Ježíš - - Boží vyslanec

číslo 6 2010
ISSN 1801-0059
Z ráje
do ráje
Ježíš - Boží vyslanec
Foto: Johana
Časopis pro svobodný život
J.J. RÁJ
J.J.
RAJ
Úvodník
Boží vyslanec
Georges Stéveny
Připomeňme si důležité zaslíbení dané
Mojžíšem: „Proroka z prostředku tvého,
z bratří tvých, jako jsem já, vzbudí tobě
Hospodin Bůh tvůj; jeho poslouchat budete.“
(5M 18,15) Apoštol Petr používá tento výrok
na Ježíše v jednom ze svých prvních projevů po
letnicích a dodává: „Jehož poslouchati budete
ve všem, cožkoli bude mluviti vám. Staneť se
pak, že každá duše, kteráž by neposlouchala
toho Proroka, vyhlazena bude z lidu.“ (Sk
3,22.23)
Tento výrok je velice tvrdý. Muž, o kterého
se jedná, není pánem nad tolika jinými,
namyšlenými lidmi. Poselství, které přináší,
je natolik rozhodující, že na něm závisí život.
Není možné vše sledovat jen zpovzdálí nebo
příležitostně, a vybírat, co se nám líbí, a zbytek
přehlížet. „Jehož poslouchati budete ve všem,
cokoli bude mluviti vám... Každá duše, kteráž
by neposlouchala tohoto Proroka, vyhlazena
bude z lidu.“ Pluralismus, který chce se svým
velkým vlivem spojit všechna náboženství jako
právoplatnou cestu záchrany, vychází z dobrých
úmyslů, ale špatně se shoduje s evangeliem.
Jedná se dokonce o etickou záležitost, kde se
pravidlo dobra a zla mění podle libosti každého.
Jestliže je pravda, že bychom neměli posuzovat
druhé, jestliže je moudré neupadnout do pyšné
domýšlivosti, jestliže naše spojení s Kristem
zahrnuje lásku nás všech, dokonce lásku
k našim nepřátelům, pak je důležité vědět, že
nemůžeme sloužit dvěma pánům a že dělicí
2
Z ráje do ráje
6 2010
čára pro rozlišení mezi pravdou a falší není
elastická.
Apoštol Pavel nepřestává opakovat: „Ducha
neuhašujte. Proroctvím nepohrdejte. Všeho
zkuste: což dobrého jest, toho se držte. Od
všeliké zlé tvárnosti se varujte.“ (1Te 5,19–
22) „A nepřipodobňujte se světu tomuto,
ale proměňte se obnovením mysli vaší, tak
abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá,
libá a dokonalá.“ (Ř 12,2) Lukáš blahopřeje
Berienským, kteří uposlechli Pavla a Sílase:
„Kteřížto přijali slovo Boží se vší chtivostí,
na každý den rozvažujíce Písma, tak-li by ty
věci byly, jak kázal Pavel.“ (Sk 17,11) Zde je
příklad hodný následování, ať už je tradice, ke
které lneme, jakákoliv.
Je nebezpečné si myslet, že jakékoliv
náboženství je dobré. Sám Ježíš nás před tím
varuje: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane,
vejde do království nebeského, ale ten, kdož
činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.“
(Mt 7,21) Jsme u slovních hříček, které se staly
populárními.
Ale jaká je tedy Boží vůle, která umožňuje
přístup do jeho království? Příchod Krista na
zem nás má právě tomu naučit. Proto Ježíš
přišel na zem. Je třeba studovat celá evangelia,
abychom byli schopni dát úplnou odpověď. To
by dalo této knize rozměry, kterým se chceme
vyhnout. Omezíme se na nejdůležitější
Pokračování na str. 4.
Z
e
j
rá
o
d
e
j
rá
Impressum
Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje
misijní účel. Časopis vychází šestkrát za
rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus
poštovné. Redakce a případní spolupracovníci
pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom
zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme
tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu
práce. Máte-li zájem, můžete si časopis
objednat a předplatit na celý rok na adrese
redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte
ho sousedům, známým a spolupracovníkům.
Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli.
Redakce:
Jaroslav Juřica
Ivo Kapec
Jana Schlauer
Adresa redakce:
Vydavatelství a nakladatelství
Jurica Jaroslav - Ráj
Lubenská 630
739 11 Frýdlant n. Ostr.
Tel: 0049 8031-9412291
E-mail: [email protected]
[email protected]
IČ: 87221284
MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059
Bankovní spojení:
Komerční banka Frýdek Místek
Číslo účtu: 86-5795310207/0100
IBAN: CZ6601000000865795310207
BIC: KOMBCZPP
OBSAH
2
5
7
10
11
12
13
17
20
Úvodník
G. Stéveny
Odpuštění
A. Smith
Víra, která snese...
J. Kováčik
Skrytý poklad
R. u. H. Publ.
Není času
E.G.W.
Pouze jeden traktát
M.C.K. Stubs
Seriál o pravdě
O. Vožeh
Zvláštní Boží dar
J.J. Grosboll
Můžeme zvítězit nad
hříchem?
L. Nelson
22
23
24
Zbožnost
F. Poslušný
Závěr 3. poselství
E.G.W.
Pasivita
J. Jurica
„Ne každý, kdo mi říká:
Pane, Pane, vejde do
království nebeského, ale ten,
kdož činí vůli Otce mého,
kterýž v nebesích jest.“
(Mt 7,21)
3
Úvodník
Pokračování ze str. 2.
upřesnění nejdříve toho, že je důležité brát
velice vážně Ježíšovo doporučení: „Mějte víru
v Boha.“ (Mk 11,22 francouzský překlad)
V tomto průzkumu je potřeba, abychom měli
na paměti základní Kristova slova. Když stanul
před Pilátem, otázal se ho: „Ty-li jsi Král
Židovský? Odpověděl Ježíš: Sám-li od sebe to
pravíš, čili jiní tobě pověděli o mně? Odpověděl
Pilát: Zdaliž jsem já Žid? Národ tvůj a přední
kněží dali mi tebe. Co jsi učinil? Odpověděl
Ježíš: Království mé není z tohoto světa. Byť
z tohoto světa bylo království mé, služebníci
moji bránili by mne, abych nebyl vydán Židům.
Ale nyní mé království není odsud. I řekl jemu
Pilát: Tedy král jsi ty? Dí Ježíš: Ty pravíš, že já
král jsem. Já jsem se k tomu narodil, a proto
jsem na svět přišel, abych svědectví vydal
pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas
můj.“ (J 18,33-37)
Dávejme si pozor! Nacházíme se v srdci
Kristova poslání. U Židů byl očekáván král,
který byl vybavený všemocností. Talmud
mluví o „Králi-Mesiáši“. Ježíš touží poznat
celou myšlenku zmocňovatele. Jaký smysl
dává slovu „král“? Jde o smysl náboženský
nebo politický? Ale Pilát se neodhalí. Jen
ať obviněný vše objasní! A on to dělá. Jeho
poslání není politické. Jistě, je Králem; ale ne
proto, aby rivalizoval s Césarem. Následuje
objasnění, které se nedá více upřesnit: „Já jsem
se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel,
abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest
z pravdy, uslyší můj hlas.“
Tato pasáž nejlépe odhaluje, proč Ježíš přišel
na náš svět. Ježíš je u kormidla světa, aby dal
v plném světle poznat pravdu. Samozřejmě
že nemá na mysli pravdu ve vědeckém nebo
filozofickém smyslu. V modlitbě ke svému
4
Z ráje do ráje
6 2010
Otci, o několik hodin dříve, řekl: „Slovo
tvé pravda jest.“ (J 17,17) Avšak tato slova
obsahují vše, co se přenáší na vztahy lidí
k Bohu. Pravda, předaná proroky Izraelskému
lidu, byla nebezpečně zrazena. Bylo potřeba
ji znovu vyhlásit: „Slyšeli jste, že řečeno jest
...ale já pravím vám...“ (Mt 5,21.22)
Apoštol Pavel, Žid mezi Židy a farizeus, velmi
dobrý znalec Starého zákona, přiznává, když
mluví ke svým: „Ale ztupeni jsou smyslové
jejich. Nebo až do dnešního dne to zastření
v čítání Starého Zákona zůstává neodkryté;
nebo skrze Krista toliko se odnímá. Protož až
do dnešního dne, když se čtou knihy Mojžíšovy,
zastření jest položeno na jejich srdci.“ (2K
3,14.15) Ano, dotýkáme se nejdůležitějšího:
Ježíš přišel, aby obnovil pravdu. Můžeme ho
snad také zradit?
Naprosto hluchá a slepá Helen Keller se naučila
číst a mluvit. Jednou se jí někdo zeptal, která
kniha byla její oblíbenou. Ona zvolala: „Bible!
Je to nejkrásnější kniha na světě!“ A když se
jí ten dotyčný zeptal, proč má pro ni Bible
takovou hodnotu, Helen odpověděla: „Protože
v mé temnotě mi Bible umožňuje vidět velké
světlo.“
Ukázka z připravované knihy od Georgese
Stévenyho: JEŽÍŠ – BOŽÍ VYSLANEC proč
přišel (Překlad Marcela Poslušná)
ODPUŠTĚNÍ
Annie Smith
„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
L 23,34. Nedávno jsem rekapitulovala celý svůj
život a našla jsem v něm několik případů, ve
kterých jsem nedokázala odpustit. Mnoho let jsem
s těmito bolestivými zážitky z minulosti zápasila a
pokoušela se odpustit skrze své vlastní úsilí a prosila
jsem o Kristovu pomoc. Veškeré úsilí o odpuštění
však nebylo nikdy završeno totálním vítězstvím a
čistou láskou vůči těm, kteří ublížili.
Můj předivný Ježíš mi však dal jednoduché
vyřešení, se kterým se s vámi chci podělit. Duch
svatý mi vtiskl do mysli tohle: Kristova modlitba
musí být mojí modlitbou. Abych to mohla vysvětlit,
povím vám jednu příhodu z mé životní cesty.
Jednoho dne v šedesátých letech jsem se v práci
octla v trapné situaci. Do nemocnice přišel nový
lékař a byl představován všem zdravotníkům.
Každý ošetřovatel a každá sestra byli voláni
jménem a vítali se s novým lékařem. Já jsem byla
mezi nimi. Jsem však černá a mé jméno nebylo
vyvoláno. A já jsem v sobě nenašla tolik síly, abych
vystoupila a řekla mu, co jsem opravdově měla na
srdci: „Jmenuji se Annie Smith a chtěla bych vás
tady vřele uvítat a říct, že vám chci být ku pomoci
všemi svými silami.“ Z tohoto setkání jsem si
odnesla těžce potlačovaný odpor vůči těm, kteří
mne nezahrnuli mezi sebe jako svou kolegyni, což
se stávalo často mezi křesťany té doby. A musím
říct, že většina z nich byli adventisté sedmého dne.
Jaký byl můj úkol, proč jsem tam vůbec byla?
Jak jsem mohla zlepšit vztahy a komunikaci mezi
mnou a mými bílými kolegy a kolegyněmi? Byla
jsem jediná černá profesionální sestra v celé této
adventní nemocnici.
barva vaší kůže. Ježíšova láska je však ke všem
stejná. „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista
jste oblékli. Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani
svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno
jste v Kristu Ježíši. A když Kristovi jste, tedy símě
Abrahamovo jste, a podlé zaslíbení dědicové.“ Ga
3,27-29. Pán mi ukázal větu „Otče, odpusť jim,
neboť nevědí, co činí.“ A ta se stala mojí odpovědí.
Možná, že si nenaplánovali říkat mi zraňující slova,
anebo prostě neviděli závažnost toho, co říkali. Tím
nechci omlouvat jejich postoj vůči mě, ale pomohlo
mi to „shrnout uhlí řeřavé na hlavu jejich.“ Pán
mi neříká, abych soudila skutky druhých; říká mi,
abych dovolila Jeho lásce plynout k nim skrze mou
bytost.
