Fair Trade znamená SpravedlivŐ obchod

Transkript

Nesnesitelná lehkost nakupování,
aneb jaké je tajemství nízkých cen v obchodních řetězcích
NESEHNUTÍ 2010
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Supermarket jako laboratoř krize systému – předmluva Jana Kellera . . . . . . . . . . . . . 5
Spojené království Velké Británie a Severního Irska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Jak hledají supermarkety cesty ke své expanzi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Dobří sousedé aneb společenské dopady supermarketů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Dopady supermarketu na životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Spolková republika Německo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Jak využívají diskonty svoji moc: koncentrace a expanze v maloobchodě . . . . . . . . . 31
Komu vyhovuje cena v KiK? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Nesnesitelná lehkost nakupování,
aneb jaké je tajemství nízkých cen v obchodních řetězcích
Sestavili: Jiří Koželouh, Peter Tkáč, Milan Štefanec
Editorská práce: Zora Javorská
Sazba a typografická úprava: Radim Šašinka
Ilustrace: Vrutus
Jazykové úpravy:
Alžběta Matějů, Viktor Pončák, Kristýna Pešáková, Lukáš Lyer
Vydalo: NEzavislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ
tř. Kpt. Jaroše 18
602 00 Brno
tel.: 543 245 342, fax: 545 218 619
e-mail: [email protected]
www.nesehnuti.cz, www.hyper.cz
ISBN (978-80-87217-07-8)
Vyšlo v roce 2010.
Vytištěno na recyklovaném papíře.
Německý diskont roste a roste . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Bangladéš: porušování lidských práv u dodavatelů diskontů Lidl a KiK . . . . . . . . . . 69
Spojené státy americké . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Skutečně potřebuje Amerika Wal-Mart na každém rohu?
Wal-Mart si myslí, že ano . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Česká republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
Ekologické dopady expanze nákupních řetězců v České republice . . . . . . . . . . . . . 116
Proměny české spotřebitelské společnosti a čeští „mall junkies“ . . . . . . . . . . . . . . 128
Slovenská republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Kauza Aupark Košice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
O NESEHNUTÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Nesnesitelná lehkost nakupování
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
držíte v rukou publikaci, jejímž cílem je pohlédnout na problematiku velkých nákupních řetězců z několika perspektiv a několika zemí. Prodej zboží zákazníkům a zákaznicím se během minulého století změnil z drobné
podnikatelské činnosti ve velký byznys. Na začátku tvořili většinu cechu
obchodníků desetitisíce prodejců, dnes tuto oblast ovládá několik obřích
společností, které se svou velikostí rovnají průmyslovým koncernům. Tento přerod zcela převrátil původní logiku, i název maloobchod označující
prodej zboží koncovým zákazníkům a zákaznicím se stal jaksi zavádějícím.
Tento přerod zároveň ukázal, že nadále už těžko může být jednotlivý zákazník pánem, když nakupuje u firmy, která má pobočky po celém kontinentu
nebo po celém světě – a když, tak pánem, jehož potřeby jsou zajišťovány na
úkor výrobců zboží, životního prostředí, místních komunit, práva… Zákazník ušetří a řetezec vydělá. Nakupování v supermarketech a hypermarketech je tak lehké – sneseme však pomyšlení, co se za touto lehkostí skrývá?
Zkuste si přečíst následující stránky. Co na nich najdete a co by si NESEHNUTÍ jako vydavatel publikace přálo, aby se stalo předmětem veřejné
a politické diskuse i v České republice celkem dobře shrnuje prohlášení Evropského parlamentu (které může být inspirací nejen pro Evropu):
Evropský parlament,
A.vzhledem k tomu, že maloobchodní podnikání v celé EU je stále více
ovládáno malým počtem řetězců supermarketů,
B.vzhledem k tomu, že se z těchto maloobchodníků rychle stává „stráž“,
která hlídá jediný skutečný přístup zemědělců a jiných dodavatelů ke
spotřebitelům v EU,
C.vzhledem k tomu, že existují důkazy v celé EU o tom, že velké supermarkety zneužívají své kupní síly ke stlačování cen, které platí dodavatelům (z EU i mimo ni), na neudržitelnou úroveň a vnucují jim nerovné
podmínky,
D.vzhledem k tomu, že tyto tlaky vyvíjené na dodavatele mají negativní
vedlejší důsledky jak na kvalitu zaměstnání, tak i na ochranu životního prostředí,
E.vzhledem k tomu, že spotřebitelům hrozí ztráta rozmanitosti produktů, kulturního dědictví a maloobchodních prodejen,
F. vzhledem k tomu, že některé členské státy zavedly právní předpisy,
jejichž snahou je omezit takové zneužívání, avšak velké supermarkety ve své působnosti stále více překračují hranice jednotlivých států,
čímž vzniká potřeba právních předpisů na úrovni EU,
4
Úvod
1.vyzývá Generální ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž, aby
provedlo šetření, které zjistí, jaké důsledky s sebou nese koncentrace
supermarketů EU pro malé podniky, dodavatele, pracovníky a spotřebitele, a zejména aby posoudila veškeré případy zneužívání kupní síly,
které mohou z této koncentrace vyplývat;
2.požaduje, aby Komise navrhla vhodná opatření, včetně regulace, která budou chránit spotřebitele, pracovníky a výrobce před jakýmkoli
zneužitím dominantního postavení nebo před negativním vlivem, které byly během uvedeného šetření zjištěny;
3.pověřuje svého předsedu, aby toto prohlášení spolu se jmény jeho signatářů předal Komisi, Radě a parlamentům členských států.
www.europarl.europa.eu
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přeji Vám získání nových informací, inspiraci a odvahu něco změnit.
Jiří Koželouh
Supermarket jako laboratoř krize systému
Dopady činnosti velkých obchodních řetězců jsou dnes již vcelku dobře
známy. Bujení supermarketů a hypermarketů nad jakoukoliv mez má krajně negativní dopady dopravní, ekologické, urbanistické i památkářské.
Způsob, jakým se o stavbě nových komerčních center rozhoduje, je pro
demokracii právě tak devastující, jako je pro přírodu zhoubný jejich provoz. Dobře známé jsou také dopady sociální – obchodní řetězce postupně
likvidují drobné a střední obchodníky, jednu z dříve nejvitálnějších forem
starých středních vrstev.
5
Každý super- a hypermarket může však zároveň sloužit jako malá laboratoř toho, co se děje po stránce sociální se stavem dnešní společnosti,
a také jako doklad toho, jak neperspektivně celá tato společnost funguje
v rovině ekonomické.
Snad největším přínosem moderní společnosti bylo, že se jí postupně dařilo nahrazovat stavovskou nesouměřitelnost obyčejnou sociální nerovností. Předmoderní nesouměřitelnost šlechty, měšťanstva a poddaných stála
v ostrém protikladu k ideji otevřené společnosti. Každý z tradičních stavů
žil ve svém vlastním světě a tyto světy se prakticky nikde a v ničem nestýkaly. Bylo zapotřebí zhruba dvou set let rozvoje modernity, aby se mohli stát
všichni lidé členy téhož sociálního celku. Jednotlivci a celé skupiny v něm
byli složitě odstupňováni podle svého příjmu, moci i prestiže, všichni však
stáli na různých příčkách téhož žebříčku.
Od poslední čtvrtiny 20. století moderní společnost zařadila zpětný
chod. Nastoupila zpět cestu k nesouměřitelnosti. Globalizace ekonomiky
a doprovodný přesun těžiště ekonomiky od produkce k finančnictví vedly
k tomu, že vrcholek se odpojil od zbytku sociální pyramidy a začal žít svým
vlastním životem. Ta samá globalizace a nadvláda systému finanční oligarchie vedou zároveň k tomu, že stále více lidí se sociálně propadá do hlubokého suterénu. Cesta dolů se váže na prekérní, krajně flexibilizované, neplnohodnotné formy práce. Ti, kdo zatím ještě zůstávají mezi oběma póly,
už jasně vědí, že cesta nahoru je pro ně až na nepatrné výjimky uzavřena,
na cestu dolů se jich však bude vydávat stále více.
Obchodní řetězec je celý postaven na této binární logice. Není v něm
naprosto nic, co by jakkoliv propojovalo masu prodavaček pracujících
za náhražku mzdy s kastou řídících manažerů, pohybujících se mezi zeměmi a celými kontinenty v rytmu burzovních výkyvů. Platové relace, podíl
na moci i výše prestiže už nelze vměstnat do téhož stratifikačního prostoru.
Šéfové obchodních řetězců ve Spojených státech či ve Francii anebo Velké
Británii pobírají každým rokem ekvivalent celoživotní mzdy zhruba deseti
svých řadových zaměstnanců. Namísto spojitosti, kterou se vyznačovala
demokratická otevřená společnost, se tak před námi rýsuje zásadní nesouměřitelnost mezi kastou vyvolených a masou obyčejných lidí.
Tento nepoměr ovšem vyvolává další velký problém týkající se fungování
tržního systému. Jde o problém, který právě supermarket znázorňuje velice
ilustrativně. Řadoví zaměstnanci a zaměstnankyně jsou placeni mizerně a jejich příjmy ve většině „ekonomicky vyspělých“ zemí již více než po dvacet let
stagnují. Výrobci a prodejci jsou však stále závislí na jejich kupní síle. Pokud
by měl kterýkoliv supermarket realizovat tržby ve výši toho, co proplatí svým
pokladním, skladníkům, řidičům a členům ochranky, velice brzy by zkracho-
6
Úvod
val. Nezachránily by ho ani miliónové příjmy a zlaté padáky jeho horních manažerů, které ostatně v obyčejných hypermarketech nepotkáme.
Dnešní systém dokázal najít jediné východisko ze situace, kdy firmy
stlačují mzdy svým zaměstnancům, přitom však potřebují, aby jejich zboží
a služby někdo nakupoval. Tímto „řešením“ se stala rostoucí zadluženost
domácností. Spojené státy, ve kterých sídlí Walmart, suverénně nejbohatší
obchodní řetězec planety, jsou zároveň bezkonkurenčně nejzadluženější
zemí světa. Úhrnný dluh domácností, firem a státu v USA již přesáhl hrubý
roční domácí produkt celé planety a dále prudce narůstá. Roste dynamičtěji než ekonomiky většiny zemí světa.
Právě v supermarketu se všechny zmíněné faktory protínají. Jejich vlastníci a horní patro manažerů už dávno patří mezi elitu 6000 nejbohatších
lidí planety, která se podle Davida Rothkopfa, politika Clintonovy éry, definitivně odtrhla od zbytku pozemšťanů a vytvořila novou vládnoucí kastu.
Zbytek pozemšťanů si to nepřipouští, protože je mu dovoleno zadlužovat
se pro nákupy v supermarketu. Jen zadlužení českých domácností už překročilo desetinásobně náklady na výstavbu Temelína. Dluhový polštář
vytváří zdání, že mezi těmi horními a těmi vespod společnosti stále ještě
existuje plynulý stratifikační žebříček, na kterém si může polepšit každý,
kdo je jen trochu přičinlivý.
Jedná se bohužel jen o optický klam. Síla gravitace dluhů bude stále větší
část společnosti stlačovat ke spodnímu pólu. Dluhy budou narůstat, protože supermarkety potřebují prodávat a firmy potřebují kvůli příjmům svých
akcionářů stlačovat mzdy svých zaměstnanců. Tato logika devastuje stále
vyšší a vyšší patra společnosti stejně spolehlivě, jako přeprava obrovských
nákladů zboží mezi kontinenty devastuje přírodu a přispívá vydatným dílem ke globálním změnám klimatu.
Je v zájmu vlastníků obchodních řetězců, aby se o ničem z toho příliš
nemluvilo. Je v zájmu všech, komu ještě záleží na udržitelnosti v přírodě
a na demokratičnosti společnosti, aby se o tom mluvilo co nejhlasitěji. Už
proto, že na volené zástupce lidu v této věci příliš spolehnutí není. Dobře
vědí, že pokud by přišli o své nadstandardně placené funkce, hrozilo by
jejich domácnostem záhy hluboké zadlužení. Některých nákupních návyků se totiž v pokročilé fázi svého konzumentství už nedokáží zbavit. Konstruktéři nových hypermarketů, ať již mají stát na úrodné půdě v okolí měst,
či přímo v jejich historických centrech, na jejich vstřícnost hodně spoléhají.
Vždyť žijeme ve společnosti, kde zkorumpovanost lze přímo zahrnovat do
těch nejsmělejších developerských projektů.
Jan Keller
7
Spojené království Velké Británie a Severního Irska
Úvod
V posledních padesáti letech prodělalo spotřebitelské chování obyvatel
a obyvatelek Spojeného království Velké Británie a Severního Irska převratné změny. Před padesáti lety většina lidí kupovala potraviny v malých
specializovaných obchodech s konkrétním druhem zboží – v zelinářství,
řeznictví nebo v rybárnách. Dnes jde ze 76 miliard utracených liber za potraviny ročně více než 80 % do supermarketů a hypermarketů. Ty ve Spojeném
království provozují zejména obří korporace Asda (vlastněná Wal-Martem,
největší maloobchodní společností na světě) a Tesco, kde je utracena každá třetí libra. Tato kapitola se zabývá ekonomickými a sociálními účinky
soutěživé politiky velkých maloobchodních řetězců a následnými dopady
na místní komunity a životní prostředí.
8
Jak hledají supermarkety cesty ke své expanzi
Shrnutí
Zatímco spotřebitelé oceňují pohodlí a snadnost nakupování v supermarketech, s rychlým rozšířením velkých supermarketů se současně zvyšují (ať
už v centrech nebo na předměstích britských měst) obavy místních úřadů
z dopadů tohoto vývoje. Škody na životním prostředí, dopravní zácpy, špatné zacházení s dodavateli, krachy místních obchodů – to všechno nás jako
spotřebitele přinutilo zamyslet se nad tím, jak chceme, aby v budoucnu vypadaly naše komunity, firmy a obchody s potravinami.
Supermarkety v odpovědích svým kritikům argumentují tím, že jejich
expanze je poháněna výhradně touhou zákazníků po větším množství supermarketů [1]. To je nepochybně jeden z důvodů rozvoje, ale objevují se také
obavy z nátlaku na místní úřady, který řetězce supermarketů ke své expanzi používají. Supermarkety jsou obviňovány z nátlaku na členy městských
rad a ze stavění prodejen a skladů bez územních rozhodnutí. Pro městské
radní je také čím dál těžší vyjádřit své obavy nebo odmítnout žádost supermarketů kvůli aroganci a síle řetězců. Supermarkety tato obvinění odmítly
s tím, že uvedené případy byly výjimečné a nereprezentují obecný model
nebo strategii.
V rozsáhlé studii prozkoumala organizace Friends of the Earth dvě
stovky probíhajících sporů, které se týkají územního rozvoje supermarketových řetězců. Poté z nich autorský kolektiv studie vybral 35 případů,
na které se zaměřil detailněji. Byly shromážděny materiály z dokumentů
místních úřadů, ze zápisů schůzí výborů, výstřižky z místních novin, projektové zprávy a také materiály získané žádostmi o informace dle zákona.
Byly provedeny rozhovory se členy a členkami městských rad a zástupci
a zástupkyněmi komunit. Výsledky pomohly osvětlit taktiky, které používají supermarkety k podpoře své neustále narůstající expanze a především
pak postupy, které používá jednička na britském trhu – Tesco. Uvedené
materiály ukazují, že souhlas místních městských rad s umístěním nových
supermarketů byl v mnoha případech dán nikoli na základě potřeby rozvoje maloobchodu, ale kvůli nedostatečnému systému územního plánování
a nerovnováze sil, kvůli které je pro radní obtížné žádost supermarketu odmítnout. Výsledky studie pojmenovaly hlavní problémy:
9
Systém územního plánování je nedostatečný a upřednostňuje pobočky obchodních řetězců před nezávislými prodejnami: Vládní vyhláška
o zásadách územního plánování [2] nedokáže zabránit prorůstání zástavby
do krajiny, což je pravděpodobně důsledek lobby supermarketů zaměřené
na centrální vládu. Otevřená podpora velkoplošných prodejen umožňuje
rozvoj hypermarketů na předměstích britských měst a velkoměst, což je
v rozporu se stanoveným cílem oživení městských center. Ze shromážděných materiálů vyplývá, že Tesco používá agresivní strategii rozvoje hypermarketů. Systém územního plánování také umožňuje expanzi obchodních
domů výstavbou mezipater bez stavebního povolení.
Systém územního plánování je obcházen: Rozhodnutí přijatá místní
městskou radou, která se staví proti výstavbě supermarketů, nebo jí brání,
jsou často neúčinná nebo jsou změněna po lobbingu supermarketů. V některých případech dokonce městské rady změnily plány rozvoje tak, aby
umožnily obchodním řetězcům proniknout blíže k místním komunitám.
V dalších případech se zdá, že řetězce obešly obvyklé postupy územního
plánování právními dohodami.
Systém územního plánování je ignorován: V jednom případě stavěla
společnost Tesco mimo hranice plochy vymezené územním rozhodnutím.
Přestože společnost Tesco tvrdila, že jde o „náhodnou“ událost, v nedávné
době se objevily důkazy, že společnost postavila bez územního rozhodnutí
také sklad.
Supermarkety mají větší moc než městské rady: to má řadu příčin
včetně těchto:
• To, že se developer může dohodnout se samosprávou, že výměnou za povolení stavět bude financovat veřejné služby, umožňuje vytváření nátlaku
ze strany supermarketů. Tento postup dodává supermarketům vliv díky
obrovským prostředkům, které na tyto účely mohou vynaložit.
10
• Městské rady jsou ovlivněny náklady plynoucími z případného odvolání
supermarketu proti zamítavému rozhodnutí.
• Tesco vlastní rozsáhlé množství pozemků a to mu dává výhodu při vyjednávání s místní samosprávou. V některých případech totiž může firma
díky vlastnictví soukromých pozemků blokovat snahy místní samosprávy
o rozvoj území. Mezi ty může patřit snaha o výstavbu nových bytů nebo
nezbytných služeb a občanské vybavenosti (například budovy pro ordinace lékařů apod.).
Supermarkety za nové obchody aktivně lobbují u místních úřadů a veřejnosti:
• Supermarkety vedou lobbistické a PR kampaně zaměřené na místní správu
a komunity. Snaží se tak zvýšit šanci na získání stavebního povolení pro své
obchody a zaručit, aby veřejnost nové prodejny akceptovala. V rámci těchto svých metod tvoří supermarkety propagační internetové stránky, píší
dopisy místním úřadům, rozdávají dárky (např. Jízdní kola), dávají peníze
na charitu. V jednom případě dokonce přispěly vesnici na nový rybník.
• Někdy neproběhne ani dostatečná diskuse s veřejností: i když se konají
„diskuse s místními o nových prodejnách, v mnoha případech je to příliš
pozdě – v době, kdy je nová prodejna již naplánována a obecní či městská
rada už učinila rozhodnutí.
Ve své snaze o expanzi hledá Tesco nové metody a prostory pro nové prodejny jako například stavby na pylonech či nad železniční tratí. Partnerství
navázaná se sportovními kluby umožnila významným supermarketům získat povolení pro výstavby obchodů na okrajích měst. Tyto stavby by jinak
nebyly povoleny. Novým trendem je také expanze prostřednictvím bytové
výstavby. Ta může supermarketům usnadnit získání stavebního povolení
pro další výstavbu jejich provozoven.
Klíčovými otázkami zde není nezákonná činnost, ale rozpad demokracie; neschopnost lokálních samospráv učinit rozhodnutí proti supermarketům. Mnoho radních vyjadřuje silné znepokojení nad potenciálními dopady
expanze velkých prodejen na tamní obyvatelstvo, ale často nejsou schopni
promítnout tyto obavy do svých rozhodnutí, protože systém územního plánování a síla supermarketů jdou proti nim.
Přátelé země (Friends of the Earth) požadují:
• aby se výbory a orgány pro ochranu hospodářské soutěže zabývaly dominancí supermarketů v maloobchodu;
• posílení legislativy v oblasti územního plánování, zejména zvýhodnění velkoplošných prodejen by mělo být odstraněno, komise pro konkurenci musí
11
prozkoumat, jak mohou zásady územního plánování narušovat konkurenci v neprospěch menších/nezávislých obchodů;
• zrušení mezery v zákoně, která umožňuje bez stavebního povolení stavět
mezipatra uvnitř obchodů.
Zdroje:
[1]
[2]
Parlamentní výzkumný výbor pro maloobchod (ústní svědectví ze zasedání dne 3. 11. 2005,
rozhovor s Lucy Neville-Rolfe, ředitelkou Tesco Group pro společenské otázky)
Vládní plánovací směrnice sestává z řady vyhlášek o zásadách plánování (Planning Policy Statements – PPSs) a je zpracovávána úřadem vicepremiéra. Nejdůležitější vyhláškou
týkající se plánování maloobchodu v území je vyhláška č. 6 (PPS6). www.odpm.gov.uk/
planningpolicystatements
Text pochází z částí publikace: „Calling the Shots. How Supermarkets Get Their Way
in Planning Decisions“ Friends of the Earth, January 2006. Do češtiny přeložila Marie
Adamová.
12
Dobří sousedé aneb společenské dopady supermarketů
Vzestup supermarketů
Typickou prodejnou velkých obchodních řetězců je hypermarket, obvykle
větší než 25 000 čtverečních stop (cca 2 325 m2). Počet takovýchto prodejen ve Spojeném království vzrostl v letech 1990 až 1998 ze 733 na 1 147 [1].
Menší, nezávislé obchody musí soutěžit s kupní silou a agresivní cenovou politikou velkých supermarketů. V roce 1995 bylo ve Velké Británii
na 230 000 bank, pošt, restaurací a hospod, malých potravin a obchůdků
na rohu. V roce 2002 už jich bylo jen 185 000 a odhaduje se, že v roce 2009
jich bude jen 140 000 [2]. Rychlost zanikání nezávislých obchodů stoupá
– současné studie Institutu pro distribuci potravin uvádí, že v roce 2004
zaniklo či se stalo součástí větší společnosti 2 157 nezávislých obchodů.
V předchozích letech klesal počet nezávislých obchodů přibližně o 300 ročně [3].
Během posledních 20 let se vyvinula řada alternativ k supermarketům.
Patří mezi ně farmářské trhy, zemědělské obchody, přímý nákup od výrobců a různé jiné distribuční systémy. A když přidáme tradiční maloprodejce
a tržnice, způsoby nakupování jídla jsou velmi rozmanité. Všechny tyto
způsoby jsou ale v ohrožení díky agresivním prodejním taktikám velkých
supermarketů.
Supermarkety nyní navíc sílí díky nepotravinářským sekcím, jako jsou
oddělení oblečení, elektroniky, knih a hudebních nosičů, stejně jako oddělení finančních a jiných služeb, jako jsou lékárny či vyvolávání fotografií. Je
jasné, že velké supermarkety vidí toto zboží a služby jako klíčové pro jejich
pokračující expanzi. Směřují k přímému soutěžení se všemi druhy obchodů
existujícími v našich městech a na jejich hlavních ulicích.
Omezování možnosti výběru místa nákupu
Supermarkety prohlašují, že poskytují možnost volby svým spotřebitelům, ale ve skutečnosti často právě tuto možnost volby narušují. Nedávný
průzkum nákupního chování agenturou Mintel zjistil, že „prokazatelně
největší hrozba pro malá města a jejich hlavní ulice je zvýšená nabídka cenově zvýhodněného zboží v hlavních prodejnách s potravinami“ [4]. Tím,
že dominují obchodu s potravinami, snižují možnost nakupovat v tradičních obchodech, jako jsou zelinářství či řeznictví. Pro malé obchody je těžší
vzniknout a expandovat. Tím, že se zaměřují i na nepotravinové obchody,
by supermarkety mohli způsobit zánik možnosti navštívit prosperující
městské centrum. Ztěžují novým obchodům rozvoj prodeje a pro začínající
13
podnikatele je těžké se rozrůstat. Několik společností, zejména Sainsbury
a Tesco, také kupují nezávislé obchody.
Tesco má již pod kontrolou téměř 30 % trhu s potravinami [5], a v oblastech, kde skupuje malé obchody, může být jeho obchodní podíl ještě větší [6].
Pokud bude tento trend pokračovat, jedinou volbou spotřebitelů se stane
otázka, jestli nakoupit v obchodech Tesco, Asda, Sainsbury nebo Morrison’s. V horším případě se zákazníci a zákaznice budou moci rozhodnout
pouze mezi velikostí obchodu stejného obchodního řetězce.
Supermarkety poskytují řešení ve stylu „jedna velikost sedí všem“, ale dnešní společnost představuje rozličnou škálu lidí s různými potřebami a požadavky. Existuje mnoho rozdílných způsobů nakupování jídla:
• tradiční úzce specializované obchody jako zelinářství, řeznictví nebo obchody s rybami,
• lokální krámky a obchody s výprodejovým zbožím,
• tradiční trhy a novější zemědělské trhy,
• potravinářská družstva a doručovací systémy.
Poskytnutí opravdové volby by mělo být o zachování této rozmanitosti spíše
než o jejím potlačování. Podporování této rozmanitosti přináší také místní
ekonomické a sociální výhody.
Supermarkety však mohou používat velmi agresivní taktiku k odstranění lokálních soupeřů. Řetězec Proudfoot v Severním Yorkshiru je dlouho tradičním místním obchodním řetězcem. Když Tesco otevřelo obchod
ve Withernsea, rozeslalo poukázky místním občanům a občankám na 40%
slevu v jejich obchodě. Ian Proudfoot, vlastník obchodů Proudfoot, požádal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (OFT, Office of Fair Trading),
aby zakročil. Prohlašuje, že se ho Tesco snaží zničit, ale OFT na počínání
Tesca neviděl nic špatného [7]. Nedávné zprávy nasvědčují tomu, že se v několika městech opakoval stejný postup s nabízením slev zákazníkům a zákaznicím. Místní maloobchodníci jsou rozzlobení a považují tuto taktiku
za agresivní a narušující hospodářskou soutěž [8]. Obávají se, že proti této
taktice nemusí uspět ani prosperující obchod.
Dopady na místní ekonomiku
Nezávislé obchody jsou součástí místní ekonomiky a často podporují místní obyvatelstvo. Mnoho nezávislých obchodů nakupuje své zásoby v místě
působení a tím pomáhá lokální ekonomice. Studie Přátel Země (Friends of
the Earth) zabývající se lokálním potravinářským systémem [9], který zahrnuje zemědělské obchody, zemědělské trhy a komunitou podporované ze-
14
mědělství, zjistila, že přes 50 % obchodního obratu se vrátilo zpět do místní
ekonomiky. Obvykle to bylo prostřednictvím nákupu lokálních produktů,
vyplácením mezd, a penězi utracenými v místních obchodech a u lokálních
podnikatelů. Supermarkety naopak mohou odvést až 95 % místní tržby
mimo lokalitu – ve prospěch svých akcionářů a vzdálených korporací [10].
• Ve městě Hove – Brighton otevřelo Tesco v roce 2003 velký supermarket,
který podle prohlášení společnosti přilákal 30 000 nových zákazníků a zákaznic. Místní obchodníci jsou oproti tomu v nevýhodě [11]. Klesají jim tržby
a nový supermarket navíc zabral prostor používaný dříve jako parkoviště.
Vlastní parkoviště obchodního domu dovoluje parkování jen po dobu dvou
hodin. To dává lidem jen málo času na nákupy jinde, než právě v Tescu.
• Po otevření supermarketu na okraji Fakenhamu zaznamenali místní prodejci potravin v centru města snížení podílu na trhu o 64 %. Počet obchodů
s levným zbožím klesl z 18 na 13 a počet nepronajatých obchodů se zvýšil
o 33 % [12].
Dopad rušení místních obchodů je citelný zvláště proto, že tyto obchody
bývají často napojeny na další lokální podnikání. Průzkum mezi majiteli
obchodů v okolí města Saxmunden ve východním Suffolku [13] byl proveden
v roce 1998, kdy byl naplánován nový supermarket Tesco. 67 z 81 obchodníků s potravinami působících v sedmi městech a v 19 vesnicích odpovědělo,
že předpokládají zrušení jejich živnosti, pokud bude nové Tesco otevřeno.
To by vedlo ke ztrátě 295 místních pracovních míst.
A je nepravděpodobné, že těmto lokálním výrobcům bude umožněno
dodávat do supermarketu. Odhaduje se, že pokud budeme za místní potraviny považovat ty, které pocházejí ze vzdálenosti menší než 30 mil (cca 48
km) od obchodu, je pro supermarkety typické mít jen 1–2 % z obratu zboží
od těchto místních dodavatelů [14].
Oproti tomu studie Přátel Země (Friends of the Earth) zjistila, že většina
nezávislých obchodníků prodává potraviny přímo ze své vlastní produkce
a kde to není možné, snaží se zajistit zásobování od místních producentů. 94 %
procenta obchodů odebíralo ze vzdálenosti méně než 30 mil. Téměř čtvrtina
z nich odebírala většinu nebo všechny potraviny od místních výrobců [15].
Velkoprodejny na okraji centra
Od té doby, co začalo být pro supermarkety těžší dostat povolení k postavení velkoobchodu na okraji města, narůstají tendence k jejich umisťování
na okraji městských center. Dopady značně závisí na tom, kde a jak přesně
jsou umístěny.
15
16
Jedna vládou zadaná studie [16] upozornila na případ velkoprodejny povolené „na okraji centra“, která však ve skutečnosti byla od centra značně
vzdálena. Studie pak dospěla k tomu, že definice „na okraji centra“ počítající se vzdálenost 200–300 metrů od centra, je pro menší města nevhodná.
Důležité je zvážit případy konkrétně, neboť nejde jen o vzdálenost, ale
také způsob, jakým je vyřešen přístup z centra města pro chodce. Například širší silnice je obtížně překonatelnou překážkou. Vládou zadaná studie
dospěla k tomu, že „principiálním efektem nových velkoprodejen bylo odvedení obchodu z jádra na okraj center“ [17]. Omezení parkování na parkovištích
supermarketů (například zákaz parkování více než dvě hodiny) může také
odradit zákazníky a zákaznice od návštěvy dalších obchodů.
Jinými slovy, spíše než k rozšíření možností nakupování vede výstavba
supermarketů na okrajích center k odlivu zákazníků a zákaznic z městského centra na jeho okraj. Dokonce i studie prováděná supermarketem
(Somerfield) to potvrzuje. V roce 1996 jejich průzkum mezi 12 000 lidmi,
kteří udávali jako hlavní nákupní místo Somerfield v 33 různých pobočkách tohoto řetězce, ukázal, že na každou libru utracenou v jejich (v centru města umístěných) obchodních domech připadá 46 pencí utracených
v obchodech v okolí. Stejným způsobem prováděný výzkum ale potvrdil,
že méně než polovina (21 pencí na každou libru) byla utracena v okolních
obchodech v případě supermarketů na okraji města [18].
potravin vzrostl o 12,3 %, zaměstnanost v obchodech s potravinami zaznamenala jen 2,7 % nárůst [19]. Takže i když obchod roste, počet zaměstnanců
a zaměstnankyň neroste stejnou rychlostí. Jak autor této studie konstatoval:
„pracovní místa navíc se jednoduše vypařila v konkurenčním boji.“
Jiný úhel pohledu na toto téma může být založen na úvaze o tom, kolik lidí
by bylo zaměstnáno, kdyby v prodeji potravin nedominovaly supermarkety,
ale místo toho by jejich zaměstnanci a zaměstnankyně pracovali v menších
obchodech s potravinami. V roce 2004 měly tyto malé obchody s potravinami celkový obrat okolo 21 miliard liber ročně a zaměstnáno u nich bylo více
než 500 000 lidí [20]. Velké řetězce supermarketů ovládají 80 % trhu (tedy cca
84 miliard liber ročního obratu, samotné Tesco má roční obrat okolo 29 miliard liber) a zaměstnávají jen 770 000 lidí [21]. Jasným závěrem tedy je, že malé
obchody jsou pro zaměstnanost populace lepší než velkoprodejny. Každý
místní úřad který chce snížit nezaměstnanost by měl spíše podporovat nové
místní obchody s potravinami, než se snažit přilákat supermarket.
Supermarkety nejen že snížily zaměstnanost, ale také ovlivnili kvalitu
života jiných vlastníků obchodů, například prodlouženou otevírací dobou.
Výzkum pracovních podmínek samostatně podnikajících obchodníků
s potravinami zjistil, že více než polovina z nich si za poslední rok nevzala
dovolenou, 67 % řeklo, že pracovali sedm dní v týdnu a 68 % pracovalo dvanáct hodin denně [22].
Příliv pracovních míst?
Společnosti provozující sítě supermarketů prohlašují, že by všechny tyto
negativní dopady měly být přehlíženy, protože oni poskytují pracovní příležitosti pro místní lidi. Tesco a Asda Walmart používají tento argument
pro získání povolení stavět v tzv. oblastech regenerace – umožňuje jim to
stavět velké hypermarkety v deprivovaných městských lokalitách. Jakýkoli odpor k novému obchodu je rychle překonán příslibem pracovních míst
v místech, kde může být nalezení zaměstnání velmi obtížné. Pro lidi, kteří
uniknou dlouhodobé nezaměstnanosti prostřednictvím získání zaměstnání v novém hypermarketu, to je bezpochyby přínosem. Otázka ale zní, zdali zde nejsou další náklady. Skutečně supermarkety poskytují práci navíc?
Supermarkety obvykle slavnostně ohlašují plány na nový obchod s prohlášením, že přibudou stovky nových pracovních pozic. Když vezmeme v úvahu,
kolik nových obchodů bylo otevřeno, mělo by to znatelně přispět ke snížení
nezaměstnanosti v celé zemi. Ale to se ve skutečnosti neděje. Supermarkety jsou velmi efektivními společnostmi, obzvláště pokud jde o produktivitu jejich zaměstnanců a zaměstnankyň. Studie, která srovnávala národní
zaměstnanost v maloobchodě mezi 1991 a 1995, zjistila, že ačkoliv prodej
Dopady na místní obyvatelstvo
Zánik místních nezávislých obchodů může způsobit vážné problémy v dostupnosti potravin, zvláště pro lidi s nižším příjmem nebo pro ty, kteří ne-
17
mají auto. Nedávný průzkum nákupních zvyklostí zjistil, že lidé z méně
bohatých čtvrtí, obecních bytů a multietnických nízkopříjmových oblastí,
jsou zaměřeni na nakupování v místních obchodech. Také zjistil, že lidé
v těchto oblastech by raději prováděli velké nákupy v místních obchodech.
Znamená to, že pokud jsou místní obchody zavřeny, pocítí to zvláště ti, kteří už tak mají problémy dát jídlo každý den na stůl [23].
Jiná studie, zabývající se přístupem k potravinám a výběrem při nakupování v Portsmouthu, měla zajímavá zjištění. Zjistila, že lidé s nízkým
příjmem, včetně starších obyvatel a obyvatelek, jsou přesvědčeni o tom, že
jejich život nebyl nijak zjednodušen rozvojem nových supermarketů a ztrátou místních obchodů. Mnozí cítili, že byli kvůli zavírání místních obchodů
donuceni k závislosti na supermarketech. Přitom supermarkety neuspokojovaly jejich potřeby, protože jsou určeny spíše pro bohatší, vlastníky aut.
Studie potvrdila, že kvůli ztrátě místních obchodů lidi, kteří nemají auto,
stojí zajišťování nákupů větší námahu, včetně využívání drahých možností
jako je taxislužba [24].
Také přebírání nezávislých obchodů supermarkety vedlo k problémům,
zvláště když byly v těchto obchodech rušeny poštovní přepážky. To ztížilo přístup místních k poštovním službám. Nejvíce se to dotklo lidí starých
a nemohoucích. Důchodce ve Witney, kde měla být místní pošta zrušena
Tescem, komentoval dění slovy: „Jsem penzista a invalida a bude pro mne
velký problém, když pošta zavře. Zdá se mi, že místní lidé byli obětováni
bohu peněz“ [25].
Dopady nemusí představovat jenom ztráta místních služeb. Expresní
dodávková služba supermarketů zapříčiňuje užívání lehkých nákladních
vozidel i několikrát denně v místech, která tomu nejsou přizpůsobena. Otevření nové prodejny Tesco Expres v Kew (jižní Londýn) vedlo k nepřetržitým příjezdům dodávek mezi čtvrtou hodinou ranní a jedenáctou hodinou
večerní, což způsobovalo hluk a komplikovalo dopravu. Po následných
diskusích s úřady a obyvateli a obyvatelkami souhlasilo Tesco s omezením
dodávek na 8.30–19.00 [26]. Tento slib však nesplnilo [27].
A otec s dcerou v Manningtree, frustrováni nepřetržitým hlukem mrazicích přístrojů v sousední prodejně Tesco Expres, usilovali o Příkaz proti
asociálnímu chování (Anti-Social Behaviour Order, ASBO) proti Tescu.
Městský úřad vydal příkaz ke snížení hladiny hluku, ale Tesco podalo odvolání, jehož vyřízení může trvat velmi dlouho. Muž to komentoval slovy:
„Mezitím co je odvolání vyřizováno, má dcera a já prakticky nemůžeme
nechat otevřená okna, jít na zahradu a žít každodenní život bez toho, aniž
bychom byli obtěžováni nepřetržitým hlukem“ [28].
18
Přehlušování demokracie?
„Jsou příliš velcí a mocní. Když jim povolení zamítneme, odvolají se. My si
nemůžeme dovolit bojovat proti jejich žádosti a prohrát. Když budou mít
kvůli právním sporům výdaje a vyhrají, zruinují nás,“ [29] snažil se vysvětlit
John Sweeney, předseda obecní rady v severním Norfolku.
Supermarkety mohou pro prosazení svého zájmu používat k jednání s úřady agresivních taktik. Na papíře často existují oprávněné důvody
pro odmítnutí povolení na nový supermarket, řetězce však nakonec uspějí
díky svým finančním zdrojům a širokým kontaktům. Hrozba právního odvolání může zastrašit úřady, jež jsou vázány městskou pokladnou, a donutit
je povolení vydat. V případě Sheringhamu v severním Norfolku trvalo Tescu osm let, než vyhrálo boj s odhodlanou kampaní místních.
„Tito lidé jsou profesionálové, mají spoustu zkušeností z celé země, jak
získávat povolení. Platí si mediální kampaně, odborníky a drahé právníky.
Co můžeme my, skupinka amatérů, dělat, abychom je zastavili?“ [30] stěžuje
si obyvatel Dorsetu.
Místním lidem může připadat těžké dát najevo svůj názor tak, aby byl
brán v potaz. V Leytonu, východním Londýně, stálo mnoho lidí o to, aby
byla stará železniční stanice, která se po třiceti letech přeměnila v lesík,
přetvořena na obecní lesopark. Nakonec však bylo toto místo přetvořeno
v hypermarket ASDA. Smlouva byla zajištěna milionem liber, který ASDA
poskytla na novou silnici [31].
Toto ale neznamená, že místní lidé nemohou úspěšně bojovat. Mnohokrát se místním podařilo žádostem o výstavbu odolat. Například v Norwichi byla vedena dlouhá kampaň ve snaze se zabránit výstavbě nového
Tesca. V důsledku místní opozice a jasných důkazů, že by obchod způsobil
dopravní problémy a zácpy, byla žádost zamítnuta. Jak říkali místní aktivisté: „Z mnoha, mnoha důvodů se domníváme, že by navržený obchod
významně zhoršil kvalitu života v oblasti, ve které žijeme. Naše okolí je mimořádné a chceme, aby to tak zůstalo“ [33].
Závěr
Je jasné, že velké supermarkety obvykle nejsou dobrými sousedy. S otevřením nových supermarketů jsou často spojeny významné ekonomické
a sociální dopady. Je ale řada věcí, které mohou spotřebitelé dělat, pokud
chtějí podpořit lokální potravinářskou ekonomiku a vyhnout se velkým supermarketům.
19
Zdroje:
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
[10]
[11]
[12]
[13]
[14]
[15]
[16]
[17]
[18]
[19]
[20]
[21]
[22]
[23]
20
A Report on the Supply of Groceries from Multiple Stores in the United Kingdom. Competition Commission. Stationery Office. 2000
Carvel, J.: Ghost Town Britain Looms. Guardian [online], 16. 2. 2002 – [cit. 27. 5. 2009].
www.guardian.co.uk/society/2002/dec/16/communities.britishidentityandsociety
Convenience Retailing. Institute of Grocery Distribution, 2005
Mintel: Out-of-Town Versus in-Town Retailing Special Report, září 2002
The Grocer, 9. 4. 2005
Tesco Cleared for London Stores Takeover. Friends of the Earth. Tisková zpráva ze dne
5. 3. 2004
www.foe.co.uk/resource/press_releases/tesco_cleared_for_london_s_05032004.html
dopis Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Ianu Proudfootovi, 2004
The Grocer, 30. 4. 2005
La Trobe, H.: Local Food, Future Directions. Friends of the Earth, London, 2002
de Selincourt, K.: Local Harvest: Delicious Ways to Save the Planet. Lawrence and
Wishart, London, 1997
In the Shadow of a Giant. The Grocer, str. 38–39, 7. 2. 2004
Impact of Large Food Stores on Market Towns and District Centres. Office of the Deputy Prime Minister, str. 4, září 1998. www.communities.gov.uk/archived/publications/
planningandbuilding/impactlarge
Cranbrook, C.: Food Webs. Campaign to Protect Rural England. London, 2. vydání,
únor 2002. www.cpre.org.uk/library/results/local-foods
Shabi, R.: The Price Isn’t Right. Guardian Unlimited – Special Report: Supermarkets
26/01/04, 2004
La Trobe, H.: Local Food, Future Directions. Friends of the Earth, London, listopad
2002. www.foe.co.uk/resource/reports/local_food_directions.pdf
Op cit 12
Op cit 16
Supermarkets: A Report on the Supply of Groceries from Multiple Stores in the United
Kingdom. Competition Commission, Vol 2 kap. 13.74, str. 307, 2000. www.competitioncommission.org.uk/rep_pub/reports/2000/446super.htm
Thorpe, D.: Superstores and Employment in Retailing. John Lewis Partnership, London, 1999
The Grocer, str. 26, 15. 5. 2004
Baker, N.: How Green Is Your Supermarket? březen 2004. www.greenlibdems.org.uk/
resources/sites/217.160.173.25-3f0016a052c515.23380913/Environment%20Team%20
Papers/Norman+Baker%27s+Report+on+Supermarkets.pdf
The Grocer: ‘Independent Retailers’ Holidays Grow Shorter’. str. 9, 17. 1. 2004
Op cit 4
[24] Clarke, I. et al.: Retail Competition and Consumer Choice. Lancaster University Management School Briefing Report, 2004
[25] MP Briefing: Every Little Hurts: Why Tesco Needs to Be Tamed. Friends of the Earth,
str. 3, 2004. www.foe.co.uk/resource/briefings/every_little_hurts.pdf
[26] Woods, S.: Tesco Delivers Pledge to Cut Noise. Richmond & Twickenham Times [online] 4. 2. 2005 – [cit. 30. 5. 2009]. www.richmondandtwickenhamtimes.co.uk/search/
display.var.567363.0.tesco_delivers_pledge_to_cut_noise.php
[27] Woods, S.: Residents Angry as Superstore Delivery Lorries Breach Council Agreement.
Richmond & Twickenham Times [online] 18.2.2005 – [cit. 30. 5. 2009]. www.richmondandtwickenhamtimes.co.uk/search/display.var.571832.0.residents_angry_as_superstore_delivery_lorries_breach_council_agreement.php
[28] Family Fed up at Noise from Store. East Anglian Daily Times, 8. 4. 2005. www.eadt.
co.uk/homeStory.asp?Brand=EADONLINE&Category=NEWS&ItemId=IPED07+Apr+2005+18%3A03%3A55%3A130
[29] Brown, P.: Secret Deals With Tesco Cast Shadow Over Town. Guardian [online]
22. 1. 2004 – [cit. 30. 5. 2009]. www.guardian.co.uk/uk/2004/jan/22/politics.business
[30] Osobní sdělení od obyvatele Shaftesbury, Dorset. Friends of the Earth
[32] list redakci Walthamstow Guardian, 21. 11. 2002. http://walthamstowguardian.co.uk/
views/letters/display.var.652849.index.site_was_once_a_lovely_woodland.html
[33] www.stopunthanktesco.com
Text pochází z částí publikace: „Good Neighbours? Community Impacts of Supermarkets“ Friends of the Earth, June 2005. Co češtiny přeložila Magda Zaoralová.
21
Dopady supermarketů na životní prostředí
Místní dopady
Mnoho lidí vidí nejzřejmější environmentální dopad velkých řetězců supermarketů tehdy, když je postaven nový obchod v jejich lokalitě. Charakteristickým obchodem těchto řetězců je hypermarket, mající obvykle více než
30 000 čtverečních stop (cca 2 790 m2). nedávným průzkumem bylo zjištěno všech supermarketů zjistil, že včetně parkovacích ploch supermarkety
nyní pokrývají rozlohu 24,5 čtverečních mil (cca 63,5 km2), což odpovídá
rozloze 15 000 fotbalových hřišť [1]. Kdykoliv se otevírá nový supermarket,
menší místní obchody zápasí o udržení na trhu. Jak jsou místní obchody
uzavírány, zásobování potravinami začíná být koncentrováno na několika málo místech – v supermarketech. Když jsou supermarkety umístěny
na okrajích měst, je méně pravděpodobné, že si lidé udělají v rámci jízdy
i další nákupy. Na zbytek svých nákupů tak potřebují další vyjížďku autem
a lokálně tím zvyšují dopravní zátěž [2]. Dopravní zácpy jsou skutečným
problémem pro mnoho měst [3] a velkoměst. Velkoprodejny, do nichž lidé
podnikají tisíce nových a nových vyjížděk za nákupy, významně přispívají
k tomuto problému. Nedávná práce pro Ministerstvo životního prostředí,
potravin a záležitostí venkova (Department for Environment, Food and
Rural Affairs; DEFRA) tvrdí, že používání aut pro nákupy stojí společnost
více než 3,5 miliardy liber ročně kvůli emisím výfukových plynů, hluku, nehodám a dopravním komplikacím [4].
Širší dopady na životní prostředí
Dopravní zácpy se objevují v širším měřítku – distribuční systémy využívané supermarkety generují velké množství dopravy – jak ve Spojeném království, tak i v zahraničí. Během posledních deseti let se zvýšila vzdálenost,
kterou potraviny urazí před tím, než se dostanou k zákazníkovi: maloobchodní trh s potravinami narostl o 25 %, ale nárůst v pohybu potravin byl
30 % [5].
Supermarkety přepravují většinu svého zboží silniční dopravou. Nedávný průzkum ukázal, že pouze dva supermarkety používají železniční
dopravu a to pro méně než 4 % vzdálenosti, kterou potraviny urazí [6]. Je
propočítáno, že nákladní auta devíti řetězců supermarketů zahrnutých
v průzkumu, ujela celkově 670 milionů mil (1, 078 miliard kilometrů) za
rok [7]. Tato vzdálenost odpovídá téměř čtyřem výletům na Měsíc a zpátky
každý den. Takový objem dopravy produkuje obrovské množství skleníkových plynů způsobujících klimatickou změnu (viz: „Celkové dopady“).
22
Nátlak na biozemědělce
Ukázalo se, že biozemědělství pomáhá divoké přírodě – nedávná nezávislá
vědecká studie ukázala, že biofarmy mají na svém území obvykle více volně
žijících druhů organismů než běžné farmy [8]. Za posledních deset let pokračuje poptávka po biopotravinách a supermarkety nelenily toho využít.
V současnosti jsou zodpovědné přibližně za 70 % prodeje biopotravin [9].
Zvýšená vládní podpora a rostoucí poptávka vedly k velkému nárůstu
farmářů zaměřujících se na organickou výrobu [10]. Supermarkety však
odebírají nejen od místních farmářů, ale využívají i zámořské dodávky [11].
Dnes je 56 % biopotravin na britském trhu z dovozu [12]. Protože cílem supermarketů je především zajistit zisky pro své akcionáře, narůstají obavy
z jejich vlivu na budoucnost biozemědělství.
Společnost Tesco nedávno oznámila, že zamýšlí rozšířit trh s biovýrobky
i pro zákazníky „citlivé na cenu” [13]. Znamená to, že biozemědělci právě tak
jako běžní zemědělci budou muset vyrábět více potravin při nižších nákladech? Tesco se ani nezavázalo k nákupu biopotravin ze Spojeného království, i když to udělaly některé jiné řetězce jako Waitrose a Marks & Spencer.
Cenový nátlak na biozemědělce může vést k opuštění této formy hospodaření, což by bylo velmi špatné pro ochranu přírody a krajiny ve Spojeném
království. Přestože je neustálá poptávka po produktech biozemědělství,
existují důkazy, že mnoho biofarmářů bojuje o přežití. V letech 2002–2003
ukončilo svou činnost celkem 10 % biofarem se šetrným hospodařením
a míra přeměny z tradičních farem na biofarmy poklesla. [14].
Používání pesticidů a plýtvání potravinami
Supermarkety stanovují pro své dodavatele velmi přísné specifikace. Ovoce a zelenina musí splňovat vysoké vzhledové nároky na velikost, tvar nebo
barvu. Takové požadavky nutí farmáře používat praktiky, které poškozují
životní prostředí a podporují plýtvání potravinami.
Přátelé Země (Friends of the Earth) ve svém průzkumu mezi pěstiteli
ovoce [15] zjistili, že takovéto přísné specifikace jim způsobují mnoho problémů.
• Ovoce je často zamítnuto pro přílišné zbarvení, nedostatečné zbarvení,
pro špatnou velikost, tvar nebo kvůli skvrnám, které nijak neovlivňují poživatelnost.
• Více než polovina pěstitelů z průzkumu tvrdí, že museli používat přídavné
pesticidy, aby vyhověli požadavkům supermarketů na vzhled zboží.
• Někteří pěstitelé v průzkumu potvrdili, že ani nemohli sklidit své ovoce,
nebo že museli vyhodit ovoce vhodné pro konzumaci. Současně tyto přísné specifikace způsobují ohromné plýtvání potravinami.
23
Podobná zjištění vyplynula i u dalších druhů produkce čerstvých potravin.
