Busking, umění či žebrota?

Busking, umění či žebrota?
Terénní studie zabývající se životem pouličních umělců, tzv. živých soch
Univerzita Karlova v Praze
Filozofická fakulta
Katedra psychologie
Bc. Martin Kotek
Martin Macháček
Vedoucí práce: PhDr. Iva Štětovská, Ph.D.
Soutěžní kategorie: Bc.
Praha
2014
Abstrakt
V této práci je věnována pozornost netradičnímu druhu umění – buskingu. Jedná se o
zmapování problematiky tohoto druhu umění a může sloužit jako jakýsi předvýzkum pro podrobnější
studie věnující se buskingu. Autoři se ve svém výzkumu snaží podchytit podstatu tohoto pouličního
umění. Jejich pozornost byla upřena především na buskery působící v Praze. Výzkum byl realizován
během několika měsíců, vedle rozhovorů a pozorování se autoři uchýlili také k introspektivní metodě,
osobnostnímu dotazníku BIG a testu životních hodnot. Všemi těmito výzkumnými prostředky se
pokusili zanalyzovat tu část populace, která se buskingu věnuje. Jednalo se především o motivaci k
této práci, popis a význam kostýmu, vztahy mezi nimi navzájem, jak pracují s lidmi a jak na celý
busking nahlíží. Výsledkem je velmi zajímavá studie, která je krom konkrétních výpovědí obohacená i
o osobní zážitek autorů, v rámci kterého se sami jako sochy postavili do ulic. Touto prací je tak
nabídnut pohled do života a práce umělců, se kterými se sice denně dostáváme do styku, ale o jejich
práci nic nevíme. Autoři seznamují s finanční i osobní motivací pro výkon práce, způsob, jakým se k
této práci dostali, jakým způsobem se připravují, dle čeho volí kostým, či jak je důležité ladit s okolím,
ve které stojí. Samostatnou otázkou jsou pak vztahy k lidem, způsoby, jakým zaujímají a jak s lidmi
pracují. Celá práce je pak podepřena vlastními poznatky z práce buskera, analýzou hodnot a rozborem
jednotlivých osobnostních dimenzí z BIG5. Výsledkem je tak ve své skupině poměrně jedinečný
výzkum.
Abstract
This work is devoted to non-traditional kind of art - busking. This is an overview of the
problem of this kind of art and it can serve as a sort of preliminary research for more detailed studies
of busking. The authors try to capture the essence of this street art in their research. Their attention
was focussed mainly on the buskers who work in Prague. The research was realized during the several
months. In addition to interviews and observation, the authors also used the introspective method
BIG5 personality questionnaire and test of life values. With help of all of these research methods they
have tried to analyze the part of the population that do busking. That means especially their
motivation for this work, a description of the importance of costume, relations between them, how
they work with tourists and how they look at busking as occupation. The result of this is a very
interesting study, which is excepting specific statements of buskers enriched with personal experience
of the authors, when they themselves stayed as buskers on the Old town square equally to real living
statues. This work thus offers an eye view into the life and work of artists with whom we come into
contact every day, but absolutely do not know something about their work and who they are. The
authors present financial and personal motivation for their work, the way how they start doing this
job, how to prepare for it by choosing right costume, or how important is to blend in with the
surroundings in which they stand. A separate issue is also the relationship with people, ways how
they engage them and how they communicate with people. The whole work is supported by their
own knowledge of the work of busker, analysis of life values and analysis of individual personality
dimensions by BIG5. The result of it is in this group of studies really unique research.