My všichni čelíme různým těžkostem na své cestě
k nebesům. I ti, kteří byli Kristu nejblíže, měli
předsudky, kterých se museli zbavit. Museli se
naučit milovat tak, jak miloval Ježíš. Duch svatý
s nimi vykonal důkladné dílo a oni završili svůj
život jako naprostí vítězové.
„Protož lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej, a žízní-li,
dej mu píti. Nebo to učině, uhlí řeřavé shrneš na
hlavu jeho.“ Ř 12,20. Co vlastně znamená „uhlí
řeřavé“? To přece známe ze svatyně. Kde ve svatyni
se nacházely žhavé uhlíky? V prvním oddělení
svatyně před oponou byl oltář kadění (vůně), neboli
oltář modliteb.
Všeobecně se se mnou zacházelo dobře, hlavně ze
strany sester z jiných zemí. Byly tam však některé,
které zjevně projevovaly rasové předsudky a dělaly
poznámky, které mne zraňovaly. Jsou některé věci,
které na sobě nemůžete změnit. Jednou z nich je
5
Odpuštění
„Vedlé obyčeje úřadu kněžského los naň přišel, aby
položil zápal [vůni kadidla – KJB, pozn. překl.],
vejda do chrámu Páně. A všecko množství lidu bylo
vně, modlíce se v hodinu zápalu.“ [kadidla – KJB,
pozn. překl.].“ L 1,9-10.
Kde je nyní Ješíš, když se modlíme? Jsme povoláni,
abychom se modlili za druhé? Chápeme se úlohy
kněží? Řekl nám, jak se máme modlit za své
nepřátele?
„Od Ježíše Krista, jenž jest svědek věrný, ten
prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýž
zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví
svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a otci svému,
jemuž buď sláva a moc na věky věků. Amen.“ Zj
1,5.6.
„On dnes stojí před oltářem zápalu a předkládá
Bohu modlitby těch, kteří touží po Jeho pomoci.
‘Kdož jest ježto by potupil [odsoudil – pozn. překl.]?
Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal,
a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za
nás.’“ Signs of the Times, 9. května 1900.
„Ale já vám pravím, milujte nepřátely své,
dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte
nenávidícím vás a modlete se za ty, kteříž vás
utiskují a vám se protiví.“ Mt 5,44.
Když je nám předložena situace nenávisti a
diskriminace, kdo se bude modlit za přestupníky,
jestli ne my? Tohle může být jejich jediná příležitost,
kdy budou představeni Kristu s láskou, odkudž jim
bude dáno „uhlí řeřavé“ odpuštění.
Tohle je dílo soudu; a když nám Duch svatý
představí zvláštní potřebu odpuštění druhým,
musíme pamatovat na to, že Kristus šel touhle cestou
před námi a vydláždil ji pro nás. Budiž Jeho jméno
pochváleno! On právě teď stojí u oltáře zápalu a
čeká na naše modlitby za odpuštění a očištění od
hříchu z našeho života, aby je mohl předat svému
Otci. My mu musíme dovolit, aby z našeho srdce
odstranil veškerou zášť a předsudky. Obě tato slova
v podstatě znamenají, že zde chybí láska.
„Duch sestoupil na čekající, modlící se učedníky
v plnosti, která zasáhla každé srdce. Nekonečný
6
Z ráje do ráje
6 2010
se své církvi mocně projevil. Bylo to, jakoby tento
vliv byl zadržován po celé věky a nyní se nebesa
radovala v tom, že mohou na církev vylít bohatství
milosti Ducha. A pod vlivem Ducha se slova pokání
a vyznávání mísila s chalozpěvy za odpuštěné
hříchy. Bylo slyšet slova díkůvzdání a proroctví.
Celá nebesa se hluboce sklonila, aby spatřila a
uctila moudrost nesrovnatelné, nepochopitelné
lásky. Unešeni údivem, apoštolé zvolali ‘V tom je
láska!’ S dychtivostí se chopili uděleného daru. Co
následovalo? Meč Ducha, nově naostřený a blyštící
se nebeskou září, si prosekával cestu skrze nevíru.
Tisíce byly obrácené za jediný den.“ Acts of the
Apostles (Skutkové apoštolů), str. 38.
Co znamená „Pozdní déšť“? „Aj oráč očekává
drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje,
až by přijal podzimní i jarní déšť.“ Jk 5,7. „Tak
i křesťan má s trpělivostí čekat na ovoce slova
Božího ve svém životě. Často, když se modlíme o
milosti Ducha, nás Bůh vyslýchá tak, že nás postaví
do situací, ve kterých toto ovoce může uzrát. A
my nerozumíme Jeho záměru a jsme udivení a
zmalomyslnění. A přesto nikdo v sobě nemůže tyto
milosti rozvinout bez procesu růstu a nesení ovoce.
Naším úkolem je přijmout slovo Boží a pevně se ho
držet, plně se poddat Jeho vládě. Potom bude Jeho
záměr s námi završen.“ Christ’s Object Lessons
(Krisova podobenství), str. 61.
„Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a
Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a
příbytek u něho učiníme.“ J 14,23. „Moc silnější
a dokonalejší mysli nás ovládne, protože máme
živé spojení se zdrojem vše snášející síly. V našem
božském životě budeme přivedeni do zajetí Ježíši
Kristu. Nebudeme už žít obvyklý život sobectví,
ale Kristus bude žít v nás. V naší přirozenosti bude
zplozena Jeho povaha. Tak máme přinášet plody
Ducha svatého – ‘jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a
jiné pak stý.’“ (Krisova podobenství str. 61).
Annie Smith je (2010) 73 let. Žije ve státě Georgia
v USA, kde pečuje o svou dvaadevadesátiletou
maminku. Všechna svá aktivní léta sloužila
nemocným jako zdravotní sestra. V případě zájmu
ji mohou čtenáři kontaktovat e-mailem. Adresa je
dostupná ve vydavatelství časopisu.
Překlad: Pra del Torno Publishing
Víra, která snese i žár ohně
Ján Kováčik
O
heň je na jedné straně velice užitečný,
ovšem na straně druhé je nevypočitatelným
živlem. V krátké době dokáže zlikvidovat
pracně postavený dům, nashromážděnou úrodu
a vše, co mu stojí v cestě… A když se člověk
stane jeho kořistí, způsobí mu těžká a bolestivá
popálení. Tedy nic příjemného!
Bible se zmiňuje o ohni na mnoha místech.
První přímá zmínka je v 1M 19,24: „Hospodin
chrlil na Sodomu a Gomoru síru a oheň.“ A
nepřímá je uvedena v 1M 4, kde je záznam o
Kainovi a Abelovi, kteří přinášeli Bohu své
oběti. Je logické, aby oběť byla spálena; na
oltáři musí být oheň.
Ap. Pavel se zmiňuje o zvláštním ohni, který
nemá nic společného s ohněm fyzickým. Přesto
však pálí a jeho žár je bolestivý. Přichází
z Božího dopuštění za účelem otestování naší
víry. „Milovaní, nedivte se té zkoušce ohněm,
jež na vás přišla…“ 1Pt 4,12
O ohnivých zkouškách víry se zmiňuje i ses.
EGW: „Boží lid brzy bude zkoušen ohnivými
zkouškami, a veliká část těch, kteří se nyní zdají
být věrnými a pravými, zjeví se jako bezcenný
kov. Místo aby je protivenství, pronásledování
a tupení posilovalo, zbaběle se postaví na stranu
protivníka…“ 5T 136
Tyto zkoušky se mohou dostavit v nejrůznější
formě. Někdy to však může být i skutečný oheň!
U Izaiáše čteme, jaké druhy ohně to mohou být:
Vyjádření, že Boží lid bude zkoušen ohnivými
zkouškami, znamená – až do krajnosti, na
nejvyšší stupeň, na doraz, víc už není možné,
už není žádná rezerva.
Nyní se podívejme na takové věřící, jejichž víra
snesla prudký žár ohně, snad až na ten nejvyšší
stupeň.
Zkouška až na doraz
J
1. JOB
eho jméno lze významově vyložit jako
PRONÁSLEDOVANÝ. Přesto, že byl
„bezúhonný, poctivý, bohabojný a prostý všeho
zla“ – aneb právě proto, že takový byl, satanovi
překážel. I když to Bůh věděl, vydal ho do jeho
ruky, aby mu dokázal, že jeho víru a oddanost
nezlomí! Ovšem stanovil mu jasnou hranici,
kde může experimentovat. „Všechno, co má, ať
je ve tvé moci. Jeho samého se ale nedotkneš!“
Když satan vyšel od Boží přítomnosti, začaly
se jeho působením dít ve velice rychlém sledu
hrůzné divy. Do Jobova příbytku, postupně
– jeden za druhým – přicházejí ustrašení a
udýchaní čtyři mužové, přinášející tragické
zprávy. Je zajímavé, že pohromě unikl vždy
pouze jeden služebník, aby oznámil to, co se
stalo.
„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li
přes řeky, nestrhne tě proud. Půjdeš-li ohněm,
neshoříš, plamen tě nespálí.“ (43,2)
Jak reagoval Job, když to všechno vyslechl?
Úžasně! Zamysleme se nad tím, co řekl: „Nato
Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu,
potom padl na zem a klaněl se: Nahý jsem vyšel
z lůna své matky, nahý se k ní zas navrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno
jméno Hospodina!“ (1,20.21; B21)
A do všech těchto situací, byť by byly jakékoliv,
zní Jeho ujištění: „Neboj se, já jsem s tebou,
nestrachuj se, já jsem tvůj Bůh…“ (41,10)
Jak bychom reagovali my, ne někdo
z nevěřících?! Jak reagujeme v menších
zkouškách? (neúroda, propuštění z práce,
7
Víra, která ...
problém se sobotou, krize v podnikání…)
O zkoušeném Jobovi je vydáno svědectví:
„V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha
z ničeho špatného.“ (v.22)
Jenže šroub zkoušky nebyl ještě dotažen až
do maxima. A to věděl i satan. Proto po nové
rozmluvě s Bohem mu bylo dovoleno sáhnout
na jeho tělo. Tím Job na sobě pocítil ještě
silnější žár ohně. Satan jej ranil hroznými
vředy, které si pak pro zmírnění bolesti škrábal
střepem. A když ho vlastní žena viděla, jak se
trápí v bolestech a radila mu eutanazii - zkrátit
život plný utrpení, zlořečit Bohu, její radu
nekompromisně zamítnul. Bůh vydal o něm
i nyní své svědectví: „V tom všem Job ani
jediným slovem nezhřešil.“ (2,20)
A ap. Jakub nám, kteří často ve zkouškách
reptáme a jsme netrpěliví nebo slabí ve víře,
předkládá právě Joba: „Slyšeli jste o Jobově
vytrvalosti a viděli jste, co nakonec pro něj
Pán připravil, vždyť Hospodin je nesmírně
milosrdný a soucitný.“ (5,7-11; B21)
2. Americký Job
Jak podle nadpisu usuzujete, nejedná se o
biblický příběh, i když je v něm biblické jméno
muže, nad kterým jsme se právě zamýšleli.
Jelikož mne tento příběh zaujal, chci se s ním
podělit i s vámi. Doufám, že může být i nám
k povzbuzení!
Pan Johnson po snídani sedl do auta a odjel do
své kanceláře na Wall Street. Když vstoupil
dovnitř, sekretářka ho přivítala velice smutně.