Odhaduje se, že asi 40–50 % syrové zeleniny a salátu (měřeno jejich váhou)
je odmítnuto v některé fázi produkce, předtím než se dostanou ke spotřebiteli [16].
Balení
Nejsou to pouze zamítnuté potraviny, které vedou k nárůstu odpadu. Obaly tvoří téměř čtvrtinu domácího odpadu ve Spojeném království a 70 %
z nich pochází z potravin [17]. Politika supermatketů způsobuje, že není, že
není snadné se těmto obalům vyhnout.
Jeden britský projekt se zaměřil na to, jak mohou výrobci potravin redukovat environmentální dopady balení potravin a v mnoha případech to
byly právě požadavky odběratele, které neumožnily kompromis a redukci
množství obalů [18]. Jinými slovy, jsou to často specifické požadavky supermarketů, které určují, jaké množství jakých obalů budou výrobci používat.
Tento projekt přinesl zjištětní, že v případě celeru některé supermarkety
nevyžadovaly žádné balení, zatímco jiné chtěly, aby každý kousek byl zabalen přilnavou fólií a označen [19]. Na rozdíl od tohoto může nakupování
ovoce a zeleniny z nezávislých obchodů, tržnic a u farmářů, vytvářet daleko
méně odpadu.
• Výsledky rakouské studie ukázaly, že zákazníci nakupující ve spotřebních
družstvech, kde jde výrobek přímo od výrobce ke spotřebiteli, vytvářely
o 75 % méně odpadu než ti, kteří chodí do běžných supermarketů [20].
• Během průzkumu mezi stánkaři na farmářském trhu v Birminghamu bylo
zjištěno, že většina stánkařů si myslí, že prodej na trhu redukuje jejich odpad, protože nemuseli vytřídit produkci – což by museli udělat, kdyby prodávali do supermarketů [21].
Globální dopady na životní prostředí
Globální změny klimatu jsou největší environmentální hrozbou, které planeta čelí. To, co jíme, a odkud tyto potraviny pochází, má významný vliv
na to, kolik energie je spotřebováno a jaký objem skleníkových plynů je vyprodukován.
Příspěvek britského potravinového řetězce ke klimatickým změnám je
velký – jedna studie odhaduje, že to může tvořit až jednu pětinu celkových
skleníkových emisí ve Spojeném království [22]. Řetězce supermarketů jsou
nejmocnějšími články tohoto potravinového řetězce, takže mají velkou
zodpovědnost za to, co se děje.
24
Dovážené potraviny
Během období, kdy velké supermarkety začaly na trhu převažovat, se dovoz potravin zvýšil téměř třikrát. V roce 1980 Spojené království dovezlo 6 300 000 tun potravin, krmiv a nápojů, ale do roku 2000 tento dovoz
vzrostl na 17 000 000 tun [23]. Různé studie prokázaly, že lidé mohou snížit
svůj příspěvek k emisím skleníkových plynů konzumací čerstvých a sezónních potravin z místní produkce [24, 25, 26, 27]. Supermarkety však nejsou to
nejlepší místo, kde lze tyto potraviny nalézt:
• Průzkumem Friends of the Earth v roce 2003 [28] bylo zjištěno, že uprostřed
jablečné sezóny byla ve Spojeném království více než polovina jablek v supermarketech Asda a Tesco dovážená.
• V tomto měsíci Asda dovážela téměř jednu třetinu svých jablek ze zemí ležících na jiných kontinentech, jak jsou USA, Chile a Nový Zéland.
• Lokální a britské ovoce bylo u zelinářů a na farmářských trzích dostupnější
a levnější než v supermarketech.
Čerstvé potraviny jsou ve stále větší míře dováženy prostřednictvím letecké
dopravy:
• 13 % letecky dopravovaného zboží (podle hmotnosti) jsou potraviny a tento podíl rapidně roste.
• Během tří let do roku 2002 přeprava potravin vzrostla o 47 % (podle ceny) –
velká většina z toho byla převážena k tomu určenými letadly [29].
• K londýnskému letišti Heathrow byla vybudována silnice určená k hladkému zajištění přepravy 140 000 tun čerstvé produkce ročně [30].
• Tropické ovoce importované letadly spotřebuje třicetkrát více energie
na kilogram, než doma pěstovaná jablka [31].
Doprava
Objem skleníkových plynů nenarůstá pouze kvůli dovozu potravin. Asi
jedna z deseti jízd autem ve Spojeném království je za účelem nakupování
potravin [32] a odhaduje se, že množství emisí oxidu uhličitého vytvářeného
lidmi dojíždějícími za nákupy, se může rovnat tomu, které vytváří komerční přeprava potravin v rámci Spojeného království [33].
I přesto, že supermarkety používají svá zásobovací vozidla mnohem
efektivněji než dříve, zpráva Evropské unie týkající se nákladní dopravy
ukazuje, že Spojené království stále vytváří vyšší množství emisí oxidu
uhličitého při přepravě potravin než jakákoli jiná evropská země zahrnutá
ve studii [34].
25
Energetická efektivita
Obrovské budovy supermarketů jsou velmi energeticky neefektivní [35].
Průzkum prováděný Sheffield Hallam University zjistil, že hypermarkety
jsou nejvíce energeticky neefektivní budovy v sektoru obchodu a lehkého
průmyslu. A to přesto, že se jedná o budovy poměrně nové. Nejen, že jsou
hypermarkety neefektivní, jsou taky velmi velké.
Když vezmeme v potaz průměrnou velikost budov, množství skleníkových plynů produkovaných hypermarkety vypadá při porovnání s jinými
typy obchodů s potravinami velice nepříznivě. Na jednotku plochy produkují třikrát více oxidu uhličitého než například běžné zelinářství [36].
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
[10]
[11]
Závěr
Nedávná studie celkových nákladů potravinového řetězce ukázala, že určitá rozhodnutí zákazníka týkající se potravin a dopravy mohou mít významný vliv na životní prostředí [40]. Existuje mnoho způsobů, jakými mohou
zákazníci snížit negativní dopady svého nakupování a vyhnout se supermarketům:
• podporou nezávislých obchodníků a motivováním těchto obchodníků
k prodeji lokálních potravin
• podporou lokálních potravinových distribučních sítí, jakými jsou farmářské
trhy, odběrem bedýnek lokálních biopotravin či nákupem přímo u pěstitelů
• pěstováním vlastní zeleniny a ovoce
• pozorným sledováním urbanistických návrhů a tlakem na místní zastupitelstvo, aby zajistilo důsledné vyhodnocování environmentálních, ekonomických a sociálních dopadů další výstavby obchodů.
Zdroje:
[1]
[2]
[3]
[4]
Baker, N.: How Green is Your Supermarket? březen 2004. www.greenlibdems.org.uk/
resources/sites/217.160.173.25-3f0016a052c515.23380913/Environment%20Team%20
Papers/Norman+Baker%27s+Report+on+Supermarkets.pdf
A Report on the Supply of Groceries from Multiple Stores in the United Kingdom.
Competition Commission Vol 2 para 13.74., 2000. V práci citován výzkum pořízený
maloobchodním řetezcem Sommerfield.
Dodgson, J., Lane, B.: Costs of Road Congestion in Great Britain: A NERA Briefing
Paper. National Economic Research Associates, 1997.
Report for DEFRA by AEA Technology (2005). See Food Industry Sustainability Strategy draft consultation www.defra.gov.uk/corporate/consult/fiss/draft-fiss.pdf
[12]
[13]
[14]
[15]
[16]
[17]
[18]
[19]
[20]
[21]
[22]
[23]
[24]
[25]
[26]
[27]
26
Garnett, T.: Wise Moves Exploring the Relationship Between Food, Transport and
CO2. Transport 2000 Trust, London, 2003. www.thepep.org/ClearingHouse/docfiles/
wise_moves.pdf
Op cit 1
Op cit 1
Hole, D. G. a kol.: Organic Farming Benefit Biodiversity? Biological Conservation 122,
str. 113–130, 2004.
Mintel: Food and Drink. Mintel Report, listopad 2001.
Willer, H., Yussefi, M.: Agriculture Worldwide: Statistics and Future Prospects. Stiftung Okologie & Landbau, Bad Durkheim, 2001.
Smith, E., Marsden, T.: The gLimits to Growthh in UK Organics: Beyond the Statistical
Image. The Centre for Business Relationships, Accountability, Sustainability and Society. Working Paper Series no 3, 2003.
Organic Food & Farming Report 2004. Soil Association.
£1 Billion Organic Challenge. Tesco, tisková zpráva z 1. 10. 2001.
Nicholson- Lord, D.: Food Revolution That Lost Its Soul. Organic Farming Summer
2004, str. 18–19, 2004.
Supermarkets and Great British Fruit. Friends of the Earth, říjen 2002, Media Briefing.
http://www.foe.co.uk/resource/briefings/supermarket_british_fruit.pdf
Henningsson, S., Hyde, K., Smith, A., Campbell, M.: Value of Resource Efficiency in the
Food Industry: A Waste Minimsation Project in East Anglia. Journal of Cleaner Production 12, str. 505–512, 2004.
Towards Greener Households: Products, Packaging and Energy. INCPEN, London,
2001.
Op cit 16.
Op cit 16.
EVI info. Erzeuger-Verbraucher-Initiative, St. Polten. 1992.
Bentley, G., Hallsworth, A.G., Bryan, A.: Countryside in the City – Situating a Farmers
of Market in Birmingham. Local Economy 18, str. 109–120, 2003.
Op cit 5
Prepared by Statistics (Commodities and Food) Accounts and Trade Branch. HM Customs and Excise, ESD, DEFRA, 2001.
Carlsson-Kanayma, A.: Change and Dietary Choices; How Can Emissions of Greenhouse Gases from Food Consumption Be Reduced? Food Policy 23, str. 277–293, 1998.
Kramer a kol.: Gas Emissions Related to Dutch Food Consumption. Energy Policy 27,
s. 203–216, 1999.
Jungbluth, N. a kol.: Purchases: Impacts from Consumers Point of View Investigated With
a Modular LCA. International Journal of Life Cycle Assessment 5, str. 134–142, 2000.
Pretty, J. N. a kol.: Costs and Food Miles: An Assessment of the Full Cost of the UK
Weekly Food Basket. Food Policy 22nd February 2005, Elsevier Ltd, 2005.
27
[28] Home Grown Apples in Short Supply in Big Supermarkets. Friends of the Earth, Media
Briefing, listopad 2003. www.foe.co.uk/resource/briefings/apples_short_supply.pdf
[29] Op cit 5
[30] The Grower 31st March 2005
[31] Carlsson-Kanyama, A., Ekstrom, M.P., Shanahan, H.: And Life Cycle Energy Inputs: Consequences of Diet and Ways to Increase Efficiency. Ecological Economics 44, str. 293–307,
2003. Domácí jablka – 3,5 MJ /kg; tropické ovoce přivezeno letadlem – 115 MJ/kg.
[32] podle obrazových příloh v Travel to the Shops in GB, Personal Travel Factsheet 6, Department for Transport, 2003.
[33] Garnett, T.: Moves: Exploring the Relationship Between Food, Transport and CO2.
Transport 2000 Trust, 2003. Odhaduje se, že dojíždění osobními auty za nákupy má na
svědomí 20 %–50 % celkových CO2 emisí produkovaných přepravou potravin ve Spojeném království.
[34] Relationship Between Demand for Freight Transport and Industrial Effects. RO-97SC.1091, Evropská komise, Brussel, 1999.
[35] Elsayed, M. A., Grant, J. F., Mortimer, N. D.: Use in the United Kingdom Non-Domestic
Building Stock. 2002 Catalogue of Results. Resources Research Unit, School of Environment and Development, Sheffield Hallam University, 2002.
[36] Ibid. Průměrná plocha supermarketu: 1 534 m2, průměr emisí CO2 na m2: 330 kg/m2/
rok; celková produkce CO2 na průměrnou plochu supermarketu 509 109 kg CO2 za rok.
Průměrná plocha zelinářství 76 m2; průměr emisí CO2 na m2: 105 kg/m2/rok; celková
produkce CO2 na průměrnou jednotku zelinářství: 7 980 kg CO2 za rok .
[38] Pretty, J. N., Ball, A. S., Lang, T., Morison, J. I. L.: Costs and Food Miles: An Assessment
of the Full Cost of the UK Weekly Food Basket. Food Policy 30 (1), str. 1–19, 2005.
Text pochází z částí publikace: „Checking out the Environment? Environmental Impacts
of Supermarkets“ Friends of the Earth, June 2005. Do češtiny přeložila Marie Nešporová.
Friends of the Earth – Přátelé Země
Největší mezinárodní síť ekologických nevládních neziskových organizací
sjednocující 77 členských (celostátních) organizací a okolo 5 000 místních
iniciativ na všech světadílech. FoE mají přes dva miliony členů a členek,
podporovatelů a podporovatelek na celém světě a pracují na palčivých environmentálních a sociálních problémech dneška. Vyzývají k nastavení takové globální ekonomiky, která bude environmentálně udržitelná a sociálně
spravedlivá.
www.foei.org
28
Spolková republika Nemecko
Spolková republika Německo
Úvod
Globalizace, vznik a rozšiřování diskontních prodejen spolu úzce souvisí.
Naše oblečení je přibližně z 90 % šito v Asii, střední Americe, východní Evropě a v některých afrických zemích. Většina maloobchodních firem zde
stejně jako diskonty Lidl a KiK nechává svoje oblečení vyrábět. Organizace
Alternative Movement for Resources and Freedom Society zkoumala nákupní
strategie diskontů a pracovní podmínky u šesti vybraných dodavatelů řetězců Lidl a KiK v Bangladéši. Výsledky? Dochází k masovému porušování
pracovních a lidských práv.
Pomocí principu nákupu ve velkém a skupováním významných podílů
produkce získaly diskonty obrovskou moc, díky níž jsou schopny stlačovat
ceny, tlačit na zkracování dodacích lhůt a přesunovat čím dál více odpovědnosti na dodavatele.
Motto diskontů zní: Levněji, rychleji, flexibilněji, riziko mají nést dodavatelé. Producenti v Bangladéši jsou proti těmto velkým koncernům bezmocní. Nátlak tak přenášejí dále na švadleny, na jejichž bedrech nakonec
leží tíže boje o nízké ceny. Dělníci a dělnice pracují bez pracovních smluv
za minimální plat, přesčasy jim nejsou propláceny vůbec nebo nedostatečně, je jim odebráno právo organizovat se v odborech. Ženy jsou diskriminovány – je s nimi jejich nadřízenými špatně zacházeno a jsou také placeny
hůře než muži.
Avšak nejen dělníci a dělnice v Bangladéši, i prodavači a prodavačky
v Německu pociťují denně důsledky expanze diskontů a diskontizace maloobchodu. Koncept diskontů zní: Levně – levně – levně. Nejen zboží a jeho
prezentace, ale i prodavačky a prodavači, to vše má být levné. Pracovních
míst s plným úvazkem ubývá (od roku 2003 o 180 000), práci vykonávají
lidé zaměstnaní na částečný úvazek s minimálním platem. Důsledek, chudoba zaměstnaných, se týká především žen, které tvoří 70 % pracujících
v maloobchodní sféře.
Pracovní síla za minimální cenu – v Bangladéši a v Německu. To jsou důsledky globalizace a rozvoje diskontů. Bangladéš nám tím již není vzdálená,
neboť podobné pracovní podmínky vidíme hned za rohem v našem diskontu.
Co proti tomu můžeme dělat? Dobrovolné osobní závazky obchodních
řetězců dosud nevedly k žádnému zlepšení pracovních podmínek. Závazky
tedy nejsou plněny, ale vypadají dobře a slouží firmám jako ochrana před
kritikou podle otřepané fráze: „Chceme lepší pracovní podmínky, ale nejsme schopni je prosadit u našich dodavatelů.“ Velké obchodní společnosti
29
mohou velmi dobře kontrolovat kvalitu svého zboží (a dělají to i v továrnách
v nejchudších zemích), ale zároveň se cítí neschopné kontrolovat jejich dodavatele při dodržování sociálních standardů. Společnosti, v tomto případě
diskonty, se zajímají pouze o zboží za co nejnižší ceny, za jakých podmínek
je vyráběno, je však ve skutečnosti nezajímá.
V reakci na současný stav musí státy nebo jejich společenství ustanovovat závazná mezinárodní pravidla podnikání a kontrolovat jejich dodržování. Jednotlivé země jako například Bangladéš jsou příliš slabé a jejich vlády
příliš zkorumpované na to, aby mohly bránit zájmy svých občanů. Obávají
se, že nadnárodní korporace odejdou do jiných – „levnějších“ – zemí, pokud budou klást velký důraz na dodržování lidských práv. Německá spolková vláda a Evropská komise však zastupují velkou ekonomickou sílu. Mohou zavést závazná pravidla pro společenskou odpovědnost firem a musí
konečně přinutit nadnárodní společnosti ke skládání účtů z jejich činnosti.
Jak využívají diskonty svoji moc:
koncentrace a expanze v maloobchodě
V následujícím textu je popsán vývoj obchodních společností se zaměřením
na oblast textilu a na nákupní praktiky (postupy, zvyklosti, strategie) diskontů. Nejprve je proces koncentrace1 vysvětlen na příkladu maloobchodu
s potravinami, poté jsou rozebrány tendence v sektoru textilním. Zvláštní
důraz je přitom kladen na nákupní praktiky diskontů.
Proces koncentrace v oblasti potravinového zboží
Zatímco v Itálii připadá na 100 000 obyvatel 124 prodejen potravin, v Německu je to pouze 50. To automaticky přináší spotřebitelům ztrátu místních produktů, nabídka se stává standardem, který je v celé zemi stejný. Podíl pěti největších maloobchodních řetězců na celém obratu maloobchodů
v oblasti potravin se v roce 2003 v Itálii pohyboval okolo 39 %, v Německu
byl téměř dvojnásobný – 70 % [1, 2]. Velikáni maloobchodu určují, co se v německých zemích dostane lidem na stůl.
Téměř ¾ obyvatel Německa nakupují v obchodních domech, specializované obchody naopak mizí. Pokud navíc pozorujeme podíl diskontů na trhu s potravinami, zjišťujeme, že v roce 2006 v Německu 42 % obchodu s potravinami
proběhlo právě v diskontních prodejnách. V Anglii je proces koncentrace ještě
o krok dál: Zde dnes ovládá „Velká čtyřka“ (Tesco, Asda, Sainsbury´s a Safeway) ¾ obchodu s potravinami. Proces koncentrace probíhá rychle, ještě
v roce 1990 ovládaly tyto řetězce pouze necelou polovinu (47 %) trhu [3].
Velikost prodejních ploch v Německu se od roku 1970 téměř ztrojnásobila (díky supermarketům vznikajícím „na zelené louce“), počet prodejních
míst se však snížil ze 75 667 v roce 1996 na 61 460 v roce 2005. Podíl menších obchodů (s prodejní plochou do 400 m2) na trhu klesl jen za posledních
deset let o polovinu (z 18 % v roce 1995 na 9 % v roce 2005) [4]. Tendencí je
tedy proces koncentrace, kdy menší obchody musejí zavírat a naopak obchodní domy a diskonty o prodejní ploše nad 400 m2 se rozšiřují.
Tento proces koncentrace se projevuje i v zisku po zdanění maloobchodníků, který se zvýšil z 9,3 miliard Euro v roce 1998 na 11,6 miliard Euro
v roce 2004 (WABE-Institut, 2007). V maloobchodní sféře lze vydělat
mnoho peněz: ne nadarmo jsou na seznamu nejbohatších Němců bratři Albrechtovi (Aldi) a Dieter Schwarz (Lidl).
1 Koncentrace maloobchodní sítě znamená, že se prodejní nabídka stále více sdružuje do menšího počtu maloobchodních jednotek (prodejen) a v případě územní koncentrace maloobchodu i na stále menší část osídleného
území. Koncentrace v maloobchodě způsobuje omezení přístupu výrobců na trh, omezení spotřebitelů ve výběru i horší prostorovou dostupnost maloobchodních provozoven.
30
31
Superboháči maloobchodu 2006
malých prodejen ztrácejí pracovní místa, případně jsou jim měněna na místa
s částečným pracovním úvazkem. Tyto problémy se týkají především žen.
(údaje v miliardách EUR)
35
Aldi Nord
and Süd
30
25
20
15
METRO Group
Lidl
Kaufland
Galeria
Kaufhof
10
Tchibo
5
Beisheim
real
Kaiser
Tengelmann
Globus
0
Theo u.
Karl
Albrecht
Dieter
Schwarz
Ingeborg
Herz
Fam.
Haniel
Otto
Beisheim
Fam.
SchmitRuthenbeck
Fam. Haub Thomas
Bruch
Proces expanze
Expanze (rozšiřování řetězců) probíhá na více úrovních: zaprvé se ztrojnásobily prodejní plochy (jak je uvedeno výše), zadruhé diskonty rozšiřují svůj základní sortiment. Řetězec Aldi začal se 400 druhy zboží, dnes jich nabízí okolo 700. Navíc diskonty expandují nejen v Německu (Aldi: 4 200, Lidl: 2 750,
KiK: přes 2 000 prodejen), ale i v zahraničí. Lidl vystupuje na trhu 23 zemí se 7
500 prodejnami, Aldi v 15 zemích s 7 299 prodejnami. Aldi má však největší
podíl na trhu (55 %) v Německu, kde je s velkým náskokem největším diskontem. Lidl je v Německu na druhém místě za Aldi, celosvětově je však jeho
obrat vyšší než společnosti Aldi. Lidl silně expandoval do východní Evropy
a roste viditelně rychleji než Aldi. V České republice je firma Schwarz první
na žebříčku maloobchodního trhu s obratem 51 miliard korun ročně [5].
Německé Metro, a. s., čtvrtá největší obchodní společnost na světě
s 2 458 prodejnami a obratem téměř 70 miliard dolarů v roce 2005 [6], je
rozšířena do 30 zemí [7]. Koncern je aktivní i na čínském trhu, kde provozuje
23 Cash&Carry obchodů [8]. V České republice provozuje tato firma prodejny Makro a má čtvrtý největší obrat na maloobchodním trhu [9].
Květen 2007
Zdroj: manager magazine Spezial, “Die 300 reichsten Deutschen” (300 nejbohatších
Němců), říjen 2006, citováno a převzato z ver.di, handel č. 4, 2006, strana I.
Negativní důsledky
Malé specializované obchody s potravinami – s výjimkou lahůdkářství – nadále mizí, protože nemohou konkurovat nízkým cenám supermarketů a diskontů. Velcí potlačují malé. Zákazníci a zákaznice sice vydělávají na nízkých
cenách, avšak existuje i mnoho negativních důsledků: snižování počtu malých
prodejen znemožňuje zásobování v blízkosti místa bydliště. K nákupu je zapotřebí automobil, což je zejména pro starší obyvatele problém. Služby obsluhy
a informací nejsou již v diskontech nabízeny, zákazníci se musí sami informovat. Zákazníci a zákaznice, kteří hledají určité zboží, bloudí často uličkami
a nenachází nikoho, koho by mohli požádat o radu. V budoucnosti dokonce
zřejmě díky systému tzv. RFID čipů již nebudou vůbec existovat ani pokladny.
Ceny zboží v nákupním vozíku budou při východu z obchodu zcela automaticky zaznamenány a pomocí platební karty odečteny z účtu zákazníka.
Také se snižuje rozmanitost nabídky, především regionálního zboží. Lokální průmysl a zemědělství ztrácejí odbytiště, zaměstnanci a zaměstnankyně
32
Vývoj v oblasti textilu a odívání
Obraty v odvětví textilu a odívání od roku 1996 (62,89 miliard Euro) do roku
2004 (56,27 miliard Euro) klesaly, od roku 2005 opět pomalu vzrůstají.
V roce 2006 obnášel obrat v oblasti textilu a odívání v Německu celkem 55,2
miliard Euro. Podíl specializovaných obchodů s textilem (textil a oděvy) byl
55,5 %, podíl obchodů nespecializovaných (obchodní domy, diskonty, obchody se sportovním vybavením, zásilkové obchody, atp.) byl 44,5 % [10].
Následující tabulka zobrazuje snižování výdajů za oděvy a obuv v Německu od roku 2001 (v procentech z celkových výdajů domácností).
Struktura výdajů německých domácností
Údaje o celkových výdajích v %
Oblečení a obuv
2001
2002
2003
2004
5,4
5,2
4,9
4,8
Zdroj: Zahlen zur Textil- und Bekleidungsindustrie 2006, Gesamtverband textil + mode, strana 3.
Snižování výdajů za oblečení však neznamená, že by co do množství nakupovali lidé méně, právě naopak. Ve Velké Británii se množství prodaných oděvů
za posledních 10 let zdvojnásobilo, průměrné ceny se ale za stejnou dobu sní-
33
žily o 30–40 % [11]. Spotřebujeme tedy větší množství, ale levněji. Je nabízeno
stále více zboží za stále nižší ceny. Na koho jsou tedy přesunuty náklady?
32 milionů Angličanů nakupuje 30 % svého oblečení ve čtyřech největších
nákupních domech (Tesco, Asda, Sainsbury´s, Marks & Spencer). Velké diskonty platí svým dodavatelům za zboží o 15–20 % méně než normální obchodní domy [12]. Díky obrovským objemům zboží, které od dodavatelů odebírají,
stlačují značně nákupní ceny. Ale i obchodní domy zatím vymyslely vlastní
obranné strategie: tvoří „nákupní skupiny“ s podniky z jiných evropských
zemí, díky čemuž je jejich význam podobný významu diskontů. Dodavatelé
v rozvojových zemích se dostávají do stále silnější závislosti na malém počtu
mezinárodních společností a jejich dovozcích. Aby dosáhly nižších ceny, snižují platy, nakonec jsou to švadleny v jejich továrnách, kdo nesou následky.
Neměli bychom se však domnívat, že všechny velké společnosti pocházejí z Evropy a USA. Na burze zaznamenaný rodinný podnik Li&Fung z Hongkongu se stal největším světovým nákupčím zboží (a to nejen textilií). Tato
společnost zásobuje velké obchodní koncerny – Wal-Mart, Carrefour, Hilfiger, Esprit a od podzimu 2006 i Arcandor (dříve KarstadtQuelle). „Naše
marže se tím vylepšila o 10 až 15 procent,“ oznámil šéf nákupu Helmut
Merkel z firmy Karstad [13]. Provozní kapitál se podle údajů koncernu snížil
o půl miliardy Euro, protože Li&Fung požaduje po dodavatelích delší splatnost faktur za zboží, než míval Arcandor/KarstadQuelle, a. s. [14]. Zjednodušeně tento fakt znamená: Li&Fung může ceny ještě silněji stlačovat a platit
zcela zřejmě se zpožděním. To není žádný div, neboť Li&Fung je asijský obr
se 70 nákupními kancelářemi, se 7 000 zaměstnanci ve 44 zemích, kteří si
navzájem musí konkurovat. „Toto posiluje soutěživost a vlastní iniciativu
zaměstnanců,“ míní William Fung. Na své červené zimní bundě ukazuje
novinářům, jak globálně pracuje jeho společnost: „Svrchní materiál jsme
obstarali v Koreji, zip pochází z Japonska, výplň z Číny, gumové šňůrky
z Hongkongu a podšívku dodává Taiwan.“ [15].
Zasvěcení odhadují, že Li&Fung získává prémii za zprostředkování
ve výši asi pět procent obratu. Jejich vlastní obrat činil v roce 2006 8,7 miliard amerických dolarů, čistý zisk vystoupal v roce 2006 o 23 % na 282 milionů dolarů. William a jeho bratr Victor Fungovi disponují každý odhadovaným majetkem ve výši 2,4 miliard amerických dolarů [16].
Mezi maloobchodníky s oblečením (mimo Velkou Británii) stojí na prvním místě švédský oděvní dům H&M, na druhém španělská společnost
Inditex (Zara) a na třetím německo-nizozemský oděvní dům C&A. Jejich
roční obraty jsou ohromné, například u H&M převyšoval v letech 2005/6
šest miliard Euro. V Německu je však H&M na pátém místě za jinými velkými maloobchody s textilem, např. C&A.
34
Obraty velkých maloobchodních řetězců s textilem na celém světě
(mimo Velkou Británii)
Řetězec
Země původu
2005/6 Obrat (v milionech eur)
H&M
Švédsko
Grupo Inditex
Španělsko
5,514
C7A
Německo/Nizozemí
4,563
Esprit
Hong Kong
1,810
Benetton Gruppe
Itálie
1,481
Peek & Cloppenburg
Německo
1,125
Mango
Španělsko
1,144
Vivart
Francie
Grupo Cortefiel
Španělsko
916
Varner Group
Norsko
873
Charles Vögele
Švýcarsko
870
Etam Development
Francie
725
Gap
USA
6,128
953
662
Zdroj: ECRA, 2007, strana 25.
Kde nakupují Němci své oblečení?
V Německu nakupuje polovina zákazníků a zákaznic oděvy částečně v diskontech jako jsou Aldi a Lidl [17]. Řetězci Aldi se podařilo oslovit všechny
skupiny nakupujících, nejen ty s omezenými příjmy. Podíl textilu na celkovém sortimentu diskontů tvoří jen asi 5 %, ale za 10 let v období 1992–2002
se z něj plynoucí obrat zvýšil o 222 % (Erlinger citován Wick, 2007, str. 12).
V roce 2005 byl obrat obchodů Aldi na textilu a oblečení téměř 1,1 miliard
Euro. Konkurenti Lidl, KiK, Tchibo zatím Aldi dotahují. Skupina Tengelmann (KiK a Plus) dokonce Aldi v obratu za oděvy v roce 2005 předstihla.
Podle seznamu největších maloobchodů s textilem v Německu, zveřejněného TextilWirtschaft [18], je Tengelmann na sedmém místě před Tchibo,
Aldi a Lidl. Tengelmann má tedy se svými 2 897 pobočkami Plus a 2 100
pobočkami KiK obrat na textilu 1,27 miliard Euro. Obrat ostatních diskontů na oblečení (Aldi, Lidl, Tchibo) se pohybuje kolem jedné miliardy Euro.
Zdaleka největším maloobchodem s textilem je ale Arcandor/KarstadQuelle s obratem 4,2 miliardy Euro v roce 2006. Následují jej Ottoversand
s obratem 3,5 miliardy Euro a Metro (Kaufhof und Adler) se třemi miliardami Euro obratu. Také firmy jako H&M či C&A, které prodávají jen své
vlastní značky, zvýšily svůj obrat o 2–4 % oproti předchozímu roku, vyka-
35
zují tak 2,8 miliard Euro (C&A) a 2,17 miliard Euro (H&M). Obrat specializovaných obchodů se naproti tomu v letech 1992–2004 téměř o polovinu
snížil. Také jejich počet se značně zmenšil: v roce 1996 existovalo ještě 55
000 samostatně řízených oděvních podniků, v roce 2005 jich bylo pouze
38 000. Přesto mají stále ještě většinový podíl na počtu zákazníků (55,5 %
obratu z textilu pochází stále ještě ze specializovaného obchodu). Jako konkurent posílil silně v posledních letech zásilkový obchod. Více zákazníků si
své oblečení objednává zde, nenakupují v obchodních domech prodávajících více značek oblečení, jako je např. Peek & Cloppenburg [19].
Závěr studie o maloobchodu realizované v roce 2005 TextilWirtschaft [20]
zní: Trend spěje ke kombinování, tabu týkající se diskontů již neexistují. Zákazníci je dnes střídají se specializovanými obchody: tričko z diskontu Aldi
kombinují s kalhotami Brax, zákaznice H&M vylepšují svůj šatník i levnými doplňky.
Odkud pochází naše oblečení?
Z cca devadesáti procent jsou oděvy vyráběny především v jižní a jihovýchodní Asii, střední Americe, některých zemích Afriky nebo východní
Evropy. Po skončení platnosti mezinárodních dohod o obchodu s textilem na konci prosince 2004 odpadly doposud pevně stanovené kvóty na
export textilu pro jednotlivé země. Dle očekávání stoupl razantně export
Číny. V roce 2005 vzrostl export z této země do USA o 47 %, do EU o 43
% [21]. Podíl Číny na celosvětovém exportu textilu se zvýšil z 20 na 27 %,
to znamená, že Čína dnes produkuje více než čtvrtinu oděvů celého světa.
Odstranění kvót vedlo k redukcím cen a silným konkurenčním bojům mezi
chudými zeměmi, které exportují textil a jejichž ekonomika je na exportu
závislá. Světová obchodní organizace (WTO) však za podstatného narušení trhu povolila obnovená množstevní omezení proti čínskému exportu.
Tak byly znovu stanoveny kvóty, které dovoz z Číny omezují, a to do konce
roku 2007 v případě EU, do ostatních zemí (např. USA) pak do konce roku
2008. Plnohodnotná liberalizace textilního a oděvního trhu by měla nastat
od roku 2015.
Konkurenční boj chudých zemí za zachování vlastního oděvního průmyslu se často koncentruje na co největší snížení mezd. Pokud však sledujeme
podíl na nákladech z pohledu nákupčího, mají mzdy na konečné prodejní
ceně produktu podíl jen 0,5–1 %, jak ukazuje následující graf. Marketing
a reklama, stejně jako profit podniku v Německu, tvoří naproti tomu cca
25 procent konečné prodejní ceny. Zvýšení mezd by tedy bylo v očích nákupčích pouhým „zrnkem písku.“ Přesto smlouvají o každý cent.
1%
náklady na mzdu
Složení ceny trička:
11 %
doprava a daně
13 %
náklady továrny
50 %
zisk a náklady maloobchodu
25 %
reklama
Graf ukazuje, jak je tvořena cena zboží, tzn. pouze cca 14 % (náklady továrny a mzdy) zůstává v zemi
Zdroj: ECRA, 2007, strana 50.
původu, např. v Bangladéši.
Zajímavý je také pohled na rozdělení nákladů v okamžiku, jakmile je zboží
naloděno. Od opuštění továrny k prodeji konečným spotřebitelům v obchodě
se cena může až zdesetinásobit, jak ukazuje následující příklad z Dánska:
Struktura ceny oděvů (od dánského velkoobchodu)
Složení ceny oblečení
US $
Free on Board (FOB) – cena vyrobeného zboží před naloděním
6,45
pojištění, přepravní náklady apod.
0,64
cena po pojištění nákladu a investic
7,09
cla, daně – pokud existují
0,85
cena po zdanění a proclení
7,94
velkoobchodní přirážka 35–70 %
3,97
velkoobchodní cena
11,91
maloobchodní přirážka 200–300 %
35,72
maloobchodní cena bez DPH
47,63
DPH 25 % (v Dánsku)
11,91
prodejní cena konečnému spotřebiteli, včetně DPH
59,53
Zdroj: Danish Import Promotion Programme, citováno ECRA, 2007, str. 27
36
37
Diskont
Co odlišuje diskont od supermarketu nebo obchodního domu? Diskont je
definován následovně: „…maloobchodní společnost, která nabízí omezený, na rychlý obrat orientovaný sortiment zboží za dlouhodobě nízké ceny,
a zcela upouští od služeb zákazníkům jako je obsluha nebo poradenství.
Pro udržení co nejnižších provozních nákladů jsou mimo jiné nakupována
velká množství zboží s vynecháním mezistupně, který představuje velkoobchod a je dbáno na minimální skladování zboží, jsou upřednostňována
finančně i dopravně výhodná umístění poboček a zaměstnáván omezený
počet pracovníků a pracovnic.“
Navíc bylo zjištěno, že diskonty jsou tak levné z následujících důvodů:
• Sortiment je omezen na cca 700 (Aldi) až 1000 (Lidl) druhů zboží. Supermarkety naproti tomu nabízí cca 25 000 druhů zboží. Omezení na méně
druhů zboží umožňuje zároveň jejich nákup ve velkém množství.
• Produkty leží v jednoduchých regálech, obchody jsou bez jakýchkoli dekorací.
• Prodejní plocha není tak velká jako u supermarketů. Komunální regulace
prodejních ploch omezuje prodejny v rámci obcí na prodejní plochy o velikosti max. 700 m2. Velké supermarkety s rozsáhlými prodejními plochami
jsou proto nuceny stavět „na zelené louce“.
• Diskonty minimalizují zásoby ve svých skladech, díky tomu snižují potřebu skladovacích ploch i náklady (tzv. lean retailing).
• Diskonty vydávají zřetelně méně peněz na reklamu než supermarkety nebo
obchodní domy.
• Při nákupu obrovských množství zboží diskonty nemístně stlačují ceny
a mohou tak dokazovat svoji moc na trhu.
• Lákají zákazníky „výhodnými koupěmi“ a „akčním zbožím“.
• Šetří na personálu (neposkytují zaměstnancům a zaměstnankyním žádný
servis, ti navíc musí pracovat přesčas – např. při počítání pokladen nebo
uklízení filiálek). U diskontů tvoří náklady na platy pouze 6,7 % celkových
nákladů. Pro srovnání: u supermarketů jsou tyto náklady přes 14 % [22].
• Znemožňují zaměstnancům a zaměstnankyním se organizovat (viz případ
Schlecker, Lidl, Aldi Süd a KiK) a tím drží jejich mzdy nízko.
38
Nákupní praktiky diskontů
Většina diskontů nakupuje prostřednictvím dovozců a často se jen málo
starají o to, odkud zboží pochází a za jakých podmínek je vyráběno. Tendence v oděvním odvětví jsou takové, že se velké obchodní domy a jejich
dovozci koncentrují na čím dál tím méně producentů v několika tzv. „strategických“ zemích a přenechávají jim stále více pracovních kroků (od nákupu zboží jako jsou knoflíky a zipy až po design). Cílem je zkracování
dodavatelského řetězce a koncentrace na malý počet zemí a dodavatelů.
Konkrétně to znamená, že podniky chtějí stále úžeji spolupracovat se svými dodavateli. Podniky také mohou vlastnit část kapitálu svých dodavatelů (např. šicí stroje). Adidas odstavil v posledních dvou letech přes 200
svých dodavatelů a nakupuje nyní již jen v 5–6 zemích. Od roku 2005 stáhl
diskont Aldi 80 % svých smluv z Turecka. Tchibo se chce koncentrovat jen
na pět strategických zemí.
Tato nová tendence vede k silné vzájemné závislosti, přičemž závislost
dodavatele na nákupčím (podniku nebo dovozci) je zpravidla z důvodu jeho
menší tržní síly větší než závislost opačná. Smlouvy s malým množstvím
podniků na velká množství zboží vytváří extrémní závislost dodavatelů na
odběratelích. Z důvodu velkého množství zakázek nebo také více smluv najednou jsou kapacity dodavatelů vytíženy a nemohou přijímat žádné další
zakázky. Toto má za následek, že nákupčí mohou diktovat podmínky jako
jsou ceny nebo dodací lhůty.
Další nebezpečí spočívá v tom, že dodavatelé předávají zakázky na subdodavatele, protože nejsou schopni splnit krátké lhůty. U subdodavatelů
39
a jejich dalších subdodavatelů jsou zpravidla ještě méně dodržovány sociální standardy, nejsou většinou prováděny ani žádné externí kontroly. Na jednu stranu je dobré, že vztahy mezi některými nákupčími a jejich dodavateli
jsou užší a především spolehlivější, s čímž je v některých případech spojena
silnější povinnost dodržovat sociální standardy. Na druhou stranu přináší
tento proces koncentrace skutečnost, že produkční řetězce jsou kvůli dílčím zakázkám zvenčí méně transparentní.
Mnoho společností využívá svoji obrovskou moc k tomu, aby nutily dodavatele produkovat levněji a rychleji. Tak byly dle jedné ze studií Action
Aid [23] 2/3 potravinářských dodavatelů čtyř největších britských řetězců
supermarketů vyzvány k tomu, aby uzavřely exkluzivní smlouvy pouze
s jedním z těchto obchodních řetězců. Polovina dodavatelů s donucením
souhlasila. Nákupní praktiky společností vykazují následující tři tendence:
„levněji, rychleji, bez rizika.“
Levněji:
• Ceny jsou stlačovány: ceny dámských oděvů klesly za posledních deset let
o třetinu. A to i přesto, že ve většině rozvojových zemí vzrostly z důvodu
zvýšení cen energie výrobní náklady.
• Dodavatelům je vyhrožováno, že budou odstaveni, pokud nesníží ceny.
• Jsou vyjednávány speciální slevy a srážky z cen.
• Diskonty tvoří obchodní společenství namířené proti dodavatelům. AMS
(Associate Marketing Services) nakupuje pro osm řetězců supermarketů
ve 14 evropských zemích! [24]
Rychleji:
• Kolekce se mění čím dál častěji: dříve se měnily dvakrát ročně, dnes v závislosti na řetězci až dvanáctkrát za rok. Obzvláště častým střídáním kolekcí je známá španělská oděvní společnost Zara. Ve čtyř až pětitýdenním
výrobním cyklu Zary je pro vlastní výrobu určeno pouhých deset dní.
• Dodací lhůty se neustále zkracují: „Roku 2003 trvaly ještě 90 dní, roku
2004 již jen 60 dní, někdy dokonce pouze 45 dní,“ stěžuje si vlastník továrny na Srí Lance [25]. Maročtí dodavatelé musí dnes pro španělský obchodní dům El Corte Ingles plnit smlouvy během sedm dní, výrobní doby
se od roku 2000 do roku 2005 zkrátily o 30 % [26]. Jiný majitel továrny z Maroka popisuje: „Před třemi lety trvala standardní dodávka jeden měsíc.
Dnes máme zakázky, kdy kamion přijede v úterý a v sobotu je již se zbožím
na cestě zpět do Španělska.“ [27]
• Nákupčí mohou dnes elektronickou cestou kontrolovat celý dodavatelský
řetězec. Objednávky jsou zadávány na internetu pomocí „online reverse
40
auctions“. Nabízející mohou vidět, za jakou cenu nabízejí ostatní, což vede
ke skandálnímu nabízení pod cenou. Zpravidla se musí jednat rychle, během několika málo hodin je zakázka pryč, dodavatel tedy nemůže dlouho
vyčkávat a taktizovat.
Bez rizika:
• Dodavatelé se musí přizpůsobit tomu, že zboží je v krátké lhůtě objednáváno podle odbytové situace. Maloobchodní firmy redukují svoje skladové
zásoby na minimum, aby ušetřili na nákladech. „Quick response“ – rychlá reakce – je princip, který funguje následovně: Jednou týdně, zpravidla
v neděli po víkendovém prodeji, posílá řetězec dodavateli objednávku,
který ji obdrží ještě v neděli večer. Do středy potom musí dodat zboží [28].
Podnik šetří nejen na skladovacích kapacitách, ale přenáší zároveň všechna rizika na dodavatele (kteří nesou náklady na nákup materiálů). Stále
častěji se stává běžnou praxí, že podnik dává garanci odběru jen na první
část dodávky, odběr dalších částí je závislý na odbytu – v odborném žargonu se toto nazývá: ECR = Efficient Consumer Response, efektivní reakce
zákazníků).
• Dodavatelé musí přebírat čím dál více úkolů, které dříve vykonávali obchodníci s textilem. Čím dál více dodavatelů musí na vlastní riziko nakupovat látky, příze a další příslušenství (knoflíky, zipy apod.). Nákupčí tak
mohou zkracovat dodací lhůty a ušetřit náklady.
Nákupní praktiky mají přímý vliv na pracovní situaci dělníků a dělnic. Dodavatelé na ně dále předávají nátlak v podobě cen a dodacích lhůt a ti/ty
musí stále častěji pracovat v nočních směnách, protože je třeba plnit objednávky. Přesčasy jsou pravidlem, nejsou však vůbec nebo jen velmi špatně
odměňovány.
„Posílal jsem své dělníky a dělnice pravidelně každý týden do nemocnice – trpěli vyčerpáním, omdlévali a měli psychické problémy… Někdy jsem
potkal na ulici bývalého zaměstnance nebo zaměstnankyni – neodvážil
jsem se zeptat na jeho nebo její zdraví,“ komentuje situaci bývalý vlastník
továrny v Thajsku [29].
Pro většinu dělníků a dělnic vedlo celosvětové zrychlení výroby a zesílení konkurenčního tlaku mezi dodavateli v rámci jednoho státu i mezi státy
ke snížení jejich sociálního standardu. Diskonty provozují obzvlášť agresivní politiku nákupu. Protože většinou nenakupují u dodavatelů, ale využívají jako mezistupně služeb dovozců, nemají žádný přímý vztah se svými
dodavateli a nemohou proto vytvořit žádnou důvěryhodnou spolupráci.
41
Zdroje:
[1]
Bormann, S., (Deckwirth, Ch.), Teepe, S.: Grenzenlos billig? Globalisierung und Discountierung im Einzelhandel. Hg. WEED/ver.di. Berlin, str. 42, 2005
[2] Bormann, S., Siegel, G.: Konzentrationsprozess im Einzelhandel. Auswirkungen auf
Verbraucher, Beschäftigte und Zulieferindustrie. Literaturstudie. Berlin, 2007
[3] Action Aid, 2006.
[4] Op cit 2, str. 17
[5] pozn. ed., Incoma Research. TOP10 českého obchodu a vývoj trhu [online]. č. 4. 6. 2008
[cit. 2008-03-25]. www.incoma.cz/cz/default.aspx?path=/cz/press/releases/reader.
aspx&msg=905&lng=CZ&ctr=203
[6] EHI In Wick: Werbegag oder Hebel für Beschäftigte? Ein Leitfaden für internationale
Kodizes der Arbeitspraxis, str. 27. Friedrich Ebert Stiftung, Südwind Institut. 2006
[7] Metro Group In Wick: Werbegag oder Hebel für Beschäftigte? Ein Leitfaden für internationale Kodizes der Arbeitspraxis, str. 30. Friedrich Ebert Stiftung, Südwind Institut.
2006
[8] Op cit 1, str. 46
[9] Op cit 5
[10] TW Studien, Marktstrukturdaten Handel [online], 24. 11. 2007. www.twnetwork.de
[11] Beckett, A.: Going Cheap. In The Guardian, 28th February 2006
[12] Who Pays? How British Supermarkets Are Keeping Women Workers in Poverty, str. 16.
ActionAid [online]. 2007. www.actionaid.org.uk
[13] Handelsblatt, 27. 3. 2007
[14] Wikipedia, 10. 10. 2007
[15] Op cit 13
[16] Op cit 15
[17] TextilWirtschaft 33, 18. 8. 2005
[18] TextilWirtschaft, 2006
[19] TW Einkaufsstätten, studie z 18. 8. 2005 [online] www.twnetwork.de
[20] Einkaufsstätten-Studie, Teil 1 [online]. TextilWirtschaft. 2005. www.twnetwork.de/
unternehmenundmaerkte/twstudien
[21] Wick: Werbegag oder Hebel für Beschäftigte? Ein Leitfaden für internationale Kodizes
der Arbeitspraxis, str. 24. Friedrich Ebert Stiftung, Südwind Institut. 2006
[22] WHI, str. 287. 2006
[23] Who Pays? How British Supermarkets Are Keeping Women Workers in Poverty. ActionAid [online]. 2007
[24] Op cit 23
[25] Trading Away Our Rights – Women Working in Global Supply Chains. Oxfam International. 2004
[26] CSR Research on Clothing Retail Chains, draft, str. 28. Ethical Consumer Research
Association (ECRA). April 2007
42
[27] Op cit 25
[28] Abernathy et al. 2005
[29] Op cit 26
Text pochází z částí publikace: Alam, K., Bahn, E., Bormann, S., Burckhardt, G., Giese, G., Saam, D., Schröder, Ch., Wötzel, U.: Wer bezahlt unsere Kleidung bei Lidl und
KiK? Kampagne für saubere Kleidung, Berlin. 2008. Danou část textu napsala Gisela
Burckhardt. Do češtiny přeložila Anna Koželouhová, upravil Jiří Koželouh.
43
Komu vyhovuje cena v KiK?
Červená uhodí do očí, červená je všude. Křiklavě pestrý a bezútěšný – to
je obchod KiK. Prostor je plný nacpaných stojanů s oblečením, na každém
z nich trčí velká červeno-žlutá cedule s nápisem „Der Preis stimmt“ („Cena
sedí“). Zákazníky nemá přitahovat zboží, ale cena – to je obchodní politika
společnosti KiK. Dětské džíny za 4,99 Euro, dámské šortky za 1,99 Euro
visí namačkané na ramínkách. A aby to zákazníci opravdu pochopili, visí
ze stropu další cedule s červeným tričkem-maskotem obchodu KiK a textem na žlutém pruhu „Cena sedí“.
Ptejme se komu cena vyhovuje. Vyhovuje šičkám v Bangladéši? Vyhovuje prodavačkám v KiK? Kdo na tyto „vyhovující ceny“ doplácí?
KiK je dceřiná společnost firmy Tengelmann
Název KiK je zkratkou hesla „zákazník je král“ (Kunde ist König). Řetězec
byl založen roku 1994 Stefanem Heinigem (45), jejím dnešním předsedou
představenstva, ředitelem a spolumajitelem. Tento textilní diskont je dceřiná firma skupiny Tengelmann, které patří i obchodní řetězce Plus a Kaiser´s,
americká dceřiná firma A&P nebo hobbymarkety Obi. Tengelmann Holding patří rodinnému klanu Haubových a je jednou z nejstarších obchodních společností v Německu – v roce 2007 slavila firma 140. výročí svého
založení. Rodina Haubových je se svým soukromým majetkem 4,2 miliard
Euro [1] jednou z nejbohatších v Německu. Otec Erivan žije na statku ve státě Wyoming v USA. Ze tří synů – Karl Erivan, Christian, Georg – se pouze
Karl Erivan zabývá aktivně obchodem. Tento bývalý poradce u firmy McKinsey vede u Tengelmanna obchod, který v letech 2005/6 vykazoval obrat
25,7 miliard Euro. U potravinových řetězců Plus a Kaiser´s se sice objevují
problémy, textilní diskont KiK však vzkvétá.
