jako nejpodstatnější záležitost, jíž se musí podřídit veškerá misijní činnost
a získávání nových členů. Z daného důvodu proto církev po většinu doby své činnosti
v Rakovníku tvořila jen marginální konfesi. Výrazně se jí nedotklo ani přestupové hnutí
230
v období počátku první republiky. Důraz na kvalitativní úroveň vlastních příslušníků
nicméně umožnil tomuto náboženskému sdružení úspěšně čelit ateizačnímu tlaku předlistopadového režimu a uchovat si v zásadě stejný početný stav. Církev bratrská je tak
v současnosti nejaktivnější konfesí ve městě.
Na druhou stranu tradiční odstup od okolního světa vyvolával u některých členů této
denominace pocit výlučnosti a nutnost mistrovat své spolubratry, což v životě sboru
opakovaně vedlo k vážným krizím. Pavlíček se snaží tyto negativní jevy věcně analyzovat a jejich dopad poměřit s dobou vnitřní konsolidace společenství. Výsledné poznatky
dokázal přiměřeně zužitkovat v závěrečném zhodnocení, kdy alespoň v náznacích vkládá popisované události do širšího kontextu. Míru pisatelovy erudice však dokládá nejen
závěrečná kapitola, ale rovněž precizní poznámkový aparát.
V souvislosti s kvalitativní úrovní studie Tomáše Pavlíčka lze předpokládat, že tento
autor redaktorsky zasahoval do podoby dalších příspěvků ve sborníku. Jedná se o článek Miroslava Pavlíčka, obsahující životopisy místních kazatelů, a o text Petra Jareše, při
bližující nejvýznamnější postavu rakovnického sboru Antonína Hodka. Obě práce sice
splňují formální požadavky kladené na podobu odborné studie, nicméně jejich interpretační stránka výrazně zaostává za článkem Tomáše Pavlíčka. Navíc se zde objevují
některé drobné faktografické chyby, jako např. nesprávná datace úmrtí kazatele Pavla
Titěry (str. 51).
Přes tuto skutečnost přesahuje sborník bezesporu rovinu regionální tvorby a lze se
k němu s jistými výhradami obracet jako k inspiraci pro zpracování církevní historické
práce.
Jan Krško
Hlavačka, Milan: Zlatý věk české samosprávy. Samospráva
a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech
1862-1913. Praha, Libri 2006, 207 s.
K dosud neprobádaným a málo poznaným stránkám naší historie patří vývoj a fungování správy, obzvláště pak samosprávy, mimořádně důležité pro českou národní
minulost. Právě na otázku významu a společenské působnosti místní samosprávy se
zaměřil znalec osmnáctého a devatenáctého století Milan Hlavačka. Práce se zabývá touto záležitostí jako celkem, avšak v jednotlivých příkladech se dotýká také Rakovníka.
V únorové tzv. Schmerlingově ústavě z roku 1861 byla mimo jiné zakotvena zemská zřízení, která si uchovala platnost i po přijetí prosincové ústavy z roku 1867. Spolu
s příslušným zákonem o samosprávě z r. 1862 umožnila tato legislativní opatření vznik
samosprávy a právě rok 1862 je uveden v názvu knihy jako rok zrodu samosprávy.
Naopak jako datum jejího „úmrtí“ je uveden rok 1913, neboť tehdy byla samospráva suspendována tzv. anenskými patenty v důsledku katastrofálního stavu zemských financí
a německých obstrukcí.
Hlavačkova kniha je rozdělena do přehledných tematických kapitol, které spíše představují soubor uzavřených statí týkajících se konkrétních akcí pořádaných samosprávou,
ale nechybí ani obecně pojaté pasáže. Kapitoly nazvané Samospráva jako předstupeň samostatnosti?, Vznik okresní samosprávy na Mělníku a Samospráva v industrializovaných okresech: Hořovice ve druhé polovině 19. století jsou místo tradičního závěru opatřeny výčtem
několika tezí. Ty podávají v zhuštěné podobě hlavní nosné myšlenky, a činí si tak nárok
231
na obecné závěry. Následující statě tuto užitečnou záležitost postrádají, pouze popisují
jednotlivé akce a obvykle mají klasický závěr.
Hlavačka se dále zabývá školskou otázkou, resp. jejím nezvládnutím samosprávnými
orgány, nástupem státu v této oblasti a také používáním češtiny v byrokracii. Velmi
zajímavým zjištěním je, že od přelomu století se čeština začala prosazovat v oboru státní správy, ba dokonce i do Vídně na nejvyšší úřady přicházela úřední akta v češtině.
Naprosté rovnoprávnosti dvou zemských jazyků pochopitelně dosaženo nebylo, ale
na etnicky českém území se úřadovalo pouze česky, a to na všech úrovních. Odstranit
německou jednací řeč bylo možno jen za cenu rozkladu vnitřní integrity Předlitavska a potažmo
i říše (s. 138).
Logický závěr knihy tvoří tři přehledné životopisy význačných představitelů zemské
samosprávy: Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze, Františka Schwarze a Karla Adámka,
známého mimo jiné tím, že po vydání anenských patentů, jím považovaných za protiprávní, musel být tento třiasedmdesátiletý muž vynesen na židli ze své kanceláře.
Jediná vada publikace se objevuje na jejím samém začátku, kde je v textu přímo uvedeno několik citátů v němčině, ale bez překladu. Německý jazyk je sice pro zájemce
o starší českou historii „Muttersprache“, ale pro širší čtenářskou obec nebo méně jazykově zdatné zájemce by bylo rozhodně vhodnější a ohleduplnější uvést přinejmenším
v poznámce český překlad (viz s. 19-20, 25, 26). V dalších částech se tento nedostatek už
nevyskytuje.
K rakovnickému regionu se uvedená publikace vztahuje několikerým způsobem.
V části věnované zemské železniční akci, která probíhala od devadesátých let 19. století,
se píše též o tratích Rakovník–Louny (s. 126) a Rakovník–Bochov (s. 131). Hlavačka využívá paměti zpracovatele stavebních podkladů pro výstavbu místních železnic Eduarda
Baziky, přinášející mnoho originálních zpráv i pro výstavbu železnic na Rakovnicku
(Archiv Národního technického muzea v Praze, fond Pozůstalost Eduarda Baziky).
Například podle Baziky byla na českém sněmu zbrkle prosazena druhá z uvedených tratí, Rakovník–Bochov (s. 131). Tato dlouhá důležitá dráha, která zemské finance velice
obtěžuje, byla obdařena zemskou zárukou o překot. K nejaktivnějším v této záležitosti patřil
rakovnický starosta Josef Čermák spolu s karlovarským doktorem Knollem a statkářem
Milnerem z Luk. Aniž by byl dosti chatrný projekt prozkoumán a výnosnost vyšetřena, předložil
Dr. Knoll českému sněmu návrh na udělení záruky, který postrádal nejmenších podkladů a komise pro veřejné práce, jakož i sněm ve svém zápalu pro lokální dráhy šmahem předlohu přijaly.