„Jen co jste vyjel z domu, telefonoval někdo od
vás, že vaši tři synové zahynuli při autonehodě.“
On se zamyslel a řekl: „Buď požehnáno jméno
Hospodinovo!“
Sekretářka se tomu divila, a proto řekla: „Pane
Johnson, já jsem neřekla, že jsou zraněni,
ale mrtví.“ A on opět: „Buď požehnáno…“ a
odešel do své kanceláře, usedl za stůl, dal hlavu
do dlaní…
V tom telefonoval kolega: „Všechny naše
peníze jsme na burze ztratili.“ A on opět „Buď
8
Z ráje do ráje
6 2010
pochváleno jméno Hospodinovo!“ Jeho kolega
se divil, proč chválí Boha, když přišel o peníze.
A pan Johnson řekl: „Když mi je Bůh dal,
pomáhal jsem, kde bylo třeba, a nyní, když je
vzal, buď Jeho jméno pochváleno!“
Jak bychom reagovali my na podobné jobovské
zvěsti? To dokážou jen silní ve víře, ve které
se ovšem musíme zdokonalovat všichni, neboť
nevíme, jakého druhu zkouška zaklepe na
nás! A jaký žár přinese s sebou! Proto musíme
své srdce připoutat pevně k Ježíši, který je
Skálou Věků, pevným Základem víry. Kromě
toho musíme svoji víru budovat z takového
materiálu, který neshoří dřív, než ucítí oheň
(než se žár ohně přiblíží)!
Ap. Pavel to vyjádřil jasně: „Ať už kdo…staví
ze zlata, stříbra, drahého kamení, z dříví, sena
nebo ze slámy, dílo každého vyjde najevo.
V onen den se to ukáže; bude to zjeveno ohněm,
neboť vyzkouší dílo každého člověka.“
Zkouška víry ohněm
Z
kušenost, kterou popsal br.Lawrence
Nelson v časopisu Historic Land Marks
of Adventism, January 2001, jsem převzal a
přeložil. Sledujte jeho napínavé vyprávění:
Tento příběh vyprávěl kazatel Kenneth Oster,
vedoucí misie v Etiopii, v době, kdy komunisté
ovládali tuto zemi. Byli rozhodnuti zdejší
křesťanství zničit. Tehdy jeden zdejší domorodý
kazatel čelil hrozným problémům.
Proti jejich plánu - rozdrtit každého v Boha
věřícího - nemohl prakticky nic udělat. Když se
jednoho dne připravoval na pastorační návštěvu
svých členů, uslyšel silné bouchání na své dveře. Když otevřel, stáli před ním dva sovětští
policisté, kteří ho vyzvali, aby je následoval.
Přivedli ho na velitelství KGB. Když vstoupili
do budovy, uvěznili ho asi na 4 hodiny.
Poté důstojník KGB vstoupil do místnosti i
s lékařem, nesoucím malý balíček a doprovázen
psem. Lékař otevřel balíček a vybral z něj Bibli.
Pak se otázal kazatele: „Věříte Božímu slovu?“
„Ano“, odpověděl.
Pak ho vyzval číst hlasitě z Markova evangelia,
16. kap. Když přišel k verši 9: „Když Ježíš
vstal ráno prvého dne týdne…“ (překl. Krále
Jakuba), doktor řekl „Stop!“ a otázal se: „Věříte
skutečně, že ukřižovaný Ježíš, který zemřel, byl
pohřben, byl vzkříšen, že žije doposud?“
Kazatel opět odpověděl: „Plně tomu věřím!“
Pak dostal příkaz ve čtení pokračovat. Když
byl u veršů 17 a 18: „Ty, kdo uvěří, budou
provázet tato znamení: v mém jménu budou
vymítat démony, budou mluvit v nových
jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco
jedovatého, nijak jim to neublíží…“ (B21)
„Dost“, zvolal doktor a ptal se: „Skutečně věříte
tomu, co jste četl?“ „Ano, věřím“, řekl.
nezkolabuje? Víře, která snese i žár ohně, se
musíme učit ve svém každodenním životě!
Bůh měl zde v každé době věrné děti, které
raději podstoupily hrozná utrpení, než aby
zapřely svého Spasitele. Měly takovou
víru, že se nebály ani žáru pece rozpálené
několikanásobně. Někdy to byli jednotlivci,
jindy celé skupiny (Hugenoti, Valdenští,
Čeští bratři…) Jejich jména jsou v nebeských
záznamech. To jsou klenoty nebeské!
Ap. Pavel se o těchto bezejmenných hrdinech
víry, „kterých svět nebyl hoden“, zmiňuje
v listě Židům 11,36.37. Nyní je řada na nás!
Dokážeme to? Uschopní nás naše víra, aby
nebeští andělé mohli dopsat naše jména ke
jménům těchto svědků víry? Bude záležet na
nás!
Poté lékař otevřel svoji tašku a vyňal z ní
malou lahvičku. Přivolal k sobě psa a na jazyk
mu stříknul několik kapek roztoku. Pak otevřel
dveře a přikázal mu odejít. Ovšem dřív než
přiběhl ke dveřím, padl mrtvý na podlahu…
Nyní se lékař opět obrátil k pastorovi a
pokračoval: „Řeknete mi, zda skutečně věříte,
že váš Bůh vás může ochránit od této smrtelně
jedovaté látky, kterou jsem před chvílí podal
psovi?“
„Ano“, odpověděl pastor, „pokud Bůh bude
chtít.“
Pak doktor vzal lžičku, naplnil ji po okraj a
kazatelovi přikázal otevřít ústa, do kterých mu
vlil celý obsah lžičky smrtelného jedu, a on i
důstojník KGB očekávali bezprostřední smrt
pastora.
Uplynulo pět vteřin…deset vteřin…jedna
minuta…pět minut… Překvapený doktor
se obrátil k důstojníkovi KGB, vytáhl svoji
komunistickou legitimaci, roztrhal ji a řekl:
„Komunismu už více nevěřím. Nyní věřím
Ježíši Kristu!“
Jaké vítězství víry v ohni zkoušeného pastora
v moc Ježíše Krista! Jakého mocného Boha
máme! Jsme si toho vědomi? Bude nás moci
Bůh představit světu i vesmíru, že naše víra
Lana
9
Nejen pro děti
Skrytý poklad
Podzim patří k období krásných barev. Zvlášť
v lese jsou stromy krásně zbarvené, jakoby
slavnostně nazdobené. Listy se barví zářivě
červeně, žlutě a oranžově. Někdy svítí na
stromy sluníčko tak jasně, jakoby hořely.
Před dávným časem si hrály dvě sestry Ellen a
Sarah Harmonovy s kamarádkami ve velkém
lese. Bydlely v Americe.
Děvčata skotačila v lese, skákala, smála se,
lítala a výskala. Někdy měla s sebou sáčky a ty
sáčky měla pro docela zvláštní potřebu. Pořád
se děvčátko dívalo na zem, volalo na druhá
děvčata, sklonilo se a něco strčilo do sáčku.
Hledalo bukvice. Když se rozlouskly, dobře
chutnaly.
„Já jsem našla více než ty!“ volalo jedno děvče.
„Vidím další“ volá jiné děvče a ukazuje prstem.
Hned utíkají všechna. V tom zůstane jedno
děvčátko stát a volá: „Dívejte se.“ Uviděla
veverku.
„Jenom veverka“, smála se. „Ty jsou tu všude.“
„Ale to je zvláštní veverka“.
„Proč?“ zeptala se Sarah.
„Podívej, má něco v čumáčku“.
„Bukvice, udiveně říká jedno děvče“.
„Odkud je má?“
„Nevím, ale teď se chci podívat, co bude dělat.“
Všechna se upřeně dívala na veverku.
„Kde šplhá?“
„Nevím.“
„Pojďte, budeme ji následovat.“
A to také udělala.
„Teď je tam!“ volá jedno děvče.
„Jen se dívejte,“ říká jiné děvče, když vidělo
veverku šplhat na strom a bukvici pustila do
díry ve stromě.
„Tam schovává ty bukvice“.
„Pojďte, na to se podíváme!“
Co asi našla děvčata v té díře ve stromě?
Hodně, hodně bukvic.
Jedno děvče řeklo: „Děkuji, paní Veverko.“
Otočilo se k ostatním a řeklo: Naplňte své
sáčky!
Olda
10
Z ráje do ráje
6 2010
„Ne, nic takového!“ protestovala Ellen.
„To je přece zásoba na zimu pro veverku.“
Ostatní děvčata se smála a vybírala tvrdě
odpracovaný poklad veverky tak dlouho, dokud
díra nebyla prázdná. Ellen stála a smutně se
dívala.
Ubohá veverko, pomyslela si. Ty jsi těžce
pracovala. Co budeš jíst, když přijde zima?
Když si děvčata své sáčky naplnila bukvicemi,
utíkala domů. Potom ještě několikrát přišla do
lesa hledat bukvice. Ellen byla také vždy v lese.
Smála se velice málo. Měla velkou tajnost,
kterou nikdo neznal, dokonce ani její sestra.
Vždy, když děvčata vybrala díru ve
stromě, udělala nepozorovaně něco velmi
překvapujícího.
Šla ke každé díře ve stromě, kde dříve byla
děvčata. Potom se opatrně podívala kolem
sebe, zda ji někdo nepozoruje, sáhla do svých
kapes a vytáhla něco zlatého. Natáhla ruce
nad díru ve stromě a naplnila ji kukuřicí. Teď,
pomyslela si: Nemusíš už hladovět, když přijde
zima, paní Veverko.
Když Ellen vyrostla, provdala se a pak se
jmenovala Ellen White. Celý svůj život myslela
na druhé, co zvláště potřebují. Až potom se
starala o své potřeby a přání. A to dokonce,
když se jednalo jen o veverku. Ellen úplně
zasvětila zbytek života úloze, přinést radost,
štěstí a Ježíšovu lásku těm, které potká.
R. u.H. Publishing Association, 2002
Lana
N E N Í
Č AS U
E.G.W.
Není času věnovat se divadlu nebo tanečnímu sálu.
Není času na reptání. Je to ztracené, ztracené. Není
času na hraní karet. Není času chodit na koňské
dostihy. Není času navštěvovat estrády. Jak je to
s mou duší?... Mám živé spojení s Bohem? Pokud
ano, musím se snažit získávat tyto duše, které
jsou přitahovány těmito povrchními radovánkami.
Satan to tak zařídil. Satan je vymyslel, aby jedno
potěšení šlo v patách za druhým horečnatým
vzrušením. Není času na přemýšlení o Bohu, není
času uvažovat o nebi nebo nebeských věcech, není
času ke studiu Bible, není času na to, vynaložit úsilí
plné zájmu o ty, kteří jsou bez Krista.
Ms 43,1894
„Mluvme o světle; choďme ve světle. „Bůh je světlo
a není v něm žádná tma.“ (1Jan 1,5) Nezabývejme
se tím, jak uspokojit vlastní „já“. Ztraťme ze zřetele
vlastní „já“ a spatříme velké množství lidí, hynoucích
ve svých hříších. Naberte pro své duše odvahu,
která může přijít jen od Světla světa. Tím, že budete
zapomínat na sebe, budete pomáhat mnohým,
kteří jsou kolem vás ve vašem dosahu. Mluvme o
víře a vaše víra zesílí... Choďte tak, že váš život
bude odrážet paprsky světla na ostatní. Důvěřujte
Ježíšově lásce a obdržíte milost pro záchranu
hynoucích duší. Vaše stezka pak bude jako stezka
spravedlivých – „jako světlo jasné, kteréž rozmáhá
se, a svítí až do pravého dne.“ (Př 4,18)ST 3.6.1903
Pozvání ke studijnímu setkání
ve dnech 10. až 12. prosince 2010
Srdečně vás zveme na studijní setkání s bratrem A. Krakolinigem. Setkání se uskuteční
v Domě zahrádkářů ve Frýdlantu nad Ostravicí, ulice Za Hřbitovem. Začátek bude v pátek
v 15 hodin a ukončení v neděli ve 13 hodin. O stravu je postaráno. Prosíme zájemce o ubytování
(cena za noc 150 Kč), aby se přihlásili buď telefonicky na číslech 775 687 118, 558 681 363
ve večerních hodinách, nebo písemně na adrese redakce a na adresách elektronické pošty:
[email protected]; [email protected].