Obsah
Úvod…………………………………………………………………………………………………………….………………..4
Východiska výzkumu……………………………………………………………………………………………………… 4
Výzkumný soubor a metodika jeho sběru……………………………………………………………………… 4
Rozhovor, jeho záznam a analýza………………………………………………………………………………….. 5
Výsledky………………………………………………………………………………………………………………………… 6
a) Motivace…………………………………………………………………………………………………………….6
b) Kostým………………………………………………………………………………………………………………. 7
c) Vztahy………………………………………………………………………………………………..……………… 8
d) Introspekce ……………………………..……………………………………………………………………….. 9
e) BIG5 + Hodnotový žebříček ................................................................................... 10
Busking: umění nebo žebrota?........................................................................................... 11
Diskuze…………………………………………………………………………………………………………………………. 11
Literatura, zdroje……………………………………………………………………………………………………….… 13
Přílohy …............................................................................................................................. 14
Úvod
Na následujících stránkách bychom rádi představili naši studii v podobě kvalitativního
výzkumu věnovanou v současné době velmi se rozvíjející formě umění a obživy. Mapujeme v
ní oblast pouličního umění, konkrétně živých soch. Jedná se o druh buskingu – pouliční
veřejné produkce, která má svou kolébku pravděpodobně ve španělské Barceloně. Vedle
těchto soch, které se prezentují v mnoha provedeních, zahrnuje pojem busking také ostatní
formy pouličních umělců včetně hudebníků, „bublinářů“ etc. Ačkoli v Evropě lze tyto umělce
potkávat již mnoho let, u nás v České republice, konkrétně v Praze je jejich tradice zatím
poměrně mladá. Praha je jediným českým městem, které toto pouliční umění pomocí
směrnic a vyhlášek reguluje. (www…, Bureš, 2013) Zaujal nás tento způsob vystupování a
výdělečné činnosti, a tak jsme se rozhodli zmapovat na dostupném a ochotném vzorku
buskerů, kdo jsou, co je k tomu přivedlo, dle čeho si vybírají kostýmy, jak se na to dívá policie
a jaké mají mezi sebou vztahy. Práce poskytuje zmapování dané problematiky v České
republika a může sloužit jako podklad pro budoucí podrobnější studie. Součástí výzkumu byl i
zahraniční výlet do Drážďan, vlastní zkušenost s prací buskera a snaha o analýzu
charakterových rysů a hodnot osob, které se tomuto umění věnují.
Jako metodu jsme používali polostrukturovaný rozhovor místy doplněný o pozorování
respondentů, introspekci, osobnostní dotazník BIG5 a sestavování žebříčku hodnot dle naší
vlastní metodiky. V textu jsou uvedeny i obrazové ukázky některých umělců, včetně nás. V
současné době pracujeme na stálém rozšiřování našeho vzorku, nicméně jsme bohužel
zpomalováni mnoha bariérami, o kterých se zmiňujeme níže u popisu vzorku. Jednou z těchto
bariér je roční doba - mnoho buskerů v rámci své práce a sbírání zkušeností cestuje a největší
nápor buskerů zažívá Praha samozřejmě o letních prázdninách, kdy nastává pro většinu
pouličních umělců hlavní sezóna.
Východiska výzkumu
Jako základ vymezení buskingu jsme použili směrnice a vyhlášky, jež nám poskytl
Magistrát hlavního města Prahy. Také jsme čerpali z internetovýh stránek (www.busking.cz),
které provozují samotní buskeři. Lze zde najít i tzv. „kodex buskera“, který jsme porovnáváli se
samotným chováním pouličních umělců. Hlavní obrázek jsme pak získávali především při
skládání mozaiky z jednotlivých rozhovorů s konkrétními buskery. Nicméně i ze
samotných rozhovorů se zástupci Magistrátu a jednotlivými buskery jsme nabyli přesvědčení,
že ani městští představitelé, kteří by měli být schopni busking jasně vymezit, ani samotní
buskeři, nejsou zajedno v názoru, co ještě busking je a co již není. Při pátrání po východiscích
v podobě literární jsme narazili pouze na několik článků v nevědeckých populárních
periodikách, o které jsme se z jednoduchého důvodu nemohli opřít.
Do výzkumu jsme šli s několika základními otázkami, které byly postupně doplňovány
vzhledem k odkrývání jednotlivých témat v rámci dotazování. Základními otázkami, na které
jsme hledali odpovědi, byly: Kdo to jsou buskeři? Jaká je jejich motivace k této činnosti? Jaké
4
mají vztahy mezi sebou? či Jak hodnotí svou profesi z hlediska náročnosti? Podružnými
otázkami jsme se ptali na volbu kostýmu, rodinném zázemí či výši výdělků.
Výzkumný soubor a metodika jeho sběru
Naše snaha se zaměřovala na všechny buskery – sochy, na které narazíme. Jednotliví
respondenti byli tedy dohledáváni a vybíráni kombinací metody „snowball“ a „náhodné
procházky“. Svým způsobem byla do této metody po prvním rozhovoru přidána i výběrová
kvóta týkající se kvality provedení (eliminace jedinců, kteří nejsou buskery v pravém slova
smyslu). Přímý kontakt byl buď zprostředkován na základě telefonního čísla, jež nám
respondenti poskytli nebo prostým dotázáním se na ochotu spolupracovat na našem
výzkumu přímo při výkonu jejich profese.
