SKRYTÉ MĚSTO - Anthropictures

SKRYTÉ MĚSTO
osoby, místa a události v oblasti
SBORNÍK ROZHOVORŮ
městského obvodu Plzeň 1
MICHAL LEHEČKA
EVA AUBRECHTOVÁ
BARBORA MALKUSOVÁ
30. 7. 2014
1
Obsah
Úvod: Pod „kůží“ městského obvodu Plzeň 1
Geneze sborníku
Reflexe výzkumu
Metodologie
Poděkování
Bohuslav Strejc (1928): Bolevecký „Edison“
O zmizelých Boleveckých potůčcích
Skauti
Spolková činnost
Sídliště
Zasloužilý vynálezce
Jaroslav Rais (1928): Na korbě s Američany
O hranicích protektorátu
Američani
Ostende a Američani
Bombardování za války
Ozdravovna u Šídlováku
Pavla Denková (1939): Trable s bombami
Bombardování za války
Roudná a voda
Okolní sídliště
Nová zástavba pod Všemi svatými
Josef Kabát (1943): „Patron“ kostela Všech svatých
O vzniku spolku
Činnost po roce 1989
Obstarávání zajištění spolku
Pravidelná setkání
O smyslu dobrovolné práce
Jaroslav Čechura (1945): Strážce boleveckého odkazu
O vesnickém charakteru Bolevecké návsi
Vztah ke statku U Matoušů
Zbourat Boleveckou náves?
O spolkové činnosti v Bolevci
Máje
Lípa u statku U Matoušů a první československá vlajka v Plzni
Petr Lukeš (1951): SSC Bolevec do toho!
O vzniku a historii Prokopávky
Tragédie na Prokopávce (24 6 1964)
Bolevec a sídliště
O místech, která již neexistují
Filmový festival pracujících a tanečně instruktážní videa
4
4
5
5
6
7
7
8
8
10
10
11
11
12
13
13
14
15
15
16
16
17
18
18
19
20
20
21
22
22
23
23
24
24
24
26
26
27
27
28
28
2
Ladislava Feďová (1955): Roudná v srdci
Prostorová mobilita dětí v minulosti
Bruslení na Mži
„Klidová zóna“ Malická
Psinec Pod Záhorskem
Karlovarská ulice na Roudné
Zdeněk Čermák (1956): Roudná kulturní
Hudební produkce v Saloonu
Povodně a založení Republiky Roudné
O malíři V K
Helena Ottová (1961): Roudná je zahradničení
O kořenech rodu Fišerů a vzniku zahradnictví
O státním zahradnictví
Roudná jako ideální prostředí pro zahradničení
Pěstování rostlin
Zahradnické plesy
Alegorické vozy
O charakteru Roudné
Zina Liptaiová (1965): „První“ dítě sídliště
Popis bytové situace v sedmdesátých letech a akce Z
Sídliště včera a dnes
Zábava na Lochotíně
Vyžití na Mikulce a uhelné prázdniny
Jindřiška Hametová (1968): „Renesanční školnice“
Bombardování u roudenské školy
Rozdělení školy na chlapeckou a dívčí
Minulost Roudné
Zájezdní hostinec u Součků
Dětství na Roudné
Povodně a obecná situace s vodou
Bruslení na řece
Jan Maršič (1978): Porevoluční Roudeňák
O charakteru Roudné
Mládí na Roudné
Republika Roudná
Spolkový dům (sál) za Saloonem
O budově Saloonu
Andrej Szustill Pawlowski (1987): Skryté kouzlo sídliště
Každodenní život dítěte na sídlišti
Sídliště dnes
Vyžití na sídlišti
30
30
31
31
31
32
33
33
34
34
36
36
37
37
38
38
39
39
40
40
41
42
42
43
43
44
44
44
45
45
46
47
47
48
49
49
49
50
50
51
51
Lenka (1989): „Nepřipadá ti to jako Lego?“
O zmizelých místech
Mládí na Lochotíně
Noční zábava s kamarády
Prostorovost sídliště
Kvality obvodu Plzeň 1
Nákupní komplex Atom
O kolomazné peci
O Mikulce
Jitka Špetová (1989): Bolevec rulez!
Vztah k sídlišti
Cihelna a další místa na Košutce
Sídlištní místa setkávání
Hodnocení rybníků v okolí
Věra Bouzková (1989): „Divokými“ Vinicemi
O příchodu a mládí na Vinici
Dětské bunkry a vyžití v okolí Vinic
Skluzavka na místě dnešního obchodního domu Albert
Tunel u amfiteátru
Psí sádlo
Kiosek U Třísky
Sídliště dnes
Ze sídliště na houby
Ruth Jochanan Weiniger (1982): Dětský svět na Košutce
Bibliografie
Internetové prameny
Přílohy
Příloha č 1 – Časopis Krumpáč
Příloha č 2 – Návrat pana Raise
53
53
54
54
54
55
55
55
55
57
57
58
58
59
60
60
61
61
62
62
62
62
63
64
70
71
72
73
74
3
ÚVOD:
Pod „kůží“
městského
obvodu Plzeň 1
Michal Lehečka – editor
Geneze sborníku
Když jsem v lednu 2014 zpracovával návrh výzkumu, který měl být zaměřen na podporu tří projektů, jež jsou
součástí konání Plzně 2015 – Evropského hlavního města kultury, neměl jsem s plzeňským prostředím prakticky
žádné zkušenosti. O Severním předměstí a celém městském obvodu Plzeň 1, jsem sice nějaké povědomí měl, se
zdejšími obyvateli jsem se však nikdy nesetkal. Přesto mě tehdy velice nadchl koncept interaktivního průvodce
Plzní, který už ve svém názvu – Skryté město – nesl nádech dobrodružství a objevování nových a zajímavých
obzorů. Během února 2014 jsem intenzivně promýšlel, jak navrhnout výzkum tak, aby vyhovoval výše zmíněnému projektu, který má za cíl zmapování Plzně tak, jak ji žijí skuteční obyvatelé, a to s přihlédnutím k historii
a zajímavým událostem, vážícím se ke konkrétním, byť třeba i zaniklým místům. Koncept průvodce je vystavěn
na imaginárních postavách, které by v důsledku měly mít skutečné známé, jejichž znalosti o Plzni by nějakým
způsobem zhodnocovaly charakter té které imaginární postavy. Právě proto bylo z mého pohledu důležité – tedy
lépe řečeno z hlediska antropologického terénního výzkumu – náš výstup navrhnout tak, aby v něm dostali co
nejvíce hlas skuteční obyvatelé plzeňského obvodu číslo 1. Rozhodli jsme se tedy pro vytvoření „sborníku osob,
míst a událostí“. V pracovní verzi se sice jednalo o „almanach“, ovšem v průběhu zacilování projektu se ukázal být
přiléhavějším pojmem právě „sborník“, nicméně tyto dva pojmy jsou komplementární. Tento sborník má za cíl
představit konkrétní osoby, které mají k současnému i minulému životu v oblasti Plzně 1 co říci. Každá z osob, jež
se s námi rozhodla spolupracovat, má v tomto dokumentu samostatnou kapitolu, která postihuje různé fragmenty a zmínky, na něž jsme spolu s našimi vypravěči během rozhovorů narazili.
Úryvky z vyprávění, jež se nám zdály být zajímavé, jsme následně po přepisu těchto rozhovorů ještě dali našim vypravěčům k okomentování a autorizaci. Je tak možno říci, že jde z určitého pohledu o kolektivní publikaci, avšak
je nutno podotknout, že editovanou, přičemž dílčí vypravěčské citáty jsou interpretovány jedním člověkem. Za
veškeré připomínky a reklamace tudíž nesu odpovědnost já.
Jelikož je tento „sborník“ podpůrným materiálem po tvorbu samotného průvodce Skrytým městem, nehledejte
v něm prosím žádnou hlubší strukturu. V rámci rozhovorů jsme se zaměřovali na zaniklá místa, zapomenuté události, každodenní postřehy z minulosti, postřehy ze současnosti, chápání domova a podobně. Kapitola každého
4
vypravěče má své podkapitoly, které svým názvem postihují obecné téma, jež je jimi samotnými v přiložených
úryvcích z rozhovorů tematizováno. Hlavním záměrem je nabídnout tvůrcům co nejširší (rozhodně však ne vyčerpávající) spektrum informací, se kterými je možno dále pracovat a zacilovat je v kooperaci právě s našimi
vypravěči.
Reflexe výzkumu
Už pár dní po našem vstupu do terénu bylo jasné, že v Plzni 1 žije mnoho osob, které do konceptu našeho sborníku jasně pasují. Jelikož jde o kvalitativní formu výzkumu, nekladli jsme přílišný důraz na reprezentativitu vzorku
našich účastníků. Z obecnějšího hlediska nám tak šlo spíše o rozmanitost, která by příliš nepodléhala společensko-třídním kategoriím. Do sborníku je tak zahrnuto 17 osob různého věku a s různými životními zkušenostmi,
jež jsou v průběhu dokumentu seřazeny dle ročníku narození, až na jednu drobnou výjimku v závěru dokumentu.
Výběr osob také podléhal tomu, kam nás terénní výzkum takzvaně zaváděl. Popravdě jsme ani nehledali nejzajímavější osoby (se vší úctou ke všem vypravěčům), neboť skutečným obrazem Plzně 1 jako Skrytého města jsou
lidé zcela „obyčejní“. Předkládáme tak sborník, který je naplněn situačně podle naší „cesty“ terénem. Ve sborníku
jsou tak obyvatelé všech čtvrtí zastoupení minimálně jednou osobou. V tomto ohledu se sídliště Vinice ukázalo
jako problematické, a to z hlediska těžkosti hlubšího proniknutí do lokality. Ostatní čtvrti jsou však zastoupeny
více osobami. Z hlediska věku jsou ve spektru osob dva pamětníci a jedna pamětnice druhé světové války, několik
osob narozených v poválečném období a svoje zastoupení mají i jednotlivci narození v 60. a 70. letech. Z hlediska
mladé generace se na sborníku spolupodílely i čtyři osoby narozené na přelomu 80. a 90. let. Dohromady tak celá
skupina našich komunikačních partnerů tvoří zajímavé střípky do mozaiky obrazu života v oblasti Plzně 1.
Na půdorysu výzkumu se ukazuje, že každá čtvrť má svoje nezaměnitelné charisma, které podléhá věku a šířce
vzpomínkového aparátu jednotlivých vypravěčů.
Bolevec – a spolu s ním i starší zástavba na Košutce – je pro starší osoby hlavně kdysi „největší vsí v republice“,
která se vyznačovala neuvěřitelně rozmanitou spolkovou činností (viz fotografie v průběhu textu), jež z mnoha
důvodů během druhé poloviny minulého století postupně oslabovala. Jedním z faktorů dalšího oslabování je
právě i přítomnost sídliště. Spolková činnost je dnes koncentrována do aktivit několika málo jedinců, kteří se
snaží o udržování společenského a kulturního života v Bolevci alespoň v nějaké míře, přičemž hlavní odkaz vidí
právě ve spolkovosti první poloviny 20. století, jež z dnešního pohledu působí jako nenaplnitelný ideál.
Mladší obyvatelé vidí sídliště Bolevec, Lochotín, Košutka i Vinice spíše jako místo, které jim dalo specifickou
zkušenost vyrůstání na sídlišti s obrovskou devizou v podobě okolní přírody (přilehlé lesy a rybniční soustava), navíc s dobrou dostupností centra. Vnitřní prostor sídliště tak odkazuje spíše k dobrodružným dětským výpravám,
hrám a aktivitám nebo později, v teenagerském věku, k takzvanému „zevlování“(slovy informátorky Jitky dokonce
ke „kempení).
Specifické místo v tomto výčtu charakteristik čtvrtí má Roudná, jež odhalila svou svébytnost, zčásti způsobenou
zvláštní geografickou polohou jak vůči vnitřnímu městu, tak městskému obvodu Plzeň 1. To by však nebylo vše,
identitu Roudeňanů určují v prvé řadě obecná specifika jejího vývoje. Již před rokem 1989 měla čtvrť charakter
„podzemního města“ díky svému silně trampskému charakteru. Jakási latentní protirežimnost pravděpodobně
přispěla k tomu, že byla čtvrť určena k demolici. K tomu však nakonec nedošlo, načež po roce 1989 v podstatě „povstala z popela“, aby následně v roce 2002 prošla další katarzí ve formě pustošivé povodně. Ve výpovědích našich
roudenských vypravěčů tak tato dvě data (1989 a 2002) fungují jako soudobé milníky, na kterých se vytváří silný
vztah k Roudné jako domovu. Identita je však samozřejmě podporována i tématy historické svébytnosti Roudné,
tedy například vědomím toho, že v lokalitě bylo nejstarší osídlení v oblasti Plzně (Rožmberský 2006).
Metodologie
V jádru našeho výzkumu stála snaha zapojit narativní metody společenskovědního výzkumu (Coffey a Atkinson
2006), ne vždy se nám však podařilo získat ryze narativní rozhovor, tudíž jsme operativně a reflexivně (Clifford
a Marcus 1986) přecházeli k použití metody polostrukturovaného rozhovoru. Epizodické narativní rozhovory –
právě díky důrazu na samostatné vyprávění autora – považujeme za nejlepší způsob, jak se dostat k živé paměti
5
jednotlivce bez toho, abychom do rozhovoru příliš zasahovali. V případě polostrukturovaných rozhovorů již totiž
výzkumník zasahuje do promluvy poměrně razantně.
Jelikož je naším oborem antropologie, nesnažíme se na základě výpovědí rekonstruovat skutečnost či minulost,
ale snažíme se jít takzvaně „za promluvu samotnou“, tedy do sféry jejího významu pro samotného vypravěče
(Geertz 2000). Naším cílem je tak ozřejmit, proč dotyčný zmiňuje to, co zmiňuje. Tímto krátkým vysvětlením bychom rádi předešli tomu, abychom byli považování za jakési „terénní historiky“. Je pravda, že používáme orálně
historické metody výzkumu a částečně i studium archivních materiálů, náš přístup k nim však směřuje do roviny
„co mohou říci o autorovi nebo o obecné představě vážící se k nějakému fenoménu či události“. To je hlavní přínos
antropologie – zjistit a pochopit proč lidé hovoří, jednají či nahlížejí věci zrovna takovým způsobem (nebo tvrdí,
že tak hovoří, jednají a nahlížejí). Právě pochopení toho, jak lidé o svém domově hovoří, je dle našeho názoru
největším přínosem, který pro Skryté město může náš sborník mít. Součástí „skryté“ Plzně 1 jsou totiž i představy a uvažování skutečných obyvatel.
Na půdorysu tohoto poměrně krátkého výzkumu jsme ovšem měli pole pro interpretace spíše úzké, tudíž se
v rámci sborníku vyskytují pouze rámcově, neboť se o intenzivním kontaktu často nedalo hovořit. V podstatě
tak jde pracovní interpretace, které by bylo zapotřebí do budoucna ještě ověřit, neboť terénní antropologický
výzkum má mimo vkladu v podobě intenzivního kontaktu s lidmi ještě premisu dlouhodobosti tohoto kontaktu. Navíc, předmětem našeho výzkumu nebyla pouze podpora projektu Skryté město, ale rovněž dalších dvou
projektů (viz závěrečné zprávy – Komunitní monitoring a Pěstuj prostor – Patronát), tudíž se naše zájmy musely
v některých situacích nevyhnutelně tříštit.
Práce se všemi informátory podléhala osobním domluvám a vyjednáváním ohledně zařazení konkrétního úryvku
a také osobních údajů. U některých osob jsme v rámci etického přístupu (Gullemin, Gillam 2004) k účastníkům
výzkumu zapracovali jejich požadavky, co se týče úprav textů či anonymizace osobních údajů. To jsou obecná
specifika, se kterými výzkumník během pohybu v terénu musí umět reflexivně vyrovnat v maximálním zájmu
nezpůsobit informátorovi jakoukoli újmu.
Poděkování
Závěrem úvodního slova bychom chtěli velice poděkovat všem vypravěčům a informátorům, kteří souhlasili s účastí na tomto projektu, neboť bez jejich času, ochoty a hlavně znalostí a zkušeností s lokalitami
Plzně 1 by tento sborník nikdy nemohl vzniknout.
Děkujeme tedy jmenovitě (osoby jsou seřazeny dle roku narození): Bohuslavu Strejcovi, Jaroslavu Raisovi, Pavle
Denkové, Josefu Kabátovi, Jaroslavu Čechurovi, Petru Lukešovi, Ladislavě Feďové, Zdeňku Čermákovi, Heleně Ottové, Zině Liptaiové, Jindřišce Hametové, Janu Maršičovi, Ruth Jochanan Wieniger, Andreji Szustillovi Pawlowskému, Lence, Jitce Špetové a Věře Bouzkové.
Jako editor bych chtěl poděkovat Janě Hanusové za sazbu a grafickou úpravu, Barboře Bírové za pomoc při práci
s obrazovým doprovodem sborníku a hlavně pak mým kolegyním Evě Aubrechtové a Barboře Malkusové za jejich
nezdolnou píli při získávání osob, organizování rozhovorů, sběr dalších materiálů a za cenné rady stran faktické
správnosti sborníku.
6
Bohuslav Strejc
(1928):
Bolevecký „Edison“
Pan Strejc se narodil na Bolevci a je jedním ze tří pamětníků druhé světové války v tomto sborníku (s panem
Raisem, spolu byli za války na zákopových pracích na Moravě, viz příloha č. 2). Dlouhodobě působil jako zaměstnanec Škodových závodů, kde se vypracoval na jednu z nejvyšších inženýrských pozic. Během své letité činnosti
vynalezl tzv. globoidní šneky (speciální soukolí), za jejichž variace dostal několik tuzemských i mezinárodních
ocenění (1968 a 1972). Ve volném čase působil jako činovník ve skautském oddílu (cca do roku 1950) a v Sokolu
Bolevec. Aktivně se věnoval i fotbalu a v neposlední řadě také józe. Je rovněž členem Spolku boleveckých rodáků
a často promlouvá při nejrůznějších významných událostech v lokalitě. Důležité je také zmínit, že o něm byl v současné době natočen sousedský film (žáci 9. třídy Bolevecké ZŠ pod vedením pana učitele Diviše) v rámci projektu
„Poznej své sousedy“, který je volně k dispozici na serveru YouTube: www.youtube.com/watch?v=BOB400vBlP8.
O zmizelých Boleveckých potůčcích
Pan Strejc je autorem stati, jež je součástí publikace vydané k oslavám 630 let od založení Bolevce (Strejc 2012:
In Čechura 2012). Jeho text se zabývá zaniklými potůčky a cestami, které se v okolí Bolevce vyskytovaly. V otázce
vzpomínání na Bolevec jako obec tak pan Strejc její počátky spojuje právě s prameny a jejich životadárnou silou.
Tato spojitost je více než symbolická a vypovídá o velice silném osobním vztahu k místu, kde pan Bohuslav strávil
v podstatě celý život:
„Bolevec? Když se řekne Bolevec, tak si představim, v první řadě, že to byla největší vesnice v Republice, než se
sloučila po válce s Plzní. Bolevec nemohl bejt městem, protože neměl kostel. Tak to byla zásadní chyba, protože Bolevec sám vznik, a to vám musim znovu připomenout, v podstatě na úrovni toho, že jak je dneska kašna
(vrchní část Bolevecké návsi, pozn. editora), tak tam byly původně prameny. Von tam ještě ten pramínek je. Nad
kašnou, kousek nahoru, začínaly prameny, a vod tý současný vodtýkala voda z potůčků a z těch studánek, vodtýkala středem návsi, kolem statku až do Boleveckýho rybníka (...).“
7
„Tak to bylo původně, prostě tam tekla voda. Tak
si představim Bolevec, takle to bylo. Potom to
svedli do kanalizace... Starej Bolevec si představuju jako to jádro, to tam zůstalo, protože pár
šťastlivců dokázalo bojovat. To se mělo normálně všechno zplanýrovat... A tady v tejhle knížtičce
(Bolevec 630 let, pozn. editora) najdete odpověď,
proč Bolevec je takovej jako teď je... Starej... protože tady vidíte... Tuto jsou studánky, ty eště jako
existujou. My jsme tudlento... Jo a tady byly ty
hlavní studánky v Bolevci a vlastně kolem toho se
vytvořilo celý to sídliště.“
Letecký snímek lokality z let 1947–1962. [online].
Zdroj: mapy.kr-plzensky.cz/gis/ortofoto1947.
Skauti
Zčásti právě díky svému silnému vztahu k místu narození se pan Strejc velice aktivně angažoval v místní buňce
skautské organizace, a to až do jejího oficiálního rozpuštění na počátku 50. let 20. století. Ve svém vyprávění hovoří o vedoucím organizace panu Šnajdrovi jako o jednom z mála lidí, kteří jej, co se týče dalšího života, skutečně
velice silně formovali:
„Takže ty sokolský vystoupení později tedy přerostly na spartakiádní činnost a mimo to tady před rokem
třicet osm, do vzniku druhý světový války existoval taky oddíl skautů (...) Takže to byl oddíl skautů. Oddíl
skautů pokračoval po roce čtyrycet pět, zvolna jsme to vzkřísili, takže vod roku čtyřicet šest se skautská
činnost rozvinula naplno, až do doby, kdy v roce... asi zhruba do roku padesát, kdy se z politickejch důvodů
skautský oddíly zrušily. Tady měl skautskej oddíl asi sto dvacet lidí. Měl dívčí oddíl, měl chlapeckej oddíl.
Hlavním vedoucím byl pan Šnajdr, doslova skutečnej skaut, protože to byl tramp tělem i duší a byl to výbornej člověk. Bohužel byl potom postiženej slepotou, protože mu udělali operaci očí. To byla duše skautskýho
oddílu a já jsem ty leta byl vedoucím.“
Skautský průvod na Bolevci v poválečném období, skautský vedoucí jdoucí vpravo od průvodu je pan Strejc osobně. Zdroj: osobní archiv Bohuslava Strejce.
Spolková činnost
Jak je patrné i z ostatních dokumentů (Čechura 2012 aj.), Bolevec se vyznačoval velice rozsáhlou a intenzivní
spolkovou činností, která pojímala v zásadě všechna odvětví tehdejší kulturní činnosti. Jedním z center tohoto
kulturního „kvasu“ byl Lidový dům, který stál v těsné blízkosti bolevecké základní školy (dnešní 18. základní škola).
Pan Strejc si při tomto vyprávění prohlížel dobové fotografie, které zachycují historii spolkové činnosti na Bolevci.
V celém jeho vyprávění se tak silně promítá jeho silné zaujetí a víra ve spolkový charakter lidských aktivit. Zmíněný Lidový dům musel bohužel ustoupit přestavbě Lidické ulice, jelikož zasahoval do nově navržené uliční čáry,
která reagovala na rozšíření vozovky z důvodu zavedení tramvajového provozu.
Kulturní produkce, vážící se obzvláště ke 40. létům je pro pana Strejce v porovnání s dneškem naprosto nesrovnatelná.
8
Současnou činnost pak pojímá ve smyslu „dnes se tu
téměř nic neděje“. V následujících citátech je výčet činností, jež během dotazování pan Bohuslav zmínil:
„(...) a Sokol měl ještě taky hudební oddíl. Takže hudební činnost měli, a to velice kvalitní. A na
Lidovým domě působil divadelní soubor s obrovskou tradicí, takže tady hráli Průcha, Pešek,
prostě přední hercí... Vystupovali tady jako hosté
v divadelních hrách, takže to se muselo hrát na
ňákej úrovni... Činnost byla bohatá, jo. Během
zimy třeba byly dvě tři představení, premiéry. No
a co bych opomenul, ve starej budově, v první buLidový dům v Bolevci v roce 1960. Zdroj: Archiv Spolku boleveckých rodáků.
dově DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty, pozn.
editora), byl významnej kroužek loutkářů. To
vám řeknu, to mi jako mrzí, kam se to všecko rozkradlo, protože to byly kvalitní vyřezávaný loutky, nádherný
jeviště, kulisy... Ten spolek se vytvořil právě ve starej budově DTJ. Na to moc rád vzpomínám, protože to je nezapomenutelný. To byly nádherný věci. Tak tady byl takovejdle společenskej život.“
„Tady byl vyloženě boleveckej spolek loutkářů. Ne však v Lidovym domě jako takovym ale vedle, kdybyste se
podívali do tohohle. Vedle Lidovýho domu byla první budova DTJ, kde sídlilo to loutkový divadlo, pak jsme to
vlastně osídlili my jako DTJ, a pak to přišlo k demolici. Ty loutkáři byli pravidelný, to byli nadšenci. Loutkářská
činnost byla v souvislosti s činností divadelní. Mladý lidi se organizovali v loutkaření.“
„A to bych opomenul, že vlastně kino běželo před druhou světovou válkou, než to vobsadili Němcí. Kino každý týden...
každý týden pravidelně odpoledne bylo pro děti... Laurel a Hardy a tak... No a potom odpoledne nebo večer bylo pravidelně večerní představení. Takže kulturní a sportovní činnost tady byla bohatá, zatímco teďko je mizerná.“
Význačným činitelem byla v minulosti již výše zmiňovaná Dělnická tělovýchovná jednota. Jakási tehdejší paralela Sokolských tělovýchovných jednot (DTJ se od Sokola oddělila na počátku dvacátého století, pozn. editora).
V Bolevci tak fungovalo více méně nezávisle na sobě několik tělovýchovných organizací, což rovněž poukazuje na
bohatost tehdejšího volnočasového vyžití. Ve vztahu ke sportovním činnostem vzpomíná pan Strejc obzvláště na
svého otce, jenž byl dle jeho slov velice zapáleným podporovatelem různorodých sportovních činností. Během
prohlížení dobových fotografií tak pan Strejc vyprávěl:
„Podívejte se, členové DTJ Bolevec... vidíte to, kde se tady ty lidi mohli brát? To je pro nás teďko nepochopitelný.
Představte si ty děti v drezu, podívejte se, no to prostě... absolutní fantazie. To je budova stará a tam se hrálo to
loutkový divadlo v pavilonu, tady vzadu bylo cvičiště a tady za tim byla kuželna... A hned tadyhle byla kuželna,
kterou táta postavil a sám ji garantoval chalupou, když se stavěla, že se to zaplatí všecko. Náš táta byl nemožnej
fanda. A tadydle je táta. To je u fotbalu, protože on hrál taky fotbal. No tak to vidíte, co je tady... No a tadydle je
táta, to byl předseda kuželkářů, desáté výročí. To je taťulda...“
Masovost tehdejších aktivit (v měřítkách Bolevce) je ve vyprávění téměř všudypřítomná. Pan Strejc klade důraz také na úroveň této činnosti ve smyslu hlubšího přesahu, to znamená, že činnost byla v tehdejším kontextu
translokální. V následujícím úryvku rovněž zmiňuje takzvané „tamburaše“, což byl spolek hráčů na strunný nástroj
zvaný tambura. Napříč celým vyprávěním nad dobovými fotografiemi pan Strejc neustále připomíná vysokou
úroveň kvality ve všech odvětvích činností:
„No to je lidí! No tak vidíte, že ta společenská činnost, jak se říká za první republiky, Podívejte, co to bylo za borce...
No to tadydle je právě ten Míla Šašek, to byl, hrál fotbal a potom to byl jako hokejovej reprezentant. Tady, když
se takhle koukáte po těch lidech, můžu pojmenovat... to je areál V Prokopávce. Aspoň tohle vám ještě ukážu. No
podívejte... a ještě ke sportovní činnosti... Helejte, jak to tady bylo, co tady byli tamburaši. Ty byli na Liďáku taky.
No tadyhle vidíte divadlo na Boleveckej návsi (...).“
„Vidíte to, to jsou vlastně hercí bolevecký, jo... No a teď si představte, že se hrála Prodaná nevěsta! Chápete, jaká
to byla úroveň?!“
9
Sídliště
Jak bylo zmiňováno výše, obyvatele Bolevce zasáhla, ať už hlouběji či nepřímo, výstavba sídliště. Pan Strejc v tomto kontextu tematizuje v první řadě změnu v mezilidských vztazích. Podle jeho vyprávění se změnila celková atmosféra směrem k větší neosobnosti. Tyto proměny zasazuje do hlubšího dějinného a společenského kontextu.
Napříč tematizací se tak vyskytuje jakýsi nádech vyprazdňování společenského života v lokalitě (bylo zmiňováno
i výše). Sídliště v tomto smyslu vstupuje jako jeden z činitelů oslabování společenských vazeb v prostředí Bolevce
a také jako jeden z „ničitelů“ kulturního života:
„No tak to... to sídliště... změnila se struktura obyvatel a změnily se vlastně společensko-politický podmínky. Lidi,
to si musíte uvědomit, tenkrát nebylo okolo nic... Bylo kino, Liďák, sokolovna, fotbal a hospoda. To bylo všecko.
Tak se tam ty lidi soustřeďovali. No a teď je všecko. Teď vám dají Prodanou nevěstu do televize a máte to vyřízený.
