Design je velmi mocný nástroj

Design
je
velmi
mocný
nástroj
Uznávaná kritička a teoretička Alice Rawsthorn
mluví v exkluzivním rozhovoru pro Esprit LN o neobvyklých příborech,
pirátské vlajce a o tom, co všechno lze dnes považovat za design.
Text: vladan Šír Foto: Jan zátorský
Alice Rawsthorn, uznávaná kritička designu a autorka knihy Zdravím, světe.
P
ři setkání s Alice Rawsthorn,
jednou z nejrespektovanějších
odbornic na design na světě,
tak nějak počítáte s tím, že bude
dokonale upravená a oblečená. Protože
pochází z Velké Británie, nepřekvapí vás
tolik ani její slušné a uhlazené způsoby.
Ale když se s ní dáte do řeči, nemůžete
si nevšimnout jejího vytříbeného a přesného vyjadřování.
Zvlášť když se s ní bavíte na téma
firmy Apple. To Alice Rawsthorn zvolní
tempo své jinak svižné řeči a pečlivě váží, co řekne. Jako přispěvatelka deníku
New York Times ví, že každé její slovo
může mít v případě nejhodnotnější globální společnosti váhu milionů dolarů.
Ale počíná si při tom sebevědomě a neohroženě. Ostatně má trénink. Za svou
kariéru kritičky designu vystupovala
před světovými lídry a finančníky na jejich každoročním setkání ve švýcarském
Davosu a přednášet jezdí po celém světě.
Své postřehy píše do prestižních novin
a časopisů, podílela se na výběru laureátů slavných ocenění pro britské umělce
Turner Prize i architekty Stirling Prize.
A je autorkou kladně přijímané knihy o designu a jeho úloze v dnešní době,
nazvané Zdravím, světe, která loni vyšla
i česky. Koncem září mluvila o budoucnosti designu i na pražské UMPRUM
v rámci série přednášek pořádaných
sdružením Czechdesign.
Kdy jste naposledy chtěla něco
rozbít, protože to nefungovalo?
Panečku, to už se asi dlouho nestalo.
Ale vlastně nedávno jsem musela kvůli dědictví příbuzného, který bohužel
zemřel, vyplňovat hodně on-line právnických formulářů. Některé weby byly
neobyčejně dobře navržené, a tak byla
práce s nimi snadná i pro neprávníka,
jako jsem já. Jiné byly naopak naprosto
nesrozumitelné. Jeden z těch webů fungoval v některých ohledech velmi dobře, ale pak mi něco nešlo, takže jsem zavolala na jejich helpline, a oni mi řekli,
že je chyba v softwaru, ne ve mně. To
se mi ulevilo, ale bylo to asi naposledy,
kdy jsem kvůli nepovedenému designu
cítila frustraci. Webové stránky naštěstí
rozbít nejdou, i když jsem k tomu neměla daleko. Podle mě však představují
skvělý příklad, na kterém lze ukázat, co
je dobrý a špatný design. Často totiž obviňujeme sami sebe, že něco neumíme
používat, že něco nechápeme, a přitom
je to vina designérů.
čit klienty, aby příště tuhle oblast vzali
v potaz.
Ptám se proto, že v ideálním
případě bychom si designu vlastně
ani neměli všimnout. Je to tak?
To na designéry kladete hodně
velkou zodpovědnost, nemyslíte?
Já si naopak všimnu, když je něco opravdu dobře navržené. Ale máte pravdu, že
design vystoupí do popředí hlavně tehdy, když nefunguje. Existuje přitom tolik skvělých příkladů, kterých si vůbec
nevšimneme.
Jak tedy poznat dobrý design?