Pro všechny případy jsme byli vybaveni potvrzením z naší katedry ohledně užití
získaných informací pouze pro studijní účely. Tušili jsme totiž problém, že pouliční umělci by
mohli být nedůvěřiví k lidem zajímajícím se o jejich povolání, které mnozí označují jako
povolání na hranici mezi uměním a žebrotou. Často jsme se však setkali se vstřícným
jednáním a ochotou podělit se o svůj životní příběh, ovšem za předpokladu již počáteční
ochoty do rozhovoru jít. Je nutné zmínit, že jsme poměrně často narazili na problémy a to:
neochotu spolupracovat, ignorování našeho pokusu o kontakt, a jazykovou bariéru 1. Pouze
v jediném případě se stalo, že podmínkou poskytnutí rozhovoru ze strany respondenta byla
finanční odměna ve výši 200 Kč.
Soubor čítal čtrnáct respondentů. Ve všech případech se jednalo o muže a to ve
věkovém rozmezí od 21 do 55 let. Během našeho sběru dat jsme se pouze jedinkrát setkali s
„buskerkou“. Bohužel vinou jazykové bariéry se nám nepodařilo navázat kontakt. Později nás
však jeden z buskerů uvědomil o faktu, že děvčat je mezi buskery – sochami také poměrně
dost. Bývají to často vysokoškolské studentky, mívají kvalitnější kostýmy, hodně cestují a
pracují zpravidla jen, když je hezky. Pokud se týká národnostního rozdělení, lze říci, že se
jedná o rovnoměrné rozdělení Čechů a Slováků a dalších národností z východu. Konkrétně
mezi Čechy a Slováky panuje znatelný rozpor ohledně kvality a způsobu, jakým by se busking
měl dělat a dělá.
Rozhovor, jeho záznam a analýza
Rozhovor probíhal v průměru půl hodiny, v kombinaci s dotazníkem a žebříčkem
hodnot jsme se blížili jedné hodině. Někteří byli více sdílní, jiní sledovali čas, kdy rozhovor
skončí, aby se mohli dále věnovat své práci. V zásadě byl problém najít hodinu, kterou by
nám mohli věnovat. Vždy to bylo buď ráno anebo večer po práci tak, aby se neošidili o část
výdělku. U některých byl dokonce i zájem o to, aby byla práce publikována a pomohla tak
přesvědčit magistrát, že je třeba busking lépe regulovat a ponechat zde jen ty kvalitní.
1
Mnoho buskerů je z východních zemí jako je Bulharsko či Rumunsko.
5
Pro nejefektivnější záznam jsme zvolili model jednoho komunikujícího a jednoho
zapisovatele. Komunikující se mohl plně soustředit na rozhovor s respondentem a rozhovor
vést žádoucím směrem. Zapisující nebyl rozptylován a plně se soustředil na písemný zápis.
V počátcích výzkumu jsme uvažovali i o hlasovém záznamu, ovšem prostředí, v němž se
rozhovory uskutečňovaly, tomuto způsobu nakloněno nebylo (hluk, rušivé hlasy), navíc jsme
byli pevně přesvědčeni, že by s tím buskeři z pochopitelných důvodů nesouhlasili. Právě
z toho důvodu nejsou naše záznamy doslovné, ale spíše se snaží podchytit podstatu každého
rozhovoru. V rámci samotné analýzy jsme pak v záznamech hledali jednotlivé kategorie, díky
nimž jsme mohli buskery podle určitých znaků třídit a popisovat je jako uměleckou
subkulturu.
Výsledky
Předkládáme okruhy poznatků, na které jsme v rámci struktury dotazování a analýzy
výpovědí cílili a označili bychom je jako často se opakující a zásadní. Vedle obecných pojmů
zmiňujeme i některé konkrétní sochy, které jsou svou povahou či významem něčím specifické
či důležité.
a) Motivace
První oblastí, kterou zároveň ve výzkumu považujeme za jednu ze stěžejních, byla
motivace jednotlivých buskerů. Ptali jsme se na způsob, jakým se k pouličnímu umění dostali,
jak se o něm dozvěděli. Jednoznačné se ukázaly dva faktory či hlavní rysy. Prvním rysem byly
finanční problémy či těžká životní situace, druhým rysem objevujícím se téměř u všech
buskerů byl kontakt s lidmi (pobavit je i sebe, něco předat). Tyto dva prvky se u všech
buskerů v různém poměru mísí, v zásadě je však lze rozdělit (i přes to, že převážnou většinu z
nich busking živí) na dvě skupiny dle preferencí – preferující kontakt s lidmi a preferující
výdělek.
