docSvobodná Práce 32
download 
Stížnost Transkript
Svobodná Práce 32
A N A R C H I S T I C K É N O V I N Y Svobodná Práce 2/2004 - číslo 32 - ročník X Federace anarchistických skupin, sekce Mezinárodní asociace pracujících Bushova válka obnovila obchod s afghánským heroinem str. 4-5 Povstání v Iráku str. 3 dobrovolný příspěvek 10,- Kč Globální oteplování a byznys str. 6 Přepracovaná třída vstupuje do Evropské Unie Nedávno jsem v tisku postřehl úvahy, dávající načasování vstupu do Evropské Unie na 1. května do souvislosti se snahou ještě více devalvovat tento svátek boje za práva pracujících. Může tomu tak být, ale o vstupu do EU není až tak zajímavé přemýšlet ve smyslu zlovolného načasování, se kterým prostě nic neuděláme, ale spíše s ohledem na to, jak se projeví v oblasti zbytku sociálních práv, který nám ještě zůstal. Nemá smysl vést rozpravy o kladech a záporech různých nově zaváděných norem nebo se bavit o omezeních pracovního trhu. Má cenu diskutovat právě o tom, jaká „neomezení“ v oblasti práce a dalších sociálních vztahů se na nás chystá uvalit evropský standard, který klepe na dveře. „Standardní“ evropský kapitalismus se nás chystá ještě více vtáhnout do hlubin života, který člověk začne trávit jako lidský zdroj. Života ovládaného ziskem, regulovaného pouze naší užitečností pro nenasytný informačně-industriální systém kapitálu a státu.Chtějí nám vnutit více pracovních hodin, intenzivnější pracovní nasazení, více bolesti hlavy a pocitů naprostého vyčerpání po návratu z práce, více nemocí z povolání, pracovních úrazů a pocitů prázdnoty. Více strachu z nezaměstnanosti a více konzumu jako náboženství pro ty, kteří mají vysoké příjmy. Více práce pro „přepracovanou třídu“ a ještě méně času na její seberealizaci a jinou, než pracovní činnost. Pro ty kreativnější z nás ale také více možností jak se postavit na odpor, více subverze a narušování „vědecky“ řízené produktivity. Vstup do Evropy znamená nátlak na již naprosté otevření se hodnotám systému, který nemá za cíl nic jiného, než nás sežvýkat jako jeden z mnoha produkčních vstupů. Chce se po nás, abychom strávili život v pracovním stresu, zaháčkováni do úvěrů, nákupů na splátky a hypoték pro ty šťastnější, a vždy si dobře uvědomovali, že máme ještě co ztratit. Důvod? Smysl toho všeho? Pohodlný život pro elitu, zvyšování jejích výdělků, moci a privilegií. Moc a kapitál nemají filozofii, nic co za nimi stojí. Jsou cílem samy o sobě a málokdo, kdo se dostane do jejich stínu, nalezne sílu z něj vykročit. Česká „přepracovaná třída“ má posloužit jako další souprava pracovních nástrojů v tomto procesu. Jenže ne všichni si osvojili švejkovskou mentalitu a umění přežít za všech okolností. Proti každému tlaku ze strany systému - a tlak evropský není výjimkou - se objevuje odpor. Sjednocení Evropy kapitálu poskytuje nové možnosti sjednocení Evropy práce, Evropy odporu. Jediná „otevřená“ země Není žádnou náhodou, že právě Británie je spolu s Irskem jedinou zemí, která vcelku ochotně otevře pracovní trh pro zájemce z nových členských zemí. Není divu. Tamnější pracující třída je podle Blairova labouristického kabinetu stále ještě dosti neflexibilní a není ochotná se přizpůsobovat „globálním trendům“, tj. přeloženo do srozumitelné řeči nenasytnosti kapitalismu. Britský kabinet proto chystá novou systémovou agendu proti nezaměstnaným. Jednoduše řečeno sociální pendrek proti těm, kteří radostně neotročí podle představ šéfů. Konkrétní příklady? Nová Blairova legislativa by mimo jiné nutila všechny lidi, déle než třináct týdnů nezaměstnané, příjmout místo s až 90 minutovým dojížděním do práce! Jinak by přišli o podporu v nezaměstnanosti. Připomíná mi to tragický případ bývalé kolegyně, která prošla sítem pohovorů a nakonec byla přijata dokončení na příští straně Zachycené tváře historie Ojedinělá výstava Roberta Capy V pražském Obecním domě až do 11. července probíhá ojedinělá výstava prací legendárního fotografa Roberta Capy „Faces of History / Tváře dějin“. Zakladatel fotoagentury Magnum a válečný reportér svou kariéru zahájil ve Španělsku v období občanské války 1936-39, byl proslulý svými angažovanými fotografiemi z první linie. Právě Capa je autorem snímku „Padlý republikánský voják“, která je hodnocena jako jeden z nejvlivnějších záběrů v dějinách, ačkoli bývá často obviňován z toho, že ji nainscenoval. Capův osud se naplnil v roce 1954 ve válce v Indočíně, kdy šlápl na minu. Jeho nadčasové práce ale hovoří za něj. Válka a „rekonstrukce“ v Iráku: ráj pro korporační prasata San Francisco opět zabodovalo se svým kreativním přístupem a přiléhavými transparenty. Během demonstrace ze 7. dubna, která se konala v přístavu a měla za účel protestovat proti nakládání válečného materiálu, vyjádřili účastníci asi tisícové akce svůj názor na to, co se skrývá za válkou a „rekonstrukcí“ v Iráku... Válečné zisky Bushe a spol. aneb Pro co se vedou války? Pod nenápadným názvem The Carlyle Group se skrývá ohromná společnost, jejíž hodnota je odhadována na 14 miliard dolarů. Vlastní ji skupina mocných a vlivných republikánů z Washington DC. Společnost je holdingem s významnými finančními podíly ve společnostech zabývajících se stavebnictvím, energetikou, hotelovými službami, zbrojařstvím a burzovními operacemi. Zmíníme se pouze o některých společnostech patřících do rodiny Carlyle: The Bin Laden Group (s hlavním stanem v saúdskoarabském Rijádu), a severoamerické United Defense Industries (sídlící ve Virginii), Raytheon (Massachusetts) a Arbusto Energy Oil Comp. (Texas). Součástí holdingu je také mezi jinými známá společnost Enron, zapojená do nejviditelnějšího finančního skandálu posledních let. The Bin Laden Group je mamutí podnik, který se zabývá stavebními kontrakty na Blízkém východě. Připomeňme jen, že Usáma Bin Ládin větší část svého majetku nashromáždil právě tím, že se zabýval podnikáním ve stavebnictví, a také jako hlavní dodavatel klovatiny pro Coca-Colu. Rodiny Bushů a Bin Ládinů byly v Carlyle oficiálními obchodními partnery od r. 1989. Starší bratr Usámy Bin Ládina, Salem, a George Bush senior, založili v roce 1989 v Texasu naftařskou společnost Arbusto Energy Oil Co. a vystupovali jako partneři až do smrti Salema, který zahynul při havárii svého letadla nad Houstonem v r. 1993. Dnes vlastní většinu akcií této společnosti Bush senior, který má také mnohamiliónové podíly v rpném gigantu Chevron-Texaco. Společnost Raytheon, jež sídlí v Massachusetts (40 mil východně od Bostonu), vyrábí naváděcí systémy pro rakety Tomahawk, družicové globální polohovací systémy (GPS), součástky pro radary ozbrojených sil USA. Další společnost, která je součástí holdingu, United Defense, sídlí ve Virginii, nedaleko Washington DC, a vyrábí systémy pro odpalování raket, které jsou ve výzbroji US Navy (válečné námořnictvo) a USAF (vojenské letectvo). Přičemž právě rakety Tomahawk jsou odpalovány z plošin, kterými jsou vybaveny všechny větší lodě a ponorky US Navy a také z většiny bombardérů B-52, B-1 Lancer a B-2 Spirit vojenského letectva. The Bin Laden Group byla klíčovou firmou zabývající se obnovou Kuvajtu po válce v Perském zálivu v r. 1991. Říká se, že je to největší stavební dodavatelský subjekt Blízkého dokončení na příští straně SVOBODNÁ PRÁCE Aktuality 2 Vlaky vyhozené do povětří Terorismus mocenských elit si je vždy podobný Brutální teroristické útoky z Madridu 11. března jsou hodnoceny jako událost, která navždy změnila „moderní Evropu“. Když se ovšem zadíváme trochu zpátky do historie, pak teroristé udeřili stejnými prostředky, jakými západní elity pravidelně častují ty, kterým se snaží vnutit svoje zájmy. Dne 12. dubna 1999 zaútočil bojový letoun amerického letectva na železniční most v Grdelické soutěsce na jihu Jugoslávie. Pilot jaksi „opomněl“, že přes most v onu chvíli přejížděl mezinárodní osobní vlak č. 393 na lince Bělehrad - Soluň. Most totiž tvoří součást strategické železnice Niš - Skopje. Na most a vlak byly postupně odpáleny dvě řízené střely. Americký generál Wesley Clark, vrchní velitel sil NATO v Evropě později připustil že se jednalo o „politováníhodný omyl“, který dokládal videozáznamem z pilotní kabiny a kamerou z hlavice samonaváděcích střel. Nebyl ovšem schopen vysvětlit, proč pilot zakroužil nad cílem a druhou řízenou střelu zaměřil přímo na vlak. Opět později dále přiznal, že záznam byl při první prezentaci přehrán trojnásobnou rychlostí a pilot měl ve skutečnosti na rozhodnutí odpálit další raketu mnohem více času, než tvrdil. Celkem tehdy zahynulo asi 36 civilních pasažérů, dva vagóny soupravy byly naprosto zničeny. Podle New York Times celkový počet obětí vystoupal až na 45 mrtvých a 18 těžce raněných. Stejný terorismus Podobné místo, podobné zbraně a stejný terorismus, stejně hrůzné zločiny. Bombardování osobního vlaku č. 393 v Grdelické soutěsce představuje pouhou epizodu z tragické mezinárodní intervence, kdy se NATO údajně snažilo odstranit zločinecký Miloševičův režim - ovšem stejně zločineckými metodami. Na titulních stranách evropských médií se neocitlo, nikdo kvůli němu nezastavil běžný vysílací Přepracovaná třída a EU Dokončení ze str. 1 do firmy. Pak jsem zjistil, že pracuje v Rokycanech! Firma přitom sídlí v Praze. Její situace ale byla natolik zoufalá, že nezaměstnaná samoživitelka s dítětem neměla jinou možnost. Po třech týdnech se z nedostatku spánku a deprivace zhroutila a musela být hospitalizována. Nakonec dala výpověď, protože se to prostě nedalo stíhat. Podobný osud nyní Blairova vláda chystá desítkám tisíc nezaměstnaných. Dojíždět každý den do práce dejme tomu z Jihlavy do Prahy nebo Prahy do Hradce Králové. Jak by se nám to líbilo? Britští nezaměstnaní, handicapovaní a rodiče samoživitelé nejsou ochotni vzít jakoukoli podřadnou práci, a proto britská vláda ochotně vítá možné uchazeče z nových zemí EU. Nečiní tak ze solidárních nebo humanitárních důvodů, chce uplatnit starou metodu „rozděl a panuj". Blairův kabinet tak české uchazeče a uchazečky o práci nevítá jako spoluobčany v nové Evropě, ale jako užitečné „stávkokaze“, kteří svoji ochotou vzít téměř cokoli, pomohou přinutit tamnější pracující k větší flexibilitě. Nejsme Evropané! Demokratická ideologie má pro nás připravenu zástupnou identitu Evropanství, kterou se snaží překrýt naší sociální identitu pracující třídy. Jestli musím chodit do práce, abych plán celoplošných televizí, nikdo nespustil celoevropskou bezpečnostní akci na dopadení pachatelů. Paralela s madridskými teroristickými útoky je však více nežli zřejmá. Skříně osobních vagónů roztrhané bombami si jsou mimořádně podobné za všech okolností a stejně tak hrozné záběry roztrhaných těl pasažérů. Terorismus je jen jeden a má pouze rozličné tváře. Ať už za ním stojí elita, pevně držící ve svých rukou světová centra moci - NATO a USA, nebo jiná elita, která se pouze na převzetí moci třese ve svých fundamentalistických snech. Establishment již déle než stopadesát let útočí na anarchistické hnutí jako údajné semeniště šílených teroristů, ohrožujících samotné základy společnosti. Jenže anarchisté neumisťují pumy do vlaků plných nevinných cestujících, ani na ně nevypouštějí laserem řízené pumy. Jestliže vládnoucím kruhům NATO a EU postačí „upřímná lítost“, jakou nad rozbombardováním vlaku č. 393 vyslovil generál Wesley Clark, pak anarchisté jsou nálepkováni za nepřítele civilizace po každé rozbité výloze a převržené popelnici během pouličních demonstrací. Jestliže je však možné považovat rozbitou výlohu za přijatelnou „vedlejší škodu“, několik desítek mrtvých civilistů sotva představuje akceptovatelné „collateral damage“. NATO na tom nicméně trvá. Mediální image „Anarchisté“ jako maniaci, ochotni odpálit celá města, jsou prastarou ikonou režimní propagandy a pravidelně představují záporné postavy mnoha současných hollywoodských velkofilmů. Na velikonoční sobotu například na ČT1 běžel další opus, popisující hrdinný boj agenta 007 za záchranu světa. Hlavním protivníkem Jamese Bonda byla postava, otevřeně stylizovaná a označovaná za „pana anarchistu, jehož cílem je pouze chaos“, která v záchvatu nenávistného fatalis- přežil jako Čech nebo Evropan, to je ale naprosto vedlejší. Sociální vztahy, které mě nutí, abych tak činil, zůstávají stejné. Jenže demokratické propagandě jde o vytvoření dalšího velkého zdání, velké naděje, „velkého pohádkového příběhu“. Je naším úkolem upozorňovat lidi začtené do nové pohádky o tom, jak hloupý Honza přeci jen prorazil ve světě, že věci se mají jinak. Iluze a plané naděje sice činí život jednotlivce v systému snesitelnějším, ale ubíjí budoucnost pro příští generace. Jde o to nalézt odvahu uchopit tu nejskrytější naději, která ovšem na rozdíl od těch ostatních, činí život velice komplikovaným: naději na společenskou změnu a vůli k jejímu posilování. Sdílení naděje s ostatními je to, oč nám jde. Nebudeme tedy hovořit o tom, že tavené sýry budou podléhat přísnějším normám a sexuální obtěžování na pracovišti bude údajně stíháno. Budeme hovořit o lepší možnosti spojit přes hranice svoje síly a zmnohonásobit potenciál odporu proti systému. Alespoň k tomu bude dobrá možnost jezdit po Evropě na občanský průkaz. Neměli bychom však zapomínat, že to neznamená, že je něco „lepší“. Železná opona se jen přesunula za naše záda. Nová Evropa není v ničem nová. Obývají ji stále staří nepřátelé a starý boj, který se bude vybojovát pouze na poněkud odlišném prostoru. 