To je havaj. Ale takle je ta společnost lokalizovaná do rodin a eště rodiny blbě fungujou. Jo, takže v tom se zračí,
bych řek ten zvrat ve společnosti. To bysme potom museli jít do detailů, to by zasloužilo eště mnoho času...“
Zasloužilý vynálezce
Mimo tématu útěku ze zákopnických prací, které je zpracováno ve vyprávění pana Raise1, jehož byl pan Strejc
rovněž účasten, se ve vyprávění vyskytuje ještě jedna tematizace s hlubším, v tomto případě dokonce celosvětovým přesahem. Jedná se o fakt, že pan Strejc jako dlouholetý výzkumný pracovník Plzeňské Škodovky, během
své usilovné pracovní činnosti vynalezl i několik strojařských komponent, které v důsledku vedly k záchraně mnoha lidských životů. Jedna z jeho komponent způsobuje, že radary na detekci vzdušného provozu nemají při svém
otáčení vůli. Právě vůle způsobovala, že na obrazovce radaru vznikala „slepá místa“. Následující úryvek vznikl během diskuse nad oceněními, které pan Bohuslav během své činnosti získal:
„No tak k šedesátce. Jo to je zasloužilej vynálezce republiky za technickou tvůrčí iniciativu. To
jsem... tady to je za moje patenty, to je z Bruselu.
To je mezinárodní výstava vynálezců v Bruselu
šedesát osm a sedmdesát dva. A to jsou zlatý medaile za technologii globoidních šneků, tadyhle
těch. A tohlento je za specielní duplex-globoidní šnek, kterej ovlivnil... Toto soukolí ovlivnilo leteckej průmysl a funguje dosud. Ovládání radarů,
jak znáte takhle ten košík. Tak každej radar má
tři soukolí tohodle charakteru, který pracujou bez
vůle, to znamená, i když tam fukne vítr, tak se nic
Globoidní šnek. Zdroj: Osobní archiv pana Strejce.
neděje... Prostě to drží. Jak jsem na to přišel... Protože se zabili vojenský letcí, a když už byl třetí, tak
Let Kunovice, kterej vyráběl tuhlentu lokaci, já jsem byl tenkrát vedoucím v provozu v zubárně, tak přišli, že by
chtěli něco bezvůlovýho a měli takovou bednu převodů. Já řikam, jéžišmarjá, tuto bude jednou na Sibíři a jednou támhle v tom... To budete jedno chladit a jedno vohřívat, to je blbost! Tak jsem vymyslel jedno takovýdle
kolečko dovnitř...“
1
Pan Strejc spolu s panem Raisem umějí o této peripetii velice pěkně a sehraně vyprávět. Jedno takové společné vyprávění se nám v dubnu 2014 podařilo nahrát, ovšem na
půdorysu našeho výzkumu není prostor jej náležitě zpracovat, proto přinášíme v přílohách krátké písemné zpracování tohoto zajímavého příběhu z pera pana Raise (viz příloha
2). Zmiňovanou nahrávku jsme schopni po konzultaci s autory vyprávění poskytnout realizátorům projektu Skryté město k dispozici.
10
Jaroslav Rais
(1928):
Na korbě
s Američany
Pan Rais vyrůstal v Bolevci (dříve bydlel v Kaprově ulici). V současné době působí ve správní radě Spolku boleveckých rodáků. Od mládí se velice intenzivně věnoval sportovním činnostem. Má velmi detailní a zajímavé vzpomínky vážící se lokalitě v době jeho mládí. V mládí pracoval u drah, později po roce 1968 působil v Archivu Škodových
závodů a dnes (zhruba od roku 2006) žije na Košutce se svojí manželkou. Mimo běžných každodenních vzpomínek se často vrací k událostem okolo druhé světové války, jež mají přesah i mimo Plzeň. Jak jsem již výše zmiňoval
u vyprávění pana Strejce, tito dva pánové byli nasazeni na nucené zákopové práce na konci války v době, kdy
Rudá armáda postupovala do blízkosti území tehdejšího Sudet i protektorátu. Obzvláště zajímavým příběhem je
pak vyprávění o návratu z nasazení na zákopových pracích na severní Moravě, odkud se pan Rais spolu s dalšími
dvěma vrstevníky za velmi zajímavých okolností přesunuli těsně před koncem války domů do Plzně (viz příloha
č. 1 a 2 – Titulní strana časopisu Krumpáč a Návrat pana Raise). Tento text je tak možno číst samostatně tak, jak jej
zpracoval pan Rais, proto jej nezanášíme přímo do tohoto dokumentu. V samotné kapitole se budeme soustředit
na další zajímavé fragmenty z vyprávění pana Raise.
O hranicích protektorátu
Na hranici dnešní Košutky, na tzv. Karlovarské silnici, zhruba v místě, kde je dnes odbočka na obchodní
dům Globus, stál za druhé světové války hraniční přechod. Obyvatelé Košutky a přilehlých vsí tak žili velice
blízko tehdejší říšsko-německé hranice.
Pan Rais tuto skutečnost reflektuje překvapivě velice neproblematicky, ač by se mohlo na první pohled
zdát, že šlo o zásadní hranici. Z výpovědi je možno
usuzovat, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Na problematičnost přechodu hranice jsem se musel pana
Jaroslava výslovně zeptat, jelikož to pro něj nebylo
11
Říšsko-německá hranice na Košutce v roce 1939. Zdroj: Od starého Bolevce
k městskému obvodu Plzeň 1. Archiv Pavla Bartovského.
vůbec důležité. Protektorátní hranice, jako by nepředstavovala bariéru. Úryvek tak v tomto kontextu vypovídá,
daleko více o tom co si o tehdejších poměrech myslíme (nebo lépe řečeno o mylných předpokladech výzkumníka), což pan Rais uvádí přívětivě na pravou míru:
„Tady jak pokračuje Karlovarská ulice. No tady byla blízko ta hranice, když se to tak vezme, tady byla nejblíž tady,
ta říšsko-německá hranice. My jsme chodili potom tajdle ke Krkavci dozadu, to už bylo vlastně za hranicí a tam
jsme jezdili na Strženku (k tzv. Stržené hrázi v lese severovýchodně od Košutky, pozn. editora) lyžovat, dneska
tam mají rybáři, jak se to říká hádek. Tu hranici nikdo nehlídal, tam nás viděli třeba vojácí, tak jsme říkali, že
jezdíme na lyžích, říkali třeba, abysme tam nechodili, ale jinak jako, že by se to nějak zvlášť hlídalo, to ne. Vždyť
tady do Chotíkova chodili lidi za příbuznýma a tak. Ne, já se nepamatuju, že bysme byli měli nějaký problémy,
když jsme tam chodili lyžovat.“
Američani
Obzvláště zajímavě a často velice dobrodružně pan Rais vzpomíná na události po příjezdu spojeneckých vojsk
v roce 1945. Na Bolevci tehdy tábořila americká vojska zhruba do konce listopadu roku 1945 (Čechura 2012).
Hlavním prostorem, v jehož okolí se američtí vojáci sdružovali, byla restaurace Ostende u Velkého Boleveckého
rybníka (zhruba na místě dnešního autocampu Ostende). Pan Rais popisuje několik událostí, které zažil během
prvních měsíců po skončení války. Tyto vzpomínky jsou naplněny dobrodružným nádechem a i po létech se v nich
odráží tehdy mladické nadšení a radost soudobých obyvatel z faktického konce války:
„A voni jezdívali autem z Plzně, jezdili po tej starej silnici, tady zahnuli U Kabátů... tady byla hospoda U Kabátů
na tej křižovatce (dnešní křižovatka ulic Plaská a Studentská, pozn. editora) Tak tady zahnuli dolů a my jsme
seděli tady, jak je Ford (Ford Hornát, s r. o.,v blízkosti téže křižovatky, pozn. editora). Tady jak je ta silnice ze vsi,
tak okolo ní šla taková kanalizace a tady se řikalo „U nádržky“. A tady jsme vždycky seděli a voni jeli vokolo a teď
hlavně černoší, tak dycky na nás mávali a... Právě jednou nás taky vzali do toho auta, teď voni byli samozřejmě
napitý a to byla radost... No a jeli jsme s nima a jeli právě tady po tej přes Černej most. Tady se řikalo Černej most
(přemostění železniční dráhy u Prokopávky, pozn. editora). Takovej dřevěnej most to byl. No a jeli tady dál až na
Malej Bolevec, tutady tou malou silničkou sem a na Ostende. A tam nás vyložili. A pamatuju se, my jsme se dívali
to tý korby náklaďáku, a tak jsme vobjevili, že tam mají nějaký bedny.“
V promluvách se také projevuje odraz tehdejšího nedostatku především v kontextu jídla. Pan Rais v tomto kontextu
velice často hovoří o americkém proviantu ve smyslu hojnosti. Následující citát je pokračování předchozího úryvku:
„Byly votevřený, tak jsme si řikali: ‚Tak se do toho podíváme.‘ No a teď jsme zjistili, že tam jsou svačinky. Voni měli
takový svačinky, jo. A to bylo, menovalo se to breakfast, dinner a supper. To byla jako snídaně, oběd, večeře. A my
jsme to brali a vyhazovali jsme to po cestě ven a potom jsme je po cestě zpátky sesbírali. A v tom byly právě konzervy a žvejkačky tam byly a cigarety, všechno možný. Ještě do dneška tu mam votvírák americkej z tý svačinky.
Je na něm napsáno, myslim, Sandrok. To je z pětačtyrycátýho roku a co už ale votevřel kozerv!“
Ration K type – krabičky s proviantem. Zdroj: www.qmfound.com.
12
Ostende a Američani
Ležení amerických vojsk u Velkého Boleveckého rybníka a jejich kulturní akce v prostorech restaurace Ostende
pravděpodobně znamenaly pro mladší obyvatele Plzně jedno z míst styku s tehdejším zámořským světem. Pan
Rais klade důraz hlavně na přítomnost jazzového klubu spojenou s jeho nevázaností. Vyprávění rovněž tematizuje vzájemnou pomoc a spolupráci mezi domácími obyvateli a příslušníky americké armády:
„Potom jsme za nima chodili, jak řikam na to
Ostende. Tam jsme chodili poslouchat. Tam hrál
jazz černošskej, jo. To byl jako, tam udělali důstojnickej klub z Ostende. Vozili tam jenom důstojníky. No a různý takový ty děvčata... To bylo všechno možný. Jmenovalo se to Tabasco club. Tam
odsud jsme si přinesli deky a všechno možný,
voni rozdávali všechno ty Američaní. Jako nebyli
ňáký takový skoupý. Já vim, co třeba všelijaký rodiny pro ně, co byly takle v okolí v tom lese a u tý
Prokopávky, tak ty rodiny jim třeba praly, protože
voni, já jsem koukal, to jsem viděl poprvé v životě, von nalil z dvacetilitrovýho kanystru benzín
do kýble a dal do toho košili a vymáchal ji v tom.
Voni prali v benzínu. Brácha ten dycky šílel, řikal:
‚Ježišmarjá, takovýho benzínu!‘. To prej by se jezdilo! Né voni na tudleto vybavení měli (...).“
Restaurace Ostende (20. léta minulého století).
Zdroj: Od starého Bolevce k městskému obvodu Plzeň 1,
archiv Západočeského muzea v Plzni.
„My jsme tam chodili. Seděli jsme třeba seděli v lese, oni hráli v tej části jako až k Bílej Hoře. Bylo to slyšet krásně,
tak jsme tam seděli a poslouchali je. Oni leccos rozdávali, když přijeli první den, toho šestýho května, tak přijeli
do toho lesa tady k Prokopávce u tý silnice co vede k rybníku a my jsme s nima běželi. Pak se rozložili tady u toho
Ostende, byli tam různě zajetý, tanky tam byly a my jsme hned běželi a nosili jsme jim pivo a za to nám leccos dali.“
„Voni tady zůstali až do prosince čtyrycet pět. To odjížděli. Tý čekulády, co bylo! Já jsem měl konzerv, tadydletěch
svačinek, co já jsem měl, jéžišmarjá, to byly takový dobroty! Měli i tablety do vody, takže si třeba nabrali vodu
někde na silnici normálně z kaluže, hodili do toho tuto a vypili to. Všechno možný. Nebo zásypovej prášek na
rány. To bylo v každý krabičce.“
Bombardování za války
Jako většina obyvatel jeho generace zažil pan Rais i bombardování Plzně americkými jednotkami. Zvláštní ambivalenci projevuje pan Rais převážně v otázce vzpomínání na letecké bombardéry, kdy vizuální vjem hodnotí jako
pozitivní i přes následné bombardování. Celé vyprávění je z formálního hlediska velice poutavě vystavěno, což
vypovídá o hlubokém zakořenění příběhu ve vzpomínkách pana Raise. Zde následuje jeden příběh z vnitřní Plzně:
„Tam jsem zažil ten nálet velikej, jak byl. To bylo v roce čtyrycetčtyry v prosinci to bylo (pravděpodobně 16. 12. 1944,
pozn. editora). A když zahoukali, protože tam nebyl žádnej kryt a já jsem koukal, abych byl vod nádraží pryč, protože jsem si řikal, to když něco bude, tak to budou házet na nádraží. A běžel jsem tady dolů jako jak je dneska
Sirkova ulice, jak je ta zastávka proti Tescu a naproti je teda zadek lázní a tam je teď... No tak tam je zbytek tý
Sirkový ulice, když se jde tou starou ulicí, jak jezdila tramvaj, jak je ta zastávka, a potom je Hamburk, jak je dneska soud. Tak tam byl ňákej pekař Zachatý a naproti byla Rossije, jak je dneska ten hotel Angel, tak tam stával
hotel Rossija. A naproti tej Rossiji tam už byla skála, na tej skále vlastně stojí ten soud. No a tak tam jsem běžel,
protože jsem si řikal, tak tam to bude bezpečný, ta skála něco vydrží. Jenomže tam jsem přiběh, ale tam už mě
nepustili, že už je ten kryt plnej, tak řikali: ‚Běž naproti do těch baráků, jak je pekař Zachatý a tam na zahradě maj
vykopanej pod zemí kryt, asi pět metrů hlubokej.‘ Tak jsem tam běžel a tam mě tedy pustili. To byl kryt skutečně
asi pět metrů nebo šest metrů pod zemí. Eště vim, že jsem sešel dolů, ale protože eště nic nebylo, tak jsem se šel
podívat, tak jsem je viděl ty bombardéry, jak letí. To bylo krásný teda, krásný to bylo, ale potom teda to byl šupec.“
13
Bombardování se za války nevyhnulo ani Bolevci. Pan
Jaroslav to popisuje zhruba takto:
„Bolevec zažil taky bombardování, právě okrajový místa v Bolevci. Jak je bejvalá Ledecká ulice,
tak tady za sokolovnou jako do starýho Bolevce, tam byl Holíkojc statek, tak ten dostal přímej
zásah. Tadydle, jak je tendle ten hotel cizineckej,
škodováckej, tam byl kryt a zrovna do toho krytu to prásklo, tam byli ňáký mrtvý. Potom Berlín,
tudleto sídliště, ty domečky, tak to bylo dost zničený. No a některý ty vily na Lochotíně.“
Berlín po bombardování v roce 1943. Zdroj: Archiv Spolku boleveckých rodáků.
Ozdravovna u Šídlováku
Pana Jaroslava jsme se také ptali na podrobnosti stran zaniklého místa u Šídlovského rybníka, kde na severním
břehu stála budova ozdravovny. Ta původně fungovala jako místo, kde se léčily neduživé děti. Během války byla
rovněž zasažena bombardováním. V pozdějších letech zde byly dětské tábory a na konci 80. let byla budova po
požáru zbourána. O samotné budově toho bohužel moc nevíme, proto by její pohnutá historie jistě stála za další
prozkoumání:
„Ta úplně původní. Tam byl dřevěnej barák a tadyto po straně to byly takový veliký... americký stany tomu říkali.
To bylo plátěný, mělo to okna, takový se slídou. Až v pozdější době se to postavilo zděný. To bylo pro takový ty
tuberkulozní děti. Tam se běžně chodilo koupat, jenom nebyl přístupnej ten břeh, kde oni měli tadyto, jo, tam byl
zákaz, ale jinak když tam někdo jako přeplaval z druhý strany, tak se nic nedělo.“
14
Pavla Denková
(1939):
Trable s bombami
Paní Denková se narodila na konci třicátých let na Roudné do rodiny, která žila v Luční ulici. Je poslední ze tří osob
ve sborníku, která pamatuje události spojené s druhou světovou válkou. Během války zažila velice bezprostředně
bombardování, z něhož si odnesla i poměrně traumatický zážitek. Dům, ve kterém její rodina bydlela, totiž při velkém náletu 17. dubna 1945 zasáhla jedna ze spojeneckých bomb. Jelikož na Roudné žila prakticky celý život, má
na dění v lokalitě neuvěřitelné množství vzpomínek. Její starší vzpomínání na bombardování je dostupné rovněž
na stánkách roudenských občanských sdružení na odkazu: roudna.unas.cz/view.php?cisloclanku=2010041501.
Bombardování za války
Jako většina obyvatel Plzně, kteří zažili druhou světovou válku, i paní Denková tematizuje traumata v podobě
bombardování Plzně. Vyprávění se nese v duchu nejistoty a nahodilosti. Velice zajímavé je pojímání samotných
bomb, jež ve vyprávění vystupují jako aktivní činitelé, kteří bloudí a hledají si místo k dopadnutí. Z vyprávění sálá
dusná atmosféra nejistoty a pocit, že si nikdo nemohl být jistý dnem ani hodinou, protože chybovost shozů bomb
byla pravděpodobně poměrně vysoká:
„Roudná byla hodně vybombardovaná. 17. 4. 1945 v noci byl velkej nálet. To byl nálet na nádraží, na seřaďovací
nádraží, který dneska už vůbec neexistuje. Jak je teplárna, směrem na Bílou horu, tak tam to seřaďovací nádraží bylo. A samosebou, že ty bomby bloudily a bloudily a padly někam jinam, tak jsme byli vybombardovaný.
V domě, ve kterým dneska bydlím, kterej po tom dopadu za tři roky znova opravili, tak tam jsme byli ve sklepě.
Bylo nás tam, jak maminka vždycky říkala, kolem 27. Vůbec nikomu se nic nestalo. Tak to je můj největší zážitek.
To bezesporu, to mám v hlavě pořád. Já byla šestiletá, takže si to dobře pamatuju.“
Bílé šipky označující směr cesty do nejbližšího krytu, zaujímají ve vyprávění paní Denkové rovněž důležité místo:
„Nějaký kryty tam byly. Ale třeba naše ulice, teď už je to taky zbouraný, byly nízký domky, u Luční ulice po levý straně, tam byly nízký domky, nebo v těch zahradách ty neměly sklepy, a chodili se schovávat k nám, právě proto nás
tam bylo tolik, chodili se k nám do sklepa schovat. Dům byl označenej, to mám ještě fotografii, s bílou šipkou,
15
která označovala, že je tam kryt. To bylo i všude jinde po městě. To se třeba taky stalo, že se šlo po městě a najednou se začalo houkat. Aby lidi věděli, kam se schovat, tak tam byly velký bílý šipky u vchodovejch dveří.“
V další části vyprávění paní Denková připojila konkrétní popis situace okolo výše zmiňovaného náletu. Traumatizující zážitek je ilustrován statečností otce paní Denkové, který i v této život ohrožující situaci projevil nebývalou
duchapřítomnost:
„Já si z toho pamatuju, že když houkali, že se máme jít schovat tak byla tma. Někdy tak ve tři v noci. Prostě byla
ještě tma, když jsme se běželi schovat do sklepa. Chvilku to trvá než odhoukali, že už se může... to bylo takzvaný
odhoukání, to mělo určitou melodii, když byl odhoukanej poplach, že už se může z krytu ven. No tak to trvalo,
než se odhoukalo, že se může z krytu ven. No nějaká doba to byla, tak si pamatuju, že můj tatínek, byl takovej
čilej, první se vyhrabal ven a tam už stála venku před domem skupina, která měla za úkol, když odhoukali nálety,
jít prohledat místa, kde se bombardovalo. Takže tam stáli s lopatama a krumpáčema a táta jim říkal: ‚Pojďte,
pojďte nás vyhrabat, jsme živý.‘ A když mě nesli ven, tak už bylo světlo, svítilo sluníčko. Prostě jsme byli ve sklepě
a v kuchyni ve 2. patře, tam ta bomba bouchla. Když tady po Plzni dostaly zásahy domy, který stály v bloku, tak
šel tlak všechen dolů, což bylo horší, kdežto náš dům stojí sám a osamoceně, takže ta vlna měla možnost se
rozvinout do okolí. Kamínka byly až u řeky, to si pamatuju. To bylo tím, jak jsme stáli osamoceně, takže jsme to
všichni přežili.“
Roudná a voda
Roudná, to je také neustálé potýkání se s protékající vodou a vodním živlem obecně. Tematizace paní Denkové ve
chvíli, kdy byla dotázána na bruslení, o němž jsme se dozvěděli od mladší vypravěčky paní Jindrišky Hametové,
plynule přešla ke zmínce o povodni a historii boje s tímto živlem v kontextu Roudné. Zmínění vody tak neodmyslitelně vede k vyprávění o povodních. Povodně na Roudné připomínají rysky, které označují výšku, kam vystoupala
hladina řeky Mže při té které povodni:
„Tak hned vedle bylo hřiště, to byl spolek, jmenoval se SK Roudná. Měli tam fotbalový hřiště.
To je tam, co má teďka ta Viktorka udělaný další nový hřiště. To bylo jako konkurence Sokolu
a v zimě to polejvali vodou. Tak jsem tam tenkrát
byla bruslit. Když mrzlo, tak to tam polili. Říkali
jsme, že jdeme bruslit na SK. A jinak ta povodeň,
od toho roku 39 byly různý povodně. Menší, větší.
Když byla větší, tak přišla voda naším na zahrádRozbouřená Mže při povodni 1924. Zdroj: Od starého Bolevce
ku. A teď, co byla v tom roce 2002... Nikdy tak velk městskému obvodu Plzeň 1, Archiv Západočeského muzea v Plzni.
ká voda nebyla, nikdy v minulosti ani v 19. století.
Protože na domě vedle nás je ryska, 1845, že byla
voda v ulici. A teď je tam ryska z roku 2002. Nevím, jak je to možný. Co já vím, bylo těch povodní několik. Ale nikdy
tak velká jako 2002, předtím se to zastavilo maximálně na tý zahrádce, že to ani do sklepa nepřišlo.“
Okolní sídliště
Tak jako u jiných starších vypravěčů, i v narativu paní Denkové se vyskytuje povídání o sídlišti, jako novém a nepříliš pozitivním elementu v okolí jejího domova. Vyprávění je vystavěno na ambivalenci mezi zničením domova některých starousedlíků a přestěhováním do „vyšší úrovně bydlení“:
„Ale já to chápu takhle, ten dům, kde já bydlím, byl původně postavený v roce 34, pak byl v tom 45 zbouraný, ale
i v tom původnim, co jsme bydleli, byl byt takzvaně ‚před uzavřením‘2. ‚Po uzavření‘ to měly předsíň, WC, koupelnu svoje. Takže nám to vůbec nepřišlo, že bychom se měli stěhovat. Tenkrát. Ale ty lidi, co bydleli v těch bytech
(‚před uzavřením‘, pozn. editora), tak si polepšovali a šli na Lochotín. Já se jim nedivím, to je samosebou. A měli
2
Byty „před uzavřením“ neměly vlastní sociální zařízení. Funkci předsíně plnila společná chodba, právě tak vypadala většina bytů na Roudné. Byty „po uzavření“ měly sociální
zařízení vlastní, přístupné z předsíně.
16
pro to zelenou. To se říkalo, že lochotínský sídliště, ono to mělo taky svoje bolesti, protože když tam stavěli to Bolevecký sídliště, tak hodně lidí muselo opustit svoje domy a zbourali jim je, protože tam postavili to sídliště. Taky
to mělo svoje negativa. Ale dělalo se to, aby se zlepšila životní úroveň, těch lidí. Dneska se prolíná, ten Lochotín
s tím Bolevcem.“
Vyprávění o sídlišti paní Denková zasazuje do zmínky o charakteru zdejší krajiny před jeho stavbou. V narativu tak
vystupuje vyprávění o přírodní krajině v kontrastu s pozdější krajinou zastavěnou „panelem“. Zemědělská (pole
a louky) a rekreační krajina (výletní restaurace a lesy) se tak ve vyprávění mění v „novodobou“ krajinu uzpůsobenou k bydlení velkého množství lidí:
„Já přemýšlím, jedna moje kamarádka, ta se tam
stěhovala, to byl asi konec 80. let, po roce 1985 šla
na Košutku. A to je všechno, ten Bolevec to byla
více méně trocha zástavby, tam byly ulice s rodinejma domkama, zahrádkama a tak. Košutka se
stavěla, tam byly louky, pole. Do toho lesa jsme
chodili, na tyhle místa, tam byla taky výletní restaurace. V neděli to byl velkej vejlet na Košutku.
Táta si dal pivo, mně dali limonádu.“
Zahradní restaurace (Pavlova) na Košutce ve 30. letech 20. století.
Zdroj: Od starého Bolevce k městskému obvodu Plzeň 1.
Nová zástavba pod Všemi svatými
Paní Denková vnímá i aktuální změny v okolí svého bydliště. Především lokální názvy mají velice specifické projevy. Termínem „baroko“ paní Denková označuje novou zástavbu, která je mezi kostelem Všech svatých a Fakultní
nemocnicí. Tento název sám o sobě vypovídá o nepříliš pozitivním pohledu na tuto lokalitu ve smyslu novosti
a do určité míry také „cizosti“, což umocňuje i slovní obrat vážící se k novým rezidentům: „ty nový“:
„Nad Všema svatejma, jak je to baroko postavený, jak se teď říká. Socialistický, kapitalistický. Tak tam bydlej
v tý nový.“
Starší místní názvy nabývaly často dokonce nádechu zavádějícího k vulgárním výrazům, i když jejich skutečný
význam byl daleko prozaičtějšího původu. Vyprávění o roudenských pramenech „U čuráčků“ doplňuje paní Denková explicitním vymezením vlastní identity a silného vztahu k Roudné. Tento vztah je odvozen od dlouhé životní
historie v lokalitě (přítomnost rodiny), spojené s mnohými dětskými přátelstvími:
„A ještě to chci říct, ty prameny, tam se odjakživa říkalo, tam lidi chodili pro vodu. Voda tehdy ještě nebyla zkažená nemocnicí, tak tam se odjakživa říkalo a nebylo to vůbec hanlivý, „U čuráčků“. Fakt, jinak se tam neřeklo, než
U čuráčků, že tam tekla voda. Hráli jsme si U čuráčků. Když jsem se narodila, tak si mě rodiče přinesli a od tý doby
mám s Roudnou, i když tam byla 3 roky pauza, když byla vybombardovaná, smetej celej život. Vrátili jsme se,
protože na tom samým místě se to znova postavilo, no a potom jsem samosebou bydlela s dětma jinde. Stejně
jsem tam chodila, páč mě to k rodičům pořád táhlo. Takže jsem na tý Roudný byla no. Tak kam jsme si chodili
hrát? Roudná byla naše. To jsme měli akčně široký rádius, to dneska ty děti nemají ponětí o tom, jak se tenkrát
žilo, jak jsme si hráli, běhali a lítali. To už je opravdu něco jinýho. Jednak děti jsou zaměstnaný tím internetem
a počítačem a i na druhou stranu rodiče se bojí. Já bych se dneska bála vnoučata nechat bez dozoru. Jak jsme
fungovali my, to nepřichází v úvahu.“
17
Josef Kabát
(1943):
„Patron“ kostela
Všech svatých
Pan Kabát je jedním ze zakládajících členů spolku aktivistů, kteří se už čtyřicet let starají o kostel Všech svatých
na Roudné a k němu přidružený hřbitov. V současnosti je v důchodu, ale celý život pracoval v plzeňské Škodovce.
Do určité míry se dá považovat za neoficiálního mluvčího neformálního uskupení, které čítá dohromady čtrnáct
oficiálních členů a několik dalších sympatizantů. Jelikož je katolického vyznání, účastní se mnohých náboženských slavností. Spolek aktivistů se pravidelně schází ve velice zajímavé budově bývalé márnice, která se nachází
v západní části hřbitova. Tuto budovu mají propůjčenu do užívání od františkánů, v jejichž správě je i kostel.
O vzniku spolku
To, proč má pan Kabát v našem sborníku své neopomenutelné místo, je způsobeno jeho nezastupitelnou rolí ve
spolku aktivistů a také jeho nadprůměrnými vypravěčskými schopnostmi. Vznik spolku se váže k ukončení stavebně-historického průzkumu. Vztah ke kostelu a obecně k celému místu se tak v první fázi vázal na dlouhodobé
pracovní povinnosti v místě stavby. Ve vyprávění je kladen důraz hlavně na nepřetržitost činnosti spolku. Pan
Kabát hovoří o setkávání jako události, která se odehraje, i kdyby se dělo cokoli, a to i přesto, že je vztah členů
a dalších podporovatelů spolku k místu různého charakteru:
„Tak abyste věděli spolek dobrovolných aktivistů je tady od roku 1974, takže je to 40 let. Samozřejmě od tý doby
řada lidí zemřela nebo se odstěhovala nebo sem prostě nemohli docházet z různejch soukromejch důvodů. Takže naše společnost už je dneska z 90 % obměněná, ale působení spolku dobrovolných aktivistů je nepřetržitý.
Celejch těch 40 let. A fungujeme tady pravidelně každou středu, každej tejden, bez ohledu na roční období, nebo
nějaký prázdniny. Prostě neexistuje středa v roce, aby tady nikdo nebyl.“
„Vzniklo to tím, že se tady prováděl v roce 1974 v kostele stavebně-historickej průzkum, kterej vedl odborník Ing.
