doczde - Skautský oddíl Velena Fanderlika
download 
Stížnost Transkript
zde - Skautský oddíl Velena Fanderlika
Zdeněk Navrátil – Fetišek Zdeněk Navrátil – Fetišek: Na cestu k Hoře Redakce: Zuzana Nováková Technická spolupráce: Jitka Radkovičová – Tiki Grafika Ladislava Ruska – Šamana pouţita s laskavým svolením autora. Ivančice – Praha 2010 ~2~ Ing. Zdeněk Navrátil – Fetišek narozen 28. února 1932 v Ivančicích skautovat začal v létě 1945 ve 2. oddíle Ivančice, skautský slib sloţil v květnu 1947 maturoval na Blahoslavově gymnáziu v Ivančicích v červnu 1951 v dubnu 1956 absolvoval VUT Brno, fakulta stavební, směr vodohospodářský 28. října 1956 se oţenil. Jeho ţena je skautka a mají tři děti. z kádrových dŧvodŧ (kostel, skauting) na jaře 1958 vyhozen k lopatě, později návrat k řemeslu, ale na podřadnější práci projektoval vodohospodářské stavby – přehrady (sypané zemní hráze), otvírky a rekultivace zemníkŧ, kamenolomy pro přehradní stavby, stokování, vodovody, úpravna vody, občas také komunikace v období Praţského jara v roce 1968 obnovoval skautskou činnost v Ivančicích a stal se vŧdcem chlapeckého oddílu. Byl zvolen do Okresní rady a pŧsobil jako výchovný zpravodaj chlapeckého kmene. V červnu 1970 sloţil v Třebíči vŧdcovskou zkoušku. za „sametové revoluce“ se zapojil do Občanského fóra od jara 1991 je v dŧchodu v 90. letech byl zvolen předsedou Okresní rady Junáka Brno-venkov, byl členem smírčí rady pŧsobí ve zkušebních komisích pro vŧdcovské zkoušky, jako instruktor Ekumenické lesní školy a v době její činnosti i Brněnské lesní školy byl mezi prvními uchazeči, kteří získali roku 2002 OČK z myšlenkových základŧ skautingu a historie je členem čestného Svojsíkova oddílu, získal Medaili díkŧ, Řád čestné lilie v trojlístku – zlatý stupeň, dále Junácký řád sv. Václava – rytířský stupeň, Skautskou lásku a na podzim 2010 i Řád stříbrného vlka záliby: literatura, hudba (pasivně, částečně i aktivně), fotografie, amatérský film (účast v regionálních i celostátních soutěţích), historie. Skauting nepovaţuje ani za zálibu, ani za koníčka, ale za povinnost a sluţbu. ~3~ Bratr Ing. Zdeněk Navrátil – Fetišek je katolický skaut. Na rozdíl od příliš mnoha českých skautů a skautek nikdy nepochyboval o křesťanských kořenech skautingu. Duchovní rozměr skautingu pro něj vţdy byl a zůstává tím nejpodstatnějším, na co by při výchově mladých lidí nemělo být za ţádných okolností zapomínáno. Rozumí přitom pochybám a rozpakům, nánosům zavlečeným do našeho společenského ţivota včetně skautského hnutí dlouhými roky totalitních samovlád. Umí hovořit k lidem postupně hledajícím. Sám nepotřeboval, ale nevyčítal průzračnou berličku slov o nejvyšší Pravdě a Lásce. Jeho velikým tématem je i praktická etika v kaţdodenním skautském ţivotě. Stejně jako křesťanská víra se i skauting staly jeho trvalými ţivotními závazky, ze kterých neustoupil. Jeden jeho důleţitý spis má název „S lilií na štítě i v srdci“. Takovým byl a jistě provţdy zůstane jeden z nejpoctivějších českých skautů a skautek. Všem čtenářům, zejména těm zatím novým a mladým, přeji bohaté záţitky z jeho slov, které najdou v této sbírce. Za skautské bratry a sestry vděčný Karel Lešanovský – Kay ~4~ Obsah MYŠLENKOVÉ ZÁKLADY A HISTORIE ........................................................................... 6 Mravní principy skautingu ............................................................................................ 7 Mŧţe být skauting ţivotním stylem? .......................................................................... 14 Skautská výchova k občanství .................................................................................. 25 Duchovní rozměr skautingu ....................................................................................... 38 O vlastenectví............................................................................................................ 53 Etika a morálka ve skautingu..................................................................................... 71 Putování za prvním principem ................................................................................... 88 Být solí země ........................................................................................................... 109 Proč není skauting koníčkem .................................................................................. 131 Skauting a společnost ............................................................................................. 147 Umění ohlédání ....................................................................................................... 171 Skautská duchovní výchova .................................................................................... 184 Ze zápisníku skautského vŧdce .............................................................................. 207 Křesťanské kořeny skautingu .................................................................................. 228 S lilií na štítě i v srdci ............................................................................................... 255 Skautské formy vzdělávání...................................................................................... 284 Bratrství – skautství – lidství .................................................................................... 291 Skauting jako sluţba bliţním a společnosti ............................................................. 296 Skautská spiritualita ................................................................................................ 302 Skauting přináší duchovno ...................................................................................... 332 Cesta k vŧdcovství .................................................................................................. 342 Zanechej stopu ........................................................................................................ 359 2. chlapecký oddíl Ivančice...................................................................................... 372 Ivančičtí skauti v období 1968–1970 ....................................................................... 400 Náš 21. srpen .......................................................................................................... 418 Skauting a ateismus ................................................................................................ 427 O jednotě v rŧznosti ................................................................................................ 441 Nostalgie nebo poslání? .......................................................................................... 458 Hledat nejvyšší Pravdu a Lásku .............................................................................. 479 Příběh skautské loděnice ........................................................................................ 496 Naše velká zodpovědnost ....................................................................................... 501 Skaut přemýšlí o skautství ...................................................................................... 515 Skautské tradice ...................................................................................................... 543 Věrně v kaţdé době ................................................................................................ 563 Mít nebo být?........................................................................................................... 582 RŦZNÉ .......................................................................................................................... 598 Otevřenost skautingu .............................................................................................. 599 Lípy svobody ........................................................................................................... 604 Nová Říše 1968....................................................................................................... 605 Bratr Pepík vzpomíná… .......................................................................................... 624 Lord Baden-Powell o náboţenství ........................................................................... 637 Náboţenství v chlapeckém a dívčím skautském hnutí ............................................ 644 Koncepce duchovní výchovy ................................................................................... 650 Úmluva .................................................................................................................... 660 Jinošovský dekret .................................................................................................... 670 Rudé temno ............................................................................................................. 689 ~5~ MYŠLENKOVÉ ZÁKLADY A HISTORIE ~6~ Mravní principy skautingu Absolventská písemná práce: Brněnská lesní škola, Pyšel 1996 Předloţená práce se zabývá některými aspekty mravních základŧ skautingu, jeho výchovných cílŧ, duchovní dimenze, skautské etiky i jejich naplnění, které se někdy označují jako „skautský ţivotní styl“. Uvádím-li, ţe se zabývám jen některými aspekty této problematiky, pak vycházím z toho, ţe vyčerpávající studie by byla velmi obsáhlá a ţe se navíc vŧbec nedomnívám, ţe bych byl – povoláním technik – tím nejpovolanějším jejím autorem. Touto problematikou se však zabývám zcela záměrně, protoţe ji povaţuji ze všech tematických okruhŧ, které tvoří skautský program, jeho metodiku i psychologii, za nejpodstatnější a nejzávaţnější. Je to oblast, jíţ se nejen skauting liší od jiných příbuzných organizací a hnutí – Ligy lesní moudrosti, TOMu, woodcraftu, trampingu a jiných, včetně reformovaného (?) Pionýra – ale která po mém soudu činí skauting skautingem. Písemná práce pozŧstává ze dvou samostatných oddílŧ, z nichţ první se zabývá mravními základy a výchovnými cíli, druhý pak duchovní dimenzí a ţivotním stylem. V obou případech se jedná o jiţ pouţité texty. Prvý z nich je výtah z přednášek, který pouţívám při přípravě čekatelŧ k ČZ v rámci ORJ Brno-venkov, druhý je sylabus úvahy, jejíţ přednesení mi bylo svěřeno na BLŠ, konané na přelomu června a července 1996 u Pyšela. Povaţuji za svoji povinnost zdŧvodnit, proč tomu tak je. Především konstatuji, ţe uvedené závěry jsou mým hlubokým přesvědčením, které se snaţím prakticky naplňovat, k nimţ jsem léty dospěl a které nepovaţuji za nutné znovu formulovat. Druhým dŧvodem je pak i obava, ţe snahou o přepracování a novou úpravou za kaţdou cenu by utrpěla nejen celistvost a přesnost vyjádřených myšlenek, ale ţe by mohlo dojít ke zkreslení uváděných postulátŧ. Nicméně je nutno v této úvodní stati uvést k nim ještě určité doplnění. K myšlence skautingu, jeho etickým a mravním principŧm se R. Baden-Powell postupně propracovával. Jak se dovídáme u autora jeho skvělého ţivotopisu, Waltera Hansena (VLK JENŢ NIKDY NESPÍ), byl B.-P. člověkem nesmírně vnímavým a citlivým. Ani tvrdá vojenská výchova v něm nepotlačila vrozený humanismus a mravnost. Před represemi dával přednost mírnému jednání, neměl rád ani třídní rozdíly. Uţ za svého prvého pobytu v Indii se snaţil sdruţovat chlapce rŧzných ras i společenského postavení – v tom jiţ byl zárodek pozdějšího mezinárodního bratrství skautŧ. Kdyţ se mnohem později rozhodoval o podobě skautského kroje, nebyla to pro něj jenom záleţitost „uniformy“ hnutí, ale především zdŧraznění jednoty a potlačení třídních rozdílŧ. Z tohoto pohledu se zdá být velmi malicherná naše současná diskuse o podobě kroje, kdy ho chápeme jenom v prvním aspektu, zatímco hledisko psychologické a morální opomíjíme. A při tom právě to bychom měli mít na zřeteli, protoţe sociální rozdíly se v naší společnosti budou bezesporu prohlubovat. Hluboké mravní a duchovní principy jsou zakotveny jiţ ve čtyřech jím formulovaných bodech skautské výchovy: slib, k němuţ se skaut dobrovolně rozhoduje, který je však závazný pro jeho celý další ţivot, ~7~ „learning by doing“ – rozvoj a učení činností, druţinový systém, jako forma mladému člověku nejbliţší a tedy nejefektivnější, program, který je moderní a zajímavý, který připouští samozřejmě novelizaci, ovšem v daných mantinelech skautské duchovní dimenze. Jistě není bez zajímavosti uvést zde slib, jehoţ formulaci stanovil na počátku sám B.-P.: „Slibuji na svou čest, ţe chci konat to nejlepší, abych plnil povinnosti vůči Bohu a vlasti, pomáhal svým bliţním v kaţdé době a byl poslušen skautských zákonů.“ Tato slibová formule je jednoznačná a nedomnívám se, ţe byla tehdy předmětem nekonečných diskusí. Svŧj vztah k duchovní dimenzi ukázal Baden-Powell v jiném výroku: „Nikdo není schopen mnoho vykonat, kdo nevěří v Boha. Kaţdý skaut musí proto náleţet k nějakému náboţenskému společenství.“ V kapitole Zásady skautského hnutí (Základní principy, WOSM 1992) se mŧţeme dočíst: Na otázku, kdy se náboţenství do skautingu dostalo, Baden-Powell odpověděl: „Vůbec se tam nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel přesahující skauting.“ Důkladná analýza díla zakladatele ukazuje, ţe pojem síly, přesahující člověka, je pro skauting zcela zásadní. Celý výchovný přístup hnutí spočívá ve snaze pomáhat mladým lidem přesáhnout materiální svět a pokročit v hledání duchovních hodnot ţivota. Na tomto místě je ovšem nutno hned uvést, ţe B.-P. zde neměl na mysli konkrétní náboţenskou instituci. Jím zaloţené hnutí se mělo vyznačovat naprostou tolerancí, a to nejen v oblasti duchovní, ale i kulturní a národních specifik. Jinak by totiţ nebylo moţné, aby se skauting stal světovým, jak upřímně zamýšlel. Řekl: „Skauting je skvělá hra, kdyţ do ní vkládáme všechnu svou sílu a chápeme ji správně a s opravdovým nadšením.“ Příkaz absolutní tolerance byl pro B.-P. jedním z nejvyšších příkazŧ. Mám za to, ţe toto bylo nutno říci hned na začátku, jako „ohlédnutí k pramenŧm“, neţ se budeme zabývat duchovní dimenzí v našem skautingu. Víme, ţe světová skautská organizace dŧsledně trvá na této duchovní dimenzi ve skautské výchově, a dosud máme v ţivé paměti diskuse, které se vedly okolo slibové formule a zapracování této dimenze do ní. Mŧţeme se samozřejmě ptát, zda vstup Junáka do WOSM nebyl předčasný, stejně jako si klást hypotetickou otázku, zda by nebylo lepší se o toto členství vŧbec neucházet. Jsou to, přirozeně, úvahy teoretické, členy mezinárodních organizací chlapeckého a dívčího kmene jsme a je nutno z toho vyvodit příslušné závěry. Světový skauting má duchovní rozměr na prvém místě svých výchovných principŧ. Bez něj, byť bychom vše ostatní převzali bez výhrad a splnili všechny další předpoklady, by se z Českého Junáka jaksi vytratilo ono „skautství“ a tím by, troufám si tvrdit, byl jako samostatná organizace zbytečný. Současné spektrum organizací mladých u nás je dostatečně pestré a velké, aby se v něm našlo vyţití pro všechnu mládeţ. ~8~ V této souvislosti se mi vybavuje Kristŧv výrok, kdy říká Petrovi: „Tobě dám klíče od Království nebeského…“. Rozuměl tím, ţe všechnu rozhodovací moc dává Petrovi a jeho nástupcŧm, avšak výhradně na podkladě Jím hlásaných zásad a pravd. Jejich dodrţováním, v duchu předaného odkazu, se stala církev mnohokrát dříve i v současnosti předmětem kritiky, ţe je dogmatická, nepřizpŧsobivá a zkostnatělá. Nic jiného jí ovšem nezbývalo, neboť vstřícnost i „modernizace“ by znamenala porušení Kristových zásad. Podobně, domnívám se, je moţno nazírat na střety tzv. „tradicionalistŧ“ i „modernistŧ“ v našem skautingu. I nám totiţ byly svěřeny mezinárodním hnutím klíče k výchově mladé generace ve skautském duchu a je na nás, abychom s nimi zacházeli podle toho. Pŧjčí-li nám přítel klíče od svého bytu, nemŧţeme se tam přece chovat podle svého. Nemŧţeme v jeho bytě nic měnit, přenášet, odstraňovat. Není to přece naše obydlí. A stejně tak, soudím, je tomu se skautingem. Jeho „vlastnosti“ byly dány Baden-Powellem jako zakladatelem a není tedy moţno jej oprostit od toho, co skauting dělá skautingem. Hovoří-li se tedy někdy o „národním skautingu“, pak tomu rozumím tak, ţe tato „národní“ organizace respektuje specifika své země, ale na prvém místě zachovává to základní – tedy sluţbu Bohu, bliţnímu a sobě. Vypuštění kterékoliv z těchto zásad by znamenalo nejen ochuzení skautingu o jeho základní principy. Přestal by být skautingem vŧbec. Tady nemají platnost argumenty, ţe „dnes je jiná doba“, „my jsme uţ dál“ apod. Je třeba si poctivě odpovědět na zásadní otázku, která je po mém soudu pro daný problém klíčovou: chceme „dělat“ skauting, anebo jeho karikaturu? Abychom lépe porozuměli duchovní dimenzi v českém skautingu, bude třeba i v tomto případě se obrátit k jeho zakladateli, tedy A. B. Svojsíkovi. A zde je nutno hned na začátku říct, ţe mravní výchova mu byla naprosto primérní a prioritní. Bude vhodné si připomenout jeho myšlenky z proslovu na sjezdu 25. 2. 1934: „První podmínkou kvalifikace u nás není výkon tělesné zdatnosti nebo praktického skautingu, ale čestný charakter, tvor statečný, jenţ vyvolává tříbení duchů… Chceme-li však vyjíti z dnešního evidentního úpadku (jak je to stále aktuální, i v roce 1996 – pozn. aut.), je to jedině soustava mravní výchovy, co činí skauting poţehnáním, co činí dobrého vůdce vychovatelem-umělcem. …Mravní povznášení národa buď naším svatým grálem, československé Junáctvo zůstaň nerozborným kruhem jeho rytířských obránců na všechny časy!“ Respektování našich poměrŧ a národních specifik neznamená pro ABS jen prostou transformaci anglických zásad na podmínky středoevropské. Svojsík k tomuto modelu přispěl i tvŧrčím zpŧsobem. A nebyl to jen obvykle uváděný příklad 6. skautského zákona, který v anglickém originálu zněl: „skaut chrání rostliny a zvířata“, a který formuloval Svojsík v nám známé podobě, ţe „skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských“. Všechny tyto úpravy a změny i dotváření se děly s vědomím a plným souhlasem B.-P. Dokladem toho mŧţe být třeba i udělení řádu „Stříbrného vlka“, který A. B. Svojsík přijal v roce 1920 z rukou R. Baden-Powella. Nebylo vše jednoduché a snadné. Problém uţ přinesla sama slibová formule, jejíţ pouhé přeloţení z anglického „originálu“ bylo ve své době ne zcela přijatelné. „Vlast“ před první světovou válkou představovalo utlačovatelské rakousko-uherské císařství a rovněţ pojem „Boha“ byl v textu poněkud problematický. Zatímco první ~9~ problém se vyřešil vývojem událostí, tedy osamostatněním státu, se druhým se vlastně potýkáme přinejmenším stejnou měrou dodnes. Nebude tedy na škodu, abychom se zde na chvíli zastavili. Především u nás přeţívá husitská tradice. Přesáhlo by rámec této práce zdŧvodnit, proč nebylo husitství hnutím národním či dokonce vlasteneckým v dnešním smyslu. Není to pouze názor mŧj, ale mnoha dalších, moudřejších neţ jsem já. Nicméně bylo takto mnohými intenzivně pociťováno a hodnoceno, mimo jiné i zásluhou Aloise Jiráska, jehoţ dílo bylo i v nedávno uplynulé éře zneuţito k ideologickému boji a útlaku. Navíc tu bylo (a stále přeţívá) tradiční české rozumářství, josefínské osvícenství i neblahé pojetí národnostní politiky Habsburků, kdy zejména za posledního mocnáře Františka Josefa I. (1948–1916) vznikla známá a tehdy značně rozšířená parola „Pryč od Říma, pryč od Vídně!“ Ţe „Jejich Apoštolská Veličenstva“ prokázala medvědí sluţbu nejen křesťanství, ale náboţenství vŧbec, je nasnadě, avšak hlubším rozborem těchto závěrŧ bychom byli opět odvedeni od tématu. Citlivý a moudrý A. B. Svojsík dotvořil (ne změnil!) slibovou formuli tak, jak se uţívala v období první republiky i po druhé světové válce, jíţ jsme slibovali my i skautská generace po nás. Byla pro nás posvátná, a všichni, kdo ji pronesli, pokud byli ve svém srdci skutečnými skauty, si ji dodnes pamatují a při jejím pronášení jinými ještě stále pociťují ono zvláštní chvění, tak jako kdysi dávno, u slibového táborového ohně, na nějţ nikdy nezapomenou, protoţe to byli ONI, kdo slibovali. Dnešní slibová formule je poněkud odlišná ve formulaci (nikoliv obsahu), a protoţe pamětníkŧ, jak známo, ubývá, nebude jistě na škodu ji na tomto místě uvést. Uţ kvŧli porovnání. „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe - milovati vlast svou, republiku Československou a slouţiti jí věrně v kaţdé době, - plniti povinnosti vlastní a zachovávati zákony junácké, - duší i tělem býti hotov pomáhati bliţnímu. K tomu mi dopomáhej Bůh!“ Doloţka o Boţí pomoci byla určena pro věřící skauty, bez ohledu na konfesní rozdíly. Tedy ne jen pro oddíly homogenní, katolické, jak se mnozí dnes mylně domnívají. Duchovní dimenze v pojetí ABS byla velmi silně orientována na druhý princip skautské výchovy, tedy na sluţbu bliţnímu, v duchu 3. i 4. bodu skautského zákona a 3. bodu slibu. Dokládají to i tyto jeho myšlenky: „Skaut, přítel všech lidí dobré vůle, má náboţenství lásky vepsáno ve svém štítě… Komu dokonce různost náboţenství nebo třídní různost je záminkou k nevraţivosti, vylučuje se sám z naší skautské rodiny.“ (Skaut-Junák 2/1938) Vztah k okolí, veřejně prospěšná sluţba nově se rodící republice, ochota pomoci slabým, to vše formovalo první junáky u nás, a jak se dovídáme z historických pramenŧ, to vše budovalo dobrý kredit zaloţené skautské organizace, kterou veřejnost přijímala zpočátku značně nedŧvěřivě. Z citátu, zejména z druhé věty, je patrná jasná odpověď na otázku, jak se mŧţe setkávat třídní nenávist se skautským bratrstvím u tzv. „skautŧkomunistŧ“ (o tomto střetu, charakteristickém pro naši společnost aţ v druhé polovině tohoto století, se ABS pochopitelně ani nesnilo), i nakolik jsme mohli předpokládat pokračování skautské výchovy po zákazu činnosti v roce 1970 v Pionýru, který byl „předvojem dělnické třídy“ a měl mládeţ vychovávat v ochotné a nemyslící členy socialistické společnosti a její vedoucí strany. Přes jistě dobře myšlené snahy a velké ~ 10 ~ úsilí činovníkŧ, kteří v duchu příkazu R. Plajnera neopustili mládeţ, se na tuto záleţitost dívám velmi skepticky. Ţe „sluţba bliţnímu“ není jednoduchou záleţitostí, ţe je nutno v sobě překonat mnohé bariéry, si byl ABS dobře vědom, kdyţ řekl: „V pojmu sluţby je ukryt velký paradox. Zasvěcujeme se blahu a zájmu jiných a zdánlivě ztrácíme svoji svobodu osobní. Ale právě v této domnělé ztrátě svobody je tajemství našeho naprostého osvobození.“ (Skaut-Junák 9/1932) Součástí duchovní dimenze a výchovy k ní je výchova estetická, snaha naučit mládeţ vnímat krásu, cenit si umění a rozumět mu. On sám jako aktivní a velmi dobrý hudebník hledal cesty v přírodě, v níţ chtěl ukázat mladým její nádheru, a takto pěstovat touhu po duchovních hodnotách a krásách. „Příroda… naučí skauta, aby dovedl najíti krásu i tam, kudy lhostejný a tupý divák kráčí netečně a bez vzrušení… Naučí se postřehnouti nevhodný tón i ve věci, která netečného pozorovatele uvádí v nadšení…“ (Skaut-Junák 3/1932) Nejen to, i ve věcech běţných, všedních, měl ABS na mysli, aby byly na vysoké úrovni a řádně zajišťovány. Dokonce i tak prozaické záleţitosti, jako jsou hospodářské a účetní věci, je nutno věnovat pozornost. „Dbejte o řádné vedení financí podniku a postarejte se vţdy o přísnou kontrolu!“ (Vŧdce 10/1925) To by měli akceptovat všichni činovníci, kteří pod záminkou, ţe jsme hnutí dobrovolné, ţe nejsou honorováni, ţe si jako skauti věříme, nedbají na pořádek v těchto záleţitostech a diví se pak, kdyţ je po nich poţadován. Je to z nedostatku času, neznalosti, pohodlí nebo nedbalost? Dobrý pořádek a systematičnost ve všedním ţivotě je svědectvím nejen osobní spořádanosti, ale i duchovní vyspělosti. Svět se ovšem v uplynulých desetiletích nezastavil. Velký technický rozmach setřel vzdálenosti mezi kontinenty, výrazně se prohloubila komunikace a informovanost. Na druhé straně, o pokroku duchovním se dá zřejmě úspěšně pochybovat, protoţe kriminalita, terorismus, drogy, násilí i sexuální promiskuita se nejen rozmáhají, ale stávají se přímo módou. Neodstraňují se příčiny zla, chabě a nesměle se nejvýš léčí dŧsledky. Zatímco naše společnost byla celou dobu v pochybném závětří „socialistického ráje“, s tím vším se světový skauting potkával a utkával. Zda má na to účinné ochranné prostředky, mechanismy, případně zpŧsoby nápravy, netroufám si tvrdit. Nicméně jsem hluboce přesvědčen o tom, ţe má i v tomto světě své oprávnění a pevné místo. Moţná dokonce, ţe víc neţ kdy jindy. Zatímco „venku“ podléhalo vše přirozenému a plynulému vývoji, my jsme byli postaveni přímo do situace, na niţ, přiznejme si, jsme nebyli plně připraveni. Starší generace pamětníkŧ se pokouší obnovovat český skauting v pojetí poloviny tohoto (tj. dvacátého – pozn. vyd.) století, mladší činovníci, lidé velmi ambiciózní, kteří jsou převáţně svázaní s přímou výchovou mládeţe, chtějí něco nového, staré modernizovat, aniţ by vlastně ten „starý skauting“ doopravdy znali. Je to tedy generační problém, starý snad jako lidstvo samo, ale je to i něco víc, to co bylo zapříčiněno nepřirozeným přerušením přirozeného vývoje. Tím spíš je proto nutno přistupovat k problému citlivě a s vzájemným porozuměním. ~ 11 ~ Přesto, anebo právě proto, jsem hluboce přesvědčen, ţe je tu velmi obsáhlý prostor pro naši výchovnou činnost. Při hledání cest budeme muset jít opět k pramenŧm našeho skautingu a poctivě, bez nostalgie, bez osobních ambicí nalézt tu naši junáckou stezku. Znovu se budeme muset vrátit k A. B. Svojsíkovi a nejen to, aţ k R. BadenPowellovi. Dnes budujeme, alespoň to všichni tvrdíme, opravdu demokratickou a liberální společnost. Nemusíme brát ohledy na tu či onu stranu. Český skauting je zcela nezávislý a naše členství v mezinárodních skautských organizacích, bez jakéhokoliv zastřešujícího orgánu (v době, kdy se práce sestavovala, se o institucích typu ‚Česká rada dětí a mládeţe‘ nikomu nesnilo – pozn. vyd.), je toho dokladem. V této souvislosti mě silně znepokojuje provokující otázka. Jestliţe tedy jsme nezávislá organizace v demokratické společnosti, jestliţe nemusíme brát ohledy na nikoho, jestliţe se po nás nepoţaduje konformita, nemŧţeme i v duchovní oblasti si dovolit to, co bylo ABS odepřeno a kde on zřejmě musel brát jisté ohledy na vnitřní podmínky císařství? Dnes, věřím, jiţ pominuly dŧvody, které ho svazovaly, a pokud se v duchovní oblasti byl nucen odchýlit od ideálŧ B.-P., dnes to není nutno. Brání-li se dnes někdo základním principŧm Baden-Powella, pak je to nikoliv z dŧvodŧ „vlasteneckých“, ale pro sobectví, hamiţnost, pýchu, lhostejnost, pohodlí… Tedy z dŧvodŧ, které se skautským duchem mají pramálo společného. Bylo uţ řečeno, ţe od listopadu 1989 budujeme i my z našeho společného rozhodnutí demokratickou a liberální společnost. Děje se tak na troskách systému, který se vyznačoval hospodářským úpadkem, morálním marasmem a technickou ne-li zaostalostí, pak zcela jistě konkurenční neschopností. Ze všech těchto okruhŧ se souhlasem většiny občanŧ byla jako prioritní zvolena oblast ekonomická. Nejsem přesvědčen o tom, ţe se tak stalo správně. Nejsem přesvědčen o tom, ţe trţní ekonomika sama o sobě vyřeší všechny problémy, jak nám na začátku těchto přeměn bylo řečeno jejich otcem. Naše společnost nebyla na takové změny připravena morálně, ale i jinak. A není to po mém soudu jen vinou poměrŧ ve společnosti za dřívějších 40 či spíše 50 let. Demokracie i svobodná ekonomika jsou základními předpoklady pro rozvoj duchovních a kulturních hodnot, je však nutno přiznat, ţe samy o sobě je nevytvářejí. Byť by nám to bylo někdy podsouváno. Nejde tedy v tomto případě rozhodně o všelék. Aby se tyto hodnoty vytvářely, je potřeba mít k tomu společnou vŧli především změnit v povědomí pořadí, hierarchii společenských hodnot. Případně k tomuto pořadí lidi vést a tuto změnu jim vštípit. Není to přirozeně jednoduché. Ale právě tady vidím úlohu, příleţitost i místo pro naše junáctví. V pragmatické společnosti musí skauting tím spíš stavět na duchovních hodnotách, protoţe je jednou z mála institucí, které se k nim otevřeně hlásí. Přitaţlivostí svých metod i programu má jednu z nejlepších šancí spoluvytvářet duchovní hodnoty národa. To vše jsem povaţoval za nutné předeslat před svými oběma pracemi. Prosím o shovívavost při jejich posuzování. Mohu se mýlit, ale také naše názory se nemusí ve všech detailech shodovat. Podstatné je, abychom všichni vycházeli z toho, co máme společné, abychom stavěli na tom, co nás spojuje. Abychom byli skutečně na jedné lodi. Pak popluje naše junácká lodička svorným veslováním a pod společným Kormidelníkem ke svému cíli. Jedině tak se společně sejdeme na naší junácké stezce. K tomu nám pomáhej Bůh! ~ 12 ~ Shora uvedená úvaha je jenom úvodem k písemné absolventské práci BLŠ, konané v létě 1996 u Pyšela. Tvoří ji dvě starší práce – MRAVNÍ PRINCIPY A VÝCHOVNÉ CÍLE SKAUTINGU (patrně z roku 1993) a MŮŢE BÝT SKAUTING ŢIVOTNÍM STYLEM? z podzimu 1995, které autor uţ dříve pouţíval při přípravě činovníků okresu Brno-venkov na čekatelské a vůdcovské zkoušky. ~ 13 ~ Můţe být skauting ţivotním stylem? Příspěvek k diskusi o duchovní dimensi v českém skautingu (podzim 1995) Úvodní úvaha Pomineme-li nedobrovolné, protizákonné a vynucené přestávky v naší činnosti, skautujeme uţ víc neţ 80 rokŧ. I dívčí skauting oslavil v letoším roce (1995) osmdesáté výročí své existence. Skauti se stali trvalou součástí naší společnosti. Mají za sebou úspěšné tábory, zúčastňují se mezinárodních setkání, soutěţí mezi sebou. Pomáhají svému okolí, podílejí se na akcích celospolečenského významu. Vychovávají další generace mladých a je jistě dobře, ţe tomu tak je. Při svých návštěvách letních táborŧ i středisek jsem měl moţnost se přesvědčit o tom, ţe s materiálními problémy se vypořádáváme celkem obstojně, a to i přes několikeré okradení naší organizace totalitními reţimy. Tábory jsou dobře vybaveny, poskytují skautské mládeţi krásné i romantické prostředí, moţnost samostatného vyţití, a to vše při zachování zdravotně nezávadného prostředí. V tomto směru na tom byly některé naše tábory mnohdy lépe neţ tábory organizací, které v minulosti neměly s vládnoucí mocí problémy a mohly pracovat bez neţádoucích přerušení. Přes tato nesporně pozitivní zjištění je nutno se zamyslit nad tím, jak plníme svoje výchovné poslání. My přece jsme organizací výchovnou. Nejde nám jen o získávání dovedností, znalostí i fyzické zdatnosti, ani dobře proţitý volný čas, ale především o výchovu mravní. Takto byl přece svým zakladatelem skauting proponován. Následující úvahy navazují volně na pojednání „Mravní principy a výchovné cíle skautingu“, které jsem zpracoval jako pomocný text k čekatelským kurzŧm a pro rovery v rámci pŧsobnosti ORJ Brno-venkov, a které seznamují se základními pojmy skautské etiky a morálky. Úvaha byla tedy psána pro věkový rozsah 17–18 let. Teď nám pŧjde o to posoudit, jak se tyto základní pilíře naší výchovy promítají do ţivota skauta. Chceme přece, aby se staly samozřejmostí v našich projevech, jednání a aby ovlivnily rozhodující měrou náš ţivotní styl. Aby tedy skauting byl ţivotním stylem nás i námi vychovávané mládeţe. Duchovní dimenze Zkonstatovali jsme, ţe získávání dovedností, znalostí i tělesné zdatnosti, jakkoliv jsou dŧleţité a nepodceňovatelné a mají rovněţ pevné místo v systému skautské výchovy, jsou vlastně programem a prostředkem k tomu, abychom skautskou mládeţ vychovali jako morálně vyspělého jedince. Nemá význam v tomto okamţiku diskutovat o tom, nakolik je tento vrcholný cíl dosaţitelný a jak dalece se nám podaří k němu přiblíţit. Naší povinností je snaţit se o výsledek maximální. ~ 14 ~ Etické principy i mravní základy se obvykle označují jako duchovní rozměr skautingu. Je nutno pamatovat na to, ţe tyto zásady jsou povinně platné pro všechny skauty světového hnutí a tedy rovněţ pro české junáctví, pokud se k tomuto mezinárodnímu hnutí hlásí. Nemŧţeme přece do této světové zastřešující instituce vstupovat s tím, ţe nám její myšlenky nevyhovují, nebo dokonce s přáním tuto organizaci reformovat s nepříliš skromným (nebo spíše nafoukaným a hloupým) předpokladem, ţe „my jsme uţ přece dál“. Hovoříme-li tedy o duchovním rozměru skautingu, závazném pro všechny skauty, vycházíme z jeho „nadkonfesního“ charakteru. Rozumíme tím skutečnost, ţe se skauting neváţe výlučně na jednu konkrétní církev, na druhé straně však povaţuje duchovní oblast za stěţejní při tvorbě charakteru i základních mantinelŧ našeho jednání. V běţném hovoru bývá pojem „duchovní“ velmi často, přesto však nepřesně, spojován s náboţenským přesvědčením, s vírou, s křesťanstvím. Není tomu tak, a podobné úvahy jsou dŧsledkem velmi povrchního myšlení. Je to především pozŧstatek nedávno minulé doby, poznamenané státním materialistickým „světovým názorem“. Všechno duchovní bylo potlačováno. Dělo se tak v souladu s marxistickou teorií, která veškerý společenský produkt dělí na materiální základnu a ideologickou nadstavbu. Ekonomická základna je pro tuto teorii primární, nadstavba je pak jejím pouhým produktem. Je na této základně přímo závislá, jí podřízená a spolu s ní podléhá vývoji a změnám. Všechny vyšší principy pak nejen bagatelizuje, ale neuznává jejich trvalou platnost. Označuje je jako třídní atributy (třídní charakter morálky, práva, spravedlnosti apod.). V tomto smyslu tedy duchovní principy odmítá jako metafysický fenomén. Přihlédneme-li k historickému vývoji v této oblasti (a nemám tu na mysli jen dobu nedávno minulou), padly takové myšlenky u nás na velmi úrodnou pŧdu a byly velkou částí naší populace ochotně přijaty. Je ovšem zaráţející, ţe se při tom mnohdy ani nejednalo o lidi oddané totalitnímu reţimu nebo zanícené marxisty. Duchovní dimenze se tedy neobírá pouze úzce náboţenskými pojmy a subjekty, ač i s nimi také souvisí. Naopak, je to velmi široká oblast, zahrnující i morálku, kulturu, filosofii, historické povědomí, zdravé vlastenectví, rodinu a další. Odmítání duchovní dimenze je pak z tohoto hlediska produktem totalitního ateismu, jemuţ mnozí propadli vědomě, řada dalších však, bohuţel, bezděčně. Často se hovoří o křesťanské tradici v naší kultuře a civilizaci. V tomto smyslu má skautská duchovní dimenze rovněţ co činit s náboţenskými pojmy a tedy i s křesťanstvím. Ve skautském pojetí má ovšem význam výrazně širší a svŧj okruh neomezuje pouze na početnou skupinu věřících křesťanských skautŧ. Z tohoto úhlu pohledu je pak potřeba přistupovat i k duchovní radě ÚRJ, která je tu pro všechny skauty, nikoliv jen pro „oddíly se zdůrazněnou náboţenskou výchovou“ (omlouvám se za tuto téměř komunistickou, leč stále běţnou terminologii). Toho by si měla být duchovní rada vědoma a rozšířit svoji pŧsobnost na celou junáckou organizaci. Znalost skautského zákona, slibu i hesla poţadujeme uţ u nováčkŧ v rámci nováčkovské zkoušky. Jejich automatické, řekl bych bezduché, memorování by bylo ovšem jen velmi málo. Je třeba, aby se jejich dodrţování stalo kaţdodenní samozřejmostí. Takţe nejen při oddílových nebo druţinových akcích, ale trvale, v kaţdou dobu. K tomu nás vedli, případně měli vést, naši vŧdcové v dobách, kdy jsme my sami byli řadovými členy skautských oddílŧ. Tím spíš je pak nutno na tomto poţadavku trvat dnes v situaci, kdy někteří naši výchovní činovníci touto základní skautskou výchovou neprošli. Skutečnost, ţe jsme výchovnou organizací, i sama spirituální dimenze by měla ~ 15 ~ být tím, co nás od jiných organizací mladých odlišuje. Ty si namnoze kladou jako svŧj základní a nejvyšší cíl účelné trávení volného času. Pochopení této skutečnosti a takový přístup ke skautingu i jeho podíl na veškeré jeho činnosti povaţuji za samozřejmý u všech našich činovníkŧ, těch, kteří v mládí skautskou výchovou prošli, ale také u všech ostatních. V opačném případě by si sami měli odpovědět na otázku, co pro ně skauting znamená, stejně jako – jakým přínosem pro skauting jsou oni sami. A samozřejmě, vyvodit z toho pro sebe příslušné závěry. U všech činovníkŧ, zejména pak u těch, kteří se na výchovném procesu přímo podílejí, se předpokládá tedy nejen znalost mravních pilířŧ naší výchovy, ale také to, ţe je mají „zaţity“, ţe je proţívají a jimi ţijí. Ţe se jim skauting stal ţivotním stylem. O osobním příkladu jako nejlepším a nejúčinnějším výchovném prostředku se hovořilo uţ mnohokrát. Tím více je ho potřebí uplatňovat v duchovní oblasti. Ti nejmladší, a tedy nejvnímavější a nejtvárnější, ostatně ani jiný zpŧsob výchovy nepřijmou. Ale ani u roverŧ a rangers, kde mohu o těchto problémech diskutovat a předpokládat i vzájemné pŧsobení jich samých, není jiný zpŧsob dostatečně účinný. Shrňme tedy předchozí úvahy takto: existují rŧzná oddílová zaměření a oddílové tradice. Nemám tu na mysli jen tradiční dělení na vodáky a „pozemní“ skauty. Jsou oddíly, které tíhnou k lesní moudrosti, k indiánským tradicím, k tábornickým a technickým zručnostem. Dovedu si představit oddíly, které jezdí na své výpravy na kolech, stejně jako „posedlost“ modelařinou, skautským divadlem nebo zpěvem. Přes tyto odlišnosti v „ladění“ činnosti oddílu by duchovní rozměr měl být nejen společným jmenovatelem výchovné činnosti, ale všem těmto zaměřením dominovat, být nadřazen. Bratr Bohuslav Řehák to vystihl stručně takto: „Skauting je výchova charakteru. V tom je jeho síla. Nejen zdraví, nejen technická vyspělost. Tu mohou mít i lidé pokřivených duší.“ Otázka svědomí Pravidla hry tedy máme stanovena. Jako u kaţdé lidské činnosti si však musíme být vědomi toho, ţe naše chování, vystupování, náš ţivotní styl podléhá kontrole. Kontrolní mírou, jakýmsi etalonem, nám bude nepochybně skautský zákon. Nebudeme teď hovořit o důslednosti při jeho zachovávání, ta je samozřejmá. Ostatně, o ní jsme se zmínili uţ dříve. Všimněme si teď jiné záleţitosti, a to jsou mezní hodnoty. Ze zkušenosti víme, ţe věci nejsou jen černé a bílé, ale především v nejrŧznějších odstínech šedi. Od té nejsvětlejší, blíţící se bílé, k té nejtmavší, blízké černi. Skautský zákon je čára, přímka, po níţ postupujeme na naší skautské stezce a jíţ se snaţíme co nejvíce přiblíţit. Patrně nikdo z nás není tak málo sebekritický, tak domýšlivý, aby o sobě tvrdil, ţe se nikdy od této přímky ani o vlásek neodchýlil. Pŧjde nám tedy o to stanovit, zda existují nějaké meze, jakési mantinely, které není moţno překročit. Nebudeme se v tuto chvíli zabývat pochybným úkazem, který se objevil místně po poslední obnově, kdy někteří „reformátoři“ skautingu zpochybnili platnost skautského zákona jako celku, nebo jen jeho některých částí. Také se ozvaly hlasy, ţe je určen pouze pro mladé skautky a skauty a není ho moţno uplatňovat a poţadovat jeho respektování dospělými členy hnutí. Názory, ţe podle skautského zákona se nedá ţít v dospělém věku, ţe se redukuje o některé „nepohodlné“ body, je nutno odmítnout ~ 16 ~ zcela rázně. Jakákoliv diskuse a přesvědčování v tomto případě není na místě. Nehovoříme totiţ se skautem. Normy správného chování se vyjadřují rŧzně: „…Nepokradeš!…“, „…řidič je povinen…“, „…kdo ohrozí…, bude potrestán…“. V našem případě je situace mnohem jednodušší. Říkáme: „Skaut je…“. Z tohoto závěru nám pak logicky vyplyne, ţe manévrovací prostor mezi mezními hodnotami je jen velmi úzký a de facto vylučuje odchylky od základních etických hodnot skautingu. Mantinely našeho chování jsou tedy tři základní principy duchovního rozměru, tj. sluţba Bohu (naše slibová formule hovoří o nejvyšší Pravdě a Lásce), bliţnímu a sobě, tak jak jsou zakotveny ve skautském zákoně, slibu, heslu i denním příkazu, tak jak je definoval zakladatel světového skautského hnutí. Není tedy mravné to, co slouţí jenom mně, osobní prospěch a úspěch za kaţdou cenu, bez ohledu na okolí. Chceme-li se chovat podle skautských mravních principŧ, musíme své počínání poměřovat naším „etalonem“. Lidská morálka si k tomuto účelu vytvořila dŧleţitý nástroj a tím je svědomí. Musí to být ovšem svědomí opírající se o poznané, přijaté a proţívané mravní zásady. Budeme-li hovořit o svědomí jako základním kritériu mravného chování, mohli bychom se případně dostat rovněţ k určitým pochybnostem, nebo aspoň k nejistotě. Jistě se shodneme na tom, ţe svědomí nesmí být otupené na jedné straně, na druhé pak příliš úzkostlivé. Mŧţeme hovořit o korekci svědomí zdravým rozumem, ale ani tudy nepovede bezpečná cesta k cíli. Rŧzní mafiánští podnikatelé a kořistníci jistě jednají také v souladu se svým svědomím a především se svým vlastním egoistickým „zdravým rozumem“. Naproti tomu příliš úzkostlivé chápání mravních zásad mŧţe vést k přecitlivělosti, nejistotě a neproduktivnímu tápání. Moţná, ţe tady někde jsou i kořeny fanatismu a fundamentalismu. Jsem si vědom toho, ţe oba tyto příklady jsou extrémní a v našem případě snad ani nepřipadají v úvahu. Chtěl jsem na nich jenom demonstrovat, ţe ani „zdravý rozum“ nemusí být vţdy tím základním a nejlepším regulativem svědomí. Pokusme se tedy najít jiné a spolehlivější řešení. Kudy vede cesta z tohoto problému? Kdyţ jsem o této záleţitosti diskutoval se starým skautem, s bratrem, jehoţ názorŧ si velmi váţím, doporučil řešení otázky zásadou prevence. Jako skaut jsem povinen přijmout morální principy skautingu, řídit se jimi bez výhrad a především si předem, preventivně, nepřipouštět, ţe v rozhodujících, mezních situacích se v budoucnu zachovám tak, jak to bude pro mě výhodné, ţe si dokáţu zdŧvodnit, proč jsem tu či onu zásadu, ten nebo onen zákon mohl nebo musel porušit. A samozřejmě, podle toho se i chovat. Nevím, je-li slovo „prevence“ tím nejvhodnější termínem, zdá se mi však, ţe podobný přístup řeší řadu navozených otázek dosti jednoznačně. Nebylo by jistě poctivé předstírat nebo tvrdit, ţe ţádný z nás nikdy nechyboval, ţe se neprohřešil proti ţádnému z našich zákonŧ. V tom případě bychom totiţ s největší pravděpodobností porušovali hned první z nich. Mám za to, ţe i pak je moţný poctivý, skautský přístup k takovému selhání. Mŧţeme si vzít příklad a vzor u křesťanŧ, jmenovitě u římských katolíkŧ, kteří k odpuštění vin a nápravě pokleskŧ uznávají „lítost, pokání a zadostiučinění“, tedy poznání a uznání vlastního omylu i aktivní snahu po nápravě vlastním přičiněním. Myslím, ţe je to velmi dobrý přístup a ţe by nebylo špatné postupovat podobně i mimo církevní oblast, na příklad i v našem hnutí. Snad se příliš nevzdálím od tématu (mám za to, ţe spíš naopak, problém je i po značném časovém odstupu od pádu totalitního reţimu stále ţivý a citlivý), kdyţ vzpo~ 17 ~ menu v této souvislosti skautŧ, kteří se v minulosti, bohuţel, dostali do aktivního kontaktu s totalitní mocí, jejíţ „morální“ (nebo spíš amorální) kritéria jsou v příkrém rozporu se skautskou etikou. Není třeba, aby se v minulosti podíleli na všech nezákonnostech, uţ samo členství v instituci, která zásadním zpŧsobem porušuje principy etiky a odmítá obecně platné morální zásady, je závaţným a vědomým porušením skautských zákonŧ. Řekli jsme přece, ţe jejich zachovávání je závazné v kaţdém ţivotním okamţiku. Problém je často diskutován a vede i k rozkolným náladám i snahám v hnutí. Mŧţeme tyto lidi zatracovat? Je přece psáno: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!“ Kaţdému se přece mŧţe stát, ţe někdy, třeba i nerad, poruší některou z našich zásad. Co pak? Domnívám se, ţe je moţné být i s těmito lidmi „pod jednou střechou“. Ale pozor, je třeba, aby svŧj poklesek uznali a jednali podle toho. A jsme opět u lítosti, pokání a učinění zadost… Odpuštění tedy není automatické, jak jsme kdysi slyšeli v „listopadových“ dnech. Ten první krok je tedy na jejich straně. A ještě jedna věc je dŧleţitá: odpouštět mŧţe jen kaţdý sám za sebe, oběť svému škŧdci, za nikoho jiného není nikdo oprávněn odpustit. Hnutí není v situaci, kdy by mohlo odmítat ochotnou pomoc. Kaţdý mŧţe přispět svou sluţbou. Někdy se snad jedná o odborníky, kteří by mohli být uţiteční jako autoři příruček, poradci apod. To ovšem za předpokladu, ţe jejich poznání vlastního pochybení je zcela upřímné a návrat ke skautským ideálŧm není jen dalším zvratem, předstíráním, manévrem nebo trikem, nejde o seberealizaci za kaţdou cenu. Jejich místo však není na vedoucích postaveních. Nejen proto, ţe diskreditují organizaci. V této souvislosti se často připomíná obrácení Šavlovo, jak je známe z Bible. Dobrá, i tak je moţno na věc pohlíţet. Hned je ale také potřeba připomenout toto: I kdyţ se Šavel po svém obrácení stal Pavlem a byl beze vší pochybnosti nejhorlivějším z apoštolŧ, přes to nakonec se stal hlavou prvotní církve, prvním papeţem Petr. Není to příklad řešení problému a návod k následování? V našem případě je pak tato záleţitost nepochybně i věcí svědomí – neotupeného. K tomu snad ještě myšlenka Karla Čapka: „Kdo byl slušný, byl slušný vţdycky.“ Skauting jako ţivotní styl V předchozích úvahách jsme se shodli na tom, ţe bezvýhradné přijetí a ztotoţnění se s mravními zásadami skautské etiky, duchovního rozměru, stejně jako podřízení všeho našeho počínání těmto pravidlŧm, je smyslem a cílem skautské výchovy, všeho našeho snaţení. Tím se stává skauting ţivotním stylem kaţdého jednotlivce, pokud se chce nazývat skautem. My jsme však institucí výchovnou a k témuţ cíli máme přivádět i naši mládeţ. V této souvislosti se teď nebudeme zabývat záleţitostmi psychologickými, ani metodickými, ale obrátíme svoji pozornost k vlastní ţivotní praxi. Víme přece ze zkušenosti, ţe zachovávat mravní normy v pragmatické a sekularizované společnosti není tak úplně jednoduché. A i kdyţ kaţdý z nás je chybující (pozor, PREVENCE!), naší snahou musí být upřímné úsilí o dosaţení maxima. Začít ovšem musíme sami u sebe. Všimněme si některých problémŧ a situací, s nimiţ se budeme potýkat a pro něţ budeme mládeţ připravovat a orientovat správným směrem. I kdyţ výčet určitě nebude a ani nemŧţe být vyčerpávající, snad nám postačí jako příklad přístupŧ a řešení. Skaut a osobnost Často se říká, ţe skautský vŧdce má být osobností. Rozumí se tím nepochybně, ţe má být pozitivní osobností. Málokdy se však hovoří o tom, co tento pojem vlastně ~ 18 ~ znamená. Jako by to všem bylo zcela jasné. Je tomu tak opravdu? Co je to pozitivní osobnost? Je to člověk, muţ nebo ţena, přímý, spolehlivý, vzdělaný, s vlastním názorem, pravdomluvný, nesobecký…, prostě člověk s výrazně pozitivními vlastnostmi. Je to vlastně cíl, k němuţ chceme dovést naše skautské mládí. Není podstatné, zda jde o vŧdce nebo řadového skauta. Takovými bychom vlastně měli být my všichni. U dobrého skautského vŧdce jsou ovšem navíc potřebné i jisté pedagogické schopnosti, osobní vzor, stručně – jisté charisma, jímţ dokáţe ovlivnit, vychovávat a vést svŧj oddíl. Je-li člověk osobností, orientuje se v rodině při všech jejích problémech, v zaměstnání, ve společnosti, v občanském ţivotě. Protoţe má svŧj názor a protoţe ví, proč ho má právě takový, ví, jak se věci mají, co je dobré a potřebné, co je mravné, nepodlehne lehce vnějším vlivŧm. Pohled do dějin (a nejen našich) nám ukáţe, kolik bídy a neštěstí přinesla davová psychóza ulice, zmanipulované a zfanatizované masy. Nejde tu ovšem jen o záleţitosti občanské a politické. Chudoba myšlení, neinformovanost a stádový pud vedou k nejrŧznějším formám kolektivního násilí, extremismu rasovému a národnostnímu, ale také ekonomickému, k anarchismu a nihilismu. V duchovní oblasti jsme naopak svědky nárŧstu vlivu a počtu sekt, často s protispolečenskými cíli. Sekt zotročujících, potlačujících jakoukoliv osobní individualitu. Zdá se, ţe osvobození společnosti od totality zastihlo mnohé z nás zcela nepřipravené a tápající. Pak je moţné velmi snadno sklouznout za asociálním názorem, zejména kdyţ je vhodně zabalen do líbivého pozlátka. Tady je obrovská příleţitost pro skautského vůdce, aby připravil na takové eventuality své mladší sestry a bratry. Aby jim předestřel mravní orientaci, vštípil jim schopnost samostatně myslit a vybavil je potřebnými dovednostmi, aby se dokázali vyrovnat se všemi, i negativními podněty, jichţ není nikdo v ţivotě ušetřen. Skaut a rodina Rodina je v naší civilizaci a kultuře základem společnosti. K tomuto axiómatu se hlásí i skauting a napomáhá ho uskutečňovat tím, ţe vychovává duševně i tělesně zdravé a zdatné jedince, kteří v budoucnu budou zakládat dobré a zdravé rodiny. Usiluje o to, aby z dívek vyrostly dobré ţeny a matky, z chlapcŧ pak dobří muţové a otcové rodin. Respektuje odlišnost pohlaví tím, ţe zásadně odmítá koedukaci. Vzájemný poměr dívek a chlapcŧ v kterémkoliv věku, a to zdŧrazňuji, je dán především 10. bodem skautského zákona. Říkáme-li, ţe výchova obou kmenŧ je dŧsledně oddělena, neodmítáme na druhé straně společné akce roverŧ a rangers za předpokladu, ţe jejich prŧběh odpovídá daným regulím. Ţe tato praxe je dobrá a osvědčená, dokládají četná skautská manţelství, která byla v minulosti uzavřena, a která, coţ je v dnešní době dosti podstatné, vydrţela přes všechny problémy, jichţ není ušetřen ţádný rodinný svazek. Nerozlučitelnost takové rodiny, chápaná jako neporušitelnost daného manţelského slibu, vyplývá z morálních principŧ skautingu, jak jsme uţ konstatovali dříve. Vycházejme z faktu, ţe naše soudy sice mohou rozvázat a zrušit manţelství, rozbít rodinu, zrušit daný slib však není v ničí pravomoci. Je přirozené a ţádoucí, aby i skautský činovník zaloţil svoji rodinu. Má se tak stát na základě hlubokého a zdravého vzájemného vztahu, bez dalších pohnutek, zejména pak ne pod nátlakem nového vznikajícího ţivota. To však je dnes, bohuţel, dosti obecný úkaz. Řešit takovou situaci, pokud by přece jen nastala, vraţdou, nepřipadá pro skauta, pokud chce ţít podle svého zákona, naprosto v úvahu. Jen spořádaná rodina poskytne vŧdci dostatečné „zázemí“ a „přístav“ při jeho náročné ~ 19 ~ a obětavé práci pro jeho oddíl. Jsou jistě případy, kdy i samostatný muţ nebo ţena se věnuje výchově skautské mládeţe (a zde je třeba na prvém místě vzpomenout J. Foglara – Jestřába), ale to určitě není případ typický. Takové osamění přináší výhodu, ţe je moţno věnovat více času i sil výchově mladých. Je ovšem vyvaţována nepříznivě jiţ zmíněným nedostatkem zázemí. Přesto je potřeba prokazovat i těmto lidem úctu a zejména ve stáří, kdy se nemohou opřít o vlastní rodinu, jim poskytnout všechnu potřebnou pomoc (sluţba druhým). Také jako dík za vše, co pro hnutí vykonali. Nicméně jen člověk ţijící v úplné rodině poznal všechny radosti i starosti, které z toho vyplývají, a dokáţe lépe usměrňovat své svěřence v jejich problémech, kterých nebývá málo. Jaká je tedy skautská rodina? Taková, jako kaţdá jiná dobře fungující rodina. Jen musí mít trochu více tolerance a porozumění. K běţným starostem o děti, domácnost, byt či rodinný dŧm a pracovní povinnosti přistupují tu i povinnosti skautského vŧdce. A těch není málo. Jsou náročné nejen na čas, ale také na duševní energii. O vše se musí oba manţelé dělit. Jsou časté i případy, kdy oba rodiče vedou svŧj oddíl. Výhodou pak je, ţe si děti „rozdělí“ a skautují společně. V případě, ţe středisko pořádá tábor tak, ţe dívčí i chlapecký oddíl táboří nedaleko sebe ve stejném termínu, je pro takovou rodinu situace snazší. Nechci teď hovořit o situaci, kdy rodiče vedou svoje děti ve skautské organizaci. Je to moţné, i kdyţ je to pro obě generace náročné a budeme se s tím nuceni ještě nějakou dobu smířit. Ostatně, takové případy se vyskytovaly i před druhou světovou válkou, tedy v době, o níţ mŧţeme hovořit jako o době normálního skautování. Ale ať uţ je v jednotlivých případech stav jakýkoliv, jedno musí mít kaţdý činovník na paměti. Svŧj oddíl nemŧţe nikdo vést na úkor své vlastní rodiny. Uţ proto ne, ţe kdysi přece sliboval také „…plnit povinnosti vlastní…“. Skaut a drogy Hovoříme-li o drogách, máme tu na mysli především nikotin a alkohol. Tvrdé drogy, jak pevně doufám, nejsou snad zatím problémem skautských oddílŧ. Nicméně světový trend ukazuje vzestupnou tendenci a také u nás to není jiné, zejména po uvolnění kontaktŧ se zahraničím. Nemŧţeme proto zavírat oči před tímto úkazem, musíme počítat s nárŧstem problémŧ a připravit se na vznik potíţí a také vědět, jak se k těmto nešvarŧm stavět. O vlastním boji proti drogám nechci hovořit, ponechám to povolanějším. Asi první problém, s nímţ se skautský vŧdce setká, je kouření. Není se co divit, podle posledních statistik kouří v našem státě 37 % populace, u mladistvých kolem 18 rokŧ je situace mnohem horší, jde o 50 %, tedy celou polovinu mladých. U mládeţe v našich podmínkách má tedy závislost na kouření vzestupnou tendenci. Naproti tomu ve vyspělých západních zemích je celkový podíl kuřákŧ výrazně niţší a trend je klesající. Nechci psát o škodách na zdraví, pŧsobených nikotinem, ty jsou jistě velmi dobře a všeobecně známy z osvětové činnosti zdravotníkŧ. Ve skautském prostředí nemají ovšem cigarety naprosto co pohledávat. Bylo by dobře si uvědomit, ţe skaut, pokud by kouřil, by se dostal do příkrého rozporu s třetím základním principem skautingu, totiţ povinností vŧči sobě samému. Není přece moţné pracovat na svém všestranném rozvoji (i ten je celoţivotním závazkem) a současně si poškozovat zdraví. ~ 20 ~ Nedokáţu se smířit s tím, ţe kouří skautský vŧdce. Naším cílem je přece vychovat duševně i tělesně zdatného a hodnotného jedince. Jaká však mŧţe tato výchova být, kdyţ vzor mladého člověka, jeho vŧdce, kouří? Zcela zákonitě by vychoval jen dalšího kuřáka. Je to přece protismyslné a nemŧţe to být předmětem jakékoliv diskuse, ospravedlňování nebo výmluv. Vţdy by v tom byla spousta falše a přetvářky, které do skautingu nepatří. Setkal jsem se jednou na táboře s činovníkem, který veřejně před svým oddílem kouřil. To pak vysvětloval tak, ţe on je skaut (?), je pravdomluvný a tedy je-li kuřák, nemŧţe předstírat, ţe jím není. Takový přístup je ovšem jen zdánlivě poctivý, přímý a skautský. Hrubě opomíjí celou řadu našich zásad. Nebere v úvahu, ţe vŧdce je vzorem, který nemŧţe dělat to, co jiným nedoporučuje (pokud ovšem). Ţe nelze škodit sám sobě, mám-li vŧči sobě povinnosti pozitivní, o poškozování ostatních pasivním kouřením nemluvě. Prakticky stejný vztah máme k alkoholu. Pohled do statistik ukazuje, jak málo čestné místo v porovnání s ostatními národy zaujímáme na ţebříčku spotřeby alkoholu na obyvatele my. Spotřeba alkoholu zejména mezi mladými je veliká. Zde je obrovská moţnost pro nás, abychom účelným programem podchytili mladé lidi, aby dali přednost zdravému skautskému prostředí před kluby, diskotékami a podřadnými lokály. O další dŧvod víc, abychom svoji pozornost upřeli na rovery a rangers. Ne mentorováním, ne vztyčeným ukazováčkem, ale přitaţlivým programem mŧţeme mít úspěch. Ţe řada našich skautŧ opouští oddíl a nepokračuje v roverských kmenech, je dost smutné. Dáme-li jim však zdravý mravní základ, pokud moţno podpořený i jejich rodinou, nemuselo by pak být procento mladých alkoholikŧ tak vysoké. K tomu je ovšem potřebné i cílevědomé úsilí vŧdcŧ oddílŧ. Jaká však mŧţe být jejich snaha, kdyţ při návštěvě tábora vidíte v potŧčku sloţené láhve oblíbeného moku, jak čekají na to, aţ dostanou příslušnou teplotu a budou zkonzumovány. Odpadové jámy se pyšní prázdnými „flaškami“, dokládajícími zdatnost táborové rady. A to uţ vŧbec nemluvím o tom, ţe tento tovar se případně nakupuje z táborové pokladny, tedy za peníze dětí, a je vykazován jako běţné potraviny – chleba, rýţe, cukr… Mám pokračovat? Naštěstí se nejedná o obecný jev a snad i těchto případŧ postupně ubývá. Pokud jde o tvrdé drogy, je náš postoj naprosto odmítavý. Nepřipadá v úvahu, ţe by dospělý činovník, zejména pokud se podílí na výchově, mohl být závislý na této metle. Pokud by se mu takový případ vyskytl v oddíle, musel by na něj okamţitě reagovat a postiţeného svěřit odborné péči, případně s odborníkem spolupracovat. Čas a rychlost je tu velmi rozhodující. Tady nelze dělat nic polovičatě. Nicméně věřím a upřímně doufám, ţe ve správně vedeném oddíle k takovému jevu ani nemŧţe dojít, protoţe mladí lidé na to ani nebudou mít čas. Poněkud jiná situace a jiná rizika by se mohla vyskytnout u roverŧ a rangers, zejména pokud by byli ponecháni zcela sami sobě. To uţ ale je záleţitostí jejich vŧdcŧ, jejich vstřícnosti a taktu a tím i dŧvěře, kterou mezi nimi poţívají. Tak by mohl být jejich zásah včasný. Na řešení této situace by ovšem sám nestačil, spolupráce s odborníky by byla samozřejmostí. Skaut a moderní technika Často slýcháme, jak zahraniční skauti při svých návštěvách obdivují naše tábory, podsadové stany budované z přírodních materiálŧ, náš zpŧsob „skautování“, vycházející z romantiky, jednoduchosti, z přírody. Jako protiklad se dovídáme o moderním vybavení skautŧ v cizině, o přístupech, které by se našim tradicionalistŧm velmi příčily jako neskautské. Jak to tedy s námi je, zŧstali jsme opravdu skautským skanzenem uprostřed moderního světa? ~ 21 ~ Vyjděme znovu z toho, co jsme uţ tolikrát zdŧrazňovali, vyjděme z našeho výchovného poslání. O mravní výchově jsme uţ hovořili, zastavme se ještě i u té praktické. Je nám jistě jasné, ţe chod dějin a civilizace se nezvrátí, ţe se lidstvo nevrátí ani na stromy, ani do jeskyní. Učíme-li naši mládeţ ţít v jednoduchých podmínkách, učíme ji materiální nenáročnosti a skromnosti na jedné straně, na druhé pak ji vedeme k tomu, aby si dokázala vědět rady v kaţdé, i obtíţné situaci. Poradí si pak v ţivotě snáze se všemi problémy, včetně ekonomických, kdy tato skromnost bude vyţadována moţnostmi. Na druhé straně však odmítat ze zásady moderní technické objevy je nemístné, vedeme přece skautky a skauty do ţivota v tomto světě. Uţ dávno, na úsvitu našeho junáctví, byly tyto problémy zakladateli jasné a takto byl český skauting i pojat. Tak bylo např. zařazeno v disciplínách stupňŧ zdatnosti (tehdy označovaných jako třídy) umět se orientovat v jízdním řádu, obsluhovat telefon pro přivolání první pomoci, hasičŧ, policie… Znalosti, které vysoký podíl dospělých obyvatel země tehdy nezvládal. Snad malý příklad: obřadní táborový oheň je jistě velmi vhodné zapalovat třením dřev nebo křesáním, ranní kakao na táboře však budeme zcela určitě ohřívat na ohni, zapáleném zápalkami. Nemŧţeme snídat aţ v poledne jen proto, ţe dřevo je mokré a my chceme být „přírodní“ za kaţdou cenu. Nechceme tolerovat na táboře (ale ani na schŧzkách a při jiné činnosti) tranzistorová rádia, walkmany, počítačové a jiné elektronické hříčky. Znamenalo by to, ţe vŧdce není na výši a neumí zaujmout oddíl skautským programem. Tím však neříkám, ţe na táboře nesmí být rádio vŧbec. Zkontrolujeme si správný čas, budeme znát předpověď počasí (pokud si ji neumíme sestavit sami), poslední události. Vŧdce by měl být „v obraze“ stále, i po dobu tábora. Protoţe však decibely, rozléhající se přírodou, nepatří k ideálním atributŧm skautského tábora, mŧţe vzniknout vŧdci problém s vysvětlováním, proč nedá přijímač k veřejnému pouţívání, případně proč on smí a ostatní nesmí mít s sebou rádio. On i oni by přece poslouchali to, co je zajímá. Při tom si dosud dobře vzpomínám, jak uţitečný nám byl jinak nepouţívaný radiopřijímač ráno 21. srpna 1968, kdy jsme se na táboře probudili do reality sovětské okupace. – Nejhorší situace na táboře by ovšem nastala, kdyby si táborníci potají „pŧjčovali“ přijímač v době vŧdcovy dočasné nepřítomnosti. Upřímnost vzájemného vztahu by se tak mohla nenapravitelně narušit. Takţe, bratře vŧdce, poraď si, jak umíš, co bude nejlepší! Podobně se často diskutuje o autě na táboře. Osobní automobil dnes není předmětem přepychu, ale normální záleţitostí v mnoha rodinách. Předně vyjděme z toho, ţe auto není na táboře pro pohodlí účastníkŧ, proto, aby se denní sluţba „nenadřela“ s přísunem potravin a ostatních nákupŧ, případně i pošty. Kdo však zaţil na táboře beze spojení s vnějším světem váţný úraz, ten ví, jak byl rád, kdyţ opodál mezi keři ve skrytu byl zaparkován vŧz, se kterým bylo moţno rychle a včas dosáhnout lékařské pomoci. Dnes jsou běţné na táborech plynové, tedy propanbutanové sporáky a vařiče. Jsou mezi námi jejich příznivci i odpŧrci. Mají tu tato zařízení oprávnění, nebo ne? Mám za to, ţe je to jako se dříve vzpomenutým zapalováním ohně. Vím o tábořišti, které má všechny náleţitosti dobrého místa pro tábor, navíc je velmi krásné. Jedinou jeho vadou v kterési letní sezóně bylo, ţe soukromí majitelé okolních lesŧ nedovolovali skautŧm sbírat suché dříví. Bylo na místě nechat takové tábořiště nevyuţité? Oddíl to vyřešil plynovým sporákem a na táborový oheň si dovezl dřevo z míst, kde si ho mohl opatřit snadněji. ~ 22 ~ Podobným zpŧsobem bychom mohli hovořit o řadě jiných technických vymoţeností. Náš přístup k nim by se měl podřídit skautským zásadám, našemu ţivotnímu stylu a jejich postavení ve výchovném procesu. Chtěl bych se však ještě zastavit u některých programových prvkŧ. Jsou mezi námi „modernisté“, kteří odmítají „zastaralé“ věci v našem programu a metodách. Zpochybňuje se morseovka i semafor s poukazem na radiotelefony a další. Domnívám se, ţe neprávem. Předpokládám, ţe se nevrátí doba, kdy by se političtí vězňové museli domlouvat mezi celami klepáním na stěnu. Nácvik těchto druhŧ spojení není totiţ určen jen pro mimořádné situace. Sledujeme tím něco jiného. To bychom pak museli odmítnout na příklad i Kimovu hru a jiné programové prvky, jejichţ smyslem je rozvoj pozornosti, postřehu a pohotovosti. A v tom je hlavní význam všech našich disciplín, tedy opět nám při tom jde o výchovu i všestranný rozvoj jedince. Chtěl bych to demonstrovat na příkladu ze své odborné praxe. Na studiích jsme se po tři semestry zabývali vyšší matematikou, diferenciálními rovnicemi, integrálním počtem, ale aţ na výjimky, které tvořilo maximálně 5 % posluchačŧ, kteří se později věnovali vědecké práci, jsme to nikdo za pětatřicet let odborného zaměstnání nepotřebovali. Studium vyšší matematiky však nebylo ani zbytečné, ani samoúčelné. Bylo nutné proto, abychom se naučili určitým zpŧsobem myslit a tím získali nejen vědomosti, ale také schopnost konstruktivních úvah. To je, po mém soudu, přístup potřebný k tomu, abychom při nezbytných snahách o modernizaci našeho skautingu neodvrhli vše staré a nenahradili to rádoby novými prvky a postupy. Na co však nelze sáhnout, je duchovní rozměr a duchovní náboj skautingu. Tak přispějeme k tomu, aby skautský duch zŧstal v Junáku i nadále. Skaut a zaměstnání Jako kaţdý jiný člověk i skaut je povinen se ţivit svou prací a jako všude jinde, i zde by měl zŧstat věren svým zásadám. Bez ohledu na to, zda pracuje v pracovním poměru jako zaměstnanec, nebo samostatně podniká. Mravní pravidla, jak víme, jsou jen jediná. Uţ dříve jsme konstatovali, ţe mezi výchovné cíle skautingu patří i výchova k pracovitosti, protoţe jen poctivá práce mŧţe být zdrojem obţivy charakterního jedince. To je smysl našich táborŧ, kde by si kaţdý skautík měl ověřit, ţe na zpŧsobu, jak si sám postavil svŧj stan, jak poctivě všechnu práci odvedl, závisí úroveň jeho „bydlení“ po celou dobu tábora. Současný nedostatek dřeva, prefabrikované podsadové dílce a vybavení, i cenové relace nás čím dál tím častěji vedou k tomu, ţe tento výchovný prvek nám postupně mizí. Nepodceňujme však význam manuální práce na táboře a nahrazením „stavitelských iniciativ“ jiným programem, vraťme našemu výchovnému pŧsobení i tyto záleţitosti. Pojďme ale zpět k postavení skautŧ v zaměstnání. Jsou země, a k nim patří na prvém místě USA, kde při výběru uchazečŧ o zaměstnání mají přednost skauti před těmi ostatními, jinak stejně kvalifikovanými. Přízeň firem jde tak daleko, ţe neváhají být sponzory skautských oddílŧ. V tamějším pojetí to ovšem neznamená podporu hmotnou (aspoň ne výhradně), ale na prvém místě zájem o dobrý chod oddílu, jeho skautskou a mravní úroveň, starost o dobrého vŧdce. Bylo by dobře, kdyby i náš skauting dosáhl ve společnosti takového kreditu. Bude-li tomu skutečně tak, to máme sami ve svých vlastních rukách. Předpokládá to skoncovat se všemi menšími i většími podvŧdky, přestat se doprošovat finančních injekcí, u nichţ někdy nedokáţeme ani řádně zdŧvodnit jejich potřebnost, ani je řádně vyúčtovat jejich dárci. Svŧj obraz ve společnosti budujme sami svým jednáním, nepotřebujeme k tomu ţádnou agenturu, jak je dnes v této zemi rozšířeným zvykem. Tady je široké pole pŧsobnosti, naši činovníci jsou nejvíce pod kontrolou veřejnosti ~ 23 ~ právě při plnění svých pracovních a občanských povinností. Nejen proto, ţe např. v zaměstnání trávíme největší část svého „bdělého“ času. Snad si to všichni uvědomíme a dobře zvládneme i tuto část „plnění povinností vlastních“. Jak uţ jsme si řekli v úvodu této kapitoly, není zde moţné uvést všechny modelové situace, které nám ţivot přinese, a jejich řešení. Skautky a skauti z dobře vedených oddílŧ, v nichţ se seznámili s mravním programem skautingu, kteří na své skautské stezce museli překonat řadu problémŧ a překáţek osobních ve skautském duchu, jistě si budou vědět v tomto duchu rady i v dalším ţivotě. Závěr Teď konečně přišla chvíle, kdy si dokáţeme odpovědět na otázku, kterou jsme si poloţili v názvu této úvahy. Mŧţe tedy být skauting ţivotním stylem? Ano, mŧţe. Pro mravného a slušného člověka, který se snaţil po celý ţivot ctít a respektovat zásady skautské etiky, dodrţovat skautský zákon i jednou pro vţdy daný slib, ani jiná cesta neexistuje. Ukázat ji mladým lidem je velkou ctí i povinností, ale také uměním dobrého skautského vŧdce. Na úplný závěr našeho rozjímání ještě jedno dŧleţité – „last but not least“. Říkáme, ţe skauting je hra, a přece jsme věnovali tolik času i papíru váţným slovŧm o váţných věcech. Dokáţeme-li sobě i jiným vštípit skautské ideje natolik, ţe se stanou naší společnou přirozeností, ţe se stanou naším ţivotním stylem, pak nebude nad námi vztaţen varovný ukazovák, nebudou nad námi dŧtky přísného vychovatele, nebudeme „mláceni mravním cepem“ do hlavy. Budeme naopak vnímat své okolí v jasných barvách, s úsměvem čelit problémŧm a snáze se vyrovnáme se zármutky, jichţ není nikdo ušetřen. Vydejme se na tuto radostnou skautskou stezku, sami či s ostatními, teď hned: Junáci, vzhůru, volá den! ~ 24 ~ Skautská výchova k občanství Orientace ve věcech obecných (únor 1999) Současně platný Řád pro vzdělávání činovníků Junáka ve své příloze A označuje v poţadavcích pro vůdcovské a manaţerské zkoušky předmětné téma jako „výchovu občana“. Přesto jsem si dovolil název této úvahy poněkud pozměnit. Zdá se mi totiţ, ţe pojem „občan“ vyjadřuje právní vztah, nebo – lépe – právní postavení jedince, zatím co „občanství“ označuje vlastnost, v obecně chápaném obsahu především pak souhrn vlastností pozitivních. A o ty nám ve skautské výchově beze vší pochyby půjde. Úmysly bratra Zakladatele Zakladatel světového skautingu R. Baden-Powell zakládal hnutí jako výchovnou instituci nepolitickou, určenou pro hochy (následně samozřejmě i pro dívky) bez rozdílu barvy pleti, náboţenského přesvědčení a politické orientace jich samých, nebo i jejich rodičŧ. Tento základní fakt je zakotven také hned v prvém bodě Stanov Junáka v naší zemi. Ne vţdy a ne kaţdým byl úmysl světového zakladatele takto chápán a přijímán. Z historie skautingu víme, ţe i u nás byly v předválečné době zakládány „pseudoskautské“ organizace, které slouţily individuálním zájmŧm politických stran a organizací napříč celým tehdejším politickým spektrem. Jak málo ovšem měly se skautingem společného je patrno z toho, jak málo uznávaly základní mravní kritéria skautingu, jehoţ zákon dílem odmítaly a dílem změnily podle své vlastní ideové orientace. Pamětníkŧm jsou nejvíce povědomé silně levicově zaměřené skupiny, u nichţ byl rozchod s ideály Baden-Powella nejvýraznější. Jak to bylo u nás Skutečnost, ţe skauting vychovává mládeţ k čestnosti a mravnosti v demokratickém duchu – my říkáme, ţe je tomu tak v ovzduší sesterství a bratrství – nemohla vyhovovat oběma totalitním systémŧm tohoto století, totiţ hnědému a jej následujícímu rudému teroru. Oba junáckou organizaci u nás zakázaly krátce po té, co získaly moc v zemi. Za tzv. Protektorátu se tak stalo v roce 1940 výnosem německého státního ministra K. H. Franka (jako výsměch mělo pŧsobit datum výnosu 28. 10. – československého státního svátku), pak po „vítězném únoru 1948“, kdy byl Junák protiprávně převeden pod tehdejší Svaz české mládeţe a tam postupně rozpuštěn. Navíc se komunisté pokusili i o ideologickou polemiku a diskreditaci skautingu. Nejznámější publikací v tomto směru je „Skauting ve sluţbách podněcovatelů války“ od Aloise Poledňáka. Komentovat tuto mravní a slovní stoku by silně degradovalo úroveň této ~ 25 ~ práce. Pro nacismus představovali skauti potencionální i faktické odpŧrce, kteří se neváhali v duchu svého slibu postavit i se zbraní v ruce na odpor nepříteli. Nejinak tomu bylo po únorovém komunistickém puči. Skauti byli pronásledováni gestapem i komunistickou StB, mnozí z nich po procesech i bez soudu zaplatili za svou lásku k vlasti cenu nejvyšší. Do V. valného sněmu (Praha 25.–26. 4. 1992) formuloval vztah k naší zemi hned první bod svojsíkovského skautského slibu, jímţ skaut sliboval „…milovati vlast svou, republiku československou, a slouţiti jí věrně v kaţdé době…“. O tom, jak váţně byl tento závazek chápán, se dovídáme z pohledu do historie. Málokdo z nás si ještě dnes vzpomene na domaţlického skauta Jana Smudka, aktivního odbojáře, který po mnoha střetnutích s okupační mocí, kdy po něm slídil celý německý bezpečnostní aparát v Protektorátu, posléze uprchl přes Francii do Anglie, kde bojoval jako voják – letec proti národní porobě. (Je pak smutnou, ale pochopitelnou skutečností, ţe po únorovém puči v roce 1948 byl J. Smudek donucen k nové emigraci.) Jistě je nám všem známý případ ostravských skautŧ, kteří se v roce 1943 napojili na paradesantní skupinu našich vojákŧ z Anglie „Clay-Eva“. Byli zastřeleni bez soudu v Českém Těšíně 24. 4. 1945. Mohyla na jejich paměť je dodnes na Ivančeně. Skauti organizovali přechody vojákŧ do zahraničí převáţně na Ostravsku a umoţnili tak mnohým aktivní boj proti okupantŧm. Jiní byli činní v domácím odboji. Mnozí zaplatili za sluţbu své vlasti v duchu svého slibu ţivotem ať uţ doma, nebo v cizině. Bylo by moţno uvádět jména ze všech koutŧ naší země, snad ze všech středisek známé i méně známé skauty, kteří se po osvobození jiţ nemohli vrátit ke své skautské sluţbě. Bratři Vetešníkovi z Tišnova, Hynek Rŧţička i letec bombardovací perutě RAF Mirek Mucha z Ivančic, mám-li jmenovat jen ze svého blízkého okolí… Smutný výčet by byl dlouhý. Ani rudý teror nebyl milosrdnější. Snad jen těch, kdo pamatují, je více. Skautské procesy po roce 1948 v Praze i jinde jsou toho dokladem. Jen málo vzpomínek na toto další zlé období naší země bylo zaznamenáno písemně. Chtěl bych tu upozornit na útlou kníţku O. Rottenborna a F. Bobka „Skauti za ostnatými dráty“, líčící jejich pobyt v komunistických koncentrácích. (V novější době vyšla kníţka K. Lešanovského „Se štítem a na štítě“, vydaná péčí ÚDV Praha, zabývající se komplexně komunistickou perzekucí skautŧ – pozn. autora z roku 2002.) Povaţoval jsem za nutné toto zastavení u věcí minulých, neboť bylo řečeno, ţe kdo nepozná a nepochopí svou historii, kdo si z ní nevezme poučení, bude nucen ji proţít znovu. Vraťme se však k našemu tématu. Výchova je na prvém místě Říkáme, ţe skauting je výchova i sebevýchova jedince k čestnosti, poctivosti, pracovitosti, materiální skromnosti i dalším pozitivním vlastnostem osobnosti. Jde tedy nepochybně o vlastnosti, jimiţ by měl být vybaven řádný občan kaţdé země. Zdá, se, ţe konstatováním, uvedeným v předchozích dvou větách, by mohla naše úvaha začínat i končit. Ale souvislosti jsou ještě mnohem širší. Chceme, aby z našich chlapcŧ vyrostli ušlechtilí muţové a dobří otcové rodin, z dívek pak stejně dobré ţeny a matky. Z takových jedincŧ vznikají dobré, pevné a nerozlučitelné rodiny, které dají ţivot další generaci poctivých lidí. Toto je klíčové řešení problémŧ, které zachvacují na přelomu 20. a 21. století lidskou populaci. Rodina je základem společnosti, ale také kaţdého státu, který je jejich společným organizačním uskupením. Dějiny nás poučují, ţe morální ~ 26 ~ rozklad byl v minulosti příčinou zániku mnoha starověkých říší a kultur. Ale nejen v dávnověku, i v tomto století jsme byli svědky rozpadu totalitních státŧ, vybudovaných na popření všech mravních zásad. První, „tisíciletá říše“, která zaplavila celou Evropu hnědým morem, vydrţela pouhých dvanáct let. Druhá, hrozící pokrýt celý svět beztvarou, nemyslící, poslušnou a bezpáteřní masou, proponovaná „na věčné časy a nikdy jinak“, se rozpadla za dobu jen o málo delší. Úskalí minulá i současná Nedejme se ukolébat přesvědčením, ţe nás mravní úpadek neohroţuje. Posttotalitní uvolnění přišlo rázem i nečekaně a společnost na ně nebyla připravena. Demokracie pro mnohé znamená absolutní volnost, aniţ by si uvědomovali, ţe osobní svoboda jednotlivce končí tam, kde se začíná omezovat svoboda a osobnost jiného. Leţ, přetvářka, podvody a sobectví se často označují za liberalismus i za potřebné předpoklady svobodného trţního hospodářství. Čelní představitelé, i kdyţ navenek s takovými přístupy nesouhlasí, nedělají nic proti těmto jevŧm. Současný prezident republiky Václav Havel varuje dŧrazně před takovou licoměrnou morálkou. Svými neohroţenými vystoupeními, za něţ byl v totalitě několikrát vězněn, získal velké uznání i mimo hranice naší země. Přes to je u nás právě pro ně často kritizován i posmíván a to i vysokými státními činiteli, u nichţ by měly být vlastní mravní postoje samozřejmostí a pro jejichţ nastolení by měli v zájmu budoucnosti této země s maximálním vypětím pracovat. Děje se to však? Pro skauta je takový stav nepřijatelný a musí usilovat o jeho změnu. Je třeba začít u sebe samého a v případě našich činovníkŧ přenášet takové názory, zásady a chování i na ostatní osobním příkladem a výchovou. Obrovské vzepětí nadšení, sjednocení národa pro dobro své věci, jakého jsme byli svědky po listopadu 1989 a které pamatují snad i naši mladší bratři a sestry, doprovázelo všechny významné změny a zvraty v naší minulosti. Nejinak tomu bylo po skončení války v roce 1945 i při pokusu národa o osvobození od rudé tyranie v roce 1968. Ţe toto povznesení národního i demokratického povědomí netrvalo dlouho, jsme přičítali na vrub totalitě po „vítězném únoru 1948“ i tzv. „normalizaci“ po srpnové okupaci v roce 1968. Mnohé z nás moţná udiví, ţe stejný vývoj společnosti kritizuje uţ v podzimních měsících roku 1919 A. B. Svojsík, kdy „…po úţasném napjetí všech národních sil nastal však odliv. Národ, svléknuv roucho sváteční, objevil se v hávu všedním…“. Bylo to v době, kdy demokratické poměry měly před sebou celkem dost času k nerušenému rozvoji. Ať uţ je to tedy zákon společenského vývoje, nebo rys naší národní povahy, vidí zakladatel našeho skautingu východisko z této situace především ve výchově mládeţe, která by měla probíhat paralelně ve dvou rovinách: v rodině a ve škole na jedné straně, na druhé pak jako rozvoj tělesný a duševní. Tedy: „…skautská výchova, která dovede sloučiti všechny prvky zdárné výchovy v ucelený systém, přihlíţející ke kaţdému jednotlivému individuu…“. Mravní zásady skautského hnutí Základním mravním kritériem skautingu je jeho Zákon, který z hlediska morálky i etiky byl nesčetněkrát rozebírán, diskutován a popisován. Vychází, stejně jako etické zásady této kultury a civilizace, z mravních principŧ křesťanství. Nemŧţe tomu být jinak, protoţe pro tuto společnost, v jejím duchu, etice i tradicích skauting mladé lidi vy~ 27 ~ chovává. Navíc říkáme – „skautem jednou – skautem navţdy“, to je zásada, která povyšuje skautský ţivotní styl na celoţivotní závazek. Právě proto, ţe morálka je základním kamenem spořádané společnosti, má uplatňování skautského zákona význam i z hlediska občanského. V tomto smyslu mŧţeme tedy náš Zákon beze všech pochybností označit za státotvorný. Jestliţe na prvém místě poţaduje pravdomluvnost – všichni známe české úsloví, ţe „kdo lţe, ten také krade“ – pak jeho závaţnost ještě více vyniká z pŧvodního anglického tvaru, který zdŧrazňoval, ţe „na skautovu čest se lze spolehnout“. Zakladatel českého skautingu, A. B. Svojsík, jde ovšem ještě dál a je mnohem přísnější: „Za nečestnou leţ vylučujeme skauta navţdy z rodiny skautské.“ Zkušenosti i atmosféra minulých let vnesla do společnosti pocit, ţe nepravda i přetvářka jsou součástí normálního souţití lidí. Skutečností však zŧstává, ţe leţ je prvním krŧčkem k mravnímu úpadku. Vzpomeňme si někdy na takto formulovaný jednoduchý závěr při četbě novin, nebo při sledování zpráv v televizi, kdy slušný člověk mnohdy nevyjde z údivu, co všechno se mŧţe stát. Ne vše totiţ, co zákony výslovně neuvádějí jako trestný čin, je v souladu s morálkou. Jak se mnozí diví, ba někdy i vysoce postavení činitelé v této zemi, jestliţe vystoupíme s takovým názorem. O věrnosti vlasti jsme uţ hovořili. Ale sem patří i upřímné vlastenectví, úcta ke státním symbolŧm i další projevy, o nichţ se ještě zmíním. Renesance těchto pojmŧ, v minulosti tolik zprofanovaných, by neměla být opomíjena naší výchovou. Skautský altruismus vychází z poznání, ţe nikdo není osamocen. Víme, ţe chod moderní společnosti je zajištěn dělbou práce. Z ní ovšem logicky vychází i dělba odpovědnosti. Nejen za sebe, to by bylo jen sobectví, které je našim mravním normám cizí. Jde o odpovědnost za věci společné, onu „res publica“. Naši odpŧrci nám vyčítali, ţe denním příkazem dobrého skutku není moţné docílit spravedlivého společenského řádu. Je to samozřejmě jen dokladem nepochopení naší myšlenky. Těmito drobnými projevy laskavosti chceme vštěpovat našim skautkám a skautŧm zájem o okolí, bojovat proti sobectví. Celý sociální program moderního státu je budován na principu vzájemnosti – podpora v nemoci, stáří, ztrátě zaměstnání, tedy celá sociální síť. Ale také ochrana ţivota, bezpečnost jedince doma, na ulici i v cizině. Ochrana před vnějším nepřítelem, přírodními katastrofami, protipoţární zajištění, funkční dopravní síť. To vše vyţaduje dobře fungující vzájemné vztahy nejen příjemcŧ těchto sluţeb, ale také těch, kdo za ně odpovídají. Ti pak musí dbát i na to, aby práva, na něţ má občan nárok ze zákona – péči o zdraví garantuje dokonce i naše ústava, stejně jako právo na vzdělání – se nestala předmětem komerce a soukromých ziskŧ. To vše není rudý socialismus, ale jen výklad doslovného znění zákona. Ţe nároky občanŧ jsou však na druhé straně vyvaţovány jejich povinnostmi, je nasnadě. Chráníme přírodu? Veřejnost právem očekává, ţe skauti projeví svŧj vztah k ţivotnímu prostředí, k ţivé i neţivé přírodě. Ţivot podle našeho Zákona nevede k „chudobě“. Lidstvo se nevrátí ani na stromy, ani do jeskyní. Proto vedeme k materiální skromnosti, která nejen usnadňuje vyrovnat se s ekonomickými problémy, ale také k ekologickému nazírání. Současná společnost slepě přebírá konzumní zpŧsob ţivota a nepřipouští si, ţe se tak děje často na úkor příštích generací. Země nám byla dána jako domov i jako zdroj obţivy. Je však na nás, abychom s tímto darem zacházeli rozumně a prozíravě. ~ 28 ~ Čerpáme z přírodních zásob planety a jejího bohatství, ale její zdroje jsou jen zčásti obnovitelné. Ty je moţno čerpat jen do výše jejich přirozené regenerace. O to více je třeba zvaţovat nutnost a míru uţití zdrojŧ neobnovitelných. Lidem, pro které nekončí historie lidstva i světa s jejich odchodem, jsou takové souvislosti jasné. Neodmítáme vyuţití ani této části zdrojŧ, ale musí se tak dít uváţeně. Abychom toto ekologické cítění vloţili do povědomí našich mladých, to je velký úkol pro nás všechny. Mŧţeme pak očekávat, ţe takové přístupy budou naši dnešní skauti a skautky povaţovat za samozřejmé i tehdy, aţ budou sami na odpovědných místech ve státě. Týká se to všech oblastí – ochrany ovzduší, čistoty vod povrchových i podzemních, čerpání energií, likvidace odpadŧ, ochrany druhŧ… I ochota podřídit se je součástí výchovy podle našeho Zákona. A netýká se jen slepé poslušnosti a respektování práva. Souvisí s tím i vědomí odpovědnosti a povinnost kritiky. To nejhorší totiţ, s čím se mŧţeme setkat, je lhostejnost. Lidé kolem nás Jistě toho není málo, k čemu nás zavazuje Zákon. Zdálo by se, ţe tak obsáhlý soubor příkazŧ a závazkŧ musí vytvořit ponurou atmosféru v našich oddílech. Ale my dobře víme, ţe tak tomu není. I na to totiţ pamatoval Zakladatel a do mravních mantinelŧ zařadil i stejně závazné doporučení, jak se vyrovnat optimisticky s moţnými potíţemi a problémy. Jistě znáte ten pocit, kdy po nástupu do autobusu nebo vstupu do obchodu pocítíte pojednou závan pohody. Ranní cesta do zaměstnání v „nabitém“ dopravním prostředku i čekání před pultem, neţ na vás dojde řada, je rázem příjemnější. To proto, ţe ani řidič, ani prodavačka nepřenášejí na ostatní svoje starosti a problémy, které ostatně v nejrŧznější podobě mají všichni. Jsou stále mezi námi lidé, kteří dokáţí kolem sebe šířit radost i naději, ale přiznejme si – nikdy jich nebude dost. S úsměvem to jde opravdu všechno líp. Doma, v zaměstnání, na ulici, v celé společnosti. A tu si uvědomujeme, jak by bylo dobré, kdyby všichni lidé jednali v souladu i s posledním bodem našeho Zákona, i kdyţ ho třeba nedokáţí „odříkat“, ale přijali za své chování podle něj. Ţe je to utopie? Moţná ano, ale je krásná, a tak se o ni aspoň pokusme. Určitě se někdo přidá a bude to pak první krŧček k nápravě věcí veřejných, první krok k občanství. Skauting jako výchovná organizace se tak stává velmi závaţným prostředkem k nápravě společnosti uţ tím, ţe se obrací k mladým lidem a oslovuje je v době, kdy si utvářejí názory a charakter. Ve skautských oddílech se sejdou chlapci a děvčata z nejrŧznějšího prostředí, s rozdílnými vztahy i názory na vše kolem sebe. Vytvářet povědomí sounáleţitosti, odpovědnosti za věci společné a veřejné je úkolem dobrého skautského vŧdce. Má k tomu řadu moţností, prostředkŧ a příleţitostí na schŧzkách i výpravách, ale zejména na táboře, kdy je jeho výchovný vliv nejintenzivnější, ale také nejúčinnější. A. B. Svojsík k tomu říká: „Při společném ţivotě v táboře, tomto zmenšeném obraze ţivota veřejného, objeví se časem všecky nectnosti našeho ţivota národního, naše vady národní i společenské, ale právě ten způsob, jak přirozeně ty problémy ve skautingu se řeší, činí skauting nepředstiţitelným ve výchově budoucího občana.“ Integrita s národem Předchozí úvahy nás vedou k závěru, ţe zásady skautského ţivotního stylu nás nijak neuzavírají do ulity separované společnosti. Je řada věcí, které musíme vnášet do ~ 29 ~ svého okolí, mezi ostatní, a tak přispívat k obecné nápravě věcí. Občanství tohoto státu nás však zavazuje i k dalším povinnostem, jimţ se ani skaut nemŧţe vyhýbat. V uplynulých desetiletích upadalo – a oběma totalitami bylo záměrně potlačováno – národní cítění a uvědomění. Nezapadalo do světovládných cílŧ těchto systémŧ. Dnes se poměry zcela změnily a navíc, v období sjednocovacích snah na evropském kontinentě, se poměr k vlasti stává opět velmi aktuálním. Státy současné Evropské unie vstupovaly do tohoto svazku převáţně jako národní státy, jejichţ občané byli k tomuto kroku vybaveni národní hrdostí a identitou. U nás je situace výrazně jiná. Pojmy jako vlastenectví, domov, vlast byly bagatelizovány a postupně mizely z povědomí obyvatel. Ani změna systému nepřinesla v tomto směru ţádnou změnu myšlení. To samo o sobě by pro vyspělou společnost nemuselo být nebezpečné, pokud bychom ovšem na druhé straně nepodléhali xenofobním náladám. Hlavní nebezpečí spočívá ve ztrátě kulturních tradic, čistoty jazyka, umění… Ţe moderní čeština je obohacována odbornými termíny z cizích jazykŧ, je pochopitelné, přirozené a pro ni samu i přínosné. Horší je to s módou pouţívání cizích slov v případech, kdy naše řeč má dostatečné výrazové moţnosti v zásobě (němčina pro to pouţívá pěkný pojem Wortschatz = slovní poklad) výstiţných českých výrazŧ. Takový projev, mající snad vzbudit zdání intelektuálnosti, je však pouhým snobismem a neúctou k mateřštině. Stejně tomu bylo kdysi s nepěknými germanismy v hovorovém jazyku, které posléze vystřídaly rusismy. Současné anglikanismy nejsou o nic vábnější a vítanější. Ještě horší je to se zaváděním nových zvyků, které v naší kulturní tradici nemají ţádné opodstatnění, a naopak upadání našich národních obyčejŧ. Abych z tohoto pochybného importu jmenoval aspoň něco, mám tu na mysli Valentýnské zvyky, haloween, Santa Klaus… A přece ve své domovině nejsou ničím jiným neţ pro nás naše tradiční české jesličky, památka svatého Mikuláše, vzpomínka na Dušičky nebo krásné lidové zvyky velikonoční. Podíváme-li se ovšem pozorněji na zmíněné novinky, nemŧţe nám uniknout jejich komerční vyuţívání. V tom okamţiku také pochopíme, proč se tento cizí prvek tak usilovně prosazuje. Jsme občany svého státu Od národního uvědomění je uţ jen malý krŧček ke státnosti. Rozumím tím poznání smyslu a úlohy státu, jeho potřebnosti pro moderní společnost, odpovědnosti za jeho chod, uchování demokratických poměrŧ, práv občanŧ, úctu k jeho symbolŧm… K těmto vztahŧm je potřeba vychovávat uţ od dětství, a tak se tu otvírají velké moţnosti, ale i úkoly pro skauting. Nedá se tu spoléhat na výchovné pŧsobení školy, případně rodiny. Uţ proto ne, ţe současná pedagogická generace, vyškolená v období rudé totality, sama toto vzdělání ani povědomí nemá. Stejná situace je i v současných rodinách s dětmi. Navíc je tu i otázka, kolik je v dnešní hektické době na tyto okruhy problémŧ doma času, jestliţe se ho tolik věnuje věcem materiálního charakteru. Základní znalosti o státních symbolech jsou obsaţeny v poţadavcích našich výchovných stupňŧ. Znalost ovšem ještě neznamená, ţe mladí lidé mají k těmto symbolŧm také úctu. K té je nutno systematicky vychovávat. Je poněkud zaráţejícím zjištěním, ţe zákon o státních symbolech nebyl dosud (zima 1999) doplněn prováděcím nařízením, které by stanovilo a ujednotilo závazně zacházení s těmito atributy státu. ~ 30 ~ V našich výchovných snahách tedy budeme zatím muset vycházet z dobrých zvykŧ a tradic, ale také z vlastních úvah. V ţádném případě nesmíme připustit zneuţívání těchto výsostných znakŧ. Státní vlajka není dekorací, která se vztyčí na začátku tábora a spustí při jeho skončení. (Mnohé to moţná udiví, ale někde se to stává. Našel jsem dokonce stálou rekreační základnu, kde povětrností poškozená vlajka přečkávala na stoţáru i zimní klidové období. Naštěstí to nebylo zařízení skautské.) Kaţdodenní jednoduchý obřad při jejím vztyčování a spouštění, kdy oddíl stojí ve spořádaném útvaru, v úplném kroji, kdy vlajka se přináší ke stoţáru rozvinutá za soustředěné pozornosti účastníkŧ obřadu, to je jen malá ukázka toho, jaké výchovné moţnosti se nám tu nabízejí. Stejně tak nemŧţe být státní hymna scénickou či náladovou hudbou k pochybným příleţitostem. O T. G. Masarykovi se vypráví, jak naslouchal v hale lánského zámku 14. 12. 1935 rozhlasovému vysílání záznamu své abdikační řeči. Po projevu následovala státní hymna, které vzdal odstupující prezident úctu povstáním. Ten obraz opuštěného, nemocného, pětaosmdesátiletého starce, který vstoje zdraví symbol státu, který budoval a aţ do smrti miloval, mi vţdy vyvstal, kdyţ jsem zaslechl kaţdodenní přehrávku státní hymny na zakončení televizního vysílání, nebo její řvoucím stadionem přehlušované uvedení po sportovním utkání, kdy radost z vítězství zastíní i úctu k tomu, co symbolizuje naši vlast. Kdo z nás má v sobě tolik vnitřní síly, aby se zachoval i v soukromí tak, jako TGM? S jistou nostalgií prohlíţíme tzv. „velký znak“ naší předválečné „první“ Československé republiky, obsahující symboly všech tehdejších jejích zemí (Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi) i okrajových území na severu (Těšínska, Opavska, Ratibořska), příslušejících ke Slezsku. Do dnešní doby se změnil nejen státní znak, ale také mapa státu, o dalších změnách nemluvě. Ve znaku nám zŧstal jen český lev spolu s moravskou a slezskou orlicí, jako připomínka minulosti této země. Přesto, hovoří-li se o územní reorganizaci státu, zapomíná se na historické i funkční uspořádání země, které prošlo svým dějinným vývojem. Krajské rozdělení, které v roce 1949 zavedli komunisté ve své snaze zpřetrhat všechny dosavadní vazby (a které oni sami redukcí počtu krajŧ úpravou z 9. 4. 1960 uznali za nevyhovující) se povaţuje za jedině moţné. Dílčí regionální a stranické zájmy jsou rozhodující při řešení tak závaţné záleţitosti. Není i to projevem nedostatku úcty k zemi a její historii i chybějícího citu pro potřeby společnosti? Národní hrdost Je tedy řada dŧvodŧ pro to, ţe je nezbytně nutno vybudovat v současné mladé generaci povědomí národní příslušnosti i národní hrdosti. O problematičnosti školní výchovy a také vlivu rodiny v tomto směru jsme uţ hovořili. Je tedy mimo jiné také na skautské výchově, aby přispěla svým podílem k vybudování zdravých občanských přístupŧ. Moţností je celá řada. Na našich výletech a výpravách navštívíme historicky významná místa, hrady, zámky, muzea. Všude tady je příleţitost informovat se o jejich vzniku, o historii. Při delších pobytech, např. na táboře, mŧţeme poznat kraj, kde trávíme prázdniny, jeho dějiny, významné osoby. Totéţ je samozřejmě moţné i v našem bydlišti. Ukáţeme tak mladým, ţe minulost nepředstavuje jen suchopárný výčet letopočtŧ, jak ji zpravidla předkládá škola. Naše dějiny se netvořily jen v Praze a ve významných místech domova. Do pestré mozaiky národní historie vkládala své kaménky i ta nejzapadlejší místa naší vlasti. ~ 31 ~ Motivy našich her nemusí čerpat jen z indiánských tradic, dobyvatelských válek, nebo dnes tolik módních rambŧ, ninjŧ a terminátorŧ. I v našich dějinách a bájesloví najdeme řadu moţností. Jen je musíme sami trochu lépe znát. V dnešní době volného pohybu přes hranice se řada spoluobčanŧ snaţí dohnat cestováním to, co jim bylo dříve reţimem tak dlouho odpíráno. Známe ale uţ tak dobře svou zemi, abychom ji vyřadili ze svého cestovního programu? Pravda, moře nemáme, ale tolik krás, které jsou i v naší vlasti, najdeme jen málokde. Je jenom potřebí chodit s otevřenýma očima, dívat se kolem sebe a pozorovat okolí. Ale to přece skaut umí! Myslím, ţe je vhodné se zmínit také o našich národních písních, které jakoby mladou generaci neoslovovaly. I ony jsou součástí národní kultury a identity. Je nejvyšší čas je rehabilitovat, „oprášit“ a ukázat jejich krásu, neţ se vytratí úplně. Nepopírám, ţe i my jsme zpívali tehdy moderní písničky, ale kromě nich jsme znali i spousty národních a také skautských. Snaţně se tedy přimlouvám, pamatujme i na tyto zdánlivé drobnosti a zařaďme i je do svého programu. Velmi tak přispějeme nejen k uchování tohoto kulturního pokladu, ale také k estetické výchově mladých, na niţ se někdy zapomíná. Skauti ve sluţbě vlasti Od samého zaloţení našeho samostatného státu se skauti zapojili do sluţeb své svobodné vlasti. I před tím, v období začátkŧ své činnosti, v době, kdy zuřila první světová válka, snaţili se zmírnit strádání rodin odvedených českých frontových vojákŧ charitativními iniciativami. Po vzniku republiky se dali okamţitě k dispozici nově vznikajícím státním orgánŧm v kurýrních i jiných sluţbách. Poštovní známky skautské pošty ze závěru roku 1918 patří k dosud stále vyhledávaným a vysoce ceněným filatelistickým raritám. Ţe svŧj slib věrnosti republice skauti chápali se vší váţností a se všemi dŧsledky, jsme si řekli uţ v úvodních odstavcích tohoto pojednání. Ze svých dětských let jsem si zachoval vzpomínku na pohnuté dny podzimu 1938. Odjezd našich vojákŧ při mobilizaci armády do jihomoravského pohraničí, kde obsazovali pevnŧstky, vybudované proti Rakousku, tehdy jiţ anektovanému Němci, patří mezi moje nejsilnější záţitky vŧbec. Přirovnat je mohu snad jedině k radosti z osvobození na jaře 1945. Vlastenectví v prvé republice vycházelo z pocitŧ radosti při osamostatnění státu po prvé světové válce. Ani dvacet rokŧ ţivota v republice s jeho všemi problémy, kterých ani tehdy nebylo málo, ho nijak neutlumilo. Země vzkvétala po hospodářské stránce (zejména její východní části – Slovensko a Podkarpatská Rus) a byla zvláště v třicátých letech nejdemokratičtějším státem kontinentální Evropy. Občané si toho byli vědomi a byli na svou vlast hrdí. Bylo tomu tak i v závěru třicátých let, kdy bylo třeba hodně obětovat pro obranyschopnost ohroţeného domova. Armády si lidé velmi váţili, protoţe to byla naše armáda, naši chlapci, kteří nás měli bránit proti přesile nepřítele. Obrana státu Myslím, ţe rehabilitace těchto pojmŧ a pocitŧ patří mezi významné úkoly současné společnosti, byť nám v této době nehrozí bezprostřední nebezpečí útoku z vnějšku. Popularita armády je velmi nízká. Vděčí za to nejen nešťastnému vývoji událostí v prŧběhu 20. století, ale především rudému útlaku, který si z ní vytvořil nástroj ~ 32 ~ represe. Navíc sovětský dril a asiatské ovzduší, uplatňované zejména v padesátých a šedesátých letech dŧstojnickým sborem, v němţ našla své místo intelektuální a společenská spodina, nemohly vést k jiným dŧsledkŧm. Naše mládí, zvláště pak potencionální branci, znají toto ovzduší pouze z literárního a filmového zpracování zejména děl spisovatele Miroslava Švandrlíka. Bylo by ovšem dobře si uvědomit, ţe sluţba v této armádě nebyla zdaleka tak veselá, a ţe „vojna“ u tzv. „černých baronů“ byla velmi těţká, plná šikany a represe. Nálady, které byly pochopitelné v období totality, se projevují i nyní, kdy demokratické poměry umoţnily těm jedincŧm, jimţ svědomí nedovoluje zacházet se zbraní, aby byli zařazeni do „civilní sluţby“. Nezdá se mi však, ţe tak vysoké procento mladých muţŧ sdílí tyto názory. Soudím, ţe se tu projevuje především odpor k armádě jako takové, přeţívající z minulých dob. Nebezpečí střetu Východu se Západem, které více či méně hrozilo po celou dobu totality, je snad teď definitivně zaţehnáno. Přesto však zŧstává problém nestabilních uskupení, který ani po rozpadu komunistického bloku není dosud vyřešen a skončen. Jde o oblasti nepředvídatelného vývoje, navíc s obrovským, nekontrolovatelným a dokonce i jaderným arsenálem. Poměry nejen v Evropě by měly být dostatečným varováním. K tomu se navíc rýsuje i problém Sever – Jih, tedy vztah zemí rozvinutých, s vysokým produktivním potenciálem a energetickou spotřebou na jedné straně a zemí méně rozvinutých, zato však s velkým populačním nárŧstem na straně druhé. To všechno zatím nedovoluje okamţité zrušení armády. Jiná otázka ovšem je její případná profesionalizace a zapojení do mezinárodních bezpečnostních struktur. Navíc soudím, ţe význam armády nespočívá jen v její moţné branné činnosti. I v hlubokém míru nastávají situace, v nichţ se uplatní. Vzpomeňme povodní v letech 1997 a 1998 i sněhové kalamity v zimě 1998–99. Armáda mŧţe posílit ostrahu hranic proti pronikání mezinárodní kriminality a terorismu a zabránit také nelegální migraci v době lokálních konfliktŧ mimo naše území. V případě přírodních a jaderných katastrof je pak armáda jedinou institucí, která má pevnou organizaci, dopravní a spojovací techniku, mechanismy, lidskou sílu, zásobování a logistiku. Její uvedení do pohotovostního stavu a nasazení je záleţitostí velmi krátké doby. Taková její humánní činnost snad není v rozporu se svědomím i těch nejúzkostlivějších. K tomu uţ zbývá dodat jen jediné: jestliţe tedy občané mají poţadavky vŧči svému státu a právem očekávají jejich splnění, včetně garance všech svých občanských, lidských a soukromých práv, musí na druhé straně k témuţ státu cítit zodpovědnost a k jeho funkci také aktivně přispívat. A to i v právě zmíněné oblasti. Také k tomu by měla přispívat skautská výchova. Veřejné záleţitosti Existuje jistě řada dobrých dŧvodŧ, pro které se musí občan, a tedy i skaut, zajímat o chod věcí veřejných. Jde přece také o něj, jeho rodinu a blízké, i všechny „lidi dobré vůle“, jimţ by měl „pomáhat a být jim prospěšným“. Navíc je dŧleţité pro rozvoj skautingu i jeho další existenci, aby vnitřní poměry ve státě byly takové, které umoţní, aby skautští vŧdcové mohli vychovávat mládeţ v demokratickém prostředí svobodně, nezávisle a v duchu svých mravních zásad. K tomu je moţné přispívat mnoha zpŧsoby. Tím nejzákladnějším je účast na volbách, místních – komunálních – a také celostátních – parlamentních i senátních. Aby tato volba byla smysluplná a splnila očekávání, je nutné prŧběţně sledovat vývoj událostí a být prŧběţně „v obraze“. Abychom si dobře rozuměli, nejde v ţádném případě o zavádění politiky do skautského hnutí. Poţadavky na intelektuální a společenskou úroveň skautských ~ 33 ~ vŧdcŧ, jejich rozhled i informovanost, tolik potřebné ve výchovném procesu, jsou opravdu vysoké. U nás se stalo běţným jevem, ţe na předvolební sliby se posléze zapomene a vývoj jde nerušeně dál, bez ohledu na názor voličŧ. Je tedy třeba kromě stranických programŧ zváţit i věrohodnost kandidátŧ na volitelných místech a rozhodovat spíš podle osobností, neţ podle vesměs lákavých slibŧ. Jen takto je moţné zajistit demokratický vývoj a snesitelné klima v zemi, které ve svých dŧsledcích bude i zárukou nerušeného rozvoje skautingu. Mnohem účinnější je zúčastnit se voleb aktivně – jako kandidát. Pro skautského vŧdce, který má povinnosti v zaměstnání, vŧči rodině, v oddíle, je ovšem takový poţadavek téměř nesplnitelný. Přesto soudím, ţe alespoň na místní úrovni, jako člen zastupitelstva nebo odborné komise, kde se jedná o práci spíše nárazovou, by mohl i takový činovník být prospěšný. Uplatní tam nejen svoje odborné znalosti a schopnosti, ale navíc má moţnost vnést do politického ovzduší – v současnosti nepříliš korektního – i trochu světla skautské morálky, která by pro něj samotného i v této roli měla být samozřejmostí. Ne všichni naši dospělí členové se ovšem podílejí bezprostředně na výchově mládeţe. Pro ně bude situace v tomto ohledu snad schŧdnější a mohou skautingu prospívat i tak, ţe budou spoluvytvářet příznivé podmínky pro jeho nerušenou činnost. Naléhavé úkoly Blíţí se desáté výročí zásadního obratu v našem veřejném ţivotě (psáno na jaře 1999). Mnohé se změnilo, ne vše však dobrým směrem. Přesto byl tento zvrat nutný a potřebný, zvrat, který nám dovolil téměř deset let svobodně občansky a skautsky ţít. I tak nám zbývá ještě mnoho vykonat, protoţe změna systému byla jen prvým krokem na cestě ke spořádané a moderní demokratické společnosti. Je to nutné tím spíše, ţe Evropa, s jejímiţ svobodnými strukturami se chceme ztotoţnit, zatím na nás nečekala a postoupila o hodný kus vpřed. K tomu je třeba vychovat i naše svěřence. Na nich bude jednou bezesporu leţet velká část tíhy tohoto obtíţného úkolu. Na tento vychovatelský úkol se musíme sami připravit a ujasnit si mnohé, co šlo zatím mimo nás. Nejdŧleţitější úkoly vidím v těchto oblastech: výchova vŧdčích osobností, které svým morálním kreditem budou schopny se podílet na tomto díle, obecné povznesení společenské morálky, která bude nadřazena i těm oblastem činností, které nejsou řešeny v zákonech, úprava zákonodárství nejen na evropskou úroveň, ale také v souladu s mravními zásadami, aby tak byly jasně vymezeny mantinely chování, podpora institucí, které obecnou morálku kultivují, zajistit pocit osobního bezpečí slušným lidem a skoncovat s beztrestností darebákŧ, ochrana všech demokratických, lidských i osobních práv, podpora společností s dosud niţší úrovní a tím napomáhat omezení mezinárodní kriminality, ~ 34 ~ podpora sociální sítě, která zlepší jistoty postiţených, sítě, která má bezpečnostní pojistky proti zneuţívání nepovolanými, povznesení plošných sluţeb zejména v oblasti vzdělání, zdravotní péče a veřejné dopravy, péče o ţivotní prostředí, jako podmínky pro přeţití této civilizace. Co dělat nejdříve Jak je vidět, úkolŧ je hodně a pod kaţdým jednotlivým bodem se skrývá spousta práce. Práce nejen na úrovni vedoucích činitelŧ, ale pro kaţdého občana, pro kaţdého z nás. Stanovit pořadí naléhavosti je nesnadné, všechny uvedené problémy naši společnost „tlačí“ a je bezpodmínečně nutno na nich okamţitě začít pracovat. Měl-li bych však přece jen některý z nich vyzdvihnout, pak bych na prvém místě uvedl povznesení obecné morálky, neboť její nápravou by se podstatně přispělo i k řešení všech ostatních úkolŧ. K tomu by mělo směřovat všechno naše úsilí, musí to mít na zřeteli všechna naše činnost za všech okolností. To bylo jasné i A. B. Svojsíkovi, který uţ v období vzniku našeho skautingu nabádal: „Skauti, pryč ve skautingu od papíru, pryč od slov k činům, je třeba pracovat na vycházkách, v táborech, v dílnách a klubovnách, ne planě teoretizovat a o práci jen povídat…“ Jako druhý, neméně závaţný problém, bych patrně označil péči o ţivotní prostředí. O tom, ţe ohroţení další existence této civilizace není planou hrozbou, nás přesvědčuje řada úkazŧ, které signalizují nebezpečí a varují před lehkomyslností a slepotou, která je dŧsledkem bezhlavé honby za kořistným vyuţíváním všeho – přírodního bohatství, krajinných krás i ţivých organizmŧ. Je veřejným tajemstvím, ţe ţivotní prostředí u nás patřilo donedávna k nejhorším na tomto kontinentu. V ţádném případě nejde tedy o tu pověstnou „třešinku na dortu“, jak jsme kdysi slyšeli. Představitelé minulého reţimu se často chlubili, ţe naše ekologické normy a zákony jsou nejpřísnější na světě. Zda měli pravdu, nevím. Zato vím, ţe po vydání kteréhokoliv zpřísňujícího předpisu následovala lavina udělení mnoha výjimek „hřešícím podnikŧm“. O to se staral rudý „Svaz přátel a známých“. K tomu snad jen malý příklad: V sedmdesátých letech se v dŧsledku těţby uranové rudy u Dolní Roţínky na Českomoravské vysočině prudce zvýšila nad normou povolený limit radioaktivita pitné vody v Brně. Neţádoucí prŧsaky a splachy z těţebního areálu kontaminovaly vodu v řece Svratce, z níţ odebírala vodu i úpravna pitné vody v Brně-Pisárkách. Náprava se zajistila snadno a rychle změnou normy, tedy zvýšením povolené limitní hodnoty, a od té doby pili Brňáci vodu „nezávadnou“. Ţivotní prostředí Péče o ţivotní prostředí zahrnuje řadu oblastí. Vyjmenujme si tu aspoň některé z nich, bez nároku na jejich úplnost a bez udání pořadí: péče o čistotu ovzduší omezováním emisí výrobních zařízení a zaváděním nezávadných topných systémŧ v občanské výstavbě, ~ 35 ~ péče o čistotu povrchových i podzemních vod. Zákonem poţadovat vybavení všech znečišťovatelŧ účinným čistícím zařízením a recirkulací vody ve výrobních provozech, preference veřejné hromadné dopravy včetně jejího zkvalitnění, jako základního zpŧsobu přepravy osob i tovaru, přesun dálkové nákladní dopravy ze silnic na ţelezniční tahy s elektrickou trakcí, sniţování energetické náročnosti výrobkŧ jako předpoklad úspory neobnovitelných zdrojŧ i sníţení produkce neţádoucích emisí a odpadŧ, zajištění kvalitních potravin bez genetických úprav a obsahu neţádoucích látek z nadměrného chemického hnojení a ošetřování, zdravotně nezávadná likvidace odpadŧ, zabránění dovozu zejména kontaminovaných odpadŧ ze zahraničí jako výhodné komerční činnosti, ochrana surovinových zdrojŧ jako předpokladu existence i rozvoje příštích generací. Pro rozvoj společnosti „…mezním činitelem není energie jako taková, ale zamoření prostředí, jeţ souvisejí s jejím vyuţíváním. Zamoření prostředí je pro člověka nejdŧleţitějším mezním činitelem současné doby… Dŧleţitým cílem společnosti se musí stát uplatnění zásady vracet látky do oběhŧ…“ Čas nečeká Z uvedených příkladŧ a úvah je patrné, ţe úkolŧ ve všech zde zmíněných i dalších oblastech našeho veřejného a občanského ţivota je mnoho. Skauting nechce být jen institucí pro účelné trávení volného času, ostatně tak ani nebyl proponován. Svoji úlohu vidí ve výchově všech svých členŧ a příznivcŧ ve všech oblastech. Tím se podílí i na věcech veřejných. Nemŧţe se tedy vyhýbat ani okruhŧm otázek, které byly navozeny na předchozích stránkách. K tomu je nutné, aby všichni dospělí členové a zejména výchovní činovníci se těmito problémy zabývali a orientovali se v nich do té míry, aby mohli pŧsobit na skautské mládí a neskautské okolí. Čas ovšem nečeká, musíme v duchu svého hesla hned začít pracovat na sobě a být také příkladem jiným, vţdyť „…chcem věrně slouţit také dál!…“ Pouţitá literatura 1. Svojsík, Antonín Benjamín – Výchova občana republiky skautováním – Praha 1920 2. Malý encyklopedický slovník A–Ţ – Praha 1972 ~ 36 ~ 3. Hansen, Walter – Vlk, jenţ nikdy nespí – Praha 1994 4. Poledňák, Alois – Skauting ve sluţbách podněcovatelŧ války – Praha 1953 5. Břečka, Bruno – Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990 – Brno 1997 6. Zatloukal, Václav – Katoličtí skauti-junáci v Československu – Brno 1997 7. Odum, E. P. – Základy ekologie – Praha 1997 8. Navrátil, Zdeněk – Světový a český skauting – Ivančice 1997 ~ 37 ~ Duchovní rozměr skautingu Vrátíme se k Baden-Powellovi? (léto 1999) Snad ţádná jiná oblast skautské výchovy, etiky, metodiky i programu není předmětem tak rozsáhlých diskusí, polemik i výkladů, jako právě duchovní rozměr skautingu. Ten není sám o sobě přirozeně záleţitostí novou, jiţ sám zakladatel světového skautingu jej dal hnutí na jeho samém počátku do vínku. Různost pohledu je dána beze vší pochybnosti tím, nepochopení duchovní dimense vychází z nejhlubšího soukromí a dotýká se našich nejniternějších pocitů, náhledů, vztahů a názorů. Navíc, duchovní úroveň skauta není měřitelná, na rozdíl od jeho znalostí uzlování, počtu jemu známých přírodnin, souhvězdí, skautských zručností i dovedností či fyzických výkonů. A přece právě ona je cílem a smyslem skautské výchovy, snaţící se vytvořit ze svěřených chlapců i dívek jedince vysokých morálních a etických kvalit. Ty ostatní zde uváděné fenomény představují jen cestu k tomuto cíli, naši metodiku i výchovný systém. V našich úvahách se nebudeme zabývat „výkladem“ duchovního rozměru. Pro ty, jimţ jsou tyto pojmy méně běţné, stejně jako pro ty vůdce, kteří řeší otázku, jak tento myšlenkový okruh přiblíţit skautkám a skautům, doporučuji velice pěknou práci bratra Jana Pečeného – Neptuna „Základy duchovní výchovy ve skautingu“ (ELŠ 1999). Je psána velmi čtivě, ţivou formou a dokáţe zaujmout, orientovat i poradit. Velmi podnětnou statí jsou i „Ideové základy skautingu aneb duchovní dimense skautingu“ (ILŠ COLLEGIUM 1999). Napsal je bratr Jaroslav Černý – Ursus a je určena pro starší rovery i činovníky, kteří jsou o této problematice alespoň částečně informováni. Práce jim napomohou při vlastních úvahách a prohlubování duchovního ţivota jich samých i jejich svěřenců. Svoji pozornost však na dalších stránkách věnujeme mnohem závaţnějším otázkám, totiţ příčinám, proč právě v naší společnosti je duchovno odsunuto do pozadí, proč má právě náš skauting v tomto směru takové ojedinělé postavení mezi všemi národními organizacemi a také, jak by měl k duchovní otázce přistupovat do budoucna. Vyjdeme při tom z poznatku, ţe poznání a pochopení příčin můţe být významnou pomocí při řešení jakéhokoliv problému. Mravní principy skautingu Základním mravním poţadavkem, modelujícím skautovo chování, musí být skautský zákon. Protoţe mravní normy naší civilizace jsou budovány na bázi křesťanské morálky, bez ohledu na to, zda se týkají věřícího křesťana, či kohokoliv jiného, nejen ţe mezi křesťanským Desaterem Boţích přikázání a naším zákonem není rozporu, ale skautský zákon je vlastně jeho jinou interpretací. A to nejen po formální stránce, tedy počtem jednotlivých pokynŧ. Na tomto postulátu je moţno se shodnout a patrně to nebude předmětem dohadŧ a sporŧ, pokud nebudeme diskutovat s někým předem zaujatým. Ale takový člověk má bezesporu se skautingem jen pramálo společného. Na skautském zákoně je nepochybně nejpozoruhodnější fakt, ţe není ~ 38 ~ formulován soustavou příkazŧ, zákazŧ a doporučení, jak je obvyklé u běţných předpisŧ a „vyhlášek“, ale jednoduchou konstatující formou „skaut je…“. Z toho tedy vyplývá, ţe „není-li…“, nebo odmítá-li skautský zákon jako celek, nebo i jen některé jeho části, není tento jedinec skautem. To nemá nic společného s podanou přihláškou, s příslušností k organizaci, s hrazením členských nebo registračních poplatkŧ. Ba ani s vydanými oprávněními nebo pověřeními k výkonu čehokoliv, s udělenými vyznamenáními… Členství v organizaci – naší junácké, nebo kterékoliv jiné alternativní – nezakládá nikomu právo na to, aby se prohlašoval za skauta. Tuto výsadu získává kaţdý z nás teprve svým ţivotním stylem, případně účinnou snahou ţít podle skautských mravních zásad. Na těchto závěrech se patrně názorově sjednotíme, pokud náš přístup ke skautingu a mravním závazkŧm z něj vyplývajícím, je poctivý, tedy opravdu skautský. Skautský zákon především shrnuje mravní normy pro rŧzné oblasti, pro konkrétní ţivotní situace. Vycházejí, kromě zmíněných zásad křesťanské etiky – Desatera, ze tří základních principŧ, které pro skauting definoval uţ jeho zakladatel Lord Baden-Powell. Je to sluţba Bohu, sluţba bliţnímu a sluţba sobě samému. Jimi je dáno skautovo postavení ve společnosti, jeho vztah k základním ţivotním problémŧm. Stanovuje hierarchii hodnot, s nimiţ se setká, určuje jeho poměr ke společnosti, jejímţ platným členem má být a současně mu určuje povinnost tyto vztahy v sobě vypěstovat. Jde o základní pilíře skautské výchovy a současně o její jasně postavený cíl. Na nich skauting stojí, s jejich odmítnutím padá. Pomineme-li totiţ tyto zásady, pak přestáváme být hnutím výchovným ve smyslu skautského pojetí a stáváme se institucí pro účelné trávení volného času. Takových organizací je však v naší společnosti dostatek a nemáme nejmenší dŧvod je ještě dále zmnoţovat. Jinými slovy – bez zachování těchto zásad by naše existence pozbyla smyslu. Uvedené základní principy vymezují spirituální dimensi našeho hnutí. Jejich uznání není jednoduché, ač by se to v případě druhého i třetího principu mohlo tak zdát. Přijetí prvého připadá mnohým obzvláště obtíţné. Uţ proto, ţe to jakoby „zavání náboţenstvím“, tedy oblastí, která je u nás tradičně vnímána velmi specificky. Je to dáno dlouhodobým vývojem duchovního ţivota v naší zemi. Nejvíce se na těchto názorech ovšem „podepsala“ i léta komunistické násilné ateizace. Jak se zrodil skauting Nebude jistě bez zajímavosti podívat se na samé počátky skautského hnutí, jak byly myšlenkové oblasti vnímány v době jeho vzniku, ale také jak jsou pojímány v jiných kulturních oblastech, neţ euro-amerických, kde kultura i etika vychází, jak jsme si uţ řekli, z křesťanských základŧ. Zakladatel světového skautingu Robert Baden-Powell (1857–1941), protestant, byl hluboce věřící člověk. Křesťanské mravní normy, Desatero Boţích přikázání, byly pro něj základním ukazatelem cesty ţivotem. Protoţe svoji víru hluboce proţíval, pokládal za samozřejmé, ţe etické principy křesťanství budou vŧdčím principem skautovy mravnosti. Při sestavování skautského zákona mu nešlo jen o jakousi „náhraţku“ za Desatero. Vztah k Bohu byl pro něj jako mravného jedince samozřejmostí. Povaţuji za vhodné uvést tu některé jeho výroky, protoţe vím ze zkušenosti, ţe řada z nás o těchto názorech mnoho neví. Čtěme tedy pozorně: ~ 39 ~ „Odmítám a zavrhuji takový skauting, který nemá náboţenství za svůj základ. Skaut je především věřícím člověkem a praktickým křesťanem.“ 1 „Hnutí jako naše by ztratilo význam, kdyby nevedlo děti k náboţenství.“2 „Ţádný člověk nestojí za mnoho, nevěří-li v Boha a neposlouchá-li Jeho zákony. Tak kaţdý skaut by měl mít náboţenství.“3 „Teprve na druhém místě se zavazuje skaut k plnění povinností ke králi a vlasti. Nejpřednější je povinnost k Bohu. Jest nám dán nejvyšší úkol, dospěti království Boţího.“4 Představa Boha pro B.-P. samého i ve skautské morálce byla tedy velmi konkrétní. Nešlo tu proto o ţádné chimérické Absolutno, ale ţivého Boha v duši i srdci. Na otázku, kdy se náboţenství do skautingu dostalo, Baden-Powell odpověděl: „Vůbec se do něj nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel, přesahující skauting.“5 Jako vzor skautova chování si vybral pozitivní projevy středověkého rytířství. (Odtud byl pak jen krŧček k uznání za patrona a ochránce skautŧ svatého Jiří, světce, který byl v Anglii jiţ tradičně velmi oblíbený.) Podobně pojal i výběrovost hnutí. Hoch či dívka na zkoušku prochází zkušebním obdobím, kdy se rozhoduje, zda skautské ideály jsou opravdu tím, co hledá, a kdy hnutí posuzuje jeho ochotu se jim podřídit („páţecí sluţba“). Nováčkovskou zkouškou prokazuje svoje základní schopnosti přijímat skautský program i etiku. Po ní následuje skautský slib. V něm viděl obdobu středověkého pasování na rytíře a přál si, aby tento slib proběhl ve slavnostní atmosféře a aby se stal celoţivotním závazkem. Do slibové formule pak vloţil nejvyšší hodnoty, ke kterým se skaut hlásí. Pŧvodní znění slibu, tehdy samozřejmě pro anglické skauty bylo: „Slibuji na svou čest, ţe chci konat to nejlepší, abych plnil povinnosti vůči Bohu a vlasti, pomáhat svým bliţním v kaţdé době a být poslušen skautských zákonů.“ Na samém počátku snad B.-P. ani netušil, ţe poloţil základy nejúţasnějšímu hnutí mladých lidí, které se záhy s takovou odezvou rozšíří po celé planetě. Dostalo se i do oblasti jiných kultur, jiných tradic. Jeho základní kriteria však zŧstala přesto zachována. První princip pak dostal „nadkonfesní“ rozměr, zŧstal však zachován pro všechny, hinduisty, muslimy, Ţidy… Začátky hnutí u nás Nedlouho po zaloţení anglické skautské organizace se dostaly myšlenky BadenPowellovy i k nám. Rakousko-uherské ministerstvo kultu (školství) doporučovalo v roce 1 Master Gazette 1920. Scouting for Boys – oběţník ÚDR 1947. 3 Scouting for Boys. 4 Vŧdce, VII – 1926–27. 5 Základní principy, WOSM 1992. 2 ~ 40 ~ 1911 knihu německého lékaře a zakladatele německého skautingu Otto Liona „Pfadfinderbuch“, která byla vlastně překladem Baden-Powellovy knihy „Scouting for Boys“. Měla slouţit jako pomŧcka pro učitele tělocviku svými brannými prvky a technickými dovednostmi. Je s podivem, ţe renomovaní pedagogové nerozeznali její význam pro výchovu a doporučovali především její praktickou část. Velkou zásluhou A. B. Svojsíka zŧstává, ţe pochopil pravý smysl skautingu a rozhodl se, ţe jeho dobrodiní zprostředkuje i české mládeţi. Ještě o prázdninách zmíněného roku 1911 odjel do Anglie, kde se chtěl se skautingem blíţe seznámit. V témţe létě překládá v chatce u Vorlovské myslivny z anglického originálu „Scouting for Boys“ a se skupinou chlapcŧ si ověřuje prakticky některé poznatky. V následujícím roce pak pracuje na „Základech junáctví“. Jeho snaha však nebyla bez problémŧ. Vlastenecká výchova, která v Anglii byla samozřejmostí, naráţela u nás na skutečnost, ţe „vlast“ byla pro nás reprezentována císařstvím, které tehdy národ vnímal jako utlačovatelskou moc. Stejnou, ne-li větší potíţ, představovalo přijetí prvního principu skautingu, totiţ sluţby Bohu. Na rozdíl od anglických poměrŧ panovala u nás značná náboţenská vlaţnost, a to zejména v intelektuálských kruzích. Upřímná víra byla pokládána za projev zaostalosti převáţně venkovanŧ. Po příčinách, proč se u nás vyvíjel vztah k náboţenství, k církvím a tím i k duchovní oblasti poněkud odlišně, neţ v ostatním středoevropském regionu, budeme muset sáhnout trochu hlouběji do historie. Dějinné souvislosti Náš stát, pŧvodní české království, se stal v 16. století součástí sloţitého útvaru, vytvořeného z národnostně, kulturně i duchovně odlišných oblastí, spojených v mocnářství habsburské. Stalo se tak dobrovolným spojením (na základě smlouvy z roku 1515 mezi Jagellonci a Habsburky o mezirodových sňatcích) českého království s královstvím uherským pod vládou habsburského rodu, ovládajícího tehdy jiţ země rakouské. Tyto tři rŧzné národní, politické i kulturní proudy zŧstaly separované navzdory společnému vývoji po celou dobu existence monarchie. Období kolem poloviny 19. století bylo na celém evropském kontinentu charakterizováno mohutnými společenskými otřesy, kdy se sesouvaly staré pořádky a objevovaly se poţadavky na uznání práv občanských, na demokratizaci společnosti i uznání práv porobených národŧ. Významnou roli tu sehrála i nešťastná národnostní politika, uplatňovaná částí vládnoucího rodu, reprezentovaná na prvém místě císařem Františkem Josefem I. (1848–1916). Odvěkou touhou panovnického domu bylo vybudování velké německy hovořící říše uprostřed Evropy, ačkoliv téměř dvě třetiny obyvatel monarchie patřily k rŧzným národŧm a národnostním menšinám neněmeckým, převáţně slovanským. Pod vnějším i vnitřním tlakem uznal císař tzv. prosincovou ústavou z 2. 12. 1867 (rakousko-uherské vyrovnání – dualismus) království uherské v rovnoprávném postavení s částí pod správou rakouskou. Tehdy došlo k utuţení národnostního útlaku – na Slovensku tvrdě uplatňovanou maďarizací. Očekávání i naděje české části říše, tedy Čechŧ a Moravanŧ, se nesplnily. Tento pocit křivdy vyvolal zesílený odpor ke stá- ~ 41 ~ vajícímu systému, odpor, který byl vzpomínkami na slavnou minulost českého království ještě umocňován. Husitské tradice Svoji významnou roli tu sehrály i připomínky husitského období, rozšiřované vlasteneckými a buditelskými kruhy, na prvém místě literární tvorbou Aloise Jiráska. Zneuţití tohoto historického období jsme byli ostatně svědky i za rudé totality, kdy se dílo jmenovaného spisovatele velmi osvědčilo reţimu v atheistické propagandě. Hovořím-li o husitství, mám na mysli jeho militantní období, mající charakter občanské války se všemi jejími hrŧzami, krutostmi a mizérií. Pokud jde o osobu samotného Mistra Jana, necítím se být povolán pronášet o něm veřejně soudy. Snad symposium, které bude jednat o něm na podzim letošího roku (psáno v létě 1999) na lateránské univerzitě vnese více světla do jeho případu a přispěje k vyřešení některých momentŧ, které rozdělují mnohé z nás, a které si ještě stále sebou neseme jako jakési dějinné trauma. Povaţovat takovou fázi husitství jako uvědomělé národní a demokratické hnutí, jak nám namlouvali komunisté, je ovšem nejen zavádějící, ale hluboce pochybené a záludné. Období středověku není přece moţno posuzovat soudobým pohledem. Uvědomíme-li si ţivotní postavení a nejistoty tehdejších drobných sedláčkŧ, z nichţ se husitská vojska ponejvíce tvořila, sedlákŧ vydaných nejen zvŧli světské vrchnosti, ale také rozmarŧm počasí, snáze pochopíme, ţe moţnost vylupování šlechtických sídel, dvorŧ, klášterŧ a far pro ně představovala mnohem menší riziko a lákavější efekt, neţ lopotná dřina na políčcích. Obávám se, ţe husitským „polním rotám“ šlo ve svých dŧsledcích skutečně spíše o kořist, neţ o řešení rŧzných myšlenkových proudŧ a věroučných rozdílŧ. Jak jinak by mohlo docházet k takovým přehmatŧm, ne-li zvěrstvŧm, i v pohledu drsného středověku. Odstranění některých morálních zábran má pak za následek lavinovité zpochybnění všech mravních norem, tak jak jsme to mnozí z nás zaţili i v době nedávno minulé. Připouštím, ţe se předchozí odsudek tohoto bezesporu významného období našich dějin mŧţe zdát předpojatý. Je však nutno si uvědomit, ţe ani naši historikové nejsou v tomto směru jednotní a řada z nich se více či méně přiklání k témuţ pohledu. Uveďme tu jako příklad jméno Josefa Pekaře, jako nejvýznamnějšího představitele těchto názorŧ. Ţe jejich pojetí českých dějin bylo odmítáno především komunistickou ideologií, není snad potřeba zdŧrazňovat. Proto je dnes řadě z nás neznámé, protoţe jiné informace neţ konformní byly za totality nepřijatelné pro reţim. O zneuţití a zkreslování historie pro potřeby totalitní diktatury jsem se uţ zmínil. Málokdo si kupříkladu uvědomil, ţe Jan Hus zŧstal aţ do své hrozné smrti katolickým knězem. Jeho reformní úsilí bylo vedeno snahou o povznesení duchovního ţivota a zcela jistě by jen stěţí souhlasil s násilím, vraţděním, pleněním a znásilňováním, které později následovalo. A protoţe historie by měla být v prvé řadě matkou poučení, vyplývají z předchozího dva závěry: kaţdá, i sebelepší myšlenka mŧţe být znehodnocena, ba zneuţita, chopí-li se jí lidé nehodní, a dále, ţe vše je nutno posuzovat s hlediska dlouhodobého, vyššího, s pohledu vyšší mravnosti a svědomí, či jak se někdy vzletně říká „sub specie aeternitatis.“ Husitské války tedy skutečně nemŧţeme počítat ke slavným obdobím naší historie. Znamenalo by to měřit velikost národa jeho vojenskými úspěchy, rozlohou podmaněného území i počtem porobených obyvatel. Přijetí takového kriteria by ve svých konečných dŧsledcích vedlo k přiznání pozitivních hodnot i říším a mocnostem, jejichţ slá~ 42 ~ va i moc spočívala na vojenských expanzích, rozloze a počtu obsazených státŧ a potlačení svobod, jak jsme tomu byli svědky uţ tolikrát v minulosti a také v tomto století. Škoda, ţe si naši buditelé nevybrali jako vzor vládu Karla IV. (1346–1378), který v tehdy rozvráceném království zjednal pořádek, povznesl ho kulturně (zaloţením praţské univerzity), realizoval rozsáhlý stavební program nejen v sídelním městě a také sociální rozvoj, takţe naše vlast se zařadila mezi přední země tehdejší Evropy. Je otázka, jak by se bylo pod vlivem tohoto vzoru vyvíjelo naše národní povědomí i námi přijatá hierarchie hodnot. Bohuţel, historie nezná „kdyby…“ Vlivy nesvobody Neblahá role Habsburkŧ byla umocněna spojením vládnoucího rodu s církevní hierarchií. Je dnes obtíţné objektivně posoudit, do jaké míry byl tento vztah oboustranný, nebo zastáván pouze ze strany „Jejich Apoštolských Veličenstev“. Taková situace ovšem velmi nahrávala protináboţenským a proticírkevním náladám. Habsburkové byli u nás spojováni s pobělohorským děním, které zdaleka nebylo záleţitostí pouze náboţenskou a církevní, ale především dŧslednou a cílevědomou likvidací všeho českého, počínaje intelektuální elitou na Staroměstském náměstí v Praze roku 1621 a konče literaturou (byť náboţenskou, ale českou) i jazykem. Mocenské a zejména majetkové zájmy byly hnací silou všeho konání, a to i za cenu likvidace jednoho národa v centru Evropy. Takové pohledy byly v minulosti národu zamlčovány záměrně a tragická období národních dějin vyuţívána především k rozdmychávání svárŧ a také náboţenských třenic. Mŧţeme se pak divit, ţe za těchto okolností později vznikla tak známá parola „Pryč od Vídně, pryč od Říma!“? Třebaţe většina obyvatel v těchto pro národ osudových dobách zŧstala katolickou, vše katolické se povaţovalo (zvláště později, kdy přišla ta „pravá doba“) za protičeské, s čím je třeba skoncovat. Tady někde nastal „dominový efekt“, který náboţenskou a potaţmo i duchovní stránku ţivota odsoudil, teď uţ bez ohledu na konfesi, odsunul ji stranou do soukromé sféry jako záleţitost druhořadou a škodlivou. A tady také vidím počátky vulgárního (tedy ne filosofického) materialismu, jehoţ rozměry jsou v současné době tak obludné, ţe přecházejí do kriminálních počinŧ, nad nimiţ se uţ málokdo pozastaví. Nejen v pobělohorském období, ale i v tomto století proţíval náš národ těţké časy. Jeho demokratické tradice, národní hrdost, společenské i sociální systémy byly přerušeny. Vlastenecké cítění i samostatné myšlení se staly přítěţí a národ sám se měl transformovat na šedou, nemyslící, zato poslušnou masu. Díky Bohu, je to dnes snad navţdy za námi. Vracíme se ke své identitě. Poučili jsme se však z dějin? Opět se hlásíme k T. G. Masarykovi, ale jsme ochotni ho akceptovat celého? Není pro nás jen úspěšným diplomatem, který vyuţil konexí, houţevnatosti a organizačních schopností k vytvoření samostatného státu? Jsme ochotni přijmout i jím proklamované mravní hodnoty a zásady? Masaryk jako vzor Málokdo ví, ţe Masaryk byl hluboce věřící člověk. Nesnášel leţ a přetvářku a napadal je neohroţeně podle zásady „padni komu padni“. Základy víry mu vštípila ~ 43 ~ jeho matka, věřící katolička. Dŧvody jeho přestupu k evangelíkŧm v roce 1880 by zaslouţily hlubší rozbor, pro nějţ tu není prostor. U redaktorŧ jím zaloţeného časopisu NOVÁ DOBA (1893) poţadoval kladný vztah k náboţenství. Uţ jako poslanec říšského sněmu formuloval český národní program – humanita, to je náboţensky motivovaná mravnost. „Idea humanity… v podstatě není neţ křesťanským přikázáním lásky k bliţnímu, idea demokracie… plyne z rovnosti nesmrtelných duší…“ Svým heslem „Jeţíš, ne César“, které dal do vínku Evropě, chce jen připomínat, ţe láska k bliţnímu má být pohnutkou všeho našeho konání i v politice, a také poukázat na kořeny, z nichţ naše kultura a civilizace vzešly. Jeden z jeho nejbliţších, Karel Čapek, to shrnul slovy: „Nikdy nezapomeňme, ţe v základech našeho státu, pokud jej budoval Masaryk, nebyl ţádný zázrak. Bylo v nich víc, v základech našeho státu je Bůh.“ – Platí to i dnes, kdy se opět hlásíme k tradici Masarykovy první republiky? Spiritualita skautského slibu V předchozích odstavcích jsme poněkud odbočili do historie i našich poměrŧ a obecného zpŧsobu myšlení v době, kdy A. B. Svojsík přinesl do naší země myšlenku skautingu. Toto odbočení nebylo od věci, protoţe mám, zřejmě právem, za to, ţe to jsou informace, které nejsou zejména mladší generaci tak úplně známé. Ostatně, odkud by to měla znát? Uţ jsme se zmínili o problému, který by přineslo doslovné převzetí anglické slibové formule do našeho hnutí. ABS to vyřešil úpravou znění slibu, které zachovávalo pŧvodní duch a které platilo aţ do V. valného sněmu (Praha 1992), jímţ jsme slibovali i my a skautská generace po nás. Bylo pro nás posvátné a všichni, kdo jsme jím slibovali, pokud jsme ve svém srdci zŧstali skauty, si je pamatujeme a slyšíme-li je dnes, dosud cítíme ve svém nitru ono zvláštní chvění, které jsme pociťovali kdysi u svého slibového táborového ohně. Pro ty nejmladší, kteří je uţ nepamatují, bude vhodné je zde uvést: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati vlast svou, republiku Československou, a slouţiti jí věrně v kaţdé době, plniti povinnosti vlastní a zachovávati zákony junácké, duší i tělem býti hotov pomáhati bliţnímu.“ Uvedl jsem, ţe duch slibu zŧstal zachován v souladu s jeho vzorem, slibovou formulí Baden-Powellovou. Nicméně zŧstává skutečností, ţe Bůh, který je uváděn v anglické verzi na prvém místě, se tu vytratil. Je poněkud zaráţejícím zjištěním, ţe na konci meziválečného období jsme byli jedinou z 54 národních organizací, která Boha ze své slibové formule vypustila. Poukaz na to, ţe plnění povinností vŧči Bohu je zcela zahrnuto ve slovech slibu „plniti povinnosti vlastní“, je problematický, neupřímný a matoucí. Pro věřící skauty měla být zavedena doloţka „K tomu mi dopomáhej Bůh!“ Platila by bez ohledu na konfesní rozdíly, tedy nejen pro katolíky, ale všechna křesťanská vyznání. Bylo to však dostačující vyrovnání se s prvním základním principem? Nebyl český skauting uţ dříve ochuzen o jeden z jeho základních principŧ? Mŧţe být skaut nevěřící? A mŧţe vŧbec být dvojí znění slibu – s „doloţkou“ a bez ní? ~ 44 ~ Takové a podobné otázky byly náplní vleklých diskusí na 14. valném sněmu (mimořádném – sjednocovacím) v Praze 10.–11. 12. 1938. Uţ tehdy však jedna z podmínek WOSM uváděla, ţe „nikdo, kdo popírá Boha, nemůţe být skautem“. K připomínce, ţe A. B. Svojsík, jehoţ památka byla stále velmi ţivá, nikoho ke zboţnosti nenutil, odpověděl Fr. Němec, ţe o tomto pojetí duchovního rozměru českého skautingu s ABS vícekrát diskutoval. Zesnulý náčelník byl náboţenské výchově ve své organizaci velmi nakloněn, a skoro prý litoval, ţe „doloţka“ nebyla jiţ dříve začleněna do slibu jako povinná pro všechny. (K tomu došlo jen na krátkou dobu na přelomu let 1938–39.) Ale vraťme se ještě na chvíli zpět. Uţ jsme řekli, ţe doba, do níţ A. B. Svojsík přinesl skautskou myšlenku k nám, byla velmi sloţitá národnostně, politicky, ale především po duchovní stránce. Rodina, v níţ ABS vyrostl, byla věřící. Jak jinak by z ní mohl vzejít katolický kněz, Antonínŧv bratr, P. Alois (1875–1917). Nepodařilo se mi najít jednoznačně zaznamenaný výrok (kromě zmíněného prohlášení Fr. Němce), který by dokladoval autenticky postoje ABS v tomto směru, jako tomu bylo ku příkladu u B.-P. Jeho vztah k věcem víry byl však nepochybně velmi příznivý. Projevilo se to také v jeho poměru ke katolickým skautŧm u nás. Kdysi prý rovněţ řekl, ţe takto si představoval skautské hnutí, kdyţ je zakládal. Vnější okolnosti a volnomyšlenkářské nálady před první světovou válkou i po ní byly však tak silné, ţe nemohl svŧj ideál uskutečnit, a proto volil cestu indiferentního skautingu. Odvedlo by nás do spekulativní oblasti zvaţovat, zda to pokládal za přechodnou fázi hnutí a zda chtěl časem dospět k prohloubení duchovního rozměru. Mohl by o tom svědčit i výrok jeho nejbliţšího spolupracovníka a pokračovatele Rudolfa Plajnera, který na podzim roku 1945 napsal v Činovníku (předchŧdci dnešního Skautingu): „Nadevším technickým stojí ovšem vysoko junácký zákon, mravní závazek, zapečetěný dobrovolným junáckým slibem… Ale ani tento stupeň není ještě stupněm posledním. Od junáckého zákona vede strmá cesta k Dekalogu, zákonu Boţímu a ke Kristu, po níţ kráčejí nejstatečnější rytíři junáctví, sdruţení v náboţensky vedených oddílech všech křesťanských vyznání.“ Ať uţ však byly záměry ABS jakékoliv, k jejich naplnění mu nebylo dopřáno, jak víme, dosti času. Po třetí obnově Otázka duchovní dimense v českém skautingu se stala znovu aktuální s třetí obnovou hnutí po listopadu 1989. Chtěli jsme znovu obnovit své členství ve WOSM (dívčí kmen jako zakládající člen WAGGGS měl své členství nepřerušeno), které nám zaniklo po roce 1948, kdy nám je zmařilo kolektivní členství v SČM (komunistická jednotná organizace mládeţe, později označovaná ČSM a posléze SSM). Projevilo se to v úvahách, zda české znění slibu dostatečně vystihuje první základní princip. Pro mezinárodní skautské kanceláře byl pŧvodní Svojsíkŧv slib nedostačující zárukou takového vztahu, ač Baden-Powell tuto formuli pŧvodně akceptoval. Stejně tak byl srozuměn s postupem ABS, s nímţ jej pojilo nejen skautské bratrství, ale i upřímné přátelství. Jeho souhlas s řešením duchovní situace v naší zemi dal B.-P. ostatně najevo i udělením Řádu stříbrného vlka A. B. Svojsíkovi na Jamboree roku 1920 v Londýně, kde se oba vlastně teprve poprvé osobně setkali. Na témţe světovém setkání skautŧ nedoporučil B.-P. projednat a přijmout ani italský návrh o doslovně shodném textu slibu i skautského zákona povinně pro všechny národní skautské organizace na světě. Zakladatel světového skautingu chtěl, aby kaţdý národ přinesl do ~ 45 ~ hnutí něco ze své duchovní a kulturní podstaty, ovšem za předpokladu zachování základních idejí skautingu a jeho celosvětového bratrství. Doba však mezi tím pokročila a v čase naší třetí obnovy se poţadavky na proklamaci duchovního rozměru staly nejen vyššími, ale také striktnějšími. Rozvinula se široká diskuse a hledání duchovní identity směrem dovnitř hnutí i vně, tedy vŧči WAGGGS a WOSM. Tuto situaci mají jistě mnozí naši činovníci dosud v ţivé paměti. Někteří, jimţ se hledaná řešení zdála nedostatečná a dohady zdlouhavé, odešli, a to jednak do nadnárodní organizace YMCA (Young Men´s Christian Association – Křesťanské sdruţení mladých muţů), jednak do nově vzniklé národní organizace Svazu skautů a skautek České republiky (SSS ČR), napojené na evropské hnutí skautŧ UIGSE (Union Internationale des Guides et Scouts d´Europe). Nová slibová formule Konsensu bylo dosaţeno, jak uţ uvedeno, na praţském valném sněmu v roce 1992, kdy bylo schváleno nové znění skautského slibu pro junáckou organizaci v následující podobě: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe slouţit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v kaţdé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti a bliţním. K tomu mi dopomáhej Bůh!