1. května nebudu nic slavit, budu jako každý rok přemítat spolu s ostatními, jak je možné učinit náš boj proti systému účinnější. Šampaňské a ohňostroje si můžeme schovat až pro úplně jinou a novou Evropu. JL mu odcizí jadernou hlavici a hodlá vyhodit do povětří nejmenované ruské město na protest proti stavbě nového ropovodu do strategicky důležitého regionu Kaspického moře. Podobné motivy nalezneme například ve filmu XXX a dalších. Showbusiness sotva natočí film o cynických generálech, kteří v srpnu 1999 nechali rozbombardovat rafinérii v Pančevu nebo naházeli několik desítek bomb na jihosrbské město Surdulica, které se z jedné třetiny proměnilo v trosky. Proč také? Vždyť NATO je ozbrojenou složkou systému, který je mj. založen i na showbusinessu a masových médiích, které jsou stále propletenější. Navzdory tomu, že anarchistům je těžké za posledních mnoho desítek let prokázat jakýkoli odsouzeníhodný teroristický čin, jsme stále vykreslováni jako teroristé. Nejsme pacifisté Nechci ale aby došlo k omylu a moje slova byla chápána tak, že tím pádem paušálně odsuzuji jakýkoli projev ozbrojeného odporu proti kapitalistickému systému. Žijeme ve světě, jehož podobu vždy ovlivňoval a stále ovlivňuje proces třídního boje, z právního hlediska neviditelná válka, která však má své frontové linie a každoročně miliony mrtvých - na hlad, podvýživu, snadno léčitelné nemoce, pracovní úrazy apod. Vyhrávají žel zatím stále elity, které se na nějaké Ženevské konvence nebo mezinárodní právo nikdy neptaly a neptají. Neptáme se ani my, i když se od elit v něčem dosti podstatném lišíme. Anarchisté si váží lidského života a ani naši nejtvrdší bojovníci z ilegálních hnutí odporu nikdy nepodnikali teroristické akce, tj. násilí, namířené náhodně proti civilním obětem s cílem zastrašit. Odpor proti represivním složkám systému je však něco jiného. Vyčítat někomu ozbrojený odpor například proti fašistickému státnímu převratu je Najděte tři rozdíly: - Španělsko, Madrid, 11. března 2004. Při teroristických pumových útocích, podniknutých pravděpodobně islamistickými radikály proti soupravám příměstských vlaků, zahynulo asi 200 lidí. - Jugoslávie, 12. dubna 1999, Grdelická soutěska. Při teroristickém opakovaném náletu bojového letounu NATO byl zničen železniční most i právě projíždějící mezinárodní osobní vlak č. 393 na trase Bělehrad Soluň. Zahynulo podle různých odhadů 30-45 civilistů. Za tento zločin nebyl nikdo stíhán ani odsouzen. očividně absurdní. Zde se jedná o jednu z mnoha kapitol onoho střetu, stojícího mimo posvěcení demokratických právních expertů. Odpor proti systému, který nás zbavuje základních práv a sociálně se z nás snaží udělat roboty, je ale vždy legitimní. Mohli bychom v historii vysledovat pro své poučení celou řadu vlaků, Válečné zisky Bushe a spol. dokončení ze str. 1 východu. Firma se také zabývala výstavbou a rekonstrukcí základen vojenských vzdušných sil USA, Velké Británie a Saúdské Arábie v Arábii a Sjednocených arabských emirátech během zmiňované války, a rozšířením základny USAF v tureckém Incirliku. Jaký užitek má The Carlyle Group, její management a akcionáři, z nynější války v Iráku? Chevron-Texaco, a proto i Arbusto Energy získají mnohamiliónové zisky, pokud válka povede k růstu cen ropy a zvýšení kurzu akcií těchto společností (výnos půjde přímo do rodinné pokladničky Bushů). Cena akcií Raytheon a United Defence poskočí a objem jejich prodeje několikanásobně vzroste a přinese akcionářům astronomické zisky. United Defense před válkou uvolnila na burze NASDAQ akcie v ceně 300 miliónů dolarů, které byly bleskurychle skoupeny v naději na rychlý růst jejich hodnoty (výnos půjde přímo do rodinné pokladny Bushů). The Bin Laden Group bude jistě přizvána k obnově zničeného Bagdádu a k výstavbě vojenských základen a infrastruktury USA v Iráku. Celkové množství těchto kontraktů se nepochybně vyšplhá úroveň miliardy dolarů (zisky bezprostředně skončí v rodinné kasičce Bin Ládinů). Dodejme, že mezi vysoce postavenými politiky svázanými s The Carlyle Group je George Bush starší a bývalý britský premiér John Major, kteří byli hlavními aktéři války v Perském zálivu počátkem 90. let. Výkonným ředitelem holdingu je Frank Car- lucci, bývalý ministr obrany v Reaganové vládě, někdejší šéf CIA a přítel z dob studií současného amerického ministra obrany Donalda H. Rumsfelda. Carlucci je také osobním přítelem viceprezidenta USA Dicka Cheneyho, jenž vedl štáb Bushe staršího v době první války v Zálivu (1991) a byl přímým nadřízeným generála Normana Schwazkopffa, tehdejšího vrchního velitele spojeneckých sil v Zálivu. Jinými slovy, dnes za válkou stojí ty samé tváře, jako před dekádou. A Bush junior je pouhým novým představitelem tohoto kroužku. Pouhá shoda náhod? Koneckonců právě tyto dvě rodiny - Bushů a Bin Ládinů - si díky válce naplní své kapsy milióny dolarů. Právě proto mohl Irák klidně plnit všechny rezoluce OSN bez výjimky, a válka byla stejně neodvratná. Stály za ní příliš velké peníze. S přihlédnutím k tomu dokonce nelze vyloučit ani možnost, že součástí tohoto divadla byl i samotný Saddám Husajn. A nakonec ještě jeden fakt. Víte, že firma Morgan Stanley, Dean Witter a Co. získala 1,2 miliónu dolarů a firma Merril Lynch 5,5 miliónu dolarů díky burzovní operaci „Put Option“ s akciemi letecké společnosti Američan Airlines. Stalo se tak dva týdny poté, co byl jejími unesenými letadly proveden 11. září 2001 útok na mrakodrapy v New Yorku. Proč to tu vůbec píšeme? Odpověď zní: Put Option je operace, která pojišťuje riziko snížení hodnoty akcií. Jinými slovy, koupíte akcii v hodnotě 1 které roztrhala nenasytná touha po moci těch, kteří by rádi vládli ostatním. Madridské nebo jugoslávské vlaky nebo autobusy, nebo výškové budovy, symbolů zločinů skutečných nebo potenciálních mocenských elit je mnoho. Naše metody to nebyly, nejsou a nebudou. Jindřich Lacina dolar a za týden ji vrátíte nazpět firmě, od které jste ji odkoupili. Pokud už má akcie hodnotu jen 0,8 USD, tak je prodejce povinnen vám doplatit 0,2 USD rozdílu do původní ceny 1 USD, který akcie stála. Tato finanční operace je využívána na burzách NASDAQ a NYSE mnoha společnostmi k přivábení nového kapitálu. Obě společnosti se tedy usídlily v později zřícených budovách „dvojčat“ WTC, obě si koupily za pomoci operace Put Otion mezi 6.-10. zářím 2001 akcie American Airlines a obě je mezi 29. zářím a 10. říjnem, kdy se hodnota akcií propadla o takřka 40%, American Airlines vrátily. Zajímavou maličkostí je, že nikdo z vedoucích pracovníků obou společností onoho osudného dne nebyl ve své kanceláři. Náhodou byli na společných pracovních jednáních v oblasti Centrálního parku na horním Manhattanu. Je to náhoda? Ve zničených kancelářích obou společností zahynulo 11. září 350 řadových úředníků. A ještě jedna zajímavá skutečnost. Jeden z mladších bratrů Usámy Bin Ládina studuje právo na Harvardské univerzitě v Bostonu. Přebývá tam už 5 let. Přitom obě letadla, která se zařízla do věží obchodního centra vzletěla právě z Bostonu. Opět jen náhoda? Nebo prostě válečný byznys? Můžeme tomu věřit, a nemusíme. Ti co si sami chtějí ověřit zde uvedené informace, tak mohou učinit, když se podívají na internetové stránky The Carlyle Group, The Washington Post, The Baltimore Chronicle, The New York Times, CNN a CNN Money. Z novin „CNT“, květen 2003 přeložil Karel Rosák SVOBODNÁ PRÁCE Aktuality 3 POVSTÁNÍ V IRÁKU Počátkem letošního dubna začalo kulminovat v Iráku ozbrojené povstání proti okupačním spojeneckým vojskům. Nejodhodlanější a dobře vyzbrojenou, a asi i proto nejviditelnější částí vzbouřenců, jsou milice radikálního šíitského duchovního Muktada al-Sadra. Bojují v Nasíriji, Omarahu a Basře. Získávají kontrolu nad baghdádským chudinským předměstím Sadr City (bývalé Saddám City) a pod plnou kontrolou mají města El Kut a Nadžáf. O svaté město Fallúdža (západně od Bagdádu) svádějí boje se spojenci pro změnu sunnité. V zemi vládne katastrofální situace, kterou může z bezpečnostního hlediska řadové obyvatelstvo Iráku jen těžko srovnávat i s obdobím brutální vlády Sadáma Husajna. V Iráku panuje vysoká nezaměstnanost, bývalí vojáci rozpuštěné armády se přidávají k islámským radikálům a z okolních zemí jim spěchají na pomoc jejich přívrženci. Krvavé boje se odrazily i na změnách v irácké Prozatímní vládní radě. Její ministr vnitra Násí Badrán podal ve čtvrtek 8. dubna demisi. Od konce „velkých válečných operací“ v loňském květnu zahynulo v Iráku více než 440 vojáků USA. Byly zabity tisíce Iráčanů, z toho 600 příslušníků iráckých bezpečnostních sil. Současná situace v Iráku se zároveň obrací i proti Bushovi. Podle průzkumů veřejného mínění před rokem podporovalo jeho postoj vůči Iráku 75% obyvatel USA. Nyní je to už jen 45%. Masmédia mluví o možném propuknutí občanské války v Iráku, ale přitom už probíhá regulérní válka. Boj radikálních islamistů proti okupačním vojskům není ničím neočekávaným. Když spojenci ustavili Prozatímní vládní radu, zahrnuli do ní právě i islamisty, čímž chtěli této situaci předejít. Avšak radikálové vedli svůj boj už předtím. Dokud své útoky směřovali jen na ostatní frakce v irácké společnosti, zvláště na obránce práv žen, mládeže, pracujících a obecně lidských práv (k útokům na ně vyzýval Sadrův list alHawza již od prvního čísla), nebyli islamističtí teroristé pro USA žádným problémem. Teprve, když začali útočit na spojenecká vojska a zájmy jejich vlád, přestali je podporovat. Mnozí vidí v Iráku možný nový Vietnam, ačkoli oběti na straně USA lze zatím počítat jen na stovky. Nejde však jen o padlé okupanty. Americký podplukovník Brannan Byrne řekl o odporu na nějž američtí vojáci narazili ve Fallúdži, že: „Je to jako vietnamské Hue“. Navíc, další Vietnam se může silně odrazit na politické scéně USA a může silně ovlivnit celou americkou společnost. Možných scénářů vývoje událostí je však mnoho. Časem může dojít na vypuknutí bojů mezi iráckými sunnity a šíity, do nichž by chtěl zajisté zasáhnout i šíitský Irán. Ale ani šíitští muslimové v Iráku, kteří tvoří 60% obyvatelstva země, nejsou zdaleka jednotní. Za Sadáma Husajna (pocházejícího z prostředí sunnitského) nemohli vládnout, a nyní bojují o moc nad Irákem. Oficiálně má být pro všechny irácké šíity hlavní autoritou 75letý ajatolláh Alí Sistání, který válečnou vřavu sleduje zpovzdálí, ze svého skromného sídla v poutním městě Nadžáfu. Je častokrát označován za stínového vládce země. V roce 1999 Sadám paradoxně Sistánímu pomohl tím, že nechal odstranit nadžafského ajatolláha Muhammeda Sádika Sadra. Sistání posléze nastoupil na jeho místo. Syn zabitého ajatolláha, vůdce šíitských radikálních milic Muktadá Sadr však stále prohlašuje, že na rozdíl od jeho otce byl Sistání za Husajna zbabělec. Je pravděpodobné, že mezi oběma muži časem vypukne boj o moc. Sistání se musí cítit ohrožen mužem, kterému důvěřuje stále více lidí, ochotných pod jeho velením bojovat se zbraní v ruce. Jistým zatím zůstává jen pokračování bojů, protože ministr obrany USA Donald Rumsfeld naznačil, že nynějších 135 tisíc amerických vojáků, kteří v Iráku působí, v zemi zůstane déle, než jeden rok a budou navíc doplněni ještě o několik dalších desítek tisíc. Původní slib vlády USA o odchodu okupačních vojsk v letošním červnu tak zůstane nesplněn. Budoucnost Iráku, a potažmo celého Blízkého východu, je v dlouhodobějším horizontu stěží předvídatelná. Určitě ale není na škodu hledat určité poučení a možná východiska v minulosti. Před třinácti lety v Iráku došlo také k povstání. Na to, kdo se ho účastnil, jaké byly jeho cíle, a kam bylo zataženo, se pokouší odpovědět článek „Povstání v Iráku - jaro 1991“ ruského publicisty, člena moskevské organizace KRAS-MAP, Michaila Naumoviče Magida. Ozbrojený boj islamistů však rozhodně nelze vnímat jako jednotný projev iráckého obyvatelstva. Ano, touha po ukončení okupace a s ní spojeným chaosem a násilnostmi je víceméně obecná. Ale když se Sadrovy milice pokusili vyklidit v Nasíriji továrny a dílny a udělat z nich, spolu s obytnými čtvrtěmi, bašty odporu a výchozí body pro své útoky, dočkali se tvrdého odporu ze strany místního obyvatelstva. Pracující zůstali v továrnách, aby je bránili. Civilisté se nechtějí nechat zatáhnout do krvavých bojů dvou znepřátelených stran, které rozhodně nemají v úmyslu bránit jejich zájmy. Největší počet obětí současných bojů totiž tvoří právě civilisté, často děti a ženy, kteří nemohou z krvavého pekla uniknout. Karel Rosák a Pavel Pecka Teroristická guerillová válka, v níž spolu soupeří několik mocenských elit, bojujících o kontrolu Iráku a jeho ropných polí, má za následek hlavně početné oběti z řad civilního obyvatelstva. Michail N. Magid Povstání v Iráku - jaro 1991 Povstání začalo ihned po skončení operace „Pouštní bouře“. Nejprve proti diktátorskému režimu Saddáma Husajna povstalo obyvatelstvo na jihu Iráku. V únoru 1991 vystoupilo proti Husajnově režimu se zbraní v ruce obyvatelstvo Basry, Nasírije, Samary a několika čtvrtí Bagdádu. Porážka v Kuvajtu, mezinárodní blokáda Iráku a neomezená moc úředníků vládnoucí strany BAAS vyústily ve skutečnou občanskou válku. Na stranu povstání přešly některé armádní jednotky v plném počtu. Na konci února se o tom donesly zvěsti na sever. Povstání pracujících v průmyslovém centru iráckého Kurdistánu - Sulajmánii, bylo zahájeno protestní demonstrací proti spekulacím se zbožím denní potřeby. V podmínkách mezinárodní blokády