Většina lidí, a to se asi spíše týká žen než
mužů, svádí vinu na sebe, když něco nefunguje správně. Říkají si, že nejsou dostatečně technologicky zdatní, že při čtení manuálu něco opomněli. Ale když si
ho projdou znovu, ukáže se, že ten předmět byl jen špatně navržený. Mám za to,
že dobrý design, ostatně design všeobecně, má pro každého jiný význam, a navíc se v průběhu času změnilo i naše
povědomí o něm. Ale jsou tu dva nejzákladnější aspekty. Zaprvé musí efektivně plnit svou funkci. Tu lze přitom definovat velmi otevřeně, může se jednat
o duševní zkoumání nebo něco praktického jako třeba otevírání dveří. Ale tuhle
úlohu musí design plnit efektivně, jinak
je špatný. A zadruhé si myslím, že musí
být eticky zodpovědný a šetrný k přírodě.
Pokud bychom měli mít kvůli nějakému
aspektu používání určitého předmětu
pocit viny – dejme tomu máme úžasný
telefon, kterému ale chybí zodpovědný
a dostupný způsob recyklace –, pak bych
řekla, že se jedná o špatný design.
Proč je tenhle etický a ekologický
aspekt součástí celého designu
předmětu?
Protože je zodpovědností designérů zajistit, aby všechno, co dělají, bylo eticky
v pořádku a šetrné k přírodě. Je to pro
ně jistě velmi těžké, zvlášť když pracují
v korporátním a komerčním kontextu,
protože agendu v tomto případě určují
jejich klienti a oni mají jen omezenou
možnost ji měnit. Ale mají přeci na výběr, zda vůbec zakázku přijmou, a i kdyby měli opravdu hodně hluboko do kapsy a zakázku museli chtě nechtě vzít,
měli by podle mě přijít s eticky a ekologicky zodpovědným návrhem. Vždyť
existuje tolik skvělých příkladů z praxe,
že to jde, že se mohou pokusit přesvěd-
Ano, ale domnívám se, že design je mimořádné médium a má mimořádnou
moc ovlivňovat náš život, ať už v dobrém, či zlém. Návrháři jsou povinni této
zodpovědnosti dostát, jak nejlépe dokážou. A ti opravdu skvělí ji na sebe berou
s radostí. Design jistě není všelékem na
všechny potíže lidstva, ale domnívám se,
že je to velmi mocný nástroj, který nám
může pomoct se s nimi vypořádat.
Tak jak to, že nežijeme
v dokonalém světě? Kde ti
designéři dělají chybu? Přicházejí
se špatným designem?
Není možné to takhle zevšeobecnit, v rozličných kontextech disponují designéři
různou měrou vlivu na výsledek, procesy... Jedna z kapitol v mé knize má název
Tak proč je design tak často špatný?. Vypočítávám v ní důvody, proč si myslím, že
tolik projektů končí špatně. Je totiž smutnou pravdou, že jen menšina toho, s čím
přijdeme v našem materiálním prostředí
do styku, byla navržena po zralé úvaze
a ještě méně věcí bylo navrženo dobře.
Většina věcí je celkem průměrných, něco
úplně špatné. Ale jak už jsem napsala,
ještě jsem nepotkala člověka, který by
se ráno probudil s myšlenkou: „Dneska
svou práci odbudu, navrhnu něco neefektivního, nešetrného k životnímu prostředí, něco ošklivého na pohled, na dotek,
a ještě k tomu to bude špatně fungovat.“
A proč tedy tolik věcí špatně funguje? To
je důležitá otázka. Může za tím být řada
faktorů od nekompetentnosti na straně
designérů přes to, že je jim práce jedno,
až po nekompetentnost na straně lidí, pro
které nebo s nimiž pracují. Když se bavíte
s designéry, říkají, že nejhůř se pracuje
s klienty, kteří mají na všechno komise.
Zrovna včera jsem si povídala s jednou
designérkou a ta mi říkala, že pracuje na
velkém projektu, který by mohl být velmi
zajímavý a přinést něco inovativního, ale
každé rozhodnutí musí projít komisí složenou ze šestnácti lidí, z nichž každý má
jiný názor. Takže hrozí, že to celé skončí
nesmyslným kompromisem.