“ Stejně jako dříve, je i v této slibové formuli doloţka o Boţí pomoci dobrovolná pro věřící skauty bez ohledu na konfesní příslušnost. Diskuse tedy skončila, znění slibu bylo delegáty sněmu schváleno, byl získán souhlas mezinárodních skautských institucí a slibová formule byla zapracována do stanov Junáka. Avšak – skončily problémy? Je nám jasno, co to je nejvyšší Pravda a Láska? Není nejmenší pochybnosti o tom, ţe tyto pojmy nemohou dělat potíţe věřícím skautkám a skautŧm. Ne proto, ţe si pod nimi mohou představit Boha, ale prostě proto, ţe Bŧh nejvyšší Pravdou a Láskou skutečně je. Jistě by bylo moţné v tomto okamţiku ukončit naše úvahy o prvním základním principu. Bylo by to v souladu s názory Baden-Powella, snad i A. B. Svojsíka, nepochybně také se stanoviskem mezinárodních skautských kanceláří. Přiznejme si, ţe by se však náš skauting stal v našem prostředí velmi výlučnou a uzavřenou institucí. Mohli bychom být šťastni, ţe po desetiletí trvající deformaci myšlení se ještě našel někdo, kdo si zachoval víru, hierarchii hodnot, mravnost ve všem jednání. Ale co s těmi ostatními? Slibovali jsme, ţe budeme souţit své vlasti v kaţdé době. Teď přišel čas, kdy nás potřebuje! Vraťme naší společnosti hodnoty, které v minulosti pozbyla a o nichţ jsme přesvědčeni, ţe jsou stále dobré a potřebné! Říkáme o sobě, ţe jsme institucí výchovnou. Oslovme tedy ty, kteří nevědí, neznají, tápou, ale také hledají! V čísle 72 zpravodaje „Na dobré stopě“ z června 1998, vydávaného ÚDR, si stěţuje bratr K. Pašek, ţe mu pojem „nejvyšší Pravda a Láska“ nic neříká, ţe neví, jak ~ 46 ~ ho vysvětlovat skautŧm, a ţe pokud by byl delegátem valného sněmu, rozhodně by býval proti takové úpravě slibu hlasoval. Určitě není se svými názory osamocen. Podívejme se na ni tedy blíţe. Porovnáme-li naši slibovou formuli v její současné podobě s pŧvodní anglickou verzí, je na první pohled patrná určitá, byť ne úplná shoda obou znění. Znamená to však nepochybně jistý posun oproti pŧvodnímu stavu a zdŧraznění duchovního rozměru v českém slibu. Protoţe skauting je určen pro všechny mladé lidi této planety, musí být i jeho základní pojmy všeobecně přijatelné. V „Základních principech WOSM“ se dovídáme, ţe Ústava této instituce, schválená více neţ sto členskými organizacemi v Montrealu v roce 1977, definuje skautské hnutí jako „dobrovolné nepolitické hnutí mladých lidí, přístupné všem bez rozdílu původu, rasy nebo náboţenství, v souladu s posláním, zásadami a metodou, tak, jak je stanovil zakladatel hnutí“. Jsou tu uvedeny všechny tři základní principy. Povinnost k Bohu definuje Ústava jako „věrnost duchovním principům, loajalitu k náboţenství, které je vyjadřuje a přijímání z toho vyplývajících povinností“. Aby bylo zřejmé, ţe ustanovení zahrnují i náboţenství nemonotheistická, např. hinduismus, anebo ta, která neuznávají osobního Boha (buddhismus), je slovo „Bůh“ uvedeno pouze v nadpisu příslušné kapitoly, nikoliv v dalším textu. „Výchovný přístup hnutí spočívá ve snaze pomáhat mladým lidem přesáhnout materiální svět a pokročit v hledání duchovních hodnot ţivota.“ Z uvedeného je patrno, ţe Ústava ponechává místo poměrně velké názorové šíři, klade dŧraz především na svědomí jednotlivce. Na druhé straně si ovšem musíme uvědomit, ţe ke skautingu patří všechny tři základní principy, takţe vypuštěním některého z nich by příslušná organizace, ale také výchovná jednotka přestaly být skautskými. Totéţ platí i pro jednotlivé osoby, skautky i skauty. Pokud by někomu nevyhovovala ani taková tolerance, jak ji Ústava v celé její šíři připouští, pak nezbývá takovému člověku zřejmě uţ nic jiného, neţ si to poctivě přiznat a vyvodit z toho patřičný závěr. Mám-li se vyjádřit jasněji – tedy odejít, případně vyhledat jinou organizaci, jejíţ principy mu vyhovují, nebo – pokud neexistuje – takovou organizaci zaloţit a pracovat v ní podle svého nejlepšího svědomí. Nikdo soudný totiţ nemŧţe očekávat, ţe jakákoliv instituce, v tomto případě skautské hnutí, se bude přizpŧsobovat individuálnímu vkusu jednotlivcŧ. Toto poznání a konstatování neplatí jen pro duchovní rozměr, ale pro všechny zásady skautingu. Je to praktické naplnění „povinnosti, odpovědnosti a kázně“. Domnívám se, ţe bude nepochybně dobré navázat v dosud uváděných souvislostech i na další dva základní principy skautingu. Nejen proto, ţe všechny spolu úzce souvisejí, ale především proto, ţe naplňování obou dalších se odvíjí zejména od duchovní úrovně skauta. Ani jejich respektování není jednoduché a úvahy o nich nás zavedou do širokých oblastí veřejného ţivota i soukromí. Sluţba druhým Plnění povinností k bliţnímu je zakotveno v denním příkazu dobrého skutku. S jednoduchými příklady drobných pomocí a úsluh vystačíme opravdu jen u našich nejmenších, pokud v nich chceme vypěstovat návyk plnění tohoto příkazu, případně vysvětlit obsah třetího bodu skautského zákona. Povinnosti, zejména pro dospělého skauta, jsou mnohem širší a zahrnují i jeho ţivotní styl a konání ve společnosti i v soukromí. ~ 47 ~ Jsem přesvědčen o tom, ţe zejména v dnešní době jsou tyto vztahy velmi aktuální. Liberalizací společnosti po roce 1989 došlo k celkovému uvolnění nejen zjevnou demoralizací, vytvářenou a střádanou po léta nesvobody, ale postiţeny byly také ekonomické vazby a vztahy. Je politováníhodné, ţe z úst i vysokých politických a státních představitelŧ slýcháme poučky, ţe kaţdý se musí starat o sebe, ţe ekonomický úspěch, a to za kaţdou cenu, je nejvyšší metou jednotlivce. Národu tak bylo jako nejvyšší cíl představeno doslova „zlaté tele“. Je nesporně správné, ţe kaţdý musí být zodpovědný za svou osobu. Pro slabší jedince, nemocné a postiţené, mají ovšem vyspělé kulturní státy vybudovanou rozsáhlou sociální síť, o níţ se nám za reálného socialismu, a vlastně ani dnes, ani nesnilo. V tomto směru má naše společnost ještě stále hodně co dohánět. Zdá se totiţ, ţe zatím budujeme kapitalistický systém v dravém pojetí 19. století. Ale tyto poměry uţ civilizovaný svět dávno překonal. Ekonomický úspěch nepochybně mŧţe být hnací silou, na druhé straně však také zavazuje. Nemŧţe být samoúčelnou metou a nesmí být dosahován v rozporu s morálkou, byť by i nebyly porušeny platné zákony té které společnosti, protoţe zákony mohou být konec koncŧ nedokonalé. Demokracie nesmí nikdy znamenat svobodu pro zlo. Skautský altruismus je moţno sledovat ve dvou rovinách: ve vztahu jedince ke společnosti i ve vztahu k ostatním jednotlivcŧm. V prvém případě hovoří „Základní principy“ o vlastenectví, jeho vyšší formě, bez pouhého sentimentu. Jeho produktem by v konečné fázi mohl být i šovinismus, nadřazování národŧ a ras. Hovoříme tu však o řadě přístupŧ, o lásce k vlasti, odpovědnosti za její společenskou a demokratickou svobodu, za její obranu, zachování národního cítění i povědomí, jejího kulturního odkazu, čistoty jazyka a mnoha dalších. Jde tu tedy o cíle, k nimţ směřuje i skautská výchova. Patří sem i odpovědnost za budoucnost tohoto národa, této společnosti. S tím mimo jiné souvisejí i poţadavky na ekologický rozvoj jako základní podmínky pro přeţití této civilizace i populace. Pro skauta by měl být cílem takový společenský rozvoj, který zajistí příznivé klima pro další práci skautingu a který vytvoří podmínky k výchově dalších pokračovatelŧ tohoto díla. K tomu by měl kaţdý z nás přispívat podle svých moţností a schopností ze všech sil. Ideálem společnosti by měl být humanismus v pojetí T. G. Masaryka, jak jsme o něm jiţ dříve v těchto úvahách hovořili. Je tedy třeba aktivně podporovat ty instituce, a to i nepolitické (nebo spíše právě tyto), které kultivují společenské klima a jeho duchovní úroveň. Mají-li k tomu moţnosti a schopnosti, je nutno, aby se naši činovníci a dospělí členové přímo podíleli na řízení veřejného společenského ţivota a dění. Ţe i v takovém případě je pro ně závazný skautský zákon i skautská etika a morálka je samozřejmé. Není moţné tyto mravní normy respektovat jenom při „vlastní skautské činnosti“ a to pouze ve „vyhrazené době“. Pokud někdo ty moţnosti nemá, pak musí takové cíle podpořit jinak. K tomu, aby si při tom dokázal vybrat nebo vytvořit správného prostředníka nebo i politického reprezentanta, se musí však sám umět rozhodnout, musí k tomu být vychován, poučen a informován, aby se ve výběru nezmýlil. O tom však budeme ještě hovořit. Svŧj vztah k jednotlivcŧm neprojevujeme jenom „dobrými skutky“ a drobnými úsluhami. Tak přibliţujeme denní příkaz našim mladším svěřencŧm. I v tomto případě jde o celou škálu přístupŧ. Je to mimo jiné také záleţitost poctivosti v práci a zaměstnání, věc spravedlivého odměňování podřízených, serióznost v obchodních vztazích, podpora dobročinných organizací a nadací. Často se setkáváme s nechutí pomáhat těm, kteří se dostali do problémŧ vlastní vinou nebo nedbalostí. Ţe to není skautské, ba ani křesťanské, snad není třeba zdŧrazňovat. V takovém případě ovšem účinná pomoc ~ 48 ~ nespočívá jen ve štědré ruce, ale především, a to je podstatné, v úsilí přivést takového člověka k lepšímu poznání jeho poklesku, aby své chyby a omyly pochopil a nemohl je opakovat. Není to vţdy snadné a je při tom nutné zachovat i patřičnou míru taktu. Na druhé straně ovšem zlomení hole nad delikventem nepřineslo nikdy trvalý prospěch ani jemu, ani jeho okolí. Práce „na sobě“ K takovým vztahŧm a přístupŧm je třeba naši svěřenou mládeţ vychovávat. Nejen, aby tyto myšlenky přijímala, ale aby také pochopila, ţe sama musí na sobě pracovat tak, aby potřebné vlastnosti, schopnosti i dovednosti získala. Tak, jak nám ukládá třetí základní princip a jak to vyjadřuje naše heslo „Buď připraven!“. Našim cílem tu nebude pouze vypěstovat ochotu pomoci, ale také přijetí poznání, ţe v dané situaci, v této chvíli jsem to právě já a jenom já a nikdo jiný, kdo je ochoten a schopen podat pomocnou ruku. Patrně většina z nás se uţ setkala se situací, kdy u havárie nebo jiné mimořádné události se seběhne dav, převáţně zvědavcŧ, kteří diskutují, radí, kritizují, nebo jen bezradně civí, ale nikdo z nich účinně nezasáhne. Ţe je to úkaz běţný, potvrdí kterýkoliv lékař ze sluţby rychlé pomoci, nebo příslušník záchranné instituce. Na druhé straně je potěšitelné, ţe přibývá pozvolna i těch, kteří jsou schopni poskytnout fundovaně nezbytnou pomoc a dvojnásob potěší, ţe jsou to často i lidé mladí, dokonce i děti. Aby bylo moţno takové případy dobře zvládat, zřizuje si moderní společnost teamy specialistŧ, počínaje protipoţární ochranou, a konče orgány civilní ochrany, které svým výcvikem a praxí nenadálé problémy zvládají. Nikdy jich nebude nadbytek, ale aby se takové události snáze řešily, je vhodné, aby i „normální“ lidé si věděli rady a přispěli svým pohotovým zásahem do příchodu „odborníkŧ“. I to je cílem naší výchovy a smyslem našeho hesla. Naše mladší svěřence vedeme tedy k pozitivnímu přístupu, postojŧm i návykŧm, aby právě oni v duchu svého hesla „byli připraveni“. S postupujícím věkem a duševním rozvojem je třeba jim vštěpovat snahu a také touhu být stále lepším, aby byli schopni zvládat i nenadálé stavy. Předpokládá to ovšem, ţe skautský vŧdce všechny tyto vlastnosti sám má. Říkáme, ţe skautský vŧdce má být „pozitivní osobností“. Vychovat ze skautského mládí takové osobnosti, a to nejen z výchovných činovníkŧ, ale všech skautů, to je smysl našeho snaţení, jak nám ukládá právě třetí základní princip. Výchova osobnosti Co je to vlastně „pozitivní osobnost“, tak jak ji jako svŧj výchovný cíl chápe skauting? Je to člověk, muţ nebo ţena, výrazně pozitivních vlastností, přímý, spolehlivý, vzdělaný, s vlastním názorem a rozhledem, pravdomluvný, nesobecký…, člověk, který se dokáţe za všech okolností orientovat, nepodléhat laciným ani lákavým vlivŧm, člověk, jehoţ mravní hodnoty jsou nezpochybnitelné. Při tom není podstatné, má-li ve společnosti, rodině, v zaměstnání dominantní postavení. Na prvý pohled je patrné, ţe jeho kvality jsou skutečně v oblasti morálně-etické, třebaţe běţné dovednosti a schopnosti, které jsou v ţivotě potřebné, není moţno podceňovat, nebo zanedbávat, a musí je rovněţ zvládat. ~ 49 ~ Bylo tu uţ řečeno, ţe má-li skaut být takovou osobností, musí se umět orientovat ve vztahu ke svému okolí. Povaţuji to za jednu z nejpotřebnějších vlastností a schopností. Dějiny nám ukazují, kolik bídy a neštěstí přinesla davová psychóza mas, které bez uvedených vlastností byly lehce manipulovatelné. Ne vţdy se totiţ za krásnými slovy a lákavými sliby skrývají i čisté úmysly. O tom nás mohl přesvědčit vývoj především v tomto století a nejen u nás. Dokáţeme-li takto skauta vychovat, vyrovná se s nejrŧznějšími podněty, nepodlehne stresŧm, stádovosti, chudobě myšlenek. Mŧţe v tomto smyslu pŧsobit i na své okolí a stát se tak s dalšími podobnými „solí země“. Takový člověk se vyvaruje drog, společenského a politického extremismu. Stejný přístup bude mít k alkoholu, ke kouření. Bude přistupovat seriozně i k druhému pohlaví a jeho rodina bude zaloţena v pravý čas a tak, jak se na mravného člověka sluší a patří. To, ţe rodina je základem spořádané společnosti i státu, není frází, i kdyţ to slýcháme tak často. Avšak ne vţdy a ne dobře se toto lapidární poznání také proměňuje ve skutečnost. Skaut ví, ţe stejně jako skautský slib, tak i manţelský – ale i všechny ostatní – jsou neporušitelné. Pohled do nejbliţšího okolí nám ukazuje často něco jiného. Ne kaţdý je ochoten připustit, ţe soudně je sice moţno „zrušit rodinu“, rozvázat manţelství, ale daný slib nemŧţe „zrušit“ ani soud. Ke všem těmto postojŧm je potřeba vychovávat sebe i naše svěřence, ale stejně tak v nich podněcovat touhu být dobrým a lepším. To je také náplní třetího principu. A moţná, ţe vlastně nejtěţšího ze všech tří, protoţe k sobě je kaţdý z nás shovívavější. Ale i postoje k sobě samým se odvíjejí od naší duchovní úrovně. Staré dědictví – nové perspektivy Naše úvahy o spirituální dimensi skautingu spějí zvolna ke konci. Nechtěl jsem jimi poučovat ani přesvědčovat, spíše přimět k zamyšlení nás všechny nad sebou samými. Je to nesmírně dŧleţité, neboť společnosti (a nejen naší) tento tolik potřebný náboj chybí. Technické úspěchy, dosaţitelnost uspokojování materiálních potřeb, ale i současná podmiňující závislost na ekonomických poměrech, jimiţ je taková dostupnost nárokŧ podmíněna, vrhají lidstvo do poţitkářského materialismu, mnohdy aţ ničilismu. O to horší je stav u nás, kde jsme byli svazováni totalitou a kde uvolnění nepřineslo tolik očekávanou demokracii, ale také svobodu pro zlo. Náprava je moţná jen změnou myšlení a chování nás všech. K tomu by měl přispívat i skauting. Je však nutné, aby si tuto svoji povinnost a úkol uvědomil a především sám se s danou skutečností v duchu odkazu svého zakladatele Baden-Powella vyrovnal. Systém, kde leţ platí víc neţ pravda, kde nedostatek tolerance a lásky vede k násilí a válkám, kde peníze jsou víc neţ poctivost a čisté svědomí, takový systém musí být překonán. „…Jako hrozba pro lidstvo však mŧţe být zaţehnán jen duchovním překonáním atheismu a nihilismu, které poskytují základ šíření agresivních mocenských systémŧ. Proti těmto proudŧm postavily systémy zaloţené na víře v Boha jen velmi rozptýlenou a z větší části bezplánovitou obranu. Po všech dosavadních zkušenostech nemŧţe být nihilismus překonán pouze hospodářsky, ani duchovně, nýbrţ tím, ţe celý náš myšlenkový, duchovní i hospodářský ţivot prodchne idea Krista. V jejím duchu se musejí vědci všech oborŧ, hospodářští pracovníci i technici spojit k aktivnímu pacifismu v nejlepším slova smyslu, který filosofie znovu obdaří principy západoevropského myšlení a jenţ se opět stane pevným základem sociálního a státního ţivota i rozvoje osobnosti. V něm současně najde ţivnou pŧdu křesťanství i demokracie…“ Takto vidí řešení dnešní krize duchovního stavu společnosti Werner Baumbach, německý válečný pilot, člověk, který ~ 50 ~ víc neţ jiní měl moţnost poznat utrpení i mravní bídu, ale který z toho vytěţil ţivotní zkušenost a poznání, kudy vede cesta k nápravě. V předchozích odstavcích jsme uvaţovali o některých aspektech duchovního rozměru skautingu. Nemyslím, ţe tyto úvahy byly vyčerpávající v celé šíři problému. Ostatně, to snad ani nemohly být. Některé dílčí otázky jsem povaţoval za nutné pojednat i v širším pohledu. Mám za to, ţe řada věcí, které dříve osvětlovala také školní výchova, se dnes vytratila z osnov a tím i z povědomí učitelŧ, kteří je pak nemohou přenášet na své ţáky. Konečně, i naše současná pedagogická generace byla podle těchto ochuzených osnov vzdělávána. I to je dŧsledkem uplynulých let. Jsme jedné krve ty i já Sepsal sem tyto úvahy a myšlenky proto, ţe mi v současné skautské literatuře práce na toto téma citelně chybějí. Zabýval jsem se touto problematikou uţ při druhé obnově skautingu před třiceti lety, ale také v poslední době. Uvádím tedy závěry, k nimţ jsem časem dospěl. Nemyslím, ţe by moje názory měly pŧsobit konfrontačně a vyvolat polemiku. Chtěl jsem z dostupných pramenŧ i vlastních úvah formulovat problém, podat ruku hledajícím, ale také trvat na tom, ţe řada našich zásad je neměnných a neoddiskutovatelných. A navíc i připomenout, ţe duchovní rozměr není záleţitostí pouze oddílŧ s náboţenskou výchovou. Pokusil jsem se však dotknout otázky tak, abych v těch z nás, kteří máme zájem o duchovní úroveň českého skautingu (a to bychom měli být všichni), podnítil hledání vlastní cesty ve svém soukromí i v oddílech, ale také k povznesení našeho skautingu na úroveň výrazně vyšší, neţ je tolikrát proklamované, ale s hlediska skautské etiky tak laciné „účelné trávení volného času“. „K tomu nám pomáhej Bůh!“ Za trpělivost a ochotu, s níţ přečetli tuto práci, i za cenné rady a připomínky děkuji sestře Ing. Aničce Machové – Hearthy, bratřím Mgr. Miloši Blaţkovi – Merkurovi a RNDr. Václavu Zatloukalovi – Ševlkovi. Pouţitá literatura 1. MALÝ ENYKLOPEDICKÝ SLOVNÍK A-Ţ – Praha 1972 2. Kovářová, Stanislava – DĚJEPIS 1 – Olomouc 1994 3. Bartoš, Josef – DĚJEPIS 2 – Olomouc 1994 ~ 51 ~ 4. Polák, Stanislav – T. G. MASARYK – Praha 1990 5. Břečka, Bruno – KRONIKA ČS. SKAUTSKÉHO HNUTÍ V LETECH 1900–1990 – Brno 1997 6. Zatloukal, Václav – KATOLIČTÍ SKAUTI JUNÁCI V ČESKOSLOVENSKU – Brno 1997 7. Hansen, Walter – VLK, JENŢ NIKDY NESPÍ – Praha 1994 8. ZÁKLADNÍ PRINCIPY WOSM – (překl. D. Vystrčilová) – Praha 1996 9. Baumbach, Werner – PŘÍLIŠ POZDĚ? – Plzeň 1996 10. Navrátil, Zdeněk – MRAVNÍ PRINCIPY SKAUTINGU – Ivančice 1996 11. Navrátil, Zdeněk – SVĚTOVÝ A ČESKÝ SKAUTING – Ivančice 1997 12. Navrátil, Zdeněk – MŦŢE BÝT SKAUTING ŢIVOTNÍ STYLEM? – Ivančice 1995 13. Navrátil, Zdeněk – SKAUTSKÁ VÝCHOVA K OBČANSTVÍ – Ivančice 1999 ~ 52 ~ Mým přátelům a bratřím Ševlkovi a Kimovi. O vlastenectví Potřebnost renesance národního povědomí (léto 2000) Léta komunistické snahy o ovlivnění způsobu myšlení společnosti krutě poznamenala psychu celého národa. S ďábelským cynismem, formulovaným od samého počátku heslem „čím hůře, tím líp“, napadali a likvidovali komunisté všude tam, kde se zmocnili vlády, vše co patří k duchovnímu pokladu lidstva: úctu ke spravedlnosti a právu, náboţenské přesvědčení, úctu k ţivotu a majetku, vztah k rodné zemi a jejím dějinám, nerozlučitelnost rodin a manţelství, mravní čistotu… Co nedokázali pošpinit, to aspoň před mladou generací zamlčovali. To je samozřejmě stejné provinění. Nenamlouvejme si, ţe nás se to netýká, my ţe jsme si dokázali uchovat nenarušený pohled na svět. Takový omyl je nebezpečný a mohl by se nám nepěkně vymstít. Uţ ta skutečnost, ţe vnější podněty jsme přijímali s nedůvěrou, „filtrovali“ si vše, co se nám zvnějšku předkládalo, nás uzavřela do jakéhosi osobního mikrosvěta, kde vše bylo jiné, do sebe zahleděné. To jsem povaţoval za potřebné říci na samém počátku, abychom k otázkám, jimiţ se na následujících stranách chceme zabývat, přistupovali s potřebným nadhledem. Vlivy totality Nemyslím, ţe soudný a rozumně uvaţující člověk byl ochoten přijímat za svŧj dříve tolik proklamovaný proletářský internacionalismus. Nechci hovořit o tom, nakolik je masa, případně zmanipulovaná masa, schopná jakékoliv úvahy nebo logického jednání. Ani o tom, jak se za prostředky, povinně odevzdané do tzv. fondu solidarity, vraţdily ţeny a děti v rovníkové Africe. Na druhé straně ovšem nepřijetí takového světonázoru nemělo za následek upevnění národního povědomí a hrdosti. Navíc, nebylo ani v zájmu vládnoucí moci k tomuto národnímu povědomí a uvědomění lidi – zejména mladé lidi – vést a také tyto pocity v národě udrţovat. To vše se, jak víme, nedělo. Uţ proto ne, ţe národní dějiny byly zamlčovány, a pokud se o nich hovořilo, pak jen ve zkreslené a zfalšované formě, která vyhovovala reţimu a podporovala totalitní moc. Řekne-li se „vlast“ nebo „vlastenectví“, pak tyto pojmy dnes jen málokoho osloví. Na někoho dýchnou moţná čímsi starosvětským, něčím velmi vzdáleným. Má to vŧbec co říct současnosti? Někdo si moţná vzpomene na Raisovy „Zapadlé vlastence“ či jiné dílo naší klasické literatury. Pro středoškoláky se asi vybaví povinná četba Jiráskova „F. L. Věka“, který pro svoji rozsáhlost býval postrachem sextánŧ. Ano, tehdy dávno to vše snad mělo svŧj význam, své místo, doba byla taková, ale dnes? Vlastenectví se uţ opravdu přeţilo a „uţ se nenosí“? ~ 53 ~ Traduje se, ţe nejkrásnější filmová zpracování klasických literárních děl pocházejí z dob, kdy bylo národu nejhŧře. Vzpomeňme na legendární ztvárnění „Babičky“, ale také „Jana Cimbury“ nebo „Pantáty Bezouška“ z časŧ nesvobody za druhé světové války. V novější době pak seriálové uvedení uţ zmíněného „F. L. Věka“ v české televizi na protest proti sovětizaci ţivota po okupaci v roce 1968. Natáčení i uvádění tohoto seriálu pak bylo násilně ukončeno s postupující „normalizací“, coţ autoři mohli dát najevo pouze změnou rekvizit, tonalitou filmové suroviny a dějovou zkratkou, tedy tím, co své pověsti dbalý tvŧrce ve svém díle nemŧţe nikdy připustit. Je tedy vlastenectví něčím, co si schováváme jako blanické rytíře jenom na zlé časy? Postoje skautingu V osnově vŧdcovských zkoušek JUNÁKA se objevilo téma o výchově k občanství. Mnoha činovníkŧm to připadalo jako něco zcela nového, vyvolaného současnými společenskými poměry. Nejedná se ovšem o ţádnou novinku. Jen málokdo uţ dnes ví, ţe na tento námět hovořil A. B. Svojsík krátce po vzniku samostatného československého státu. Přednáška pak vyšla tiskem v roce 1920 jako útlá broţurka, pojednávající „O výchově občana skautováním“. Zřejmě tu tedy pŧjde o výchovný problém stále ţivý. Dostáváme se tak k jedné ze základních otázek: existuje souvislost mezi vlastenectvím a občanstvím, a pokud ano, tedy jaká? Soudím, ţe tento vztah tu je, je velmi úzký a ţe se oba fenomény navzájem vlastně podmiňují. Být dobrým občanem tohoto státu předpokládá kromě základní lidské slušnosti mít i dobrý vztah k této zemi. Na druhé straně si nedokáţu představit člověka s vlasteneckým cítěním, který by neakceptoval občanské povinnosti. Řekl bych, ţe jde téměř o jedno a totéţ. Zatímco vlastenectví je spíše v poloze citové a emotivní, je občanství jeho praktickým naplněním. Při tom je ovšem nutno mít na paměti, ţe občanství neznamená slepou loajalitu k existujícímu státnímu zřízení. O tom zejména náš národ ví své, kdy nejen v minulosti, ale zejména ve 20. století zaţil systémy, kdy poslušné konformní občanství bylo v příkrém rozporu s potřebami země, tedy této naší vlasti. Ale my tu hovoříme o normálních podmínkách, o ţivotě svobodného občana ve svobodném státě. Uţ na přelomu 16. a 17. století napsal Rabi Jehuda Loew, ţe kaţdý národ je stvořen k unikátním úlohám jako specifická součást lidstva. Proto musí mít kaţdý národ svobodu pěstovat ty zvláštnosti, talenty a schopnosti, ke kterým je povolán. Svět ustrne v nedokonalosti a nepřirozenosti nejen pokaţdé, kdyţ silnější národ utlačuje druhý, ale i tehdy, kdy slabší národ přebírá vnucené charakteristiky silnějšího a odhazuje svoje vlastní. Otázkou, jak vést skautskou mládeţ k tomu, aby vyrostla v dobré občany, jsem se zabýval ve své práci „Skautská výchova k občanství“. Snad by bylo vhodné se s ní rovněţ seznámit, protoţe jednotlivé okruhy zde nehodlám opakovat, ač se jich, přirozeně, také dotkneme. V následujících úvahách bych se však chtěl zamyslit také nad tím, jak se vztah k vlasti v této zemi vyvíjel, proč vlastně došlo k celkovému úpadku „vlastenectví“, a snad si dokáţeme i říct, co je pro nás a tím i pro skautskou výchovu v současnosti podstatné i potřebné. ~ 54 ~ Za totality i po ní Jedním ze smutných dŧsledkŧ rudé totality je naprosté zhroucení hierarchie hodnot ve společnosti. Naděje, ţe se změnou poměrŧ po listopadu 1989 se znovu vrátí, se ukázaly jako liché. Do čela politického dění se postavili ekonomičtí technokraté, kteří tvrdili, ţe svobodný trh vyřeší vše, včetně kriminality, etiky a morálky. Trochu mi to připomíná teorii marxistické ekonomie o materiální základně a nadstavbě. (Tuto teorii za svých studií zmínění činitelé povinně studovali, takţe jí, zdá se, trochu i „nasákli“.) Samozřejmě nepodceňuji nutnost okamţitého zahájení ozdravovacího procesu pokleslé ekonomiky (za čtyřicet let komunistického panství jsme se propadli na světovém ţebříčku ekonomické vyspělosti zemí z 10. na 72. příčku, jak vyplynulo z údajŧ, uveřejněných krátce po listopadu), ale ruku v ruce s tím měla začít i mravní obroda národa. S téměř jedenáctiletým odstupem (psáno v létě 2000) se zdá, ţe priorita hodnot byla silně podceněna. Je pochopitelné, ţe nabídka rychlého ekonomického rŧstu byla pro společnost velice lákavá. Svou roli tu však sehrála nejen absence morálních zábran, pěstovaná totalitním systémem (zabavování soukromého majetku, pronásledování nositelŧ mravních a kulturních hodnot apod.), ale také vidina ţivotní úrovně v zemích, které „blaho reálného socialismu“ nepoznaly. Při tom nikdo neuvaţoval o tom, jakým úsilím si tyto státy svŧj standard vybudovaly. A také nikdo nepostřehl, ţe ani v těchto zemích nejsou zcela oproštěni od problémŧ obecné mravnosti, coţ je vlastně praktickým ověřením zmíněné úlohy svobodného trhu a jeho neúčinnosti v oblasti etické. Dalo by se to vyjádřit i tak, ţe se jedná o dvě nesouvisející záleţitosti. U nás ale byl lákavý cíl takto vytýčen, morální zábrany jen nepatrné, legislativa nedokonalá, vŧle k její nápravě malá, takţe dravost a sobectví se stalo jedinou uznávanou normou. Co potom pro takovou společnost představují pojmy jako obecný zájem, národ nebo vlast? Jistě nám nepŧjde o laciné proklamace, o ono „fangličkářství“. K tomu uţ kdysi T. G. Masaryk řekl, ţe „…mně vţdycky bránil jakýsi stud, abych říkal slova vlast, národ a tak.“ Podstata problému je opravdu jinde. „Kdyţ miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného, o nic jiného nejde.“ (TGM) Současné názory Fatální nedostatek těchto vztahŧ a citŧ se projevuje v mnoha rovinách. Bylo by moţné o tom hovořit hodně dlouho. Pro ilustraci pouţijeme jen jednoho příkladu, a to přístupu mladých lidí k branné povinnosti. I kdyţ v současné době ve světě řada zemí předpokládá profesionalizaci armád, pro postoje mladých lidí ke společenským potřebám je u nás tento vztah charakteristický. Samozřejmě, v současnosti ani v dohledné budoucnosti nepočítáme s náhlým nebezpečím vojenského ohroţení státu zvnějška. Naše bezpečnost je navíc zajištěna i mezinárodními dohodami. Na druhé straně má však armáda svoji nezastupitelnou funkci a úlohu i v dobách míru. Jde o řešení nárazových, kalamitních a havarijních událostí, na něţ je armáda všestranně vybavena a je ve velmi krátké době schopna účinně a kvalifikovaně zasáhnout. Neochota mladých muţŧ slouţit v armádě ukazuje nejen na současnou náladu těchto mladíkŧ, ale i na mravní a občanský profil českých lékařŧ, zákonodárcŧ i vojenských činitelŧ, kteří takové počínání cynicky tolerují. V období první republiky byla sluţba v armádě věcí cti mladých muţŧ, ale také projevem úsilí o národní a státní ~ 55 ~ sebezáchovu. Podle prŧzkumu v roce 1996 má výhrady 83 % mladých k armádě, 63 % k parlamentu, 89 % k pověsti České republiky v zahraničí… Je dostatečně známo, ţe i první prezident ČSR, jehoţ humanistické smýšlení je mimo veškerou pochybnost, věnoval velké úsilí nejen vzniku čs. legií v první světové válce, ale i vybudování silné vlastní armády ve svobodném státě. A to vše uţ dávno před tím, neţ pro republiku vyvstalo reálné nebezpečí ohroţení ze strany nacistického Německa. Karlu Čapkovi řekl: „Kdyţ mě někdo napadne, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka.“ Je zaráţející, ţe v jednom z nejateističtějších státŧ Evropy, jímţ beze sporu jsme, se tolik mladých lidí odvolává na své přesvědčení a svědomí, ţe nemohou nosit zbraň a zacházet s ní. Mnozí z nich se však nestydí později poţádat o zbrojní pas a opatřit si zbraň na údajnou osobní ochranu, jiní dokonce neváhají zaloţit si bezpečnostní agenturu, v níţ je pouţívání zbraně doslova samozřejmostí. Osvobozování vrcholových sportovcŧ „modrými kníţkami“ je jiná, avšak stejně smutná kapitola. Zde pak jsou navíc, jak dobře víme, ve hře aţ příliš velké peníze. Tedy ţádné morální zábrany. Takovéto vztahy a přístupy jsou výsledkem delšího historického vývoje, i kdyţ je pravdou, ţe léta rudé totality se na nich podepsala nejhŧře a nejvíce. Není to jen tím, ţe ti, co je proţívali, mají tyto doby dosud v ţivé paměti a zafixovány ve svém povědomí. Trochu historie Samostatný český stát v době, kdy se ve střední Evropě formovaly státní útvary hodné tohoto označení, patřil k významným nejen svojí rozlohou, ale také duchovním a kulturním potenciálem. Nebylo to jen v období, kdy mu vládl český panovnický rod. Mŧţeme dokonce tvrdit, ţe období Lucemburkŧ, především vláda Karla IV., patří k jeho nejsvětlejším údobím. Je ovšem pravdou, ţe v ţilách Otce vlasti kolovala i česká krev po matce Elišce Přemyslovně. Dnes se jen obtíţně vţíváme do středověké logiky, kdy bylo nutné, aby v čele státu byla osoba urozeného stavu, „hlava pomazaná“. To vše bylo navíc ovlivněno mezirodovými smlouvami, sňatky a dědictvími. Tak došlo k tomu, ţe po smrti Jiřího z Poděbrad (1471) byl zvolen na český trŧn Vladislav II. Jagellonský. V roce 1490 se stal i králem uherským. V roce 1515 byla uzavřena dohoda o vzájemném nástupnictví a dynastických sňatcích mezi Jagellonci a Habsburky, do té doby málo významným rakouským rodem. V dŧsledku takových vazeb se po smrti Ludvíka Jagellonského (1526) dostává na český trŧn rakouský arcikníţe Ferdinand I. Habsburský, manţel Ludvíkovy sestry Anny, zakladatel rakouské panovnické linie Habsburkŧ. A tady někde pro nás začíná vývoj, v němţ nechybělo mnoho k tomu, aby náš národ postupem času zanikl, tak jako se to stalo severním slovanským kmenŧm podél Labe a v Luţici. Zánik české samostatnosti Osoba panovníkova spojovala jakési soustátí tří zemí, totiţ země české od roku 1526, rakouské od roku 1521 a Uhry také od roku 1526. Sídelním městem panovníka Rakušana byla Vídeň, kde záhy začaly vznikat ústřední říšské úřady. Panovníkova pozice byla posílena zvolením Ferdinanda římským králem roku 1531. Centralizace ~ 56 ~ říšské administrativy do Vídně vedla k posilování rakouské národnosti i v naší zemi. To česká šlechta, jako představitelka českého národa, těţce nesla, navíc v tom viděla také oslabení vlastních pozic a svého vlivu na chod říše. Odpor zesílil po roce 1546 za tzv. války šmalkaldské, kdy se projevily i rozpory konfesní. Není předmětem této práce zabývat se podrobně dějinami naší země. Jistě si však vzpomeneme na začátek třicetileté války, k němuţ dala impuls 2. praţská defenestrace (23. 5. 1618). Pak následoval odboj proti císaři i bělohorská poráţka. Jejím dŧsledkem byla likvidace české šlechty i duchovní elity tohoto národa. Na její místo se dostali cizinci dílem za „zásluhy“, dílem kupčením. Jak bylo tehdy zvykem, národnost vrchnosti i její náboţenské vyznání bylo určující pro poddaný lid. („Cuius regio eius religio.“) Takto začal být náš národ pohlcován německým ţivlem. K plánovité a utuţené germanizaci však došlo aţ za vlády Marie Terezie (1740–1780) a Josefa II. (1780– 1790). Promítla se i do vzdělanosti národa. Školní docházka nebyla tehdy povinná, navíc niţší školy vyučovaly německy, vyšší v latině. Pro obecný lid vlastně školy neexistovaly. Také naši buditelé psali zpočátku německy – Josef Jungmann (1773–1847), Antonín Jar. Puchmajer (1769–1820), dokonce i František Palacký (1798–1876). Ve své činnosti vycházeli z německých vzorŧ ve snaze vyrovnat se s vedoucí národností v říši. Slovanské vzory byly tedy našimi buditeli zohledňovány aţ později. Tak např. Pavel Jos. Šafařík (1795–1861) byl zpočátku přesvědčen, ţe se vytvoří společný slovanský jazyk. Ani v politice nebyla jednotná vize. Zatímco Palacký a Havlíček (1821–1856) předpokládali federalizaci Rakouska, perspektivně uvaţující političtí vŧdcové začali prosazovat samostatnost národa. Velkým přínosem pro českou myšlenku bylo ustavení prvních českých vysokých škol v osmdesátých letech 19. století. Byla to doba velkého kvasu kulturního (boj o Rukopisy, Národní divadlo) a sociálního („Otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, nýbrţ i otázkou mravní“ – TGM). A také doba kritických postojŧ („…tak i husitism, započavší mravní reformou, končil mravním chaosem.“ – TGM) V obrozeneckém a osvícenském hnutí si náš národ vytvořil bohatou a vzdělanou burţoazii. Očekávalo se, ţe tato inteligence splní vŧdčí roli v národě. Nedošlo k tomu, naopak nastalo všeobecné zpovrchnění ţivota, politické cíle byly malé, převaţovaly soukromé zájmy, myšlenková váhavost se projevila i v politickém vzdělání. (Snad bych teď měl zdŧraznit, ţe je tu řeč o 2. polovině 19. století, ne o současnosti.) Jako vŧdčí osobnost s jasným cílem byl patrně jen T. G. Masaryk (1850–1937), který byl pro své nekompromisní postoje často nepochopen a napadán. Jan Patočka (1907–1977) tomuto období vytýká i úpadek vzdělání – dříve byli učitelé na venkově osobnosti, nyní se vrhli na politiku. Stranická demokracie se podle něj stala druhem obchodu. Probuzení národa Přes tento poněkud skličující pohled našeho významného filosofa na českou společnost přelomu 19. a 20. století národní ţivot nezanikl. Zásluhu na tom mají především vlastenecké spolky. Zde je nutno jmenovat na prvém místě SOKOL, ale také sdruţení divadelních ochotníkŧ, pěvecké sbory, OREL jako křesťanský protipól Sokola, náboţenské spolky, dobrovolné hasičské sbory na venkově. A byli tu i jednotlivci – národní myšlence oddaní kněţí a učitelé. To vše tvořilo podhoubí, z něhoţ bylo moţno vycházet při formování odporu a posléze i odboje proti národnímu útlaku. ~ 57 ~ O osobě T. G. Masaryka jsme se uţ zmínili. Hned na samém počátku první světové války se postavil do čela zahraničního odbojového hnutí. Měl k tomu všechny předpoklady: politické zkušenosti z říšského sněmu, byl známý doma i ve světě, houţevnatý, cílevědomý, měl pevný mravní základ i dŧvěru značné části české společnosti. Kromě rozsáhlé politické a diplomatické činnosti patřilo k jeho největším počinŧm zformování českého zahraničního vojska, legií v Rusku, Francii a Itálii. Skutečnost, ţe za svoji nezávislost a svobodu jsme byli ochotni bojovat i se zbraní v ruce, velmi pomohla Masarykovu úsilí. Do legií vstupovali i Slováci, neboť myšlenka společného státu nebyla pro ně nijak nová. Řekněme si hned na tomto místě, ţe období čs. legií 1. odboje patří k nejslavnějším érám historie naší armády. Nástup skautingu V roce 1911 se stává součástí české společnosti také skauting. Nedá se říci, ţe byl naší veřejností přijímán se spontánním nadšením. Jeho výchovné metody a přístupy k mladým byly výrazně odlišné od současných zvyklostí. Na rozdíl od činností všech dosavadních institucí, veřejných vystoupení, cvičení, sletŧ, divadelních představení a koncertŧ, ale také kondelíkovských rodinných výšlapŧ s prapory a kutálkami, přichází se značnou intimitou programu, s výlety do přírody, spojenými s jejím pozorováním, namísto hlučných veselic. To vše bylo nové a hlavně jiné. Vytýkalo se mu, ţe přináší cizí myšlenkové proudy i nedostatek národního cítění. A skutečnost, ţe by takovou „divošskou“ činnost mohly provozovat i dívky, byla zcela nepředstavitelná. To patrně byly dŧvody, pro které i úmysl zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka (1876– 1938), aby skautské oddíly byly součástí Sokola, kde také on sám byl významným funkcionářem, byl odsouzen k neúspěchu. Přesto mládeţí byl skauting přijímán velmi nadšeně. Nebylo to jen tím, ţe pro mladé lidi tehdy prakticky neexistovaly organizace, které by vycházely takto vstříc jejich zájmŧm. Velkou roli tu sehrála i skutečnost, ţe do čela hnutí se dostala řada vynikajících individualit, universitní profesoři, poslanci, středoškolští pedagogové, lékaři, odborní učitelé, lidé, kteří měli k mládeţi blízko, rozuměli jí a byli také ochotní pro ni obětavě pracovat. Šlo o jedince, kteří převáţně nebyli konformní vŧči rakouské nadvládě. Občanská výchova i branná příprava, která je významnou součástí skautského programu na celém světě, nebyla zařazena do osnov českých skautŧ. Stejně tak ve skautském slibu, v jehoţ pŧvodním anglickém znění R. Baden-Powell uvádí na prvém místě věrnost Bohu a králi, byla taková formulace vypuštěna. Vladař – císař představoval tehdy nejen pro naše skauty utlačovatelské Rakousko. Také náboţenská otázka a s ní spojená výchova byly v našem skautingu velmi citlivou záleţitostí. Existovalo totiţ velmi silné propojení mezi vládnoucím rodem a rakouskými vysokými církevními hodnostáři, coţ bylo všeobecně chápáno politicky a národnostně, byť ke škodě duchovního ţivota v zemi. Dŧsledky těchto vazeb a vztahŧ se promítají dokonce aţ do současnosti a jen velmi obtíţně se překonávají, i kdyţ pŧvodní příčina se z obecného povědomí uţ dávno vytratila. Po vypuknutí 1. světové války očekávala rakouská vláda kupodivu „vlasteneckou“ podporu válečným programŧm od našich skautŧ podobně, jako tomu bylo na druhé straně fronty u skautŧ anglických. Čeští skauti se však omezili na sluţby charitativní a humanitární, ničím však nepodpořili válečné úsilí mocnářství. Neušli tak šikanování. Skautská činnost byla omezena, tábory se prakticky nekonaly. Příčinou byly ovšem také zásobovací potíţe i skutečnost, ţe řada skautských vŧdcŧ byla povolána do armády ~ 58 ~ a odvelena na frontu. Skauti se zapojili do akcí podporujících rodiny českých vojákŧ a padlých, pořádali sbírky peněz i šatstva pro válkou postiţené. Ve spolupráci s Červeným kříţem zřídili „Pomocnou akci českých skautů“, v jejímţ čele stál sám A. B. Svojsík. Počátky samostatného československého státu K vyhlášení samostatné Československé republiky došlo, jak známo, 28. října 1918. Zatím co na ulicích všude jásaly davy, dali se skauti plně do sluţeb nového státu. Hned další den, 29. října, sloţili na Staré rychtě v Rytířské ulici slib věrnosti a sluţby republice. Zajišťovali kurýrní i pořádkovou sluţbu v ulicích, úřadech a na nádraţích. Tam byla sluţba zvláště náročná, protoţe budovy byly přeplněny demobilizovanými vojáky. Skautky se zapojily jako telefonistky a tlumočnice. Velmi známá je jistě „Pošta českých skautů“, která měla i své známky (v hodnotě 10 a 20 haléřŧ), první skautské známky v Evropě. Skautská pošta byla později (jeden den v prosinci 1918) obnovena při slavném příjezdu T. G. Masaryka, prvního prezidenta nového státu, do Prahy. Naše první skautské známky jsou dosud velmi vyhledávanou filatelistickou raritou. Vztah ke státnímu zřízení po válce, protoţe jsme uţ měli svŧj vlastní svobodný stát, se dostal stejně jako dávno dříve v Anglii i do slibové formule. Hned prvním bodem tohoto slibu, jímţ slibovala celá řada i současných činovníkŧ, se skauti zavazovali „…milovati vlast svou, republiku Československou, a slouţiti jí věrně v kaţdé době…“. S ohledem na sloţité náboţenské poměry se zmínka o Bohu do této formulace nedostala. Slováci se připojili ke společnému státu tzv. Martinskou deklarací 30. října 1918, rusínská národní rada se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR 12. listopadu. Poměry v republice ovšem nebyly jednoduché. Existovala tu řada menšin, z nichţ nejpočetnější byla německá v pohraničních oblastech, tzv. Sudetech. Němci chtěli tato historicky česká území odtrhnout a vytvořením provincie Deutschböhmen se připojit k Rakousku. Situace došla tak daleko, ţe tu musela zjednat pořádek nová rodící se čs. armáda, podobně jako zasáhla na jiţním Slovensku proti Maďarŧm. Část slovenského obyvatelstva na Slovensku rovněţ poţadovala úplnou samostatnost. Tyto odstředivé snahy se více či méně projevovaly po celou dobu společného souţití, vyvrcholily aţ osamostatněním Slovenské republiky k 1. lednu 1993. Prezident T. G. Masaryk Přes všechny tyto peripetie a problémy prezident Masaryk věřil pevně v budoucnost státu. Je dostatečně známý jeho výrok, ţe „…potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být uţ dnes…“. Dějiny se však vyvíjely trochu jinak, jak je nám asi všem dobře známo. Ale to bychom předbíhali. Naše úvahy se chtějí zabývat „vlastenectvím“, zŧstaňme tedy ještě u TGM. Jeho myšlenky jsou stále ţivé a navíc si myslím, ţe by bylo jen velmi obtíţné je lépe vyjádřit. Zamysleme se tedy pozorně nad jeho názory a výroky, které zŧstaly dodnes aktuální: ~ 59 ~ „Opravdová láska k národu je věc velmi krásná, u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou…“ „Pravá láska chrání, přináší oběti – a hlavně pracuje.“ „Myslíme víc na to, jak ţivot prodlouţit, neţ na to, jak jej opravdu naplnit…“ Ti, kdo se domnívají, ţe současná situace je špatná, ať si poslechnou některé Masarykovy úvahy. Je pravda, ţe dědictví minulosti po obou totalitách je dosti tristní, lidé však jakoby byli stále stejní, stále nepoučitelní, stále sobečtí. „Politické stranictví je přirozené, ale má své dobré i zlé, jako všechno lidské. Všeho se dá zneuţít, záleţí na tom, jsou-li lidé slušní a vzdělaní…“ „Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem co dělají, mají na mysli zájem státu…“ „Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost. O pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůţe hlasovat podle většiny…“ „…politiku, jako vše co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, ţe jsou politikové, hlavně ti, kteří se povaţují za náramně chytré, kterým se tento poţadavek nelíbí…“ „Politiku, tak jako všecek ţivot jednotlivce i společnosti, nemohu neţ pojímat sub specie aeternitatis…“ „Takto pojímaná politika je pokus pochopit daný okamţik v toku dějin – takový politik bude znát minulost svého státu i národa, bude rozumět jejich přítomnosti, bude mít na mysli jejich budoucnost.“ „…učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost a statečnost.“ Vztah T. G. Masaryka ke státu, na jehoţ vzniku se takovou měrou podílel, byl velmi vřelý. Bylo to opravdové vlastenectví v rovině etické, citové i praktické. Všechno jeho úsilí vedlo k tomu, aby podobné pocity vypěstoval i v občanech mladé republiky, protoţe si uvědomoval absenci takových názorŧ i vztahŧ po dobu mnoha generací. Podporoval občanská sdruţení i jednotlivce, kteří k takovému cíli pracovali. Přes svŧj poměrně pokročilý věk cestoval po celé zemi, stýkal se s občany na shromáţděních i jednotlivě, aby posiloval vědomí sounáleţitosti s touto zemí u všech jejích obyvatel. Zvláštní vztah měl TGM i ke skautingu, s nímţ měl moţnost se seznámit uţ za války při svém pobytu v zahraničí. Na Hrad měli skauti přístup, byli vítanými hosty. Stejně tak rád a ochotně se setkával se zahraničními skautskými delegacemi a hosty českých skautŧ. Velmi rád, k nemalé starosti své osobní stráţe, navštěvoval skautské letní tábory. Tam posuzoval úroveň výchovy v jednotlivých oddílech a rád pobesedoval i s řadovými skauty. Na jedno takové nekonvenční a náhodné setkání dodnes vzpomíná nestor českého skautingu M. Vosátka. Ve Španělském sále Praţského hradu byl 9. května 1920 slavnostně vyhlášen protektorát T. G. Masaryka nad Svazem junákŧ skautŧ ČSR. U příleţitosti jeho osmdesátých narozenin mu bylo uděleno nejvyšší ~ 60 ~ skautské vyznamenání – Řád stříbrného vlka. Vazby našich skautŧ na státní představitele i k celému národnímu ţivotu byly tedy vţdy velmi příznivé. Demokracie první republiky Přes všechny problémy, kterých i první republika měla nemálo, byla pro drtivou většinu občanŧ skutečnou vlastí. Poskytovala jim svobodu projevu, myšlení i shromaţďování, sociální jistoty. A lidé dosud měli v ţivé paměti dlouhá léta nenaplňované touhy po svobodném vlastním státě. Takové vztahy byly mnohem silnější neţ sobectví a touha po osobním prospěchu některých jednotlivcŧ, kteří i tehdy mezi obyvatelstvem zcela jistě existovali. Atmosféra ve společnosti však byla nepochybně dobrá. Československo bylo opravdovým ostrovem svobody a demokracie uprostřed poválečné, jen zvolna se konsolidující Evropy. O jeho demokratických vymoţenostech si v mnoha okolních zemích mohli tamní obyvatelé nechat jen snít. Svŧj vztah k zemi si občané personifikovali v osobě jejího prezidenta. Masaryk si toho byl vědom, ale tyto vazby ke své osobě přenášel na republiku. Uvědomoval si, ţe po tolika letech nesvobody je nutno vypěstovat nové vlastenecké city, nejen v pomíjivé emotivní rovině. Vyuţíval všech příleţitostí, aby napomáhal k vývoji takových vztahŧ v lidech. Nevynechal při tom ani kruhy intelektuálské, kde zejména schŧzky tzv. „pátečníkŧ“ se staly doslova legendou. Jeho filosofické nazírání světa ovšem naprosto nepřipouštělo, aby nové vlastenecké cítění přerostlo v šovinismus. „Kosmopolitism a polyglotství patří k výbavě moderního člověka. Znát druhé národy, abychom líp poznali jakost a osobitost národa vlastního… Kulturní universalism nevylučuje intimní lásku k svému národu ani snahu udrţet jeho kulturní svébytnost.“ On, který téměř celé vzdělání, včetně základního, absolvoval v němčině a česky myslit i psát se učil později, připomíná: „Tolik lidí dnes káţe o lásce k národu, ale prosím vás, jakým nepěkným a nevzdělaným jazykem to káţou! … Musí se dobře česky mluvit, aby se dobře česky myslelo.“ Filosoficky vycházel Masaryk z křesťanského humanismu. Ač od matky, hluboce věřící, se mu dostalo katolického vychování, přestoupil později k evangelíkŧm, kde očekával Husovo zanícení pro pravdu. Ve skutečnosti neměl vztah k ţádné církvi, jeho náboţenství bylo v plném smyslu slova nadkonfesní. Přesto volnomyšlenkářství a bezvěrectví odmítal slovy: „Nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Jeţíše a jeho učení. Vţdyť i obsah Starého Zákona patří k základnímu majetku evropského člověka. Kdo by neznal obsahu křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě…“ „…vlastní nevěrectví není skepse, ale lhostejnost…“ „…ţivot bez víry ztrácí jistotu a sílu. Tím jsem vlastně řekl vše…“ Jen stěţí lze osobnost a postoje prvního prezidenta vyjádřit lépe, neţ to udělal Karel Čapek: ~ 61 ~ „Nikdy nezapomeňme, ţe v základech našeho státu, pokud jej budoval Masaryk, nebyl ţádný zázrak. Bylo v nich víc, v základech našeho státu je Bůh.“ Podle Jaroslava Durycha byl. T. G. Masaryk prezidentem z Boţí milosti. Tento katolický spisovatel prohlásil, ţe: „Masaryk sjednotil vůli lidu s vůlí Boţí.“ Uţ jsme hovořili o tom, ţe poměry meziválečné Evropy nebyly optimální. T. G. Masaryk si toho byl vědom, a proto, snad po zkušenostech, které získal za války s legiemi, podporoval obranyschopnost státu rozvojem armády a zbrojením. Naproti tomu jeho blízký spolupracovník a dlouholetý ministr zahraničních věcí E. Beneš poněkud podcenil vojenskou realitu a spoléhal především na mezinárodní smlouvy s velmocemi a písemné záruky. Ani to však nebylo bez problémŧ. O tom, jak se měla zajišťovat bezpečnost republiky při dnešních znalostech dalšího vývoje se dodnes vedou spory. V dalším si ještě některých skutečností všimneme. Mračna se stahují Locarnská konference v roce 1925 potvrdila dodrţování Versailleské smlouvy, zejména pokud jde o hranice Německa na západě. Na východním ohraničení, které se eminentně týkalo ČSR, tomu tak nebylo. Velká Británie tu zaujala velmi opatrný postup, protoţe se jí vývoj v Československu zdál směřovat značně doleva na příklad zrušením šlechtických titulŧ. Je třeba uvést, ţe Anglie chovala tradičně sympatie k Německu, snad pro blízké spříznění dřívějšího německého císařského s britským královským rodem. N. Chamberlain, který se stal v roce 1937 britským premiérem, dal najevo neochotu Velké Británie jít v zárukách nad rámec úmluv Společnosti národŧ. V dubnu 1938 se dokonce dohodla Anglie s Francií, ţe Francouzi nevystoupí ve prospěch ČSR bez anglického souhlasu, ač jsme s Francií dohodu o vzájemné pomoci měli. Nechuť k řešení problémŧ Československa šla v Anglii tak daleko, ţe ve smlouvě o vzájemné pomoci mezi Velkou Británií a Francií bylo výslovně uvedeno, ţe Britové se necítí být touto smlouvou vázáni v případě, kdy se Francie postaví na obranu ČSR, k níţ se smluvně zavázala. Byla to situace, která se v našich dějinách několikrát opakovala, situace, kdy naděje i zrada kráčely spolu ruku v ruce. Současný publicista B. Kuras se patrně právem ptá: „Jakou to chybu vlastně děláme, která způsobuje, ţe naši přátelé, jimţ jsme byli tak věrní, se od nás odvracejí právě tehdy, kdyţ jejich podporu potřebujeme nejvíce? Proč si znovu a znovu vytváříme situace, v nichţ se dáváme na pospas silám, které nedokáţeme ovládat? Co můţeme dělat, abychom toto prokletí změnili?“ Další vývoj je dostatečně znám z dějepisu, mnozí jej dosud ţivě pamatujeme. V Mnichově došlo 29. 9. 1938 na schŧzce A. Hitlera (Německo), B. Mussoliniho (Itálie), N. Chamberlaina (Anglie) a E. Daladiera (Francie) k dohodě o odstoupení československého pohraničí Německu do 10. 10. 1938. Naši zástupci nebyli k jednání ani připuštěni. Očitý svědek na atmosféru jednání vzpomíná takto: „Mr. Chamberlain zíval bez ustání a bez jakýchkoliv známek rozpaků.“ Velmocenský diktát byla ČSR nucena přijmout následující den, tedy 30. září 1938. Hned na to následovalo obsazování Sudet německou armádou, vřele vítanou zfanatizovaným německým obyvatelstvem, které ~ 62 ~ dosud mělo platné československé státní občanství. Obsazení pohraničí bylo skončeno, jak uţ uvedeno, k 10. říjnu. Češi se museli z pohraničí vystěhovat ihned jenom s nejnutnějším majetkem, vše ostatní připadlo bez náhrady okupantŧm, z nichţ mnozí byli donedávna jejich sousedy, s nimiţ po léta ţili ve vzájemné shodě. Anglie i Francie sice slíbily okleštěnému Československu finanční pŧjčku a poskytly i garanci nových hranic, po dalším čtvrt roku však odmítly pŧjčku vyplatit s poukazem na to, ţe „nebudeme krmit kuře pro lišku.“ S garancemi hranic to dopadlo stejně, jak nás poučila i zkušenost z 15. března 1939. Nedosti na tom všem, krátce po okupaci zbytku Československa předala Anglická banka Velkoněmecké říši 23 tun zlata z našeho státního pokladu, který u ní měla deponován československá vláda. Řečeno jinak, Západ s válkou nepočítal, nebyl na ni ani připraven. Ochota k ústupkŧm však přišla později svět velmi draho. Dodnes se vedou spory o tom, zda jsme se měli bránit nátlaku vojensky. Ponechme odpověď na otázku vojenským odborníkŧm a historikŧm, kteří mohou lépe a fundovaněji porovnat početní stavy, kvalitu výzbroje i bojovou morálku armád. Jiţ zmíněný B. Kuras uvádí kalkulaci, kterou si po prohlídce našeho opuštěného pohraničního opevnění udělali sami Němci: „Němečtí generálové propočítávali naděje Československa takto: K prolomení československých opevnění a poráţce československé armády by Německo muselo nasadit 35 divizí. Na západní hranici by mu zbývalo jen 5 aktivních a 8 reservních divizí, proti moţné stovce francouzských divizí. Československo bylo dostatečně silné, aby se bránilo nejméně měsíc. Ta doba by moţná stačila, aby si to Francie rozmyslela, napochodovala do Německa a dorazila je. Bylo pravděpodobné, ţe by se snaţili Hitlerovi útok rozmluvit, kdyby Československo zůstalo neochvějné.“ Před prezidentem E. Benešem tu však stál k řešení problém, jak bránit stát, kde jednu pětinu tvoří obyvatelé sympatizující s protivníkem, jejichţ muţská část je součástí bránící armády. Neopomenutelným faktem byly i separatistické touhy části Slovákŧ, které se v té době znovu intenzivně probudily. Jak vidět, problémy byly vnější i vnitřní. Byl tedy Edvard Beneš vinen ztrátou samostatnosti, jak se mu dnes často přisuzuje? Konec svobody Likvidace republiky představovala těţký psychický šok pro české občany, kteří si postupně uvědomovali, co ztratili. A to přes to, ţe tehdy ještě nikdo netušil, jak krutě budou nacisté svoji nadvládu uplatňovat. Německé obyvatelstvo přijalo vývoj s nadšením, vţdyť téměř všichni o něj usilovali po celá třicátá léta, a to parlamentními i nezákonnými akcemi. Také nacionalističtí Slováci mohli být spokojeni. Dočkali se samostatného státu, byť to bylo jen z Hitlerovy milosti. Jejich servilnost vŧči Říši šla tak daleko, ţe vyhlásili válku všem protivníkŧm Velkoněmecké říše, včetně Spojených státŧ. Na válečných operacích se slovenská armáda aktivně podílela např. v Polsku a na východní frontě. Ihned po okupaci se začal probouzet národní odboj proti uchvatitelŧm. Řada demobilizovaných vojákŧ a dŧstojníkŧ, sokolové, prostí lidé i intelektuálové vytvářeli skupinky aktivního odporu. Mnozí odešli za hranice, aby mohli bojovat se zbraní ve ~ 63 ~ válce, o které se u nás předpokládalo, ţe co nevidět nezbytně vypukne. Je samozřejmé, ţe mezi odbojáři byla i řada skautŧ, kteří tak plnili svŧj závazek vŧči republice, obsaţený v jejich slibu. Vojenské jednotky se začaly formovat nejdříve ve Francii, kam se dostávali jednotlivci i skupinky z tzv. Protektorátu, tak i z občanŧ, ţijících trvale v cizině. Připojila se i početná skupina Slovákŧ, usídlených uţ dříve ve Francii. Ti se však po skončení války na kontinentu z valné části vrátili zpět ke svým rodinám. Levicově orientovaní odbojáři se pokusili dostat přes Polsko do své proletářské vlasti v Sovětském svazu. Tam však skončili v internačních táborech (Sovětský svaz měl totiţ uzavřen pakt o neútočení a spolupráci s Německem od srpna 1939) a do bojových akcí se dostali aţ v pokročilém stádiu války, kdy byli vystaveni zničující sovětské strategii, útočící především lidskou silou. Prvé střety demokracie s totalitou V rozporu s později šířenou lţivou propagandou se komunisté zpočátku, aţ na nevýznamné výjimky, do aktivního odboje proti okupaci nezapojili. Pojem národa a vlasti jim byl vţdy cizí, jejich programem byl proletářský internacionalismus a následná světovláda. Demokratická Masarykova republika byla pro ně utlačovatelským státem burţoazních vykořisťovatelŧ, válka střetnutím imperialistických mocností. V souladu s marx-leninskou doktrínou čekali, aţ se „kapitalistické státy“ vzájemným střetnutím vysílí, takţe konflikt přeroste ve světovou proletářskou revoluci, která by konečně nastolila komunismus na celém světě. Jejich zaslepenost šla tak daleko, ţe do Anglie, kam posléze přešla naše zahraniční armáda, vyslali své agenty, kteří měli morálně rozkládat jednotky a jejich bojové odhodlání. Tito emisaři sami odmítli nejen bojovat, ale i účastnit se výcviku, takţe byli z naší armády (kam se vetřeli) vyčleněni a zajištěni v britských internačních táborech pro nepřátelské cizince. Tento jejich postoj se ovšem změnil v červnu 1941 po zataţení Sovětského svazu do války. I pak se však naše exilové komunistické stranické vedení v Moskvě nezajímalo o „východní jednotky“, které v plné míře podřídilo sovětskému velení. Samo se zabývalo přípravou poválečného uspořádání poměrŧ v Československu a perspektivou uchvácení moci ve státě. Také emigrace v Londýně, kde sídlila československá exilová vláda, postupně uznaná Spojenci, pracovala na uspořádání státu. Šlo o anulování mnichovské dohody, obnovu republiky v pŧvodních hranicích a zajištění demokratického vývoje. Neblahá zkušenost s předválečnou západní orientací naší zahraniční politiky vedla E. Beneše k jednání se Sovětským svazem. Přispělo k tomu i narŧstání aktivit komunistŧ jak doma, tak i v exilu. Sovětský svaz byl k československým snahám velmi vstřícný, chtěl jich vyuţít pro utuţení vazeb se Západem, který zase naopak potřeboval jeho vojenskou a především lidskou sílu. Ke značné nelibosti Angličanŧ (W. Churchill byl zapřisáhlý antikomunista, který dočasné válečné spojenectví s Rusy chápal výlučně pragmaticky) došlo v prosinci 1943 k podpisu spojenecké smlouvy mezi ČSR a SSSR. Úlisné chování Rusŧ s jejich přibývajícími vojenskými úspěchy postupně tvrdlo. Poválečný vývoj je nám dobře znám. Zatímco všude ve světě docházelo k rozpadu koloniálních panství, Sovětský svaz jako jediná mocnost válkou získal značná území: pobaltské republiky Litvu, Lotyšsko, Estonsko, dále část Finska, téměř polovinu Polska, československou Podkarpatskou Rus, Besarábii (dnešní Moldavsko) a na východě Kurilské souostroví, které patřilo Japonsku, jemuţ SSSR vyhlásil válku aţ po skončení ~ 64 ~ bojů v Evropě (8. 8. 1945), dva dny po svrţení atomové bomby na Hirošimu. Mimo to si ve střední a východní Evropě vybudoval rozsáhlé impérium ze svých satelitŧ, mezi něţ se brzo měla zařadit i naše republika. Osvobození – na jak dlouho? Nesmírná radost z konce války i znovunabyté svobody zastínila u většiny obyvatelstva soudnost, takţe si neuvědomilo, jakým nebezpečím pro demokracii je nárůst vlivu komunistů. Ti se stali nejsilnější politickou stranou. Lidi přiváděly do jejich řad jednak pocity vděčnosti za osvobození Rudou armádou, jednak chladná vypočítavost a snaha po získání výhodných postŧ a také snaha mnohých, kdo chtěli členstvím v této straně zaretušovat svoje kolaborantské chování za okupace. I těch bylo dost. Komunisté získali klíčová místa ve vládě – post premiéra a vicepremiéra, ministerstva informací (tisk), školství (výchova mladých), vnitra (policie) a zemědělství (rolnický venkov byl tradičně, zejména na Moravě, věřící a tedy antikomunistický). Navíc resorty obrany a prŧmyslu obsadili kryptokomunisté. Z první poválečné euforie začala společnost brzo střízlivět, takţe bylo zřejmé, ţe parlamentní volby na jaře 1948 budou znamenat výrazný odklon doprava. Komunisté byli ovšem odhodláni uzurpovat moc za kaţdou cenu, ať uţ cestou parlamentní, nebo násilím. Pro tento případ si potají a protiprávně vyzbrojili ze svých nejvěrnějších tzv. lidové milice v hrŧzném početním stavu, jak se ukázalo později v prŧběhu puče. Šlo o lidi ke všemu odhodlané, zejména kdyţ mnozí z nich neměli čisté svědomí z doby okupace. Nakonec se uplatnila varianta prvá, tedy parlamentní, při níţ KSČ vyuţila bezohledně i nemoci prezidenta E. Beneše a vládní krize, kterou obratně sama vyvolala, ale také dŧvěry pravicových stran, které spoléhaly na demokratické tradice země Znovu se potvrdilo, ţe, jak říká F. Peroutka, „…ţádný kompromis s komunisty nemůţe zachránit demokracii tam, kde se komunisté cítí dosti silní k útoku“. Zpŧsob uchvácení moci otřásl uţ tak dost oslabenou vírou národa v demokracii a ve význam armády jako její záruky. Jak probíhal další vývoj ve státě po dobu následujících dvaceti let, je většině z nás známo, neboť jsme ho zaţili a také v plné míře „vychutnali“. Návraty svobody Víra v demokracii, svobodu a právo na sebeurčení však zcela nezanikla. Projevilo se to na jaře roku 1968 při určitém uvolnění poměrŧ. Byli to opět intelektuálové, kteří se pokusili o změnu systému. Tento pokus byl udušen zvnějška sovětskou okupací za přispění dalších čtyř satelitních státŧ. Z pohledu světových mocností se jednalo o vnitřní záleţitost sovětské sféry vlivu, která byla SSSR přiznána spojeneckými dohodami na Jaltě (v únoru 1945) a v Postupimi (v červenci a srpnu 1945). Následujících dvacet rokŧ mělo přímo zhoubný vliv na povědomí národa, na víru v demokracii, její sílu ochránit sebe samu, na ochotu lidí zajímat se o věci veřejné. Nejhŧře dopadl vztah k armádě, která potřikrát (v letech 1938, 1948, 1968) nedokázala zemi ubránit, ať uţ příčiny byly jakékoliv a naděje na úspěch jakkoliv problematická. Apatie zasáhla celou společnost, jednak pod vnějším tlakem, ale také proto, ţe vymírali pamětníci. Nastalo období soukromých, sobeckých zájmŧ, éra plných mrazákŧ a luxusních rodinných rekreačních chat. ~ 65 ~ Takový asi byl stav společnosti, kdyţ ji zastihlo uvolnění v listopadu 1989. O vyvstalých problémech jsme se uţ zmínili v úvodních odstavcích, většina z nás je má stále v dobré paměti, navíc mnohé dosud přetrvávají. A co skauti? V líčení poválečného dění jsme vynechali přístupy našeho skautingu k veřejnému ţivotu. Bylo to záměrné, protoţe ve všech třech etapách svobodné činnosti hnutí je něco společného. Obrovské nadšení, které spojovalo celý národ, se pochopitelně dotklo i skautŧ. Vţdyť i oni byli jeho součástí. Po válce ještě stále přeţívalo „masarykovské vlastenectví“. Nešlo jen o vnější projevy, skauti stejně jako po první světové válce pomáhali věcem veřejným. Administrativní struktura státu byla vybudovaná, šlo jen o její očištění od kolaborantských elementŧ. To se nás ovšem netýkalo. O to více se skauti zapojili do pracovní pomoci republice a to především v zemědělství, zejména ve vysídleném pohraničí. Celkový odklon republiky doleva např. státem řízeným hospodářstvím (prŧmysl byl uţ tehdy znárodněn prezidentskými dekrety z října 1945) se dotkl i JUNÁKA, který ve snaze být veřejně prospěšný vyhlásil tzv. „skautskou dvouletku“, tj. povinnost odpracovat v dobrovolných neplacených akcích 20 milionŧ hodin, tedy asi 70 hodin na registrovaného člena. Tehdy to nebylo samozřejmě chápáno jako záleţitost politická, ale jako pomoc válkou postiţené zemi. Uvolnění poměrŧ na jaře 1968 přineslo velkou úlevu lidem, dosud postiţeným „komunistickou péčí“. Protoţe totalita jak hnědá, tak i rudá zlikvidovaly svobodné skautování, bylo chápáno obnovení naší činnosti jako projev nástupu demokracie. Prozíravě myslícím občanŧm a také většině našich činovníkŧ bylo zřejmé, ţe se jedná jen o krátkodobé letmé „svobodné nadechnutí“ a ţe naše činnost bude brzo opět potlačena. Společným znakem roku 1945 i 1968 zŧstává, ţe vedení státu promrhalo nadšení lidí, ochotu pracovat pro dobro celku a obnovit národní ţivot v plné šíři. Mělo by to být mementem i pro současnost, aby polistopadové revoluční nadšení nevyprchalo a nerozplynulo se v pocitech marnosti ovlivňovat věci veřejné a také rozmáhajícím se konzumismem. Potřeba národního uvědomění Na naší poměrně obšírné procházce československými dějinami jsme si všímali především událostí a dějŧ, které mohly formovat naše národní povědomí i vztah k národu a věcem veřejným a také je ovlivňovat v dobrém i špatném smyslu slova. Po mém soudu to nebylo zbytečné, protoţe poznat příčiny znamená také pochopit souvislosti a tím najít i optimální cestu do budoucnosti. Potřebujeme tedy takové vztahy a pocity, jako je národní uvědomění, či jak se někdy také říká, „vlastenectví“? Dŧvodŧ, podnětŧ i příčin k jeho ztrátě nebo aspoň útlumu jsme na naší pouti historií poznali dost. I kdyţ ostatní národy zaţívaly ve své minulosti také řadu těţkých období, je pro nás příznačné, ţe v čase, kdy se v Evropě pocity národní příslušnosti a sounáleţitosti v jednotlivých zemích vytvářely, my jsme ~ 66 ~ proţívali doby cizího útlaku, kdy vládnoucí moc neměla naprosto ţádný zájem, aby takové vztahy a vazby v našem národě vznikly. O osudu Luţických Srbŧ jsme se uţ zmínili. Kdo navštívil jejich bývalé území mezi městy Budyšín (Bautzen) a Chotěbuzí (Cottbus), mohl si všimnout dvojjazyčných nápisŧ i místních názvŧ. Jenţe všude kolem zněla němčina. S památkami a slovanskou kulturou je moţno se setkat jen v muzeu Luţických Srbŧ v Budyšínu. I jeho pracovníci na dotaz potvrdí, ţe vše je uţ jen minulostí a ţe toto etnikum prakticky zaniklo. Citlivému návštěvníku je z toho smutno. Takový osud nemŧţeme přát ţádnému národu. Ţe nám něco podobného nehrozí? Existuje řada podnětŧ, které nabádají k obezřetnosti. Dnes se hovoří o globalizaci, o vstupu do Evropské unie. Zatímco dřívější poklonkování na východ jsme nesli jen velmi těţce, dnes nám servilnost vŧči všemu západnímu, včetně brakové kultury, nevadí. To samo o sobě nemusí představovat ještě ţádné nebezpečí pro naše národní uvědomění. Je ovšem nutné, aby národ získal svoji hrdost a zdravé sebevědomí. Předpokládá to rozumné, tedy normální přístupy a vztahy občanŧ k věcem veřejným, ale také prozíravé vedení státu, oproštěné od ţabomyších pŧtek a politikaření. Současné uvolnění poměrŧ přináší s sebou také velkou migraci cizincŧ a tím také příchod cizích kulturních vlivŧ. Zkušenosti ukazují, ţe nejsme úplně imunní proti xenofobním projevŧm, které však nemají rozhodně nic společného s občanským povědomím, a naopak prohlubují všechny nedobré jevy, o nichţ jsme se zde uţ zmiňovali. Samozřejmě, sbliţování národů, které přináší nové komunikační moţnosti, je zákonitý jev a nelze proti němu nic namítat. Je však třeba mít na paměti, ţe jednotlivé státy Evropy vstupovaly do Unie jako svébytné národní útvary. Vědomí národní příslušnosti měli jejich občané vypěstováno a stále jim zŧstává. Mŧţeme se také ptát, zda náš přístup k otázkám EU není poněkud uspěchaný, zda jsme na něj připraveni, a to především nejen ekonomicky. Slepé přizpŧsobování všeho včetně legislativy, která moţná v současné době nevyřeší všechny naše stávající problémy, je třeba i předčasné. Ostatně, i evropská legislativa nemá ve všech členských zemích stejnou a bezvýhradnou pŧsobnost. Jak tedy bychom měli přistupovat k vyvstávajícím problémŧm z hlediska skautské výchovy? Současné úkoly Především je nutno vybudovat civilizovaný demokratický stát, v němţ platí právo a spravedlnost pro všechny a jehoţ občané jsou nositeli jistých duchovních hodnot a kultury. Pak budeme nejen rovnocennými, ale také vítanými a váţenými členy jakékoliv mezinárodní iniciativy. Začít bude potřeba tím, co se časem vytratilo a co se opomnělo bezprostředně po pádu rudé totality – totiţ obnovou posloupnosti hodnot. Skauting má k tomu dŧleţitý nástroj, jímţ je skautský zákon, ale také pilíře své výchovy – slib, heslo a denní příkaz dobrého skutku. I z toho dŧvodu je nutno v naší výchově povaţovat dŧraz na duchovní rozměr skautingu za prvořadý. Zachovávání našeho Zákona všemi našimi skauty je předpokladem k tomu, abychom vychovali mravného člověka, který je pak zákonitě i dobrým občanem. Tím, co je „občanství“, jsem se zabýval v předcházející kapitole, budu tedy stručný. Velkou pozornost věnujeme výchově ke státnosti, výchově, na níţ stavěla první, Masarykova republika, a která zcela zmizela z výchovných programŧ nejen školy. Rozu~ 67 ~ mím jí znalost státních symbolŧ – vlajky, znaku, hymny – ale především úctu k nim. Tyto symboly nejsou dekorace, státní hymna není náladovou hudbou. Jejich pouţívání musí být spojeno s plným respektem a jen pro opravdu slavnostní či výjimečné příleţitosti. Musíme představit mladým naši národní historii jako ţivý, úţasný příběh, který napsaly desítky generací před námi. Chybou školní výuky dějepisu je, ţe nutí ţáčky k bezduchému memorování dat a letopočtŧ. Události, které se k nim váţou, se stávají pouhými pojmy, jejichţ význam i souvislosti včetně mezinárodních unikají. A to uţ nemluvím o tom, ţe marxisté chápou dějiny v duchu své teorie jako historii vývoje výrobních vztahŧ. Tragédií zŧstává, ţe i většina současných učitelŧ dějepisu vystudovala svŧj obor v tomto pojetí, a tak zŧstává otázkou, jak a v jakém duchu budou své ţáky nadále vyučovat. Vyuţívejme na svých vycházkách, na táborech putovních i stálých, spousty historických pamětihodností, jimiţ se naše země honosí. Řada pojmŧ, o nichţ jsme tu zatím hovořili, se mladým přiblíţí a stanou se konkrétnějšími. Vycházejme z kulturního pokladu národa. I kdyţ mládí dnes horuje pro moderní hudební projevy, nezapomínejme ani na národní písně. Melodické české písničky v rozverném tanečním rytmu snad mohou být také líbivé. Nebo naopak zadumané, táhlé jihomoravské slovácké „pěsničky“, melodické a lyrické. Dbejme na čistotu jazyka! Rádoby lidový „pepický“ ţargon, který ovládl rozhlas i televizi, je jen zdánlivě lidový. Je to především parodie nádherného a bohatého českého jazyka. Naše národní zvyky upadají v zapomenutí. Nahrazují je importované obyčeje jiných kulturních oblastí. Velkou roli tu hraje bezesporu jejich propagování ve sdělovacích prostředcích, ale především jejich komerční vyuţívání. Náš folklór je pak odsouván do oblasti zájmu amatérských nadšencŧ a festivalových pódií. Mají-li být naši mladí platnými členy této společnosti aţ dospějí, musíme v nich pěstovat i zájem o věci veřejné. Nejde tu samozřejmě o vnášení politiky do našeho systému výchovy. Jednou ovšem dnešní skauti a skautky ponesou odpovědnost za chod tohoto státu a my je musíme na tuto úlohu připravit. Chceme přece, aby naši vedoucí činitelé byli lidé poctiví a mravní. Skauting jim k tomu dá základy uţ svými mravními a etickými principy. To, zda dospělí členové OS se budou aktivně podílet na veřejných záleţitostech, ponechávám na jejich schopnostech, moţnostech a také jejich svobodném rozhodnutí. Mohou však svojí činností napomáhat vytvářet příznivé klima pro další rozvoj skautingu. V tom by byl jejich velký přínos nejen pro hnutí, ale i celou společnost. Nesmíme zapomínat ani na péči o ţivotní prostředí. To je nejen výslovnou náplní skautského zákona. Vyplývá i z našeho vztahu k této zemi, kterou bychom měli jednou předat svým nástupcŧm stejně krásnou a bohatou, jako jsme ji kdysi převzali my. Je to ostatně také základní podmínka pro přeţití této civilizace. Cesta k poznání a poté i k návratu národního povědomí a identity tedy vede přes výchovu, na prvém místě mravní. Vštípení etických pravidel i mravních zásad je teprve začátek. Musíme si být vědomi toho, ţe dobrá a fungující rodina je skutečným základem občanské společnosti, k jejímţ atributŧm patří neoddělitelně i zdravé vlastenectví. Protoţe cílem našeho snaţení jsou ve svém dŧsledku jedinci, chlapci i dívky, kteří náročná morální kritéria splní i jako budoucí rodiče, je to přípěvek českého skautingu k ozdravění mravního profilu tohoto národa. ~ 68 ~ Hodně se mluví o podílu školy na výchově. Je pravdou, ţe přísun nových informací je značný, na druhé straně je ovšem neoddiskutovatelnou skutečností, ţe současná škola se více či méně omezuje pouze na osvojení znalostí. Znám ovšem celou řadu škol i učitelŧ, kteří chápou svoje pŧsobení komplexně. Snad nejsou a ani nebudou do budoucna světlými výjimkami. Dobrá výchova je moţná jen v úzké spolupráci rodiny a školy. Doufejme, ţe nám uţ vyrŧstá nová generace učitelŧ, nezatíţená minulostí. Není to problém nový. Zmiňuje se o něm i J. Patočka, jako o nedostatku přetrvávajícím generace. Věřme, ţe i z našich skautŧ a skautek vyrostou dobří učitelé. Dodejme jim k tomu potřebný morální základ a chmurnou vizi Patočkovu obraťme k lepšímu. Kulturní odkaz generací nemŧţe být jen skanzenem nebo turistickou atrakcí. Vývoj v Horní Luţici, o němţ jsem dříve hovořil, je toho dostatečným dŧkazem. Je to nutné mít na paměti, kdyţ uvaţujeme o našem spojení s Evropou. Soudobé evropanství je příliš poznamenáno velkým pragmatismem. Ten je otcem sobectví a ve svém konečném efektu společnost odlidšťuje. Vidíme to i na moderních médiích, internetu, výpočetní technice, které lidský element zatlačují do pozadí. Mějme to vţdy na mysli! Všechno nové, ať uţ produkty lidského dŧmyslu, nebo řízený vývoj společnosti by měly člověku slouţit, a člověk – jedinec či společnost se nesmí stát jejich otrokem. Takové – soudím – je poslání vlastenectví v jeho moderním pojetí a pohledu skautské morálky. Je nutné pro zachování národní identity a kulturního pokladu minulosti. Současná úroveň společnosti, toho dobrého i špatného v ní, je syntézou odkazŧ minulých generací. Budeme-li schopni toto dědictví poznat a pochopit, pak budeme také schopni orientovat se v současném dění a příští vývoj usměrňovat optimálním směrem. Jel jsem se skupinou skautů zvlněnou středočeskou krajinou. Políčka střídala rozlehlé lány, lesíky, louky a loučky, i stříbřitá hladina rybníka se občas zaleskla mezi rákosím, tak jak to k půvabu tohoto kraje patří. Pojednou se před námi vynořila zadumaná silueta hory nejvíce české – Blaník. Pod jeho velebnými zalesněnými úbočími se podle prastaré pověsti prý ukrývá svatováclavské vojsko, aby přišlo zemi na pomoc, aţ jí bude nejhůř. Po příkré pěšině jsem s bratry vystoupil na vrchol. Rozhlíţím se – na všechny strany se rozprostírá ta nádherná „země česká, domov můj“. Přemítám – co všechno musela proţít, jakých osudů byla svědkem, neţ se stala i „mou vlastí“. Vojsko dřímá, jen jeho kníţecí vojevůdce bdí. A v šumění větru v korunách věkovitých stromů jako by zaznívala tichá vroucí prosba: „nedej zahynouti nám, ni budoucím!“ Pouţitá literatura 1. A – Ţ – Malý encyklopedický slovník – Academia Praha 1972 2. Kovářová, Stanislava – Dějepis 1 – ALDA – Olomouc 1994 3. Bartoš, Josef – Dějepis 2 – ALDA – Olomouc 1994 ~ 69 ~ 4. Frank, P. – Česká metafysika – Dialog – Liberec 1999 5. Čapek, Karel – Hovory s TGM – Č. Sp. – Praha 1990 6. Kuras, Benjamin. – Nebýt Golema – ELK – Praha 1999 7. Kuras, Benjamin – Češi na vlásku – Baronet – Praha 1998 8. Masaryk, Tomáš Garrigue – Česká otázka – Praha 1969 9. Patočka, Jan – Náš národní program – ELK – Praha 1990 10. Kosatík, Pavel – Kolář, Milan – Jan Masaryk – MF – Praha 1998 11. Břečka, Bruno – Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900 – 90 – Brno 1997 12. Peroutka, Ferdinand – Byl Edvard Beneš vinen? – SEB – Praha 1996 13. Navrátil, Zdeněk – Světový a český skauting – Ivančice 1997 14. Navrátil, Zdeněk – Skautská výchova k občanství – Ivančice 1999 15. Navrátil, Zdeněk – Duchovní rozměr skautingu – Ivančice 1999 ~ 70 ~ Sestře Ivě M. Etika a morálka ve skautingu Zamyšlení o potřebném, důleţitém a zásadním (jaro 2001) Blíţí se dvanácté výročí převratných změn v naší společnosti, dvanácté výročí našeho svobodného skautování. Vše kolem nás probíhá ve varu, mnohdy překotném, a nám zpravidla ani nezbývá čas k zamyšlení. Čas k zastavení a úvahám o tom, co se mění, jak se vše mění a také k tomu, abychom přemýšleli o perspektivách svých, své rodiny a blízkých, společnosti, národa… Dvanáct roků, je to doba dlouhá, či krátká? Povaţujeme-li čtvrt století, dvacet pět roků za mezigenerační rozdíl, uběhla uţ téměř polovina této doby. Mezitím z našich vlčat vyrostli vysokoškoláci, kteří budou vbrzku rozhodovat o budoucnosti země; naši skauti a skautky zakládají rodiny a vychovávají své děti, naději další existence národa; naši polistopadoví činovníci (tedy vlčata a skauti z krátkého mezidobí skautské existence v letech 1968–70) zaujali rozhodující místa v řízení a chodu státu. V lidském ţivotě je dvanáct roků dlouhá doba, je to šestina našeho průměrného věku. Dočkali jsme se také mnoha změn. Ulice ztratily svou uniformní šeď, zmizely fronty na banány a kakao před obchody, průmyslové i zemědělské giganty vyrábějící své produkty bez ohledu na odbyt i zájem o ně a také bez ohledu na jejich kvalitu i uţitnou hodnotu, to vše zapadlo snad navţdy. Změnilo se toho hodně a věřme, ţe k lepšímu. Změnili jsme se také my? A jaká to byla změna, pokud uţ vůbec jaká nastala, byla také k lepšímu? Z předchozích řádků by bylo moţné udělat si závěr, ţe vše je v pořádku, všechno se vyřešilo, vše je na nejlepší cestě, ţe se nám nemůţe nic stát. Ostatně drobné problémy byly vţdycky a vţdy se „nějak“ vyřešily, takţe není třeba mít obavy. Je tomu však skutečně tak? Opravdu je uţ všechno za námi, jsme uţ opravdu v bezpečí a „za vodou“? Zhroucení hierarchie hodnot Nejhorším následkem totality je absolutní zhroucení hierarchie hodnot, ţebříčku, který staví posloupnost dŧleţitosti věcí, ţebříčku, z nějţ se vytratily buď všechny anebo téměř všechny duchovní hodnoty. Stali jsme se společností, kde slova etika a morálka jsou prázdnými pojmy, společností, kde slušnost se chápe jako slabost, vstřícnost a morální ohledy téměř jako duševní porucha. Hlavním motorem dění se stává ekonomická úspěšnost a osobní hmotný prospěch. To je nejvyšší meta a cíl. Ne, já se opravdu nestavím proti ekonomické reformě a ozdravení zchudlého a propadlého národního hospodářství. Propad za čtyřicet let totality nás dovedl téměř na úroveň rozvojových zemí. Abychom obstáli v evropském regionu, musíme se vrátit na evropský standard. A tady někde se vynořuje velmi dŧleţitý aspekt. Tento návrat ~ 71 ~ nemŧţe probíhat za kaţdou cenu. Nemŧţe se tak dít v ovzduší narŧstající kriminality, hospodářské i obecné, v prostředí mafiánských rejŧ, v klimatu ztráty pocitu bezpečnosti pro slušné lidi a to nejen v setmělých ulicích. Znamená to tedy obnovit a zafixovat v povědomí celé společnosti posloupnost priorit, kde mravní kritéria budou dominovat i nad platnou legislativou. Krádeţ totiţ zŧstává krádeţí, i kdyţ nebyl porušen ţádný zákon a její pachatel „jenom vyuţil díru“ v něm. Proces obnovy mravního povědomí bude vleklý a bude vyţadovat svŧj čas. Nelze ho však odkládat a jako vţdy je nutno začít kaţdý sám u sebe. Otvírá se tu velké pole pŧsobnosti pro skauting. Musíme být ovšem objektivní a odklon od mravních hodnot, charakteristický pro tak vysoké procento současné populace, a také jeho „načasování“ uvést přesněji. Ačkoliv lví podíl viny na tom je nutno spatřovat v rudé totalitě, vymlouvat se pouze na ni by bylo příliš zjednodušující. Kořeny ztráty duchovních mantinelŧ jednání sahají do minulosti hlouběji, neţ jsme mnohdy ochotni připustit. Souvisejí se vztahem ke křesťanským mravním kritériím. Vývojem tohoto poměru jsme se zabývali podrobněji ve studii o duchovním rozměru skautingu.6 Bylo by samozřejmě hrubou chybou povaţovat křesťanství, ale i jiná náboţenství, za soubor zákazŧ a příkazŧ, které omezují lidskou svobodu. Protoţe však v demokratickém systému, o který usilujeme, končí svoboda jednotlivce tam, kde se porušuje svoboda jiných, musí určitá pravidla ve vzájemných vztazích existovat. Křesťanství buduje na pozitivním přístupu k druhým („miluj bliţního svého…“), stejně jako skauting. Pro přijetí takových norem jednání se kaţdý z nás musí rozhodnout svobodně. Přitom je ovšem dŧleţité, aby k těmto poznáním byl výchovou přiveden. Odklonem od náboţenského, u nás především křesťanského, vnímání došlo postupně v minulosti k odmítání hodnot duchovních a to i těch „lidských“, nekonfesních. Násilná ateizace, kterou měli ve svém programu komunisté, vedla zákonitě i ke změně přístupu ke všemu duchovnímu a řekněme rovnou: k demoralizaci. Jistě – ne všech. Karel Čapek říká: „Kdo byl slušný, byl slušný vţdycky.“ Jestliţe se však oficiálně zesměšňovala pravidla mravného chování, mnozí, jejichţ postoje nebyly zcela pevné, zklamali a nevydrţeli. To ostatně byl záměr, protoţe mravně pevný člověk není pro totalitní systém bolševického typu dostatečně tvárný a manipulovatelný. Karel Čapek je však přísný a nesmlouvavý: „Kdo mění víru, neměl ţádnou, nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vţdycky.“ Přesto bylo dost těch, kteří po celou dobu totality ţili hlubokým a bohatým duchovním ţivotem a ani následné uvolnění je pak nepostihlo nepříznivě. Odhození mravních kritérií v minulosti a degradování hierarchie hodnot, které ve společnosti utvrdil minulý reţim, bylo ovšem špatným vkladem do dalšího svobodného vývoje. Tady je nutno hledat příčinu současného stavu tohoto národa i všech jeho dnešních problémŧ. Etika jako věda o mravnosti Co tedy znamenají pojmy „etika“ a „morálka“? Odpověď budeme hledat nejdřív v literatuře. Pro tento účel sáhneme raději po pramenech starších, abychom se vyhnuli riziku zkresleného výkladu, který by mohl být dŧsledkem totalitních názorŧ, zejména 6 Navrátil, Z.: Duchovní rozměr skautingu. ~ 72 ~ padesátých a následujících let minulého století, kdy jiné neţ konformní názory, vstřícné reţimu, nebyly vydávány. B. Kočího slovník7 uvádí pod heslem „etika“: „ETIKA (z řečtiny) – věda o mravnosti. Zkoumá podstatu mravnosti na základě popisu toho, co se ve všech dobách pokládá za mravné… Ovšem to, co pokládáme za mravné a co má býti cílem našeho uvědomělého jednání, závisí na našich filosofických názorech, proto nejvyšší otázky mravnosti souvisí s nejvyššími filosofickými otázkami.“ Z uvedené definice, zejména ze slov „co se ve všech dobách pokládá“, bychom mohli dovozovat, ţe jde o absolutní, neměnný, stále platný fenomén. Další věta uţ ovšem toto bezvýhradné tvrzení poněkud relativizuje. Ještě víc toto zpochybnění vyplývá z jiného pramene. V encyklopedickém slovníku8 se dovídáme, ţe etika je teorií morálky, „filosofická disciplína, zabývající se morálními jevy v nejširším slova smyslu. Mezi významné etické kategorie patří dobro, zlo, blaţenost, slast, štěstí, smysl lidského ţivota, ţivotní hodnoty, svoboda, zásluha, vina, morální normy a jejich absolutnost, či relativita“. Uţ při přípravě na vŧdcovské zkoušky a mnozí z nás také vlastními úvahami jsme dospěli k závěru, ţe skauting ve svých myšlenkových základech takové „morální hodnoty a jejich absolutnost“ nabízí. O tom, do jaké míry jsou také „relativní“, budeme ještě uvaţovat i později. Pro tuto chvíli se spokojíme s tím, ţe etika nám nejen nabízí, ale také stanoví pravidla našeho chování. Ve slovníkové definici se ovšem vyskytuje také slovo „morální“, a protoţe nemŧţeme ţádný pojem vysvětlovat jiným nevysvětleným, podíváme se ještě na druhou část naší prvotní otázky, totiţ co představuje pojem „morálka“, „morální“. Opět se uchýlíme k literatuře a opět zvolíme nejdříve pramen starší: „MORÁLKA (z lat.) značí jednak mravnost, souhrn mravních jednání, také filosofii mravnosti či etiku i morální teologii či teologickou morálku… Jako výchova má pro stát mnohem větší cenu neţ pouhé vyučování a tedy občanská výchova mnohem větší cenu neţ nauka.“9 V takto vymezeném pojmu uţ zmizela moţnost rŧzného chápání a zdá se tedy výrazně jednoznačnější. Pro naše účely je tu ovšem, byť nenápadně, vsunut významný závěr. Totiţ, ţe výchova, především mravní výchova, tvorba charakteru, je daleko dŧleţitější neţ osvojování znalostí a dovedností. To je, jak víme, i podstatou skautingu, takto ho B.-P. zakládal a také ABS na to mnohokrát v rozhárané době po 1. světové válce upozorňoval. Je to poslání skautingu platné i v současnosti a také odpověď pro ty, kdo se ptají, jaký skauting budeme na přelomu 20. a 21. století budovat. Odpověď je snadná – skauting je jediný, ten, který zaloţil Robert Baden-Powell a k nám uvedl A. B. Svojsík. „Morálka“ chápaná „rudě“ Pro úplnost sáhneme i tentokrát k „novějšímu“ podání. V jiţ citovaném svazku10 čteme: „morálka/lat. moralis, mravní/ mravnost; určitá relativně autonomní forma spole- Kočí, B.: Malý slovník naučný, 1929. Malý encyklopedický slovník A-Ţ, 1972. 9 Kočí, B.: Malý slovník naučný, 1929. 10 Malý encyklopedický slovník A-Ţ, 1972. 7 8 ~ 73 ~ čenského vědomí, podléhající vývoji, podobně jako ostatní společenské jevy. Soustava norem chování lidí ve společnosti, jeţ sama je podmíněna historickými formami společenského bytí.“ V jiném pramenu11 se nám nabízí, ţe „morální, mravní“ znamená „v souladu s obecnými zásadami mravnosti dané společnosti“. Záměrně jsem pouţil i těchto pramenŧ. Vznikly v období rudé totality a jako vše, co bylo tehdy vydáváno, muselo být v souladu s „rudým státním náboţenstvím“. Podle tohoto pramenu, jak uvádí citát, by tedy dobro někdy mohlo být dobrem a jindy ne. Jak je to tedy skutečně? My všichni, jimţ se dostalo pochybné výsady povinného studia dialektického materialismu (na vysokých školách to bylo po dobu osmi semestrŧ s příslušnými zápočty a zkouškami), si dosud pamatujeme, jak tato teorie pracovala s fakty a dŧkazy. Jejím prvotním počinem bylo postavení ţádaného cíle, pro nějţ se pak hledaly podpŧrné argumenty. Ty nehodící se, ať uţ z oblasti fyziky, astronomie, chemie a dalších disciplín, nebyly vzaty v potaz, protoţe nezapadaly do ţádoucího rámce. Tímto zpŧsobem ovšem seriózní filosofie nepostupuje, naopak, studuje nejrŧznější jevy, z nichţ pak vyvozuje svŧj závěrečný verdikt. Z tohoto dŧvodu nemohu povaţovat toto učení za filosofii a snad jako nejvhodnější označení by bylo moţno pouţít termín „teorie taktiky“. Taktiky zotročení lidstva, taktiky nastolení hrŧzné světovlády. Kdosi moudrý ostatně uţ dávno dříve řekl, ţe komunismus není ideologie, ale povaha. Pod tímto pohledem nemohu připustit, ţe mravní kritéria se mění. Přece podvod, leţ, krádeţ i vraţda nemohou být posuzovány z hlediska stavu společnosti, či dokonce podle politických a mocenských potřeb. A nikdy ani ten nejvznešenější účel nemŧţe posvětit nemravné prostředky. Je ovšem pravdou, ţe lidská společnost i stupeň jejího poznávání se vyvíjejí. Bylo by jistě námětem k dlouhé diskusi, zda absolutní poznání je moţné. Mám za to, ţe lidské poznání se ke skutečnosti blíţí asymptoticky. A jak si pamatujeme z geometrie, asymptota je přímka, mající společný, tedy tečný bod s hyperbolou aţ v nekonečnu. K rŧznosti pohledu se, doufám, ještě vrátíme. Přesto bude vhodné uţ na tomto místě uvést, ţe oficiální názory minulého reţimu jsou v příkrém rozporu se skautskou mravností. A také – mimo naše téma – je to vysvětlení, proč totalitní reţimy zakazovaly svobodný skauting. Poslání skautingu v demokratické společnosti Po listopadové změně politického klimatu byla mnohokrát nastolena, ale také zodpovězena otázka, zda má vŧbec reálný smysl znovuobnovovat v této zemi skauting. Odpověď pochopitelně známe, je jednoznačně kladná. Moţnosti vyţívání mladých se po dobu útlumu naší svobodné činnosti zmnohonásobily. Ponechme stranou moţnosti trávení volného času s pomŧckami, které přinesl rozvoj elektroniky, ale také tradiční zpŧsoby, se kterými pracují nejrŧznější organizace a instituce, např. v oblasti umělecké (hudba, výtvarné umění), sportovní a intelektuální. Je tu stále dost organizací, které vyuţívají tradiční skautský program a metodiku, jeţ převzaly a napodobují. Skutečnost, ţe pro skauting je rozhodující na prvém místě výchova a program i metodika jsou pro něj cesty a formy, s nimiţ pracuje, ho staví na zcela zvláštní, výjimečné, ale také zavazující místo ve společnosti. V roce 1999 formulovala jeho smysl 35. skautská konference takto: 11 Kapesní slovník cizích slov, 1971. ~ 74 ~ „Posláním skautingu je přispívat k výchově mladých lidí prostřednictvím hodnot, které jsou zaloţeny na skautském slibu a zákonu, pomáhat vytvářet lepší svět, ve kterém se mohou lidé plně uplatnit jako jednotlivci a hrají konstruktivní úlohu ve společnosti. Toho lze dosáhnout tím, ţe je po celou dobu utváření jejich osobnosti zapojíme do neformálního výchovného procesu, pouţitím zvláštní metody, která z kaţdého jednotlivce vytváří základního činitele v jeho vývoji v samostatného, loajálního, zodpovědného a angaţovaného člověka, tím, ţe jim pomůţeme vytvořit hodnotový systém, který je zaloţen na duchovních, sociálních a osobních základech, jak jsou vyjádřeny ve slibu a zákonech.“ /překlad R. Obrtel/ Tři základní principy Protoţe prvé dva body předchozího výčtu poukazují na oblast programu a metodiky, věnujeme teď pozornost spíše odstavci třetímu, který přímo souvisí s naším tématem. Hodnotový systém, o němţ hovoří citovaný text, vychází ze tří základních principŧ skautingu12, tak jak je definoval sám Zakladatel R. Baden-Powell. Tento jeho základ nemŧţeme opomnět, nemŧţeme se nejapně vymlouvat, ţe svět se změnil a my uţ jsme dnes trochu dál, protoţe to by znamenalo, ţe opouštíme „skautství“ a naše počínání posouváme jinam, ţe naše organizace přestává být skautskou v plném svém rozsahu a pŧvodní koncepci. Uvedené základní principy hovoří jasnou řečí a my nemŧţeme více či méně obratnou slovní eskamotáţí na nich nic měnit. Řekněme si je tedy ještě jednou a v jejich doslovném znění: sluţba Bohu (Duty to God) sluţba druhým sluţba sobě. Hovořili jsme o nich jiţ v našich dřívějších úvahách13 a také víme, jak se tyto skautské axiomy odvíjejí kaţdý z nich od předchozího. Není snadné je pochopit a ještě mnohem obtíţnější je přijmout je za své jako svŧj ţivotní postoj. L. Rusek14 rozlišuje dva typy „skautování“. Infantilní, krátkodobé členství, má spíše charakter účelného trávení volného času v neproblematickém a kultivovaném prostředí, jakým – doufejme – naše oddíly jsou. Trvalé, váţné chápání skautství není podmíněno nošením kroje nebo včasnou úhradou členských (registračních) příspěvkŧ, ale pouze a jedině přijetím tohoto spirituálního základu a duchovního aspektu hnutí. Takový celoţivotní skaut je prodchnut skautskou spiritualitou, vírou ve smysl ţivota, v jeho poslání i v jeho řízení Stvořitelem. Svoje přístupy a postoje musíme v tomto duchu přinášet a vštěpovat i nám svěřeným Navrátil, Z.: Duchovní rozměr skautingu. Navrátil, Z.: Mravní principy skautingu. 14 Rusek, L.: Skauting jako poslání, svědectví a sluţba. 12 13 ~ 75 ~ dospívajícím skautkám a skautŧm, aby pochopili, ţe hmotný svět je překračován něčím vyšším, trvalejším, něčím, co má věčný aspekt, posvátný účel a smysl. Skautská myšlenka odmítá materialismus v jakékoli formě. Samozřejmě, na prvém místě ten primitivní, surový, který reprezentují napěchované mrazící pulty, luxusní automobily a prócovská sídla. Ale ne dost na tom. Skautské ideály jsou v rozporu i s materialismem filosofickým i takovým, který se za filosofii sám prohlašuje. Nadkonfesnost skautingu Ačkoliv byl skauting koncipován v prostředí křesťanské Anglie a vycházel z křesťanského vnímání světa, rozšířil se i do oblastí, které mají jiné nazírání reality. V tomto smyslu hovoříme o nadkonfesnosti skautingu. Podmínkou ovšem je přijetí jeho spirituality. Rozchodem s ní se jednotlivec rozchází i se skautingem. Propad duchovního povědomí a rozchod s duchovními principy je pro naši společnost 20. století a zejména v totalitním a posttotalitním období charakteristický. Proč tomu tak je, mŧţe nám patrně vysvětlit i T. G. Masaryk, který je přesvědčen, ţe „vlastní nevěrectví není skepse, ale lhostejnost“.15 Ta je ovšem v rozporu se vším, co skauting dělá skautingem. Dějinnými peripetiemi, které vedly k tomuto zlhostejnění, jsme se zabývali uţ dříve.16 Daleko nejvíce se ovšem na něm podílela rudá totalita. Právem se tedy ptá L. Rusek: „Není dnešní averze vůči existenci duchovních prvků ve skautské výchově jakýmsi dědicem oněch totalitních pokusů zcela zlikvidovat víru v srdcích, chápavý rozum v hlavách, potlačit jakýkoliv projev úcty ke Stvořiteli? Není to i projev trvalého boje Dobra a Zla, Světla a Tmy, víry a nevíry, pokory a bezuzdnosti, altruismu a sobectví?“17 Princip sluţby ve skautingu Přijetí prvého ze základních principŧ podmiňuje také následné uznání dalších dvou. Jako vzor pro skautovo chování pouţil Baden-Powell středověké rytířství, pro něţ byla přirozeným projevem sluţba slabším, pomoc bliţním. Tím se naplňuje druhý z našich principŧ. Český král Jan Lucemburský měl dokonce na svém štítě uvedeno svoje osobní heslo „Ich dien'!“, „Slouţím!“, které bylo posléze převzato jako heslo našich roverŧ. Tato zásada zařazuje kaţdého z nás do lidského společenství a stává se základem skautského altruismu. Odvrţení duchovních principŧ v minulosti, ale zejména v současné době, je příčinou „odlidštění společnosti“ a z toho vyplývajících problémŧ, o nichţ jsme hovořili záměrně a obšírně uţ v úvodních odstavcích této úvahy. Návrat k „všeobecnému člověčenství“ je jediná podmínka i cesta k nastolení přijatelného společenského klimatu, v němţ bude místo pro slušné, ale také moţnost snesitelné existence pro slabé, chudé a nemocné. Aby tomu tak skutečně bylo, je nutné začít u sebe a přijmout mravní zásady, o nichţ uţ byla řeč. K tomu nás nabádá třetí z principŧ. Bylo by jistě hrubým nepochopením skautské morálky, kdybychom připustili, ţe sluţba sobě představuje sobecké Navrátil, Z.: O vlastenectví. Navrátil, Z.: Duchovní rozměr skautingu. 17 Rusek, L.: Trvající problém skautingu v Junáku - „duchovní rozměr skautské výchovy“. 15 16 ~ 76 ~ uplatňování nárokŧ pro vlastní osobu. Jde tu o sebevýchovu, o vytváření osobních hodnot, jimiţ se z jedincŧ stávají plnohodnotné a morálně zdatné osobnosti a dobří občané své země. Závaznost skautského slibu Základní principy skautingu jsou zakotveny v jeho čtyřech výchovných pilířích, jimiţ jsou, jak víme, skautský zákon, heslo, denní příkaz a slib, jako vnější, proklamativní formulace duchovního rozměru i podstaty skautingu, jejichţ přijetí a dŧsledné zachovávání je podmínkou práva označení „být skautem“. Pořadí jsem volil záměrně tak, jak je uvedeno. Podrobnější úvahou mŧţeme dospět k závěru, ţe prvé tři jsou pasivním vyjádřením určitých zásad a norem chování, které jsou v souladu s naším chápáním světa, které vyjadřují naše postoje k vnějším podnětŧm a které hodláme respektovat. U slibu je tomu poněkud jinak – na něm je podstatný a navíc i aktivní přístup slibujícího. Má samozřejmě jednotně platné znění, jeho pronesením se kaţdý z nás aktivně a „veřejně“ přihlásil k přijetí skautských principŧ a k odhodlání se jimi celoţivotně řídit. Na „veřejném charakteru“ jeho sloţení nic nemění skutečnost, zda byl pronesen před celým oddílem při slavnostním táborovém ohni, nebo jenom v soukromí samotnému vŧdci jako přijímateli i svědkovi tohoto slibu. Podstatnou na něm zŧstává jeho závaznost pro „celoţivotního skauta“. Tady nastupuje velká úloha a zodpovědnost vŧdce, aby dokázal dobře rozpoznat „zralost“ uchazeče o slib, zda jeho dosavadní cesta skautskou stezkou skýtá záruku, nebo aspoň naději, ţe daný slib splní. Nelze se odvolávat na věk slibujícího, ţe snad nebyl zletilý, ţe nebyl rozumově vyspělý a ţe tedy není moţné vyţadovat neporušitelnost slibu i v dospělém věku. V tom vidím princip „výběrovosti“ skautského hnutí, ţe totiţ vede k trvalému skautskému ţivotnímu stylu. To je dŧvodem, proč principielně nemůţeme být institucí pro účelně trávený volný čas. Tím bychom přestali být skauty ve smyslu obsahu tohoto označení. Pro ty, kteří by chtěli jen proţít radostné mládí v podobném kolektivu, má současná společnost dosti pestrou nabídku organizací, jejichţ program zahrnuje i skautské prvky, aniţ by je současně doţivotně „svazovaly“. Ostatně, mravně čistě ţít, jsou-li k tomu předpoklady charakteru, se přece dá v organizacích i mimo ně, aniţ by k tomu kohokoliv zavazoval nějaký zákon nebo slib. Ze své vlasti se skauting šířil brzo i do jiných zemí. Aby zŧstal sám sebou, musely být zachovány jeho principy a základy. A také, samozřejmě, jejich vnější vyjádření. Zcela nepochybně je tomu tak u zákona, hesla i denního příkazu. O slibu se zmíníme podrobněji později. Pokud si odmyslíme rŧzné drobné odchylky, vyplývající z vyjadřovacích moţností rŧzných jazykŧ, pak zákon zŧstává beze změny na celém světě uţ bezmála plných sto rokŧ. Tak ho přijaly všechny národní organizace. Přesto se tu zmíním, jen pro ilustraci, o několika detailech. Uvádí se 18, ţe podle B.-P. zněl např. šestý bod zákona „Skaut chrání rostliny a zvířata“, coţ A. B. Svojsík u nás rozšířil na celou přírodu a kulturní dědictví lidské. Obdobně i pŧvodní 8. bod zákona „Skaut se usmívá a hvízdá si ve všech těţkostech“ byl uţ hned upraven do tvaru „Skaut překonává obtíţe s lehkostí“, protoţe jeho prvotní forma naráţela na obtíţné chápání skautskou i jinou veřejností. 18 Hansen, W.: Vlk, jenţ nikdy nespí. ~ 77 ~ U nás se pak ustálilo, ţe „Skaut je veselé mysli“. Ale to vše jsou pouze změny nepodstatné, duch jednotlivých bodŧ i jejich vlastní obsah je stále týţ. Heslo ve skautské výchově Snad nejméně odchylek v pojetí i obsahu je dle mého soudu ve znění hesla. Řekli jsme si, ţe příprava na ţivotní poslání je obsaţena ve třetím základním principu a heslo je pak tedy jeho naplněním. Baden-Powellovo „Be prepared“ bylo do češtiny přeloţeno jako „Buď připraven“. Ve dvou slovech je tu obsaţena velká šíře výchovného i sebevýchovného pŧsobení, které je předmětem základního skautského programu. Skauting je ovšem podle L. Ruska19 ozvláštnění i vysoké zhodnocení kaţdé minuty ţivota a v tom je právě i smysl a plnění jeho hesla. To je natolik podnětné, ţe bylo nakonec převzato i rudými pionýry – viz ruský originál „vsjegda gatov“. Tedy „Vţdy připraven“. Při programové náplni pionýrŧ, kteří sami sebe označují za „předvoj dělnické třídy“, si ovšem nedělám velké iluze. Příklad legendárního Pavlíka Morozova, oslavovaného vzoru pionýrŧ, který vydal vlastního otce na smrt jako „třídního nepřítele“, je toho dostačujícím dŧkazem. Příkaz denního dobrého skutku Naplňování příkazu denního dobrého skutku je bezesporu to, co je na skautingu veřejností nejvíce vnímáno. Tak se budoval vysoký morální kredit skautingu jeho humanitárními aktivitami uţ za prvé světové války, tedy krátce po jeho vzniku u nás. Přispěla k němu i sluţba veřejnosti při budování samostatného státu v meziválečném období. Aktivní odbojová činnost skautŧ za druhé světové války, ať uţ v zahraničí nebo doma, byla v tomto směru jistě velmi dŧleţitá, spíš neţ o denní příkaz se tu však jednalo o sluţbu a věrnost vlasti v duchu sloţeného slibu. Zdá se, ţe denní příkaz se v současnosti poněkud podceňuje, věnuje se mu malá pozornost, ke škodě výchovného pŧsobení i našeho obrazu v očích občanŧ. Jako by se i na nás valila lhostejnost společnosti k potřebám druhých, slabších, jako bychom i my si nechávali vštěpovat pocit, ţe laskavost, vstřícnost i úsluţnost jsou projevy slabosti, ne-li dokonce nedostatku intelektu. V současném obecně zakořeněném sobectví, často oficiálně hlásaném, uţ tedy nemá náš denní příkaz místo? Do šedivé atmosféry individualismu je ovšem moţno přinášet trochu jasu i jinak, neţ pomocí stařence s nesením nákupu, či převádění slepých přes ţivou křiţovatku, jak to často vysvětlujeme našim nejmladším. Jde tu také o účast na věcech veřejných. Nemám na mysli pouze práci ve státní samosprávě. Ta je ostatně placená jako zaměstnání a jedná se tedy o plnění pracovních povinností. Existuje však řada občanských iniciativ, zakládaných k řešení rŧzných, zpravidla místních problémŧ, jejichţ činnost – neplacená – vyţaduje nemálo úsilí a mnohdy přináší i nepochopení a překáţky ze strany úředních míst i lhostejných spoluobčanŧ. Není ovšem třeba klást si jenom vysoké cíle. Málokdo si uvědomí, jakou hodnotu má pro potřebného podaná ruka či úsměv v pravou chvíli. V této souvislosti je zajímavá také iniciativa I. Vaňkové20, která v novo- 19 20 Rusek, L.: Skauting jako poslání, svědectví a sluţba. Vaňková. I.: Milé sestry z DELŠ – poselství do 3. tisíciletí. ~ 78 ~ ročním poselství vyzývá i k jinému dobrovolnému závazku: Tři dobrá lidská slova denně! Kéţ by měla dost následovníkŧ! Historický vývoj skautského slibu Ačkoliv skautský zákon, heslo i denní příkaz ze tří základních principŧ vycházejí, dŧsledně je reflektují, nejsou v nich jmenovitě uvedeny. Ve slibové formuli však v tomto smyslu Baden-Powell zcela jednoznačně uvedl, oč ve skautingu pŧjde a ke kterým hodnotám se jednoznačně hlásí. Vezmeme-li v úvahu i aktivní podíl slibujícího skauta, o němţ jsme uţ hovořili, poznáme, jak závaţnou roli ve skautském ţivotě slib představuje. Opět tu vyvstává dŧleţitá úloha vŧdce, aby svým pŧsobením v oddíle závaţnost, ale i obsah a náplň slibu přenesl na své svěřence. Pronesení slibu se nesmí stát jen slavnostní recitací, která přispěje k atmosféře táborového ohně, ale hlubokým proţitkem a celoţivotním závazkem. Je s podivem, kolik mravního potenciálu se podařilo B.-P. vloţit do poměrně stručné a jednoduché věty. Zamysleme se tedy ještě jednou nad pŧvodní anglickou verzí slibu, stanovenou bratrem Zakladatelem: „Slibuji na svou čest, ţe chci konat to nejlepší, abych plnil své povinnosti vůči Bohu a vlasti, pomáhal svým bliţním v kaţdé době a byl poslušen skautských zákonů.“ Před A. B. Svojsíkem vyvstal při zavádění skautingu u nás mimořádně obtíţný úkol. Na jedné straně si byl vědom závaţnosti slibové formule, která by se měla, podobně jako skautský zákon, heslo a příkaz dne, co nejvíce blíţit originálu, na druhé straně velmi dobře chápal odlišnosti našich poměrŧ od anglických v roce 1911. Podrobněji jsme se tímto problémem zabývali jiţ v dřívějších úvahách.21 Mám za to, ţe tuto delikátní situaci vyřešil ABS zdárně a ţe přes zřetelné odlišnosti od anglického originálu ponechal zachován nejen duch slibu, ale i jeho mravní a etický obsah. Vystopovat nejstarší podobu českého skautského slibu a také podchytit jeho případné změny a vývoj není zdaleka tak jednoduché, jak by se na prvý pohled zdálo. Podle sdělení J. Macka, člena historické komise Junáka, nebyl na počátku, tedy v době rakousko-uherské monarchie, slib striktně zformulován. Znění bylo údajně individuální a dobrovolné v jednotlivých oddílech při zachování úcty k duchovním principŧm ve smyslu skautské myšlenky. J. Němčanský uvádí – bez udání pramenŧ – junácký slib z roku 1912 (?) v této formě: „Slibuji na svou čest, ţe se všemoţně přičiním, abych řádně plnil veškeré povinnosti Junáků i své vlastní a ţe budu při kaţdé příleţitosti svým bliţním ku pomoci.“ Ačkoliv na rozdíl od B.-P. tu nejsou vyjmenovány principy, které se zavazuje slibující skaut respektovat, jsou v slovech „plnit veškeré povinnosti Junákŧ“ nepochybně v plném rozsahu obsaţeny. V době, kdy byla taková slibová formule pouţívána, to snad ani nebylo jinak moţné. 21 Navrátil, Z.: Duchovní rozměr skautingu. ~ 79 ~ K sjednocení slibové formule došlo aţ na sněmu v roce 1921, v době, kdy jsme se uţ vymanili z habsburského područí, měli svŧj samostatný stát a věrnost vlasti tak mohla být jednoznačně definována. Sluţba Bohu, jako tomu bylo v anglické verzi, nebyla v tomto slibu obsaţena. Toto znění zŧstalo zachováno prakticky aţ do roku 1992, kdy bylo v souladu s poţadavkem WOSM změněno V. valným sněmem. Připomeňme si tedy, jak slibovala velká část dnešních dospělých členŧ a činovníkŧ: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati vlast svou Republiku československou a slouţiti jí věrně v kaţdé době, plniti povinnosti vlastní a zachovávati zákony junácké, duší i tělem být hotov pomáhat bliţnímu. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Doloţka o Boţí pomoci byla jedinou připomínkou prvého základního principu, jako dobrovolnou ji pouţívali věřící skauti a také členové křesťanských oddílŧ, pro něţ byla povinná. Tyto oddíly byly téměř od svých začátkŧ autonomními členy Svojsíkova „Svazu“, s nímţ úzce spolupracovaly. Není bez zajímavosti připomenout, ţe v období mezi prosincovým sněmem v roce 1938, kdy probíhala sjednocovací jednání, a ustavujícím sněmem Junáka v lednu 1939 byla tato doloţka povinná pro všechny skauty. 22 Rozhodli o tom delegáti prosincového sněmu dvoutřetinovou většinou. Uţ tehdy byl totiţ ze strany WOSM vyvíjen tlak na naši skautskou organizaci, která jako jediná z 54 národních organizací se jasně nehlásila k prvému základnímu principu „Duty to God“. Byla to tedy obdobná situace jako o padesát let později. I tehdy se ozývaly argumenty pro i proti, i tehdy vládla nervozita, nepochopení a nevraţivost. Historie, jak se zdá, se někdy opakuje. Nedořešené a „nedotaţené“ problémy se vracejí a zatěţují budoucnost. Coţ se samozřejmě netýká jenom skautského slibu. V období mezi oběma válkami vznikaly skautské oddíly, které více či méně navazovaly na pŧvodní myšlenku B.-P. v rámci nejrŧznějších, mnohdy i politických organizací. Skautské oddíly vznikly i v hnutí Legio Angelica, které sdruţovalo děti a mládeţ převáţně katolickou. Tyto oddíly v roce 1939 přešly do spojené organizace Junák. Věrnost Bohu, jako nejvýznamnější základní duchovní princip, hrála u těchto oddílŧ podstatnou roli. Promítlo se to pochopitelně i do slibu LA, který zněl: „Slibuji s milostí Boţí a na svou čest plniti vţdycky svoje povinnosti k Bohu, církvi a vlasti, kaţdému rád pomáhati a denně vykonati nejméně jeden dobrý skutek, zachovávati vţdy skautské zákony.“23 Porovnáním mŧţeme konstatovat, ţe ze všech českých verzí se tato nejvíce blíţí pŧvodní formuli anglické, kterou moţná, byť nepodstatně, rozvádí. Dovolil jsem si malý exkurz do historie skautského slibu proto, ţe je to právě slib, který jednoznačně definuje náš vztah k etice, morálce a duchovnímu rozměru skautingu. Nejen vně organizace, vŧči mezinárodním skautským kancelářím, ale také dovnitř hnutí, protoţe stanoví, jaký bude náš skauting a jaký jsme se zavázali praktikovat. Uţ z historického pohledu vyplývá, ţe u nás jde o oblast nesmírně citlivou a není moţné ji opomíjet a upínat se především na projevy vnější, jak tomu býváme občas svědky. 22 23 Břečka, B.: Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. Zatloukal, V.: Katoličtí skauti junáci v Československu. ~ 80 ~ Ačkoliv jde o všeobecně známé znění, uvedu zde i současnou slibovou formuli, schválenou jak V. valným sněmem v roce 1992, tak i světovými skautskými organizacemi: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe slouţit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v kaţdé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bliţním.“ Stejně jako dříve i k tomuto slibu dodávají věřící skauti dobrovolnou doloţku „K tomu mi pomáhej Bůh!“ Vedlo by do oblasti spekulací zvaţovat, do jaké míry bylo vyjádření prvého principu ve slibu ovlivněno heslem V. Havla z období změny poměrŧ v roce 1989, které tehdy bylo ještě v ţivé paměti, podle něhoţ měla pravda a láska zvítězit nad lţí a nenávistí. Je však nepochybné, ţe tato formulace má vysoký duchovní náboj, a to nejen proto, ţe pro velmi početnou skupinu věřících skautŧ Bŧh nejvyšší Pravdou a Láskou skutečně je. Jsem upřímně přesvědčen, ţe tento slib se výrazně více hlásí k duchovním hodnotám skautingu a jeho principŧm neţ pŧvodní formulace, a je tedy rovněţ mnohem bliţší pŧvodní anglické verzi Baden-Powellově. Pojem nejvyšší Pravdy a Lásky Přesto není snadné pojem nejvyšší Pravdy a Lásky pochopit a ovšem také předat našim mladým. Pokouší se o to ve svých pracích i J. Pečený.24 Jistě, není to jednoduché. „Co je pravda?“ ptal se Pilát, odsuzující Krista k smrti na kříţi. Je ovšem řada i jiných obdobných pojmŧ, které přijímáme, aniţ bychom se pozastavovali nad jejich významem – nejvyšší oběť, nejvyšší dokonalost, nekonečné číslo. Ale jsou i pojmy pro nás zcela konkrétní a smysly uchopitelné, o nichţ dále nepřemýšlíme – barva, bolest, vŧně… Máme přitom všichni zcela stejný vjem, mŧţeme to vŧbec dokázat? Není to jen dohoda – úzus, ţe právě takové podráţdění nervových čidel označujeme jako „modro“, aniţ bychom věděli, jak to vidí jiní? Říká se „kaţdý má svou pravdu“, ale pravda mŧţe být jen jedna. Jinak to není pravda, aspoň ne úplná. Hledání této pravdy je povinností skauta, skauta-zvěda, skauta-hledače. Mŧţeme se k ní blíţit z rŧzných stran, z rŧzných pohledŧ, nestejně blízko. Pak v nás vzniká dojem, ţe máme kaţdý svou pravdu. Upřímné celoţivotní hledání, odpovědnost a sluţba tomuto základu všeho, co bylo, co je a bude, to je předmětem prvního závazku skautského slibu. Uznání, ţe vesmír, svět, člověk, není jenom shlukem molekul, výsledkem mnoha náhod, ţe vše podléhá řádu, který naplňuje tuto existenci a který je na člověku nezávislý. Návrat těchto pojmŧ a pohledŧ i jejich znovupřijetí společností je při řešení všech současných problémŧ prvořadé. I dnes je moţno říci s Hamletem – je něco prohnilého ve státě. L. Rusek uvádí vizi téměř apokalyptickou: „…pokaţena je řeč, znejasněn smysl slov i vět, pokřiveno právo, pomýlená veškerá filosofie… vytvářejí se falešné idoly: sportovec po nahodilém úspěchu… vyzvedán a slaven, vědec… novináře ne- 24 Pečený, J.: Slibové vigilie a Základy duchovní výchovy ve skautingu. ~ 81 ~ zajímá…“25 Jistě, není úplně všechno špatné, i dnešní doba má řadu kladŧ a světlých příkladŧ. Mnoho nedobrého se však odvíjí od skutečnosti, ţe jsme při změně systému nedokázali pojmenovat zlo, distancovat se od něho jasně a vyrovnat se tak s minulostí. O příčinách mŧţeme diskutovat, náprava však spočívá v renesanci duchovních hodnot, které nabízí i skauting. V tom vidím jeho současnou největší úlohu. Ztotoţnění se s jeho duchovním rozměrem není opravdu snadné. Tato nesnadnost nespočívá v jeho přijetí, ale spíše v šíři a hloubce jeho pochopení. J. Pečený uvádí poctivě své doznání: „Také hledám jako Ty tu nejvyšší Pravdu a Lásku. Ale jedno vím zcela určitě: jsem na správné cestě.“26 Duchovní podstata skautingu Jisté problémy nastaly patrně uţ za ţivota Baden-Powella. Na otázku, kdy se náboţenství dostalo do skautingu, odpověděl: „Vůbec se do něj nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel, přesahující skauting.“27 Ústava WOSM, přijatá 26. světovou skautskou konferencí v Montrealu v roce 1970, tuto povinnost k Bohu, jako určující pro spirituální dimenzi, rovněţ uvádí.28 Definuje ji jako věrnost duchovním principŧm, loajalitu k náboţenství, které je vyjadřuje, a přijímání z toho plynoucích povinností. Aby bylo zřejmé, ţe toto ustanovení zahrnuje i náboţenství nemonoteistická (např. hinduismus, ale i ta, která neuznávají osobního boha – např. buddhismus), ve vlastním textu slovo Bŧh nepouţívá. Svým celosvětovým rozšířením a plnohodnotným proţíváním se tak skauting stal v pravém smyslu slova nadkonfesním. O takový skauting, zahrnující celou jeho šíři, především jeho duchovní podstatu, budeme usilovat. Nejen pro sebe, ale na prvním místě pro námi vedené mládí. Je potřebí neustále hledat své místo na naší skautské stezce a tím i své ţivotní postoje. Toto hledání je pro takto proţívaný skauting povzbuzující i inspirující. Přináší nové pohledy, nová poznání i nová obohacení. V tom spočívá jeho krása i neustálé setkávání s jeho „duchovním dobrodruţstvím“. Nemŧţeme připustit, aby nalezené pravdy pro nás zevšedněly a staly se stereotypem bez hlubší účasti a také závazkŧ. Naopak, odmítnutí těchto přístupŧ znamená i odmítnutí plnohodnotného skautingu a tím také ztrátu práva označení „být skautem“. Takové chápání skautství, jeho trvalé a neustálé naplňování se pro nás posléze stane ţivotním stylem. Podstatné pro něj bude to, ţe se skautská etika i morálka stane naší přirozeností, která nás bude provázet ţivotem a od níţ se budeme snaţit neodchylovat. Dotkne se to všech oblastí našeho ţivota, především naší sebevýchovy v duchu třetího principu, a také našeho vztahu k okolí, jak nám ukládá princip druhý. Pokusme se aspoň ve stručnosti připomenout oblasti, jichţ se naše úvahy i pŧsobení dotýkají.29 Rusek, L.: Zlatá Ariadnina nit. Pečený, J.: Slibové vigilie. 27 WOSM: Základní principy, 1993. 28 Navrátil, Z.: Mŧţe být skauting ţivotním stylem? 29 Navrátil, Z.: Mŧţe být skauting ţivotním stylem? 25 26 ~ 82 ~ Ačkoli nás skauting vede k řadě zručností i schopností v materiální sféře, těţiště jeho pŧsobení spočívá v oblasti intelektuální a duchovní. Říkáme, ţe nám jde o výchovu osobnosti. Kromě dobrých charakterových vlastností – čestnost, pravdomluvnost, poctivost – pŧjde o schopnosti samostatného myšlení a rozhodování. K tomu je potřeba získat řadu informací, naučit se orientovat nejen v nich, ale také v nově přicházejících podnětech. Skaut nesmí podlehnout stádovitosti. Ta byla v minulosti – nejen u nás – příčinou mnoha neštěstí, bídy i utrpení. Ti starší mezi námi pamatují dny únorového puče v roce 1948, kdy zfanatizované masy napomohly komunistŧm dosáhnout jejich zločinných cílŧ. Jsem přesvědčen o tom, ţe všichni ti manifestující nebyli zlí lidé. Jenom se nedokázali orientovat a lehce podlehli lákavým slibŧm. Věřím, ţe něco podobného nám dnes bezprostředně nehrozí, ale lidská paměť je krátká a nelze vyloučit, ţe neuvaţující masu dokáţou obratní manipulátoři ovlivnit tak, ţe pŧjde slepě za jejich cíli. Líbivé sliby, zejména v sociální oblasti, byly zpravidla vţdy účinné. Nemusí jít o záleţitosti převratné, stačí i pravidelně se opakující volby do parlamentu nebo místních samospráv. Stačí se podívat jen trochu zpět a víme, o čem se tu teď hovoří. Pozitivně reagující skaut se vyrovná i s nejrŧznějšími výstřelky doby, počínaje výstřední úpravou zevnějšku, přes hudební styl a konče sektami. K tomu poslednímu bych chtěl připomenout, ţe je to bezesporu projev touhy moderního člověka po duchovnu, po němţ bytostně touţí, touhy, která mŧţe být tak intenzivní, ţe vede aţ k extrémním koncŧm. Nabídněme tedy mladým lidem naše pojetí spirituality a přispějme k jejich ochraně podstatně více takto, neţ nerespektovanými zákazy a mentorováním. Hovoříme-li o povinnosti zachovávat pravidla skautské morálky neustále, pak je to nutné i tehdy, není-li to pro nás příjemné, nebo kdyţ je to nepohodlné. Tedy i tehdy, nutí-li nás někdo tyto zásady porušit, stejně jako tehdy, kdyţ jejich „obejití“ by mohlo být i výhodné. Takové situace mohou nastat také v zaměstnání. Ekonomické potřeby zaměstnavatele totiţ nezřídka bývají stimulem, který porušení našeho zákona po nás přímo vyţaduje. I v takovém případě zŧstává skautský zákon pro nás závazným, nelze se vymlouvat na příkaz „shora“. Stejné pokušení mŧţe vyvstat i při zajišťování osobních výhod drobnými podvŧdky, spočívajícími v nedodrţování pracovní morálky a disciplíny, kvality práce, v respektování pracovní doby či uplatňování rŧzných neoprávněných finančních náhrad, např. za cestovní výdaje. Snad se i my dočkáme takového kreditu, jaký mají skauti v USA, kde ze stejně kvalifikovaných uchazečŧ o zaměstnání se přednostně přijímají skauti. Abychom si takové postavení vybudovali, abychom pro své okolí nebyli jen „ničiteli přírody“, nebo „antikomunistickými pionýry“, záleţí jen a jen na nás. Pokud skaut sám podniká, pak mu ke všem uvedeným předpokladŧm přibude i spravedlivý, poctivý a lidský vztah k podřízeným zaměstnancŧm nebo zákazníkŧm firmy. Skautský ţivotní styl Drogy, jak doufám, snad ještě stále nepatří k největším hrozbám skautské výchovy. V dobře fungujících oddílech by tomu tak mělo být, a také by na ně neměli mít v takovém případě skautky a skauti čas. Ohroţenější skupinou by mohli být roveři a rangers, i kdyţ podle posledních poznatkŧ zachvacuje tato metla stále mladší ročníky. Ţe jejich uţívání je v rozporu s principy skautingu, není asi třeba zvlášť zdŧrazňovat. Ze stejných dŧvodŧ ovšem skauting odmítá i další ohroţení – alkohol a nikotin. V řadě zemí zaznamenali uţ pokles jejich konzumu; kouření, zejména na veřejnosti a ve společnosti, se pokládá za nevhodný poklesek. U nás tomu tak zatím není a také mezi skauty, zejména u starších, se to nepovaţuje za nepatřičné. Proč by tomu však mělo ~ 83 ~ být jinak, kdyţ tolik dospělých činovníkŧ kouří. Říkáme-li, ţe skautský vŧdce vychovává svým osobním příkladem, pak vŧdce – kuřák jako jejich vzor zákonitě vychovává skauty – kuřáky. Je to smutný pohled, kdyţ o přestávkách činovnických jednání, velké sněmy nevyjímaje, se vyrojí smečka kuřákŧ ve skautských krojích, nedočkavých, aby se uţ konečně dočkala zapálení svého „hřebíčku do rakve“. Ţe se to děje i veřejně, ţe pokuřující činovníci stojí na chodnících před jednacími budovami, pohoršuje sice ještě víc, z hlediska skautské morálky je to ovšem totéţ. Milé sestry-kuřačky a bratři-kuřáci, cítíte se i v těchto chvílích být upřímnými stráţci skautského zákona a slibu, dobrými vychovateli a vzory svým oddílŧm, těmi, jejichţ skautství je nezpochybnitelné? Nejinak je tomu s alkoholem, o němţ je moţné říci totéţ, co o kouření. A na skautském táboře, stejně jako při jakékoliv jiné naší činnosti, nemá opravdu co pohledávat. Zkušenosti říkají, ţe ani tady nemají mnozí z nás úplně čisté svědomí. Je to tedy „skautské“? Ţivot vŧdce se neskládá jen z plnění pracovních a skautských povinností, zahrnuje i jeho soukromí. Jak ho proţívá, je velmi dŧleţité, protoţe při své náročné práci potřebuje dobré zázemí. Má-li totiţ ze sebe hodně vydávat, musí také hodně načerpat. Velkou inspiraci mŧţe získat v oblasti kulturní – koncerty, divadla, film, četba, ale také z koníčkŧ, na něţ by mu, třeba i ve velmi omezené míře, měl také nějaký čas zbývat: šachy, modelařina, aktivní hudba. Mimo to, a to na prvém místě, jde také o jeho rodinu. Nemŧţe „skautovat“ na její úkor, to by nebylo v souladu ani s jeho skautským slibem, jímţ se zavázal plnit „povinnosti vlastní“. Rodinný ţivot naplňuje lidskou přirozenost a k němu také naše mladé svěřence vychováváme. Chceme, aby z nich vyrostli dobří otcové a matky. Jestliţe na jedné straně odmítáme koedukaci – z dŧvodŧ psychologických, pedagogických, ale také metodických a programových, na druhé straně se nebráníme mezikmenové kooperaci. Tyto kooperační programy mají svŧj smysl spíše v období roverŧ a rengers. U mladších věkových skupin nemusí být případně na závadu, ztrácí však valnou část svého významu. Citlivě vedené mohou vést k budoucím skautským manţelstvím, kterých funguje u nás i jinde celá řada. Skautská rodina by měla být taková, jako kaţdá jiná rodina. Měla by být zakládána uváţlivě, v pravý čas a bez nátlaku nového ozývajícího se ţivota. Přesto, došlo-li by k takové situaci, nelze ji řešit vraţdou. Velmi dŧleţité je, a na to se dnes často zapomíná, ţe toto manţelství je nerozlučitelné, ţe manţelský slib je závazný a ani soudní výrok ho nemŧţe zrušit. Současné statistiky, bohuţel, říkají něco jiného. I to je dŧsledkem, ale také jednou z příčin dnešního mravního marasmu. V předchozích úvahách o ţivotním stylu v duchu skautské etiky a morálky jsme se dotkli jen několika modelových oblastí. Ţivot kaţdého z nás je ovšem mnohem pestřejší a staví nás často do situací, jejichţ řešení nebývá jednoduché. V ţádném případě bychom ovšem neměli volit takový postup, který by se neztotoţňoval s našimi mravními zásadami. A to je také cíl, ke kterému chceme naše skauty a skautky vést. Výchovné cíle skautingu Cílem skautingu od samého počátku bylo vychovávat mladé lidi do ţivota a to po všech stránkách. Platí to nepochybně i dnes, ačkoli současná společnost, zejména naše posttotalitní, je velmi odlišná. Hovořili jsme o tom uţ v úvodních odstavcích. Došlo nejen k liberalizaci ekonomických vazeb, ale především k uvolnění mravních zábran zmíněným zhroucením hierarchie hodnot. Dát skautskému mládí ţivotní orientaci do takových poměrŧ je velmi dŧleţité, i kdyţ ne vţdy snadné. Před časem jsem slyšel, ~ 84 ~ ţe významný činovník Junáka tvrdil, ţe hnutí musí vycházet ze změněných podmínek a jeho hlavní prioritou teď by měla být výchova „dravých podnikatelŧ“. Nemohu věřit, ţe takovou myšlenku mohl vyslovit skaut, a jsem raději ochoten takový nehorázný výrok připsat na vrub zkreslující „šuškandě“. Dravé podnikatele naše země v tuto chvíli potřebuje ze všeho nejméně. I tak jich má nadbytek. Podnikatelé – přesněji podnikavci, kteří jsou ochotni jít aţ na samou hranu zákona, ba i za ni, jen aby zvětšili svŧj osobní prospěch a zisk, nemohou být našimi vzory. Ne vše, co je v souladu se zněním zákona, musí být a priori správné, spravedlivé a mravné. Většina tzv. „tunelářŧ“ totiţ neporušila zákon. Ţe otrlost těchto lidí je bezmezná, jsme se mohli nedávno přesvědčit v médiích. Jeden z nich má v úmyslu zřídit v prostoru historických pevnostních objektŧ Terezína zábavní centrum (coţ mu údajně bylo uţ úředně povoleno) se sportovní střelnicí s figurálními terči, navíc převáţně pro německou klientelu. Opravdu nevím, zda tato zpráva byla pravdivá, ve své podstatě však docela zapadá do dnešní bezuzdné podnikatelské atmosféry. Konečně, proč ne. Jestliţe je vysokými státními činiteli zesměšňován i výrok prezidenta republiky, kterým poţadoval nutnost ctít nejen literu, ale i duch zákona, nemŧţeme se pak divit podobným výstřelkŧm. Jakkoli by popisovaný stav společnosti, ale i skautského hnutí u nás, mohl v nás vyvolávat pocity zklamání a beznaděje, je nutné si uvědomit, ţe není třeba jim podléhat. Takové či podobné jevy i chování té viditelnější části společnosti se vyskytovaly bezesporu i v dřívějších dobách. Lidstvo se ve své mravní podstatě mění jen velmi pomalu, pokud vŧbec. Dokladem toho mohou být i slova bezmála dva tisíce rokŧ stará /2K 4,8–9,16/, z nichţ je moţné navíc čerpat sílu i naději: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráţeni k zemi, ale nejsme poraţeni… A proto neklesáme na mysli: i kdyţ navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ Ke stejným postojŧm nás přece nabádá i zavazuje 8. bod skautského zákona. Tento náš kodex je pro nás orientací i východiskem. Chceme-li tedy přispět k mravnímu povznesení národa i společnosti – a v tom vidím hlavní úkol a přínos skautingu v současné době – pak nám nezbývá, neţ se pokorně vrátit k základním principŧm a zásadám, na nichţ byl zaloţen, rozvíjen a rozšiřován po celé této planetě. Uvedli jsme si řadu případŧ, které dokumentují nedostatek morálky ve společnosti. Je pravdou, ţe je kolem nás i hodně dobra, dobrých lidí, na druhé straně jsou ovšem opačné případy – přiznejme si – více vidět. Státní orgány se snaţí potlačovat vše, co přerostlo do kriminálních činŧ; je však otázka, nakolik jsou tyto snahy účinné a kolik je dobré vŧle k nápravě při vyhlašování nejrŧznějších proklamací. Přispějme i my svým podílem, svou prací s mladými, prací, která je nehonorovaná, mnohdy nechápaná, zlehčovaná, pokusme se proti halasně prosazovaným akcím typu „čisté ruce“ předloţit naši skautskou alternativu „čistých srdcí“. V tomto zorném úhlu vidím – bez udání pořadí – výchovné cíle skautingu takto: výchova citová a estetická; výchova k materiální skromnosti; výchova k čestnému občanství a vlastenectví; výchova k rodičovství a zdravé rodině; ~ 85 ~ výchova k pracovitosti, protoţe jen poctivá práce mŧţe být zdrojem obţivy charakterního jedince; výchova k ochotné a nezištné pomoci druhým; výchova k odvaze a morální statečnosti; rozvoj všestranných znalostí, dovedností, zručností; výchova k ekologickému cítění, definovanému jako zdravý a logický vztah k přírodě, oproštěný od kořistného vyuţívání; všestranný rozvoj tělesné zdatnosti.30 Takto formulované cíle jsou v souladu s našimi etickými zásadami a zŧstávají nadčasově platné. Často se hovoří o modernizaci hnutí. Je to nepochybně potřebné, protoţe společnost, a s ní i naši mladí, se mění. Modernizace se však nemŧţe dotýkat samotné podstaty skautingu. I A. B. Svojsík byl velmi moderní v poţadavcích na výchovu, ale i na poţadované technické zručnosti. V dobách, kdy vyhledání vlakového spojení v jízdním řádu představovalo pro většinu obyvatel nepřekonatelný problém, kdy pouţití telefonu pro běţného občana předcházela noční mŧra, poţadoval tyto „dovednosti“ u skautŧ II. třídy (dnes odpovídá přibliţně I. stupni), tedy ve věku 14–15 let. Tady se nám naskýtá velké pole pŧsobnosti, protoţe pokrok, a zejména pokrok technický, postupuje velmi rychle. Klade vysoké nároky i na skautského vŧdce, aby se dokázal s novými fenomény dostatečně rychle a v předstihu seznamovat. Pokrok v oblasti mravní a etické vidím jedině ve znovupřijetí zásad, na nichţ byl skauting vybudován a jichţ se nemŧţe odřeknout, aniţ by přestal být sám sebou. Pokusil jsem se shrnout některé pohledy, poznatky i závěry o jedné – po mém soudu zásadní – oblasti skautské výchovy. Jestliţe slovo skaut znamená zvěd, stopař, hledač, chtěl jsem se i já připojit k těm milionŧm hledajících na celém světě, k těm, kteří se snaţí najít své místo na skautské stezce a poznané předat i jiným. Nemyslím, ţe jsem problematiku zcela vyčerpal. I proto jsem v názvu úvahy uvedl, ţe se zabývá mravními aspekty „ve“ skautingu; vynechání této předloţky by patrně předjímalo, ţe pŧjde o úplné a problém zcela vyčerpávající pojednání. K něčemu podobnému se ani necítím být povolán. I tak jsem se – patrně – dopustil omylŧ a nepřesných formulací, za něţ se omlouvám. Přesto jsem se snaţil, abych na úvahy, jejichţ řešení je pro náš současný skauting nezbytné a klíčové, upozornil širší okruh našich skautských výchovných činovníkŧ. Také tady jistě platí Setonovo: „Protoţe jsem poznal trýzeň ţízně, vyhloubil jsem studnu, aby mohli pít i jiní.“ Budujme tedy skauting na pevných základech, které mu dal Zakladatel, obohaťme ho vším dobrým, co moderní doba přinesla. Naše mravní zásady jsou stále závazné, buďme dŧslední při jejich naplňování, neboť bylo řečeno: „Nebudeme-li perfektní, nemáme nárok na přeţití“. 30 Navrátil, Z.: Mravní principy a výchovné cíle skautingu. ~ 86 ~ Pouţitá literatura 1. Malý encyklopedický slovník A-Ţ. Academia, Praha 1972. 2. Kapesní slovník cizích slov. Stát. ped. nakl., Praha 1971. 3. Navrátil, Z.: Duchovní rozměr skautingu. Ivančice 1999. 4. Navrátil, Z.: Mravní principy skautingu. Ivančice 1996. 5. Rusek, L.: Skauting jako poslání, svědectví a sluţba. ELŠ, Praha 2000. 6. Navrátil, Z.: O vlastenectví. Ivančice 2000. 7. Rusek, L.: Trvající problém skautingu v Junáku - „duchovní rozměr skautské výchovy” – úvaha. Olomouc 2000. 8. Kočí, B.: Malý slovník naučný. Praha 1929. 9. Hansen, W.: Vlk, jenţ nikdy nespí. Scoutarch, Praha 1994. 10. Vaňková. I.: Milé sestry z DELŠ – poselství do 3. tisíciletí. Hostěnice 2001. 11. Pečený, J.: Slibové vigilie. ELŠ, Praha 1999. 12. Pečený, J.: Základy duchovní výchovy ve skautingu. ELŠ, Praha 1999. 13. Rusek, L.: Zlatá Ariadnina nit. ČIN a ELŠ, Praha 2000. 14. WOSM: Základní principy. ÚRJ, Praha 1993. 15. Navrátil, Z.: Mŧţe být skauting ţivotním stylem? Ivančice 1996. 16. Navrátil, Z.: Mravní principy a výchovné cíle skautingu. Ivančice 1994. 17. Břečka, B.: Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. Brno 1997. 18. Zatloukal, V.: Katoličtí skauti junáci v Československu. Javor, Brno 1997. ~ 87 ~ Bratřím Merkurovi a Šamanovi, jejichţ osobní příklad i slovo jsou nejen pro mne vodítkem a inspirací vděčně Z.N.–F. Putování za prvním principem Osloví Baden-Powell i současný skauting? (únor 2002) Nikdy jsem nepoznal demokratičtější instituci, neţ je skauting. Tu zvláštní atmosféru skautského bratrství, která přináší do setkání i debat onu krásnou přímost, vstřícnost, přátelství, pohodu, vzájemný respekt i úsměv. Potkají-li se dva skauti, pak bez ohledu na rozdíl věku, ba i národnost, jsou si blízcí. Kolik to bylo uţ nakresleno poťouchlých obrázků, na nichţ statečné vlčátko hovoří se skautským kmetem, kolik to bylo uţ proneseno a také proţito skautských anekdot na stejné téma. To je demokracie, její vyšší typ, který přerostl v bratrství a sesterství. Samozřejmě, i demokracie má svá pravidla a také úskalí. Není moţné chápat demokracii tak (jak si ji mnozí dnes vykládají), ţe v tomto systému je dovoleno všechno. Často se říká, ţe v demokratickém prostředí končí svoboda jednotlivce tam, kde začíná svoboda jiného. To předpokládá jasná pravidla slušného souţití, kde se lidé respektují a chovají k jiným tak, jak si představují, ţe by se ostatní měli chovat k nim. W. Churchill svého času řekl, ţe i demokracie má své chyby, ale je to ten nejlepší systém, jaký dosud lidstvo vymyslelo. Rozdílnost názorů Říkám-li, ţe jsem nepoznal demokratičtější subjekt nad skauting, pak musím současně hned dodat, ţe jen stěţí bych hledal „hašteřivější“. Jak je to moţné? Nepochybně se do toho promítají ne dobře chápané uţ zmíněné zásady demokracie a pak také skutečnost, a to je podstatné, ţe ne všichni jsme přijali bez výhrad principy a pojetí skautingu tak, jak ho jeho zakladatel proponoval. To pak vede k individuálnímu a při tom netolerantnímu prezentování názorŧ. Jistota, ţe za svá slova, byť mylná, nemŧţe být nikdo postihován, je do té míry motivující, ţe se nikdo neostýchá vyslovit svou myšlenku, i kdyţ je nesmyslná. Moţná, ţe jde o nedostatečně aplikovanou „výběrovost“ hnutí. Tak mohou z nepříliš dobrých skautŧ vyrŧst časem nedobří činovníci, kteří své omyly šíří dál. Ale moţná se mýlím já. Před druhou světovou válkou bylo u nás několik „skautských“ organizací, které se od pojetí Baden-Powellova více či méně odchylovaly. 31 Navíc některé byly orientovány i politicky, a to bylo v zásadním rozporu se záměrem B.-P. Takový stav ovšem 31 Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting. ~ 88 ~ umoţňoval určité názorové rozpětí, které mohlo existovat bez větších vnějších třenic. Zŧstává však otevřená otázka, nakolik byly všechny tyto organizace skautskými. Není tomu tak dávno, co jsem hovořil s jedním skautem své, tedy poválečné generace, který soudí, ţe vinu na současném stavu a nejednotě má nedomyšlené sloučení organizací na přelomu let 1938–9. Má to jakousi logiku, obávám se však, ţe jen zdánlivou. Nemohu s tím souhlasit bez výhrad. Budiţ mi tedy odpuštěno, ţe budu teď trochu osobní. Na své skautské stezce jsem za dobu bezmála šedesáti let mohl plnit svou sluţbu na rŧzných úrovních. Počínaje tou nejniţší, tedy oddílovou, a konče u ústředních orgánŧ. Měl jsem tak moţnost se setkat s mnoha činovníky o velkém rozpětí i nejrŧznějších názorŧ. Ne se všemi jsem si dobře rozuměl. Jestliţe zpětně uvaţuji, v čem spočíval stupeň porozumění, pak docházím k závěru, ţe to byla míra přijetí skautského zákona jako základu osobního ţivotního stylu. U těch sester a bratří, kteří přijali bez výhrad a plně zásady Baden-Powellovy, vyplývající ze skautského zákona, nevznikly zpravidla ţádné problémy. Jako bychom se znali léta, ačkoliv jsme se viděli mnohdy poprvé, cítili jsme, ţe jsme skutečně „jedné krve“. Tam, kde se orientovali především na technický skauting, dnes bychom řekli „volnočasový“, tam to bylo poněkud jinak. Tady je nepochybně jádro problému. Uţ v roce 1945 napsal J. O. Martinovský, ţe „tak zvaní praktikové mohou hochy dobře bavit, ale nemusí je ještě dobře vychovávat.“32 A výchova, třeba i k dobrému souţití, je primárním úkolem skautingu. Skautský zákon je tedy základem skautské výchovy, etalonem, jímţ se poměřuje skautovo chování i orientace v ţivotě. Vychází nepochybně jako celá naše kultura z Desatera Boţích přikázání a to nejen formou, tedy počtem bodŧ, ale především svým obsahem. Je praktickým promítnutím základních mravních principŧ, na nichţ B.-P. vybudoval svoji skautskou organizaci – totiţ sluţby Bohu, bliţním a sobě. Z logiky věci při tom vyplývá, ţe prvotní z nich je hned ten první, sluţba Bohu – Duty to God. Ostatní dva na něj navazují a jsou jím podmíněny. Zmíněná míra porozumění, hloubka „skautství jednotlivce“ se dle mých zkušeností odvíjí právě od poměru k tomuto základnímu principu, jemuţ je přímo úměrná. Neudiví nás však, ţe není rozhodující, ke které církvi se při tom skaut sám hlásí, na skautské pŧdě se mŧţeme dohodnout i s tím, kdo se necítí být příslušníkem kterékoliv církve. Podstatné je, aby hledal onu „nejvyšší Pravdu a Lásku“, kterou máme uvedenou ve slibu, aby přijal skautskou spiritualitu a k ní spěl nejen sám, ale vedl k ní i své následovníky. Základní směry hnutí Na vzniku skautingu se podílely paralelně dvě větve. První, americkou, uvedl do ţivota E. T. Seton, který v roce 1902 zaloţil chlapeckou organizaci Woodcraft Indians. Nám bliţší, anglická, vznikla v roce 1907 s pozdějším názvem Boy Scouts Association of Great Britain, u jejíhoţ zrodu stál R. Baden-Powell. Seton vycházel z nejuţšího kontaktu s přírodou a z indiánské lesní moudrosti, s níţ se v chlapeckém věku setkal 32 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. ~ 89 ~ a která ho provázela celým jeho ţivotem. Baden-Powell, ač nepochybně se do jisté míry inspiroval i u amerického pojetí, vycházel především ze svých zkušeností aktivního vojáka, jehoţ činnost se odvíjela v divočině kolonií, a to jak jihoafrických savan, tak i dţunglí v Indii. I on tedy vnesl do skautingu romantiku, pobyt v přírodě, kterou si jako chlapec zamiloval nejen při svých návštěvách venkovských příbuzných, ale i v londýnském Hyde Parku, který mu jako městskému dítěti představoval nejbliţší dosaţitelné přírodní prostředí. V jeho pojetí získalo hnutí navíc pevnější organizační strukturu. K tomu také přiřadil, a to je podstatné, pevný mravní kodex. Sám byl hluboce věřícím člověkem. Základní náboţenské výchovy se mu dostalo v rodině. Jeho otec byl profesorem teologie v Oxfordu. Věrnost víře a náboţenství povaţoval do té míry za základní, ţe ji definuje na prvém místě tří mravních principŧ skautingu, jako sluţbu Bohu. Inspirační zdroje českého skautského hnutí Zakladatel českého skautského hnutí A. B. Svojsík (1911) vycházel z anglického vzoru, který však nepřevzal zejména v oblasti prvého principu zcela a úplně. Dŧvodŧ je nepochybně víc. Často se uvádějí, a to jak dovnitř hnutí, tak i čas od času také směrem k mezinárodním skautským kancelářím, kdyţ projeví výhrady k našemu přístupu. Nechť je tomu jakkoliv, nic to nemění na faktu, ţe v období před druhou světovou válkou jsme byli jedinou národní organizací skautŧ z padesáti čtyř, která „sluţbu Bohu“ neměla zakotvenou ve své slibové formuli. Tato odchylka je takového rázu, ţe se někdy hovoří, alespoň u nás, o české větvi skautingu. Poukazuje se při tom na dějinné souvislosti a příčiny, které ve svém souboru vytvářely naše národní uvědomění i postoje. Historický vývoj ovšem poznamenal všechny národy, kaţdý se vyvíjel v souladu se svými dějinami a tímto vývojem bylo určováno i jejich národní povědomí. Velkou roli ovšem u nás sehrála skutečnost, ţe v rozhodujícím období naší minulosti jsme nebyli ani samostatní ani svobodní. České dějinné podněty Většina historikŧ, ale i autorŧ skautských, se odvolává na tradice husitské. Zcela jistě právem, neboť husitství je nezpochybnitelnou a také významnou součástí naší minulosti. Samotný pojem „husitství“ je ovšem málo konkrétní a ne zcela jasný. Museli bychom přesně definovat, jak ho chápeme a v kterém směru bude oslovovat český skauting. Soudím, ţe v úvahu připadají tři pohledy. Ten první nám ukazuje vítězná husitská vojska, před nimiţ prchali nebo jimi byli poráţeni ţoldnéři okolních zemí. Husité nebyli „profesionální vojáci“ a přece se zdáli být neporazitelní. Tady někde vzniká onen jiráskovsko-nejedlovský mýtus o velikosti českého národa jako národa bojovného, před nímţ se třásla Evropa. Na válečných úspěších kromě nadšení měla tehdy lví podíl hned celá řada příčin. Především to byla změna taktiky, nasazení nekonvenčních zbraní, válečných vozŧ i vojenské umění vojevŧdcŧ. K takovým zvratŧm mohlo docházet a také i později docházelo vícekrát. (Vzpomeňme jen překvapivého nasazení pancéřových a paradesantních jednotek ve druhé světové válce, které přineslo v prvních fázích bojŧ nesporné úspěchy útočícím armádám. Před tím to byl střet jehlovek a ládovaček za prusko-rakouské války ~ 90 ~ v roce 1866.) Přes tento objevný zpŧsob vedení šarvátek se nemohu smířit s tím, ţe válečná úspěšnost, velikost podmaněného území a počet porobených obyvatel by se měly stát měřítkem velikosti národa, zejména jeho velikosti duchovní. Jen s výhradami je moţné připustit pozitivní vliv takových událostí na zvýšení sebevědomí národa utlačovaného cizí nadvládou. Bylo pak jen otázkou času, kdy se změnily tyto pocity na protikatolické nálady, které dominovým efektem přerostly do proticírkevních vŧbec, posléze přes protináboţenské aţ k odmítání duchovních hodnot jako takových. O tom, ţe takové názory se skutečně podařilo vypěstovat, svědčí třeba hesla, která se při poměrně nedávné návštěvě Jana Pavla II. objevila v Hradci Králové: „Pamatujte, ţe Husa NÁM zabili katolíci!