Iráku obchodníci, nacionalistická kurdská klanová elita a aktivisté Baas prodávali předražené léky a potraviny. Obohacováním se na hladu a umírání obyčejného obyvatelstva zakrátko získali obrovské jmění. Dělníci proto ničili domy místní elity a brali si ze skladů a obchodů nezbytné výrobky. Během nepokojů obyvatelstvo čtvrtí a pracující z továren vytvořili kvůli koordinaci aktivit na veřejných shromážděních a schůzích rady (v arabštině nazývaných „šóry“). Do jejich kompetence pak přešly obsazené sklady a domy. Rady začaly pomáhat s přerozdělováním zabaveného zboží mezi obyvatelstvo. V každé městské části, v každé továrně, v každém průmyslovém odvětví byla utvořena šóra. Jen v Sulajmánii jich fungovalo dvaačtyřicet. Dne 5. března přerostly nepokoje v Sulajmánii do živelného ozbrojeného povstání. Účastnilo se ho 30 tisíc lidí. Na jejich stranu přeběhla i velká část vojáků. Po úporných bojích s armádou a policií se město dostalo do rukou povstalců. Povstání zvítězilo v Raníi, Eroile a dalších městech na severu. Dne 20. března dosáhlo vítězství dělnické povstání v Kirkúku. Byly vybudovány koordinační orgány povstaleckých akcí na úrovni měst - rady delegátů šór z městských čtvrtí a podniků a jejich koordinační centrum, tzv. Ústřední rada pracujících. Rady v řadě tabákových, cementárenských a textilních závodů v Sulajmánii byly proanarchisticky naladěny. Jejich aktivisté se označovali za komunisty rad pracujících a vyslovovali se pro okamžitý přechod podniků do společenského vlastnictví - pod správu rad. Zároveň s tím ale neměla drtivá většina účastníků radového hnutí akční program, odpovídající alternativu ke kapitalismu. Kvůli tomu se dostali pod vliv politických stran - sociální demokracie, kurdských nacionalistů a komunistické strany. Zástupcům stran bylo dovoleno vstupovat do radových struktur a získali tak možnost podřídit hnutí svým zájmům. Proanarchistická orientace mas přišla vniveč, protože v Kurdistánu neexistovala anarchistická organizace, která by mohla lidem nabídnout anarchistický program okamžité realizace svobodného socialismu. Velkou chybou proanarchisticky orientované části rad byl vojenský pakt proti Saddámovi, uzavřený s nacionalisty. Zatímco nejlepší ozbrojené oddíly pracujících vedly boj na frontě pod Kirkúkem, nacionalisté (Vlastenecká fronta Kurdistánu) získali pod kontrolu pracujícími dobytá kasárna a vojenskou techniku. Získáním kontroly nad výzbrojí se k 20. březnu přeměnila domobrana nacionalistů (tzv. pešmerga) na působivou vojenskou sílu. Nacionalisté si od rad vyžádali úctu k soukromému vlastnictví a kapi- Fotografie, která stála novinářku místo Deník Seattle Times 23. dubna jako vůbec první porušil nepsaný zákaz Bílého domu a zveřejnil fotografii rakví amerických „hochů“, jak se vracejí z irácké války domů. Prezident Bush je znám svoji pokryteckou fobií k rakvím s padlými vojáky a nikdy se nezúčastnil žádné ceremonie za padlé. Editorka Seattle Times, padesátiletá Tami Sillico, si dovolila jako vůbec první americké novinářka pustit do oběhu tajně pořízenou fotografii. Následky byly předvídatelné: následkem oficiální stížnosti Bílého Domu majitelé novin editorku okamžitě propustili. Přání vládnoucích je přeci důležitější, než svoboda smýšlení a právo na informace. Přes 360 fotografií s těly a rakvemi padlých amerických vojáků ze stejného zdroje se následně objevilo na internetové stránce thememoryhole.org. Aktivista Russ Kick je získal pomocí složitého právního manévrování z vojenské základny Dover v Delaware. Bílému domu se nepodařilo dosud dosáhnout odstranění internetové stránky. talistickému řádu. Pešmergští bojovníci zahájili zatýkání účastníků obsazování skladů s potravinami, začali odzbrojovat oddíly rad pracujících, a kromě toho vůdci nacionalistů podněcovali národnostní třenice mezi pracujícími různých národností. Navíc pešmergové terorizovali arabské obyvatelstvo. A to nemohlo nevnést mezi pracující národnostní rozkol. Je zajímavé, že nacionalističtí předáci udělali všechno možné proto, aby zachránili před popravami vysoce postavené irácké důstojníky a vysoké šarže místní policie. Po válečném vítězství v bojích o Kirkúk, zahájili nacionalisté separátní jednání s Husajnem. Toto spolčení se představovalo ohromnou tragédii pro tisíce arabských dezertérů z irácké armády, kteří bojovali v oddílech šór. Tito lidé byli zvláště nebezpeční pro nacionalisty i buržoazii. Měli vojenské znalosti, pomáhali radám získávat zbraně a budovat oddíly domobrany. Část z nich se stala aktivisty radového hnutí. Někteří arabští dezertéři byli zavražděni pešmergou, zbylé zajali a vydali Husajnovi. Tito lidé a jejich rodiny zahynuli v iráckých věznicích. Pobouření účastníci radového hnutí vystoupili proti podobnému jednání. Začaly zuřivé boje mezi oddíly politických stran a pracujícími. Bez ohledu na převahu vojenské síly byla pešmerga vyhnána z mnoha měst Kurdistánu. Poté, v rámci pomoci svým chráněncům - nacionalistům, zahájilo irácké letectvo bombardování měst. Zahynuly tisíce lidí. Obyvatelstvo a dělnické oddíly, vyčerpané z bojů s Husajnovou armádou, byli nuceni odejít z měst do hor a lesů. Na základě dohody o územní samosprávě Kurdistánu, kterou s Husajnem uzavřely nacionalistické strany, byla sestavena místní vláda a ozbrojenou silou byly rozehnány zmírající rady. Poslední tečku za porážkou povstání učinila vojenská intervence Turecka, která byla zahájena pod záminkou boje s oddíly stalinistů z Kurdské strany pracujících A. Ocalana. Za podpory OSN, vojsk USA a členských zemí NATO, vtrhlo na jaře 1991 do severního Kurdistánu 35 tisíc tureckých vojáků podporovaných tanky a letectvem. Za pomoci pešmergy byly partyzánské oddíly komunistů rad pracujících rozdrceny. Tisíce rodin pracujících - kurdské i arabské - skrývající se před bandami nacionalistů, byly tureckou armádou povražděny nebo byly uvězněny ve speciálních koncentračních táborech. Porážka hnutí samosprávných rad pracujících v Kurdistánu ukázala, že absence pozitivního programu u většiny povstalců vedla k porážce, k podřízení se politickým stranám, které svůj program měly. Strany se snaží využít samosprávné hnutí (rady delegátů a všeobecná shromáždění obyvatel) pro svůj nástup k moci. Po uchvácení moci společenskou samosprávu potlačují a nastolují svoji diktaturu. Tak tomu bylo v Rusku v letech 1917-1921. Podobné události se odehrály i v Kurdistánu v r. 1991. Aby se tomu dalo vyhnout, je třeba budovat anarchistické organizace. Jejich cílem je šířit myšlenky samosprávy ještě v předrevolučním období, aby v okamžiku povstání jednali pracující anarchisticky. Abychom se vyvarovali nastolení nové stranické diktatury, nesmí se společenská samospráva podřizovat rozhodnutím ani anarchistické, ani kterékoli jiné organizace. Naopak, anarchisté a anarchistky nesmí jednat jako síla stojící nad lidmi nebo mimo lid, ale jako aktivisté lidové samosprávy a agitátoři. Nemají vnucovat svá řešení shora, ale prosazovat je cestou propagace, protože cílem anarchismu není uchopení moci, ale zformování společenské samosprávy, která nahradí stát a tak zlikviduje politické strany. Překlad Karel Rosák Pozn. editora: Šóra - výraz pro „konzultace“. Význam se odvozuje podle islámského šaría (islámský zákoník), což znamená povinnost vládce konzultovat rozhodnutí s následovníky. Výraz odpovídá také shromáždění, které tyto konzultace provádí. Právě díky principu šóry bývá někdy islám považován za podklad pro možný zastupitelský demokratický režim. Na straně druhé podle původního záměru nejsou konzultace zdrojem imperativního mandátu pro Emíra (toho, kdo vydává rozhodnutí), tedy situace odpovídá spíše monarchii, kde má absolutní vládce také rádce (ministry). Jediným omezením pro vládce je pak právě šaría (potažmo Korán). Samozřejmě tímto výkladem se radově komunistické šóry během povstání v roce 1991 neřídily. Jejich podstatou byla rovnoprávnost všech shromážděných a výlučně imperativní mandát pro výkon funkce. Pešmerga - kurdský termín, označující guerillové a miliční jednotky v iráckém Kurdistánu. Výraz původně znamená „sebeobětující se“ v obecném smyslu. Používají ho i kurdské matky, které se nazývají pešmergy svých dětí, tj., že se pro jejich blaho obětují. SVOBODNÁ PRÁCE Téma 4 Následky války: afghánský multimiliardový obchod s heroinem Michel Chossudovsky Od USA vedené invaze do Afghánistánu v říjnu 2001 se znovu ve Zlatém trojúhelníku prudce rozbujel obchod s opiem. Podle amerických médií je tento lukrativní kontraband chráněn Usámou, Talibanem, a samozřejmě také lokálními náčelníky, v opozici vůči „mezinárodnímu společenství“. Heroinový byznys údajně „plní pokladnice Talibanu“. Řečeno slovy amerického ministerstva zahraničí: „Opium je pro extremistické a zločinecké skupiny zdrojem doslova miliard dolarů... Sražení dodávek opia je ústředním bodem ustavení bezpečné a stabilní demokracie, stejně jako vítězství v globální válce proti terorismu“. (Prohlášení náměstka ministra zahraničí Roberta Charlese, kongresové slyšení, 1. 4. 2004). Podle Úřadu OSN pro narkotika a zločinnost (UNDOC), byla produkce opia v Afghánistánu na rok 2003 odhadována v úrovni 3.600 tun, obdělávaná oblast činila asi 80.000 hektarů. (www.undoc.org). Pro rok 2004 se předpovídá ještě vyšší a doslova ohromná sklizeň. Ministerstvo zahraničí odhaduje, že v roce 2004 je obděláváno již 120.000 hektarů (viz výše citované kongresové slyšení). „Zdá se, že jsme na cestě k významnému zvýšení. Někteří pozorovatelé naznačují, že zřejmě sklizeň roku 2004 bude znamenat 50-100 procentní nárůst vůči beztak alarmujícím údajům z loňského roku“. Operace Přehrada V odpovědi na post-talibanské oživení produkce opia Bushova administrativa začala eskalovat svoje protiteroristické aktivity. Přidělila značné finanční prostředky ze státního rozpočtu západoasijské iniciativě Úřadu pro boj s drogami (DEA), nazvané „Operace Přehrada“. Různé zprávy a oficiální prohlášení jsou samozřejmě promíchána s obvyklou „vyváženou“ sebekritikou ve smyslu, že „mezinárodní společenství nečiní dost v této věci“ a že potřebujeme „transparentnost“. Titulem operace je „Drogy, lokální náčelníci a nebezpečné prostředí zastírají cestu Afghánistánu k demokracii“. Americká média sborovou ozvěnou obviňují nyní již neexistující „radikální islámský režim,“ aniž by uvedly, že Taliban ve spolupráci s OSN v roce 2000 úspěšně prosadil zákaz pěstování opia. Produkce opia se v roce 2001 snížila na 10% původních čísel. Obnovení produkce opia ve skutečnosti přímo souviselo s USA vedenou vojenskou operací a pádem režimu Talibanu. Od října do prosince 2001 zemědělci znovu začali ve velkém sázet makovice. Úspěch afghánistánského programu na vymýcení pěstování opia, vedeného Talibanem, uznalo dokonce i všeobecné zasedání OSN v října 2001, které se odehrálo sotva několik dnů po zahájení bombardování Afghánistánu. Žádná jiná členská země UNODC nebyla schopna provést takový program. „Nejprve se budeme věnovat potlačování drog a své poznámky soustředím na dopady zákazu Talibanu na pěstování máku pro výrobu opia v oblastech pod jeho kontrolou... Dnes již disponujeme výsledky našeho každoročního průzkumu pěstování máku v Afghánistánu. Letošní produkce (2001) se pohybuje na úrovni 185 tun. V porovnání s loňským rokem to znamená snížení produkce o celých 3.300 tun, tj. praktické zhroucení o 94%. Ve srovnání s rekordní úrodou 4.700 tun před dvěma lety se tedy jedná o pád produkce o celých 97%. Vítáme jakýkoli pokles zmíněného pěstování máku, zvláště v případech, jako byl tento, kdy v této souvislosti lokálně nebo i v jiných zemích nedošlo k žádnému vyhánění lidí“. (Poznámky výkonného ředitele UNODC na Valném shromáždění OSN z října 2001 <http://www.unodc.org/unodc/en/speech_200110-12_1.html> ) Zakrývání skutečnosti ze strany OSN Ve světle americké invaze došlo ke značnému posunu v rétorice. UNODC se začal vyjadřovat tak, jakoby zákaz pěstování opia z roku 2000 nikdy nebyl uplatněn: „... boj proti pěstování narkotik byl vítězně vybojován v jiných zemích a stejně tomu tak je možné i zde v Afghánistánu se silnou demokratickou vládou, mezinárodní pomocí a zlepšenou bezpečnostní situací a celistvostí země.“ (prohlášení představitele UNODC v Afghánistánu, únor 2004 na Mezinárodní protinarkotické konferenci,<http://www.unodc.org/pdf/afg/afg_intl_counter_narcotics_conf_2004.pdf> , str. 5). Washington i UNODC nyní společně tvrdí, že cílem Talibanu v roce 2000 ve skutečnosti nebylo „vymýcení drog“, ale zrádný pokus vytvořit „umělé zvýšení poptávky“, která by prudce zvýšila světové ceny heroinu. Je ironické, že tuto překroucenou logiku, nyní vytvářející součást nového „Konsensu OSN“, odmítá zpráva pobočky UNODC v Pakistánu, která potvrdila, že neexistují žádné důkazy o tom, že Taliban vytváří zásoby opia. (Deserted News, Salt Lake City, Utah, 5. 10. 