1. číslo - Gymnázium, Vlašim, Tylova 271

1. číslo - Gymnázium, Vlašim, Tylova 271

Březen 201 4
www.gymvla.cz
???
Gymnázium, Vlašim, Tylova 271
Ples Gymnázia Vlašim, 31 . ledna 201 4
1
Obsah
Slovo paní ředitelky...................................3
Anglické divadlo........................................4
Maturitní ples............................................5
Lyžařský kurz............................................8
Sebeobrana..............................................9
Přednáška p.Ondráčka............................1 0
Sportovní úspěchy...................................11
Olympiády................................................1 2
P rá ce n a ši ch stu d e n tů
Hon za lepším životem............................1 3
Minulost je přítomnost.............................1 6
Ráno na zámku Jemniště........................1 7
Jak si představuji svůj budoucí život?.....1 8
Recenze: Dcera dýmu a kostí.................1 9
Pro volnou chvíli......................................21
2
Úvodní slovo
Vážení čtenáři – studenti, kolegové a všichni, kdo se zajímáte o Gymnázium Vlašim,
právě se k Vám dostalo první číslo nového studentského časopisu naší školy.
V lednu za mnou přišla studentka 3. A Eliška Prokšíková s návrhem vydávat časopis. Její
nápad se mi velice líbil. Dohodly jsme se, že s ním seznámí ostatní studenty. Našla si
spolupracovníky, vytvořili redakční tým a vydali právě toto první číslo.
Přeji jim, aby časopis získal mnoho příznivců, seznamoval čtenáře s děním na našem
gymnáziu, ale i ve Vlašimi. Věřím, že zaujme většinu studentů, kteří pak budou sami dávat
redakčnímu týmu náměty do dalších čísel.
RNDr. Chroustová Věra
ředitelka Gymnázia Vlašim
3
Anglické divadlo zavítalo k nám do školy
Někdy v polovině ledna nám bylo
oznámeno, že ve škole proběhne divadelní
představení. Tato zpráva nikoho zvlášť
nepřekvapila, až do chvíle, kdy jsme se
dozvěděli, že to nebude představení
v
našem
mateřském
jazyce,
ale tzv. ,,představení in English".
Řada z nás se na představení těšila,
někteří se obávali, že ději představení
nebudou rozumět, a jiní se nechali slyšet,
že je jim to "volné". Nicméně asi největší
motivací se pro většinu stala skutečnost,
že představení se mělo odehrát v tělocvičně
místo vyučování, což v sobě ukrývalo rovnou
dvě pozitiva: jednak jsme nemuseli nikam
daleko chodit (a tím pádem ani skákat přes
spolužáky v šatně s jediným cílem - dostat
se ke své skříňce), a pak jsme také přišli
o dvě hodiny plné zajisté velmi zajímavého
učiva, což někteří z nás téměř oplakali.
Když se tělocvična začala plnit, byli jsme
plni očekávání a těšili jsme se, jak si pěkně
odpočineme. To jsme se ovšem trochu
přepočítali, což nám profesoři matematiky doufám - odpustí.
4
Ještě před začátkem samotného
představení jsme si společně s herci
procvičili předpřítomný čas, aby nám nic
nebránilo mu porozumět. Právě tehdy přišla
chvíle, kdy jsme mohli své znalosti
z anglického jazyka využít v praxi. Herci
nám pokládali otázky a mnohdy dostali
velmi zajímavou odpověď.
Po celou dobu představení jsme pak
museli být ve střehu, jelikož před námi stál
obtížný úkol - najít zloděje náušnic a svůj
názor jsme pak měli možnost prozradit
hercům.
Myslím, že se představení - i přes
počáteční obavy - všem velmi líbilo a už teď
se těšíme na další.
Kristýna Topinková, 1 .A
Maturitní ples
Dne 31 . ledna 201 4 se v budově Kulturního domu Karlov v Benešově uskutečnil ples
Gymnázia Vlašim. Ples začal v 1 9:00 slavnostním zahájením. Poté následovala studentská
hymna, slavnostní předtančení všech studentů čtvrtých ročníků, projevy zástupců tříd,
rodičů a paní ředitelky. Byli jsme svědky i slavnostního šerpování studentů a třídních učitelů,
které bylo zakončeno přípitkem a sběrem mincí. Nechybělo ani sólo pro rodiče a maturanty,
a pak už jsme se mohli těšit jen na výhry v tombole a půlnoční překvapení maturantů. Celý
večer nám zpříjemňovalo hudební vystoupení kapely Horváth band.
Jak ovšem taková příprava maturitního plesu probíhá, není určitě žádná legrace. Zajistit
šerpy, skleničky, květiny, dárek pro třídního učitele, kapelu či místo konání plesu není jen
tak. A jak takové plánování vůbec probíhá? Jaké problémy nás mohou potkat a na co si dát
pozor? Tak přesně na tyto otázky nám odpověděli samotní studenti.
Kd o p ři še l s n á p a d e m té m a tu m a tu ri tn íh o p l e su ?
8 . C: My jsme chtěli 30. léta a byli jsme na nich domluveni už dlouho. Ostatní čtvrté ročníky
taky souhlasily s tématem z historie a zvolily si taková témata, která si zvolily. Takže
na otázku kdo – tak nějak všichni společně.
4 . A: Na papír se psaly nápady a pak jsme hlasovali, ani nevím, kdo to vymyslel, horší ale
bylo to spojit do jednoho tématu s ostatními třídami, takže docházelo k různým úpravám.
Vzp om ín á te si , kd y j ste za ča l i s p říp ra vou ce l é a kce , n á stu p ů , p ů l n očn íh o p ře kva p e n í?
8 . C: S nástupem jsme začali na začátku října. Spolužačka vytvořila hudbu a nácviky mohly
začít. Každý týden dvakrát 1 ,5 hodiny. Půlnoční překvapení jsme začali vymýšlet od začátku
školního roku, nicméně samotné secvičování začalo na začátku ledna. Celková příprava
plesu byla v rukou paní profesorky Bálkové, takže začala, když ona zavelela. Pod přípravou
plesu se toho skrývá hodně – nafocení fotek, nástup, tombola, apd. Říjen byl takovým
mezníkem.
4 . A: Celá akce, především výběr financí začal už ve třetím ročníku. S nástupem jsme začali
na začátku října a půlnoční překvapení? „ Půlnočko“ a příprava jsou dvě slova, která mohou
být jen stěží použita ve stejné větě – nejen pro diváky byl výsledek překvapením.
Vyskytl se m e zi vá m i n ě kd o, kd o p ře vza l fu n kci „ vů d ce “ a n e b o se d o org a n i za ce za p oj ova l i
v š i ch n i ?
8 . C: Ve třídě se našlo pár lidí, kteří se do celé akce angažovali více, někteří méně. Nicméně
všechna rozhodnutí jsme dělali společně, o všem jsme hlasovali, nikdo si potom nemohl
stěžovat, že rozhodnutí bylo nespravedlivé.
4 . A: Do organizace se zapojila většina třídy, každý se staral o nějakou věc (někdo měl
na starosti „stužkovák“, jiný fotografa, stužky se skleničkami a šerpami, finance, „půlnočko“
a nebo třeba „plesáček“).