Teprve po schválení dotace pro tuto dráhu byl inženýr Bazika požádán o vyhotovení
odborné zprávy o výnosnosti, která předvídala neúspěch, ale realita nakonec byla ještě
horší. Trať dlouhá 104,3 km přišla na 10 155 000 korun, tedy jeden kilometr stál zemskou
pokladnu 97 300 korun. Dopravní výsledek byl v roce 1904 následující: Příjem 365 023 K, tj. na
1 km 3500 K. Přebytek obnášel 1164 K, a nesl tedy stavební kapitál 0,01 %; jest to smutný stav.
Takový debakl jsem i při mém rigorózním vyšetřování výnosnosti nepředvídal. V roce 1904 připlácela zem na tuto dráhu 417 107 K a od roku 1897/98 do roku 1904 obnáší příspěvek země z této
záruky i s 17% úroky již značný obnos 2 780 935K!, smutně píše Bazika ve svých pamětech.
„Pijavicovitých“ drah živořilo více a spolehlivě vysávaly napnuté zemské finance. Není
tedy divu, že právě železniční akce vedla ke zhroucení zemského rozpočtu a k vyhlášení
anenských patentů.
Pro Rakovnický historický sborník je potěšitelné, že hned dva jeho příspěvky posloužily
k napsání Hlavačkovy publikace. Předně to je článek Petry Burgerové o Josefu Čermákovi
(Burgerová, Petra: Podnikatel a starosta Josef Čermák a jeho činnost v Rakovníku na přelomu
232
19. a 20. století. RHS 5, 2004, s. 83-144), který autor vytěžil v kapitole o industrializovaných okresech (přímo o Rakovníku a Čermákovi se píše na s. 75-76). V seznamu literatury je dále uveden příspěvek Tomáše Pavlíčka o A. P. Trojanovi (Pavlíček, Tomáš: Působení
Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku /1857-1880/. RHS 3, 2002, s. 21-61), avšak ten není
využitý ani v poznámkovém aparátu, byť v úvodu je Trojan uveden mezi významnými
okresními starosty (s. 9). Pavlíčkův příspěvek posloužil pouze k obeznámení se s místní
situací a k doplnění celkového přehledu. Čermákovi, resp. podnikatelům v čele samosprávných orgánů obecně připisuje Hlavačka ve svých shrnujících tezích v závěru kapitoly věcná a přímočará řešení procházející napříč politickým spektrem. Naopak nacionální boje
jsou u nich řídkým jevem a postupná politizace komunální sféry vede k nezájmu podnikatelů o tyto funkce (s. 77).
Přestože se nejedná o regionální historickou práci, některými výše uvedenými částmi
se Hlavačka dotýká Rakovnicka. Celkově pak přispívá k poznání vývoje málo probádané samosprávy a napomáhá tím i budoucím badatelům o rakovnické oblasti. Kromě
uvedených nepřeložených německých citací na začátku knihy není autorovi co vytknout
a publikaci lze doporučit všem zájemcům o českou a též rakovnickou historii.
David Hubený
Klápště, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Praha,
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 624 s.
Rok 2005 přinesl knihu Jana Klápštěho zaměřenou na dynamické 13. století, které
znamenalo zásadní proměnu našich zemí. Práce sumarizuje archeologické nálezy a současné interpretace uvedeného období z pozice tohoto oboru. Snad proto se může kniha
zdát pro mnohého čtenáře popisná, málo čtivá a obtížněji přístupná. Není však naším
úmyslem tuto jinak velmi záslužnou syntézu hodnotit, zaměříme se tu na obraz regionu
Rakovnicka a jeho okolí.
Z raného středověku nemohl Klápště opomenout knížecí dvorec ve Zbečně (s. 43-45).
Ten stál na vrcholu svého vývoje v 11. a 12. století, kdy jej obklopovaly neprostupné lesy.
Výzkum však dodnes nedovedl identifikovat polohu tohoto dvorce a jediným archeologickým nálezem stále zůstává známý třmen z přelomu 10. a 11. století, pocházející ze
severní Evropy. Čtenář nalezne v knize odkazy na základní literaturu, která se k raně
středověkému Zbečnu vztahuje (s. 423, pozn. č. 79).
Podobně se část informací týká počátků hradu Křivoklátu, jenž ve funkci knížecího sídla dvorec ve Zbečně vystřídal. Výstavbu hradu zařazuje autor do závěru vlády
Přemysla Otakara I. (tedy před rok 1230) a poukazuje na stabilizaci jeho složité architektonické podoby, která trvala až do druhé poloviny 13. století (s. 122-123). Na svou dobu
šlo o průkopnickou iniciativu českého krále a tento jeho zásadní krok je třeba hodnotit
v kontextu počátků zakládání šlechtických hradů. I zde máme k dispozici přehled literatury k tomuto tématu, kde samozřejmě převažují práce předního českého kastellologa
Tomáše Durdíka (s. 441, pozn. č. 261-264).
Méně známá je skutečnost výskytu tzv. hradu na mottě (motte), tedy na uměle navršené vyvýšenině ve tvaru komolého kužele, obkroužené příkopem. Tyto hrady nacházíme různě po Evropě, proslulé jsou například v severní Anglii. Na Rakovnicku najdeme
ojedinělý příklad tvrziště u vsi Tlesky, jehož výzkum proběhl v roce 1962. Na malém
návrší tu spočívala dřevěná věžovitá stavba, zaniklá v 15. století. Nevíme však, zda
233
vznikla už ve druhé polovině století 13., kdy již tvrziště fungovalo (s. 154-155; literatura
k tomu v pozn. č. 344 na s. 451).
Další zprávy se vztahují k širší oblasti a většinou přesahují hranice současného okresu
Rakovník. Týká se to například zmínky o vsi Hedčany u Kožlan (s. 175) nebo o zaniklé
vsi Ostrov západně od Slaného, kde najdeme doklad spojení středověké tvrze a dvora (s. 160). Bohatému Slánsku a zdejším středověkým vesnicím je samozřejmě věnován
širší prostor (zvl. s. 250-259), kde dominuje jeden z nejznámějších příkladů prozkoumané středověké vsi. Jde o zaniklou vesnici Svídna, která se nachází těsně za hranicemi
Rakovnicka, v prostoru mezi dnešním Drnkem a dvorem Martinice. Této lokalitě bylo
věnováno mnoho badatelské a publikační pozornosti (literaturu shrnuje pozn. č. 152-156
na s. 472-473).
V souvislosti s raně středověkými přemyslovskými centry věnuje Klápště jeden
odstavec hradišti Dřevíč, nacházejícímu se na hranici Rakovnicka a Lounska, na vyšší ploše lesnatého Džbánu. Šlo jistě o variantu dobového pevného hradu, jak ukazují
archeologické nálezy i zmínka u Kosmy. Svou vojenskou i správní funkcí zapadal do
rozvinuté hradské soustavy. Nevzniklo tu však přirozené hospodářské centrum, a tak
Dřevíč brzy po rozpadu raně středověké správy zaniká (s. 326-327; základní literatura
uvedena v pozn. 95 na s. 500).