Téma setkání:
Dějiny doby konce a spásy ve viděních Zjevení 10., 11. a 17. kapitoly
1. Budoucnost církve ostatků a světa z hlediska těchto tří zvláštních kapitol knihy Zjevení.
2. Pohledy na proroctví, které nám mají jako Božímu lidu doby konce pomoci správně se
připravit na poslední události dějin naší planety.
Po studiu 7 pečetí a 7 troubení se budeme zabývat důležitými viděními z knihy Zjevení, která se
nacházejí mezi 6. a 7. troubením. Jedná se zejména o vidění v 10., 11. a 17. kapitole. Zaměříme se na
pohled dějinného naplnění v době konce a na identifikaci obou záhadných šelem z propasti, o nichž
se píše ve Zj 11.
Každý, komu není lhostejné, jak chápat důležitá vidění doby konce z knihy Zjevení a jak je
zvěstovat hynoucímu světu, je k tomuto studiu srdečně zván.
Objednávky, a to i starších zvukových záznamů (MP3), zasílejte na adresu redakce, případně
na adresy elektronické pošty, nebo volejte na uvedená tel. čísla. Nahrávky jsou zdarma,
prosíme jen o úhradu poštovného. Adresa redakce: Jaroslav Juřica, Lubenská 630, 739 11
Frýdlant n. Ostr., e-mail: [email protected]; [email protected], nebo tel. 775 687 118
(večer), 558 681 363.
Redakce časopisu Z ráje do ráje
11
Nejen pro děti
POUZE JEDEN TRAKTÁT
Mabel C.K.Stubs
Říkejme ji Konstance Durrant. Byla diakonkou
velké, ale chudé farnosti v Anglii. Jednoho dne,
když už končila svoji pečovatelskou obchůzku
svého rajonu, všimla si, že na okně jednoho domu
je nová záclona. To jí napovědělo, že se tam
nastěhoval někdo cizí, a proto se tam zastavila.
Když muž pootevřel dveře, zjistila, kdo je u nich,
hrubě se na ni osopil: „Není žádoucí, abyste ke
mně chodila, a nepřeji si, abyste mne obtěžovala!
Já Boha ani náboženství nepotřebuji!“ Distance
se bez slova vzdálila. Její srdce však truchlilo nad
takovými lidmi, jakým byl nepochybně i tento muž.
Nabídka byla učiněna pro věc Ježíše Krista, a
proto se rozhodla znova ji zopakovat. Napříště,
když opět touto čtvrtí procházela, znovu zaklepala
na dveře tohoto muže. Když přišel otevřít a uzřel
neodbytnou návštěvnici, řekl: „Neřekl jsem vám,
abyste mne neobtěžovala?“ – a dveře zabouchnul.
Konstance ovšem nepatřila k těm, kdo se nechá
snadno odradit, neboť cítila, že si Pán přeje, aby
pro Něj pracovala. A vnitřní hlas ji usvědčoval, že
Boží vůlí je pokračovat v návštěvě tohoto domu.
Při další pochůzce tímto rajonem zastavila se i
u těchto dveří. Nyní jí tento muž řekl: „Nemohu
pochopit, proč tu stále chodíte, když si to nepřeji!“
Konstance se usmála a zdvořile odpověděla:
„Řekla jsem si, že přijdu opět, abych věděla, jak se
vám daří, neboť je mi líto, že žijete bez Boha. On
je můj pomocník a mé potěšení.“ Pak mu nabídla
traktát. Dosti nepřívětivě jej přijal a dveře zavřel.
Constance odešla, avšak v průběhu dalších dnů se
hodně modlila, aby Bůh vší milosti požehnal své
tištěné Slovo na této ubohé a ztracené duši, za
kterou Kristus taktéž zemřel.
U další pochůzky, když přišla opět do této části,
se rozhodla, že tento dům zatím nenavštíví, neboť
uplynula jen krátká doba. Ale co se nestalo – když
ho míjela, muž právě vyhlédl z okna, a když ji
uviděl, zavolal: „Máte trochu času pohovořit si se
12
Z ráje do ráje
6 2010
mnou o tom traktátu, který jste mi minule dala?
V té chvíli její srdce radostí poskočilo. Naplněna
radostí a modlitbou na rtech se vracela, aby jí Pán
dal vhodná slova pro tohoto muže. Když přišla ke
dveřím, byly již otevřené - a pozval ji dovnitř.
Vstoupila a ke svému překvapení pak zjistila, že
před sebou má člověka, připraveného a toužícího
po Ježíši Kristu. A dřív než dům opustila, měla
velkou radost z nasměrování onoho muže k Pánu.
Tento muž se stal pravým příkladem obrácení. Od
toho dne činil pokrok v poznávání Boží pravdy. Ó,
jak velká je moc v tištěném Slově v podobě traktátu!
A nadchnout se jím způsobí to, co nedokáže ani
žádné kázání!
Bratři a sestry v Kristu, stůjme ve víře a konejme.
Nechť nás nic neodradí, i když nevidíme žádný
velký výsledek. Rozsévejme evangelium, jak je to
jen možné: slovem svých úst, případně traktáty!
Vždyť máme pevné zaslíbení: „Tak bude slovo mé,
kteréž vyjde z úst mých. Nevrátí se ke mně prázdné,
ale učiní to, což se mi líbí, a prospěšně to vykoná,
k čemu je posílám.“ Iz 55, 11
Z The Infromer July 2010, Přek. J.Kováčik
Lana
Seriál o pravdě
7. pokračování
Otakar Vožeh
„Válka je peklo“, prohlásil kdysi
slavný americký generál Sherman.
Válka je tím nejhroznějším projevem
zla. Válka je vždycky hrozná. Válka je
příšerná, odporná. A přece se nemůžeme
vyhnout přesvědčení, že válka může být
v některých případech nevyhnutelná
a morálně ospravedlnitelná. Pokud
taková situace nastane, nesmíme se
vyhnout osobní odpovědnosti. Jsou
případy, kdy vyhnout se boji znamená
větší zlo než boj sám.
Vzpomínám si, jak jsem byl při své
první po-exilové návštěvě někdejšího
komunistického Československa v roce
1980 „pozván na pohovor“ na policejní
stanici v Kroměříži, kde jsme se museli
s rodinou přihlásit k pobytu. Mladý
důstojník STB mi tehdy položil celou řadu
pozoruhodných otázek, jejichž intenzita
výrazně zesílila ve chvíli, kdy si uvědomil,
že mluví s redaktorem křesťanského
vysílání z Monte-Carla. Jeho klíčová otázka
byla: „Jste vy v tom vašem vysílání pro mír
nebo pro válku?“ Upřímně řečeno, vzalo
mi to na chvíli dech, protože jsem zřejmě
hloubku dotazu hned nepochopil. Pak jsem
se zmohl jen na malý úsměv a začal jsem
mladíkovi vysvětlovat, co je to křesťanství,
a kdo je to Kníže pokoje. Asi si myslel,
že se jeho otázce snažím chytře vyhnout,
nevím. Napsal pak o naší rodině posudek,
na jehož pokladě nám byly jakékoli další
návštěvy Československa zamítnuty. Prý
„nadosmrti“. No nevím, tuhle jsem jel
poprvé z Rakouska do Čech a už tam
ani žádná hranice nebyla. Nevím, kde je
dnes můj vyšetřovatel z kroměřížské STB,
docela rád bych si s ním opravdu přátelsky
popovídal.
Žádný věřící člověk nemůže „být pro
válku“. Ale to neznamená, že jsou nutně
věřící lidé pacifisté, že odmítají jakýkoli
konflikt, jakýkoli boj. Jsou války fyzické,
kterým se ani věřící nemůže vyhnout, ale
je tu především válka duchovní, které
nejenže se nemůžeme vyhnout, my jsme
ji přímo povinni bojovat. Duchovní boj byl
pro věřící kdysi více-méně samozřejmostí.
Dnes tomu tak už není. Žijeme ve světě
a v době, kdy se náboženští fanatikové
odpalují v aktech vraždy a sebevraždy, útočí
letadly, bombami a trhavinovými náložemi
umisťovanými mezi civilním obyvatelstvem
a snaží se tak fyzicky terorizovat svět ve
jménu náboženství. Biblická duchovní
válka nemá samozřejmě nic společného
s islámským džihádem. Boj křesťanů
není fyzického charakteru. Bible – Písmo
MISTR JAN HUS
13
Seriál o pravdě
svaté – je naprosto jasná v tom, že
fyzické násilí není legitimním nástrojem
k šíření Božího království. Církev nemá
žádnou autoritu k tomu, aby bojovala
mečem za prosazení Božích cílů, nebo
dokonce ani na svoji vlastní obranu!
Ježíš Kristus řekl apoštolu Petrovi
v zahradě Getsemanské, když Ho přišli
zatýkat římští vojáci: „Vrať meč svůj na
místo. Všichni, kdo meč berou, mečem
padnou.“ (Mt 26,52).
Abych předešel nedorozumění, musím
poznamenat, že použití násilí v případě
sebeobrany je pro věřícího přijatelné,
nikde není v Bibli odsouzeno nebo
zakázáno. „Nastavení druhé tváře“ podle
Mt 5,39-40 se vztahuje na osobní urážky
a pronásledování kvůli víře v Ježíše Krista,
a nikoli na zločinné útoky. Jak už jsem
uvedl, absolutní pacifismus není biblicky
opodstatnitelný.
Církev, jako Kristovo tělo, křesťané, však
nemají od Boha žádný mandát k použití
síly při šíření Božího království na světě.
Válka o Pravdu, jíž se zabýváme v tomto
rozhlasovém seriálu, nemá co dělat
s fyzickým násilím. Tady nemohu než
naprosto jednoznačně odsoudit tragické
historické události jako byly křižácké války
a inkvizice, jimiž se chtěla prosadit tehdejší
církevní komunita za účelem získání
majetku a moci – a činila tak ve jménu
Ježíše Krista. Naprosto nepřijatelné a
neopodstatněné! Náboženský militarismus
je přítomen všude tam, kde se Církev
vměšuje do řízení státu, a kde dochází ke
zneužití Církve státní mocí. Dějiny jsou
plné takových nesmyslných válek se všemi
tragickými důsledky – a některé z těch
důsledků můžeme pozorovat dodnes.
Bible kategoricky prohlašuje, že válka o
Pravdu je docela jiná válka, válka jinými
zbraněmi a s jinými cíli. „ Vždyť náš boj
není proti krvi a tělu,“, píše apoštol Pavel
věřícím do Efezu (Ef 6,12). „Ačkoliv totiž
chodíme v těle“, píše tentýž apoštol do
Korintu, „nebojujeme podle těla“. Zbraně
14
Z ráje do ráje
6 2010
našeho boje totiž nejsou tělesné,. . .“ (2K
10,3-4). Pán Ježíš Kristus říká římskému
místodržiteli Pilátovi: „Mé království není
z tohoto světa. Kdyby mé království bylo
z tohoto světa, moji služebníci by
bojovali,…“ (J 18,36). Církev jako
společenství Božího lidu nemá právo na
použití tělesné, fyzické síly jakéhokoli
druhu. Zato je plně zapojena do
duchovního boje, do boje o Pravdu. To
není boj o žádná území nebo o národy.
Není to boj a země a města. Není to boj
mezi stoupenci různých náboženských
přesvědčení nebo o vliv na denominačním
poli různých církví. Není to boj o majetek
nebo o moc. Je to zápas o Pravdu. Zápas
o lidskou mysl. Je to boj proti falešnému,
nebiblickému učení, boj proti nevíře.