Arch. Miloslav Macháček. Byl to tehdejší – to byla takova funkce ve městě – ‚konzervátor památkový péče‘ a ten
člověk ještě do dneška žije. Už je mu hodně let, přes 80. A to byl tehdy prostě jako dobrovolnej pracovník, nebo
měl takovou funkci při odboru kultury v roce 74, starat se o plzeňský památky. A on tehdy inicioval... takhle ještě,
kostel se měl tehdy opravovat a než se přikročilo k opravě, tak se rozhodlo, někde na odboru kultury, tehdy na
18
tom Městskym národním výboru, zkrátka rozhodli, že než se ten kostel bude opravovat, tak by se měl udělat stavebně-historickej průzkum určitý části kostela. Ne celej kostel, on je dost velkej, jen jedný části tzv. zákristie. To je
jen takovej přílepek u toho kostela. Samotnym motivem pro tenhle průzkum bylo, najít nějaký stopy původního,
už zbouranýho kostela, kterej měl bejt románskej. Tohle, co tady dneska je, je gotika a renesance. Do tý doby
neexistovaly žádný hmatatelný důkazy, že tady byl předtím nějakej románskej kostelík. Takže se stavebně-historickej průzkum zaměřil pouze na zákristii, která je tady na severní straně kostela. Ta zákristie se prozkoumala,
a to vopravdu důkladně. Hodně, hodně pod zem se šlo, dělala se tam i archeologie zvenku i zevnitř. A nakonec
se stopy toho románskýho kostela našly. To byl smysl průzkumu, všechno se vyfotografovalo. A pak se to samozřejmě znova zaházelo. Ten průzkum trval několik let. Nějaký tři roky možná, vyvážela se spousta materiálů,
různý násypy a tak. Pak se to zase muselo dávat do původního stavu. Takže možná tři, možná čtyři roky se dělaly
všelijaký sondy na zdech. Omítky se oklepávaly a tak. Pak se to dávalo do pořádku a tím ten stavebně-historickej průzkum skončil. A tehdy tady začala působit skupina lidí, právě ten architekt Macháček, kterej tady šéfoval, městskej konzervátor, ten okolo sebe vytvořil skupinu lidí, který tehdy byly vybavený legitimacema a byly
tzv. zpravodajové památkové péče. A ty dělali tu manuální práci pod jeho odborným dozorem. A taky sem jezdili
dohlížet archeologové i z Prahy a tak.“
Vznik spolku je popisován jako reakce na nemožnost oficiální opravy kostela, která v době jeho vzniku v zásadě
nepřicházela v úvahu. Zdevastovanost kostela ve vyprávění funguje jako spouštěč potřeby něco podniknout,
jinými slovy udržet kostel v obstojném stavu:
„A když stavebně-historickej průzkum skončil, tak
byly dvě možnosti, buď odsud odejít a pak by nastoupila nějaká firma, která by ten kostel opravovala, anebo tady zůstat a starat se o kostel. A zvítězila nakonec ta druhá varianta a to z důvodu,
že žádnou opravu kostela tady nebylo možný
v dohlednej době dělat. Jo. Sice se o ní uvažovalo, proto se dělal ten průzkum, ale nějak tenkrát
nebyly podmínky, nebo peníze. Já nevím. Nebylo
to v dohledu, oprava kostela. A kostel byl v zoufalym stavu a ta parta lidí, která tady zůstala, tak
tady potom zůstala nadále, ale začala dělat něco
jinýho, než stavebně-historickej průzkum. Začala
dělat údržbářský opravy na kostele a na hřbitově.
Všechno bylo v hrozným stavu. Kostel měl děravou střechu a pršelo do něj. Okna byly vytlučený.
Všechno bylo prostě hrozný.“
Kostel Všech svatých v roce 1988. Zdroj: Od starého Bolevce
k městskému obvodu Plzeň 1, Archiv Spolku boleveckých rodáků.
Činnost po roce 1989
Období před rokem 1989 pan Kabát příliš neproblematizuje, i když z jedné jeho výpovědi vyplynulo, že jejich
činnost byla během prvních patnácti let fungování sledována režimními orgány. Někdo měl být údajně nasazen
do přilehlého hrobnického domku. Změna poměrů ve vyprávění vystupuje jako prostředek získání prostředků na
rozsáhlejší úpravy a dostatečnou rekonstrukci. Od rekonstrukce, je tak činnost spolku hlavně údržbářská:
„(...) do roku 89 se vlastně podařilo kostel zastřešit. To bylo ještě za minulýho režimu a po roce 89 to byly právě ty
společenský změny. Tak právě po roce 89 to vůbec nebyl problém ten kostel opravovat. Tak nastoupily firmy
a kostel daly do pořádku. Nákladem takovejch 4,5 milionů. A ukončení těch oprav bylo v roce 95. A od tý doby je
ten kostel takhle v dobrým stavu až dodneška, ještě s tím, že se tady dělaly v posledních letech drobný úpravy,
ale od tý doby je kostel vlastně v pořádku. No a my děláme... i když je kostel opravenej, potřebuje péči. Takže se
staráme, my ho kontrolujeme, my ho větráme, my ho uklízíme. My tam zajišťujeme třeba stavění betléma, třeba
jedna pani nechala pořídit zvon, tady z našich řad – pani G. Provádíme tam exkurze, uklízíme i okolo kostela,
čistíme žlaby, prostě děláme údržbu. I elektro i takovou drobnou zedničinu. Nástěnky. Vydali jsme pohlednice.
Vydali jsme brožury, děláme osvětu a tak dále, činnost je dost široká.“
19
Obstarávání zajištění spolku
Ve vyprávění pana Kabáta často vystupuje zdůraznění faktu, že spolek si během své existence získal značnou
samostatnost a privilegia. Aktivisté tak mají potvrzení o možnosti užívání bývalé márnice jak od Františkánů,
majitelů kostela, tak od Správy veřejného statku města Plzně (dále SVS), která má na starosti hřbitov. Spolupráce
se SVS je pojímána jako problematičtější. Spolek je do určité hrdý na to, že není na nikom zásadním způsobem
závislý a jeho členové jsou tímto faktem ještě více spojováni dohromady:
„I nějaký to dřevo – když tady vidíme něco vyhozenýho na ulici – sem vezmeme a rozřežeme to.
S tím si topíme, tady jedině dřevem. Máme tady
elektriku, kterou platíme církvi, když je to jejich
majetek. Tamhle je vodovod, hned za vratama
je stojánek. Vodu my tady moc nepotřebujem
na nějaký to zalejvání, nebo na uklid kostela, to
je nějakej ten kýbl vody. Tak s vodou není vůbec
problém. To si sem nějakou vodu přineseme, když
potřebujeme na nějaký uklízení. Jo. Ale spíš jde
o tu elektriku, která je samozřejmě drahá. Takže
toto platíme.“
Hřbitov při kostele Všech svatých. Foto: Barbora Bírová.
Pravidelná setkání
Setkávání je líčeno víceméně jako neformální společenské setkání lidí s podobnými zájmy, i když se zde pravidelně udělá mnoho práce. Rozmanitost členů i podporovatelů spolku je jedním z faktorů, který pan Kabát implicitně
považuje za jeden z jeho hlavních kladů. Různou míru angažovanosti jednotlivých členů považuje za něco přirozeného, přičemž za povšimnutí stojí zejména žertovný pojem „pasivista“:
„Tady se prostě řeší věci a je to takový centrum, společenský centrum, ta bejvalá márnice. Ono je to zvláštní. Ale vopravdu každou středu se tady sejde kolem 10 lidí, z čehož je jen půlka ty aktivisti. My jsme registrovaný na Správě veřejnýho statku a i u církve (Farnost Severní předměstí, pozn. editora), aby věděli, kdo sem chodí, kdo má klíče.“
„Takže nás je teďkom letos 14 evidovaných, včetně paní G. Ještě je tu jeden pán, kterýmu je 86 let, kterej je tady od
úplnýho začátku jako já. My dva jsme tady ty původní od roku 74. Tak pak jsou tady další lidi, který jsou novější.
Letos přibyli 4 lidi. Sami od sebe se chtěli přihlásit, že by rádi pomohli kostelu, nebo hřbitovu, něco, cokoliv. Takže
je nás letos 14. Ale jak to bejvá v těch spolcích, jsou tady lidi, co jsou tahouni a pak jsou lidi, který jsou pasivní.
Takže jsou tady lidi, který jsou takový ty pasivisti, jak říkáme. Takovej člověk třeba příjde, podebatí s náma, někdě
trochu pomůže a pak se neukáže třeba měsíc. Ale to nevadí. To nevadí. Když bysme mu třeba řekli, že chceme
něco težkýho tady dělat, tak on přijde.“
Setkání v márnici ve vyprávění vystupují jako svého druhu pracovně-společenská posezení, která utvrzují komunitu
zevnitř. Do určité míry by se tak dalo hovořit o „nízkoprahovém klubu“ pro starší generaci. Setkání tak mají daleko
širší půdorys, než by se zdálo. Dá se tedy tvrdit, že dalším účelem spolku je jeho sociální rovina nebo lépe řečeno
rovina setkávání s bližními, která však musí vždy alespoň na chvíli ustoupit praktickým záležitostem aktivit spolku:
„Potom se tu hodně diskutuje a ukazují se tu fotky různý. Máme tady spoustu fotek z historie i z přítomnosti.
Literatura všelijaká se tu probírá tady, co se týče kostela nebo jinejch věcí. Prostě ten večer uteče jako nic. To je
v podstatě jako někde v hospodě akorát, že se bavíme o takovejhle věcech zaměřených na tuhle na to. Samozřejmě se tu lidi taky baví o politice, možná i o ženskejch, pokud tady nejsou zrovna s náma. To je různý, prostě
je to taková beseda. Ale já si dávám záležet, aby okolo osmé, je tam takový zvoneček, a já zazvoním a řeknu
prosím vás nechte všech možných debat. Někdo se baví třeba o druhý světový válce, druhej se zase baví o Sudeťákách – různý témata, jak je to v životě. Někdo se baví co v práci a myslí si, že to každýho baví. Mě to zrovna
nebaví. Někdo tady dělá v nemocnici. Jeden tady dělá třeba sanitáře. Tak sem příjde a je plnej dojmů, tak že mu
tady přivezli nějakýho sebevraha, nebo co, je to zajímavý, ale já říkam, prosím vás, musíme probrat hlavně věci
týkající se naší činnosti.“
20
O smyslu dobrovolné práce
Starost o kostel a jeho okolí je dle pana Kabáta otázkou hodnot, které se dají jen těžko nějakým způsobem uchopit v kontextu moderního chápání. Jde o činnost, která má v první řadě duchovní či duševní hodnotu, to podle
toho, o kterého člena zrovna jde. Ve vyprávění se tyto hodnoty a činnosti váží k vyššímu věku participantů:
„Dobrý je, když ty lidi třeba jsou v takovým ideálním věku 40, 50 let, a když jim to tady něco říká. Tohle není nějaká móda. To musí bejt hlubší zájem třeba o architekturu, o historii, o památky. Historie z toho dejchá. Tak když
lidi vycítí, že je to baví... Nějaký lidi baví víc hrady. Chodí sem lidi, který jsou třeba hradologové a tohle to mají,
jako takovou nadstavbu. Církevní památky jsou takovej hezkej koníček, nebo starý hřbitovy. To je takový trošku
podivný, zajímat se o starý hřbitovy, je to taková galerie. Je to historie. Takže jsme spíš spolek starších lidí, ale to
neznamená, musím říct, trošku nekriticky, že bysme byly nějakej spolek nečinnej. Naopak já mám zkušenosti, že
znám řadu spolků, mladý lidi, ale neznám druhej spolek, kterej by fungoval 40 let každej tejden a měl za sebou
takovejch činností.“
21
Jaroslav Čechura
(1945):
Strážce
boleveckého
odkazu
Pan Čechura je zosobněním Spolku boleveckých rodáků. Na Bolevci žije do svého narození, z čehož plyne jeho velice silný vztah k místu rodiště. Dětství strávil z velké části na statcích U Matoušů a Polcarů, kde se staral o holuby
respektive o ryby. Těžký úraz kolene v dětství jej nasměroval k zájmu o ptactvo, zvířectvo a přírodu obecně. Později se vyučil dřevomodelářem, aby následně nastoupil na hutní průmyslovou školu, kterou musel kvůli dalším
vážným zdravotním problémům přerušit. Tu potom dostudoval už jako zaměstnanec plzeňských hasičů. Souběžně s tímto zaměstnáním ještě vystudoval Odbornou školu požární ochrany ve Frýdku-Místku. U Hasičů pracoval
nejdříve jako státní požární dozor, poté ve vyšetřování požárů a nakonec jako hospodářský pracovník starající se
o profesionální požární stanice v Plzni. Dnes je v důchodu, ale stále podniká ve výrobě krmiva pro holuby, jichž je
vášnivým chovatelem.
Bolevecká náves a spolek zdejších rodáku jsou alfou a omegou volnočasových snah pana Jaroslava a donedávna
byl ve zmiňovaném spolku předsedou (viz Aubrechtová 2014). Během svého vyprávění často zacházel do velice
hluboké historie, přičemž všechny dílčí příběhy má evidentně velice dobře zapracovány v paměti a jejich strukturu staví s neobvyklou bravurou. Níže předvedeme alespoň některé z nich.
O vesnickém charakteru Bolevecké návsi
Pan Čechura vypráví o tom, jaké projevy měla vesnickost Bolevce v minulosti, vzájemnost a důvěra jsou tím, co
konstituuje charakter Bolevecké návsi, jedná se o chování, které by v českém prostředí dnešní doby pravděpodobně nebylo možné:
„No takže jsem měl k Bolevci vztah, k těm věcem. Já jsem tady vlastně prožil krásný dětství a zrovna jsem o tom
mluvil teďko, měli jsme sešlost ze školy U Myšáka (restaurace na Bolevci, pozn. editora) v pátek minulej tejden.
Tak jsme si vzpomněli, že vlastně se dřív ty stavení vůbec nezavíraly! Teda nezamykaly, jo. Všecko bylo votevřený.
My jsme chodili třeba do školy přes Pechmanojc statek. To byla zkratka krz ten Pechmanojc dvůr (...).“
22
Vztah ke statku U Matoušů
Vyprávění o statku U Matoušů je vystavěno na tematizaci historické hodnoty jak pro Boleveckou náves, tak celkově v kontextu národních památek. Osobní a možno říci až citový vztah k místu se u pana Jaroslava ustavuje
na základě dobrého vztahu se dvěma ženami (paní Raisovou a Škrábkovou), které zde žily a také na historických
artefaktech, které se k místu vázaly nebo se zde vyskytovaly. Statek U Matoušů je tak do určité míry materiálním
odkazem dějin lokality, neboť svojí historií sahá nejdále do minulosti:
„Já jsem tam měl svý holuby. Voni mi to dovolily
(právě dvě zmiňované sestry, pozn. editora), ale
choval jsem je tam pro ně. Ty holoubata jsem
jim dycky zabil. Každej tejden ňáký dvě-tři holoubata. Tenkrát to bylo takový, že když končily
zabíjačky, to byl v únoru, jo ty masopusty a to..
Tak potom v létě už se jedly jenom holoubata
v těch selskejch staveních. To bylo prostě, v každym stavení plno holubů. No tak jsem k tomu
statku nějak přilnul... Tuto je právě chyba, že se
ztratilo. Tam byla Bible kralická u těch Matoušů,
byly tam různý meče. Tam vlastně sídlil rychtář
v tom statku... A byla tam řada takovej věcí. Já
jsem tam vodsuď přines, našel jsem to ve sklepě,
palcát husitskej, byl teda hodně poškozenej. A byl
na tej výstavě, to bylo, myslim pětsetpadesát
nebo pětsetšedesát let Bolevce. To tenkrát dělal
starej režim. Bylo to na Liďáku. Ten palcát mi tam
bohužel ukradli a ukradli mi tam ještě, měl jsem
tam takový dvě bambitky, ale ty neměly s Bolevcem co společnýho, protože je přines ňákej pan
Vojtál z Itálie z první světový války. No takže jsem
k tomu statku měl vřelej vztah, k těm lidem, bylo
to tam krásný. To byl poslední statek, kde se pek
chleba, jo. Ale jenom pro známý. Asi sedm chlebů
tam pekly pravidleně jednou za tejden...“
Pohled do dvora statku U Matoušů v roce 1985.
Zdroj: Archiv Spolku Boleveckých rodáků (Autor: J. Čechura).
Zbourat Boleveckou náves?
Právě kvůli silnému osobnímu vztahu k lokalitě je otázka hrozby zbourání Bolevecké návsi ve vyprávění pana
Čechury všudypřítomná. Prvotním impulsem k boji za zachování lokality byl nesouhlas pana Čechury, na který
se v úryvku váže neopomenutelná činnost pracovníků památkového úřadu (Ing. Arch. Macháčka a spol.), kteří
v místě provedli historický průzkum. Situace okolo záchrany návsi tak má více vrstev – osobní rodáckou a pak
odbornou:
„Převládal takovej ten názor, že by se to všechno rozbouralo, nechal by se tady ten park a ten statek u těch Matoušů. Jako památka, jinak všechno rozbourat a na náhradu za tudlety statky, že by se postavily ňáký ty čtyřpodlažní ty malý paneláčky, jo, co jsou dneska v sídlišti, něco asi v tej podobě by to bylo, né. No a my jsme proti tomu
začali bojovat, jenže jako lidi byli proti tomu (někteří obyvatelé byli právě proti zachování návsi, pozn. editora).
Jako většina asi lidí byla proti tomu, ale v tom, že se to zachránilo, sehrál úžasnou roli inženýr architekt Macháček a inženýr architekt Škabrada, který dělali historickej průzkum všech těch objektů, jo. Možná, že to zveličili
taky trošku, že našli U Matoušů ty klenutý stropy, což tam je pravda v těch sklepech.“
Ještě před rozhodnutím o zachování návsi, platilo asi tři roky rozhodnutí, které pan Čechura popisuje níže:
„Takzvaný, to jste asi taky četla, takzvaný Organizování dožívání obce Bolevce... No, strašný! Že se do těch baráků
mohlo dát jenom čtyrycet tisíc, jenom na nezbytně nutný opravy, a že by se nechal prostě dožít a postupně by
23
byly ty části některý nahrazený těma novejma výstavbama nebo výstavbou těch paneláčků nebo ňákejch takovejdle podobnejch domků.“
O spolkové činnosti v Bolevci
Jak je patrné i z dobových fotografií, obecně měla spolková činnost na Bolevci velký ohlas. Organizací zde fungovala celá plejáda, mimo Občanské besedy založené v roce 1895 (Janeček 2001) zde vyvíjeli kulturní a sportovní
činnost i sokolové, členové Dělnické tělovýchovné jednoty, myslivců, Sboru dobrovolných hasičů a ochotnického
divadelního spolku a dalších organizací. Ve vyprávění je kladen důraz na masovost těchto činností (jež je historickým faktem). Občanská beseda vystupuje ve vyprávění jako předobraz či „archaický prototyp“ Spolku boleveckých rodáků:
„Takže Sokol byl jeden takovej velkej spolek, nevim, kolik čítal lidí, ale asi hodně. Pak tady byla Beseda. Ta Beseda
vlastně sídlila naproti tej zbrojnici v takovym tom větším, takovym atypickým baráku, kterej se sem příliš nehodí,
kde nahoře byl sál a dole byla hospoda U Maurů, jo. Ale řikalo se tam v besedě. A ta Beseda měla podobnej cíl
jako my Rodácí udržovat a vobnovovat ty starý zvyky a měla i svůj divadelní soubor malej. No pak tradiční asi
organizace v Bolevci byli myslivcí, jo, Myslivecká společnost Bolevec. Ty měli taky velkou tradici. A pak byli silný
hasiči, který měli přes stodvacet, nebo kolik členů. Ti byli založený v tom roce devatenácetjedna. Napřed se scházeli dóle v hostinci U Kabátů, to bylo jako na tej bejvalej točně. No a potom se scházeli se taky v tej Besedě, a pak
měli tu hasičskou kolnu. Řikalo se tomu hasičská kolna, ale vona to v podstatě byla, měli takovou malou společenskou místnost, ale opravdu malounkou. No a pak tady byla ta Dělnická tělovýchovná jednota, DTJ, ty byli
taky význačný. Sídlili na Zavadilce, vono se tam řikalo takovym zvláštním jménem. Tam měli sálek malej, ty jako
v sokolovně nepůsobili, jo, ty působili v tom sálku na tej Zavadilce... Jo a pak bylo vytvoření divadelního ochotnickýho souboru v Bolevci, to byl taky samostatnej spolek, kterej byl velmi význačnej a vystupoval potom v tom
nově vybudovaným Lidovým domě. Vedle vlastně bolevecký základní bolevecký školy, jo. Ten byl význačnej a do
dneška vlastně žije, ne teda pod názvem boleveckej, ale je to Jezírko, jo.“
„Tenkrát (v meziválečném období, pozn. editora) si tu kulturu udělali. A to je to, k čemu se tady
chceme tady vracet, že aspoň tydlety hezký věci,
který patří k historii a neměli bysme na ně zapomínat, tak tady na návsi obnovujeme. Bohužel,
né všichni jsou nadšený.“
Divadelní spolek na Bolevci. Zdroj: Archiv Spolku boleveckých rodáků.
Máje
Jednou ze zaniklých činností, které se na Bolevci pravidelně děly, byly i tzv. „máje“. Jako správný vypravěč pan
Čechura i zanotuje dobovou píseň, která se k těmto událostem vázala:
„A to dělal právě divadelní soubor v Bolevci, dělal máje. U každýho baráku se zpívala nějaká písnička. Tak U Matoušů se začínalo. Tam se to všechno sešlo. To je obrovská chyba, že nemáme postup těch májů. Měli jsme to
slíbený od pana S., ale von to nemá, eště žije. To je jeden z nejstarších tadytěch předsedů divadelního souboru.
Údajně to měl pan H., ale mladej H. už prostě nebyl schopen. Buď to má a nechce to dát. Chodilo se po vsi, a pak
závěr těch májů byl na tej sokolovně, tam se jmenovala nejkrásnější dívka Bolevce a tak dále. No a začínalo to
U Matoušů a zpívalo se tam: „U Matoušů lípa, U Matoušů lípa, pod lípou kolíbka, pod lípou kolíbka. A na kolíbce
šátek, a na kolíbce šátek, písničky začátek, písničky začátek.“
Lípa u statku U Matoušů a první československá vlajka v Plzni
Ve výběru zajímavých událostí z narativního rozhovoru s panem Čechurou hraje velice důležitou roli lípa, která
stála v blízkosti statku U Matoušů. Asi nejzajímavějším příběhem ve vztahu k lípě je ten, jenž popisuje zvláštní
událost z konce války. Na zmiňovaném stromě tehdy měla být vyvěšena československá vlajka, jež byla podle
24
tvrzení našeho vypravěče po pár hodinách sestřelena
vojáky wermachtu. Pan Čechura neuvěřitelně košatí
svůj příběh a naplňuje jej jmény osob, které tehdy na
Bolevecké návsi skutečně žily. Bohužel událost nebyla nikdy oficiálně zaznamenána, můžeme se tak jen
dohadovat, zdali se jedná skutečnou historickou událost. Dejme už však slovo našemu vypravěči:
„Tam byla obrovská lípa, která v šedesátých letech padla. Naštěstí padla na dráty, který vedly
k tomu statku a sklouzla jako kousek dál, jinak
by ho bejvala celej rozbila. Ta byla přes dvě stě
let stará... A eště vám budu vyprávět o tej lípě, má
svou zajímavou historii.“
Lípa u Matoušů po svém pádu v 60. letech 20. století.
Zdroj: Archiv Boleveckých rodáků.
„Za druhý světový války, když sem přišli Němcí, tak ten statek vobsadili jako ve svůj prospěch, jo a měli tam poštu.
Měli tam jedno auto, ňákýho Opla Blitze, malý auto, a pak tam měli koňský spřežení a rozváželi poštu po jednotkách a ty Matoušojc, teda Raisojc (tehdejší majitelé statku, pozn. editora), tak pochopitelně byli z toho nešťastný,
ale co se dalo dělat. Oni zabrali ňáký místo pro koně a potom chlívy, stodolu, část stodoly. Koně jim koval tady
kovář Pešek, co byl z hospody v tej Besedě.“
„No a blížil se konec války, jo a voni mu dycky Němci platili za určitý období. Já nevim, jestli za měsíc nebo tak
ňák. Teďko ty lidi už poslouchali rozhlasovou stanici. Prostě se poslouchal Londýn a Američaní už byli na hranicích tady, jo. A teďko konec války a Pešek běžel, protože mu Němcí nezaplatili. Utíkal do toho statku, povídá, že
chce zaplatit. A voni už mávli rukou, už se začali připravovat, už taky věděli. Paní Raisová řiká: ‚Martine...‘ – on se
jmenoval Martin Pešek...‚ Martine, Američaní jsou na hranicích za chvíli už tady budou...‘ Tak ono to trvalo ještě
den, že jo. ‚Vyvěsíme na tej lípě vlajku‘... jo a von řikal: ‚Maruško, to nemůžeme, dyť nás voddělají!‘ A ona řiká:
‚Prosim tě, přeci se nebudeš bát, né?‘ Ona ho donutila, vzali ňákou tyč, jak se s ní srážely hrušky a na tu lípu vylezli
a dali tam naši vlajku. Takže vlastně ta vlajka, podle všech možnejch informací, česká vlajka visela první tady
v Bolevci. Ale voni jí Němci asi za tři hodiny sestřelili, ty z toho statku. No tak to je taková příhoda, von se klepal
úplně jako... Pak to vyprávěla babička, že to takle bylo. To je taková zajímavá příhoda z tý druhý světový války.“
25
Petr Lukeš
(1951):
SSC Bolevec
do toho!
Pan Petr Lukeš se narodil na Zavadilce do rodiny, jejíž hlava se angažovala v místním sportovním oddílu, tehdejším
SK Bolevec, působícím na Prokopávce. Proto je celý jeho život spjat ať už s aktivní či funkcionářskou a realizační
činností v oblasti kopané. Po střední škole nastoupil do zaměstnání jako geodet. Zhruba na deset let toto zaměstnání vyměnil za práci u drážní pošty, aby se posléze vrátil ke geodetické činnosti. V současné době je v důchodu.
V dnešním SSC Bolevec figuruje jako člen klubového výboru a zároveň jako hospodář. Je autorem publikace, která
vyšla k výročí devadesáti let historie kopané na Prokopávce a rovněž spolupracuje na vzniku publikace o historii
fotbalových klubů na území celé Plzně.
Ve vyprávění pana Lukeše tak hraje prim samozřejmě historie sportovního oddílu, jehož rozvoji obětoval převážnou část svého volného času. Jeho hlavním zájmem je dlouhodobé udržení stabilní kvality sportovní činnosti
a dostatečného zázemí pro sportovce. Všechny tematizace jsou zasazeny do hlubšího kontextu historie klubu.
Během vyprávění jsme se však dostali k dalším velice zajímavým příběhům, které se váží k osobnímu životu pana
Lukeše v lokalitě dnešní Plzně 1.
O vzniku a historii Prokopávky
Zajímavým příběhem hned na úvod je zmínka o historii samotného prostoru Prokopávky, který vznikl již v devatenáctém století v podstatě jako vedlejší produkt tehdejší stavby železniční trati. Fotbalová činnost na Prokopávce zaujala své místo v prostoru po těžbě materiálu pro stavbu náspů. Pan Lukeš při vyprávění čerpá převážně ze
znalosti historických materiálů:
„Samotná tato díra, ve kterej teď sedíme, není žádnej přírodní úkaz. To je vykopaný lidma a je to vykopaný pro
stavbu trati, která jde okolo, a ta když se v roce 1870 začala stavět, tak tady odsud začali vozit matriál na stavbu
pešuňků. A začíná to tady od Boleváku, jak se začíná trať zvedat, jak je tam ten malej podjezd, tady je to všude
navezený vocaď, tady u Kameňáku (Kamenný rybník, pozn. editora), jak je tam ta vysoká trať... Jak ta trať potom
pokračovala směrem na Žatec a potom na Bílinu, tak to tady opustili(...).“
26
„(...) No tak když to opustili, nevim, ve kterym roce, protože ta dráha začala sama o sobě fungovat 1873, začla
jezdit první. Taková perlička je, proč jí vlastně stavěli, protože potřebovali dostat uhlí ze severu Čech do Bavorska.
Jo, takže se vlastně se budovala tahle trať a zároveň se budovala trať na Železnou Rudu a přes Železnou Rudu se
mělo zásobovat uhlím Bavorsko a dodělaná byla až v roce 1880, ale pak se tam staly ještě veliký maléry, nahoře
se jim to sesunulo, takže několik kilometrů museli opravovat (...).“
Počátky kopané na Bolevci jsou spjaty se zmínkami nadšeneckého charakteru zápolení a hlavně pak s improvizovanými podmínkami, ve kterých se zde fotbalová činnost odehrávala. Fotbalovou klubovnou tak před dostavbou
zázemí přímo na Prokopávce byly hospody vzdálené od hřiště několik set metrů. Nejdříve hospoda „Na Vršíčku“
a později o obligátní hostinec „U Kabátů“ (Výbor SSC Bolevec 2011):
„(...) Tady to leželo ladem až do roku 1919, ale
pozemek patřil pořád dráhám, tej Bílinskej dráze nebo jak vona se jmenovala, dneska je to Plzeňskožatecká dráha. No a leželo to tady až do
13. 6. 1919, kdy si to tady pronajal fotbalovej
klub SK Bolevec a od tý doby to tady vlastně fotbalistí mají. Nejdřív tady prostě vykolíkovali fotbalový hřiště a chodili prostě z hospody sem hrát
fotbal, potom se sebrali a šli se umejt zpátky do
hospody a tam to zapili (...).“
Hospoda U Kabátů. Zdroj: Od starého Bolevce k městskému obvodu Plzeň 1,
Archiv Západočeského muzea v Plzni.