Těmito jinak významnými jednotlivostmi celistvější pohled na vývoj Rakovnicka
(včetně otázek spojených s počátky samotného Rakovníka) v raném středověku nezískáme, což ostatně nebylo cílem knihy. Na druhé straně se jistě projevila absence systematičtějšího archeologického výzkumu v naší oblasti a samozřejmě s tím souvisejícího
deficitu odborné literatury. V sumarizační syntéze Jana Klápštěho se tak západní část
středních Čech, kam v raném středověku prostupoval život ovlivňovaný pražským centrem, projevila menší měrou.
Jan Černý
Václav Vodvářka: Lány a okolí ve světle místních a pomístních
jmen. Rakovník, SOkA Rakovník 2006, 198 s.
Vodvářkova práce není jen lingvistickou studií, je to poměrně rozsáhlá (a tolik potřebná) kulturněhistorická a vlastivědná příručka pro v mnohém jedinečný region Lán a okolí.
Autor v předmluvě píše, že se snažil naservírovat něco na způsob švédského stolu,
kde si zájemce libovolně poslouží tím, nač má právě chuť. Takový přístup má pochopitelně své přednosti, ale i nedostatky. Jednotlivé kapitolky práce jsou obvykle (ale ne
vždy) nazvány podle místních jmen, ta bývají především východiskem pro historický či
kulturněhistorický výklad, lingvistických pasáží v užším slova smyslu nalezneme v knize poměrně málo. Největším nedostatkem knihy je její nepřehlednost, z Lán se dostáváme do lesů obory a odtud zase zpět do Lán či do blízkých osad.
Za nejcennější považuji kapitoly o pytláctví a o specifickém světě rozsáhlé panské
obory, ve kterém autor k tomuto poměrně málo frekventovanému tématu snesl řadu
pozoruhodných dokladů a vzpomínek. Ale své kouzlo mají i kapitoly o lánských hospůdkách, škole, šachtách, Horníkovic vile, zámku a mnohé další; mezi řádky z nich prosvítá vřelý autorův vztah k regionu a jeho důkladná znalost, autor prokládá některé
výklady vlastními zážitky, a to je bezesporu další z předností této knihy.
234
Vodvářkova monografie má mimořádný význam pro regionální historické vědomí
a pro regionální historii, ač v mnohých kapitolách její význam přesahuje rámec regionální produkce.
Miloš Sládek
Historie a současnost podnikání na Rakovnicku, Kralovicku
a Manětínsku. Žehušice, Městské knihy, s. r. o., 2005, 263 s.
Již samotný název recenzované knihy napovídá, že případný zájemce o tento titul
získá po jeho přečtení kompletní přehled týkající se nejen historie, ale i současnosti podnikání na Rakovnicku, Kralovicku a Manětínsku. Proto je popisovaný titul rozdělen do
dvou oddílů – na historii a současnost. Ovšem současnost, tedy druhá část, je jakýmsi reklamním profilem firem, podniků a podnikatelů, a z těchto důvodů nebude tento
oddíl předmětem recenze.
Zaměřme se tedy na část historickou, kterou pro Rakovnicko autorsky sestavily pracovnice Muzea TGM Rakovník, jmenovitě Kateřina Blažková, Iveta Dušková, Magdalena
Mikesková a Lenka Šmídová. Na necelých devadesáti stránkách popisují uvedené autorky podnikání v regionu od pravěku do 20. století. Kvůli zcela nepromyšlené koncepci
a překrývajícímu se obsahu jednotlivých kapitol se k čtenáři dostávají mnohé informace
dvakrát (např. na kapitolu Řemesla a živnosti v Rakovníku ve 14.-15. století navazuje kapitola Řemesla a živnosti ve 2. polovině 15. století). Obdobné nedostatky zaznamená pozorný čtenář i při studiu pasáží věnovaných všeobecně těžbě či průmyslovým podnikům.
V neposlední řadě uniká smysl, proč v historii podnikání je uvedena podrobná část
věnovaná školství nejen v Rakovníku, ale i v celých Čechách. Z celého textu je patrné, že
publikace neprošla redakcí ani korekturami. Velmi strohý a neúplný je seznam použité
literatury. Zcela schází poznámkový aparát a soupis použitých pramenů.
Na druhou stranu je kniha tištěna na kvalitním křídovém papíře a doprovázena velkým množstvím zajímavých a cenných fotografií.
Druhá část od Karla Sklenáře, věnovaná Kralovicku a Manětínsku, vychází z již vydaných autorových publikací zabývajících se uvedenou tematikou. Sklenář, ač amatér, se
zhostil úkolu podstatně lépe a jeho popis umožňuje populárně naučnou formou dát čtenáři základní přehled o dané problematice. Škoda, že ani on neuvádí poznámkový aparát a seznam použité literatury.
Na recenzovaném titulu lze ocenit jistou iniciativu, jak ze strany autorů, tak nakladatelství, ale je třeba podotknout, že není vhodné spojovat historii s takto zpracovanou
současností.
Renata Mayerová
Václav Krůta – Tomáš Bednařík: Osudy v kameni. Rakovník,
vydavatelství Raport 2006, 334 s.
V záplavě nejrůznějších knih se v první polovině letošního roku objevila na pultu jednoho z rakovnických knihkupectví regionální práce soupisového charakteru s názvem
Osudy v kameni. Publikace je dílem archiváře Václava Krůty a novináře Tomáše Bednaříka,
přičemž v ní není uvedeno, jakým způsobem si oba autoři práci na knize rozdělili.
Zmiňovaná publikace přináší poměrně ucelený přehled jednotlivých pomníků,
památníků a pamětních desek připomínajících oběti první a druhé světové války na
235
Rakovnicku. Pojem Rakovnicko zde zahrnuje území dnešního okresu Rakovník rozšířeného o obce Lány a Vašírov, jež se teprve před nedávnem staly součástí okresu Kladno.
Přínosem knihy s atraktivní obálkou je zmapování zajímavých válečných artefaktů
postavených padlým a mrtvým, které, jak autor v úvodu píše, neměly být oslavou jejich
činů, ale výrazem smutku a vzpomínky na ně.
Pomníky (i pamětní desky) jsou v publikaci přehledně seřazeny na základě abecední
posloupnosti podle jednotlivých obcí, kde se dané artefakty nacházejí nebo v minulosti
nacházely (u těch, které již na svém místě nenajdeme). Každý z pomníků je uveden stručným popisem a doplněn detailní nebo aspoň ilustrační fotografií. Pokud je na pomníku
zachován čitelný text, následuje také jeho doslovný přepis. Pomníky obětem první a druhé světové války jsou charakteristické tím, že často obsahují konkrétní jména padlých
spoluobčanů. Tady autor Václav Krůta zřejmě využil svůj publikovaný soupis legionářů
rakovnického okresu (Krůta, V.: Českoslovenští legionáři – okres Rakovník 2001), na nějž
tato kniha částečně navazuje. Podstatnou součást jednotlivých záznamů o pomnících tak
tvoří komentáře ke jménům, která jsou na nich zachycena.