Obrat a obchody
Obrat řetězce KiK stoupá, podle každoročně zveřejňovaného žebříčku největších textilních maloobchodů v Německu [2] v roce 2006 oproti předchozímu roku o 2,4 procenta na 1,27 miliard Euro. 80 až 90 % nabízeného zboží jsou textilie, z větší části pro děti. Zbytek tvoří nepotravinové zboží jako
hračky, doplňky nebo kosmetika, které se ani neobjevují na internetových
stránkách, jsou pouze doplňkovým sortimentem. Jsou částečně také nevítané, jako např. elektrospotřebiče, protože musí být podle zákona odděleně
likvidovány. To KiK obtěžuje a dává to najevo: „Rádi bychom Vás přátelsky
požádali, abyste nenosili do našich obchodů staré spotřebiče, protože ty
44
mohou být bezplatně odevzdány v každém městě či obci na sběrných místech.“
Cílem diskontu KiK je otevírat ročně 300 nových poboček, což se mu
zcela zřejmě daří. Již dva roky po vzniku měl KiK 225 poboček, dnes disponuje přes 2 000 pobočkami v Německu a 240 v Rakousku. Pro srovnání: král diskontů Lidl má v Německu 2 750 obchodů. V roce 2007 vstoupil
KiK na český a slovinský trh, připravován je i vstup do Švýcarska. Mezi lety
2000 a 2005 se počet jeho filiálek ztrojnásobil. „Každý den otevřeme jeden
obchod,“ oznamuje tisková mluvčí KiK. Upřednostňované polohy poboček
jsou malá města a okraje velkých měst, kde jsou nízké nájmy. KiK je nejsilněji expandující německý podnik. Obchodu s chováním podle motta: „lakota a chtivost“ se daří a roste.
Aby mohl KiK počet svých poboček zvýšit na 3 000, musel vybudovat
logistické centrum v německém městě Bönen, kde mají své sklady i další
diskonty jako Takko a Woolworth. Toto centrum vystavěné v roce 2006 má
prostor pro 41 000 palet se zbožím. 34 metrů vysoký sklad je obsluhován
zcela automaticky – bez potřeby personálu. Dálkově ovládané vozíky jsou
schopny provést přes 100 nakládek a vykládek denně.
Kdo nakupuje v KiK?
Zcela zřejmě se spotřebitelé nestarají o to, za jakých podmínek je oblečení vyráběno a prodáváno. Nikdo se neptá, jak to, že zboží je nabízeno tak
levně. Podle studie zadané TextilWirtschaft roku 2005 [3] neustále ubývá
mezi zákazníky tabu při výběru obchodů, kde nakupují své oblečení. Zákazníci kombinují zboží z diskontů se značkovými kusy. V KiK nenakupují
jen méně majetní, ale i ti, kteří si mohou dovolit drahé oděvy. Lakota je totiž
v módě. V rozhovoru pro Berliner Morgenpost [4] odpověděl většinou se médiím se vyhýbající zakladatel KiK Stefan Heinig na otázku, kdo u něj nakupuje, nedbale: „Šetřilové a chytráci“. Časopis pro ženy „Brigitte“ nedávno
vypátral v jednom výzkumu, že každá pátá žena nakupuje oblečení především v diskontech. KiK agituje se sloganem: „Jak chytře nakupovat oblečení!“. Neboli obráceně: „Všichni ostatní, kteří nakupují dráž, jsou hloupí!“
Jediné, co se počítá, je nízká cena. Proč je zboží tak levné, se neprozrazuje.
Spotřebitelům toto není objasněno, mohou se pouze domnívat, že pro tak
nízké ceny se přece někde a na něčem šetřit musí [5].
Koncept je ale zřejmě úspěšný: Skupina Tengelmann je svým prodejem
textilu v řetězcích Plus a KiK sedmým největším maloobchodníkem s textilem v Německu, těsně za Peek&Cloppenburg.
45
Díky čemu je KiK schopen prodávat tak levně?
Reklama slibuje, že se v KiK každý zákazník kompletně oblékne do 30 Euro.
Koncept, který se za tímto heslem skrývá, je následující: Žádná obsluha,
co nejméně stálých pracovních míst, minimální mzdy pro zaměstnance,
hodinové platy pod pět Euro pro pomocné pracovní síly, učni zneužívaní
jako pracovní síly nebo zamezování odborářským aktivitám managementem apod. Navíc se přidávají další úsporná opatření jako výhodná poloha
poboček (ne v drahých nákupních střediscích), žádné dekorace, jednoduchý sortiment. K tématu říká ředitel Heinig [6]: „Večerní róbu u nás budete
hledat marně.“ A dotázán na mnoho neproplacených přesčasů, které jeho
pracovníci a pracovnice musí odpracovat, odpovídá Heinen: „To jsou výjimky. Kromě toho, já jsem se pro tento podnik již napracoval tolik, že mohu
po svých spolupracovnících také něco požadovat.“
KiK šetří také na eliminování zprostředkovatelů. Zboží je objednáváno
přímo v továrnách v Asii. A tam – v Číně, Indii nebo Bangladéši – jsou lidská práva pošlapávána v ještě větším měřítku.
Marketingový koncept
KiK má reklamu v televizi, kde tričko-maskot vychvaluje přiškrceným hláskem levné zboží. Hlavními cílovými skupinami jsou ženy, ale také děti, které
jsou jakožto skupina nakupujících stále důležitější. KiK zdůrazňuje ve svém
televizním spotu svoji velikost (brzké otevření 2500. filiálky) a směšně nízké ceny svého zboží. Dámské fleecové bundy stejně jako dětské lyžařské laclové kalhoty 4,99 Euro, stejně jako půl kila kávy. Tričko (1,99 Euro) stojí
méně než bochník chleba.
Například přistěhovalci, kteří mají takříkajíc hluboko do kapsy, jsou
řetězcem KiK zcela cíleně oslovování. Proto distribuuje KiK prospekty
v ruštině a překládá internetové stránky do češtiny, slovinštiny, turečtiny
a ruštiny.
Sponzorství ve sportu
Svoji popularitu se KiK snaží zvyšovat i dobře cíleným sponzorováním
sportu. Bundesligový fotbalový klub Werder Brémy KiK vybavil jednou
dresy, ale poté se k němu obrátil zády. Byl sponzoring moc drahý? Oficiálně zdůvodnil KiK tento krok tím, že musí svoji marketingovou strategii uvést do souladu s „ekonomickými skutečnostmi“. Od léta 2007 jsou
tyto následující: Vybavení hráčů VfL Bochumi a Hansa Rostock dresy. Ti
pravděpodobně nemají tak vysoké nároky. Ale to není vše. KiK si nechal
od Spezial Media Agentur Mediascale vytvořit nový systém produkt-marketingu. Agentura Mediascale měla nejen šířit poselství značky, ale vytvo-
46
řila pro KiK kompletní internetové stránky a on-line obchod KiK-shop. Zde
může každé amatérské fotbalové družstvo za cca 100 Euro vybavit všechny
své hráče sportovními taškami, balóny a dresy, samozřejmě vždy s logem
KiK na prsou.
Odborové organizace? Neznámé
Personál je drahý, proto jej musí být pokud možno co nejméně. Přesto zaměstnává KiK 14 000 pracovnic a pracovníků. Tam, kde to bez lidí není
možné, totiž v samotných prodejnách, pracují především učni a pomocné
síly. „Ti jsou levní a nebrání se,“ říká Malene Volkers, expertka na oblast
maloobchodu, v článku časopisu Stern zabývajícím se diskontem KiK [7].
Proto neexistuje v KiK v celém Německu žádná odborová závodní organizace, protože než by se vůbec nějaká stihla vytvořit, byli by pracovníci propuštěni. Zaměstnanci rakouského KiK by o tomto problému mohli dlouze
vyprávět, protože tam se teprve po dlouhém boji podařilo jednu odborovou
organizaci založit. Rakouská odborová organizace pro zaměstnance soukromého sektoru (GPA) v průběhu boje společnosti KiK namítla, že používá metody německé Stasi, nakonec ale dosáhla vytvoření jedné odborové
organizace.
Kampaně proti KiK kvůli šetření na mzdách
Kvůli šetření kvalifikovanými pracovními silami může v KiK i nováček již
po jednom roce převzít vedení celé pobočky – za minimální mzdu 750 Euro
měsíčně. Podporován je několika výpomocnými pracovníky, kteří si musí
vystačit s hodinovou mzdou necelých pět Euro. Podle TAZ [8] začínají dokonce pomocné pracovní síly u KiK s hodinovou mzdou 4,5 Euro. Odborová organizace Ver.di podala kvůli mzdám proti KiK v říjnu 2007 žalobu
u státního zastupitelství v Duisburgu. Jedna zaměstnankyně KiK, která
pracovala již šest let v pobočce ve Styrumu, dostávala hodinovou mzdu
pouhých 5,20 Euro a navíc neměla nárok na placenou dovolenou. Tarifní
mzda prodavačky po šesti letech v zaměstnání je však 12,30 Euro. I podnik
nezávislý na tarifech, jako je KiK, smí vyplácet maximálně o třetinu nižší
platy oproti tarifním, v tomto případě tedy 8,21 Euro. Proto podala Ver.di
trestní oznámení proti řediteli KiK Stefanu Heinigovi.
Učni v KiK musí v prodejnách také umývat toalety a večer vysávat – tak
ušetří diskont za platy uklízeček. KiK zjistil, že učni se nechají jednoduše
vykořisťovat, proto zvýšil jejich počet ze 750 v roce 2006 na 1 100 v roce
2007. Řečeno KiK: „Podpora růstu nám velmi leží na srdci, protože ve svůj
vlastní růst vkládáme velká očekávání a naděje.“
47
Vykořisťování textilních dělnic a dělníků
Nejen na bedrech ženského personálu v Německu (ženy tvoří velkou část
zaměstnanců v prodejnách) staví KiK svoje obchodování, ale i na úkor tisíců textilních dělnic a dělníků v továrnách dodavatelů v Bangladéši i jinde.
Přes 100 pracovníků KiK se stará na místě o nákup, pozorují výrobu oblečení, a to pak kupují za směšně nízké ceny nebo ceny stlačují nejhorším
možným způsobem bez ohledu na místní lidi. Sice má KiK takzvaný etický kodex, ten však zmiňuje pouze některé mezinárodně uznávané sociální
standarty a ve srovnání s jinými etickými kodexy je spíše slabý. Především
ale nesděluje KiK, zda a jakým způsobem dodržování sociálních standardů kontroluje. Papír však snese vše. Všechny větší společnosti si již nějaký etický kodex stanovily, avšak jejich dodržování u dodavatelů je na míle
vzdáleno předpisům.
KiK? Kampagne für saubere Kleidung, Berlin. 2008. Danou část textu napsali: Gisela
Burckhardt, Dirk Saam a Khorshed Alam. Do češtiny přeložila Anna Koželouhová,
upravil Jiří Koželouh.
Zdroje:
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
Die 300 reichsten Deutschen. manager magazin Spezial. 2006
Einkaufsstätten-Studie. Teil 1. TextilWirtschaft [online]. 2005. www.twnetwork.de/
unternehmenundmaerkte/twstudien
Op cit 2 twstudien
Berliner Morgenpost, 16. 9. 2007
Bode, T.: Abgespeist. Wie wir beim Essen betrogen werden und was wir dagegen tun
können. Hamburg, 2007
Op cit 4
Stern, 4. 5. 2007
TAZ (Tageszeitung), 2. 6. 2007
KiK? Kampagne für saubere Kleidung, Berlin. 2008. Danou část textu napsala Gisela
Burckhardt. Do češtiny přeložila Anna Koželouhová, upravil Jiří Koželouh.
48
49
Německý diskont roste a roste
Systém Lidlu: expanze a strach
Mezi 30 obchodníky s největším obratem na světě se vynořil koncern, který od roku 1990 udělal ohromný skok dopředu: Schwarz, skupina podniků ze Švábska (mezi jinými Lidl, Kaufland, KaufMarkt, Handelshof) se
sídlem v Neckarsulmu se umístila v roce 2003 s 33,36 miliardami dolarů
na 14. místě. Z Německa pak dopadli lépe jen Metro (čtvrté místo), Rewe
(osmé) a Aldi (desáté). Vyplynulo to v červnu 2004 ze zprávy institutu pro
výzkum trhu M+M Planet Retail.
Tyto údaje pro skupinu Schwarz, v jejímž podniku je doma i v zahraničí
zaměstnáno na 151 000 lidí, se opírají pouze o odhady expertů na obchod.
Ti, kteří koncern řídí, jsou totiž extrémně mlčenliví a do začátku prosince
2004 jako obvykle nezveřejnili data o hospodaření v roce 2003. U několika
dceřiných společností vysoce propojeného konglomerátu se vedení vyhýbá podle názoru odborové organizace ver.di (Vereinte Dienstleistungsgewerkschaft – Spojené odbory zaměstnanců a zaměstnankyň ve službách)
zákonem předepsané povinnosti zveřejňování ročních uzávěrek.
50
V Lidlu stále neexistují téměř žádné odborové organizace
V impériu podnikatele Dietera Schwarze můžeme pozorovat řadu provinění proti lidským právům. Zasvěcené osoby informují o speciálních seminářích pro vedoucí pracovníky a pracovnice, na kterých je vyučováno, jak
je možné zabránit vzniku odborů. Obzvláště úspěšně se to doposud dařilo
ve vedení diskontu Lidl. Pouze ve velkoskladech tohoto řetězce a v sedmi
z cca 2 500 poboček (k prosinci 2004) existuje regulérní zastoupení zájmů
zaměstnanců a zaměstnankyň.
Za tím vším stojí systém, kdy vedoucí pobočky Lidlu dostávají od vedoucích prodeje a celého podniku instrukce, aby předali prodávajícímu personálu a personálu na pokladnách jednoznačné poselství: personál bude
vyměněn nebo propuštěn, pokud by z jeho strany byla patrná ochota založit odbory. Zjistili to odboráři a odborářky ver.di při návštěvách poboček
Lidlu.
Kde ani to nepomůže, dostávají se ke slovu složitější triky. Příklad
z Westfálska se stal vzorem: na začátku roku 2002 Lidl ze dne na den vyčlenil asi 120 poboček a udělal z nich samostatný podnik, aby tímto tahem
zabránil vytvoření odborové organizace, příslušné pro všechny prodejny,
sklad i správu.
O trochu později bylo po celé Spolkové republice provedeno oddělení skladů od příslušných prodejen. Šlo přitom o zjevný kalkul, v menších
strukturách je mnohem obtížnější vytvořit zastoupení zaměstnanců a zaměstnankyň. Vědomost těchto kroků dokazuje i fakt, že centrála v Neckarsulmu se doposud striktně zdráhá uzavřít s ver.di dohodu o regionálních
odborech, která je dle zákona možná.
Téměř přesně jeden rok po těchto událostech se rozběhl nový spor týkající se odborové činnosti ver.di ve Westfálsku. Po řadě návštěv poboček,
při kterých vyjádřili zaměstnanci a zaměstnankyně přání mít odbory, pozvala odborová organizace personál jedenácti poboček na začátku dubna
2003 na volební schůzi. Mimo několika manažerů Lidlu, kteří se nápadně
postavili ke všem vchodům do sálu, však nikdo nepřišel. Všichni pozvaní
dostali za úkol zúčastnit se ihned „školení“.
Zatímco se mezitím s pomocí ver.di podařilo pro hodně velkoprodejen
Kaufland zvolit podnikové odborové rady a vytvořit společné odborové
rady, pracuje převážná většina nejčastěji ženského personálu Lidlu fakticky mimo zákonnou ochranu. Výzkumy ver.di dokázaly tolik případů nedůstojného zacházení, práce přesčas, výměny kmenového personálu za levnější pracovní síly, nedodržování ochrany zdraví, špehování a svévolného
vytváření rozvrhů práce, že zbývá už jen učinit neradostný závěr: To všech-
51
no jsou hlavní součásti systému Lidlu, který vede k jeho hospodářskému
úspěchu od roku 1990.
Třiceti šestinásobný miliardář: dnes už se konkurence neusmívá?
Když obchodník Dieter Schwarz v roce 1978 zahájil národní expanzi obchodů Lidl, vzala to konkurence na vědomí jen s unaveným pousmáním.
Aldi sever a Aldi jih bratrů Albrechtových byli tehdy již důležitým hráčem
v oblasti maloobchodu a nesporně vedli sílící sektor diskontů. O tom už
dnes ale nemůže být ani řeč, některými médii s oblibou používaný obraz
dvojboje Lidlu a Aldi není zcela shodný s realitou, neboť ve výším obratu
skupiny Schwarz jsou zohledněny nejen diskonty, ale i hypermarkety. Aldi
však tuto velkoplošnou formu prodeje neprovozuje a dociluje souhrnného
obratu v klasické oblasti diskontu na malé ploše, kde se soupeří zejména
s Normou, Penny, Plusem a Netto.
Dieter Schwarz (70): Zakladatel diskontu Lidl a Kaufland, který se snaží o to, aby
se na veřejnost nedostaly žádné osobní a interní věci firmy. Ženatý, dvě dospělé
dcery. Ve skupině Schwarz má právo veta, díky němuž může blokovat rozsáhlá
podnikatelská rozhodnutí, a je generálním zmocněncem. Touto cestou je dosud
zabraňováno zveřejňování obchodních uzávěrek. Je členem správní rady okresní
spořitelny Heilbronn a člen poradního sboru zdravotní pojišťovny AOK.
Skupina Aldi měla v roce 2003 podle výpočtů odborníků obrat 39 miliard
Euro. Avšak Lidl/Kaufland se Aldi ve stejném roce přiblížil se zhruba 32 miliardami Euro. Jde také o první věrohodné údaje o hospodaření koncernu
Schwarz, neboť v lednu 2004 se poprvé dostaly informace na veřejnost.
Magazín Wirtschaftswoche získal interní čísla, podle kterých roční výnos koncernu v roce 2002 představuje 28,85 miliard Euro, zatímco v roce
1990 to bylo teprve 2,59 miliard Euro. Na základě statistických šetření norimberské společnosti pro výzkum v oblasti spotřeby (GfK) došel tento list
k závěru, že obrat v roce 2003 mohl být ještě jednou zvýšen o tři miliardy
Euro. Pro rok 2003 firma oznámila obrat 35 miliard Euro a v prosinci 2003
odhad zvýšila na 36 miliard Euro.
Přestože je vedení obou podniků (Lidl, Kaufland) od poloviny osmdesátých let striktně řízeno odděleně od sebe, spojují se nakonec všechny nitky
v Neckarsulmu. Zde vládne a vše řídí zakladatel firmy Dieter Schwarz, který se vyhýbá veškerým výstupům na veřejnosti a uvalil embargo na informace o síti svých firem, skládající se z cca 600 společností.
52
Jak skutečně vypadají právní struktury Lidlu a Kauflandu je předmětem
zdlouhavých šetření, které jsou vždy znovu ztěžovány změnami názvu společnosti, tak i zakládáním nových komanditních společností a nadací. Také
dotazy žurnalistů zůstávaly do začátku prosince 2004 bez jediné odpovědi.
Pod tlakem zveřejnění „Černé knihy Lidlu“ umožnil Klaus Gehrig, vedoucí manažer Lidlu/Kauflandu začátkem prosince 2004 poprvé rozhovor pro televizi
a zveřejnil firemní čísla. Podle nich skupina Schwarz v roce 2003 dosáhla celoevropského ročního obratu 36 miliard Euro. V přibližně 6 000 pobočkách Lidlu
pracuje 80 000 z celkem 151 000 zaměstnanců a zaměstnankyň. V Německu je
2 500 poboček Lidlu s 33 000 zaměstnanci a zaměstnankyněmi.
V milionové reklamní kampani se skupina Schwarz holedbala, že zřídila
v posledních třech letech 45 000 nových pracovních míst (z toho 20 000 v Německu).
Řada otázek zůstává každopádně otevřených: Jak byla nová místa vytvořena? Jak vysoký je podíl míst na plný a na částečný úvazek? V maloobchodě
se odehrává velmi tvrdý konkurenční boj, ve kterém získávají další podíly
na trhu diskonty. Podle odhadů ver.di odpadnou na každé nové pracovní
místo u Lidlu až dvě pracovní místa v jiných typech prodejen. Čísla pro obchody Lidlu/Kauflandu v Německu nemají být dle slov Gehriga ani nadále
oznamována.
Dieter Schwarz obdarovává účelově – profesury a Business School
„Heilbronnský obchodník Dieter Schwarz zvolil pro svou nadaci zvláštní
formu veřejně prospěšné společnosti s ručením omezením, a není tak povinen nikomu skládat účty,“ informovala před dvěma lety průmyslová a obchodní komora. Tato nadace je samozřejmě orientovaná na zisk a v žádném
případě ji nelze považovat za veřejně prospěšnou.
Dieter Schwarz podporuje se svou „obecně prospěšnou“ nadací různé
projekty. Už dlouhou dobu se dle vyjádření vedoucích pracovníků koncernu angažuje v „sociálním oblasti“. Pátrání ver.di odhalují skutečnou podstatu této veřejně prospěšné činnosti.
V první řadě financuje Dieter Schwarz Steinbeis Business School. V roce
2005 jí poskytla jeho nadace dva miliony Euro. Škola umožňuje ctižádostivým manažerům, mladým vysokoškolákům, stejně jako absolventům
středních a vyšších odborných škol absolvovat vyšší vzdělání (bakalářské,
magisterské, doktorské). Business School je odnoží soukromé vysoké školy Steinbeis Berlin, která sama sebe představuje jako „kovárnu kariéry pro
53
budoucí pracovníky ve vedení“. Peníze Dietera Schwarze tečou také do profesur (podporovaných pedagogických postů) na několika univerzitách.
Další projekty již mají k prosazování sociálních zájmů blíže. Jedná se například o opravu heilbronnské Kiliánovy věže (1,53 milionů Euro z nadace
Schwarz) nebo o spolupůsobení v badensko-würtemberském nadačním
sdružení na podporu sociálního učení.
Utajená moc v nadační síti – přes 600 firem a stále se zakládají nové
K podnikové síti skupiny Schwarz patří minimálně osm nadací různého
druhu stejně jako více než 600 obchodních společností. Zásadní význam
připadá Nadaci Dietera Schwarze, obecně prospěšné společnosti s ručením omezením. Ta slouží jako „parkovací místo“ šetřící daně ze zisků
z operativních společností Kauflandu a Lidlu, protože u této právní formy
existují mimo jiné daňové výhody a daňová osvobození. Odborníci mluví
o „finančním meziholdingu“. Jak se dal slyšet jednatel společnosti Erhard
Klotz (66) na konci léta 2004, pouze pět milionů Euro ročně je použito
na „sociální zájmy“.
Vlastní centrum moci skupiny Schwarz je Schwarzova správa majetku
podniku, která má formu komanditní společnosti. Tomuto vedoucímu holdingu byla v roce 1999 převedena všechna hlasovací práva na Schwarzově
podílové společnosti s.r.o., do které dal Dieter Schwarz kdysi celý majetek
své firmy (s výjimkou nemovitostí). Nadace Dietera Schwarze nedisponuje
žádnými hlasovacími právy, ale skoro veškerými podíly (99 %) na majetku
Schwarzovy podílové společnosti s.r.o.
Pod Schwarzovou podílovou společností s.r.o. jsou mimo jiné umístěny
Nadace Lidlu a Nadace Kauflandu s mnoha dalšími samostatnými společnostmi – mimo jiné jsou to regionální pobočky Lidlu vždy se skladem
a správou.
„Struktura skupiny Dietera Schwarze je typickou pro rodinné podniky,
které chtějí zamezit především transparentnosti a spolurozhodování“, říká
düsseldorfský právník a ekonom Thomas Schmidt.
Z kroniky Schwarze
1930 – Obchodník Josef Schwarz vstupuje jako komplementář do „Südfrüchte Großhandlung Lidl & Co.“ v Heilbronnu. Firma je přejmenována
na „Lidl & Schwarz KG“ a přebudována na velkoobchod s potravinami.
Po zničení během války byly kapacity společnosti na začátku 50. let znovu
vybudovány.
1954 – Vstup do „A & O – Handelskette“ (obchodní řetězec A & O).
54
1968 – V Backnangu otevřen první supermarket pod jménem „Handelshof“
(1 200 metrů čtverečních).
1972 – Přeložení centrály podniku do Neckarsulmu.
1973 – Zahájení provozu první menší diskontní prodejny v Ludwigshafenu.
V letech poté testy různých typů prodejen.
1977 – První samoobslužný obchodní dům (hypermarketového typu)
„Handelshof“ (6 000 metrů čtverečních) otevřen v Backnangu. Josef Schwarz umírá ve věku 74 let. Podnik vede nyní jeho syn Dieter
Schwarz sám.
1978 – Začátek národní expanze Lidlu.
1984 – Otevřen první samoobslužný hypermarket Kaufland (15 000 metrů
čtverečních) v Neckarsulmu.
1990 – V nových spolkových zemích, konkrétně v Míšni, je otevřen první hypermarket Kaufland.
2004 – Pokračuje rychlá národní i mezinárodní expanze Lidlu (od roku
1988/89) a Kauflandu (od roku 1998).
Zcela normální šílenství: prodavačka v Lidlu
Maren K. (jméno změněno), zaměstnaná již více než čtyři roky v různých berlínských pobočkách Lidlu, mluví o svém běžném dni.
Když pracuji v ranní směně, musím být na pobočce v šest hodin. Do otevření v osm hodin musíme vybalit ovoce, zeleninu, chleba a nepotravinové
zboží a uklidit je do regálů. Pro všechno další zboží existuje balicí tým.
Od osmi hodin sedím u pokladny – více nebo méně bez pauz až do konce směny ve 14 hodin. Skutečné přestávky neexistují, nanejvýše mohu pokladnu opustit když odejdu na jednu cigaretu nebo jednou na toaletu. Ale
možná dostaneme jednou od Lidlu za úkol nosit plenky…
Odpolední směna začíná obvykle ve 14 hodin a končí kolem 21, 21.30 hodin. Poté, co je pobočka v osm hodin zavřena, musíme uklidit, sklidit čerstvé
zboží a čistit. Do rozdělování směn sice mluvit můžeme, ale typické je, že
jsme dotazováni, zda zůstaneme o hodinu déle nebo také zda můžeme přijít
dříve. Plány směn jsou známy někdy dva týdny předem, potom zase jen s třídenním předstihem. A často jsou plány během krátké doby měněny.
Za minutu musí každé prodavačce Lidlu projet scannerem na kase
40 kusů zboží. Kdo tento zadaný úkol 4 měsíce po svém zaměstnání u Lidlu nezvládne, letí. Z nouze jsou proto potom také konstruovány důvody
výpovědi; třeba odebrání peněz z pokladny nebo z kasy na vracení záloh
(myšleno za lahve – pozn. překladatelky). Každopádně u nás byly mezitím
55
oddělené pokladny na vracení záloh zrušeny; zákazníci nyní dostávají poukazy, které jsou proplaceny na hlavní pokladně.
Přesto s odůvodněním, že peníze z pokladny zmizely, už několik lidí vyletělo. Bohužel mohou vedoucí pobočky a jiní nadřízení kdykoliv do našich
zásuvek na pokladnách, takže jsou manipulace možné. Chyběly tak často
podivuhodně zaokrouhlené sumy – např. 50 Euro.
Jako další důvod k propuštění jsou využívány zkušební nákupy. Když má
někdo bezpodmínečně propadnout, existuje bezpočet možností, jak na nás
dělat nástrahy. Tak jsou například do košíku postaveny dva velké kartony
s baleními mléka a ve spodním kartonu je schováno balení kávy. Nebo je
zabalen drahý kosmetický výrobek do vnějšího lepenkového obalu levnějšího výrobku. Kdybychom u každého zákazníka zkoušeli, jestli tímto způsobem chtějí něco propašovat, potom bychom nikdy nemohli zvládnout projít
čtyřicet věcí za minutu scannerem na pokladně. A tak by byl opět vytvořen
nový důvod k propuštění.
Pro mě samotnou existuje jeden jediný důvod, z jakého u Lidlu zůstávám,
a to jsou peníze. Mezitím jsem totiž dosáhla na hrubou hodinovou mzdu
12 euro, a to je každopádně nejvyšší možný plat pro prodavačku. A mám
smlouvu na dobu neurčitou. Také přesčasy jsou mi propláceny. Každopádně se o takové postavení každá prodavačka musí intenzivně snažit. Také už
se stalo, že si vedoucí pobočky připsala přesčasy svých spolupracovníků
a spolupracovnic.
Skutečné přestávky neexistují, nanejvýše mohu pokladnu opustit,
když odejdu na jednu cigaretu nebo jednou na toaletu.
Síla personálu na pobočkách je různá, ale v základě je tu velmi málo lidí.
Když je podle odhadů nadřízených přítomno moc personálu, byly také
už několikrát spolupracovnice poslány domů. Lidl rád nasazuje částečné
úvazky, které podle možností přicházejí denně pracovat. Mám kolegyně se šedesátihodinovými úvazky, které ve skutečnosti měsíčně pracují
až 160 hodin – často ve více pobočkách.
Nenechám se tak snadno zastrašit. Dosud jsem vedoucím pobočky i kraje vždy říkala, co si myslím. Ale hodně lidí se to udělat neodváží a raději
práci vzdají, když se brání proti stálému tlaku a lobbingu. Lidlu je to jedno,
jak dlouho lidé ve firmě zůstanou. Sázejí na to, že kdykoliv získají nový personál – a to se také stává.“
56
Zápisky z listopadu 2004: zážitky jedné zaměstnankyně Lidlu
Zapracování: „Při přijetí to znamenalo, že tady nikdo není na přemýšlení,
nýbrž jen na práci. Po jednom nebo dvou pracovních dnech jsem byla zavolána k vedoucímu prodeje do kanceláře; zůstal sedět, já jsem stála před
psacím stolem. Potom se mě vyptával jak nějaké školačky: Jmenoval druh
zeleniny nebo ovoce ze sortimentu, a já jsem mu musela jmenovat přesné
číslo na váze, které je konkrétnímu ovoci určeno. Stejně tak jsem byla k vedoucímu prodeje zavolána, když nastala kontrola peněz. Pokud chyběl příliš vysoký obnos, nastal poté okamžitě hlasitý komentář.“
Urážky a hrozby: „Vedoucí prodeje dělá silný nátlak na prodavače a prodavačky a ty, kteří jsou za pobočku zodpovědní. Některé standardní výroky
znějí: „Jste moc hloupý na jmenování. Měl byste přestat pracovat, jste moc
starý. Jste moc hloupý na to, abyste zvládl ten chleba uklidit? Nezaměstnaných je přes čtyři miliony, chcete k nim patřit?“.
Nové úkoly: „Všechen personál Lidlu je už nějakou dobu školen ve vztahu
k farmaceutickým výrobkům – přičemž podnik dodnes nepřiznal, že se co
nevidět takové produkty budou prodávat. Kladu si otázku, kde máme vzít
čas a také – přes školení – vědomosti, abychom potenciálním zákazníkům
správně poradili. Co mám potom odpovědět, když se mě zeptá starší člověk
na snášenlivost farmaceutického produktu s dalšími léky, které používá? My
prodavačky a prodavači Lidlu přece nejsme žádní lékárníci nebo doktoři!
Kde mám vzít čas na to radit zákazníkům? A jak mám odpovídat
ohledně léků?
Od určité doby musí prodavačky a prodavači přijímat zboží v obalech na zálohu – na tento postup bylo vyšetřeno místo. Touto dodatečnou prací trpí
hygiena, neboť lahve často obsahují ještě zbytky nápojů, které se nám pokladním lepí na prsty. Na mytí rukou ale není nikdy čas, takže se špinavými
prsty dotýkáme ovoce, zeleniny a zbylého zboží.“
Čistota & nejtěžší práce: „Sice nemáme čas mýt si ruce, ale obchod se musí
blýskat. Před nějakou dobou byl rozšířen repertoár čištění: okraje regálů
jsou nyní drhnuty zubními kartáčky a houbou. Rukavice Lidl neposkytuje ani pro čisticí práce ani pro vybalování. Tím, že se pořád střídáme mezi
kasou, vybalováním a čištěním, vypadají naše ruce často nečisté a většinou
také rozdrápané. Je to proto, že vybalování musíme dělat pod enormním
časovým tlakem, a u Lidlu je každý roh, kde je místo, využit. Tak se nám
57
potom štěpí nehty na rukou, na ramenou a rukách máme šrámy, to když se
musí během deseti minut uklidit paleta konzerv. Tím, že u dodavatelů nejčastěji pracují muži, jsou palety až 1,80 m vysoké. Kartony váží v některých
případech 20 až 30 kilo. Později přijdou bolesti zad.“
Pracovní doby: „Lidl rozšířil – tak jako jiné řetězce – otevírací dobu svých
obchodů, ale pro tyto hodiny navíc nezaměstnal nový personál. Pracovní
doba navíc byla jednoduše rozdělena mezi spolupracovníky a spolupracovnice, kteří byli po ruce. Placení jsme vždy teprve od sedmi hodin ráno,
přesto ale začínáme už v šest, abychom práci stihli. Stejně tak je to večer:
placení jsme do 20 hodin, ale dost často pracujeme do 20.45, někdy dokonce do 21.30 hodin. Ranní a večerní služby se stále obměňují a řada z nás
má v průběhu času problémy se spánkem. Jedna přestávka trvá maximálně
15 minut, ale dost často zcela odpadne nebo je několikrát přerušena.
Já sama – jako mnozí – mám smlouvu na 80 hodin. Ale ve skutečnosti se
dostanu až na více než 100, v některých měsících dokonce až na 130 hodin
práce. Ve volných dnech může vždy nastat možnost, že budeme na pobočku
zavoláni, protože přidělené kolegyně práci nemohou stihnout udělat.“
Na pokladně: „Po nějakou dobu již platí příkaz, že má pokladní zvonit
na kolegyni, jakmile se třetí zákazník/ice postaví k pokladně. V praxi to nefunguje dobře: Předpokládejme, že ten třetí zákazník právě položil své zboží
na můj pás, kolegyně otevře druhou kasu, ale v následující době nepřijdou
žádní další zákazníci, aby zaplatili. Potom tedy kolegyně spěchá zpět do prodejny, aby dále vybalovala zboží. Krátce nato na ni někdo zase zvoní…
Další stres vzniká díky neustálým kontrolám. Někdy jsou to pracovníci z bezpečnostních služeb, někdy ale také kolegové z Lidlu nebo přátelé
vedoucích prodeje, kteří nás zkouší. V průběhu času se člověk naučí jejich
triky, pracovníci bezpečnostních služeb pokládají často čtyři druhy zboží
na pás, tři další jsou schovány ve vozíku. Možná v prázdném koutu, neboť
my pokladní tam můžeme jen těžko přes pult nahlédnout nebo pod prospektem, kartonem a podobně. Někteří kontrolní nakupující přivádějí s sebou také děti, které zboží drží v ruce. Zboží je schováno do kartonů od mléka nebo za lahve od nápojů. Pro nás to znamená, že se musíme předklonit
z místa u kasy, kde sedíme, a zvedat nahoru těžké kartony. Poměrně rychle
se to projeví na zádech. Každopádně kdo dvakrát při kontrolním nákupu
něco přehlédne, dostane napomenutí.“
Ve strachu před zloději: „Lidl má neustálý strach, že prodavačky a prodavači kradou. Jednou týdně má vedoucí pobočky z tohoto důvodu prohledat
58
šatny některých zaměstnanců. Pro naše osobní věci používáme zatím otevřené koše, do kterých může kdokoliv kdykoliv nahlédnout.
Potom existují ještě další kontroly, personál opouští pobočku, načež nastupují kontroloři, kteří koukají do všech tašek a košů zaměstnanců. Smůlu
mají ti, kteří zrovna v takové dny v obchodě nakupovali, to je potom každý
druh zboží srovnán s lístečkem od pokladny. Pokud potom u nějaké prodavačky pár dní leží zboží z Lidlu v košíku a ona v případě kontroly nemá
s sebou podepsaný lísteček od pokladny, potom se na to hledí, jako že šlo
o krádež.“
Zákazníci: „Nadřízení kladou velký důraz na to, abychom říkali slušně
na shledanou a pěkný víkend. A platí princip, že zákazník má vždy pravdu. Když si někdy někdo stěžuje, musí zaměstnanec s vedoucím prodeje
zákazníka vyhledat, omluvit se a předat mu malý dárek. Pokud se stane, že
zákazník jednal chybně nebo urážel, nikoho to nezajímá.“
„Nedám výpověď, protože můj muž je nezaměstnaný.“
Před deseti lety začala Sabine Schröder (jméno změněno) pracovat v severoněmecké pobočce Lidlu jako zastupující vedoucí obchodu. Ze začátku bylo
všechno v pořádku, včetně platu a atmosféry na pracovišti. To se ale před několika měsíci najednou změnilo.
„Po rodičovské dovolené mě strčili do jiné pobočky, neboť mé místo bylo obsazené. Tam začaly ty nyní už známé metody, aby se pracovnice staly malými,“
informuje. „S odůvodněním, že mám na přechodnou dobu vypomoci v jiné pobočce, jsem byla převelena. Tam jsem ale nyní nastálo. Když jsem byla na pracovní neschopence, musela jsem si nechat líbit návštěvu vedoucího prodeje
u sebe doma – samozřejmě bez ohlášení a nečekaně.“ Na její osobní potřeby
nebyl samozřejmě brán ohled. „Jedna sobota, kterou jsem měla čtyři týdny
předem napsanou jako volnou, byla najednou pracovním dnem a musela jsem
přijít na pobočku.“ Jak vidí Sabine svou pracovní budoucnost?
„Výpověď z mé strany není možná, neboť můj muž je již přes rok nezaměstnaný. Myslí si, že bych měla každou nepříjemnou událost zapsat, jednou dát
výpověď a potom podat žalobu za mobbing2 k pracovnímu soudu. Ale myslím
si, že by to bylo obtížné.“
2 Mobbing označuje nejrůznější formy šikany na pracovišti. Jedná se o cílevědomé a dlouhodobé zejména psychické ubližování, které provádějí konkrétní osoby na pracovišti. Cílem mobbingu je poškození druhého často
za účelem jeho následného propuštění ze zaměstnání. (Bossing je jakousi podskupinou mobbingu. Je specifický tím, že šikany se dopouští nadřízený pracovník). Pozn. překladatelky.
59
Práce u Lidlu je cítit v kostech: nasazení bez pauz
Ne vždy je to zaměstnavatel Lidl, který dává svým prodavačům a prodavačkám po delší nebo kratší příslušnosti k podniku výpověď. Existují také
pracovníci a pracovnice, kterým rychle dojde, že nechtějí snášet hrozné
pracovní podmínky v Lidlu. Tak tomu bylo u Susanne P. (jméno změněno),
která po tříměsíčním dření v jedné pobočce Lidlu poblíž hranice s Nizozemskem dala sama výpověď.
„Už od začátku jsem pracovala minimálně devět hodin denně, zásadně
bez přestávky,“ vzpomíná sedmatřicetiletá žena. Přitom podepsala smlouvu na 80 hodin měsíčně a měla údajně pracovat déle jen během dovolené
jiných kolegů a kolegyň. Ve skutečnosti nebyl nikdo z devíti kmenových zaměstnanců v jejich pobočce na dovolené. Kromě vedoucího pobočky a jeho
zástupců dělali všichni kolegové a kolegyně velké přesčasy.
V budově pobočky Lidlu, založené ještě v počátcích podniku, nebyla ani
odpočívárna, ani toalety; obojí bylo umístěno do vedlejší budovy. „Když
jsem celý den musela být na pokladně, šla jsem na toaletu jen v nutném případě. Jedna ze dvou dalších přítomných kolegyň musela potom zaskakovat,
a proto i nechat stát svou vlastní práci.“ Když byla Susanne P. sama zaměstnaná vybalováním, tak si mohla snáze naplánovat krátký odchod na toaletu. Tato práce se doslova podepsala na jejích kostech. Susanne P. začala
mít problémy se zády a měla vykonávat dle rad svého lékaře alespoň pár dní
fyzicky méně namáhavou práci. „Na mou prosbu ke člověku odpovědnému
za pobočku se mi dostalo jen unaveného pousmání a nepřátelského komentáře. Poté mi uložil, abych odklidila další paletu s těžkými konzervami.“
Vedoucí její pobočky chápal svou práci především jako dohlížení na těžce pracující spolupracovníky a spolupracovnice. Jakmile Susanne P. zodpověděla otázku zákazníka na jeden produkt z pohledu nadřízeného moc
podrobně, byla jím nebo jeho zástupcem pokárána. Tentýž nadřízený nechtěl svým prodavačům a prodavačkám snížit běžnou cenu u neprodejného ovoce – v konkrétním případě se jednalo o nahnilé banány.
Kontrolní nákupy byly v jejich pobočce – jako všude ve světě Lidlu –
na denním pořádku. „Ale my jsme vždycky našli všechno zboží schované
v nákupním vozíku.“ Jako u mnoha jiných prodavaček chyběl i v pokladně
Susanne P. jednoho dne velký obnos peněz, který se stejně tak nečekaně
krátce nato našel. „Často jsem chodila do práce s bolestmi břicha,“ říká.
Přes přetrvávající stres si ve svém volném čase tato žena zvládla najít novou práci. Nyní pracuje v jednom call-centru. Jejím bolestem zad pozvolna
odzvonilo; ve svém novém pracovním prostoru se cítí dobře a uvolněně.
S časovým odstupem si Susanne P. sama od sebe úplně jasně uvědomila:
„Už nikdy Lidl!“
60
Osobní známosti nejsou vítány
Erika D. (jméno změněno) byla v létě 2003 pozvána na konkurz na částečný
úvazek u Lidlu, aby se představila při přijímacím pohovoru. Pro ni, matku samoživitelku, by bylo místo v pobočce její rodné bavorské obce ideální. Ovšem
vedoucí prodeje, se kterým rozhovor vedla, přesně to nechtěl: umístit mladou
ženu v její rodné obci. Znala by potom zákazníky osobně, to ale u Lidlu není
vítáno.
Erika D. by mohla získat místo v pobočce jiného města, ale kvůli chybějícím dopravním spojům a kvůli svému dítěti na to nemohla přistoupit. Celkem
pětkrát se ucházela o toto místo, dvakrát vedla přijímací pohovor se stejným
výsledkem. Místo na částečný úvazek na pobočce jejího rodného města bylo
i o měsíce později volné.
Na šéfa byl moc hodný a kvůli nemoci moc drahý
Markus Jacobi (33) mluví rychle a pracuje očividně ještě rychleji než mluví.
Přesto je od začátku října 2004 nezaměstnaný. Osudným se mu stala pracovní zátěž, jeho čestnost a pracovní smlouva s obchodní společností Lidl
Kirchheim (Baden-Württemberg). „Pořád dokola mi tvrdili, že budu přijat
jako vedoucí pobočky. Byli velmi spokojení a chválili mě.“
O to rozzlobenější je Jacobi nyní. Jeho bývalý zaměstnavatel mu vyčítá
chybějící kvalifikaci, problémy při kontrole čerstvosti a podobně. „To je lež“
je upřímně pobouřen Jacobi a cituje rychle excelentní pracovní vysvědčení, která získal po celkem čtrnáctileté činnosti v prodejnách: „Velká péče
a píle, vždycky příkladné jednání se zákazníky a kolegy.“ Také na soudkyni
pracovního soudu to zapůsobilo, nerozhodla ovšem v jeho prospěch. Z důvodu zkušební doby. „Vycházel jsem z toho, že bude pracovní poměr po
uplynutí zkušební doby automaticky převeden na dobu neurčitou. Ale tak
to ve smlouvě nestálo a jednoduše jsem to přehlédl.“
Ten muž není vůbec k zastavení. Tak tomu bylo i při práci, vypráví. Až
po jeden den v září, kdy při práci pod velkým časovým tlakem zvedl těžkou
krabici plnou melounů a ozvala se silná bolest zad.
Až potud všechno vypadalo dobře. Dokonce i jeho žádost o zdravotní
dovolenou (ve zkušební době) byla schválena. To Markuse uklidnilo. Poté
měl převzít stuttgartskou pobočku. Ale s pracovním úrazem jeho hodnota
na trhu rapidně klesla, přestože se zase rychle dal dohromady. Bez mnoha
injekcí proti bolestem by to tak rychle nešlo. „Ale najednou jsem už nemohl
vstát,“ říká. Bylo zjištěno, že se mu posunula plotýnka a škrtí nervy levé
nohy. „Sdělil jsem to svému nejbližšímu nadřízenému otevřeně a narovinu
61
a o dva dny později jsem měl v ruce psaní, že pracovní smlouva nebude prodloužena. A to chyběly už jen dva týdny do konce zkušební doby.“
Od té doby měl Jacobi hodně času na přemýšlení, někdy je zoufalý. „Jsem
flexibilní, pilný a umím se všeho chopit,“ přemýšlí nahlas. „Ve firmách, kde
jsem pracoval, nikdy nebyly stížnosti. Umím vzdělávat učně a vést lidi.“
Ovšem dříve nebo později by byl asi stejně na systému Lidlu zkrachoval,
i bez nemoci. „Ženy jsou hodně pod tlakem. Někdy sedí šest hodin na pokladně a nemohou jít na toaletu. Považuji to za nelidské a kdybych byl ve firmě já, nikdy by se něco takového nedělo. Ale u takových spolků jako je Lidl,
Aldi a Schlecker jsi považován za dobrého, jen když dusíš lidi.“
Možná měla starší kolegyně pravdu, když mu jednou říkala: „Pane Jacobi, jste vážně milý šéf, ale s takovou dlouho ve firmě nepřežijete. Jste až
moc přátelský.“ K tématu sociální kompetence jako nadřízeného u Lidlu ho
spontánně ještě něco napadá: „Měli jsme velmi milého vedoucího prodeje,
který dbal na to, abychom všichni dostali zaplacené přesčasy. Každopádně
už není, pokud vím, ve firmě.“
Dobré výkony nechrání před napomínáním
Zaměstnanci jedné firmy reagují na dlouhodobý mobbing zvolením odborové
rady.
Při povrchním pozorování to vypadá, že Lidl v zacházení se svým personálem následuje jasnou strategii. Pokud možno málo zaměstnanců má
za nízkou mzdu, bez přestávek a s hodně přesčasy dosáhnout optimálních
výsledků. Aby toho dosáhl, nabízelo by se chválení výkonů a kárání za špatné zacházení. Ale takto logicky Lidl často nepostupuje.
Podívejme se na jednu pobočku Lidlu někde v jižní části Německa. Vedoucí pobočky už zde pracuje zhruba dva roky a za tu dobu – společně se
svým týmem, jak zdůrazňuje – zlepšil hospodářský výsledek, obrat a počet
zákazníků se zvedl o osm procent.
Problémy pro zaměstnance této pobočky začaly s obsazením nového
vedoucího prodeje v říjnu 2003. „Od prvního dne šel proti mně, přestože
jsem od začátku jeho působení nebyl ani jednou na dovolené,“ říká vedoucí
pobočky Hannes B. (jméno změněno). Vedoucí prodeje si pravidelně stěžoval na čistotu a pořádek na pobočce, přestože dobře věděl, že nasazení
prodavači a prodavačky mají stále napilno a na prvním místě mají přirozeně práci na pokladně, vybalování a také musí vybírat lístečky za zálohované
lahve. Vedoucí prodeje často pobočku vyhledává, dělá si poznámky, čmuchá, stará se o to, aby byly nainstalovány kamery, které slouží i ke kontrole
personálu.
62
„Vůbec nejde o skutečné nedostatky,“ myslí si Hannes B. „Mezi tímto
vedoucím prodeje a mnou to už od začátku nefungovalo na osobní rovině.“ Nakonec vedoucí prodeje operuje s prostředkem rozšířeným v celém
impériu Lidlu, zkouší „šetřit hodiny“. Samozřejmě žádný spolupracovník
či spolupracovnice nechce počet hodin v úvazku a tím ani mzdu snižovat.
Hannes B.: „Nato začala fáze častějších kontrolních nákupů a napomínání.“ On sám obdržel během tří týdnů dvě napomenutí.
V této situaci udělali vedoucí pobočky a jeho kolegové a kolegyně něco,
co se u Lidlu mnohokrát nestalo. Založili odbory. Vedení obchodu vzalo
tuto novinu na vědomí a dokonce financovalo – jak je předepsané – nutný pracovní materiál pro nového předsedu odborů. Nově zvolené odbory
mohly hned na pobočce dosáhnout řady důležitých zlepšení. Na chování
vedoucího prodeje se ale každopádně, jak říká B., nic nezměnilo.
Pro tyranské a racionálně vůbec neakceptovatelné jednání jejich nadřízeného má vedoucí pobočky vysvětlení: „Lidl nasazuje do těchto pozic pouze začátečníky v profesi, kteří přicházejí přímo z univerzity a nemají žádné
praktické zkušenosti s tím, jak funguje maloobchod.“
Dříve rekrutoval Lidl své vedoucí prodeje, kteří jsou vždy určeni pro čtyři až šest poboček, z řad vlastních vedoucích poboček. Tehdy bylo, podle
pana B., také méně třenic. S novou politikou obsazování těchto míst si Lidl
vystavěl další nástroj nátlaku. „Tito mladí vedoucí prodeje často požadují
z holé neznalosti od vedoucích poboček zcela nemožné.“ Nadřízení jsou
na začátku své kariéry u Lidlu v jedné pobočce zapracováváni pouze kolem
čtyř týdnů. S těmito „praktickými zkušenostmi“, dobrým platem a vybaveni velkým Audi, smí hned od začátku své podřízené vystavovat tlaku. Ale
většina vedoucích prodeje si toto „vysněné povolání“ u Lidlu nevyzkouší
na dlouho. Hannes B. ví, že se fluktuace zvyšuje.
Tito mladí vedoucí prodeje z čiré neznalosti často požadují ze strany
vedoucích poboček zcela nemožné.
Budoucí vedení: „Pod 55 hodin tady pracovat nebudete.“
O své budoucí vedoucí prodeje se Lidl uchází přes internet s požadavky
z říše fantazie: „Osobní úcta a respekt ke všem našim pracovníkům“ je
nejen požadavek diktovaný „etikou a sociálním cítěním“, nýbrž také „absolutní nutnost pro naši firmu“. „Náš styl vedení se vyznačuje principem
partnerství.“ Takové texty se objevují v inzerátech. Nad tím mohou zaměstnanci Lidlu na všech pozicích jen kroutit hlavou.
