Zobrazit celý článek

historie
papír
„Jestli si mne chceš Františku vzít, tak mne ale musíš také uživit.“ Tato
nenápadná věta stála u zrodu jednoho z tradičních kartonážních podniků,
které vznikaly nebo se znovu rozbíhaly po 2. světové válce ve východních
Čechách. František Nutil se tenkrát ukázal jako správný chlap a koupil
kartonážku v Solnici. Že si musel, kromě své milované, vzít také pořádný
úvěr u banky, to je nabíledni. Malá kartonážka na břehu říčky Bělé však
začala vzkvétat a prosazovat se a snad by tak činila dodnes, nebýt – inu
právě té říčky Bělé. Jak to tehdy všechno vlastně bylo, vyzvídal v Solnici,
Rychnově nad Kněžnou a Třebechovicích pod Orebem Petr Novotný.
Jak se Nutilové
pustili do krabic
S
olnice ano, tam to
všechno začalo, ale
proč Rychnov a proč
Třebechovice? Vezměme to
pěkně popořádku. Vzpomínáte na článek o společnosti SOLPAP a jeho řediteli Michalu Nutilovi? Ano,
Michal Nutil je přece, jak už
víme, vnukem výše uvedeného Františka a pokračovatelem práce, kterou jeho
děd, bývalý obchodník s kancelářskými stroji, započal
v Solnici. Když jsme si spolu
tehdy povídali o materiálech
Next Board v jeho kanceláři
právě v Třebechovicích pod
Orebem, všiml jsem si tří
rámečků na zdi. V prvním
byla olejomalba, znázorňující solnickou papírnu v prap ů vodním st av u, dr uhý
rámoval perokresbu právě
František Nutil dědeček
pana Nutila seniora a třetí
dokonce jeho živnostenský
vění o papírenské historii maleblist. A Rychnov, přesněji rychnovský
ného městečka v podhůří Orlických
zámek dodnes patřící rodu Kolowratů
hor začít od samého počátku.
a spravovaný panem Janem Egonem
Kolowratem Krakowským-LibštejnDo Solnice musíme nejprve
ským? Právě do archívu kolowratpřes Kunčinu Ves...
ského zámku jsme se vydali s Josefem Koblásou, nahlédnout do kroVývoj práce kartonážní záležel samoniky Solnických papíren, kterou tam
zřejmě na tom, jaký měla ta která kartento jejich bývalý zaměstnanec před
tonážka přístup k základním surovinám
časem deponoval. Vlastně jen díky
– papíru a lepence. V Solnici prvovýtomu dnes můžeme naše vyprároba nikdy nebyla, žádné „deklovky“,
62
3/2013
tím méně papírenské stroje,
se tu nikdy netočily. Jak se
tedy ony suroviny do místní
kartonážky dostaly? Tady je
třeba se poprvé ponořit do
solnické kroniky.
„Kartonážka solnická závisela na výrobě lepenky, jejíž
základ vznikl v Orlických
horách v Kunčině Vsi (nyní část
obce Zdobnice, pozn. aut.).
Tady již v roce 1836 obdržel
Franz Schmidt od rychnovské
vrchnosti povolení ke stavbě
mlýna o jednom složení. Takto
nazýváme jednoduchý mlecí
stroj s jedním párem mlecích
kamenů, jednoduchým vysévacím zařízením bez mechanické dopravy zrna či šrotů do
násypky. Celý objekt po dostavení nebyl velký, náhon k mlýnici byl asi 300 m dlouhý, se
spádem kolem 5 metrů. Po
Schmidtově smrti provozovala
mlýn nějaký čas jeho vdova
se synem, ten ale dokázal zděděný
majetek velmi rychle prohýřit.“
Pak také přes Kvasiny ...