Vzhledem k našim dojmům z pozorování a na základě rozhovorů je však jejich vztah
k buskingu zřejmý, u některých jsme z jejich vyprávění o zážitcích z kontaktů s lidmi chápali,
že mají svou práci skutečně rádi. Baví je objevovat nová města, nové lidi, nové zážitky,
busking jim tedy přináší mnoho nového. Svůj náhled na busking (jakožto umění pro lidi), ze
kterého mají radost nejen kolemjdoucí, ale i oni sami, vidí jako jediný správný způsob
provozování buskingu. V buskingu je tak možné vidět jednoduchou možnost vydělat si slušné
peníze za nevelké úsilí, ale to by byl velký omyl, výše výdělku je odvislá od mnoha faktorů a
ani fyzická a psychická náročnost rozhodně nejsou opomenutelné, výdělek je tak často
mnohem nižší, než sám busker očekává.
Další kategorií jsou buskeři, kteří si takto přivydělávají ke svému invalidnímu důchodu.
Všichni takřka synchronně mluvili o „starých dobrých“ časech, kdy buskerů bylo jen
poskrovnu a ve světě nebyla ekonomická krize. Jejich výdělky dosahovaly až trojnásobné
výšky. U jiného buskera jsme se setkali s tím, že má busking jako vedlejší zaměstnání, mimo
svou hlavní práci se mu věnuje jako zábavě, sám sebe označil za baviče a komika. Jiný
6
k buskingu přišel po životním zlomu a využívá jej jako možnost zklidnit se a přemýšlet sám
nad sebou. Náhled na busking je tedy skutečně rozmanitý.
Pro busking se námi oslovení buskeři nerozhodli pouhým hnutím mysli. Někteří se s
tím setkali v zahraničí, kde jim bylo umožněno si to přímo vyzkoušet či jen okoukat a pak
zkusit na vlastní pěst. Někteří dokonce mají své „mentory“, od kterých se učí a přebírají
zkušenosti. V době, po kterou se buskingu dotazovaní věnují lze najít rozdíly. Rozmezí se
pohybuje od čtyř měsíců do dvaceti let. Samozřejmě otázka fyzické a psychické náročnosti
znemožňuje mluvit o buskingu jako o celoživotním zaměstnání a navíc více než kde jinde je
nutné, aby je práce bavila. Jak mnoho z nich potvrdilo, lidé vycítí náladu a buskerův přístup, a
podle toho s ním jednají (nejvíce je to pak znát na výdělku).
b) Kostým
Dalším okruhem, na který jsme se buskerů tázali, byl jejich kostým. Náš zájem
směřoval především k otázkám na jeho význam, původ, případně na počet kostýmů a způsob
přípravy. Je logické, že je mu v podání buskerů věnována značná pozornost nejen, co se
podoby týče, ale i co se týče finanční nákladnosti. Ve své podstatě lze říci, že každý busker má
spíše několik kostýmů. Výjimkou jsou pak tací, co mají kostým půjčený a jeho význam tak
příliš neřeší, tím se však vzdalujeme jádru pravého buskingu. V souvislosti s tím jsme byli také
upozorněni na určitý jev, kdy jsou kostýmy půjčovány za rentu v podobě obživy a dotyčný pak
vydělává na svého "pasáka"2 (zda je to však skutečně pravdou, a jak celá záležitost funguje či
fungovala, jsme nedokázali ověřit, to by si žádalo proniknout hlouběji do celé komunity).
Nejčastější je vybírat kostým podle toho, zda dokáže zaujmout kolemjdoucí, a to tak,
aby odpovídal místnímu koloritu. Právě i z toho důvodu je častá snaha o to, aby kostým
zapadal do rázu krajiny, okolí, či města, v našem případě aby se hodil do historické Prahy. A
nejde jen o to obléct si kostým ladící s místem, roli hraje také frekvence kolemjdoucích a
pozadí za buskerem, které je často voleno tak, aby si turisté spolu s ním vyfotili i historickou
část města. Oblíbeným motivem jsou tak například historické postavy z různých etap české i
evropské historie3. Jiným příkladem je snaha postihnout něco typicky českého, příkladem je
kostým Švejka (který však prý očekávaný úspěch neslavil zřejmě kvůli přílišné neznámosti této
postavy v zahraničí). Další možností je sázka na tradiční kostým - tím míníme zlatě či stříbrně
nastříkaný kostým s určitým motivem (baron, letec). Zde je problém výskytu kopírování
prvků. Ať už se jedná o celý kostým, nebo o píšťalky pod jazyk, kopírování je velmi častý a
nepříjemný jev, protože narušuje vztahy a také výdělky jednotlivých buskerů.
U soch, které mají nápad a přidávají něco navíc, je i zřejmá vyšší úspěšnost než u
pouze stojících. V zahraniční produkci je pak velmi populární levitující typ 4. V Praze býval však
s tímto typem provedení problém, protože byl shledáván jako podvod na lidi (možná za
2
Takoví buskeři nemají pokladničku otevřenou, ale opatřenou zámečkem, aby byly vydělané peníze pod
kontrolou.