Matthias Nehm se účastnil přípravy na vedoucího prodeje. V jeho
smlouvě o přípravě byla stanovena týdenní pracovní doba 37,5 hodiny, tak
63
je to také dle zákona. Na konci prvního měsíce přišla jeho vedoucí přípravy poprvé do firmy a podívala se na pracovní plán. Zeptala se, jestli to má
v hlavě v pořádku a pak jen řekla: „Pod 55 hodin tady pracovat nebudete, to
od vás očekáváme. Přece se chcete stát vedoucím prodeje.“ A tak tomu bylo
u všech kandidátů. To naprosto odporuje zákonu.
Kdo už při přijímacích pohovorech ukazuje příliš ohledu a sociálních kompetencí, propadne snadno sítí, popisují zasvěcenci začátek tvrdého drilu. Místo „otevřené kultury podniku“ (o níž hovoří Lidl) zažil Matthias Nehm klima
trvalého strachu a nedůvěry. Nad vším stojí kontrola výdajů a personálu. „Čekají například večer, až pracovníci opustí obchod a rychle je dohoní před prodejnou. Potom jsou všichni kontrolováni. Nahlíží se do tašek a také do aut,
v případě, že pracovníci nějaká mají. To se děje jednou týdně. Existuje pro to
kontrolní seznam a kroužkuje se: kontrola auta, kontrola tašek, a tak dále.
Zoom do každého zákoutí
„Moje prodejny ležely v městské čtvrti, která platí za sociálně slabou. Když jsem
měl do jedné prodejny instalovat novou kameru, poprvé jsem si ji vyzkoušel. Byl
to naprosto čistý obraz, bylo možné si přiblížit jakékoliv zákoutí v prodejně. Potom jsem zjistil, že kamera byla také ve skladu. To mě udivilo, ale můj nadřízený
jen řekl: „Člověk přece nikdy neví, řidiči kteří dováží zboží si přece mohou odnést něco s sebou a musíme občas také kontrolovat naše vlastní pracovníky.“
(výpověď jednoho bývalého vedoucího prodeje, listopad 2004)
Cíl: žádný Lidl bez odborů
Ver.di chce podporovat zaměstnance Lidlu v tom, aby požadovali oprávněné a důstojné pracovní podmínky, a aby je prosadili pomocí odborů. Cílem
je volit po celém Německu odborové rady přesahující svojí příslušností jednotlivé pobočky. Společně s odborovými radami ze skladů Lidlu má tak být
poprvé zajištěn základ pro plošné zastoupení zájmů pracovníků a pracovnic v celém podniku.
Na co odbory? Díky jejich angažování mohou být zřetelně zlepšeny
pracovní podmínky v jednotlivých pobočkách. Jenom přes odbory budou
práva pracovníků a pracovnic na spolurozhodování v sociálních a osobních
věcech skutečně brána vážně.
Odbory zajišťují, aby byly platné zákony a smlouvy o mzdových sazbách
na pobočce dodržovány a realizovány. Odbory ručí za to, aby byly odstraněny zvláštní zátěže a újmy žen v práci. Většina zaměstnanců pracuje v pro-
64
deji ráda, chtějí prodávat dobré produkty za férové ceny a přejí si, aby měli
více času na zákazníky.
Expanze přes hranice: množství skandálů v České republice
V žádné zemi, do které dosud Lidl expandoval, se nesetkal s takovými negativními reakcemi ze strany veřejnosti jako v České republice. Po celé týdny
byly kritizovány jak politika v oblasti životního prostředí a spotřebitelství,
tak pracovní podmínky v podniku. Začalo to tím, že bylo Lidlu ze strany
státu zakázáno prodávat kakaový prášek, který obsahoval kakao jen ze 30
procent. Hned poté následoval další skandál: v létě 2003 bylo během několika málo dní na devíti různých místech, kde měl stát Lidl, vykáceno 102
stromů. Část z nich byla i sto let stará, některé stromy byly navrženy jako
památné. Bránily však ve výhledu na obchody. Lidl popírá jakoukoliv odpovědnost za kácení stromů a nebyly také získány žádné soudně využitelné
důkazy proti této firmě. Přesto poté, co organizace na ochranu životního
prostředí Děti Země vyzvala k bojkotu, se diskont smluvně zavázal, že nechá za každý pokácený strom zasadit 10 nových.
Teprve když Lidl obrátil, bylo upuštěno od výzvy k bojkotu ze strany
ochránců životního prostředí.
Téměř přesně o rok později informovaly hojně české noviny o nařízení, že
zaměstnankyně jedné prodejny měly nosit čelenky, aby směly během své
menstruace vyhledat toaletu bez zvláštního povolení. V jednom vysílání
v rádiu a v týdeníku Týden bylo krátce nato uvedeno jméno Lidl. Taky německý odborný list „Lebensmittel-Zeitung“ (Potravinářské noviny) referoval velmi kriticky. Teprve o měsíce později se oficiálně ohradila centrála podniku ve městě Neckarsulm, a to když byl Lidl s poukazem na tento
případ a žalostné pracovní podmínky v Německu vyznamenán negativní
cenou „BigBrotherAward“ v kategorii svět práce.
Kaufland
Claudia B., Bavorsko, odborová rada Kauflandu: „Čtyři roky jsem vedla deník
mobbingu“
Pracuji ráda, svého času jsem si také věřila, že převezmu místo první pokladní u nás v Kauflandu, ale dostala ho nakonec jiná pokladní. Báli se totiž, že
nebudu ochotna dělat určité věci za zády ostatních. Zůstat u nás bezúhonný
je tak jako tak velmi těžké. Zastupování zájmů pracovníků a pracovnic je ještě těžší. Odbory stojí vždy pod dohledem vedení obchodu, jsou často tajně
65
odposlouchávány. Také jsou pomocí slibů a různých zvýhodnění přesvědčovány, aby nestály za opatřeními, které třeba ještě včera prosazovaly.
Spolupodílela jsem se na založení odborů v roce 1996 a byla jsem mezitím ze strany právníků Kauflandu vyzvána, abych podstrčila naší dřívější
předsedkyni v kanceláři odborů kompromitující materiály. Odmítla jsem.
I přesto byla ale potom vyhozena. Postavili proti ní šest výpovědí dokud
jedna z nich neuspěla. Když jsem se pak stala předsedkyní odborů, rozhodlo se asi vedení obchodu pro „změnu kurzu“. „Přece jste stavěla a máte čtyři děti,“ to mi říkali a asi věřili, že přijmu nějakou nabídku. Ale já jsem dělala
dál tak, jak jsem se to naučila jako odborová radní v dřívějším zaměstnání.
Zastupuji přece zaměstnance a zaměstnankyně.
Skutečně jsme prosadili dohody, ze kterých ještě dnes těží zaměstnanci a zaměstnankyně. Například regulaci pracovní doby a inventur. Lidem
s částečnými úvazky jsou placeny přirážky, přesčasy nemizí ze statistiky
a budou přibíráni učňové. To vše jsem mohla společně s ostatními prosadit.
V dalších plánech jsme ztroskotali. Dohoda proti mobbingu a sexuálnímu
obtěžování na pracovišti, kterou jsme připravovali od roku 2001 a konečně
mohli projednat v listopadu 2003, dodnes neexistuje.
„U nás mobbing nemáme,“ říká vedoucí prodejny. To já vím každopádně
lépe. Kolegyně byly vyzývány, aby mě znovu nezvolily a aby podporovaly
mé odvolání, nakonec se mnou už ani neměly mluvit. Vedoucí prodejny mě
před všemi označil jako lhářku. Sice se za to nakonec musel omluvit, ale
nebylo to tak, že by to na nikom nezanechalo stopy. Nedůvěra či podezírání sžírají. Z části to musela vydržet moje rodina a odnesla jsem to svým
zdravím. Na začátku roku 2003 už to dál nešlo. Musela jsem vyhledat psychologickou pomoc. Léčba trvala dlouho (dohromady deset týdnů) a mezitím jsem se stala z 50 procent práce neschopnou, protože astma, které mě
trápilo již dlouhou dobu, se výrazně zhoršilo.
Když jsem byla na rehabilitaci, byla u nás v obchodě zavedena prodloužená otevírací doba i v sobotu. To mě nesmírně rozrušilo. Choulostivé věci
zkoušelo vedení prosadit vždy, když jsem u toho nebyla. Nebo jsem k jejich
řešení nebyla přizvána. Věděli naprosto přesně, že by ode mě nikdy nedostali svolení. Trvala jsem také na tom, že si budu sama určovat svou pracovní dobu v úseku čerstvých potravin, jak jsem měla ustanoveno ve své pracovní smlouvě. Šířilo se, že je to „nekolegiální“. Když jsem konečně podala
žalobu kvůli své nemocenské, na kterou jsem měla právo a přesto ji týdny
nedostala zaplacenou, musela jsem do nemocnice s podezřením na mrtvici. Ochrnutí obličeje mě poté obtěžovalo ještě měsíce. V červenci 2004 jsem
obdržela výpověď. Důvodem byla doba nepřítomnosti a také to, že jsem prý
66
rušila „klid v provozovně“. Doufám, že ze svojí žalobou na neplatnost výpovědi uspěji.
Po čtyři roky jsem vedla deník mobbingu. Lékařská potvrzení dokládají jednoznačně, že mé problémy byly vyvolány stresem. Všechno bylo
navlečeno velmi jemně a je těžké to dokázat. Můj advokát však připravuje za mobbing žalobu. Možná si rozmyslím trestní oznámení pro ublížení
na zdraví. Chci být schopna podívat se ráno do zrcadla, či se moci podívat
svým dětem do očí. A vím, že můžu dát ruku na Bibli, nikdy jsem nepřijala
nějaká zvýhodnění či výsady. Důvěřovat nemůžu každopádně už nikomu
z provozovny. Chci aby ti, kteří jsou za vše zodpovědní, byli voláni k odpovědnosti.
Také vedoucí síly nezůstávají v Kauflandu ušetřeny, zastrašování patří jednoduše ke konceptu práce s personálem.
Nyní již působí klidně a trpělivě. Každopádně když Florian M. mluví o svém
stále ještě aktuálním zaměstnavateli, restauracích Kaufland (patřících
ke společnosti Kaufland), občas se přece jenom trochu rozzuří. Osm let
tento vyučený kuchař pracoval v podniku patřícímu ke skupině Schwarz;
nejdříve jako asistent vedoucího podniku, od konce roku 1998 jako vedoucí
restaurace Kauflandu. „300 až 320 pracovních hodin měsíčně pro mě bylo
zcela normální,“ vypráví čtyřiačtyřicetiletý muž. Samozřejmě své přesčasy
nedostal zaplacené, zato si přišel na mzdu vyšší než je tarif a na poměry
v Lidlu-Kauflandu mzdu knížecí. Ve vztahu k odpracovaným hodinám však
2 450 Euro hrubého tak slavné není.
„Stres byl enormní, také tlak, který jsem musel vyvíjet na svých 20 spolupracovníků a spolupracovnic, abychom dosáhli předepsaných hospodářských výsledků,“ říká Florian M. Po léta plnil vedoucí restaurace požadavky,
byl dokonce několikrát v rámci podniku vyznamenán. Ovšem najednou, začátkem roku 2004, jako z čistého nebe se velice rychle posudky vedení změnily. Stejný nadřízený (regionální vedoucí Kauflandu), který ho chválil jako
vzorného, angažovaného, kompetentního a kreativního najednou psal: „Pan
M. nevyužívá své možnosti, dosud nejsou k vidění žádné pozitivní změny.“
Chybou Floriana M. bylo, že připomínal plánované převzetí větší restaurace Kauflandu – odpovídající povýšení mu bylo vícekrát přislíbeno.
Přesto o tom najednou už nemohla být ani řeč. Zlost, se kterou s ním
jednal přímo nadřízený regionální vedoucí, ale také jednatel společnosti
restauračních zařízení Kauflandu, den ze dne narůstala. „Bylo mi předhozeno, že jsem zmanipuloval měsíční inventuru, ale nebyl pro to žádný
důkaz.“ V následující době padaly náležité výčitky: vedoucí podniku nebyl
67
přítomen, když ho nadřízení telefonicky kontaktovali, měl mít problémy se
svými spolupracovníky a spolupracovnicemi, nedosáhl daných výsledků.
Pro mě jakožto vedoucího podniku existovala velká motivace stlačovat pořád dál náklady na zaměstnance (dohody o prémiích).
Florian M. znal praktiky svého podniku v jednání se zaměstnanci a zaměstnankyněmi, již upadli v nemilost, a tak mu bylo rychle jasné, že nyní na černé listině stojí i on. Sám poznal mladého muže z jiné pobočky, který – jak
se brzy ukázalo – měl převzít pobočku řízenou dosud panem M. Důvod?
„Docela jednoduchý,“ myslí si pan M. „Kolega je začátečník, má něco přes
dvacet let a dostává asi o 600 euro měsíčně méně než já.“
M. sám musel vyhodit spolupracovníky a spolupracovnice poté, co dosáhli nejvyššího stupně mzdy. „Strategie podniku zní: pořád snižovat náklady na zaměstnance. Mezitím bylo v oblasti restaurací zaměstnáno mnoho lidí na dobu určitou a s miniúvazky,“ říká M. Přestože zaměstnanci musí
vykonávat všechnu práci v bufetu, která je dle tarifu ohodnocena 9 Eury
na hodinu, dostávají jen smlouvy na výpomoc a ohodnocení pouze 6,92
Euro hrubého na hodinu. Tím pobočka ušetří. Podíl nákladů na personál
byl za působení pana M. snížen a byl tak těsně nad třicet procent celkových
nákladů. Pobočky ve starých spolkových zemích měly tento podíl 45 procent. Velkým motivačním opatřením, aby neustále snižoval náklady na zaměstnance, byla dohoda o prémiích. Za dodržení naplánovaných nákladů
dostal jednorázovou roční prémii.
Počátkem roku 2004 nahradil pan M. během nejkratší možné doby sedm
pevných pracovních míst devíti silami na mini pracovní úvazek.
„Výpovědi u restaurací Kauflandu vlastně nemáme,“ říká ironicky zkušený pracovník. Během svého působení vyřadil z místa 60 lidí – rychle
a bezbolestně. „Všichni vedoucí pracovníci jsou instruováni v takových
případech uzavírat smlouvy o ukončení pracovního poměru.“ Postup je
standardizovaný: po skončení práce jsou daní pracovníci a pracovnice zavoláni k vedoucímu podniku, který jim sdělí, že bohužel nemohou být dále
zaměstnáni. Během pěti minut má být potom smlouva o ukončení uzavřena. M. říká: „Je to zvláštní, ale funguje to. Nikdy jsem nezažil nikoho, kdo
by se bránil a odmítl podepsat.“
Text pochází z částí publikace: Hamann, A., Giese, G.: Billig auf Kosten der Beschäftigten – Schwarz Buch LIDL. Ver.di, Berlin, 2005. Do češtiny přeložila Kristýna Pešáková, upravil Jiří Koželouh.
68
Bangladéš:
porušování lidských práv u dodavatelů diskontů Lidl a KiK
1. Oděvní a textilní průmysl v Bangladéši
Bangladéš – současná situace
Německá veřejnost se o Bangladéš příliš nezajímá. Nanejvýš když letní
monzuny způsobí ničivé záplavy nebo když oplakává nějaké dopravní neštěstí, všímají si lidé této země v deltě řeky Gangy. Například v listopadu
2007, kdy uragánu „Sidr“ padlo za oběť 3 500 lidí.
Bangladéš patří k nejúrodnějším zemím světa, a žije tedy především
ze svého zemědělství. Na 80 procentech zemědělské plochy je pěstována
rýže, dále pak pšenice, ječmen, kukuřice, brambory, luštěniny, banány
a mango. Přesto trpí asi 35 ze 145 milionů zdejších obyvatel chronickým
hladem. Přes pozoruhodné úspěchy ve vývoji stále ještě převládá sociální
a ekonomická zranitelnost, obzvláště žen. V patriarchálně strukturované společnosti nejsou ženy brány jako politické a ekonomické aktérky. Ve
skutečnosti však ženy významně přispívají k ekonomickému rozvoji země.
Vedle vzrůstající integrace žen do ekonomických procesů ve venkovských
oblastech se především oděvní a textilní průmysl vyvinul v hospodářské
odvětví, které nabízí pracovní místa hlavně ženám.
69
Socioekonomické důsledky
Oděvní průmysl zaměstnává ve svých 3 500 továrnách téměř dva miliony lidí, asi 85 procent z nich jsou mladé ženy. Tyto mladé ženy pocházejí
většinou z venkovských oblastí a patří k obyvatelstvu žijícímu pod hranicí
chudoby. Většina z nich nemá žádné nebo minimální vzdělání. Z důvodu
nedostatku pracovních míst ve venkovských regionech jsou nuceny odcházet do měst, aby zde vydělávaly peníze. Přes většinou mizerný pracovní
a sociální standart je oděvní a textilní průmysl pro ženy jedinou možností, jak získat nějaký výdělek. A právě tímto výdělkem může mnoho z nich
přispět k zajištění přežití jejich rodiny. Pro mnoho z nich je to také cesta,
jak uniknout chudobě. Také pro sirotky a mladé vdovy, vyhnané z domu,
které tvoří velkou část pracovnic, nabízí oděvní průmysl možnost vydělat
peníze – i když je mzda žen při stejné kvalifikaci i práci stále ještě o 28 procent nižší než mzda mužských pracovníků. Spolu s vlastním výdělkem se
mění i společenské postavení žen. Ekonomická nezávislost na manželích
a otcích přispívá ke zrovnoprávnění pohlaví. Ženy mají možnost účastnit se
rozhodování o využití peněz. Praxe, která je v patriarchálně strukturované
společnosti stále ještě ve většině částí země nemožná.
Ekonomické důsledky
Bangladéš vykazuje od roku 1990 mimořádný růst v odvětví oděvů a textilu. V roce 1990 byla hodnota exportu „pouhých“ 600 milionů amerických
dolarů, do roku 2006 vystoupala na téměř 800 milionů amerických dolarů. Důvod je prostý: Bangladéš patří ke skupině nejchudších zemí světa
a mohla v minulosti oděvy do Evropy a USA vyvážet za určitých podmínek
s celními výhodami a bez množstevního omezení. U jiných zemí naproti
tomu velkoodběratelé dovoz v souladu s kvótami Světové obchodní organizace (WTO) omezili. Tyto obchodní výhody mohla Bangladéš využívat,
aby byla schopna prosadit se na světovém trhu i vedle textilních obrů jako
je Čína, Indie a Hongkong.
Díky tomuto privilegovanému zacházení mohl bangladéšský oděvní průmysl v oblasti počtu pracovních míst, výše investic, příjmů z exportu a příspěvku k hrubému národnímu produktu dosáhnout enormního růstu. Průmysl
stoprocentně orientovaný na export v uplynulých desetiletích zásadně změnil obsah a složení bangladéšského exportu. Začátkem 70. let se skládal z 90
procent ze surové juty a jutových produktů. Dnes tvoří textilní a oděvní průmysl 76 procent celkového objemu exportu Bangladéše. V porovnání s artikly
stojícími na druhém a třetím místě (hluboce zmrazené rybářské produkty se
7 % a juta s 5 % exportovaného zboží) je oděvní průmysl opravdu dominantní.
Vidíme ale také závislost země na tomto průmyslu a nebezpečí, které může
70
pro Bangladéš představovat konec exportních kvót a tím i privilegovaného zacházení. Jednatřicátého prosince 2004 vypršely vývozní kvóty. Bangladéš je
od tohoto okamžiku v přímém konkurenčním boji s velkými exportéry textilu,
jako je Indie nebo Hongkong. Výjimkou je čínský export – podléhá nadále kvótám, do roku 2008 pro evropský a do roku 2009 pro americký trh.
Bangladéš po vypršení vývozních kvót
Oproti všem chmurným předpovědím se bangladéšský oděvní průmysl po ukončení privilegovaného zacházení nezhroutil. Zavírání továren
a propouštění zaměstnanců nebylo zaznamenáno. V rozpočtovém roce
2003/2004 (červenec 2003–červenec 2004) byly příjmy z exportu v oděvním a textilním průmyslu asi 7,6 miliard amerických dolarů. V následujícím
rozpočtovém roce, který zahrnoval prvních šest měsíců po zavedení svo-
71
body v oblasti kvót na vývoz, se tato hodnota zvýšila o další miliardu – tzn.
růst o 19 procent. V rozpočtovém roce 2005/2006 obnášel růst dokonce
23,4 procenta, i v rozpočtovém roce 2006/2007 byl zaznamenán růst. Jaké
jsou tedy příčiny?
Některým bangladéšským společnostem se podařilo vytvořit dlouhodobé obchodní vztahy s nákupčími v USA a Evropě. Nadto modernizace
v továrnách (používání informačních technologií, inovativní struktury
managementu) zvýšily jejich produktivitu. Ve vybraných továrnách se také
zlepšila kvalita produktů, protože zaměstnanci a zaměstnankyně mají vyšší
kvalifikaci – ve většině případů výsledek procesu „learning by doing“ (učení se praxí). Stále jsou však tyto „ukázkové továrny“ spíše vzácné. Ve většině továren je masivně porušováno pracovní právo. A tak jsou extrémně
nízké platy důvodem, díky němuž továrny neztrácejí smlouvy s nákupčími
z Evropy a USA. Díky nízkým nákladům na mzdy zůstává i nadále produkce v Bangladéši pro nákupčí atraktivní, tzn. levná – ke škodě pracovníků
a pracovnic, kteří s takovými mzdami vůbec nemohou uhradit svoje živobytí. A tak bylo krátce po vypršení kvót možno pozorovat, jak textilní dělnice a dělníci častěji vykonávají velké množství přesčasů a musí pracovat
sedm dní v týdnu. I ze strachu o ztrátu zaměstnání přijalo mnoho pracovníků a pracovnic tyto podmínky bez stěžování.
Je Bangladéš – i po vypršení kvót – schopna konkurovat? To není tak jisté. Trh ovládající konkurent Čína podléhá stále ještě kvótám, které od roku
2008 budou postupně odstraňovány. USA a Evropa tyto kvóty pro Čínu prodloužily, aby chránily svoji domácí produkci proti masovému dovozu z Číny.
Od července 2005 – tedy půl roku po vypršení kvót pro Bangladéš – jsou
tyto takzvané čínské ochranné doložky právně účinné. Pro Bangladéš to
znamená, že pouze doba od ledna do července 2005 může být označena jako
fáze, ve které země byla opravdu ve volné soutěži s Čínou. V této době stoupl objem exportu Číny do Evropské unie kvalitativně (co do hodnoty) o 40
procent a kvantitativně (co do množství) o 34 procent. Ještě větší růst zaznamenala Čína v USA. Příznivá čísla rozpočtového roku 2004/2005 (červenec 2004–červenec 2005) zakrývají, že na konci kalendářního roku 2005
bangladéšský export textilu do EU klesl z téměř čtyř miliard na 3,7 miliard
amerických dolarů, což znamená snížení o 5,1 procent. Bangladéš posílila
znovu teprve v prvním pololetí roku 2006 – díky ochranným doložkám pro
Čínu. Navíc v prvním pololetí roku 2005 průměrná cena jednoho kusu zboží
z Bangladéše v EU klesla o 15 procent. Přestože Bangladéš v tomto období
zvýšila objem svého exportu o 7,7 procent, klesla jeho hodnota kvůli snižování cen o 7,5 procent. Bangladéš musela proto více exportovat, aby dosáhla
víceméně stejného příjmu jako v předchozím roce. Místo toho, aby využi-
72
li den zániku kvót pro zvýšení platů, byli dodavatelé velkých evropských
a amerických obchodních domů nuceni ke snižování cen.
Kromě toho existují obavy, že by velkoodběratelé mohli změnit svoji obchodní politiku v neprospěch Bangladéše. Spojené státy americké jakožto
největší odběratel tkanin z Bangladéše ulehčují od roku 2000 v rámci dohody o volném trhu především karibským exportérům textilu, kteří jsou
v přímé konkurenci s Bangladéší, přístup na americký trh. Výsledek zostřené soutěže: Nulový růst objemu bangladéšského obchodu s textilem s USA
mezi lety 2000 a 2001 a propuštění 300 000 zaměstnanců a zaměstnankyň.
V roce 2002 se situace sice stabilizovala, ovšem po vypršení kvót, pádu
ochranných doložek pro Čínu a kvůli pokračující restrukturalizaci obchodní politiky velkoodběratelů může být Bangladéš v obchodní soutěži poražena. Dosud zveřejněné odhady UNDP (Rozvojového programu Organizace
spojených národů) by se pak mohly stát realitou: Až milion textilních dělnic
a dělníků by mohlo být propuštěno, kdyby Bangladéš přišla o většinu svého
podílu na trhu. Mezinárodní síť Make Trade Fair počítá dále: Domácnost
jedné šičky má průměrně pět členů a členek. Její plat je důležitou součástí
příjmu domácnosti – často jsou ženy dokonce samoživitelky. Pokud by tedy
bylo propuštěno milion žen, postiženo by bylo následně asi pět milionů lidí.
Farida (jméno bylo změněno)
„Můj manžel byl již ženatý a měl dítě, když si mě vzal. O jeho první ženě jsem
ale nic nevěděla, protože vše zatajil. Později si ještě bez mého souhlasu vzal třetí
ženu. Když jsem protestovala, zbil mě. Můj muž a celá jeho rodina mě fyzicky
týrali, a na něj zkoušeli vyvíjet nátlak, aby mě opustil. Týrá mě neustále. Často mi nedával žádné peníze na domácnost. Tak jsme samozřejmě já i moje děti
hladověli. Přála jsem si, abych mohla vydělávat dostatek peněz na nájem, stravu
a školné mých dětí, přestože kdyby oba rodiče pracovali, děti by byly doma samy
a měly strach.
Můj muž vydělává jen něco mezi sto a sto padesáti Taka (1 až 1,5 Euro) denně.
Je těžké za to koupit jídlo a oblečení a složit školné pro děti. Někdy to nestačí
ani na samotné jídlo. Když je můj muž nemocný, máme všichni prázdné žaludky.
Nemohu jít k lékaři, ani když je nemoc vážná. Léky jsou další velký problém. Obě
děti jsou zapsány do školy, ale poplatky za zkoušky (240 Taka) jsem poslední
tři měsíce nemohla zaplatit. Dva měsíce jsem nezaměstnaná, o práci jsem žádala opravdu všude, nadarmo. Žiji v jediné místnosti z vlnitého plechu (4×4m).
V domě jsou čtyři místa k vaření, dva záchody a dvě umývárny pro 13 rodin.
Mnoho dní a nocí strávím na ulici. Vím, co je hlad. Nemohu dělat nic jiného,
než přijmout jakoukoli práci v továrně nebo pracovat jako výpomoc v domácnosti. Nemyslím na budoucnost. Budoucnost je temná.“
73
Domácí úkol pro Bangladéš: vytvoření průmyslu pro přípravné produkty
Oděvní průmysl tvoří 76 % tržeb z exportu. Přitom však musí být bráno
v potaz, že čisté devizové příjmy jsou zřetelně nižší, protože Bangladéš
nemá žádný průmysl pro přípravné produkty a příze nebo látky musí dovážet ze zahraničí, aby udržela oděvní a textilní průmysl při životě. Konec
exportních kvót a ochranné doložky pro Čínu by mohlo pro Bangladéš proto
být dlouhodobě další vážnou nevýhodou. Průmysl Číny a Indie je vertikálně
integrován, tzn. tvorba hodnot za sebou následujících stupňů produkce od
suroviny ke koncovému produktu probíhá celá na domácí půdě. Když všechny tyto stupně produkce probíhají v jedné zemi, jsou výrobní náklady samozřejmě nižší než v zemi jako je Bangladéš, která nepěstuje bavlnu a látky importuje. Pro snížení nákladů a zajištění pokračování schopnosti konkurovat
by byla výstavba průmyslu pro přípravné produkty ku prospěchu.
Řešení interních problémů
Vyplácení mezd, jejichž výše je pod úrovní existenčního minima, je dodnes
z hlediska nákladů výhodou Bangladéše oproti ostatním konkurentům. Po
vypršení kvót a ukončení privilegovaného zacházení jsou ale relevantní i jiné
náklady, které mohou být nízkými mzdami jen těžko kompenzovány. Výhody nižších nákladů na platy se postupně vyčerpávají. Bangladéš musí do
budoucna vytvořit institucionální rámcové podmínky, aby snížila náklady
především ve finančním a bankovním sektoru, který je stále ještě charakterizován chybějící transparentností a nedostatečným bilancováním činnosti.
Dobře fungující finanční a bankovní sektor je totiž základem pro peněžní
transakce v zahraničním obchodním styku. Musí být vybudována efektivní
infrastruktura, především dopravní cesty mezi průmyslem pro přípravné
produkty a doplňujícími hospodářskými odvětvími. Stejně tak důležité je
spojení mezi Dhákou a přístavem v Chittagong, kde jsou hotové produkty
nakládány na lodě a kde je realizována největší část zahraničního obchodu,
aby v této oblasti byly do budoucna minimalizovány transakční náklady.
Opatření vlády, aby byla zvýšena efektivita přístavu v Chittagong, především omezení korupce a byrokracie, jsou krokem správným směrem.
Dalším interním problémem jsou politici a byrokraté, kteří svým korupčním chováním zamezují vývoji oděvního průmyslu. Trpění a povolování výpalného exekutivními orgány vedou ke klimatu teroru, které má negativní vliv
na obchod a produkci. Když nakupující ze zahraničí tuší, že politická nestabilita vede k delším dodacím lhůtám, ustoupí pokud možno do jiných zemí.
Časté stávky především v největším přístavu v zemi – v Chittagong – způsobují exportérům oděvů a textilu znovu a znovu problémy s dodávkami.
Boje pracovníků a pracovnic za uznání jejich práv
Stejně jako dříve jsou pracovní a bezpečnostní podmínky v továrnách katastrofální. Počty pracovníků a pracovnic v textilním a oděvním průmyslu
postižených úrazy jsou alarmující. Asi 300 zaměstnankyň a zaměstnanců
přišlo v uplynulých 15 letech o život při požárech. Smutné vyvrcholení:
V dubnu 2005 ignoroval management továrny Spektrum upozornění zaměstnanců na praskliny ve zdivu. Naopak bylo nařízeno pracovat dále, aby
byly dodrženy termíny evropských nákupčích. O několik hodin později továrna spadla. 64 zaměstnanců přišlo o život, 74 bylo zraněno, část těžce.
K přiměřenému odškodnění rodin obětí doposud došlo jen částečně. Někteří zranění pracovníci a pracovnice obdrželi v měsících po neštěstí finanční
podporu, aby si mohli dovolit nutné lékařské ošetření. Požadavek lokálních
a mezinárodních nevládních a odborových organizací zřídit odškodňovací
fond však nebyl dodnes splněn. První platby zraněným a pozůstalým sice
byly uhrazeny, odškodňovací fond ve výši 533 000 Euro přislíbený již v roce
2005 však stále nebyl vytvořen. Mnoho společností, které u Spektrum produkovaly, (Steilmann, New Yorker, Kirsten Mode, Bluhmod, Carrefour,
Scapino), dodnes důrazně odmítají účast na odškodňovacím fondu.
V květnu a červnu 2006 vyšlo přes 10 000 pracovníků a pracovnic do ulic,
aby demonstrovali za zvýšení minimální mzdy a za proplácení přesčasů.
Demonstrace byly projevem rostoucí frustrace zaměstnanců z nízkých
mezd, příliš dlouhé pracovní doby, nehrazení příplatků za přesčasy, stejně
jako z neoprávněného chování mužských nadřízených a mizerných podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví. Demonstrace byly násilně potlačeny
policií. I zde byly zaznamenány oběti na životech a zranění. Moc dlouho
provozovali mezinárodní nákupčí, vlastníci továren a bangladéšská vláda
„pštrosí politiku“ a ignorovali požadavky zaměstnanců.
2. Portrét jedné šičky: Rekha3
Je mi právě 19 let a mám již tři roky zkušeností s prací v oděvní továrně. Pocházím z vesnice na jihu. Jsem nejstarší dítě v rodině (ze čtyř dívek a dvou
chlapců). Do roku 2000 jsem chodila do školy – až do sedmé třídy. Můj otec
trpěl psychickými problémy. Musela jsem školu opustit. Otcova nemoc
vedla k tomu, že nemohl dál pracovat. Byla jsem nucena najít si nějakou
práci, abych přispěla k rodinnému příjmu. Z venkova, šestnáctiletá, po sedmi letech studia, jsem neměla mnoho možností. Jediné, co jsem našla, bylo
zaměstnání v jedné z textilních továren.
3 Jméno bylo redakcí změněno.
74
75
V roce 2004 jsem se takříkajíc nabídla trhu. V jedné továrně na oděvy jsem
získala pracovní místo u firmy X4. Továrna leží hodinu chůze od domu mých
rodičů. Rikša by stála 15 Taka5, takže jsem tam i zpátky společně s další dívkou z vesnice běhala. Začínala jsem jako výpomoc s 930 Taka (9,30 Euro)
měsíčně. Nyní jsem šička a vydělávám 1800 Taka (18 Euro) měsíčně. Před
nástupem do továrny jsem absolvovala něco jako přijímací zkoušku. Byla
jsem vyčerpávajícím způsobem dotazována na vesnici a poměry z nichž pocházím. Mohla jsem v továrně začít, ale nedostala jsem pracovní smlouvu.
V továrně denně pracuji tak dlouho, jak je nařízeno. Objednávky nebo
pracovní úkoly jsou takové, že je nemožné opustit po osmi hodinách pracovní místo. Každá pracovnice musí vykonat určené množství práce před
tím, než může odejít. Nadřízení znají dobře naše možnosti a schopnosti
a záměrně po nás vyžadují více, a proto musíme napnout všechnu sílu, abychom svou práci dokončily. Když chce některá pracovnice odejít dříve, protože bydlí moc daleko, je jí řečeno, že vůbec nemusí svoji práce dělat, nikdo
ji nenutí a může se zaměstnáním hned skončit. Někdy musíme pracovat
i v pátek. Minulý týden jsem pracovala celých sedm dní, i v pátek. Abych si
místo udržela, musím být v každém okamžiku připravena pracovat a souhlasit s jakoukoli pracovní dobou. Často pracuji celou noc, továrna nám
dává jeden banán a jeden kousek chleba (v hodnotě dvou Taka). Továrny
upřednostňují neprovdané ženy. Mohou nás nutit pracovat více a déle, nemáme přece jinak co na práci.
Nepravidelné výplaty, nesprávné kalkulace mzdy, žádná dovolená, podvádění, to jsou mé zkušenosti z tohoto zaměstnání. Továrna nám vyplácí
mzdy až ke 23. dni následujícího měsíce, ale ani tato dlouhá lhůta nebývá
vždy dodržována. Úhrada přesčasů bývá protahována ještě mnohem déle.
Při placení jsme různými způsoby podváděni. Plat je počítán na základě
tzv. prezenční listiny. Listina musí být na konci měsíce odevzdána dozorcům. Při výplatě mzdy, i když pracovnice ani jeden den nechybí, jsou spočteny absence a plat přiměřeně krácen. Kdo protestuje, je označen jako lhář
a je mu pohroženo propuštěním. Více než 28 hodin přesčasů se do prezenční listiny nezaznamenává, vše, co leží nad touto hranicí, je zaznamenáno
ve speciálním registru. Za každou hodinu přesčasu dostávám deset Taka.
Nevím, zda je to správné.
Jsem v zaměstnání stále pokořována a ponižována. Všechny pracovnice
jsme při každé příležitosti potupovány a týrány. Nejvíce se obáváme mít absenci – absence znamená odečet ze mzdy. Někdy chceme volný den nebo jen
pár volných hodin, ale to jen tehdy, pokud je to opravdu nutné. To nám však
nedovolí, neboť bychom chyběly v práci. A to znamená snížení platu. A pak
nám nadávají, když se ptáme na dovolenou. Je to skličující, tak beznadějné,
nemohu pochopit, proč s námi zachází tak sprostě. Jednoduše pro ně nic
neznamenáme, při každé příležitosti nám říkají, že když odejdeme, je stále
mnoho žen, které naši práci převezmou.
Často já i ostatní pracovnice omdléváme. Záchody jsou jednoduše strašné.
Téměř se bojím je používat. Pitná voda není čistá, byl instalován vodní filtr,
ale nefunguje. Přeji si, a nejsem jediná, abychom měli odborovou organizaci. Ale kdo se jednou odváží protestovat, ihned přijde o práci. Policisté, tedy
veřejné bezpečnostní síly, byli vedením továrny dvakrát zavoláni. Policisté se
rozestavěli před budovou, aby nám ukázali, kdo je silnější a aby nás zastrašili.
V naší továrně nemáme žádnou možnost říci něco proti nadřízeným, dokonce i když dělají něco špatného, jsme povinny uposlechnout jejich nařízení.
Trávím většinu svého času a života v továrně, nemám žádný čas pro sebe
samotnou, pro mého nemocného otce a pro moji rodinu. Nemáme televizi,
nemůžeme si ji dovolit. Pro trochu odpočinku u televize musím jít k sousedům. Nevím, co budu dělat nebo co se mnou bude dál.
3. Porušování pracovního práva u dodavatelů diskontů Lidl a KiK
Průzkum
Organizace za spravedlivé oblečení (Clean Clothes Campaign) pověřila
společnost „Alternative Movement for Resources and Freedom Society“
(AMRF) provedením studie o pracovních podmínkách u dodavatelů řetězců Lidl a KiK v Bangladéši. Tým terénních pracovníků a pracovnic (tří žen
a tří mužů) vedl rozhovory s celkem 136 pracovníky a pracovnicemi (z toho
107 žen a 29 mužů), kteří pracují v šesti zkoumaných továrnách. 105 pracovníků a pracovnic odpovídalo v interview na dotazník a 36 se účastnilo skupinové diskuse. Z každé továrny bylo vybráno minimálně 14 osob.
Rozhovory probíhaly většinou pozdě večer po práci v bytech zaměstnanců.
Ženy byly často unavené z práce a musely si pro sebe ještě připravovat jídlo
na večer a následující den. Rozhovory byly částečně vedeny v čase Ramadánu, kdy se může jíst až po západu slunce. Přestože je jinak běžné pracovat
v tuto dobu méně hodin, byla v sledovaných továrnách pracovní doba prodloužena často až do 22 hodin, aby byl předem nadpracován čas ztracený
o následujících svátcích (Ifter a Eid).
Navíc bylo úkolem výzkumného týmu získat detailní zkušenosti s nákupními praktikami společností obecně i u diskontů speciálně. Proto byli dota-
4 Jedna ze 6 zkoumaných firem.
5 1 Taka je přibližně 1 Cent (0,01 Euro).
76
77
zováni i manažeři a dozorčí personál lokálních továren. Avšak manažeři byli
k výpovědím ochotni teprve po dlouhém otálení a jen v omezeném rozsahu.
Šest dodavatelů
Hledání dodavatelů diskontů Lidl a KiK bylo těžké. Jak může člověk mezi
3 500 továrnami, které v Bangladéši vyrábějí pro světový trh, najít přesně
ty, které zásobují Lidl anebo KiK? Obzvláště problematické bylo najít subdodavatele. Nakonec bylo šest továren vypátráno na základě etiket diskontů, částečně i pomocí údajů z faktur. Pět jich zásobuje Lidl a tři KiK. Dvě
továrny patří stejné společnosti. Názvy a detaily továren jsou v této zprávě
z důvodu ochrany zaměstnanců zmiňovány pouze částečně.
Někteří z dodavatelů patří jednomu velkému konglomerátu, ke kterému
náleží i továrny na výrobu látek a barvírny; někteří pracují i přímo jako dopravci vlastního zboží, díky čemuž mohou jiní získat další příjmy.
U obou zmiňovaných továren, patřících jednomu majiteli, se zdá, že spolupracují následujícím způsobem: První továrna platí navenek za hlavní
a je předváděna nákupčím a auditorům. Druhá funguje jako subdodavatel
pro první, pracovní podmínky jsou v ní viditelně horší.
V Bangladéši je obecně velmi rozšířená korupce. Podplácení je každodenní praxí. Tak jsou například zaměstnanci úřadů sektoru služeb (proud,
voda, telefon, plyn) podpláceni, aby nebylo nutné platit skutečné náklady.
Úplatky dostává obvykle také bankovní personál, úředník, který kontroluje
před naloděním kvalitu a množství zboží (Pre Shipment Inspection Agent,
PSI) atd. Textilní průmysl je silně provázán s politikou, mnoho továrníků je
v bangladéšském parlamentu a určují dění v politice podle svých přání.
78
Suhada (jméno změněno), 25 let
„Minulý rok jsem pracovala jako šička v jedné továrně. Měla jsem dostávat 1 800
Taka měsíčně, ve skutečnosti jsem však dostávala 1 400–1 600 Taka a moje
mzda nebyla přes sliby za celý rok zvýšena. Přesčasy neplatili vůbec, přestože
to bylo domluveno. Trestali nás stržením platu za dva pracovní dny, když jsme
jeden den chyběli. Vlastník továrny nám dovoloval v případě potřeby odejít, ale
příslušná mzda nám nebyla vyplacena. Zaměstnanci nedostávali nikdy žádné
bonusy. Obvykle upřednostňovali mladé a hezké dívky a platili jim více než nám.
Jsou málokdy ochotni zaměstnávat starší ženy. Slyšela jsem, že jeden nadřízený během noční směny obtěžoval jednu dívku, proto mají ženy strach v nočních
směnách pracovat.
Většinou jsem pracovala od 7 do 19 hodin, ale někdy i do 22 hodin. Pracujeme
i v noci. Nedávno jsem pracovala šest nocí po sobě s krátkou přestávkou na odpočinek od 3.30 do 8 hodin. Od námahy mě bolel žaludek a oči. Byla jsem k smrti
unavená. Byly jsme přísně trestány za každou chybu. Jednou jsem jeden den kvůli
bolestem žaludku chyběla, další den jsem byla vyvolána a musela za trest hodinu
stát před všemi ostatními zaměstnankyněmi. Jiný den, když mi znovu bylo takto
špatně, jsem byla pravděpodobně trochu déle na záchodě a hned jsem byla potrestána, strhli mi plat za jeden celý den. Nadřízený mě také často bil.
Před dvěma měsíci jsem dva dny pracovala bez stravy. Samozřejmě jsem
byla unavená, hladová a slabá, nemohla jsem se soustředit a hned jsem udělala
chybu. Nadřízený se strašlivě rozzlobil a na místě mě vyhodil. Snažně jsem ho
prosila a dokonce jsem plakala, aby mě nepropouštěl, ale nic nepomohlo. Pracovala jsem tam už celý rok. Dávali mi plat bez jakéhokoli bonusu, který by mi měl
náležet. Tak jsem nyní už dva měsíce bez práce.
Výsledky průzkumu
Při dotazování pracovníků a pracovnic byla zjištěna masivní provinění proti mezinárodně uznávaným sociálním standardům. Bangladéš je členem
Mezinárodní organizace práce (ILO), a tím se zavazuje k dodržování minimálně základních pracovních norem ILO. Obě německé společnosti Lidl
a KiK disponují etickým kodexem jako základem jejich vztahů s dodavateli,
každý z nich obsahuje přinejmenším základní pracovní normy. Přesto byly
zjištěny následující těžká porušení pracovního práva:
−− V žádné z továren neexistuje odborová organizace nebo nějaký typ závodní
rady.
−− Šičky a krejčí vykonávají téměř pravidelně dvě nedobrovolné hodiny přesčas, někdy pracují ještě déle do noci.
−− Přesčasy jsou s výjimkou jedné továrny nedobrovolné, nejsou ani předem
oznamovány. Kdo nepracuje přesčas, je z továrny propuštěn.
79
−− Ve dvou továrnách se pracuje sedm dní v týdnu, ve dvou šest dní v týdnu,
ve zbylých dvou se pracuje vždy jeden týden šest dní a jeden týden sedm
dní.
−− Jedna z šesti zkoumaných továren opakovaně nevyplácela od října 2006
zvýšené minimální mzdy.
−− Výpočet mezd je prováděn ve všech případech podle nejasných kritérií.
−− Platy jsou v minimálně třech z těchto šesti továren vypláceny teprve od poloviny do konce následujícího měsíce.
−− Přesčasy jsou propláceny nepravidelně a netransparentně. Pracovníci
a pracovnice nedostávají žádný výpočet, ze kterého by bylo jasně zjistitelné, kolik hodin přesčas a s jakou mzdou je jim propláceno.
−− Ženy jsou placeny hůře než muži, což je zdůvodňováno tím, že prý vykonávají „lehčí“ práci než muži.
−− Dozorčí se chovají k ženám diskriminačně, nadávají jim a někdy je i bijí.
−− Jen šest zaměstnanců má písemnou pracovní smlouvu, 99 nemá žádnou
smlouvu, 68 má měsíčně vystavovanou „osobní kartu“.
−− Kdo je nemocný, ztrácí zaměstnání a léky si musí platit sám/sama. Jen počáteční menší výdaje jsou několika málo továrnami přebírány.
−− Po narození dítěte jsou sice ženy v některých továrnách znovu zaměstnány,
avšak ztrácejí své nároky z dřívějška, tzn. že musí začít znovu s nástupním
platem.
−− Pokud odejde zaměstnanec domů již v půli pracovního dne (po přestávce
na oběd), je za to potrestán stržením platu za celý jeden pracovní den.
−− Filtrovaná pitná voda je k dispozici jen v jedné továrně.
−− Některé z továren sice mají oficiálně (na svých internetových stránkách)
kantýnu, avšak většina dotazovaných žen uvedla, že kantýny nemohou používat, tzn. že se v nich nemohou zdržovat za účelem jídla. Totéž se týká
denních jeslí, které sice jsou v některých továrnách k dispozici, ale jen
pro prezentaci před auditory, používány totiž nejsou.
−− Většina zaměstnanců ještě nikdy neslyšela nic o nějakém etickém kodexu.
Ale samozřejmě znají kontrolní návštěvy nákupčích, kterým pod pohrůžkou výpovědi z továrny nesmějí říkat pravdu.
−− Nakonec: Jedna z továren byla kvůli povstání zaměstnanců měsíc zavřená.
Při znovuotevření byli vůdci propuštěni a již nikdy jim nebyla proplacena
mzda za poslední měsíc práce.
Následující text se blíže zabývá jednotlivými porušováními pracovního
práva (více také v příloze v tabulkách 1–6 a tabulce srovnávající šest dotyčných továren).
80
Žádné pracovní smlouvy
S výjimkou šesti žen uvedli všichni ostatní, že nemají žádnou pracovní
smlouvu nebo podobný doklad o svém zaměstnání. 68 osob uvedlo, že dostali „osobní kartu“. Tato osobní karta je každý měsíc nově vystavována
na jméno zaměstnance či zaměstnankyně a slouží k prokazování identity
a zároveň je dokladem o zaměstnání.
Zaměstnanci mají status příležitostné pracovní síly
Zaměstnanci a zaměstnankyně v oděvním průmyslu by měli pracovat
na trvalý pracovní poměr. Ve skutečnosti jsou však bráni jako příležitostné
pracovní síly, tzn. když není práce, není ani mzda. Fakticky to znamená:
Zaměstnanci a zaměstnankyně nedostávají ani platy stálých zaměstnanců, ani ty příležitostných pracovních sil, jsou tedy dvakrát znevýhodněni.
Nemají žádnou jistotu pracovního místa jako stálí zaměstnanci a zaměstnankyně. Když jsou nemocní/é a jeden den v práci chybí, je jim tento den
odečten ze mzdy. Když ale továrna nemá žádnou práci, jednoduše také
nedostanou plat. Plat také pracovníkům není vyplácen ihned po skončení pracovního dne, jak je u příležitostných pracovních sil zvykem, ale až
na konci měsíce nebo dokonce v průběhu měsíce následujícího.
Pracovní doba a pracovní den
Zaměstnanci a zaměstnankyně zkoumaných továren začínají pracovní den
v osm hodin ráno. S výjimkou 23 pracovníků a pracovnic, kteří mají pravidelnou pracovní dobu 8 hodin denně, pracují všichni ostatní déle. 38 osob
uvedlo, že musí pracovat do 22 hodin. Jinými slovy: Pracovní doba je 9 až
14 hodin s jednou hodinou pauzy na oběd. Ve dvou továrnách se pracuje
sedm dní v týdnu, ve dvou vždy jeden týden šest dní a jeden týden sedm
dní. Jen dvě továrny dodržují šest pracovních dní v týdnu. Během Ramadánu (muslimský postní měsíc) se pracuje v některých továrnách od 7 hodin
ráno do 20.30 až 22 hodin večer, s méně než dvěma hodinami pauzy. Ženy
tedy pracují občas 80 až 100 hodin týdně, podle ILO Konvence č. 1 je však
povoleno maximálně 60 hodin týdně.
Přesčasy
Pracovníci a pracovnice musí splňovat denní plány a pracovat přesčas, to
pokud v řádné pracovní době plán nesplní. Přesčasy nejsou žádnou volbou,
jsou povinné, což uvedli téměř všichni dotazovaní. Jen v jedné továrně se
vůbec nepracuje přesčas a když, tak dobrovolně. Továrny neinformují zaměstnance v předstihu, kdy budou muset pracovat přesčas. Dozvídají se to
teprve ráno při začátku směny. Nemají tak žádnou možnost se připravit.
81
Zpožděné vyplácení mezd
Továrny vyplácejí mzdy svým zaměstnancům v různých termínech. „Lepší“ továrny platí k sedmému dni následujícího měsíce nebo krátce poté, většina jich však hradí platy až v jeho druhé polovině, jedna továrna dokonce
až ke 23. dni. Když pracovníci a pracovnice obdrží svoji mzdu až tak pozdě,
znamená to pro mnoho z nich, že musí čerpat překlenovací úvěry, aby mohli uhradit nájem - většinou již na začátku měsíce. S těmito málo penězi žijí
doslova z „ruky do huby“. Někteří dokonce posílají z mála, které vydělají,
ještě něco svým rodinám na venkově. Úspory si nemohou prakticky nikdy
vytvořit.
Před svátky (např. Eid) bývá výplata v továrnách natolik protahována,
že je uskutečněna jen krátce před nimi. Navíc nejsou zaměstnancům placeny všechny odpracované dny, ale jen jejich část. Zbytek je pozdržen, aby
se zaměstnanci po svátcích, kdy jezdí za svými rodinami na venkov, vrátili
a nepřešli do jiných továren nebo jednoduše nezůstali na venkově.
