Svazek VII: Vývoj hasičské techniky

Transkript

Svazek VII: Vývoj hasičské techniky
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Hasičská
kronika
Svazek VII:
Vývoj hasičské techniky
autor: Bruno Němec
Dolní Kounice / 2012
1
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Vážený čtenáři.
Spis, do kterého jsi právě nahlédl, je výsledkem několikaletého střádání, sbírání a třídění
materiálů o hasičích v českých a moravských zemích. Dílo není prozatím u konce. Většina
dostupných informací je vyčerpána a na pátrání po dalších prozatím nezbývá čas. Dokument
je tedy poskládán tak, aby mohl být kdykoliv doplněn.
Bruno Němec
OBSAH:
1. Úvod do vývoje hasičské techniky..................................................str. 4
2. Vývoj stříkačky a hašení..................................................................str. 6
3. Vývoj stříkaček v Británii a Spojených státech...............................str. 12
4. Vývoj parních stříkaček ve světě.....................................................str. 14
5. Další typy stříkaček a možností hašení............................................str. 18
6. Historie firmy R. A. Smekal............................................................str. 27
7. Základní hasičská technika..............................................................str. 29
2
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
HASIČSKÉ DESATERO
1. Nehledej v dobrovolném sboru hasičském ni zisku, ni slávy,
nýbrž jen povinnosti bratrské pomoci v neštěstí.
2. Jsi-li hasičským dobrovolníkem, buď jím celou duší a celým
tělem, nemáš-li dobré vůle, nejsi dobrovolníkem a jsi dobré věci
na obtíž.
3. Buď obětavý a statečný, ale jednej vždy s rozvahou, zbytečně
nevydávej se v nebezpečí a dbej v činnosti hasičské svého
zdraví.
4. Jsi - li činovníkem, nevypínej se nad jiné, ale pamatuj, že ti,
kteří Tě zvolili, očekávají od Tebe činnosti zvýšenou a všechny
přednosti těla i duše.
5. Bratry své považuj za rodné, jsi-li vzdělanější, nepohrdej jimi,
ale hleď se jich povznést.
6. Pamatuj, že na hasičském dobrovolníku se žádá povaha
přímá, šlechetná a vlastenecká, v pospolitém jednání počestná
a vlídná.
7. Užitečnost hasičského zřízení dokazuje se lépe skutky než
slovy, ale zájmy hasičské dlužno vždy a všude slušným
způsobem hájit.
8. Nevyvolávej ve spolku různic, sporů a pohoršení, ale přičiň
se kvůli dobré věci, abys všeliké neshody přátelským
způsobem zamezil nebo usmířil.
9. Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka,
pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš
hanbu jen sobě, ale zařízení, jehož odznak nosíš.
10. Jsi - li členem hasičské dobrovolnosti, pak se tímto
desaterem řiď a pak budeš dobrým hasičským dobrovolníkem.
3
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
1. Úvod do vývoje hasičské techniky
V časech, kdy byly osady hustěji zalidněny a lidské příbytky lépe stavěny a opatřeny
nábytkem, považují obyvatelé za vhodné a nutné chránit svá obydlí a majetek před ohněm a
vzniklý požár hasit. To bylo možné již v patnáctém století ručními stříkačkami.
První stříkačku zhotovil již roku 250 př. n. l. ve starém Egyptě učený Ctesibius
z Alexandrie. Byla to vlastně pumpa, podobající se ruční stříkačce, kterou později zdokonalil
Ctesibiův žák Heron z Alexandrie. Toto čerpadlo o dvou botách je základem dnešních
stříkaček. Avšak na tento vynález se pak po mnoho staletí zapomnělo.
Teprve z roku 1518 máme zprávu o vynálezu stříkačky Ant. Plattnera v Augsburku. Pak
po delší časové přestávce dochází v Německu k dalším vynálezům v tomto oboru. Byla to
roku 1602 v Norimberku stříkačka Aschhausena a jeho společnosti a roku 1655 Hautschova
stříkačka, jež měla dvě ležaté boty, a stroj spočíval na saních. Německý konstruktér Hans
Hautch jako první na světě použil při konstruování ruční stříkačky vzduchojem. Vzduch
nacházející se v měděném válci pomáhal udržovat rovnoměrný proud tryskající vody.
Uvedené stříkačky byly ještě bez větrníku. Teprve z roku 1664 pocházející popis stříkačky
od Perraulta v Paříži se zmiňuje o stříkačce s větrníkem, jenž je pak součástí i dalších
sestrojených stříkaček, jako Mariottovy z roku 1696 a u stříkačky Jakuba Leopolda z Planic,
sestrojené roku 1719. Tyto stříkačky měly stojatou, pohyblivou a u větrníku připevněnou
mosaznou žárnici, která se udržela skoro až do poloviny 19. století.
První hadice byly sešité z kůže. Hadice šité z plachtoviny vynalezl až v roce 1690
Holanďan James van der Heiden, později byly hadice nýtované. Kožené hadice zhotovoval v
délce 15 m ze sešívané kůže a s mosaznými koncovkami opatřenými závitem na obou
koncích. Po sešroubování umožňovaly tyto hadice pumpovat vodu na krátké vzdálenosti, čímž
odstranily nutnost organizovat kvůli dodávce vody pracné lidské řetězy. Pomocí ručního
pumpováni se tak voda dostala do blízkosti ohně. Van der Heiden rovněž připevnil ruční
stříkačky na sáně, díky čemuž je bvlo možné dopravovat po březích amsterdamských kanálů a
získat tak velké množství vody. Stříkačky a hadice Van der Heidena byly poprvé společně
úspěšně použity roku 1673 k likvidaci několika rozsáhlých požárů, které propukly v
amsterdamské čtvrti Ropewalk. V roce 1721 zaměřil londýnský výrobce knoflíků Richard
Newsham, jenž se rovněž živě zajímal o vše související s mechanikou, pozornost na vylepšení
konstrukce ručních požárních stříkaček a vyrobil stříkačku fungující na principu promyšleně
sestaveného systému pákových pístů ovládaných řetězem a vzduchojernů.
Newshamovo dílo překonalo vše, co dosud existovalo. Využití zásobníku vzduchu zajistilo
trvalý tlak vody - za předpokladu, že neselhalo zásobováni vodou zajišťované živým řetězem
hasičů s kbelíky nebo pomocí hadic. Největší Newshamova stříkačka, která vznikla před
rokem 1725, vyžadovala přítomnost 14 ti pumpařů obsluhujících dlouhé páky na každé straně
stříkačky se nacházela jedna. Tyto velké stříkačky dokázaly vystříknout vodu až na
vzdálenost 50 metrů za jedinou minutu proteklo proudnicí 727 l vody. Mnoho těchto zařízení
si tehdy sice objednaly pojišťovací společnosti, ale podpora či finanční přispění ze strany
vlády scházely. Newshamova úspěšná konstrukce byla záhy přijata a napodobena
konstruktéry v celé Evropě a Severní Americe.
Naproti tomu ohebnou sací hadici, nespisovně zvanou savicí, jež byla kožená, vynalezl již
v roce 1724 jistý pan Leopold z Klanic. Následovaly hadice bezešvé, tkané na stavech. První
gumové sací hadice, savice se začaly vyrábět v roce 1850.
V roce 1689 nabídl francouzský vynálezce Denis PAPIN první v praxi použité odstředivé
čerpadlo. Skutečný technický rozvoj v oblasti požární techniky urychlilo až vytváření
profesionálních hasičských jednotek. Na počátku 18. století byl založen zřejmě první
profesionální hasičský sbor v Paříži.
4
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Jedním z posledních kroků ve zlepšování stříkaček byl vynález sacího ústrojí. Kdo byl
jeho vynálezcem nevíme, avšak prvních stříkaček se sacím ústrojím bylo používáno v naší
zemi až koncem osmnáctého století. Tehdy byly stříkačky dřevěné a teprve později mosazné.
Obsluha stříkaček byla dosti pracná, neboť voda se musela do strojů dovážet a nalévat.
Později byla stříkačka zásobována vodou ze sudu, vezeného na voze. Snaha dopravit k místu
požáru větší množství vody s co nejmenším počtem lidských sil vedla k vynálezu parní
stříkačky.
Cisternové automobilové stříkačky mají svůj skutečný původ v kropicích automobilech.
Je proto dobré připomenout, že zřejmě první parní kropicí vozy se objevily v amerických
ulicích již v roce 1815. Vraťme se však k požárním stříkačkám. První parní stříkačku sestrojili
v roce 1829 anglický továrník z Londýna John BRAITHWAITE spolu s americkým
inženýrem švédského původu Johnem ERICSSONEM. Stříkačka, o výkonu 7,5 kW
s průtokem 675 l.min-1, byla vyrobena pouze ve čtyřech kusech a v roce 1833 se od její
výroby pro nezájem ustoupilo. V roce 1841 Američan Paul Rapsey HODGE sestrojil parní
samohybnou stříkačku. Jiný Američan, A. B. Latta představil svou parní samohybnou
stříkačku v roce 1854. První požární stříkačku s benzínovým motorem představil Gotlieb
DAIMLER v roce 1888, použil přitom motor vlastní konstrukce. V roce 1908 vyrobil svou
první motorovou stříkačku s benzínovým motorem významný automobilový konstruktér
české automobilky NW (nyní TATRA) Ing. Ledwinka. Ve stejném roce tato automobilka
zahájila výrobu i požárních automobilů s označením NWK. Za zímavost stojí i to, že Pražští
hasiči obdrželi první čtyři požární automobily značky PRAGA již v roce 1911, přesto
poslední koňský potah vyřadili z provozu až o 15 roků později, v roce 1926.Trvalo však tři
desetiletí, než se začalo parních stříkaček používat.
Výroba stříkaček se rozšířila již v první polovině 19. století v mnoha státech. Zprvu se jí
zabývali různí řemeslníci, nejčastěji zvonaři, později byly založeny továrny na výrobu
stříkaček. První českou továrnu tohoto druhu založil František Smékal v Čechách u Olomouce
v roce 1797. Zpočátku, od roku 1820, se jednalo o výrobu lehkých slaměných věder na hašení
požáru, později byla zavedena výroba i berlových stříkaček Mimochodem středověké
protipožární předpisy nařizovaly vybavovat každé lidské obydlí určitým počtem věder pro
případ vzniku požáru. Svou první parní stříkačku vyprojektovala firma R. A. SMEKAL v roce
1884 a v roce 1891 představila první typ parní hasičské stříkačky.
Zřizováním požárních sborů od šedesátých let minulého století potřeba stříkaček rychle
rostla a s poptávkou se rozvíjel i český hasičský průmysl. Posledním větším vývojovým
stupněm ve zdokonalování stříkačky byla konstrukce stříkačky motorové. K jejím přednostem
patřila nižší hmotnost a schopnost uvést ji rychle do provozu.
Historie požární výškové techniky může začít rokem 1761, kdy německý zámečník
Birner z Mnichova vyprojektoval, se vší pravděpodobností, první výsuvný žebřík na světě.
Později, v roce 1792 vyřešil i jeho západkový mechanismus, bránící samovolnému zasouvání.
Francouzský vynálezce Regnier byl v roce 1802 nejspíš první, kdo vynalezl otočný žebřík.
První mobilní otočný žebřík, umístěný na koňském povozu, sestrojil v roce 1808 německý
zámečník z Lienzingenu, jistý Andréas Scheck. Jiný Němec, stolařský mistr Kohler
z Magdeburgu vyrobil pro berlínské hasiče koněspřežný výsuvný pětidílný žebřík, dlouhý
18 m, v roce 1848. Francouzský technik Eduard Roesky vyrobil šestidílný vysouvací žebřík
poprvé vybavený hydraulickým vysouváním žebříkových sad již v roce 1886. Mezi
nejvýznamnější výrobce automobilových žebříků současnosti patří německý firma
MAGIRUS, která vyrobila svůj pravděpodobně první automobilový žebřík již v roce 1906.
Výrobou požárních žebříků se však tato firma zabývala od roku 1872, kdy nesla název
5
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
C. D. MAGIRUS. Jen pro zajímavost uvádím, že v roce 1906 představila firma MINIMAX
první pěnový hasicí přístroj na světě. Pěna vznikala v přístroji chemickou reakcí.
Vývoj zejména požárních automobilů vždy reagoval na měnící se požadavky požární
taktiky, pružně se přizpůsoboval například požadavků na používání nových hasicích látek.
Jako například po roce 1931, kdy byl poprvé široké odborné veřejnosti představen nový typ
hasiva. Šlo ve své době o určitý přelom, tím hasivem byla tzv. vzdušná pěna, později
hodnocená jako mechanická. Tradice výroby požárních automobilů u nás sahá až na počátek
20. století a kopíruje mnohdy velmi slavná, jindy jen průměrná období výroby automobilů
u nás. V každém případě je nutné říci, že po celé toto století naši výrobci nabízeli požární
techniku na dobré technické i taktické úrovni. Připomeňme si například požární automobily
z poválečné československé hromadné produkce. Populární požární automobily na
podvozcích PRAGA RN střídala generace automobilů TATRA 805, později přišly terénní
podvozky PRAGA V3S, TATRA 138 a 148, ŠKODA 706 s předním pohonem můžeme stále
vidět u jednotek požární ochrany. Nesmíme zapomenout na masové vyráběný dopravní
automobil na podvozku AVIA 30 a 31. Současná produkce požárních automobilů se opírá
o nabídku domácích podvozků TATRA 815 či LIAZ (nyní opět pod značkou ŠKODA) a stále
více se prosazujících terénních podvozků PRAGA. Dnešní výroba, která navazuje na bohatou
tradici a v převážné míře se zabývá výrobou cisternových automobilových stříkaček, proto
vykazuje ve své převážné většině solidní evropské parametry.
2. Vývoj stříkačky a hašení
Je dobře si připomenout jak postupovali naši předkové v dávných dobách při hašení požárů,
které byly častým hostem jejich příbytků.
Člověk nejprve nalezl oheň a naučil se jej sám rozdělávat a používat ve svůj prospěch.
Často se však stávalo, že se mu oheň vymkl z kontroly a namísto užitku napáchal velké
škody. To vedlo člověka ke snaze omezování škodlivých účinků ohně. Tato snaha vedla
postupně k poznání hasebních účinků vody za deště, později hlíny a písku, než se pokusil
používat k utloukání ohně haluzí stromů, což vedlo později ke vzniku dnešní tlumnice. S
hašením požárů je nerozlučně spjat i vývoj nářadí a strojů na hašení, a proto budeme sledovat
jeho vývoj, a tak si udělat představu o taktice hašení v různých dobách. S rozvojem civilizace,
kdy již lidé stavěli svoje příbytky sdružené ve větší celky za účelem společné ochrany výroby
a obchodu, byli nuceni stále více se zabývat ochranou proti ohni, protože dřevo bylo hlavním
stavebním materiálem. Budovy byly většinou jen ze dřeva, které bylo vymazáno jen hlínou.
Vzniklé požáry byly zpravidla utloukány nebo ulévány vodou. Většinou se však všichni
soustředili na bourání sousedních stavení, aby se zabránilo rozšíření požáru, který byl tehdy
metlou všech středověkých sídel.
Tento způsob hašení přetrval hodně dlouho a setkáme se s ním i v dnešní době - nakonec
trhací hák jako jednoduché nářadí je ve výzbroji hasičů doposud. Z našeho pohledu již tehdy
lidé vedli boj s požáry dvěma směry, a to snahou po zvýšení odolnosti staveb proti požáru
(dnes požární prevence), a snahou o jeho účinné hašení (dnes požární represe). Doklady o tom
máme již z roku 330 př. n. 1., kdy Aristoteles se postaral o vydání důmyslného stavebního
řádu pro Atény. V tomto řádu se nařizovalo stavět důkladně z ohnivzdorného staviva, tvrdé
krytiny a náležitě zařízeným topením.
Důležitým vynálezem na poli hašení požárů byla stříkačka. Jedna z prvních zmínek o
takovémto zařízení je z roku 250 př n. l. Píše o ní ve svých spisech velký stavitel Vitruvius,
žijící za římského Caesara a Augusta. Učený technik egypťan Ctesebius z Alexandrie, který
žil v Alexandrii. sestavil stroj, kterým se dalo hasit lépe než vodou z nádoby. Šlo o čerpadlo
se dvěma válci a snad větrníkem. Jeho stříkačku zdokonalil o 50 let později jeho žák Heron (r.
6
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
200 př. n. 1.). Ve svém díle "Pokusy se vzduchem" uvádí popis své stříkačky, který souhlasí v
podstatných částech s pumpou Ctesebiovou. V témže spise mluví také o svém novém přístroji
(byl po něm pojmenován Heronovou bání), který není nic jiného než větrník (vzdušník).
Hérón z Alexandrie (řecky Ἥρων ὁ Ἀλεξανδρεύς) byl
starověký matematik a vynálezce. Žil v 1. století našeho
letopočtu. Zabýval se praktickými úlohami z matematiky,
mechaniky a dalších oblastí fyziky. Ačkoliv je jeho dílo
mnohem obsáhlejší (pokoušel se rovněž sestrojit perpetuum
mobile, je dnes znám především jako autor Heronova vzorce pro
výpočet obsahu trojúhelníku, který uveřejnil ve svém díle
Metrica.
Vynález stroje byl údajně slaven jako světová událost Pro
město Alexandria bylo vyrobeno více kusů těchto stříkaček. Z
Egypta se stříkačka rozšířila i do Říma, kde byla známa pod názvem "Syphon". Za císaře Augusta (63 př. n. l. až r. 14 n. l.) již
bylo hašení organizováno cestou kohort, které měly již 7
velkých "Syphonů", nádoby na vodu, žebříky, háky, koše na
vodu a další drobné nářadí. V Římě také již používali nějaké požární nářadí. Ze spisů Plinia
ml. se dovídáme, že stavitel Appolodor navrhl k ochraně dřevěných skladišť před zapálením
ohnivými šípy, používat volských střev, které navazovaly na kožené měchy s vodou. V té
době byl tedy Řím před vynálezem hadic.
Heronova stříkačka byla vyráběna po 1300 roků než dosáhla podstatného zlepšení.
Rovněž "Syphony" se údajně používaly v Římě až do roku 1520. V roce 1518 se ve
stavebním účtu města Augsburg objevuje zmínka o stříkačce, jejímž vynálezcem byl Antonín
Platner Tato stříkačka se však v základech podobala stříkačce Heronově. Od roku 1520 byla
zavedena i v Římě namísto dosavadních Syphonů. Po celé další století nedocházelo k
podstatnému zlepšení stříkaček, až v roce 1602 byla nabídnuta městu Norimberk nová
stříkačka. Od té doby se již častěji vyskytují častější zprávy o nových stříkačkách. Pozornosti
zasluhuje zejména stříkačka Hautschova z roku 1655. Písty a
válce tzv. boty byly ležaté a voda se vytlačovala taháním za
vodorovné tyče napojené na písty. Při obsluze stříkačky 28 lidmi dosahoval výstřik vodního proudu až do výšky 30 m.
Stříkačka byla uložena na saních. Se stříkačkami na kolech a se
stojatými botami se setkáváme až na konci 17. století ve
Strasburku. proud vody z těchto stříkaček byl však
přerušovaný, protože stříkačky nebyly opatřeny větrníkem.
Teprve roku 1684 uvádí Perrault, že v královské knihovně v
Paříži je stříkačka, která má sice jen jednu botu, ale proud vody
udržuje nepřerušovaný.
Konstrukce stříkačky dopravující vodu z čerpadla přímo do
proudnice
Hasičská stříkačka je čerpadlo, určené k dopravě vody k místu požáru. Dále pak může být
použita k dálkové dopravě vody za použití několika stříkaček nebo pro plnění hasičských
cisteren (tzv. kyvadlová doprava vody) k místu zásahu. Může být umístěno na samostatném
podvozku, ale používají se i přenosné stříkačky (PS). Patří ke standardní výbavě hasičských
sborů (JPO).
7
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Čerpadlo nebo pumpa (v olejové hydraulice nazýváno hydrogenerátor) je mechanický
stroj, který dodává kinetickou, potenciální, nebo tlakovou energii tekutině, která skrz něj
protéká. Poháněno bývá obvykle jiným strojem - zpravidla nějakým motorem. V praxi se však
běžně vyskytují i malá čerpadla na pohon lidskou, dříve i zvířecí silou. V přeneseném
významu slova se používá i výraz tepelné čerpadlo, což je zvláštní
technické zařízení určené pro transport tepelné energie
prostřednictvím teplonosného média. První čerpadla jsou známa
již ze starověku. Sloužila převážně k dopravě vody a byla většinou
poháněna lidskou nebo zvířecí silou. V současné době jsou
využívána čerpadla mnoha konstrukcí ve všech odvětvích
hospodářství (zemědělství, průmysl, doprava) ale i na mnoha
místech v našich domácnostech. Pohon prvních stříkaček v 17.
století byl ruční, přepravu zajišťovali tažní koně. V 19. století se
začaly používat parní stříkačky, opět dopravované animálně. Od počátku 20. století se
prosadily v pohonu i přepravě stříkaček spalovací motory.
Jako každá nová věc neuváděl se i větrník do praxe snadno a měl hodně odpůrců. V
Německu první větrník používal na svých stříkačkách Jakub Leopold z Plánic v Lipsku v roce
1719 a v Anglii se první zprávy o větrníku datují z roku 1760. Pří hašení požárů v té době se
ještě nepoužívaly hadice a voda ze stříkačky byla dopravována přímo do proudnice. K
zlepšení situace došlo až vynálezem hadic. Hadice vynalezl Holanďan Jan van der Heyde v
druhé polovině 17. století v Amsterodamu. Narodil se v Gorkumu v Nizozemí v roce 1639 a
zabýval se malířstvím. Kromě malování se zabýval také různými vynálezy a zlepšeními. V
roce 1680 sestrojil se svým bratrem stříkačku i s hadikcemi, kterou město Amsterodam
odkoupilo. Tento typ se velmi rychle rozšířil a Jan van der Heyde je začal vyrábět ve velkém.
Byl prvním, který vyráběl stříkačky ve velkém a vyráběl je téměř 200 let.
Konstrukce převodového ústrojí stříkačky s větrníkem a botami
8
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Konstrukce kuželů v tzv.“průlivech“ každé boty
První hadice byly sešívány z plachtoviny. Jejich kvalita však byla nízká a propouštěly
mnoho vody. Později byly hadice vyráběny z kůže. Nejprve byly sešívané a později nýtované.
Tyto hadice však byly příliš těžké, málo ohebné a byly problémy i s jejich umístěním na
stříkačce. S rozvojem průmyslu se přikročilo k výrobě bezešvých hadic, které byly tkané přímo na stavech. První tkané hadice se objevily již po roce 1720 v Lipsku a v druhé polovici 18.
století v Drážďanech. Konopné hadice byly zpočátku velmi nedokonalé, řídké a propouštěly
