Jakou má demokracie budoucnost? Rudolf Kučera

Komentáře

Transkript

Jakou má demokracie budoucnost? Rudolf Kučera
Editorial 117
Jakou má demokracie budoucnost?
Rudolf Kučera
Po pádu železné opony se mnohých lidí zmocnila euforie nad nadcházejícím
celosvětovým vítězstvím demokracie. V roce 1997 však vyšel v angličtině průlomový článek
Fareeda Zakarii, Neliberální demokracie na vzestupu (česky: revue Střední Evropa, roč. 1998,
č. 81, str. 20–36), který upoutal tím, že upozornil na skutečnost, že většina nových
demokracií, které po pádu železné opony vznikly, nejsou demokracie liberální, tedy
demokracie typické pro euroamerickou civilizaci, ale demokracie neliberální. Dnes, tj. na
začátku 21.století, je již zcela zjevné, že končí krátké období postupné demokratizace
světa a vzestupu demokracií a začíná období nové, které sice ještě neumíme pojmenovat, ale
můžeme již uvést některé jeho charakteristiky.
Tou hlavní je skutečnost, že v souvislosti s celosvětovým bojem proti terorismu
demokracie v téměř všech západních zemích oslabují v tom smyslu, že se sice upevňuje vláda
zákonů, ale omezují se individuální svobody, protože se současně neustále posilují
bezpečnostní síly státu a rozšiřuje se kontrola občanů. Boj proti terorismu, který byl
západnímu světu vnucen islámskými teroristickými skupinami a některými islamistickými a
totalitárními režimy, vyžaduje totiž stále větší kontrolu mnoha oblastí společnosti v zájmu
zajištění její bezpečnosti.
Za druhé, teroristické útoky jsou připravovány nebo i uskutečňovány nejen v západních
zemích, ale i v mnoha zemích světa, a proto se do tohoto boje zapojují nově i některé režimy
v Asii, Latinské Americe, Africe atd. Některé z nich využívají či, lépe řečeno, zneužívají této
situace, aby si vyřídily staré účty se svými protivníky. Celkově ovšem lze říct, že mnohé
země, které se po pádu železné opony vydaly cestou postupné demokratizace, se nyní vracejí
k jakýmsi polodiktaturám, protože jinak by patrně vypukly občanské války a chaos.
Demokratický model vlády nenabízí pohotově účinné způsoby, jak společnost chránit před
rozvratem. Demokracie může nabízet větší participaci na správě a řízení veřejných záležitostí,
neumí však, pokud není v dotyčné zemi už stabilním systémem, účinně odpovídat na výzvy
těch, kdo chtějí jen rozvrat a úplné uchopení moci. Potvrzuje se názor, že demokracie není
žádný snadno přenositelný a zaveditelný systém, ale daleko spíše plod dlouhého vývoje,
opírající se o mnoho politických a kulturních předpokladů.
Za třetí, demokracie ustupují i v zemích, které svým vlivem mohou zasáhnout větší
světové regiony. Je to především Putinovo Rusko, o němž si mnozí naivně mysleli, že
-1-
Editorial 117
prezidentova tvrdá ruka zavede nezbytný pořádek, ale současně umožní další cestu
k demokracii. Putin sice vládně tvrdě, ale stále více za cenu omezování ještě neukotvené
demokracie a omezování lidských práv. Nastoupil cestu, která vede od demokracie, a
v nadcházející době bude důležitá jeho další spolupráce s dnes patrně nejsilnější politickou
stranou komunistů. Na druhé straně je Rusko zapojeno do války proti terorismu po boku
Spojených států a snaží se z tohoto partnerství profitovat, ale pouze ve směru svého
mocenského vlivu.
Dalším problémem je Evropská unie. Oproti mnoha kritikům zastávám názor, že
dosavadní vývoj evropské integrace byl hluboce demokratický proces, v němž rozhodující roli
hrály a dodnes hrají jednotlivé národní státy. Tyto státy – ať již malé nebo velké – si byly
rovné a vždy se znovu a znovu složitě dohadovaly na každém dalším integračním kroku a ten
pak mezi sebou smluvně dojednaly. Připravovanou ústavní smlouvou získává poprvé
v historii Evropská unie vlastní právní subjektivitu a význam a role jednotlivých členských
států tohoto jednoho právního subjektu se bude měřit hlavně podle počtu dohodnutých a
přidělených hlasů a postů v těch či oněch institučních strukturách a podle schopností je
vhodně uplatnit. Je přirozené a logické, že Unie bude moci do budoucnosti fungovat
především na základě rozhodování kvalifikovanou většinou, a to ještě bude záležet na její
konstrukci – i když konsensuální rozhodování v určitých záležitostech zůstane v platnosti -,
avšak tímto způsobem vstoupí v plném rozsahu na scénu demokracie v podobě většinové
demokracie a převládne matematika jednotlivých zájmů v politice. Domnívám se, že pak
může vznikat rozpor mezi touto matematikou a loajalitou vůči Unii a jejím hodnotám.