2003). Skrytá agenda: obnovit mezinárodní obchod s drogami Po začátku amerického bombardování Afghánistánu z roku 2001 byl britský kabinet Tonyho Blaira pověřen skupinou G8 nejvyspělejších průmyslových zemí provést protidrogový program, který by teoreticky umožnil afghánským zemědělcům přejít od pěstování máku na alternativní plodiny. Britové v tomto smyslu v Kábulu úzce spolupracovali s týmem „Operace přehrada“ americké DEA. Británií financovaný program likvidace mákem osetých ploch je pouhou zástěrkou. Od října 2001 produkce opiového máku raketově narostla. Přítomnost okupačních vojsk v Afghánistánu nevyústila v likvidaci mákem osetých ploch. Právě naopak. UNODC uvedl, že Talibanem vyslovený zákaz dokonce způsobil „počínající nedostatek heroinu v Evropě na konci roku 2001“. Heroin je multimiliardový dolarový byznys, podporovaný mocnými zájmy, který si vyžaduje pohotový a bezpečný přesun komodit. Jedním z „tajných“ cílů války bylo právě obnovit CIA kontrolovaný obchod s drogami na jeho původní úroveň a zajistit si přímou kontrolu nad drogovými cestami. Bezprostředně po invazi z října 2001 se opiové trhy vzpamatovaly. Ceny opia spirálovitě vyskočily nahoru. Na počátku roku 2002 byla cena opia v dolarech za kilogram téměř 10x vyšší než v roce 2000. V roce 2001 za vlády režimu Talibanu činila produkce opia 185 tun a v roce 2002 za vlády Amerikou kontrolovaného loutkového režimu prezidenta Hamida Karzáího činila 3.400 tun. Média vyzdvihovala Karzáího „vlastenecký“ boj proti Talibanu, ale opomněla se zmínit o tom, že Karzáí ve skutečnosti dříve s Talibanem spolupracoval. Nachází se rovněž na výplatní listině významné americké ropné společnosti UNOCAL. Ve skutečnosti již od poloviny 90. let Hamid Karzáí jednal jako poradce a lobbyista UNOCALu během obchodních rozhovorů s Talibanem. Podle saúdskoarabských novin AlWatan: „... byl Karzáí zpravodajcem CIA již od 80. let. Spolupracoval s CIA na dodávkách finanční pomoci pro Taliban až do roku 1994, kdy USA tajně s pomocí Pakistánců (hlavně rozvědky ISI) podpořily nástup Talibanu k moci“. (citováno v Karen Talbot: U.S. Energy Giant Unocal Appoints Interim Government in Kabul, Global Outlook, č. 1, jaro 2002, str. 70. Viz také BBC Monitoring Service, 15. 12. 2001) Historie drogového obchodu ve Zlatém trojúhelníku Stojí zato připomenout si historii obchodu s drogami ve Zlatém trojúhelníku, která je úzce propojena s tajnými operacemi CIA v regionu již od vypuknutí sovětské invaze do Afghánistánu i po jejím skončení. Před sovětsko-afghánskou válkou (19791989) byla produkce opia v Afghánistánu a Pákistánu směrována na malé regionální trhy. Neexistovala žádná lokální výroba heroinu. (Alfred McCoy, Drug Fallout: the CIA's Forty Year Complicity in the Narcotics Trade. The Progressive, 1.8. 1997). Afghánská narko-ekonomika byla pečlivě připraveným projektem CIA, podporovaným americkou zahraniční politikou. Jak bylo odhaleno ve skandálech Iran-Kontra a BCCI (Bank of Comemrce and Credit International), tajné operace CIA na podporu afghánských mudžahedínů byly financovány prostřednictvím praní špinavých drogových peněz. „Špinavé peníze“ byly recyklovány - prostřednictvím řetězce bankovních institucí na Středním Východě, stejně jako pomocí anonymních krycích firem CIA - do podoby „tajných peněz“, používaných na financování nejrůznějších povstaleckých skupin během odporu proti sovětské okupaci Afghánistánu i po konci války. „USA chtěly mudžahedíny podpořit protiletadlovými raketami Stinger a dalším vojenským materiálem a potřebovaly proto plnou spolupráci Pakistánu. V polovině 80. let 20. století byla pobočka CIA v Islámabádu jednou z nejrozsáhlejších amerických rozvědných základen po celém světě. Pokud skandál BCCI představoval pro USA takovou ostudu, že se nepokračovalo ve vyšetřování, které již bylo dva týdny rozjeté, má to velmi do činění s tím, jak USA odvrací pohled od obchodu s heroinem v Pakistánu, řekl důstojník amerických zpravodajských služeb“. („The Dirtiest Bank of All,“ Time, 29. 7. 1991, str. 22.) Studie vyšetřovatele Alfreda McCoye potvrzuje, že v průběhu dvou let po zahájení operace CIA v Afghánistánu v roce 1979, „se pakistánskoafghánistánské pohraničí octlo na špičce světové produkce heroinu a pokrývalo 60% americké poptávky. V Pákistánu se počet závislých na heroinu zvýšil z 0,0% v roce 1979 na 1.2 milionu v roce 1985, což je mnohem ostřejší nárůst, než k jakému kdy došlo v jakékoli jiné zemi“. „Tento obchod s heroinem kontrolovaly zdroje CIA. Jak se mudžahedínské gerily zmocňovaly území uvnitř Afghánistánu, nařizovaly zemědělcům, aby pěstovali opium jako svého druhu ´revoluční daň´. Přes hranici v Pakistánu zase afghánští náčelníci a místní sdružení pěstitelů provozovaly pod ochranou pakistánské tajné služby stovky heroinových laboratoří. Během této dekády naprosto nekontrolovatelného obchodu s drogami samozřejmě pobočka americké DEA v Islámabádu neprovedla jakékoli významnější zátahy nebo zatčení“. „Američtí vládní představitelé odmítli vyšetřovat obvinění svých afghánských spojenců z obchodu s heroinem, protože americká drogová politika v Afghánistánu byla podřízena válce proti sovětskému vlivu. V roce 1995 dokonce bývalý ředitel afghánských operací CIA Charles Cogan přiznal, že CIA obětovala válku proti drogám ve jménu vítězství ve Studené válce. ´Naším hlavním úkolem bylo zasáhnout sověty tak tvrdě, jak to bylo možné. Neměli jsme zdroje ani čas, abychom bojovali proti obchodu s drogami, ale nemyslím, že by se za to někdo měl omlouvat. Každá situace má své vedlejší následky. Ano, tímto vedlejším následkem byl obchod s drogami. Dosáhli jsme ale hlavního cíle, Sověti opustili Afghánistán“. (McCoy, výše citováno). Role CIA, která je bohatě zdokumentovaná, v oficiálních publikacích UNODC není vůbec zmiňována a texty se zaměřují pouze na vnitřní sociální a politické faktory. Je zbytečné dodávat, že historické zdroje obchodu s opiem byly hrubě zkresleny. (<http://www.unodc.org/pdf/publications/afg_opium_economy_www.pdf> Podle UNODC se afghánská produkce opia od roku 1979 zvýšila patnáctinásobně. Na počátku sovětsko-afghánské války narkotická ekonomika rostla vcelku nerušeně. Režim Talibanu, podporovaný USA, byl původně klíčovým nástrojem v dalším nárůstu produkce opia, až do vysloveného zákazu v roce 2000. (tamtéž). Recyklování drogových peněz bylo používáno na financování post-studenoválečnických povstání ve Střední Asii a na Balkáně, včetně sítě Al-Kajda. (Detailní dokumentace viz Michel Chossudovski, War and Globalization, The Truth behind September 11, Global Outlook, 2002, <http://globalresearch.ca/globaloutlook/truth911. html> ) Narkotika: hned po obchodu s ropou a zbraněmi Zisky generované CIA kontrolovaným afghánským obchodem s drogami jsou značné. Afghánský obchod s opiáty představuje značný procentní podíl celosvětového ročního obratu drogového obchodu, který byl OSN odhadnut na celkovou částku asi 400-500 miliard dolarů. (Douglas Keh, Drug Money in a Changing World, Technical document No. 4, 1998, Vídeň, UNDCP, str. 4. Viz také United Nations Drug Control Program, Report of the International Narcotics Control Board for 1999, E/INCB/1999/1 United Nations, Vídeň 1999, str. 49-51, a Richard Lapper, UN Fears Growth of Heroin Trade, Financial Times, 24.2. 2000). V době vytvoření tohoto odhadu OSN (1994), se globální obchod s drogami téměř rovnal svým objemem globálnímu obchodu s ropou. SVOBODNÁ PRÁCE Téma Mezinárodní měnový fond (MMF) odhadoval globální praní špinavých drogových peněz na cca 590 miliard až 1.5 bilionu dolarů za rok, zhruba 2-5 procent globálního HDP. (Asian Banker, 15. srpna 2003). Větší podíl celosvětově vypraných peněz je podle MMF přímo spojen s obchodem s drogami. Podle nedávných údajů (2003), obchod s drogami představuje „třetí největší globální komoditu ve smyslu hotovostních tržeb, hned po obchodu s ropou a zbraněmi“. (The Independent, 29. 2. 2004). Navíc výše zmíněné údaje včetně týkajících se praní špinavých peněz, potvrzují, že jádro těchto příjmů, spojených s globálním obchodem s narkotiky, NENÍ přivlastňován teroristickými skupinami a lokálními vojenskými vůdci, jak se tvrdí ve zprávě UNODC. Za obchodem s drogami stojí mocné obchodní a finanční zájmy. Podle tohoto pohledu je geopolitická a vojenská kontrola nad drogovými cestami stejně strategická jako nad ropovody a plynovody. Nicméně co odlišuje drogy od legálních komodit je skutečnost, že drogy představují hlavní zdroj vytváření bohatství nejen pro organizovaný zločin, ale rovněž pro americké zpravodajské služby, které představují stále mocnějšího aktéra ve sférách finančnictví a bankovnictví. CIA, která chrání obchod s drogami, si obratem vyvinula složité obchodní a tajné spojení s hlavními zločineckými syndikáty, zapojenými do obchodu s drogami. Jinými slovy, zpravodajské služby a mocné obchodní syndikáty, spojené s organizovaným zločinem, soutěží o strategickou kontrolu nad heroinovými cestami. Multimiliardové dolarové zisky z prodeje drog jsou uloženy v západním bankovním systému. Většina z velkých mezinárodních bank společně se svými pobočkami v zámořských daňových rájích ročně vypere ohromné objemy narko-dolarů. Tento obchod může prosperovat pouze pokud jeho hlavní aktéři, zapojení do produkce narkotik, mají "politické přátele na vysokých místech". Legální a nelegální podniky se stále intenzivněji proplétají a dělící čára mezi „byznysmeny“ a organizovaným zločinem se znejasňuje. Obratem vztahy mezi zločinci, politiky a členy zpravodajské komunity zasahují do státních struktur a rolí státních institucí. Kde končí drogové peníze? Kdo sklízí zisky z afghánského obchodu s opiem? Tento obchod je charakterizován složitou sítí prostředníků. Existují různé úrovně obchodu s drogami, několik vzájemně propojených trhů, od zbídačených pěstitelů máku v Afghánistánu, až po velkoobchodní i pouliční heroinové trhy v západních zemích. Jinými slovy, existuje „cenová hierarchie“ pro opiáty. Tato cenová hierarchie je přiznávána americkou administrativou: „Afghánský heroin se na mezinárodním trhu s drogami prodává 100krát dráže, než činí cena, kterou dostanou zemědělci za opium, získané přímo z pole“. (Americké ministerstvo zahraničí citováno rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky, 27. února 2004). Podle UNODC, opium vypěstované v Afghánistánu v roce 2003 generovalo „příjem asi jedné miliardy dolarů pro zemědělce pěstující mák a asi 1.3 miliardy dolarů pro místní překupníky, což se rovná polovině HDP celé země“. V souladu s těmito odhady UNODC činí průměrná cena surového opia asi 350 dolarů za kilogram (2002), přičemž produkce z roku 2002 byla asi 3.400 tun. (<http://www.poppies.org/news/1042677390313 89.shtml> ). Odhad UNODC, založený na lokálním průzkumu a cenách pro velkoobchodní nákupy, představuje nicméně velice malé procento celkového obratu v multi-miliardovém afghánském obchodu s drogami. UNODC odhaduje „že celkový roční obrat mezinárodního obchodu s afghánským opiem“ činí asi 30 miliard dolarů. Zkoumání velkoobchodních a pouličních cen heroinu v západních zemích nicméně nasvědčuje tomu, že „skutečné generované obraty jsou včetně těch na pouliční úrovni výrazně vyšší.“ Velkoobchodní ceny heroinu v západních zemích Odhaduje se obecně, že jeden kilogram opia vyprodukuje asi 100 gramů čistého heroinu. Americká protidrogová centrála DEA potvrzuje, že „Heroin SWA (South-West Asia = Afghánistán), prodávaný v New York City, se na konci 90. let prodával za ceny od 85.000 do 190.000 dolarů za kilogram při průměrné čistotě 75%“. (National Drug Intelligence Center, <http://www.usdoj.gov/ndic/pubs/648/ny_econ.ht m> ). Podle americké DEA „cena SEA (South East Asia) heroinu se pohybuje od 70.000 do 100.00 dolarů za jednotku (asi 700 gramů) a čistota SEA 5 heroinu se pohybuje v řádu 85-90%“. (tamtéž) SEA jednotka 700 gramů heroinu tak vytváří velkoobchodní cenu za kilogram čistého heroinu v úrovni asi 115.000 - 163.000 dolarů. Výše citované údaje protidrogové centrály DEA, reflektující situaci v 90. letech, jsou v zásadě shodné s nedávnými britskými údaji. Podle zprávy publikované v deníku Guardian (11. 8. 2002), se velkoobchodní cena kilogramu čistého heroinu v Londýně pohybuje okolo 50.000 liber, což činí asi 80.000 dolarů (2002). Zatímco existuje soutěž mezi jednotlivými zdroji dodávek heroinu, měli bychom zdůraznit, že afghánský heroin představuje spíše menší procento amerického trhu, který je většinou zásobován z Kolumbie. Pouliční ceny - USA „Policejní oddělení New Yorku poznamenává, že pouliční ceny heroinu jsou nízké a čistota je relativně vysoká. Heroin, dříve prodávaný asi za 90 dolarů za gram, se nyní prodává za 65-70 dolarů za gram a někdy i za méně. Informace z NYPD indikují, že čistota dávky heroinu se obvykle pohybuje od 50 do 80 procent, ale může se nacházet i na 30%. Informace z června 2000 indikuje, že ´bundle´, tj. 10 dávek, nakupované dominikánskými zákazníky od dominikánských prodejců ve velkém tj. asi 150 bundle najednou, se v Central Parku v New Yorku prodávaly za nízkou cenu až 40 dolarů za dávku nebo maximálně 55 dolarů. DEA podává informace, že unce heroinu se obvykle prodává za 2.500 až 5.000 dolarů, gram za 70 až 95 dolarů, bundle za 80-90 dolarů. Zpráva DMP informuje, že průměrná čistota heroinu na ulici byla v roce 1999 asi 62%.“ (National Drug Intelligence Center, <http://www.usdoj.gov/ndic/pubs/648/ny_econ.ht m> ). Zdá se, že údaje o pouličních cenách newyorské policie a DEA jsou v podstatě shodné. Cena DEA 70-95 dolarů s čistotou 62% se rovná ceně od 112-153 dolarů za gram čistého heroinu. Údaje NYPD jsou zhruba podobné s možná nižšími odhady čistoty. Měli bychom poznamenat, že pokud je heroin nakupován v malém množství, pouliční cena má tendenci být výrazně vyšší. V USA se nakupuje často po „sáčcích“ (bags) a typický bag podle odborníků Rocheleaua a Boyuma obsahuje asi 25 miligramů čistého heroinu. <http://www.whitehousedrugpolicy.gov/publications/drugfact/american_users_spend/appc.html> Desetidolarový „sáček“ v New Yorku (podle údajů DEA výše citovaných) by se přeměnil na cenu asi 400 dolarů za gram, kdyby každý sáček obsahoval 0,025 gramu čistého heroinu. Jinými slovy, velice malé nákupy prosazované pouličními distributory, znamenají výrazně zvýšenou koncovou cenu. V případě nákupů desetidolarových sáčků tato cena převyšuje 3-4krát odpovídající koncovou cenu za gram (112-153 dolarů). - Velká Británie V Británii pouliční cena za gram heroinu podle britských policejních zdrojů "klesla ze 74 liber v roce 1997 na 61 liber v roce 2004" (tj. zhruba ze 133 dolarů na 110 dolarů, podle směnného kurzu z roku 2004). (Independent, 3. 