“ V takových kategoriích moji evangeličtí přátelé, ať uţ skautští nebo neskautští, jichţ si nesmírně váţím, neuvaţují. Marně pak přemýšlím o tom, kdo jsou to ti MY, a také jak to, ţe katolíci. Jako by v tehdejší Evropě byla konstituována i jiná konfese, odhlédneme-li od nepočetné minority ţidovské a také muslimských Maurŧ na jihu Pyrenejského poloostrova. Navíc hrozný ortel vyplýval z jurisdikce civilní, ne církevní. Ne, válečné tradice nemohou být základem skautské spirituality a vztahu k lidem dobré vŧle. Jiný pohled nám ovšem nabízí postava samotného Jana Husa (?1371–1415). K tomu, co zde uvádím, musím předeslat, ţe se nejedná o oficielní názory ţádné z církví, jde o mŧj osobní názor a jako kaţdý se mohu mýlit. Mistr Jan byl nepochybně výraznou postavou počátku 15. století. Vysoce vzdělaný – mistr svobodných umění – profesor praţského vysokého učení, kde dosáhl posléze (1409) akademické hodnosti rektora. Zaslouţil se o zjednodušení českého pravopisu (odstranění spřeţek) i o povýšení středočeského nářečí na spisovný jazyk. Na prvém místě byl ovšem aţ do své smrti katolickým knězem, kterému nebyly lhostejné poměry v duchovní oblasti v zemi. Pocházel ze skromných poměrŧ,33 vlastní pílí se vypracoval aţ k nejvyšším akademickým hodnostem. Za studií, kdy často trpěl nouzí, se díky veselé povaze prý nezříkal i účasti na studentských radovánkách. Po kněţském svěcení (1400) se však stal horlivým kazatelem (od r. 1402 v Betlémské kapli), jehoţ hlavní snahou bylo povznesení duchovního ţivota společnosti, ale také církve. Duchovního ţivota i tehdy velmi zploštělého, povrchního, jako dŧsledku nízké vzdělanosti panstva, duchovenstva i lidu, lhostejnosti a také touhy po poţitcích a pozemských statcích. Bezesporu byl ovlivněn i papeţským schizmatem (dva papeţové – Řím, Avignon). Jeho snaha po nápravě obecných mravŧ je nepochybně nadčasová a v kaţdé době aktuální. O tom, jak by byl spokojen se současným stavem společnosti a její duchovní úrovní, mŧţeme jen spekulovat. Zcela jistě by k ní měl co říct. Budeme-li k husitské tradici přistupovat takto, pak ji nejen mŧţeme pro náš skauting akceptovat, ale povaţovat ji za nanejvýš potřebnou. Bojím se ovšem, ţe tento pohled na Mistra Jana je nejen v českém skautském hnutí, ale v celém národě zasunut daleko do pozadí. Stal se symbolem člověka, který hájil svŧj názor aţ do úplného a strašného konce. Úsilí po mravní obrodě, které u něj bylo prvotní a po mém soudu nejpodstatnější, je obecně vnímáno spíš okrajově. Snad by se dalo říct, ţe takto ho jeho národ, stejně jako jiné své velké osobnosti, nepřijal. Současná morálka, veřejná i skrytá, je jistě dostačujícím dŧkazem. A pak je tu ještě obraz třetí, obraz země, zmítané občanskou válkou, nejhorším druhem války, jaký dějiny lidstva poznaly. Války kruté, neúprosné, plné zvlčilého zabíjení, války všech „proti všem“. Jsou pokaţeny mravy, ničeny kulturní i hmotné hodnoty, zadupána všechna lidskost. Všude kolem zmrzačení muţi, zhanobené ţeny, plačící hladoví sirotci, rozvrácené a vyvraţděné rodiny. Vyloupené a znesvěcené svatyně, vypálené vsi i panská sídla. Zpustošená pole nikoho neţiví, protoţe je nikdo neobdělává, šíří 33 Dolenský, Jan: Obrázkové dějiny národu českého. ~ 91 ~ se hlad a nemoci. Ne, to nemŧţe být obrazem velikosti národa ani jeho tradic, na něţ by mohl být hrdý. I kdyţ i to je součástí historie, z níţ by měl čerpat poučení pro budoucnost. A nedovedu si představit, ţe by s podobnou hrŧzou mohl souhlasit Mistr Jan, byť by se to vše dálo v jeho jménu. Asi je zbytečné zdŧrazňovat, ţe takové dějinné události nemohou být inspirujícím podnětem pro národní pojetí skautingu. Existují i alternativy Naše minulost nám nabízí i jinou tradici, která, bohuţel, bývá odsouvána do oblasti pouze církevní. Mám na mysli tradici svatováclavskou. Ta nás uvádí do doby ještě bezmála o pŧl tisíciletí dřívější. Víme, ţe svatý Václav byl na svou dobu (924– ?935) panovník velmi vzdělaný.34 Jeho postavení nebylo jednoduché. Ţivotní podmínky byly velmi primitivní, lidé byli nuceni svou existenci v málo kultivované zemi velmi pracně vydobývat v kaţdodenním boji s neúprosnou přírodou i nepřízní počasí. Hluboce věřící kníţe se snaţil pomáhat svému lidu nejen dobročinností, ale i úsilím o trvalý mír, neboť mu bylo dobře známo, ţe válkami trpí především nuzní poddaní. Záměr omezit pronikání německého ţivlu pod pláštíkem christianizace, jemuţ chtěl čelit zaloţením biskupství v Praze, se mu nepodařilo pro krátkost vlády uskutečnit (došlo k tomu aţ r. 973).35 Václavova vláda v křesťanském duchu byla mnoha jeho současníky pokládána za slabost. Jeho nepřáteli nebyli jenom představitelé jednotlivých českých kmenŧ, problémy měl i v rodině v osobě své matky Drahomíry a bratra Boleslava. Ačkoliv nám někdy připadá, ţe kníţe Václav je jen úzce národní postavou, pověst o jeho lidských hodnotách a šlechetnosti se dostala daleko za naše hranice. Dodnes se v Anglii zpívá vánoční koleda „o dobrém králi Václavovi“, jímţ není nikdo jiný, neţ náš světec. Český skauting nebyl – zdá se – jeho osobou osloven, s vyjímkou katolických skautŧ, kteří od roku 1939 udělovali junácký „Řád svatého Václava“ ve třech stupních zásluţných a jednom čestném – rytířském. Také doba Karla IV. náš skauting příliš nezaujala. A přece právě toto období patří k nejslavnějším v českých dějinách. Ještě jako moravský markrabě (od r. 1334) se zasadil u papeţe Klimenta VI., svého někdejšího paříţského vychovatele, o povýšení praţského biskupství na arcibiskupství (1344). Tak přispěl k vymanění českého duchovního ţivota z cizích vlivŧ. Kdyţ se v roce 1346 ujal vlády, nalezl zemi v rozvráceném stavu. Loupeţiví rytíři, nebezpečí na cestách, nedostatek prostředkŧ, to jsou jen některé potíţe, které řešil. Uţ v roce 1348 zaloţil univerzitu, jíţ se Praha stala evropským střediskem kultury a vzdělanosti. Kolik nádherných stavebních památek zanechal – vzpomeňme alespoň jeden z nejkrásnějších gotických mostŧ světa přes Vltavu nebo hrad Karlštejn. Výčet by mohl pokračovat. I tohoto období si málo váţíme. Také jeho tradicí jsme mohli obohatit světový skauting. Bylo by to v souladu s názory bratra Zakladatele. Vzpomeňme, ţe na 1. mezinárodní skautské konferenci v Londýně (28.–29. 7. 1920) odmítl italský návrh jednotného a doslovného znění skautského slibu ve všech zemích s tím, ţe si přeje, aby kaţdý národ přinesl do hnutí „svou vlastní duši, projevil svůj svéráz, vyjádřil svou podstatu,“ ovšem za předpokladu, ţe budou zachovány základní principy skautství „pod zorným 34 35 Dolenský, Jan: Obrázkové dějiny národu českého. Tamtéţ. ~ 92 ~ úhlem onoho všelidského bratrství, které je základní ideou světového skautingu.“36 A tak se mŧţeme ptát, čím jsme obohatili duchovní oblast skautingu, mluvíme-li o jeho českém pojetí. Kaţdá národní organizace přece vychází ze své dějinné národní podstaty. Má-li existovat „česká větev skautingu“, pak to musí být obecně akceptovatelné duchovní a kulturní obohacení a ne pouze alibi, zdŧvodňující naše nepřijetí některých zásad Baden-Powella. Na začátku byl Baden-Powell Chceme-li plně pochopit hloubku myšlenkových základŧ skautingu, musíme se vrátit na jeho samý začátek, k základním principŧm, na nichţ byl zaloţen. Bylo tu uţ řečeno, ţe jimi jsou sluţba Bohu, sluţba bliţnímu a sluţba sobě. Baden-Powell sám při tom pokládá za nejdŧleţitější ten první, neboť si je dobře vědom, ţe jeho přijetím je podmíněno naplnění zbývajících dvou: „První jsou povinnosti vůči Bohu. Na tomto základě plníme povinnosti skautské.“37 Odmítal skauting bez náboţenského základu, který by tak ztratil svŧj význam. Podle něj je skaut věřícím člověkem, neboť bez víry v Boha a bez plnění jeho zákonŧ by „za mnoho nestál“.38 Na jím stanovených principech se stal skauting nejúţasnějším, ale také nejpromyšlenějším výchovným systémem. Šířil se i do oblastí jiných kultur, přesto neslevuje nic ze svých axiómat. Respektuje to také Ústava WOSM z roku 1970,39 která poţaduje loajalitu k náboţenství a přijímání z něho plynoucích povinností. V této souvislosti se někdy hovoří o „nadkonfesnosti“ skautingu. Č. Staňa40 upozorňuje na jistá rizika, která z tohoto označení vyplývají. Bylo by totiţ zásadním nepochopením duchovního rozměru skautské myšlenky, kdybychom ji „nadřazovali“ náboţenskému vyznání, cítění, úctě k Bohu. Tuto „nadkonfesnost“ není moţno v ţádném případě chápat vertikálně. Takovým pojetím bychom ze skautingu vytvářeli náhraţku náboţenství, byť zaloţenou na jeho zákonu, jehoţ mravní hodnoty jsou nezpochybnitelné. Stali bychom se vlastně sektou, jistým druhem svou ideologií uzavřené společnosti, byl by z nás svého druhu „New Age". Takový postoj je Baden-Powellovi zcela cizí. Nadkonfesnost musíme tedy chápat v rovině horizontální, v její vstřícnosti a respektu k náboţenskému vyznání kaţdého jednotlivého člena hnutí. Ostatně, dříve vzpomenuté výroky B.-P. to zcela potvrzují. J. Čejka41 proto doporučuje místo slova „nadkonfesnost“ pouţívat výrazŧ „skautská spiritualita". Snad je to přesnější, v kaţdém případě však takové označení nevytváří rizika a pocit elitářství. V naší společnosti se od poloviny 19. století vyvíjely jiné tendence. Nesvoboda vedla k výraznému posílení myšlenky národní a vlastenecké. Náboţenské cítění bylo odsouváno do oblasti soukromé. Toto nejniternější soukromí kaţdý uzavíral uvnitř a jakoby se styděl přiznat k němu jako k věci, která nepatří na veřejnost. V takové atmosféře vznikal u nás skauting, neboť i v něm se nutně a zákonitě odráţelo celospolečenské klima. Č. Staňa ve shodě s J. O. Martinovským soudí, ţe potlačení náboţenského rozměru bylo na škodu české junácké výchově. Přes respektování skautského zákona Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. 38 Tamtéţ. 39 WOSM – Základní principy, 1993. 40 Staňa, Čeněk: Skauting na vesnici. 41 Čejka, Jiří: korespondence, 2001–2. 36 37 ~ 93 ~ se vší upřímností, není-li v něm jiného vztahu, neţ toto „náboţenství lásky“, přerŧstá skauting do jakéhosi nového náboţenství. Tak je moţno chápat IV. bod programového prohlášení SJS-RČS z roku 1926.42 Přirozenou reakcí církevních institucí tehdy muselo být doporučení vytvořit samostatné skautské organizace se zdŧrazněnou náboţenskou výchovou, jíţ se více přiblíţily pŧvodnímu záměru Baden-Powella. O jejich vzniku budeme hovořit ještě později. Tolerance – respekt – bratrství Souţití v jakémkoliv společenství předpokládá určitá pravidla, protoţe se tu scházejí lidé rŧzných povah a mnohdy i názorŧ. Říkáme, ţe se musí vzájemně tolerovat. Pohledem do slovníku cizích slov zjistíme, ţe slovo „tolerance“ znamená snášenlivost, trpělivost.43 J. Čejka správně připomíná, ţe tolerancí se vnáší do vztahu nerovnoprávný poměr, protoţe jedné straně je nutno něco trpět, zatím co druhá, tolerující strana, se mŧţe cítit povýšená.44 Mŧţe také jít o vztah formální, nikoho nezavazující. Doporučuje proto raději pojem „respekt“, který v sobě nese především oboustrannou úctu a váţnost,45 tedy stav na stejné, rovnoprávné úrovni. Jím uvedený příklad je zcela srozumitelný: „Komunisté tolerovali v jistých souvislostech činnost církví, ale v podstatě zásadně nerespektovali náboţenskou svobodu jednotlivých věřících.“46 Skautská idea jde však ještě mnohem dále, je v ní také pojem bratrství a sesterství. Není to jen pasivní stav, planý filantropismus, ale aktivní a vstřícný poměr k protějšku. Ze základu, daného principem prvým, se odvíjí princip druhý, podmíněný existencí principu třetího. V tom je shrnuta celá velikost a současně také prostota skautské myšlenky. Křesťanství takový vztah označuje jako „účinnou lásku k bliţnímu“, která je ve skautingu prostoupena všemi deseti body jeho zákona. Přijetím takových zásad námi všemi nejenţe zmizí ona na začátku zmíněná „hašteřivost“, ale navíc dospějeme k závěru, ţe skauting je jen jeden, Baden-Powellŧv. To je jediné řešení i recept, který nemŧţe být nahrazen ani zakládáním dalších alternativních skautských organizací, třebaţe by se tak dálo v upřímné snaze po nápravě problematické současnosti. Sjednocení skautingu na takových zásadách a principech bylo přáním a snahou A. B. Svojsíka. O katolickém skautingu kdysi řekl,47 ţe tak si představoval skautské hnutí, kdyţ ho zakládal. Dnes uţ se nedozvíme, zda předpokládal postupné přiblíţení k této představě během času, zda uvaţoval o jiné alternativní formě hnutí, nebo šlo pouze o momentální emotivní reakci na některou z aktivit katolických skautŧ. Zŧstává proto na nás, abychom se k tomuto baden-powellovskému stavu v hnutí propracovali svými silami. Zatím nám k takovému ideálnímu stavu v hnutí chybí mnoho. Celá naše minulost je poznamenána hledáním, ale také vzápětí zamítáním Boha jako podstaty nejvyšší Pravdy a Lásky v našem slibu. Jde o věc zásadní a podstatnou a není tedy přípustné, byť v dobré víře a naději, ustupovat neústupným. Věřme, ţe skauting má své místo Staňa, Čeněk: Skauting na vesnici. Kapesní slovník cizích slov, 1971. 44 Čejka, Jiří: korespondence, 2001–2. 45 Kapesní slovník cizích slov, 1971. 46 Čejka, Jiří: korespondence, 2001–2. 47 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. 42 43 ~ 94 ~ i v 21. století a ţe toto století bude skauting proţívat ve své pravé podobě. Tento optimismus v duchu 8. bodu našeho zákona musí být silnější, neţ současná skepse. Kaţdoročně uţ od roku 1927 si připomínáme 22. únor jako den společných narozenin R. Baden-Powella a Lady Olave, pro který mají naši skauti pěkný název „Den sesterství“. V anglofonním světě se označuje jako „Thinking Day“ – Den zamyšlení. Zamysleme se proto tedy aspoň jedenkrát do roka nad podstatou skautské ideje, nad jeho postavením u nás a v našem osobním postoji k němu. Vydejme se tedy na pouť „k pramenŧm“, vyvoďme ze svých poznatkŧ dŧsledky pro sebe, svŧj oddíl, svou výchovnou činnost, pro své hnutí. Přispějeme tak nejen k jeho kreditu ve vnímání veřejností, ale následně i k prospěchu celé naší společnosti. Křesťanské oddíly se vydaly „ad fontes“ před více neţ osmdesáti lety. Není to cesta lehká, pro některá naše osobní selhání je poznamenána moţná i pády, ale také vzchopením a hledáním. Pokusme se i z jejich putování vytěţit zkušenost, povzbuzení i sebedŧvěru. Vznik náboţensky orientovaného skautingu První seznámení se skautingem48 přinesla A. B. Svojsíkovi kniha O. Liona „Pfadfinderbuch“, která ho natolik zaujala, ţe se o prázdninách ještě téhoţ roku 1911 vydal do Anglie, aby se s tímto novým hnutím seznámil. Hned po návratu se pokusil uvádět ho i u nás v ţivot. Byla to doba hledání jeho místa v naší společnosti. Víme, ţe pro vlastenecky cítící Sokol byla tato myšlenka příliš cizorodá, úspěšné nebylo ani začlenění do Svazu tělovýchovných spolkŧ. ABS se vydal cestou samostatného hnutí, kterému vtiskl svébytnou tvář, jak jsme se uţ zmínili. Rozvoj skautského hnutí byl poznamenán první světovou válkou, kdy došlo k jeho určitému útlumu jak z dŧvodŧ politického zostření poměrŧ, tak i zásobovacích potíţí pro tábory a také odchodem řady vŧdcŧ na frontu. Teprve se vznikem samostatného státu dochází k ţivějšímu rozvoji skautingu. S ním přichází i určitá polarizace, spojená se vznikem alternativních organizací skautŧ. Do tohoto období patří i zakládání skautských oddílŧ, které nebyly spokojeny se Svojsíkovým přístupem k duchovní oblasti. Je pozoruhodné, ţe snad první bylo uţ v roce 1918 ţidovské sdruţení Techelet Lawan.49 Ţidovská minorita byla vţdy trochu stranou občanské společnosti pro více či méně skrývaný antisemitismus většiny národa. Svou roli tu moţná hrála i okolnost, ţe Ţidé měli jako feriální den v týdnu sobotu (sabath – šábes) a snad i pro poţadavky na stravování (košer), které nebylo moţné na náboţensky smíšeném táboře respektovat. Zmíněné sdruţení Techelet bylo ovšem orientováno socialisticky, takţe je otázkou, nakolik byly dŧvodem jeho vzniku problémy náboţenské (judaismus), nebo politické a národnostní (sionismus). Později – v roce 1920 – vznikly i další organizace – Brit Trumpeldor, Hašomer-Kadimah a méně početné Makabi-Hacair, Brit Masada a Ben Akiba. Celkově dosáhly asi počtu 6 000 registrovaných členŧ. Početnější byli na Slovensku, kde v městské střední vrstvě, odkud se nejvíce registrovali mladí lidé, měli značný podíl ţidovští intelektuálové – lékaři, právníci, středoškolští profesoři a také střední podnikatelé. 48 49 Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting. Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. ~ 95 ~ Dvacátá léta minulého století jsou také poznamenána vznikem křesťanských oddílů, a to jak katolických, tak i evangelických. Tady uţ šlo jednoznačně o záleţitosti náboţenské, byla to otázka vztahu právě k prvnímu základnímu principu – sluţbě Bohu. Poţadavky na vyjasnění tohoto přístupu uplatňovaly i mezinárodní skautské kanceláře, zejména WOSM. Ani katolické oddíly nebyly jednotné, členily se především územně. V třicátých letech vzniklo i hnutí Legio Angelica50, tehdy sdruţující chlapce – ministranty, které mělo i svŧj skautský odbor. Posouzením jeho slibové formule dospíváme k zajímavému závěru, ţe znění slibu skautŧ tohoto hnutí51 a konečně i sliby katolických oddílŧ52 se prakticky ztotoţňovaly s pŧvodní formulí anglickou. Skautské organizace ţily vedle sebe, ty, které se hlásily k Baden-Powellovskému pojetí spirituality se staly časem autonomními členy Svojsíkova „Svazu junákŧ skautŧ a skautek republiky Československé“. Během třicátých let však mezinárodní atmosféra začala houstnout s nástupem nacismu k moci v sousedním Německu. Československo intenzivněji zbrojilo, budovalo pohraniční opevnění, vznikaly první nepokoje v pohraničních oblastech, tzv. Sudetách. V květnu 1938 byla poprvé mobilizována armáda (během 48 hodin bylo 1,5 milionu muţŧ ve zbrani), druhá mobilizace byla na podzim v září. Ta poskytla příhodnou záminku Německu a mocnostem k uzavření Mnichovské dohody (29. 9. 1938), jíţ byla ČSR donucena předat Sudety Německu. Obsazování území začalo hned 1. října, dokončeno bylo k 10. 10. 1938. Vývoj událostí poznamenal silně nejen celou společnost, ale také český skauting. Sjednocení skautských organizací Opustíme popis vývoje na evropském kontinentu a věnujeme se opět skautskému hnutí z pohledu katolických skautŧ, jejichţ oddíly byly mezi křesťanskými skauty nejpočetnější. Po ztrátě pohraničních území se celá naše společnost semkla v jednotě, jako uţ tolikrát v pro národ těţkých dobách. Státní orgány trvaly rovněţ na sjednocování organizací. Tak byly spojeny politické strany, totéţ se stalo s odborovými organizacemi. Stejný osud měl potkat i organizace a hnutí mladých. S velkými potíţemi se podařilo uhájit samostatnost skautingu, ovšem za cenu a pod podmínkou sjednocení. Samo o sobě to nebylo špatné, říká se, ţe to byla dávná touha A. B. Svojsíka. Problém spočíval v tom, jak spojit jednotlivé myšlenkové proudy. Pro katolické skauty bylo prvořadé uhájit náboţenskou výchovu pro svoje oddíly. Podrobně se o tom rozepisují kroniky53, kde je uveden i výčet jednajících organizací. Katoličtí skauti přijali Svojsíkŧv skauting v plném rozsahu, doplnili ho o duchovní prvky, tedy zdŧraznění prvého principu. V tomto smyslu bylo jednání snazší. Ocenil to i R. Plajner, který prohlásil, ţe katoličtí skauti „…prokázali tolik dobré vůle a velkorysosti, ţe jsme byli aţ překvapeni…“.54 O jednání byla vypracována „Úmluva“55, jíţ se svazoví i katoličtí skauti mimo jiné zavazují, ţe budou plnit loajálně všechny dohodnuté podmínky Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. Navrátil, Zdeněk: Etika a morálka ve skautingu. 52 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. 53 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. 54 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. 55 Úmluva z roku 1938. 50 51 ~ 96 ~ katolické oddíly nebudou rušeny, ale ponechány jako celek u vyšších jednotek budou duchovní rady činnost všech jednotek bude respektovat plnění náboţenských povinností na Ústředí bude zřízen odbor duchovní sluţby evidence „homogenních“ oddílŧ bude vedena na tomto odboru zahraniční odbor bude mít sekci pro katolické skauty při dostatku uchazečŧ budou katolické lesní školy při hromadném vystoupení odejdou katolíci i se svým majetkem Tuto Úmluvu měl schválit mimořádný sněm Svazu junákŧ – skautŧ a skautek RČS ve dnech 11.–12. 12. 1938. Vzrušená jednání barvitě líčí kronika V. Zatloukala.56 Sněm překvapivě poměrem hlasŧ 334:177 schválil ve slibové formuli povinné uţívání doloţky „Tak mi pomáhej Bůh“ všemi, i indiferentními skauty. Přes nejasnosti a prŧtahy kolem Úmluvy se zdálo, ţe spirituální dimense skautingu a respektování jeho prvého principu bylo zaručeno stanoviskem nejvyššího rozhodčího orgánu Svazu, tedy Valným sněmem. JUNÁK – ústředí skautské výchovy Ustavující sněm sjednocené skautské organizace s novým názvem se konal v Praze dne 22. 1. 1939. Z pohledu duchovní výchovy došlo téměř ke zvratu. O výchově v náboţenském – křesťanském – duchu se nejednalo a také povinné pronášení slibové doloţky bylo po něco o málo víc neţ jednom měsíci (!) zrušeno. Jako by na tomto sněmu byli jiní delegáti a z jiných subjektŧ neţ v prosinci. Na druhé straně však byly projednány nové stanovy57 (ministerstvo vnitra je schválilo aţ 12. 3. 1939), které uváděly, ţe úkolem Junáka je „…povznášet mravní, duchovní a tělesnou zdatnost… v duchu národním, státním a křesťanském.“ 58 Při ústředí vznikl odbor duchovní výchovy pro oba kmeny. K junácké stezce byly přičleněny zkoušky z duchovní oblasti a byly rovněţ zavedeny náboţenské odborné zkoušky pro všechny věkové stupně. V. Zatloukal uvádí, ţe přes některé potíţe a střety názorŧ byla atmosféra sněmu radostná.59 V čele sálu kromě státního znaku byla i busta A. B. Svojsíka, jehoţ dávné přání po sjednocení skautŧ sněm naplňoval, a také socha svatého Václava jako symbol katolických skautŧ. Vztahy vŧdčích činovníkŧ se strany dřívějšího Svazu (J. Charvát, R. Plajner) a také katolických skautŧ (J. O. Martinovský, Fr. Němec) byly velmi vstřícné a v pravém smyslu slova bratrské. To bylo na sněmu veřejně konstatováno a zejména R. Plajner vysoko oceňoval přístup katolických skautŧ ke sloučení. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. Stanovy Junáka z roku 1939. 58 Stanovy Junáka z roku 1939. 59 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. 56 57 ~ 97 ~ Ne vše ovšem probíhalo hladce. Problémy se objevily při obsazování vrcholných činovnických funkcí. Také potřebě výchovy v křesťanském duchu, jak zaručovaly stanovy, se nejen nevěnovalo dost pozornosti, ale také se neuvedla mimo křesťanské oddíly do ţivota. Setrvačností přeţívaly staré návyky, pokračovaly neplodné diskuse na niţších úrovních. Při společných podnicích více oddílŧ docházelo k překrývání akcí. To pak kolidovalo např. s plněním nedělní povinnosti návštěvy bohosluţeb, která nebyla indiferentní stranou respektována a to ani u vlastních věřících členŧ. Taková atmosféra jistě nebyla dobrá, a tak mŧţeme takové sjednocení v jeho formálnosti povaţovat spíše za pouhý administrativní akt. Český skauting se však uţ dlouho netěšil svobodné existenci. Je známo, ţe 15. března 1939 byl obsazen zbytek státu, vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava. Všude byly zaváděny německé pořádky (např. jízda vpravo), narŧstala perzekuce neţádoucích občanŧ a posléze k 28. 10. 1940 (!) byla činnost Junáka výnosem „říšského státního ministra“ K. H. Franka zastavena. Skvrna na minulosti? Ačkoliv ţidovské oddíly patřily k prvním náboţensky orientovaným organizacím u nás, v popisu sjednocovacího procesu se o nich nezmiňujeme. Je pochopitelné, ţe při oficielně proklamovaných křesťanských základech hnutí by jejich účast na procesu byla problematická. Při znalostech hrozného osudu ţidovské komunity za války se nyní občas ozvou hlasy, ţe vyřazení těchto oddílŧ z rodiny československých skautŧ je jakousi „skvrnou na naší minulosti“. Nemám rád kategorické soudy, a proto bych se chtěl u této otázky zastavit, byť to není naším hlavním tématem. Povědomí o těchto záleţitostech je však velmi mlhavé. Z dějepisu víme, ţe 30. ledna 1933 se dostal v Německu k moci jako kancléř Adolf Hitler (1889–1945). S jeho šíleným politickým programem se mohla společnost seznámit jiţ dávno dříve v jeho knize „Mein Kampf“ – Mŧj boj. Neotálel a okamţitě se pustil do jeho realizace. Připomeňme si tu aspoň stručně některé dŧleţité okamţiky té doby, jak je zaznamenala historie. Uţ 16. 3. 1935 odmítlo Německo podmínky Versailleské smlouvy, začalo se intenzivně vyzbrojovat a zavedlo všeobecnou brannou povinnost. Právo na říšské občanství bylo Ţidŧm odepřeno tzv. Norimberskými zákony z 15. 9. 1935. V roce 1936 dochází k první německé expanzi obsazením demilitarizovaného Sárska a Porýní. 60 Z Německa odcházejí ohroţení představitelé demokracie, opozičních stran i Ţidé. Řada uprchlíkŧ hledá asyl v Československu, skutečném ostrovu demokracie ve zmatky zmítané Evropě. Rakousko bylo připojeno k říši „anšlusem“ 12. 3. 1938 jako tzv. Ostmarka. V létě 1938 zasedala mezinárodní konference v Evianu, která měla vyřešit podmínky, za nichţ by mohli Ţidé z Velkoněmecké říše vycestovat. Německý vyvraţďovací prŧmysl nebyl dosud na jejich masovou likvidaci vybudován. Německo samo se konference neúčastnilo, protoţe právě v té době Heydrich „řešil ţidovskou otázku“ v Rakousku. Konference pouze ustavila výbor v čele s americkým právníkem Georgem Rubleem. Na Hitlerŧv pokyn s ním navázala Říšská banka kontakt (H. Schacht) v Londýně o finančních podmínkách (výkupném) pro povolení odchodu ţidovských 60 Malý encyklopedický slovník A–Ţ, 1972. ~ 98 ~ občanŧ ze země.61 Jednání nesplnilo očekávání. O mnichovském diktátu (29. 9. 1938) a následném obsazení Sudet jsme uţ hovořili. V noci mezi 9.–10. 11. 1938 došlo v Německu k tzv. „Křišťálové noci“, během níţ přišlo o ţivot mnoho Ţidŧ a jednotkami SA (Sturmabteilung – úderné oddíly) a SS (Schutzstaffeln – ochranné sbory) byly vypáleny četné synagogy. Pod tíhou těchto událostí zasáhla nervozita i československé orgány a to se projevilo také ve vztahu k ţidovské komunitě. Uvedu tu příklad ze svého blízkého okolí62: Záborem jihomoravského pohraničí se mé rodné Ivančice staly pohraničním městem, protektorátní hranice s Ostmarkou byla přímou čárou vzdálena necelé dva kilometry. Spojovací silnice mezi okupovaným Moravským Krumlovem a Ivančicemi byla přeplněna uprchlíky. Tady pak došlo k příhodám, které jistě mŧţeme k temným stránkám zařadit. Zatímco čeští obyvatelé byli přes hranici propuštěni bez potíţí, naši četníci zadrţovali prchající Ţidy, ať uţ z Rakouska, nebo české občany, a vraceli je zpět. Protoţe nazpátek nechtěli a vlastně v obavě o holý ţivot ani nemohli, zŧstávali v příhraniční „zemi nikoho“ pod širým nebem i s dětmi a starými příbuznými. Teprve po čase byl v našem městě zřízen uprchlický tábor v nevyhovujících podmínkách staré koţeluţny, odkud později – po úplném záboru – vedla cesta uţ jen do Terezína a Osvětimi. Na Slovensku byla situace ještě horší. „Svobodná“ Slovenská republika (vznikla 14. 3. 1939) se zavázala ústavním zákonem č. 68/42 Sl hradit Německu jako patrně jediná okupovaná či satelitní země poplatek 500,- RM (tehdy asi 5 000,- Ks, dnes patrně ještě asi desetkrát více) za kaţdého odsunutého Ţida. V období mezi 3. 4.– 20. 10. 1942 bylo tak odsunuto 57 837 slovenských Ţidŧ. V téţe době zaplatila vláda za jejich odsun říši zálohu 100 milionŧ Ks.63 Naproti tomu maršál H. P. Pétain, hrdina od Verdunu z první světové války, představitel tzv. „vichystické“ Francie, neobsazené asi jedné čtvrtiny území na jihu země (po válce odsouzený k trestu smrti, posléze omilostněn na doţivotí), nepřipustil masové deportace Ţidŧ aţ do roku 1942, kdy došlo k definitivnímu obsazení i této části území. Vraťme se ale k ustavujícímu sněmu Junáka a naší otázce v záhlaví této stati. Rezignovali na sjednocení ţidovští skauti sami? Mohli mít vŧbec nějaké pomyšlení na organizaci svých mladých, kdyţ tehdy šlo o jejich pouhé lidské přeţití? Došlo v překotném jednání skautŧ pod tlakem vládních míst k opomenutí? Byl to nedobrý krok vrcholných skautských představitelŧ? Pamětník těchto dob M. Vosátka, jehoţ otec A. Vosátka se sněmu účastnil a byl na něm zvolen 64 jedním z revizorŧ do hospodářské rady, odpovídá na tuto otázku velmi zdrţenlivě65, i kdyţ jistý vliv norimberských zákonŧ připouští. Současně však soudí, ţe vlivy sionismu v ţidovských oddílech byly patrně značné. Na druhé straně ovšem mravní postoje čelných představitelŧ našeho hnutí, bratří Charváta, Plajnera, sestry Koseové, u katolických skautŧ bratří Martinovského, Trochty, Němce jsou jistě nezpochybnitelné. Na navozenou fatální otázku si tedy budeme muset zřejmě odpovědět kaţdý sám dle nejlepšího uváţení. 61 Bloch, Michael: Ribbentrop. Nováček, Sylvestr: Nacistické „konečné řešení“ ţidovské otázky v Ivančicích. 63 Rašla, Anton – Ţabkay, Ernest: Proces s dr. Tisom. 64 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. 65 Vosátka, Mirko: korespondence, 2002. 62 ~ 99 ~ Poválečné omyly Radostná euforie vyvolaná osvobozením zastínila mnohé varovné signály, které upozorňovaly na ohroţení demokracie v poválečném Československu. Na rozdíl od londýnské exilové vlády usilující o anulování mnichovské dohody, obnovu státu v pŧvodních hranicích a jeho uznání světovými mocnostmi, připravovala komunistická emigrace v Moskvě uchvácení moci v zemi. Všeobecné nadšení se promítalo i do obnoveného Junáka, do něhoţ se doslova hrnuly zástupy mladých lidí. I tam se však dostala řada komunistŧ. Ačkoliv se předpokládalo pokračování činnosti v organizační struktuře roku 1939, projevila se neochota k obnovení duchovní rady a náboţenské výchovy v hnutí. „Úmluva“ z roku 1938 jako by neexistovala. Jestliţe jsme tvrdili, ţe zrušení hnutí v roce 1940 bylo protiprávní a tedy neplatné, dle stejné logiky zŧstávala v platnosti tato dohoda, kterou ţádná ze smluvních stran nevypověděla (k čemuţ nedošlo dodnes). Smlouva v právním pojetí nemŧţe „vyšumět“ ani „vyhasnout“. Úsilí komunistŧ spělo ke sjednocení všech institucí ve státě (coţ se jim s poukazem na nutnou jednotu národa úspěšně dařilo) a k získání, stejně jako ve státní správě, armádě a policii, vedoucího postavení, a tak si prosazení svého zločinného záměru usnadnit. Naše mládeţ měla být soustředěna do Svazu české mládeţe (SČM), v němţ suverénně panovali komunisté. Představitelé Junáka se tomu bránili z pochopitelných dŧvodŧ, byť byli lţivě ujišťováni, ţe SČM je nezávislý, nadstranický a náboţensky tolerantní. Přesto uţ v srpnu 1945 zaslal SČM Junáku arogantní a ultimativní dopis, ve kterém poţadoval zrušení mezinárodních vztahŧ, homogenních oddílŧ i výchovné autonomie. Činovníci na všech úrovních spojení se SČM odmítali, nicméně nátlak byl takový, ţe jsme se ještě na podzim roku 1945 stali kolektivními členy Svazu. To nás posléze stálo členství ve WOSM. K tomu ale došlo aţ po komunistickém puči66 v dubnu 1949, kdy samozvaní – nezvolení – zástupci „zkomunizovaného“ Junáka obvinili dopisem Mezinárodní skautské kanceláře, ţe „nebojují dostatečně za světový mír“. Junák chce prý být „významným bojovníkem za pokrok a světový mír“, necítí se uţ mezi skauty dobře, a proto odchází z Mezinárodní skautské kanceláře. Komunistická infiltrace Junáka však probíhala postupně uţ od osvobození na jaře 1945 a snahy o jeho „socializaci“ poznamenaly celé poválečné dění. Projevilo se to i ve stanovách, schválených II. valným sněmem (9.–10. 2. 1946), kde v poslání organizace zmizely poukazy na výchovu mravní, duchovní i vše, co by připomínalo tradice národní a křesťanské. Podle těchto nových stanov měla být smyslem „spolku“ výchova „ideová v duchu lidově demokratické republiky“. (Mŧj příbuzný – uţ tehdy starší pán, který na gymnáziu získal ještě v 19. století klasické vzdělání, byl slovním spojením „lidová demokracie“ pobouřen. Říkával, ţe je to totéţ, jako „chleba s Butterbrotem“.) „Lidová demokracie“ byl líbivý reklamní trik komunistŧ, na nějţ chtěli nalákat další a další voliče. Je politováníhodné, ţe tehdy tyto snahy nikdo neprohlédl. Ve stanovách bylo nutno přijmout i podmínku, ţe do ústřední rady Junáka vyšle SČM své dva zástupce, do obou náčelnictev po jednom. Bohuţel, tak jako celá společnost, 66 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. ~ 100 ~ ani skauti se nedokázali uzurpátorským snahám vzepřít. A je otázka, nakolik to v daném mezinárodním klimatu bylo vŧbec moţné. Poválečné radosti i problémy Navzdory uvedeným chmurným skutečnostem, jejichţ souvislosti a dŧsledky pochopila většina národa, aţ uţ bylo pozdě, se po válce skauting rozvíjel dobře. O prázdninách se dokonce mnohde uţ tábořilo. Při velkém přílivu členŧ hnutí se všude projevoval nedostatek činovníkŧ. Kursy pro vedoucí (např. v Jinošově) byly prvou starostí ústředí. Přes všechny kladené překáţky začala pracovat duchovní rada. S pozdějším vznikem zemských rad byly i u nich zřízeny duchovní odbory. První poválečná lesní škola katolických skautŧ se konala uţ v červenci 1945 v Druţci u Prahy. Na Moravě byl zahájen kurs pro vedoucí v Beskydech u Veřovic na tábořišti v Padolí. Pro trvalé vyuţití získali katoličtí skauti pozemky a budovu v Červeném Hrádku u Sedlčan. Dluh po stavebních úpravách zaplatila Katolická Charita pod podmínkou, ţe objekty budou vţdy k disposici katolickým skautŧm. V roce 1946 vznikla při odboru duchovní sluţby i evangelická sekce. V katolických oddílech byly zavedeny náboţenské zkoušky, které byly zapracovány do junáckých stezek jako součásti nováčkovské zkoušky i stupňŧ zdatnosti. Jejich symbolem se stal „Liliový kříţ“, který nahradil předválečný „Stříbrný kříţ“. Velkou podporu získali katoličtí skauti v církevních kruzích uţ koncem první republiky, kdyţ se ústředním duchovním rádcem stal O. Štěpán Trochta, pozdější biskup litoměřický. Katolická sekce ústřední duchovní rady zajistila v roce 1946 pět běhŧ lesních škol pro své vŧdce. Pro činnost homogenních oddílŧ se vytvářely příznivé podmínky a také jejich aktivita byla bohatá a na vysoké úrovni. O jejich velkém kreditu svědčí i to, ţe v květnu 1947 povolili čeští a moravští ordináři oddílovým duchovním rádcŧm slouţit bohosluţby přímo na táboře. Také se strany několika zahraničních skautských ústředí se nám dostalo v dopisech uznání za vzorné vyřešení náboţenské otázky67 v hnutí. Přesto problémy přeţívaly. Protináboţensky orientovaní činovníci byli na všech úrovních. Přinášelo to stejné problémy jako před válkou, kdy při společných akcích nebyly respektovány povinnosti věřících skautŧ. Setkal jsem se s tím sám jako člen soutěţní druţiny Svojsíkova závodu 1947 na Chvojnici, kdy jsme pro návštěvu nedělní mše a tím pozdní nástup k závodu mohli být diskvalifikováni. I kdyţ k tomu nedošlo, další účast v závodě i naše umístění tím bylo poznamenáno. Proti takovým a podobným případŧm, které se u protináboţensky orientovaných činovníkŧ někdy vyskytovaly, vystoupil i R. Plajner uţ na podzim 1945. Napsal tehdy: „Nade vším technickým stojí ovšem vysoko junácký zákon, mravní závazek zapečetěný dobrovolným junáckým slibem… Od junáckého zákona vede strmá cesta k Dekalogu, k zákonu Boţímu a ke Kristu, po níţ kráčejí nejstatečnější rytíři junáctví, sdruţení v náboţensky vedených oddílech všech křesťanských vyznání.“68 Přes tyto nepochybně 67 68 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. Tamtéţ. ~ 101 ~ upřímné snahy však bylo mnoho oddílŧ, které ustrnuly na technickém pojetí skautingu (dnes bychom řekli „na volnočasové koncepci“) a pokud se zabývaly výchovou, pak jen v rozsahu obecné lidské slušnosti. Uvedené případy a nálady pronikly jako signály samozřejmě i do zahraničí a byly nepochybně i jedním z impulsŧ pro návštěvu světové náčelní Lady Olave BadenPowell v září 1946. Setkala se nejen s vrcholnými činovníky, ale navštívila i řadu středisek. Zúčastnila se i evangelických a katolických bohosluţeb. Svatováclavský chorál se jí tak líbil, ţe si vyţádala jeho text, překlad i notový zápis. Návštěva vyzněla pro nás velmi příznivě. O duchovní náplni skautingu prohlásila: „Náboţenská výchova ve všech skautských oddílech je samozřejmostí, protoţe kaţdý skaut se hlásí k nějakému náboţenství. Myslím, ţe o tom dále nemusíme mluvit, jsme-li skutečnými skauty.“ Dnes by asi neměla názor jiný. Dva Manifesty Na podzim roku 1947 se vnitropolitická situace u nás začala silně vyostřovat. Ačkoliv se předpokládalo, ţe nutně dojde k zásadní konfrontaci, demokratičtí představitelé očekávali tento střet v jarních volbách, které by komunisté nepochybně prohráli. Ti, jak víme, připravovali jinou variantu. Také v Junáku to nebylo jiné. Ve Zlíně se měl 28. 2. 1948 sejít III. valný sněm, na němţ mělo dojít k zásadnímu rozhodnutí.69 Komunistická skupina činovníkŧ v moravském Zemském náčelnictvu připravila tzv. Junácký manifest70, podle nějţ se měl ubírat další vývoj skautingu u nás. Přiznám se, ţe nemám mnoho chuti ho zde komentovat, uvedu pouze jimi navrhované znění „zákona“, z něhoţ si jistě kaţdý dokáţe udělat představu o tom, o jaký škvár se jednalo: 1. Junák slouţí věrně své demokratické republice. 2. Junák je vlastencem svou prací. 3. Junák se účastní socialistického budování. 4. Junák je oddaný myšlence slovanské vzájemnosti. 5. Junák se účastní veřejného ţivota. 6. Junák je stráţcem demokratických svobod. 7. Junák zná nebezpečí fašismu a nacismu a dovede jim čelit. 8. Junák je pokrokový v myšlení, metodách i skutcích. 9. Junák zná smysl svého slibu, zákonŧ a hesla. 10. Junák zná cenu jednoty mládeţe pro světové sbratření a mír. Odpovědí byl Skautský manifest71, který vydal 1. R-S Ivančice. Ţádá jím na sněmu nejen zřízení R-S kmene, ale především se vrací k pŧvodnímu pojetí skautingu. Po vzoru anglických roverŧ doplňuje skautský zákon o další dva body: 11. Skaut je zmuţilý. 12. Skaut je zboţný. Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting. Junácký manifest, Brno 1948. 71 Skautský manifest, Ivančice 1948. 69 70 ~ 102 ~ Také v navrhovaném znění slibu se autoři vracejí „k pramenŧm“. Protoţe se jedná o málo známé záleţitosti, uvádím na tomto místě i jeho text. Formulace vychází z tradičního slibu Svojsíkova, zdŧrazněním prvého principu se však hlásí k BadenPowellovi: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe plniti povinnosti k Bohu a k vlasti a zachovávati skautský zákon, pomáhati bliţnímu v kaţdé době, udrţovati se tělesně zdatný, duševně bdělý a mravně ryzí.“ Tento Skautský manifest se podařilo rozšířit jen na Moravě, 72 další šíření znemoţnili komunisté. Krátce na to, 25. února, provedla KSČ svŧj puč, jímţ na více neţ čtyřicet rokŧ uchvátila moc v zemi. Zlínský sněm se nekonal. Po puči byly hned zlikvidovány křesťanské oddíly, jen nemnoha se podařilo ještě nějaký čas přeţít. Ani indiferentní oddíly nepřetrvaly dlouho. Nastala doba pronásledování politických odpŧrcŧ, které postihlo i skautské činovníky. Katoličtí skauti Al. Pokorný, Vlast. Ţelezný z Tišnova a také jiní přinesli oběť nejvyšší. Krátké nadechnutí Dvacet rokŧ byl skauting v Československu pronásledován, hanoben a ostouzen. Skauti byli šikanováni a poškozováni v zaměstnání, sledováni policií, nespravedlivě souzeni a trestáni, jejich děti měly zavřené cesty ke vzdělání. Přes to všechno, při prvním politickém uvolnění, které přišlo s jarem 1968, znovu povstali ke sluţbě vlasti a mládeţi. Jako datum oficiálního zahájení činnosti se uvádí 29. 3. 1968. Předpokládala se obnova v poválečné organizační struktuře, tedy včetně duchovních rad a homogenních oddílŧ. V čele ÚDR stál. J. O. Martinovský, moravské duchovní radě předsedal P. A. Till, členy byli V. Zatloukal, J. Němec a S. Ţampach. S takovou strukturou počítaly i nové stanovy, předané ministerstvu vnitra 29. 5. 1968. Jejich schvalování se protahovalo s poukazem na to, ţe není k disposici spolkový zákon. To byla nepochybně zdrţovací taktika ze strany reţimu, protoţe řada spolkŧ a organizací mohla bez problémŧ existovat. V duchovní radě pracovali i činovníci z církve evangelické a československé husitské, kontakty se navázaly i s církví pravoslavnou. Dvacetiletá ateizace, teror i záměrně pěstovaný strach v lidech zpŧsobily, ţe křesťanské oddíly byly méně početné. Také skutečnost, ţe všechna dŧleţitá místa ve státě měli v rukách komunisté, ţe vstoupili na nejrŧznějších místech i úrovních do hnutí, odváděla své. Mnozí dostali „stranickým úkolem“ informovat mocné a navíc rozvracet hnutí. Indiferentní činovníci nepřáli rozvoji křesťanských oddílŧ pod záminkou „aby se nedráţdili komunisté“. Vyskytovaly se četné obstrukce: duchovní rádce měli schvalovat oblastní, okrskoví a střediskoví činovníci. Nepřicházelo v úvahu budovat klubovny na farách. Přes všechny problémy se skauting, výchova mladých a také vzdělávání činovníkŧ v rámci daných moţností rozvíjely dobře. Jak víme, 21. 8. 1968 došlo k okupaci Československa komunistickými armádami Sovětského svazu, východního Německa, Maďarska, Polska a Bulharska. Další rozvoj skautingu tím byl silně omezen. Schválené stanovy byly ministerstvem předány těsně před III. sněmem 21. 11. Valný sněm (23.–24. 11.1968) je schválil, avšak bez duchovních rad a homogenních oddílŧ. 72 Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting. ~ 103 ~ Ty jen velmi omezeně a jen tam, kde k tomu byly mimořádně příznivé podmínky, pokračovaly v činnosti. Proti Junáku narŧstaly útoky, aţ byl konečně k 30. 6. 1970 administrativně a v rozporu se státem potvrzenými stanovami zrušen. Jen ojediněle a pod hlavičkou jiných organizací mohly skautské oddíly přeţívat v duchu výzvy R. Plajnera: „nenechte děti ulici!“ Vše ostatní přikryl temný stín zkříţeného srpu a kladiva. Svatá Aneţka přinesla svobodu A opět se opakovalo dvacetiletí temna. I kdyţ ţivot pod panstvím rudé hvězdy ani tentokrát nebyl „procházkou rŧţovým sadem“, nebyly uţ represe tak kruté, jako „v prvním poločase“. Krátce po svatořečení naší Aneţky Přemyslovny začal za zvukŧ zvonících klíčŧ reţim ztrácet pŧdu pod nohama a hroutit se a s tím se „vláda jeho věcí vrátila do rukou lidu českého“. Za oficiální zahájení činnosti Junáka se pokládá setkání činovníkŧ v praţské Městské knihovně 2. 12. 1989,73 na němţ bylo přečteno zásadní sedmibodové „Prohlášení“. Z našeho pohledu je dŧleţitý jeho třetí bod, který zněl: „Stojíme za tím, aby ve skautské organizaci měli důstojné a odpovídající místo naši věřící bratři a sestry, jejichţ morální a mravní silou jsme se mohli v uplynulém období mnohokrát inspirovat.“74 Duch prohlášení je velmi vstřícný nerušenému rozvoji náboţensky orientovaného skautingu. Baden-Powell by však citovaný bod proklamace s největší pravděpodobností koncipoval v opačném gardu tak, ţe „v jím zaloţené skautské organizaci mají důstojné a odpovídající místo bratři a sestry nehlásící se k ţádné konkrétní konfesi, upřímně hledající nejvyšší Pravdu a Lásku“. Tak by to beze vší pochybnosti více odpovídalo jeho chápání skautské spirituality. Dvouleté obnovení činnosti v roce 1968, byť to bylo jenom „krátkodobé nadechnutí“, bylo pro hnutí velmi přínosné. Seznámilo další, mladší ročníky bratří a sester s velkou myšlenkou skautingu. Z nich se po nynějším znovuzrození vytvářely sbory činovníkŧ a činovnic, tolik potřebných pro kvalitně vedené oddíly. Naproti tomu se ukázalo jako velmi nedobré přeţívání v symbióze s Pionýrem po roce 1970, které zavleklo do skautingu postoje a vztahy, které jsou mu cizí. Tady někde má počátek dnes tak široce uplatňované pouze technické pojetí skautingu, které mnohdy zastiňuje jeho výchovné cíle. Tady se vnesly do hnutí ekonomické a materialistické přístupy, které v touze po svém naplnění jsou namnoze silnější, neţ mravní příkazy skautského zákona. Tady mŧţeme vystopovat počátky ochoty k uzavírání „konkordátŧ“ s organizacemi, jejichţ smysl a úkol jsou v rozporu s duchovními principy skautskými. Nechuť spojit se ve společné zastřešující instituci se všemi u nás existujícími skautskými organizacemi je sice zaráţející, ale pochopitelná a pro současnost příznačná. Tak se vyvinula situace v hnutí, kdy by svými morálními principy mělo pomáhat společnosti zbavit se neblahého dědictví minulosti. Víme, ţe to vše tam vnesli a vnášejí lidé, mající daleko k tomu, aby mohli být označeni za skauty. Je přece psáno: „Po ovoci jejich poznáte je.“ Ale vraťme se zpět ke třetí obnově naší činnosti po listopadu 1989. V Brně se konal sraz skautských činovníkŧ 12. 12. 1989, jehoţ se účastnil i starosta Junáka A. Sum. Stanovy Českého Junáka – svazu skautŧ a skautek byly ministerstvem 73 74 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. ~ 104 ~ schváleny 28. 12. 1989. Duchovní rada byla ustavena 6. 1. 1990. 75 Počty křesťanských oddílŧ oproti poválečnému stavu byly výrazně niţší v dŧsledku čtyřicetileté ateizace, ale také vývoje duchovního stavu společnosti, jak se projevoval uţ od poloviny 19. století. Také se, jako při všech předchozích obnovách, projevil citelný nedostatek schopných vŧdcŧ a vŧdkyň. První lesní škola pro katolické činovníky byla u Čachrova u Klatov od 7. do 15. 7. 1990. Do tohoto období spadá i významná událost, která je naší junáckou veřejností značně nedoceněna. Na V. valném sněmu ve dnech 25.–26. 4. 1992 byla upravena více neţ sedmdesát rokŧ uţívaná slibová formule, jíţ nastal proklamativní formou posun ke zdŧraznění duchovních hodnot v junácké výchově. Současný stav je jistě dobře známý. Při ústředí pracuje duchovní rada, u niţších organizačních jednotek jsou duchovní zpravodajové. Po mém soudu by se měli věnovat nejen oddílŧm se zdŧrazněnou náboţenskou výchovou, u nichţ lze jistý vztah ke skautské spiritualitě očekávat, ale i těm ostatním, jimţ se někdy říká indiferentní. Duchovní i mravní povznesení potřebuje bezpochyby celá naše společnost, nejen skautské hnutí. Po katolické církevní linii byla zřízena pro všechny skautské organizace (tedy i mimo organizační schéma Junáka) duchovní rada, v jejímţ čele je v současné době O. Fr. V. Lobkowitz. Tato duchovní rada má své duchovní rádce v diecézích, s nimiţ duchovní zpravodajové Junáka úzce spolupracují. K 19. 3. 1990 se zaregistroval alternativní Svaz skautŧ a skautek Čech, Moravy a Slezska jako projev nesouhlasu s tím, aby ve vedení skautské organizace byli lidé, kteří ho před dvaceti lety likvidovali. 76 Navíc se výrazněji přihlásil i k prvému základnímu principu. Alternativní skautské organizace Jakkoliv se zdáli být jednotní ve svém odporu proti komunistické nadvládě všichni v listopadu 1989 demonstrující, krátce po pádu totality se ve společnosti objevily odstředivé tendence. Podobnému osudu se nevyhnul ani Junák, protoţe i skautské hnutí je do jisté míry zrcadlem veřejného ţivota. Ponecháme stranou dŧvody, pro které jednotlivé organizace vznikaly. Ve všech případech to byly nepochybně názorové rozdíly na pojetí skautingu, zpŧsob řízení organizace a svou roli tu jistě odvedly i vzájemné mezilidské vztahy. V současnosti nebude nejdŧleţitější to, co nás dělí, ale naopak hledat, co nás spojuje, a tak nacházet cestu k sobě. Nejsme jedinou zemí s více skautskými organizacemi. Určité východisko a naději nabízí vytvoření jakéhosi federativního orgánu, v němţ by se formou kolektivního členství spojili všichni čeští skauti. Všimněme si alespoň ve stručnosti, jaký je vztah jednotlivých skautských organizací k prvnímu základnímu principu. Dosud jsou v ţivé paměti diskuse z počátku devadesátých let minulého století, které spolu s názorem na nejvhodnější znění slibu byly hlavním motorem rozchodu. 75 76 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. ~ 105 ~ Svaz skautů a skautek České republiky (SSS-ČR, dříve SSS Čech, Moravy a Slezska) uvádí ve svých stanovách77 znění skautského zákona, který je totoţný s tradičním zněním Svojsíkovým. Jejich skautský slib se neliší příliš výrazně od pŧvodního českého z roku 1921,78 vysloveně však uvádí na prvém místě „plnění povinností k Bohu“. Z rozhovoru s K. Mašarákem (SSS-ČR) vyplynulo, ţe křesťanské oddíly jako takové nejsou samostatně vytvářeny. Duchovní i případná náboţenská výchova je zajištěna přímo vŧdcem oddílu a je tedy zcela závislá na jeho postojích. Podle toho se odvíjí i plnění náboţenských povinností. Koncem roku 2001 jsem se setkal s V. Princem, jedním ze zakladatelŧ této organizace, který mi sdělil, ţe usiluje o setkání s Otcem biskupem F. Lobkowitzem, který je podle usnesení biskupské konference ustanoven jako duchovní vŧdce všech našich skautŧ, aby s ním záleţitosti duchovní péče projednal. Stejně jako ostatní alternativní skautské organizace nejsou tito skauti početní. Soudím, ţe pokud to není dáno osobou jejich vŧdce, jak uţ bylo řečeno, není jejich výchovný systém srovnatelný s dřívějšími „homogenními“ křesťanskými oddíly. Zmínka o Bohu posléze tedy mŧţe být pro mnohé z nich pouze formálním projevem. Nedlouho po zaregistrování SSS-ČR, v dobách diskusí o hloubce platnosti a podílu prvého principu ve skautské výchově, vznikly jako variantní řešení skautské oddíly YMCA. Sdruţení YMCA (Young Men´s Christian Association – dnes český ekvivalent „Křesťanské sdruţení mladých lidí“) má velmi starou tradici. Hlásí se k Paříţské bázi Světové aliance, přijaté v Paříţi roku 1855. V ní se výslovně říká,79 ţe jejím posláním je „…sdruţovat mladé muţe, kteří povaţují Jeţíše Krista za svého Boha a Spasitele, touţí být vírou a ţivotem jeho učedníky a usilují o šíření jeho království…“ Na přelomu roku 2001–2 se z pŧvodní asociace vytvořilo několik organizací, skauti tvoří občanské sdruţení „YMCA T.S.“ –Ymca táboření a skauting. Paříţská báze je závazná pro všechny oblasti práce YMCA T.S. Stanovy80 uvádějí v odstavci o hlavních formách práce mimo jiné i „čtení Bible v zájmových a diskusních klubech“. Zvláštností je i dvojí typ členství YMCA T.S. – běţné a činné. Běţný člen nepřijímá všechnu odpovědnost člena činného, u nějţ se navíc poţaduje minimální věková hranice 16 let, která odpovídá přibliţně roverskému věku ostatních skautŧ. Činní členové mají mnohem více povinností a nesou větší odpovědnost za naplňování poslání sdruţení. Takový stav se promítá i do základních výchovných pilířŧ. Zatím co skautský zákon odpovídá klasickému znění A. B. Svojsíka jen s nepodstatnými odchylkami 81, Stanovy Svazu skautŧ a skautek ČR. Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting. 79 Stanovy občanského sdruţení YMCA T.S., 2002. 80 Tamtéţ. 81 Prŧkazka YMCASKAUT. 77 78 ~ 106 ~ výrazné rozdíly jsou ve slibu. Ten zásadní spočívá v tom, ţe oba typy členství mají rozličné slibové formule. Běţní členové (mladší) skládají slib zhruba odpovídající nám známým slovním vyjádřením, v němţ je ovšem výslovně uvedena povinnost „ţít v úctě k Bohu“. Činní členové skládají slib mnohem sloţitější. Z pohledu našeho tématu z něj uvedu: „…věřím, ţe Jeţíš Kristus je Boţí Syn a Spasitel, chci jej následovat… a šířit jeho evangelium…“ Při konsultaci (M. Slavík a spol.) mi bylo sděleno, ţe křesťanská orientace není odvislá od konkrétní křesťanské církve. Náboţenská výchova jako taková se ve sdruţení neprovádí, duchovní úroveň se odvíjí od osoby vŧdce, tedy obdobně, jako v jiných skautských organizacích. Existují tu ovšem oddíly, které bychom mohli označit za „homogenní“. Od jara 2000 je zaregistrována naše nejmladší skautská organizace – SKAUT – český skauting ABS. Ve svém programu se vrací dŧsledně k pojetí hnutí dle A. B. Svojsíka. Na problémech, které sledujeme, se usilovně pracuje, protoţe čas ve výchově je vţdycky rozhodující. Výchovnými záleţitostmi se zabývá J. Němčanský, duchovní stránku výchovy řeší I. Vaňková, dřívější vŧdkyně dívčí ELŠ Junáka. Skautská výchova je rozdělena do šesti liliových lístkŧ dle oborŧ, které se cyklicky dle věkových stupňŧ opakují se zvyšujícími se nároky. Spirituální oblast a historie jsou obsahem lístku prvého – bílého a druhého – červeného. I v ostatních čtyřech, které jsou věnovány tradičním skautským oborŧm (příroda, dovednosti, společnost, kultura) si těchto otázek všímají, neboť je nelze od běţného skautského ţivota oddělit. Podle sdělení J. Němčanského není však ještě vše hotovo. Z uvedených silně zestručněných informací si mŧţeme udělat představu, jak mnohotvárný a pestrý mŧţe být skauting. V tom je jeho síla, ale mohlo by to být i jeho slabostí, pokud by se ho zmocnili lidé nehodní označení „skaut“. Tak jako dříve, i dnes se hovoří o jeho úkolech, poslání, o jeho místě ve společnosti. Dŧleţité je, aby si zachoval to podstatné, co jej dělá jím samým. Vše ostatní se mŧţe měnit a vyvíjet současně s lidskou společností. Ale to uţ jsme dospěli do přítomnosti, kterou vnímáme kaţdý svými smysly a kterou s Boţí pomocí spoluvytváříme svým přičiněním. Budoucnost českého skautingu máme ve svých rukách. Jaká bude, záleţí na stupni našeho poznání a pochopení velké myšlenky skautingu. I k tomu měla přispět tato práce. Milý bratře, pokud jsi dočetl aţ sem, děkuji Ti za Tvoji trpělivost, ochotu naslouchat a společné zamýšlení nad nádherným projektem Baden-Powellovým. Naše úvahy i procházíka historií byly pokusem o nalezení cesty k prvému základnímu principu jako pevné podstatě skautství. Není to putování snadné. Vyţaduje hodně přemáhání, úsilí, ale také upřímnosti k sobě samému. Jsme však přece všichni skauti, skauti-zvědové, skautihledači. Vydejme se tedy na tuto cestu, kaţdý sám nebo se svými spolubratry. Věřím, ţe se na této stezce potkáme. Věřím, ţe dojdeme ke společnému cíli. Nevyhledávejme tedy to, co nás dělí, ale vţdy především to, co je nám společné, protoţe „jsme jedné krve Ty i já!“ ~ 107 ~ Pouţitá literatura: 1. Malý encyklopedický slovník A–Ţ – Akademia Praha 1972 2. Dolenský, Jan – Obrázkové dějiny národu českého – J. R. Vilímek – Praha 1902 3. Břečka, Bruno – Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990 – Brno 1997 4. Zatloukal, Václav – Katoličtí skauti junáci v Československu – Brno 1997 5. Navrátil, Zdeněk – Světový a český skauting – Ivančice 1997 6. Navrátil, Zdeněk – Etika a morálka ve skautingu – Ivančice 2001 7. Nováček, Sylvestr – Nacistické „konečné řešení“ ţidovské otázky v Ivančicích – bez edičních dat 8. Rašla, Anton – Ţabkay, Ernest – Proces s dr. Tisom – Tatrapres 1990 9. Vosátka, Mirko – Korespondence – Bor 01.2002 10. Junácký manifest – ZNJ – Brno 01.1948 11. Skautský manifest – 1. R-S Ivančice 1948 12. Stanovy Svazu skautŧ a skautek ČR – bez edičních dat 13. Šest liliových lístkŧ a jejich náplň – SKAUT ABS – Brno 2001 14. Bloch, Michael – Ribbentrop – Naše vojsko – Praha 1994 15. WOSM – Základní principy – ÚRJ Junáka – Praha 1993 16. Staňa, Čeněk – Skauting na vesnici – Újezd u Brna – 2001 17. Čejka, Jiří – Korespondence – Roudnice n/L – 2001–2 18. Kapesní slovník cizích slov – SPeN – Praha 1971 19. Stanovy občanského sdruţení YMCA T.S. – Brno 2002 20. Prŧkazka YMCASKAUT – bez edičních dat 21. Úmluva z roku 1938 – kopie opisu 22. Stanovy Junáka z roku 1939 – xerokopie opisu Pramen lit. /7/ vydalo Okresní muzeum Brno-venkov v Ivančicích jako separát bez edičních údajů asi v polovině osmdesátých let minulého století. Z příkazu odboru kultury tehdejšího ONV Brno-venkov byla o kupujících vedena přesná evidence. I to byl úkaz doby. ~ 108 ~ Bratru Janu Pískovi – Honzovi s vděčností i úctou Z.N.-F. Být solí země Skauting v současné společnosti (zima 2002–03) Kdyţ byla 16. května 1900 po 217denním obléhání osvobozena pevnost Mafeking, byl jedním z prvních britských důstojníků, kterého potkal úspěšný velitel obránců plukovník Robert S. Baden-Powell, major expedičního sboru – jeho bratr Baden. Shledání obou bratří bylo srdečné, Robert se tak dověděl mnohé novinky z domova, ze kterého byl uţ po značnou dobu vzdálen. Kromě gratulace k strategicky dokonalému hájení města, blahopřál Baden Robertovi i jako spisovateli ţádaného bestselleru. Ke svému údivu se tak Robert dověděl, ţe jeho vojenská příručka pro rozvědčíky, Rukověť skautingu (Aids for Scouting), se stala velmi oblíbenou četbou anglických chlapců. Byla jim velmi vítanou pomůckou při jejich hrách v přírodě. Kdyţ major líčil svému bratru plukovníkovi nadšení mládeţe pro tento nový druh zábavy i her, zdálo se, ţe ho chválený autor snad ani neposlouchá. Pak pronesl památná slova: „…věřím, ţe jsem našel klíč.“ – V tu chvíli se patrně zrodil v jeho mysli skauting. Skauting se stává skutečností To byl ovšem teprve počátek, impuls, z něhoţ se zrodil záměr velkolepého projektu, který měl v krátké době obsáhnout celý svět. Bylo toho potřeba ještě hodně udělat. Prvním počinem se zcela zákonitě muselo ovšem stát přepracování vojenské učebnice pro civilní potřebu a také pro výchovu mládeţe. Sluţební povinnosti BadenPowellovy byly tehdy tak naléhavé a času měl tak poskrovnu, ţe nevěděl, kdy mu k tomu nastane příhodná doba. Současně si uvědomoval, ţe to samo o sobě nebude stačit. Věděl, ţe bude třeba doplnit hravý program o pevný mravní základ. Ten pro něj, jako hluboce věřícího syna anglikánského duchovního, byl samozřejmostí. Na své vojenské dráze poznal hrŧzy války a chtěl v mladých lidech vypěstovat touhu po míru, po vzájemném porozumění a lásce. Ale to vše bylo zatím ještě příliš daleko. Přes všechny problémy mu ale zasvitlo ono příslovečné světélko naděje. Za své zásluhy byl povýšen do hodnosti generálmajora a současně pozván ke králi Eduardu VII. Audience vyuţil i k tomu, aby se panovníkovi svěřil se svou představou. Ten byl přednesenou myšlenkou velmi zaujat a přislíbil B.-P. svou pomoc. Přesto uběhla ještě značná doba, neţ mohlo dojít k realizaci takového záměru. Jak známo, první „pokusný“ skautský tábor se mohl uskutečnit aţ v roce 1907, kdy na ostrově Brownsea se 15. července sešlo dvaadvacet chlapcŧ pod historickým praporem z Mafekingu s Robertem BadenPowellem v čele. Ten uţ se teď konečně dostal také ke svému odhodlání sepsat první skautskou příručku s názvem Scouting for Boys (Skauting pro chlapce), která vyšla ~ 109 ~ nejprve v šesti pokračováních v mezitím zaloţeném časopise The Scout. Svého kniţního vydání se pak dočkala jako velmi ţádaný bestseller v roce 1908. Řekli jsme si uţ, ţe pro bratra Zakladatele bylo nemyslitelné, aby náplň jím zakládaného hnutí pozŧstávala jenom z her a romantiky. Chtěl mu dát pevnou mravní náplň, ovšem takovou formou, která by byla pro hochy dobře přijatelná. O tom si povíme aspoň stručně ještě později. Metodu objevil také a v tom spočívá jeho zásluha nejen pro světový skauting, ale pro výchovu vŧbec. Jeho přístupy k mladým byly pak mnohými běţně napodobovány. Aby však skauting byl sebou samým, musí mít všechny své znaky, jak v oblasti morální, tak i metodické. V čem tedy spočíval jeho objevný výchovný postup? Skautská pedagogika má čtyři charakteristické znaky, které musí splňovat. Probereme si je postupně: a) Skaut se přihlásí k mravnímu základu skautingu tím, ţe dobrovolně sloţí svŧj skautský slib. Ten jej zavazuje celoţivotně zachovávat mravní náplň hnutí, tak jak je proklamována ve skautském zákoně, hesle a denním příkazu. b) Skaut se učí činností („learning by doing“) Pouţívá k tomu hravé formy, nejde tedy o „školský“ přístup. Takový výchovný postup se týká samozřejmě celé skautské činnosti. Jestliţe ovšem Baden-Powell řekl, ţe „skauting je hra“, pak měl na mysli právě tuto oblast, nikoliv to – jak se dnes mnohdy praktikuje – ţe se hrou vyplňuje (a mnohdy vlastně jen ubíjí) volný čas. Toto „volnočasové pojetí“, dnes mnohdy převaţující, je skutečnému skautingu naprosto cizí. c) Vlastní skautská výchova probíhá v malých sociálních skupinách, které z hlediska účinnosti jsou nejefektivnější. Označuje se jako druţinový systém. Vychází z přirozené sdruţovací snahy mladých lidí, která se zde vyuţívá k umocnění výchovného postupu. d) Skauting pro svŧj výchovný systém nabízí zajímavý a moderní program. Jestliţe říkáme, ţe je moderní, pak pochopitelně připouštíme jeho proměnnost v souladu s vývojem společnosti, především s technickým pokrokem. Ten však nemŧţe být samoúčelně přejímán, musí být současně zachovány všechny atributy skautingu, na prvém místě jeho vlastní mravní potenciál. Jen tak mŧţeme hovořit o plnohodnotném skautingu v souladu se záměrem jeho zakladatele. Mravní axiomy skautingu Uţ jsme si tu naznačili, ţe bratr Zakladatel povaţoval za potřebné dát skautské výchově pevný mravní základ. Pro něj, jako věřícího křesťana, bylo samozřejmé, ţe tento morální základ bude vycházet z křesťanských principů, které jsou základem etických i kulturních hodnot celé naší civilizace. Byly pro něj do té míry rozhodující, ţe je mŧţeme v souladu s jeho názory povaţovat za axiomy skautingu. Pohled do naučného slovníku nebo výkladu cizích slov nás poučí, ţe axiomem rozumíme základní poučku, základní článek, od nějţ se odvíjí celý uvaţovaný systém. O duchovních principech – axiomech – skautingu jsme hovořili v jiných úvahách velmi často – stačí jen nahlédnout do seznamu titulŧ, které vydává naše ELŠ. Budeme proto tentokrát jen struční. ~ 110 ~ Na prvém místě se uvádí povinnost k Bohu (Duty to God), princip, z nějţ – jak brzo pochopíme – vycházejí oba další. Baden-Powell mnohokrát zdŧrazňoval, ţe skaut by měl být věřícím člověkem. V samých počátcích hnutí snad ani neuvaţoval o tom, ţe by se skauting mohl rozšířit po celé planetě. Potud tedy křesťanský základ nepředstavoval pro budoucnost ţádné zásadní problémy. O tom, jak bylo nutno přistoupit k této základní otázce v oblastech s jinou neţ křesťanskou tradicí, budeme ještě hovořit. První mravní princip byl zakotven ve skautském zákoně, jehoţ shoda s Desaterem Boţích přikázání nejen ve formě – počtu bodŧ, ale i v obsahu, je zřejmá. Druhý princip – povinnost k bliţním – vychází z křesťanské lásky k bliţnímu. Jeho praktickým naplněním ve skautském systému je denní příkaz dobrého skutku. Je na něj pochopitelně pamatováno i ve skautském zákoně a to zejména v jeho třetím a čtvrtém bodě. Bylo by ovšem hrubým pochybením domnívat se, ţe se tento příkaz týká jenom skautské mládeţe. Prokázat dobro mŧţe kdokoliv, v jakémkoliv věku a kterémkoliv postavení. U dospělých tato povinnost zahrnuje i jejich postoje v zaměstnání, rodině a také, a to je velmi dŧleţité, jejich vztah k věcem veřejným a občanským. Nejsem si jist, zda se na tento aspekt někdy nezapomíná. Hovoříme-li o třetím mravním principu – povinnosti k sobě, mohl by případně vzniknout dojem, ţe skauting nabádá k sobectví. Není to tak, opak je pravdou. Základní péči o svoji osobu, svoje zdraví, vzdělání, jistě kaţdý zachovává a ani skaut není výjimkou. V tomto bodě uváděná povinnost zahrnuje především osobní rozvoj, a to duchovní, duševní i fyzický. Jestliţe totiţ z předchozích dvou principŧ vyplývají pro nás jisté úkoly, pak musíme pro ně získat potřebné schopnosti a předpoklady. V tom je také smysl skautského hesla „Buď připraven!“, které nás k těmto dovednostem, ale i vědomostem vede. Součástí takto chápaných pozitivních vlastností by měla být i schopnost rozpoznat a přijmout skutečnost, ţe v danou chvíli je to právě a jedině osoba toho kterého skauta, který ve smyslu svých skautských povinností mŧţe a také musí zasáhnout. Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, ţe se nám z výčtu jednotlivých principŧ jaksi „vytratil“ skautský slib. Není tomu tak, skautský slib má v tomto případě trochu jinou úlohu i postavení. Zahrnuje totiţ všechny tři mravní principy skautingu, ve svých třech bodech je všechny připomíná. Pro věřící skauty pak ještě svojí doloţkou povinnost k prvnímu principu dále zdŧrazňuje a umocňuje. Navíc pak skautský slib má ještě jednu dŧleţitou funkci. Zatím co náš zákon, heslo i denní příkaz mají skautovi připomínat jeho mravní závazky, jsou tedy v poloze proklamativní, skautský slib, který slibující pronáší zcela dobrovolně, počítá s jeho aktivitou. Svým slibem se skaut sám a aktivně ke všem principŧm přihlašuje a zavazuje se je celoţivotně plnit a zachovávat. Závaznost odkazu Baden-Powella V předcházejících dvou odstavcích jsme si stručně charakterizovali objevný přínos Baden-Powellŧv jak k metodice skautské výchovy, tak i k myšlenkovým základům skautingu. Jsou to atributy, které činí skauting skautingem. Nepochybně jsou originální, i kdyţ moţná některé byly známé a pouţívané pedagogy uţ před tím. Jejich skloubení do jednoho a jednotného systému je však objevem i zásluhou bratra Zakladatele. Tak vznikl a byl definován baden-powellovský skauting. Mŧţeme se ovšem ptát: jsou všechny potřebné a nezbytné? Nemohl by skauting „fungovat“ i bez některého ~ 111 ~ z nich? Tato otázka je velmi závaţná a odpověď na ni nám pomŧţe při sledování úlohy současného skautingu a také nás přivede k postoji, obsaţenému v názvu naší úvahy. Na otázku poloţenou tímto zpŧsobem je nutno odpovědět hned na samém počátku, ţe tak, jak jsme si uvedli, je skauting definován nejen svým zakladatelem, ale současně i všemi proklamacemi, ústavou světových skautských institucí i stanovami národních organizací. Bylo by moţné hovořit o účinnosti naší výchovné metody, ochuzené o některý z jejích základních poţadavkŧ. Snad by to byla i potom ţivotaschopná metoda. Jestliţe se ovšem povaţujeme za výchovnou instituci, a v tomto smyslu byl skauting zaloţen, pak musí být naší snahou plnohodnotné a maximální nasazení všech metodických výchovných prvků, které nám náš systém nabízí. Řečeno jinak, vynecháním některého z těchto prvkŧ bychom třeba dosáhli také určitých výchovných výsledkŧ, nebyla by to však v ţádném případě výchova skautská. Ta se musí navíc opírat i o výchovné morální pilíře, jak jsme je uţ rovněţ uvedli. A tím se dostáváme k druhé části otázky, patrně mnohem dŧleţitější, můţeme-li si vůbec dovolit některý z mravních principŧ skautingu, pokud jsme je označili za skautské axiomy, případně neuznávat. Naznačili jsme uţ, ţe mravní principy skautingu jsou vzájemně provázány, ţe se odvíjejí jeden od druhého. Jejich pořadí, jak je definoval Baden-Powell, má svoji logiku i návaznost. Není to ovšem jediná moţná posloupnost. Pokusme se zamyslit nad tím, jaké jsou moţné vztahy jiné. Nejen od prvého přes druhý ke třetímu, ale také opačným směrem, od třetího k prvému. Uvaţujme rovněţ, jak je zákonitě podmíněna existence druhého mravního principu, uznáme-li prvý a třetí. Stejně tak jako uznání prvého a třetího, pokud jsme přijali za svŧj druhý princip, sluţbu a pomoc bliţním. Zdá se to sloţité? Není to tak strašné, je potřebí jenom věnovat otázce trochu času, upřímně a poctivě si promyslet svoje osobní skautské postoje a stejně poctivě si odpovědět. Naše vlastní skautství nám za to stojí. Budeme-li k sobě opravdu poctiví, nutně dospějme k závěru, ţe vynecháním kteréhokoliv z těchto skautských axiomŧ by přestal být skauting sebou samým. Přesto, pokud by nám takové úvahy byly cizí nebo sloţité, pak je tu ještě jeden jednoduchý, ale nanejvýš pádný argument. Obraťme se ke svému zakladateli, ten musí nejlépe vědět, co je to skauting, kdyţ ho sám zakládal. Jeho odpověď bude nepochybně zcela jednoznačná. Problémy ovšem existují Zdá se to celkem jednoduché. Mnohokrát to bylo řečeno, mnohokrát to bylo napsáno. Bylo to však vţdy také přijato? Sloţitější situace pak nastala i při šíření skautingu do míst s jinou neţ křesťanskou tradicí a ještě komplikovanější to bylo, kdyţ skauting vstoupil do zemí, které neznají osobního Boha, nebo do krajin s názory jinými neţ monoteistickými. Ale o tom si budeme povídat v další kapitolce. Asi největší problém přináší uznání prvého principu, totiţ povinnosti k Bohu. Je to dáno především tím, ţe tato otázka silně souvisí s naší vírou či nevírou, a tak se dotýká silně našeho nejniternějšího soukromí. Takový argument nebo dŧvod je nepochybně obecně platný a skauting se s ním potýká všude ve světě. U nás byla situace jiná. Proč tomu tak bylo, v čem se odlišovala, o tom uţ bylo napsáno i řečeno mnohé. Týkalo se to stavu společnosti, do níţ zakladatel českého skautingu vnesl myšlenku Baden-Powellovu krátce před prvou světovou válkou. Tehdejší podmínky se však uţ dávno změnily, ba i několikrát obměnily, problémy však v nejrŧznější podobě přeţívají. ~ 112 ~ Byli jsme svého času jedinou z padesáti čtyř národních organizací, která se svojí slibovou formulí nepřihlásila k prvému principu. Naše pojetí se z naší strany označovalo za českou větev skautingu, bylo však mezinárodními skautskými institucemi kritizováno a odsuzováno. Mám za to, ţe právem. Bylo tu uţ řečeno, ţe skutečný skauting znamená přijmout bez výhrad celý záměr Baden-Powellŧv. Jinak bychom se mohli také začít ptát, kolik a které ze základních znakŧ skautingu je moţno vynechat, aby přesto zŧstal plnohodnotným skautingem. Potom bychom také mohli – nedopusť to, Boţe! – dospět ke zcela absurdnímu závěru, ţe po uznání moţnosti ignorovat asi polovinu těchto poţadavkŧ B.-P., je moţné povaţovat Pionýr za sovětskou větev skautingu. Máme-li tedy hovořit o národní větvi hnutí, tak jak se někdy mluví o větvi české, musí se jednat o duchovní, programové, případně i výchovné obohacení skautingu při zachování všech základních principů takovým zpŧsobem a v takové míře, aby byla eventuálně akceptovatelná i mimo hranice té které země. Nechuť přijmout spirituální dimenzi skautingu je pro řadu našich činovníkŧ příznačná. Po obnově hnutí po listopadové změně poměrŧ vyšlo mezinárodní skautské ústředí naší organizaci vstříc tím, ţe připouští její proklamaci ve slibové formuli jako nejvyšší Pravdu a Lásku. Věřící to neuráţí, protoţe pro ně Bŧh nejvyšší Pravdou a Láskou skutečně je. S podivem ale mŧţeme často konstatovat, ţe právě pro ty ostatní, kvŧli nimţ k tomu došlo, pro ty, kteří nejsou schopni přijmout slovo „Bůh“ do slibové formule, je tento pojem nejasný, obtíţně přijatelný a je i dŧvodem k dalším, málo produktivním diskusím. Jistě se však dokáţeme shodnout na tom, ţe takto formulovaný první princip představuje výrazný posun oproti pŧvodní slibové formuli Svojsíkově. Charakteristickou situaci jsem před časem proţil sám. Při jedné z mnoha vleklých a málo plodných debat, při nichţ se řešila otázka, zda se ve slibové formuli mají zachovat slova o nejvyšší Pravdě a Lásce, jsem se přihlásil se svým uţ prve uvedeným názorem: i kdyţ tato formulace nevyjadřuje zcela přesně myšlenku B.-P., přesto vkládá do slibu oproti dřívějšímu stavu značný duchovní náboj. Přítomný činovník střední generace, dnes zastávající významnou funkci v jedné alternativní skautské organizaci, mi namítl, ţe uvedení „Boha“ ve slibu by vlastně představovalo diskriminaci ateistŧ. Optal jsem se ho, zda si myslí, ţe ateista mŧţe být také skautem. Odpověděl mi pouze zdrcujícím opovrţlivým pohledem. Jedna z diskutujících sester, která dříve měla vysoké postavení v hnutí, ve snaze o smířlivý závěr debaty připomněla, ţe i tak by duchovní obsah slibu zŧstal zachován, neboť jeho součástí jsou slova „…duší i tělem…“. Co k tomu dodat? Hic sunt leones Tato latinská slova, znamenající „zde jsou lvi“, označovala na starých mapách území neznámé, neprobádané, byla to „bílá místa“ na mapě. Tak asi by bylo moţno popsat společenské klima zemí, do nichţ vstupoval skauting. Představovala území nedotčené dosud organizovanými hnutími mladých, institucemi pro mládeţ. Byl to nepochybně jeden z dŧvodŧ úspěšného šíření myšlenek Baden-Powellových. Musíme ovšem objektivně přiznat, ţe jakési zárodky organizované činnosti se začaly šířit celým evropským kontinentem uţ v prŧběhu 19. století. Byla to doba velkého společenského kvasu, hnutí národních a také sociálních přeměn. Jejich počátky sahají do doby zhruba po skončení napoleonských válek i dalších změn, včetně válečných šarvátek té doby. ~ 113 ~ V historických pramenech o začátcích našeho hnutí se dovídáme hodně o tzv. předchůdcích skautingu, přiznejme ale současně, ţe se jednalo o myslitele, kteří „předběhli“ svou dobu a pohybovali se převáţně v rovině teoretické. Stejně tak je skutečností, ţe se uţ zakládaly i rŧzné organizace sdruţující zájemce o stejné činnosti. Tak na příklad v Německu vznikla tělovýchovná organizace „Deutsche Turnverein“, Německý tělovýchovný spolek, který se věnoval především nářaďovému tělocviku, současně však propagoval myšlenky velkoněmectví. U nás v pohraničních oblastech existoval pod názvem Deutscher Turnverband (Německý tělovýchovný svaz), který sehrál neblahou roli v období krátce před druhou světovou válkou, kdy byl zneuţit nacisty při rozvracení naší republiky. I u nás se zejména v druhé polovině 19. století čile rozvíjel spolkový ţivot. Byl to v prvé řadě SOKOL, který kromě tělovýchovné činnosti rozvíjel vlastenecké a národní cítění. Jeho křesťanským protipólem byl OREL. Existovala ovšem celá řada dalších institucí, počínaje dobrovolnými hasičskými jednotami, přes rŧzná zájmová sdruţení aţ ke kulturním spolkŧm – pěveckým sborŧm, náboţenským a charitativním sdruţením, divadelním ochotníkŧm apod. I kdyţ se jejich valná část také věnovala mladým, skutečné organizace pro mladé lidi tehdy neexistovaly. Výjimku bychom snad mohli spatřovat v církevním řádu salesiánů, zaloţeném sv. Donem Boskem (1815–1888) v Itálii pro opuštěné, chudé a zanedbané děti. Činnost řádu spočívá především v misijní, sociální a charitativní oblasti. Prvního mladého „bezdomovce“ se ujal Don Bosko 8. prosince 1841 a od té doby jeho dílo obsáhlo celý svět, všude jsou roztroušeny jeho oratoře. Nejedná se ovšem o opravdovou organizaci mladých ve vlastním smyslu slova. Skauting ovšem zaujal především komplexností svého programu, jak technického, tak od něj se odvíjejícího výchovného poslání. Snad by se dalo říct, ţe hnutí přišlo ve správný čas, do správného prostředí a se správnou náplní. Jeho úspěch byl podmíněn nejen atraktivním programem, ale na prvém místě jeho přístupem k mládeţi. Při čtení historie našeho hnutí nás musí zaujmout, jak spontánně se šířilo nejen ve své vlasti, ale i v dalších zemích. S podivem čteme i o tom, jak byl Baden-Powell překvapen, kdyţ o tuto myšlenku projevily ohromný zájem i dívky. Byla to jeho sestra Agnes, která v roce 1910 zaloţila v Anglii dívčí skauting a stala se jeho první náčelní. Dnes nás uţ neudiví, ţe takto koncipovaný program se brzo šířil i do zemí s jinou tradicí neţ křesťanskou. Protoţe tu uţ bylo řečeno, ţe národní skauting musí respektovat všechny svoje atributy, aby zŧstal sám sebou, bylo potřebí se s tímto faktem vyrovnat. Šlo především o problém prvého mravního principu – povinnosti k Bohu. Skauting musel splňovat tuto svou zásadu a současně respektovat realitu té které země. Na otázku, kdy se dostalo náboţenství do skautingu, odpověděl Baden-Powell uţ na samých počátcích hnutí slovy, ţe „…vůbec se tam nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel, přesahující skauting.“ Tato odpověď je jasná a všem srozumitelná. Pro oblasti jiných tradic, o nichţ hovoříme, jsou pak platná vysvětlující slova Ústavy WOSM (přijatá 26. konferencí v Montrealu roku 1977), která prvý princip definuje jako „věrnost duchovním principům, loajalitu k náboţenství, které je vyjadřuje, a přijímání z toho plynoucích povinností“. V dalším textu se slovo „Bůh“ uţ dále nepouţívá, aby bylo zřejmé, ţe toto ustanovení zahrnuje i náboţenství nemonoteistická (např. hinduismus), nebo ta, která neuznávají osobního Boha (např. buddhismus apod.). Vraťme se ale zpět do našich podmínek. Vstup hnutí do naší země znamenalo rovněţ vyplnění jednoho z „bílých míst“ na mapě. Poměry u nás byly sloţité jak po stránce politické a národnostní, tak i náboţenské. Zakladatel českého skautingu hledal ~ 114 ~ cestu, jak naplnit vysoké morální poţadavky Baden-Powellovy a současně respektovat českou realitu. Dosáhl toho jistým kompromisem, blíţe si mŧţeme o této věci přečíst např. v úvaze o „Putování za prvním principem“. Přiznejme si, ţe kompromisy obvykle nebývají šťastným řešením, v tomto případě však, alespoň na určitý čas, to bylo vyhovující. Svědčí o tom i vzájemný vztah zakladatele světového skautingu a A. B. Svojsíka, jehoţ zásluhy byly světovým náčelníkem oceněny řádem Stříbrného vlka. Jestliţe jsme se po osvobození z habsburské nadvlády dokázali vyrovnat v našem slibu jasně se vztahem k vlasti, nebylo uţ v naší proticírkevně laděné společnosti mnoho chuti a snad i sil stejně tak zřetelně proklamovat Duty to God – povinnost k Bohu. Ještě před druhou světovou válkou se tato slibová formule stala předmětem kritiky se strany WOSM, a tato situace se opakovala v patrně ještě větší intenzitě při obnovování našeho členství v této instituci v roce 1990. (Dŧvody ztráty tohoto členství krátce po komunistickém únorovém puči v roce 1948 – viz téţ zmíněné „Putování…“.) V jedné z nejateističtějších zemí Evropy (patrně hned po Albánii) se jevilo řešení slibové formule a vyjádření prvého principu v ní na rozdíl od ostatních zemí jako nejvyšší Pravda a Láska snad přijatelné pro obě strany. V oblasti spekulací by byla nepochybně otázka, zda to mezinárodní skautské kanceláře povaţují za stav definitivní, nebo pouze přechodný do doby, neţ se poměry v tomto směru v naší zemi i v našem hnutí vyjasní, potaţmo změní. A tak na závěr tohoto odstavce mám za to, ţe je moţno si odpovědět i na otázku, která tu uţ dříve zazněla, totiţ zda mŧţe být ateista skautem. Opravdu mŧţe? Vztah ke společnosti Zásluhu na velkém rozmachu skautingu tedy měla jeho atraktivnost, novost i neotřelé přístupy k mládeţi. To vše samozřejmě pŧsobilo přitaţlivě, musíme ovšem zdŧraznit, ţe na prvém místě dovnitř hnutí. Jak však reagovali lidé stojící mimo, kteří namnoze ani zajímavý program a atmosféru skautských oddílŧ nezaţili a neznali? I pro ně bylo hnutí novinkou. Kroniky nám líčí pouze suchá fakta o počátcích skautingu a ani autor skvělého ţivotopisu Baden-Powellova, Walter Hansen, se o názorech a náladách společnosti nezmiňuje. Zcela jistě však musel zaujmout svojí demokratičností, kdyţ stíral třídní i další rozdíly mezi svými členy. Mravní zásady skautingu chápali skauti velmi váţně a to se projevovalo zřetelně i navenek. Byl to dŧsledek především druhého mravního principu, sluţby bliţním, jehoţ respektování bylo nepochybně nejvíc společností viděno a také vnímáno. Skautská opravdovost, pravdomluvnost, poctivost, to vše budovalo vysoký morální kredit všude. Skauti, kteří poznali i jiné země, tvrdí, ţe např. ve Spojených státech mají při vstupu do zaměstnání přednost mezi uchazeči, jinak stejně kvalifikovanými, především skauti a „odchovanci“ skautských oddílŧ. U nás, kde v době národní nesvobody byla silně rozvinuta tradice sokolská, byl skauting přijímán poněkud rozpačitě. Dŧvěru si však vybudoval poměrně brzy, kdyţ za první světové války se věnoval charitativní i jiné podpŧrné činnosti v rodinách padlých či zajatých vojákŧ, na které státní rakouská moc zapomínala. Také jeho nástup do sluţeb mladé republiky a nadšení, s nímţ mladí lidé pomáhali bez nárokŧ na odměnu věcem veřejným, prospěla společenskému povědomí. Stejně jako ve světě, i u nás skauti chtěli na prvém místě slouţit a také se pro takovou sluţbu připravovat. Tak, jak jim to přikazují jejich mravní principy. Ostatně, roverské heslo „Slouţím!“ v tomto směru jistě ne~ 115 ~ potřebuje dalšího výkladu. Věrnost republice v kaţdé době v duchu jejich slibu byla v plné míře naplněna v období války, kdy se skauti přímo podíleli na odboji ať uţ domácím, tak i v zahraničí. Obětí nejvyšších bylo i mezi skauty mnoho. Z toho, co jsem tu uvedl, by mohl vzniknout dojem, ţe česká společnost po krátké počáteční nedŧvěře přijala skauting s otevřenou náručí. Nebylo tomu tak, alespoň ne všude. Dŧvodŧ byla jistě celá řada. Bylo tu (mluvíme teď o době první republiky) několik skautských organizací, orientovaných především politicky, které ne zcela přejaly skautský zákon v našem pojetí. A také tu byl „divoký“ – neorganizovaný – tramping, kde se někdy scházeli i lidé nepříliš vysokých morálních kvalit. To zejména na venkově, ale i ve městě, tam, kde byla niţší informovanost občanŧ, vedlo k nedorozuměním a omylŧm. Abychom však nesváděli vinu jenom na druhé, i mezi těmi „pravověrnými“ skauty se někdy vyskytli takoví, kterým toto čestné označení vlastně ani nepatřilo. (Nic nového pod sluncem, o tom však ještě později.) Skutečností zŧstává, ţe v období naší prvé republiky byly na jedné straně moţnosti přístupu k rŧzným „radovánkám“ značně omezené a také jejich nabídka nebyla tak pestrá, na druhé straně byli lidé ovšem mnohem skromnější a netrvali na dosaţení přiměřeného „blahobytu“ v co nejkratší době. Také skauting nebyl podporován z veřejných prostředkŧ a snaţil se svoje potřeby i nároky krýt vlastními silami a také svou drobnou prací. Jistě, hodně oddílŧ mělo své mecenáše, ponejvíce z řad dobře situovaných rodičŧ svých členŧ, ale obecně platilo, ţe náročnost byla mnohem niţší a tomu také odpovídala niţší potřeba finančních zdrojŧ. Nebylo to tedy dáno jenom omezenou nabídkou, jak jsme uţ uvedli. Přesto zŧstává pravdou, ţe tyto skromné poměry neznamenaly ţádnou újmu pro atmosféru v oddílech, naopak, často byla mnohem radostnější neţ v bohatě vybavených institucích dneška. A jak dnes? Nebudeme se zabývat poměry za obou obnov v roce 1945 a 1968 a přejdeme rovnou k současnosti. Změna politického klimatu v listopadu 1989 zastihla celou společnost v neutěšené hospodářské situaci. Veškeré ekonomické zdroje dosud měl výhradně v rukou stát, o přidělování prostředkŧ na jakékoliv občanské iniciativy rozhodovala strana, která (nejen) v tomto směru byla doslova všemocná. Soukromníci po změně politických poměrŧ se dostávali ke zdrojŧm teprve postupně a nebyli vţdy ochotni se o ovoce své snahy s někým dělit. Ne vţdy a ne všichni se dostávali k majetku zcela čistou cestou. Není ostatně se co divit, dozvídali se i z „nejvyšších míst“, ţe peníze „jsou aţ na prvém místě“. Při restituci majetku, jeho vracení pŧvodním majitelŧm, se tehdy upřednostňovali soukromníci, instituce a organizace byly vyňaty zcela. Poškozeny byly občanské iniciativy, a to i ty, které uţ dříve byly postiţeny komunistickou zvŧlí. V dobré paměti máme nechutné scény ve vládě i v parlamentu kolem restituce majetku církví. Při tom se od nich očekává činnost charitativní i péče o majetek, převáţně historicky cenné stavby, tvořící lákadla pro turisty včetně zahraničních, z nichţ stát i soukromé podnikání v oblasti sluţeb silně profituje. Prostředky na tyto aktivity kryla např. římskokatolická církev dříve z výnosu majetku, který jí byl komunisty po únorovém puči roku 1948 ukraden. Restituce se vyhnula i českým skautům. Snad si ještě vzpomeneme i na ostudné rozhodnutí parlamentu, který při rozhodování o majetku komunistŧ, svazákŧ i pionýrŧ jako nositelŧ totalitní moci poslední jmenované vyjmul z povinnosti vrátit nakradené ~ 116 ~ se zdŧvodněním, ţe „těm dětem to přece nebudeme brát“. Tak se „ty děti“ poučily, ţe krást je moţné, jen se to musí umět dobře zaonačit. O tom, ţe se na ně pak převedlo dost majetku prvých dvou a tak se „zachránil“, nebudeme v této chvíli mluvit. Dalším dŧleţitým momentem je skutečnost, ţe řada zákonŧ a hospodářských pravidel se nezměnila a zŧstávají v platnosti stejně, jako kdyţ o všem rozhodovala strana a vláda. V tomto směru se mnoho nezměnilo. Stát si je vědom, ţe občanské iniciativy nemají své finanční zdroje a přiděluje jim prostředky pro přesně vymezené účely stejně jako dříve. Nově přijímané zákony nebývají vţdy dokonalé. Svědčí o tom jejich časté novelizace a úpravy, které by měly nedostatky odstranit. Neděje se to vţdy dost rychle, včas a dokonale. Tak se vytváří prostor pro některé „podnikavce“, kteří těchto „děr“ v legislativě vyuţívají. Nebudeme se dále zabývat poměry ve společnosti, kaţdodenní realita se nám připomíná neustále ve sdělovacích médiích. Je samozřejmě nutné zdŧraznit, ţe není všechno špatné, kolem nás je plno dobrých i krásných věcí, mnohé se povedlo, je ale trpkou pravdou, ţe uvedené nedostatky a poklesky jednotlivcŧ jsou vidět o hodně víc neţ to dobré. Zajímavější a uţitečnější pro tuto chvíli bude zabývat se postavením a úkoly skautingu ve společnosti i jeho přínosem pro povznesení obecné morálky. Nepochybně není nutno zdŧrazňovat, ţe pro skauta je nepřijatelné, aby jeho chování nerespektovalo skautské mravní principy a aby, byť „jen“ v občanském ţivotě, propadl obecnému trendu. Přesto soudím, ţe by to samo o sobě bylo jen málo, naše povinnosti, vyplývající ze skautského zákona, jdou ještě dál. Naše skautská výchova samozřejmě nebude odvislá od našich majetkových poměrŧ, nejde o to, co jsme v minulosti pozbyli, ani o to, co si na současné společnosti vydobudeme. Jestliţe jsme se zabývali na předchozích řádcích rozplétáním majetkových přesunŧ, pak jenom proto, abychom si připomněli současnou realitu, to, s čím se naše okolí potýká, jak uvaţuje a kde jsou jeho priority. Máme-li být přínosem pro tuto zemi, jestliţe chceme kultivovat společenské klima, jak nás k tomu naše zásady zavazují, máme-li přispět k renesanci hodnot, na nichţ byl skauting vybudován, pak se naše přístupy musí od obecných postojŧ diametrálně lišit. Stát se solí země Říká se, ţe lidstvo se s postupem času nemění. Nevím, mohu-li si vŧbec dovolit porovnávat dobu, do níţ k nám přinesl A. B. Svojsík skautskou myšlenku, se současností. Jsem ale příslušník generace, která uţ ledaco pamatuje, a tak snad aspoň mohu pronést svŧj názor. Lidé jsou moţná stále stejní, jenom se mi zdá, ţe se dnes přestávají za své poklesky stydět. Od těch „malých“, jako je záliba v alkoholu, přes rozvrácené rodiny a nevěru, aţ k velkým „podrazŧm“ a kriminálním zločinŧm. A co je zvláště zlé, společnost si na to začíná zvykat, stává se to pro ni samozřejmostí, a pokud to právě neomlouváme, pak to povaţujeme za soukromý problém těch, jichţ se to týká. O mnoha negativních jevech občanské společnosti jsme tu uţ hovořili v předchozím odstavci a nechci se k nim znovu vracet. I skauti jsou občany, a tak jsou vystaveni všem těmto vlivŧm. Někdy se dokonce zdá, ţe i skautské hnutí je jakýmsi zrcadlem společnosti, zrcadlem, v němţ se odráţí všechny klady i zápory doby. Skauting tedy reflektuje stav společnosti, má však na druhé straně všechny nutné prostředky k tomu, jak chránit své příznivce před nápory zla. Které to jsou, to jsme uţ si podrobně uvedli dříve. ~ 117 ~ T. G. Masaryk kdysi řekl, ţe „státy se udrţují ideály, jimiţ vznikly“. Pro své uhájení má ovšem stát moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Tedy dostatek prostředkŧ, aby se uchránil vnitřnímu rozkladu. U skautského hnutí je to poněkud jiné. Pravda, i my máme svŧj Zákon, který vyjadřuje naplnění všech našich mravních ideálŧ. Stanovy skautských organizací jsou pak jejich „ústavou“. Ostatní funkční mechanismy státu nemáme. Pokládá se za samozřejmé, ţe všichni členové hnutí jsou skutečně skauty, pro něţ je náš zákon natolik závazný, ţe případné pojistky nejsou nutné a potřebné. Pokud je vstupní předpoklad dodrţen, je to jistě v pořádku, ale co kdyţ se do hnutí dostane člověk, který tam nepatří? Kdo to posoudí? Zkušenost nás učí, ţe šířka názorového spektra mŧţe být dost značná. Kdo tedy bude dohlíţet nad „úchylkami“ a kdo vyvodí dŧsledky? Pohled do stanov našich organizací nás poučí, ţe ukončení členství pro neskautské chování není právě jednoduché. Navíc, proč sahat k takovým prostředkŧm, snazší přece je nastavit si takovou „laťku“ charakterových kvalit, aby se lidé, kteří se s našimi zásadami neztotoţňují, do hnutí vŧbec nedostali. Nevím, jaké byly pohnutky pro vstup do hnutí u těch, jimţ nevyhovují všechny naše mravní závazky, těch, kdo nepřijali zásady Baden-Powellovy. Skauting má svŧj recept na povznesení mravnosti nejen svých členŧ. Víme, ţe v současnosti probíhá velká polarizace i hledání. Názorové rozdělení není generačním problémem. Ti, kdo pamatují poválečné skautování (a jsou mezi námi dosud pamětníci i předválečného období), nepředpokládali, ţe by obnova po desetiletích obou totalit mohla znamenat něco jiného neţ dŧsledný návrat ke skautingu Svojsíkovu. Zapomínají ovšem, ţe i v dobách jejich skautského mládí nebylo vše ideální. Naproti tomu mladší generace přichází nezatíţená vší nostalgií, ale také bez zkušeností a potřebných znalostí všech souvislostí a v mnoha případech i bez bezvýhradného a bezpodmínečného přijetí skutečného skautingu. Po tak dlouhém vakuu je to pochopitelné a snad i zákonité. Věřím, ţe to vše nutně vykvasí a poměry se směrem dovnitř hnutí vyřeší. Vytváření nových organizací skautŧ jistě odstraní na kratší nebo (raději) delší dobu problémy v oblasti administrativní, hospodářské a v neţádoucí byrokracii. Snad zmizí i nedobré mezilidské vztahy. Není to však řešení ideální. Riziko zpětné vazby společenské reality tu bude pŧsobit i nadále a je otázka, bude-li moţné se vyhnout neţádoucím dŧsledkŧm. Jedinou moţnou cestou je návrat k Baden-Powellovi a jeho zásadám. Nebude to snadné ani pohodlné, moţná budeme ochuzeni i o přísun hmotných příspěvkŧ (nebudeme-li stát s nataţenou dlaní tak jako ostatní prosebníci), ale bude to veskrze skautské. Takto pojatý skauting má moţnost pŧsobit i navenek a kultivovat společenské klima. Vrátí se mu kredit, který měl za A. B. Svojsíka i v době po druhé světové válce. Svoji pověst tedy máme ve svých vlastních rukou. Naší výchovou prošlí chlapci a dívky vyrostou v řádné občany, a tak nejen tímto zpŧsobem, ale i svým příkladem mŧţeme pŧsobit na kultivaci stavu národa. J. Písko nabádá, aby se skauting stal solí země. Máme k tomu všechny předpoklady, nebudeme-li se odchylovat od ideálů, které byly při jeho vzniku. Ve slibu všech skautských organizací je zakotven příslib sluţby i věrnosti této zemi. Bylo tomu tak dříve, je to tak i v současnosti. Svŧj vztah k vlasti skauti vţdy osvědčovali. Generace našich předchŧdcŧ splnily svoji občanskou sluţbu za zvláště tvrdých podmínek aktivním odporem proti vnějšímu nepříteli. Mnoho jich za to pak zaplatilo i cenu nejvyšší. Na současné skauty nejsou kladeny tak osudové poţadavky a buďme vděční, ţe je tomu tak. Našim povinnostem to však na závaţnosti nijak neubírá. Tato země potřebuje lidi, kteří pro ni budou dobře, pilně a neúnavně pracovat, aby se urychlil návrat obecné mravnosti do společnosti, kterou uţ poţadoval při sa~ 118 ~ mém vzniku našeho svobodného a samostatného státu jeho zakladatel T. G. Masaryk. Jestliţe se k němu opět hlásíme, musíme převzít i jeho morální nároky v plné výši. Skauting k tomu má všechny předpoklady. Jsou to jeho mravní kritéria, výchovné metody i poslání. Prohlašujeme, ţe jsme institucí výchovnou, a pak je tato sluţba pro nás samozřejmostí. Jinak bychom vyplňovali pouze volný čas a v tom případě bychom se stali jednou z mnoha podobných organizací a museli bychom si poloţit otázku po smyslu našeho snaţení. Takových organizací je tu dost a my bychom je moţná jen poněkud samoúčelně početně rozmnoţovali. Tato země, tato společnost nás v tuto dobu naléhavě potřebuje. Svojí sluţbou splníme jenom to, co jsme sami a dobrovolně kdysi slíbili. Naše mravní normy nás k tomu nejen zavazují, ale i předurčují. Vzpomeňme, ţe bylo řečeno: „Vy jste sůl země. Jestliţe však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu jiţ není, neţ aby se vyhodila a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13) Náš obraz v obecném povědomí Devadesát rokŧ proţívá české skautské hnutí společně s naším národem. Za tu dobu prošly jeho oddíly statisíce „členŧ“ (některé statistiky hovoří aţ o počtu pŧl milionu). O tom, kolik z nich bylo opravdových skautŧ, skautŧ-hledačŧ nejvyšší Pravdy a Lásky, se mŧţeme pouze dohadovat. Snad to byla dvě, moţná pět či deset procent? Nevím, pravdě bliţší budou asi ta niţší čísla. Ta převaţující majorita, to byli jen „krátkodobí členové“, ti, na nichţ se jejich vŧdcové provinili jen technickým, „volnočasovým“ skautingem, a také ti, které skautská myšlenka vŧbec neoslovila. I kdyţ „skutečných“ skautŧ patrně nebylo mnoho, dá se předpokládat, ţe v dospělosti zakládali rodiny, které v tomto případě nemohly být jiné neţ „skautské“, rodiny vycházející ze skautských ideálŧ, rodiny, v nichţ skauting ţil, i kdyţ jejich příslušníci nebyli registrovanými členy hnutí. Snad není příliš odváţný předpoklad, ţe z nich vzešla i další generace „slušných lidí“, kteří moţná také nevstupovali do hnutí, protoţe to bylo právě zakázáno, ale svým ţivotem stvrzovali hloubku a opravdovost skautské morálky. Tak přispíval skauting k pozitivní výchově dobrých občanŧ této země. Navzdory tomu skauting naše historiky neoslovil, dějiny dvacátého století ho téměř vŧbec nezmiňují. Na milost jsou vzati ještě snad hokejoví reprezentanti země, i kdyţ právě poměry ve vrcholovém zkomercionalizovaném sportu jsou všude na míle vzdáleny řeckému ideálu – onomu „kalos kai agathos“. U obecních kronikářŧ moţná najdeme zmínky o místní fotbalové jedenáctce nebo sokolské jednotě. Nevím, snad se mýlím (a byl bych rád, kdyby tomu tak bylo), ale obávám se, ţe i zde se vytrácí Tyršŧv a „masarykovský“ duch. Skauti jsou však jenom na okraji a spíše mimo zájem veřejnosti. Soudobá společnost je ke skautingu lhostejná, mnohdy zklamaná, někdy snad i nepřátelská. Pravda, dvě dvacetiletí zákazu odvádějí své, ale je moţné svádět všechno jenom na ně? Odklon od duchovních a mravních zásad skautingu, někdy jako dědictví toho nedobrého v naší minulosti, nepřijetí skautské etiky novými činovníky, kteří neprošli celou souvislou skautskou výchovou, zato však přinesli do hnutí mnoho nešvarŧ ze svého pionýrského a svazáckého mládí (nešvarŧ, které si ponesou s sebou po celý ţivot, pokud si je neuvědomí a nevyrovnají se s nimi), to jsou nepochybně příčiny naší „společenské exkomunikace“. S přístupy a postoji občanské veřejnosti ostře kontrastují názory na skauting obou minulých totalit – hnědé i rudé. Na rozdíl od běţných občanŧ si byly velmi dobře ~ 119 ~ vědomy, k čemu skauting vychovává, jaké jsou jeho priority i mravní zásady. Pro své zločinné cíle potřebovaly své „poddané“ poddajné, měkké, se vším souhlasící bezpáteřní loutky. Mravně pevný člověk nikdy nemŧţe mlčet ke všem zločinŧm, i kdyţ jejich strŧjcem je „právě úřadující“ samozvaná státní správa, nemŧţe se smířit se ztrátou svobody, vraţděním a ničením kulturních i jiných hodnot dosud demokratické země. Naše výchova vedla k uvědomělému (i toto slovo mělo v rŧzných dobách rŧzný význam) občanství a vlastenectví. Projevilo se to i aktivním odporem a odbojem proti těmto systémŧm. Nedlouho po uchvácení moci jak nacisty, tak i komunisty, byl svobodný skauting zakázán. Pro oba reţimy byl příliš nebezpečný svými zásadami, výchovou a ovlivňováním mladé generace. A jsou to tytéţ mravní principy, k nimţ se současný skauting hlásí a které naší společnosti právě teď nejvíce chybí. Musíme se k nim vrátit, musí se stát bezpodmínečnou a nedílnou součástí výchovy skautské mládeţe, abychom posléze mohli oslovit i tento národ. Předpokladem k tomu je ovšem hluboká vnitřní obroda hnutí, které se musí zbavit všeho balastu a nánosu, který se časem navršil kontaktem s vnější občanskou společností, nánosu, který je v rozporu se skautskou mravností. Jinak nemáme naději na úspěch, ale také morální právo se o to pokoušet. A snad ani nárok na svoji další existenci. Nejdŧleţitější a rozhodující období po listopadovém obratu nám sice uniklo, ale ještě není pozdě. Pro návrat k dobrému nemŧţe být nikdy pozdě. Musíme pochopit hluboký smysl naší potřebnosti a podle toho se i chovat. Nemŧţeme zŧstat uzavřeni sami v sobě, naší povinností je pŧsobit i vně, pŧsobit na veřejnost. Slova, jejichţ platnost a moudrost prověřila dvě tisíciletí, k nám hovoří jasnou řečí: „Vy jste světlo světa. Nemůţe zůstat skryto… Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky…“ (Mt 5,14–16). Ve světle skautského zákona Uţ na začátku našich úvah jsme hovořili o popularitě, kterou si získala vojenská příručka B.-P. mezi mládeţí. Baden-Powellovi bylo ovšem jasné, ţe jen tudy cesta nepovede, jenom takové programové pojetí není naprosto úplné a tak samo o sobě ani vhodné pro jím proponované hnutí. To bylo hlavním a jediným dŧvodem, proč pro ně sepsal dílo nové, které uţ ve svém názvu výslovně uvádí, ţe je „pro chlapce“ – for boys. Kromě technických dovedností a zručností poţadoval na prvém místě výchovu mravní. Proto také hned první bod jeho „Desatera“ zněl „na čest skauta se lze spolehnout.“ (Úplně stejně definuje tuto první zásadu i současná Ústava světového skautského hnutí.) Takto pojatý bod Zákona má nesmírně široký záběr a lze ho v tomto smyslu srovnávat se stejně obsáhlým, vše shrnujícím bodem desátým. U nás se chápe spíše jako odvolání na pravdomluvnost, na pravdivost v ţivotních postojích a konání. Po tom, co je pravda, se pídí filosofie po celou dobu existence lidstva. Není to hledání lehké, je poznamenáno tápáním, oklikami i návraty. Snad proto se někdy zdá, ţe absolutní pravdy se nelze dobrat, ţe „pravd“ mŧţe být víc. Není tomu tak, pravda je skutečně jen jedna, jenom se k ní více nebo nedokonaleji přibliţujeme. Takový pohled na pravdu vedl i T. G. Masaryka k jeho ţivotnímu heslu – „Pravda vítězí!“. Jeho syn Jan k tomu poněkud sarkasticky, jak bývalo jeho zvykem, dodal dovětek: „…ale dá to někdy fušku!“ Nemínil tím ironizovat otcovu ţivotní zásadu, jen ~ 120 ~ chtěl na základě bohatých zkušeností naznačit, ţe toto vítězství není snadné ani samozřejmé. Dávno je pryč doba, kdy našim otcŧm stačil stisk ruky na to, aby i zásadní dohoda byla stvrzena a dodrţena. Dnes slyšíme spíše „co je psáno, to je dáno“, ale ani to není ještě poslední slovo současné pokleslé morálky. I u řádně sjednaných (a notářsky stvrzených) písemných dohod se hledají kličky a vytáčky, jak z nepohodlné smlouvy vyklouznout. Nevím, mŧţeme-li takové chování přičítat jen dědictví rudé totality, jisté však je, ţe dvojí morálka, která byla tehdy kaţdodenní realitou, odvádí své. Ne nadarmo se říkalo, ţe výchova v komunismu se podobá ředkvičce – nahoře rudá, uvnitř… Do takové společnosti vnesl V. Havel svŧj postoj, jímţ parafrázoval filosofa T. G. Masaryka – „pravda a láska musí zvítězit nad lţí a nenávistí.“ Opět tu vyvstává ta všetečná otázka – jakou to dá tentokrát „fušku“ a jak dlouho to bude ještě trvat? Ani Havlovy názory nejsou obecně akceptovány, a kdyţ hovořil o tom, ţe nejen litera, ale duch zákona je rozhodující, sklidil jen jízlivý posměch. S takovou realitou je tedy současný skauting konfrontován. Ani my nejsme imunní vŧči takovým vlivŧm. Na místě, kde bych to nejméně čekal, jsem slyšel svého času upřímné vyznání našeho činovníka: „Kdyţ sestavuji účetní uzávěrku tábora, musím levou rukou přikrýt slibovou lilii a pravou rukou se podepsat.“ Co dodat? Skautský slib nás zavazuje k celoţivotnímu přijetí skautského ţivotního stylu. Tuto věrnost poţaduje i známý výrok H. H. Kitchenera, který vnesl do hnutí náš A. B. Svojsík a který stanovuje, ţe je-li někdo „skautem jednou“, musí zŧstat „skautem navţdy“. Z toho mimo jiné vyplývá i odpovědnost skautského vŧdce za to, koho ze svého oddílu ke skautskému slibu vŧbec připustí. Musí si mezi chlapci vybírat ty, u nichţ lze takovou celoţivotní věrnost očekávat. I v tom spočívala výběrovost hnutí, na kterou se dnes dost zapomíná a která navíc mnohé, zejména mladé činovníky neoslovuje a někdy i popouzí. Nechceme být „primadonami“, přílišná „vstřícnost“ dnešku a současným „realitám“ na druhé straně však hnutí jenom degraduje. I v tom se rýsuje rozdíl mezi pojetím účelně tráveného volného času, proti koncepci výchovné. Britští skauti uţ bezmála sto rokŧ slibují svoji věrnost a oddanost Bohu a králi (královně). O poměrech u nás jsme uţ hovořili dříve, nicméně věrnost vlasti byla součástí našeho slibu aţ od utvoření samostatného státu po první světové válce. Jako příklad se uvádí obvykle odbojová činnost našich zahraničních vojákŧ, mezi nimiţ byl i značný počet skautŧ. Nejde ovšem jen o takové vypjaté situace, také kaţdodenní občanský ţivot před nás staví rŧzná dilemata, která je nutno řešit v duchu skautského zákona. I odpovědnost za řádnou rodinu, za tento skutečný základ státu a společnosti vyplývá z našeho pojetí ţivotního stylu. Naše postavení ve společnosti nám přikazuje loajalitu ke svobodnému státu, národu, vlasti. V naší výchově je pamatováno na pěstování zdravého vlastenectví a z něj vyplývajícího občanství. Kdyţ hovoříme o vztahu občana k zemi, pak nemáme na mysli pouze slepé „přikyvování všemu shora“. Ve svých postojích musí být skaut současně i kritikem a svědomím společnosti i politických uskupení. Vychází tak opět z našich mravních zásad, z naší touhy po svobodě a demokracii, které jsou v souladu se základními principy našeho skautství. Platilo to vţdy, v dobách klidných i v ohroţení republiky, ale také při nastolení totality, implantované zločinným systémem, s nímţ se skaut věrný ideálům svobodné vlasti nemohl nikdy ztotoţnit ze ţádného reálného dŧvodu, ze všeho nejméně pak s poukazem na svoji osobní kariéru. Bylo tedy přímou povinností, vyplývající z našeho slibu, ţe se naši předchŧdci (a také dosud ţijící současníci) postavili se vší rozhodností ~ 121 ~ proti bezpáteřní konformnosti a byli ochotni za svoji vlast, jíţ slíbili věrnost, přinést jakoukoliv oběť. Bohuţel, bylo i dost těch, kteří zklamali. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1). Tak je psáno a je to bezesporu pravda. Ti, o nichţ tu hovořím, by měli však sami uznat svŧj poklesek a vyvodit z této úvahy pro sebe odpovídající závěr. Jejich místo přece není v hnutí, zejména pak ne na jeho čelných místech, a to i u těch nejniţších jednotek. Často se o tom hovoří a také v naší úvaze jsme se tomu nemohli vyhnout, ţe právě vztah k okolí a ochota být nápomocný potřebným byla tím popudem, který formoval vztah společnosti k našemu hnutí. Bylo tomu skutečně tak, na druhé straně by ovšem bylo hrubým omylem se domnívat, ţe to je ten hlavní dŧvod, pro které vedeme své svěřence k prospěšnosti. Je to právě naopak. Pěstujeme uţ od mládí ve skautech i skautkách zájem o jejich okolí, zájem o věci, které se nedotýkají bezprostředně jen jich samých. Moderní společnost je organizována tak, ţe s nutnou vzájemností se počítá, staví mimo jiné i na dělbě práce, takţe jedinec se neobejde bez celku. Vyplývá z logiky věci, ţe naopak jednotlivec rovněţ musí být pro tento celek přínosem. Uţ denní příkaz u těch nejmladších vede ke skautskému altruismu, který je jedním ze základních atributŧ skautingu. Jeho naplňování kromě výchovného efektu přispívá i ke zmírnění bídy hmotné a mravní, které sebou i moderní společnost nese dost a dost. S postupujícím věkem se také povinnosti mění a stupňují. Vztahují se i na dospělé činovníky, pro něţ je také závazné zajímat se o věci veřejné, onu res publica. Není smyslem tohoto textu vypočítávat moţnosti, které se v tomto směru nabízejí. Ve svém okolí jistě kaţdý z nás o mnoha příleţitostech ví. Snad by se to dalo říct stručně tak, ţe by kaţdý měl přispívat k vytvoření podmínek pro svobodný a nerušený rozvoj skautingu ve státě, tedy toho, co je moţné jenom ve svobodné a demokratické společnosti. Sem nepochybně patří také snaha po začlenění naší země do mezinárodního společenství. Dobrý obraz republiky se netvoří jen ve vládních a parlamentních kruzích, ale všude kolem nás. Jeho součástí jsou i dojmy, které si cizinci od nás odváţejí. Jde tu o osobní vztahy, ochotu komunikovat a také upravenost naší krajiny. Po otevření hranic směrem na západ se naši turisté vraceli nadšeni péčí, kterou jsou jinde ochotni věnovat vzhledu svých sídlišť a domovŧ. V poslední době se i u nás mnoho zlepšilo, protoţe lidé uţ nemají obavy o to, ţe by jim jejich „zvelebený“ majetek mohl někdo zcizit. Ani tyto záleţitosti se však neobejdou bez problémŧ a „českých specifik“. Znám případy pracovitých lidí, kteří přímo úzkostlivě pečují o svoje hnízdečko, současně však neváhají při úklidu odvést plná kolečka smetí a odpadkŧ za plot souseda. S takovými jevy je cesta „do Evropy“ dost problematická. Sobectví, vypěstované totalitami, se bude jen obtíţně vykořeňovat a nebude to záleţitostí jedné generace. Skautské výchově by všechny podobné úkazy neměly být lhostejné a měla by se snaţit proti nim usilovně bojovat. Není ostatně osamocena, musí však začít spolupracovat s těmi institucemi, které mají snahy podobné. Vzájemné dobré vztahy jsou samozřejmostí uvnitř hnutí, kde se označují jako bratrství a sesterství. Ačkoliv se nám to zdá tak samozřejmé, mnohdy si nevšimneme ani toho, ţe tu jde často o záleţitost sice hlasitě proklamovanou, ve skutečnosti však neexistující. Nenamlouvejme si, ţe to vidím všechno jenom černým prizmatem. Jak často se mezi nás staví osobní averze, dělí nás rozdílné názory, neochota vnímat odlišnost a neschopnost naslouchat. Dělení středisek a oddílŧ proto, ţe se činovníci mezi sebou „nesnesou“, není zase tak příliš řídkým jevem. Jak chceme vychovávat k onomu bratrství, jestliţe ho sami neznáme? Jak vysvětlíme členŧm svého oddílu, ţe my jsme něco jiného, neţ ti druzí, s nimiţ odmítáme spolupracovat? Jak mŧţe mezi skauty vŧbec vzniknout mezigenerační řevnivost? Skauting přeţil násilná umlčení ~ 122 ~ totalitami jen díky zaníceným starším bratřím a sestrám, pro něţ skautský slib nebyl jen prázdnými slovy. Takto to musí chápat mladší činovnická generace, pro niţ je ovšem přijetí skautských zásad nezbytností. Starší musí mít pochopení pro hledání a tápání mladších, za předpokladu, ţe nevybočují z mantinelŧ daných skautskými principy. K takovému stavu máme, bohuţel, stále velmi daleko. Vykázání starší generace účastníky minulého (vsetínského) sněmu tak nebyl jenom vyřešený názorový střet, navozený „generačním problémem“. Bylo to totální selhání a kolaps skautského bratrství jako základní náleţitosti skautství. Radostný potlesk po hlasování byl jen hrŧznou tečkou za tímto ostudným rozhodnutím. Nepíše se mi o této události dobře a byl bych rád, kdyby má slova nebyla chápána jenom jako obhajoba zavrţených. Byl to jen jeden z početných úkazŧ, které dokládají, kolik se toho musí v našich projevech i názorech změnit, kolik nám toho chybí k pochopení opravdového skautingu a jeho morálních základŧ. Cesta je jen jediná – dŧsledné respektování našich základních principŧ. Říká se, ţe spojení skautských organizací v jedinou bylo dlouholetým přáním A. B. Svojsíka. Povedlo se to aţ po jeho smrti a pod vnějším nátlakem politické situace ve státě. Mŧţeme se moţná dohadovat, nakolik to bylo či nebylo šťastné řešení. V Evropě je přece dost zemí, kde mají více skautských organizací. Po padesáti letech od zmíněného slučovacího sněmu postihly odstředivé snahy i naše hnutí, nepochybně jako projev sekularizačních pochodŧ v celé naší společnosti. Nešlo o úkaz jednorázový, a zda se jedná o definitivně skončenou záleţitost, to si zatím asi ani nedokáţeme zodpovědět. Doufejme, ţe k dalšímu štěpení nedojde. S přihlédnutím k poměrŧm v jiných zemích se tedy nejedná o nic mimořádného a snad ani o něco příliš škodlivého. Znepokojující je však jiná stránka této záleţitosti. Je to nedostatek ochoty vzájemné komunikace mezi těmito uskupeními. Všechna o sobě tvrdí, ţe jsou skautská, a všechna se cítí být povolanějšími dědici BadenPowellova a Svojsíkova skautingu neţ ty ostatní. Zatímco jsme byli ochotni vstoupit společně s neskautskými subjekty do zastřešující celostátní organizace všech hnutí a institucí pro mladé, najít cestu k jednotlivým skautským organizacím se nedaří. Kde tedy zŧstává to naše skautské bratrství? Vysvětlování, ţe nás k tomu nutí státní orgány, není relevantní, protoţe náš shromaţďovací zákon nezná takováto omezení. V případě spojení všech skautŧ ve státě (a v tomto okamţiku je lhostejné, zda takový federativní orgán bude akceptovatelný také mezinárodními skautskými kancelářemi) bychom byli největší a tím samozřejmě dostačují partnerskou institucí pro všechna jednání se zástupci státní správy. Svého času, krátce po obnovení činnosti po listopadu, se hodně diskutoval náš vztah k organizacím přeţívajícím pád totality. Úvahy byly vedeny na rŧzných stupních, snášely se argumenty pro i proti, vznikaly spory osobní i rozepře. Zvaţovala se rŧzná hlediska, málokoho tehdy napadlo jednoduché řešení, které samozřejmě platí i pro podobné otázky v současnosti. Protoţe nám náš zákon ve svém čtvrtém bodě ukládá být přáteli lidem dobré vůle, musíme vědět, mŧţeme-li označit Pionýr a další pohrobky totality za takové lidi dobré vŧle. Jejich tvrzení bude nepochybně jednoznačné a odpověď bude třeba hledat jinde neţ u nich samotných. Nebude to obtíţné, stačí se zeptat, čím svoji dobrou vŧli prokázali. Přece „po ovoci jejich poznáte je“ (Mt 7,16). ~ 123 ~ V zorném poli současnosti Snad prvním dokladem pádu ţelezné opony bylo otevření hranic k našim sousedŧm, hranic, které po desetiletí byly neprodyšně uzavřeny. Houfy turistŧ toho vyuţily a vracely se okouzleny předvánoční nabídkou tamních obchodŧ. I my jsme tedy vyrazili na jih. Měli jsme moţnost po dobu totality sledovat rakouskou televizi, a tak vyzdobené výlohy nebyly pro nás šokem, i kdyţ – pravda – bezprostřední dojem byl jiný, neţ ten zprostředkovaný mediálně. Největším záţitkem však pro nás byla tamní atmosféra svobodného světa. Lidé se zdravili, nestrkali, dávali si přednost ve dveřích, ve výtahu, dokázali se na sebe usmát a vlídně oslovit i neznámého. Trpělivě překonávali jazykové bariéry. Byli jsme pro ně ztracenými a znovunalezenými bratry. Škoda, ţe nám to nevydrţelo dlouho. Pokazili to nepoctivci, kteří vrhli stín na celý národ. České nápisy v obchodech typu „Češi nekraďte, u nás se to nesmí!“ mi tehdy pŧsobily trauma, kterého jsem se dosud při svých návštěvách alpské země nezbavil. Záměrně jsem uvedl tento záţitek, protoţe se mi zdá, ţe tamní vztahy mezi lidmi jsou charakteristické pro ţivot ve svobodné zemi. Devastace našeho chování je nepochybně také jedním z neblahých dědictví komunistického „ráje“. Lidé byli špiclováni, reţimu nepohodlní byli šikanováni anebo aspoň dehonestováni, málokdo měl odvahu se s nimi zastavit na ulici a porozprávět. Političtí vězni, pokud měli to štěstí a přeţili socialistickou „převýchovu“, byli na okraji společnosti. Při setkání dvou přátel bylo nutno sledovat, kdo je vidí pohromadě a zejména kdo je odposlouchává. Je moţné se pak divit, ţe lidé se uzavírali sami v sobě a normální lidská zdvořilost se vytratila? Spolupŧsobit při nastolování normálních poměrŧ i u nás je velkým úkolem skautingu. Samozřejmě, ţe si musíme nejprve zamést před vlastním prahem. Uţ jsme se tu zmínili o náladách, které mezi námi vládnou. Teprve aţ si napravíme vztahy ve vlastních řadách, budeme i v tomto směru povoláni k tomu, abychom se stali solí země. I dnes je mezi námi dost slušných a zdvořilých lidí, kteří opravdu mají své srdce na dlani (společnost je někdy chápe jako jakési podivíny), jenţe ti ostatní, jak uţ jsme mohli vícekrát konstatovat, přece jenom více vynikají. Dnes nám nic nebrání, abychom se zbavili posttotalitní šedi, dnes nemusí mít nikdo strach, který vyvolává všeobecnou zasmušilost ţenoucí lidi do soukromí, kde se sejdou nejvýše při domácích „čekrech“, aby své pocity utápěli v alkoholu. Hledejme tedy příčiny „blbé nálady“ a snaţme se ji překonat. Ke zdvořilosti patří i otevřenost, umění naslouchat a úcta k jinému názoru. Pomluvy nemají v dobrých vztazích co dělat. Naše rozhovory se musejí stát dialogem, ne dvěma paralelními monology. Vypěstujme takové ovzduší mezi sebou a pokusme se pak pŧsobit podobně i na své okolí. Vraťme se ještě jednou krátce na jih. „Rakousko pro mě představují otevřené kostely, čisté a upravené ulice a také nezamčené zaparkované bicykly!“ posteskl si jeden známý a bylo vidět, ţe by se mu to tak líbilo i u nás. Dočká se? Příroda je druhým skautovým domovem. Proţívá v ní velkou část svého času při „skautování“. Její znalost se pak prokazuje při putování skautskou stezkou, je součástí našich stupňŧ zdatnosti. To samo o sobě by bylo však jen málo. Velkou úlohou skautského vŧdce musí být pěstovat ve svých svěřencích i lásku k přírodě, potom jim bude toto poznávání bliţší, nestane se jen suchopárným sbíráním vědomostí. Pokusme se vypěstovat si obdiv k přírodě a jejímu Stvořiteli. Pak uţ je jen krŧček k tomu, abychom ji šetřili a neničili, tak jako neničíme své rodinné zázemí a domov. ~ 124 ~ Dnes se hodně hovoří o ekologii. Naučný slovník nás poučí, ţe je to „nauka o vztahu organismů k prostředí, v němţ ţijí, a také jich navzájem k sobě.“ Poněkud nepřesně se nyní vykládá také jako ochrana ţivotního prostředí. Nebudeme si hrát se slovy, pro nás je podstatné, jak se budeme k přírodě chovat my sami. V době, kdy se vše poměřuje finančním efektem, tedy ziskem, stala se i příroda a její bohatství vítaným zdrojem příjmŧ, a to bez ohledu na to, jak dlouho to sama mŧţe snášet. Ono bourbonské „Po nás potopa!“ platí dnes snad více, neţ kdy jindy. A přece není moţné ţít na úkor příštích generací. Samozřejmě, ţe pokrok nelze zastavit, lidé se nevrátí na stromy a do jeskyní. Čerpání přírodního bohatství musí slouţit lidstvu a ne obohacování jednotlivcŧ. (Doufám, ţe mě v této chvíli snad nikdo nepodezřívá z naštěstí teď uţ překonaných „socialistických“ názorŧ.) Musíme přihlédnout k obnovitelnosti přírodních zdrojů a podle toho s nimi nakládat. U obnovitelných čerpat jen do výše obnovy, neobnovitelné jen do opravdu nezbytné míry Jen tak bude předávat starší generace té mladší planetu v obyvatelném stavu. Zdá se, ţe teď, v době tvrdého pragmatismu, se z okruhu našich zájmŧ vytrácí také výchova estetická. Ani ta by nám neměla být cizí, protoţe jenom ona v nás vybuduje potřebnou úctu k cenným výtvorům lidským. Jak se k problému stavět je spíše záleţitostí metodickou, podstatné je, ţe je nutno s ní začít uţ u našich vlčat a světlušek. Při tom moţností a příleţitostí nám skautský program nabízí nepřehledné mnoţství. Výtvarný cit i vkus mŧţeme formovat na kaţdém kroku tím, ţe si všímáme upravenosti vlastního zevnějšku, klubovny, tábora, vztah k hudbě začínáme vytvářet písničkami, k výtvarnému umění „vlastní tvorbou“, třebaţe z počátku neumělou. Dŧleţité ovšem je, aby i kaţdý skautský vŧdce byl uměním oslovován. Potom dokáţe přenést svoje názory i obdiv ke krásným věcem také na druhé. Nejde nám o to, abychom vychovávali umělce, snad ani k tomu – páni kunsthistorici prominou – abychom dokázali chápat umění a rozumět mu, ale především se naučit vnímat ho se vstřícností, mít rád krásu. A to, čemu nerozumím, co nechápu, co mne neoslovuje, to nezatracovat. Naučme se objevovat pŧvaby této země, pŧvaby krajiny ztvárněné generacemi předkŧ, dokonalost i monumentalitu staveb i filigrán drobných krajinných doplňkŧ, které s láskou, péčí a nesmírným citem do ní vkládali naši otcové. Snad nepřeháním, kdyţ tvrdím, ţe tady někde mŧţe začít i naše láska k vlasti, jejím krásám, jejím dějinám, také odtud mŧţe vycházet naše výchova k vlastenectví a z něj se odvíjejícího zdravého občanství. Pokládáme za samozřejmé, ţe uţ od nejmladších vlčat a světlušek vedeme skautské mládí ke znalostem, zručnostem a dovednostem. Ruku v ruce s tím se snaţíme vypěstovat v něm zdravé sebevědomí, ale bez ješitnosti a „primadonství“. Takoví jedinci znají svoji cenu, ale také svoje meze, vědí, ţe také kázeň patří k dobrému občanu. Jedním ze znakŧ takového jednotlivce je i ochota podřídit se, uznat vyšší autoritu a prioritu myšlenek, zákonŧ, osob. Umět se zařadit v rodině, ve škole, v zaměstnání, v obci i ve státě. U dospělých, našich činovníkŧ, si stavíme pomyslnou laťku ještě kousek výš, jdeme tam mnohem dál. Jejich přístup k ţivotu, jeho úkolŧm i nabídkám, by měl vţdy respektovat zásadu, která platila uţ za A. B. Svojsíka, totiţ „Povinnost – odpovědnost – kázeň“, zásadu, která se dnes tak často opomíjí, odmítá, zpochybňuje. Není rozhodně snadné její přijetí, ale my jsme tu uţ hovořili o odmítání primadonství, které má k ochotě podřizovat se čemukoliv, ochotě naslouchat druhým, hodně daleko. Je smutné, ţe i ve skautské organizaci se mŧţe objevit názor, ţe takové, nesporně zdravé a nesporně potřebné ţivotní postoje, snad „vtloukáme do hlavy“ svým svěřencŧm. V dobře vedeném oddíle s dobrým vŧdcem v čele skaut samozřejmě ví, proč „skautuje“, s přibývajícím věkem a poznáním přijímá skautské zásady, vnímá je, ztotoţňuje se s nimi a zachovává je. V takovém oddíle se samozřejmě nic nikomu ~ 125 ~ „nevtlouká do hlavy“. Ale ti, jimţ ovzduší tohoto oddílu nevyhovuje, ti, kdo nepřijali zásady pravého skautství, ti sami odcházejí. Při pročítání dosavadních úvah by snadno mohl vzniknout dojem, ţe poţadavky, kladené na členy našeho hnutí, jsou neúměrně vysoké a nutně vytvářejí mezi námi pochmurnou atmosféru. Samozřejmě, ţe opak je pravdou. Někdy mi to připomíná výrok jednoho z církevních Otcŧ o svatosti: „Svatý smutný je smutný svatý.“ Stačí navštívit některý náš tábor, a mám tu na mysli samozřejmě tábor dobře vedeného oddílu, abychom viděli, kolik je tam radosti a optimismu. To jsou nutné předpoklady k tomu, abychom se dokázali ve svých problémech orientovat a nepropadli panice a pesimismu. Moţná, ţe tady někde je jeden z lékŧ na „blbou náladu“, o níţ svého času hovořil Václav Havel. V tomto smyslu byl Baden-Powellem pŧvodně formulován osmý bod našeho zákona. Zjištění, ţe skaut se usmívá a hvízdá si v těţkostech, mohla být pro neinformované obtíţně pochopitelná. Jeho současná forma je stručnější a také jednoznačnější. Návštěvníci ze zahraničí obdivují naše tábory pro jejich jednoduchost. Připouštím, ţe toto technické řešení by mohlo být chápáno jako české specifikum (na rozdíl od odlišného přístupu ke spirituální dimenzi). Skauti nikdy neoplývali hmotnými prostředky a toto naše pojetí se dříve příliš nelišilo od toho ve světě. Zatímco po dobu našeho zákazu se světové hnutí přizpŧsobilo poměrŧm konzumní společnosti, my jsme navázali tam, kde jsme před lety skončili. Myslím, ţe je to dobře. Proto nechceme vychovávat k samoúčelnému primitivismu, ale k materiální skromnosti. Ţivot mŧţe přinášet rŧzné zvraty, které mnohdy znamenají rozpady rodin a osobní tragédie. Naučíme-li se ţít v jednoduchých a skromných podmínkách, dokáţeme takové zvraty lépe zvládat. Současná společnost nabízí obrovské moţnosti vyţití i rŧzných prostředkŧ, které jsou lákadlem, jemuţ se nesnadno odolává. Mnohokrát uţ ale bylo řečeno – nejde o to mít, ale být. K takovému úhlu pohledu a stanoviskŧm musíme vychovat sebe a pak následně i jiné. Nebrojím tu proti technickým vymoţenostem, jenţe ty mají slouţit lidem a člověk se nesmí stát jejich otrokem, byť třeba jen tak, ţe bude pilně „otročit“, aby je mohl získat. V tom je vlastně smysl skautské osobní šetrnosti. O tom, jak máme nakládat se svěřenými prostředky veřejnými, s kulturním a přírodním bohatstvím naší vlasti a (nerozpakujme se to říct) planety, jsme hovořili uţ v jiných souvislostech. Skautova hospodárnost musí být uvědomělá (také toto slovo bylo uţ tolikrát zneuţito a zprofanováno totalitami), dobrovolná a účelná. Cesty k vrcholům Lilie, jak ji známe jako symbol mezinárodního skautského hnutí, se vyskytuje v heraldice poměrně často. Jejím asi nejznámějším spodobněním je rodový znak francouzských králŧ z rodu Bourbonŧ. Velmi často bývala také součástí magnetické střelky starých kompasŧ, v nichţ ukazovala směr k severu. Takto byla kreslena rovněţ na historických mapách v rŧţici světových stran, a tak se stala navíc symbolem orientace a ukazatelem správného směru. V symbolice květin měla pak ještě jedno dŧleţité poslání – představovala čistotu ducha, slov i skutků. Víme, ţe jako vzor, předobraz skauta, zvolil Baden-Powell středověkého rytíře. Měl na mysli pochopitelně rytířství duchovní, tedy ne rytířské hry, šarvátky nebo dokonce válčení. Středověcí rytíři se skutečně před svým pasováním zavazovali „k čistému ţivotu“, i kdyţ, jak nás poučuje ~ 126 ~ historická zkušenost, byla skutečnost někdy jiná. Jako znak svého hnutí tedy vybral B.P. symbol čistoty i ukazatele správného směru na pouti ţivotem. Pravidla, regule svého „rytířského řádu“, formuloval do deseti bodŧ, stanovících nekompromisně, ţe „skaut je…“. Na předcházejících stránkách jsme se mohli přesvědčit, jak obsáhlé moţnosti předpokládá „skautský ţivotní styl“, vycházející z prvých devíti bodŧ Zákona. Strohé zásady, znějící téměř heslovitě, mají ovšem mnohem širší záběr, neţ je jejich samotná dikce, ale také mnohem víc, neţ se v našich úvahách uvádí. Je věcí kaţdého z nás, našeho svědomí a hloubky, jíţ nás skauting oslovuje, jak tyto pokyny proţíváme. Závazné jsou pro všechny „aktivní“ skauty a také pro všechny ty, kdo kdysi pronesli posvátná slova skautského slibu. Ano, skautem jednou – skautem navţdy („Once a scout, always a scout“ – H. H. Kitchener). Desátý bod našeho zákona má poněkud výsadní vlastnost. Nejen, ţe všechny předchozí body také zahrnuje, navíc je zastřešuje a dokonce vyjadřuje i povinnosti, které nikde jinde nejsou uvedeny. Jako kdyby měl vyjádřit i to, co snad mohlo být dříve opomenuto a nepochopeno. Jeho základním znakem je důslednost, s níţ je třeba ke svému vlastnímu skautství přistupovat. Nejen naše heslo, ale i tento všezahrnující bod Zákona je personifikací třetího mravního principu. Skaut-stopař sleduje stopy, směřující vzhŧru, stopy, které ho vedou k vrcholŧm, především k vrcholŧm duchovním. V tom je shrnutí celého smyslu existence i poslání skautingu. A je to i odpovědí na otázku, pro koho je vlastně naše hnutí určeno. Jistě, je to hnutí výchovné, pro výchovu mladých, protoţe, jak praví jedno naše přísloví, stromek se má ohýbat, dokud je mladý. Tento proces je ovšem kontinuální, třetí princip platí v kaţdém věku. L. Rusek rozlišuje dva typy účasti v hnutí, infantilní, tedy krátkodobou, a trvalou, váţně chápanou, provázející skauty po celý jejich ţivot. Vyvíjí se pouze úroveň a hloubka přijetí skautství. „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Kdyţ jsem se stal muţem, překonal jsem to, co je dětinské“ (1 Kor 13,11). To by mohlo být i naší, českou, odpovědí na současné snahy ISFG, které tlumočil N. Rosenbom ve skautském tisku, jimiţ z nepříliš jasných, snad osobních pohnutek, chtěl „vyšachovat“ ze hnutí dospívající a dospělé skauty, nepodílející se přímo na výchovném procesu. Měli by se podle něj stát jenom jakýmsi „servisem pro děti“ a jejich vychovatele jako členové jím řízené organizace dospělých skautŧ. Je to svědectvím nepochopení myšlenky Baden-Powellovy. Odhadnout předem výsledek tohoto snaţení je obtíţné, víme, ţe i v početnějších „západních“ skautských organizacích se dost postojŧ odchyluje od B.-P., pro nás by však měla být tato záleţitost jasná. Je sice moţné udělat rŧzná organizační opatření, opatření víceméně technická, vyrvat skauting ze srdcí těch zapálených se však nemŧţe nikdy podařit. …jestliţe sůl pozbude chuti Odklon od zásad Baden-Powellových má ovšem uţ svoji historii i ve světovém měřítku. Díky totalitním zákazŧm skautingu řada z nás ani nepostřehla snahy, které v hnutí svého času razil L. Nagy, který se pokoušel svým prohlášením o „překročení Baden-Powella“ vnést do našeho hnutí jakýsi nový duch. Slovo „překročit“ znamená překonat překáţku na cestě – rigol, potok, padlý strom – po jeho zdolání uţ se o něj nadále nezajímáme, protoţe pro další putování pozbyl svŧj význam. Pokud se má „překonání Baden-Powella“ chápat takto, pak je to vize velmi tristní a signalizuje, ţe by tak hnutí mohlo zcela opouštět své základní principy a ve skutečnosti by přestalo být ~ 127 ~ skautingem vŧbec. V tomto případě není úplně jasné, co vlastně svým přístupem L. Nagy sledoval. Jeho představy jsou podle dnešních měřítek spíše „manaţerského“ charakteru. Nástup profesionálních pracovníkŧ (jehoţ jsme i u nás v současnosti svědky) nemůţe vyřešit problémy spojené s mravní obrodou společnosti, ani přinést nové pojetí skautingu. „Reformátoři“ tehdy nenabídli nejen nic srovnatelného s BadenPowellem, dokonce se dá tvrdit, ţe v oblasti mravních zásad a principŧ skautingu nedonesli naprosto nic, kromě toho, ţe „to staré“ hodlali odbourat, kdyţ jim to z ne zcela jasných dŧvodŧ, které nepochybně leţely na jejich straně, přestalo vyhovovat. Poučení dva tisíce let staré se nabízí – „nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého a díra bude větší“ (Mk 2,21). Bylo by scestné pokládat takové snahy za přínos pro hnutí. O to je bolestnější, kdyţ se podobné pokusy objevují i u nás, kde celá společnost tak obtíţně zápasí s problémy spojenými se ztrátou morálních kritérií, pokud si takové starosti vlastně vŧbec připouští. A jak uţ bylo naznačeno, podobné tendence se promítají i do našeho skautingu. Připomeňme si – „povstanou lţiví proroci a mnohé svedou, a protoţe se rozmůţe nepravost, vychladne láska mnohých“ (Mt 24,11–12). Tudy cesta pro skauting nového století zcela bezpečně nevede, tím si mŧţeme být naprosto jisti. Uţ jsme o tom několikrát hovořili. Kompromisy a provizoria nejsou zpravidla dobrým řešením, nepříznivé dŧsledky mohou totiţ pŧsobit dlouhodobě. Bylo tomu tak i v případě našeho skautského hnutí, jeho vztahu k prvnímu principu, kdy se problémy táhnou jako přitěţující balast po celou dobu existence hnutí v této zemi, existence, která právě letos završila devadesát rokŧ svého trvání. Devadesát rokŧ vnitřních rozporŧ, diskusí i neplodného přešlapování, které nám braly nejen čas, ale i sílu a energii k lepší sluţbě mládeţi. I kdyţ řešení, které A. B. Svojsík zvolil při uvádění hnutí k nám, R. Baden-Powell akceptoval, přece jenom se jednalo o kompromis, vycházející z reality národa, postaveného pod nadvládu cizí moci. Dnes uţ není moţné posoudit, zda bratru Zakladateli šlo o stav dočasný, nebo definitivní. Někteří současníci ABS vzpomínali po jeho smrti často na jeho výroky, které bylo moţno pochopit jako úvahy o moţnosti návratu k dŧslednému pojetí Baden-Powellovu v plném rozsahu. V jeho písemném odkazu se však nic takového neobjevuje. Pravdou zŧstává, ţe ani dvacet rokŧ, které uplynuly od vzniku svobodného státu do Svojsíkovy smrti, nic nezměnilo na nedŧsledném přístupu českých skautŧ k baden-powellovskému pojetí spirituální dimenze hnutí. Čas sám vyřešil problém věrnosti vlasti, namísto „králi“ – jak slibovali skauti angličtí – mohli naši skauti slibovat Republice československé. Ale ani příchod normálních poměrŧ nevyjasnil vztah k prvému principu. Poukazy na to, ţe církevní instituce jsou v úzkém vztahu s monarchií, vzaly za své, poměry v tomto směru však se nezměnily. Ve společnosti stále přeţívalo ono „za Rakouska“ běţné „pryč od Vídně, pryč od Říma!“ Musíme být ovšem k našim skautským předchŧdcŧm spravedliví, snahy po separaci zasáhly celou společnost a nevyhnuly se ani kruhŧm církevním, kde se projevila také snaha o zaloţení vlastní „české církve“. Morální devastace národa však byla nastartována, protoţe ať uţ se nám to líbí či ne, musíme objektivně přiznat, ţe náboţenské cítění s sebou mravní kritéria nese. K dalšímu pádu potom velmi přispěly i obě pozdější totality. Skauting by ovšem měl vnášet do společnosti světlo mravnosti. V prvé fázi aspoň dŧsledným dodrţováním svých vlastních zásad, daných skautským zákonem, jednak uvnitř hnutí a posléze i vlivem na společnost. Jinak se vytrácí logika jeho potřebnosti i dŧvod další existence. Je dobře v této souvislosti připomenout i slova J. Otta – „nebudeme-li perfektní, nemáme nárok na přeţití!“ ~ 128 ~ Jistě by bylo zajímavou otázkou sledovat, jak si v jednotlivých zemích skauti říkají. Význam anglického slova „scout“ je celkem dobře známý. Pro dívčí kmen mají Angličané označení „Girl scout“ (tj. „dívčí skauti“). Podobná situace je i ve Francii. U dívek se v obou zemích ujalo pro činovnice slovo „guide“ – vŧdkyně, prŧvodkyně. Také německé „Pfadfinder“ znamená hledač stezky, tedy obdobu anglického výrazu. U nás se hledaly jiné cesty. V době vrcholících osvobozovacích snah se sáhlo po názvu junáci, který byl shodný jak pro český, tak i pro jihoslovanské jazyky. V období ohroţení balkánských slovanských národŧ Turky z jihu a rakouskými Habsburky ze severu ve 14. století, to byli totiţ právě junáci, kteří se postavili na obranu své země proti útlaku. Dosud se zachovala junácká lidová epika, jakási obdoba u nás známějších ruských „bohatýrských bylin“, jako svědectví těchto bojŧ. Národní hrdost, pěstovaná takovými vzpomínkami, ovšem později přerostla do panslavistického nacionalismu, který právě v závěru dvacátého století dosáhl hrŧzných rozměrŧ, kdy se z něho vyvinula nešťastná a nesmírně krutá občanská válka. Jen stěţí bychom zde mohli hledat vzory a příklady pro české skautské hnutí. A tak se jistě oprávněně ptá L. Rusek, zda právě s odlišným názvem nedošlo současně i k odlišnému pojetí skautské výchovy, zejména v oblasti tří základních morálních principŧ. Řešení všech našich problémŧ je jediné, pokorný návrat ke kořenŧm a ideálŧm, které u zrodu skautingu stály. Patrně uţ v dobách A. B. Svojsíka podobné problémy vyvstaly, snad bratr Zakladatel něco podobného tušil a předvídal. Uţ před druhou světovou válkou varoval: „Slevíme-li kdekoliv z vysokého mravního základu, který tvoří náš skautský slib a zákon, octne se skauting československý na scestí. Odešli by dobří lidé a záhy by byl československý skauting v rukou sobců, prospěchářů a nevraţivců, jimţ vlastní prospěch jde nad zájmy mládeţe a národa.“ V duchu svého slibu Posvátná slova skautského slibu nepochybně kaţdý z nás kdysi pronášel s upřímnou snahou a přesvědčením, ţe jim dostojí. Nedovedu si představit, ţe by tomu mohlo být jinak. Vţdyť do hnutí kaţdý vstupoval dobrovolně, po dobu „hocha na zkoušku“ i přípravy na slib mohl poznat morální náplň skautingu, a pokud se s jeho zásadami neztotoţňoval, měl dost času i moţností z oddílu odejít. A také měl svého vŧdce, který mu při takovém zásadním rozhodování měl pomáhat. Jak je potom moţné, ţe s postupujícím věkem tolik skautŧ (?) odpadá? Procentní odhad L. Ruska je aţ zaráţející, ale patrně nebude nijak pesimistický. Je nám to jistě líto, ţe se tito naši bratři ochuzují pro svŧj další ţivot o mravní kritéria v duchu našich zásad, za alarmující však povaţuji, ţe ani mnozí z těch, co v hnutí zŧstali, nepřijali zásady B.