Dosavadní převážně solidární společenství může být vystavováno vážným zkouškám.
Co to může konkrétně znamenat, jsme mohli nedávno u nás vidět při prezidentských
volbách, kdy byl nový český prezident zvolen díky rozhodujícímu podílu hlasů poslanců
KSČM (což se dá snadno matematicky dokázat), tedy strany, která se sice hlásí k demokracii,
ale jinak ani neodsoudila zločinnou minulost komunistů v Čechách, ani se nepřipojila
k deklarovaným zásadním prioritám českého státu po roce 1989, jako byl vstup do NATO
nebo vstup do Evropské unie.
Zástupci takových a podobných stran se patrně dostanou po volbách do Evropského
parlamentu a dalších pozic v rámci členství v Unii a budou se zde spojovat s dalšími
politickými silami, které prosazují určité protiintegrační strategie. Demokracie v podobě
většinové demokracie není totiž tou demokracií, která důsledně chrání menšiny (náboženské,
názorové nebo i jiné) a umožňuje jim důstojný život, která vždy chrání kvalitu demokracie,
-2-
Editorial 117
která umožňuje participaci občanské společnosti na rozhodování, která stojí na straně určitých
tradičních evropských hodnot. Je to demokracie, v níž často brzy převládne populismus,
schopnost zmanipulovat pro své zájmy nové a nové většinové podpory, schopnost spojit se
s kýmkoli, kdo je ochoten vládnoucím dát svůj hlas a zavřít oči.
Nebezpečí takové demokracie jsou o to větší, že se dnešní demokracie v Evropské
unii zvolna, ale jistě odpoutává od svých náboženských základů. Zatím není situace příliš
vážná, protože politické síly, čerpající své ideály a programy z náboženských zdrojů, mají
v Evropské unii stále ještě většinu. Jsou sdruženy v Evropské lidové straně, jejíž frakce je
nejsilnější v Evropském parlamentu. Tato situace se ale může změnit po vstupu nových
kandidátských zemí, v nichž nemají křesťanské politické strany většinu, naopak, jsou
v menšině. V těchto zemích převažují socialistické strany nebo strany vyznávající nacionálněliberální programy. Ty vidí v Unii především na jedné straně prostor pro prosazování nových
sociálních systémů, založených na modernějších pravidlech přerozdělování, nebo na druhé
straně pouze ještě větší volný trh s novými miliony spotřebitelů a příležitostmi dosahovat stále
vyšších zisků. Nacionálně-liberální síly odmítají proto mimo jiné ideu sociálního tržního
hospodářství, kterou vyznávají křesťansko-demokratické síly. Pozice křesťanů v Unii bude
proto obtížná a možná stále obtížnější. Není zde místo k tomu, abych rozváděl další možné
pole boje křesťanů, kteří se hlásí k tradicím evropské civilizace a například požadují, aby
v budoucí ústavě Unie byla řeč o odpovědnosti před Bohem, a celého širokého spektra lidí,
kteří na základě metod sociálního konstruktivismu modelují člověka jako bytost bez
jakýchkoli vazeb a omezení, vybavenou hlavně stále se rozšiřujícím katalogem práv. Velmi
stručně bych tento boj opsal jako střet obhájců tradičních a dějinami prověřených hodnot
evropské civilizace a lidmi, kteří vyznávají ty či ony moderní ideologie, jejichž společným
jmenovatelem je totální negace dosavadního vývoje evropské civilizace a snaha vytvořit něco
úplně nového, pokrokovějšího. Vraťme se však k pozicím křesťanů v Unii.
V květnu tohoto roku
prezentovala Centrální komise německých katolíků nový
dokument pod názvem Mezinárodní finanční trhy – spravedlnost potřebuje pravidla. V něm
se praví, že ekonomická racionalita a etická měřítka nejsou protiklady, jak si myslí stále více
lidí. Příčinou finančních krizí v mnoha zemích nejsou selhání trhů, ale nedostatečnost
pravidel, která měla jejich fungování regulovat. Tento názor byl potvrzen stoprocentně během
ekonomické transformace v Čechách, kterou tehdy řídil Václav Klaus. Dokument německých
katolíků dále uvádí, že je třeba posílení nějakého politického rámcového řádu globální
soutěže, který by zajišťoval „spravedlivou účast“ („die Beteiligungsgerechtigkeit“).