3. 2004). V některých městech cena klesla na 3040 liber(gram, s nízkou čistotou. (AAP News, 3. 3. 2004). Podle Drugscope (<http://www.drugscope.org.uk/> ) průměrná cena za gram heroinu ve Velké Británii činí něco mezi 40-90 librami (72 162 dolarů). Zpráva ovšem nekomentuje čistotu drogy. Pouliční cena heroinu byla asi 60 liber za gram v dubnu 2002 podle zveřejněných údajů National Criminal Intelligence Centre. (<http://www.drugscope.org.uk/druginfo/drugsearch/ds_results.asp?file=%5Cwip%5C11%5C1 %5C1%5Cheroin_opiates.html> ) Cenová hierarchie Stojí tedy před námi cenová hierarchie, od farmářské ceny v produkující zemi, pak vzhůru až ke konečné pouliční ceně pro zákazníka. Ta je cca 80-100krát vyšší, než cena za kterou prodává farmář. Jinými slovy, produkce opiátů prochází skrze několik trhů od produkující země až k prostředníkům v dalších zemích a konečně do zemí spotřebitelů. Zde existují veliké rozdíly v „dovozních cenách“, požadovaných drogovými kartely, dále velkoobchodních cenách a nakonec pouličních koncových cenách, chráněných západním organizovaným zločinem. Globální účetnictví afghánského obchodu V Afghánistánu by udávaná produkce 3.600 tun opia v roce 2003 umožnila produkci asi 360.000 kilogramů čistého heroinu. Hrubý objem tržeb afghánských zemědělců je UNODC odhadován na 1 miliardu dolarů a další 1.3 miliardy dolarů obdrží prvotní překupníci. Když je heroin prodáván na západních trzích za velkoobchodní cenu na objednávku asi za 100.000 dolarů za kilogram (průměrná čistota 70%), globální celkový objem obchodu, odpovídající 3.600 tunám afghánského opia, by tedy činil asi 51,4 miliard dolarů. To je dolní míra odhadu celkové částky za velkoobchodní prodej afghánského heroinu. Celkový objem afghánského obchodu s heroinem ve smyslu přidané hodnoty musíme odhadnout s použitím koncové pouliční ceny pro drogově závislé. Jinými slovy, obrat obchodu je v konečném hledisku jediným kritériem pro zhodnocení významu obchodu s drogami ve smyslu generování zisků a utváření bohatství. Smysluplný odhad koncové ceny je nicméně téměř nemožný kvůli tomu, že koncové ceny se velice liší v závislosti na různých aglomeracích od jednoho města k druhému a mezi různými zeměmi, a to se ani nezmiňujeme o variacích v čistotě a kvalitě. Důkazy o zisku konečných dealerů, zejména rozdíl mezi velkoobchodní a koncovou cenou v zemích určení, nicméně naznačují, že značný podíl peněz, generovaných obchodem s drogami, je generován až na koncové zákaznické úrovni. Jinými slovy, významný podíl zisků z obchodu s drogami končí v rukou zločineckých a obchodních syndikátů v západních zemích, zapojených do lokálního velkoobchodního i koncového trhu s narkotiky. Různé zločinecké gangy, zapojené do koncového prodeje jsou vždy chráněny "korporačními" zločineckými syndikáty. Téměř 90% heroinu, spotřebovaného ve Velké Británii, pochází z Afghánistánu. Pokud použijeme britské údaje o koncové ceně, pocházející z britských policejních zdrojů, tj. průměrně asi 110 dolarů za gram při průměrné čistotě 50%, pak tedy celkový objem obchodu s afghánskými narkotiky za rok 2003 (3.600 tun opia), by činil asi 79,2 miliard dolarů. Tento údaj je spíše simulací, než reálným odhadem. Na základě této simulace by tedy miliarda dolarů hrubých příjmů farmářů pěstujících mák v Afghánistánu za rok 2003 vygenerovala globální drogové zisky - rozdělené na různých fázích a na různých trzích - asi za 80 miliard dolarů. Tyto zisky se rozdělují mezi obchodnické syndikáty, zpravodajské služby, organizovaný zločin, finanční instituce, prodejce, koncové dealery apod. zapojené přímo či nepřímo do obchodu s drogami. Zisky z tohoto lukrativního obchodu jsou ukládány do západních bankovních domů, což představuje základní mechanismus praní špinavých peněz. Jen velice malé procento končí u zemědělců a překupníků v produkční zemi. Nezapomeňme, že čistý příjem, kterého se dostává afghánským opiovým farmářům, je pouhým zlomkem objemu jedné miliardy dolarů. Tato částka nezahrnuje náklady na osivo, úroky lichvářům, poplatky za politickou ochranu apod. (Viz také UNODC, The Opium Economy in Afghanistan, <http://www.unodc.org/pdf/publications/afg_opiu m_economy_www.pdf> , Vídeň, 2003, str. 7-8) Podíl afghánského heroinu na globálním drogovém trhu Afghánistán zajišťuje asi 70% světové produkce heroinu; heroin představuje významné procento světového obchodu s drogami, odhadovaného podle OSN v objemu asi 400-500 miliard dolarů. Neexistují žádné spolehlivé odhady ohledně distribuce globálního drogového obchodu ve smyslu rozdělení hlavních kategorií: kokainu, opia/heroinu, marihuany, amfetaminových stimulantů a dalších drog. Praní drogových peněz Zisky z drogových obchodů jsou uloženy v bankovním systému. Drogové peníze jsou vyprány v početných offshore bankovních rájích ve Švýcarsku, Luxembursku, britských Norman- ských ostrovech, Kajmanských ostrovech a na dalších asi 50 místech po celém světě. Právě zde dochází k interakci zločineckých syndikátů, zapojených do obchodů s drogami a představiteli největších světových komerčních bank. Špinavé peníze jsou uloženy v těchto offshore bankovních domech, které jsou kontrolovány největšími západními komerčními bankami. Ty pak mají trvalý a silný zájem na udržení a posílení mezinárodního obchodu s drogami. (pro další detaily viz Michel Chossudovsky, The Crimes of Business and the Business of Crimes, Covert Action Quarterly, podzim 1996). Jakmile byly peníze vyprány, mohou být recyklovány do legálních investicí, jako například nemovitostí, řetězců hotelů apod. ale rovněž do dalších oblastí, jako například služby nebo výroba. Špinavé a tajné peníze jsou rovněž předávány k dalšímu obchodování s akciemi, komoditami, vládními dluhopisy apod. Obratem tak dále posilují bankovní sektor. Závěrečné poznámky: zločinecká zahraniční politika Americká zahraniční politika podporuje fungování bující zločinecké ekonomiky, v níž se demarkační linie mezi organizovaným kapitálem a organizovaným zločinem stále více ztenčuje. Heroinový byznys v žádném případě neplní „pokladnice Talibanu“, jak tvrdí americká vláda a mezinárodní společenství: právě naopak! Zisky z tohoto ilegálního obchodu jsou zdrojem bohatství, povětšinou uchváceného mocnými obchodními a zločineckými elitami v západních zemích. Tyto zájmy jsou podporovány americkou zahraniční politikou. Rozhodování amerického ministerstva zahraničí, CIA a Pentagonu je klíčové vzhledem k podpoře tohoto vysoce rentabilního multi-miliardového dolarového obchodu, třetího v objemu světového obchodu s komoditami, hned po ropě a zbraních. Afghánská drogová ekonomika je „pečlivě chráněná“. Obchod s heroinem byl součástí válečné agendy. Tato válka dosáhla plného obnovení povolného narko-státu, v čele s USA dosazenou loutkou. Mocné finanční zájmy, skryté za drogami, jsou podporovány militarizací hlavních světových drogových trojúhelníků a přepravních cest, včetně Zlatého trojúhelníku a Andského regionu v Jižní Americe v rámci tzv. Andské iniciativy. Obdělávání makových polí produkujících opium v Afghánistánu: Rok hektarů produkce (tuny) 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 71,470 53,759 56,824 58,416 63,674 90,983 82,172 7,606 74,000 80,000 3,400 2,300 2,200 2,800 2,700 4,600 3,300 185 3,400 3,600 Zdroj: UNDCP, Afghanistan, Opium Poppy Survey, 2001, UNOCD, Opium Poppy Survey, 2002. <http://www.unodc.org/pdf/afg/afg_opium_su rvey_2002.pdf> Viz také tiskovou zprávu: <http://www.unodc.org/unodc/press_release_2004-03-31_1.html> , a „Přehled 2003“ : <http://www.unodc.org/pdf/afg/afghanistan_opiu m_survey_2003.pdf> - Původní článek zveřejněn na internetové stránce Centre for Reserch on Globalisation a je přístupný na internetové adrese <http://globalresearch.ca/articles/CHO404A.html> . Přeložil a připravil JL. SVOBODNÁ PRÁCE 2/2004 6 Globální oteplování - zbraň hromadného ničení Peter Levene, generální ředitel londýnské světoznámé pojišťovny Lloyd´s, nedávno prohlásil, že největší obavou pojišťovacího průmyslu není terorismus, navzdory tomu, že jeho společnost byla největším odpovědným pojišťovatelem v případu útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Levene řekl, že Lloyd´s podobně jako další velké mezinárodní pojišťovací společnosti, očekává nárůst katastrof spojených s počasím v souvislosti s globálním oteplováním. Bývalý hlavní zbrojní inspektor OSN v Iráku, Hans Blix, řekl podobně: „Pro mě je otázka životního prostředí mnohem hrozivější, než otázky míru a války. Bude docházet k dalším regionálním konfliktům a použití vojenské síly, ale věřím, že se již neodehraje celosvětový válečný konflikt. Plíživým nebezpečím je ale poškození životního prostředí. Globálního oteplování se obávám více než velkého vojenského konfliktu“. John Houghton, spoluředitel mezivládní komise o klimatických změnách, s tímto výrokem souhlasí: „Globální oteplování již začalo působit. Dopady globálního oteplování jsou takové, že tento proces neváhám označit za zbraň hromadného ničení,“ řekl. Co tedy tito lidé vědí narozdíl od George W. Bushe? Rámcem našeho příběhu je počasí a tématem klima. Kapitalistická společnost ničí oceány, což má závažné důsledky. Na úsvitu 21. století rostly hodnoty oxidu uhelnatého v oceány rychleji, než od éry dinosaurů. Ve zprávě, zveřejněné 25. září 2003 prestižním vědeckém časopise Nature, oceánografové Ken Caldeira a Michael E. Wickett napsali: „Došli jsme k závěru, že absorpce CO2 oceánem z fosilních paliv může v průběhu příštích století vyústit ve velké změny pH, které nemají paralelu v geologických záznamech za posledních 300 milionů let, možná s výjimkou těch, k nimž by došlo v důsledku zřídkavých a extrémních událostí, jako například dopadu bolidu (velkého meteoru) nebo katastrofického uvolnění metanu.“ Stoupající hladina oxidu uhelnatého v oceánech by mohla ohrozit zdraví mnoha mořských organismů, počínaje planktonem na základně potravního řetězce. „Pokud bude pokračovat současný trend“ ve vývoji kapitalistického průmyslu, „způsobí změny hlubší, než jakékoli jiné za posledních 300 milionů let - znovu s výjimkou extrémních událostí, jako například dopadu komety“, varuje Caldeira, který pracuje v Lawrence Livermore National Laboratory. Od té doby, kdy byla v roce 1958 zahájena systematická měření úrovní oxidu uhličitého, jeho koncentrace v atmosféře stoupla o 17%. Někteří klimatičtí experti až dosud tvrdili, že oceány nám pomohou v kontrole růstu úrovní oxidu uhličitého tím, že budou fungovat jako filtr. Nicméně Caldeira a Michael Wickett řekli, že oxid uhličitý, který se dostává z atmosféry, se do oceánů dostává jako kyselina uhličitá a postupně mění kyselost oceánské vody. Podle jejich studie se změna za poslední století již rovná úrovni změny, k níž došlo během celých 10.000 let, předcházejících průmyslový kapitalistický věk. „Většina oceánského života se nachází poblíž hladiny, kde se odehraje největší díl změny, ale život hluboko v oceánech se ukáže jako ještě citlivější na změny,“ míní Caldeira. Mořský plankton a další organismy, jejichž kostry nebo stránky obsahují calcium carbonate, který je rozpouštěn kyselinami, může být obzvláště zranitelný. Korálové útesy, které již nyní trpí znečištěním, stoupajícími teplotami oceánů a dalšími faktory - se skládají téměř výhradně z calcium carbonate. „Je obtížné předpovědět, co se stane, protože jsme ještě skutečně nestudovali možný rozsah následků, můžeme ale říct, že pokud věci půjdou tak, jako doposud, staneme se svědky význačných změn v kyselosti světových oceánů,“ dodává Caideira. Oteplování moří stejným způsobem devastuje plankton, což narušuje oceánský potravinový řetězec. Globální oteplování přispívá k ekologickému rozpadu s devastujícími následky na stavy ryb a dalších živočichů. Tento rozpad začíná na základně potravního řetězce, zvyšující se teplota moří zabíjí plankton. Stavy ryb a mořských ptáků následně rovněž klesají. Vědci z Alistair Hardy Foundation pro oceánografii v Plymouthu, Velké Británii, kteří monitorují plankton v Severním moři déle než 70 let, řekli, že bezprecedentní zahřátí Severního moře vyhnalo plankton stovky mil na sever. Plankton byl nahrazen menšími organismy, specifickými pro teplé vody, které jsou méně nutriční. Svoji roli sehrály také nadměrné výlovy klíčových druhů ryb pro potravinový průmysl, ale jejich stavy se neobnovily ani poté, co došlo k seškrtání kvót výlovu. Počet slanečků, vracejících se do britských vod dnes činí polovinu toho, čím byl před dvaceti lety a úpadek populace planktonu je toho hlavním faktorem. „Došlo k posunutí samotného režimu a dramaticky se změnila celá ekologie Severního moře“, řekl Dr. Chris Reed ředitel zmíněné nadace. „Jsme svědky kolapsu systému, tak, jak jsme je znali. Úlovky slanečků a tresek jsou na ústupu a do sítí se dostávají