mnoho vody, ale že byly lehké, trvanlivé a ohebné, rychle se zaváděly do užívání. Zavedením
mechanických stavů došlo i k zlepšení kvality tkaných hadic.
První stříkačky neměly ještě savice a voda do nich se musela dopravovat vědry nebo
hadicí, která byla natažena až ke zdroji vody, kde se do ní přes nálevku voda nalévala. Voda
potom přirozeným spádem odtékala do stříkačky. Při hašení požáru však byla spotřeba vody
velká, a proto v roce 1796 vydalo gubernium nařízení, že větší města si musí pořídit voznici
(vůz tažený koňmi, opatřený sudem, který byl řetězy připevněn k podvozku, aby při vjetí do
vody neodplaval, a na voze bylo další nářadí - háky, žebře, koše na vodu apod.). První ohebná
savice je vyobrazena až v roce 1724 J. Leopoldem z Lipska. První savice byly samozřejmě
kožené. Pryžové savice se používaly teprve od roku 1850. První stříkačky byly vyráběny ze
dřeva a později se vyráběly z mosazi. Tyto stříkačky však byly příliš těžké.
Vedle stříkaček se vyráběly i hydrofory, tzv. dodavače vody, které ve své podstatě byly
stříkačkami jen bez vodní nádržky. Tyto dodavače vody se vyráběly na trakařích, vozících,
vysokých i malých kolech apod. Se zakládáním nových hasičských sborů stoupala i potřeba
nových stříkaček. Zejména po roce 1864 s rozvojem průmyslu nastal i v Čechách rozvoj
výroby stříkaček. Stříkačky byly vyráběny lehčí, kovové. Změnil se od základu i podvozek a
ke konci 19. století byla již vyráběna ruční stříkačka čtyřkolová pro dva proudy. Tak vznikla u
nás čtyřkolová ruční stříkačka, která byla Českou zemskou hasičskou jednotou v r. 1912
normalizována. Ruční stříkačky byly také vyráběny v různém provedení např. berlovka,
džberová, trakařová, dvou a čtyřkolová, sundávací a na nosítkách. Čtyřkolová ruční stříkačka
doznala ještě před první světovou válkou několika zlepšení. Zejména vyvedení sání a
výtlačných hrdel na obě strany, šikmo uložené válce s pákovým převodem, který ušetřil až 25
% čerpací síly. U středních velikostí se výkon pohyboval mezi 160 – 300 l/min. Vyráběly se
také stříkačky dvoukolové, které byly snímatelné z podvozku a mohly být v případě potřeby k
nepřístupnému vodnímu zdroji doneseny.
K obsluze ručních stříkaček však bylo stále potřeba lidské síly, která nebyla vždy v
potřebném množství a po celou dobu hašení k dispozici. Požadavky hasičů na nezávislosti
9
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
stříkaček na lidské síle vedly výrobce k prvním parním stříkačkám. Již v roce 1862 byla v
Londýně na výstavě předvedena první parní stříkačka v Evropě V té době, však v Americe již
byly parní stříkačky vyráběny, a jak je uvedeno v dobové literatuře, "roku 1873 se jich čítalo
již do tisíce". S výrobou parních stříkaček začala také česká továrna R. A. Smékal v Praze na
Smíchově a u Prostějova. Stříkačka odpovídala stříkačkám vyráběným v zahraničí. Stříkačka
s těžkým parním kotlem o I až 3 válcích a s pístovým čerpadlem o 2 až 3 botách,
namontovaná na čtyřkolovém podvozku pro koňský potah byla pomalá a její uvedení do
provozu bylo zdlouhavé. S rozvojem průmyslové výroby však byly parametry parních
stříkaček zlepšovány. Některé parní stříkačky jsou ve funkčním stavu doposud a máme je
možnost vidět při různých hasičských slavnostech.
Parní stroj je pístový tepelný stroj, přeměňující tepelnou energii vodní páry na energii
mechanickou, nejčastěji rotační pohyb. Vynález parního stroje je připisován Jamesi Wattovi,
který ho vynalezl v roce 1765. Ve skutečnosti Watt „pouze“ významně zdokonalil stroje
Thomase Saveryho a Thomase Newcomena. Jednalo se o stroje na principu kondenzace syté
páry ve válci a využití síly vyvolané podtlakem k čerpání vody. V průběhu druhé poloviny 18.
století si pak Watt nechal patentovat řadu vynálezů, které byly dále využity po celou éru
parních strojů. Jmenujme například dvojčinný parní stroj, převod posuvného pohybu pístu na
otáčivý, nebo Wattův odstředivý regulátor. V 19. století se parní stroj stal nejvýznamnějším
zdrojem energie jak v průmyslu, tak v dopravě. Proto se tomuto století také říká století páry.
Dopravě kralovaly vlaky tažené parními lokomotivami, vody brázdily parníky, průmyslové
podniky měly stroje poháněné transmisemi od centrálního parního stroje, na polích se objevily
parní oračky, parní mlátičky a parní lokomobily. Povrch silnic pak upravovaly parní
válcovačky resp. parní válce. Ve 20. století význam parního stroje postupně upadá. Z dopravy
byl vytlačen spalovacím motorem a z průmyslu elektrickými stroji a parní turbínou. Nejdéle
sloužily těžní parní stroje, které v některých dolech vydržely až do devadesátých let 20. století
(viz Muzeum Krásno). V současnosti je možné se s provozem parních strojů setkat především
u nostalgických jízd parních lokomotiv. V průmyslu se také používaly speciální stroje
podobné či konstrukčně příbuzné parnímu stroji. Byla v nich využívána přímočará hnací síla
přenášená na pracovní nástroj z pístu jednoduchého parního stroje. Jednalo se o parní kladiva,
parní buchary či parní lisy a podobná strojní zařízení. Dnes jsou nahrazena jinými
technickými principy či jinými technologickými postupy. Na letadlových lodích se dodnes
využívá parní katapult, což je vlastně speciální parní stroj s několik desítek metrů dlouhým
válcem.
Základní konstrukce parního stroje
10
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
S rozvojem motorizace se začaly zdokonalovat i stříkačky. Před první světovou válkou
byly čtyřkolové stříkačky doplňovány spalovacím motorem (dvoudobé motory o výkonu 4 až
10 kW) pro kombinovaný provoz. Převod síly z motoru na páku pístu byl složitý a
energeticky náročný. Kombinované stříkačky byly hlučné, a jak uvádí dobová odborná
literatura "stroje se vyznačovaly velkým hlomozem, takže nebylo slyšet ani signálů". V této
době se již začínají vyrábět první stříkačky se spalovacím motorem, který poháněl odstředivé
čerpadlo. Toto řešení vedlo k přestavbě čtyřkolových stříkaček na stříkačky na kombinovaný
provoz a s kombinovaným pohonem.
Parní stříkačka dvouválcová
Rozvoj automobilismu zasáhl i do vývoje stříkaček. První pokusy o využití spalovacího
motoru však hasiče nepřesvědčily, protože v té době byly spalovací motory ještě nespolehlivé
Na počátku 20. století se psalo: "Přestože stříkačky benzinové a automobilové se značně
zdokonalily a rozšířily, není boj mezi nimi a stříkačkou parní dobojován, avšak podle
zkušeností z posledních fází tohoto boje lze tušit, že stříkačky automobilové pro vysokou
cenu nezvítězí na celé čáře." Tak se psalo ještě těsně před První světovou válkou. Následující
technický pokrok však odsunul parní stříkačky do historie. Další rozvoj automobilismu
přinesl stavbu automobilových stříkaček, které pro jízdu i pohon čerpadla používaly společný
motor. Otevřená vozidla však hasičům úplně nevyhovovala a jízda k požáru na nich byla dobrodružstvím. Nespokojený hasič (a to je pořád) přemýšlel, až došel k přesvědčení, že
automobilem je možno rychle dopravit na místo požáru lehkou stříkačku se samostatným
motorovým pohonem, a to buď v závěsu za automobilem, nebo uloženou v automobilu. To
vedlo ke konstrukci dvoukolové motorové stříkačky, která se zpočátku dopravovala za
předvozkem za koňský potah, později za automobilem. V odborné literatuře se tehdy psalo:
"Při malé váze (500 až 700 kg) je lehce pohyblivá a možno ji všude k vodnímu zdroji
11
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
přistaviti. Výkonem se rovná stříkačkám automobilovým". Tehdy moderní dvoukolová
stříkačka je na 06r. 32. Druhý způsob dopravy stříkačky na místo požáru vyřešila výroba
přenosné motorové stříkačky, se kterou byla manipulace ještě snazší, protože její hmotnost
činila 80 až 150 kg a na volný výtok dodávala až 1 000 l/min vody. V roce 1940 se o stříkačkách psalo" V poslední době se vyrábějí specielně hasičské autopředvozky (jaká to krásná
čeština) zařízené pro dopravu mužstva a nářadí, v závěsu s dvoukolovou motorovou
stříkačkou. Mnohdy bývá předvozku používáno jako sanitního vozu". V roce 1939 byla za
největší vymoženost považována uzavřená automobilová vozidla, která byla určena pro hasičské sbory velkých měst. Vozidlo mělo dvě motorové stříkačky - jednu pevně namontovanou
na přední části vozidla a druhou přenosnou uloženou v zadní části vozidla. Družstvo v počtu 9
hasičů mělo výzbroj uloženou uvnitř vozidla a vozidla byla v roce 1940 již vybavována
radiostanicí (článek… Radio ve službách hasičských" v čísle 4 Hasičských rozhledů r. 1939).
Vývoj ve stříkačkách v ČSR samozřejmě pokračoval i nadále, zejména po druhé světové
válce.
3. Vývoj stříkaček v Británii a Spojených státech
K pokroku v boji s ohněm došlo v okamžiku, kdy byla ruční stříkačka poprvé připevněna na
vůz tažený koňmi. Kromě zvýšené pohyblivosti a rychlosti tato změna současně znamenala,
že se výrobci mohli pustit do konstrukce těžších a výkonnějších stříkaček. Dokonalejší
konstrukce, silnější kovové součástky a robustnější mechanismus k pumpováni kombinovaný
s dalším vývojem ručních stříkaček vedl k jejich neustálému zlepšování.
Zatímco ve Spojených státech amerických prosazoval využití koňské síly Patrick Lyon,
instaloval v Británii jednu ze svých těžších stříkaček na vůz tažený koňmi již na počátku 18.
století Richard Newsham. Kolem roku 1820 již většinu výkonnějších ručních stříkaček tahali
koně. Značky, které udávaly tón, patřily dvěma společnostem: londýnské Merryweather &
Son a W. J. Tilley (později změnila název na Shand Mason & Co.). Použití koňské síly
současně znamenalo, že se hasiči mohli na stříkačce poprvé vést. Proto výrobci stříkaček záhy
opatřili své výrobky stupačkami po obou stranách za řidičem (neboli kočím, jak se mu tehdy
obvykle říkalo) a brzy se objevila rovněž madla, kterých se mohli hasiči držet, zatímco
stříkačka ujížděla tryskem k požáru. Člen posádky nacházející se hned za kočím obsluhoval
ze svého místa dlouhou brzdící páku, pomocí níž blokoval podle pokřiku kočího zadní kola.
Dalším doplněním ve vybavení se staly malé žebříky a několik kožených hadic spolu s
mosaznými proudnicemi. Ruční stříkačky na koňmi tažených povozech se tak postupně
proměnily v první soběstačná požární vozidla. Pohybovaly se rychlostí až 30 km/h, což
znamenalo, že na místo požáru přijížděly mnohem rychleji než dříve. Hasiči kromě toho
nebyli v okamžiku příjezdu na místo požáru vyčerpaní od námahy spojené s taháním těžké
stříkačky.
Roku 1851 vyrobila firma Merryweather velice úspěšný koňmi tažený vůz, který byl z velké
části navržený podle požadavků londýnského hasičského sboru. Stříkačka měla svislé
jeduočinné válce, jež poháněl mechanismus spojený s vnějšími pákami. Součástí stříkačky byl
vestavěný měděný vzduchojem zajišťující stejnoměrný proud vody. Odpružená dřevěná
nástavba a odpruženy rám byl připevněn na masivních kolech opatřených brzdami.
Konstrukce vozu byla zhotovena tak, aby jej mohli táhnout dva koně. Na nástavbě se
nacházelo několik držáků na hadice a další příslušenství. Výroba tohoto modelu úspěšně
pokračovala jak pro Velkou Británii, tak na export, dokud nebyly ruční stříkačky vytlačeny
mechanismy poháněnými párou.
V zemědělských oblastech a na venkovských usedlostech se ruční stříkačky využívaly až do
počátku 20. století. Nové vozy poháněné koňskou silou dokázaly vyjet ihned po vyhlášení
poplachu. Ve venkovských oblastech měly však jen málokteré hasičské sbory tolik práce, aby
12
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
to ospravedlnilo držení vlastních koni. Proto bylo vydáno nařízení, podle něhož měli být
zapřažení nejbližší použitelní koně v okolí požární stanice. Ve velkých městech, kde byly
poplachy častější, si ale mnoho sborů pořídilo vlastní koně, aby odjezdy k požárům urychlily.
Za nejlepší koně se považovala zvířata spojující v sobě sílu a rychlost. Koně byli ustájeni ve
speciálně vybudovaných stájích na hasičských stanicích blízko stříkaček. Veškeří koně
používaní londýnskými hasiči byli potomky jediného zvláštního plemene šedivých koní
vyznačujících se vytrvalostí, dobrým ovládáním v hlučném prostředí městského provozu a
klidnou povahou.
Stříkačky tažené koňmi neměly žádná výstražná zařízení, jako jsou zvonce, trubky nebo
elektrické houkačky soudobých moderních automobilů. Namísto toho se dalo celé osazenstvo
stříkačky od okamžiku, kdy vyrazilo k místu požáru, jednoduše do nepřetržitého křiku
(znějícího u Angličanů přibližně "Háj! Háj!"), jímž posádka upozorňovala všechny na cestě i
v jejím okolí na požární spřežení řítící se závratnou rychlostí ulicemi.
K prvnímu úspěšnému použití parního stroje k pohonu požární stříkačky došlo roku 1829.
Výsledkem byla naprostá revoluce, neboť hasičské sbory nemusely od té chvíle spoléhat na
pomoc dobrovolníků zajišťujících s vypětím všech sil stálý proud vody potřebný pro boj s
ohněm. Od nynějška stačilo přenechat tuto práci parnímu stroji.
První parní stříkačka na světě byla společnou prací dvou londýnských konstruktérů Georga
Braithwaita a Johna Ericssona, jejichž dvouválcový parní stroj o výkonu 10 koní poháněl
dvouválcovou požární stříkačku. K zajištění nepřetržitého proudu vody protékající koženými
hadicemi do trysek využívala stříkačka podobně jako její ručně poháněné předchůdkyně,
vzduchojem o velkém objemu.
Pumpa požární stříkačky konstruktérů Braithwaita a Ericssona byla namontována v přední
části podvozku taženého koňmi, hned za sedadlem kočího. Do topeniště parního stroje se
dvířky v zadní části hasičského vozu přikládal koks. Dva písty parní pumpy byly přímo
spojeny s pístem stříkačky. Kotel potřeboval přibližně 13 minut, aby vyrobil dostatek páry o
potřebném tlaku. Jakmile bylo tlaku dosaženo, dokázala parní stříkačka dostříknout proud
vody do výšky 27 m. Stříkačkou proteklo za minutu přibližně 680 I vody. Celá stříkačka s
veškerým vybavením vážila 2,5 tun.
Právě v době, kdy vrcholila mrazivá zima roku 1830, byla revoluční stříkačka Braithwaita a
Ericssona nasazena při likvidaci velkého požáru divadla v londýnské čtvrti Soho. Po celých
pět hodin pumpovala vodu do budovy divadla - tedy ještě dlouho poté, kdy všechny ostatní
ruční stříkačky Londýnského hasičského sboru beznadějně zamrzly.
V této souvislosti působí překvapivě, jak pomalu si parní stříkačky v Londýně dobývaly
svou pozici. Jednou z příčin byla neochota mnoha dobrovolníků obsluhujících dosavadní
ruční stříkačky vzdát se nejen svého platu ( pumpovného), ale také tradičního přídělu piva,
který jim měl vynahradit pot, který jejich těla vydala následkem fyzické námahy. Panovaly
rovněž obavy ze samotného využití nového způsobu pumpování vody pro stříkačky. Třebaže
parní stroje již delší dobu zcela bezpečně pracovaly v britských dolech, vzbuzovala síla páry
hrůzu a samotným parním strojům se přičítala poruchovost.
Po úspěchu své první parní stříkačky sestrojili Braithwaite a Ericsson čtyři další podobná
zařízení. Jedním z nich se stal jednoválcový model o výkonu 5 koní schopný dostříknout
proudem vody do vzdálenosti 30 m. Ten se dočkal uplatnění v Rusku a ve Francii. Další tři
zařízení skončila v Liverpoolu a Berlíně.
Další důvod pomalého zavádění parních stříkaček v Británii spočíval v obavě, že by silný
proud vody mohl způsobit další škody na konstrukci hašených budov. Samotný vrchní velitel
Londýnského hasičského sboru James Braidwood zavedení parních stříkaček osobně odmítal
po celých 25 let až do své smrti, která jej zastihla při rozsáhlém požáru roku 1861 na Tooley
Street. První parní stříkačky musel tedy pro londýnský sbor roku 1863 objednat teprve jeho
13
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
nástupce, kapitán Eyre Massey Shaw. Následkem toho se přechod na parní stříkačky v
jednom z nejlepších hasičských sborů na světě opozdil.
4. Vývoj parních stříkaček ve světě
Ne všude panovala zdrženlivost při zavádění parních stříkaček. Paul Hodge, konstruktér z
New Yorku, sestrojil první americkou parní stříkačku v roce 1840. Konstrukce tohoto zařízení
vycházela ze starší parní lokomotivy a ve skutečnosti šlo dokonce o první požární stříkačku
schopnou pohybu vlastní silou. Právě tak ji ale mohli táhnout hasiči nebo pár koní. Při použití
u ohně byla zadní kola vozidla zdvižena, aby se nedotýkala země a fungovala pak jako
setrvačníky udržující čerpadlo stříkačky v chodu.
Brzy poté se objevily další americké konstrukce parních stříkaček. Roku 1851 představil
William Lay z filadelfie další model pohybující se vlastní silou. Byla to jedna z prvních
stříkaček používajících rotační čerpadlo. Za jedinou minutu jí mohlo protéci až 1800 l vody.
Zájem Američanů o parní stříkačky po následujících 10 let neustále sílil. Modely tažené
koňmi vyráběli nezávisle na sobě Alexander Latta, Abel Shawk a společnost Lee & Lanard.
Významnými výrobci se záhy stali Button, Silsby, Clapp & Jones. Gleason & Bailey a
Humsey & Co.
Výrobu parních stříkaček pro Evropu a Británii na počátku šedesátých let 19. století velkou
měrou zajišťovaly londýnské firmy Shand Mason & Co a Merryweather & Sous, které spolu
po více než půl století tvrdě soupeřily. Shand Mason vyrobil první parní stříkačku taženou
trojicí koní namísto obvyklého dvojspřeží z roku 1858. O tři roky později přišel se svým
prvním výrobkem nesoucím název Deluge (Záplava) i Merryweather. Šlo o zařízení vybavené
parním strojem o výkonu 30 k, což z něj činilo pravděpodobně nejsilnější parní stříkačku, jež
byla do té doby vyrobena. Voda z ní mohla dostříknout až do výše 43 metrů. Tato hodnota se
později dále zvýšila na 65 metrů. Obě firmy vyráběly jedno i dvou válcové modely. Shand
Mason dával přednost vysoce moderním motorům s krátkým zdvihem.
Parní stříkačky umístěné na požárních stanicích byly neustále připraveny k akci. V
topeništích měly pečlivě nachystány třísky na podpal a koks. V okamžiku výjezdu stříkačky
stačilo vše zapálit. Později se k ohřívání vody v kotli používaly plynové hořáky. Vzduch
proudící kolem topeniště během rychlé jízdy k požáru dále rozdmychával oheň, takže v
okamžiku příjezdu na místo nasazení byla stříkačka obvykle připravena k akci. Mechanická
údržba stříkačky patřila k povinnostem hasiče - mechanika. Ten se na místě zásahu staral o
udržování ohně a o dostatečné množství vody v kotli. Současně promazával pohyblivé
součástky parního stroje. V praxi se potvrdilo, že pokud byl zajištěn dostatečný přísun vody
do kotle, společně se zásobou uhlí či koksu a mazacího oleje, dokázala parní stříkačka čerpat
vodu takřka nekonečně dlouho.
Používání parních stříkaček se dále rozšiřovalo mezi profesionálními hasičskými sbory na
celém světě. Během roku 1864 dodala firma Shand Mason parní stříkačky hasičským sborům
do takových míst, jakými byly Londýn, Rusko, Bombaj, Nový Zéland, Polsko, Dánsko, Irsko
a Lisabon. Ruční stříkačky si hasičské sbory ponechávaly jako rezervní výzbroj po
následujících 30 let. Současně tyto primitivnější stroje dále sloužily v mnoha venkovských
oblastech i v průběhu 20. století.
Třebaže nástup parních stříkaček ve Spojených státech amerických předznamenala roku
1840 stříkačka schopná pohybu vlastní silou, vyráběly se zde nadále stříkačky tažené koňmi.
Ve skutečnosti se pozornost výrobců soustředila na celá tři následující desetiletí právě na
stříkačky tažené koňmi, které dokázaly vždy a spolehlivě dorazit k požáru.
Až v sedmdesátých letech 19. století se několik firem pustilo do produkce stříkaček
pohybujících se vlastní silou. Pára v jejich kotlích současně dodávala sílu strojům
pohánějícím zadní kola těchto vozů.
14
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Firma Amoskeag vyráběla velké samohybné parní stříkačky pro americké hasičské sbory již
od roku 1867. Jeden z největších modelů této firmy o němž se tvrdilo, že je největší parní
stříkačkou na světě, byl dodán hasičskému sboru v Hartfordu v Connecticutu roku 1894. S
hmotností přesahující 7 tun se dokázal pohybovat rychlostí až 48 km/h. Podle údajů výrobce
dostříkl vodu do neuvěřitelné vzdálenosti 107 m.
Zmíněný americký výrobek nakonec podnítil k činu i britskou společnost Merryweather,
která v té době stále sehrávala roli jedničky mezi evropskými výrobci parních stříkaček
tažených koňmi. Roku 1899 zhotovila firma Merryweather model s řetězovým pohonem
nesoucím jméno Fire King (Ohnivý král). Vážil 5,5 t a dosahoval rychlosti až 40 km/h.
Čerpadlo dodávalo 1800 l vody za jedinou minutu, což z tohoto zařízení činilo jednu z
nejvýkonnějších požárních stříkaček své doby. Tato stříkačka se posléze dočkala exportu do
celého světa.