-P. a skauting směrují tam, kam nepatří. Kaţdá doba měla své falešné proroky. My jsme ovšem neslibovali tomu, „co chutná rybám“, ani „skautským hrám“ a uţ vŧbec ne „výchově dravých a úspěšných podnikatelů“. Proti neskautským tendencím je nutno se řádně a včas postavit, jiné cesty není. Byly tu vţdy, a přece skauting dokázal překonat všechny nástrahy a doţil 21. století. „Svody sice přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou“ (Mt 18,7). Jistě nepŧjde o mstu nebo jiné postihování, s lidmi, kteří nechtějí přijmout zásady Baden-Powellovy, se dokáţeme přece slušnou formou rozejít. Řešení problémŧ současného českého skautingu je jediné a prosté. Znovu se vrátit k jeho kořenŧm, k zásadám jeho Zakladatele, vrátit se do toho pojetí, které nám bylo vštěpováno ve věku, kdy jsme jako chlapci a dívky do hnutí vstupovali, k dětské ~ 129 ~ víře ve správnost našich idejí, našeho zákona, denního příkazu a také tenkrát a aţ dosud nám tak posvátným zásadám, vyjádřeným slovy našeho slibu. „…pravím vám, jestliţe se neobrátíte a nebudete-li jako děti…“ (Mt 18,3), nemá naše skautská budoucnost smysl. Vzpomeňme si na naše „vlčácká“ léta, na svoje prvé setkávání s úţasným záměrem Baden-Powella, kterému jsme tehdy nepochybně ještě nerozuměli, ale který jsme vnímali celou svojí dětskou nepokaţenou duší, kdy nás přitahoval poutavý program i bratrské ovzduší smečky, kdy jsme se poctivě snaţili být lepšími. Vzpomeňme si, ţe jsme si tehdy opravdu upřímně předsevzali, ţe „naší snahou nejlepší buď čin!“ Pouţitá literatura 1. Hansen, Walter – Vlk jenţ nikdy nespí – SCOUTARCH Praha – 1994 2. Malý encyklopedický slovník – Academia – Praha 1972 3. Kapesní slovník cizích slov – SPeN – Praha 1971 4. P. Alberti – Světec Don Bosko – Křesťanská akademie – Řím 1977 5. WOSM – Základní principy – ÚRJ – Praha 1993 6. Stanovy Junáka – Praha 1994 7. Stanovy Svazu skautŧ a skautek ČR – Praha – bez data 8. Stanovy občanského sdruţení YMCA T.S. – Brno 2002 9. Rusek, Ladislav – Hledání – ELŠ – Praha 2001 10. SKAUTSKÉ LISTY č. 27 – Brno 5/2002 11. SKAUTSKÉ LISTY č. 30 – Brno 10/2002 12. Navrátil, Zdeněk – Světový a český skauting – Ivančice 1997 13. Navrátil, Zdeněk – Putování za prvním principem – Ivančice 2002 14. Navrátil, Zdeněk – Skautská výchova k občanství – Ivančice 1999 15. Navrátil, Zdeněk – O vlastenectví – Ivančice 2000 16. Navrátil, Zdeněk – Etika a morálka ve skautingu – ELŠ – Praha 2002 ~ 130 ~ Věnováno všem, jimţ není lhostejná budoucnost skautingu v této zemi. Proč není skauting koníčkem Hodnotový ţebříček a ţivotní styl (léto 2003) Na své skautské stezce jsem zaţil tři obnovy skautského hnutí v naší dějinnými událostmi tak často postihované vlasti. Moţná, ţe se to můţe zdát někomu, kdo nezná všechny peripetie naší historie, kdo neproţíval všechny zvraty minulého století ve střední Evropě, jako „příliš mnoho obnov“ na jednu generaci, ale je to realita, se kterou jsme byli konfrontováni a s níţ je nutné se nějak vyrovnat. Bylo by tak moţné dlouho hovořit o tom, proč právě totalitním reţimům skauting nikdy nevyhovoval. Nemohl jim tedy vyhovovat ani skautský pohled na jejich vztah k této zemi a ke společnosti, na jejich ovládání všeho dění a také na mrzačení duše národa, které je těmto systémům vlastní. O tom bylo skutečně napsáno a řečeno uţ mnoho. Proţíval jsem tedy toto spontánní znovuzrození našeho hnutí potřikrát a všechna měla v sobě vţdy něco společného, ale také odlišného. To společné, to byla především ona spontánnost procesu, rychlost tohoto obnovování i nadšení jeho protagonistů, odlišnosti pak vycházely z osobností těchto obnov, jejich skautské úrovně, zkušenosti a praxe v hnutí, ale také, a to je podstatné, kdo se k těmto „zkušeným skautům“ přidal a jaké místo si v obnovovacím dění kdo vyslouţil, nebo také – někdy – i uzurpoval. A samozřejmě i to, jak hnutí ovlivnil. Jak jsme se obnovovali Předválečné skautské hnutí bylo poznamenáno velkou roztříštěností, jednotlivé skautské organizace byly orientovány konfesně, národnostně i – bohuţel – politicky. Toto roztříštění bylo ukončeno z vnějšku poţadovaným sjednocením většiny jednotlivých „frakcí“ v jednotné skautské organizaci JUNÁK – ústředí skautské výchovy, kam si přes všechnu, a předpokládejme nepředstíranou, dobrou vŧli přinesli tito před tím samostatní členové svoje zvyky i představy. Ještě dříve, neţ mohlo dojít ke vzniku nějakého „modu vivendi“, který by takové souţití upravil, byla naše republika obsazena Němci a navíc zanedlouho, v den našeho státního svátku – 28. října 1940, byla i tato sjednocená skautská organizace násilně rozehnána. I kdyţ válka se nám všem zdála nesnesitelně dlouhá, i kdyţ stála i naši zemi velké a bolestné ztráty, s jejím skončením po zlých šesti letech se hned hlásili skauti do své skautské sluţby a k obnově hnutí. Nevrátili se ti, kdo zaplatili v aktivním odporu okupantŧm cenu nejvyšší, a také ti, kteří v dŧsledku očekávaných politických změn, nebo také z rodinných či existenčních dŧvodŧ zŧstali natrvalo mimo území vlasti. Obnova hnutí ve svobodné republice byla tehdy záleţitostí dřívějších činovníkŧ vyšších jednotek, obrovský příliv nových mladých členŧ zvládali převáţně pŧvodní vŧdcové oddílŧ, na místa rádcŧ pak nastoupili skauti, ~ 131 ~ kteří uţ za sebou jakousi skautskou výchovu měli. Řekněme si hned, ţe to nebylo nejšťastnější, rádcové byli mnohem starší, neţ by odpovídalo představě bratra Zakladatele i jeho pojetí druţinového systému a také oddíloví vŧdcové byli zpravidla poněkud nad obvyklým věkem. Jejich kvalifikace nebyla vţdy na odpovídající úrovni, lesoškoláci byli „bílými vránami“, čekatelské a vŧdcovské zkoušky se mnohými rychle doháněly. Pravdou ovšem je, ţe skautskou výchovou prošli téměř všichni z nich, mnozí uţ „od píky“, začínali jako vlčata a u dívek jako světlušky, nebo – jak se dříve říkalo – jako šotci. Přes všechny problémy, které v sobě i prvorepublikový skauting měl a které se zejména v duchovní oblasti – Baden-Powellovské skautské spiritualitě – nepovedlo vyřešit, mŧţeme říct, ţe poválečný skauting, navazující právě tam, kde před zákazem končil, vykazoval dost slušnou skautskou úroveň. Ţe uţ tehdy vznikaly zárodky pozdějších nesnází, jsme poznali aţ mnohem později. O to, aby se nepodařilo vyřešit všechny problémy, se nám postarali také komunisté, kteří nejen ţe hned po válce svými agenty infiltrovali hnutí, ale po „vítězném únoru 1948“ je za nepříliš dlouhou dobu zlikvidovali. Pak nastalo dvacetiletí rudého teroru, který měl pro skautské hnutí, pokud vŧbec mu byl ochoten věnovat pozornost, jen slova hany a špinění. A nastalo také pronásledování těch skautŧ, kteří nebyli ochotni sklonit hlavy nebo na své zásady zapomenout. V lidech ovšem přeţívala silná vzpomínka na demokratické poměry první republiky, která zaručovala svým občanŧm tolik svobod, ţe jim to mohli obyvatelé sousedních státŧ jenom závidět. Tato touha po svobodě přeţívala i v rodinách, z nichţ velká část byla více nebo méně komunistickou mocí postiţena, a kde se vytrvale udrţovala víra v návrat k demokracii. Není tedy divu, ţe po dvaceti letech, kdy uţ se reţim domníval, ţe staré svobody jsou zapomenuty a ţe má opravdu vše pevně v rukách, při prvém uvolnění poměrŧ se mu začala moc vymykat z rukou. Za této situace – v období tzv. praţského jara 1968 – se obnovovaly dříve zakázané organizace, spolky i politické strany a ani skauti nezŧstali stranou tohoto vývoje. V této chvíli z našeho pohledu není podstatné, kdo zasedl v ústředních orgánech, k vedení oddílŧ se přihlásili převáţně skauti, kteří v poválečném období dosáhli nejvýše prvého stupně zdatnosti, pokud vŧbec skautskou výchovou dříve prošli. Stejně tak tomu bylo při vedení jednotlivých druţin, i kdyţ tady bylo snahou urychleným organizováním rádcovských kurzŧ zahájit výchovu a postupné vzdělávání budoucích činovníkŧ. Fatální realitou byla však účast komunistŧ ve vedení hnutí. Bylo to dáno především dílem jejich uţ navyklým přístupem k veřejným otázkám, kdy pro ně nepřipadalo v úvahu, aby jakékoliv vedoucí místo zastával nekomunista – pokud se v ojedinělých případech nejednalo o mimořádného odborníka – dílem určitou naivitou nás ostatních, kteří jsme se domnívali, ţe pro obnovu ţivota hnutí bude výhodnější, budou-li na rozhodujících místech lidé s dŧvěrou „vládnoucí strany“, jejíţ privilegia byla pevně zakotvena v ústavě státu. Z dnešního pohledu je pro nás uţ nepředstavitelné, ţe se i v JUNÁKU mohly vytvářet tzv. „stranické skupiny“, které nejen ţe o všem rozhodovaly, ale také byly přenosovou pákou, jejímţ smyslem bylo informovat mocné o veškerém dění v hnutí, ale také je patřičně „drţet při zemi“. Na druhé straně ovšem bylo velkou výhodou, ţe PIONÝR, rudá karikatura skautingu, byl v té době v totální krizi a příchod skautských metod a skautského programu v obnovujícím se hnutí byl pro mládeţ velkým přínosem i lákadlem. Mimo jiţ uvedenou „nepovinně povinnou“ organizaci mládeţe neměl skauting v tomto období prakticky ţádnou větší konkurenci. Přes všechnu upřímnou snahu skautŧ-pamětníkŧ nebylo v jejich silách dát hnutí ani takovou úroveň, kterou mělo po válce. Politická realita byla tvrdá. Poměry nebyly vŧbec demokratické, hovořilo se pouze o fázi „demokratizace“, skautská spiritualita byla jen obtíţně a neúplně či nesystematicky uplatňovaná. To vše se pak výrazně zhoršilo ~ 132 ~ po sovětské okupaci země a následné postupné likvidaci těch těţce a jen částečně vydobytých svobod. Ke cti všech skautŧ nutno přiznat, ţe jejich snaha o skautskou úroveň hnutí byla poctivá, byli ovšem navíc handicapováni i svou vlastní nedostatečnou kvalifikací, která nedosahovala a ani nemohla dosáhnout úrovně těch, kdo obnovovali hnutí po válce. Skutečných pamětníkŧ předválečného skautingu, kteří by se zapojili do obnovy hnutí, uţ nebylo tak mnoho. Velkou brzdou a problémem tohoto procesu tedy byly nejen vnější společenské poměry, ale také úroveň výchovných činovníkŧ, v řadě případŧ členŧ komunistické strany, kteří nebyli schopni odpoutat se od rudého zpŧsobu myšlení dílem ze strachu (neboť i komunisté se báli a mnohdy víc, neţ ti ostatní, protoţe měli co ztratit), dílem proto, ţe marxistické zásady jim byly bliţší neţ skautský zákon, jemuţ kdysi také slibovali věrnost. A navíc, přijetí komunistické ideologie, byť třeba jen předstírané, se jim velmi příznivě promítalo i do jejich moţností, včetně finančních, na jejich pracovištích. Spontánnost této naší druhé obnovy byla ovšem srovnatelná s první, poválečnou. Nástup trvalé demokracie Výrazně sloţitější situace pro naše hnutí nastala po listopadové změně poměrŧ. Od svobodného předválečného skautování uběhlo uţ příliš mnoho času, jeho pamětníkŧ nebylo skutečně mnoho a ani svým věkem uţ neodpovídali běţnému výchovnému vedení oddílŧ. Nebylo mnoho ani poválečných činovníkŧ, ba ani skautŧ krátkého období po roce 1968. Obnova hnutí se musela vyrovnat s celou řadou problémŧ, které dříve skauting nepoznal. Po jeho posledním zrušení se pokusilo mnoho činovníkŧ udrţet kontakt s mládeţí tím, ţe přešli i se svými oddíly, ba i celými středisky, do reţimem tolerovaných organizací, z nichţ některé teprve vznikaly. Byl tu především PIONÝR, který se poučil ze svých dřívějších chyb, turistické oddíly mladých, rŧzná hnutí tábornická i lesní moudrosti, které převzaly a napodobovaly osvědčený skautský program i metodiku. Jak uţ bylo řečeno, pomáhali jim v tom i skautští vŧdcové, kteří se pokusili v duchu výzvy R. Plajnera „nenechme děti ulici“ pokračovat ve skautské výchově právě v těchto organizacích. Ţe to nebylo snadné a ţe reţim nedovoloval nikomu otevřeně se přihlásit ke skautským zásadám, je samozřejmé. (Jistě upřímně míněná snaha „Táty“ Plajnera „neopustit děti“ vydala však naši mládeţ přímému pŧsobení komunistické ideologie.) Pro tuto třetí obnovu hnutí to vše však představovalo značný problém, měl-li totiţ skauting mladým lidem něco nabídnout, muselo to být kromě aktivit, které prezentovaly uvedené další instituce, také něco navíc, něco, co by bylo přitaţlivé, neotřelé a především nové. Toto byl jeden okruh pramenŧ nesnází. Ten druhý spočíval v lidech, kteří se k obnově aktivně přihlásili. Čteme-li s odstupem času sedmibodové „Prohlášení přípravné skupiny pro obnovu skautingu“, veřejně vyhlášené 26. 11. 1989, musí nám být nápadné některé formulace, které zejména dnes nutí k zamyšlení. Tak hned v prvním bodě se hovoří o tom, ţe nebudou ţádné limity organizační, k nimţ nepochybně mŧţeme počítat i zřízení střechových organizací, do nichţ byl JUNÁK později jednak donucen vstoupit, jednak však k nim přistoupil i dobrovolně v dŧsledku nepochopitelného úsilí některých svých čelných činovníkŧ. Ti totiţ nerespektovali názory nemalé části dospělých členŧ, poukazujících na nutnost absolutní samostatnosti a nezávislosti skautských institucí jako základního poţadavku mezinárodních skautských kanceláří. Tím přispěli nově příchozí, ale také dřívější členové hnutí, neznalí těchto zásad nebo lhostejní k nim, k přechodu mnoha středisek do nově vznikajících alternativních skautských organizací, které tak projevily svŧj nesouhlas s tímto postupem. Stejně mŧţeme chápat i bod ~ 133 ~ sedmý, jen za dnes uţ neexistující tzv. „Socialistický svaz mládeţe“ mŧţeme dosadit jednu ze dvou dříve znepřátelených, nyní úzce spolupracujících zastřešujících institucí. Mnohem závaţnější je ovšem formulace bodu třetího, která hovoří o ochotě přijmout do řad obnovovaného hnutí i věřící sestry a bratry. Nechci na tomto místě rozebírat skutečnost, jak si představoval Zakladatel B.-P. naplňování prvého mravního principu skautingu – „Duty to God“ – ani jak tento příkaz v současné době chápou Světové skautské kanceláře. Z takto stylizovaného bodu prohlášení totiţ vyplývá, ţe existují nějací my a oni, ţe jedni jsou ochotni tolerovat jiné, ţe někdo si uzurpuje právo rozhodovat o tom, kdo ano, případně i kdo ne, ţe někdo sám posuzuje svémocně skautskou úroveň jiných, aniţ by ho k tomu kdo oprávnil, a také aniţ by na prvém místě prokázal dŧvěryhodně svou vlastní skautskou kvalifikaci i kvalitu. A tím se dostáváme, moţná sloţitým zpŧsobem, k tomu, o koho se poslední obnova opírala. Protagonisté třetí obnovy Bylo tu uţ řečeno, ţe skautských pamětníkŧ, a to zejména na venkově, nebylo mnoho. Přišli ovšem také noví nadšenci, něčí známí, známí známých a všichni se ochotně hlásili do sluţby. Ochota nebyla – věřím – předstíraná, aspoň ne ve většině případŧ. Mnozí z těch, kdo byli ochotni pracovat pro obnovení skautingu v zemi a uţ dříve prošli skautskou výchovou, si nesli s sebou problémy, o nichţ jsme uţ hovořili v jednotlivých časových etapách. Bylo to přirozené, protoţe v takovém období vyrostli, takto skauting chápali. Byli produkty své doby, se vším dobrým i nedobrým, co tato doba představovala. Přicházeli i lidé noví, převáţně mladší, kteří předchozí skautskou výchovou neprošli. Bylo to nutné a samozřejmé, organizační jednotky všech stupňŧ bylo nutné vybavit dostatečně početným sborem činovníkŧ (nejen výchovných) a také tento sbor omladit. A tady vystupuje do popředí jeden závaţný problém, který dříve skautské hnutí nepoznalo. Nejen ţe tito noví nadšenci dříve skauting nezaţili – a konečně ani nemohli zaţít, mnozí z nich si navíc přinesli zvyklosti i výchovné metody běţné v jejich pŧvodních organizacích, kde buď zastávali určité postavení, anebo jimi pouze – jako v případě nepovinného-povinného PIONÝRA – prošli. Uţ jsme tu řekli, ţe rudým reţimem tolerované organizace převzaly skautskou metodiku i program (v případě PIONÝRA došlo i ke zcizení majetku hnutí, který v souladu se současně platnou legislativou nám nebyl nikdy vrácen). A tady se dostáváme ke klíčové otázce. Proč tito noví činovníci vlastně přešli do JUNÁKA, co svým příchodem sledovali, co očekávali v pro ně nové organizaci, kterou znali nejvýše z doslechu či vyprávění? Nepředpokládám, ţe byli poučeni detailně o výchovném smyslu hnutí, ţe věděli o skautské spiritualitě. O tom, ţe znali uţ dříve skautský zákon, slib nebo i jeho výchovné principy, by patrně bylo moţné úspěšně pochybovat. To, co sami znali z dřívějšího pŧsobení a co by se dalo snad označit nanejvýš jako skautská praxe, to přece mohli provozovat dále ve své pŧvodní organizaci beze změny barvy šátku! Co je tedy k tomu vedlo? Byly to snad ambice jakéhosi kariérního postupu? Nad to vnesli do hnutí to, co tu dříve nebylo anebo aspoň nebylo tak markantně patrné – totiţ generační problém. I kdyţ si mŧţeme říkat, ţe tento vztah je spor hloupých mladých s neméně hloupými starými, nic tento bonmot nemění na faktu, ţe se tu vneslo do hnutí jasně patrné a silné napětí mezi skauty jednotlivých popsaných epoch. Navíc se celá řada těchto nově příchozích vyznačuje velkou dávkou arogance, nesnášenlivostí, nemající nic společného se skautským bratrstvím, formálností v činnosti, administrativními přístupy a „volnočasovým pojetím“ skautingu, tedy jevy, které dříve u nás hnutí neznalo. A přece i oni jsou zanícení, usilovně ve svém chápání skautského hnutí pracují a veřejně radostně prohlašují, ţe „skauting je jejich největším koníčkem.“ Mŧţe tedy být skauting koníčkem? ~ 134 ~ Co rozumíme pojmem „koníček“ Jako „dítě školou povinné“ jsem byl vášnivý čtenář (a dosud mi z toho hodně zŧstalo, jen vkus se změnil). Četl jsem, co jsem chtěl, kdy jsem chtěl a to, co se mi líbilo. Podobné to bylo i s jinými zájmy, na příklad s fotografií. I kdyţ mŧj otec byl fotoamatérem, větší zájem o fotografování jsem projevil aţ na svém prvním skautském táboře, kde jsem pochopil hodnotu a význam takového obrazového záznamu. Dostal jsem tatínkŧv starý ještě deskový fotoaparát a dlouhé chvíle jsem pak trávil v temné komoře. Mělo to nepříliš dobrý vliv na moje oči a také se, v době krátce po válce, nejednalo o záleţitost levnou. Všechny moje chlapecké úspory šly na vrub tohoto koníčku. Nejinak tomu bylo i později, kdy se mi splnil mŧj mnohaletý sen a já jsem si mohl jako student za peníze vydělané na prázdninové praxi pořídit také filmovou kameru, k ní posléze i projektor – časem dokonce i zvukový, jíţ jsem zaznamenával později velkou část našich rodinných dovolených i vývoj našich dětí. Postupně se mi podařilo dosáhnout toho, ţe filmy snesly i veřejnou projekci. Povzbuzovalo to, a tak jsem věnoval této činnosti prakticky všechen volný čas. Vŧbec mi nevadilo, ţe doba byla taková, ţe reţim poţadoval i u amatérských filmŧ na soutěţích tvořivosti příslušnou rudě chápanou ideovost, dělal jsem to přece po svém a pro sebe, bez rudé ideologie. Byl to přece můj koníček, stejně jako všechno to ostatní, a dělal jsem to tak, jak se mi líbilo a jak mi to vyhovovalo. Omlouvám se vám všem, kdo jste nepochybně s jistým pocitem nevole pročítali předchozí řádky o mém soukromí. Povaţoval jsem však za potřebné takto jasně a zřetelně ozřejmit, jak vŧbec přistupujeme ke svým zálibám, které patrně v nejrŧznější podobě má většina z nás. Nic na tom nemění ani skutečnost, ţe mnozí svému koníčku věnují veškerý svŧj volný čas, dokonce i ten, jenţ by měl být vyhrazen rodině, vzdělání, odpočinku… Ani výše finanční oběti není rozhodující, víme, ţe jsou i takoví mezi námi, ţe je mnohdy „soukromé potěšení“ zcela zruinuje. Podstatné je, a to bude uţ závěr této úvahy, ţe u koníčku si sám stanovím, kolik ze svého já – úsilí, obětí, času – mu věnuji, do jaké hloubky jsem se rozhodl tuto zálibu pěstovat a také to, ţe o všech pravidlech a hloubce jejich přijetí v této zájmové činnosti rozhoduji sám za sebe a pro sebe. V dalším se tedy budeme zamýšlet nad tím, zda takový vztah a přístup je moţné aplikovat na plně proţívaný skauting. Jak je to tedy se skautingem? Víme, ţe bratr Zakladatel dal světovému skautskému hnutí do vínku určitá pevná pravidla, zásady, které by mělo vţdy respektovat, má-li být plnohodnotným skautingem. Jsou to jeho mravní principy a také z nich odvozené a je naplňující výchovné pilíře skautingu. Uţ ze dřívějšího setkávání s myšlenkovými základy hnutí víme, ţe je to na prvém místě povinnost k Bohu (ale také – sluţba – v angličtině označená jako Duty to God), sluţba a povinnost k bliţnímu a ty pak ovlivňující, nebo – lépe – podmiňující povinnost k sobě, značící potřebu vypěstovat v sobě vlastnosti, schopnosti a návyky předcházející zásady splňovat. Jejich naplnění je pak podrobně konkretizováno zněním skautského zákona, skautského slibu a hesla, k nimţ se pak přidruţuje i denní příkaz dobrého skutku, zdŧrazňující smysl a závaţnost druhého principu. ~ 135 ~ Uţ z tohoto stručného výčtu mŧţeme tušit, ţe skauting má svá pravidla, která uţ nejsou tak zcela závislá na naší libovŧli, ţe jejich respektování a splnění je závazné a nedává tak nikomu ani příliš mnoho prostoru pro vlastní interpretaci. Stačí, abychom uvedli alespoň jako malý příklad formulaci jednotlivých bodŧ skautského zákona. Baden-Powell je stanovil zcela jednoznačně, totiţ zásadním postojem a konstatováním, ţe „skaut je…“, tedy nikoliv jako doporučení (ţe skaut by měl být), ani jako příkaz (skaut nesmí, skaut musí), ani jako předpis, doplněný sankcemi (pokud skaut to či ono nedodrţí, bude potrestán…). Podobně je to nepochybně i s dalšími principy a zásadami skautingu. Snad mi bude odpuštěno, ţe se tu jimi nezabývám tak, jak jsme si to – ač velmi stručně – řekli v případě skautského zákona. Dostáváme se tu ovšem do poněkud delikátní situace. Dodrţování těchto pravidel skautingu jednotlivými činovníky, jednotlivými skautskými vŧdci, není v hnutí zajištěno příslušnými pojistkami. Naplnění těchto zásad zŧstává k posouzení těmto vŧdcŧm samým. Pokud nedojde k extravagantním výstřelkŧm, téměř nikdo jejich pŧsobení neposuzuje. Víme však, ţe sami k sobě dokáţí být lidé velmi shovívaví, značně benevolentní. Tady někde je ten příslovečný kámen úrazu. Z takového přístupu by mohla vzniknout situace pro hnutí velmi nepříznivá. Jde o to, aby výchovná, ale i ostatní dŧleţitá postavení v hnutí zaujímali lidé, jejichţ skautství je nezpochybnitelné. Manévrovací prostor mezi mantinely skautské morálky je velmi úzký. Aby tomu tak skutečně bylo, předpokládá to velmi usilovnou výchovnou práci uţ v oddílech a to od nejmladších skautŧ, tedy ve smečkách a rojích, její pokračování u skautŧ, skautek i roverŧ, ale zejména při vzdělávání a výběru výchovných činovníků, skautských vŧdcŧ a vŧdkyň. Jedině za takových okolností a přístupŧ zŧstane skauting skautingem. V tomto okamţiku si mŧţeme uţ také odpovědět na zásadní otázku, obsaţenou v titulu této úvahy. Při dodrţení všech svých zásad a principů skauting není a ani nemůţe být koníčkem. Není moţné dodrţovat skautský zákon tehdy, kdy máme na něj čas a náladu, není moţné si vybírat, co z něj komu vyhovuje, tak jak si to mohu dovolit a jak to také dělám při své zájmové činnosti. Skaut nemŧţe být trochu pravdomluvný, částečně věrný a oddaný…, skaut nemŧţe být čistý v myšlení, slovech i skutcích jen tehdy, kdyţ má na to náladu. Nemŧţe být individualista ani sobec, takovou svoji eventuální přirozenost či rodinnou výchovu musí překonat, protoţe není moţné odmítat být prospěšný a pomáhat jiným. Pokud se to někomu zdá být poněkud „přitaţené za vlasy“, chtěl bych mu připomenout, ţe po obnově hnutí po Listopadu 1989 se ozvaly váţně myšlené hlasy některých činovníkŧ, ţe skautský zákon není pro dnešní dobu, ţe by potřeboval revizi a zredukování, ţe platí snad pouze pro mladé členy hnutí… Asi není třeba dlouho vysvětlovat, který ze dříve uvedených typŧ „obnovovatelŧ hnutí“ takové názory měl a prosazoval. I kdyţ se dnes takové projevy veřejně neozývají, obávám se, ţe takové názory leckde v tichosti přeţívají. Jakkoliv se to mŧţe zdát podivné, takové chápání skautingu skutečně ve své době existovalo, a je jen věcí dohadŧ, zda někde ve skrytu ještě stále nezŧstávají jako chorobné reziduum. Řada takových lidí (záměrně nepouţívám slova skaut) prostě nepohodlné principy nepřijala a bezostyšně je ignoruje. Nerespektuje je nejen v osobní rovině, ale ani ve výchovných kritériích, pokud vŧbec nějaká uznává. Poškozuje to naši výchovnou práci, její výsledky a konečně ve svých dŧsledcích také náš obraz ve společnosti. To pak mŧţe být i příčinou řady problémŧ, s nimiţ se hnutí potýká, počínaje odlivem členŧ, nedŧvěrou v naši potřebnost a také snahou po očištění hnutí zakládáním alternativních skautských organizací. Zŧstává ovšem otázkou, do jaké míry jsou tyto nové instituce imunní k uvedeným jevŧm, protoţe všichni si sebou neseme větší či menší postiţení lety totalit, a pokud si to nejsme ochotni připustit, tím hŧře pro ~ 136 ~ nás. Při „volnočasovém“ pojetí naší činnosti ovšem uvedené nebezpečí a nedobré jevy jsou nepochybně realitou, kterou s sebou takto chápaný skauting zákonitě nese. Pravidla pro realizaci skautingu jsou tedy jasná, stručná a striktní. To by mohlo případně vést k mylnému názoru, ţe skauting je šedivý, netvárný a zasmušilý uţ svou podstatou. Není tomu tak. Jestliţe totiţ na jedné straně trváme na pevně dodrţovaných zásadách, na straně druhé nám ponechává velmi široký prostor pro mnohotvárnou činnost a kreativitu. V tom spočívá jeho ohromná síla a moţnosti. Pro tyto své vlastnosti se mohl stát hnutím skutečně světovým. Tady dáváme vŧdcŧm plnou svobodu v jejich činnosti i výchovném pŧsobení. Zde mohou uplatnit všechny svoje schopnosti a dovednosti, všechen svŧj výchovný i technický um. Povinnost – odpovědnost – kázeň V předchozí kapitole jsme hovořili o náplni a přístupu ke skautské myšlence z pozice vŧdcŧ. Je nepochybné, ţe toto chápání bude u mladších členŧ poněkud odlišné. Předpokládám totiţ, ţe do našich oddílŧ přicházejí proto, ţe se jim v nich líbí, ţe je tu pro ně zajímavé prostředí i program, ţe tu nacházejí společnost stejně laděných kamarádŧ, jeţ oslovují právě proto „bratře“. Mohlo by to v nich vzbuzovat dojem, ţe pro ně je skauting koníčkem, pokud uţ ve svém věku takový pojem znají a svou činnost takto označují. Ve zdánlivém rozporu s tím, co tu uţ bylo řečeno, tvrdím, ţe je to v pořádku. Pokud v takovém oddíle jsou dodrţovány regule skautské etiky a morálky, pokud oddíl funguje, jak by měl, pak výchovná činnost vŧdce, zaloţená na prvém místě na jeho osobním příkladu a dŧslednosti, je dobrá a v pořádku. Bez ohledu na to, jak ji chápou jeho svěřenci. Ať je jim třeba koníčkem. Koníčkem, který je povede ke všem zásadám a cílŧm skautingu. K opravdovému chápání skutečného skautingu budou přiváděni postupně a s přibývajícím věkem. U roverŧ a rangers však takové úplné a plnohodnotné přijetí skautské myšlenky povaţuji za samozřejmost. Aby tomu tak opravdu bylo, to je úkolem i základní starostí vŧdce oddílu. Vrcholným bodem „skautské kariéry“ je po mém soudu dosaţení vŧdcovství. Ţádné jiné postavení v hnutí není významnější, větší a dŧleţitější. Ani členství ve vrcholných a ústředních orgánech není z tohoto pohledu výjimkou. I v těchto případech se totiţ jedná jen o „sluţbu hnutí“, jak o tom budeme ještě hovořit. Vŧdce je tedy jedním ze základních elementŧ skautingu, na němţ toto hnutí stojí a s nímţ i padá. Vŧdce by si toho měl být vědom a takto ke svému postavení přistupovat. Říká se, ţe heslem těchto činovníkŧ by měla být „povinnost – odpovědnost – kázeň“, jak je uvedeno v nadpisu této kapitoly. Tato slova a jimi vyjádřené vlastnosti patří neoddělitelně k sobě. Uţ svým slibem, nejprve skautským, posléze i činovnickým, se vŧdce zavázal konat to, co sám povaţoval za moţné a pro sebe za závazné. O tom, ţe tento slib se skládá natrvalo, ţe není časově omezen, o tom jsme hovořili uţ vícekrát a jinde. Takto je tedy nutné přistupovat k činovnické povinnosti, k úkolu, který si kaţdý sám, nikým nenucen a – jak říkají právnické formulace – za plného a jasného vědomí takto předsevzal plnit. Toto předsevzetí a závazek přijal vŧdce v dospělém věku, kdy byl uţ plně informován o tom, co hnutí poţaduje i dává, k čemu vede a vychovává, protoţe činovnický slib se skládá aţ po vůdcovské zkoušce, tedy v době, kdy uţ adeptovi vŧdcovství musí být známy všechny povinnosti, k jejichţ plnění se zavazuje. Taková sluţba se tedy stává povinností, kterou je třeba splnit beze zbytku, třebaţe byla přijata dobrovolně. ~ 137 ~ V občanském ţivotě, na pracovišti v zaměstnání, ale také v našich rodinách při výchově dětí je samozřejmostí, ţe jakýkoliv úkol, vyplývající z některého z uvedených postavení, podléhá kontrole splnění. Pro nás bude nepochybně zajímavé, jak se k tomuto problému staví skautské hnutí. Máme také kontrolní orgány, číhající na sebemenší provinění nebo prohřešek výchovného činovníka? Jistě, při kaţdém středisku a také při ostatních vyšších organizačních jednotkách máme revizní komise, které se ovšem zajímají především o hospodářskou činnost zejména ve finanční oblasti. My ale hovoříme o výchovném působení vůdců. Jak je to v tomto případě? Podléhá také toto základní poslání hnutí a činnost výchovných činovníkŧ nějakému kontrolnímu orgánu? Vynecháme případy, kdy se jedná o hrubé porušování základních povinností, na které ostatně pamatují včetně příslušných sankcí i naše Stanovy. Jak je to s kaţdodenní drobnou prací vŧdcŧ oddílŧ i jiných činovníkŧ? Základním atributem všech skautŧ je uţ zmíněná odpovědnost kaţdého z nich. Odpovídá sobě, vŧči svému svědomí, prověřuje své jednání, zda je v souladu s jeho skautským i činovnickým slibem. Předpokládá to na prvém místě bezvýhradné přijetí všech základních skautských principů, skautského zákona, denního příkazu, hesla i skautského slibu a jejich naplňování v kaţdém okamţiku. Etalonem, jímţ se pak toto konání poměřuje, bude svědomí kaţdého skauta. Je nepochybné, ţe toto svědomí musí být k takové „kontrole“ uzpŧsobeno a vychováno. A to je patrně nejobtíţnější poţadavek, protoţe my všichni jsme ochotni svoje osobní prohřešky tolerovat, případně si zdŧvodňovat, ţe daný úkol nebylo moţné provést jinak, protoţe okolnosti byly natolik nepříznivé. Zejména se pak jeví výhodné poukazovat spíše na pochybení jiných, pokud uţ není moţné posuzovanou záleţitost na ostatní svést. Snad tady ani není nutné připomínat, ţe takto se svých závazkŧ a povinností znalý zodpovědný skaut nechová. V souladu s tím, co tu bylo uţ dříve uvedeno, je tedy zdravé, zodpovědné a neotupené svědomí onou pojistkou, která bude zaručovat řádný a správný vývoj ve skautském hnutí. Základním předpokladem, aby tomu tak bylo, aby vŧdcové stále měli na paměti své vŧdcovské povinnosti i vŧdcovskou odpovědnost a svoje jednání jim přizpŧsobovali, je soustavnost, se kterou se to tak bude dít. Tu pak představuje třetí slŧvko našeho hesla, totiţ kázeň. Její formy mohou být v běţném ţivotě nejrŧznější, nejčastěji se hovoří o pracovní, vojenské i jiných formách kázně. Ţádný z těchto případŧ ovšem neodpovídá tomu, co tu máme na mysli. Ze všeho nejméně pak dril, tak běţný ve vojenském prostředí. Kázeň skautského činovníka je dobrovolné ztotoţnění se s pravidly skautské morálky a etiky a jejich stálé respektování a zachovávání. Jakousi paralelu bychom mohli vidět i v dnes často frekventovaném pojmu, totiţ v demokracii. Ani ta nepředstavuje absolutní svobodu konání, bez ohledu na její všechny běţné zásady. I demokracie představuje jakousi dohodu o zpŧsobu souţití občanŧ státu a tato pravidla se pak zachovávají i v případě, kdy to pro jedince mŧţe znamenat jisté omezení v jeho osobních, zpravidla sobeckých poţadavcích. Stejně tak je naší kázní přijetí určitých zásad, v tomto případě principŧ skautingu a jejich dŧsledné dodrţování. Není to zcela jednoduché, jak jsme si uţ dříve vysvětlili, zvláště kdyţ onou příslovečnou pojistkou bude jen naše svědomí, tedy my sami. Soustavnost a důslednost Koncepce i duch činovnického hesla „Povinnost – odpovědnost – kázeň“, tak jak jsme o něm hovořili v předchozí kapitole, odpovídá zcela zásadám i principŧm skautské myšlenky. Mŧţeme jít ovšem ještě dál, nejenţe tu nedochází k rozporu, naše skautská idea i její výchovné cíle a postupy jsou tímto heslem podporovány a rozvíjeny. ~ 138 ~ Podmínkou ovšem zŧstává, ţe jsou tyto zásady dodrţovány za všech okolností, tedy soustavně i dŧsledně. A přece takové jasné závěry nejsou vţdy a všemi našimi činovníky uznávány a respektovány. Někteří z nich se cítí být jimi jakoby omezováni ve svém „rozletu“ a hledají cesty, jak se takovým poţadavkŧm vyhnout. Nepochybně to mŧţe být výhodné pro „volnočasové“ pojetí skautingu, v němţ dŧslednost i soustavnost nejsou patrně jeho silnou stránkou. V takovém případě by se alespoň na straně příslušných výchovných činovníkŧ mohlo skutečně jednat o chápání skautingu jako koníčka. O tom jsme si však uţ řekli, ţe to zcela odporuje hlubokému a opravdovému přijetí skautských zásad v plném rozsahu. Před časem jsme mohli zaslechnout aţ neuvěřitelnou tezi, ţe toto heslo, kdysi pro činovníky svojsíkovské éry hnutí u nás naprosto samozřejmé, je dokonce jakýmsi „cepem, jímţ jsou mláceny do hlav skautů skautské zásady“. Nevím, co k tomu ještě po tom všem, co tu bylo řečeno, dodat. Všem těm, kdo pronesli skautskou myšlenku oběma totalitami i za cenu velkých osobních obětí, za cenu strádání a pronásledování, jeţ bylo zaplaceno často ztrátou svobody (a kolik bylo i těch, kdo zaplatili za své skautství i cenu nejvyšší!), všem těm je z takových proklamací smutno. Ptají se, kam ţe to u nás současné hnutí směřuje, co v takovém případě mŧţe nabídnout, a zda takové pojetí má vŧbec v naší společnosti svŧj význam a také potřebnost. Odhození všech našich zásad i jejich odmítání znamená nejen porušení skautského zákona a skautského slibu, ale také absolutní rozchod se skautingem vŧbec. Tedy nepřijetí a nepochopení skautingu jako svého osobního ţivotního stylu i programu. Mám za to, ţe není obtíţné zařadit takový typ činovníkŧ do příslušné kategorie, jak jsem je uvedl v prvních kapitolách těchto úvah. Ale právem se mŧţeme ptát, co tito lidé v hnutí vŧbec pohledávají, proč ho destruují a destabilizují, proč se svými názory neodejdou? A pokud je pokládají za natolik přínosné pro svět i tuto zemi, proč si nezaloţí svou vlastní organizaci, v níţ by našli svoje i jejich uplatnění a moţnost nerušeného hlásání svých zásad. Skauting jako ţivotní styl Bezvýhradné přijetí základních principŧ a úplné ztotoţnění se se skautskými zásadami etiky i se spirituální dimenzí skautingu, úplné podřízení se pravidlŧm chování, myšlení a ţivotních postojŧ, jak vyplývají ze skautského zákona, je smyslem a cílem naší výchovy v našem duchu a všeho našeho snaţení. Bylo tu uţ řečeno, ţe skauting právě z těchto důvodů nemůţe být koníčkem. Protoţe skautský zákon je také měřítkem i mírou našeho konání, zákon závazný za všech okolností, tedy i tehdy, není-li to právě v tomto okamţiku pro nás příznivé či výhodné, říkáme, ţe skauting se musí stát naším ţivotním stylem. Není to přirozeně jednoduché, k takovému stavu se dá dospět pouze časem a poznáním duchovního ţivota podle regulí skautské spirituality, zahrnující mnohem širší oblast, neţ se spiritualitě v běţném občanském ţivotě přisuzuje. Nejde tu o pouhou religiozitu, zaměřenou k některé z konkrétních církví, ale také o souvislosti z oblasti etiky, kultury, vztahu k vlasti, tedy pozitivního občanství i zdravého vlastenectví a další. Pokud říkáme, ţe jsme výchovnou institucí, pak k takovým metám musíme vést svěřenou mládeţ, za předpokladu ovšem, ţe my sami, i naši výchovní činovníci tuto úroveň splňují. Ţivot nás ovšem konfrontuje s rŧznými situacemi, kdy zachování našich principŧ není jednoduché. Na takové případy musíme v duchu našeho hesla být připraveni, ale také na ně připravovat námi vedené a vychovávané skautské mládí. Střetávání se s ţivotní realitou ovšem přináší nejrŧznější moţnosti a nelze je tu ani náznakem všechny vyjmenovat. Pokusíme se tedy uvést aspoň některé modelové situace a oblasti. ~ 139 ~ Naší základní snahou bude, abychom z našich svěřencŧ vychovali skautské osobnosti, tedy osobnosti v kladném smyslu tohoto slova. Kdo tedy je podle našich měřítek pozitivní osobností? Je to na prvém místě člověk, muţ nebo ţena, splňující mravní a etické normy vyjádřené skautským zákonem. Mám tu na mysli člověka přímého, spolehlivého, pravdomluvného, nesobeckého, vzdělaného, s vlastním názorem… Zkušenosti, zejména z období nesvobody v minulosti, z obou totalit, ale také současné, nám ukazují, kam vede společnost nedostatek rozhledu jednotlivcŧ i celých skupin, chudoba myšlení i vzdělání, jak snadno takoví lidé podléhají pozlátku a slibŧm, jimiţ nešetří „vŧdcové mas“. V médiích, zejména v televizi, jsou v současné době velmi oblíbené vědomostní soutěţe, na nichţ si účastníci ověřují svoje znalosti v rŧzných oborech. Zvláštní postavení zaujímají zábavně orientované pořady, kdy divák ţasne, jaké ţe to nesmysly jsou někteří lidé schopni vypustit z úst. Vyvolává to veliké bouře smíchu mezi publikem, protoţe takto jsou tyto pořady koncipovány. Humor nám ale dochází v okamţiku, kdyţ si uvědomíme, ţe tyto odpovědi prŧměrných „lidí z ulice“ ukazují vzdělanost a rozhled dotázaných. A při tom se jedná o ty, kdo na pracovištích i v soukromí řeší nejrŧznější otázky osobní, pracovní, navíc však také rozhodují v úřadech, firmách i jinde o věcech společných, vztahem ke spoluobčanŧm počínaje a konče ochranou ţivotního prostředí. Tito lidé pak přicházejí v příslušných časových intervalech k volebním urnám a mají rozhodovat o budoucnosti své obce, svého města a tohoto státu. Jak snadno ten, kdo postrádá uţ zmíněný rozhled, alespoň základní vzdělání, historickou paměť a povědomí, podlehne nesplnitelným slibŧm a napomŧţe přivodit národní tragédii, jako se to stalo na příklad v případě experimentu s komunismem. Nenamlouvejme si slepě, ţe nám ţádné podobné nebezpečí nehrozí, mŧţe se objevit kdykoliv v jiné podobě. V našich oddílech samozřejmě nemŧţeme suplovat úkoly rodiny a školy, mŧţeme však s těmito institucemi spolupracovat a především mŧţeme v našich svěřencích podporovat zdravou zvídavost a touhu po poznání, vědění a širším rozhledu. Ţe je v naší kultuře a civilizaci rodina základem společnosti, tedy státu i národa, víme a říkáme stále. Také v tomto směru musí být naše výchova orientována. My přirozeně odmítáme koedukaci ve všech věkových stupních, ale mezikmenovou kooperaci povaţujeme nejen za dobrou, ale také uţitečnou u roverŧ i rangers. Naše výchova by měla pamatovat také na vztahy obou pohlaví a připravovat naše mládí na budoucí rodičovskou roli. Při všech těchto našich snahách ovšem stále zŧstává v platnosti celý náš Zákon, v tomto případě zejména jeho desátý bod. V naší zemi byla v minulosti uzavřena řada skautských manţelství a dodejme, ţe to jsou převáţně manţelství dobrá. Pro skauta a skautku, kteří chápou svŧj ţivot váţně a v duchu naší etiky, musí být jasné, ţe i manţelský slib, podobně jako slib skautský, je neporušitelný. Na této skutečnosti nemění nic ani náš platný právní řád, který sice legislativně připouští zrušení manţelského svazku, zrušení tohoto slibu však není v jeho kompetenci. Po mém soudu to není v pravomoci ani jednoho z rozcházejících se manţelŧ. Tyto manţelské svazky by měly být uzavírány tak, jak se sluší a patří, tedy na základě hlubokého vnitřního vztahu, nikdy ne pod nátlakem nového vznikajícího ţivota. Není však moţné připustit, aby v případě, ţe taková situace nastala, byla řešena vraţdou. Interrupce nemŧţe být nikdy chápána jako moţná forma regulace porodnosti. O ţivotě a bytí jiného – i kdyţ zatím nenarozeného – nemŧţe nikdo rozhodovat. To pro nikoho, kdo se hlásí ke skautské etice, nemŧţe nikdy připadat v úvahu. Líbivá věta, ţe ţena má právo rozhodnout o svém těle, je zcela scestná a zavádějící. Nerozhoduje totiţ jen o sobě, ale také o někom dalším. ~ 140 ~ Ve skautské rodině by mělo být jasné rozdělení úloh a také vzájemná souhra, spolupráce i podpora. Pokud oba prošli skautskou výchovou, vědí, co je s ní spojovalo, a jestliţe některý z nich pokračuje ve skautské sluţbě, snáze nachází u svého partnera porozumění. Sloţitější případ ovšem nastává, podílejí-li se na této činnosti oba. Při náročném zaměstnání, péči o rodinu i oddíl mohou celkem zákonitě vznikat stresové situace, které je nutné řešit v souladu s našimi principy. Skautské sluţbě však nelze obětovat vlastní rodinu, rodinné zázemí a péči. Bylo by to totiţ hrubé porušení skautského slibu, protoţe víme, ţe jeho součástí je také připomínka o „plnění vlastních povinností“. V současné době se dostává do popředí i otázka registrovaného partnerství. Necítím se oprávněn posuzovat, zda se v případě takové orientace jedná o deviaci, chorobu nebo věc přirozenou, ba ani odhadovat výši procenta, jak často se vyskytuje. Nemyslím však, ţe by takoví lidé mohli mít místo ve výchově skautské mládeţe uţ proto, ţe nemohou dost dobře být pro ni vzorem. Jak se k tomuto problému postaví naše zákonodárství, se teprve ukáţe. Mám však za to, ţe takové páry nemohou mít práva a případné výhody normálních rodinných svazkŧ, jimiţ společnost podporuje populační vývoj národa. Tedy problém, který je zejména u nás velmi aktuální, protoţe oficiální statistiky hovoří jasně – vymíráme. Podněty přicházejí i z vnějšku I skauti jsou součástí společnosti a společenské problémy jsou nepochybně i jejich problémy. Metlou současnosti jsou drogy. Věřím, a rád bych se nemýlil, ţe dosud nejsou problémem našeho skautingu. Pokud by se však takový případ někde vyskytnul, musel by oddílový vŧdce jednat neprodleně a ve spolupráci s odborníkem. Tady nelze váhat ani improvizovat. Věc je nutno řešit citlivě a rozváţně, nepochybně s individuálním přístupem k jednotlivcŧm. Naproti tomu ovšem stojí dnes poměrně „normální“ kouření a zřejmě také alkohol. Asi se tady nebudeme přesvědčovat o tom, ţe obojí nemá ve skautském oddíle své místo. Velká odpovědnost, více neţ kde jinde, tu připadá vŧdci oddílu a jeho osobnímu příkladu. Plně si uvědomuji, ţe za následující slova budu mnohými kritizován, ale přesto tvrdím – skautský vůdce nemůţe kouřit. Škodí sobě a škodí i svému okolí, které zamořuje nikotinovým dýmem. Jde tedy o porušení hned dvou základních principŧ skautingu, druhého i třetího, o skautském a činovnickém slibu nemluvě. Nelze se vymlouvat ani omlouvat. A zcela stejné je to i s alkoholem. Moderní technika se stává součástí denního ţivota a zasahuje i do naší skautské skutečnosti. Naše – Svojsíkovské – pojetí skautingu stavělo vţdycky na jednoduchosti a materiální úspornosti. V době zákazu naší činnosti však svět zejména po technické stránce pokročil, a tak mnohé naše specifické činnosti se staly jakýmsi „skanzenem“ pro naše zahraniční bratry. Technické vymoţenosti se ovšem staly pro společnost kaţdodenní samozřejmostí, a pokud vychováváme mládí pro ţivot, pak se k nim nemŧţeme stavět odmítavě. Jde tedy na prvém místě o to, jak se s nimi vyrovnáme ve výchovném procesu. Především si musíme uvědomit, ţe nevedeme skauty k primitivismu, ale ke skromnosti. Protoţe ţivot mŧţe později našim svěřencŧm připravit rŧzné zvraty, budou se při dobré skautské výchově s nimi snáze vyrovnávat a vyvarují se tak osobních ~ 141 ~ i rodinných tragédií. Současně však nezamítneme kontakt se vším novým. Později s těmito subjekty budou naši mladí stejně konfrontováni a musí být i na to připraveni. Ani A. B. Svojsík se nevyhýbal tomu, co jeho doba přinášela a začlenil to do výchovného systému našeho hnutí – vzpomeňme třeba schopnost pouţít telefon pro přivolání pomoci nebo orientaci v jízdním řádu, coţ pro řadu jeho současníkŧ bylo tehdy nepřekonatelné. I k nám přinesla doba mnohé, s čím se na rozdíl od dřívějších generací budeme muset vyrovnat, a to bez ohledu na to, jak se na tyto všechny věci dívají naši „tradicionalisté“. Mám za to, ţe je to třeba posuzovat ve třech rovinách: Změnily se materiální podmínky a nároky na naši práci. Tak například dřevo se stalo obtíţně dostupné, a to nejen na stavbu našich tradičních podsad, ale mnohde dokonce uţ i jako palivo, tedy pro vaření a naše táborové ohně. Pak nezbývá neţ pouţít montované podsadové dílce, vařiče a sporáky a pro táborový oheň si vše potřebné dovézt. Pro vytváření manuální zručnosti budeme muset hledat jiné formy. Také zákonem poţadovaná péče o ţivotní prostředí a rovněţ hygienické nároky si teď vyţadují jinou likvidaci odpadu a zajištění pitné vody, neţ bylo kdysi běţné. Podobně se asi musíme stavět k přítomnosti osobního vozu nedaleko tábora jako prostředku pro rychlé dosaţení lékařské pomoci. Technické moţnosti a vývoj přinesly nové přístroje a další subjekty. Mobilní telefony se staly běţnými záleţitostmi a také my je budeme nepochybně pouţívat, stejně jako nejnovější druţicovou navigaci GPS. To ovšem neznamená, ţe z našeho programu zmizí tradiční Morseova abeceda a semafor nebo práce s buzolou. To vše nám bude slouţit k tříbení pozornosti a paměti, podobně jako známá a snad i dosud stále oblíbená Kimova hra. Přirovnal bych to ke vzdělávání vysokoškolákŧ technických směrŧ, kteří studují vysokou matematiku, ačkoliv jen nemnozí se s ní později v praxi setkají. Slouţí jim totiţ k vypěstování určitého zpŧsobu tvořivého myšlení, jímţ budou své odborné i společenské poslání naplňovat. A konečně je tu řada věcí nadbytečných a zbytečných. Bez těch se asi mŧţeme zcela klidně obejít. Mám na mysli tranzistorové přijímače, walkmany, rŧzné elektronické hry, bez nichţ skautský tábor mŧţe bez obtíţí fungovat. Naopak, jejich nadměrné pouţívání by svědčilo o tom, ţe vŧdce nedokázal svými programy nikoho zaujmout a měl by uvaţovat o změně programu i metody. Dokonalost technického vybavení ani na druhé straně jeho jednoduchost či dokonce chudoba není rozhodující pro hloubku přijetí skautského vnímání současné společnosti. Podstata opravdového skautingu je skutečně někde jinde. Řada těchto technických zajímavostí a hříček se mŧţe stát předmětem opravdového zájmu, mŧţe být oním koníčkem, ale není a také nemŧţe být hlavní náplní naší výchovy ani našeho programu. Tu je třeba hledat v oblasti skautské spirituality, její etiky a také hledání toho podstatného v ţivotě, jak byl k tomu celý záměr našeho Zakladatele tak dokonale a nádherně koncipován. Náš ţivotní styl nás musí provázet stále, jak uţ jsme si o tom říkali uţ v počátečních úvahách. Tam, kde nás bude podle hloubky našeho skautství posuzovat i veřejnost, je na prvém místě naše zaměstnání. Ani tady nemŧţeme jednat v rozporu se skautským zákonem a ostatními našimi mravními principy. Nebude to jednoduché, protoţe se mŧţeme dostat do situace, kdy náš zaměstnavatel bude takové jednání po nás poţadovat, protoţe to bude pro něho z nějakého dŧvodu výhodné. Není to situace ~ 142 ~ záviděníhodná, ale i tady však jsou etická pravidla jasná a pro skauta nepřekročitelná. Takový stav nastává obdobně i u skautŧ, kteří sami podnikají nebo zaměstnávají své podřízené. Jsou svým chováním vŧči svým zákazníkŧm i podřízeným vázáni stejnou a neměnnou morálkou. Na tom nic nemění ani moţnost okamţitých menších nebo větších osobních výhod a ekonomických přínosŧ. Jestliţe jsem hovořil o posuzování našich osobních kvalit svým okolím, jistě to neděláme jen pro vnější efekt. Přispěli bychom však tím také k našemu obrazu v očích našich spoluobčanŧ, protoţe hnutí je (zatím) jen málo oslovuje. Je smutné, ţe je tomu tak v současné době, kdysi byla naše pověst mnohem lepší. Ale i dnes jsou země, kde označení skaut je jakýmsi puncem kvality, spolehlivosti a morálky. Tam jsou skauti chápáni a vnímáni zcela v duchu prvního bodu našeho zákona, který některé bratrské národní organizace překládají ve tvaru „na skautovu čest je moţné se spolehnout“. I kdyţ v předchozích odstavcích jsme si všímali jen omezeného okruhu oblastí naší kaţdodenní činnosti, snad pochopíme, jak asi je třeba k nim přistupovat. V souladu s naším tématem by nám mělo být uţ teď jasné, ţe opravdu není moţné chápat skauting jako zájmovou, tedy volnočasovou činnost, jako koníček. Z těchto modelových situací by mělo však jednoznačně vyplynout, ţe výchovou se dospívá k tomu, ţe si naši svěřenci v duchu našich zásad vypěstují jakousi posloupnost priorit, onen hodnotový ţebříček, jímţ budou posuzovat vše, co jim mnohotvárný ţivot přinese. Tím vneseme, zatím jen sami u sebe, do současné společnosti to, co jí v našich podmínkách tak zoufale a bolestně chybí. Přispějeme tak rovněţ k tomu, ţe posuneme současné tak časté chápání činnosti hnutí jako nástroje pro účelné trávení volného času (nebo jen jeho „ubíjení“?) k ideálŧm, pro něţ bylo vybudováno. „Ich dien´!“ Vyvrcholením skautské stezky (nikoliv činovnické) se stává rovering, protoţe na něj navazující oldskauti zaujímají uţ poněkud odlišné postavení. Nesou si totiţ celým svým ţivotem to, co kdysi v mládí přijali, nejen pro sebe, ale i pro hnutí. V našich podmínkách to byli právě oldskauti, kdo pronesli skautské ideje oběma totalitami, a tak uchovali skauting i v naší zemi pro naše nově příchozí skautky a skauty. Jejich úloha po třetí, polistopadové obnově je mnohem významnější, neţ tomu bylo po válce. – To, co tu bylo ovšem řečeno o roverech, platí stejnou měrou i pro dívčí kmen, kde se tomuto věkovému stupni říká rangers. Není to označení nejšťastnější, víme, ţe při kolonizaci západních oblastí Severní Ameriky, na rozdíl od pojmenování scout, byly takto označovány na nepříliš zákonné straně se pohybující pochybné ţivly. (Ostatně L. Rusek upozorňuje i na roli junáků v národním boji jiţních Slovanŧ, kde jejich pŧvodně zcela pozitivní role posléze přerostla do nacionalismu a následně i v hrŧznou genocidu v závěru minulého století. Ale chápejme je tu především z té kladné stránky.) Heslem roverského věkového stupně se stalo „SLOUŢÍM!“, heslo, které míval český král Jan Lucemburský na svém rytířském štítě v podobě, uvedené v nadpisu této kapitoly. Rovering je tedy vrcholem skautské výchovy. Ţel, ne všichni ho dosahují, ne všichni jsou vŧbec schopni ho dosáhnout. Je to odvislé od práce našich vŧdcŧ i od míry přijetí skautství rovery samými. Někdy se říká, ţe roverství je řehole. Myslí se tím nepochybně závaţnost, hloubka vnímání a chápání skautingu. Často se setkáváme se skutečností, ţe roverská sluţba se pojímá ryze pragmaticky jako pouhý pomocný nástroj, který slouţí svému mateřskému oddílu nebo středisku při těţkých a namáha~ 143 ~ vých pracích pro jejich nerušený (nebo pohodlný) chod, zajišťování jejich táborŧ i jiných obtíţných nebo nepříjemných záleţitostí. Jaké je to však hrubé nepochopení! Rover slouţí uţ svým chápáním, svým přijetím skautingu, svým vzorem, tím, ţe je. Škoda, ţe tak mnozí této mety nedosáhnou. Škoda, ţe tak mnohým v tom zabránily rodinné dŧvody, pracovní povinnosti nebo přechod na vzdálenou vyšší školu. I z nich moţná mohli být dobří roveři, podhoubí, z něhoţ mohli časem vyrŧst noví vŧdcové, dobrá budoucnost hnutí. Jistě, ne ze všech, ale snad z některých. Zatím ovšem ti, jimţ to bylo moţné a v hnutí zŧstali, na sobě pracují v duchu svého roverského programu. Očekává se, ţe poznali a uţ i přijali principy hnutí, ţe v tomto věku uţ chápou jeho hlubší smysl i význam a postupně si vytvářejí onen zmíněný hodnotový ţebříček. V současné době jsou mezi nimi velmi oblíbené záţitkové aktivity, přeţívání za mimořádných a obtíţných podmínek, namáhavé soutěţe a také programy vyţadující často i plné vypětí sil. Proč ne, nic proti tomu, proč si nezměřit své síly, poznat své meze. Takový program nemŧţe jít ovšem aţ na samu hranici únosnosti jednotlivce, hnát se aţ do krajnosti, ale zejména nesmí dosáhnout oné sebezničující mety. Dostal by se tak nepochybně do rozporu nejen se skautským chápáním výchovy, ale konečně i s etickými pravidly společnosti, ba dokonce také se „zdravým rozumem“. Ale ani to není ještě opravdu všechno. Jsou tu i oblasti, které zahrnujeme právě do pojetí skautské spirituality, jiţ by uţ roveři měli ve svém věku a proţitku skutečného skautingu plně chápat. O její náplni a pojetí by uţ měli být dobře informováni svým dosavadním „skautským ţivotem“ a také by ji měli beze všech výhrad v plném rozsahu přijmout. I jejich program by měl být realizován mnohem váţněji, s větším zaujetím i hloubkou vnímání. Ať uţ jde o intenzivněji proţívané tradiční skautské disciplíny, vodáctví, astronomii, cykloturistiku, záleţitosti technické a kulturní – literaturu, hudbu, poezii i výtvarné obory – nebo filozofii. To vše by mělo být na mnohem vyšší a závaţnější úrovni. Nelze vyloučit ani společné akce obou kmenŧ jako součást mezikmenové kooperace. I ta, dobře vedená a připravená, má své místo v roveringu. Ale abychom si dobře rozuměli, hovoříme opravdu o kooperaci, v ţádném případě o koedukaci, ani její jakékoliv zastřené formě. Vytáčky a výmluvy tu nejsou rozhodně na místě. Vzájemným poznáváním tak budou vedeni i ke své budoucí rodičovské roli. Respektování skautského zákona, a v tomto posledním uvedeném případě především jeho desátého bodu, je samozřejmostí, kterou není třeba dále zdŧrazňovat. V této fázi není a ani nemŧţe být skauting ani pro rovery koníčkem, pokud ho tak snad chápali ve svých mladších skautských letech, dokud nepronikli k jeho podstatě. Jsou ve věku, kdy se jim stal skauting sluţbou, radostí i posláním. Snad i na ně platí slova, která pronesl král Eduard VII. k Baden-Powellovi, ţe totiţ „sluţba skautingu je tou největší sluţbou, kterou lze vlasti prokázat.“ „…Tvrdá je ta řeč…“ Ne, skauting opravdu není koníčkem. To jsme se zde právě pokusili si na předchozích stránkách vzájemně vyjasnit. Rozdíl je tu přímo propastný. A nic na tom nemění ani skutečnost, ţe obojí, tedy i koníček – záliba – stejně jako opravdově proţívaný skauting mŧţe dosahovat vysoké kvality. O tu se ostatně ve skautské výchově máme snaţit stále. Jenţe u své volnočasové záliby si tu hloubku volím, rozhoduji, do jaké míry ji přijmu a budu provozovat. Vycházím při tom jen z velikosti svého uspokojení, případně i jisté ctiţádostivosti. U hluboce proţívaného skautingu ~ 144 ~ však tato míra leţí zcela mimo skautovu představu nebo jeho vŧli, a on sám není oprávněn na jejím pojetí ani cílech nic měnit. Je to zdánlivě jednoduchá logika, jak málo se však v kaţdodenní skutečnosti uznává a uplatňuje. Náš současný skauting prochází rozhodujícím údobím. Na významná místa – a to platí především pro JUNÁKA, ale nemyslím, ţe by v jiných uskupeních tomu bylo výrazně jinak – se dostali i lidé, kteří v minulosti, především totalitní, hluboce a těţce zklamali, nebo mladší, kteří úplnou skautskou výchovou buď neprošli, nebo ji nebyli ochotni v plném rozsahu přijmout jako svŧj ţivotní styl. V úvodních částech těchto úvah jsme o jejich příchodu do hnutí uţ hovořili. Pro oba typy je pak společná urputnost, s jakou se svých vydobytých pozic drţí a s níţ přetvářejí skautské hnutí „k obrazu svému“. Hnutí u nás je přímo infikováno konzumismem a jejich neochotou podřídit se jakékoliv autoritě s poukazem na (bezbřehou) demokracii, nepřijetím mravních kritérií skautingu. Ve společnosti se projevuje takový stav zvýšenou kriminalitou, vycházející z nedokonalé legislativy, na niţ se pachatelé odvolávají s tím, ţe neporušili ţádný zákon. Málo kdo však je ochoten dost rychle reagovat a nedokonalé zákony, často odporující těm nejzákladnějším mravním zásadám, opravit. O to smutnější je pak zjištění, ţe i skautské hnutí, nebo aspoň někteří jeho čelní a rozhodující činovníci, mŧţou být takovými názory nakaţeni. Varovných hlasŧ, které se ozývají ze všech úrovní, není dbáno, kritici jsou odsuzováni demagogicky šířenými pomluvami jako „škŧdci organizace“, zatímco ti skuteční se vyhřívají na výsluní přízně těch, jimţ je hnutí předkládáno jako pohodlná pouť „hravým junáctvím“, zajištěným a dotovaným ze zdrojŧ, které pro „aktivity volného času“ nabízí společnost, aniţ by se kdo zamyslil nad tím, není-li na kritických hlasech přece jenom něco pravdy. A to vše ke škodě našeho skautingu, jeho pověsti i budoucnosti. Nedojde-li k nápravě, je tato budoucnost skutečně chmurná. Není snadné přijmout pravidla a principy skutečného a hluboce proţitého skautingu. Je to ovšem také záleţitostí naší ochoty a vŧle. V našich podmínkách si neseme stále ono dědictví uţ z dob rakouské nadvlády, kdy odpor proti ní se obracel dost nepochopitelně spíše do odporu k duchovním záleţitostem, jakoby právě pochybovačnost a odpadlictví v duchovních věcech měly být lékem a cestou k národnímu osvobození. Nebo snad opravdu platí úvahy o naší národní povaze? Kdo ovšem nepřijímá duchovní podstatu skautingu, nepřijímá skauting jako takový. A právem tu platí otázka – co tedy pohledává ve skautském hnutí a co od něho očekává? Přijetí spirituální dimenze, kterou jen s rozpaky připouštíme, ale velký počet našich „skautŧ“ ji zcela odmítá, je nejen jedinou cestou ze současné krize našeho hnutí, ale také to jediné, čím se mŧţeme odlišovat od jiných podobných spolkŧ, a také jediný dŧvod a oprávnění naší existence v druhém století skautské reality. Ano – „nebudeme-li perfektní, nemáme nárok na přeţití“, má dnes větší aktuálnost, neţ kdy jindy. Neochota přijímat vysoké mravní nároky není ovšem výsadou pouze této doby. Uţ před dvěma tisíci roky se velké zástupy shromaţďovaly kolem svého milovaného Učitele a Mistra. Kdyţ však jim předestřel poţadavky, které Jeho učení od nich očekává, odvraceli se se slovy: „Tvrdá je ta řeč!“ a odcházeli. Zeptal se tedy i těch nejvěrnějších: „Chcete i vy odejít?“ Petr – jejich mluvčí – Mu tehdy odpověděl: „Ke komu bychom šli?…“ (J 6,61–69) Není jiné cesty. Ať tedy opustí skautské řady ti, kdoţ nedokáţí pochopit, kdo nechtějí, kdo odmítají skautské principy, ti kdo zapříčinili neblahý stav, kdo šíří kolem sebe nedobré a neskautské ovzduší. Nemohou odejít ti věrní. Ke komu by šli? My všichni se však musíme zamyslet nad podstatou svého skautství, nad svým osobním přínosem ~ 145 ~ a naplňováním odkazu R. Baden-Powella, E. T. Setona, A. B. Svojsíka a ostatních známých i neznámých bratří a sester, kteří přijali, naplnili a šířili skautskou ideu k prospěchu mládeţe i zdravého poctivého lidství. Musíme se vrátit ke kořenŧm skautingu, k jeho principŧm i podstatě a mít nyní i v budoucnu v srdci ono „PAMATUJ!“ Pouţitá literatura 1. Hansen, Walter – Vlk jenţ nikdy nespí – SCOUTARCH Praha 1994 2. Břečka, Bruno – Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990 – Brno 1997 3. Řád pro vzdělávání činovníkŧ Junáka – svazu skautŧ a skautek ČR – Skauting č. 9 – Praha – květen 2001 4. Rusek, Ladislav – Boj o český skauting – Olomouc 2003 5. Navrátil, Zdeněk – Mŧţe být skauting ţivotním stylem? – 2. vydání – Ivančice 2002 6. Navrátil, Zdeněk – Být solí země – Ivančice 2003 ~ 146 ~ Vůdcům, kteří hledají pro sebe bezpečnou cestu a cíl pro své oddíly. Skauting a společnost Vnější podněty a konfrontace (zima 2003–2004) Kdo z nás, kteří jsme prošli skautskou výchovou, by nevzpomínal rád na své skautské mládí, na chvíle proţité v radostném prostředí skautského oddílu. Na slunné dny tábora, naplněné veselím, hrami na vyhřáté louce; hrami, vyvolávajícími zdravý hlad, ukojený vlastními silami připraveným obědem; na ranní opar nad klidnou vodní hladinou při poslední hlídce před budíčkem, na večery s kouzelným západem slunce a večerkou, nesoucí se nad usínající přírodou při večerním snímání státní vlajky. I ten klapot dešťových kapek na plátěnou střechu stanu měl svoje kouzlo, na něţ se nezapomíná, protoţe je to záţitek, který nepoznal ten, kdo nikdy neopustil kamenné zdi svého příbytku ve městě i na vesnici. Ano, to všechno a ještě mnoho dalších radostí přinesl skauting uţ mnoha generacím u nás i ve světě za téměř sto rokŧ své existence. Existence, která plynula někde bez nepříznivých vnějších vlivŧ, ale také existence, která byla – tak jako u nás – díky nepřízni historického vývoje domova několikrát a s tak nešťastnými dŧsledky přerušena. Je to však všechno, co skauting dává, co by skauting měl nebo musel dát svým příznivcŧm, je to celý skauting, celá jeho náplň? Podobné záţitky přece mohou mladí lidé poznat i v jiných aktivitách, i jiné organizace a instituce jsou schopny dát svým členŧm podobné proţitky. I v rodinách, kde rodiče nezapomněli na své mládí, kde se dětem věnují a chtějí jim zpříjemnit i volné chvíle o dovolených, dokonce i odrŧstající mládeţ na neorganizovaných a – budiţ mi to odpuštěno – divokých toulkách mŧţe zaţívat totéţ. A co víc, stejné vzpomínky si vybavují a dodnes to proţívají i členové dosud existujícího Pionýra, kdysi „předvoje dělnické třídy“, jak se sami hrdě nazývali. (A nemylme se, i kdyţ se dnes jejich četní bývalí a dosud aktivní činitelé dušují, ţe oni nevnášeli do výchovy marxistické ideje, ţe jim šlo jen a jedině o „práci s dětmi“, pak – vězme – také zamlčování mnohého potřebného bylo výchovou „k rudým šťastným zítřkŧm“.) Jakkoliv kaţdá upřímná péče, která se věnuje dětem se snahou, aby nebyly ponechány „napospas ulici“, bez vhodného dozoru, samy sobě, napospas nedobrým vlivŧm, je nepochybně vhodná a přínosná, je to z pohledu skautského hnutí jen málo. Je ovšem pravdou, ţe ač se také mnohá naše střediska a oddíly spokojují s tímto „volnočasovým pojetím“ skautského programu, skutečný a opravdový skauting, tak jak ho pojal jeho Zakladatel, anglický generál Robert Stephenson Smyth Baden-Powell, a jak ho k nám, do českých zemí, uvedl vynikající pedagog Antonín Benjamin Svojsík, je něčím zcela jiným. Protoţe skauting nevyplňuje pouze volný čas, protoţe skauting si staví mnohem vyšší cíle, protoţe byl koncipován jako hnutí výchovné. Jako takové musí být realizován, takto musí být chápán, takto musí být praktikován. Jinak jeho činnost přestane být skautingem, byť by ho jeho představitelé stále takto nazývali a za takový ~ 147 ~ vydávali. Máme-li být zcela upřímní, stal by se – alespoň v našich podmínkách – také zbytečným, protoţe organizací a institucí s podobným programem a náplní (ač se i ony inspirovaly skautingem) máme u nás uţ dostatek a není nikterak potřebné je ještě zmnoţovat. Mravní zdroje skautingu Do základních principŧ skautingu bylo vloţeno to nejlepší, co společnost v oblasti morální a etické za léta svého vývoje poznala. Naše kultura a civilizace, někdy označovaná jako euro-americká, navazovala na to nejlepší z dob antických, aby posléze svŧj vývoj završila křesťanstvím. Mravní kritéria křesťanská se stala základem naší morálky a nemění na tom nic ani skutečnost, ţe řada dnešních našich spoluobčanŧ se k těmto svým křesťanským kořenŧm odmítá hlásit. Zakladatel našeho hnutí, jako syn anglikánského teologa, byl hluboce věřícím člověkem a bylo pro něj samozřejmé, ţe mravní principy jím zaloţeného skautského hnutí tedy budou v souladu s ideami křesťanskými. Víme, ţe základní principy skautingu zformuloval Baden-Powell do tří bodŧ, totiţ jako povinnost k Bohu, povinnost k bliţnímu a povinnost k sobě. Tady se Baden-Powell přiznává ke svému křesťanství zcela nepokrytě a také tím svoje hnutí s křesťanskými duchovními hodnotami spojuje. Lásku k Bohu a k bliţnímu označují křesťané za „největší přikázání“ (Mt 22,37–39, viz téţ Mk 12,30–31) a jejich naplnění z prvých dvou bodŧ Baden-Powellových zřetelně vyplývá. Třetím bodem B.-P. vlastně ustanovuje výchovné poslání skautingu, neboť chápat péči o vlastní osobu podle takto vysloveného poţadavku jako nabádání k sobectví by bylo nejen fatálním nepochopením jeho záměru, ale přímo zřejmou a zřetelnou slabomyslností. Výchova a zejména sebevýchova se tak stává primárním programem a náplní skautingu. Skauting se ovšem musel vyrovnat se skutečností, ţe se posléze dostal i do oblastí s jinou neţ křesťanskou tradicí. V době, kdy zakládal hnutí především pro anglické hochy, na jeho tak veliký rozmach Baden-Powell snad ani nepomýšlel. Výchovné metody a také program skautingu byly však natolik přitaţlivé, ţe se velmi rychle šířil po celé planetě. Přijali ho i v oblastech, kde k místním tradicím nepatřilo náboţenství monotheistické (např. tam, kde převaţoval hinduismus), případně i tam, kde neuznávají osobního Boha (např. buddhismus). I pro ně je však skauting určen, i pro tamější mladé lidi mŧţe být přínosným. Současná Ústava WOSM definuje první princip jako „…věrnost duchovním principům, oddanost náboţenství, které je vyjadřuje, a přijímání povinností, které z toho vyplývají.“ (Stanovy WAGGGS jsou v tomto směru poněkud „ortodoxnější“ a hovoří o základních principech, ţe „…jsou vyjádřeny v původním slibu a zákonu, jak je stanovil zakladatel.“) Takto se stává skauting tedy přijatelným pro celou lidskou populaci. Problém tedy nespočívá v tom, zda je pro koho přijatelný, ale především a na prvém místě, jak je přijímán těmi, kdo se k němu hlásí a kdo se za skauty povaţují a prohlašují. Takový přístup a hodnocení by měly být pro nás základním východiskem. Zásady skautské výchovy Po stanovení principŧ, na nichţ bude stát skautská výchova, bylo nutno formulovat zásady, které by byly srozumitelné a jasné pro všechny, tedy vychovatele ~ 148 ~ i vychovávané. Takového úkolu se zhostil B.-P. ustanovením skautského zákona a hesla, které zřetelně proklamovaly pravidla, jimiţ se budou skauti (tak nazval podle tehdy jemu blízké vojenské terminologie své stoupence) řídit a které budou plně respektovat. Tito skauti-zvědové měli hledat ve svém ţivotě dobro a duchovní krásu. Za vzor skautského zákona mu tedy bylo – coţ je přirozené a pochopitelné – Desatero Boţích přikázání, a to nejenom po formální stránce počtem bodŧ, ale také svým morálním posláním. Z „konstrukce“ Zákona uţ ovšem nevyplývá náboţenská – konfesní – povinnost příslušnosti skauta k určité církvi. Nerozlišuje tak vyznání a je tedy v tomto smyslu přijatelný obecně. Bylo tu uţ řečeno, ţe zaloţit světové hnutí moţná ani nebylo pŧvodním úmyslem Baden-Powella. Jeho formulací skautského zákona, zaujetím takového stanoviska se však otevřely skautskému hnutí brány všech zemí, umoţnilo mu to stát se hnutím skutečně celosvětovým. Skauting tak dokázal překonat překáţky a bariéry kultur, tradic i konfesí. Zvláštností skautského zákona je především zpŧsob jeho formulování. Není to ţádný soubor příkazŧ, zákazŧ ani nařízení a uţ vŧbec ne případných sankcí. Jeho forma, konstatující, ţe „skaut je…“, je do té míry zavazující, ţe nepřipouští opak ani vyjímku. Zŧstává proto na svědomí kaţdého z nás, aby si sám zodpověděl, zda uvedenému mravnímu kritériu toho kterého bodu Zákona vyhovuje. Aby však tato odpověď sobě samému byla seriózní, aby odpovídala skutečnosti, k tomu je třeba vychovat i vlastní svědomí, coţ je opět součástí aplikace třetího principu, uplatnění dŧsledné sebevýchovy. Skautské heslo je zpravidla spojováno s druhým mravním principem. Takový výklad je samozřejmě správný, bylo by však dobře si uvědomit, ţe má zcela zákonitě vazbu na oba další, tedy i na první a zejména třetí. Naše heslo je také ze všech našich zásad nejvíce v povědomí veřejnosti a společnosti a v jeho duchu jsme, nebo bychom aspoň měli být, vnímáni. Naše úsilí bezesporu určitě nesměřuje k vytváření jakéhosi našeho obrazu, máme-li ovšem přispívat ke kultivaci veřejné morálky, pak musíme být viditelní i chápáni v pozitivním světle. V tom spočívá také význam denního příkazu dobrého skutku. Současná doba není příliš nakloněna takovým projevŧm a přístupŧm. Je to moţná posttotalitní reziduum v nás a jde o to, abychom takové vztahy dokázali překonat. Stačí přejet jen o několik kilometrŧ dále naši jiţní hranici, abychom poznali, ţe tyto vztahy mezi lidmi jsou nejen moţné, ale jsou tam také běţné. Ani u tohoto denního příkazu nejde pouze o pŧsobení na veřejnost, ale především by jeho závazek měl být jakýmsi „mementem“ skautŧm všeho věku, kde je jejich úkol a povinnost. U roverŧ a rangers je pak tento příkaz umocněn a zdŧrazněn jejich heslem „Slouţím“. Stvrzením ochoty všechny tyto zásady přijmout a po celý ţivot vyznávat a zachovávat je skautský slib. Je dobrovolný, přesto však závazný, a to celoţivotně. Tady nastupuje velká úloha skautského vŧdce, aby na jedné straně takové vědomí dokázal ve svých mladších bratrech vybudovat, aby jim v jejich rozhodování pomáhal, a také aby on sám včas rozeznal, zda adept slibu splňuje náročné předpoklady jeho celoţivotního plnění. V opačném případě by měl postupovat tak, aby citlivě, ale přes to nekompromisně zajistil, ţe z tohoto chybujícího bratříčka nebude „křivopříseţník“. V tom spočívá veliká povinnost a odpovědnost vŧdcŧ, ale také by tu patrně mohla vzniknout jejich spoluvina. Zdá se, ţe v některých případech, a nechtěl bych uvádět a ani odhadovat procento výskytu, se tato skutečnost podceňuje. Slib se někdy skládá automaticky, zcela formálně, po určité době členství nováčka v oddíle. Nepřihlíţí se při tom, zda adept slibu splňuje všechny potřebné předpoklady, zda je vŧbec „zralý“ pro přijetí skautského ţivotního stylu, k němuţ naše výchova směřuje. ~ 149 ~ Jiný kraj – jiný mrav Bylo tu uţ naznačeno, ţe historickým vývojem vznikly v rŧzných oblastech rŧzné myšlenkové tradice. Nebylo by určitě účelné vypočítávat tu všechny takové v úvahu připadající odchylky (a – přiznávám – necítím se k tomu ani povolán). Také tyto regiony by měl a mŧţe skauting oslovit. Třebaţe dosud stále panují výrazné rozdíly mezi kulturami, dá se snad s určitou rezervou říci, ţe v jistém smyslu se názory a postoje sbliţují. Svět dnes mnohem více spolupracuje a také komunikační moţnosti zmenšují vzdálenosti nejen v geografickém, ale snad i duchovním smyslu. Víme, ţe se kupříkladu mění poměr a vztah k lidskému ţivotu. Vraţda se stává zavrţeníhodným činem na celém světě. Při tom v ne tak úplně vzdálené době ţivot jedince nebyl posuzován jako nedotknutelný. Ještě v polovině minulého století (a to není tak dávno, jsme teprve na začátku toho nového) – v době druhé světové války – zachovávali mnozí japonští dŧstojníci prastaré tradice a samurajské zvyky, kdy pro ně byla sebevraţda, provedená pro ostatní svět tak nepředstavitelným zpŧsobem, logickým řešením bezvýchodné situace. Obdobně se mění i rodinné vztahy a vazby. Ačkoliv v nepříliš vzdálených arabských zemích dovoluje islám mnohoţenství, získávají dnes převahu i tam monogamní manţelství. Jistě, existuje mnoho výjimek a vidíme také často, ţe rŧzní fundamentalisté a extremisté vybočují z morálního „schématu“ této oblasti (ještě se k tomu vrátíme). Jde ovšem o to, zda všechny tyto v našem pojetí negativní případy jsou skutečně v souladu s místními tradicemi a kulturou. Abychom však teď nezabředli do oblasti, k níţ nám chybí potřebné znalosti, spokojme se s konstatováním, ţe názory na lidskou morálku se sbliţují, byť pomalu, ale přece jenom s určitými znatelnými pokroky, a ujednocují se tak na jakémsi „společném jmenovateli“. V rámci mezinárodních iniciativ se řeší spoluprací násilné a kriminální činy, uzavírají se dohody a „charty“ na ochranu práv, ať uţ jde o obecnou rovnoprávnost, dŧstojnost ţeny, lidská práva, právo na šťastný ţivot dětí – kéţ by i nenarozených. To všechno jsou cesty, které také z našeho pohledu jsou pozitivní, a skauting mŧţe za těchto okolností dalšímu dobrému rozvoji lidské společnosti jenom napomáhat. V současné době se hodně hovoří o globalizaci, při čemţ se mají na mysli především oblasti ekonomické, vyuţívání zdrojŧ a případně i zamořování ţivotního prostředí. Skauting se svými mravními zásadami by mohl přispět a prosazovat především morální globalizaci, byť by se v některých oblastech, nebo spíš společenských kruzích, setkal se zamítavým postojem nebo dokonce i posměchem. Zdrţíme se ještě chvíli u nás, u toho, jaká je situace v našem českém hnutí. Víme, ţe při vstupu skautingu do našich zemí před více neţ 90 roky došlo i u nás k jisté odchylce v přijetí základních principŧ. Dŧvody, proč tomu tak bylo, jsou celkem dostatečně známé a snad není ani nutno se jimi teď podrobně zabývat. Přesto vše A. B. Svojsík převzal tyto obecné zásady v plné šíři, na prvém místě heslo, denní příkaz a Zákon, který v některých detailech oproti anglickému originálu dokonce dotvořil (mám tu na mysli např. 6. bod zákona). K odchylce došlo ve znění „junáckého slibu“, kde nebyl zakotven, ač formálně přijat, první princip. Bylo by předmětem dohadŧ, zda to ABS povaţoval za řešení dočasné či trvalé, vyjděme spíš z toho, ţe – jak uvádí V. Zatloukal ve své kronice82 – byli jsme jedinou zemí z tehdy 54 národních organizací, kde k takové odchylce došlo. Jistou vstřícnost je moţno vidět v tom, ţe ke slibové formuli byla přiřazena „doloţka“ o Boţí pomoci. Ta však byla dobrovolná, takţe se pouţívala prakticky jen v oddílech náboţensky orientovaných, jak se tehdy říkalo – v oddílech homo- 82 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu. ~ 150 ~ genních. Úplnou kuriozitu pak mŧţeme spatřovat v údaji B. Břečky83, který uvádí, ţe na přelomu let 1938–39 byla podle rozhodnutí většiny delegátŧ mimořádného valného sněmu doloţka přijata jako povinná pro všechny členy nově vznikající skautské organizace, vytvářené pod vnějším nátlakem spojením všech významnějších skautských společenství u nás. Tato závaznost a povinnost uţívat doloţku všemi českými skauty však nepřeţila déle neţ asi jeden měsíc. Za těchto okolností mŧţeme pak povaţovat slova o „nejvyšší Pravdě a Lásce“ v současně platné slibové formuli JUNÁKA za zřetelný posun ke skautské spiritualitě, tak jak ji měl na mysli Baden-Powell. I kdyţ – přiznejme si – o výkladu těchto pojmŧ se čas od času vedou vleklé a málo konstruktivní diskuse. Skauting je státotvorný Záměrem Baden-Powella bylo vychovat chlapce (a posléze i dívky, k tomu však dospěl aţ později na popud své sestry Agnes) v pozitivní jedince, v pozitivní osobnosti. Z takto vychovaných mladých lidí vyrŧstají následně dobří občané svého státu. Co tedy rozumíme takovou pozitivní osobností? Musí mít v prvé řadě dobré charakterové vlastnosti, k nimţ bezesporu vede také skauting. Nezbytným atributem takového člověka je umění orientovat se za kaţdých okolností. To jistě nepřichází samo, i k tomu je potřebí mládeţ vést. Hovoříme-li o těchto věcech – a bude to v této souvislosti ještě několikrát – pak si musíme uvědomit, ţe to není zavádění politiky do skautské výchovy. V ţádném případě pak ne politiky stranické – „partajní“ – jak se to běţně označuje. Jestliţe ovšem máme v našem slibu slova o „pomoci vlasti“ (dříve ve slibu ABS to bylo dokonce o lásce k vlasti), pak musíme naše skauty seznámit nejen s pojmem vlast, ale také s tím, co jim z příslušnosti k této zemi vyplývá. Orientovat se za všech okolností se stává uměním, kterému je potřebí se naučit. Moderní doba a její komunikační a informační média zpŧsobují určité „zpohodlnění“ populace, naučili jsme se přijímat názory, které uţ někdo zpracoval, promyslel za nás, takţe je uţ teď mŧţeme jenom pasivně přijímat. V tom však spočívá velké nebezpečí, protoţe takto lze velmi jednoduše manipulovat celými masami. Byli jsme toho v minulosti často svědky u nás i v okolních zemích. Ještě jsou mezi námi pamětníci „vítězného února“ (tak se tehdy vzletně říkalo únorovému komunistickému puči v osudovém roce 1948), kdy právě na líbivých slibech o skvělé budoucnosti, na neinformovanosti, na neochotě naslouchat vědoucím a na stádovosti davu byl postaven celý plán následné národní tragédie. V těch tleskajících davech totiţ nebyli na náměstích jen přesvědčení komunisté. To, ţe dodnes tak mnozí naši spoluobčané – nepoučení minulostí a nepoučitelní ani v současnosti – neprohlédli tuto skutečnost a mnozí vzpomínají s tklivou nostalgií na rudou hrŧzovládu, je jenom potvrzením toho, co tu bylo právě řečeno o schopnosti orientace v ţivotě. O potřebných charakterových vlastnostech jsme se tu uţ, třebaţe jenom letmo, zmínili. Ţádná společnost nemŧţe být postavena na lţi a přetvářce. Zachování zásad skautského zákona je především dodrţováním základní občanské slušnosti. Skauting – to je přece výchova k čestnosti, pravdomluvnosti, věrnosti duchovním hodnotám, ochotě pomoci, k hospodárnému nakládání s materiálními hodnotami, respektování autorit, ochraně přírodních zdrojŧ, kulturních statkŧ… To vše je moţno odvodit z našeho Zákona. Bezpodmínečně nutné však je vytvořit si ve vztahu k okolí hodnotový ţebříček, stanovit si prioritu hodnot. Bude to velká pomŧcka pro naše mladší bratry, aţ budou 83 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. ~ 151 ~ jednou rozhodovat v konkrétní situaci, jejíţ řešení bude jen a jen jejich záleţitostí. Uţ v našich oddílech musíme pěstovat u skautŧ a skautek zdravou zvídavost, touhu po dobru, touhu po poznání, ochotu vzdělávat se a poznávat. Dříve či později budou zaujímat místa svých starších bratří a sester, svých předchŧdcŧ. Podle vypěstovaných návykŧ a přístupŧ k realitě a také hodnotám nehmotným budou rozhodovat o všem, co bude pro tuto zemi dŧleţité, s čím se bude tato populace potýkat. A – jak se zdá – problémy budou spíše narŧstat. Takto vychovaní a vzdělaní (a nemám tu na mysli jen oblast vědomostí) mladí lidé dorostou do řádných a uvědomělých (kolikrát uţ toto slovo bylo zneuţito ve prospěch ZLA, ale kolik je v něm dŧleţitých a potřebných kladŧ!) občanŧ, kteří budou schopni svoji zemi vést a kultivovat k jejímu dobru a prospěchu dalších generací. V tomto smyslu je tedy skauting v pravém významu toho slova státotvorný. Výchova k občanství Uţ na samém počátku českého skautského hnutí, hned po pádu RakouskaUherska, neunikla taková orientace jeho výchovy zakladateli českého skautingu A. B. Svojsíkovi. Bylo mu jasné, ţe – podobně jako v Anglii, kde skauti slibovali „věrnost králi“ – loajalita v záleţitostech občanských patří do náplně hnutí. Do sluţeb nově vznikajícího svobodného státu zapojil skauty v prvých dnech po 28. říjnu roku 1918. V době, kdy lidé na ulicích jásali, přispěli čeští skauti podle svých sil svojí sluţbou k rozvoji demokratické a svobodné společnosti i jejích rodících se institucí. V cyklu přednášek, které ABS pořádal v mnoha místech naší země, aby podpořil rozvoj skautského hnutí, uvedl na podzim roku 1919 rovněţ přednášku o „výchově občana skautováním“, později vydanou i tiskem. Výchovné metody a cíle hnutí pak – jak uţ jsme uvedli – k tvorbě občanské společnosti nepochybně přispívají. Základem kaţdého státu je rodina, to je pravda, která je uţ dlouho známá a uznávaná. Jako dŧkaz nám mŧţe poslouţit skutečnost, ţe totalitní systémy, které hodlaly rozvrátit demokratickou společnost a její řád, zaútočily na prvém místě na celistvost rodin a jejich úlohu. Bylo tomu tak v nacistickém Německu (odebírání dětí rodinám a jejich převýchova „reţimovými“ organizacemi „Hitlerjugend“ a „BDM“), bylo tomu tak v porevolučním Rusku (rudí radikálové tehdy uvaţovali dokonce o zrušení institutu manţelství v „revolučním právním řádu“). Mŧţeme to povaţovat za výstřelky, je však nutno i z těchto úkazŧ vyvodit závěry. Skautské hnutí vychovává ve svých oddílech pozitivní osobnosti, budoucí otce a matky. Tím, ţe realizuje svou výchovu s odmítáním koedukace, vytváří v obou kmenech přirozené podmínky pro jejich rozvoj, respektováním specifičnosti jejich vývoje tělesného i duševního. To je hlavní dŧvod, proč skauting neakceptuje smíšené oddíly a jejich existenci připouští jen velmi nerad a to ještě jen jako nouzové – dočasné – řešení tam, kde při vzniku oddílu např. v malém venkovském sídle z nejrŧznějších dŧvodŧ (malá místní jednotka nebo nedostatek kvalifikovaných činovníkŧ) jiné řešení není moţné. Dá se tedy očekávat, ţe z morálně pevných jedincŧ vyrostou dobří občané, kteří pak zaloţí dobré rodiny, z nichţ vzejde další generace jako základ dobré budoucnosti národa a státu. Vzniklo tu i hodně skautských rodin, v nichţ je ţivot v duchu našeho Zákona samozřejmostí a které přeţily řadu potíţí, které postihují všechny. K dobrému občanství však patří samozřejmě i další kladné vlastnosti, které lze v našich oddílech pěstovat. Je to na prvém místě výchova k demokracii jako systému, který dává stejná práva všem. Po letech nesvobody je to velmi dŧleţité, protoţe je mezi ~ 152 ~ námi dost takových, kdo se domnívají, ţe v demokracii je dovoleno vše. Není tomu tak, demokracie představuje dohodu všech „na pravidlech hry“, která jsou pak závazná pro všechny. Ale ani vŧle většiny není diktátem. Říká se, ţe právě „v demokracii končí osobní svoboda jednotlivce tam, kde se začíná omezovat svoboda a osobnost druhého“. I to měl A. B. Svojsík na mysli, kdyţ ve vzpomínané přednášce připomněl, ţe je to „…skautská výchova, která dovede sloučiti všechny prvky zdárné výchovy v ucelený systém, přihlíţející ke kaţdému jednotlivému individuu…“ Má-li na jedné straně stát zajišťovat práva svých občanŧ, coţ je nepochybně jeho smysl a základní úkol, předpokládá to na druhé straně i určité poţadavky na jeho občany, na jejich povinnosti. Je to uţ ona zmíněná loajalita, projevující se řadou dobrých občanských vlastností. (Nedá mi to, abych tu nezmínil schizofrenní postoj dřívějších i současných komunistŧ, kteří vyţadují respektování svých práv od státu, který cílevědomě dnes, stejně jako v minulosti, podkopávají. Výmluva, ţe usilují o jiný typ státu, je směšná, protoţe to, jak si oni takový stát představují, předvedli v prŧběhu čtyřiceti let své diktatury, kdy nejen ţe likvidovali své ideové odpŧrce, ale nakonec se vraţdili sami mezi sebou.) K této loajalitě patří úcta ke státním symbolŧm – státnímu znaku, vlajce, hymně a konečně i k jeho představitelŧm. Patrně nejvíce se vývoj vztahu ke státu projevil poměrem k armádě. Dnes to uţ skoro patří minulosti, jednak vývoj mezinárodních vztahŧ, jednak i technický rozvoj vyţaduje v této úloze vzdělané a dobře vycvičené profesionály. Jsou však mezi námi pamětníci i pohnutých dob ohroţení první republiky, kdy naše československá armáda měla zajistit své zemi svobodu. Takto byla tehdy občany vnímána a sluţba v ní byla povaţována za poctu. Za změnu tohoto stavu, stejně jako za zánik mnoha dalších občanských ctností, mŧţeme opět děkovat rudé totalitě, která si z armády, stejně jako ze státního a policejního aparátu, vytvořila nástroje mocenského útlaku. Ani návrat demokracie tento stav příliš nezměnil, tzv. „modrá kníţka“, osvobozující od branné povinnosti, je touţebným přáním řady dnešních mladých muţŧ. O tom, ţe armáda mŧţe napomáhat obyvatelstvu i v mírových dobách při ohroţení třeba ţivelními pohromami, nikdo z nich neuvaţuje. Ale ani současní vojenští profesionálové na tom nejsou v mnoha případech o mnoho lépe. Jestliţe dnes Česká republika vysílá do ohroţených míst své vojáky, nejde mnohým z nich o pomoc lidem tamějších krajin, ale – jak celkem nepokrytě přiznávají – na prvém místě o finanční výhody. Nejinak je tomu při náboru pracovníkŧ do sluţeb orgánů Evropské unie, kdy na podzim roku 2003 se většina ţadatelŧ o tlumočnické sluţby Unii přiznala, ţe hnacím momentem pro ně je plat, u nás srovnatelný s příjmem hlavy státu. O snaze dobře reprezentovat naši republiku nebo slouţit státu v centrálních evropských orgánech nepadlo mezi dotázanými ani slovo. Tuto velmi širokou oblast zakončíme připomínkou péče o věci veřejné, onu „res publica“. Mezi základní občanská práva patří právo volební. Při něm uplatňuje občan svŧj názor na další vývoj státu, na další směřování společnosti. O tom, jak je dŧleţité orientovat se ve věcech obecných, v situaci, v poměrech i představitelích jednotlivých názorŧ a proudŧ, jsme hovořili uţ na samém počátku našich úvah. Občané by se měli zajímat o věci dotýkající se ţivotního prostředí a jeho ochrany. Tady je jistě velká příleţitost skautŧ, protoţe příroda je jim přece velmi blízká, stejně jako kulturní hodnoty minulosti i současnosti. O tyto otázky se mohou zajímat nejen jako řadoví občané, ale pokud vyuţijí i aktivního volebního práva, tedy práva být zvolen, pak mohou v tomto směru vykonat mnoho. Řešení záleţitostí ochrany ţivotního prostředí, ochrany a rozumného vyuţívání přírodních, surovinových a také energetických zdrojŧ není věcí módních trendŧ, ale zásadní otázkou přeţití lidstva. V neposlední řadě pak, jako zvolení zástupci ~ 153 ~ občanŧ, by tito naši bratři a sestry měli dbát na to, aby naše právo a legislativa byly v souladu s mravními zákony. Vlastenectví uţ neoslovuje? Ano, toto slovo se teď „nenosí“. Na někoho moţná dýchne atmosférou prvé poloviny devatenáctého století, připomene mu „idylické časy“ F. L. Věka, zapadlých vlastencŧ a pantáty Bezouška. Mladí lidé se bez ostychu přiznávají, ţe jim to nic neříká. Také proč by mělo? Historii ve škole jim vykládali v duchu marxistické teorie jako „vývoj výrobních vztahŧ“, v literatuře neslyšeli nic o nekonformních autorech, i kulturní informace o výtvarném umění, hudbě a klasické filosofii podléhaly ideologickému filtru, pokud jím vŧbec pronikly. Tak i ten, kdo třeba navštívil gotickou katedrálu, i kdyţ jen ze zájmu o nádhernou architekturu, byl rázem podezřelý. Často jsem s hrŧzou prohlíţel učebnice a sešity svých dětí a marně potlačoval vztek nad tím, co ţe se to do nich „nalévá“. Byla to doba „reálného socialismu“, který místo vlastenectví, lásky k rodné zemi a také normálních mezilidských vztahŧ prosazoval „proletářský internacionalismus“. Nakolik se to teď všechno změnilo, kdyţ i současné učitelské generaci se dostalo stejného vzdělání? Učitelé byli vţdycky nositeli nejen vzdělanosti, ale v oněch často posmívaných „vlasteneckých časech“ také šiřiteli a „buditeli“ českého myšlení ve městech a především na venkově. Naše současné školství nepochybně potřebuje systémovou úpravu, spojenou s návratem k J. A. Komenskému (kterého rozvinutý a promyšlený – dokonale funkční – systém škol v první republice plně respektoval), ze všeho nejvíce pak mravní a duchovní reformu stejně naléhavě, ne-li naléhavěji, neţ naše ekonomika transformaci. Bylo by k velké škodě věci, kdyby se učitelé dostali do vnímání veřejností spíše v dŧsledku svých pohrŧţek stávkami za platové poţadavky. Společnost však má plné právo se také ptát po výsledcích jejich nejen vzdělavatelské, ale i výchovné práce. Prŧzkumné ankety, pořádané čas od času médii, prozrazují fatální neznalosti dnešní mládeţe, a bohuţel i její nezájem o věci, o nichţ hovoříme, proti kterému – zdá se – nikdo nic nedělá. Tento nezájem o něčem vypovídá, je ale zároveň alarmující. Kdo však se ujme nápravy tohoto stavu, kdyţ ne v prvé řadě škola? V předchozí kapitole jsme se zabývali pozitivním občanstvím. Existuje nějaký vztah mezi ním a vlastenectvím? Odpověď nebude jistě obtíţná, zatímco „občanství“ představuje právní vztah, právní postavení, je pak „vlastenectví“ spíše v rovině emocionální, citové. Mohli bychom to říct i tak, ţe občanství je praktickým projevem dobrého vlastenectví. Takto chápané by mohlo a také mělo být součástí skautské výchovy. Je částečně – okrajově – zahrnuto i v současném zkušebním řádu JUNÁKA pro vŧdcovské zkoušky; s potěšením bylo moţno zaznamenat, ţe se dostalo i do programu lesních škol. Nemělo by se však stát pouze předmětem přednášek a diskusí, ale mělo by proniknout přímo do výchovy zpŧsobem, který vŧdcové ve svých podmínkách uznají za nejlepší. Náš výchovný program a metodika k tomu poskytuje nepřeberně moţností. Výchovu ke státnosti mŧţeme uplatňovat na táboře pěstováním návyku úcty ke státním symbolŧm, úcty ke státní vlajce, národní historii, která by neměla být jenom výčtem dat a letopočtŧ, jak je mnohdy prezentuje škola k pramalé radosti ţáčkŧ, ale ţivým příběhem. Na výpravách, na výletech navštívíme mnohá turisticky zajímavá místa, hrady, zámky, která jim školní vědomosti oţiví a také upevní. Jenom je třeba, aby takový přístup a chápání měl také bratr vŧdce. I to by byla jedna z forem spolupráce hnutí se školou. Není moţné zapomínat ani na kulturní dědictví minulosti, na národní ~ 154 ~ písně, které pozvolna mizí z povědomí. A samozřejmě dbát rovněţ na čistotu jazyka, alespoň při oficiálních příleţitostech. Potom poznáme, ţe zdravé vlastenectví má své místo i v současnosti, ţe je potřebné i v procesu integrace do evropských struktur. I náš národ má podíl na tvorbě kulturního bohatství lidstva, i my mŧţeme být na svou minulost a své přínosy hrdí. Naše nejstarší univerzita, naši vědečtí pracovníci, naši lékaři, umělci, konstruktéři, objevitelé, to vše bylo příspěvkem nejen pro evropskou, ale světovou kulturu i civilizaci. A pokud bychom měli pocit, ţe vlastenectví u nás přece zapadlo s Raisovými vlastenci, ţe nová doba, svobodný stát je uţ nepotřebovaly a ani dnes nepotřebují, chtěl bych tu připomenout, ţe i T. G. Masaryk nebyl jenom politikem, filosofem a státníkem, ale především zaníceným nositelem češství. Jeho některé myšlenky jsou nadčasové a platné dosud: „Opravdová láska k národu je věc velmi krásná, u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou…“ „…politiku, jako vše co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým…“ „Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost. O pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůţe rozhodovat podle většiny…“ „Politiku, tak jako všecek ţivot jednotlivce i společnosti, nemohu neţ pojímat sub specie aeternitatis…“ Myšlenky filosofa, osnovatele a prvního prezidenta svobodné republiky se tak přenášely i na ostatní občany. Drtivá většina jich byla na svŧj stát hrdá a byla ochotná ho bránit proti nepříteli, kdyţ se dostavila léta krize. V tomto duchu byl veden první, druhý a nepochybně i třetí odboj. Podílelo se na něm také mnoho skautŧ, kteří tak naplnili svŧj slib věrnosti své vlasti, aniţ by předem zvaţovali, jakou cenu budou muset za to zaplatit. A bylo mezi nimi i hodně těch, kdo přinesli oběť nejvyšší. Skauting a hnědá totalita Dvacáté století, které vlastně teprve nedávno skončilo, bylo érou velkých extrémŧ, dobou obrovského rozmachu, ale také mnoha pádŧ. Dalo lidstvu leteckou dopravu, která sblíţila kontinenty, současně však dvě hrŧzné celosvětové války. Přineslo osvobození kolonií i nacistické a komunistické koncentrační tábory, penicilin i jadernou zbraň. Ţili v něm téměř současně A. Hitler a také T. G. Masaryk, J. V. Stalin a Jan Pavel II. Patří k němu ujařmení národŧ krutým komunismem a stejně tak i pád ţelezné opony. Bylo to století velkých událostí, které jsme mnozí z nás větším dílem proţívali. Největší konflikt dvacátého věku, druhá světová válka, byla podle některých historikŧ jen pokračováním té první. Měla údajně dořešit problémy, které právě ta předcházející nastolila ve svém závěru (ztráta německých kolonií, imperiální politika Britŧ, nemilosrdná francouzská pomsta odvěkému rivalu…). Vyvolal ji jeden z nejhorších systémŧ, jaký svět kdy poznal. Paradoxně však stabilizoval poměry ve válkou rozvráceném Německu. Stalo se tak ovšem za cenu nastolení totalitní diktatury nacionál~ 155 ~ ního socialismu, která zachvátila prakticky celou Evropu a měla se stát osudem celého světa. Jeho cílem bylo získat Německu větší území pro rozvíjení zemědělství a tím i obţivu národa, nové surovinové zdroje a levnou – otrockou – pracovní sílu pŧvodního obyvatelstva obsazených zemí, tedy to, co ve své terminologii označoval jako „ţivotní prostor – lebensraum“. Vyuţíval k tomu rasové teorie, kterou vyznávali někteří dekadentní filosofové 19. století. Po jistých ekonomických úspěších, kterých pak po uchvácení moci nový reţim díky nevybíravým nedemokratickým opatřením dosáhl, získával si oblibu v celé zemi. Nebudeme se tu zabývat podrobně vývojem událostí, zaměříme se raději na poměr skautŧ k nim. Skauting se nemŧţe ztotoţnit s rasismem především proto, ţe uţ ve 4. bodě svého Zákona vyznává mezinárodní bratrství všech skautŧ, přátelství lidí dobré vŧle, navíc pak z toho odvozenou rovnost všech. Další závazky pak vyplývají, jak víme, i ze druhého principu. Připočteme-li k tomu dále věrnost vlasti, zakotvenou ve skautském slibu, vychází z toho jednoznačně neslučitelnost hnědé totality na jedné straně a skautingu na straně druhé. Skautská organizace byla u nás krátce po okupaci v den československého státního svátku – jako výsměch a podupání všeho, co bylo občanŧm posvátné – 28. října roku 1940 zakázána. Někde se podařilo ilegálně pokračovat v činnosti, nebylo to však snadné a také ne bezpečné. Skautské hnutí však přeţilo a ihned po osvobození pokračovalo tam, kde před pěti lety skončilo. Starší a dospělí skauti se zapojili do odbojové činnosti jednak v odboji domácím, řada jich pak odešla do zahraničí, kde se zařadili do našich vojenských jednotek druhého odboje, aby tak konkrétními skutky završili svŧj skautský slib věrnosti republice, u mnohých i umocněný vojenskou přísahou. Bylo hodně těch, kdo se nedočkali svobody, protoţe zaplatili za ni cenu nejvyšší. Nebudeme tu vypočítávat jména ani skutky skautŧ, druhým odbojem a účastí skautŧ v něm se podrobně zabývá historická studie R. Plajnera, dřívějšího náčelníka JUNÁKA, a další práce. Povaţuji za vhodné tu uvést aspoň dva příklady, které jsou ke cti českým, resp. československým skautŧm. Hned po záboru země se postavil proti okupantŧm neohroţeně se zbraní v ruce domaţlický skaut Jan Smudek, po němţ pátral celý protektorátní bezpečnostní sbor a který se nakonec dostal do Velké Británie, aby jako letec v RAF aktivně bojoval proti okupační moci. Je určitým paradoxem dějin, ţe po únorovém komunistickém puči musel znovu vlast opustit. Druhý případ je daleko tragičtější. Ostravští skauti, kteří se uţ v roce 1943 napojili na paradesantní skupinu z Anglie CLAY-EVA a v roce 1944 na brigádu J. Ţiţky z Trocnova, byli na samém konci války zatčeni a 24. 4. 1945 bez soudu zastřeleni v Polském Těšíně. Na jejich paměť byla po válce vybudována mohyla na beskydské Ivančeně, kde se dodnes scházejí kaţdoročně skauti se vzpomínkou na ně. Neţ ukončíme kapitolu, v níţ jsme se zastavili u smutného období dějin naší vlasti, musíme se zmínit o významné osobnosti českého skautingu, jejíţ čitelná stopa tu zŧstává zřetelně patrná i po jejím odchodu. Je to J. Foglar – Jestřáb, dlouholetý vŧdce praţské „Dvojky“, z níţ vzešla řada výrazných postav i dnešního hnutí. Jestřáb byl skautem celým svým bytím a ţivotem. Mohli bychom nepochybně hovořit o tom, ţe jeho chápání základních principŧ hnutí bylo bliţší Svojsíkovu pojetí neţ intimní spiritualitě Baden-Powellově. Jeho přínos je však někde jinde a je mnohem širší. Kromě vlastní výchovné činnosti v oddíle vstoupil do obecného povědomí jako autor knih pro mladé, v nichţ zdŧrazňoval pozitivní charakterové vlastnosti jejich hrdinŧ, ať uţ se jednalo ~ 156 ~ o příběhy ze skautského či neskautského prostředí. Pŧsobil tak na mládeţ, aby v ní vypěstoval snahu být lepší a vyrŧst v ušlechtilé jedince. A protoţe kaţdá společnost sestává z mnoţství jedincŧ, je nutno i postavu Jestřába, usilujícího o taková individua, zařadit do úvah o vztahu našeho hnutí k záleţitostem veřejným. O aktivním odboji českých skautŧ proti okupaci jsme uţ hovořili. Ilegální „skautování“, jak jsme se uţ také zmínili, bylo v té době obtíţné, ale jistě mnohde reálné. Pamětníkŧ ubývá a ne vše je podchyceno v kronikách a memoárech. J. Foglar byl však jediný, kdo dokázal hodnoty skautské etiky veřejně a s velkým ohlasem na celém území okupované země uplatňovat a propagovat i v tomto čase. Zaloţil čtenářské kluby „Mladého hlasatele“, jednoho z mála časopisŧ pro mládeţ, který bylo moţno aspoň v prvých letech války relativně svobodně vydávat. Kluby pak přeţívaly i po násilném zrušení časopisu. Chlapci i děvčata lovili „bobříky“, zahrnující dovednosti a charakterové vlastnosti tak, jak je Jestřáb nastínil uţ dávno dříve ve své asi nejznámější knize „Hoši od Bobří řeky“. Bobříky přeţívají dnes uţ více neţ 60 rokŧ od svého vzniku a jsou dosud atraktivní pro jednotlivce, „party“ a mnohé organizace dětí a mládeţe. Tyto „zkoušky“ se staly tak populárními, ţe i v některých našich oddílech jsou dodnes součástí jejich programu vedle stupňŧ zdatnosti podle stezek. A to je dŧvod, proč Jaroslava Foglara není moţno v tomto pojednání vynechat. Jeho neohroţená práce po dobu války, kdyţ všichni kolem něho mlčeli a nedokázali pro takovou plošnou, celonárodní výchovu mladých něco podobného podniknout, patří – po mém soudu – k největším zásluhám bratra Jestřába. Rudá varianta totality Ačkoliv o zločinnosti nacistického běsnění dnes – aţ na ojedinělé pubertální primitivy – nikdo soudný nepochybuje, poměr ke komunistické zvŧli není mezi všemi našimi občany tak vyhraněný. A přece oba systémy mají hodně společného. Jeden i druhý ve své vzájemné nenávisti se rozešly a vyrazily po kruhové dráze, ten vpravo a onen vlevo, aby se posléze na odvrácené straně kruhu sešly v metodách, mocenských aspiracích i otřesných dŧsledcích svého pŧsobení. Oba za sebou zanechaly milióny nevinných obětí. Porovnávat je ovšem pouze podle takových hrŧzných počtŧ by nebylo seriózní. Uţ jejich strŧjce, největší masový vrah lidských dějin – J. V. Stalin – cynicky prohlásil: „Zemře-li jeden člověk, je to tragédie, zemře-li milión lidí, je to statistika.“ Dodnes nebyla řádně zhodnocena jejich spolupráce v meziválečném období, kdy jeden se pídil po strategických surovinách a druhý potřeboval moderní technologie. Vedlo to, ač se principielně nenáviděly, k úzké „pragmatické kooperaci“. (Pamatujme na to, ţe „pragmatické“ nemusí být a priori dobré a uţ vŧbec ne morální!) Přes tuto spolupráci a uzavřené dohody mezi oběma totalitami se u nás ještě dnes řada „pravověrných“ domnívá, ţe nám v krizovém období po Mnichovu byli sovětští bolševici ochotni přijít na pomoc. A jaká by ta jejich „pomoc“ byla, si uţ dnes dokáţeme po čtyřiceti letech jejich „spojenectví“ docela dobře představit. „Jenţe problém zločinů nacismu a komunismu je ten, ţe jejich pachatelé prostě nevypadají jako zločinci.“84 Po pádu rudé totality – právě na základě této historické zkušenosti – přijal náš parlament zákon č. 193/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického reţimu, podle něhoţ je moţno tento systém označit za zločinný, nelegitimní a zavrţeníhodný. Zŧstalo však – 84 Navara, L.: Smrt si říká Tutter, s. 94. ~ 157 ~ bohuţel – jen u proklamace, skutečnost je taková, ţe dnes namísto dřívější jedné komunistické strany jich máme víc, komunisté mají své zástupce v obou komorách parlamentu a o tom, zda jim tak někdy v budoucnu budeme připravovat cestu do mezinárodních evropských struktur, se mŧţeme zatím jen dohadovat. Vyrovnání se s takovou minulostí je jistě obtíţné. Ani v sousedním Německu se nepodařilo úplně vyřešit podobný problém při denacifikaci v poválečném období. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, ţe oni se o to pokusili a dosud jsou tam všechny snahy o propagaci jakéhokoliv radikalismu, zejména toho „hnědého“, postaveny mimo zákon se všemi právními dŧsledky, které z toho vyplývají. U nás je ovšem situace, jak se mŧţeme přesvědčovat takřka denně, výrazně jiná. Obhájci minulého politického systému – a teď nejde o přestárlé fanatické křiklouny na ulicích – porovnávají zlomyslně zločiny komunismu s verdikty inkvizice a ukrutnostmi, k nimţ někdy docházelo v prŧběhu věkŧ pod záminkou christianizace. Nevhodnost takového srovnání je očividná, byť často účinná u lidí jednoduchého uvaţování, hned z několika dŧvodŧ. Legalizovat svoje přečiny poukazem na chování jiného je infantilní a nemŧţe být bráno vŧbec váţně. I odstup – časová propast několika staletí, která tyto události dělí – je příliš veliká, kdyţ uţ nepřihlíţíme k jistému intelektuálnímu vývoji lidstva během té doby, aby toto srovnání mohlo mít váhu. Také počet obětí je u rudého teroru mnohonásobně vyšší, ale řekli jsme si, ţe počet obětí, byť veliký, není při hodnocení rozhodující. Uţ smrt jediného člověka je zločinem, který je vţdycky odsouzeníhodný. Podstata tohoto problému je však úplně jiná. Uţ na samém začátku těchto našich úvah jsme uvedli, ţe křesťanství je náboţenstvím lásky, ţe láska k bliţnímu je jedním z jeho nejvyšších příkazŧ. Bylo to totéţ křesťanství, které zpŧsobilo zánik aţ do jeho příchodu přetrvávajícího otroctví a které také – „v temném středověku“ – zřizovalo „špitály“ a šířilo kulturu a vzdělanost. Jestliţe tedy docházelo k takovým excesŧm, pak to nemělo s křesťanskou naukou a jeho podstatou nic společného. I tehdy se však uţ ozývaly četné hlasy na obranu pronásledovaných. Byl to např. Tomáš Akvinský (1225–1274), nejvýznamnější ze středověkých učitelŧ církve, který ve svých spisech rozhodně vystoupil mj. na obranu pronásledovaných Ţidŧ a proti nuceným křtŧm jejich dětí v rozporu s vŧlí rodičŧ. Při všech kritizovaných případech se tedy zcela evidentně jednalo o pochybení lidí, kteří k tomu dali souhlas, lidí, kteří z toho často osobně profitovali. A je lhostejné, jaké postavení ve světské či duchovní sféře tehdy zastávali. Bylo to jejich selhání, byla to jejich vina a hřích, nezdŧvodnitelné a nezpochybnitelné, za něţ byli oni sami zodpovědní. Byl bych rád, aby mi bylo dobře rozuměno, nejde tu o očišťování za kaţdou cenu. Vina jednotlivce i kolektivní odpovědnost jsou příliš sloţité a není moţné je vyřešit v takovéto úvaze na několika řádcích a bez znalosti souvislostí. To bychom měli mít vţdy na paměti a nepodléhat zjednodušujícím závěrŧm. V případě komunismu je však situace naprosto jiná. Marxistická teorie (záměrně neuvádím „filosofie“), která je jeho ideovým základem, hlásá třídní nenávist, likvidaci třídních nepřátel a ideových odpŧrcŧ. K jejímu uplatnění má dojít po revoluci, během níţ budou tito protivníci nemilosrdně odstraněni. Praxe v sovětském Rusku ukázala, ţe to bylo myšleno váţně a ţe tomuto systému padly za oběť milióny lidí, jejichţ přesný počet uţ asi nikdo nikdy nedokáţe stanovit. Komunismus opět zotročil občany zemí, v nichţ uzurpoval moc, potlačoval nekonformní kulturu a připustil jen takové informace a poznání, které byly v souladu s jeho mocenskými choutkami. Nemŧţeme tedy dnes přistoupit na argumentaci, ţe při uplatňování tohoto systému v postiţených zemích, včetně té naší, došlo k „některým chybám a omylům“, jak se dnes pohrobci bývalého reţimu snaţí vysvětlit. Vraţdy, násilí a teror nemohou být nikdy takto označeny. Ti ~ 158 ~ komunisté, kteří se tak chovali, nebyli tedy podle jejich vlastního učení chybující, ale naopak ti, kdo uplatňovali svoji nauku doslova a do písmene a zasluhovali by z pohledu „komunistické morálky“ nejvyšší ocenění. Kdy však toto pochopí jejich dosavadní příznivci, kteří se dosud nedokázali distancovat ani od pŧvodního názvu a zřejmě ani od svého programu, kdy to pochopí i všichni ostatní občané, pro něţ je teď dŧleţitější momentální osobní ekonomický prospěch, o tom mŧţeme jen spekulovat. Toto poznání je však pro naši budoucnost bytostně dŧleţité. Vzpomínám si, ţe za totality – v 70. a 80. letech minulého století – koloval mezi zájemci samizdatový překlad a strojopis práce ruského autora G. Marčenka, v níţ vyslovil domněnku, ţe osnovatel a významný teoretik komunismu Karel Marx byl členem satanské sekty. Dovozovalo se to na skutečnosti, ţe ještě jako student gymnázia psal křesťanskou poezii a eseje „k větší cti a slávě Boţí“, kdeţto období bez Boha se u něho projevilo prudkým zlomem aţ později. Při tom údajně nebyl ateistou v tom dnešním smyslu slova, existenci Boha ve svých útočných spisech nepopíral, ale bojoval a štval proti Němu. Podobné názory přisuzoval Marčenko i jiným teoretikŧm komunismu. Pokud by měl pravdu, pak by ovšem vznik i poslání tohoto hnutí byly postaveny do jiného světla. Skauti a komunismus Mohlo by se zdát, ţe se v našich úvahách příliš zaobíráme totalitami a jejich podstatou. Nedomnívám se, ţe je to zbytečné. Obě příliš výrazně poznamenaly nás všechny a s problémy, které přinesly, se dosud stále potýkáme. Nejmarkantnější je postiţení z éry komunismu, protoţe ten příliš hluboko a příliš dlouhou dobu ovlivňoval zpŧsob myšlení společnosti, její duchovní úroveň i ţebříček hodnot a to jsou – jak jsme uţ několikrát zdŧrazňovali – okruhy problémŧ, s nimiţ se skautské hnutí primárně zabývá. Nepředpokládám, ţe by bylo nutné vysvětlovat, proč se skauting nemŧţe nikdy smířit se zásadami, které hlásá marxismus. V našich úvahách jsme postupně hovořili o principech našeho hnutí a také – byť stručně – o předpokladech, na nichţ staví komunismus. Porovnání a příslušné závěry nejsou nijak sloţité. Toto téma je ovšem velmi citlivé a navíc ještě stále dost ţivé. Protoţe tento totalitní systém tak hluboce zasáhl do všeho dění v naší zemi, nemohlo se mu ani skautské hnutí vyhnout. Bylo jím zasaţeno velmi tvrdě, protoţe i komunisté věděli, ţe ze skautských kruhŧ se jim nedostane příliš mnoho podpory. Anebo snad přece? Jak to bylo v minulosti? Jen stěţí se dnes chce věřit tomu, ţe na Jinošovské lesní škole se po druhé světové válce přednášel frekventantŧm dialektický materialismus, základní učení komunistŧ. Pamětníci připouštějí, ţe to tehdy nikoho nepřekvapilo, někdo to snad chápal okrajově, někdo byl i zvědav, co ţe je to za novou teorii, a se zájmem přednášky vyslechl. My uţ jsme dnes poučeni dalšími událostmi a víme, ţe i v našem hnutí se v poválečném období našlo hodně skautŧ s „červenou kníţkou“. Nebylo tomu jinak ani v instruktorském sboru zmíněné Jinošovské lesní školy, kde jich byl opravdu značný podíl. Řada z nich byla členy moravského zemského náčelnictva a právě z jejich kruhŧ povstal nechvalně známý JUNÁCKÝ MANIFEST v únoru roku 1948. Bylo by to dlouhé a sloţité vysvětlování těm, kdo nezaţili toto období. V této chvíli bych tu uvedl jenom fakt, ţe ve společnosti bylo mnoho vzdělaných intelektuálŧ, kteří se stali aktivními členy oné strany. Snad to někde byla vypočítavost spojená s předvídavostí, u někoho hrála ~ 159 ~ roli „vděčnost za osvobození“ a v řadě případŧ lehkomyslná dŧvěra ke slibŧm o sociální spravedlnosti. Taková vize byla vţdy lákavá a dalo se na ni získat obvykle dost příznivcŧ, nemohu si však vybavit případ, kdy v historii byly takové sliby splněny. Počínaje francouzskou revolucí (ta navíc slibovala rozsáhlé svobody, aby je později utopila v teroru), přes sliby dané Hitlerem národu zklamanému výsledkem první světové války, a tak ani sliby rudých řečníkŧ neměly jiný osud. Snad bychom mohli věřit, ţe některé naše bratry tam zavedlo jejich upřímné přesvědčení o správnosti takových názorŧ. Mohli bychom tomu snad věřit, ale zkušenosti z dalšího vývoje a jejich mnohé skutky touto vírou silně otřásají. Podobně jako nacisté v roce 1940 i komunisté po puči v únoru 1948 zrušili skautskou organizaci. Nejprve to byly homogenní oddíly s náboţenskou orientací, zanedlouho i ty ostatní. Protoţe si byli vědomi toho, ţe hnutí zapustilo ve společnosti hluboko svoje kořeny, pomlouvali a hanobili všechny jeho pozitivní hodnoty. Do obecného povědomí se dostala jistě dobře známá publikace „Skauting ve sluţbách podněcovatelů války“ od nechvalně proslulého A. Poledňáka. Ti, kdo se nedali zlomit, ti, kdo byli příliš dobře známí z dřívějšího pŧsobení, ti, kdo se pokoušeli pokračovat v činnosti ilegálně, byli pronásledováni, zatýkáni, mučeni. Svědectví o tom přináší např. publikace F. Bobka a O. Rottenborna „Skauti za ostnatými dráty“ nebo K. Lešanovského „Se štítem a na štítě“. Ani po krátkém pokusu o „zlidštění“ nelidského systému v roce 1968, kdy se na krátké dva roky podařilo činnost hnutí obnovit (přes všechna omezení, která vyplývala z rudé reality), nebyl náš další osud jiný a opět jsme byli protiprávně administrativním zpŧsobem potlačeni. – Chtěl bych tu však uvést jednu drobnou epizodu, která vykreslí atmosféru té doby. Člen tehdejšího náčelnictva JUNÁKA bratr B. Škaroupka – Šrám byl, stejně jako mnoho dalších občanŧ, autora těchto řádkŧ nevyjímaje, po celou dobu pečlivě sledován policií. V krátkém období tzv. „Praţského jara“ v roce 1968 se s ním setkalo jeho „očko“ (tak se říkalo agentŧm pověřeným dozorem nad „podezřelými“ osobami) a řeklo mu – „pane Škaroupko, tak teď uţ se mi přece můţete přiznat, ţe jste po celou dobu pracovali v ilegalitě, jinak byste přece nebyli schopni tak rychle obnovit činnost!“ – Pro tohoto komunistu bylo prostě nepředstavitelné, ţe skauti mohou být tak pohotoví a tak jednotní ve svém pojetí hnutí, ţe dokázali vzkřísit celou organizaci doslova přes noc. Aţ potud bychom mohli chápat uvedená fakta jako „vyprávění o našem mládí“. Bylo by dobré, kdyby střet skautingu s rudou totalitou skončil s jejím pádem. S politováním však musím konstatovat, ţe tak milosrdná k nám historie nebyla. Tak jako celá naše společnost, stejně i skauti, kteří jsou také její součástí, jsou minulostí poznamenáni. Toto postiţení však nezaniklo s pádem reţimu, ani v krátké době po něm, jak jsme tehdy – moţná naivně – doufali, ale je to proces mnohem delší, neţ jsme si tenkrát dokázali vŧbec představit. Problém vyvstal v plné šíři jiţ po osvobození v roce 1945. Před válkou totiţ existovaly organizace „rudých skautŧ“, které neměly se skutečným skautingem podle B.-P. mnoho společného uţ pojetím svých principŧ a také skautského zákona. Do sloučené organizace JUNÁK na počátku roku 1939 nevstoupily. O poválečné situaci jsme se tu uţ zmínili. Levicově orientovaní činovníci JUNÁKA nepochybně silně posílili skupinu těch, kdo zpŧsobili uţ dříve jeho odklon od skautské spirituality v pojetí BadenPowellově. Byli to lidé, kteří vyţadovali pro své názory rozsáhlou toleranci, ačkoliv sami nebyli ochotni aspoň náznak podobné snášenlivosti vŧči jinak smýšlejícím projevit. Protoţe byli početní, počali se časem povaţovat za nositele „čistého skautingu“ (coţ je zajisté pojem značně nejasný), aniţ by si uvědomili nebo přiznali svŧj rozchod s B.-P. Nebude jistě předbíháním událostí, kdyţ uţ teď si řekneme, ţe s takovými názory se ~ 160 ~ dosud setkáváme, stejně jako s neochotou respektovat jiný názor na duchovní pojetí hnutí. Dŧsledkem a vyvrcholením projevu tehdejší politicky levicově orientované skupiny uvnitř hnutí byl tedy uţ zmíněný „JUNÁCKÝ MANIFEST“. Ţe je dŧleţité s převýchovou a ovlivňováním společnosti začít uţ v dětském věku, nevěděli jenom nacisté, ale také komunisté. Po zákazu skautského hnutí po únorovém puči preferovali podle sovětského vzoru zaloţenou Pionýrskou organizaci, která vlastně se zachovala dodnes. Dŧmyslným systémem šikanování těch, kdo neměli v úmyslu do ní své děti přihlásit, dosáhli toho, ţe jen v nečetných případech se takovému členství podařilo vyhnout. Aby se zajistilo co nejširší pŧsobení na děti, byly pionýrské skupiny zakládány i u škol, kde fungovaly podobně, jako nepolitická školní zařízení, tzv. „školní druţiny“, v nichţ mládeţ trávila po vyučování svŧj čas do příchodu svých rodičŧ ze zaměstnání. PIONÝR ovšem své politické zaměření nikdy nezastíral. Komunistickou propagandu prováděl líčením idealistických perspektiv socialistické budoucnosti, zamlţováním a zamlčováním skutečností. Děti tak byly uţ od útlého věku vystaveny méně nebo více zjevné implantaci komunistického světonázoru, který formoval jejich vnímání i vytváření hodnotového ţebříčku. Na tuto dětskou organizaci navazoval pro ty odrostlejší „Socialistický svaz mládeţe – SSM“, jehoţ politický charakter byl zcela zjevný a nezpochybnitelný. Takovou výchovou prošla – bohuţel – v minulosti i řada našich současných činovníkŧ. Se smutkem v duši musím přiznat, ţe i uvnitř skautského hnutí byl nemalý počet těch, kdo skautskou myšlenku v prŧběhu rokŧ totality zradili, nemálo těch, kteří jí byli zlomeni. Jistě i oni byli v mládí osloveni ideály našeho hnutí, i oni proţívali radostné chvíle v našich oddílech, i oni sloţili dobrovolně svŧj celoţivotní skautský slib. Příčiny, pohnutky a dŧvody této zrady jsou nepochybně nejrŧznější. Moţná, ţe někteří prošli oddíly, které uţ tehdy byly chápány „volnočasově“, ţe v nich skautská idea, skautská spiritualita nebyla jejich vŧdci dostatečně uplatňována. U jiných svou roli odvedla beznaděj, bezvýchodná situace, kdy se všechno zdálo být „na věčné časy a nikdy jinak“. Mnozí byli vydíráni, měli obavu o svoje rodiny, protoţe reţim ve své nemravnosti se neštítil postihovat i děti za údajné „prohřešky“ jejich rodičŧ. To jsou dŧvody, které by snad bylo moţné pochopit, i kdyţ ne s nimi souhlasit. Mnoho našich spoluobčanŧ se totiţ nepoddalo a to i za cenu obětí, šikanování jich samých i jejich rodin, ztráty svobody i nejvyšších trestŧ. Bylo však jistě i dost těch, kteří rŧznými ústupky řešili svoji kariéru, těch, které vedla touha po moci, touha zaujímat byť nepříliš vysoká, ale přesto vedoucí místa, lépe placená zaměstnání. A byli i takoví, kteří svoji zradu završili dobrovolnou spoluprací s reţimem, jeho represivními útvary, jeho politickou policií, ať uţ jako agenti, tajní spolupracovníci nebo udavači. Někteří ve snaze zalíbit se totalitní moci tupili hnutí, v němţ ještě nedávno zaujímali významná postavení, na objednávku reţimu prováděli „sebekritiku“ i „zhodnocení“ pŧsobení skautingu tak, jak si to totalitní systém přál. Takové skutky není moţné pochopit a bez upřímné lítosti jejich nositelŧ ani omluvit. Oni sami jsou však dosud stále mezi námi a zdá se, ţe dodnes nedokázali pochopit nemorálnost svých činŧ. Naštěstí nezradili všichni skauti, kterým bylo souzeno proţít tuto dobu. Byli donuceni ţít v ústraní, mnozí také mlčeli jako většina národa, ale nepodlehli svodŧm totality a ţili svŧj ţivot ve věrnosti skautským zásadám a také vedli své děti k ţivotu podle těchto pravidel. Našla se přese všechno dokonce řada takových, kteří se pokusili pracovat s mladými lidmi v duchu skautského zákona v rŧzných systémem tolerovaných organizacích, ačkoliv to nebylo jednoduché a také nebylo moţné se k tomuto Zákonu hlásit otevřeně. To bylo bezesporu největším problémem „ilegálního skautování“ a také je to dŧvodem k logické otázce, nakolik tato činnost byla vţdy a ve všech případech ~ 161 ~ skutečným skautingem. V letech totality byli mezi skauty i takoví, kteří se reţimu postavili hrdinně na odpor. Byli to stateční lidé a reţim s nimi tvrdě a nemilosrdně zúčtoval. Jejich oběti však upadají postupně v zapomenutí. Pokud se pokoušejí – aspoň ti, co přeţili – uplatnit ţádost o svoji rehabilitaci, dostávají se do velmi svízelné situace, protoţe exponenti minulého reţimu, kteří mezitím zaujali pozice v současných státních institucích, prosadili zásadu „kontinuity právního systému“, takţe je nutno prokazovat, ţe při jejich odsouzení bylo komunistickým soudem porušeno komunistické právo. Podobnou logikou a také s podobným přístupem by nebylo moţno odsoudit ani válečné zločince druhé světové války. Podobně i pokusy o nastolení práva a spravedlnosti při řešení současných, převáţně etnických násilných činŧ a konfliktŧ, kterých je dnes ve světě dost, by byly předem odsouzeny k neúspěchu. Díky těm, kdo nebyli reţimem zlomeni, díky těm, kdo si v srdcích uchovali skauting v jeho nedeformované podobě, díky všem obětavým bratřím a sestrám dřívějších generací se podařilo pronést skautskou myšlenku aţ k novému návratu svobody a demokracie. Ohroţuje nás extremismus? Hrŧzné události 11. září roku 2001 ve Spojených státech s úděsným počtem obětí, čítajících tisíce nevinných lidí, otřásly ve světě pocitem jistoty a bezpečí před útokem zfanatizovaných nebo frustrovaných individuí. To, co se všem dosud zdálo být soustředěno do několika vzdálených a předvídatelných oblastí, to, co většina obyvatel zemí, které se dosud povaţovaly za „bezpečné“, vyslechla vţdy lhostejně, to se mohlo po této strašné zkušenosti objevit kdekoliv na naší planetě, v kterékoliv zemi. Svět se zmenšil nejen pro sbliţování lidí dobré vŧle, ale také pro ZLO. Není naším úkolem zvaţovat zde moţná rizika, která naši republiku případně ohroţují zvnějšku. Extremismus nemusí totiţ mít vţdycky tuto militantní podobu surového terorismu. Mám za to, ţe i uvnitř naší společnosti je dost úkazŧ, které zasluhují naši pozornost a s nimiţ je nutno nejen počítat, ale především se jim účinně bránit. Ztráta duchovních hodnot vedla k hrubému narušení hierarchie priorit v obecném povědomí, ke zlhostejnění a zesurovění společnosti. Pokud je pak tato nedobrá skutečnost navíc přiţivována brakovou a pokleslou kulturou, kterou přinášejí nejen média z levné a nenáročné zahraniční produkce, ale i tzv. „baviči“ (kdeţe jsou ty doby, kdy to byli umělci, kdo povaţoval za čest a svou výsadu kulturně a duchovně povznášet veřejnost), pak se jedná o vývoj zcela zákonitý. Veřejné předvádění násilí, kdy např. tvŧrci tzv. „akčních“ filmŧ se předhánějí v tom, kdo vymyslí pŧsobivější a efektnější – tj. surovější – situaci, která je nezodpovědnými správci televizních stanic i ostatními producenty veřejně rozšiřována tak, ţe je přístupná i dětem, tato veřejná produkce násilí vede posléze k násilnostem i u těch nejmladších. Šikana, která kvetla v armádě, kde si v dobách reálného socialismu léčili „mazáci“ své komplexy na „baţantech“, dosud nezmizela, naopak, dostala se postupně i do škol, a to i do těch nejniţších ročníkŧ. Ţe se proti ní dost těţko bojuje, nám dosvědčí kterýkoliv učitel, zejména kdyţ se v řadě takových případŧ ujmou obhajoby svých šikanujících dětí i nerozumní rodiče. A to jsou jenom případy, kdy takové jednání vŧbec vyjde na povrch, kdy se jeho oběti odváţí věc oznámit. Z takového podhoubí později celkem zákonitě vyrŧstají rŧzné násilnické ţivly, pravicoví i levicoví extrémisté. Protestují dílem proti negativním jevŧm, které kaţdý systém mŧţe s sebou nést, dílem proti čemukoliv, co se jim v dané chvíli nelíbí, nebo co ~ 162 ~ podle svých měřítek za nedostatek povaţují. Často mŧţeme zjišťovat, ţe mezi protestujícími jsou i takoví, kteří revoltují z principu, kverulanti, kteří budou vţdy proti všemu. Ze zpráv v médiích se mŧţeme dovědět, ţe to jsou profesionální demonstranti mezinárodního formátu, kteří cestují po světě a vyhledávají místa, kde se konají setkání nejrŧznějších světových institucí, proti nimţ pak organizují revoltu. Skauting uţ svým pojetím výchovy, svými principy a prioritami mŧţe dokázat dát mladým lidem cíl i informace, které jim ukáţou jejich místo v ţivotě, a tím se aktivně zapojit do potírání extremismu uţ prevencí ve výchovném procesu. Ne všechno ovšem vychází z násilných a kriminálních skutkŧ. I záleţitostí rozumných, majících zcela reálný podklad, se mohou zmocnit lidé nehodní. Nikdo přece nepochybuje např. o nutnosti ochrany přírody a jejích zdrojŧ. Někdy i toto nesporně dŧleţité úsilí mŧţe být zneuţito k podobným účelŧm, o nichţ jsme hovořili uţ v předchozím odstavci. Technický rozvoj dnes nikdo nezastaví. Jde tedy o to, aby se pohyboval v ţádoucím směru tak, aby lidstvu slouţil, aby pamatoval i na přeţití příštích generací. To vše jsou příliš váţné a závaţné problémy, které je nutno řešit s patřičným nadhledem i rozvahou, protoţe jsou opravdu podmiňující pro budoucnost lidstva. Nemohou se tedy stát záminkou pro neodpovědné protesty lidí, jimţ v mnoha případech ani o řešení tak dŧleţitých otázek nejde a protestují prostě jen ze zásady. V takových případech je nutno znát všechny souvislosti a perspektivní řešení. Jinak se jen přihrává těm jedincŧm, kteří v honbě za osobním prospěchem ignorují všechny zábrany a označují za ekoteroristy i ty, kdo o záchranu ţivotního prostředí fundovaně a obětavě usilují. Uveďme si tu alespoň jeden malý příklad za všechny. – Ochrana zdrojŧ, především neobnovitelných, recyklace hmot a další poţadavky jsou určitě samozřejmým předpokladem. Jestliţe se ochranáři staví proti některým zdrojŧm energie (lhostejno, zda jde o fosilní paliva nebo jaderné zdroje), pak musí být dána současně jasná alternativa, která je neškodná. Nedovedu si např. představit náhradu jaderné elektrárny větrnými agregáty. Jaká plocha krajiny, „zamořené“ stoţáry s obrovskými propelery s rameny aţ 18 metrŧ dlouhými, by jedno takové dílo nahradila? Jednou z cest by tu mohlo být i sniţování spotřeby energie minimalizací energetické náročnosti výrobkŧ, dŧsledným vyuţíváním recyklovaných surovin, rozšiřováním a zpřístupňováním centrálních energeticky náročných sluţeb (např. hromadné dopravy, plynofikací a vytápěním obytných aglomerací apod.). Podobných příkladŧ by mohla být vyjmenována celá řada. Také tyto otázky musí být řešeny logickým přístupem, nikdy násilnými akcemi. Těmi by se úsilí ekologických aktivistŧ mohlo jedině diskreditovat. Ani takový extremismus nemá v demokratické společnosti své místo. Naproti tomu skautské vnímání ochrany přírody by mělo z logických pozic vycházet. Svým pojetím výchovy k takovému přístupu mŧţeme dát společnosti do budoucna vzdělané a poučené odborníky, kteří tyto závaţné otázky dokáţí jednou kompetentně řešit. Čtyřicetiletá éra záměrné a cílevědomé ateizace se svým odmítáním všeho duchovního nazírání vyvolala po změně poměrŧ také hlad po věcech nemateriálního charakteru. Dnes se styky s oblastmi, které jsme dříve znali pouze z filmŧ, televize a cestopisŧ, staly rázem jednoduššími. Se zájmem o tyto končiny se dostavila také zvědavost na jejich ţivotní styl, ţivotní filosofii a jejich duchovní hodnoty. O tom, proč toto uvolnění nepřineslo současně návrat k tradičním duchovním principŧm naší oblasti, bychom mohli asi dlouho diskutovat. Jednou z příčin je patrně i skutečnost, ţe lidé, kteří se k těmto hodnotám hlásí, je svým zpŧsobem ţivota nedostatečně vyznávají. Ale to by byla jistě otázka, která by nás v této chvíli odvedla od našeho hlavního tématu. Velký zájem vzbuzují u nás, ale i v sousedních zemích, orientální náboţenství. V dŧsledku migrace obyvatel, kterou vyvolávají lokální konflikty, ale také hledání přijatelných existenčních podmínek, přišly do střední Evropy tisíce vyznavačŧ islámu. Při tom víme, ţe ~ 163 ~ právě v jejich domovině dochází k etnickým i jiným střetŧm. Před časem bylo moţno sledovat i v naší televizi relaci o jejich názorech, kdy přítomní muslimové (naši a s nimi i „přistěhovalci“) sami dokládali, ţe islám je náboţenstvím míru a pokoje. Nemohu si dovolit pronášet o pravdivosti jejich tvrzení soud, pravdou je, ţe islámští duchovní vyzývají velmi často doslova ke svaté válce proti nevěřícím. Nevím tedy, zda jde o pochybení těchto představitelŧ, nebo o náplň této nauky. Nedá se ovšem tvrdit, ţe v případě násilností v jejich vlasti jde jen o účastníky s nízkou duševní úrovní a vzdělaností. Pachatelé děsivého útoku ve Spojených státech, jehoţ zmíněním jsme tuto kapitolu otevřeli, byli přece lidé s vysokoškolským vzděláním, které získali na evropských univerzitách. Přesto všechno přitahuje toto vyznání příznivce i mezi pŧvodními obyvateli našich zemí. Kolem takových komunit se ovšem mohou soustřeďovat i extrémní ţivly, přicházející ze zahraničí, s nimiţ pak rizika narŧstají. Ochranu před nimi pak musí zajišťovat bezpečnostní orgány v jednotlivých zemích, které si k tomu účelu zřizují státy. Uvedli jsme, ţe orientální náboţenství získávají u nás svoje přívrţence. I u nás se uţ objevili buddhisté. Moţná je to právě jejich odevzdanost osudu, kterou na nich mŧţe evropský pozorovatel vycítit uţ při prvém kontaktu. Ve světě, zmítaném neklidem a regionálními střety, se takový stoický pohled mŧţe jevit velmi přitaţlivým. Ani v tomto případě nechci být soudcem, i v tomto případě platí pro nás příkaz čtvrtého bodu našeho Zákona o „přátelství k lidem dobré vůle“. Je to příkaz tolerance k našim bliţním, k respektování jejich odlišného názoru, na nějţ mají nepochybně právo. Právě proto mě překvapila zpráva, která se nedávno objevila v tisku, ţe toto náboţenství, pro nezasvěcené symbolizující mír a humanismus, také vyznává u nás téměř neznámý rituál kalachakra tantra, propagující válku proti monoteistickým náboţenstvím, zejména proti islámu. Výzva k takové svaté válce by byla nepochybně podnětem k boji mezi kulturami. Jiţ v minulosti údajně hrála kalachakra tantra v dějinách Asie krvavou roli. V roce 2002 se uskutečnilo v Rakousku setkání buddhistŧ, na němţ se o tomto rituálu jednalo. Po kongresu však se k němu odmítl přítomný světový vrcholný představitel tohoto vyznání vyjádřit, coţ vyvolalo zcela pochopitelně ve veřejnosti řadu nejasností a dohadŧ. Moţná, ţe uvedené příklady tak zcela nezapadají do našeho tématu. Chtěl jsem jimi jenom naznačit, ţe mnohé myšlenky mohou být při prvním setkání s nimi přitaţlivé, ţe se zdají být řešením pro mnohé naše problémy, které se nám právě teď jeví jako akutní a s nimiţ si nevíme pro tuto chvíli rady. Přijatelné mohou být však teprve tehdy, aţ je poznáme ve všech jejich souvislostech a pochopíme jejich pravou podstatu. Pro naši skautskou výchovu pak z toho vyplývá poznání, ţe by měla budovat především na mravních závazcích skautského zákona, ale také na jeho morálních principech, zejména na sebevzdělání, které ve smyslu právě třetího principu musí skautský vŧdce ve svých postupech svým svěřencŧm vštěpovat. Hnutí tak zŧstává povinnost vést svěřené mládí v duchu jeho zásad, vycházejících z duchovních a kulturních tradic našich zemí. Pak připravíme své mladší bratry a sestry do ţivota tak, ţe oni sami nebudou extremismem ohroţeni. Skauting a současná společnost Dlouhé, předlouhé se zdálo být panství rudého teroru. Beznaděj i strach byly umocňovány těmi desetitisíci ţivotŧ, zničených pronásledováním a vězněním, statisíci rokŧ, strávených v komunistických koncentračních táborech za nejrŧznější činy, které nebyly spáchány, tisíci umučených a ubitých ve vězeních, stovkami justičních vraţd. Duše národa byla poté zlomena neúspěšným – dnes uţ mŧţeme říci, ţe naivním – ~ 164 ~ pokusem o setřesení rudého jha na jaře roku 1968, pokusem, který byl brutálně zašlapán těţkou botou okupačního vojáka. Lámaly se charaktery mnohých, jiní hledali drobné osobní výhody za cenu ústupkŧ a ochotné poslušnosti. Plné mrazáky, chaty, zahraniční cesty pro „prověřené“ byly tehdejším ideálem. A přece nebylo všechno „na věčné časy a nikdy jinak“, jak bylo předpovídáno zpupnými uzurpátory. Kdyţ nastal ten čas, jakoby se naplnilo ono dávné proroctví, podle něhoţ mělo přinést svatořečení Aneţky Přemyslovny jejímu národu pomoc v nouzi nejvyšší. Jen několik málo dnŧ po prohlášení Aneţky České za svatou se reţim začal hroutit. Obrovská shromáţdění občanŧ na náměstích ukázala, jak velký podíl našich lidí si přeje změnu systému. S více neţ čtrnáctiletým odstupem si však musíme přiznat, ţe při nadšeném zvonění klíči nám bylo všem jasno, jak nechceme uţ dále ţít, při tom jsme si však – bohuţel – opomněli říct, jakou očekáváme kdo budoucnost. Dŧsledky tohoto opomenutí se zakrátko dostavily. Brzy došlo ke štěpení společnosti, k uplatňování osobních a partikulárních zájmŧ, dostavilo se i rozčarování z toho, ţe změna k lepšímu neprobíhá dost rychle. Jen málokdo si uvědomil, ţe uţ skutečnost, kdy nejsme nikdo na ulici ani v soukromí „špiclováni“, ţe mŧţeme říct bez obav cokoliv kritického, je přínosem, o kterém jsme mohli léta jenom snít. A také – a to je velmi dŧleţité – ţe rychlost očekávaných proměn záleţí především na nás samých. Největší překáţkou takového vývoje byla ovšem ztráta morálních hodnot, kterou přineslo celé pŧl století ţivota v obou totalitách. (Byla to skutečně tak dlouhá doba, protoţe poměrně krátké období mezi skončením druhé světové války a komunistickým pučem uţ nebylo demokracií v tom pravém smyslu slova. Poměrně pozdě jsme pochopili, jak hluboce byla tato doba tehdy poznamenána přípravou komunistŧ k uchopení moci.) Atmosféra, která ovládla veřejné mínění, vztahy uvnitř společnosti byly dány jejím historickým vývojem. Střídavá vzedmutí emocí i jejich propad byly prŧvodním jevem snad všech historických proměn. Jakţe to řekl bratr A. B. Svojsík uţ na podzim roku 1919? – „…Po úţasném napětí všech národních sil nastal však odliv. Národ, svléknuv roucho sváteční, objevil se v hávu všedním…“ – Pro současnou dobu je charakteristický však další úkaz. Nebylo mnoho těch, kdo ochotně přijali za svŧj celoţivotní program dialektický materialismus, tuto základní teorii marxismu. Systematické potlačování duchovních hodnot však vyvolalo ve společnosti všeobecné rozšíření vztahŧ, které bychom snad mohli nejlépe označit jako pragmatický materialismus. Jemu a osobnímu prospěchu jsou pak podřízeny všechny síly řady našich občanŧ. Je to praktická aplikace sobectví, osobního prospěchu, který dovoluje vše, nebo snad téměř vše. S takovým zpŧsobem myšlení se setkává dnešní skautské hnutí a bude muset se s ním vyrovnat jak ve vnitřní sféře, tedy u svých příznivcŧ, tak i směrem ven, do společnosti. Naštěstí má pro to všechny předpoklady i dostatek nástrojŧ, o nichţ jsme hovořili uţ v prvních kapitolách. Pro mnohé obecně rozšířené názory lze poměrně snadno najít vysvětlení. Představitelé minulého reţimu v řadě případŧ se chopili příleţitosti, „převlékli kabáty“ a zajistili si místa ve státních orgánech (které mnohdy ani neopustili), úřadech, policii, u soudŧ a slouţí dál podle svých představ. Obsadili a získali výhodné pozice také v soukromé sféře. K politické moci, kterou měli dříve, získali i ekonomickou. A my se mŧţeme jen s údivem dívat, jak tvrdí kapitalisté se z nich „přes noc“ stali. Obtíţné domáhání se spravedlnosti u zdlouhavých soudních sporŧ, osobní bezpečnosti a vysoká kriminalita se podílejí na často kritizované „blbé náladě“. Ale zavinili si ji sami občané? Ukazuje se, ţe heslo „nejsme jako oni“, tolikrát citované ve dnech proměny, se mělo týkat divokých represí, nikoliv rezignace na vyrovnání se s minulostí. Ti, kdo se tolik ~ 165 ~ provinili proti svým spoluobčanŧm za totality, se pak ani nepokusili předstírat lítost a pokání, jenom se ujistili o své beztrestnosti. Nechtěl bych být nařčen z pesimismu. Uţ na samém počátku této kapitoly jsem se přece zmínil o tom podstatném, dŧleţitém a pozitivním, co se změnilo a v čem se nám naše perspektivy tak zásadně zlepšily. Pravdou ovšem je, ţe negativní jevy jsou vnímány více, neţ ty příznivé, které obvykle povaţujeme za samozřejmé. V takové atmosféře však naši vŧdcové pracují. Neměli by ovšem podobným náladám podléhat a také by jimi neměla být nepříznivě ovlivněna jejich výchovná činnost. Jejich postavení není tedy nijak lehké. Bylo řečeno – „nevstoupíš dvakrát do téţe řeky“. Jestliţe bylo moţné po válce obnovovat skauting v intencích i podobě, v níţ před nacistickým zákazem – tedy pět rokŧ před osvobozením – skončil, byly naše začátky po pádu rudého reţimu ve zcela jiné poloze. Za dobu čtyřiceti let došlo k mnoha zásadním změnám ve společnosti i v moţnostech, které dnes občanským iniciativám poskytuje, ale také v poţadavcích, které vŧči nim uplatňuje. Návrat ke skautingu Svojsíkovu, nebo – chcete-li – poválečnému, je dnes velmi ztíţen. Především o zjištění, ţe „hnutí“ se v našem státě musí vyrovnat i s dalšími fenomény, které byly pro nás dříve neznámé. Týká se to např. „shromaţďovacího zákona“, ale také řady dalších předpisŧ a vyhlášek. Uţ dávno nevystačí vŧdce s vedením účetnictví v nalinkovaném sešitu jako dříve, ale musí se podřídit obecně platným hospodářským předpisŧm. Není to jenom z dŧvodŧ přidělování dotací, jak se někdy zjednodušeně soudí. Současné hygienické předpisy jsou přísnější neţ dříve, takţe naše tábory oproti těm, na které jsme byli tehdy zvyklí, je nutné zajišťovat jinak. My ovšem nevychováváme mladé lidi k ţádnému primitivismu, ale ke skromnosti. Vŧdce tedy musí (jen nerad pouţívám tento imperativ) skloubit jak všeobecně platné předpisy, tak i naše výchovné metody. Není to jednoduché, a aby to bylo ještě obtíţnější, zŧstávají při tom stále v platnosti naše morální principy. Jde tedy o to, aby se vŧdcŧm jejich poslání neztěţovalo případnými dalšími interními poţadavky nad obecně daný rámec. I kdyţ bude vše v pořádku po technické, organizační, administrativní i ekonomické stránce, nemusí to znamenat, ţe také plníme svoje základní poslání. To mějme vţdy na mysli. Skautské hnutí se jistě mŧţe podílet na zlepšení společenského klimatu výchovou mravní, kterou budou procházet jeho příznivci uţ od nejmladšího věku. Takovou výchovou budeme přispívat k tomu, aby v tomto státě přibývalo pozitivních osobností, které jsou pro ni tolik potřebné. Nápravou u sebe samého musí vţdy začít ten, kdo volá po nápravě věcí obecných. Respektování základních morálních zásad bude pro námi vychovanou mládeţ samozřejmé, takţe se dá předpokládat, ţe budou vyrŧstat v dobré občany této země. Mŧţeme také očekávat, ţe svými postoji získají v dospělosti rovněţ dŧvěru svých spoluobčanŧ, kteří jim pak mohou dát ve volbách příleţitost, aby přispěli svou vlastní veřejnou prací ke zdárnému rozvoji naší vlasti. I v těchto současných sloţitých a morálce nepříliš nakloněných poměrech zŧstávají pro nás jako nejvyšší kritérium našeho jednání základní principy hnutí, definované jeho Zakladatelem. Jim se podřizuje všechno naše chování a snaţení. R. Plajner to napsal před více neţ padesáti lety jasně a srozumitelně: „…Nade vším technickým stojí ovšem vysoko junácký zákon, mravní závazek, zapečetěný dobrovolným junáckým slibem…“. ~ 166 ~ Dvojakost morálky Uţ naši nejmladší skauti – světlušky a vlčata – vědí, ţe kaţdá hra, má-li za něco stát, potřebuje svá jasná pravidla. Pevnými pravidly se řídí i souţití všech lidí, dětí i dospělých. Pravidly, kterými se usměrňuje chod státu, jsou zákony. Z nich pak se odvíjejí nejrŧznější předpisy, vyhlášky a nařízení. Tyto právní normy by měly být nepochybně v souladu s mravními zásadami. O to by měly usilovat všechny státy, které se povaţují za kulturní, civilizované a právní. Samy zákony ovšem morálku nahradit nemohou a nemohou proto být ani povaţovány za mravní normy. Uţ proto ne, ţe zákony se mění, ruší, novelizují a vydávají nové, zatím co morálka je pro tu kterou kulturu a civilizaci pevná a neměnná. Byl bych rád, aby to, co následuje, bylo dobře pochopeno. Netvrdím totiţ, ţe naše zákony jsou amorální. Jenom hranice mezi mravným a nemravným, mezi ze zákona správným a nezákonným, nejsou totoţné. Dojde-li při podnikání – banky, výrobního podniku, druţstva – ke zhroucení záměru, který poškodil některé účastníky, pak – i kdyţ soud nazná, ţe zákon nebyl porušen – nemusí být počínání představitelŧ těchto subjektŧ mravné. Jestliţe z takového „krachu“ vyšel někdo obohacen a jiný oţebračen, pak tu asi nebylo něco v pořádku, ať uţ se k tomu staví státní orgány jakkoliv. Posuzovat správnost počínání jen ve světle zákonŧ, aniţ by se přihlíţelo k mravním zásadám, je současnou velkou bolestí společnosti. Po tolika letech státem prosazované ateizace se ovšem není čemu divit. I svobodné trţní hospodářství v našem pojetí staví spíše na dravosti a na sobectví, ekonomický prospěch jednotlivce je pro ně nejvyšší metou a cílem. Ve své novoroční úvaze (2004) to řekl O. Miloslav kardinál Vlk jasně a zřetelně. Tato země potřebuje především zcela jistě „transformaci srdcí“. O soulad morálky a legislativy patrně bude moci usilovat úspěšně aţ další generace představitelŧ, kteří takové přístupy budou mít v sobě zakódovány uţ soustavnou výchovou. I zde se tedy skautskému hnutí otevírá velké pole pŧsobnosti. Z toho, co tu bylo uvedeno, je jistě patrné, ţe postavení dospělých skautŧ, pŧsobících jako samostatně podnikající subjekty, nebo v podřízeném postavení jako zaměstnanci, ale také v soukromí a v rodině, není jednoduché. I pro ně však platí stále jako nejvyšší norma chování skautský zákon, tak jak to uvedl uţ dávno dříve, neţ vŧbec kdo mohl tušit takový propad mravní úrovně v zemi, bratr R. Plajner. Není moţné mít totiţ dvoje kritéria chování, jedno pro veřejné záleţitosti, druhé pro soukromou oblast při výchovné práci ve svém skautském oddíle. O takovém schizofrenním jednání hovoří slova (L 16,13) téměř dvě tisíciletí stará: „…Ţádný sluha nemůţe slouţit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne…“ Ţe takové úvahy o dvojí morálce nejsou jen planým teoretizováním, ukazují případy těch skautŧ, kteří v minulosti zradili svŧj slib a zaprodali se totalitní moci. Výmluvy, ţe nebyli o jejích praktikách, metodách a cílech informováni, jsou nemístné. Znala je nejen malá hrstka absolventŧ Jinošovské lesní školy, ale také všichni ostatní členové oné strany. Ta si totiţ své členstvo velmi pečlivě školila, takţe ten propastný rozdíl mezi skautským zákonem a marxismem musel být jasný kaţdému myslícímu posluchači těchto přednášek. Nešlo by tedy jen o jejich případnou aktivní účast na všech tehdejších represích, samo členství v takové instituci je hrubým porušením našeho Zákona. – Došlo k takovému případu: Krátce po třetí obnově se dostavil na jistou okresní radu starý skautský vŧdce, který byl před válkou členem kteréhosi levicového „skautského“ uskupení, po válce pak, kdyţ jiná alternativa nebyla, vedl svŧj oddíl v JUNÁKU, nepochybně však jenom jako „volnočasové“ sdruţení. Ani on ~ 167 ~ nepochopil tento konflikt duchovních sfér a hájil se slovy: „Snad mi nechcete tvrdit, ţe jsem byl po celý ţivot ve zločinecké organizaci?!