V knize Zdravím, světe jste položila
jednu otázku: Uvidíme, jaký bude
Alice Rawsthorn o Apple Watch: „Na mě ty hodinky působí moc jako hodinky.
Byla bych mnohem spokojenější, kdyby Apple přišel se zcela novým, okouzlujícím předmětem.“
Většina firem po smrti svého charismatického zakladatele pokračuje v jeho stopách, což Apple v zásadě dělá také. Bohužel ale musím říct, že jsem zklamaná,
i když to asi zní zle. Vezměme si třeba Apple Watch, nikdo neví přesně, kolik se jich
zatím prodalo, ale má se za to, že v prvním
roce to má být něco kolem deseti milionů, což není žádná katastrofa, ale v měřítkách Applu to není ani výhra. Na mě ty
hodinky působí moc jako hodinky. Byla
bych mnohem spokojenější, kdyby s nimi
Apple udělal to, co se mu povedlo v případě iPodu a iPhonu, kdyby přišel se zcela jiným, naprosto okouzlujícím předmětem. Také mě zajímalo, jestli bude Apple
po smrti Stevea Jobse aktivnější při zavádění eticky zodpovědnějšího a k životnímu prostředí ohleduplnějšího podnikání,
protože díky tomu by zvýšil svou atraktivitu v očích velké skupiny spotřebitelů.
V tomhle ohledu se zlepšil, ale není to žádný velký skok kupředu, jaký bych čekala.
Takže podle mě to není katastrofa, ale také
žádná velká sláva.
Už dvacet let prý používáte příbory
navržené dánským architektem
Arnem Jacobsenem, které vypadají
dost nekonvenčně. Co se vám
na nich tak líbí? Fungují vůbec?
Strašně se mi líbí a svému účelu slouží výtečně. Jacobsenovy příbory jsou
velmi hospodárné, zvláště co se použitého materiálu týče, dnes bychom to
samozřejmě interpretovali jako ohleduplnost k životnímu prostředí. Možná to
tak skutečně myslel, ale ty příbory tak
navrhl i z estetických důvodů. Vytvořil
nejmenší možný tvar nezbytný k tomu,
aby efektivně plnil funkci vidličky, lžíce
nebo nože různých velikostí. Ty předměty navrhl v naprosto reduktivistickém duchu, jejich kvalita je výjimečná
a jsou příjemné na dotek. Na pohled vypadají opravdu neobvykle, ale čím víc
se na ně díváte, tím se vám zdají hezčí
a oblíbíte si je. Ale hlavně skvěle padnou
do ruky. Jeho polévková lžíce je z hlediska efektivity nejlepší, jakou znám. Díky
své velikosti dopraví do úst to správné
množství polévky, aniž by byla příliš
horká nebo cestou vychladla. Ta lžíce
není ani příliš hluboká, ani příliš mělká, je prostě tak akorát. Má asymetrické
držadlo, takže bryndáte směrem od sebe
a nepotřísníte si oblečení. Navíc příbory
navrhl pro praváky i leváky, myslel prostě na všechno. A jak ví každý, kdo jeho
příbory někdy použil, díky své velikosti
se dají použít ke spoustě dalších účelů.
Když třeba nemáte po ruce šroubovák,
přijde vhod Jacobsenův nůž.
Ty příbory navrhl koncem
50. let a vy je používáte dosud,
ale dnes už se věci ani nenavrhují,
aby sloužily dlouhá léta. Dokonce
ani tak drahé záležitosti jako
automobily. Výrobci nás nutí,
abychom auto každých pár let
vyměnili. Proč?
Ano, jsou to drahé věci, ale automobilový design v sobě nese řadu dalších problémů včetně třeba toho, že většina návrhářů aut jsou muži. Lidé v autoprůmyslu
nějak přehlédli skutečnost, že padesát
procent jejich potenciálních zákazníků
tvoří ženy. Ale v některém ohledu tento obor přeci jen uspěl – v bezpečnosti
Foto Profimedia
Apple bez Stevea Jobse. Jsou to čtyři
roky, co zemřel, jaký je tedy Apple?
a spolehlivosti. Pamatuji si, že když jsem
byla malá, bylo velké štěstí, když v zimě
motor auta mých rodičů naskočil hned
po prvním otočení klíčkem v zapalování.