Úroveň a systém výplat
Poté, co celých dvanáct let nebyla bangladéšskou vládou i přes inflaci
a vzrůstající životní náklady navýšena minimální mzda, došlo v roce 2006
k velkým protestům. Po zdlouhavých vyjednáváních mezi všemi účastníky (podnikatelé, vláda, odborové svazy) byla minimální měsíční mzda
nově určena na 16 až 25 Euro (1600 až 2500 Taka). Přes uveřejnění nového
mzdového systému v úředních listinách vlády jej mnoho továren stále ještě
nezavedlo. Zvýšení minimální mzdy však ještě zdaleka neznamená uspokojení elementárních potřeb. Podle výpovědí pracovníků a pracovnic potřebuje jedna čtyřčlenná rodina 35 až 100 Euro měsíčně. Nájem za prostor
o velikosti 4x4 metrů (bydlení pro jednu osobu) stojí devět Euro měsíčně.
Jeden kilogram rýže stojí 0,25 Euro, jeden kilogram čočky 0,65 Euro a jeden litr oleje 0,92 Euro.
V jedné z šesti zkoumaných továren není vyplácena ani minimální mzda.
Pouze sedm dotazovaných osob (6,6 %) uvedlo plat mezi 35 a 55 Euro,
ostatní 14,30 až 29,70 Euro. Při těchto nízkých mzdách se stává, že pracovníci a pracovnice omdlévají hlady.
Netransparentní výplaty a podvodné jednání
V žádné z šesti továren nedostávají zaměstnanci a zaměstnankyně potvrzení o vykonané práci. Ve výše zmiňovaných osobních kartách je zaznamenávána docházka a každodenní začátek i konec pracovní doby. Na konci
měsíce je karta odevzdána na účtárně. Tak nemají zaměstnanci a zaměstnankyně přehled o počtu odpracovaných hodin a musí akceptovat údaje
82
vedení firmy. Nedostávají kopii karty a nemají tak možnost zkontrolovat
pravdivost záznamů. Proto ani nevědí, jak je jejich plat sestavován.
Obzvláště často se zaměstnanci a zaměstnankyně cítí podváděni při
účtování přesčasů. Podle jejich tvrzení jsou při výpočtu výše platu i počtu
odpracovaných hodin podváděni. Nemnozí uvádějí, že jsou za přesčasy placeni podle zákona, nedokáží však odpovědět na dotaz, jak zákon zní.
Výše mezd se zdá být podle informací zaměstnanců určována podle subjektivních kritérií, závisí na jednotlivých továrnách, doporučeních, věku
i komunikaci s nadřízenými. Pracovníci a pracovnice se shodnou kvalifikací jsou placeni velmi rozdílně jak v různých továrnách, tak i v rámci továrny
jediné.
Ve dvou továrnách nemají zaměstnanci vůbec žádné prezenční listiny.
Jeden nadřízený zapisuje počet hodin a dělníci a dělnice tak nemají přehled
o práci, kterou vykonali. Než jsou vydány výplaty, jsou zaměstnancům a zaměstnankyním odebírány otisky palce. Podvody při počítání přesčasových
hodin jsou v továrnách také obvyklé. Někteří zaměstnanci a zaměstnankyně (včetně jednoho dozorce) uvádějí, že 50 % přesčasů není vůbec uhrazeno. Otázky na jejich placení jsou pod pohrůžkou propuštění potlačovány
již v zárodku.
V jedné továrně je zaveden dvojitý systém výplat. Jedna dokumentace
ukazuje fiktivní mzdy, druhá ty ve skutečnosti vyplácené. Fiktivní jsou samozřejmě předkládány auditorům. Továrna o sobě tvrdí, že dodržuje tzv.
Standart SA 8000, normu, která určuje sociální standarty podniků poskytované zaměstnancům a zaměstnankyním.
Je běžné, že jsou pracovníci a pracovnice zaměstnáváni jako učni a učnice a před vypršením tříměsíční lhůty znovu propuštěni. Někteří zůstávají
učni i po skončení lhůty, s adekvátně nízkým platem.
Srážky z platu
Pokud některý ze zaměstnanců opustí továrnu během pracovní doby, neexistuje pro něj již možnost, jak se vrátit, protože brány továrny jsou zavřené. Důsledkem je, že mu není odečtena polovina denní mzdy, ale mzda
celodenní. A to i v případě, že továrnu opustí až po pauze na oběd. Stejně
tak je plat krácen, pokud zaměstnanci přijdou do práce pozdě nebo bez oficiálního povolení nedorazí vůbec, případně pokud nejsou ochotni pracovat
přesčas. 63 dotazovaných uvedlo, že jim je strhávána část platu při „špatném“ chování, 31 dotazovaných řeklo, že při chybách v práci.
83
Banu
„Dostala jsem svoji mzdu, avšak dva dny mi byly odečteny. Jeden den protože jsem chyběla, druhý protože v továrně nebyla práce. Když jsou objednávky,
jsme nuceni dělat přesčas, pokud nejsou, jsme nuceni vzít si neplacené volno.“
Nemoc, těhotenství
Po letech práce v těchto továrnách jsou ženy vyčerpané. Trpí bolestmi končetin, zhoršeným zrakem, chronickými bolestmi hlavy a symptomy podvýživy. Pracovníci a pracovnice, kteří onemocní, si musí vzít neplacené volno.
Ženy sice mohou po narození dítěte znovu začít pracovat v původní továrně, ale její dosavadní zaměstnání zde není zohledněno; jsou zařazeny jako
nováčci s nízkými platy. Ve dvou továrnách existuje pravidlo, že ženy, které
zde pracovaly déle než tři roky, dostávají tři měsíce mateřskou dovolenou
s polovičním platem. Nápadné je, že tyto dvě továrny stejného majitele mají
velmi odlišné pracovní podmínky.
Bonna, 23 let
„Na vdávání jsem moc stará. Rozhodla jsem se nevdát se, minimálně ne v nejbližší době. Moje mladší sestra chodí do školy, chtěla bych, aby pokračovala.
Budu ji podporovat dokud to bude potřeba. To je můj sen, zajistit jí budoucnost.
A tento sen mě drží v práci a při životě.“
Zdraví, hygiena a bezpečnost v továrnách
Ve dvou továrnách jsou zaměstnancům a zaměstnankyním k dispozici lékaři i základní léky. Ostatní továrny nedisponují kromě lékárniček s vybavením pro poskytnutí první pomoci žádným zdravotnickým vybavením.
Lékárničky obsahují jen obvazy, dezinfekci a léky proti bolesti hlavy. Některé továrny uzavřely domluvy s lékaři – ti jsou pak především při inspekcích ze zahraničních společností přítomni.
Když zaměstnanec nebo zaměstnankyně onemocní nebo utrpí úraz, je
jim poskytnuta první pomoc. Sice pak zpravidla dostanou povolenu hodinu volna, pak ale musí přes nemoc či zranění pracovat až do 17 hodin.
V těžkých případech doprovodí zaměstnance nebo zaměstnankyni kolegové a i kolegyně k lékařskému ošetření. Vedení továrny obvykle malou část
lékařského ošetření zaplatí, většinu však musí uhradit zaměstnanec nebo
zaměstnankyně. Nemocný/á dostane v nejlepším případě jeden den placené dovolené. Pro úhradu ošetření si musí většinou půjčit peníze, musí se
84
tedy zadlužit. Při těžkých onemocněních se dělníci a dělnice vrací do svých
rodných vesnic, kde se o ně může postarat jejich rodina.
Jen jedna ze šesti továren dává k dispozici pitnou vodu. Všechny mají toalety, ty ale nejsou vždy čisté a hygienické. V jedné továrně jsou používány
průkazky, aby bylo možno lépe kontrolovat používání záchodů. Pokud je
zaměstnanci navštěvují bez této průkazky, jsou jim kráceny mzdy za přesčasy.
Některé z továren sice mají oficiálně (na svých internetových stránkách
a před auditory) kantýnu, avšak většina dotazovaných žen uvedla, že kantýny nemohou používat, tzn. že si do nich nemohou vzít své z domova přinesené jídlo. Jedí tedy všude tam, kde je to jen možné, většinou na schodišti
nebo přímo u šicích strojů.
Totéž se týká denních jeslí, které sice jsou v některých továrnách k dispozici, ale jen pro prezentaci před auditory, používány totiž nejsou.
Bezpečnostní prvky a zařízení jako hasicí přístroje a volně přístupné
únikové východy nejsou přes těžké úrazy v posledních letech brány dostatečně na zřetel. Ve zde zkoumaných továrnách se v poslední i dřívější době
odehrály požáry s mrtvými a zraněnými. Některé oběti nebo jejich rodiny
obdržely náhradu škody od svazu výrobců oděvů BGMEA, avšak továrny
samotné neplatí svým zaměstnancům a především zaměstnankyním žádné odškodnění. To dostávají podle výpovědi zaměstnanců a zaměstnankyň
v malé výši jen někteří muži (dohlížející personál). Některé podmínky se
po případech úrazů zlepšily, byly vytvořeny nové únikové východy a hlásiče
požáru.
Dětská práce
V žádné z šesti továren nebyla zjištěna práce dětí pod 14 let. Pracuje zde
však mnoho mladých dívek pod 18 let (více než deseti procentům dotazovaných bylo 17 let). Většina žen je mezi 18 a 24 lety.
85
Vysvětlení pro špatné zacházení s mladými ženami se ukrývá i v patriarchální struktuře Bangladéše. Islámské zákony hrají stále ještě určitou roli:
Muži a ženy by teoreticky neměli pracovat na stejném místě, protože mužský a ženský svět mají být v islámské Bangladéši odděleny. V praxi si toto
pravidlo mohou dovolit dodržovat pouze bohaté rodiny, chudé ženy mohou
prodávat na tržištích nebo pracovat v nestátním sektoru. Když zažíval textilní a oděvní průmysl v 80. letech 20. století boom, byly potřeba mladé ženy
jako pracovní síla. Přesto hrají islámské zvyky i dnes určitou roli v případech, kdy jde o udržení cti ženy a s tím celé její rodiny. V továrnách nesmějí
ženy mluvit s muži, mužští dozorčí nemají dovoleno navazovat „osobní“
vztahy nebo rozhovory s ženami.
Muni, šička
Diskriminace a obtěžování zaměstnankyň
Oděvní průmysl je sektor specifický pro ženy-zaměstnankyně. Podle dotazovaných zaměstnávají vlastníci továren především ženy, protože ty, narozdíl od mužů, více pracují a méně protestují. Ženy navíc z důvodů bezpečnosti a ubytování – často bydlí u příbuzných nebo společně s dalšími
šičkami – nemohou tak jednoduše odejít do jiné továrny. Ženy pracují přesčas, jak po nich továrny vyžadují. Ženy mají menší platy. Proč snášejí takovou diskriminaci? Odpověď je jednoduchá: Nemají žádnou jinou možnost.
Neexistují žádná jiná pracovní místa vhodná pro ženy – kromě zaměstnání
jako štěrkařka nebo jako služka, která jsou ještě hůře placena. Služky jsou
také často vystaveny sexuálnímu obtěžování ze strany pánů domu. V továrnách vydělají sice také málo, je to však lepší než nic.
Otevřená diskriminace je jasně viditelná také na tom, že ženám je dovoleno obsluhovat pouze jednoduché stroje. Odstříhávají nitě a pracují jako
pomocnice nebo šičky. Mužští kolegové žehlí a obsluhují větší stroje. Ženy
nejsou obvykle jmenovány do funkcí dozorčích. V šesti továrnách byla pouze jedna žena, která toto místo zastávala.
Verbální a fyzická diskriminace je častá, někdy se objevují i tělesné tresty
(např. uhození do hlavy). Urážlivé výroky jsou běžné. V jedné ze šesti továren bylo oznámeno takové chování ze strany vedení. Ženy jsou z továren
vyhazovány pokořujícím způsobem, jsou vystaveny sexuálnímu obtěžování, nadřízení je lákají na zvýšení platu a povýšení.
86
„Přestože pracujeme dohromady s muži, někdy dokonce ve stejné místnosti, nedostáváme se s nimi do kontaktu. Management to tak předepisuje. Například
není dovoleno s muži mluvit, protože by to rušilo pracovní proces a ostatní by
mohli začít také vykládat. Já s muži mluvím pouze když jde o práci. Pokud se
mnou nějaký muž chce hovořit, řeknu mu, že jsem vdaná. Tímto způsobem si ho
mohu držet od těla.“
Žena v Bangladéši podléhá ze zásady mužskému dohledu a neměla by se
na veřejnosti bez muže ukazovat. Protože ženy chodí často kvůli přesčasům pozdě domů, upadnou lehce v podezření, že nejsou poctivé. Toto stanovisko zaujímá i mnoho nadřízených a dozorců, pročež s šičkami jednají
s opovržením.
Žádná svoboda sdružování, žádné odborové svazy
V žádné z šesti továren není odborový svaz nebo závodní rada. I pokus založit závodní radu byl zaznamenán jen v jednom případě. Strach z propuštění
je natolik velký, že si většina zaměstnanců a zaměstnankyň netroufá organizovat se, a už vůbec ne veřejně protestovat a prosazovat svá práva. Téměř
veškeré dělnictvo si však ve své továrně přeje mít odborový svaz a 53 z nich
v posledních pěti letech alespoň jednou demonstrovalo.
V jedné z továren zorganizovala jedna ze zaměstnankyň pracující a společně dosáhli toho, že po požáru byla znovu zahájena práce. Avšak byla za to
propuštěna. V jiné továrně byla vzpoura proti špatným výplatám. Povstalci
a povstalkyně byli propuštěni a neobdrželi již mzdu za poslední měsíce.
87
Etický kodex
Téměř nikdo z dotazovaných ještě nikdy neslyšel termín etický kodex.
Avšak je jim známo, že nákupčí a auditoři navštěvují továrny a hovoří se zaměstnanci a zaměstnankyněmi. Během těchto návštěv organizují vlastníci
továren show. Záchody jsou vyčištěny. Zaměstnanci a zaměstnankyně jsou
nuceni k vyprávění, že v jejich továrně neexistuje dětská práce, že pracovní
atmosféra je příjemná a mzda je vyplácena přesně. Kromě toho musí vyprávět, že pravidelně dostávají dovolenou, nepracují nedobrovolně a z donucení a přesčas nebo v noci. Při otázkách ohledně mzdy musí pracovníci
a pracovnice udávat, že je vyšší než ve skutečnosti. Velmi mladé nebo mladě vypadající dělnice jsou při příležitosti návštěv auditorů nuceny zůstat
doma. Při předem neoznámených návštěvách jsou zamykány na toaletách.
Jsou známé případy, kdy zaměstnanci a zaměstnankyně nákupčím vyložili
reálnou situaci a následně přišli o práci.
4. Nákupní praktiky a jejich důsledky
Porušování pracovního práva popisovaná v předchozí kapitole jsou způsobena nezkušeným a špatným managementem lokálních vedení továren
a jsou i přímým následkem nákupních praktik společností z Evropy a USA.
Cesta jedné zakázky
88
1 diskontní prodejna
1
2 hlavní sídlo diskontního řetězce v Německu
2
3 hlavní sídlo importéra v Německu
3
4 regionální sídlo diskontu či importéra (v Asii)
4
5 továrna, která obdrží zakázku
5
6 továrna, která obdrží dílčí zakázku
6
7 dělníci a dělnice v Bangladéši
7
Schéma ukazuje, přes které instance projde zakázka: Mezinárodní nebo
německý podnik, dále označovaný jako nákupčí (např. KiK), má své sídlo
v Německu a může své zakázky různými způsoby zadávat. Jednou z možností je předat objednávku přímo na dodavatele v Bangladéši, což se ovšem
stává relativně málokdy. Další alternativou je cesta přes importéra. Lidl
a Aldi spolupracují především právě s importéry, u KiK je situace méně
jasná. Dovozce může spolupracovat přímo s některým vlastníkem továrny
v Bangladéši a zadat objednávku jemu. Většinou ale mají dovozci pobočky
v zemích výroby, předávají tedy zakázku své kanceláři například v Bangladéši. Pokud nákupčí nespolupracuje s importéry, má každopádně nějakého zástupce buď přímo na místě výroby, nebo alespoň v regionu. Ten poté
předá objednávku některé z místních továren. Továrna opět vyrábí zboží
buď sama, nebo předává objednávku nebo její část dále, protože sama není
schopna vyrobit požadované množství zboží v požadovaném – krátkém
– čase, nebo je například vytížena jinou zakázkou atd. Dělníci a dělnice
v Bangladéši stojí na konci tohoto řetězce a musí pykat za to, co bylo rozhodnuto mezičlánky mnohem výš.
Proto, aby bylo zboží dodáno rychle a v požadované kvalitě, hrají důležitou roli i další aktéři. Například osoba, která v místě výroby kontroluje kvalitu zboží, totiž kontrolor před naloděním zboží (Pre Shipment Inspection,
PSI), stejně jako auditoři, kteří zkoumají sociální standarty a standarty
pro ochranu životního prostředí.
Nákupní praktiky
Systém stojí na principu moci. Ti nejsilnější – globální firmy, stojí nahoře
na špici, ti nejslabší, nejníže v pyramidě, jsou dělníci. Obchodní společnosti
využívají svoji obrovskou kupní sílu, aby své dodavatele nutili produkovat
rychleji, levněji a flexibilněji.
„Ceny se v posledních letech snížily o polovinu, životní náklady se oproti tomu
zdvojnásobily,“ stěžuje si jeden z dodavatelů. Při vyšetřování šesti majitelů továren v Dháce v roce 2006/07 referovali dodavatelé, že ceny oděvů, které jim platí
anglický obchodní dům Tesco, jsou o 5–10 procent nižší než v roce 2003/04. Jiný
dodavatel uvádí: „Nejsme schopni doopravdy vyjednávat, protože máme strach,
že zadají zakázku jinému dodavateli nebo jiné zemi.“ (ActionAid, 2007, str. 46)
Nákupčí svoji obrovskou moc často bezostyšně využívají. Například se
stává, že nákupčí již nežádá po dodavateli nabídku, než zadá objednávku.
Jednoduše diktuje cenu a další podmínky – dodavatel je může buď přijmout,
89
nebo nechat být. V silném soutěžním poli se vždy najde někdo, kdo akceptuje jakkoli nízkou cenu. Nákupčí staví dodavatele proti sobě a získává tak
nejvýhodnější cenu.
Způsob placení v oděvním průmyslu činí dodavatele zranitelnými, je zcela v rukou nákupčího. Ten vystaví dodavateli „Letter of credit“ (platební záruku), která mu však může být v Bangladéši vyplacena až po obdržení zboží
v Německu. V mezičase musí být všechny náklady neseny dodavatelem. Ten
je tedy nucen předem platit látky, příze a veškeré další příslušenství, což většinou tvoří velký podíl na ceně zakázky. Dodavatel taky nese veškerá finanční rizika. Nákupčí mohou zboží po doručení do Německa z různých důvodu
a také pod různými výmluvami odmítnout. A to se také stává. Pro srovnání:
Necháte si u krejčího ušít košili, aniž byste předem zaplatili látku. Košili
si však nakonec nekoupíte, protože se vám z nějakého důvodu nelíbí. To je
Achillova pata, kvůli níž jsou dodavatelé závislí na nákupčích.
Kromě výše uvedených nákupních praktik uváděli dotazovaní manažeři
v rámci průzkumu další postupy:
−− Nákupčí požadují ústupky v písemné smlouvě a to včetně rychlejších dodávek a nižších cen.
−− Nákupčí požadují s výmluvou, že na trhu prodeje zboží klesly ceny, rychlejší dodávky a nižší ceny, než bylo ujednáno. Navíc se pokouší podplácet vedoucí výroby, aby nutili dodavatele/majitele továren – tedy jejich zaměstnavatele – k nižším cenám.
−− Nákupčí nejdříve slíbí přijatelné ceny, ale poté odmítnou se směšnou výmluvou (např. údajná nespokojenost s designem nebo kvalitou) příjem
zboží. Poté požadují velkou slevu. Pokud dodavatel nesouhlasí, zůstane
mu velké množství neprodaného a nezaplaceného zboží.
−− Nákupčí tvrdí, že dodávka proběhla pozdě, aby nutili dodavatele k ústupkům a slevám.
−− Nákupčí udržuje dodavatele v nejistotě ohledně obnovení smlouvy, přestože ten pro něj produkuje třeba již 10 let.
−− Díky změnám na poslední chvíli a objednávkám různých designů v malých
množstvích vytváří nákupčí/společnost nejistotu v ohledu spolehlivosti
a trvalosti spolupráce.
−− Inspektor (PSI=Inspekce před naloděním) najatý nákupčím hrozí tím, že
nepovolí naložit určité zboží, aby získal úplatky.
−− Auditoři nákupčích požadují úplatky za certifikaci, že zboží vyhovuje požadovaným standardům kvality.
90
−− Pokud jsou zjištěny deficity při sociálním auditu, jsou použity jako argumenty pro získání nižších cen a jiných výhodných podmínek pro příští zakázku.
Všechny jmenované praktiky ukazují, že neexistují žádné stabilní dlouhodobé a důvěryhodné vztahy mezi zde zkoumanými továrnami a jejich nákupčími. Dodavatelé jsou nákupčím vydáni na pospas.
Vlivy nákupních praktik na mzdy
Výše uvedené praktiky ukazují, že nákupčí se ve většině případů orientují
na co nejnižší cenu zboží. Dodavatelé nemají mnoho možností, jak držet
ceny nízko. Náklady na suroviny – které často musí dovážet – jsou pevné,
není možné o nich vyjednávat a musejí být uhrazeny ještě předtím, než vůbec dodavatel začne vyrábět. Jediné flexibilní náklady jsou z jejich pohledu
náklady na práci. Pouze zde vidí „potenciální úsporu“, proto drží mzdy co
nejníže, aby zvýšili svůj zisk.
Bangladéšská vláda je podporuje tím, že již mnoho let nezvýšila hranici minimální mzdy, která dnes nepostačuje k zajištění důstojného života.
Vláda nezastupuje zájmy svého chudého obyvatelstva, ale těch lépe situovaných. Ze strachu, že nákupčí odejdou do jiných zemí, jsou ochotni držet
mzdy nízko. Ti, kdo nesou následky, jsou dělníci a dělnice stojící na spodku
pyramidy.
Vlivy nákupních praktik na přesčasy
Přesčasy jsou pro pět ze šesti továren pravidlem. Důvody přesčasů jsou zaprvé v managementu dodavatelů, zadruhé v nákupčích. Musí se pracovat
přesčas, protože management továrny plánuje pracovní proces nesmyslně
a neefektivně. Mnoho manažerů nemá žádné vzdělání a často neví, jak by
mohli průběh produkce optimalizovat.
Plánování výrobního procesu je ale možné jen tehdy, pokud jsou zakázky zadávány dlouhodobě a spolehlivě. Z pohledu dodavatelů není dlouhodobý vztah totožný se spolehlivým vztahem. Právě poslední je však nutné
k tomu, aby dodavatelé měli určitou jistotu. Jak je výše popsáno, vymiňují si
nákupčí krátkodobé změny v zakázkách, chtějí být zásobováni jinak a rychleji, což nakonec vede k tomu, že dělníci a dělnice musí pracovat přesčas.
Tendence „fast fashion“, časté výměny kolekcí, má přímý vliv na pracovníky a pracovnice. Po dodavatelích je požadována větší flexibilita, musí se
přizpůsobovat rychle se měnícím požadavkům nákupčích. Toto má za následek, že výrobci musí náhle přestavovat své výrobní linky. Často jsou
91
kvůli tomu přetíženi, potřebují více času než bylo plánováno, což odnášejí
dělníci a dělnice přesčasy a noční prací.
Vlivy nákupních praktik na subdodávky a pracovní vztahy
Tendence nákupčích ke koncentraci na malé množství dodavatelů vede
zaprvé k tomu, že je mnoho šiček zaměstnáváno jen krátkodobě v časech
maximálního vytížení továrny, poté však znovu propuštěno. Druhým důsledkem je, že mnoho zakázek je zadáváno dále jako subdodávky (subcontracting), protože hlavní dodavatel není schopen celé množství výrobků
dodat v tak krátké době. Továrny, které dílčí zakázky dostávají, nebývají
zpravidla ukazovány nákupčím a jejich kontrolorům. V případě šesti zkoumaných továren se jedna z nich zdá být subdodavatelem druhé. Obě továrny patří stejnému majiteli. Zatímco v jedné z nich jsou pracovní standardy
vyšší, ve druhé jsou katastrofální. Ve druhé továrně jsou vykonávány nedobrovolné přesčasy, v té „lepší“ se naopak vůbec neobjevují. I propouštění
je časté v „horší“ továrně, zatímco v té „lepší“ ne.
Zlepšení pracovních podmínek a sociálních standardů bude možné pouze tehdy, když konečně mezinárodní nákupčí uznají, že musí změnit své nákupní praktiky. Ceny a dodací lhůty by neměly být jednostranně diktovány.
Musí být vybudovány dlouhodobé, jisté a důvěryhodné obchodní vztahy
s dodavateli. Dodavatelům musí být garantován spolehlivý a pravidelný
odběr zboží.
KiK? Kampagne für saubere Kleidung, Berlin. 2008. Danou část textu napsali: Gisela
Burckhardt, Dirk Saam a Khorshed Alam. Do češtiny přeložila Anna Koželouhová,
upravil Jiří Koželouh.
92
Dr. Gisela Burckhardt je expertka a poradkyně v oblasti rozvojové politiky
a působí v mnoha zemích Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Jako dobrovolnice spolupracuje s německou Organizací za spravedlivé oblečení (Kampagne für saubere Kleidung).
Dirk Saam je referentem pro rozvojovou politiku v bangladéšské organizaci NETZ.
Khorshed Alam je vedoucí Alternative Movement for Resources and Freedom Society (AMRF), bangladéšské nevládní organizace.
Ver.di
Ver.di je s okolo 2,3 milionů členů/ek jednou z největších nezávislých odborových organizací světa. Zasazuje se za zájmy svých členů a členek a je
nezávislá na politických stranách a vládách. Snaží se prosazovat sociální
spravedlnost, rovnoprávnost a demokracii. Jde jí o sociálně spravedlivý
svět, který by nabízel všem dobré šance rozvíjet se, a ve kterém by bylo
chráněno životní prostředí. Ver.di vede řadu kampaní a projektů, např.
kampaň za zákonem danou vyšší minimální mzdu, dále za dodržování
tarifních platů a sociálních služeb zaměstnancům/kyním, lepší ochranu
zdraví v podnicích, lepší pracovní podmínky či kampaň zaměřenou na Lidl.
Cílem kampaně zaměřené na diskont Lidl je dlouhodobě zlepšovat pracovní podmínky zaměstnanců/kyň tohoto diskontu. V centru kampaně stojí
snaha o demokracii a spolurozhodování v podniku a ochrana specifických
zájmů žen v prodejnách. V rámci této kampaně byla vydána tzv. „SchwarzBuch Lidl“ (Černá kniha Lidlu), která na cca 140 stránkách podrobně informuje o pracovních podmínkách prodavačů a prodavaček Lidlu a jejich
každodenním životě v prodejnách, a to ve 20 různých evropských zemích.
Kniha obsahuje také řadu údajů o expanzi tohoto koncernu do zahraničí
a dosud zcela opomenutá fakta o pochybném financování expanze do východní Evropy.
www.verdi.de
Kampaň za čisté oblečení (Kampagne für saubere Kleidung)
Kampaň za čisté oblečení (Clean Clothes Campaign = CCC) byla založena v roce 1990 v Nizozemí a dnes existuje ve 12 evropských zemích. CCC
je sítí, ve které spolupracuje přes 300 odborových organizací, organizací
spotřebitelů, fairtradových obchodů, organizací za práva žen, církevních
skupin apod. Úzce také spolupracuje např. s partnerskými organizacemi
v rozvojových zemích. Cílem CCC je zlepšení pracovních podmínek ve světovém oděvním průmyslu, včetně toho zaměřujícího se na sportovní zboží.
CCC informuje konečné spotřebitele zboží, jedná s firmami, podporuje organizace zaměstnanců a zaměstnankyň a vede veřejné kampaně.
www.saubere-kleidung.de
93
Spojené státy americké
Skutečně potřebuje Amerika Wal-Mart na každém rohu?
Wal-Mart si myslí, že ano.
Wal-Mart, největší korporace světa, s miliardami ve svých hlubokých kapsách a s nenasytnou potřebou neustále se rozrůstat, se nestydatě vnucuje
americkým městům. Agresivita Wal-Martu vychází už ze samotného jádra
jeho podnikatelského modelu, zaměřeného na neustálý ekonomický růst.
Wal-Mart musí růst, aby si udržel své zisky. Jen v roce 2004 činily 10 miliard dolarů. Podle analytiků se snahy Wal-Martu po růstu v podstatě rovnají
„masivnímu ovládnutí“ celého odvětví. Na rok 2005 naplánoval Wal-Mart
8,4 procentní nárůst svých maloobchodních ploch. To představuje zhruba
250 nových Supercenter, 45 diskontů, 30 menších obchodů a 40 nových
obchodů pro registrované členy. Všechny tyto obchody mají přibýt k už
existujícím více než 3 600 obchodům v USA. „Myslíme si, že nás čeká neobyčejný růst,“ slíbil manažer Wal-Martu Lee Scott [1]. Ve skutečnosti se ale
ukazuje, že snahy o informování veřejnosti o tom, jak Wal-Mart doopravdy
funguje, mohou jeho další rozrůstání zkomplikovat [2].
Jak hluboko hodlá Wal-Mart ve své honbě za růstem klesnout?
Tento text rozebírá nátlakovou taktiku Wal-Martu na několika lokálních
případových studiích. Jedná se o známé případy, jakými byly Inglewood
v Kalifornii a Chicago v Illionois, ale i o méně známé příběhy z měst, jako
jsou Stoughton ve Wisconsinu a Lewiston v Maine, které vykazují podobné znaky: Wal-Mart používá kombinaci místních nátlakových organizací,
94
95
speciálních týmů poradců pro práci s médii a veřejností, agresivních vyjednávacích taktik, klamavých informací a nesplněných slibů. Obzvlášť dnes,
kdy se stále více lidí v Americe začíná stavět tomuto obchodnímu gigantovi
na odpor, jsou tyto publikace důležitá, protože podrobně popisuje různé
taktiky, které Wal-Mart při své expanzi používá.
Návnada…
Nízké ceny, které Wal-Mart nabízí spolu s příslibem nových pracovních
míst a slušných platů, jsou onou návnadou, na níž láká místní, když se chystá otevřít svůj nový obchod. Organizace Wal-Mart Watch přitom již dříve
odhalila pravdu, která se za těmito sliby skrývá. A tím jsou především skutečné náklady ukrývající se za nízkými cenami Wal-Martu: zničená města, bankrotující místní maloobchodníci, vysátí daňoví poplatníci, očesané
veřejné finance a nekonečný tlak na konkurenci, aby srovnala krok s WalMartem zavedením nejhorších možných pracovních podmínek.
…a prut, na kterém tato návnada visí
Prut, kterým nám Wal-Mart mává před nosem, je tím, na co se tento text
zaměřuje. Jak poznamenal jeden radní ve Wisconsinu v době, kdy se jeho
město snažilo zastavit Wal-Mart před svými branami, taktiky Wal-Martu
se rovnají „firemnímu terorismu“. Případové studie, které čerpají z řady
ověřených zdrojů, jakými jsou např. finanční zprávy nebo vnitřní korespondence Wal-Martu, odhalují drsné praktiky firmy a její výhrůžky adresované těm, kteří se jí staví na odpor.
Ano, občas se stane, že když to Wal-Mart skutečně přežene, odskáče
si to. Popisujeme například debakl jeho PR kampaně v arizonském Flagstaffu, kde se firma dočkala odsouzení veřejnosti za reklamu, kterou si její
nátlaková organizace zaplatila v místním tisku, a ve které byly použity nacistické symboly s cílem pošpinit její místní oponenty. Další takové kauzy
sice vždy nevyvolají pozornost celostátních médií, ale zaslouží si stejnou
pozornost.
Ve své knize „Spojené Státy Wal-Martu“ konstatuje její autor John Dicker: „Dokud budeme slepí k důsledkům [praktik Wal-Martu], budeme slepí
i k ceně, kterou za ně platíme…“ [3] Wal-Mart Watch věnuje tuto publikaci
rostoucí řadě místních skupin a občanů, kteří si uvědomují škodlivé důsledky obchodních úspěchů Wal-Martu.
Tento text je určen jako nástroj pro ty, kteří sdílejí naše přesvědčení, že
moc této bohaté korporace by mohla být využívána jinak a lépe, a že americkým městům musí být umožněno, aby si sama mohla rozhodovat o své
místní ekonomice.
96
Lewiston, Maine: porušené sliby
Wal-Mart po obdržení štědrých dotací seškrtal počet pracovních míst a mzdy
v novém distribučním centru
V lednu 2002 se Wal-Mart rozhodl vybudovat v Lewistonu ve státě Maine
distribuční centrum o velikosti 480 000 čtverečních stop (cca 144 000 m2).
Výměnou za to odsouhlasili městští radní a stát Maine firmě dotaci ve výši
16,7 milionů dolarů. Wal-Mart na oplátku výslovně slíbil dvě věci: 350 nových pracovních míst a mzdy na úrovni 12 až 15 dolarů na hodinu. Ve chvíli, kdy bylo distribuční centrum v červnu 2005 otevřeno, zjistili obyvatelé
Lewistonu, že Wal-Mart ani jeden ze svých slibů nedodržel [4].
Daňoví poplatníci státu Maine a obyvatelé Lewistonu za tyto porušené
sliby draze zaplatili. Státní i místní správa společně pracovaly na tom, aby
Wal-Martu zajistily co nejpříznivější dotace, včetně snížení daňových nákladů o 5,8 milionů dolarů, přeložení vodovodu a kanalizace za jeden milion dolarů a 940 000 dolarů za přemístění pískovny a štěrkovny. Stát Maine
poskytl celkem 4,7 milionů dolarů v podobě daňových náhrad na nákup nového zařízení a rovněž 1,2 milionů dolarů na opravu komunikací vedoucích
k novému komplexu [5].
Na vybudování distribučního centra, které potřeboval pro svou expanzi
na severovýchod, se Wal-Martu podařilo vymámit ze státních i místních
daňových poplatníků všechny možné dotace až do posledního dolaru. James Carignan, radní Lewistonu, byl citován v novinách Portland Press
Herald: „Je ironické, že společnost, která se považuje za „typický americký
obchod“, provozuje svůj byznys velmi nedemokratickým způsobem [6].“
V červnu 2000 byli městští radní stručně informováni o plánu, tehdy ještě nejmenované společnosti, na realizaci nového projektu ve městě. Pouhý
týden před hlasováním o tomto záměru na radnici Wal-Mart odhalil svou
roli v projektu. Jako součást vyjednávání Wal-Mart dokonce požadoval
podepsání dohod o obchodním tajemství od Maine&Co, společnosti, která zprostředkovala jednání ohledně příchodu Wal-Martu do Lewistonu.
„Nepovažuji za šťastné, když nás někdo tímto způsobem tlačí ke zdi,“ řekl
k tomu Carignan [7].
V rámci lobbování předpověděl Wal-Mart celkové investice v Lewistonu
ve výši 45,5 milionů dolarů [8] a dokonce prohlásil, že není vyloučené ani
nové zaměstnání až pro 450 lidí [9]. Podle dokumentů, na které se odvolával
Associated Press v době zveřejnění dohody, mělo nové distribuční centrum vytvořit 256 pracovních míst v rámci transportu a skladování zboží
se mzdou 12 dolarů na hodinu, 56 administrativních a úřednických postů
za 13 dolarů na hodinu a 14 technických postů za 15, 5 dolarů na hodinu.
97
Plány také počítaly se vznikem 24 manažerských pozic s platy ve výši nejméně 40 000 dolarů za rok [10]. Roční mzdové náklady byly odhadnuty na
celkem 9,3 milionů dolarů [11].
Ještě v dubnu 2005 Associated Press psal: „Pracovní místa, včetně manuální práce a podpůrných pozic, nabízejí počáteční plat 13 dolarů na hodinu plus pojištění a další výhody [12].“
Když ale konečně nadešel čas náboru nových pracovníků, ukázaly se
tyto sliby planými. V místních novinách vyšel inzerát tohoto znění: „Firma
umístěná v novém distribučním centru Wal-Martu hledá překladače na dočasné pozice. Plat od 8,50 do 9,50 dolarů na hodinu, odvislý od pracovních
zkušeností a zručnosti [13].“
Potenciální zaměstnanci také zjistili, že i původně nabízených pracovních míst je mnohem méně. Podle Associated Press maloobchodní gigant
prohlásil, „že očekává otevření svého skladu o rozloze 415 000 čtverečních
stop v červnu a bude pro něj potřebovat 225 pracovníků… Počet pracovních postů byl snížen v důsledku zvýšené automatizace ve skladovém systému Wal-Martu [14].“
Pro Wal-Mart jsou 225 nebo 350 zaměstnanců, 12,50 dolarů na hodinu
nebo 8,50 jenom čísla. Manažeři v Bentonvillu od počátku věděli, že potřebují distribuční centrum v Maine a že Lewiston potřebuje pracovní místa
a ekonomický růst. Zbytek už byla jenom hra.
Cleveland, Ohio: úhybné manévry
Wal-Mart při stavbě svého Supercentra obchází městskou radu, aby se vyhnul
vyhlášce regulující výstavbu velkoplošných center
V roce 2005 se město Cleveland ve státě Ohio pokusilo zabránit tomu, aby se
Wal-Mart nastěhoval do Steelyard Commons, rozsáhlého areálu na okraji
centra města upomínajícího na zašlou slávu místního ocelářského průmyslu. Zamýšlený projekt Wal-Martu počítal s obchodem a restaurací s motivy
ocelářské výroby a s vybudováním nákladného muzea věnovaného historii
tohoto místa. Je ironické, že i přes nápad na uctění památky bohaté průmyslové minulosti Ohia se tento obchodní komplex setkal s velkým odporem.
Ve snaze ochránit místní maloobchodníky s potravinami navrhla městská rada vyhlášku, která omezovala prodej potravin ve velkých obchodních
centrech, a tak zabránila Wal-Martu otevřít v Steelyard Commons jeden
z jejich tradičních obchodů [15]. Developerská firma projektu First Interstate
Development Co. však chtěla prodejnu Wal-Mart ve svém projektu za každou cenu a snažila se vyjednat s městskou radou Clevelandu kompromis,
98
který by umožnil Wal-Mart otevřít zatím alespoň jako diskontní prodejnu
a později jej rozšířit na Supercentrum [16, 17].
Den předtím, než měla rada o vyhlášce hlasovat, obeslal Wal-Mart radní
dopisem, ve kterém oznámil odstoupení od projektu. Společnost se v něm
odkazovala na vnitřní vyhodnocení situace a výslovně uvedla, že toto rozhodnutí nijak nesouvisí s městskou vyhláškou [18].
Wal-Mart mimo jiné napsal: „Po zvážení všech okolností jsme se rozhodli nepokračovat v projektu. Toto rozhodnutí je založeno na mnoha faktorech. Jsme si také vědomi snah vytvořit na úrovni města vyhlášku, která
by omezila smíšené obchody v rámci hranic města. Chceme vás však ujistit,
že tento legislativní návrh nehraje v našem rozhodnutí vystoupit z projektu
v Steely Commons žádnou roli [19].“
Vzhledem k tomu, že hrozba výstavby Supercentra byla tímto zažehnána, odsunuly se i snahy schválit zmiňovanou vyhlášku [20]. Avšak o pouhé
dva a půl měsíce později Wal-Mart městskou radu obešel a podal žádost
o vydání stavebního povolení na výstavbu Supercentra v Steely Commons.
17. května 2005 developer Mitchell Schneider podal žádost o vydání stavebního povolení a předložil městu plány. Tím si Schneider pojistil ochranu
projektu před jakýmikoliv zamýšlenými regulacemi, které by město mohlo
na projekt uvalit ve snaze jej zablokovat nebo omezit. Podle legislativy státu
Ohio podléhají vlastníci pozemku, kteří zažádají o stavební povolení, pouze legislativě platné v době podání žádosti. „Schneider využil toho, že rada
o navrhované vyhlášce nikdy nehlasovala,“ napsal The Plain Dealer [21].
V dopise zaslaném později prezidentovi clevelandské městské rady
Franku Jacksonovi, vysvětluje Wal-Mart v rozporu se svými původními
tvrzeními, že to byla právě ona navrhovaná vyhláška, co jej donutilo z projektu Supercentra ve Steelyard Commons odstoupit. „Původním plánem
developera bylo postavit diskontní prodejnu Wal-Mart s možností jejího
rozšíření v budoucnu na Supercentrum. Návrh jsme velmi pečlivě zvážili
a došli ke konečnému rozhodnutí, že provoz menšího diskontního obchodu
ve Steelyard Commons by pro nás nebyl ekonomicky přínosný [22].“
Díky své klamavé taktice Wal-Mart své Supercentrum ve Steelyard Commons nakonec otevře – a nebude přitom podléhat regulaci.
99
Stoughton, Wisconsin: všechno nebo nic
Wal-Mart nutí malé městečko ke schválení nového Supercentra s tím, že jinak
přijde o všechno
V květnu 2003 přišel Wal-Mart s návrhem na nové Supercentrum ve Stoughtonu, malém předměstí Madisonu ve státě Wisconsin s přibližně 12 000
obyvateli. Vzhledem k tomu, ze Wal-Mart ve městě už provozoval jeden
svůj tradiční diskont, městská rada začala zvažovat přijetí vyhlášky, která
by projektu zabránila [23].
100
Aby se této opozici prezentované městskou radou Wal-Mart postavil,
využil k tomu občanské organizace „Recapture Stoughton” (Získejme
Stoughton zpět), která se za jeho záměr postavila [24].
Wal-Mart pohrozil uzavřením existujícího obchodu ve Stoughtonu,
v případě, že jeho nové Supercentrum nebude schváleno. Nicméně, městská rada i přesto vyhlášku zakazující další velkoplošné prodejny v listopadu
2003 schválila. Vyhláška nepovolovala stavbu komerčních objektů o rozloze větší než 110 000 čtverečních stop [25] a zhatila tak původní plány WalMartu, jehož Supercentrum mělo mít rozlohu 184 000 čtverečních stop.
Mluvčí Wal-Martu John Bisio zopakoval hrozbu Wal-Martu, že společnost
zavře stávající obchod a přestěhuje se jinam [26].
Po velké bitvě ohledně povolených rozměrů komerčních budov nezbývalo členům městské rady nic jiného, než se podvolit požadavkům Wal-Martu.
Mnoho radních hovořilo o těžkém rozhodování, ke kterému byli dotlačeni
bezohlednou taktikou Wal-Martu.
Podle názoru radní Kathleen Kelly bylo jednání Wal-Martu nefér. I ona
nakonec hlasovala pro zvýšení limitu na velikost komerčních budov jako
kompromis. „Toto jednání se rovná vydírání ze strany největší korporace
světa. Zmocnili se plánovacího procesu. Je mi z toho nanic [27].“
Radnímu Ericu Swensonovi se nelíbil fakt, že členové jisté opoziční skupiny, která podporovala Wal-Mart, ve městě dokonce ani nežijí. „Tohle je
terorismus velkých firem,“ prohlásil Swenson, „donutili nás k tomu [28].“
Během následujících voleb do městské rady Recapture Stoughton podporovala čtyři kandidáty ve snaze získat radu pro plány Wal-Martu a zvýšit
limit na rozlohu komerčních budov. V dubnových volbách roku 2004 získali všichni čtyři kandidáti podporovaní Recapture Stoughton místo v městské radě. Tím se rada rozdělila na dvě poloviny šest ku šesti a Wal-Martu
nakloněný starosta v ní měl rozhodující hlas [29]. Pouhé tři týdny po volbách
rada odhlasovala zvýšení limitu [30].
Wal-Mart přinutil město ke spolupráci vydíráním a radní, kteří se WalMartu postavili, se cítili ohroženi. Několik radních zjistilo, jak drsná bitva
s Wal-Martem může být.
Radní Eric Swenson, který se proti Wal-Martu postavil, popisuje, jak
jeho hlas ohrozil jeho zaměstnání. „Uvažuji o rezignaci už od března, kdy
někdo anonymně zatelefonoval mému zaměstnavateli, že se v pracovní
době zdržuji ve Stoughtonu a nedělám svoji práci,“ řekl Swenson. „Nebylo na tom nic pravdy, ale já beru výhrůžky, které ohrožují mé zaměstnání
a tím i mou rodinu, vážně.“
Swenson popisuje další znepokojující příklad odvety Wal-Martu proti
jinému členovi městské rady Patu Schneiderovi, který učí na střední škole.
101
Jistý člen městské rady mluvil o přípravě petice určené řediteli školy, s cílem zabránit Schneiderovi v jeho působení na škole.
Swenson řekl novinám Capital Times: „Udržitelný rozvoj, pokud není
úplně mrtvý, tak k tomu nemá daleko. Dalo by se říct, že je na kapačkách...
Pokud se vyskytne nějaký problém, Wal-Mart jednoduše pohrozí odchodem z města a většina našich radních mu dá cokoliv, o co si řekne. Tohle
všechno se děje mimo zraky veřejnosti. Jistě, odehrají se všemožná veřejná
slyšení, na nichž se můžete dosyta vypovídat, ale budou falešná. Taková,
jaké jsme měli naposledy tady. Vše už bylo předem domluveno. [31].“
Chicago, Illinois: rozděl a panuj
Díky špinavým trikům se Wal-Mart dostal do třetího největšího města v Americe
Po rychlém růstu v regionu severního Illinois a poté, co daroval 75 000 dolarů [32] politikům tohoto státu, se Wal-Mart v létě 2002 zaměřil na Chicago.
102
Wal-Mart se zde nenechal odradit počátečním odporem ze strany starosty
a obyvatel a své snahy vystupňoval o rok později, kdy zahájil pomlouvačnou
a agresivní kampaň s cílem získat souhlas pro výstavbu dvou svých obchodů na území města.
Během prvního pokusu si Wal-Mart nestydatě řekl o dotaci ve výši 18 milionů dolarů. „Kupuji si snad Wal-Mart?,“ zavtipkoval starosta Richard M.
Daley [33].
Aby si napravil svou pošramocenou reputaci, najal si Wal-Mart na svou
druhou kampaň PR agenturu Serafin and Associates, Inc. [34] Také vybral
ze svých řad tři lobisty na plný úvazek, aby působili na městskou radu. John
Bisio, Mia Masten a Roderick Scott byli v letech 2004 a 2005 zapsáni na seznam lobistů u místní etické komise [35].
Wal-Mart naplánoval svou kampaň s velkou pečlivostí a nadbíhal při ní
důležitým reprezentantům černošské komunity, jakou byla například radní
Emma Mitts, která zastupovala čtvrť West Side, kde chtěl Wal-Mart stavět.
V červenci 2003 vydal Wal-Mart tiskovou zprávu oznamující svůj záměr
a citoval v ní právě její vyjádření, ve kterém vyzdvihuje přednosti tohoto
záměru [36].
Zástupci firmy se objevovali v kostelech, volnočasových centrech a na veřejných debatách s cílem sehnat pro svůj záměr podporu místních. John Bisio navnadil místní sdružení na sliby, že budou moci mluvit do toho, které
banky a dodavatelé se budou na realizaci projektu podílet [37].
Radní Emma Mitts kromě jiného pochválila Wal-Mart za dar padesáti kalkulaček pro místní střední školu a 1 000 dolarů určených na hračky
a oblečení pro chudé děti bydlící v jejím volebním obvodě. Odpůrci záměru
však viděli tyto dary v jiném světle.
„Takováto almužna nemůže ospravedlnit to, jak se s lidmi neférově jednalo,“ prohlásil Reverend Reginald Williams Jr. z kostela Svaté Trojice
ve čtvrti South Side [38].
Radní Mitts byla za své snahy přivést Wal-Mart do čtvrti firmou odměněna částkou 1000 dolarů v prosinci 2003 [39] a dalších 5000 dolarů dostala
po bitvě, v listopadu 2004 [40].
Představitelé afro-americké komunity upozornili na to, že Wal-Mart vytáhl „rasovou kartu“. James Thindwa, který vede organizaci Jobs with Justice a Elce Redmond ze South Austin Coalition vyslovili názor, že Wal-Mart
podnítil nevraživost mezi odborovými organizacemi a afro-americkou komunitou. „Společnost těžila ze současného rasového napětí ve městě, když
černošským lídrům tvrdila, že odbory jsou rasově zaujaté… přitom to jsou
právě odborové organizace, které se nejvíce stavějí Wal-Martu na odpor
103
a ve větších městech tvoří jejich členskou základnu právě členové z řad etnických menšin [41].“
Wal-Mart neponechal nic náhodě a aby dosáhl svého, vytáhl řadu špinavých triků. Za pozornost stojí například to, že jeho PR agentura znepříjemňovala život odpůrcům Wal-Martu v městské radě. Zprovoznila callcentrum, ze kterého operátoři obvolávali obyvatele Chicaga s otázkou, zda
chtějí, aby v jejich městě vznikla nová pracovní místa. Ti, kteří odpověděli
„ano“ byli následně přepojeni na číslo městské rady, která tak byla zaplavena telefonáty od zmatených a rozčilených občanů města [42].
Po mnoha obdržených telefonátech prohlásila radní Leslie Hairston:
„Toto rozhodně ovlivní moje hlasování… nesnáším takovéto způsoby obelhávání veřejnosti.“ Dokonce i Mitts byla metodami agentury rozladěna,
a to natolik, že sama zkontaktovala představitele Wal-Martu a domáhala
se u nich ukončení telefonické kampaně. „Řekla jsem jim, že toto jednání je
nepřijatelné,“ prohlásila [43].
Tvrdá taktika nakonec Wal-Martu částečně vyšla. 26. května 2004 městská rada stavební záměr v Austinu ve čtvrti West Side schválila, ale zamítla
obdobnou žádost v Chathamu, ve čtvrti South Side [44]. Nedávno publikovaný článek v časopise Time o snahách Wal-Martu expandovat v městských
oblastech sice zmínil nadcházející otevření Wal-Martu v Chicagu, avšak
opomněl popsat, jaké metody přitom společnost používala [45].