“ – Byl. Jsou ovšem příklady ještě smutnější. Začátkem devadesátých let minulého století se objevily seznamy agentů a spolupracovníků nechvalně známé Státní tajné bezpečnosti (StB), zabývající se převáţně politickou represí. Vydal je soukromník, jeden z disidentŧ, z tehdy uţ dost prořídlých pramenŧ, které nestihla StB zničit. Tyto svazky vzbudily velký ohlas a reakce veřejnosti byly nejrŧznější. Teprve za dalších dvanáct rokŧ, v první polovině roku 2003, byly vydány jednak tiskem, jednak ve formě elektronické na internetu ministerstvem vnitra. Shoda obou vydání, pŧvodního i pozdějšího, je dosti vzácná. Ne, není to příjemný pohled na objemné kniţní svazky, ani na desetitisíce jmen, letících obrazovkou počítače při jejich otevření. Smutné je, ţe se tu objevují jména také známých osobností, z našeho pohledu je pak dvojnásob smutné, ţe jsou tu i jména skautských činovníkŧ. O autentičnosti Seznamŧ se vedou diskuse, jsou zpochybňovány i hodnoceny kladně. Proti jejich hodnověrnosti se staví – to je pochopitelné – především ti, kdo jsou v nich uvedeni. (To mi připomíná moudrost našich předkŧ, hovořící o „potrefené huse“.) Při tom pracovníci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, a jsou mezi nimi i skautští činovníci, říkají, ţe mohou být pouze neúplné, uvedená jména byla však pečlivě prověřována „kříţovými“ kontrolami. I v těchto případech došlo k fatálnímu porušení skautského zákona, i v těchto případech jsme svědky dvojaké morálky. Mnozí zŧstávají v hnutí a tváří se, ţe se vlastně nic nestalo, ba jsou i takoví, kteří hovoří o své „rozkladné činnosti“ v komunistické straně, někteří dokonce hrozí soudními ţalobami. Nikdo se nestydí, nikdo se neomlouvá, nikdo neprojevuje ani náznak pokory, lítosti a pokání. – Ani naše hnutí se tedy nevypořádalo s neblahou zkušeností této země. Slovo závěrem „Skauting je hra!“ – slýcháme často citovat známý výrok R. Baden-Powella. Ano, je to hra a je to krásná hra, zejména kdyţ se hraje s plným nasazením a porozuměním. Často je také je vzpomínán jiný výrok B.-P. o tom, ţe „ryba se chytá na to, co jí chutná“. Opravdu, obě tyto věty jsou jeho myšlenkami, jenom je potřebí jim dobře rozumět. Skauting je skutečně krásná hra, ale je to také hra velmi váţná. Jde v ní o příliš váţné věci, neţ aby mohla být zlehčována omezováním jejích pravidel a také „sniţováním laťky“ jejích nárokŧ. K tomu mŧţe snadno dojít a také – jak ukazují zkušenosti – k tomu dost často docházelo a také i dnes dochází, pokud se uvedené výroky chápou „příliš doslova“, kdyţ nepochopíme, co jimi chtěl bratr Zakladatel říct. Měl na mysli především přístup skautských vŧdcŧ k mladým lidem, jejich zpŧsob komunikace s nimi, metodické postupy výchovy, nikoliv její „náplň“. Skautský vŧdce je starší a zkušenější bratr, v jeho vystupování nemŧţe být „mentorsky vztyčený ukazovák“ zkostnatělého mravokárce. Stav skautského hnutí u nás po všech nešťastných peripetiích, jimiţ nás obdařila historie, není nejlepší, a tak se mŧţe stát, ţe hlasy těch, kdo na tuto skutečnost upozorňují a volají po nápravě, mohou být takto někým chápány. Skauting je součástí společnosti, s níţ je pevně svázán, a stejně tak se také společenské jevy naopak promítají do všeho jeho konání. Toto sepětí skautingu se společností je větší, neţ si v běţném ţivotě dokáţeme uvědomit nebo připustit. Naše zkušenost nás učí, ţe hnutí mŧţe přetrvávat jen v podmínkách demokracie. O takové vnější vztahy a poměry v zemi by se tedy mělo snaţit uţ svou výchovou dorostu pro ~ 168 ~ tuto společnost. Jistě ne jenom proto, aby mohlo samo existovat, ale proto, ţe takový systém přináší svobodu občanŧm, právní stav a stabilitu. Pravda, i demokracie má některé nedostatky, některá úskalí. To přiznal svého času i její velký zastánce W. Churchill, ale hned dodal, ţe je to ten nejlepší systém a zpŧsob spoluţití, který dosud lidé vymysleli. Také naše první republika – Masarykova – která byla nesporně nejdemokratičtějším a nejsvobodnějším obdobím, které náš národ za více neţ tisíc rokŧ svých dějin poznal, měla své problémy. Dovolila, aby její demokratické vymoţenosti byly ohroţovány a posléze zničeny nedemokratickými elementy v ní – komunisty, fašisty, hlinkovci, henleinovci. Ale jaké obranné mechanismy má uplatnit svobodný systém, nechce-li si vyslouţit označení, ţe je policejním nebo dokonce totalitním státem? Toto je nesmírně závaţný problém a jeho řešení není tak zcela jednoduché. Uţ jsme si tu uvedli, ţe demokracie nemŧţe znamenat svobodu pro ZLO. Ale jak tuto svobodu hájit, nemá-li při tom současně dojít k potlačování některých skupin nebo jednotlivcŧ? A jak definovat hranici mezi tím, co v demokratickém ovzduší lze připustit a co nelze, co ještě není a co uţ naopak je ZLEM? Opět se tak dostáváme k problému vztahu morálky a zákonŧ, tedy problému, jímţ se bude muset společnost dříve nebo později zabývat. Český reţisér M. Forman, dnes naturalizovaný Američan, natočil jinak dost kontroverzní film „Lid versus Larry Flynt“, v němţ se mimo jiné zabývá s odvoláním na ústavní práva a svobody amerických občanŧ také otázkou svobodného šíření pornografie. Ústava Spojených státŧ, která se vţdy pokládala za „učebnici občanských svobod“, přiznává rozsáhlá, v našem pohledu snad aţ neomezená práva všem v této zemi. Občanŧm pak zŧstává právo svobodně se rozhodnout – koupit, nebo nekoupit? Naše zákony tyto věci buď zakazují, nebo aspoň výrazně omezují. Je tedy naše legislativa právě proto méně demokratická? Anebo uţ pouhou diskusí o moţné přípustnosti takových skutkŧ přiznáváme moţnost svobodného šíření ZLA? Jediná cesta ke zdravé a svobodné společnosti tedy povede dŧslednou výchovou všech jejích členŧ k toleranci a respektování druhých, stejně jako k zachovávání morálních zásad. To měl bezesporu na mysli T. G. Masaryk, kdyţ řekl krátce po vzniku svobodného státu, ţe „…potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje a budeme tam, kde bychom chtěli být uţ dnes…“ Nebylo nám to dopřáno a dŧsledky toho nepochybně poznamenávají i současné dění. K takové výchově mravně silných jedincŧ určitě mŧţe, chce a vlastně musí přispívat i skautské hnutí. Bude šířit morálku a „dobré mravy“ mezi svými příznivci a bude snad při tom pŧsobit i jako vzor pro své okolí. Tak jak budou našimi oddíly procházet skauti a skautky, kteří přijali beze zbytku zásady skautské etiky a morálky, tak se bude zvětšovat podíl a okruh „slušných lidí“ mezi námi. A pevně věřím, ţe to nebude jenom skauting, který bude kultivovat společnost. Snad se postupem času budou pod vlivem těchto „vzorŧ“ přidávat i další. Nespustí se tak nepochybně rázem „lavina dobra“, která se bude řítit společností, ale snad to bude aspoň ta příslovečná „sněhová koule“, na niţ se budou další a další naši následovatelé „navalovat“. V našich úvahách se na předcházejících stránkách objevila řada poukazŧ na negativní jevy, které nás obklopují. Mohlo by to vyvolávat tísnivý dojem, ţe zlo je všude kolem nás, ţe nás svírá na kaţdém kroku, ţe je marné se proti němu stavět. Něco podobného jsem jistě neměl v úmyslu. Dívejme se s nadějí do budoucna, osmý bod našeho Zákona nás k tomu výslovně nabádá. Tím spíš, ţe nám naše hnutí, jeho zásady, jeho filosofie, jeho etika i morálka dává do rukou nástroje i cenné rady, jak máme a mŧţeme takové situaci čelit. Propadnout beznaději a sloţit ruce v klín by bylo ~ 169 ~ to nejhorší, co bychom mohli udělat. Náš skautský slib, jímţ jsme všichni kdysi slibovali, nám něco podobného ani nedovoluje. Svŧj závazek k této zemi, k tomuto národu, musíme plnit vţdy, zejména však tehdy, kdyţ je to nejnaléhavější. I v této době nás naše země potřebuje. Připomeňme si, ţe bezmála uţ dva tisíce let starou moudrostí (L 21,28) povzbuzoval O. František kardinál Tomášek v dobách zlých národ, aby nepropadl malomyslnosti – „…vzpřimte se a zvedněte hlavy!“ Pouţitá literatura 1. BŘEČKA, Bruno – Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, vlastní náklad, Brno 1997 2. HANSEN, Walter – Vlk jenţ nikdy nespí, 1. vyd., Scoutarch, Praha 1994 3. Junácký manifest – Moravské ZNJ, Brno 1948 4. NAVRÁTIL, Zdeněk – Mravní principy a výchovné cíle skautingu, rukopis, Ivančice 1994 5. NAVRÁTIL, Zdeněk – Skautská výchova k občanství, 2. vyd., Ivančice 2002 6. NAVRÁTIL, Zdeněk – O vlastenectví, 2. vyd., Ivančice 2002 7. Řád pro vzdělávání činovníkŧ a činovnic JUNÁKA – svazu skautŧ a skautek, Skauting č. 9, Praha 2001 8. SCHUBERT, Kurt – Dějiny Ţidŧ, NS Svoboda, Praha 2003 9. Skautský manifest – 1. R+R Ivančice, Ivančice 1948 10. Stanovy JUNÁKA – svazu skautŧ a skautek, Praha 1994 11. Stanovy WAGGGS, ústředí JUNÁKA, Praha 2003 12. Stanovy WOSM, ústředí JUNÁKA, Praha 2003 13. SVĚTLO, č. 15/XI, MCM, Olomouc 2003 14. ZATLOUKAL, Václav – Katoličtí skauti junáci v Československu, YMCA – Javor, Brno 1997 15. NAVARA, Luděk – Smrt si říká Tutter – HOST, Brno 2002 ~ 170 ~ Být čistý v myšlení, slovech i skutcích věrně v kaţdé době! Umění ohlédání O věci potřebné a opomíjené (jaro 2004) Stalo se téměř módním zvykem označovat současnou dobu za hektickou, uspěchanou, za dobu, v níţ není času nazbyt, kdy téměř vše je podřízeno jen hmotným poţitkům a spotřebním hodnotám. Pohled na naše okolí jako by tento tristní názor jen podporoval. Jen málokoho osloví krása kolem nás, která skromně čeká, aţ si jí někdo z kolemjdoucích povšimne, jen málokdo si dnes najde čas při svém „pachtění za vezdejšími dary“ na duchovní proţitek. Tento stav je umocňován i dalšími moţnostmi, které nám přinesla technická civilizace. Ta jakoby naši planetu zmenšovala. Události na opačném konci světa se dovídáme souběţně s jejich děním, dokonce i válku můţeme sledovat v přímém přenosu médii. Dopis, který vezl kdysi dávno plachetní koráb několik měsíců přes oceán, nepotřebuje uţ na své doručení ty měsíce, ba ani dny, stačí několik vteřin a „kliknutí myší“ na osobním počítači, aby naše sdělení jen za několik málo haléřů překonalo transoceánskou vzdálenost ke svému příjemci. Kdo si dnes při pohledu na školní děti, tisknoucí na ulici k uchu svůj vlastní mobilní telefon, vzpomene na nepříliš vzdálenou dobu, kdy ve své kanceláři čekal při řešení naléhavého a spěšného úkolu na běţné spojení manuální telefonní ústřednou mezi Prahou a Brnem celý půlden? Ale jsou si blíţ také lidé? Formanský vůz jel tuto trasu mezi oběma městy dny, takţe i nepříliš sloţitá záleţitost si vyţádala pro cestu oběma směry nejméně týden. Dnes letecké spojení, ale také pozemní – po dálnici rychlým vozem – to dovoluje téměř během jednoho půldne. Co uděláme s takto ušetřeným časem? Dokáţeme ho vyuţít k duchovnímu obohacení, k odpočinku, nebo bude jen pobídkou k dalšímu shonu? Dokáţeme se vůbec někdy zastavit, ohlédnout se za svým počínáním a zamyslit se nad sebou samými, nad svými skutky, nechat se oslovit svým vlastním svědomím? Nedobré vnější podněty Jen ten, kdo proţil celé období rudé totality, si vzpomene, jak touţebně jsme očekávali po celá ta léta změnu poměrŧ, která se zdála být za našeho ţivota nedosaţitelná. Ani komunistické heslo „na věčné časy a nikdy jinak“ nedodávalo příliš naděje a optimismu do budoucna. Při prvém uvolnění poměrŧ se pamětníci demokratických časŧ pokusili na jaře roku 1968 o návrat k mravnějšímu a demokratičtějšímu systému, jak však víme, byla jejich snaha brutálně potlačena okupační mocí a s ní kolaborující mravní spodinou národa. Neblahá zkušenost, ale i ty předcházející a rovněţ ty, co následovaly, velmi otřásly morálkou společnosti, která si uţ z dřívějších dob nesla mnohé historické šrámy. Svou svobodu ve vlastním státě proţíval náš národ po svém osamostatnění po první světové válce příliš krátce. Tak ani známé Masarykovo přání ~ 171 ~ „potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být uţ dnes“, se nestačilo naplnit. To vše se pak podepsalo zejména díky oběma totalitám na obecném povědomí lidí, na hierarchii hodnot, kterou přijali občané za svou, na jejich poměru k právu, spravedlnosti i mravnosti. Byla zcela zdevastována morální měřítka, narušena nerozlučitelnost rodin, odpovědnost za věci veřejné a osobní podíl na nich, nedotknutelnost soukromého majetku i další atributy civilizované, kulturní a právní společnosti. Musíme být ovšem objektivní a vidět, ţe k těmto neutěšeným poměrŧm sice ponejvíce přispěly obě totality minulého století, ale historický vývoj k takovému stavu spěl uţ po staletí. Ať uţ to byly náboţenské třenice rozhraní středověku a novověku, které nebyly ničím jiným neţ válkami občanskými, nadvláda cizích panovnických rodŧ, upřednostňujících svou vlastní národnost v naší zemi, osvícenské a josefinské rozumářství, ale také národnostní i sociální problémy nového svobodného státu v první polovině dvacátého století, to vše poznamenané druhou světovou válkou a posléze završené rudým diktátem, který pošlapal všechny mravní a kulturní hodnoty národa. S nabytou svobodou jsme přirozeně očekávali i návrat těchto duchovních hodnot. Naše naděje se ovšem nenaplnily v plném rozsahu. Byla to v tomto období nepochybně moţnost porovnávání materiální úrovně okolních svobodných zemí, která vedla k závěru, ţe nejdŧleţitější je teď náprava v oblasti ekonomické. Takové moţnosti srovnání ovšem první republika neměla, uţ proto ne, ţe naše země po stránce ekonomické úrovně zaujímaly v tehdejším světě jedno z předních míst. Do čela státu byl tenkrát postaven humanista a filosof, který mravní hodnoty povaţoval za prvotní. I kdyţ toto období se muselo nepochybně také vyrovnat s problémy hospodářskými, osoba a váţnost prezidenta morální přístupy ke všemu dění zajistily. Po pádu komunismu došlo u nás k upřednostnění obnovy a ozdravení ekonomiky před morálkou, coţ je moţno bez nadsázky označit za fatální prohřešek na duši národa. Současné poměřování všeho jenom kritérii ekonomickými je zřejmě jen pokračováním dřívějších materialistických vztahŧ, aplikovaných komunisty. Není se ovšem čemu divit. Drtivá většina současných ekonomŧ získala svoje vzdělání za rudé totality. Byli vzděláváni v duchu marx-leninismu, který ostře odlišuje materiální základnu od nadstavby, do níţ zahrnuje vše nehmotné, a navíc duchovní hodnoty odmítá zcela. Kde tedy měli tito ekonomové, ale také ostatní intelektuálové, poznat kritéria jiná, kdyţ se k nim a do jejich povědomí vŧbec nedostala? Posuzováno z tohoto pohledu, přeţívá tak morálka komunismu v duchu jeho učení nadále pevně zasutá v pozadí vnímání a kritérií společnosti. Odtud se bude nepochybně jen zvolna a dlouhodobě vyčleňovat. Je to však morálka hnutí, pro něţ i vraţdy byly jednou z forem politické soutěţe, kterou ono samo chápe jako boj o absolutní moc. Často slýcháme – „zákon sice nebyl porušen, ale věc je v rozporu s dobrými mravy.“ To je potom dŧvodem k tomu, ţe se s problémem „nedá pohnout“, a navíc tu vyvstává otázka, je-li také mezi rozhodujícími činiteli dost vŧle takový stav změnit. Současné a kaţdodenní zkušenosti příliš optimismem nehýří. Musíme přesně rozlišovat mezi zákonem a morálkou. Víme přece, ţe hranice mezi zákonným a nezákonným na jedné straně a mezi mravným a nemravným na straně druhé není a snad ani nemŧţe být totoţná. Obě by se ovšem měly k sobě co moţná nejvíce přibliţovat. Pokud jsou etická kritéria zcela opomíjena, mŧţe nastat stav, ţe zákony platí pouze pro „slušné občany“, kteří by je koneckoncŧ snad ani nepotřebovali. Ti ostatní je stejně dokáţí velmi dobře obcházet, případně bez jakýchkoliv skrupulí porušovat. Hrubým nepochopením předcházejících úvah by ovšem bylo povaţovat vše současné kolem nás za zlé a špatné. Uţ ta skutečnost, ţe je moţné o podobných problémech svobodně a bez obav hovořit, aniţ bychom byli ohroţeni postihem ze ~ 172 ~ strany současného systému, je přínosem, o němţ mohli naši občané dlouhá léta jen snít. Platí tu stále, ţe negativa vnímáme obvykle mnohem intenzivněji neţ pozitiva, která pokládáme za samozřejmá. Jsem hluboce přesvědčen o tom, ţe reziduum komunistické morálky se bude postupně vytrácet a nastolí se jiné, normální a vstřícné vztahy mezi lidmi. Snad v tomto směru bude pŧsobit pozitivně i naše ztotoţnění s evropskými strukturami. Jde o to, abychom odtud přijímali na prvém místě to kladné a abychom k takovému vývoji měli dosti sil a vlastního odhodlání. Společnost k tomu potřebné prostředky má a je jen a jen na ní, aby jich dokázala vyuţít, aby je dokázala vyhledat a patřičně podporovat. Patří k nim nepochybně i skautské hnutí, jeho mravní principy a jeho hierarchie hodnot. Je však skauting, který sám byl také útlakem totalitních systémŧ tolik postiţen, schopen tuto dějinnou úlohu splnit? Mravní zdroje skautingu Základní mravní principy hnutí definoval uţ na samém počátku jeho zakladatel Robert Baden-Powell jako povinnosti k Bohu, bliţnímu a sobě. Jejich explicitní, proklamativní vyjádření je uvedeno v deseti bodech skautského zákona, je obsaţeno v denním příkaze a skautském hesle. Svoji vůli tyto zásady přijmout a zachovávat je po celý ţivot, slibuje kaţdý skaut pronesením svého skautského slibu. Nebudeme je v tuto chvíli na tomto místě rozebírat ani vysvětlovat. Uvědomme si, ţe takovým pojetím výchovy přispívá hnutí k tomu, aby z jeho členŧ vyrŧstali poctiví a mravní lidé, kteří se mohou stát dobrými občany této země. Je ovšem třeba hned připomenout, ţe nejde o výchovu občanŧ loajálních vţdy a v kaţdé situaci. Tato loajalita musí být v souladu s mravními principy hnutí, s jeho pojetím obecné morálky. Vyplývá z toho, ţe skauting nemohl podporovat nejen totalitní reţimy, které tu byly, nemŧţe se však ztotoţnit ani s tím, co je v současné společnosti nezdravé. Jinak nemŧţe být nápomocný v pozitivním vývoji současnosti, jak vyplývá ze závazku jeho „členŧ“, obsaţeného ve skautském slibu. K takovému stavu musí spět všechno naše snaţení. Jak toho dosáhneme, je záleţitostí naší metodiky, pedagogiky i psychologie, v nichţ jsou naši vŧdcové a vŧdkyně vzděláváni. Aby tato snaha mohla být naplňována a úspěšná, je k tomu potřebí ještě jeden další zásadní moment. Musíme být schopni sami posuzovat své skutky, musíme k tomu mít jakousi zpětnou vazbu, které mŧţeme říkat svědomí, sebekritičnost, musíme být schopni dobře odhadnout, co se povedlo a v čem jsme pochybili. Není to skutečně snadné, ale i to je jedním z cílŧ skautské výchovy, jejího třetího mravního principu, naší sluţby sobě samým. „Většina lidí jde a nepřemýšlí o těchto věcech. Jsou zaměstnáni počítáním, kalkulacemi, podvody a spory. Snad nemají ten můj druh strachů, mají však jiné strachy: z pohybu na burzách, se zabezpečením svých trezorů, se splácením dluhů. Těší se: ještě tento obchod, tato transakce, tento termín – pak budeme spokojeněji ţít. Ţít?“85 Přijetí této zpětné vazby je náplní našeho třetího mravního principu, který vybízí k sebevýchově a sebevzdělávání. Chceme-li totiţ zmíněné vlastnosti přenášet také na nám svěřené děti, pak musíme nejprve vychovat takto sami sebe. Není to zrovna jednoduché, ale i to patří k našemu duchovnímu růstu. Svým činovnickým slibem jsme 85 Rusek, Ladislav: Jde poutník boţím lesem. ~ 173 ~ se zavázali vést „svěřenou mládeţ v duchu skautského zákona“, takţe pro nás není jiné cesty, jestliţe chceme, aby čestné označení SKAUT platilo i na nás. Dnes se někdy hovoří o tom, ţe skauting je pouze pro děti (a to nejsou jen posttotalitní názory u nás), ţe skautský zákon nezavazuje dospělé, a to ani výchovné činovníky. Ne, nebudu polemizovat s těmito scestnými výroky. Stačí si připomenout, ţe jiţ dávno bylo řečeno – „skautem jednou – skautem navţdy“ („Once a scout, always a scout“ – H. H. Kitchener). Přijali jsme my všichni, kdo se hlásíme k velké rodině skautŧ, my všichni, kdo se podílíme na výchově mladých a vzdělávání našich činovníkŧ, tuto myšlenku, je naše skautství stálé, trvalé a opravdové? Vnímat krásu i dobro Hovořili jsme uţ dost obšírně o nešvarech, které provázejí současné dění a které se také významně podílejí na vytváření hodnotové stupnice ve společnosti. Není to vše radostné, bylo by však hrubým pochybením vnímat jen to zlé. Osmý bod našeho Zákona nám dává orientaci nejen pro dny krásné, slunné, ale především pro ty všední a pošmourné. Jestliţe náš český překlad hovoří o „veselé mysli“, pak je vhodné vzpomenout i na jeho pŧvodní tvar, který mu dal zakladatel hnutí Baden-Powell. Pominemeli tu nejstarší formulaci, ţe „skaut se usmívá a hvízdá si ve všech těţkostech“, coţ by nemuselo být chápáno vţdy vhodně, pak definitivní anglický tvar je tím, co nás provede všemi nepříjemnostmi, které staví ţivot nepochybně před kaţdého z nás. Jakţe to tehdy B.-P. řekl? „Skaut překonává obtíţe s lehkostí.“ To je tedy ten základ našeho náhledu na dění, to je smysl naší ţivotní orientace. Není to zlehčování i smutných nebo tragických situací, které nás potkají, je to světlo naděje a dŧvěry, povzbuzení v zoufání, u věřících skautŧ nadto i příslib věčné odměny. Naučme se tedy vnímat také to dobré a krásné. Setkáváme se přece také s ušlechtilostí, dobrotou a podanou lidskou rukou. Nesmíme se nechat zahltit svými starostmi, problémy. Vnímejme i lepší stránky světa, byť by to bylo někdy obtíţné. Pro skauta je nevyčerpatelným zdrojem krásy a duchovních inspirací prostředí jemu nejvlastnější – příroda. Setkává se s ní na výpravách, při hrách, na táboře. Jen se umět zastavit, naučit se ji vnímat, zaposlouchat do jejích tichých slov. Snad pouze ten zatvrzelý a kráse nepřístupný, domýšlivý, do sebe a do svých přízemních, malicherných a nicotných problémŧ zahleděný jedinec mŧţe zŧstávat lhostejný při pohledu na ranní opar nad řekou, který se zjeví v přísvitu vycházejícího slunce při poslední, předjitřní hlídce, stejně tak na velebnost hvězdné oblohy, klenoucí se nad vším ţivým za jasné noci. To jsou obrazy mnohotvárné přírody, které hovoří k nitru a jichţ dobrý vŧdce vyuţívá ke ztvárnění dětské duše. Předpokladem ovšem tu je, ţe sám takto přírodní krásy vnímá. I jemu jsou přece určeny, i k němu nevtíravě hovoří. Citlivý vŧdce přistupuje tak k celé promyšlené a jím uskutečňované výchově svého skautského oddílu. „Barvy květů mi kladou otázku o smyslu světla, vůně trav připomínají, ţe i já jsem uhněten z téţe půdy: teď po ní kráčím já, jednou bude jiný ţivoucí tvor kráčet po mně… Tato myšlenka nebolí, opravdu ne, bolí spíš kaţdé ohlédnutí do minula: je to přehlídka chyb a nevyuţitých lhůt, katalog vin a špatných rozhodnutí. Avšak od toho všeho je nutno se obracet k přítomné chvíli. Tu nepro- ~ 174 ~ marnit, nepokazit, tu učinit bodem obratu, křiţovatkou se správným ukazatelem směru.“86 Nejsme všichni básníky, nedokáţeme všichni nacházet tak krásná slova a příměry, jak je uvádí umělec, vnímající krásu a ušlechtilost intenzivněji. Pokusme se však k nim alespoň přiblíţit. Učme se tedy pozorovat, ukládat to vše do vlastní duše. Prvé výsledky snad nebudou napoprvé hned patrné, ale v našich duších i srdcích, stejně jako v dychtivých srdcích našich mladších bratří, se mnohé zachová. Příroda je vskutku skautovým domovem, útočištěm i školou. Snad nás pozorování jejích krás i tajŧ, ale také příčinných souvislostí naučí zamyslet se nad sebou samými, nad naším konáním, nad naším skautstvím. Najít si čas, zastavit se, ohlédnout… Co se nám zjeví před naším vnitřním kritickým zrakem? Mŧţeme být spokojeni se vším? Jsme lidé chybující, vracíme se, klopýtáme, ale také po kaţdém pádu – snad – vstaneme. Ať je tedy příroda naší učitelkou, ať nás vnímání její mnohotvárnosti nabádá k vnímání i sebe samých, našich skutkŧ. Snad je ještě stále čas, snad nejsme ještě tak otrlí. Dokáţeme to? „Kaţdý trhá ovoce jen z těch větví, na něţ je schopen dosáhnout! A aby se Les stal školou, jakou se Boţím řízením stal zavčas mně, k tomu je zapotřebí, aby člověk byl ochoten stát se ţákem. Pokorným ţákem Lesní moudrosti…“ 87 Řád pro vzdělávání činovníkŧ JUNÁKA poţaduje při zkouškách svých vŧdcŧ také jisté znalosti a vědomosti z oblasti estetiky. Nepochybně je to potřebné, poznat a vědět znamená i rozumět a pochopit. Od toho pochopení mŧţe být uţ jen krŧček k vytvoření vztahu. Ten ovšem nelze dát nikomu, k tomu je třeba dospět. Neţádáme od našich činovníkŧ, aby se stali „teoretiky umění“ s encyklopedickými odbornými znalostmi. Chceme, aby na krásné „cenné výtvory lidské“ dokázali při svém výchovném pŧsobení poukázat, zvídavým vysvětlit, všem pak zmíněný vztah pomáhat vytvářet. Má-li vŧdce předávat, musí na prvém místě přijímat. Poměr k dobru a kráse si však dokáţe vytvořit jen a jen on sám. Ze třinácti bodŧ zmíněného Řádu je pouze polovina jediného a jen částečně zaměřena na tuto schopnost. Naučme se zastavit, naučme se ohlédnout, zapomeňme na obvyklý chvat, naučme se vnímat a přenesme své poznání na své mladé bratry. Jejich šťastné skautské mládí a cenný vklad do ţivota nám bude největší odměnou. „…aby kaţdá chvíle pod Boţí oblohou se stávala krůčkem k hledání i nacházení skrytých i zjevných stop Boha – Stvořitele. Aby duha po dešti, který se přehnal nad táborem, byla impulsem k obdivu, od něhoţ je pak krok k pokornému pohledu, k adoraci, k pravé, člověku vnuknuté zboţnosti.“88 Ať tedy vnímáme ranní opar v jeho kráse, ne v chladu, který – jak se nám zdá – z něho čiší a studí, ať hmyz nad rozkvetlou loukou vidíme v jeho mnohotvárnosti a barevnosti, aniţ bychom ho povaţovali jen za cosi dotěrného a obtěţujícího, ať hvězdná klenba není jen kulisou pro ohníček s opelichanými písničkami a opékanými buřty, ať kolotání potŧčku utiší spěchem a chvatem znavenou duši. Spěch i chvat kaţdodenních povinností, zahlcení dojmy a hlučností civilizace, ruch města, nepokoj našeho nitra, to vše nás odvádí od krásy, to vše nám zakrývá tyto vjemy. Rusek, Ladislav: Jde poutník boţím lesem. Tamtéţ. 88 Rusek, Ladislav: Umět vidět zázraky. 86 87 ~ 175 ~ „Jdu podél lesního potoka. Nalézám místa, kam chodí pít srny i jiná lesní zvířata. Potěší mě, kdyţ uvidím vodního skorce, který naklání hlavičku, jak jedním okem pátrá, zda pod vodou není něco k snědku, pak hbitě skočí do tůňky a chodí po dně, celý stříbrný perličkami bublinek, které ulpěly na jeho peří… Kapradina naklání nad temnou hladinu svinuté vrcholky bohatě členěných listů, mechy na kamenech jsou nasáklé vodou jako houba. Vţdy budu obdivovat zázrak vody, Pane, kterou jsi stvořil jako základní podmínku ţivota. Čirá voda, chladná voda, průzračná voda, vyvěrající ze skrytých podzemních zdrojů – jaký je to zázrak!“89 Je skauting (jenom) hrou? Neblaze se promítl trojnásobný zákaz činnosti do vývoje i rozvoje českého skautského hnutí. Přes spontánnost obnov, přes obětavost všech věrných, přes velké a mnohé oběti pronásledovaných, ztracený čas se nedá nahradit. Mnoha mladým lidem nebylo tak dopřáno poznat ty podstatné hodnoty, které naše pojetí výchovy přináší. Nepříznivý dopad tak postihl i spirituální úroveň řady nových činovníkŧ. Ne všichni poznali a především přijali své hnutí tak, jak ho zamýšlel jeho Zakladatel. Ani zahraniční vzory nepŧsobí nejpříznivěji, je tu však otázka, nakolik je nedostatek v nich samotných anebo v naší neschopnosti rozlišit chyby osobní od nedobrého směřování jejich národních organizací. Vývoj společnosti v celém civilizovaném světě a také nové objevy techniky i jejich všeobecná dostupnost mohly jistě ovlivnit na prvém místě programové prvky a skautskou praxi. Podstata skautingu a zejména jeho mravní principy však nemohou doznat změn, jinak by hnutí přestalo být skautingem. Jsme si toho vědomi? Jak se to projeví v naší činnosti? Kdyţ rozhodoval o skautské výchově a přístupu skautských vychovatelŧ k mládeţi, uvedl R. Baden-Powell dvě zásady, které se staly záminkou pro četné principiální chyby, jichţ se dopouštějí někteří vŧdcové: „Skauting je hra!“ a také, ţe „ryba se chytá na to, co jí chutná“. Pravdivost i autentičnost výrokŧ samozřejmě nikdo nezpochybňuje. Je však nutné dobře pochopit, co měl B.-P. na mysli. Skauting je skutečně hra a dobrá hra, jenţe hra váţná a s váţně myšlenými pravidly. Jen tak mŧţe být smysluplná. Tato její pravidla známe, mnozí je brilantně přednesou i u činovnických zkoušek všech stupňŧ. Ţádné zkoušky ovšem nemohou prokázat, nakolik je uchazeči o ten který činovnický stupeň přijali a ve svém výchovném pŧsobení také aplikují. Jinak jsme krásný záměr Zakladatelŧv degradovali na hravé trávení volného času, které se vedeným i jejich vedení mŧţe zredukovat na sice krásný, ale z hlediska mravní výchovy jen málo hodnotný koníček – hobby, jak je dnes moderní říkat. Ten prvý výrok nám mŧţe snad připomenout i poučku J. A. Komenského, velkého vychovatele, jehoţ zásady jsou platné po staletí dodnes: „Schola ludus – škola je hrou!“ Jde tu tedy o přístup k vychovávaným, protoţe všichni víme, ţe i škola je institucí nejen dŧleţitou, ale pro příslušný věk „školáka“ i velmi váţnou. Také skautskou výchovu je pak třeba pojímat váţně, není to koníček. „Při dodrţení všech svých zásad a principů skauting není a ani nemůţe být koníčkem. Není moţné dodrţovat skautský zákon tehdy, kdy máme na něj čas a náladu, není moţné si vybírat, co z něj komu vyhovuje, tak jak si to mohu dovolit a jak to také dělám při své zájmové činnosti. Skaut nemůţe být trochu 89 Rusek, Ladislav: Jde poutník boţím lesem. ~ 176 ~ pravdomluvný, částečně věrný a oddaný…, skaut nemůţe být čistý v myšlení, slovech i skutcích jen tehdy, kdyţ má na to náladu.“90 S takovým přístupem, kdy je celá vŧdcova činnost devalvována na pouhou zálibu, souvisí i další aspekt, který moţná jen málokdo vysloví nahlas, ale který podvědomě cítí a svým jednáním uvádí ve skutek. Skutečnost, ţe naši vŧdcové pracují v hnutí dobrovolně, ještě nemusí být dŧvodem k tomu, aby pracovali špatně anebo aspoň nedokonale. Hnutí jim nabízí celou škálu moţností skautského vzdělávání, o něţ mnozí neprojeví zájem. Kolikrát uţ bylo řečeno, ţe vŧdce nemŧţe ţít z podstaty, ţe musí přijímat nové a nové podněty. Jinak „vyhoří“ a jeho pŧsobení bude formální, nedobré, nezáţivné, mladými nepřijímané. Ti totiţ snadno poznají, zda je jejich vŧdce takovou osobností, kterou hnutí a především oni sami potřebují a přijímají. Často se totiţ mnozí naši činovníci domnívají, ţe „…kdyţ někdo pracuje s dětmi a mládeţí zadarmo, není mravné od něj poţadovat profesionální práci. Toto se zvlášť dotýká dvou oblastí. Tou první je akceptování pravidel státní správy ohledně naší veřejné činnosti (např. dotací se nechceme zříci, ale podmínky nám nevoní!) a tou druhou je získávání a prohlubování vlastní skautské odborné kvalifikace. Kolik z nás musí pravidelně kvůli svému zaměstnání podstupovat pravidelná školení, ale pro účast na práci s vedením a formováním charakteru mladého člověka nepovaţujeme za samozřejmé získat ani tu nejzákladnější vůdcovskou zkoušku.“91 Aplikace druhého výroku Zakladatele není v ţádném případě pobídkou k tomu, abychom se komukoliv za kaţdou cenu podbízeli. Náš program má být zajímavý, poutavý, ale v ţádném případě nesmí slevit ze svého vysokého cíle – mravní výchovy. Zásady skautingu je třeba přiblíţit mládeţi natolik, aby jim zŧstala věrná po celý svŧj ţivot. Přitaţlivý program je jistě na místě, není však konečnou metou a cílem všeho našeho snaţení. Tím byl, stále je a také do budoucnosti vţdy zŧstává charakter našich skautŧ. „…je dalším takovým mýtem snaha za kaţdou cenu se vyrovnat a obstát v konkurenčním boji na trhu dětských organizací a za tím účelem se transformovat v tzv. organizaci moderního typu… Musíme slevit ze svých poţadavků, protoţe moderní je nabízet, co se nosí, a ne zdůrazňovat to, co současná společnost nebere…“92 Zastavit se a ohlédnout Nemám v lásce pobízení, varovně vztyčený ukazovák horlitele, povznesené rady, ba ani jiné podobné nabádání. Přesto však – zkusme se i v tom našem chvatu, v tom kaţdodenním běhu za tolika povinnostmi aspoň na chvíli zastavit a zvaţme svou dosavadní činnost, svŧj přínos svému oddílu, svému hnutí. Takové ohlédnutí je potřebné i uţitečné a pro naše další pŧsobení nezbytné. Přinese nám poznání našich pochybení, našich nedostatkŧ, ale také poznání toho dobrého, co se povedlo a tím i poučení a orientaci do příštích dní. Máme k takovému zamyšlení aspoň dost vŧle? Navrátil, Zdeněk: Proč není skauting koníčkem. Pečený, Jan: projev na okresním sněmu, Jirny 2004. 92 Pečený, Jan: projev na okresním sněmu, Jirny 2004. 90 91 ~ 177 ~ „Jsem spokojen, spokojena s průběhem a výsledkem svého dosavadního působení? Pokud si někdo odpoví bezvýhradně kladně, pak klidně můţe odejít rovnou do skautského nebe, protoţe nepatří mezi nás, hříšníky. Na druhou stranu myslím, ţe vědomí naší nedostatečnosti a proţívaných neúspěchů by nás nemělo otrávit, ale vyprovokovat k přehodnocení našich postojů a k tvrdé práci na sobě samých.“93 Není snadné nastavit zrcadlo svým vlastním skutkŧm a posoudit sám sebe nestranně, jsou-i všechny moje počiny v souladu se zásadami, které jsem přijal za své, se zásadami, ke kterým se sám dobrovolně hlásím. Není to snadné proto, ţe naše poznání mŧţe hovořit proti nám, ţe poznáme, jak jsme vlastně zklamali nejen naše blízké, ale především sami sebe. Spěch, který provází všechno naše konání, nám obvykle ani nedovolí hlubší zkoumání a hodnocení svých počinŧ. Nemáme k tomu dost sil a snad ani odvahy. Tato obava nás ţene stále dál a dál. Nebo je to sebejistota, pocit vlastní absolutní dokonalosti, které si nepřipouštějí, ţe by v našem jednání mohlo být něco nedobrého? Beze vší pochybnosti nám kritický duch nechybí. Jak rádi poukazujeme na pochybení druhých. K sobě jsme víc shovívaví, dokáţeme si své nedostatky vysvětlit, zdŧvodnit, omluvit. A také se někdy nestydíme svádět vlastní viny na druhé. Jestliţe budeme mít dostatek vŧle, pak si i potřebný čas na takovou „zpětnou vazbu“ dokáţeme najít. Při nezaujatém hodnocení vlastních činŧ snad dokáţeme pochopit a omluvit i chyby a nedostatky druhých a nebudeme je podrobovat tak sţíravé kritice. Dovolí nám to naše zahledění do sebe samých? „Jak to, ţe vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?… Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (L 6,41–42) Taková zastavení a zamyšlení jsou zcela běţná u křesťanŧ, pro něţ je toto zpytování svědomí součástí jejich duchovního ţivota. Po desetiletí, aţ dodnes, mi utkvěly v paměti okamţiky z mého prvního skautského tábora, kde mŧj dnes uţ neţijící vynikající skautský vŧdce potřebu takových zamýšlení znal a ve skautské výchově je uplatňoval. Při večerním nástupu, kdyţ uţ se do tábora vkrádal soumrak a noční chlad, po spuštění státní vlajky, jsme spolu s ním, ale kaţdý sám za sebe, rekapitulovali celý den. Zvaţovali jsme svoje drobné chlapecké poklesky, rŧzné projevy nekázně, nedobrá slova, která snad i nechtěně vyklouzla z úst, nesplněná přání rádcŧ a vŧdce, opomenutý dobrý skutek, nevšímavost, netoleranci. Atmosféra přicházející noci pak umocňovala sílu okamţiku, které náš starší bratr jako dobrý vŧdce dokázal plně vyuţít. Ačkoliv jsme byli homogenní křesťanský oddíl, ačkoliv takovému zamyšlení předcházela i společná krátká modlitba, svoje úvahy jsme vedli v duchu skautského zákona, skautského bratrství, denního příkazu, našeho hesla. Nebylo to přemítání dlouhé, tím by se jeho závaţnost a funkčnost rozmělnila, ale na naše chlapecké duše to zapŧsobilo velmi mocně. Dokáţeme se sami i v dospělém věku takto někdy zastavit, dokáţeme svoje celodenní činění podrobit poctivé kritice? Dokáţeme z výsledku svých úvah vyvodit také dŧsledky, dokáţeme se pro příště vyvarovat stejných chyb a omylŧ? Stane-li se to naším kaţdodenním zvykem, dokáţeme to jistě přenést i na své mladší bratry. Vyţaduje to cit a takt, protoţe nic neodradí od přijímání dobrých rad tak dokonale, jako neustálé poučování a napomínání. Dobrý vŧdce dokáţe vyuţít kaţdého okamţiku, kaţdého kontaktu se svými svěřenci, aby mohl pŧsobit v duchu našich 93 Pečený, Jan: projev na okresním sněmu, Jirny 2004. ~ 178 ~ zásad. I kdyţ naše hry jsou zajímavé a atraktivní, nejsou samoúčelné. Jejich poslání je výchovné, jako všechno, čím se zabýváme. To mějme na paměti, protoţe plané a nezávazné trávení volného času je moţné i v jiných aktivitách. Tím se přece od nich chceme lišit. Pravé umění skautského vŧdce spočívá v tom, ţe vychovává, aniţ by vychovávaný subjekt měl vŧbec pocit, ţe je do takového procesu zapojen. To je také odpověď těm, kdo chápou příliš doslovně výrok bratra Zakladatele, těm, kdo ten výrok nepochopili vŧbec. Odpovězme si poctivě – nepatříme k nim také? „Ano, dětství i ranější mládí je dobou her a vyhledávání atrakcí i dobrodruţství. Ale je-li ve vlčáckých smečkách a skautských oddílech i roverských kmenech jen a jen ta hra a hledání atrakcí, pak to znamená nenapravitelnou ztrátu oné šance, která odlišuje skauting od mnoha spolků a existujících sdruţení mládeţe.“94 Dál a výše skautskou stezkou Jestliţe v útlém věku vlčat, světlušek a později i samých skautŧ je nezastupitelná a vţdy na prvém místě úloha vŧdce, pak s postupem času se přesouvá odpovědnost za sebe, za svoje chování, za sebevýchovu a také tato „sebekontrola“ na dospívající jedince samotné. Roveři se stávají mnohem více samostatnými, jejich touha po sebeuplatnění narŧstá. Dospívají na dŧleţitou ţivotní křiţovatku. Je to období, kdy se dotváří ţivotní názor, ţivotní orientace. Tomu přizpŧsobujeme plně svoje programové i výchovné pŧsobení. Co jim v tuto chvíli nabídneme? Jejich tělesná vyspělost je někdy vede k dnes tak módním programům „přeţívání“ za mimořádných a ztíţených podmínek. Snad tu mnohdy pŧsobí vliv oblíbených akčních filmŧ, svŧj podíl tu mají – moţná – zkreslené představy o výcviku speciálních vojenských jednotek. Ať si tedy poměří své síly, proč ne, ale nemŧţe to být aţ na samu hranici fyzického zhroucení a také ne jako jediná programová náplň. Snaha po rozšíření „členské základny“ se promítá i do nepříliš šťastných náborových akcí, které nemusí odpovídat potřebám hnutí. Ostatně, proč zvyšovat takto počet našich skautŧ zpŧsobem, který není v souladu s naším posláním? Bohuţel, některé takové náborové obrázky JUNÁKA předvádějí velmi dramatické situace při sjezdu dravé řeky na raftu nebo slézání zříceniny horolezeckým postupem. Nevím, kolika z nich se povede takové vodácké dobrodruţství zaţít, naše povětšinou regulované řeky se spoustou vodních děl a jezŧ poskytují k tomu jen nemnoho příleţitosti. Ten druhý případ by narazil nejen na protesty památkové péče, ale je nepochybně také v rozporu s šestým bodem našeho Zákona. A tak se mohu snad zeptat, k čemu taková bombastická reklama, která by se v obchodním styku zcela jistě označila jako „klamavá“? A jako taková se určitě mine se svým posláním. Pokud někdo přichází jen v touze po takovém mimořádném dobrodruţství, pokud je nenajde, nepochybně dříve nebo později opět odejde. Proč tedy cíleně klamat příchozí? Potom takové „…dobrodruţné pobíhání po Stínadlech, které v opakovaně vydávaných seriálech přestavuje neznalé, nevědomé nebo i zaujaté společnosti domnělý 94 Rusek, Ladislav: Umět vidět zázraky. ~ 179 ~ „skauting“. Při vší úctě ke spisovateli… cítíme stále zřetelněji, jak v tom všem schází… právě onen aspekt transcendentní!“95 „Opravdové skautství – toť ona kvalita, o kterou nám jde, nikoliv o pouhé atrakce, byť ony zaujmou ty nejmenší a ze starších ty nejnaivnější. Toto pouze atraktivní „provozování skautingu“ dokáţe realizovat jakýkoli spolek, dokonce jakákoli komerční firma, která zve děti na prázdniny!“96 Předání skautské myšlenky v celém jejím obsahu i hloubce bude tedy věcí cti kaţdého dobrého vŧdce. Jestliţe jsme tedy u mladších skautŧ hovořili o večerním zamyšlení nad sebou, jistě i u roverŧ (a tím mám na mysli samozřejmě i dívčí kmen – rangers) si najdeme vhodný zpŧsob, jak takové zastavení a zamyšlení uspořádat i pro ně. Vŧdce, pro něhoţ samého je to součástí jeho vlastního kaţdodenního programu, vhodnou formu najde. Znám oddíly a místa, kde podobné „vigilie“ jsou náplní jejich soustavné výchovy ke skautské spiritualitě. Na závěr lesních kursŧ zavedla Jesenická lesní škola obřad, který mě silně a hluboce oslovil. Její instruktorský sbor si je vědom, ţe takové setkání není jenom pouhé „školení“ a načerpání vědomostí. Svŧj vŧdcovský – činovnický – slib budou absolventi kurzu skládat aţ po vŧdcovské zkoušce. Do té doby je jim poskytnut čas, aby se na své budoucí poslání připravili a aby svŧj úmysl a své rozhodnutí je splnit v celém rozsahu ještě zváţili. Takovému rozhodování je na lesní škole věnován potřebný čas, kdy si frekventanti mají uvědomit váţnost i hloubku svého poslání, k němuţ se musí sami uváţlivě zavázat, zda tento úkol je, či není v jejich silách. Proklamace této vŧle patří na lesní škole k závěrečným ceremoniálŧm setkání. Po tomto „obřadu odhodlání“ bude pak následovat – aţ se naplní čas – uţ jen zavazující slib, jehoţ naplnění je věcí cti nového vŧdce. Kdo je bude následovat? „A tak přemýšlej dnes, bratře, o tom, jak vypadá růţe Tvojí cti a pokud je snad v Tobě povadlá, rozhodni se, co uděláš, abys jí pomohl zase k plnému květu. Snad víš, co tím myslím.“97 Vţdy věrně v kaţdé době Pronesení skautské myšlenky totalitními obdobími zákazŧ, která obnášela téměř polovinu času, jenţ nám do dnešních dnŧ historie vyměřila, připadlo dřívějším generacím skautŧ. Jejich víru i naději na budoucí obnovu hnutí posilovaly po všechny ty pohnuté doby jejich vzpomínky na vlastní mladá léta, proţitá ve skautském oddíle. Jsou to beze vší pochybnosti vzpomínky krásné na krásné období ţivota. Často však zapomínáme, ţe i tady je určité a nebezpečné riziko. Snad kaţdý, kdo strávil měsíce nebo i roky v socialistické „lidové armádě“ mi dnes dá za pravdu, ţe i na toto období, naplněné nesmyslným drilem, vymýváním mozkŧ v duchu rudého světonázoru, poniţováním jednotlivcŧ a tzv. třídních nepřátel v trestních pracovních komandech, je moţné s patřičným časovým odstupem a nadhledem mít uţ také dobré vzpomínky. To je veliké dobrodiní lidské paměti, kdy na proţité špatRusek, Ladislav: Skauting jako poslání, svědectví a sluţba. Rusek, Ladislav: Co je a co není skauting. 97 Pečený, Jan: Slibové vigilie. 95 96 ~ 180 ~ nosti jsme nejen schopni, ale ochotni rádi zapomínat. Napomáhá tomu jistě i vzpomínka na dobré kamarády, společné proţitky, smysl pro humor, ale také nové vjemy, překrývající mnohé minulé. Bylo by jistě nesmyslné, kdybych přirovnával toto bezduché vojenské prostředí i k tomu „nejhoršímu“ skautskému oddílu dřívějších časŧ. Chtěl jsem tím pouze poukázat na ošidnost lidské paměti. Také v dobách našeho mládí nebylo vše jenom dobré. Také tehdy se mnohde uplatňoval pouze „volnočasový“ skauting, směřující jen k obecným zásadám slušnosti, ale bez vyšších nárokŧ na mravní výchovu v duchu spirituality B.-P. Jak jinak by v čase tak kritickém pro náš stát a tím i pro naše hnutí mohl vzniknout ten nechvalně proslulý JUNÁCKÝ MANIFEST? Je potom uţ jenom smutným poznáním, ţe řada dřívějších komunistŧ, rozleptávajících cílevědomě a dlouhodobě skautské hnutí zevnitř, členŧ tzv. „akčních výborŧ“, ba i pomahačŧ reţimu zŧstává dosud mezi námi. Škodili hnutí tehdy a škodí mu nepochybně i dnes. I oni tedy patří mezi ty, kdo pronesli skautskou myšlenku obdobím nesvobody? Jak jsme mohli zapomenout na svoje dřívější zkušenosti s nimi a na poznatky, jak se naplňovala skautská spiritualita oddílŧ našeho mládí, kdo byli jejími nositeli a kdo ji zrazovali uţ tehdy? Mohli jsme doufat, ţe dnes budou jiní? Mám tedy právem za to, ţe naše oldskautská setkání by neměla na podobné záleţitosti zapomínat. Aby právě vzpomínky na krásné chvíle našich táborŧ, na uzlová místa našeho putování po skautské stezce, na táborové taškařice, aby to vše nezakrylo to podstatné, co bylo – nebo mělo být – podstatné i tehdy. Takový je po mém soudu úkol současných oldskautŧ, toto by mělo být náplní jejich setkávání i jejich pŧsobení na současné hnutí. Jejich poslání není v nostalgických vzpomínkách, ale v přínosu hnutí v oblasti jeho morálky a jeho spirituality v duchu zásad bratra Zakladatele. Na takový osobní rŧst, který je náplní třetího mravního principu skautingu, by podle zásady, uvedené v nadpisku této kapitoly, neměli zapomínat i dříve narození bratři a sestry. Je však tomu tak vţdycky a všude? „Být svůj! Zachovat si tvář navzdory době, která křiví duše a kalí zraky leskem stříbrňáků. Nechat si svůj čas a svůj způsob, jak ţít svůj darovaný věk. Myslet po svém, nepřijmout cizí mrav a nemrav, umět být třeba sám na tenčící se výspě, nemuset nikdy zpívat podle cizí noty. (…) Dočkat se lepších časů v této krásné zemi, kterou nám osud daroval do vínku. Dočkat se lepších lidí, lepších vztahů a nesmířit se nikdy s existencí zla! Být schopen rozpoznávat dobro, umět ho ocenit i podporovat a nebát se třeba holí poukázat na drzou hydru zla! Kdekoliv. I v sobě.98 Úloha oldskautŧ po mém soudu tedy jistě neskončila třetí obnovou hnutí po „listopadové“ změně rudého systému. Ba, troufám si tvrdit, ţe dnes je o mnoho větší neţ kdy jindy předtím, větší a mnohem dŧleţitější. Nespočívá jenom v jejich samo- 98 Rusek, Ladislav: Jde poutník boţím lesem. ~ 181 ~ zřejmé pomoci s technickými a hospodářskými problémy, které zejména v dŧsledku sloţitosti platných předpisŧ a řádŧ všeobecných i interních odvádějí výchovné činovníky od jejich prvotního poslání. V mravně devastované společnosti, kde odlesk řady nedobrých podnětŧ se mimoděk promítá i do skautského hnutí, jehoţ principy jsou v příkrém a zásadním rozporu s obecnou morálkou, jsou to právě na prvém místě oldskauti, kteří by měli být schopni a – v duchu svého závazku „SLOUŢÍM!“ – jsou i povinni tento skautský duch v hnutí znovu oţivovat a obnovovat. Jsme si skutečně my všichni vědomi tohoto zásadního a vpravdě dějinného úkolu našich oldskautŧ? Přál bych nám všem, milé sestry a milí bratři mé generace, i vám, kteří jste vstoupili na naši skautskou stezku po nás, aby při tom našem posledním, konečném ohlédnutí mohla i pro nás platit slova svatého Pavla (2 Tm 4,7): „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ Věčné otázky Dnešní doba není příliš nakloněna ideálŧm skautské výchovy. Prototypem jejího hrdiny je sebevědomý, bezohledný a „ramenatý“ idol, který jde za svým cílem a vše, co mu překáţí, smete beze všech skrupulí s cesty. Tak ho líčí současné filmy, „comicsy“, dobrodruţná literatura pro mládeţ, která takové vzory ochotně přijímá za své. Mladí lidé zcela přirozeně touţí vyniknout, touţí po úspěchu, po uznání, chtějí být středem pozornosti. Jejich osobní nevyzrálost jim – není-li k tomu vedena – nedá rozlišit mezi tím, co je pozitivní a co záporné. Kdo jim pomŧţe najít ve zmatcích dospívání tu správnou orientaci? Měla by to být rodina, škola? S jakou praxí se však setkáváme na kaţdém kroku? Přijme takovou roli skautské hnutí? Proti takovému vývoji staví skauting jiný příklad, svého patrona, svatého Jiří, neohroţeného bojovníka za Dobro, který se statečně utkal se saní Zla. Vzorem se mu tak stává všechno pozitivní, co přineslo středověké rytířství. Ušlechtilost, mravní síla, ochrana slabších, sluţba, věrnost ideji… Pro který z těchto dvou vzorŧ se rozhodneme? Který z nich je v souladu s našimi mravními principy? Bez nich by naše hnutí pozbylo oprávnění nazývat se skautským. Mŧţeme vŧbec, byť třeba pouze hypoteticky, uvaţovat v jiných kategoriích? Kdo, či co by nás k tomu mohlo případně opravňovat? A bylo by to vŧbec „skautské“? Zamysleli jsme se uţ někdy nad tím? Hovořili jsme o našem vztahu k přírodě, o vyuţívání tohoto prostředí pro naši výchovu. Je nám uţ dnes zcela cizí dŧvěrný přístup k ní, jak ho ve své Písni opěvuje svatý František z Assisi, patron našich vlčat? Poutník, okouzlený prostou krásou přírody, děkující za vezdejší dary, které nazývá laskavě bratrem sluncem a sestrou lunou, bratrem větrem i sestrou vodou… Jeho snad aţ dětská pokora jakoby uţ vŧbec neoslovovala dnešní svět, naši lhostejnou společnost. Je František opravdu jen naivní „prosťáček Boţí“? „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra, matka země, která nás ţiví a slouţí nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“ Budeme tedy z našich skautŧ vychovávat tvrdé a úspěšné podnikatele, jak se domníval ten pošetilý a málo chápající činovník? Nemylme se, poukazy na to, ţe hnacím motorem vývoje lidské společnosti je jenom „přirozený výběr“, tvrzení, ţe vše vyřeší „všemocná a neviditelná ruka trhu“, jsou pouze špatně zakrývaným sobectvím. ~ 182 ~ Nedáme raději přednost ušlechtilému, mravně silnému jedinci, jehoţ principy skautského zákona povedou k čestnosti a respektování těch dnes více neţ kdy jindy potřebných zásad pro vytvoření právní občanské společnosti, v níţ bude garantován pořádek a bezpečnost slušných lidí, jak se pro spravedlivý, civilizovaný a kulturní stát sluší a patří? Jsme schopni učinit takové zásadní rozhodnutí? Máme k tomu dost sil i vŧle? Prostředky nám k tomu zcela jistě nechybí. Naším vzorem tedy nebude silácký Rambo, ničící a likvidující všechny překáţky, ale prostý indiánský chlapec, stoupající s vypětím sil na obtíţně přístupný vrchol Hory, kde se jeho udivenému a rozzářenému zraku otevírá výhled do jasných a slunečními paprsky zalitých dálek. V předcházejících kapitolách je hodně otázek a otazníkŧ. Pokusme se na ně – sami pro sebe – poctivě, upřímně a podle pravdy odpovědět. Uţ tím, ţe si takové a podobné otázky připouštíme, jsme udělali velký krok ve svém skautství. Hledejme tedy také odpovědi. Zastavme se, ohlédněme se za svým dosavadním pŧsobením v hnutí, nad svým dosavadním skautsky duchovním ţivotem. Některé odpovědi nebudou obtíţné, jiné budeme hledat déle, některé moţná trvale. Naše hnutí, náš přínos k němu, jeho budoucnost za to stojí. Přijměme tedy za svou myšlenku bratra Ladislava Ruska – Šamana99, opírající se o bohatou, hlubokou ţivotní zkušenost a jejíţ podstatou i moudrostí se mŧţeme inspirovat: „Jsme stále na útěku před Tvou jasnou tváří, Pane. Je čas, abychom se uţ zastavili a pokusili vrátit zpět.“ Úvahu prohlédli v konceptu bratři Ing. Jiří Čejka DrSc – Péguy, Ing. Jaroslav Černý – Ursus a Mgr. Petr Hájek – Balú. Za jejich ochotu, trpělivost i vstřícnost jim patří můj upřímný dík. Pouţitá literatura: 1. Rusek, Ladislav – JDE POUTNÍK BOŢÍM LESEM – Olomouc 1995 2. Rusek, Ladislav – UMĚT VIDĚT ZÁZRAKY – Olomouc, leden 2004 3. Navrátil, Zdeněk – PROČ NENÍ SKAUTING KONÍČKEM – Ivančice – léto 2003 4. Pečený, Jan – projev na okresním sněmu – Jirny 3. 4. 2004 5. Rusek, Ladislav – SKAUTING JAKO POSLÁNÍ, SVĚDECTVÍ A SLUŢBA – Olomouc 2000 6. Rusek, Ladislav – CO JE A CO NENÍ SKAUTING – Olomouc 2003 7. Pečený, Jan – SLIBOVÉ VIGILIE – Praha 1999 99 Rusek, Ladislav: Jde poutník boţím lesem. ~ 183 ~ Bratru Petru Hájkovi – Balúovi. Skautská duchovní výchova Pojetí a metodika (podzim 2004) Trojnásobné protiprávní zrušení a umlčení skautingu u nás zasáhlo velmi hluboko do přirozeného rozvoje tohoto hnutí v naší zemi. V téţe době se v okolních státech, které nebyly postiţeny totalitou, mohli skauti svobodně realizovat a rozvíjet současně s celou společností. Je pochopitelné, ţe po obnovách a zejména po té poslední před (dnes uţ) patnácti léty, kdy – jak jsme všichni hluboce přesvědčeni – přišla k nám svoboda uţ definitivně, klademe si otázku, jak pokračovat dál. Vývoj u našich sousedů se za tu dobu nezastavil, nestagnoval v totalitním dusnu tak jako u nás. Abychom se dobře zařadili mezi tyto demokratické a svobodně se rozvíjející národy, je další směřování naší země předmětem zájmu státníků, politiků, sociologů, ekonomů a dalších zainteresovaných odborníků. Podobné otázky si klade i naše skautské hnutí. Hledá své postavení, místo, poslání, které ho předurčí jako platného člena občanské společnosti, tedy na místo, které mu odevţdy patřilo a patří a které snad opět důstojně zaujme a bude v budoucnu zastávat k dobru národa i jeho mládí. Pohled na samý začátek Autor populárního ţivotopisu Roberta Baden-Powella Walter Hansen popisuje ve svém díle100 velmi barvitě klíčový okamţik, kdy se v mysli bratra Zakladatele zrodil skauting. Hravý a zajímavý program, přinášející všestranné dovednosti a zručnosti, se opíral o jím samým objevený výchovný systém, spočívající ve spojení vůdcovského principu a druţinového systému, kterým chtěl vést mladé lidi k duchovním hodnotám a prioritám, které B.-P. sám vyznával. Jím proponovaný skauting tak představoval to nejlepší, co tato doba znala, v oblasti výchovy se navíc dostal mnohem dál, neţ odpovídalo tehdejším běţným pedagogickým zvyklostem. Není jisté, zda uţ od samého počátku očekával Baden-Powell rozšíření svého hnutí v takové míře po celé planetě. Zakládal je především pro svou dobu a svou zemi, pro kterou celý ţivot oddaně pracoval. Po programové i metodické stránce nic nebránilo tomu, aby k celosvětovému rozmachu později skutečně došlo. V oblasti myšlenkových principŧ to však bylo poněkud sloţitější. Pro hluboce věřícího křesťana, jímţ B.-P. skutečně byl – pocházel z rodiny anglikánského teologa a pastora – bylo samozřejmé, ţe mravní a etické základy hnutí budou vycházet z principů křesťanství. Jako dŧstojník britské armády, v níţ obětavě slouţil své vlasti a jejímu impériu, předpokládal u skautŧ i vlasteneckou výchovu. Tyto 100 Hansen, Walter: Vlk jenţ nikdy nespí. ~ 184 ~ zásady jsou patrné jiţ z jím sestavené formulace skautského slibu, kterým se angličtí skauti zavazovali ke sluţbě Bohu – Bohu křesťanskému – a králi, britskému panovníkovi. Na stejných předpokladech je zaloţen i jím formulovaný skautský zákon, který je normou skautova chování. Jestliţe se tedy skauting vydal do světa, pak bylo jasné, ţe jeho základní prvky musí být zachovány. Asi se nebudeme mýlit, kdyţ se budeme domnívat, ţe to byly především programové a výchovné zásady, které jeho propagátory zaujaly i v oblastech jiných kulturních a filosofických tradic. Hnutí bylo moderní, respektovalo zájmy mladých lidí i snahy vychovatelŧ mládeţe, stejně jako potřeby společenské. Při tomto světovém rozmachu ovšem musely zŧstat nedotčeny jeho myšlenkové zásady. To vyplývá i ze stanov mezinárodních skautských institucí, které jejich dodrţování vyţadují a sledují u všech národních organizací, pokud jsou členy těchto světových orgánŧ. Skautské národní organizace tak nemohou být zneuţívány v systémech nedemokratických, ani v zemích, v nichţ by vládnul fundamentalismus a fanatismus jakéhokoliv druhu, náboţenského, rasového, politického aj. Ty ostatně se svobodným skautingem vţdy s velkou razancí a velmi rychle skoncovaly, čehoţ jsme i my sami byli v minulosti uţ potřikrát svědky. Kořeny skautingu tkví v křesťanství Uţ jsme naznačili, ţe inspirativní zdroje pro skauting byly velmi široké, počínaje uţ antickými mysliteli, nicméně jeho skutečným a převaţujícím základem je křesťanství a jeho pojetí morálky i etiky. Základní principy skautingu formuloval Baden-Powell jako sluţbu Bohu, sluţbu bliţnímu a sluţbu sobě. Hlásí se k nim i uţ zmíněné Stanovy WOSM a Stanovy WAGGGS. Nejinak je tomu i ve Stanovách ISGF, které stanoví pravidla celoţivotního skautství a tím i naplnění hesla „skautem jednou – skautem navţdy“. Podíváme-li se ovšem na uvedené dokumenty blíţe, zjistíme v nich určité drobné odchylky v přístupu k těmto základním pilířŧm skautingu. Na Zakladatele B.-P. se jednoznačně odvolává dokument dívčího kmene,101 který cituje i pŧvodní slib v překladu jeho anglické formy, snad jen s drobnou poznámkou o variantě o „Bohu a králi“, resp. o „Bohu a vlasti“. To je ovšem jenom drobný detail, respektující státní zřízení země té které národní skautské organizace. Poněkud volněji nakládají s prvním principem stanovy WOSM, které se sice o Bohu zmiňují v nadpise příslušného odstavce, ale v dalším rozvádějícím textu se jiţ hovoří o „věrnosti duchovním principům, oddanosti náboţenství, které je vyjadřují…“. Materiál WOSM102 takto deklaruje svŧj přístup k těm náboţenstvím, která se neztotoţňují s křesťanstvím. Stanovy obou světových hnutí, resp. obou kmenŧ, pak citují i skautský zákon, který je prakticky totoţný v obou případech. O něco větší rozdíl pak je v chápání cílŧ své vlastní instituce ve Stanovách ISFG, které se sice odvolávají na povinnost ţít „v duchu skautského slibu a zákona, jak bylo ustanoveno Baden-Powellem“, nicméně konkrétní vysvětlení tohoto poţadavku dále nerozvádějí. Soustřeďují se tedy především na podporu a rozvoj skautského hnutí ve vlastní, případně i jiných zemích. Vrátíme-li se ovšem k výše citovaným základním principům, nemŧţe nás nechat na pochybách jejich ryze křesťanské pojetí. Tuto skutečnost nám potvrzují slova uvedená v (Mt 22,37–39) – „miluj Hospodina, Boha svého, celým srdcem, celou svou 101 102 Stanovy WAGGGS, 2003. WOSM – Základní principy, 1991. ~ 185 ~ duší a celou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bliţního jako sám sebe.“ Podobnost obou vyjádření není rozhodně zcela jistě náhodná, u křesťana Baden-Powella je určitě záměrná a samozřejmá. Problémy s křesťanským pojetím skautské myšlenky nejsou jistě produktem poslední doby a pouze našeho regionu, vyskytly se nepochybně uţ za ţivota B.-P. Mŧţe to dosvědčit i Zakladatelova odpověď na otázku, kdy se dostalo náboţenství do skautingu, kterou zodpověděl na konferenci v High Leigh v roce 1926 slovy103: „Vůbec se do něj nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel přesahující skauting.“ Zastavíme se ještě u otázky, jak se tento vztah vyvíjel u nás. Je celkem dobře známo, v jaké situaci byl A. B. Svojsík, kdyţ uváděl skautskou myšlenku do našich zemí. Přijetí formulace B.-P. o „věrnosti Bohu a králi“ naráţelo na skutečnost, ţe v panovnickém rodu viděl národ svého utlačovatele, který se navíc snaţil zaštítit církevní autoritou. To vyvolalo stav, kdy zakladatel českého skautingu musel převzít skautské principy především v rovině obecné morálky. Svoji negativní roli tu sehrála i skutečnost, ţe v meziválečném období bylo naše hnutí značně roztříštěné partikulárními zájmy rŧzných organizací, včetně politických, které si zakládaly svoje vlastní „skautské“ oddíly. Hledání pŧvodních kořenŧ skautingu duchovně orientovanými oddíly bylo chápáno jako vlastní zájem církví a náboţenských institucí. Tato situace pak byla završena skutečností, ţe po zákazech činnosti všemi totalitními reţimy obnovovali hnutí ti, kteří se na své skautské stezce mnohdy nedostali dost daleko, nepoznali principiální otázky skautingu, a ti, kteří si pamatovali zpravidla jen programové záleţitosti (a je také dost nejisté, zda skautskou spiritualitu ve svých pŧvodních oddílech mohli vŧbec zaţívat), a také ti, kdo nikdy skauting nepoznali a neproţívali. Tak se stalo, ţe pŧvodní BadenPowellovo chápání duchovna se v takové atmosféře z českého skautského hnutí pomalu, ale jistě vytrácelo. Přijetí duchovního rozměru skautingu není tedy záleţitostí jednoduchou, a jak ještě poznáme, není to jenom výsadou naší země. Přes všechny tyto obtíţe se však skauting poměrně rychle šířil po celé planetě, a přinesl tak statisícŧm mladých lidí radost, poznání i ţivotní styl. I on tak naplnil ono biblické (Mt 28,19) – „jděte ke všem národům…“ Nová doba a skauting Po ţádné z předchozích dvou obnov hnutí se nehledal smysl českého skautingu ve změněné společnosti tak intenzivně a s tak širokou účastí diskutujících, jako tomu bylo po listopadové změně v roce 1989. Podle mého soudu je však tato diskuse vedena poněkud zbytečně, nebo se obrací nesprávným směrem. Jsou přece věci, které jsou skautingu dány a které jsou neměnné. „Proto také je hledání smysluplného ţivota základní náplní skautského hnutí, protoţe skauting chce přispívat k rozvoji celé osobnosti mladého člověka.“104 Z tohoto hlediska musíme tedy k obnovovanému skautingu přistupovat a z těchto jeho základních pozic mu dát místo ve společnosti. „Hledání smysluplného ţivota musí být výchově vtištěno, protoţe skauting bez hledání tohoto smyslu není skautingem. Tato duchovní výchova se opírá o všechny hodnoty, 103 104 Základní principy, 1991. Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. ~ 186 ~ které jsou dennodenně ve skautingu proţívány.“105 Naše úvahy by tedy měly být směřovány spíše tak, abychom zvaţovali, čím mŧţe moderní doba našemu hnutí přispět, aby jeho pŧsobení bylo ještě efektivnější. Nedávno jsem v jedné duchovní úvaze vyslechl tuto zajímavou myšlenku: jedním z největších vynálezŧ v lidských dějinách byl nepochybně objev kola. Usnadnilo práci, umoţnilo transport věcí i lidí, dalo základ k moderní dopravě, bez níţ by se lidstvo v minulosti nedokázalo, stejně jako se nemŧţe i dnes, obejít. Kolo je při tom rovněţ symbolem neustálého pohybu. Přesto je však na něm jedna součást pevná. Je to osa kola, kolem níţ se všechno otáčí, rotuje rychleji či pomaleji, jen tato osa je stále pevná a neměnná. Moţná bychom mohli tuto myšlenku přenést i na skautské hnutí. Programové prvky, vnější náplň činnosti i chod hnutí, to vše mŧţe být v pohybu, podléhat vývoji, mŧţe se měnit a rozvíjet v souladu se stavem společnosti a její technickou a civilizační úrovní. Osou tohoto pomyslného kola, které v tomto příměru symbolizuje náš skauting, jeho pevným a také neproměnným středobodem, zŧstane vţdycky duchovní náplň hnutí, základní duchovní výchovné principy skautingu, definované bratrem Zakladatelem. Uvedené přirovnání se mŧţeme pokusit rozvádět ještě trochu dál. Vnější část kola – jeho obruč, ráfek, pneumatika – se dostává do kontaktu s povrchem komunikace, mŧţe se zaprášit, potřísnit blátem, jeho osa je však uchráněna, případně ji před nečistotou musíme pečlivě chránit my sami. Jinak by se kolo zadřelo a nemohlo by nadále spolehlivě slouţit. Nečistota se časem odstraní, někdy opadá sama, jindy kolo vyčistíme, vadnou pneumatiku opravíme, a kolo bude tak stále plně funkční. I na naše hnutí mohou doléhat z vnějšku nedobré vlivy. Stav společnosti, nehodní lidé, kteří se do něho vetřou, obecná morálka společnosti, to vše mŧţe přinášet do skautingu neţádoucí zátěţ, mohou se objevit pokusy směřovat ho jinam, neţ bylo záměrem Zakladatelovým. Hnutí se však musí nutně těmto vlivŧm ubránit, musí se zbavit neţádoucího balastu i přítěţe, které na něm mohou časem ulpět, ale svoje primární principy si musí stále zachovávat bez poskvrny, v nezměněné podobě. Jinak by nejen přestalo plnit svoje poslání, ale přestalo by být sebou samým. Přestalo by být skautingem, který zaloţil Baden-Powell. To vše nás vede k závěru, ţe skauting i v této době, nepříliš nakloněné duchovním a mravním hodnotám, má své místo, je pro mladé lidi i společnost přínosný. Podmínkou ovšem zŧstává, ţe nesmí opustit zásady a předpoklady, na nichţ byl vybudován, na nichţ vznikl. To pak bude odpověď všem, kdo hledají „místo českého skautingu v současné době a současné společnosti“. Potřeba duchovní výchovy Skutečnost, ţe naše země patří k nejateističtějším, pokud vŧbec nedrţí na evropském kontinentu v tomto směru primát, je dostatečně známá. Takový vysoký podíl (spíše snad převaha) lidí nevěřících se promítá do všeho dění, do celého ţivota společnosti. Poznamenává to obecnou morálku, hierarchii všeobecně uznávaných hodnot, kriminalitu, rodinný i manţelský ţivot, výchovu dětí a celou řadu dalších oblastí veřejného ţivota i soukromí jednotlivých občanŧ. I v tomto prostředí se ovšem vyskytuje 105 Tamtéţ. ~ 187 ~ značný počet těch, kdo duchovní principy přijali a vyznávají, stejně jako ti, koho bychom mohli označit za „hledající“. Těm všem nejsou zásady morálky zcela cizí. Nicméně zŧstává pravdou, ţe v kaţdém společenství „neudávají tón“ na prvém místě ti nejpočetnější, ale ti „nejhalasnější“. Takto se tento stav promítá i do celkové úrovně národa. Obdobná situace prolíná stejně nepříznivě i do skautského hnutí, které koneckoncŧ je také součástí této společnosti a je jí přímo i nepřímo ovlivňováno. O některých dŧsledcích pro náš skauting jsme se tu uţ zmínili, u mnoha dalších se ještě zastavíme. I minulé a současné diskuse, které se dotýkají skautské spirituality a jejího postavení i potřeby pro český skauting, se odvíjejí od takového stavu. V tomto směru je v našem skautském hnutí značně jiná situace v porovnání se zeměmi západoevropskými, přesněji řečeno se zeměmi, které neprošly takovou násilnou ateizací, jak ji u nás prosazovala komunistická totalita. Při tom je pozoruhodné, ţe většina těch, kdo u nás tuto spiritualitu odmítají, nebyli po celou dobu s reţimem svázáni, neztotoţňovali se s jeho teorií ani s jeho praxí, nicméně vymítání všeho duchovního vládnoucí mocí padlo u nich na úrodnou pŧdu. Na druhé straně vycházíme z toho, ţe v kaţdém člověku je něco dobrého, ţe kaţdý z nás má – někdy však třeba i dost zasutou – svoji dobrou stránku. Do skautského oddílu přicházejí mladí lidé dílem ze zvědavosti, dílem za zajímavým programem, někteří za přáteli, kteří jim o skautském prostředí vyprávěli. Záleţí proto hodně na skautské úrovni takového oddílu, na kvalitě jeho vŧdce, jaký bude další osud těchto nováčkŧ. Ne všechny jejich potřeby, síly i schopnosti jsou na prvý pohled patrné, mnohé je třeba teprve objevit. Na tomto úkolu mŧţe skauting se svým programem a metodou v duchu svých neměnných zásad dobře spolupracovat. A právě tady nastupuje úloha dobrého vŧdce. Předpokladem je, ţe on sám splňuje podmínky pro svoje poslání, ţe vyznává hodnoty skautské spirituality, ţe sám patří mezi „hledající“ a pracuje na své duchovní i osobnostní úrovni v duchu našeho třetího základního principu. Bez tohoto vypěstovaného a stále zdokonalovaného vztahu by nemohl svŧj oddíl vést tak, aby splňoval vysoké poţadavky, stanovené naším Zakladatelem. Takto chce být náš skauting v duchu svého Zákona otevřený pro kaţdého „člověka dobré vŧle“. Chce respektovat přesvědčení kaţdého, pokud to není v rozporu s jeho mravními a etickými zásadami, chce provázet kaţdého jednotlivce na jeho pouti skautskou stezkou a podporovat ho v jeho duchovním vývoji. I kdyţ však jsme uţ na samém počátku hovořili o tom, ţe skauting vychází z křesťanských kořenŧ, přesto nechce toto „křesťanství – při plném respektování náboţenské svobody kaţdého – nikomu vnucovat, ale nabízet.“106 Takto pochopený a aplikovaný skauting má místo v kaţdé společnosti, tedy i té naší a současné, takto byl koncipován, uváděn do ţivota a takto musí být i nadále praktikován, má-li mít vŧbec jeho existence smysl a má-li zŧstat sebou samým. Duchovní výchova a její pojetí Ačkoliv si sám nedělám příliš velké iluze o chápání skautského výchovného programu a celé jeho koncepce v celé řadě našich oddílŧ, ačkoliv jsem dost dobře poznal, ţe mnoho jich ustrnulo pouze na „volnočasovém“ pojetí své činnosti, není asi 106 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. ~ 188 ~ třeba velkého úsilí k tomu, abychom přesvědčili naše vŧdce a ostatní činovníky o tom, ţe jsme hnutím výchovným. Problém vyvstane v celé své šíři, kdyţ začneme hovořit o směřování a celkové orientaci této výchovy. Jistě, v oblasti obecné slušnosti a běţné morálky (chápeme ale i pod tímto pojmem všichni totéţ?), při technických záleţitostech, při výchově k samostatnosti a také třeba i k rŧzným zručnostem, není velkých rozdílŧ v názorech. Dokáţeme se ale shodnout tak jednoznačně na tom, jaká bude duchovní náplň naší výchovy, a jsme vŧbec všichni ochotni připustit, ţe by taková duchovní výchova měla v hnutí být? A přece – jak bylo uţ tolikrát řečeno – je právě tento duchovní náboj to, čím se musí skauting od ostatních organizací (které svŧj program a začasté i metodiku od nás „převzaly“) diametrálně lišit. Při tom tato duchovní výchova je náplní pŧsobení vŧdce oddílu, je součástí uţ dříve zmíněného vůdcovského principu, je to v plném rozsahu záleţitost vŧdce. Nemŧţe se od ní distancovat, nemŧţe ji ignorovat, i kdyţ by své stanovisko obhajoval zdánlivou názorovou tolerancí. Vŧdce musí skauty svého oddílu dobře znát. Rozumí se tím i dobrá znalost jejich rodinných a sociálních poměrŧ, názorové orientace rodiny i jejího prostředí, hochových intelektuálních schopností, plánŧ, tuţeb, zájmŧ. Jen tak bude jeho výchovná činnost citlivá, účinná a bezkonfliktní. Skautská výchova respektuje individualitu jednotlivce. Pro jeho duchovní rŧst mu nabízí jako mravní normu Zákon, heslo a denní příkaz. Nabude-li vŧdce dojmu, ţe tyto skautské zásady bude „hoch na zkoušku“ respektovat, ţe i jemu se stanou v budoucnu ţivotním stylem, přizve ho ke sloţení celoţivotního skautského slibu. Také v tom se liší skautské hnutí od jiných organizací mladých, v tom spočívá jeho výběrovost. Nikdy to tedy nebude vŧdcova „libovŧle“, při níţ by přihlíţel k osobním disposicím, k sociálním nebo dokonce snad i politickým aspektŧm. Názorně si mŧţeme ukázat pojetí skautské výchovy na modelu domu.107 Je to samostatně stojící budova, zpřístupněná cestou. Tato přístupová cesta představuje osobní vlastnosti přicházejícího nováčka, jeho osobní zkušenosti, vklady rodiny i okruhu přátel, vlastní poznatky i ztotoţnění se s oddílem. Protoţe kaţdá stavba, má-li být dobře vybudovaná, potřebuje solidní zaloţení, jsou pro skauting těmito základy principy Baden-Powella, stanovy mezinárodních i příslušné národní skautské organizace, programové náplně, metodické postupy. Na nich je teprve moţné začít budovat první nadzemní podlaţí, jímţ je vlastní duchovní formování skauta, jeho ochota přijmout uvedené základní principy a myšlenky B.-P. Stavba ovšem mŧţe mít i další podlaţí – první patro – jímţ rozumíme výchovu k religiozitě. V tomto smyslu je tedy náboţenská výchova – křesťanská, judaistická, muslimská – vyšší formou duchovní výchovy, není jí však nadřazená. Mŧţeme to říci také tak: víra je pro věřícího darem. Ten ovšem nemusí být dán kaţdému, a také ne kaţdý, komu je nabídnut, bude schopen tento dar přijmout. Na druhé straně si musíme však současně uvědomovat, ţe přijetí skautské spirituality nezahrnuje jenom „plnění povinností, které vyplývají z věrnosti a oddanosti náboţenství“,108 ale i řadu dalších duchovních, občanských a kulturních fenoménŧ – čest, morálku, vztah k umění, přírodě, vlasti… Tam, kde jsou pro to podmínky, ale především tam, kde to rodiče našich svěřencŧ poţadují, by měla probíhat paralelně s výchovou duchovní i výchova náboţenská, jejíţ tradice daly základ kultuře našeho evropského regionu. Ta by neměla být duchovní výchově nadřazena, jak jsme uţ říkali, ale právě tato duchovní výchova mŧţe pomáhat nalézt cestu k Bohu. Přání rodičŧ svých skautŧ by měl kaţdý vŧdce znát a ctít. Neměl 107 108 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. Stanovy WOSM, 2003. ~ 189 ~ by zaměňovat respektování rŧzných přesvědčení se svým indiferentním postojem. Je to falešný přístup, protoţe zamlčování některých myšlenkových okruhů je také projevem netolerance a někdy mŧţe dokonce být i preferováním a prosazováním názoru opačného. Velmi často jsme svědky toho, ţe lidé, kteří odmítají duchovno s poukazem na snášenlivost, kterou pro sebe halasně vyţadují, jsou na druhé straně naprosto netolerantní k názorŧm jinak smýšlejících. Hovoříme-li tedy o hledání smyslu ţivota jako základní náplni skautské výchovy, pak nesmíme některé myšlenkové směry a oblasti svým skautŧm zatajovat. To je velmi obtíţný úkol pro vŧdce, protoţe současně nemŧţe jakýkoliv postoj a názor vnucovat. Předpokládám ovšem, ţe vůdce patří sám mezi „hledající“ a ţe v tomto hledání bude svému oddílu pomáhat. – Do těchto úvah je nutné zařadit i jednu fatální otázku. Při jeho široké toleranci a respektu k individuálním osobním cestám, jak daleko tato vstřícnost skautingu sahá? Můţe být skautem ateista? Tedy člověk, který zcela odmítá duchovní podstatu i jádro skautingu, člověk, který se ani nesnaţí nalézt vztah k jiným neţ hmotným hodnotám, byť by ostatní principy, na nichţ hnutí staví, přijal? Pokusme se odpovědět a také si poctivě zhodnoťme svŧj vlastní postoj. Naše problémy nekončí Zdálo by se, ţe sloučení většiny skautských organizací u nás na přelomu let 1938–1939 mohlo přispět nejen k myšlenkovému sjednocení, ale i k návratu k principŧm Baden-Powellovým. Nebylo tomu tak, podnět ke spojení nám byl totiţ vnucen zvnějšku a rovněţ doba pro naši zemi byla tehdy příliš váţná, takţe řešení těchto, byť principiálních otázek, nepřišlo na pořad. Také času do tehdy prvního svévolného zákazu zbývalo tenkrát velmi málo. Nic pozitivního v tomto směru nepřinesla ani poválečná doba, hnutí bylo ideově stále příliš roztříštěné, navíc infikované „skautykomunisty“, s jejichţ vydatnou pomocí došlo uţ na podzim roku 1945 k vynucenému připojení ke komunisty ovládanému Svazu české mládeţe (SČM), coţ bylo v přímém rozporu s pravidly mezinárodního bratrství. Očekávat diskusi o duchovním rozměru v období obnovy v letech 1968–1970 by bylo příliš odváţné a naivní, hnutí bylo nuceno respektovat realitu tohoto hektického času, k níţ nedílně patřila také mocenská hegemonie komunistické strany. Tak se stalo, ţe z našich stanov, schválených však ministerstvem vnitra aţ po sovětské okupaci, bylo nutno vypustit pasáţ o homogenních křesťanských oddílech, které sice do nového úplného zákazu v roce 1970 přeţívaly, byly však takto de jure nelegální. Problémy se objevily v plné šíři po listopadu 1989, kdy jsme museli poţádat o znovupřijetí do WOSM, protoţe totalitní svémocně dosazení představitelé JUNÁKA naše členství v mezinárodních skautských organizacích arogantním dopisem109 v dubnu 1949 zrušili. V souladu s platnou Ústavou WOSM bylo tedy zkoumáno, do jaké míry splňujeme nyní kritéria pro přístup. Otázky našeho vztahu k základním principŧm B.-P. tak byly podrobeny přísné kritice. Projevilo se to tehdy především v posuzování naší slibové formule. V hnutí bylo stále dost takových, kteří nebyli ochotni přijmout za svŧj první princip, který Zakladatel formuloval jako „Duty to God“, tedy „povinnost k Bohu“, a pokoušeli se rŧzně kličkovat. Naskýtá se ovšem otázka, proč jsme o členství ve WOSM usilovali, kdyţ jsme se s jeho zásadami zcela a úplně neztotoţňovali. Tím se 109 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. ~ 190 ~ však teď v našich úvahách zabývat nebudeme a ani nechceme. Nebyly by konstruktivní a odváděly by nás od podstaty věci. První princip je pro skauting závazný, stejně jako oba další. Jako schŧdné řešení se jevilo „obejít“ slovo „Bůh“ a pouţít jiný všem přijatelný termín. Tak se dostala do naší nové slibové formule, obecně platné od praţského valného sněmu v roce 1992, slova o „nejvyšší Pravdě a Lásce“. Jako pamětník vím, ţe celá diskuse nebyla vţdy dŧstojná, a poznamenaly ji některé jevy, které do skautského hnutí vŧbec nepatří. Za všechny snad jen jediný příklad. Nechutné handrkování vrcholných představitelŧ tehdy uzavřel arogantním výrokem čelný představitel slovy – „Dejme tam tu Pravdu a Lásku, ona nám to ta Ţeneva spolkne.“110 (V originále se uvádí slovo mnohem drsnější, ale stejného významu.) I kdyţ se jedná o výrok údajný, je pravdou, ţe v tomto duchu se rozhovory vedly v celém hnutí. Není se tedy co divit, ţe v takovém ovzduší vznikaly odstředivé tendence, kdy byly zakládány další alternativní skautské organizace. Měly by si ovšem samy sobě odpovědět na otázku, nakolik se s prvním základním principem pak skutečně vypořádaly. Nemám pocit, ţe by situace v jiných skautských organizacích byla v duchovní oblasti výrazně jiná. Není samozřejmě pochyby o tom, ţe uvedení „nejvyšší Pravdy a Lásky“ v našem slibu je velikým a zásadním posunem do spirituální oblasti oproti pŧvodnímu tvaru „českého“ slibu, o tom není moţné vŧbec polemizovat. Pro věřícího křesťana Bŧh nejvyšší Pravdou a Láskou skutečně je. Otázka tedy nestojí tak, ţe za tato slova si do svého slibu mŧţe věřící skaut Boha sám „dosadit“. Nejistota vyvstane v okamţiku, kdyţ o těchto pojmech budeme hovořit s lidmi, které křesťanské hodnoty neoslovují. Za letitou sluţbu pro hnutí na čekatelských i vŧdcovských kurzech i při následných zkouškách činovníkŧ měl autor této úvahy příleţitost se o tom mnohokrát přesvědčit. Skripta pro čekatelské zkoušky111 říkají, ţe „cesta, při které člověk nejúčinněji rozvíjí sebe i pomáhá druhým, je sluţba nejvyšší Pravdě a Lásce“. Nedá se zpochybnit, ţe takto chápaná sluţba je náplní skautského altruismu i osobního rŧstu. Přesto však se z těchto slov vytrácí ono jasné Baden-Powellovo pojetí tohoto prvního principu. Ani studijní materiály k vŧdcovským zkouškám112 na tom nejsou výrazně lépe. Opakují uţ zmíněné stanovisko WOSM113 a k tomu dodávají – „vzhledem k odlišnosti východního způsobu myšlení není v těchto náboţenstvích otázka ‚cíle‘ – Boha – vyslovena, nýbrţ se vše soustřeďuje na ‚cestu‘ – tedy metodu vedoucí ke správnému ţivotu.“ Dovedu pochopit, ţe rozdíly kultur jsou veliké, ţe pojetí duchovní stránky skautingu v oblasti euroamerické civilizace je zcela a zákonitě jiné neţ v Orientě, a ţe to nemŧţe být dŧvodem k tomu, aby skauting byl pro mladé lidi těchto oblastí nepřístupný. Méně pochopitelné však je, proč tyto rozdíly v přístupu musí být směrodatné i pro nás, jestliţe naše kultura i tradice, stejně jako kořeny naší civilizace jsou jiné. Není to ústup ze skautské spirituality Baden-Powellovy? Odpověď na takto formulovanou otázku nebude jistě ani snadná a patrně ani jednoznačná. Rusek, Ladislav: Trvající problém skautingu: duchovní rozměr skautské výchovy. Čekatelské zkoušky, 1998. 112 Myšlenkové základy skautingu – edice Vŧdcovská zkouška, 2001. 113 Stanovy WOSM, 2003. 110 111 ~ 191 ~ Něco, co nás přesahuje Jestliţe jsme si řekli, ţe skautŧm, kteří mají vybudovaný vztah k duchovní oblasti, a také těm, kteří usilovně hledají svou cestu ţivotem a její duchovní náplň, nečiní slova o Nejvyšší Pravdě a Lásce potíţe, u těch ostatních tomu uţ tak jednoznačně není. A přece to byli právě oni, pro něţ byla taková formulace prvého principu zvolena. Projeví se to zpravidla u vzpomínaných vůdcovských zkoušek. Na otázku, co si kandidát pod tímto pojmem představuje, nebývá vţdy po ruce jednoduchá ani jasná odpověď. Ještě horší situace nastane, kdyţ hovoříme o tom, jak přiblíţit takto formulovanou duchovní náplň skautŧm v oddíle při přípravě na sloţení skautského slibu. Podobnou otázku mŧţe skautský vŧdce očekávat kdykoliv a měl by tedy na ni být i připraven. Ponechme nyní stranou primitivní námitky některých odpŧrcŧ nového slibu, ţe při šířce moţností jeho výkladu se dostáváme aţ do oblasti hmotné, ţe nejvyšší pravdou mŧţe být pro někoho i osobní úspěch, prospěch nebo obohacení. Je to poněkud naivní námitka. Jakoby před vŧdcem nestál mladý hoch, kterého oslovily skautské ideály, chlapec, který hledá svou cestu ţivotem, ale Molierŧv „Lakomec“. Nemyslím, ţe by takový výklad a zpochybnění mohly mít jakékoliv opodstatnění. Takto naši skauti rozhodně neuvaţují. Je ovšem pravdou, ţe z domova, z rodiny, si přinášejí dosti pestrou nabídku hierarchie hodnot. To situaci vŧdce při jeho pŧsobení ještě dál ztěţuje. Nejčastější odpověď, kterou mŧţeme na zmíněnou otázku u zkoušek dostat, je – „je to něco, co nás přesahuje“. Bliţší vysvětlení bývá někdy uţ nad síly kandidáta. A přece by bylo tak jednoduché, kdyby aspoň v naší oblasti, která za velkou většinu svých duchovních hodnot vděčí právě křesťanství, se „Bůh nějakým způsobem do slibu a také do našich duchovních proklamací dostal.“ Nejen pro věřící, ale také pro ty, kdo hledají smysl svého bytí, své existence, svého ţivota. „Stupnice hodnot u lidí, kteří nechtějí uznat cokoliv duchovního, (…) je značně zkreslená.“114 Při tom jsou mnozí často také ochotni buď věřit, nebo se obávat „něčeho“, čemu nerozumí, „co je přesahuje“ a co by jim snad mohlo případně i škodit. Smějí se pověrám, ale jak často při rozmluvě „klepou na dřevo“ ve snaze zabránit nějaké nepříjemnosti. Proč? Nic přece kromě hmotného světa neexistuje! Ale to je ještě celkem neškodný zvyk, i kdyţ o čemsi také svědčí. Hledat smysl dění, příčinné souvislosti, pochopit svůj ţivotní úkol, nalézt svoje místo, to všechno je nám lidem vlastní, to je fenomén, kterým se lišíme od všech ostatních tvorŧ. Pravda, někdy to mŧţe být hluboko zasuté v podvědomí, někdy shon a ruch, starosti hmotné, rodinné, povinnosti nebo zátěţ povolání mohou přehlušit tyto otázky, toto „hledání“. Ale přijdou okamţiky a situace, kdy se tyto myšlenky náhle vynoří, aniţ by kdo dal k tomu reálný popud. Tradiční duchovní hodnoty, na nichţ byla vybudována tato kultura a civilizace, neoslovují. Kořeny vzniku současných sekt (dokonce snad i satanismu) mŧţeme beze vší pochybnosti hledat někde tady. Na druhé straně je to ovšem svědectvím skutečnosti, ţe lidé po létech ateizace touţí po duchovním proţitku. Skauting se tak mŧţe stát jednou z cest, jak tuto touhu naplnit. „Není dnešní averze vůči existenci duchovních prvků ve skautské výchově jakýmsi dědicem oněch totalitních pokusů zcela likvidovat víru v srdcích, chápavý rozum v hlavách, potlačit jakýkoliv projev úcty ke Stvořiteli? Není to i projev 114 Rusek, Ladislav: Trvající problém skautingu: duchovní rozměr skautské výchovy. ~ 192 ~ trvajícího boje Dobra a Zla, Světla a Tmy, víry a nevíry, pokory a bezuzdnosti, altruismu a sobectví?“115 Místo v současnosti Jestliţe náš významný politik přirovnal církve k „zájmovým subjektům, podobným filatelistům“, je to dokladem toho, jak lidé, rozhodující o směřování této země, málo vnímají etické a mravní zásady, jak málo je tato kritéria oslovují, jak málo je přijali sami. Není se pak čemu divit, kdyţ při posuzování všeho dění se přihlíţí pouze a jedině materialistickým prismatem, jenom k liteře zákona, aniţ by bylo vzato v potaz hledisko morálky, aniţ by kdo uvaţoval o tom, nakolik se právě ten který zákon shoduje s principy mravními. Hranice mezi zákonným a nezákonným, mezi mravným a nemravným není u nás zcela totoţná. Je jistě otázkou, nakolik je i v normálních poměrech moţné, aby tato hranice shodná byla. Na druhé straně je ovšem nutné, aby bylo snahou všech rozhodujících činitelŧ, aby se tento rozdíl v náhledu na dobro a zlo zmenšoval a společenská mravnost nebyla nadále přehlíţenou popelkou. Pokud budou lidé nečinně a lhostejně přijímat podobná zcestná prohlášení svých pošetilých a zaslepených představitelŧ i svých volených zástupcŧ, pokud nebudou od nich dŧsledně vyţadovat změnu postojŧ a volat je k odpovědnosti za jejich slova i činy, je naděje na mravní povznesení národa jen mizivá. S dŧsledky současného stavu se potkáváme na kaţdém kroku. Ochrana „lidských práv“ delikventŧ, zatímco slušným lidem, kteří by měli být před zločinem bezpečně chráněni, se takové výsady nedostává, je jen jakousi špičkou ledovce hlubokého mravního propadu. Skautské hnutí se svými základními etickými principy je jednou ze sloţek společnosti, která usiluje o změnu k lepšímu uţ působením na ty nejmladší a dalším programovým vedením všech věkových kategorií. Prostředky, které mu byly dány do vínku Zakladatelem, mu k tomu poskytují dostatek moţností. Předpokládá to ovšem, ţe bude dŧsledně hledat a posléze i uplatňovat zásady, na nichţ vzniklo, jimiţ rostlo. Zásady, které dělají skauting skautingem. Odpověď na otázku, proč jsme po poslední obnově nebyli takto veřejností přijati, není rozhodně snadná a patrně ani jednoznačná. V ţádném případě nemŧţeme se vymlouvat na „konkurenci“ jiných institucí. Víme přece, ţe skautské hnutí má – nebo by mělo mít – mezi nimi velmi výlučné postavení. Na samém svém počátku si získalo vysoký kredit, ačkoliv bylo zprvu vnímáno jako cizorodý element, a navíc tu byla velká „konkurence“ uţ dříve vzniklých ryze národních organizací, jako byl SOKOL a OREL, který navíc budoval na základně náboţenské. Jedním z hlavních dŧvodŧ bylo tehdy právě ono výchovné pŧsobení, které moţná bylo navenek chápáno jako vedení mladých lidí k „obecné slušnosti“. Byly ovšem další aktivity, které prokazovaly mravní aspekty skautingu, ať to byla za první světové války jeho charitativní činnost, nebo morální a vlastenecké postoje v době pozdější. I kdyţ nepochybně i tehdy se leckde praktikovalo „volnočasové“ pojetí, mravní hodnoty, jejichţ „vysokou laťku“ nastavil A. B. Svojsík, sám věřící křesťan, byly nezpochybnitelné. Pokud chceme navázat na naše tradice i v tomto směru, pak nezbývá, neţ se zase k duchovnímu obsahu hnutí vrátit. Je to pro nás jediná cesta, i kdyţ samozřejmě není smyslem našeho pŧsobení dělat sobě a své práci „reklamu“. 115 Rusek, Ladislav: Trvající problém skautingu: duchovní rozměr skautské výchovy. ~ 193 ~ V současné situaci nám nepomohou reklamní agentury, propagační spisy, plakáty a letáky. Ani akce typu „Bambiriád“ nemohou být účinné. Jak na nich přesvědčíme o svých výchovných aspektech? Ukáţeme, jako jedni z mnoha, dovednosti a zručnosti, duchovní podstata se tu „nepředvede“. Veřejnost pak mŧţe vnímat skauting stejně jako ten činovník dřívějšího ústředí, který kdysi údajně „neshledal rozdíl mezi skautingem a Pionýrem“, který dosud přeţívá v povědomí jako „líheň“ totalitní moci. Kdyţ on nepochopil rozdíl mezi oběma organizacemi, jak ho mají chápat neinformovaní okolní lidé? Čtvrtý bod našeho Zákona nás zavazuje k přátelství k lidem dobré vŧle. Mŧţeme ale takto všechny, s nimiţ jsme se sešli v neuváţeně vytvořené zastřešující organizaci, s dobrým svědomím označit? Křesťanské církve u nás jsou vŧči skautingu velmi vstřícné. Je to pochopitelné, protoţe skautské hnutí je v našem prostředí jedním z mála, ne-li jediným subjektem, který se programově zabývá systematickou mravní výchovou mladých. Vychází při tom ze stejných křesťanských principŧ, jak ostatně vyplývá z úmyslu samého zakladatele B.-P. V tomto smyslu představuje skauting církvím v naší ateistické společnosti misijní prostředek a také misijní pole pro novou evangelizaci národa. Cesta k duchovním hodnotám pak mŧţe být i cestou k nalezení poselství evangelia a Boha. Pro tyto dŧvody se církve snaţí, pokud je to v jejich silách, naše hnutí podporovat, a to bez ohledu na to, zda všichni jeho jednotliví příslušníci a subjekty skautského výchovného procesu takového konečného cíle dojdou. Uţ samo vykročení na cestu „hledání smyslu“ a k obecné morálce je pro naši společnost přínosné a hodné podpory. Východisko ze současné situace spočívá pro naše hnutí jen v dŧsledném návratu k duchovním kořenŧm skautingu. Jeho poslání, smysl i cíl se nacházejí v oblasti spirituální. Bylo by však hrubým omylem chápat toto poznání tak, ţe je skauting určen výhradně pro „praktikující věřící“ – křesťany, muslimy, ţidy… Nejen oni, ale i ti, kdo v duchovní oblasti hledají pro sebe místo, své zařazení, smysl svého ţivota i smysl obecného bytí, jsou účastníky plnohodnotného skautingu. Skautská duchovní výchova vede ke spiritualitě, která v našem pojetí – jak uţ bylo řečeno – přijímá i řadŧ dalších podnětŧ a vztahŧ. Religiozita je vyšším stupněm spirituality, ve skautském hnutí jí však někteří nedosáhnou. Hledání svého vlastního vztahu také k této oblasti by mělo být pro skauta samozřejmostí. Religiozitu není moţné ze skautského chápání duchovna vyloučit, i kdyţ religiozita sama se nemusí při jejím přijetí projevovat aktivní příslušností k určitému náboţenskému společenství. Křesťanská výchova Ještě neţ opustíme oblast pojetí skautské duchovní výchovy a přejdeme k její metodice, zastavíme se alespoň krátce u výchovy náboţenské, u nás především křesťanské. Ta je rovněţ nepochybně součástí skautské spirituality a – jak jsme si ukázali na „modelovém domě“ – je její „vyšší formou“. Tím však není řečeno, ţe je jí nadřazena. „Křesťanská výchova tedy představuje naprosto srozumitelné spojení s Jeţíšem Kristem, otevírá se jeho poselství.“116 Takové chápání duchovních hodnot skautingu bylo běţné u nás v samostatných křesťanských skautských svazech před druhou světovou válkou. I dnes v západních zemích je tomu často podobně. V diskusi o skautské spiritualitě byl autor těchto řádkŧ svědkem, ţe vŧdkyně dívčího oddílu 116 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. ~ 194 ~ jednoho vídeňského střediska se podivila moţnosti, ţe by skautem mohl být i „nevěřící“. Není to ovšem všude tak jednoznačné. Také národní svazy, které jsou členy evropských katolických skautských institucí, se musí vyrovnat s podobnými problémy. I v těchto zemích se v poslední době začal projevovat velký odliv z křesťanských církví. Dŧvodem je především prosazující se „konzumismus“, jindy pak jsou dŧvody zcela prozaické – odmítání placení církevní daně, která je v těchto zemích uzákoněna. „Počet praktikujících věřících mezi mladými ve skautském hnutí je relativně omezen, přibliţně podobně, jako ve všech jiných necírkevních hnutích mládeţe. (…) Tato situace přirozeně nevrací dnes lidi – v pluralitní společnosti jako je naše – k představě Boha a k víře, ale jasně se ukazuje, ţe PPL (lichtenštejnští skauti, pozn. aut.) přijímají převáţně mladé lidi, kteří nejsou praktikujícími katolíky. Při tom ale budiţ zřetelně poznamenáno, ţe v této většině jsou mnozí, kteří ‚Boha hledají‘.“ 117 Orientace duchovního obsahu skautingu je tak zcela v souladu s pŧvodními záměry Zakladatelovými. „Baden-Powell soudí, ţe skauting má být zaloţen na opravdové zboţnosti, která předpokládá uznání článkŧ víry, organizované bohosluţby, mravní přikázání a ne jen jakési náboţenské cítění.“118 V tomto smyslu hovořil uţ na samém počátku, kdy musel při šíření hnutí jistě často svoje postoje a názory blíţe vysvětlovat. Uţ v roce 1916 uvedl v „HEADQUARTERS GAZETTE“ toto: „Kdybychom se dopustili chyby náboţenství úplně ignorovat, nebo nastolit jakési náboţenství skautské, které by ve skutečnosti bylo jen jakýmsi neutrálním útvarem, nikdy by se nám nepodařilo být tím, čím jsme…“119 S takovým chápáním svého základu se vyrovnává skauting všude ve světě, bez ohledu na kulturní a filosofické tradice regionu, jehoţ duchovní principy respektuje. Skautské hnutí je tak otevřeno pro všechny, kdo jsou ochotni přijmout v plném rozsahu jeho základní principy. Je cestou při hledání smyslu, duchovního postavení i cílŧ v ţivotě, a mŧţe se tak v křesťanské oblasti pro mnohé stát i cestou k Bohu. V tomto smyslu skauting tedy křesťanství nevnucuje, ale nabízí. Současně dŧsledně trvá na respektování svobody individuálních názorŧ a přesvědčení. Takový ekumenismus ve výchově, nikoliv však v nauce, prosazoval uţ na samém počátku Baden-Powell.120 Svým přístupem, který je dnes obecně přijímán, předstihl zakladatel svou dobu o téměř sto rokŧ. Je to dokladem toho, ţe skautská myšlenka je nadčasová, ţe je aktuální v kaţdém čase a ţe ji nelze jen samoúčelně měnit podle společenského vývoje, či spíše potřeb, toho kterého období. V kaţdé době a v kaţdé společnosti jsou mravní principy a závazky potřebné. Přístup k duchovní výchově Pováleční posluchači fakulty inţenýrských staveb Vysoké školy technické (tehdy ještě s přídomkem Dra. Edvarda Beneše) v Brně nikdy nezapomněli, jak zahajoval svoje přednášky z mostního stavitelství pan profesor Sekla. Říkával hned v jejich úvodu, ţe „nejlepší most je ţádný most“. Toto úsloví bylo studenty na začátku jeho přednáškového cyklu vţdy napjatě očekáváno a nebyli obvykle nijak zklamáni. V něm se odráţela nejen vysoká technická erudice zkušeného mostaře, ale navíc i velká ţivotní moudrost, která je zřejmě „pouţitelná“ nejen při řešení daného ryze technického problé- Tamtéţ. Lord Baden-Powell o náboţenství. 119 Tamtéţ. 120 Tamtéţ. 117 118 ~ 195 ~ mu, ale kterou – patřičně adaptovanou – lze přijmout i v řadě jiných ţivotních situací. Svým výrokem chtěl pan profesor vyjádřit, ţe vhodným návrhem a řešením trasy projektované komunikace je moţné se výhodně vyhnout budování nákladného, snadno zranitelného a také pracného objektu jednodušším zpŧsobem. Moţná, ţe bychom mohli jeho myšlenku aplikovat i na naši skautskou výchovu a její metodiku v tomto citlivém oboru, jímţ duchovní výchova nepochybně je. Námi vedený subjekt, tedy naši svěřenci v oddíle, kmeni nebo smečce, by sami ani neměli vnímat, ţe jsou vychováváni a vedeni k nějakému zpŧsobu ţivota, ke skautské spiritualitě. Ve svém oddíle bychom měli navodit takové poměry, aby se její přijetí stalo naší přirozeností, naším ţivotním stylem. To ovšem není tak snadné a uţ vŧbec ne jednoduché. Malou účinnost by tu měly přednášky, napomínání, vztyčený varovný ukazovák mentora, tresty. Metodika širokého oboru skautských myšlenkových základŧ, jejich etického a duchovního obsahu, bude pro skautského vŧdce na prvém místě hledáním cest. Tyto cesty mají pro nás dva směry, především vně, vzhŧru – k Dobru, k nejvyšší Pravdě a Lásce, k Bohu, na druhém místě pak dovnitř – k člověku, do našeho nitra, do srdcí nás samých a také námi vedených skautek a skautŧ. Touto druhou cestou rozumíme především rozvíjení druhého a třetího principu, tedy výchovu a rozvoj vlastní osoby a odtud se vytvářející vztah k druhým, k okolí, ke svým bliţním. „Chceme-li mladým lidem pomáhat v jejich vývoji, musíme znát jejich potřeby, jejich přání, jejich plány a brát je váţně. (…) Chceme dávat lidem impulsy, aby rozvíjeli a reflektovali svoji hodnotovou stupnici a současně poznávali hodnotovou stupnici jiných. Dále chceme poznávat hodnoty a koncepce křesťanství i jiných náboţenství a vyuţívat jich jako ukazatele cesty ţivotem.“121 Z našich základních principŧ se pak odvíjejí tyto vazby a vztahy: ke své osobnosti – kde jde především o rozvoj fyzický i intelektuální k bliţním – vybudování sociálních vazeb a zapojení do společnosti k vlastní osobě – výchova jedince, který se dokáţe všestranně rozvíjet ke světu – tvŧrčího člověka, nadaného rozvinutými schopnostmi k Bohu – jedinec, hledající smysl svého bytí122 Výchova je věcí vůdce Uţ dávno poznali pedagogové, jak dŧleţitou roli ve výchově má osobní příklad. Toto poznání je pro kaţdého skautského vŧdce, ale také všechny ostatní vychovatele, chápající svoje poslání váţně, nesmírně zavazující. Říká se, ţe jaký je vŧdce, takový je i skautský oddíl. Znám ve své skautské generaci vŧdce, vynikajícího pedagoga, který dokázal ve svém oddíle vytvořit přímo ideální atmosféru. Protoţe sám byl náročný k sobě, byli na vysoké úrovni i jeho svěřenci. Nesniţovali se k nevhodným výrazŧm, dbali na dobré vystupování, oddíl měl svoje svébytné tradice, bratrské vztahy, které se projevovaly i v drobných detailech. Respektovali se navzájem a respektovali i názory a smýšlení jiných. 121 122 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. Podle Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. ~ 196 ~ Jinou podstatnou vlastností vŧdcovou je důslednost. Pravidla skautské morálky se u něho nemohou omezovat pouze na chvíle, které tráví společně se svým oddílem. Bylo by to falešné a tento falešný přístup by byl velmi rychle členy oddílu odhalen. Mladí lidé jsou velmi pozorní a vnímaví, poznali by velice brzy, ţe vŧdce s nimi „nehraje“ poctivě. „Hovoříme-li (tedy) o povinnosti zachovávat pravidla skautské morálky neustále, pak je to nutné i tehdy, není-li to pro nás příjemné nebo kdyţ je to nepohodlné. (…) Takové chápání skautství, jeho trvalé a neustálé naplňování se pro nás stane ţivotním stylem. Podstatné bude pro něj to, ţe se skautská etika i morálka stane naší přirozeností…“123 Toto chápání v sobě zahrnuje jak uţ zmíněný vzor, tak i onu nezbytnou soustavnost. Jsme lidé rozdílných vlastností i povah. Také v „rukověti skautského vŧdce“, kterou nepochybně kaţdý zná – mám na mysli „Listy Jurovi“ – se mŧţeme dočíst o rŧzných typech vŧdce. Ale ať uţ se zařadíme do kterékoliv kategorie, ať jsou naše povahové rysy i názory jakékoliv, jedno musíme mít společné. Vŧdce musí mít svŧj oddíl, všechny svoje skauty rád. Ne jen některé, ne nějaké svoje vyvolence, ne jen ty šikovné a perspektivní. Tato láska ke svěřeným dětem by měla být vlastní všem vŧdcŧm, je jejich základním atributem. –„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon…“ – (1K 13,1). Z těchto pozic se tedy bude odvíjet vŧdcova činnost, takto bude přistupovat ke svému velkému, náročnému, odpovědnému a přece tak krásnému úkolu. Ve všech otázkách, ve všech oborech své skautské činnosti a sluţby. Na prvém místě pak ve výchově duchovní. Jen toto je nadějí i zárukou jeho úspěchu. Respektujeme věkové stupně i individualitu jednotlivce Ve skautském hnutí jde v podstatě o celoţivotní výchovný proces, k němuţ nás, jak víme, nabádá i náš třetí základní princip. „Rozvoj člověka neprobíhá výlučně pouze v dětství a adolescenci, ale pokračuje po celý ţivot…“124 Kaţdý věk má přirozeně svoje specifika, která musí citlivý vŧdce plně respektovat, aby jeho snaha došla naplnění. A také v kaţdém věku má probíhat výchova k duchovním principŧm, úměrná tomu kterému období. Je bezesporu ideální, kdyţ skaut nastoupí na svou skautskou stezku v jejím nejmladším stupni jako vlče. V tomto věku probíhá v intelektuální sféře hocha veliká proměna. Opustil rodinné prostředí, aby zahájil svou „pouť za vzděláním“ v základní škole, která je jeho prvním stupněm. Mateřská školka, pokud ji navštěvoval před tím, byla ve své hravosti poměrně málo náročná. Pro chlapce teď nastává období velkého přísunu informací, na který nebyl před tím zvyklý. I příchod do vlčácké smečky je pro něho velkým zlomem. Dŧvody tohoto příchodu mohou být rŧzné, od přání rodičŧ, přes zvědavost aţ po následování kamaráda. Jestliţe jsme si řekli, ţe vztah vŧdce se skauty jeho oddílu má být velmi úzký, bratrský, pak u vlčat to platí dvojnásobně. Vŧdce – Akela – je nejen starším bratrem, ale často tu musí „zastupovat“ i rodinu, rodiče, kteří jsou v dané chvíli nepřítomni. Tím vznikají ve smečce zcela zvláštní vztahy. Mnozí přijdou rozmazlení, s vysokými nároky pro svou osobu – „mazánci“ – jiní mají značně sobecké 123 124 Navrátil, Zdeněk: Etika a morálka ve skautingu. Čejka, Jiří: Poslání skautingu v současné společnosti. ~ 197 ~ „poţadavky“. Při hrách chtějí všichni vyniknout, zvítězit a mnozí nesnášejí dobře poráţku. To mŧţe vést k menším i větším podvŧdkŧm, aby bylo dosaţeno kýţeného cíle. S tím vším se musí vŧdce u vlčat úspěšně vyrovnat. Poţadavek poctivosti při hrách je prvním krŧčkem duchovní výchovy. Takovéto „tvárnění“ dušičky vlčete je nepochybně samozřejmou součástí skautské výchovy. Je to pro nás současně dokladem toho, ţe duchovní výchova není vŧbec „samostatnou disciplinou“, jako třeba uzlování nebo signalizace, ale promítá se do veškerého skautského dění. Takto duchovní výchovu chápeme a takto ji aplikujeme. „Vlčácké období“ je hravé, místo ve výchově tu má i vyprávění rŧzných příběhŧ. Jejich volba musí být velmi promyšlená. Svou nedobrou roli tu odvedla uţ i televize se svými akčními a brutálními filmy, před nimiţ rodina často nedokáţe své děti ochránit. Uţ v poválečné době, kdy autor sám pečoval o vlčata svého oddílu, byly krásné české pohádky Boţeny Němcové někdy málo přitaţlivé. S výjimkou uklidňujících večerních chvil na táboře slavily úspěch spíše dobrodruţné příběhy Otakara Batličky, které nikdy nepostrádaly mravní náboj. Uveřejňoval je válečný „MLADÝ HLASATEL“ a vyšly i později. Snad se ještě někde v „rodinných pokladech“ najdou. Vděčné posluchače měly i historky o britském stíhacím pilotovi první světové války „Bigglesovi od Velbloudích stíhaček“. Do všech těchto příběhŧ dokáţe moudrý vŧdce vloţit zrníčka morálky a skautských principů. Nedá mi to, abych nevzpomněl i pozoruhodných skautských knih, u nichţ se sice upřímně smáli i větší skauti, ale které uvádějí čtenáře do prostředí dobrých skautských oddílŧ se všemi jejich pozitivními atributy. Hovořím o Foglarově „Táboře smůly“ a Novákových „Pohádkách pro vlčata“. Skautská stezka pokračuje Pro dobře vedený skautský oddíl platí mnohé z toho, co bylo dříve řečeno o smečce vlčat. Skauti dospívají a tento stav přináší mnoho dobrého, ale i nových problémŧ. Je to období puberty se všemi jejími zvláštnostmi. Jednotlivci prohlubují svoji individualitu, která se mnohdy projevuje vzdorovitostí a odmítáním autorit lidských i duchovních. Rozvíjí se polarizace zájmŧ a také vnějších vztahŧ. K tomu dobrý vŧdce nejen přihlíţí, ale také vyuţívá při svém pŧsobení. Snaţí se vypěstovat ve svěřených mladých lidech pocit odpovědnosti za sebe i za své skutky. Pro smysluplnou výchovu je dobré, kdyţ se vŧdci podaří vybudovat v oddíle jakéhosi svébytného „ducha“, jak jsme se uţ o tom zmínili. Předpokládá to ovšem, ţe vŧdce sám je silnou osobností s pozitivními skautskými znaky. Podobná situace byla i v pověstné praţské Dvojce, i kdyţ ani tam, jak doznávají pamětníci, přes jejího mimořádně schopného vŧdce nebylo vše úplně bez problémŧ. Navíc je potřebí včas si vychovat dobrého nástupce, aby všechno úsilí, vynaloţené na budování oddílu, nepřišlo nazmar. Pokud se podaří takto oddíl zkonsolidovat, je to předzvěstí i úspěšné výchovy, a to nejen duchovní. V takovém oddíle vládne upřímné skautské bratrství, vzájemný respekt a tolerance, ochota pomoci a být uţitečný, „prospěšný a pomáhat jiným“. Je to dobrý start pro další výchovnou práci. S postupujícím věkem skautŧ mohou v oddíle nastat problémy s kouřením a snad i s alkoholem. Nemyslím, ţe by se tu dosáhlo velkých výsledkŧ přednáškami a domluvami. Uţ jsme si tu řekli, ţe v tomto věku jsou chlapci velmi kritičtí, ba odmítaví k mnohému, co dospělí povaţují za dobré a rozumné a co se snaţí více či méně úspěšně přenášet na mladší generaci. Pokud „náš kuřák“ pochází z rodiny kuřácké, je ~ 198 ~ naše role ještě více ztíţena. Asi budou dost málo úspěšné zákazy, vysvětlování o škodlivosti a tím i o rozporu mezi skutky a třetím základním principem. Vŧdce tu musí pŧsobit sám jako příklad, aby bylo patrné, ţe nejen tento, ale i všechny ostatní předpoklady skautského ţivotního stylu jsou mu vlastní a ţe takto se naplňuje smysl a obsah i jeho skautského slibu. O případu, ţe vŧdce sám kouří, tu však nemám v úmyslu teoretizovat. K tomu není co dodávat. Velkou roli v duchovní sféře by měla hrát výchova estetická. Jejím cílem by mělo být pěstování smyslu pro krásu, umění krásu vidět i vyhledávat. Krásu, která je všude kolem nás, v přírodě, v umění a v dílech vytvořených lidskou rukou. Krása fyzická mŧţe velmi snadno uvádět do povědomí našich skautŧ také krásu duchovní, k níţ spěje naše snaţení. Nepodceňujme tuto skutečnost a nezapomínejme na ni při vytváření našeho programu. V tomto smyslu je nám velkou inspirací i šestý bod skautského zákona. Dŧleţité ovšem je, aby i vŧdce byl v tomto směru na výši. „Neţádáme od našich činovníků, aby se stali ‚teoretiky umění‘ s encyklopedickými odbornými znalostmi. Chceme, aby na krásné ‚cenné výtvory lidské‘ dokázali při svém výchovném působení poukázat, zvídavým vysvětlit, všem pak zmíněný vztah pomáhat vytvářet. Máli vůdce předávat, musí na prvém místě přijímat. Poměr k dobru a kráse si však dokáţe vytvořit jen a jen on sám.“125 Velkou učitelkou, inspirátorkou i pokladnicí krásy je pro skauta příroda. Ne nadarmo ji označujeme za druhý skautův domov. Měl by jí nejen rozumět, znát ji, chápat, ale také přijímat ve všech jejích proměnách a krásách, pŧsobících na vnímavou duši. „Ať tedy vnímáme ranní opar v jeho kráse, ne v chladu, který – jak se nám zdá – z něho čiší, ať hmyz nad rozkvetlou loukou vidíme v jeho mnohotvárnosti a barevnosti, aniţ bychom ho povaţovali jen za cosi dotěrného a obtěţujícího, ať hvězdná klenba není jen kulisou pro ohníček s opelichanými písničkami a opékanými buřty, ať kolotání potůčku utiší spěchem a chvatem znavenou duši.“126 Jestliţe u děl uměleckých poznáme i jejich autory, jejich pŧvod, pak se budeme ptát i po smyslu a pŧvodu krás přírody, velkoleposti vesmíru, pak vstoupíme na cestu hledání nejvyšší Pravdy a Lásky, na cestu k jeho Stvořiteli, k Bohu. Roverská sluţba a její duchovní rozměr Občas slýcháme, ţe „rovering je řehole“. Asi bychom si měli vysvětlit, co se pod slovem „řehole“ skrývá. V běţné mluvě se to chápe jako něco obtíţného, těţkého a snad i nepříjemného. Něco takového však není ani rovenství, ani ona řehole. Úsloví mŧţeme bez obav přijmout, pokud mu přisoudíme dobrovolné přijetí mravních závazků. A to je skutečně náplní tohoto skautského věkového stupně. V současné době jsou roveři velkou pomocí středisek i oddílŧ při technickém a jiném zajišťování programu v duchu jejich hesla „SLOUŢÍM“. Je to dobře, ale samo o sobě málo, protoţe náplň jejich programu je přece jenom také i jiná a mnohem rŧznorodější. Individuální program roverŧ by měl být zaměřen na jejich osobní rŧst, a to především v oblasti duchovní. Skautské principy, které poznali v prŧběhu svého putování po skautské stezce, které natrvalo přijali a zůstávají jim věrní i v období začínající dospělosti, kdy 125 126 Navrátil, Zdeněk: Umění ohlédání. Navrátil, Zdeněk: Umění ohlédání. ~ 199 ~ řada jejich neskautských přátel propadla lákadlŧm moderní doby, to je ona pravá skautská a roverská řehole. Vŧdce má před sebou uţ dospělé lidi, a proto k nim musí jako k takovým přistupovat. Je to období vyzrávání a prohlubování osobních zájmŧ, které se mohou stát posléze i ţivotní náplní a osobním povoláním. Vztah k přírodě by neměl mít rozměr pouze emotivní, ale být na mnohem vyšší odborné úrovni. Podobně oblíbenou disciplínou je astronomie a další přírodovědné obory. Stejně tak i technické a kulturní směry mohou plnit svoji úlohu nejen při prohlubování úrovně jejich znalostí – třebaţe se jedná „jen“ o koníčky – ale také v hledání smyslu a souvislostí. Tím mohou přivádět také k duchovní oblasti, při hledání vztahŧ a ţivotních cílŧ. Moudrý vŧdce to ví a také toho dokáţe v duchovní oblasti vyuţít. Intelektuální úroveň roverů je taková, ţe dokáţí o těchto věcech hovořit, a navíc v jejich věku se diskuse na podobná témata těší značné oblibě. Je to dokladem toho, ţe začínají o těchto zásadních problémech uvaţovat. Býváme rovněţ svědky toho, ţe „…jejich tělesná zdatnost je někdy vede k dnes tak módním programům ‚přeţívání‘ za mimořádných podmínek. Snad tu mnohdy působí vliv oblíbených akčních filmů…“127 Jistě není moţné mít k tomu zásadní námitky, jenom by to nemělo být jedinou náplní jejich programu a také by takové poměřování nemělo být vedeno aţ k samému zhroucení organismu. Pokud by tedy roverskou náplní byly jenom fyzické výkony, bylo by to pro jejich vŧdce jenom ztracenou příleţitostí, jak svŧj roverský kmen přivádět i k duchovním hodnotám. Meditace, úvahy, diskuse a také přednášky, které by v dřívějších letech tito skauti asi jen stěţí dokázali strávit, jsou v tomto věkovém stupni zcela na místě. Naše hnutí by mělo připravovat skauty a skautky i na jejich budoucí úlohu při zakládání svých vlastních rodin. Soudobá společnost úlohu rodin přes všechny pozitivní proklamace opomíjí a konzumní zpŧsob ţivota bývá namnoze v příkrém rozporu se zdravým vývojem tohoto základu kaţdé společnosti a státu. Skauting od samého počátku odmítal koedukaci, naproti tomu však v roverském věku není na závadu připustit vhodnou mezikmenovou kooperaci. To není zakázané ovoce. Je tu jen jedna podmínka, aby totiţ tato setkání probíhala ve skautském duchu, kde platnost desátého bodu našeho Zákona je samozřejmostí. Hovoříme-li o kooperaci, pak nemáme na mysli trvalý společný program. I v tomto věku je vhodné zachovat si potřebný odstup. Na druhé straně však víme ze zkušenosti, ţe i v naší zemi a v našich podmínkách vzniklo dosti skautských manţelství, která i v této době, pro niţ věrnost a neporušitelnost manţelského slibu mnoho neznamená, vytrvala i navzdory obtíţím a překáţkám, jichţ ani ona nebyla ušetřena. A co oldskauti? Historický vývoj, který nebyl nikterak příznivý našemu hnutí a přinesl mu trojnásobný protiprávní zákaz, byl jednou z příčin, pro které se domnívám, ţe pravé „oldskautství“ se u nás aţ na výjimky vlastně ani nevytvořilo. Statut kmene OS 128 stejně jako Stanovy ISFG hovoří o jeho poslání ve sdruţování dospělých skautŧ a skautek 127 128 Tamtéţ. Statut kmene OS, 2003. ~ 200 ~ a podpoře hnutí v zemi. Aniţ bych chtěl pronášet nepodloţené soudy, zdá se mi však, ţe je to poněkud málo. Vezmeme-li do úvahy i ono tak často citované „skautem jednou – skautem navţdy“, pak by měly i pro oldskauty platit „podmínky skautství“ stejné jako pro jejich mladší bratry. I pro ně by měly být závazné ony tři základní principy. Přijetí nejvyšší Pravdy a Lásky, stejně jako povinnost k jiným, je i v pozdním věku pro ně samozřejmostí. V kaţdém věku mŧţe pak člověk poznávat nové a vzdělávat se, jak přikazuje princip třetí. Nechci podceňovat všechno to, co oldskauti pro obnovu hnutí uţ potřikrát udělali. Je to na prvém místě jejich zásluha, ţe hnutí v tak krátkém čase a pokaţdé s takovou razancí oţilo. Také jejich pomoc střediskům i oddílům v současnosti je zcela nenahraditelná. Soudím však, ţe by se měli aktivně podílet i na posílení duchovních aspektŧ v našem skautingu, a to navzdory tomu, ţe mnozí z nich moţná proţívali také jenom „volnočasový“ skauting. Ţivot jim však uţ ukázal, které hodnoty jsou podstatné a které jsou pomíjivé. Měli by být dobrým příkladem solidnosti a čestnosti, která v současné společenské sféře chybí zejména v oblasti podnikání, a kde se s tolika nedobrými úkazy podnikající, stejně jako zaměstnaní mladí činovníci, setkávají. I v době totalit řešili rodiče často dilema, zda má být výchova jejich dětí zaměřena „pro ţivot, anebo k mravnosti“. Pro skautské rodiče, totiţ rodiče, kteří ve svém mládí prošli skautskou výchovou a nezradili, to však dilematem nikdy nebylo. V tomto směru je patrně úloha oldskautů nejdŧleţitější. Měli by tedy být příkladem a pomocí i v duchovní oblasti skautingu stejně platnými, jako je tomu v oblasti hmotného, administrativního i programového zajišťování chodu jejich středisek a oddílŧ. Uţ tím, ţe sami podle zásad skautingu ţijí, ţe se proti nim ani v minulosti neprohřešili a ţe ani současná doba je v dodrţování zásad skautské mravnosti a spirituality nezviklala. Prostředky a metodika duchovní výchovy Uţ jsme si tu říkali, ţe dodrţování „pravidel mravného chování“ vţdy a za všech okolností, při hrách, programu i ostatních konáních a také v době „mimo skautskou činnost“, je základním prostředkem duchovní výchovy. To je primární předpoklad, od něhoţ se odvíjejí i další moţnosti. „Chceme dávat lidem impulsy, aby se rozvíjeli a reflektovali svoji hodnotovou stupnici a současně poznávali hodnotovou stupnici jiných. Dále chceme poznávat hodnoty a koncepce křesťanství i jiných náboţenství a vyuţívat jich jako ukazatele cesty ţivotem.“129 S postupujícím věkem skautŧ mŧţeme o těchto věcech i hovořit. Zejména u roverŧ, kteří jsou schopni a přístupni zamýšlení a diskusi na spirituální témata, k nimţ mŧţeme dávat podněty, se nám naskýtá moţnost uvádění v ţivot jakýchsi duchovních „vigilií“. „My lidé potřebujeme stále a stále okamţiky klidu a rozjímání. Přinášejí nám moţnost uvolnění a tichého vnímání. Otevírají cestu tomu, co nás obklopuje: příroda, naši bliţní, Bůh. Mnohým dává při tom víra ve Stvořitele a důvěra v Boha oporu a orientaci.“130 Taková duchovní setkávání však musí být velmi pečlivě připravena a citlivě vedena. Mohou to být příkladně kurzy, diskuse, duchovní poutě, semináře, 129 130 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. Tamtéţ. ~ 201 ~ vánoční vigilie v přírodě, i setkání mezinárodní, jímţ je např. Betlémské světlo. Předávání Betlémského světla je pak spojovacím můstkem mezi duchovní oblastí a skautskou spiritualitou na jedné straně a religiozitou na straně druhé. Bylo by jistě mylné pokládat tento krásný obřad pouze za záleţitost výhradně náboţenskou. Jeho význam tkví v poselství Dobra a Pokoje, v poselství spříznění všech lidí dobré vŧle, v poselství skautského světového bratrství. – Na takovém promyšleném přístupu velmi záleţí nejen úspěch celé výchovné akce, ale i jejího přijetí a vnímání duchovní oblasti jako celku vŧbec. „Vytvoření optimální atmosféry pro dosaţení duchovních podnětů má zásadní význam pro tuto činnost. Základním předpokladem je motivace a přesvědčení přípravné skupiny a všech vůdců a vůdkyň. K dosaţení dobré atmosféry je často důleţité vyuţít i vhodného místa (např. lesní přítmí, táborový oheň pod hvězdnou oblohou, vyhlídka, vyzdobený prostor se svíčkami nebo obrazy atd.). Zdařilá atmosféra s dobře zvolenou hudbou, rozjímavý text nebo citát je dobrým začátkem podnětu. Dalšími důleţitými prvky jsou přesvědčení o věrohodnosti a váţnosti, stejně tak jako optimální spád a vyjadřovací schopnosti moderátora.“131 Všechna tato naše snaha se odvíjí od tří základních principŧ skautingu, jak je na samém počátku formuloval Baden-Powell. Jejich smysl i obsah musíme mít stále na mysli a připomínat si ho v našem snaţení. „Z těchto základních principů skautského hnutí můţeme stanovit speciální zásady duchovní výchovy ve výchovném procesu: proţívat duchovní okamţiky kaţdý sám poznat nové metody, duchovní podněty plánovat, organizovat a provádět probírat se sám otázkami smyslu bytí proţívat spiritualitu v přírodě a z přírody podporovat společenství vědět, co je myšleno pod pojmem DUCHOVNO znát základní myšlenku skautingu a její vztah k náboţenství.“132 Umět si nastavit zrcadlo Slunko před chvílí zapadlo kdesi daleko za tmící se stěnou statných smrků, mezi stany se vkrádají první noční stíny, z hájovny sem dolétá dálkou tlumený štěkot psa. Do večerního koncertu nesčetných cvrčků se mísí kvákání ţab z nedalekého rybníčku. Na stéblech trav se začínají tvořit chladivé krůpěje bohaté rosy, slibující, ţe zítřejší den bude ještě krásnější neţ dnešní. Co nevidět se objeví první hvězdy, s jejichţ svitem budou soupeřit jen blikavá světélka svatojánských mušek. Hlídky dnešní noci jsou rozděleny, zítřejší sluţba uţ zná své povinnosti, vlajka klesla ze stoţáru. Krátká večerní modlitba, poděkování za dnešní den, prosba o ochranu pro nás i za naše drahé doma nás spojila se Stvořitelem. Za chvíli se rozezní údolím táhlé zvuky skautské večerky, které 131 132 Tamtéţ. Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy. ~ 202 ~ nám bude vracet ozvěna od okolních hvozdů. Zbývá uţ jen jediné, to, co se na tomto táboře stalo nenahraditelným rituálem. Ještě je třeba udělat bilanci celého dne. Stojíme před svým vůdcem, třicet chlapců-skautů v krojích, je nám všem mezi 13–17 lety. – Kde jsme co opomněli, které nedobré slovo vyklouzlo z úst, který bod skautského zákona byl porušen? A co denní příkaz? Pomohl jsem vţdy ochotně svému bratru? Otázka za otázkou, kterou si zodpoví kaţdý sám pro sebe… Od těchto chvil uběhlo letos uţ 58 rokŧ. Zŧstávají však stále nesmazatelně uloţeny v mé paměti a budou tam aţ do posledních mých dní. Bylo to na mém prvním skautském táboře u Divok ve Chřibech. Druhá světová válka nedávno skončila a my jsme, stejně jako všichni v našem okolí, hleděli s nadějí do budoucnosti. Zdálo se nám všem, ţe morální hodnoty budou vládnout světem a ţe skauting nás k tomu po celý ţivot povede. To bylo úmyslem i našeho vynikajícího a zkušeného vŧdce. Věděl, ţe nestačí zásady pouze vyznávat, ale ţe je potřebí se čas od času zastavit a „zpytovat svědomí“. Vyuţíval ke svému pŧsobení kaţdou chvíli, kterou jsme společně trávili, a věděl také, ţe musí vyuţít všech vnějších vlivů, které mu budou v jeho úsilí napomáhat. Dnes uţ tento náš bratr neţije, ale jeho úsilí i ovoce jeho snahy přeţívají v jeho pokračovatelích dosud. Takové by mělo být poselství všech minulých i odcházejících skautských generací. Skautský vŧdce ví, jak je poměřování vlastního chování a skutkŧ dŧleţité. K tomu, aby vypěstoval trvalý návyk takové „sebekontroly“, vyuţívá všech prostředkŧ, které mu nabízí bohatý skautský program i metodika a také vhodné prostředí. Potřeba takového zpytování svědomí je nutná nejen v dětském věku, ale zejména později. Poznání vlastních chyb a pokleskŧ mŧţe do budoucna napomoci k tomu, aby se jich jedinec (a přiznejme, ţe to platí i pro společnost, pro národ) mohl napříště vyvarovat. Vede to k pocitu odpovědnosti za své činy. Odtud je jen malý krŧček k naplnění hesla „povinnost – odpovědnost – kázeň“, dnes opomíjeného a mnohými – bohuţel – i ke škodě hnutí odmítaného. A přece zakladatelé hnutí dobře věděli, co a proč staví před skautské činovníky. Od takového odmítnutí odpovědnosti pak uţ není daleko k opuštění a zavrţení skautské spirituality vŧbec. Na tuto „zpětnou vazbu“, na toto ohlédnutí a zhodnocení sebe samého i svých skutkŧ, se často zejména v dospělosti zapomíná. Prvotní příčinou je nedostatečně zakořeněný návyk takového hodnocení. Druhou je otázka času, který jsme nebo nejsme ochotni mu věnovat. A přece technické a komunikační moţnosti dnešní doby včetně rychlé dopravy by nám měly ušetřit čas na mnohé. „Co uděláme s takto ušetřeným časem? Dokáţeme ho vyuţít k duchovnímu obohacení, k odpočinku, nebo bude jen pobídkou k dalšímu shonu? Dokáţeme se vůbec někdy zastavit, ohlédnout se za svým počínáním a zamyslit se nad sebou samými, nad svými skutky, nechat se oslovit svým vlastním svědomím?“133 Malá rekapitulace Duchovní a etická stránka je tedy podstatou skautingu, k níţ směřuje všechna jeho výchovná i programová činnost. Při jeho vzniku to byla především křesťanská 133 Navrátil, Zdeněk: Umění ohlédání. ~ 203 ~ orientace. „Člověk nestojí za mnoho, jestliţe nevěří v Boha a neposlouchá Jeho zákony.“134 Neznamená to ovšem, ţe byl zakládán jako instituce náboţenská. Měl přivádět k duchovním hodnotám ty, kdo hledají vyšší smysl ţivota a bytí. „BadenPowell sám říká, ţe skauting není vyhrazen ani ‚přepjatě zboţným‘, ani ‚zcela rozumově věřícím‘.“135 A kdyţ skauting opustil Evropu a vydal se i do oblastí jiných kultur, dokázal se s nimi díky své univerzálnosti vyrovnat. „Metodu, kterou definoval, je moţno pouţít na kaţdé náboţenství podobným způsobem.“136 Naproti tomu se Baden-Powell velmi ostře staví proti jakékoliv syntéze myšlenkových a náboţenských proudŧ do jakéhosi „skautského světonázoru“. Velmi výmluvnou je jeho rada, snad přání: „Be a player in God´s Team“ – tedy názor, ţe skaut by měl „být hráčem v Boţím druţstvu.“137 „Nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrţ víry, ţivé víry v něco vyššího neţ jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.“ – (TGM). Pracujeme tu stále s pojmy velmi jemnými a křehkými. Bude vhodné naučit se dobře rozlišovat mezi „duchovnem (spiritualitou) – skautskou spiritualitou – religiozitou“. Pochopení těchto rozdílŧ nám pomŧţe i při rozpoznání poţadavkŧ skautské duchovní výchovy a při její aplikaci, stejně jako při překonávání některých názorových odlišností. „Spiritualita je širší filosofický pojem, skautská spiritualita je termín vhodný pro označení skautské duchovní výchovy, religiozita je pak osobní vztah jednotlivce k víře a církvi, čili jde o náboţenské a církevní chápání víry jednotlivcem. (…) Neměla by být dominantní ve skautském hnutí, pokud nejde o homogenní oddíly, v nichţ jsou zastoupeni skauti téţe víry.“138 Vycházíme-li z těchto úvah, potom mŧţeme dospět k závěru, ţe spiritualita můţe být i zcela osobní, neodvislá od jakékoliv konkrétní církevní příslušnosti. „Na něco podobného upozorňuje i Šaman, kdyţ říká, ţe člověk mŧţe být vynikajícím skautem, aniţ by byl členem skautského hnutí.“ 139 Takto tedy chápe současný světový skauting své duchovní poslání, které v něm nesmí chybět, má-li zŧstat plnohodnotným skautingem. A tady asi někde je cesta a klíč k pochopení pojmu „nejvyšší Pravdy a Lásky“. Neţ se rozejdeme Často se stává, ţe se ptáme po smyslu všeho našeho snaţení, hledáme oprávnění systému skautské výchovy v současné společnosti, zamýšlíme se nad výsledky své práce. Mnohdy nás přepadá beznaděj i bezradnost z neutěšeného morálního postoje většiny národa, postoje, který se snaţí často proniknout i do našeho hnutí. Hledáme příčiny i cesty k nápravě. Má to všechno, o co usilujeme, opravdu nějaký význam? Odpověď by nám mohla poskytnout „Hvězdicová pohádka“, kterou jsem si přečetl na vývěsce v ambitech poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor v Jeseníkách. Pokusím se ji zde stručně převyprávět: Moře po přílivu ustoupilo a odhalilo dlouhou a širokou písečnou pláţ. Ryby stačily odplavat, písek však byl pokryt nesčetnými mořskými hvězdicemi. Po pláţi pobíhal malý Lord Baden-Powell o náboţenství. Tamtéţ. 136 Tamtéţ. 137 Čejka, Jiří: korespondence, 2004. 138 Tamtéţ. 139 Tamtéţ. 134 135 ~ 204 ~ chlapec, uvízlé hvězdice sbíral a odnášel je zpět do vody. Na břehu se procházel starý muţ a ptal se chlapce po smyslu jeho snaţení. Pláţ je přece tak rozlehlá. „Kdybys do večera sbíral hvězdice, nezachráníš jich ani malý zlomek. Má tvoje práce vůbec význam?“ Chlapec pohlédl na hvězdici, kterou právě sebral ze země, a odpověděl: „Myslím, ţe pro tuto, kterou mám právě v ruce, určitě ano.“ – Je tomu skutečně tak. I v tom zdánlivém moři zla je třeba učinit něco pro záchranu jedincŧ, protoţe právě z jedincŧ se skládá celá společnost. Jak krásně myšlenka naší pohádky koresponduje se slovy podobenství (L 15,7) – „Pravím vám, ţe právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, neţ nad devadesáti devíti spravedlivými…“ Ne všechny mladé lidi, kteří prošli našimi oddíly, se podaří získat natrvalo pro putování skautskou stezkou, ne všichni dokáţí dodrţovat po celý ţivot svŧj skautský slib. Ale ti, kteří pochopí, poznají a přijmou skautské ideály i vysoký duchovní obsah skautingu, nám stojí za tu námahu a oběti. Jako při kaţdé lidské činnosti proţíváme i ve sluţbě skautského vŧdce okamţiky radosti z úspěchu i zklamání v nezdarech. Přeji nám všem, skautŧm i skautkám a také jejich vŧdcŧm a vŧdkyním, aby těch radostných chvil bylo co nejvíce. Bude to k prospěchu naší mládeţe i celého národa. Otevírejme tedy mladým cestu k duchovním krásám, které jsou nepochybně samou podstatou skautingu. Nezapomínejme, ţe „…skautské hnutí přeţilo všechny totalitární reţimy a systémy jen díky bohatství, které má ve svých duchovních hodnotách.“140 Úvahu v konceptu přehlédl bratr Ing. Jiří Čejka DrSc – Péguy. Za jeho milou vstřícnost a četné podněty mu bratrsky děkuji. Pouţitá literatura 1. Hansen, Walter – VLK JENŢ NIKDY NESPÍ – Scoutarch, Praha 1994 2. Stanovy WOSM – ústředí Junáka, Praha 2003 3. Stanovy WAGGGS – ústředí Junáka, Praha 2003 4. Stanovy ISFG – ústředí Junáka, Praha 2003 5. ZÁKLADNÍ PRINCIPY – Junácká edice, Praha 1991 6. Eberle, Peter – KONCEPCE DUCHOVNÍ VÝCHOVY – ZNF, Ivančice 2004 7. Rusek, Ladislav – TRVAJÍCÍ PROBLÉM SKAUTINGU: DUCHOVNÍ ROZMĚR SKAUTSKÉ VÝCHOVY – rukopis, Olomouc 2000 140 Čejka, Jiří: Poslání skautingu v současné společnosti. ~ 205 ~ 8. ČEKATELSKÉ ZKOUŠKY – Junák-TDC, Praha 1998 9. MYŠLENKOVÉ ZÁKLADY SKAUTINGU – edice Vŧdcovské zkoušky – Junák-TDC, Praha 2001 10. LORD BADEN-POWELL O NÁBOŢENSTVÍ – ZNF, Ivančice 2003 11. Navrátil, Zdeněk – ETIKA A MORÁLKA VE SKAUTINGU – ELŠ, Praha 2002 12. Čejka, Jiří – POSLÁNÍ SKAUTINGU V SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI – Roudnické noviny, Roudnice n/L, říjen 2004 13. Navrátil, Zdeněk – UMĚNÍ OHLÉDÁNÍ – ZNF, Ivančice 2004 14. Statut kmene OS – ústředí Junáka, Praha 2003 15. Čejka, Jiří – KORESPONDENCE – Roudnice n/L, 10. 10. 2004, 27. 10. 2004 16. Břečka, Bruno – KRONIKA ČS. SKAUTSKÉHO HNUTÍ V LETECH 1900–1990 – vlastním nákladem, Brno 1997 ~ 206 ~ „Jděte do celého světa a učte všechny národy!“ (Mt 28,19) Ze zápisníku skautského vůdce Postřehy – úvahy – názory (zima 2004–05) Úvod, který by mohl být i závěrem Pomineme-li rozdíly kultur, jazyka nebo etnického pŧvodu, najdeme v lidské populaci jedince nejrŧznějšího intelektu, vzdělání, rozhledu, ţivotních zkušeností, ale také velkého věkového rozpětí, zahrnujícího i čtyři generace. Ačkoliv s většinou odlišností se dokáţeme více či méně úspěšně vyrovnávat, věkové rozdíly mezi nás vnášejí nejčastější a také asi největší napětí. Pro tento úkaz zavedli psychologové odborný název – „generační problém“. Kdysi jsem slyšel zajímavou definici tohoto fenoménu, vtipnou, která však přesto rozhodně stojí za zamyšlení: „Generační problém je spor hloupých mladých s neméně hloupými starými“. Je to pochopitelné. Na jedné straně jsou lidé, kteří v ţivotě ledaco dokázali, poznali a zakusili, na druhé straně stojí ti, kteří mají toto vše ještě před sebou, cítí, ţe brzy „převezmou ţezlo“ a budou budovat svŧj svět pro sebe. Mají někdy i dost slušné předpoklady, odborné znalosti a představy, postrádají však k tomu nutné zkušenosti. Úzkostlivé respektování pouze názorŧ a zkušeností starší generace mŧţe zpŧsobit ustrnutí, nedostatek pruţnosti, ulpívání na starém a dobrém „zaběhaném“ světě. Moţná, ţe tu v neposlední řadě hraje jistou roli i nostalgie a neochota starších odejít v pravou chvíli do ústraní. A přece není potřeba mnoho k tomu, aby se třecí plochy ohladily a zavládl mezigenerační smír. K tomu je nutně potřebná pouze ochota naslouchat jeden druhému, vnímat jeho přání, představy a názory. Nastupující mládí mŧţe vnášet do dění dynamiku a pruţnost, starší generace svoje bohaté zkušenosti spolu s poukazem na moţná zklamání, kterými mohou zabránit tomu, aby se vývoj nedostal do slepé uličky, aby nedocházelo k fatálním chybám a zdrţujícím návratŧm. Úvahy a postřehy, které budou následovat na dalších stránkách, si nic tak velikého neosobují. Jen podchycují to, co sestry a bratři mé generace uţ poznali jako dobré, k čemu dospěli po některých svých nedobrých rozhodnutích a pochybeních, před čím by chtěli své následovníky varovat, a také úvahy a postřehy, které by měly přispět k dobrému rozvoji skautského hnutí u nás, protoţe je to hnutí, které nás a naše vrstevníky formovalo, kterému vděčíme za vše dobré a které máme stále tolik rádi. Chci dodat, ţe se jedná především o názory moje a ţe přiznávám, ţe se mohu mýlit tak, jako je omylný kaţdý. Vím, ţe za všechna svoje ţivotní pochybení budu jednou, stejně jako kaţdý jiný, skládat účty tam, kde se posléze sejdeme všichni. ~ 207 ~ Snad mi odpustí „starý pan profesor“ P. Dominik Pecka, který mě uţ dávno předešel k nejvyšší Pravdě a Lásce, ţe jsem si bezostyšně vypŧjčil a poněkud parafrázoval název a formu jeho určitě nejznámější kníţky pro dospívající mladé lidi. Měl jsem při tom jenom dobré úmysly. Ptejme se a hledejme společně odpovědi! Duchovní podstata skautingu Duchovními aspekty skautingu jsme se začali v našem hnutí zabývat intenzivněji aţ po třetí obnově po listopadu 1989. Ačkoliv celá evropská kultura a civilizace vyrŧstají z křesťanských kořenů, ačkoliv ze stejných názorových okruhŧ vychází i Baden-Powellŧv skauting, u nás se duchovní náplň skautské výchovy vyvíjela od samého počátku značně odlišně. Situace, do níţ zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík přinesl skautskou myšlenku v roce 1911, a také jeho řešení celého problému jsou dostatečně známé. Ani meziválečné období nepřineslo na tomto poli nic převratného. Na to byl český skauting organizačně příliš roztříštěn. K prvnímu názorovému srovnávání Svojsíkova Svazu s poţadavky zastáncŧ duchovního obsahu hnutí došlo aţ po smrti zakladatele v období slučovacího a ustavujícího jednání (prosinec 1938 a leden 1939) o nové jednotné skautské organizaci u nás. O událostech té doby nás velmi obšírně informují skautští historikové B. Břečka a V. Zatloukal. Pro vyřešení tak závaţné otázky uţ nebylo do prvého zákazu hnutí nacisty dostatek času a očekávat v tomto směru něco přínosného v poválečné vzrušené atmosféře, při nátlaku levicových ţivlŧ zevnitř i z vnějšku, by nebylo dosti realistické. Ani oţivení hnutí při jeho druhé obnově v období tzv. „Praţského jara“ nebylo takovým úvahám příznivé. Otázka tedy vyvstala v celé šíři i naléhavosti aţ, jak uţ bylo řečeno, po třetí obnově. Velkou roli tu sehrály nepochybně i vnější podněty ze strany mezinárodních skautských institucí. Světový skauting je vybudován podle záměru svého zakladatele – jak známo – na třech zásadách, totiţ na sluţbě Bohu, bliţním a sobě. Bylo by jistě hrubým zkreslováním skutečnosti a velkou nespravedlností vŧči skautŧm naší prvé republiky tvrdit, ţe odmítali duchovní principy v celém rozsahu. Pozitivní občanské vlastnosti, skautský altruismus, vlastenectví i osobní obětavost byly skautŧm té doby hluboce vlastní. Vţdyť kolik obětí přinesli jenom v boji za návrat svobody a obranu demokracie jak ve válce, tak i za rudé totality! Problém tvořil především první mravní princip, a jak je vidět, tento stav přetrvává dodnes. V těchto souvislostech se běţně hovoří o duchovním rozměru, nebo také o spirituální dimenzi skautingu. Nejsem si však zcela jistý, jde-li při tom o to nejlepší označení. Rozměr je nepochybně velmi konkrétní informace o kaţdém subjektu. Není ovšem tím jediným údajem a také nemusí být vţdy zcela charakteristický. Šaman připomíná, ţe „rozměr můţe být také nulový“ a Hockay k tomu správně dodává, ţe v některých případech je dokonce i záporný – např. údaje časové nebo teplotní. Pravý skauting naplňuje ovšem celá řada vlastností, především je to jeho objevný výchovný systém, zaloţený na vůdcovském principu a druţinovém systému, zajímavý program, pobyt v přírodě, sebevzdělávání, nenásilný a hravý přístup k mladým lidem, dobrovolný celoţivotní závazek skauta a samozřejmě i onen duchovní rozměr. Ač ho uvádím aţ na posledním místě, patří nesporně k tomu základnímu, co dělá skauting skautingem. Mnohé programové prvky a metodické postupy převzaly od nás i jiné organizace a hnutí. Vlastní výchova v tak dokonale propracovaném systému a vycházející z tak ~ 208 ~ hlubokých mravních zásad a principŧ je však náplní pouze skautingu. Pokud bychom ji takto nepřijali, pokud bychom zavrhli naše mravní závazky, pak bychom se asi stali jedním z mnoha spolkŧ a společkŧ dětí a mládeţe, pak bychom se měli a museli váţněji zamyslet nad smyslem a nutností naší další existence i potřebností námi takto „modifikovaného“ skautingu. Podrobnějším studiem odkazu Baden-Powella si ovšem mŧţeme dobře ověřit, jak významnou úlohu bratr Zakladatel právě duchovní stránce ve všem našem konání přisuzoval. Ve skautské výchově hraje beze vší pochybnosti naprosto prioritní roli. Domnívám se, ţe by tedy namísto o dimenzi bylo vhodnější hovořit spíše o duchovní podstatě skautingu. Byli bychom zcela jistě blíţe nejen pravdě, ale také badenpowellovskému chápání hnutí. Demokracie? Neznám. Dělám, co chci… Před patnácti lety se nám po pŧlstoletí hnědé a rudé totality vrátila svoboda a s ní konečně i demokracie. Čekali jsme na ni dlouho, tak dlouho, ţe uţ mnozí z nás ztráceli naději na její opětné obnovení. Byli jsme však na ni připraveni? Víme vŧbec, jaká máme práva a povinnosti a jakou také máme spolu s nimi i odpovědnost? Ani v demokratických podmínkách však nemůţe existovat absolutní bezuzdná volnost, to by pak nebyla demokracie, ale bezpráví a anarchie. „Nikdy jsem nepoznal demokratičtější instituci, neţ je skauting. Tu zvláštní atmosféru skautského bratrství, která přináší do setkání a debat onu krásnou přímost, vstřícnost, přátelství, pohodu, vzájemný respekt i úsměv. Potkají-li se dva skauti, pak bez ohledu na rozdíl věku, ba i národnost jsou si blízcí. (…) To je demokracie, její vyšší typ, který přerostl v bratrství a sesterství.