Problémem britského stroje Fire King i americké samohybné stříkačky Amoskeag byla
jejich vysoká váha, jejíž vinou se obě vozidla velice obtížně řídila. Další potíž představovaly
v obou případech brzdy, které nebyly schopné takovéto obry na kolech účinně zastavit. Na
počátku 20. století se však již éra parních stříkaček - ať již tažených koňmi, nebo
samohybných - tak jako tak chýlila ke konci.
Nástup benzinových spalovacích motorů se stal předzvěstí významného kroku vpřed, pokud
šlo o konstrukci i podobu požárních vozidel. Současně se tato novinka promítla i do způsobu
boje hasičů s ohněm. Najednou bylo možné konstruovat silnější automobilové stříkačky, které
dokázaly na místo požáru dopravit čím dál větší množství výzbroje pro zdolání ohně a
záchranné práce. Nové vylepšení představovala zabudovaná cisterna na vodu dodávající
tekutinu stříkačce s čerpadlem poháněným přímo motorem automobilu. V praxi to znamenalo.
že poprvé v historii měla posádka k dispozici vodu k hašení bezprostředně po příjezdu na
místo. Tak odzvonilo dnům, kdy se ztrácely cenné minuty hledáním nejbližšího zdroje vody a
kdy až poté bylo možné pustit se do boje s plameny. Motorizované stříkačky dodaly
hasičským sborům rovněž na pohyblivosti a zvýšily jejich schopnost okamžitě zareagovat na
poplach.
Ještě dříve, než se všeobecně rozšířilo používání automobilů poháněných benzinovými
motory, experimentovala řada velkých profesionálních hasičských sborů se stříkačkami,
jejichž pohyb zajišťovaly elektromotory napájené akumulátory. Tato vozidla si získala na
krátkou dobu kolem roku 1905 velkou popularitu. Byla však mimořádně těžká, neboť pro
zajištění energie pro elektromotory potřebovala velké množství olověných akumulátorů. Další
nedostatek spočíval ve skutečnosti, že se akumulátory musely velice často dobíjet.
Průkopníkem ve výrobě stříkaček tohoto typu se stala francouzská firma Cedes
spolupracující s rakouskou společností Daimler Motors a řada jejich výrobků se dočkala
nasazení do služby. Rozměrné akumulátory umístěné pod kapotou vozidla poháněly
elektromotor připevněný na zadní nápravě. Tehdejší těžké baterie se nicméně záhy vybily,
stačily pouze na jediný výjezd a nedovolovaly větší rychlost než 30 km/h. Londýnský
hasičský sbor si rovněž objednal větší množství elektřinou poháněných stříkaček značky
Tilling Stevens. Vozidla vážila 2 t a disponovala stejnými omezeními jako starší modely
firmy Cedes.
Další nevýhoda elektromotorů spočívala ve skutečnosti, že vinou omezené kapacity baterií
nedokázal elektromotor pohánět současně i stříkačku. Záhy se proto objevilo několik různých
konstrukčních řešení. Jedním z nich bylo těžkopádné chemické zařízení připomínající velký
hasicí přístroj upevněný na zádi vozidla. Chemická reakce, která v aparátu probíhala,
vytlačovala obsah vodní nádrže hadicemi do ohně. Někteří konstruktéři a hasičské sbory
montovali na podvozky poháněné elektromotory rovněž starší parní stříkačky. Tato koncepce
byla použita například roku 1909 v Hamburku. Ještě odvážnější postup zvolili hasiči z
15
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Hannoveru, kteří roku 1911 připevnili stříkačku poháněnou benzinovým motorem na
podvozek s elektromotorem.
Již na počátku 20. století došlo k několika pokusům o konstrukci požárního vozidla
poháněného spalovacím motorem. Takřka všechny experimenty vycházely z podvozků
tehdejších prvních osobních automobilů, přičemž vše často končilo vznikem vozidla pro
velitele hasičské jednotky. Roku 1903 pak převzal hasičský sbor v Tottenhamu v severním
Londýně první skutečnou automobilovou stříkačku poháněnou spalovacím motorem na světě
- nový model značky Merryweather. Poháněl ji benzinový motor Aster o výkonu 24 koní a
vozidlo neslo i žebřík dlouhý 15 m. Stříkačka si vezla také malou nouzovou nádrž s vodou a
hadice, do nichž byla voda vháněna chemickou reakcí. Nová stříkačka Merryweather dodaná
tottenhamským hasičům byla přidělena tehdy právě dostavěné požární stanici v Haringey.
O rok později, v roce 1904, byla pro hasičský sbor ve městě Finchley v anglickém
Middlesexu vyrobena první automobilová stříkačka poháněná spalovacím motorem, jejíž
čerpadlo poháněl přímo motor vozidla. Hlavním důvodem pro rozhodnutí objednaL si novou
benzinovou stříkačku byl problém v zajištění vhodných koní pro tažení dosavadní parní
stříkačky. Mnoho menších hasičských sborů si nemohlo dovolit platit koně, kteří by jim po
většinu času pouze stáli ve stájích. Měli proto uzavřené neformální dohody s místními
pivovary či jinými podnikateli, kteří jim svá spřežení v případě poplachu půjčovali, V
průběhu roku 1903 ale došlo k několika případům, kdy museli hasiči ve Finchley čekal na
koně celých 30 minut. A jako by ani to nestačilo, nízký tlak vody v místním vodovodu
naháněl tamním obyvatelům obavy, že v případě většího požáru si s ním hasiči neporadí. což
bude mít za následek ztráty na lidských životech i majetku,
Nové vozidlo, které hasičský sbor ve Finchley dostal, představovalo opravdový převrat částečně i díky konstrukci, která byla výsledkem pečlivé spolupráce velitele hasičů Slye a
konstruktérů firmy Merryweather. Pohon zajišťoval původně čtyřválec Aster o výkonu 30 k
pohánějící prostřednictvím řetězu dvojitá zadní kola. Vůz dosahoval ua silnici rychlosti 30
km/h. Kvůli zvýšení rychlosti ale posléze dostal nový motor o výkonu 50 k. Benzinový motor
rovněž poháněl pístovou požární stříkačku jejímiž hadicemi namontovanými ke dvěma
otvorům po stranách proteklo 1 136 l vody za minutu. Posádka o síle šesti mužů stála během
jízdy na stupačkách po obou stranách vozidla.
Nová automobilová stříkačka pro hasiče z Finchley představovala rovněž pokrok, pokud šlo
o vybavení, které dopravovala na místo zásahu. Hasiči nyní měli k dispozici trojdílný žebřík,
přenosné hasicí přístroje a konečně též nádrž na 272 I vody zásobující hlavní pumpu. Na
vozidle byl i hadicový naviják. do kterého pomocí zařízení Fungujícího na základě chemické
reakce proudila voda. Tento požární automobil se stal předchůdcem současných
víceúčelových vozů. které dokážou čerpat vodu a dopravovat velké množství požárnické a
záchranářské výzbroje spolu s dalším potřebným vybavením. Historická stříkačka z města
Fiuchley slojí trvale vystavena v londýnském Muzeu vědy.
V té době pokračovaly v USA i v Evropě práce na konstrukci použitelných hasičských vozů
s benzinovými motory, které by dokázaly pohánět jak samotný automobil, tak i vestavěnou
stříkačku. Pokroku dosáhl roku 1906 americký výrobce Waterous, když představil
dvoumotorový hasičský vůz. Jeden motor uváděl do pohybu kola automobilu, zatímco druhý
poháněj stříkačku. Zkoušely se ale všechny možnosti a existovaly i případy. kdy ještě na
počátku 20. století koně tahali povozy. na kterých byly namontovány stříkačky poháněné
benzinovými motory. Některé americké firmy vyráběly také požární vozy skládající se z
traktoru s benzinovým motorem a jím tažené parní stříkačky.
16
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Po celých Spojených státech amerických se začala objevovat jména firem, která se měla v
budoucnu proslavit na poli požární techniky. Mezi tyto výrobce patřily společnosti Mac,
American La France, Pirsch, Seagrave a Ahrens-Fox.
V okamžiku vypuknutí první světové války začala ovládat ve Spojeném království i v celém
britském impériu velkou část trhu s touto technikou firma Dennis. Nezanedbatelný počet
výrobků ale nadále produkovaly i společnosti Leyland, Bedford, Albion, Commer a
Merryweather. Vývoj pokračoval i jinde a na výrobu automobilových stříkaček se vrhla
rovněž francouzská automobilka Delahaye. Ve dvacarých letech 20. století se mezi rostoucí
počet výrobců požárních automobilů zařadily i firmy Fiat (Itálie a Rakousko). Isotta Franchini (Itálie) a Magirus s Metzem (Německo).
V oblasti konstrukce požárních automobilů nastala doba neustále se prohlubujícího
technického pokroku. Řada výrobců usilovala o to, aby co nejpřesněji vyhověla potřebám
hasičů, aniž by si ulehčovala práci pouhými přestavbami již existujících nákladních vozidel.
Příkladem tohoto trendu se stalo použtvňut zdvojených zadních kol, pneumatik a brzd s
posilovačem na všech nápravách.
Ve třicátých letech se požárnické automobily dělily do třech základních skupin.
Nejpočetnější byly univerzální vozy dopravující k požárům vodu spolu s různými součástmi
výstroje, jež byla uložena v bednách upevněných na vozidle. Druhou skupinu tvořily
automobily s otočnými žebříky dosahujícími tehdy do výše 30 m. Třetí kategorii
představovala neustále se rozšiřující skupina specializovaných automobilových stříkaček, k
nimž patřily i pěnové hasicí automobily a automobily transportující hadice.
Až do té doby se automobilové stříkačky stavěly jako otevřená vozidla vybavená v převážné
části světa napříč orientovanými sedačkami pro posádku. Konstrukce britských požárních
automobilů dosud umisťovala hasiče oblečené do uniforem pro zásah u požáru na sedačky
otočené směrem do boku. Této britské koncepci konstrukce požárních vozů se říkalo
„Braidwood“ (po Jamesi Braidwoodovi), reformátorovi hasičských sborů v Edinburghu a
Londýně v 19. století). V té době ale docházelo k řadě úmrtí a zraněním, neboť členové
posádky vypadávali během cesty k požáru z automobilu - často při průjezdu ostrých zatáček.
Následkem toho se objevilo několik nových modelů, zejména značky Dennis, v nichž se
sedačky hasičů přesunuly do nástavby vozidla. Vše završil roku 1935 Leyland, když
představil první požární automobil s uzavřenou karoserií., nabízející posádce zcela novou
úroveň bezpečí i pohodlí.
V průběhu třicátých let se začaly v požárních sborech objevovat automobily poháněné
naftovými motory. Rakouská firma Perl AG zabudovala dieselový motor o výkonu 50 koní do
několika stříkaček pro hasičský sbor ve Vídni. V Německu začala používat výkonné dieselové
motory o obsahu 4.8 l pro požární vozidla firma Mercedes - Benz. V téže době dospěl k
výkonnějším agregátům i vývoj benzinových motorů, zejména v Americe, jež měly vyhovět
požadavkům hasičů, kteří museli čelit požárům ve vysokých výškových budovách. Již roku
1931 vyrobila společnost American LaFrance benzinový vidlicový dvanáctiválec o výkonu
240 k, což dostačovalo k tomu, aby čerpadlo stříkačky dodávalo 6810 l vody za minutu.
Jak se nad Evropou postupně stahovala temná válečná mračna, musely se hasičské sbory na
obou válčících stranách v blížícím se konfliktu vyrovnat s vidinou mimořádně náročných a
časově omezených úkolů spojených s likvidací požárů způsobených očekávanými
nelítostnými útoky bombardovacího letectva. Když se pak do války zaplétaly další a další
stály, začal se vývoj požárních vozidel výrazně zpomaloval - stejně jako tomu bylo v mnoha
dalších oblastech technického i hospodářského rozvoje. A třebaže evropské státy posléze
vstoupily do etapy poválečné obnovy a výstavby, trvalo až do počátku padesátých let, než se
znovu rozběhl další vývoj požárních automobilů. Ve chvíli vypuknutí druhé světové války v
září 1939 posílila britská vláda pravidelné hasičské sbory o sile 20 000 mužů dalšími přibližné
17
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
23 000 dobrovolníky. kteří byli rozmístěni po celé zemi a vybaveni nejrůznějšími typy
požárních vozů, s jejichž pomocí měli čelil předpokládaným úkolům, Britští hasiči měli k
dispozici těžké stříkačky na podvozcích značek Austin a Fordson doplněné dále stříkačkami
na přívěsech tažených nejrůznějšími zabarvenými automobily, mezi které se zařadily i
londýnské taxíky. Hasiči používali rovněž otočné žebříky Merryweather o délce 30 m na
podvozcích
5. Další typy stříkaček a možností hašení
V polovině 19. století rozšířená bytová výstavba, rozrůstající se živnosti a začínající průmysl,
vyžadoval si již určité jistoty a ochrany. V prvé řadě se začínají zakládat požární sbory
dobrovolné a placené, aby zásahy u ohňů byly již odborně organizovány a prováděny. Avšak
ruční a parní stříkačky nestačí již k okamžitému zásahu a tím k lokalizování požáru v
zárodku. Uvedený požadavek se pokusili řešit r. 1864 pařížští inženýři použitím kysličníku
uhličitého. Tedy počátky hašení ohně chemickými prostředky. Zhotovili přístroj tzv.
"Extinkter", podobný našim ručním hasicím přístrojům. Ve větším provedení byl nazýván
plynovou stříkačkou. V podstatě to byla nádrž s vodou 160 - Z00 1, ve které byl rozpuštěn
uhličitan sodný a do kterého zasahovala skleněná nádobka s kyselinou vinnou nebo také
později s kyselinou sírovou. Rozbitím skleněné nádobky a tím smícháním obou chemikálií
vyvinutý kysličník uhličitý vytlačoval vodu z nádrže a s použitím 30-50 m hadic na navijáku s
dutou hřídelí bylo možno okamžitě hasit. Na auta se později montovaly dvě až tři nádrže.
Jedna nádrž vydržela pracovat asi 7 minut. Později se k vytlačování vody místo kyselin
používalo kysličníku uhličitého. Tohoto zařízení se používalo v Evropě a Americe ještě roku
1930. Je to vlastně předchůdce dnešního hašení kyselinou uhličitou.
Končí 19. století. Sto let potom co Watt uvedl do provozu parní stroj, dokončuje roku 1876
August Otto provozuschopný automobilový benzinový motor. O deset let později roku 1886
staví Daimler první osobní automobil. Požárníci sledují tento pokrok a snaží se benzinový
motor co nejvíce využít pro pohon stříkaček. Motor však není ještě tak dokonalý, nejsou
převody. Vyskytují se však i jiné nápady. Tak roku 1894 zhotovil neznámý vynálezce
berlínským požárníkům automobil, a sice šlapací. Vzadu na vozidle mezi koly stálo šest
požárníků a šlapáním uvádělo zadní kola do pohybu. Ovšem, že se od takových pokusů brzy
upustilo. Na konec se použilo stroje v té době nejdokonalejšího a to parního stroje. Mezitím se
však konaly pokusy s elektromotory a akumulátory, ale pro jejich velkou hmotnost se od
používání upustilo. Nejdále s pokusy byli Angličané a Američané, takže podle zpráv byly
první parní autostříkačky v uvedených zemích běžně již vyráběny v roce 1900. Nevýhoda
byla však v tom, že dlouho potřebovaly na vytopení a jízda s takovými těžkými stroji byla
nebezpečná, takže bylo běžným zjevem, že ruční a parní stříkačky koňské byly pohotovější a
rychlejší. Zavedením plných pryžových obručí a dalším zdokonalováním byly nedostatky
částečně odstraněny. Tak město Mnichov mělo v roce 1905 v provozu parní auto stříkačku o
síle 55 ks s výkonem čerpadla až 2000 l/min., rychlost 40 km/hod. Stříkačka byla zařízena na
topení pevnými a tekutými palivy a byl pod kotlem stříkačky ve zbrojnici stále udržován
oheň.
K dalšímu zdokonalování již nedošlo. Současně však byly konány pokusy o pohon
autostříkaček benzinovými motory. První se o to pokusil Porten. Roku 1900 staví v Paříži
autostříkačku s benzinovým motorem čtyřválcovým ležatým, který pohání pístové čerpadlo.
Motor měl ještě otevřenou klikovou skříň a převody na řemen. Jelikož zvláště u stříkačky vše
po navlhnutí přestalo fungovat, od tohoto způsobu se upustilo.
Přesto, že technika byla v té době již na dosti vysokém stupni, nedochází stále k uspokojivým
výsledkům. Stříkačky musí být spolehlivé a pohotové. To se podařilo vyřešit ing. Porschemu.
Postavil vídeňským požárníkům v roce 1902 autostříkačku, poháněnou akumulátory s
18
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
elektromotory zabudovanými v předních kolech. Na podvozek se namontovala plynová
stříkačka, parní stříkačka a již tehdy vyvinutý otočný a posuvný žebřík, které byly
přemontovány ze stávajících koňských vozidel. Tento vídeňský typ převzal pak Berlín a
Paříž. Tyto stříkačky byly tak spolehlivé, že v Berlíně bylo v provozu v roce 1926 ze 120
požárních vozidel ještě 59 s elektrickým pohonem. Mezitím však vývoj benzinových motorů a
automobilů jde mílovými kroky dopředu. To, co se nepodařilo Portenovi v Paříži, to se za
několik let podařilo více konstruktérům. Tak v Kopřivnici roku 1908 postavil ing. Ledwinka
buď vůbec první anebo jednu z prvních provozuschopných autostříkaček s benzinovým
motorem. Dvoutunový podvozek s motorem 40 koní, opatřil plnými pryžovými obručemi.
Jelikož nebylo v té době ještě speciálních požárních čerpadel, vmontoval do auta normální
průmyslové čerpadlo se samonasávacím zařízením. Rychlejší rozšíření výroby autostříkaček
uspíšila první světová válka. Ač jednotlivě, přece jen se autostříkačky dodávaly do velkých
měst a do průmyslových závodů. Některá města si pořizovala jen auta na dopravu mužstva.
To byly počátky požárních automobilů v Evropě. Amerika však zůstala ještě dlouho věrna
páře a koním. Teprve po skončení první světové války po roce 1918 nastává motorizace
požárního zařízení a Amerika zakrátko předhoní Evropu. Současně s automobilovými
stříkačkami se začínaly stavět po roce 1910 pro menší města motorové stříkačky. První měly
pístová čerpadla, poháněná převodem 1-2. válcovými hospodářskými benzinovými motory.
Později se benzinový motor, ač nízkootáčkový, spojil s odstředivým čerpadlem, zase ještě
průmyslovým a celý agregát se namontoval na čtyřkolový koňmi tažený podvozek. Ale první
motorové stříkačky byly na svůj výkon poměrně těžké. V poměrně však krátké době prodělaly
rychlý vývoj. Před popisem těchto strojů je nutno se zmínit o jejich hasicím zařízení. V prvé
řadě o čerpadlech na vodu a v druhé řadě o chemických zařízeních.
Již u prvních autostříkaček a motorových stříkaček se poznalo, že k čerpání vody nebude
stačit běžně vyráběné průmyslové čerpadlo, ale bude nutno stavět čerpadla speciální. Hlavně
proto, že průmyslová byla těžká a nebyla opatřena nasávacím zařízením. Pak však nastala
otázka, jakého čerpadla použít k benzinovému motoru. V té době již existovala čerpadla
pístová, rotační a centrifugální. A tak jako kdysi se vedly technické diskuse o tom, má-li u
pístových stříkaček význam větrník, tak také nyní nastávají boje, spíše však konkurenční,
kterého čerpadla použít k benzinovému motoru. Tak začíná vyrábět v Německu firma
Ehrhardt & Sehmer čerpadlo centrifugální, ve Francii firma Thirion čerpadlo rotační a firma
Drouville rychloběžné čerpadlo pístové o výkonu až 5000 l/min. V Itálii se vyrábí čerpadlo
pístové a fa Tamini čer- padlo centrifugální. V bývalém Rakousku staví fa Knaust
centrifugální čerpadlo podle licence fy Ehrhardt & Sehmer a fa Klinger vlastní čerpadlo
rotační "Rag". V Kanadě používají také čerpadla pístová. V Americe se montovala do
stříkaček v r. 1930 ještě výhradně rotační zubová čerpadla. Takový stav byl asi tak do roku
1925. Po tomto roce však již většina výrobců staví čerpadla vlastní centrifugální. Tak jako se
vedly boje o čerpadla, tak také se vedl boj o benzinový motor. Ač byl již zdokonalený, přece
k němu byla nedůvěra.
Proto se v některých zemích montovalo vedle motoru a čerpadla také pístové čerpadlo ruční
jako záruka, kdyby motor selhal. Byl to však přechodný stav, od kterého se brzy upustilo.
Nedůvěra k benzinovému motoru a také k centrifugálnímu čerpadlu trvala nejdéle v
Československu. Ačkoliv u nás první auto a motorové stříkačky měly již centrifugální
čerpadla, přesto se začaly propagovat a vyrábět po roce 1919 tak zvané kombinované
stříkačky. Na nové nebo starší ruční koňské stříkačky čtyřkolové se namontoval vzadu nad
jedním kolem benzinový motor, který ozubeným převodem poháněl páky pístového čerpadla
a nahrazoval tak ruční práci. Po odmontování spojovacího táhla se mohlo také čerpat ručně.
Takové kombinované stříkačky se vyráběly až do roku 1930. Také se u nás vyrobilo v letech
1922-25 i několik automobilových stříkaček s pístovým čerpadlem. Ale pak se stejně jako v
ostatních zemích, tak také u nás, od pístových čerpadel upustilo, protože se nehodila k
19
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
benzinovému motoru a přešlo se výhradně k používání centrifugálních čerpadel. Avšak i tato
čerpadla musela prodělat svůj vývoj. První speciální čerpadla z roku 1913 o výkonu asi 2000
l/min. při tlaku 8 atm. byla 3 - 4stupňová a vážila 400 až 500 kg. Časem se konstrukčně
zdokonalovala, zvyšovaly se otáčky, počet stupňů se zmenšil na 1-2 a při použití lehkých
kovů se dosáhlo při stejném výkonu hmotnosti asi 150 kg. Čerpadlo pro montáž před
motorem váží 70 kg a čerpadlo u přenosné stříkačky dokonce 35 kg i méně. Normálně se staví
čerpadla pro pracovní tlak 8 atm. a množství vody podle výkonu motoru 800 – 1600 - 3200
l/min. V roce 1925 se některá čerpadla, hlavně pro město Vídeň, vyráběla pro pracovní tlak až
16 - 18 atm. V poslední době se tento tlak zvýšil až na 35 - 40 atm. a čerpadla jsou upravena
tak, že je možno pracovat jak nízkým, tak vysokým tlakem. K nasávání se používalo původně