An g a žova l i se n ě j a kou vě tší m ě rou v p říp ra vá ch p l e su i n ě kte ří p rofe soři ?
8 . C: Rozhodně. Paní profesorka Bálková má pod taktovkou jak organizaci, tak program
celého plesu. Bez ní bychom byli naprosto bezradní. Dále se zapojoval náš pan třídní
profesor Jánošík, nicméně my jsme velice aktivní třída, takže toho na něj moc nezbylo. Je to
hlavně náš ples, takže pokud ho chcete mít pěkný a pořádně si ho užít, musíte přispět
i v organizačních věcech.
4 . A: Největší mírou se angažovala paní Bálková (mnohem větší než většina studentů).
5
J a k fu n g ova l a d om l u va m e zi ročn íky? B yl y n ě j a ké n e sh od y?
8 . C: Společných věcí k dohadování moc nebylo. Na tématu jsme se shodli, na hudbě
vlastně také – moc na výběr jsme neměli. Paní profesorka Bálková zadala každé třídě
nějaký úkol – pozvánky, plakáty. Vytvořil se návrh, o kterém se v jednotlivých třídách
hlasovalo, a pak se dalo dohromady konečné rozhodnutí. Fungovali jsme dobře – snažili
jsme si vzájemně pomoct a vyjít si vstříc. Měli jsme dané termíny, do kdy musí být
fotografie, šerpy, skleničky, apd. a snažili jsme se je dodržet. Nějaké větší neshody nebyly.
Samozřejmě proběhlo pár výměn názorů, ale v rámci mezí – velké problémy z toho
nepovstaly.
4 . A: Myslím, že domluva probíhala dobře, ať už na Facebooku a nebo na schůzkách s paní
Bálkovou. Sem tam se samozřejmě něco objevilo, ale ti aktivnější z nás to vždy vyřešili.
Kd o vá m n e j více p om oh l s p říp ra vou ch ore og ra fi í? Za p oj ova l se i n ě j a ký p rofe si on á l ?
8 . C: Vymyslet choreografii na slavnostní nástup není lehká věc. Přizvali jsme pana Houdka
a nelitovali jsme. Povedlo se mu vytvořit nám svižný dobový nástup, který jsme všichni
zvládli, a všem se nám líbil. Choreografii na půlnoční představení sestavila spolužačka,
která se tímto zabývá a tuto činnost si vzala zcela dobrovolně.
4 . A: Choreografii nám připravoval pan Houdek na hudbu, kterou jsme si vybrali sami.
Při samostatných tréninzích jsme si občas přidali nějaký vlastní prvek.
Výzd ob a . . Vyrá b ě l i j sm e si d e kora ti vn í p rvky sa m i ?
8 . C: Byl tu takový nápad, že v rámci úspor bychom si výzdobu vytvořili sami. Nicméně by
to znamenalo sehnat si materiál a strávit hodiny nad stříháním, malováním, apd. Další
problém byl v umístění výzdoby na samotném KC. Umisťuje se tam v den plesu, což je pro
maturanty velice stresový den – speciálně pro dívky. Na Karlově musíte být už v 1 6:00,
takže skloubit umístění výzdoby s vypravováním na ples je téměř nemožné.
4 . A: Ne, o výzdobu jsme se nestarali – pouze jsme se nechali vyfotit, aby to dekoratéři
mohli pověsit na zdi.
Kd y j ste za ča l i s výb ě re m p e n ě z?
8 . C: Prvotní myšlenka vznikla v kvintě. Chtěli jsme každý měsíc vybrat 50 Kč. Nicméně
jsme zjistili, že je to nad naše síly. Proto jsme veškeré finance vybrali během oktávy.
4 . A: Peníze jsme vybírali, myslím, od poloviny třeťáku (200,-/měsíc) a ve čtvrťáku jsme
ale museli přitvrdit, hodně přitvrdit.
J a k ve l kou fi n a n čn í čá stkou m u se l ka žd ý n a p říp ra vy p l e su p ři sp ě t?
8 . C: Přesně nevíme. Vybrali jsme po 500 Kč. Dále jsme platili extra nějaké položky – fotky,
dárky, stužky. Jestli odhadem každý dal 2000 Kč? Těžko říct.
4 . A: Když se to vezme kolem a kolem (se všemi věcmi okolo – těžko specifikovat jen částku
na ples), tak každý dal určitě přes tisíc korun.
Kol i k p e n ě z ce l ke m j ste m e zi se b ou vyb ra l i ? Vrá ti l a se vá m p oté a l e sp oň p ol ovi n a
ve ške rých výd a j ů ?
8 . C: Jenom kameraman společně s fotografy nás vyšli na 1 6 000Kč, takže náklady zde
opravdu jsou. Peníze se vám zpátky asi nevrátí. Peníze získáte z prodeje plesáčků, něco
na zlatém dešti, ale celý rozpočet to nezaplácne. Po plese přichází další výdaje – poslední
zvonění, maturitní květiny a hlavně pomaturitní večírek.
4 . A: Mezi sebou jsme vybrali právě tolik, kolik bylo potřeba – stav třídní kasy po plese je
více než zoufalý a vzhledem k tomu, že jen stěží specifikovat, kolik přesně padlo na ples
a nikoli na jiné třídní výdaje, těžko říct jestli se vrátila polovina (ale silně o tom
pochybujeme).
6
J a ká b yl a kon e čn á fi n a n čn í čá stka m a tu ri tn íh o p l e su ?
8 . C: Dost. Na financování se hodně podílí SRPDŠ, takže konečnou částku nelze odhadnout.
4 . A: Astronomická! Nikdy by nás nenapadlo, že se cena může vyšplhat takhle vysoko.
Nicméně abychom byli trochu konkrétní (dá hodně práce vzpomenout si, kolik bylo před
plesem placeno) – x0.000Kč.
J a k j ste si sh á n ě l i fi n a n čn í sp on zory?
8 . C: Sponzoři přispívají svými dary do tomboly. Že by se někdo podílel přímo na financování
plesu (kromě SRPDŠ), o tom nic nevíme. A sponzoři do tomboly se shání tak, že kdo koho
zná, toho se zeptá.
4 . A: Velice těžko, ale nakonec se nějací našli. Výhodou je mít známe na těch správných
místech.
J a ké j sou va še ce l kové d oj m y a p roži tky z p l e su ?
8 . C: Ten kdo si je pamatuje, tak si je bude pamatovat určitě hodně dlouho. Je to událost,
která je jednou za život. Ples se povedl, vše šlo snad podle plánu. Nikdo si nahlas nestěžoval.
4 . A: Nezapomenutelný večer.
Co si m ysl íte , že se vá m n e j více p od a ři l o?
8 . C: Byli jsme hodně nervózní z nástupu a z půlnočního překvapení. Nástup se nám povedl
na jedničku a půlnoční překvapení snad také. Šerpování proběhlo rychle, bez zbytečných
zádrhelů, takže nenudilo lidi. Všechno se nám povedlo, byl to totiž ten nejlepší ples na světě.
4 . A: Půlnočko, nástup, šerpování, Gaudeamus, prostě všechno!
U d ě l a l i b y s t e s o d s t u p e m č a s u n ě c o j i n a k?
