Dopis do Sard

Zj 3,1-6
„Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd:
"Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na
vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal
a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou
hodinu na tebe přijdu.Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se
mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.
Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu
před svým Otcem a před jeho anděly.
Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."
Jak slyšíme, na adresu sboru v Sardách nezazní z Kristových úst jediné slovo chvály. Kupodivu, protože lidé
tento sbor vnímají jako dokonalý. Je to sbor, který „má jméno“, čteme, tedy tu nejlepší pověst. Můžeme si domyslet, že pro svůj bohatý náboženský provoz a shromáždění hojně navštěvovaná, takže vzbuzuje obdiv a možná
až závist sousedních menších a na počet akcí chudších sborů. Všichni toužíme žít ve sboru jako je ten sardský,
ve sboru s mnoha členy a bohatým náboženským programem. Tak vypadá v našich očích živý sbor, sbor
s budoucností!
V našich očích tak vypadá dokonalý sbor. Kristus tento navenek tak úžasně působící sbor vidí v docela jiném světle. „Vypadáte jako živá církev“, řekne sardským, ale dodá, „jste však už téměř mrtví.“ Vida, všichni
k nim v obdivu vzhlížejí, snad jim i závidí, a ono přitom není co!? Nad tím Kristovým hodnocením sboru
v Sardách si můžeme znovu uvědomit, jak snadno se my lidé dáme obalamutit vnějším zdáním. A že ne vše, co
vypadá jako živé, opravdu živé je. To, že někde něco dokonale běží, ještě nic nevypovídá o obsahu toho dění.
Sbor v Sardách působí úctyhodným dojmem, to Kristus uznává. Bohužel také rozpoznává, že to, co tento
sbor dělá, je už jen vyčichlá tradice. Sice pevně držená, ale bez života, bez nadšení. Sbor prostě jede ve vyjetých
kolejích, jeho shromáždění jsou rutinní záležitostí. Lidé tam přicházejí, protože tak činili vždycky. Protože se
sluší a patří jít v neděli do kostela? Nebo proto, že je třeba si udělat čárku v Boží docházce? Splnit si povinnost
víry? Z různých důvodů, jak víme, chodí lidé do kostela. Otázka je, s čím odtamtud odcházejí? S tím, s čím tam
přišli? To je u shromáždění kolem Krista dost smutný závěr.
Zdá se, že u sardských ale tomu tak je. Že usnuli na vavřínech, že život jejich sboru je sice krásná, ale dávno
už jen prázdná skořápka. Ano, kdysi byli zapálení a nadšení, Kristovým slovem žili, dýchali!, dozvídáme se.
Nasávali ho do sebe plnými doušky. Bylo to něco nového, úchvatného, co jejich život obohacovalo! Doba
nadšení z Kristova slova je ale už dávno pryč. Pravda, i teď mezi nimi Kristovo slovo zní, ale nachází jen hluché
uši a zavřená srdce. Čemu taky naslouchat, že? Vždyť to, co tu zní, už dávno známe. Kristova slova můžeme
citovat zpaměti, bibli máme přečtenou několikrát, kázání jsme slyšeli nespočet!? Snadno, přesnadno člověk
upadne do stereotypu víry, do sebevědomého, ale zároveň laciného „to přece už dávno vím a znám“. Lehce pak
člověk své naslouchání vypne.
Není pochyb, že navenek všichni ti přítomní v sardském sboru působí impozantním dojmem. Lavice zaplněné do posledního místa, mohutný zpěv, jistě i vysoká sbírka. To všechno my lidé oceníme. Ne Kristus. Tohle
mu nestačí. Dívá se na něco jiného nežli my, slyšíme i dnes. Dívá se na stopu, kterou za sebou sbor zanechává,
na to, co z něj září do okolí. A tady sbor v Sardách nezískává žádné body.
„Shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem“, řekne Kristus jeho členům. Doslova: „Nenalezl
jsem tvé skutky naplněné před mým Bohem“. Neboli: tvé skutky jsou prázdné, nic nedáváš, ničím neobohacuješ,
k ničemu nezveš, ničím neprovokuješ. Jsi jako krásná stavba, kterou sice lidé v obdivu navštíví, ale pro jejich
život nic neznamená, je jedno, jestli tu je nebo není. Čili řečeno krátce: neplníš poslání, které ti Bůh svěřil, jsi tu
zbytečně. A to je u Kristova sboru tragické konstatování. Boží lid tu nemá být jen na parádu. Má být světlem
světa, požehnáním, nadějí, i tou provokací. Co se sborem, kterým tím není?!
My jsme v tomto ohledu rychle hotoví, co k ničemu není, vyhodíme, zlikvidujeme. Ještě že Kristus je jiný.
Jeho milosrdenství je obrovské, slyšíme i dnes. A díky za to, je to i naše naděje. Ač zjišťuje, že sardský sbor
neplní svěřené poslání, nezatracuje ho, neničí. Ale trpělivě napomíná, k němu mluví. Na znamení, že má pro něj
naději, že ještě není v jeho očích odepsán. Pravda, soudí ho. Ale jako ten, kdo nalomenou třtinu nedolomí a
doutnající knot neuhasí. Ale naopak se ho snaží znovu rozfoukat do plamene, který bude svítit a hřát, a tím bude
přitahovat všechny, kteří trpí chladem mezilidských vztahů či strachu a beznaděje.
Ano, Kristus soudí, ale znovu vidíme, že jeho soud je projevem lásky. Dokazuje, že mu není jedno, jak jeho
církev a jednotlivé sbory vypadají. Každý z nich má své místo, své poslání. A Kristus trvá na tom, aby ho každý
skutečně naplňoval. Proto burcuje svým slovem soudu – sbor v Sardách stejně jako nás. Nedovoluje nám usnout,
rezignovat. Volá nás k novému naslouchání, k novým činům, k nové bdělosti. „Vraťte se ke svým počátkům,
kdy jste všechno brali opravdově.“, volá sardské. „Vezměte mne vážně, čiňte pokání. Jestliže se neprobudíte,
překvapím vás jako zloděj spáče.“
Vypíchnutá je tady ta bdělost. Neustálá připravenost na Kristův příchod. Nestačí totiž jen naslouchat Božímu
slovu, je třeba ho žít u vědomí, že času je nakrátko. Že možná už zítra bude pozdě chtít něco udělat, protože
Kristus přijde a bude se ptát po výsledcích. Bojím se, že nejen sardským křesťanům, ale i nám ta duchovní bdělost chybí. Přiznejme si, že Kristův příchod je pro nás hudbou hodně vzdálené budoucnosti. V podstatě s ním
nepočítáme, zabydleli jsme se v tomto světě, po Kristově příchodu nijak zvlášť netoužíme. Samozřejmě že Kristus má v našem životě místo, i velmi důležité, ale spíš, řekla bych, jako opora a pomoc do našich problémů nežli
jako Pán, po jehož příchodu toužíme, jehož království vyhlížíme.
Jistě, v modlitbě Páně a možná i jindy, o ten Kristův příchod prosíme. Možná i o ten poslední, definitivní.
Rozhodně ale prosíváme o jeho příchod do našich shromáždění. Není to ale jen formální prosba? Jsme ale na něj
připraveni? Zatím třeba jen na něj? Víte, někdy si představuji, jaké by to bylo, kdyby se najednou otevřely dveře
a Kristus skutečně vstoupil a přišel třeba až sem, ke kazatelskému pultíku a ujal se slova. První otázka, která mě
vždycky trápila, je: poznala bych ho vůbec? Nevyhodila bych ho jako někoho, kdo zbytečně otravuje, věci komplikuje? Bourá mi vžité představy a názory, to, co jsem převzala od svých předků a na tom proto lpím? A druhá
otázka, která mě trápí stejně: možná tu už byl a já mu sluchu nedopřála. Protože mi boural zažité představy, kladl
nepříjemné otázky.
Z Písma víme, že přítomnost živého Krista je jako bomba, která rozmetává vše kolem. Čtěte evangelia a dozvíte se, že Kristus dovede klást hodně nepříjemné otázky, převrací zažitá schémata života, v nichž se člověk
cítil jistě a bezpečně. Proto ho farizeové neměli rádi, protože v jeho přítomnosti najednou nebylo nic jasné, člověk byl donucen si znovu klást ty nejzákladnější otázky života a víry, všechno bylo najednou vzhůru nohama.