šoupátkových vývěv, ojediněle vodních ejektorů s pomocnou vodní nádrží, pístových vývěv
nebo s vodním prstencem. Pak se přešlo většinou k plynové vývěvě a dnes se používá plynová
a znovu zavedená pístová vývěva. U automobilových stříkaček se čerpadla - podle velikosti
stroje - montují buď vzadu na podvozek, nebo uprostřed a také hodně vpředu před motor. Tím
bylo probráno zařízení stříkaček, kterých se používá k hašení vodou. Voda je od pradávna
nejideálnější a také nejlacinější prostředek, který máme skoro všude k dispozici. Odnímá totiž
ze všech látek ohni co největší množství tepla ke svému ohřátí a vypaření, čímž oheň hasí.
Jsou však hořlavé látky, které vyvíjejí tolik tepla, že se normálním způsobem vodou hasit
nedají. Ohně takové pak někdy končí katastrofálně. Jsou to všechny hořlavé látky, které vyvíjejí lehce hořlavé a výbušné plyny. K nim patří minerální oleje, jako surový olej, surový
petrolej a jejich destiláty. Dále benzin, benzol, petrolej, éter a ostatní minerální oleje, které
vznikají destilací hnědého a černého uhlí, téru, dřeva a ostatních. Sem patří také živočišné a
rostlinné tuky, rybí tuk, margarin aj. Také těžko hasitelné jsou plyny jako svítiplyn, vodík, a
zvláště acetylen, dále barvy, laky, zařízení jemné mechaniky, spalovacích motorů a veškerá
elektrická zařízení, která jsou pod proudem. Většina hořlavých látek se nedá hasit vodou také
proto, že se s vodou málo mísí a jsou většinou lehčí než voda, Při hašení plavou na vodě,
proudem vody se rozvíří a tím se hořlavost zvyšuje, Problém hašení takových požárů řeší
tentokráte chemici. Poznali, že oheň nutno hasit buď odebíráním ohni kyslíku a k tomu se
nejlépe hodí kysličník uhličitý, nebo přikrýt oheň něčím takovým, co by zamezovalo přístupu
vzdušného kyslíku, který vlastně hoření podporuje. K tomu je nejvhodnější pěna.
Počátky hašení použitím účinku kysličníku uhličitého se datují - jak již dříve uvedeno - z roku
1860. Nynější vodní hasicí přístroje jsou v podstatě stejné jako dřívější extinktéry neb
plynové stříkačky. Kysličníku uhličitého, který vzniká v přístroji smícháním chemikálií s
vodou, bylo z velké části použito jen k vytlačování vody z přístrojů, ke stříkání. Jelikož
přístroje jsou vodivé, je zde voda, nedá se jich použít k hašení elektrických zařízení, která
jsou pod proudem. Kysličníku uhličitého samotného - jako plynu - se dá použít k hašení jen v
prostorách uzavřených, kde je účinek zaručený. Na volném prostranství nebo v průvanu se
účinek zmenšuje, jelikož kysličník uhličitý, ačkoliv je těžší než vzduch, je větrem odvanut a
požár může povstat znovu. Hasí elektrická zařízení, která jsou pod proudem. Novější přístroje
hasičské od roku 1927, u kterých bylo použito kysličníku uhličitého, jsou přístroje sněhové.
Kysličník uhličitý je u těchto přístrojů zkapalněn pod vysokým tlakem v ocelových lahvích.
Při použití je plyn veden z lahví 10 - 20 m hadicí do dlouhé trychtýřovité sněhové proudnice,
kde rychlým uvolněním z vysokého tlaku dochází ke zmrazení až -70°C. Část plynu se mění
ve sníh, kterým se hořící místo pokryje. Rychlým ochlazením a odebíráním kyslíku se oheň
hasí. Zařízení je vhodné pro hašení všech druhů hořlavin a také plynů. Uhašená místa
nekorodují a po uhašení nezanechává stop, jelikož tento sníh neobsahuje vodu. Je nevodivý a
tím je vhodný pro hašení elektrických zařízení o nejvyšším napětí. Uvedených hasicích
přístrojů menších se používá jako přenosných. Větší se montují na dvoukolové podvozky a
automobily, nebo jsou montovány jako stabilní zařízení. S výhodou se jich používá na
20
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
letištích nebo tam, kde je možno se co nejvíce se přiblížit k požáru. Jsou velice pohotové a v
tom je již jejich úspěch.
Uvedeným zařízením by se však nedaly hasit velké rozlehlé požáry. Tam nutno použít jiného
způsobu hašení, a sice zamezením přístupu vzdušného kyslíku k ohni. Tím zázrakem je pěna.
Již roku 1906 zhotovil chemik Laurent v Petrohradě přístroj, který vyrobil pěnu a tu vzniklým
tlakem kysličníku uhličitého stříkal do ohně. Tím dal základ k hašení pěnou. Původní
přenosný přístroj nebyl ani formou, ani hustotou pěny dokonalý. Později se však po- užitím
jiných chemikálií a vody původní nedostatky postupně odstraňovaly a pěna získávala na
pevnosti a homogennosti. K praktickému použití však došlo teprve po první světové válce.
Tehdejší pěna chemická se připravovala z prášku, a sice reakcí dvou chemikálií s přidáním
vody. Mísící proces byl prováděn ve zvláštních ejektorových mísičích, které se zapojovaly do
hadicové linky, vedené od čerpadla stříkačky. Mísič byl opatřen trychtýřem, do kterého se
nasypal pěnotvorný prášek. Tento byl v ejektoru míchán s proudící vodou a vycházel hadicí
již jako pěna, která byla stříkána proudnicí o velkém průměru do ohně. Součástí chemické
pěny byl také kysličník uhličitý. První mísiče pěnové se lišily od sebe jen různým mícháním
prášku. Vyráběny byly v Rakousku pod jménem "Stanko", v Itálii "Foamite", v Německu
"Minimax" a "Total". Nedostatkem mísičů bylo časté ucpání ejektoru cizími tělesy. Tento
nedostatek odstranila francouzská firma tím, že směšování prováděla přímo v centrifugálním
čerpadle. Tímto způsobem se míchání dalo již dávkovat a tím i volit různou hustotu pěny.
Pěna vyrobená z prášku byla již kvalitní, dostatečně hustá a přilnavá, takže přikrývala účinně
nejen vodorovně plochy a předměty snadno obalovala, ale zůstávala i lpět na kolmých
stěnách. Mísiče se vyráběly bud' přenosné k použití na automobilech, neb též stabilní, pro
použití v rafinériích a podobných závodech. Hašení touto pěnou bylo účinné, ale bylo hodně
drahé.
Asi roku 1931 přešlo se na jiný druh pěny - na pěnu vzdušnou. Vyráběla se mechanickým
způsobem, mícháním, ale již ne prášku, ale tekutého pěnotvorného saponátu, mýdlové směsi s
vodou s tím, co máme všude k dispozici - se vzduchem. Kysličník uhličitý tato pěna již
neobsahuje. Původně se vyráběla vzdušná pěna ve zvláštních čerpadlech se šoupátkovým
mísičem, kde se saponát míchal s vodou a vzduchem a vycházela pěna. Později se přišlo na to,
že by se pěna dala vyrábět až v proudnici, která by přisávala vzduch. Míchání vody se
saponátem bylo také prováděno i v samotném čerpadle zvláštním regulovatelným ejektorem.
Saponát byl přisáván z nádrže, umístěné na autě. Tento způsob je však méně ekonomický,
zvláště když je stříkačka dále od požáru. S výhodou se může používat tehdy, když je
pěnotvorná proudnice na- montována přímo na cisternovém vozidle a může se přijet blízko k
požáru. Tam, kde příjezd vozidla k požáru není možný, používá se k míchání saponátu s
vodou a vzduchem přímo pěnotvorné proudnice, ve které je také zamontován mísicí ejektor
pro saponát. Saponát je přisáván z nádrže, kterou má požárník na zádech. Při delší práci musí
být saponát častěji doléván. Regulováním ejektoru se dá volit různý druh pěny. Mimo
uvedených zařízení se používá na hašení pěnou také ručních hasicích přístrojů, přístrojů na
dvoukolovém pod- vozku, nebo stabilních zařízení. U všech těchto přístrojů je saponát s
vodou vytlačován z nádrže stlačeným vzduchem z bombiček. Jelikož se do vody přidává jen 2
- 3 % saponátu, je vzdušná pěna poměrně laciná oproti chemické pěně, a proto se jí také s
výhodou používá tam, kde by se hašením vodou nadělalo zbytečných škod. Velkou výhodou
pěny je její 8 - 10 a až 200násobné zvětšení objemu oproti výchozím materiálům vodě a
saponátu, a proto se s automobilovou stříkačkou s nádrží o obsahu 8000 1 vody dá hasit již
dosti velký požár. Jediná nevýhoda pěny je, že je vodivá, poněvadž obsahuje vodu a proto se s
ní nedají hasit elektrická zařízení, která jsou pod proudem.
Snad nejideálnější způsob hašení chemikáliemi, který spojuje výhody obou způsobů
předešlých, je hašení práškem. Není nový, používal se již dříve. Došel všeobecného uplatnění
až postupně po vhodných úpravách. Zařízení sestává z tlakové nádrže různé velikosti, od
21
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
přenosné až po velkou nádrž pojízdných nestabilních zařízení, jedné nebo více lahví se
stlačeným dusíkem, vysoko - tlakových hadic o délce 10 - 20 m a uzavíracích hasicích pistolí.
Výkon pistolí je 5 - 6 kg prášku za sekundu. Prášek je z 90 % uhličitan sodný s různými
přimíseninami a také o vhodné zrnitosti k docílení lepší průchodnosti v hadicích. Po otevření
pistole mrak prášku udusí oheň téměř rázem. Hasí všechny hořlaviny, plyny a dá se používat
na hašení elektrických zařízení pod proudem. Jelikož nezanechává po uhašení žádných stop,
je vhodný na hašení za- řízení jemné mechaniky, spalovacích motorů a hlavně požárů v
muzeích, obrazárnách a archivech.
Pro úplnost je třeba se zmínit také o hasicím přístroji tetrachlorovém. Vyrábí se jen jako ruční
hasicí přístroj, který se používá jen mimo uzavřené prostory, jelikož zanechává jedovaté
plyny. Hasí všechno. Tím byla popsána všechna hasicí zařízení, kterých se používalo a
používá k hašení požárů.
Nyní přistoupíme k popisu vývoje motorových stříkaček od jejich začátku od roku 1908-10.
vývoj byl tak rychlý a pestrý, že popsat zevrubněji konstrukční detaily všech typů a druhů
motorových stříkaček, které se během posledních 40 - 50 let na trhu vyskytly, by vyžadovalo
samostatnou knihu. Pokusím se proto jen stručně popsat jednotlivé skupiny těchto strojů a
jejich změny v určitých časových obdobích. vývoj motorových a automobilových stříkaček je
úzce spjat s vývojem motorů a automobilů. Jen malá ukázka: benzinový motor v roce 1910
měl 800 až 1 000 ot/min., dnes má 2 500 – 3 000 ot/min., Wankelův motor s rotačním pístem
neb plynová turbina 8 000 až 10 000 ot/rnin. A tak k podobným rozdílům docházíme i u
ostatních parametrů.
Úvodem se zmíním o motorové stříkačce, jelikož tato prodělala v zásadě největších změn. Od
čtyřkolové koňské o hmotnosti 1 400 – 1 600 kg až po dnešní přenosnou stříkačku o
hmotnosti 180 kg a která při tom má 8 až 10krát větší výkon než původní čtyřkolová. Pro
první čtyřkolové motorové stříkačky se použilo stejného podvozku čtyřkolového, jakého se
používalo u ručních stříkaček. Místo ručního pístového ústrojí se namontoval uprostřed motor
s čerpadlem. Nahoře na rámu se namontovala sedadla pro mužstvo. Vzadu, kde se umisťoval
obyčejně motor, byla stříkačka, po stranách ruční navijáky na hadice. Takové čtyřkolové
stříkačky si pořizovala menší města a většinou venkovské obce. Jelikož i zde činilo potíže
obstarávání koňského potahu, přišlo se po první světové válce na to, namontovat čerpací
agregát do dvoukolového podvozku. Tuto stříkačku bylo již možno ručně dotlačit ze zbrojnice
k vodnímu zdroji a nečekat na potah. První motorové stříkačky měly hmotnost až 1200 kg,
protože byly opatřeny koly se železnými ráfy, později plnými pryžovými obručemi. Přesto, že
byly těžké, měly tu výhodu, že se s nimi dalo přijet až na taková místa, kde by čtyřkolová
stříkačka neprojela. Pro tuto výhodu si je pořizovala i velká města. Protože však v závěsu za
automobilovými nářaďovými vozy nebyla dost bezpečná, zasunovaly se dvoukolové stříkačky
po zvláštních líhách dozadu na automobilové vozy nářaďové. Tato úprava umožňovala již
rychlejší jízdu. Podobně dnes vozíme přenosné stříkačky. Postupem času se však dvoukolové
stříkačky konstrukčně zdokonalovaly, těžiště se snižovalo, kola byla opatřena pneumatikami,
hmotnost se snížila na 500 - 800 kg, takže jízda s nimi byla již bezpečnější. Dnes se jich
používá pouze v závěsu. Časem se však zjistilo, že i tyto poměrně malé dvoukolové stříkačky
jsou mnohdy ne- výhodné při jízdě k vodnímu zdroji. Proto vznikají asi kolem roku 1927 přenosné stříkačky. Aby se snížila hmotnost a rozměry, začalo se používat motorů dvoutaktních,
vodou a vzduchem chlazených, s poměrně vysokými otáčkami, takže i čerpadlo bylo menší a
lehčí. Ale i tak první přenosné stříkačky vážily mnohdy až 250 kg. Avšak postupně se
úpravami jejich hmotnost snižovala až na asi 180 kg. K vůli jednoduchosti a spolehlivosti se
nyní používá s výhodou čtyřtaktních, vzduchem chlazených motorů. Jejich výkon je až 1600
l/min. při 8 atm. V poslední době se začíná používat i Wankelových motorů s kroužícím
pístem a plynových turbín. S tímto pohonem se docílí výkon až 2500 l/min. při 8 atm. Tedy
22
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
při malé hmotnosti neuvěřitelný výkon. Přenosné stříkačky se montují do autostříkaček a na
dvoukolové podvozky. Tento poslední typ motorové stříkačky váží 800 kg i s 300 m hadic a
příslušenstvím. Je velice nízká a i při tak malé hmotnosti vysoce spolehlivá.
Nyní si můžeme již něco říci o ideálu všech požárních sborů - o automobilové stříkačce.
Autostříkačky v letech 1910 - 1923 byly dosti těžké. Naložené měly hmotnost 6-8 tun.
Celkem to nebylo v té době na závadu, jelikož autostříkačky si pořizovala jen větší města a
průmyslové závody, kde byly celkem dobré cesty. Podvozků se používalo tří až čtyřtunových
běžných značek, z nichž některé byly ještě opatřeny řetězovým náhonem. Byly opatřeny
celkem slabými motory o síle 40 - 50 k a docilovaly rychlosti 25 - 30 km/hod. Kola byla
opatřena ještě plnými, později elastickými pryžovými obručemi. Za první světové války, kdy
bylo málo pryže, používalo se dokonce náhražkových železných obručí s pryžovými nebo
korkovými vložkami. Že s takovým obutím dojelo k ohni jen málo stříkaček, je zřejmé.
Čerpadla se montovala většinou dozadu. Sedadla pro mužstvo po stranách, postavená šikmo
nebo napříč. Po stranách vzadu byly ruční navijáky a sklopný dvoukolový naviják. Savice
byly uloženy ve skříňkách pod stupačkami. Nad karoserií na dvou trubkových stojanech byly
uloženy žebříky. Ostatní nářadí, kterého bylo tehdy používáno jen poskrovnu, bylo umístěno
ve skříních pod sedadly. Asi od roku 1925 si autostříkačky začala pořizovat i menší města. Se
stroji se muselo vyjíždět již mimo město do okolních obcí, kde byly již špatné cesty, a proto
se začalo používat lehčích strojů. V té době se začaly vyrábět i lehčí podvozky pro zatížení
1,5 - 2 tun se silnějšími motory 40 - 50 k, takže se již docilovala rychlost 50-60 km/hod. při
celkové váze 2,5 - 3,5 tun. Větší rychlosti bylo také docíleno tím, že se začaly již všeobecně
používat i pro nákladní automobily pneumatiky. Čerpadla se montovala také dopředu před
motor.
Karoserie u řidiče bylo polouzavřená s chránicím sklem. Hodně se stavěla hasičská auta i na
starších těžkých osobních podvozcích se zvlášť odlehčenou karoserií, aby nebyly
přetěžovány. Velká města však zůstávají stále u těžkých strojů, u kterých se karoserie
modernizuje, a montují se silnější motory 80 - 100 k. S těmito lze docílit rychlosti až 80
km/hrad. Karoserie amerických autostříkaček zůstávají polootevřené se vstupem vzadu. Od
roku 1922 se k hašení používá chemické pěny. V roce 1928 se zavádějí též terénní vozy
tříosé. Aby bylo mužstvo chráněnější, staví se karoserie polouzavřené se sedadly proti sobě.
Od roku 1929 jsou součástí autostříkačky také stříkačky přenosné. V roce 1931 se montují již
první autostříkačky s celouzavřenou karoserií. Všechno nářadí a část hadic je kryta
celouzavřenou karoserií. Volný zůstává jen vzadu dvoukolový naviják a nahoře na karoserii
žebříky. Vozy se opatřují již také pomocnou nádrží na vodu. Aby se mohly hasit ohně, kde
není voda, začínají se stavět asi od roku 1928 cisternové vozy. Jsou opatřeny nádrží na 3 000
– 5 000 1, čerpadlem, hadicemi a nejnutnějším nářadím. Dodávaly se hlavně do zahraničí, do
zemí tehdy ještě málo vyspělých.
Mimo uvedených požárních vozidel je třeba se zmínit ještě o pomocných vozidlech
speciálních, kterých je třeba ve větších, nebo náročnějších případech. Jako doplněk požárních
stříkaček je samostatný vůz na hadice. Ve skříňové karoserii se dá umístit až 2 500 m hadic.
Při různých neštěstích železničních, zátopách a jiných živelných katastrofách se používá
speciálního pomocného vozu s univerzálním nářadím. Je vybaven agregátem na výrobu
elektrického proudu, reflektory, ventilátorem s hadicemi na odsávání zamořených prostorů,
zvedáky, nafukovacím člunem a mnohým jiným potřebným nářadím. Podobný pomocný vůz
avšak koňský, samozřejmě s jednoduchým vybavením, měla Vídeň již v roce 1914. Jelikož
jsou nyní častější nehody cisternových vozů, dopravujících hořlaviny jako benzin, naftu a
oleje, vyrábí se na zdolání těchto případů, na odstraňování vyteklých kapalin vozidla se
speciálním nářadím a příslušenstvím. Veze sebou agregát na výrobu elektrického proudu,
reflektory, skládací nádrže z umělých hmot, odluč ovací látky na odlučování vody od oleje
neb benzinu a potřebné speciální obleky.
23
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Protože se v posledních letech získaly dobré zkušenosti s hašením práškem, staví se pro tyto
účely samostatná vozidla, většinou na lehkých terénních vozech s nádrží na 750 nebo 1 500
kg prášku.
Doposud jsme se stále zmiňovali jen o stříkačkách na vozidlech. Existuje však ještě jiný druh
požární stříkačky, a to jsou požární čluny - lodě. Jsou používány tam, kde městem protéká
větší řeka, která slouží lodní dopravě a u řeky jsou postavena skladiště a v námořních
přístavech. Jsou vyzbrojeny motory síle 300 - 400 k, proto jsou poměrně pohyblivé a mají
výkonná čerpadla výkonu 8 000 – 10 000 l/min. při tlaku 8 atm. Pro tyto značné výkony se
po- užívá k hašení jen stabilních otočných proudnic - vodních děl. Požární lodě byly stavěny
již v dobách parních stříkaček, ovšem byly parní a parní stroj poháněl pístové čerpadlo. Již
tehdy se používalo u těchto stříkaček lafetových otočných proudnic.
Moderní hasičské lodě jsou vlastně plovoucími hasičskými stříkačkami. Jelikož likvidace
požáru na plavidlech představují často zdlouhavou práci, musí hasičské lodě fungovat jako
samostatné námořní hasičské jednotky. Kromě toho, že dokážou z vody vháněné čerpadly do
hadic vytvořit ochrannou clonu, jsou vybaveny rovněž vším potřebným pro průběžnou údržbu
dýchacích přístrojů včetně vzduchových kompresorů, jež slouží k doplňování vzduchu
v lahvích.
Hasičské lodě se poprvé objevily na počátku 19. století, aby bojovaly s množstvím vážných
požárů, které propukaly na lodích a v docích, V souladu S tím, jak se zvolna vyvíjely a
vylepšovaly pozemní ruční stříkačky, chopili se někteří konstruktéři možnosti umístit
stříkačku i na palubu lodi. Sací hadice stříkaček bylo v tomto případě možno spustit přes bok
lodi, aby mohly čerpat vodu z nekonečných zásob všude kolem, Roku 1840 dodal londýnský
výrobce stříkaček Merryweather hasičskou loď s železným, 18 metrů dlouhým trupem do
ruského Petrohradu. Aby ruční stříkačka připevněná na palubu tohoto plavidla dosáhla
optimálního výkonu, muselo ji obsluhovat 50 mužů. V okamžiku, kdy se na souši rozšířilo
používání parních stříkaček, sáhli po nich i stavitelé hasičských lodí. Roku 1860 měl již
londýnský hasičský sbor rozmístěno množství parních stříkaček na speciálních plovoucích
plošinách kotvících na strategických místech Temže a y obrovské spleti londýnských doků.
Tyto plošiny, známé pod označením „požární prámy“, byly k požárům odvlékány podle
potřeby parními remorkéry. Roku 1870 již měla své vlastní flotily požárních prámů i
americká města Boston a New York.
První hasičskou loď pohybující se vlastní silou si objednal v roce 1898 Londýn. Plavidlo
nesoucí jméno Beta zakotvilo u jedné ze čtyř plovoucích požárních stanic metropole na
Temži. Kotel a parní stroj lodi Bela zajišťovaly současně pohon plavidla i dodávku vody k
zásahu proti ohni. S ponorem pouhých 48 cm dokázala nová hasičská loď plout podél skladišť
také za odlivu a mohla též velice těsně přirážet k jiným hořícím plavidlům.
Vývoj hasičských lodí si udržel svižné tempo i ve 20. století. Roku 1925 dokázala nová
hasičská loď hasičského sboru v Los Angeles vystříkat za minutu celkem 13 proudnicemi
upevněnými na palubě až 61 000 l vody. Pokračující stavba stále větších lodí dopravujících
obrovské náklady - počínaje transportem kontejnerů se zbožím až po petrochemické produkty
- vedla po druhé světové válce ke stále větší poptávce po službách hasičských lodí. Některé z
nejmodernějších plavidel tohoto druhu lze dnes potkat v hongkongském přístavu, kde každý
den zakotví stovky obrovských plavidel naplněných kontejnery. Hasičský sbor v Hongkongu
zajišťuje v přístavu neustálou přítomnost až čtyř hasičských plavidel o několika palubách, jež
jsou připraveny zasáhnut proti požáru na moři již v okamžiku, kdy oheň propukne. Své