Právě množství dohledaných informací o zmiňovaných obětech je na knize Osudy
v kameni potřeba ocenit. Nesnadné jistě leckdy bylo i luštění zašlých nápisů, jež jsou
na pomnících zaznamenány. Bohužel se ale čtenář v knize jen velmi zřídka dozví něco
bližšího o vzniku a osudech těchto někdy architektonicky zajímavých děl, protože to nejspíš nebylo záměrem publikace. Nabízela se jistě také možnost zhodnocení výtvarných
motivů použitých při realizaci pomníků.
Autoři dále například zapomněli na pamětní desku francouzského legionáře Františka
Šimmra odhalenou za první republiky na jeho rodném domě v Rakovníku. U pamětní
desky věnované Rudé armádě a jejímu veliteli D. D. Lysovolenkovi, která před lety visela na budově rakovnické radnice, pak sochař Markup není náležitě označen jako Václav,
ale chybně jako František.
Přes uvedené nedostatky může být tato práce určitým východiskem dalšího historického bádání. Za důležitou považuji také skutečnost, že někdo na tyto zajímavé památky,
dodnes v mnoha obcích dochované, vůbec upozornil.
Luboš Smitka
Pavel Vyskočil – Radek Vyskočil: Příspěvek k dějinám obce
Lubná. Lubná, Obecní úřad Lubná 2006, 27 s.
K 950. výročí vzniku Lubné, které obec oslavila v letošním roce, připravila dvojice
autorů (otec a syn) rozsahem útlou, leč zdařilou publikaci mapující téměř tisíc let dějin
této obce, ležící v blízkosti Rakovníka na samém západu středních Čech.
Celkově vhodně promyšlené kapitoly začínají úvodem a popisem dějin obce a kostela.
Další pasáže, věnované školství, zachycují historii mateřské a základní školy. Následuje
popis a charakteristika zemědělství, hornictví a stavebnictví, oborů typických pro obec.
Do následující rozsáhlejší kapitoly zařadili autoři kulturu, sport a činnost spolků. Zde se
čtenáři seznámí s nástinem vývoje Sboru dobrovolných hasičů. Zprávy o kultuře doplňují informace o ochotnickém divadle. Pak autoři sestavili rozsáhlejší oddíl věnovaný
sportu a tělocvičným aktivitám. Konkrétně se týká založení a historie Sokola, oddílu
ledního hokeje a kopané. Závěr v přehledu uvádí významné osobnosti, které se v obci
narodily.
236
Publikace obsahuje poznámkový aparát a soupis použité literatury a pramenů. Celý
text doplňují vhodně zvolené černobílé fotografie. Pozornost zaslouží i grafická úprava
publikace včetně zajímavé obálky.
Autory je třeba za promyšlenou koncepci a dobře sestavený obsah dějin obce jednoznačně pochválit. Recenzovaný titul se zdařil a překračuje horizont obdobných titulů se
stejným posláním.
Renata Mayerová
Václav Kašík: Na úsvitu dějin. Lubná. Lubná, Obecní úřad
Lubná 2006, 42 s.
Pravěkým dějinám Lubné od prvních stop lidské přítomnosti před více než 1 milionem let až po raný středověk je věnována další publikace vydaná při příležitosti oslav
950 let obce, určená autorem pro setkání rodáků a známých k této příležitosti.
Svoji práci založil V. Kašík na kompilaci dosud vydaných odborných prací, které uvádí v přehledu literatury. Jednotlivé kapitoly popisují nejen významná naleziště a nálezy
v okolí Lubné, ale jsou doplněny i stručným výkladem archeologických termínů a dány
do souvislostí s významnými nalezišti v Evropě.
Poměrně diskutabilní textovou část doplňuje rozpačitá fotografická příloha. Ta zachycuje dobové náhledy na lokality v okolí obce v mnohdy naivním kontrastu s přítomností
a budoucností.
Renata Mayerová
Jaroslav Malý: Lubná dům od domu. Lubná, Obecní úřad
Lubná 2006, 100 s.
Na sto stránkách zpracoval kronikář obce velice atraktivní téma věnované regionální historii, konkrétně minulosti a přítomnosti jednotlivých domů v Lubné. Již z úvodní
stručné charakteristiky je patrné, že recenzovaný text se jako většina publikací vydaných
zpravidla k významným výročím nezabývá dějinami obce od první doložené písemné
zmínky po současnost, nýbrž historií výstavby a přestaveb jednotlivých domů a jejich
obyvateli.
Vlastní rekapitulaci staveb zaměřil autor na přehled domů s uvedením vlastnických
vztahů od 2. poloviny 18. století. Domy, k nimž Malý uvádí majitele, jsou řazeny podle
popisných čísel (zavedených roku 1770) a jsou popsány chronologicky. V publikaci čtenář nalezne údaje shromážděné k 31. 12. 2005, týkající se 316 domů. Z pramenných podkladů použil autor pouze obecní kroniky a příslušnou dokumentaci uloženou ve fondech okresního archivu v Rakovníku. Dalších pramenů použito nebylo, patrně z časových důvodů. Některé informace jsou převzaty ze statistických lexikonů.
Jaroslav Malý připomíná komplikace, které sestavování soupisu provázely, a věří,
že jeho práce podnítí zájemce o historii k doplnění nepřesností a k rozšíření informací
o lubenských domech.
Průkopnické práci by prospěly drobné korektury a sestavení jmenného rejstříku. Ale
i přes tyto drobné nedostatky jde celkově o počin velice podnětný, který potěší nejenom
obyvatele Lubné, ale i další čtenáře se zájmem o minulost a dějiny regionu.
Renata Mayerová
237
Zprávy
Vinohradský hřbitov, oddělení 10, hrob č. 33
Zpráva o hrobu Zikmunda Wintra
Zikmund Winter zemřel 12. června roku 1912 v bavorských lázních Reichenhall, kam
si jezdil léčit vleklé záněty průdušek. Jeho smrt nikdo neočekával, zdálo se, že je na
vrcholu svých tvůrčích sil, dokončoval právě třetí ze svých obsáhlých historických prací,
věnovaných dějinám řemesel, živností a obchodu – jako torzo ji rok po jeho smrti vydal