Konečným cílem války o Pravdu je, slovy
apoštola Pavla, „Boříme výmysly a každou
povýšenost, která se pozdvihuje proti
poznání Boha; uvádíme každou myšlenku
do zajetí, aby byla poslušna Krista.“ (2K
10,5). Bitevním polem je lidská mysl. Cílem
je absolutní vítězství Pravdy. Kořistí jsou
lidské duše vykoupené z otroctví hříchu
a jeho následků. Důsledkem vítězství
je dobrovolná poddanost Ježíši Kristu a
oslava Krista jako Krále všech králů a Pána
všech pánů.
Zdá se mi, jako kdybych dnes stále častěji
slyšel křesťany říkat něco jako: „Nebudeme
se přece stále hádat o to, čemu věříme.
Doktrína není zas až tak důležitá. Spíš
budeme hledět na to, abychom správně
žili, abychom žili jako Ježíš. To, jak
žil, je přece důležitější než to, co říkal.
Přestaňme se hádat o věrouku a dogma a
žijme životem Ježíšovy lásky.“
Takové uvažování je na první pohled
velmi laskavé, voní pokorou a vzájemným
porozuměním. Při hlubším zamyšlení však
zjistíme, že se jedná o vědomé nebo
nevědomé přehlédnutí slov Pána Ježíše,
který řekl jasně : „Kdo slyší mé slovo a věří
Tomu, který mě poslal, má věčný život. . .“
(J 5,24). Ježíš rovněž řekl: „Slova, která
vám mluvím já, jsou Duch a jsou život.“
(J 6,63). Je vážnou chybou vysvětlovat si
evangelium tak, že víra v obsah slov a učení
Pána Ježíše Krista je méně důležitá než
napodobování Jeho chování a jednání! Ve
skutečnosti je to právě naopak. Poselství
Nového Zákona klade důraz znovu a
znovu na víru ve slyšené Slovo ve srovnání
s pouhou snahou „žít jako Ježíš“.
Protože je to jedině víra v Ježíše Krista,
která přináší spasení, vykoupení, ospravedlnění, společenství s Bohem a věčný
život. Problém je v tom, že my jsme tak
soustředěni na život „tady a teď“, že nám
věčný rozměr křesťanské víry pomalu ale
jistě uniká. Docela zapomínáme na to,
že křesťanství je především a na prvním
místě o věčných hodnotách. Apoštol Pavel
ukazuje na příkladu národa izraelského,
jak je podobné smýšlení zavádějící. Píše:
„Nepoddali se totiž Boží spravedlnosti,
protože Boží spravedlnost neznají a snaží
se ustanovit svou vlastní spravedlnost.
(Ř 10,3).
Padlý, hříchem porušený člověk si vždycky
raději hledal svou vlastní cestu, než aby
se podřídil cestě Boží. Izrael měl značnou
dávku poznání Boha a hledal cestu k Bohu,
jenomže nepochopil pravou podstatu
Božího plánu záchrany a pravou roli Ježíše
Mesiáše. Boží soud nad člověkem se
zakládá na prvním místě a především na
nevíře v Krista.
Apoštol Jan píše naprosto jasně a
srozumitelně: „Bůh totiž neposlal svého
Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět
byl skrze něho spasen. Kdo v něj věří, není
souzen, ale kdo nevěří, je již odsouzen;
neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného
Božího Syna.“ (J 3,17-18). Následování
Ježíše je druhý a naprosto přirozený krok
v životě s Bohem. Tím prvním a základním
krokem je však víra v Krista.
Těším se opět na vás při dalším pokračování
seriálu o pravdě.
Z pořadu TWR-CZ: O pravdě. Text poskytlo TWR
Zaslíbení Ducha
E. G. White
Kristus prohlásil, že po svém nanebevstoupení
sešle své církvi, jako dokonalý dar, Utěšitele,
který má zaujmout Jeho místo. Tímto Utěšitelem
je Duch svatý, duch Jeho života, výkonný nástroj
Jeho církve, světlo světa. Se svým Duchem Kristus
posílá usmiřující vliv a moc, která odnímá hřích. V
daru Ducha dal Ježíš člověku nejvyšší dobro, jaké
mohla nebesa poskytnout. Spasitel hleděl na lidstvo
a viděl je pod mocí tmy, ale viděl pro lidské bytosti
také naději, neboť v božské přirozenosti je moc k
úspěšnému zápasu se zlými silami. S radostným
ujištěním řekl: „Nyníť jest soud světa tohoto, nyní
kníže světa tohoto vyvrženo bude ven. A já budu-liť
povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.“
Duch byl dán jako obnovující činitel, bez něhož by
byla Kristova oběť marná. Moc zla po staletí sílila a
podrobení se člověka tomuto satanskému zajetí bylo
úžasné. Hříchu je možné odolat a je možné nad ním
zvítězit pouze skrze mocné působení třetí božské
osoby, která nepřichází ve zmenšené, nýbrž v plné
božské síle. Je to Duch, který způsobuje, aby to, co
vykonal Spasitel světa, bylo korunováno úspěchem.
Právě prostřednictvím Ducha je srdce očištěno.
Skrze Ducha se věřící stává účastníkem božské
přirozenosti. Kristus dává svého Ducha, jakožto
božskou moc k vítězství nade všemi zděděnými i
vypěstovanými sklony ke zlu a k tomu, aby vtiskl
církvi svůj vlastní charakter. Kristus o Duchu řekl:
„Onť mne oslaví“. Tak, jako Kristus oslavil Otce
zjevením své lásky, tak má Duch oslavit Krista tím,
že světu odhalí bohatství Jeho milosti. Právě takový
obraz Boha má být obnoven v lidech. S dokonalostí
charakteru Jeho lidu se pojí čest Boží, čest Kristova.
Za cenu nekonečné oběti a utrpení nám Kristus
opatřil všechno podstatné k úspěchu v křesťanském
boji. Duch svatý působí silou, která člověka
uschopňuje vítězit. Je to právě působnost Ducha
svatého, skrze kterou se podmaňuje satanova
vláda. Duch usvědčuje z hříchu a se souhlasem
15
Zaslíbení Ducha
lidské bytosti vypuzuje hřích ze srdce. Mysl je
pak přivedena pod nový zákon – královský zákon
svobody. Duch v nás působí tím, že v naší mysli
často oživuje drahocenné pravdy plánu spasení.
My bychom tyto pravdy zapomněli a nebýt Ducha,
jenž bere z Božích věcí a ukazuje nám je, ztratila
by tato bohatá Boží zaslíbení svůj výsledný účinek.
Rozjímání o Ježíši a Jeho lásce hřeje naše srdce a
my toužíme vyprávět druhým ta potěšující ujištění,
která byla přinesena do našich myslí.
Je výsadou každého Božího syna a dcery mít Ducha,
který by v nich přebýval. Jestliže by ti, kdo znají
pravdu, Pána stále milovali a báli se Ho, a pokud by
setrvávali v Kristu, měli by mravní a duchovní sílu.
Milost Kristova by v nich byla jako pramen vody,
vyvěrající k věčnému životu a vytékala by z nich
jako proudy živé vody.
Duch prosvětluje naši temnotu, poučuje naši
nevědomost a pomáhá nám v našich rozmanitých
potřebách. Ale mysl musí stále postupovat podle
Boží vůle. Jestliže dovolíme, aby do nás vstoupilo
světáctví, jestliže nemáme touhu se modlit,
netoužíme důvěrně rozmlouvat s Tím, který je
Pramenem síly a moudrosti, Duch s námi nebude
prodlévat. Ti, kteří nemají víru, neobdrží ten
bohatý dar milosti, který by jim dal moudrost ke
spasení, vytrvalost, trpělivost a vnímavost k tomu,
aby pochopili a ocenili nebeskou něžnou péči, byli
pohotoví k rozeznání satanových plánů a silní
k odolání hříchu. Bůh pro ně nemůže vykonat své
mocné dílo kvůli jejich nevíře.
Kristus zaslíbil své církvi dar Ducha, a toto
zaslíbení nám patří právě tak, jako patřilo i prvním
učedníkům. Ale jako všechna ostatní zaslíbení, je
i toto dáno podmíněně. Je mnoho těch, kteří věří a
hlásí se k nároku na zaslíbení Pána, mluví o Kristu
a o Duchu svatém, avšak nepřijímají z toho žádný
prospěch. Nepoddávají svou duši, aby byla vedena
a ovládána božskými silami. Nemůžeme používat
Ducha svatého. Duch má použít nás. Skrze Ducha
Bůh působí ve svém lidu „chtění i skutečné činění,
podlé dobře libé vůle své“. Ale mnozí se tomu
nepodvolují. Chtějí řídit sami sebe. To je důvod,
proč neobdrží nebeský dar. Pouze těm, kteří
pokorně čekají na Boha, kteří jsou k jeho vedení
citliví, je dán Duch.
Kristus prohlásil, že božské působení má Jeho
následovníky provázet až do konce. Boží lid však
toto zaslíbení nepřijímá a nevěří mu, proto jeho
naplnění není vidět. Zaslíbení Ducha je věcí, o které
se málo uvažuje. Výsledkem je jenom to, co se dalo
očekávat – duchovní vyprahlost, duchovní slabost,
duchovní úpadek a smrt. Pozornost zaměstnávají
věci malého významu a Boží moc, která je pro růst
a rozkvět církve nezbytná, a která by jí přinesla
všechna další požehnání na její cestě, chybí, ačkoli
16
Z ráje do ráje
6 2010
je nabízena ve své nekonečné hojnosti.
Pokud je církev spokojena s maličkostmi, neobdrží
velké věci Boží. Proč nehladovíme a nežízníme po
daru Ducha, když je to způsob, jímž máme obdržet
moc? Mluvte o tom, modlete se za to, kažte o tom.
Pán je mnohem ochotnější dát nám Ducha svatého,
než jsou rodiče ochotni dát dobré dary svým dětem.
Pouštěli by se naši pracovníci do díla bez vědomí jeho
svatosti, kdyby si plně uvědomovali odpovědnost,
která na nich spočívá? Neviděli bychom na mužích,
kteří sami sebe představují jako kazatelé, hluboké
hnutí Ducha svatého? Za křest Duchem svatým
by měl každý pracovník Boha prosit. Společenství
by se měla shromažďovat, aby prosila o zvláštní
pomoc, o nebeskou moudrost k tomu, co plánovat
a jak konat. Zvláště by se měli lidé modlit, aby Bůh
pokřtil Duchem svatým své misionáře.
Pro toho, kdo zapomene sám na sebe, udělá ve svém
srdci místo pro práci Ducha svatého a žije život cele
zasvěcený Bohu, není žádného omezení. Jestliže
budou lidé snášet potřebnou kázeň bez stěžování
si nebo umdlévání, bude je Bůh vyučovat hodinu
za hodinou a den za dnem. On touží zjevit svoji
milost. Jestliže Jeho lid bude odstraňovat překážky,
On vylije vody spasení v hojných proudech skrze
lidské nástroje. Kdyby lidé, kteří vedou pokorný
život, byli povzbuzováni, aby vykonali veškeré
dobro, jaké jen mohou, a kdyby nebyla potlačována
jejich horlivost, pak by měl Kristus sto dělníků tam,
kde má nyní jednoho.
Bůh bere lidi takové, jací jsou, a vychovává je
pro svoji službu, jestliže se mu poddají. Duch
Boží, přijatý do duše bude posilovat všechny její
schopnosti. Pod vedením Ducha svatého se mysl,
která se bezvýhradně oddá Bohu, vyvíjí harmonicky
a je posilována, aby pochopila a plnila Boží
požadavky. Slabá, nestálá povaha prodělá změnu
a stane se silnou a pevnou. Ustavičná oddanost a
zbožnost tak upevňuje úzký vztah mezi Ježíšem
a jeho učedníky, že se Mu křesťan stává podobný
svou myslí a povahou. Skrze spojení s Kristem
bude mít jasnější a širší rozhled. Jeho bystrost bude
pronikavější, jeho úsudek vyváženější.