“ Takto jsem kdysi charakterizoval ovzduší, které by mělo naplňovat skautské hnutí, vzájemné vztahy mezi skauty a náš přístup ke společnosti i sobě samým. Pokusme se na tyto vazby podívat trochu podrobněji. Kaţdé lidské uskupení, organizace a instituce potřebuje, nemá-li v nich nastat chaos, určitý řád, pevnou organizační strukturu. Bez ní se pochopitelně neobejde ani naše hnutí. Má svoje stanovy, organizační i volební řád a také dost dalších interních pokynŧ, jimiţ se řídí. Skauting ovšem má svoje základní principy, z nichţ je odvozený skautský Zákon, heslo, denní příkaz, a ty všem organizačním opatřením dominují, jsou jim nadřazeny. Jinak by hnutí přestalo být skautingem. Výchovná metodika skautingu, tak jak ji koncipoval Baden-Powell, vychází – jak víme – z vůdcovského principu a druţinového systému. Znamená to, ţe vŧdcovy názory, jejich přijetí a následné předávání skautské mravnosti, etiky, ale také znalostí a dovedností, jsou závislé jenom na něm samém, jenom jemu se podřizují. To je beze vší pochybnosti vertikální chápání odpovědnosti a rovněţ i podřízenosti, vertikální součásti struktury hnutí. Také sedmý bod skautského zákona očekává od nás jakousi podřízenost. Jestliţe však na druhé straně budou naše vztahy bratrské a sesterské, pak se tím dostáváme do polohy a vazeb v horizontálním směru. Znamená to tedy, ţe skauting v sobě sdruţuje obě moţnosti, vertikální i horizontální současně, aniţ by se navzájem vylučovaly nebo potíraly. Snad bychom to mohli nazvat, aspoň pro naši potřebu, „kříţovým pravidlem vzájemných skautských vztahů“. Oba jeho směry, vertikální i horizontální sloţka, by měly být vyváţené a také stejně tak respektované. To samozřejmě ~ 209 ~ platí v celém hnutí a to bez ohledu na to, ve které úrovni naší organizační struktury se právě nacházíme. O demokracii se kdysi vyjádřil její velký zastánce Winston Churchill, ţe i ona má svoje slabiny, ţe je to však přesto ten nejlepší systém, jaký lidé dokázali vymyslit. Ten ovšem není nikomu „dán shŧry“, k demokracii se musí lidé vychovávat. Základním pravidlem demokracie je vzájemná dohoda na pravidlech, která se budou posléze všemi dodrţovat. Při stanovení těchto pravidel se však musí přihlíţet ke všem členŧm dané společnosti, jinak by se jednalo diktát masy (někdy dokonce i jedincem zmanipulované), tak jak to v době rudé totality chápali a uplatňovali komunisté. Pro ně jedinec nic neznamenal, vše se podřídilo světovládné touze strany. Takové stanovisko je ovšem v příkrém rozporu s našimi zásadami. Demokratičnost skautingu a navíc i skutečnost, ţe za nedobrá rozhodnutí je jen málokdy jejich pŧvodce volán k odpovědnosti (jsme přece dobrovolní a neplacení činovníci), mŧţe vést k tomu, ţe zásady kříţového pravidla i obecné demokratické principy mohou být i fatálně porušeny. Co se běţně stává: Na jednání – např. sněmu organizační jednotky – se dohodne řešení určité situace a volení zástupci jsou pověřeni tyto závěry přenést a obhájit na sněmu vyšší jednotky. Mŧţe se stát, ţe tito zástupci nesouhlasí se všemi body usnesení, nicméně skutečně demokratické řešení je takové, ţe musí zastupovat vysílající jednotku a bez ohledu na svoje osobní názory hlasovat v souladu se závěry jejich domovské jednotky. Nehlasují totiţ za sebe, ale za celou skupinu, kterou reprezentují. Podle vlastního svědomí mohou na takovém jednání rozhodovat jen o jiných záleţitostech, pokud nejsou v rozporu s dřívějším většinovým názorem jejich jednotky. Odvolávat se na to, ţe „přece máme demokracii“ je právě velmi názornou ukázkou toho, jak málo její pravidla známe a respektujeme. Jak často jsem byl svědkem takového jednání a jak málo pochopení pro demokratická řešení jsem viděl se strany takových bratří! O tom, ţe podobná neznalost mŧţe mít někdy i osudové následky, snad není třeba hovořit. A to zde ještě vŧbec nemluvíme o manipulovatelnosti sněmŧ a o „lobbování“, které se vyskytují běţně v občanské politice, ale nepatří do našeho hnutí. Ani proti tomu nejsme imunní. Tím nejpodstatnějším však pro nás všechny bude: musíme především umět naslouchat jeden druhému, svému bratru, své sestře, vŧdce svému mladšímu „bráškovi“, středisko oddílu, okresní rada střediskŧm, ústředí všem. Funkce ve skautingu nic neznamená, je to jenom vymezení a obsah sluţby jiným, skautská odbornost je jistě dŧleţitá, bratrství, sesterství a laskavé skautské srdce však stojí nade vším. „…a za desáté: skaut je čistý…“ Při obnovách hnutí v letech 1968 i 1989 se dostávala na pořad mnoha diskusí otázka koedukované výchovy v našich oddílech. Nebudu tu rozebírat dŧvody pro ani proti, zakladatelé hnutí u nás, stejně jako v jiných zemích, na to měli svŧj názor, podepřený dobrozdáním pedagogŧ i psychologŧ, a ten bychom měli respektovat. Pokud by v některých případech bylo z praktických dŧvodŧ nutno pracovat ve smíšených jednotkách, mělo by to vţdy být řešení dočasné. Na druhé straně ovšem chceme připravovat své svěřence do ţivota ve všech ohledech, a tak také volba jejich ţivotního partnera by neměla zŧstávat mimo náš zájem. I na tu bychom je měli dobře připravit. Jsem zastáncem skautských manţelství. Povaţuji je za dobrá a jistě i výhodná z řady příčin. (Snad se k tomuto problému ještě později dostaneme.) To je rovněţ dŧvodem, proč mŧţeme ~ 210 ~ tolerovat některé společné „podniky“ dospívajících skautŧ a skautek, ovšem realizované podle předem daného řádu. Takový řád vychází z dohodnutých podmínek, na prvém místě ze skautského Zákona, který je jim všem bezvýhradně nadřazen a který je pro nás všechny a vţdy závazný. Jak uţ tu bylo řečeno, nebudou všechny akce roverŧ a rangers společné. Roverský kmen tedy nebude nikdy plně koedukovaný a budou při tom respektovány přesně zásady této kooperace. Na prvém místě to jistě bude, jak říká uţ nadpisek této úvahy, desátý bod našeho Zákona. Budeme ho zachovávat, třebaţe současná společnost má na tyto otázky výrazně jiný, dosti obecně rozšířený názor, třebaţe ze všech stran, ze všech médií se na dnešní mladé lidi přímo valí jiné informace a nabízejí se jim jiné vzory – v tisku, ve filmech, v televizi, v literatuře… Ve své písemné práci na téma „duchovní výchovy“, kde se zabývala i záleţitostmi morálky a odpovědné mravní výchovy, mladá vŧdkyně – maminka dvou dětí, sestra, jejímţ manţelem je také skautský vŧdce, uvedla i svŧj názor na tyto záleţitosti. Napsala to velmi pěkně, stručně a také výstiţně: „…a jsou věci, které patří jenom do manţelství.“ Lépe to snad Duli ani nemohla vyjádřit. Lituji těch, kdo to takto necítí a podle toho také nejednají. Velmi ochuzují své příští manţelství. Největším tajemstvím Vesmíru je zázrak Ţivota, jeho vznik, „udrţování“ a také předávání. Přes všechny úţasné pokroky a poznatky současné vědy zŧstává jeho podstata stále zahalena rouškou tajemna. A přece vše ţivé na této planetě je podrobeno stejným zákonŧm. U lidí, jako jediných tvorŧ, je k přirozenému řádu, k reakcím a souhrám hormonŧ a pudŧ, přidána navíc i citová sloţka – Láska. Tak je u nich tento div, na rozdíl od ostatní přírody, povýšen na mnohem vyšší stupeň a dostává se do volní sféry člověka. V (Gn 1,28) říká Bŧh lidem: „Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi!“ Předává jim tím i jejich spoluúčast na svém Stvořitelském díle. To však na druhé straně člověka zavazuje k tomu, aby s touto projevenou dŧvěrou zacházel obezřetně a nezklamal ji. Pamatujme na to! Sexualita tak mŧţe být motorem i obohacením, především je však součástí Boţího záměru. Není a nikdy nemŧţe být popudem, dŧvodem a ospravedlněním k „celovečerním známostem“, jak je označuje Šaman. Proto je člověk Člověkem, aby všechny pohnutky a podněty ovládal svou vŧlí, protoţe pudově jedná jen zvíře. K takovému ţivotu, k takovému přístupu a odpovědnosti za všechno naše konání nás nabádá poslední, výše citovaný bod skautského Zákona. I v tomto ohledu veďme nám svěřené mladé lidi k odpovědnému rodičovství, byť by okolní svět přijal a uplatňoval jiná pravidla a jiné trendy. Vţdy mi bylo líto těch, kteří svým ţivotním stylem, svým pohledem na mládí a „jeho práva“, se připravili o to nádherné období vzájemného sbliţování, poznávání a odevzdání, které naplňuje po čistě proţité známosti dobré a dobře pojaté křesťanské i skautské manţelství v jeho počátcích. „Co Bůh spojil, člověče nerozlučuj!“ Nedlouho po svém puči v únoru 1948 vytáhli komunisté do boje proti církvím a za ateizaci společnosti. Mezi jiným odmítli nadále uznávat platnost církevních sňatkŧ a státem uznávané byly pouze sňatky civilní. Kdo chtěl v souladu se svým svědomím a přesvědčením mít svatbu v kostele, byl donucen uzavřít nejprve na radnici sňatek občanský a teprve potom tzv. „druhý sňatek“ dle církevního řádu. Mnoho lidí to od ~ 211 ~ svátosti manţelství, jak tento svazek označuje církev, odradilo, mnozí další, církevně sezdaní, to pocítili později a byli pro to pronásledováni. Velmi často byly také jejich děti šikanovány reţimem, který dovedl být velmi krutý k těm, kdo s ním nesouhlasili. Totalita se nikdy nezastavila před ţádnou špatností a bylo jí jasné, ţe nadvlády nad národem dosáhne především vykořeněním všech mravních zásad a zábran. Jeden můj dnes neţijící dobrý známý, uţ tehdy moudrý starší pán, říkával, ţe komunisté nahradili všechny svátosti katolické církve slavnostními obřady občanskými. Tak místo křtu zavedli „vítání občánků“, místo biřmování předávání občanských průkazů, svátost smíření nahradila veřejná sebekritika na partajních sjezdech, svátost oltářní – předávání státních a stranických vyznamenání, svátost umírajících, někdy téţ zvanou „poslední pomazání“, bombastické státní pohřby s „pochodem padlých revolucionářů“, svěcení kněţí – slavnostní vyřazování absolventů stranických, policejních a vojenských škol a učilišť, manţelství – zmíněný občanský sňatek. Jen rozvody se odehrávaly v ústraní soudních jednacích síní bez jakékoliv pompy, a to prý proto, ţe církev rozvod neuznává. Patřil jsem k těm, kteří uzavřeli tzv. „dvojí sňatek“. Na úřad jsme se odebrali v sobotu 27. října onoho roku, řádně ustrojení, dokonce i s jakousi kyticí, tu skutečnou svatbu jsme měli aţ druhého dne, tedy 28. října v kostele. Byl to slavný den, nejen státní svátek (my jsme tento den vţdy chápali v prvorepublikovém, tedy masarykovském stylu), ale také – jak to vyplývalo z tenkrát platného liturgického kalendáře (byla to poslední říjnová neděle) – jako svátek Krista Krále. Měl jsem tehdy štěstí, moje budoucí ţena byla aţ do zákazu hnutí (homogenní oddíly musely ukončit svou činnost hned po únoru 1948) skautkou sesterského křesťanského oddílu a je skautka dodnes, třebaţe ne oficiálně registrovaná. V názorech jsme se zcela shodovali. Vím, ţe řada snoubencŧ řešila svoje spojení stejně, ovšem dŧvody u některých byly leckdy poněkud všední, někdy chtěli jen dodat – sami nevěřící – tomuto svému beze vší pochybnosti významnému dni ještě většího lesku. A také se často i taková manţelství rozcházela. Okázalost při uzavírání tohoto svazku není ještě zdaleka zárukou jeho přetrvání v krizích a obtíţích, které se někdy dostavují. Mezi oběma obřady je ovšem propastný rozdíl. Nejen v tom, ţe při civilním říkají oba snoubenci svoje „ano“ třikrát (za nás to tak bylo, zda je to dnes jiné, nevím), zatímco v kostele to „stačilo pouze jedenkrát“. Ani tento trojnásobný projev souhlasu však mnohá manţelství neuchránil od zmaru. Civilní sňatek je nepochybně úředním aktem, kterým „z moci úřední“ prohlašuje oddávající úředník tento svazek za uzavřený. Však také mnozí moji známí se k němu stavěli tak, ţe si „jdou na úřad pro papír“, jejich vzájemné vztahy uţ dlouho byly takové, jako by uţ dávno byli svoji. Trochu mi však vadí, ţe přes všechna vzletná slova při vlastním obřadu, kterými státní orgány doprovázejí do ţivota mladý pár, tentýţ stát svými zákony připouští rozvázání takového svazku. Je to tedy jakási „justiční schizofrenie“, nebo jenom pouhá „zadní vrátka“ pro lidskou nestálost a neochotu dodrţet dané slovo? Církevní sňatek je jedinou svátostí, kterou si udělují jeho účastníci sami, navzájem jeden druhému. Oddávající kněz je tu pouze prostředníkem a svědkem. To mě vţdy úţasně fascinovalo a dávalo v mých očích celému tomuto obřadu zvláštní význam. V tomto smyslu vidím vysokou morální převahu svazku, uzavřenému na základě mravních a etických zásad, oproti pouhému „úřednímu aktu“. Jestliţe je rodina základem kaţdé společnosti a tím i právního státu (kolikrát to bylo uţ řečeno?), pak její ~ 212 ~ stabilita by měla být prvotní starostí všech, kdo k takému stavu mohou přispět – všem vychovatelŧm, učitelŧm, rodičŧm – jako vzorŧm jejich dětí… Všechny sliby jsou přece vţdy závazné a mají se pronášet po zralé úvaze a s vědomím plné odpovědnosti za jejich plnění. Jak tomu rozumím, existují jen dvě moţnosti: slib lze buď v celém rozsahu splnit, nebo porušit. Vyvázat ze slibu po mém soudu nemŧţe ani ten, v jehoţ prospěch byl slib sloţen, a toto zrušení nemŧţe být ani předmětem vzájemné dohody. Náš právní řád sice připouští zrušení manţelství, ale není v jeho moci anulovat daný manţelský slib. Řečeno jinak – civilní sňatek, chápaný v duchu naší legislativy, je aktem zakládajícím právní vztah, ale pro zákonem danou moţnost jeho zrušení nemá a nikdy mít nemůţe charakter slibu. Vzpomeňme si také na svoje dosavadní sliby. Nezapomínejme na to všechno, sestry a bratři, nejen při našem vlastním rozhodování o svých zásadních ţivotních krocích, ale také na naše pojetí našeho skautského i činovnického slibu. K jakému chápání slibu povedeme nám svěřené oddíly? Slib na celý ţivot Aniţ si to někdy dost dobře uvědomujeme, slibujeme vlastně poměrně dost často i ve svém všedním, denním ţivotě. Kaţdou chvíli říkáme, ţe něco uděláme nebo neuděláme, ţe něco doneseme, zařídíme, splníme. I to jsou sliby, byť třeba zdánlivě „málo závazné“, skoro by se chtělo říct „banální“. Také ty je ale potřeba plnit, na přístupu k nim se prokazuje naše dŧvěryhodnost, náš kredit, jak je dnes obvyklé říkat. Z této dŧvěry se pak odvíjí naše pověst a to je věc, se kterou není radno si příliš zahrávat. Snadno, velmi snadno se ztratí, o to hŧř se pak získává zpět. Mějme to na paměti, i kdyţ „slibujeme“ věci, které sami třeba pokládáme za úplné maličkosti. Někomu jinému ovšem mohou i ty připadat jako velmi závaţné. Jestliţe skaut vstoupil na svou skautskou stezku uţ v docela mladém věku jako vlče, má před sebou moţnost, pokud vytrvá, skládat skautský slib celkem třikrát. Bude to slib vlčácký, skautský a posléze i činovnický. Říkali jsme, ţe slib je závazný celoţivotně, není to v tomto případě zbytečné opakování? Proč tedy třikrát? Všechny tři přece vycházejí z jedněch mravních principŧ skautingu. Pokud si ovšem dost pozorně prohlédneme jejich znění, uvědomíme si, jak postupně jednotlivé formule zvyšují svoje nároky a poţadavky úměrně věku a chápání slibujícího. Snad bychom mohli říct, ţe se jedná o jeden, tentýţ, jenom „rozšiřující“ se slib. Jinou záleţitostí je potom dnes někde dost oblíbený zvyk „obnovy slibu“. Zdá se mi, ţe se tím tak trochu degraduje závaţnost slibu. Jestliţe byl uţ na samém počátku slib míněn váţně, jestliţe tu opravdu byl úmysl ho celoţivotně respektovat, proč ho obnovovat? Někde se obnovovaly sliby po opětném vzkříšení našeho hnutí po pádu totalit, někdy to byly i jiné příleţitosti, kdy se obnovou slibu snaţili mnozí dodat slibu i připomínané události váţnosti. Úvaha, ţe křehkost lidské povahy mŧţe být příčinou ochabnutí odhodlání dodrţet slíbené, je pochopitelná a snad i logická. Asi by tu bylo spíš na místě volit formu slavnostní připomínky slibu. V tom případě by bylo určitě vhodné pouţít i jiný obřad a také jinou formulaci této připomínky, odlišné od formule slibové, nicméně připomínající její zásady. ~ 213 ~ Na všech valných sněmech, jichţ jsem se účastnil, byl jejich součástí slavnostní slib sněmem nově zvolených orgánŧ. Mnozí činovníci byli zvoleni znovu, ať uţ do stejných, nebo i jiných funkcí. Slibovali všichni stejně a stejnou formulí. A tak se ptám, proč bychom měli slibovat znovu a znovu, svŧj slib jsem hned poprvé chápal jako závazný a snad jsem ho nikdy neporušil? Totéţ očekávám i u jiných. Neměli by v takovém případě slibovat jenom ti, kdo jsou voleni poprvé? Ostatně, uţ při předávání vŧdcovských dekretŧ se stalo krásnou tradicí, ţe noví vŧdcové zde sloţí také svŧj celoţivotní činovnický slib. V bývalé brněnské oblasti jsme celou záleţitost chápali velmi váţně a tomuto slibu jsme věnovali velikou pozornost. Domnívali jsme se, ţe i dospělí činovníci mají právo na důstojný obřad. Snaţili jsme se, aby nevyzněl jenom formálně a aby na něho měli vŧdcové trvalou a krásnou vzpomínku. V našich řádech uvedený slib se nám zdál příliš strohý, jenom „jaksi úřední“. Náš návrh při úpravách řádu nebyl ústředím přijat, proto jsme si dovolili k „oficiální“ formuli přidat i neoficiální dovětek, který upozorňoval i na další dŧleţité povinnosti, kterých je třeba vŧdcŧm dbát. Formulace tak dostala podobu slibu skautského uţ svými třemi body, připomínajícími rovněţ jako ve svém vzoru tři základní principy, symbolizované třemi vztýčenými prsty skautského pozdravu. Zde je jeho znění (tučně jsou vyznačena slova oficiální slibové formule): „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe vést a vychovávat mládeţ mi svěřenou v duchu skautského slibu a zákona. Je mou ctí být jí příkladem a chránit ji před veškerým nebezpečím. Soustavně se budu vzdělávat a trvale se řídit heslem Povinnost – Odpovědnost – Kázeň. (K tomu mi dopomáhej Bůh.)“ Musíme si rovněţ uvědomit, ţe pro skauty nemŧţe být přípustné sloţit jiný slib, třeba i v jiné záleţitosti, který by byl v rozporu se skautskými mravními závazky a zásadami, vyplývajícími ze Zákona, případně slib, který by byl v rozporu se slibem dřívějším. Velmi se omlouvám za to, ţe tu uvedu jednu svoji dávnou vzpomínku. Mladí lidé, kteří neproţili jedno z určitě nejhorších období naší minulosti, „padesátá léta“ dvacátého století, a také ti, co je neproţívali „v zeleném“, nemohou vědět, jaké to bylo v tehdejší armádě. Popisy M. Švandrlíka i J. Škvoreckého, zejména jejich filmová podoba, mohou takou představu velmi zkreslovat. I kdyţ dŧstojníci tam uváděného typu byli tehdy dost běţní, samotný vojenský ţivot byl naplněn spíše drilem, šikanou a politickým vymýváním mozkŧ. Humorem jsme se především snaţili vše to nepříjemné překonat. Vzpomínám na chvíli, kdy nás vyvedli na kasárenský dvŧr ke sloţení vojenské přísahy, která byla plně v duchu tehdejšího reţimu a která nás měla zavazovat k věcem, které byly v příkrém rozporu se svědomím i názory většiny z nás. Přiznávám, ţe jsem – podobně jako moji stejně smýšlející kolegové a přátelé – nebyl tak statečný, abych účast na tomto aktu odmítl. Vzpomínal jsem si tehdy na okamţik, který se mi vryl nesmazatelně do paměti, tak jako snad kaţdému skautu, kdy jsem u táborového ohně skládal svŧj skautský slib. A tak, zatím co kolem zněla recitace té pro mne nepřijatelné formule přísahy, zatím co se kolem odehrávalo toto „divadlo“, vzpomínal jsem, duševně zcela nepřítomen, na tuto jednu z mých nejposvátnějších chvil. Tehdy jsem byl v myšlenkách u svého slibového táboráku a připomínal si svŧj skautský slib snad nejintenzivněji v ţivotě. ~ 214 ~ Skautská manţelství Uţ slyším tu otázku – „proč by skautská manţelství měla být jiná neţ ostatní?“ Především si musíme říct, co je pro ty „jiné“ svazky „normální“, s čím se u nich tak často setkáváme. Vezmeme-li v úvahu vysokou rozvodovost a nevěru, jimi trpící děti z rozpadlých rodin, pak by skutečně skautovo manţelství mělo vypadat jinak. Shon a pracovní vytíţení, pachtění se za hmotnými statky opravdu nepřeje spořádané rodině. Dnes, kdy záleţí na kaţdém z nás, pro jakou cestu ţivotem se rozhodne, jaké budou jeho základní priority, volí řada lidí pouze honbu za osobním prospěchem. Ne, nedělám si iluze, ţe dříve bylo všechno zcela jinak a lepší. I dříve bylo hodně rozvodŧ, i dříve děti strádaly citově bez jednoho z rodičŧ, i dříve bývaly děti tak necitelně brzo ráno vzbuzeny, aby mohly být před maminčiným nástupem do zaměstnání „odloţeny“ do jeslí. Mnohá ţena byla zaměstnána proto, aby si mohla pořídit „kozačky“, „šedý mor“ nebo „silonky“. (Ţe na to stály před obchody fronty a tomu, jaké finanční částky se za to platily, uţ dnes nevěří snad ani pamětníci.) Rozumné maminky zŧstávaly s dětmi doma. Pravda, potom se nedalo odejet na dovolenou ke „slané vodě“ na bulharské Zlaté Písky a na oblázkové pláţe Jadranu mohli pomýšlet jen ti u mocných rudých „dobře zapsaní“. Šťastné děti, jejich rozesmáté tvářičky a oči byly však pro oba rodiče tou největší odměnou. Věřte, ţe naši dovolenou v kouzelném údolí Jihlavky, tehdy ještě nezatopeném přehradou, stan postavený na „sluníčkové louce“, si pamatují dodnes. A ještě před tím – procházky s naším nejstarším, kterého jsme nosili okolo řeky mezi sebou v plátěné tašce od vysavače. Jak je to uţ dávno! Vůbec se necítíme být o něco ošizeni. Právě naopak! Spořádané manţelství je pro vůdce oddílu samozřejmé. I tady zŧstává vzorem, i tady ho sledují zvědavé a zkoumavé oči jeho skautŧ, i tady poměřují a domýšlejí mnohé jeho roveři. Moţná, ţe jeho příklad bude jednou pomáhat formovat i jejich osudy. Ţe i jejich rodina bude vybudována podle tohoto vŧdcova vzoru na základě hlubokého vzájemného vnitřního vztahu po přípravném údobí známosti, během níţ budou zachovávat v duchu svého slibu všechny naše Zákony. Ţe také jejich manţelský vztah bude harmonický a nerozlučitelný. Znám řadu manţelství, v nichţ se sešli skautka se skautem. Povaţuji to za velmi šťastné spojení. Dovoluji si tvrdit, ţe v drtivé většině případŧ tu vznikla dobrá rodina. Základním předpokladem pro to ovšem byla skutečnost, ţe oba přijali v plném rozsahu skautské principy a jejich duchovní podstatu. Oba tak vědí, co mohou ve vzájemném poměru očekávat, jak se asi budou v budoucnu jejich vztahy vyvíjet. Pokud budou pokračovat v aktivní skautské výchovné sluţbě buď oba, nebo aspoň jeden z nich, vyţaduje to jejich veliké oboustranné porozumění a vzájemnou podporu. Oba však uţ vědí, jaký je smysl vŧdcova snaţení, znají jeho obsah i náplň a dokáţí tak lépe pochopit potřeby i časové nároky tohoto pŧsobení. Slova jejich slibu o „plnění povinností vlastních“ se při tom nevztahují pouze na zaměstnání nebo na skautskou oblast, ale na prvém místě na jejich vlastní rodinu. Ta bude „prubířským kamenem“ hloubky jejich skautství. A jejich příklad snad zapálí jiskru ušlechtilosti v této tak snadno zranitelné a tak často zraňované oblasti i v jejich následovatelích, aby současný stav našich rodin, tohoto prvotního základu naší společnosti, v tolika případech nijak uspokojivý, se povznesl na lepší úroveň k prospěchu tohoto národa a jeho mravního stavu. ~ 215 ~ Ekoteroristé a ekorealisté K nejdrastičtějším obrázkŧm v televizním vysílání patří jistě vraţdění tuleních mláďat pro jejich krásnou hebkou koţešinu. Třebaţe dnešní prŧmysl uţ dokáţe vyrobit syntetické materiály srovnatelného vzhledu i kvality, třebaţe tento prŧmyslový produkt nepodléhá tak snadno škŧdcŧm a zkáze, snobská „elita“ pro své choutky dává přednost materiálŧm přírodním, získaným tak nelidským zpŧsobem. – Koncem léta se mi splnilo dávné přání a mohl jsem navštívit benediktinský klášter Monte Cassino ve střední Itálii. Významná kulturní památka, duchovní centrum a také středisko vzdělanosti z 6. století po Kristu, bylo zcela zničeno bezohledným leteckým bombardováním v únoru roku 1944 v nejnesmyslnější bitvě nesmyslné a kruté druhé světové války. Dnes uţ je, díky velikému úsilí a nepředstavitelným nákladŧm, v plné pŧvodní kráse opět obnoveno. Vidíme-li ovšem takové, ale i jiné podobné hrŧzné činy, mŧţeme se jenom s výčitkou ptát – co nás opravňuje k tomu, abychom si mohli ješitně přisuzovat taková pyšná epiteta jako homo sapiens, nebo pán tvorstva? Soudím, ţe 6. bod našeho zákona má v našem výchovném systému plné oprávnění. Dnes uţ je dostatečně prokázáno a naštěstí to i rozumná část populace tak vnímá, ţe ochrana ţivotního prostředí a přírodního bohatství planety je jedním ze základních předpokladŧ přeţití této civilizace. Přispívají k tomu i některé aktivity, které se snaţí na nezdravé jevy poukazovat. Pozor však, k těmto nepochybně pozitivním organizacím se přidruţují i fanatici a „fundamentalisté“, dokonce i kverulanti, kteří jsou ochotni demonstrovat militantním zpŧsobem proti čemukoliv. Mám za to, ţe bychom si je mohli rozdělit – tak jak naznačuje titulek – na ekorealisty a ekoteroristy. Získávání energií pro chod výroby i její občanské vyuţití je právem jedním z nejvíce kritizovaných oborŧ, protoţe ţivotní prostředí zatěţuje významným zpŧsobem. Při tom podle dohod s Evropskou unií máme v blízké budoucnosti nahradit ve výrobě elektrické energie na bázi spalování fosilních paliv výrazný podíl této produkce zdroji nezávadnými (němčina to vyjadřuje výrazem umweltfreundlich = příznivý, přívětivý k ţivotnímu prostředí). Ani tato oblast však není zcela bez problémŧ. Všimněme si blíţe alespoň některých souvislostí, abychom poznali, s jak velkými obtíţemi se musíme při tom potýkat. Podobné problémy, s nimiţ zápasí energetika, má ovšem i většina dalších oborŧ, v naší úvaze se ale přidrţíme jenom uvedeného příkladu. Největším zdrojem energie pro naši Zemi je nesporně Slunce a jeho tepelné záření. V zahraničí se uţ provádějí pokusy s tzv. ekologickými domy, které mají ve svém podzákladí obrovské akumulátory tepla s kamennými „zásobníky“, z nichţ se teplo, získané v létě, rozvádí budovou pomocí vodního media v chladném období. Cena takového zařízení dosahuje ovšem výše stavebních nákladŧ celého domu, který má být teplem zásobován. – Velmi nákladným zařízením jsou i geotermální čerpadla, která však pokryjí jenom část nárokŧ objektu na teplo, nicméně uţ se začínají i v našich podmínkách objevovat. Jejich výhodou oproti solárním zdrojŧm je jejich stálost, zatímco získávání sluneční energie je do značné míry ovlivňováno meteorologickými podmínkami. Ty v našich krajích mají značné výkyvy a jsou závislé na velké oblačnosti častých inversních povětrnostních situací. Na jiţní Moravě se v současné době diskutuje o výstavbě větrných elektráren ve velkém rozsahu. Podnikatelská sféra je nadšena, místní obyvatelstvo má opatrný, spíše zamítavý přístup. Jde o vysoké stoţáry, na nichţ je umístěno soustrojí s „vrtulí“, jejíţ listy jsou aţ 18 i více metrŧ dlouhé. Výkony se pohybují v rozmezí 210 kW aţ 630 kW, tedy mezi 0,21–0,63 MW. Předpokládejme pro zjednodušení, ţe je to prŧměrně 0,4 MW. V jihomoravském regionu pracují dvě velké elektrárny, Dalešice (přečerpací ~ 216 ~ vodní – 416 MW) a jaderná Dukovany (1 760 MW). Vodní elektrárny nemají trvalý výkon, vykrývají pouze „špičky ve spotřebě“. Dokáţeme si spočítat, kolik větrných „stoţárŧ“ by bylo potřeba pro nahrazení výkonu jenom těchto dvou elektráren? Pokud jsme uvaţovali stejně, dostali jsme se snad aţ k neuvěřitelnému počtu 5 440 těchto zařízení. Ale to jsme hovořili jenom o těchto dvou, v celé oblasti je „klasických“ energetických zdrojŧ více. Pro svoji rozměrnost, sloţitost a vysoké náklady pořizovací a moţná i provozní a neúměrně k nim relativně nízké výkony bude se, alespoň prozatím, většina těchto „náhradních“ zařízení jako komerční zdroj energie na její výrobě podílet jenom velmi malým podílem. V létě jsem navštívil v Rakousku místa dvou velkých bitev našeho krále ţelezného a zlatého, Přemysla Otakara II., u Kressenbrunu (dnes Groissenbrunn) a Suchých Krút (Durnkrut). V první slavně zvítězil, ve druhé zradou padl. V této oblasti je v provozu poměrně hodně větrných elektráren. V jednom místě naší trasy jsem při pohledu z vozu napočítal 23 těchto monster, a věřte, byl to stísňující pohled. – V našich podmínkách přechodu mezi klimatem oceánským a kontinentálním nemáme stálé monsunové větry, které by umoţnily trvalý chod větrných zdrojŧ. A to uţ nehovoříme o zatíţení psychiky obyvatelstva, předpokládaném exodu zvěře a ohroţení ptactva. U nás také nemáme alpské řeky se stálým prŧtokem ledovcové vody a s potřebným hydraulickým spádem, abychom budovali naši energetickou koncepci ve výraznější závislosti na vodních zdrojích. Tzv. „ekologická energetika“ bude mít tak v nejbliţší době u nás zřejmě jenom doplňující funkci té klasické. Zvolený příklad z oblasti energetiky je ovšem jenom jedním, dílčím problémem, na němţ lze demonstrovat, jak obsáhlá a naléhavá je celá tato záleţitost. Velké zatíţení ţivotního prostředí představuje i likvidace odpadŧ, zejména těch nebezpečných, těţba surovin, s nimiţ je nutno v zájmu příštích generací pečlivě hospodařit. Rekultivace vytěţených ploch a jejich návrat do ţivé přírody by měly být samozřejmostí. Obnovitelné zdroje lze čerpat jen do jejich přirozené obnovy, s neobnovitelnými pak hospodařit úzkostlivě šetrně. Cestou pro nás musí tedy být mimo jiné sniţování energetické náročnosti výrobkŧ, omezování spotřeby „jednorázových“ produktŧ (klasickým příkladem jsou rŧzné plastové obaly a tašky) a recyklovatelnost odpadních produktŧ. Občanskou veřejnost je pak nezbytně třeba vést k hospodárnému vyuţívání energie, společnost zase naopak musí zavést plošné a kvalitní sluţby, které budou bezesporu energeticky méně náročné (např. doprava), neţ individuální obsluha obyvatel samotných. Cenovou a daňovou politikou mŧţeme dosáhnout toho, ţe ekologické bude ekonomické. Chceme-li, aby naše děti, jimţ společnost jinak v nekritické lásce dnes téměř všechno dává a umoţňuje, měly kolem sebe i v budoucnu alespoň trochu snesitelný svět, pak musíme včas pochopit všechny tyto souvislosti a jednat podle toho. I tady je velká úloha skautingu. Nechceme vést mládeţ k primitivismu, pouze k materiální skromnosti. Auto na táboře není pro pohodlí denní sluţby, ale pro dosaţení rychlé pomoci. A to je jenom malý příklad. Budování ekologického povědomí není tedy jen „neškodnou zábavou“ v mladém věku, má nesporně veliký význam především pro budoucnost, aţ jednou budou naši „odchovanci“ rozhodovat o prioritních záleţitostech tohoto státu, této planety. Ta bude potom v dobrých rukou vzdělaných a dobře připravených odborníkŧ, ne militantních křiklounŧ na ulici. ~ 217 ~ Vyrovnat se s minulostí Jedním z hesel, která zazněla v listopadu 1989 na náměstích, bylo – „nejsme jako oni!“ Povzbuzeni touto „sametovostí“, začali drzejší exponenti totality rychle zvedat hlavy a zasvěceně tvrdili, ţe vlastně křesťané se jim nemohou mstít, protoţe v duchu svého přesvědčení musejí odpouštět. Nikdo jim tehdy nepřipomněl, ţe k odpuštění je potřeba přiznání, lítost a pokání hříšníkŧ, ţe se vina napřed musí vyznat a o odpuštění pokorně poţádat. Také nikdo neuvaţoval tak, ţe nelze odpouštět za někoho jiného, tedy ti, kdo přeţili, nemohou odpouštět za umučené a povraţděné. Rychlost, s jakou „straníci“ převlékli kabáty, osobní vazby a skutečnost, ţe totalita se dotýkala více méně všech, a také to, ţe mnozí chtěli rychle vyuţít nových poměrŧ ke svému prospěchu, zpŧsobila poněkud zmatenou a nepřehlednou situaci. Díky frustrované části občanŧ jejich vliv stále rostl, liknavostí a netečností ostatních jsou dnes „pohrobci reţimu“ nejen v obou komorách našeho parlamentu, ale dostali se i do evropských struktur, kde se svojí příslovečnou drzostí „kalí vody“ demokracie. O jistém mravním propadu společnosti svědčí i to, ţe členství v totalitní organizaci z dŧvodŧ kariérních nebo finančních se dodnes povaţuje za něco, čemu se dříve říkávalo „kavalírský delikt“. Jak jinak, ani postoj známých osobností, ani většiny představitelŧ naší veřejnosti není výrazně jiný. Dodnes s tím máme problémy a je tím stále poznamenán celý společenský ţivot. Stále se zapomíná, ţe bylo řečeno – „kdo se nepoučí ze své minulosti, bude nucen ji znovu bolestně proţívat“. To jsou ovšem problémy, kterými by se měla zabývat především politická sféra národa, a skautingu se zdánlivě netýkají, nebo jenom okrajově. I do našeho hnutí však pronikli opět ti, kteří je před časem likvidovali, škodili mu a tím, ţe se do něho po listopadu znovu vetřeli, škodí mu stále. Jejich troufalost jde tak daleko, ţe hrozí soudními postihy těm, kdo na ně upozorní. To samo o sobě je jen malou ukázkou toho, jak málo jsou ochotni a vlastně i schopni chápat principy vzájemných vztahŧ mezi skauty. Základní chybou je to, ţe u nás nebylo pojmenováno zlo a ţe tedy mŧţe nadále nerušeně pŧsobit ke škodě hnutí stejně, jako škodí jiní a jinde ve společnosti. Situace se s plynoucím časem zhoršuje, protoţe naši mladí nastupující činovníci minulou dobu buď nezaţili vŧbec, nebo ji pro svŧj tehdy dětský věk nevnímali v celé její hrŧze. Pamětníků stále ubývá a dostává se jim stále a stále méně sluchu (generační problém? – umění naslouchat?) a tak vše pomalu upadá pod tíhou současných problémŧ a starostí do zapomnění. To je však jenom jedna stránka věci, která se bude – snad – řešit v souladu s celou společností. Mám za to, ţe našemu hnutí tu zŧstává v oblasti vyrovnávání ještě jedno, mnohem starší, přesto velmi závaţné břemeno. Řešení tohoto problému není o nic snazší, třebaţe v jeho pozadí nenajdeme samozřejmě ani zločiny ani stíny mrtvých. Asi bychom se měli konečně vyrovnat se vší váţností s „duchovní podstatou skautingu“ a také s tím, jak se u nás uplatňuje. Nejde tu o záleţitosti „náboţenské a církevní“, jak by mi mohl někdo namítnout, ale o to, ţe první princip u nás je uţ od samého počátku hnutí, od času A. B. Svojsíka, chápán „specificky česky“ a jsme tak ve značném rozporu nejen se záměry bratra Zakladatele Baden-Powella, ale rovněţ s ústavami mezinárodních skautských institucí. Dokonce i naše vlastní stanovy jsou v tomto smyslu naplňovány dosti liknavě. Po listopadové změně poměrŧ a při naší snaze vrátit se zpět k mezinárodním skautským institucím se to prokázalo velmi jasně. A tak se ptávám často sám sebe – jak mŧţeme očekávat radikální změnu v občanském ţivotě, kde jsou vedle sebe lidé nejrŧznějších zájmŧ a názorŧ, kdyţ se my sami nedokáţeme shodnout na principální otázce orientace hnutí, v němţ jsme se sešli – jak rádi tvrdíme – se ~ 218 ~ společným zájmem, kde jsme se s jeho principy seznámili, povinnosti plynoucí z jejich naplňování vzali na sebe a věrnost těmto ideálŧm dobrovolně a slavnostně slíbili? Lesní školy včera a dnes Vím velmi dobře, co mi hrozí, kdyţ se odvaţuji dotýkat i této oblasti. Stejně jako ve vzdělávání občanském, platí i ve skautském hnutí, ţe „do školy přece chodil kaţdý, a proto školství kaţdý rozumí“. Přesto se na tento tenký led vydám. Soudím, ţe je vhodné zamýšlet se a diskutovat i o věcech zdánlivě všem jasných a srozumitelných. Snahy A. B. Svojsíka při vnášení skautského hnutí do české společnosti se setkaly s mimořádnou podporou a pochopením v intelektuálních okruzích. Do čela hnutí přicházeli především četní pedagogové, profesoři středoškolští i vysokoškolští, lékaři, úředníci, právníci… Ti všichni pochopili, co skauting pro naši mládeţ přináší. Byli především nositeli vysokých morálních hodnot, na druhé straně však, jak bylo v těchto středních a vyšších společenských vrstvách velmi časté, jejich technické a manuální schopnosti, zvláště u těch městských, byly někdy značně omezené. Také záleţitosti tzv. „skautské praxe“, pobytu v přírodě a táboření byly pro ně, stejně jako pro celou naši veřejnost, zcela nové a bylo nezbytně zapotřebí v tomto směru vyjít vstříc všem, kdo byli ochotni pro skauting pracovat a potřebovali tyto dovednosti i znalosti získat. Lesní školy, které po svém návratu z Gilwellu uváděl do ţivota F. A. Elstner, se vyznačovaly vysokou skautskou odborností. Byly určeny právě pro získávání nových poznatkŧ a mnoţství skautských praktických disciplín. Prohlédneme-li pozorně „JINOŠOVSKÝ DEKRET“, který vznikl krátce po druhé světové válce, udiví nás, jak jsou pokyny pro vedení lesních škol podrobně propracovány po organizační i technické stránce, včetně všech obřadŧ, úlohy činovníkŧ a instruktorŧ i jejich práv a povinností. Materiální zajištění lesní školy pak bylo připraveno doslova aţ po „poslední hřebík“. Svědčí to nepochybně o vysoké technické úrovni těch, z jejichţ „dílny“ tak podrobné rozpisy vzešly. Jinošovská lesní škola, pŧvodně oblastní, později zemská, byla beze vší pochybnosti špičkovou institucí. Právě v ní vzniklý dekret „udával tón“ všem ostatním našim lesním školám. Při pozornějším pročítání však nám nemŧţe uniknout, ţe přes všechny praktické detaily v něm dosti citelně chybí právě podrobnější odkazy na „duchovní podstatu skautingu“. Udiví nás potom, ţe především z okruhu instruktorŧ této lesní školy, z nichţ mnozí byli tehdy velmi silně levicově orientovaní, vzešel krátce před komunistickým únorovým pučem v roce 1948 jako informativní materiál pro připravovaný valný sněm ve Zlíně neblaze proslulý „JUNÁCKÝ MANIFEST“, který je dodnes skvrnou na štítě našeho poválečného skautského hnutí? Dnešní situace je oproti minulosti značně odlišná. Manuální zručnosti nejsou uţ tak bolestnou stránkou současných činovníkŧ, doba přinesla mnohé usnadnění řady prací ve vedení oddílŧ i táborŧ. Také postavení lesních škol doznalo změn. Na jedné straně jejich absolvence uţ není tak „prestiţní“, jako tomu bylo dříve, na druhé straně přes to vše je podíl „lesoškoláků“ mezi vŧdci mnohem vyšší neţ dřív. Stále však panuje velmi citelný hlad po obohacení a zpestření programu a po nových dalších podnětech. Přesto ale je právě ta duchovní a také morální náplň hnutí vlivem současných společenských podmínek na tom výrazně hŧř, neţ tomu bylo dřív. Soudím, ţe by tato skutečnost měla být zohledněna při všech stupních vzdělávání činovníkŧ všech skautských organizací u nás. ~ 219 ~ Poptávka po nových programových prvcích, po „inovaci programu“ je mezi vŧdci stále velká. Je to jistě i dŧsledek toho, ţe dnešní mládí je zahrnováno v médiích jinými „zdroji zábavy“ a je jistě obtíţnější je zaujmout, neţ tomu bylo dříve. I to by mohlo v některých případech být pobídkou k podání přihlášky na lesní školu. Takové přání se frekventantŧm na lesní škole nepochybně splní. Navazují se tu nové kontakty, vymění se zkušenosti. Mám však za to, ţe takovou úlohu by mohla – a někdy snad i lépe – plnit periodická setkání vůdců, která mohou organizovat Kruhy lesních škol nebo regionální – krajští nebo okresní – výchovní zpravodajové. Výhodou takových srazŧ je nesporně moţnost jejich opakování, zatím co lesní škola je v podstatě záleţitostí jednorázovou. I na tato setkání je přece moţné zajistit velmi kvalitní instruktory. Zde by mohli vŧdcové získat tipy na nové hry a jejich obměny, nové písničky, prohloubit svoje znalosti ze skautské praxe. Jestliţe pŧvodní lesní školy „svojsíkovské éry“ měly instruovat frekventanty především v praktických disciplinách a dovednostech, v dnešní době – zdá se mi – by měl být kladen dŧraz na obory teoretické – metodiku, psychologii, pedagogiku – a také zejména na duchovní podstatu skautingu. Tady – soudím – máme dnes mezery největší. Praktické programové prvky, které rozhodně nepodceňuji, svádějí svým charakterem především k „volnočasovému pojetí“ hnutí, zatímco oblast duchovních prvkŧ zdŧrazňuje spíše jeho výchovnou stránku. Discipliny „skautské praxe“ nelze samozřejmě vyloučit z programu uţ z toho dŧvodu, ţe by se lesní škola stala nezáţivnou a nepřitaţlivou. Dnes bych ovšem volil především obory méně známé a nové. V topografii bych neztrácel čas prací s buzolou (i kdyţ i zde je moţné poskytnout cenné nové informace), ale zabýval bych se např. druţicovou navigací GPS. Mohly by tu být i práce s lasem a vázané stavby, u přírodnin – kromě zvláštností okolí příslušné lesní školy – třeba poznávání dřevin podle tvaru koruny, struktury kŧry nebo podle pupenŧ. Znám instruktora-specialistu, který postaví hranici pro táborák na předem dohodnutou dobu hoření, kterou dodrţí s minimální odchylkou. To jsou ovšem jenom namátkou uvedené příklady a přiznám se, ţe nejsou ani všechny „z mé hlavy“. Je však potěšitelné, ţe uţ jsou takové lesní školy, které takto své poslání chápou, svŧj program přizpŧsobují současným podmínkám a intenzivněji se věnují duchovní stránce a „samostatnosti“ vŧdcŧ. Dnes bych tedy v současné lesní škole zdŧraznil samostatnou práci jejích frekventantŧ, metodické postupy a především – jak uţ řečeno – oblast duchovní. Ani tady by však neměly převaţovat přednášky. I do teoretických disciplin je moţné vkládat diskusi a podporovat samostatné myšlení. Spirituální úroveň je moţné podporovat nočními zamyšleními, vigiliemi, meditacemi. – Lesní školy bývaly nositeli tradic hnutí, jeho programových, technických i výchovných přístupŧ a – aspoň některé – i duchovních hodnot. Šedý šátek býval označením skauta vysokých kvalit a to po všech stránkách. Vraťme jim tuto prestiţ! Ne, rozhodně se necítím být reformátorem lesních škol. Soudím však, ţe tak jak se dnes změnily priority našeho hnutí, měl by nastat příslušný posun i v pojetí a prioritách těchto našich nejvyšších vzdělávacích institucích. Stejně, jak by se celé hnutí v naší zemi mělo vrátit k původní koncepci Baden-Powella, který dal skautingu jeho formu i vyrovnanost, měly by k návratu k pŧvodním našim hodnotám směřovat i lesní školy. Jsou vlastně první na řadě, neboť přístup k duchovním zásadám není moţné upravit a nařídit řády a výnosy, ale kaţdodenním výchovným pŧsobením vŧdcŧabsolventŧ lesních škol. Skloubení a správné vyváţení obou sloţek vzdělávání, ~ 220 ~ praktické i duchovní, pak zŧstane v celé tíţi na instruktorských sborech těchto škol. K tomu jim dopomáhej Bŧh! Rovering to Success Roverstvím, stejně jako účastí v dívčím kmeni rangers, vrcholí výchovné pŧsobení skautingu. Ne kaţdý skaut se ho doţívá, ať uţ z dŧvodŧ praktických – odchod za pracovními povinnostmi, za vzděláním, kvŧli rodinným záleţitostem – stejně jako osobních a intelektuálních, ne kaţdý je pro rovering „uzpŧsoben“. Zapomíná se např., ţe ne všichni, kdo dosáhli příslušného věku, jsou vybaveni také potřebnými vlastnostmi, aby z nich mohli být dobří rádcové. Zapomíná se, ţe vŧdcovský princip, který je základní sloţkou skautské výchovné práce, sice ani v roverství nezaniká, druţinový systém však uţ nemusí být tak striktně dodrţován. Bylo by moţné říct, ţe skutečný rovering u nás vlastně ani nikdy nevznikl. Poţadoval ho velmi naléhavě a s odborným rozkladem i ivančický „SKAUTSKÝ MANIFEST“ v roce 1948, který byl pádnou odpovědí na onen neblahý „JUNÁCKÝ MANIFEST“, ze známých dŧvodŧ však uţ nemohl být uveden do ţivota. Jaká je tedy současná skutečnost? Postupem času, jak skautŧm přibývá věk, jak někteří z nich opouštějí oddíl v dŧsledku svých povinností, pro nedostatečně zajištěný program, který by odpovídal jejich věku a zájmŧm – skautské stupně podle „stezky“ uţ mají splněny – začínají se dost často uvolňovat vazby v jejich druţině a vyvstává problém „co dál“. Nadchází jim „roverský věk“. Někdy zŧstávají v oddíle ze setrvačnosti, někteří se chopí, pokud jsou pro to disponovaní, rádcovské sluţby, někteří dělají „instruktory“ pro některé odbornosti a rozhodčí na nejrŧznějších soutěţích a závodech, pomáhají vzhledem ke své manuální zručnosti a fyzické zdatnosti s některými technickými úkoly jak v klubovně během roku, tak i na táboře. To je přirozené. Jestliţe platí pro rovery heslo „Slouţím!“, pak i to vše mŧţe být začleněno do jejich programu. Samo o sobě, jako celá programová náplň, je to však málo a pro mnohé je to do té míry nedostačující, ţe z oddílu raději odejdou, protoţe taková činnost nesplňuje jejich očekávání, ač je skautská myšlenka jinak silně oslovila. Příznačnou pro tento věk je touha po poznávání nových věcí, nových záţitkŧ, po vymanění se ze stereotypu, snaha něco si dokázat a poměřit svoje síly a schopnosti, snaha vyniknout. To vede někdy k jinému přístupu k některým roverským skupinám i jednotlivcŧm, kdy se těmto potřebám vychází vstříc. Doslova se při tom naplňují slova Baden-Powella o tom, ţe „ryba se chytá na to, co chutná jí a ne rybáři“. Tyto akce se staly velmi populární svou přitaţlivostí, ale také podbízivostí. Dokonce jsem jednu z nich měl moţnost vidět i v televizi, ač ta se obvykle skautským prostředím nezabývá. Jsou to záleţitosti pro dravé a fyzicky zdatné jedince, jejichţ síly se napínají téměř „na doraz“. Otázkou zŧstává, zda se při nich naplňuje také výchovná stránka našeho programu, která by ani tady neměla chybět. Zprávy o nich v tomto směru nevyznívají příliš optimisticky. A přece v mnoha případech se ujali organizace těchto setkávání lidé velmi fundovaní, často s příslušným psychologickým vzděláním a zázemím, ozdobení „titulem před i za jménem“, kteří by měli znát skutečný cíl hnutí, a kteří tak rafinovaným zpŧsobem a snad někdy i záměrně od těchto cílŧ odvádějí a tak skautingu spíš škodí. Dŧleţité totiţ je, aby i při takové činnosti nezŧstávala stranou zejména duchovní podstata skautingu. Pokud by tomu tak bylo, pak by všechna tato aktivita byla jen ztrátou času a ku škodě hnutí, protoţe by podporovala jenom dravou a bezohlednou soutěţivost, snahu „přeţít za kaţdou cenu“, ţít a uţívat si aţ do dna. Podporovalo by to ~ 221 ~ filosofii dnešní doby, pro niţ je tak typické sobectví a poţitkářství. Nakolik je při tom vhodná – a zde často obvyklá – koedukace, o tom lze s úspěchem pochybovat. Bylo by hrubým nepochopením rozumět tomu tak, ţe povaţuji za správné, aby z roverŧ vyrŧstali zakřiknutí „tichošlápkové“. Výchovné pŧsobení v roverském kmeni je to nejnáročnější, s čím se skautský vŧdce ve své sluţbě setkává. Pŧsobí tu teď mezi uţ téměř dospělými lidmi, proţívajícími období dotváření jejich názorŧ a charakterŧ, období vzdoru proti všemu „zaběhnutému“ a „přeţitému“, období prohlubování odborných zájmŧ a duchovního dozrávání, dochází k prvním citovým vzplanutím. Víc neţ kdy jindy je jim teď vůdce vzorem. Měl by v nich probouzet zájem o kulturu – hudbu, literaturu, výtvarné umění, poezii – o přírodu, vesmír, vést je k úvahám o smyslu ţivota vŧbec a tedy i jich samých, o pŧvodu všeho, o Stvořiteli. Nepodat jim teď a tady pomocnou ruku by bylo aţ příliš nezodpovědné a v rozporu se slibem skautského vŧdce. Roveři stojí na křiţovatce a rozhodují se, kudy pokračovat. Mají moţnost postupovat nadále skautskou stezkou „na pouti za úspěchem“ (jak výstiţný titul!) – ne hmotným, ne finančním, ne kariérním – nebo upadnout do všedního prŧměru, který nabízí soudobá společnost. Prŧměru, který vábí líbivými lákadly, ale bez hlubšího obsahu a začasté v příkrém rozporu s naším Zákonem. Duchovní podstata skautingu v této rozhodující chvíli hraje důleţitou roli a poskytuje potřebnou orientaci. Který typ rovera je v souladu s představou Baden-Powella? Uspěchaný, usouţený, všedností ubíjený „táborový otrok“? Silácká karikatura soudobého idolu mládeţe, toho nezničitelného a necitelného Ramba? Rovering nabízí variantu ušlechtilého mladého muţe, „prospěšného a pomáhajícího jiným“, putujícího s nahoře rozeklanou roverskou holí po skautské stezce, ochotně a odhodlaně vstříc jasnému Slunci, po stezce, vedoucí k nejvyšší Pravdě a Lásce… Dotace, dotace, dotace… Kdeţe jsou ty doby, kdy se skauti dokázali obejít bez dotací, kdy nestáli v řadě s jinými organizacemi s napřaţenou dlaní v očekávání peněţitého daru, kdy přední starostí ústředí byly výchovné problémy, kdy… Tehdy nebyli ani sponzoři, kteří by si ty svoje dary „nezištně“ odepisovali z daňového základu. Pravda, i tehdy uţ byli dobrodinci a mecenáši, kteří byli ochotni podporovat dobré věci, a protoţe skauti měli důvěru společnosti (dnes tomu říkáme kredit, ale není to o nic víc a o nic méně neţ ta zaslouţená důvěra), mohli se uţ i tenkrát dočkat od svých příznivcŧ podpory. Těch nebylo sice mnoho, ale ani naše nároky nebyly tehdy vysoké. Pan Brauner měl svého synka Vlaďka v našem oddíle, a protoţe byl velkoobchodníkem potravinami, nebylo nám na táboře zle. Z poválečné pomoci válkou postiţeným zemím, nazvané UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration ), nám věnoval konzervy, které na táboře přišly velmi k chuti. A protoţe měl i nákladní auto, naloţili jsme své věci, sbalené do bedniček od 25 kilo cukru (z těch jsme si nadělali ve stanech skřínky na své potřeby) a také oddílový inventář i s táborníky, vše v jedné kupě na korbu, a jelo se tábořit. – Po válce, v roce 1946, chtěl pan hrabě Strachwitz podpořit na Kroměříţsku skauting. Pozval tedy náš oddíl prostřednictvím Zemské duchovní rady na své panství, kde jsme měli ukázat, „kdo jsou to ti skauti“. Kdyţ chodil do lesa na čekanou, dopadlo to tak, ţe jeden ulovený srnec byl odeslán na zámek do Zdounek, ~ 222 ~ druhý pak do našeho tábora. V tehdejší zásobovací situaci to bylo velmi vítané. A nebyla to jediná pomoc z jeho strany. Kolik ţe nám to tehdy bylo roků? Dnes je všechno jinak. Národ se dověděl, ţe je potřeba se chovat trţně, ţe jediným měřítkem úspěšnosti je úspěch finanční, ţe neviditelná ruka trhu vše zařídí. Pohádkově mohovití podnikatelé nemohou podporovat dobročinnost. Mají přece ukrutná vydání, láhev vzácného archivního vína stojí statisíce, miliony pak dávají za opulentní večírky a rauty pro své zbohatlické přátele… Ale dobrotivý stát pomůţe. Pro činnost „neziskových organizací“ uvolňuje finanční prostředky na jejich podporu. Jen je potřebí umět o ně poţádat. Uţ dávno přece nestačí skautskému vŧdci k vedení oddílové pokladny sešit s nalinkovanými kolonkami „příjem – vydání – zŧstatek“. Kdepak, na to jsou dnes předpisy, státem uznané jednotné formuláře a pokladní knihy. Na kursech, ba i lesních školách ekonomičtí odborníci přednášejí, jak vést účtování, aby je finanční kontrola uznala a aby vznikl nárok na dotaci. Absolutní finanční laik, jímţ jsem, se v soukromí po přednášce, protoţe se stydí za svoji nevědomost, nesměle zeptá experta, jak se s tím srovnává první bod našeho Zákona. Odborník udiveně zvedne obočí nad tou naivitou a posléze připustí, ţe to s tohoto pohledu zatím nepromýšlel. Dnes je všechno jinak. Středisko „X“ má v „Y“ svoji skautskou základnu. To je pozemek v nádherné krajině, na němţ stojí trvalé objekty – kuchyň, chatky, jídelna, studna, sociální zařízení (tak se ještě dnes, dávno po pádu reálného socialismu, říká stavbám, vybaveným pro osobní hygienickou péči). Provozovat takovou základnu není nijak jednoduché a uţ vŧbec ne levné. Co všechno je potřebí zaplatit – údrţbu, doplňování inventáře, pojištění, daň z nemovitosti, elektřinu, případně i jiné energie… Na to vše musí středisko „X“ vybrat v poplatcích za táboření. Skauti domovského střediska sami základnu svými aktivitami celoročně nevytíţí, zvláště v mimoprázdninovém čase, musí se proto z ekonomických dŧvodŧ pronajmout cizím zájemcŧm. Jednak v rámci okresu „Z“, vlastního nebo cizího, ale také uchazečŧm neskautským, těm právě mimo školní prázdniny. Jim pak je potřebí vyúčtovat veškeré výdaje, protoţe stát dává dotaci jenom na činnost skautskou, to je přece logické. Jen úplně nenapravitelný šťoura mého typu se mŧţe – opět naivně – ptát, neúčtuje-li se něco dvakrát, jednak v nájemném, jednak v ţádosti o dotaci. To by se přece nesrovnávalo s prvním, desátým a moţná i dalšími body našeho Zákona. Ale takový prohřešek jistě nikdo neudělá. Jsme přece skauti! Tak raději na to nemyslit, škodí to klidnému spánku. Bez dotací by to dnes uţ asi opravdu nešlo. Dbejme tedy na to, aby účtování bylo úzkostlivě poctivě, pečlivě a průhledně vedeno, abychom s nám svěřeným a také poskytnutým majetkem vzorně nakládali (skaut je přece hospodárný) a abychom neţádali podporu na věci zbytečné anebo takové, které si mŧţeme zajistit vlastní silou. Také to mŧţe posilovat náš kredit a pozitivní vnímání naším okolím. Partnerské souţití Moţná, ţe někoho udiví, ţe se tu objevuje i toto téma, moţná někdo usoudí, ţe do skautských úvah snad ani nepatří. Myslím naopak, ţe se skauty je třeba úměrně jejich věku hovořit o všech problémech. Vychováváme je pro praktický ţivot a pro všechny ţivotní situace, snaţíme se připravit je na všechna úskalí ţivota. Nebudeme tu ovšem pronášet svoje kategorické soudy o tom, zda se u těchto případŧ jedná o choro~ 223 ~ bu nebo deviaci, či zda jde o úkaz zcela normální, přirozený. Ponecháme to odborníkŧm. Nebudu zde ani polemizovat o jejich četnosti, zda běţně uváděná čtyři procenta populace s výskytem tohoto jevu jsou snad nadsazená, odpovídající, nebo podceněná. I kdyţ – a to doznávám zcela upřímně – představa, ţe v mých desetitisícových rodných Ivančicích bych měl potkávat dnes a denně na ulici – přísně statisticky vzato – celé čtyři stovky takto orientovaných spoluobčanŧ, mě poněkud zaráţí a deprimuje. Nerozumím tomu, ale snaţím se pochopit. Tito lidé bojují za svá práva, protoţe se cítí být diskriminovaní. Ptám se – jaká práva, jaká diskriminace? Pamatuji si velmi dobře na diskriminaci, kterou po dobu bezmála pŧl století uplatňovaly u nás vŧči svým oponentŧm totality a které jsem obě v jejich hnědé i rudé podobě celé proţíval. Nemám pocit, ţe by tu byla vŧči těmto lidem uskutečňována taková diskriminace, ani ţádná jiná její podoba, jakou byli postiţeni např. černí obyvatelé jiţní Afriky v dobách apartheidu. Jestliţe je obvyklé, aby lidské souţití se naplňovalo v manţelství muţe a ţeny, pak tuto „obvyklost“ mohu prohlásit za „normální“. Připouštím, ţe někdo mŧţe mít jiné pocity, jinou přirozenost, jiné vztahy. Kleptoman, kterého jeho přirozenost nutí k jinému chování, neţ je ve společnosti běţné, pedofil, jehoţ vztahy k dětem jsou rozdílné od chování ostatní populace, se snad také nemohou cítit být diskriminovanými, jestliţe má veřejnost o jejich projevech jiné mínění. Nevím, zda jsou to příklady odpovídající a vhodné, ale lidská společnost nějakou normu, morální a etickou normu chování, přece povaţuje za standard. Základní jednotkou kaţdého státu je dobrá, fungující rodina. To uţ bylo konstatováno tolikrát, ţe to uţ dnes mŧţeme docela určitě povaţovat za „sociologický axiom“. Rodina je zárukou, ţe národ nevyhyne, ţe mu vychová řádné občany státu jako příslib a záruku jeho budoucnosti. Je plným právem tohoto státu, ba jeho povinností, tento „institut rodiny“ v jeho nelehkém úkolu plně podporovat. Nezdá se mi však vhodné, ţe by podobná pomoc měla příslušet i jiným skupinám obyvatel. Jako demokrat ovšem přiznávám kaţdému jeho právo, aby si zvolil svŧj zpŧsob ţivota, pokud není uplatňován na úkor jiných. Tím samozřejmě lidem s jinou orientací předem nepřisuzuji snahu realizovat se na cizí úkor, pokud si ovšem sami pro sebe nepřisvojují např. právě onen „statut rovnoprávné rodiny“ se všemi jeho nároky a právy, avšak bez jeho úkolů a povinností, které z něho vyplývají, případně nebudí okázale veřejné pohoršení. Zdá se mi, ţe tato kapitolka asi zŧstane bez závěru, bez odpovědi na přednesené otázky. Skaut má však svŧj Zákon, své normy chování, svŧj ţivotní styl. Chtěl jsem upozornit, ţe tu existují i další otazníky a problémy, se kterými se nepotkáváme a nezabýváme běţně, které tu ale přesto kolem nás jsou a střetáváme se s nimi třeba jen občas. A někdy se také nás, nebo našeho okolí, mohou dokonce i úzce dotýkat. Odpověď si v duchu našich zásad hledejme sami, kaţdý sám za sebe a pro sebe. Neodsuzujme však nikoho, podejme raději ochotně pomocnou ruku všude tam, kde bude platná a kde bude se stejnou vstřícností přijatá. Kristus přece řekl – „…kdo z vás je bez viny, první hoď (…) kamenem!“ – (J 8,7). Moudrost stáří Kdy se stává skaut oldskautem? Kdy končí skautovo roverství? Existují tu nějaké věkové hranice? Máme vŧbec k disposici definici oldskauta? Vţdyť přece ani „Statut kmene OS“ JUNÁKA nic takového neuvádí, hovoří pouze o poslání a náplni kmene, ~ 224 ~ o jeho organizačních pravidlech. V dnešní době, kdy všechno musí být přesně „zaškatulkováno“, ve všem musí být patřičný systém a řád, se to mŧţe zdát aţ podivné. Ale není potřeba si s tím lámat hlavu. Naše oldskautství to vŧbec nepotřebuje. Naši oldskauti mají v hnutí jeden velký úkol, který jim byl přisouzen právě dřívějšími zákazy naší činnosti a jejího následného trojnásobného přerušení. Poslechněme si, jak se z „rozjíveného skautíka“ stane posléze oldskaut: „Věrnost skautingu je někdy aţ udivující a vţdy sympatická. Mnozí lidé zůstávají věrni skautským ideálům aţ do konce svého ţivota: to jsou ti, které skauting oslovil, které nadchl a získal buď svou ideou, nebo romantismem, druţným prostředím, uţitečností, zajímavostí. A nejčastěji – tím vším dohromady!“ (L. Rusek – Šaman) Je beze vší pochybnosti, ţe to byli právě oldskauti, kdo pronesli skautskou myšlenku oběma totalitami. I kdyţ, jak si pamatujeme, válkou přerušená činnost netrvala tak dlouho a do sluţby hnutí tehdy při poválečné obnově nastoupilo mnoho pŧvodních činovníkŧ a také ze skautŧ dorostlých rádcŧ. To byla velká výhoda tehdejší doby, narušení systému i pojetí naší ideje nebylo totiţ tak hluboké. Ale o to nám teď nepŧjde na prvém místě. Pokud si pozorně pročteme Šamanova slova, pak i snadno pochopíme, ţe u oldskautŧ jde především o skutečné naplnění úsloví „skautem jednou, skautem navţdy“. Mluvit v tomto případě o oldskautech jako o jakýchsi „nevyskautovaných“ jedincích, hovoří spíše proti autorovi takového výroku, který nepochybně nepoznal, nezaţil a nikdy nepřijal skutečné a celoţivotní skautství. Na co bude tedy jednou vzpomínat on? „Skauting má několik vrstev obsahu i poslání. Jak stárneme a získáváme hlubší pohled (moudrost) na věci tohoto světa, objevujeme pro sebe další a další hodnoty skautingu. A chceme-li naplnit Setonovo heslo „Protoţe jsem poznal trýzeň ţízně, vykopal jsem studnu, aby i druzí mohli z ní pít,“ pak jsme povinni – podle svých schopností a moţností – předávat toto poznání dalším.“ (L. Rusek – Šaman) Ale neodbytná otázka se vynořuje hned v zápětí. Co budeme předávat? Kaţdý jsme proţívali své skautské mládí ve svém oddíle a ten se vyvíjel právě podle představ jeho vŧdce. Víme, ţe i „předválečné“ oddíly byly rŧzné, rŧzně pojaté, s různým chápáním podstaty skautingu. Byly oddíly, které bychom dnes označili jako „volnočasové“, oddíly s hluboce proţívanou duchovní podstatou skautingu a dokonce i oddíly s politickými „zřizovateli“ a pozadím. Poválečný stav byl příznivější, ale řada rozdílŧ přesto přeţívala. Kterou z těchto „vrstev obsahu a poslání“ tedy oldskauti pronesli totalitami? Čas stírá všechny nedobré záţitky a zkušenosti, a tak v našich vzpomínkách zŧstává jen to dobré. Pamětníci by si tedy měli odpovědět na otázku, co pro ně opravdu skauting znamenal tehdy a zda se jejich představy a názory nezměnily. Zda se jeho zásadami stále řídí, a také nakolik je v duchu Setonova vyznání opravdu předávají jiným, na prvém místě mladším skautským generacím. Je jistě krásné, kdyţ příslušníci starší generace vzpomínají na své mládí. Mají na to nepochybně právo i oldskauti. To by však nemělo být jedinou náplní jejich setkávání a sluţby, i kdyţ je pochopitelné, ţe to má pro ně a jejich současnou „skautskou existenci“ značný význam. Jejich ţivotní zkušenosti a časem získaný nadhled mohly jim přinést i moudrost, která přichází s postupujícím věkem. Moudrost, která nemá nic společného se vzděláním, tituly, chytrostí a vychytralostí, s dosaţenými úspěchy, ~ 225 ~ nahromaděným majetkem. Tato moudrost by mohla přivést i ty, kdo proţili svá tehdejší skautská léta v oddíle, který nevyznával všechny, zejména duchovní hodnoty skautingu, k poznání, co je na našem hnutí to podstatné, poznání, ţe věci i události, na něţ stále tak rádi vzpomínají, byly jenom součástí jedinečného výchovného systému a jeho dŧmyslného výchovného programu, programu, který jim měl ukázat jejich ţivotní poslání, jejich místo ve světě a také zařazení v něm. Takový skauting, opírající se o jejich vlastní zkušenosti a o jejich později promyšlené a domyšlené podstatné atributy hnutí by oldskauti měli vnést svou ţivotní moudrostí do současného dění. I tuto povinnost totiţ na sebe převzali před léty svým skautským slibem, někteří z nich pak i pozdějším slibem činovnickým. Dej nám, Pane, tuto moudrost poznání, dej nám, prosíme, trpělivost s našimi mladšími bratry, s jejich unáhleností a nedostatkem pochopení, s neochotou naslouchat, dopřej nám, abychom i my poznali své chyby a omyly, aby náš ţivot a všechno konání nás všech byly pouze k prospěchu Dobra a Krásy, i naší sluţby nejvyšší Pravdě a Lásce. Závěr, v němţ je (snad) i to, co chybí v úvodu Jak to bylo za totality všechno pohodlné! O všem rozhodovala všemocná „strana a vláda“, nikdo se nemusel o nic starat, příjem ze zaměstnání měl zajištěn a to bez ohledu na to, zda pracoval smysluplně, dělal věci zbytečné, nebo dokonce i kdyţ nepracoval. Cena za tuto „rudou idylu“ byla ovšem velká, nejen projev nesouhlasu, ale uţ pouhý jiný názor stál odpŧrce ţivot, léta káznice nebo kruté pronásledování jeho i členŧ rodiny. Znovu oţilo ono c. a k. rakouské „Maul halten und weiter dienen!“ – „mlč a sluţ!“ (převedeno do spisovné češtiny) v té nejkrutější podobě. Přesto to tak mnoha lidem vyhovovalo. Nepřemýšleli o vysoké a nelidské ceně, kterou platili jiní, pro ně jediným a podstatným kriteriem byla jejich osobní pohoda. Demokracie přinesla svobodu názorŧ všem, ale také odpovědnost za sebe, za své činy, za postavení v ţivotě, za svou sociální úroveň. Odpovědnost ovšem přináší sebou také povinnosti a na ty řada z nás nebyla připravena. Proto ještě dnes tolik našich spoluobčanŧ nostalgicky vzpomíná na „ony blahé časy“. Chybí nám nejen schopnost orientovat se, ale také řada tolik potřebných mravních kritérií. Rovněţ se značně rozšířil okruh problémŧ, se kterými se dnes setkáváme a s nimiţ se musíme vyrovnávat. A jsou to mnohdy problémy, které jsme neznali buď vŧbec, nebo jenom vzdáleně, z doslechu. Tím vším by se měl zabývat i dnešní skauting, protoţe naši mladí lidé se k řadě informací nedostanou ani ve škole, ani v rodině. Všichni totiţ, kdo by jim za normálních okolností tyto informace měli poskytovat, sami v těchto oblastech značně tápou, protoţe i oni vyrŧstali, vzdělávali se a takto byli formováni totalitními institucemi. Pokusil jsem se otevřít několik témat, bez udání stupně jejich naléhavosti. Existuje jistě velká řada dalších otázek, s nimiţ budou naši skauti a skautky v ţivotě konfrontováni, otázek, na něţ se tu nedostalo a ani dostat nemohlo, protoţe další a další a nové se ještě budou objevovat. Pokusil jsem se hledat odpověď na všechny zde uvedené problémy ve světle skautského Zákona a skautských mravních axiomŧ. Neosobuji si právo na bezchybnost svých úvah, ani na to, ţe bych snad mohl být dokonce neomylný. Moţná, ţe některá tu jen stručně a letmo přednesená řešení vyprovokují další mé bratry a sestry k zamyšlení a prezentování jejich, třeba i odlišných ~ 226 ~ stanovisek. Budu tomu jenom rád. Takovou diskusí mŧţeme posunout laťku našeho výchovného snaţení i jeho podkladŧ na vyšší stupeň. Je to naší povinností, nejen vŧči hnutí, ale k celé společnosti, pro niţ a pro jejíţ budoucnost se snaţíme připravovat naše „svěřence“, aby vyrostli v mravně silné dobré občany. Uţ v úvodní části se zmiňuji o „generačním problému“. Je to úkaz, který se skutečně mŧţe někde objevit a jen tam, kde bude vůle a vědomí nutnosti se s ním vypořádat, mŧţe vše dobře dopadnout. Problémy současného českého skautingu po mém soudu však nespočívají ve „střetu generací“, byť by lecco na podobný případ ukazovalo, anebo jsou takto, ve snaze celou věc bagatelizovat, případně „smést se stolu“, začasté interpretovány těmi, kdo nepoznali a nikdy nepřijali skauting v jeho pŧvodním poslání a kteří se teď snaţí jej upravovat „k obrazu svému“. Náš dnešní problém nespočívá ve „sporu věřících a nevěřících“, ale především v konfliktech i kompromisech těch „upřímně hledajících a zcela lhostejných“. Skauting vznikal v jiné době a v jiných podmínkách, ale uţ tehdy usiloval o výchovu mladých lidí ke stejné mravnosti a etice, která je i pro tuto dobu potřebná, protoţe společenské podmínky se sice mohou měnit, ale morálka a její kritéria pro tu kterou kulturu a civilizaci zůstávají beze změny v platnosti po celou dobu její existence. Problém českého skautingu je střetem koncepcí. Na jedné straně stojí pŧvodní pojetí Baden-Powellovo, k nám přenesené A. B. Svojsíkem, proti němuţ se dnes staví nenáročné, „volnočasové“ aktivity, které jsou přímo protipólem prvotního záměru Zakladatele. Návrat k ideálům pŧvodního skautingu by teď měl být nejvyšší prioritou všech činovníkŧ českého skautského hnutí a to bez ohledu na to, ve které z našich skautských organizací jsou registrováni. Je to potřebné nejen proto, ţe aktivit „pro účelné trávení volného času“ je u nás dostatek, ale především proto, aby hnutí zůstalo skutečně skautským. Bude stále přibliţovat mladým lidem mravní hodnoty, na nichţ byl skauting vybudován, a stane se jednou z institucí, které budou tyto hodnoty vnášet do společnosti. Její současný stav je v morální oblasti víc neţ alarmující. Je zbytečné diskutovat o tom, zda jsou tyto zásady pro „tuto dobu“ ještě stále platné. Na křesťanských hodnotách byla tato civilizace vybudována, podobně jako skautské hnutí, a z tohoto pohledu není nakonec ani podstatné, zda toho bude vzpomenuto, nebo to bude záměrně či ze vzdoru opomenuto v preambuli evropské ústavy. Je to neměnný fakt, daný historickým vývojem tohoto kontinentu. Ponechme tedy stranou osobní ambice, prestiţní přístupy, prosazování svých individuálních názorŧ a pohledŧ. Všem by nám mělo jít pouze a jedině o dobro a zdravý rozvoj tohoto hnutí ve sluţbě mladým lidem a naší vlasti, jíţ slouţit jsme kdysi všichni slíbili. Jestliţe i dnes říkáme, ţe nám zŧstávají stálým vzorem pozitivní vlastnosti středověkého rytířství, pak si připomeňme také heslo dávného rytířského řádu templářŧ – „NON MIHI SED NOMINE TUO…“ – – „Ne mně, ale Tvému Jménu buď, Pane, sláva!“ ~ 227 ~ „Ţádný člověk nestojí za mnoho, nevěří-li v Boha.“ B.-P. Křesťanské kořeny skautingu Zamyšlení nad duchovní podstatou hnutí (březen 2005) Hovořit o Bohu, o náboţenství v této nejateističtější zemi Evropy, jíţ jsme zcela nepochybně, znamená společensky se znemoţnit. K odmítání Boha, k zatlačení všeho náboţenského do soukromé sféry se naše země dlouho propracovávala. Zdá se však, ţe to našemu národu nedalo ani mnoho práce a přemáhání. Napomáhala tomu odvěká nedŧvěra ke všemu z vnějšku přicházejícímu, pochybovačnost a rozumářství, ale zejména obě totality minulého století, které tak dŧsledně a krutě popřely všechno duchovní. Je ale pozoruhodné, ţe zatímco totalitní projevy lidé ponejvíce odmítali, dŧsledky a cíle v duchovní oblasti tak ochotně vstřebávali. Kde se tedy bere tento tak prudký odpor většiny občanŧ? Je to neochota uznat autoritu, pohodlí, vrozená touha nepřemýšlet, hrubý materialismus? Byl to dějinný vývoj? Nevím a uspokojivou odpověď budou patrně obtíţně hledat i fundovaní odborníci. Vím však, ţe takové duchovní klima postihlo i náš skauting, který jiţ při samém svém vzniku odmítal svými šiřiteli principiálně zmínku o Bohu uţ ve své slibové formuli, jako jediný na světě. Nepřiznal si ani, ţe jeho zakladatelé, a to nejen Baden-Powell – jak uvádí citát v záhlaví – ale i náš A. B. Svojsík, mají názor jiný, jak svědčí třeba jeho výrok, ţe „skauting je nositelem a šiřitelem náboţenství lásky.“141 Dnes, kdy český skauting hledá tak bolestně své priority, své poslání, své místo ve společnosti, kdy je zmítán vnitřními zmatky, kdy si nevěří, ţe by mohl nalézt sám sebe, a hledání tohoto svého nasměrování je ochoten dokonce svěřit cizí, problému neznalé agentuře, by bylo nejjednodušším východiskem vrátit se na samý počátek k zakladatelŧm skautingu. Ti beze vší pochybnosti jistě jasně věděli, co ţe to vlastně chtějí zaloţit. Následující stránky by měly těm, kdo jsou ochotni naslouchat, připomenout skutečnosti, které mnohdy a mnohde upadly v zapomenutí, a také jim napomáhat při jejich vlastních úvahách. Cesta k pramenŧm – „ad fontes“ – je nejspolehlivější cestou k duchovní podstatě skautingu. Duchovní zdroje skautingu Ruku v ruce se vznikem lidské civilizace a s jejím „technickým“ rozvojem se začali lidé ptát. Zajímali se o smysl ţivota, světa, svého bytí. Velmi zjednodušeně řečeno, 141 SKAUT – mesačník slov. katolíckych skautov – „Skautov zlatého kríţa“, 1938, číslo 9–10, str. 109. ~ 228 ~ tak asi vznikla filosofie. Kulturní centra starověku se objevila ve Středomoří, ale také v jihozápadní Asii, v Číně, ve střední i severní Americe. Geografická odlehlost stejně jako obtíţná komunikace mezi nimi zpŧsobily, ţe se jednotlivá civilizační střediska vyvíjela nezávisle, a to v prostoru a zejména i v čase. Pro rozvoj naší oblasti měly největší význam kultura řecká a římská. Souborně nazýváme toto období i názorové směry antikou. Není moţné a snad ani nutné zabývat se na omezené ploše této publikace jednotlivými filosofickými názory. Pro nás bude v této chvíli zajímavé konstatování, ţe všechny tyto starověké civilizace byly vybudovány na obrovských sociálních rozdílech, na krutém systému otroctví, který zabezpečoval materiální rozvoj společnosti, ale také na nám dnes málo pochopitelné nerovnosti např. muţŧ a ţen. V ohledu náboţenském vyznávaly tyto kultury a národy obvykle mnohoboţství. Přesto uţ tehdy tu však byl jeden nepříliš velký národ, který vyznával jednoho Boha, kterého připomíná hned na prvém místě svého mravního kodexu – Desatera Boţích přikázání. Z našeho pohledu je proto dŧleţité připomenout tuto filosofii a náboţenské cítění prastaré kultury ţidovské, která má i pro nás zásadní význam. Do tohoto klimatu vstoupilo s Jeţíšem Kristem křesťanství, které vneslo do všeho dění zcela nový duch. Kristus o sobě řekl, ţe je Syn Boţí a ţe nepřišel Starý zákon zrušit, ale naplnit. Po vnější stránce to na prvém místě znamenalo odstranění otroctví. Tak otřáslo křesťanství celým systémem starověkých říší, které byly zbaveny svého „ekonomického motoru“. Nejen to, přineslo dŧstojnost ţenám, bývalým otrokŧm, kulturu a také vzdělání širokému okruhu obyvatel. Na křesťanských základech se pak myšlenkově vyvíjela tehdy teprve postupně se rozvíjející Evropa. Bylo nositelem i sociálního programu, křesťanské mnišské řády zakládaly špitály a starobince, staraly se tedy o lidi, kteří do té doby ţili aţ na okraji společnosti. Křesťanská mravnost je určující i pro současnost, a to i pro ty z nás, kteří se sami prohlašují za „nevěřící“. Na křesťanských základech tedy stojí evropská a lze nepochybně říci, ţe stejně tak i celá euroamerická civilizace. Je to fakt, daný historií, a je proto zcela zbytečně dramatizována současná diskuse o tom, zda by mělo být také křesťanství uvedeno v preambuli rodící se evropské ústavy jako evropský duchovní inspirační zdroj. Stojí za připomenutí, ţe kdykoliv v minulosti lidstvo odmítalo Boha a stavělo na hodnotách výhradně lidských, došlo vţdy k mravní katastrofě. Uveďme tu jako příklad francouzskou revoluci, jejíţ ideály „volnosti, rovnosti a bratrství“ byly sice zcela nepochybně v souladu i s názory křesťanskými, nicméně odvrţení „všeho Boţského“ skončilo tehdy hrŧzným terorem a krutovládou, kterou zaplatily tisíce nevinných občanŧ svými ţivoty. Nejinak tomu bylo ve století minulém, kdy oba neznaboţské totalitní reţimy, hnědý i rudý, za sebou zanechaly milióny obětí. Křesťanství mělo řadu svých myslitelŧ.142 Ačkoliv vycházelo na prvém místě ze zjevených Pravd, z poselství Jeţíše Krista, jeho filosofové dokázali tyto mravní závazky ve svém díle především zpřístupnit a vysvětlit široké křesťanské obci. Uvedeme si na tomto místě aspoň některé z nich, protoţe jsou pro nás dŧleţití i z pohledu ideových zdrojŧ skautingu. Základy pojetí západního křesťanství poloţil svatý Augustin (354– 430), jehoţ vliv zasáhl několik století a je dodnes jako autorita citován. K církevním nejvýznamnějším teoretikŧm pak patří Tomáš Akvinský (1225–1274). Je bezesporu na místě uvést i naše myslitele – Tomáše ze Štítného (asi 1333 – asi 1405) a Petra Chelčického (patrně 1390 – po 1460). Nebudeme tu ani u nich podrobně rozebírat jejich myšlenky, spokojíme se pouze s konstatováním, ţe pro oba, stejně jako pro ostatní křesťanské filosofy, je společné hledání smyslu bytí, zejména pak dobra a duchovní 142 Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting, str. 2. ~ 229 ~ krásy. Skauting tedy navázal na to nejlepší a nejdokonalejší, co mělo lidstvo do doby jeho vzniku nastřádáno ve své kulturní a duchovní pokladnici. Nemohlo tomu být vlastně ani jinak, protoţe jeho osnovatelé byli lidé velmi vzdělaní a morálně na výši. O vlastních názorech a myšlenkových předpokladech zakladatelŧ skautingu budeme zde ještě podrobněji hovořit. S tématem zdánlivě nesouvisí… V sedmém století po Kristu se objevil ve středomořské oblasti islám (rok 622 je počátkem islámského letopočtu), monoteistické náboţenství, které uznává řadu starozákonních ţidovských prorokŧ, mezi něţ zahrnuje i Krista. Nerozvíjí představy metafyzické143, spíše se zabývá oblastí rituální, také posty, poutí do Mekky, denními modlitbami. Zakladatelem islámu je jeho prorok Mohamed (570–632). Učení se rozšířilo po celém Blízkém a Středním Východě, po severním, středomořském pobřeţí Afriky a proniklo i do jihovýchodní Asie. Expandovalo rovněţ do jihozápadní Evropy, do jiţních oblastí Pyrenejského poloostrova, kde vznikl Maurský kalifát, který dosáhl ve vzdělanosti, vědách i umění mnohem vyšší úrovně, neţ kterou se mohla honosit tehdy teprve se rozvíjející Evropa. Je ovšem velmi smutnou skutečností, ţe fanatičtí a militantní vyznavači islámu jsou problémem a hrozbou pokojného vývoje i v našem 21. století na celém světě. Skoncovat na jedné straně s tímto terorismem a současně chránit svobodný svět před jeho útoky není nikterak jednoduchou záleţitostí. Mŧţe k tomu dojít jedině zvýšením kulturní úrovně a vzdělání, stejně jako posílením demokratického cítění v jeho domovských zemích. Na druhé straně není tu jistě ţádná překáţka, aby i v zemích islámu mohla existovat skautská organizace, pokud bude uznávat hodnoty skautingu, dané jeho základními mravními kritérii. Musím se zmínit také o dvou fenoménech, které v nedávné minulosti silně ovlivnily vývoj našeho kontinentu i světa. Ač se vŧbec nedá hovořit o jakýchkoliv vzorech pro jejich následovatele, přece je tu musím připomenout jako memento a varování. Je to potvrzení toho, kam aţ mŧţe společnost dospět, kdyţ odvrhne svoje nejzákladnější mravní zásady. Dvacáté století přineslo dva systémy, které silně poznamenaly celou tuto dobu. Je to především nacismus, který byl vybudován na preferování násilí, útlaku a rasové teorie, která vedla téměř k vyvraţdění příslušníkŧ několika etnických menšin, především Ţidŧ, Romŧ a byl namířen také proti národŧm slovanským. Nacismus velmi rychle potlačil v zemi svého pŧvodu – Německu – rozvíjející se skautské hnutí, z něhoţ vybral pro něho výhodné programové prvky a skauting samotný nahradil svou vlastní organizací, nazývanou Hitlerjugend, vychovávající německou mládeţ v duchu nacistické ideologie. Dnes si jistě nikdo nepřipouští, ţe by mohlo dojít ke spolupráci demokratticky smýšlejícího občana nebo instituce s jeho pohrobky, či dokonce k přijetí a znovuvzkříšení některých jeho myšlenek. Ve všech demokratických zemích bylo toto hnutí odsouzeno a pokusy o jeho oţivení nezodpovědnými ţivly byly ve většině státŧ postaveny mimo zákon. Na opačném pólu tomuto ultrapravicovému směru stojí komunismus. Jeho základní ideologií je marxismus-leninismus, nastolující třídní nenávist a likvidaci jemu nepohodlných částí společnosti. Podobně jako nacisté, i komunisté vykradli ze skautského hnutí pro ně vhodné programové prvky a zaloţili pro svou potřebu rudý Pionýr. 143 Malý encyklopedický slovník, 1972. ~ 230 ~ Ani jeden z uvedených totalitních systémŧ však nemŧţe být povaţován za „filosofii“, která ve své pravé podobě vţdy ze zjištěných poznatkŧ definuje závěrečný postulát, zatím co obě tato hnutí si vybírají ve svých proklamacích jenom ty argumenty, které podporují jejich záměry. Nejde tedy o filosofický směr ve vlastním smyslu slova. V obou případech slouţily na prvém místě jako zdŧvodnění a taktické pokyny pro jejich světovládné cíle. Zmiňuji se zde především o tom druhém proto, ţe nejen před druhou světovou válkou, ale zejména po ní byly myšlenky komunismu velmi oblíbené i mezi našimi levicově orientovanými intelektuály a také skauty, jejichţ názory posléze vyústily do nechvalně známého „Junáckého manifestu“. Jeho iniciátory byli sympatizanti levicových stran, v prvé řadě komunisté, kteří obsadili podle stranických pokynŧ dŧleţitá místa ve hnutí a tím usnadňovali i zde nástup pozdější totality. Příčinu, ţe k tomu mohlo dojít, vidím v tom, ţe první mravní princip, definovaný Baden-Powellem, nebyl u nás dŧsledně přijat. Rozpoznat „obyčejný ateismus“ od komunistického smýšlení bylo tehdy – a patrně je tomu tak i v současnosti – poměrně obtíţné. Jak mŧţeme dnes ještě často konstatovat, komunistické názory ovlivňují dosud postoje i chování mnohých našich spoluobčanŧ a bohuţel i našich skautských bratří. Zŧstává proto otázkou času, kdy se jich lidé dokáţou zbavit a kdy „pravda a láska zvítězí nad lţí a nenávistí“, jak jsme slyšeli a ve chvílích nadšení ve dnech listopadového zvratu roku 1989 snad i (dočasně?) přijali. Návrat k přírodě i křesťanské výchovné vzory I kdyţ ve středověku lidé, zejména venkované, drobní sedláčci, ţili v úzkém kontaktu s přírodou, byl tento vztah charakteristický spíše pouhým bojem o přeţití, zápasem s nepřízní počasí o vydobytí dobré úrody pro uhájení holého ţivota. Teprve později, s nastupující renesancí, se objevily první snahy o návrat k přírodě, jejíţ součástí lidstvo vţdy bylo.144 Jedním z jeho prvních hlasatelŧ byl Ital Vittorio Ramboldini da Fetra (1378–1446), který zřídil první školu v přírodě, zvanou „Dům radosti“ – „Casa giocosa“. Zdŧrazňoval v ní výchovu k samostatnosti a kupodivu uţ tehdy i sport v přírodě. Kritiku feudální společnosti vznesl Francois Rabelais (1483– 1553), francouzský kněz, lékař a spisovatel, který chtěl vychovávat mládeţ v přírodě. Jiný Francouz, Jean Jacques Rousseau (1712–1778), byl osvíceným filosofem, který si uvědomoval nutnost harmonického vztahu člověka a přírody. Významnou a poměrně známou osobností na americkém kontinentu je Henry David Thoreau (1817–1862), myslitel a spisovatel. Proţil dva roky samotářského ţivota u rybníka Walden, u něhoţ si postavil srub, v němţ přeţíval a ţivil se pouze plody, které sám vypěstoval. Své myšlenky pak uloţil ve známé a dodnes čtenáři oblíbené knize „Walden či ţivot v lesích“. O těchto osobnostech pak uţ mŧţeme hovořit jako o předchŧdcích skautingu. Také v oblasti výchovy mládeţe lze najít vzory, na něţ bylo moţno navázat. Snad největší zásluhu o moderní výchovné metody stejně jako o moderní školství má Jan Amos Komenský (1592–1670), biskup Jednoty bratrské. Vnesl do výchovy zcela nový pohled, který by se dal nejjednodušeji vyjádřit jeho heslem „Schola ludus!“ – „Škola hrou!“. V tomto smyslu je beze vší pochybnosti vzorem i pro nás, naše skautské vŧdce. Podle jeho názorŧ se vyvíjelo školství prakticky na celém světě. Náš školský systém před druhou světovou válkou patřil k nejlepším a nejpropracovanějším na světě, neţ ho zlikvidovali po únoru 1948 komunisté. Z tohoto šoku se dodnes nevzpamatoval 144 Navrátil, Zdeněk: Světový a český skauting, str. 3 a násl. ~ 231 ~ a své pŧvodní úrovně stále nedosahuje. Jiný takový světlý příklad představuje Otec Jan Bosco (1815–1888), světec, který zasvětil celý svŧj ţivot výchově předměstské opuštěné mládeţe a jejímu začlenění do společnosti. Jeho následovatelé – salesiánský řád – zakládají své oratoře prakticky po celé planetě a mohou být i jakýmsi protipólem a snad i „doplněním“ skautské výchovy. Na rozdíl od skautského hnutí však nemají pevnou organizační strukturu, „povinnou docházku“, nicméně jejich setrvávání na mravních principech je nepochybné. Snad si pozorný čtenář povšiml skutečnosti, ţe se v několika zde uváděných případech jedná prokazatelně o osoby duchovního stavu, o křesťany. To mŧţeme chápat jako potvrzení nejen významu křesťanství pro rozvoj lidstva, ale také úzké spojitosti křesťanských zásad se skautskými principy. Z obou těchto posledně připomenutých výchovných vzorŧ čerpal zcela jistě i zakladatel světového skautského hnutí. O těchto vlivech budeme ještě podrobněji hovořit. S rozvojem občanské společnosti, k němuţ došlo na evropském kontinentu v polovině 19. století po utišení všech jeho zvratŧ, objevovaly se všude nejrŧznější spolky a „občanské iniciativy“. V našich zemích to byl např. SOKOL i křesťanský OREL, literátská a zpěvácká bratrstva, divadelní ochotníci, pěvecké sbory, abychom jmenovali alespoň některé. S přelomem století se objevilo i skautské hnutí, a to jednak v USA (1901), které zaloţil Ernest Thompson Seton (1860–1946), v Evropě (1907) pak Robert Baden-Powell (1857–1941). Ale to uţ jsou jistě skutečnosti všeobecně známé a nebudeme se tu jimi v historickém pohledu nadále zabývat. Křesťan Robert Baden-Powell Uţ sama atmosféra jeho rodiny předurčovala ţivotní názory zakladatele světového skautingu, které se pak zákonitě promítaly do celkové koncepce jeho díla. Jeho otec, H. G. Baden-Powell, byl profesorem teologie a geometrie na univerzitě v Oxfordu. Svou roli na formování synových postojŧ i charakteru nepochybně sehrál i Robertŧv pobyt na venkově v hrabství Kent, kde mu byl učitelem po jistou dobu farář Allfrey na nedaleké faře.145 I toto prostředí mělo silný vliv na jeho pozdější činnost. Výchovou mu tedy byly vštípeny hluboká zboţnost, sociální cítění, vztah k mladým lidem, a z venkovského ţivota si přinesl navíc i velkou lásku k přírodě. V souladu s naším tématem budeme sledovat především jeho názory náboţenské v souvislosti s jeho pojetím skautingu. Na otázku, kdy se náboţenství dostalo do skautingu, odpověděl: „Vůbec se tam nedostalo; vţdycky tam bylo. Je to základní činitel, přesahující skauting.“146 Daleko přesněji tento jeho názor potvrzují i další, moţná málo známé výroky: „První jsou povinnosti vůči Bohu. Na tomto základě plníme pak povinnosti skautské.“147 „Hnutí jako naše by ztratilo význam, kdyby nevedlo děti k náboţenství.“148 Hansen, Walter: Vlk jenţ nikdy nespí, str. 19. WOSM – Základní principy, 1993, str. 4. 147 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 12. 148 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 12. 145 146 ~ 232 ~ „Kdybychom se dopustili chyby náboţenství úplně ignorovat, nebo nastolit jakési náboţenství skautské, které by ve skutečnosti bylo jen neutrálním útvarem, nikdy by se nám nepodařilo být tím, čím jsme…“149 Baden-Powell tedy pokládá první mravní princip skautingu za prvořadý, současně ale odmítá skauting, který by se měl stát „samostatnou konfesí“, a tím vlastně jakousi sektou. To je velmi dŧleţité poznání, protoţe je to názor, který se velmi snadno mŧţe rozmáhat mezi „ortodoxními a fundamentalistickými“ skauty. Takové riziko není ani v našich poměrech nereálné. Po letech násilné ateizace je totiţ i v naší společnosti patrný jakýsi „hlad po duchovních proţitcích“. Mŧţeme to vidět např. i na současném rozmachu orientálních náboţenství, sekt a dalších jevŧ, které nemají v této zemi ţádnou tradici, a jsou tak pro nás zcela novým fenoménem. Pro někoho by se tak mohl stát skauting skutečně „osobním náboţenstvím“. To ovšem B.-P. kategoricky odmítá. Nelze proto nahradit Boha ve smyslu prvního mravního principu, jím formulovaného, moralizujícím postojem, byť by vycházel ze skautského zákona a jeho mravního závazku. Náboţenská výchova je pro B.-P. proto zcela neoddělitelná od formace charakteru. To je na jeho pojetí naprosto zásadní. Začíná poučením a upevňováním mravních návykŧ a pak uţ všechno směřuje k utváření silné povahy. Dobrý skutek je podle něj především prostředkem pro přípravu na sluţbu druhým po všechny dny v ţivotě. – „Je dobré být dobrý, ale je lepší konat dobro.“150 „Skauting, spojený s povinností skauta vykonat kaţdého dne dobrý skutek, vytváří základnu povinnosti vůči Bohu i vůči bliţnímu, na níţ mohou snadno jak rodiče, tak i duchovní rádce vybudovat víru.“151 Tato sluţba druhým je tedy v tomto smyslu nejen projevem „křesťanské lásky k bliţnímu“, ale také jedním z výchovných prostředkŧ, jimiţ se snaţíme dostat k nejvyšším duchovním hodnotám. Není tedy vrcholným cílem, ale cestou k němu. Ještě uvidíme, ţe je moţné tyto pojmy takto zaměňovat v „procesu vypořádání se“ s mravním principem prvním. „Cílem skautské výchovy je vést mladé lidi k tomu, aby se stali opravdu silnými osobnostmi, a naplňovat je ctiţádostí, aby se dali do sluţeb společnosti… Mám na mysli ideu sluţby lidem, jako jsme my. Jinými slovy: usilujeme o uvedení křesťanství do praktického ţivota, do kaţdodenního uskutečňování a neomezovat je na pouhé nedělní vyznávání.“152 Zastavíme se ještě u některých myšlenek Baden-Powella, jejichţ hloubku i velkou šíři záběru uvádějí ve své pozoruhodné úvaze 153 francouzští skauti, z níţ zde bylo uţ uvedeno několik citátŧ. Do intelektuálně pojatého křesťanství, odtrţeného od ţivota, kde u mnohých spoluobčanŧ viděl často hluboký rozpor mezi hlásaným a uznávaným na jedné straně a všední praxí na straně druhé, nevkládal ţádnou naději. Chtěl nabídnout mládeţi „praktikované křesťanství“ – „náboţenství pro všední dny“. To se pak má stát základem skautingu a dávat mu duši. Pro Baden-Powella je Bůh středem ţivota a srdcem světa. Všechno to, co podnikáme pro odkrývání stvořeného a rozvinutí Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 2. Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 5. 151 Tamtéţ. 152 Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 4. 153 Lord Baden-Powell o náboţenství. 149 150 ~ 233 ~ ţivotních schopností, všechno to, co současně předáváme svým následovníkŧm, nás nemŧţe neţ přibliţovat k Bohu. K naplnění tohoto záměru vyuţívá všechny prostředky, které mu skauting poskytuje. Přenáší veškerou činnost do přírody, v přírodě buduje skautský tábor a tam, v kontaktu se svědectvím Stvoření, nabízí mladým, aby tam nacházeli – spolu se smyslem pro velikost Boţí – respekt k tichu a zamyšlení při modlitbě. Zázraky přírody jsou mu svědectvím i dokladem existence a přítomnosti Stvořitele. Přiblíţením těchto krás, poukazem na ně a zamýšlením nad nimi, nad jejich pŧvodem, to jsou pro B.-P. cesty, jak uvádět mladé lidi do duchovní oblasti. Takový přístup pokládá za mnohem účinnější neţ všechny přednášky a výklady. Skautské praktičnosti je takový postup zcela vlastní a obvyklý. Poukazuje i na „přírodní“ obyvatele severoamerického kontinentu, kterým duchovní oblast a duchovno se všemi dŧsledky zprostředkoval denní styk s přírodou. „Poznal jsem v lesních oblastech Severní Ameriky lidi hluboce věřící, ačkoliv se jim v dětském věku nedostalo ţádného náboţenského vzdělání. Byli přivedeni k Bohu, protoţe pozorovali Jeho dílo a zázraky. (…) Pochopili, ţe jsou-li sami součástí tohoto úţasného tvoření, byli obdařeni cennějšími dary. (…) V tom viděli odraz Boţích myšlenek ve své duši.“154 Takto vnesl do výchovy zcela nový prvek, z oblasti memorování, které bylo tehdy běţné ve výchově náboţenské i „laické“, vedl skauty k podněcování osobní zvídavosti, stimulování smyslu pro hledání, provokoval jejich aktivitu. Pochopil riziko pasivity ve výchově, se kterou pracovala tehdejší škola a jiţ poznal i za své dlouhé sluţby v armádě. Náboţenská výchova je pro něho neoddělitelná od formování charakteru. Pracoval intenzivně na výchově iniciativní osobnosti vŧdce, která bude plně a účinně schopna pŧsobit sama na sebe sebevýchovou a která takto povede a podpoří i své bratry a sestry. Neodsuzoval ty, kteří pŧjdou dál neţ on, ani ty, kteří se vydají jinou cestou. Říkal, ţe skauting není vyhrazen ani „přepjatě zboţným“, ani „zcela rozumově věřícím“. Respektoval i skutečnost, ţe se ve skautském oddíle mohou sejít i lidé různých vyznání. V takovém případě je třeba, aby tato skutečnost byla výchovou citlivě respektována. „Kdyţ existují ve skupině rozdílná vyznání, pak se neorganizuje společná bohosluţba.“155 Baden-Powell soudí, ţe skauting má být zaloţen na opravdové zboţnosti, která předpokládá uznání článkŧ víry, organizované bohosluţby, mravní přikázání a ne jen jakési náboţenské cítění. „Skaut je věřící a já odmítám všechny formy skautingu, které nemají náboţenský základ.“156 Přesto vše bychom marně hledali v jeho díle definici jeho chápání „praktického křesťanství“. Výchova i v oblasti duchovní se u něho rozvíjela na hluboce pojatém skautském i všelidském bratrství. S naprostou jistotou tedy mŧţeme říci, ţe v dobách, kdy se jenom pomalu vynořovalo dnešní křesťanské ekumenické hnutí, charakterizované tříbením rŧzných názorŧ a stanovisek, hledáním i sbliţováním, byl Baden-Powell jeho prvním prŧkopníkem. Nikoliv však v oboru věrouky, ale v jemu blízké oblasti výchovy mladých lidí. Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 1. Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 3. 156 Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 2. 154 155 ~ 234 ~ „Česká větev“ skautingu Myšlenky skautingu se šířily aţ překvapivě rychle po celé planetě. Americká – Setonova – větev se stala vzorem pro woodcrafterská hnutí, britská, Baden-Powellova, uvedla později do ţivota národní skautské organizace, sdruţené ve světových institucích. I český, později československý skauting, tu našel svoje místo. Byl přitaţlivý pro naši mládeţ a pro zahraniční skauty mnohdy dokonce velmi inspirativní. Na světových skautských shromáţděních – jamboree – poutal pozornost svými nevšedními aktivitami. Ať uţ to byly ukázky národopisné nebo hudební (kdo by neznal jihomoravskou „Poštorenskou kapelu“?), a také tábornické speciality (naše dřevěné podsady stanŧ byly světovým unikátem!), byli jsme tím vším velmi populární. Hodnoty českého skautingu uznal i světový náčelník Baden-Powell např. předáním řádu „Stříbrného vlka“ našemu představiteli A. B. Svojsíkovi uţ při jejich prvním osobním setkání na londýnském jamboree v roce 1920. Naše skautské hnutí mělo ještě jedno svoje specifikum. Poměry v rakouskouherském císařství byly pro všechny slovanské menšiny velmi nepříznivé a navíc – určité sepětí „trŧnu“ s církevními institucemi vedly zakladatele našeho skautingu k odlišné formě znění skautského slibu, v němţ byla ve světě běţně uváděna „věrnost Bohu a panovníkovi“. Ta v české slibové formuli tehdy obsaţena nebyla. To jsou ostatně věci dostatečně známé. S touto situací byl nepochybně obeznámen i BadenPowell, a tak se tu vynořují otázky, zda – případně – o tom s A. B. Svojsíkem hovořili, nebo zda tento stav pokládal ABS sám za řešení dočasné. Odpověď se uţ nedovíme, ač některé výroky našeho náčelníka snad takovou moţnost a priori nevylučují. V kaţdém případě takto nastolená koncepce setrvala aţ donedávna. Nová slibová formule z roku 1992 se k duchovní podstatě skautingu uţ výraznějším zpŧsobem hlásí. Toto naše pojetí skautské myšlenky se mnohdy prezentuje jako česká větev skautingu. Mám za to, ţe by bylo vhodné se nad takovým označením chvíli zastavit. Bude to ovšem vyţadovat malé ohlédnutí do historie a také vysvětlení některých momentŧ z naší minulosti a objasnění jejich obsahu. Jsou to klíčové otázky, z jejichţ odpovědí se odvíjí vývoj duchovního klimatu v naší zemi od dob dávno minulých aţ po dnešek a které se nedotýkají jenom skautského hnutí, ale celé naší společnosti. Baden-Powell připouštěl a vlastně i poţadoval, aby skautské organizace v jednotlivých zemích vnášely do svého pojetí hnutí svou národní individualitu. Řekl to zcela jasně na londýnském jamboree v odpovědi na italský poţadavek jednotného znění slibu pro všechny skauty. Chtěl, aby hnutí bylo obohaceno o duchovní hodnoty všech zúčastněných národŧ, ovšem za předpokladu zachování základních skautských principŧ.157 V době zaloţení českého skautingu proţíval náš národ velmi intenzivně volání po svobodě a sebeurčení, které posléze vyústilo do poţadavku osamostatnění bez závislosti na rakouském mocnářství. Tato touha byla ţivena i spisy Aloise Jiráska, historika, spisovatele a významné postavy naší minulosti. Jeho historické romány připomínaly slavnou minulost národa, zejména však období husitské. To bylo vŧdčím motivem v období před první světovou válkou i v jejím prŧběhu pro domácí i zahraniční odboj. Budování našeho, po dlouhých letech prvního, svobodného státu – Československé republiky – bylo v duchu naplnění těchto tuţeb poznamenáno vlasteneckými pocity. Husitství v tomto Jiráskově pojetí se tak stalo symbolem českého národního boje za svobodu a samostatnost. 157 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 50. ~ 235 ~ Je ovšem nutné si objasnit, co pod pojmem „husitství“ rozumíme. Pokud je chápeme jako snahu po duchovní obnově a prohloubení mravních závazkŧ tak, jak to poţadoval Mistr Jan Hus (asi 1371–1415), pak se jistě shodneme na tom, ţe mŧţeme takové pojetí akceptovat. Je totiţ aktuální v kaţdé době a zejména v té současné. Je takto také zcela v souladu s morálními aspekty skautského hnutí. Nemám ovšem pocit, ţe by se tak husitské hnutí chápalo vţdy a všude. Na druhé straně však Mistrovi následovníci přinesli „militantní fázi“ hnutí, která vyústila v občanskou válku ve vší její hrŧze a s nedozírnými dopady na celý národ. Tento přístup rozhodně nemŧţe být vzorem pro duchovní principy našeho skautingu a jistě ne ani připomínkou „velikosti“ našeho národa v minulosti. Mistr Jan Hus se tak stal symbolem člověka, který hájil svoje přesvědčení i s rizikem hrozných dŧsledkŧ, symbolem odporu proti vnějším nepřátelŧm. Jeho vysoké morální poţadavky a skutečnost, ţe aţ do úděsného konce zŧstal katolickým knězem, zŧstává dnes poněkud opomíjena. Je třeba si rovněţ uvědomit, ţe válečné úspěchy a porobení jiných národŧ nemohou být měřítkem velikosti ţádného národa, který se hlásí k duchovním, mravním a demokratickým hodnotám. Dějinná zkušenost, zvláště dvacátého století, je toho nepřehlédnutelným dokladem. Přesto i dnes ještě stále se někde poukazuje158 na tyto tradice, hovoří-li se o Svojsíkově řešení přístupu ke skautskému prvnímu mravnímu principu. Nenaplnění duchovního obsahu skautingu v souladu s představou zakladatelovou vedlo v našich zemích k zakládání náboţensky orientovaných skautských oddílů, v nichţ tato morální podstata byla zohledněna v souladu s konfesní orientací jejich příslušníkŧ. Ţe existence křesťanských oddílŧ nebyla v rozporu s názory např. i R. Plajnera, jehoţ silné sociální cítění (pocházel z velmi skromných poměrŧ) bylo vykládáno jako „levičáctví“, potvrzuje i jeho dnes zcela zapomínaný výrok: „Nade vším technickým stojí ovšem vysoko junácký zákon, mravní závazek zapečetěný dobrovolným junáckým slibem… Ale ani tento stupeň není ještě stupněm posledním. Od junáckého zákona vede strmá cesta k Dekalogu, k zákonu Boţímu a ke Kristu, po níţ kráčí nejstatečnější rytíři junáctví, sdruţení v náboţensky vedených oddílech všech křesťanských vyznání.“159 Je pravdou, ţe Stanovy JUNÁKA povinnost k Bohu – první mravní princip skautingu – uvádějí v čl. 6a.160 Pohlédneme-li ovšem do pomocného textu pro přípravu k čekatelským zkouškám, je tato skutečnost vysvětlována jakýmsi „vztahem jednotlivce k duchovním hodnotám, přesahujícím jeho osobní zájmy.“ 161 A také pojem „nejvyšší Pravdy a Lásky“ je tu uveden nepříliš šťastně jako ochota „být k disposici ostatním a při tom nejlépe rozvíjet své vlastní osobní disposice.“162 Zdá se, ţe tu dochází k jisté záměně, protoţe takové vztahy jsou sice součástí skautské mravní výchovy, nicméně je nutno přiznat, ţe jde v tomto případě o mravní principy druhý a třetí, které sice z prvého logicky vyplývají, avšak nemohou ho nahrazovat. Výklad o „duchovním rozměru skautingu“ pro vŧdce163 sice správně rozlišují pojmy „duševní“ a „duchovní“, nicméně první mravní princip se tu rovněţ ve své explicitní podobě, formulované Zakladatelem, neuvádí. Setkáme se s ním v kapitole o „principech, cílech a poslání“,164 hned je tu však Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 15. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 317. 160 Stanovy Junáka, 1995. 161 Čekatelská zkouška, 1998, str. 8. 162 Čekatelská zkouška, 1998, str. 9. 163 Myšlenkové základy skautingu, edice Vŧdcovská zkouška, str. 24 a další. 164 Myšlenkové základy skautingu, edice Vŧdcovská zkouška, str. 21. 158 159 ~ 236 ~ uvedeno vysvětlení přístupu skautingu k náboţenstvím jiným neţ křesťanským. Jejich existence patrně nebude v našich zemích tak častým jevem, aby ho bylo třeba tak dŧrazně připomínat. O takových případech budeme ještě v našich úvahách hovořit. Toto téma by se tedy dalo uzavřít konstatováním, ţe „česká větev skautingu“ by měla být označována podle toho, co mŧţe světovému hnutí nabídnout spíše jako pozitivní, obecně přijatelné, neţ na podkladě něčeho, co z onoho hlubokého duchovního obsahu Baden-Powellova hnutí odmítá. A. B. Svojsík a křesťanství Zakladateli našeho skautingu A. B. Svojsíkovi se tedy často vyčítá, ţe to byl on, kdo české skautské hnutí „ochudil“ o jeho první mravní princip. To je ovšem velice zjednodušující osočení a jako všechny jednoduché soudy je značně unáhlené, velmi problematické a také málo objektivní. Uţ jsme hovořili o poměrech v české společnosti, do níţ bratr Zakladatel skauting donesl, a o jeho potíţích při začleňování nového hnutí do ní. Duchovní otázky nebyly ABS cizí. Málokdo si uvědomuje, ţe pocházel z věřící rodiny, z níţ vzešel i jeho starší bratr, P. Alois (1875–1917), katolický kněz. Ten zejména za první světové války pracoval velmi obětavě pro osvobození našich národŧ a tomuto svému úsilí nakonec obětoval i ţivot. Jak se formovala víra v Boha v duši i srdci jeho mladšího bratra Antonína, mŧţeme ovšem jen velmi obtíţně posoudit. Uvedeme tu některé jeho výroky a úvahy, které nás o jeho vlastních postojích mohou poměrně dobře informovat. Jde o výroky a stanoviska poměrně málo známá a obvykle necitovaná. Kdyţ se na XIV. valném sjezdu Svazu skautŧ a skautek RČS hovořilo o povinném zavedení doloţky o Boţí pomoci pro všechny naše skauty, bránila se tomu poměrně velká část delegátŧ. Za všechny je tu moţné uvést alespoň námitku Velena Fanderlika, který prohlásil, ţe „…bratr náčelník Svojsík byl muţ zboţný, ale ke zboţnosti nikoho nenutil“.165 Přítomný představitel katolických skautŧ, František Němec, mu odpověděl: „Nechtěl jsem o tom mluvit, ale kdyţ bylo poukázáno na zboţnost bratra Svojsíka, musím říci, ţe jsem s ním o znění slibu několikrát mluvil, při čemţ bratr náčelník skoro litoval, ţe tato doloţka o Bohu ve slibu chybí.“ Je samozřejmě moţné namítnout, ţe se nejedná o autentické výroky A. B. Svojsíka a ţe tedy mohly být se strany obou aktérŧ, třeba i neúmyslně, zkresleny. Podívejme se proto na skutečné názory ABS, které jsou ještě dnes k disposici. „Není zajisté třeba příliš pozorně zahleděti se do srdce skautingu, aby bystrému pozorovateli bylo na první postřeh jasno, ţe skauting znamená praktické křesťanství v nejhlubším a nejčistším smyslu. Kdo se dovedl zadívati jasnýma, nezaujatýma očima na úkoly vykonávané a plněné skautingem ve veškerých oblastech naší planety, pochopí v plné míře velikost, sílu a poctivost jeho širokého poslání křesťanského.“166 V dobách, kdy se náboţenství povaţovalo (a dosud povaţuje) za záleţitost zcela soukromou, která se nemá objevit na veřejnosti, pokládal se konfesně orientovaný 165 166 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 290. SKAUT – mesačník slov. katolíckych skautov – „Skautov zlatého kríţa“, 1938, číslo 9–10, str. 109. ~ 237 ~ skauting za méně hodnotný, křesťanští skauti byli a jsou pokládáni za cosi aţ podřadného a jsou dodnes chápáni jen jako jakýsi „přívěsek“ toho „pravého skautingu“. O takovém „blahosklonném“ přístupu k věřícím skautŧm vypovídá i třetí bod „Prohlášení“ z 26. listopadu 1989,167 jímţ se československý skauting vrací opět do společnosti po čtyřiceti letech rudé totality. Názory ABS byly v tomto směru mnohem vstřícnější a zdá se, ţe slova bratra Němce přece snad potvrzují. „Skauting vykázal v kaţdém směru pozoruhodné výsledky a jsou to právě katoličtí skauti, kteří poloţili bezpečné základy zdárné práci.“168 „Kdyţ se hovořívalo a uvaţovalo o uţší spolupráci s katolickými skauty, vţdy jsem si uvědomoval a připomínal, co můţe získati veškerý náš skauting duchovním sblíţením s celým tím světem, tak vysoce etickým. A kupodivu nyní často se přistihnu, jak znovu o tom uvaţuji a nalézám stále nové toho doklady. (…) Skaut je moderní rytíř. (…) Vzor nám dalo opět křesťanství v patronu všech skautů celého světa, svatém Jiří. Neohroţený rytíř, hrdina nesčetných legend, heroických eposů, zpěvů a her, je nám nejen vzorem rytíře, ale i patronem jara a mládí.“169 „Skauting i svou cestou přírodou a jejího chápání se blíţí ideálu velikých apoštolů křesťanské víry. Zda nebyl to „Boţský chudáček“, svatý František z Assisi, který se uchýlil do lůna boţské přírody, aby v nich nalezl niternou dohodu, která upravuje cestu k nejčistším pokladům lidského srdce? (…) U jeho nádherného nového pomníku na moderním římském náměstí vţdy jsem se zastavil a hleděl naň jako na apotheosu skautské lásky k přírodě a jejímu Tvůrci.“170 V témţe projevu vzpomíná A. B. Svojsík i námi uţ dříve zmíněného svatého Dona Bosca. Obdivuje jeho hluboké porozumění pro potřeby, touhy i radosti mladého člověka a prohlašuje ho za uskutečňovatele křesťanství ve výchově i ţivotě. Bratr Zakladatel našeho skautingu byl tedy nepochybně věřící křesťan. Jím uvedený skauting do našich zemí byl nepochybně naplněním křesťanských zásad ve skautské výchově, jím ţádaná mravní úroveň v hnutí byla v souladu s morálkou křesťanství. Okolnosti národnostně nesvobodné společnosti v době vzniku českého skautingu jej donutily k formování hnutí indiferentního. Dnes se mŧţeme uţ jenom dohadovat, nakolik bylo tehdy jeho přáním uvést naše hnutí do souladu se světovým, kdyby to byly u nás dovolily poválečné okolnosti i prŧběh třicátých let minulého století, poznamenaných ohroţením státu. Historie ovšem taková „kdyby“ nezná. Masarykovo volání po padesáti letech svobodného ţivota, v nichţ by se mohla vytvořit svobodná, demokratická a především mravně vyspělá společnost, se nenaplnilo, a tato neblahá skutečnost poznamenala nejen duši našeho národa, ale i povahu a pojetí českého skautingu. Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 192. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 12. 169 SKAUT – mesačník slov. katolíckych skautov – „Skautov zlatého kríţa“, 1938, číslo 9–10, str. 109. 170 Tamtéţ. 167 168 ~ 238 ~ Skautské hnutí se šíří po celé Zemi Pro nás je dnes uţ naprosto samozřejmé, ţe se skautské hnutí velmi rychle rozšířilo a obsáhlo ve velmi krátké době prakticky celou planetu. Z Anglie proniklo nejprve přes oceán do Chile, kde B.-P. přijal při své návštěvě země do svých rukou první skautský slib „nebritských“ skautŧ uţ v roce 1909.171 Oficiální vznik hnutí se datuje k 24. 1. 1908, kdy byl v anglickém Birkenheadu ustaven jako jeho chlapecký svaz Boy Scouts of Great Britain.172 Pro B.-P. bylo patrně určitým překvapením (jeho stěţejní dílo se přece nazývalo „Scouting for Boys“ – „Chlapecký skauting“), kdyţ pouhý rok poté zaloţily anglické dívky svŧj dívčí svaz – Girl Guides – jehoţ vedení se ujala jeho sestra Agnes Baden-Powell.173 Bylo proto otázkou nepříliš dlouhého času, kdy se naše hnutí dostane pro svou přitaţlivost i do zemí s jinou neţ křesťanskou tradicí. Nic tomu nebránilo, pokud nová bratrská organizace bude uznávat základní skautské principy. Tady musíme být opatrní a nezaměňovat „národní individualitu“, o níţ hovoříme na str. 8 a jíţ byl B.-P. zcela jednoznačně nakloněn, se základními principy, které Zakladatel povaţoval za společné, ale také závazné pro všechny skauty a skautky na světě. To je ostatně takto naprosto zcela jasně zakotveno v ústavách mezinárodních skautských institucí. Nebude jistě na škodu, kdyţ na tomto místě budeme citovat jejich příslušné pasáţe. Začneme dívčím kmenem, tedy Stanovami WAGGGS (World Association of Girl Guides and Girl Scouts – Světová asociace skautek),174 které hned v úvodu článku II. uvádějí, ţe „základní principy Světové asociace skautek jsou vyjádřeny v původním slibu a zákonu, jak je stanovil zakladatel“. Toto je velmi jasné a konkrétní stanovisko, které nemŧţe mít – jak tomu rozumím – jiný výklad. Podobně je tomu i ve Stanovách WOSM (World Organization of the Scout Movement – Světová organizace skautského hnutí),175 kde se uvádějí tři principy formulované Baden-Powellem a kde „povinnost vůči Bohu“ je podrobně vysvětlena jako „věrnost duchovním principům, oddanost náboţenství, které je vyjadřuje a přijímání povinností, které z toho vyplývají.“ Mám za to, ţe taková formulace je velmi vstřícná i pro oblasti, o nichţ teď hovoříme. Potvrzuje to i podrobný výklad, který WOSM uvedl v Základních principech176, připomínající, ţe „na rozdíl od svého nadpisu vlastní text slovo Bŧh nepouţívá, aby bylo zřejmé, ţe toto ustanovení zahrnuje i náboţenství nemonoteistická, např. hinduismus, anebo ta, která neuznávají osobního Boha, např. buddhismus apod“. Pro úplnost bych tu chtěl ještě zmínit i kmen dospělých ISGF (International Scout and Guide Fellowship – Mezinárodní společenství skautŧ a skautek),177 který svoje „zásady“ odvozuje od skautského ţivotního stylu a ţádá dále od svých členŧ, aby „osobně ţili v duchu skautského slibu a zákona, jak bylo stanoveno Baden-Powellem“. Vraťme se ještě jednou k jiţ dříve vzpomenutému studijnímu materiálu pro vŧdcovské zkoušky Junáka,178 kde se, jak bylo uvedeno, připomínají východní i jiná, osobního Boha neuznávající, náboţenství. Je nezpochybnitelné, ţe mladé lidi ani Hansen, Walter: Vlk jenţ nikdy nespí, str. 124. Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 10. 173 Tamtéţ. 174 Stanovy WAGGGS, 2003, str. 4. 175 Stanovy WOSM, 2003, str. 1. 176 WOSM – Základní principy, 1993, str. 4. 177 Stanovy ISGF, 2003, str. 3. 178 Myšlenkové základy skautingu, edice Vŧdcovská zkouška, str. 21 a 24. 171 172 ~ 239 ~ ze zemí těchto odlišných kultur není moţné vyloučit ze světového skautského společenství. Zdá se mi však, ţe přílišné zdŧrazňování skutečnosti, ţe s ohledem na vstřícnost jiným je třeba „korigovat“ znění prvního základního principu, je poněkud nebezpečné. Bylo tu uţ řečeno, ţe u nás po desetiletích ateizace, navazující na předcházející dějinný vývoj, nemají mnozí lidé v duchovní oblasti příliš jasno. Šířka pohledu a respekt k odlišným duchovním tradicím, které jsou skautingu vlastní a které jsou dokladem jeho duchovní velikosti, mohou vytvářet na druhé straně dojem, ţe všechny názory jsou akceptovatelné a to včetně těch, které první duchovní princip zcela odmítají. Ţe takový názorový posun není nereálný, dokládá tato drobná příhoda: Před časem, v diskusi o duchovní podstatě skautingu a přihlášení se k prvnímu základnímu principu např. ve skautské slibové formuli, jíţ se autor této úvahy zúčastnil, prohlásil pozdější čelný činovník jedné naší skautské organizace, ţe „to by byla diskriminace ateistů“. Neuvědomil si při tom, ţe se takovým přístupem rozchází jak se stanovisky Baden-Powella, tak i A. B. Svojsíka, a ţe jeho osobní názor naopak „diskriminuje“ ty, kdo tyto principy v duchu pojetí našich zakladatelŧ vyznávají. Takový nebo podobný přístup, který jsem tehdy zaslechl, je poměrně rozšířený a dostal se – jistě ne ve zlém úmyslu, ale přece – před časem i do zásadního „programového prohlášení“, jak je vzpomenuto na str. 10 této publikace. Vzorem i příkladem nám mŧţe být – jako ostatně vţdy – sám Baden-Powell. S postupujícím věkem si uvědomil, ţe Pán ho mŧţe kdykoliv odvolat ke skládání celoţivotních účtŧ. Povaţoval za svou povinnost rozloučit se se svými skauty a skautkami a dát jim ještě naposled svou „otcovskou a bratrskou“ radu. Zachovaly se texty jeho dvou dopisů na rozloučenou,179 koncipované zvlášť pro chlapecký a dívčí kmen. V obou, určených pro multikulturní skautskou veřejnost, bez jakýchkoliv obav uvádí několikrát slovo „Bůh“, protoţe pro něho a skautské bratrství je naprostou samozřejmostí respekt k rozdílným názorŧm mezi skauty. Bratři a sestry v celém světě věděli tehdy zcela zřetelně, ţe domov B.-P. byl v oblasti křesťanské tradice. Respektovali tedy samozřejmě, z jakých kořenŧ pochází přesvědčení jejich bratra, světového náčelníka, a věděli rovněţ stejně dobře, ţe i on respektuje názory jejich. Diskriminace a ani ţádné omezování názorů jiných nemůţe mít ve skautském bratrském prostředí nikdy prostor a ţivnou půdu. Tato skutečnost se nemohla změnit ani dalším vývojem, ani postupem času. Krátce po skončení druhé světové války, v září roku 1946, navštívila tehdejší Československo také světová náčelní skautek Lady Olave Baden-Powell. Její návštěva měla bohatý program, setkala se při ní nejen s představiteli našeho skautingu, ale navštívila také naše lesní školy a některá skautská střediska. Všude byla vřele a mile uvítána. Součástí návštěvy byla i část duchovní, při níţ se zúčastnila i skautských bohosluţeb, a to jak katolických, tak i evangelických. (Uveďme tu jako určitou zajímavost,180 ţe jedna z našich nejstarších duchovních písní, svatováclavský chorál, se jí tak zalíbila, ţe si vyţádala jeho notový zápis i text.) S pojetím našeho skautingu byla Lady Olave spokojena a o tom, ţe se ani postupem času nezměnil z „mezinárodního pohledu“ názor na duchovní podstatu skautingu, svědčí i její výrok na slavnostním setkání s činovníky Ústřední duchovní rady v předvečer svátku sv. Václava: 179 180 Hansen, Walter: Vlk jenţ nikdy nespí, str. 132. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 338. ~ 240 ~ „Náboţenská výchova ve všech skautských oddílech je samozřejmostí, protoţe skoro kaţdý skaut se hlásí k nějakému náboţenství. Myslím, ţe o tom dále nemusíme mluvit, jsme-li skutečnými skauty.“181 Bude patrně vhodné uvést na tomto místě pro úplnost i skutečnost, ţe cesta našeho hnutí do světa byla poznamenána také negativními úkazy a pokusy o jeho zneuţití. Byly to jevy zcela ojedinělé a natolik prŧhledné, ţe nemohly ohrozit vysoký kredit, který za dobu své existence světový skauting získal. O poměrech v tehdejším Sovětském svazu, kde byly všechny programové prvky skautingu doslova vykradeny, jsme se uţ zmínili. Přesto tamější komunističtí „šéfové“ skauting při kaţdé příleţitosti lţivě pomlouvali. Nejiná situace byla i v Německu, kde s nástupem moci nacistŧ byla mládeţ soustředěna od 1. 12. 1935182 do jednotné organizace Hitlerjugend, která poskytovala totalitní moci moţnost nejen dohledu nad mládeţí, ale také její pokřivenou výchovu. I tady však čerpali z bohaté studnice programové nabídky skautingu a dokonce pouţili k tomu účelu i celovečerní český skautský film, natočený v roce 1938 J. Tuzarem na jednom táboře na řece Luţnici.183 Film byl samozřejmě opatřen německými titulky. Dnes je patrně uloţen a zcela zapomenut v některém archivu. Na jamboree v maďarském Gödölö v roce 1933184 se pokusili vládní činitelé zneuţít i tohoto skautského setkání k propagaci svých ultrapravicových cílŧ. Maďarsko mělo totiţ tehdy zájem o revizi poválečné Trianonské smlouvy, s jejímţ výsledkem nesouhlasilo, a odtrhnout od ČSR celé Slovensko, které po staletí patřilo k maďarskému království jako Horní země. Stejně tak, pro svoje sympatie s německým nacismem a jeho protiţidovským taţením, chtěli oddělit v naší delegaci zástupce ţidovských, maďarských a jiných „menšinových“ organizací. Tomuto úsilí se podařilo vedení naší výpravy, A. B. Svojsíkovi a J. Charvátovi, zabránit. Úspěch našich zástupcŧ byl pozitivně kvitován v západních demokratických zemích a také světový náčelník Baden-Powell poslal protektorovi čs. skautŧ, prezidentovi republiky T. G. Masarykovi, svoje blahopřání. Uspokojení nad takovým vystoupením celé naší delegace vyjádřil i tehdejší čs. ministr zahraničí E. Beneš. Uvádím zejména tento poslední případ proto, abych na něm dokumentoval vysoký morální náboj českého skautingu i společenský kredit, kterému se tehdy těšil. Bylo to jistě výsledkem především jeho pevného postoje v otázkách mravních a také záleţitostech duchovních principŧ. Duchovní výchova a křesťanství ve skautském hnutí Jenom stěţí bychom hledali skautského činovníka, který by zpochybnil tu skutečnost, ţe skauting je hnutí výchovné. Se stejnou reakcí bychom se nepochybně setkali i v těch oddílech, kde se věnují spíše programovému a účelnému trávení volného času. Tam by bylo moţné očekávat výchovné pŧsobení především k docílení obecné lidské slušnosti. V současné době poklesu kultury i morálky ve společnosti bychom jistě mohli být vděční i za takový výchovný přístup, pro skautské pojetí duchovní výchovy je to však příliš málo. Pokud jsme pozorně přečetli předcházející Tamtéţ. Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 84. 183 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 92. 184 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 80. 181 182 ~ 241 ~ stránky, jistě jsme pochopili, ţe skautská výchova se zaměřuje v prvé řadě na oblast morálky a zejména duchovních hodnot. Skautskou duchovní výchovu je moţné si představit jako výstavbu obytné budovy, rodinného domku.185 Přístupová cesta k vlastnímu objektu zahrnuje hodnoty, které si nováček přináší do oddílu jako osobní vklad – povahu, rodinnou výchovu, intelekt, vzdělání… Vlastní budova je postavena na pevných základech, které jsou zárukou její stability, daných našimi mravními principy, Zákonem, heslem, denním příkazem i slibem, na nichţ teprve spočívá „nadzemní podlaţí“ – vlastní skautská duchovní výchova – tvořené výchovným pŧsobením, vedením a usměrňováním skautským vŧdcem v oddíle. Teprve na této úrovni je moţné vybudovat první patro, které je výchovou křesťanskou v pojetí B.-P. Tady si ovšem musíme uvědomit jednu dŧleţitou okolnost. Ač tato skautská křesťanská výchova se odbývá aţ „nad úrovní“ výchovy ke skautskému duchovnu, není této duchovní výchově nadřazena. Skauting totiţ křesťanství (a dodejme na tomto místě hned, ţe i jiná – „místní“ – náboţenství v jiných kulturních oblastech) nevnucuje, ale nabízí.186 Náboţenská výchova je tedy sice kvalitativně vyšší, praktikuje se však paralelně s výchovou duchovní. Jestliţe je nám to obtíţné pochopit, pak snad nám pomŧţe poznání, které přiznávají sami křesťané. Víra je pro ně totiţ darem, který je sice kaţdému nabídnut, ale ne kaţdý, komu je tento dar nabízen, je schopen či ochoten ho přijmout. Nechuť přijmout křesťanskou víru a její zásady je u nás stará a projevuje se dlouho. O jejích příčinách jsme se zde uţ i my zmínili. Jedním z hlavních argumentŧ ateistŧ (kromě popírání existence Boţí, ale tu přece nelze dokázat, té je moţné „jenom“ uvěřit) je to pocit, ţe je náboţenské „příkazy a zákazy“ svazují a zbavují osobní svobody. Svoboda ovšem není nikdy absolutní volností, bezuzdností. Vţdy tu platí nějaká základní pravidla. Snad je to Desatero Boţích přikázání, které mŧţe v někom takový pocit „omezování“ vzbudit. Pak si ale musíme uvědomit, ţe i skautský zákon, který je jeho zrcadlem v pravém smyslu toho slova, je podobným souborem regulí chování a vztahů, které jsme se svým skautským slibem přece zavázali plnit. Bez jejich odpovědného a úplného přijetí však nemáme ani právo označovat se za skauty. Omezuje nás tedy i skautský Zákon? „Je-li člověk svobodný a není-li nic nad člověkem, je zřejmé, ţe se jeho svoboda vystupňuje aţ k absolutní autonomii a bezmezné zvůli. Ale ku podivu, tento ryze autonomní člověk, tento člověk-bůh, se nakonec zcela vyčerpává a končí v opaku svobody, totiţ v otroctví.“187 Uţ jsme si tu ukázali, kam vede odvrţení mravních zásad, kam přivedly svět totalitní reţimy, jak byla v krvi utopena krásná a líbivá hesla francouzských filosofŧ krutou revolucí. Odmítnutí Boha a Jeho Zákona, který byl a je pilířem morálky a naší kultury, vedlo vţdy k fatálním hrŧzným dŧsledkŧm. Poučme se tedy historií, jejíţ příklady promlouvají i k dnešní době. Není tomu tak dávno, co i my jsme byli vystaveni ateistickému útlaku a měli jsme moţnost poznat, kam takový systém spěje a čeho všeho je schopen. Toto poučení jakoby pomalu mizelo z povědomí a naše úvahy se příliš obírají současnými starostmi. Náboţenství však zcela jistě nemŧţe být překáţkou lidské svobody ducha a činŧ. Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 5. Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 2. 187 Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 33. 185 186 ~ 242 ~ „Náboţenství se prohlašuje za věc rozumu – a zdá se, ţe je lze nahradit vědou. Nebo za věc vůle – a zdá se, ţe je lze nahradit mravností. Nebo za věc citu – a zdá se, ţe je lze nahradit uměním. Náboţenství je věcí rozumu, vůle i citu: je věcí celého člověka. Náboţenství je tím vším, ale ničím z toho není výlučně. Obrací se k celému člověku, zabírá všechny jeho potence. Celý člověk tedy můţe být vychován jen na základě náboţenství, a to i z toho důvodu, ţe náboţenství jediné dává člověku opravdu účinné pohnutky k mravnímu jednání…188 Pokud se vrátíme o několik stránek zpět a vyhledáme si výroky Zakladatele v prvních kapitolách této práce, ale také i v jiných publikacích, vzácná shoda těchto myšlenek nám nemŧţe uniknout. Jak tedy dospět k přijetí skautských mravních zásad, k jím proklamovaným duchovním hodnotám? Na tuto otázku nám dává odpověď uţ sám název našeho hnutí. Skauting je neustálé hledání Baden-Powellŧv skauting vznikl za shody velmi šťastných okolností, kdyţ jeho zakladatel poznal, ţe jím vedení vojáci jako lidé navyklí civilizaci musí zachovávat zcela jiná pravidla, nutná při přeţívání v nedotčené přírodě; kdyţ tato pravidla sepsal pro výcvik svých zvláštních jednotek a jejich příslušníky – zvědy – nazval skauty; kdyţ jeho příručku začali vyuţívat angličtí chlapci jako návod ke svým hrám; kdyţ uchopil takto nabídnutou příleţitost a sepsal na jejím podkladě Scouting for Boys, základní dílo světového skautingu. Ty, kteří jeho myšlenky přijali, nazval podle jejich dospělých „vzorŧ“ rovněţ skauty. Ano, Baden-Powellovi následovníci jsou skauti. Skauti-zvědové, skauti-stopaři, skauti-hledači. Hledají smysl svého ţivota, hledají nejvyšší Pravdu a Lásku, hledají stopy Boha – Stvořitele ve všem jeho díle. „Hledání smyslu ţivota je vlastní kaţdému člověku. Proto je také hledání smysluplného ţivota základní náplní skautského hnutí, protoţe skauting chce přispívat k rozvoji celé osobnosti mladého člověka.“189 Aby se mohl skaut na takovou cestu za svými vyššími cíli vydat, vyzbrojil ho k tomu zakladatel pevnými pravidly, o nichţ jsme tu uţ hovořili. Jejich osvojení je záleţitostí dobré práce skautského vŧdce, který na ni musí být sám dobře připraven. „Uznávám: duchovní aspekty výchovy jsou opravdu těţké, citlivé, ale jsou uskutečnitelné. Vést děti a mladé lidi k pochopení a hlavně přijetí, k akceptování mravních zásad je těţké, ale ještě mnohem těţší je získat je pro akceptování kterékoliv správné cesty, která vede k Bohu.“190 Obtíţe této cesty připodobňuje P. V. Eliáš191 k putování lesem podle mapy za jistým cílem – např. ke zřícenině. Neúspěšný pokus pak mŧţe být interpretován třemi zpŧsoby: buď přiznáme svŧj omyl, nebo prohlásíme, ţe hrad zmizel a mezitím nebyla Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 28. Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 3. 190 Rusek, Ladislav: Hledání, str. 11. 191 Eliáš, P. Vojtěch: Duchovní ţivot skautského vŧdce, ve sborníku Poslání skautského vŧdce, str. 15. 188 189 ~ 243 ~ opravena mapa, případně za zbytek uţ rozebraného hradu prohlásíme náhodně pohozený kámen. Prvé řešení je poctivé, je součástí hledání se všemi jeho pokusy, omyly a tápáním. Druhý případ je projevem pohodlí, duševní lenosti a neochoty pokračovat v předsevzatém putování. Nejhorší je případ třetí, nalezli jsme falešný cíl a na toto scestí uvádíme i své svěřence, svŧj oddíl. Nemylme se, nejde o případ netypický, vyskytnout se mŧţe kdykoliv a nemusí jít jen o hrad. Naše hledání duchovní podstaty skautingu se odvíjí dle téhoţ schématu. Je jistě provázeno klopýtnutími, dílčími neúspěchy, snad i blouděním. Přiznáme-li omyl, nic nám nebrání v tomto „duchovním putování“ pokračovat. Skaut-hledač se nedá odradit a jde za svým cílem vytrvale. – „Zmizelý hrad“ by znamenal, ţe skauting ztratil pro „hledajícího“ svŧj vznešený cíl, ţe jeho obsah ho uţ neoslovuje, ţe opustil natrvalo svou skautskou stezku. Pohodlí, lenost i neochota druhého případu nemá ve skutečném skautingu své místo. Je projevem dnes tak často aplikovaného „volnočasového“ pojetí skautství, které pro některé rodiče mŧţe představovat nejvýše jenom „dobrou úschovnu“ jejich dětí po dobu, kdy se jim nemohou věnovat, pro skutečnou výchovu však znamená pramálo. – Vystavení falešného cíle dětem, které znamená poslední uvaţovaný závěr, je těţkým proviněním a hříchem na duších svěřených dětí, prohřeškem, z něhoţ bude nutno jednou skládat účty, a který se nakonec dotýká svým dosahem při vytváření mravního profilu celé společnosti. Naštěstí nejsou všechny naše skautské výpravy neúspěšné, naopak, věřím, ţe těch zdařilých je drtivá většina. Všechno naše výchovné pŧsobení mŧţe dosahovat a v dobrém oddíle také samozřejmě dosahuje svých vytýčených cílŧ. Ty mohou být ohroţeny jenom naší samolibostí, uspokojením z dosaţeného, pokud bychom podlehli takovým pocitŧm. „My víme, ţe skauti jsou ti, kteří jsou na cestě, a to i v obrazném slova smyslu. To znamená, ţe chybí jakási konečná jistota: ‚Tak a teď je to stoprocentně jisté, my uţ jsme toho dosáhli.‘ Je to stav hledání…“192 Je tady, jak vidíme, jakési moţné riziko, ale dobrý vŧdce se mu dokáţe jistě vyhnout. Třetí základní princip našeho výchovného systému – povinnost k sobě samému – ho nabádá ke stálému sebezdokonalování. Samolibý pocit, ţe teď „uţ jsme za vodou“ není přístupem skautským. „Věřit v Boha neznamená jen uznat, ţe Bůh je. To znamená také k němu směřovat a touţit po spojení s ním.“193 Poznání a uznání cílŧ skautingu, jeho prvního mravního principu, tedy pro nás navozuje příslušné povinnosti. Takové samotné vyznávání není samo o sobě ještě nijak dostačující, nevyplývají-li z něho také naše skutky a normy chování. Přijetí takového závazku a jeho dŧsledné promítnutí do celého našeho ţivota, všeho našeho konání i mimo „skautské prostředí“ pak mŧţeme označit jako náš skautský ţivotní styl. Jak toho dosáhnout u sebe i svých svěřencŧ, je věcí kaţdého vŧdce, jeho schopností, přizpŧsobivosti a dobré znalosti jeho oddílu. Eliáš, P. Vojtěch: Duchovní ţivot skautského vŧdce, ve sborníku Poslání skautského vŧdce, str. 16. 193 Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 154. 192 ~ 244 ~ „Vychovatel musí být člověk nevšední, vynalézavý, rostoucí a nestrnoucí. Nejšpatnějšími vedoucími mládeţe jsou ti, kteří mají svou ‚metodu‘, to je určitý, neměnný a ‚vyzkoušený‘ způsob výchovy…“194 Moţná někdo v tuto chvíli namítne, ţe jsme odbočili do oblasti psychologie a metodiky. Snad, ale jenom zdánlivě, protoţe i v této oblasti, jak nám vysvětluje v uvedeném citátu zkušený pedagog, je třeba stále hledat ty nejúčinnější cesty a postupy. Dobrý skautský vŧdce nezapomíná ani na uţ vzpomenutý třetí princip, a to nejen vzhledem k sobě, ale také na jeho samozřejmé přijetí „jeho skauty“. Vzbudit ve svěřených mladých lidech „ţíznivou“ touhu po poznání, po sebevzdělávání, touhu stávat se lepším, není pro vŧdce úkolem snadným. Je to však jeho největší, nejkrásnější úkol, který mohl pro sebe, pro naši mládeţ a tuto zemi přijmout. Jeho skautský i činovnický slib, kterým se k tomu zavázal, je pobídkou i povzbuzením. Vše ostatní, s čím se na své pouti potkává, není podstatné. Jestliţe ovšem má být schopen předávat všechny „duchovní statky“ našeho hnutí a hodnoty této kultury, musí je také soustavně přijímat a zmnoţovat. V tom spočívá potřeba i celé tajemství jeho vlastního rozvoje a sebevzdělávání. „Tajemství výchovy je v sebevýchově. Jen kdo sám sebe vychovává, je schopen vychovávat druhé. Vychovat sebe znamená stát se osobností. Důleţitý rozdíl: osobou se člověk rodí, osobností se stává. (…) Osobností je jen ten, kdo ze sebe něco udělal.“195 „Výchova musí směřovat k samostatnosti. (…) Výchova, která není zároveň návodem k sebevýchově, není výchovou.“196 Hovoříme tu o duchovní podstatě skautingu, o křesťanství a v této souvislosti také o křesťanské výchově. Mluvili jsme také o tom, ţe skaut „hledá“ podstatu bytí, smysl svého ţivota a okolního světa. Jeho duchovní ţivot se má stále vyvíjet, rozvíjet a zdokonalovat. Jen málokdo přichází uţ jako zcela vyzrálý a nikdo se nemŧţe tomuto vlastnímu vývojovému procesu bránit. Řekli jsme, ţe skauting křesťanství nevnucuje, ale nabízí, a z tohoto pohledu přistupuje ke všem jednotlivcŧm individuálně. Bylo by chybou domnívat se, ţe je určen pouze pro členy církví a duchovních společenství. Skauting je „cestou“ pro všechny „hledající“. V našich oddílech se scházejí děti z nejrŧznějších rodin, z nejrŧznějšího sociálního a názorového prostředí. Naší snahou, naším úkolem i povinností je umět je oslovit všechny, všem jim přiblíţit duchovní podstatu skautingu tak, aby ji pochopili, porozuměli jí a přijali ji. Odtud pak mŧţe být cesta pro mnohé z nich ke Stvořiteli světa, ke křesťanství. „Z uznání a přijetí principu povinnosti k Bohu nevyplývá závazný poţadavek vstupu do nějaké konkrétní církve nebo náboţenské společnosti. Ale jedna nutnost tady přece jenom je. Skaut by měl uznat, ţe ţivot člověka není jen výsledkem shluku molekul a celé řady náhod, ale ţe podléhá řádu bytí, který ve vesmíru existuje a který je na člověku nezávislý. Odkrývání tohoto řádu a odpovědnost za jeho dodrţování je povinností kaţdého skauta.“197 Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 13. Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 94. 196 Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 71. 197 Pečený, Jan: Základy duchovní výchovy ve skautingu, str. 3. 194 195 ~ 245 ~ Prostředí, v němţ se skautská duchovní i křesťanská výchova realizuje, je pro ni více neţ příznivé. Nám je blízká příroda, její krásy i zázraky ţivota. Citlivý jedinec tu mŧţe být vybízen k úvahám o smyslu všeho, o svém ţivotním úkolu a poslání, mŧţe tu na těch drobných a nejobyčejnějších jevech sledovat všechny stopy pŧvodce celého Vesmíru, stopy jeho Tvŧrce, našeho Boha a Pána. Uţ před více neţ dvěma sty lety to doznal I. Kant (1724–1804), německý filosof, zkoumající předpoklady a meze lidského poznání: „Dvě věci naplňují mou mysl vţdy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi mé myšlení obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“198 Koníček nebo sluţba? „Proč jsem skaut, proč a nakolik jsem přijal mravní závazky tohoto hnutí, proč v něm setrvávám i v dospělosti?“ – otázka, kterou by si čas od času měl poloţit kaţdý z nás. Otázka je nepochybně jednoduchá. Dokáţeme si však na ni také stejně snadno odpovědět? V nejmladším věku jsou dŧvody vstupu do hnutí jistě jiné, neţ jsou příčiny, pro které mu zůstaneme věrni také v pozdějším anebo dospělém věku. Pobyt v přírodě, krásná setkání, přátelství, vlahé noci „pod širákem“, posezení u táborového ohně, to vše se mŧţe nakonec stát poutavou zábavou i koníčkem… Koníčkem nebo sluţbou jiným? Umíme rozlišovat mezi oběma pojmy? „Rozdíl je tu přímo propastný. A nic na tom nemění ani skutečnost, ţe obojí, tedy i koníček – záliba – stejně jako opravdově proţívaný skauting můţe dosahovat vysoké kvality. O tu se ostatně ve skautské výchově máme snaţit stále. Jenţe u své volnočasové záliby si tu hloubku volím, rozhoduji, do jaké míry ji přijmu a budu provozovat. Vycházím při tom jen z velikosti svého uspokojení, případně i jisté ctiţádostivosti. U hluboce proţívaného skautingu však tato míra leţí zcela mimo skautovu představu nebo jeho vůli, on sám není oprávněn na jejím pojetí ani cílech nic měnit.“199 Dŧvody, které přivádějí do skautských oddílŧ děti věku světlušek a vlčat, jsou zpravidla prosté. Školní kamarádi, poutavý program, neotřelé hry, výpravy, vidina letního táboření, skautská klubovna, snad i přání rodičŧ nebo zajímavý kroj… Zákon a slib vlčat i světlušek přispívá na samém počátku skautské stezky k sociálnímu zařazení do skautského společenství, do něhoţ duchovní a mravní úroveň vnáší dobrý vŧdce. Tady se jeho úloha stává posláním. Co ho k němu přivádí? Snad nám dá odpověď E. T. Seton, který říká, ţe potřeba uhasit ţízeň jej vedla k vyhloubení studánky i pro jiné. Úroveň duchovního ţivota i skautské morálky je ve smečce i roji (stejně jako později v oddílech) vnášena a garantována osobou vŧdce. Duchovní principy hnutí se obráţejí zcela evidentně ve výchovných pilířích hnutí. Souvislost skautského zákona s ţidokřesťanským Desaterem jsme uţ zmínili. Podle (L 10,28) je největším přikázáním – „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bliţního jako 198 199 Rusek, Ladislav: Hledání, str. 13. Navrátil, Zdeněk: Proč není skauting koníčkem, str. 15. ~ 246 ~ sám sebe“. Je to základní ustanovení, ze kterého nepochybně vycházel při ustavení hnutí a jeho principŧ i Baden-Powell. „Všiml sis, můj skaute, ţe je to základem tvého slibu? Jaký je přece rozdíl mezi ‚slouţiti Bohu‘ a ‚míti jej rád z celého svého srdce‘? A mezi: ‚milovati svého bliţního‘ a ‚duší a tělem býti hotov pomáhati bliţnímu‘? Nezdá se ti, ţe je to totéţ? A ţe skautský slib je slibem udrţet si ţivot Kristův v srdci?