8 . C: Těžko říct. Byli jsme hodně svázáni rozhodnutím jak vedení školy, tak rozhodnutím paní
profesorky Bálkové. Možná trošku nešťastné bylo převlékání na slavnostní nástup. Bylo málo
času a stala se z toho pro holky dost stresová chvíle. Oficiality na začátku jsou dlouhé, ale víc
zkrátit je nejde.
4 . A: Ani náhodou! Nás ples byl tou nejúžasnější událostí vůbec (kdo četl Malého prince, jistě
chápe, proč tomu tak musí být) a jakákoli změna by zcela jistě narušila tak skvělý celkový
dojem.
O b j e v i l y s e p o s ko n č e n í p l e s u n ě j a ké š ko d y ?
8 . C: Kromě pár spolužáků, kteří mají poškozená játra. Povídalo se něco o šatně jednoho
čtvrtého ročníku, ale nějaké větší škody rozhodně nebyly.
4 . A: Asi ne (prý něco ano, ale to už je určitě promlčené).
M á te n ě j a ké ra d y p ro p říští ročn íky, co se p ořá d n í a p říp ra v p l e su týče ?
8 . C: Je to těžký, je toho hodně, ale stojí to za to. Zbytečně se nestresujte a koukejte si ten
večer pořádně užít, protože ten večer uteče strašně rychle a na kraviny není čas. Foťte se,
nechte se natočit, ať máte pěknou vzpomínku. Zbytečně nešetřete. Je to hodně peněz,
ale vzpomínky vám zůstanou na celý život. A rozhodně se nebojte říct váš názor. Nebojte se
paní profesorky Bálkové – umí být přísná a umí dávat najevo, že takhle, jak to chcete, to teda
nebude. Ale dokáže být především milá a hodná a pochopí, když budete chtít něco jinak.
Buďte kreativní a nebojte se upustit uzdu fantazii, ať se z vašeho plesu nestane obyčejný
tuctový ples.
4 . A: Možná, aby tombolu prodávali nižší ročníky – maturanti si to pak nestihnou užít. Jinak
můžeme doporučit pouze pevné nervy – nečeká vás nic než krev, dřina, slzy a pot.
7
Lyžařský kurz
V sobotu 1 . února se všichni účastníci
zájezdu sešli před naší školou, aby se
zúčastnili lyžařského kurzu vedeným
profesory R. Jánošíkem a V. Průšovou. Tedy
vlastně ne všichni - pro jednoho
nejmenovaného žáka 5.K jsme museli dojet
expres až domů.
Po celkem poklidné cestě jsme se vylodili
kousek od penzionu Lesní Zátiší, ale i tak
jsme byli docela vděční, že nám majitel
nabídl dovoz lyží až k hotelu. (To však
bohužel nezměnilo nic na tom, že my jsme
museli po svých.) Na pokojích jsme se ihned
vrhli na vybalování našich zavazadel
a zahájili jsme přípravu na svah. Jenže do
našich příprav zasáhli vyučující s tím,
že dnes se na svah nepůjde z důvodu
špatného počasí, a tak jsme se pouze vydali
na procházku k nedaleké rozhledně
prozkoumat terén.
Druhý den jsme však začali zostra. Ráno
jsme se vydali na sjezdovku, kde jsme se
rozřadili do skupin a ihned začali lyžovat.
Vedoucí se k nám chovali mile, těm nejistým
vždy podali pomocnou ruku, zatímco ty
zkušenější nechali s důvěrou jezdit na vlastní
pěst. Před cestou zpět na hotel nás však
čekalo nemilé překvapení. Museli jsme vzít
lyže na záda a ploužit se strmým terénem až
na vrchol kopce, což se nakonec stalo denní
rutinou. Na pokoji jsme si ale vždy odpočinuli
a k jídlu scházeli s úsměvem na tváři
a dokonce se nám povedlo nabrat i nějakou
tu svalovou hmotu.
V úterý jsme měli slíbený den odpočinku,
což ale v překladu znamenalo, že sjezdové
lyže vyměníme za běžky. Ráno jsme se
vydali do půjčovny a odpoledne rovnou
na tratě. Rozdělili jsme se na dvě skupinky,
přičemž lepší běžkaři se stavili na horkou
čokoládu, zatímco zbytek piloval své
schopnosti k lepšímu.
Ve středu už byla většina lidí rozdělená
do skupinek - někteří sledovali filmy, jiní hráli
ping pong a další žhavili wi-fi, zatímco
ostatní trávili čas na pokoji nebo meditací
na chodbě.
Poslední odpoledne se neslo v duchu
slalomu a utržené pomy. Ačkoliv se spousta
z nás slalomu původně bála, nakonec jsme
jej všichni zdárně dokončili. Vítězi se stali
za 1 .A Tomáš Albrecht, který překonal
všechny dřívější rekordy, a Radka Coufalová
z 5.K.
Následovala nepřekonatelná večerní
diskotéka, na které všichni předvedli své
taneční umění, ať už z diskoték či kurzů
zumby. Dokonce jsme za slušné chování
měli prodlouženou večerku, kterou jsme
všichni upřímně ocenili.
Po horečném balení a shánění svých věcí
na cizích pokojích pro nás ráno přijel
autobus, který nás bezpečně dovezl zpět
do Vlašimi, kde na nás již nedočkavě čekaly
naše maminky.
Ale i přes všechna očekávání, následná
zklamání, zákazy a příkazy, problémy
a krize, ztracené běžky a nedostatečný
signál wi-fi, málo jídla a nedostatek spánku,
bitky a románky a především děsivý budíček
to byl skvěle strávený týden, můžeme
s klidem říct, že přímo dokonale. (Hlavně
jsme se jako ostatní nemuseli mořit ve škole,
ačkoliv vojna na svahu má také něco do
sebe...).
Karolína Švandová, Veronika Lejčková, 1 .A
8
Kurz sebeobrany
O hodinách tělocviku jsme měli možnost zúčastnit se kurzu sebeobrany. V první hodině
jsme se naučili základní obranné prvky, díky kterým teď víme, jak se máme zachovat třeba
v situaci, kdy nás někdo obtěžuje, nebo dokonce napadne. A v té další? Měly se objevit
další chvaty, ale vzhledem ke zranění pana policisty Maluška, několik tříd přišlo o možnost
vidět se s ním podruhé, a tím pádem i o možnost naučit se ještě něco dalšího. Myslím,
že můžu mluvit za většinu, když řeknu, že tyto hodiny tělocviku nám přinesly cenné
zkušenosti a nové znalosti. Zásluhou tohoto kurzu jsme si mohli vše dokonce i prakticky
vyzkoušet. Víc takových projektů. Závěrem doufám, že nikdo z nás se neocitne v situaci,
ve které by toto musel využít.
Kristýna Tulachová, 3.A
9
"NON STOP PLAVBA"
přednáška Ing. Petra Ondráčka, CSc.
Dne 4.3.201 4 proběhla na vlašimském gymnáziu přednáška, ve které nás Ing. Petr
Ondráček seznámil se svým pokusem o překonání světového rekordu v sólové plavbě
kolem světa bez zastávky na vlastnoručně postavené laminátové plachetnici SINGA .
Mnoho z nás si neumělo představit, co všechno přináší nepřetržitá plavba kolem světa,
proto nám představil své navigační a dorozumívací prostředky, zásoby jídla, které měl
s sebou připraveny na celý rok plavby. Ukázal nám i zařízení, které mu pomáhalo sledovat
jeho zdravotní stav. A poté začal vyprávět svůj příběh.