stále menší ryby. Vidíme to jako jasný důkaz změny klimatu v rámci rozsáhlého ekosystému. Pravděpodobně se staneme svědky ještě vyššího oteplování a teploty dosáhnou úrovní na španělském pobřeží Atlantiku, nebo dokonce ještě jižněji, což povede k naprosté změně ekologie,“ dodal. Výzkum britské Královské společnosti na ochranu ptactva došlo k závěru, že kolonie mořských ptáků poblíž yorkshirského pobřeží a na Shetlendách tento rok zaznamenaly nejhorší hnízdící sezónu od počátku pozorovacích záznamů a bylo spatřeno mnoho opuštěných hnízdišť. Populace mořských ptáků prudce klesají většinou kvůli tomu, že se zmenšuje populace ryb, kterými se živí a které se pro změnu živí planktonem. Výzkum se nesoustředil pouze jeden druh mořských ptáků, ale i na další, včetně ty, které se již ocitly na úrovni vyhubení. Zkoumané druhy ryb rovněž tvoří asi 33% celkového úlovku ryb v Severním moři. Dosud je ve velkém množství odchytávaly dánské rybářské lodi, které je dodávají potravinářskému průmyslu, který je proměňuje na krmné granule pro psy a prasata. Během léta 2003 flotila dánských rybářských korporací odchytila pouze 300.000 tun ze své kvóty 950.000 tun, což je rekordně nízký úlovek. Pozor na metan Včerejší exhalace kupodivu ještě nestojí za dnešním zvyšováním teploty. Není to tak bezprostřední. Prostřednictvím složitého zpětného mechanismu se dnes spálená fosilní paliva odrazí v oteplování za 30-50 let. Dnes vidíme teploty, vztahující se k emisím z fosilních paliv přibližně z roku 1960, kdy byla spotřeba fosilních paliv mnohem nižší. Současné emise fosilních paliv se v atmosféře projeví někdy okolo roku 2040. Narůstající hodnoty skleníkových plynů poblíž povrchu udržují teplotu, zatímco ve vyšších vrstvách atmosféry se odehrává něco jiného. Jak se povrch otepluje, stratosféra se ochlazuje. Chemické reakce, které spotřebovávají ozón, chránící před ultrafialovým zářením, akcelerují s tím, jak se vzduch ochlazuje. Oblast tzv. ozonové díry nad Antarktidou tedy zůstává na své rekordní úrovni navzdory tomu, že chloroflorokarbony (CFC), viníci úbytku ozónu, byly zakázány již před patnácti lety. Ve své knize When Life Nearly Died: The Greatest Mass Extinction of All Time (Londýn, Thames a Hudson 2003) popisuje Michael J. Benton masové vymírání druhů na konci období permu, zhruba před 250 miliony lety, kdy ze zemského povrchu zmizelo přes 90% druhů živoa. Vyhynutí bylo pravděpodobně iniciováno masivní sopečnou erupcí na Sibiři. Podle současných teorií erupce do atmosféry dostaly velké množství oxidu uhličitého, což způsobilo množství zpětných vazeb, které akcelerovaly globální oteplení asi o 6 stupňů Celsia. V kapitole, nazvané „Co způsobilo největší katastrofu všech dob?“, Benton nastiňuje, jak se oteplování, doprovázené nedostatkem kyslíku, samo reprodukovalo: „Skleníkový efekt pozdního permu mohl mít jednoduchý mechanismus. Uvolnění oxidu uhličitého z výbuchu sibiřských sopek, vedlo k navýšení globální teploty asi o 6 stupňů Celsia. Chladné polární oblasti se oteplily a věčně zmrzlá půda v tundře roztála. Tato obleva mohla proniknout do zmrzlých zásob zemních plynů, nacházejících se okolo polárních oceánů a na povrch oceánu se mohla prodrat v ohromných bublinách značná množství metanu. Tato další dávka uhlíku do atmosféry způsobila další oteplování, které mohlo rozpustit ještě další zásoby metanu. Tento proces pokračoval dál, stále rychleji. Přírodní systémy, které normálně redukují hladiny oxidu uhličitého, nemohly fungovat a systém se nakonec spirálovitě vymknul kontrole, což představovalo největší karambol v historii života.“ Nedostatek kyslíku, následující po této globální erupci metanu, zanechal zvířata lapající po vzduchu a způsobil největší masové vyhynutí na zemi, jak nasvědčují nové výzkumy. Greg Retallack, expert na pravěké půdy z univerzity v Oregonu vyslovil stejné spekulace, že metanová „bublina“ měla takový rozměr, že způsobila masové vyhynutí suchozemských zvířat kvůli nedostatku kyslíku. Bob Berner z univerzity Yale vyčíslil, že kaskádovitý efekt tohoto typu na pralesy a korálové útesy mohl způsobit pokles hodnoty kyslíku v atmosféře z 35% na pouhých 12% v průběhu 20.000 let. Život se mohl zadusit rovněž i ve vodě, chudé na kyslík. Události, které se odehrály před 250 miliony lety se dnes stávají mimořídným objektem akademického zájmu, zvýšení teploty o 6 stupňů Celsia, které Benton považuje za spouštěcí mechanismus zmíněných událostí, je zhruba stejné zvýšení, jaké předpovídá IPCC pro Zemi na konci tohoto století. V knize Abrupt Climate Change (2002) napsal Richard B. Alley, že klima se může změnit velice rychle (například o 16 stupňů Celsia v průběhu jedné či dvou dekád), „když postupné změny na zemi celý systém posunou za určitou hranici, přesně tak, jako postupně se zvyšující tlak prstu na vypínač nakonec způsobí rozsvícení lampy...“ K polovině oteplení Severního Atlantiku od doby ledové, napsal Alley, došlo v jediném desetiletí. Teplotní rekord pro Grónsko podle Alleye připomíná v grafu spíše ohromný špičák, než postupný přechod z jedné epochy do druhé. Podle Alleye: „Modelové projekce globálního oteplování předpovídají globální prudkou změnu, zvýšenou variabilitu této změny a letní sucha v centrech mnoha kontinentů, včetně oblastí, považovaných za ´obilnice světa´. Takové změny mohou způsobit více záplav a suchých období.“ Kapitalistické průmyslové emise skleníkových plynů představují urychlovač takovéto změny. Od roku 2000 se zdá, že hydrologický cyklus se mění rychleji, než teploty. Teplejší vzduch v sobě drží více vlhkosti a zintenzivňuje dešťové srážky a někdy také sněhové. Teplejší vzduch také zvyšuje odpařování, což zároveň paradoxně umocňuje sucho. Za podmínek neustálého oteplování dříve vlhké oblasti podle všeho dostávají více dešťových srážek a suché oblasti naopak méně a stávají se obětí stále trvalejšího sucha. Na mnoha místech se počasím na denním pořádku stává sucho nebo průtrž mračen. Atmosférická vlhkost se zvyšuje rychleji, než teplota; nad USA a Evropou se v letech 1980-2000 zvýšila z 10 na 20%. „To představuje důvod, proč dopad globálního oteplování je viditelný ponejvíce v mohutných bouřích a záplavách, jakých jsme byli svědky v Evropě“, řekl v rozhovoru pro Financial Times Kevin Trenbeth, vědec v Národního centra pro výzkum atmosféry (NCAR). Jakoby chtělo léto roku 2002 přesně potvrdit klimatické modely, zvláště v oblasti náhlých změn. Prudké deště zaplavily Evropu a Asii, vtrhly do měst a vesnic a zabily více než 2000 lidí, zatímco sucho a teplo postihlo západní i východní oblasti USA. Klimatičtí skeptici tvrdili, že počasí je vždy proměnlivé, ale další pozorovatelé poznamenali, že extrémy se zdají být častější, než dříve. O rok později po epizodických záplavách z léta 2002 Evropa zažila jedny z nejvyšších a nejdéle trvajících teplot v historických záznamech, což podle různých odhadů způsobilo něco mezi 19.-35.000 netypických úmrtí. Ve východním Německu oblasti jedněch z nejintenzivnějších záplav z roku 2002, padlo suchu za oběť až 80% ploch osetých obilninami. „V teplejším klimatu se zvyšují šance na to, že se vám dostane velice málo nebo naopak velmi nadměrně“, řekl Dr. John M. Wallace, profesor atmosférických věd na univerzitě ve Washingtonu. Vládní vědci měřili v minulém století nárůst náhlých bouří ve formě průtrží. „Za posledních padesát let“, řekl Wallace, „zimní srážky v Sierra Nevada stále více padaly ve formě deště, což zvyšovalo riziko záplav, namísto sněhu, který na jaře zásobuje farmáře během oblevy“. Zpráva Světové vodohospodářské rady (WWC) zkompilovala statistiky, ukazující, že od roku 1971 do 1995 záplavy zasáhly celosvětově více než 1.5 miliardy lidí, neboli 100 milionů lidí ročně. Bylo zabito odhadem 318.000 lidí a 18 milionů lidí zbaveno domovů. Ekonomické náklady těchto katastrof v 90. letech minulého století vzrostly na zhruba 300 miliard dolarů ve srovnání s 35 miliardami dolarů v 60. letech. „Globální oteplování způsobuje změny ve vzorcích počasí, jak se stále více lidí stěhuje do ohrožených oblastí, což zvyšuje škody spojené s jednotlivými katastrofami“, řekl William Cosgrove, viceprezident WWC. Vědci, citovaní ve zprávě WWC, očekávají že v některých oblastech klimatické změny v 21. století povedou ke kratším a intenzivnějším obdobím dešťů a v dalších k intenzivnějšímu suchu, což ohrozí úrodu určitých plodin a určité živočišné druhy a způsobí snížení globální produkce potravin. Příkladů narůstajících extrémů je spousta. Listopad a prosinec 2002 a leden 2003 byly nejsuššími měsíci v historických záznamech MinneapolisSt.Paul. Od června do října 2003 pak následovaly nejvyšší srážky za posledních 100 let. V prosinci 2002 Omaha zaznamenala první měsíc s nulovými srážkami. V březnu 2003 coloradský Denver po rekordním suchu v létě 2002 zaznamenal 75 centimetrů nového sněhu během jedné jediné sněhové bouře. Některé vysušené oblasti ve Front Range ve stejné bouři zaznamenaly až 4,5 metru nového sněhu ze stejné bouře. Po této bouři se ale sucho navrátilo. V létě 2002 asi polovina USA trpěla vážným suchem. Sucho bylo občas protkáno přívalovými dešti. Například 13. září 2002 byl Denver zasažen záplavami z rychle se pohybujících bouří, které způsobily zaplavení velkých částí města. Podobné události se odehrály jižně od Salt Lake City. O deset dní později bouřkové mraky způsobily další záplavy v suchem zasažené Atlantě. Dne 10. září 2002 v departmentech Gard, Herault a Vaucluse ve Francii spadl ekvivalent šestiměsíčních srážek za pouhých několik málo hodin, což způsobilo utonutí více než 20 lidí. Ve vesnici Sommiers poblíž Nimes kdysi klidný potůček explodoval do 300 metrů širokého toku a odřízl veškerou dopravu. Na předměstí Chicaga v noci na 12. srpna 2002 spadlo asi 25 centimetrů srážek během léta, kdy se odehrály katastrofální záplavy v Praze a Drážďanech, stejně jako v částech jižní Číny. Podobný vzorec se odehrál v Číně - některé oblasti byly zaplaveny, zatímco ostatní zůstaly suché. Drsné letní záplavy v Evropě v létě 2002 mohou být indikátorem objevujícího se vzorce událostí podle Jense H. a Ole B. Christensenových, kteří modelovali srážkové předpovědi pro Evropu za podmínek takového typu, který by mohl převládal od roku 2070 do roku 2100. „Naše výsledky“, napsali v časopisu Nature, „poukazují na to, že epizodické katastrofální záplavy by se mohly stát častější navzdory obecnému trendu k sušším létům“. Tento trend směrem k suchu nebo naopak záplavám narušuje hydrologický cyklus. Oteplování atmosféry v ní zachytí více dokončení na příští straně SVOBODNÁ PRÁCE DISKUSE 7 Diskuse o českém anarchismu Jednota? Ano - ale jde o to jaká První, co zaujme na článku "Rok 2004: nejvyšší čas na dospělost českého anarchismu" (Svobodná práce 31) je ageismus, naneštěstí nejen v titulku. Jestliže ale někdo v hnutí, které je v naprosté většině tvořeno z mladých lidí, dává najevo "mládežnickým skupinám", že hlavní hodnotou je "dospělost" v situaci, kdy je jedním z relativního mála těch, kteří už mezi mladé lidi nepatří, není na místě obava z ageistické hierarchie, z nadřazeného přístupu jedněch lidí (navíc menšiny) k druhým? Článek prosazuje integraci českého anarchismu - tedy jeho spojení do jedné organizace. Toto téma bylo několikrát diskutováno a narazilo na podstatnou otázku - na jakém politickém základě by se měl český anarchismus spojit? Tomu je kupodivu věnována naprosto okrajová pozornost. Většinu poměrně rozsáhlého článku věnuje Jindřich Lacina urážení svých oponentů. Většinu z něj přitom převzal z jejich vlastní sebekritiky. Autor byl přítomen několika diskusím o stavu českého anarchismu. V nich bylo konstatováno přesně to, co se píše diskutované úvaze - totiž že český anarchismus má problém nerovného rozdělení práce a z toho plynoucího nerovného podílu na určování politiky. To autor použil proti těm, kteří nesouhlasí s jeho projektem- ti prý ovládají a využívají "své" skupiny a integrací anarchistického hnutí by přišli o své výsadní postavení. Za situace, kdy právě lidé, které napadá, na daný problém soustavně upozorňují a snaží se ho řešit, to je pěkná manipulace. Autor navíc zapomíná na to, že sám patří mezi "aktivistické supermany" a má ve "své" organizaci značný vliv na formování politiky, nehledě na to, že už počtem a tématy svých článků v jejích médiích je bezkonkurenčně jejím hlavním mluvčím. Kdyby chtěl někdo zkonstruovat podobně zlovolný výklad jako on, napsal by, že autor prosazuje integraci proto, aby rozšířil prostor svého vlivu. Autor rovněž atakuje lidi, kteří by chtěli pracovat v akademické, mediální a nevládní sféře - prý si chtějí na anarchismu pouze vybudovat kariéru a pak jej opustit. To se mnohdy stalo (tak, jako anarchismus opustilo mnoho lidí z jiných povolání). Tato povolání mají své velké limity, nevím ale, proč by měla být horší než jiná. Pokud si lidé, kteří pracují v médiích, na akademické půdě nebo v nevládkách udrží své názory, mohou domnívám se hnutí a šíření anarchistických myšlenek pomoct. Nebo snad autor chce vnášet do anarchismu to nejplytčejší antiintelektuálství, na jehož základě rozděloval neprivilegované minulý režim (který pracujícím vykládal o studen- Globální oteplování... dokončení z předchozí strany vodních par, které poskytnou "další potenciál pro prudké uvolnění tepla během vytváření systémů nízkého tlaku, a tak zřejmě posílí tyto systémy a umožní větší objem vody ve srážkách“, napsali. Každoroční