My sem samozřejmě přicházíme Kristu naslouchat. Věrně naslouchat. Ale možná jako ti sardští křesťané:
naslouchat slovu dávno známému, které nebodá, neděsí, neklade žádné otázky, nenutí o ničem přemýšlet. Jen
uklidňuje, uspává. Umožňuje jet bez velké námahy v zajetých rituálech a zvycích víry celá léta beze změny.
Ano, navenek je taková věrnost přicházení působivá. Kristus ji ale v případě sardských hodnotí slovy: „Jsi mrtev.
Probuď se proto a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření!“
„Probuď se!“, zní dnes i mezi námi. A zní v tom: Zdaleka ještě není nic ztraceno. „I z duchovního hřbitova
může něco vzejít“, okomentoval Kristovu výzvu v dopise sardským prof. Mrázek. Ano, i mrtvé kosti mohou ožít,
ovšem jen tehdy, nebude-li stát nic v cestě vanutí Božímu duchu, Božímu větru, Boží vichřici. Duch a vítr je
totiž v biblických jazycích jedno a to samé slovo. Boží duch je vždycky vítr, který má za úkol doprovázet Boží
slovo. Aby rozněcoval už jen doutnající uhlíky víry, naděje a lásky; vyvětrával zatuchlinu našich shromáždění,
kácel kulisy zbožnosti, odfoukával a bořil vše vratké, nepevné.
Ano, velké věci se dějí tam, kde člověk otevře okna duše tomuto Božímu větru. Kde vane, je čerstvé prostředí. Boží Duch provětrává uspávající prostředí a vede k nové bdělosti, tolik ve víře potřebné. Jen bdělý člověk
totiž slyší. Jen bdělý člověk na slyšené reaguje. Jen bdělý člověk je připravený na setkání s Bohem, s lidmi, na
rozhovor, na otázky. Bdělého člověka proto nic nezaskočí. Ani přicházející Kristus. Bdělá víra o něm totiž ví.
Slyší jeho kroky. A otevírá mu už dopředu s radostí dveře dokořán. Neboť se na něj těší. Zná ho totiž, protože
s ním spolupracuje, a touží po něm.
Modlitba
Pane Ježíši, vždy znovu tě prosíme, abys mezi nás přicházel, dotýkal se našich srdcí. Prosíme, abys byl přítomen ve svém Duchu. Ale teď zaraženě přemýšlíme, jestli nakonec nezůstáváš stát před zavřenými dveřmi.
Jedna věc je srdečně zvát, druhá pak otevřít. S úzkostí teď přemýšlíme, že možná neslyšíme, jak ťukáš na naše
srdce. Jsme zabráni do svých věcí, myšlenek, do svých starostí či radostí, takže už nic jiného nevnímáme, neslyšíme. Pane, smiluj se nad námi a odpusť, jestli tě necháváme stát přede dveřmi svých srdcí.
Přiznáváme, že nejsme moc rádi rušeni; že máme rádi, když vše hladce běží ve vyjetých kolejích, když nemusíme měnit své zvyky. To nám, Pane, ale nedovoluješ. Přicházíš, abys nás měl k práci na sobě, rozmetáváš
naše myšlenkové systémy, máš nás k novým náhledům a postojům. Protože toužíš, aby i naše společenství plnilo
poslání, které jsi nám svěřil: být majákem v dobách temnoty a nejistoty, místem, ke bude znít tvé slovo, které
bude lidem pomáhat nacházet novou životní orientaci. Chceme tím, Pane, být, otevíráme ti srdce dokořán.
A prosíme: Přijď, Pane Ježíši. Vaň mezi námi svým Duchem. Znovu rozněcuj naši lásku, víru i naději. Abychom mohli žít tobě ke cti a slávě. Abychom mohli být skutečnými dětmi Božími. Za ty se považujeme, proto se
vždy znovu v plné důvěře obracíme k Bohu ve svých modlitbách jako ke svému Otci. Činíme tak i v tuto chvíli,
kdy voláme společně: Otče náš ...
Čtení: Ez 37,1-10