3
Zcela výjimečným příkladem byla dvojice buskerů absolutně pohlcena německou historií, kteří nám
vyprávěli i nejrůznější německé báje a pověsti ve spojitosti s jejich kostýmy.
7
přičinění ostatních buskerů). Dnes už je tento zákaz minulostí a levitace se opět vyskytují.
Specifické jsou také bílé kostýmy, které jsou preferované i z důvodu použitelnosti za tmy
-busker tak lépe vynikne (duch, anděl).
c) Vztahy
Jinou oblastí, která nás velmi zajímala, byly vztahy. Pro nás se v tomto pojmu skrývalo
několik dimenzí - vztahy mezi buskery navzájem; vztahy k turistům a kolemjdoucím, které se
snaží svým uměním oslovit; vztahy s městem a policií; rodina a blízcí. Zde jsou mezi nimi
patrné rozdíly vyplývající právě z toho, jak přistupují k celému povolání buskera. Velmi
neoblíbení jsou buskeři, kteří přijíždí sezónně5. Je to z toho důvodu, že často nerespektují
zaběhlá pravidla ohledně míst (stálí buskeři mají svá oblíbená místa, která si někteří i
vzájemně hlídají a drží) a celkově snižují kvalitu celé produkce. Otázka kvality buskingu
v Praze je vůbec velmi ožehavá a z řad některých trvalejších buskerů se objevují snahy o
komunikaci s Magistrátem ve smyslu zajistit udělování povolení na provozování této práce (na
principu konkurzů).
Trvalí buskeři v Praze jsou, co se názoru na sebe samé týče, také dosti nesourodí.
Rozhodně se nedá říci, že fungují jako „velká rodina“, spíše naopak. Existuje několik malých
skupinek, které se více či méně tolerují. Poněkud koherentnější se zdá být například skupina
slovenských buskerů, pak jsou tu ale také tací, kteří dělají především na sebe a k ostatním by
se spíše raději neznali. Také je zde jemně citelná nespokojenost českých buskerů s výskytem
ostatních, včetně slovenských. Narazili jsme i na názory, že privilegium by zde měli mít
domácí a počet míst by měl být omezen. Také jsme postřehli určitou rivalitu či rozpor a to
mezi buskery ze Staroměstského a Václavského náměstí. Relevantnost tohoto sporu však
nemáme ověřenou z více zdrojů, faktem je, že se respektují a tzv. do zelí si nelezou. Byť jsou
tedy vztahy mezi nimi diskutabilní a pokud existují, tak spíše v menších skupinkách, panuje
mezi nimi tolerance a respekt. Buskeři o sobě vědí. Vědí, kdo kde stojí a to respektují, nemají
zájem narušovat existenci nepsaných pravidel, která si vytvořili, dokážou si vyhovět.
Pokud se tedy týká povrchní známosti (od vidění), stálí buskeři o sobě jednoznačně
vědí a stejně tak o místech, kde druzí stávají. Často také hovořili o určitém respektu, co se
týče staršího buskera či jeho oblíbeného místa (s ohledem na to, že u nás neexistuje nic jako
pronájem míst, jedná se o čistě neformální pravidla či zdvořilosti). Když se podíváme na
komunikaci s lidmi, je společným jmenovatelem gestikulace a mimika. Turisté jsou poměrně
zvyklí na tento druh umění v ulicích a tak do jisté míry hodnotí provedení a předvedenou
„show“. Velmi nepopulární a lidmi negativně hodnocená jsou gesta směřující k vyžádání si
peněz či přímo urážky za to, že peníze nevhodili. Důležitá je také nálada buskera. Lidé jsou
empatičtí, a pokud vidí naštvaného či znechuceného buskera, ignorují ho. To mají buskeři
ozkoušené a zmiňovali to téměř všichni. Někteří pokud „nemají den“ do práce radši ani
4 Levitace se v Evropě vyskytuje v mnoha podobách. Nejčastější je individuální nebo dva buskeři levitující nad
sebou. Od klasického buskera se levitace liší především fyzickou náročností, dobou přípravy a odlišným
přístupem k lidem („meditují“, nesnaží se komunikovat).
5
To se týká především Bulharů a Rumunů.
8
nejdou, protože vědí, že by to k ničemu nevedlo. Od jednoho z nich se nám dokonce dostalo i
příměru k psychologii. Mínil tím komunikaci s lidmi a v tomto směru jsou často vděčným
cílem děti. To vše můžeme potvrdit a to jak z vlastní zkušenosti, tak z přidruženého
pozorování.