hasičské jednotky mají také přístavy v USA a také ropné terminály na celém světě používají
služeb hasičských lodí zajištujících okamžitou likvidaci jakéhokoli ohně, který by propukl v
okamžiku, kdy tankery přečerpávají svůj hořlavý náklad.
24
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Tím byla popsána vozidla a lodě, která jsou výhradně používána u požáru. Mimo těchto
strojů jsou ve službách požárníků také vozidla, která slouží i jiným účelům. Jsou to v prvé
řadě jeřábové vozy se sklopným a otočným jeřábem O' nosnosti až 16 tun s pohonem
elektrickým nebo hydraulickým a jsou také opatřeny navijákem o tahu 3 - 5 tun s ocelovým
lanem o délce 50 m. Dále jsou to vozidla pro účely bezpečnostní, vozidla opatřená pouze
ventilátory, vozidla na hašení uhlí, pro civilní obranu a mnoho jiných jednoúčelových vozidel.
Tím byla probrána všechna požární zařízení a vozidla na hašení vodou a chemikáliemi, jakož i
pomocná vozidla. I když jsou již tyto stroje dokonalé a vysoce výkonné, přece jen potřebují
požárníci ještě jedno zařízení. Již nikoliv k hašení, ale k tomu, aby se mohli k hořícímu místu
přiblížit, zvláště je-li jádro požáru ve vyšších podlažích. Jsou to žebříky. Kdy vznikly, dá se
těžko určit. Je to jistě zařízení pradávné, sloužící ke všeobecnému použití. Požárníci ho čistě
převzali pro svou potřebu. Vývoj u žebříků nebyl žádný. V principu původní žebřík vypadal
stejně jako dnešní. Dvě postranice a příčky. Měnil se jen materiál a délka. Když jej požárníci
začali používat, zjistili, že s delším žebřem než 5 m se nedá již pohodlně a rychle u požáru
manipulovat. Aby dostali větší délku žebříku, začali jednotlivé díly 4 - 5 m dlouhé na sebe
navazovat nebo posunovat a navazováním zajišťovat. Tento způsob se časem zdokonalil a
vznikly dnešní nastrkovací a posunovací žebříky. V tomto provedení nejsou však žebře volně
stojící, ale musí se při použití o něco opřít. Aby se mohly používat žebříky bez opření, začaly
se montovat na dvoukolové pod- vozky, se kterými již byla manipulace snadnější.
Dvoukolové žebříky, samo- zřejmě zdokonalené, do výsuvné délky 17 m používáme dodnes.
Jen materiál se změnil. Místo dřevěných používáme dnes jen žebříků ocelo- vých. Aby se
mohlo žebříkem snadno a pohodlně zamanévrovat na žádané místa, vznikl později požadavek,
žebříky nejen sklápět, ale také jimi otáčet okolo svislé osy při stojícím podvozku. Tento
požadavek se roku 1808 pokusil splnit kolář Scheck z Knittligenu v Německu. To byl počátek
toho, že se Německo později stalo vedoucí zemí v oboru požárních žebříků a firmy Ma- girus
a Metz jsou svými výrobky známy na celém světě. Scheck namontoval na rejd prodlouženého
podvozku ještě jeden podobný rejd nahoru, na který upevnil dvoudílný žebřík. Po zvednutí se
dalo žebříkem otáčet. Posuvný díl již vysunoval lanem a ručním navijákem s aretací.
Stabilizace žebře se zajišťovala dvěma podpěrami. Tento žebřík, stařeček, je snad dodnes
zachován.
O dalším vývoji není zpráv. Až teprve roku 1875 norimberská firma Fischer & Stahl postavila
zdokonalený otočný žebřík třídílný. Aby se docílilo nízké stavby, byl rám koňského
čtyřkolového podvozku vzadu prohnutím snížen. Osa sklápění žebře nebyla již na konci žebře
jako dříve, nýbrž byla posunuta více dopředu a sklápění se provádělo již ne podpěrami, nýbrž
navijákem. Jednotlivé díly žebříku se nevysunovaly dnes běžným způsobem diferenciálním,
že se všechny díly současně pohybují, nýbrž po vysunutí prvního dílu následuje druhý a pak
třetí díl. Otáčení žebře se provádělo ručně. Plně vysunutý žebřík byl ještě zajištěn zkříženými
podpěrami. Při práci musel být plně vysunut, jelikož zajištění klapačkami v mezipolohách se
ještě neznalo. Žebř byl však již opatřen, ač v jednoduché formě, zařízením pro boční
vyrovnávání sklonu. Žebříky byly dosti těžké, protože jednotlivé díly nebyly vyztuženy, jako
nyní, plochou nebo profilovou ocelí, ale dřevem ve formě rybího těla, což zvyšovalo hodně
váhu celého stroje. Proto se navrhovalo řešit problém zvedání mimo žebřů také zvedacími
věžemi apod. Jedna z těchto konstrukcí je lešení Holmovo, u kterého se plošina zvedá tzv.
norimberskými nůžkami, takže celé zařízení i po složení bylo dosti malé. Jména Hönig,
Wittesch, Schapler, Braunsch, Schanker, Lampé, Sievert aj. jsou úzce spjata s různými
konstrukcemi lešení, otočných a teleskopických věží a žebříků, které tvořily přechod k
dnešním moderním otočným žebříkům. Také fa Magirus u svého prvního pokusu o otočný
žebřík používá v roce 1891 systému Hönig s otočnou věží. Žebřík byl 30 m vysoký a byl
dodán do Moskvy. Brzy však od tohoto způsobu upouští, jako všichni ostatní a v roce 1893
staví žebřík již se základními znaky příštích žebříků otočných. Posuvné žebříky jsou ve
25
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
vhodném místě namontovány na trojúhelníkovém rámu. Rám je zhotoven z ocelových profilů
a je sklopně upevněn na dvou ložiskách na konsole také z trojúhelníků. Konsola spočívá na
točně, namontované nad zadní nápravou čtyřkolového koňského podvozku. Žebřík se sklápět
navijákem s ocelovými pásy, upevněnými na segmentu troj-úhelníkového rámu. Naviják byl
opatřen aretací. Vysouvání dělo se také navijákem s ocelovým lanem, ale již tak, že se
všechny díly vysunovaly současně.
Jednotlivé díly žebře byly již opatřeny klapačkami, aby se žebře mohly za-jistit v libovolné
výšce. Všechny pohyby, sklápění, vysouvání a otáčení se prováděly ručně. Tento žebřík,
vyhovující již částečně požárním požadavkům, se montoval také na parní a elektrické
automobily. V roce 1908 bylo po prvé použito také benzinového podvozku. Jednotlivé
pohyby byly postupně motorizovány. Vysouvání pokusně prováděno dokonce tlakem
kysličníku uhličitého. Později bylo použito elektromotorků, napájených buď akumulátory,
nebo dynamem, poháněným benzinovým motorkem podvozku. V roce 1914 byl postaven
první otočný žebř s přímým pohonem všech tří pohybů motorem podvozku. Zapínání
jednotlivých pohybů bylo prováděno ve společné převodové skříňce třecími spojkami ručně.
Existovala již koncová aretace, aby žebř namohl být vysunut výš než dovoleno. Automatické
zajišťování krajních poloh sklonu však ještě nebylo. Zajišťovalo se ručně podle sklonoměru.
Sklápění žebříku se provádělo buď vřetenem, nebo článkovým řetězem s ozubeným kolem.
Klapačky byly automatizovány a zajišťování zadních pružin podvozku bylo ruční. Postup- ně
se nahradily u náhonu třecí spojky spojkami přitlačovanými tlakem oleje. V roce 1926 se
začíná používat zařízení k automatickému zajišťování krajních poloh sklonu, jak příčného, tak
podélného podle terénu, délky a sklonu vysunutého žebře. Také ocelová konstrukce, jak
žebře, tak náhonu, byla použitím lepších materiálů modernizována. Jen k výrobě žebříku
samotného se stále používalo dřeva. Samozřejmě toho nejkvalitnějšího, jelikož jen tím byla
zaručena řádná funkce žebříku. V roce 1931 došlo asi k poslednímu článku vývoje požárního
žebře. Staví se celokovový otočný požární žebřík. Dřevo je na- hrazeno ocelí. K tomu se
mohlo dospět jedině již v té době vyspělou svařovací technikou. Postranice žebře byly
zhotoveny z vhodných ocelových profilů, příčky z ocelových trubek obdélníkového tvaru a
vyztužení z trubek neb ocelových úhelníků. Vše bylo svařeno v jeden celek elektrickým
obloukem.
Použitím oceli se dospělo k podstatnému snížení váhy a k zpevnění celé konstrukce. Pak
dochází k dalšímu zlepšení použitím hydraulického pohonu všech pohybů. Automatické
zařízení k zajišťování krajních poloh sklonu je ještě opatřeno akustickým a optickým
hlásičem. Při dosažení krajních poloh se všechny pohyby žebře automaticky vypínají. Žebřů
se hodně používá i k záchraně osob z vyšších budov. Na žebře se montují pohyblivé
proudnice a strojů se může využít i jako jeřábů a mostů. Pro autožebře se používá běžných
vhodných podvozků s uzavřenou karoserií pro 3-6 mužů. Staví se žebře o vysunuté výšce 25,
30, 37, 40 a 50 m. V jednotlivých kusech i přes 50 m.
Popisem žebříků je zakončen celkový přehled historie a vývoje všech vozidel a zařízení
používaných požárníky do začátku druhé světové války asi do roku 1940. V té době se
začínají v Německu požární vozidla a příslušenství normalizovat a normu přejímá většina
Němci obsazených území. Také ostatní země pak normalizují. Norma stanoví v hrubých
rysech formu karoserie, nářadí, výkon čerpadla a určuje příslušenství. Autostříkačky a ostatní
požární vozidla se nyní staví na běžně vyráběných podvozcích o nosnosti 2 - 12 t s náhonem
na zadní neb na všechny nápravy. Motory jsou benzinové neb naftové o síle 60 - 300 k, vodou
neb vzduchem chlazené. Popisy těchto strojů neuvádím, jelikož jsou jistě každému známé.
Vývoj od začátku tohoto století má tak úžasné tempo, že nevíme, jaké novinky nám přinese
zítřek. Jisté je, že základním hasidlem zůstane přece jen voda. Že velký podíl na hašení budou
mít chemikálie, je samozřejmé. Jaký však bude pohon stříkaček budoucnosti nevíme. Bude to
pára, atom nebo elektřina?
26
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Na sjednocení stříkaček a celé výstroje a výzbroje měla velký vliv tzv. "Normalizační
komise", která byla ustavena v roce 1928. V té době ztěžovala práci hasičských sborů při
hašení nejednotnost a různorodost jejich vybavení. V té době se používala celá řada průměrů
hadic, savic, proudnic, rozdělovačů, sacích košů, šroubení a spojek, jejichž provedení i při
údajné stejné velikosti bylo natolik odlišné, že vzájemné napojení bylo nemyslitelné. Plných 7
roků to trvalo, než mohla komise na podkladě měření, zkoušek a vyhodnocení zahraničních
zkušenosti vydat první československé normy z oboru požární techniky.
Porovnáme-li Heronovu stříkačku s dnešní mobilní požární technikou vidíme, jakého velkého
pokroku tato technika dosáhla.
6. Historie firmy R.A.Smekal
Rozvoj průmyslové výroby počátkem 19.století ovlivnil i život obce Čechy pod Kosířem. V
roce 1820 zakoupil zde pan Antonín Smekal z Ústína-Skalova u Olomouce usedlost a začal s
výrobou slaměnek a posléze i s výrobou
džberů. Lehké džbery byly vyráběny ze
slámy a lýka a pro získání
neprostupnosti byly namáčeny do horké
fermeže a uvnitř natírány horkou
smolou. Tyto džbery byly vlastně
prvním hasebním zařízením a byly
žádány v mnoha domácnostech. Díky
jejich hojnému odbytu bylo nutno
rozšířit
výrobní
dílny.
Antonín Smekal zakoupil pro tento účel
další hospodářskou usedlost a rozšířil se
svým synem Františkem výrobu o
dřevěné ruční stříkačky a dřevěné
berlovky.
V roce 1856 došlo při vaření fermeže k rozsáhlému požáru, ke zničení dílen a k velké škodě
na majetku .Během jednoho roku se podařilo majiteli Smekalovi a synovi Františkovi
vybudovat nové výrobní prostory a v roce 1857 již vyrobit dvoupístovou ruční čtyřkolovou
stříkačku pro továrnu na tabákové výrobky v Hodoníně. Tuto stříkačku dodala firma Smekal
včetně příslušných hadic, vyrobených na starých anglických tkalcovských stavech.
Časté požáry oslabovaly Františka Smekala natolik, že byl nucen požádat bratra Adama o
pomoc. Tak vznikla v roce 1865 firma "Bratři Smekalové". Došlo k rozšíření závodu o ruční
tkalcovnu hadic a pohon strojů parním strojem. V roce 1871 František Smekal, ovdověl.
Druhá manželka nahradila jeho malému synovi matku a svému muži přinesla věnem 12000
zlatých, které použil na rozšíření podniku. V roce 1878 zakoupil továrnu v Praze na
Smíchově. Vydáním zákona o požární policii v roce 1876 se nařizovalo vybavit větší vesnice
a města hasebním nářadím. Firma Bratři Smekalové rozšířila sortiment o čerpací vozy pro
stavebnictví a komunální činnost, sanitní a fekální vozy a veškeré druhy žebříků. Později
rozšířila výrobu o tělocvičné nářadí. V roce 1879 se František Smekal, rozešel pro neshody s
bratrem Adamem a oba závody se staly majetkem jen Smekala Františka.
V roce 1883 František Smekal, zemřel a závod v Praze na Smíchově převzal dvacetiletý syn
Raimund August Smekal. Závod v Čechách pod Kosířem vedla mladá vdova pod názvem „F.
Smekala vdova". Brzy se však provdala do Slatiňan u Chrudimi a starost o řízení výroby
přenesla na svého bratra Antonína Zbořila. Tento nejen že řídil dobře podnik, ale zavedl navíc
27
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
výrobu veškerých zemědělských strojů. V roce 1891 převzal závod v Čechách pod Kosířem
Raimund August Smekal a v rámci jeho modernizace uvedl v roce 1893 do provozu vlastní
parní elektrárnu a jako první na Moravě dodával elektrická proud i do veřejné sítě.
Elektrifikaci továrny provedl Ing.Bedřich Potůček ze Slatiňan. Raimund August Smekal zřídil
filiálky v Polsku, Jugoslávii a na Slovensku. V roce 1907 zakoupil závod ve Slatiňanech,
který vybavil moderními obráběcími stroji a kde kromě hasičské techniky vyráběl i osobní
automobily pod názvem Tusieum. V letech 1891-1905 zaměstnával závod v Čechách pod
Kosířem přes 200 zaměstnanců. Přestože byl o výrobky značný zájem, začal se projevovat
nedostatek financí, zapříčiněný splátkovým prodejem a také nákupem materiálu na úvěr.
V letech 1914-1918 byla zatavena výroba hasičských stříkaček a v důsledku převedení
podniku na válečnou výrobu se prováděly pouze opravy. V roce 1918 byly všechny závody R.
A. Smekal převedeny na společnost s ručením omezeným. V roce 1927 bylo výnosem
ministerstva povoleno zřízení akciové společnosti pod názvem "Hasičské závody a.s."
Hlavním podílníkem a ředitelem společnosti se stal R.A.Smekal. Dalšími účastníky
společnosti byly Zemská hasičská moravská jednota a řada hasičských sborů a také jednotliví
dělníci.
Přes veškeré úsilí a podporu závodu ze strany hasičských sborů ohlásila společnost
úpadek. R.A.Smekal vystoupil ze společnosti a požádal o vyplacení vkladu. Vklad, který
vložil do společnosti mu byl v roce 1931 vyplacen v plné výši. Tento vklad nabídl
R.A.Smekal bance v Chrudimi za zastavený a moderně vybavený podnik ve Slatiňanech, čímž
tento přešel zpět do jeho rukou. Do Čech pod Kosířem se již nevrátil. Po jeho smrti vdova
Marie Smekalová podnik prodala panu Ing.Bedřichu Potůčkovi. V roce 1936 s pomocí
různých institucí bylo založeno "Hasičské výrobní družstvo". Toto vyrábělo dvoukolové
motorové stříkačky a hasičské nářadí.
V roce 1938 se plně obnovila výroba v Hasičském výrobním družstvu a vyráběly se zde
moderní komunální stroje, automobilová kropící a zametací auta, sanitní automobily,
automobilové stříkačky, protiplynové masky a žebříky. V roce 1946 byla výroba v Hasičském
výrobním družstvu ukončena. Čechy pod Kosířem a celý výrobní program převzala firma
Sigmund – Chema v Lutíně u Olomouce.V roce 1958 ukončila výrobu i tkalcovna a výrobu
hadic převzal národní podnik Technolen. Tímto se uzavřela kapitola životní pouti tří generací
podnikatelské rodiny Smekalů - kapitola se stoletou tradicí výroby hasičských stříkaček a
hasičských zařízení v hanácké obci Čechy pod Kosířem. Osudy bývalé továrny a lidí s ní
spojených tvoří součást dějin hasičství v Čechách a na Moravě. Vývoj Smekalových továren
šel ruku v ruce s vývojem hasičské techniky od výroby těch nejjednodušších až po
nejmodernější stříkačky s velkým výkonem, od pístových stříkaček s ručním a později
motorovým pohonem až po moderní výkonné stroje s odstředivými čerpadly s pohonem
benzinovými motory. Technickou pozoruhodností je koňská pístová stříkačka s velkým
výkonem, která po opuštění výrobní haly hasila v roce 1881 Národní divadlo v Praze.
O dobré kvalitě stříkaček firmy Smekal svědčí i skutečnost, že byly žádány nejen v Evropě,
ale i v Egyptě a Číně.
28
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
7. Základní hasičská technika
RUČNÍ STŘÍKAČKA
Přenosná ruční stříkačka podle normy ČSN 389301 slouží
obdobně jako ruční stříkačky všeho druhu k uhašení malých nebo
vznikajících požárů, k desinfekci prostorů zamořených nákazou,
případně se používá k čištění a omývání vozidel.
Hodí se k zajištění bezpečnosti v domech a menších
provozovnách, kde se velmi vhodně použije k hašení menších
požárů, hlavně při bezprostředním zásahu po jejich vzniku, aniž
bychom způsobili větší škodu vodou promočením.
Podle normy ČSN dělíme tuto ruční stříkačku na pevnou (bez
držáku a stupadla) a přenosnou. Obsluha přenosné ruční stříkačky je velmi jednoduchá, neboť
přistavením k jakékoliv nádobě ve výši vědra, nebo k vědru samotnému s vodou stříká
pohybováním táhla za rukojeť a to při pohybu nahoru i dolů. Její proud je nepřerušovaný.
Při rychlosti čerpání 50 ti dvojzdvihů je průtok vody 10 l/min. a dostřik nejméně 7 m přímým
proudem,(u ruční stříkačky PO 10-12 m přímým proudem).
Stříkačka je lehce rozebíratelná, je možno ji snadno vyčistit,
válec, dutá pístnice a píst jsou chráněny proti korozi, celá
stříkačka je natřena zelenou barvou. Váha stříkačky pevné je 3
kg, přenosné 3,5 kg.
Se stříkačkou je dodávána gumová hadička 5 m dlouhá průměr
16 mm s proudnicí. Průměr hubice u této proudnice je 3 mm.
Mezi nejznámější ruční stříkačky patří „Berlovka“
DŽBEROVÁ STŘÍKAČKA
Obdobně jako ruční stříkačku je možné používat džberovou stříkačku, která se od ruční
stříkačky liší tím, že při použití není zapotřebí nádoby s vodou, nýbrž tato stříkačka je
vestavěna trvale do nádrže s vodou o obsahu 10 nebo 15 litrů (dříve byly používány i
stříkačky s nádrží o menším nebo i větším obsahu). Hodí se obdobně jako ruční stříkačky k
zajištění bezpečnosti v domech a menších provozovnách, k hašení menších požárů při jejich
vzniku. Některé dříve dodávané stříkačky měly zamontované zvláštní zařízení k mísení pěny,
takže přidáním zvláštního roztoku do vody docílilo se touto stříkačkou pěnového hašení.
Nádrž na vodu je opatřena nosným třmenem, uzávěrem a odklápěcím
víkem, které uvolňuje při otevření asi polovinu jejího průřezu a
slouží k nalévání vody do stříkačky. V druhé polovině je
zašroubovaná pevná ruční stříkačka, sahající až ke, dnu nádrže.
Nádrž je pokovením nebo nátěrem chráněna proti korosi, celá
stříkačka je potom natřena zelenou barvou. Na boku stříkačky je
držák pro uložení svinuté hadice D 25 s proudnicí. Proud je obdobně
jako u ručních stříkaček nepřerušovaný, při pohybu za rukojeť
nahoru i dolů, výkon obdobně jako u ručních stříkaček při rychlosti
50 dvojzdvihů za minutu 10 litrů vody s dostřikem nejméně 7 m.
Váha džberové stříkačky o obsahu 10 1itrů 9 kg, o obsahu 15 1itrů 10
kg. Se stříkačkou je dodáván jeden díl konopné hadice D-25 5 m
dlouhý s proudnicí.
29
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
PŘENOSNÁ MOTOROVÁ STŘÍKAČKA 2
Tato stříkačka je nejmenším normalizovaným typem motorových stříkaček. Dříve bylo
dodáno a vyrobeno několik malých přenosných stříkaček s označením TS 100 menšího
obsahu než PS 2 (označení pro přenosnou motorovou stříkačku 2). Je určena pro použití v
místech, kde není možné zasáhnout s větším strojem, proto je tato stříkačka upravena tak, aby
se mohla i s příslušenstvím přenášet v ruce nebo i na zádech. Motor PS 2 je jednoválcový,
vodou chlazený a s čerpadlem tvoří jeden celek upevněný na nosítka a upravený tak, aby se
dal přenášet na zádech. Obdobně je upraveno i příslušenství k motorové stříkačce. Čerpadlo je
opatřeno vývěvou k zavodnění; je možné i zavodnění hrdlem
v tom případě, když by vývěva selhala. Obsah nádrže na
palivo vydrží na 2 hodiny nepřetržitého provozu při
jmenovitém výkonu stříkačky. Chladicí zařízení i čerpadlo je
možno snadno odvodnit kohouty.
Celá stříkačka je natřena základní barvou proti rezavění a
krycím nátěrem zeleným, výfuk hliníkovým. Jako na všech
stříkačkách jsou mazací součásti natřeny barvou červenou a
odvodňovací modrou barvou.
PŘENOSNÁ MOTOROVÁ STŘÍKAČKA 4
PS 4 (označení pro přenosnou motorovou stříkačku 4) je určena svou konstrukcí, vybavením a
hlavně výkonem pro použití u továrních požárních sborů, případně pro sbory v menších
obcích. Motor s čerpadlem je uložen na nosítkách z ocelových trubek, na koncích opatřených
držadly, aby v místech, kde není možná doprava stříkačky na podvozku, mohla být tato
přenesena co nejblíže k vodnímu zdroji. Motor je dvoutaktní dvouválec, obsah 615,75 a
výkon 19 KS při 3.500 otáčkách/min. Je chlazený vodou, odebíranou za I. stupněm čerpadla.
Ohřátá voda vytéká gumovou hadičkou, aby bylo zajištěno stálé chlazení- a jeho kontrola při
práci stříkačky. Přítok vody je regulován kohoutkem, který při vysávání se uzavírá. Tato
stříkačka má dvoustupňové, odstředivé čerpadlo, které je pevně spojeno s motorem tak, že
tvoří jeden celek (agregát), je na něm umístěn výtlačný ventil B samouzavírací (k zajištění je
opatřen uzavíracím kolečkem) a jedno sací hrdlo S 75. Čerpadlo je opatřeno rotační vývěvou,