Po dvaceti letech příprav se koncem srpna 2011 vydal na cestu z jihoafrického Falmouthu.
Neodradily ho ani počáteční technické problémy, kvůli kterým se musel vrátit. Znovu
odstartoval o měsíc později 1 8.9.2011 . Přeplul rovník, obeplul mys Dobré naděje, vplul
do Indického oceánu, obeplul další významný mys-Leeuwin (Austrálie) a dosáhl Antipodu.
Během náročné plavby se jachtě v bouři roztrhla plachta, dokonce se mu i několikrát
samotná jachta převrátila. Kvůli těmto technickým problémům a nepřízni osudu neměl jinou
možnost než plavbu předčasně ukončit na Novém Zélandu. I tak se mu jako jedinci podařilo
uplout 1 6,1 62 Nm za 211 dnů a 1 3 hod.
Nejvíce děkoval své manželce, která ho ve všem podporovala a pomohla mu uskutečnit
celoživotní sen.
S úsměvem na rtech se s námi rozloučil a dodal povzbuzující myšlenku: ,,Máte celý život
před sebou. I pokus o splnění vašeho snu je velkým úspěchem.“
Anna Skopcová, 3.A
10
Sportovní úspěchy
V silovém čtyřboji nás reprezentovaly dívky Aneta Karasová, Helena Švecová, Eliška
Lupačová a Iveta Filipová, které se v okresním kole umístily na 1 . místě a v krajském kole
na 2. místě.
Ve dnech 1 9. ledna až 24. ledna 201 4 se konal již šestý ročník zimní Olympiády dětí
a mládeže. V rychlobruslení se na prvním místě v závodě na 111 m (1 kolo) umístila
Kristýna Kaltounková z 1 .C, která získala stříbro i v závodě na 333m (3 kola) a na 500m
(4,5 kola). Ve štafetě na 1 6 kol Kristýna společně s Nikolou Dýckovou z 2.C vybojovala
bronzovou medaili.
Ve dnech 8. až 1 0. listopadu 201 3 se v Nymburku konalo Mistrovství České republiky
v Taekwon – do ITF. V tomto utkání Matěj Houdek z 1 .C vybojoval dvě zlaté a dvě
bronzové medaile.
V únoru 201 4 se první ročníky zúčastnily lyžařského výcviku, který byl ukončen závodem
ve slalomu. Všichni zajeli se skvělými časy, ale přeci jen se našli i ti, kteří se vyšplhali
na první místa. Z chlapců se na 1 . místě umístil Tomáš Albrecht z 1 .A, který zajel čas
37,6s. Na druhou příčku se dostal Filip Jeništa, reprezentující 5.K, s časem 39, 92s
a v těsném závěsu za ním jsme mohli sledovat výkon Štěpána Březiny s časem 40,75s
také z 5.K
Mezi dívkami byla první Radka Coufalová z 5.K, která zajela čas 41 ,07s, na druhém místě
byla Barbora Vrbová s časem 45,00s z 1 .A a na posledním – třetím místě se s minimální
rozdílem času pěti setin sekundy umístila Eliška Zadáková z 5.K.
Vše m zú ča stn ě n ým b l a h op ře j e m e k ú sp ě ch ů m !
Kristýna Kaltounková, 1 .C
Nikola Dýcková, 2.C
Matěj Houdek, 1 .C
11
Olympiády
Dne 1 8. a 1 9. února 201 4 se uskutečnilo okresní kolo Olympiády v anglickém jazyce,
na kterém samozřejmě nesměli chybět naši zástupci. Ve třetí kategorii, která byla určena
pro studenty 1 . – 3. ročníků středních škol, se na 1 . místě umístila Barbora Müllerová
ze 7.C. Třetí místo vybojovala Denisa Majtaníková z 5.K. V první kategorii zahrnující
studenty 6 a 7. tříd se na 5. místě umístila Van Anh Nguyen ze 2.C.
Ve čtvrtek 6. února 201 4 se konal již 40. ročník okresního kola Olympiády v českém jazyce.
V první kategorii se na druhém místě umístila Kateřina Follerová ze 4.C, které na dosažení
1 . místa chyběl pouho pouhý jeden bod. Ve druhé kategorii obsadila 3. místo Kristýna
Topinková z 1 .A.
Na okresním kole v Zeměpisné olympiádě naši školu reprezentovalo hned několik
studentů, kteří ve výsledkové listině obsadili horní příčky. V kategorii D se na prvním místě
umístil Tomáš Starý ze 6.K, 4.místo obsadil Petr Král ze 7.C, v těsném závěsu na 5.místě
byla Šárka Kletečková také ze 6.K a na 6.místě se umístil Zdeněk Šoukal taktéž ze 6.K.
Kategorii C obsadila na 2. místě Karolína Vilímovská (4.C) a na 3. místě Adam Houdek
ze 3.C. Kategorie A byla vítězná pro Alžbětu Vorlovou z 1 .C, která se umístila na 3. místě.
V okresním kole soutěže v německém jazyce nás ve třetí kategorii reprezentovala Barbora
Müllerová ze 7.C.
V Mezinárodní soutěži v řečnickém umění – Mladý Demosthenes se Adam Lupač ze 2.C
v regionálním kole umístil na 1 . místě.
Vše m zú ča stn ě n ým a vítě zů m d ě ku j e m e a p ře j e m e m n oh o d a l ších ú sp ě ch ů !
Anglická olympiáda
Zleva: K. Konrádová (2.místo), Barbora Müllerová (1 .místo) a Denisa Majtaníková (3.místo)
12
Hon za lepším životem
,,Už chci pryč od všech problémů tady. Pryč
od všeho toho smutku, slz a utrpení, tam,
kde mě nikdo nezná. Chci začít znovu a žít
podle sebe,“ řekla jsem si v duchu a možná
právě tahle věta měla zásadní podíl na tom,
že se můj život obrátil vzhůru nohama
a smrskl se jen na to, jak sehnat peníze
na další dávku. Ale ještě než mě odsoudíte,
dovolte, abych vám svůj příběh vylíčila
pěkně popořádku.
Od malička jsem vyrůstala v klidné a stabilní
rodině. Moje maminka byla dokonalá
ve všech směrech, ať už šlo o vaření, úklid,
veškeré domácí práce nebo o tvoření
všelijakých
vychytávek
nejen
pro domácnost. Ve všem, co dělala, měla
svůj vlastní systém a běda tomu, kdo by se
pokoušel jí do něho jakkoli zasahovat.
Tatínka jsem vídávala jen zřídka – do práce
odjížděl brzy ráno a vracel se pozdě večer,
kdy já jsem většinou byla už dávno
ponořená v říši snů. Jako jedináčka mě
rodiče poměrně rozmazlovali, vždy jsem
měla vše, co jsem chtěla a na co jsem si
ukázala. Žila jsem v luxusu, který si mohl
dovolit jen málokdo. Ovšem jen do doby,
kdy se mi ten můj báječně luxusní život
začal pomalu, ale jistě bortit.
Do chvíle, kdy si tu hloupou Barbínu přivedl k
sobě domů, jsem měla pocit,
že ho znám.