J. V. Šimák s názvem Český průmysl a obchod v XVI. věku.
Pohřební obřad se konal po převezení těla do Prahy dne 16. června v chrámu sv. Ludmily a vedl ho přítel zesnulého, vinohradský farář Ferdinand Lehner, jenž jako redaktor
časopisu Method stál u počátku Wintrova odborného spisování. Wintra přišlo na jeho
poslední cestě doprovodit neobvyklé množství příznivců a zástupců nejrůznějších korporací (smuteční projev přednesl za Českou akademii věd a umění historik slovanského
práva Karel Kadlec). I Wintrův bývalý žák a pozdější oponent Arne Novák přiznával
v dopise své matce, spisovatelce Teréze Novákové: Setkal jsem se teď s velkou spoustou
lidí, s mnohými na pohřbu Wintrově, velmi prostičkém a ohromně navštíveném. Básník Viktor
Dyk, jeden z příznivců moderních uměleckých směrů, jenž obdivoval Wintrův ironický
přístup k dějinám, však v referátu pro Lidové noviny neopomněl podotknout, jak oficiální
ráz obřadu, při němž nebylo místo pro osobnější slovo žádného z Wintrových starých
přátel, zatlačil do pozadí umělecké a lidské zhodnocení Wintrovy osobnosti: Z pohřbu
bylo zřejmo, že odešel profesor a rada; to dokazovala školní mládež. Bylo zřejmo, že zemřel člen
prvé třídy Akademie. Proto mluvil prof. Kadlec. Odešel-li spisovatel, bylo nějak vedlejší…
Mezi smutečními hosty nechyběli ani zástupci města Rakovníka a jeho Muzejního
spolku, který ještě v březnu roku 1912 stihl jmenovat zesnulého svým čestným členem;
také z dopisu, kterým jim Winter za tu poctu děkoval, prosvítá, jak v posledních letech
života trpce přijímal chronické zdravotní obtíže, které ho nezřídka nutily vzdávat se
přátelské společnosti: Byly to hezčí doby, když jsem v starém Rakovníce deset let žil a bavil se
zvědavě i přátelsky s mrtvými Rakovničany v archivě, a se živými srdečně a sousedsky v denní
společnosti. Občané jihočeské Hojné Vody pak k poctě svého oblíbeného letního hosta,
který úlevu od své nemoci u nich hledal už od roku 1894, vyslali žebřiňák se žulovým
kamenem, který dodnes, porostlý břečťanem, zdobí Wintrův hrob na Vinohradských
hřbitovech. Ve své prostotě monumentální kámen nese stejně jednoduchý, do kamene
vyrytý a černě obtažený nápis: Zikmund Winter, spisovatel, 1846-1912, Marie, jeho choť,
1852-1913. Před kámen byla posléze umístěna ještě urna s popelem Wintrovy dcery
Josefiny (1883-1962), první manželky hudebního skladatele Rudolfa Karla, která zemřela bezdětná; rodina jejího bratra Jaroslava (1877-1952), který se stejně jako ona narodil
v Rakovníku, je pohřbena v jiné části hřbitova.
Návštěvníci Vinohradských hřbitovů, kteří o loňských dušičkách vyhledali Wintrův
hrob, jenž je na plánku u vchodu zakreslen jako významné místo, se nestačili divit, když
přímo na jeho žulovém hojnovodském kameni objevili upozornění hřbitovní správy, že
místo posledního odpočinku velké osobnosti české historiografie a klasika historické
prózy není řádně vyplaceno.
238
Teprve v kanceláři Vino
hradských hřbitovů vyšlo ve starých záznamech najevo, jak značná je dlužná částka – od roku 1986,
kdy zemřel poslední přímý potomek rodiny Wintrovy, Františka
Wintrová, jediná dcera Wintrova
syna Jaroslava, se o finanční
záležitosti spojené s Wintrovým hrobem nikdo nepostaral.
Vedoucí hřbitovní správy si jistě
byla vědoma toho, jaký význam
přikládá kulturní veřejnost právě
tomuto hrobu, a ochotně zablokovala jakékoli další pronajmutí
místa; ale litera zákona je neúprosná: nevyplacený hrob si může za
úplatu pronajmout kdokoli, kdo
projeví zájem, a hřbitovní správa
je povinna mu vyhovět i v případě
odkoupení tzv. „funerální výbavy“ místa, tj. pomníku a veškerých
nemovitých věcí z hrobu. Dojemná
byla snaha historiků a literárních
vědců, kteří pro nápravu daného
stavu byli ochotni dlužnou částku
mezi sebou vybrat, a to i přesto, že
hmotnými statky příliš neoplýva- Wintrův náhrobek na Vinohradském hřbitově (foto V. Brožová)
jí. Situaci však velkoryse vyřešil
doc. PhDr. Pavel Janoušek, CSc., ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České
republiky, který neoslyšel žádost svých přátel a kolegů a rozhodl, že o Wintrův hrob se
postará instituce, v jejímž čele stojí. Stejnou velkorysost pak projevila Správa pražských
hřbitovů, když vymazala dluhy, spojené s pronájmem místa – bylo zřejmé, že se jedná
o atypickou situaci, která do vědeckého provozu Ústavu zjevně nezapadá. Wintrovy
ostatky tedy mohou odpočívat v pokoji až do roku 2016
a další důstojné řešení situace se do té doby jistě najde.
Věra Brožová
239
Setkání středočeských archivářů v Rakovníku
Druhého listopadu 2006 se ve Státním okresním archivu Rakovník konalo pracovní
setkání středočeských archivářů (v rámci SOA Praha), tedy po více jak čtyřech letech od
nového organizačního zajištění v důsledku změn ve státní správě.
Po úvodních slovech a prezentaci pořádajícího archivu následovaly stručné, zpravidla deseti až dvacetiminutové informace, jejichž témata nebyla vzhledem k prvnímu setkání striktně určena. Takto orientovaná vystoupení přednesli všichni pověření
archiváři vždy za svá pracoviště. Referující se především zaměřili na vlastní odbornou
činnost archivu, konkrétně na pořádací práce a metodiku tvorby archivních pomůcek.
Další okruhy zájmu se týkaly komunikace s veřejností či publikační a výstavní činnosti
institucí. Součástí setkání byla exkurze hostujícího archivu spojená z ukázkami archiválií
z fondu Archiv města Rakovníka a nově restaurovaných archiválií z fondu Archiv města
Nové Strašecí a Archivů městeček Čistá, Jesenice a Mšec.
Uvedené setkání bylo (na rozdíl od západočeských kolegů) první a doufejme, že ne
jediné, neboť některá témata v diskuzi týkající se problematiky předarchivní péče byla
natolik závažná, že vybízejí k dalšímu jednání.
Renata Mayerová
Archiv v roce 2006
Po celý rok 2006 mohla naše instituce díky předchozímu dořešení prostorové situace a materiálovému zajištění pracovat v optimálních podmínkách. Navázala na loňskou započatou práci zahrnující všechny oblasti archivní agendy. Archiváři pokračovali
v pořádání a inventarizaci kmenových fondů, v odpovídajícím rozsahu zajišťovali předarchivní péči a podíleli se na kulturně společenských aktivitách prezentujících archiv
jako instituci nejen okresního významu.
Do přírůstkové knihy archivu bylo v uplynulém roce zapsáno celkem 32 přírůstků v rozsahu 38,94 běžných metrů archiválií. Mezi významné patří dokumenty dvou
spolků, jmenovitě Sboru dobrovolných hasičů Všetaty a Hředle. Neméně důležitý přírůstek
představuje koupě osobního fondu prof. Leopolda Zubra. Archivní dokumenty tohoto regionálního pracovníka výrazně přispějí k rozšíření badatelských aktivit odborníků
zabývajících se oblastí Novostrašecka a Slánska. Přírůstky získané darem jsou zastoupeny fotografickým a propagačním materiálem firmy a podniku Vltavský (TOS) Rakovník
a regionálními tiskovinami k roku 1968. Knihovnu obohatily tituly Zikmunda Wintra
a další regionální publikace. Archivu se rovněž podařilo převzít 15 svazků uzavřených
kronik, z toho 8 kopií. V současné době archiv spravuje 1366 archivních fondů, což představuje 3304 běžných metrů materiálu.