Tragédie na Prokopávce (24. 6. 1964)
K historii klubu se bohužel váže velice smutná událost, která je zmiňována jako černá skvrna v pomyslné kronice
oddílu. Při kopání studny zde tragicky zahynuly dvě osoby – „Mifka“ Hejret, aktivní hráč i funkcionář oddílu a studnař Emanuel Marouš (Výbor SSC Bolevec 2011). Nechme k tomu promluvit samotného vypravěče, pana Lukeše:
„(...) V roce šedesátčtyři tady dochází ke velkej tragédii. Tady pod tim hřištěm je studna (ukazuje směrem na hřiště
pozemních hokejistů). My jsme ji našli, já jsem geometr, takže jsem sehnal souřadnice a tady jsme změřili, kde je.
Tady se léta ti hráčí myli, tady potom jeden pumpoval a tří se myli a pak se obrátili. A ona vyschla, takže tenkrát
se jí pokusili prohloubit a ten studnař si tam dejchnul plynu, byla tam kapsa a ono to na něj vypšouklo. Tak pro
něj jeho příbuznej, aktivní hráč ještě v tej době, tak se pro něj spustil, jenomže jak se pro něj sehnul, tak tam tak
nějak zůstali oba (...).“
„To si pamatuju jako kluk, tady byly hrozný pozdvižení tady v ulici. Jeho příbuzný bydleli tady v tom rohovým
prvním baráku (Janečkova ulice, na Zavadilce, pozn. editora). Takže tady tenkrát přiběhli taky k nám, že tam
zůstali dva lidi. Ten Eman Marouš to byl starej chlap, ale ten druhej, to byl fotbalista, kluk, co mu bylo tak 28 let.
Dvě takový holky doma. Nebo 30, já nevím, kolik mu tenkrát bylo. To tenkrát tady zatřáslo celým Bolevcem. Oni
se taky o tom zmiňujou v tej knížce vlastně těch rodáků (...).“
Bolevec a sídliště
Vyprávění zde plynule navazuje zmínkou sídliště. V tomto kontextu se ukazuje, jak razatním způsobem stavba
sídliště do života obyvatel zasáhla, a že je do určité míry prizmatem pohledu na dnešní Bolevec jako místo. Vyprávění o cestách trolejbusem v sobě implicitně nese nádech srovnání s vnímáním vyšší míry neosobnosti dnešního života ve veřejném prostoru Plzně 1. Ve vyprávění hraje poměrně silnou roli měřítko, jinými slovy vše staré
a v podstatě zaniklé je konceptualizováno v osobní rovině v opozici k neosobnímu „tomu sídlišti“:
„(...) To bylo v době, kdy vlastně o sídlišti nebylo ani vidu ani slechu, jo protože vlastně Bolevec byl a vesnice když
se to tak vezme, my jsme jezdili do práce trolejbusem, a v tom trolejbusu jsme se všichni znali, protože to byl jako
na vesnici, když někdo chyběl, tak už jsme prostě veděli, že je nemocnej (...).“
27
„Pěkně se tu žije (na Zavadilce), ale žilo se líp, když tu nebylo to sídliště. Ta Bolevecká náves, jak je obklopená sídlištěm, to je ještě horší. To víš, takový, jako to bylo v mládí, když jelo auto v ulici a my se běželi jako klucí podívat,
to už dneska není. Co přineslo, je třeba, že tady přibylo spoustu krámů... i když ten starej Bolevec, ten původní byl
zakrámkovanej taky, ale byly to krámky, ale bylo tu taky všechno, byl tu textil, byla tu drogerie, byl tu obuvník, byl
tu Baťa, takže se tu daly spravit boty, byla tu mlíkárna, dvoje potraviny nebo troje potraviny, jo. Ovoce zelenina,
to tady všechno při tej hlavajzce do těch Plas nebo na Žatec, tam byly všude krámy. Hospod tady bylo spousta
(smích)(...).“
S prvními léty po zastěhování sídliště se často váží vyprávění ve smyslu „nic tu nebylo“ či „chyběla tu základní
občanská vybavenost“ (Lehečka 2013). Pan Lukeš do tohoto kontextu zasazuje vyprávění, které možná spíše než
o skutečném stavu věcí vypovídá o obecné představě života na sídlišti. Osamělost a částečná anonymita je zde
vysvětlována jako faktor, který mohl vést k velice zajímavým osobním peripetiím:
„(...) Ale potom na sídlišti, oni vždycky ty restaurace krámy dodělávali až později. No, ty lidi ze sídliště, neměli kam
jít, byli mladý, všichni byli mladý... zaprvý se dělo to, že třeba přijeli, potom se sčuchli dohromady, potom se ženy
vyměnily, přešly z jednoho patra do druhýho. To tady bylo v x barákach. A tady ten zadek (sever sídliště Bolevec),
dostali všechno vojáci z povolání anebo policajti a pak tady byla hodně Žoska, tady kolem toho hřbitova. To byly
Železniční opravy, po Škodovce a Prazdroji třetí největší podnik v Plzni. To byla ŽOS, Železniční opravy a strojírny.
Tady bylo těch lampasáckjch paniček... a vony na to byly dost chytlavý, protože ti páni nebyli furt doma (...).“
O místech, která již neexistují
Ve vyprávění Petra Lukeše se objevil ještě jeden zajímavý mikropříběh, který by si jistě zasloužit ověření v historických análech. V nedaleké blízkosti místa, kde se dá z mapy vyčíst pomyslná „oprátka“ konečné tramvaje, se podle
vyprávění pana Lukeše jezdila rekreovat přízeň autora Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka, o koho konkrétně
šlo a zdali tomu tak vůbec bylo, ponechejme na dalším bádání:
„Tady třeba v tom místě, kde se dneska vystupuje pod hřbitovem, tam byl Šaloun to bylo veliký zahradnictví a bylo
to rozdělený, tam byl takovej járek a pod tim járkem byly zahrady, který se musely, když se šlo na Šídlovák, obejít,
tam měla třeba zahradu Gusta Fučíková, tam dneska jezdí tramvaj. A teď si nejsem jistej, jestli tenkrát máma
neřikala, že vona to nebyla Gusta Fučíkova, ona to byla sestra Fučíkovo. A ona myslim ta jeho sestra a rodina
tam dlouho jako chodila (...).“
Filmový festival pracujících a tanečně instruktážní videa
Petr Lukeš se během rozhovorů rovněž zmínil o tzv. Filmovém festivalu pracujících, který se konal v Lochotínském
amfiteátru. Tento festival, který byl původně doprovodnou součástí dnešního Karlovarského filmového festivalu,
se pravidelně konal mezi léty 1948 až 1990. V tehdejších dobách jej bylo možno chápat jako možnost a příležitost,
jak shlédnout filmovou produkci, jež v tehdejších dobách nebyla volně k dispozici (Havel 2009). I vyprávění Petra
Lukeše se nese v duchu senzačnosti festivalu v tom smyslu, že přinášel skutečně spektakulární podívanou:
„Filmovej festival pracujících, to se hrálo od 9 nebo 10 večer, když byla tma. To byl tejden, nebo 10 dní to trvalo.
A to byly filmy, který nikde nebyly, některý se potom pak koupily nebo šly do kin, některý se na festivalu sehrály
jenom jednou, voběhlo to republiku a víckrát si ten film neviděl. Dneska je možný, že si stahneš filmy odevšad. My
jsme tam byli prostě pečený, my jsme šli pěšky,
přišel si domů v jednu hodinu v noci. Trvalo to do
půl dvanáctý nebo do třičtvrtě na dvanáct, přišli
sme v jednu a v pět se zase vstávalo. A večer jsme
šli znova, protože davají ten americkej, nebo anglickej. To byly filmy, který se normálně nepromítaly. Byla jiná doba, Filmový festival pracujících.“
Vyprávění plynule pokračuje ke zmínce o účasti na
natáčení instruktážního videa pro tehdejší Škodovku.
28
Lochotínský amfiteátr v roce 1974. Zdroj: Od starého Bolevce
k městskému obvodu Plzeň 1, Archiv Spolku boleveckých rodáků.
Tato informace by jistě stála za další prozkoumání v archivu zmiňovaného podniku:
„Jo a taky to bylo pěkný, když to bylo v tom nejnapínavějším a teďka tam ty dva tisíce lidí, nebo kolik se tam vešlo,
tak tam zařval lev ze zoologický. Tam řvali kolikrát, že ani nebylo slyšet, co povídají na plátně. A zezadu bylo filmový studio, zezadu se do něj chodilo. A tam natáčeli filmy pro škodováky. Já jsem tam byl jako kluk z tanečních,
pozvali nás asi 8 párů z tanečních. To bylo žúžo, to vám povím. To byla místnost jako tyhle dvě dohromady a kameraman s tou kamerou stál na takovým podstavci v rohu a teďka tam byli taneční mistří. Fikar se jmenoval.
Fikarovic. A nás postavili těch 8 párů na různý místa a teď vzali křídu a namalovali z tohodle bodu budeš tancovat valčík, nebo polku. A musíš dotancovat támhle. A partnerce se dívejte do očí. A pak pustili magneťák a to
víš, že jsme to kazili... jak se mám dívat partnerce do očí, a jakpak se mám dívat kam mám tancovat. Takže jsme
se srazili veprostřed a stop, znova a mě postavili, dodneška si to pamatuju, postavili zády ke třem bodovkám, to
byly tenkrát takovýhle světla. Já jsem od toho stál asi takovejhle kus, no mě tekl pot po celejch zádech.“
29
Ladislava
Feďová
(1955):
Roudná v srdci
Paní Feďová vyrůstala na Roudné. Její maminka i tatínek pracovali v kancelářích. Dědeček byl živnostník –
obuvník, dílnu a prodejnu měl v domě Na Roudné, přičemž babička byla v domácnosti. Na základní školu
paní Ladislava chodila do 17. ZŠ, kde po vystudování Střední pedagogické školy v Karlových Varech pracuje
jako vychovatelka školní družiny. Ráda říká, že se kolečko uzavřelo – tedy že skončila tam, kde začala. Má
jednu dceru, která s rodinou bydlí také na Roudné. Ve volném čase chodila od dětství cvičit do sokolovny,
jejím hlavním sportem byla a je moderní gymnastika. V současné době je trenérkou II. třídy a rozhodčí I.
třídy. Zároveň je náčelnicí Sokola Plzeň IV. Nacvičuje sokolské slety a angažuje se i ve vedení skladeb České
obce sokolské. Vnučka Viktorka pokračuje ve stopách paní Ladislavy. Během svého života paní Ladislava na
25 let Roudnou opustila, aby se sem po povodni vrátila a postupně opravila dům, do kterého se v roce 2006
nastěhovala. Jak nám sama sdělila: „Mám ráda tento kout města pro jeho atmosféru, pro lidi, některé znám
celý svůj život, pro zákoutí, která zde i přes některé necitlivé úpravy zůstala. Jsem ráda, že zde mohu bydlet
a pracovat.“
Prostorová mobilita dětí v minulosti
Napříč rozhovorem s paní Ladislavou se objevují zmínky, které porovnávají prostorovou mobilitu a neohroženost dětí v minulosti s volnočasovými strategiemi děti dneška. Ve vyprávění je kladen důraz hlavně na neohroženost a to ve dvou dimenzích, tedy jak neohroženost dětskou, tak absenci obav rodičů z toho, že přesně neví,
kde se jejich děti aktuálně potulují. Svět současných dětí paní Feďová popisuje na své vnučce, která se, jejími
slovy, „bojí“ být sama i na jejich dvoře. Teritorium dětí z Roudné v době mládí paní Feďové naopak ve vyprávění
sahá poměrně nepřekvapivě až k Bolevci a jeho okolí. Nechme však už vyprávět paní Ladislavu:
„Já jsem teď zjistila, že je strašně míst a měli jsme strašně velkej rozptyl a že se nikdo nebál. My jsme vlastně jako
děti zmizely vodpoledne a vrátili jsme se večer a nikdo neřešil, kde jsme, žádný mobily nebyly. Když si teď vezmu,
že jsem sedla na kolo a jela jsem přes Mikulku až támhle někam k Boleváku, to vlastně ještě nestálo sídliště,
byl jen starej Bolevec, Boží muka a u Božích muk třešňová alej a my jsme sedli na kolo a jeli jsme do Bolevce na
třešně a nikdo to neřešil. Dneska naše malá (vnučka paní Ladislavy, pozn. editora) nechce – my bydlíme všichni
30
společně v tom baráku, dcera s rodinou s námi bydlí, mají udělanej půdní byt a vona si nechce jít z bytu sama
hrát na dvorek, vona se bojí jít sama na dvorek.“
Bruslení na Mži
O bruslení jsme už slyšeli a ještě uslyšíme. Ve vyprávění vystupuje Roudná jako čtvrť bruslařů, neboť k tomu zde
byly vhodné podmínky, o které se neváhali postarat místní nadšenci. Nebyli bychom na Roudné, věčné bojovnici
s vodou, aby se vyprávění o bruslení nestočilo ke zmínce o povodni a častých potížích obyvatel Roudné s vodním
živlem. Obzvláště vnímání změny charakteru posledních povodní je v promluvě pamětnice silně patrné:
„Taky bylo dobrý, tady se kropil kdejakej plácek a mně se to prostě líbilo, to bylo taky úžasný. Nebo se rozvodnila
Mže pod výstaviště a vylila se na louky, co jsou naproti Fišerovi zahradníkovi, tam to vždycky zamrzlo, to bylo
úžasný bruslení.“
„Tady je to rameno, a ta voda se tam vlastně zadržovala, takže se voda vždycky vylila po celý týhle louce, to tam
ještě nebyly teplovody, takže se bruslilo, tadyhle všude se taky bruslilo, jo.“
„(...) tak to zmrzlo, dneska se vyleje řeka a je z toho povodeň ani by to nezmrzlo, to sou neskutečný věci.“
„Klidová zóna“ Malická
Charakter Roudné nabývá ve vyprávění paní Ladislavy skutečně vesnického charakteru v poměrně rušném místě
křížení ulic na Roudné (Malická a Pod Všemi svatými). Klidovou zónu s lavičkami, které skýtaly prostor pro volně plynoucí čas staré Roudné tak nahradila novostavba a každodenní provoz, se kterým se současná čtvrť musí potýkat:
„(...) i ta Malická tahleta bejvala uplně jiná.“
„Tadydle, jo, takže roh Malický a Pod Všema svatýma, co stojí ten ošklivej červenej dům novej
a tam... ten tam nestojí dlouho, možná pět, šest
let. Tam bejvávaly obrovský dřevěný vrata, stěna, jenom hradba, před ní byly lavičky a na těch
lavičkách den co den seděly babči, povídaly si
tam a celá ta ulice byla tak klidná, ty stromy, tak
takhle byla vlastně až na ten roh k tim stromům
a lavičkám, všude byly stromy, což byla paráda.“
„No, prostě, za prvý tu nebyl takovej provoz, no,
chodili si tam lidi sednout, byly tam lavičky. Ty lavičky tam byly, co pamatuju, než začali stavět ten dům.“
Nový dům na rohu ulic Malická a Pod Všemi svatými. Foto: Barbora Bírová.
Psinec Pod Záhorskem
Velmi zajímavé je vyprávění o psinci, který měl údajně sloužit jako zdroj pro pokusy na přilehlých pracovištích
lékařské fakulty. Tato informace by jistě stála za ověření ze strany rešeršního týmu historiků:
„Tam Pod Záhorskem, vycházeli sme jakoby za tou lékařskou fakultou a tam byl psinec, měli tam zavřený psy na
pokusy, já sem se tam tudy šíleně bála chodit, protože jak sme se dycky blížili, tak všechny ty psi začali strašně
štěkat (...).“
„Měli vopravdu psy na pokusy, tam byly klece se psama, vopravdu je tam měli... Já dycky sem říkala, pojedeme
trolejbusem, já nepůjdu pěšky, já se těch psů bojim a taky sem se bála psů ještě dlouho. Já jsem z toho měla od
mala trauma.“
31
Karlovarská ulice na Roudné
Paní Ladislava zmiňuje i dobovou situaci okolo tehdejší Karlovarské třídy (dnešní hlavní tah na Severní předměstí) ještě než zde vedla současná čtyřproudová komunikace s tramvajovým pásem. V lokalitě byla klasická silnice
s patníky, přičemž v oblasti Roudné prý byla typická benzinová stanice (fotografii se nám bohužel sehnat nepodařilo). Ve vyprávění paní Ladislavy tato místa působí velice idylicky. Přilehlé okolí čerpací stanice má spojeno
s dětskými hrami:
„Byla to klasická dvouproudovka, všude stromy,
podél silnice stály domy, všude stály domy, z druhý strany měly zahrádky. A tady vlastně na jednej
straně byly domy a na druhej straně byly zahrádky a na druhej straně byla jenom luka... tam bylo
zahradnictví, co je Fišer. Všude byly zahrádky
nebo tam bylo jenom pár vilek, jo, nic jinýho tam
nebylo, ale ta silnice se dělala v roce sedmdesát,
sedmdesát jedna (...).“
Karlovarská ulice v roce 1932. Zdroj: Od starého Bolevce
k městskému obvodu Plzeň 1, Archiv Západočeského muzea v Plzni (Klein).
„To zavedli tramvaj čtyřku, protože tohle se všechno začalo stavět, no. Tady třeba, když vyjdete ze
školy, jak sou tam teďko na rohu ty lavičky a kámen je tam, tam byla teda deska, kámen, tak tam bejvala benzínová pumpa, tam byla benzínka, taková šílená, prostě klasická stará benzínka s jednim stojanem (...).“
„To byla hlavní cesta na Karlovy Vary, takže tady před školou byla benzínka, klandr a kousek trávníku a my jsme
na tom klandru vod rána do večera dělali kotrmelce, dycky jsme řekli, my jdem k benzínce a dělali jsme kotrmelce.“
32
Zdeněk Čermák
(1956):
Roudná kulturní
Pan Čermák je bývalým majitelem Saloonu Roudná, vlastnil jej od roku 1992 do roku 2004. Až v devadesátých
letech se na Roudnou také přistěhoval, přesto zde stihl právě díky vedení podniku zapustit velmi rychle a silně
kořeny. Vystudoval gymnázium a poté studoval tři roky medicínu, nicméně jeho silný vztah k hudbě, hlavně k bigbítu nakonec převládl. Během svého života tak pracoval na různých pozicích v oblasti pohostinství. V současné
době pracuje jako sanitář v plzeňské Fakultní nemocnici. Většinu volného času dnes tráví na Plzeňské Valše, kde
vlastní rekreační chatu.
Během svého působení v Saloonu Roudná sem přivedl celou řadu tehdejších i současných hudebních uskupení
a interpretů, na což dodnes velice pěkně a nostalgicky vzpomíná. Z tohoto období má nastřádaný i bohatý osobní
archiv, ve kterém je k dispozici značné množství fotografií interpretů, kteří v roudenském Saloonu vystupovali,
stejně tak jako i mnoho fotografií z pravidelnějších akcí.
Hudební produkce v Saloonu
90. léta a počátek 2. tisíciletí v Saloonu Roudná pan Čermák popisuje převážně na půdorysu hudebních akcí,
které měly celoplzeňský přesah. V tomto vyprávění se před námi otevírá bohatá hudební historie Saloonu, v níž
hrála vždy neopomenutelnou roli hudební produkce místních rezidentů. Roudenský Saloon tak vystupuje jako
centrum hudební kultury v okolí:
„Takže já tam začal hrát country, jenomže anžto sem bigbíťák, tak jsem to potom převedl spíš na bigbít, takže
tam hráli všichni možný vod Palice přes Odyseu, všechno možný kapely. Odysea akustik tam měla křest s Radimem Hladíkem, Laco Deczi, džezíky tam byly, ale to country taky, pravidelně bejvalo country. Vžycky vo půlnoci
se začínalo místo půlnoční na Štědrej večer a to se sjeli komplet Copácí (skupina Cop, pozn. editora) s Míšou
Leichtem, půlka je jich v Praze, a ty prostě oslavili Vánoce a přijeli po stromečku. Do rána se hrálo. Hráli právě ty
Copácí a to byly právě léta, asi deset let nebo patnáct let každou noc po Štědrym dnu. Jináč se tam scházeli Sobolové , všichni, ty tam byli prostě vod rána, už v poledne se tam hrálo, tam ještě lidi chodili na vobídky a už se
tam hrálo na tahací harmoniku a kontrabas a K. Š. na piáno. Takže tam bylo rušno prostě furt, ale spousta těch
33
kluků už umřela nebo sou starý, nejstarší byl, teďka umřel v předloni, P. B., tomu bylo asi jednaosmdesát. Už tu ta
parta prostě neni, pár takhle hrstka, spíš na zpívanej, že se to sleze, anebo potom při sobolech.“
Laco Deczi v roudenském Saloonu. Zdroj: Osobní archiv Zdeňka Čermáka.
Ladislav Jakl v roudenském Saloonu. Zdroj: Osobní archiv Zdeňka Čermáka.
Povodně a založení Republiky Roudné
Pan Čermák by nebyl pravým obyvatelem Roudné, kdyby do jeho života nezasáhly povodně, nepřímo dokonce způsobily, že musel svůj tehdejší podnik prodat. Povodeň však ve vyprávění dala vzniknout ještě něčemu –
Republice Roudná (pro další informace viz Dvořáková 2013), zájmovému uskupení místních podnikatelů, které
je v tomto kontextu výsledkem tehdejší izolace obyvatel Roudné od okolního města. Nepříjemná situace tak
dle pana Zdeňka vygenerovala pozitivní jevy jako semknutí lidí, které je přirovnáváno k období po roce 1989.
Zvláštním způsobem se tak dostáváme k spojování dvou specifických dat: roku 1989 a roku 2002, které vystupují
v nedávné minulosti čtvrti jako zásadní milníky, na nichž se ustavuje dnešní identita rezidentů. Zdá se jako by se
v těchto chvílích zastavil čas:
„No a prodal sem ho (Saloon, pozn. editora) dva tisíce čtyry. Ony byly ty povodně a tudleto, taky už to nebylo
ončo. Já tam měl aparáty, všechno pro kapely, aby mohly hrát a když začla povodeň, nás vyháněli, tak já jsem to
dal na stoly, mikrofony a tuto. Všechno bylo pod vodou, tam bylo takhle pod prsa, to všechno šlo do kontejnerů,
všechno pryč. Člověk nečekal, že to bude tolik vody. No ale při těch povodních taky, to bylo bezva, to byla zase
parta, to bylo jak po revoluci, protože sem nikdo nesměl, takže sme tu byli akorát my Roudeňácí, no a v prostřed
silnice byly stoly, sem nesměly auta, nic, a všade se chlastalo a nikomu to vlastně... jako kdyby se nic nestalo.
Takže ten tejden každej sušil, vynes ven věci a tady se děly věci (...).“
Žertovný charakter vzniku Republiky je umocňován právě kontrastem ustavovaným v opozici k vážnosti tehdejší
situace. Vystoupení z každodenního stereotypu tak zakládá prostor pro utužování lokální identity, což je dle našeho názoru přirozenou reakcí na vědomí starostí, které po opadnutí vody obyvatele Roudné očekávaly (viz také
v kapitole Jana Maršiče):
„No, to vymyslel F. Š., myslim, protože ten nechal udělat značky na auta, takže Republika Roudná, ještě tam byly
nějaký rybičky, jakože sme byli pod vodou tenkrát. Tady sme si rozdělili funkce, S. H., to byl prezident, F. Š. ministr
dopravy, já byl ministr kultury a založila se Republika Roudná (...).“
O malíři V. K.
Pan Čermák ve svém vyprávění zmiňuje osobu, kterou jsme nekontaktovali, avšak dozvěděli jsme se o ní poměrně
dost informací. Setkání se zmiňovanou osobou by bylo jistě přínosné, v rámci našeho výzkumu jsme však v zájmu
soustředění na aktuální vypravěče od tohoto činu ustoupili.
V. K. vystupuje v narativu jako roudenský „obecní“ malíř. Z vyprávění vysvítá pozitivní vnímání staré „oprýskané
Roudné“, která údajně pro zmiňovaného malíře měla zvláštní kouzlo, jež konstituovalo jeho profesní zájem o čtvrť:
34
„Jinak, já nevim, jestli vo V. K. vám říkal? To je taky Lovec sobola, V. K., akademickej malíř plzeňskej, známej. Ten
maloval Roudnou furt, ten byl dožranej potom, když se to po revoluci začlo dávat do kupy, protože von miloval
ty zákoutí, ty voprejskaný stěny a voprejskaný vokna. To bylo jeho, to byl ve svym živlu (...).“
Tematizace V. K. a jeho působení na Roudné nabývají často až „myticko-magický“ charakter. Dle slov pan Čermáka
tento malíř „prorocky“ zpodobnil potopu Roudné několik desítek let před nejhorší povodní v roce 2002:
„On maloval potopu Roudný, snad dvacet let před tou potopou a tam sou právě znázorněný ty ksichty kluků,
prostě tady vocaď, všichni na střechách. Roudná, tak prostě už s tou potopou von jí kreslil dvacet let předtim, než
vůbec potopa byla, to se vůbec nevědělo, že nějaká potopa bude a von už tenkrát vydal cyklus Potopa Roudný,
jedna, dvě, nebo takhle nějak (...).“
Pan Čermák dokonce hovoří i o místě, které dotyčný malíř výtvarně zpracoval. Toto místo bohužel pravděpodobně není dnes volně přístupné, i když dříve bylo restauračním zařízením. Celá roudenská komunita je však v tomto
objektu pravděpodobně dodnes zpodobněna:
„Takže tady někde naproti se říká V ráji (V zadní Roudné po cestě na Bílou Horu, pozn. editora), tady je taková chatová kolonie a hnedka u silnice tady, já teďka nevim, kerej je to baráček, tak tam je zahrádka a vevnitř byla taková jako hospoda soukromá. Je to v soukromym baráku, ale byla to prostě jedna cimra, výčep, nevařilo se tam
nic a votvíralo se až večer a to měli nějaký Cviklojc a tam právě V. vymaloval celou hospodu, sou tam takový lítačky, ty se vodevřou, je tam obraz a na něm jsou všichni Roudeňácí vymalovaný. Potom sou tam i za voknama.
Falešný vokna nakreslený, tak to maloval všechno V., potom to nějak začlo chátrat, tak vim, že to i restauroval,
že to celý prostě na plátna to musel stahnout, potom to tam zase vrátil, takže celý to potom restauroval, a pak
to běželo, já nevim, kolik let, ještě pár let a teďka je to zavřený, takže doufám, že to nezničili, že to furt existuje.“
35
Helena Ottová
(1961):
Roudná
je zahradničení
Helena Ottová se narodila ve výše uvedeném roce do tradiční roudenské zahradnické rodiny Fišerů. Paní
Ottová prokazuje silné povědomí o tradicích zahradnických rodů. V osobním archivu paní Heleny je k dispozici
zpracovaná část historie zahradnictví na Roudné, již zarchivoval její otec, taktéž zahradník tělem i duší. Pan Fišer je
rovněž autorem stati o zahradnické historii Roudné, která je součástí publikace „Od starého Bolevce k městskému
obvodu Plzeň 1“ (2007).
Paní Helena se původně se vyučila prodavačkou drogistického zboží. Rodinná tradice však zvítězila a od roku 1984
pracuje v zahradnickém oboru. Po roce 1989 rodina založila opět soukromou firmu. Původní zahradnictví sice
před dvěma lety odprodali velkému zahradnictví, ihned však založili další rodinný podnik – Květiny Fišer. Velice
ráda váže kytice s velkým množstvím květů tzv. holandský styl. Pro svoji rodinu se stará o velkou zeleninovou
zahradu a mimo to také spolupracuje s Receptářem prima nápadů TV Prima.
O kořenech rodu Fišerů a vzniku zahradnictví
Helena Ottová velice zajímavě vypráví o strategiích výběru partnerů pro potomky, dle jejího tvrzení se tak často
sezdávali příslušníci zahradnických rodin. V těchto praktikách se odráží silná „cechovní“ tradice (cech zahradníků
dnes ve skutečnosti neexistuje), kterou je možno vysledovat i u jiných pracovních odvětví tehdejších dob. Náročné zahradnické povolání tak ve vyprávění do značné míry podmiňuje výběr partnera. Nechme už však promluvit
paní Helenu:
„Já ještě, když se vrátim k naší rodině, pokud vás to zajímá, tak v podstatě muj pradědeček, tak ten sem přišel
odněkud z Chebu, psal se německy Fischer a přišel sem do zahradnickýho učení koncem devatenáctýho století.