Chybička se však vloudila. Když jsem se mu
pokoušela racionálně vysvětlit, že jejich vztah
nemá žádnou budoucnost nejen proto, že ta
jeho kráska vypadala jako moje o pár let starší
sestra, vůbec mě neposlouchal. Dál jsem se s
ním nebavila, sbalila jsem si svých pár
švestek a odešla k mámě. Neměla jsem v
úmyslu se s tátou vídat, byla jsem jasně na
straně práva - tedy mámy.
Začalo to asi tím, že se moji rodiče rozvedli.
Maminka už nemohla vydržet to neustálé
čekání na tatínka a marné doufání,
že jednou přijde domů brzy. Nikdo jí to
ale nemohl mít za zlé. No řekněte sami,
kdo by vydržel celé dny jen čekat?
Měla jsem podezření, že tatínkovy pozdní
příchody z práce domů nebyly jediným
důvodem k rozvodu, což se později také
potvrdilo. Můj milovaný tatíček, kterého jsem
viděla jen párkrát ve svém životě, si našel
milenku – dlouhonohou blondýnu, co by
mohla dělat reklamu na panenku Barbie
a její portrét by se jistě vyjímal i u grafů
nízké inteligence v populaci. Nechápu,
co na ní ten táta viděl.
13
Rozvod rodičů mě asi sebral trochu víc,
než jsem si kdy dokázala připustit. Začala
jsem na všechno kašlat – na školu,
na kamarády, zkrátka na život. Když nad
tím přemýšlím, tak vlastně ani nevím,
proč jsem to dělala. Možná proto, že jsem
chtěla, aby si mě někdo začal všímat.
Ano, vím, jak moc sobecky to zní, ale já
jsem tenkrát byla jen ztřeštěná puberťačka,
která na situaci neměla potřebný nadhled.
Pak se to se mnou všechno vezlo. Stalo se
to tak rychle, že to můj mozek ani nestačil
vstřebávat. Mámě přišel dopis ze školy,
že pokud se mé známky i přístup ke studiu
na střední škole urychleně nezlepší,
bez milosti mě vyhodí. Asi si dovedete
přestavit, jak se máma zachovala.
Křičela se mě jako pomatená a nechtěla
nic slyšet. Po tom, co se trochu uklidnila,
brečela a prosila, abych se sebou začala
něco dělat. A víte co? Mně to bylo úplně
jedno.
Dnes nad svým chováním jen kroutím
hlavou, ale tenkrát to tak opravdu bylo.
Zápisy z mého deníku mluví stručně a jasně:
Mamka křičí, brečí a prosí... Je mi to úplně
jedno, protože jí mám totálně na háku.
Možná si říkáte: To je ale „hajzl“. Máte
pravdu, byla jsem přesně taková a později
dokonce ještě horší.
Neměla jsem kamarády, školu a rodiče jsem
začínala ztrácet. Pomalu jsem zapomínala
na to, jaká jsem byla dřív. Před tím, než se
naši rozvedli. Před tím, než jsem se
vykašlala na kamarády, které jsem
zbožňovala a před tím, než jsem přišla
i o školu, kterou jsem vždy brala jako jednu
z důležitých věcí ve svém životě,
ale za všechno jsem si vlastně mohla úplně
sama. Kdykoli jsem se podívala na staré
fotky s přáteli a viděla ten náš bezstarostný
a bláznivý úsměv, chtělo se mi brečet. Moc
dobře jsem věděla, že jsem to jen tak
zahodila. Všechny ty bláznivé akce,
které jsme podnikali, vše, co jsme spolu
kdy zažili a že toho nebylo málo. Najednou
už jsem nebyla tou rozmazlenou holkou,
která má všechno, na co si jen ukáže.
Už jsem nebyla ani tou bezstarostnou
puberťačkou, která si užívá se svými přáteli
a už vůbec ne vzornou studentkou s dobrými
známkami. To všechno bylo ze dne na den
nenávratně pryč. A já si naivně myslela,
že už se mi nic horšího nemůže stát.
Táta se objevil asi dva týdny po mámině
telefonátu, že mě nejspíš vyhodí ze školy.
Ten den si pamatuji jako by to bylo dnes.
Vrazil do mého pokoje a začal křičet.
,,Jak si to jako představuješ?! My jsme ti dali
první poslední a ty nám to takhle oplácíš?!
Kdo si myslíš, že jsi?!“
Nevydržela jsem to a vyčetla mu vše,
co se jen dalo. To, že mámu celé roky trápil,
že nikdy nebyl na mé školní besídce, že se
o mě vlastně nikdy nezajímal a to, že si našel
tu nejhloupější blondýnu na světě.
14
Dovolila jsem si příliš a naše hádka byla
ukončena fackou a rozbitou skleněnou
výplní dveří mého pokoje. Samozřejmě
jsem se neubránila slzám a v duchu jsem
křičela. Bylo toho na mě až moc, tak jsem
se sebrala, odešla jsem jen s peněženkou,
mobilem a oblečením, které jsem měla
na sobě, bez jediného slova.
Nevěděla jsem kam jít ani co dělat. Dodnes
nemám ponětí, jak jsem tam došla,
ale najednou jsem se ocitla na diskotéce.
Seděla jsem u baru a sledovala přiopilé
líbající se dvojice i samotáře, kteří do sebe
pili jednoho panáka za druhým.
,,Co taková hezká holka dělá na baru
tak sama?“ Ozvalo se za mnou a já se
otočila. ,,Jsi nějaká smutná, ne?“ zeptal se:
,,Hmm,“ řekla jsem jen.
,,Ale to je škoda, nemyslíš? S úsměvem jsi
určitě ještě krásnější.
,,Co je ti do toho?!“ utrhla jsem se na něj.
,,Nic, jen jsem myslel, že bych tě mohl
trochu rozveselit.“
,,Jo a jak?“
Neodpověděl a místo toho vytáhl z kapsy
pár malých tobolek. Nevěřícně jsem se na
něj podívala.
,,To snad nemyslíš vážně?! Já nic nechci.
Nic neberu, jasný?!“ Ve skutečnosti mi
ale v hlavě běžely myšlenky o tom,
že už chci pryč od všech problémů. Pryč
od všeho toho smutku, slz a utrpení, tam,
kde mě nikdo nezná. Chci začít znovu a žít
podle sebe. A co by tomu asi řekli rodiče,
kdyby zjistili, že jejich povedená dceruška
bere extázi? Třeba by se o mě táta
konečně začal zajímat.
,,Tak se nerozčiluj, byl to jen nápad,“ vytrhl
mě z přemýšlení zase jeho hlas,
,,ale džus si se mnou snad dáš, ne?“
V té chvíli mi bylo zase všechno jedno,
tak jsem souhlasila a chvíli po tom, co jsem
džus dopila, jsem začala mít pocit, že jsem
šťastná a živá jako nikdy předtím. Donutila
jsem toho neznámého kluka tancovat. Bylo
mi krásně a měla jsem pocit, že mám křídla,
ovšem jen do té doby, než se všechno kolem
mě začalo rozmazávat a diskotéková světla
ve spojení s velkým množstvím lidí mi
začínaly být nepříjemné. Věděla jsem,
že musím pryč. Utíkala jsem a utíkala,
a pak už jsem viděla jen tmu.