průměrné odhady srážek nad USA rostou každou dekádu o 2-5% podle atmosférických vědců Kena Trenbertha a jeho kolegů (v materiálu z Bulletin of the Americal Meterological Society) a "většina nárůstu se vztahovala k teplotám a také ke schopnosti atmosféry zadržovat vlhkost... Existují jasné důkazy, že v USA došlo ke změně srážkových úhrnů... s vyhlídkou na to, že dojde k méně častým, ale intenzivním srážkám nebo sněhovým bouřím". Jednotlivé bouře mohou být dále zesíleny náhlými uvolněními tepla, což během jednotlivých bouří dále zvyšuje objem vlhkosti. Obecně řečeno vyšší teploty posilují odpařování a když je dostupná voda, pak může docházet teprve k nějakému kompenzačnímu ochlazování. Narůstající odpařování rovněž zesiluje sucha, což vede ke „zvýšenému riziku teplotních vln a lesních požárů, protože jakmile dojde k vyčerpání půdní vlhkosti, pak se veškeré oteplování převede do zvyšování teplot a odumírání rostlin“. V horských oblastech, napsal Trenberth, „zimní příděly sněhu vytvářejí životně důležité zdroje, nejen pro lyžaře, ale také pro zdroje čerstvé vody na jaře a v létě, jak se sníh postupně rozpouští. Oteplování ale Emilio Lopez Arango Myslím, že tato reakce může sloužit jako ilustrativní příklad, proč je dosud těžké v českém anarchistickém hnutí uplatnit integrativní snahy. Reakce je totiž zatížena množstvím nepochopení. Tak předně: dospělost není spojována primárně s věkem, ale se skutečnou dospělostí - vyspělostí a životním zakotvením. Řečnické cvičení následující po tomto úvodním nepochopení, tedy míjí svůj cíl. Pak přichází na řadu již jen téměř osobní narážky: ano, do SP píši často, ale jak si mohl pan Slačálek všimnout, pak značnou část mých příspěvků tvoří překlady, a to začasté od lidí, kteří se nehlásí k anarchismu, ale disponují velice zajímavými poznatky a názory. Podstatou mých poznámek o lidech, kteří anarchismus opustili s výhledem na kariéru v oblasti akademických kruhů, médií a nevládních organizací - není v žádném případě jejich apriorní odsuzování, jak je mi podsouváno. Problém nastává, když tito lidé začnou lidově řečeno „kopat za jiné mužstvo“. Ukázkovým příkladem je bývalý redaktor svého času kvalitního anarchistického časopisu Autonomie, dnes zpravodajský redak- tor ČT1, který proslul mj. demagogickými a naprosto prorežimními vstupy v době protestů proti kongresu MMF a Světové Banky v září 2000. Vyzývám pana Slačálka, aby jmenoval alespoň jednoho člověka, který hnutí opustil takovým způsobem a skutečně přispěl k rozšiřování anarchistických myšlenek ve svém novém profesním prostředí. O nikom takovém nevím. Autorovy poznámky o trajektorii Antifašistické Akce (AFA) jsou rovněž mylné. AFA byla „otevřena všem anarchistům a anarchistkám“ naprosto bez jakýchkoli kritérií po drtivou většinu své existence a i dnes stále je ve smyslu solidarity, spolupráce a akčního spojování sil. Problémem byla skutečnost, že toto otevření a spoléhání se na „živelnou“ formu fungování AFA mělo následek např. v neexistenci skutečných rovnostářských vnitřních rozhodovacích struktur, chaos v organizaci a postupný rozklad society, která stála a padala s obětavou aktivitou několika jednotlivců a jen velice těžce se probojovávala kupředu, protože fungovala de facto pouze „samospádem“. V tomto období, kdy byla AFA otevřena principiálně naprosto všem, s ní pokud vím, pan Slačálek nespolupracoval téměř v ničem a na její činnost se až na jednu-dvě výjimky za celá ta léta vůbec nepodílel. Skutečnost, že se sami členové a členky AFA rozhodli připojit se jako pracovní skupina k Federaci anarchistických skupin, pak není možné používat v žádném případě jako výčitku vůči FAS. Bylo to rozhodnutí samotných členů a členek AFA, učiněné po zhodnocení 6 let existence, zatížené mnoha zásadními problémy. Ohledně názorů a principů, na kterých se může český anarchismus sjednotit - zde nám pan Slačálek předkládá obvyklou smutnou a beznadějnou liberální břečku: jeho vlastními slovy každý pokládá za to nejlepší pouze to vlastní (=žádná diskuse není ve skutečnosti možná), není možné nijak hodnotit názory, které jsou si podle něj všechny naprosto rovny, bez ohledu na obsah. Pan Slačálek tak nenastírá vizi sjednocení na základě diskuse a nalezení toho nejlepšího, co máme k dispozici, ale vizi pouhého mechanického sjednocení všech osob se všemi jejich autentickými, nebo nesmyslnými, revolučními, nebo reformistickými názory. Takových „sjednocení“ v historii proběhlo mnoho a všechna skončila krachem při první zkoušce a nutnosti pro něco se konkrétně rozhodnout. Liberální postoje tak postulují naprostou nedotknutelnost a nekritizovatelnost „osobních názorů“, které jsou svaté a musí být podle definice akceptovány stůj co stůj. Sjednotit se tak je opravdu nemožné. Jindřich Lacina né sociální hnutí se, nehledě na ekonomický faktor, inspiruje různými myšlenkovými principy, a proto se v něm zřetelně projevují a teoreticky formulují ty protiklady, které v myšlenkové sféře existují. My anarchisté jsme daleci toho, abychom se vyhýbali tomuto zásadnímu problému a musíme vnést svůj příspěvek do tohoto procesu vymezování se, který utváří skutečný charakter ekonomického boje. Napomáháme tímto hlubšímu štěpení pracující třídy ve srovnání s tím, jak je tomu nyní? Ano. Ale právě v této diferenciaci je záruka životaschopnosti hnutí. Ale ne hnutí disciplinovaných sil, armád - podřízených směrodatnému hlasu vůdců - lidského stáda, vnášejícího do boje jen svou pasivitu a slepý instinkt. My anarchisté musíme budovat nástroj akce, který nám umožní být hybnou silou vedoucí boj za vydobytí budoucnosti. Syndikalismus může pomoci vykonat toto poslání, ale jen za té podmínky, že bude inspirován anarchistickými myšlenkami. Je to projevem krajní nesnášenlivosti či dokonce diktátorských úmyslů? Rovnou ponechme stranou tvrzení, že se snažíme naši koncepci vnutit celému proletariátu, a proto se potřebujeme dovolávat disciplíny a musíme sestoupit do oblasti čistě ekonomických sporů. V našich návrzích není nic takového, co by se dotýkalo nezávislosti ostatních politických nebo ideových směrů, které působí na pracující. Říkali jsme a opakujeme, že nepovažujeme proletariát za třídu zcela podřízenou jejímu ekonomickému postavení a v důsledku si uvědomující své podřízené postavení jako třídy, se smyslem pro obranu svých práv. Dokonce i když se u části proletariátu vyskytne toto třídní uvědomění, slouží výhradně jako názorový element v boji s buržoazií za bezprostřední ekonomické požadavky, a přitom celá sociální problematika zůstává podřízena různým ideovým výkladům. Obecná nenávist vůči buržoazii a společné potřeby námezdně pracujících mohou v nějaký okamžik určovat tuto třídní jednotu. Jakmile se ale ocitnou na půdě sociální problematiky, vzápětí vzniknou rozpory a vzrůstá názorové vymezování se. Jak je možné v průběhu stávky usmířit ty, kdo trvají na nezbytnosti podřídit své požadavky usnesení rozhodčího soudu, a ty, kdo ze všech sil kladou odpor kompromisům a opírají své vítězství o přímou revoluční akci? A co v tom případě, když se pracující ocitnou před perspektivou vítězné revoluce? Jak dokážou zachovat svou třídní jednotu? Cožpak okamžitě nevyvstane problém ideologie určující střet mezi stoupenci různých teorií společenské přeměny? Organizace práce ponecháme-li stranou její bezprostřední cíle: ochranu mezd a boj proti kapitalistické reakci - je spojení politických a myšlenkových principů v jejich různých aspektech a četných projevech, které do sociálního boje vnášejí svou logiku a neodvratné rozpory. My anarchisté se nehodláme vyhýbat tomuto střetu názorů. Ano, chceme vybudovat vlastní prostředek vlivu na hnutí pracujících. Odborářskou tendenci, která se nám stane skutečným ztělesněním našich myšlenek a zbraní v boji nejen proti dnešnímu kapitalismu a státu, ale i proti potenciálním formám kapitalismu a státu: proti marxistické teorii a jejím různým autoritářským projevům - jak ve sféře politiky, která je orientovaná na volby, tak i v oblasti odborů. Nelze nás vinit z toho, že se nevyjadřujeme naprosto jasně o tom, co si myslíme o syndikalismu. Copak jsou soudruzi, kteří si myslí něco jiného? Svět je možné získat rozumem, nikoli pendrekem… přel. K. Rosák tech, co "studují za jejich peníze" a ve vystudovaných se snažil utvrdit kvazistředostavovský nadřazený postoj)? Způsob, jakým autor v tomto i v jiných textech mluví o studujících by tomu napovídal. Jestliže se takové rozdělování mohlo hodit husákovské byrokratické elitě, nechápu, v čem může pomoct českému anarchistickému hnutí. Organizace předpokládám není samoúčel a má prosazovat nějakou politiku. Autor zdá se vůbec nepočítá s politikou ostatních, s nimiž se údajně chce spojit: "Pokud se máme sjednotit, je to možné na pouze na základě maximálně pokročilého programu toho nejlepšího co máme, nikoli nejmenšího společného jmenovatele." Nepokládá každý za nejpokročilejší a nejlepší své názory (proto je také zastává)? Kdo posoudí "pokročilost" názoru? A co zastánci nepokročilých a horších názorů? Mají je odložit na oltář jednotné organizace? Nebo je zastávat jen v soukromí? Autor nesepsal ty nejlepší a nejpokročilejší názory, na jejichž základě by se měl český anarchismus sjednotit. Lze je najít jen v několika zmínkách v článku - jednak ve větě "anarchie je anarchistický komunismus" a jednak u "osvědčených organizačních zásad“ "rovnostářství, federalismus, teoretickou a taktickou jednotu a kolektivní odpovědnost". Nemám zde prostor pro polemiku s těmito názory, a tak mohu jen napsat, že do takové "jednotné anarchistické organizace" by nebyl připuštěn např. Bakunin (který nebyl způsobuje kratší sněhová období s výhledem na více dešťových než sněhových srážek, dřívějšímu tání sněhu, vyššímu odpařování a tání ledovců. Tyto faktory přispívají k zmenšení zásob sněhu. V létě 2002 v západních částech USA mimořádně nízká hladina sněhu a následná nízká úroveň vlhkosti v půdě podstatně přispěla k rozsáhlému suchu, kvůli důležitosti, jakou má recyklace v hydrologickém cyklu.“ Je to předzvěst budoucnosti? Kapitalistické pojišťovací korporace, které dělají byznys z předpovídání budoucnosti, se již na počasí bedlivě dívají - a mají strach. - Zpracováno podle článku: Bruce E. Johansen: Global Warming - Weapon of Mass Destruction, přístupném na internetové stránce www.znet.org. Autor je profesorem University of Nebraska z Omahy a napsal knihu „Global Warming Desk Reference“ (Greenwood Press, 2002) (JL) Syndikalismus a anarchismus Oproti materialistickému syndikalismu (požadujícímu vládu odborových svazů nebo pokoušejícímu se vytvořit v rámci staré společnosti ekonomickou strukturu společnosti nové) předkládáme myšlenku integrálního hnutí pracujících. Takové hnutí se musí zaobírat všemi filozofickými problémy zajímající mysl svobodného člověka a musí působit v ekonomické oblasti, která je bitevním polem v boji proletariátu. Odmítáme apolitickou hloupost obhájců ideologicky neutrálního syndikalismu. Proti industrialistické tendenci, která vidí smysl existence dělnických organizací v prostých ekonomických úkolech a jimi představovanému revolučnímu potenciálu (jakožto ztotožnění člověka s jím vykonávanou prací), stavíme tendenci anarchistickou. Tj. anarchistickou ideu chápající člověka jako nedílnou sociální bytost, jejíž jednání a myšlenky jsou soustředěny na dosažení jediné absolutní vymoženosti: integrálního osvobození nejen proletariátu, ale i celého lidstva. To je naše jasné a pevně dané stanovisko. My anarchisté se domníváme, že hnutí pracujících, jakožto široké pole revoluční činnosti, musí odrážet námi hájené ideje a pozice. Proto chápeme teorii ideové neutrality hnutí pra- cujících jako popírání osobnosti celistvé bytosti, která uvažuje a určuje své vlastní ekonomické podmínky existence. Co může být nelogičtější a iracionálnější, než se snažit ve sdruženích pracujících vyhnout názorovým střetům. Neutralita je fikce a popření reality. Člověk je posuzován podle svých vlastních myšlenek, a nikoli z doslechu a nezaručených zpráv. Jestliže anarchisté nechtějí zapírat své vlastní skutky, musí své myšlenky šířit všemi směry a musí je hájit ve všech oblastech, kde působí. Že ne všichni pracující porozumí našim myšlenkám? Věnujme se podrobněji tomuto zásadnímu problému: Kdo je skutečně o ideálu přesvědčen a kdo mu přímo věří? Aby mohlo být vybudováno odborové hnutí odpovídající našim myšlenkám - anarchistický syndikalismus - není nutné pracujícím vštěpovat myšlenky, kterým nerozumí, a vůči nimž pociťují běžné předsudky. Problém spočívá jinde. Na rozdíl od marxistické koncepce o tom, že pracující třída na základě svých ekonomických zájmů představuje sama o sobě stejnorodý a celistvý sociální organismus, se domníváme, že proletariát - jako revoluční síla - je tím, co sám o sobě představuje po stránce myšlenkové a etické. Součas- komunistou), ani Malatesta, Rocker, Berneri a další, kteří polemizovali s některými z těchto organizačních zásad. Autor polemizuje s tvrzením, že FAS chce kolonizovat hnutí. Nicméně, pokud by ho chtěla skutečně spojovat, myslím, že by postupovala jinak. Nepřipojila by k sobě AFA, ale snažila by se ji otevřít všem anarchistům a anarchistkám. Její členové by nereagovali na návrh společných mimoorganizačních anarchistických novin s takovou popuzeností a agresí, jakou předvedl v neveřejné diskusi na toto téma autor článku a zapojili by se do něj (což neudělali). A konečně, FAS