Narodil se 16. 4. 1862, vyučil se tady v Plzni a po vojně si založil zahradnickou živnost. Jak to tenkrát bylo, oženil
se a vzal si zase dceru zahradníka. Musíme říct, že většinou se buď braly ty rodiny, který měly zahradnický dcery
a syny, aby byli nějakým způsobem k zahradničení nakloněný, anebo měli nějakou povědomost, protože ty ženy
s nima pracovaly. Nebo si tyhlety zahradníci hledali hodně pracovitý děvčata, protože práce na zahradě nebyla
jednoduchá (...).“
36
„On (pradědeček, pozn. editora) si vzal dívku z místa, vzal si dceru zahradníka Valtra, možná, že na to jméno
Valtr tady narazíte taky na Roudnej, rodina Valtrova dosud žije v Plánskej ulici. Dneska se teda zabejvají, myslim,
opravou aut, ale pořád je to ta rodina. Tak si vzal dceru zahradníka Valtra a s tou teda začal živnostničit v Rybářskej ulici, to je pod autobusovým nádražím, tam měli první živnost, takovou malou, no a potom se odstěhoval
do Lochotínský ulice, tam už si založil lepší živnost a protože ty zahradníci nebyli příliš bohatí, tak většinou byli
jako pachtýři, jak se říkalo, byli v nájmech, měli pronajatý pozemky. Buď u toho měli pronajatý i domy, anebo ten
majitel jim dovolil na tom pozemku si postavit svůj domek, no a tenhle Rudolf Fischer měl dvanáct dětí a z toho
devět dětí se dožilo dospělýho věku a z těch devíti bylo, já si vezmu brejle, abych vám to řekla přesně, se zabejvalo
zahradnickou živností zase... Vendelín, Radová, Rudolf, Jégrová, František, Jan, takže jeden, dva, tři, čtyři, pět,
šest... jich zase bylo zahradníků.“
O státním zahradnictví
Soukromé podnikání v oboru zahradnictví bylo
samozřejmě narušeno zestátňováním drobných
podniků v roce 1958 (Fišer In: Spolek boleveckých
rodáků 2007). Paní Ottová i o tomto období, díky
své lásce k tomuto odvětví, hovoří velice pozitivně:
„No, tak v těch šedesátejch, sedmdesátejch letech se rozvíjely hodně ty zahradnický závody,
ty v podstatě tam, kde dneska jsou ty velkoobchody a jsou tam i jako vlastně zlikvidovaný ty
skleníky, tak tady Na Roudné osmdesát, kde je
dneska velkoobchod Fleuriáda a víceméně víc
těch obchodů, tak tam byl obrovskej zahradnickej podnik, kterej se menoval Zahradnické
závody města Plzně, to asi na to možná někde
i narazíte, takže Zahradnické závody města
Plzně a voni měli dvě základní takový zahrady,
nebo provozovny, jedna byla tady na té Roudné
osmdesát a druhá byla na Doubravce tam, jak
je Vévé flóra zahradnictví.“
Skleníky na Roudné v roce 1966. Zdroj: osobní archiv Heleny Ottové.
Roudná jako ideální prostředí pro zahradničení
Ve svém vyprávění paní Ottová rozkrývá, proč na území Roudné bylo tolik zahradnictví. Vznik tradice je zde připisován vhodnému podloží a tomu, že na tomto podloží je velmi složité zakládat stavby. Roudná tak ve vyprávění
vystupuje jako místo, které má, co se týče pěstování, tradici sahající až do středověku. V narativu se od zmínky letité tradice plynule dostáváme k tematizaci obecného úpadku úrovně městské zeleně a velmi dobrého stavu parkových úprav na západě Evropy. Míra udržovanosti je v tomto ohledu nepřímo provázána s kultivovaností společnosti (období první republiky vystupuje jako „ideál“):
„Zahradníků tady bylo vždycky hodně vokolo řeky a nikdy se tu nestavělo, protože tady sou písky, když jdete metr
do hloubky, jak je zoologická zahrada, louka a tak, tak tam – jako uplně možná dnešníma technologiema jo –
ale dřív se tam prostě vůbec nestavělo a tim pádem se tam rozvíjely zahrady. Takže zahradníků tady bylo hodně,
otec to měl zpracovaný už jako vod středověku, že tu byly klášterní zahrady a potom městský zahrady a vokolo
toho roku devatenáctset a vlastně až do začátku války nebo během první republiky, tak tady byly parky na vysokej úrovni, přímo vyloženě byli radové na magistrátu, který za ty parky zodpovídali, to bohužel dneska není,
myslim si, že to je škoda, tam nevim, třeba vy asi máte seštudováno i víc jak je to třeba jinde v Evropě v jinejch
městech, ale pořád, když přijedete do ciziny, tak je všude vidět daleko víc kytek než u nás, jo.“
37
Pěstování rostlin
Následující citáty vznikly během vyprávění nad dobovými fotografiemi, jimiž je ilustrována tato kapitola. Ve vyprávění je patrný důraz na přesný popis vývoje a inovací v pěstování květin a zeleniny:
„To sou pařeniště, takže většina rostlin se pěstovala v pařeništích, hlavně zelináří pěstovali v pařeništích, tadydle
je dokonce fotografie, která uplně nesouvisí s výrobou, to sou pracovníci městských sadů z roku... já to tady nemam, ale zaměstnanci městský zahrady (...).“
„Tak a tadydle sou šedesátý, sedmdesátý léta, tady už se začly stavět zase fóliový hangáry. To sme pořád na
Roudnej, protože tam táta pracoval, to rovnou vedl, takže... takže fotografie má hlavně tam votaď. Tady už se
staví vyšší skleníky s kovovou konstrukcí, nová kotelna s velkým komínem. Tady jsou výsevy okurek, to takhle
vypadá, když to začíná, tady už se sklízí. Potom už se začaly pěstovat hadovky, že jo, už se nedělaly jenom okurky
salátový, který se pěstovaly takhle tim klasickým způsobem v pařnících, ale už to začali pěstovat tady ten typ
okurek na tak zvaným vysokým vedení ve fóliácích. Vidíte tady to je deset let rozdíl na těch fotografiích a to je
rok sedmdesát šest a tuto je rok šedesát šest, takže za deset let ten vývoj šel dopředu, tady už ta dívčina sklízí
ty okurky takhle v podstatě z těch skleníků vysokejch, kdežto tady ještě to tahají z těch pařníků. Tady se dělalo
hodně okurek, proto, no a začly se stavět fóliový hangáry.“
Pěstování okurek v pařnících, 1966. Zdroj: Osobní archiv Heleny Ottové.
Sklizeň okurek v roce 1976. Zdroj: Osobní archiv Heleny Ottové.
Zahradnické plesy
Jako představitelé svébytného odvětví obchodu měli
zahradníci samozřejmě i svou spolkovou činnost, která se projevovala hlavně v konání plesů. Ve vyprávění
paní Heleny, jsou plesy tematizovány jako události
s velice specifickým charakterem, v němž se odrážela
v první řadě zahradnická profese. Jejich přesah se však
neomezoval pouze na zahradnický „cech“. Zdobnost
a honosnost je zde spojována se zájmem veřejnosti:
„Tady to je ten zahradnický ples z roku padesát
šest třeba, no, to je tadle fotka (...).“
„No, jinak každoročně se připravovaly plesy a to
se vždycky zúčastnil samozřejmě celej podnik, to
nebylo tak, že by se to někomu zadalo. To si prostě dělali lidi sami, vybralo se z květinářský výroby
to nejlepší. Takže se dělaly pyramidy z bramboříků a různý věci, který byly zajímavý, a lidi je aranžovali sami. Firma nebo ten podnik se na tom podílel sám, aby ta výzdoba byla taková.“
38
Zahradnický ples (cca 50. léta). Zdroj: Osobní archiv Heleny Ottové.
„Někdy se zdobily všechny sály, někdy třeba jenom hlavní sál, a byly to nejvyhlášenější plesy. Nejvyhlášenější
plesy vlastně v Plzni, protože díky tomu, že byly zdobený květinama, tak o ně byl vždycky velkej zájem.“
Alegorické vozy
Zahradnický podnik aranžoval i alegorické vozy na
prvomájové průvody. Na obrázku 13 vpravo je k vidění vyzdobená Škoda 1203:
„Tadydle sem našla ještě fotografii zahradnický
závody, jakej měly alegorickej vůz a to je můj syn,
kterýmu je dneska třicet dva let, tak ten je tady,
jo. Takže...“
Alegorický vůz v prvomájovém průvodu (1986). Zdroj: Osobní archiv Heleny Ottové.
O charakteru Roudné
Podobně jako u pana Čermáka, jsou ve vyprávění paní Heleny pro Roudnou klíčová dvě data, změna režimu
v roce 1989, a pak ničivá povodeň ze srpna 2002. Roudná, podobně jako v ostatních příbězích místních obyvatel, vystupuje jako místo, které bylo velice zanedbané, zde konkrétně udržované alespoň v nějakém stavu díky
činnosti místních organizací. Zanedbanost je zde spojována s minulým politickým režimem, současný rozkvět
Roudné je pak spojován s katarzí v podobě zmiňované povodně. Povodeň pak v tomto smyslu pro Roudnou vystupuje jako impuls jejího rozkvětu, který byl dle paní Heleny silnější než samotná transformace spojená s rokem
1989. Vztah obyvatel k místu je tematizován velice silně, paní Helena dokonce používá otevřeně pojem „identita“:
„Od toho roku osmdesát jedna tady bydlim, takže samozřejmě musim říct, že Roudná, to je dneska nebe a dudy.
To byla kdysi taková zastrčená, vodstrčená čtvrť, z takovejch čtyrkovejch bytovek, bytů, kde nikdo moc nechtěl
bydlet, bylo tu pár slušnejch domů v tom lidovym bytovym družstvu, který si to drželi i to, že tu byla ta škola, no
a potom tady vlastně byl ten Prazdroj jako Tělovýchovná jednota, že trošičku takhle tutima věcma, který tady
byly, se tu drobet držel ten život, ale jinak to bylo hrozně zanedbaný, ale tuto všechno se teda zlepšilo až po tom
roce osmdesát devět a ještě víc, bych řekla, po tej povodni dvatisíce dva...“
„(...) všechno dostalo určitej ráz a dneska už to má takovou jako svojí zvláštní identitu, ty lidi na tu Roudnou sou
jakoby hrdý.“
39
Zina Liptaiová
(1965):
„První“ dítě
sídliště
Paní Liptaiová se přistěhovala na Lochotín již v deseti letech, tedy v roce 1976, a od té doby zde žije nepřetržitě
skoro čtyřicet let. Její zkušenost se sídlištěm je tudíž širšího charakteru, zažila je jako dítě, dospívající i jako matka.
To se promítá do charakteru vyprávění o sídlišti. Dlouhodobá znalost lokality a také její profese – paní Zina pracuje na Správě veřejného statku města Plzně – vedou k zasazování sídlištního života do kontextu dobové bytové situace a tehdejších zvyklostí a jejich vztahování k situaci dnešní.
Popis bytové situace v sedmdesátých letech a akce Z
Lochotínské sídliště charakterizuje paní Zina v počátcích existence jako nehotové, díky aktivní činnosti obyvatel
pak bylo toto sídliště naplněno zelení prostřednictvím akce Z, která je z dnešního hlediska paní Zinou nahlížena
jako něco nemožného, zároveň je zpětně pojímána jako prostředek, jak v neosobním sídlišti sdružit lidi. Toto vnímání odráží názor na různá dobová pojetí vztahu k veřejnému prostoru:
„Já sem se přistěhovala na Lochotín, když mi bylo
deset. Takhle, ono nejdřív se vlastně stavělo sídliště Slovany, to bylo jako první, Slovany, pak vlastně byly Bory, pak se začaly stavět Škvrňany.No
a moje maminka, která měla tři děti, v tý době,
a měla podanou žádost na byt na bytový družstvo. Nejdřív jí nabídli Škvrňany, ale to byl byt tři
plus jedna, protože sme byly tři děti...tak samozřejmě si počkala na Lochotín, kde bylo čtyry
jedna, takže sme se stěhovali v sedmdesátým
pátym, to už teda byly byty postavený, to bylo
Komenskýho, Krásnohorská (ulice, pozn. editora), takže...vokolo obvodu jedničky... (...) Pravda
ale je, že si tu všechno lidi udělali sami, jelikož to
40
Pohled na stavbu lochotínského sídliště v 70. letech 20. století, Zdroj: Od starého
Bolevce k městskému obvodu Plzeň 1, Archiv Spolku boleveckých rodáků.
bylo za starýho režimu, tak tady neexistovalo, aby si tady někdo stavěl stromečky nebo zasazoval stromečky
a tak dále, tu zeleň, tohle všechno si udělali lidi sami v akci Z, což si dneska neumim vůbec představit, že by tady
někdo zadarmo šel... protože to tady chtěli mít hezký, vokolo. Je pravda, že samozřejmě zase se šlo potom do
hospody, takže to bylo takový stmelení. Je fakt, že lidi víc drželi při sobě, než je to teď, to je taky pravda, ale jako
i děti se naučily, já si totiž myslim, že v tý době by neexistovalo, aby prostě někdo vzal sprej, posprejoval něco, co
ty lidi udělali... Takže všechno má svý, i když ty baráky byly šedivý a každej stejnej, stačilo dát tomu novej kabát
a vypadá to docela hezky... co vám mam povídat, stačí to trochu vylepšit barvou a vypadá to hned hezky, taky
když sou to králíkárny, jak se říká (...).“
Sídliště včera a dnes
Ve vyprávění paní Ziny se vyskytuje i pojetí bezpečnosti na sídlišti. Veřejný prostor tak zde vystupuje jako místo
bezpečnostního rizika a častých kriminálních deliktů. Dětmi opuštěný veřejný prostor sídliště je tak naplňován
nežádoucími jevy. Podobně pojímají změnu charakteru sídliště například i obyvatelé pražského sídliště Stodůlky
(Lehečka 2013). Paní Zina si však uvědomuje, že jde do značné míry o všudypřítomný jev, který nelze připisovat
pouze sídlišti:
„Je fakt, že teda se divim, že se nám nic nestalo, protože sme taky běhali furt venku, což dnešní děti málokdy
vidim. Já se ani nedivim, protože ta kriminalita je horší a horší, i když zase na druhý straně, my sme se nebáli ani
rodičové asi. Takže my sme hráli vybíjenou mezi panelákama, tohle dneska nevidim, aby ty děti si hrály, já vim,
že sou počítače, to je pravda, přece jenom, to bylo takový jiný a zase za našich dětí to bylo taky jiný.“
Sídliště znamenalo v prvních letech existence hlavně velké množství dětí (Musil 1985). To působilo problémy
zejména v otázce kapacity různých úrovní školství. Paní Zina zde vypráví o zvláštním paradoxu, který dle jejího
názoru nastal po roce 1989. I přes slabší generace, a tedy menší počty dětí, tehdy začal být problém se základními
školními službami:
„Další problém sídliště, já když sem chodila do devátý třídy, tak muj bratr chodil do první a bylo devět prvních tříd
a museli se vejít do tý školy, nějak se to muselo udělat. Když byla moje dcera ve druhej třídě, chodila do družiny,
já sem chodila do práce a přišli s tim, že se prostě přestává družina, že nemají už místo, že ty děti musí chodit
domů, tak já sem tenkrát říkala: ‚vona má do jedný hodiny školu, já přijdu třeba někdy ve čtyři.‘ Člověk se začal
bát, protože za jedno byla amnestie, že jo... Tak teda sme tady měli hromadu úchylů venku... jo, takže jako člověk
měl strach. Ale když vysvětlovali, chtěla sem vysvětlení proč se jako ta družina od třetích tříd ruší, že sou to podle
mě ještě malý děti, který by měly mít dozor, tak mi řekli, že tam už není místo, ale přitom byly tři první třídy, já sem
říkala, já když sem chodila do devátý třídy, tak bylo devět prvních tříd, a voni, že se mění doba... že potřebujou,
aby si ty děti měly kde hrát, kde žít a tak... já sem říkala, no, tak dobře (...).“
Změny společnosti jsou ilustrovány i na příkladu porevolučních rekonstrukcí panelových domů. Jejich barevnost
paní Liptaiová spojuje se změnami myšlení. Samotný stavební charakter sídliště se však dle jejího názoru nezměnil, vše je jen slupkou, pod kterou prosvítají původní nezměněné struktury. Tato výpověď se zdá být ve vztahu ke
dnešním poměrům až neuvěřitelně symbolickou:
„To dělají, víte co, to dělají hodně hlavně lidi,
jak říkam, ty barvy. Vemte si, tak si dáte plastový vokna, hodíte barvičku a hned to vypadá líp, když si představíte, že by tu ta hospoda, která byla na bílo, že by neměla támhleto
kamení a tuhleto všechno dělá efekt. Protože
samotný ty králíkárny se nezměnily, to je jako,
když doma vymalujete, ne, na bílo a ;...jinak
tuto všechno, co je tady postavený (...) tak to
sídliště prostě, jak je, tak bylo vybudovaný, stejně tak školy, nemocnice.“
41
Stav sídlištní zástavby v roce 2004. Zdroj: Od starého Bolevce
k městskému obvodu Plzeň 1, Vojenský geografický a hydrometeorologický
ústav v Dobrušce (Autor: Miloš Zahradník).
Zábava na Lochotíně
Jelikož paní Zina dosáhla dospělosti v osmdesátých letech, má osobní zkušenost s tehdejší hudebně populární
kulturou. Tanec je zde popisován jako hlavní element společenského a kulturního vyžití. Mimo lokální lochotínské
diskotéky v obchodním centru U Gery, bylo tehdy samozřejmě běžné jezdit za zábavou do centra, do tehdejších
velkých klubů. Na pozadí vyprávění o klubech se promítá tematizace množstevního rozdílů, co se týče produkce
hudby i konzumace alkoholu v porovnání s dneškem:
„Co se týče zábavy, tak u nás to bylo trošku jiný, než je to teď, protože když sem dospívala, nebo když sem byla
jako mladá holka, tak se chodilo tancovat. Teď vlastně, jak je Aréna, tak tam vlastně se tomu říkalo Gera, byla
tam živá muzika, vyloženě živá muzika, to nebyla diskotéka, ale živá muzika, začalo se v osm, ve dvanáct se
končilo, ne, jako se teď chodí až v jedenáct, protože v osm hodin by tam nikdo nebyl, takže to bylo za nás jiný. Je
pravda, že v žádnym případě ten alkohol nějak zase nebyl ve velkym, to je pravda, ale takže to byla taková oblíbená zábava pro ty mladý, no. Pak samozřejmě se chodilo hodně do Sportu, do Slávie... tam byly multidiskotéky,
kdo dělal ten Sport, tam se muselo brzy a ještě mít známý, aby se tam člověk dostal, to je pravda. No, takže to
jako co se týče kulturního života, potom akce svazáků, že jo.“
Vyžití na Mikulce a uhelné prázdniny
Mikulka kopec spojený obzvláště u mladší generace se „zevlováním“ má paní Zina spojený s dětskými hrami
a vzpomínkami na tuhé zimy. V úryvku se vyskytuje i zmínka o tzv. „uhelných prázdninách“:
„Na Mikulku, tam sme chodili sáňkovat, to musim říct a lyžovat, protože za nás, když byl sníh, i ty zimy vypadaly
docela jinak, to můžu potvrdit, že vopravdu zima byla prostě tuhá, bylo tady pětadvacet... Já se dycky směju,
když třeba se hlásí, že aby si na to dali pozor, že bude dvacet stupňů mínus... My sme měli pětadvacet stupňů tři
neděle a vůbec nám to nepřišlo, to jako je pravda, že je to znát to klima, že se mění, určitě, co si pamatuju takhle,
když to vemu za těch pětatřicet let zpětně, když sem byla teda jako dítě, tak určitě, rozhodně, to sme měli třeba
uhelný prázdniny, teď sem tomu říká chřipkový, jo, ale my sme měli uhelný, protože bylo právě těch mínus pětadvacet a to si pamatuju, že sme nejeli ani na lyžařskej výcvik.“
42
Jindřiška
Hametová
(1968):
„Renesanční
školnice“
Paní Jindřiška je matkou dvou dětí a je jednou z mladších vypraveček ve sborníku. Je velikou znalkyní každodenního života na Roudné, jelikož se zde narodila a mimo krátké přestávky v podobě bydlení na Vinicích zde žije
celý život. Po studiu na střední škole s ekonomickým zaměřením, pracovala jako školnice v roudenské školce, aby
posléze změnila zaměstnání a stala se školnicí ve zdejší škole, kde pracuje až do současnosti, tedy zhruba 13 let.
Už její předkové navštěvovali tuto školu, její rodina má tudíž v lokalitě dlouhou historii.
Svoje vyprávění paní Jindřiška často provazovala s historickými událostmi spjatými se školou, největší přínos však
má popis každodenních volnočasových aktivit v době jejího mládí.
Bombardování u roudenské školy
I historie roudenské 17. Základní školy je spjata s válečnými událostmi, jimž byla Plzeň vystavena během druhé světové války, převážně pak v jejím úplném závěru. Téměř každá budova tak má napříč vyprávěními svoji
pomyslnou jizvu způsobenou americkým bombardováním, v tomto konkrétním případě v podobě rozbitých
oken po tlakové vlně:
„No o válce sem taky našla, právě když dělala ta paní ředitelka k tomu stoletýmu výročí
školy nějakou tu brožuru, tak vytahovala z archivu nějaký věci a já sem to nedávno zrovna
uklízela a koukala sem do toho. Po válce tady
ve škole byli Američani, měli to tu zabraný, byli
tu nějakou dobu a jeden z těch posledních náletů musela nějaká bomba padnout poměrně
blízko tady na rohu ulice, přímo jak je silnice (Malická ulice, pozn. editora), protože to
dost zdemolovalo a vysklilo to všechny vokna
43
17. Základní škola, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
a roztřískalo to dveře, takže někde podle těch záznamů osm metrů vod rohu školy to snad spadlo, to je
taková zajímavost.“
Rozdělení školy na chlapeckou a dívčí
Paní Hametová se velice dobře orientuje v historii školství v lokalitě. Z vyprávění vyplývá, že ve škole jsou pravděpodobně k dispozici historické fotografie mapující obecný vývoj specifik školství na Roudné. Škola ve vyprávění
funguje jako „archivář“ tohoto dění:
„Myslim si, v osmačtyřicátým roce se tu poprvně objevily smíšený třídy děvčata s klukama.“
„Část, co je vlastně ta školka, tak to byla dívčí, no a pak potom vlastně to smíchali dohromady... to sou takový ty
starší věci a k tomu by se nějaký fotky možná našly, protože pan ředitel měl taky nějaký. Od nějakých pamětníků měl
vyfocenou školu, to bylo ještě někdy ze začátku, někdy těsně kolem založení a pak i ještě před válkou, si myslim, že
měl nějaký fotky, to je taky k těm různejm výročím. My vždycky sbíráme materiály vod bejvalejch rodičů nebo prarodičů. Tak něco dostal, tak taky by se vo to mohl podělit, myslim, že by tam něco bylo, a jinak, potom tady byla (...).“
Minulost Roudné
Zmizelá Roudná se ve vyprávění paní Jindřišky vyskytuje velice frekventovaně. Tím, že jsme se dotyčné na tato
místa výslovně dotazovali, snažila se postihnout těchto míst co nejvíce. Pomyslná mapa zaniklé Roudné tak začíná být naplňována konkrétními budovami a událostmi. Dostali jsme se tak například k benzinové stanici, o které
mluví i paní Ladislava Feďová, nebo policejní služebně:
„(...) jak je ten parčík, tam byla benzínka kdysi teda, já to ještě pamatuju jako malý dítě a roh Křížkovky, jak je
takovej ten barák s tou věžičkou, přímo tady Křížkova (...).“
„Jo, přímo tadyhle, jak je u kruhovýho, jo, ten rohovej barák, tak takhle z rohu, tam byla policejní stanice, tam
vchod takhle z takovýho toho šikmýho rohu a tam byla služebna.“
„To bylo tak nějak za komunistů, to tam ještě byla (služebna, pozn. editora) částečně, nebo ještě po válce a i myslim, že to tam bylo do nějakejch těch sedmdesátejch let, no, a pak to uzavřeli a pak už tady vlastně nikdy nic
nebylo, pak už jsme vždycky spadali pod nějakej jinej okrsek.“
Paní Jindřiška z paměti vyvolala i vyprávění o sladovně Prior, která během svojí existence měnila účel využití.
Všechny tyto vzpomínky je však třeba ověřit, neboť jsme na půdorysu našeho výzkumu neměli čas ani prostředky
na další zkoumání:
„V Prioru, hm, to byla sladovna, kdysi to patřilo pivovaru, úplně původně je to postavený jako měšťanský pivovar
Prior, pak si toho část nechaly pivovary, měly tam sladovnu a ta druhá část, tam vlastně mělo ČSAD opravny,
tam se opravovaly auta, autobusy, no a potom Ferona, že jo, to tam měla taky...“
„Ta sladovna? Ještě před revolucí to skončilo, někdy si myslim, osmdesát šest, osmdesát sedm, si myslim, že přestala fungovat a že to zavřeli, někde se to používalo jako sklady, teď to má Mat vlastně... tam sou takový vobrovský prostory, tam byla vlečka a ještě tady měla zelenina tady vykládku, tam se vozila, ve vagónech tam přijeli
a tam to překládali do nákladních aut a odjížděli tam vocaď... No a pak je tam ten vlastně obytnej dům, tam je
taky poměrně asi dvou nebo tří patrovej, dost velkej činžovní dům, to bylo postavený kdysi pro zaměstnance
Prioru a dodneška tam bydlí několik rodin, takže to je pořád obydlený.“
Zájezdní hostinec U Součků
Povídání často přesahuje hranice lokalit, stejně jako v případě vyprávění o zájezdním hostinci po cestě na Bílou
Horu. Tento hostinec je pojímán jako místo, které se vyznačovalo nadlokálním charakterem a přesahem:
44
„Ano, ano, to byl až tadyhle v těch místech, jak máte trať na Žatec. Jak je odbočka na Doubravku, na Bílou Horu
a na Lochotín, tak tam byla hospoda... byl to poměrně velkej objekt, a byla v něm hospoda, bylo tam smíšený
zboží a nahoře byly byty. Mám pocit, že tam byly tři nebo čtyři, oni to pak nějak spojili asi do dvou bytů, napřed
se přestaly používat, tak tam nikdo nebydlel, pak zavřeli to smíšený zboží, pak i hospodu a po revoluci to vlastně
koupil... von má tadyhle nějakej servis, pan P., tak ten to koupil a ta budova byla nějakým způsobem chráněná,
vona to nebyla památka, ale byl na to nějakej způsob ochrany a on to bez povolení zboural, jo, takže voni ho
zarazili teda, ale to už tam stálo jenom takový torzo. Měli tam takovou pěknou verandu, tak tam zůstal jenom
kousíček tý verandy a ten tam byl poměrně dlouho, trčel tam u tý zastávky. Vypadalo to spíš jako pomník, teď už
to teda srovnali celý a je tam jenom zahrada, tam už sou jenom kaštany, to byla veliká letní restaurace, tam byla
hospoda s terasou, vzadu byl sál, tam se normálně pořádaly zábavy, venku byl kulečník, altánek... takže... tady
vod Boleváku chodilo poměrně dost lidí, no, tak to bylo takový poměrně vyhlášený místo.“
Vyprávění se posléze stáčí k problematice názvu zájezdního hostince a jeho různých dobových verzí, což paní
Jindřiška propojuje s rodinou historií, tedy s osobní znalostí jejích předků a majitele restaurace:
„U Součků, i když, jak sem říkala... hodně se píše, nevim proč, už sem na to narazila v několika knížkách ‚u Soušků‘, ale to nevim proč, protože ten pán byl opravdu Souček, znala sem ho osobně, muj děda s nim hodně kamarádil, takže to vim, asi to trošku zkomolili... Ten měl tu hospodu pronajatou poměrně dlouho, no a když potom
zemřel, tak už to nikdo po něm nevzal. Jezdilo tam hodně lidí, i na jídlo se tam hodně chodilo a no a v létě to bylo
ideální, to se dalo sedět vlastně po celej tej zahradě, bylo to obrovský. Teď je tam zastávka, ty kaštany, tam byl
i altánek, já si to teda nepamatuju, ale snad tam i hrávala hudba v tom altánku v létě.“
Dětství na Roudné
Mládí strávené na Roudné je pojímáno v zásadě podobně jako u jakéhokoli jiného jedince, a to Ve smyslu skrývání
se před dohledem dospělých. Tyto svého druhu „útěky“ jsou zasazovány do kontextu divočiny, která se dle vyprávění paní Jindřišky rozkládala tam, kde jsou dnes budovy obchodního domu Kaufland:
„No, my jsme tak courali, většinou jsme se snažili někam uklidit, aby nás moc neviděli, takže jsme běhali po takovejch těch zapadlejch místech, tady byla taková pustina, jak je Kaufland dneska, tak tam byla taková divočina,
no, pak jsme chodili hodně tady k těm kolejím takhle pod Záhorsko, jak je dneska nemocnice na ten prostor, tam
sme taky chodili kolem studánek...“
Povodně a obecná situace s vodou
Pro Roudnou typická tematizace povodní se vyskytuje i ve vyprávění paní Jindřišky. Zde dokonce v poměrně
familiérním významu. Věta: „voda to je naše“ dle našeho názoru perfektně vystihuje vztah obyvatel Roudné k povodním, tento ironický význam je v zápětí doplněn historickým kontextem trampot s vodou, kterým museli Roudeňané čelit již od dávných časů. Poslední povodně však v tomto kontextu vystupují jako enormní:
„No, to máme. Ano, voda to je naše. Tadyhleta
oblast, s tim se počítalo, to bylo vždycky zatopený, někdy to šlo až sem, tady třeba tuhlety domy
a tady měli taky nějaký zahradnictví... ty na to
byly i celkem přizpůsobený, ono, když byste šli
Luční ulicí, tak tam je rovina a oni už zřejmě to nějakým způsobem nasypali, zkrátka počítali s tim,
že se to částečně vyleje, tak tam se to zatápělo,
ale nikdy to nešlo prostě do toho do těch domů,
do tý zástavby to nikdy nešlo, no, to bylo až teď,
stejně jako tady u Křimic, tam byli taky zvyklý, že
se to vylejvalo, na ty louky, to bylo poměrně běžný, i tady se to vylejvalo směrem, vlastně tady je
dneska čistička, teď už jí staví i na... nebo ta už je
45
Povodně na Roudné v srpnu 2002.