Oblasti předarchivní péče věnoval archiv oproti loňskému roku zvýšenou pozornost. Ve sledovaném období se metodická pomoc a instruktáž zaměřily na obecní úřady
a školská zařízení. Pracovníci poskytli 10 institucím metodickou pomoc při sestavování spisových a skartačních řádů nebo při přípravě skartačních řízení. Uvedená činnost
ze strany archivu probíhala formou osobní konzultace spojené s návštěvou spisoven.
Skartační řízení proběhlo celkem u 38 institucí (státní správa a samospráva 25, školství 4,
zdravotnictví a sociální sféra 2, podniková sféra 3, společenské organizace 1, ostatní 3).
Ve srovnání s předchozím rokem se podařilo udržet množství uspořádaného materiálu na poměrně vysokém čísle, a tím opět zvýšit zpracování archivních materiálů (celkem
uspořádáno 54,79 běžných metrů). Zaměstnanci zpracovali v daném období 20 fondů,
240
z toho byly inventarizovány Okresní národní výbor Rakovník 1945-1960 (1967), Obecní
úřad Lubná 1891-1931, JZD Pavlíkov 1949-1952, Sbor dobrovolných hasičů Hředle 1878-1956
a Sbírka soudobé dokumentace 1989-2006. Pokračuje pořádání, inventarizace a katalogizace
kmenového fondu Archiv města Rakovníka. Inventarizační práce pokračují též na fondu
Vikariát Zbečno, Reálná škola Rakovník a ONV Rakovník.
Počet návštěvníků a badatelů v roce 2006 opět potvrdil, že o studium archivních
dokumentů v rakovnického archivu je již několik let poměrně vysoký zájem. Badatelnu
okresního archivu navštívilo v tomto roce celkem 115 badatelů, kteří uskutečnili 306
studijních návštěv, během nichž bylo poskytnuto téměř 1000 zápůjček. Okruh studovaných témat byl shodný s uplynulými roky, badatelé se věnovali rodopisu, dějinám
obcí, významným regionálním osobnostem, spolkové činnosti, rakovnickému tisku,
dějinám školství a podobně. Tomuto zájmu nepochybně přispěly i bohaté archivní fondy uložené v archivu. Nejvíce byl opět, jako v předchozím roce, využíván fond Okresní
úřad Rakovník, Berní úřad Rakovník, dále fondy jednotlivých obecních úřadů, následovaly
fondy osobní, rakovnických spolků a škol. Obecně lze konstatovat, že archivní materiál naší instituce stále více využívají noví badatelé z řad studentů středních a vysokých
škol pro seminární a diplomové práce. Zvýšený zájem o archivní materiály, především
o obecní kroniky, projevily obecní úřady, které jejich zápisy využívaly ke zpracování historie obce zpravidla při příležitosti různých výročí či k drobným výstavkám spojeným
s těmito oslavami.
V kulturně osvětové a propagační činnosti se archiv zaměřil na realizaci výstav, přednášek či exkurzí. Ve spolupráci s Muzeem TGM Rakovník uspořádal výstavu věnovanou 120. výročí založení Okrašlovacího spolku v Rakovníku a poskytl cechovní archiválie
do expozice mapující historii cechů v Rakovníku. Poměrně bohatá byla přednášková
činnost, kdy archiv ve spolupráci s Gymnáziem Zikmunda Wintra v Rakovníku připravil
přednášky prof. Jana Kuklíka a dr. Bohdana Zilynského. Pracovníci se autorsky prezentovali v regionálním tisku a připravili další, v pořadí již sedmé číslo Rakovnického historického sborníku. O tom, že se archiv těšil po celý rok zájmu laické i odborné veřejnosti,
svědčí i řada odborných studentských a žákovských exkurzí (14), spojených s přednáškou o archivu a pomocných vědách historických a doplněnou o historii Rakovníka, popř.
o výstavku archiválií. Připravena byla rovněž odborná archivní praxe pro studenty oboru archivnictví-historie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.
V rámci poskytování informací bylo vyřízeno a vypracováno celkem 143 písemných
žádostí (orgány státní správy a samosprávy vznesly 40 žádostí o provedení šetření, soudy a notáři se na archiv obrátili s 26 požadavky, soukromé osoby podaly 67 a vědecké
instituce10 dotazů).
Rovněž ochrana archiválií vyžaduje neustálou péči, a i když jim je v archivu díky stabilní teplotě a vlhkosti poskytována maximální péče, zásahy restaurátorů jsou nezbytné.
Konzervátorská práce se zaměřila převážně na aktový materiálu z fondu Archiv města
Rakovníka. Nové vazby včetně ochranných pouzder byly zhotoveny k obecním kronikám
Nová Ves a Hředle. V rámci systematické ochrany archivního materiálu byly zhotoveny
zabezpečovací reprodukce několika titulů z regionální knihovny, které jsou předmětem
častého badatelského zájmu. Rovněž se pokračovalo ve snímkování a zhotovení xerokopií obecních a městských kronik, jak pro potřebu archivu, tak pro badatelskou veřejnost.
Do příruční knihovny přibylo dalších 150 nových titulů, celkem lze vykázat 30 999
svazků. V průběhu roku pokračovaly knihvazačské práce novin časopisů a periodik,
241
které jsou součástí knihovního fondu. Celá knihovna je zpracována v počítačovém programu Clavius a nové přírůstky jsou aktuálně doplňovány. Evidováno bylo 275 prezenčních zápůjček z archivní knihovny, z toho 225 zápůjček regionálních titulů.
Archiv v roce 2006 naplnil své poslání, a stal se tak dobrým zdrojem informací v oblasti regionální i celostátní historie jak pro veřejnost, tak pro vědecké instituce. V plném rozsahu poskytoval díky svému umístění a vybavení materiál a aktuálně vyřizoval žádosti
různých institucí i soukromých osob.
Renata Mayerová
242
Přednášková činnost
Přednáška prof. Jana Kuklíka „Co to byl protektorát“ (6. 4. 2006)
Přednáška dr. Bohdana Zilynského „Ukrajina v minulosti a dnes“ (1. 6. 2006)
243
Slavnostní Prezentace knihy Václava Vodvářky
„Lány a okolí ve světle místních a pomístních
jmen“ v Muzeu TGM v Lánech (17. 5. 2006)
244
Setkání archivářů Středočeského kraje
v Rakovníku (2. 11. 2006)
245
Výstava „Cechovní památky“ v Muzeu TGM
v Rakovníku (foto J. krško)
246
Ukázky cechovních listin
(stav po restaurování, foto J. Krško)
Cechovní artikule poctivého řemesla
sladovnického v Rakovníku (r. 1571)
247
Výuční list cechu krejčích Starého Města pražského pro Ferdinanda Schöllingera (r. 1715)
248
Resümee
Der siebte Jahrgang des Rakonitzer historischen Almanachs, das vom Staatlichen
Kreisarchiv in Rakonitz herausgegeben wird, bringt fünf Studien.