Novým majitelem mlýna se stal Josef
Frieml z Hlásky u Rychnova. To byl již
tak říkajíc „náš člověk“. Nechal mlýn
mlýnem a místo něj postavil brusírnu
dřeva, čili jak se tehdy po německu
říkalo „Holzschleiferei“. Pravděpodobně
na jediném brusu tu vyráběl dřevovinu,
kterou dodával do papírny v Kvasinách. Odvážel ji koňskými povozy,
jimiž pak vozil zpět do brusírny dřevo,
nakoupené v panských lesích kvasinských a rychnovských. Dnes bychom
jej nazvali člověkem s logistickým myšlením, tenkrát to byl prostě dobrý hospodář. Proto dřevobrusírna vzkvétala
a když ji jeho nástupci (jméno firmy
„Jos. Frieml Nachfolger“ bylo ještě
dlouhou dobu možno číst na omítce
jedné z budov) prodali Vilému Lerchovi,
patřila k ní nová kotelna, pařírna dřeva
a náhon dlouhý více než kilometr se
spádem 14 metrů. Lerch byl majitel
oné papírny v Kvasinách, do níž vozil
Josef Frieml dřevovinu. Zůstalo tam
však po něm pouze místopisné označení „V Lerchovně, neboť přesto, že
plánoval zdejší provoz značně rozšířit, rodinné poměry (jak praví kronika)
jej přiměly k prodeji papírny i všech
výrobních práv.“
Na chvilku zpátky do Kunčiny
Vsi ...
V roce 1907 koupili dřevobrusírnu
v Kunčině Vsi Ludvík a Jindřich Mahlerové ze Solnice. V té době již byla kvasinská papírna, do které dodával Josef
Frieml dřevovinu, zrušena, a tak bylo
třeba najít nový výrobní sortiment.
Bratři Mahlerové proto doplnili strojní
zařízení (zavedli mimo jiné i paření
dřeva před broušením, což pak podstatně zvyšovalo kvalitativní parametry výrobků z takto vyrobené dřevoviny) a začali s výrobou dřevité hnědé
ruční lepenky. Roční produkce v té
době činila15 až 17 vagonů a vyráběný materiál se používal samozřejmě hlavně k výrobě pevných
krabic. Nesmíme zapomenout na to,
že v té době byly výrazy jako „recyklace“ „sběrový papír“ či „sekundární
vlákno“ zcela neznámými pojmy a veškerá papírenská produkce v Čechách
pracovala s vlákny primárními, ať již
ve formě dřevoviny nebo buničiny.
Krabice a bedny z takovýchto surovin
pak byly velice pevné, vždyť nezřídka
suplovaly funkce obalů dřevěných.
Nově zrekonstruovaná papírna, nebo
lépe řečeno lepenkárna, dodávala svoji
produkci zejména tehdejšímu největšímu východočeskému podniku, jímž
Solnická doprava
byla První severovýchodočeská parostrojní výroba kartonáží Josef Kosař,
v Dobrušce.
A konečně a definitivně do
Solnice
Bratři Mahlerové však, jako podnikatelé pracující mimo papírenský
kartel, který tehdy papírenské firmy
(ale zejména ty větší a velké) sdružoval, začali mít problémy s konkurencí.
Moudře se proto rozhodli nesoustřeďovat svoji činnost jen na papírenskou výrobu a v roce 1911 vybudovali
naproti papírně, na druhém břehu říčky
Zdobnice, na území obce Souvlastní,
tkalcovnu. Poměrně velká továrna
byla vybavena 40 tkalcovskými stavy
a zdálo se, že alespoň v textilní branži
se Mahlerům povede dobře. Bohužel
se ani toto jejich úsilí nesetkalo s úspěchem. V tkalcovně se pracovalo jenom
rok, když vypukly Balkánské války
a hlavní zákazníci Mahlerovic exportu,
pocházející právě z těchto, nyní válečných, území, se ze dne na den ztratili.
Provoz v tkalcovně se zastavil; zůstala
však lepenkárna, pro jejíž produkci se
naštěstí našla další nová odbytiště
a tak se ona tkalcovna v Souvlastním
proměnila v sušárnu ručně sejmutých
archů pevné, kvalitní „mahlerovské“
lepenky. V roce 1929 převzali lepenkárnu synové bratří Mahlerových, Otto
a Bohuslav a právě oni to byli, kdo rozšířili její výrobu o kartonážku v Solnici.
Lepenkárna v Kunčině Vsi a potažmo
i solnická kartonážka prožily asi nejtěžší chvíle v průběhu německé oku-
pace. Lepenkárna byla dokonce zabavena a majetek převeden na berlínského majora SS Carla Schrödera. Až
do konce války zde pracovali francouzští váleční zajatci a sám nový majitel
závod opustil v dubnu 1945, ze strachu
před sovětskou Rudou armádou.