Zdroj: www.cykloknihy.cz/cykloturistika/povoden2002.htm.
postavená na druhý straně, jo, to je todle, tak ta tady nebyla, tady bylo jenom pole nebo louka, podle toho, jestli
tam zaseli nebo ne, takže tady to taky bylo celý zatopený, jo, dneska jak je to zvednutý, tak se ta voda potom
hrne dál (...).“
Bruslení na řece
Roudná je spojena s vodou, jak jsme nastínili již na mnoha místech, ve vyprávění paní Jindřišky se objevuje také
v jiném než kapalném skupenství (podobně jako u paní Denkové a Feďové), přesněji řečeno, ve formě ledových
ploch. Dle paní Jindřišky se na bruslení u řeky scházelo velké množství dětí, bez dozoru rodičů, neboť zde bylo
mělko a nehrozilo tak nebezpečí propadnutí pod led. Vyprávění plynule pokračuje zmíněním pivovarské vodárny,
která měla podle slov paní Jindřišky často problémy se zatopením. Voda tak v úryvku vystupuje současně jako
prostředek zábavy (v pevném stavu) i jako bariéra (v kapalném stavu), která zabraňovala obyvatelům vodárny
dostat se domů:
„Jo tam jsme chodili vždycky bruslit. Hlavně u vodárny jak je Pivovarská vodárna, tadyhle, tak tady se vždycky
vylila voda na tenhle ten kousíček. Tam je to poměrně nízký a často to tam zamrzalo, takže já jsem tady popadla
brusle a byla jsem tam hned. Tam mě pouštěli i samotnou, když se tam člověk probořil, tak se mu skutečně nic
nestalo. Vytáhl brusli zabořenou do bahna... Takže tam to šlo. Tam bylo hodně často záplavy. I ta vodárna byla
dost často. Tam byl byt v tý vodárně. Tam bydlívali starší manželé, dneska už to obsluhují po telefonu, nebo mají
službu, že tam přijede a pustí podle toho, jak potřebujou vodu. Ale dřív se tam bydlelo. Tam je byt. Dvě velký
místnosti jsou tam vepředu. Takže ty dost často byli zatopený, ale oni to měli vyřešený, že měli východ vlastně
ještě na silnici do toho kopce, aby se vůbec dostali, ty se téměř každý druhý, třetí jaro nedostali ke vratům, vlastně
spodem nemohli vyjít. Tam jsem na to byli zvyklí, že se ten kus zalil.“
46
Jan Maršič
(1978):
Porevoluční
Roudeňák
Pan Maršič žije na Roudné od svých 11 let. Jeho otec pocházel z bývalé Jugoslávie. Do našeho sborníku jsme jej
vybrali, protože je zástupcem roudenských podnikatelů, kteří se organizují v neoficiálním uskupení Republika
Roudná a je také rovněž majitelem současného Saloonu Roudná a hotelu v jeho blízkosti. Do značné míry tak
spolupracuje na kulturním dění na Roudné, obzvláště pak v případě pravidelných Zpívaných, které se v jeho restauračním zařízení konají každé první pondělí v měsíci.
Během našeho rozhovoru Jan Maršič projevil širokou znalost soudobé Roudné a zároveň i širší historické znalosti
vývoje lokality, které zasazuje do kontextu pojetí „roudeňáctví“.
O charakteru Roudné
Stejně tak jako v ostatních vyprávěních Roudeňanů, i v příběhu Jana Maršiče je Roudná místem, které má do značné míry vesnický charakter. Blízké město ve vyprávění vystupuje jako nositel neosobního charakteru sociálních
vztahů. Vesnickost Roudné je umocněna tím, že dle pana Maršiče Roudnou definují v podstatě tři ulice. Domácký
a přátelský charakter lokality je tak stavěn na úzkém vymezení komunity:
„Souhra náhod, no, bylo to tak, že samozřejmě většina... někteří z nich už k tomu měli vztah, ať už to byl někdo
z jejich předků nebo jejich známý, že tady prostě na Roudný dřív bydleli, je to asi tim, že svým způsobem je to
blízko centra, ale zároveň tady zase není takovej provoz, je to tady trošku jako na vesnici. Lidi se tady víc znají
mezi sebou, a to je tim, že v podstatě tu Roudnou tvoří dvě, tři ulice, jo, takže není to tak veliký jako ve městě.“
Vyprávění pak plynule přechází do zvýznamnění lokality v historickém kontextu celé Roudné. Zmiňován je jak
kostel Všech svatých, tak historická tvrz zvaná Kunčin hrádek (Rožmberský 1996). Identita Roudné je tak opět
vyjednávána na širokém půdorysu historických tvrzení různého stáří a datace:
„Jak říkám, ta historie, ale vy ste to asi četla, jak je Malická ulice, jak je kostel Všech svatých, tak tam je
vlastně Kunčin hrádek, to je pod Fakultní nemocnicí, hned tady v tý zátočině a tam v podstatě byla první
47
osada, než vůbec vznikla Plzeň, tím pádem potom i ten kostel byl brzo, taky se mu říká „Matka všech plzeňskejch kostelů“, protože to byl
první kostel a v podstatě tady vocaď se ty lidi
rozšířili do řečiště okolních řek, spíš taky kvůli
ochraně a začali tam v podstatě budovat mezi
řekama město (...).“
Další historické zasazení charakteru Roudné Jan Maršič činí v souvislosti se zástavbou, která je lokalizována podél dnešní komunikace vedoucí na Bílou Horu.
Jde tak o další střípek, který skrze znalost historie zesiluje vztah vypravěče k místu bydliště:
Perspektivní rekonstrukce osídlení okolo kostela Všech svatých ve 13. století.
Zdroj: Kunčin hrádek a kostel Všech svatých na Roudné.
„Tady na Bílý Hoře, když jedete na Zruč, tak po pravej straně tady byla tvrz Roudná, od toho taky vzniknul název
Na Roudné. Tady v podstatě všechny ty domy, který tady vznikly, tak vznikly vod bohatejch měšťanů, který bydleli v Plzni, tak si tady stavěli v podstatě za řekou, řeknu, chaty, letní rezidence, v podstatě každej ten dům. Támhle
třeba Bělohorská ta byla zastavěná, že třeba tady ty domy, co byly, tak měl dům, měl prostě dlouhou zahradu
plnou ovocnejch sadů, ovocný sady a podobně. Oni si tady pěstovali dobytek, prasata, slepice a bydleli v centru,
takže to neměli moc daleko, v podstatě museli akorát přes řeku, takže tak vznikla celá řada tadytěch domů, co
tady vlastně vidíte na přední Roudný.“
Charakteru Roudné je zasazován i do kontextu méně vzdálené minulosti. Pan Maršič zmiňuje okrajovost a do určité míry i „podzemní“ charakter spolkové a kulturní činnosti v lokalitě, jež si Roudná udržela navzdory mnohým
represím a nástrahám minulého režimu:
„No, už i za komunistů, byla tenkrát Roudná trošku taková, řeknu, skautsko-čundrácká, prostě tady se scházely přesně takovýdle individua. Trošku hipísáci, trošku pankáči a komunismus samozřejmě po tom šel, proto
i Roudná dostala takovou nálepku ‚všechno tam prostě zlikvidujte‘, buldozery, ať se zametou stopy a hotovo.
Takovej byl přístup.“
Mládí na Roudné
Popis „staré“ Roudné je ilustrován tematizacemi, které mají nádech divokosti, zdevastovanosti a opuštěnosti.
Chvílemi jako kdybychom mluvili o příslovečných „foglarovských“ Stínadlech, samotní Roudeňáci by pak mohli
představovat paralelu k Vontům z příběhů Záhady hlavolamu:
„Z mládí... to bylo všechno tak, že ty domy byly
vybydlený a lezli sme tady. Já sem tady lezl po
těch domech sousedících. Měly propadaný stropy a byly prostě v dezolátu, takže já si pamatuju
Roudnou přesně tak, jak vypadala – zničená,
propadaný stropy, vomlácený vomítky, dveře
pozamykaný jenom na zámky, přes dvorky se
dalo pouze lézt, taky oknama do těch domů.
Tak to bylo takový, to je moje vzpomínka z dětství, jak vypadala Roudná (...).“
Roudná před rokem 1989. Foto: Michal Škabrada.
Neudržovanost čtvrti ve vyprávění o dobách po roce 1989 mizí a svébytnost místa se začíná ustavovat na jiných
základech. Roudná tak do určité míry povstala ze svých vlastních trosek díky aktivnímu a činnému jednání svých
obyvatel a identita lokality se přeformovává a staví se na aktualizovaných základech:
„Tim, že se postupem času ty jednotlivý domy opravily, jak to teďko vidíte, tak se dodělala tady fasáda tady
u toho domu, ten byl v podstatě poslední nějakej takovej vomlácenej, mluvim tady o přední Roudný.“
48
Republika Roudná
Jedním z projevů „obnovy“ sociálního života a proměny charakteru identity Roudné je také neformální skupina
lidí, tzv. Republika Roudná. Tato organizace je do určité míry recesním para-zastupitelstvem, jehož členové mají
svoje specifické funkce, jež jsou odvozeny od oficiálních postů výkonné moci České republiky (prezident a ministři). Zmiňovaní členové, jak jsme již výše nastínili u příležitosti vyprávění pana Čermáka, mají podnikatelské zájmy
spojené s rozvojem oblasti Roudné. Povodeň v roce 2002 pak ve vyprávění funguje jako spouštěč dalších snah.
Identita se tak buduje nejenom v sociální rovině, ale i na ekonomickém půdorysu. Nepřízeň osudu má v příběhu
utužující účinek vedoucí ke zlepšení nejen osobních vazeb:
„No, tak to je spíš jenom taková sranda, ale jak říkam, to je spíš těch podnikatelů... skupina podnikatelů, který si
tady po povodni udělali takovej svuj stát ve státě a v podstatě je to jenom o spolupráci. Ty lidi dělaj si kšefty mezi
sebou, autoškola Šimek, že jo, tady S. H. prezident, ten má zase fabriku na plasty, právník, takže se služby prostě
točí v nějakým okruhu lidí a tim pádem se snažíme peníze nějak držet mezi sebou.“
Nepřízeň je vyjadřována i v souvislosti s popisem svébytné geografické polohy Roudné vůči celému městskému
obvodu Plzeň 1 a jeho radnici. Dřívější distance od radnice je zde verbalizována pojmovým protikladem „tam na
kopečku“ a „pod kopečkem“, který s sebou přináší explicitní vymezení vzdálenosti a oddělenosti, v tomto případě
pravděpodobně oboustranné:
„Ono to je trošku i tim, že patříme pod Lochotín, pod to ÚMO 1 (Úřad městského obvodu Plzeň 1, pozn. editora),
který sou tam na kopečku, je to velký betonový město, když to takhle řeknu, a myslim si, že jsme tady ty Roudeňáci trošku stranou, to tak bylo, že to ÚMO 1 na nás trošku kašlalo, že se spíš staralo tam vo velkej počet voličů a ta
Roudná prostě byla dole pod kopečkem a tam nikdo neviděl, jo, takže sem v podstatě nikdo ani nezašel, nikdo.“
Spolkový dům (sál) za Saloonem
Historický charakter spolkového sálu – který je v zásadě součásti dnešního Saloonu Roudná, jehož je Jan Maršič
dnes majitelem – je ve vyprávění zvýznamňován výčtem pravidelných akcí, které se v něm po dobu jeho historie
konaly. V současné době se pan Maršič snaží na tradici navázat například tím, že se zde konala jedna ze zmiňovaných Zpívaných (2. 6. 2014), které se do té doby dlouhou dobu pořádaly pouze v prostoru samotné restaurace
(Saloonu Roudná):
„Tady za tou hospodou, léta to tady fungovalo jako kulturní zařízení pro celou Roudnou (viz kapitola Zdeněk Čermák, pozn. editora), dělaly se tady vlastně Šibřinky, to je maškarní bál Sokolů... čaje a podobně, no, ale zase tim,
že se vo to nikdo nestaral, tak to dopadlo, jak to dopadlo, takže sál vlastně je, že jo, už nějakejch řeknu patnáct
let, zavřenej,... myslim, že by to odpovídalo furt nějakým požadavkům z třicátých let (...).“
O budově Saloonu
Pan Maršič projevuje ve vyprávění poměrně detailní znalost historie nemovitosti, jejímž vlastníkem je. V příběhu
o činnostech, které se zde provozovaly na začátku minulého století, popisuje některá protivenství, se kterými se
museli aktivně jednající jednotlivci v tehdejších dobách vyrovnávat:
„Ta hospoda už je tady vod roku devatenáct set tři, samotnej ten dům je z roku osmnáct set osmdesát čtyři
a v podstatě to fungovalo tak, že byla postavená jenom tadyhlencta přední část a tadydle v podstatě ty domy,
který sou až na konec ulice. Byla k tomu jedna velká zahrada, jo, to... vzádu taky byla zahrada, tam se udělala
letní pivnice v roce devatenáct set tři a byla tam kuželkárna s tim, že potom soused, kterej si tam taky stěžoval
kvůli hluku, kvůli kuželkám, že tady řádili do rána.. To píšou přímo v tom... já sem byl na ÚMu, kde máte v podstatě veškerou projektovou dokumentaci, všechny úpravy, který se tady konaly, nebo dělaly, který sou tady vod
začátku, takže tam přímo bylo to rozhodnutí, že si soused stěžoval, takže mu zakázali kuželkárnu, no, takže
z toho postavili potom... koupil to plzeňskej pivovar asi v roce dvacet dva nebo dvacet tři a udělali tam prostě
kulturní sál a dostavěli to.“
49
Andrej Szustill
Pawlowski
(1987):
Skryté kouzlo
sídliště
Úplně jiným vyprávěním je narativ Andreje (jde o pseudonym), mladého muže, studenta přírodních věd, který vyrůstal v oblasti Lochotína a Bolevce. V první řadě proto, že jde o představitele generace, která vyrůstala na sídlišti
v 90. letech 20. století a v prvním desetiletí tohoto století, kdy bylo sídliště vystaveno transformačním změnám,
proměně charakteru veřejného prostoru a částečným proměnám složení obyvatelstva. Andrej se ve volném čase
věnuje hudbě, lépe řečeno, je bubeníkem v jedné plzeňské kapele. Andrej je rovněž nositelem živé paměti sídliště
a přilehlého okolí, neboť tu strávil převážnou část svého dospívání. Dnes tu již sice nebydlí, neboť žije s přítelkyní na Slovanech, přesto se sem velice často vrací, jak za rodinou, tak za kamarády. Tím, že v paměti nemůže mít
kontext starého Bolevce, odpadá v jeho vyprávění tematizace lokality před existencí sídliště, přesto, a možná
právě proto, je možno v narativu vysledovat zajímavé momenty. Vybrané citace dle našeho názoru velice pěkně
vypovídají o specifické zkušenosti vyrůstání na sídlišti a o tom, jak sídliště obecně ovlivňuje životy svých obyvatel.
Každodenní život dítěte na sídlišti
Sídlištní specifika dospívání Andrej pojímá podobně jako většina „sídlištních dětí“. Trávení volného času je často
popisováno jako „zevlování“ ve veřejném prostoru, a to bez nějakého bližšího cíle. Mládí se jeví jako divoké období, plné dobrodružství. Andrej sebe a ostatní osoby (kamarády) popisuje jako jedince v podstatě na hraně legality.
Zároveň poukazuje na „normálnost“ a „každodennost“ mírně znepokojivých jevů, jako užívání alkoholu a cigaret
mladistvými, drobných krádeží, útěků z domova, rušení nočního klidu apod. Hlavním záměrem zevlování je někam se zašít a být mimo dohled okolní společnosti:
„Takový základkový flákání, kouření cigár za hřbitovem a útěky z domova a nahánění policajtů. V sedmičce jsme
zdrhli právě s našim spolužákem z baráku, spali jsme tam na Košutce pod schodama pod panelákem a tak no.
Chodili jsme se flákat k rybníku. Parta fakanů.“
„Bydlel jsem tam od třetí (na Bolevci, pozn. editora) a pak to největší frackoidní období druhej stupeň na základce. Chodil jsem furt na první základku, a pak jsem šel na Masarykáč, takže jako nějak jsem se začal víc projevovat
tady v centru, protože tam jako ne.“
50
„Takovýty klasiky... šestá třída, sedmá, jak je ten hřbitov boleveckej, tak jsme tam chodili kouřit za zeď a vždycky
takový ty paniky: ‚Támdleten chlápek bydlí u nás ve vchodě, ten to určitě řekne doma!‘“
„Tam (na Bolevci, pozn. editora) byly takový lokální krámky. Nevím, jesi je to tam do teď, ale tam byl Orlík uprostřed toho sídláku, uprostřed Bolevce. Všechno teďkon převzali Vietnamci. Tak tam byl jeden z mála krámků, kde
prodávali chlast a cigára a neptali se na občanku, takže jsme vždycky nakoupili houbu a šli jsme někam kalit.“
„Když jsme byli starší, tak jsme chodili hned za školu (1. základní škola), tam je taková socha, tak to bylo jako
vždycky ‚U sochy‘. Tak tam se to v osmý, devátý třídě vždycky srocovalo a kouřilo se tam. Takle na to odpoledne
to bylo dobrý u těch rybníků. Ještě tenkrát to nebylo tak jako prosekaný, takže tam bylo hodně křovisek, kde se
nechalo relativně dobře schovat.“
„Chodil jsem se zašívat za kotelnu u školy, na Plaský, tak za ten panelák, tam jsme chodili kouřit a plivat na zem.“
Sídliště dnes
V Andrejově vyprávění se vyskytuje další zajímavá reflexe, která má obecnější přesah. Lidé, kteří na sídlišti vyrostli,
mají – nepříliš překvapivě – pocit jako by se sídliště zmenšilo (Lehečka 2013). Existuje zde zvláštně ambivalentní
vztah mezi tím, jak se lidé duševně sídlišti vzdalují, a tím, jak se prostorově v jejich očích jeho struktury „scvkrávají“.
Současné sídliště navíc ve vyprávění vystupuje jako radikálně proměněné a v některých aspektech i cizí místo, ať
už rozměrově, tak svojí náplní (nová hřiště apod.):
„Od paneláku k paneláku, to bylo dlouho, teď je to prostě... jak to tam znam, jak je to jako hodně familiérní ten
prostor, tak je to, že je všude kousek. Ten prostorovej aspekt mi přijde... mně přijde, že se to hodně scuklo. Občas,
když tam někudy procházím, tak mam takový nostalgický vzpomínky. Když jdu a vidim tam nějaký hypermoderní dětský hřiště, tak si řikám: ‚Né, tady bylo krásný křoví a teď je z toho věc, na kterou pomalu potřebuješ návod,
abys věděla, jak na to máš vlézt.‘ Je v tom i ta nostalgická stránka věci.“
Andrej mluví o Bolevci jako o domově a staví jej do popředí mezi ostatními obytnými komplexy v lokalitě. V tomto
bodě je třeba podotknout, že naprosto opačně popisují ostatní sídliště obyvatelé Košutky, tedy ve smyslu, že na
košuteckém sídlišti je největší klid, a že je to nejlepší sídlištní komplex z celého Severního předměstí:
„Tam u nás Bolevci se mi to zdá takový čistší, víc zelený. Já jsem jakoby nikdy moc nechodil na Košutku, tam byl
vždycky hroznej labyrint, paneláky do půlkruhu. Tam mi to vždycky přišlo takový hodně šedivý, uzavřený, všude
paneláky prostě.“
Ač tato rozdílnost podle Andreje funguje pouze v prostorovém smyslu zdá se, že co se týče hranic, mezi vrstevníky
vystupuje Košutka jako místo výskytu reliktní neonacistické buňky, jejíž životní styl je radikálně odlišný od Andrejova světonázoru. Jedna skupinka však rozhodně neurčuje charakter a vztah k celé Košutce:
„Mezi lidma jsme nikdy neřešili prostorovou rozdílnost (to, ze kterého sídliště kdo byl, pozn. editora). Když jsme
byli starší, tak už začaly nastupovat takový ty... tak spoustu lidí začalo inklinovat k pravici. Jedna košutecká
partička, tak ty tam zůstali do teď. Některý za to sedí, některý jako tudlenctu dráhu odklonili a dělaj kickbox,
thaibox, ale vydrželi u těch idejí. A my byli spíš u toho zevlingu.“
Vyžití na sídlišti
Andrej tematizuje rovněž vyhlášený místní podnik nižší cenové kategorie takzvaný Mokrý Loket, restaurační zařízení, které je součástí centra Koloseum nedaleko aleje Svobody. Což je podle něj místo, které dává vzpomenout
na nedávnou minulost sídlištního života:
„Pak je dobrá knajpa U Géry. Mokrej loket, jasně... To je úplně epesní lokál. To je prostě výspa, výspa komunismu
ad absurdum, protože tam jsou, teda aspoň, jak jsem tam nakukoval naposled, tak tam jsou čtyry stoly. To je fakt
špeluňka. Tam jsou čtyry stoly, ale všechny jsou s těma dlaždičkama nahoře, takový ty vysoký, na stojáka. A tam
51
z jedný strany můžeš stát a z druhý strany sedět na topení, když je zima. A pak jsou venku takový ty klasický betonový lavičky, prostě taková putyka pro strejce.“
Poměrně negativně Andrej hodnotí další specifické
místo, diskotéku, která je lokalizována v prostorech
nákupního centra Gera. Andrej zde stvrzuje tento pohled i za další mladé lidi, se kterými jsme se během
terénního výzkumu střetli. Disco Calabria (v nedávné
době podnik změnil jméno na Music Club Quattro) je
v očích těchto osob pokleslým discobarem pro mládež balancující na hraně zletilosti. Jestli je tento obraz reálný, zůstává otázkou. Zde tedy Andrejův popis:
„Jinak jo vlastně, diskárna je tady, ta Aréna. Teď je
to Calabria Palace, ale jako to jsou přesně v pátek
a v sobotu ty lasery, který jsou vidět takhle nad
Plzní, tak to je tam vodsaď. Jako věkovej průměr
je tam tak čtrnáct, jako bez prdele, jako fakt.
Vono vevnitř je ten prostor jako zajímavě řešenej.
Jsem tam byl snad jednou. Jako na disco mezi
partu dětí, jako co bych tam dělal? Ale tam jezdí
třeba i lidi z města.“
Vstup do Music Clubu Quattro, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
Hezké vyprávění, které možná vypovídá o snaze vyvázat se ze života na sídlišti, vede Andreje k tematizaci procházek s kamarádem po dolním Lochotíně, oblasti, která je převážně vilová a v kontrastu se sídlištěm působí velice
honosně:
„Tak jsme chodili dycky na cígo a dávali jsme si sraz tady u fakulty, protože to je napůl cesty a chodili jsme krz ty
vily, jak je Ve vilách. Každej máme vybranej barák, kterej si jednou koupíme, s tim se jako počítá, to je jako neoddiskutovatelnej fakt.“
52
Lenka
(1989):
„Nepřipadá ti to
jako Lego?“
3
Lenka si nepřála zveřejnit své příjmení, proto zde uvádíme pouze její křestní jméno. Odmalička žije na lochotínském
sídlišti, během této doby se jen přestěhovala o několik ulic dále. Lenka vystudovala střední školu a následně vysokou
školu (ZČU). V současné době je studentkou doktorského oboru Etnologie tamtéž. Momentálně žije na Lochotíně
sama se svým psem. Současný prostor sídliště má vcelku dobře zmapovaný právě díky venčení svého psa. Ve svém
volném čase se věnuje amatérskému herectví a je členkou Divadelního souboru Sebranka. Dlouhodobě se také věnuje práci s mládeží, o čemž vypovídá i její každoroční účast na dětských letních táborech, kde působí jako vedoucí.
O zmizelých místech
Lenka má plno vzpomínek na dětské hry v exteriéru
sídliště. Ty jsou často vázány na „útroby“ sídliště a místa, kde bylo možno hrát hry vycházející z tehdejších
(90. léta) oblíbených televizních seriálů. Zničení artefaktů v blízkosti jejího bydliště – jež měla Lenka spojeny se zmiňovanými dětskými hrami – je pojímáno jako
osobní ztráta, přesněji řečeno slovy: „koukala sem, jak
mi to bouraj...“:
Sídliště Bolevec při pohledu z Mikulky, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
„(...) tam byly takový vobrovský dvě věže, jak je Impuls, teď je tam to kluziště udělaný, tak tam vlastně byla akorát
tráva..., myslim, že tam taky jeden čas bylo pískoviště a byly tam takový dvě dřevěný věže, takže to bylo něco,
jako dvě dřevěný věže, to byla Xena, tam byli Strážci vesmíru, to jsme se nahráli takovýhle blbostí. A nebo si pamatuju, jak sem řvala, když to bourali, že jsem... jak je Impuls, tak tam je taková plechová bouda, vedle Impulsu,
já myslim, že to je na elektřinu, takže a na to jsme lezli... vim, že jsem vylezla nahoru a koukala jsem, jak mi to
bouraj... jsem měla slzy ve vočích, kolik mi mohlo bejt, čtvrtá třída, třetí třída, tak nějak... prostě, slzy ve vočích
a bourají mi moje věže (...).“
3
Tuto větu Lenka vyslovila v diskusi o současném „hávu“ sídliště. Panelové domy, jež jsou v posledních letech zateplovány a opatřovány velice nápaditě provedenými barevnými
řešeními fasád Lence při pohledu na ně připomínají stavebnici Lego.