-3-
Editorial 117
Katolické sociální učení, o které se opírají evropské křesťanské politické strany, zahrnuje tři
hlavní principy: personalitu, solidaritu a subsidiaritu. Pojem spravedlivé účasti je nový pojem,
který má opsat pole, v němž tyto tři principy působí. Za prvé se obrací proti socialistům
s jejich neustálými intervenujícími přerozdělovacími zásahy, zaměřenými na zachování
sociálního smíru, které však ponechávají strukturální nedostatky stranou a neřeší tím problém
chudoby v moderních společnostech. Řešení je ve větším otevření prostoru svobody –
spravedlivé účasti – pro všechny občany, aby se mohli – a byli v tom podpořeni adekvátními
regulacemi trhu – pokusit vzít život do vlastních rukou a sami usilovat o vlastní blahobyt.
Příkladem pro bližší pochopení tohoto názoru budiž opět situace v Čechách. Vláda chtěla
přistoupit k strukturálním reformám, ale nyní se dusí pod tlakem nejrůznějších sociálních
skupin na nové přerozdělovací zásahy, a protože v ní mají převahu socialisté, nedokáže patrně
těmto tlakům odolat. Za druhé se text německých katolíků obrací proti těm, kteří slepě věří
v jakousi samospasitelnost volných trhů co nejvíce oproštěných od všech regulací. Jenže
takové trhy plodí ještě větší nespravedlnosti a vyčleňují mnohem více lidí z možností účasti
na tvorbě bohatství než trhy regulované.
Za takové situace je nutné se ptát po kvalitě demokracie a její nejvhodnější podobě
v budoucí rozšířené Unii. Budoucí ústava Unie rozvrhuje demokratické struktury v jejich
procesuální podobě, a protože to je výsledek dlouhých politických jednání a kompromisů, lze
si jen přát, aby byla všemi stávajícími i budoucími členy ratifikována. Již dnes však můžeme
vidět na jedné straně množství pozměňovacích návrhů a na druhé straně určité spektrum
nacionálně-liberálních stran (u nás například ODS), které ji odmítají jako takovou a chtějí
Unii zachovat jako mezivládní smluvní společenství. Rozhodujícím místem střetu budou
ratifikace ústavní smlouvy, přičemž již dnes je patrné, že snaha o uspořádání referend k této
věci v kandidátských zemích je snahou na poslední chvíli zabránit začlenění dotyčných zemí
do Unie.
Jaká demokracie tedy v Unii převládne? Bude to demokracie, v níž se vytrácejí
náboženské základy a vládnou pouze většiny? Ta je totiž tím typem vlády, která nevede
k ničemu jinému než k novým a novým přerozdělovacím zásahům a postupnému vyčerpávání
všech rezerv. Faktem je, že míra přerozdělování v Evropě stále narůstá. Zájem většin na
zachování svobod nebo dokonce na jejich rozšiřování jako způsobu řešení společenských
problémů je totiž zpravidla minimální. Většiny chtějí, aby se stát o ně co nejlépe postaral.
Neuvědomují si, že tím vnucují politickým stranám, aby sledovaly stále více programy, o
nichž se nedá říct nic jiného, než že jsou to programy budoucí chudoby pro všechny. Politicky
-4-
Editorial 117
odpovědné síly by se měly těmto tlakům bránit, a měly by proto mít zájem na tom, aby
demokracie nebyla jen pouhou vládou většiny, ale systémem vlády, na němž budou moci
participovat i „menšiny“, menšiny majetkové, názorové a náboženské. A to ze tří důvodů:
tradiční majetkové menšiny budou vždy nositeli úcty k soukromému vlastnictví a všemu co
s tím souvisí. Názorové menšiny budou vždy nositeli kritického myšlení nepodléhajícího
většinovým názorovým směrům, které jsou zpravidla netolerantní a téměř vždy demagogické.
A konečně, náboženské menšiny vždy budou těmi silami, které stavějí stále ateističtějším
nebo postmoderně hodnotově neutrálním společnostem před oči důležitost personálního
jednání, založeného na určitých nadsvětských hodnotách.