upravenou tak, že při maximální sací výšce 7,5 in, 'při barometrickém tlaku 760 mm a délce
sacího vedení 10 m, nesmí zavodnění čerpadla trvat déle než jednu minutu. Chladicí zařízení
stříkačky je upraveno tak, aby se kohouty dala stříkačka i čerpadlo dokonale odvodnit.
PŘÍVĚSNÁ MOTOROVÁ STRÍKAČKA 4
Označení této stříkačky je PPS 4. Aby bylo možno
přepravovat motorovou stříkačku PS 4 včetně nutného
příslušenství na místo požáru, vyrábí se podle normy ČSN
389326 přívěsný vůz pro přenosnou motorovou stříkačku PS
4, v němž je v závěsu za vozidlem přepravována zasunutá
motorová stříkačka PS 4 včetně úplného vybavení. Výhodou
této kompletní stříkačky PPS 4 je, že zasunutá stříkačka na
podvozku, jenž má upravený závěs tak, aby mohla být
okamžitě převezena za tažným vozidlem k požáru, je
připravena v pohotovosti včetně vybavení.
Rozměry PPS 4:
celková délka 3300 mm celková šířka 2000 mm celková
výška 2000 mm
Váha vybavené přívěsné motorové stříkačky 4 je přibližně
1100 kg.
30
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
PŘENOSNÁ MOTOROVÁ STŘÍKAČKA 6
Po roce 1945 až do roku 1950 byla ještě vyráběna přenosná motorová stříkačka 6 (označení
PS 6) národním podnikem závod Vystrčil (později PAL, n. p.), Telč na Moravě. PS 6 byla
dodávána sborům v menších obcích v rovinách, kde není nutné přemáhání velkých výškových
rozdílů a požárním sborům závodním. Motor je dvoutaktní dvouválec, s obsahem válců 908
cm, počtem otáček 3.700/min. a výkonem 22 KS. Spotřeba paliva je 9 litrů/hod. Čerpadlo je
třístupňové, motor je chlazen vodou přímo z čerpadla, která je
odváděna gumovou hadicí do volného prostoru. Zapalování je
magnetové, spouštění startovací pákou. Vývěva plynová. Je upravena
tak, že zavodnění při sací výšce 7,5 m při tlaku 760 mm rtuťového
sloupce a při sacím řadu dlouhém 10 metrů, nesmí zavodnění trvat
déle než 1 minutu. Nádrž z ocelového plechu vystačí s obsahem
benzinové směsi na 3 hodiny chodu motoru při jmenovitém výkonu.
Pro dopravu stříkačky k místu požáru je dodáván lehký podvozek, na
němž je možné ponechat stříkačku i při chodu. Pro stříkačku s
podvozkem bylo označení PPS 6.
Výkon přenosné motorové stříkačky 6 je 600 l/min. 1200 l/min.
PŘENOSNÁ MOTOROVÁ STŘÍKAČKA 8
Označení pro tuto motorovou stříkačku je PS 8. Tato stříkačka se dosud ze všech u nás
vyráběných typů nejlépe osvědčila. Je přizpůsobena obdobně jako PS 4 k přenášení na
nepřístupná místa, takže je možno ji umístit co nejblíže k vodnímu zdroji, čímž se výkon této
stříkačky ještě zvyšuje. Poměrně velký výkon umožňuje nahrazení těžších stříkaček
dvoukolových touto stříkačkou, proto také je nejvíce rozšířena u požárních sborů. Motor u PS
8 je dvoutaktní dvouválec o výkonu 30 KS při 3.000 otáčkách za minutu. Obsah motoru je
1,14 I, spotřeba paliva včetně oleje 13,5 I za hodinu. Startování motoru je upraveno na
spouštěcí páku, zapalování magnetové. Je chlazen vodou, chladicí zařízení i čerpadlo je
možno snadno odvodnit. Nádrž na palivo je upravena tak, aby vydržela 2 hodiny při
jmenovitém výkonu stříkačky. PS 8 má dvoustupňové čerpadlo, pevně připojené k motoru, s
nímž tvoří jeden nedílný celek, upevněný na nosítkách s vysunovacími držadly k přenášení
stříkačky. Pro kontrolu výkonu jsou na něm upevněny manometr a vakuometr, k odvodnění
čerpadla slouží odvodňovací kohout. Výtlačné ventily jsou opatřeny samočinně se
uzavírajícími sedly. Pro zavodnění je čerpadlo opatřeno plynovou vývěvou, která je upravena
tak, že při sací výšce 7,5 m, při tlaku 760 mm rtuťového sloupce a při sacím řadu dlouhém 10
m, nesmí zavodnění čerpadla trvat déle než 1 minutu. Při selhání vývěvy je možno čerpadlo
zavodnit zavodňovacím hrdlem.
Jako všechny stroje je i tato stříkačka natřena základní a krycí barvou, mazací kohouty pak
barvou červenou, odvodňovací zařízení modrou.
Výkon přenosné motorové stříkačky 8 (tolerance plus minus 5%) je 800 l/min
PRÍVĚSNÁ MOTOROVÁ STŘÍKAČKA 8
Pod tímto názvem je dodávána přenosná motorová
stříkačka 8 (značka PS 8), vsunutá do podvozku
přívěsného vozu se závěsným okem pro zapojení na
dopravní vozidlo, včetně kompletního vybavení.
Přibližná váha podvozku, vybavení a stříkačky je
celkem 1280 kg. Popis motoru, čerpadla a vývěvy
je naprosto stejný jako u PS 8, neboť se jedná o
stejný typ stříkačky, doplněnou potřebným
31
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
vybavením a vsunutou do uzavřeného podvozku, který je přizpůsoben k tomu, aby se
stříkačka mohla lehce vytáhnout (na připravený stojan), a pak za vytažená držadla nosítek
odnést k vodnímu zdroji.
PŘÍVĚSNÉ VOZY PRO PŘENOSNÉ STŘÍKAČKY
K převezení přenosných motorových stříkaček k místu požáru slouží přívěsné vozy, a to jak
pro stříkačku PS 4, tak i pro stříkačku PS 8. Přívěsný vůz je upraven tak, aby současně se
stříkačkou mohlo být v něm přepravováno i kompletní příslušenství. Přívěsný vůz sestává z
podvozku a karoserie. Podvozek je rámové, celokovové konstrukce, dobře odpérován, což
umožňuje jízdu i ve špatném terénu. Na dvou kolech jsou pneumatiky rozměrů 7X16, v zadní
části podvozku, podle směru jízdy, jsou dvě výsuvné vzpěry, které slouží k ustavení vozu, oj
se závěsným okem slouží k zavěšování za tažné vozidlo. Celokovová karoserie je uvnitř
upravena tak, aby mohlo být uvnitř uloženo všechno příslušenství podle normy a podle
požadavků cvičebního řádu požárního. Celý přívěs je natřen základní i krycí (zelenou)
barvou. Největší váha přívěsného vozu je 630 kg.
DVOUKOLOVÁ MOTOROVÁ STŘÍKAČKA 16
Tato motorová stříkačka je vybavena čtyřtaktním motorem o výkonu 45 koní, spojeným s
čerpadlem a pevně namontovaným na podvozku o dvou
kolech, upraveném na závěs za dopravní vozidlo (označení
DS 16). Hodí se požárním sborům v obcích, kde je kopcovitý
terén a přenosná motorová stříkačka nestačí dopravit vodu do
výše položených míst v obci, případně tam, kde je zapotřebí
dopravit větší množství vody. Motor je čtyřtaktní čtyřválec o
výkonu 45 koní, při 2500 otáčkách za minutu. Obsah motoru
je cca 2500 ccm, spotřeba asi 16 1 při jmenovitém výkonu za
jednu hodinu. Chlazení motor je zařízeno dodávkou vody
přímo od čerpadla s volným výtokem chladicí vody. Startování motoru je natáčecí klikou.
Čerpadlo je třístupňové, vysokotlaké, opatřené pláštěm na ohřívání výfukovými plyny přímo z
motoru. Je pevně smontováno s motorem, pro zapojování odděleno pevnou spojkou. Pro
kontrolu jsou na čerpadle namontovány manometr a vakuometr. Celková váha stříkačky s
příslušenstvím je 900 kg, ostatní příslušenství, které je dopravováno tažným vozem, váží asi
500 kg. Sací příslušenství a příslušenství podvozku, čerpadla a motoru je upevněno na
podvozku tak, aby zaručovalo dokonalé upevnění pro jízdu a rychlé použití v případě zásahu.
Oj se závěsným okem je opatřena podpěrou k ustálení stříkačky za chodu, kola podvozku jsou
opatřena pneumatikami o rozměru 7,00XI6.
AUTOMOBILOVÁ STŘÍKAČKA 16
Je speciální požární vozidlo sloužící k dopravě požárního družstva se vším vybavením k
požáru. Speciální proto, že buď vpředu před motorem, nebo vzadu (kryto karoserií) je
zamontováno čerpadlo, poháněné motorem vozidla.
Automobilová stříkačka 16 je dodávána na podvozku typu PRAGA RN a nosnosti 3 tuny,
označení AS 16 – RN. U některých dodaných AS 16 – RN je v nejnižší poloze nad zadní
nápravou umístěna vodní nádrž o obsahu 400 litrů se spádem k čerpadlu, jejíž vady je možno
použít k zaplavení čerpadla v tam případě, selže-li vývěva. Jinak u později dodávaných AS 16
– RN není vestavěna uvedená nádrž na vadu vzhledem k značnému přetížení vozidla.
Pneumatiky mají rozměr 7,50 X 20. Obsah benzinové nádrže je 102 litrů. Na zadní části rámu
je upevněn pojízdný naviják a závěs pro přívěs.
Motor nyní dodávané stříkačky je čtyřtaktní, vodou chlazený.
Obsah válců 6 3468 ccm.
32
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Spotřeba paliva 26 litrů na 100 km
Délka vozu 7, 9 m, šířka 2 m, výška 2, 6 m, celková váha 3470 kg, dovolené zatížení 2500 kg,
celkové zatížení včetně příslušenství 5250 kg.
Budka pro řidiče: Přední výhledová stěna je opatřena dvěma stírači. Na pravých dveřích je
brašna formátu A 4. Sedadlo a opěradlo je čalouněno.
Na pravé straně sedadla je typový štítek 105X148 mm.
Pod sedadlem řidiče je uloženo nářadí podvozku a baterie s
vyvedenou zásuvkou pro dobíjení. V budce je umístěn
tetrachlorový hasicí přístroj 2,5 ČSN 389140.
Na předním okraji střechy jsou dva dodatkové výstražné
světlomety s červenými skly. Na pravé straně vně budky je
umístěn přenosný světlomet s příslušnou zásuvkou.
Automobilová stříkačka je opatřena požární výstražnou
houkačkou.
Kabina pro mužstvo je opatřena oboustranně dveřmi se spouštěcími okny a osvětlením.
Sedačky mají čalouněná opěradla. Pod sedadly jsou zásuvky na nářadí. Kabina je opatřena
háčky pro osobní výstroj mužstva.
Zadní část vozidla je opatřena dveřmi se zámky a upravena tak, aby umístění příslušenství
vyhovovalo požárnímu cvičebnímu řádu.
AUTOMOBILOVÁ STŘÍKAČKA 25
Speciální požární vozidlo sloužící k dopravě požárního družstva se vším vybavením k požáru
obdobně jako automobilová stříkačka 16 s tím rozdílem, že tato stříkačka má větší výkon než
AS 16, také vybavení je rozšířeno a tudíž musí být stavěna na větším podvozku. Měla by být
dodávána velikým požárním sborům, požárním útvarům do míst, kde je zapotřebí velikého
množství dopravené vody. Dosud nebyla vyráběna na podvozcích československé výroby a
existují pouze AS 25 německé výroby, případně na jiných podvozcích vyrobené stříkačky
neodpovídající normě.
AUTOMOBILOVÁ STŘÍKAČKA CISTERNOVÁ
Stříkačka se označuje ASC 16. Je to speciální požární
vozidlo, používané k hašení požárů v místech s
nedostatkem vody. Vzhledem k tomu, že tato stříkačka má
čerpadlo úplně stejné jako AS 16 je samozřejmě možné i s
touto ASC 16 čerpat vodu z vodního zdroje, případně
hydrantu. Zapojení cisterny umožňuje okamžitý zásah, což
je výhodné zvláště v letních měsících, kdy je nedostatek vody, nebo místech vzdálených od
vodních zdrojů. Byla dodávána na podvozku Praga RN, platí pro ni i pro čerpadlo statistické
údaje uvedené u motorové stříkačky AS 16 i údaje o výkonu čerpadla. Rozdíl je v úpravě
karoserie. Tato stříkačka nemá zvláštní kabinu pro mužstvo, nýbrž jenom kabinu pro řidiče a
spolujezdce. Prostor za kabinou vyplňuje cisternová nádrž a nádrž na pěnidlo, po stranách pak
dvě sedadla pro dva členy posádky. (Celkem tedy může dopravit na místo požáru 4 (6)
požárníky.) Obsah nádrže je 1500 1 vody a 500 1 pěnidla.
DOPRAVNÍ VŮZ 8
Pro přepravu družstva k požáru s příslušným nářadím, popřípadě se vsunutou přenosnou
motorovou stříkačkou 8 do zvláště upraveného prostoru, používá se dopravního vozu 8.
Dopravní vůz 8 včetně vsunuté přenosné motorové stříkačky 8 se označuje DVS - 8. Do
prostoru, kde je přepravována PS 8, je možno vsunout místo PS 8 nosítka, tudíž je možné
dopravního vozu v případě nutnosti použít i jako vozidla sanitního. Toto vozidlo je stavěno na
33
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
podvozku Praga RN, dříve bylo dodávána na podvozku A 150, který dovoleným 'zatížením
nestačil.
Obsah válců 3.468 ccm
Spotřeba benzinu na 100 km 26 1itrů
Oba dodávané vozy měly čtyřdobé, vodou chlazené
motory.
Budka pro řidiče: Přední výhledová stěna je opatřena
dvěma stírači. Na pravých dveřích je brašna na doklady
formátu A4. Sedadlo a opěradlo je čalouněno. Na pravé
straně sedadla je typový štítek. Pod sedadlem řidiče je
uloženo nářadí podvozku a baterie s vyvedenou zásuvkou
pro nabíjení. V budce je umístěn hasicí přístroj
tetrachlorový 2,5. Na předním okraji střechy jsou dva
dodatkové výstražné světlomety s červenými skly. Na
pravé straně vně budky je umístěn přenosný světlomet s
příslušnou zásuvkou. Dopravní vůz je opatřen požární
výstražnou houkačkou.
Kabina pro družstvo je opatřena oboustranně dveřmi se
spouštěcími okny a osvětlením. Sedačky mají čalouněná
opěradla. Pod sedadly jsou zásuvky na nářadí. Kabina je
opatřena háčky pro osobní výstroj mužstva. Zadní část
vozidla je opatřena zámky a upravena tak, aby umístění
příslušenství vyhovovalo požárnímu cvičebnímu řádu; Na vnitřních stranách dveří je umístěn
seznam příslušenství. V této části musí být kromě dvou hasicích přístrojů ještě volné místo
pro umístění dalších šesti hasicích přístrojů do 10 1itrů.
Přenosná motorová stříkačka je umístěna v zadní části vozidla, která je upravena tak, aby se
do ní dala uložit sanitní nosítka. Vysouvání a zasouvání stříkačky usnadňuje sklápěcí můstek.
Zadní stěna vozu je opatřena sklopnými stupačkami pro výstup na střechu.
Na zadní části rámu je závěs pro přívěs. Střecha je ohrazena a opatřena držáky pro
nastavovací žebřík, trhací hák a sanitní nosítka.
Karoserie a veškeré kovové části musí být vně i uvnitř natřeny základní barvou proti rezavění,
dřevěné části se napouštějí základní fermežovou barvou. Vnitřek zadní části vozidla pro
příslušenství a celý vnějšek dopravního vozu je opatřen krycím nátěrem zeleným. Vnitřek
budky pro řidiče a kabiny pro mužstvo krycím nátěrem žlutým s výjimkou sedaček, které jsou
natřeny bezbarvým lakem.
Přibližná váha dopravního vozu 8 včetně zasunu té přenosné motorové stříkačky 8 s
příslušenstvím k DV i PS je 4800 kg.
HADICOVÝ VŮZ 12
Označení pro toto speciální požární vozidlo je HV 12. Používá se k dopravě 1200 m hadic k
požářišti a k položení hadicového vedení; proto jsou hadice uloženy ve voze tak, aby se daly
za jízdy rozvinout. HV 12 má vzadu závěs, takže je možné, aby na místo požáru současně s
hadicemi byla tímto vozem dopravena přívěsná motorová stříkačka 8 nebo 4, příp. DS 16.
Budka pro řidiče je osvětlována stropním osvětlovacím
tělesem. Přední výhledová stěna je opatřena dvěma stírači.
Na pravých dveřích je brašna na doklady formátu A 4.
Sedadlo a opěradlo je čalouněno. Na pravé straně sedadla je
typový štítek 105 X 148 mm. Pod sedadlem řidiče je uloženo
nářadí podvozku a baterie s vyvedenou zásuvkou pro
dobíjení.
34
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
V budce je umístěn hasicí přístroj tetrachlorový 2,5. Na předním okraji střechy jsou dva
dodatkové výstražné světlomety s červenými skly. Na pravé straně vně budky je umístěn
přenosný světlomet s příslušnou zásuvkou. Hadicový vůz je opatřen požární výstražnou
houkačkou.
Skříně pro příslušenství jsou opatřeny dveřmi se zámky a jsou upraveny tak, aby umístění
příslušenství vyhovovalo požárnímu cvičebnímu řádu. V jedné skříni musí být kromě dvou
hasicích přístrojů ještě volné místo pro uložení šesti dalších hasicích přístrojů do 10 1.
V zadní části vozidla je skříň pro 1000 m spojených hadic 75, které jsou uloženy na
vysouvacích deskách tak, že se samočinně rozvinují při jízdě vozidla rychlostí do 20 km/hod.
Uvnitř této skříně je světlomet pro případné osvětlování hadic při rozvinování.
Pod zadní stěnou vozidla je stupačka a držák pro obsluhu při rozvinování hadic. K
dorozumívání obsluhy s řidičem vozidla slouží instalované signalizační zařízení. Vrchní
plochy vysouvacích desek jsou leštěny.
Zadní stěna vozu je opatřena sklopnými stupačkami pro výstup na střechu - na zadní části
rámu je závěs pro přívěs.
ŽEBŘÍKY
Používají se velmi často v požární praxi, a to k překonávání výšek, přiblížení k místu požáru
(požáry vyšších míst), případně k záchraně osob (při vyřazení schodiště), nebo k jiným
účelům.
Druhy žebříků:
1. Žebříky přenosné
a) hákové b) opěrací c) vysunovací d) nastavovací
2. žebříky převozné - mechanické
3. žebříky převozné - automatické
HÁKOVÝ ŽEBŘÍK
Používá se k výstupu do vyšších pater nebo do vyšších míst s vnější strany
budovy, zvláště tam, kde není možné použít jiného druhu žebříku. Délka
žebříku je volena tak, aby umožňovala výstup z jednoho' patra do druhého. Je
možné použití i napojení více žebříků. Dříve byl vyráběn žebřík
jednohákový, místo dvou spojených háků měl jeden hák uprostřed žebříku
nesený plechovými objímkami na třech hákových příčlích. Hák byl opatřen
pilovými ozuby a vyráběn buď z oceli nebo lehkého kovu dostatečné
pevnosti. Jinak byl vyráběn obdobně jako dvoupákový.
OPĚRACÍ ŽEBŘÍK
Opěrací žebřík je jednoduchý žebřík o délce 6,7 m a používá se k záchraně i
útoku při sklonu asi 15 stupňů v těch místech, kde je možno jej vztyčit.
VYSUNOVACÍ ŽEBŘÍK
Používá se při útoku nebo záchranných pracích ve vyšších patrech,
obdobně jako žebřík opěrací, s tím rozdílem, že pomocí lana je možné
měnit délku žebříku až do výše 9, 2 metru.
DVOUKOLOVÝ ŽEBŘÍK
Dvoukolový žebřík je stavěn na kovovém podvozku, opatřeném koly, a
to buď dřevěnými nebo s pneumatikami. Vyrábí se dvoukolový žebřík
dřevěný (ZD 15), norma předepisuje také výrobu dvoukolového
žebříku kovového o vysouvací délce 12 a 18 metrů - DZ 12 a DZ 18.
35
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Dvoukolového žebříku se používá k výstupu podle délky žebře, k provádění požárního útoku
do vyšších míst a k záchraně ohrožených osob z vyšších pater domů. Jsou upraveny na
přepravu ruční nebo k závěsu za vozidla.
Zvedání, sklánění, vysunování, zasunování a stranové vyrovnávání se vykonávají ruční
klikou. Žebřík je opatřen sklonoměrem, zařízením na vyrovnávání rozdílnosti terénu a
vyrovnávačem do stran.
ŽEBŘÍK PROVAZOVÝ
Tento žebřík je používán v případě nouze k výstupu nebo, sestupu s vyšších
míst, případně sestupu do prostor jinak nepřístupných. Vyrábí se z konopných
lan o pevnosti nejméně lana záchranného. Délka žebříku 25 m (může být
různá), průměr lan 13 mm, šíře žebříku vnější 380 mm. Na horním konci jsou
obě lana žebříku upravena v oko, jímž je možno žebřík zavěsit. Dále jsou na
lana navléknuty příčle v celkovém počtu 72.
HADICE
Hadice slouží k dopravě vody, a to ve většině případů od čerpadla na požářišti, ve zvláštních
případech od hydrantu k čerpadlu, případně od jednoho čerpadla k druhému.
Hadice B - vnitřní průměr 75 mm, plochá šíře 118-120 m v délkách u surových i uvnitř
pogumovaných hadic 20 m.
Hadice C - vnitřní průměr 52 mm, plochá šíře 85 mm, v délkách u surových hadic 20 m, u
pogumovaných hadic 15 m.
Hadice D - vnitřní průměr 25 mm, plochá šíře 45 mm. Tyto
hadice jsou vyráběny jenom surové o délkách 5 m. Používají
se u malých ručních stříkaček.
Na každou hadici jsou na oba dva konce dílů uvazovány
tlakové spojky
POŽÁRNÍ SAVICE
Slouží k nasávání vody buď z vodního zdroje, nebo
z nadzemních hydrantů do čerpadla Jsou vyztužovány
drátěnými pružinami 'z ocelového pozinkového drát a to
vnějšími a vnitřními.
Savice 52 se používají u menších přenosných motorových
stříkaček, dodávají se k normalizované přenosné motorové stříkačce 2.
Savice 75 se používají u menších motorových stříkaček, dodávají se k normalizované
přenosné motorové stříkačce 4 a přívěsné motorové stříkačce 4.
Savice 110 jsou běžným typem dodávaných savic a dodávají
se k PS 8, PPS 8, DS 16, AS 16, AS 25 i k vyřazeným typům
PS 6 a jiným v délkách 1,6 a 2,5 m
SPOJKY
Ke spojování jednotlivých dílů hadic se používá spojek
36
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
(dřívější název spojky tlakové). Jedna spojka se skládá ze dvou částí (půlspojek), naprosto
stejných, které můžeme do sebe zapojit. Tato jedna spojka se uvazuje také k jednomu dílu
hadic, každá část na jeden konec.
PROUDNICE 75 (52)
Proudnice slouží k usměrňování vodního toku, zvýšení
tlaku (zúžením průtoku vody hubicí) a tím zvýšení
dostřiku. Skládá se z těla proudnice - trubky, na níž je
dole našroubován přechod a na něm spojka 75 (52) a
nahoře našroubována kuželovitě se zužující část s
pevnou hubicí o průměru 25 (16) mm a opatřena
závitem k našroubování menší hubice (12,5) mm.
PŘECHODY PRO PROUDNICE
U proudnic 75 a proudnice clonové jsou používány přechody pro proudnice, které slouží ke
spojení pevné spojky s trubkou proudnice. U proudnice C, dříve vyráběné bez kohoutů na
uzavírání byly obdobné přechody stejné velikosti jako u proudnice clonové.
HYDRANTOVÝ NÁSTAVEC
Hydrantový nástavec se používá při odběru vody z podzemního hydrantu. Vyrábí se s dvěma
výtokovými hrdly B, označení 2 B, dříve byl vyráběn se dvěma, případně někdy i jedním
hrdlem C. Výtoková hrdla jsou uzavírána ventily.
Hlavní součásti hydrantového nástavce:
a) hlava nástavce s ventily, b) trubka s rukojetí a c) pouzdro s těsněním a
upínacím kroužkem.
Všechny kovové součásti jsou vyrobeny ze slitin lehkých kovů, odolných proti
korozi. Hlava hydrantového nástavce je na trubce s rukojetí nasazena otočně a
je opatřena dvěma výpustnými otvory s uzavíracími ventily. Výpustné otvory
mají našroubovány pevné spojky 75 dříve dodávané hydrantové
KLÍČ K PODZEMNÍMU HYDRANTU