“200 Vŧdcova úloha tedy není skutečně lehká, i on sám si musí být vědom závaţnosti i dŧleţitosti svého poslání, snaţit se vyjasnit si svŧj vztah k duchovním principŧm, přijmout skautskou spiritualitu a přenášet ji na druhé. Tuto roli mu usnadní, ale současně také komplikuje skutečnost, ţe i on sám „neustále hledá“. A pokud sám není „praktikujícím křesťanem“, nemŧţe nejen skautské duchovno, ale ani křesťanskou výchovu, jestliţe je rodiči členŧ jeho oddílu ţádána, ignorovat. Cennou pomocí mu tehdy mŧţe být spolupráce s duchovním rádcem. „Křesťanská výchova tedy představuje naprosto srozumitelné spojení s Jeţíšem Kristem, otevírá se jeho poselství. Důleţité při tom je vycházet z toho, co skaut nebo skautka v tomto okamţiku proţívá, takţe bude navázáno spojení mezi Jeţíšovým poselstvím a dneškem. Také skauti mají často svoje problémy a okamţité otázky: přivést je ke křesťanské výchově je důleţité proto, aby byli se svými otázkami respektováni a aby jim bylo moţno pomáhat.“201 Známý příběh o stoupání na Horu je příměrem a ukázkou, jak se mŧţe naše výchova i přijímání jejích principŧ v oddílech vyvíjet. Ne kaţdému je dáno vystoupit aţ na samý Vrchol. Měli bychom ovšem věnovat svoji pozornost i přízeň všem účastníkŧm tohoto výstupu, být jim nápomocni. A snad větší péči dát těm, kteří neměli dostatek sil k dosaţení nejvyšších met. I oni jsou našimi bratry, i oni byli osloveni myšlenkou BadenPowella. Věříme, ţe i jim zŧstane v duši a srdci místo pro nejvyšší Pravdu a Lásku, ţe i oni budou schopni část tohoto poselství pronášet svým ţivotem, i kdyţ ta nastavená vrcholná úroveň bude jiţ mimo dosah jejich schopností. Naše hnutí není pouze pro vyvolené, pro duchovní elitu, ale o dosaţení této elitní úrovně všemi usiluje. I to je posláním skautského vŧdce. Poslání vŧdce neusnadňuje ani současná doba. Je obtíţné se s jejími úkazy vyrovnat sám a ještě těţší je vnášet mravní postoje do duší svěřených skautek a skautŧ, zejména tehdy, jsou-li v jejich rodinách přijaty přístupy ke hmotným statkŧm zcela jiné. „Nebyl bys skautem, kdybys byl sobecký, poţivačný, zahálčivý, vším plýtvající, neskromný; kdybys spotřebovával víc, neţ náleţí jednomu člověku nepsaným právem odvěké etiky! A uvěř a přijmi za pravdu pro celý ţivot: luxusní, poţivačný, sobecký ţivot, jaký ti vtíravě staví dennodenně před oči sugestivní reklama, nevede k trvalému štěstí, ani k opravdové, čisté radosti!“202 Reinsberg, P. Jiří: Skaut přemýšlí o Kristu, str. 64. Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 4. 202 Rusek, Ladislav: Zahrady zázrakŧ, str. 11. 200 201 ~ 247 ~ Naše cesta, naše putování se opírá o promyšlená pravidla skautské etiky a morálky, o základní principy skautingu, které jsou nám vodítkem i ukazatelem směru k cílŧm, k nimţ vede smysl skautské výchovy a které se snaţí svým pŧsobením přinést dalším skautským generacím i dobrý vŧdce. V tom spatřuji jeho úkol i poslání. „Měli bychom se snaţit, aby náš skauting byl co nejvíce obdařen Duchem, tj. aby přinášel lidem vskutku nepomíjivé duchovní hodnoty. Ty by měly být hlavním cílem skautingu – nikoliv zábavy a zábavičky, různé kratochvíle a atrakce, i kdyţ radost a veselí bude prolínat mnohou naší činností, zvláště u těch nejmladších.“203 V šedi a lhostejnosti těchto dní Naříkat nad současnou dobou a jejími mravy je módní a patří to snad i k našemu národnímu folklóru. Jak je to tedy s „těmito dny“, kdy nastaly, odkdy tu jsou, kdy skončí? Správná odpověď asi zní, ţe „tyto dny“ jsou tu stále, teď, stejně jako včera nebo pozítří, stejně jako byly před lety a budou patrně i v budoucnu. Připomínám si útlou „Knihu apokryfů“ Karla Čapka a v ní pŧvabnou povídku „O úpadku doby“. Pračlověk Janeček si tu stěţuje své ţeně na neúctu ke starým vyzkoušeným předmětŧm, „stará Janečková“ pak na svoji snachu, její zpŧsoby i na rozpustilá, nezvedená vnoučata. V této alegorii spisovatel pranýřuje to, co se táhne společností uţ věky. Přiznejme si však, ţe znepokojení, které pociťujeme dnes, je přece jenom víc oprávněné. Násilnosti, vysoká kriminalita, vraţdící děti, zločinnost těch, kteří mají ostatní před ní chránit, korupce vysokých představitelŧ, prosazování sobeckých zájmŧ nad obecným prospěchem, a to i ze strany zastupitelŧ zvolených občany… Ne, nebudu pokračovat dál. My však do takového prostředí přicházíme se skautskou morálkou a etikou. Má naše snaţení vŧbec nějaký smysl? Uţ krátce po vzniku samostatného státu varuje první prezident svobodné republiky před podobnými problémy a jevy, jenom tehdy ještě ne snad tak vyhraněnými, jak je proţíváme my dnes. Jakoby však promlouval i k nám: „Dnešní náš problém není problémem hospodářským, ale problémem mravním.“204 T. G. Masaryk nepoloţil jenom základy nového státu, ale vtiskl mu i mravní principy, z nichţ se odvíjelo jeho pojetí demokracie. Ačkoliv on sám se rozešel s církví katolickou a také jeho příslušnost k evangelíkŧm nebyla zcela bezvýhradná, byl nepochybně člověkem věřícím a jeho pojetí morálky i etiky vycházelo zcela dŧsledně z etiky křesťanství. Dával to nepokrytě najevo vţdy, kdykoliv to bylo třeba. „Máme na světě pomáhat uskutečňovat řád Boţí.“ 205 Současné společenské klima není takovým myšlenkám příliš příznivé, ani obecná prohlášení veřejných činitelŧ nepřekračují svŧj proklamativní rámec a běţná Rusek, Ladislav: Zahrady zázrakŧ, str. 30. Masaryk, Tomáš Garrigue: Projev k národu, 20. léta. 205 Tamtéţ. 203 204 ~ 248 ~ denní praxe hovoří o něčem zcela jiném. Přesto skautské hnutí nemůţe „slevit“ ze svých zásad, neboť by tak popřelo samo sebe a ztratilo by smysl své další existence. „Naším cílem je pomáhat lidem, aby dali smysl svému ţivotu. Toho chceme dosáhnout tím, ţe necháme působit jisté zkušenosti, případně je vést k tomu, aby nové zkušenosti získali. Chceme dávat lidem impulsy, aby rozvíjeli a reflektovali svoji hodnotovou stupnici a současně poznávali hodnotovou stupnici jiných. Dále chceme poznávat hodnoty a koncepce křesťanství i jiných náboţenství a vyuţívat jich jako ukazatele cesty ţivotem.“206 V dnešní době se upírají zraky této společnosti západním směrem, kde hledají vzory i naději pro budoucnost této země, která po desetiletí byla utlačována rudým despotismem s jeho orientální krutostí. Ani tam však nenajdeme všelék na všechny naše neduhy. Problémy se nevyhnuly ani tamějším skautŧm, kteří se musí vypořádat se všemi nešvary jejich systémŧ a kteří i v jejich realitě hledají své postavení. Kaţdá země má svoje starosti a nedostatky, se kterými se musí vyrovnat vlastními silami. Slepé přebírání cizích vzorŧ jsme zaţívali po řadu let a víme, jaké to zpŧsobilo nám všem nedozírné škody, zejména v oblasti mravŧ a všeobecné kultury. „Hédonismus (poţitkářství), změkčilost a zpohodlnělost blahobytných společností vykonaly své: ztrácí se původní skautské kvality, skromnost, soběstačnost, pravdivost, prostota i čistota ţivota. (…) Zmenšuje se počet váţných a vytrvalých zájemců o náročnou skautskou práci, ubývá členstva, zvláště těch mladších a nejmladších. Mnohými činovníky je prosazován manaţerskofinančnický styl řízení hnutí: dotace, sponzoři, příspěvky, majetek jsou převaţujícím námětem jednání a porad.“207 „Ţivot v dnešním světě se opravdu podobá bloudění Labyrintem s mnoha nástrahami. Ty slepé, nikam nevedoucí uličky, to jsou scestná, falešná, do propasti vedoucí učení, názory, dokonce i různé filosofie a hnutí… Svedou a zavedou někdy člověka aţ do takových úţin, kde se jiţ nemůţe obrátit, nemůţe se vrátit – nepomůţe-li mu ruka bliţního nebo přímo Bůh.“208 „A v takovém deformujícím rámci, který bývá mnohými raději zamlčován nebo bagatelizován, má vést mladý vůdce, mladá vůdkyně, svěřenou skupinu skautů a skautek.“209 Nepromarnit okamţik Pŧlstoletí hnědé a rudé totality nepotlačily v národu touhu po svobodě. Po jejím opětném nabytí však tato volnost dostala postupně jiný tvar, neţ ten, ve který jsme dlouho doufali. Mravní vakuum, nastolené bezboţnými reţimy, se projevilo v celé své ubohosti a zkaţenosti. Svoboda nemŧţe být anarchií. Bezuzdný liberalismus přinesl svobodu i nekalým ţivlŧm. Se zlem se však nedá smiřovat. Tolerovat zlo znamená napomáhat mu. Napomáhat zlu znamená páchat zlo. Dávno je zapomenuta Masaryko- Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 8. Rusek, Ladislav: Zlatá Ariadnina nit, str. 12. 208 Rusek, Ladislav: Zlatá Ariadnina nit, str. 7. 209 Rusek, Ladislav: Zlatá Ariadnina nit, str. 11. 206 207 ~ 249 ~ va idea „Jeţíš, ne César!“, na níţ osnoval mladou republiku jako nejdemokratičtější zemi Evropy, která i na ekonomickém ţebříčku světa stanula vysoko aţ na desáté příčce. Ač výrok TGM je – jak sám zdŧrazňuje – myšlen politicky, přiznává, ţe pro něho je „náboţenství hlavní sloţkou duchovního ţivota a kultury vůbec.“210 Předválečná první republika byla státem zřetelně vybudovaným na křesťanských zásadách, ne však ve smyslu náboţenském, konfesním, ale mravním. Byl to stát, který příznačně charakterizoval K. Čapek: „Nikdy nezapomeňme, ţe v základech státu, pokud jej budoval Masaryk, nebyl ţádný zázrak. Bylo v nich víc, v základech našeho státu je Bůh.“211 Má-li náš skauting přispět k mravní obrodě, je třeba tak učinit neprodleně. Nemŧţe ztrácet čas „přešlapováním na místě“ a musí vyuţít všech svých prostředkŧ. Čas nepracuje v náš prospěch. Pouţití všech našich výchovných moţností, ale především veškerého času, kaţdého okamţiku, kdy je vŧdce v kontaktu se svými svěřenci, to je skautské „carpe diem“ – „vyuţij plně dne!“ Hry, technické dovednosti, soutěţe, zkoušky – to vše je jen nástrojem výchovy. Nad všemi dosahovanými výkony však stojí čestnost a čistota srdcí, náš skautský Zákon. „Jsi lepší neţ v den svého slibu? Nejsi-li, nač jsou odznaky tvých zkoušek? Jako odznaky na tvých rukávech, tak se mají mnoţit ctnosti ve tvém srdci.“212 Zprostředkování této duchovní podstaty našeho hnutí tak, aby byla přijatelná a pochopitelná všemi jeho svěřenci, kteří přišli do oddílu z prostředí nejrŧznějších názorových okruhŧ, to je prvotní starostí i základní povinností skautského vŧdce. Jde nepochybně o velmi citlivou záleţitost, ke které je třeba přistoupit vţdy s ohledem na místní podmínky a duševní obzor a schopnosti oddílu. To však dobrý vychovatel zná a uplatňuje nepochybně i v jiných souvislostech. Moţnou vstupní branou do oblasti duchovního pŧsobení mŧţe být druhý základní princip skautingu – sluţba bliţnímu. Zdá se, ţe je nejsnáze pochopitelná a nejlépe přijatelná. Od něho se mŧţe odvíjet výchovné pŧsobení vŧdce i rozvoj duchovní úrovně jím oslovených skautŧ. S postupujícím věkem budeme i v oblasti těchto vztahŧ „zvyšovat laťku“, protoţe jednoduché dobré skutky, jejichţ příklady uvádíme vlčatŧm a světluškám, nezahrnují celou šíři tohoto oboru. Protoţe chceme vychovat v našich oddílech i dobré občany, musíme obrátit svou pozornost i k věcem veřejným, nikoliv však politickým v tom „partajním“ smyslu. Také dnes tak málo oslovující vlastenectví, které příslušníci mladé generace vnímají jako něco zastaralého a překonaného, je potřebí posilovat, a to zejména v době současné mezinárodní integrace. Vědomí sounáleţitosti s tímto národem a zemí je i dnes, nebo – lépe – právě dnes, velmi dŧleţité. „Kdyţ se ti podaří někomu pomoci, aniţ si toho všiml, lidé poznají, ţe jsi tudy prošel – podle radostí, kterou jsi zanechal na tváři ostatních. To je přivede k víře ve mne, jehoţ jsi pověřen zvěstovat.“213 Dospívající a dospělí nositelé hnutí – roveři, rangers, činovníci, oldskauti – jsou ti, kdo uţ snad dosáhli vrcholu Hory, nebo je od něho dělí jen poslední, moţná ty nejobtíţnější kroky. Jejich putování skautskou stezkou jim uţ jistě mohlo přinést poznání Čapek, Karel: Hovory s T. G. Masarykem, str. 220. Navrátil, Zdeněk: Duchovní rozměr skautingu, str. 11. 212 Reinsberg, P. Jiří: Skaut přemýšlí o Kristu, str. 31. 213 Reinsberg, P. Jiří: Skaut přemýšlí o Kristu, str. 41. 210 211 ~ 250 ~ celé myšlenky skautingu, v celé její šířce i hloubce, aby ji mohli přenášet na další bratry a sestry, pomáhat jim v hledání jejich vlastní cesty. – „Člověku je vrozeno usilovat o poznání.“214 I v této době předávání však je potřebné nové podněty přijímat. Není moţné ţít trvale z podstaty, kterou vŧdcové sami získali někdy dávno ve svém skautském mládí. Povinnosti, vyplývající ze třetího základního principu přece zavazují v kaţdém okamţiku, bez ohledu na věk a „sluţební léta“. „Být celým člověkem znamená mít vnitřní jistotu, aby bylo znát, ţe za pravdou, kterou hlásá, stojí celým srdcem.“215 Vţdy se vychází z prostředí oddílu i konkrétních schopností účastníkŧ i jejich názorového okruhu, s nímţ do hnutí vstupovali. Rozlišujme tedy mezi výchovou duchovní a křesťanskou. Toto rozlišení je nutné ne proto, aby došlo k jejich vzájemnému oddělování a vyčleňování, ale pro lepší a pochopitelnější definici našich cílŧ a odpovědnosti těch, jimţ je duchovní výchova určena. Snahou by mělo vţdy být úspěšné vybudování solidního mostu mezi oběma výchovnými cíli, v pomoci nalézat smysl ţivota s vyuţitím dosavadních vlastních zkušeností i sdělovaní stále nových podnětŧ. Metodika takové výchovné práce je nesmírně dŧleţitá, ale současně velmi citlivá. Moţností se naskýtá mnoho, záleţí na tom kterém případě, kterou z nich si vŧdce, případně duchovní rádce, zvolí jako nejvhodnější. To uţ je ovšem zcela odvislé jeho od jejich osobních schopností a kvalit. Bŧh k nám promlouvá všude, v přítmí vznosných gotických katedrál, stejně jako v prosté, malé venkovské kapličce; uprostřed krás obdivuhodné panenské přírody, stejně jako v tichém koutku našeho soukromí. Umíme mu naslouchat, nebo procházíme světem neteční k Jeho volání, bez přemýšlení o svém poslání a smyslu své existence? Mám za to, ţe velká odpovědnost spočívá i na těch z nás, kdo jsme poznali skauting v dřívějších dobách jeho svobodného rozvoje. Je pravdou, ţe naše setkávání a vzpomínky nám přinášejí pohodu a radost, ale také nás utvrzují v poznání, ţe vstup na skautskou stezku byl nepochybně správným krokem. Pokud jsme skauting přijali a nezpronevěřili se mu v pohnutých dobách, měli bychom dnes vracet mladší generaci to, co nám bylo našimi předchŧdci svěřeno. Někteří z nás jistě proţívali i ten „technický skauting“, na druhé straně je však jejich ţivotní zkušenosti mohly přivést k poznání skutečné duchovní hodnoty a podstaty skautingu. Tu pak bychom měli všichni svorně předávat dál v době, kdy tyto hodnoty naše hnutí i společnost tak naléhavě potřebují, a také natolik včas, dokud vše nevymizí spolu s námi z povědomí. V tom spatřuji naši největší povinnost. Zásada „povinnost – odpovědnost – kázeň“ tak platí i pro nás a nemŧţeme se jí nikdy, věrni svému slibu, zpronevěřit. Perspektivy a naděje S blíţícím se závěrem těchto úvah se ohlíţím zpět, probírám se předcházejícími stránkami a zvaţuji jejich smysl i oprávněnost. Nacházení křesťanských kořenŧ skautingu a cesta k jeho pramenŧm mě zavedla k zakladatelŧm hnutí i k jejich následovatelŧm. To je také příčinou, proč jsem v této práci uvedl tolik citátŧ, výpiskŧ a odkazŧ na ně. O těch prvých vzorech jasně víme, ţe jejich skautství bylo zcela nezpochybnitelné, 214 215 Čapek, Karel: Hovory s T. G. Masarykem, str. 43. Pecka, P. Dominik: Ze zápisníku starého profesora, str. 21. ~ 251 ~ připomínka dalších je tu proto, abychom poznali, jak ideje svých předchŧdcŧ domýšleli a aplikovali na poměry a potřeby svých zemí. Domnívám se, ţe tyto odkazy stojí za to, abychom se i my nad nimi zamysleli a zabývali se jimi nejen v tomto jejich stručném výběru, ale abychom si pozorně pročetli i celá citovaná díla a pokusili se z nich vyvodit závěry pro sebe i svou další výchovnou práci. Celospolečenská situace u nás po třetí obnově hnutí se výrazně liší od těch dřívějších. Jestliţe bylo řečeno, ţe nelze vstoupit dvakrát do téţe řeky, platí to nejen pro oblast veřejnou a politickou, ale i pro občanské iniciativy a uskupení, skauting nevyjímaje. Obecné klima i celkové zhrubnutí a zdrsnění vzájemných vztahŧ nemŧţe být dŧvodem k tomu, abychom na svoje zásady a výchovné úsilí rezignovali, nebo dokonce se takovým poměrŧm přizpŧsobovali. Bereme je na vědomí, avšak s tím záměrem, ţe chceme ve spolupráci s jinými organizacemi a institucemi, kterým není lhostejná mravní úroveň národa, pracovat na jejím ozdravení. Bylo by nanejvýš vhodné navázat úzký kontakt s dalšími skautskými organizacemi v této zemi, protoţe naše vzájemné vztahy jsou v duchu našeho skautského zákona bratrské. A nic na tom nemění ani skutečnost, ţe to mnozí činovníci, včetně čelných představitelŧ, tak nevnímají. Jenom spojení všech lidí dobré vůle mŧţe toto naše úsilí podpořit, zmnoţit a umocnit. Křesťanské církve jsou ke skautingu velmi vstřícné a podporují ho dle svých sil a moţností. Pochopily, ţe jeho pŧsobení a mravní principy jsou v souladu s jejich učením. Nepreferují dokonce ani vznik samostatných konfesně orientovaných skautských organizací, které byly běţné a početné před druhou světovou válkou. Dŧsledné respektování skautského zákona vede mladé lidi k naplňování křesťanské mravnosti. S tím kontrastuje výrok V. Havla, obhájce mravních hodnot i lidských práv, který také prošel výchovou ve skautském oddíle – třebaţe ve velmi mladém věku a poměrně krátce – ţe „skauting nás nezachrání“. Ani jím proklamované heslo o „vítězství Pravdy a Lásky nad lţí a nenávistí“ nenašlo větší odezvu a je dnes spíše překrýváno stále novými a novými otřesy a událostmi ve veřejné sféře. Cestou k nápravě mŧţe být jen důsledný návrat k morálním hodnotám této civilizace, pŧsobení všech mravně silných institucí i jednotlivcŧ, ať uţ individuálně, nebo ve spolupráci. Bude to proces dlouhý a pracný, k jeho cíli se však musíme pokusit dostat, a to bez ohledu na to, kdy a zda vŧbec ho v jeho ideální podobě v konečném výsledku dosáhneme. „Přijetí spirituální dimense, kterou jen s rozpaky připouštíme, ale velký počet našich „skautů“ ji zcela odmítá, je nejen cestou ze současné krize našeho hnutí, ale také to jediné, čím se můţeme odlišovat od jiných podobných spolků, a také jediný důvod a oprávnění naší existence ve druhém století skautské reality.“216 Tato duchovní podstata skautingu, tolik opomíjená, bagatelizovaná, zapomínaná, tak často odmítaná a někdy i nenávistně napadaná, je však to jediné, s čím mŧţeme před veřejnost se svou snahou a příspěvkem k nápravě „věcí obecných“ předstoupit. Zásadním předpokladem ovšem zŧstává, ţe ji všichni bez rozdílu přijmeme, budeme vyznávat a podle ní ţít na prvém místě my sami. V jejím duchu a zásadách povedeme svoje oddíly, v jejím pojetí budeme vzdělávat naše činovníky, zajišťovat chod hnutí po stránce organizační i výchovné. K tomu potřebné materiální a finanční zdroje jsou sice nutné, avšak aţ druhořadé. Takto pracovalo skautské hnutí vţdy uţ v minulosti a takovým zpŧsobem dosáhlo tehdy nejen vysokého společenského kreditu, ale i samého oprávnění své existence. 216 Navrátil, Zdeněk: Proč není skauting koníčkem, str. 16. ~ 252 ~ „Skauting je nadějí lidstva – a stává se čím dále tím více nadějí jednou z posledních: s podmínkou ovšem, ţe bude správně a hluboce pochopen! A zásadní součástí tohoto pochopení je vědomí jedinečné ceny Ţivota, jeho poslání a smyslu.“217 V dopisech na rozloučenou,218 které psal v předtuše blíţící se smrti, v prŧběhu té hrŧzné druhé světové války, obrací se Baden-Powell na skauty a skautky celého světa. Zmínili jsme se o nich uţ dříve v jiné souvislosti, pro nás však je dŧleţité jejich závěrečné poselství. I v tomto čase, naplněném strádáním a utrpením tolika lidí, připomínají, ţe ţivotní povinností kaţdého skauta je – v souladu s vŧlí Boţí – rozsévat dobro a činit sebe i jiné šťastnými. Toto osobní štěstí spočívá v pocitu prospěšnosti a v rozdávání lásky bliţním. Zdrojem potřebného povzbuzení a radosti jsou krásy přírody a zázraky ţivota, jimiţ Bŧh vybavil svět a které skaut nachází při svém pobytu uprostřed lesŧ, stejně jako vědomí naší skautské sluţby a uţitečnosti vŧči jiným. Třebaţe oba dopisy psal B.-P. v době kruté, nepřející duchovním hodnotám, jsou přesto naplněny optimismem a dŧvěrou v lepší příští. Tehdy proţíval své poslední dny stranou válečných událostí v Nyeri v Keni, avšak hrŧzy války jako voják vnímal jistě plně. Zaměřuje se na budoucnost světa i svých skautŧ. Příznivé perspektivy i naděje vidí v naplňování skautských principŧ, které on sám tak dokonale skloubil s odvěkým zákonem Boţím. Jeho závěrečná rada oslovuje nás všechny i dnes, stejně jako ty, jimţ byla tehdy určena, svou nadčasovou platností: „Pokuste se opustit tento svět o něco lepší, neţ jste jej našli.“ Věnováno Ekumenické lesní škole, Jihomoravské lesní škole – TRIANGULU, instruktorským sborům a Kruhům těchto lesních škol, sestrám a bratřím, upřímně hledajícím duchovní podstatu skautingu, všem, kdo poznali trýzeň ţízně a vyhloubili studnu, aby mohli pít i jiní. Pouţitá literatura 1. Zatloukal, Václav – KATOLIČTÍ SKAUTI JUNÁCI V ČESKOSLOVENSKU – Javor, Brno 1997 2. Navrátil, Zdeněk – SVĚTOVÝ A ČESKÝ SKAUTING – ZNF , Ivančice 1997 3. MALÝ ENCYKLOPEDICKÝ SLOVNÍK – Academia, Praha 1972 4. SKAUT – mesačník slov. katolíckych skautov – „Skautov zlatého kríţa“ – 1938 – ročník VIII, číslo 9–10. 217 218 Rusek, Ladislav: Srdce v lilii, str. 6. Hansen, Walter: Vlk jenţ nikdy nespí, str. 132–133. ~ 253 ~ 5. Břečka, Bruno – KRONIKA ČS. SKAUTSKÉHO HNUTÍ V LETECH 1900–1990 – vlastním nákladem, Brno 1997 6. STANOVY JUNÁKA – ústředí Junáka, Praha 1995 7. ČEKATELSKÁ ZKOUŠKA – ústředí Junáka – TDC, Praha 1998 8. MYŠLENKOVÉ ZÁKLADY SKAUTINGU – edice Vŧdcovská zkouška – ústředí Junáka – TDC, Praha 2001 9. Hansen, Walter – VLK JENŢ NIKDY NESPÍ – Scoutarch, Praha 1994 10. WOSM – ZÁKLADNÍ PRINCIPY – ústředí Junáka – Praha 1993 11. Scouteuropresse – LORD BADEN-POWELL O NÁBOŢENSTVÍ – překlad – ZNF, Ivančice 2003 12. STANOVY WAGGGS – ústředí Junáka, Praha 2003 13. STANOVY WOSM – ústředí Junáka, Praha 2003 14. STANOVY ISGF – ústředí Junáka, Praha 2003 15. Eberle, Peter – KONCEPCE DUCHOVNÍ VÝCHOVY – překlad – ZNF, Ivančice 2004 16. Pecka, P. Dominik – ZE ZÁPISNÍKU STARÉHO PROFESORA – Vyšehrad, Praha 1944 17. Rusek, Ladislav – HLEDÁNÍ – ELŠ – Praha 2001 18. Eliáš, P. Vojtěch – DUCHOVNÍ ŢIVOT SKAUTSKÉHO VŦDCE – sborník Poslání skautského vŧdce – ELŠ, Praha 2004 19. Pečený, Jan – ZÁKLADY DUCHOVNÍ VÝCHOVY VE SKAUTINGU – ELŠ, Praha 1999 20. Navrátil, Zdeněk – PROČ NENÍ SKAUTING KONÍČKEM – ZNF – Ivančice 2003 21. Reinsberg, P. Jiří – SKAUT PŘEMÝŠLÍ O KRISTU – Scriptum, Praha 1992 22. Masaryk, Tomáš Garrigue – PROJEV K NÁRODU – čs. filmový týdeník – Praha, 20. léta 20. století 23. Rusek, Ladislav – ZAHRADY ZÁZRAKŦ – ELŠ, Praha 2002 24. Rusek, Ladislav – ZLATÁ ARIADNINA NIT – ELŠ, Praha 2000 25. Rusek, Ladislav – SRDCE V LILII – ZNF- Ivančice 2004 26. Navrátil, Zdeněk – DUCHOVNÍ ROZMĚR SKAUTINGU – sborník Ve skautském duchu – ELŠ, Praha 2004 27. Čapek, Karel – HOVORY S T. G. MASARYKEM – Čs. spisovatel, Praha 1969 ~ 254 ~ „Štěstí není výsledkem bohatství nebo úspěchu…“ (Lord Baden-Powell) S lilií na štítě i v srdci Skauting přispívá k morálnímu obrazu světa (léto 2005) Zanedlouho – za necelé dva roky – vzpomeneme události, která tolik poznamenala ţivoty mnoha milionŧ mladých lidí na celém světě. Tehdy, mezi 1. a 9. srpnem roku 1907, tábořilo na ostrŧvku Brownsea u přístavu Poole dvacet chlapcŧ, rozdělených do čtyř skupin o pěti členech. Vedl je zkušený dŧstojník britské armády, generálmajor Robert Stephenson Smyth Baden-Powell, mezi jehoţ nejvýznamnější vlastnosti patřily na prvém místě morální pevnost a hluboká zboţnost, současně také veliká láska k mladým lidem. Tento první – „pokusný“ – tábor se povaţuje za vznik nejúţasnějšího a největšího hnutí mladých, které se kdy objevilo na této planetě, a jednoho jeho významného atributu – druţinového systému. Od tohoto skromného prvopočátku se skauting rozšířil jako lavina prakticky do všech zemí světa a formoval rozvoj početných výrazných osobností, které lidstvu přinášely dobro, pokrok, svobodu, krásu, i mnoha prostých čestných lidí. Do českých zemí vnesl skautské hnutí A. B. Svojsík krátce po jeho vzniku. Jeho oddíly prošly desetitisíce mladých lidí. Bohuţel, svobodný vývoj skautingu byl u nás třikrát narušen a zakázán totalitními reţimy. To silně poznamenalo jeho přirozené rozvíjení. Přes všechny tyto nedobré peripetie v minulosti dal český skauting své zemi mnoho zanícených občanŧ, kteří v kritických dobách společnosti dostáli svému skautskému slibu, zachovali věrnost vlasti, věrnost, kterou stvrdili i obětí nejvyšší, stejně jako těch, kteří zejména v duchovně orientovaných oddílech našli svou Cestu i Povolání. Tento trojnásobný protiprávní zákaz u nás zpŧsobil, ţe hnutí zvláště po třetí obnově jen obtíţně hledá svoje místo a tvář. Stačilo by málo, pouhý návrat k zakladatelŧm a jimi stanoveným cílŧm. Skauting musí zŧstat i v budoucnu výchovným hnutím a stejně tak musí dále vést mladé lidi ke skautským mravním principŧm, dotvářet lidi, kteří budou mít naši skautskou lilii – symbol čistoty a správné orientace – nejen jako své vnější označení, ale současně i hluboko ve svém srdci. Svět kolem nás Dvacáté století bylo na celém světě obdobím mnoha střetŧ, konfliktŧ, četných pádŧ i vzestupŧ. Pro naši zemi byla v něm významná čtyři období. O tom prvém, vzniku nového, samostatného československého státu, mi vyprávěli rodiče. Ty další tři jsem uţ proţíval také a mohu se tedy pokusit srovnávat. Domnívám se totiţ, ţe na těchto uzlových bodech naší novodobé historie, které byly od sebe vzdáleny zhruba o stejná ~ 255 ~ časová údobí, je moţné na reakci lidí dobře dokumentovat vývoj nálady a názorů ve společnosti. Na základě tohoto vývoje mŧţeme potom porovnávat a také se mŧţeme pokusit pochopit současné postoje občanŧ i stav této země. Ačkoliv vznik naší prvé – tehdy československé – republiky nepamatuji, přesto mám dosud v ţivé paměti její poslední roky, dobu ohroţení i odhodlání bránit se proti silnějšímu vnějšímu nepříteli. Občané byli na svŧj stát hrdí, měli ho rádi, přes všechny problémy, které s sebou i tato doba přinášela. Přiznávám, ţe projevy jejich upřímného vlastenectví, jejich uvědomělého občanství, ochoty obětovat vše pro jeho uhájení, poměr k naší, československé armádě, která měla nést břemeno vypětí boje proti přesile nepřátel, to všechno mě poznamenalo na celý ţivot a přispělo k utváření mého vztahu k této zemi. Takový poměr k našemu svobodnému státu sdílela tehdy drtivá většina českých občanŧ. Proto tak ochotně a rychle nastoupili k jeho obraně, proto tolik mladých lidí, mezi nimi i skautŧ, bojovalo v domácím i zahraničním odboji za jeho osvobození, proto jich tolik z nich obětovalo i svŧj ţivot. Proto bylo tak veliké nadšení při obnově válkou zdevastované země a jejího hospodářského potenciálu. Tehdy ještě doznívaly vztahy i láska k zemi z období první republiky a lidé měli za to, ţe stát bude pokračovat tam, kde před válkou skončil. Tento druhý zvrat a nálady s ním spojené však zmařil další pád, který zpŧsobil stejně krutý, ne-li horší, tentokrát vnitřní nepřítel. Po dalších dvaceti letech jsme se dočkali ne sice osvobození, alespoň však malého „nadechnutí“ svobodné atmosféry. I tentokrát panovalo všeobecné velké nadšení, ale opět netrvalo dlouho a stejný uchvatitel svou moc obnovil. Tehdy se však uţ mezi lidmi objevila velmi brzo rezignace a apatie. Po dalším dvacetiletí jsme se dočkali konce potupné nadvlády rudé totality a také s ním se dostavila radostná euforie. Společenské klima se však tentokrát vyvíjelo trochu jinak. Dravost a sobectví brzo vypluly na povrch, morální normy a zásady byly opomíjeny, mravním kriteriem se stala nedokonalá legislativa a ani ta se nedodrţuje dŧsledně. Stejně tak nevidíme často ani příliš upřímnou snahu uvést současné zákony do souladu s obecnou morálkou, která vytvářela naši civilizaci a kulturu. Vlastenectví z konce habsburské monarchie ani z prvé, Masarykovy republiky, uţ není populární a ve společnosti oslovuje jenom málokoho. Mŧţeme se ptát, zda je to logický následek dlouhodobého potlačování duchovních hodnot, nebo jenom ono „zlaté tele“ ekonomického růstu a osobního obohacování, které bylo lidem po listopadu 1989 nabídnuto. Odpověď na takovou otázku by asi nebyla snadná. Musíme být ovšem spravedliví a nesoudit naši současnost pouze povrchně. Také jiné země mají podobné problémy, protoţe „neviditelná ruka svobodného trhu“ nikdy nevyřeší problémy mravní a kulturní. Z necenzurovaného a objektivního přísunu zpráv a informací z celého světa se o tom mŧţeme přesvědčovat v médiích dnes a denně. Zatímco nebezpečí střetu mezi Východem a Západem není tak akutní, narŧstají problémy a rozpory mezi bohatším Severem a chudým Jihem. Prohloubily se rozdíly mezi státy ekonomicky rozvinutými a zeměmi tzv. „třetího světa“. Terorismus, jehoţ fanatické pohnutky mohou být nejrŧznější, ohroţuje pokojný vývoj lidstva. Komunikační moţnosti jsou natolik vyspělé, ţe si nikdo nemŧţe být jist tím, ţe je zcela mimo okruh rizika. Kaţdou chvíli se dovídáme, ţe úder zasáhl kdekoliv na Zemi. Nenávist extremistŧ je tak veliká, ţe se nezastaví ani před napadáním těch, kdo jejich zemi a jejím strádajícím obyvatelŧm přinášejí humanitární pomoc. „Mezilidské vztahy se zhoršují, stále se všude mluví o toleranci, ale skutečný respekt – úctu k bliţnímu vyznává a uznává dnes jen málokdo. Lidská společnost v zemích, překypujících hmotnými statky, dospěla ke konzumnímu způsobu ţivota a toho se nechce a nehodlá za ţádnou cenu vzdát. Dokonce odmítá své potřeby omezit, aby tak mohla své „nepotřebné přebytky“ poskyt~ 256 ~ nout těm, kteří trpí, a přispět k jejich výchově a vzdělání, a tělesnému i duševnímu zajištění. Pro zachování ekonomického úspěchu a zisku se ve vyspělých zemích redukuje zemědělsky vyuţívaná plocha a sniţuje produkce potravin, ačkoliv hrůzná část současného lidstva trpí a umírá hladem.“ (J. Čejka) S příchodem svobody se nám opět otevřel svět, stal se všem dostupným bez omezování těch, kdo z dŧvodŧ odlišných názorŧ nesměli vycestovat. Za tuto svobodu jsme ovšem zaplatili také tím, ţe i k nám dorazily problémy okolních zemí. V takové atmosféře vyznívá jako velmi licoměrné tvrzení pohrobkŧ rudé totality, ţe za jejich panování byla niţší kriminalita, ţe tehdy nedocházelo k excesŧm, nad nimiţ se nám často tají dech. Morálku nelze udrţovat mocí a policejními represemi, které byly tehdy jejich hlavní a jedinou metodou vlády. K tomu, jak významnou měrou přispěli oni sami ke ztrátě všech „občanských a lidských ctností“, mravních kritérií a morálních zábran, se nechtějí přiznat. To vše je dědictvím, s nímţ se musí svobodná společnost vypořádat, s tím vším musí počítat i současný skauting ve svém výchovném snaţení, nechce-li se zpronevěřit své základní funkci a svým cílŧm. O neúctě, lhostejnosti a ztrátě studu Pokouším se pochopit, kde se dnes bere tolik negativních jevŧ, které tak znepokojují sociology, odpovědné politiky a jistě i všechny, komu záleţí na dobrém stavu této společnosti, byť „pouze“ proto, ţe jim není lhostejné, v jakém prostředí ţijí oni sami, nebo v němţ budou někdy ţít jejich děti či vnuci. Nedělám si při tom iluze, ţe mravní stav lidstva, nebo snad jenom našeho národa, se výrazně zhoršil právě v naší době. Zlo tu přece existovalo vţdy, dříve snad nebylo jen tak zřetelně viditelné. Zdá se mi, ţe všude, na všech úrovních, mezi všemi společenskými vrstvami zavládla nesmírná neúcta. Setkáváme se s ní na kaţdém kroku. Je to neúcta k hodnotám kulturním, duchovním, k majetku, k ţivotu – i nenarozenému – ke zdraví svému i cizímu, k čistotě jazyka, k této zemi, k jejím symbolŧm… Je i ona projevem současným, nebo tu byla uţ dříve? Jestliţe jsem uvedl, ţe Zlo se tu neobjevilo aţ v poslední době, pak mám za to, ţe s neúctou je to trochu jinak. Ta byla pěstována oběma totalitami a troufám si tvrdit, ţe zcela jistě záměrně. Za války, zejména za té poslední, zmizela úcta k lidskému ţivotu. Přispěla k tomu jistě totalitní krutost, která likvidovala etnické skupiny, národy, občany jiných názorŧ. Také odveta byla krutá a rovněţ partyzánský odboj neznal slitování. Ale nešlo vţdy jenom o takové extrémní situace. Zmizela úcta k hodnotám, které si vytvářely generace po věky. Jako kdyby účel opravdu světil prostředky, jimiţ se pracovalo. Totalita rudá, která potom nastoupila příliš krátce po tom vypjatém období, dříve, neţ se myšlení lidí vrátilo do pŧvodních limitŧ, přinesla hrŧznou neúctu ke všemu, k ţivotu, majetku, mravnosti, stáří. Vaši rodiče ještě stále chodí do kostela? Jsou hloupí, staří, zpátečničtí. Vaši rodiče nechtějí vstoupit do JZD (jednotného zemědělského druţstva)? Jsou to hlupáci, kteří nechápou pokrok a brání tak nastolení radostných zítřkŧ pro vás a vaše děti. – Kdo chce podrýt mravnost ve společnosti s cílem, aby s ní mohl pak nakládat zcela po svém, zaútočí na tradiční hodnoty, především na institut rodiny a úcty k rodičům. Za návštěvu kostela byly za rudého temna existenční postihy rodičŧ v zaměstnání, dětem to pak bránilo v přístupu ke vzdělání, zemědělské usedlosti se (podobně jako před tím prŧmyslové podniky a soukromé firmy aţ po posledního pekaře) „znárod~ 257 ~ nily“, coţ byl poněkud zdvořilejší a skrytější výraz pro krádeţ, schválenou nejvyššími státními místy. Tak mizela úcta k majetku cizímu i společnému. Tehdy oblíbené úsloví, ţe „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“ je dostatečně výmluvné a úděsné. Neúcta k čemukoliv a pohrdání všemi hodnotami, které si lidstvo vytvořilo za věky své existence, se staly obecným jevem. Neúcta k veřejnému pořádku, čistotě obce, k práci jiných. Porušování povinné úcty dostalo někdy nádech jakéhosi „sportu“ a furiantství. Jen tedy na okraj – co vede třeba sprejery k ničení cizích nových a čistých fasád? K takové neúctě se brzy přidruţila lhostejnost. Rčení „nehas, co tě nepálí“ jako kdyby se stalo všeobecným přesvědčením. Moţná, ţe na počátku takového vztahu byl strach. Strach z totalitní moci, kdyţ šlo o to, zastat se nebo projevit aspoň sympatii s nespravedlivě postiţeným, strach napomenout rušitele pořádku z obavy, ţe se staneme sami terčem útoku, obava, ţe napomenutí cizího dítěte si s námi jeho rodiče „vyřídí“ místo toho, aby vše vyřešili se svým potomkem. Lhostejnost je matkou sobectví. Nebo je to snad naopak? Láska i nenávist jsou lidské city, příznivé nebo záporné. Lhostejnost je nelidská, protoţe jakýkoliv cit postrádá. Lhostejné je zvíře, dobytče, které neví, jaký osud je očekává. Mŧţe to vyhovovat lidem? A jakým? Jestliţe jsem říkal, ţe morálka lidstva se po mém soudu výrazně nezhoršila v poslední době, jedno je tu přece jenom nové. Mám za to, ţe je to ztráta studu. Nemám teď na mysli houfně nabízené časopisy „pro pány“, které jsou bez překáţek přístupné i dětem. Lidé se nestydí za své poklesky, za své chování. Dokonce i intimní záleţitosti, které by měly přece být věcí toho nejsoukromějšího soukromí, se přetřásají na veřejnosti, jsou náměty filmŧ. To vše pod rouškou jakési falešné „otevřenosti ke všem problémům“ společnosti. Vzpomínám, ţe opilý člověk v mém mládí budil na ulici ošklivost, dnes je to „normální“. Kdo se dovede dobře bavit nebo oslavovat bez alkoholu, je povaţován za „suchara“. Odtud je uţ jenom malý krŧček k nevěře, k veřejně nabízeným (a ţádaným) nemravným „sluţbám“. Dnes je běţné, ţe k odlišné orientaci se lidé nejen „hrdě“ hlásí, ale vyţadují také práva, vyhrazená řádným rodinám. Nechci hovořit o tom, zda takoví lidé jsou „normální“, zda u nich jde o chorobu, postiţení, nebo jen o nemravnost. Podobně jako v jiných případech v této oblasti – soudím – jde tu o jejich soukromí, do kterého by neměl rozhodně nikdo jiný mít právo ani nahlíţet. A v tomto smyslu jde i tady o ztrátu studu, nechť uţ je příčina jakákoliv. Ztráta studu se ovšem nedotýká jenom zde uvedených oblastí intimních, ale i mnoha dalších záleţitostí, včetně rodinných, majetkové a finanční nevyjímaje. To všechno je realitou, s níţ se současnost potýká, kterou musí brát na vědomí a s níţ se bude muset vyrovnávat. Ani skauting nemŧţe před takovými jevy zavírat oči a musí s nimi počítat. Lilie, kterou s radostí připínáme na svoji hruď, musí mít své oprávnění a hluboké kořeny v našem svědomí, v našem ţivotním stylu. Moţný podíl hnutí na nápravě Náprava nedobrého stavu společnosti spočívá nepochybně pouze v dŧsledné výchově dětí a mládeţe a to uţ od toho nejútlejšího věku. Je to výchova generace, která v budoucnu bude nositelem morálních hodnot a která vystřídá generaci dnešní, o níţ soudíme, ţe je více nebo méně dotčena nedobrými vlivy minulosti, a to bez ohledu na to, chce-li si to vlastně ona sama vŧbec připustit. K tradičním výchovným subjektŧm patřila od nepaměti rodina, která se začala formovat spolu se vznikem lidské společnosti před mnoha tisíci let. Z tohoto pohledu je celkem lhostejné, zda se tehdy jednalo o zří~ 258 ~ zení rodové, nebo matriarchát či patriarchát, nebo zda rodina byla utvářena na podkladě institucionálně uzavřeného manţelství, jak je to obvyklé a běţné dnes. K této primární výchově se mnohem později připojila škola, která je dnes především zdrojem vzdělání. Uţ dávno před narozením Krista, od něhoţ se datuje začátek našeho letopočtu, vznikaly „školy“ stoupencŧ a následovníkŧ antických filosofŧ. Škola v našem pojetí má jen staletou tradici, povinnou školní docházku zavedla aţ Marie Terezie (1740–1780) v roce 1774. (Do té doby se o školství starali především jezuité, nejvzdělanější řeholní komunita u nás, po zrušení řádu císařovnou v roce 1773 se stalo školství „záleţitostí veřejnou“.) Do tohoto dávno „zaběhnutého“ systému přišel před necelým stoletím skauting, který kromě předávání rŧzných dovedností si vzal jako základní úkol výchovu k mravním hodnotám. Úspěšná a účinná výchova musí vycházet z jednotných zásad a principů. To je podstatné přesto, ţe všechny tři uvedené instituce mají ve výchovném systému jiná postavení a úkoly. Jestliţe rodina předává základní návyky, škola vědomosti a vzdělání, úkolem skautingu jsou to mimo rŧzné jeho „speciality“ i občanské hodnoty a mravní postoje. Je proto pochopitelné, ţe oblasti jejich pŧsobení se v některých ohledech překrývají. Mŧţeme si to ozřejmit na tomto jednoduchém grafu: 1 – pŧsobení rodiny 2 – pŧsobení školy 3 – pŧsobení skautingu Vidíme, ţe tyto jednotlivé sféry tří vlivŧ zapadají jedna do druhé a z tohoto pohledu zcela samozřejmě vyplývá ten závěr, ţe mravní zásady a celkové pojetí výchovy musí mít společný základ. Je tu ovšem oblast, kde se všechna tři pŧsobení překrývají, kde mají stejné „ideály“. To je ona ústřední část grafu, šrafovaná, kde se schází výchovné pŧsobení všech tří subjektŧ, tedy rodiny, školy i skautingu. Domnívám se, ţe v této oblasti se nejen sečítají jednotlivé priority, ale také se zde formuje jedinec vysokých lidských, mravních i občanských kvalit. My se teď ovšem budeme věnovat spíše skautingu a jeho principŧm, které pokládáme za jeden z velmi dŧleţitých prostředkŧ k „nápravě věcí obecných“. Jejich neutěšený stav, jak se v současnosti prezentuje, jsme tu uţ zmínili. Nebudeme teď hovořit o světovém skautingu a jeho základních mravních předpokladech, ani o jeho výchovných pilířích, tedy Zákonu, heslu a denním příkazu. Všimneme si spíše jeho vztahu ke společnosti a jeho otevřenosti k jejím problémŧm. „Skauting je sice otevřen všem lidem – je to nabídka, šance, dokonce dar – ale dobře víme, ţe není pro všechny. Zvláště v dnešním sobeckém, drsném, dravčím světě, kde jsou hodnotová měřítka, cíle i přání lidí nastaveny zcela jinak (nazvěme to zpříma: egoisticky, hedonisticky, sobecky, či kořistnicky), nelze očekávat, ţe toto ukázňující, umravňující, víc k duchovním neţ hmotným statkům směřující hnutí bude všeobecně přijímáno…“ (L. Rusek) ~ 259 ~ Přijetí zásad skautingu tak musí být spontánní, bezvýhradné, úplné. Není moţné z něho přijímat jen některé pohledy, jen některé programové prvky bez jeho vysokých mravních nárokŧ. Pak by se stal jenom institucí, kde by bylo sice moţné trávit vhodně volný čas, coţ samo o sobě je v dnešní době jistě také přínosné, ale pro plnohodnotný skauting nedostačující. Mŧţeme tedy nepochybně očekávat, ţe ne všemi bude v tomto duchu přijímán, a to nejen řadovými, vychovávanými členy hnutí, ale ani těmi, kdo tuto výchovu realizují. Při tom jeho metody jsou takové, ţe jsou přijatelné pro kaţdého, kdo je ochoten uznat jeho mravní zásady a také metody, čerpající ze zkušeností významných pedagogŧ minulosti i současnosti, metody otevřené všem a zásady, jejichţ mravní poslání dalo základ této kultuře. „Učení činností (learning by doing) představuje významný výchovný prvek, odpovídající pedagogickým představám Komenského. Skauti jsou aktivními a nikoliv jen pasivními účastníky výchovného procesu. Také vůdce oddílu a další oddíloví činovníci se zapojují (…) a nesetrvávají jen u pronášení příkazů a zákazů…“ (J. Čejka) Z toho lze logickým postupem vyvodit, ţe skautské hnutí není jenom organizací dětí a mladých, jak se dnes nejen u nás, ale někdy i ve světě pokoušejí jeho „reformátoři“ prosadit. Jeho zakladatel Baden-Powell není opravdu překonán, a pokud se o to někdo pokouší, pak opouští pevnou pŧdu skautingu a vydává se na cestu, která uţ s tímto hnutím nemá nic společného. Skautské zásady, tři výchovné principy, jeho Zákon, ale především slib, jsou zavazující pro kaţdého, kdo se s nimi ztotoţnil pro celý ţivot. Stále platí – „skautem jednou, skautem navţdy“. Tím spíše jsou mravní principy skautingu závazné pro všechny, kdo mladé lidi v našich oddílech vedou a vychovávají. „Lékař můţe vyléčit tělesné nemoci, i kdyţ sám není zdráv; chceme-li však léčit duše, musíme být napřed sami duševně zdrávi. Neboť léčíce duše, dáváme něco ze své osobnosti. Lidé mají právo ţádat ctnost od toho, kdo je chce polepšovat; a rychle vystihují, je-li u něho soulad mezi slovy a skutky, nebo zdali jeho mravouka je jenom klamným pláštíkem.“ (J. B. Chautard) Takto pochopený skauting není jistě všelékem na všechny neduhy dnešní společnosti, ale můţe být jedním z důleţitých přínosů pro zlepšení celkového společenského klimatu všude kolem nás. Není, jak jistě víme, ve svém úsilí osamocený, mŧţe spolupracovat s dalšími institucemi, které mají zájem na mravní úrovni společnosti. Jsou to především bratrské skautské organizace nejen ve světě, na prvém místě však u nás, kde se většina z nich sdruţuje v Asociaci skautských sdruţení v ČR (od roku 2003), ale také jiná hnutí a iniciativy, včetně církevních všech konfesí. Společným úsilím a snaţením je určitě moţno dosáhnout i velkých a zdánlivě nedosaţitelných cílŧ, je to jenom věcí shodné vŧle. „Z praménků řeky se v moře stékají – a z malých praménků jednotlivců v mladých budou se stavěti základy nových budoucích sociálních řádů.“ (P. Met. K. Klement) V tomto duchu, jak pevně věřím, budeme v opravdově proţívaném skautingu vychovávat své svěřence. Své úsilí zaměříme na všechny věkové stupně, zvýšenou péči pak zaměříme především na naše rovery a rangers, kteří jsou uţ schopni svým ~ 260 ~ rozumem pochopit vysoké cíle našeho hnutí a přijaté hodnoty přenášet na své mladší bratry a sestry, ať uţ jako budoucí vŧdcové, nebo jenom jako jejich ochotní starší prŧvodci na té nádherné Skautské stezce. Záleţitosti veřejné jsou věcí všech Hovořili jsme uţ o opadnutí nadšení brzo po listopadové změně poměrŧ, stejně jako o lhostejnosti, která se vkrádá do vztahŧ nejen mezi lidmi, ale i do postojŧ k věcem, stojícím mimo osobní zájem jednotlivcŧ. Není to dobré a neprospívá to společnému dobru. Uţ krátce po vzniku samostatného československého státu upozorňoval bratr A. B. Svojsík na povinnosti skautŧ k této zemi. Také on si všimnul ochladnutí, které se časem dostavilo i po první světové válce, kdyţ denní starosti řadového občana převáţily nad prvotním nadšením: „Po úţasném napjetí všech národních sil nastal odliv. Národ, svléknuv roucho sváteční, objevil se v hávu všedním…“ Proti takovým náladám vystupoval programem skautské výchovy k občanství. Bylo to zcela v souladu s tradicemi světového skautingu. Víme přece, ţe i angličtí skauti od samého počátku slibovali věrnost Bohu a k tomu také svému králi. My jsme se v našem, „svojsíkovském“, slibu tehdy dokonce zavazovali „milovati vlast svou, Republiku československou“. V současné slibové formuli je obsaţen závazek ke sluţbě vlasti. Veřejné záleţitosti tedy naprosto nestojí mimo zájem skautského hnutí. Řada našich občanŧ se ovšem distancuje od společenských problémŧ dílem ze zmíněné uţ lhostejnosti, dílem také z upřednostňování svých osobních, většinou pouze hmotných zájmŧ, ale také ze znechucení skutečností, ţe poměrně dost rozhodujících míst obsadili lidé těchto funkcí nehodní. Taková rezignace ovšem není řešením. Naše hnutí, ačkoliv je nepolitické ve smyslu stranických příslušností, se nemŧţe s takovým stavem ztotoţnit. Argument, který dnes tak často slyšíme, ţe „s tím se nedá nic dělat, my to nespravíme“, je zcela scestný. „To není učení, ţe zlému se nemá odpírat, naopak, má se mu odpírat pořád a všude, ale důsledně a hned od samých jeho zárodků. Kdyby lidé, tak zvaní hodní a dobří, nebyli vlastně lenoši, zlých by jiţ nebylo. Můţe kaţdému člověku nastat doba, ţe proti násilí musí se bránit ţelezem. I národ český by tak učinil, kdyby se mu sahalo na ţivot.“ (T. G. Masaryk) Rovnostářství, které pěstoval předlistopadový systém, vedl k tomu, ţe lidé si zvykli přijímat automaticky vše od společnosti. Nezasahovali do záleţitostí státu, tehdy ovládaného komunisty, na druhé straně jim tento stát poskytoval jako odměnu za takovou ukázněnost to, co se extensivnímu hospodaření podařilo vyprodukovat a co zbylo po odečtení výdajŧ na represivní aparát a „vývoz revoluce“. (Tak se v duchu marx-leninských teorií říkalo podpoře občanských válek ve třetím světě a světového levicového i jiného terorismu.) Poměry ve státě, dané pučem v únoru 1948, nebylo opravdu v silách „malého českého člověka“ změnit. Občané se tedy s větší nebo menší odevzdaností přizpŧsobili. Byl to systém „pseudosociální“, v němţ pracující dostali svou vyměřenou odměnu bez ohledu na to, zda pracovali smysluplně a dobře, případně zda pracovali vŧbec. Dodnes takové postoje přeţívají u mnohých a snaha přispět ke společné věci nebývá u všech stejná a spontánní. V demokratických podmínkách, jichţ jsme se posléze dočkali, je tvorba společenské atmosféry zcela v rukách všech občanŧ ~ 261 ~ a jejich loajálního přístupu ke všem záleţitostem společnosti. Jejich zainteresovanost na veřejné správě se musí stát samozřejmostí. Má-li na jedné straně stát zajišťovat práva svých občanů, coţ je nepochybně jeho smysl a základní úkol, předpokládá to na druhé straně i určité poţadavky na jeho občany, na jejich povinnosti. Je to uţ ona zmíněná loajalita, projevující se řadou dobrých občanských vlastností. (ZNF) Svoje pŧsobení v tomto duchu začneme uţ v nejútlejším věku, u našich nejmenších, vlčat a světlušek. V této době je to jistě všechno uzpŧsobeno jejich věku a zpŧsobu vnímání. Napomáhají nám k tomu hry, výpravy, pověsti a vyprávění o místech, která navštívíme. Stejně postupujeme i později s našimi skautkami a skauty, kdy se dovídají od svých vŧdcŧ mnohé zajímavosti, doplňující někdy suchopárné výklady školní výuky dějepisu. Nesmíme zapomínat ani na úctu ke státním symbolŧm, především vlajce, jejíţ místo je na stoţáru, situovaném v čestném místě našich táborŧ. Vštěpujeme jim, ţe státní znak není „dekorativní“ doplněk klubovny a státní hymna není „scénickou hudbou“, vhodnou pro kaţdou banální příleţitost, byť obecně vţité postoje občanské veřejnosti mohou být jiné. Především je však vedeme k morální pevnosti a čistotě, která stojí nad všemi běţnými nešvary, nad osobním prospěchem. Takové postoje jim budou vlastní, aţ budou postaveni na naše místa, aţ budou sami rozhodovat o dalším osudu své vlasti. Morálka by měla být vţdy nadřazena pouhému pragmatismu. „Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost. O pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůţe rozhodovat podle většiny…“ „Politiku, tak jako všechen ţivot jednotlivce i společnosti, nemohu neţ pojímat sub specie aeternitatis…“ (T. G. Masaryk) U roverŧ a rangers budujeme uţ jejich skautský ţivotní styl zcela v duchu jejich vnímání. Jsou jiţ schopni uvaţovat samostatně a v dobře vedeném oddíle, teď uţ v roverském kmeni, hledají a nacházejí odpovědi na četné otázky. Záleţitostem občanské veřejnosti mŧţeme věnovat více pozornosti, aniţ bychom se zpronevěřili naší nepolitičnosti. I to je sluţba vlasti, zakotvená v naší slibové formuli. „Ráj na zemi není nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná sluţba, jako ţízeň po spravedlnosti a především láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem lidem dobré vůle. Máme svůj stát k tomu, abychom usilovali o nejlepší řád, řekl bych o království boţí.“ (T. G. Masaryk) Ţivotní postoje se odvíjejí od rodinné výchovy Základní mravní kritéria, návyky, názory, přístupy i dovednosti se kaţdému z nás dostávají, nebo by se nám měly dostat, uţ v nejútlejším věku v rodinném prostředí. V tomto období, na samém počátku ţivotní pouti, je člověk nejvnímavější a vstřebává vše, co mu rodiče předkládají a vštěpují. Jaká je rodina, takové jsou děti. Proto je tato fáze formování jedince nejdŧleţitější. Bylo tomu tak vţdy a je tomu tak dodnes. ~ 262 ~ „Rodina je škola. Jiné prostředí neţ rodinné, byť sebechytřeji vytvořené, nemůţe se vyrovnat prostředí rodinnému. Moderní psychologie zdůrazňuje, ţe první léta ţivota dětského, léta výchovy předškolní, jsou pro pozdější vývoj člověka, jeho poměr k ţivotu a utváření jeho povahy nejdůleţitější. (…) Znamená to, ţe celkový poměr k ţivotu, jak se vyvinul v prvních čtyřech nebo pěti letech, má jistou převahu a můţe potrvat celý ţivot.“ (D. Pecka) Mŧţeme se tedy po právu ptát, jak na tom je současná rodina. Často se dnes hovoří o krizi rodiny, poukazuje se na četné rozvody, rodinné rozvraty, neúplné rodiny. Samostatnou kapitolu by jistě tvořily obtíţně představitelné problémy kolem adopce dětí ve prospěch homosexuálních párŧ, o něţ tak často usilují jejich četní představitelé a mluvčí. Nemyslím, ţe současná rodina je v krizi v pravém smyslu těchto slov. Dokladem toho mohou i u nás být četné rodiny, dokonce jistě většina rodin, které jsou plně funkční a vychovávají své děti dobře. Problém vidím spíše v posunu kritérií na stupnici hodnot, který zasáhl prakticky celou společnost. Ačkoliv kaţdá doba měla svoje problémy v oblasti všeobecné morálky, k jejímu totálnímu propadu přispěly beze vší pochybnosti obě totality minulého století. Ta rudá ovšem velmi významně nejen pro délku svého trvání, ale především soustavným a cílevědomým odbouráváním všech mravních kritérií, zábran a také narušováním institucí, které dosud ke „zjemňování“ mravŧ přispívaly. Starší generace proţívala obě tato období v celé jejich délce, ta střední, která dnes ţije uţ svým vlastním plným rodinným ţivotem a vychovává děti, v té druhé – rudé – vyrŧstala a byla svými rodiči vychovávána tak, jak to tehdy oni sami povaţovali za dobré. Taková skutečnost velmi výrazně zasáhla do duševního a duchovního ţivota dětí a pŧsobila při tvorbě jejich vlastní stupnice hodnot. Ta byla v rŧzných rodinách rŧzná. Někde se rozhodli zcela pragmaticky a děti byly vedeny beze všech skrupulí „pro ţivot“ v tomto systému. Po pravdě řečeno, nedělalo to řadě lidí velké potíţe, protoţe sami se snaţili „urvat“ v omezených moţnostech systému co „největší sousto“. To vše také tehdy, kdyţ se sami příliš politicky neangaţovali, protoţe jim stačilo, ţe na systému více nebo méně profitovali. Bylo ovšem dost těch, kteří si zachovali tvář a ţili podle svého svědomí a ve stejném duchu vedli i své potomky. V obou případech to vedlo k jakési „dvojkolejnosti“ výchovy, kdy mládeţ slyšela ve škole i z jiných oficiálních míst informace v proreţimním tónu, zatímco doma to bylo zcela jinak. Přetvářkou se mohlo dosáhnout přijetí na školy vyššího stupně, získat rŧzné výhody, v dospělosti to pomáhalo k rychlejšímu postupu v zaměstnání. To nemohlo zŧstat bez tragických následkŧ na charakteru, zejména těch, kdo si tuto skutečnost ani neuvědomili, nebo se jim nepříčila. Dŧsledky takového vývoje přeţívají dodnes v české společnosti jako latentní zlo v nás. Změna poměrŧ po listopadu 1989 sice skoncovala s politickým útlakem rudého teroru, před společností však otevřela problémy nové. Svobodné podnikání zpřístupnilo dosud nedostupné hmotné statky, často však za cenu velkého úsilí a pracovního vypětí s velkými nároky na čas, trávený prací jak pro podnikatele, tak i jejich zaměstnance. Takový stav není příliš příznivý pro zdravý vývoj rodiny, a tak se řada lidí musela rozhodovat o tom, jaké priority si pro svŧj ţivot, pro svoje soukromí zvolí. Ačkoliv nikdo nestrádá hladem, touha po majetku a bohatství je veliká, láká příliš mnoho lidí k tomu, aby ho za jakoukoliv cenu získali. Přes to vše vidíme kolem sebe rodiny, které zvolily cestu v souladu se svými pevnými mravními zásadami. Je však dost i těch druhých, které se vydaly cestou hrubého, primitivního materialismu. ~ 263 ~ Duševní a duchovní vývoj dětí i mladých lidí v takových podmínkách potřebuje velkou pozornost. Řada rodičŧ, snad pod vlivem špatného svědomí vŧči svým potomkŧm, jim dopřává velkou volnost a zahrnuje je dary, které jim mají nahradit jimi samotnými zanedbávanou péči. Také skutečnost, ţe děti nemají vŧči svým rodinám ţádné povinnosti, jak bývalo obecným zvykem u našich rodičŧ i v mém mládí (to nemá nic společného s pracovním „vykořisťováním dětí“), vede k tomu, ţe volný čas mladých se nevyuţívá vhodně a ti se pak dostávají na scestí. „Dát dítěti svobodu a nic víc, je nejhorší způsob výchovy.“ (D. Pecka) Upnutí se výhradně na hmotné přínosy, ať uţ je to ochotně a dobrovolně, nebo vynuceně a pod tlakem chlebodárce, rozhodně nejsou přínosem pro zdravý ţivot rodiny a zejména výchovu dětí v ní. Nikdo jiný neţ zdravá rodina totiţ dětem nevštípí základní návyky a péči o sebe, základní povinnosti, zručnosti, zdvořilost a morálku, s postupujícím časem i odpovědnost za sebe a vztah k druhým. Jenom rodiče znají svoje dítě natolik dobře, aby věděli, kdy je třeba „přitáhnout otěţe“ anebo naopak dát více volnosti. Ne nadarmo říkávali naši předkové, ţe „stromek se ohýbá, dokud je mladý“. Zmíněný pocit špatného svědomí mŧţe vést k nekritickému, okázalému obdivu a rozmazlování, z čehoţ se časem vyvine u dítěte sobeckost, pýcha a ješitnost, panovačnost, v konečné fázi i šikanování okolí. Nerozumní rodiče jsou ochotni svalovat provinění svých dětí na druhé, „ochraňují“ je tam, kde by potřebovaly spíše pokárání, i školní neúspěch často „zavinil“ učitel a ne lenost dítěte, nebo jim málo věnovaná pozornost právě jimi samými. Pokárá-li kantor takového jedince, jsou ochotni v rozporu se zdravým rozumem, se spravedlností a logikou, osočovat i učitele. Mohlo by to být moţná i úsměvné, ale taková je – bohuţel – realita v mnoha rodinách, s takovými poměry se mŧţeme setkávat při našem skautském výchovném pŧsobení. Současná rodina tedy neproţívá krizi, ale je postavena před řešení problémŧ, které dříve nebyly, nebo nebyly tak dominantní. To všechno by si měl uvědomovat kaţdý, kdo dnes rodinu zakládá, na plnohodnotný rodinný ţivot bychom měli v patřičné době při svém snaţení připravovat i naše rovery a rangers. „V kaţdé ţivé bytosti je soubor sil a schopností, avšak výchova znamená dát jim určité tvary a vycvičit je k určitým účelům, nebo neznamená vůbec nic. Pokud je výchova tvořivá, je vţdy v určitém smyslu násilná: je zásahem do lidského ţivota a vzrůstu. Výchova je dobrodruţství: člověk si je jist, ţe něco je pravda, a má odvahu říci to dítěti.“ (D. Pecka) Tady nastupuje i pozitivní role rŧzných u nás existujících „volnočasových“ iniciativ. Nejsou pro vlastní výchovný proces zpravidla výrazným přínosem, nicméně uţ skutečnost, ţe mladí lidé nejsou ponecháni „na pospas ulici“, a pokud jsou v těchto subjektech dobře vedeni (kéţ by tomu tak bylo vţdy, všude a za všech okolností), představují alespoň pasivní roli v jejich vývoji. Rodina by ovšem měla tyto instituce dobře znát, ověřovat jejich bezproblémovou funkci a chod. Známe ze zpráv v médiích dostatek nedobrých příkladŧ, aby to bylo pro zodpovědné rodiče dostatečným varováním. Tady někde můţe působit významně i skauting, i kdyţ dobře víme, ţe si klade mnohem vyšší cíle v oblasti výchovy, neţ jenom zmíněné vyplnění času, kterého mnohdy má mnoho našich mladých lidí více, neţ je pro ně vŧbec zdrávo. K postavení skautingu ve výchově se ještě později vrátíme. ~ 264 ~ A jak je na tom současná škola? Škola bývala od nepaměti nedílnou součástí výchovného procesu. Přiznejme si, ţe časy Raisových „zapadlých vlastencŧ“ i pana řídícího Zahálky z „krásné samoty“ na Křemešníku, jak nám ho popisuje F. B. Vaněk ve své pŧvabné kníţce, jsou uţ asi nenávratně pryč. Doba vlasteneckých českých kantorů, kteří šířili ve městech i na venkově vzdělání, kulturu, ale také hodnoty mravní, stejně jako národního ducha, uţ se nevrátí. Nepřipojím se k těm, kdo školu a současný školský systém kritizují a kdo se k tomu cítí být dostatečně povoláni, „kdyţ tam taky chodili“. Dovolím si uvést jen několik poznámek, které jsou pro dnešní školu v mém pohledu příznačné a s nimiţ musíme počítat. Snad mě k tomu opravňuje skutečnost, ţe jsem ve vzdělávacích institucích na rŧzných stupních strávil osmnáct rokŧ, ale navíc také jistá moţnost porovnávat své poznatky s tím, co v nich proţívaly mé děti, a dnes uţ i moji vnuci. České školství, do jehoţ péče mě moji rodiče svěřili nedlouho před druhou světovou válkou, mělo vysokou úroveň, patřilo k tomu nejlepšímu nejen v Evropě, ale patrně i ve světě. Vycházelo dŧsledně ze zásad J. A. Komenského a jeho hlavním pozitivem byla dokonalá systematičnost. Rozsah této práce nám jistě nedovoluje zabývat se podrobnostmi; uvedu pouze, ţe tento systém zahrnoval řadu pojistek, které přihlíţely k nadání i schopnostem dětí. Pokud se prokázalo, ţe studující je zaměřen spíše prakticky, měl moţnost volit jiný zpŧsob vzdělání kdykoliv během studia, stejně jako ţáci studijního typu na školách pro praktická povolání měli přístup ke vzdělání vyššího typu, resp. teoretickému. Tomu odpovídala i široká nabídka a druhová skladba škol. Taková volba byla moţná ve všech směrech, humánních, technických, uměleckých… Komunistická diktatura však pod rouškou falešné rovnoprávnosti tento systém zrušila a zavedla tzv. „jednotnou školu“. Výsledkem bylo, ţe nadanější ţáci byli zdrţováni prŧměrnými, zatím co ti méně nadaní nestačili ani nabízenému prŧměru. Ve školství zavládla „šeď“, která se posléze promítla do celkové vzdělanosti společnosti a ve svých konečných dŧsledcích se pak zákonitě projevila v dosahovaných výsledcích vědy, výroby i kultury. Připouštím ovšem, ţe se uţ i tehdy vyskytovaly čestné výjimky na řadě škol. Většina z těch, kdo dnes pracují na zlepšení stavu školství, tento systém nezaţili a moţná ho neznají ani z doslechu. Jinou „vymoţeností“ jednotné školy se stala koedukace. Mluvíme o ní často i v naší skautské výchově a víme, proč ji odmítáme. Účelnost oddělené výchovy je vhodná nepochybně i ve škole, protoţe přístupy a vnímání jsou u obou pohlaví, jak nám říkají psychologové, přece rozdílné. Vzájemné vztahy chlapcŧ a děvčat se tím nezlepší, spíše naopak, mŧţe docházet ke ztrátě úcty u obou a také k celkovému „zhrubnutí“. Hochy přítomnost dívek ve společné třídě nezjemňuje a obávám se, kdyţ se tak podívám kolem sebe, ţe se spíše dívky stávají obhroublými. Tuto skutečnost nám potvrdí jistě kaţdý pedagog. „Silácké projevy“ na obou březích jsou zcela běţné a nejsou dobrým vkladem do budoucnosti mladých lidí. Co však postihuje současnou základní školu ze všeho nejvíce, je nadměrná feminizace učitelského sboru. Chlapci tak strádají nedostatkem „muţského vzoru“, a tak se stává kaţdý kantor, bez ohledu na případné osobní chyby, idolem chlapecké i dívčí části třídy. Asi by bylo předmětem hlubší úvahy, co dnešní mladé muţe odvádí od učitelského povolání. Nezdá se mi totiţ, ţe by to byla pouze otázka ekonomická. Jestliţe jsem se v úvodním odstavci této kapitoly zmínil o významné úloze školy a učitelŧ v minulosti a jejich podílu na výchově, nyní je tomu poněkud jinak. Je pravdou, ţe se dnes v dŧsledku civilizačního rozvoje výrazně zvýšilo mnoţství informací, které ~ 265 ~ musí škola předat, a to se zcela zákonitě promítá do celkového pojetí i zaměření vzdělávání. Na výchovu jako by nezbýval čas. Uţ jsme si však také pověděli o reakcích mnohých rodičŧ na činnost učitelŧ, kteří by se pokusili kázeňsky zasahovat. Ale ani vzdělávací snaha školy není bez problémŧ. Hovořili jsme o ztrátě úcty mládeţe (a nejen mládeţe) k čemukoliv. Touha po vědění a vzdělání, stejně jako zdravá zvídavost, se dnes jen obtíţně u dětí hledá. Média nabízejí takové vzory, takovou zábavu a tak vtíravé vyplnění veškerého času, ţe učení se stává přítěţí. Ostatně, všechno potřebné lze přece snadno a rychle získat na internetu, nač se tedy učením takto zatěţovat. V takové atmosféře je výchovné snaţení školy, pokud by na ně skutečně přece jenom zbyl čas, jen velmi obtíţné. Elektronické vybavení, počítače, mobilní telefony s jejich „esemeskami“, se navíc promítají do vzájemné komunikace i v pozdějším věku, stejně jako do vyjadřovacích schopností u jejich nadměrných uţivatelŧ. I to jsou problémy, se kterými bude muset počítat také skautský vŧdce, protoţe tyto potíţe nekončí před dveřmi školní budovy. Moţná, ţe zde uváděné úvahy vyznívají příliš pesimisticky. To jsem neměl zdaleka v úmyslu. Pevně věřím, ţe ještě stále existují světlé výjimky na mnoha školách, ale především, ţe stále je ještě moţnost vše zlepšit. Ze zpráv v médiích víme, ţe náprava se dosti usilovně hledá. Neměla by se ovšem stát záleţitostí politického soutěţení, ale upřímné snahy po povznesení kulturní, duševní a duchovní úrovně národa. Nebude to jednoduché, bude to vyţadovat na prvém místě nezištné úsilí. Zatím, v duchu teorie o „neviditelné a všemocné ruce trhu“, se problém redukuje pouze na stránku finanční. Ta je nepochybně dŧleţitá, ale ne prioritní. Kaţdý by měl být za svou práci spravedlivě odměňován a také učitelé, jako nositelé vzdělanosti, mají nárok na spravedlivou odměnu. Bylo by však fatálním nepochopením problému se domnívat, ţe navýšení odměn ve školách bude mít za následek okamţitý a zásadní obrat ve všech oblastech vzdělávání a odstranění všech časem nakupených potíţí. Mám za to, ţe je třeba vyřešit záleţitosti koncepční. Při současné snadné dostupnosti informací a novinek např. na internetu je jedna z moţných cest dŧsledně pragmatická. Při tom však je třeba pamatovat na to, ţe i tyto informace na vysoké úrovni musí někdo do médií zpracovat a uloţit a ţe také k tomu je nutno mít schopné odborníky. To vede k diferenciaci vzdělávání, podobně, jako ji respektoval dřívější školní systém, o němţ jsem se uţ zmiňoval na začátku této kapitoly, systém, který komunisté dokonale zdevastovali. Náprava je obtíţná a vyţaduje svŧj čas, který je i v této oblasti nesmírně cenný. Otázka mravní výchovy v současné škole je však ještě daleko sloţitější, vyţádá si čas a spolupráci všech zúčastněných. S problémy v dnešním školském systému musí náš skauting počítat, vnímat je a brát je v úvahu. Musíme si totiţ připustit, ţe některé potíţe máme společné, především uţ proto, ţe pracujeme s toutéţ mládeţí jako školští pracovníci. O našem pŧsobení však nerozhodují školní osnovy, ale pouze schopnosti skautského vŧdce. Skautská alternativa završení výchovy Hovořili jsme uţ o stavu dnešní společnosti, o mravních hodnotách, stejně tak o problémech rodiny a školy, které by měly pŧsobit výchovně vţdy na prvém místě. Poznali jsme, ţe situace není příznivá a uţ vŧbec ne jednoduchá. A do takové současnosti, která není nakloněná morálním a etickým hodnotám, přichází se svými zásadami skauting. Máme vŧbec v takové společnosti své místo, své oprávnění? Především bychom si museli říct, kdy byla „taková současnost“ pro mravní hodnoty příznivější. Jak uţ jsem dříve uvedl, nemyslím si, ţe by se lidstvo výrazným zpŧsobem v posled~ 266 ~ ní době změnilo k horšímu. Jen se mi zdá, ţe lidé se přestávají za svoje špatné vlastnosti a nedobré skutky vŧbec stydět. Velký vzor jim k tomu poskytuje i „moderní (braková) literatura“, film, divadlo, časopisy. Neblaze proslulý ředitel jedné naší komerční televize odpověděl na kritiku takového stavu, k němuţ „jeho“ médium lví měrou přispívalo, ţe se „snaţí ukázat západní styl ţivota“. Nebyl jsem dlouhodobě v zemích na západ od nás (a díky svému „kádrovému posudku“ za totality ani krátkodobě), nemohu se tedy dost odpovědně vyjádřit. Domnívám se však, ţe i tam ţije většina lidí „normálně“ svou prací, svými starostmi a ţe i tam jistě platí určité mravní zásady. V takové společnosti skauting své místo zcela nepochybně má a mŧţe ke kultivaci jejího morálního profilu platně přispívat. Asi bychom dnes jen obtíţně hledali mezi sebou skautského činovníka, který by zpochybňoval výchovné poslání našeho hnutí. Je to pozitivní zjištění, musíme si však uvědomit, ţe určité obtíţe a nejistota se patrně dostaví v tom okamţiku, kdyţ začneme porovnávat své názory na to, jak tato výchova má ve skautském hnutí probíhat, v čem vŧbec spočívá, nebo z jakých mravních základů či předpokladŧ vychází. Nejprve se však budeme zabývat postavením skautingu ve výchově vŧbec. Alespoň krátce se ještě zastavíme u otázky, z čeho vŧbec pramení naše přesvědčení, ţe hnutí je výchovnou institucí. Mŧţeme jít samozřejmě aţ k zakladatelŧm jak světového, tak i našeho českého skautingu. Tam je to jistě úplně jednoznačné, my se však obrátíme i k pramenŧm současným. Vezmeme si na pomoc základní dokumenty skautských institucí. Zcela jednoznačně to vyjadřují Stanovy WAGGGS, v jejichţ preambuli je uvedeno doslova, ţe asociace „vychovává dívky a mladé ţeny metodami zakladatele skautingu“. Budeme-li za výchovu povaţovat i podporu „rozvoje“, případně i „všestranného rozvoje“ jednotlivcŧ, mladých lidí, pak shodně se vyjadřují i stanovy WOSM a JUNÁKA. Své výchovné poslání zdŧrazňuje ve svých stanovách i Občanské sdruţení YMCA T. S. a ostatní skautské organizace u nás. Víme ovšem, ţe skauting není jediný výchovný prostředek, a bylo by bláhové se domnívat, ţe tomu tak je. Výchova mladých lidí musí být vyváţená, harmonická a podílí se na ní přece i rodina a škola a někdy – bohuţel – v záporném smyslu i „ulice“ či jiné nepříznivé okolnosti. Skautské hnutí by mělo být završením výchovy pro ty, jimţ nejsou jeho mravní zásady nepřijatelné. „Skauting je cesta k vyššímu a lepšímu lidství. Je to hnutí, zdůrazňující bratrství mezi lidmi – jako princip a základ humanity, soudrţnosti, vzájemné pomoci, tolerance a porozumění vůči všemu ţivému.“ (L. Rusek) Má pro to celou řadu předpokladŧ. Je to především dokonale promyšlený a propracovaný systém výchovy. Prostředí skautského oddílu je demokratické, kde mizí všechny sociální rozdíly, vzájemný poměr jeho členŧ nejen dovnitř oddílu, ale i vně, k ostatním skautŧm, je vstřícný, bratrský. Ani věk tu není na překáţku tomuto vztahu. Uţ na samém počátku byl do čela skautských oddílŧ postaven jeho vŧdce, starší a zkušenější bratr jemu svěřeným mladým lidem. Tento vůdcovský princip byl prvním atributem skautského výchovného systému. Druhý, k němuţ B.-P. dospěl bohatou ţivotní zkušeností a poznáváním jiných kultur, byl k němu současně přiřazen jako druţinový systém. V takové „malé sociální skupině“ probíhá výchova a zejména sebevýchova mnohem intenzivněji. Rozvíjí se tu nejlépe samostatnost, charakterová pevnost, vědomí odpovědnosti, spolehlivost, připravenost a ochota ke spolupráci a pomoci druhým. Členŧm oddílu se tak dostává příznivého sociálního zařazení jako předpokladu k pozitivní výchově k občanství a státnosti. Svou roli tu sehrála i skutečnost, ţe skautský ~ 267 ~ kroj, zavedený Baden-Powellem, kromě stránky praktické významně přispěl i k odstranění jiţ zmíněných třídních rozdílŧ. Metoda skautské výchovy obohatila pedagogiku o učení činností („learning by doing“), které tehdejší škola prakticky neznala. Dnes se nám zdá být jeho existence uţ samozřejmostí, protoţe byla obecně přijata nejen moderním školstvím, ale rovněţ i jinými hnutími a organizacemi pro mladé. Skautské metody, přístup k mládeţi a také mnohdy i naše pedagogické postupy převzala řada institucí pro mládeţ, včetně tzv. „volnočasových“, ale i vzdělávacích – jako např. jazykové i jiné kurzy a tábory. Jeden „primát“ si však hnutí udrţelo přede všemi dalšími aktivitami dodnes. Je to jeho mravní náboj, vycházející z hlubokého humanitního základu. K promyšlenému systému, zajímavému programu a jeho pedagogickým postupŧm má skautské hnutí tedy navíc i pevný mravní základ. Jak je nám dobře známo, vychází evidentně skautská morálka i etika skautingu z křesťanství. Jako hluboce věřící křesťan – anglikán – mu tyto pevné zásady vtiskl uţ sám Zakladatel BadenPowell. Jsou zakotveny v našem Zákonu, hesle, denním příkaze a stvrzeny dobrovolným slibem všech příslušníkŧ hnutí. Spojení mravního obsahu, výchovné činnosti a předávání i rozvíjení nejrŧznějších dovedností v jednom jediném systému je předností i výsadou skautingu. „Skautské hnutí je tak otevřeno pro všechny, kdo jsou ochotni přijmout v plném rozsahu jeho základní principy. Je cestou při hledání smyslu, duchovního postavení i cílů v ţivotě a můţe se tak v křesťanské oblasti pro mnohé stát i cestou k Bohu. V tomto smyslu skauting tedy křesťanství nevnucuje, ale nabízí.“ (ZNF) Je nepochybně dokladem vnitřní síly a jeho veliké kreativity, ţe po svém – asi i pro samotného Zakladatele – překvapivém rozšíření po celé Zemi se skauting dokázal vyrovnat s různými kulturami a odlišnými národními tradicemi. Víme, ţe dokázal oslovit i další národy se zcela jinou duchovní orientací především svým universálním „lidským“ chápáním mravních hodnot. Tím ovšem se nezřekl svého duchovního obsahu, právě naopak, byl obohacen i jinými náhledy. Bylo to v duchu přání samotného BadenPowella, aby totiţ „kaţdý národ přinesl do našeho hnutí svou vlastní duši, projevil svůj svéráz, vyjádřil svou podstatu a uplatnil své tuţby a ideály, ovšem pod zorným úhlem onoho všelidského bratrství, které je základní ideou světového skautingu“. Tak se stal skauting skutečně mezinárodním a v tomto duchu je ochoten a rovněţ schopen se spolupodílet na utváření sociálně spravedlivého, mravně silného a pro všechny lidi přijatelného světového společenství, které zajistí mír a pokojný rozvoj i nerušený ţivot pro všechny lidi dobré vŧle. Dvě orientace – jedno hnutí Ani na začátku nebylo vše tak jednoduché a idylické, jak by se mohlo zdát při četbě spisŧ některých nadšených autorŧ. Hnutí se šířilo lavinovitě světem tak, jak to nikdo, jeho Zakladatele nevyjímaje, neočekával. První světová válka, která byla krutou pohromou pro většinu světa a lidstva, poznamenala současně i skautské hnutí. Řada vŧdcŧ odešla od svých oddílŧ, aby se tam uţ nikdy nevrátila. Získávání a výchova dobrých a kvalifikovaných vŧdcŧ je ovšem problém, který nejen tehdy, ale dodnes panuje všude na celém světě. Také přijetí skautské myšlenky nebylo u všech jejích ~ 268 ~ nositelŧ shodné. Objevily se některé odlišné názory, které moţná ani nebyly v úplném a zásadním rozporu s pojetím B.-P., ale spočívaly spíše v přístupu k němu. Rŧzných forem, které se ve světě objevily, bylo více, my se tu zmíníme o dvou, které jsou pro naše podmínky zajímavé. Šlo při nich o střet tzv. „spiritualistů“ a „pragmatiků“. Zjednodušeně řečeno – výchova k tomu, jak dělat věci správné, proti tomu stála snaha mládeţ naučit, jak dělat věci správně. Někdy se označují jako pojetí „evropské“, proti němuţ stojí „americké“, praktičtější. Tyto dva směry jsou příznačné také pro naše poměry, u nás se však označovaly spíše jako skauting „křesťanský“ a „technický“. V naší zemi byla situace o to horší, ţe – jak je nám známo – uţ na samém počátku měl náš A. B. Svojsík jisté problémy s uplatněním prvního mravního principu hnutí. Takové spory jsou ovšem zcela nemístné, dnes víme, i kdyţ to není obecně a všude aplikováno, ţe otázka nespočívá v jakémsi „buď, a nebo“, ale ţe obě pojetí je nutno skloubit do jediného výchovného systému. Nebudeme tu zabíhat do detailŧ, uţ jsme uvedli, ţe duchovní stav společnosti a s ním také našeho skautingu není příliš příznivý. Duchovní výchově zejména v této době a – jak se zdá – ve všech našich skautských organizacích je třeba věnovat opravdu zvýšenou pozornost. Je to dluh, který vŧči českému skautingu mají uţ celé generace výchovných činovníkŧ. „…duchovní aspekty výchovy jsou opravdu těţké, nesnadné, citlivé, ale jsou uskutečnitelné. Vést děti a mladé lidi k pochopení a hlavně přijetí, k akceptování mravních zásad je těţké, ale ještě těţší je získat je pro akceptování kterékoliv správné cesty, která vede k víře.“ (L. Rusek) Ač naše podmínky a příčiny zmíněného stavu byly zhruba stejné jako všude jinde ve světě, u nás se na současném stavu podílejí také dŧsledky zákazŧ činnosti. Skautské metody a program dnes mají ve své náplni i neskautské organizace. Dílem je převzaly a okopírovaly, dílem je tam vnesli sami skautští vŧdcové, kdyţ v dobách totalitních zákazŧ hledali v reţimem povolených institucích pro svoje oddíly „azyl“. Nabídka volnočasových spolků a organizací je u nás veliká a představuje pro nás nepochybně značnou konkurenci. Naše zajímavě prezentovaná výchovná a zejména duchovní náplň programu by tak měla být tím, čím se od těch ostatních lišíme. Hledání nových postupŧ a úprav programu je pro skautské hnutí nejen příznačné, ale nanejvýš potřebné. Podstatné ovšem je, aby všechny jeho základní principy zůstaly zachovány. Uţ dávno si to uvědomoval i B.-P., kdyţ prohlásil, ţe „…je potřeba malého přizpůsobení skautských metod tak, aby naplňovaly individuální charakteristické rysy a potřeby. Mám na mysli změny v drobných detailech, ne v základní metodě skautingu…“. Tato jeho slova připomněl na Mezinárodní skautské konferenci v Salzburgu J. S. Wilson v roce 1951. Říkáme, ţe skauting je určen pro mladé lidi a má být pro ně atraktivní. Tato vstřícnost však se nemŧţe a nesmí dotknout samé jeho podstaty. Jestliţe L. Nagy uvádí, ţe skauting je určen potřebám mladých, pak je nutno s tím souhlasit. Současně však je třeba zdŧraznit, ţe ho nelze přizpůsobovat jejich představám. To je zcela zásadní a podstatné při porušené kontinuitě hnutí, v situaci, kdy řada vŧdcŧ prošla ve svém školním věku „povinnou“ výchovou v Pionýru. Rozdíly (které mezi jeho a skautskou výchovou jsou přímo propastné) dosud buď nepochopili, nebo jsme jim je (asi) nedokázali vysvětlit, a mohou jimi být nedobře ovlivnění. To nutně navodí „představy“ v rozporu se skautskou ideou. Takové chápání „modernizace“ by mohlo hnutí odvádět hodně daleko od toho, co bylo záměrem jeho Zakladatele. Současně musíme ovšem brát v úvahu, ţe svět neustrnul, ţe se mění a ţe na tyto změny a podněty musí skauting reagovat, aniţ by musel slevovat ze svých principiál~ 269 ~ ních zásad. Jen namátkou uvedu, jak je dnes potřebné se vyrovnávat s celosvětovým problémem drog, nastupuje tu moţnost péče o postiţené, handicapované… Ţe některé představy skutečně mohou být v rozporu se záměrem B.-P., mŧţeme doloţit jako příkladem i jednou událostí z nedávných časŧ, kdy významný činovník střední skautské generace chtěl – nepochybně pod dojmem tehdy rychlé transformace českého hospodářství – aby hnutí u nás vychovávalo tvrdé podnikatele. Jsem ochoten věřit, ţe by uvedený bratr jistě svá slova dnes vzal rád zpět. Chci tím jenom naznačit, ţe překotná a nedomyšlená „modernizace“ by mohla skautingu nevratně uškodit. Modernizace pojetí našeho programu, přijetí nových poznatkŧ vědy a technického rozvoje, zcela nových technických pomŧcek a zařízení, to vše je vítáno a je to nutné. Podstata, metoda a etika hnutí však je neměnná. S rozvojem skautingu po celé Zemi, i do krajin s jinými kulturami a tradicemi, přibyl problém, který si vyţádal zásadní řešení. Šlo o to, aby hnutí si zachovalo svŧj charakter. To vyţadovalo koordinaci na celosvětové úrovni. „Na začátku jsem měl myšlenku. Pak to byl ideál. Nyní máme hnutí, a jestli si někteří z vás nedají velký pozor, skončíme jako organizace.“ Takovou obavu vyslovil Zakladatel. Přesto, aby nedošlo ke zkreslení této myšlenky, vzniklo posléze „Světové skautské ústředí“ se „Světovou kanceláří“. O další vývoj hnutí se pak starají a usměrňují ho pravidelná jednání „Světové skautské konference“. Tyto mezinárodní instituce, v nichţ se scházejí činovníci z celého světa, mohou tento velký a náročný úkol, spočívající v jednotném zachování původní ideje, s dostatečnou jistotou splnit. Rover vstupuje do společnosti dospělých Přechod ze skautského oddílu do roverského kmene je největším přelomem, se kterým se skaut na své skautské stezce setká. V této době prochází velkými proměnami mentálními i fyziologickými a intelektuálním rozvojem. Získává nový pohled na svět, pohled, který si dosud nepřipouštěl. Dávno mu uţ skončilo hravé období vlčete, plné příběhŧ a objevování, opustil romantiku a dobrodruţství skautského věku a otevírá se mu společnost dospělých i s jejími problémy, které bude muset sám brzo řešit a které mu byly dosud zcela neznámé. Je na to dobře vybaven svým duševním vývojem a vzděláním. Skautská výchova mu kromě pozitivních návykŧ a dovedností vštípila i potřebná mravní kritéria a postoje. Záhy však pozná, ţe ne všichni kolem něho vyznávají stejné morální zásady a ţe jeho okolí nemusí vnímat ţivot ze stejného zorného úhlu. Dostává se na důleţitou křiţovatku a před zásadní rozhodnutí – kterou cestou se teď vydá sám? Takto formulovanou otázku neřeší ovšem jenom on, ale všichni jeho stejně staří přátelé, bez ohledu na to, zda se jim také dostalo skautské výchovy, nebo ne. Skauting však podává mladým lidem pomocnou ruku, vybavuje je potřebnými schopnostmi a dodává jim rovněţ nutnou orientaci a v neposlední řadě i určitý optimismus. Ten je nepochybně dokáţe ochránit před nebezpečnou frustrací i ţivotními zklamáními. „Mládí je nejen údobím našeho ţivota, je jedním z rozměrů naší bytosti, dimenzí, kterou si nesmíme nechat vzít.“ (P. J. Reinsberg) Jestliţe smečka vlčat nebo skautský oddíl byly pro rovera dříve předmětem zájmu, záliby nebo pouze jeho „vyţití“, dnes uţ dokáţe mnohem hlouběji chápat smysl skautské výchovy a svého přijetí skautství. I teď mu hnutí poskytuje mnohé, co ~ 270 ~ ho těší, co ho zajímá, dokonce snad i více, neţ kdy jindy, protoţe roverský program je natolik přizpŧsobivý, ţe mu to tak umoţňuje. Ale otevírá mu také oči při jeho putování skautskou stezkou k vrcholu Hory, odkud se mu naskytne úchvatný pohled na dosud neznámý svět, začne chápat smysl dění, ač – jak uţ naznačuje doslovný výklad těchto pojmŧ – zŧstane i nadále skautem-hledačem osobního zařazení a při tom roverempoutníkem na ţivotní stezce. I přes všechny mnohé radosti, které tato „pouť za úspěchem“, jak nazval rovering uţ sám bratr Zakladatel, přináší svým následovatelŧm, není a nemŧţe se stát pouhou zálibou, jenom „koníčkem“, výplní a zpříjemněním volného času. Někdy se říká, ţe plně proţívané roverství je řehole. Ano, je tomu tak, pokud tuto „řeholi“ správně chápeme jako pravou radost ze ţivota a pochopení jeho smyslu, stejně jako „pravidla hry“, nikoliv jako pouhé omezování osobnosti, útlak, smutek, škarohlídství a „zapšklost“. „Při dodrţení všech svých zásad a principů není a ani nemůţe být skauting koníčkem. Není moţné dodrţovat skautský zákon tehdy, kdy máme na něj čas a náladu, není moţné si vybírat, co z něj komu vyhovuje, tak jak si to mohu dovolit a jak to také dělám při své zájmové činnosti.“ (ZNF) Svou dosavadní skautskou výchovou získal pozitivní návyky, skautský zákon uţ je pro něho základní normou a etalonem chování, denní příkaz formoval jeho vztah k okolí, skautské heslo ho vede k dalšímu sebevzdělávání a sebevýchově. Tyto přijaté vlastnosti se pro rovera staly ţivotním stylem. Bude ho, jak pevně věříme, provázet celým dalším ţivotem, neboť stále platí „skautem jednou, skautem navţdy“. V tomto duchu se naši „odchovanci“ zapojí do svého budoucího povolání, na něţ se teď intenzivně připravují, takto budou pojímat své zaměstnání, bez ohledu na to, jak se chová jejich okolí. Přijetí skautských zásad neumoţňuje přizpŧsobování se nedobrým zvykŧm a mravŧm společnosti. Říkáme přece, ţe ji chceme kultivovat, ţe se chceme podílet na lepším příštím světě, nejen pro sebe, ale i pro ty, kdo přijdou po nás. Vychováváme-li ve svém hnutí naši mládeţ podle mravních zásad skautingu, morálních pravidel této kultury a společnosti, křesťanských přikázání, pak musíme na jejich zachovávání trvat za všech okolností, i tehdy, není-li to zrovna pohodlné nebo výhodné. Cesta k nápravě věcí obecných začíná právě u nás samotných. „Kdo je skautem, kdo chce být skautem (nikoliv jen táborníkem nebo účastníkem nějakých skautských her), musí si tento Smysl a Cíl dobře ujasnit.“ (L. Rusek) Vţdy zdŧrazňujeme, ţe skauting je hnutí nepolitické. Máme tím na mysli na prvém místě politiku stranickou, jíţ se někdy říká „partajní“. Zájem o věci veřejné, onu res publica, však z okruhu našich zájmŧ nevyjímáme. Druhý mravní princip – sluţba druhým – nejsou totiţ jenom ty drobné úsluhy a dobré skutky, jak to prezentujeme našim vlčatŧm a mladším skautŧm. Roveři a rangers zaujmou dříve nebo později svoje místa na pracovištích i na vedoucích postech společnosti. Snaţili jsme se je dobře vybavit jak po stránce znalostí a dovedností, tak i po stránce mravní. Základním předpokladem je vybudovaný vztah k okolí, lidem, společnosti se všemi jejími potřebami, poměr k přírodě, ţivotnímu prostředí, kultuře, historii lidstva i naší vlasti, vše, čím jsme v našich oddílech ţili a čím jsme chtěli obohatit své pokračovatele. Zde někde se tak budou tvořit předpoklady i pro příchod dalších skautských vŧdcŧ s jejich ochotou a obětavostí pro další chod a budoucnost hnutí, jeho příznivcŧ a příslušníkŧ. Skauting se tak bude nyní i vţdycky v budoucnu připojovat k těm, kdo v souladu s mravními zásadami budou stát na straně Dobra a stavět se proti Zlu v jakékoliv jeho podobě. Takto se tedy naplňuje náš vlastní přínos k lepšímu obrazu světa a společnosti. ~ 271 ~ „Skauting je šance – jedinečná nabídka a výzva pro kaţdého vnímavého, citlivého, nesobeckého člověka. To poslední – nesobeckost – to je podmínka! Ţádný egoista nemůţe se stát opravdovým skautem!“ (L: Rusek) Odpovědnost kaţdého skautského vŧdce a všech ostatních starších bratří je i v této chvíli veliká. Přijímáme-li rovery a rangers do našeho světa dospělých a pokud od nich právem očekáváme tomu adekvátní chování, musíme i my k nim přistupovat na stejné úrovni jako rovný s rovnými. Jsou přece vyzrálí, i kdyţ nemají všechny naše ţivotní zkušenosti. Naše upřímně podaná bratrská ruka je důleţitá. Mám za to, ţe se na to dost často zapomíná. Nejhorší, co mŧţeme pro tyto naše mladší bratry a sestry v této době udělat je to, jestliţe je budeme degradovat do role oddílových a táborových „otrokŧ“. Taková úloha je z našeho hnutí vyhání. Mám za to, ţe je vhodné se zmínit ještě o jedné, po mém soudu dŧleţité záleţitosti. Vţdy jsme tvrdili a stále trváme na tom, ţe skauting realizuje výchovu nekoedukovanou. Nemŧţeme však nevidět, ţe naši skauti budou jednou zakládat svoje vlastní rodiny. Je tedy povinností skautských vŧdcŧ, zejména těch, kdo pečují o kmeny roverŧ a rangers, připravit je i na tento úkol a poslání. Nevyhýbáme se proto v této době společným akcím obou kmenŧ, aby se navzájem skauti a skautky poznali. Znám řadu dobrých skautských manţelství (i mne toto štěstí potkalo) a velice jim přeji jen vše dobré. Pokud bude rover nebo skautka volit svého partnera mimo tento okruh, bude třeba, stejně jako v případě rodiny skautské, mít pro sebe navzájem velké pochopení, dobrý vztah, zaloţený na vzájemném poznání a respektu. Tak budou naše rodiny moci plnit ten nejzákladnější úkol, který před ně společnost i přirozený řád staví a k němuţ se dobrovolně a s porozuměním zavázaly. „Není dobré, aby člověk byl sám …“ (Gn 2,18) Skautská mravní výchova se neuzavírá, jak jsme si ukázali, pouze do okruhu záleţitostí veřejných, občanských, osobního utváření; je mnohem komplexnější. Nevyhýbá se ani otázkám vztahŧ mezi oběma pohlavími a výchovy k manţelství a rodičovství. To všechno přesto, nebo – spíše naopak – právě proto, ţe tak dŧsledně trvá na výchově nekoedukované, oddělené pro oba kmeny. I k těmto problémŧm skauting přistupuje uváţlivě a v pravý čas, úměrně věku mladých lidí, svěřených jeho péči. Současná morálka společnosti si tato témata přímo vynucují. Jsme tedy povinní zahrnout i tyto okruhy problémŧ do své výchovy a reflektovat tak současnost. V našem skautském zákoně bychom našli celou řadu ustanovení, která by připadala v úvahu pro tyto vztahy. Snad není ţádnou nadsázkou, budu-li tvrdit, ţe ve všech jeho deseti bodech je dobrá rada, pokyn i závazek pro budoucí skautskou rodinu. My se však v této chvíli obrátíme k prameni nad jiné závaznému, totiţ k radám Knihy Knih, z nichţ mŧţeme čerpat návody, s nimiţ je beze vší pochybnosti náš Zákon v naprostém souladu. Uţ v (Gn 2,24) se dočítáme zásadní naučení: „Proto opustí muţ svého otce i matku svou a přilne k ţeně a stanou se tělem jedním.“ V této poměrně stručné větě je shrnut základní pokyn pro budoucí souţití manţelŧ, v celé jeho sloţitosti a zároveň podivuhodné jednoduchosti vzájemného vztahu, který platí zcela obecně a tedy i pro rodiny skautské. V našem přepisu jsou odlišně vysazeny tři zásady, tři slova, na nichţ se dobrá a stabilní rodina zakládá, na nichţ, má-li být úspěšná a zdravá, bude budována – věřícími i těmi ostatními. ~ 272 ~ Prvým, nejzákladnějším předpokladem pro vznik dobrého manţelství, tak jak je uvedeno v jednom z prvních naučení Bible, je opuštění dosavadních vazeb a vztahŧ. Zmiňuje-li se svatopisec v předloze o muţi, je třeba si uvědomit, ţe to má stejnou platnost pro oba účastníky svazku, tedy i pro ţenu. Musíme si totiţ uvědomit, ţe v době, kdy tento text vznikal, bylo v izraelské společnosti patriarchální zřízení se silnými rodovými vazbami. Tyto svazky byly velmi úzké a provázanost vztahŧ byla velmi pevná a tuhá. Tehdejší společnost neznala pevnější a hlubší neţ vzpomenuté svazky rodinné. Text tedy naznačuje, jak velké musí být toto naprosté odpoutání od dosavadního ţivota a jeho vazeb, aby mohl vzniknout nový kvalitní svazek obou jedincŧ. Hovoří-li se tu pouze o muţi, pak si připomeňme, ţe to byla ţena, která následovala muţe do jeho domova, do jeho rodového „klanu“. Uvedeným naučením se naznačuje, ţe vše z dosavadního ţivota, úplně vše, co dosud oba tyto snoubence poutalo k jejich dosavadnímu světu, se stává podruţným, a oni pak se vydávají na svou vlastní společnou a jedinečnou cestu. Všeho, co je neslučitelné s funkcí a s trváním jejich nového svazku, musí se vzdát a opustit to jako překonané. Jistě není nesnadné pochopit, ţe se tím nezavrhuje podpora a pomoc stárnoucím rodičŧm. Zmínka o nich v našem citátu má však zdŧraznit, ţe nic není dŧleţitější neţ nově navazovaný vztah. Víme ovšem, ţe zanedbání péče o rodiče, zejména v jejich stáří a nemoci, by bylo na druhé straně v hrubém rozporu nejen se čtvrtým, rovněţ v Bibli uvedeným, Boţím přikázáním, jejichţ Desatero je nadřazeno všem dalším mravním naučením, ale také (pro nás) se sedmým bodem našeho skautského Zákona. Dobrý a trvalý manţelský svazek vzniká především na podkladě hlubokého vztahu, vzájemné lásky, kdy oba jeho účastníci musí – jak čteme v uvedeném citátu – k sobě přilnout. Nebylo by jistě dobré vstupovat do něho po chvilkovém vzplanutí, bez vzájemné znalosti svých povah, názorŧ. I v situaci, kdy se ohlašuje uţ nový ţivot, vzniklý snad nezodpovědností a lehkomyslností, by se měly vytvořit vzájemné vazby a náklonnost úměrné významu tohoto spojení pro další společný ţivot. Je třeba mít vţdy za všech okolností na paměti desátý bod našeho Zákona, který má trvalou platnost ve všech situacích, a který se vztahuje rovněţ na naše chování v této velmi citlivé oblasti. Vysoká rozvodovost dnešních manţelství (statistiky jsou skutečně alarmující!) ukazuje na něco jiného. Připuštění moţnosti zrušit manţelství (nikoliv však manţelský slib!) naše zákony dovolují, skauting však mŧţe naopak přispět k nápravě také v této oblasti svou výchovou k zodpovědnosti při všem konání. Úplné přilnutí naznačuje, ţe vzájemný vztah bude od tohoto okamţiku to nejpodstatnější, co má oba manţele po celou jejich další ţivotní pouť provázet. Je dŧleţitější neţ nynější přátelé, záliby, společnost, péče o dŧm, o domácnost, práce, povolání, ba i dosavadní rodina. A jako logický závěr, který z tohoto pokynu vyplývá, je poţadavek neporušitelnosti tohoto svazku, poţadavek, který naprosto vylučuje moţnost případného pozdějšího rozchodu. Ani skutečnost, ţe ve většině zemí je takové zrušení manţelství v souladu s jejich právním řádem, nemŧţe ospravedlňovat rozvod. Vyplývá to ostatně i z našeho skautského chápání slibu, v daném případě manţelského, který – jako všechny naše jiné sliby – je pro skauta neporušitelný. Třetí podmínkou úspěšného vztahu je připomenutí stát se jedním tělem. Uţ sama tato formulace nám napovídá na vazbu fyzickou, tělesnou. Souvislosti jsou ovšem mnohem širší, neţ uvádějí zestručňující slova citátu. Svatopisec tu má na mysli také úplné sjednocení: v názorech, vztazích, plánech, ţivotních vizích… Jde o harmonii a naprostý soulad ve všech záleţitostech duševních, duchovních a rovněţ ve věcech hmotného, reálného světa. Společný názor na funkci rodiny, výchovu dětí a jejich ochotné přijímání do rodinného středu. Znamená to hluboký duševní vztah, vzájemnou ~ 273 ~ lásku, respekt, ochotu sledovat a doprovázet se „v dobrém i zlém“, jak se praví ve společném manţelském slibu, jímţ se tento svazek uzavírá. Slibu, jímţ si věřící sami udělují tuto svátost, společně pak my všichni, lhostejno, zda věřící či „nevěřící“, s rozvahou, ne snad jen v jakémsi chvilkovém poblouznění, děláme tento rozhodující krok. Takový vztah je výslednicí hluboké a upřímné vzájemné lásky, nijak neproklamované, často snad i nevyslovené, ale hluboce proţívané. Tělesné spojení jako součást manţelské lásky je v souladu s mravními normami naší staleté kultury dovoleno jen v rámci k tomu ustanoveného, řádně uzavřeného svazku. Co je nad to, je v rozporu se zákonem Boţím, tradiční morálkou této kultury a v neposlední řadě i pro nás zavazujícího desátého bodu skautského Zákona. Ţe současná společnost na tyto věci nazírá jinak, není pro křesťanskou ani skautskou mravnost určující. Myšlenka jednoho těla zahrnuje tedy i stránku tělesnou, která je náplní a posláním plnohodnotného manţelství, které se takto stává spoluúčastným na Stvořitelském díle Boţím. Je tu však podmínkou, ţe k tomuto spojení dochází, jak uţ bylo zdŧrazněno, jenom v řádně uzavřeném manţelství, protoţe jedině tak mŧţe k naplnění tohoto poslání dojít. Zachování příkazŧ mravní čistoty je navíc projevem úcty k vlastnímu tělu, které není jen nástrojem chvilkového a pomíjivého proţitku, ale především hmotnou schránkou našeho vnitřního ţivota, naší duše. Takové respektování mravních a etických kritérií v kaţdodenní praxi se stává svědectvím naší dŧstojnosti a to i v našich vlastních očích. Svatý Pavel to pak říká ve (1K 6,19) nesmlouvavě a jasně: „Coţ nevíte, ţe vaše tělo je chrámem Ducha Svatého…?“ Úcta k sobě samému, úcta k ţivotnímu partnerovi – své ţeně, svému muţi – zavazuje k dodrţení předmanţelské čistoty a posléze i manţelské věrnosti nejen podle šestého a devátého Boţího přikázání, ale také, jak jsme se uţ zmínili, všechny ostatní završujícího desátého bodu našeho skautského Zákona. Ten se vztahuje opravdu na všechny ţivotní situace. Současně je to rovněţ i příslib trvalého vztahu, neporušitelnosti manţelství, nezrušitelnosti vzájemného slibu. Jak by bylo moţné „rozdělit“ toto „jedno tělo“? Podněty, které se v dnešní době dostávají k mladým lidem (a teď nemám na mysli jenom skauty), nejsou často příznivé vzniku dobrých rodin. Snad mŧţe k zlepšení poměrŧ přispívat i skauting. – Dovolím si tu jednu malou vzpomínku ze svého skautského mládí. Uţ po válce jsme se věnovali takovým otázkám organizováním „dýchánkŧ“ pro rovery oddílu za dlouhých zimních večerŧ v klubovně, kde jsme „řešili“ mnoho podobných problémŧ, které čekají mladé lidi po vstupu „do ţivota“. Těšily se značné oblibě, protoţe s námi o takových věcech nikdo před tím nehovořil. Moţná, ţe budou příznivě přijímány i současnými rovery. Podobné diskuse na lesních školách napovídají, ţe mladí lidé jsou ochotni nejen těmto názorŧm naslouchat, ale také aktivně se účastnit takto orientovaných besed. Jednoduché grafické zobrazení nám mŧţe být nápomocné pro pochopení uvedených vazeb i vztahŧ. Pokusme se porozumět i detailŧm tohoto jistě nijak sloţitého obrazce. ~ 274 ~ Uvedený graf znázorňuje jednotu všech předpokladŧ vzniku dobrého vztahu, dobré rodiny. Tři prvky, podmiňující vznik manţelského svazku – opuštění, přilnutí a spojení – jsou ve vzájemné úzké vazbě a navzájem se podmiňují, jak naznačují i šipky na spojnicích vrcholŧ. Výsledný tvar, uzavřený trojúhelník, dokumentuje také celistvost a harmonii tohoto svazku. Jestliţe uvádím v tomto symbolu manţelství rovněţ děti, je to proto, ţe jsou jeho samozřejmou součástí. Víme ovšem, ţe některým manţelstvím nebylo tohoto daru dopřáno. Tuto skutečnost naznačuje závorka, v níţ jsou v našem grafu uvedeny, aby bylo patrno, ţe i v takovém případě je celistvost svazku zachována a ţe ani jejich nepřítomnost v manţelském svazku není dŧvodem či „polehčující okolností“ pro případný rozchod. Nám skautŧm pak připomíná zde vyznačený trojúhelník stan jako symbol společného příbytku a společného domova. Takto harmonické by mělo být kaţdé, ale především skautské manţelství, aby naše mravní zásady se takto promítaly i do tohoto nejzákladnějšího prvku společnosti a národa, pro něţ vychováváme mladé lidi ve svých oddílech. Quo vadis, český skaute? Jestliţe čtyřleté přerušení rozvoje skautingu první světovou válkou přineslo pro B.-P. tolik problémŧ, musíme si přiznat, ţe tím spíš trojí násilné umrtvení českého hnutí na celkovou dobu 45 let (vlastně na celou polovinu jeho existence!) nemohlo pro ně zŧstat bez následkŧ. Situace je o to horší, ţe krátce před prvním zákazem došlo vnějšími podněty u nás k nepříliš šťastnému sjednocení více názorových proudŧ do jediné organizace, v níţ pro krátkost času nemohlo dojít k vytříbení vzájemných vztahŧ a k dohodě na všem přijatelném modu vivendi. Dnes nedělí český skauting konfesní rozdíly, jako tomu bylo v meziválečném období. (Tehdejší směry politické není třeba zmiňovat, protoţe některými stranami uplatňovaný „skauting“ – rudý, národně-socialistický, agrární – neměl se skutečným skautingem mnoho společného. Šlo o sdruţování mládeţe v rámci tehdejších politických stran s vyuţitím skautského programu a metod.) Ani v křesťanských oddílech se dnes uţ netrvá na tom, aby byly konfesně „homogenní“ jako v meziválečném a ještě krátce i v poválečném období. Tolerance a vzájemný respekt k odlišným názorům a přesvědčením, pokud jsou v souladu s etikou našeho hnutí, by měly být vţdy náplní bratrských a sesterských vztahŧ mezi jednotlivci, oddíly i všemi skautskými organizacemi u nás. Patrně jediným pozitivním efektem násilného přerušení kontinuity vývoje hnutí je zachování jeho poměru k tradičním skautským disciplinám v technické oblasti, zejména jeho poměru k přírodě a rovněţ zpŧsobu pobytu v ní. Někdy dokonce jsme pro tyto přístupy chápáni zahraničními bratry jako „svého druhu“ skanzen. Negativa ovšem převaţují, a to aţ v nepředstavitelné míře. Především uţ v tom, ţe tolika generacím mladých nebylo dopřáno trávit jejich mládí ve skautských oddílech a nechat na ně nerušeně pŧsobit skautskou výchovu. Stejně významnou je skutečnost, ţe nám nebylo umoţněno vyřešit si vlastními silami problémy, které vyvstaly zmíněným sloučením, a to zejména v oblasti duchovního obsahu skautingu. Dnes jsme navíc silně ovlivněni léty komunistické ateizace, která zasáhla duchovní klima v celém českém národě. Tříbení postojŧ „spiritualistŧ“ a „pragmatikŧ“, o němţ jsme hovořili uţ dříve, se u nás táhne celou naší historií. Ačkoliv tu zpravidla nedocházelo k otevřeným střetŧm, problém existoval, a podnítil tak vznik konfesně orientovaných oddílŧ. Dnes se nám naskýtá příleţitost věci řešit, jenomţe čas ubíhá a jeho ztráta je pro nás nevratná. I v této oblasti bychom se měli „vyrovnávat s minulostí“. Jestliţe v současnosti tento ~ 275 ~ duchovní rozměr zdŧrazňujeme, je to tedy nejen proto, ţe byl tak dlouho potlačován. Bylo by falešným chápáním široké názorové vstřícnosti se těmto problémŧm vyhýbat a ani teď o nich nejen nehovořit, ale také ze skautského výchovného pŧsobení je zcela vyloučit. „…zamlčování některých myšlenkových okruhů je také projevem netolerance a někdy můţe dokonce být i preferováním a prosazováním názoru opačného“ – (ZNF). Jak tu bylo uţ mnohokrát konstatováno, jde nám o soustavné hledání duchovních hodnot ţivota. Moţností, jak takovou výchovu realizovat, se nabízí nespočet. Náš pobyt v přírodě a kontakt s ní je skautovi jednou velikou školou. „… věřím, ţe veškerý dar Ţivota je dílem Boţím, dílem Stvořitele. Čím více tyto věci studuji, tím více musím odmítat ignorantskou floskuli, onu frázičku některých ateistických „vědců“, ţe ţivot je „prostě nahodilé uspořádání hmoty a jejích vlastností“ (…) Já však budu stále, denně, vţdy znovu s obdivem a pokorou objevovat nové a nové zázraky…“ (L. Rusek) Skauting byl jistě zaloţen pro mládeţ, mladé lidi vede, vychovává a formuje. Přináší jim radost, vyţití a ţivotní orientaci. Jestliţe bylo řečeno „skautem jednou, skautem navţdy“, pak to znamená, ţe skautské zásady jednou přijaté provázejí své „vyznavače“ po celý ţivot, a to nejen v mládí, ale i ve věku pozdějším jako jejich ţivotní styl. Tedy i v době, kdy se uţ běţně lidé svým věkem mládeţi vzdalují. Lady Olave B.-P. se kdysi vyjádřila, ţe „…existuje jisté nebezpečí, ţe se my starší stáváme příliš váţní, příliš upjatí a filosofičtí, příliš ochotní vidět hluboké a skryté významy v tom, co by mělo být jednoduché a přímočaré…“. Přesto dříve narozeným skautŧm v naší zemi připadl neobyčejně dŧleţitý úkol. Ani dlouhá léta totality, ba ani její tvrdý útlak vŧči těm, kdo se jí nepodvolili, nevymýtil skautskou myšlenku ze srdcí těch, kdo prošli skautskými oddíly. Zásluhu na tom jistě mělo i určité uvolnění společenské atmosféry v období let 1968–70. Pravda, mnohým přibyla zatím nejedna vráska, leckomu ubylo pár vlasŧ, některé hlavy se pokryly stříbrem, z mladistvých rádkyň a vŧdkyň se staly babičky. Ale svoje skautství dobou „rudého temna“ pronesli, předali a předávají. Nelze tedy tak zcela bez výhrad souhlasit s tvrzením, které uvádí L. Nagy, ţe „obtíţe a problémy byly způsobeny dospělými a ne mladými“. Jeho zkušenost – moţná – vychází z jiných podmínek; u nás jsou dobří i „problémoví“ skauti na obou stranách „věkové bariéry“. Kdo jiný měl pronést čtyřiceti lety totality skautskou ideu, neţ právě oldskauti? Předpokladem zŧstává ovšem citlivý přístup na jejich straně, stejně jako ochota naslouchat na straně druhé. Ostudné vyloučení čestného Svojsíkova oddílu z ţivého skautského dění u nás nikterak nesvědčí o dobré vŧli. Je otázkou, jak se událost vŧbec vyvíjela. Tak, jak se celá věc jeví, se s časovým odstupem zdá, ţe je to spíše svědectvím zmanipulování málo informované radikální části činovníkŧ těmi, kdo mají na tom svŧj osobní zájem, své osobní cíle a ambice, stejně jako o malém pochopení velké ideje Baden-Powella. V něm zcela zaniklo skautské bratrství, k němuţ nabádá čtvrtý bod našeho Zákona. Kam tedy kráčí náš skauting? Nedělám obhájce našim oldskautŧm, protoţe nelze generalizovat. Hodně jich proţívalo jen „technický“ skauting a realizace jejich vzpomínek by k duchovnímu obrození skautingu přispěla jen pramálo. Co ti mohou předávat nastupující generaci? – Víme, ţe jsou mezi námi i ti, kdo svým členstvím a aktivním podílem v totalitních strukturách zradili to, čemu v mládí slibovali věrnost. Nemohou se proto dnes tvářit tak, ţe se vlastně nic nestalo. Musí se s tím vyrovnat především oni sami, a pokud to neučiní, nemohou mít za zlé nikomu, kdyţ jim to připomene. Ve svém okolí mnoho ~ 276 ~ příkladŧ k pokání nenaleznou. Skauti však mají svoje pevné zásady, které nemusí kopírovat vţdycky společenské klima. (V to, ţe nechtějí – snad pověření nějakým „stranickým úkolem“ – skautské hnutí nadále rozvracet, mŧţeme jen doufat.) Přiznají se ke svým skutkŧm, pokusí se omluvit, pŧjdou aspoň tentokrát proti proudu? Při čtení vzpomínek dlouholetého generálního tajemníka Světové skautské kanceláře nás mŧţe zaujmout, kolik práce a času si vyţádalo opatřování finančních prostředkŧ na provoz světových institucí. Tehdy dospěli k názoru, ţe takové orgány je nutno řídit stejně jako kterékoliv podnikatelské aktivity. Nedbalosti a improvizace nebylo moţné tolerovat, vyvstal poţadavek „byznysmenského“ přístupu. I my jsme se s podobnými tendencemi setkali u nás. Pokud rozumíme takovým způsobem řízení solidnost, preciznost, účelnost, operativnost, poctivost, práci bez nadměrné administrativy, řešení úkolŧ bez zbytečných prŧtahŧ, mŧţeme s tím jenom souhlasit. Co však není pro skauting typické, je nárŧst vnitřních řádŧ a předpisŧ. Snad by se to dalo vysvětlit skutečností, ţe někteří noví činovníci neměli ani představu o tom, co to vlastně skauting je (pouhá četba „foglarovek“ takové povědomí nevybuduje), a tak zde vznikla snaha hnutí „institucionalizovat“ podobně, jak se u nás vytvářela nová nebo někdy jen „přebarvená“ státní legislativa. To zapříčinilo mimo jiné i nedobré výměny názorŧ a v konečném dŧsledku vytvoření dalších skautských organizací, které měly na zpŧsob řízení jiný názor. Nepochybně se při tom projevily i špatné mezilidské vztahy. Jinou otázkou však je, jak se poté samy dokázaly vypořádat s duchovním obsahem skautingu. To uţ ovšem není předmětem těchto našich úvah. Pokusme se překonat rozdílné úhly pohledu a hledejme v bratrském duchu vše to, co nás spojuje, a překonejme to, co nás rozděluje. Mnoţství předpisů a nadměrné „papírování“ ještě nikdy nevyřešily ţádný problém. Raketový konstruktér Wernher von Braun kdysi prohlásil, ţe „kdyby NASA skládala všechny svoje popsané papíry na sebe, mohla dosáhnout Měsíce mnohem dříve“. Je to jistě jen černý humor, ale na něco nedobrého upozorňuje. Teprve promyšlená reorganizace a dŧsledné odbyrokratizování zajistily Spojeným státŧm jejich prvenství v kosmickém programu. – Jeden ze „zákonů profesora Parkinsona“, zahrnujících kromě jemného anglického humoru i četná ţivotní „moudra“, říká, ţe instituce, sdruţující více neţ 5 000 účastníkŧ, mŧţe se zaměstnávat sama sebou, aniţ by dokázala „vyprodukovat“ hodnotný efekt mimo svou vlastní vnitřní sféru. „Řízení pro řízení“ není zrovna to nejdŧleţitější, co teď současný český skauting a s ním konečně i celá naše nově se tvořící demokratická společnost potřebuje ze všeho nejvíce. Předpisy, nařízení a vyhlášky nejsou tou nejlepší cestou k nastolení mravně silné občanské společnosti. Často slyšíme, ţe „zákon sice nebyl porušen, věc se však nesrovnává s dobrými mravy“. Znamená to pak logicky, ţe česká legislativa a předpisy jsou nemravné? Jak budeme pokračovat ve skautském hnutí? Nestačí nám snad na mnohé problémy naše základní mravní principy? Kaţdý systém potřebuje kontrolu a pojistky. Tou pojistkou a „etalonem“, jímţ se poměřuje skautovo chování, by měl být Zákon, denní příkaz a Heslo. Kdo však bude posuzovat porušení skautského Zákona řadovými skauty, a kdo bude soudit činovníky a jejich pŧsobení? Vyřeší to podrobné předpisy? A pokud je tolik potřebujeme, kde je náš skautský duch, náš skautský ţivotní styl? Neprotiřečíme si tak trochu sami, nezpochybňujeme takto naši skautskou výchovu a její účinnost? V dobách A. B. Svojsíka se řídili tehdejší činovníci heslem „Povinnost – odpovědnost – kázeň“, heslem, které dnes jakoby ztrácelo uţ nejen na přitaţlivosti, ale pro mnohé i na významu. Jak chceme vychovávat své svěřence, kdyţ sami tento samozřejmý poţadavek nebudeme uznávat? Uţ jsme zapomněli, ţe první bod skaut- ~ 277 ~ ského Zákona, jak ho definoval B.-P., pŧvodně zněl – „na skautovu čest se lze spolehnout“? „Trvejme tedy na tomto trojhesle i v době – ba právě v té době! – kdy přílišná liberalizace rozvolňuje pod záminkou „naprosté osobní svobody“ i odvěké zákony morálky.“ (L. Rusek) Ve světle našich principŧ a zásad mŧţeme přistupovat k často uvaţované a diskutované modernizaci skautingu. Co jí však rozumíme? Pŧjde nám pouze o programové a metodické prvky, nebo o celkovou změnu výchovného systému včetně jeho etického základu? Odpověď nebude sloţitá – změna nebo opuštění mravního obsahu hnutí znamená úplný zánik skautství v něm. Programové prvky je nejen moţno – ale je naopak ţádoucí – obohacovat je o moderní poznatky a přínosy např. v oblasti technické. Uţ Zakladatelé hnutí byli moderní a jejich program byl na výši doby. Stejně tak bychom měli odstraňovat nedostatky ve své práci i některá nedobrá dědictví z minulosti. Uvedu jen některé příklady. Systém roverství by si vyţadoval velmi promyšlenou novelizaci. Snad i s pouţitím některých zde uvedených myšlenek. Mŧţeme dokonce tvrdit, ţe rovering u nás ve své pravé podobě dříve ani nevznikl, protoţe ve skutečnosti v dŧsledku zákazŧ nemohli naši skauti ani proţít celou skautskou výchovu ve všech jejích fázích. Podobně by bylo vhodné domyslit a upravit návaznost programu vlčat a skautů. Budou-li vlčata i skauti mít stejné programové prvky (stačí porovnat discipliny závodŧ vlčat a skautŧ, nakolik se liší), bude to nutně odvádět skauty z oddílŧ. Jistě by se našly i další příklady. Určitou „bolest“ představuje nábor nových členŧ do našich oddílŧ. Zvaţují se zpŧsoby vhodné reklamy. Víme a současná situace nás o tom přesvědčuje, ţe konkurence organizací pro mládeţ je značná. Pro naši prezentaci jsou jen málo účinná veřejná „předvádění“ v rámci jakýchsi Dnů mládeţe nebo Bambiriád, či jiných podobných akcí. Jsme tam pouze jedni z mnoha a navíc předvádíme jenom svoji „technickou“ náplň. Jak bychom dokázali přesvědčit laickou veřejnost o svém výchovném poslání? Málo vhodné jsou i reklamní letáky a plakáty. Podobným zpŧsobem se přece nabízí zákazníkŧm nová zubní pasta nebo výhodnější sluţby telefonních operátorŧ. Na takovou úroveň bychom skauting degradovat neměli. Jenom důsledná výchovná práce a její výsledky přesvědčí naše okolí o tom, ţe český skauting je dobrým prostředím pro mladé lidi, a rodiče nám rádi svěří svoje děti, aby i ony poznaly dobrodiní hnutí, které přineslo radost, poznání a čistou duši mládeţi uţ v tolika zemích světa. To je stezka, na niţ uvedl český skauting před více neţ 90 lety jeho zakladatel A. B. Svojsík, to je stezka, po níţ by mělo hnutí zakrátko vykročit do druhého století svého trvání. Pronikneme-li hlouběji do samé podstaty skautingu, pochopíme-li lépe jeho duchovní hloubku stejně jako šířku jeho mravní výchovy, přijmeme-li jeho praktické proţívání jako svŧj ţivotní styl, dospějeme zákonitě k názoru, ţe ani není dost dobře moţné B.-P. překonat, jak se holedbají někteří „snaţiví reformátoři“, jejichţ přijetí a osvojení skutečného skautingu je patrně moţné zcela úspěšně zpochybnit. V tomto smyslu je tedy moţné pouze ideu Baden-Powella úplně opustit a svoje skautství zahodit. Skauting však mŧţe oslovit i současnou dobu. A nejen to. Zŧstane-li věrný ideálŧm, na nichţ vznikl, má před sebou jistě i skvělou budoucnost. V oddílech, ve střediscích, na všech našich táborech, při setkávání s mladými činovníky při čekatelských a vŧdcovských zkouškách, na lesních školách, stejně jako později u zkoušek z odborných činovnických kvalifikací, máme před sebou budoucnost hnutí. Je mezi nimi vysoký podíl takových, kteří mu dávají veliké naděje. Podejme jim pomocnou ruku, ~ 278 ~ buďme jim rádci, pomocníky, dobrým příkladem, bratry a sestrami. Společné úsilí nás všech bude jistě korunováno úspěchem. Dokaţme k tomu najít v sobě dost odvahy a dobré vŧle! S lilií na štítě i v srdci Kdyţ hledal vhodný symbol pro „znak“ svého hnutí, vybral si Baden-Powell lilii. Je to zcela nepochybně jedno z nejkrásnějších heraldických znamení. Lilie obvykle představuje např. při zpodobování světcŧ s jejich charakteristickými atributy mravní čistotu a mír. V podobném tvaru, jak ji uţívá skauting, byla známá uţ dávno dříve jako součást erbu (erb je dědičný rodový znak, ve výrazu mŧţeme rozeznat zřetelně jeho pŧvod – německé slovo das Erbe = dědictví) francouzského královského rodu Bourbonŧ (vládli ve Francii mezi léty 1589–1792 a po poráţce Napoleona Bonaparte ještě i 1815–48), jehoţ další větve panovaly také ve Španělsku, na Sicílii, v Neapoli a v Parmě. K tomuto základnímu symbolu lilie přičlenil B.-P. ještě navíc tzv. „stuţku rytířskosti“ s uvedením skautského hesla „Buď připraven“ (v anglickém originále je to „Be prepared“), někdy ještě s připojeným lankem, na němţ je uzel dobrého skutku. Prohnutí této stuţky připomíná někomu moţná i usmívající se ústa, jistě s poukazem na osmý bod skautského zákona. Symboliku lilie mŧţeme ovšem chápat ještě v daleko větší šíři. Na starých mapách, podobně jako na buzolách a kompasech, označuje severní směr, takţe představuje pro nás také základní prvek orientace. Tato jistota správného směru při putování přírodou, stejně jako na pouti ţivotem, bude provázet skauta na celé jeho skautské stezce. Prostřední hrot lilie nám připomíná magnetickou střelku, tři její listy symbolizují tři základní mravní principy skautingu, tři body skautského slibu, tři věkové kategorie hnutí: vlčata a světlušky, skauty a skautky, rovery a rangers. S pocitem hrdosti mŧţeme nosit svŧj odznak na skautském kroji a také na klopě svého civilního oděvu. Provázel uţ v minulosti početné skautské generace u nás i jinde. Všude, na celém světě s ním plnili skauti své závazky v duchu svého Zákona a slibu, i kdyţ za to mnohdy museli platit cenou nejvyšší. Lilie, která je znakem čistoty, mravnosti, správné orientace, míru, přátelství a bratrství, by pro nás neměla zŧstat jenom prázdným symbolem, bez hlubších vnitřních souvislostí v našem chování, v ţivotním stylu nás všech, kdo jsme přijali ideu skautství, jíţ jsme slíbili svou doţivotní věrnost. Není také jenom pouhým označením naší příslušnosti k hnutí, k organizaci, její nejrŧznější grafické modifikace nejsou jen jakýmsi rozlišovacím nebo poznávacím znamením upřednostňovaného směru skautingu, případně pouze národnostním označením. Tato lilie, kterou máme na svém štítě, musí plně a zcela zakotvit se všemi dŧsledky i v našem srdci. „Skauting je nadějí lidstva – a stává se čím dále více nadějí jednou z posledních: s podmínkou ovšem, ţe bude správně a hluboce pochopen! A zásadní součástí tohoto pochopení je vědomí jedinečné ceny Ţivota, jeho poslání a smyslu.“ (L. Rusek) Hovořili jsme velmi obšírně o současném stavu společnosti, o nejrŧznějších realitách, s nimiţ se v současném světě dnes a denně setkáváme, o naší mládeţi, o nedobrých podmínkách, v nichţ pracuje současný skautský vŧdce. Bylo by bláhové se ~ 279 ~ domnívat, ţe budeme vţdy a všude, a také všemi, přijímáni s otevřenou náručí. Naše veřejnost, jejíţ „rozlet“ byl potlačován desetiletími totalit, formovaná dnes navíc i pokleslým bulvárním tiskem a plytkými komerčními televizemi, je značně „imunní“ vŧči mravním zásadám. Moţná máme dosud v ţivé paměti, ţe i Václav Havel, který se pokoušel vnést do společenských změn v listopadu 1989 morální rozměr, nedokázal sám vývoj ovlivnit. „Zlaté tele“ osobního prospěchu, hrubého sobectví i vulgárního materialismu triumfovalo a stále je našimi spoluobčany ochotně přijímáno. Přispěli k tomu tehdy i ekonomičtí technokraté, kteří – bohuţel – ovládli zcela další vývoj a kteří poměřovali všechno pouze hmotnými statky. Nedokázali si uvědomit, ţe se celá naše společnost musí nejprve a zcela nezbytně povznést od surového hmotařství ke kulturním a duchovním hodnotám, které byly tak dlouho a s takovým úporným úsilím potlačovány. A tentýţ Václav Havel, který dokonce prošel kdysi skautskou výchovou, i kdyţ patrně uţ vzhledem k jeho věku jen částečnou a neúplnou, hovořil v tom smyslu, ţe „skauting nás nezachrání“. Má samozřejmě pravdu, skauting sám opravdu společnost nepovznese, ale mŧţe být jedním z drobných kaménkŧ, z nichţ se bude postupně skládat a vytvářet mozaika Dobra. Skaut se nemŧţe nikdy nechat odradit cizím nepochopením, odmítáním, zlou vŧlí okolí, nepřátelstvím. To je konečně údělem kaţdého, kdo „vybočuje z řady“, kdo není ochoten se přizpŧsobit současnému nedobrému společenskému trendu. Český skauting musí, aby splnil to, co mu bylo jeho Zakladatelem dáno jako úděl a naplnění jeho smyslu i programu uţ na samém jeho počátku, najít v sobě dostatek vnitřních sil, aby se dokázal s veškerým vypětím vzepřít obecně nastolené morálce a dŧsledně a s odvahou jít proti proudu společenských stereotypŧ. Ţe to nebude pohodlné, víme, navíc musíme překonat i případné obavy z toho, ţe nás okolí bude zesměšňovat, pomlouvat, odsuzovat. Vnášet mravní hodnoty do okolního moře morálního bahna není a nikdy ani nebylo ţádnou pohodlnou procházkou růţovým sadem. I dnešní křesťanství o tom ví své a přece tento boj nevzdává uţ po dva tisíce let. Zlu však je potřeba se postavit plnou silou. Neodmítat Zlo znamená schvalovat Zlo, schvalovat Zlo znamená na Zlu se rovněţ podílet. Odmítat Zlo s odvahou, a to uţ samotnou výchovou nové mladé generace, by mělo být pro všechny skauty samozřejmostí a kaţdodenní povinností. Je k tomu zcela jistě potřebí veliká osobní statečnost, vytrvalost a také zásadovost. To jsou, jak víme, charakterové vlastnosti, k nimţ nás vede skauting. Vzpomeňme si, ţe k potřebné odvaze bojovat se Zlem vyzýval hned na počátku svého pontifikátu ve své první papeţské homilii Svatý Otec Jan Pavel II. Bylo to na Svatopetrském náměstí v Římě před bazilikou sv. Petra při intronizační mši 22. 10. 1978. Jeho výzva zazněla toho dne několikrát: „Bratři a sestry, nebojte se! Otevřete Kristu dveře dokořán.“ Historie nás poučila, ţe jeho slova se neminula účinkem. Zakrátko se pak pohnuly ledy Zla nejprve v Polsku a posléze se začala nezadrţitelně sesouvat komunistická totalita v celé východní a střední Evropě. Ze všech předcházejících pokusŧ o setřesení rudého jha, ať uţ to bylo nejprve v Německu (1954), Maďarsku (1956), nebo i u nás v Československu (1968), byl tak úspěšný právě ten dŧsledný pokus polský, opírající se o hluboké mravní jistoty a zásady, a to především svojí všeobecnou spontánností, vytrvalostí a morálním zázemím. Mravní hodnoty skautingu jsou, jak dobře víme, v příkrém a diametrálním rozporu se všemi dnes obecně uznávanými „hodnotami“. Skauting se nikdy nemŧţe smířit s konsumním chápáním veškerého dění, a to ani v současné době, kdy jsme postaveni do této nově se vytvářející posttotalitní a konsumní společnosti i s jejím „upřednostňováním ţivotních priorit“. Skaut chce správně a dobře ţít, nikoliv jen „ţít si“ nebo „vyţívat se“. ~ 280 ~ Skaut chce být uţitečný, nikoliv jen „uţívat si“. Skaut chce být zásadový, ne konformní nebo taktizující. Skaut chce být moudrý i chytrý, nikdy ne chytrácký nebo vychytralý. Skaut zná zaslouţenou radost a spokojenost, nebaţí po nahodilém, nezaslouţeném, bezpracném nebo podvodném „štěstí“. Skaut myslí spíše v relaci „my“, neţ v neustále prosazovaném „já“. Skaut hodnotí vše měřítkem věčnosti, neřídí se momentálními hledisky, názory, pomíjivými „trendy“. (L. Rusek) Na předchozích stránkách jsme uvaţovali o přístupu skautingu k rŧzným ţivotním otázkám, o jeho postojích v nejrŧznějších situacích. Dalo by se říct, ţe jsme se tak zatím pohybovali především v rovině teoretické. Naši vŧdcové však budou při svém výchovném pŧsobení postaveni před praktické řešení konkrétních situací. Jak budou postupovat, jak obstojí? Jak zúročí svou vlastní proţívanou skautskou praxi, svoje putování skautskou stezkou? Jejich dosavadní skautské vzdělání je dobře vybavilo znalostmi pedagogickými i psychologickými, metodické rady a pokyny si jistě uţ mnohokrát mohli ověřit také prakticky s přihlédnutím ke skutečným místním podmínkám ve svých oddílech. Problémy, s nimiţ se budou muset potýkat, lze dle mého soudu vidět ve třech základních okruzích. Je to na prvém místě „konkurenční prostředí“. Mám na mysli nejen pŧsobení ostatních sdruţení, které pracují s vyuţitím našich metod a podobného programu. Moderní doba nabízí zejména v oblasti technické a technických pomŧcek, ale i ţivotní úrovní, moţnostmi cestování, vyţití a jiných nesporně pozitivních přínosŧ velká lákadla pro dnešní mládeţ. Druhou problémovou oblastí je devalvace hodnot ve společenském nazírání. Jestliţe zajímavý program – který nabízejí i jiní – chceme obohatit o mravně čisté prostředí, je otázka, jak budeme veřejností přijímáni. Toto je asi ten nejobtíţnější úkol, před který je vŧdce postaven a na jehoţ řešení se musí dobře připravit. Nepochybuji o tom, ţe to není dáno kaţdému. Proto bychom měli vţdy velmi pečlivě zvaţovat, komu skautskou výchovu svěříme. A konečně, neméně závaţný okruh, s předchozím souvisící, je skutečnost, ţe mnoho našich činovníkŧ, kteří přišli do hnutí po roce 1989 (a dosud zde jsou, výchovně pracují a výchovu výrazně ovlivňují) neprošlo skautskými oddíly v mládí. Naopak, formoval je tehdy Pionýr, o jehoţ zaměření a jeho chápání výchovné práce zde nebudeme v tuto chvíli hovořit. Ani tento pohled nemŧţeme podceňovat a bagatelizovat, stačí připomenout, ţe vysoce postavený činovník, který usměrňoval po určitou dobu naše výchovné pŧsobení, nespatřoval ţádný rozdíl mezi Pionýrem a Junákem. Začínajícímu vŧdci, stejně jako těm, kteří by chtěli prohloubit své výchovné pŧsobení, lze doporučit jediné. Milý bratře, vytvoř si svoji vlastní stupnici ţivotních hodnot a priorit. Zařaď si v souladu se skautskými principy do správné a tobě i tvému nazírání vyhovující posloupnosti všechny problémy a tematické okruhy, jako je smysl ţivota a víra v závaţnost daru ţivota, vzdělání, kultura, umění, manţelství a rodinný ţivot, domov, tělesné a duševní zdraví, skautské ideály, inspirace Duchem – tj. dar dobrých myšlenek, duchovní stav a směřování tvého národa, příroda a ţivotní prostředí, hmotné zajištění… Sklízej jen kvalitní ovoce z nejvyšších větví Stromu Ţivota, nespokoj se pouze s nekvalitními „zelinkami“ z větví nejniţších, či dokonce padavkami, sesbíranými na zemi. Budeš-li se stále jen přizpŧsobovat společenským „dobovým trendŧm“, bude to nepochybně tvŧj problém, ale především veliké duchovní ochuzení. Nejen tebe, ale na prvém místě tobě svěřených hochŧ, za jejichţ skautskou a mravní výchovu přece svým činovnickým slibem odpovídáš. ~ 281 ~ Nezŧstávejme nikdy při povrchním chápání skautingu. Nenechme se zlákat hravými a technickými prvky jeho programu, které jsou jenom doprovodnými atributy jeho pŧsobení. Nedegradujme své hnutí na spolek pro pouhé, byť účelné, trávení volného času. Na to je skautská myšlenka příliš vzácná a cenná. Oprostěme se od chyb, jichţ se dříve dopustilo hodně našich předchŧdcŧ a které stále dodnes na mnoha místech přeţívají. Nechme se proniknout ideou bratrství a sesterství, krásy, radosti, duchovní hloubky, tak jak bylo od počátku úmyslem našeho Zakladatele. Nabízejme tyto myšlenky mladým lidem, aby ze studánky, kterou vyhloubily dřívější skautské generace, z níţ jsme pili kdysi ve svém skautském mládí i my, mohli hasit ţízeň také oni. Nenechme se odradit nepřízní, nepochopením, posměchem, záštím. Vzchopme se a seberme všechnu naši vnitřní sílu a odvahu. „Bratři a sestry, nebojme se!“ Pouţitá a doporučená literatura 1. A-Ţ – malý encyklopedický slovník – AKADEMIA – Praha 1972 2. BŘEČKA, Bruno – KRONIKA ČS. SKAUTSKÉHO HNUTÍ V LETECH 1900-1990 – vlastním nákladem – Brno 1997 3. ČÁKA, Jan – JUNÁCKÁ SYMBOLIKA – MERKUR – Praha 1999 4. ČEJKA, Jiří – SKAUTING – AKTUÁLNÍ POHLED NA HISTORII, PODSTATU, VÝCHOVNÉ CÍLE A POSLÁNÍ SKAUTSKÉHO HNUTÍ – ELŠ – Praha 2003 5. ČEJKA, Jiří – NAVRÁTIL, Zdeněk – MORÁLNÍ ROZMĚR SKAUTINGU A MRAVNÍ ODPOVĚDNOST SKAUTSKÝCH VŦDCŦ – vlastním nákladem – Roudnice n/L-Ivančice 2003 6. HANSEN, Walter – VLK JENŢ NIKDY NESPÍ – Scoutarch – Praha 1994 7. CHAUTARD, J. B. – DUŠE VEŠKERÉHO APOŠTOLÁTU – vydaly Sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie – Přerov 1947 8. KOLEKTIV historické komise – HISTORIE SKAUTINGU – Cestou k pramenŧm – edice Vŧdcovská zkouška – Junák-TDC – Praha 1999 9. NAGY, Lázsló – 250 MILIONŦ SKAUTŦ – Junák-TDC – Praha 1999 10. NAVRÁTIL, Zdeněk – PROČ NENÍ SKAUTING KONÍČKEM – ZNF – Ivančice 2003 11. NAVRÁTIL, Zdeněk – SKAUTING A SPOLEČNOST – ZNF – Ivančice 2004 12. NAVRÁTIL, Zdeněk – SKAUTSKÁ DUCHOVNÍ VÝCHOVA – ZNF – Ivančice 2004 13. NAVRÁTIL, Zdeněk – SKAUTSKÁ VÝCHOVA K OBČANSTVÍ – ZNF – Ivančice 2002 14. OPAT, Jaroslav – T. G. MASARYK – OSOBNOST ORIENTAČNÍ – doslov sborníku „TGM – O bolševictví“ – Evropský kulturní klub – Praha 1990 15. PECKA, P. Dominik – ZE ZÁPISNÍKU STARÉHO PROFESORA – Vyšehrad – Praha 1944 16. PEČENÝ, Jan – ZÁKLADY DUCHOVNÍ VÝCHOVY VE SKAUTINGU – ELŠ – Praha 1999 17. REINSBERG, P. Jiří – SVOBODA, Bohumil – LEGIO ANGELICA A P. METHOD KLEMENT – TRINITAS – Svitavy 2000 ~ 282 ~ 18. RUSEK, Ladislav – BOJ O ČESKÝ SKAUTING – vlastním nákladem – 19. Olomouc 2003 20. RUSEK, Ladislav - HLEDÁNÍ – ELŠ – Praha 2001 21. RUSEK, Ladislav – SKAUTSKÁ LESNÍ MOUDROST – rukopis – Olomouc 2005 22. RUSEK, Ladislav – SKAUTSKÁ STUPNICE HODNOT – vlastním nákladem – Olomouc 2004 23. RUSEK Ladislav - SRDCE V LILII – ZNF – Ivančice 2004 24. RUSEK, Ladislav – ÚVAHY O SKAUTINGU, SKAUTOVÁNÍ A SKAUTSTVÍ – ELŠ – Praha 2000 25. RUSEK, Ladislav – ZLATÁ ARIADNINA NIT – ČIN – Praha 2000 26. Stanovy JUNÁKA, svazu skautŧ a skautek ČR – ÚRJ – Praha 1994 27. Stanovy občanského sdruţení YMCA T. S. – xerokopie – Brno 2002 28. Stanovy Svazu skautŧ a skautek České republiky – bez edičních dat 29. Stanovy WAGGGS – TDC JUNÁKA – Praha (bez udání data) 30. Stanovy WOSM – TDC JUNÁKA – Praha (bez udání data) 31. TROBISCH, Walter – DVA STŘEDY VŠAK JEDEN KRUH – Křesťanská akademie, Řím 1973 ~ 283 ~ „Základní principy jsou vyjádřeny v původním slibu a zákonu, jak je stanovil Zakladatel.“ (ze stanov WAGGGS) Skautské formy vzdělávání Subjektivní pohled na objektivní problém (advent L. P. 2005) Řekne-li se „vzdělávání“, vybaví se snad kaţdému školní třída s málo pohodlnými lavicemi, těţká brašna plná učebnic na zádech a omšelá budova školy, jejímuţ průčelí vévodí ozdobným písmem vyvedený výrok Jana Amose Komenského „Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti!“ Jen s nemalými obtíţemi si někteří naši činovníci dokáţí představit, ţe by se i jich samých mohlo týkat také skautské vzdělávání. Pracují dobrovolně, nedostávají přece honoráře, tak co by mohl po nich někdo chtít? Jestliţe zde mám hovořit o vzdělávání, pak jsem si plně vědom toho, na jak tenký led se vydávám. Je to stejné jako se školstvím občanským. Školu navštěvoval kaţdý, takţe kaţdý ví, „jak to tam chodí“, a kaţdý školství rozumí. Nejinak je tomu se vzděláváním skautským. Přesto si dovolím tu uvést některé svoje názory a také zkušenosti. Snad mě k tomu opravňuje i skutečnost, ţe se jím uţ dlouhé roky zabývám (vlastně uţ za druhé obnovy v létech 1968–70) od úrovně rádců aţ nejnověji po odborné činovnické kvalifikace, a to jak v kurzech, tak i při následných zkouškách. Skautská výchova potřebuje vzdělané vychovatele Povaţujeme za samozřejmé, ţe nám rodinný dŧm vyprojektuje erudovaný a vzdělaný architekt, ţe moderní automobil konstruuje celý štáb špičkových odborníkŧ ve vývojovém středisku renomované továrny. O co vzdělanější a připravenější by měl tedy být ten, kdo formuje lidského jedince, jeho charakter, jeho duši, celého „člověka“? Jaká je skutečnost? V našich rodinách vyrŧstají děti, jejichţ vychovatelé – rodiče – nemají ţádné příslušné vzdělání a svoje poslání, pokud si vŧbec připouštějí nějaké otázky v tomto směru, plní podle svého dobrozdání, případně tak, jak si vzpomínají, ţe je kdysi vedli jejich rodiče. Dnes se často hovoří o krizi rodiny. Nemyslím, ţe je tomu tak doslova, přes hrŧzný počet rozchodŧ zŧstává většina rodin celistvých a svoji základní úlohu „nějak“ plní. Protoţe však v mnoha našich rodinách panuje jistá krize duchovních hodnot, mŧţeme hovořit spíše o krizi výchovného poslání rodin. Pohled na ţivot okolní společnosti nám to mŧţe plně potvrzovat. Patrně je zbytečné v tuto chvíli zdŧrazňovat výchovný význam skautingu. Pokud by to někdo nepřijal za prvořadý „axiom“, je zbytečné s ním nadále diskutovat. Ţe bude nutné, aby si také skauting vţdy pečlivě vybíral a vzdělával své výchovné činovníky, ~ 284 ~ především samotné vŧdce oddílŧ, bylo jasné uţ jeho zakladatelŧm. Kdyţ získal BadenPowell v roce 1919 darem Gilwellský park, nevyuţil ho – jak by se moţná zdálo být na prvý pohled výhodné – jako zařízení pro tábory, ale zřídil v něm vzdělávací středisko pro budoucí skautské vŧdce. Do Gilwellu odejel uţ v roce 1922 náš F. A. Elstner, kterého mŧţeme povaţovat za pŧvodce tradice českých lesních škol. Jejich význam poznal hned na samém počátku zakladatel českého skautského hnutí A. B. Svojsík, který jejich rozvoj plně podporoval. Tady se ovšem dostáváme k dŧleţité otázce: zda je rozdíl mezi lesními školami „svojsíkovské“ éry a těmi dnešními, a pokud ano, pokusíme se odpovědět na otázku, v čem se případně liší. Stejně tak se chceme zabývat jejich pŧvodním i dnešním posláním. Na tyto otázky budeme hledat odpověď, která se netýká jen lesních škol, ale celého našeho výchovného systému. Občas se zdá, ţe někteří uchazeči o rŧzná činovnická oprávnění mají k věci poněkud formální přístup. Projevuje se to u čekatelských a zejména vŧdcovských zkoušek. Příčinu vidím v obecných předpisech, ale také v našich vnitřních řádech, které stanoví, aby především pro vedení tábora měli činovníci patřičné „oprávnění“. Takové osvědčení poţadují zejména státní orgány z hlediska zákonné odpovědnosti, stejně jako hygienická sluţba a také příslušná ministerstva kvŧli přidělení finančního příspěvku. To vše je nepochybně v pořádku, na druhé straně by ovšem neměl být přístup uchazečŧ o vŧdcovský dekret takový, ţe „potřebují na to papír“. To by byla hrubá devalvace celého systému. Naproti tomu se takto potlačuje úloha lesních škol, které z pohledu dosaţených následných práv a oprávnění nepřinášejí prakticky nic navíc. Jejich absolvence nezakládá uţ ţádná další práva, která by získal vŧdce ke svému vůdcovskému dekretu. Pokud ovšem chápeme jejich přínosy jenom zcela pragmaticky. Je poněkud tristním zjištěním, ţe zdravá touha a hlad po vzdělání a vědění – a to nejen ve skautském prostředí, ale dnes i v běţném občanském ţivotě – tyto fenomény, které bývaly velkou pobídkou vlastního rozvoje všech významných osobností v minulosti, postupně zanikají. Podílí se na tom zcela jistě mimo jiné i internet se svou snadnou dostupností všech dŧleţitých a potřebných informací. To není ovšem vina tohoto média, ale především jeho nesprávné a bezduché vyuţívání. Na samém počátku naší existence přicházeli do hnutí jako vŧdcové zejména pedagogové, profesoři středních škol, stejně tak i lidé jinak vzdělaní, u nichţ byla jejich vysoká mravní a intelektuální úroveň samozřejmostí. Společnost tehdy vyznávala a zachovávala mravní hodnoty, na nichţ se sama po staletí vyvíjela. Tehdejší vŧdcové byli lidé převáţně městští a jejich technická i praktická stránka a manuální zručnost nebývaly vţdy plně rozvinuty a na patřičné výši. Záleţitosti „lesní moudrosti“ byly ostatně pro celou naši populaci jistou novinkou. Pro tyto začínající činovníky bylo třeba zřídit „kurzy“, které je do tajŧ skautského vztahu k přírodě, k táboření a všem jeho praktickým disciplinám uváděly. Toho se ujaly tehdejší lesní školy. Dnes – jak se zdá – nastala situace spíše opačná. Současná společnost má svoje slabiny především v oblasti morální, etické a také v základních občanských postojích. Pokud bychom podobnou úvahou přijali logiku programového zaměření skautského vzdělávání, tak jak ji aplikovalo hnutí krátce po svém vzniku, mělo by být těţiště všeho našeho snaţení a tím i lesních škol právě v oblasti duchovní, včetně vytváření občanských a mravních hodnot v našich svěřencích. Nechci v tuto chvíli zacházet do detailŧ skautské duchovní výchovy. Je třeba si hned na tomto místě uvědomit, jaký je v našem pojetí rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou. To je velmi dŧleţitá otázka a musíme mezi oběma dobře rozlišovat. Skautská spiritualita je pojmem velmi širokým, ačkoliv i religiozita v ní mŧţe mít a také má své patřičné místo. Tuto skutečnost musíme poznat a přijmout hned na samém počátku ~ 285 ~ našich úvah. Nejen v dalším textu, ale také v naší výchovné činnosti to budeme nutně potřebovat. Pojednání, zabývajících se těmito fenomény, bylo dnes uţ zpracováno značný počet, a tak nezbývá, neţ na ně zde odkázat. Skauting ovšem duchovní náboj plně zahrnuje a je to právě tato skautská spiritualita, která jej činí ve výchově výlučným a jímţ se odlišuje od jiných, převáţně „volnočasových“ institucí. Současní vŧdcové našich oddílŧ se často setkávají s velkou konkurencí jiných organizací, které náš program převzaly, napodobují ho a mnohdy mají k tomu i o mnoho příznivější podmínky a také lepší vybavení neţ my. Naši vŧdcové mají proto pocit, ţe musí nabídnout program zajímavější a lépe aplikovaný. V tom mají samozřejmě pravdu. Stinnou stránkou této jejich snahy mŧţe pak být skutečnost, ţe jejich hlavní starostí a předmětem zvýšeného zájmu je přijímání nových poznatkŧ, her, programových bodŧ, které jim budou takovou vyšší atraktivitu přinášet. Za těchto okolností se mŧţe lehce stát, ţe spirituální náplň skautingu zŧstane tak trochu stranou, ve stínu věcí technických. Týká se to např. i mezi rovery poměrně hodně oblíbených „adrenalinových činností“, výcviku „jak přeţít“, které připomínají spíše činnost americké námořní pěchoty. Jistě nelze proti tomu mít zásadní námitky, pokud se to nestane výhradním programem. Takto mŧţe pracovat především jen oddíl, resp. roverský kmen, s výrazně fyzicky zdatnými jedinci. Naše činnost se však má orientovat nepochybně na „prŧměrného“ skauta, jehoţ schopnostem by měla odpovídat. Navíc se domnívám, ţe mravní nebo dokonce duchovní část programu bude v případě „zátěţových aktivit“ dosti značně ohroţena uţ z toho prostého dŧvodu, ţe v honbě za maximálními výkony na ni jednoduše nezbude čas ani síly. Formy výchovné činnosti a vzdělávání Základní formou skautské výchovy je učení činností – „learning by doing“, jak ji definoval uţ sám Baden-Powell. Platí to i pro naše vzdělávací postupy u dospělých? Samozřejmě, ţe platí. Uţ nový rádce vyrŧstá ve své druţině, ve svém oddíle, kde jsou mu jeho nejbliţší starší bratři vzorem i příkladem. Ne kaţdý rover mŧţe být ovšem rádcem, stejně jako z kaţdého rádce „sluţebním postupem“ nevyroste dobrý vŧdce. Příklad starších bratří na jedné straně, podobně pak spoluúčast a pomoc při vedení těch mladších, mu bude dobrou školou na samém počátku dráhy kaţdého činovníka. S tím však vystačíme opravdu jen pro rozpoznávání schopností adepta. Vţdyť také uţ začínajícím rádcŧm budeme nuceni poskytnout potřebnou přípravu v rádcovských kurzech. U vŧdcŧ pak budou nároky patřičně vyšší. Přesto si však troufám tvrdit, ţe tam, kde nebyl v oddíle dobrý vůdce, jen stěţí a zcela výjimečně bude moci vyrŧstat v budoucnu jeho dobrý nástupce. A samozřejmě – celé výchovné pŧsobení v takovém oddíle bude tomu odpovídat. Připomeňme si tu, ţe uţ kdysi v meziválečném období řekl k tomu J. O. Martinovský, ţe „tam, kde není dobrý vůdce, by nikdy skautský oddíl nezakládal“. Současný řád pro vzdělávání je propracovaný a dŧmyslný. Jako všechna díla lidí však mŧţe mít i své nedostatky a mŧţe být zdokonalen. Především mu – po mém soudu – chybí potřebná motivace uchazečů o všechna tam uvedená „oprávnění“. Bere se tu jako samozřejmé, ţe činovníci se o „posty“ ucházejí. Skutečnost bývá zpravidla jiná a jak jsme zmínili uţ dříve, zájem o „osvědčení“ bývá často vynucován potřebou. Kdysi platilo, ţe okrskový zpravodaj měl za povinnost navštívit během kaţdého roku několikrát střediska, seznámit se s jejich problémy a také s činovníky, včetně těch perspektivních. Byl to systém nepochybně dobrý, v současnosti se však jen ~ 286 ~ stěţí uplatní. Při dnešní územní rozloze vyšších organizačních jednotek (VOJ) je taková povinnost jen stěţí splnitelná pro výchovné zpravodaje okresŧ. Uchazeče o zkoušku tedy doporučí středisko, a třebaţe se k němu vyjadřuje i okresní zpravodaj, děje se tak více méně automaticky, na základě dobrozdání střediska. To však mŧţe být – jak uţ bylo naznačeno – ke kladnému stanovisku „dotlačeno“ svými problémy. Druhým okruhem problémŧ je skutečnost, ţe se při prokazování zpŧsobilosti k jakémukoliv druhu výchovné činnosti nepoţaduje povinná předběţná příprava uchazečŧ nebo jejich cílevědomé vzdělávání, s výjimkou zdravotnického kurzu u zkoušek vŧdcovských. Pak ovšem jen stěţí mŧţeme předpokládat, ţe se v tak krátkém čase u činovnické zkoušky odhalí všechny klady a nedostatky kandidáta, jestliţe ani jeho doporučení k ní není bez otazníku. Na štěstí se – pokud vím – kurzy u většiny zkušebních komisí, resp. VOJ, pořádají. Jiná situace byla v době před druhou světovou válkou, kdy lesní škola byla vlastně přípravou na vŧdcovskou zkoušku. Tam si také její adepti mohli sami zodpovědět základní otázku, totiţ nakolik se k této sluţbě hnutí vŧbec hodí. Je jistě nezpochybnitelné, ţe má-li vŧdce nebo kterýkoliv výchovný činovník vydávat a předávat ostatním z hloubky své duševní podstaty, musí také někdy nutně přijímat nové podněty. Organizují se setkání vŧdcŧ, semináře, která takové přínosy bezesporu představují, je ovšem velkou otázkou, kolik účastníkŧ se na nich schází v době tak hektického spěchu, jehoţ jsme v současnosti svědky. A kdo přesvědčí činovníky o jejich významu, o tom, ţe se nejedná pouze o záleţitost „společenskou“? Naše duchovní principy v procesu vzdělávání Kaţdá výchova se musí opírat o svoje základní principy. Skautskému hnutí je uţ na samém počátku stanovil jeho Zakladatel. Dŧvody, proč vycházely z křesťanských kořenŧ, jsou dostatečně známé. Byly obecně přijímány, postupem času však, zvláště pak při šíření skautingu v oblastech s jinou neţ křesťanskou tradicí, se hledal alternativní zpŧsob vyjádření toho prvého tak, aby byl přijatelný všem. V současnosti ho tedy vykládáme jako hledání „smyslu ţivota“ a „podstaty všeho“, jak vyplývá z doslovného překladu slova „skaut“. Skaut – zvěd, skaut – stopař, skaut – hledač. Dnes se uţ stává takové chápání – zdá se – běţným i tam, kde bylo přijímáno dříve jenom v pŧvodním významu a v doslovném výkladu zmíněného prvého základního principu. Skauting představuje celoţivotní program a náplň. Aktivní i pasivní účast na skautském vzdělávacím procesu je jednou z moţností, jak tento program naplňovat. Je to současně i praktická realizace základních principů. Uţ samo vzdělávání se – ale také sebevzdělávání – by mělo být jednou z forem hledání smyslu ţivota, které se přirozeně týká stejně tak i „věřících“ skautŧ. Nikdy totiţ nejsme na takové duchovní úrovni, abychom měli právo se domnívat, ţe „duchovní rŧst jsme uţ zvládli“. Není patrně pochyby o tom, ţe věřící mají obvykle o duchovní oblasti a o všech pojmech s ní souvisejících značně hlubší povědomí. Neznamená to však a priori, ţe oni uţ přijali skautskou spiritualitu v celé její šíři. V „hledání smyslu všeho bytí“ není nikdo nikdy „za vodou“. Zmínili jsme tu uţ také, ţe je stále nutné podněty přijímat, aby bylo moţné z nich předávat. Naplňování druhého i třetího našeho mravního principu při samotném vzdělávání pak vyplývá zcela jednoznačně z povahy této věci. Jestliţe jsem tu jmenoval „věřící skauty“, pak bych chtěl zdŧraznit, ţe není moţné mezi skauty rozlišovat, vytvářet jakousi dělicí čáru mezi věřícími a nevěřícími. ~ 287 ~ Skautem totiţ buďto jsme, nebo ne. Jakţe to říká skautský zákon? „Skaut je…“. Z této jednoduché formulace je to zřetelně patrné. Proto nemohu uznat a přijmout ani znění třetího bodu „Prohlášení“ při poslední obnově skautingu z 26. 