Mahlerové a kartonáž
Vznik vlastní kartonážky v Solnici se
datuje od roku 1931. Rok předtím
se totiž Otto a Bohuslav Mahlerovi
dozvědí o likvidaci podniku pana Ludvíka Weinsteina v Holicích (L. Weinstein se bohužel o několik let později
stane obětí nacistické zvůle vůči Židům
a zahyne v koncentračním táboře
v Terezíně) a protože se jedná právě
o kartonážku, okamžitě je napadne
její zařízení odkoupit a pustit se do
výroby kartonáže z lepenky vyráběné
v Kunčině Vsi. To se skutečně stalo
a Mahlerové dopraví do Solnice stolové pákové nůžky, ohýbačku, vysekávací stroj s elektrickým pohonem,
několik vysekávacích strojků na ruční
pohon, šičku na plocho a šičku na
hranu, obě na ruční, respektive nožní
pohon. Hlavní zařízení, na které si
bratři dělali největší zálusk – kombinovaný stroj, jakési rýhovací a nakrajovací kruhové nůžky, však L. Weinstein
prodal Tomáši Baťovi do Zlína, a tak si
jej pořídili nový, od lipské firmy Krause.
Jinak se jim ale Weinstein snažil spíše
pomoci, dokonce jim zprostředkoval
dočasnou službu svého bývalého kartonážního mistra Antosche z Jablonce
nad Nisou, pro zaučení
>>>
3/2013
63
historie
papír
národního hospodářství a zajistili si
tak účast a podíl na budování naší
socialistické vlasti.“ Krásný eufemismus, viďte? Oni tu továrnu neukradli,
jen si zajistili účast a podíl na budování naší vlasti.
Solnická vnitropodniková doprava
jejich vlastních zaměstnanců. Takové zkušenosti byly k nezaplacení, zvláště proto,
že nové lidi bylo třeba naučit i vyrábět
i tehdy velice oblíbenou, ale velice pracnou kartonáž potahovanou.
František Nutil přichází
Pro naše vyprávění je ale důležitější
období zhruba o deset let později.
Ano, právě v té době jezdil do Solnice na letní byt ten „náš“ František
Nutil. Pracoval tehdy u známé firmy
Gibián a spol. Ta měla za „První republiky“ velké jméno v oblasti zařízení pro
kanceláře a zejména pak v tehdejší
„výpočetní technice“, nejrůznějších
mechanických počítadlech a kalkulátorech – tedy jakýsi Hewlett Packard či
IBM třicátých let minulého století. Pan
František byl jednak úspěšný obchodník, jednak výřečný a světa znalý muž,
a tak, když došlo k onomu dialogu,
popisovanému v úvodu článku, nezaváhal ani na chvíli. Od místního hodináře, pana Františka Faista věděl, že
je solnická kartonážka toho času ve
finančních problémech – byla válka
a bratři Mahlerové (stejně jako zmíněný Ludvík Weinstein) byli Židé a měli
s německým protektorátním režimem
nesmírné problémy. Nezaváhal tedy
a koupil ji i s celým zařízením. Nevadilo, že neměl pro kartonážní činnost živnostenské oprávnění – přibral prostě do společnosti místního
knihaře Huberta Novotného a dali se
do práce pod firmou „ Hubert Novotný
a spol.“. Na místě mistra se jim ještě
nějakou dobu podařilo udržet jednoho
64
3/2013
z bratrů Mahlerových – Otta, ale i on
musel nakonec z „rasových“ důvodů
odejít. V letech 1943 až 1946 se podnik
rozrůstal, neboť se Františku Nutilovi
podařilo vykoupit další nemovitosti
v Solnici. Prostory k výrobě a skladování se rozrůstaly a rozmach společnosti přinesl firmě i žádané úspěchy
na tehdejším papírenském trhu.
Znárodnění na dvojí způsob
Po skončení války vedli lepenkárnu
v Kunčině Vsi opět bratři Mahlerové.
Zajímavé je, že roku 1948 požádal
Otto Mahler sám o znárodnění svého
podniku a stal se tak, zhruba na rok,
jejím národním správcem. Další osud
tohoto malého podniku s výrobním
sortimentem – hnědou ruční lepenkou, byl zajímavý. V rámci organizačních přesunů a delimitací byla Generálním ředitelstvím papírenského průmyslu nařízena jeho likvidace k 31. 12.