Používá se k otevírání ventilu podzemního hydrantu. Je zhotoven z tyčové oceli
nebo trubky z oceli, na spodním konci opatřen dutinou pro otočný čtyřhran
ventilu podzemního hydrantu.
Nahoře je příčné rameno sloužící k povolování a utahování uzavíracího ventilu
podzemního hydrantu. Jeden konec ramena je zešikmen a zploštěn tak, aby se jím
mohl nadzvednout dobře kryt podzemního hydrantu.
Klíč je natřen černou barvou. Jeho celková váha je 2,5 kg.
37
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
KLÍC K NADZEMNÍMU HYDRANTU
Slouží k otevírání stojanových hydrantů. Vyrábí se z
temperované litiny nebo oceli a je natřen černou barvou.
(Je-li vyroben z temperované litiny, musí být hákový
konec o něco silnější.) Na jednom konci je půlkruhovitě
zahnut a opatřen zobcem k otáčení vřetene ventilu
hydrantu. Uprostřed je náboj s trojhrannou dutinkou k uvolňování nebo připevňování
ochranného krytu hydrantu. Na druhém konci je těleso klíče rozšířeno a má tříhranný otvor
pro uvolňování závěrek na výpustních hrdlech hydrantu. Na konci této strany klíče je čtyřhran
k otvírání nouzového odvodnění.
Váha klíče je asi 1,2 kg.
KLÍČ NA SPOJKY A ŠROUBENÍ
Klíče se používá k dotahování spojek a šroubení a to u
všech normalizovaných velikostí spojek 52 a 75 a
šroubení 110. Vyrábí se z temperované litiny, natřené
černou barvou. Jeho váha je 0,90 kg.
PŘECHOD
Přechody používáme k tomu, abychom mohli spojit vedení nebo spojky
jedné velikosti C-52 se spojkami nebo vedením druhé velikosti B-75;
nebo spojení sacího vedení nebo šroubení 110 se spojkou nebo vedením
B-75.
SACÍ KOŠ
Sací koš se vyrábí podle velikosti sacího vedení ve třech velikostech:
Sací koš 52 pro sací vedení 52 k normalizované přenosné motorové stříkačce 2.
Sací koš 75 pro sací vedení 75 k normalizované přenosné motorové stříkačce 4.
Sací koš 110 pro sací vedení 110 k normalizovaným typům stříkaček PS 8, DS 16, AS 16, AS
25 a ASC.
Sací koše slouží k tomu, aby při sání bylo zabráněno vnikání nečistot do
čerpadla. Vyrábí se ze slitiny lehkých kovů neb litiny.Na vstupní straně
sacího koše je síto z pozinkovaného plechu s průtokovými otvory, jejichž
součet se rovná nejméně 2% násobku průřezu příslušného sacího vedení.
Vyčnívající rohy a hrany uvnitř sacích košů jsou zaobleny, aby nekladly
vtékající vodě odpor. V hrdle sacích košů je zpětný ventil, který se dá
zvenku nadzvednout ze sedla pomocí ventilového lana, připojeného na
zvedací zařízení, čímž se odvodní sací vedení. Naopak je nutné, aby při
zavodňování sacího vedení konví byl sací ventil uzavřen.
ROZDĚLOVAČ
Používá se na požářišti k rozdělení vodního vedení B vedeného od
stroje na útočné proudy 2 C a jedno B, případně po použití
přechodu u hrdla B na tři C. Vyrábí se z lehké hliníkové slitiny
odolné proti korozi. Všechna jeho hrdla jsou opatřena pevnými
spojkami B nebo C. Má jedno vtokové hrdlo B 75 s pevnou spojkou
B 75. V tělese rozdělovače se vodní proudy rozdělují do tří
výtokových hrdel a to středního B 75, s pevnou spojkou B 75 a
38
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
dvou postranních C 52, s pevnými spojkami C 52. Každé výtokové hrdlo je opatřeno
ventilem, který samostatně uzavírá jednotlivé výtokové proudy.
PŘETLAKOVÝ VENTIL
Přetlakový ventil je určen k zajištění vedení proti náhlému zvýšení
tlaku a tím prasknutí hadic. Zvýšení tlaku nastává při nepřípustném
zvýšení provozního tlaku na stroji, nebo nárazově při náhlém
uzavření proudnice, nebo jiného uzavíracího zařízení ve vedení.
Možnost nastavení tlaku 3-20 atm. Může být použit jak u požářiště nastavení určitého tlaku, tak zvláště se osvědčil při dodávce vody ze
vzdáleného vodního zdroje tím, že bylo zamezeno prasknutí, hadic a
zajištěna plynulá dodávka vody. Gumou utěsněný ventilový talíř je
pevně spojen s pracovním pístem. Pod i nad ním panuje tentýž tlak,
jako je v hadicích, Nastavením pérové membrány je regulační ventil při překročení
nastaveného tlaku nadzvednut a umožněn odtok vody nad pracovním pístem.
EJEKTOR
Ejektor je zařízení (proudový přístroj) k dopravě vody z větších hloubek (nad 8, 5
m) případně k vyčerpání znečištěné vody, aby bylo zabráněno zadření čerpadla
(např. vyčerpávání sklepů při zátopách). Ejektor je konstruován pro stříkačky se
jmenovitým výkonem 800/min. (u stříkačky se jmenovitým výkonem 1600 l/min.
by bylo možno použít dvou ejektorů). Ejektor lze použít i napojením na hydrant,
ovšem vyčerpávání se musí dít z menší hloubky. Uvádí se v činnost přiváděním
vody pod tlakem do vtokového hrdla. Podtlakem, který vytváří proud vody, z,
hnací trysky, se přisává voda přes sací koš do difusoru, odkud je dopravována
hadicí do čerpadla, je-li znečištěna, do volného prostoru.
PŘENOSNÝ NAVIJÁK
Je používán k navinutí několika dílů hadic tak, aby dva muži
uchopením za rukojeti navijáku v běhu mohli rychle položit vedení
hadic. Na přenosný naviják je možno navinout 5 dílů hadic 52 X 20,
nebo 3 díly hadic 75 X 20.
POJÍZDNÝ NAVIJÁK
Slouží k navinutí a rozvinutí, položení hadicového vedení, a to B nebo C.
Při výrobě se používá převážně trubek a lehkých kovů, které jsou natřeny
základní barvou proti rezavění a krycí zelenou barvou. Za dopravy na
místo požárů bývá zavěšen na závěsu pro naviják na požárních
motorových vozidlech. Na naviják lze bezpečně navinout 10 dílů hadic 75
X2 0 a 15 dílů hadic 52 X 20.
POŽÁRNÍ LANA
Jsou vyráběna z jemného, dvouvláknitého, jemně česaného konopí, bez pazdeří, neboť v
mnoha případech při použití zajišťuje jeden nebo i více lidských životů, v jiných případech
znemožní rychlý \ zásah. Proto musí být po celé délce stejnoměrného průměru, ohebná a
stejnorodá a ani za mokra se nesmějí kroutit, tvořit smyčky. Podle použití se rozeznávají:
1. Záchranné lano – záchrana osob, spouštění a vytahování osob, vodící lano v zakouřeném
prostředí, nouzové zábradlí, přemosťování.
39
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
2. Záchytné lano - upevnění a zajištění sacího vedení před spuštěním do vodního zdroje
3. Ventilové lanko - otevírání ventilu sacího koše při odvodňování sacího vedení
4. Vazák na hadice - upevňování hadic k žebříkům, k zábradlí schodiště při
vedení domem, k okapům a podobně, aby rozdělil váhu vedení naplněného
vodou
ASBESTOVÁ (OSINKOVÁ) KONFEKCE
Asbestových výrobků se používá jako ochranných oděvů nebo součástí oděvů
chránících před popálením, vlivy žárů, sálavého tepla v hutích, sklárnách,
železárnách apod., případně i proti plamenům, při práci s rozpálenými nástroji
nebo výrobky.
MASKA
Maska chrání požárníka v prostorách zamořených plyny nebo dýmy o určité
koncentraci. Maska do kouře sestává z těla masky lícnice se zorníky, armatury
nesoucí šroubení pro filtr a vdechový ventil, jakož i
ventil vydechovací a páskování. Tělo masky je buď celogumové
nebo potažené trikotinem. Zorníky jsou z netříštivého skla. Těla
masek vyrábějí se ve třech velikostech. Na vnitřním okraji těla
masky v části, která přiléhá k obličeji, je upevněna lemovka, mající
za účel jednak dobře těsnit, jednak udržovat okraj masky v takovém
stavu, aby se nevytahovala. Tělo masky je přizpůsobeno tvaru
obličeje a musí k němu dobře přiléhat, aby mezera mezi maskou a
obličejem - mrtvý prostor byla co nejmenší. Dva velké zorníky, jež jsou zcela blízko očí,
poskytují dosti široké zorné pole. V dolní části těla masky je přípojka z lehkého kovu se
závitem a těsnicím kroužkem pro připojení filtru. V přípojce je uspořádán vdechový a
výdechový ventil. Vdechový ventil sestává z kulatého gumového kotoučku, výdechový ventil
je vyroben celý z gumy.
DÁLKOVÉ DÝCHACÍ PŘÍSTROJE
Používají se v místech zamořených, kde není možné použití
masky. Princip použití je asi ten, že místo filtru je na dobře
těsnící masku napojena hadice, jíž požárníkovi je do
zamořených prostor přiváděn vzduch potřebný k dýchání. Do
délky přívodové hadice 20 metrů není nutné dopravovat
vzduch, nýbrž požárník nasává vzduch dýcháním. Konec hadice
musí být opatřen filtrem proti prachu. Od 20 do 60 m délky
přívodné hadice je nutné dopravovat požárníkovi vzduch za použití dmychadla nebo měchu,
případně z potrubí se stlačeným vzduchem. Při větších vzdálenostech až do 150, případně 200
m se vhání injektorem kyslík z ocelové láhve do hadice; požárník má na zádech dýchací vak
napojený na spodní hadicovou přípojku k vyrovnání tlaku vzduchu. Tyto dálkové dýchací
přístroje jsou nevýhodné tím, že omezují volné pohybování požárníka a vzniká nebezpečí
poškození nebo uskřípnutí vzduchové hadice.
FILTR
Filtr je plechové pouzdro, v němž jsou uloženy hmoty, které mají za úkol zadržet škodlivé
látky.
40
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
SAMARITSKÁ BRAŠNA
Brašna samaritská tvoří schránku na potřeby první pomoci. Je vyrobena z
plátna vyztuženého lepenkou, rohy jsou obšity kůží a vnitřek vyložen
hladkým voskovaným plátnem, případně kvalitně odpovídající umělou
plastickou hmotou. Obsah brašny:
acylpirin, encorain (kapky), sulfarilamid (prášek), citrocailon, duf dragé,
natr. bicarbon, ung. acidi borici, glukosa, spofaplast, hansaplast (2 X),
benzin, etér, octový etér, kapátka, trojcípý šátek, gáza, obvazy č. 3 (2 X),
č. 2 (2 X), č. 1 (10 X), obvazy 6 X 6 (2 X), obvazy 8 X 5 (2 X), obvazy 6
X 10, 8 X 10, vata 25 gr, 3 dřevěné kopistky, 6 uzavíracích špendlíků, nůžky, pinzeta, 3
skládací pohárky, karton.
SANITNÍ NOSÍTKA
Sanitní nosítka slouží k dopravení zraněného k místu poskytnutí
ošetření, případně dopravnímu prostředku sanitní služby.
PLACHTA NA SKOK
Tato plachta je používána k záchraně osob z ohrožených vyšších poschodí v případě, že není
možno jiným způsobem provést záchranu. Velikost plachty 350 X 350 cm; k výrobě je
používána režné plátno velké pevnosti vyztužené popruhy lněnými šíře 7 - 8 cm (pevnost 750
kg).
PŘILBA
Přilba je určena k ochraně požárníka před padajícími předměty a
oharky. Přilba se vyrábí ocelová (tloušťka mater. 0,85 mm). U
původních přileb je na temeni větrací otvor a zpředu dozadu je upevněn
nízký, řádně vyztužený a nahoře zaoblený hřeben s postranními výřezy.
Uvnitř přilby je fíbrová vložka (nyní kožená), čtyři podušky připevněné
sponkami s podložkami. Každá poduška se skládá z koženého,
rozeklaného jazyka a z plátěné vycpané kapsy, která je k němu přišita.
Podušky jsou spojeny řemínkem a kapsy se uzavírají tkaničkou. K
přilbě je po obou stranách připevněn závěsy černý, kožený podbradník (u původních s
výřezem pro bradu uprostřed). J:e upraven tak, aby se dal zkracovat. K ochraně týlu je ke
kožené vložce připevněn kožený zátylník a to nejméně čtyřmi stiskacími knoflíky. Na vnější
straně je zátylník černý. Přilba je bez odznaku, má však pro připevnění odznaku vpředu dva
otvory průměru 3 mm, vzdálené 25 mm.
POŽÁRNÍ OPASEK
Používá se provádění sebezáchrany, případně zajišťování při zachraňování jiných osob, nebo
k zajištění požárníka ve vyšších polohách, na příklad na žebříku. Je zhotoven z koženého
řemene 7 cm širokého v normalizovaných délkách 1000, 1100
a 1200 mm. Na jednom konci je dvoutrnová přezka, za přezkou
je všito pevné poutko a za ním umístěna pohyblivá přesuvka.
Druhý konec je seříznut k lepšímu vsunování do přezky a
opatřen dvěma řadami dírek, které slouží k zapínání. Za
přesuvkou je k opasku důkladně přinýtováno kroucené oko v němž je upevněna karabina,
která se zajišťuje v ležaté poloze řemínkem. Za ním je závěs pro pochvu na požární sekyrku.
41
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Obdobně jako kroucené oko pro karabinu je k opasku přinýtováno zadní oko, sloužící
k provléknutí.
POŽÁRNÍ SEKYRKA
Používá se při zdolávání překážek. Je zhotovena z nástrojové oceli
na povrchu broušené, hrany jsou zaoblené. Na jedné straně je hrot,
na druhé ostří. K násadě je upevněna pomocí ocelových per a
nýtů. Násada je zhotovena z jasanového, bukového nebo
březového dřeva. Nosí se v kožené pochvě, která chrání její hrot a
ostří a připíná sek požárnímu opasku.
PRAČKA NA HADICE
Používá se k praní hadic všech rozměrů u nás používaných. Vnější
stěna pračky tvoří s vnitřní stěnou dutinu tvaru mezikruží, do níž se
přivádí přípojkou, opatřenou pevnou spojkou C voda pod tlakem. Na
obou koncích pračky jsou směrem dovnitř regulovatelné trysky pod
určitým úhlem, takže tlaková voda tvoří po celém obvodě jemnou
vodní clonu, která dopadá na protahovanou hadici. Tím, že vodní
paprsky dopadají na hadici velkým tlakem v obou kancích přístroje, pere se hadice při jednom
protažení dvakrát. Není-li na hadicích přischlá nečistota, je hadice zbavena nečistot po prvním
protažení. Je-li nečistota zaschlá, můžeme podle potřeby hadici v přístroji přidržet, čímž se
tato nečistota navlhčí a tlakem vady úplně odstraní. Sílu proudu je možno regulovat klíčem na
pračku. Po vyčištění hadice je nutno tyto před jejich uložením řádně osušit.
PŘEJEZDOVÝ MŮSTEK
Přejezdových můstků se používá k ochraně hadicového vedení, je-li
vedena přes silnici, aniž by byla zastavena doprava a v dopravě vody
mohla být nerušeně pokračována. Vyrábějí se ze dřeva bukového,
dubového, modřínového, případně ze dřev stejných vlastností a jakosti.
Jsou dodávány v párech, neboť je nutné zajistit přejezd všech vozidel a
většina jich je dvoustopých.
POŽÁRNÍ SEKERA
Požární sekera je bouracím nářadím, používaným ke
zdolávání větších překážek na něž nestačí požární sekerka.
PLOCHÉ PÁČIDLO
Je určeno k zdolávání, případně odstraňování překážek při zásahu (např. násilné otevření
dveří). Vyrábí se z oceli 0 25, dlouhé 710 mm. Konce páčidla jsou v délce 30 mm kaleny.
Nátěr je černý, váha asi 2,6 kg. Jeden konec je upraven v hrot, druhý je plochý v šíři 36 mm.
TĚŽKÉ PÁČIDLO
Používá se obdobně jako páčidla plochého, ovšem s tím rozdílem, že jej možno použít proti
větším překážkám a k zdolávání větších odporů. Také pro snazší manipulaci - páčení je
opatřeno kroužkem.
42
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
TLUMNICE
Tlumnice se používá k utlumování požárů porostů, nebo k omezování požárů při vznícení sazí
v komíně, při přelétavých ohních, k likvidování malých ohnisek požárů, způsobených
jiskrami dopadajícími na sousední střechy domů, v okolí požářiště a podobně. Tlumnice se
skládá z obdélného, prošitého polštáře, z kovového násadce a dřevěné násady. Polštář o
rozměrech 350 X 550 mm je zhotoven z hrubého režného plátna nebo husté pytloviny a je
vycpán dřevitou vlnou nebo mořskou trávou. Vycpávka musí být hodně tvrdá, na jedné z
kratších stran tlustší. Plátno nebo pytlovina musí být dostatečně pevné. Polštář je prošit kolem
dokola ve vzdálenosti 3-4 cm od okraje a mimo to podélně i příčně ve stejnoměrných
vzdálenostech od sebe.
Násadec je buď z jednoho kusu, nebo ze dvou půlek
spolu snýtovaných. Špičatý konec má více než do
poloviny délky násadce obrubu s dírkami na přišití
polštáře. Násadec se zastrčí špičatým koncem doprostřed
tlustší strany polštáře a přišije se k němu dírkovanou obrubou. Před přišitím se stehy podloží
úzkým koženým páskem. Násada o průměru 60 mm a délce 2600 až 3600 mm je ze
smrkového dřeva, hlazená a napuštěná. Konec nasazený do násadce je zahrocen podle
násadce a k němu přišroubován. Celková délka tlumnice je 3 až 4 metry.
TRHACÍ HÁK
Používá se jako bourací nářadí, ke strhávání trámů apod.
Tímto hákem v provedení dvoudílném jsou vybavena
některá požární vozidla - AS 16, DVS 8, AS 16/1,5. Trhací
hák je vyráběn jednodílný, nebo dvoudílný. Délka háku
jednodílného je 5 m, síla násady asi 60 mm.
SIRÉNY
Jsou dodávány požárním sborům k vyhlašování poplachu. Jsou
vyráběny na třífázový proud o napětí 380/220 V, pro jiná napětí na
přání a jsou založeny na principu rotačním, obdobně jako
odstředivé dmychadlo. Na hřídeli motoru je nasazeno oběžné kolo,
které se otáčí v komoře sirény. Komora má počet otvorů shodný s
počtem lopatek oběžného kola. Při otáčení kola proud vzduchu
střídavě vyráží otvory ven a opět ustává; tím se vzduch rozechvěje
a vzniká tón. Motory na pohánění jsou uzavřené konstrukce s vodotěsnou svorkovnicí, hřídel
je uložen v kuličkových ložiskách. Oběžné kolo je přesně teoreticky řešeno a je zhotoveno ze
speciální nerezavějící slitiny o veliké pevnosti. Je přesně vyváženo, takže, siréna při běhu se
nechvěje. Zvuková komora je přišroubována k svislému motoru. Proti dešti a povětrnostním
vlivům jsou sirény chráněny stříškou, proti vnikání listí, ptactva a podobně drátěnou
pozinkovanou sítí.
HOUKAČKA POŽÁRNÍ
Používá se na požárních vozidlech k dávání výstražných
znamení při jízdě na místo požáru. Požární houkačky musí
vydávat tóny: á á - d" d". Pro každý tón musí být zvláštní
ovzdušnice (celkem 4). Doba trvání tónu musí být nejméně
3 vteřiny. Houkačka musí být poháněna vzduchem
zvláštním vzduchovým zařízením. V činnost musí být
uváděna spínačem, nebo tóny musí být možno vyrobit
ručně. Motor musí být vyráběn na proud o napětí 6, 12,
43
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
nebo 24 V, a to tak, aby mohl odebírat proud z baterie i z dynama. Síla zvuku při napřímené
poloze do volného prostoru musí být ve vzdálenosti 7 m nejméně 100 fonů, při vodorovném
pootočení Houkačka je namontována pod kapotou vozu. Spínač je umístěn na rozvodné desce
v kabině řidiče tak, aby mohl být obsluhován pohodlně řidičem i spolujezdcem. Ruční svítilna
Shora uvedená houkačka byla montována na vozidla požární služby německého původu.
Nově připravovaná houkačka tuzemské výroby bude vydávat tóny: cis - gis (hoří).
RUČNÍ SVÍTILNY
Jsou malé svítilny bateriové na plochou bateriovou vložku, s
normálním vypínačem, upravené tak, že na přední straně jsou tři
drážky, v nichž se pohybují kovové knoflíky, které pohybem nahoru
zacloní sklo světla červenou, zelenou, nebo modrou clonou.
Používají se k různým signalizačním účelům.
PŘENOSNÝ RUČNÍ SVĚTLOMET
Používá se k osvětlování při práci v noci, ve sklepích, nebo zakouřených prostorách, po
případě i k signalizování. Přenosný ruční světlomet se skládá z:
1. reflektoru
2. objímky
3. žárovky
4. vypínače a signalizačního kolíku
5. kabelu
6. skříňky se řemenem
7. baterie
RUČNÍ AKUMULÁTOROVÁ SVÍTILNA 5
Ruční akumulátorová svítilna sestává:
1. Vlastní pouzdro
2. Víko svítilny s rukojetí
3. Akumulátor NKN 10, GOST 3895-47
4. Isolační destička s vypínačem
5. Barevné clony
Akumulátor je určen jako zdroj proudu pro zařízení elektrických
spojovacích prostředků i pro jiné účely. Tyto akumulátory jsou převážně
propočteny pětihodinovou i delší dobou vybití.
Ruční akumulátorová svítilna 5 slouží jako osvětlovací zdroj pro práce v
noci, k osvětlení pracovišť vůbec, dále jako nouzové osvětlení pro osvětlení
terénu na blízké vzdálenosti apod., pro práce ve skladech, při opravách,
montážích atd.
POCHODEŇ
Pochodní používáme k osvětlení terénu za tmy, při
vyhledávání vodních zdrojů a cest k nim vedoucích., jakož i k
osvětlování pracovišť za tmy, mimo požářiště (při rozvinování,
příp. svinování hadic a odklízení nářadí).
Rozeznáváme pochodně:
a) smolné b) parafinové c) stearinové a d) petrolejové
44
Hasičská kronika – Svazek VII – Vývoj hasičské techniky
Princip a provedení pochodní smolných, parafinových a stearinových je úplně stejný. Jsou
zhotoveny z pytloviny, napouštěné buď smolou, parafinem nebo stearinem, případně i jejich
směsí, svinuté do válce a na spodním konci opatřené dřevěnou, buď kulatou nebo hranatou
rukojetí k uchopení. Doba hoření je asi 1 až 3 hodiny.
Pochodně petrolejové jsou odlišné konstrukce a sestávají z nádrže s petrolejem, opatřené
nahoře knotovým hořákem. Nádrž je zavěšena ve vidlici, takže se může kolem závěsných
čepů otáčet. Vidlice je upevněna na dřevěné tyči asi 1 m dlouhé. Obsah nádrže na petrolej je
asi 1/2 litru.
NÁDRŽ NA PĚNIDLO NA ZÁDA
Tato nádrž se používá k nošení potřebného pěnidla při hašení
pěnou s pěnotvornou proudnicí 2 S. Vyrobena je z ocelového
plechu, o obsahu 20 1. Tvarově je přizpůsobena k hašení na
zádech. Výška nádrže je 500 mm, šíře 350 X 170 mm, dále je
nahoře opatřena uzávěrem, na spodní části pravého' boku je
vývod spojkou 25 D s regulačním kohoutem. Váha jedné
nádrže asi 6,4 kg.
PĚNOTVORNÁ PROUDNICE 2 P (nebo S)
Tato proudnice má za úkol vytvořit ze směsi vody a pěnidla pěnu a usměrněným proudem ji
vrhat do požáru. Vyráběny jsou dva typy proudnic pěnotvorných: 2 S nebo 2 P, co do
velikosti ještě velikost 5 a příp. 10.
PŘIMĚŠOVAČ
Slouží přisávání pěnidla do toku vody dopravované od čerpadla k požářišti. Pracuje na
principu ejektoru, tj. proudící voda prochází tryskou do difuzoru, čímž vzniká podtlak a tak je
přisáváno – tlačeno vnější atmosférou do zředěného prostoru – pěnidlo a mícháno s vodou.
Výše uvedená technika byla používána v padesátých letech.
45