Probudila jsem se na hrozném místě mezi
pěti narkomany a měla jsem jedno jediné
přání. Jít domů. Chtěla jsem prostě odejít,
ale ten kluk z diskotéky mě nechtěl pustit
do té doby, než si s nimi nešňupnu pervitin.
Řekla jsem si: ,,Proč bych to neudělala?
Chci se odsud dostat a po jednom šňupnutí
si přeci nemůžu vytvořit závislost.“ Až teď
vím, jaký to byl omyl.
Po mém návratu domů maminka plakala
štěstím, že jsem v pořádku. Já jsem však ani
trochu v pořádku nebyla. Brzy jsem se začala
potit, ruce se mi klepaly a ztěžka se
mi dýchalo.,,To je daň za to, že jsem se
nechala zatáhnout do drog“, říkala jsem si
v duchu, ale ten stav se prostě nedal vydržet.
Vzala jsem mámě nějaké peníze a vrátila se
tam, odkud jsem utekla.
Myslela jsem si, že to ještě pořád mám
pevně v rukou a můžu s tím kdykoli přestat.
To však byl jen další z mých velkých omylů, a
tak jsem začala krást, abych měla na drogy.
Dobře jsem věděla, že krádež je zločin a
15
To však byl jen další z mých velkých omylů,
a tak jsem začala krást, abych měla
na drogy. Dobře jsem věděla, že krádež je
zločin a hřích, ale touha po droze byla
silnější. Postupem času bylo ,,shánění“
peněz čím dál tím těžší, prodavači už mě
znali a já jsem byla úplně na dně. Měla
jsem neuvěřitelné bolesti, tělo si
vyžadovalo drogu. Pak jsem se náhodou
podívala do zrcadla a neviděla jsem tam
svůj odraz, ale nějaký cizí. Odraz někoho
cizího, koho jsem vůbec neznala a ani
nechtěla znát.
Tenhle náhodný pohled do zrcadla
mi otevřel oči a já jsem zavolala mamince,
aby mě odvezla do léčebny. Nepřijela
sama, ale s tátou. Původně jsem si
myslela, že mám jen halucinace způsobené
drogami, ale byla to skutečnost.
Můj táta se na mě snad poprvé v životě
nevykašlal.
Teď jsem v léčebně a moje cesta
ze závislosti už je téměř u konce. Nikdy
nebudu moci říct, že jsem úplně vyléčená,
pořád to ve mně bude, ale doufám, že moje
zpověď pomůže ostatním lidem, aby se
do drog vůbec nepouštěli, nebo
aby s tím dokázali včas skončit.
Doktor Havera si sundal brýle na čtení,
které dosud zdobily jeho vrásčitou tvář
a usmál se. ,,Ta holka má už to nejhorší
za sebou.“ Byl šťastný, že mu jeho
pacientka Klára dala přečíst deník,
který jí pomohl na cestě ze závislosti
a doufal, že spoustě lidí pomůže najít
v sobě sílu bojovat.
Kristýna Topinková, 1 .A
Minulost je přítomnost
Araleniny myšlenky se toulaly daleko
od reality, když opatrně zkušenou rukou
vytrhla z mužské hrudi šíp, očistila ho
a vrátila zpět do toulce.
Ani se neobtěžovala tělo nějak zakrýt.
Věděla, že muž se toulal dál, než měl
a o mrtvolu se postará lesní zvěř a ptáci.
Co ale také věděla dobře, a na co si
neustále dávala pozor, byl mužův společník.
Tři dny dvojici sledovala a zjistila, že mozek
je obtloustlý postarší muž s nechutným
mastným knírem. Společník, bez něho bude
bezmocný, tudíž pro ni nebude nebezpečný
a ona ho mohla nechat naživu.
Utíkala dolů do údolí. Když procházela
kolem tábora, cítila kouř a pečené maso.
Uvědomovala si každé křupnutí, když
omylem šlápla měkkými botami na větvičku
a ta se zlomila.
Byla tichá a pro obyčejné lidské oči
prakticky neviditelná, ale přesto jí
podvědomí nabádalo k opatrnosti. Chloupky
na krku se jí ježily.
„Baf.“ Ozval se ze stromu, kolem kterého
právě procházela. Úlekem nadskočila.
Z koruny k ní seskočila vysoká mužská
postava s dýkou plně připravenou v ruce.
Tiše zavrčela a odstoupila několik kroků
dozadu. Z toulce nenápadně vytahovala
dva černé šípy s jedem.
„Zabila jsi mi kamaráda,“ řekl muž chladně
a její útroby se scvrkly. Provinilost se jí
v hlavě roztančila jako tornádo a ona na
chvíli
přestala rozumně uvažovat
a zaváhala. V mysli se jí znovu přehrával
masakr před tolika lety.
Jenže právě tohoto zaváhání muž využil
a sekl po ní nožem. Uskočila mu, ale dost
pomalu a čepel ji poranila břicho. Zaklela
a nenávistně se na muže podívala. Tomu při
hadím útoku sjela kápě z obličeje.
Měl kučeravé hnědé vlasy s medovými
prameny. V modrých očích se zračila
neskonalá mazanost a s tenkými
narůžovělými rty si pohrával chladný
úsměšek.
Aralen si ho pamatovala. Byl to ten malý
kluk s talentem na krádeže a bojové
výcviky. Ten malý kluk, který ji jako jediný
dokázal přechytračit a dostat se přes její
ostražitost. Tehdy mu celá vesnice říkala
Malý Sam. Ta přezdívka jí v tu chvíli přišla
naprosto směšná a hloupá, protože
z Malého Sama byl nyní vysoký a svalnatý
muž.
„Nebo spíše hora“. Pomyslela si v duchu.
Tiše vydechla: „Malý Sam, že?“
V Samových očích se mihl vztek a pak
pochopení. Nasadil okouzlující, lehce
arogantní úsměv.
„Ale ale,“ protáhl výsměšně, „Aralen? Naše
malá chytrá potvůrka.“
Ušklíbla se a využila jeho nepozornosti.
Do luku nasadila šíp a zamířila mu jím
na hruď. „Hni se a zastřelím tě, Samueli.
A ty víš, že střelím,“ pronesla varovně
a natáhla tětivu.
Samuel si dramaticky povzdechl a rukama
naznačil gesto, že se vzdává. „Věděl jsem
o tobě celou dobu, Aralen. Změnila ses.
Od toho masakru nemáš s lidmi, jako byl
Felix, slitování, že?“
Aralen přikývla, ale v duchu byla
překvapená. Věděl jsem o tobě celou tu
dobu.
„Nedivím se,“ řekl suše a přátelsky se na ní
usmál. „Můžeme to teď táhnout spolu.
Vedu stejnou válku jako ty, Aralen.“
Aralen nad tím chvíli uvažovala. Pět let
cestovala a zabíjela lidi, kteří mohli za její
bolest. Bylo by fajn mít společníka.
Zadívala se mu nafialovělými očima do
obličeje a široce se usmála. „Fajn. Od teď
cestuješ se mnou, parťáku.“
Samuel se křivě usmál a tiše zamumlal:
„Bude to zábavná pomsta.“
„Zaslouží si to,“ řekla nekompromisně
Aralen a uklidila jedovaté šípy do luku.