53
Mládí na Lochotíně
Jako asi na každém sídlišti, i zde se patrně vyskytovaly klasické sídlištní party, které znepříjemňovaly život ostatním dětem. Při diskusi o dětství na sídlišti jsme se dostali k dílčí zmínce o události s houpačkou, kterou Lenka
popisuje v rozměrech zavánějících šikanou, sama ale dodává, že v dalších letech se s ničím takovým nesetkala:
„Jsme tam měli takový klasický lidi, prostě sígry. To si pamatuju takový otřesný supr zážitky, když sme se náhodou někde sešli na nějakých houpačkách, to byly takový ty starý železný houpačky, takový ty dvě lavičky proti
sobě a jak se to houpalo, jak se to naklánělo a tam, nás jednou takhle drželi ty největší sígři z tý třídy... drželi nás
na houpačce, houpali nás a nechtěli nás z ní pustit, ale tohle to skončilo tou pátou třídou.“
Zábavné historky, s nádechem urban legends (Janeček 2006) je možno vysledovat na jiných místech rozhovoru:
„(...) ale bratránek, my sme vo tři roky všichni, takže... ten je vo tři roky mladší než já, a jeho brácha je vo tři roky
zase než von, takže vo šest let než já. Ten právě přecházel na jednatřicátou (31. základní škola, pozn. editora)
taky a ty tam měli nějakou jeho sousedku z Vinic, která vopakovala ročník a která vynesla tenkrát učitelku na
chodbu v náručí.“
Noční zábava s kamarády
Jedním z míst, které bylo pro Lenčiny kamarády oblíbeným, byla tzv. „točna u Gery“, což je tramvajová smyčka,
která je využívaná pouze občasně. Celé vyprávění má mírně ironický nádech, i přesto v Lenčině promluvě místo
vystupuje v nostalgickém významu. Plynulý přechod
ke starší akci, k rozlučce se spolužáky ze základní školy, již ironický tón změkčuje:
„(...) ale to už sem nebyla teenager... to právě vždycky, když chodili z města, tak jako kotvili tady jako
na Starej točně... vlastně koupili na benzínce víno,
hned tady na Geře a došli na točnu, to jsem je
takhle jednou potkala, když sem jela z plesu z maturáku, výborný, mít ty plesový šatičky a chlastat
tady na točně... to bylo vyloženě krásný. Třeba
jako rozlučák z devítky, tak ten jsme měli na Kameňáku, to se hodně dělalo, že si ty základní školy
dělaly rozlučáky na rybníkách.“
Tramvajová smyčka „U Gery“, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
Prostorovost sídliště
Lenka velice zajímavě hovoří o způsobu, jakým sídliště ovlivňuje pohyb jeho obyvatel. Bydlení v konkrétní ulici
v případě Lenky znamenalo jasnou orientaci na určité lokality. Ve vyprávění má určitá ulice vztah ke dvěma konkrétním centrům, která jsou zmiňované ulici nejblíže. Po přestěhování na scénu vstupují jiná centra a komunikační uzly (Lynch 2004), tedy jakási centra pohybu obyvatel, která jako by předtím ani neexistovala, a co víc, pokud
v povědomí existovala, zdála se jako nesmírně vzdálená:
„To je docela zajímavý, toho sem si všimla, když jsem se přestěhovala, že když jsem bydlela v K. ulici, tak ten muj svět
na Lochotíně, tak byla ta oblast právě tady vily dole, takhle ta Karolíny Světlé, Boženy Němcové a tak, pak oblast kolem Arény. Znala jsem Družbu, ale měla jsem to blíž k Aréně, takže když jsem chodila nakoupit tam. Všechno prostě
Aréna a Atom a todlecto, právě Mikulka a takhle tenhleten celek a když jsem se přestěhovala do S. ulice, tak jsem si
najednou všimla ‚a hele Berlín‘, to je zajímavý místo a začala jsem chodit i se psem nahoru. Znala jsem Košutecký
jezírko, chodily jsme třeba s mamkou na Košutecký jezírko, ale mně přišlo Košutecký jezírko eště na střední hrozně
daleko, mně jenom holky řekly, pudem na Košutecký jezírko a já udělala počkej, kde je Košutecký jezírko a to jsem
bydlela celej život na Locháči a právě, když sem se potom v jednadvaceti stěhovala na S. ulici, tak jsem se psem začala chodit na tuhlectu stranu a najednou jsem zjistila, že do Radčic dojdu úplně v pohodě a nakonec i do Křimic (...).“
54
Kvality obvodu Plzeň 1
Lenka vypráví, stejně tak jako jiní zde citovaní obyvatelé sídliště, o přírodních kvalitách nejbližšího okolí sídliště
Bolevec. Bolevecké kvality jsou zasazeny do celoplzeňského kontextu. Les je místem volnosti a svobody:
„(...) šla jsem s ní a říkala jsem si, že je právě supr, jak je celej Bolevec, že je skvělej oproti těm ostatním čtvrtím,
protože nikde nemáš takový množství rybníků, jo, že prostě, sice jsou super Bory, máš tam ten obrovskej Borskej
park, spousta lidí ti řekne, že Doubravka je taková hezky zelená a že to sídliště neni tak masivní v některejch
částech, nebo Lobzy. Zase na druhou stranu, tady fakt vylezeš a jseš v lese a je uplně supr, že to projdeš, když si
řekneš, jdu na procházku, tak já jsem měla takovýto vnímání, že jako rybník, rybník, rybník a hrozně jako rozstrkaný, že když člověk někam šel, tak šel někam cíleně a když sem začala víc se takhle jako procházet... vezmeš
flašku vína a jdeš se projít na rybníky nebo prostě se psem.“
Nákupní komplex Atom
Během rozhovoru jsme se dostali také k tématu obchodního střediska Atom, které dle Lenky v posledních letech
stagnuje, což má podle ní několik různých důvodů. V obecnějším slova smyslu Lenka popisuje to, co je pro sídliště
posledních let poměrně příznačné – značnou fluktuaci nájemníků jednotlivých obchodů:
„Na tom je to vidět určitě a třeba a to hrozně zchátralo (komplex Atom, pozn. editora), když jsem byla malá, tak
tam vopravdu bylo jako bylo tam hodně krámků, tam jedinej krám, kterej tam zůstal z těch všech a ten je tam,
co jsem byla maličká, tak je to papírnictví a byli tam Vietnamci, pak tam bylo vše za třicet devět hrozně dlouho,
byl tam nějakej krám, teď se tam občas někdo pokusí udělat potraviny, ale stejně tam to hrozně rychle zkrachuje,
ale vůbec tam nebyly nonstopy, jo, tam jestli byla jedna hospoda v celým tom areálu a tady, když se na ten areál
podíváte, tak je tam Koloseum a asi čtyři nonstopáče (...).“
O kolomazné peci
Jedno z klasických míst, o kterých je v rozhovorech obyvatel Severního předměstí hovořeno, je i kolomazná pec
nacházející se v boleveckých lesích v blízkosti Kamenného rybníka. Lenka o ní však vypráví velice netradičně,
a to v poměrně negativním a ironickém slova smyslu. Pece tak vystupují jako něco, z čeho lidé dělají více, než to
skutečně je:
„Ono to nějak úžasný neni, takhle já si to třeba pamatuju ještě předtim, než to vopravili, voni ji lehce renovovali.
Pamatuju, že jsme tam dělali výlety, i snad jako se školkou, že se prostě dělal výlet se školou několikrát výlet na
Kolomaznou pec. Velkej výlet, sedneš tady na tramvaj, svezeš se na konečnou jedničky, jdeš za Kameňák dozadu
a jseš na Kolomazný peci a tam ti řeknou: ‚děti, tak tady v tom se prostě dělala kolomaz‘. Já nevim, je ti osm,
devět, deset... vůbec nechápeš, co to je kolomaz a civíš na to a tim, jak je to kulatý, tak si říkáš: ‚ty jo, tady byl asi
hrad...‘ Pak jsme tam byli na exkurzi právě na jednom předmětu... ale jako je to spíš zvláštní v tom, že je to takhle
blízko a že to tam zůstalo na jednu stranu, že když se dělaly rybníky, že to nepadlo.“
O Mikulce
K vrchu nazývanému Mikulka se váže plno negativních stereotypů, které jsme se snažili během výzkumu prozkoumat. Starší obyvatelé tvrdí, že se zde scházejí narkomani. Proto jsme se obecně ptali na to, kdo se tam vlastně
schází. Většina mladších obyvatel v souvislosti s Mikulkou zmiňuje trávení volného času a drobné excesy ve formě
alkoholu či lehkých drog. Lenka k tomu ještě přidává místo setkávání mileneckých párů. V rozhovorech mladších
obyvatel z okolí tak Mikulka působí spíše jako romantizující místo osobní svobody a důležitých životních období,
jehož atmosféra je ještě umocněna, nebo možná právě způsobena, krásným výhledem na celý zbytek města Plzně. Nechme už však hovořit Lenku:
„Hele, nikdy sem tam nenarazila, jezdí tam vyloženě, jak vedle toho krytu (sarkofág kulometného hnízda, pozn.
editora) máš místo, takový parkovišťátko, tak tam jezdí milenecký dvojice v autech, to je jasný a chodí se tam
55
i procházet a jako fetky? No... hele, já sem tam
strávila hodně času, většinou, jak máš ty nárazový léta nebo zrovna se s někym scházíš, že je
to místo, kam deš, deš se napít a tak, takže jsem
tam nikdy nenarazila vyloženě na nějakou partičku (...).“
Mikulka – místo setkávání mládeže, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
56
Jitka Špetová
(1989):
Bolevec rulez!
Sídlištní patriotka Jitka se narodila v Plzni, ale do svých osmi let žila v malém městečku Chudenicích nedaleko
Klatov. Od osmi let pak bydlí v oblasti Severního předměstí, během této doby se několikrát přestěhovala, ovšem
všechny přesuny proběhly v rámci místních sídlišť. Vystudovala osmileté gymnázium a v minulém roce odpromovala na FPR ZČU. Dnes pracuje v jedné společnosti, která se zabývá platovým odměňováním osob jako junior
account manager pro východní Evropu.
Vztah k sídlišti
Jitčin vztah k sídlišti je snad nejsilnější ze všech osob, které do sborníku přispěly. Celé „bolevecké“ sídliště je pro
ni skutečným domovem, přičemž zdůrazňuje, že má s bydlením v různých částech velice rozmanitou zkušenost.
Bydlení na Severním předměstí je pojímáno ve smyslu blízkosti prostředků naplňování potřeb i volnočasového
vyžití. Na jedné straně je tak sídliště charakterizováno blízkostí přírody, na straně druhé je součástí městského
obvodu s dojezdovou vzdáleností deset minut do centra města. Toto tvrzení Jitka podporuje slovním spojením
„vesnice ve městě“. Tento pozitivní charakter má pro Jitku důležitost v neposlední řadě také kvůli venčení psa.
Dostáváme se tak k sídlišti popisovanému jako urbánně-rurální prostředí:
„Já musim říct, že se mi tu žije dobře. Bydlela jsem v Nýřanský, Manětínský, Rabštejnský, Žlutický, Turistický a teď
jsem u velkýho rybníka a pokaždý se mi to líbilo, i když jsme byli u silnice, vůbec to nevadilo, celej ten Bolevec. Jinam ani nechci, pořád zůstávám na Bolevci, protože to tam mam nejradši, je to deset minut do centra vodevšaď
a je to taková vesnice ve městě. Já sem pokaždý měla pět minut, abych se dostala do lesa, deset minut, abysem
se dostala do centra. Okolo všechno: jsou tam hospody, jsou tam nákupáky, jsou tam školy, školky, sportovní
centra, pro mě je Bolevec prostě takový to nejzlatější z Plzně, protože je tam fakt všechno, všichni se tam znaj,
takže je to spíš taková vesnice, než město a já bych jinam nešla, fakt jsem bydlela na sídlišti jak v prvním patře,
tak uplně nahoře a pokaždý to bylo dobrý, protože okolí bylo dobrý, nikdy jsem nezažila, že by se tam nějak
kradlo nebo vykrádalo, to až teďka ty naše nový baráky, co bydlíme, tak ty se vykrádaj imrvére, tam jsou pořád
zloději. Zaprvý ty baráky nejsou dostavěný, takže tam kradou na stavbách a ještě se při tom snaží vždycky vpáčit
do nějakýho baráku, ale jinak je tam bezpečno.“
57
„Já bych už i kvůli psovi jinam nešla, protože fakt vylezu a za pět minut jsem někde v lese a běhaj ti tam zajíci po
sídlišti, je to všechno takový hodně přírodní. Bydlení je supr.“
Cihelna a další místa na Košutce
V nedaleké blízkosti Jitčina bývalého bydliště se nachází i budova bývalé Klotzovy cihelny (pro více informací
o její historii viz Spolek boleveckých rodáků [2007: 29–34]), která je v dnešní době spojena převážně se zpustlostí
a obsazeností bezdomovci. I Jitka ji po dotázání reflektovala jako místo nebezpečného charakteru, ke kterému
se váží legendy spojující místo se sociálně patologickými jevy. Je příznačné, že vyprávění pokračuje tematizaci
nedalekého Košuteckého jezírka a házenkářského hřiště s hospodou a výhledem na celou Plzeň, které zde stojí
v kontrastu vůči cihelně jako pozitivní místo setkávání s rozmanitým spektrem využití:
„Cihelnu my jsme moc nejeli, protože tam se
scházeli bezdomovci, to bylo potom už takový doupě, takže my jsme se tomu dost vyhejbali, ještě v těch našich kruzích tam kolovaly
fámy o jehlách a o tom, že tam jsou jako feťáci,
takže cihelnu jsme vobcházeli, ale chodili jsme
kolem cihelny na Košutecký jezírko, to je taková klasika, tam je to moc pěkný, je tam vlastně hospoda, tenisovej kurt, dvě hospody a dějou
se tam různý akce, byly tam i nějaký koncerty,
Májka je tam každoročně (...).“
Klotzova cihelna, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
Sídlištní místa setkávání
Nákupní komplex Remus nacházející se při okraji košuteckého sídliště je Jitkou hodnocen také poměrně negativně. V následujícím úryvku Jitka popisuje místa, která byla pro ni a její partu v oblasti Košutky zajímavá a důležitá,
nejmarkantněji v tomto ohledu vystupuje průchod mezi paneláky na rohu Turistické ulice a ulice K Pecím, který
ve zmínce vystupuje jako místo se silným charakterem přivlastnění. Kdo někdy žil na sídlišti jistě takovou „okupaci“ prostoru zažil, ať už osobně či jinak. V obecnosti se dá shrnout, že jsou popisována převážně místa, kde se
dá skrýt, kde se člověk nemusí bát, že jej někdo uvidí v situaci, která by neměla být veřejná – tak nám zde otevírá
„skryté město“ teenagerů z Košutky:
„Ne, je to hnusnej zaplivanej pajzl (bar Runway, pozn. editora), ale známej tam furt jede diskotéky, nebo donedávna jel minimálně takový ty tématický osmdesátý, devadesátý léta. My jsme se tam neslejzali. Když sem bydlela v Turistický, tak jsme se slejzali buď tam, jak je průchod, co dělí Turistickou a ulici K Pecím, takže jsme okupovali
ten podchod jenom mezi těma barákama, nebo jsme chodili tehdy ještě k Delvitě. U cihelny bejvala Delvita, teď
je tam napsáno velkoobchod, asi vietnamskej, dřív to bejvala Delvita, tam je vlastně velký pakroviště, takže jsme
bejvali buď na tom parkovišti, nebo tady u nás v průchodu. Nebo jsme taky chodili na jezírko. Jinak z toho sídliště
mně nepřijde, že by tu bylo něco úplně zajímavýho, možná ještě vlastně to, co je podél Gerský, tady je vlastně
Lídl a u okraje tý silnice takovej kopeček zarostlej křovím a nebylo tam vidět ze silnice, takže tam se chodilo kouřit, samozřejmě potají, tam to bejvalo taky moc
pěkný. Nevim, jak to tam vypadá teď, dost to tam
vykáceli, všechny takový ty schovky a to je tady
ze shora asi všechno teda. Pak, když jsme bydleli
v Rabštejnský tak jsme chodili do baru Viktoria
a na minigolfový hřiště, ale jinak nevim, asi nic
spešl, my sme byli takový hospodský, ta naše parta, takže buďto hřiště, nebo ta hospoda.“
„Celá naše parta i ty, co šli po nás, jsme prostě vokupovali tam ten průchod. On byl krytej, tam to
bylo dobrý.“
58
Průchod v rohu ulic Turistické a K Pecím, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
Hodnocení rybníků v okolí
Následující vyprávění jsme se rozhodli nechat vcelku tak, jak jej Jitka pronesla naživo během rozhovoru (pouze
s drobnými redakčními úpravami). Jedná se o průvodcovské vyprávění, které popisuje charakter jednotlivých
rybníků v okolí Bolevce a možnosti, které jednotlivá místa pro Jitku a její kamarády skýtají. Jde o krásný úkaz mentální mapy celé soustavy rybníků, která je zasazena do kontextu specifických poznatků vzniklých dlouhodobou
známostí a užíváním zmiňovaných prostor:
„Bolevec, no a těch rybníků je tu vlastně spousta, to já nevim, jak máš zmáklý rybníky ty, ale vlastně vod Hasičáku (rybník u hasičského areálu pod zahrádkářskou kolonií střelnice, pozn. editora) se dá jít v podstatě kolem těch
rybníků, projdeš je všechny, mají na sebe návaznost vod Hasičáku až po velkej Bolevák. Z Hasičáku se dostaneš
hned přes silnici na Ranč Šídlovák, tam to za posledních pár let dost rozjeli, hodně to tam rozšířili, udělali podium a postavili hospodu místo maringotky, přistavěli k tomu zastřešenou část, aby lidi mohli sedět i v dešti. Mají
tam speciálně gril, jezdí se tam na koních a ty koně i půjčujou a teď tam maj ještě podium u toho Šídlováku. Na
druhý straně Šídlováku je udělaná jakási pláž, takže v létě lidi kempí na tý pláži, i když to neni uplně moc čistý,
plus je tam několik ohnišť, nějaký dvě, tři velký a spousta menších, takže to byla oblíbená zastávka na vopejkání,
tam toho místa bylo fakt spoustu. Z Šídlováku se dá jít buď rovnou na Kameňák přes Kolomazku, k tomu by si
chtělo možná něco najít, já vo tom neřeknu asi
nic... nic extra důležitýho, ale dá se tam jít ta delší
trasa přes tu kolomaznou pec, což je docela pěkný, asi tam chodí hodně i školy na výlety. Je tam
toho fakt dost, je to hodně rozličný. Takže, buď se
dá dojít rovnou na Kameňák, nebo se dá jít přes
menší rybníčky, tady je menší, ten se jmenuje Nováček, to je spíš taková nádrž, dost špinavá, ale
je u něj super velká louka, takže, když se chce člověk jenom vopalovat nebo se tam vykempit na
pití v létě, tak to bylo supr. Blízko je hospoda Na
Šídlováku a většinou tam nikdo neni, protože to
právě neni uplně rybník, jak to neni čistý, tak se
Rybník Nováček, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
tam moc lidem nechce bejt.“
„Hned za nim je Třemošenskej rybník, ten má taky obrovskou louku, tam sem se chodila učit, má pořádnej přístup jenom z jedný strany a z druhý strany je tam potom kopec, za kterým je zase Kameňák...tam je to zase
supr na vohníčky a na flákání. Z toho se potom dojde k Senečáku. Teď sou vlastně všechny ty rybníky relativně
nedávno vopravený, mají udělaný nově posezení a břehy. Kde to neni, tak tam se to právě teď dělá. Dělaj se tam
kamenný břehy a kamenný lavice. Senečák, tam je to strašně pěkný, je tam velký zastřešený vohniště v takovým
altánku, je tam taky hospoda, skauti tam mají sídlo, takže je tam furt spousta dětí a je tam taky pláž, jenom
z jedný strany, kam nesmí psi, což pro mě není moc dobrý. Z druhý strany už to mají dovolený, tam je to zarostlý,
ale zase je tam mnohem víc soukromí, jsou tam malý zastrčený plácky, takže tam když se člověk vykempí, tak
má svuj samostatnej přístup do vody a svuj plácek. Ze Senečáku se potom jde dál ke Košináři, tam jsem v životě neviděla nikoho se koupat, nevim uplně proč, ale neni tam teda žádná hospoda, což si myslim, že je hlavní
problém. Takže tady neni nic, možná to ani neni moc čistý, neni tam moc přístupů do vody, ale je to supr a je
tam právě spousta opejkacích míst s altánkama a zvlášť, když se zajde ještě víc do lesa za ten Košinář, tak tam
je spousta procházkových tras a hned vedle toho Košináře jsou sádky s rybama. Potřebuju si sama zjistit, jestli
tam můžem nakupovat i jako jednotlivci, jestli to jenom někam nedováží, protože to by bylo supr, to by byly fakt
čerstvý ryby hned za barákem. To je všechno s Košinářem, malej Bolevák, velkej Bolevák, co bych ti říkala, to je
prostě nejprofláklejší rybník. Je tam pláž Ostende, hospody, v létě se tam furt dějou nějaký akce, na druhým
břehu snad pučujou i nějaký čluny. Takže já spíš žiju takhle procházkově, mně se ty rybníky líbí i naší partě, takže
chodíme dost často. Když jdeme pít, tak to spojíme s vohněm někde u rybníka, buď si donesem, nebo sou tam ty
hospody, ještě je vlastně v Prokopávce, TJ Sokol, tam je taky hospoda, cestou se zastavit pro pivo a vzít si to za
les, kamkoliv do lesa, protože tam je plácků dost.“
59
Věra Bouzková
(1989):
„Divokými“
Vinicemi
Studentka ekonomické a regionální geografie Věra Bouzková žila až do svých devatenácti let na sídlišti Vinice. Strávila tu podle jejího vyprávění velice dobrodružné mládí plné výprav za hranice sídliště, návštěv
bunkrů a strachu z dobových urban legends (Janeček 2006). V devatenácti letech se přestěhovala na krátkou dobu mimo Plzeň, aby se posléze vrátila zpět na sídliště v oblasti Plzně 1, tentokrát na Bolevec, kde žije
momentálně s přítelem a dvěma psy. Dle vlastních slov tráví značnou část volného času v přírodě v okolí
boleveckého sídliště.
O příchodu a mládí na Vinici
Svou znalost sídliště Vinice Věra rozšiřuje i o léta, která si nejspíš nepamatuje. Některé vzpomínky vypráví na
základě rodinného tradování těchto tematizací. Jako nositelé vzpomínek do určitého věku fungují rodiče, kteří
Věře sdělili, co tehdy prováděla. K pozdějšímu období vypravěčka váže existenci party, se kterou se intenzivně
potulovala po sídlišti i vzdálenějším okolí. V úryvku je patrná kritika změny charakteru dětských aktivit v dnešní
době. Počítač vystupuje jako překážka venkovních her:
„No vlastně my jsme se sem nastěhovali, hned když se Vinice dostavěly a ještě se stavěly, takže mně byl asi jeden
rok a co se týče, když jsem byla ještě hodně malá, tak to mi spíš říkala mamina, že tam ještě běhaly srny, že tam
byly vysázený třešně podél tý hlavní, to už je dneska všechno vykácený, to je pryč a jako přímo i moje osobní
zkušenosti mám, tak to mi třeba říkal táta, že když jsem měla tatru, že jsem mlátila kluky, když mi ji chtěli brát
a takhle jo, to nevim, jestli je zrovna zajímavá událost ale. Jinak spíš, když už jsme byli starší kolem těch deseti,
dvanácti let, tak to jsme se právě scházeli jako parta, to jsme vždycky ráno obzvonili zvonky, třeba o víkendu spíš
– přes týden jsme chodili do školy – a šli jsme ven. Buď v zimě na boby, nebo jsme chodili na kolo a prostě různý
aktivity, ne jako dneska, když děti dřepěj u kompu, fakt jsme lítali celej den venku a ještě jsme prosili mámu, ať
můžem být ještě venku po večerce.“
60
Dětské bunkry a vyžití v okolí Vinic
K dětským sídlištním hrám a vyžití samozřejmě patří také bunkry a „zašívárny“ Vinice jsou v tomto ohledu velice specifickým místem, jelikož sídliště má skutečně satelitní charakter, a tudíž je v jeho okolí plno volné přírody
a zeleně. Vyprávění plynule pokračuje od dobrodružství k dobrodružství, je plné zvratů, překážek a příkoří.
Obzvláště ve druhém úryvku je patrný magický rozměr potulování v okolních lokalitách. K dobrodružství se tak váže zjevení ducha, o kterém sama vypravěčka není schopna rozhodnout, nakolik bylo reálné.
„No a teďkon mě napadá, že jsme si vždycky stavěli bunkry v zádu ještě nad Sylvánem, ještě v lesíku a jednou jsme tam vyrazili na kolech a tam
je normálně zemědělská plocha, prostě bylo tam
pole a sjížděli jsme to na těch kolech.“
Okolí sídliště Vinice, červenec 2014. Foto: Barbora Bírová.
„Pak jsme ještě chodívali dozádu jakoby směrem k zoo. Tak tam je takovej rozpadlej statek, jestli tam ještě je, nevim, ale myslim, že jo, protože je vidět ze silnice, když se jede na Radčice. Tak tam jsme chodili hodně často a tam
jsme viděli jednou ducha, ale to nevim, jestli to bylo vyhrocený tim, že jsme se všichni nahecovali k tomu, že tam
opravdu je, že třeba někdo řek, někdo tam je a ostatní si to prostě vsugerovali. Tak to jsme měli takovej příběh
k tomu a vlastně pak je tam starej vojenskej bunkr ještě tam kousek od toho, ale tam nevim jak teď, ale spávali
tam bezdomovci, což je škoda, protože to by mohl bejt, třeba nějakej si myslim opravenější. Zajímavá lokalita, je
jak je ten lesík, všechno je to spíš vzadu nad tim Sylvánem, teďka jak udělali rozhledu, to je hezký, že tam je vyhlídka na Plzeň, ale hezký z přírodního hlediska, o čem moc lidi neví, tak je Čertova kazatelna (pískovcový útvar
jihozápadně od Vinic, přímo nad silnicí do Radčic, pozn. editora) tam jsou vlastně pískovcový skály a je to tam
moc pěkný, i když je tam vstup na vlastní nebezpečí, protože to tam je hodně strmý, slízt dolů na vrcholek těch
skal a tam je výhled na Škvrňany, Myslim, že i centrum Plzně. A je tam pěkně třebas v létě.“
U Zámečku (budova Střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček), který je v těsné blízkosti Čertovy kazatelny je
podle Věry bike crossová dráha, která je však podle jejího tvrzení uzamčená:
„No za Zámečkem a dá se tam právě přijít jakoby z druhý strany toho lesa, projít tim lesem. Jinak v tom lese,
tam si nějaký klucí postavili i dráhu, jak jezdí furt v lese na kolech, tak tam maj rampy a tohlencto, ale je to tam
právě zamčený, aby jim tam nikdo jinej nelez.“
Skluzavka na místě dnešního obchodního domu Albert
V místě dnešního obchodního domu Albert nedaleko zastávky autobusu Brněnská, se kdysi bobovalo a sáňkovalo, neboť tu byly příhodně utvořené umělé terénní valy, jejichž hlavním sezonním využitím byly právě tyto
zimní činnosti:
„Sídliště. No, tak dneska už by to asi nikdo nevyužil, teď jak tam postavili Alberta, tak dřív to vlastně byl
kopec a tam se bobovalo, tam se hrálo a to už je prostě zrušený. Bohužel tohlencto muselo ustoupit na úkor
tý stavby toho Albertu.“
Během dalšího dotazování jsme se dozvěděli, jak byly skluzavky kategorizovány: „To je ale ten menší, tamto byl smrťák, ten byl lepší.“ Opět se tak dostáváme k vyprávění vystavěnému na různou měrou nebezpečných dobrodružstvích. Dynamika promluvy tak vyprávění přesunuje od sáňkování k duchům, abychom se posléze přesunuli k tematizaci stavu a charakteru dětských hřišť, což dle našeho názoru může vypovídat o dynamice dětských aktivit na sídlišti:
„Smrťák no. A právě se dalo sject až dolů a tam parkovaly auta, což bylo trošku o hubu, že tam člověk moh
skončit v autě, anebo pak pod tim bylo křoví, tak se zajíždělo uplně dovnitř toho křoví. Tak tam jsme vždycky
ještě v tom křoví vyvolávali duchy a tak. Jinak uvnitř sídliště pak byl – je tam socha Škody hned před základní
škodou, před tou sedmičkou (7. Základní škola, pozn. editora). Tam sice udělali nový hřiště, ale moc často jsme
61
tam nechodili. Myslim si, že tam je asi vstup zdarma teďko. Ale když si vzpomenu, jaký byly dřív pískovitě a tak...
oni to hodně zrušili. Protože tam byla spousta pískovišť, kde jsme hráli různý hry – obíhačky na nahoře a takhle,
ale teďko už tam maj děcka jiný hřiště. Nevim, co zrušili, protože, to maminky nevyužívaly (...).“
Tunel u amfiteátru
Věra se rovněž zmínila o jakémsi tunelu, kterým se prý dalo prolézt do areálu amfiteátru. Vyprávění tak pokračuje
v nastaveném dobrodružném duchu. Dobrodružný charakter událostí jako by byl spjat převážně s místy, která
jsou sice nedaleko, avšak vně sídlištního komplexu:
„Pak je tam jedna věc, dole v parku, jak je Lochotínskej park, vlastně u Amfíku, tam to už asi dneska nepůjde, ale
dřív tam byl tunel a dalo se tam projít dovnitř a to jsme museli s baterkama a tak. Už tam asi taky není (...).“
Psí sádlo
Některé krátké zmínky o zvláštních událostech mají až hororový charakter, ve stylu urban legends z publikací Petra Janečka Černá sanitka (Janeček 2006). Tuto událost se nám ověřit patrně nepodaří. Nicméně Věra se při zmínce
této události vypadala velice důvěryhodně:
„To bylo vlastně, jak je zastávka, jak je teď Albert, teď nevim, jak se jmenujou ty zastávky (Brněnská, pozn.
editora), tam vlastně bydlel pán, kterej prej unášel psy a vařil z nich sádlo. A kámošce tam jednou psa unesli
a pak ho dostávali přes ten plot zpátky, takže asi to byla pravda, že prostě, když odchyt psa, tak ho prostě
takhle zužitkoval.“
Kiosek U Třísky
Z hlediska osvěžení obyvatel sídliště Věra zmínila velice specifické místo, které bylo bohužel v nedávné zdemolováno, jedná se o tzv. kiosek U Třísky (Strážnická ulice, pozn. editora), jakousi poloprivátní minihospůdku, kde se
scházel velmi omezený počet jedinců, převážně v podvečerních hodinách:
„Pamatuju, že chodila ještě tátovi pro pivko k Třískovi do takovýho stánku, to už by asi dneska nešlo,
nevim, jestli to ještě funguje, že by tam dítě mohlo
přijít se džbánkem a přinést tátovi domů pivčo.“
Po první zmínce se Věra na kiosek začala rozpomínat:
„Jak je vlastně ten konzum, tak tam kousek dál ve
Strážnický je takovej malinkej, taková boudička.“
„U Třísky se tomu řikalo. A oni vevnitř vim, že to
fungovalo tak, že když se občas otevřely ty zadní dveře, že tam prostě seděli tři čtyři lidi, víc se
tam asi nevešlo, a tam popíjeli. Seděli vevnitř
právě v tom malinkým kiosku.“
Kiosek „U Třísky“ během demolice. Foto: Barbora Malkusová.