Přítomnost Ducha svatého u Božích dělníků
představí pravdu s mocí, jakou nemůže poskytnout
veškerá čest a sláva světa. Duch dává sílu, která
udržuje snahu zápasící duše v každé krizi, uprostřed
nepřátelství příbuzných, nenávisti světa i vědomí
vlastních nedokonalostí a chyb.
Spojení božského a lidského úsilí, těsné spojení s
Bohem, zdrojem vší síly ve všem vždy a všude – to
je v naší práci absolutně nezbytné.
(Review and Herald, 19. května, 1904)
Překlad: Pra del Torno Publishing
ZVLÁŠTNÍ BOŽÍ DAR
John J. Grosboll
„Když pak sestupovali s hory, přikázal jim
Ježíš: Nikomu nic o tom vidění neříkejte,
dokud Syn člověka nebude vzkříšen z
mrtvých: Učedníci se ho zeptali: Proč tedy
tvrdí vykladači Písma, že napřed musí přijít
Eliáš?“ (Mt 17,9.10; Petrů)
Očekávání Eliáše
Jak je vidět, Židé očekávali toho Eliáše,
který mluvil s Achabem a Jezábel, že
sestoupí z nebe. To se nestalo! Ježíš
odpověděl: „Eliáš jistě přijde a všechno
obnoví. Říkám vám: Eliáš už přišel, ale oni
ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Tak
i Syn člověka bude od nich trpět. Tehdy
učedníci pochopili, že jim to mluví o Janu
Křtiteli.“ (Mt 17,11-13; Petrů)
Dokážete si představit větší tragédii než
tuto? Bůh posílá svému vyvolenému lidu
zvláštního posla, někoho, kdo je více než
prorok. Ode dnů Mojžíše nikdy nebylo
v Božím lidu takového, jako byl tento.
Pokud ovšem nevíte, o koho se jedná,
nezískáte požehnání, které má Bůh pro
vás připravené. Náboženští vůdcové se k
němu obrátili zády. Nechtěli ho slyšet. To
se přihodilo Židům.
„Co si myslíte o tomto případu: Jeden
člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu
a řekl mu: Synu, jdi dnes pracovat na
vinici. On odpověděl: Mně se nechce, ale
potom toho litoval a přece šel. Přistoupil
k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl:
Ano, pane, ale nešel. Který z těch dvou
vykonal otcovu vůli? Odpověděli mu: Ten
první. Ježíš jim řekl: Skutečně, říkám vám:
Celníci a nevěstky vás předcházejí do
Božího království. Potom přišel Jan, aby
vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili
jste mu. Celníci pak a nevěstky mu uvěřili.
Vy jste to viděli, a přece ani potom jste
toho nelitovali.“(Mt 21,28-32; Petrů)
Oni (Židé, vedoucí) neuvěřili mimořádnému
poslu, Bohem pověřenému. Ježíš řekl,
že nevěstky a výběrčí šli za ním, aby
byli spaseni, neboť uvěřili. To je hrozně
nebezpečné zavrhnout posla, Bohem
vyslaného. Je to vrcholně nebezpečné,
neboť tím se obracíte zády k samému
Pánu! Takové je Jeho vysvětlení.
Odmítnutí – zavržení Pána
Máte v paměti událost, kdy starší Izraele
přišli k proroku Samuelovi a řekli: My
chceme krále!“ A Samuel v pláči volal
k Pánu celou noc. Řekl: „Pane, oni mne
nechtějí.“ Pán mu řekl: „Nepohrdli přece
tebou ale mnou“ (1S 8,6). Co uděláme
v případě, když je něco smrtelně
nebezpečné? Musíme na to upozornit!
Když pohrdnu poslem, kterého Bůh posílá,
obracím se zády k samému Bohu! Nikdy
nebudu v souladu s Pánem, dokud toho
nebudu litovat ! To je vážné!
„…Jan přišel, aby vám ukázal správnou
cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci pak
a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a
přece ani potom jste tomu nevěřili! (Mt
21,32).
Co mínil Bůh tím, když řekl: „Pošlu vám
Eliáše proroka?“ (Mal 4,5) Co řekl anděl
Zacharášovi o Janu Křtiteli?
„Půjde před ním v duchu a v moci Eliáše.“
(L 1,17) V duchu a v moci – ne totéž tělo,
ne tatáž osoba, která mluvila s Achabem a
Jezábel, ale někdo jako Eliáš prorok.
Pán zaslíbil, že jako Jeho lid budeme mít
opět Eliáše v době konce, neboť věděl,
jak nebezpečná doba nastane (nejrůznější
falešné teorie, které zničí víru křesťanských
církví…důvěru v Bibli, přijmou evoluci a
moderní spiritismus…)
Z toho důvodu přislíbil svému lidu
mimořádného proroka; zaslíbil poslat
proroka Eliáše. Bůh to považoval za
tak důležité, že ve Zjevení, když mluví
o době konce, říká: „Budu zde mít lid,
ostatek, a pokud chcete ten můj ostatek
vyhledat v poslední době, bude mít dva
charakteristické znaky.“ Ve Zj 12,17 je
17
Zváštní Boží dar
uvedeno: „Tehdy se drak (satan) na ženu
rozhněval a odešel svést boj s ostatními
z jejího semene, kteří zachovávají přikázání
Boží a drží se Ježíšova svědectví.“ A ve Zj
19,10 čteme: „Ježíšovým svědectvím je
Duch prorocký.“ Žijeme v době, kdy Bůh
oslovuje miliony, aby se staly součástí
ostatků.
Duchovní dary budou pokračovat
V ep.Efezkým ap. Pavel jasně informuje,
že dary Ducha budou existovat dotud,
dokud všichni nedosáhneme jednotu
víry a známosti Syna Božího, v muže
dokonalého, v míru postavy plného věku
Kristova“ (v.14). To se doposud ještě
nesplnilo. A neuskuteční se to, dokud
církev nebude připravena na Ježíšův
příchod v nebeských oblacích. Na základě
Písma víme, že duchovní dary budou
pokračovat až k druhému příchodu, včetně
daru prorockého.
Někteří lidé mají ve věcech duchovních darů
zmatek. Domnívají se, že největším z nich
je dar jazyků. Když však nahlédneme na
seznam darů u ep. Ř 12; 1Korintským 12;
nebo Efezským 4, zjistíme, že dar jazyků
je pouze jedním z mnoha darů a nikdy
není zmiňován jako velice důležitý. Těmi
moc důležitými dary jsou dar apoštolský a
prorocký.
Porovnejme nyní Zj 12,17 se Zj 19,10 a
dovolte mi říci, co ta slova znamenají. Drak
je satan; žena je církev, a ostatní z jejího
semene – ostatky - tvoří poslední církev.
Ježíšovým svědectvím je Duch prorocký.
„Tehdy se drak na ženu rozhněval a odešel
svést boj s ostatními z jejího semene,
kteří zachovávají Boží přikázání a drží
se Ducha prorockého.“ Boží lid v době
konce bude zachovávat přikázání. Bude
církví zachovávající SOBOTU, neboť Zákon
deseti přikázání je vepsán v jejich srdcích
a budou mít prorocký dar.
Když jsem v r. 1988 kázal v Austrálii,
obdržel jsem od jednoho, s nímž jsem
se tam setkal, určitý materiál. To, co
jsem obdržel, byl dokument o něčem,
co vysílal australský rozhlas. Neznám
náboženský námět, který byl odvysílán.
Ale pravděpodobně byla řeč o antikristu.
Dokument je fotokopie dopisu. Pisatele
neznám. Neměl jsem ani možnost ověřit si
jeho autentičnost; je však velice zajímavé,
že byl zaslán do rozhlasu.
Dokonalá infiltrace
Autor v dopise uvádí: „Vyučuji v Church of
England, případně na Anglican School.“ O
sobě prozrazuje, že byl SJ, co znamená, že
18
Z ráje do ráje
6 2010
patřil k Society of Jesus, tedy k jezuitům.
Byl jezuitským knězem, zřejmě tajně
působícím jako učitel ve zmíněné anglické
škole. Dále uvádí, že tam existuje církev,
která je popsaná v Zjevení 12,7 a 19,10.“
Myslím, že je to velice zajímavé, když
jezuité vědí o církvi, popsané ve Zjevení.
Další věta prozrazuje mnohé. Říká: „my“
(kdo „my“ – jezuité) jsme do této církve
velice hluboce pronikli. Kterou církev? Tu,
která zachovává přikázání Boží a vlastní
Ducha prorockého. Tato skutečnost snad
může vysvětlit, proč se ve světě odehrávají
takové věci, které někteří lidé nejsou
schopni pochopit.
Nedomnívejte se, že je pouze jedna církev,
která je jimi prolezlá! Pro mne je zajímavé
to, že jsem objevil, že jezuité vědí, že
existuje taková církev a vědí, která to je,
neboť říkají, že ten lid zachovává přikázání
a má Ducha prorockého.
Více než prorok!
Chci vám říci, že jsem šťastný, že to mohu
vyjádřit a nejsem vůbec na rozpacích
sdělit: Bůh poslal svému lidu ne pouze
proroka, ale někoho, kdo je více než
prorok, - zvláštního posla. Kdybychom mu
naslouchali, byli bychom přivedeni zpět ke
všem pravdám Božího Slova.
Bůh bude mít perfektní církev. Bude mít
dokonalou církev, jejíž členové budou
lnout k biblickým pravdám. Se svými
výmluvami se nemůže dostavit ke Dni
soudu, když se Ježíš vrátí na oblacích,
a říci: „Ó, Pane, já jsem ten text neznal.
Lituji, Pane, že jsem nežil dle toho, neboť
jsem si výstrahy nepovšimnul.“
Pán ví, že vy i já žijeme 6000 let od
zahrady Eden a vše porovnáváme s našimi
předky a máme velice ubohou mysl. Z toho
důvodu se Bůh rozhodl poslat nám svého
zvláštního posla, aby nás přivedl zpět
k biblickým pravdám. „Moje cesty nejsou
jako vaše.“ Ne? Boží cesty jsou rozdílné od
našich.1K 1,19-24 ukazuje, jak rozdílné
jsou Boží cesty od našich. Podívejme se
na to. Je to něco úžasného!
Je přece psáno: „Zahubím moudrost
moudrých, zavrhnu rozum rozumných. Kde
zůstal mudrc? Ke je učenec? Kde zůstal
světový myslitel? Copak Bůh neobrátil
moudrost světa v bláznovství? Bůh se ve
své moudrosti nedal světu poznat jejich
vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu
zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto
bláznivému kázání. Židé požadují zázraky,
Řekové hledají moudrost, ale my kážeme
Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení,
pro pohany bláznovství, ale pro povolané,
ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží
moudrost.“(B21)
Podle Bible může být pannou a prorokem,
případně vdaná může být prorokem. A
proroky byly i ženy vdovy. Vdovství je
nediskvalifikovalo z prorockého povolání
(Anna; L 2,36.37)
Nyní pohleďme na moc a moudrost Boží,
která je vrchovatě vyšší než cokoli, co si
dokážeme zobrazit nebo představit. Písmo
praví:„Boží bláznovství je totiž moudřejší
než lidé a Boží slabost je silnější než
lidé. Podívejme se, bratři, jak vás Bůh
povolal: podle lidských měřítek mezi vámi
není mnoho moudrých, mocných nebo
urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto
světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil
slabé tohoto světa, aby zahanbil silné.
Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto
světa, ba dokonce to, co není, aby obrátil
v niveč to, co je, aby se před Bohem nikdo
nechlubil. (v.25-29)
Bůh řekl: „Rozhodl jsem se poslat
nejslabšího ze slabých.“ Osoba, kterou
vybral za zvláštního posla, měla 17 roků
a byla tak slabá, že nebyla schopná ani
psát, neboť se jí ruka chvěla. Když jí bylo
asi 9 roků, měla úraz. Rozzlobené děvče
vrhlo po ní kamenem, který jí zasáhl nos.