1952. Tehdejšímu vedoucímu provozu, Karlu Šabatovi, se však podařilo s vynaložením obrovského úsilí
a diplomatického umu likvidaci oddálit, a tak lepenkárna, jejíž produkce
potom stále stoupala, fungovala až
do 60. let minulého století. Sama kartonážka v Solnici byla Františku Nutilovi znárodněna rovněž v roce 1948
a v kronice k tomu datu nacházíme
zápis, jenž stojí za citaci: „V r. 1948
došlo k znárodnění závodu v Solnici.
Přešel tak do rukou pracujících, kteří
nebyli již vykořisťováni jednotlivými
majiteli, ale začali pracovat kolektivně,
s úspěchem, ku prospěchu našeho
Solnice jako národní podnik
Ale což, doba již byla taková a úspěch
firmy konec konců vždy záležel zejména
na pracovitosti a důvtipu lidí. V solnické kartonážce, která se po několika
reorganizačních aktech ocitla od roku
1955 ve svazku Východočeských papíren, nejprve jako samostatný národní
podnik, poté jako závod, bylo obého
dost. A výrobní sortiment? Jedním
z „exotických“ výrobků tohoto závodu
byly odedávna papírové „špičky“ pro
kuřáky cigaret, ale tím, co jej živilo,
byly krabice. Zejména pak krabice
jako pevný vnější přepravní obal.
Mohli jste se s nimi setkat v Čokoládovnách Orion i Zora, v mlékárnách,
pekárnách, v podnicích jako Synthesia Semtín, Svit Gottwaldov, zkrátka
všude, kde bylo třeba balit jednotlivé
výrobky ještě do obalů skupinových –
přepravních. Ale, málem bych zapomněl, ještě dva typické výrobky je
nutno ve spojitosti se solnickou kartonážkou jmenovat – lepenková pouzdra na cvičné dělbuchy pro Československou lidovou armádu, a zejména
pak ony štíhlé podlouhlé krabice na
elektrody, které jistě zná každý, kdo
se někdy setkal se svářením elektrickým obloukem.
Privatizace, restrukturalizace,
kooperace .... a konec
Alespoň částečné nápravy křivd
z „osmačtyřicátého“ se Nutilové dožili
po roce 1989, kdy jim byla kartonážka
vrácena. Nebylo to však tak jednoduché – i současné vedení závodu
s ní mělo své plány, a tak potrvalo
až do roku 1996, než Michal Nutil se
svým otcem dosáhli svého. Jejich privatizační nároky a plány byly potvrzeny Ministerstvem průmyslu a Michal
Nutil se ve svých 26 letech stal nejmladším papírenským ředitelem.
Vlastní restitucí však Nutilové získali
(podle tehdejšího způsobu vypočítávání restitučních nároků) pouze
11,8 % celkové hodnoty továrny,
zbytek si museli dokoupit. Jako normální občané, žijící do té doby stejně
jako my všichni běžným „socialistickým způsobem života“, tak Nutilové vstoupili do nové éry svého soukromého podnikání zadluženi až po
uši. Ve výrobě samozřejmě zachovali nosný program, tedy krabičky
na svářecí elektrody pro firmu ESAB
Vamberk, klopové krabice z bednových lepenek pro DELI Lovosice, přepravní bedny na droždí, dortové krabice a později též vysekávané paletky
na jogurty a jiné mlékárenské zboží.
Kromě hladké se začala zpracovávat
i lepenka vlnitá. Do osudného roku
1998 se v historii kartonážky promítla
i vítaná pomoc strategického partnera
a investora, rakouské firmy Schausberger, člena skupiny Mayr-Melnhof, která se stala jejím majetkovým
podílníkem. A proč osudný rok 1998?
V noci z 22. na 23. července toho
V šedesátých letech
roku, díky obrovské povodni, stouply
hladiny některých východočeských
řek a říček až o 3 metry. Výjimkou
nebyla ani Bělá, na jejímž břehu solnická kartonážka stála. A pak už to
šlo ráz na ráz. Továrnu se sice podařilo znovu rozběhnout, selhala však
pojišťovna a vše dovršila výpověď
rakouských společníků. Následoval
konkurs a zastavení výroby – i když
to tak docela pravda není. Proč? Protože výroba běží, ale trochu jinak
a trochu jinde. Ale to už je zase jiný
příběh.