Im ersten Artikel Die deutschen Emigranten in Mšec in den Jahren 1934-1937 (1939)
(S. 5‑24) beschäftigt sich David Hubený mit der Problematik der deutschen Flüchtlinge, die
nach Hitler´s Machtübernahme aus ihrem Land in die demokratische Tschechoslowakei
emigrierten. Hier wurden sie von den zuständigen freiwilligen Organisationen und
Unterstützungsvereinen, v. a. von der Demokratischen Flüchtlingsfürsorge oder dem
Šalda´s Komitee (das nach seinem Begründer F. X. Šalda benannt wurde) gesorgt. Eine
Gruppe der deutschen Emigranten lebte in den Jahren 1934-1937 im Schloss in Mšec
(auf deutsch „Kornhaus“ genannt). Diese Studie beachtet Beziehungen zwischen den
Einheimischen und den deutschen Mitbürgern, Schicksäle einiger Flüchtlinge, Interesse
der deutschen und tschechoslowakischen Geheimdienste für diese Gruppe und wachsende Spannung im Zusammenhang mit der verschärften internationalen politischen
Situation in der 2. Hälfte der 30er Jahre des 20. Jhs.
Luboš Smitka versuchte die Biographie der Feministin Kamila Spalová (die in Rakonitz
geboren wurde) zu schaffen, und zwar in der Studie Kamila Spalová und ihre Spuren auf
dem Gebiet der Kultur- und Aufklärungstätigkeit in Rakonitz (1871-1953) (S. 25‑79). Obwohl
der Autor seine Aufmerksamkeit auf die Stadt Rakonitz richtete, beachtet er in mancher Hinsicht die Tätigkeit dieser Persönlichkeit in Prag. Spalová, ursprünglich Lehrerin
vom Beruf, studierte Geschichte und Geographie an der Philosophischen Fakultät in
Prag und widmete sich v. a. der Didaktik und Pädagogik. In Rakonitz schloss sie sich
in Kultur- und Politikangelegenheiten an, vor dem 2. Weltkrieg stellte sie sich an die
Spitze des Rakonitzer Museumsvereines und nach dem Krieg wurde sie Museumleiterin
in Rakonitz. Während ihres Lebens nutze sie die Popularität von Zikmund Winter, mit
dem ihre ganze Familie Kontakt hatte, aus und interessierte sich aktiv für Feminismus.
Obwohl sie ein methodisches Projekt der modernen regionalistischen Erforschung versuchte, war sie nicht imstande sich mit den heimischen aktiven Arbeitern, mit denen sie
oft im Streit war, übereinzukommen. Ihr Anteil an dem Kulturleben in Rakonitz kann
darum problematisch und eigenartig beeindrucken.
Das Autorenpaar Jan Černý und Eva Volfová bearbeitet in seiner Studie Die Geschichte,
Bauentwicklung und Bild von Koňasovna in Nové Strašecí (S. 81‑136) die Geschichte des
Hauses Nr. 80 in Stadt Nové Strašecí. Den Schicksal dieses Gebäudes und der ganzen
Parzelle können wir seit der 2. Hälfte des 16. Jhs. bis zum Abbruch des Hauses im Jahre
1985 beachten. Der Text wird in zwei Grundteile geteilt: der erste Teil beschäftigt sich mit
der historischen Entwicklung des Hauses, des Landgutes und mit seinen Besitzern und
Bewohnern im Kontext der Stadtgeschichte, der andere Teil bringt die bauhistorische
Beschreibung dieses Hauses und seine Position im Städtebau, v. a. im 19. und 20. Jh.
Diese Studie möchte darauf hinweisen, dass es nötig ist ähnliche historische Bauten,
die oft ohne Rücksicht auf ihre Bedeutung für konkrete Lokalität likvidiert werden, zu
beachten.
Im Artikel Das Anteil der Tramps an dem Kulturgeschehen in Rakonitz während der ersten Republik (S. 137‑155) beachtet Jan Krško das Leben dieser Bewohnergruppe im
Stadtmilieu. Die heimischen Tramps wurden v. a. von nahen Wäldern und vom un249
zähnbaren Fluß Berounka magisch gereizt. Aber nicht immer konnten die Tramps ihre
Freizeit im Grünen verbringen und sie realisierten ihre Kulturbedürfnisse oft im heimischen Milieu in Rakonitz. Ihre Tätigkeit wurde ab und zu durch die Aktivitäten der
heimischen Vereine und Gesellschaftsorganisationen verbunden, v. a. aus dem linkspolitischen Spektrum.
Der kurze Text von Bohdan Zilynskyj, der Taras Bulba aus Senomat (S. 157‑161) genannt
wurde, beschäftigt sich mit Folgen eines kleinen Ereignisses, die im Städtchen Senomaty
bei Rakonitz im Jahre 1846 passierte. Damals überfuhr ein vollgeladener Wagen einen
kleinen Jungen, der aber mit heiler Haut davon kam. Die Nachricht darüber geriet in
die Prager Zeitung, die von Karel Havlíček Borovský redigiert wurde. Zilynskyj bringt
Überlegungen, warum die einzige tschechische Zeitung dieses ländische Ereignis beachtete und warum der Artikel nach dem beliebten Kosakheld des Gogol´s Romans bekannt
wird.
Jan Černý bearbeitete die Registeredition der Versandkorrespondenz aus dem
Rakonitzer Stadtamt in den Jahren 1534-1544 (1545), für die er die Eigangsformel, die in
der frühen Neuzeit benutzt wurde, auswählte (S. 163‑228). Die Edition bringt Texte von
mehr als 100 Briefen, die vom Rakonitzer Stadtamt an Kleinadelige und nahe Städte versandt wurden. In der Einleitungsstudie versuchte Černý eine nähere Charakteristik der
Register zu schaffen. Er gliederte diese Briefe nach dem Inhalt, definierte ihre Empfänger
(Adressaten) und setzte sie in den Kontext der Situation der 30er und 40er Jahre des
16. Jhs. im Herrengut Křivoklát, zu dem Rakonitz als die Untertanstadt gehörte. Das
Rakonitzer Kreisarchiv erfüllt so eine von seinen Aufgaben, zu denen der Zugang zu
historischen schriftlichen Quellen, die im Depositär verlagert sind, gehört.
Nach Rezensionen und Annotationen (S. 229-237) folgt die Endrubrik Nachrichten
(S. 238‑242), die drei kleine Texte bringt: neben der Nachricht über das Archiv in
Rakonitz im Jahre 2006 und der Kurzinformation über das vor einiger Zeit veranstalteten Treffen der Archivare des Bezirks Mittelböhmen ist das v. a. der Kommentar zur
Situation, die das Grab von Zikmund Winter betrifft. Vor einiger Zeit wurde entdeckt,
dass die Grabmiete langfristig nicht bezahlt wird. Den Platz der letzten Ruhe dieses
Kulturhistorikers und Literates übernahm der Institut für tschechische Literatur der
Akademie der Wissenschaften in der Tschechischen Republik ehrlich.