Od té doby až do konce života ho měla
zdeformovaný.
V nose je plno jemných cév. Když kámen
zasáhl její nos, krev začala téci proudem, a
než byla přivedena domů, ztratila jí velice
mnoho. Z toho byla tak slabá, že nemohla
několik měsíců navštěvovat školu. Ruka se
jí tak třásla, že nedokázala ani psát. Proto
musela opustit školu. Zdálo se, že nebude
dlouho žít. Když se její otec vrátil domů,
nejdříve se zeptal: „Žije ještě Ellen?“…
A když se Bůh rozhodl poslat svému lidu
v době konce zvláštního posla, zvolil
k tomu takového, kdo by byl nejen prorok,
ale byl více než prorok. Zvláštního posla,
který by je přivedl zpět
k biblickým
pravdám, aby byli připraveni na příchod
Ježíše Krista, neboť když On přijde, přijde
pro svoji perfektní církev, a ne odpadlou
od víry, ne nevěrnou, ne vlažnou, ale
dokonalou!
Nejslabší nádoba
V Bibli čteme, že Bůh se rozhodl použít
nástroj, který bude tak slabý, abychom
byli schopni rozpoznat, pokud budeme
ochotni, že to byla moc a moudrost Boží.
Bůh se rozhodl sdělit své poselství skrze
nejslabšího ze slabých.
Kdo jsou slabí? Prosím, neurážejte ženy,
neboť ap. Petr říká, že žena je slabší
nástroj (1Pt3,7). To nemluvím já, prosím,
neurážejte se.
Jestliže řekl, že poselství skrze posla
nejslabšího ze slabých, kdo by to mohl
být? Především by to mohla být žena.
Nemohl by to být muž. Některé ženy jsou
mnohem silnější než jiné ženy. Měla by
to být žena, která je slabá. Ne slabá jako
žena, ale slabá žena.
Někdo může říci: „Kazateli Johne, to je
nemožné. Pokud Bůh chce poslat někoho,
kdo by měl být více než prorok, jistě
by poslal muže. Mojžíš byl muž. Bůh by
měl poslat muže.“ Někteří lidé v ženské
proroky nevěří.
Kupříkladu v NZ, ve Skutcích, je řeč, že Filip
měl čtyři dcery, které byly prorokyně, a byly
to panny. Může být panna prorokem? Ano…
Ukončila snad dva nebo tři ročníky. To
je ta osoba, kterou Bůh vybral, neboť On
zamýšlel učinit něco zvláštního. Chtěl
ukázat, že Boží „bláznovství“ je moudřejší
než lidé a Boží „slabost“ mocnější než lidé.
Tato žena, když jí bylo 17 let, obdržela
své první vidění. Po něm, nesčetněkrát,
měla vážné zdravotní potíže, takže se opět
zdálo, že v krátké době zemře.
V té době šla k lékaři na kontrolu, u
kterého byly již jiné dvě ženy. Po prohlídce
lékař řekl: „Všechny tři máte problémy se
srdcem, ale (obrátil se k Ellen) tvé srdce
je horší než těchto dvou.“ Pro nemoc
neočekávala, že bude žít. Poté ale žila
asi 60 roků, byl to ovšem zázrak! Pán ji
uzdravil. Později měla i rakovinu. Měla
umřít, ale Bůh ji opět uzdravil. Nemohla
psát, byla velice slabá a nesmělá. Bůh to
dopustil proto, aby lidé za tím viděli Boží
ruku. Obdržela zvláštní poselství. Pánu
řekla, že neumí nikoho oslovit a nemůže
ani psát, neboť se jí ruka chvěje. A kolik
toho napsala!
Ona, nemocná, o které se předpokládalo,
že umře, svojí slabou rukou napsala toho
mnohem víc, než jiné ženy, o kterých se
v dějinách mluví. Byl to Boží zázrak!
Z Historic Land Marks Adventism, January 2001,
přeložil volně j/kov
Poznámka: Zjev. 19,10 – přesná citace Bible:
„Svědectví pak Ježíšovo jestiť duch proroctví.“
19
Vítězství
MŮŽEME ZVÍTĚZIT NAD
HŘÍCHEM?
Lawrence Nelson
Četl jsem novou knihu, mající název Seven
Condition for Receiving the Latter Rain (Sedm
podmínek pro obdržení Pozdního deště). Autor
mi laskavě svolil podělit se s vámi o některé
myšlenky.
Začnu s velice důležitou otázkou: Jaká je
Boží vůle s námi? Bible i Duch prorocký učí,
že je možné Boží milostí být angažovanými,
Duchem naplněnými křesťany a stát se vítězi
nad hříchem již v tomto životě.
Jak nádherné povzbuzení! Boží vůlí s námi je,
abychom nehřešili. U Jana čteme: „Synáčkové
moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli
by kdo zhřešil, Přímluvce máme u Otce,
Ježíše Krista spravedlivého“ (1J 2,1) Pouze
ti křesťané, kteří bezvýhradně přijmou přímé
Ježíšovo svědectví ze Zjevení 3,14-22 a zvítězí
nad každým obkličujícím hříchem a plně
zrcadlí Ježíšům obraz, obdrží Pozdní déšť.
Rada Věrného Svědka
„Ti, kteří zmohou každý bod, obstojí v každé
zkoušce a zvítězí, nechť je cena jakákoliv, a
dbali svědectví Věrného Svědka, obdrží Pozdní
déšť a budou takto způsobilí k proměnění.“ 1T
187
Všimli jste si rady Věrného Svědka? Za prvé:
„Kteří zmohou každý bod“; druhé: „obstojí
v každé zkoušce“; třetí: „zvítězí nad každým
hříchem, nechť je cena jakákoli.“
Ovšem to není vše z přímého svědectví a rady
20
Z ráje do ráje
6 2010
Věrného Svědka. Musíme si uvědomit, že se
v něm jedná taktéž o zlato víry a lásky, o bílý
oděv Kristovy spravedlnosti (charakter) a
oční mast, kterou je duchovní orientace skrze
Ducha svatého. Přímé svědectví označuje
hřích pravým jménem a apeluje na Boží lid,
aby všechen hřích litoval, zanechal a získal
vysokou mravní úroveň. Když se snažíme
získat takovou úroveň, nezapomeňme, že
vítězství nad hříchem je prvořadou záležitostí.
Pak dar Ducha a Pozdní déšť bude následovat.
Tato záležitost byla jasně předložena:
„Bylo mi ukázáno, že pokud Boží lid nevyvine
ze své stránky žádné úsilí a bude jen očekávat,
že se mu dostane občerstvení, které by
odstranilo jeho nedostatky a napravilo omyly
a bude-li se spoléhat, že jej očistí od nečistoty
těla i duše a učiní jej způsobilým pro Hlasité
volání Třetího anděla, bude nalezen lehkým.
Občerstvení nebo moci Boží se dostane pouze
těm, kteří jsou připraveni na ně konáním díla,
které jim Bůh přikázal, zvláště očištěním se
ode vší nečistoty těla i ducha, zdokonalováním
svatosti v bázni Boží.“ 1T 619
Tajemství, jak získat svatost
Překvapila vás zmínka, že musíme být
dokonale posvěceni? Prosím, neznepokojujte
se! Může vás překvapit objev, že získat svatost
je tajemství. Takové vítězství se dostaví
postupným podřízením se Kristově vůli.
Dnešní podřízení není dostačující pro zítřek.
Odevzdání duše Bohu musí jít stále hlouběji,
dokud nedosáhne bodu, kdy jako Kristus
řekne: „Ne má vůle, ale Tvá se staň!“ (L 22,42)
– a to až do bodu smrti.
Často jdeme na svá kolena a beznadějně
říkáme: „Otče, pomoz mojí nedůvěře a
uschopni mne být poslušným.“ Kristus, náš
Vzor, znal plné podřízení. Mnoho Božích dětí,
milujících Pána, se nenaučilo lekci (umění)
postupného podřízení. Ono má být obnovováno
každodenně; jinak vítězové nebudou.
„Někteří, kteří přicházejí k Bohu s pokorným
vyznáním a upřímně věří, že jejich hříchy jsou
odpuštěny, stále se ještě nedožadují – jak
by měli – Božích zaslíbení. Nevidí, že Ježíš
je stále přítomný Spasitel, a nejsou připraveni
svěřit Mu své duše a spoléhat na Něj při
dokonání díla milosti, které započalo v jejich
srdcích. Zatímco si myslí, že se odevzdávají
Bohu, velkou mírou spoléhají na sebe. Jsou
to svědomité duše, které spoléhají částečně na
Boha a částečně na sebe. Nevzhlížejí k Bohu,
aby byli vedeni Jeho mocí, ale spoléhají na svou
bdělost a ostražitost v pokušeních a na konání
některých povinností, aby Jím byli přijati.
V takové víře není vítězství! Takové osoby
se bezdůvodně namáhají, jejich duše jsou ve
stálém zajetí a nenajdou odpočinek, dokud svá
břemena nesloží k nohám Ježíšovým.“ (1SM
353)
Důvěra v satanovu lež
Bůh si vypěstuje ostatek, zachovávající
přikázání a víru Ježíšovu. Podlehli jsme
satanovým svodům? Jsme podobni většině
vyznávajících křesťanů v současnosti, věřících
satanské lži, že nemůžeme zvítězit? Buďme
opatrní, dejme si pozor! Toto se předkládá
z některých kazatelen. Je to otec lži, kdo říká,
že zvítězit nemůžeme!
Zvítězit můžeme, a to v zásluhách Toho, „…
který nepoznal hřích,…abychom my byli
učiněni spravedlností Boží v něm“ (2K 5,21).
Bůh je schopen poskytnout nám vítězství.
„Vyžaduje dokonalou poslušnost; a ti, co tvrdí,
že není možné žít dokonale, vrhají na Boha
obvinění z nespravedlnosti a nepravdy.“ (Ms
Releases1,369.)
Jestliže věříme, že zvítězit nemůžeme, pak
jsme ozvěnou satanova hlasu. Křesťanství má
být životem vítězů. Myšlenka mnohých na
vítězství je podobná lanu z písku; rozumově
přijatelná, ale nikdy nevyzkoušena.
Když nevěříme ve vítězství a nikdy jsme
úžasný projev spásné moci Boží nezakusili,
musím s lítostí říci: Nebudeme uschopněni
obdržet Pozdní déšť!
Falešná teologie
Některé z Božích dětí věří, že při druhém
Kristově příchodu jim bude uděleno zázračné
vítězství nad hříchem. Když jsem připravoval
tento článek, jeden kazatel z blízkého velkého
sboru kázal, že Bůh změní náš charakter
v době Ježíšova příchodu, a to tak, že už nikdy
nebudeme hřešit. To je falešná víra! To je lež!
Zázračné vítězství nad hříchem je pro dnešek
a pro každý další den, abychom mohli být
divadlem - jak lidem, tak i andělům.