Podobné dokumenty

Novinky zvukové knihy – září 2013 - Knihovna Václava Čtvrtka v Jičíně

Novinky zvukové knihy – září 2013 - Knihovna Václava Čtvrtka v Jičíně Obraz švédského venkova na počátku 17. století za vlády královny Kristiny. F1135/ VONDRUŠKA, Vlastimil Román o růži : [zvukový záznam] / hříšní lidé Království českého Vlastimil Vondruška - Praha :...

Více

matematika a řešení úloh

matematika a řešení úloh Léta 2006 – 2008 byla úrodná na původní české sbírky úloh z produkce nakladatelství Prometheus. Vyšla výborně didakticky zpracovaná sbírka Daga Hrubého, ředitele gymnázia v Jevíčku, kniha vyvěrajíc...

Více

Vladimír Matys - Vzpomínky na Davli a okolí - Technologie

Vladimír Matys - Vzpomínky na Davli a okolí - Technologie přemnožování stejná opatření jako proti klikorohům, chroustům apod. Kmeny sosen byly natírány ve výši asi 2 m nad zemí černou lepkavou barvou. Tím se zabránilo mladým housenkám vystoupat ke korunám...

Více

dějiny boje s ohněm

dějiny boje s ohněm Mým původním záměrem bylo sepsat historii dobrovolného hasičského sboru v obci Rynholec a na úvod říci jen několik slov o dějinách obecně světových a následně českých. Záměr se však začal bortit ve...

Více

Vnucovaná psychiatrická „péăe“

Vnucovaná psychiatrická „péăe“ Ú V O D K Č E S K É M U V Y D Á N Í Tento materiál byl sestaven Občanskou komisí za lidská práva (Citizens Commission on Human Rights – CCHR) na základě průzkumů a zkušeností pocházejících z Evropy...

Více