Poměrně obvyklá je také komunikace buskerů s ostatními „lidmi ulice“, kteří se
v centru nacházejí (bezdomovci, Romové a buskeři jiných typů). Někteří jsou zde proto, aby
jim pomáhali (něco přinést, pohlídat), nicméně stává se, že i sami bezdomovci se stávají
buskerem v propůjčeném kostýmu a vydělávají na někoho jiného (viz výše). O tomto faktu
jsme ale slyšeli jen z vyprávění (od bývalého takto zaměstnávaného bezdomovce). Jsou zde
však i jiné problémy. Například není neobvyklé, že je busker okraden. Pokud se týká policie,
názory i zkušenosti se různí, shodují se však na jednom a to, že rozdíl je policista od policisty.
Někteří se s nimi zdraví6 a tolerují je, jiní mají potřebu si rýpnout a dělat zle. Zcela specifickým
článkem je jeden z buskerů, který funguje jako most mezi ostatními buskery a městem, a
bojuje za to, aby se úroveň buskingu provozovaného v Praze zvedla. Posledním bodem, který
bychom zde zmínili, je rodina. Buskeři často vedou normální rodinný život, mají partnerku či
přítelkyni a často také děti, zpravidla studující nebo mířící na vysokou školu.
d) Introspekce
V rámci pochopení podstaty buskingu jsme se rozhodli jej vyzkoušet. Pro lepší
porozumění problémům, se kterými se setkávají buskeři jsme shledali tuto skutečnost jako
nezbytnou. Ze svého studování této problematiky a následně i z výpovědí buskerů jsme
věděli, že není potřeba žádné povolení od magistrátu k provozování této činnosti. Zapůjčili
jsme si tedy kostýmy dvou zámeckých pánů (viz příloha) a postavili jsme se na Staroměstské
náměstí.
Samotnou přípravou jsme strávili jednu hodinu (průměrná doba ostatních buskerů se
pohybuje do 15 minut). Prostory, kde jsme se převlékali, byli zcela odlišné od provizorních
prostor, ve kterých se často převlékali dotazovaní buskeři. První minuty na ulici pro nás nebyli
nikterak příjemné. Cítili jsme se „nazí“ před kolemjdoucími, kteří nás překvapivě (s lehkým
úsměvem) pohledem spíše přecházeli. Byli jsme pro ně pouhou součástí běžného života
v ulicích. S výběrem místa i s nezbytnými podstavci nám pomohl pomocník kolegů buskerů.
Dal nám pár velice užitečných rad o vzdálenosti kasičky, o místě a směru, kterým jsme měli
stát a mnoho dalších doporučení. Je třeba říci, že jsme se v jeho přítomnosti cítili dobře, jako
bychom byli přijati do „jejich“ komunity.
Zcela striktně jsme se dohodli, že nebudeme ukazovat na naši kasičku a žádat od
turistů peníze. Sami jsme poznali, že se jedná o velice náročnou aktivitu. Jako pomůcku při
nacházení správné polohy pro náš postoj jsme měli hole, o které jsme se opírali. Psychickou
náročnost, často zmiňovanou buskery, jsme nepociťovali vzhledem k času, který jsme
buskingu věnovali a dále i skutečnosti, že jsme „stáli“ v páru. Často jsme se otáčeli, hýbali,
mluvili na sebe, čímž jsme pro kolemjdoucí působili daleko přívětivějším dojmem, což se
6
Jeden z buskerů se dokonce zná a je v kontaktu s policejním náčelníkem, a řeší s ním některé nepříjemné o
obtěžující záležitosti v oblasti buskingu.
9
projevilo i na množství fotografií. Paradoxně nejvíce se s námi turisté chtěli fotit, když jsme
měli jednu ze svých mnoha přestávek a seděli jsme na podstavcích a povídali si. Pro turisty
toto „sestoupení“ na jejich úroveň znamenalo zahození ostychu a větší chuť se s námi vyfotit.
Potvrdila se nám i slova jednotlivých buskerů o důležitosti výběru místa. Dopolední
místo nám vybrali profesionální buskeři, zatímco odpolední místo jsme si vybrali sami. Od
první chvíle se u nás zastavovalo méně turistů a někteří jako by si nás ani nevšimli. Busking
jsme si již vyzkoušeli, efekt novosti opadal a nyní jsme zjišťovali, že za opravdovým buskingem
nemůže být jen pouhá zvědavost. Poznali jsme, že pro výkon buskingu je potřeba (či alespoň
výhodou) mít určitě vlastnosti. Vysokou míru extroverze bychom zmínili určitě jako první.
Zcela jistě i empatie, kdy je na citu buskera, aby poznal, kdy na člověka pokynout, kdy se
pouze usmát, a kdy se ani o nic nesnažit.