Ačkoliv by to nikdy nikomu nepřiznala,
občas ji ve snech navštěvovaly její oběti a
šeptem se jí ptaly, proč to dělá. Někdy jim
to nedokázala říct a s brekem šeptala
omluvy.
Barbora Fialková, 1 .A
16
Ráno na zámku Jemniště
Je krásné jarní ráno, vstanu z postele,
obleču se, beru si psy a jdu z bytu. Scházím
po schodech oblečená jen v tričku a
kraťasech, vlasy si dávám do culíku, chvíli
na to už vycházím z velkých dřevěných vrat.
Psi se rozprchnou každý jinam, ale já jdu po
cestě, která vede dolů do parku, kde
chováme zvířata.
První sluneční paprsky se derou mezi
stromy a jen pár okamžiků nato pociťuji
hřejivé teplo na své pokožce. Rozlévá se
mnou mnoho krásných pocitů a dobrá
nálada. Okolní záhony s květinami jsou jako
tančící víly, jejichž sukně plápolají ve větru.
Zastavuji a sluním se. Slunce se do mě
opírá vší silou, natahuji se jako ještěrka
snažící se, aby na ni dopadlo co nejvíce
slunečních paprsků. Zelení mužíci pod
mýma nohama se prohýbají pod tíhou kapek
ranní rosy. Neviditelný muž, který svým
17
dechem dokáže rozhoupat i stromy, je ale
osvobozuje od tíhy kapek a dává jim
možnost vlnit se.
Symfonie štěbetajících ptáků se nese na
zádech neviditelného muže až ke mně a já
si ji vychutnávám, cítím se jako součást
něčeho obrovsky vzácného a nádherného.
Jdu ke stromu a zvedám hlavu, měním
pohled. Koruny stromů se ztrácejí v modři
nade mnou. Po nebi už nepoletují jen ptáci,
ale i dvě letadla, sleduji, jak prořezávají
modř bílou čarou. Nevidomky zvedám ruku
a cítím drsnou kůru stromů a prsty vnímám
různé záhyby.
Ze zasněné chvilky mě vytrhnul ostrý psí
štěkot nesoucí se parkem. Uvědomila jsem
si, že jsem si vůbec nevšímala psů, čehož
jsem pak litovala. Když jsem je našla,
vydala jsem se s nimi domů, plná energie,
dobré nálady a pozitivního myšlení.
Izabela Sternbergová, 4.C
Jak si představuju svůj budoucí život?
(úryvky ze slohových prací kvarty)
1 . Na Gymnáziu ve Vlašimi studuji od páté třídy základní školy. Přihlásili mě sem rodiče
proti mé vůli, ale dnes jsem rád, že jsem tady. Z předmětů mám nejraději německý jazyk,
literaturu, zeměpis a dějepis.
2 . Z předmětů mě nejvíce baví tělocvik a matematika. Proč vlastně mám tyto předměty
rád? Myslím, že mě baví, protože mi jdou.
3 . Na učení moc času nemám. Většinu volného času trávím v Benešově na trénincích
florbalu. Dá se říci, že mě většina předmětů baví, takže nemám nějaký výrazný problém.
Chtěl bych složit maturitu a dostat se na vysokou školu.
4 . Po maturitě bych chtěla odejít studovat do Anglie nebo na nějakou českou školu
umožňující výměnný pobyt v Anglii. Mým snem je být herečkou. Přijde vám to pošetilé?
Možná, ale není to nemožné. Udělám pro to všechno.
5 . Mým cílem je přihlásit se na vysokou školu pedagogickou se zaměřením na zeměpis,
tělesnou výchovu a český jazyk. Zároveň bych ráda pokračovala ve stolním tenise.
Už od sedmi let tento sport hraji a nechtěla bych se ho vzdát.
6 . Jako dítě jsem měla jasné představy o tom, kde budu pracovat. Chtěla jsem se stát
dětskou lékařskou, květinářkou nebo kadeřnicí. Nyní mám spíše jasno v tom, co bych
dělat nechtěla – soudkyni, doktorku, policistku, atdI Je jasné, že bych se měla konečně
zamyslet nad tím, co mě baví a čím bych se opravdu zabývala celý život.
7 . Ve svém volném čase sportuji, tančím, hraji na příčnou flétnu, zpívám, a to vše již
od malička. Proto bych v budoucnu chtěla být herečkou, zpěvačkou nebo hrát v orchestru.
Pokud by nevyšlo nějaké z těchto povolání, chtěla bych se stát právničkou nebo najít
uplatnění v marketingové firmě.
8 . V budoucnu bych velmi rád chtěl dělat „něco mluvícího“, a to například být reportérem
nebo novinářem. Vím ale, že cesta k tomu je velice trnitá, poněvadž potřebuji umět skvěle
jazyky a mít všeobecné znalosti. Z toho vyplývá, že se potřebuji zlepšit v anglickém
jazyce.
9 . Povolání bych chtěl dělat takové, aby mě bavilo a bylo za něj dost peněz. Každopádně
nechci pracovat rukama, protože jsem nešikovný a nebaví mě to.
1 0 . Po ukončení studia chci odjet do Afriky, kde bych léčila nemocné děti. Pomáhala bych
jim finančně, ale hlavně zdravotně. Afriku a obor lékařství jsem si vybrala proto, že je tam
častá úmrtnost, málo lékařů, chudoba, a hlavně by mě těšilo jim pomáhat a usnadňovat
jim život.
1 1 . V současné době jsem spokojený s životem ve Vlašimi. Mám rád přírodu a klid, ale je
zde málo pracovních příležitostí a služeb. I to je důvod, proč mě láká život ve Skandinávii.
Je zde krásná příroda a vysoká životní úroveň. Je mi jasné, že se život dopředu úplně
naplánovat nedá, ale můžu si určit nějaký cíl.
1 2 . Chtěla bych žít ve velkoměstě? Ačkoli mi úplně vyhovuje menší město, jako je Vlašim,
tak kdybych dostala dobré pracovní místo či možnost studovat na vysoké škole ve velkém
městě, zřejmě bych neodmítla.
1 3 . Svůj volný čas bych ráda trávila v divadlech, operách a na dostizích. Tyto aktivity mě
přitahují už teď, a proto se domnívám, že budou i nadále součástí mého života.
1 4 . Jak jsem již naznačila, nikdo nemůže s naprostou jistotou říci, jak bude jeho budoucí
život vypadat. Ani za předpokladu, že se mu nyní velmi daří. Do budoucnosti nikdo nevidí
a myslím si, že je to tak správné.
18
Dcera kostí a dýmu
(recenze)
Název série: Kost přání
Nakladatel: Knižní klub
Autor: Laini Taylorová
Počet stran: 368
Anotace:
Karou je nadaná, krásná a tak trochu
záhadná sedmnáctiletá studentka na pražské
umělecké škole. Její tajemství nezná ani její
nejlepší přítelkyně Zuzana. Ráda kreslí
chiméry, fantastické bytosti, a nikdo netuší,
že tato mytická stvoření jsou její rodinou.
Přichází a odchází skrze portál,
aby obstarávala tzv. pochůzky. Dostává se
na různá místa světa, jako je třeba Paříž.