Dnes očekáváte, že auto celý svůj funkční život přežije v podstatě bez újmy.
Ale co se stalo, že dnes převládá
kultura věcí na jedno použití?
Mohla bych vám namítnout, že třeba
právě 60. léta, kdy Jacobsen vyráběl své
příbory, přinesla mnohem výraznější
kulturu věcí na jedno použití. Existovaly třeba papírové šaty nebo nafukovací
nábytek, i když to byla samozřejmě záležitost velmi malé skupiny super cool lidí.
Ale myslím, že i tehdy se rozšířil pocit,
že věci jsou pomíjivé a mají se vyhodit.
Za dnešním trendem levných předmětů
s krátkodobou životností ale podle mě
nestojí design, nýbrž finance.
Pozorujete ještě nějaké
další výrazné trendy?
Jednou z největších změn v designu je
skutečnost, že čím dál víc návrhářů pracuje na nekomerčních projektech, které
odpovídají jejich osobnímu přesvědčení, sociálnímu, politickému nebo ekologickému pohledu na svět. V posledních
letech se hlavně díky digitálním technologiím změnil způsob podnikání, počet
byznysmenů roste a design je podstatnou součástí tohoto procesu. Zatímco
před dvaceti lety neměli návrháři moc
možností, jak najít výrobce, který by byl
ochotný investovat do prototypu, vyrobit
jej, zajistit mu marketing a distribuovat
jej, pokud tedy nebyli pohádkově bohatí,
dnes mají po ruce spoustu způsobů, jak
to provést vlastními silami. Investice mohou získat například pomocí crowdfundingu. Tak třeba Palmer Luckey, který
vynalezl soupravu pro virtuální realitu
Oculus Rift. Na Kickstarteru sehnal 2,4
milionu dolarů, díky nimž mohl vyrobit
prototyp, a ten pak od něj koupil Facebook. Nebo si vezměte jednadvacetiletého nizozemského studenta Boyana Slata,
který nedávno získal v Kodani ocenění
Index za design zkvalitňující náš život.
Sestavil stočlenný tým vědců a designérů a s nimi vytvořil rychlejší, efektivnější
a ekologičtější způsob, jak oceány zbavit
plastu. Víme, že plast se hromadí uprostřed proudů a vytváří rozlehlé ostrovy.
Slat vyvinul zařízení nazvané Ocean Cleanup Array. Uprostřed bude mít jakousi
konstrukci, která má nasávat plast, a ten
se pak odešle na břeh, kde se efektivně
roztřídí a recykluje. Slat na Kickstarteru
vybral 2,2 milionu eur. Díky tomu částečně financuje pilotní projekt a na jaře
jej spustí v úžině mezi Jižní Koreou a Japonskem.
Ale vůbec nemusíme dávat příklady v tak obrovském měřítku. Ve Spojených státech žije velmi zajímavá sociální a humanitární designérka Emily
Pilloton, která vytvořila mezinárodní síť
dobrovolníků. Ti se věnují navrhování
vzdělávacích projektů v chudých oblastech Severní Ameriky, Latinské Ameriky a Afriky. Začala přitom s tisíci dolary
ze svých úspor a s laptopem v kuchyni
svých rodičů. Nepochází z bohaté rodiny,
neměla nějaké bezedné zdroje, žila v přívěsu, ale byla s tím dokonale spokojená.
Hodně toho dokázala a pomohla dalším
designérům, aby se takovým projektům
mohli věnovat.
Repro LN
Set příborů z konce 50. let od Arneho Jacobsena, který Alice Rawsthorn léta používá:
„Příbory jsou velmi hospodárné, zvláště co se použitého materiálu týče.“
Ale je tohle ještě design?