by více informovala o jiných aktivitách než jsou jejich a spřízněné. Marně bych ale v médiích FAS (s výjimkou poslední Akce) hledal informace o časopisu Akontra (ač ten pravidelně recenzuje publikace FAS a dal jí prostor k prezentaci její politiky), nebo jen zmínku o Malatestově Polemice se syndikalismem vydané AKA. Jednota českého anarchismu? Ano! Ale jen za předpokladu, že bude respektovat různost uvnitř anarchistického hnutí a nebude snahou pod záminkou jednoty vnutit ostatním svůj názor. A také bude-li založena na politické diskusi, ne na osobních útocích na oponenty. Prvním krokem k ní může být spolupráce, vytváření společných struktur a diskuse, v níž půjde o to vzájemně se chápat a ne urážet. Ondřej Slačálek Odpověď redaktora SP: SVOBODNÁ PRÁCE 2/2004 8 Samospráva, ekologie a industrialismus Michal N. Magid Problém podstatných společenských změn je těsně spjatý s existující sociální realitou. Není jednoduše možné vzít a vybudovat vysněný svět a potom lidem říci, že si musí uspořádat svůj svět podle něj. Již jsem psal o nebezpečí, které číhá na sociální hnutí v tom případě, kdy se pokusí zničit industrialismus zvenčí. Problém spočívá právě v tom, že industrialismus je možné zničit jen zevnitř (vždyť všichni žijeme v industriální společnosti). Tj. tehdy, když se samotní lidé zapojení do průmyslových procesů začnou sebeorganizovat v boji za změny životních a pracovních podmínek, a navíc se sami také pokusí tyto podmínky změnit. Zajisté, luddisté měli v Anglii počátkem XIX. století jiné podmínky. Měli vlastní ekonomický systém, mimochodem mnohem starší než industrialismus, který jim plně vyhovoval. Proto mohli bez problémů ničit fabriky. Avšak ani zde nebylo hnutí čímsi absolutně vnějším. Určitá část luddistů nesporně sama pracovala v těchto továrnách. Možná, že i dnes může v některých oblastech Indie, Číny nebo Afriky vzniknout podobná situace. Něco jiného jsou ale průmyslově rozvinuté regiony, které podobné tradice a formy výroby ztratily velmi dávno. V této souvislosti získává ohromný význam například boj za krátkou pracovní dobu (v případě FORA to byl 5.hodinový pracovní den), aby bylo možné získat potřebný čas na relaxaci a samostatnou činnost. Právě takové bylo stanovisko argentinských a japonských anarchistických pracujících v ranně industriálním období první poloviny XX. století (FORA - Argentinská regionální federace pracujících a Všejaponská anarchistická federace odborových svazů zkráceně Zenkoku Jiren). Domnívali se, že proletariát je povolán čelit industriálním strukturám velkovýroby, které jsou ekonomickým státem. Zničit je společně se státem a kapitalismem a nahradit federací svobodných a ve značné míře soběstačných komun, opírajících se nikoli o dělbu práce, ale o její integraci. „Pod ekonomickým státem,“ psal jeden z hlavních teoretiků FORA Emilio Lopez Arango, „rozumíme souhrn organizací zastoupených kapitalistickým režimem, které se udržují dokonce i po změně právního systému a přečkávají všechny politické revoluce. Chceme tím říci, že je možné zničit celou sociální organizaci, odstranit historický stát, vyvlastnit buržoazii a zlikvidovat soukromé vykořisťování, ale tyto změny nebudou nutně znamenat úplný pád kapitalismu. Rusko je pro nás příkladem přečkávání kapitalistické organizace po porážce buržoazie. Ekonomický stát, zachovaný bolševiky (tj. velkoprůmysl a centralizovaný aparát řízení industriálních komplexů), umožnil návrat ke kapitalismu.“ Další argentinský anarchista, aktivista FORA (toto anarchokomunistické odborové sdružení čítalo - společně s k němu přidruženými nezávislými odborovými svazy - zhruba 200 tisíc lidí a bylo na počátku století největším sdružením pracujících v Argentině), Diego Abad de Santillan řekl: „Nejen politický fašismus, ale i kapitalistický industrialismus, je nejnebezpečnější formou tyranie. Jestliže bude zachován původní kapitalistický aparát, v našich rukou se nikdy nestane nástrojem k osvobození člověka. Tento gigantický mechanismus ho bude utlačovat, stejně jako předtím. Ekonomická krize je vyvolána ohromným rozvojem strojů a racionalizace. Neomezuje se jen na městský průmysl, ale rozšiřuje se i na zemědělství. Je to univerzální krize, která může být řešena pouze sociální revolucí.“ Santillan také prohlásil: „Industrializace není nezbytná. Tisíciletí žili lidé bez ní. Životní štěstí a blahobyt lidí nezávisí na industrializaci.“ Podle slov dalšího argentinského anarchisty Ismaela Martího: „Není třeba myslet výhradně na výrobu, ale více na samotné lidi. Nikoli člověk existuje pro společnost, ale společnost pro lidi.“ Vyzýval k návratu k prostotě přírody, k zemědělství, ke komuně: „Pouze dodržováním těchto principů je možné překonat tržní výrobu a přejít k systému svobodné distribuce.“ (IV. světový kongres Mezinárodní asociace pracujících, Madrid 16.-21.června 1931, zápis vyšel v Berlíně, 1931, str. 14-15, 17, 18.) Hlavní teoretik japonského anarchokomunistického hnutí pracujících Hatta Shúzó psal, že dokonce i při vyvlastnění buržoazie budou mít - ve společnosti založené na dělbě práce ti, kdo se podílejí na životně důležité výrobě, více moci nad mechanismem koordinace, než ti, kdo se podílejí na jiných druzích výroby. Proto se udrží reálné nebezpečí vzniku tříd. Hatta zvláště rozpracovával otázku, jak může anarchokomunistická společ- nost překonat dělbu práce. Jeho vize anarchistického komunismu se v podstatě pojila s rozkvětem nevelkých společenstev (komun), z nichž každé bude mít vysoký stupeň soběstačnosti díky organizaci střídání zemědělské a (v nevelké míře) průmyslové činnosti. Charakteristické je, že Hattovy teoretické práce vyjadřující tyto myšlenky, nalézaly ohlas mezi mnoha dělníky, a dokonce i mezi těmi, kteří si na život v průmyslových a městských oblastech přivykli. „Například jeden z tokijských dělníků, tiskařů, napsal článek ‚Opustíme města', publikovaný v novinách Zenkoku Jiren Jiyú Rengó (Svobodná federace) v prosinci r. 1926. Psalo se v něm, že se dělníci nemají snažit vzít města z rukou kapitalistů a rozvíjet je ve vlastním zájmu. Musí povstat proti vlastníkům a odnést své průmyslové schopnosti na venkov, aby tímto způsobem obohatili venkovský život a dosáhli jednoty se svými rolnickými bratry a sestrami.“ (J.Crump, Anarchistické hnutí v Japonsku, Londýn, 1996 - vyšlo ve Svobodné práci 15, el. verze ve Stahovací sekci fsa.anarchismus.org). V Evropě se obdobné ideje (i když v méně radikální podobě) rozšířily mezi částí dělníků a nových proletářských vrstev teprve na počátku 60. let. Jak napsal André Gorz v díle „Kritika dělby práce“, bylo to pochopení vůle k moci, skrznaskrz prostupující jak existencí strojů a zařízení, tak i organizací výroby s jeho materializovanou dělbou práce. Na straně jedné kapitál, jeho představitelé a správci, a na druhé, vykonavatelé zaměstnaní ve výrobním procesu. Sama tovární technologie vnucuje určitou jistou, pevně stanovenou technickou dělbu práce, která vyžaduje podřízenost, hierarchii a tyranii. Industriální tyranie odcizuje výrobce, zbavuje ho možnosti kontroly výrobního procesu jako celku a - nejšířeji řečeno - sociální existence. Navíc vytváří privilegovaný správní aparát, který se v konečném důsledku rovná opět další vládnoucí třídě ve společnosti. Proto jsou tedy výrobní síly, rozvinuté kapitalismem, natolik prostoupené jeho racionálností, že nemohou fungovat ve shodě s racionálností socialistickou. Do té doby, dokud se nezmění materiální základna kapitalismu (výrobní nástroje, technika a technologie), nebude kolektivní přisvojení si všech továren dohromady ničím Federace anarchistických skupin Kdo jsme a co chceme? SPOLUPRÁCE A SOLIDARITA Federace anarchistických skupin (FAS) vznikla z potřeb anarchistického hnutí prosazovat koordinovaně své zájmy, posílit solidaritu a vzájemnou pomoc a posunout naše snahy na vyšší úroveň. Naším konečným cílem, který spojuje naše skupiny je odstranění společenské hierarchie, zejména státu a kapitalismu a její nahrazení beztřídní federativní anarchokomunistickou společností. Podporujeme všechny rovnostářské snahy lidí vzít si zpět svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, propouštění a flexibilizaci, útlaku žen, ničení životního prostředí apod. Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založeny na třídním rozdělení společnosti. Vystupujeme i proti dalším nerovnostem ve společnosti, genderovým, kulturním apod. PŘÍMÁ AKCE Naše aktivity jsou založeny na přímé akci, tj. samosprávné aktivitě zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o moc na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali žádat zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se oklamat autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů. Naše skupiny spojuje společný pohled na definitivní nutnost odstranění společenské hierarchie a nutnost důrazné obrany našich práv a zájmů tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje. Pro sociální sebeobranu a prosazování našeho ekonomického programu jsme vytvořili ODBOROV=Y SVAZ ROVNOST, naši sebeobraně a zvláště boji proti ultrapravici se věnuje ANTIFAŠISTICKÁ AKCE, pro sebevzdělávání a osvětu pracuje ANARCHISTICKÁ KNIHOVNA, pro výměnu informací fungují anarchistické noviny SVOBODNÁ PRÁCE a naše INTERNETOVÉ STRÁNKY a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie apod.), propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci. Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu, který s námi zachází pouze jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možné dosáhnout izolovaně, spojit své síly je poznanou nutností. INTERNACIONALISMUS Proto se spojujeme i celosvětově, v rámci tradiční Mezinárodní asociace pracujících, která již od roku 1922 spojuje anarchistické a anarchosyndikalistické skupiny a federace z celého světa. Protesty proti 60. výročí MMF Přibližně 4.000 lidí se 25. dubna shromáždily ve Washingtonu, aby protestovaly proti oficiálním oslavám 60. výročí založení Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Shromáždění prošli městem a nakonec se zastavili před sídlem obou institucí globáního kapitalimu, stráženým stovkami příslušníků policejních jednotek. Požadovali okamžité odepsání dluhu zemí III. světa a „globální spravedlnost, ne globální kapitalismus“. „Představitelé MMF se scházejí za překážkami z ostatného plotu, za zavřenými dvěřmi“, ale lidé dobře vědí, jak viditelná a škodlivá jsou jejich rozhodnutí, řekl novinářům jeden z organizátorů protestů B. Weissman. Pochodu Washingtonem se zúčastnily také stovky demonstrantů z Kanady a zemí Latinské Ameriky. Demonstranté se zastavili také před sídly několika klíčových globálních korporací, jako například Bechtel a Halliburton, které získaly klíčové kontrakty na „obnovu“ Iráku. jiným, než obzvlášť abstraktním aktem právní změny formy vlastnictví. Změny, která samozřejmě nedokáže odstranit útlak a podřízené postavení pracujících. Současná podoba úředních orgánů výroby a směny hodnot nikdy neustoupí ani kontrole ani přivlastnění výrobci, kteří budou sdruženi do skutečných výrobních a územních komun. Gorz však přesto přiznává možnost neúplné socializace současného průmyslu v procesu radikální společenské transformace. Například K.H. Rott chápe pod novou subjektivitou proletariátu, která se rozšířila mezi řadou pracujících koncem 60. a počátkem 70. let, úsilí o vyhýbání se podmínkám tovární tyranie, více svobody v disponování s vlastním pracovním a volným časem, osvobození se od útisku produktivismu (tj. podřízení života cílům a zájmům výroby, námezdní práce). V zásadě za tím stálo jisté vystřídání hodnot. Přeorientování životních cílů z odborné, námezdní a odcizené práce pro dosažení cizích cílů (státu, firmy, továrny), oplátkou za růst osobní spotřeby, na snahu o svobodnou a tvůrčí seberealizaci. Pracující, účastnící se v 70. letech hnutí Výborů základny (Comitteto di Base) v továrně Fiat, požadovali zkrácení pracovní doby, zavádění pružného harmonogramu (podle vlastních potřeb), atd… Kritický vztah k námezdní - a v širších souvislostech odcizené práci (tj. k námezdní práci jako nezbytnosti podmiňující přežití), a s tím související ničení pracovní morálky a produktivismu nelze zaměňovat s vulgarizovanými formami boje proti práci, které se rozšířily ve značné části autonomní a (zvláště) kontrakulturní scény (nicnedělání, odmítnutí konstruktivní činnosti, život na almužnách, sociální parazitizmus)! Ideologové kapitalismu s chutí využívají tyto nálady k diskreditaci antiproduktivismu, šíření kázeňských opatření tovární tyranie, krácení systému podpor sociálních, v nezaměstnanosti a v pracovní neschopnosti, atd. Překlad Karel Rosák Naše kontakty: internetové stránky: http://fsa.anarchismus.org http://afa-cz.antifa.net pošta: BOX 5, 15006 Praha 56, telefon: 604 773 440 Antifašistická Akce: [email protected] [email protected] - [email protected] [email protected] Časopis Akce: [email protected] OS Rovnost: [email protected] Anarchistická knihovna: [email protected] Černý kříž: [email protected] Svobodná Práce: [email protected] Mezinárodní sekretariát: [email protected] Místní skupiny: [email protected] - [email protected] [email protected] [email protected] Čtenářské konto / předplatné Na adresu pro listovní zásilky můžete složenkou zaslat částku od 100,- Kč výše. Postupně vám budeme zasílat nová čísla SP (cena + poštovné) až do vyčerpání částky, o čemž budeme včas informovat.