„Satan si taktéž hlídá svoji příležitost, aby
nás svedl. Bude prezentovat poutače, kterými
chce odpoutat naši mysl od Boha. Nevěnujme
pozornost jeho svodům. Neměli bychom raději
vytrvale vyhlížet Boží pomoc, aby nás uchránil
od satanských svodů? Ani na chvíli nesmíme
odložit výzbroj. Budete slyšet: „Jen věř!“
Satan taktéž věří a třese se. Musíme
vlastnit víru, působící skrze lásku a
očisťující srdce. Převládá názor, že
Ježíš učinil vše za nás a my můžeme
v přestupování přikázání pokračovat
a nebudeme za to zodpovědní. To je
největší svod, jakým satan vždycky
sváděl. Musíme zaujmout takovou
pozici,
abychom
neporušovali
přikázání za žádnou cenu a byli
v takovém duchovním stavu, že
budeme schopni vyučovat jiné
duchovním věcem.“ (MS Releases,
397)
21
Zbožnost
Z B O Ž N O S T
František Poslušný
V evangeliu podle Matouše, v kapitole 6, ve
verších 1–18, je zmínka o tom, jak by měla vypadat
zbožnost těch, kteří se počítají mezi následovníky
Ježíše. Jsou to prakticky všichni křesťané, bez
rozdílu konfesní příslušnosti. Každý si jistě
povšimne toho, že slovo zbožnost se v těchto
verších vůbec nevyskytuje. Alespoň ne v překladu
Bible, který je u nás nejrozšířenější – v Bibli
kralické. V některých překladech, a těch není až tak
mnoho, se ale takové znění vyskytuje, jinde je zase
použito slovo spravedlnost.
Je to proto, že obě řecká slova, zvláště jejich
koncovky, znějí podobně. To však není podstatné,
protože v Ježíšově době se pokládala zbožnost,
spravedlnost a dobročinnost za přirozenou
povinnost těch, kdo se hlásili k judaismu i nově
rodícímu se učení – křesťanství. Zbožnost, dle
představ tehdejších humanistů, záležela ve skutcích
a úkonech. Tak tomu alespoň rozuměli Ti, kteří
se chtěli ukázat hodni Boží přízně. Ježíš ovšem
pokládá dobré skutky za přirozenou povinnost
svých učedníků a bez obav mluví o „mzdě“ nebo
„odplatě“. (verše 1.4.5.18)
Zbožnost dochází zvýraznění ve skutcích a úkonech.
Vždycky se to tak projevovalo. Jsou to jednak
skutky, kterými člověk přenáší Ježíšovu a Boží lásku
na své bližní. Tomu se říká milosrdenství. Pak jsou
to také úkony, kterými se zbožnost vyjadřuje buď
ve slovech vděčnosti anebo prosbami v modlitbě.
Jiným druhem může být zbožnost projevovaná
v obětech, půstu, nebo v „almužnách“. To všechno
Ježíš uznává a nemá nic proti tomu. Vyslovuje se
ale o půstu, almužnách a modlitbě ve svém posudku
a doporučení v této oblasti. Obrací se přímo proti
základní chybě, která je průvodním „zjevem“ těchto
věcí. Tento „zjev“ se jmenuje „přehnaná okázalost“.
Je zvláštní, jak se do náboženských úkonů vloudí
ješitnost a vypočítavost, a to jak směrem k Bohu,
tak i k lidem. Takoví lidé jakoby zapomněli, že
22
Z ráje do ráje
6 2010
Boha nemohou v žádném případě oklamat. Svojí
domnělou zbožností sice mohou zapůsobit na lidi,
ale to je asi tak všechno. Časem dokonce i lidé
poznají, že „něco“ není v pořádku, Bůh však čte
v jejich nitru jako v otevřené knize.
Zapomínají, že zbožnost je přece povinností těch,
kdo se nazývají Božími následovníky. Dělají si
z ní zásluhu, chlubí se jí před Bohem a často za
ni něco chtějí. (čti Mt 19,27) Tak to vypadalo ve
společenství Ježíšových nejbližších následovníků.
Položme si kritickou otázku: Jak to vypadá dnes po
téměř dvou tisíci letech mezi jeho následovníky?
Je to lepší, horší, nebo stejné? Když je náboženství
obecně uznávané, člověk si z něj snadno udělá
jakoby doklad bezúhonnosti a chlubí se tím. Jiné
je to ale v dobách náboženského úpadku. To se
lidé předstihují v projevech moderního pohrdání
náboženstvím. Zbožnost jakoby se z prostředí lidí
vytratila. Ztrácí z očí Boha a výsledkem je prázdná
a lživá forma – pokrytectví.
Ježíš chce vrátit zbožnosti její pravý účel. Chce
obnovit její niternost, chce jí zbavit ješitnosti a
vypočítavosti. Chce lidskou duši obrátit od toho, co
tomu řeknou lidé, k tomu, co si o tom myslí Bůh a
jak na to pohlíží On. Kdo toto ztrácí ze zřetele, vůbec
nepočítá s Bohem. Kdo hledá uznání a pochvalu u
lidí, už dostal svojí odplatu. Může ještě očekávat
odplatu od Boha? Byl by to dobrý obchod s dvojím
ziskem. Lehká práce s dvojnásobným platem. Není
to pravda?
Verš 1. končí zjištěním, že takoví lidé nebudou na
nebeské „Boží výplatní listině“. Důvod? Už přece
jednu odměnu dostali. Dva platy? To je utopie. Za
pravou zbožnost Bůh dává odměnu. Dostali-li jsme
za domnělou zbožnost zaplaceno od lidí, v podobě
uznání a obdivu, od Boha sotva můžeme cokoli
očekávat.
František Poslušný
Závěr třetího
andělského poselství
Potom jsem viděla, jak Pán Ježíš odložil své
kněžské roucho a oblékl svůj královský oděv.
Na hlavě měl mnoho korun, jedna zapadala do
druhé. Pak, obklopen nebeskými anděly, opustil
nebesa. Když na obyvatele země začaly dopadat
rány, někteří Boha osočovali a proklínali Jej.
Jiní spěchali k lidu Božímu, aby byli poučeni,
jak by mohli uniknout Jeho soudu.
Avšak svatí už pro ně nic neměli. Poslední slzy
za hříšníky již byly prolity, poslední úpěnlivé
modlitby již byly k nebesům vyslány, poslední
odpovědnost byla splněna a dána poslední
výstraha. Sladký hlas milosti již nikoho nezval.
Když celá nebesa i svatí usilovali o jejich
spasení, oni neměli zájem. Byl jim předložen
život a smrt. Mnozí toužili po životě, ale
nevynaložili sebemenší úsilí, aby jej získali.
Nezvolili si život a nyní již nebyla k dispozici
krev smíření, aby smyla jejich vinu, ani soucitný
Spasitel, který by za ně prosil a volal:
„Ušetři, ušetři toho hříšníka ještě nějaký čas!“
Veškerá nebesa se spojila s Pánem Ježíšem,
když zaslechla ta hrozná slova: „Stalo se.
Dokonáno jest!“ Plán vykoupení byl vykonán,
ale jen nemnozí se rozhodli pro jeho přijetí.
Nyní, když dozněl líbezný hlas milosti,
zachvátila bezbožné bázeň a hrůza. S děsivou
určitostí slyšeli slova: „Je pozdě! Je pozdě!“
Lidé, kteří si nevážili Božího slova, běhali sem
a tam, od moře k moři, od severu na východ a
hledali Boží slovo. Anděl pravil: „Nenajdou ho!
Na zemi nastal hlad; ne hlad po chlebě a žízeň po
vodě, ale po slyšení slov Hospodinových.“(Am
8,11) Co všechno by nyní dali za jediné slovo
uznání od Boha! Ale ne, musí dále hladovět a
žíznit. Den co den pohrdali spásou, víc si vážili
pozemského bohatství a světských rozkoší
než nebeského pokladu nebo nebeského
povzbuzení. Zavrhli Pána Ježíše a pohrdli Jeho
svatými. Kdo je nečistý, musí zůstat navždy
nečistý.
Mnozí bezbožní se velmi rozhněvali, když
museli snášet účinky ran. Byl to hrozný pohled.
Rodiče vyčítali svým dětem a děti svým
rodičům, bratři svým sestrám a sestry svým
bratřím.
Všude bylo slyšet hlasité naříkání: „To tys
mi bránil, abych přijal pravdu, která by mě
uchránila od této strašné hodiny.“ Lidé se
obraceli s nenávistí proti svým kazatelům a
vyčítali jim: „Vy jste nás nevarovali, vy jste
nám říkali, že celý svět má být obrácen a volali
jste „pokoj, pokoj“, abyste potlačili každou
vzniklou bázeň. Vy jste nám o této hodině nic
neřekli, a o těch, kteří nás před ní varovali, jste
prohlašovali, že to jsou fanatikové a zlí lidé,
kteří nás chtějí uvrhnout do záhuby.“ Viděla
jsem však, že kazatelé neunikli Božímu hněvu.
Jejich utrpení bylo desetkrát větší, než utrpení
jejich lidu. (EW 280,281)
23
Proč je pasivita
a vnitřní prázdnota nebezpečná
N
ásledování Pána Ježíše a modlitba stále vyžadují naši aktivitu. Bible říká: „Bojuj! Hledej! Pros!
Klepej! Přibliž se k Bohu!“ Všechny tyto požadavky říkají jen jedno – nebuď pasivní ale aktivní.
Jedno z mnoha Ježíšových varování pro dobu konce říká: „Buďte bdělí.“ Všechny tyto požadavky směřují
jen do naší levé poloviny mozku, která ovládá vůli a inteligenci.
W
atchman Nee, čínský křesťan a autor mnoha náboženských knih, píše o fenoménu pasivity toto:
„Pasivita věřících je hříchem zanedbání, který dává prostor zlým duchům. Když člověk přestane
používat přirozený dar, dá příležitost satanovi a jeho pomocníkům, aby člověka použili pro své účely.
Hlavní příčinu podvodu věřících, kteří jsou zasvěceni Bohu, je možno obsáhnout jedním slovem, a to
slovem PASIVITA. Pasivní člověk věří, že je cele oddaný Bohu, a proto nechce používat žádnou oblast
své osobnosti.“ (Christ, TELOS, Band 3, S. 93-94)
K
řesťané jsou stále častěji zastavování pasivitou, meditací s ponořováním se do vnitřního ticha,
meditacemi nad obrazy i různými předměty ve snaze podrobit se hlubokým účinkům Ducha
svatého. Máme přijímat všechno, s čím se setkáváme, a bezmyšlenkovitě se tomu poddávat? Pokud se
tomu poddáme, naplní se zákony pasivity a člověk se může stát i médiem.
Fyzik Sir John Carew Eccles a neurochirurg Wilder Penfield došli při výzkumu funkce mozku k zajímavým
výsledkům. Eccles obdržel za své výzkumy Nobelovou cenu. Jednoduše řečeno, oba vědci došli k závěru,
že náš mozek nepracuje samostatně. Dá se přirovnat ke klavíru. Rozhodující není jen klavír, ale také ten,
kdo na něj hraje.
P
tám se, komu dovolíme ovládat náš mozek? Bohu? Anebo dovolíme jiným zlým duchům, aby řídili a
ovládali naše tělo? Tato skutečnost je obzvlášť patrná u některých kultur, např. u kultu vúdú, kdy lidé
při hudbě padají v transu na zem a zmocňují se jich zlé duchovní moci. Tito lidé nad sebou zcela ztrácejí
kontrolu, škubou celým tělem, křičí, smějí se, chovají se jako zvířata atd.
Co k tomu říká Bible?
V
listu Galatským 5,22 jsou vyjmenovány skutky věřícího člověka, které jsou způsobeny Duchem
svatým. Jsou to láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
Právě z posledního bodu je zřejmé, že Duch svatý posiluje sebeovládání člověka, a nechce, aby byl
ovládán a kontrolován zlými duchy. V témže listu, ve verších 19-21, popisuje apoštol Pavel skutky těla,
jež není pod vlivem Ducha svatého. Jsou to: cizoložství, smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba,
čarování, nepřátelství, sváry, nenávist, hněv, dráždění, různice, sekty, závist, vraždy, opilství, hodování a
podobné věci.
Je zajímavé zamyslet se nad tím, proč je skutků těla mnohem více než ovoce Ducha svatého.
Kde se nechávám vést pasivním postojem k duchovním věcem, k dění v církvi? Kde se nechávám vést
lhostejností?
Přečtěme si ještě několik veršů ze Zjevení 3,15-20: „Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys
studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký…“
Jaroslav Jurica