Když vezmete základní definici termínu
design, pak se až do průmyslové revoluce jednalo o instinktivní médium. I když
měl v průběhu staletí různé definice,
jeho jedinou, neměnnou rolí bylo, že je
činitelem změny. Pomáhá nám zvládat
změnu jakéhokoli typu, ať už technologickou, vědeckou, sociální, politickou,
nebo kulturní. Design je podle mě způsobem myšlení a jeho výsledkem nemusí být nezbytně nějaký fyzický nebo
hmatatelný předmět. Myslím, že to tak
do jisté míry bylo i před průmyslovou
revolucí, i když tomu lidé ještě neříkali
design. Šlo o jistou vynalézavost. V knize uvádím příklad pirátské vlajky, kterou téměř ve stejnou chvíli začali používat desítky pirátů na celém světě. Je to
ta s těmi strašidelnými obrázky lidské
lebky a dvou zkřížených kostí. Jejich cílem bylo zamýšlenou oběť vystrašit, aby
se vzdala, jen co vlajku uvidí. Piráti se
tím vyhnuli ztrátám na životech, zranění
a neplýtvali municí. Vlajka tomuto účelu
sloužila velice efektivně. V podstatě šlo
o obdobu moderního komunikačního
designu, ale nikdo se na to takhle ještě nedíval. Během průmyslové revoluce
se design formalizoval a profesionalizoval. Začalo se na něj pohlížet mnohem
úžeji. Ale to podle mě zároveň přineslo
určitá omezení a lidé v něm vidí pouhý
styl, jen to, jak něco vypadá. To je ale
pouze jedním z aspektů toho, jak byl,
dejme tomu váš telefon, navržen. To,
jak funguje, je dalším vysoce důležitým
prvkem designu, ale právě toho si nevšímáme. Teď díky digitální technologii, ale nejen díky ní, dochází k tomu,
že vedle toho staromódního pojetí designu v duchu průmyslové revoluce budou
lidé k designu přistupovat mnohem otevřeněji a s většími ambicemi.
Myslíte tím nás obyčejné lidi,
nebo designéry?
Myslím tím i obyčejné lidi, protože všichni jsme designéři, ať už si organizujete
knihy na poličce, pečete dort, nebo plánujete něco většího: třeba jak koupit
nový dům, kdy si vymyslíte postup, který
k tomu zvolíte. Většinou ale takhle o sobě
nepřemýšlíme. I já jsem si prošla fází,
kdy jsem neměla moc trpělivosti s lidmi,
kteří k designu přistupovali tímhle rozvolněným způsobem. Měla jsem za to, že
pokud všemu, co děláme s rozmyslem
a představivostí, budeme říkat design,
pak to slovo ztratí význam. Ale teď se mi
zdá, že na tom není nic špatného. Záleží
na kvalitě výsledku. Pokud jej dosáhnete
díky aplikování designérského způsobu
myšlení, postupů a jeho typických stránek, jako je představivost, rozmysl, plánování, očekávání, pak si klidně říkejte
designér. A do budoucna se to bude jen
zlepšovat. Generace dětí, které vyrůstají teď, se na design bude dívat zcela jinak než jejich rodiče. Jejich pohled bude
mnohem eklektičtější, širší a otevřenější. Lidé mají o designu čím dál lepší povědomí. Když někoho na ulici náhodně
zastavíte a zeptáte se, „co je to design?“,
hodně z nich bezpochyby řekne, jakkoli
si přeji, aby tomu tak nebylo, že design je
to, jak vypadá jejich mobilní telefon nebo
ferrari. Pořád se na to dívají jako na styl,
ale myslím, že ta skupina lidí s mnohem
osvícenějším pohledem na design je čím
dál větší.
Foto Profimedia
Oculus Rift, sada pro virtuální realitu Palmera Luckeyho. Na Kickstarteru vybral 2,4 milionu dolarů
a jeho prototyp pak koupil Facebook.