Flagstaff, Arizona: politika tvrdé ruky
Wal-Mart válcuje své oponenty penězi a záludnými metodami
Ve středně velkém arizonském městě Flagstaff investoval Wal-Mart částku 371 975 dolarů prostřednictvím organizace Protect Flagstaff‘s Future
na to, aby uspěl v místním referendu, které by omezilo rozlohu velkých obchodních center [46]. Organizace použila peníze od Wal-Martu k financování agresivní reklamní kampaně, která vykreslovala podpůrce referenda
jako nacisty a jako ty, kdo chtějí omezit svobodu vyznání [47]. Wal-Mart byl
přinucen se za své aktivity omluvit [48], ale přesto zvítězil těsným výsledkem
104
105
51% díky špinavým trikům těsně před koncem referenda, ve chvíli, kdy již
řada voličů svůj hlas odeslala [49].
V září 2004 se městská rada Flagstaffu rozhodla přijmout vyhlášku,
která nařizovala obchodům o rozloze větší než 75 000 čtverečních stop
požádat o speciální povolení od města a zároveň omezila prodejní plochu
na 125 000 čtverečních stop. Omezila také prodej potravin ve velkých prodejních centrech na max. 8 % z celkové prodejní plochy [50].
Wal-Mart, který již ve Flagstaffu jeden obchod měl, se vyhlášce vehementně postavil, neboť by mu zabránila v otevření mnohem většího plánovaného Supercentra se supermarketem, diskontním obchodem a lékárnou
pod jednou střechou. Podle Associated Press vyhláška ve svém důsledku
stavbu Supercentra Wal-Martu ve Flagstaffu zcela znemožňovala [51].
A tak se kampaň proti nové vyhlášce omezující velká obchodní centra
rozjela plnou parou. V říjnu 2004 shromáždila organizace Protect Flagstaff‘s Future více než 3 600 podpisů pro to, aby vyhláška musela projít referendem [52]. Týden po předání petic městskému úřadu za to od Wal-Martu
obdržela první dar ve výši 20 000 dolarů [53].
Referendum, nazvané „Proposition 100“, rozhodovalo mezi schválením
(hlas - ano), či zamítnutím (hlas – ne) rozhodnutí městské rady o omezení
rozměrů velkých center [54].
Během kampaně uveřejňovali spojenci Wal-Martu ostré inzeráty, které tiskem proběhly, aniž by si jich kdokoliv mimo Arizonu povšimnul. Až
do chvíle, kdy měsíc před referendem vypuknul skandál kolem „nacistického inzerátu [55].“
V květnu 2005 schválil Peter Kanelos, ředitel odboru pro místní záležitosti Wal-Martu pro Arizonu a jižní Kalifornii, inzerát obsahující známou
fotografii z roku 1933, na které jsou nacisté házející knihy na hořící fatru
na berlínském náměstí Opernplatz [56]. Inzerát srovnával ty, kteří se snažili omezit expanzi Wal-Martu, s nacisty. Inzerát vyrobili reklamní poradci
Wal-Martu a firma jej v této podobě schválila [57].
Užití nacistického motivu v inzerátu se dočkalo silné kritiky v celých
Spojených Státech, včetně kritiky od Anti-Defamation League (ADL)
a od několika členů Kongresu. „Nejde o vyobrazení samotné, ale o to, že
zlehčuje to, co nacisté prováděli. Pokoušet se spojit tento motiv s místním
referendem je více než nechutné,“ prohlásil Bill Straus z ADL [58].
Wal-Mart a Protect Flagstaff‘s Future se nakonec za tento krok omluvili
[59]
, ale ve stejnou dobu vystoupil na obranu inzerátu Chuck Coughlin, prezident konzultantské společnosti, která jej vyrobila. „Chtěli jsme jen, aby
lidé přemýšleli o tom, jakých svobod si v Americe užíváme. Náš záměr byl
záslužný a zcela v pořádku. Nebudeme se za jeho obsah omlouvat [60].“
106
Wal-Mart investoval celkem 371 975 dolarů do své kampaně, přičemž
349 700 dolarů šlo přímo organizaci Protect Flagstaff‘s Future a 45 000
na další výlohy spojené s reklamními konzultacemi a právními náklady [61].
Je to obrovská suma, když vezmeme v úvahu to, že referenda se zúčastnilo
jen 17 167 voličů [62]. Náklady na každý hlas, který zněl „ne“, byly skoro trojnásobné ve srovnání s náklady na jeden hlas „ano“ [63].
Přestože Wal-Mart tuto bitvu vyhrál, znamenala pro něj Pyrrhovo vítězství. Drsné taktiky jeho politických spojenců a reklamních konzultantů
přitáhly značnou pozornost médií a vzbudily celonárodní kritiku. I přes obrovskou sumu peněz, které Wal-Mart investoval, bojovali jeho místní odpůrci tvrdě a v referendu neměli daleko k vítězství. Místní aktivisté si mohou být jisti, že příště Wal-Mart takové štěstí mít nemusí. Média a veřejnost
se mají čím dál tím více na pozoru před jeho tvrdými praktikami a je méně
pravděpodobné, že by jim v budoucnu opět podlehli.
Není však jasné, zdali se Wal-Mart a jeho spojenci z této kauzy poučili. Protect Flagstaff‘s Future vydali tiskové prohlášení o tom, že si i nadále
za myšlenkou, kterou měly inzeráty sdělit, stojí. „Stojíme si pevně za tím,
že naše inzeráty říkají plnou pravdu, ale litujeme toho, že se použité vyobrazení dotklo těch, kteří tolik vytrpěli,“ uvedli ve svém dopise [64].
Kalifornie: peníze na kampaň
Wal-Mart nasměroval 4,3 milionů dolarů organizacím založeným za účelem podpory expanze Supercenter v nejlidnatějším státě Ameriky. WalMart, který má na území Kalifornie již i tak silné postavení se 148 diskontními obchody, kancelářemi Walmart.com a devíti distribučními centry [65],
tvrdě pracuje a hodně utrácí, aby postavil svá Supercentra po celém státě.
V roce 2002 se Wal-Mart chlubil tím, ze v Kalifornii otevře během příštích čtyř až šesti let čtyřicet Supercenter, k dnešnímu dni (publikace je z r.
2005 – pozn. překl.) však stojí jen čtyři. Wal-Mart se nevzdává. Ovládnutí
trhu v Kalifornii, která sama o sobě představuje osmé nejsilnější hospodářství na světě, je pro udržení jeho dominantní pozice zásadní. Jeden z manažerů Wal-Martu Lee Scott komentoval nesouhlas státu s tímto záměrem
slovy: „…oni si někde musí koupit svůj oběd a my ustupovat nebudeme…
nemáme se za co omlouvat.“ [66]
Od roku 2000 věnoval Wal-Mart celkem 4 334 859 dolarů na podporu
svých spojeneckých organizací v deseti kalifornských městech [67]. Tyto
místní občanské skupiny byly vytvořeny proto, aby vedly politické kampaně
zaměřené na místní referenda a komunální volby v případech, kdy se v obci
rozhoduje o budování nového Supercentra a proti tomuto plánu existuje
107
opozice. Wal-Mart se přímo chlubí, že musel podstoupit 27 různých referend, z nichž 22 vyhrál.
Contra Costa County
Přestože Wal-Mart v nejbližší době stavbu svých Supercenter v Contra Costa County neplánoval [68], obával se možného precedentu pro další oblasti,
neboť zde byla v červnu 2003 přijata vyhláška 2003-18 [69]. Ta omezovala
budování komerčních budov o rozloze větší než 90 000 čtverečních stop
a s více než 5 % zboží klasifikovaného jako nezdanitelné. Wal-Mart rychle
zmobilizoval své síly k protiútoku.
„Jsme pevně přesvědčeni o tom, že spotřebitelé v Contra Costa mají plné
právo nakupovat a utrácet své těžce vydělané dolary kdekoliv chtějí. A myslíme si také, že tato vyhláška poškozuje rodiny pracujících tím, že omezuje
jejich svobodu volby,“ řekla mluvčí Wal-Martu Amy Hill.
Wal-Mart přeplatil na nákladech své oponenty v kampani za zrušení vyhlášky, která měla projít lidovým hlasováním pojmenovaným Ballot Measure.
Wal-Mart věnoval 1 577 075 dolarů organizaci Contra Costa Consumers For
Choice, uvedené v záznamech státu Kalifornie o financování kampaní jako koalice Costa County Residents a Wal-Mart Stores. Contra Costa Consumers For
Choice shromáždila 30 000 podpisů pro svou kampaň „NO on L“ a docílila tak
konání referenda v rámci voleb konaných 2. března 2004 [70]. Wal-Mart zvítězil. Zákaz velkých obchodu byl zvrácen poměrem 54 % ku 46 % [71].
ředitelka organizace Los Angeles Alliance for a New Economy (LAANE),
která vedla opozici proti záměru Wal-Martu v Inglewoodu. „Působí to
na mne dojmem, že se firma obává veřejného schvalovacího procesu [75].“
Podle údajů z úřadu kalifornského guvernéra věnoval Wal-Mart částku
1 062 825 dolarů organizaci Citizens Committee to Welcome Wal-Mart to
Inglewood, aby podpořil její aktivity související s volební kampaní. Organizace sehnala více než 15 000 podpisů k tomu, aby mohlo Wal-Martem
sponzorované referendum proběhnout [76].
Oproti tomu Coalition For a Better Inglewood, komunitní organizace
reprezentující obyvatele města, odbory, církve, maloobchodníky a další,
zorganizovala proti Wal-Martu velký protest díky kampani přímo v ulicích,
telefonátům občanům od dobrovolníků kampaně, práci s médii a získání
veřejné podpory od řady známých osobností.
Ke konfliktu se vyjádřil také reverend Norman Johnson, výkonný ředitel
Southern Christian Leadership Conference v Los Angeles: „Takový nátlak
jako v Inglewoodu jsem ještě od žádné jiné společnosti nezažil“ [77]. Když
občané Inglewoodu konečně svým hlasováním rozhodli, prohrál Wal-Mart
v poměru tři hlasy ku dvěma [78].
Inglewood
V říjnu 2002 přijala městská rada Ingelewoodu nouzovou vyhlášku zakazující výstavbu maloobchodů s rozlohou větší než 155 000 čtverečních stop
prodávajících více než 20 000 položek podléhajících zdanění. Pod hrozbou
žaloby ze strany Wal-Martu rada po měsíci od přijetí vyhlášku zrušila [72].
V očekávání dalších možných obstrukcí ze strany zvolených představitelů města se Wal-Mart rozhodl obejít proces veřejného plánování tak, že
sponzoroval konání referenda, které by donutilo město schválit stavbu jeho
Supercentra a to bez jinak nutného přezkoumání vlivu stavby na životní
prostředí a bez veřejného slyšení. Výsledky referenda by šly zrušit pouze
2/3 většinou hlasů členů rady [73].
Referendem Wal-Mart zcela obešel místní úřady tím, že veřejnost požádal, aby jednoduchým hlasem ano či ne odhlasovala rozsáhlý zásah
do územního plánu města a využití pozemku pro jeho projekt výměnou za
nízké spotřební ceny [74].
„Tak skandální postup ze strany velké firmy a navíc v regionu s nízkými příjmy, jsem ještě nikdy neviděla,“ prohlásila Madeline Janis-Aparicio,
108
109
Rosemead
S městskou radou Rosemeadu začal Wal-Mart vyjednávat v roce 2002
a v říjnu 2003 podal žádost o územní povolení na stavbu nového Supercentra. Aby hned od počátku mohl čelit případné opozici, Wal-Mart dal vzniknout organizaci Putting Rosemead In a Desirable Environment (Rosemead PRIDE), která se za jeho plán vehementně stavěla. U jejího zrodu stál
konzultant Wal-Martu Mike Lewis [79] a Rosemead PRIDE sídlila v kancelářích jeho společnosti Lewis & Company nabízející poradenské služby
v oblasti využití pozemků a kvality ovzduší a vody. Rosemead PRIDE obdržela od Wal-Martu finanční podporu ve výši 15 000 dolarů navíc k tomu, co
dostal Lewis za své poradenské služby pro firmu [80].
V září 2004 schválila městská rada Rosemeadu plán stavby Supercentra,
včetně jeho nonstop provozu a to v poměru hlasů 5:0.
Záhy se zformovala místní opozice s cílem toto rozhodnutí zvrátit. Organizace Save Our Community sesbírala podpisy potřebné pro vypsání
referenda, ale její snaha vyšla naprázdno, když se Wal-Martu nakloněná
městská rada rozhodla své rozhodnutí zrušit a umožnila tak zrychlit stavební práce.
Save Our Community odpověděla podáním žaloby postavené na tom,
že studie dopadu na životní prostředí byla zkreslena ve prospěch firmy [81].
Soudce vrchního soudu v Los Angeles David Yaffe toto tvrzení potvrdil,
když v červnu 2005 rozhodnul, že se studie nedostatečně vypořádala s dopady dvacetičtyřhodinového provozu obchodu [82].
Soudce Jaffe se také kriticky vyjádřil k rozhodnutí městské rady na poslední chvíli zrušit omezení provozní doby. „Vypadá to, že rozhodnutí
schválit dvacetičtyřhodinový provoz bylo učiněno záměrně na poslední
chvíli již po skončení veřejného slyšení tak, aby bylo utajeno před veřejností
a aby za něj nebyla nikomu připisována zodpovědnost,“ napsal [83].
Kromě využívání veřejných kampaní, požadujících vypsání referend
v případech, kdy se to Wal-Martu hodí, je firma známá také tím, že úředníkům samospráv vyhrožuje dlouholetými a nákladnými soudními spory.
Stanislaus County
13. ledna 2004 zakázala rada města Turlock ve Stanislaus County v rámci
přijetí nového územního plánu stavbu obchodů větších než 100 000 čtverečních stop, v nichž více než 5 % plochy zabírají produkty nepodléhající
zdanění. Učinila tak s cílem ochránit místní maloobchod [84].
Wal-Mart odpověděl podáním dvou žalob, jednou u federálního soudu
a druhou u místního soudu ve Stanislaus County s cílem dosáhnout zrušení
vyhlášky.
110
Soud zamítnul žalobu Wal-Martu s tím, že pro její podání neměla firma
žalobní způsobilost a dal tak najevo, že vydáním vyhlášky Turlock žádný
zákon neporušil. V únoru 2005 se firma odvolala, u federálního soudu byla
kauza v době vydání publikace stále ještě projednávána. Jako svědky zde
Wal-Mart navrhnul předvolat zástupce řetězce Safeway a dalších potravinářských gigantů [85, 86].
„Snaží se nás zastrašit,“ řekl k podání žalob ze strany Wal-Martu radní
Turlocku John Lazar a dodal: „Namísto toho, aby byly dobrými poskytovateli služeb, chovají se jako rváči“ [87].
Alameda County
V prosinci 2004 schválila rada Alamedy vyhlášku zakazující výstavbu obchodů větších než 100 000 čtverečních stop. Brzy nato podal Wal-Mart žalobu u alamedského soudu s cílem dosáhnout zrušení vyhlášky, a to i přesto, že neměl žádné plány zde stavět. Alameda vyhlášku raději anulovala,
aby se vyhnula soudním tahanicím [88,89].
„Wal-Mart byl velmi agresivní a zcela jasně nám vyhrožoval soudním
sporem a tím, že se postarají, aby byl pro nás co nejdražší“ řekl radní Richard E. Winnie na vysvětlenou, proč se rozhodli vyhlášku zrušit [90].
Je zjevné, že Wal-Mart nevyužívá jen taktiky referend, ale i nátlaku a zastrašování úřadů, aby zrušil místní legislativu, která stojí v cestě jeho expanzi.
Zdroje:
[1]
Lee Scott Delivers Keynote at Executive Club Luncheon, [online], 17. 5. 2005 –
[cit. 26. 6. 2009]. http://walmartstores.com/FactsNews/NewsRoom/5203.aspx
[2] Mike Troy: Wal-Mart Growth Engine Still in Gear. Drug Store News. 14. 2. 2005
[3] John Dicker: The United States of Wal-Mart. Penguin, New York, 2005
[4] Wal-Mart Distribution Center Job Notice [LINK TO DOCUMENT]
[5] How Lewiston won Wal-Mart; Inspiration, Incentives Snagged $45 Million Plum. Portland Press Herald, 13. 1. 2002
[6] Two Views on Tax Breaks for Wal-Mart. Portland Press Herald, 13. 1. 2002
[7] op cit 6
[8] op cit 5
[9] op cit 6
[10] Lewiston Offers Multimillion Dollar Package to Lure Wal-Mart. Associated Press
26. 12. 2001
[11] Short Take. Portland Press Herald, 20. 8. 2004
[12] Distribution Center Jobs Attract Plenty of Applicants. Associated Press, 26. 4. 2005
111
[13] Wal-Mart Distribution Center Job Notice [LINK TO DOCUMENT]
[14] op cit 12
[15] Ordinance Would Limit Wal-Mart; Proposed Cleveland Law Targets Grocery Sales.
Plain Dealer, 27. 1. 2005
[16] City to Hold Back Wal-Mart Grocery; Steelyard Compromise Bars Expansion Before
2013. Plain Dealer, 18. 2. 2005
[17] Wal-Mart Pulls Out of Huge Development. Plain Dealer, 1. 3. 2005
[18] list Keith Morrisa, Wal-Mart Senior Manager for Community Affairs, předsedovi městské rady Clevelandu Frankovi Jacksonovi. 28. 2. 2005
[19] op cit 18
[20] Wal-Mart Pulls Out of Huge Development. Plain Dealer, 1. 3. 2005
[21] Cleveland to Get First Wal-Mart After All. Plain Dealer, 18. 5. 2005
[22] list Keith Morrisa, Wal-Mart Senior Manager for Community Affairs, předsedovi městské rady Clevelandu Frankovi Jacksonovi. 17. 5. 2005
[23] Milam, S.: Stoughton Says Whoa to Big Boxes. The Capital Times [online],
23. 7. 2003 – [cit. 27. 6. 2009] www.madison.com/archives/read.php?ref=/
tct/2003/07/23/0307230169.php
[24] Recapture Stoughton se v březnu 2005 přejmenovali na Alliance 53589, www.alliance53589.org/
[25] Stoughton Thwarts Wal-MartLs Big Box Plan; Firm Wants 180,000 Square Feet, But
Cap Put At 111,000. The Capital Times, 19. 11. 2003
[26] Milam, S.: Stoughton Affirms Limit on Box Stores (First Edition); Stoughton Refuses
to Give, In to Wal-Mart (Second Edition). The Capital Times [online], 5. 12. 2003 – [cit.
27. 6. 2009], www.madison.com/archives/read.php?ref=/tct/2003/12/05/0312050174.
php
[27] Milam, S.: Stoughton Vote a Win for Wal-Mart; Council Adopts Higher Store Size Limit,
Aids Retailer. The Capital Times [online], 14. 7. 2004 – [cit. 27. 6. 2009], www.madison.
com/archives/read.php?ref=/tct/2004/07/14/0407140320.php
[28] City Votes to Raise Size Limit; Council Passes Store-Size Limit Increase, In The Hopes
of Ending Squabbling. Wisconsin State Journal, 14. 7. 2004
[29] Milam, S.: Pro-Wal-Mart Candidates Win; Stoughton Elects 4 Who Back Supercenter
to Council. The Capital Times [online], 7.4. 2004 – [cit. 27. 6. 2009], www.madison.
com/archives/read.php?ref=/tct/2004/04/07/0404070388.php
[30] Stoughton Takes Another Step to Adding Wal-Mart; Council Ups Big BoxL Size. The
Capital Times, 7. 4. 2004
[31] Swenson, E.: Tactics In Stoughton Resemble Old-Time Chicago Politics. The Capital
Times [online], 12. 8. 2004 – [cit. 27. 6. 2009, www.madison.com/archives/read.
php?ref=/tct/2004/08/12/0408120146.php
[32] Pols Decline Wal-Mart Money. The Daily Southtown, 4. 9. 2005
[33] Wal-Mart Plans Store on the West Side. The Chicago Sun-Times, 29. 7. 2003
112
[34] Wal-Mart Goes Dialing for Support; Phone Bank Calls Target Aldermen. The Chicago
Tribune, 26. 5. 2004
[35] seznam registrovaných lobbystů chicagské etické komise: http://egov.cityofchicago.org/
city/webportal/portalEntityHomeAction.do?BV_SessionID=@@@@1698870434.
1246175775@@@@&BV_EngineID=ccccadehjdmkiifcefecelldffhdfhm.0&entityName=Ethics&entityNameEnumValue=14
[36] Wal-Mart Announces Plans for Chicago Discount Store on CityLs West Side; Store on
North and Kilpatrick Avenues Could Open Spring 2005. Tisková zpráva Wal-Martu ze
dne 28. 7. 2003
[37] Wal-Mart Wages Grass-Roots Campaign to Crack Chicago; Company Taking Case for
2 Stores Into Neighborhoods. The Chicago Tribune, 23. 5. 2004
[38] Chicago-Area Community Leaders, Clerics Disagree on Wal-Mart Impact. The Chicago
Tribune, 4. 5. 2004
[39] Wal-Mart´s West Side Plan Rings Up `No Sale´; But Panel Oks Store for Retailer on
South Side. The Chicago Tribune, 26. 3. 2004
[40] Featherstone, L.: Race to the Bottom. The Nation, Issue March 25, 2005; [online]
9. 3. 2005 – [cit. 28. 6. 2009], www.thenation.com/doc/20050328/featherstone
[41] op cit 40
[42] Wal-Mart Goes Dialing for Support; Phone Bank Calls Target Alderman. The Chicago
Tribune, 26. 5. 2004
[43] op cit 42
[44] Council Oks Austin Wal-Mart. The Chicago Sun-Times, 27. 5. 2004
[45] Coates, T.-P.: Wal-Mart´s Urban Romance. The Time Magazine [online], 1. 9. 2005 –
[cit. 28. 6. 2009], www.time.com/time/magazine/article/0,9171,1098936,00.html
[46] Protect Flagstaff´s Future Campaign Finance Report, January 31 Report; Pre-Election
Report; Post Election Report
[47] placená inzerce Protect Flagstaff´s Future v deníku The Arizona Daily Sun, 5. 5. 2005;
k vidění zde: www.wakeupwalmart.com/feature/ad.pdf
[48] otevřený dopis Wal-Martu Flagstaffské komunitě, http://walmartwatch.com/img/flagstaff-open-letter-large.gif
[49] konečné výsledky referenda z května 2005: www.coconino.az.gov/elections/may2005/
prop100-1.htm
[50] Hints of Referendum Arise for Big-Box Rule, In Flagstaff. The Arizona Daily Sun,
26. 9. 2004
[51] Flagstaff Council Passes Ordinance Effectively Preventing Superstore. Associated
Press, 7. 7. 2004
[52] Group Takes Aim At Superstore Law. Associated Press, 22. 10. 2004
[53] January 31 Report. Finanční zpráva kampaně Protect Flagstaff´s Future
[54] Fourth PAC Joins Already Crowded Big Box Fray. The Arizona Daily Sun, 15. 3. 2005
[55] op cit 47
113
[56] Wal-Mart´s Ariz. PR Executive Resigns. The Washington Post, 9. 6. 2005
[57] Wal-Mart To Apologize For Nazi Book-Burning Ad Against Ordinance. The Arizona
Daily Sun, 14. 5. 2005
[58] op cit 56
[59] dopis společnosti Wal-Mart Stores a Protect FlagstaffLs Future organizaci Anti-Defamation League, 13. 5. 2005, www.adl.org/letters/walmart_apology.asp www.adl.org/
letters/walmart_apology.asp
[60] Wal-Mart To Apologize For Ad In Newspaper. The Washington Post, 15. 5. 2005
[61] op cit 46
[62] op cit 49
[63] Wal-Mart Spent Triple Its Prop. 100 Foes. The Arizona Daily Sun, 19. 6. 2005
[64] op cit 59
[65] Securities and Exchange Commission, Wal-Mart Stores Inc. form 10-K, vyplněno 31. 3. 2005
[66] Wal-Mart CEO Takes His Case to California; He Says the Retailer Erred in Its Aggressive Pursuit of the Crucial Market But Won´t back down. The Los Angeles Times, 24. 2.
2005
[67] vláda státu Kalifornie: http://cal-access.ss.ca.gov
[68] Language on Big-Box Ban OK´d; Voters Have Last Say Whether to Ratify Measure in
March. The Tri-Valley Herald, 29. 10. 2003
[69] Annotated Agenda. Contra Costa County Board of Supervisors, 3. 6. 2003
[70] All Eyes Focus on „Big-Box“ Measure. Contra Costa County, Measure Could Have
Statewide Ramifications. The Daily Review, 24. 2. 2004
[71] Volební komise Contra Costa County
[72] Wal-Mart Rollout – or Rollback? The Christian Science Monitor [online], 24. 12.2003 –
[cit. 28. 6. 2009], www.csmonitor.com/2003/1224/p01s01-usec.html
[73] Wal-Mart Trying to Put Plan on Ballot; The Retailer Is Seeking Approval for a New Store
in Inglewood From the City´s Voters, Not Its Council Members. The Los Angeles Times,
30. 8. 2003.
[74] Initiative Measure to Be Submitted to the Voters, 04-A, City of Inglewood
[75] op cit 73
[76] Wal-Mart Supercenters Are Targeted on Two Fronts. Coalition Files Suit to Block Company-Backed Inglewood Ballot Measure April 4. The Wave, West Edition, 25. 12. 2003
[77] Wal-Mart Employs Campaign-Style Tactics to Promote Its Expansion. Associated
Press, 26. 4. 2004
[78] Big „No“ to Some of the Big Boxes Lets Local Economies Thrive. The San Antonio
Express-News, 11. 4. 2004
[79] Wal-Mart Finds Support in Rosemead. The Pasadena Star-News, 17. 8. 2004
[80] op cit 67
114
[81] Wal-Mart Foes Face Setback in Rosemead; Opponents of a Planned Supercenter
Find Their Efforts Have Worked in the Discounter´s Favor. The Los Angeles Times,
16. 12. 2004
[82] Court Decision Delays Rosemead Wal-Mart. The San Gabriel Valley Tribune, 1. 7. 2005
[83] Save Our Community v. City of Rosemead, et al. Superior Court of California, County of
Los Angeles, minutes entered 6. 4. 2005
[84] Agenda Report to City Council from Michael Cook. AICP, Planning Manager, City of
Turlock, str. 2, 9. 12. 2003
[85] California Planning & Development Report. 1. 1. 2004
[86] Wal-Mart Stores v. Turlock, CIV-F-04-5278. Eastern District of California.
[87] News Briefs from Around California. Associated Press, 10. 4. 2005
[88] Mere Hint of Wal-Mart Dividing Communities at Water Weighs, In Even Though Retail
Giant Has No Plans to Build There. The Modesto Bee, 3. 4. 2004
[89] County of Alameda Board of Supervisors, Summary of Action Minutes, February 3,
2004 and March 30, 2004
[90] Wal-Mart ad Blitz Targeting California. The Arkansas Democrat-Gazette, 24. 9. 2004
Text pochází z částí publikace Shameless: How Wal-Mart Bullies Its Way into Communities Across America. A Wal-Mart Watch Special Report. Published by Wal-Mart
Watch, a campaign of the Center for Community & Corporate Ethics, 2005. Do češtiny přeložila Daniela Antlová a Filip Fuchs.
115
Česká republika
Ekologické dopady expanze nákupních řetězců
v České republice
Úvodní historický exkurz
Geografická organizace maloobchodní sítě v České republice prošla
od 90. let 20. století do dneška bouřlivým rozvojem, který přinesl jednak
zvětšení rozlohy prodejních ploch ve městech, a také nové formáty prodejních jednotek (zejména se jedná o velkoplošné prodejny). Z hlediska prostorového se Szczyrba [1,2,3] zaměřil na geografickou organizaci české maloobchodní sítě obecně, popsal vývoj maloobchodní sítě od dvacátých let
20. století až do současnosti. Konkrétně na období před nástupem hypermarketů (první polovina 90. let) se zaměřil Tonev [4]. Bednář [5] se soustředil
na internacionalizaci maloobchodu – vstup a jednání nadnárodních firem
116
Ceská republika
na českém trhu. Pro úplnost nelze opomenout ani práce zabývající se geografií maloobchodu před rokem 1989, a to zejména od Maryáše [6].
Daleko menší zájem byl věnován otázce územního plánování a regulacím
územního rozvoje maloobchodní sítě. Obecně byla totiž nízká pozornost
upřena na problémy, které neregulovaný rozvoj velkoplošného maloobchodu přináší. V zahraničí byl tento aspekt popsán zejména v materiálech
nevládních organizacích [7,8] a byl reflektován ve významné práci Retail
Impact Assessment [9], která představuje stejnojmenný proces hodnocení
vlivu rozvoje maloobchodní sítě na strukturu a fungování území z hlediska
sociálních, ekonomických a ekologických dopadů. V našem prostředí pak
environmentální vlivy popisuje například Coplák [10].
Rozvoj maloobchodní sítě reagoval na poptávku ze strany zákazníků,
kteří v ČR nové velkoplošné formáty přivítali – vyplývá to z komerčních
studií [11]. Vnímáním různých forem maloobchodu českou populací a nákupním chováním zákazníků velkých nákupních center se zabývala Spilková [12].
Tato kapitola se snaží doplnit informace o prostorové expanzi maloobchodu v ČR právě o pohled environmentální a o informace o územně plánovacích přístupech k expanzi velkoplošného maloobchodu s cílem zajišťovat
udržitelný rozvoj území.
Jak zjistit ekologické dopady expanze řetězců?
Tento článek je shrnutím výsledků výzkumů, jejichž cílem bylo mapovat
časovou a prostorovou strukturu záměrů výstavby velkoplošných maloobchodních zařízení v České republice v roce 2007 a 2008 a analyzovat předpokládaný dopad těchto záměrů na životní prostředí. Sledovaný soubor
tvoří záměry, které úspěšně prošly posouzením vlivu na životní prostředí.
Zdrojem informací o záměrech byl Informační systém EIA provozovaný
Českou informační agenturou životního prostředí – CENIA dle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a volně dostupný
na internetu (http://tomcat.cenia.cz/eia/view.jsp).
Hodnocený soubor záměrů výstavby velkoplošných maloobchodních zařízení v roce 2007 a 2008 byl sestaven na základě několika kritérií. Prvním
kritériem bylo zařazení záměru dle Klasifikace ekonomických činností [13]
do maloobchodního prodeje – OKEČ 52 (respektive CZ-NACE 47). Dalším
kritériem byla prodejní plocha, tedy [14]: „Hrubá podlažní plocha maloobchodního zařízení, kde při prodeji zboží dochází ke kontaktu se zákazníkem (nikoli tedy sklady, komunikace, související administrativní plochy,
ani nezbytná příslušenství)“. Do souboru byly zařazeny záměry maloob-
117
Ceská republika
chodů o celkové prodejní ploše větší než 400 m2, které lze považovat za velkoplošné [15,3].
Takto vzniklý soubor obsahoval celkem čtyři typy záměrů. V první řadě
šlo o zařízení se souvislou prodejní plochou – tedy provozní typy:
supermarkety (malé 400–1 000 m2; velké 1 000–2 500 m2; smíšené zboží
a převažující potraviny);
hypermarkety (malé 2 500–5 000 m2; velké nad 5 000 m2; převažuje nepotravinářské zboží);
specializované velkoprodejny (od 600 do několika tisíc m2; zvlášť byly vyčleněny hobby markety a zvlášť zbytek jako elektronika, nábytek apod.);
diskontní prodejny (levné, rychloobrátkové zboží apod.).
Dále se jednalo o zařízení s oddělenými menšími plochami v jedné budově (v součtu přesahujícími 400 m2) – v rámci výzkumu označená jako nákupní centra (spadají sem velká i menší nákupní centra, případně obchodní
domy).
Mohlo jít také o shluky záměrů odpovídající uvedeným provozním typům a o záměry rozšiřování stávajících maloobchodních zařízení uvedených typů či shluků.
Pro účely výzkumu jsou jednotlivá zařízení včetně nákupních center označována jako velkoplošné maloobchodní jednotky (VMJ). Obecnější pojem velkoplošná maloobchodní zařízení (VMZ) zahrnuje ve výzkumu i shluky VMJ.
Současná prostorová expanze maloobchodu a její posuzování
V roce 2007 představovalo posuzovaný soubor 140 záměrů obsahujících
168 jednotek provozních typů, které lze považovat za velkoplošné [15] – 14
supermarketů (SM), 10 hypermarketů (HM), 5 specializovaných velkoprodejen (SVP), zvlášť bylo vyčleněno 12 hobby marketů (HOM), 77 diskontních prodejen (D), 50 nákupních center (NC) – zařízení s oddělenými
menšími plochami v jedné budově. V roce 2008 se jednalo o 106 záměrů
obsahujících 127 jednotek – 12 supermarketů, 9 hypermarketů, 12 specializovaných velkoprodejen a 6 hobby marketů, 33 diskontních prodejen
a 55 nákupních center. Pro účely výzkumu jsou jednotlivá zařízení, včetně
nákupních center, označována jako velkoplošné maloobchodní jednotky
(VMJ). Obecnější pojem velkoplošná maloobchodní zařízení (VMZ) zahrnuje ve výzkumu i shluky VMJ.
118
Zábor ploch a krajiny
Výsledky analýz za roky 2007 a 2008 ukazují, že celkový potenciální zábor
plochy záměry velkoplošných maloobchodních zařízení v roce 2007 a 2008
činil 347 ha, z toho je 234 ha (tedy 67 %) plocha volná a zbytek je plocha
zpevněná nebo zastavěná budovami či jinými zařízeními.
Nové záměry velkoplošných maloobchodních zařízení a jednotek byly
v letech 2007 a 2008 plánovány na čtyři typy ploch. Jako plochy volné jsou
označovány všechny plochy bez jakékoliv zástavby nebo zpevnění povrchu,
převážně volné plochy jsou ty, které splňují kritéria volné plochy na více než
50% své rozlohy. Zastavěné plochy jsou plochy pokryté budovami či zpevňujícím umělým povrchem (komunikace, betonové, asfaltové či štěrkové
119
plochy apod.). Převážně zastavěné plochy jsou ty, které splňují kritéria zastavěné na více než 50% své rozlohy.
V roce 2007 v bylo celkovém pohledu 46,4 % záměrů umisťováno na volné plochy. V případě největších provozních typů (hypermarket, hobby market a specializovaná velkoprodejna) jde dokonce o nadpolovičních 59,3 %
záměrů. Na druhou stranu stojí za zmínku poměrně vysoký podíl záměrů
supermarketů a nákupních center umístěných na plochy zastavěné či zpevněné (29,7 %) nebo z větší části zastavěné či zpevněné (15,6 %).
V roce 2008 bylo 43 % záměrů lokalizováno na zcela volné ploše (a dalších 19 % na převážně volné ploše) a 38 % na celkově (17 %) či částečně
(21 %) zastavěné ploše.
Při hodnocení využívání ploch pro lokalizaci nových nákupních zařízení byly zvlášť vyčleněny dvě kategorie. První jsou plochy označované jako
„greenfields“ což jsou volné plochy bez jakékoliv zástavby a navíc s dvěma
či více hranami pozemku (u pozemků jiných než čtyřúhelníkových tvarů se
postupuje obdobně posouzením konkrétního případu) navazujícími na volnou nezastavěnou krajinu. Dochází zde tedy k jevu nazývanému „urban
sprawl“, česky „sídelní kaše“, neboli k nekontrolovanému rozrůstání města
do krajiny realizovanému pomocí nekvalitní a bezstrukturní zástavby [16].
Druhou zvláště sledovanou kategorií jsou plochy „brownfields“, které můžeme charakterizovat jako nevyužívané průmyslové, vojenské či zemědělské areály. Je zřejmé, že uvedené plochy jsou specifickými podmnožinami
volných, resp. plně zastavěných ploch a tvoří opačné póly z hlediska vhodnosti umisťování nákupních zařízení.
V umisťování všech typů velkoplošných maloobchodních jednotek
vede způsob na zelené louce (celkem 82 případů) mimo stávající zástavbu
nad protikladným přístupem – využívání brownfields (35 případů). Celková
plocha nové sídelní kaše spojené s nákupními zařízeními je v roce 2007 celkem 790 000 m2, v roce 2008 pak 710 000 m2. Celkový nárůst sídelní kaše
spojené s expanzí nákupních zařízení za dva roky je tedy 150 hektarů.
Lokalizace nových nákupních zařízení v roce 2007 na pozemcích ZPF
byla využívána ve všech krajích mimo Prahu a v případě všech provozních
typů. Nejvíce byly pozemky ZPF využívány pro lokalizaci specializovaných
velkoprodejen (zde šlo však o malý počet záměrů – čtyři z celkových pěti)
a u hobby marketů a hypermarketů. Ostatní typy (nákupní centra, diskonty a supermarkety) byly na ZPF lokalizovány přibližně ve třetině případů.
Celkem bylo v České republice v roce 2007 naplánováno 47 % záměrů velkoplošných maloobchodních jednotek na pozemky ZPF. Kraje Vysočina,
Plzeňský, Středočeský a Jihočeský se vyznačují většinovou lokalizací nákupních zařízení na pozemcích ZPF. V případě Jihočeského kraje se jedná
120
Ceská republika
dokonce o 90 % všech záměrů v roce 2007. Nejmenší zasažení ZPF naopak
vykazují kraje Moravskoslezský a Zlínský.
Plánovaný zábor plochy ZPF (m2) celkem a ZPF 1. Kategorie ochrany v jednotlivých krajích ČR v souvislosti s plánovanými záměry VMJ
v roce 2007.
kraj
ZPF
JČK
126 000
ZPF - 1
JMK
146 000
30 368
KVK
13 000
KHK
8 500
3 700
LBK
50 000
MSK
170 000
80 000
OLK
99 000
1 953
PAK
10 000
PLK
3 500
STČ
135 000
ÚSK
27 000
VYS
61 000
ZLK
6 000
Celkem ZPF
855 000
32 232
148 253
Zdroj: vlastní šetření.
V tabulce je vidět, že největší plošný zábor zemědělského půdního fondu
obecně i v první třídě ochrany nastal nečekaně v Ostravě – je to způsobeno
jediným obrovským záměrem hypermarketu.
Z hlediska celkového záboru zemědělského půdního fondu (ZPF) se v letech 2007 a 2008 jednalo o 160 hektarů.
Lokalizace velkoplošných maloobchodních záměrů mění využití území.
V roce 2008 bylo pouze 29 % záměrů umístěno do ploch služeb. Celkem
60 % záměrů mění využití plochy z nezastavěné (zejména zemědělské) plochy na plochu zastavěnou.
121
Ceská republika
Lokalizace záměrů velkoplošných maloobchodních jednotek dle dosavadního funkčního využití ploch v ČR v roce 2008.
počet záměrů
podíl
orná půda
využití plochy
23
21,7 %
trvalý travní porost
12
11,3 %
zahrady a sady
6
5,7 %
kulturní lado
15
14,2 %
zeleň
8
7,5 %
bydlení
4
3,8 %
služby
31
29,2 %
doprava
7
6,6 %
celkem
106
100,0 %
Zdroj: vlastní šetření.
Dopravní souvislosti nákupních řetězců
Velkoplošná maloobchodní zařízení jsou lokalizována u významných silničních komunikací, v roce 2007 se plánované nárůsty intenzity osobní
automobilové dopravy nejčastěji (35 % případů) pohybovaly v rozmezí
10–24,99 %. Celkem 14 záměrů přesáhlo hranici 25 % a 7 záměrů dokonce
hranici 50 % původní intenzity osobní automobilové dopravy. Více než 10 %
nárůsty se tedy očekávají u 56 % záměrů hodnocených z hlediska dopravy.
V letech 2007 a 2008 bylo naplánováno cca 45 000 nových parkovacích míst
pro účely návštěvy plánovaných velkoplošných maloobchodních zařízení.
Z tohoto počtu 75 % povrchová stání a 25 % jako stání v půdorysu budov.
Nákupní řetězce a příroda
Výsledky výzkumu dokumentují, že celkem 31 % záměrů velkoplošných maloobchodních jednotek v roce 2008 počítá s nějakým vlivem na (zvláště chráněné) přírodní složky území ať už se jedná o (1) narušení územního systému
ekologické stability (ÚSES) nebo (2) o narušení chráněného území nebo
o narušení biotopu či prostředí zvláště chráněného živočicha. Nejčastěji se
jedná o narušení interakčního prvku ÚSES, což nastalo v 27 případech.
V případě všech formátů (s výjimkou řídce zastoupených hobby marketů) je v nadpoloviční většině případů nutné kácení stromů či keřů pro účely
výstavby. V celkovém pohledu má dojít ke kácení v 60 % případů.
Celkem 12,5 % záměrů (16 VMJ) bylo v roce 2008 lokalizováno způsobem, který narušuje břeh vodního toku nebo nivu v blízkosti toku. Do záplavového území bylo naplánováno 13 záměrů (10 %).
122
Málo účinné územní plánování
Analýza dokumentací nově plánovaných záměrů výstavby velkoplošných
maloobchodních zařízení a jednotek v roce 2007 a 2008 v České republice odhalila celou řadu parametrů expanze velkoplošného maloobchodu
a střety této expanze s ochranou přírody a životního prostředí.
Nákupním řetězcům byla od začátku jejich expanze ponechána velká
volnost ve výběru míst pro velkoplošné prodejny a velká volnost pro vzhled
záměrů. Tato volnost stále přetrvává. Územně plánovací dokumentace
často vůbec nechce nebo nemůže ovlivnit rozložení maloobchodu v obci,
a tedy ani zabránit negativním socio-ekonomickým i ekologickým dopadům nového uspořádání velkokapacitních prodejen či nákupních center.
Důraz na posuzování vlivu chybí
Stejně tak proces hodnocení vlivu na životní prostředí nedokáže reálně environmentálním dopadům předcházet. V roce 2007 prošly celým procesem
EIA pouze tři záměry (ze 140) a naopak dalších přibližně deset záměrů vůbec žádným hodnocením z hlediska vlivu na životní prostředí. V roce 2008
prošlo 106 záměrů hodnocením vlivů na životní prostředí. Z toho u 104 záměrů krajské úřady uzavřely zjišťovací řízení s tím, že záměr „nebude dále
posuzován dle zákona“. Pouze dva záměry prošly celým procesem EIA.
Vzhledem k novele zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí se již v roce 2007 vyskytlo několik případů (maximálně 10) nákupních zařízení, která byla podlimitní (méně než 3000 m2 zastavěné plochy
budov a zároveň méně než 100 parkovacích míst) a krajský úřad využil možnosti upuštění od zjišťovacího řízení. Této možnosti začaly krajské úřady
naplno využívat až v roce 2008 a výsledkem bylo upuštění od zjišťovacího řízení u 48 záměrů, které však lze zároveň zařadit do kategorie velkoplošných
maloobchodních zařízení. Celkový počet záměrů schválených (myšleno
stojících před územním řízením) v roce 2008 byl tedy 154, což je přibližně
stejně jako v roce 2007 (140 posuzovaných a cca 10 neposuzovaných).
Jak vyplývá z předchozích odstavců, dostal se v roce 2008 poměrně
velký soubor záměrů VMZ (48 záměrů) mimo hodnocení vlivu na životní
prostředí, a tím i mimo hodnocení v této studii, neboť absence zjišťovacího
řízení znamená absenci relevantních informací pro hodnocení. K dispozici
bylo ve všech případech jen stručné vyjádření krajského úřadu (či Magistrátu hl. města Prahy), které shrnulo základní parametry záměru potřebné
k posouzení zákonných důvodů pro upuštění od záměru (rozsah zastavěné
plochy a počet parkovacích míst).
Při srovnání podlimitních záměrů z roku 2007 a 2008 bylo zjištěno, že
16 neposuzovaných záměrů z roku 2008 mělo stejnou či větší zastavěnou
123
plochu a stejný či větší počet parkovacích míst jako posuzované podlimitní
záměry v období od 1. září do 31. prosince 2007 (tedy v době platnosti novely zákona č. 100/2001 Sb.). Dalších 30 podlimitních záměrů s podobnými
parametry v roce 2008 posuzováno bylo. Nelze tedy říci, že by úřady začaly
v roce 2008 postupovat benevolentněji než v roce 2007. Trvá však skutečnost, že se od 1. září 2007 může v souladu se zákonem vyhnout (a vyhýbá)
kontrole veřejnosti a posouzení možných negativních dopadů celá řada
zásadních záměrů. Příkladem je například prodejna Lidl navržená v roce
2008 v Nové Pace se zastavěnou plochou 1667 m2 a 99 parkovacími místy.
Možnosti řešení situace – inspirace ze zahraničí
Díky delším zkušenostem s expanzí, ale i regulací nákupních řetězců v zemích západní Evropy či Severní Ameriky, se můžeme inspirovat v zahraničí. Pro rešerši informací byly využity zahraniční materiály [17], dřívější české
studie o zahraničních přístupech [18,19], materiály Evropské unie [20] a další.
V řadě zemí existují omezení či zákazy pro stavby nákupních zařízení
mimo obytné zóny (Belgie, Island, Německo), stávající zástavbu a mimo
městská centra (Dánsko, Finsko, Irsko). Systémy prostorového plánování často požadují návaznost nákupních zařízení na hromadnou či pěší
dopravu (Finsko, Nizozemí, Rakousko, Švédsko) a ochranu komunikací
před nárůsty intenzity dopravy spojené s novými velkoplošnými prodejnami (Švýcarsko). Některé státy, regiony či města určují závazné limity
pro prodejní plochy v jednom zařízení (Francie, řada rakouských spolkových zemí – např. Burgundsko, Štýrsko, Vorarlbersko, Vídeň). Řada vlád
či samospráv má kontrolu nad povolováním nových velkoplošných zařízení
(Belgie, Dánsko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko, Švédsko). V akutním
124
Ceská republika
případě je dokonce možné uvalit na výstavbu velkoplošného maloobchodu
moratorium jako to udělala norská vláda, aby získala čas vytvořit legislativu usměrňující výstavbu a omezující vliv na životní prostředí. Některé
země také vědomě chrání drobné podnikatele (výrobce i prodejce) před
ekonomickou mocí maloobchodních řetězců (Francie, Slovensko).
Nejradikálnější kroky učinila řada spolkových zemí v Rakousku. Ve Štýrsku je stavba velkoplošných maloobchodních zařízení omezena limitem
800 m2 prodejní plochy (či 1200 m2 celkové zastavěné plochy) a omezeno
je umisťování parkovacích ploch na povrchu. Ve Vídni je maximální prodejní plocha stanovena na 2 500 m2 (tedy vyloučeny jsou hypermarkety, velké
specializované prodejny a hobby markety či velká nákupní centra).
Možnosti řešení situace – výzvy pro Českou republiku
V České republice je územní plánování upraveno zákonem č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu. Ten vymezuje celostátní dokument Politika územního rozvoje (PÚR). Tento dokument může ke zlepšení v oblasti plánování rozvoje velkoplošného maloobchodu přispět tím, že
striktněji ustanoví ochranu městských center jako center obchodu, služeb
a pobytu obyvatelstva, dále stanovením minimálních podílů nových rozvojových ploch pro maloobchod na plochách typu brownfields v rámci měst
v ČR. PÚR může také omezit výstavbu na zelené louce, posílit ochranu
chráněných přírodních prvků a zdrojů. Na PÚR musí navázat jednotlivé
krajské Zásady územního rozvoje a rozvíjet ustanovení v PÚR.
Hlavní potenciál regulace expanze maloobchodu a předcházení negativním environmentálním vlivům se skrývá v územních a regulačních plánech
na úrovni obcí. Ty by měly zejména vymezit pro VMJ jen konkrétní plochy,
stanovit závazné limity pro prodejní plochy VMJ (v závislosti na typu zboží a velikosti obce), zamezit výstavbě na zelené louce, zajistit návaznost
na dopravní systém městské hromadné či pěší dopravy. Města a obce by
také měly striktně chránit územní systémy ekologické stability (včetně
interakčních prvků) a další složky území s relativně vyšší ekologickou stabilitou. Žádoucí je též upravení vnitřního uspořádání nákupních zařízení
(parkovací plochy v podzemí, začlenění do staré zástavby apod.).
Na závěr a do budoucnosti
Výzkumem plánování prostorové expanze velkoplošného maloobchodu
v České republice v roce 2007 a 2008 se zaměřením na environmentální vlivy v prostoru byla odhalena celá řada nedostatků v plánování maloobchodu
v České republice. Lze říci, že současný systém plánování není udržitelný.
Plánování, které bylo praktikováno v roce 2007 a 2008, vede k stále většímu
125
záboru volných ploch a vzniku sídelní kaše, nárůstům intenzit dopravy v nezanedbatelných měřítcích. Neexistence či neúčinnost regulací je nebezpečná
jak pro životní prostředí, tak potenciálně i pro vybavenost měst obchodem
a službami – velké vzdálenosti nákupních zařízení od center měst apod.
Vzhledem k potenciálním environmentálním vlivům expanze maloobchodu je jasné, že musíme hledat účinná opatření k posílení regulačních mechanismů. Existuje množství zemí (zejména v rámci EU) a množství regulací,
které tyto země používají. Pro ČR je využitelná celá řada možných regulací,
které by směřovaly k lepší prostorové organizaci nákupních zařízení a rozložení prodejních ploch se zřetelem na ochranu a životního prostředí.
Přestože prostorová expanze velkoplošného maloobchodu v České republice z větší části pravděpodobně již proběhla (bohužel s obdobnými negativními environmentálními dopady, jako jsou potenciální dopady plánované expanze dokumentované v tomto článku), dá se očekávat další nárůst
počtu velkoplošných maloobchodních jednotek. Proto je důležité rychle
reagovat a přijmout regulační opatření, která pomohou ochránit zbytek
významu městských center (center obchodu a služeb) a sníží environmentální dopady prostorové expanze nákupních zařízení.
Zdroje:
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
126
Szczyrba, Z. (2000): Územní rozvoj maloobchodní sítě. Urbanismus a územní rozvoj.