O náboženství je například v budoucí evropské ústavě řeč, ale takovým způsobem, který
vyvolává znepokojení. Na jedné straně se zde mluví o tom, že kontinent Evropa je nositelem
civilizace, není zde však řeč o tom, že tato Evropa – jako nositelka civilizace – by vůbec
neexistovala, kdyby nebylo křesťanství (a židovství). A vůbec se zde nezmiňuje, že Evropa
již dlouho není sama o osobě nositelkou civilizace, nýbrž daleko spíše součástí
euroatlantické civilizace. Jestli mě na dnešní Evropské unii něco opravdu odpuzuje, pak je to
její latentní nebo někdy i otevřený antiamerikanismus. Přál bych si také, aby Evropa získala
svou svébytnou politickou důstojnost a velikost, ale obávám se, že cestou odvrácení se od
vědomí jedné společné euroatlantické civilizace k tomu nikdy nemůže dojít. Stejně tak k tomu
nemůže dojít bez připravenosti přinášet oběti ve jménu společného osudu a obrany společných
hodnot. Jeden známý poslanec Evropského parlamentu za CDU, Elmar Brok, tuto zbabělost
personifikoval příznačným způsobem, když nedávno vytknul německé spolkové vládě, že se
chce rozšířenou účastí německých vojáků na stabilizaci Afghánistánu jen vetřít do přízně
americké vlády, a to za cenu krve německých vojáků.
Evropská demokracie tedy stojí na křižovatce. Na jedné straně se bojí, aby Spojené státy
nechtěly euroatlantickou demokracii ve světě šířit, a bojí se toho mimo jiné z toho důvodu, že
jí chybí k takové misi potřebné náboženské zázemí. Na druhé straně mnozí Evropané tuší, že
současná hospodářská krize, která především postihla dvě největší země Evropské unie,
Německo a Francii, není jen krizí čistě hospodářskou, ale také krizí duchovní a mravní.
K hospodářskému růstu je totiž potřeba také odpovídající duchovní a mravní klima, silná
motivace k investování, podnikání, ale i spotřebě, přesvědčení, že se země vyvíjí správným
směrem, že se o něco a za něco bojuje. Vidíme-li dnes silné projevy amerického patriotismu,
ale i patriotismu dalších národů, které se zúčastňují mezinárodního boje proti terorismu,
domníváme se, že zde je jedna z příčin, proč tyto země netrpí takovou dýchavičnou recesí
-5-
Editorial 117
jako ony dva velké evropské národy, které se navíc nestydí paktovat se s kremelským
potlačovatelem demokracie.
V rámci evropské demokracie existuje mnoho lidí, kteří se obávají, aby v ní nepřevládly
síly, které s evropskými tradicemi mají málo společného. Podle mne však není správnou
cestou uzavírání se kontinentu, ale uchování evropské společnosti jako otevřeného
společenství, které by však mělo mít svou stabilní evropskou identitu, mělo by mít evropské
politické vědomí, schopné v nutných případech motivovat společné politické jednání. Chtěl
bych ovšem vyslovit prognózu, že cestou neustálého posilování většinového typu demokracie
a současně neschopností přejít od jakéhokoli poznání k jakýmkoli činům se Evropa ve
světovém měřítku propadne do ještě větší politické bezvýznamnosti. Velikost se nezískává
tím, že se jako velký sám cítím (jako například kancléř Schröder), ale tím, že mou velikost
druzí uznávají a respektují. Spojené státy se vyvíjejí v jakési demokratické impérium, což je
logický důsledek za prvé jejich vítězství ve studené válce a za druhé jejich nasazení ve válce
proti světovému terorismu. Podařilo se jim rychle a efektivně (bez větších ztrát na místním
civilním obyvatelstvu a vlastních vojácích) porazit tři zločinné režimy, Miloševičův, Talibanu
a Saddáma Husajna, chybí jim však síly k tomu, aby v Afghánistánu a Iráku vytvořily stabilní
konsensuální politické režimy a pomohly rekonstruovat hospodářství. Doufejme, že
v Evropské unii naleznou důstojného partnera a spoluhráče, který posílí své demokratické
fundamenty subjektu jednajícího ve světovém měřítku. Jinak totiž hrozí, že reformy
sociálního státu, které jsou ve většině evropských zemí naprosto nezbytné a jsou aktuálním
klíčovým problémem, pohltí veškerou politickou energii Evropanů a světové dějiny Evropu
minou. A to nevratně.
– srpen 2003 –
-6-

Podobné dokumenty