Ač jsme se velmi snažili o identické podmínky v porovnání s profesionálními buskery,
jednou zcela zásadní věcí jsme se lišili. Motivací všech buskerů je obživa a vydělávání peněz
touto činností. Pro nás byla hlavním motivem zvídavost, touha vyzkoušet si netradiční druh
umění/obživy. I tak jsme se nedokázali zbavit mírně nepříjemného pocitu - kasička před námi
a vhazované mince od turistů v nás evokovaly myšlenky o žebrotě. Jsme si tedy vědomi, že
určité situace jsme viděli zcela rozdílně než námi dotazovaní buskeři.
e) BIG5 + Hodnotový žebříček
Poslední částí našeho výzkumu byla snaha nahlédnout do osobnosti buskerů
standardizovaným způsobem. Distribuovali jsme jim BIG5 osobnostní dotazník. S ohledem na
dosavadní zkušenosti jsme šli do vyhodnocování s pracovními hypotézami o vyšších
percentilech u položek E a O.

Neuroticismus – percentil 50, na základě kolísavosti jednotlivých výsledků jsme
usoudili, že se jedná spíše o individuálně osobnostní charakteristiku, než o obecný rys
člověka živícího se buskingem

Extraverze – percentil 74, zde se zcela potvrdil náš předpoklad, výsledek odráží
nutnost jejich práce, buskery lze tedy chápat jako extravertované, společenské a
hovorné osoby

Otevřenost vůči zkušenostem – percentil 71, opět potvrzení předpokladu, buskeři se
nebrání novým zkušenostem, jsou spíše zvídaví a nekonvenční7

Přívětivost – percentil 24, překvapivé, pokud bychom odkazovali na jejich vřelý
přístup k divákům, pokud však vezmeme v úvahu jejich životní osudy, to že pracují na
ulici a jaké vztahy panují mezi nimi navzájem, můžeme buskery až na výjimky
považovat za spíše realistické, podezíravé, nedůvěřivé a zaměřené na sebe
7 Výjimkou jsou buskeři vyššího věku, kteří jsou limitováni zdravotním stavem, u nich byl tento percentil
podstatně nižší.
10

Spolehlivost – percentil 69, ačkoli naše zkušenost značí to, že konkrétně spolehlivost
není jejich silnou stránkou, pokud se jedná o vůli, ctižádost, výkonnost a
cílevědomost, to jak se zdá, osobnost buskera v různém zastoupení má
Také jsme vytvořili seznam hodnot, v rámci kterého jsme žádali buskery o jejich
řazení. Z obecných hodnot jsou pro ně nejdůležitější rodina, přátele a zdraví. Ze specifických
pak umění pobavit, radost ze své práce a seberealizace. Naopak nedůležité jsou pro ně vztahy
s ostatními buskery, což odráží naše zkušenosti z rozhovorů.
Busking: umění nebo žebrota?
Závěrem se tak vracíme k úvodní otázce, která dala naší práci název a to, co je to
busking a jak na něj máme nahlížet. Mínění lidí v tomto směru ovlivníme jen těžko a tak se
představa buskingu jen jako jiné formy žebrání bude ve společnosti objevovat stále. Pravdou
však je, že se toto umění či způsob obživy dostává stále více do povědomí a stává se nedílnou
součástí koloritu historických center měst po celé Evropě. Pokud byste se na tuto otázku
zeptali samotných buskerů, pravděpodobně by se urazili, sami se za žebráky rozhodně
nepovažují a takové pojetí nepřipouští. Jejich odkaz směřuje k Evropě a především Barceloně,
kde je busking skutečným uměním, prací, zaměstnáním, zkrátka způsobem, jak dát životní
náplň sobě a přijít si přitom k penězům. „Umění do klobouku“, jak nám busking popsal jeden
z buskerů, je tak zcela výstižné. Negativní konotaci tak pražský busking získává právě pro to,
že na rozdíl od jiných evropských zemí není regulován a jeho kvalita tak značně zaostává.
Pokud byste se zeptali nás, ačkoli jsme z pokladničky před sebou neměli dobrý pocit,
přikláníme se k názoru buskerů – pokud se to dělá, tak jak má, pak to nemá s žebrotou vůbec
nic společného.
Diskuze
S ohledem na fakt, že jsme se pohybovali na prakticky nezmapovaném terénu, neměli
jsme možnost porovnat náš výzkum s jakýmkoli jiným podobného charakteru. Ztratili jsme
tak možnost komparace s jinými výsledky, na druhou stranu jedná se o kvalitativní výzkum na
principu grounded theory a to v podobě jakéhosi předvýzkumu či mapování nové oblasti a z
toho důvodu není příliš nutné jej porovnávat s dalšími výzkumy. Před začátkem studie jsme
měli základní otázky, na které jsme hledali odpověďi. Současně s odpověďmi přicházeli i další
otázky. Na tento výzkum by tak mohla navázat podrobnější studie těchto umělců.