Sídliště dnes
Jelikož se Věra v dospělosti přestěhovala na sídliště Bolevec, má z hlediska bydlení v oblasti Plzně 1 velice bohatou zkušenost. Opět se dostáváme k vnímání opuštěnosti veřejného prostoru sídliště s důrazem na dětské party
a skupinky. Toto téma zasazuje Věra do kontextu soudobých problémů s dětskou obezitou:
62
„Na mě to působí, třeba i na tom Bolevci, že prostě, když si vzpomenu, jak jsme lítali venku fakt celej den a teď
tam nevidim skoro nikoho. My jsme tam skákaly gumu, nebo si hráli na Strážce vesmíru a takovýhle věci a teďka
tam děti nejsou vidět. Ještě tam na Bolevci občas jo, jak je tam hřiště, tak tam si chodí klucí zahrát fotbal. Jinak
holky sedí tam hned u našeho baráku, kde je písek a tam se slejzaj a chlastaj a hulej, takže jako děti moc venku
právě vidět nejsou, což si myslim, že je škoda. A hlavně ty děti, jak se nehejbou, tak jsou docela takový – už i ty
malinký děti – docela cvalíkovatý no. Což si myslim, že to není moc dobře.“
Ze sídliště na houby
Bolevecké sídliště je – jak potvrzuje i Věra – pro mnoho jeho obyvatel z hlediska okolí hlavně les a okolní soustava rybníků. Kvality lesní oblasti Věra naplňuje dalšími místy, jež je zde možno nalézt. Zároveň však pojímá jako
poměrně negativní to, že se zde zpravidla rekreuje velké množství lidí. Velmi zajímavým a pro někoho možná
nezvyklým spojením je pak to, že Věra chodí ze sídliště do lesa na houby. Tato záliba je dalším ze střípků, které jen
potvrzují zvláštní městsko-venkovský charakter Boleveckého a například i Košuteckého sídliště:
„Bolevec je lepší, jak je tam ten hustej les. Tam nachodíte hodiny a hodiny a furt tam, ale myslim si teda, že je
škoda vlastně na Bolevci, tak bejval Boleveckej prales, ten je teda už vykácenej dávno, je tam vlastně poslední
padlej strom, tak tam je k němu památeční cedule a kolomazná pec, tam se dělala se kolomaz. Kvůli tomu i ten
les vlastně asi vykáceli, tak to taky moc lidí neví, že to tam je. To je přímá cesta od Kameňáku a vlastně tam je
stará budova tý kolomazi a od ní se vlastně dá projít jakoby přes ten bejvalej prales, i když ono to tam i dneska
vypadá trochu jako prales. Myslim si, že je hezký, že tam udělali lavičky. Nejlepší je tam chodit za deště, lidi jsou
doma a člověk má klid si to projít. Jakmile je hezky, tak jsou tam stáda lidí a je to hrozný. A je to tam docela dobrý
i na borůvky i na houby teda.“
„Vezmu košík, náhubek na psa, tak mu tam do toho naskládám houby. Celej minulej rok jsem asi 14 dní jedla
houby, tak už jsem pak do lesa radši nechodila.“
63
Ruth Jochanan
Weiniger
(1982):
Dětský svět
na Košutce
Ruth jsme i přes řazení vypravěčů podle jejich stáří, zařadili na konec, protože žila na sídlišti Košutka jen tři roky.
Cesty antropologického terénního výzkumu jsou mnohdy – a tento příklad je toho pěknou ukázkou – křivolaké
a nečekané. V tomto ohledu je pak nutné ptát se, kde vlastně výzkumný terén končí (Gupta a Ferguson 1997).
S Ruth jsme se seznámili náhodou mimo Plzeň, ale z naší bližší diskuse vyplynulo, že má na Košutku plno vzpomínek, které při naší pozdější komunikaci doplnila o literární artefakt, o kterém jsme už po přečtení prvních řádků
věděli, že jej musíme do sborníku použít.
Jak se Ruth lokalita zaryla pod kůži, nechť posoudí sám čtenář. Povídka pojednává život dítěte na sídlišti trochu
jiným způsobem, než by se dalo očekávat. Dostáváme se tak pod slupku sídliště a můžeme nahlédnout literární
zpracování vzpomínek na specifika každodenního života dětí na sídlišti na počátku 90. let. Jelikož jde o velice
osobní výpověď, dohodli jsme se s autorkou povídky, že vynecháme některé pasáže, i přesto však zůstala povídka
celistvá. Z obecného hlediska se jedná o silnou osobní zpověď, týkající se hledání identity z pohledu malé dívky,
která se musí vyrovnat s divokým a strukturovaným prostředím dětské svárlivosti v prostředí panelového sídliště:
Paneláky se tyčily jako bělavé skalní útesy, jak stěna lomu, obydlená hejnem břehulek. Kdyby lidi měli křídla jako
andělé, mohli by domů chodit přes balkóny. Ale jsme těžcí, držíme se při zemi a nahoru se vznášíme v počmáraným výtahu. Za kterým, jak známo, bývají zákoutí pod schody, skrýše najitých a ukořistěných věcí, ale je o strach
se tam podívat. Když někdo zjistí, že jste mu byli v bungru, nebo mu ho dokonce vybrali, dá vám přes hubu. A vůbec ho nebude zajímat, že mu jeho céčka a patrony, kuše a rozbité angličáky vyhodil zlomyslně dědek, co vytíral
kočárkárnu. Jen tak, pro zlost. Ale pak vás někdo viděl a bonzne mu to, a přes hubu dostanete vy, protože je to
k nasrání, přijít o tolik věcí, ale na dědka nemůže a někomu to vrátit musí. A vy neumíte karate, i když máma už
tolikrát slibovala, že vás do něj přihlásí, ale pak se vždycky rozmyslí, že byste někomu něco udělali a „ještě mít na
krku soudy, ke všemu.“
Seděl jsem na zeměgouli, která příšerně vrzala, protože do ní byly zadřené kamínky, nebo tam zas někdo naházel
písek, a čekal, jestli dostanu přes hubu od Miloše, protože mi dva kluci donesli, že se na mě chystá, protože jsem
mu byl v bungru. Tak ať jdu radši honem domů. Ale já zůstal sedět a řek sem, kam bych chodil.
64
Něco pravdy na tom bungru bylo. Opravdu jsem
tam byl, mezi trnkovými keři a plotem střelnice,
odkud se nosí patrony. Zvědavost byla silnější než
zákazy, že „co kdyby mi tam někdo přepad, těch
propuštěnejch je teď po amnestii všade plno. Příde na tebe ňákej xindl a všichni budem nešťastný.“
Ale byl jsme tam několik hodin před tím, než ho
Miloš vyhrál v běžeckým závodu, protože starý
majitelé, bráchové, se ten den stěhovali, ponivádž
se jim rozváděli rodiče, a bungr byl prázdnej. Jenomže Miloš už včera tvrdil, že ať mu tam nikdo
neleze, že bude stejně jeho.
Pravděpobně bunkr v lese nad Košutkou. Foto: Barbora Malkusová.
Nebylo tam stejně vůbec nic, jenom pár klacků,
dost silnejch, aby s nima šlo rozbít hlavu. Ale Miloš prý tvrdil, že mu starší z těch bráchů povídal, že tam maj ukrytý patrony, a některý dokonce plný. A že si je
s sebou vzít nemůžou, protože je jejich hlídaj. Nikdo tomu sice moc nevěřil, ale Miloš teď může říct, že sem mu
ten bungr vybral, někdo mi uviděl, když jsem vylejzal, tak nemůžu dokázat, že ne. Možná to ty bráchové udělali
naschvál, jaká tu bude mela, až odjedou, protože je sere, že jeden jde k tátovi, a druhej musí s mámou k novýmu
tátovi a k tý nový ségře, co je kráva.
Roztáčel jsem zeměgouli občas jsem si ze stehna olíznul kapičku krve, jak jsem se škrábnul o to ostrý, kde dřív
byly sedátka, a nechával tu krev sladce rozplývat na jazyku. V létě jsme zjistili, že to zahání žízeň, a já se nechtěl
jít domů napít, protože bych se tam mohl zdržet, a za chvíli bych se musel učit. Nejlepší bude sedět tady dost
dlouho, protože jinak by si někdo moh myslet, že se Miloše bojím. A já se opravdu nebál, ani když jsem nad
tím přemýšlel. Prostě nic. Tak co, nepůjdu domů, ani kdybych měl žízeň, kdyžtak nebudu dlouho polykat a pak
polknu najednou všecky sliny. Akorát na záchod bych musel domů, protože jsem nebyl kluk.
Teda, někdy jsem nebyl ani holka, ale teď jsem se myslel jako kluk a to bylo fajn. Jako holka jsem se myslela, když
to vypadalo, že budu mít nějakou opravdovou kamarádku, co spolu budeme jako ségry. Že si budem dělat věnečky s pampelišek a z jetele, budeme se vodit za ruce a říkat si tajemství a budeme krásný. Jenomže každá, když
už to vypadalo, si našla nějakou jinou, nebo se stěhovali, a já navíc neuměla skákat gumu ani udělat hvězdu.
Neměla jsem dlouhý vlasy a byla jsem neohrabaná, v tělocviku jsem na tom byla jako v matyce. Takže bylo taky
možný, že mi nezmlátí, protože řekne, že holky nemlátí.
I když to není pravda. Naposled se mi přišel ještě s jedním klukem omluvit, že na mě byl zlej, a že se se mnou chce
usmířit. A že mi chce něco dát. A začal mi dávat nějakou známku, že si to musím vzít. Bylo mi to divný, tak jsem
furt odmítala, ale když řek, že se se mnou jinak nesmíří, tak jsem si to vzala. A když už jsem to dávala do kapsy
od tepláků, povídá: „Co si to dovoluješ, brát si věci, kerý nejsou tvoje!?! Tys mi to ukradla!“ Došlo mi, že jsem se
nechala chytit. „No viděls to? Ty seš svědek.“ A ten druhej kývnul, chytil mi zezadu za ruce a Miloš mi dal pěstí tam,
kde mají velký paní prsa a řek mi, že jsem čůza. Protože to on říká každý. Ten druhej si přehodil ruce a zajel mi do
tý kapsy u tepláků a přitom mi zmáčknul půlku, oba se začali smát a utekli. Ale mě se to tenkrát netklo, protože
to bylo falešné obvinění, tak jsem se šel točit na zeměgouli, co nejrychleji, až se všecko změnilo v barevný čáry,
a mně se přitom vůbec nemotala hlava.
Je taky možný, povšimnul jsem si, že mi nezmlátí proto, že od druhejch prolejzaček, za školkou, se ozývá „Ole,
oleoleole!“ Což je válečný pokřik Leošovo party, co ho provokuje. Někdo z nich, nejspíš Leoš jako vůdce, vyšplhal
na zeměgouli úplně nahoru a teď s ní tím nádherně tarzanským způsobem lomcuje a křičí, aby to bylo co nejvíc
slyšet. A už se zeshora, od třetích prolejzaček, ozývá taky „Ole, oleoleole!“, takže se něco chystá. Oni jedni prý měli
ten pokřik první, a ti druzí jim ho ukradli, a tvrdí, že první ho měli oni, a pak se kvůli tomu mlátí. Navíc je to pokřik sprostej, protože to vlastně znamená „Vole, vole, vole, vole“, takže když to někdo křičí ve škole, nebo u školy,
dostane poznámku do žákovský.
Něco se asi chystá. Holky, co hrály Brambory-bomba-bití, se stahujou ke vchodu, no jasně, jedna má kočárek
a druhá mrkačku. Co kdyby, až potáhnou, je přepadli, a svlíkli jim panenky. To je přece zvyk. Když si holčička
vyjde s kočárkem, obklopí jich několik kočárek a drží klacky jako samopaly a dělají „dž-dž-dždždž!“. A taky mají
65
plastový pistole a dva holku chytnou a co zbývají, vezmou panenku, svlíknou ji a vyprsknou smíchy, jako by věděli něco, proč se panence i holce musejí smát z výšky. Pak holku pustí, řeknou jí „ty krávo“, a nechají ji jít. A holka
zůstane stát, neví, jestli chce na panenku ještě šáhnout, možná by ji radši i s kočárkem vyhodila, a pak pomalu
začíná nabírat...
Na partu holek si běžně netroufnou, ale teď jich bude hodně, takže holky jsou pod okny paní Šlajzový, co má
otevřenou vyhlídku, a jak něco uslyší, vlítne do okna, a když něco uvidí, jde to hlásit rodičům, když je náhodou
zná. Nebo aspoň houká, že zavolá esembé. Jednou, když jsme po sobě házeli písek, a ona na nás vylítla, jsem
o na ní složila písničku, kterou jsme si na ní pak tajně zpívali, aby nás neslyšela. Stejně jsem ji nesložila, jenom
předělala jednu starou:
„Proč ta Šlajska včera tolik houkala,
hů a hů a hů
na mě se tak divně koukala,
hů a hů a hů
Ta na tebe, má lásko,
něco ví a poví,
jakmile je potká
tvojím rodičům!“
Nemohla jsem jí odpustit, že tenkrát žalovala na Ivušku, která házela písek na mý straně, a ona potom měla
zaracha. Stěhovali se pak za měsíc, a škoda toho týdne, co jsme si mohly hrát spolu. Sedaly jsme proti sobě na
houpačce, dávaly si drncáky do zadku, a ona vyprávěla pohádky. Dlouhý. Celý tělo nám odspodu drnčelo těmi
nárazy, a princezny se ztrácely a nacházely, rozhodovaly se žít navždy v Zahradě růží, prchaly před draky a černými rytíři, nechávaly se osvobozovat rytíři bílými a pak si je braly, rodily jim generace nových princů a princezen.
Stávaly se sestrami a houpaly se navzájem na houpačce. Drnc!
A teď jsem seděl, zadek zaraženej na rovníku, lopatkama opřenej o obratník Kozoroha a nohy někde na polárním
kruhu, a ničeho jsem se nebál. Miloš mě nepřijde zmlátit sám, budou tak tři, čtyři, aby mi aspoň dva mohli držet
a on mi jako vůdce dal pár pěstí. Stejně to udělají jen tak, mimochodem, při výpravě proti Leošovi. Zas budou
čekat, že budu brečet, ale rozbrečet mě se jim nepodaří, takže nebude nic na tom, že jsem se nebránil, protože to
pak bude aspoň tři na jednoho. Dva na jednoho by bylo ještě blbý. A jeden mi vždycky přepere.
Zase se jim budu smát, že to nebolí, protože ono to opravdu nebolí. Zjistil jsem, že mi nevadí bolest. Je to dokonce
zajímavý, vidět, jak se mi pokoušejí rozbrečet, a já nic. Někdo mi dá pěstí do žaludku, ale ta bolest v těle jako by
byla mimo mě, takže se dokonce můžu začít usmívat.
Putoval jsem tak kolem světa, který se otáčel spolu s baráky, školkou a se vším kolem, až jsem si všiml, že od jejich
baráku se sem blíží Dála. Přestal jsem se na Antarktidě odrážet, takže když řekl „Čus“, mohl klidně naskočit. Strčil
do pusy stéblo trávy, který utrhnul někde cestou: „Jak se máš?“
„Čůraj na to psi,“ upozornila jsem ho, „můžeš dostat nemoc.“ Ale mávnul rukou.
Dála byl starší. Když jsme se potkali prvně, hráli jsme na zeměgouli na Angeliku a Žofreje. Chodili jsme uvnitř
zeměgoule kolem dokola a on říkal: „Ach, moje Angeličko, spěchám za tebou na kraj světa!“ A já: „Ó drahý Žofreji, neblahý osud mne vane od tebe pryč!“ A potom on: „Ach moje Julie!“ A já na něj: „Ó, můj Rómeo!“ – Bylo to
úžasný, protože to bylo nebezpečný, mohli jsme uklouznout a zlomit si nohu. Ale my jsme to dokázali.
Teď nasál pomyslný kouř, vytáhl stéblo a odplivl si: „Bral jsem to u skalek, tam moc nechoděj.“ A jako by nic zkoušel plivat dál mezi otáčející se šprycle.
„Tys byl u skalek?“ podivila jsem se. Tam přece chodili ti skoro dospělí, na ty ostré kameny, co když na ně padneš,
prorazí ti lebku a vyteče ti prý mozek. A navíc, tam přece choděj Krepindláci, co nosej pod bundama nunčaky
a dřív měli bungr tam, co se dneska bagruje. Tam prý se ztratila nějaká holka a nikdy už ji nenašli. Prý tam zabili
psa „a když ho pak nesli do kontejnéru, byl probodenej, úplně mu teklo srdce a všecko“, jak mi vyprávěla jedna
holka z béčka, co bydlela poblíž. Taky mi prozradila, že to viděla, ještě než začla chodit do školy, úplně dávno,
66
a od tý doby ji to děsí. Kolikrát v noci nemůže usnout. Každej, kdo tam přijde, cítí takový divný mrazení, úplně
každej. Prozradila mi to, když jsem řekla, že bude moje nejlepší kamarádka, abych to z ní dostala. Ale když jsem
to věděla, vyplázla jsem na ni druhej den jazyk, protože mně to jiné udělaly taky tak, tak co.
Ale pak jsem tam taky šel, abych to viděl, tajně cestou ze školy, ale roští už bylo pokácený a mražení jsem neměl
žádný. Možná proto. Jenom mi tak hezky šimralo v žaludku, že jsem to dokázal, nemít jedinej ze všech to mrazení, i když... a pak jsem šel psát domů úkoly. Ale ta holka pak stejně řekla, že si to celý vymyslela, když jsem druhej
den ve škole říkal, že mi to nic nedělalo. Ale jiný zase povídali, že o tý zmizelý holce to pravda je, že si vymyslela
jenom toho zabitýho psa, takže kdoví...?
„Táta řek, že nám tam udělá voheň,“ povídal Dála, jako by o nic nešlo, protože šlo. „Dneska vodpoledne. A nechá
nás tam samotný, a pak to příde uhasit.“ – Zůstala jsem na něj zírat. – „Máš se dovolit vašich.“
Zamyslela jsem se. Naši – vaši. Dovolí – zatrhnou. Nějak se to musí provést. Nebo ukecat. Dála byl starší a jako by
pro něho nic nebylo problém. Rodiče ho nebili, to mi odpřísáhnul, když jsem mu to nevěřila. Ani když byl menší.
Ani nemíval zaracha. Za trest musel třeba udělat něco doma, nebo tak něco. Řek, že s ním táta hodně mluví. –
Jenom když měl žloutenku, tak musel držet dietu a být strašně dlouho bez řízků se salátem. Bez debrecínky! Bez
slanejch brambůrků! Bez čokolády!
Ve tři jsem seděla u ohniště, na které Dála s tatínkem už nanosili klacky a klestí a ještě něco do zásoby opodál.
Kameny byly ostré a barevné. Ze šedi zvolna přecházely do šedavé modři, do fialové, ale pak zase do zrzavě hnědé nebo sírově žluté jak kapky smůly tekoucí po kůře, a z druhé strany zas byly dočerna.
Zezadu vyskočil Dála: „Čus, ty už jsi tady. Ale eště musíme počkat na tátu, má sirky.“
„Kde se tu ty kameny vzaly?“ zeptala jsem se.
„Geologicky,“ řekl Dála. „Vznikly před miliónama let – stovkama miliónů let. To si nejde ani představit.“
„Nejde,“ zavrtěla jsem souhlasně hlavou.
„Slyšela jsem, že kdysi tady bylo moře. Všude. Možná úplně po celý zemi. A jednou možná zase bude.“
„Jo, ale tohle bylo eště dřív. Před miliardama let. To bylo eště žhavý, všecko todleto. To kdyby ses tam octla, tak
to bys do pár vteřin byla mrtvá, to by tě spálilo. To nikde nebylo nic živýho, vůbec nic, protože všecko bylo moc
horký, a všude byly sopky. A vybuchovaly. – Do kolika umíš počítat?“
„Měli jsme zatím do tisíce,“ broukla jsem. Ještě jsem si to musela představovat, pravěkou žhavou krajinu a v ní
vybuchující sopky. Říkala jsem si, že si to možná nakreslím. Milión ještě neměl ten zvuk, ten náboj, tu příchuť
úspěchu a nekonečných možností, kterou dostal o rok, o půlrok později.
„Tak to si to neumíš představit,“ konstatoval Dála.
„Ty jo?“
„Hm, taky ne,“ přiznal. „Ale umím to napsat.“ Vzal oharek z předchozího ohně a na jeden z kamenů napsal jedničku a za ní spoustu nul: „Tak to je miliarda. A těch bylo víc, eště mnohem víc.“
Civěla jsem na to. Nepojilo se mi to s ničím ohromným, s dobou před mamuty a lidmi s jeskyní. Ani když z toho
pro své potěšení udělal deset na třetí. Tohle byla čísla a tamto nepředstavitelně dlouhé proměny kamenů a ohně.
„Jak myslíš, že vzniknul svět?“ zeptala jsem se. „Musel přece někdy nebejt.“
Podíval se na mě skoro s úlekem. Oba jsme si vzpomněli, že jsme někdy nebyli a že zas někdy nebudem, i když
nám oběma říkávali, že na to nemáme myslet. Ale neuměli jsme o tom mluvit.
67
„Jednou se to objeví,“ řekl Dála a oba jsme se
uklidnili. Jednou se to vyřeší. Když přišel jeho táta,
už jsme se bavili o něčem jiném.
Vím, že měl brýle a možná i čepici, dneska už bych
ho nepoznala. Mluvil s námi, jako by to byla ta
nejběžnější věc na světě, udělat dětem oheň. Nerozhlížel se, jestli někdo nebude nadávat, nebál
se, že sem přijde někdo cizí a něco nám udělá, ani
nám nedával najevo, jak velkou věc pro nás dělá
jen tak. Zapálil dřevo rychle a snadno pomocí trochy březových větývek a sedl si vedle nás na kameny. Tam, kde nebyly hrany, o které si jde proříznout tenisku nebo rozbít hlavu až vyteče mozek.
Jedno z košuteckých ohnišť. Foto: Barbora Malkusová.
Dívali jsme se do ohníčku, a někdo z nás řekl: „Hoří to...“ Pozorovali jsme kmitavé plamínky a nemohli odtrhnout
oči. Až po chvilce naše pohledy vytáhl stoupající kouř a my se (proč u ohně lidi tak často dívaj společně?) podívali
nahoru a uviděli dráty. Tlusté černé kábly, které spojovaly rozkročené stožáry vysokého napětí a trošinku bzučely.
„Kam asi vedou?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, na lesní průseky zarostlé vřesem, nad kterými se
taky tyčí stožáry a bzučí kábly.
„Odněkud z elektrárny pořád dál, možná až někam do Německa nebo do Rakouska,“ řekl Dálův tatínek. Dála dodal, že je to nebezpečný, že kdyby se toho člověk dotk, je okamžitě mrtvej a pak si povídali, jaké že je tam napětí.
Jindy bych byla hned navázala, že v Rakousku máme tetu, ale teď jsem se dívala na tu dálku, probíhající nám
nad hlavou přes borovice a břízy a nechtělo se mi nic říkat.
Ale pak jsem se zas obrátila k ohýnku, který voněl a plápolal a byl taky nebezpečný, neustálými proměnami nás
připoutával a pořád potřeboval přikládat a prohrabávat, urovnávat a ošetřovat. Nebo nám to tak aspoň přišlo,
protože jsme ho nemohli nechat na pokoji. Dálův tatínek vstal, aby nás nechal zažívat tu ohromnou věc, být
sami s ohněm.
Teď jsme byli sami, udržovali malou výšku plamene, jak jsme slíbili, a skákali po kamenech tak, aby nám v mezerách neuvízla noha a abychom našli cokoli suchého, dřevěného nebo papírového, co mohlo hořet. Jenom
kousek, sto a něco metrů, za námi začínal les. Ten, který se táhl odtud k Boleveckýmu rybníku a na druhou stranu
k rušičce směrem na karlovarskou silnici.
Před námi se tyčily paneláky jako bílé skalní útesy, do nichž narážejí poryvy větru. Ale dole před nimi byl volný
kus polehané trávy, která tou dobou měla už barvu okru. Foukal přes ni vítr a poslední zdvižená stébla se ve vlnách pokládala a zase vstávala. Vítr vane, kudy chce, odtud až do Rakouska.
Byl teprv začátek podzimu, oblaka táhla ještě po modrém nebi a občas z nich vykouklo slunce. Ole oleoleole
zůstalo daleko za hradbou baráků, k nimž se trousili lidi z procházky. Pod mrakama byli dospělí stejně malinkaté
postavičky jako my, co jsme seděli u čadícího ohně. Auta jak kamínky a my jako písek jsme byli pod nebesy. To
modré mezi oblaky občas jako by se protrhlo a sahalo do nekonečna.
Dála byl vedle, ale zůstal jsem sám, s pohledem upřeným do nezměrné výšky, která mnou jako profukovala. Vanula
z toho důstojnost jak ze sloupů chrámu, který na rozdíl od těch řeckých, byl ale – to jsem tušil! – vztyčený všude najednou. Chtěl jsem to obejmout, protože jsem byl malý, a přitulit se. Věděl jsem, že jsem s tím důvěrně spřízněný, odvždycky, odpradávna. Víc než s maminkou a babičkou, víc než se sebou samým. K tomu patřím. K tomu nezměrnému, na co jsem nemoh ukázat a co tu bylo, když vznikaly skály. Ale teď přede mnou to ohýbalo trávu a šlo s větrem.
Viděl jsem a přece ani Dálovi jsem nemoh říct: „Podívej!“ Protože kdyby se zeptal „Co?“, nemohl bych mu nic říct.
Nic. Ani nebe. Jenom jako když promne vzduch mezi prsty. Nic nebylo jinak než každý jiný den. Tak jsem seděl
vedle Dály a dělal jako by nic.
68
Vracel jsem se pak domů a míjel lidi, jak šli s kočárky a psy, nebo jen tak, a zvědavě jim koukal do tváří. Chodili
jako by nic. A přece, tušil jsem důvěrně, i oni vědí, i když o tom nemluví. Ale kdyby si to chtěli navzájem říct, nebudou najednou vědět, o čem mluví. Ani doma bych to nevysvětlil, ale stejně jsem o tom s nikým mluvit nechtěl.
Protože je to tajemství. Tajemství, které mám se všemi lidmi společné. Rozhodl jsem se je uchovávat v tichu i sám
před sebou.
Vzpomněl jsem si na ně zas až o mnoho let později.
69
Bibliografie
AUBRECHTOVÁ, E. (2014): Bolevecká náves – Místo paměti a identity v kontextu změn urbanismu. Plzeň: FF ZČU, vedoucí diplomové práce
Mgr. Laco Toušek, Ph. D.
BRUBAKER, R., COOPER, F. (2000): Beyond ‚Identity‘. Theory and Society 29: 1–47.
CLIFFORD, J., MARCUS, G., E. (1986): Writing Culture: the Poetics and Politics of Ethnography. Los Angeles: University of California Press.
CLIFFORD, J. (1997): Spatial Practices: Fieldwork, Travel and the Disciplining of Anthropology. Boundaries and Grounds of a Field Science,
University of California Press: 185–223.
COFFEY, A., ATKINSON, P. (2006): Making Sense of Qualitative Data: Complementary Research Strategies. Thousand Oaks: Sage Publications: 54–81.
ČECHURA, J. (2012): Bolevec 630 let. Plzeň: Sdružení boleveckých rodáků.
DVOŘÁKOVÁ, I. (2013): „Republika Roudná“ Instrumentální užití sousedské identity a identity vázané na prostor. Plzeň: FF ZČU. Vedoucí
práce Mgr. Lenka Jakoubková Budilová, Ph.D.
GEERTZ, Clifford (2000): Interpertace kultur. Praha: Slon.
GULLEMIN, M., GILLAM, L. (2004): Etika, reflexivita a „eticky důležité okamžiky“ ve výzkumu. Biograf 35: 11–31.
GUPTA, A., FERGUSON, J. (1997): Discipline and Practice: „The Field“ as Site, Method, and Location in Anthropology, In: Anthropological
Locations. Los Angeles: University of California Press. 1–46.
HAVEL, L. (2009): Filmový festival pracujících a jeho funkce v kulturní politice komunistického režimu, 1948-1989. Iluminace. Časopis pro teorii, historii
a estetiku filmu, 21, 3(75): 155–159. Dostupné online: www.iluminace.cz/JOOMLA/images/stories/noveobsahy/projekt_3_2009_1.pdf
HOBSBAWM, E., RANGER, T. (1983): Invention of Tradition. New York: Cambridge University Press.
JANEČEK, M. (2001): Bolevec a okolí. Plzeň: Starý most.
JANEČEK, P. (2006): Černá sanitka a jiné děsivé příběhy: současné pověsti a fámy v České republice. Praha: Plot.
LEHEČKA, M. (2013): Sídliště současné a minulé proměny pražského sídliště Stodůlky očima jeho obyvatel. Slovenský národopis 61 (4),
str. 351–367.
LYNCH, K. (2004): Obraz města. Praha: Bova Polygon.
MUSIL, J., a kol. (1985): Lidé a sídliště, Vyd.1. Praha: Svoboda.
ROŽMBERSKÝ, P. (2006): Kunčin Hrádek a kostel Všech svatých v Plzni, Plzeň: Nadace české Hrady.
Sdružení Boleveckých rodáků (2007): Od starého Bolevce k městskému obvodu Plzeň 1. Plzeň: Sdružení boleveckých rodáků.
Výbor FO SSC Bolevec (2011): Bolevec – kopaná 1921–2011. Plzeň: Výbor FO SSC Bolevec.
70
Internetové
prameny
Ing. Bohuslav Strejc, bolevecký rodák z Plzně. [online]. Zdroj: www.youtube.com/watch?v=BOB400vBlP8.
(Staženo dne 25. 06. 2014).
Letecký snímek lokality z let 1947–1962. [online]. Zdroj: mapy.kr-plzensky.cz/gis/ortofoto1947.
(Staženo dne 10. 04. 2014.)
O bombardování Roudné. [online]. Zdroj: roudna.unas.cz/view.php?cisloclanku=2010041501.
(Staženo dne 13. 07. 2014)
Povodně na Roudné v srpnu 2002. [online]. Zdroj: www.cykloknihy.cz/cykloturistika/povoden2002.htm.
(Staženo dne 13. 07. 2014)
Ration K type, krabičky s proviantem. [online]. Zdroj: www.qmfound.com/Rations_K_Early.gif.
(Staženo dne 13. 07. 2014)
71
Přílohy
72
Příloha č. 1 – Časopis Krumpáč
73
Příloha č. 2 – Návrat pana Raise, str. 1
74
Příloha č. 2 – Návrat pana Raise, str. 2
75
Příloha č. 2 – Návrat pana Raise, str. 3
76