Ročník III, číslo 1/2000. ÚÚR, Brno. s. 18–24
Szczyrba, Z. (2005): Maloobchod v ČR po roce 1989 (Vývoj a trendy se zaměřením na
geografickou organizaci), 1. vyd., Univerzita Plackého v Olomouci, Olomouc, 128 str.
ISBN 80-244-1274-8
Szczyrba, Z. (2006): Geografie obchodu – se zaměřením na současné trendy v maloobchodě (učební text), 1. vyd., Univerzita Plackého v Olomouci, Olomouc, 92 str. ISBN
80-244-1453-8
Tonev, P. (1998): Změny maloobchodní sítě v ČR v první polovině devadesátých let.
Diplomová práce, Katedra geografie PřF MU, Brno, 67 str
Bednář, P. (2007): Internacionalizace maloobchodu: nové trendy a přístupy. In Česká
geografie v evropském prostoru (sborník textů), Jihočeská univerzita, České Budějovice,
s. 22–28. ISBN 978-80-7040-986-2
Maryáš, J. (1988): Nadmístní střediska maloobchodu a služeb v ČSSR a jejich sféry
vlivu. Kandidátská disertační práce. Geografický ústav ČSAV, Brno, 134 str
Kolektiv (2005): Checking out the Environment? Environmental Impacts of Supermarkets. 1. vyd., Friends od the Earth UK, London, 8. str
Kolektiv (2006): Calling the Shots – How Supermarkets Get Their Way in Planning
Decisions. 1. vyd., Friends od the Earth UK, London, 39. str
England, J. (2000): Retail Impact Assessment. 1. vydání, Routledge, London, 223 str
Ceská republika
[10] Coplák, J. (2002): Prímestské nákupné centrá - ďalšia z výziev pre územné plánovanie.
Urbanismus a územní rozvoj. Ročník III, číslo 3/2000. ÚÚR, Brno. s. 53–57
[11] Incoma (1998–2008): Výzkumy maloobchodní sítě. Ukázky a abstrakty dostupné na
www.incoma.cz/cz/default.aspx
[12] Spilková, J. (2003): Nový fenomén nákupní centrum a model formování nákupního chování spotřebitelské populace v transformačním období. In: Sborník ČGS, 2003, ročník
108, číslo 4, s. 277–288. ISSN 1212-0014
[13] ČSÚ (2008): Klasifikace, Český statistický úřad (www), Praha. Dostupné (24. 1. 2008)
na: www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/klasifikace
[14] Oberstein, I., Cach, J. (2001): Názvosloví urbanismu a územního plánování. Materiál
z výzkumného úkolu MSM 210000026 „Proměny urbanismu“, FA ČVUT, Praha
[15] Cimler, P. (1997): Retail Management. Lokalizace a provoz maloobchodu. 1. vyd. VŠE.
Praha, 112 str
[16] Hnilička, P. (2005): Sídelní kaše, 1. vyd., Era, 2005, 134 str. ISBN 80-7366-028-8
[17] MEED (2000): Planning for Retail Trade in the Nordic Countries, Ministry of Environment, Denmark. 32 str
[18] MAG Consulting (1998): Rozvoj a optimalizace dimenzí maloobchodních sítí v území. Odborný materiál pro obce. Ministerstvo průmyslu a obchodu a Svaz obchodu ČR. Praha. 46 str
[19] Kolektiv (2007b): Regulační mechanismy vůči hypermarketům a velkým nákupním
centrům ve vybraných státech (studie), Parlamentní institut PS PČR, Praha, 14 str
[20] Evropská komise (2000): Kompendium Evropské unie o systémech, politikách a zásadách
územního plánování. Studie regionálního rozvoje, příručka EU. 1. vyd., Ústav územního
rozvoje, Brno, 192 str. (překl. Bína, J., The EU compendium od spatial planning systems
and policies, Luxembourg Office for Official Publications of the European communities)
právní předpisy:
z. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
z. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
z. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
z. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
vyhl. MŽP č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení z. č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny.
Text napsal Jiří Koželouh. Autor vystudoval fyzickou geografii na Přírodovědecké
fakultě Masarykovy univerzity. Specializoval se na klimatologii a krajinnou ekologii. Je postgraduálním studentem na Geografickém ústavu tamtéž a zpracovává zde
disertační práci na téma environmentálních dopadů prostorové expanze nákupních
řetězců v České republice. Od roku 2003 působí v NESEHNUTÍ, aktuálně se jako
dobrovolník podílí na programu Zaostěno na hypermarkety. Pracuje v ekologické organizaci Hnutí DUHA – Friends of the Earth Czech republic, kde se zabývá zejména
otázkami snižování emisí skleníkových plynů.
127
Proměny české spotřebitelské společnosti a čeští „mall
junkies“
Úvod
Devadesátá léta minulého století přinesla české společnosti celou řadu zásadních společenských a hospodářských změn. Mezi nejvýznamnější patřila bezesporu demokratizace společnosti a návrat k tržnímu hospodářství
a soukromému podnikání. Maloobchod v devadesátých letech je charakterizován rozpadem státních podniků nejen v oblasti obchodu, přeměnami vlastnických forem, nově vzniklými obchodními subjekty, příchodem
zahraničních investorů, obrovským růstem prodejních ploch, vzestupem
počtu pracovníků ve službách a tudíž i v maloobchodě, modernizací maloobchodní sítě i zlepšením úrovně obsluhy a postupným zlepšováním
technologické účinnosti provozu velkých obchodních jednotek. Dalšími
významnými rysy českého obchodu v druhé polovině 90. let 20. století byla
také pokračující koncentrace organizační a prostorové struktury obchodu,
posilování tržní pozice největších obchodních řetězců, kooperační a integrační tendence malých podnikatelů jako reakce na růst velkých řetězců,
internacionalizace a globalizace.
Zejména v druhé polovině devadesátých let 20. století zaznamenáváme
také dynamický vývoj v oblasti nakupování a spotřebitelského chování
české společnosti obecně. Musíme si uvědomit, že v krátké době cca 15 let
přeskočila česká společnost zhruba 50 let pozvolného vývoje nákupního
chování tak, jak probíhalo ve vyspělých zemích. Tato skokovitá změna nemohla neovlivnit spotřebitelské chování deformované předchozím vývojem nákupních zvyklostí pod komunistickým režimem. Současná spotřeba
a nákupní chování se pak stává plně globalizovanou a nakupování dnes
představuje i jistou formu trávení volného času.
Změny nákupního chování české společnosti v období transformace
Je zřejmé, že Češi přijímají „západní“ modely chování rychleji než ostatní
národy střední Evropy. Více používají auto při nakupování, kladou větší
důraz na čtení letáků maloobchodních řetězců. Jsou také více citliví na reklamní kampaně a reklamu obecně. ČR je také zemí s nejvyšším počtem
hypermarketů na milion obyvatel ve střední Evropě (AC Nielsen 2006).
Měnící se chování českých nakupujících můžeme sledovat také díky monitorování preferencí maloobchodních formátů jakožto hlavních nákupních míst domácností. Tento průzkum je organizován periodicky společností Incoma Research a GfK v Praze (Shopping Center and Hypermarket
128
Ceská republika
2007). Můžeme pozorovat graduální změnu preferencí, pohybující se od
malých formátů typických pro předchozí éru (malé samoobsluhy, smíšené
zboží) k nově vzniklým velkoplošným formátům. I v rámci této skupiny formátů převládaly ještě do roku 2000 menší typy jako např. supermarket.
Supermarkety začaly podléhat rostoucímu nátlaků hypermarketů, které
byly cca od roku 2000 preferovány českými zákazníky (hlavně vlastníky
automobilů). V tomto období vzrostla preference pro hypermarkety z 20 %
na 29 % v roce 2001. Jejich preference kulminovala v roce 2003, kdy je jako
hlavní nákupní místo své domácnosti uvedlo 37 % nakupujících.
Ve stejné době vstupuje na trh další významný aktér, tj. diskontní prodejna. Rok 2003 byl prvním rokem, kdy diskontní prodejna a supermarket
přitahovaly stejné procento zákazníků. Od roku 2003 je již supermarket
poražen diskontní prodejnou, která nabývá na významu z hlediska zákaznických preferencí. Na konci roku 2005 byla diskontní prodejna hlavním
nákupním místem již pro 24 % českých domácností.
Tento trend preference velkých obchodních jednotek se posiluje i v nynějším období. V roce 2007 byl hlavním nákupním místem pro 39 % českých
domácností hypermarket, 21 % uvedlo diskontní prodejnu, dalších 21 %
menší prodejnu, 16 % supermarket a 3 % jiný typ prodejny. Preference jednotlivých maloobchodních formátů jako hlavního nákupního místa souvisí
se sociálním a demografickým zařazením nakupujících (resp. domácností
a rodin). Hypermarkety nadprůměrně preferují lidé vzdělanější a nakupující z rodin s dětmi. Největší obliby dosahují hypermarkety ve velkých
městech, naopak nejméně v menších městech, kde je „zastupují“ diskonty.
Nejvíce v hypermarketech nakupují mobilní zákazníci – tedy ti, kdo pro nákupy využívají automobil. Diskonty jsou nejvíce navštěvované obyvateli
středně velkých obcí (5–20 tis. obyvatel); příjmy nakupujících preference
diskontů sice ovlivňují, ale poměrně slabě. Silnou pozici mají diskonty zejména ve středních, západních a východních Čechách. Z hlediska typologie nakupujících (viz dále) jsou diskonty preferovány zejména šetřivými
a zároveň nemobilními nákupními typy (tedy těmi, kdo nakupují v nejbližší
prodejně, v docházkové vzdálenosti). Supermarkety preferují obyvatelé
velkých měst, ostatní socio-demografické charakteristiky nehrají zásadní
roli. Lze říci, že supermarkety slouží spíše jako doplňkové nákupní místo
pro každodenní nákupy a často jsou takto využívány díky blízkosti místa
bydliště. Menší samoobsluhy si vybírají zejména lidé s nižším vzděláním,
s nižšími příjmy a obyvatelé obcí do pěti tisíc obyvatel, tedy všude tam, kde
nabídka jiných prodejních formátů (diskonty, hypermarkety, supermarkety) je víceméně omezená (Shopping Monitor 2005/6).
129
Výběr hlavního nákupního místa je ovlivněn strukturou a charakteristikami maloobchodní sítě v daném regionu. Hypermarkety uvádí jako hlavní
nákupní místo nakupující v osmi českých krajích a jejich pozice je nadprůměrná v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Ve Středočeském, Plzeňském, Královéhradeckém a Libereckém kraji jsou pro většinu domácností
hlavním nákupním místem diskonty. V Pardubickém kraji a na Vysočině
je hlavním nákupním místem stále ještě menší samoobsluha. Díky analýze
rozhodovacích procesů při volbě hlavního nákupního místa můžeme pozorovat, jaké jsou rozdíly mezi motivy vedoucími k volbě jednotlivých formátů českými nakupujícími. Obecně platí pro volbu hlavního nákupního
místa souslednost: příhodná poloha, příznivé ceny, široký sortiment a případné akční slevy. Rozhodovací procesy se pochopitelně mírně liší mezi
zákazníky preferujícími jednotlivé maloobchodní formáty, nejedná se však
o zásadní rozdíly (Shopping Monitor 2005/6).
Dalším maloobchodní formátem, dříve neznámým pro české zákazníky, je nákupní centrum, které představuje skutečný fenomén současnosti
(Shields 1989; Spilková 2003). Mezi nákupními centry existují velké rozdíly. Některá z nich jsou tvořena pouze hypermarketem a několika menšími
obchody, ale existují také velká komplexní centra s nákupními galeriemi,
s luxusními obchody, s multikinem, restauracemi a tzv. food courtem.
Prvním skutečně komplexním nákupním centrem v ČR bylo Centrum
Černý Most v Praze. První část tohoto projektu byla otevřena 30. listopadu 1997. Vedle hypermarketu a hobbymarketu obsahovalo také nákupní
galerii s mnoha obchody. Na počátku roku 2003 již bylo v ČR cca 127 obchodních center a na počátku roku 2008 cca 230 nákupních center větších
než 5 000 m2 (Shopping Mall 2007). Předpověď pro rok 2008 poukazuje
130
Ceská republika
na další růst nové nabídky obchodních ploch s plochou 500 tis. m2. Z 1 773
mil. m2 aktuální plochy nákupních center podle něj připadá 797 500 m2
na Prahu a 975 500 m2 na regiony (Moderní obchod 2008). Tato expanze
bude zřejmě pokračovat i v dalším období. Současný trend je charakteristický rozvojem luxusnějších center a také růstem rozlohy nově vznikajících
center. Přesněji řečeno, na českém trhu je nyní 10 nákupních center s více
než 100 nájemníky (ta největší mají více než 200 nájemníků) a dalších třicet
center s 50 a více nájemníky. Největší (plošně) nákupní centrum v ČR –
Centrum Letňany v Praze již disponuje plochou cca 125 tis. m2 (po nedávné
rekonstrukci).
Rozvoj velkoplošných maloobchodních prodejen je neoddiskutovatelně
spojen také právě se změnou nákupního chování, která jej doprovází. Obecně klesá frekvence nakupování, dochází ke zřetelnému posunu k tzv. týdenním nákupům. Stále rostoucí část populace využívá ke svým nákupům automobil (cca 60 %). Podle dalších šetření (Shopping Monitor 2005/6) Češi
nakupují rádi, nevadí jim čas strávený v obchodech a prodejny si pečlivě
vybírají. Některé zahraniční výzkumy (The Future Foundation 2006) dokonce tvrdí, že Češi mají nadprůměrně vysoké tzv. nákupní IQ, tzn. jsou šetrní, umí se při nakupování ovládat a jsou schopni získat informace o zboží
ještě před nákupem.
Dalším aspektem změny nákupního chování populace je také to, že nakupování se stalo jakýmsi novým druhem odreagování, relaxace (Newby
1993; Spilková 2003). Nákupní centra představují nyní oblíbený cíl víkendových rodinných výletů. Tento trend se nazývá „fun shopping“ nebo „experience shopping“. Nejedná se pouze o nakupování, ale přímo o způsob
trávení volného času. Nákupní centra jsou tak nejen obchodními, ale také
společenskými centry, s nabídkou zábavy (kina, bowling, herny), relaxace, sportovních aktivit atd. Je doloženo, že více než čtvrtina nakupujících
stráví ve svém oblíbeném centru více než dvě hodiny, jedna polovina nakupujících tráví v nákupním centru jednu až dvě hodiny. Existuje jen malé
procento nakupujících, kteří v nákupních centrech stráví méně než jednu
hodinu. Je jasné, že většina tohoto času je strávena právě ve velkých komplexních nákupních centrech, která zahrnují velkou nákupní galerii, služby, občerstvení, multikino apod.
Typologie zákazníků a nákupního chování
Nákupní (spotřebitelské) chování je oblíbeným tématem nejen v marketingové teorii (Brewis-Levie, Harris 2000; Sojka, Giese 2003), ale také v sociální geografii či sociologii. Spotřebitelská aktivita a její prostorové vyjádření
(to, kde spotřebitel nakupuje) má úzký vztah k organizaci maloobchodního
131
systému a lokalizaci jednotlivých obchodních jednotek. V behaviorálním
výzkumu se pak prokázalo, že pro vysvětlení spotřebitelského chování mají
subjektivní proměnné (image nákupního centra, subjektivní vzdálenost,
důvěrnost, preference) často mnohem větší váhu než proměnné objektivní
(vzdálenost, dostupnost, cena) (Dennis et al. 2002; Gilboa, Rafaeli 2003).
Spotřebitelé se tedy při nakupování nechovají jen racionálně, ale podřizují jej faktorům jako je např. kvalita obsluhy, poskytované služby, přátelské
prostředí, image, atmosféra apod. (Spilková 2002).
Podle rozdílného chování můžeme rozdělit zákazníky na určité skupiny.
O takovou klasifikaci se pokusil např. Stone (1954), který identifikoval čtyři skupiny spotřebitelů: spotřebitele, který se řídí cenou, zákazníka, který je
vázán zvykem a který dává přednost osobním kontaktům, zákazníka, který
zastává etickou pozici, jako např. podporu malých obchodníků, a apatické
spotřebitele, kteří se nezabývají tím, které obchody navštíví. Velmi zajímavé třídění nabízí také Kotler (1965). Zákazníky rozděluje na Marshalliánské (ekonomicky racionální), Pavlovovské (řízené podněty), Freudiánské
(orientované na fantazii), Veblenovské (ovlivněné určitou skupinou spojovanou s lepším původem a vyšším statusem – peer group) a Hobbesiánské
(organizačně založené) zákazníky. Zákazníky však můžeme členit i podle
řady jiných hledisek – způsobu dopravy, frekvence nakupování atd.
Velmi často se ve výzkumech týkajících se spotřebitelského chování uplatňuje také klasifikace podle účelu nákupu. Guy (1998) rozlišuje tzv. základní
nákupy (convenience shopping), které směřují do center se supermarkety či
jinými velkými obchody s potravinami. Nakupování pro domácnost (household shopping) se realizuje především ve velkých nákupních centrech. Osobní nákupy (personal/fashion shopping) představují více prohlížení výkladů
a porovnávání sortimentu, tudíž je spojeno spíše s městskými centry nebo
nákupními pasážemi. Dalším významným druhem je rekreační nakupování
(leisure shopping), které zahrnuje factory outlet centra, atraktivní nákupní
centra apod. Nahodilé nákupy (incidental shopping) jsou charakteristické
pro dojíždějící a často cestující osoby. Spojujeme je s drobnými obchody i s většími jednotkami nacházejícími se především na různých dopravních terminálech (nádraží, letiště). Často se však setkáváme se zjednodušenou klasifikací
na účelové nakupování (purpose shopping), rekreační nakupování (leisure
shopping) a stále častější víceúčelové nákupy (multipurpose shopping).
Rekreační (leisure) nakupování, popř. nakupování bez jasného záměru
„nakupovat“, není však v sociologii či marketingové vědě novým tématem.
Zajímavé je, že již první z klasických sociologických prací tzv. Chicagské
školy se zabývaly fenoménem sociálních sítí, které jsou ve městech vytvářeny jako obrana před odosobněním, které s sebou městské prostředí při-
132
Ceská republika
náší (Wirth 1938). Stone (1954) pak tvrdí, že osoby, kterým schází sociální kontakty na úrovni sousedských vztahů, kompenzují tento nedostatek
navazováním osobních vztahů při nakupování. Přesto, že existují studie
replikující Stoneovu teorii a dokazující opačné výsledky (Guest, Brooks
1980) – tj. osoby, které mají nedostatek kontaktů v blízkém okolí, minimalizují i personalizaci při nákupech potravin a základních potřeb – zajisté
i dnes můžeme v naší společnosti najít osoby, které dávají přednost osobnímu přístupu v oblíbeném obchodě, sociálním kontaktům při nakupování,
popř. svou volbou nákupního místa podporují určitého podnikatele či určitý trend (fair trade, bio produkty, chráněné dílny apod.).
Velmi zajímavá je v tomto kontextu také úloha nákupních center při studiu starší populace. Stále častěji totiž staří lidé využívají nákupních center,
aby uspokojili potřebu po sociálních kontaktech a trávili takto volný čas.
Experimentálně bylo zjištěno, že proměnné jako věk, pohlaví, vzdělání
a pocit osamění, společně s podpůrnými proměnnými jako je design a prostředí centra jsou spojeny s touto aktivitou a že 67 % ze zkoumaného souboru starých lidí, kteří nejsou institucionalizování (tj. v rodinách či domovech
důchodců apod.), skutečně chodí do nákupních center víceméně „na procházku“ (Graham, Graham, MacLean 1991). Sledování nákupního chování se tak velmi přibližuje i dalším sociologickým výzkumům či sledování
způsobů trávení volného času v populaci atd. Samostatnou kapitolou je pak
studium volného času a jeho trávení u specifické skupiny – mladých lidí.
Čeští „mall junkies“?
Je prokázáno, že stále větší procento mládeže ve velkých městech „rozvinutého světa“ tráví volný čas v nákupních centrech. Autoři jako Underhill
(2004) či Aitken (2001) komentovali tento fenomén pro USA a rovněž uvádějí, že teenageři mohou v dnešní konzumní společnosti představovat velice významnou kupní sílu. Nákupní centrum je pak v podstatě ideálním
prostorem pro „náctileté“, kterým je přístup do mnoha městských prostorů odepřen a také nejsou tak mobilní a nezávislí, aby mohli o místě trávení
volného času rozhodovat samostatně. Nákupní centrum představuje místo,
které každý z nich zná, dá se do něj bezpečně dojet hromadnou dopravou.
Nabízí i dostatek aktivit, které nejsou omezeny jen na dospělou populaci
(kino, restaurace, kavárny), a je bezpečným veřejným prostorem i z hlediska možných ohrožení zdraví a bezpečnosti. Nakupování a sledování módních novinek je navíc pro velké procento „mladých“ nutností, formou přijatelné společenské existence a zařazení se do určité skupiny vrstevníků.
Zajímavou práci zabývající se problematikou trávení volného času dnešní
mládeže ve velkých městech představuje studie Radové (2008), jež nejprve
133
provedla dotazníkové šetření mezi studenty vybraných pražských středních
škol. Z výsledků šetření vyplývá, že více než polovina gymnazistů (60 %)
a studentů SOU (70 %) se snaží trávit svůj volný čas aktivním způsobem, tj.
sportem a tvůrčími činnostmi. Ostatní tráví své volno pasivně – posezením
s přáteli, touláním se venku a právě nakupováním. Nakupování bylo přitom
oblíbenější mezi dotazovanými dívkami. Další částí práce Radové (2008)
pak bylo zúčastněné pozorování v obchodním centru Chodov v Praze (dále
OC). Toto centrum bylo otevřeno v listopadu roku 2005. V době svého otevření bylo svou pronajímatelnou plochou 55 tis. m2 (210 obchodů) největším nákupním centrem v Praze (a také v Česku). Toto obchodní centrum je
téměř ideálně umístěno nad stanicí metra trasy C, dostupné je také sedmi
linkami autobusů a v neposlední řadě těží také z lokalizace přímo na samotném počátku dálnice D1 směrem na Brno. Výhodou je také blízkost
rozsáhlých areálů vysokoškolských kolejí a jednoho z největších pražských
sídlištních komplexů – Jižního Města. V očích mladých příznivců tohoto nákupního centra zvyšuje jeho cenu především vhodně zvolený marketingový
mix centra. Wilhelmová a Mottnerová (2005) tvrdí, že teenageři si vybírají
obchodní centra na základě toho, jak moc jsou „trendy“. OC Chodov je právě příkladem takovéhoto „trendy“ obchodního centra se značkami, které
mladí vyhledávají, přičemž „trendy“ znamená pro každého něco jiného. Záleží přitom na vkusu a finanční situaci konkrétního jedince. Jak uvádí Radová (2008), jinak situovanou mládež najdeme v New Yorkeru, jiná nakupuje
v prodejnách Replay či Diesel. Existují však i univerzální značky, které uznávají téměř všichni teenageři (Quiksilver, Bershka, Nike, Puma atd.). Tyto
obchody jasně dominují v oblíbenosti a návštěvnosti u „náctiletých“. Pokud
tedy teenager nakupuje v těchto obchodech, je opravdu „trendy“.
Při svém zúčastněném pozorování v OC Chodov se Radová (2008) zaměřila na to, jakým způsobem teenageři svůj volný čas v OC tráví, na denní
dobu, kdy se zde vyskytují, a také na jejich (nejen prostorové) chování. Zjistila, že teenageři se v OC pohybují v malých skupinkách. Tyto skupinky se
mezi sebou navzájem znají a jejich struktura se jen lehce obměňuje (zejména počet jejich členů v průběhu denní doby). Zajímavé je, že skupinky byly
na počátku vždy homogenní z hlediska pohlaví – tzn. složené buď jen z dívek, nebo jen z chlapců. S narůstající dobou času stráveného v obchodním
centru však dochází k tomu, že se ke skupince dívek připojí několik chlapců
či naopak. Teenageři se v OC vyskytují od třinácté či čtrnácté hodiny odpolední až do večerních hodin (kolem dvacáté hodiny). O víkendu pak přicházejí mírně později, po šestnácté hodině odpoledne, a většina z nich zde pak
setrvává rovněž až do osmnácté či dvacáté hodiny. Mezi jednotlivými dny
v týdnu tedy neexistují velké rozdíly.
134
Ceská republika
Zajímavý je také pohled na strukturu a vztahy uvnitř skupin. Radová
(2008) shrnuje, že jde o skupiny vrstevnické. Věkové rozdíly mezi členy
ve skupině nejsou větší než jeden rok. Vyšší věk a tělesná vyspělost znamená lepší pozici ve skupině, a to jak u děvčat (fyzická krása), tak i u chlapců. Rovněž značkové a moderní oblečení, popř. nejnovější mobil znamená
uznávanější postavení ve skupince. Ve skupině existuje jedna ústřední osobnost a kolem ní se ostatní organizují – čím blíže u této „osobnosti“, tím lepší
postavení ve skupině jedinec má. Radová (2008, s. 28) také konstatuje, že
„vztahy mezi členy ve skupině jsou velice povrchní, je zde patrná rivalita,
závist a pomluvy, a to především mezi dívkami. Obdobné je to i se vztahy
mezi jednotlivými skupinami. Jednotlivé skupiny se zjevně navzájem znají
od vidění, ale příliš spolu nekomunikují (maximálně se pozdraví). Častěji
se však jen vzájemně pozorují a pomlouvají. Pro komunikaci ve skupině je
pro dívky charakteristické líbání na tvář při příchodu do OC. Přičemž nejdříve se děvčata vítají s tím, kdo je ve skupině výše postaven. Dalším charakteristickým rysem u dívek je držení se za ruce při chůzi.“
Jakým způsobem zde tedy mládež tráví svůj čas a jak využívá mikroprostor obchodního centra? Dívky sem přicházejí většinou společně a často nejprve navštíví „oblíbené“ obchody (mezi ně patří již zmíněná Bershka, New
Yorker, Orsay, Pull & Bear, Zara, Nike a Puma). Z odpovědí těchto dívek
v následných polostrukturovaných rozhovorech vyplývá, že zde nakupují zpravidla jednou týdně. Výše částky, kterou zde týdně utratí za oblečení
a doplňky se pohybuje zhruba někde mezi 1 000–3 000 Kč. Dívky v této
skupince byly však podle Radové (2008, s. 28) spíše výjimkou, „…teenageři, kteří patří k nejčastějším návštěvníkům OC zde mimo jídla a pití nakupují sami jen velmi zřídka. Většina z nich nakupuje dražší věci (oblečení,
135
obuv) nejčastěji s rodiči. Utrácí zde peníze, které taktéž dostávají od rodičů.
Při rozhovorech nikdo nezmínil, že chodí na brigády nebo si sám vydělává.
Chlapci do obchodů chodí jen velmi zřídka. Výjimkou jsou ti, kteří sem doprovází dívku. Po procházce po obchodech jdou dívky (zpravidla jezdí výtahem) do 1. patra k občerstvení, přivítají se s těmi, kteří zde již jsou, a buďto
si k nim přisednou nebo si sednou ke stolku v těsné blízkosti. Pobyt v OC si
zpestřují rozhovory mezi sebou, nahlas pouštěnou hudbou z mobilů a velice
často chodí na cigaretu na střechu OC. Občas si jdou koupit nějaké občerstvení“. Radová (2008) také upozorňuje, že typický projev těchto mladých je
často vulgární a výjimkou není ani konzumace alkoholických nápojů (Coca
Cola s vínem v láhvi od Coca Coly) a kouření.
Specifickou skupinou, kterou často zmiňuje také právě klasická zahraniční literatura v tomto oboru (Underhill 2004), jsou tzv. „mall junkies“. Tento termín označuje osoby, které jsou téměř neustále a pravidelně přítomny
v obchodním centru, tj. vyskytují se zde každý den a někdy dokonce i v dopoledních hodinách. Radová rovněž (2008, s. 29) vyčleňuje tuto skupinu jako
samostatnou entitu při svém pozorování. Tvrdí, že „…tito teenageři jsou také
dobře oblečeni a jsou tvořeni asi osmičlennou skupinou ve věkovém rozmezí
14–16 let. Její složení je přitom téměř neměnné. Mezi jejich hlavní činnosti
zde v OC patří chození do druhého patra na cigaretu a bavení se mezi sebou
u stolku v prvním patře. Pokud je volno, chodí k jednomu určitému stolku
s výhledem na eskalátory a schody vedoucí do druhého patra na střechu OC.
Platí pro ně všechny výše uvedené charakteristiky, s tím rozdílem, že s ostatními skupinami zde komunikují jen zřídka, a to přesto, že se s nimi evidentně znají (ze školy).“. Svým chováním vůči ostatním dávají najevo své nadřazené postavení. Vůdčí osobností této skupinky je atraktivní, asi patnáctiletá
dívka, jako autoritu ji uznávají dívky i chlapci a ostatní dívky se jí snaží co
nejvíce podobat (stylem oblékaní, gesty apod.). Zdá se, že noví čeští „mall
junkies“ se od ostatních skupin mládeže trávící svůj čas v obchodních centrech liší tím, že sem nepřichází proto, aby nakupovali. Chodí sem výhradně
posedět a pobavit se. Během výše uvedeného terénního šetření se v centru
vyskytovali každý den, bez ohledu na počasí či den v týdnu.
Při čtení výsledků terénního šetření v pražském obchodním centru,
které bylo zaměřené na fenomén mládeže pasivně trávící svůj volný čas
v umělém prostředí tohoto obchodního centra, vyvstává několik zásadních otázek. Co motivuje dnešní mládež stále častěji vyhledávat pasivní
způsob trávení volného času, navíc pasivní volnočasové aktivity ve velice
specifickém mikroprostoru obchodního centra? Z výsledků rozhovorů
autorky šetření s mládeží v obchodním centru a se skupinkou „mall junkies“ vyplývá, že nejčastěji následovali příkladu svých přátel a vrstevníků,
136
Ceská republika
kteří je do centra přivedli. Někteří pak odpověděli, že do OC přišli s rodiči
a po čase sem začali chodit sami s kamarády. Zvláště u dívek v tomto směru
hrají důležitou roli jejich matky. Pokud jsou totiž jejich matky zvyklé o sebe
pečovat a dbát na svůj zevnějšek především tím, že často navštěvují módní obchody, a tedy obchodní centra, je tato tendence podle Radové (2008)
patrná i u jejich dcer. Většina oslovených dívek totiž uvedla, že do OC chodí několikrát týdně i se svou matkou. Mládež sem chodí nejčastěji hned po
škole, tj. po třinácté či čtrnácté hodině. O víkendu přicházejí o něco později, protože mají doma určité povinnosti (návštěvy s rodiči, nákupy). Většina
z nich tu zůstává, jak nejdéle to je možné. Často do devatenácté či dvacáté
hodiny do večera (chlapci obecně o něco déle než dívky). Obecně tvrdili, že
to, jak dlouhou dobu zde stráví, závisí na jejich momentální náladě a situaci
(na tom, zda se zde dobře baví) a někteří z nich (vesměs dívky) přiznali, že
záleží i na rodičích (tj. dokdy je nechají být pryč z domova).
Respondenti většinou uváděli, že jsou v OC každý den. Fakt, že zde mohou být každý den, pro ně představoval určitou normu, neboť ten, kdo sem
chodí často, je plnohodnotným členem „party“ a ostatní ho uznávají. Radová dotazovaným teenagerům kladla také kontrolní otázku, zda navštěvují
nějaké zájmové kroužky, sportují či vykonávají nějakou jinou aktivitu tohoto druhu. Většina respondentů na tuto otázku odpověděla záporně. Pouze
několik málo chlapců uvedlo, že občas si chodí s kamarády zahrát fotbal.
Většina respondentů uváděla, že se sem chodí pobavit s přáteli a nakupovat
pak hlavně s rodiči. Přičemž téměř nikdo neměl přesnou představu o tom,
kolik utratí týdně1.
Ohniskem výzkumu jsou pak zajisté otázky: Co se jim tady líbí? Co je sem
láká? Co jim pobyt zde přináší? Autorka šetření upozorňuje na to, že vyjádřit slovně své pocity či dojmy bylo pro dotazované teenagery zjevným problémem. Nejčastější odpovědí bylo „nevím“ nebo to, že zde jsou kamarádi,
děvčata a zábava. Ze zajímavějších odpovědí uvádí Radová (2008, s. 32),
že „přece v zimě nebudu venku mezi panelákama, když je tady tak hustě
vytopeno a sou tu pěkný baby“. Zajímavá byla i odpověď jedné dívky, která
uvedla, že se o ni její matka bojí a tak chodí po škole do OC (kde je v bezpečí před násilníky často se vyskytujícími na Jižním Městě), a matka o ni
tak nemá takovou starost. Může zde zůstat až do večera, kdy si ji tu matka
vyzvedne (zde se nabízí zajímavá paralela s dřívějšími školními družinami,
pozn. autorky). Co teenagery do obchodního centra láká? Většina dívek
uvedla, že se jim v OC prostě líbí – hezké obchody a celkově pěkné prostře1 Pokud se někdo pokusil o odhady, byly často přehnané, peníze většina oslovených dostává od rodičů. Radová (2008) shrnuje, že obecně lze říci, že peníze pro tyto teenagery mnoho neznamenají. Většina oslovených
uvedla, že má svůj vlastní účet (peníze od rodičů) a sama si s penězi nakládá. I z tohoto důvodu zřejmě nemají
představu o tom, kolik peněz utratí za určité časové období, protože penězi fyzicky nedisponují.
137
dí, kamarádi a chlapci – to je pro ně hlavní motivace. Chlapci zase uváděli,
že v OC je „pohoda“ a hlavně „kámoši“.
Závěr
Je zcela zřejmé, že změny v nákupním chování v podstatě jakékoliv postkomunistické společnosti proběhly tím rychleji a bouřlivěji, čím později byly
nastoleny tržní mechanismy a čím později se do dané země dostal „západní“ model maloobchodu. Lze tedy konstatovat, že proměny nákupního chování české společnosti jsou v podstatě přirozeným jevem, kterým si vyspělé
společnosti prošly již v minulých cca dvou dekádách a postupně, přirozeně
dospěly k vyváženým modelům maloobchodní sítě a systému poskytování
maloobchodních služeb, který kombinuje všechny nabízené prvky maloobchodního systému – velkoplošné prodejny na okrajích měst, convenience
obchody v rušných městských centrech, diskontní prodejny jako doplněk
ostatních formátů a úzce specializované prodejny s vybraným sortimentem. Stejně tak se formovalo i nákupní chování ve vyspělých evropských
zemích, od tzv. spotřebitelské revoluce osmdesátých let a masové spotřeby
138
Ceská republika
„všeho všude“ po etický konzumerismus, zodpovědnost a citlivost k lokálním producentům, zdravý životní styl, fair trade apod., až k extrémním formám nákupního chování jako je např. tzv. dobrovolná skromnost (koncept
tzv. voluntary simplicity).
Lze říci, že čeští zákazníci jsou stále ještě ve fázi nadšení z nových nákupních možností, a tudíž na vrcholu své pomyslné konzumní křivky. Svědčí
o tom každoročně rostoucí tržby maloobchodních řetězců, stejně tak jako
rostoucí zadluženost domácností, obliba nákupů na splátky a např. i každoročně objemnější vánoční a velikonoční nákupy, tolik typické pro americkou
či západoevropskou společnost. Chování mladých lidí a jejich trávení volného času v takovémto kontextu tedy asi nemůže být zásadním překvapením.
Mladá generace sice tradičně revoltuje proti životnímu stylu svých rodičů, do
jisté míry z něj ale beztak vychází a kopíruje jej. Pokud tedy rodiče tráví v nákupním centru celé hodiny svého volného času a nakupování či pouhé prohlížení výloh je pro ně zábavou, děti považují prostor nákupního centra za příjemnou alternativu pro trávení svého volného času také. Cítí se zde bezpečně,
svobodně a tak trochu také „dospěleji“. Nejsou omezování v „dospěláckých“
aktivitách (kouření, pití, nakupování, zábava), a zároveň je tu čisté, chráněné
prostředí bez výrazných rizik, která by je mohla potkat, pokud by svůj volný
čas trávili „na ulici“ mezi paneláky. V neposlední řadě je tu také mnoho jejich vrstevníků, tudíž mnoho možností k seznamování a navazování prvních
partnerských vztahů, což hraje v tomto věku nezanedbatelnou roli.
Tento fenomén, přestože není příznivý pro rozvoj osobnosti a aktivní trávení volného času mládeže, však nemusí být hodnocen jako čistě negativní
jev, ale spíše jako součást procesu vývoje konzumní společnosti. Stejně jako
probíhal tento vývoj v zemích s transformující se ekonomikou rychleji než
v zemích, kde nedošlo k deformacím tržního systému, rychlejší bude možná i vývoj konzumní společnosti a její posun k českému postmodernímu
spotřebiteli. I v Česku se již projevují výše zmíněné nové spotřební trendy.
Některé pouze v malé míře – jako příklad je možno užít koncept fair trade,
který se u nás pomalu dostává do povědomí spotřebitelské společnosti, ale
některé se stávají výraznými tržními elementy, jak o tom svědčí např. boom
českého obchodu s biopotravinami. Např. v roce 2006 maloobchodní obrat
s biopotravinami v ČR oproti roku 2005 vzrostl o 250 mil. Kč, tedy o 49 %.
Český bio trh tak pravděpodobně rostl nejrychleji v celé Evropě. Budoucí
preference produktů ekologického zemědělství v Česku bude hodně záviset
na mediální podpoře těchto produktů či konkrétních značek a na vzdělávání a informovanosti českého spotřebitele.
Stejně tak hrají reklama a média roli ve výběru způsobu trávení volného
času mládeže a v utváření jejích spotřebních vzorců. Vlivem zábavního prů-
139
myslu a reklamy jsou lidé ve svém volném čase manipulováni „módou“, která přisuzuje některým druhům aktivit a zboží vyšší míru prestiže než jiným
(Postler 2003). V této souvislosti se pro rozšířenou tendenci zvýšené materiální spotřeby užívá výraz konzumní nebo spotřební společnost. Podaří-li se
dostatečně propagovat a nadchnout mladé lidi pro nekonzumní způsob života a etickou spotřebu, navíc citlivou k potřebám udržitelného rozvoje, podaří-li se nabídnout zajímavou a pro mladé lidi atraktivní alternativu k masové
materiální spotřebě, může být další generace spíše než pasivní konzumentkou globalizované „hyperzábavy“ nositelkou trendů a udržitelné spotřeby
a rozvoje nemateriálních hodnot v životě (nejen) mladého člověka.
Zdroje
−− AC Nielsen. 2006. Hypermarkety – Nejvyšší počet ve střední Evropě jich má Česko. Moderní
obchod (26. 5. 2006), www.mobchod.cz/vyzkum.php?itemid=2886 (staženo 22. 12. 2006)
−− Aitken, S. C. 2001. Geographies of Young People. London: Routledge
−− Brewis-Levie, M. and P. Harris. 2000. An Empirical Analysis of Buying Behaviour in
UK High Street Women’s Wear Retailing Using the Dirichlet model. The International
Review of Retail, Distribution and Consumer Research 10: 41–57
−− Dennis, C., J. Murphy, D. Marsland, T. Cockett, and T. Patel. 2002. Measuring Image:
Shopping Centre Case Studies. The International Review of Retail, Distribution and
Consumer Research 12: 355–373
−− Gilboa, S. and A. Rafaeli. 2003. Store Environment, Emotions and Approach Behaviour:
Applying Environmental Aesthetics to Retailing. The International Review of Retail,
Distribution and Consumer Research 13: 195–211
−− Graham, D. F., I. Graham, and M. J. MacLean. 1991. Going to the Mall – A Leisure Activity of Urban Elderly People. Canadian Journal on Aging 10: 345–358
−− Guest, A. M., A. M. Brooks. 1980. Stone´s Hypothesis of “Personalizing” Shopping as Compensation for Urban Depersonalization: A Reconsideration. Sociological Inquiry 50: 83–88
−− Guy, C. M. 1998. Classifications of Retail Stores and Shopping Centres: Some Methodological Issues. GeoJournal 45: 255–264
−− Kotler, P. 1965. Behavioural Models for Analysing Buyers. Journal of Marketing 29: 37–45
−− Moderní obchod. 2008. Nákupní centra: jejich plocha letos poroste. Moderní obchod
(15. 2. 2008), www.mobchod.cz/index.php?itemid=707 (staženo 2. 4. 2008)
−− Newby, P. 1993. „Shopping as Leisure“ In Retail Change: Contemporary Issues, ed.
Rosemary D. Bromley and Colin J. Thomas, 208-227. London: UCL Press
−− Postler, M. (2003): Média v reklamě. Praha: Oeconomica
−− Radová, L. 2008. Trávení volného času teenagerů v Praze. [Bakalářská práce.] Praha,
katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK
140
Ceská republika
−− SHOPPING CENTER & HYPERMARKET 2007. Prague: INCOMA Research, GfK
Prague
−− SHOPPING MALL 2007. Prague: INCOMA Research, GfK Prague
−− SHOPPING MONITOR 2005/06. Prague: INCOMA Research, GfK Prague
−− Shields, R. 1989. Social Spatialization and the Built Environment: the West Edmonton
Mall. Environment and Planning D 7: 147–164
−− Sojka, J. Z., and J. L. Giese. 2003. Using Individual Differences to Detect Customer
Shopping Behaviour. The International Review of Retail, Distribution and Consumer
Research 13: 337–353
−− Spilková, J. 2002.: Nový fenomén nákupní centrum: behaviorální přístupy v pražském kontextu. [Magisterská práce.] Praha, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK
−− Spilková, J. 2003. Nový fenomén nákupní centrum a model formování nákupního chování
spotřebitelské populace v transformačním období. Geografie Sborník ČGS 108 (4): 33–44
−− Stone, G. 1954. City Shoppers and Urban Identification: Observations on the Social
Psychology of City Life. American Journal of Sociology 60: 35–54
−− The Future Foundation. 2006. Češi mají vysoké nákupní IQ. Moderní obchod
(20. 10. 2006), www.mobchod.cz/vyzkum.php?itemid=3367 (staženo 22. 12. 2006)
−− Underhill, P. 2004. Call of the Mall. New York: Simon and Schuster Paperbacks
−− Wilhelm, W. B., and S. Mottner. 2005. Teens and Shopping Mall Preferences:
−− A Conjoint Analysis Approach to Understaning the Generational Shift Toward an Experience Economy. Journal of Shopping Centre Research 12: 25–52
−− Wirth, L. 1938. Urbanism as a Way of Life. American Journal of Sociology 44: 1–44
Poděkování: Tento článek vznikl za podpory výzkumného záměru MSM 0021620831
sponzorovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a výzkumného grantu 205/08/P190 sponzorovaného Grantovou agenturou České republiky.
Text napsala Dr. Jana Spilková. Autorka pracuje jako odborná asistentka na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK v Praze.
Dlouhodobě se věnuje problematice geografie maloobchodu s důrazem na plánování
a důsledky výstavby velkoplošných maloobchodních prodejen v ČR. V současnosti se
věnuje také výzkumu nákupního chování české spotřebitelské populace, přičemž se
snaží propojit tato témata se zkušenostmi environmentální psychologie (prostorové
chování v rámci maloobchodních prostor) či sociologie (nakupování jako trávení volného času „náctiletých“) atd.
141
Slovenská republika
Kauza Aupark Košice
Úvod
Plánovaná výstavba multifunkčného obchodného domu Aupark v Košiciach môže slúžiť ako modelový prípad negatívnych dopadov nekontrolovanej výstavby nákupných centier. Predaj pozemkov mesta prebehol bez vedomia verejnosti za podivných okolností, stavať sa má v ochrannom pásme
najväčšej mestskej pamiatkovej rezervácie (MPR) na Slovensku, vyrúbať
sa má vyše 200 stromov. Investor dosiaľ nepredložil spoľahlivé riešenie nárastu dopravnej záťaže v meste, pričom však vlastní pozemky, po ktorých
premáva MHD, čím môže kedykoľvek začať vydierať magistrát. Toto všetko
sa deje s aktívnym odporom odbornej ako aj laickej verejnosti. S výstavbou
podobných Auparkov sú pritom problémy aj v iných slovenských mestách,
predovšetkým v Žiline a Trenčíne.
Už roku 2004 sa s pomocou vtedajšieho primátora Zdenka Trebuľu developerská spoločnosť HB Reavis Group dostala poľahky ku kúpe posled-
nej, hektárovej časti Námestia osloboditeľov vo vlastníctve mesta. Toto klasické námestie tvorí najlukratívnejšia, takmer trojhektárová voľná plocha
v samom centre mesta. Spomenutá spoločnosť má zámer postaviť na tomto
mieste obchodno-spoločensko-kultúrne centrum Aupark. Ide o rozsiahly
komplex v celkovom náklade takmer tri miliardy korún (96,38 milióna €).
Majú tu byť najmodernejšie multiplexové kiná, reštaurácie, značkové obchody, relaxačné centrá. Súčasťou komplexu bude aj hotel, administratívne
priestory a dvojpodlažné podzemné parkovisko pre približne tisícku áut.
Termín dokončenia odsúvajú rôzne komplikácie, najnovšie sa spomína rok
2011. No doteraz sa ešte nezačalo stavať.1
Mesto Košice predajom pozemku začalo dlhodobý komplikovaný proces
v presvedčení, že to bude projekt atraktívny pre mesto a užitočný pre obyvateľov. Ústretovosť prejavilo vo všetkých etapách. Rýchlosť predaja spôsobila, že sa investorovi nestihli (a zrejme ani nechceli) ponúknuť iné, vhodnejšie lokality predurčené na takúto výstavbu vtedy platným územným
plánom (ÚPN). ÚPN sa má tvoriť pre lokalitu a pre potrebu ľudí v nej, nie
pre konkrétneho investora. Ak sa mu investor vie prispôsobiť, znamená nekonfliktnosť jeho zámeru s ÚPN to, že projekt zodpovedá potrebám lokality a ľudí. Tu sa to robilo opačne. V prospech investora sa schválilo postupne
všetko s cieľom, aby sa na záver zmena ÚPN už nemohla odmietnuť. Stále
nové komplikácie v praxi preukazujú, že zámer HB Reavis Group do tejto
lokality jednoducho nepatrí.
Vizitka developera
HB Reavis Group je aktuálny víťaz súťaže o najlepšieho slovenského developera. Vlani dokončil rozšírenie Auparku v Bratislave vrátane kancelárskej
veže. Taktiež v hlavnom meste na prelome rokov 2006 a 2007 dokončil prvé
dve etapy polyfunkčného komplexu City Business Center. Súbežne s teraz
pokračujúcou výstavbou CBC III-V však musel niekoľko mesiacov venovať
oprave 35 garáží, ktoré poškodil pri výstavbe pažiacej steny trojpodlažného podzemného parkoviska svojho objektu. V minulom roku táto spoločnosť dostala pokutu za protizákonné zbúranie komína a nadzemných častí
dvoch výrobných hál v areáli bývalej továrne Kablo v Bratislave na Továrenskej ulici, čo uskutočnila bez právoplatného rozhodnutia o asanácii [1].
Ďalšie Auparky HB Reavis Group chystá aj v Trenčíne, Ružomberku
a expanduje aj do niekoľkých českých miest. V súčasnosti má tiež rozostavané menšie centrum v Piešťanoch a hlavne problémový Aupark v Žiline. Hoci v Žiline tomuto developerovi predalo mesto, presnejšie vtedajší
primátor Slota, pozemky bývalého Štúrovho námestia ešte v roku 2003,
1 V době dokončování publikace se už bohužel stavět začalo (pozn. editorky).
142
143
pre chýbajúce povolenia sa však práce rozbehli až v lete 2007. Nemohol tak
byť splnený pôvodný plán dostavať ho rok predtým. Nové vedenie mesta
však výstavbu považuje od začiatku za nezákonnú a snaží sa u developera dosiahnuť dodatočné kompenzácie za nízku predajnú cenu pozemku či
za problémy (najmä hrozba kolapsu dopravy), ktoré mestu projekt spôsobí.
Výstavbu preto dlhodobo sprevádzajú súdne procesy, zásahy polície a ďalšie incidenty. Developer sa súdnemu zastaveniu stavby vyhol prenesením
výstavby na iný subjekt. Mestu sa tak nedarilo doručiť mu súdne rozhodnutia. Najnovší termín otvorenia je jar budúceho roka, avšak pokračujúce
obštrukcie zo strany mesta ho môžu oddialiť.
Žilinské problémy kazia dôveryhodnosť tohto investora aj inde, Košice
nevynímajúc. Napr. plánovanej výstavbe Auparku v Trenčíne predchádza
úspešná petícia a na jej základe sa schyľuje k referendu o umiestnení stavby.
To bude platné a výsledok pre mesto záväzný, ak sa ho zúčastní nadpolovičná väčšina voličov [2].
Spoločným menovateľom narastajúcich obáv z auparkov je neústupčivá
filozofia spoločnosti HB Reavis Group v ich lokalizácii výlučne do centier
miest. Narúša sa tým prirodzený urbanistický vývoj, v styku s historickou
zástavbou vzniká architektonická disharmónia, potláča sa mestotvorná
funkcia voľných plôch a námestí, zvyšuje sa nárast dopravy vtesnávanej
do kapacitne zmenšenej zostatkovej plochy. Táto monofunkčná filozofia
nezohľadňuje proporcionalitu rôznorodých funkcií mestského prostredia,
potláča priestorovú vzdušnosť či zeleň.
Dopady výstavby Auparku v Košiciach
Špecifikom Košíc je to, že Námestie osloboditeľov určené na zastavanie sa
nachádza v ochrannom pásme MPR, ktoré je podľa pamiatkového zákona
„vymedzené na ochranu a usmernený rozvoj prostredia alebo okolia, …
pamiatkovej rezervácie alebo pamiatkovej zóny“ [3]. Narušenie nevhodnou
výstavbou môže ohroziť zápis tejto najväčšej slovenskej MPR do zoznamu
svetového kultúrneho dedičstva UNESCO. Nie je jasný ani osud dvoch výstavbou ohrozených pamätníkov, ktoré dominujú námestiu a sú národnými kultúrnymi pamiatkami. Nerešpektovanie princípu ochrany kultúrneho dedičstva práve mestom Košice – Európskym hlavným mestom kultúry
2013 (EHMK) – by bolo medzinárodným fiaskom aj s možnými dôsledkami krátenia očakávaných finančných prostriedkov, viazanými na tento
prestížny titul.