Vzhledem k tomu, že ke sběru dat byl použit rozhovor, je třeba brát v úvahu
především možnost či riziko fabulace ze strany respondentů. Jsme odkázáni pouze na jimi
vyřčená tvrzení. Není proto možné si reálnou pravdivost jejich odpovědí lépe ověřit. Avšak s
ohledem na naši snahu vyseparovat opakující se vzorce, místy i na hloubku rozhovoru a na
atmosféru, jakou jsme se snažili navodit, pevně věříme v pravdivost odpovědí.
11
Velikost vzorku může být též poněkud zkreslující, nicméně si troufáme ji prohlašovat
za reprezentativní vzorek minimálně pro stálou pražskou část tohoto typu buskingu. Dle
tvrzení dotázaných je odhadovaný počet trvalých buskerů v podobě živých soch v Praze cca
15-20. S ohledem na výpovědi týkající se buskingu v zahraničí by bylo velmi přínosné
podniknout podobné kvalitativní šetření v jiných městech jiných zemí a výsledky pak
porovnat. Z nasbíraných informací se zdá, že busking se v posledních letech velmi rozšířil a
tak by se kromě zmiňované Barcelony, Drážďan 8 a Prahy dalo uvažovat i o Bratislavě, či
některých městech v Itálii a Francii. Kvalita buskingu v Praze je totiž prý oproti jiným místům
dosti zaostalá a upadající (jedním z důvodů je fakt, že jsme snad jediná země, kde není třeba
žádného povolení pro výkon tohoto umění). Bylo by tedy zajímavé porovnat stálé buskery i z
jiných koutů Evropy a získat tak opět o něco ucelenější pohled na tuto komunitu.
Současně jsme si vědomi i nedostatečnosti takovéhoto jednorázového šetření, pokud
se týká sledování dynamiky a vztahů v této umělecké subkultuře. Podchytili jsme situaci v
určitém časovém okamžiku, nicméně byli jsme zároveň i svědky toho, jak se nám některá
tvrzení o nerozlučných přátelstvích drolí před očima a zároveň naopak, kdy si například dva
buskeři se vzájemně okopírovaným kostýmem (což je, jak jsme uvedli, mezi nimi velmi
nepopulární způsob vlastní produkce) nakonec stoupli vedle sebe a začali fungovat jako
dvojice. Vztahy mezi buskery se tak zdají být obecně dosti vrtkavé a nestabilní, i z toho
důvodu by bylo zajímavé sledovat celou situaci po delší dobu a postihnout tak více hloubku
osobnosti každého z nich.
Posledním podnětem je samotná práce buskera. V očích běžné populace je busking
často nahlížen jako jen další forma žebrání, což je však důsledkem zmíněné situace v Praze.
Pokud byste klasického buskera v jeho přítomnosti označili za žebráka, radost byste mu
neudělali. Zdá se, že pravého buskera dělá srdce, které do produkce vkládá a nikoli výdělek
(který je však nutnou a nedílnou součástí). Je nespornou pravdou, že právě u těch mluvících o
potěšení z lidí a z toho, co jim mohou předat, jsme zároveň i my (nezávisle na sobě) cítili z
celého rozhovoru větší uvolněnost a pohodu. Vlastní otevřeností některých z nich jsme byli
zvlášť překvapení, jejich sdílností ohledně svých životních příběhů i problémů, které je
provázeli.
8 Drážďany jsme v rámci výzkumu navštívili. Naše zkušenost však neodpovídá tvrzení pražských buskerů.
Narazili jsme zde pouze na dva buskery a to Čechy, kteří hovořili o tom, že naopak příliš velký rozdíl mezi
buskingem v Drážďanech a v Praze nevidí.
12
Literatura, zdroje
BUREŠ, Vítězslav. Zákaz pouličního umění zklidnil pražské ulice. Pokuty zatím nepadají.
Dostupné z: http://praha.idnes.cz/poulicni-umeni-v-praze-0br-/praha-zpravy.aspx?
c=A130520_111528_praha-zpravy_eb., staženo dne 14. 3. 2014
Internetové stránky www.busking.cz
Hřebíčková, M., & Urbánek, T. (2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář [map]. (1. české
vydání). Praha: Testcentrum.
13
příloha č. 1.:
14
příloha č. 2.:
15
příloha č. 3.:
16
příloha č. 4.:
17
příloha č. 5.:
18