Obstarává zde zuby, ať už lidské nebo
zvířecí, pro Brimstona, aniž by věděla
k čemu je vlastně její chimerský „otec“
používá. Neví, že ji sleduje smrtelně
nebezpečný a mrazivě krásný anděl Akiva,
a válka mezi světy dobra a zla brzy vypukne.
Portály označené černou rukou mizí a Karou
se už nemá jak dostat zpět k Brimstoneovi,
Isse, Twigovi a Jasri. Ale vše je k něčemu
dobré, sblíží se totiž s odvěkým nepřítelem
své rodiny. Dalo by se říct, že se s nepřítelem
sblíží možná až mocI
Kdo kdy četl knihu cizího autora, jejíž děj se
odehrává v Praze? Nikdo. Nebo alespoň já
jsem nikdy nečetla knihu autora od jinud,
která by se nějak pojila k Čechám. Laini
Taylorová měla odvahu zasadit své
okouzlující postavy právě do naší Prahy.
Možná to bylo tím, že metropole Spojených
států jsou mnohem mladší než Praha, a tím
nějak ztrácejí na kouzlu. Nemají tolik
památek a každý známý autor je buď
z USA anebo z Velké Británie.
Nejsem Pražanka, a tudíž mě nijak neurazilo
autorčino popsání Prahy, jako tajemné
a středověké město. Pražákům nebo
člověku, který zná každé zákoutí pražských
uliček a domů, by možná vadilo pojetí
americké spisovatelky. Mně se ale
každopádně líbí. Upřímně hlavně proto, že si
připadám jako Češka důležitější, slavnější
a magičtější, ačkoliv to možná zní hloupě.
Na co Laini Taylorová narazila nejvíce, jsou
asi jména. Uznejte, že už asi neexistuje
skupinka mladých lidí, toulajíc se
po pražských uličkách, kteří se jmenují
Kazimír (Karouin bývalý), Světlana (holka,
s kterou Kazi Karou podváděl) a Františka
s Josefem. Názor většiny recenzentů je
takový, že americká autorka nás bere spíše
jako Slovany než jako Čechy odděleně.
Ovšem pak je tu Karouina nejlepší
kamarádka Zuzana, která to se jmény tak
trochu zachraňuje. Zuzana je kamarádka,
kterou by si přál mít asi každý, bohužel
existuje jen na stránkách knihy Dcera kostí
a dýmu.
Rázně zamířila rovnou ke stolu a zůstala stát před
Akivou. Byla rozběsněná, připravená spustit kázání,
ale když ho uviděla, když skutečně spatřila anděla,
zajíkla se. Podle výrazu tváře sváděla vnitřní boj –
vzteku a okouzlení – a okouzlení vyhrálo. Mžikla
po Karou a v bezmocném úžasu hlesla: „Á, k čertu.
Musíš se s ním vyspat. Hned!“ (str. 206)
19
První třetina knihy je nudná a vy se musíte
nutit do toho, abyste jí přečetli. Stojí to ale
za to. Zbylé části knihy jsou opravdu
fascinující a já jsem se od knihy nemohla
prakticky odtrhnout. Laini Taylorová má
velice bujnou fantazii, která občas hraničí
až s šílenstvím, ale moc krásným čtivým
šílenstvím. Autorka dokáže použít správná
neokoukaná slova, a tím dokáže popsat
všemi nenáviděné obyčejné pondělí jak
den, na který se můžeme těšit.
Pondělí se zdálo být jako každé jiné, nevinné,
pondělní, o jeho lednovosti ani nemluvě. Bylo mrazivé
a temné – uprostřed zimy slunce nevychází před
osmou – ale současně i krásné. Praha v chumelenici
a časné ranní hodině působila přízračně jako na staré
rytině, samé stříbro a mlžný opar. (str. 7)
Kniha není pro každého a měli by si ji
přečíst jen ti čtenáři, kteří přejdou kulturní
a jiné jemné odchylky.
Děj je trochu hektický. Hodně se přeskakuje
do minulosti a některé méně pozorné čtenáře
to může zmást. K objasnění všech tajemství,
ať už Karouiných nebo Akivových, je hodně
dlouhá doba a já jsem z toho byla strašně
nervózní a strašně se mi ulevilo, když se vše
objasnilo. Je ale jasné, že každá růže přináší
trnyI
Vypravěčem není jen modrovlasá Karou,
představitelka chimér, ale i serafín Akiva,
zastupující druhou stranu války. Děj se hodně
točí kolem nich, jejich rychle vzplanuté lásky
a války. Kniha není příliš přecukrovaná
a láska je zde v rovnováze s ostatními
aspekty života a je velice logická - bohužel
ale zakázaná, a proto hodně připomíná
Shakespearovu hru Romeo a Julie.
„Zachránila mě chiméra.“ Svěřil se bratrovi a sestře.
Na okamžik se až zalkl, protože věděl, že jim to bude
připadat jako rouhání. Od kolébky jim vtloukali
do hlavy, že chiméry jsou zlé, nechutné bytosti,
ďáblové, zvířata. Ovšem Madrigal… Té se povedlo
zbavit ho předsudků během vteřiny, a teď bylo na čase,
aby se on sám pokusil o totéž. „Život mi zachránila
chiméra!“ prohlásil zvučně. „A já se do ní zamiloval.“
(str. 243)
Co ještě stojí za zmínku, a co dokáže
některé slabší nátury jako například mě
rozbrečet, jsou zuby. Lovci, kteří chodí
do obchůdku zuby prodávat Pánu přání
a který jim platí mincemi různých hodnot
přání, jsou opravdu strašní. A ti co nemají
odvahu nebo byli z obchůdku vyhnáni,
obchází Karou a kupuje je od nich. Jednou
musela přes celou Paříž vláčet kly slona.
Upřímně kniha je po této stránce trochu
barbarská.
Věci dražené na aukcích představovaly pestrou
míchanici předmětů ukradených z muzeí – Chagallovy
obrázky, usušený jazyk nějaké popravené světice, dva
mohutné kly starého sloního samce.
Přesně. Dva kly starého afrického sloního samce.
(str. 44)
20
Barbora Fialková, 1 .A
Pro volnou chvíli
Doplňte výsledek: Svěřuje se starý .................. kamarádům: „Konečně si po tolika
letech odpočinu - pojedu na dovolenou na Zlaté písky!"
21
V ít e , j a k b y s e m ě l j m e n o v a t n á š n o v ý š ko l n í č a s o p i s ?
M á te n á p a d n a ori g i n á l n í, vti p n ý n e b o
za j ím a vý n á ze v? N e vá h e j te a vyu ži j te sch rá n ku
š ko l n íh o č a s o p i s u u m ís t ě n o u v b u d o v ě A v e
d ru h é m p a tře .
Na časopise se podíleli....
Eliška Prokšíková, 3.A
Kristýna Tulachová, 3.A
Vendula Kříženecká, 3.A
Anna Skopcová, 3.A
Kristýna Topinková, 1 .A
Barbora Fialková, 1 .A
Veronika Lejčková, 1 .A
Karolína Švandová, 1 .A
Jakub Mečíř, 1 .A
Izabela Sternbergová, 4.C
RNDr. Věra Chroustová
Mgr. Jana Dastychová
Mgr. Olga Mládková
Pro zájemce, kteří chtějí svůj vlastní časopis, je symbolická cena 20 Kč.
22