250
Summary
The seventh volume of the Rakovnik Historic Yearbook, which is published by Public
Records Office in Rakovnik, comprises six studies:
In the first article German Emigrants in Msec in years 1934-1937 (pp. 5‑24) the author,
David Hubeny deals with problems connected with German refugees who emigrated
from Germany to democratic Czechoslovakia after Adolf Hitler had taken control over
their country. In Czechoslovakia many qualified organizations and association looked
after these emigrants; particularly „Democratic Care for Refugees“ (Demokratische
Flüchtlingfürsorge) or „Help Committee for German Refugees“, also called „Salda´s
Committee“ according to its founder, F. X. Salda. In years 1934-1937 one of the German
emigrant groups was staying in the chateau Msec. The paper describes the relationship
between the locals and their German fellow citizens, their life stories, and German and
Czechoslovakian intelligence bureaus's interest in these refugees. It also shows growing
anxiety in connection with worsening international political situation in the second half
of the 1930s.
Lubos Smitka wrote a biography about a native of Rakovnik, Kamila Spalova, called
Kamila Spalova and Her Cultural and Enlightening Activities in Rakovnik (1871-1953)
(pp. 25‑79). Although the author focuses mainly on her work in Rakovnik, he also follows her activities in Prague. Kamila Spalova – originally a teacher who studied History
and Geography at Philosophical Faculty in Prague – devoted herself to didactics and
pedagogy. She also participated in cultural and political matters and shortly before
WWII she was the leader of Museum Association and after the war Spalova became the
head of Museum in Rakovnik. Her family kept in touch with Zikmund Winter whose
popularity Spalova profited from; she was even enthusiastic about feminism. Even if
Kamila Spalova tried to make up a methodical project about modern regional research
in Rakovnik, she was not able to come to an agreement with the local activists and she
often disputed against them. Therefore her part in cultural life in Rakovnik seemed to be
problematic and very specific.
The authors Jan Cerny a Eva Volfova worked up in History, Construction Development
and the shape of Konasovna in Nove Straseci (pp. 81‑136) the history of No. 80 house in Nove
Straseci. We can monitor the history of this historical construction structure from the
very beginning, it means from the second half of the 16th century until its 1985 demolition. The paper is divided into two basic parts: The first part is concerned with historical
development of this house, the farm, its owners and the citizens of Nove Straseci within
the town life and town history. The second part deals with the house´s structural and
historical description and its location in the urban area, especially in the 19th and 20th
century. This work was written due to the need of taking into account such historical
buildings which are often demolished irrespective of their local importance.
Jan Krsko follows up in his paper The Tramps´s Cultural Share in Rakovnik in the First
Czechoslovakian Era (pp. 137‑155) their lives within the urban area. The local hikers´s
loved the wild nature in Krivoklat woodlands and they were captivated with the wild
river Berounka. However, they could not spend their whole leisure time in the nature
and so they tried to realize their cultural needs in Rakovnik. Tramps´s activities were
251
often bounded up with local fellowships and organisations, mainly with the left-wing
background.
A short paper by Bohdan Zilynskyj called Senomaty´s Taras Bulba (pp. 157‑161) thinks
about the consequences of an incident, which took place in the townlet of Senomaty
near Rakovnik in 1846. At that time fully loaded carriage ran over a little boy who, however, went uninjured. This news appeared in The Prague Post, edited by Karel Halvicek
Borovsky. Zilynskyj contemplate about the fact why the only Czech newspaper noticed
this provincial accident and why the newpaper´s article is named after popular Cossack
hero featured in Gogol´s novel.
Jan Cerny worked up „Sent Correspondence Register in years 1534-1544 (1545)“ from
Rakovnik Municipal Hall. Its title has been chosen from the introductory formula commonly used in early modern period: Our Duty to Our Honourable Neighbours and Friends of
Ours (pp. 163‑228). This edition contains hundreds of letters which the town of Rakovnik
sent to their neighbouring nobility even to some near-by towns. In this study Cerny tried
to characterise the register, divide the letters according to their content, and name the
addressees. Then Cerny set the letters in the period of the 1530s and 1540s within the
Krivoklat manor where Rakovnik, as a liege town, belonged to. Thus Public Records
Office in Rakovnik has fulfilled the assignment of accessing the written documents
which are saved in its Depositary.
Reviews and Annotations (pp. 229‑237) are followed by the clossing section News
(pp. 238‑242), which contain three short articles: except for the report on the activity of
Rakovnik Records Office in 2006 and a brief report on recent Archivists´s meeting in
Stredocesky County, there is an article which comments on the problem of Z. Witer´s
tomb (a famous historian and writer). It has been found out recently that its rent has
not been paid for a long time. This displeasing situation was solved by the Institute of
Czech Literature, the Academy of Sciences of the Czech Republic, which took charge of
Winter´s tomb.
252
Seznam zkratek
-AMNS – Archiv města Nového Strašecí (fond SOkA Rakovník)
-AMP – Archiv hlavního města Prahy
-AMR – Archiv města Rakovníka (fond SOkA Rakovník)
-AUK – Archiv Univerzity Karlovy
-ČČM – Časopis Českého muzea, Časopis Muzea Království českého
- DOJ – Divadelní ochotnická jednota
- FÚ – Farní úřad
- KP – Katastrální pracoviště Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj se sídlem v Praze
-LA PNP – Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha
-MěNV – Městský národní výbor
-MMNS – Městské muzeum Nové Strašecí
-MNV – Místní národní výbor
-MOR – Místní osvětová rada
-MOS – Městský osvětový sbor
-MS – Muzejní spolek
-MÚ – Městský úřad
- NA – Národní archiv Praha
- NP – Nové proudy
- OkÚ – Okresní úřad
- OMG – Okresní muzeum a galerie Rakovník
- ONV – Okresní národní výbor
- OÚ – Obecní úřad
- OV – Okresní výbor
- PAM – Památky archeologické a místopisné
-RG – Rabasova galerie Rakovník
-RHS – Rakovnický historický sborník
-RN – Rakovnické noviny
- SbNM – Sborník Národního muzea v Praze
- SOA – Státní oblastní archiv
- SOkA – Státní okresní archiv
- SPU – Společnost přátel umění
-TOS – Továrna obráběcích strojů
- UK – Univerzita Karlova
- ÚŘSLS – Ústřední ředitelství státních lesů a statků
-VMS – Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu
rakovnického
-VS – Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu karlovického s Manětínskem
-VSS – Vlastivědný sborník školního okresu slánského a novostrašeckého
- ZŠ – Základní škola
253
Rakovnický historický sborník VII/2006
Vydal: Státní okresní archiv Rakovník – Státní oblastní archiv v Praze
Redakční rada: Jan Černý (redaktor), Jan Krško, Renata Mayerová, Luboš Smitka,
Václav Vodvářka, Bohdan Zilynskyj
Sazba, tisk: DTPress Rakovník
Náklad: 1000 výtisků
254

rhs-7-pdf - Státní oblastní archiv v Praze

Transkript

Podobné dokumenty

Seznamu všech sponzorů za roky 1997