Aupark preto vážne poškodí historický ráz mesta, a to vizuálne – nehodiacim sa architektonickým stvárnením, ale aj neprimeraným objemom hmoty
a zastavanosťou plochy. Je tiež obava, že prevádzkovanie môže „odsať“ drob-
144
né podnikateľské aktivity z MPR a tá môže zostať len mŕtvym skanzenom.
Preto stavebný úrad zaviazal investora spracovať a predložiť ešte pred stavebným konaním na posúdenie dopadovú štúdiu vplyvu zámeru na MPR.
Výhrady urbanistov a architektov smerujú taktiež k nekompromisnému
zastavaniu námestia, neúmernej hmote budúcej stavby a k jej schematickému
poňatiu. Aupark má byť plošne viac než dvadsaťnásobne väčší než najväčšia
súčasná stavba v okolí. Stavba okrem svetelného tienenia zacloní všetky výhľady, ktoré ľuďom prinášajú prirodzenú pohodu v urbanizovanom priestore.
V laickej aj odbornej verejnosti panujú najväčšie obavy z neúnosnosti
novej dopravnej situácie, ktorá sa dotkne každého. Nárast dopravy treba
vnímať aj v súvislosti s ďalšími chystanými veľkými stavbami v lokalite,
z ktorých každá zvlášť pritiahne ďalšiu dopravu. Fakty nasvedčujú tomu,
že mestom preferované, tzv. definitívne dopravné riešenie podzemným zapustením východo-západnej komunikácie, od začiatku nebolo reálne a živenie tejto vízie poslúžilo len na získanie náklonnosti časti verejnej mienky.
Spomenuté dva pamätníky sú prekážkou situovania nových komunikácií,
ktoré by rešpektovali hlavný objekt. Ich premiestnenie, resp. otočenie pôjde zbytočne na vrub mesta. Taktiež nové miesto im uberie na dôstojnosti.
Z dopravného hľadiska je Námestie osloboditeľov strategickým cieľovým bodom ciest, a dôležitým prieťahom východo-západným smerom.
Zastavanie námestia teda vytvorí trvalý dopravný limit. Pri očakávanom
prehustení dopravy nemožno v blízkej budúcnosti čakať reálne odľahčenie.
Navrhnuté dopravné riešenie sa prispôsobuje obvodu stavby a jej prevádzkovým potrebám. Nie je optimálne pre potreby mesta aj z toho dôvodu,
že nedošlo k jednoznačnej dohode na preferovanom podzemnom variante križovatky, ktoré by zachovalo prijateľnejšiu veľkosť zvyšku námestia,
zvýšilo by plynulosť a bezpečnosť premávky a redukovalo by hluk a emisie
z dopravy. Pravdepodobne zišlo aj z podzemného priechodu pre chodcov,
preferovaného mestom. Stavbe prispôsobené situovanie novej povrchovej
šesťprúdovej komunikácie vyžaduje vyrúbanie 211 stromov, ktoré v tejto silne urbanizovanej lokalite majú nezastupiteľnú funkciu. Okrem toho
plánovaná komunikácia zasahuje do pozemku inej súkromnej spoločnosti
Realman s.r.o., s ktorou sa rysujú súdne spory. Pokus o škandalózne vyvlastnenie nateraz nevyšiel, lebo Realman sa odvolal proti vydanému rozhodnutiu o vyvlastnení. Namiesto čakania na výsledok odvolania investor
v tichosti predložil na teraz prebiehajúce stavebné konanie o dopravných
stavbách zásadne zmenené náhradné dopravné riešenie, ktoré obchádza
nevysporiadané pozemky. Ak získa stavebné rozhodnutie, plánovaná šesťprúdová komunikácia sa zúži na jednom mieste do trojprúdového lievika.
Vrcholom nezodpovednosti v náhradnom riešení je redukcia plánovaného
145
počtu vjazdových a výjazdových rámp z dvojpodlažného parkoviska s vyše
1100 státiami: namiesto dvoch obojstranných vjazdov a dvoch výjazdov sa
ráta len s jedným vjazdom a jedným výjazdom. Predstava rýchlej nútenej
evakuácie je hrozivá…
Právnym, finančným aj etickým problémom mesta Košice je kúpna
zmluva z roku 2004 a samotný predaj Námestia osloboditeľov, ktorý prebehol bez vypísania verejnej súťaže, za cenu značne nižšiu než je cena
zo znaleckého posudku a bez dodržania základných legislatívnych postupov. Ďalším právnym problémom je účelová nevypovedateľná zmluva mesta s investorom zo dňa 24. 9. 2008. Ňou mesto okrem iného zvýhodňuje
vybratý súkromný subjekt oprávnením vyvlastniť iný súkromný subjekt
a dokonca umožňuje preniesť toto oprávnenie na tretiu osobu. Vzhľadom
na obsah mesto opakovane odmietalo v rozpore s infozákonom vydať žiadateľovi zmluvu, vyhovelo až na zásah ombudsmana.
Aupark vlastní po celom obvode lokality zostatkové pozemky pod komunikáciami, ktoré nemajú byť zastavané, a ktoré mesto práve preto predať
nemalo. Ide napríklad o južné predĺženie Puškinovej ulice, ako aj celý profil
východo-západnej komunikácie, po ktorej jazdia aj vozidlá MHD. Uplatnením vlastníckych práv na tomto mieste môže Aupark kedykoľvek zastavením prevádzky MHD vydierať mesto, hoci verejne takýto úmysel poprel. To
isté môže dosiahnuť prerušením dopravy aj na južnom predĺžení Bottovej
ulice skôr, než to bude nevyhnutné pre výstavbu. Je zvláštne, že mesto sa
neistí aspoň zriadením vecného bremena na týchto komunikáciách.
Odpor verejnosti
Verejnosť vnímala verejné prerokovanie ako zmanipulované, odborne podcenené, ktoré nesplnilo očakávaný účel. Odpovede na predložené otázky boli nepresvedčivé, neodborné, niekedy vyhýbavé či dokonca žiadne.
Na základe toho občianske združenie Sosna s postavením zúčastnenej
osoby spochybnilo platnosť verejného prerokovania zámeru a požiadalo
o jeho zopakovanie. Medzi piatimi dôvodmi bola aj absencia závažného odborného stanoviska Slovenskej agentúry životného prostredia. Ministerstvo nedostatky čiastočne priznalo a odstránilo, ale platnosť prerokovania
nespochybnilo. Žiadosť Sosny odstúpilo mestu Košice, ktoré prerokovanie
nezopakovalo.
Samotný predaj námestia v roku 2004, hoci bol netransparentný, prebehol pomerne v tichosti. Verejný rozruch vyvolalo až schválenie výstavby
Auparku a zmeny územného plánu o dva roky neskôr, pretože až tu uzreli
svetlo sveta prvé vizualizácie dovtedy nepredstaviteľne masívnej hranatej stavby, ktorá vlastne mestotvornú funkciu námestia ako voľnej plochy
146
zlikviduje. Do tohto prerokovania sa neinformovaní občania nemali veľmi
k čomu vyjadrovať a po odsúhlasení mestským zastupiteľstvom už na vyjadrovanie bolo neskoro.
Týka sa to aj verejného prerokovania zámeru (EIA) v roku 2008. To už
bolo viac-menej fraškou, kde hlas znepokojených občanov síce razantne
zaznel, ale chod už schválených vecí nemohol zásadne zmeniť. Záverečné
stanovisko Ministerstva životného prostredia (MŽP) odporučilo realizáciu
navrhovanej činnosti vo variante uvedenom v zámere s podmienkou realizácie viacerých tam uvedených, ale nepodstatných opatrení. MŽP „nepredpokladá významné negatívne synergické a kumulatívne pôsobenie,
ktoré by malo za následok významné zhoršenie stavu životného prostredia
a zdravia obyvateľov v záujmovom území“. Uvidíme. Pri tomto prístupe
možno predpokladať rovnako kladné záverečné stanovisko EIA aj pri ďalších chystaných veľkých stavbách (dva hotely atď.) v lokalite Námestia
osloboditeľov aj preto, že budú posudzované každá zvlášť a taktiež oddelene od dopravy.
Verejnú mienku počas doterajšieho procesu významne ovplyvňovali
lokálne médiá. Aupark všestranne preferoval najmä denník Korzár, vyhýbajúc sa konfrontácii dvoch názorových táborov. Spoľahlivým nezávislým
zdrojom informácií bola od svojho vzniku web stránka (www.namestie.
info), ktorú na sledovanie priebehu kauzy založil študent strihu na filmovej a televíznej fakulte VŠMU Julián Bosák [4]. Vyvrcholením jeho snahy
bol film, ktorý pozostáva z mnohých rozhovorov s laikmi a odborníkmi
z obidvoch táborov, z vyjadrení zástupcov samosprávy aj investora, reportáží, rokovaní. Okrem filmu, ktorý mal verejnú premiéru v roku 2007, autor zorganizoval aj verejnú besedu k Auparku. Obidve udalosti sa zaobišli
takmer bez záujmu a účasti predstaviteľov mesta.
Netransparentný schvaľovací proces sa občania Košíc pokúsili pred
schválením zmeny ÚPN zastaviť aj petíciou, ktorú pred rokovaním odovzdali primátorovi Knapíkovi. Ten dokonca úprimne vyhlásil, že „prítomnosť občanov a novinárov bráni poslancom vo vyjadrovaní“ [5]. Tým len
priznal, že občianska kontrola a participácia pri vážnych rozhodovaniach
nie je žiaduca.
V júli 2008 aktivisti vyznačili stromy, ktoré majú padnúť za obeť preložke
ciest kvôli výstavbe Auparku. Stromy oblepili letákmi s nápismi „Aj mňa
zotnú! auPARK“, aby ukázali ľuďom skutočný rozsah chystanej likvidácie
zelene. Letáky ešte v ten večer postrhávali zamestnanci Správy mestskej
zelene [6]. Že tak urobili v mimopracovnom čase, svedčí o naliehavosti úlohy mestského podniku dodržiavať informačnú blokádu.
147
ne dôverujúcu investorovi. No ten ako podnikateľ legitímne neurobil a ani
neurobí nič viac než to, z čoho bude profitovať.
Proces dlhý čas zamestnáva, vyčerpáva a traumatizuje všetkých, ktorí
sa ho na oboch stranách zúčastňujú, a tiež občanov. Stále sa komplikujúce
technické, finančné či právne problémy sú signálom, že investor precenil
svoje schopnosti a mesto precenilo investora.
Je najvyšší čas vzdať sa realizácie Auparku, aspoň na vybranom mieste. Zatiaľ čo do vypuknutia finančnej krízy bola rizikom nevhodná lokalizácia Auparku, dnes je novým neznámym rizikom samotná kríza. A to pre oboch aktérov. Zadlžené mesto si nemôže dovoliť a ani nepotrebuje zdieľať podnikateľské
riziko investora. Má inú funkciu a dostatok iných problémov, ktoré horia.
Zdroje:
[1]
[2]
[3]
Záver
Dnešná situácia sa javí ako patová. Námestie je od 1. februára 2008 ohradené a rozkopané kvôli povinnému archeologickému prieskumu, nikomu
za ten čas neslúži a nič sa tam nedeje. Investor vlastní pozemok, hoci dlží
mestu minimálne 100 mil. Sk z kúpnej ceny, ktoré má preinvestovať do preložiek ciest. Svetová finančná kríza sa týka aj investora a jeho odstúpenie
od projektu nebude prekvapením. Ak sa rozhodne nestavať, mesto sa so
spomínaným doplatkom môže rozlúčiť a bývalé námestie môže zostať rozkopané a ohradené podľa ľubovôle vlastníka. Na „radosť“ obyvateľov aj návštevníkov mesta.
H. B. Reavis priznala, že výstavba závisí od postoja bánk, ktoré pre krízu
už nie sú ochotné financovať veľké developerské projekty. „Ak banky úvery
neposkytnú, budeme sa zameriavať na projekty, ktoré sú už vo výstavbe,“
povedal pre ČTK hovorca spoločnosti Roman Karabelli. [7] Firma v súčasnosti stavia Aupark v Žiline a v Piešťanoch.
Taký je priebežný výsledok zbytočne nafúknutého projektu a neprofesionality konania úradníkov a volených predstaviteľov mesta. Konali netransparentne, neradili sa s verejnosťou ani s odborníkmi, nepočúvali argumenty, neinformovali, a v konečnom dôsledku konali proti občanom aj
proti potrebám mesta. Zahrali sa na nerozvážnu realitnú kanceláriu, naiv-
148
[4]
[5]
[6]
[7]
Kráková, D.: Kablo padlo. Bez povolenia. Deník Sme [online] 14. 1. 2008 – [cit.
27. 5. 2009] http://bratislava.sme.sk/c/3676487/kablo-padlo-bez-povolenia.html
V Trenčíne bude prvé referendum. Kvôli Auparku. Server Aktuálne.sk [online]
4. 12. 2008 – [cit. 27. 5. 2009] http://aktualne.centrum.sk/domov/regiony/clanek.
phtml?id=1170272
zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 49/2002 Z.z., §18, O ochrane pamiatkového fondu
http://julianbosak.blog.sme.sk/
Kissová, A.: Košický obchod storočia. Server Changenet.sk [online] 15. 11. 2006 –
[cit. 27. 5. 2009] www.changenet.sk/?section=forum&x=239598&cat=14664
Plagáty o výrube odstránil mestský podnik. Deník Korzár [online] 12. 7. 2008 –
[cit. 27. 5. 2009] http://korzar.sme.sk/c/4420965/plagaty-o-vyrube-odstranil-mestskypodnik.html
Rokytka, R.: Výstavba Auparku sa komplikuje. Deník Korzár [online] 28. 5. 2009 –
[cit. 28. 5. 2009] http://korzar.sme.sk/c/4862476/vystavba-auparku-sa-komplikuje.html
Text napísali Karol Láboš a Dr. Ladislav Rovinský. Autori sú členmi Spolku na podporu skrášľovania Košíc.
Spolok na podporu skrášľovania Košíc
Voľné zoskupenie občianskych združení a občanov proti zastavaniu Námestia osloboditeľov zastrešuje Spolok na podporu skrášľovania Košíc na čele s jeho predsedom
JUDr. Mgr. Ladislavom Rovinským. Úlohou zoskupenia je cez fakty oboznamovať
verejnosť s reálnymi negatívnymi dopadmi Auparku na prostredie a život dotknutých
obyvateľov a tak ovplyvňovať verejnú mienku. Cieľom nie je zakonzervovať Námestie v pôvodnom socialistickom štýle, ale dať mu modernú funkciu, rešpektujúc jeho
veľkorysú voľnú plochu ako mestotvorného prvku.
www.namestie.info.sk
149
NESEHNUTÍ – NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ
svoboda * zodpovědnost * angažovanost
Nevládní nezisková organizace NESEHNUTÍ vznikla v roce
1997. Realizuje projekty, jejichž smyslem je zapojování veřejnosti do rozhodovacích procesů, vzdělávací aktivity v oblasti
zásadních společenských témat, ochrany životního prostředí,
lidských práv a rovných příležitostí. Dlouhodobě se věnuje
problematice negativního vlivu nekontrolované expanze nákupních center
na životní prostředí, ekologickému poradenství, projektům na pomoc lidem
žádajícím o azyl v ČR a sociálně znevýhodněným, prosazuje rovné příležitosti žen a mužů ve společnosti, vystupuje proti porušování lidských práv
ve světě i v ČR a proti vývozům českých zbraní do konfliktních oblastí.
Cílem všech našich aktivit je ukázat, že změna společnosti založená
na respektu k lidem, zvířatům i přírodě je možná a musí vycházet především zezdola. Od aktivních lidí, kteří se zajímají o dění okolo sebe, od lidí,
kteří jako nedílnou součást své svobody vnímají i podíl na zodpovědnosti za
život na naší planetě. www.nesehnuti.cz
HLAVNÍ PROGRAMY A AKTIVITY:
ZAOSTŘENO NA HYPERMARKETY
Tento program reaguje na expanzi obřích nákupních řetězců,
která s sebou přináší řadu negativních jevů (nárůst dopravy,
vylidňování městských center, zánik malých obchodů, zábor
zelených ploch, agresivní reklamní strategie, porušování práv
zaměstnanců…).
Šíříme informace a pomáháme občanům a občankám zapojit se do rozhodování o plánovaných výstavbách super- a hypermarketů. Organizujeme veřejné besedy spojené s putováním fotografické výstavy, vydáváme informační materiály, pořádáme občanské protesty, účastníme se správních
řízení na stavby nových nákupních center atd. Hledáme alternativy k nekontrolované expanzi obřích nákupních center a navrhujeme řešení.
V roce 2010 NESEHNUTÍ zahájilo kampaň BRNO V AKCI za rozvoj
pestré sítě malých obchodů v Brně, dostupných pro všechny obyvatele
a obyvatelky všech městských částí.
www.hyper.cz, www.brno.hyper.cz, www.registr.hyper.cz
150
o nesehnutí
EKOLOGICKÁ PORADNA
Poskytuje poradenství pro občany a občanky, kterým není
lhostejné, co se děje v jejich okolí. Podpora funguje prostřednictvím telefonu (543 214 144), e-mailu ([email protected]), webového rozhraní (www.ekobrana.cz) anebo prostřednictvím osobních konzultací v naší kanceláři (pondělí
a středa 10–12 a 16–18 hodin nebo jindy po předchozí domluvě). Ekoporadna poradí s konkrétní otázkou, vyhledá potřebné informace či zdroje,
zanalyzuje situaci a pomůže najít řešení problému. Dle potřeby a časových
možností se může rozvinout systematická spolupráce s klientem či klientkou.
www.ekobrana.cz.
ŽENSKÁ PRÁVA JSOU LIDSKÁ PRÁVA
Program je zaměřen na spoluvytváření prostoru, v němž by
se měnily postoje k otázkám spojeným se stereotypními představami o roli žen a mužů ve společnosti a řešily se problémy
z toho vyplývající (násilí páchané na ženách, nerovnost na
pracovním trhu, v politice a v dalších sférách). Cílem je přenést informace
a diskuse z odborných a akademických rovin do všedního života. Mezi naše
aktivity patří vzdělávací akce (cyklus vzdělávacích seminářů, série přednášek a workshopů nejen pro školy); publikace a distribuce informačních materiálů; veřejné akce (tematická promítání a besedy, infostánky, tematické
happeningy apod.); putování foto-informační výstavy. Mimo jiné provozujeme informační centrum pro rovné příležitosti žen a mužů a vedeme také
kampaň zaměřenou na kritickou reflexi toho, jak jsou ženy a muži zobrazováni v českých reklamách (více na www.reklama.nesehnuti.cz). V rámci
programu funguje také kampaň Ženy a životní prostředí, která se zaměřuje
na specificky ženské dopady na životní prostředí a jejich alternativy. Prostřednictvím této kampaně je každoročně pořádana konference Aktivní
rodičovství. www.zenskaprava.ecn.cz, www.aktivnirodicovstvi.cz
BEZPEČÍ PRO UPRCHLÍKY
Cílem programu je zlepšit situaci migrantů/tek a uprchlíků/ic
v České republice, a to jak z pohledu jejich pobytu v naší zemi,
tak z hlediska jejich obrazu u české veřejnosti. Reagujeme na
restriktivní přístup českých úřadů k migrantům a migrantkám a lidem žádajícím o azyl. Proto organizujeme vzdělávací
programy, workshopy a besedy pro školy i veřejnost, jejichž
cílem je podporovat porozumění lidem, kteří se do naší země stěhují, ale
pomáháme také samotným příchozím zorientovat se v české společnosti
151
zapojte SE!
Je-li Vám naše činnost sympatická a chcete-li se aktivně zapojit, staňte se
dobrovolníkem či dobrovolnicí NESEHNUTÍ!
www.dobrovolne.nesehnuti.cz
I vy se můžete zapojit do šíření informací o problematice velkých nákupních center. Nabízíme k zapůjčení výstavu, k distribuci letáky a dále přednášky k tématu:
h center v Brně
region
13
12
10
8
5
5
5
18
22
29
23
30
za potraviny?
4
13
jinde
14
22
stánek
24
25
19
21
15
16
pultová
potravin prodejna
menší
samoobsluha
37
35
XI/ 02
Štefanec
• SHOPPING
MONITOR
• ÚTVAR
2008, INCOMA
HLAVNÍHO
Research
Regulace,
ARCHITEKTA
nebo liberalizace?, Magistrátu a GfK Praha,
• Vaněk,
2008.
města
květen
P.:
Brna: Problematika
2001.
NESEHNUTÍEnvironment
Zaostřeno ální, ekonomické
velkých
• Keller,
nákupních
na
J.: Supermarket hypermarekt a sociální aspekty
center:
y, 2001.
marekty,
rozvoje
– další
2001.
obchodních
rána středním
center,
vrstvám,
sborník
sborník
NESEHNUTÍ
Zaostřeno
na hyper-
r.cz
hype
r.
XI/ 05
XI/ 03
36
nového diskontní
39
38
prodejna
proti výstavbě
žaloby
supermarket
podáním
Rosenbaum
e zakončená
foto: Dušan
hypermarket
Vedle
demonstrac
likvidace
zdroj:
Brně.
Protestní tu vmenších
jevuje
Incoma
také
Research áníobyvatelhobbymarke
likvidací
ců apod.).
obchodn
a GfK Praha
potřebníchov
íků
Se zánikemmístních
ží roste
expanze
producense MUvBrně:S
pestrosti álníhorozvoje
řetězce. závislost
řetězců
lokálních
Tím se
prodejentů (zeměděl
prochodní
snižuje ntrumregion
výrobců
ců,
jako
podmínk
jeho 004.
odběrate výrobna
• Výzkumnéce
tele a
stvavBrně,2možnost odběru
prodejce,y. Buď splní
vyjednat zboží ze lů zbopodmínk
nebo
spravedli strany
se jeho
y dominují
vé obzboží
Také
cího
stane
zisky
neprodej odběravyproduk
ným.
v rukou
ované
nadnárod řetězci,
které
ních
jsou
firem,
většinou
XI/ 04
/ tržnice
specializovaná
prodejna
20
15
20
5
17
19
18
26
29
23
16
výdajů
5
20
18
17
15
13
26
4
měsíčních
3
20
23
32
41
49
9
24
foto: Milan
hype
cz
náa návštěvnicemi
Auta s návštěvníky
Park a OlymAvion Shopping
dopravy
kupních center
40 % osobní automobilové
Zatížepia představují
dvěma centry.
D2 mezi těmito
jako spojení Brna
na úseku dálnice
byla státem postavena
ná dálnice však
a Bratislavy.
či jinou
nákupní centrum
ně
a Brňanek už další
to, jestli poblíž
Většina Brňanů
bez ohledu na
pouze menší
nechce – a to
města Brna chybí
velkou prodejnu
% oby
či ne. 41 % obyvatel
či večerka, 27
které z nich žijí
samoobsluha
žádný
prodejna, menší
částí nechybí
specializovaná
brněnských městských
vatel zkoumaných
další obchod.
Z šesti velvolných ploch.
značnou část
byla tři (včetně
v Brně zabrala
Nákupní centra
brněnské aglomerace
často
center na území
volné krajině,
kých nákupních
zelené louce (ve
města vypostavena na
plochy uvnitř
dvou největších)
zabrala volné
půdě). Další dvě
na zemědělské
a rekreaci.
užitelné pro zeleň
že umisťováplánování způsobují, samospráva
a
pravidla v územním
Nedostatečná
na libovůli investorů
Zákazníci a zátéměř výhradně
ní prodejen závisí
obyvatelé přizpůsobit.
mělo být naopak.
polohou smířit,
i když by tomu
se musí s jejich
jít za obchodem,
kaznice jsou nuceni
sapiens sapiens)
Člověk moudrý (Homo
této planety.
nejvyšší živočišný druh
expanze nákupníc
pní ce
nt
podíl
(K-mart, tak možovládá
ČR ovládají 66 %
další
Trh v
zaujímá více obchodůjej již opustila
prodejfirem
), některé
vých
diskontní
tzn. stále Řada řetězců Discount
centruje,korporací. Meinl, Plus a především ost českého
rkety
ních
prodejny
Julius
u přesycen
Superma současno
Delvita,
své nové
plánují
ná učiní. reagují na
tím, že
ny
trhu
část vašich
90%
80%
70%
60%
50%
40%
30%
20%
10%
0%
XI/ 06
a GfK Praha
7.
zdroj:
Zdroje:
má expanze nákupních
Ve městě Brně
dopadů na obsloucenter řadu negativních
s rozvojem velV souvislosti
došlo ke zmenšeženost prodejnami.
obchodních řetězců
města i jednotlivých
kých prodejen
na
obchody v centru
se přesunula
ní obslouženosti
Místa nakupování
obchoměstských částech. na jih Brna. Celá řada malých
Mezi lety
zejména
konkurovat.
okraj města,
rozvoj
velkým obchodům
dů nebyla schopna podle studie Centra pro regionální
zaniklo
2006 až 2009
obchodů.
univerzitě 500
při Masarykově
Brna. Zůstaly
historickém centru
a jejich místo
obchodů v samotném
městských třídách
Nejvíce ubylo
výlohy na hlavních
herny či secondhandy.
po nich prázdné
s nápisy „vše za…“,
zaplnily obchody
2010 koncentrov Brně byla v roce
a hobbymarkeprodejní plochy
hypermarketech
Zatímco třetina
centrech a 12
obchodů. Ořešín,
vána v pěti nákupních částí trpělo nedostatkem
polovinu běžného
tech, 16 z 29 městských či Kohoutovice neměly ani
a méně
Lískovec
v České republice
Útěchov, Nový
ploch na obyvatele
standardu prodejních
standardu v Brně.
než šestinu průměrného
a v Ivanoplochy na obyvatele
2
bylo 12 m prodejní
měly pouze 0,2
V jižní části města 2
straně Kohoutovice
a Mokrá Hora.
20 m . Na druhé
vicích dokonce
stejně jako Řečkovice
na obyvatele,
% obyvatelstva
mělo pouze 19
m2 prodejní plochy
metrů to do obchodu
plánována.
Méně než 200
nákupních center
výstavba dalších
Brna. A to byla
rozložena, což
velice nerovnoměrně obyvatelé
je tak ve městě
dopravy, protože
Obchodní plocha
nakupovali
velké automobilové
místo toho, aby
znamená nutnost
za nákupem dojíždějí
a obyvatelky Brna
bydliště či práce.
v místě svého
Krabice mokřadní
viridis),
Ropucha zelená (Bufo
pípání pokladen.
nahradilo monotónní
foto: Richard Bartz
jejíž melodický hlas
nový
republice zaznamenán
letech byl v České
maximus).
V posledních několika krabice obrovská (Hypermarketus
původním bio
druh,
chováním ke všem
invazní živočišný
schopností
svým agresivním
na prostor a vysokou jeho obsa
Je charakteristická
po
vysokými nároky
prakticky okamžitě
logickým druhům,
biotop, z něhož
v Brně poprvé
V roce 2002 byl
adaptace na jakýkoli
mokřad
konkurenční druhy.
druhu, krabice
zení vytlačí všechny
poli. Z pů
příbuzného endemického
se pouze v Králově
zaznamenán výskyt
druhy
fluviatilus), vyskytující
druhů, mj. ohrožené
ní (Hypermarketus
vytlačila 20 biologickýchčírku obecnou (Anas crecca),
vodního mokřadu
rubetra),
(Apus apus)
hnědého (Saxicola
rorýse obecného
bramborníčka
(Remiz pendulinus),
ropuchu zelenou
i silně ohroženou
moudivláčka lužního
je
(Lanius collurio)
biotop vyhovující
či ťuhýka obecného
přeměnila na
sapiens
Mokřad okamžitě
moudrému (Homo
(Bufo viridis).
druhu člověku
nově objeve
jímu symbiotickému
výrazně podpořena
její činnost byla
(Byrrocratus malignus,
sapiens). Tato
byrokrata zhoubného
ným poddruhem
subspeciae kralovopolicus).
a našemu
tohoto nepůvodního v roz
snažilo výskytu
zabránit, ale
NESEHNUTÍ se
živočicha
ří
škodlivého
účast ve správních
životnímu prostředí
mu nebyla umožněna
nebezpeč
vysazení tohoto
poru se zákonem
proces povolování
uznal oprávněnost
zeních, kde mohlo
Přestože soud
mokřadní
přírody ovlivnit.
vysazení krabice
ného druhu do
nakonec se nám
požadavků NESEHNUTÍ,
nepodařilo.
zabránit
bohužel
12. Vliv
ra a vl
iv na
neputují
gionálníc do rozvoje
místních h investic regionu formou
(odběr
prodejny producen
rezboží
tů,
lokalit. ), ale slouží investice a služeb
od
Naopak
k expanzi do zvelebov
vyvolává
existence
do
ání okolí
řejných jevy, které
velkých dosud neobsaze
rozpočtů
nezřídka
obchodn
tění apod.).
ných
bývají
(např.
ích
zmírňová center
nárůst
individuá
ny na často
V souhrnu
náklady
lní dopravy,
vekou stabilituvelký nárůst
hluk,
znečišoslabuje
regionů: obřích
dochází nákupníc
místní se funkce
produkce městskýc k zániku h center
oblastech
h center, určitého narušuje
, může
ekonomic
apod.
dojít
typu
center
snižují
Sociologo ke zhoršení
pracovníc
také
se možnosti
s postupno
vé dávají
h míst,
zásobova
pro
u likvidací do souvislos cí
Máte-li
situace rozvoj
středních
te menšízájem svými
ti expanzi v určitých
tříd ve
prodejce, nákupy
ptejte
společnonákupníc
se prodejců dávejte podporov
h
sti.
přednost at rozvoj
po původu
místním svého
prodávan
výrobcůmregionu,
preferujého zboží.
a pěstitelům
,
XI/ 07
Research
1. 4. 2008
1. 1. 2008
1. 1. 2007
1. 1. 2006
1. 1. 2005
1. 1. 2003
1. 1. 2002
1. 1. 2001
1. 1. 1999
1. 1. 1998
1. 1. 1997
INCOMA
(hyh center
plábyla
168 nákupníc
2008
roku
dalších
a výstavba , na začátku
h center.
připraven a diskontů)
79 %
byla
nákupníc
Např. rychketů
2007
trhu.
70 nových
V roce
tů, supermar
českého kde nakupují zboží),
dalších
podíl
permarkevýstavba
větší
inářské
místem,
čím dál hlavním
nepotravket a diskont.
nována
ovládají udává, že
a základnísupermar
centra
stí
rket,
Nákupní domácno (tj. potraviny
hyperma 14 %.
českých
vé zboží
typu
jen
vrcholoejny
konzůstává
loobrátko
deset
luhy
velkoprod
přičemž se výrazně jsou
samoobs
trh
nadnárod ,
ní řetězce, Český
Na malé
na trhu. stále méně
Carrefour
nadnárod
1.
0
152
7
2
20
1. 1. 2000
40
1. 1. 2004
51
20
60
XI/ 99
82
100
80
XI/ 00
140
XI/ 01
106
160
Náku
127
180
XI/ 97
200
XI/ 98
ice
republ
České
Zdroje:
120
KNIHOVNA NESEHNUTÍ
Šíření informací a prohlubování znalostí o problematice ochrany životního prostředí a lidských práv považujeme za klíčové.
Knihovna NESEHNUTÍ má v současnosti tyto tematické sekce:
feminismus a genderová studia, ekologie a ochrana životního
prostředí, ochrana a práva zvířat, lidská práva a společnost, sociální práce a právo. Celkem nabízíme více než 2 000 knih a zhruba
600 časopisů. Knihovna NESEHNUTÍ má otevřeno každé pondělí a středu 10–12 a 16–18 v naší kanceláři.
www.knihovna.nesehnuti.cz
Hypermarkety – příliš drahá sleva (2010)
Nákupní centra – zahraniční zkušenosti (2010)
Výstava představuje téma expanze obřích nákupních řetězců z trochu jiného
pohledu, než na jaký jsme běžně zvyklí. Na celkem dvanácti panelech pomocí textů, fotografií, tabulek i grafů ukazuje, jaké jsou dopady neregulované
expanze nákupních center v ČR. Jednotlivé panely se zabývají těmito tématy:
Nákupní centra v České republice | Nákupní centra a životní prostředí | Nákupní
centra a zaměstnanost | Nákupní centra a reklama | Nákupní centra a územní
rozvoj | Nákupní centra a kvalita | Nákupní centra a vliv na region | Nákupní
centra a zahraniční zkušenosti | Jak z toho ven? Nákupní centra a biodiverzita |
Vliv expanze nákupních center v Brně.
Výstava se skládá ze dvanácti panelů formátu 70×100 cm, které se snadno zavěsí. Je vhodná na umístění např. do škol, knihoven, klubů, ekologických center,
center volného času, čajoven, kin, úřadů apod.
městech
í
řetězce
ých menších
. Některévytlačit (přesnějš
již kam)
opomíjen
a
není
i v dosudaž 8 000 obyvateli měst vytlačit
centra neboť
také
t,
neus 5 000
obsadit
se tak
chtějí napsat zlikvidova .
snižuje
o zákazníkatrhu se
prodejny
malé
by bylo
zbylé
pro koncovéh na českém druh obchodů
z nich
volby
který
řetězců
si, skrze
podílem
ce i možnost
vybírat
let
S rostoucím
Konkuren
tých
výrobců
době
snižuje. českých
devadesá
stále
v současné
možnostbudou prodávat.
na začátku
také
kladně, ketů a hyperHypermarke
. Zatímco spíše
své výrobky
Respond
, supermar
rozhodnutí. t Tesco (dříve
i veřejnost í přijímána
agenturynovou
Carrefour)
reaguje veřejnost ch prodejen
chráněným Stavba je
jemuž
í průzkum domova
umístěna
vysokou
centra
Na situaci
a ohroženým
diskontní
Nejvyšší
na
s velmi % obsvého
(celostátn
nákupní nových
živočichům.území mokřadu, správní soud
byla
že 27
stavbě
mít poblíž k lokalitám
% občanů
zrušil územní
který poskytoval
zjistilo, žádný dalsi přeje které patří
se proti staví 81,4
výzkumuuž nechybí
proútočiště
Brno,
vaná
marketů 1,6 % občanů
. Město
Nikde
z vlastního h částí specializo
Jen
jinde
foto: Ondřej
& Co).
prodejnu h center, ch městskýc menší
v Evropě
v České
jen
Zvěřina
diskontní ací nákupníc brněnský
chybí
zákazníci
h
zaplnil republice
ých
občanům
nepřilnul
koncentrzkouman
mnohem . Oproti
nákupníc
41 %
ních
ze
či večerka.
i k hyperma
velkých by zajistil
center
rychleji západní
čanů
luha
a dalším
else
tězce
který
(stačilo Evropě
k expanzi
rketům
samoobs
působí. projevuje
ší obchod
k tomu se u nás
í přístup vných orgánů, a spotřebit
centy,
menší
také
Řetězce
hyperma tolik jako
pouze
vlivem
samosprá
dejna,
obchodů marně.
zde vstupují na
10
rketový
na koncepčn
pozname
ekonomik let). Expanze
vou,
fakta
ích i samosprá typy doposud
trh
vlastníky
nána
do
jící nákupní
u
uvedená celostátn mezi různými
nákupasymetric
pozemkůřady vztahů oblasti,
Přes
republiky
ve které
ze strany
centra
né volby České
kou ekonomic ad.
s
center
mají.
řeVelká develope
rovnocen obyvatelé
Štefanec
Samosprá
kou silou, část těchto ry, produčekají
11. 2006.
možnost
foto: Milan
ní rozpočet,vě obcí
ace, 22.
kterou
vztahů
se centra
ský komfort,
firmy
je
2006-prezent
let.
Oproti
jako
provozuREPORT
tých
západoev příležitos představu
z), TREND
gulačních
devadesá plochou
ropským t na využití jí jako nový
22. 5. 2008.
(www.artn.c
opatření.
začátku s prodejní nich je
center,
ců také
2008.
pozemků zdroj
zemím
již od
z
financí
nákupních
trhu nemovitostí
Ekonomic
u nás
a GfK Praha,
, první
prvochranoudostatek
objevují
(obchody
pro
pro rozvoj
70 nových
investor , zlepšení
Research
vcelku
kou výhodou
kety
zemí
v Praze
potravin)
nabídky obeczaměstna
bcho• Asociace
narazí
levné
ganizací.
ni-forum.cz),
se v naší ČR supermar nabídka je otevřena m2 , méně
2008, INCOMA
2008.
ET
pracovní
na minimumzboží.
je
neckých
šnéhomaloo
000
centra
pro provozov
(www.staveb HYPERMARK
í do
pin, jejichžŘada provozov
a GfK Praha,
později 400 až 1 – např. prosíly v
• ČTK
&
práv
anzevelkoplo
Nákupní přicházej kterých převažuje
rekombinac
Research
O rok
jak ze
CENTER
ochota
atele
cizinci,
atelů
první m2 , ve
1991.
rostorovéexp
strany
zpravidla ý komfort
rket (obřetězmá
hájit
Jako
ženy
2008, INCOMA
• SHOPPING
státu, i s ne příliš
24.4.2007.
plocha zákaznick
svá práva v oblibě
2 500
řetězců
již v roce
plánovanép ,Brno,2008.
s dětmi
hyperma plochou
MONITOR
zaměstna tak odborový silnou
r400 až
první
41%Čechů,předpisůjsou
apod.).
(prodejnít a menší
v Jihlavě
tálnídopady ,NESEHNUTÍ
je
• SHOPPING
v Brně
s prodejní shopchdalšísupe i nízké pokuty Ekonomicz mnoha
nce
echnakupuje
prodejna sortimen
:Environmen 2007,studie
postaven
otvírá
důvodů z takových ch orzboží první tzv.
týkajících
ký trh
svýchměste
1996
řský
cz),Vdiskont
kontrolní kou výhodou snížena
ěn
• Koželouh,J. publicevroce
zatím .
ní diskontní
skuroku
se
a s prodejní
průzkumuve
řetězcích
potravináNa konci nepotravinářského
.mam.ihned.
ch státních
neobsahu jak práv
(studenti
zprovozngaleriemi
duvČeskére
pro provozov
zaměstna
pestrý
,25.2.2008
žnechtějídle
Praze
aj.).
Media(www
závislých
ími
je ani
,
orgánů
podílem je pak v
palet
rdustagnace
nd.cz),Češiu
atele
dej z
dodavate výraznou nců, tak
za porušová
s obchodn
rketů
• Marketing& (www.respo
1997
s výrazným
itostí:poreko Jak tedy
legislativn např. kvality
2 ), v roce
lů a producen
centrum
hyperma . Česká
chod
ní
čníchnemov
zpravidla vypadá působení
í ochranu
500 m
zboží.
ČR 250 prodejen
• Respond&Co 5.2007
nákupní 2 ).
tů.
nad 2
ch
z),Trhkomer
(velké 5 000 m
menších Česmarkety,23.
a východní
na území
za ceny dochází
mall
tva
než
w.strategie.c
a diskontníve střední
k likvidacinákupníh
již stojí
ping
a na
větší
zec krytýnižší než
2008
rketů
ketových
konkureno centra v
síla obyvatels
jsou
roku
• Strategie(ww
plochou
u nás
regionu?
kupní
prvních finančním výrobní
2004
ce prodejem
polovině sta supermar aci hyperma
než
roce
náklady).
V
tři
V
zázemím
přestože
pár měsíců
rketů
první
V první
pro koncovéh
jen
Evropy. hyperma
fázi
Na rozdíl za nízké
než tisíc nejvyšší koncentrzemí EU,
velké
ztrátu.
šlapalo
a více
tolik
nadnárod
západní
řetězce
má
od konkurenceny (často
o
V oslabené
nám
ve většině
zvedají zákazníka
ní firmy
republikaa větší než 65 % průměru než dvakrát na paty
bem
m konkuren
) více
nákupní ceny i nad výrazně
může ce si řetěPolsku,
jen asi
Evropě
dovolit
prodejen
než v
řetězce
průměrnosnížena možnostčním
na obyvatele více
prostředí mít
250
takřka
a cenový
ČR odpovídá
třikrát
tímco
u cenovou
volby
, kdy
(v přepočtu
v
konkuren zlikvidova
231
a dokonce
bylo
hladinu. kde nakoupitje
potravin roce 1997
ly konkuren
představo ční boj
Tímto
v Maďarsku.
215
,
nyní
necelých pro 60 %
svádějí ci v podobě způsočeských valy malé
Zelný trh
Slovensko
hyperma 20 %. Takřka
malých
domácno prodejny již jen mezi
v Brně.
192
rkety,
80
sebou.
diskonty % potraviností, na konci hlavní nákupní
Za260
V jakém
a supermar vého
roku
místo
2007
typu prodejny
trhu
161
už to
si mezi
kety.
240
bylo
celkově
sebe
utratíte
145
rozdělily
220
100%
největší
Infomateriály
letáky:
Informační výstava
Zaostřeno na hypermarkety
ntra v
ZBRANĚ, NEBO LIDSKÁ PRÁVA?
Cílem těchto aktivit je upozornit na problém celosvětově
rostoucích výdajů na zbrojení a na problematické vývozy
zbraní z České republiky. Od roku 1999 rostou celosvětové výdaje na zbrojení, které nyní přesahují částku jeden
bilion dolarů ročně, oproti tomu dle údajů OSN na světě
žije přes 100 milionů lidí bez domova a pětina celosvětové populace trpí neustálým hladem a každý rok zemře patnáct milionů dětí hlady. Na zbrojení
se podílí i ČR, mj. svými exporty zbraní. Zbraně vyvážené z ČR často končí
v zemích, ve kterých probíhá občanská válka, etnický konflikt, kde vládnou
režimy trvale porušující lidská práva nebo v zemích, které slouží jako přestupní stanice pro vývoz zbraní do států pod embargem OSN či EU. Snažíme se rozpoutat o této problematice veřejnou diskusi, prosazujeme zavedení veřejné kontroly zbrojních exportů a dosáhnout zákazu vývozu zbraní do
oblastí, kde mohou být použity k porušování lidských práv. Upozorňujeme
na fakt, že výdaje na zbrojení odčerpávají finanční i lidské zdroje využitelné
na řešení sociálních problémů. V rámci této kampaně pomáháme sociálně
slabým spoluobčanům a spoluobčankám – hlásíme se k filosofii celosvětového hnutí Food Not Bombs.
www.zbrane.ecn.cz, www.jmz.ecn.cz
PODPOŘTE NÁS!
Naše činnost je závislá také na finanční podpoře lidí, jak jste Vy. Staňte se
jedním/jednou z nich! Podpořte nás částkou minimálně 1 Kč denně a staňte se tak sympatizantem či sympatizantkou NESEHNUTÍ! Svou podporu
zašlete na Transparentní účet č. 2600013234/2010 (Fio, družstevní záložna). Děkujeme!
www.podporte.nesehnuti.cz
pní ce
Náku
a porozumět jí. Vydáváme čtvrtletník o migraci a lidských právech PŘES
(hranice, předsudky, lhostejnost) a informujeme o situaci v zemích, odkud k nám přicházejí uprchlíci. V roce 2010 NESEHNUTÍ zahájilo projekt
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED, jehož cílem je zápasit s předsudky, rostoucí xenofobií a vůbec strachem z jiného. Součástí tohoto projektu je zapojení studentů, studentek a vyučujících ze středních škol do mnoha
vzdělávacích dílen a dlouhodobé soutěže. Záměrem NESEHNUTÍ je inspirovat je k osobnímu přijetí multikulti výzvy a hledání vlastní odpovědi na
tuto věčnou otázku. www.uprchlik.ecn.cz
o nesehnutí
crecca)
cenu možná
Čírku obecnou (Anas
kachnu za výhodnou
nekoupíte, ale mraženou
foto: Rhion Pritchard
sice v hypermarketu
ano!
hyper.cz
fluviatilus)
druhů.
Krabice mokřadní (Hypermarketus
mokřadu 20 biologických
vytlačila z původního
Přednáška Zaostřeno na hypermarkety
Přednáška seznamuje s negativními dopady expanze obřích nákupních řetězců. Trvá přibližně 45–90 minut, obsahuje diskusi. Přednáška podává základní
informace o programu „Zaostřeno na hypermarkety“. Definuje nákupní centra
a jejich typy, pojednává o cenové politice nákupních center (klamavá reklama,
likvidace konkurence) a zabývá se psychologickými triky k nalákání zákazníka,
otázkou dopadu rozvoje obřích nákupních center na zaměstnanost v regionu,
pracovně-právní vztahy v hypermarketech apod… Spolu s přednáškou je
možné si objednat i projekci krátkého dokumentu Biedronka o boji občanů
a občanek s nákupním řetězcem v Polsku (přednáška pak trvá 1,5 hodiny).
Přednáška je vhodná např. pro studenty a studentky středních a vysokých škol, ale i pro širokou veřejnost.
publikace:
Přelet nad hypermarketovým hnízdem (2005)
Praktický manuál „Jak na nákupní centra“ (2008)
sborníky:
Nákupní centra – nové výzvy (2008)
Nesnesitelná lehkost nakupování (2010)
propagační předměty:
~
~
~
~
~
~
a: é
zv estr ně.
nákupní tašky ze lnu a biobavlny Vý zvoj p v Br
dů
ro
placky
za bcho
ěo
t
benefiční bio-trička
Brno
í
s
V akci
kompostovatelné propisky
z
pivní podtácky
r.c
ých a:
pe
velk rně n
ci
eti
vby v B
. hy
poznámkové bločky
te p v ýsta nter
r no
epiš
ce
ní
HyperRegistr
d
eze ích
Po
om pn
za náku
ww
w.b
í
střed
pro
ího
otn
o živ
terstv ubliky
Minis ké rep
P.
P a MŽ
Čes
SFŽ
pory
í pod Society
nčn
fina í Open
en za Nadac gramu
vytvoř pořen ci pro va.
ál byl pod ha v rám prá
teri
role
něž
ma rov d Pra ání
Tento Byl Fun Posilov
Je internetový registr velkých nákupních center (supermarketů, hypermarketů,
hobbymarketů, diskontů ad.). Cílem registru je zpřístupnit aktuální seznam
velkých nákupních center a usnadnit vyhledávání relevantních informací týkajících se jejich vlivu na životní prostředí, dopravu, zaměstnanost, seznámit
vás s konkrétními kauzami výstavby či plánů na výstavbu těchto obchodních
center, především na území České republiky.
www.register.hyper.cz
www.hyper.cz
153
'BJS5SBEF[OBNFO¹
4QSBWFEMJWÕPCDIPE
Fair Trade je obchod, co má tvář.
Zaručuje spravedlivou odměnu výrobcům
a pěstitelům zboží, které kupujete.
Výrobky Fair Trade podléhají pravidlům,
které zajišťují důstojné pracovní podmínky,
dlouhodobé obchodní smlouvy nebo ekologicky
šetrný původ všech surovin.
Již 15 let chráníme zvířata před krutostí!
¦ zlepšujeme vztah lidí ke zvířatům
¦ vedeme kampaně za nahrazení pokusů na zvířatech
¦ usilujeme o zákaz krutého chovu a zabíjení
tzv. kožešinových zvířat
¦ učíme děti poznávat svět zvířat
¦ jsme součástí celosvětového hnutí na ochranu zvířat
Více o našich aktivitách v oblasti Fair Trade
nejdete na XXXGBJSCJPD[
Naše úspěchy
GBJSČPXFST
LWÄUJOZQSPMJETL¹QS¹WB
¦ prosadili jsme v ČR zákaz testování kosmetiky
a jejích složek na zvířatech
¦ napomohli jsme zákazu obchodování s výrobky
z tuleňů v EU
¦ podíleli jsme se na prosazení zákazu dovozu
a prodeje psích a kočičích kožešin v EU
,BNQBÊQPEQPSVKFTQSBWFEMJWÁQSBDPWOÅ
QPENÅOLZ[BNÄTUOBODÑB[BNÄTUOBOLZÊ
LWÄUJOPWÕDIGBSFN
4PDJ¹MOÄBFOWJSPNFOU¹MOÄQÐJKBUFMO¹
QSPEVLDFEMFTUBOEBSEÑ'MPXFS-BCFM1SPHSBN
'-1
B'BJSUSBEF-BCFMMJOH0SHBOJ[BUJPOT
*OUFSOBUJPOBM'-0
[MFQtVKFQSBDPWOÅQPENÅOLZ
BPDISBOVxJWPUOÅIPQSPTUÐFEÅ
… podařilo se nám toho mnohem více, přesvědčte
se na www.svobodazvirat.cz
Pomozte nám chránit zvířat před krutostí.
Navštivte internetové stránky
www.svobodazvirat.cz
XXXJOGPGBJSUSBEFOFU
Inzerat kniha.indd 1
13.7.09 11:2
d
Publikace byla vydána v rámci programu Zaostřeno na hypermarkety. Tento program NESEHNUTÍ
reaguje na expanzi obřích nákupních řetězců, která s sebou přináší řadu negativních jevů (nárůst
dopravy, vylidňování městských center, zánik malých obchodů, zábor zelených ploch, agresivní reklamní strategie, porušování práv zaměstnanců a zaměstnankyň).
Šíříme informace a pomáháme občanům a občankám zapojit se do rozhodování o plánovaných výstavbách super- a hypermarketů. Organizujeme veřejné besedy spojené s putováním fotografické
výstavy, vydáváme informační materiály, pořádáme občanské protesty, účastníme se správních řízení na stavby nových nákupních center atd. Hledáme alternativy k nekontrolované expanzi obřích
nákupních center a navrhujeme řešení.
V roce 2010 vznikla v rámci tohoto programu kampaň „BRNO V AKCI!“: za rozvoj pestré sítě malých
obchodů v Brně a za omezení výstavby velkých nákupních center.
Více informací naleznete na:
www.hyper.cz www.brno.hyper.cz www.registr.hyper.cz
ISBN 978-80-87217-07-8
Vydání této publikace bylo podpořeno grantem z Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu
prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti. Bylo také podpořeno Nadací Arbor Vitae.

Fair Trade znamená SpravedlivŐ obchod

Transkript

Podobné dokumenty