11. 1989, které hovoří o „přijetí věřících sester a bratří a jejich důstojném a odpovídajícím místě“ v obnovované organizaci. Nemohu souhlasit s takovým „škatulkováním“. Navíc je tu ještě jedna a po mém soudu ještě mnohem závaţnější skutečnost. Tento bod totiţ začíná slovy: „Stojíme za tím…“ a já se právem ptám: Kdo jsou to ti my? Kdo se tu schovává za tento podivný pluralis majestaticus, kdo tvoří případnou skupinu, která si osobuje taková práva? Kdo jim je dal? Nebylo snad toho „kádrování“ za jedenačtyřicet let vlády rudého teroru uţ dost? Skauting vychovával vţdy mravně silné jedince pro společnost. Duchovní obsah je jeho součástí, ať se to komu líbí, nebo ne. Pokud s ním nesouhlasí, pak mu nikdo nebrání v odchodu. Skutečnost, ţe dnešní společenská situace a její priority jsou jiné, to však nemŧţe ovlivnit. Skauting se nikdy nesnaţil být konformním, nikdy se nepřizpŧsoboval současným trendŧm. Nikdy mu nevadilo, ţe „pluje proti proudu“. V současné společnosti se musí postavit proti duševnímu i duchovnímu primitivismu, který stále nabývá na síle. Letmý pohled do denního tisku nebo také na televizní obrazovku je toho dostatečným dŧkazem. Soudím proto, ţe dnes více neţ kdy jindy by měla být duchovní podstata hnutí základní náplní vzdělávacího procesu na všech úrovních, aniţ bychom ovšem opomíjeli disciplíny „skautské praxe“. Musím tu znovu zdŧraznit mnohokrát opakovanou pravdu, ţe skauting je komplexní výchova a rozvoj celého člověka, jeho fyzické, psychické i duchovní stránky. Tak byl proponován a tak je třeba ho uplatňovat i dnes. Duchovní výchova má své pevné a nezastupitelné místo ve vzdělávacím a výchovném systému skautského hnutí. Vedle disciplín teoretických (psychologie, metodika, pedagogika, ekologie), praktických (vedení oddílu, táboření, zdravověda, příroda, skautská praxe, rétorika), administrativních (organizace a právo, hospodaření, písemný projev) má zcela rovnoprávné postavení. Její náplní je široká paleta oborů – morálka, etika, hodnoty občanské, vlastenectví, estetika, kultura a umění, hledání Nejvyšší Pravdy a Lásky, otázky smyslu i naplnění ţivota a lidského bytí, v neposlední řadě pak i religiozita. O takové duchovní povznesení hnutí by měla usilovat především duchovní rada a to nejen ve vztahu k oddílŧm náboţensky orientovaným, ale vůči všem bez rozdílu. Ve stejném smyslu by měl spolupracovat rovněţ celý „výchovný aparát“ hnutí, počínaje vŧdci oddílŧ, přes činovníky VOJ, aţ po instruktory všech vzdělávacích kurzŧ a lesních škol (instruktorských a také ústřední – dnes uţ prakticky zlikvidované – nevyjímaje). Současný stav Kladu si tuto otázku a cítím, jak nesnadná bude na ni odpověď. Stav je místo od místa proměnný a také osobní zkušenosti nás všech budou jistě rŧzné. Neočekávám však, ţe se naše poznatky budou odlišovat příliš. Vycházím z okruhu svého vlastního pŧsobení a domnívám se, ţe podobně, jako je členěná společnost, bude pestrá i názorová stránka skautských činovníkŧ včetně vŧdcŧ. Je to jistě pochopitelné, i naše hnutí je součástí této společnosti. Pojetí skautské výchovy v jednotlivých oddílech se odvíjí od schopností i názorů jejich vůdců. Navíc tento závěr se týká i všech dalších skautských organizací u nás. Měl jsem moţnost hovořit s jejich činovníky na rŧzné výši postavených. Mohl bych to demonstrovat i na příkladu skautŧ YMCA T. S., u nichţ se ~ 288 ~ duchovní podstata odvíjí od jejich jen několik málo rokŧ starých stanov, které navazují na pŧvodní ustanovení jejich mateřské organizace YMCA. Její křesťanské základy jsou v nich přímo exaktně uvedené a zdŧrazněné. Také současní vŧdcové této organizace pracují podle míry svého přijetí skautské spirituality. Vŧdce našich oddílŧ však musíme posuzovat komplexně, s přihlédnutím ke všem jejich schopnostem a výsledkŧm jejich výchovné práce. Tedy i v oblasti duchovní. Praktickým a technickým disciplínám se vţdy i v minulosti věnovala veliká péče. Metody i vlastní činnost byly dŧkladně propracované. Stačí nahlédnout do poválečného Jinošovského dekretu a mŧţeme obdivovat preciznost i v jeho nejmenších podrobnostech. Také uţ předválečná Skautská praxe Velena Fanderlika má svoje uplatnění i dnes a nepotřebuje vlastně ani ţádnou velkou „modernizaci“. Do programu lesních škol se dostávají i zcela moderní disciplíny, jako např. satelitní navigace GPS, takţe určování světových stran podle mechového porostu na kmenech stromŧ se tak stalo jistým archaismem. Ale měli bychom i o takových věcech vědět, třeba z jiných dŧvodŧ. Ne všechno staré zaslouţí zatracení. Literatura o skautské spiritualitě, pokud nepochází z tehdejších homogenních křesťanských oddílŧ, případně i ze skautských katolických svazŧ předválečných, dříve téměř neexistovala. I br. R. Plajner, jehoţ vliv na hnutí byl nesporně veliký, se při výkladu skautského zákona zabývá především hodnotami občanskými a běţnou morálkou společnosti. Dnes je naštěstí situace jiná. Od začátku devadesátých let minulého století vznikly u nás obšírné diskuse o duchovní podstatě hnutí. Ty byly vyvolané především mezinárodními skautskými institucemi při posuzování naší ţádosti o náš opětný vstup do nich (naše členství ukončil arogantní dopis samozvaných komunistických přisluhovačŧ v tzv. akčním výboru Junáka v dubnu roku 1949). Této záleţitosti se tedy začala věnovat patřičná péče poměrně nedávno. Souvisí s tím mj. i změna slibové formule, která platí od praţského valného sněmu v roce 1992, jíţ se po mém soudu určitý duchovní aspekt, dříve vyznávaný pouze nepovinnou a dobrovolnou „doloţkou“, ve slibu přece jenom objevil. Skautskou spiritualitou se zabývají dnes uţ také početné úvahy a mnohé studie, vydávané autory, kteří se soustřeďují např. kolem Ekumenické a Jihomoravské lesní školy. Jinou záleţitostí pak je, nakolik jsou přijímány a podrobně studovány při dnešní – dalo by se říct – notorické a obecně rozšířené nechuti k psanému slovu. Je tu ovšem moţnost jejich šíření po internetu, jak to dobře dělají pracovníci ČINU, kteří odvedli pro šíření plnohodnotného skautingu výrazný, obrovský a dosud zřejmě zcela nedoceněný podíl obětavé práce. Moţnosti moderních médií, která dovolují i dalekosáhlé vedení diskusí, nejsou v tomto směru zdaleka úplně vyuţity a čekají na své zasvěcené „provozovatele“. Snad se toho vbrzku některý obětavý bratr či sestra, věci znalí, k prospěchu všech ujmou. V realitě, kdy se dnes stále preferují technické, praktické a atraktivní prvky programu, a etické pŧsobení se redukuje obvykle jen na obecnou lidskou slušnost, je jediným východiskem posílení duchovního a mravního podílu ve výchově mladých i vzdělávání činovníkŧ. Situaci neusnadňuje ani skutečnost, ţe na řadě rozhodujících míst jsou lidé, kteří přímo ovlivňují směřování hnutí a kteří tyto problémy vidí jinak. Neustále se nám vrací jako zlověstný bumerang zjištění, ţe všichni – i kdyţ si to mnohdy nejsme ochotni připustit – jsme do jisté míry totalitou poznamenáni. Navíc jsou v hnutí vŧdcové, kteří se skrývají za velmi nebezpečným názorem – „v oddíle to dělám podle svého a ostatní mě nezajímá.“ Je to nerozumné a také nelogické. Mŧţe je vystřídat a dokonce i záměrně odstranit kdokoliv s podbízivým programem, který není v souladu s našimi záměry, a jejich dosavadní dílo zvrátí. Ale nemusí to být vţdy tak dramatické, lidé přece přicházejí a odcházejí zcela přirozeně. S jejich odchodem se ~ 289 ~ však mŧţe objevit v budoucnu někdo jiný, kdo jejich dlouhodobé úsilí zmaří. Stejně tak mŧţe nastat neţádoucí zvrat „shora“ se stejným výsledkem. Celá pracně vybudovaná stavba se zakrátko zhroutí. Jistě tu nejde jen o marně vynaloţenou práci a snahu, podstatné je spíše to, ţe tento oddíl pozbude svůj skautský charakter. Ti, kdo poznali hloubku skautské spirituality a komplexnosti výchovného pŧsobení, musí (omlouvám se za ten imperativ) přesvědčivostí svého pojetí i svých výchovných výsledkŧ vytvořit onu pověstnou „sněhovou kouli“, na niţ se v duchu jejich příkladu budou „navalovat“ další a další jejich následovníci. Kaţdá náprava začíná vţdy především u nás samých. Jen naše chování, které nepřipustí ţádné výjimky ani „úhybné manévry“ za ţádných okolností, bude jediným moţným argumentem při prosazování skautské spirituality. Tím dosáhneme jistě pokroku v ţádoucím směru, to poskytne naději, ţe na všech úrovních budou jenom skauti hodní toho jména. Při takovém dosaţeném stavu a názorech činovníkŧ „v terénu“ je naděje, ţe na vedoucí a odpovědná místa budou vţdycky zvoleni pouze ti, jejichţ skautské kvality jsou nezpochybnitelné. Závěr? Raději počátek… Za daných okolností bude tedy na místě, aby správné nasměrování vzdělávacího procesu a následnou výchovu převzaly lesní školy jako dnes nejvyšší a zároveň jistě nejvíce erudovaný subjekt v hnutí. Při jejich menší početnosti je jejich pŧsobení dobře ovlivnitelné, a proto také lépe „kontrolovatelné“. Očekávat ovšem okamţité a rázné obrácení k duchovním hodnotám skautingu – mám teď na mysli ryzí skautskou spiritualitu – od četných pořadatelŧ nejrŧznějších vzdělávacích kurzŧ, zkušebních komisí a výchovných zpravodajŧ, by bylo předčasné. Přece jenom je nezpochybnitelné, jak uţ jsme tolikrát zdŧrazňovali, ţe názorové spektrum ve všech českých skautských organizacích více či méně kopíruje názorové rozloţení společnosti, kterou ovšem mŧţeme a také chceme v mravní oblasti svým výchovným úsilím a jeho výsledky kultivovat. Mezi lesními školami zaujímá v tom pozitivním smyslu významné postavení Ekumenická lesní škola, která je po mém soudu na výši nejen svou technickou, ale i duchovní úrovní. O jejích kvalitách hovoří mimo jiné i to, ţe získává velkou oblibu rovněţ mezi těmi, kdo se necítí být vázáni jakoukoliv konfesní příslušností. Chápu to tedy tak, ţe splňuje vysoké nároky i poţadavky a ţe se stává vpravdě institucí skautskou v tom nejlepším smyslu slova. Myslím, ţe podobné přístupy ke skautské spiritualittě a komplexnímu rozvoji frekventantŧ mají i další, Jihomoravská lesní škola – Triangulum a nepochybně i Jesenická lesní škola. Je mi líto, ţe moje informovanost v tomto směru není tak hluboká, abych mohl porovnávat a referovat zasvěceně také o těch ostatních. Věřím však, ţe jednou nastoupená cesta na povznesení našich skautských organizacích bude nezvratná a ţe se český skauting bez ohledu na organizační příslušnosti vrátí ke svým duchovním kořenŧm. Tak se staneme významným přínosem na tomto poli i vně našeho hnutí ve spolupráci se všemi dalšími institucemi v této zemi, jimţ není mravní stav společnosti lhostejný. Psáno pro sborník „Skautský oddíl Velena Fanderlíka – svědomí českého skautingu“. ~ 290 ~ „Jsem přesvědčen, ţe Bůh chce naše štěstí v tomto ţivotě.“ (B.-P. – dopis na rozloučenou) Bratrství – skautství – lidství Vztahy ve světle skautského zákona (leden 2006) Součástí a cílem skautské výchovy je nepochybně přinášení duchovních hodnot. Jako kaţdé výchovné snaţení je i tento proces kontinuální záleţitostí, jíţ postupně vytváříme v nám svěřené mládeţi spirituální povědomí a hodnotové priority. Cesta ke skautské spiritualitě, jejíţ záběr je, jak dobře víme, nesmírně široký – počínaje charakterovými vlastnostmi, přes občanské „ctnosti“ a v konečné fázi se pak můţe stát opravdovou a hlubokou religiozitou – tato cesta nás vede po naší individuální skautské stezce bez ohledu na náš věk cílevědomě aţ k těm „metám nejvyšším“. Pokusme se zamyslet nad některými vztahy, jak je skauting přijal, sledujme jeho podíl a funkci při nabývání vnitřních vazeb k lidem, věcem, našemu okolí, společnosti, k národu a této zemi, tak jak nám to nabízí – a všem těm, kdo sloţili svůj skautský slib, i přikazuje – námi dobrovolně přijatý skautský ţivotní styl. O bratrství Čtvrtý bod skautského zákona upravuje vzájemný vztah těch, kdo se hlásí k ideálŧm skautingu, a také jejich osobní poměr k vnějšímu světu. Jestliţe k „pozitivním“ lidem – náš Zákon je označuje jako „lidi dobré vůle“ – je tento přístup příznivý, přátelský, pak mezi skauty by měl být ještě daleko hlubší, takový, který označujeme jako bratrský. To se projevuje i v naší vzájemné komunikaci, kdy se oslovujeme „sestro – bratře“. Je však s podivem, jak se dnes toto oslovení pomalu, ale jistě z našich projevŧ a konverzace vytrácí, jako kdyby ztrácelo na přitaţlivosti a významu. A přece by nemělo jít o pouhou formalitu, „úzus“, který nemá další hlubší podklad. Velký podíl viny má na takovém stavu nepochybně i doba jiţ minulá, kdy formálnost vzájemného oslovování byla očividná. Naši (zejména mladší) činovníci pamatují nepochybně velmi dobře ze školy neblahou éru „sou-hŧ“ a také „sou-ţek“, kdy bylo naprosto evidentní, ţe učitel, učitelka, není jejich kamarád, kamarádka. Nejinak tomu bylo v tehdejší socialistické armádě, „soudruh generál“ nebyl skutečně mým druhem, přítelem, soudruhem, ale nadřízeným, který dokázal také být mnohdy velmi nepříjemnou osobou. O „soudruhu prezidentovi“, takto oslovovaném, uţ ani nemluvě. V takové formálnosti oslovování bylo mnoho přetvářky, falše, lţi, které jsou ostatně i dnešnímu komunismu vlastní. Neochota účastnit se takových formalit by mohla snad i ovlivňovat naše oslovení a to nejen u mladší generace. Málokdo si však uvědomuje, ~ 291 ~ ţe v našem hnutí pŧjde o něco zcela jiného. Skautské světové bratrství je realitou, která souvisí přímo s podstatou hnutí, je jeho předpokladem. V druhé polovině minulého století, v dobách totalitního manka kultury, jsme u nás s povděkem – a nebyly to jen naše děti – přijímali filmová zpracování dobrodruţných románŧ Karla Maye. Jejich hrdiny byli dobyvatelé rozlehlých plání severní Ameriky. Dnes uţ dávno víme, ţe to nebyla doba, na niţ by tato veliká země mohla být bez výhrad hrdá. Mezi dobrodruhy a pochybnými ţivly, jimiţ se příběhy doslova hemţily, měli výsadní postavení šlechetný náčelník Apačŧ Vinetou a jeho bílý přítel, spravedlivý Old Shatterhand. Jejich přátelství bylo hluboké, obětavé, byli doslova ochotni jeden za druhého poloţit i ţivot. Jistěţe nebylo záměrem autorŧ literární předlohy ani její filmové podoby, aby hlouběji domýšleli dosah a obsah toho oslovení, kdyţ jim vkládali do úst ono krásné „mŧj bratře“. Ale i v tomto románovém a filmovém zpracování nepříliš hlubokého obsahu se stalo toto jimi vyslovované „bratrství“ synonymem něčeho dobrého, ušlechtilého, vznešeného: synonymem Dobra, k němuţ nás dnes vede také ve skautských oddílech naše pojetí skautského bratrství a nyní uţ bezmála stoletý odkaz Zakladatele světového skautského hnutí. Kde se tedy bere tato tak častá nechuť k tradičnímu skautskému oslovení? „Bratrství“ (pozor! nezaměňovat za „bratrstvo“, to je označení spolku nebo sdruţení) je známkou přijetí našich duchovních hodnot. Je to jistě mnohem více, neţ pouhé „kamarádství“, kterým si – snad z nemístného ostychu – tento vztah někteří z nás nahrazují. Silně se mi příčí, abych na tomto místě pozvedal mentorsky ukazováček, ale zamysleme se někdy nad sebou, nakolik jsme přijali čtvrtý bod našeho Zákona, nakolik chápeme skautskou stezku jako svoje neustálé zdokonalování, nakolik se za přijetí všech principů skautingu nestydíme, ale naopak, nakolik se k nim ochotně a třeba i veřejně přihlašujeme. Také tímto oslovením, neformálním, upřímným, dáváme „se srdcem na dlani“ najevo, ţe skautská myšlenka nám není cizí, ţe jsme ji přijali se všemi dŧsledky a dopady na své „myšlení, slova i skutky“. Kdyţ se přimlouvám za obnovení těchto vztahŧ a volám po nich, zdaleka mi nejde o formálnost v projevu, o profánní záleţitost a „zploštění“ přístupŧ. Přimlouvám se za prohloubení našeho vztahu, za skutečně skautskou atmosféru v hnutí. Nemylme se, všude opravdu není takové ovzduší samozřejmostí, nevnímáme je všichni stejně intenzivně. Za dobu svého šestiletého pŧsobení ve Smírčí radě Junáka jsem dobře poznal mnohé, co se leckde s takovým stavem nesrovnává. A tak se mohu pouze ptát, byly to tehdy pouze výjimky, které se konečně mohou vyskytovat v kaţdém lidském uskupení, nebo to byla jen špička ledovce toho nedobrého, co nás zatěţuje a co nás odvádí od našich zásad, od vztahŧ, které by měly být ve skautském bratrském prostředí běţné a které by se měly projevit i ve zpŧsobu naší komunikace? „Skautství“ je stav duše Slova, slova, slova… Slyšíme je, vnímáme je, pouţíváme je, jsou základním prvkem naší konverzace. Domýšlíme však vţdy jejich význam, jejich obsah, jejich výpověď, pŧvod, sdělení? Nebo se spokojíme s bezmyšlenkovým, automatickým opakováním výrazŧ, jak nám je naše komunikace přináší? Co je to „skauting“? Jak rozumíme tomuto pojmu? Říkáme, ţe „skaut“ je zvěd, stopař, hledač. V našem hnutí je to ten hoch, ta dívka, ale také dospělý člověk, který přijal zásady dané BadenPowellem; ten, kdo hledá smysl své existence, svého bytí, ale také pŧvod tohoto světa, ~ 292 ~ celého Vesmíru, stejně tak jako svoje vlastní zařazení v ţivotě, ve společnosti. Nejsem vŧbec filolog, ba ani velký znalec angličtiny, ale dosud si vzpomínám (snad správně), ţe ta známá a často se vyskytující přípona „-ing“ znamená v Baden-Powellově mateřštině – řečeno značně zjednodušeně – činnost, odvozenou od základního „slovního kmene“. Pak bychom tedy mohli tvrdit, ţe skauting je „provozování aktivity“, kterou pro nás vytýčil náš Zakladatel jako „náplň“ svého hnutí. Povím to raději méně sloţitě, je to skautský program a všechny jeho technické a mravní atributy. Čas od času se v úvahách a pojednáních o skautské spiritualitě objevuje pojem „skautství“. Nevím, jak vznikl, ani kdo je jeho pŧvodcem. Moţná, ţe to byl bratr Rusek – Šaman, který ho tak často pouţívá. Jak máme tomuto slovu porozumět? Je to snad částečně „počeštěný“ název našeho hnutí, je to totéţ co skauting? Po mém soudu tomu tak není. Pokusím se tedy o svŧj vlastní výklad. V češtině se vyskytují slova podobného typu poměrně často. Uvedu jen několik příkladŧ: fyzika zná např. výraz „skupenství“ – označuje stav hmoty, její současné stadium (také vývojové). Jiným příkladem je „bohatství“ – to je „mnoţství“ majetku, jeho hodnota, míra něčí „mohovitosti“. A také si mŧţeme jmenovat „otcovství“ – vztah dvou lidí, dvou generací, jejich příbuzenství, stejně tak i duševní spříznění. Ačkoliv se jedná z hlediska gramatiky o substantiva – podstatná jména, nejde tu o konkrétní hmotné subjekty. Vyjadřují spíše nemateriální pojmy, vlastnosti, vztahy, vazby. Touto logikou se tu pak nabízí i vysvětlení výrazu, který je uveden v nadpisu této části našich úvah. Mám tedy za to, ţe toto označení – „skautství“ – se bude týkat stavu a míry našeho přijetí myšlenky skautingu, vzdálenosti, jiţ jsme při naší osobní pouti skautskou stezkou uţ urazili. Vzpomenu-li na dávný příběh E. T. Setona o stoupání indiánských chlapcŧ na horu Poznání, pak je to ona jimi dosaţená výše jejich výstupu. A ta mŧţe být a také samozřejmě je vţdy individuální, podle naší letory, podle ochoty přijímat a vnímat, podle hloubky našeho vlastního chápání skautské spirituality. Víme, ţe skautská výchova, přijetí skautských zásad, účast na vlastním duchovním rozvoji, je neustálý, kontinuální proces, vyplývající ze druhého i třetího mravního principu. Znamená to také, ţe „skautství“ tedy není konstantní hodnotou, její míra je nám přiřazena podle naší vlastní skautské úrovně. Je však jistě také samozřejmou povinností kaţdého skauta, k níţ se zavázal svým skautským slibem, ţe právě v duchu těchto principŧ bude tuto míru svého přijetí skautské ideje zdokonalovat, prohlubovat a – co je stejně dŧleţité – předávat dalším a dalším. Tím výkladem se jistě nestavím proti bohatosti našeho programu, jeho pestrosti a náplni. Čím bude lepší, dokonalejší, tím lépe pro nás, pro skautské hnutí. Tím více mladých lidí přijde mezi nás a budeme je moci pozitivně ovlivňovat. Nesmíme však zapomínat, ţe tento atraktivní program je pouze cestou, ne smyslem našeho konání. Pokud jsme se shodli na významu pojmu „skautství“, mŧţeme se ptát dále také na to, jak odvisí naše osobní skautská úroveň od našeho aktivního členství ve skautské organizaci, případně ve které z nich „to bude nejlepší“. Jestliţe jsme pozorně pročítali předcházející úvahy, jestliţe jsme je pochopili a ztotoţnili se s nimi, pak odpověď na tuto otázku nám nebude připadat nijak obtíţná. Hodnota našeho vlastního „osobního skautství“ nesouvisí totiţ vŧbec s konkrétním organizovaným členstvím. Kaţdá skautská organizace – povaţuji však za samozřejmé, ţe splňuje poţadavky tohoto označení, ţe je skutečně skautská svým duchovním obsahem a prioritami – nám má a mŧţe ukázat jenom směr naší cesty, správně nás orientovat, to další uţ je pak jen záleţitostí našeho chápání, naší sebevýchovy, našeho ztotoţnění. Tak, jak nám to ukládá třetí základní princip skautingu. Podmínky tohoto skautství mŧţe splňovat jistě i ten, kdo stojí mimo jakoukoliv skautskou instituci a také – coţ by mohlo připadat při ~ 293 ~ povrchním hodnocení podivné – dokonce i ten, kdo nikdy ţádným skautským oddílem neprošel. Znám řadu osobností, které svými duchovními kvalitami naplňují taková kritéria a jistě by se samy podivily, pokud by jim někdo zmíněné označení přisoudil. Jejich morální výše je však neskonale výraznější, neţ mnohých mezi námi, i těch, kdo mohou být ozdobeni rŧznými funkcemi nebo těch, jejichţ krojová košile je plná odznakŧ odborek a vyznamenání. Rovering v pojetí Baden-Powella je cestou k vrcholnému skautství. Pokud říkáme, ţe poslání roverŧ je vyjádřeno heslem „Slouţím!“, pak to neznamená, ţe se musí odříkat nápaditého a pestře pojatého programu. Právě naopak, na druhé straně však nemŧţe být jeho výhradní náplní atraktivita za kaţdou cenu. Jestliţe základním vyznáním činovníkŧ, daným uţ na samém počátku zakladatelem českého skautingu, bylo „Povinnost – odpovědnost – kázeň!“, potom i tento postoj by neměl nikoho omezovat, ale obohacovat hloubku jeho skautství. Kdyţ jsem před časem četl v souvislosti s tímto „příkazem“ slova o cepu, kterým se mlátí do hlavy, podivil jsem se, jak hluboce je moţné nepřijmout a nepochopit skautskou ideu a toto nepochopení veřejně proklamovat. Naše „členství“ je dobrovolné, nikdo nás k němu nenutí, pokud jsme se však k jeho „podmínkám“ přihlásili sami dobrovolně a zpečetili to svým slibem, pak je zavazující a – jak vyplývá ze samé podstaty kaţdého slibu – je zcela na nás, abychom se svému slovu nezpronevěřili. Vzpomeňme, jak formuloval uţ kdysi na začátku, před bezmála sto lety, prvý bod našeho Zákona sám B.-P. Snad výstiţněji, neţ říká náš český ekvivalent – „na čest skauta se lze spolehnout.“ Skautské cesty vedou k vrcholnému lidství Od chvíle, kdy člověk poprvé napřímil svou postavu, kdy pohlédl vzhŧru k hvězdám na jasném nebi, kdy si uvědomil, ţe byl obdařen jako jediný ze všech ţivých tvorů úţasným darem – rozumem – a naučil se ho pouţívat, od té doby se člověk ptá. Tak asi přišla na svět filosofie, tak se člověk – homo sapiens – naučil zkoumat jevy, zařazovat je do souvislostí a nacházet postupně odpovědi. Filosofie ovšem není exaktní vědou, jako třeba matematika nebo fyzika, jejichţ závěry lze exemplárně dokázat a pokusem ověřit. S takovými dŧkazy filosofie nepracuje, vţdy bude odvislá od hloubky poznání vztahŧ a vazeb. O to je sloţitější a patrně také i proto pro hodně z nás nepochopitelná a z toho dŧvodu odmítaná. Bude jistě vţdy právem kaţdého z lidí najít si pro sebe svou odpověď na všechny otázky. Bude ale také prvotní povinností kaţdého z nás – skautŧ-zvědŧ a hledačŧ – tyto odpovědi hledat a nacházet. Před dvěma tisíci let byla lidem zvěstována láska k bliţnímu, která dokázala tolik ve světě změnit. Bylo to lidstvu zjevené Slovo boţí, které svým příchodem završilo a nepochybně překonalo celou antickou filozofii. V dosavadním nazírání na svět, jeho zákonitostech, vztazích a přístupech bylo přímo revolučním zvratem. Přineslo změnu sociálního hodnocení a poměru ke všem dosud opovrhovaným, svobodu a právo pro všechny bez rozdílu, ovlivnilo hluboce vědu, umění a kulturu vŧbec, formovalo nový zpŧsob myšlení. Vrcholná díla malířství, architektury, sochařství a hudby vytvořilo lidstvo pod jeho přímým vlivem. Jeho nejvyšším přikázáním je přikázání lásky. Křesťanství se stalo základem morálky a etiky naší euro-americké civilizace a kultury, lidské hodnoty, vytvářené po všechna dlouhá staletí dovedlo aţ k nejvyšším metám, dovedlo je k tomu, co bychom mohli označit pojmem „lidství“. Z křesťanských principŧ, stejně jako z toho nejlepšího, co lidé kdy vytvořili, co přinesly i jiné kultury a tradice jiných národŧ, čerpaly tehdy a dodnes je uznávají skautské základní principy. Skauting se tak stává významným faktorem a úspěšným účastníkem bezprostřední kultivace a vytváření ~ 294 ~ zdravého lidského společenství. Vychází nepochybně ze všech těchto početných, mnoha staletími prověřených pozitivních principŧ a svou universálností hledá cestu ke všem kulturám a národŧm tohoto světa. Tak byl proponován, tak byl vţdy aplikován, s těmito ideály šel vstříc všem lidem, tak byl po celá desetiletí světem přijímán. O tyto vrcholné duchovní kvality, jimiţ takto chápané „lidství“ bezesporu je, my nejen usilujeme, ale sami je také proţíváme a vedeme k nim nám svěřené mládí. Ta snaha musí být soustavná, permanentní. Kdykoliv lidstvo z mravních předpokladŧ, ať uţ zjevených nebo jím objevených a přijatých, slevilo, bylo vrţeno o staletí zpět. Obě totality minulého století, které se odvolávaly na hrŧznou teorii rasovou, nebo pokrytecky materialistickou (ignorující nevyhovující jevy), ač obě se zaštiťovaly falešnými sliby řešení sociálních problémŧ, které však evidentně nevyřešily (a řešit nepochybně ani nehodlaly), jsou toho dostačujícím a nezvratným dokladem. Ani současná doba není bez problémů a varujících indicií. Bezcitné sobectví, hlad po mamonu, netolerance náboţenská – a nejde vţdy jen o muslimy arabské – nás varují. Slevovat nelze ani dočasně, pod jakoukoliv záminkou, ve prospěch čehokoliv. Účel nemŧţe nikdy světit prostředky. „Morálka nesmí být jen náboţenskou vírou nedělního odpoledne, musí jí být proniknuty všechny všední dny našeho ţivota…“ – (T. G. Masaryk). V tomto duchu, v tomto pojetí, s takovou samozřejmostí, soustavností, s tímto zaujetím by mělo probíhat naše skautské výchovné a sebevýchovné pŧsobení. Jaké budou naše perspektivy? Zamýšleli jsme se nad třemi stupni, třemi stavy skautského „duchovna“. V tuto chvíli není dŧleţité, budeme-li je chápat ve vzestupné linii, ani to – pokud ano – jaké jsme si pro ně zvolili nám vyhovující pořadí. Mohou být viděny jistě také v pozici paralelní, vedle sebe. Za mnohem podstatnější však povaţuji nutnost a potřebu, aby se staly náplní, programem, cílem našeho úsilí. Bez toho, ţe by prostupovaly všechno naše konání, bychom nejen „svŧj“ skauting ochudili, ale přestal by být odrazem záměru, celého projektu Baden-Powella v plné jeho šíři. Mějme to na mysli neustále a představujme svým mladším bratřím a sestrám skautskou ideu plnohodnotnou, „nevytunelovanou“, v celé její hloubce a kráse, hodnou svého jména. „K tomu nám pomáhej Bůh!“ Psáno pro sborník „Skautský oddíl Velena Fanderlíka – svědomí českého skautingu“. ~ 295 ~ „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe… …duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bliţním. K tomu mi pomáhej Bůh.“ (ze skautského slibu Junáka) Skauting jako sluţba bliţním a společnosti Skautská výchova ke vztahu k okolnímu světu (únor a březen 2006) Dvacáté století, které nepochybně většina z nás pamatuje a mnozí jsme je z valné části také proţívali, se uţ uchyluje nenávratně na popsané stránky historie. Byla to doba velkých událostí, velkého vzepětí, ale také zvratŧ i pádŧ. Bylo by moţno namítnout, ţe tak podobně vnímali svou vlastní éru jistě i naši předkové. Pro kaţdého je nejdŧleţitější to období, v němţ mu bylo souzeno ţít. Uplynulé století, jistě vlivem technického rozvoje, díky snazším komunikacím a dříve nevídané rychlosti šíření informací, dosáhlo toho, ţe většina jevů se stala globálními. Nebyly tak uţ omezeny na geograficky úzce ohraničený okruh své vlastní „scény“. Dvacátý věk dal světu Adolfa Hitlera a Josefa Stalina, současně však jako jejich vzácné protiklady Jana Pavla II. a Mahátmu Gándhího. Vznikly v něm dvě velké války (a lokální šarvátky během něho trvaly takřka nepřetrţitě), dvě hrůzné totality s nesčíslnými oběťmi, celosvětové ohroţení terorismem, ale také osvobození mnoha od nadvlády Zla, cenné objevy pro dobro lidstva, pro jeho zdraví i ulehčení ţivotního údělu. Lidské společenství se dokázalo ve vzpomínané době v mnoha směrech ujednotit a spojit ve svých cílech. Vytvořilo si k tomu řadu potřebných institucí a mechanikmŧ. Problémy nejsou řešeny regionálně, ale přes jisté názorové rozdíly, přes různou míru ochoty se lidé spojují a snaţí postupovat v jednotě a racionálně. Jedním z přínosŧ dvacátého století je skauting v něm vzniklý. Podílet se na formování společenského klimatu a morálky je jistě v moci tohoto hnutí. Má to zakotveno uţ ve svých prvotních principech, nakolik však bude v tomto směru také úspěšné a společností tak rovněţ i vnímáno, je odvislé především od nás samých a od hloubky přijetí jeho myšlenek námi všemi. Jak to viděli Zakladatelé Budeme-li se ptát, na jakých mravních zásadách byl vybudován skauting, pak se musíme obrátit na jeho zakladatele. Baden-Powell dal svému hnutí – jak víme – tři základní principy, totiţ povinnost k Bohu, k bliţnímu a k sobě. Z nich se odvíjí morální kodex skautingu – skautský zákon, stanovící podmínky, za nichţ se mŧţeme sami povaţovat za členy světové skautské rodiny. Skautské hnutí bylo zaloţeno na principech křesťanství. Pokud ho budeme chápat ve světovém rozměru, kdy oslovuje i naše bratry a sestry v regionech jiných kultur, pak budeme povaţovat za plnění prvního prin~ 296 ~ cipu především aktivní přístup k duchovním hodnotám, hledání smyslu našeho ţivota, vlastního bytí, světa, Vesmíru, našeho vztahu k těmto hodnotám a jejich přijetí. Takové přijetí spirituální náplně skautingu je v souladu s názvem tohoto hnutí, který B.-P. zvolil a jak ho mŧţeme rovněţ překládat do naší mateřštiny. Skaut je zvěd a „hledač nejvyšší Pravdy a Lásky“. Prvním principem skautingu se však nebudeme v našich dalších úvahách zabývat prvořadě. Ze druhého a třetího základního principu se odvíjí denní příkaz dobrého skutku. Dostáváme se tak do oblasti, která nyní bude předmětem naší pozornosti. Přijetí všech skautských morálních zásad stvrzujeme svým slibem. V pŧvodní verzi jeho formulace, jak ji stanovil sám Zakladatel, se objevují všechny tři principy, včetně zařazení skautského hnutí do společnosti, jeho vztahu k ní i jeho společenské postavení. Tehdy to B.-P. uvedl ve slibové formuli zcela jednoznačně: „…abych plnil povinnosti vůči Bohu a vlasti, pomáhal bliţním v kaţdé době…“ Takové pojetí základních principŧ přijal v plném rozsahu na samém počátku i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík. Víme ovšem, ţe postavení českého národa bylo v té době dosti sloţité, takţe byl nucen postupovat velmi citlivě, aby mohl zachovat vše podstatné a současně respektovat realitu české společnosti. Nicméně skauting přes prvopočáteční potíţe byl vnímán naší veřejností velmi dobře a byl takto pozitivně přijímán po celou dobu aţ do jeho tří zákazŧ oběma totalitami. Aniţ bychom se pouštěli do hlubokých výkladŧ historických, známe jeho úlohu nejen při charitativním pŧsobení za prvé světové války a sluţbě mladé republice v době meziválečné, ale stejně také aktivní účast českých skautů ve všech třech odbojích, včetně jejich odporu proti rudé totalitě, který však je v současnosti tak trochu – bohuţel – naším povědomím opomíjen. Všechny tyto naše dějinné peripetie se pokoušejí naši skautští historikové s nemalými potíţemi zmapovat, a tak je moţné se o nich uţ řadu věcí z jejich poněkud sporadicky publikovaných prací dovědět. O úloze českého skautského hnutí ve vznikající demokratické společnosti hovořil často ABS od samého jeho počátku. Povaţoval skauting za jeden z velmi účinných výchovných prostředků k dobrému a pozitivnímu občanství, jak mŧţeme ostatně soudit uţ z jeho výroku, který uvedl v přednášce na podzim roku 1919: „Při společném ţivotě v táboře, tomto zmenšeném obraze ţivota veřejného, objeví se časem všecky nectnosti našeho ţivota národního, naše vady národní i společenské, ale právě způsob, jak přirozeně ty problémy ve skautingu se řeší, činí skauting nepředstiţitelným ve výchově budoucího občana.“ Skauting jako výchovné hnutí má jistě svou nezastupitelnou funkci, má své oprávnění a má k tomu dostatek mechanismŧ. Jde tedy o to, aby i v současné době, kdy celá společnost se značnými obtíţemi hledá svoje demokratické kořeny, na nichţ se kdysi ustavila, náš český skauting splnil svoje prvořadé poslání. Nástroje skautské výchovy k občanství Řekli jsme si uţ, ţe základním mravním kodexem skautingu je jeho Zákon. Ačkoliv všechny jeho body jsou významné při vytváření charakteru jednotlivce, pro výchovu ke společenské funkci si připomeňme zejména druhý – věrnost vlasti, ideálu, ~ 297 ~ pravdě, třetí – sluţba bliţnímu i společnosti, čtvrtý – skautské bratrství a vztah k lidem „dobré vůle“, pátý – vstřícnost k bliţnímu, šestý – ochrana ţivotního prostředí a kulturních hodnot, sedmý – občanská kázeň a povědomí, devátý – ochrana všech zdrojů pro tuto i příští generace. Desátý bod je vše završující, v kaţdé ţivotní situaci po nás ţádá konat vše s „otevřeným hledím“, bez postraních nebo sobeckých úmyslů. Ale také osmý bod má v tomto pohledu svŧj význam, zkusme si to sami pro sebe domyslet, čím nás obohacuje a jak nás orientuje! Takto jsme skauting přijali, tak se stal smyslem našeho ţivota, takový je naším ţivotním stylem. Jeho zásady odpovídaly naší výchově, která tehdy vycházela z morálky křesťanství, jeţ bylo i tenkrát – bez ohledu na to, zda se kdo k němu hlásil či ne – základem mravních principŧ této kultury. Vztah k věcem veřejným, k oné res publica, vycházel plně z „masarykovského“ občanství a vlastenectví „první“ republiky. Nebylo tedy rozporu mezi tím, co jsme sami znali z rodiny a školy, stejně jako mezi tím, jak se chovala většina české populace a mezi tím, k čemu nás vedl skauting. Ten navíc způsobem své výchovy a pojetím programu tyto vztahy a vazby výrazně posiloval. Skauting tehdy nejen k sluţbě věcem veřejným vedl, ale tuto sluţbu také prakticky aplikoval. To byl veliký vklad do povědomí jeho svěřencŧ, na druhé straně pak ho společnost takto přijímala. Účast na takových aktivitách byla samozřejmou součástí skautského programu a jeho „běţného ţivota“. Jestliţe se skauti vţdycky účastnili v rámci své činnosti společenského dění, nebyl to jediný zpŧsob, jímţ se v jemu svěřených mladých lidech takto formovalo povědomí sounáleţitosti s veřejným ţivotem. Úctu ke státním symbolŧm, národní historii, to vše bylo moţno vštěpovat na výpravách, putováním po krajinných krásách a našich historických památkách. To vše jistě napomáhalo tvorbě občanských hodnot a zdravého vlastenectví. Dlouhodobý pobyt na táborech, kde se všechno získávalo společnou prací, svým vlastním úsilím, přispíval k vytváření sociálních vazeb a společenského povědomí. Všechny tyto „mechanismy“ má skauting ve svých principech a metodice stále zakotveny. Pro takové názory se nemohlo hnutí nikdy deklasovat souhlasným přijetím obou totalit, jejich konformním přijímáním nebo dokonce jakoukoliv servilností. Skauting nemŧţe nikdy být loajální k jakémukoliv nedemokratickému reţimu, který je v takovém fatálním rozporu s jeho zásadami. Vstřícnost k panujícímu systému má totiţ také svoje pevné meze, které ve své sbírce esejŧ O věcech obecných jasně vyslovil uţ za „první“ republiky Karel Čapek: „Shodněme se dále na tom, ţe loajalita není pasivní poslušnost nebo uctivost k daným řádům, nýbrţ velmi aktivní účast na osudu státu.“ Doba se ovšem změnila, dnes jsou jiné podmínky, neţ v časech, do nichţ vnesl ABS skautskou ideu. Na našich principech se však nezměnilo naprosto nic. Bude je třeba pouze pro tyto nové vztahy adekvátně aplikovat. Řadu aktivit, na nichţ se skauti dříve podíleli, převzaly veřejné instituce, státní či soukromé, a také naše výchovné pŧsobení naráţí na jiné mezilidské vztahy. Současná společnost se postupně neustále víc a víc mění na konzumní, jejíţ atributy se tak mohou dostat do rozporu s našimi etickými zásadami. S tím je třeba se vyrovnat nikoliv změnou principŧ skautingu, ale novými programovými a metodickými přístupy. Současná společnost je ve vztahu k „věcem obecným“ jistě poznamenaná minulým obdobím, kdy se řídilo vše direktivně z rozhodnutí „strany a vlády“. Iniciativa občanŧ nebyla příliš ráda viděna, zejména pokud se vymykala jimi ţádanému trendu. I s tím musíme dnes počítat. Lidé jsou zvyklí tedy spíše přijímat, a to mnohem více, ~ 298 ~ neţ se sami o sebe starat nebo ke společné věci přispívat. To se pak samozřejmě promítá i do zpŧsobu přístupŧ našich dětí, které jsou vedeny v rodinách v podobném duchu. Z toho je tedy třeba vycházet a na tyto nové podmínky citlivě reagovat. Naše působení je v mnoha směrech regulováno řadou předpisů, které v době ABS byly zcela neznámé. Mám tu na mysli např. hygienická omezení (nepochybně v současnosti oprávněná), která jednoduchý zpŧsob našeho pobytu v přírodě, jak jsme ho znali dříve, značně komplikují. Jestliţe jsem výše citoval výrok našeho zakladatele ABS o společenském výchovném pŧsobení našich táborŧ, uvědomme si, ţe se trvání našich táborů zkracuje z nejrŧznějších dŧvodŧ, zaneprázdněním vŧdcŧ i jejich dalšími povinnostmi a také rodinným programem našich svěřencŧ o prázdninách. Toto krácení a také skutečnost, ţe se zařízené tábory předávají v několika „bězích“ dalším zájemcŧm, vede ke sniţování manuálního podílu v jejich programu a účasti táborníkŧ na zajištění osobního vybavení stanŧ a „veřejně prospěšných táborových pracích“. Takový stav posiluje jejich konzumní způsob myšlení a upevňuje dosavadní konzumní návyky, které jsou v rozporu se zásadami skautingu. Také vybavení táborů (montované podsady, zařízení kuchyní, dovoz potravin a všech potřeb vozidly) se dnes výrazně změnilo a tím se také negativně ovlivňuje jejich výchovný efekt, na nějţ ABS oprávněně poukazoval. O jeho alternativním uplatnění či o jeho nahrazení jinými výchovnými formami bude nutno nově uvaţovat. Na druhé straně např. zpřísnění předpisŧ o manipulaci s odpady a také o likvidaci odpadních vod, jak to dnes poţadují i na našich táborech orgány státní hygienické správy, mohou napomáhat při tvorbě ekologických návyků. Chtěl bych tu připomenout ještě jednu, nepochybně velmi dŧleţitou věc. Sluţbu společnosti dospělých členů hnutí je moţno vidět také v aktivní účasti na veřejném ţivotě a v členství v některé z politických stran. Není to jistě nijak v rozporu s našimi zásadami, je ovšem třeba pamatovat na splnění některých základních podmínek. Především je třeba si uvědomit, ţe do politického dění vstupuje kaţdý jako soukromá osoba, nikoli jako skaut, člen skautské organizace. Současně není moţné vyuţívat skautského hnutí jako platformy k jakékoliv propagaci politických nebo stranických názorŧ. To nejdŧleţitější pak – cituji z textŧ pro vŧdcovské zkoušky Junáka – programové zaměření zvolené instituce musí splňovat jistá kritéria: „…můţe tak učinit pouze tehdy, pokud jsou základní hodnoty té strany v souladu s hodnotami, které vyznává jedinec jako skaut.“ Kdyţ se tedy vrátím k tomu, co tu bylo řečeno uţ dříve o vztahu skautingu k nedemokratickým poměrŧm, máme tu další odpověď na to, jak vnímat dřívější členství řady našich spolubratří v totalitních institucích. A také na to, jaké dŧsledky by měli oni sami ze své tehdejší spoluúčasti na totalitě vyvodit. Pochopí to? Skauting – sluţba bliţním a celé společnosti V projevu bratra arcibiskupa O. Karla Otčenáška, který nemohl pronést na zahajovacím shromáţdění Evropské skautské konference v Praze v roce 2001, je moţno zaznamenat toto upřímné vyznání: „Tím principielním ideálem, který mne vţdycky oslovuje a povzbuzuje, je sluţba, nezištná přátelská sluţba všem, a to v bratrském spojení, které ji ještě umocňuje. To všechno bylo v těţkých letech druhé poloviny minulého století ~ 299 ~ tisíckrát prověřeno právě v této zemi – i kdyţ samozřejmě je všude bezpočtu příleţitostí k osvědčení se. Jistě jsou zde mezi Vámi mnozí bratři a sestry, kteří mi na základě svých zkušeností dají zapravdu. Avšak to všecko nás také zavazuje, abychom Světlo, které vedlo nás, předávali generacím, jeţ přicházejí po nás.“ Třebaţe dnes řadu aktivit péče o slabé a nemohoucí převzaly do svého programu – jak jsem uţ uvedl – profesionální instituce, ještě stále tu zbývá dost prostoru pro laické dobrovolníky. Právě proto, ţe prostředků na tyto aktivity bude vţdy vzhledem k potřebě nedostatek, mŧţe naše spolupráce s nimi být i na tomto poli velikým přínosem pro společnost. Máme moţnost přispět svou pomocí při dobročinných sbírkách, „květinových dnech“, charitních „tříkrálových sbírkách“, kdy je kaţdá pomocná ruka vítaná, stejně jako pořadatelé při rŧzných veřejných a společenských akcích. Pamatujme na staré a opuštěné v penzionech pro seniory a v domovech dŧchodcŧ. Navštivme je alespoň o Vánocích, o svátku matek, při jejich osobních výročích, kdy svoji osamělost pociťuji nejsilněji. To je pro tyto staroušky jistě mnohem víc, neţ ona příslovečná a uţ dlouho tradovaná „pomoc stařence s nákupní taškou“, nebo často uváděná „pomoc slepému v chaosu frekventované křiţovatky“. Do tohoto okruhu patří nepochybně i péče o opuštěné hroby významných rodákŧ z našeho okolí, legionářŧ a odbojářŧ všech tří odbojŧ a našich skautských předchŧdcŧ. Připomínejme je jako vzory svým oddílŧm. Naše péče se mŧţe zaměřit na zanedbané studánky, znečištěná lesní zákoutí stejně jako koryta potŧčkŧ, která někdy slouţí neukázněným jako skládky odpadkŧ. Mějme na paměti, aby naše tábořiště a místa i našich krátkodobých pobytŧ byla po našem odchodu v lepším stavu, neţ v jakém jsme je nalezli. Pro skauta je to samozřejmé, ale – jak ukazují zkušenosti – neodpovídá to tak vţdycky skutečnosti. Významnou roli zde hraje vhodná motivace, která posléze povede naše skauty k poznání, ţe „sluţba bliţnímu a celé společnosti“ není nijak nepříjemnou přítěţí. Mŧţe dát stejnou, ba větší radost tomu, kdo ji přináší, neţ tomu, kdo ji přijímá. V tom spočívá vzájemné obohacování těchto křehkých mezilidských vztahŧ. Uvádět zde všechny v úvahu připadající zpŧsoby naší veřejně prospěšné sluţby se vymyká předpokládanému rozsahu tohoto příspěvku. Naši vůdcové to dokáţí s přihlédnutím k místním podmínkám a moţnostem svých oddílŧ mnohem lépe. Před jistým časem uvedl na svých webových stránkách ČIN příklady společenských aktivit skautŧ ve Spojených státech. Je to zajímavý výčet, zvláště kdyţ si uvědomíme, jak velký kredit skauti v této zemi, v níţ nedošlo k násilným útlumŧm hnutí jako u nás, u americké veřejnosti poţívají. Mŧţe být pro nás v mnoha směrech inspirující. Pokusme se tedy ve zdejších poměrech přispět nejen ke své pověsti, ale především k výchovnému efektu našeho úsilí i na tomto poli. Po mém soudu však základní a největší úkol našeho hnutí spočívá ve výchově dobrých občanů této země, občanŧ, kteří si budou váţit všech jejích demokratických vymoţeností, jejího národního a přírodního bohatství, kteří budou přispívat k jejímu rozkvětu nejen pro tuto chvíli a pro obohacení své generace, ale na prvém místě pro zajištěnou budoucnost těch, kteří přijdou aţ po nás. V takovém duchu aplikovaná výchova k občanským hodnotám přispěje i k dobrým vztahům k našim sousedním zemím, s nimiţ nás dnes spojuje nejen naše současné členství v Evropské unii, ale také společná odvěká duchovní, kulturní a mravní tradice. ~ 300 ~ „Skautské ideály spojují svět!“ To jsou slova naší jásavé mezinárodní znělky. Neměla by být jen emotivní zvukovou kulisou našich shromáţdění, ale především hluboce přijatou a vnímanou kaţdodenní skutečností, kterou svojí myšlenkou vyjadřuje. Naše spolupráce se světovými skautskými institucemi i s jednotlivými národními organizacemi se jistě uplatňuje a běţně praktikuje. V oblasti naší prospěšnosti a pomoci potřebným by měla být stejně samozřejmá. Právě toto „globální spojení“ v sobě nese velkou naději, ţe nebude udušeno místními a teritoriálně omezenými problémy. V tom spočívá naše dŧvěra i naděje na pozitivní působení skautského hnutí při sluţbě Dobru nebo – jak říkáme v naší slibové formuli – nejvyšší Pravdě a Lásce na celém světě. V podobném duchu bychom jistě měli spolupracovat i s ostatními skautskými organizacemi v naší zemi. Jsou to pro nás bratrské organizace, se stejnými a stejně vyznávanými principy a jako takové je musíme všichni také vnímat. Na nás potom záleţí, nakolik se budeme ve sluţbě prospěšnosti „k bliţním“ společně nebo jednotlivě my sami angaţovat. V tomto směru nás nemŧţe skutečně nic rozdělovat. Stejná hlediska se ale uplatňují i v našem poměru k ostatním korporacím, s nimiţ se v tomto ohledu názorově shodneme. Připomeňme si např. jiţ dlouho existující světová hnutí YMCA, YWCA, u nás pak také Orel, Charitu i další dobročinné instituce. Jejich nazírání na duchovní a kulturní povznesení společnosti, stejně jako na nutnou hmotnou pomoc těm nejpotřebnějším se od našich „skautských ideálŧ“ nikterak neliší. Nemohu zde v závěru nezmínit dnes uţ postupně se prohlubující a pro věc samu velmi dŧleţité spolupůsobení s křesťanskými církvemi, bez ohledu na jejich konfesní identitu. Ačkoliv mezi nimi dosud existují značně rozdílné názory v oblasti věrouky, praktickému ekumenismu ve sluţbě Dobru a naší ochotné a plodné spolupráci s nimi na tomto poli nestojí jistě nic v cestě, říkáme-li, ţe „skaut je přítelem všech lidí dobré vůle.“ Psáno pro sborník „Skautský oddíl Velena Fanderlíka – svědomí českého skautingu“. ~ 301 ~ „Nevíra v zosobněného Boha sama o sobě není vůbec ţádnou filosofií.“ (Albert Einstein) Skautská spiritualita Zamyšlení nad citlivým článkem naší výchovy (jaro 2006) Česká společnost je mnohdy zařazována mezi nejvíce ateistické národy Evropy. K takovému stavu spěla nepochybně po celou řadu desetiletí, je však pravdou, ţe největší podíl na něm měla aţ rudá totalita se svým čtyřicetiletým pronásledováním všeho duchovního. Ani změna politického systému v listopadu 1989 nepřinesla v tomto směru znatelný obrat, ač jiţ v roce 1968 v období tzv. Praţského jara, kdy došlo k jistému uvolnění poměrŧ, bylo moţné zaznamenat také určité opačné tendence, včetně vyšší návštěvnosti bohosluţeb. Naproti tomu se dnes v českém skautském hnutí ozývá stále více a hlasitěji volání po návratu k jeho duchovní podstatě, a jak je zřejmé ze slibové formule Junáka a také dalších českých skautských organizacích, je současný stav v tomto směru poněkud příznivější, neţ tomu bylo v demokratickém prostředí první republiky, tedy ještě dávno před neblahým nástupem komunistického ateistického teroru. Tato práce se zamýšlí nad spirituální náplní skautingu, jejíţ rozsah je daleko větší, neţ si při povrchním nazírání uvědomujeme. Od obecné lidské slušnosti, přes mravní závazky skautského zákona, aţ k hluboké religiozitě, to vše je obsahem skautské spirituality. Předloţená úvaha si nečiní nárok být vyčerpávající studií, pokud by však alespoň částečně přispěla k dalším krokŧm ve směru duchovního obohacení českého skautingu, byl by její úkol více neţ naplněn. Úvod Je tomu uţ několik rokŧ. Byl jsem tenkrát s výpravou brněnských skautŧ pro Betlémské světlo ve Vídni. Do řeckokatolické baziliky bylo dopraveno ze Svaté země, tady bylo rozděleno mezi delegace jednotlivých národních skautských organizací, a tak se dostalo v krátkém čase do celé Evropy. Byli jsme tehdy hosty jednoho vídeňského střediska, které se o nás pečlivě staralo. Měli tu připraven horký čaj, v tom zimním čase velmi vítaný, a také nějaké ty „buchteln“, které se naučily péct uţ za „stařičkého mocnáře“ rakouské hospodyňky od našich českých a zejména moravských děvčat, která dříve v císařské metropoli hledala ve velkém počtu obţivu. Kolem rakouského vŧdce, se kterým bylo moţno komunikovat v češtině, se shromáţdila početná skupina Brňákŧ, v koutu stála osamocena tamější vŧdkyně a jí nápomocné dvě starší skautky, tedy rangers. Vyuţil jsem proto své „protektorátní“ němči~ 302 ~ ny, vydatně podpořené třicetiletým soustavným sledováním vídeňské televize (pro nás na jiţní Moravě za totality jediného „slušného“ obrazového informátora), a pohovořil o našich i jejich problémech. Tehdy to bylo období, kdy se u nás hodně diskutovalo o duchovní náplni skautingu, tedy problému, s nímţ se uţ potýkáme dlouho (a nepochybně ještě dlouho budeme). Rakouská vŧdkyně k tomu měla jedinou otázku: „Můţe být vůbec ateista skautem?“ – Otázka zásadní, která má mnohem širší souvislosti, neţ si při povrchním vnímání patrně mnozí z nás dokáţí vŧbec připustit. Ano, jak je to tedy s duchovním obsahem našeho skautského hnutí? Spiritualita – tolerovaná, odmítaná i ţádoucí Někdo moudrý řekl, ţe člověk je tvor duchovní. Vnímáme, ţe se lišíme od ostatních Boţích stvoření, ţe jsme nadáni rozumem, vŧlí, schopností rozeznávat dobro od zla, svobodným rozhodováním, city a pocity, smyslem pro krásu… Tyto všechny dary naše pozemské ţití obohacují, naplňují, ale také jsou pro nás zavazující. Nemohou slouţit pouhému našemu poţitkářství, hédonismu, ukájení hmotných a smyslových potřeb a tuţeb. Otevírají nám cestu k podstatě našeho lidství, zušlechťujícímu stavu naší duše, k němuţ nás vedou naše přijaté mravní zásady a k němuţ bychom měli – spíše postupně – dospívat. Člověk je však také tvorem společenským. Takto vybaveni máme do plnohodnotného lidského společenství vstupovat a toto společenství v tomto duchu a ve spolupráci se stejně vnímajícími budovat. To vše je zahrnuto v oblasti, kterou jsme nazvali „duchovno“ – spiritualita. Naše chování není tedy odkázáno pouze na vegetativní pochody, smyslové reakce, pudové vjemy. Nepochybně je podstatné i to, ţe se člověk ptá. Chce vědomě rozhodovat na základě svých poznatkŧ o sobě, o svém chování a konání, a také, pokud to bude v jeho silách, o své budoucnosti. Nebo ji alespoň výrazným zpŧsobem ovlivnit. Pro toto chování si vytváříme svá pevná pravidla v souladu s našimi názorově blízkými a spřízněnými, jindy pravidla individuální. I tehdy by ovšem neměla rozhodně vybočovat z normálu platného v celé naší společnosti. Pravidla chování v naší kultuře a civilizaci, jak víme, vycházejí z křesťanství. Pro oblast morálky a duchovna se tak stalo křesťanství základním kamenem naší civilizace. Navázalo na časově předcházející ţidovství – judaismus, s nímţ sdílí celou řadu morálních aspektŧ. Křesťanství uvedl do ţivota Jeţíš Kristus před dvěma tisíci lety. Řekl o sobě, ţe je Synem Boţím, a prohlásil o dosavadním nazírání, ţe „nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Křesťanství přineslo zcela nové pohledy na společenské normy. Hlásalo plná práva otrokŧm, usilovalo o lepší postavení ţen. V „temném středověku“ – jak jsme tuto dobu povýšeně nazvali – budovalo špitály, péči o staré a nemocné, přineslo vzdělání a rozkvět „barbarským“ národŧm. Ale také – jako vše – bylo často zneuţíváno k uplatňování osobních a partikulárních výhod a ziskŧ. Nástup křesťanství byl takový radikální zásah do všeho dění, ţe lidstvo od Kristova narození začalo počítat nový letopočet. Teprve nástup komunistické násilné ateizace, která odmítala jakoukoli zmínku o Bohu, o Kristu, zavedl výraz „náš letopočet“. Tedy „před n. l.“ anebo „našeho letopočtu“. Je aţ s podivem, ţe ani v sedmnáctém roce po pádu „rudého temna“ se mnozí publicisté neodhodlali vrátit k terminologii, která má v naší historiografii tak dlouhou tradici. Psát, jak bylo zvykem – „před Kr.“, popřípadě „po Kristu“. ~ 303 ~ Svoje poslání plní křesťanství takto uţ po celé dva tisíce rokŧ. Šířilo se po evropském kontinentu a současně také po nejbliţších přilehlých územích. S rozvojem mořeplavby obsáhlo i místa poměrně značně vzdálená. Příchod osvícenství (17. stol.) přinesl však další pohledy, které tehdy ochotně přijímali evropští myslitelé. Bylo to období nastupujících pochybností a racionalismu (ten vznikl ostatně uţ v antice, jeho představitelem byl např. Platón, v novějším období R. Descartes). Základní dogmata křesťanství se poměřovala tehdy současnou vědou a úrovní tehdejšího poznání. Pochybování samo o sobě není škodlivé, naopak, prověřováním dosavadních běţně uznávaných axiomŧ je moţné se dobrat nových, hlubších poznání, nových „pravdě bliţších“ závěrŧ, mnohé z dosud přijatého si potvrdit, prokázat nebo popřít. Mám za to, ţe takové přístupy mohou platit i v otázkách věroučných. Mohli bychom si je tedy pro naše potřeby označit jako pochybnosti pozitivní na rozdíl od těch, které mají slouţit k destrukci a také destabilizaci jakéhokoliv systému. Klíč k problému spočívá v tom, aby přicházející informace byly objektivní, abychom nepropadali skepsi, šířené „falešnými proroky“. Dnes např. dávno víme, ţe Bibli – Písmo Svaté – nemůţeme chápat ani jako historii, kroniku, ani jako učebnici přírodních věd. Právě pod takovým zorným úhlem byla Bible posuzována. Ţe doslovné přejímání biblických textů se zákonitě rozešlo s novými vědeckými poznáními (časové údaje, závěry vědeckých poznatkŧ z astronomie, biologie apod.) je jistě lehce pochopitelné a také vysvětlitelné. Přesto jako argument se odpŧrcŧm víry k jejich propagandě velmi dobře hodily. Přiznejme, ţe i v současnosti se celá řada ateistŧ – ty militantní z dob reálného socialismu nevyjímaje – k takovým laciným trikŧm uchyluje. Bylo by otázkou pro fundované historiky a snad i sociology, proč právě v našich zemích se tak snadno ujímaly jak reformátorské myšlenky Johna Viklefa, šířené z Anglie (na něţ navázal náš Mistr Jan Hus), stejně jako bylo ochotné přijímání ateismu v dobách pozdějších. Odpor proti katolické církvi si moţná dokáţeme dostatečně vysvětlit povýšenými a necitlivými postoji Habsburkŧ ke slovanským menšinám v jejich říši a také jejich provázaností na vysoké církevní kruhy. Ale ani ostatní křesťanské církve na tom u nás nebyly a nejsou dosud o mnoho lépe. Bylo tomu tak i v období „první“ republiky, kdy intelektuálové, které rozhodně nelze označit za křesťanské myslitele a autory, povaţovali za svou povinnost se také k této otázce vyjádřit. Myšlenkové klima této doby bylo značně ovlivněno tzv. pátečníky, jimiţ byli intelektuálové, soustředění kolem „Hradu“. Nechme tedy za ně promluvit Karla Čapka, významného představitele „pátečníkŧ“, jehoţ názor na katolickou církev můţeme beze zbytku aplikovat i na konfese jiné nejen tehdy, ale také – a to především – i dnes. Jen málokoho by asi napadlo „obviňovat“ tohoto spisovatele z klerikalismu. Jeho názory na duchovní sféru byly nepochybně blízké pohledŧm T. G. Masaryka a zřejmě jím i značně ovlivňované. „Ale nedovedu pochopit, proč tolik lidí náboţensky vlastně lhostejných, kterým nejde o spásu jejich duše, bojuje rozčileně proti katolictví. Katolicismus, jako kaţdé náboţenství, je lepší neţ polovzdělaný a laciný atheismus; kterýkoliv jiný vztah k Bohu dává osobnímu ţivotu hodnotu. Nepleť se do těchto věcí, kdo jsi náboţensky mrtev, neboť necítíš, oč jde.“219 Ačkoliv jsem uvedl, ţe pochybování mŧţe být někdy cestou k prohloubení poznání, přece jenom zejména v našich krajích vedlo, navíc umocněno tradičním českým rozumářstvím, v celé řadě případŧ ke ztrátě víry a spirituálních hodnot vŧbec. Duchovno se tak zcela odsunulo do sféry soukromé, stalo se osobní záleţitostí, byť bylo 219 Čapek, Karel: O věcech obecných čili Zoon politikon, str. 72. ~ 304 ~ většinou společnosti tolerováno. Nebyly však vzácností případy, kdy se lidé za své názory v oblasti duchovní styděli nebo byli napadáni. K násilné ateizaci však došlo aţ za komunistické totality, kdy se nátlaky děly s nebývalou krutostí. Kdyţ došlo k pádu totality, očekávali jsme, ţe podobně jako v roce 1968, kdy se poměry krátkodobě uvolnily, dojde i k návratu národa k mravním hodnotám. Nestalo se tak a vysvětlení mŧţeme vidět v honbě za penězi, v primitivním materialismu, který byl lidem nabídnut, a oni ho ochotně přijali. Ač tedy po změně reţimu nedošlo k ţádnému výraznému oţivení duchovního nazírání svobodnou společností, bez jeho mravního náboje se veřejný ţivot ani dnes neobejde. Mám na mysli především rehabilitaci veřejné morálky, stejně jako činnosti charitativní a mezilidské vztahy. Jistý rozdíl mezi náboţenstvím a morálkou, byť ta je nepochybně rovněţ produktem duchovní sféry, přece zŧstává. Rŧzné konfese mají rozdílný přístup k otázkám denního ţivota a lidského konání. Upozornil na to uţ před mnoha lety ve svých „Ideálech humanitních“ T. G. Masaryk. Moderní doba však mnohé rozdíly stírá a lidstvo postupně přijímá jakousi „univerzální normu“ chování. „Mezi náboţenstvím a mravností je rozdíl věcný. Mravnost není náboţenstvím a náboţenství není mravností. Můţe být člověk náboţensky velice věřící, oddaný své církvi, svým dogmatům i předpisům a nebude mravný, ba, bude třeba nemravný. (…) Ale náboţenství je tolik různých forem, ţe prostě myslit, ţe ten, kdo má náboţenství, proto by uţ měl i mravnost, je omyl. Mravnost, to je poměr člověka k člověku.220 Navzdory všem zde zmíněným a často také dlouho přetrvávajícím problémŧm existují i v dnešní době lidé věrní přijatým duchovním principŧm a stejně tak – a to je velmi potěšitelné zjištění – je dost veřejných institucí a organizací, které jsou na duchovních a mravních principech vybudovány. Materialismus je protipólem duchovna Paralelně s ţidovsko-křesťanským názorem a jeho duchovním nazíráním na pŧvod světa a „Všehomíra“ existoval od nepaměti i názor opačný, který uznával (a dosud stále uznává) pouze hmotné „jsoucno“. I jeho pŧvod sahá hluboko do minulosti. Křesťané si uvědomují, ţe jejich víra je Dar. Jak vyplývá z podstaty tohoto výrazu, dar nemusí být kaţdému nabídnut a také ne kaţdý je schopen nebo dokonce ochoten tuto „nabídku“ přijmout. Hodně lidí je ochotno uznat to a věřit jen tomu, co vidí, co vnímají svými smysly, čeho se mohou dotknout. Jak však řekl Albert Einstein, nevíra v osobního, v zosobněného Boha sama o sobě není vŧbec ţádnou filosofií. Musíme totiţ dobře chápat přímo propastný rozdíl mezi pojmy „vědět“ a „věřit“. Jestliţe „vím“, pak uţ nemusím „věřit“, a stejně tak platí v opačném pohledu, ţe dokud „nevím“, dokud se nemohu sám svým poznáním přesvědčit o existenci jevu, pak mohu nejvýše „uvěřit“. Boha nemohu dokázat vědeckými či jinými lidskými dŧkazy. Patrně to On ani sám nechce, Kristus přece kdysi řekl – „blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (J 20,29). Pokud by takový dŧkaz byl moţný, pak uţ by v Něho nebylo nutné (a vlastně ani moţné) věřit, protoţe by byl všeobecně znám. Nepochopení této jednoduché úvahy je častým, ba obvyklým omylem tzv. „bezvěrcŧ“. 220 Pŧtková, Zdeňka – Vahala, Zdeněk: I nám vládli nemocní?, str. 39. ~ 305 ~ Materialismus chápe hmotu jako nezničitelnou, nestvořitelnou a věčnou, je pro něj prvotním a základním fenoménem. Naproti tomu jiné formy bytí – vědomí, myšlení chápe jako druhotné, sekundární – jsou pro něho pouze produktem „vysoce organizované hmoty“. Našemu povědomí bude asi nejbliţší dialektický materialismus, jehoţ „otci“ byli v 19. století K. Marx a B. Engels, navazující na dřívější názory G. W. F. Hegela. Toto učení propracovali na přelomu 19. a 20. století a také v první polovině 20. století komunističtí teoretikové, především V. I. Lenin. Pod názvem marx-leninismus se pak stal spíše taktikou neţ filosofií. Taktikou revoluce a násilného získání světovlády, jiţ pak s takovou urputností jeho stoupenci uskutečňovali. Materialistická dialektika vychází ze čtyř předpokladů. Tvrdí, ţe svět a všechna jsoucna jsou poznatelná, ţe svět a vše se neustále vyvíjí, ţe nakupení drobných kvantitativních změn vede ke změně kvality a to skokem (změna kvantity v kvalitu), a konečně, ţe tyto změny probíhají vzájemným konfliktem protikladů. Materialismus v tomto učení předpokládá, ţe svět je hmotné povahy, ţe hmota existuje věčně, nezávisle na vědomí, a ţe vše se v tomto reálném světě vyvíjí, vzniká a zaniká podle jeho vlastní, na vědomí nezávislé zákonitosti. Svoje příznivce marx-leninismus nezískával ani tak „hloubkou“ svých idejí, jako spíše zneuţíváním panujících sociálních problémů, nereálnými vidinami blahobytu a falešnými přísliby, které nemohl a nepochybně – jak ukazuje vývoj např. na porevoluční Ukrajině – ani nechtěl řešit. V průběhu tří čtvrtin minulého století rudá totalita uzurpovala moc v řadě zemí, kde jí padlo za oběť mnoho milionů nevinných občanů. Počet zmařených ţivotů historikové jen stěţí někdy stanoví pro nedostatek dokladů, stejně jako dějinných pramenů, často záměrně ničených. Děsivé číslo však zcela jistě převyšuje počet obětí všech ostatních střetů 20. století, včetně obou velkých válek. Tyto hrůzné hekatomby prohlašují pohrobci minulého reţimu drze za „některé omyly“, případně téţ za „přehmaty, k nimţ docházelo“. Nemají pravdu. Bylo to důsledné naplňování „třídní nenávisti“ a „třídního boje“, případně téţ „likvidace nepřátelských tříd“, které byly zcela prokazatelně jejich programem i taktikou, s čímţ se ostatně nikdy netajili. Ani materialistické nazírání nepostrádá jistá závaţná úskalí. Uvidíme, ţe také zde vyvstávají otázky, které nám mohou přinést zcela jiné, nové pohledy. Jako příklad si zvolíme z uvedených „dogmat“ dvě premisy marxistického materialismu, jednu z oblasti „dialektiky“, druhou „materialistickou“. Ta první říká, ţe „hmotný svět je poznatelný“, druhá pak, ţe „hmota je věčná, nestvořitelná a nezničitelná“. Vědecké objevy zejména v posledních letech vzbuzují údiv a uznání, kam aţ lidské poznání mŧţe dosáhnout. Vědci jakoby se blíţili k odhalení tajemství ţivota, pronikají do hlubin kosmu, poznávají zákonitosti elementárních částic. Za kaţdým objevem – zdá se – otvírají se další a další obzory. Kaţdé rozluštěné tajemství přírody, kaţdá získaná odpověď na otázku však klade otázky další. Materialistické učení odpovídá ujištěním, ţe „poznání se blíţí k objektivní pravdě asymptoticky“. Geometrie učí, ţe „asymptota je mezní polohou tečny kuţelosečky, např. hyperboly, vzdaluje-li se ~ 306 ~ její bod dotyku po kuţelosečce do nekonečna.“221 S ohledem na porovnání vývoje lidského poznávání a „zákona“ marxismu se to moţná jeví jako celkem logické. Nicméně se – zřejmě dost oprávněně – domnívám, ţe „nekonečného času“ se nikdo z lidí, lidskou vědu pak nevyjímaje, zcela jistě nedoţije. Daleko větší problém vidím v konstatování, ţe „hmota je věčná“, odevţdy a nezničitelná. Nejnovější vědecké poznatky přinášejí řadu otazníkŧ a zpochybnění. Dnes jsme skutečně stále jenom na začátku úţasných zjištění a objevŧ. „Zákon“ o věčnosti hmoty byl vysloven v době, kdy se vědělo pramálo o molekulách, existenci atomŧ seriózní vědátoři zpochybňovali a v době ještě nepříliš vzdálené – i nám to bylo ve škole zdŧrazňováno – se věřilo, ţe atomy nelze štěpit – „rozbít“. Poznatky o elementárních částicích, které jsou stavebními prvky atomŧ, o energii a jejích zákonitostech, stejně jako vývoj názoru o vzniku Vesmíru v okamţiku „velkého třesku“, o nekonečnosti Vesmíru a jeho rozpínání, připomínají lidstvu jistou zdrţenlivost při vyslovování kategorických soudŧ. A tak se zdá, ţe názor o „věčnosti hmoty“ je podrobován i dnes vědeckému ověřování. Jeho přijetí jako základního předpokladu materialistického učení z něho dělá – obávám se – pouhý „úzus“, dohodnutou premisu, jíţ vlastně musí stoupenci tohoto názoru také pouze věřit. Tím se tedy celá materialistická teorie buduje na základě „uvěřeného předpokladu“, tedy podobně jako ta jí opačná, kterou materialisté sami označují za „idealistickou“, jíţ oponují a kterou odsuzují a zesměšňují. I skutečnost, ţe renomovaní vědci nemusí být a priori materialisty, je do jisté míry nepochybně dosti výmluvná. Těch, jimţ vědecké poznání, včetně jejich vlastních osobních poznatkŧ a vědeckých přínosŧ, nebránilo v upřímné víře, bylo a je také v současnosti hodně. Uvedu tu alespoň dvě jména – Louis Pasteur (1822–1895) a náš současník, astronom, matematik a skaut bratr Jiří Grygar (nar. 1936). Duchovní podstata skautingu Po tomto stručném úvodním seznámení, jímţ jsme naznačili dva hlavní myšlenkové proudy lidského nazírání, nebude patrně ani při pouhé povrchní znalosti skautské myšlenky obtíţné rozhodnout, jakou cestou se světový skauting vydal. Odpověď nám přinesou především jeho zakladatelé. Jejich jména i ţivotní osudy jsou jistě dobře známé, zastavíme se především u jejich názorŧ, souvisejících s naším tématem. Zakladatelem evropské (někdy říkáme britské) větve skautingu se stal na začátku 20. století Robert Stephenson Smyth Baden-Powell (B.-P.) – (1857–1941), britský generál, člověk vysokého vychovatelského nadání, křesťan, všestranně nadaný člověk. Pocházel ze starobylého rodu, měl mezi svými předky námořníky, dobrodruhy i pokojné občany. Jeho otec byl profesorem teologie a geometrie na univerzitě v Oxfordu. Mladému Robertovi se dostalo dobrého vychování a solidního vzdělání, ač prý nebyl nejlepším ţákem. Rodina ho vedla v křesťanské víře, kterou ochotně a plně přijal. Od raného mládí měl rád přírodu, kterou poznával jak pobytem na venkově u příbuzných, tak i v městském prostředí londýnského Hyde Parku. 221 A–Ţ – Malá ilustrovaná encyklopedie, 1999, str. 71. ~ 307 ~ Takto vybaven nastoupil jako mladý dŧstojník sluţbu nejprve v koloniích. V královské armádě se dostal do styku s mladými muţi ze všech sociálních vrstev. Pro nás je to dnes poměrně těţko představitelné, ale mládeţ na konci 19. století postrádala jakékoliv vyţití, trpěla nízkou gramotností, nedostatkem kultury. Městští lidé (ale ani venkované s jejich starostmi při polních pracích na tom mnohdy nebyli lépe) neměli prakticky ţádné kontakty s přírodou. Mladý B.-P. si to vše uvědomoval, a protoţe měl dobrý vztah ke svým podřízeným, věnoval se nejen jejich běţnému výcviku, ale – pokud to poměry v armádě dovolovaly – i jejich výchově a vzdělávání. Jak došlo k zaloţení skautingu, je nám celkem dobře známo. Baden-Powell si uvědomoval, ţe svému hnutí musí dát pevný mravní základ. Pro něho jako upřímně věřícího křesťana bylo samozřejmé, ţe morálním kodexem skautingu bude křesťanství. Základními principy se tak stala sluţba Bohu, sluţba bliţnímu a sluţba sobě. Z této posloupnosti zásad zaznívá naprosto zřetelně „největší přikázání křesťanství“, které Kristus zvěstoval svým učedníkŧm, totiţ – „…miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. Druhé je toto: Miluj svého bliţního jako sám sebe!“ (Mk 12,30–31) Mŧţeme se moţná ptát, kde v tomto citátu zaznívá náš třetí základní princip. Připouštěl snad B.-P. sobecký egocentrismus, vynášení a uplatňování vlastní osoby? Jistě ţe ne, podsouvali bychom mu něco, co mu bylo bytostně cizí. Takto vlastně stanovil na samém počátku zcela jasně, ţe hnutí bude mít výchovný charakter, prvotní význam v něm bude mít nejenom výchova, ale také – jako zcela nový a dosud málo známý prvek – sebevýchova. Metodu, kterou definoval, je moţno pouţít na kaţdé náboţenství podobným zpŧsobem. Ale je to samotné křesťanství, které mu poskytuje vzory a příklady. Nikdo nemŧţe seriózně číst texty Baden-Powella, aniţ by si nutně nepřipustil, ţe jeho pojetí skautingu je nejen inspirováno, ale do hloubky prostoupeno křesťanským myšlením.222 Do svého díla promítl svŧj ţivot a své křesťanství. 223 Uveďme si tu několik jeho myšlenek, jak se vyskytují v dostupné literatuře. „Cílem skautské výchovy je vést mladé lidi k tomu, aby se stali opravdu silnými osobnostmi, a naplňovat je ctiţádostí, aby se dávali do sluţeb společnosti. Nemyslím tím jen sluţbu v armádě nebo na moři. Cvičení za tím cílem nekonáme. V našem hnutí nemáme ţádnou vojenskou vizi. Mám na mysli ideu sluţby lidem, jako jsme my. Jinými slovy: usilujeme o uvedení křesťanství do praktického ţivota, do kaţdodenního uskutečňování a neomezovat je na pouhé nedělní vyznávání.“224 „Skauting, spojený s povinností skauta vykonat kaţdého dne dobrý skutek vytváří základnu povinností vůči Bohu i vůči bliţnímu, na níţ mohou snadno jak rodiče, tak i duchovní rádce vybudovat víru.“225 Náboţenská výchova je pro Baden-Powella neoddělitelná od formace charakteru. Začíná poučením a upevňováním mravních návyků a pak všechno Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 3. Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 7. 224 Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 4. 225 Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 5. 222 223 ~ 308 ~ zaměřuje k utváření silné povahy, zapálené a bojovné, která se díky vnitřní síle ani nedá „utopit“ v mase lidí, ani snadno svést okolnostmi.226 Praktikované náboţenství tedy není nic jiného, neţ křesťanský skauting, pojatý jako splynutí skautského ţivota a vyznávání lásky k Bohu a bliţnímu. Tato definice ukazuje, ţe v mysli Baden-Powella není místo pro typ skautingu naturalistického, který by byl „náboţenstvím bez základních pravd, Desaterem bez Boha, sebeobětováním bez lásky, hnutím dobrých Samaritánů bez evangelia“.227 Na Baden-Powellovo pojetí navázal i český skauting, jak jej do našich zemí přinesl Antonín Benjamín Svojsík (1876–1938). Pouhé čtyři roky po „pokusném“ táboře Baden-Powellově (v srpnu 1907 na ostrŧvku Brownsea) táboří o prázdninách roku 1911 A. B. Svojsík u Vorlovské myslivny s několika hochy, kde si ověřuje závěry Zakladatelovy v našich podmínkách, a současně zde překládá i jeho stěţejní dílo „Scouting for Boys“. Zmínili jsme se uţ o sloţité situaci českého národa v rámci Rakouska-Uherska. Nebylo vhodné slibovat – obdobně jako to činili skauti angličtí – věrnost panovníkovi, který byl u nás vnímán jako utlačující moc, stejně i věrnost Bohu v naší náboţensky pestré a současně vlaţné společnosti. Bratr Svojsík tedy přejal beze změn skautský zákon, heslo i denní příkaz, slib však upravil (prošel později několika změnami) pro naše poměry, avšak tak, aby zachoval jeho pojetí a z valné části i ducha. To bylo pro začátek jediné schŧdné řešení. Zda předpokládal pozdější změny přiblíţením k verzi Baden-Powellově, by nás zavádělo do oblasti spekulací. Rozvoj skautského hnutí nejen u nás byl pak přerušen první světovou válkou (1914–18). Po ní, ve svobodné Československé republice, došlo k velkému rozmachu hnutí. Přicházely však problémy, kdyţ řadě našich skautŧ nestačilo Svojsíkovo pojetí a chtěli se vrátit k původní (anglické) duchovní koncepci. Tak začaly u nás v prŧběhu dvacátých a v první polovině třicátých let minulého století vznikat další skautské organizace, orientované konfesně i národnostně – evangelické, katolické, ţidovské a také i české, slovenské a německé. Příchod hospodářské krize začátkem třicátých let, neblahé politické události, zejména nástup fašismu v Itálii, vznik nacismu v Německu a ohroţení státu, byly velkou ranou hnutí bez ohledu na to, jaká organizace to byla a jakou měla spirituální orientaci. Dodnes se hovoří a uvaţuje o osudu ţidovských oddílŧ, zda na jejich zánik mělo vliv pouze tušení neblahého osudu těchto našich spoluobčanŧ, nebo to byl nátlak ze strany nacistického Německa. A. B. Svojsík byl výraznou osobností českého veřejného ţivota uţ na přelomu 19. a 20. století. Činorodý, vynikající pedagog, nadaný hudebník – s Českým pěveckým kvartetem procestoval značný kus světa, vysoký činovník SOKOLA, člověk mimořádných mravních kvalit. Pocházel z věřící křesťanské rodiny – jeho bratr Alois (1875–1917) byl katolickým knězem, který obětoval svůj ţivot charitativní práci potřebným za války. Není tedy pochybností o tom, ţe spirituální náplň skautingu chápal bratr Svojsík s plnou váţností. Velmi bychom mu křivdili, kdybychom ho osočovali z toho, ţe „ochudil“ český skauting o spirituální obsah. Naopak, do duchovně nepříliš vyspělého prostředí přinesl skautskou myšlenku formou, kterou pokládal v dané chvíli za nejvhodnější. Spojení skautingu s křesťanstvím bylo pro něho samozřejmostí: „Skauting i svou cestou přírodou a jejího chápání se blíţí ideálu velkých apoštolů křesťanské 226 227 Tamtéţ. Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 6. ~ 309 ~ víry.“228 Jeho názory, vstřícnost a povahové vlastnosti splňovaly nejvyšší nároky skautské i křesťanské etiky: „Bratr náčelník Svojsík byl člověk obdivuhodný. Především to byl člověk čestný, ryzího charakteru, nadšený pro skautskou ideu, kterou přímo ţil. Byl laskavý, otcovský k druhým, hotový kdykoliv a kdekoliv pomoci. Do krajnosti obětavý.“229 Velen Fanderlik o něm prohlásil: „Bratr náčelník Svojsík byl muţ zboţný…“230 Jeho vztah ke katolickým skautům, kteří byli autonomními členy „jeho“ Svazu, byl velice příznivý: „Katolickému skautingu byl br. náčelník velmi nakloněn. Kdysi řekl, ţe tak si představoval skautské hnutí, kdyţ ho zakládal. Bohuţel tehdejší okolnosti a volnomyšlenkářské nálady byly jak před válkou, tak zvláště po ní tak silné, ţe nemohl svůj ideál uskutečnit, a volil proto cestu indiferentního skautingu.“231 Poměry v naší zemi po válce a její ohroţení ve třicátých letech, stejně jako zákeřná nemoc, která náhle ukončila jeho ţivot, mu nedovolily – pokud to byl jeho záměr – aby k takovému pojetí český skauting dovedl. Skutečnost, ţe jsme ve slibové formuli neměli jako jediná z 54 předválečných skautských organizací zmínku o Bohu (doloţka byla dobrovolná), vedla poměrně velký počet činovníkŧ k úplnému ignorování prvního mravního principu podle BadenPowella. Situace nebyla jiná ani v poválečném Junáku, vzniklém sjednocením více skautských organizací jiţ před válkou na přelomu let 1938–39. Duchovní výchova s výjimkou homogenních křesťanských oddílŧ neexistovala. Hnutí bylo naopak vystaveno i útokům zvnějška s poţadavkem na zrušení těchto oddílŧ. V takové atmosféře si takřka nikdo nevšiml podílu komunistŧ na těchto snahách. Ty souvisely s přípravou na násilné převzetí moci ve státě komunistickou stranou, k němuţ pak skutečně došlo pučem v únoru 1948. Tyto vnější nátlaky vyvrcholily krátce před ním vydáním tzv. JUNÁCKÉHO MANIFESTU v lednu 1948, který vznikl z podnětu „skautských komunistŧ“, soustředěných kolem Moravské zemské rady a Jinošovské lesní školy. To však jsou uţ souvislosti politické, které se našemu tématu vymykají. Skautská lesní moudrost Na druhé straně Atlantského oceánu, pět rokŧ před „pokusným“ táborem na ostrově Brownsea, v červenci 1902 tábořil americký spisovatel, přírodovědec, malíř a fotograf Ernest Thompson Seton (1860–1946) ve státě New York s několika chlapci, kde se pokoušeli – podobně jako jeho britský protějšek – pobývat v přírodě, tentokrát podle vzoru pŧvodních obyvatel země. Tak vzniklo ve Spojených státech nové hnutí, které se povaţuje za druhou, „americkou větev skautingu“. Podle jeho úzkého vztahu k přírodě a jejího zkoumání, přijímání a proţívání jejích zákonitostí – woodcraftu – je nazval jeho zakladatel Ligou lesní moudrosti – Woodcraft Indians. Nebylo by dobře se Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 112. Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 174. 230 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 290. 231 Zatloukal, Václav: Katoličtí skauti junáci v Československu, str. 174. 228 229 ~ 310 ~ domnívat, ţe toto hnutí postrádalo duchovní náboj. Byl však poněkud osobitý a vycházel právě z názorŧ Indiánŧ. Ti byli bílými přistěhovalci pokládáni za „pohany“, skutečnost byla však jiná. Jejich duchovní chápání se sice značně lišilo od evropského, ale byli ve skutečnosti „věřící“, věřili v duchu svých dávných tradic. Kdysi se o jejich přirozeném náboţenském vnímání vyjádřil v tomto smyslu i Baden-Powell: „Poznal jsem“, píše, „v lesních oblastech Severní Ameriky lidi hluboce věřící, ačkoliv se jim v dětském věku nedostalo ţádného náboţenského vzdělávání. Byli přivedeni k Bohu, protoţe pozorovali jeho dílo a zázraky, které se nacházejí v přírodě. Pochopili, ţe jsou-li sami součástí tohoto úţasného tvoření, byli obdařeni cennějšími dary neţ ostatní ţivočichové: rozumem, smyslem pro krásu, boţským darem pro pomoc jiným. V tom všem viděli odraz Boţích myšlenek ve své duši.“232 Tuto pŧvodní kulturu se podařilo „dobyvatelŧm“ zcela rozvrátit. Nevadilo jim to však v tom, aby porobené povaţovali za méněcenné, proradné, zrádné, propadlé alkoholu a zahálce, suţované nemocemi, těmi jevy, které vlastně do jejich dosud jinak harmonického ţivota (ač také nebyl zcela bez problémŧ) noví osadníci sami vnesli. V kaţdém společenství se vyskytují lidé rŧzných duševních, duchovních a mravních kvalit. I přicházející bílé obyvatelstvo mělo přece své dobrodruhy, zločince a zrádce. Mezi Indiány se však i tehdy objevily i zcela mimořádné zjevy. Řeč náčelníka Seattlea k prezidentu Spojených státŧ z roku 1855 nese v sobě myšlenky, které bezezbytku mohou oslovovat i současnost: „Jsme částí země a ona je částí nás. Skalnaté výšiny, úrodné louky, teplo z těla poníka a člověka – to všechno patří do jedné rodiny. Zurčení vody je hlas mých předků. Indián má rád tiché šelestění větru, který hladí hladinu rybníka, vítr vyčištěný poledním deštěm nebo těţký vůní borovic. Zvíře, strom, člověk – ty všechny sílí tentýţ dech. Učte své děti to, co učíme naše děti: země je naší matkou. Všechno je vzájemně spojeno jako krev, která spojuje jednu rodinu. Pokračujte se zamořováním svého loţe a jedné noci se udusíte ve svém vlastním odpadu.“233 Základní principy i duchovní podstatu čerpalo Setonovo hnutí z moudrosti této kultury, jíţ byla příroda zdrojem poznání, mravních příkazŧ, domovem, obţivou. Z jejího odkazu se pak odvíjí i principy a zásady Ligy. Nemyslím, ţe bychom snad mohli mít právo cítit se povznesenými nad „přírodním“ náboţenstvím Indiánŧ, v němţ nacházel woodcraft svou inspiraci. Hledání Krásy, Dobra, Velkého Ducha ve všem je nesrovnatelně vyšším vztahem, neţ naše moderní skepse a posupný ateismus současnosti. Také evropský myslitel a filosof Immanuel Kant (1724–1804) obdivuje velebnost přírody, „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, o nichţ říká, ţe „se jimi jeho myšlení obírá“, jsou mu zdrojem poznání a závěrŧ.234 E. T. Seton z počátku spolupracoval s hnutím Baden-Powella, o němţ zprvu doufal, ţe mu snad podaří s ním svou Ligu spojit. Později, v roce 1915, kdyţ si uvědomil Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 1. Jsme částí jedné země. 234 Rusek, Ladislav: Hledání, str. 13. 232 233 ~ 311 ~ obtíţnost takového kroku, rezignoval na tuto snahu235 a věnoval se plně Lize lesní moudrosti. Trval však na tom, aby i ona měla svou duchovní podstatu, kterou podle svého prvotního záměru svazoval s dědictvím pŧvodních obyvatel Severní Ameriky. „Indián nám zanechal toto poselství: Hledal ve všem krásu. Učí nás, ţe kdyţ máme v sobě ducha krásy, můţeme vnést krásu do všeho kolem sebe. (…) Tyto věci jen vyjadřovaly Indiánovu rozšířenou víru, ţe Velký Duch je ve všem, všude a ustavičně.“236 Ačkoliv naše pojetí skautingu má jiné přístupy i vztah k přírodním jevŧm, je i pro něho dnes příroda zdrojem inspirace a poznání, je mu druhým domovem. Své duchovní zdroje hledá Baden-Powellŧv skauting jinde. Přírodní prostředí a jeho obdivuhodná krása, jeho dŧmyslnost zákonitostí jsou mu přesto, či právě proto, největší a nejmarkantnější stopou Stvořitele světa. Setonova indiánská romantika uţ není pro současnou mládeţ tolik atraktivní, jako tomu bývalo dříve; dnešní vzory a „idoly“ nachází uţ i jinde. Také to budeme brát na vědomí, na druhé straně však to neznamená, ţe lesní moudrost je pro nás uţ překonanou záleţitostí. Náš pobyt v přírodě nemá jen svou ozdravnou funkci, neznamená jen prostor a příleţitost pro získávání manuálních a technických zručností. Je hlubokou a promyšlenou součástí naší výchovy. Rozšiřuje poznání a přijímání souvislostí a zákonitostí. Patrně nevychováme ze všech našich skautŧ a skautek erudované přírodovědce. Na druhé straně by však měli rozeznat smrk od jedle, vědět, ţe modřín se zbavuje na podzim jehličí, předvídat náhlou změnu počasí, znát přírodní vlivy určující vhodnost tábořiště, umět najít na výpravě vhodné byliny na čaj… Poznání zákonŧ lesní moudrosti přináší i zjištění, ţe člověk není pánem všeho tvorstva, přírody, světa. Pokora je vlastností, která dnes chybí lidem snad nejvíce. Pokora nezná sobectví, chamtivost, závist, kořistné vyuţívání všech zdrojŧ, přírodních, společenských. Dnes znovu oţívá ono „carpe diem“ – „vyuţij dne“ a v pozadí jakoby zaznívalo to děsivé – „po nás potopa!“. Okamţitý efekt, zisk, úspěch, bez ohledu na ţivou přírodu, její ţivé i nerostné bohatství. Nikdo nemyslí na příští generace, na jejichţ úkor se dnes oddává přepychu, pohodlí, sobeckému hédonismu. Kde jsou meze lidské chtivosti? „A čím blíţ se dostaneš k pochopení přírody, tím víc budeš moci chápat i sebe, pochopíš své místo, svůj úkol, svou povinnost i svá práva, která – to zde budiţ zdůrazněno! – nejsou a nemohou být neomezená! Příroda nezná bezbřehý, sobecký liberalismus, byť je v ní neustále boj o ţivot, o zachování i o rozšíření rodu…“237 Pohled na hvězdnou oblohu za jasné noci s jejími miliardami hvězd, z nichţ kaţdá je světem sama pro sebe, se svými zákonitostmi; Mléčná dráha, táhnoucí se napříč nebeskou klenbou; souhvězdí známá i neznámá – to vše nám přináší tuto pokoru. Ne malomyslnost, ne skepsi, ale zjištění, ţe i my jsme součástí tohoto světa, tohoto Vesmíru, ţe i pro nás platí jeho zákony, jejichţ porušování se vymstí nejen nám, ale naším zaviněním především dalším pokolením. V zachovávání této odvěké zákonitosti se pak obráţí příslib i naděje budoucnosti lidstva a této civilizace. Takto vnímáme Seton, Ernest Thompson: Kniha lesní moudrosti, str. 149. Seton, Ernest Thompson: Kniha lesní moudrosti, str. 11. 237 Rusek, Ladislav: Skautská lesní moudrost, str. 17. 235 236 ~ 312 ~ lesní moudrost, naši, skautskou lesní moudrost. Přijetí jejích zásad a pravidel pak přináší i otázky po smyslu toho všeho, našeho ţivota, otázky o pŧvodu tohoto úţasného systému, o jeho pŧvodci, o Stvořiteli. Multikulturní rozměr skautingu Nevím, zda bratr Zakladatel tušil, kdyţ uváděl své hnutí do ţivota, jak velký ohlas vyvolá a jak velkého a spontánního rozšíření po celé planetě dosáhne v neuvěřitelně krátké době. Skauting zakládal pro anglické hochy – jeho stěţejní dílo se přece nazývalo „Scouting for Boys“ – Skauting pro chlapce. Byl moţná překvapen i tím, kdyţ jeho sestra Agnes zaloţila zakrátko (v roce 1909) i paralelní hnutí skautek, pro něţ přizpŧsobila jeho knihu pro takto vzniklý „dívčí kmen“.238 Těmto skautkám dal příznačný název Girl Guides – dívky průvodkyně. Skauting se tak stal hnutím pro všechnu mládeţ. Dnes uţ ani nepostřehneme, ţe jeho pedagogické přístupy, stejně jako mnohé přitaţlivé programové prvky, byly přejímány i dalšími institucemi a také běţnou školní výchovou. Rozhodující podmínkou, kterou na cestě skautingu do světa bylo nutno dodrţet, zŧstalo zachování jeho zásad, jeho myšlenkových základŧ. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát na prvý pohled. Problém vyvstával uţ hned v názorech na první mravní princip, povinnost k Bohu, kdyţ se hnutí šířilo i do oblastí jiných kultur a jiných duchovních tradic. Dŧleţité bylo respektovat i v těchto končinách jeho pŧvodní mravní poselství. Uplatňování prvého principu nebylo snadné ani v oblastech tradiční vysoké religiozity, jíţ se vyznačují např. četná východní náboţenství. Aby se usnadnil vstup skautingu i do těchto zemí, byla v Ústavách mezinárodních skautských institucí tato skutečnost zohledněna tak, ţe „na rozdíl od svého nadpisu vlastní text slovo „Bůh“ nepouţívá, aby bylo zřejmé, ţe toto ustanovení zahrnuje i náboţenství nemonoteistická.“ 239 Vyplývá to ze Stanov WOSM, které první princip definují jako „věrnost duchovním principům, oddanost náboţenství, které je vyjadřuje a přijímání povinností, které z toho vyplývají.“240 Poněkud obecněji se vyjadřují Stanovy WAGGGS, které podobně uvádějí, ţe „základní principy Světové asociace skautek jsou vyjádřeny v původním slibu a zákonu, jak je stanovil zakladatel.241 Zdá se, ţe tato zobecňující forma by mohla případně napovídat na to, ţe spiritualita dívčího kmene je značně zúţená. Víme však, ţe s dalším vývojem při šíření hnutí, jak se uplatňoval, byl Baden-Powell zcela srozuměn. Uţ za ţivota B.-P. se jistě dostávali do hnutí lidé, které upřímná religiozita, jíţ zůstal Zakladatel věrným po celý svůj ţivot, patrně neoslovovala. Dá se tak soudit ze zmínky, ţe – na otázku, kdy se náboţenství do skautingu dostalo, Baden-Powell odpověděl: „Vůbec se do něj nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel, přesahující skauting.“242 A to je problém, s nímţ se v nejrŧznější podobě a snad v kaţdé době potýká skauting, zejména u nás, dodnes. Cesta skautského hnutí do oblastí jiných národů a odlišných kultur nebyla nijak jednoduchá a snadná. Skautská idea se tu setkávala s jinými tradicemi, s myšlenkami Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 11. WOSM – Základní principy, 1993, str. 4. 240 Stanovy WOSM, 2003, str. 1. 241 Stanovy WAGGGS, str. 4. 242 WOSM – Základní principy, 1993, str. 4. 238 239 ~ 313 ~ staletí i tisíciletí starými, myšlenkami, které formovaly uţ před věky tyto civilizace. Jejich nazírání se zaměřuje zhusta na vlastní osobu, na uvedení v osobní stav blaţenosti (buddhismus), splynutí s nirvánou, učí překonávat vlastní utrpení, věří na postupné převtělování (bráhmanismus), někdy se omezuje na pouhé návštěvy svatyň bez osobitých obřadŧ (šintoismus), mají představu o Bohu mimo tento svět (teismus), zaměřují se často pouze na osobu svého vyznavače bez ohledu na jeho vztah k bliţnímu, který v duchu svých křesťanských kořenů přijal skauting… Problémy tedy byly a jsou jistě i ještě dodnes veliké. Pokusíme se to zde demonstrovat na jediném příkladu za všechny. Pro tuto chvíli se podíváme do zemí, jejichţ duchovní zázemí bylo modelováno islámem. Zde skauti existovali a Jiří Čejka soudí, 243 ţe v těchto zemích pŧsobili velmi dobře a ţe byli svým vládám dobrou oporou při výchově mládeţe. Bylo by jistě zajímavé lépe znát současnou situaci, která je zejména na Středním Východě velmi komplikovaná, a vědět, jak na současné společenské podněty tamní skauti (jsou-li tam dosud) reagují a zda k těmto problémŧm vŧbec zaujímají stanovisko. Svět dnes vnímá obecné ohroţení, hrozící se strany arabských militantních fundamentalistŧ, před nímţ není nikdo jistý a bezpečný. Jistě neplatí soud, ţe kaţdý muslim je terorista, pravda je však taková, ţe prakticky všichni tito teroristé jsou muslimy. Velmi často se po takových násilných činech objevují prohlášení jejich představitelů, jimiţ se od těchto akcí distancují, na druhé straně je však dost vysoce postavených islámských duchovních, kteří k takovým zoufalým aktŧm nabádají. V základním dokumentu islámu – koránu – mŧţeme tedy číst tato slova: „A je vám předepsán také boj, i kdyţ je vám nepříjemný. Je však moţné, ţe je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré…“ (Sura 2,216) „A kdyţ se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a aţ jim způsobíte úplnou poráţku, pevně je spoutejte…!“ (Sura 47,4)244 Tyto věty mohou být – takto uvedeny – samozřejmě vytrţeny z kontextu, jejich slova jsou však zcela jasně srozumitelná a výmluvná. Nepochybuji nicméně o tom, ţe i v arabských zemích ţijí lidé kultivovaní a pokojní, kteří s takovými četnými a děsivými skutky svých krajanŧ a spoluobčanŧ naprosto nesouhlasí a rezolutně odmítají násilný zpŧsob předkládání jakýchkoliv nárokŧ, včetně těch oprávněných. Dovedu pochopit, ţe uplatnění skautské myšlenky, hlásající rovnost všech lidí bez ohledu na náboţenské vyznání, myšlenky, usilující o skautské bratrství, mŧţe být v takovém prostředí obtíţné, ale je to věcí jen našich tamních bratří a sester, jak se s tímto problémem vyrovnají. My jim k tomuto úsilí mŧţeme pouze přát jen dobré. Slovo o „české větvi“ skautingu Český skauting (stejně jako pozdější československý) se ke světovému hnutí připojil mezi prvními. Naši skauti byli vţdy jeho vítanou součástí a také na celosvětových setkáních – Jamboree – jsme bývali vţdy rádi viděni. Přispíval k tomu také náš ne- 243 244 Čejka, Jiří: korespondence, 2006. SVĚTLO, čís. 8 /XIV, str. 10. ~ 314 ~ tradiční přístup ke skautské praxi (české podsady z „odkorkŧ“ – z „krajinek“ – byly světovou raritou) i příjemné a pohostinné prostředí, zpestřené navíc produkcí kdysi velmi populární Poštorenské kapely. O duchovním klimatu našich zemí jsme se uţ v této úvaze zmiňovali dříve a také o zpŧsobu, jak se s duchovními principy v takové situaci vyrovnal A. B. Svojsík. Také s dŧsledky, které se – bohuţel – dostavily později, jsme se uţ seznámili. Snad to vše vedlo na druhé straně někoho i k pocitu jakéhosi „sebeuspokojení“ s dosaţeným stavem a přišel s myšlenkou označit takové pojetí hnutí jako „českou větev skautingu“. Takové pojmenování se mi jeví jako poněkud odváţné a nadsazené. Vţdyť hledání nových programových prvkŧ a forem je charakteristickým atributem skautingu. Je to v souladu s přáním Baden-Powella, „aby kaţdý národ přinesl do našeho hnutí svou vlastní duši, projevil svůj svéráz, vyjádřil svou podstatu a uplatnil své tuţby a ideály, ovšem pod zorným úhlem onoho všelidského bratrství, které je základní ideou světového skautingu.“245 Jak tomu rozumím – „při zachování všech jeho základních principů“. (Bylo to na 1. mezinárodní skautské konferenci v roce 1920 při uplatňování italského poţadavku na celosvětově jednotné znění slibu.) Naopak, nepřijetí některých principŧ, myšlenkových základŧ, nemŧţe být dŧvodem k tomu, aby byla definována jeho „samostatná“ větev hnutí. Je to spíše dŧvodem k zamyšlení nad tím, jak se s myšlenkou skautingu jako takovou vŧbec vyrovnáváme, kdyţ některý ze základních principŧ „obcházíme“. Toto zpochybňování prvého principu, vedoucí posléze aţ k jeho odmítnutí a opuštění, můţe napovídat na rozchod s Baden-Powellovským skautingem úplně. Připouštím, ţe „hledání duchovní podstaty“ mŧţe být sloţitější a obtíţnější, neţ přijatá víra v Boha. (Křesťané přece označují svou víru za Dar!) Ani to však není bez úskalí, protoţe i to mŧţe někdy vést k jakési pohodlnosti, setrvačnosti a „zploštění“ víry, která se v takovém případě mŧţe stát spíše pouhým zvykem neţ upřímným vztahem ke Stvořiteli. Vidíme, ţe tyto otázky jsou značně sloţité a přístup k nim bude pro kaţdého „hledajícího“ individuální. Návrat k pŧvodnímu pojetí Baden-Powella, přijetí jeho spirituality, poučené o zkušenosti a poznatky z celého 20. století, tak bohatého na události, zvraty, návraty, opětná vzchopení z proţitých pádŧ, to všechno nás mŧţe obohacovat a naší pouti skautskou stezkou a našemu současnému hledání napomáhat. Není pro nás jiné cesty, chceme-li, aby náš skauting zŧstal i dnes pŧvodním a jediným nedělitelným skautingem, aby se tak i nadále mohl s klidným svědomím hlásit k odkazŧm obou svých zakladatelŧ a jimi stanoveným zásadám a prioritám. „Podstata skautství“ spočívá jednoznačně v tomto hledání. Hledání smyslu vlastního ţivota, svých vlastních postojŧ k němu, ke světu, k bliţním, ke společnosti. V hledání podstaty ţivota, světa, Vesmíru. Jejich pŧvodu, vzniku, trvání. V chápání otázek existence Dobra, ale také Zla a utrpení. V rozhodnutí o své vlastní cestě, orientaci svého ţivotního poslání a úkolu. Vím, ţe není kaţdý z nás filosofem, své postavení v ţivotě a osobní priority si však musíme kaţdý sám nalézt. Třebaţe to mnozí nedokáţeme jasně formulovat, svým ţivotním stylem se to musíme snaţit naplňovat. 245 Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 50. ~ 315 ~ V tom tkví podstata skautství a osobního vztahu k duchovnímu obsahu skautingu. Takové pojetí stojí nad národními a regionálními rozdíly, takto mŧţe být ono samo společné a spojující pro „všechny lidi dobré vůle a skauty“ celého světa. Nyní se dokončuje v hloubce skalního masivu u Ţenevy obří urychlovač, budovaný v tunelu, jehoţ půdorysný průměr bude bezmála třicet kilometrů. Elementární částice v něm budou dosahovat rychlostí blízkých rychlosti světla. Za jejich interakce mají vzniknout v zařízení podmínky velmi blízké podmínkám těsně – asi jednu desetitisícinu vteřiny – po „velkém třesku“. Vědci si slibují, ţe tak dostanou odpověď na řadu otázek souvisejících se vznikem našeho světa, našeho Vesmíru. Nepochybně se pak vynoří další nejasnosti – jak to bylo právě v okamţiku velkého třesku, také těsně – opět jednu desetitisícinu vteřiny – před velkým třeskem, minutu, hodinu, věky před ním. Existoval však uţ tehdy čas, kdyţ vlastně „nebylo nic“? Kde se vzalo to obrovské mnoţství hmoty i energie, které se zapojilo do dění, kdo mu stanovil zákony jeho dalšího vývoje? Nebudeme, neumíme a ani nemůţeme tyto problémy řešit, jako skauti si však nesmíme nalhávat, ţe takové otázky neexistují. Takto by měla být naplňována a uplatňována duchovní podstata českého skautingu. Mŧţe k tomu vyuţít i své historické zkušenosti, kdy odmítnutí a „zneuţití“ vstřícnosti a tolerance A. B. Svojsíka ateisty a levičáky zpŧsobilo v našem hnutí poválečnou a předúnorovou krizi v roce 1948. A také vše, co potom následovalo a s čím jsme se vlastně aţ dodnes nedokázali vyrovnat. Nádherná myšlenka skautingu stojí za to, abychom ji takto přijali, uplatňovali a předávali dalším pokolením vŧdcŧ, vŧdkyň i řadových skautek a skautŧ, počínaje těmi nejmladšími – světluškami a vlčaty – aţ po naši velkou naději, rovery a rangers. Skautská duchovní výchova Duchovní výchova je nepochybně jednou z podstatných částí formování osobnosti našich svěřencŧ, k níţ se druţí ještě získávání dovedností a schopností, mravních postojŧ, občanských vlastností a kulturně-estetický rozvoj. Dvě posledně jmenované oblasti souvisejí tak úzce s duchovní výchovou, ţe také jim věnujeme v dalších kapitolách našich úvah nutnou pozornost. Spirituální, resp. religiózní částí tohoto duchovního vývoje a sebevýchovy jsme se zabývali uţ na předchozích stránkách. Na jejím dŧsledném uplatňování trvali oba zakladatelé hnutí. Baden-Powell ji viděl, jak jsme poznali, především ve světle výchovy náboţenské. „Organizace jako naše by nedosáhla svého cíle, kdyby nepřivedla děti k náboţenství.“246 „Směřování k nebesům je v ţivotě nejdůleţitější ze všech směřování.“247 Duchovní výchovu si mŧţeme pro lepší pochopení poměrně dobře znázornit jako stavbu obytného domu.248 Přístupová cesta ke staveništi, to jsou osobní předpoklady, s nimiţ k nám přicházejí děti, mládeţ, případně i dospělí skauti, všichni, kdo se Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 3. Lord Baden-Powell o náboţenství, str. 2. 248 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 5. 246 247 ~ 316 ~ rozhodli pro skautský zpŧsob ţivota. Zahrnují vlastní poznatky, vliv rodiny, pochopení, zkušenosti, odpovědnost. Jedná se tedy o předpoklady zcela individuální. Podmínkou stability, statické bezpečnosti a trvanlivosti kaţdé stavby – jak všichni víme – jsou dobré základy, na nichţ je objekt budován. V případě našeho výchovného pŧsobení máme na mysli mravní principy skautingu, myšlenky zakladatelŧ, ústavy mezinárodních institucí a stanovy hnutí. Teprve na nich a jedině na nich je moţné uskutečňovat tuto výchovu, má-li být skutečně skautská v pravém smyslu toho slova. Odtud se pak odvíjejí i její cíle a jimi se řídí celé naše snaţení. Na pevném základě se buduje první nadzemní podlaţí, které tvoří vlastní duchovní výchova. Duchovními podněty tu bude skautský zákon, slib, vzájemná dŧvěra, pozitivní vidění světa… Zde by naše pŧsobení mělo být realizováno bez ohledu na náboţenskou orientaci jednotlivých členŧ oddílu či roverského kmene. Budou-li dŧsledně uplatňovány, jsou naše mravní principy i výchovné pilíře dostatečnou zárukou, ţe výchovné snaţení skautského vŧdce míří správným směrem. První patro, které se buduje na solidně vystavěném přízemí, bude představovat výchovu náboţenskou, křesťanskou. Ačkoliv jsme v předchozím odstavci konstatovali, ţe vycházíme na prvém místě z našich mravních principŧ, i výchova ke skutečné religiozitě má v našem hnutí svoje místo. Tady je však nutno pamatovat na podstatnou podmínku: ač je tato výchova vyšší formou naší pŧsobnosti, na druhé straně v rámci našeho výchovného snaţení není skautské duchovní výchově hierarchicky nadřazena. Toto poznání a konstatování je pro nás velmi dŧleţité. Uţ jsme řekli, ţe víra je dar, který není kaţdý schopen nebo ochoten přijmout. „Duchovní výchova tu má za úkol zprostředkovat a doprovázet specifické náboţenské podněty. (…) Podněty a myšlenky tohoto zaměření by měly být dobrovolné, ale zůstat otevřené.“249 Není patrně snadné tuto úvahu takto přijmout. Po mém soudu ji však uţ dávno dříve obsáhl A. B. Svojsík se svým pojetím u nás uplatněného skautingu a našeho přístupu k duchovním aspektŧm. Ty byly pro ABS zásadní, jak jsme tu uţ naznačili. Jeho nepochybně upřímné chápání skautské spirituality vycházelo skutečně z křesťanských postojů, byť zde nebyla zdŧrazňována otevřeně její religiozita. „Hvězdnaté nebe působí neodolatelným, magickým kouzlem na ducha lidského. Jiţ ta představa o nesmírnosti světů i všehomíra je něčím, co duši unáší v nadšení a roztouţení nekonečné. Ta krása kaţdé hvězdy, jeţ se třepotá, míhá a chvěje se tisíce let v jemných paprscích něţného svitu, ta přesná zákonitost jejich pohybu kolotavého, jenţ ani na chvíli nedovede opustit svou, před věky vyměřenou dráhu, to vše upoutá mysl člověka a nutí jej přemýšlet o tajemném řediteli celé přírody a obezřetném vůdci všeho všehomíra.“250 Skautskou duchovní výchovu je samozřejmě třeba vţdy velmi citlivě přizpůsobovat našim svěřencŧm, a to především s ohledem na jejich věk, zpŧsobilost, chápání. „Jestliţe pouţijeme rozličných cest a metod, jestliţe naše základní principy objasníme z nejrůznějších stran, budeme mít větší naději, ţe děti, mládeţ i dospělí najdou cestu k duchovním záleţitostem.“251 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 6. Břečka, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990, str. 17. 251 Eberle, Peter: Koncepce duchovní výchovy, str. 8–9. 249 250 ~ 317 ~ Není naším úkolem zabývat se na tomto místě metodikou duchovní výchovy. Především je třeba vycházet z toho, ţe tato výchova není „samostatnou disciplínou“, na druhé straně jí však musí být naplněno všechno naše konání. Je třeba vyuţít všech příleţitostí, které skautský program nabízí – romantiky táboření, večerních soumrakŧ, táborových ohňŧ, našeho pobytu v přírodě, při získávání dovedností, nových poznatkŧ a informací, osobních a individuálních setkávání a pŧsobení… Poctivost a opravdovost při hrách je samozřejmostí, stejně jako úcta k druhým, ke státním symbolŧm, ke společnosti a jejím prioritám. Skautský zákon, jeho závaznost v kaţdém okamţiku a v kaţdé ţivotní situaci, jeho mravní podstata a neustálé naplňování jsou tím, čím skauting přispívá k utváření duší i charakterŧ mladých a čím se také liší od jiných, třebaţe v mnohém jemu podobných organizací. Při tom vlastní – osobní – příklad vůdce, který trvá a pŧsobí nepřetrţitě a za všech okolností, nejen po dobu jeho kontaktu s oddílem, ale také v soukromí, příklad, nepřihlíţející nikdy k moţným momentálním výhodám „z úletu“, je ovšem tím nejlepším a nejpádnějším impulsem i argumentem. Jen stručně se tu zmíníme o moţných přístupech, a to právě v závislosti na věkových skupinách.252 Výchovné pŧsobení začíná nepochybně uţ u těch našich nejmladších, vlčat a světlušek. Nástup do školy a opuštění rodinného prostředí byly pro ně velikým přelomem v jejich dosavadním zpŧsobu ţivota. Jsou vybaveni velkou obrazotvorností, které vyuţíváme při představování především pozitivních vzorů, které volíme jako protiklad braku, který jim nabízí dnes televize a jiné jim dostupné zdroje. Dbejme tedy, aby se „vlče nikdy nepoddalo samo sobě.“ Následující skautský věk před nás staví dospívající jedince, jejichţ zájmy se začínají polarizovat. Je to období nejcitlivější pro příjem vnějších podnětŧ. Osobní příklad vŧdce, vystaveného jejich zvýšenému kritickému pohledu, je právě teď nanejvýš potřebný. Roveři a rangers jsou jiţ prakticky dospělými lidmi, se silně rozvinutým vnímáním, ochotní k dotváření a „dolaďování“ osobních postojŧ. Jsou také přístupní diskusím, jimiţ se dobírají svého vlastního ţivotního programu a stylu. Českému skautskému hnutí se dostalo pochybné „výsady“, ţe za bezmála jedno století své existence bylo po více neţ polovinu této doby třikrát protiprávně zakázáno a umlčeno dvěma totalitami – hnědou a zejména rudou. Přes tato příkoří třikrát opět povstalo a přihlásilo se k novému ţivotu. Tato skutečnost je – soudím – pádným dokladem toho, ţe „svojsíkovský skauting“ měl svůj duchovní náboj, jejţ přijali uţ ve svém mládí jeho tehdejší „vyznavači“ a který je pokaţdé přiměl k jeho spontánní obnově. Nebyly to tedy jenom „záleţitosti technické“, které vracely hnutí do společnosti, kdykoliv to změna vnitřních poměrŧ ve státě dovolila. I v totalitních časech byla totiţ u nás řada organizací, které umoţňovaly zájemcŧm aplikovat „skautský způsob vyţití“, pokud by jim šlo pouze o přístupy programové. Oprávněnost tohoto vysvětlení patrně potvrzuje i skutečnost, ţe po změně politického klimatu v listopadu 1989 se jen obtíţně a pouze v některých místech obnovila činnost našich kdysi největších tělovýchovných organizací – SOKOLA a ORLA – kdyţ sportovní a tělovýchovný program, a to i na vrcholové úrovni, mohou lidé provozovat v institucích vzniklých za totality, které jako „politicky neproblémové“ dosud stále existují. Svou roli tu moţná hrají i otázky ekonomické a komercionalizace sportu. Přesto se ale zdá, ţe ušlechtilé myšlenky SOKOLA z dob národního probuzení, ani křesťanského ORLA, které kultivovaly „ateizující“ se společnost přelomu 19. a 20. století, stejně jako v první polovině 252 Navrátil, Zdeněk: Skautská duchovní výchova, str. 13–17. ~ 318 ~ století minulého, dnes oslovují jen hrstku pamětníků z přeţívající starší generace. Přijatý, svobodně zvolený, skautským a činovnickým slibem stvrzený ţivotní styl nás provází po celou dobu našeho ţití. Také ve věku, kdy uţ jsou dávno zapomenuty naše dětské hry, záliby a radovánky. To proto, ţe skauting skutečně není koníčkem. Hledání smyslu všeho, „co přesahuje naše bytí, náš okruh vědění a vnímání“, které jsou podstatou i naplněním prvého mravního principu, zŧstávají v povinnostech i oldskautů. Třebaţe, zejména jejich nejstarší generace, proţívali moţná kdysi právě jen technický skauting. Ţivotní zkušenost, poučení minulostí a pochopené souvislosti – jak nabádá i v tomto období ţivota třetí z mravních pilířů – této věkové skupině dotvářejí a někdy i mění pohled na svět a jeho zákonitosti. Jde tedy o to, aby obnova hnutí, k níţ ochotně uţ potřikrát přispěli, a jejich nadále trvající členství v něm, nebyly jenom dŧsledkem nostalgického vzpomínání, ale hlubokým poznáním a přijetím všech idejí jeho Zakladatele. Duchovní výchova je velkým úkolem a posláním všech vŧdcŧ, všech činovníkŧ, všech, kdo přijali myšlenku Baden-Powella a kdo se ve svém srdci a celým svým ţivotním postojem stali skutečnými skauty. Toto poselství Dobra je nejvyšším úkolem a privilegiem skautského vŧdce, opravdovým naplněním druhého principu skautingu, který jsme přijali a dobrovolně slíbili zachovávat. Přibliţně ve stejné době, kdy jsem hovořil ve Vídni s rakouskou vŧdkyní, na niţ vzpomínám v úvodu této úvahy, účastnil jsem se na jednom setkání činovníkŧ diskuse o prioritách a problémech našeho skautingu. Společnost byla rŧznorodá, stejně jako byly pestré názory, které tam zazněly. Hovořilo se i o tom, zda by se do slibové formule mělo dostat pojetí, které na samém počátku uvedl Zakladatel B.-P., zda by totiţ bylo konečně moţné, aby i v českém skautském slibu, tak jako je tomu téměř všude ve světě, zaznělo také Jméno „Bůh“. Jeden z účastníkŧ debaty, skaut „střední generace“, dnes vrcholný představitel jedné z našich skautských organizací, to pokládal nepokrytě za zcela vyloučené, protoţe by tak – podle jeho mínění – „došlo k diskriminaci ateistů“. Na mŧj dotaz, zda mŧţe být ateista skautem, mi neodpověděl, v jeho následném pohledu se však zračila vzdorná povýšenost nad „banalitou“ duchovního vnímání a také posměšné politování i údiv nad takovou prostoduchou naivitou. Neţ tedy opustíme svoje úvahy o spirituálním, resp. religiózním nazírání na duchovní výchovu, pokusme se odpovědět na tuto fatální otázku nejen jemu samému, ale i vídeňské sestře. Encyklopedický slovník253 uvádí, ţe ateismus je „názor, popírající existenci, nebo jakoukoliv moţnost poznání Boha“. Vyjdeme-li tedy především z principŧ daných Baden-Powellem, z materiálŧ a podkladŧ mezinárodních institucí, včetně jejich ústav a stanov, uváţíme-li, co jsme si zde řekli o skautském hledání smyslu světa, Ţivota a nás samých, pak mám za to, ţe odpověď se nám nepochybně nabízí sama. Opravdu se nabízí nám všem? 253 A–Ţ – Malá ilustrovaná encyklopedie, 1999, str. 72. ~ 319 ~ Šíře spektra skautské spirituality Základním cílem skautské výchovy je formování osobnosti mladého člověka. Tento proces zahrnuje rozvoj duševní, duchovní, fyzický, získávání dovedností, znalostí, rozhledu a řady dalších pro ţivot potřebných schopností. Takovou osobností se obvykle rozumí „hypotetický souhrn, systém psychických vlastností, které jsou biologicky determinovány, ale utvářejí se v průběhu ţivota jedince v interakci s okolím.“254 Z této definice nijak nevyplývá, kterým směrem se takový vývoj mŧţe ubírat. Jestliţe jsme uţ poznali zásady, na nichţ je skautská výchova budována, není ţádné pochybnosti o tom, ţe nám pŧjde především a pouze o výchovu osobnosti pozitivní. Zkušenost nám říká, ţe ve společnosti existují i jedinci tíhnoucí ke Zlu, aniţ bychom jim mohli upřít, ţe i oni jsou osobnostmi ve smyslu uvedené definice. Skautská výchova klade dŧraz především na duševní a duchovní stránku, do níţ zahrnujeme i pozitivní vlastnosti občanské, jak ještě v dalším poznáme. Minulost nám ukázala, jak je společenský rozhled dŧleţitý pro dobře fungující občanské společenství. Manifestující davy, zmanipulované komunistickými demagogy během únorového puče v roce 1948, napomáhající zlikvidovat uţ tehdy dost okleštěnou demokracii poválečné republiky (to nebyla jednoznačně republika demokratická, ale lidově demokratická – tento nelogický termín „lidová lidovláda“ vymysleli komunisté) jsou snad toho dostatečně pádným dokladem. A přece nelze říct, ţe v této mase byli jenom lidé vadného charakteru, kteří se ztotoţňovali se zrŧdnou rudou ideologií. Neschopnost samostatné úvahy, nedostatečná znalost souvislostí, lehkověrnost, to vše odvedlo svoje a uvrhlo národ na dlouhá léta do područí kruté totality. Naše výchova usiluje o utváření osobnosti, která bude mít za všech okolností svůj vlastní názor, jenţ se bude opírat o poznané a pozitivní souvislosti. Jestliţe E. T. Seton hledal vzory pro „svŧj“ woodcraft u pŧvodních obyvatel kontinentu, severoamerických Indiánŧ, obrátil R. Baden-Powell svoji pozornost ke středověkému rytířství. To v sobě neslo četné ušlechtilé rysy, které mohly být modelem a vzorem pro jeho pojetí etiky skautingu. Zastávalo se slabších, mělo úctu k ţenám, usilovalo o dobré mravy. Rytíři, kteří se sdruţovali v rytířských řádech, měli být zboţní, tak jak i on poţadoval od svého hnutí. Středověký řád templářŧ (zrušen roku 1312 závistí a zradou) si vzal za úkol chránit poutníky a pečovat o ně, kdyţ putovali do Svaté Země k posvátným místŧm křesťanství. Jeho heslo – „NON MIHI SED NOMINE TUO…“ – „Ne mně, ale Tvému Jménu buď, Pane, sláva!“ – vypovídá dostatečně o jeho prioritách. Na šlechtickém erbu na zámku na Českomoravské vrchovině (tuším, ţe v Budišově) mŧţeme číst „NOBLESSE OBLIGE“ – „Urozenost zavazuje“. Rytířství a šlechtické tituly tedy mají své velké mravní poselství. Jako patrona skautŧ si zvolil B.P. svatého Jiří, světce, který byl v Anglii ve velké oblibě. Sv. Jiří byl křesťanský mučedník ve 4. století po Kr., vojín z Kappadokie. Ţil a byl umučen za císaře Diokleciána. Z historie o něm jinak víme jen velice málo. Vypráví se však o něm četné legendy, které ho uvedly do povědomí zejména na křesťanském východě. Nejznámější z nich hovoří o zachránění princezny, kterou vysvobodil z moci jedovatého draka. Příběh je oblíbený zejména pro alegorický smysl zápasu Dobra se Zlem, které je nakonec poraţeno statečností 254 A–Ţ – Malá ilustrovaná encyklopedie, 1999, str. 741. ~ 320 ~ a dobrotou srdce.255 Tento boj je námětem jeho četných vyobrazení a soch, z nichţ k obecně známějším patrně patří ta na hradním nádvoří v Praze. Středověké rytířství nám slouţí jako vzor především svým pozitivním obsahem. Také zde se totiţ někdy vyskytli lidé nehodní tohoto stavu. Stejně tak bojové povinnosti a vojenská pomoc panovníkovi, které vyplývaly z vazalského postavení rytířŧ, se vymykají našemu zřeteli. Víme rovněţ, ţe např. na dávné tradice německých rytířŧ a starogermánských mýtŧ se odvolávali ve druhé světové válce i nacističtí váleční zločinci (tzv. Společnost Thule se věnovala výkladŧm těchto legend a dezinterpretovala je) při organizaci svých jednotek s tak nelidskými úkoly. Stejně tomu bylo na Východě, v případě japonských samurajŧ, jejichţ pověsti vyuţili ve stejné době fanatičtí velitelé sebevraţedných jednotek kamikadze.256 Tím se však nemŧţeme nechat ovlivnit ve svých soudech, dávno uţ přece víme, ţe lidská zloba, nenávist a chamtivost dokáţe zneuţít beze studu cokoliv. Hovořili jsme o utváření osobních vlastností a kritérií, vedoucích k tvorbě hodnotového systému jedince. Skauting ovšem nemá za cíl vychovat uzavřené individualisty, perfektní introverty s vysokými morálními nároky a vlastnostmi. Jeho druhý mravní princip a denní příkaz dobrého skutku zařazují všechny, kteří jej přijali, do lidského společenství a usměrňují jeho vztah k němu. Nabádají skauta, aby byl „prospěšný a pomáhal jiným“. Smyslem takové výchovy je vybudovat v kaţdém z nás sociální zařazení a vztahy. Ty se posléze navenek projevují sociálním cítěním jednotlivců s postiţenými a ekonomicky slabšími. Soucítění (to není jen planý filantropismus a neplodný soucit) by mělo patřit k vybavení kaţdého mravného člověka. Dnešní demokratická společnost, která si nijak nezastírá svoje problémy, poskytuje soukromým iniciativám v tomto směru volnou ruku a napomáhá jim v rámci svých moţností na principu solidárnosti. Stejně jako mnoho jiných dalších fenoménů, bylo i slovo socialismus minulým reţimem zcela zprofanováno. Jestliţe dnes hovoříme o sociálním porozumění, nemá to naprosto nic společného s jím instalovaným reálným socialismem. Nikdo není nucen ke koketování a k loajalitě s totalitou, která licoměrně vyuţívala právě těchto lidských a společenských problémů k podněcování tzv. třídní nenávisti a slepé pomstychtivosti, jimiţ zastírala svoje skutečné mocenské a diktátorské cíle. Ke zmíněným „vnějším vztahŧm“ patřilo v našem národě od nepaměti dnes uţ opomíjené a dnešní mladé lidi poněkud málo oslovující vlastenectví. Mŧţeme se zamýšlet nad tím, proč tomu tak je a hledat snad i cesty k nápravě. Právě tento vztah vedl naše předky v době národního obrození ke snaze získat pro tuto zemi autonomii v rámci federativního uspořádání rakouského mocnářství, ke snaze, která posléze vyústila v úsilí o získání úplné národní samostatnosti a vlastního státu. Jeho vznik v roce 1918 však na těchto pocitech mnoho nezměnil. Byly hnacím motorem jak „budování“ prvé republiky, tak i národního odboje v obou světových válkách prvé poloviny minulého století. A zcela nepochybně se podílely i na odporu proti rudé totalitě. Zdálo by se, ţe v současných demokratických podmínkách se toto vlastenectví stává přeţitkem. Země se stala součástí Evropské unie a nám uţ nehrozí – jak pevně věřím – ţádná národní tragédie. Musíme si však uvědomit, ţe ostatní tradiční „unijní“ 255 256 Remešová, Věra: Ikonografie a atributy svatých, str. 34. Čejka, Jiří – Navrátil, Zdeněk: Morální rozměr skautingu a mravní odpovědnost skautských vŧdcŧ, str. 22. ~ 321 ~ národy vstupovaly do tohoto uskupení jako svébytné a národně uvědomělé. U nás minulý reţim cílevědomě potlačoval propagovaným proletářským internacionalismem projevy národního charakteru a povědomí. Dnešní volný pohyb přes dosavadní hranice jednotlivých zemí a zlepšující se pracovní moţnosti v okolních partnerských státech dále umenšují pocity sounáleţitosti s tímto národním společenstvím. Přesto všechno soudím, ţe zdravé vlastenectví má svoje opodstatnění i dnes a v tomto národě. Mám za to, ţe takový náš vztah k rodné zemi – k vlasti – je záleţitostí především duchovní a emotivní oblasti a jeho praktickým naplněním se stanou přijaté a na něm vybudované pozitivní občanské vlastnosti, k jejichţ postupné tvorbě také skauting svojí promyšlenou a komplexní výchovou stále přispívá. Obávám se (a rád bych se mýlil), ţe poněkud stranou našich zájmŧ zŧstávají někdy duchovní a kulturní poklady, které lidstvo vytvořilo za uplynulé věky své existence. Nechci tím samozřejmě nikomu podsouvat domněnku, ţe skauti a jejich činovníci jsou „barbary“, které tato oblast neoslovuje a kteří si pro své zaujetí a „zaneprázdnění“ svými ostatními, zejména skautskými aktivitami, na ně neudělají čas. Jejich zájmy se ovšem podřizují individuálnímu vkusu, a tak se vlastně kontakt s kulturou přesouvá do jejich ryze soukromé sféry. A přece bychom sami v sobě a u sebe měli pěstovat smysl pro Krásu, objevovat nové podnětné záţitky v této oblasti a předávat i rozvíjet estetické cítění a vnímání všeho tohoto bohatství okolo nás také našim mladším bratřím a sestrám, všem, kdo kolem něho chodí, ale nevidí je. Také tato kulturní a estetická výchova patří ke skautské spiritualitě. Pro její lepší poznávání se i na nás vztahuje třetí mravní princip a pokyn pro sebevzdělávání. Ţivotní styl ve světle skautské spirituality Putování skautskou stezkou je „běh na dlouhou trať“. Kaţdý, kdo v mládí (ale nejen tehdy) ochotně přijal skautskou myšlenku, koho nepřilákalo jen hravé a zajímavé prostředí, koho oslovily skautské zásady, ten ví, ţe platí – jak bylo uţ dávno řečeno – „skautem jednou, skautem navţdy“. Ovšem ne všichni, kdo kdy vstoupili na tuto stezku ţivotem, se stali skauty. Někoho přivedli kamarádi, jiného zaujal skautský program. Kdyţ prvotní nadšení vyprchalo, mnohý z nich odešel. Někomu byly etické poţadavky hnutí příliš přísné a příliš omezující. Ti všichni byli jenom členy skautského oddílu, nebyli skauty. Bylo však a je dost těch, kteří vytrvali. Skautství, to je celoţivotní program, je to ţivotní styl, stav duše. Také ti, které jejich pozdější povinnosti – rodina, zaměstnání, a další povinnosti – odloučily od jejich domovských oddílŧ, ti, kteří přestali být evidovanými členy skautských organizací, mohli zŧstat skauty. Zŧstali jimi ve svém srdci, celou svou duší, svým ţivotním stylem. A také – jak říká Ladislav Rusek – je dosti i těch, kteří skutečnou skautskou výchovou nikdy neprošli, a přece jsou skauty celým svým ţivotem. Tento ţivotní styl je z hlediska skautské spirituality naplněn osobním rozvojem a sluţbou v radosti. Dotýká se tak sféry vnitřní i vztahem k okolí, k bliţním. Hovoří se často o pŧsobení jednotlivce především v hnutí, v zachovávání mravních principŧ a skautského zákona. Osobní pŧsobení se však také dotýká vztahŧ k vnějšímu světu. Je to na prvém místě rodina, jejíţ zaloţení, jako u všech lidí, je zcela v přirozeném řádu věcí. Mravní principy a také pravidla skautské etiky se vztahují zcela jasně i na tuto oblast. ~ 322 ~ „Proto opustí muţ svého otce i matku svou a přilne k ţeně a stanou se tělem jedním“ – (Gn 2, 24). V této poměrně stručné větě je shrnut základní pokyn pro budoucí souţití manţelů, v celé jeho sloţitosti a zároveň podivuhodné jednoduchosti vzájemného vztahu, který platí zcela obecně a tedy i pro rodiny skautské. V našem přepisu jsou odlišně vysazeny tři zásady, na nichţ se dobrá skautská rodina zakládá, na nichţ, má-li být úspěšná a zdravá, bude budována – věřícími i těmi ostatními. (…) Myšlenka jednoho těla zahrnuje tedy i stránku tělesnou, která je náplní a posláním plnohodnotného manţelství, které se tak stává spoluúčastným na Stvořitelském díle Boţím. Je tu však podmínkou, ţe k tomuto spojení dochází, jak uţ bylo zdůrazněno, jenom v řádně uzavřeném manţelství, protoţe jedině tak můţe k naplnění tohoto poslání dojít. Zachování příkazů mravní čistoty je navíc projevem úcty k vlastnímu tělu, které není jen nástrojem chvilkového a pomíjivého proţitku, ale především hmotnou schránkou našeho vnitřního ţivota, naší duše. Takové respektování mravních a etických kritérií v kaţdodenní praxi se stává svědectvím naší důstojnosti a to i v našich vlastních očích. Svatý Pavel to pak říká jasně a nesmlouvavě ve (1 K 6,19): ‚Coţ nevíte, ţe vaše tělo je chrámem Ducha Svatého…?‘ “257 Příkaz mravní čistoty je nepochybně předmětem desátého bodu našeho Zákona, který se – samozřejmě – netýká jenom této oblasti. Skautská rodina je jistě stejně posvátným svazkem jako kaţdá jiná. Pro nás je pak – při našem pojetí závaznosti slibu, v tomto případě manţelského – především nerozlučitelná. Je bolestné, ţe tomu tak nebývá vţdy. O to je bolestnější – a navíc málo pochopitelné – ţe takový neblahý osud potkává někdy i rodiny a manţelské svazky těch, kteří by naopak svým ţivotem měli dávat příklad jim svěřeným mladým lidem. Na druhé straně pak – a to je jistě mnohem závaţnější – nediskreditují tímto svým ţivotním ztroskotáním (nazvěme to pravým jménem, bez ohledu na to, čí vinou k němu došlo, vţdy je to přece záleţitostí dvou lidí!) význam a účinnost skautské výchovy? Starost a péče o vlastní rodinu, o její fungování a výchovu vlastních dětí i přiměřené hmotné zajištění tohoto malého společenství přece také patří k „plnění vlastních povinností“, jak jsme všichni kdysi slavnostně slíbili. Dnešní lidstvo, bez ohledu na to, zda se jedná o tradiční demokracie nebo posttotalitní země, ovládl syrový, primitivní materialismus, který se projevuje i v náplni a stylu rodinných nebo i soukromých společenských setkání a stykŧ. Dosaţená materiální úroveň současné společnosti i snadná dostupnost věcí a proţitkŧ zapříčinila, ţe jejich získávání se stalo hlavní náplní ţivota i předmětem prvotního úsilí lidí. Honba za poţitky všeho druhu, uspokojování hmotných a smyslových tuţeb, vše uchvacující hédonismus ale nemŧţe přinášet vnitřní uspokojení. Dochází tak posléze k postupné frustraci, rozčarování, které zase vyprovokuje další nedobré kroky a počiny, zdánlivě protestující proti dané neuspokojivé realitě. Tady moţná jsou některé z kořenŧ hledání smyslového naplnění i zapomenutí v uţívání drog. Tento fenomén, který k nám přišel ve velkém rozsahu s uvolněním poměrŧ po pádu minulého reţimu, s větší propustností hranic, je velikou hrozbou společnosti tohoto století. Je zbytečné zdŧrazňovat, ţe tento jev je v diametrálním rozporu se skautským nazíráním, které stojí na zcela odlišných principech. Domnívám se, ţe to – alespoň dosud a zatím – není problémem našeho 257 Navrátil, Zdeněk: S lilií na štítě i v srdci, str. 19–20. ~ 323 ~ hnutí. Naopak, jeho program a výchovné postupy by měly a také mohou od tohoto zla mladé lidi odvádět. Je tu ovšem zlořád jiný, velmi rozšířený po dlouhou dobu natolik, ţe se nad ním uţ nikdo nepozastavuje, dokonce se povaţuje za běţný, normální, nezávadný jev. Mluvím o alkoholu a nikotinu. Přece i ty představují svŧj typ závislosti, která ke skautskému ţivotnímu stylu nepatří. Přesto, ţe všichni rozumní lidé tento zlozvyk odsuzují, přesto, ţe všichni chápeme jeho škodlivost, i mezi námi je hodně těch, kdo mu propadli. A tak se ptám – kdy to pochopí naši vŧdcové, jichţ se to týká? Kde je jejich mravní odpovědnost vŧči mladé generaci, kde je naplnění jejich činovnického slibu? Jak plní svoje duchovní poslání v hnutí, k němuţ se zavázali? I oni přece jsou vzorem a příkladem mladším sestrám a bratřím! Honba za poţitky, vţdy a všude, při kaţdé příleţitosti, zachvacuje celou společnost. Jako kdyby to byl smysl a cíl všeho snaţení člověka, jako kdyby to byl smysl a cíl postupného hmotného vzestupu moderní společnosti. Co si myslit o hýřivém zpŧsobu oslavování při kaţdé příleţitosti, opulentních „grilovacích“ večírkŧ, ale i nestřídmého běţného stravování, jemuţ naši otcové kdysi dali nevábný název „obţerství“, z jehoţ odpudivé fonetiky vyplývá jeho skutkový obsah. Nejen proto, ţe to neprospívá zdraví, nejen proto, ţe tak vysoké procento populace trpí obezitou. Ve světě, kde ještě dnes tolik lidí strádá a umírá hladem, je to přímo nemravné. A jakoby to samo o sobě nestačilo. Obrovská část lidstva trpí nedostatkem vody, kvalitní a nezávadná pitná voda se postupně stává v dŧsledku znečišťování lidskou činností vzácným nerostem, námi lidmi znečišťovaný vzduch ohroţuje ţivot na celé planetě. Náš vztah k vnějšímu světu a všem jeho podnětŧm je modelován z pohledu našich zásad. Jestliţe na jedné straně se nehodláme vzdát našich duchovních principŧ, máme-li zŧstat hnutím skautským, v ostatních oblastech přijímáme přínosy vývoje společnosti zcela přirozeně. Vedeme mládeţ do tohoto světa, a proto nemŧţeme nevidět kolem sebe i výsledky technického pokroku. Nevychováváme totiţ k primitivismu, ale k reálnému ţivotu. Smyslem našeho jednoduchého a nenáročného pobytu v přírodě (je tomu však vţdycky tak?) by měla být výchova k pokoře a materiální skromnosti. Nezříkáme se tedy všeho, co doba přinesla, odmítáme však konzumní zpŧsob ţivota s jeho kořistným plýtváním zdroji a materiály, s devastací přírody a jejího bohatství. Z takového přístupu se pak odvíjí i náš vztah k ţivotnímu prostředí a ekologii. Úpornému pachtění za hmotnými a smyslovými poţitky, za pohodlím nebo jen pouhým mamonem padá za oběť ţivotní prostředí a základní ţivotní podmínky planety. Přírodní bohatství, zdroje, ale také celé ţivočišné a rostlinné druhy mizí, z velké části činností a nenasytností člověka. Ti, kdo to chápou a nehodlají se s tím smířit, jsou povaţováni za podivíny, ohroţující svou snahou další rozvoj, jsou takoví, kteří povaţují pozitivní přístup k přírodním zdrojŧm za zcela vedlejší záleţitost, za jakousi „třešinku na dortu“. Lidstvo se tak velmi často podobá „potulnému šílenci“ ze staroindické báje, jejíţ básnickou podobu ztvárnil Rabíndranáth Thákur (do češtiny krásnou formou jazyka převedl F. Balej) a kterou pro muţský sbor a sólo zhudebnil Leoš Janáček. Je to úchvatná hudba s hlubokou myšlenkou v pozadí. Podivín, putující krajinou, věří, ţe najde zázračný kámen, jenţ dotykem změní ţelezo ve zlato. Sbírá tedy kameny leţící na jeho cestě a dotýká se jimi ţelezného řetězu, který má kolem krku, a poté kameny opět odhazuje. Po letech bloudění si pojednou všimne, ţe řetěz, na který při bezděčných dotycích uţ ani nepohlédl, je zlatý, ţe uţ tedy někdy dávno ten pravý kámen našel, ~ 324 ~ a opět, jako ty nesčetné ostatní, zahodil. Jako šílený se obrací a vrací se zpět po svých stopách na nekonečnou a bezútěšnou pouť za marným hledáním nalezeného a opět ztraceného divotvorného kamene. Člověk lehkomyslně ničí plíce planety, přispívá k rozsáhlým povodním na pevnině, ohroţuje obrovská mnoţství nezávadné fosilní vody v polárním zalednění, vody, jejíţ ztráta mŧţe být pro ţivot na zemi fatální a jeţ mŧţe zapříčinit nepředstavitelné katastrofy zvýšením hladiny světových oceánŧ. Kaţdý den, kaţdou hodinu mizí z přírody naši „souputníci“, které svatý František – patron našich vlčat – „prosťáček Boţí“, nazývá svými bratříčky a sestrami. Nikdy se uţ nedozvíme, nebyl-li mezi nimi zdroj léčivé síly proti rakovině, AIDS i jiným metlám současného lidstva. Není nás, skautŧ a skautek, mnoho, ale buďme aspoň my jiní, prozíravější, skromnější. Veďme v tomto duchu své mladé bratry a sestry a pokusme se být příkladem i jiným. Nejsme přece jediní, kdo takto smýšlejí, a naše spolupráce na tomto poli s nimi mŧţe – snad – přinést ţádané a ţádoucí ovoce. Kaţdá snaha po nápravě musí začít vţdy u vlastní osoby a jejího odlišného, avšak správného chování. Naše skautské zásady, naše principy, náš skautský ţivotní styl ani nemůţe být jiný. „Má vlast“ – „země česká, domov můj…“ Vztah k rodné zemi – k vlasti – se stal podstatnou součástí duchovního obsahu skautského hnutí, který formuloval uţ na samém počátku Zakladatel BadenPowell a který odpovídající formou pro naše podmínky plně přejal i A. B. Svojsík. U nás – označován jako vlastenectví – prošel svým vývojem v závislosti na poměrech v zemi a jeho dnešní chápání mladou generací je do té míry specifické, ţe povaţuji za vhodné mu věnovat samostatný oddíl této úvahy. Od dob prvé, předválečné, republiky se totiţ mnohé změnilo. T. G. Masaryk, ač pro někoho snad suchopárný filosof a státník, vnímal tento poměr zcela upřímně: „Opravdová láska k národu je věc krásná, u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou…“258 Nemám rád úvahy o „národní povaze“, v kaţdém národě jsou lidé dobří a špatní. Je však pravdou, ţe u nás jen málokdo má takovou vlasteneckou hrdost, která je vlastní většině Polákŧ, nejsme tak disciplinovaně soudrţní jako Němci, ani nemáme takový vztah ke své zemi a jejím symbolŧm jako Severoameričané. Tyto vlastnosti se tam i u nás vyvíjely po staletí. V naší zemi – stejně jako všude jinde – jsme proţívali četné půtky, zvraty a vzestupy od nejstarších dob. Boje o prvenství v zemi, ukončené vyvraţděním Slavníkovcŧ Přemyslovci, náboţenská občanská válka za husitŧ, kteří se posléze potírali sami mezi sebou, nástup Habsburkŧ s následnou germanizací i úţasné vzepětí vlasteneckého hnutí nadšencŧ v dobách národního obrození, to byly jenom některé uzlové body v naší historii. Pro naši současnost jsou však nejvíce určující události dvacátého století. Hnědá nacistická totalita vyburcovala národ k odporu, třebaţe i tenkrát se objevili někteří zrádci, kteří napomáhali okupantŧm při jejich represích, jak přiznávali v soudních líčeních sami obţalovaní příslušníci Gestapa. Nejhorší postiţení vztahŧ k této zemi však nastalo za totality rudé. Domnívám se, ţe se to tak stalo v dŧsledku postupně komunisty potlačované občanské společnosti. 258 Navrátil, Zdeněk: Ve skautském duchu, str. 66. ~ 325 ~ Jestliţe se „občanství“, soubor pozitivních vlastností občana tohoto státu, odvíjí od „vlastenectví“ jako jeho praktické naplnění, pak – jak zřejmě právem soudím – platí i v opačném gardu, ţe oklešťování občanských práv, jímţ byli dosud svobodní občané nuceni přijmout roli beztvárné a bezprávné šedé poslušné masy, jak o to po dobu čtyřiceti let usilovala rudá nadvláda, mŧţe ovlivnit záporně vztah k domovu, k vlasti. Českou posttotalitní společnost charakterizuje svým typickým zpŧsobem Msgr. Jiří Reinsberg – náš skautský bratr Amundsen – takto: „Jací jsme dnes? Dnes jsme naprosto lhostejní. Dalo by se klasifikovat, rozdělit na tři části. Jedna část, která skutečně přemýšlí a kterou bolí doba. Pak druhá část, která se ţene za úspěchy, a to blbě, dravecky. A třetí, která je naprosto lhostejná.“259 Lhostejnost k věcem obecným stejně jako k problémŧm a starostem spoluobčanŧ, bliţních, k tomu úděsně narŧstající sobectví, tak se jeví obraz dnešní české veřejnosti. Nebývalo tomu tak, jak dosvědčí mnozí dosud ţijící pamětníci předválečných časŧ. Mŧţeme si to uvést na dvou příkladech, které se mi jeví jako dobře charakterrizující tento názor. O tom, ţe po vzniku československého svobodného státu bylo naprosto samozřejmé, ţe jeho občané byli odhodláni ho bránit, jsme se uţ zmiňovali. Dnes je situace jiná, ačkoliv vztah k armádě, jak ho poznamenala rudá totalita, se nám dochoval dodnes. Pro mladé muţe to bylo období státní mocí realizované šikany, vymývání mozkŧ, tupého drilu a tím i zbytečné ztráty času v instituci, která byla jen nástrojem politického útlaku. Výsledek v jejich myšlení se dal tedy očekávat. Současná profesionalizace armády i naše členství v evropských uskupeních vylučují rizika, s nimiţ zápolila první republika. Vojenská sluţba se nyní stala spíše pouhým zaměstnáním, zajišťujícím stálý finanční příjem. Občanská hlediska, jak je znala předválečná republika, zde jdou stranou, coţ se projevuje i na mezinárodních misích, které jsou s ohledem na případná nebezpečí lépe honorována. I tam však, kdyţ namísto klidné pořádkové sluţby došlo k ozbrojeným střetŧm, v době, kdy tamější obyvatel
